Euthanasie v právu ČR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Euthanasie v právu ČR Bakalářská práce

Autor:

Ludmila Dittrichová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Pavel Norek

Duben, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Teplicích, dne ……………

……………………. Ludmila Dittrichová

2

Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce Mgr. Pavlu Norkovi, za odborné konzultace, cenné rady, vstřícný a laskavý přístup. Za pomoc se sběrem dat bych chtěla poděkovat mé matce Haně Dunovské.

3

Anotace Práce je zaměřena na upřesnění pojmu euthanasie a asistované sebevraţdy. Jsou zde shrnuty argumenty proti euthanasii a důvody ţádosti nemocných o euthanasii. Pozornost je věnována i historii euthanasie. Dále se zabývá právní úpravou euthanasie v České republice a poté i v jednotlivých zemích světa. Další kapitola popisuje paliativní péči, její historii, rozdělení, formy a způsoby vzdělávání. Práci uzavírá vlastní výzkum.

Annotation The work is focused on the clarification of the concept of euthanasia and assisted suicide. It summarizes the arguments against euthanasia and the reasons for requesting euthanasia for patients. Attention is paid to the history of euthanasia. It also deals with the legislation of euthanasia in the Czech Republic and then in different countries. The next chapter describes palliative care, its history, classification, forms and methods of education. The analysis is concluded with its own research.

4

Obsah Úvod ................................................................................................................................. 7 1 Pojem euthanasie .......................................................................................................... 9 1.1 Formy euthanasie .................................................................................................... 9 1.1.1 Aktivní a pasivní euthanasie .......................................................................... 10 1.1.2 Přímá a nepřímá euthanasie .......................................................................... 10 1.1.3 Dobrovolná a nedobrovolná euthanasie ......................................................... 11 1.2 Asistovaná sebevraţda .......................................................................................... 11 1.2.1 Pozoruhodné zařízení ..................................................................................... 12 1.3 Argumenty proti euthanasii................................................................................... 13 1.3.1 Hippokratova přísaha ..................................................................................... 14 1.4 Ţádost nemocného ................................................................................................ 15 2 Pohled do historie ....................................................................................................... 16 3 Právní úprava euthanasie v ČR................................................................................... 18 4 Současná situace ve světě ........................................................................................... 21 4.1 Nizozemí ............................................................................................................... 21 4.2 Belgie .................................................................................................................... 22 4.3 Švýcarsko .............................................................................................................. 23 4.4 Austrálie ................................................................................................................ 24 4.5 Oregon .................................................................................................................. 25 4.6 Washington ........................................................................................................... 25 4.7 Francie .................................................................................................................. 26 4.7.1 Vincent Humbert ............................................................................................ 27 4.8 Velká Británie ....................................................................................................... 28 5 Paliativní péče ............................................................................................................ 29 5.1 Historie paliativní péče ......................................................................................... 30 5.2 Paliativní péče v ČR ............................................................................................. 30 5.3 Základní potřeby umírajících ................................................................................ 32 5.4 Rozdělení paliativní péče ...................................................................................... 32 5.4.1 Obecná paliativní péče ................................................................................... 33 5.4.2 Specializovaná paliativní péče ....................................................................... 33 5.5 Formy specializované paliativní péče ................................................................... 34

5

5.6 Vzdělávání v paliativní péči.................................................................................. 35 6 Vlastní výzkum ........................................................................................................... 38 6.1 Metody výzkumu .................................................................................................. 38 6.2 Výsledky výzkumu ............................................................................................... 39 Závěr ............................................................................................................................... 44 Přílohy ............................................................................................................................ 51 Seznam pouţité literatury ............................................................................................... 61

6

Úvod Všichni psychologové a psychoanalytici se shodují na tom, ţe při pohledu na smrt prarodičů se připravujeme na smrt rodičů, a doprovázíme-li na cestě ke konci ţivota své rodiče, učíme se pohlédnout vstříc vlastní smrti. To znamená, ţe čím méně se bezprostředně seznamujeme se smrtí, tím méně se ji naučíme znát.1 Smrt je přirozená součást ţivota, která nakládá stejnou měrou jak s bohatým, tak s chudým. Smrt nebere v úvahu věk, společenské postavení, víru ani jiné faktory, čímţ se dostáváme k tomu, ţe všichni jsme si rovni. Avšak existuje i něco, co nemá s přirozenou smrtí nic společného, a to je euthanasie. Důvod, proč se téma euthanasie stává aktuálním, je v technickém pokroku medicíny. Ohromný rozvoj lékařské vědy v nás vzbuzuje veliké naděje. Dnes lze vyléčit nemoci, na které se dříve umíralo, zachraňují se a prodluţují lidské ţivoty, coţ před pár desítkami let nebylo moţné. Proces umírání se tím prodlouţil a smrt jsme vyhnali ze svého ţivota, ale ona na jeho konci přeci jen čeká. To nám připomíná, jak jsme křehcí a zranitelní. Jestliţe si člověk bude připouštět konečnost svého ţivota, o to odpovědněji bude zacházet s drahocenným časem. Nikdy jsem se o problematiku euthanasie blíţe nezajímala a důvody ţádosti nevyléčitelně nemocných jsem spatřovala hlavně v nesnesitelné bolesti, coţ mě přivedlo k tomu, zvolit si euthanasii jako téma závěrečné práce a dozvědět se něco více. Celou práci začnu úvodem do problému, tedy samotným pojmem a dělením forem euthanasie. Dále se budu zabývat asistovanou sebevraţdou a uvedu zde konkrétní případ amerického lékaře, který asistovanou sebevraţdu prováděl. V návaznosti na tento případ popíši zařízení, kterým se asistovaná sebevraţda prováděla. Následně uvedu argumenty proti euthanasii včetně Hippokratovy přísahy a zmíním se o nejčastějších důvodech ţádosti o euthanasii. Další kapitola bude zaměřena na historii a zneuţití euthanasie za druhé světové války. Následovat bude pohled na to, jak k celé věci přistupuje český stát a naše zákony a zmíním platnost nového trestního zákoníku. V následující kapitole se budu zabývat současnou situací ve světě, kde uvedu jednotlivé státy, které euthanasii buď legalizovaly nebo se o její legalizaci pokusily a u jedné konkrétní země popíší dojemný příběh, na základě kterého byla schválena tzv. pasivní euthanasie. Další kapitola objasní, co je paliativní péče, její historii, situaci v ČR, základní potřeby umírajících, rozdělení a formy paliativní péče a popíše, v jakých zařízeních je

1

Chaussoy,Frédéric;Nejsem vrah;Frýdek-Místek: Nakladatelství Alpress,s.r.o.,2005,s.58

7

paliativní péče poskytována. Poslední kapitola bude věnovaná vlastnímu výzkumu, který bude prováděn formou anonymních dotazníků.

8

1 Pojem euthanasie Tradiční pojem euthanasie pochází z řeckého slova „euthanasia“ , které znamená dobrou, případně krásnou smrt (eu – dobrý, thanatos – smrt). Protoţe většina z nás by pro sebe a pro druhé dobrou smrt chtěla, z tohoto aspektu euthanasii neprovází v současnosti mnoho rozepří. Spor pramení spíše ze sociálních, kulturních a náboţenských hodnot, které se dostávají do konfliktu s naší povinností zemřít dobře a s povinností druhých pomáhat nám v tom.2 Poloţme si otázku: Jak si představujeme dobrou smrt? Vím, ţe je těţké představovat si jakoukoliv smrt, a natoţ svou vlastní. V rozkvětu ţivota je to jaksi nepřirozené, ne však nepatřičné. Taková zvaţování nás totiţ obohatí. Snadněji dospějeme k váţení si pravých hodnot a zcela určitě nalezneme pravý vztah k umírajícím a pochopíme utrpení, jímţ procházejí. Při četných seminářích se studenty po poloţení otázky, co je dobrá smrt, po kratší pauze vţdy zaznělo: „rychlá…ve spánku…bez bolesti“, po delší přestávce pak „v přítomnosti někoho blízkého“ a ještě po delší přestávce „po smíření s někým…po rozloučení s někým“. Při následující diskuzi pak někteří sami dospěli k tomu, ţe nenadálá, náhlá a rychlá smrt vlastně nemůţe být moc „dobrá“, protoţe není dobrá pro rodinu dotyčného. Ta zůstane opuštěná – „zcela bez rozloučení“ a její bolest je pak ještě mnohem horší. 3 Dnes se jiţ nemyslí na původní význam tohoto slova, ale spíše na přímý lékařský zákrok, který zmenšuje bolesti v nemocnici nebo v agonii, někdy i s nebezpečím předčasného ukončení ţivota. A kromě toho se slovo euthanasie pouţívá v uţším slova smyslu, totiţ jako „usmrcení z milosti“, s cílem radikálně odstranit nadměrné utrpení nebo uchránit mentálně postiţené, či nevyléčitelně nemocné před moţná víceletým prodluţováním nešťastného ţivota, jenţ by mohl představovat příliš těţké břemeno pro jejich rodiny nebo pro společnost.4

1.1 Formy euthanasie Význam slova euthanasie se tedy oproti původnímu řeckému pojetí velmi zúţil. Euthanasií se dnes rozumí lékařské jednání, které vede k navození či uspíšení smrti druhého člověka. Také u takto zúţeného významu slova euthanasie je však stále zapotřebí odlišovat jeho různé významy. Jako základ pro orientaci můţe pomoci vymezení tří pojmových dvojic. Tato

2

David, C. Thomasma, Thomasine, Kushnerová; Od narození do smrti: etické problémy v lékařství s.214 http://hospice.cz/hospice1/data/munzarova-kol-eutanazie.pdf 4 Šipr, K.; Deklarace o eutanazii Bona et iura; Karmelitánské nakladatelství 2009, s.17 3

9

rozlišení nejsou vţdy jednoznačná, bez nich však hrozí, ţe budeme směšovat velmi odlišné věci.5

1.1.1 Aktivní a pasivní euthanasie Rozdíl mezi aktivní euthanasií a tzv. „pasivní euthanasií“ je rozlišením mezi jednáním a zanecháním jednání. Tedy: aktivní euthanasie je aktivní jednání, které má uspíšit či navodit smrt druhého člověka. Právě tato aktivní euthanasie je euthanasií ve vlastním slova smyslu. Někdy se bohuţel dosti nešťastně mluví o „pasivní euthanasii“. Tou se naopak rozumí nejednání, které má, či alespoň můţe mít za následek uspíšení úmrtí druhého člověka. Klasickým příkladem jsou případy, které výrazně přispěly k tomu, ţe se problematika euthanasie stala ve dvacátém století tak ţhavě diskutovanou otázkou. Jsou to případy lidí, kteří nejsou schopni samostatného ţivota a jsou napojeni na přístroje nahrazující jejich ţivotní funkce. Rozlišení mezi aktivní a pasivní euthanasií můţe být v jednotlivých limitních případech velmi obtíţné. Platí totiţ, ţe i nejednání vychází z našeho rozhodnutí, za které musíme nést zodpovědnost stejnou měrou jako za rozhodnutí jednat. „Nejednat“ také někdy znamená jednat, zatímco „jednat“ znamená často ukončit toto jednání. I kdyţ tedy rozlišení není snadné, neznamená to, ţe bychom se jej měli vzdát. Všichni přece tušíme zásadní rozdíl mezi tím, kdyţ je závěru ţivota ponechán „přirozený“ průběh, a kdyţ aktivně usmrtíme druhého člověka. Etické i právní hodnocení takových situací je velmi rozdílné a v souladu s naprosto převaţujícím trendem v odborné i laické celosvětové diskusi bychom o euthanasii měli mluvit pouze v případě aktivní euthanasie.6

1.1.2 Přímá a nepřímá euthanasie V případě přímé euthanasie je totiţ uspíšení či navození smrti druhého člověka hlavním cílem tohoto jednání. V případě „nepřímé euthanasie“ je smrt či její uspíšení pouze vedlejším, primárně nezamýšleným moţným důsledkem jednání, jehoţ základním cílem je například zbavit nemocného bolesti či jiného utrpení. Klasickým příkladem této „nepřímé euthanasie“ je podávání vysokých dávek bolest tišících prostředků, které mohou vést ke zkrácení ţivota.7 5

Špinková, M.; Euthanasie, víme o čem mluvíme?; Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s. 11 Špinková, M.; Euthanasie, víme o čem mluvíme?; Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s.11,s.12 7 Špinková, M.; Euthanasie, víme o čem mluvíme?; Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s.12 6

10

1.1.3 Dobrovolná a nedobrovolná euthanasie Pochopitelně nejde o dobrovolnost či nedobrovolnost na straně toho, kdo euthanasie vykonává, ale toho, o jehoţ zkrácení ţivota se jedná. Dobrovolná euthanasie se má dít na podkladě ţádosti pacienta, nedobrovolná se děje nejčastěji u více či méně nekompetentních pacientů na ţádost rodiny a z rozhodnutí lékaře, který je přesvědčen, ţe ţivot pacienta není hoden toho, aby byl ţit.8

1.2 Asistovaná sebevraţda Tou se rozumí situace, kdy lékař zprostředkuje nemocnému jed či jiný smrtící prostředek, který si však nemocný aplikuje sám.9 V nedávné minulosti čas od času rozvířil hladinu veřejného mínění kontroverzní zastánce aktivní euthanasie Jack Kevorkian, přezdívaný Dr. Smrt. Tento americký lékař, po rodičích arménského původu, se řadu let zabýval tzv. plánovanou smrtí. Také česká veřejnost ho zná jako člověka, který nejen uznával, ale také praktikoval euthanasii, a to prostřednictvím zvláštního přístroje, který se jmenuje Mercitron. V přesném odborném slova smyslu nabízí Kevorkian nevyléčitelně nemocným milosrdnou smrt formou asistované sebevraţdy. Zatímco on ručil za spolehlivost výkonu, umírající člověk končil svůj ţivot nejen z vlastní svobodné vůle, ale také svojí aktivitou. Američtí lékaři většinou odsuzovali počínání Kevorkiana, kterému jiţ před mnoha lety byla odebrána licence k výkonu lékařského povolání. Naopak někteří umírající či jejich rodiny, Jacka Kevorkiana bezvýhradně obdivovali a vkládali své osudy do jeho rukou. Kevorkian praktikoval asistovanou sebevraţdu vţdy výhradně v těch státech Spojených států amerických, kde je asistovaná sebevraţda povolena nebo tolerována. Přesto se několikrát dostal do rozporu se zákonem, byl opakovaně zatčen a následně opakovaně osvobozen. Na jaře roku 1999 byl však konečně odsouzen do vězení poté, co předal soudu videozáznam závěru ţivota člověka, kterému pomohl k bezbolestné smrti. Domníval se totiţ, ţe nejen vyprovokuje širokou diskuzi o euthanasii, ale ţe docílí i její legalizace. Soud kvalifikoval Kevorkianův čin jednoznačně za vraţdu. Kevorkian totiţ několikrát umoţnil zemřít i lidem, který zemřít nemuseli, resp. jejich nemoc byla sice váţná a dlouhodobá, ale postiţeného bezprostředně neohroţovala na ţivotě. 8 9

Špinková, M.; Euthanasie, víme o čem mluvíme?; Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s.12 Špinková, M.; Euthanasie, víme o čem mluvíme?; Praha : Nakladatelství Cesta domů, 2006, s.14

11

Kevorkian byl lékař, který se původně specializoval na patologii. Pracoval na patologických odděleních různých nemocnic. Kdyţ odešel do důchodu provozoval podivuhodnou praxi. Kevorkian zrekonstruoval přístroj, který „ukončuje ţivot rychle, tiše a bezbolestně“. V roce 1989 ţádal umírající a trpící muţ David Rivlin opakovaně lékaře o ukončení resuscitace. Jeho lékař odmítl odpojení od ventilátoru. Kevorkian tehdy nabídl svou pomoc, ale jeho „smrtící přístroj“ byl tak sloţitý, ţe ho umírající nemohl uvést sám do chodu. Kevorkian proto svůj vynález zlepšil a uţ v roce 1990 veřejně informoval o svém jednoduchém vynálezu. První pacientka, která vyuţila moţnosti nabízené asistované sebevraţdy byla Janet Adkinsová. Trpěla degenerativní Alzheimerovou chorobou a zemřela ve shodě se svým přáním a s pouţitím Mercitronu v červnu 1990. Uvedeným způsobem zemřelo dalších 37 lidí. Kevorkian uváděl, ţe Hippokratova přísaha zahrnuje protichůdné povinnosti, tedy zmírnit bolest a utrpení, stejně jako prodluţovat a chránit ţivot. Podle jeho názoru nemá Hippokratova přísaha ţádný reálná význam. Vzhledem k tomu, ţe je ochrana ţivota soustavně porušována existencí interrupčních zákonů, nemá historický text ţádnou váhu v debatách odpírajících člověku jeho právo na smrt. Rozbor Kevorkianovy „praxe“ předloţil lékař Pavel Vodvářka, který pečlivým rozborem uvedených dat dospěl mj. k těmto závěrům: 1. Metody euthanasie či asistované sebevraţdy, které aplikuje Kevorkian, nezaručují lehkou smrt. 2. Mezi nemocnými je vysoký podíl osob bez partnerů, tedy bez funkčního rodinného či přátelského zázemí. 3. U řady z nich hraje v ţádosti o ukončení ţivota rozhodující roli strach a deprese, případně osamění. Kevorkian byl člověk, kterého celý ţivot fascinovala smrt. Jeho přezdívka není jen ve vztahu k prováděným metodám asistované sebevraţdy, ale především k jeho patologickému vztahu k mrtvým.10

1.2.1 Pozoruhodné zařízení Ze starých součástek posbíraných v garáţi sestrojil Dr. Jack Kevorkian smrtící stroj Thanatron (stroj smrti), který byl vybaven elektromotorem, několika magnety, převody a baňkami s jedy. Kevorkian jen vše připravil, samotné „zmáčknutí knoflíku“ bylo na pacientovi. Kdyţ mu byla odebrána licence a tím neměl přístup k jedům, rozhodl se sestrojit novou verzi smrtícího přístroje Mercitron (milosrdný stroj). Jednalo se základní zařízení, které se skládalo z kanystru oxidu uhelnatého a připojené masky. Kdyţ byl ventil uvolněn, vypustil

10

Haškovcová,H.; Thanatologie nauka o umírání a smrti. Praha: Nakladatelství Galén, s.143-147

12

se plyn. V závislosti na postiţení osoby, byla k ventilu připojena provizorní rukojeť, aby jím bylo lehčí otočit.11 Stroj deliverance vynalezl Philip Nitschke, a skládal se z notebooku a software s názvem „deliverance“, který pokládá pacientovi spoustu otázek, a zároveň vytváří smrtící injekci z barbiturátů.12 Obr. 1 Stroj Deliverance (zdroj: wikipedia)

1.3 Argumenty proti euthanasii Nemocní jsou v pokročilé fázi onemocnění velmi zranitelní a snadno přijímají jakékoliv nápady. Cítí se být odcizení vůči zdravým, vinni tím, ţe jsou zátěţí pro ostatní, zahanbeni pro své těţkosti a slabosti, plni strachu a velmi citliví vůči různým návrhům.13 I kdyţ je člověk nevyléčitelně nemocný a i kdyţ je jeho nemoc klasifikována jako smrtelná, vţdy můţe dojít k překvapivému zvratu. Kdo z lékařů, zdravotníků i laiků jen jedenkrát zaţil, ţe nemocný „utekl hrobníkovi z lopaty“, bude v posuzování případné euthanasie velmi opatrný. Pro euthanasii se jednoznačně vyjadřují lidé, kteří jsou zdraví a kteří ještě nebyli konfrontováni s nemocí a bolestí některého člena rodiny. Své stanovisko zpravidla radikálně mění, kdyţ se dny ţivota začnou krátit jim nebo někomu blízkému. Pak je náhle kaţdý den drahý a kaţdá i minimální naděje na zlepšení stavu vítaná. Samozřejmě, ţe existují také lidé, kteří se stali svědky bolestného umírání svých blízkých. Tato zkušenost formuje jejich stanovisko k euthanasii, která se jim zdá být nejlepším moţným řešením. Většinou netuší, ţe 11

http://www.pifik.com/veda/Eutanazie-II.-v-USA-a-ve-svete.html http://en.wikipedia.org/wiki/Euthanasia_device 13 http://hospice.cz/hospice1/data/munzarova-kol-eutanazie.pdf 12

13

nesnesitelné bolesti mohou být zvladatelné a ţe svízelná situace byla důsledkem nedostatečné paliativní péče. Ţádost umírajícího o milosrdnou smrt je většinou sporná. Na jedné straně si těţce nemocný člověk přeje vysvobození, na druhé straně se těší ze ţivota, i kdyţ je zkalen celou řadou obtíţí. Z tohoto důvodu je neetické, aby člověk ţádal o svou vlastní smrt. 14 Věřící lidé k tomu dodávají, ţe ţivot je Boţí dar a jedině Bůh rozhoduje o ţivotě a smrti. Z náboţenského hlediska je nemoţné jakékoliv usmrcení, byť by mělo ušlechtilý záměr. Moţná, ţe tyto argumenty jsou hlavně pro ateisty prázdnými slovy, nedá se ale zapomenout, ţe mají váhu pro velkou část populace. K nejsilnějším argumentům proti povolení euthanasii patří moţnost zneuţití, a to ze strany medicíny (regulace nákladů na zdravotní péči) tak ze stany příbuzných (dědictví) Ve stejně odmítavém duchu se nese také Hippokratova přísaha, kterou jiţ po staletí musí sloţit kaţdý lékař. Dalším důvodem proti povolení euthanasie je Listina základních práv a svobod, která deklaruje právo na ţivot.

1.3.1 Hippokratova přísaha Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asképia a Hygieu a Panakín a všechny bohy a bohyně za svědky, ţe budu tuto smlouvu a přísahu dle svých moţností a dle svého svědomí dodrţovat. Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si váţit, jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Kdyţ se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou stejní jako moji bratři. Pokud znalosti tohoto umění (lékařského) zatouţí, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího. Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli poţádal a nikomu také nebudu radit jak zemřít. Ţádné 14

Haškovcová,H.; Thanatologie nauka o umírání a smrti. Praha: Nakladatelství Galén, s.157,s.158

14

ţeně nedám prostředek k abortu. Svůj ţivot uchovám v čistotě a bohahojnosti, stejně tak i své lékařské umění. Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, co trpí kameny a tento zákrok přenechám muţům, kteří takovéto řemeslo provádějí. Do všech domů, kam vstoupím budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven kaţdého vědomého bezpráví a kaţdého zlého činu. Zvláště se vystříhám pohlavního zneuţití ţen i muţů, svobodných i otroků. Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co nesmí se sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti. Kdyţ tuto přísahu dodrţím a neporuším, nechť ve svém ţivotě i ve svém umění skromně dopředu postoupím. Tak získám si váţnost všech lidí po všechny ty časy. Kdyţ ale zákazy přestoupím a přísahu poruším, nechť stane se pravý opak.15

1.4 Ţádost nemocného Mezi nejčastější ţádosti patří především nesnesitelná bolest, které se nedostane úlevy ani přes velké mnoţství analgetik tišících bolest a vědomí, ţe uţ se zdravotní stav nezlepší naopak se bude jen zhoršovat. Ţádosti mohou směřovat také od pacientů kteří by měli být aţ do konce ţivota upoutáni na lůţko neschopni pohybu, nebo závislí na přístrojích udrţujících je při ţivotě. Další důvody ţádostí nemocných o euthanasii mohou být pocity opuštěnosti, osamělosti, ztráty smyslu ţivota, ztráty důstojnosti, pocity, ţe jsou ostatním na obtíţ, strach ze smrti, strach z umírání. Můţe ale nemocný, který je pod vlivem tlumících léků, a který se nachází v prostředí nemocnice bez přítomnosti svých blízkých, rozhodovat správně o svém bytí či nebytí? Všichni ti, kteří mají zkušenost s těţce nemocnými a umírajícími a kteří mají alespoň představu o jejich duševních pochodech, dosvědčí, ţe takováto ţádost je spíše doţadováním se pomoci a lásky, nikoliv vyjádřením touhy po zabití.16

15 16

http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=paragraf&id=10 http://hospice.cz/hospice1/data/munzarova-kol-eutanazie.pdf

15

2 Pohled do historie O euthanasii se vyskytují první zmínky jiţ z dob pravěku. Starobylé společnosti byly nuceny se zbavovat slabších příslušníků. Samozřejmě svými specifickými metodami, které by dnes jako forma euthanasie nepřipadaly v úvahu. Později, ve starořecké Spartě, byla slabá nemluvňata rovněţ zabíjena, svrhována z hradeb.17 Moderní historie eutanazie patrně začíná vydáním knihy Adolfa Jorsta s názvem Das Recht auf den Tod (Právo zemřít) v Německu roku 1895. Text se nedočkal ţádného zvláštního ohlasu. Avšak v roce 1920 se objevila další německá kniha, s názvem Die Freigabe der Vernichtung lebensunwerten Lebens (Poskytnutí souhlasu k zničení ţivota, který ţití není hoden), kterou sestavili dva autoři, právník Karl Binding a psychiatr Alfred Hoche. Stala se z ní neobyčejně vlivná kniha, které se připisuje odpovědnost za legalizaci euthanasie v Německu ve dvacátých a třicátých letech a později za Hitlerovu filozofii etnického zabíjení. Na počátku nebyla tato myšlenka rasově motivovaná, ale viděla se v ní blahodárná sociální reforma, která umoţňovala vypořádat se s beznadějně chorými.18 První lidé, kteří se stali oběťmi podle tzv. „objektivního“ kritéria, se stali nevyléčitelně duševně nemocní a to nejen dospělí, ale i děti. Akce pokračovala a následovalo svévolné zabíjení homosexuálů (tedy zdravých, i kdyţ jinak sexuálně orientovaných lidí). Homosexualita byla totiţ v té době pokládána za nevyléčitelnou duševní nemoc. Duševně nemocní byli pokládáni vesměs za nevyléčitelně nemocné, nesmírně trpící lidi. Soucit s jejich utrpením, které „nemá konce“, vyţaduje obrovskou námahu ostatních a značné finanční prostředky. Duševně nemocným lidem, a později všem, jejichţ ţivot byl označen za zbytečný, nemůţeme pomoci a soucitnou péčí pouze prodluţujeme jejich utrpení. Bude tedy rozumné umístit lidské, materiální i finanční zdroje tam, kde lze očekávat přínos. Teprve po II. světové válce vyšlo najevo, co znamenal program T4. Název je odvozen od jména a čísla berlínské ulice (Tierrgasse 4), kde se prováděla likvidace ţivotů, které nejsou hodny ţití. Na uvedené adrese byla v roce 1940 zřízena organizační centrála programu, který se oficiálně jmenoval Program eutanazie. Nebyl to zdaleka jediný „ústav smrti“. S německou důkladností byla zřízena i zvláštní Veřejně prospěšná přeprava nemocných, o nichţ bylo rozhodnuto, ţe budou zabiti. Později bylo konstatováno, ţe fašistický reţim zavinil smrt tisíců nevinných lidí a ţe

17

http://www.cesky-jazyk.cz/slohovky/uvahy/smrt-jako-prirozena-soucast-zivota-a-moralni-problemeutanazie.html 18 Pollard,Brian; Eutanazie ano či ne? Praha: Nakladatelství Dita, s.67

16

eutanazie nebyla milosrdenstvím, ale vraţdou. Ostatně ti, kteří ţili své „marné ţivoty“, o smrt neprosili.19 Program eutanazie dospělých začal prohlášením Filipa Bouhlera, ţe jejím účelem není jen zbavit se ţivotů, jeţ nejsou hodny ţití, a tím bojovat i proti genetickým chorobám, ale rovněţ uvolnit lůţka v nemocnicích a ulehčit zdravotnímu personálu v počínající válce. Tato dlouho připravovaná akce byla proto započata aţ po zahájení války. Byla naděje, ţe pak bude společností lépe přijata. Do konce srpna 1941, kdy Hitler na základě četných protestů především z řad církevních představitelů vydal rozkaz k jeho zastavení, bylo zabito 70 273 především mentálně postiţených lidí. Po skončení této akce, kdy bylo pouţíváno hlavně zabíjení pomocí plynu, však probíhala ještě další „skrytá“ eutanazie pomocí vyhladovění a léků, takţe se odhaduje, ţe následujících čtyřech letech zahynulo dalších 70 000 obětí.20 Akce eutanazie zahrnovala i „milosrdné“ usmrcování dětí. Případ, který urychlil celou tuto akci, se odehrál koncem roku 1938 nebo počátkem roku 1939. Dle svědectví osobního Hitlerova lékaře Karla Brandta na Norimberském soudu s lékaři, poţádal otec dítěte, které se narodilo slepé a jemuţ chyběla noha a část ruky a které, dle Brandtových slov „vypadalo jako idiot“, písemně Hitlera, aby jej dítěte zbavil. Na základě tohoto případu zahájil Hitler „dětský program eutanazie.“ Pověřil Brandta a vysokého nacistického funkcionáře Filipa Bouhlera, aby i v ostatních podobných případech postupovali podobně. Ţivoty těchto dětí nebyly pokládány za hodné ţití. Oběţník vydaný říšským ministerstvem vnitra v srpnu 1939 nařizoval, aby byli evidováni všichni novorozenci, u nichţ bylo podezření na následující postiţení: 1. Idiocie a mongolismus (obzvláště ve spojení se slepotou a hluchotou). 2. Mikrocefalie. 3. Hydrocefalus (výraznějšího stupně nebo progresivní povahy). 4. Deformity všech druhů, obzvláště chybějící končetiny. 5. Obrny, včetně Littleovy choroby) Některé z těchto dětí byly vybrány a převáţeny na „speciální dětské kliniky“, kde byly buď odsouzeny k smrti hladem, nebo jim byla podána smrtící injekce anebo zemřely následkem nemocí, způsobených podvýţivou. Pokud rodiče převoz dítěte tam, „kde mu bude poskytnuta optimální léčba“ , odmítli, museli podepsat, ţe nechtějí, aby dítěti byla hospitalizace poskytována, a tím byl na ně vykonáván značný nátlak. A jako příčina smrti této „optimální léčby“ byla uváděna nějaká obvyklá choroba, například pneumonie. Odhaduje se, ţe do konce 19 20

Haškovcová,H.; Thanatologie nauka o umírání a smrti. Praha: Nakladatelství Galén, s.124,s.125 Munzarová, Marta; Eutanazie nebo paliativní péče? Praha: Nakladatelství Grada Publishing, s.31

17

války takto přišlo o ţivot 5 000 dětí.21 Šok z této traumatické historické události zastavil na nějaký čas jakékoliv diskuze o euthanasii.

3 Právní úprava euthanasie v ČR Určité snahy legalizovat euthanasii nebo zmírnit trestní sazbu, pokud byla provedena byla i u nás. Uţ návrh nového československého zákona z roku 1926 obsahoval moţnost sníţit trest při euthanasii, ať jiţ je provedena lékařem či laikem, pod dolní hranici sazby za vraţdu, případně zcela upustit od potrestání. Rovněţ v návrhu novelizace československého trestního práva z roku 1937 bylo ustanovení, ţe euthanasie by měla být trestána pouze jako přečin. Ani jeden návrh však nebyl schválen.22 Prvním návrhem zákona „o důstojné smrti“ se senátoři v září 2008 odmítli zabývat. Nyní je připraven druhý návrh, který zohledňuje relevantní připomínky z řad odborníků k prvnímu návrhu.23 Návrh zákona o důstojné smrti se snaţí vyřešit mnohdy neúnosnou situaci pacienta, který trpí váţnou chorobou a jeho ţivot je v terminální fázi. I kdyţ český právní řád nijak nepostihuje spáchání sebevraţdy, zdá se, ţe důstojnější pro řešení shora zmíněných situací by bylo zakotvení podrobně upravené a kontrolovatelné moţnosti ukončit ţivot člověka (nacházejícího se ve váţném a neřešitelném zdravotním stavu) na základě jeho dobrovolného rozhodnutí.24 Celé znění návrhu zákona o důstojné smrti je uveden v příloze č.2. V původním trestním zákoně č. 140/1961 Sb. (dále jen trestní zákon) tak i v novém trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále jen trestní zákoník) je kaţdá vraţda nebo napomáhání sebevraţdě trestné. Trestní zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2010 po dlouhých letech

skoncoval

s materiálně-formálním

pojetím

trestného

činu.

Donedávna platný trestní zákon v § 3 odst. 1 definoval trestný čin jako pro společnost nebezpečný čin, jehoţ znaky jsou uvedeny v zákoně. Materiálním znakem byla nebezpečnost činu pro společnost a formální znak byl takový který byl uveden v tomto zákoně. Podle § 3 odst. 2 čin, jehoţ stupeň nebezpečnosti je pro společnost nepatrný, není trestným činem, i kdyţ jinak vykazuje znaky trestného činu. V případě provedení euthanasie by se nemuselo jednat o trestní čin, jestliţe by to znamenalo, ţe tento čin není pro společnost nebezpečný. Trestní zákon rozlišoval tyto stupně: 21

Munzarová, Marta; Eutanazie nebo paliativní péče? Praha: Nakladatelství Grada Publishing, s.30,s.31 Haškovcová,H.; Thanatologie nauka o umírání a smrti. Praha: Nakladatelství Galén, s.132,s.133 23 http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=aktualne&id=122 24 http://eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=paragraf&id=11 22

18

nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2), malý stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 294), menší stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 24 odst. 2), velmi vysoký stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§29 odst.2), mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§29 odst.3). Kritéria nebezpečnosti činu pro společnost byla podle §3 odst. 4: význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen (podle důleţitosti je upraveno pořadí jednotlivých hlav zvláštní části), způsob provedení činu (např. zákeřně a surovým způsobem) a jeho následky (např. škoda na majetku nebo újma na zdraví), okolnosti, za kterých byl čin spáchán (např. za ţivelné pohromy), osoba pachatele (např. prvotrestanec, recidivista), míra jeho zavinění, pohnutka.25 Nový trestní zákoník je zaloţen pouze na formálním pojetí. Trestným činem je protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v zákoně § 13 odst. 1. Další změnou je dělení trestních činů na přečiny a zločiny. Přečiny jsou podle § 14 odst. 2 všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Zločiny jsou podle § 14 odst. 3 všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny a zvlášť závaţnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Pro účely této práce je důleţitá HLAVA I zvláštní části trestního zákoníku, která pojednává o trestných činech proti ţivotu a zdraví. Zatímco trestní zákon řadil na první místo, trestné činy proti republice a trestné činy proti ţivotu a zdraví byly obsaţeny aţ v HLAVĚ VII, zákonodárci dávají jasně najevo, ţe lidský ţivot má vyšší prioritu. Trestný čin vraţdy je podle §140 odst.1 kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset aţ osmnáct let. Také zde je změna oproti starému zákonu, a to v přísnější sazbě. Nový je § 140 odst. 2 kdo jiného usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uváţení, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct aţ dvacet let. Zde se odlišuje spontánní reakce pachatele od pachatele, který mohl své jednání promyslet. V případě euthanasie by šlo o jednání předem promyšlené, kdy lékař nebo jiná osoba by svém činu uvaţovala. Euthanasie by mohla být tedy trestná podle §140 odst. 2. Podle § 140 odst. 4 je trestná i příprava. Nový trestní zákoník v § 141 zvýhodňuje 25

ÚZ Trestní předpisy, přestupky č.580; trestní zákon č.140/1961 Sb.

19

určité jednání, které se nazývá zabitím. Dle § 141 odst. 1 kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrţeníhodného jednání poškozeného, bude potrestán trestem odnětí svobody na tři léta aţ deset let. Těţko říct zda usmrcení ze soucitu byť i na ţádost by bylo právě tím omluvitelným hnutím mysli. Liší se zde výše trestu a příprava není trestná. Kdyby byla provedena euthanasie opravdu jen z lítosti pak bych tento trestný čin posuzovala podle § 141. Asistovaná sebevraţda by se kvalifikovala jako účast na sebevraţdě. Podle § 144 odst. 1 kdo jiného pohne k sebevraţdě nebo jinému k sebevraţdě pomáhá, bude potrestán, došlo-li alespoň k pokusu sebevraţdy, odnětím svobody aţ na tři léta, odst. 2 odnětím svobody na dvě léta aţ osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odst. 1 na dítěti nebo těhotné ţeně, odst. 3 odnětím svobody na pět aţ dvanáct let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odst. 1 na dítěti mladším patnácti let nebo na osobě stiţené duševní poruchou. HLAVA III obecné části trestního zákoníku upravuje okolnosti vylučující protiprávnost činu. Euthanasii by nebylo moţné provést ani se svolením poškozeného podle § 30 odst. 1,2 s ohledem na odst. 3. Jak u euthanasie tak i u asistované sebevraţdy by připadala v úvahu polehčující okolnost. Podle § 41 písm. b soud jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, ţe pachatel spáchal trestný čin v silném rozrušení, ze soucitu nebo z nedostatku ţivotních zkušeností. Není ale vyloučena ani okolnost přitěţující podle § 42. Je nutné zmínit, ţe k okolnosti polehčující a přitěţující nelze přihlédnout jestliţe je sama znakem trestného činu § 39 odst. 4. U asistované sebevraţdy by mohlo dojít i k opuštění od potrestání, protoţe trestní zákoník v § 144 odst. 1 ukládá trest odnětí svobody s horní hranici tři roky a jde tedy o přečin.26 Dalším pramenem, který řeší problém euthanasie je Listina základních práv a svobod, která je rovněţ součástí ústavního pořádku České republiky. Listina v článku 6 stanovuje: (1) Kaţdý má právo na ţivot. Lidský ţivot je hoden ochrany jiţ před narozením. (2) Nikdo nesmí být zbaven ţivota. (3) Trest smrti se nepřipouští. (4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliţe byl někdo zbaven ţivota v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Odstavec 4 nechává jakousi moţnost, ţe pokud by se podařilo prosadit zákonem, ţe euthanasie není trestným činem, neodporovalo by to Listině základních práv a svobod.27 26 27

ÚZ Trestní předpisy č.768; trestní zákoník č.40/2009 Sb. ÚZ Ústava České republiky,Listina základních práv a svobod č.612; usnesení č. 2/1993 Sb.

20

4 Současná situace ve světě Nemocným lidem, kteří si v důsledku své nemoci ze všeho nejvíc přejí zemřít, nabízí nejen Evropa 21. století několik moţností. Nutno podotknout, ţe počet státu, které jiţ eutanazii legalizovali, popř. tuto moţnost váţně zvaţují, dále pozvolna přibývá.28

4.1 Nizozemí Nizozemí reprezentuje vysoce liberální přístup k euthanasii a konkrétní praxe bývá nazývána Holandským modelem, na které se řada zastánců euthanasie odvolává. V roce 2001 byl schválen návrh zákona pod názvem Prověření ukončení ţivota na ţádost pacienta a pomoc při sebezabití. I kdyţ bylo zdůrazněno, ţe se v ţádném případě nejedná o legalizaci euthanasie a napomáhání k dobrovolné smrti, neboť obě formy ukončení ţivota na ţádost zůstávají trestné, určitě se jedná o rozšíření moţností poţádat o vlastní smrt.29 Aktivní pomoc při umírání a napomáhání k dobrovolné smrti zůstává sice trestná, ale za určitých stanovených podmínek ztrácí kriminální charakter, a to pokud budou dodrţeny lékařem odpovídající poţadavky svědomitosti a pokud bude splněna lékařem ohlašovací povinnost, kdy lékař musí své jednání ohlásit pohřebnímu ústavu obce podle ustanoveních zákona o pohřbech. Podle poţadavků svědomitosti má jednání lékaře dostatečně vyhovovat následujícím poţadavkům: 1. Musí se přesvědčit, ţe ţádost pacienta je předkládána svobodně, odpovědně, uváţlivě. 2. Musí dospět k přesvědčení, ţe se jedná o beznadějné a nesnesitelné utrpení. 3. Informoval pacienta o jeho situaci a vyhlídkách. 4. Společně

s pacientem

došli

k přesvědčení,

ţe

v jeho

situaci

není

ţádné

jiné východisko. 5. Přizval nejméně jednoho dalšího nezávislého lékaře, který pacienta vyšetřil a vytvořil si úsudek (podle odstavců a aţ d jmenovaných poţadavků svědomitosti). 6. Provedl ukončení ţivota medicínsky svědomitě.30 Nová úprava zákona obsahuje například také ustanovení o tom, ţe i nezletilí mohou vyslovit přání o ukončení svého, nemocí zkoušeného, ţivota. Podle všeobecného přesvědčení mají také nezletilí dostatečné rozlišovací schopnosti, aby poţadovali svobodně odpovědné a dobře uváţené ukončení ţivota. Je ale nutné spolurozhodnutí rodičů (u šestnácti aţ 28

http://www.epravo.cz/top/clanky/eutanazie-ve-svete-33479.html Haškovcová,H.; Thanatologie nauka o umírání a smrti.Praha: Nakladatelství Galén, s.126,s.128 30 Haškovcová,H.; Thanatologie nauka o umírání a smrti. Praha: Nakladatelství Galén, s.210 29

21

sedmnáctiletých) nebo výslovný souhlas zákonného zástupce ( u dvanácti aţ šestnáctiletých). Rozumí se samo sebou, ţe lékař musí, i u souhlasu takového vysloveného přání nezletilého, uplatňovat jmenované poţadavky svědomitosti. Koncem roku 2004 byla světová veřejnost seznámena s takzvaným Groningenským protokolem, který vypracovali nizozemští lékaři s cílem umoţnit euthanasii i u novorozenců. Protokol obsahuje pět podmínek: 1. novorozené dítě musí velmi trpět, 2. není naděje, ţe mu pomohou léky nebo operace, 3. rodiče musí se zamýšleným ukončením jeho ţivota souhlasit, 4. postup musí schválit ještě nezávislí lékaři, 5. ukončení ţivota má být provedeno „šetrně“.31

4.2 Belgie Jen o několik měsíců později neţ v Nizozemí byla euthanasie legalizována i v sousední Belgii. V prosinci 1999 koaliční vláda (liberálové, socialisté a zelení) předala parlamentu návrh zákona o euthanasii, podle kterého nebude lékař za provedení euthanasie stíhán v případě, ţe jednal podle směrnic. Belgická vláda se při sestavení tohoto návrhu inspirovala nizozemským zákonem, takţe její návrh se mu velmi podobá. Hlavní odlišností je, ţe písemné vyslovení souhlasu s euthanasií se musí pravidelně obnovovat a ţe lékař musí provedení euthanasie ohlásit přímo speciální komisi k tomu zřízené, která následně přezkoumá zda lékař, který euthanasii provedl, postupoval v souladu s belgickým právem. Uvedená šestnáctičlenná komise se skládá ze čtyř lékařů, čtyř profesorů medicíny, čtyř právníků a čtyř osob, které jsou v kontaktu s nevyléčitelně nemocnými.32 Prvním z úkolů této komise bylo zpracování speciálního formuláře, který bude muset kaţdý z lékařů po provedené euthanasii vyplnit a odeslat na komisi. Tento formulář má dvě části, přičemţ v první části jsou lékaři povinni uvést identitu pacienta a konzultovaných osob. V druhé části lékař popisuje diagnózu a utrpení pacienta a dále musí komisi uvést, jakým způsobem se ujistil, ţe osoba ţádající o euthanasii tak učinila dobrovolně, vědomě a prosta vlivu vnějších okolností. Lékař je v této části také povinen popsat samotný průběh euthanasie. První část formuláře zůstává pro komisi anonymní do chvíle, kdy pojme pochybnosti o

31 32

Haškovcová,H.; Thanatologie nauka o umírání a smrti. Praha: Nakladatelství Galén, s.128 Kabela,Miroslav;Holandská současnost. Brno: Nakladatelství Barrister & Principal 2001, s.160

22

zákonnosti takto nahlášené euthanasie. Jen v takovémto případě je komise do první části formuláře oprávněna nahlédnout.33 Za první rok účinnosti tohoto zákona mělo v Belgii euthanasii podstoupit asi 170 lidí. Dle belgických expertů jsou však tyto údaje zavádějící a skutečná suma je asi dvakrát aţ třikrát vyšší. Zatajovat provádění euthanasie mají prý především starší lékaři obávající se negativní reakce svého okolí. Dle jednoho ze členů výše uvedené komise dohlíţející nad prováděním euthanasie se tak ukázalo, ţe legalizace euthanasie nevyvolala v Belgii ţádnou pohromu ani nevedla k automatickému usmrcování lidí na přání, jak se mnozí její odpůrci měli obávat.34 Smrt z rukou lékaře mohou v Belgii přijmout jen lidé nevyléčitelně nemocní, kteří jsou vystaveni stálému nesnesitelnému a nepotlačitelnému psychickému nebo fyzickému utrpení. Ţadatelé o smrt z rukou lékaře musí být plnoletí a příčetní. Musí být také informováni o svém zdravotním stavu a nadějích na vyléčení. Kaţdý z těch, kteří si přejí podstoupit v Belgii euthanasii, musí dvakrát o euthanasii předem poţádat a být si přitom hluboce vědom důsledků této ţádosti.35

4.3 Švýcarsko Zvláštní postavení ve věci euthanasie zaujímá Švýcarsko, kde byly návrhy zákonů umoţňujících euthanasii podány jiţ v roce 1975 a opakovaně v roce 1979, ale oba byly zamítnuty. Ve Švýcarsku od roku 1982 působí organizace s názvem Exit a od roku 1998 také Dignitas (Důstojnost), které poskytují asistovanou sebevraţdu těm, kteří o ni poţádají, a to s poukazem na zákon z roku 1942. Podle švýcarské ústavy není pomoc k sebevraţdě trestným činem, pokud za ní nestojí egoistické (zištné) zájmy. V praxi umírající projeví zájem o ukončení vlastního ţivota a kontaktuje důvěrného lékaře z organizace Exit nebo Dignitas. Po rozhovoru s ním podepíše ţádost o asistovanou sebevraţdu a na základě receptu je mu poskytnuta smrtící látka. Vlastní akt asistované sebevraţdy je proveden v prostorách (pokojíčku) uvedených organizací. Pokud je pacient v nemocnici, musí ji opustit a přejít, nebo být převezen, do prostor uvedených organizací. Některé švýcarské nemocnice se rozhodly (např. v Lausanne), ţe povolí přísně kontrolovatelnou formu asistované sebevraţdy ve svých

33

http://www.epravo.cz/top/clanky/eutanazie-ve-svete-33479.html http://www.epravo.cz/top/clanky/eutanazie-ve-svete-33479.html 35 http://www.epravo.cz/top/clanky/eutanazie-ve-svete-33479.html 34

23

prostorách tím, ţe ke kaţdému umírajícímu, ţádajícímu o svou smrt, bude moci přijít lékař ze společnosti Exit.36 Uvedenou a stále rozvíjející se praxi uvítali nejen švýcarští občané, ale také cizinci. Dignitas byla zaloţena právníkem a novinářem Ludwigem Minellim právě proto, aby mohla pomáhat ke smrti cizincům. V roce 2000 ţádost o euthanasii formulovali tři cizinci, v roce 2003 jiţ 260 osob z toho 93 cizinců. V dalších letech docházelo k nárůstu počtu ţádajících. Podle posledních údajů zemřelo v roce 2005 s pomocí organizací Dignitas a Exit celkem 350 osob, a to i přes to, ţe jsou sluţby uvedených organizací poměrně drahé. Dignitas oficiálně účtuje za provedenou asistovanou sebevraţdu (včetně kremace) 5000 švýcarských franků a dále případně přijímá ještě sponzorské dary. Exit je dostupnější a jeho honorář činí od 0-1200 švýcarských franků. Aby byla splněna ţádost umírajícího o milosrdnou smrt musí být splněna tato kritéria: pacient musí být v terminálním stádiu ţivota, byly vyčerpány všechny léčebné moţnosti a není naděje na zlepšení stavu, trpí nesnesitelnými bolestmi a trvale a uváţlivě ţádá o asistovanou sebevraţdu. Někteří dokonce usilují o to, aby pomoc ke smrti mohli získat i lidé, kteří se rozhodli pro sebevraţdu z jiných důvodů, neţ je váţná a nevyléčitelná nemoc. Argumentují tím, ţe pokud sebevrah volí nevhodné prostředky, můţe „neuspět“ a nejen zůstat naţivu, ale někdy i s těţce poškozeným zdravím. Dalším diskutovaným problémem je odpovědnost státu. Diskuze nejsou ukončené ale převaţuje názor, ţe rozhodovat o svém odchodu ze ţivota musí pacient sám a stát má pouze dohlíţet na to, aby společnosti (Dignitas a Exit) postupovali podle pravidel, měli vyškolený personál a dostatečně jasné financování. Pak je moţné stávající praxi upravit vydáním licence.37

4.4 Austrálie Další zemí světa, ve které byla euthanasie legalizována, se stala Austrálie, resp. její Severní teritorium. Událo se tak přitom jiţ v roce 1996. O devět měsíců později však federální parlament kontroverzní zákon legalizující euthanasii zrušil. Za dobu jeho trvání podstoupily eutanazii celkem čtyři osoby.

Zákon umoţňoval podstoupit euthanasii těm

pacientům, kteří se mohli prokázat osvědčením dvou praktických lékařů o tom, ţe jsou nevyléčitelně nemocní a přejí si zemřít a kteří byli dle hodnocení psychologa k takovémuto rozhodnutí duševně způsobilí.38

36

Haškovcová,H.; Thanatologie nauka o umírání a smrti.Praha: Nakladatelství Galén, s.129 Haškovcová,H.; Thanatologie nauka o umírání a smrti.Praha: Nakladatelství Galén, s.129,s.130 38 http://www.epravo.cz/top/clanky/eutanazie-ve-svete-33479.html 37

24

4.5 Oregon V rámci Spojených států amerických je prvním státem legalizujícím euthanasii Oregon. Zákon o důstojné smrti byl schválen 8.11.1994 ve všeobecných volbách. V listopadu 1997 byl zamítnut návrh o zrušení Zákona o důstojné smrti. Do roku 2008 podstoupilo v Oregonu zákrok 401 lidí. Eutanasie je v Oregonu povolena osobám nacházejícím se v posledních šesti měsících smrtelné nemoci. Tuto skutečnost musí potvrdit dva lékaři. Takováto osoba musí nejprve dvakrát ústně a jednou písemně poţádat o předmětný zákrok, kdyţ kaţdá taková ţádost musí následovat nejdříve po dvou týdnech od předcházející. Pacient přitom musí být v takovém psychickém stavu, aby si byl plně vědom důsledků své ţádosti. To, ţe je tak činěno výlučně dobrovolně a bez vnějšího nátlaku jsou povinni potvrdit dva svědci, z nich jeden se nesmí s ţadatelem znát, nesmí mu připadnout nárok na ţádnou část pacientova majetku a nesmí pracovat jako zaměstnanec zdravotnického zařízení. Pacient má právo kdykoliv od ţádosti odstoupit. Má-li lékař pochybnosti o tom, ţe pacientova ţádost je motivována depresí nebo nátlakem, musí pacient podstoupit psychologické vyšetření. Smrtelnou dávku předepisuje lékař ale je pouze na pacientovi, aby si ji aplikoval. Jakýkoliv lékař nebo zdravotní personál, který má morální námitky můţe účast odmítnout. Oregonští lékaři mohou provést tento zákrok i u osob ţijících mimo Oregon, avšak této moţnosti není v USA masově vyuţíváno. Podobně jako je tomu v Nizozemí i v Oregonu však panují pochyby o přesnosti evidence vedené o celkovém počtu zákroků. Za rok 2003 měla být dle oficiálních údajů euthanasie provedena „jen“ v 42 případech. Jednou z příčin tohoto stavu má být i ta okolnost, ţe za neohlášení euthanasie nehrozí lékaři v Oregonu ţádný postih.39

4.6 Washington Dne 4.11.20008 byl ve všeobecných volbách schválen Zákon o důstojné smrti, který legalizuje lékařem asistované umírání a to s určitým omezením. Washington se tak stal druhým americkým státem, který povoluje nevyléčitelně nemocným pacientům zemřít. Ustanovení v zákoně: Pacient musí být starší 18let ţijící ve státě Washington Pacient musí být psychicky způsobilý (ověření od dvou lékařů) Pacient musí být nevyléčitelně nemocný s méně neţ šesti měsíci ţivota (ověření od dvou lékařů) 39

http://en.wikipedia.org/wiki/Oregon_Death_with_Dignity_Act

25

Pacientova ţádost musí být dobrovolná (ověření od dvou lékařů) Pacient musí být informován o všech dalších moţnostech včetně paliativní a hospicové péče K dispozici je 15denní čekací lhůta mezi první ústní ţádostí a písemnou ţádostí Písemná ţádost musí podepsat dva nezávislý svědci (z nich jeden se nesmí s ţadatelem znát, nesmí mu připadnout nárok na ţádnou část pacientova majetku a nesmí pracovat jako zaměstnanec zdravotnického zařízení) Pacient můţe své rozhodnutí změnit a kdykoliv odvolat40

4.7 Francie V roce 2004 byla tzv. pasivní euthanasie legalizována ve Francii. Pasivní euthanasií se přitom rozumí přerušení léčby udrţující pacienta při ţivotě. Zákon umoţňuje doktorům přestat pacientům poskytovat lékařskou pomoc tehdy, pokud nemá ţádný efekt kromě umělého udrţování pacienta při ţivotě. V případě, ţe je pacient při vědomí, musí mu však lékař důsledek takovéto volby vysvětlit. Je-li pacient v bezvědomí, musí se lékaři při zvaţování moţnosti euthanasie řídit jeho poslední vůlí. I přes volbu pacienta ukončit svůj ţivot za pomoci euthanasie musí lékaři po celou dobu pokračovat alespoň v léčbě mírnící pacientovi bolesti, a to i tehdy, pokud přispěje k urychlení smrti pacienta. Mezi zastánce této právní úpravy patří jak francouzská konservativní vláda, tak opozice socialistů. Pro mnohé její zastánce však zůstává i nadále pouhým krokem k legalizaci euthanasie v její aktivní podobě. Této myšlence byli jiţ při hlasování o předmětném zákonu nakloněni někteří levicoví senátoři, avšak kromě jiného narazili na značný odpor francouzského ministra zdravotnictví, který s touto myšlenkou ani v nejmenším nesouhlasil. Zmiňovaný zákon byl přijat v atmosféře většinového souhlasu francouzské veřejnosti s moţností nemocného jedince ukončit svůj ţivot dobrovolně na své přání. Otázka přípustnosti euthanasie ovládla francouzskou veřejnost v roce 2003 v případu Marie Humbertové . Tento případ popsán níţe. V průzkumu veřejného mínění provedeném následně po této mediální kauze se pak více jak 80 procent dotázaných Francouzů vyslovilo ve prospěch legalizace euthanasie.41

40 41

http://en.wikipedia.org/wiki/Washington_Death_with_Dignity_Act http://www.epravo.cz/top/clanky/eutanazie-ve-svete-33479.html

26

4.7.1 Vincent Humbert V roce 2000 se Vincent vracel autem domů a vletěl pod kamion. Po devíti měsících kómatu pohnul pouze pravým palcem. Trvalo dalších šest měsíců, neţ pochopil, ţe je to všechno a ţe se uţ nikdy víc hýbat nebude. Ve třiadvaceti letech pohřben ve vlastním těle jako v rakvi. Zůstal slepý, němý, zcela ochrnutý, ale vnímající, nehybný aţ na ten pravý palec.42 Matka Marie si se synem vypracovala systém dorozumívání, odříkávala abecedu a on pohnul prstem u písmene, které potřeboval k vytvoření slova. Vincent se nevzdával a začal diktovat, co měl na srdci. Absolutně odmítal strávit čtyřicet padesát let v tomto stavu. Vincent ţádal matku, aby mu pomohla zemřít. Kdyţ odmítla, nadiktoval sestře dopis pro tetu, kdyţ i ta mu odmítla pomoci, obrátil se přímo na prezidenta republiky. Odpověď zjevně dostal od některého prezidentského poradce. To ho naštvalo a napsal znovu, toho si všiml novinář a celý dopis zveřejnil. Tentokrát odepsal sám prezident Jacques Chirac. Sdělil, ţe takovéto rozhodnutí není v jeho pravomoci. Marie se nechala synem přesvědčit, začala se obracet na tisk a zjišťovat, jak by mohla Vincenta dopravit do Belgie nebo do Švýcarska, kde je euthanasie nebo asistovaná sebevraţda povolena. Zdá se, ţe si právě prostřednictvím některého sdruţení bojující za euthanasii obstarala potřebné barbituráty ke svému činu.43 Přesně v den tři roky po nehodě se Vincentova matka rozhodla vyhovět prosbám svého syna a vstříkla mu barbituráty do gastrické sondy. Jeden z lékařů její počínání zpozoroval a okamţitě zasáhl. Přivolali na pomoc anesteziologa (Frédéric Chaussoy), který okamţitě začal s resuscitací, ačkoli ho Vincentova matka ţádala ať ho nechají zemřít. Marii tento čin nevyšel, moţná i pro její lékařskou neznalost, gastrická sonda do které vstříkla barbituráty poskytovala současně i výţivu a pacient tedy umírá déle. I přes veškeré snahy lékařů pacient upadl do bezvědomí, ze kterého se jiţ neprobral. Marie byla vzata do vazby. Frédéric Chaussoy odmítl prosby Vincentovi rodiny nechat Vincenta zemřít a neresuscitovat ho. Dokonce i Frédéricova manţelka, která případ Vincenta znala z médií, radila svému manţelovi, aby pacienta nechal zemřít.44 On však trval na svém a začal studovat Vincentův zdravotní spis, který měl na výšku padesát centimetrů a váţil tři kila. Frédéric Chaussoy po přečtení všech záznamů a posudků nepochyboval, ţe Vincent chtěl opravdu zemřít.45 Jednoho zářijového dne roku 2003 se Frédéric Chaussoy rozhodl ukončit ţivot ochrnutého Vincenta. Stalo se to tak,ţe byla

42

Chaussoy,Frédéric;Nejsem vrah;Frýdek-Místek: Nakladatelství Alpress,s.r.o.,2005,s.15 Chaussoy,Frédéric;Nejsem vrah;Frýdek-Místek: Nakladatelství Alpress,s.r.o.,2005,s.66 44 Chaussoy,Frédéric;Nejsem vrah;Frýdek-Místek: Nakladatelství Alpress,s.r.o.,2005,s.22 45 Chaussoy,Frédéric;Nejsem vrah;Frýdek-Místek: Nakladatelství Alpress,s.r.o.,2005,s.63 43

27

omezena aktivní terapeutika, kterou bylo umělé dýchání a souběţně se podala neurosedativa (aby se pacient před smrtí dlouhé minuty nedusil).46 Frédéric Chaussoy napsal o svém příběhu knihu s názvem Nejsem vrah. V knize popisuje nejen celý příběh chlapce poznamenaného krutým osudem ale také to, proč se odhodlal ukončit zoufalé utrpení postiţeného mladíka. V knize předkládá úvahy o ţivotě a smrti, soucitu a o právu člověka na důstojný ţivot. Kdyţ Frédéric Chaussoy dopsal svoji knihu uplynul rok od Vincentovi smrti a ani po roce nebyl případ uzavřen a neví se zda je vinen či nevinen. Frédéric Chaussoy dospěl k závěru, ţe ono osvobozující gesto nechápe jako vraţdu a ţe se necítí jako vrah.

4.8 Velká Británie Ve Velké Británii není povolena ţádná z forem euthanasie. V roce 1935 zaloţil Lord Moyniham a Dr. Killick Millard společnost pro vyţádanou euthanasii, později s názvem EXIT a nyní jako důstojnost v umírání. Společnost vytvořila průvodce vlastním Vysvobozením, který dával pokyny jak by měl člověk spáchat sebevraţdu. Tato publikace byla v rozporu se zákonem z roku 1961. Právní systém stanovil pro kaţdého, kdo pomůţe v sebevraţdě trest odnětí svobody aţ na 14 let. Společnost poté publikovala s názvem Jak důstojně zemřít.47 Od roku 1936 byly v Anglii předloţeny tři návrhy zákonů k legalizaci euthanasie, ale ţádný z nich neprošel. V roce 1976 předloţila baronka Woottonová návrh zákona o nevyléčitelných pacientech, který měl mnohem omezenější cíle, ale byl rovněţ neúspěšný. Nepodařilo se připravit zákon, který by vytvořil přestupek „milosrdného usmrcení“, jasně odlišného od vraţdy, a stejně tak nevyšel pokus vyloučit, aby lékařské usmrcení nepodléhalo trestním sankcím.48

46

Chaussoy,Frédéric;Nejsem vrah;Frýdek-Místek: Nakladatelství Alpress,s.r.o.,2005,s.76 http://en.wikipedia.org/wiki/Euthanasia_in_the_United_Kingdom 48 Pollard,Brian; Eutanazie ano či ne? Praha: Nakladatelství Dita, s.71 47

28

5 Paliativní péče Termín pochází z latinského pallium tedy - maska, pokrytí, zakrytí pláštěm a jejím cílem je maskovat účinky neléčitelné choroby.49 Paliativní medicína se zabývá léčbou a péčí o nemocné s aktivním, progresivním, pokročilým onemocněním. Délka ţivota u těchto nemocných je omezena a cílem léčby a péče je kvalita jejich ţivota. Definice světové zdravotnické organizace z roku 2002 zní: „Paliativní medicína je celková léčba a péče o nemocné, jejichţ nemoc nereaguje na kurativní léčbu. Nejdůleţitější je léčba bolesti a dalších symptomů, stejně jako řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocného. Cílem je dosaţení co nejlepší kvality ţivota nemocných a jejich rodin.“ Mezi základní principy paliativní péče patří: komplexní, celostní přístup k léčbě, která zahrnuje oblast tělesnou, psychickou, sociální a duchovní, uplatňuje se týmová péče (lékař, sestra, rehabilitační pracovník, sociální pracovník, psycholog, dobrovolníci), pacient a rodina jsou součástí týmu, úleva od obtěţujících symptomů, komfort a kvalita ţivota, komunikace, naslouchání, empatie a autentičnost poskytované péče všemi členy týmu, dostupnost péče 24 hodin, zváţení nejvhodnější alternativy pro místo poskytované péče (domov, hospic, léčebna dlouhodobě nemocných).50 Principy paliativní péče se postupně zahrnují do tradiční lékařské výchovy a kultury. Na smrt se stále ještě často pohlíţí jako na lékařské selhání, a proti tomu je třeba co nejintenzivněji bojovat. Přijmout fakt, ţe nastal čas zanechat boje, můţe být lékařem, pacientem i rodinou chápáno, jako ţe se vzdávají.51 Své příbuzné dnes vidíme umírat čím dál vzácněji. Především proto, ţe většinou umírají v nemocnici. Ještě nedávno lidé trávili své poslední dny doma, na pohovce obývacího pokoje nebo v loţnici, uprostřed kaţdodenního ţivota. Lékař a ošetřovatelé za nimi pravidelně docházeli a domácnost kolem umírajícího normálně ţila. Smrt se nechovala o nic milosrdněji, často byla dokonce krutější a bolestnější neţ dnes, kdy ji umíme zmírnit. Byla však reálná, viditelná, měřitelná, konkrétní a nevyhnutelná. Něčí ţivot dohasínal a všichni kolem bez rozdílu věku si to uvědomovali a umírajícího doprovázeli na jeho odchodu ze ţivota. Umírat

49

Munzarová, Marta; Eutanazie nebo paliativní péče? Praha: Nakladatelství Grada Publishing, s.62 Topinková, Eva; Geriatrie pro praxi; Praha: Nakladatelství Galén, s.200 51 Pollard,Brian; Eutanazie ano či ne? Praha: Nakladatelství Dita, s31 50

29

doma dnes není jednoduché, to vyţaduje čas, peníze a hlavně bliţní, kteří si dokáţou najít čas a jsou ochotni pohlédnou smrti zblízka do tváře.52 V České republice umírá kaţdoročně kolem 100 000 lidí, z toho doma 24%, v nemocnici 59%, v léčebném ústavu (např. léčba dlouhodobě nemocných) 9%, v hospicu 1,5% a v zařízení sociální péče (např. v domově důchodců) 4,5%.53

5.1 Historie paliativní péče Koncept celostní péče o těţce nemocného pacienta, tedy nejen o jeho tělo, ale také o duši a sociální prostředí byl v tradici evropské medicíny přítomen po staletí. Jiţ ve středověku vznikaly při některých klášterech útulky pro těţce nemocné a zmrzačené. V roce 1842 Jeanne Garnierová zaloţila v Lyonu společenství ţen, které se plně věnovalo péči o nevyléčitelně nemocné. V roce 1847 toto společenství otevřelo v Paříţi první dům pojmenovaný hospic. A právě v této souvislosti slovo hospic získalo svůj význam jako místo, kam jsou přijímáni pacienti na konci ţivota. V roce 1967 zaloţila Cicely Saundersová na předměstí Londýna hospic sv. Kryštofa, ve kterém je péče o celkovou bolest terminálně nemocných poprvé zajištěna multidisciplinárním týmem (lékaři různých specializací, zdravotní sestry, sociální pracovník, rehabilitační pracovník, psycholog, psychiatr, duchovní, další pracovníci dle potřeby, členové rodiny, přátelé, dobrovolníci). Právě tohle bývá povaţováno za počátek moderního hospicového hnutí. Hospicové hnutí vzniká jako určitá reakce, často protest proti tvrzení, ţe pro pacienta, kterého nemůţeme vyléčit, se jiţ nedá nic dělat. Hospicové hnutí rozvíjelo svou činnost v několika formách. Na klasické samostatně stojící lůţkové hospice často navazovala domácí hospicová péče (někdy také označovaná jako mobilní hospic). Domácí hospicová péče se rozvinula především v USA a ve Velké Británii. Hospice se staly místem, kde jsou aplikovány nejmodernější léčebné postupy při mírnění symptomů a kde probíhá soustavný klinický výzkum.54

5.2 Paliativní péče v ČR V naší republice se zájem o paliativní medicínu rozvinul aţ po roce 1989. Řada našich lékařů a sester měla moţnost navštívit zahraniční pracoviště, kde získali mnoho praktických i 52

Chaussoy,Frédéric;Nejsem vrah;Frýdek-Místek: Nakladatelství Alpress,s.r.o.,2005,s.55,56 Sláma,Ondřej; Kabelka, Ladislav; Vorlíček, Jiří; Paliativní medicína pro praxi; s.311 54 Vorlíček,Jiří; Adam,Zdeněk; Pospíšilová,Yvona; Paliativní medicína; s.19,s.20 53

30

teoretických poznatků. Pod vlivem těchto zkušeností bylo v 90.letech 20.století vybudováno několik hospiců, které působí jako nestátní zdravotnická zařízení zřizována občanskými sdruţeními nebo katolickou Charitou. První byl otevřen Hospic Aneţky České v Červeném Kostelci 8. prosince 1995. V roce 1998 byl otevřen hospic v Praze a Plzni, v roce 1999 v Rajhradě u Brna. Kapacita 25-30 lůţek se ukázala jako optimální. Menší zařízení by bylo příliš drahé a větší by ztrácelo rodinný charakter. Postupně jej následovala řada dalších hospiců: Litoměřice, Olomouc, Valašské Meziříčí, Most, Prachatice, které poskytují v první řadě lůţkovou péči nevyléčitelně nemocným pacientům. Některé z nich mají dále snahu poskytovat i domácí péči, a za pacienty dojíţdějí do jejich domovů nebo alespoň zapůjčí pomůcky, které pobyt v domácím prostředí umoţní a ulehčí. Několik hospiců je ve výstavbě anebo ve fázi plánovaného projektu. U mnohých z nich hraje při výstavbě podstatnou roli dotace Ministerstva zdravotnictví ČR. Rozvíjí se i jiné formy paliativní péče, jako například mobilní hospic (Praha, Most, Ostrava), který je ideální formou pro nemocného, protoţe se snaţí zajistit mu maximální komfort a pomoc v jeho domácím prostředí, zároveň je moţným předstupněm péče v lůţkovém hospici. V Brně a v Jablonci nad Nisou také funguje ambulance paliativní medicíny, kde lze konzultovat léčbu bolesti či jiných symptomů provázejících neléčitelné onemocnění.55 Kamenným hospicům se v českém prostředí daří o něco lépe neţ domácí hospicové péči, zejména proto, ţe určitá část nákladů je hrazena ze zdravotního pojištění, zatímco domácí péče tuto finanční oporu nemá a výdaje na svou činnost musí získávat výhradně prostřednictvím grantů. Obě formy fungující paliativní péče musejí vynaloţit nemalé úsilí na získání dalších finančních prostředků z dotací resortních ministerstev, regionálních a městských úřadů a sponzorských darů. Tato nejistá a náročná existence je jednou z nesnází a překáţek, s nimiţ se česká paliativní péče potýká. Obecným problémem paliativní péče je její malá dostupnost. Dosavadní fungující normy paliativní péče jsou schopny zabezpečit kvalitní podporu umírajícím a jejich rodinám, ale přístup k nim má jen nepatrný zlomek těch, kteří by tuto pomoc potřebovali. 56

55 56

Student,Christoph,Johann; Mühlum,Albert; Student,Ute; Sociální práce v hospici a paliativní péče, s.8 Student,Christoph,Johann; Mühlum,Albert; Student,Ute; Sociální práce v hospici a paliativní péče, s.8

31

5.3 Základní potřeby umírajících Přiměřený sociální standart (materiální podmínky) a kvalitní lékařská a ošetřovatelská péče jsou nezbytným předpokladem pro naplňování psychických, případně duchovních potřeb umírajících, kterými jsou: potřeba nezůstat sám, komunikovat s druhými, při zhoršeném stavu být alespoň v přítomnosti druhých, potřeba soukromí a intimity potřeba hovořit o své situaci pravdivě, ale vţdy s přítomnými prvky naděje, potřeba hovořit o smyslu svého dosavadního ţivota (co jsem udělal dobrého, co jsem pokazil, co jsem měl udělat), potřeba vyjádřit se ke svému současnému stavu (smět vyslovit své obavy z umírání a smrti), potřeba vyjádřit svou úzkost, bolest a někdy i beznaděj, potřeba hledání odpovědí na otázku, zda má utrpení nějaký smysl, potřeba hovoru o své „vině“ na vzniku a rozvoji váţné nemoci (platí zejména v případě mladých a mladších umírajících), potřeba ujištění, ţe příbuzní unesou bolest ze ztráty (v případě, ţe má umírající nezaopatřené děti, je jeho prioritní potřebou vědět, kdo se o ně postará a být ujištěn, ţe „ţivot půjde dál“), potřeba truchlit (zaplakat si), potřeba připravit se na svou vlastní smrt (pokud je čas) a „vnitřně“ jejímu příchodu nebránit, potřeba rituálů (rozloučení, u věřících modlitby a náboţenské úkony), potřeba ujištění, ţe smrt „nebude bolet“, a ţe všichni udělají vše, aby tomu tak bylo.57

5.4 Rozdělení paliativní péče Dobrou paliativní péči by měli být schopni poskytovat všichni zdravotníci. To vyplývá například z Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 „O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících“, kde jsou mimo jiné vyzývány vlády členských států:

57

Haškovcová,H.; Thanatologie nauka o umírání a smrti.Praha: Nakladatelství Galén, s.163, s.164

32

aby zajistily, ţe ošetřující personál bude vyškolen a veden tak, aby mohl kaţdému nevyléčitelně nemocnému nebo umírajícímu člověku poskytnout v koordinované týmové spolupráci lékařskou, ošetřovatelskou a psychologickou péči v souladu s nejvyššími moţnými standardy, aby zajistily, ţe nevyléčitelně nemocné a umírající osoby, pokud si nebudou přát jinak, dostanou přiměřenou paliativní péči a tišení bolestí, i kdyby tato léčba mohla mít u příslušného jedince jako neţádoucí vedlejší účinek léčby za následek zkrácení ţivota jedince. Výbor ministrů rady Evropy také rozdělil paliativní péči podle míry její komplexnosti. Vyzývá členské státy k tomu, aby všechna zařízení byla schopna poskytnout obecnou paliativní péči a aby byla zřizována zařízení specializované paliativní péče.58

5.4.1 Obecná paliativní péče Tuto formu paliativní péče by mělo poskytnout kaţdé zdravotnické zařízení v rámci své specializace. Její součástí je včasné vyhodnocení pacientova stavu, zhodnocení smysluplnosti další aktivní léčby, sledování, porozumění a poskytnutí takové léčby a péče, jaká je důleţitá pro kvalitu pacientova ţivota. Patří sem především respekt k pacientově autonomii, léčba bolesti a dalších symptomů, podpora rodiny, doporučení k dalším odborníkům.59

5.4.2 Specializovaná paliativní péče Specializovaná zařízení paliativní péče jsou taková zařízení, která se věnují paliativní péči jako své hlavní činnosti. Poţadují vyškolený personál s vyšší úrovní profesní kvalifikace a větší počet zaměstnanců v poměru k počtu pacientů. Sluţby v těchto zařízeních by měli být dostupné ve všech formách péče a měly by být schopné poskytnou pacientovi podporu, ať je kdekoliv. Specializovaná paliativní péče je indikována tam, kde pacient a jeho rodina mají potíţe, jeţ svou komplexností přesahují moţnosti obecné paliativní péče.60

58

Marková,Monika; Sestra a pacient v paliativní péči; Nakladatelství Grada Publishing, s.20 Marková,Monika; Sestra a pacient v paliativní péči; Nakladatelství Grada Publishing, s.20 60 Marková,Monika; Sestra a pacient v paliativní péči; Nakladatelství Grada Publishing, s.21 59

33

5.5 Formy specializované paliativní péče Domácí paliativní péče (mobilní hospic) poskytuje specializovanou paliativní péči v domácím nebo náhradním sociálním prostředí pacientů formou návštěv lékaře-specialisty, sester, ošetřovatelů, dobrovolníků či dalších členů hospicového týmu. Garantuje trvalou dostupnost péče (7dní v týdnu, 24 hodin denně). Důleţitou součástí je práce s pacientovou rodinou a blízkými, kteří se obvykle aktivně přímo podílejí na péči.61 Na personál klade domácí paliativní péče zcela specifické nároky tím, ţe přicházejí do vlastního, velmi intimního prostoru nemocného, stávají se součástí ţivota celé rodiny a často jsou jedinými profesionály, kteří jsou v dosahu. Musejí umět rychle a zodpovědně zhodnotit a zasáhnout ve sloţitých situacích, musejí unést smutek a bolest pacienta i rodiny, a to velmi často bez bezprostřední podpory ostatního personálu, tak jako to zaţívá personál v nemocnicích. Domácí paliativní péče je z hlediska sociálního a psychického pro většinu pacientů tou nejlepší alternativou. I výzkumy věnující se problematice umírání potvrzují, ţe zemřít doma splňuje pro většinu respondentů představu dobré smrti. V ČR zatím rozvoj tohoto typu specializované péče naráţí na chybějící model úhrady ze strany zdravotních pojišťoven. V současné době fungují na tomto principu v ČR čtyři Domácí hospice.62 Lůžkový hospic je obvykle samostatně stojící lůţkové zařízení poskytující specializovanou paliativní péči především pacientům terminální fázi nevyléčitelného onemocnění (obvyklá délka pobytu je několik týdnů). Důraz je kladen na individuální potřeby a přání kaţdého nemocného. Je snaha vytvořit prostředí, ve kterém by pacient mohl zůstat aţ do konce ţivota v intenzivních vztazích se svými příbuznými. Tohoto cíle se mimo jiné dosahuje snahou vytvářet osobitou a domáckou atmosféru s dobrou dopravní dostupností hospice pro návštěvy. Většina lůţkových hospiců v zahraničí má 10-20 lůţek, v ČR má většina hospiců kolem 25 lůţek.63 Prostředí hospice je příjemné a interiér připomíná spíše domov neţ nemocnici. Běţný denní hospicový reţim se výrazně liší od nemocničního a je zcela přizpůsoben potřebám jednotlivých umírajících. Pacienti vstávají a uléhají ke spánku, kdy chtějí. Návštěvy příbuzných jsou povoleny 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. Trvalá přítomnost jednoho z příbuzných je moţná. Rodina se můţe, ale nemusí podílet na péči o umírajícího. Jediným

61

Sláma,Ondřej; Kabelka, Ladislav; Vorlíček, Jiří; Paliativní medicína pro praxi; s.31 Marková,Monika; Sestra a pacient v paliativní péči; Nakladatelství Grada Publishing, s.23 63 Sláma,Ondřej; Kabelka, Ladislav; Vorlíček, Jiří; Paliativní medicína pro praxi; s.31 62

34

omezením je stav pacienta. Pokud to dovolí, můţe nemocný kdykoliv opustit budovu hospice.64 Oddělení paliativní péče (nemocnice, léčebny) odpovídají svou strukturou nejvíce nemocničnímu oddělení. Jsou zde v prvé řadě ošetřující personál a lékaři. Oddělení je zpravidla součástí nemocničního zařízení.65 První oddělení tohoto typu se nachází v kraji Vysočina. Zastupitelé z rozpočtu města uvolnili 300 tisíc korun pro Nemocnici Jihlava na nákup vybavení pro oddělení paliativní péče. Oddělení bude pečovat především o pacienty s pokročilým nádorovým onemocněním, péče je zaměřena na tišení bolesti a na psychologickou a duchovní podporu.66 Poradní tým paliativní péče poskytuje konzultace ve specializované paliativní péči v rámci zdravotnického zařízení (nemocnice nebo léčebny), případně v oblasti své působnosti v rámci domácí péče.67 Denní hospicový stacionář nabízí určitý způsob setkávání pro ty, které jejich nemoc vytrhla ze sociálních vztahů a všedních aktivit a kteří zde mohou nalézt lidi v podobné situaci. Zároveň zde získají odborné rady a konkrétní pomoc.68 Hospicové stacionáře jsou v cizině značně oblíbené, protoţe umoţňují návrat do plné domácí péče. Stacionární péče oddaluje hospitalizaci a umoţňuje nemocnému pobývat v domácím prostředí. Péče o nemocné ve stacionáři bývá omezena na několik hodin (např. aplikace infuzí), zpravidla však na jeden den.69 Zvláštní zařízení paliativní péče například poradny, tísňové linky, půjčovny pomůcek

5.6 Vzdělávání v paliativní péči Základním předpokladem pro jakýkoliv výchovně-vzdělávací proces je stanovení cílů, obsahu vzdělávání, výukových metod a způsobů hodnocení výsledků vzdělávacího procesu.

64

Haškovcová,H.; Thanatologie nauka o umírání a smrti.Praha: Nakladatelství Galén, s.49 Student,Christoph,Johann; Mühlum,Albert; Student,Ute; Sociální práce v hospici a paliativní péče, s.97 66 http://www.jihlava.cz/jihlava-dala-penize-na-defibrilator-a-pro-oddeleni-paliativni-pece/d-482082 67 http://www.umirani.cz/slovnicek.html?itemId=41 68 Student,Christoph,Johann; Mühlum,Albert; Student,Ute; Sociální práce v hospici a paliativní péče, s.98 69 Haškovcová,H.; Thanatologie nauka o umírání a smrti.Praha: Nakladatelství Galén, s.58 65

35

1) Hlavním cílem je zlepšení medicínské a ošetřovatelské péče o pacienty. Vychází se také z nedostatků, které zdravotníci mají v oblasti profesionálního chování k nemocným, kteří potřebují paliativní péči. Na jedné straně stojí pacient zklamaný nepochopením svých potřeb ze strany lidí, kteří se o něho starají. Na druhé straně je zdravotník, který v praxi pociťuje velice výrazné nedostatky ve své profesionální přípravě. Důsledkem je nespokojenost s kvalitou práce, kterou odevzdává, a pocit profesionálního selhávání. Profesionální chyby, kterých se zdravotníci dopouštějí, jsou dané především skutečností, ţe během studia není v případě zdravotníků, věnována dostatečná pozornost osvojování profesionálně správné komunikaci. 2) Obsah vzdělávání Znalosti medicínsko-ošetřovatelské -

základní principy onkologie a paliativní péče, stanoviska a doporučení WHO,

-

nádorová onemocnění, jejich diagnostika a terapie,

-

chemoterapie a radioterapie, zvládání neţádoucích účinků,

-

léčba a ošetřovatelské postupy u pokročilého nádorového onemocnění,

-

problematika neonkologických diagnóz,

-

paliativní péče a zvládání bolesti: kvalitativní a kvantitativní hodnocení bolesti, chirurgické moţnosti, farmakoterapie- pouţití opiátů- typy, legislativa, administrativa, dostupnost, závislost,

-

modely ošetřovatelské péče.

Znalosti duševní -

duševní potřeby nemocných v paliativní péči,

-

fáze proţívání váţného onemocnění,

-

komunikace verbální i neverbální,

-

předávání informací o závaţné diagnóze,

-

práce s rodinou, podpora,

-

týmová práce v paliativní péči, zásady kooperace a komunikace v pracovní skupině,

-

odolnost vůči stresu,

-

etika a právo- pacientova vůle, zásada rovnocennosti.

Znalost v oblasti organizace a financování paliativní péče -

pojetí zdravotní péče a zdravotnické politiky,

-

instituce poskytující paliativní péči na místní, regionální i státní úrovni, způsoby jejich financování,

36

-

organizace dobrovolníků (občanské i náboţenské), připravených na kontakt s váţně nemocným i trpícím člověkem,

-

typy a moţnosti vzdělávání

-

základní a aplikovatelný výzkum v paliativní péči, grantové agentury,

-

národní a mezinárodní lékařské a sesterské organizace paliativní péče.

Získávání postojů a osvojování nových forem profesionálního chování -

sebepoznání, sebehodnocení: vztah k časové omezenosti vlastního ţivota, empatie, soucit, tolerance, strach a úzkost,

-

základní

komunikační

techniky:

naslouchání,

reflektování,

kladení

otázek,

rekapitulování, mlčení, -

diagnostika potřeb nemocných,

-

příkazový a nepříkazový rozhovor,

-

asertivní jednání,

-

techniky neverbální komunikace,

-

vedení pracovního kolektivu,

-

zvládání stresu,

-

relaxační techniky.

3) Výukové metody: samostudium, přednášky a výukové lekce, studium kde se uvádějí konkrétní případy. 4) U hodnocení výsledků vzdělávacího procesu je třeba zhodnotit tři základní oblasti: - mnoţství znalostí, jejich pochopení, akceptování a praktické vyuţití, a to ústním prověřováním nebo písemným testem, - změnu postojů k ohroţujícímu onemocnění, ţivotu a smrti, ţivotním hodnotám, tohoto zhodnocení se nejlépe dosáhne srovnáním výpovědí před započetím výukového procesu a po jeho ukončení, - osvojení a aplikaci nových komunikačních dovedností, hodnocení je nejobjektivnější z videozáznamu, který umoţní sledovat verbální i neverbální chování.70

70

Vorlíček,Jiří; Adam,Zdeněk; Pospíšilová,Yvona; Paliativní medicína; s.521-528

37

6 Vlastní výzkum Pro svůj výzkum jsem pouţila metodu anonymního dotazníku (příloha č.1.). Informace od respondentů jsou získávány písemně prostřednictvím otázek uvedených na předtištěném formuláři. Dotazník lze rozdělit do dvou částí. První část otázek 1-7 je zaměřena spíše na osobní informace o dotazovaných. Druhá část otázek 8-16 se zabývá přímo tématem euthanasie.

6.1 Metody výzkumu Otázka č. 1 zjišťuje pohlaví dotazovaných. Otázka č. 2 věk a č.7 zdraví respondentů mě zajímá proto, ţe údajný zastánci euthanasie jsou mladí a zdraví lidé. Otázka č. 3 nejvyšší dosaţené vzdělání. Otázka č. 4 zjišťuje, jestli dotazovaný je zaměstnán ve zdravotnictví. Zajímá mě, jestli se budou lišit odpovědi zdravotníků a tzv. laiků. Otázka č. 5 zjišťuje víru v boha. Předpokládám, ţe více věřících bude staršího věku, protoţe víra v boha rok od roku klesá. Otázka č. 6 zjišťuje, v jak početné rodině dotazovaný ţije, protoţe nejčastější důvody ţádostí nemocných o euthanasii jsou pocity opuštěnosti a osamělosti. Otázka č. 8 víte co znamená pojem euthanasie? Na výběr je moţnost ano-ne. Při volbě ano nechávám volné místo, aby dotazovaný svými slovy uvedl, co si pod tímto pojmem představuje. Otázka č. 9 zjišťuje, jestli se dotazovaný setkal u svých příbuzných s nevyléčitelně nemocným. Otázka č. 10 zjišťuje, kdyby byl sám dotazovaný nevyléčitelně nemocný, jestli by pro sebe euthanasii vyuţil. Zde jsem dala kromě odpovědi ano-ne na výběr také odpověď nevím. Předpokládám, ţe není lehké se vcítit do takové situace a rozhodnout jednoznačně. Otázka č. 11 kdo by měl o provedení euthanasie rozhodovat? Na výběr je více moţností odpovědí. Otázka č. 12 souhlasíte s legalizací euthanasie v ČR? Zde je opět moţnost ano-ne-nevím. Otázka č. 13 obáváte se zneuţití euthanasie v případě uzákonění? Odpověď ano-ne-nevím. U č. 14 jsem poloţila otázku, jaký by byl podle Vás nejčastější důvod ţádosti o euthanasii? Zde nechávám volný prostor na vyjádření.

38

U otázky č. 15 mě zajímá, jestli je umírající schopný rozhodovat o svém ţivotě správně. Umírající se většinou rozhodují pod tíhou okolností, pod vlivem utišujících léků, ve zdravotnickém zařízení bez přítomnosti svých blízkých. Poslední otázka č. 16 zjišťuje, co znamená paliativní péče. Původně jsem chtěla nechat volný prostor na vyplnění ale, protoţe jsem si nebyla jista, zda se dotazovaní setkali s tímto označením. Dala jsem na výběr pět moţností odpovědí.

6.2 Výsledky výzkumu V následujících grafech uvedu výsledky všech šestnácti otázek (přičemţ čísla obsaţena v grafech znázorňují počet dotazovaných) a jednotlivé souvislosti mezi nimi.

162

180 160 140 120 100

Muž

92

Žena

70

80

Celkem

60 40 20 0 Otázka č.1

39

39 40

36

35 30

(15-25)

28

26

25

(26-35) (36-45)

20

(46-55)

20 15

(56-65)

11

(66-75)

10

76 a více 2

5 0 Otázka č.2 věk

69 70 60

52

50

Základní

40

Vyučen/a 27

Středoškolské

30 14

20 10 0

Otázka č.3 nejvyšší dosažené vzdělání

40

Vysokoškolské

139 140 120 100

Ano-lékař Ano-zdravotní sestra

80

Ano-jiná profese

60

Ne 40 20

18 0

5

0 Otázka č.4 zaměstnání ve zdravotnictví

127

140 120 100

ano věřím 80 60

nevěřím 35

40 20 0 Otázka č.5 víra v boha

41

140

123

120

Sám

100 S manželem,rodiči, dětmi 80 V početnější rodině

60 40

31

V domově s pečovatelskou službou 8

20

0

0 Otázka č. 6 bydlení

120

106

100 Zdráv

80

Menší zdravotní obtíže 60

45

Větší zdravotní obtíže Těžce nemocen

40 20

8

3

0 Otázka č. 7 zdravotní stav

42

pomoc někomu zemřít 45

dobrovolná smrt

40

ukončení života na žádost nemocného asistovaná smrt

35 30

umělá smrt

25 usmrcení z milosti 20 asistovaná sebevražda

15

osvobození

8

10

aplikace smrtící injekce

5

bezbolestná smrt

0 Otázka č.8 co znamená pojem euthanasie

nevím

87 88 86 84 82 80 78 76 74 72 70 68

Ano 75

Otázka č.9 byl někdo z vašich příbuzných nevyléčitelně nemocný?

43

Ne

84 90 80 70

57

60

ano

50

ne

40

nevím

21

30 20 10 0

Otázka č. 10 v případě nevyléčitelné nemoci využil/a byste euthanasii?

139 140 120 100

sám nemocný

80

lékař

60

lékařská komise nejblížší bříbuzný

40 20

5

9

9

0 Otázka č. 11 kdo by měl o provedení euthanasie rozhodovat?

44

140

122

120 100

ano

80

ne

60

nevím 32

40 8

20 0

Otázka č. 12 souhlasíte s legalizací euthanasie v ČR?

86 90 80 70 60

51 ano

50

ne

40

25

30 20 10 0 Otázka č. 13 obáváte se zneužití v případě uzákonění euthanasie?

45

nevím

85

90 80 70

nevyléčitelná nemoc

60

bolest zdravotní stav

50

utrpení

40

beznaděj

27

30

rakovina

20

11

13

12

9

5

10

celkové ochrnutí/koma

0 Otázka č. 14 nejčastější důvody žádosti o euthanasii

115 120 100 80 60

47

ano ne

40 20 0 Otázka č. 15 je umírající schopný rozhodovat o svém životě správně?

46

131

140 120

možnost A

100

možnost B

80

možnost C

60

možnost D

40

možnost E

22

20

2

1

6

0 Otázka č. 16 co je paliativní péče?

70 60 50 40 30

70

67 59 52 43

54 47

39 30

20 10 0

ano jsem pro legalizaci

26 9

15 912 4

26 20 16

ano obávám se zneužití euthanasii bych využil/a pro sebe věřím v boha

Dotazníkový výzkum tvoří odpovědi 162 respondentů, z toho 56,79 % jsou ţeny a 43,21 % muţi. Respondenty jsem oslovovala osobně náhodným výběrem, musím ale podotknout, ţe i kdyţ jsem kaţdého ujistila, ţe je dotazník anonymní a ihned po jeho vyplnění ho před nimi vloţím mezi ostatní jiţ vyplněné, takţe později nepoznám, od koho dotazníky jsou, přesto víc neţ polovina oslovených odmítla. Ţeny byly daleko laskavější a ochotnější, zatímco muţi (nejvíce staršího věku) se chovali odmítavě. Největší počet respondentů tvořila věková kategorie 26-35 let. Vzdělání bylo označeno nejčastěji jako středoškolské. Ze 162 respondentů je 25 zaměstnáno ve zdravotnictví. Naváţu rovnou na otázku č.8 u které mě

47

překvapilo, ţe z 5 respondentů, kteří nevěděli, co znamená pojem euthanasie, byli 3 zdravotníci. Všech pět ale dokázalo označit nejčastější důvod ţádosti o euthanasii. Z toho vyplývá, ţe pojmu euthanasie zřejmě rozumí, jen nevědí, jak přesně se vyjádřit. Víru v boha potvrdilo 26 ţen a 9 muţů. U otázky zda byl někdo z příbuzných nevyléčitelně nemocný, odpovědělo ano 87 oslovených. Z počtu 87 by pro sebe vyuţilo euthanasii 43 respondentů. Dále pak by z těchto 87 respondentů chtělo legalizovat euthanasii 67. Legalizovat euthanasii z celkového počtu 162 by chtělo 122, ovšem 59 z nich se zároveň obává moţnosti zneuţití euthanasie. Na otázku co je paliativní péče jsem dala na výběr pět moţností odpovědí a většina respondentů se přiznala, ţe správnou odpověď odvodila (z předchozích otázek), neţ ţe by přesně věděla, co paliativní péče znamená.

48

Závěr Ve své práci jsem dosáhla cíle, ve kterém šlo především o vymezení základního pojmu euthanasie, co vlastně tento pojem znamená a jaké formy euthanasie známe. Popsala jsem, jaké jsou skutečné důvody ţádosti nevyléčitelně nemocných pacientů. Několik řádků jsem věnovala i historii euthanasie. Snaţila jsem se přiblíţit právní úpravu euthanasie v ČR a současnou situaci ve světě a postoje, které jednotlivé země zaujímají k tomuto tématu. Nemalou část své práce jsem věnovala paliativní péči, protoţe paliativní péče a euthanasie spolu víceméně souvisí. Závěr své práce jsem ukončila vlastním výzkumem. Neţ jsem si zvolila téma euthanasie, byla jsem jednoznačně pro euthanasii, ale v průběhu tvorby této práce u mě docházelo k názorovým změnám. Zpočátku jsem věřila, ţe euthanasie pomůţe nevyléčitelně nemocnému pacientovi, kterého v průběhu umírání trápí nesnesitelná bolest. Dnes ale vím, ţe ţádost nevyléčitelně nemocných můţe spočívat i v něčem jiném. V dnešní době je moţné ulevit od jakékoli bolesti. Důvody předčasného ukončení ţivota mohou být v pocitech osamělosti, ztrátě smyslu ţivota, strachu z umírání, strachu ze smrti, nebo pocitu nemocných, ţe jsou svým blízkým na obtíţ. Má-li umírající kolem sebe milující rodinu a přátele, kteří mu dokáţou v posledních dnech vytvořit pěkné a klidné prostředí a dát mu najevo lásku a pocit, ţe neobdarováváme my jeho, nýbrţ on nás, pak dokáţe přijmout umírání důstojně. Vţdy budou existovat dva tábory lidí, kdy jedni budou odpůrci euthanasie a druzí budou vyzdvihovat její klady a budou ji hájit. Odpůrci euthanasie zmiňují, ţe nikdo nemá právo brát ničí ţivot, protoţe my jsme si ţivot nedali. V dnešní době je kaţdý nadšen z moderních vynálezů, které pomáhají udrţet člověka naţivu. Všichni si oddechnou a jsou šťastni, ţe je tu lékař, který provede nezbytné úkony, aby pacient nezemřel. Nikdo se ale neptá jakým právem, kdyţ bráníme lidem zemřít. Ve Francii je povolena tzv. pasivní euthanasie, která znamená přerušení nebo upuštění od léčby. Představme si ale, ţe dojde např. k odpojení dýchacího přístroje, bez kterého pacient sám nebude dýchat. Pacient začne lapat po dechu a začne se dusit. Zemře, ale ne hned, udušení trvá nějakou dobu, lidské tělo se začne reflexivně bránit. Jiţ výše popsaný případ Vincenta Humberta se odehrál v podobné situaci, kdy lékař Frédéric Chaussoy odpojil dýchací přístroj, ovšem z lidskosti ještě aplikoval přípravek způsobující okamţitou smrt. Je velmi těţké najít jednoznačnou odpověď, jestli euthanasii legalizovat nebo ne. Myslím si však, ţe v dnešní svobodné době by měl mít kaţdý jedinec právo volby. Kaţdý člověk je jedinečný a kaţdý by se v danou chvíli rozhodl jinak. Pro někoho by mohla být nápomocna uţ

49

jen ta představa, ţe se můţe svobodně rozhodnout. Čemu by ale měla být věnována větší pozornost je paliativní péče, která by byla přínosná pro ty, kteří by nezvolili předčasný odchod ze ţivota formou euthanasie.

50

Přílohy Příloha č.1 Dotazník

Váţená paní, váţený pane, jsem studentkou bakalářského studia na Bankovním institutu v Teplicích, obor právní administrativa. Obracím se na Vás s prosbou o upřímné vyplnění tohoto anonymního dotazníku, který bude slouţit jako podklad k vypracování mé bakalářské práce na téma: „Euthanasie v právu ČR“ Uvědomuji si, ţe otázky se týkají velmi citlivé problematiky. Děkuji Vám za ochotu a Váš čas. Ludmila Dittrichová

Zakroužkujte prosím jednu z možností nebo doplňte odpověď. 1. Pohlaví: a) Muţ b) Ţena 2. Věk: a) 15 – 25 b) 26 – 35 c) 36 – 45 d) 46 – 55 e) 56 – 65

51

f) 66 – 75 g) 76 a více 3. Nejvyšší dosaţené vzdělání: a) Základní b) Vyučen/a c) Středoškolské d) Vysokoškolské 4. Jste zaměstnán/a ve zdravotnictví? a) Ano – jako lékař b) Ano – jako zdravotní sestra c) Ano – jiná profese d) Ne 5. Věříte v boha? a) Ano b) Ne 6. Bydlíte: a) Sám/a b) S manţelem, manţelkou, druhem, druţkou, s rodiči, s dětmi c) V početnější rodině d) V domově s pečovatelskou sluţbou

7. Váš zdravotní stav je: a) Zdráv/a b) Menší zdravotní potíţe c) Větší zdravotní potíţe d) Těţce nemocen/nemocná

52

8. Víte co znamená pojem euthanasie? a) Ano - doplňte prosím …………………………………………………… …………………………………………………… …………………………………………………… ………………………………. b) Ne 9. Byl někdo z vašich příbuzných nevyléčitelně nemocný? a) Ano b) Ne 10. Kdyby nevyléčitelná nemoc postihla Vás vyuţil/a byste euthanasii? a) Ano b) Ne c) Nevím 11. Kdo by měl o provedení euthanasie rozhodovat? a) Sám nemocný b) Nejbliţší příbuzný c) Lékař d) Lékařská komise e) Jiné – doplňte prosím …………………………………………………… …………………………………………. 12. Souhlasíte s legalizací euthanasie v ČR? a) Ano b) Ne c) Nevím 13. Obáváte se zneuţití v případě uzákonění euthanasie? 53

a) Ano b) Ne c) Nevím 14. Jaký by byl podle Vás nejčastější důvod ţádosti o euthanasii? Vyplňte prosím váš názor ……………………………………………………………… ……………………………………………………………… ……………………………………………………………… ………………………………………… 15. Je umírající schopný rozhodovat o svém ţivotě správně? a) Ano b) Ne 16. Paliativní péče a) Se zabývá péčí o nemocné pacienty u kterých je šance na uzdravení b) Se zabývá péčí o seniory c) Se zabývá péčí o nevyléčitelně nemocné pacienty u kterých není šance na uzdravení d) Se zabývá péčí o tělesně postiţené pacienty e) Se zabývá péčí o duševně postiţené pacienty

54

Příloha č.2 Návrh zákona o důstojné smrti

Návrh ZÁKON ze dne ……….. 2009, o důstojné smrti §1 (1) Důstojnou smrtí se pro účely tohoto zákona rozumí ukončení ţivota osoby (pacienta) na její vlastní ţádost s vědomou, odbornou pomocí jiné osoby za podmínek stanovených tímto zákonem. (2) Pro účely tohoto zákona se rozumí a) pacientem osoba, která se nachází v terminálním stádiu ţivota; b) smrtící látkou chemická látka nebo jejich kombinace, která – podána ve stanovené koncentraci – vyvolá smrt pacienta. Sloţení a koncentrace smrtících látek, jejichţ uţití je dovoleno při nápomoci k důstojné smrti stanoví vyhláškou Ministerstvo zdravotnictví; c) lékařem osoba se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání lékaře dle příslušných právních předpisů a s minimální praxí pět let; d) farmaceutem osoba se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání farmaceuta dle příslušných právních předpisů a s minimální praxí pět let. §2 (1) Důstojné smrti podle tohoto zákona můţe být nápomocen pouze lékař a na přípravě smrtící látky se můţe podílet pouze farmaceut, a to za podmínek stanovených tímto zákonem a prováděcími předpisy. (2) Osoba uvedná v odst. 1, která je nápomocna ve stanoveném rozsahu důstojné smrti (připraví smrtící látku), není odpovědná za tento skutek podle předpisů trestního práva, pokud splní podmínky tohoto zákona a prováděcích předpisů a postupuje v souladu s postupy v nich stanovenými. (3) Ţádná z osob uvedených v odst. 1 nemůţe být k nápomoci k důstojné smrti nucena a můţe tuto kdykoliv odmítnout. Ţádost pacienta §3

55

(1) V době vyhotovení ţádosti o nápomoc k důstojné smrti musí být pacient plně způsobilý k právním úkonům a musí být plně při vědomí. Ţádost musí být vyhotovena písemně a musí z ní být nade vší pochybnost zřejmé, ţe pacient dobrovolně a po náleţitém zváţení ţádá o nápomoc k důstojné smrti. Pacient musí ţádost vlastnoručně sepsat, datovat a podepsat; podpis pacienta musí být úředně ověřen. (2) Pokud pacient nemůţe číst nebo psát, nebo je nevidomý, můţe svoji ţádost o nápomoc k důstojné smrti učinit před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být hlasitě přečtena a přítomnými svědky podepsána. Přitom pacient musí před svědky potvrdit, ţe listina obsahuje jeho ţádost o nápomoc k důstojné smrti. Pisatelem a předčitatelem můţe být i svědek; pisatel však nesmí být zároveň předčitatelem. (3) V listině podle odst. 2 musí být uvedeno, ţe pacient nemůţe číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem pacient potvrdil, ţe listina obsahuje jeho ţádost o nápomoc k důstojné smrti. Listinu musí svědci podepsat. (4) Osoby neslyšící a hluchoslepé, které nemohou číst nebo psát, mohou projevit ţádost o nápomoc k důstojné smrti před třemi současně přítomnými svědky, ovládajícími příslušný komunikační systém neslyšících a hluchoslepých osob, a to v listině, která musí být tlumočena prostřednictvím příslušného komunikačního systému neslyšících a hluchoslepých osob. (5) V listině podle odst. 4 musí být uvedeno, ţe pacient nemůţe číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem pacient potvrdil, ţe listina obsahuje jeho ţádost o nápomoc k důstojné smrti. Obsah listiny podle odst. 4 musí být po jejím sepsání přetlumočen prostřednictvím příslušného komunikačního systému neslyšících a hluchoslepých osob; i toto musí být v listině uvedeno. Listinu musí svědci podepsat. (6) Svědky ţádostí o nápomoc k důstojné smrti uvedených v tomto paragrafu mohou být pouze osoby, které jsou plně způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které by mohly mít na smrti pacienta jakýkoli materiální zájem. §4 Ţádost o nápomoc k důstojné smrti můţe pacient vzít kdykoliv zpět. §5 Ţádost o nápomoc k důstojné smrti se zakládá do zdravotnické dokumentace pacienta vedené ošetřujícím lékařem. V případě jejího zpětvzetí je ţádost ze zdravotnické dokumentace okamţitě vyňata a zničena. §6 (1) K důstojné smrti lze na základě jeho ţádosti dopomoci pouze u pacienta, který je v situaci, kdy jeho zdravotní stav je beznadějný, a kdy se nachází v terminálním stádiu ţivota, které je výsledkem nahodilé nebo dlouhodobé závaţné a nevyléčitelné nemoci. Po vyčerpání léčebných postupů, které by vedly ke zlepšení zdravotního stavu. (2) K důstojné smrti nelze dopomoci u osoby pouze na základě stáří, úrazu nebo bezmocnosti. (3) K důstojné smrti nelze dopomoci dříve neţ 4 týdny od vyhotovení ţádosti pacientem a po jejím opakování. Postup lékaře

56

§7 Pokud pacient poţádá o nápomoc k důstojné smrti, musí být před samotnou nápomocí současně splněny následující podmínky: a) ošetřující lékař musí podrobně seznámit pacienta s jeho zdravotním stavem, moţnými léčebnými postupy a utišující léčbou včetně jejích účinků b) ošetřující lékař musí prodiskutovat s pacientem jeho ţádost o nápomoc k důstojné smrti a musí nabýt přesvědčení, ţe vzhledem ke všem okolnostem neexistuje ţádné jiné rozumné řešení situace pacienta a ţe ţádost pacienta je zcela dobrovolná c) ošetřující lékař musí s pacientem vést o jeho ţádosti o nápomoc k důstojné smrti nejméně tři časově přiměřeně oddělené rozhovory za účasti svědka, aby se ujistil o trvání fyzického nebo psychického utrpení pacienta a o jeho opakované vůli. §8 (1) Před nápomocí k důstojné smrti musí ošetřující lékař konzultovat jiného lékaře, kterého zevrubně informuje o zdravotním stavu pacienta. Tento lékař musí být nezávislý ve vztahu k pacientovi i ošetřujícímu lékaři a musí splňovat další podmínky stanovené prováděcím předpisem. Konzultovaný lékař přezkoumá lékařské záznamy a vyšetří pacienta. Konzultovaný lékař vypracuje o svých zjištěních zprávu, se kterou musí ošetřující lékař seznámit pacienta. (2) Pokud některý z konzultovaných lékařů vyjádří pochybnost o odůvodněnosti ţádosti o nápomoc k důstojné smrti, je ošetřující lékař povinen konzultovat postupem dle odst.1 dalšího nezávislého lékaře. Pokud tento lékař rovněţ vyjádří pochybnost o odůvodněnosti ţádosti o nápomoc k důstojné smrti, je třeba celý postup dle tohoto paragrafu opakovat, a to nejdříve po uplynutí čtyř týdnů od vyjádření dalšího nezávisléhol lékaře dle tohoto odstavce. (3) Při splnění podmínek tohoto paragrafu ošetřující lékař postupuje dále podle § 9. §9 Lékařské postupy pro nápomoc k důstojné smrti stanoví Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. § 10 Lékař, který byl nápomocen k důstojné smrti, musí vyplnit formulář sestavený Ministerstvem zdravotnictví a doručit jej Ministerstvu zdravotnictví do pěti pracovních dnů od nápomoci k důstojné smrti. Ve formuláři musí být uvedeno pohlaví, místo a datum narození pacienta; datum, místo a hodina úmrtí; základní diagnóza, povaha utrpení, které bylo trvalé; důvody, které vedly k přesvědčení, ţe vzhledem ke všem okolnostem neexistovalo ţádné jiné rozumné řešení situace pacienta a ţe ţádost pacienta byla zcela dobrovolná; datum sepsání ţádosti o nápomoc k důstojné smrti; data a výsledky konzultací s jinými lékaři, případně se členy ošetřujícího lékařského týmu. § 11

57

Ministerstvo zdravotnictví formulář uvedený v § 10 nejpozději do 3 pracovních dnů postoupí komisi zřízené při Veřejném ochránci práv a sloţené z lékařů, právníků a expertů na oblast důstojné smrti, která na základě údajů ve formuláři přezkoumá, zda byly v daném případě splněny podmínky tohoto zákona. V případě pochybností si komise můţe vyţádat od ošetřujícího lékaře údaje ze zdravotní dokumentace pacienta vztahující se k nápomoci k důstojné smrti, zejména zprávy z veškerých konzultací, které byly učiněny v rámci postupu stanoveného tímto zákonem. Ošetřující lékař má povinnost vyţádanou dokumentaci komisi poskytnout. § 12 Komise vydává ke kaţdému případu do dvou měsíců od doručení formuláře rozhodnutí o tom, zda byly splněny podmínky tohoto zákona. Na rozhodování komise se přiměřeně pouţijí ustanovení správního řádu. § 13 Pokud komise dospěje v rozhodnutí k názoru, ţe při nápomoci k důstojné smrti nebyly splněny podmínky stanovené tímto zákonem, postoupí případ místně příslušnému státnímu zastupitelství. § 14 Komise je usnášeníschopná, pokud jsou přítomny nejméně dvě třetiny jejích členů. § 15 Členové komise jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichţ se dozvědí v souvislosti s činností v komisi. Tím není dotčena povinnost uvedená v § 13. Rovněţ ustanovení zvláštních zákonů o zproštění mlčenlivosti touto zásadou nejsou dotčena. Členové komise rovněţ důsledně dbají ochrany osobních údajů. § 16 Ministerstvo zdravotnictví stanoví prováděcím předpisem bliţší podmínky, které musí splňovat lékař konzultovaný v souvislosti se ţádostí o důstojnou smrt a sestaví formulář uvedený v § 10 tohoto zákona. DŮVODOVÁ ZPRÁVA K NÁVRHU ZÁKONA O DŮSTOJNÉ SMRTI Obecná část Návrh zákona o důstojné smrti se snaţí vyřešit mnohdy neúnosnou situaci pacienta, který trpí váţnou chorobou a jeho ţivot je v terminální fázi. I kdyţ český právní řád nijak nepostihuje spáchání sebevraţdy, zdá se, ţe důstojnější pro řešení shora zmíněných situací by bylo zakotvení podrobně upravené a kontrolovatelné moţnosti ukončit ţivot člověka (nacházejícího se ve váţném a neřešitelném zdravotním stavu) na základě jeho dobrovolného rozhodnutí.

58

K této moţnosti jiţ přikročilo nemálo států, za všechny jmenujme například Nizozemí, Belgii, Oregon či Švýcarsko. Další státy důstojnou smrt neřeší jako takovou zvláštní právní úpravou, její vyvolání však za určitých podmínek nepostihují podle předpisů trestního práva, které by se jinak v dané situaci uplatnily. Pro účely české právní úpravy byl zvolen koncept, který na první místo klade moţnost, aby pacientovi, který se nachází ve zmíněném stavu, byla poskytnuta součinnost, resp. pomoc k tomu, aby si mohl důstojnou smrt vyvolat za odborné asistence sám. Tato moţnost je návrhem zákona stanovena jako jediná, tj. návrh zákona nepočítá s tím, ţe by lékař aktivně smrt pacienta vyvolal. Tento koncept neklade dle názoru autorů takovou zátěţ na lékaře, neboť ti se v rámci tohoto postupu nebudou přímo podílet na usmrcení pacienta, nýbrţ mu k důstojné smrti poskytnou pouze svoji odbornou součinnost. Závěrem je třeba konstatovat, ţe návrh zákona o důstojné smrti je v souladu s ústavním pořádkem České republiky i s předpisy mezinárodního práva. Návrh rovněţ není v rozporu s legislativou Evropských společenství a nejsou v něm obsaţena ţádná diskriminační ustanovení. Dopad na státní rozpočet je moţné označit za minimální, neboť výdaje se dotknou pouze zřízení komise pro posuzování případů, kdy došlo k nápomoci k důstojné smrti. K tomu je však nutno dodat, ţe odměny členů komise nebudou mít na státní rozpočet ţádný zásadní dopad. Zvláštní část K §1 Návrh zákona v § 1 obsahuje definici důstojné smrti a definuje rovněţ některé zásadní pojmy, které jsou v rámci návrhu zákona pouţívány. K§2 Zákon zde vyjímá lékaře, resp. farmaceuta, který dopomůţe k důstojné smrti z působnosti trestních předpisů, a to pouze za předpokladu, ţe jsou dodrţeny podmínky zákona. Zákon rovněţ svěřuje pomoc k důstojné smrti pouze lékaři (resp. farmaceutovi – pokud jde o přípravu smrtící látky), zároveň však stanoví, ţe k pomoci k důstojné smrti nemůţe být ţádný lékař (farmaceut) nucen. Je tak ponecháno vţdy na konkrétní osobě, zda svoji součinnost v daném případě poskytne či nikoliv. K§3 Tento paragraf návrhu zákona o důstojné smrti obsahuje podrobnou úpravu ţádosti pacienta. V této souvislosti bylo vyuţito úpravy občanského zákoníku vztahující se na vyhotovení ţádosti. Vzhledem k tomu, ţe zmíněná úprava občanského zákoníku poměrně zevrubně řeší nejrůznější případy, kdy je fyzická osoba při vyhotovování příslušného právního úkonu určitým způsobem znevýhodněná, tj. je například nevidomá, nemůţe číst nebo psát, byla ustanovení občanského zákoníku pouţita i na ţádost o důstojnou smrt, neboť je v souvislosti s ní do značné míry pravděpodobné, ţe ţádost bude vyhotovovat právě fyzická osoba zdravotně určitým způsobem postiţená. Přitom byla zohledněna změna zákonné úpravy týkající se komunikačních systému osob neslyšících a hluchoslepých. K§4 V tomto případě se jedná o poměrně běţné ustanovení, výslovně stanovující moţnost pacienta se svojí ţádostí o důstojnou smrt libovolně nakládat, coţ zahrnuje i případné zpětvzetí ţádosti.

59

K§5 K tomu, aby bylo moţné prokázat, ţe pacient ţádost o důstojnou smrt skutečně sestavil, návrh zákona stanoví, ţe ţádost se vţdy zakládá do zdravotnické dokumentace pacienta, případně je z ní po jejím zpětvzetí okamţitě vyňata a zničena. K§6 Toto ustanovení návrhu zákona poněkud omezuje pomoc k důstojné smrti nebo její vyvolání. Předně z moţnosti takto ukončit lidský ţivot vyjímá osoby staré nebo bezmocné, které jinak nesplňují podmínky předpokládané tímto zákonem. Dále potom přesně definuje stav pacienta, u něhoţ je moţné napomoci k důstojné smrti. Konečně zákon pamatuje i na to, ţe vzhledem ke stanoveným procedurám je nutný určitý čas, a proto určuje, ţe k důstojné smrti nelze dopomoci dříve neţ 4 týdny od vyhotovení ţádosti. K§7 Zákon zde stanoví podmínky, jejichţ současné splnění je nutnou podmínkou pro pomoc k důstojné smrti nebo její vyvolání. K§8 Aby bylo zabezpečeno co moţná nejobjektivnější posouzení konkrétní situace, je třeba dle tohoto ustanovení zákona konzultovat dalšího lékaře, který splňuje podmínky stanovené prováděcím předpisem (konkrétně nezávislost je v tomto kontextu chápána i jako nutnost nepracovat na témţe pracovišti jako ošetřující lékař pacienta) a který ke kaţdému konkrétnímu pacientovi poskytne svoje stanovisko. Pro případ, ţe konzultovaný lékař vyjádřil o důstojné smrti pacienta pochyby, zákon stanoví, ţe musí být konzultován další lékař. V případě pochybností i z jeho strany je pak třeba stanovený postup s odstupem čtyř týdnů opakovat. Teprve po vyloučení všech pochybností je moţné přistoupit k nápomoci k důstojné smrti. K§9 Vzhledem k vysoké odbornosti lékařských postupů byla konkrétní procedura nápomoci k důstojné smrti ponechána na odborně zpracovaném prováděcím předpise. K § 10 K tomu, aby bylo moţné tuto citlivou záleţitost podrobit patřičné kontrole, je stanoveno, ţe po nápomoci k důstojné smrti má lékař, který k důstojné smrti dopomohl, povinnost vyplnit formulář a zároveň se určuje, jaké údaje musí formulář obsahovat. K § 11 K přezkoumání postupu při nápomoci k důstojné smrti, resp. dodrţení podmínek navrhovaného zákona je zřízena komise, která na základě údajů uvedených ve formuláři rozhodne, zda při pomoci k důstojné smrti v konkrétním případě byly či nebyly splněny podmínky tohoto zákona. Tato komise by měla být sloţena z lékařů, právníků a odborníků na oblast důstojné smrti, tj. například psychologů aj. a měla by fungovat při Veřejném ochránci práv. K § 12 Výsledkem rozhodování komise je rozhodnutí, jeţ je komise povinna vydat do dvou měsíců od doručení formuláře. Je tak zajištěna jistota lékaře, ţe při nápomoci k důstojné smrti dodrţel veškeré podmínky stanovené tímto zákonem.

60

K § 13 Zde se jedná o odlišení nápomoci k důstojné smrti za podmínek stanovených návrhem zákona, které je vyjmuto z působnosti trestních předpisů, od potenciálního spáchání trestného činu při nedodrţení podmínek zákona. K § 14 Technicko – organizační ustanovení, které pouze klade důraz na důleţitost přijímání rozhodnutí komise, tudíţ pro její usnášeníschopnost stanovuje podmínku účasti alespoň dvou třetin jejích členů. K § 15 Vzhledem k citlivosti záleţitosti, jakou důstojná smrt jistě je, a k ochraně osobních údajů zde zákon výslovně na členy komise klade povinnost mlčenlivosti a ochrany osobních údajů. K § 16 Jde o zmocňovací ustanovení, které se vztahuje na případy, u nichţ návrh zákona počítá s prováděcím předpisem. Dostupné na: www.eutanazie-dobrasmrt.cz, staţeno a neupraveno. http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=paragraf&id=11

61

Seznam pouţité literatury Kniţní literatura: 1. HAŠKOVCOVÁ, H. (2007). Thanatologie nauka o umírání a smrti. Praha: 2.vyd., Galén; ISBN 978-80-7262-471-3. 2. CHAUSSOY, F. (2005). Nejsem vrah. Frýdek-Místek: Nakladatelství Alpress; 1.vyd.; ISBN 80-7362-154-1. 3. KABELA, M. (2001). Holandská současnost. Brno: Nakladatelství Barrister & Principal; 1.vyd.; ISBN 80-85947-63-3. 4. MARKOVÁ, M. (2010). Sestra a pacient v paliativní péči. 1.vyd.; Nakladatelství Grada Publishing; ISBN 978-80-247-3171-1. 5. MUNZAROVÁ, M. (2005). Eutanazie nebo paliativní péče? Praha: Nakladatelství Grada Publishing; 1. vyd.; ISBN 80-247-1025-0. 6. POLLARD, B. (1996). Eutanazie ano či ne? Praha: Nakladatelství Dita; 1.vyd.; ISBN 80-85926-07-5. 7. ŠIPR, K. (2009). Deklarace o eutanazii Bona et iura. Karmelitánské nakladatelství; 2.vyd.; ISBN 978-80-7195-334-0 (broţ.). 8. ŠPINKOVÁ, M. (2006). Euthanasie, víme o čem mluvíme? Praha: Hospicové občanské sdruţení Cesta domů; ISBN 80-239-8592-2 (broţ.). 9. TOPINKOVÁ, E. (2005). Geriatrie pro praxi. Praha: Nakladatelství Galén; 1.vyd.; ISBN 978-80-7262-365-5.

Kniţní literatura-vícenásobné autorství 1. SLÁMA, O.; KABELKA, L.; VORLÍČEK, J. (2007). Paliativní medicína pro praxi. Praha: nakladatelství Galén; 1. vyd.; ISBN 978-80-7262-505-5. 2. STUDENT, C.;MÜHLUM, A.; STUDENT, U. (2006). Sociální práce v hospici a paliativní péče. 1.vyd.; ISBN 80-7319-059-1. 3. THOMASMA, David, C.; KUSHNEROVÁ, Thomasine. (2000). Od narození do smrti: etické problémy v lékařství. 1.vyd.; Mladá Fronta; ISBN 80-204-0883-5. 4. VORLÍČEK, Jiří; ADAM, Zdeněk; POSPÍŠILOVÁ, Yvona. (2004). Paliativní medicína. Praha: Nakladatelství Grada; 2.vyd.; ISBN 80-247-0279-7.

62

Zákony: 1. ÚZ Trestní předpisy č.768; trestní zákoník č.40/2009 Sb. 2. ÚZ Trestní předpisy, přestupky č.580; trestní zákon č.140/1961 Sb. 3. ÚZ Ústava České republiky,Listina základních práv a svobod č.612; usnesení č. 2/1993 Sb.

Elektronické zdroje: 1. Asistovaná euthanasie. (12.12.2008). http://www.eutanaziedobrasmrt.cz/?akce=aktualne&id=122. 2. BC. TULIS, R. (15. 2 2011). http://www.jihlava.cz/jihlava-dala-penize-nadefibrilator-a-pro-oddeleni-paliativni-pece/d-482082. Načteno z Oficiální stránky města Jihlavy. 3. JUDr. BERKA, Vít; Mgr.SUM, Tomáš. (20. 5 2005). http://www.epravo.cz/top/clanky/eutanazie-ve-svete-33479.html. 4. MUNZAROVÁ, M. (19. 3 2008). http://hospice.cz/hospice1/data/munzarova-koleutanazie.pdf. Načteno z Proč ne eutanazii aneb být či nebýt? 5. Návrh II .22. 04. 2009, http://eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=paragraf&id=11. 6. SCHLESINGER, Vojtěch. (14. 11 2010). http://www.pifik.com/veda/Eutanazie-II.-vUSA-a-ve-svete.html. 7. Smíšek, z. (6. 11 2005). http://www.cesky-jazyk.cz/slohovky/uvahy/smrt-jakoprirozena-soucast-zivota-a-moralni-problem-eutanazie.html. 8. Vizus. (nedatováno). http://www.umirani.cz/slovnicek.html?itemId=41. Získáno 2011 9. Wikipedia, Eutanazie zařízení. (12. 3 2011). http://en.wikipedia.org/wiki/Euthanasia_device. 10. Wikipedia, & Oregon. (19. 4 2011). http://en.wikipedia.org/wiki/Oregon_Death_with_Dignity_Act. 11. Wikipedia, United Kingdom, (16. 4 2011). http://en.wikipedia.org/wiki/Euthanasia_in_the_United_Kingdom. 12. Wikipedia, & Washington. (16. 4 2011). http://en.wikipedia.org/wiki/Washington_Death_with_Dignity_Act.

63

13. Zdroj web, Hippokratova přísaha - kompletní text, (3. 8 2008). http://www.eutanaziedobrasmrt.cz/?akce=paragraf&id=10.

64