Evaluace zákona o obětech trestných činů Případové studie I. (Ne) funkčnost peněžité pomoci Dotčené ustanovení zákona o obětech trestných činů § 25 odst. 1 zákona o obětech stanoví, že „Peněžitá pomoc spočívá v jednorázovém poskytnutí peněžité částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem (…)“
1. Bílý kruh bezpečí: Invalidní klientce pomohla až nevládní organizace
Klientku (55 let) na jaře 2014 brutálně napadl její vlastní syn. Trestný čin je klasifikován jako pokus vraždy a loupežné přepadení. Napadena byla i sestřenice klientky, když se snažila chránit její život. Pachatel byl dopaden a je vazebně stíhán. Klientka byla před událostí invalidní důchodce v I. stupni a měla nastoupit rekvalifikační kurz zprostředkovaný Úřadem práce, což následně mělo zvýšit její uplatnitelnost na trhu práce a v souvislosti s tím také výši rodinného rozpočtu. Utrpěla mnohačetné zlomeniny (obou bérců, 3. a 4. bederního obratle, žebra a záprstních kostí). V důsledku trestného činu je upoutána na invalidní vozík a odkázána na celodenní péči své sestřenice, které sama utrpěla vážnou zlomeninu horní končetiny. Bydlí společně v rodinném domku ve Středočeském kraji.
Právní hodnocení a zkušenosti z praxe: S klientkou byla vyplněna žádost o peněžitou pomoc státu a doručena odboru odškodnění Ministerstva spravedlnosti dne 3. 10. 2014 (do 3 měsíců nebylo o žádosti rozhodnuto). V době, kdy k trestnému činu došlo, měla klientka omezené finanční prostředky a v rodinném domě, ve kterém bydlí, nefungovalo topení a netekla teplá voda. Následně se v důsledku utrpěných zranění a naordinované léčbě nárazově zvýšili finanční výdaje klientky. Díky dlouhodobé hospitalizaci a následné imobilitě nebyla schopna dopravit se na příslušné úřady a žádat dávky ze systému sociálního zabezpečení (příspěvek na péči, změna stupně invalidity). V důsledku vlastnických práv k nemovitosti na část příspěvků ani nedosáhne. Klíčovým sociálním pracovníkem byly zmapovány možnosti nejen finanční podpory v rámci komunity (obce) s negativním výsledkem. Nastalou situaci pomohl řešit Bílý kruh bezpečí jako nestátní nezisková organizace darováním jednorázové finanční částky, ze které bylo možno uhradit náklady za revizi a opravu plynového kotle.
2. In IUSTITIA: Pan Ivan a čekání na pravomocný rozsudek
Pan Ivan byl na chodníku sražen cyklistou. Cyklista jel velkou rychlostí a pan Ivan jej neviděl přijíždět, takže náraz nečekal. Následný pád mu způsobil otřes mozku a těžkou zlomeninu ruky. Pan Ivan byl kvůli tomu dlouhodobě v pracovní neschopnosti a vzhledem ke sníženému příjmu má po zaplacení nájemného každý měsíc peníze jen na pokrytí základních potřeb. Léčba však s sebou nesla řadu nákladů, kvůli kterým panu Ivanovi vznikly dluhy. Proti cyklistovi bylo zahájeno trestní stíhání za trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Pan Ivan proto požádal ministerstvo spravedlnosti o peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných činů, která mu měla pomoci překonat tíživou finanční situaci, ve které se po nehodě ocitl. Přestože si pan Ivan v zákoně přečetl, že ministerstvo má o žádosti rozhodnout do tří měsíců, uplynuly už čtyři a pořád nebylo rozhodnuto. Úředník, který jeho žádost řeší, potřeboval nejprve dostat od policie usnesení o zahájení trestního stíhání proti cyklistovi. Ani potom však nemohl rozhodnout, čekal na výsledky znaleckých posudků. Cyklista svoji vinu popírá a není tak dostatečně zřejmé, zda se dopustil trestného činu. Nakonec se pan Ivan dozvěděl, že k rozhodnutí o jeho žádosti bude ministerstvo potřebovat pravomocný odsuzující rozsudek. Po vydání rozsudku však ministerstvo peněžitou pomoc odmítlo panu Ivanovi k jeho překvapení přiznat. V rozhodnutí bylo navíc napsáno, že není možné se proti němu odvolat.
Právní hodnocení a zkušenosti z praxe Účelem peněžité pomoci podle zákona o obětech trestných činů je překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem (§ 25 odst. 1 ZOTČ). Aby tento účel mohl být naplněn, lze peněžitou pomoc podle zákona poskytnout i předtím, než je pachatel odsouzen, pokud o způsobení škody trestným činem nejsou důvodné pochybnosti (§ 26 odst. 2 ZOTČ). V praxi se však ministerstvo často zdráhá o žádosti rozhodnout před vydáním rozsudku. Lhůta tří měsíců k vydání rozhodnutí o žádosti (§ 30 odst. 3 ZOTČ) bývá často obcházena opakovaným přerušováním řízení. Pokud je tedy nakonec peněžitá pomoc oběti poskytnuta, dochází k tomu až dlouho po podání žádosti. To je v rozporu s účelem peněžité pomoci, která má oběti pomoci rychle překonat hmotné následky trestného činu. Dalším problémem je, že proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti nelze podat řádný opravný prostředek (§ 30 odst. 5 ZOTČ). Rozhodnutí lze sice napadnout správní žalobou (§ 30 odst. 6 ZOTČ), ale ta přestavuje pro oběti obtížně dostupný a citelně nákladnější prostředek než odvolání (rozklad) ve správním řízení.
3. Člověk v tísni, pobočka Plzeň: Panu Jaroslavovi hrozila ztráta bydlení
Klient Jaroslav (45 let) je rozvedený, má již dospělé děti a žije sám. Pracoval v různých profesích, naposledy jako řidič kamionu. Vloni podstoupil operaci šlachy na ruce. Po operaci se stav ruky zhoršil natolik, že musel postoupit další sérii operací, nakonec přišel o část ruky. Podal trestní oznámení na lékaře, který první operaci provedl. Policejní orgán věc prověřil a následně zahájil trestní stíhání. Bylo zadáno vypracování znaleckých posudků, řízení trvá už delší dobu a klient, který je vyřazen z pracovního procesu začal mít finanční problémy. Na organizaci Člověk v tísni se obrátil ve chvíli, kdy mu hrozilo vystěhování z bytu. Pan Jaroslav byl pracovnicí organizace informován o možnosti žádat peněžitou pomoc obětech trestných činů. Klient nejprve tuto možnost odmítl, protože se domníval, že jde o sociální dávku a slyšel, že jakékoliv dávky jsou vypláceny jenom Romům. Pracovníkům Člověka v tísni se podařilo panu Jaroslavovi tento předsudek vyvrátit. Nakonec souhlasil, že s pomocí pracovnice Člověka v tísni žádost o peněžitou pomoc podá. Měsíc po podání žádosti obdržel klient na telefonický dotaz z Ministerstva spravedlnosti odpověď, že ve věci bylo provedeno dožádání policejního spisu. Klient si dále přál zajistit pomoc psychologa, obdržel tedy kontakt na psychologické poradenství pro oběti. Pan Jaroslav byl zvyklý vydělávat slušné peníze a měl vysoký životní standard. Pan Jaroslav začal hovořit o sebevraždě a jeho psychický stav se zhoršil tak, že musel být hospitalizován na psychiatrii.
Právní hodnocení případu Podle § 30 odst. 3 vydá v řízení o přiznání peněžité pomoci obětem trestných činů Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutí nejpozději do 3 měsíců od podání žádosti. K této lhůtě se navíc připočítává doba nutná k dožádání dle písm. b) cit. ust. V popisovaném případě ministerstvo po 30 dnech od podání žádosti stále provádělo dožádání policejního spisu, a tedy řízení již trvalo 30 dní, s předpokladem, že lhůta 3 měsíců pro rozhodnutí začne běžet až po provedeném dožádání a s vyhlídkou, že se tato lhůta může opětovně stavět v případě nutnosti zpracování znaleckého posudku (o dobu nutnou pro jeho zpracování) a případně o dalších až 30 dní v případě, že bude zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, jestliže bude třeba někoho předvolat, nechat předvést, anebo jestliže půjde o zvláště složitý případ (§ 30 odst. 3 písm. b). V případě pana Jaroslava tedy reálně hrozilo, že ministerstvo může rozhodovat o přiznání peněžité pomoci další cca 4 měsíce, tedy celkem minimálně 5 měsíců. To je v situaci, kdy panu Jaroslavovi hrozí ztráta bydlení, velmi stresující. Na případu je markantní zejména lhůta pro rozhodnutí ministerstva, která je třikrát delší oproti běžné lhůtě pro rozhodnutí podle správního řádu (§ 71 správního řádu). Podle komentáře k zákonu o obětech trestných činů toto prodloužení lhůty „není ve prospěch obětí“ a „úplně nekoresponduje s účelem trestního řízení“.1
1
Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol. Zákon o obětech trestných činů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 198.
Doporučení k případům 1 – 3: Tři výše uvedené případy poukazují na nefunkčnost peněžité pomoci pro oběti trestných činů, kdy tato pomoc selhává právě v těch nejakutnějších případech, kdy je potřeba nastalou situaci řešit v rámci možností operativně. Do budoucna by bylo vhodné změnit právní úpravu peněžité pomoci obětem trestné činnosti tak, aby byla více efektivní a sloužila skutečně k překonání životní situace, která se v důsledku trestného činu těmto lidem zhoršila. Zejména jde o možnosti opakovaného prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o peněžité pomoci. Nepřiměřenou délku řízení a neodůvodněné čekání na pravomocný rozsudek lze vyřešit především aplikováním zákona v souladu s jeho účelem. Je tedy důležité, aby ministerstvo zefektivnilo svou činnost a řízení celkově urychlilo, např. nastavením jasných vnitřních pravidel rozhodování o žádostech, která by korespondovala smyslu a účelu právní úpravy, jakož i důsledným metodickým vedením osob rozhodujících o přiznání peněžité pomoci. Problém by zčásti řešilo i zákonné omezení doby, po kterou může být řízení o žádosti přerušeno. Předmětem legislativní změny by měla být úprava opravných prostředků proti rozhodnutí ministerstva o žádosti, a to ve smyslu připuštění řádného opravného prostředku - rozkladu ve správním řízení. Není logické, aby omezení, jehož účelem je údajně urychlení řízení o žádosti, existovalo na úkor obětí.
II. Právo na informace 4. Bílý kruh bezpečí: Formuláře
Dotčené ustanovení zákona o obětech trestných činů § 8 : Informace poskytované oběti Policií České republiky, policejním orgánem a státním zástupcem Pozůstalí po oběti vraždy, ale i přeživší oběti násilného trestného činu (a to ve většině případů) dostávají najednou nebo postupně několik formulářů (základní informace, poučení poškozeného v trestním řízení, poučení svědka, poučení o peněžité pomoci obětem). V době kontaktu s naší poradnou nebo případovým manažerem shledáváme, že tyto formuláře leží nepřečtené na stole a dokonce v takových závažných případech nejsou zdaleka všichni pozůstalí informováni dle ZOTČ o místě pomoci. Ačkoli oběti přiznávají, že policisté jim zkusili srozumitelně sdělit první informace, nacházeli se v šoku a obsah sdělení nevnímali. Následovalo doporučení, že si to doma mohou v klidu přečíst. Zkusili to, ale nerozumí téměř ničemu. Tento stav často u obětí vyústí v pasivitu a nespokojenost s přístupem autorit. Například pozůstalí po zavražděné ženě, která žila sama, byli policií vyrozuměni o smrti své příbuzné, nemluvil s nimi ani policejní psycholog nebo intervent. Vyšetřovatelé jim předali povinné formuláře a neinformovali je o místě / službě, kde by mohli získat další pomoc, podporu a informace. Bílý kruh bezpečí kontaktovali až na základě informací vyhledaných na internetu.
Přitom oběti a pozůstalé velmi zajímá především stručné seznámení s fázemi trestního řízení a to, v jaké se právě nacházejí. Následně je zajímá, jaká práva mají v aktuální fázi. S přihlédnutím k jejich individuální situaci (co, jak a komu se stalo) se potřeby rozumět svým právům diferencují. Maximální akcent je kladen na právo na informace a právo na ochranu. Tato práva lze v atmosféře důvěry, bezpečí a nestrannosti v pomáhajících organizacích srozumitelně a v relativně krátkém čase vysvětlit.
Právní hodnocení a zkušenosti z praxe Policie ČR minimálně seznamuje oběti v době prvního kontaktu o právu utajit identitu oběti/svědka (pravděpodobně z důvodu náročnější administrace) a také se projevuje tendence upozadit právo na informace podle § 11 zákona o obětech trestných činů2 (opět se lze domnívat, že z důvodu náročnosti hlídat odesílání informací na další adresu) a stejně tak je upozaděna informace o právu na důvěrníka. Přitom právě o tato práva v praxi oběti jeví maximální zájem. Praxe ukazuje, že kapacitně nebyly orgány činné v trestním řízení připraveny na rozsáhlé rozšíření práv obětí. Stále chybí jejich kvalitní proškolení a porozumění právům obětí resp. poškozených. Z tohoto důvodu formuláře vyjmenovávají vyčerpávajícím způsobem a v paragrafovém znění všechna práva a komentář policistů je obecný až povrchní. Stav nelze paušalizovat na 100 %, protože zářné výjimky se zájmem o práva obětí existují, jen by je policie měla umět naklonovat.
Doporučení Nastolená cesta vzdělávání policistů a dalších orgánů činných v trestním řízení se ukazuje jako správná. Nezbývá než doporučit, aby bylo tímto způsobem průběžně vzděláváno a proškolováno co největší množství policistů. Vzdělávání by se mělo zaměřit zejména na praktické otázky informačních potřeb lidí, kteří se stali obětí trestného činu.
III. Zmocněnec poškozeného 5. Bílý kruh bezpečí: zmocněnci u nezletilých dětí
Ačkoliv ze zákona vyplývá automatické právo na zmocněnce pro poškozené ve věku do 18 let, setkáváme se v praxi stále s případy, kdy v ustanovení takového zmocněnce jsou kladeny překážky. Například sociální pracovnice OSPODu v postavení zákonné zástupkyně nezletilého poškozeného, který byl obětí násilí ze strany své matky, požádala státního zástupce o ustanovení zmocněnce ex offo pro chlapce. Sama se neorientovala v trestním řízení a necítila se být kompetentní, aby zájmy chlapce 2
§ 11 odst. 1 zní: „Na žádost oběti jí poskytne příslušný orgán činný v trestním řízení a) pravomocné rozhodnutí, kterým se trestní řízení končí, popřípadě informaci, že trestní řízení nebylo zahájeno, nebo b) informaci o stavu trestního řízení, s výjimkou případů, kdy by tato informace mohla ohrozit dosažení účelu trestního řízení.“
v trestním řízení hájila. Státní zástupce ji odpověděl, že zmocněnce chlapec nepotřebuje a nebude o něj soudce proto ani žádat. Připojit se s nárokem na náhradu škody může sama sociální pracovnice. To prý zvládne a víc není třeba. Sociální pracovnice se obrátila i na nadřízeného dozorujícího státního zástupce, ale dostala tam stejnou odpověď.
Právní hodnocení a zkušenosti z praxe Práva poškozeného v tomto případě zůstala z velké části nevyužita (práva zvlášť zranitelné oběti, prohlášení o dopadu, vyčíslení morální újmy apod.), protože je nikdo nevyžadoval a jejich uplatnění ani nekontroloval.
Doporučení Uvedenou situaci by bylo vhodné řešit dalším vzděláváním orgánů činných v trestním řízení o specifickém postavení zvlášť zranitelných obětí a potřebě, aby v trestním řízení byla využívána pokud možno všechna práva, která zákon těmto obětem přiznává.
IV. Zvlášť zranitelné oběti a ochrana před sekundární viktimizací 6. In IUSTITIA: Paní Dana a nekonečný kolotoč výslechů Paní Dana žije na ulici, přespává převážně na ubytovnách a ve squatech. Řadu let žila se svým partnerem, který ji po celou dobu společného soužití fyzicky i psychicky týral, sexuálně napadal, bral jí peníze a nakonec jí zabavil i doklady. Daně se podařilo s pomocí přátel od partnera odejít, ale stále žije ve strachu. Odhodlala se proto a šla vše nahlásit na policii. Na policii sepsal policista s Danou trestní oznámení, strávila zde tři hodiny. Týden poté musela jít Dana na policii znovu, aby podala vysvětlení ve věci. Čekal na ní jiný policista, který jí sdělil, že její výpověď musí znovu a podrobněji zaprotokolovat. Daně bylo nepříjemné hovořit o celé věci s dalším cizím mužem, požádala proto, zda by mohla raději mluvit s nějakou policistkou. Policista Daně vyhověl, ale výslech probíhal v kanceláři, kterou policistka sdílela s dalšími kolegy. Po celou dobu byly také otevřené dveře na chodbu. Po dvou hodinách policistka výslech kvůli jiným záležitostem přerušila a vyzvala Danu, aby přišla opět další den dopoledne, kdy výslech dokončí. Policistka také Daně sdělila, že po zahájení trestního stíhání bude muset svojí výpověď zopakovat takzvaně na protokol, protože záznamy o podaném vysvětlení nelze dál použít.
Právní hodnocení a zkušenosti z praxe Oběť má podle zákona o obětech trestných činů právo žádat, aby byla v přípravném řízení vyslechnuta osobou stejného nebo opačného pohlaví (§ 19 ZOTČ). V praxi je uplatnění daného práva problematické a často bývá vnímáno jako obstrukce v policejní práci ze strany oběti, a to obzvláště
nejde-li o některý „typický“ případ, zejm. sexuálně motivovanou trestnou činnost. Opět zde dochází k problémům s vymahatelností tohoto práva, protože zákon stanoví bližší podmínky jeho uplatnění (důvody odmítnutí) pouze ve vztahu ke zvlášť zranitelným obětem. Na výslech zvlášť zranitelné oběti stanoví zákon přísné požadavky. Je nutné ji vyslýchat obzvláště citlivě a vždy s ohledem na konkrétní okolnosti, které ji činí zvlášť zranitelnou. Výslech v přípravném řízení by měla provádět vyškolená osoba a takovým způsobem, aby později nemusel být opakován. V případě, že dojde k opakování výslechu před stejným orgánem, je vyslýchajícím zpravidla stejná osoba (§ 20 ZOTČ). Výslechy však v rozporu se zákonnými požadavky často probíhají v nevhodném a pro oběť stresujícím prostředí a není výjimkou, že se jich kromě vyslýchajícího, jehož pohlaví si oběť zvolila, účastní také další osoby. Oběti jsou nuceny svou výpověď opakovat před různými osobami stále dokola. Základní linii tvoří podání vysvětlení, výslech v přípravném řízení a výslech v řízení před soudem. Nedůsledná či neodborná protokolace navíc vede k potřebě opakovat výpověď často i v rámci jednoho stadia trestního řízení.
Doporučení Opět je třeba dbát na důslednou aplikaci zákona v souladu s jeho účelem. Zodpovědné osoby musí provádět protokolaci výpovědi tak, aby nemusela být přepracovávána či doplňována. Mělo by také dojít k prohloubení znalostí příslušných orgánů v oblastech psychologie obětí a dopadů trestných činů na jejich život, aby byly schopny lépe chápat potřeby obětí a samy aktivně předcházet jejich sekundární viktimizaci. Je nezbytné do zákona důsledně provést zákaz opakovaného výslechu zvlášť zranitelných obětí, aby dané ustanovení přestalo být pouhou teoretickou deklarací. Výslech zvlášť zranitelné oběti z přípravného řízení by měl být bez ohledu na další důkazy nezpůsobilosti oběti vypovídat použitelný v hlavním líčení.
7. La Strada: Co jsou otázky intimního charakteru?
Dotčené ustanovení zákona o obětech trestných činů § 18 odst. 1 zákona o obětech stanoví, že „Otázky směřující do intimní oblasti vyslýchané oběti lze klást jen tehdy, pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Tyto otázky je třeba klást zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech znovu opakovat (…)“ Klientka, původem z Afriky, byla vykořisťována v Itálii v oblasti prostituce. Do Itálie se dostala nelegálně před několika lety jako mladistvá. Byla zde pět let nucena provozovat prostituci a splácet fiktivní dluh za svou dopravu z Afriky. Do ČR vstoupila na základě falešného dokladu totožnosti. Při kontrole ve vlaku ji policie zajistila a odvezla do zařízení pro zajištění cizinců. Klientka byla den po
svém zadržení policií odsouzena trestním příkazem pro trestný čin „padělání a pozměnění veřejné listiny“ k trestu vyhoštění ve výměře jednoho roku. V době vstupu na území ČR byla klientka ve 3. měsíci těhotenství. Již za svého pobytu v Itálii klientka požádala o azyl. V řízení o předání podle Dublinského nařízení byla klientka opakovaně detailně dotazována na okolnosti, za jakých se dostala do Itálie a detaily práce v sexbyznysu. Výslechy trvaly několik dní. Klientka byla dotazována na okolnosti svého příjezdu do ČR také při přijetí do zařízení pro zajištění cizinců a dále při přijetí do přijímacího střediska. Kladení obsahově obdobných otázek proběhlo minimálně třikrát, vždy v délce několika hodin.
Právní hodnocení: V případě této klientky nebylo ze strany orgánů veřejné moci respektováno ustanovení § 18 odst. 1 zákona o obětech trestných činů. Přestože již neprobíhalo žádné trestní řízení, docházelo ke kladení otázek směřujících do intimní oblasti. Tyto otázky byly navíc kladeny opakovaně ze strany různých subjektů, podle toho, kde se klientka zrovna nacházela. Obecnějším problémem, na který je ale ve vztahu k § 18 odst. 1 potřeba poukázat, je, že „zásada šetrnosti“, která je v tomto ustanovení vyjádřena, se omezuje pouze na otázky, které jsou intimního charakteru. V návaznosti na tuto formulaci vyvstávají hned dva problematické body. Jednak, je na posouzení subjektu, který vede určité řízení a tedy pokládá otázky, co přesně lze za intimní otázku považovat. Jak známo, vnímání toho, co je či není intimní, se může u každého člověka lišit. To platí o to více u osob pocházejících z odlišných kulturních prostředí. Za druhé, český zákon je nadmíru přísný, porovnáme-li jej s evropskou směrnicí3. Zákon o obětech zamezuje opakovanému kladení otázek směřujících do intimní oblasti Oproti tomu směrnice v čl. 20 písm. b) jako zásadu stanoví, že počet výslechů oběti by měl být co (obecně) nejnižší; oběť by měla být vyslýchána pouze tehdy, pokud je to nezbytně nutné pro účely trestního řízení či vyšetřování.
Doporučení Jak evropská legislativa, tak praktické zkušenosti s klientelou jednoznačně vedou k závěru, že vyslýchání obětí trestných činů je potřeba omezit na nezbytně nutné minimum. Jak orgány činné v trestním řízení, tak další orgány veřejné moci a osoby, které jsou účastny práce s obětí trestného činu a mají povinnost respektovat důstojnost oběti4, by měly maximálně spolupracovat a informace si předávat. K opakovanému kladení obsahově stejných dotazů by mělo docházet pouze v případech, kdy informace není možné získat jinak.
3
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestné činu a kterou se nahrazuje Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV. 4 § 3 odst. 2 zákona o obětech.
8. In IUSTITIA: Jak zabránit kontaktu s pachatelem v prostorách soudu?
Věra a Stanislav byli při nočním návratu domů z restaurace přepadeni. Pachatelé je okradli a Stanislava zbili. Také Věra dostala od jednoho z útočníků ránu pěstí do obličeje, když se snažila Stanislava bránit. Pachatelé byli dopadeni a obviněni z trestného činu loupeže. Věra se po útoku nervově zhroutila a dva týdny nebyla schopná chodit do práce. Od útoku je dlouhodobě v péči psychologa. Stanislav i Věra k věci opakovaně vypovídali v přípravném řízení. K hlavnímu líčení, které se konalo sedm měsíců po útoku, byli oba předvoláni jako svědci. Pro Věru byly v té době vzpomínky na napadení stále velmi bolestivé, nejvíce se bála setkání s pachateli. Požádala proto předem soud, aby ji vyslechl v nepřítomnosti pachatelů. Soudce jí vyzval, aby doložila lékařským potvrzením, že výslechu v přítomnosti pachatelů není schopná, jinak že její žádost zamítne. Věra se domluvila se svým psychologem a ten jí potvrzení pro soudce vystavil. Přesto se s pachateli, kteří byli stíháni na svobodě, setkala před vstupem do jednací síně, a to před svým výslechem i po něm, když odcházela ze soudní budovy. Stanislavovu žádost o výslech v nepřítomnosti pachatelů soudce rovnou zamítl s tím, že k tomu u Stanislava nejsou žádné vážné důvody.
Právní hodnocení a zkušenosti z praxe Zákon o obětech trestných činů neváže právo oběti na zabránění kontaktu s pachatelem na existenci zvláštních důvodů na straně oběti. Toto právo náleží každé oběti v kterémkoli stadiu trestního řízení a při všech úkonech, kterých se účastní; žádosti zvlášť zranitelné oběti jsou příslušné orgány povinny vyhovět, nevylučuje-li to povaha prováděného úkonu (§ 17 ZOTČ). V praxi se lze však často setkat s požadavkem ze strany příslušných orgánů na prokázání dostatečných důvodů, které oběti v setkání s pachatelem brání. Pravidelně tak dochází k tomu, že je oběť nucena obstarávat si potvrzení od lékaře, které osvědčí, že její zdravotní stav setkání s pachatelem neumožňuje. Není-li oběť schopna prokázat zdravotní indikace či jiné (z pohledu příslušných orgánů) závažné důvody, bývá její žádost bez dalšího zamítnuta. Příslušné orgány činné v trestním řízení také nedostatečně zajišťují ochranu obětí před a po provedení příslušného úkonu, tj. v ostatních prostorách budovy, v níž úkon probíhá (např. mimo výslechové místnosti). Zejména v soudní praxi se lze setkat s přístupem, kdy jsou opatření k zabránění kontaktu oběti s pachatelem omezena pouze na prostory jednací síně a to, co se odehrává za jejím prahem, není žádným způsobem regulováno. Dochází tak do značné míry k popření smyslu právní úpravy v této části.
Závěr a doporučení Uvedené problémy by bylo možné řešit především správnou aplikací zákona o obětech trestných činů v souladu s jeho účelem. V první řadě by tedy měla být věnována pozornost metodickému vedení příslušných orgánů činných v trestním řízení a jejich důkladnému proškolení v této oblasti.
V zájmu lepší vymahatelnosti práv obětí a posílení právní jistoty by bylo vhodné zvážit jasnou formulaci podmínek, za kterých je možné žádosti oběti (nespadající do kategorie zvlášť zranitelných obětí) o zabránění kontaktu s pachatelem nevyhovět, a to minimálně odkazem na důležité důvody, jež tomu brání. V zákoně by měla být výslovně zakotvena zásada, že ochrana obětí ve smyslu zabránění jejich kontaktu s pachatelem se vztahuje i na prostory mimo místnost, v níž úkon probíhá.
V. Kolize postavení poškozeného a svědka v trestním řízení. Právo podat odpor. Dotčená ustanovení zákona:
§ 65 odst. 1 trestního řádu: „Obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlížet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka podle § 55 odst. 2, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí.“ § 209 odst. 1 trestního řádu: „Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. (….). § 314g odst. 1 trestního řádu: „Obviněný, osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, a státní zástupce mohou podat proti trestnímu příkazu odpor“.
9. Člověk v tísni, o.p.s, pobočka Plzeň: Poškozený nemá právo podat odpor proti trestnímu příkazu
Paní Dana (36 let) žije v menším městě v panelákovém bytě s matkou. Pracuje jako dělnice na směny. Splácí několik půjček. V létě byla napadena v non-stop baru. Útočník jí způsobil četné pohmožděniny a zlomeninu žebra, její stav po napadení si vyžádal převoz rychlou záchrannou službou do nemocnice. Po téměř třítýdenní pracovní neschopnosti musela klientka nastoupit na operaci s chronickým zdravotním problémem, který už měla před napadením, a který se náhle zhoršil. Do práce nemohla chodit celkem 4 měsíce. Okresní správa sociálního zabezpečení jí po dobu prvních dvou měsíců navíc krátila nemocenské o 50% z důvodu podezření, že klientka si přivodila pracovní neschopnost zaviněnou účastí ve rvačce. Klientka zaznamenala prudký propad příjmu a dostala se do finančních potíží. Při podání vysvětlení na policii se ptala, kdo jí to celé zaplatí. Byla jí podána informace, že nějaký nárok vůči pachateli sice má, ale může jej uplatnit pouze v rámci občanskoprávního řízení. Na organizaci Člověk v tísni se klientka obrátila ve chvíli, kdy byl již vydán trestní příkaz. Právnička organizace klientce pomohla získat informace o tom, zda je trestní příkaz pravomocný. Dle sdělení soudu podal obviněný odpor. Klientka se zajímala o to, zda obviněný odpor nějak odůvodnil a jaká
zdravotnická dokumentace se nachází ve spise. Právnička organizace Člověk v tísni informovala klientku o právu poškozeného nahlížet do spisu a doprovodila klientku coby její důvěrník na okresní soud k nahlédnutí do spisu. Spis nebyl klientce vydán s tím, že by s ní rád hovořil soudce, který v trestní věci rozhoduje. Ten klientce sdělil, že má sice na nahlédnutí právo, ale byl by nerad, aby se s obsahem spisu seznamovala, aby to neovlivnilo její svědeckou výpověď. Klientka na základě rozhovoru se soudcem od svého záměru upustila. Soudce přislíbil, že po provedeném výslechu klientky u hlavního líčení jí spis bude zpřístupněn. Z konzultace s klientkou vyplynulo, že by ráda soudu sdělila i informace, které podle názoru právničky organizace Člověk v tísni soud nebude považovat za významné z hlediska předmětu řízení. Klientka například chtěla, aby se soudce dozvěděl, že napadením psychicky trpěla i matka klientky, která je v invalidním důchodu a období po napadení dcery bylo pro ni velmi těžké. Pracovnice tedy nabídla klientce využití institutu prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její život podle § 22 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Pracovnice pomohla klientce připravit písemné prohlášení, kde měla klientka prostor sdělit soudu, jaké jsou její rodinné poměry a že trestný čin měl dopad nejen na ni osobně, ale i na její matku. Pro klientku bylo důležité, aby se to soud a pachatel dozvěděli. Před hlavním líčením volala klientka právničce organizace Člověk v tísni s tím, že účast u soudu nezvládne a obává se, že před obviněným nebude schopná vypovídat. Právnička s klientkou společně sepsaly a podaly soudu žádost ve smyslu § 20 odst. 4 zákon a o obětech trestných činů o provedení výslechu v nepřítomnosti obviněného. Klientce bylo nabídnuto, že výslech bude proveden v jiné místnosti za pomocí audiovizuální techniky, to ale odmítla. Výslech byl proveden v jednací síni s tím, že obviněný musel na dobu výslechu místnost opustit.
Právní hodnocení případu Z pohledu práv poškozeného v trestním řízení se jedná o § 65 trestního řádu – právo nahlížet do spisu. Současně je dotčen § 209 a násl. trestního řádu, který se týká výslechu svědka. Tato ustanovení nebyla zákonem o obětech nijak dotčena – právo poškozeného nahlížet do spisu existovalo v trestním řádu již předtím. Zdá se, že uvedenou kazuistikou došlo k dotčení častého problému praxe, tedy situace, kdy je poškozený současně svědkem v trestním řízení. Z pohledu praxe pomáhajících organizací se jeví, že tato situace by mohla v soudní praxi být poměrně častá a je s podivem, že to soud řeší tak, že poškozenému právo nahlédnout do spisu odmítne. Ten případ se jeví jako střet práva poškozeného na nahlédnutí do spisu a zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností - § 2 odst. 5 trestního řádu, což je v dané fázi trestního řízení povinností soudu. Dosavadní soudní praxe směřuje dle poznatků nevládních organizací spíš k restrikci práva na nahlížení do spisu a umožnění úvahy soudu (povolit či nepovolit, podle toho, zda dle soudu může nahlédnutí způsobit ovlivnění poškozeného, který ještě nebyl vyslechnut). Navíc je třeba dodat, že poškozený/oběť má již před vydáním rozhodnutí právo žádat o peněžitou pomoc. Např. klientka v této případové studii neměla dost informací ke svému zdravotnímu stavu a potřebovala se podívat na odborná vyjádření lékařů, která byla založena právě v trestním spise. Až
z návrhu na potrestání totiž zjistila, že měla i zlomené žebro. Vzhledem k tomu, že trestní řád neumožňuje poškozenému podat odpor proti trestnímu příkazu, nebyla otázka podání opravného prostředku proti vydanému trestnímu příkazu v této případové studii řešena. Nemožnost podání odporu však vnímáme z pohledu praxe a z hlediska postavení poškozeného jako problém.
Doporučení Na základě této případové studie by bylo vhodné umožnit podání odporu proti trestnímu příkazu též poškozenému (§ 314g trestního řádu). Alternativně je možné konstruovat právo na podání odporu pro poškozeného tak, že by nárok na podání odporu vznikl v případě nesprávného poučení ze strany orgánu činného v trestním řízení, tak jako tomu bylo v případě paní Dany (viz výše). Případ paní Dany poukazuje na určitou kolizi mezi právem poškozeného na informace a zájmem soudu (orgánu činného v trestním řízení) na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Jak se ukázalo v této případové studii, soud tuto situaci řeší odepřením práva poškozenému, které mu ale ze zákona náleží. Soud tedy v tomto případě nepostupuje v souladu se zákonem a oběti fakticky její zákonné právo odpírá. Jediným transparentním a spravedlivým řešením této vadné praxe by bylo vtělit do zákona (§ 65 odst. 1 trestního řádu) možnost soudního uvážení nahlédnutí do spisu odepřít. Stejná situace jako u nahlížení do spisu je v praxi s přítomností nevyslechnutého poškozeného u výslechu obžalovaného u hlavního líčení. Poškozený má teoreticky právo být přítomen v soudní síni, v praxi je však vždy odkázán za dveře (§ 209 odst. 1 trestního řádu). Také zde se jedná o vadnou praxi a vhodnou nápravou by bylo legislativní zakotvení soudní úvahy, zda přítomnost poškozeného při hlavním líčení s ohledem na jeho výslech jako svědka, v odůvodněných případech omezit (§ 209 odst. 1 trestního řádu).
VI. Důvěrník 10. Člověk v tísni, o.p.s, pobočka Plzeň: Ze setkání s pachatelem má obavu většina obětí
Paní Helena (50 let) je rozvedená, má dvě dospělé děti. Díky svému zájmu o chovatelství se přes sociální síť seznámila s mužem, který jí po krátké době začal zvát na schůzky. Paní Helena s ním po nějaké době navázala důvěrnější vztah. Protože se paní Heleně příliš nedařilo v práci, přišel její přítel s návrhem, že by si mohla na sídlišti otevřít večerku, kde by prodávala hlavně alkohol a cigarety. Nabídl jí, že je schopen jí sehnat legální cestou levné cigarety ze zahraničí. Aby mohl obchod s cigaretami uskutečnit, požadoval po paní Heleně postupně finanční prostředky – na zboží, zajištění dopravy, kolky, správní poplatky atd. Nejdříve paní Helena předala příteli své vlastní peníze, které měla našetřené, později si začala
půjčovat od známých a nakonec dala do zástavy automobil a vzala si několik úvěrů u nebankovních institucí. Takto přítel od paní Heleny vylákal 340 tis. Kč. Zboží nikdy nedodal a ukázalo se, že ani nepodnikal žádné kroky k zajištění dovozu cigaret. Když mu paní Helena odmítla předat další částku, vyhrožoval jí přítel tím, že peníze byly na drogy a ukázal jí pytlík s bílým práškem. Pokud nezaplatí další peníze „stáhne jí s sebou“. Později přítel nastoupil do výkonu trestu pro jinou trestnou činnost. Helena dostala strach a vše oznámila na policii.
Právní hodnocení případu Na organizaci Člověk v tísni se obrátila ve chvíli, kdy již na základě jejího trestního oznámení bylo zahájeno trestní stíhání pro podvod a vydírání. Pracovnice Člověka v tísni paní Heleně pomohla s orientací v situaci, podala informace o tom „co bude dál“ u policie a soudů, doprovodila ji na policii k výslechu. V průběhu spolupráce s organizací Člověk v tísni podal státní zástupce obžalobu a bylo nařízeno hlavní líčení. Helena řekla pracovnici, že u soudu nechce potkat obžalovaného. Pracovnice proto nabídla doprovod k hlavnímu líčení a pomohla klientce formulovat a podat žádost o provedení odděleného výslechu bez přítomnosti obžalovaného, která byla odůvodněna špatným psychickým stavem a obavou, zda bude v přítomnosti obžalovaného schopna vypovídat. Ačkoliv Helena nepatří mezi zvlášť zranitelné oběti a soud tedy její žádosti nebyl povinen vyhovět, byl během hlavního líčení vyveden obžalovaný ze soudní síně na dobu výslechu klientky s odvoláním na § 209 trestního řádu. Kromě toho pracovnice, která doprovázela Helenu na soud k hlavnímu líčení, pomohla zajistit, aby nedošlo k setkání oběti a pachatele ani na chodbě před jednací síní. Po vstupu do jednací síně, kdy se soudu Helena prokázala občanským průkazem a pracovnice Člověka v tísni se představila jako důvěrnice, předseda senátu sdělil, že je „zákon o obětech nezajímá“, že pro ně je důvěrnice oběti veřejnost a požádal pracovnici, ať se odebere do odděleného prostoru pro veřejnost. Po celou dobu svědecké výpovědi pak byla oběť i důvěrnice od sebe vzdálené asi pět metrů.
Doporučení Pokud jde o možnost komunikace mezi důvěrníkem a poškozeným v soudní síni, je praxe nejednotná. V případě, kdy je jednací místnost soudu uspořádána tak, že by se důvěrník musel posadit tak daleko od klienta, že by jeho přítomnost postrádala smysl (např. i v případě účasti více osob za veřejnost, které místnost obsadí). Většinou se přítomnost důvěrníka protokoluje, obyčejně je předkládán občanský průkaz. V tomto kontextu není jasné, jaký by byl postup soudu v případě, že by veřejnost byla vyloučena. Z praxe vyplývá, že výslech v nepřítomnosti obviněného je často požadován, oběť nechce mluvit před pachatelem a nechce ho ani potkat u soudu. To má bohužel následně ten dopad, že se prodlužuje délka soudního řízení. Výpověď se musí totiž u soudu přečíst a obviněný má možnost klást otázky – svědek se musí zvát znovu a odročuje se. Práva obětí jsou tedy v kolizi s jednou ze základních zásad trestního řízení – zásadou rychlosti. To, aby trestní řízení proběhlo rychle, je v zájmu všech stran, tedy
i poškozených. Je proto úkolem pomáhajících organizací, a pokud v daném případě nefigurují, pak soudu, aby tato úskalí poškozeným vysvětlili.
VII.
Zdravotní pojištění
11. La Strada: Paní Nataša Paní Nataša je původem z Ukrajiny, do České republiky přijela asi před patnácti lety za prací. Důvěřovala zprostředkovatelům, kterým zaplatila na tehdejší dobu poměrně vysoké částky za vyřízení živnostenského listu a pobytového oprávnění. Důvěra se bohužel nevyplatila, paní Nataša slíbené dokumenty nikdy neobdržela a peníze již jí nikdo nevrátil. V České republice přesto zůstala, začala zde pracovat, získala za pomoci jiných prostředníků bydlení a vydělávala peníze, o kterých se jí v zemi původu nesnilo. Celá léta však existovala v šedé zóně ilegality, jak z hlediska povolení k pobytu, tak z pohledu pracovního práva. Nutnost spoléhat na různé prostředníky u paní Nataši přetrvávala po celá léta, neměla platné osobní doklady, nemohla si tedy ani na své jméno pronajmout byt. Po několik let předtím, než vstoupila do služeb organizace La Strada, proto bydlela společně s jistým Alexejem, kterému postupně odevzdávala čím dál tím vyšší částky z peněz, které vydělala. Výdělky paní Natašy se nicméně vzhledem k prohlubujícím se zdravotním problémům začaly ztenčovat, postupně již nemohla chodit do práce vůbec. Tím se snížily příjmy i jejímu vykořisťovateli, který paní Natašu vydíral a psychicky týral. Asi po roce tohoto soužití se konečně paní Nataše podařilo uniknout a vyhledat odbornou pomoc.
Právní hodnocení případu Na organizaci La Strada se paní Nataša obrátila ve chvíli, kdy již byla v péči lékařů a musela podstoupit náročnou operaci. La Strada klientce poskytla sociální poradenství a asistenci jak během pobytu v nemocnici, tak následně po jejím propuštění do domácí péče. Klientce bylo poskytnuto právní poradenství a spolupracující advokát se stal jejím zmocněncem pro trestní řízení. Klientka podala na svého vykořisťovatele trestní oznámení. Vzhledem k tomu, že klientka pobývá v České republice nelegálně, není účastna veřejného zdravotního pojištění. Po propuštění z lékařské péče jí tak zůstal asi dvousettisícový dluh, který vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a neschopnosti pracovat není v jejích silách uhradit. Naděje na změnu v této situace v budoucnu jsou mizivé.
Doporučení Daný případ poukazuje na prekérní situaci nelegální migrantky, která se na našem území stala obětí trestného činu. V důsledku roky trvajícího pracovního vykořisťování se dostavují zdravotní problémy, které je potřeba řešit odbornou lékařskou péčí. Dlouhodobě neřešená pobytová situace znamená, že klientka je povinna veškerou zdravotní péči uhradit. Navíc, cizinci, kteří pobývají v České republice
nelegálně, nemohou ani požádat peněžitou pomoc pro oběti trestných činů. Situaci by bylo možné řešit zahrnutím cizinců – obětí trestných činů, do systému veřejného zdravotního pojištění, nebo jim alespoň alternativně zajistit úhradu zdravotní péče.
Poskytovatel dotace: Fond pro nestátní neziskové organizace. Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. Více informací je dostupných na webových stránkách: www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz.
