Evžen Vítkovský
POLOČAS NAJÁD
PRAHA 2015
Veškeré situace i postavy jsou zcela neskutečné
@ Evžen Vítkovský, 2015 ISBN 978-80-254-3984-5 Perokresby Ivana Čapková Součástí obálky je ilustrace Artuše Scheinera z roku 1928
Během svého působení v
manželské poradně dospěl docent k závěru, že podstatnější než společné zájmy či osobní vlastnosti je pro párové soužití srovnatelná úroveň libida. Toman s ním souhlasil a navrhl pět stupňů, jako ve škole: 1 Nemůže bez toho být 2 Má to ráda 3 Dá si říci 4 Nemá to ráda, ale dá si říci 5 Nemá to ráda a nedá si říci „Aby si dva rozuměli, nemusí být vysoko, ale blízko, nejvýš tak jeden stupeň od sebe,“ tvrdil psychoterapeut. „Jenže většina mužů jsou jedničky a dvojky a většina žen trojky až pětky.“ „S pětkou jsem se ještě nesetkal,“ zpochybňoval názor odborníka trpělivější Toman. „Taková čtyřka,“ pokračoval docent, „si nedokáže představit posedlost vášnivého muže, který zas neuvěří, že si některé ženy opravdu raději povídají.“ Práce s dospělými byla zajímavější než dětská psychiatrie, s níž začínal. Ano, byl napaden feministkou, jejíhož partnera vyléčil ze zbabělosti, a znejistělým manželkám už neradil: ‚Dejte muži svobodu a čekejte, jestli se vrátí.‘ Ale už ho v ordinaci nekopali pod stolem nevychovaní spratci zralí pro polepšovnu. Jako většina otců, náhodných i svolných, však děti všem svobodným doporučoval: „Nevíš, oč přicházíš! A je to čím dál lepší...“ „Vím, že jsem jako kůl v plotě a občas o nich přemýšlím,“ mlžil Toman, který znal děti jen z dětství. „Kdybys o ně opravdu stál, ještě je můžeš mít!“ 3
„Ale už ne každý den,“ povzdechl bezdětek a rychle opouštěl horkou půdu otcovství: „Pro mexické peony z velkých rodin jsou hlavní dobré placky a kohoutí zápasy…“ „A žhavé seňority!“ chytil se docent. Toman potřásl hlavou. „Když nabídka převyšuje poptávku, hodnota zboží klesá.“ Přebytky svých posledních let už také příliš nevnímal. Šťastlivcům bez starostí stačí rychlý vůz a široká postel. … Hlad je horší než samota, vybavil si krušné začátky v emigraci, když opustil příliš brzy jistotu zaměstnání a zkoušel prorazit na vlastní pěst. „Trocha bídy nikdy nikomu neuškodila. Strádání by mělo být v mládí přímo povinné!“ prohlásil s přesvědčením. „To vykládej dětem!“ Zatímco lékaři inkasovali od vystrašených pacientů zálohy před rutinními žlučníky a doplatky při tahání stehů, za záchranu manželství dostával psychoterapeut jen pohlednice z exotických dovolených se dvěma nečitelnými podpisy. Pro vyživované matky a mláďátka byl jeho příjem trvalým zklamáním. A ke všemu teď v sobě nejstarší syn objevil umělecké nadání! Toman kamarádovi odchod do soukromé praxe rozmlouval: „Na rozdíl od nejistých Američanů mají naši lidé ve všem jasno a nepotřebují se svěřovat za peníze nějakým hlupákům s diplomy. A pro mladé umělce je nouze tou nejlepší motivací.“ Představoval si chudobu, jak má být; hladovou a studenou, ale čistou. Obytná kuchyně voněla připravovaným jídlem. Inženýr vařil v racionálních týdenních cyklech, pro zvířata i pro lidi, na čtyřech plotýnkách současně. Naplátkovaná kýta ve velkém hrnci lehké omáčky končívala po šesti dnech nápaditých obměn o víkendu jako tmavá sedlina, kterou po naředění červeným vínem prezentoval natěšeným hostům jako „provensálskou specialitu“. Čas od času dostávaly atypické pokrmy romantické názvy a byly i flambovány. Po večeři zval starý mládenec návštěvnice k prohlídce svých sbírek, ale o své nejcennější kolekci se potenciálním novým exponátům nezmiňoval. K porozumění celého světa a poloviny lidstva mu stačil Newtonův mechanický model všehomíra a druhý zákon termodynamiky. Entropie teď vítězila i nad trojicí kuřat, která dopékal najednou. Věděl, že musí zůstat na nohou, aby v pohodlí ušáku neodletěl zase bůhvíkam. „Čím krásněji se zamyslíme, tím rychleji nám mizí čas,“ postěžoval si. „Další z nevýhod myšlení.“ Dušezpytec, jehož konzultace ubíhaly nudně pomalu, věřil, že bohatí tráví čas ve stálých radovánkách. „Kdybych já měl prachy…“ povzdechl. 4
„Člověk může být sám sebou, má-li buď spoustu peněz, nebo žádné,“ utěšoval ho zámožný navrátilec. „Nejlepší věci jsou stále skoro zadarmo. … Pamatuješ tu missku?“ „Tu s ramínky na mašličky?“ oživl docent. Psychicky labilní stříbrná Miss, předurčená vzhledem k bezpracnému životu, zkřížila jeho profesní a nakrátko i osobní dráhu. „Krása je kapitál, který se musí investovat a přesouvat.“ … Některé ženy vzbuzují silnější pocity, než jakých jsou samy schopny a jako drahé kabriolety ve výkladních skříních autosalonů přitahují nejvíce chudáky, kteří nemají ani na provoz, přemítal Toman, kterého nezralé ovoce nelákalo. Jak se ukázalo, šlo o kombinaci dokonalé formy a až dojemně asexuální podstaty. „U krásných žen nižší vzrušivost nevadí, pokud jim to nevadí,“ tvrdil docent. Nakonec ho zachránila chudoba. „Mohla by vám dělat v předmanželské poradně stacionární učební pomůcku,“ poznamenal inženýr. „V předmanželské? Jsme opravna – ne rozmluvna! Průměrný počet dní trvání vztahu klesá i tak, o úbytku nemluvňat nemluvě!“ „Plodnost ubývá od těch dob, co byly zavedeny tramvaje s vytápěnými sedátky,“ předhodil Toman terapeutovi další znepokojivý postřeh a vrátil se v duchu k ledové královně, která nahrazovala nedostatek vášně učenlivou horlivostí. Předstírat vzrušivost je pro ženu snadnější než předstírat nevzrušivost pro muže; nejhezčí je ale stejně to svlékání. … Co dělat, není tak důležité, jako čemu se vyhnout. A některé věci je lépe nedělat vůbec, jako třeba zrovna milování bez citů, abychom tomu nakonec nepropadli. Systém včasného varování, vyladěný na slova jako spolu, napřesrok a naše, mu nebránil v nových známostech, jen v lásce bez záložního padáku. „Kde je jí konec, krasavici…“ roztesknil se docent. „Dostala korunku a chtěla cestovat a poznávat nové lidi…“ otřásl se Toman. „Jen práce dává osobám bez pevné vůle a bohatého vnitřního života jakýsi řád. A nemusejí ani dělat nic užitečného, stačí, že se účastní. ‚,Užitečné činnosti nejsou jen ve výrobě!“ hájil psychiatr, který svým mírným založením inklinoval spíše k psychologii, sektor nehmatatelných služeb. Pochybnosti, které míval o své vlastní užitečnosti, kompenzoval vědomím, že myslící mají vždy více pochybností než nemyslící. „Živnostem, založeným na přitakávání, prospívá praxe v manželství,“ usoudil inženýr. „Tento stav by měl být pro psychoterapeuty povinný jako pro faráře celibát.“ 5
Dávno prošlé lásky, které se mu ještě po letech svěřovaly se svými psychosexuálními problémy, také nestály o praktické rady. Očekávaly účast, přizvukování na správných místech a přehnané lichotky. Když je na osobní lince důvěry trpělivě povzbuzoval pobrukováním, bezděčně přitom skicoval. Automatické kresby potvrzovaly, že duše přebývá níž, než se soudí, až někde dole pod gumičkou. „Profesionál musí zkoumat i méně zábavné stránky problémů,“ nařkl ho teď docent. „Ty bys ovšem vstupoval do pikantnějších případů osobně...“ „Psychoanalytik by to měl mít přímo v popisu práce! Jak můžete někoho poznat jen z toho, co o sobě navykládá? Očekávat racionalitu od žen je jako očekávat od motýlů, že budou létat rovně!“ Milování jen pro potěšení z pohybu zažil kdysi s přímočarou sportovkyní na propocené žíněnce, a víckrát to už nezkoušel. Menší míče ho uspokojovaly kulatostí, ale na velké zanevřel po ponižujícím pokusu o ‚zajímavé‘ spojení inspirované časopisem pro ženy bez vlastních nápadů. „Láska by měla mít umělecký rozměr, souznění,“ prohlásil. „Proto si gigolové montují do poklopců miniaturní hrací strojky,“ přidal. Zkontroloval pečínky a pro jistotu už u pernaté zůstal: „Slípky neví, že neví. Mají v oku zcela prázdno i zcela jasno. Kohout ten zvažuje, kam skočit dřív. … Ale netouží být pánem světa. Stačí mu to jeho smetiště – jako mně.“ Dávno už pochopil, že důležitější, než co mít, je co nemít, čeho se oprostit. Ale čím více žil ve své hlavě, tím častěji byl vyhledáván a jeho milostný život vzkvétal, jako by schopnostem bavit a milovat prospívala častá samota, a myšlenkám a emocím zahálka. … Až na stará kolena jsem se chytil, přemítal s údivem v upřímných minutách usínání a probouzení, kdy s pocitem uspokojení, špatného svědomí i pokory počítal své ovečky poslední dekády. … Cítím lásku, i když se právě nemiluji, na rozdíl od většiny, která ji neprožívá ani v nejtěsnějším spojení. 6
… Jak krásné je „najít se“ ve středním věku – a jak krátký je najednou život, který nám teprve začíná! Docent věřil, že zájem opačného pohlaví o postarší nevýrazné typy vyplývá z pravěké touhy žen po zabezpečení a třpytivých cetkách. Spustil obehrané výčitky otců a ospravedlňoval své oběti a ústrky: „Nic po tobě nezbude. Taková jalová existence!“ Zdůraznil i důležitost zachování rodu a potěšení, o kterém svobodní nemají ani ponětí. Když mu došla slova, tiše zavyl. „A co evoluce?“ napověděl mu ještě bezdětek, který doufal, že po něm na světě zbudou alespoň nějaké veselé paměťové stopy. „Nejúspěšnější je údajně sameček, který se co nejčastěji rozmnoží,“ pokračoval docent. „Ale za každého, kdo nesplní své biologické poslání, se musí obětovat někdo jiný vícekrát!“ „Asi bych měl toho chudáka najít a něco mu dát,“ napadlo Tomana, který včas pochopil, že úspěšnější jsou ti, kteří se příliš často nemnoží, nebo už u toho nejsou. „Suchá haluz!“ politoval ho ještě patriarcha. „Kdyby produkty tvého neplánovaného rodičovství nebyly tak slovansky nesvorné, zbavily tě už dávno i střechy nad hlavou.“ „Ty už k nám nepatříš? Jsi snad něco lepšího?“ „Někdy ještě cítím podivná temná nutkání, ale v cizině se člověk naučí ty národní pudy potlačovat „To nejsou pudy, to jsou předávané memy,“ opravil ho terapeut, který patřil také k odpůrcům tělesných trestů. Své potomky vychovával povzbuzováním a pochvalami, a teď už bylo pozdě… Navzdory svým čtyřem rozvodům, nebo snad díky nim, byla Manželská poradna, kterou vedl, vyhledávána a mnohým dvojicím samotné čekání na konzultace umožnilo překlenout nejhorší období. Jeho nápady odváděly pozornost klientů od osobních problémů a byly celkem neškodné. Jen když se sám potýkal s depresemi, neuhlídal někdy své sklony k absurditě. Párům, které si odpírali přízeň, aby vyhladověli své protějšky ke kapitulaci, nebo se naopak uprostřed krize rozhodovali počít dítě, aby je „stmelilo“, doporučoval, aby spali chodidly k hlavě, pořádali česnekové dýchánky, nebo si vyměňovali prádlo a vnesli tak do uondaného svazku vzrušení a čerstvý vítr. „Nemusejí se milovat,“ říkával. „Jen když se nezabijí, než jim bude všechno jedno.“ 7
Po vyčerpávající práci rdocent rád navštěvoval starého spolužáka, s nímž byla dobrá zábava a kde se zdarma dosyta najedl. Návratem do vlasti uzavřel Toman kruh svého putování, opět v domě po rodičích. Vila Růžena nesla ještě stopy babiččina jména z epochy, kdy muži zdobili průčelí jmény svých manželek, ale nemovitosti na ně z rozhodnutí soudu nepřeváděli. Budovu, ve které sídlila čtyřicet let mateřská školka, uvedl do původního stavu; pouze v jedné z koupelen nechal miniaturní sanitární vybavení. Tam posílal nové naděje a sledoval, jak si poradí. V dalším vylučovacím kole je zval na dlouhý žebřík: „Vylezeme si na střechu, shora je krásný výhled!“ Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše – odvracely se od příkrého hřebenu ženy, jež by si rády polep-šily, ale ne za takovou cenu, a napříště vyhledávaly přízemnější známosti s předvídatelnějšími vyhlídkami. Když z odstupu pozoroval sám sebe, došel k technicky čistému závěru: Jsem nepravděpodobný, ale možný. Nadhled a racionalita mu nebránily v hříčkách, které vymýšlel, rozvíjel a ctil. Jen litoval, že na rozdíl od většiny žen, nezažil nic nadpřirozeného. … Jen náznak zázraku, a vše by bylo jasné! Dvojjediný sex nabízel alternativu nesmrtelnosti pouze náhodné polovině buněk, a nejistý převod do další generace za cenu tří set měsíčních splátek bez záruk kvality, praktického inženýra nelákal. V otázkách posmrtného života však neměl žádné předsudky a živě se zajímal o vše, co různé víry nabízely. Docent existenci duše připouštěl. „I u žen?“ „Jen u žen.“ „Jsi teoretik lidských selhání, který po četných pokusech na sobě a dalších nevinných obětech zatrpkl.“ „Po každém rozvodu jsem o něco lepší manžel, jako je řidič autobusu lepší po každé těžké nehodě!“ bránil se psychoterapeut. 8
Kamarádovi z dětství vděčil Toman za první zmatené objasnění pohlavní různosti pomocí ilustrovaných učebnic jeho starší sestry, i za vysvětlení, odkud a kudy ta maličká přicházejí a jak zařídit, aby tam zůstala. Z kapesného si v páté třídě ušetřili na Helču, aby jim všechno ukázala, jen co napočítá do tří. Zadní strana byla „sprostější“, a tedy i dražší. Očekávali více, ale nebyly to úplně vyhozené peníze, stejně jako pozdější investice do litrovky nejlacinějšího vína. Nedůvěra k placeným institucím a uměle navozovaným stavům (spolu s vrozenou spořivostí) od těch dob ochraňovaly světoběžníka jako očkování, takže nikdy neskončil pod červenou lucernou ani na záchytce. … Koho by napadlo, že bude na naší škole jednou ředitelkou! vzpomínal Toman s potěšením na Helenku „raz dva tři“. Chystal se ji navštívit, ale pokaždé mu v tom cosi zabránilo. Vybavil si nabírané modré dívčí spartakiádní kalhotky s bezpečnostními gumičkami kolem stehen. A ta hrotitá trička! Už tenkrát jsem měl rozvinutější představivost než ostatní a pod přemírou dojmů, jediný z tisíců na Strahově, vypadl z rytmu a stal se kazem na poli slávy. I jako emigrant odolal tlakům módy a nechal si posílat červené trenky. Těsné slipy, které v cizině dostával od svých milých hned po prvním sblížení, používal na mytí vany, když očekával jiné milé. Kultivovaný a vědomě stylizovaný do epochy, v níž románoví hrdinové ještě ztělesňovali své tradiční role, nabízel lásku s plným nasazením a než zevšedněla, zdvořile vybledal. Do žen, které miloval, se hroužil celou bytostí, zvládal dramatické pauzy, stupňování k fortissimu i úlevy do pianissima, a když se někdy stal nástrojem nějaké opravdu nadané umělkyně, a ona jeho, vstupovalo do nich cosi jako hudba sfér a polosfér. Z lásky k lásce zůstával i v moderním světě sebestředných humanoidů tvárný, a byl schopen tak silné empatie, že se dočasně převtěloval třeba i v ideálního muže Nového věku z nejodvážnejších představ feministek. Šířil vlny pohody, na nichž se ženy vznášely spokojené samy se sebou, a neváhal sestoupit na úroveň svého okolí. Nepoučoval, ale udivoval. Rusé dcery Albionu, které nechtěly urazit národní cítění kontinentálního exota, schopného vyšších forem zábavy než místní peciválové a příznivci kolektivních sportů, nakonec akceptovaly i jeho plandavé prádlo. Když zvláčněly, klopily oči a šeptaly: „Zhasni, je to tak romantičtější…“ Dokázal nalézt klíč k většině ženských srdcí – ne jako podvodník, pro něhož je vybroušený akt univerzálním paklíčem, ale jako nadšený sběratel, který má ve svém depozitáři zkušeností pravý klíč pro každou 9
dírku. Ochotně dával víc než dostával, a když se vztah vyčerpal, bral na sebe dobrovolně břemeno důvodů k rozchodu… „Měl by sis někoho zjednat. – Na úklid!“ vytrhl Tomana ze zasnění hlas kamaráda, který věřil, že pořádkumilovnost patří k základním ženským ctnostem a ve svých čtyřech manželstvích měl jen smůlu. Jeho poslední choť požadovala pouze, aby jí „pomáhal“, což bylo velké zlepšení oproti předchozím, které očekávaly, že udělá všechno. Kdykoli však ponořila ruku do dřezu, něco jí zavadilo o prst, a nakonec zase zůstalo nádobí na něm. Jako psycholog věděl, že nejčistotnější jsou ženy, které se k úklidu uchylují z pocitu nejistoty – byl však přitahován právě opačnými typy. „Nesnáším kvílení vysavače!“ bránil se Toman. Ženy dělil na ty, které se nad špinavým umyvadlem jen pohoršují, na ty, které ho za velkých proslovů umyjí, a na ty, které udržují funkční prostředí bez řečí, jako on. Když navštívil nějakou šmudlu, dýchl jí na zrcadlo a vyleštil sklo rukávem, doufaje, že se zamyslí. „Nejenže sám nic neděláš. Vadí ti, když někdo jiný poblíž pracuje!“ pokračoval zatím docent ve svých výtkách. „Zdánlivá nečinnost je živnou půdou nápadů a zahálka pracovní proces, probíhající uvnitř. Kdo udržuje pořádek, najde co hledá, ale nic jiného. A také nechci hafíkům 10
erodovat biotop,“ dodal Toman, který usiloval o stav, kdy síly pořádku a rozkladu jsou v rovnováze. Když mu hadici vysavače ucpala zátka od šampaňského, vzal to jako znamení shůry. „Zorganizuji život ženě, která mi zorganizuje domácnost!“ … Kolik by se jich asi přihlásilo? Ale za trochu dobré konverzace bych se snad i oženil! S ubrusy neměl problémy od té doby, co si dovezl sadu „pro staré mládence“ z Nového Yorku – s ozdobně vetkanými skvrnami v odstínech hořčice, kečupu a míchaných vajíček. V zimě spal v teplákách a v létě bez, a když něco nemohl najít, koupil si to znova. „Chodíš jak hastroš!“ pokračoval v konstruktivní kritice jeho pečlivě ustrojený přítel. Na rozdíl od nově příchozích, kteří oslní prvním dojmem a pak už jen odečítají, Toman vítal modelovou situaci prince chuďase v převleku, vítězícího postupně, vlastní podstatou. Přílišná péče o zjev mužům nesluší. Když v červnu navlékl na zkřížené latě pár svých přebytečných svršků a strašáka upevnil do koruny třešně, aby plašil špačky, sousedé ho zdravili. „Ty tak chodíš schválně!“ vybavil si docent černobílý film, ve kterém sňatkový podvodník lovil oběti na záměrné toaletní defekty. Pár chybějících knoflíků na drahém obleku, a dámě bylo hned jasné, jak zoufale ji potřebuje. „Vím o jediném pánském sluhovi, kterého bych snad snesl.“ Když počasí nepřálo houbám,cpročesával secondhandy, kde bylo potěšení z nálezů podobné a nebezpečí otravy nižší. V lese, kam chodíval spíše na nápady, také nevídal tolik žen, pobíhajících v nákupním transu jen ve spodním prádle. „Co když tě někdo pozná u decimálky?“ pohoršoval se docent, který trpěl neurotickým perfekcionismem a posiloval si důstojnost učebnicově; občasnými dražšími nákupy. Když před časem naplnil balónek těkavými výpary a přišel o řidičský průkaz (přestože hlídce připomněl, že alkohol býval v počátcích motorismu považován při nehodách za polehčující okolnost), prodal vůz a za část výnosu, utajenou rozšířené rodině, si nechal ušít oblek z kvalitního sukna. Známý salon nešetřil úsilím a po mnoha zkouškách dodal výrobek, který perfektně padl, ale při první příležitosti se v nejméně vhodné chvíli rozpadl v důsledku úspor firmy na kvalitě nití. 11
„I lepší lidé dnes nakupují z druhé ruky,“ tvrdil Toman. „Nevěřil bys, koho jsem zahlédl u kontejneru kravat za bůra. Sekáče jsou demokratickým rájem bohatých i chudých, pokud jejich ego není XXL. Muž, který tam nalezne co potřebuje, aniž by mu to ubralo na sebevědomí, těžko pochopí ženu, která cítí potřebu roztočit měsíční plat v drahém butiku. Soužití je hledání společných jmenovatelů,“ uzavřel přednášku. „Často se ovšem setkají dvě prvočísla,“ povzdechl odborný poradce, poslední štace před rozvodem. „Ženě přece stačí vycítit, po čem chlap touží – a dělat drahoty.“ „A muži vycítit, co je důležité pro ni a dělat, že o tom přemýšlí,“ mávl docent rukou. „Nejhorší je v manželství pocit doživotí. Představa, že si budou překážet v koupelně ještě příštích třicet let! Utrpení z očekávaného utrpení. Nuda a jednotvárnost. Nejdřív můžeme dokončovat věty, pak už víme i kdy promluví.“ Byl rád, že se kamarád vrátil do staré vlasti a že se znovu sehráli v epoše, degradující přátelství na pouhou dohodu o zdvořilosti a sdílení společných vzpomínek. ‚Opravdový přítel ti pomůže zakopat něco těžkého v noci v lese a neptá se, co v tom pytli je,‘ vyjádřil mužskou solidaritu Toman o posledních Vánocích. Tehdy docent ve sváteční nudě vytvaroval z bramborového salátu bustu své manželky, zapíchl do ní vidličku a zapříčinil jí prudkou bolest hlavy. U soudu tvrdila, že jí způsobuje i žlučníkové záchvaty a pihy. „Žiješ plněji než my, emocionální kočovníci,“ prohodil Toman. Docent zbrunátněl: „Šťastlivci, kterému nic nechybí ani nepřebývá, což je důležitější, musí proces zbavující muže důstojnosti a majetku připadat jako zajímavá fraška. Nám ale zůstává naděje, že se štěstí obrátí. 12
Co tebe ještě může překvapit? Zaběhne se ti pes, udá tě soused, že nemá známku, ukradnou ti puklice. Dobrodruh, který lovil losy i lososy, stopoval sněžné ženy v Nepálu a souzněl s něžnými ženami na atolech nemůže očekávat, že se mu budou zážitky stále stupňovat.“ „A proč myslíš, že jsem tady?...“ „Naše ženy jsou nejlepší na světě, srovnatelné se špičkami eroticky nejvyspělejších ras, třeba s Líbanonkami a Samojedkami.“ „Sebezajímavější život nemůže být plně vychutnán, není-li prostřídán šedými dny nudy, absurdity a frustrace!“ prohlásil Toman a připomněl si s perverzním potěšením včerejší večer: S vyzrálou genderovou vědkyní se seznámil na její přednášce Postavení žen v posmrtném životě, kde byl jediným živým mužem, a kdyby ho při intimní večeři neudeřila svíčkou, možná by se s ní ze zvědavosti i zapletl. „Každý chlap by měl mít alespoň jednou černou holku, aby pochopil smysl života,“ odpoutal se silou vůle od emancipace. „Ten šťastný fatalismus barevných ras! Ta schopnost nevidět, co nechtějí vidět: bezvýchodnost, chudobu a stáří,“ rozvíjel etnické téma. Ustal, když postřehl, do jaké míry se kamarád s tímto výčtem ztotožňuje, ale v duchu se přenesl na rajské ostrovy Pacifiku: … Tropické ovoce sladce plné jako prsy bezelstných domorodých dívek, pro něž je milování jen čirá radost, nezkalená úvahami o zítřku. Ty noci skořice a vanilky, ve kterých se tmavá pleť rozplývá a ze tmy světélkuje jen růžová pulzující ústřice... „Netvař se jak uspokojený kocour!“ vyrušil ho ze zasnění docent, který míval jen černou kávu a loupáčky sladce plné vícedruhovou marmeládou, vestoje v automatu. „Ženy stejných kvalit,“ vrátil se Toman k tématu, „mají stejnou cenu, bez ohledu na jejich původ. Nezáleží na tom, kde se narodily, ale ‚kdy‘. Ženství je univerzální komodita.“ „Jako něco na burze?“ znejistěl humanitní typ. „Zlato, cukr, káva, ropa a takové věci stojí všude stejně, protože se dají lehce přesouvat. … Nebo třeba peří, “ přihodil pro vlastní potěchu. „Naše holky se taky snadno přesunují…“ „Ano. Jejich odchody připomínají ‚únik mozků‘, jen z druhého konce. Souběžně ale neubývají zdejší muži.“ „Patří přece také k nejlepším na světě!“ „Bleskurychlá prostorová orientace, výhodná při pobytu našich předků na stromech, zajišťuje sportovcům, kteří sestoupili na zem poměrně nedávno, pohádkové příjmy, zatímco básníci hladoví. 13
Mužství ale není komodita. Na rozdíl od žen tu nejsme primárně pro potěšení, ale jako prostředek k obstarávání jiných potěšení – jiným.“ Docent náležel k většině, která vážné věci ignoruje a nevážné komplikuje: „Chápu, že protějšky mohou dojít,“ navázal. „Moje klientky z okresních měst si stěžují, že už poznaly všechny místní, a nic, ale tady je jich na výběr milion!“ „To se ti jen zdá. Z milionu je protějšků jen polovina a jen tak pětina věkově přiměřená.“ „To dělá pořád sto tisíc.“ „Z toho jen asi desetina nemá děti, nebo jsou už velké, nebo je matky zvládají. Ale tyhle už většinou někoho mají, a odhadem jen každá desátá z nich bude ještě volná,“ počítal inženýr. „Pořád ti jich zbývá tisícovka. … Nebo už ne?“ „Z těch je jen tak desetina příjemná a desetině z nich to jakž takž myslí. Kolik jich máme teď?“ „Už jen deset,“ počítal docent na prstech. „Z těch bude nejmíň devět náročných. A jak nalézt jedinou soucitnou ovečku v tom našem vlkoměstě?“ uzavřel neveselá čísla starý mládenec. „Však ona si tě najde a pěkně tě ostříhá,“ předpověděl mu dušeznalec: „Na každého dojde!“ Toman ukroutil z kuřecích pečínek tři krky a zapískal. Psi se srovnali, postavili na zadní, a chňapli ze vzduchu svůj příděl. Nedávno inženýr prudce zabrzdil své kombi v postranní uličce. „Hned jsem zpátky!“ Velké auto je jako velká žena. Muž v něm za ztrácí identitu, i když řídí, natož jako příležitostný spolujezdec. „Počkej! Nenechávej je tu se mnou!“ protestoval docent. „Dívej se jim zrcátkem do očí. Tři jsou předvídatelnější než jeden…“ „Všem třem? Jedním zrcátkem?“ To už král zvířat mizel za rohem. Psi funěli psychoterapeutovi do týla; raději se ani nehýbal. Po chvíli se Toman vrátil z nedalekého řeznictví s krvavým balíkem žebírek. „Proč jsi nezastavil před krámem?“ nechápal docent. Vůdce smečky a vládce vypínačů světla zašeptal: „Psst! Myslí, že se vracím z úspěšného lovu.“
14
Všední život začne být zajímavý, když se změní v příběh. Náhodné zvraty a překážky zdolávané úsilím a důvtipem, nepřízeň osudu překonávaná vírou a vůlí, a na cestě dobrodružství i romantická setkání a sblížení… Některé příběhy se rýsují daleko dopředu; jiné jsou dílem okamžiku. Krásné letní dny končívají bouřemi, a klid a pohoda sladkého života přitahují blesky náhod. Chlazená cisterna se už plnila mlékem pro jedinou osobu... Docent se sbíral ze svého už ‚definitivně posledního‘ manželství. Uplynulých pár týdnů poloprobděl v ordinaci a poloprospal při nočních službách v psychiatrické léčebně, ve snaze snížit své porozvodové dluhy. „Ále,“ odmítl Toman obálku se splátkou, když se kamarád konečně ukázal: „Víš co? Double – nebo nic!“ „Vsadíme se jen o tohle nebo o všechno?“ nadchl se dlužník, který by klidně vsadil i zbytek života, dávno už prohraného. Afinitu k hernám a různým sázkovým systémům považoval emigrant za indikaci nízké civilizační úrovně místní populace: „V nákupu losů na tisíc obyvatel jsme druzí na světě. Pouze Američané (afrického původu) věří ještě silněji než Slované, že se narodili pod šťastnou hvězdou.“ Sám navrhoval „reverzní loterii“, v níž by vylosovaní pro potěšení ostatních dostávali různé tresty. Losy bychom kupovali svým příbuzným, sousedům a známým. „Popíráš snad význam náhody v životě?“ ohradil se docent. „Ne. Ale u tebe je výsledek předvídatelný.“ Oba věděli, o čem je řeč. „Jen nechápu, proč žiješ pokaždé několik let se ženami, které ti vůbec nerozumí, a pak na ně převedeš všechno, co máš.“ „To bys ty těžko pochopil.“ „Proto se ptám.“ „Nikdy nedělám tutéž chybu popáté,“ durdil se doktůrek, který už ztratil iluze o rodičích, manželkách i vlastních dětech, a občas začínal pochybovat i sám o sobě. „Dávám ti šest měsíců,“ kroužkoval Toman datum v diáři, zatímco docent cpal tlustou obálku zpátky do hubené peněženky. „Náhoda má netušený potenciál jako zdroj nečekaných alternativ,“ uvažoval nahlas. „Vylosovaný parlament by byl určitě lepší než zvolený, už proto, že by eliminoval egocentriky, chtivé funkcí.“ 15
„Dojde-li k reformě demokracie,“ vybavil si docent článek, který ho nadchl, „budou mít voliči různý koeficient hlasů. Podle věku, vzdělání, ale i rodinného stavu!“ „Ano, starší, vzdělaní a ženatí budou mít jen půl,“ prohodil Toman a vrátil se k předchozí úvaze: „I vylosované manželky by většinou předčily ty zvolené dočasně poblouzněnými muži, protože ani v těchto pozicích by neměly být osoby, které se do nich hrnou. Naše tendence jsou většinové. Kupujeme jen jablka a opomíjíme hrušky. … Ty jsi třeba na blondýny. Stále opakuješ mírně preferenční volbu a brunetkám nedáš šanci, přestože ze statistik vycházejí jako méně konfliktní družky a lepší pečovatelky.“ Sám se rád nechával překvapit a omezence zafixované na jediný typ, ani předvídatelné štvance střídající hubené s plnými, velké s malými, rafinované s naivními a rozverné s melancholickými, na houpačce naděje, nechápal. Poslední dobou shledával s uspokojením, že je přitahován neznámými dušemi více než neznámými těly. Dokud však vedla nejkratší cesta k nitru branami smyslů, přijímal vděčně cestu i cíl. Opony i halenky otevírají nové scény obměnám starých her: Romeo, Cyrano a Othello potkávají Mařenku, Kolombínu nebo Manon a na konci se šťastně rozejdou. Věděl, že nemůže mít všechno – macaté opery i divadla malých forem, a ke svým novoročním předsevzetím připisoval každý rok: Racionální výběr! Domů si však stále vodil, co mu zavadilo o klobouček – hodné Popelky i jejich nemravné sestry. Po odprodeji lesního závodu, který vybudoval v údolí Coquille River, vstoupil do druhé fáze života a dotahoval věci, které dřív nestíhal. S podivem zjistil, že v jinak účinně zorganizované konzumní společnosti jsou základní lidské potřeby zajišťovány velmi nedokonale. Nejvážnější systémové nedostatky shledal v oblasti párových vztahů... „Myslíš, že mi tu smůlu přinášejí blondýnky?“ zachytil ustaraný hlas. Potěšilo ho, že odstartoval duševní proces, třebaže smyšlenkami. …Kolik skvělých uměleckých děl inspirovaly třeba podvržené Rukopisy! Do nového tisíciletí potřebuje národ nové legendy, aby ožil! Chvála tmavší pigmentace, podložená průzkumem spolehlivějších míst mohla skrývat statistickou chybu, ale inspirovala další úvahy. … Problém je v tobě! Na dvojí život jeden malý plat nestačí. „Kdybychom při každém výběru užili kostku,“ vrátil raději kamaráda k hlavní myšlence „a při některém z čísel koupili místo jablek hrušky, 16
dostaly by všechny dobré věci, které zůstávají trvale na druhém místě, občas také šanci, a život by byl… šťavnatější.“ Od klientek, stylizovaných do roztomilé bezmoci a nešikovnosti, jako by to snad byla výhoda u sporáku nebo v ložnici, docent pochytil: „Nejsem moc na počty,“ včetně intonace. „Ty vůbec nemyslíš!“ nenaletěl mu Toman. „Pokud ti nerozumím, může jít o vyšší pravdu, jakou mívají tibetští mniši a vyženěné matky, nebo o tvoji další mystifikaci.“ Inženýr snížil hlas: „Možná je lépe, že málokdo myslí, jinak by tu za chvíli už nikdo nepracoval,“ a vrátil se k teorii náhod. „Taková ruská ruleta… Když si někdo není dost jistý, zatočí jen jedním nábojem v bubínku.“ „Aha. A když si je jistější, jeden z plného vyndá.“ „Vidíš, jak je to snadné! Zvolíš si koeficient pravděpodobnosti a dovolíš čas od času rozhodnout náhodě. Po několika pokusech dostane i menšinová alternativa šanci.“ „A proč to občas nezkusíš sám?“ „Já?“ vyděsil se Toman: „Jsem přece rád na světě!“ „Ale co po tobě zbude? Snad ještě není pozdě. Třeba máš v sobě ještě nějaký náboj!“ „Nebuď nevkusný! Chci být lepším člověkem, ale teď ještě ne.“ „Obětovat se – co může být vznešenějšího! Konečně i katolická antikoncepce, založená na biologickém rytmu, je taková vatikánská ruleta, při které oba trochu chtějí a trochu nechtějí, … ale ona víc.“
„Jako lesního inženýra, který konstruoval důmyslné stroje na opracování dřevěných špalků, mě samozřejmě fascinuje možnost vyrobit za pár minut budoucí pracovní sílu. Neláká mě ale činnost, na níž stačí kdejaký moula, jehož buňky jsou čilejší než on sám!“ 17
„Bývala tady školka. A zase by mohla být!“ „Chystají snad opět znárodnění?“ polekal se navrátilec. „Ještě předtím.“ „Dvě stě dobrých žen mě opustilo a ty dvě nejlepší jsem opustil sám. S trochou štěstí jich tu ještě pár přestaví nábytek, trochu se zasmějeme a pak už bude všechno jedno. Později v životě jsou auta i ženy stále méně důležité.“ „A nebylo by lépe přestat, když to nikam nevede? Zavřít krám?“ navrhl cynicky docent. „Co? – Přestat? Teď? V nejlepším!“
__________________________________________________________
MLÉKO SE SRAZILO! V pozdních večerních hodinách došlo na Jižní spojce k další těžké nehodě. Čtyřosý návěs narazil do svodidel a uvolněná cisterna mléka smetla protijedoucí vůz. Řidič osobního auta byl vyproštěn po delším úsilí několika hasičských sborů a nachází se v kritickém stavu.
Záchranné práce komplikovala trojice psů, střežících bezvědomého pána. Nehodu údajně způsobil náhodný defekt předního kola tahače. Rychlostní komunikace byla zprůjezdněna v časných ranních hodinách, po odchodu většího počtu nasycených koček z místa nehody.
18
„Promiňte, pane docente!“ nahlédla recepční do ordinace a vyrušila psychoanalytika ze zasnění. Silou vůle přemohl prvotní negativní reakci a otočil se k ní se vstřícným výrazem na kuří nožce křesílka dosti vzdáleného ušáku Sigmunda Freuda. Pacientka na pohovce potažené stejnou krémově bílou koženkou procitla z krásného snu o naplňovaných tužbách a vykřikla pohoršeně: „Vy jste mě zhypnotizoval!“ „To se vám jen zdálo,“ uklidňoval ji dušezpytec, který po té schopnosti marně toužil. Možnost instantních romancí s následným vymazáním paměti obětí objetí ho fascinovala. Nejdřív by však zhypnotizoval čtyři matky svých bývalých manželek. Sestra ve dveřích naznačovala sluchátko: „Ta paní se nedá odbýt. Že prý vás moc dobře zná a je to naléhavé!“ Docent něco zabručel a popadl telefon. „Hh?!“ „To jsem já! Volali z nemocnice! Měl mě v notýsku!“ Vzrušený ženský hlas mu byl povědomý. „Měl mě tam jedinou nezašifrovanou, i s adresou! Srazilo se s ním mlíko! Hasiči ho zachraňovali nejmodernější technikou a jak měl ty oblýskaný kalhoty ze sekáče, mysleli, že je to řízený katalyzátor a vzali ho přes kolena sekerkou.“ „Helenko!“ rozeznal spolužačku. „Uklidni se!“ snažil se sám uklidnit. Včera zvečera se chystal do města! blesklo docentovi hlavou. O Tomanově poslední sázce na ženu věděl jen, že je hodně vlasatá. Když se kamarád opozdil, tvrdil, že má tak husté vlasy, že v nich ztratil klíčky od auta. Později vlasatice volala a domlouvala si další setkání. Upřímně tu naivní chudinku litoval. … „Jako minule? V metru u odpadkových košů?“ škádlil ji inženýr. … „A mohu se opozdit o třicet minut, abych zas nemusel půlhodiny čekat?“ … „Ty taky nechodíš na druhou schůzku? … Takže přeskočíme rovnou na třetí?!“ 19
Z garáže vyběhl ještě do patra pro milé překvapení, akvárium, kterým si zřejmě chtěl vylepšit šance. Narodila se ve znamení Ryb, ale nebyla prý studená ani mlčenlivá. Oba muži dobře věděli, že u slušných žen je třetí schůzka rozhodující. Toman se nerad vracel – dbal na pověry, přestože na ně nevěřil. Když sestupoval ze schodů k autu, skleněnou kouli akvária si přirozeně nasadil na hlavu, takže připomínal astronauta nebo jinou živou formu z kosmu, a ani vlastní psi ho nepoznávali a vyli. Takto vystrojen vyrazil na svůj pohyblivý noční svátek... „Máš číslo do té nemocnice?“ převzal konečně iniciativu docent. Recepční mu zatím přisunula modrý reklamní bloček velmi úspěšné farmaceutické firmy a pero na psaní. … „Jasně. Jakmile budu něco vědět,“ utěšoval spolužačku. „Nebreč, zavolám zpátky.“ V běhu oznámil sestře: „Odpoledne tu nejsem!“ „Ale já už nestihnu…,“ namítala. „Rozdejte jim testy. Manželům ten kompatibilní, děckám generační, a psychopati ať nám něco zajímavého nakreslí!“ Rozhodil po stole formuláře a zamířil ke dveřím. „Vezměte si bílý plášť a sluchátka,“ vyrazila za ním. „Jinak vás budou ignorovat.“ Jen co za ním zaklaply dveře, nahlédla do předpokoje rozespalá pacientka. Sestra jí věnovala vřelý pohled, nacvičený v kurzu Empatie snadno a přesvědčivě. „Pan docent musel k náhlému případu zhroucení ženy, která měla před svatbou,“ fantazírovala zkušeně, „když zjistila, že ženich…“ „Nebyl svobodný?“ doplnila paní dychtivě. „Ne. Svéprávný. Máte nám tady zatím něco nakreslit.“ Po půlhodině dojel docent k bráně fakultní nemocnice a pak se musel hodný kus cesty vrátit, aby zaparkoval. Vyhledal kolegu ze studií a po delším vzpomínání na bohatýrská léta vyrazil pod jeho záštitou na oddělení intenzivní péče. „Dál nesmíte!“ zastavila je staniční sestra s telefony po obou stranách. „Moment!“ řekla do jednoho a pak do druhého sluchátka. Docenta napadlo, co by jí poradil Toman. Sentimentální vzpomínky, spolu s účinkem několika panáků na lačný žaludek, ho v uzavřeném prostoru prosyceném operačními výpary počínaly zmáhat. 20
Cítil, jak se mu podlamují nohy a jak klesá – a posléze se vznáší na několika párech rukou. Bylo to docela příjemné. Konečně se někdo stará i o mě, uvolňoval se. „Tys omdlel! Málem tě odvlekly!“ zaslechl zdáli hlas kolegy. . Marně se pokoušel vrátit zpět do snu, k jezírku teplého mléka, do něhož se hroužil, aby omládl… Zamrkal do bíle zamženého prostoru a přejel si rukou čelo. Vlhký pocit v něm posílil víru v zázraky. „Jak vypadám?“ zeptal se dychtivě. „Jako smrt,“ sympatizoval kolega. „A máš mokré kalhoty,“ štítivě se odtáhl a usedl na protější lavici. Nalézali se v jakési čekárně. „Sestřičky! Sestřičky!“ začal volat sekundář polohlasem. „To nic není, to je jen od mlíka!“ zakrýval si docent pláštěm kolena. Do místnosti nahlédla generálka s platinovým přelivem. „Toman!“ připomněl si účel návštěvy. „Jste příbuzný?“ zeptala se přísně. „Bratr?“ „Nemá nikoho,“ rozesmutněl se pod vlivem snových prožitků. „Ale co kdyby jaksi… odešel?“ naznačila taktně hrozící administrativní problémy. „Má jen mě a několik barmanek ve vzdálených přístavech.“ „A ta paní, co jsme jí volali…“ „Hella?“ naklonil se k sestře inspirován alkoholem: „Pracuje v takovém klubu… Na kulaté tyči.“ Kdysi viděl pornografický film ‚pro náročné diváky‘. „Dělá tam ředitelku.“ Vrchní se zamračila, ale zaváhala. „Tak tedy pojďte se mnou, pane…“ Kolega ho představil. „Ach, promiňte!“ ožila: „Znám vaši manželku. Tedy jednu z nich.“ To nám ještě scházelo! polekal se terapeut. Znala tu, která věděla od své matky, že manžela musí pozorovat a hlídat – hlavně když změní své chování, a nečekala dlouho. „Martino?“ nahlédla generálka do sesterny: „Nebyly by tam nějaké suché pyžamové kalhoty pro pana docenta?“ 21
Netřeba rozvádět, že nešťastný řidič přežil v milosrdném bezvědomí kolizi, operaci i všechnu tu intenzivní péči. Bez něj by příběh nepokračoval a svět by se nezměnil. Fyzický stav byl stabilizován, mozek však po těžkém šoku nezabíral a duše, která nemusí přebývat v těle, ale měla by zůstat na dohled, poletovala bůhvíkde. Časem přišly jasnější chvíle; snad už i chápal, kde je. Oči měl stále zafačované, ale doktoři tvrdili, že má jen pořezaná víčka. „Jako by nám chtěl něco říci…,“ zdálo se Helence, která pacienta navštěvovala každé odpoledne. Z jejích monologů vyplývalo, že ředitelování spočívá ve shánění financí a záletných učitelů angličtiny a v pacifikování hašteřivých učitelek, které dávaly dětem špatný příklad. „Drží ho asi v umělém spánku,“ naznačil jí docent. „Vždycky byl tak statečný. Pamatuješ, jak si rozbil čelo na tom obrubníku před školou?“ Spolužáka zaplavila horkost. To on zapomněl dotáhnout přední matky vypůjčeného kola! Mohl za kamarádem vyběhnout, ale už tehdy v něm převládl slovanský optimismus. ‚Národy, které rády zpívají a tančí, by neměly stavět stroje těžší než vzduch, natož jaderné elektrárny,‘ říkával Toman. „Jsi červený jako řípa! Co nepěkného jsi dnes provedl?“ Docentovi se zdálo, že pacient nepatrně ožil. „Třeba nás slyší...“ „Každé slovo mu zůstává v podvědomí. Nenarozené děti také slyší, co se o nich říká, i když tomu ještě nerozumí a jsou nešťastné až mnohem později. Ty nové církve to z nich ale dostanou a vysvětlí jim, že to tatínek tak nemyslel, když křičel, že je nechce. Že měl jen spontánní obrannou reakci a má je vlastně docela rád.“ „Kde bereš takové hlouposti!“ Výlety do podvědomí, nabízené pod cenou různými „centry osobního rozvoje“, ohrožovaly živobytí diplomovaných dušezpytců. „V čekárně u zubaře jsem četla seriózní článek.“ V čekárně se i Toman dozvídal mnoho užitečného z intimních rubrik ženských časopisů, a když ho potom volali dovnitř, ani se mu do toho hydraulického křesla nechtělo. Zubaři, který srovnával své příjmy se světem, poradil, aby ve dvou minutách, než se vytvrdí amalgam, vystřihoval pacientům za příplatek nosní chloupky rotačním nástavcem na vrtačku, jak to dělají jeho kolegové v Americe… 22
Doktor se zarazil a zdálo se, že o nadstandardních službách vážně přemýšlí. Inženýr vzbuzoval důvěru množstvím odebíraných periodik. Užíval rychločtecí zařízení vlastní konstrukce s podpěrkou brady, ale nikdy nevypínal fantazii. Po nehodě mu docent vybíral schránku a časopisy stohoval v předsíni. Zpočátku zvonil v prázdném domě telefon a záznamník se rychle plnil. Když do přístroje namluvila ředitelka přísným hlasem strohé oznámení o dlouhodobé indispozici a vzkazy přesměrovala autoritativně na své soukromé číslo, telefonní ruch ustal. Asi před týdnem vyřizoval docent v Tomanově opuštěné pracovně druhé upomínky a Helenka se mezitím snažila uspořádat věci, které ji znepokojovaly – jako utěrky v koupelně a ručníky v kuchyni. Peníze nalezli ukryté v neužívaném vysavači, který netáhl. Když skončili, rozhodli se postarat o načaté destiláty, ohrožené oxidací. Na stěnách bytu visely grafiky známých umělců, jejichž ego by sotva uneslo, že si je zámožný emigrant, když tu ještě pobýval, ve volných chvílích pro uklidnění vybarvoval pastelkami. Helenka objevila fotografie ještě ze školy, roztesknila se nad nimi a psychoterapeut ji neprofesionálně utěšoval. Její tvář s ubývajícím světlem mládla a nabývala dívčích rysů, a to zase dojalo jeho. „Už se to nestane,“ slibovali si pak rozpačitě. Byli jeden pro druhého trochu staří, ale z praktických důvodů si domluvili příští úklid opět spolu. Tomanův havarovaný automobil, odvezený ochotně jakousi odtahovou službou, zmizel. Psy docent vypátral v nejbližším útulku. Ráno mu nadiktovala Helenka, která měla v ředitelně rychlý internet, adresu ubytovacího zařízení. „Čtyři hvězdičky! Nabízejí i dietního řezníka, trenéra, kadeřníka, vodiče a polovodiče.“ „Jen aby to nebyl nějaký Švejkpodnik!“ Psi ho poznali a nechali se odevzdaně odvést ke kombíku, který si půjčil od zetě, aniž mu sdělil zamýšlené užití. Otevřel dvířka a napadlo ho zahvízdat, jako když v dětství pískali na slečny, postávající před závorou kasáren, a hafani naskočili. Když trojice psů na zadních sedadlech začala zběsile výt, poznal docent, že je luxusní penzion nablízku. 23
Polorozpadlý statek s řadou kotců a maringotek připomínal cirkusové zimoviště. Jediný přítomný, a zřejmě i vykonavatel všech inzerovaných služeb, mu pokynul do kanceláře, kde na počítači blikalo poslední skóre jakési krvavé hry, a sňal si klapky z uší. „Tolik za měsíc?“ podivil se docent. Muž v holínkách se podivil, že nemluví německy: „Za každý týden, za jednoho. Pořád je to lacinější než u nich.“ „Zlaté alimenty!“ prohodil multiotec a zahleděl se na plakát s písčitou pěšinou, lemovanou bílými kamennými kvádříky. Siluety tmavých tújí v pozadí připomínaly vztyčené ocasy vlčáků. Tak nějak si představoval svoji cestu do zralého věku – vroubenou patníčky, u kterých by se tu a tam zastavoval a zvedal nožku. „Nabízíme i poslední služby pro vaše miláčky,“ zachytil provozovatel psince jeho fascinaci. Psychoterapeut uvážil, oč levněji by přišla spánková terapie miláčků v některém tržně pružném lidském ústavu, ale vypůjčený vůz musel za pár hodin vrátit a předtím ještě vyčistit a zašít „Nechám je tu než se zařídíme,“ povzdechl. „Přejete si také pojištění a odborný výcvik – za příplatek?“ „Jsou vycvičeni bezdětným logikem aplikací mírných tělesných trestů a znovuzavedením principu kolektivní viny. Jste vy pojištěni?“ Ale to už si manažer nasadil tlumiče hluku. Germánští hosté zavětřili méněcennou rasu a štěkot zintenzivněl.
24
Nazítří
v nemocnici držela Helenka Tomanovu ruku, poznamenanou vpichy infuzí, a docent postával u okna. Pacient stále nereagoval. „Jeho mobil se ještě nenašel?“ vzpomněla si. „Prosím tě! … Ale co bude s těmi hafany, když se neprobere?“ „No… co by si nejspíš přál?“ Psychoterapeuta osvítil nápad: „Bez pána pro ně život ztratil smysl. Nejlíp by bylo dát je… uspat,“ prohlásil přesvědčivě. Helenka ucítila prudký stisk a sklonila se nad Tomanem. Docent přistoupil k lůžku – jeho hypotéza se potvrdila! „Proč ses neozval dřív?“ „Něco říká,“ snažila se zachytit přerývaný šepot. „Vím přesně, co říká!“ Během dalších návštěv se komunikace, zatím poslepu, rozvíjela jen pomalu. Teprve když pacient zahlédl během převazů světlo a uvěřil, že bude opět vidět, začal dychtivě vstupovat do světa živých. … „Schopnost empatie a způsob řízení vozidel naznačují civilizační úroveň národa,“ přitakával už v rozvitém souvětí Helence, která jezdila opatrně, špatně a nerada, na rozdíl od většiny řidičů, kteří jezdí neopatrně a špatně, ale celkem rádi. „Tobě nějak otrnulo! Ještě před týdnem jsi poplakával, že tu po tobě nic nezůstane a jak tě blaženost otcovství několikrát těsně minula…,“ připomněl mu docent. „S tím řízením nemáš tak úplně pravdu,“ vracel rekonvalescent debatu na bezpečnější půdu dopravních nehod. „Agresivita jistě. Ale i nedostatek představivosti. Kdyby si předjíždějící představil, co může ze zatáčky vyrazit a jak po sobě zanechává vdovy a siroty nebo dokonce přežívá jako bezmocná troska…“ Ředitelka si vyměnila pohled s docentem. „Nemohl jsi vědět, že se srazíš s mlékárnou…“ „Na tvaroh,“ přihodil kamarád. „Já mluvím obecně!“ odsekl Toman. „A jaké vdovy a siroty?“ naléhala učitelka. „Z jeho představ o potenciální rodině.“ „Staromládenectví je řehole, jejímž protikladem není manželství, ale celibát!“ ohradil se Toman. 25
„Nevědí, jak krásné to může být, a myslí jen na své blaho!“ dostávala se učitelka do ráže: „Svět je pro ně harém, ve kterém nepřispívají na provoz. Jsou jako lodi bez kotvy!“ „A v každém přístavu mají jednu!“ přisadil si docent. „Já se přece snažím zakotvit a neustále hledám,“ protestoval pacient: „Šťastná rodina je pro mne předobrazem nebe!“ Rodičovské sdružení však nepřesvědčil: „Ještě před týdnem jsi tu vzdychal po spřízněné dušičce!“ „Ano! Děťátka jsi chtěl houpat na kolenou, jestli se z toho dostaneš. Já to taky slyšel!“ „Sním o smysluplnějším životě,“ harmonizoval falešně ubožák. „Ty nejsi schopen vyšších citů. A rodina? To už vůbec!“ „Za všechno, co je ve mně dobrého, vděčím ženám a knihám. Ale rodina potřebuje solidnější základy, než jen lásku.“ To byla docentova parketa: „Láska je jedna z nejmocnějších lidských emocí,“ nasadil přednáškový tón. „Tak vidíš!“ přidala se Helenka. „Třetí nejsilnější. První je strach a druhá zlost.“ „Není divu, že od vás utíkají k léčitelům!“ „Láska je neuchopitelná,“ podpořil kamaráda pacient, přestože věděl, že nejlepší je milování s někým, koho opravdu milujeme, i když není nejlepší. „Vyvíjí se, roste, transformuje a časem… mizí.“ Do pokoje nahlédla sestřička: „Promiňte, já nevěděla… Zítra vás už odpojí,“ řekla tiše, položila na bílý stolek jakýsi magazín, a plaše vyklouzla. „Co to znamená?“ polekala se Helenka. Docent potěžkal svazek drátků a trubiček, končících v lidském těle: „Odstřihnou mu tuhle pupeční šňůru a narodí se podruhé!“ Do oka mu padla lesklá barevná obálka; nabídkový katalog invalidních vozíků. „Co je to?“ zeptal se Toman dychtivě. „V lázních tě postaví na nohy,“ ustupoval psychoterapeut. „Ukaž,“ vztáhl k němu bledou ruku. „Je to jen dočasně,“ utěšoval ho předem. Pacient nahlédl do katalogu. Po vteřině mu upadl na podlahu. Jako by vzal život do svých rukou a upustil: „Všichni jsme tady jen dočasně.“
__________________________________________________________ 26
Do
zešeřelé místnosti s vysokým stropem vklouzla nevelká osoba v bílém plášti. Přešla koberec a rázně rozhrnula závěsy. Odpolední světlo zalilo komfortně zařízené apartmá, které ale na první pohled nebylo domovem. Doktorka otevřela prosklené dveře a vstoupila na balkon. Po chvíli se vrátila, zapnula a vypnula televizor, uhladila polštář na vyvýšeném lůžku a zmizela v přilehlé místnosti. Přehlédla zkušeným okem koupelnu a před zrcadlovou stěnou si upravila účes. … Jako by na tom ještě záleželo. Když zaslechla z chodby hlasy, rutinním pohybem rozevřela obě křídla dveří. Na zbrusu novém vozíku, tlačeném statnou sestrou, spočívalo zhroucené tělo nového pacienta. Zpod skotského plédu mu vyčnívaly zafačované nohy, překryté nastřiženými nohavicemi tmavých kalhot, zdobenými světlejšími otisky psích tlap. Za ním přivážel docent na oprýskaném vozíku různé saky paky z vily. „Snad vám tohle bude stačit,“ řekla s potlačovanou hrdostí primářka rehabilitačního oddělení. „Tak co tomu říkáš?“ naklonil se docent k Tomanovi, který jen cosi zabručel. „Je v pořádku?“ pokročila k pacientovi. Ze studií věděla, jak důležitý je první dojem – z nemocného. „Je asi trochu pod vlivem…,“ prohodil psychoterapeut, který neměl delší dobu příležitost k žertu. Sestra hbitě prohmatala pacienta i prostor pod sedadlem. „Tam nic nenajdete, vozí tu borovičku v navrtaných trubkách nosného rámu,“ rozehrával parťák bezostyšně svoji výhodu. Invalida protestoval chrčivými zvuky, ale zkušený zdravotní personál ho ignoroval. Docent prudce zatoužil po nikotinu, spěšně se omluvil a vyšel na prostorný balkon. Z půlkruhového prostranství o dvě patra níže vybíhala krytá promenáda, která protínala uhlazený francouzský park, v přední části lázeňského areálu, a ztrácela se v anglickém parku přerostlých stromů. Průsečíky cestiček z uhrabaného písku zdobily fontánky se soškami rozpustilých amorků, jímž z podezřelých otvorů crčela kalná voda. Když dokouřil a vrátil se dovnitř, doktorka měřila pacientovi puls. Začal vykládat zavazadla z druhého vozíku. 27
Toman otevřel oči a marně se pokoušel zvednout ze sedadla. „Něco mi ráno píchli.“ „Jste v útlumu,“ podepřela ho doktorka svým tělem. Ještě nevěděl, že v lázních se všichni bezostyšně dotýkají. „A mohu tak zůstat?“ „To dostávají pacienti na cestu,“ vyprostila se. „Na poslední?“ zkusil žert, ale byl na něj žalostný pohled. „Na převoz,“ postrčila ho na vozíku k lůžku. „Aby nemuseli brzdit přes rigoly,“ poznamenal docent, který se s ním svezl v sanitce. Ženy přesouvaly pacienta opatrně na lůžko. „Jak vás pošlou k nám, jste už z nejhoršího venku,“ utěšovala ho lékařka. V tom okamžiku mu sestra s profesionální bravurou strhla naráz kalhoty. Invalida vytřeštil oči a dočasně ztratil vědomí. „V lázních jsou nebezpečné jen sestřičky,“ poznamenal docent. Ošetřovatelka přetáhla přes nehybné tělo pokrývku, zastrčila okraje pod matraci a začala ji vší silou vypínat. „Zdá se, že usnul,“ uvolňovala ho z druhé strany doktorka. Docent si vzpomněl na nehybnost, které už jednou uvěřil: „Nevím, nevím. Bohužel… Je to praktický žertéř.“ „Jestli nespí, jsou jen dvě možnosti,“ řekla doktorka. „Nebyl by první, koho jsme tu pochovali zaživa,“ dodala sestra. „Hlínu si přivezl.“ Zablácený kufr, kontrastoval s ostatními zavazadly. „Lesní inženýr,“ vysvětloval docent. „Vzorky našich podzolů...“ „Recepční říkala, že je boháč. … Ještě že není dobytkář!“ poslala sestra kufr po parketách až k balkonu a vozík vyvezla na chodbu. „Vypadá mladší,“ porovnávala lékařka pacienta s jeho údaji. „Než já?“ Když tu před týdnem dojednával kamarádovi pobyt, zmínil, že spolu chodili do školy. „Než je. – A to dnes dostal pěkně zabrat.“ „Majitel největší lesní školky v Oregonu. Vyšlechtil šikmo rostoucí Pinus Bohemica,“ opakoval, co slyšel. „Do svahů.“ „Pak že peníze nerostou na stromech.“ „Jen je ohýbat, dokud jsou mladé!“ Svým potomkům poskytl docent doporučovanou volnost. Když se mu později dostala do rukou studie Bestialita dětí, pocítil strach. „Ale teď…,“ pohladila doktorka madlo vozíku. „Když se probral z bezvědomí, v těch prvních týdnech,“ ztlumil docent hlas, „když z něj tahali sklo, jako by se loučil. … Máte děti?“ napadlo ho. „Tohle je moje rodina,“ ukázala statečně kolem sebe. 28
… Taková příjemná ženská… Jinde by se vdala. Tady by musela jít dost pod cenu, usoudil vedoucí manželské poradny z velkoměsta . „My už vám ho rozcvičíme,“ prohlásila lékařka věcně. „Jen mu dejte zabrat. Příliš ho rozmazlily ženy, které se chtěly vdát.“ „Proč jste si vlastně vybrali nás?“ „Jste nejdál.“ „Ano, máme výsledky,“ zarděla se vedoucí oddělení. „Nejdál od všeho – a ode všech. Potřebuje klid.“ Přerývaný dech spáče se zklidňoval. Nahmátla mu puls a zase ruku přikryla: „Budeme ho muset hlídat.“ Vyšli na balkon. „Aby tu neběhal za děvčaty?“ „Oslabený pacient je snadnou kořistí…,“ spustila polovážně. „Ten?!“ Z vlastní zkušenosti věděl, že muž je zranitelný na začátku, když neví kdy přestat. Později si vytváří obranné látky a někdy i ulity. „Sestry platíme bídně, ale kde jinde mohou poznat tolik lidí zblízka a předvést se v nejlepším světle…“ „Když to v mužským ještě není, žádná nic nepořídí,“ zapochyboval docent.. … Kolik jí může být? Pětatřicet? Mlčela, a tak pokračoval: „Ale když ho pak najednou napadne pořídit si dvojníka a všechno ho naučit, upíše se první, kterou potká.“ „A má dceru.“ Snažila se potlačit myšlenky jaký je a vidět jen případ. „On si opravdu hradí všechno sám?“ „Má občanství, nemusí, ale chce.“ „Jestli si myslí…,“ pohlédla na hodinky a pokročila ke dveřím. „Já vím. Na vás to neplatí.“ „Nikdo by neměl trpět míň než druhý jen proto, že má víc,“ prohlásila s přesvědčením. „Máte pravdu. Dokud vám nestoná… někdo blízký.“ Málem řekl dítě. Pacient už po nějakou dobu monitoroval hovor. Nedotklo se ho, že o něm mluví jako o věci; tomu už přivykl ve fakultní nemocnici. Představoval si ženu, kterou slyšel, a která ho podepřela, když ztrácel síly. Jakmile zaklaply dveře, otočil se neohrabaně na bok. … Kde jsem? snažil se zorientovat ve večerním šeru. Před balkonovými dveřmi rozeznal svůj kufr, z něhož se klubalo pár špiček Pinus Bohemica. Už věděl, kam byl přesazen.
29
Probudil se za úsvitu, opatrně otevřel oči a poprvé vyhlédl prosklenými dveřmi do parku. Zatímco spal, rozložil někdo na balkoně sazenice jeho koniferů do růžové dětské vaničky. Ranní toaleta byla nepříjemná a ponižující. „Vy na tom musíte být dobře,“ testovala ho sestra. Špičkou nohy přitáhla vozík a lehce ho přesunula na sedadlo, „když vás dali sem.“ „Sotva lezu, po třech!“ „Tohle apartmá je de luxe.“ „Já myslel, že dnes už má každý vlastní postel.“ „Tady jsou normálně cizinci. Kuchyňský kout, přistýlka pro návštěvy, televize v krbu,“ otáčela vozík. Od inspekce příslušenství ho zachránil telefon. „A vlastní linka!“ pokročila k aparátu. „Pokoj sedmnáct! … Ano, pane docente. Právě dokončujeme hygienickou očistu,“ hlásila snaživě. Pevná linka má stále své výhody, napadalo invalidu. Můžeme se na ní i oběsit. – „To je dost, že voláš!“ převzal hovor. „No jak? Zrovna mi tu vyčítají, jak se mám, tak snad jo. … V sobotu? … Co? Překvapení? To se jí asi povedly buchty. … Ne, mobil ne. Není tu signál,“ zalhal. „A taky… Jsem rád sám!“ Sestra od něj vzala sluchátko a rázně ho zavěsila. „Nic vám nevyčítám! Ukažte,“ přiklekla k němu a zkoušela mu pohnout kolenem. „Na chlapa máte pěknou nohu.“ Věřila, že muži a ryby necítí bolest. Vykřikl. Do místnosti nahlédla doktorka. „Co se děje?“ zeptala se přísně. Viděl ji jen rozostřeně. „Síla zase triumfuje nad myšlenkou.“ „Tak vy už mluvíte…,“ usmála se. „Ale nějak divně.“ „Je přecitlivělý,“ vybavila si sestra trenéra, který ji naučil všechno o životě a udělal z ní dorosteneckou mistryni republiky v hodu oštěpem i ženu. „Co nejde silou, půjde větší silou!“ říkával. „Jak se cítíte?“ zeptala se doktorka. „Cítil jsem se lépe v tom převráceném voze,“ pohlédl úkosem na sestru. Ale vzpomněl si i na stromky. „Sestřička ví, co dělá. Přestoupila k nám z porodnice a tam je pořádek. Kdo neposlouchá, nemusí jít domů s čím přišel.“ Pohybovala vozíkem do stran jako nastávající matka při výběru kočárku. „Jak vám jde jízda?“ Děkuji, řídím už třicet let,“ reagoval upjatě. Bez varování postrčila vozík přes pokoj. Sestra naproti ho zachytila a poslala nazpět. „Autonehoda, že.“ „Přejel do protisměru!“ O skleněné kouli akvária na své hlavě, která zřejmě vyděsila ridiče kamionu, se raději nezmiňoval. 30
„Byl větší,“ poznamenala významně sestra. „Sestra Míla je tady z nás nejsilnější; to je jen takový ženský humor,“ dodala smířlivě ošetřující lékařka. „Feministky prosazují Katedru ženského humoru...“ nadhodil. Takový projekt by sám o sobě rozveselil většinu mužů, ale obě ženy přijaly tu novinku vážně. „Veselá mysl, půl zdraví,“ přikývla doktorka. „A čistota druhá. V medicíně je hygiena důležitější než znalosti i známosti!“ dodala Míla, která věřila, že co není vidět, neexistuje. „Nejdřív lechtaly dobrovolníky peříčky a sestavovaly mapu humoru lidského těla, ale bylo to dost nehygienické. Nakonec objednaly kamion banánových slupek,“ fantazíroval s potěšením Toman. Věděl, že žena s aktivním smyslem pro humor je jen takový mužský sen, jako třeba žena s třemi nohami nebo čtyřmi koly. Chvilku bylo ticho. – „To byl asi mužský humor, dosti podobný lidovému, který je založen na účinku hrubých slov a nemravných představ,“ řekla doktorka. „Máte trauma z toho mléčného přelivu?“ „Já? Ne. Jen vztek!“ „Takže půl druhého litru mléka každý den, na kosti.“ „Vápník je přece také v tabletách,“ bránil se. 31
„To bychom vám ho museli objednat celý kamion,“ skórovala doktorka. „Ještě si vás poměříme,“ pokynula sestře. Míla zajela vozíkem ke zdi a posuvným raménkem míry mu stlačila hlavu. „Sto dvacet centimetrů!“ hlásila. „Bez dvou palců šest stop!“ protestoval pacient. „Tady se měříme s palci. Co problémy? Alergie? Ischemie?“ „Jen jak se to píše. A počínající komplex méněcennosti.“ Sestra vybalovala jeho věci. „Proč jste nepřivez normální kytky?“ „Nejsem normální,“ prohlásil s jistou hrdostí. „Další várka?“ zbystřila doktorka. „Dám je na balkon.“ „Pár odolnějších do zdejšího prostředí. … Měl jsem rozdělané nějaké pokusy,“ dodal na vysvětlenou. „Seženu rašelinu,“ uvolňovala sazenice stromků. „S vámi nebudu mít slitování, ale když něco takhle vyrůstá, skoro z ničeho... Sestřička vás vezme na váhu!“ zaplašila chvilkovou změkčilost. „To bude asi brutto, s podvozkem, že.“ „Oblečení a vozík se odečtou,“ přikývla. – „Nezapomeňte zase na té rampě zabrzdit,“ připomněla Míle. Ve dveřích se málem srazili s vozíkem nižší kategorie. „Grüss Gott! Grüss Gott! Meine Name ist…“ Doktorka vkročila mezi vozidla jako dopravní policie. „Dovolte, abych vám představila pana náměstka.“ Seznamovaní se míjeli bočnicemi. Pak s přehnanou zdvořilostí oslovila druhého: „To je pan inženýr Toman.“ „Vy jste ze Sudet?“ blekotal návštěvník a potřásal si pravicí s novým sousedem. Lékařka pokračovala formálním tónem: „Pane náměstku, teď ošetřuji pana inženýra. Až skončím, věnuji se vám,“ přidala úklonu. „Měli jsme nedávno školení,“ prohodila, když nezvaný host zmizel z doslechu. Než si Toman stačil ujasnit, zda šlo o formu, nebo o výsledek, __vrátila se Míla z chodby. „Víte, co mi ten tlusťoch řekl?“ nachýlila se k doktorce. „Dejte mu hadičku!“ Sestra zamířila ke dveřím. „Přece až po obědě!“ zastavila ji doktorka. … Abych nezapomněla,“ obrátila se k pacientovi. „Volal pan docent. Prý přiveze nějakou vaši přítelkyni. Nenasadíme antistresový program?“ „To je jen taková naše společná spolužačka…“ mávl Toman rukou, ale Míla hned nasadila vědoucí výraz. „Jste poskytovatelé služeb a já zákazník!“ rozhořčil se.. Doktorka zaujala servilní postoj: „Přejete si magnetickou stimulaci? Hydroterapii? Nebo snad radikální chirurgii?“ 32
„K té patrně inklinujete vy.“ „Nevzali mě, prořízla jsem operační stůl.“ „Dobře, dělejte co myslíte.“ „Tady vyžadujeme kázeň!“ tlačila svoji výhodu: „Mnohem víc!“ rozpřáhla doširoka ruce: „Slepou poslušnost!“ Při rozmáchlém gestu jí uletěl knoflíček a on jej neuvěřitelně na vozíku, v letu zachytil. „Šití vám také moc nešlo, že.“ __________________________________________________________
V sobotu přijely návštěvy a hned bylo lépe. Také apartmá už vyhlíželo zabydleně. Velký balkon připomínal malou lesní paseku, na stolku zářil nejnovější notebook, a všudypřítomné kopie secesních plakátů překrývala obrovská mapa s vyobrazením dvou polokoulí. „Tady všude máš pobočky?“ obdivovala Helča praporky. „Levobočky!“ vykřikoval docent. „Modří jsou chlapci!“ Mapu světa spojil s megalomanií a Tomana přirovnával k lesnímu Mičurinovi. „Mladým to jméno už nic neříká,“ bránil se Toman: „Nějaký úchyl? Na modrých od nás kupují semena a na červených…“ „Tady má trojčata – samé holky!“ dováděl docent dál. „A co tyhle bílé?“ „Tam jsem to vzdal,“ neodolal. „V Rejkjavíku?“ podivila se učitelka. V počátcích emigrace se ho všichni místní ptali, odkud pochází a dlouze promlouvali o Jugoslávii. Poprvé zapřel vlast jen z netrpělivosti; později si přisvojil Island jako svoji druhou domovinu. Základní informace měl nastudované, ale reakce byly vždy stejné: „Tam musí být zima!“ – a dost. „Jedna Američanka si vzala do hlavy,“ zamlčel pravý důvod, „že pocházím z dalekého severu. Netušil jsem, proč mi tak pěkná kočka nadbíhá – byl jsem ještě úplná nula…, jako už zase. Tehdy jsem pochopil, že štěstí je důležitější než vzdělání.“ „Islandští muži mají jednu z nejnižších frekvencí,“ přispěchal docent se statistikou. „Průměr je v našem věku jednou za tři až čtyři dny,“ podchytil Toman tvořivě námitku: „Ideální manžel je načasovaný na půl týdne; v sobotu večer a ve středu ráno, aby z toho nedělal manželce bordel. V pravidelnosti je pro ženy cosi uklidňujícího.“ „Nezáleží jak často, ale jak opravdově,“ začervenala se Helča. „Muž je pro ženu jako voda pro květinu,“ dodala, co kdesi vyčetla. 33
„Jako hnojivo,“ vylepšila ještě citát. „Později jsem zjistil, že ty krasavice pořádaly zeměpisnou soutěž: ‚Kdo, s kým, odkud‘ – a té mojí chyběla už jen poslední zemička.“ „Z takové dálky? ... Tam ale musí být zima!“ otřásla se učitelka. Zůstal zticha. V zahraničí se pohyboval mnoho let mezi ženami, které vyplňovaly vlastní prázdnotu pevnými ekologickými, levicovými či feministickými názory. Naučil se směňovat své bobříky mlčení za jejich bobříky příchynosti, ale bylo mu jich líto, když se pak na poslední chvíli snažily založit rodinu. Jako má bezdomovec právo na skrovný holobyt, měla by mít každá žena právo na skrovného holomuže, který by uspokojoval její základní potřeby, představoval si dodatek Listiny lidských práv. … Frustrovaná žena je pro společnost stejně nebezpečná jako nezaměstnaný sociolog nebo nepublikovaný autor. Na muže neplatí jejich stížnosti. Měly by nás udivovat a okouzlovat. Jenže tvrdost překryla už i tradiční posedlost dojmem, který se snaží vzbudit. Příčiny a následky je nezajímají; postupují od domněnek rovnou ke svým přáním… „Jaký ty máš vlastně názor na feminismus?“ vytrhla ho ze zamyšlení lstivá otázka docenta, který své asertivní klientky spíše ignoroval, což pro ně byla příjemná změna, protože všichni ostatní se s nimi hádali. „Nás je víc!“ prohlásila spokojeně ředitelka školy. „Dobrý příklad špatného myšlení! Přebytek je nevýhodný!“ rozjel se inženýr. „Představte si muže, který volí mezi ženou s vlastními názory a ženou s vlastním bytem…“ „Žena je chybějící článek mezi mužem a člověkem,“ zopakovala Helenka nepřesně, co kdesi vyčetla. Toman rád domýšlel trendy a úbytek zájmu o soužití ho znepokojoval. … Mám je rád, i když myslí jako děti, jak se jim hodí. Není fér, že nás potřebují o tolik víc než my je! Nerad se ale pouštěl do debat, ve kterých měly utkvělé představy jednoho stejnou váhu jako promyšlené závěry druhého. „Feministické hnutí by si mělo najmout manažera,“ utrousil. 34
„Myslíš jako profesionální manažerku?“ „Profesionálního chlapa.“ Nechápavě zírali. „Aby je vedl racionálně, s odstupem a bez emocí, a řešil už dopředu problémy, o kterých ještě ani neví… nebo nechtějí vědět.“ „To by neprošlo,“ mínil docent. „Ovšemže potají. Mohly by ho třeba zvolit ‚čestnou ženou‘,“ rozvíjel invalida okamžitý nápad. „To bych bral,“ představoval si výhody takové pozice terapeut. „Tebe bychom mohli vycpat v ramenou a zvolit ‚čestným mužem‘, ale nevím k čemu.“ Docent vypochodoval uraženě na balkon a Helenka se zatím s inženýrem ve štěrbinových brýlích radila o přístavbě verandy. „Cihly se dělí na plné a naduté a těm povrchním se říká lícovky,“ objasňoval jí lidskou podobnost stavebních materiálů. V půli odpoledne už nedokázala ošetřující lékařka zůstat mimo; popadla chorobopis a zaťukala na dveře. „Jen pojďte dál,“ vítal ji docent, který už zapomněl na předchozí příkoří: „Tohle je naše spolužačka a Tomanova první láska,“ vyklopil. … Je to možné? Podivila se, když je viděla tak pohromadě. Podala návštěvnici ruku. … Muži v nejlepších letech by se měli vyhýbat svým prvním láskám. Oč rychleji stárneme, a právě my spoléháme na vzhled! … Žena přežívá o půl života svoji krásu, přemítal Toman. Ale nemusí být krásná pořád, stačí v pravou chvíli a na pravých místech. … A pak už si to jen nezkazit.. „Všechno mě naučila!“ přitáhl si láskyplně Helču. „Já tebe!“ Ale bylo znát, že jí to dělá dobře. „A vystačil jsem s tím ve všech přístavech..“ „To on mě uloudil! Zamotal mi hlavu poezií, na brigádě.“ „To muselo být na senách,“ vzpomněl si docent, který tam tenkrát se školou také byl, ale nic netušil. „Ne – v lese,“ upřesnila Helča a hned si zakryla ústa. „V poledním lese… lásku svou neunese…,“ pokoušela se doktorka ulehčit návštěvnici v rozpacích: „Šrámek?“ „Toman a lesní panna!“ přisadil si zhrzený doktůrek. Helenka se i po letech zarděla a mladší žena v té chvíli pocítila ke své odkvetlé družce rodovou sympatii. „Má pěknou dceru,“ ukázal Toman z vozíku metr nad zem, při vzpomínce na fotografii copaté holky, která ho před lety zaskočila v daleké cizině. „Má už vysokou,“ ukázal docent dvakrát výše. 35
„Mluvme raději o našem pacientovi,“ přerušila je rázně pedagožka. „Nezlobí? … A co jsi dělal celý den?“ „Doufal, že přijde další den,“ povzdechl Toman. „Ještě budeš rád, když si tě odsud nějaká obětavá duše … odnese,“ nasadila Helenka drsný tón, ale vyznělo to bodře. „K oltáři,“ dodal docent. „Manželství potřebuji jako kočovník garáž!“ „Ukážu vám snímky těch kolen,“ obrátila se doktorka na kolegu. Když osaměli, přitáhla si Helenka pacienta za lepší nohu jako za oj a přes pokrývku mu pohladila koleno: „Opravdu s tím nemůžeš hnout?“ „Jestli jako ty dva měsíce nejsou nějaký žert?“ „Jednou jsi dělal, že nedýcháš,“ připomněla mu. „Jen dvě minuty – a to jsem měl před sebou ještě celý život!“ „Ale jinak jsi v pořádku?“ zarděla se. „To myslíš vážně?“ neodolal a rozevřel teatrálně náruč. „Zbláznil ses!“ odstrčila ho i s vozíkem od sebe. „Vidíš, že sotva lezu.“ Špičkou nohy si ho opět přitáhla na dosah: „Alespoň jsi teď víc lidský. Stonat je poslední radost, která obyčejným lidem zbývá.“ „Nikdy jsem nebyl tak trapně bezmocný.“ „Máš čas, nikam nemusíš…“ „Nikam nemůžu.“ Helenka zalovila v obrovské učitelské kabele a vytáhla velkou napěchovanou obálku převázanou růžovou stuhou: „Podívej, co tu mám!“ „Milostné dopisy?“ podivil se naoko. Na psaní moc nebyl: „Tolik jsem ti jich napsal?“ „Ty! Jediný pohled, z Blaníku – a pak dvacet let jen vánoční pozdravy se sobím spřežením!“ „Tys mi taky moc nepsala.“ „A kam? Já se bála, že bydlíš pod mostem, a ty zatím takový magnát!“ Zalovila v tašce a nalezla ještě pár složených kopií e-mailů. Namátkou jeden rozevřela a nasadila si brýle. „Poslouchej, co si o tom myslíš…: 36
Vážený pane inženýre, Váš upřímný zájem o rodinný život na vysoké intelektuální a materiální úrovni se dotkl mého srdce. Jako žena cítím Vaši touhu po naplnění smyslu života ještě intenzivněji. Jsem přiměřeného věku, ale známí říkají, že jim připadám o dost mladší (až o 15 let). Jsem plnoštíhlá, se širokými boky! Ráda cestuji a poznávám nové lidi. Mám vlasy blond do medova, oči do zelena. Donedávna jsem pracovala u dovozce, ale moc si dovoloval. Teď čekám na místo v bance, kde dostanu dvakrát tolik a je to jen od-do. Tady píše, jak jela na dovolenou do Dolomit … To už není důležité,“ přeskakovala Helenka řádky: „Doufám, že o Vás brzy uslyším. S pozdravem, Renta. … Pardon – Renata.“ Toman se shovívavě pousmál: „Já bych si nedělal starosti. Jen ať se snaží. Na tom není nic špatného, rozhodit sítě, když se chce usadit. Možná je to i slušný člověk, třebaže inženýr. ... Akorát by neměla psát, že ‚ráda cestuje a poznává nové lidi‘. Někdo by si to mohl špatně vyložit.“ Helenka jen zírala: „O čem to mluvíš?“ „Dcera se ti vdá a dočkáš se vnoučátek,“ zamrkal na ni povzbudivě, přestože tušil, že potomci příštích matek už budou počítačoví androidi. „Snad nemyslíš, že by moje Radka klesla k tak ponižujícím způsobům seznamování!“ Toman si uvědomil, že šlápl vedle, ale ještě netušil, jaká pod ním zeje propast. „ Ovšem – ‚Radka‘!“ opravil se. „Na každém prsu… prstu, jich může mít deset!“rozhorlila se matka. „A kdo je teda ta… Renta?“ zablekotal zmateně. „Ta je tvoje! A tyhle všechny!“ hodila mu balíček do klína. Stužka povolila a odpovědi pokryly přikrývku jako závěj. Polekal se, ale vzápětí ho zaujala příjemná tvář se slovanskými líčky v záhlaví jednoho vzkazu. … „Kdo je tohle?“ Namísto růže, kterou držela v tlamičce, si představil zelenou petrželku. Četl: Ve skutečnosti nejsem tak naducaná. Vendulka z Duchcova, Lipová 1434. … Snad Lipanská? Helenka ho potměšile pozorovala: „Když jsi měl na kahánku a poprvé v životě jsi byl poctivý, slíbila jsem, že ti pomohu. Tak tady je máš.“ „Já myslel, že jsi jen tak žertovala.“ „Já? Ředitelka školy? O tvém životním rozhodnutí?“ Pacient si zakryl tvář: „Taková ostuda!“ „Na tom přece není nic špatného, rozhodit sítě...“ citovala ho. 37
„To je nejhorší nápad od té doby, cos mi radila pořídit si jedno maličké na zkoušku!“ Potlačil nával zoufalství a soustředil se na minimalizaci škod: „Kdo o tom ví?“ „Jsem přece diskrétní. Jen já. … A těch sedmdesát,“ dodala tišeji. „A Radka. Vzpomínáš? Moje dcera! … A ještě Miroslava.“ „Miroslava?“ ukázal Toman vyděšeně směrem, kudy odešel docent. „Co ta s tím má co dělat?“ „No… odepsala.“ Docentova bývalka se měla čile k světu. „Tu jsme ale nepustily do dalšího kola, když už ji znáš a nezajiskřilo.“ „A takových je tu ještě šedesát devět?“ Uvědomil si, že ho na stará kolena čeká znovu exil. „Ostatní jsou snad v pořádku. Alespoň o nich nic špatného nevíme. Radka všechno zařídila. – Moje dcera!“ znovu zdůraznila. „Já přece vím! Znám ji z fotek. A mám ji rád. Mohla být i moje,“ dodal snaživě. „Nezasloužíš si takovou! A jak je schopná. Tady ti posílá vyúčtování. Když to dobře dopadne, můžeš jí něco přidat.“ „Když mě tu žádná nevyslídí?“ „Všechno jsme jen jemně naznačily. Zhruba: Čechoameričan... v nejlepších letech... Pěkný, ne?“ usmála se, s pocitem dobře vykonané práce, a vybavila si další text: „… by rád slyšel od slušné mimořádné ženy z dobré rodiny ... to je, co! V produktivním věku…“ „Jako na práci?“ zeptal se zpitoměle. „Ne, počkej… V re-produktivním věku!“ „Proboha!“ „Dítě je zhmotnělá láska a podpoří tě, až budeš nemohoucí.“ „Už jsem. To mi ten podzim života pěkně začíná!“ „Můžeš jich mít klidně i víc.“ „Klidně?“ ...Vlastně o jedno víc nebo míň, to už je pak jedno. „Aby po tobě něco zůstalo,“ pokračovala. „Jak sis přál, když ti teklo do bot! Ručky jsi vzpínal a sliboval, že se změníš! My možná nerozumíme vlastní mysli, ale rozumíme té vaší! Můžeš mít geniálního syna...“ „Tak ten by potřeboval pár sourozenců, aby ho podporovali.“ … Teprve promoce ujistí rodiče, že jejich potomek není tak hloupý, jak se obávali. U geniálních jedinců je to však ještě složitější. Helenka zatím probírala společného známého, který se nedávno oženil; jak je šťastný, a jak se těší na ženu a děti, když přichází potmě z roboty. „Tak bych tedy nechtěl skončit,“ otřásl se Toman. „Každému dáš milion do vínku.“ „Na vínko!“ 38
„Zasadíš strom...“ Znejistěla, když pokynul k jehličnanům na balkoně a zahleděl se do dálky očima pěstitele stromů, které lidský život o život přežívají. „Tak postavíš dům dcerám, aby měly šanci.“ „A co u vás dělá chudina?“ „Bydlí u rodičů.“ „Zřejmě budu potřebovat několik budov, abych si uchránil soukromí,“ poznamenal a odstrčil kopie odpovědí od sebe. „Odepiš jim, že jde o nedorozumění, že nejsem celý muž a veškeré jmění jsem roztočil během jediné divoké noci v kasinu.“ „Taková příležitost! Vybírat si v posteli – ale poprvé v životě hlavou! Co můžeš ztratit? Jen samotu.“ „Já jsem rád sám. Tak se nejlíp zabavím!“ dořekl do zaklepání. Docent otevřel dveře a dal galantně přednost doktorce: „Přišli jsme se podívat, jestli se tu nenudíte.“ „Až do teďka samé vzrušení,“ odsekl Toman. „Je emočně vyčerpaný,“ prohodila ředitelka. „To asi z těch psaníček,“ povšiml si docent. „Samé účty a žádosti o přispění,“ cpal pacient papíry pod polštář. „Ty růžové jsou druhé upomínky. Originální nápad, jak navodit v dlužnících kladné vibrace!“ „Čekají tě další výdaje. Většina specialistů doporučuje neurochirurgii.“ „Odkdy má většina pravdu? Ještě nedávno nařizovali lepší pacienti sami felčarům co a jak. „Můžeme ještě pár dní počkat, a ušetřit.. Třeba se to hne,“ podpořila ho primářka rehabilitačního oddělení, která věděla, že chirurgové spěchají s radikálními zákroky, aby se nemocní mezitím nezlepšili sami od sebe. ,,Hledáme sponzora na vyhřívaný bazén,“ prohodila. Po práci trénovala akvabely středních let, kterým Toman nalezl vhodné jméno i logo. „Já myslel, že si ho vyhříváme sami, tělesným teplem, jako součást reverzní termoterapie.“ „Mohli bychom tam umístit reklamu na naše NAJÁDY.“ „Na skokanský můstek nebo na dno?“ představil si invalida hvězdu z kyprých těl a zabolelo ho u srdce. „Snad se najde nějaký podnikavý výrobce berlí.“ „Je to poměrně lehká operace,“ naléhal dušezpytec, oslněný možnostmi moderní medicíny těla. „Lehká operace je operace na někom jiném,“ odsekl Toman a zajel trucovitě proti zdi. „Naši lékaři mají vysokou úroveň,“ utěšovala ho Helenka. „Co ty můžeš vědět!“ „Náhodou – četla jsem to u doktora, na plakátu v čekárně.“ 39
… Od těch dob, kdy lékaři prováděli diagnózy úspěšněji než dnes, ochutnáváním moči, nepochybně zpychli, napadlo pacienta. _________________________________________________________
Svalnatá sestra probudila bezmocného invalidu v kohoutích hodinách a podrobila ho ponižujícím očistným rituálům. „Dnes máte pořád něco!“ Sotva osaměl, zaslechl údery berlí. Z vozíku ve dveřích přetékal náměstek s paklíkem karet v klíně. – „Hledáme třetího!“ halasil. Toman si zakryl oči. … To nám ten den pěkně začíná. „Pro vás tak ruleta nebo bakarat,“ umístil ho soused do nadsazené reality. Tu a tam už spolu prohodili pár slov; v lázních se lidé chtě nechtě stále míjejí a setkávají před zavřenými dveřmi. Chytrý pozná hloupého po jediné větě, hloupý chytrého nikdy. Ženy jsou přesvědčené, že o chytré, za které se samy považují, není zájem. Chytří muži však touží po chytrých družkách – které by je ocenily v celé jejich nádherné košatosti. Teprve když je nenalézají, dávají rozumně přednost naivním před nebezpečně polochytrými. 40
Polochytrý náměstek Tomana zaujal, protože ztělesňoval typ, kterému se vždy a všude dařilo, a který by se uchytil i po invazi Marťanů. V každé době dokázal najít optimální polohu mezi drzostí a postihy. Inženýr, jako většina emigrantů, neměl o svých soukmenovcích valné mínění a klidně by je i vysídlil a nahradil vstřícnějším lidem odjinud. Vlastenectví vnímal jako kocour, pro kterého je území důležitější než ti, kdo ho zabydlují. Náměstek utrpěl podobná zranění a také při nehodě, kdy riskantně předjížděl a opustilo ho štěstí. Byl tu déle a leccos věděl. Jako pacient druhé třídy sdílel menší pokoj o dvě patra níž s jakýmsi o rok starším dědkem, který většinu času četl a dělal si podrobné výpisky. Sbíral materiál na dílo, složené ze souvětí užitých uznávanými autory, určené intelektuálům, které těší objevovat literární plagiáty. S jeho pomocí by si je mohli rovnou vyhledávat v rejstříku. Návštěvníka nejvíce přitahovala kuchyňka. Když byl ještě svým pánem, vstával k snídani za tmy a obědval kolem desáté. „Pohodlíčko a proviant!“ shrnul místní priority. K pohodlí a konzumaci měl Toman ambivalentní vztah; cítil, že ho svádí z pravé cesty. Rád strojil hostiny pro druhé, ale sám se odbýval. … Jídlo člověka zleniví a ani ten nejlepší pokrm nepřináší slast nejvyšší. 41
Aby nepopudil, nejvýš připouštěl, že finančně „jakž takž vyjde“. Když ale ještě dostával pokuty za rychlou jízdu, údajně si pochvaloval, že tu „policie konečně začíná fungovat“. Nápadným věcem se instinktivně vyhýbal, přestože by o ně jinak docela stál, jako třeba o stříbrné kabriolety nebo ručně šité boty. Ferrari nekupujeme, abychom ušetřili čas, leda u žen, a luxus není protikladem chudoby, ale přiměřenosti! Zatímco docent předurčil osud svého skrovného majetku složitou závětí, a zadělal tak pozůstalým na budoucí spory (trojici manželek třeba rozdělil spravedlivě tři třetinové matrace), zámožný emigrant na „poslední věci“ raději nemyslel, aby mu to nepřineslo smůlu. Teď, když už smůlu měl, nastala jiná situace. Uprostřed nejhlubší krize ho napadlo odkázat „podíly“ podle zásluh všem, které poznal. ... No, skoro všem. Genderové lingvistky by finanční podporu projektu na náhradu ponižujícího slova mužského rodu pro bytostně ženský kousek právě od něj asi nepřijaly. … Přál bych si žít v obrozenecké době, kdy slovotvorba zajistila vlastencům trvalé místo v národním jazyce. Ale kolik důležitých výrazů nám pořád ještě chybí. Třeba milování ze zvědavosti, nebo ze vzájemné sympatie, nebo naposledy. Zavírání studánek? Helenku jeho nápad romantické závěti nadchl, a ve své bezelstnosti ani neuvážila, že se také kvalifikuje, dokonce jako první. Po celodenní práci na seznamu skončil s řadou křestních jmen, ke kterým si vybavoval zardělé tváře už nejspíš důstojných matron a jedinečné anatomické detaily, ale žádná příjmení. Kdykoli přemýšlel o své závěti, napadaly ho stále vtipnější soutěže pro pozůstalé o vysoké ceny; litoval jen, že už u toho nebude. Aby nerozmělnil svůj odkaz v drobných výstřednostech, zkombinoval nakonec noblesu Nobelových cen a praktičnost skautských bobříků a načrtl pravidla Memoriálu pro opomíjené ženy přes 40. 42
… „Když jsem řediteloval na jatkách,“ vytrhl inženýra ze zasnění, ve kterém odpočíval i řešil všemožné problémy, hlas náměstka: „To jsem vám neříkal? Každý pátek jsem vážil uzenářky, v prádle.“ „Uzenářky? Proč? Kradly?“ napadlo navrátilce, který už absorboval místní tradice, ale věřil, že některé věci přece jen ubývají přirozenou cestou, jako třeba skleničky a talíře. „Ještě předtím. Zakresloval jsem jim váhu do grafu na milimetrový papír. Vždycky se smály a voněly prejtem. Maso má přece vliv na tu… touhu,“ dodal nejistě. Byl už na dosah ledničky. „Tady by z nás udělali vegetariány,“ povzbudil ho Toman. „Kuchařky nosí flákotu domů mezi stehny, vždycky jsem je šacoval. To víte, lidská přirozenost. … Je ten kaviár pravý?“ „Jistě, z jesetera. – Na předpis,“ dodal pro jistotu. „Nám dávají jen okouny. Prý kosti na kosti. A kolínka s křenem na kolena,“ stěžoval si pojištěnec. „Křen je náš národní ženšen, ale takový jeseter žije i dvě stě let!“ „Možná je to i na to,“ poznamenal Toman tajemně, ale rozhodl se v budoucnu ptát dietní sestry na věk a zdraví svých pokrmů: – Sestřičko, je ta ryba v pořádku? představil si rozhovor. – Dietní: Ráno se ještě hýbala. – On: To já taky! … Je vůbec demokratické, aby přežíval ten, kdo může víc zaplatit? filosofoval a ignoroval vyzvánění telefonu. „Já to vezmu,“ nabídl se náměstek. Rezignoval a stiskl příjem na ovladači, připevněném náplastí k loketní opěrce vozíku. Reproduktor přenášel jen zesílený šum telefonní linky. … „Pan inženýr Toman?“ ozval se konečně nejistý ženský hlas. „Ano, kdo volá?“ bezděčně popojel k ústředně s mikrofonem. „Tady Wendy. … Vy mluvíte docela dobře česky.“ „Vy taky.“ „S vámi je legrace!“ „Vendulko,“ uvažoval překotně. „Už ze mě mnoho nezbývá…“ „Ale já jsem vás…“ „Na strom zvadlý nepřipínám růži. Vy máte život před sebou.“ „Ale já bych vás…,“ zajíkla se. Světýlko na modemu pohaslo. „Počkejte! Proč jste ji nepozval?“ protestoval náměstek. „Je mladá a naivní…,“ naskočila mu tvářička z fotografie. „A měla zájem!“ „Co bych s ní dělal,“ mávl rukou Toman. 43
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
