Závěrečná zpráva Normální konzumace alkoholu a jeho hranice
Eva Doňková Zuzana Kovaříková Monika Monhartová Veronika Šárková
Úvod Hlavním tématem našeho výzkumu bylo normální pití alkoholu v České republice. V jeho rámci nás především zajímalo, jestli je možné určit hranici normální a nenormální konzumace alkoholu, resp. jestli ji lidé, kteří pracují za barem či výčepem, vnímají. V případě, že se nám potvrdí existence (vnímání) této hranice, pokusíme se zjistit, kde tato hranice je, co ji vytváří, co ji určuje. V našem výzkumu se zajímáme existenci subjektivní teorie barmanů, tedy zda a jakým způsobem mohou nakládat s informacemi a znalostmi, které získali díky své profesi i samotné roli aktivních konzumentů v případě určování hranice pití a zda jsou schopni tuto tenkou hranici vymezit a jednat podle ní. Lze říci, že subjektivní teorie ohledně konzumace alkoholu má prakticky každý člověk. U většiny lidí se ale však tyto teorie zakládají jen na vlastních zkušenostech coby konzumentů alkoholu, případně na zkušenostech s konzumací jiných (např. členů rodiny, přátel). Avšak u barmanů můžeme mimo těchto zkušeností nalézt i zkušenosti profesní, na jejichž základě se vytvářejí právě subjektivní teorie. Tyto teorie potom barmanům pomáhají porozumět každodennímu dění. Barmani díky nim vědí, jak reagovat v různých situacích. Předpokládáme, že zvolené téma přinese mnoho zajímavých faktů, které by jistě bylo záhodno podrobit dalšímu zkoumání. Konzumace alkoholu, zvláště piva, je s naší společností a kulturou pevně svázaná, proto se domníváme, že průzkum vztahu a vnímání této konzumace lidmi, kteří alkohol distribuují koncovým spotřebitelům a kteří vliv alkoholu na konzumenty vídají v rámci zaměstnání dnes a denně, by mohl nezanedbatelně napomoci pochopení české společnosti a kultuře. Obáváme se, že náš výzkum není zcela vyčerpávající (vzhledem k omezenému počtu zkoumaných objektů i subjektů je to pochopitelné), nicméně soudíme, že by mohl být užitečným východiskem, vhodným „odrazovým můstkem“, pro další výzkumy. Naší základní hypotézou je, že určitá mez normálního pití existuje, že ji barmani vnímají, a předpokládáme, že ji určuje nejen množství, ale i chování a prostředí či společnost, ve které člověk konzumuje alkohol. V případě, že se hypotéza o existenci této hranice a její vnímání barmany potvrdí, budeme zkoumat, jak s ní nakládají ve svém zaměstnání, případně i v soukromém životě, zda jsou rozdíly v jejich přístupu po nabytí profesních zkušeností a jaké přínosy pro ně má určení a vnímání této meze.
Data a metody analýzy Náš výzkum probíhal ve čtyřech různých pražských restauračních zařízeních, dvě z nich (Jamajka a U Prokopa) se nacházejí na Smíchově, dvě (Hvězda a Nad Alejí) na Petřinách. Všechna by bylo možné charakterizovat jako „normální“, obyčejné hospody, kam chodí pít nevyhranění lidé různého věku. V každém zařízení nejdříve proběhl polostandardizovaný rozhovor s barmanem nebo barmankou, realizovaný dvojicí tazatelů, který byl zaměřený nejen na jejich vnímání hranice (ne)normálního pití alkoholu, ale i běžnou praxi v hospodě, kde pracují, a jejich vlastní zkušenosti s konzumací alkoholu. Barmani/barmanky byli ve věku 20-40 let, genderově vyvážení. Dotazovaní barmani pracovali v pivnici Jamajka a Hvězda, barmanky U Prokopa a Nad Alejí. Následně bylo v každém zařízení realizováno pozorování.
Rozhovor jsme zvolily proto, aby bylo možné zjistit subjektivitu názoru. A polostandardizovaný rozhovor proto, abychom mohly případně zjistit další informace a nově odhalené skutečnosti. Skutečnosti zjištěné v rozhovorech byly důležité pro porovnání se samotným pozorováním. Jejich účelem bylo zjistit, nakolik se liší vnímání dotazovaných oblastí mezi lidmi za barem a samotnými hosty-námi. Po přepsání všech rozhovorů jsme přistoupily k jejich kódování. Jednotlivé kódy byly následující: věk, pohlaví, druh alkoholu a jeho množství, doba a frekvence návštěv daných restauračních zařízení, typ a množství lidí, které je navštěvují, motivace a důvod pít dle barmanů a také chování po konzumaci alkoholu. Následně jsme se snažily vytyčit podobnosti v chápání konzumace alkoholu, jestli si i díky práci barmani stanovili nějakou hranici, kdy už je takové pití „nenormální“ a jestli se tím i řídí. Zda měli tuto hranici vytyčenou i předtím, než se začali této profesi věnovat, jaký podíl mají jejich profesní zkušenosti na přístupu k lidem konzumujícím alkohol. Bylo důležité zjistit, zda je jejich práce přivedla k lepšímu chápání hranice normálního a nenormálního pití, alespoň dle jejich názoru nebo zda jsou tyto informace z prostředí „za barem“ postradatelné a nevýznamné.
Poznatky získané z rozhovorů Během rozhovorů jsme si nemohly nevšimnout, že všichni dotazovaní barmani se snaží konkrétní podnik předvést jako bezproblémový. Nejspíše to bylo způsobeno tím, že jsme se s barmany předem příliš neznali, tudíž nevěděli, co si můžou dovolit říct a co už ne. Například na otázku týkající se pití nezletilých reagují všichni odmítavě, přestože dva z našich barmanů přiznali, že sami začali pít v 16 letech. „Já jsem začla pít alkohol v šestnácti (smích). A v prostředí…vlastně v Erroru, jako tam mezi lidma, a s kámošema. Ještě teda na střední to sem byla na ekonomce.“ (Restaurace U Prokopa) „A kdyby sem přišel někdo patnáctiletej, nebo šestnáctiletej, tak ten určitě žádnej alkohol nedostane. Pokud ale přijdou nějaký příliš mladý, který už sem přijdou opilý, samozřejmě nedostanou nic a pakujou se. Z toho by mohly bejt velký problémy, takže je raději posíláme domů.“ (Restaurace Na Hvězdě) „Ani ne, většinou. Někteří to jako zkusej, ale většinou jim to nevyjde a tak jdou o hospodu dál (smích).“ (Restaurace Nad Alejí) Jeden z barmanů, kterého jsme trochu znaly už dříve, po opakovaném ujištění anonymity rozhovoru přiznal, že sem tam mladistvým alkohol nalije. „Asi záleží na tom, kolik jim fakt je, pokud jim do 18 zbývá pár měsíců, někdy jim dáme třeba jedno pivo, ale určitě jim nenalejváme celej večer.“ (Restaurace Na Hvězdě)
Postoj k této situaci však dle našeho názoru příliš nezávisí na subjektivních zkušenostech dotazovaných, ale spíše na určitém objektivním vědění. Vědí, že nezletilí pít nesmí a v případě návštěvy policie v podniku by hrozila pokuta a problémy. Všichni dotazovaní ochotně odpovídali, jen na některé citlivější otázky (jako již zmíněné pití mladistvých, nebo policejní kontroly v podniku) odpovídali hodně obecně. Celkově pro nás byly rozhovory určitě dobrou zkušeností a pro příště víme, co vylepšit.
Zjištění Jak jsme již zmínily v úvodu, snažily jsme se zjistit, zda mají barmani na základě svých zkušeností (pracovních i mimopracovních) utvořenou subjektivní teorii ohledně pití alkoholu a zda jim tato teorie pomáhá reagovat v určitých situacích. Pro nás bylo především důležité zjistit, zda existuje subjektivní teorie, na základě které dokážou barmani vymezit hranici normálního a nenormálního pití.
Normální pití alkoholu podle genderu Prvním významným poznatkem, ke kterému jsme v našem výzkumu dospěly, je skutečnost, že podle barmanů existuje rozdíl v konzumaci alkoholu mezi muži a ženami. Muži podle nich nejčastěji pijí pivo, občas si k němu také dají nějaký tvrdší alkohol, kdežto ženy podle barmanů pijí většinou víno nebo nealkoholické nápoje. „No hlavně pivo, někdy si dají k pivu pár panáků. Ty starší většinou rum, vodku, slivovici nebo tak. A ty mladší v poslední době pijou dost zelenou. Jinak se dá říct, že jen výjimečně si daj něco jinýho.“ ... „Dá se říct, že když jsou to chlapi, daj si taky většinou to pivo. Liší se to, když přijdou nějaký ženský, ty pijou hlavně víno, nebo nealko, hlavně kafe, čaj nebo minerálky.“ (Restaurace Na Hvězdě) „...dámy si daj 2-3 skleničky vína a míchaj to s nějakou vodou.“ (Restaurace Nad Alejí) Samozřejmě, že to neznamená rozdělení na muže, kteří pijí pivo a tvrdý alkohol a na ženy, které pijí víno a nealko. Barmani to vidí tak, že existuje určitě více výjimek mezi ženami, které pijí kromě vína a nealkoholických nápojů také pivo, než výjimek u mužů, kteří pijí kromě piva také víno nebo nealkoholické nápoje. Během našeho pozorování se nám tato skutečnost potvrdila. Například v Restauraci Na Hvězdě všichni přítomní muži pili pivo, z žen ho však pila jen polovina, zbylé ženy pily zmíněné víno a nealkoholické nápoje. Podobně tomu bylo i v ostatních restauračních zařízeních. Co se týče rozdílu v (ne)normálním pití mezi pohlavími, bývají ženy většinou v pití opatrnější než muži, tudíž nedochází k tomu, že by pily nenormálně. Jak zmíníme ještě později, hranice (ne)normálního pití je pro každého individuální. Pití přestává být normální ve chvíli, kdy se změní chování konzumenta alkoholu a začne být svým chováním nepříjemný pro své okolí.
Tazatelka: „A když už se třeba opijou ty ženský nebo chlapi, je potom v tom chování nějakej rozdíl? Co je třeba extrémnější, kdo dělá třeba větší problémy, blbosti?“ Barmanka: „Chlapi dělaj větší blbosti (smích).“ (Restaurace U Prokopa) Co se týče množství, přibližně to může být 5-6 piv. Podle barmanů se ženy v restauracích většinou zdržují kratší dobu než muži a tolik toho nevypijí. Muži většinou vypijí třeba 5 piv, kdežto ženy vypijí dvě sklenky vína, nebo střídají pití alkoholických a nealkoholických nápojů. „Spíš ty chlapi no, u těch ženskejch, ty si daj i nealko, pak třeba pivo a zas nealko. Chlapi ty pijou to pivo a ty panáky.“ (Restaurace u Prokopa) Důležitým poznatkem pro tuto teorii je také to, že podle barmanů restaurace navštěvují celkově více muži než ženy. „Ale tak taky spíš asi tam choděj chlapi.“ (Restaurace u Prokopa) „Myslim si, že ne všude je to stejný, že někde asi chodí a pijou víc kluci.“ (Restaurace Jamajka) Normální pití podle množství Co se týče vymezení toho, co je normální pití, mají námi dotazovaní barmani názor, že se jedná o individuální záležitost. „To je asi dost různý. Podle mě je to vidět, kdy máš dost. Ale jak řikám, je to hodně individuální.“ (Restaurace Na Hvězdě) „No, to záleží na každym individuálně, že jo, někdo vypije víc, někdo míň, někdo s tím má problém, někdo s tím nemá problémy, někdo se chová jinak nebo tohleto... společensky.“ (Restaurace Jamajka) Tedy pro ně bylo prvotně normální pití záležitostí snášenlivosti a ne konkrétního množství či potřeby alkoholu, kdy by byla nějaká hranice, která by určovala přechod k nenormálnímu pití. Množstevní hranice normálního pití byla barmany stanovována podobně na 5, 6 piv, případně ještě 1-3 panáky. „Já si myslim, že prostě, dejme tomu, od těch 5 piv, 6 piv, už by to mohl být problém.“ (Restaurace Jamajka) Je tedy vidět, že ačkoli je mezi barmany určitý věkový rozdíl, při určování hranice, kdy je pití normální, se prakticky shodli. Je tedy otázkou, proč barmani zmínili hranici 5-6 piv jako hranici normálního pití, když zároveň řekli, že je to individuální. Barmani totiž vidí
hranici normálního pití u stejného množství vypitého alkoholu, které většinou podle nich vypijí štamgasti. Pití štamgastů považují za normální, a tak jejich vypité množství ztotožňují s hranicí normálního pití. „Ty starší štamgasti, ty většinou vypijou ve všední dny kolem 6 piv, o víkendu někdy o pár piv víc a sem tam nějakýho toho panáka.“ (Restaurace Na Hvězdě) „No štamgasti co sem choděj na to pivo, tak toho vypijou asi něco mezi 5 až 10 pivy.“ (Restaurace Nad Alejí) Normální pití podle barmanů rozhodně nezahrnuje pití každý den. „Tak podle mě, když pije každej den tak už je to špatný, nebo ráno vstane a hned si musí dát pivo. Nebo panáka tak už je to špatný no.“ (Restaurace U Prokopa) „...myslim, že když se chodí na pivko tak třikrát tejdně, tak to není problém. Ale myslim si, normální by mělo být tak jednou tejdně, dvakrát maximálně.“ (Restaurace Jamajka) Potřeba alkoholu jako „první věci po ránu“ či každodenní konzumace alkoholu tedy rozhodně definici normálního pití nezahrnuje, alespoň dle tázaných barmanů. Normální pití podle důsledků Další hranicí u konzumace alkoholu je stav, kdy už člověk prakticky není schopen odejít po svých, dělá problémy, je agresivní. Ve všech rozhovorech zazněl názor, že alkohol má člověka uvolnit, má se bavit a pokud tomu tak je, jedná se o pití normální. Ve chvíli, kdy začne obtěžovat okolí, být agresivní, přestává o sobě vědět, spadá do kategorie „nenormální konzumace alkoholu“. „Jde o to, že normální bude, když o sobě víš a dokážeš se kontrolovat.“ (Restaurace Nad Alejí) „No tak tam je nejdřív to veselí, jakoby společenský, víš, jak se lidi začnou víc bavit a pak je problém, zase když se to přežene, moc piva, někdo je agresivní nebo zasmušile někde sedí... když se mění ty povahy obecně. Ale těžko říct jako u kterýho počtu...Ale když to člověk přežene, tak potom začne se chovat jinak, tak.“ (Restaurace Jamajka) „Jako když se chovaj agresivně nebo tak prostě, to určitě není normální.“ (Restaurace U Prokopa) Vzhledem k tomu, že dle rozhovorů se tyto problémy v daných hospodách nevyskytují, lze říct, že jejich hosté se zpravidla řadí mezi normální konzumenty alkoholu (což prakticky ve všech rozhovorech skutečně zaznělo).
„Ale pokud budu soudit podle toho, jestli dělaj problémy, nebo jejich chování není úplně ok, tak většinou tady pijou hosté s mírou. Problémy s opilci tady nemíváme. Přes ty pracovní dny je to klidnější, protože lidi musej do práce. Přes víkend a v pátky pijou hosti trochu víc, ale dá se říct, že vcelku všichni odejdou po svých (smích).“(Restaurace Nad Alejí) „Jak kteří a jak kdy asi no. (zamyslí se) Ale většina ví, kdy mají dost, takže asi pijou s mírou.“ (Restaurace Na Hvězdě) To, že se problémy v daných restauracích nevyskytují je dáno nejen tím, že je nenavštěvuje příliš mnoho lidí, kteří by se nadměrně opíjeli, ale také tím, že se barmani problémům snaží vyhýbat tak, že pokud mají pocit, že se člověk přestává ovládat, přestanou mu nalívat. To je jedna z věcí, která vyplývá z jejich pracovních zkušeností. „My tu moc problémy nemáme, tady je třeba zakázáno kouření marihuany, s tím tady tedy problém nemáme a ten alkohol si nějak ohlídáme, když má někdo už padlo, tak mu nedáme už napít.“ (Restaurace Jamajka) „Ty co k nám choděj pijou normálně. Nemaj problémy, že by odcházeli úplně nalitý.... Hele já ani nevim, ta moje hospoda, tam jako nějaký problémy s alkoholem jsme nějak neměli. Prostě většina z nich už vědí, kdy maj odejít nebo tak no.“ (Restaurace U Prokopa) To, že se v našich zkoumaných restauračních zřízeních nevyskytují problémy v důsledku nadměrné konzumace alkoholu, se nám potvrdilo i při našem pozorování. Tyto problémy ovšem nemůžeme vzhledem ke krátkodobému pozorování zcela vyloučit. Dvojí hranice normálního pití Pokud shrneme výpovědi barmanů, můžeme říci, že je nutné uvažovat nad dvojí hranicí, kdy se ještě jedná o „normální pití“. Z výpovědí našich dotazovaných barmanů tedy vyplývá určitá jednotná subjektivní teorie ohledně určení hranice normálního pití. Je ale třeba brát v potaz, že jsme vybíraly barmany ze stejného typu restauračních zařízení a je tedy možné, že by se výpovědi a vyplývající teorie mohly lišit, pokud bychom do výzkumu zahrnuly barmany všech typů restaurací. Jak jsme již zmínily, tak podle barmanů se hranice mezi tzv. normálním a nenormálním pitím týká spíš toho, jak alkohol na individuálního člověka působí (tedy kolik může vypít, aniž by to radikálně měnilo jeho chování a začal být okolí vysloveně nepříjemný), což byla první odpověď na otázku týkající se vymezení normálního pití. „Můžeš bejt v náladě, ale nesmíš tím obtěžovat ostatní.“ (Restaurace Na Hvězdě) Druhá hranice je ale vymezena přímo množstvím, což nemusí vždy odpovídat výše zmíněné hranici. Již jsme zmínily, že množstevní hranice normálního pití může odpovídat množství alkoholu, které pijí štamgasti, protože jejich pití připadá barmanům normální. Podle
barmanů je to tedy tak 5-6 piv, může se do toho zařadit i sklenička nějakého tvrdšího alkoholu. „U štamgastů je to tak těch 5-6 piv. Ale jak řikám, je to hodně individuální. Ale myslím si, že těch 5-6 piv je taková obecná hranice. Někdo toho může ale vypít dvakrát tolik a je na tom stejně jako někdo, kdo vypil těch 6 piv.“ (Restaurace Na Hvězdě) „No, tak ten zlom je tak u toho šestýho piva a třetího paňáka“ (Restaurace Jamajka)
Shrnutí Výzkum probíhal v restauračních zařízeních v Praze, které můžeme charakterizovat jako průměrné normální hospody, které navštěvují různé skupiny lidí různého věku. Naše výzkumné otázky se ptaly na to, co je normální pití - jestli se takto nějaké pití dá označit, a kde vidí barmani případnou hranici mezi normálním a nenormálním pitím, pokud ji někde vidí. Na tyto výzkumné otázky poté navazovaly další, jako vliv množství vypitého alkoholu na určování hranice pití, rozdíly v konzumaci alkoholu mezi pohlavím, ale ty již nebyly úplně prioritní pro náš výzkum zaměřený na normální pití alkoholu a jeho hranice. Na výzkumné rozhovory navazovalo i pozorování, které se již více zaměřovalo na výše zkoumané podněty. Přesto, jak už bylo zmíněno, vzhledem ke krátkému úseku pozorování a nepříliš častým návštěvám nebylo u některých zařízení možné určit, zda byly informace, poskytnuté barmany v rozhovoru zcela shodné s naším pozorováním. Ve chvílích, kdy k pozorování došlo, se jejich výpovědi s nastalými situacemi v podstatě shodovaly. Prvotní odpovědi barmanů a barmanek na otázku, jestli existuje hranice mezi normálním a nenormálním pitím alkoholu byla, že nejspíš existuje. Její hranicí byla pro začátek stanovena snášenlivost alkoholu u jeho konzumentů. Tím jsme odpověděli na jednu z našich hlavních výzkumných otázek. Hranice tedy podle všeho existuje a práce barmana či barmanky jim jí pomohla určit, případně u některých tuto hranici pozměnila. Ve chvíli, kdy byli v roli konzumenta a předtím, než vykonávali tuto profesi, viděli hranici normálního pití jinde, někteří ji ani nevnímali, případně jim nepřipadala podstatná. Každodenní setkávání s lidmi, kteří konzumují různé množství alkoholu, jsou různého pohlaví a věku sehrál primární roli ve vymezení této hranice mezi normálním a nenormálním pitím. Na druhou hlavní výzkumnou otázku, která se ptala na to, kde leží případná hranice, jsme dostali odpovědi, že množstevní hranice je 5-6 piv a 1-3 skleničky jiného alkoholu. Vzhledem k tomu, že množství vypitého alkoholu, které konzument snese je individuální a závisí na tom, jak a co je konzument zvyklý pít, je výraznější druhá hranice, která se týká změn chování u návštěvníků restauračních zařízení. Podle barmanů tedy není tak podstatné to, kolik přesně toho člověk vypije jako to, jaký vliv na něj alkohol má a jak se po jeho požití chová. Dokud neobtěžuje svým chováním ostatní hosty nebo barmany a dokud si své chování uvědomuje a je schopný se ovládat. „Můžeš bejt v náladě, ale nesmíš tím obtěžovat ostatní.“ (Restaurace Na Hvězdě)
Dalšími poznatky, které souvisí s mírou normálního pití alkoholu, byly ty, že existuje jak rozdíl v konzumaci alkoholu mezi muži a ženami, tak i rozdíl v druhu alkoholu, který vypijí muži a který vypijí ženy. V tomto ohledu byly námi zjištěné rozdíly znatelné, ale třeba rozdíl mezi množstvím vypitého alkoholu u štamgastů a nepravidelných hostů byl zanedbatelný, v několika případech rozdíl nebyl vůbec žádný. „No štamgasti, ti sem chodí víckrát, než jak sem řekl dvakrát tejdně, takže tedy alkohol, jak se říká, nadužívaj, ale z toho hlediska, že se zase vidíme pravidelně, že jo, tak to kolikrát nepřeháněj. Prostě ti štamgasti sou tady součástí a pijou víc než ti ostatní lidi, teda v průměru, když to člověk sečte na ten tejden. Ale zase nevim, jak pijou ti ostatní v jiný dny, kdy sem nechoděj, že? (smích) Takže konzumace je asi úplně stejná.“ (Restaurace Jamajka) Posledním tématem bylo chování návštěvníků restaurací po vypití různého množství alkoholu a s tím i případné související problémy. Z rozhovorů vyplynulo, že problémy s konzumenty se v těchto restauracích příliš nevyskytují, což signalizuje, že barmani považují návštěvníky, kteří nepůsobí problémy, za takové, kteří pijí alkohol s mírou. Od toho se také odvíjí jejich určení množstevní hranice vypitého alkoholu, kdy normální pití začíná být pitím nenormálním. Za normální konzumaci alkoholu považují barmani takové pití, se kterým se setkávají na svých pracovištích, a protože se většinou setkávají s hosty nepůsobícími problémy, považují jejich konzumaci alkoholu za normální. Barmani ve svých subjektivních teoriích o pití alkoholu tedy dokážou rozlišit určitou existenci mezi normální a nenormální konzumací alkoholu, nicméně ve skutečnosti pro ně začíná být směrodatná až ve chvíli, kdy se pití hostů přesune z normálního pití k nenormálnímu a s hosty začnou být problémy, které barmani musí začít řešit (např. přestanou dotyčnému nalívat). Dokud se host chová způsobile, své chování si uvědomuje a neobtěžuje svým jednáním ostatní hosty, barmani nepotřebují řešit, kolik toho daný host ztaím vypil. Za nenormální konzumaci alkoholu je považováno takové pití, které se u nich na pracovištích nevyskytuje často, nebo dokonce vůbec. Subjektivní teorie barmanů o pití jsou založeny na pracovních zkušenostech, mohou je samozřejmě předávat dál. Zároveň už mohou říci, že se lépe orientují mezi zákazníky, protože svou prací již získali zkušenosti, kdy třeba nalévat dál a kdy už má daný člověk skutečně „moc“. V některých případech dokážou odhadnout, jakým způsobem se člověk bude ve více opilém stavu chovat a podle toho se zařídit. Vzhledem k jejich zkušenosti, že agresivitu vyvolávají spíše tvrdší formy alkoholu, vědí, že člověku, který konzumuje celý večer panáky, budou raději už nalévat něco jiného, případně mu nalít odmítnou, aby se vyhnuli problémovému chování. Je třeba si uvědomit, že právě subjektivní teorie barmanům umožňuje poznat, kdy je pití ještě normální.
Závěr Náš výzkum samozřejmě nebyl úplně vyčerpávající a je možné na něj navázat v mnoha ohledech. Určitě však bude užitečným východiskem pro další výzkumy, které by se v subjektivních teoriích barmanů mohly soustředit třeba již jen na chování lidí buď před
vytvořenou hranicí normálního pití alkoholu, nebo až po ní, nebo na důvody pití alkoholu, frekvence pití alkoholu aj. Témat k výzkumu pití alkoholu je určitě mnoho. Náš výzkum přinesl bližší náhled do subjektivních teorií barmanů o konzumaci alkoholu a především se snažil odhalit, zda hranice v pití alkoholu dle rozhovorů s barmany existuje či nikoli a zda je možné ji nějak definovat. Výsledek byl kladný, jak už bylo výše zmíněno, z rozhovorů vyplynulo, že hranice existuje a je vymezená za prvé množstvím vypitého alkoholu a za druhé následky, které má pak na chování jednotlivců konzumujících alkohol.
