ETICKÝ KODEX V UČITELSKÉ PROFESI

ETICKÝ KODEX V UČITELSKÉ PROFESI

Bakalářská práce

Studijní program: Studijní obor:

B7507 – Specializace v pedagogice 7504R100 – Učitelství odborných předmětů

Autor práce: Vedoucí práce:

Iveta Zlatníková doc. PaedDr. Petr Urbánek, Ph.D.

Liberec 2014

Prohlášení Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem. Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

PODĚKOVÁNÍ Děkuji svému vedoucímu práce panu doc. PeadDr. Petru Urbánkovi, Dr. za odborné vedení a rady k dané problematice. Děkuji také Martinu Tichému za pomoc s překlady odborných textů a moji sestře Simoně za podporu.

ANOTACE Profesní etické kodexy vycházejí z podstaty povolání. Utváření profesních kodexů je spjato s tradičními etickými tématy a je modifikováno soudobými diskusemi v etice. Bakalářská práce je zaměřena na etický kodex učitelské profese. Pojednává o etice, etických hodnotách a etice povolání. Zkoumá, za jakých podmínek mohou existovat profesní sdružení, která k etice povolání etickým kodexem jednotlivé profese zavazují. Výzkumná část práce se zabývá touto problematikou v sousedních zemích.

Klíčová slova: etický kodex, etika, profese, hodnoty, etika povolání, etika učitele

ANOTATION Codes of ethics are based on the nature of the job itself. Nowadays discussions as well as traditional ethic topics help to develop those codes. This final thesis focuses on the code of ethics of a teacher and deals with the subjects of ethics, ethical values and ethics of the profession. It researches the conditions of working unions, which are the holder of those ethic values. The research part of this thesis follows up the situation of this topic in bordering countries.

Key words: code of ethics, ethics, profession, values, ethics of the profession, ethics of the teacher

Obsah 1

ÚVOD ......................................................................................................................... 10

2

ETIKA ........................................................................................................................ 11 2.1

VYMEZENÍ POJMU ETIKA....................................................................................... 11

2.1.1

3

Vybrané pojmy v etice...................................................................................... 12

2.1.1.1

Morálka .......................................................................................................................... 12

2.1.1.2

Dobro a zlo ..................................................................................................................... 14

2.1.1.3

Svědomí ......................................................................................................................... 15

2.1.1.4

Hodnota .......................................................................................................................... 15

2.1.1.5

Svoboda.......................................................................................................................... 16

SPOLEČENSKÉ NORMY A MRAVNÍ NORMY ................................................. 17 3.1

KONCEPCE MORÁLNÍHO VÝVOJE A JEHO ETICKÉ ASPEKTY .................................... 17

3.2

ETICKÉ HODNOTY V HODNOTOVÉ ORIENTACI ....................................................... 19

4

ETIKA POVOLÁNÍ .................................................................................................. 21

5

PROFESE UČITELE A ETIKA UČITELSTVÍ .................................................... 22

6

5.1

PROBLÉMY PEDAGOGICKÉ PROFESE ...................................................................... 22

5.2

IDEÁLNÍ UČITEL .................................................................................................... 24

PROFESNÍ SDRUŽENÍ A JEJICH ETICKÉ KODEXY ..................................... 25 6.1 6.1.1

Organizace s povinným členstvím ................................................................... 25

6.1.2

Organizace s nepovinným členstvím ............................................................... 26

6.2

7

ORGANIZACE SDRUŽUJÍCÍ PROFESE ....................................................................... 25

VYBRANÉ PROFESNÍ ETICKÉ KODEXY ................................................................... 27

6.2.1

Etický kodex lékaře .......................................................................................... 28

6.2.2

Etický kodex novináře ...................................................................................... 28

6.2.3

Etický kodex člena potravinářské komory ....................................................... 29

UČITELSKÁ SDRUŽENÍ A ETICKÉ KODEXY UČITELŮ .............................. 30 7.1 7.1.1 7.2 7.2.1

SDRUŽENÍ UČITELŮ ............................................................................................... 30 Pedagogická komora ....................................................................................... 31 ETICKÉ KODEXY UČITELŮ ..................................................................................... 32 Vybrané etické kodexy ..................................................................................... 32

8

METODOLOGIE ŠETŘENÍ SITUACE V SOUSEDNÍCH ZEMÍCH ............... 33

9

SITUACE V SOUSEDNÍCH ZEMÍCH .................................................................. 35 7

9.1

SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO ........................................................................ 35

9.1.1

Etika na centrální úrovni ................................................................................. 36

9.1.2

Úprava ve spolkových zemích.......................................................................... 36

9.1.2.1

Bavorsko ........................................................................................................................ 36

9.1.2.2

Braniborsko .................................................................................................................... 37

9.1.2.3

Hanzovní město Hamburg.............................................................................................. 37

9.1.3

Etický kodex v jednotlivých zařízeních ............................................................ 38

9.1.4

Organizace sdružující zaměstnance školství ................................................... 39

9.1.4.1

Odborová organizace zaměstnanců ve vzdělávání a výzkumu ...................................... 39

9.1.4.2

Německá společnost pro vzdělávání .............................................................................. 40

9.1.4.3

Ethos .............................................................................................................................. 40

9.1.5 9.2

Shrnutí ............................................................................................................. 41 REPUBLIKA RAKOUSKO ........................................................................................ 41

9.2.1

Etika na centrální úrovni ................................................................................. 42

9.2.1.1

Školní rada ..................................................................................................................... 43

9.2.2

Etický kodex v jednotlivých zařízeních ............................................................ 44

9.2.3

Organizace sdružující zaměstnance školství ................................................... 44

9.2.3.1

Odbory zaměstnanců veřejné služby .............................................................................. 44

9.2.3.2

Iniciativa Weltethos Österreich ...................................................................................... 45

9.2.4 9.3

Shrnutí ............................................................................................................. 45 SLOVENSKÁ REPUBLIKA ....................................................................................... 46

9.3.1

Etika na centrální úrovni ................................................................................. 47

9.3.1.1

Státní školská inspekce .................................................................................................. 48

9.3.2

Organizace sdružující zaměstnance školství ................................................... 48

9.3.3

Slovenská komora učitelů ................................................................................ 49

9.3.3.1

Stanovy – pravidla členství ............................................................................................ 49

9.3.3.2

Etický kodex .................................................................................................................. 50

10

ZHODNOCENÍ VÝZKUMU ................................................................................... 51

11

KOMPARACE VÝSLEDKŮ ANALÝZY............................................................... 52

12

VLASTNÍ ÚVAHY A DISKUZE ............................................................................. 54

13

ZÁVĚR ....................................................................................................................... 55

14

ZDROJE ..................................................................................................................... 56

15

SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................... 59

16

PŘÍLOHY .................................................................................................................. 60 8

16.1

PŘÍLOHA Č.1 - ETICKÝ KODEX LÉKAŘE ................................................................. 60

16.2

PŘÍLOHA Č.2 - ETICKÝ KODEX NOVINÁŘE ............................................................. 64

16.3

PŘÍLOHA Č.3 - ETICKÝ KODEX ČLENA POTRAVINÁŘSKÉ KOMORY ČESKÉ

REPUBLIKY ....................................................................................................................... 67

16.4

PŘÍLOHA Č.4 - ETICKÝ KODEX PEDAGOGICKÉHO PRACOVNÍKA ZÁKLADNÍ ŠKOLY,

PRAHA 2, LONDÝNSKÁ 34 ................................................................................................ 69 16.5

PŘÍLOHA Č.5 - ETICKÝ KODEX SŠ ŘEMESEL A SLUŽEB, JABLONEC NAD NISOU ..... 71

16.6

PŘÍLOHA Č.6 – ETICKÝ KODEX KŘESŤANSKÉHO UČITELE...................................... 72

16.7

PŘÍLOHA Č.7 - ETICKÝ KODEX UČITELE ZŠ PAVLOVICKÁ, BRNO .......................... 74

16.8

PŘÍLOHA Č.8 - PROFESNĚ ETICKÝ KODEX UČITELE SOU ŠENOV U N. JIČÍNA ........ 75

16.9

PŘÍLOHA Č.9 - § 57 SCHUG LEHRERKONFERENZEN ............................................. 79

16.10

PŘÍLOHA Č.10 - § 2 SCHOG AUFGABE DER ÖSTERREICHISCHEN SCHULE ......... 80

16.11

PŘÍLOHA Č.11 - BEAMTEN- DIENTSGESETZ (BDG) 1979, BGBL. NR. 333 ....... 81

16.12

PŘÍLOHA Č.12 - SCHÉMA FUNGOVÁNÍ ZEMSKÉ ŠKOLSKÉ RADY......................... 82

16.13

PŘÍLOHA Č.13 - ETICKÝ KODEX UČITELE .......................................................... 83

9

1 ÚVOD Profesní etické kodexy jednotlivých povolání vycházejí už z jejich podstaty a definice toho, co je náplní konkrétního povolání člověka, jeho posláním. Utváření všech profesních kodexů je vždy spjato s etickými tématy, aplikovanými na konkrétní povolání, avšak s dodržením základních principů etiky, a je modifikováno soudobými diskusemi v tomto odvětví filozofie. Bakalářská práce je zaměřena na etický kodex učitelské profese – na to, jestli má kodex smysl u tak těžko definovatelného jako je učitelství, a pokud ano, tak jak by měl vypadat a co by měl obsahovat, aby nebyl vágním a bezzubým. Učitelství má svá specifika, je to nejrozšířenější povolání, které je velmi náročné jak z profesní stránky, tak i ze stránky psychické a fyzické. Učitelé nesou vysoký stupeň odpovědnosti za výsledky vzdělávací činnosti a spolu s rodinou i velký díl na výchovné činnosti při vštěpování morálního jednání a hodnot dětem. Ustanovování profesní etiky je dlouhodobý a pro svou obsáhlost a komplexnost ne zcela snadno realizovatelný cíl. Není to záležitost jen dobré vůle či potřeba rozhodnutí zúčastněných stran, ale je zapotřebí mnohých zkušeností, které by měly být v rámci profese konsolidovány a definovány. Ti, jichž by se etický kodex měl týkat, by si zejména měli ujasnit, co je podstatou kodexu a co podružné překážky bránící jeho vzniku, při jejichž řešení a diskuzi nad nimi dochází pouze k odkládání platnosti kodexu profesní etiky. K právní a zákonné problematice etického kodexu jako takového je třeba v první řadě ujasnit, že aby vůbec nějaká profese mohla mít svůj etický kodex, musí být sdružená v nějaké formaci, jako je organizace, sdružení nebo komora. První část bakalářské práce pojednává o etice, obecně vymezuje vybrané etické pojmy, jejich postupnou konkretizaci a zužování smyslu jednotlivých pojmů - popisuje mravní normy, etiku povolání i samotnou etiku učitele. Druhá část práce popisuje legislativní rámec pro vznik etických kodexů - strukturu profesních organizací, již existující organizace a jejich etické kodexy včetně organizací sdružujících učitele. Výzkumná část práce pojednává o situaci učitelské etiky v zahraničí. Pro výzkum jsem si vybrala naše sousední země - Německo, Slovensko a Rakousko. Zejména v případě Rakouska a Slovenska nás totiž pojí společný historický vývoj.

10

2 ETIKA Etika je jedno z nejstarších odvětví filozofie, které zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy. Termín etika zavedl Aristotelés jako filozofickou disciplínu, která se zabývá učením o mravnosti. Etika teoreticky řeší praktické morální problémy, zároveň se však pokládá za praktickou filozofii na rozdíl od čistě teoretického poznání světa. Každý teoretický poznatek má v konečném důsledku praktický význam. To se může vztahovat i na všechny ostatní společenské vědy. Postupně se v etice začalo rozlišovat několik základních přístupů: • Normativní etika řeší problematiku lidského konání a hodnot; řeší co je správné a co nikoli. • Deskriptivní etika podobně jako další humanitní vědy typu sociologie, antropologie a etnologie popisuje mravní hodnoty obecně platící ve společnosti. • Metaetika analyzuje etické pojmy a etické uvažování. • Autonomní etika se zabývá otázkou svědomí a svobody. Morálka vychází z lidského subjektu. Jejím možným protipólem je heteronomní etika, která vyvozuje mravnost pouze za zákona, případně z náboženství. • Etika odpovědnosti sleduje člověka v kontextu ostatního světa, nezabývá se pouze člověkem a lidskými vztahy, ale řeší vztah člověka jako takový. K budoucnosti, přírodě i k Bohu. • Aplikovaná etika zahrnuje aplikaci etické reflexe v praktických případech. Její součástí je profesní etika, které se věnuje tato práce. Reflektuje etické aspekty různých pohledů a problémů, které vznikají v rámci určitých povolání.

2.1

Vymezení pojmu etika

Z pohledu etymologie je slovo etika odvozeno z řeckého slova ethos, jež má několik významů. Jako množné číslo se dá přeložit jako bydliště, obydlí, vlast, dále může vyjadřovat zvyklosti, obyčeje, mravy, obvyklé chování člověka. Označuje mravní vědomí člověka, mravní smýšlení, morálku nebo charakter. Různé významy slova ethos jsou spjaty s různými vývojovými etapami lidské společnosti. „Mravní principy, ethos či morálka se na počátku lidských dějin koncentrují převážně na zvyky, na prakticky potřebné a účinné normy chování, které respektují spíše objektivní potřeby životního procesu uvnitř společnosti než vnitřní, subjektivní, prožívané potřeby jedince. Zrod tohoto ethosu vyplývá z univerzální vzájemné závislosti lidí, z jejich odkázanosti jednoho na druhého. Dříve než 11

se mravní principy, kategorie, hodnoty a normy staly zvláštním předmětem filosofického zkoumání, dokonce dřív než vznikla sama filosofie, hrály etické problémy významnou úlohu v životě a myšlení lidí, protože zasahovaly všechny. „Subjektivní mravní vědomí se utváří a dotváří pod vlivem rozvíjejícího se racionálního zasahování do přírodní i společenské skutečnosti a výchovou.” (Semrádová 2009, s. 6, 7) Etika vyplývá z každodenního života, vytváří obecný základ otázky: Co máme činit? Nedefinuje však ono co, definuje kritéria, pomocí nichž to lze poznat. (Hartmann 2002) Jednotlivé etické teorie se v některých přístupech mohou lišit nebo dokonce mezi sebou polemizovat. Úlohou etiky ale není direktivně nařizovat, etické teorie nenabízejí ani jednoznačné tvrzení. Nabízejí pouze možnost pohledu na konkrétní problematiku, kterou můžeme i nemusíme akceptovat. 2.1.1

Vybrané pojmy v etice

Etika jako souhrn norem vyjadřující názory společnosti na chování a jednání jejich členů zahrnuje řadu úzce provázaných pojmů, které se dají strukturovat podle základních výše jmenovaných přístupů v etice. Termíny jako hodnota, morálka, dobro a zlo, svoboda, svědomí, jimž se věnuje kapitola o vybraných pojmech v etice, jsou podstatou samotné etiky. Tato práce se však zabývá profesní etikou učitelství, a proto budou základní etické pojmy doplněny v následujících kapitolách o výrazy profesní etika, morálka učitele a souvisejícími pedagogickými tématy. 2.1.1.1

Morálka

Morálka je považována za tradiční etický problém. Z pohledu etiky je kladena otázka o původu a podstatě morálky, funkci morálky a jejího vztahu k právu. Autonomní etika vychází z vnitřní svobody a odpovědnosti jedince. Předpokládá, že morálka vznikla jako soubor vyšších instinktů zabezpečujících přežití, které provázely člověka od pravěku a které se postupem času generalizovaly do souboru morálních pravidel a principů. Zdroj morálky vyplývá ze společenských vztahů, vnějších i vnitřních vlivů. Heteronomní etika v otázce původu morálky nevychází na rozdíl od autonomní etiky z empirických poznatků. Definuje morálku jako „tendenci pohlížet na povinnost a k ní příslušející souvislosti nezávisle na okolnostech, v nichž se jednotlivec nachází.” (Vacek 2008, s.19)

12

Podle etnologie vzniklo právo ze společenského mravu a morálky, které společnost začala vymáhat prostředky státní moci. Vztah morálky a práva souvisí s jejich definicí. I. Semrádová popisuje, že morálka může být: • akumulovaná životní zkušenost, která vyúsťuje v životní moudrosti • škola výchovy člověka a výuky ctnosti • vykonávání Božích přikázání • nejvyšší slast, uspokojení jedince z vlastního chování a jednání • nejjistější a nejkratší cesta dosažení štěstí • služba ideálu ctnosti • vykonávání povinností • požadavek společenského prospěchu • vykonávání povinností • nástroj zachování pořádku ve společnosti • zabezpečování poctivosti ve vzájemných lidských vztazích • požadavek společenského prospěchu • dosažení vlastního individuálního prospěchu • vnější společenská instituce, která člověku ukládá nutné povinnosti • způsob omezování zvířecích instinktů v člověku „Každý v těchto přístupů se blíží některému z projevů morálky, ale o žádném nelze říci, že problematiku vyčerpává, což je dáno tím, že morálka se vyznačuje výrazným funkčním pluralismem a není lokalizovatelná do jedné přesně vymezené oblasti lidské činnosti” (Semrádová 2004, s. 8) Morálka je tedy specifickým způsobem osvojování světa. Morálka vychází z latinského slova moralitas, které v překladu znamená správné chování. Předpokládá správné chování ve společnosti, které je ale na rozdíl od práva soudně nevymahatelné. Cílem práva je upevnění příslušného sociálního celku, zajištění jeho řádu a dosažení právní jistoty v duchu příslušného právního řádu. Tento cíl je zřejmý tam, kde se jedná o trestnou činnost nebo kde je právní spor, který bude podle zákona vyřešen. Ačkoliv právo vychází z morálky, jejich entity mají odlišná pravidla. Základním rozdílem je sankce za porušení normy. U porušení právní normy přichází státem vymáhaný trest. Při porušení morální normy, kromě případného tlaku společnosti, sankce nehrozí. Dalším rozdílem mezi morálkou a právem je, že morálka vychází z dlouhodobých zvyklostí, je tedy vytvářena postupně a není možné ji upravovat a měnit jako zákon. Z toho plyne, že vztah mezi morálkou a právem může být v souladu, tedy že právní norma 13

stanovuje přesně to, co morální norma. Nebo v nesouladu, když je zákonem požadováno něco, co odporuje morálce. 2.1.1.2

Dobro a zlo

Pojem dobra a zla je otázkou etického dualismu: „Svět je výsledkem zápasu dobra a zla a místem jejich trvalého střetávání” (Sokol 2010, s. 142) Ačkoliv myšlenka dualismu vychází historicky z východní filozofie, otázka dobra a zla se vyskytuje i v biblických textech vedle dalších pojmů jako je život a smrt, nebo světlo a tma. V kontextu etiky však rozeznáváme dobro a zlo v oblasti jednání podle A. Anzenbachera takto: • Jednání je morálně dobré tehdy, je-li jeho určujícím důvodem čistá rozumová forma mravního principu jako taková. Při mravním jednání jsem motivován přímo mravním zákonem. Jednám takto, protože jsem toto jednání uznal ve smyslu kategorického imperativu za svou povinnost. Vlastním mravním motivem je tedy rozumový motiv jakožto motiv povinnosti. • Jednání je morálně špatné, je-li jeho určujícím důvodem motiv náklonnosti, který odporuje povinnosti. Konám pak něco, co chci (motiv náklonnosti), ale co bych konat neměl (motiv povinnosti) „Hlavní věcí v morální kvalitě jednání je otázka, co ovlivňuje vůli jednajícího. To, čím je jednání mravně kvalifikováno jako dobré nebo špatné, je vůle. Ta je motivována buď povinností, a pak je dobrá, nebo náklonností, jež je v rozporu s povinností, a pak je špatná.”(Anzenbacher 1994, s. 69) Morální zlo vzniká tím, že člověk ve svém jednání záměrně nerespektuje mravní zákon. Morální dobro, pokud vychází z přirozenosti, se stává povinností a hledání dobra pak patří k základním hodnotám člověka. Jelikož je ale přítomnost morálního zla v lidském jednání evidentní, zamýšlí se etika podle M. Podzimka nad jejich původem: • V porušenosti přirozenosti, tedy že nedostatek morálního dobra vznikl vývojovou vadou člověka, která je pramenem amorálního jednání, jako je sobectví. • V kolektivním nevědomí, které je uloženo v paměti lidstva a jedinec je skrze něj determinován nejen k morálnímu dobru, ale i k morálnímu zlu. • V myšlence Video meliora proboque deteriora sequor „Vidím dobro, schvaluji je, avšak sleduji zlo.” (Podzimek 2010, s. 26) Oblast dobra a zla se tedy člověka v jeho jednání týká bytostně. Vychází z jeho potřeby a přirozenosti. Jejich formální definici je ovšem potřeba doplnit o jejich obsahové určení, které označuje lidské svědomí. 14

2.1.1.3

Svědomí

Mravní dobro se dá charakterizovat jako to, co je ve shodě se svědomím a mravní zlo je to, co svědomí odporuje. Ve svědomí se určuje konkrétní povinnost, na níž se rozhoduje mravní kvalita vůle nebo smýšlení. „Když mravně hodnotíme lidské jednání, vždy předpokládáme, že jednající osoby dospěly k užívání rozumu a že poznávají rozdíl mezi dobrem a zlem. To může znamenat dvojí: • Předpokládáme, že každý ví, co je dobré a co je špatné, alespoň ve všeobecném smyslu. To nevylučuje, že v jednotlivém případě lidé mohou mít o dobru a zlu zcela rozdílné názory. • Předpokládáme také, že každý rozhodně ví, že dobro je nutno konat a zlo nekonat. Jde tu o vědomí, že mravní nárok dobra má povahu nepodmíněné závažnosti. Toto všeobecné poznání dobra a zla, které spontánně a samozřejmě předpokládáme ve styku s lidmi, označujeme jako svědomí.” (Anzenbacher 1994, s. 14) Sokrates nazval svědomí vnitřním hlasem, který říká člověku, co má dělat. Mravní principy jsou volené jednotlivcem na základě jeho svědomí. Jsou individuálním zájmen člověka, měly by ale odpovídat i společenské morálce. 2.1.1.4

Hodnota

Každý člověk si má na základě svého svědomí a ostatních vlivů určit hodnoty, podle kterých bude směřovat své činy. „Není podstatné, zda si člověk svůj hodnotový žebříček uvědomuje, či jedná intuitivně. „ Čím je hodnotový systém ucelenější, tím větší vliv může mít na jeho chování.” Podle P.Vacka by měl hodnotový systém odpovídat následujícím požadavkům: • Musí být vnitřně celistvý, v souladu s celou osobností i s dalšími osobnostními charakteristikami jedince. • Má být realistický a do určité míry dynamický. • Měl by jedinci přinášet uspokojení. „Hodnotový systém je dlouhodobě utvářen vnějšími a vnitřními vlivy během více či méně složitého ontogenetického vývoje. Do individuální struktury hodnot se promítají zvláštnosti každého jedince dané jeho pohlavím, věkem, rodinným zázemím, dosaženým vzděláním a profesí.” (Vacek 2008, s. 102, 103) Hierarchie lidských hodnot se dá podobně řadit jako Maslowova pyramida potřeb. Hodnoty jedince jdou v řádu, který určil Max Scheler takto:

15

• Hodnoty příjemného a nepříjemného. Nejnižší stupeň hodnot, rozlišuje příjemné a nepříjemné ve smyslu motivace libosti a nelibosti • Hodnoty vitálního cítění. Vyšší řád hodnot ve smyslu životního pocitu, rozlišení co je vznešené a co ne. • Hodnoty duchovní. Sem patří některé morální hodnoty, právní a estetické hodnoty. • Hodnoty posvátna a neposvátna. Nejvyšší stupeň hodnot, obsahuje náboženské hodnoty, ale i mravní hodnoty, které na rozdíl od jiných hodnot implikují povinování. „Cítím-li nějakou mravní hodnotu, cítím také, že má být uskutečněna.”(Anzenbacher 1994, s. 213) Hodnotou se ve filosofii a etice se vyjadřuje to, co člověk hodnotí. Na rozdíl od dobra a zla nemá hodnota absolutní povahu - připouští stupňování ve smyslu dobré, méně dobré atp. Člověk musí neustále hodnotit a vyhodnocovat, i když nemusí pokaždé vědět, co je dokonale dobré nebo špatné. 2.1.1.5

Svoboda

Z Listiny základních práv a svobod vyplývá, že svoboda je nezákladnější lidská hodnota. Je to možnost a schopnost jednat podle své vůle a nést za to adekvátní odpovědnost. Autonomní etika, vycházející z autonomie svobody a svědomí jako základního morálního pilíře říká, že mravní autorita vychází ze svobodného člověka. V etice a morálce jsou otázky svobodné vůle a z ní plynoucí zodpovědnosti neustálým předmětem úvah. Vzniklo mnoho názorů na svobodnou vůli člověka a jeho mravní zodpovědnost. Jeden z názorů popisuje M. Podzimek „Do jaké míry je člověk ve svém jednání svobodný? Pokud je totiž svobodný, pak je také odpovědný a naopak, pokud je svoboda iluzí, není člověk také schopen morálního zla.” Co se týče pojmu svoboda, je třeba rozlišovat mezi: • Svobodou vnější, která umožňuje nebo znemožňuje konat. • Svobodou vnitřní, znamenající svobodu od nutnosti jednání. Vnější formou svobody, kdy člověk není kvůli psychické či fyzické indispozici schopen svobodně jednat, se etika zabývá na úrovni práva a lékařské vědy. „V případě vnitřní svobody se však nacházíme v samotném středu morality. Tato svoboda se také nazývá svobodou volby. Je tedy součástí lidského já. „Člověk má možnost buď jednat či nejednat, nebo jednat tak či jinak. Svoboda volby určuje odpovědnost člověku za své činy a nutí ho, aby i v tomto kontextu o ní uvažoval.“ (Podzimek 2010, s. 31, 32)

16

3 SPOLEČENSKÉ NORMY A MRAVNÍ NORMY Společenské normy jsou souborem společensky žádoucího chování. Základní rozdělení společenských norem se dělí na: • sociální normy, udávající standard sociálního chování ve společnosti. Obsahují složky všech ostatních norem. • právnické normy, které jsou závazné, vydávané a vymahatelné státem. • náboženské normy, jež rozdělují chování na hříšné a ctnostné. Jednání proti těmto normám vyvolává sankci v podobě hněvu Vyšší moci. • zvykové

normy,

které

představují

zvyky,

konvence,

tradice,

obyčeje.

Charakteristické je jejich dlouhodobé dodržování ve společnosti. Patří sem například etiketa, zásady slušného a neslušného chování. • morální normy, hodnotící lidské a společenské jednání jako morální, nebo amorální, mravní či nemravné podle etických dvoupólových kategorií, čestnosti a nečestnosti, dobra a zla, spravedlnosti a nespravedlnosti. (Večeřa, Urbanová 2002, s. 150166) Morální, nebo také mravní norma je nevyslovený požadavek na lidské jednání ve vztahu k druhým osobám a okolnímu světu. V předešlých kapitolách je zmíněno, že dodržování mravních norem je právně nevymahatelné a člověka zavazuje pouze v jeho svědomí. Aby mohl jedinec splňovat společenskou mravní normu, musí tomu předcházet jeho vlastní mravní vývoj.

3.1

Koncepce morálního vývoje a jeho etické aspekty

Dobro je to, co těší a uspokojuje. Zlo pak představuje něco, co je vnímáno jako neuspokojující a nežádoucí. Teoretický základ ve zkoumání dobra a zla dal vzniknout etice, jejímž předmětem jsou hodnotící soudy, které rozlišují dobré od zlého. „Kategorie dobrého a zlého, správného a nesprávného, morálního a nemorálního byly a jsou nahlíženy nicméně z různých hledisek. A je zcela přirozené, že nezůstaly stranou pozornosti psychologů a pedagogů.” Etické koncepce v přístupu morálního vývoje jedince se dají rozdělit do tří kategorií podle M. Hoffmana: • model dědičného hříchu, který předpokládá co nejčastější výchovné zásahy ze strany dospělých do života dítěte. • model vnitřní čistoty deklaruje, že člověk je vnějšími vlivy spíše narušen a proto by měl být vliv okolí v jeho raném období vývoje minimalizován.

17

• koncepce tabula rasa je postavena na úvaze, že člověk se rodí jako „nepopsaný list papíru” a vnější okolí jej teprve musí zformovat. (Vacek 2011, s. 9) Morální vývoj souvisí se samotným vývojem člověka od dětství do dospělosti. Z pohledu vývojové psychologie se morálka podle amerického psychologa L. Kohlberga rozděluje do třech stádií: • prekonvenční úroveň morálky První stádium popisuje období, kdy nemá jedinec vyvinutý smysl pro morálku, jeho chování je tvarováno formou odměny nebo trestu. Dochází k uvědomění si vlastního zájmu, nikoli však zájmu druhých. Druhé stádium orientuje zájem člověka na normy vtažených skupin, řídí se tím, že správné je to, co za správné považují ostatní. Důvodem pro správné jednání je sloužit vlastním potřebám a zájmům. Jedinec si uvědomuje, že i ostatní sledují své vlastní zájmy, které se mohou dostat s jeho zájmy do konfliktu. • konvenční úroveň morálky Třetí stádium udává potřebu být dobrým ve vlastních očích i v pohledu okolí. Člověk žije podle očekávání druhých ve společenské nebo sociální roli, která mu přísluší. Čtvrté stádium se orientuje na zákon, řád a respektování společenského systému. Správné chování znamená plnit svoje povinnosti, prokazovat respekt autoritě a podporovat pravidla společnosti. Tyto pravidla a normy jsou chápány jako neměnné. Norma je upřednostněna i před vlastním svědomím. • postkonvenční úroveň morálky Páté stádium nastoluje vědomí toho, že lidé zastávají široké spektrum hodnot a že platnými normami nemusí být jen univerzální pravidla a řád. Cílem člověka je hájit dobré zájmy a hodnoty bez ohledu na názor většinové společnosti. Důvodem správného jednání je zachování obecného blaha a lidských práv podle hesla zákon vznikl pro člověka, ne člověk pro zákon. Šesté stádium je orientace na obecné etické principy a vlastní svědomí. V tomto stadiu morálního vývoje jedinec jedná v souladu s vyššími principy, mezi které patří respektování hodnot lidského života, rovnost lidí, svoboda, důstojnost a právo vyjádřit svůj vlastní názor. (Vacek 2008, s. 26-30) Každému vyššímu stádiu vývoje morálky člověka musí předcházet dosažení nižšího stupně. Schéma vývoje morálky odpovídá fázím vývoje člověka od dětství, přes dospívání až k dospělosti. Morální vývoj člověka může být pozitivně podněcován vnějším okolím, například ve škole. Pokud se žáci zúčastňují řízených diskuzí o morálních otázkách, začínají přemýšlet na vyšší morální úrovni. 18

Z pohledu této práce je podstatné si uvědomit, že vývoj morálního jednání jedince formují okolní vlivy. V nejranějším stádiu je jedním z hlavních vlivů škola a její představitel - učitel. Jak vyplývá z výše uvedeného, etické aspekty jako je dobro, morálka, svědomí, svoboda se začínají objevovat až ve vyšších stupních morálního vývoje. Je tedy úkolem a velkou zodpovědností učitele, aby mravní vývoj dětí vedl a korigoval v mravní výchově. Je ovšem třeba podotknout, že aby mohl pedagog tuto funkci zastat, musí mít sám osvojen nejvyšší systém hodnot v nejvyšším stádiu morálního vývoje. Ústředním tématem práce je polemika o etickém kodexu v učitelské profesi a vyvstává otázka, jestli kodex, který by říkal, jak se má učitel eticky chovat, opravdu naplní svoji funkci, když je nyní zřejmé, že učitel by měl zastávat nejvyšší morální hodnoty z podstaty své profese.

3.2

Etické hodnoty v hodnotové orientaci

Jestli-že platí, že učitel by měl vézt děti k dosažení mravních norem, škola obecně by měla vychovat k hodnotám. Každá společenská formace ovlivňuje hodnotovou orientaci nové generace. Hodnoty se odvíjejí od stupně vyspělosti společnosti, ekonomických, politických a kulturních podmínek a jedinec si je osvojuje v procesech záměrné socializace - výchovou nebo procesem nezáměrné socializace - působením společenských zvyklostí. (Dorotíková 2003, s. 90) „Hodnoty jsou tím, díky čemuž vše, co má na nich účast, je takové, jaké je - totiž hodnotné.” (Hartmann 2002, s. 145) Hodnotová orientace společnosti by měla odrážet cíle etických hodnot jako je morálka, dobro, svobody, svědomí a čest, což někdy může být v rozporu. „Krize současné západní civilizace a současných systémů výchovy a vzdělávání má základ v krizi hodnotových soustav, v krizi hodnocení. Tato krize ani tak nespočívá v nedostatku příslušných hodnotících norem, jako spíše v úpadku jejich znalosti, pochopení významu, porozumění a vážnosti, a následkem toho přirozeně v neprostém nedostatku pocitu jejich závaznosti. Přitom hodnotová nejistota v generaci vychovatelů vyvolává nechtěně hodnotový nihilismus u generace vychovávaných. „Zpochybněn je zejména ethos, morální řád našeho života, který se vyvíjel od nejzazších počátků existence člověka na Zemi. Podstata ethosu spočívá v omezení egoismu jedince a jeho pudu po sebeuspokojení v zájmu péče o rodinu, rod, obec, klan, kmen, vlast, národ, lidstvo.” (Blížkovský 1999, s. 25)

19

„Etika a její hodnoty jdou ruku v ruce s edukací. Jsou mechanismem, který přiměje jednotlivce k osvojení si a následné aplikaci určitých typů chování, aniž by bylo zapotřebí vnějšího vymáhání těchto vzorců chování. Jednotlivec si totiž takovéto typy chování již dříve osvojil, přijal je za vlastní, a tak je považuje za jediné správné.” Vzdělávací proces tedy zahrnuje i formování sociálních dovedností a etických hodnot jednotlivce. (Kolektiv 2011, s. 29)

20

4 ETIKA POVOLÁNÍ Profesní etika je součástí aplikované etiky. Jedná se o disciplínu praktické filozofie, která se zaměřuje na zkoumání morálky v dané situaci. „Rostoucí zájem o etickou problematiku určitých profesí souvisí s poznáním, že k výkonu některých povolání je nutný - vedle profesní kvalifikace, dovedností a návyků, které pracovník získává v důsledku odborné přípravy na své budoucí zaměstnání - ještě zvláštní osobní vztah, hluboká vnitřní angažovanost na zvolené profesi. S tím souvisí i cílená reflexe hodnot, které tato povolání představují a o něž usilují.” Nemusí však jít pouze o vyšší etické hodnoty, může jít o hodnoty kultivovaného chování, správného myšlení, sociálního cítění, nebo slušného vyjadřování. „Životní povolání je zvláštní modus profese, která je spojována s posláním, službou, stavovským myšlením - s tím, co se někdy v řeči etiky nazývá étosem povolání. Člověk se v něm seberealizuje, prožívá ho jako svůj osud. Takováto profese má obvykle jisté mravní charisma, jímž na sebe upozorňuje a které zakládá její společenskou prestiž.” (Dorotíková 2003, s. 30)

21

5 PROFESE UČITELE A ETIKA UČITELSTVÍ Profesní aktivity učitele, skládající se z dovedností jako je výběr obsahu výuky, didaktické transformace učiva a jeho následné interpretace, hodnocení výsledků žákovy učební činnosti, se u učitele předpokládají stejně jako komunikační, řídící a organizační dovednosti. Z právního hlediska je profesní aktivita „výpočet a rozbor aktivit učitele, které můžeme považovat za jeho profesní činnost. Jsou mimo jiné obsaženy v různých právních dokumentech (legislativní podklad) a také ve vnitřních normách školy, které z legislativy závazně vyplývají.” (Solfronk a kol. 1999, s. 14) „Charakteristické pro dále uváděný rozbor a popis profesních učitelských aktivit je jejich obecnost a s tím související formulační neurčitost. To dává na jedné straně možnost široké učitelské působnosti (a kompetenci), na druhé straně znesnadňuje možnost určit jednoznačně míru odpovědnosti.” (Solfronk a kol. 1999, s. 14) Pedagogická teorie doplněná o další koncepce humanitních věd si pokládá otázky, jež směřují k učitelským kompetencím skládajících se z řady aspektů, jako je řízení výuky, komunikativní dovednosti, druh interakce s žáky, míra odbornosti, ale i třeba z osobnostního profilu učitele. „Málo si však kladou jednoduchou otázku za co je učitel jako profesionál placen, za co odpovídá a jaká je jeho rozhodovací pravomoc.” (Solfronk a kol. 2000, s. 18) Učitelská profese patří mezi vztahová povolání. Tento název označuje profese, které jsou bezprostředně zaměřeny na člověka. Kromě učitelů to jsou soudci, novináři, lékaři atp. „Vztahová povolání jsou obvykle mimořádně náročná pro specializovanou přípravu, vždycky však na osobní předpoklady. Skutečnost, že ovlivňují myšlení a jednání druhých, z nich činí povolání náročná na vědomí mravní závažnosti profesních rozhodnutí a odpovědnost.” (Dorotíková 2003, s. 31)

5.1

Problémy pedagogické profese

Úlohou této kapitoly je nástin některých problémů, se kterými se potýká dnešní učitel a školství jako celek, pro následnou definici etického kodexu, který by se mohl v budoucnu etablovat v českém prostředí. Etika učitelské profese se nezabývá pouze výkonem povolání pedagoga, musí nahlížet i na problémy, které jsou s prací učitele spojené. Základním problémem je samotné postavení učitele ve společnosti. Co determinuje prestiž učitele a vzdělání v dnešní společnosti? „Mnozí učitelé se podceňují. Vnitřně vědí, 22

že jejich povolání je důležité, ale bývá to spíše pocit než výsledek analýzy, a proto si tím nejsou jisti a často si myslí, že je společnost nedoceňuje nebo dokonce přezírá jako druhořadou profesi.” (Solfronk a kol. 1999, s.34) Významnost učitelské profese se ve srovnání s ostatními profesemi hodnotí velmi vysoko. Vysokoškolský učitel stejně jako učitel základní školy se ve výzkumech prestiže povolání drží konstantně na předních místech mezi dalšími profesemi jako je lékař, vědec, ředitel, advokát, nebo ministr. Dojem ztráty prestiže povolání učitele vychází z problémů celého školského systému, označovaného jako krize školy. (Urbánek 2005, s.55) Dalším problémem týkajícím se učitelstva je nekonzistentní vládní systém, který se v poslední době mění častěji než jednou za 4 roky. Změna vlády s sebou přináší i změny ve vzdělávací politice, které, ačkoli mohou být dobré, nemají dostatečně dlouhou životnost, protože další garnitura je zase smete ze stolu. (Proti vládním zvratům v oblasti školství se snaží zatím aktivně bojovat organizace EDUin kampaní Česko mluví o vzdělávání, která bude zmíněna v kapitole o učitelských sdruženích.) Aktuálním problém učitelství je otázka dostatečné a odpovídající vzdělanosti. Aby mohl pedagog vykonávat svoji profesi, musí mít podle zákona o pedagogických pracovnících vysokoškolské vzdělání. Jedná se tedy o vysoce kvalifikovanou profesi. Ačkoliv stát požaduje vysoký stupeň vzdělání, praxe je taková, že je stále velký podíl pedagogických pracovníků, kteří zastávají místo učitele bez odborné způsobilosti. To je zapříčiněno tím, že před zákonným ustanovením stupně vzdělanosti učitelů mohli vykonávat povolání učitele i lidé se středoškolským vzděláním a nový systém ještě nestačil přimět tyto pracovníky se dovzdělat, případně odejít z místa učitele na pozici jiného pedagogického pracovníka, který nepotřebuje vysokoškolské vzdělání, nebo opustit úplně školství. Souvisejícím problémem je, že kvůli nedostatečné pedagogické kapacitě na školách vyučují pedagogové předměty, na které nejsou aprobovaní a neexistuje tak záruka kvality vzdělávání. Ve výčtu problémů profese učitele je potřeba zmínit i stárnutí pedagogických sborů, které není zapříčiněno nedostatkem absolventů pedagogických škol, ale jejich uplatňováním mimo školství, a to z důvodu náročnosti časové, profesní i psychické učitelského povolání za neadekvátní finanční ohodnocení. S nízkými platy ve školství úzce souvisí i feminizace učitelských sborů. (Solfronk a kol. 1999)

23

5.2

Ideální učitel Existuje vůbec ideální učitel? „Použijeme-li termín ideální vlastnosti, míníme tím,

že tyto vlastnosti se blíží určitému stupni dokonalosti. Představa učitele jako určitého vzoru sehrává roli již v procesu přípravy studentů na životní dráhu.” Na ideál vlastností učitele je třeba nahlížet hypoteticky, protože žádný učitel není a nemůže být ideální. Učitel by měl být dosti dobrý, měl by znát své nedostatky i nedostatky svých žáků, být schopný nadhledu, tolerance a zlepšování své činnosti na základě rostoucí zkušenosti. (Dorotíková 2003, s. 65) Podle S. Dorotíkové by měl dosti dobrý učitel splňovat tyto předpoklady: • mít rád děti a mládež a být s nimi schopen komunikovat • být dobře informovaný • být flexibilní • být optimistický • představovat morální vzor a model rolového chování • být schopen převádět teoretické poznání v praxi • být důsledný • být jasný a stručný • být otevřený vůči druhým a světu • být trpělivý • být vtipný • být dostatečně sebejistý • projít pestrou přípravou na profesní dráhu • být vhodně upraven a dodržovat zásady osobní hygieny (Dorotíková 2003)

24

6 PROFESNÍ SDRUŽENÍ A JEJICH ETICKÉ KODEXY Profesní etický kodex je dokument, který upravuje z etického pohledu konkrétní pravidla práce v jednotlivých profesích, nebo organizacích.

6.1

Organizace sdružující profese

Pro uvedení do problematiky etického kodexu jako takového je třeba v první řadě ujasnit, že aby vůbec nějaká profese mohla mít svůj etický kodex, musí být sdružená v nějaké formaci, jako je organizace, sdružení nebo komora. Klíčová je totiž vymahatelnost etického kodexu. V kapitole o společenských normách jsou popsány rozdíly mezi právními a morálními normami. Vyplývá z nich, že za porušení morálních norem hrozí neformální sankce okolí, kdežto u porušení právní normy vymáhá sankci stát. Od této myšlenky se bude odvíjet i popisování institucí uskupujících různé profese. Organizace, které sdružují profese, se dělí na státem zřízené komory a v legislativě nezakotvená profesní zřízení. 6.1.1

Organizace s povinným členstvím

Státem regulované profesní komory: • Česká advokátní komora • Česká komora architektů • Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě • Exekutorská komora • Komora auditorů ČR • Komora daňových poradců ČR • Komora patentových zástupců • Notářská komora ČR • Česká lékárnická komora • Česká lékařská komora • Česká stomatologická komora • Komora veterinárních lékárníků ČR Komory dbají, aby členové komor vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komor. Zaručují odbornost svým pracovníkům a potvrzují splnění všech podmínek k výkonu povolání. Posuzují a hájí práva a profesní zájmy svých členů, chrání profesní čest svých členů a vedou seznam členů. Jsou 25

oprávněny uplatňovat disciplinární pravomoc v rozsahu stanoveném zákonem, vyžadovat od svých členů doklady spojené s výkonem povolání, vyjadřovat se k podmínkám a způsobu dalšího vzdělávání svých členů, účastnit se provádění specializačních zkoušek, vydávat pro členy závazná stanoviska k odborným problémům vykonávání své profese, vykonávat další činnost, pokud tak stanoví zvláštní zákon (zákon č. 220/1991 Sb.) Členství ve státem zřízených komorách je až na výjimky povinné, sdružuje tedy všechny jednotlivce vykonávající vybrané povolání do jednoho celku. Komora má tyto orgány: • valnou hromadu členů komory • presidium • dozorčí komisi • disciplinární komisi • zkušební komisi Úlohou komory je podpora zájmů jejich členů, poskytování informací, průběžné vzdělávání členů. Komora garantuje kvalitu profese, protože ji může regulovat. Specifika jednotlivých komor spočívají v charakteru a odlišnostech jednotlivých profesí, a proto je každá komora ošetřena svým vlastním zákonem, který definuje za jakých podmínek může člen komory své povolání vykonávat a jaké musí splnit nároky. Jako příklad lze uvézt, že o členství v České lékařské komoře (lékárnické, stomatologické i veterinární) musí zažádat absolvent medicíny, který chce nastoupit do praxe a pakliže se stane členem, může se stát lékařem. U České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě může o členství zažádat jednotlivec, který vystudoval stavební inženýrství po minimálně tříleté praxi v oboru stavebnictví a po složení zkoušky na autorizovaného inženýra. Podobně to funguje i u Komory auditorů nebo České advokátní komory. Povinnost členství v komorách je důležitá kvůli vymahatelnosti pravidel profese, která komora vyžaduje. Ať už se jedná o pravidla etiky profese na základě etického kodexu nebo jiná pravidla. V případě porušení těchto pravidel zasahuje disciplinární komise, která může udělit členovi sankci nebo jej v krajním případě vyloučit z komory. Pro takového člověka to znamená, že nesmí vykonávat svoji profesi.

6.1.2

Organizace s nepovinným členstvím

Dříve, než se dobereme k organizacím a institucím sdružujícím profese s dobrovolným členstvím, je zapotřebí zmínit, že existují ještě dvě státem zřízené komory, 26

které ale nemají povinné členství. Jedná se o Agrární komoru a Hospodářskou komoru. Tyto komory sdružují a podporují podnikatelské aktivity svých členů a připomínkují změny v podnikatelské legislativě. Pro členy, kteří do komor dobrovolně vstoupí, potom platí práva a povinnosti člena komory, které jsou definovány v zákoně o hospodářské a agrární komoře. (zákon č. 301/1992 b.) Druhé ze základních rozdělení je profesní sdružení fungující na bázi dobrovolnosti. Není pravdou, že na tato sdružení úplně zákon nepamatuje. O organizacích, které sdružují občany (i do profesních formací) mluví zákon o sdružování občanů (zákon č. 83/1990 Sb.). Profesní sdružení je z pohledu zákona občanským sdružením. Občané mohou zakládat spolky, společnosti, hnutí, kluby nebo odborové organizace. Zákon říká, že nikdo nesmí být nucen ke sdružování a v případě členství může svobodně vystoupit. Práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení. Sdružení vzniká registrací na Ministerstvu vnitra. (zákon č. 83/1990 Sb.) Profese se sdružují do organizací z podobných důvodů jako státem řízené komory. Mají za cíl sledovat, podporovat a hájit společné kulturní, profesní a ekonomické zájmy, šířit informovanost a dodržovat etiku povolání. Jako příklad uvádím jen několik málo profesních sdružení, protože těchto organizací v České Republice funguje nespočet. • Syndikát novinářů • Potravinářská komora • Realitní komora ČR • Komora geodetů a kartografů • Profesní komora požární ochrany • Česká filmová komora • Komora projektových manažerů • Komora záchranářů • Česká komora tlumočníků znakového jazyka

6.2

Vybrané profesní etické kodexy

V předcházejících kapitolách jsme si vyjasnili, že aby nějaká profese mohla mít svůj vlastní etický kodex, musí být sdružená do nějakého uskupení, kontrolovaného a regulovaného více či méně zákonem. „Profesní kodexy vycházejí z obsahu povolání, která zásadním způsobem utvářejí a modifikují lidské životy, jejichž výkon může ovlivnit kvalitu lidského života, popř. jeho další existenci. „Pokud se snažíme vysledovat určité znaky profesních etik, pak tím 27

naznačujeme, že by tyto etiky dokázaly vyřešit všechna profesní dilemata a vyvstávající otázky dané profese. Jsou ale vždy pokusem o zmapování zásadních motivů profesní činnosti, spojených s etickým rozhodováním a naznačením etických propastí, do nichž eticky nevyspělý profesionál může spadnout. Utváření etických kodexů je spjato s tradičními etickými tématy a je modifikováno soudobými diskusemi v etice. Soubory hodnot a norem jsou utvářeny podle významu a důležitosti, které mají při výkonu profese.”(Semrádová 2004, s. 28, 29) 6.2.1

Etický kodex lékaře

Etický kodex lékaře v obecných ustanoveních říká, že „stavovskou povinností lékaře je zdraví jednotlivce i celé společnosti v souladu se zásadami lidskosti, v duchu úcty ke každému lidskému životu od jeho počátku až do jeho konce a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince. Úkolem lékaře je chránit zdraví a život, mírnit utrpení a to bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, náboženské vyznání, politickou příslušnost, sociální postavení, sexuální orientaci, věk, rozumovou úroveň a pověst pacienta či osobní pocity lékaře. Lékař má znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon povolání a tyto dodržovat. S vědomím osobního rizika se nemusí cítit být jimi vázán, pokud svým obsahem nebo ve svých důsledcích narušují lékařskou etiku či ohrožují základní lidská práva. Lékař uznává právo každého člověka na svobodnou volbu lékaře.” (Etický kodex lékaře 1991) Články kodexu: • Lékař a výkon povolání • Lékař a nemocný • Vztahy mezi lékaři • Lékař a nelékař Celý etický kodex lékaře viz příloha č.1 6.2.2

Etický kodex novináře

„Komise pro etiku vydává obecná doporučení, konkrétní stanoviska i odsudky k jednotlivým případům porušení novinářské etiky jako nedílné součásti novinářské profesionality, při respektování svobody slova, projevu a tisku a práva občana na informace.

28

„Komise pro etiku je činná na území České republiky. Závěry, které činí, se týkají novinářů všech veřejně právních i soukromých médií, členů i nečlenů Syndikátu novinářů ČR. Základním dokumentem je jí při tom etický kodex novináře schválený valnou hromadou Syndikátu novinářů ČR.“ [online]1 Etický kodex syndikátu novinářů je platný od roku 1994 a je závazný pro členy. K jeho dobrovolnému dodržování vyzval Syndikát novinářů všechny české novináře bez ohledu na jejich členství v syndikátu. (Etický kodex novináře 1994) Etický kodex novináře se zavazuje, že bude hájit: • Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace • Požadavky na vysokou profesionalitu v žurnalistice • Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšující autoritu médií Celý etický kodex novináře viz příloha č.2 6.2.3

Etický kodex člena potravinářské komory

„Člen Potravinářské komory České republiky je součástí nejvýznamnějšího podnikatelského uskupení zaměřeného na výrobu potravin a nápojů, které usiluje o zkvalitnění podmínek pro podnikání v tomto sektoru a které se v tomto sektoru významnou měrou podílí také na vědě a výzkumu. Etický kodex je standardem chování, který je vlastní každému, kdo je členem Potravinářské komory České republiky anebo se jím zamýšlí stát.” (Etický kodex člena Potravinářské komory 2010) Články profesního kodexu Potravinářské komory: • Profesionalita a čestnost • Odpovědnost • Sounáležitost • Chování v konkurenčním prostředí • Udržitelná výroba a spotřeba Celý etický kodex člena Potravinářské komory viz příloha č.3

1

Syndikát novinářů [online]. novinaru.cz/etika/kodex/

2014

[cit.

2014-05-06].

29

Dostupné

z: http://www.syndikat-

7 UČITELSKÁ

SDRUŽENÍ

A

ETICKÉ

KODEXY

UČITELŮ K problematice etického kodexu S. Dorotíková píše: „Učitelství jako jedna z nejstarších profesí nemá ve většině evropských zemí na rozdíl od jiných (lékaři, zdravotní sestry, sociální pracovníci, nejnověji u nás dokonce pěstouni) svůj psaný etický kodex, tedy soubor pravidel jednání (který vždy implicitně obsahuje i určité názory a postoje). Tento stav může na jedné straně vypovídat o pomalém procesu profesního sebeuvědomování učitelstva. Na druhou stranu také vzbuzuje pochybnosti, zda učitelství takový psaný kodex potřebuje, protože je již od svého zrodu mravní záležitostí a v průběhu dějin mělo dostatek času se ustálit.” (Dorotíková 2004, s. 48)

7.1

Sdružení učitelů

„Jedním z výrazných rysů svědčícím o míře profesionalizace určité profese je existence či neexistence profesních organizací. Mezi kritérii, která vymezují tzv. skutečné profese, se totiž, a to u různých autorů, objevuje požadavek existence profesní etiky a zajišťování jejího respektování příslušníky profese, přijímání do profese na základě pravidel, která si její příslušníci sami vytvoří, silný pocit soudržnosti uvnitř profesní komunity. Tyto požadavky by jen obtížně naplňovala profese, která nemá ustanoveny své profesní organizace.” (Solfronk a kol. 1999, s. 43) Abychom mohli dále rozvádět myšlenku etického kodexu v učitelství, je třeba se opět vrátit k profesním sdružením. Učitelstvo jako nejrozšířenější profese není nijak celistvě sloučeno do jednoho celku. V kapitole o profesi učitele a etice učitelství je definován učitel z pohledu školského zákona. Neexistuje však už zákon podobný zákonům o profesních komorách, který by učitele jakkoliv sdružoval. Učitelská sdružení existují a z pohledu legislativy mají stejnou váhu jako všechna ostatní profesní sdružení vzniklá podle zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů. Některá sdružení mohou mít akreditaci MŠMT k provádění vzdělávacích programů. Podobně jako je nesčetné množství profesních sdružení vzniklo i mnoho učitelských asociací, které zpravidla mají své etické kodexy nebo se etikou alespoň zabývají. Tyto organizace zastupují zájmy svých členů podle stupně školy, druhu školy, oblasti pedagogické práce nebo podle vyučovacích předmětů. Uvádím pro příklad některé z nich: • Asociace základních uměleckých škol ČR 30

• Asociace lesních mateřských škol • Asociace středních průmyslových škol ČR • Asociace ředitelů základních škol • Asociace ředitelů gymnázií • Organizace EDUin • APU - Asociace profese učitelství ČR • PAU - Přátelé angažovaného učení • SKAV - Stálá konference ve vzdělávání Všechny tyto učitelské profesní útvary mají společné to, že sdružují pedagogy a pedagogické pracovníky, kteří jsou stejně zaměření, aprobovaní nebo mají jiný společný zájem. Díky sdružení pak mohou prosazovat svoje společné cíle, věnovat se společné problematice, vzájemně se informovat, případně vydávat periodikum a podporovat další vzdělání svých členů. „Celkový pohled na školství, analýza jeho stavu, prognózy možného dalšího vývoje apod. jsou náplní zájmového sdružení NEMES - Nezávislá mezioborová skupina, která vedle učitelů sdružovala řadu odborníků pedagogů a psychologů. Vytvořila a publikovala vlastní představu postupných reformních kroků, které je potřeba uskutečnit pro zlepšení stavu českého školství.” (Solfronk a kol. 1999, s. 54) Dnes již zaniklá organizace NEMES vytvořila v devadesátých letech jako první komplexní projekt transformace školské politiky, vzdělávání a školy. Potřebu ústřední organizace, která by sdružovala všechny asociace, dokazuje existence Unie školských asociací ČR - CZESHA, sdružující více asociací. 7.1.1

Pedagogická komora

Otázka ústřední organizace - Pedagogické komory se v Čechách skloňuje už od devadesátých let, protože není profesní komora, která by hájila zájmy učitelů jako celku. Jedním z důvodů, proč projekt dosud nebyl zrealizován, je jeho dlouhá příprava a vysoká náročnost. Komplexnost a složitost problému spočívá v roztříštěnosti učitelské veřejnosti a v asociacích, které hájí hlavně svoje zájmy a nejsou schopny se domluvit na společných základech, které by si byly schopny prosadit. Dalším problémem vzniku Pedagogické komory je například ve srovnání s Lékařskou komorou definice postupů při výkonu profese. Nemoc a její léčba se dá exaktně diagnostikovat na rozdíl od cíle výuky, ke kterému se dá dojít mnoha různými postupy.

31

Pokud zůstaneme u srovnání s Lékařskou komorou, je jen těžko představitelné, jak by pedagogové, vzhledem k jejich množství, udržovali svoji profesní kvalitu a úroveň odbornosti jako lékaři, kteří procházejí náročnou certifikací a systémem atestací.

7.2

Etické kodexy učitelů

Stejně jako neexistuje jednotná organizace učitelů, neexistuje ani jednotný etický kodex učitelské profese. To ovšem neznamená, že učitelské kodexy nikde nenajdeme. Některé učitelské asociace svůj kodex mají (například Asociace ředitelů základních uměleckých škol ČR, nebo Asociace církevních škol), stejně tak některé školy zavedly a čím dál častěji zavádějí vlastní etické kodexy, které jsou pro učitele závazné. 7.2.1

Vybrané etické kodexy

• Etický kodex pedagogického pracovníka Základní školy, Praha 2, Londýnská 34 viz. příloha č. 4 • Etický kodex Střední školy řemesel a služeb Jablonec nad Nisou, Smetanova 66, příspěvková organizace viz. příloha č. 5 • Etický kodex křesťanského učitele viz. příloha č. 6 • Etický kodex Základní školy, Brno, Pavlovská 16 viz. příloha č.7 • Etický kodex SOU, Šenov u Nového Jičína viz. příloha č. 8

32

8 METODOLOGIE ŠETŘENÍ SITUACE V SOUSEDNÍCH ZEMÍCH Tato kapitola pojednává o způsobu, jaká byla pro účely této práce výzkumná otázka, jakým způsobem byla data získávána a jaké případné abnormality se při této činnosti objevily. Na tomto místě je třeba podotknout, že daná tematika nebyla dosud v ČR zpracována a tudíž bylo třeba vycházet ze zahraničních zdrojů. Výzkum je systematickou činností při hledání odpovědí na otázky položené v jeho úvodu. Při úvodním plánování výzkumu je třeba stanovit otázku, na kterou by měla následná činnost přinést odpověď. Jelikož jedním z dílčích cílů této práce je nalezení platné normy, která by upravovala etické hodnoty učitelského povolání, byla této skutečnosti podřízena i položená otázka. Je tedy možné v platné legislativě nebo případně ve stanovách jednotlivých zainteresovaných skupin nalézt soubor etických norem, který by ovlivňoval etiku povolání? Takový soubor by měl mít podobu kodexu, tedy dokumentu obsahujícího souhrn práv a povinností, jejichž dodržováním jsou vázáni zástupci učitelské profese. Jak z výše popsaného vyplývá, výzkum se zaměřuje na platnou úpravu v rámci jednotlivých zemí a na sdružení učitelů. Vhodnou variantou v případě této práce byla kombinace obou přístupů k výzkumu, tedy jak kvantitativní, tak kvalitativní výzkum. V závislosti na charakteristických znacích obou typů výzkumu totiž nebylo možné dosáhnout uspokojujícího výsledku použitím striktně jedné varianty. Oproti obvyklým předpokladům kvalitativního výzkumu (Švaříček, Šeďová 2007) nebylo možné zajistit přímou účast v jednotlivých organizacích ani zajistit zpětnou vazbu z praxe. Zkoumaným souborem byla legislativní úprava na centrální úrovni, tedy zákony a nařízení orgánů státní správy. V dalším stupni byl brán ohled na strukturu fungování v rámci jednotlivých škol, přičemž nebylo možné zajistit jednotlivé dokumenty. Díky tomu jsou zpracovávány výsledky vyplývající z rozhodnutí jednotlivých orgánů, které jsou ať řídícím, či kontrolním subjektem, přičemž byl v této fázi akcentován dopad takové úpravy na jednotlivé školy. Vzhledem k velkému množství organizací sdružující zaměstnance učitelské profese byly vybrány pouze některé z nich, a to v závislosti na své významnosti, což koreluje s počtem členů a šířkou aktivit dané organizace. Napříč tímto schématem bylo úkolem výzkumu najít takový dokument, který by se dal označit za kodex, a zároveň by z něho bylo jasně patrné, kdo je povinován dodržováním práv a povinností v něm uvedených. Pokud by se ani v této fázi výzkumu nepodařilo nalézt relevantní dokument, byl by v rámci dané země rozšířen zkoumaný 33

vzorek o jakékoliv alternativní organizace, například sdružující zaměstnance nezávisle na oboru, ve kterém jsou zaměstnáni. Díky charakteru otázky a zvolenému postupu bylo možné se v případě zahraničí zaměřit na volně dostupné informace. Na hledané informace byly kladeny takové nároky, aby všechna získaná data splňovala náležitosti relevantního výzkumu. Takovými dokumenty jsou při zachování struktury zkoumání zákony, nařízení, stanovy a jiné veřejně dostupné dokumenty. Na všechny zdroje byly kladeny vysoké nároky, co se původu týče. Až na výjimku v podobě zveřejňovaných tiskových zpráv o hospodaření jednotlivých organizací abstrahují informace od subjektivního zkreslení příslušným autorem. Na druhou stranu se zaměřujeme zejména na výroční zprávy jednotlivých organizací, kde se dá s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat kontrasignace a následná kontrola v rámci organizace tak, aby zveřejňované údaje odpovídaly skutečnosti. Vzhledem ke struktuře získávaných dat není na místě očekávat jejich malý počet, případně nedostatečnou vypovídací hodnotu. Dalším nutným krokem k zodpovězení otázky byla samotná analýza dat. Již v předchozí části bylo zmíněno, že pravděpodobnost, že by se v případě získaných dat jednalo o zkreslené informace, je poměrně malá. Problémem, se kterým se však při analýze dat můžeme setkat, jsou chyby způsobené mylným nebo nedostatečným překladem dat získaných v jiném jazyce. Tuto skutečnost se podařilo eliminovat zvýšením množství analyzovaných dat, kdy by byla případná chyba odhalena, protože by se jednalo o anomálii.

34

9 Situace v sousedních zemích Při zkoumání přístupu k etice učitelské profese je na místě reflektovat situaci a nastavení v jiných zemích. V rámci této komparace jsou pro tuto práci vybrány sousední země, kde lze očekávat obdobný přístup k evaluaci hodnot a nastavení systému. Struktuře definované v kapitole věnující se metodice výzkumu odpovídá i struktura jednotlivých podkapitol.

9.1

Spolková republika Německo

Zásadní reforma německého systému školství proběhla po druhé světové válce. Její hlavní příčinou bylo faktické rozdělení Německa mezi vítězné mocnosti. Hlavní rozdíl byl zejména mezi částí spolkové republiky, která dle dohody náležela do sféry vlivu Ruska, a částí spadající do gesce západních mocností. Společný však byl postup proti sympatizantům nacistického režimu. Brzy po roce 1945 došlo ve velkém k propouštění učitelů. Podle některých údajů se například počet učitelů v ruské zóně zmenšil z původních 28 000 na 8 000 učitelů. Tato skutečnost vedla k destabilizaci školství jako celku, proto bylo následně rozhodnuto o zmírnění hodnotících kriterií a část učitelů se mohla vrátit ke své profesi. K další změně došlo po roce 1990, kdy došlo ke znovusjednocení Německa. Ta se projevila zejména ve sjednocení legislativy a přechodu východní části Německa z centrálně řízeného hospodaření na systém spolkových zemí a jejich ministerstev. Pro nové uskupení byla téměř výlučně využita legislativní úprava platná v Západním Německu. (Ježková 2008) Jestliže v Německu hledáme parametry fungování systému školství, musíme si uvědomit, že právě školství je v gesci jednotlivých spolkových zemí a s výjimkou vysokého školství, zejména tamního výzkumu, není na centrální úrovni upravováno. Při konkrétním zkoumání je samozřejmě možné najít analogickou úpravu napříč zeměmi a právě ta bude obsahem této kapitoly. Pro úplné pochopení fungování je však nutné se zaměřit i na odlišnosti v legislativních úpravách přijatých jednotlivými spolkovými vládami. V následujících kapitolách rozebereme jednotlivé organizace a orgány, které mají nebo mohou mít vliv na etiku učitelské profese. V německé legislativě není zakotvena existence takového orgánu, který by sdružoval zaměstnance ve školství, případně vyžadoval povinné členství, zaručoval stanovení hladiny etiky a zajistil vymahatelnost porušení takového ustanovení. Na tomto místě je vhodné dodat, že takovéto organizace na území Německa zajisté fungují, nicméně členství v nich je dobrovolné a rozhodnutí, zda se 35

ustanoveními organizace bude jednotlivec řídit, je závislé jen na jeho rozhodnutí. V rámci legislativy nalézáme orgány fungující v rámci školy, které mají zákonem předepsané pravomoci a techniky, jakým tento dohled realizovat. 9.1.1

Etika na centrální úrovni

Snad jediným centrálně řízeným a jednotícím parametrem je povinnost absolvovat dvě státní zkoušky a dvouletou praxi v přípravě na budoucí zaměstnání. Takový způsob koordinace a regulace školské profese zvyšuje informovanost a všeobecný přehled o etických stránkách budoucího povolání učitele. Na druhou stranu s výjimkou dvouletého zkušebního období zakončeného druhou státní zkouškou není patrné, že by docházelo k jakékoliv kontrole dodržování obecných standardů v průběhu výkonu zaměstnání. Výuka pedagogické etiky je předmětem studia při přípravě na budoucí uplatnění. V tomto ohledu můžeme takovou přípravu chápat jako dostatečnou. Pokud ale nejsou dané zkušenosti v průběhu praktikování rozvíjeny, což je ale na individuálním přístupu jednotlivců, hrozí riziko postupného pokroucení v počátku získaných znalostí. 9.1.2

Úprava ve spolkových zemích

Pro vytvoření zkoumaného vzorku, tedy pro výběr referenčních spolkových zemí, přihlíží tato práce jak k historickým, tak sociopolitickým skutečnostem. Konkrétně byli vybráni zástupci bývalého Východního a Západního Německa a zároveň byl zohledněn počet obyvatel, popřípadě rozloha, stejně jako význam náboženství. Pro vysvětlení dodávám, že Bavorsko je spolková země se silnou náboženskou tradicí, a proto například při rozřazování jednotlivých skupin škol hrají právě ty náboženské svoji specifickou roli. Mimo jiné z tohoto důvodu bylo Bavorsko do vzorku zařazeno a bylo zkoumáno, zda tato skutečnost má vliv na legislativní úpravu nebo všeobecné principy fungování školství. 9.1.2.1

Bavorsko

Zákonem upravujícím oblast školství je v Bavorsku zejména Bavorský zákon o oblasti výchovy a vzdělávání2 přijatý v roce 2000. V tomto zákoně jsou zakotveny základní parametry systému a organizace učitelské profese. Dozor nad výkonem profese vedou takzvané školské úřady3. Tento úřad sídlí v každém kraji spolkové země a je přímo podřízen zemské vládě, dozorujícímu orgánu, do jehož gesce spadají státem zřizovaná zařízení, městskou radou a krajskou radou. Školský úřad v sobě sdružuje velké množství funkcí, například kontrolní, implementační,

2 3

Bayerisches Gestez über das Erziehungs- und Unterrichwesen (BayEUG) V originále: Die Schulämter

36

výukovou. Úřad se podílí na testování zájemců o zaměstnání ve školství, zejména tím, že v jeho režii je sestavována a prováděna závěrečná státní zkouška. Zároveň na něj může být delegována kontrolní činnost centrálního dozorujícího orgánu, kterým je v případě Bavorska zemské ministerstvo školství. V kompetencích orgánu je posuzování kvality výuky na jednotlivých školách, stejně jako možnost hodnotit personální výkony jednotlivých zaměstnanců. V rámci Bavorska funguje odborová organizace Spolek bavorských učitelek a učitelů4, který je vzhledem k velikosti této spolkové země významný i v celonárodním kontextu. Činnost této organizace je poměrně komplexní, zajišťuje právní poradenství, pomoc při hledání práce a různá školení, umožňující další rozvoj znalostí svých členů. V rámci tohoto znalostního rozvoje proběhla i školení týkající se etiky profese, bohužel jejich závěry ani náplň není veřejně dostupná. Je možné ale říci, že produktem těchto školení není psaný etický kodex, jenž by posléze mohl být pokládán za nějaký definitivní podklad pro přístup k této problematice. 9.1.2.2

Braniborsko

Zvláštností Braniborska oproti sledovaným spolkovým zemím a obecné úpravě jsou rozšířené pravomoci školského úřadu. Do jeho gesce spadá totiž i personální výběr na jednotlivé škole. V legislativě této spolkové země je sice zakotvena možnost tuto funkci delegovat přímo na školu, případně obec, ale ze samotného ustanovení je patrné, že školský úřad má pravomoc rozhodovat o personálních věcech podřízených institucí. Jestliže jsme v práci zmiňovali nedostatečnou provázanost a vymahatelnost práva v kooperaci jednotlivých institucích, toto ustanovení umožňuje zamezit zaměstnání takového učitele, který se prohřešil proti obecně platným zásadám, a to i etickým. 9.1.2.3

Hanzovní město Hamburg

Nad rámec obvyklých institucí je v hamburském školském zákoně5 zakotven systém komor. Tyto komory jsou tři - žáků, rodičů a učitelů. Komory slouží jako poradní orgán příslušným úřadům, které je ve všech rozhodnutích týkajících se zákonných úprav v oblasti školství informují. Pro účely této práce je zejména významná komora učitelů. Ta nevyžaduje aktivní členství, místo toho jsou do ní delegováni zástupci pedagogického stavu působící na území hanzovního města. Komora má za úkol zejména pomáhat spolkové vládě v tvorbě legislativních norem. Tato funkce je přímo zakotvena v zemské legislativě. Pozitivně lze 4 5

V originále: Der Bayerische Lehrer- und Lehrerinnenverband (BLLV) V orginále: Hamburgisches Schulgesetz

37

hodnotit zejména fakt, že v takové legislativě budou zohledněny konkrétní potřeby vycházející z praxe. Na komoru je také možné delegovat kontrolní funkci původně náležící školskému úřadu. Z této úpravy je patrné, že je kladen důraz na řešení možných problémů lidmi, kteří mají aktuální zkušenosti se situací v oboru, což nelze chápat jinak než jako pozitivum ve smyslu přiblížení se aktuální situaci. Individuální pochybení je pak minimalizováno tím, že komora jedná výhradně v kolegiu pedagogů. 9.1.3

Etický kodex v jednotlivých zařízeních

Hlavním orgánem, který má vliv na etiku povolání v jednotlivých zařízeních je tzv. rada učitelů6. V případě, že se jedná o školu s více učebními odbory, je umožněn vznik rady pro každý obor zvlášť. Radě předsedá ředitel školy a členem je každý pedagogický zaměstnanec, který na škole působí, to se týká i zaměstnanců, kteří na škole působí v rámci přípravy na své budoucí povolání. Rada má několik základních funkcí, které je povinna zajistit. V těchto zásadních otázkách má postoj rady formu závazného příkazu, který by měl být v nejkratším možném termínu realizován osobou pověřenou k rozhodování v dané oblasti. Usnesení rady v jiných otázkách má podobu doporučení a není možné právně vymáhat jejich výkon. Nejdůležitější funkcí rady je tedy tvorba programu a výkon dozoru nad výchovou a vzděláváním. Z tohoto hlediska je rada nejdůležitějším regulačním orgánem školy. Radu můžeme chápat jako regulační a kontrolní orgán ve vztahu k personálnímu obsazení školy. Neméně důležitou funkcí rady je zajištění adekvátní kvality výkonu učitelské profese a spolupráce mezi pedagogy. Z tohoto ustanovení vyplývá, že v rámci orgánu můžou být řešeny i otázky etiky výkonu povolání. Konkrétní otázky, jež mohou v souvislosti s výukou vzniknout, tedy rada posuzuje individuálně. Rada zodpovídá navíc za kontinuální vzdělávání svých členů tak, aby ústavně zlepšoval jak individuální kvality, tak kvalitu výuky na škole. I přes sdružování zaměstnanců v radě učitelů nedochází k přenosu práv a povinností. Každý člen je nad rámec fungování rady individuálně právně odpovědný adekvátně k jeho pozici. To znamená, že mimo rozhodnutí vydaných a přijatých radou existuje stále státem garantovaný rámec, jež je zaměstnanec školství nucen respektovat. Výhodou výše popsaného systému je jeho adaptabilita, jak na konkrétní potřeby ústavu nebo adekvátně k personálnímu obsazení. Výše uvedené je možné chápat i negativně. Individuální systém je bezesporu náchylnější na negativní vlivy způsobené například personální situací v organizaci. Stejně tak absence nadřazeného orgánu, který by 6

V originále: Die Lehrerkonferenz

38

neměl tento lokální charakter, vede k tomu, že není možné rozhodnutí konkrétní rady adekvátně využít v jiném zařízení podobného typu. Na tomto místě je tedy nutné se zamyslet nad vymahatelností práva, jež v tomto případě reprezentuje rozhodnutí rady. Hranice žádoucího chování stanovuje jednotlivá organizace zcela individuálně a nelze zaručit značný rozptyl v jejím chápání. 9.1.4

Organizace sdružující zaměstnance školství

Jak již bylo řečeno v úvodu kapitoly, mimo rámec legislativní úpravy existují organizace, které sdružují zaměstnance ve školství. Nejvýznamnějšími organizacemi v této oblasti jsou Odborová organizace zaměstnanců ve vzdělávání a výzkumu7 a Německá společnost pro vzdělávání8, jimiž se budeme vzhledem k jejich významu zabývat podrobněji. I vzhledem ke způsobu fungování školství v Německu je logické, že některé organizace fungují v rámci jednotlivých spolkových zemí, a i přes to, že tyto spolu navzájem spolupracují, jejich největší význam je právě lokálního charakteru. Jejich podrobné profily a stanovy zacházejí nad rámec této práce. 9.1.4.1

Odborová organizace zaměstnanců ve vzdělávání a výzkumu

Tato odborová organizace sdružuje více jak 270 tisíc zaměstnanců.[online]9 Činností zajišťovaných touto organizací je velké množství. Ne všechny jsou pro nás ale vzhledem k tématu práce přínosné. Mimo jiné sdružuje zaměstnance v oblasti školství za účelem jejich dalšího kariérního rozvoje a to jak po stránce znalostní, tak zejména rozvoje jejich osobnostních schopností. Členství je postaveno na zásadě dobrovolnosti, a tudíž není možné obecné principy fungování organizace aplikovat na všechny zaměstnance ve školství, ale pouze na ty, kteří jsou členy organizace. Členové díky účasti čerpají celou řadu výhod, zároveň jsou však vázáni předpisy organizace. Organizace zároveň nemá podporu v legislativě, tudíž se jedná v jistém slova smyslu o lobby, ale není možné zaručit vliv na vývoj ve školství jako celku, což do jisté míry může mít dopad na význam organizace. Odborová organizace v diskutovaných tématech zmiňuje samozřejmě i otázku pedagogické etiky. Poměrně často zmiňovaným problémem v této oblasti je otázka vztahu učitel – žák, případně učitel – rodič. V tématu je zmiňována skutečnost, že problém etiky je řešen zejména v intencích vzdělávání a je opomíjen fakt, že konfliktní situace je způsobena chybnou komunikací a chápaní postavení jednotlivých účastníků. Obecně lze tedy říci, že 7

V originále: Gewerkschaft Erziehung und Wissenschaft V originále: Deutschen Gesellschaft für Erziehungswissenschaft 9 Die GEW Stellt sich vor [online] dostupné http://www.gew.de/Die_GEW_stellt_sich_vor.html 8

39

k

3.

4.

2014

na

url:

se etický kodex nezabývá chováním jednotlivých stran a není vodítkem pro chování osoby kodexem se řídící v kontaktu s dalšími zainteresovanými osobami. [online] 10 9.1.4.2

Německá společnost pro vzdělávání

Základní charakteristika je analogická k předchozí odborové organizaci. V tomto případě se ale jedná více o zájmovou organizaci sdružující zaměstnance ve školství, což je zároveň nutná podmínka pro uznání členství. Společnost klade kromě jiného důraz na zlepšování principů výuky a rozšiřování výukových materiálů mezi členy, mezinárodní spolupráci s obdobnými organizacemi v zahraničí, pořádání tematických komisí a školení. Významnou odlišností od zmiňované odborové organizace je faktická existence etického kodexu a vymahatelnost jeho dodržování uvnitř organizace. Ten se ale více než výkonem profese zabývá vztahem mezi jednotlivými členy a klade důraz na spolupráci při rozvoji školství. Záměrem je upravit spolupráci při vývoji nových studijních materiálů nebo výzkumných textů, pravidla jejich publikace a sdílení výsledků vývoje. K výše uvedenému je na místě dodat, že etický kodex v této podobě nemá v žádném případě ambici stát se podkladem pro výkon profese jako celku. 9.1.4.3

Ethos

Nad rámec již fungujících organizací vznikají za přispění fondů z Evropské Unie projekty, jejichž cíle se dají chápat obdobně. Náplní činnosti takovýchto projektů je mimo jiné snaha unifikovat zásady pro výkon učitelské profese. Příkladem takového projektu je projekt „Ethos“[online]11. Mezinárodní projekt se zaměřuje na sběr a vyhodnocování reálných situací a nabízí návod pro řešení daných situací v oblasti základního školství. V rámci projektu mají být postupně představovány metody a nástroje řešení konfliktních situací, etický rámec výuky a jako finální produkt vznikne etický kodex. Vznikající etický kodex by měl splňovat základní charakteristiky, žádoucí pro takovýto typ dokumentů. Těmi jsou jasnost, určitost, obsáhlost, co se obsažení co možná největšího počtu etických otázek týče, a v neposlední řadě sankce. Přesto, že kodex je cílený jak ve vztahu učitele a žáka, tak poskytuje návod a definuje chování učitele při výkonu jeho zaměstnání. Výsledkem dodržování těchto pravidel by zároveň mělo být předcházení případných konfliktním situacím, jasně stanovený hodnotový systém, schopnost sebereflexe a celkové zvýšení úrovně etického chování.

10

Ethik is kein Luxus!, ANDERSEN, S., 2013, [online] dostupné k 3. 4. 2014 na url: http://www.gew.de/Ethik_ist_kein_Luxus.html 11 [online] dostupné k 3. 4. 2014 na url: http://www.ethos-education.eu/index-de.htm

40

9.1.5

Shrnutí

Na závěr této kapitoly tedy shrneme situaci ve Spolkové republice Německo. Státní aparát se etikou profese ve školství téměř nezabývá, tvorba etického kodexu nebo definování pravidel není ani v cílech jak centrální vlády ani jednotlivých spolkových vlád. Přestože nejsou v legislativě definovány žádné konkrétní povinnosti, je zde vytvořen prostor v podobě jednotlivých státem zřizovaných organizací, aby se touto činností zabývaly, případně svoje pravidla nadefinovaly. Nutno dodat, že na této úrovni je obtížné zajistit dodržování pravidel na každodenní bázi. Sporadická a cílená kontrola nemá šanci zajistit. Školství má poměrně kvalitní mechanismus sebekontroly v rámci jednotlivých škol, který by případné excesy měl zachytit a řešit s přihlédnutím na individuální okolnosti. Takový systém přesto vyžaduje kvalitu každého jednotlivého oprávněného, což je jeho největší slabina. Členství v odborových organizacích je dobrovolné, čímž jsou částečně definovány možnosti těchto organizací. Přesto nelze napříč jednotlivými organizacemi nalézt natolik plnohodnotný materiál, aby ho bylo možné označit za etický kodex. V opačném případě se jedná o kodex jednání mezi jednotlivými členy a nemá za cíl ovlivnit chování vůči nečlenům. Etické chování je pouze jedním z okrajových témat. Jistým příslibem do budoucna v tomto ohledu jsou neveřejné instituce a projekty. Žádný z nich se sice nezaměřuje pouze na pedagogy a tím pádem je rozsah takto definovaných pravidel poměrně obecný. Přesto projekty, jako je touto prací zmiňovaný Ethos, jsou možností, jak danou problematiku uchopit. Absenci etického kodexu si vysvětluji mimo jiné vyzrálostí obyvatel a důsledkem dlouhého vývoje demokracie v této společnosti, kde by každý jednotlivý člen této entity měl sám být nositelem morálních hodnot a tím pádem postrádá jakýkoliv význam tvorba psaného etického kodexu, popřípadě jeho vynucování.

9.2

Republika Rakousko

Školství na území Rakouska se formovalo již od 8. století, v tehdejší době bylo školství téměř výlučně v gesci církve. V souvislosti s celospolečenskými změnami docházelo postupně k přechodu tohoto vlivu na nově sílící stavy, jako byli například měšťané. Zásadní zásluhu na podobě současného školství měli panovníci Marie Terezie a Josef II., kdy v roce 1774 dochází ke vzniku veřejného školství a je zároveň zavedena povinná školní docházka. Systém veřejného školství postupně nabýval na významu a s drobnými obměnami se ve své podstatě zachoval až do pádu Rakouska Uherska. Nastavený systém a hlavně reformy provedené po roce 1918 se ukázaly jako nefungující 41

v roce 1945, kdy byla snaha reformovat školství a částečně tak sanovat negativní externality války. Diskuze o nové podobě školství a celé struktuře systému probíhaly až do roku 1962. (Kováříčková 1987) Kromě podpory v podobě legislativní úpravy existují organizace, případně státní orgány, do jejichž kompetencí v rámci rakouského školského systému spadá problematika dodržování etiky pedagogického stavu. Toto se konkrétně týká zemské školní rady. Další důležitou součástí této struktury jsou pak přímo organizace, zabývající se sdružováním zaměstnanců ve školství. Nicméně obdobně jako v Německu není participace v těchto institucích zákonem vyžadována a tudíž je omezena i míra a schopnost stanovovat práva a povinnosti členů, které by mohly nadefinovat a zajistit konkrétní podobu případného etického kodexu. 9.2.1

Etika na centrální úrovni

Základní cíle školství jsou definovány v §2, zákona o organizaci školství12, přičemž jako osobu povinovanou výkonem a zaručením tohoto standardu je dle §51 a následujících paragrafů zákona o školním vyučování13 zástupce učitelské profese. Právě tyto standardy jsou sice zmíněné poměrně obecně, ale lze je vnímat jako základní stavební kameny pro to, co se od pedagogů při výchově budoucích generací očekává a jaké nároky jsou na ně kladeny. Mezi tyto cíle řadí výše uvedená legislativa získávání takových znalostí, aby se byl jejich příjemce schopen profilovat jako zdravý, odpovědný a práceschopný člen společnosti. Zároveň by vzdělání mělo vést k soudnosti, sociálnímu chápání a politické gramotnosti. V neposlední řadě by měl příjemce vzdělání pomoci k rozvoji hospodářského a kulturního života nejen v rámci Rakouska, ale celé Evropy, potažmo celého světa. Nositelem a zprostředkovatelem těchto znalostí a dovedností by měl být pedagogický pracovník, což jasně implikuje fakt, že on sám by měl těchto kvalit dosahovat. Kromě absolvování studia na vysoké škole podstupuje budoucí učitel při přípravě na své budoucí povolání čtyřletou praxi pod vedením staršího pedagogického pracovníka. Tato povinnost je legislativně upravena v zákoně o státní službě14. Analogicky s praxí v SRN je zde stanoven základ pro tvorbu vzorce chování, aplikovaného při dalším výkonu profese. Tím pádem lze hovořit i o etických hodnotách. V souvislosti s touto skutečností je na místě zmínit, že se nejedná o žádný standardizovaný kodex, ale pouze o předání zkušeností s výkonem profese, a tudíž není možné obecně určit kvalitativní znaky předávaných znalostí. Jelikož je ve výše zmíněném zákoně zakotvena i povinnost 12

V originále: Das Schulorganisationgesetz, originál ustanovení je Přílohou č. x této práce V originále: Das Schulunterrichtsgesetz, 14 Beamten- Dientsgesetz (BDG) 1979, BGBl. Nr. 333, patřičná ustanovení v příloze č. 2 13

42

pedagogů absolvovat pravidelná školení, je v silách státních orgánů zajistit vzdělání v etice, případně definovat etický kodex a postihnout studenty vysokých škol, ale právě i již praktikující pedagogy. Ti by v ideálním případě byli nadále schopni konfrontovat takové ustanovení s praxí a získané zkušenosti předat. 9.2.1.1

Školní rada

V Rakousku existují dvě rozdílné instituce vykonávající dohled nad jednotlivými školami, a to okresní školní rada15 a zemská školní rada16, přičemž první jmenovaná instituce odpovídá zejména za základní školství, zatímco druhá za učňovské školy, střední a vyšší odborné školy. Na druhou stranu právě věcná příslušnost je jediným rozdílným znakem mezi oběma institucemi, a proto o nich bude pojednávat jediná kapitola. Každá spolková země má právě jednu zemskou školní radu, okresních je, jak již z názvu vyplývá, více a působí více lokálně. O důležitějších otázkách rozhoduje školní rada v kolegiu, jež je ustanovováno pro jednotlivé oblasti zvlášť. Takové rozhodnutí má váhu zákona případně závazného doporučení. Stejně jako v SRN tak školní rada doplňuje centrální vládu a určuje základní směr vývoje ve školství. Kromě kolegia funguje v rámci instituce ještě školský úřad. Jeho činnost více koresponduje s tématem této práce, protože se jedná o dohledovou instituci. Jak již bylo mnohokráte zmiňováno, v Rakousku chybí centrálně definovaný kodex etického chování, a proto musíme hledat jeho substituty v jiných organizacích. Dohledová funkce školní rady je právě tím institutem, který by měl zaručit kvalitu výuky jako takové i jednotlivých zprostředkovatelů - učitelů. Tento dohled probíhá v rámci kontrolní činnosti, prováděné jednotlivými úřady. Problémem, který je v této souvislosti třeba zmínit, je, že na rozdíl od mentorování nebo dohledem prováděným v rámci jednotlivých škol, dochází k dohledu nahodile a jeho trvání neumožňuje zajistit patřičnou kvalitu ani hloubku. Mnoho problémů tak zůstává skryto. Vzhledem k tomu, že nejsou kvalitativní a kvantitativní znaky výkonu profese centrálně a jednoznačně definovány, dochází k omezení ve výsledcích kontrolní činnosti. Školní rada je jedním z iniciátorů dalšího vzdělávání pedagogů v průběhu výkonu jejich činnosti. Z tohoto hlediska je možné klást na jednotlivé školní rady nároky na edukaci pedagogů v etice. Případné školení, pokud postihne celé spektrum, nese jednotící prvky a může být svým způsobem považováno za určitou analogii k etickému kodexu. V seznamu vypsaných školení se bohužel k termínu vypracování této práce nepodařilo ani

15 16

V originále: Bezirksschulrat V originále: Landesschulrat

43

jedno školení věnující se etice nalézt. Autor této práce se domnívá, že veškerý potenciál, jehož nositelem dozajista školní rada je, zůstává nevyužitý. 9.2.2

Etický kodex v jednotlivých zařízeních

Přestože je patrné, že legislativa neklade žádný důraz na existenci etického kodexu, není na místě jí odpírat snahu o regulaci a udržení kvality v rámci pedagogického sboru. Zákon o státní službě, konkrétně v části věnované učitelské profese, definuje mnoho nástrojů pro sebe regulaci. Tato regulace probíhá zejména v rámci školy samotné. Na tomto místě je třeba opět vyzdvihnout znaky takového dohledu, a to zejména znalost místního prostředí a schopnost rychle a cíleně reagovat na případné problémy. Kromě institutu vedoucího předmětu, jejž jsme zaznamenali již v kapitole věnované SRN, je zde i definována osoba tzv. mentora. Mentorem je možné stanovit kteréhokoliv pedagogického pracovníka, který má minimálně 5 let zkušeností s výkonem profese. Zároveň je zmíněný vyšší nárok na morální kvalitu takového člena pedagogického sboru. Ten je ale sám o sobě poměrně těžké kvantifikovat, a proto do těchto podrobností legislativa nezabíhá a jedná se tedy spíše o doporučení pro ředitele škol. Mentor sice nemá žádné reálné pravomoce, a tudíž nemá vliv na personální otázky či finanční ohodnocení, ale měl by fungovat jako další instance dohledu vedení školy a zároveň pomáhat rozvíjet osobnostní vlastnosti učitelů. Každý mentor přitom může vézt maximálně tři učitele, čímž by měl být zajištěn individuální přístup a patřičná kvalita. Učitel vykonávající dohled je zároveň první instancí, se kterou učitel diskutuje případné přínosy a změny v učebním plánu nebo problémy, se kterým se setkal. 9.2.3

Organizace sdružující zaměstnance školství

9.2.3.1

Odbory zaměstnanců veřejné služby17

Odbory zaměstnanců veřejné služby jsou největší organizací sdružující zaměstnance v Rakouských školách. Jak již z názvu povídá, nejedná se pouze o zaměstnance ve školství, ale obecně všechny státní zaměstnance. Stejně jako u všech ostatních skupin je i zde členství založeno na principu dobrovolnosti a není zde tedy na místě očekávat, že by jejími členy byly všichni zástupci učitelské profese. V rámci této práce se o ní zmiňuji z důvodu její velikosti a vlivu, který má na politickou situaci. Díky tomu může tato organizace vytvářet tlak na vládnoucí garnituru a dosáhnout legislativních úprav, jež by pozitivně ovlivnily její členy.

17

V originále: Gewerkschaft öffentlicher Dienst (GÖD)

44

Z veřejně dostupných zdrojů je patrné, že tato organizace se zaměřuje zejména na ochranu svých členů, poskytuje jim právní poradenství, vzdělávací školení a dokonce i hmotnou pomoc v nouzi. Zároveň jsou pořádány pravidelné konference pro členy odborové organizace. Tématem však bývá zajištění důstojné pozice na trhu práce pro členy organizace a není zde známka po jakýchkoliv požadavcích dovnitř organizace. Z výše uvedeného tedy usuzuji, že nejenže v rámci organizace neexistuje a není prosazován etický kodex, není zde ani snaha stanovit povinnosti členů. Členství v odborové organizaci GÖD sice zaručuje členům mnoho výhod a jistot, nicméně organizaci nelze chápat jako entitu, která se snaží vyvíjet na své členy tlak a dosáhnout tak vyšších individuálních kvalit. 9.2.3.2

Iniciativa Weltethos Österreich

V souvislosti s tématem, jímž se tato práce zabývá, je na místě představit alternativu k organizacím sdružujícím zaměstnance ve školství, a to iniciativu Weltethos Österreich. Cílem této organizace není jakkoliv sdružovat oborové zaměstnance, ale naopak osvětou spíše než formou pravidel a sankcí zvýšit znalosti zástupců učitelské profese. Nutno podotknout, že iniciativa jako taková není zaměřená výhradně na pedagogy, ale mimo jiné na náboženské instituce, politické strany a média. Vychází pak z předpokladu, že kvalitativní rozvoj jednotlivců povede ke zvýšení celkové úrovně společnosti. Tohoto cíle by mělo být dosaženo systémem kurzů, přednášek na téma etika, stejně jako diskusních panelů a samozřejmě zapojením témat do výuky v rámci školní docházky. Jedním z hlavních témat, kterým se iniciativa zabývá, jsou problémy střetu jednotlivých světových kulturních proudů, jež jsou důsledkem stále více kosmopolitní společnosti. A to zejména ve vztahu k různým náboženským vyznáním a s ním spojeným hodnotovým žebříčkům, vycházejícím z rozličných tradic. K větší toleranci v rámci společnosti by měl v první řadě pomoci vzdělávací systém a nositelem tohoto přístupu by měl být pedagog, který je schopen během procesu vzdělávání značně ovlivnit přístup budoucí generace. Pokud tedy výše zmíněné aplikujeme analogicky s tématem této práce, můžeme tvrdit, že iniciativa představuje základy pro etiku profese. 9.2.4

Shrnutí

Stejně jako v předcházející kapitole doplňuji na závěr komplexní shrnutí problematiky tak, jak je řešena v Rakousku. Stejně jako v případě SRN je legislativní rámec poměrně obecný, co se etiky povolání týká. Dodržování etických a morálních zásad deleguje 45

především na podřízené instituce. Vzhledem k tomu, že neexistuje legální definice těchto zásad, jsou možnosti dozoru poměrně vágní. Mnohem větší důraz je naopak kladen na vývoj jednotlivých pedagogů v rámci organizace, ve které působí. Kromě standardní hierarchie vedení školy a předmětových komisí je zde etablován institut mentorů. Každý takový mentor má detailní přehled o činnosti mentorovaných a pomáhá jim při řešení problémů a jejich dalšímu rozvoji. Tento individuální přístup klade sice velký důraz na jednotlivé zaměstnance, ale nesplňuje nároky na jednotnost. Záleží totiž na každém jednotlivci, jaká pravidla nastaví a naopak může způsobovat postupný rozpad předáváním negativních poznatků. Stejně jako v SRN ani v Rakousku neexistuje jednoznačný etický kodex nebo soubor pravidel při výkonu učitelské profese. Zároveň ze zdrojů nebylo patrné, že by byla daná problematiku aktuálně řešena, a proto nelze očekávat v tomto ohledu očekávat v nejbližší době radikální změny.

9.3

Slovenská republika

Historický vývoj školství na Slovensku kopíruje vývoj v Rakousku a to až do roku 1860, kdy maďarská šlechta zvýšila svůj tlak na oblast dnešního Slovenska. V této době začal být na školách vyučován maďarský jazyk a němčina a slovenština byla pouze pomocným jazykem. Tato situace pokračovala až do roku 1918. Cílem nového státního útvaru, První republiky, bylo mimo jiné vyřešit otázku slovenského školství. Tehdejší představitelé čelili nedostatku členů pedagogického sboru, protože většina původních učitelů byla maďarské národnosti. Zásadní zlom ve vývoji ale nastal až mnohem později, konkrétně po roce 1944, kdy došlo k zestátnění škol, až v tomto období hovoříme o konci systému z feudálních dob (Srogoň 1987) Jestliže průzkum v předcházejících kapitolách věnovaným Německu a Rakousku prokázal, že normy nenařizují žádné z organizací definovat morální a etické chování v taxativním výčtu, je tomu v případě Slovenska naopak. Napříč celým systémem nalezneme požadavky na přesnou specifikaci hodnot, mnohdy v písemné podobě a tím byla zajištěna možnost vymáhání těchto práv v budoucnu. Na Slovensku nabývají na významu odborové organizace, přestože členství v nich je na dobrovolné bázi. Zejména Slovenská komora učitelů se etikou povolání zabývá velmi důsledně, přičemž etický kodex je pouze jedním z výsledků její činnosti. Přesto bude i v této kapitole dodržena logická struktura použitá v předchozích kapitolách, kdy kapitoly jdou v posloupnosti od centrální k individuální působnosti, čímž bude zajištěna možnost komparace napříč kapitolami. 46

9.3.1

Etika na centrální úrovni

Základní legislativní normou upravující školství na Slovensku je zákon č. 245/2008, o výchově a vzdělávání ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon definuje základní parametry školství našeho východního souseda. Vzhledem k tématu práce jsou důležité zejména ty části, které se věnují právům a povinnostem účastníků vzdělávání. Norma je poměrně obsáhlá, a proto pro účely této práce vybíráme ty části, které korespondují s jejím tématem. Vzhledem k tomu, že zákon je zaměřen zejména na žáky, jsou práva a povinnosti vztaženy právě k nim. Z práv můžeme následně určit, jaké jsou kladeny nároky na pedagogy. V ustanovení tohoto zákona se zejména hovoří o právu na svobodu víry, názorů, národnostní a etnické příslušnosti, právu osobnosti a na informace o stavu jeho vzdělávání a výchovy. K tomu jsou analogicky přidružena i práva jeho zákonného zástupce. Většina z těchto práv a svobod kopíruje ustanovení Listiny základních práv a svobod. Z tohoto hlediska je při nejmenším zajímavá potřeba reprodukovat tato ustanovení ve školském zákoně. Pravdou zůstává, že definice uvedená v zákoně je obecná a natolik zakořeněná ve společnosti, že její reálný dopad na chování jak pedagogického sboru, tak žáků, je minimální. V §8 školského zákona je zakotvena povinnost ředitele každé školy přijmout a uveřejnit výchovný program, jenž musí respektovat základní myšlenky tohoto zákona. Program tvoří samostatný právní akt a je nadřazený osnovám, učebnímu plánu a dalším dokumentům. V tomto paragrafu je uveden detailní seznam s nároky na obsah tohoto dokumentu s tím, že v případě potřeby musí tento dokument schválit zřizovatel školy. Výchovný program musí mimo jiné obsahovat tematické oblasti a formu výchovy a vzdělávání, systém kontroly a hodnocení učitelů a požadavek na kontinuální vzdělávání zaměstnanců. Právě program určuje a zajišťuje hranice etického chování pedagogického sboru zejména ve vztahu k žákům a jejich rodičům. Lze ho tedy chápat jako prvoinstanční záruku udržení kvality výchovy zprostředkovávané školou. Výhodou takovéto úpravy práv a povinností je její jednoznačnost a samozřejmě vymahatelnost, které by nebylo při vágní definici možné dosáhnout. Díky povinnosti zveřejnit tento dokument je dále umožněno, aby na dodržování tohoto dokumentu mohla dohlížet každá zainteresovaná osoba. Dalším dokumentem, který stanovuje hranice při interakci pedagogů a žáků, případně jejich zákonných zástupců, je školní pořádek18. Ten po projednání s orgány školní správy přijímá ředitel. Na školní pořádek jsou kladeny obecně nižší nároky než na školský 18

§153 zákona č. 245/2008, o výchově a vzdělávání

47

program zmiňovaný předcházejícím odstavcem. Nicméně jeho povinností je stanovit jasná pravidla vztahů mezi zaměstnanci školy, žáky a zákonnými zástupci žáků. Ustanovení §153 nehovoří o konkrétním nastavení tohoto vztahu a je tedy v gesci jednotlivých zařízení, jakým způsobem bude upraven. Nutný souhlas a diskuze školní správy však zaručují jistou míru unifikace napříč jednotlivými zařízeními. 9.3.1.1

Státní školská inspekce

Dohledovou a kontrolní činností nad jednotlivými školskými zařízeními je pověřena státní školská inspekce. Jak vyplývá z výroční zprávy za rok 2013 je jedním z jejich hlavních cílů soustavou školení a kurzů předat zkušenosti z prováděných kontrol a tím zkvalitnit fungování jednotlivých zařízení. Zároveň inspekce v součinnosti s ministerstvem školství SR pomáhá realizovat nové trendy vyplývající ze strategie centrální vlády. Výsledky kontrolní činnosti jsou předávány mnoha organizacím, mimo jiné například školám samotným, jejich zřizovatelům, školským úřadům a také ministerstvu školství. Tím dopomáhá celkovému zvyšování kvality výchovy a vzdělávání. Inspektor při kontrole dbá na dodržování a soulad školského programu, zmíněného v předcházející části, podává rady a doporučení k pedagogické činnosti a šetří relevanci stížností poddaných na školskou inspekci. Školská inspekce má díky systému kontrol možnost selektivně vyřadit takové excesy v etickém chování pedagogů a zlepšit tím celkovou kvalitu školství. Vzhledem k provázanosti právě s nahodilou kontrolou ale dochází k tomu, že mnoho prohřešků zůstává neodhaleno. Pokud není dozor prováděn kontinuálně v delším období a do hloubky, snižuje se logicky jeho kvalita. 9.3.2

Organizace sdružující zaměstnance školství

Nejvýznamnější odborovou organizací na Slovensku, zabývají se výhradně sdružováním zaměstnanců činných ve školství, je odborový svaz zaměstnanců školství a vědy s více jak 53 000 členy. Svaz je zároveň členem Evropské odborové komise pro vzdělávání19. Exkluzivita této organizace je mimo jiné zajištěna podepsanou spoluprací mezi touto odborovou organizací, ministerstvem školství SR a zástupcem zaměstnavatelů. Dle stanov odborového svazu je jedním z hlavních cílů zvyšování kvality školství na Slovensku. Jak je ale již z ostatních vyjádření patrné, k tomuto zvyšování kvality dochází spíše ochranou členů proti rozhodnutím řídících orgánů s negativním dopadem na zaměstnance. Jak je již z předchozího vyjádření patrné, neexistuje koncepce etického

19

ETUCE (European Trade Union Commission for Education)

48

kodexu a z veřejně dostupných materiálů se nepodařilo doložit, že by se obecně problémem etiky povolání učitele svaz zabýval. 9.3.3

Slovenská komora učitelů

Přestože na základě analogického přístupu k tomu, který byl zvolen v předchozích částech, by komora byla součástí předcházející kapitoly, je existence etického kodexu ve fázi příjímání jeho finální podoby důvodem, proč je komoře věnována samostatná kapitola této práce. Slovenská komora učitelů je mimovládní, nezisková, stavovská a profesní organizace sdružující učitele na území Slovenska [online]20. I přes to, že je členství v této organizaci dobrovolné, klade si za cíl zlepšení celospolečenské situace v oblasti školství. Komora funguje za účelem zvyšování odborné úrovně učitelského sboru a také podporuje zájmy svých členů. Jedním z témat, kterým se tato stavovská organizace zaobírá, je také otázka etiky profese, přičemž soubor takových pravidel je etický kodex, který by měl být v nejbližší době přijat. V rámci činnosti poskytuje komora svým členům také právní a psychologické poradenství a edukaci skrze systém školení odborníky. 9.3.3.1

Stanovy – pravidla členství

Sdružení poskytuje poměrně široké spektrum služeb a zabývá se neméně širokou oblastí témat spojených s výkonem profese. Přesto jsou nároky na každého člena sdružení definovány poměrně vágně. Členem organizace se může stát jak pedagog, tak jednotlivec či organizace, která s učitelskou profesí sympatizuje nebo se v této oblasti angažuje. Jedinou podmínkou pro přijetí nového člena je vyplnění žádosti a uhrazení pravidelného členského příspěvku. Člen sdružení je během svého působení v rámci organizace povinen řídit se stanovami sdružení, jednotlivými nařízeními přijatými radou a v budoucnu lze očekávat, že pokud bude tento dokument relevantní k jeho zaměstnání, bude povinen řídit se etickým kodexem přijatým v rámci sdružení. Nejvyšším normotvorným orgánem sdružení je takzvané valné shromáždění, jehož členy jsou všichni členové sdružení s výjimkou čestných členů a sympatizantů. Tímto ustanovením je definována jistota, že na rozhodování v rámci organizace se podílejí pouze ti členové, kterých se případné přijaté návrhy přímo dotýkají při výkonu povolání. Orgánem pověřeným k řízení celé organizace je správní rada, která je volena valným shromážděním. Součástí správní rady je i prezident a výkonní ředitelé a

20

Web Slovenské komory učitelů [online] http://www.komoraucitelov.org/sekcia-1-uvod.html

49

dostupný

ke

12.

5.

2014

na

URL:

jako takoví odpovídají za každodenní fungování komory. Kontrolní funkcí a dohledem nad organizací je pak povinován revizor. 9.3.3.2

Etický kodex

Následující kapitola se zabývá podobou návrhu etického kodexu připravovaného Slovenskou komorou učitelů a v následujícím textu budou zmíněny ty nejdůležitější parametry tohoto dokumentu. Jako opak k situaci zmiňovaným v kapitolách týkajících se ostatní států, je přímo v preambuli kodexu zmíněna nutnost přijetí dokumentu sumarizujícího etická pravidla, která by měla být dodržována při výkonu profese učitele. Pedagog je osobou zodpovědnou za celkovou atmosféru ve vzdělávacím zařízení a za výchovu budoucí generace, právě z tohoto důvodu jsou na něj kladeny ty nejvyšší nároky v oblasti morálky a etiky. Základními parametry určujícími vnímání etiky jsou v tomto dokumentu zmiňovány zásady prosazované myšlenkou demokracie, humanismu, odporu k rasismu a svobody náboženství. To vše v souladu s myšlenkami prezentovanými v Listině základních práv a svobod a slovenské ústavě. Zároveň je zmíněn vliv na výchovu a vzdělávání žáků, čímž pedagog přispívá k celkové náladě ve společnosti. Další části jsou pak děleny v závislosti na tom, vůči komu se následující práva a povinnosti vztahují - tedy kapitoly věnované vztahu učitele a žáka, rodiči a kolegy. Základním pilířem korektního chování ve vztahu učitele a žáka je jejich rovnost na úrovni nositele základních práv a povinností a stejná rovnost prosazovaná mezi žáky samotnými. Dále je akcentována kvalita předávaných informací, které nesmí podlehnout jakýmkoliv subjektivním zkreslením. Předávaná informace musí být pravdivá, objektivní a nezkreslená21. Celé vzdělávání by mělo vést k samostatnosti a kritickému myšlení. Ve vztahu k rodičům je zmiňována nutnost předávání maximálně objektivní informací o průběhu výchovy a vzdělávání žáka. Spolupráce s kolegy je definována další částí, přičemž významný apel je na spolupráci mezi sebou jak při tvorbě plánu a cílů výchovy, ale i na řešení problémů jednotlivců. V kodexu nejsou definovány sankce, nicméně poslední část kodexu se zabývá způsobům kontroly dodržování kodexu. Podněty většinou pochází od členů působících s pedagogem, který je předmětem následné kontroly. O závažnosti porušení etického kodexu rozhoduje správní rada. Etický kodex je sice souborem poměrně vágních ustanovení. Chybí podrobnější souhrn práv a povinností ve vztahu k jednotlivým vzniklým situacím. Přesto se jedná již o

21

Etický kodex učitele, 3. část [online] dostupná ke 12. 5. 2014 na url: http://komoraucitelov.org/sekcia-6kodex.html

50

konkrétní dokument obsahující práva a povinnosti při výkonu profese. Problémem zůstává slabá provázanost mezi legislativou celého státu. Lze si snadno představit, že člen porušující tento kodex bude vyloučen z komory, což ale ze své podstaty nic neřeší a nemá to vliv na získání zaměstnání.

10

ZHODNOCENÍ VÝZKUMU

V následující kapitole bude naším úkolem z dat získaných kvalitativním výzkumem vyvodit závěry, které budou sloužit jako podklad pro další práci. Nejvyšší vypovídací hodnoty dosáhneme komparací v rámci stejné úrovně, tak jak byla členěna předcházející kapitola. V první řadě tedy budeme komparovat, jaký vliv na etiku profese mají jednotlivé orgány v rámci centrálního řízení, dále se pak zaměříme na regulaci etického chování v rámci jednotlivých institucí. Vzhledem k tomu, že sběr dat ukázal, že jediný dokument, který lze vnímat jako etický kodex učitelské profese, existuje na Slovensku, není možné komparovat jednotlivé přístupy v této otázce. Nicméně se nabízí možnost porovnat konkrétní podobu kodexu s obdobnými dokumenty, které se nám podařilo nalézt. Na závěr se pokusíme shrnout komplexně přístup k etice profese v jednotlivých zemích a formou úvahy přiblížíme přístup společnosti k existenci normy ovlivňující etiku profese učitele.

51

11

KOMPARACE VÝSLEDKŮ ANALÝZY

Ačkoliv se v jednotlivých zemích systémy školství poměrně liší, zejména co se členění a typů škol týče, na centrální úrovni je otázka etiky povolání řešena obdobně. V každém ze zkoumaných systémů lze nalézt úpravu, jež se zabývá postavením učitele ve vztahu k dalším účastníkům vzdělávacího procesu. Takováto úprava je však poměrně obecná, prolínají se v ní vágní definice známé z Listiny základních práv a svobod s obdobně neurčitými povinnostmi vyplývajícími ze samotného školského zákona. Výzkum prokázal, že na centrální úrovni není až tak důležitá podoba konkrétní úpravy etických hodnot, jako spíše legislativně zakotvený systém kontroly. Do kontroly jako takové se zapojují zejména státu podléhající orgány, analogické ke školní inspekci. Ze získaných dat se zdá, že tyto orgány mají v případě Německa a Rakouska daleko širší spektrum pravomocí. I toto může být jedním z důvodů, proč má tento orgán omezenou místní nebo faktickou působnost, jako tomu je v případě Rakouska, kde existují různé orgány v závislosti na typu škol, které dozorují. Naproti tomu na Slovensku má školní inspekce charakter centralizovaného úřadu, který má samozřejmě detašovaná pracoviště, ale ta jsou více či méně závislá na rozhodnutích vycházejících z centra. Právě lokální charakter úřadu zaručuje vyšší kvalitu vykonávaného dozoru. Druhou zkoumanou oblastí byl systém morálních hodnot, který je nastavený v jednotlivých školách. V německy mluvících zemích je patrné, že je kladen důraz na regulaci v rámci jednotlivých zařízení. Přestože není ani v jedné z nich zákonem vyžadována existence psaného etického kodexu. Jiný přístup má v tomto ohledu Rakousko, kde je zákonem upraveno postavení tzv. mentora. Tedy konkrétní osoby zodpovědné za své méně zkušené kolegy. Zatímco regulační mechanismy mají spíše možnosti sankcionovat porušení etických hodnot, mentorův přínos je spíše na bázi edukační. Naproti tomu na Slovensku je zákonem vyžadována písemná podoba souboru etických pravidel pedagogické profese. Takový dokument má za úkol přijmout každé zařízení, které se podílí na vzdělávacím procesu. Samotný fakt, že je školám zavedena takováto povinnost na jednu stranu znamená, že dodržování etických hodnot je vymahatelné. Pro všechny zkoumané země platí, že by měl být kladen důraz na rozvoj morálních hodnot jednotlivce. Což by měl být úkol státu a to nejen v průběhu přípravy na budoucí zaměstnání, ale i v průběhu jeho výkonu. Členství ve stavovské organizaci není zákonem vyžadováno ani v jedné ze zkoumaných zemí. Přesto v každé z nich organizace sdružující pedagogy existují. V případě Německa pak každá taková organizace působí na území právě jedné spolkové 52

země, zatímco v případě Rakouska a Slovenska jsou odborové organizace, adekvátně k velikosti dané země, celostátní. Téma etiky povolání se vyskytuje v téměř každé organizaci sdružující pedagogy, nicméně až na výjimku Slovenské komory učitelů, se jedná o okrajové téma. Pokud abstrahujeme od nepodstatných odlišností mezi jednotlivými organizacemi, lze říci, že samotné organizace se zabývají spíše interakcí s okolními subjekty než zvyšováním lidských kvalit v rámci společenství. Jedinou ze zkoumaných organizací, jejímž cílem je přijetí etického kodexu povolání je tak již zmíněna Slovenská komora učitelů. Zde je třeba uvažovat nad zákonem předepsanou povinností být členem stavovské organizace, kterou je třeba splnit při výkonu povolání učitele. Skloňovaným problémem napříč zeměmi je rozdílná úroveň schopností pedagogů. Pokud by zákon vyžadoval povinnost stát se členem sdružující organizace, bylo by na místě vytvořit taky unifikovaný žebříček požadavků, vzhledem k tomu, že se ale jedná o organický systém, je poměrně těžké ho v krátké době adaptovat v kontextu s novými požadavky. Jakákoliv významná změna by snadno mohla způsobit kolaps systému, kdy by nebyl dostatek kvalitních pedagogů na zajištění základních povinností vzdělávání. V poslední části této kapitoly se zaměříme na zmiňovanou podobu kodexu, která by měla být přijata Slovenskou komorou učitelů. Jak již bylo zmíněno v předcházející kapitole, jedná se v rámci sledovaných subjektů o ojedinělý případ. Na rozdíl od obdobných iniciativ, objevujících se v jednotlivých zemích, jedná se v tomto případě o dokument přijatý organizací, specializující se jen na učitelstvo. Díky tomu bylo možné dosáhnout patřičné konkrétnosti, profesních etických zásad. V ostatních případech (jako např. v rámci projekt Ethos) se jedná o vágní definice etických zásad, platných pro všechny členy společnosti. Zároveň nejsou zmiňované projekty jednotícím prvkem pro námi sledovanou skupinu konkrétních zaměstnanců a není tak možné vynutit si jeho aplikaci. Co se obsahu etického kodexu Komory učitelů týče, jedná se o dokument, dostatečně konkrétní v definici jednotlivých etických pojmů a přístupů. Viz. příloha 13

53

12

VLASTNÍ ÚVAHY A DISKUZE

V požadavcích zadání této bakalářské práce je případný návrh etického kodexu platného pro učitelství v ČR jako obor. Jak ale navrhnout kodex, který by se mohl etablovat, když neexistuje celoprofesní sdružení, které by jej vymáhalo? Pro vlastní nadefinování etického kodexu by nejprve musela vzniknout profesní komora, která by sdružovala osoby vykonávající toto povolání. Zároveň se vznikem této instituce by její výkonný orgán musel nadefinovat, jak bude etický kodex vymáhán a jak bude fungovat realizace odpovědnosti za jeho porušení. Tyto otázky byly nepřímo zodpovězeny v kapitolách o profesních sdruženích. Profesní komora učitelů, podobně jako na Slovensku, by měla umět sdružit učitelstvo jako celek, což je ale vzhledem k počtu osob vykonávajících toto povolání poměrně obtížné. Dosavadní oddalování nalezení řešení tohoto komplexního a složitého problému je mimo jiné způsobeno roztříštěností názorů učitelské veřejnosti a asociací, které sledují především svoje parciální zájmy, a nejsou schopny definovat společné základy, které by si byly schopny prosadit při vzniku celoplošné organizace hájící jejich zájmy. Cílem bakalářské práce byla analýza jednotlivých etických kodexů v učitelské profesi. Tento cíl byl splněn ve výzkumné části práce, ze které vyplývá, že v západních demokraciích, kde nebyl narušen kontinuální vývoj společnosti (SRN a Rakousko), může celý obor fungovat i bez jasně definovaného etického kodexu a celostátní komory, sdružující učitele. Na druhé straně na Slovensku vznikla profesní komora poměrně nedávno a její fungování a kompetence budou ještě dodatečně dolaďovány. Tím se dostáváme k problému, který provází vznik Pedagogické komory už ze samotné podstaty tohoto povolání a jeho obtížné definovatelnosti. Například ve srovnání s etickým kodexem Lékařské komory, kdy je definice postupů při výkonu profese jasně daná. Nemoc a její léčba se dá exaktně diagnostikovat na rozdíl od cíle výuky, ke kterému se dá dojít mnoha různými postupy. Pokud zůstaneme u srovnání s Lékařskou komorou, je jen těžko představitelné, jak by pedagogové, vzhledem k jejich množství, udržovali svoji profesní kvalitu a úroveň odbornosti jako lékaři, kteří procházejí náročnou certifikací a systémem atestací.

54

13

ZÁVĚR

Z bakalářské práce nazvané Etický kodex v učitelské profesi je zjevné, že etika v učitelské profesi má neobyčejně důležité místo. Jinak řečeno učitelství je eticky exponovanou profesí. Učitelstvu není vždy věnována dostatečná společenská pozornost, která jí s ohledem na její význam a důležitost při formování celých generací přináleží. Jednou z cest, jak tento neuspokojivý stav napravit, je existence etického kodexu učitele, příp. pedagogického pracovníka. Za hlavní způsob nápravy považuji posílení společenského postavení a dotažení reformních kroků ve školství – viz. Kapitola Chyba! Nenalezen zdroj odkazů.. např. způsobem, ke kterému přistoupilo Slovensko. Cíl bakalářské práce při nalezení vlastního východiska byl splněn, jak je popsáno v kapitole Chyba! Nenalezen zdroj odkazů.. Dalším cílům, kterými bylo zmapování situace v sousedních zemích, jsem se věnovala ve velké míře a tyto cíle ve zhodnocení role nadefinované etiky ve školství v Německu, Rakousku a na Slovensku byly podrobně popsány v jednotlivých kapitolách. Tento výzkum byl ztížen zejména tím, že pro toto téma většinou neexistuje dostatečné množství kvalitních zdrojů v češtině, tudíž velká část pojednávající o existenci etického kodexu v Německu a Rakousku musela být přeložena z němčiny. Závěrem je, že v SRN a Rakousku je kladen velký důraz na důsledné individuální chápání etiky se všemi negativy a pozitivy, které to s sebou přináší, a předpoklad vysoké míry vyspělosti jednotlivých osobností, které se rozhodly učitelské povolání vykonávat a řadou podpůrných rolí (např. mentor). Zatímco na Slovensku se postupovalo cestou zřízení centrálního dozorového orgánu, který na druhou stranu vede k větší míře ochrany pedagogů. Z výše zmíněného vyplývá, že v prostředí ČR by bylo žádoucí vytvoření etického kodexu pro učitelskou profesi se všemi předchozími a následnými kroky, které jsou popsány v přechozích kapitolách.

55

14

ZDROJE

LITERATURA

ANZENBACHER, Arno. Úvod do etiky. 1. vyd. Překlad Karel Šprunk. Praha: Zvon, 1994, 292 s. ISBN 80-711-3111-3. ARISTOTELÉS,. Etika Níkomachova. 3., nezměn. vyd. Překlad Antonín Kříž. Praha: Rezek, 2009, 291 s. ISBN 978-80-86027-29-6. BLÖMEKE, S., Zur Bedeutung der Wertebasierung von Lehrkräften [online] ke 12. 5. 2014 dostupné na URL: http://www.theo-web.de/zeitschrift/ausgabe-2010-01/15.pdf BLÍŽKOVSKÝ, Bohumír. Středoevropský učitel na prahu učící se společnosti 21. století: vzdělávácí situace, profesní činnost a podmínky učitelů České, Slovenské a Polské republiky. 1. vyd. Brno: Konvoj, 1999, 251 s. ISBN 80-856-1595-9. DOROTÍKOVÁ, Soňa. Profesní etika učitelství. Editor Soňa Dorotíková. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2003, 105 s. ISBN 80-729-0102-8. GLUCHMAN, Vasil. Úvod do etiky. Brno: Triburin EU, s.r.o., 2008. ISBN 987-807399-552-2. HARTMANN, Nicolai. Struktura etického fenoménu. Vyd. 1. Praha: Academia, 2002, 274 s. ISBN 80-200-0970-1. JEŽKOVÁ, Věra, Botho von KOPP a Tomáš JANÍK. Školní vzdělávání v Německu. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2008, 224 s. ISBN 978-802-4615-585. KOLEKTIV, Étos - etika v pedagogice a sociální práci. Vyd. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2011, 114 s. ISBN 978-80-7372-788-8. KOVÁŘÍČKOVÁ, I.,Školství v Rakousku. Praha: ÚŠI MŠ ČSR, 1987 PELCOVÁ, Naděžda a Anna HOGENOVÁ. Éthos ve výchově, umění a sportu. Praha: FP UK, 2005. ISBN 987-80-7290-387-0. PODZIMEK, Michal. Principy morality: studijní texty. Vyd. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2010, 134 s. ISBN 978-80-7372-566-2. PRŮCHA, Jan. Vzdělávání a školství ve světě: základy mezinárodní komparace vzdělávacich systémů. Vyd. 1. Praha: Portál, 1999, 319 s. ISBN 80-717-8290-4. SEMRÁDOVÁ, Ilona. Etika. Vyd. 4., upr. Hradec Králové: Gaudeamus, 2009, 101 s. ISBN 978-807-0415-757. SEMRÁDOVÁ, Ilona. Úvod do etiky. 3. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2004, 55 s. ISBN 80-704-1510-X. 56

SEMRÁDOVÁ, Ilona a Jiří ŠTÝRSKÝ. Výchova pro III. tisíciletí. Hradec Králové: GAUDEAMUS, 1995. ISBN 80-7041-227-1. SOKOL, Jan. Etika a život: pokus o praktickou filosofii. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2010, 239 s. ISBN 978-807-4290-633. SOKOL, Jan a Zdeněk PINC. Antropologie a etika. Vyd. 1. Praha: Triton, 2003, 167 s. ISBN 80-725-4372-5. SOLFRONK, Jan. Učitelství jako profese. Vyd. 1. Liberec: Technická univerzita, 2000, 70 s. ISBN 80-708-3390-4. SROGOŇ, Tomáš. Dejiny školstva a pedagogiky. Bratislava: Slovenské pedagogické nakl., 1987. ŠVAŘÍČEK, Roman a Klára ŠEĎOVÁ. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007, 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0. URBÁNEK, Petr. Vybrané problémy učitelské profese: aktuální analýza. Vyd. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci, Fakulta pedagogická, 2005, 229 s. ISBN 80-7083942-2. VACEK, Pavel. Psychologie morálky a výchova charakteru žáků. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2011, 197, liii s. Recenzované monografie. ISBN 978-807-4351082. VACEK, Pavel. Rozvoj morálního vědomí žáků: metodické náměty k realizaci průřezových témat. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, 126 s. ISBN 978-807-3673-864. VEČEŘA, Miloš a Martina URBANOVÁ. Základy sociologie práva. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, 207 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 301. ISBN 80-723-9131-3.

LEGISLATIVNÍ NORMY - Schulunterrichtsgesetz (SchUG) - Schulorganisationgesetz (SchOG) - Beamten- Dientsgesetz (BDG) 1979, BGBl. Nr. 333 - Zákon č. 245/2008 Sb. o výchově a vzdělávání - Zákon č. 220/1991 Sb. o ČLK - Zákon č. 85/1996 Sb. o ČAK - Zákon č. 360/1992 Sb. o ČKAIT - Zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů

57

INTERNETOVÉ ZDROJE - Syndikát novinářů [online] dostupné k 5. 6. 2014 na URL: http://www.syndikatnovinaru.cz/etika/kodex/ - Iniciativa Weltethos Österreich.[online] dostupné ke 12. 5. 2014 na URL: http://www.weltethos.at/ - SINGER, K., Kindernhelfen, wenn sie von Lehrern gekränkt werden,[online] dostupné ke 12. 5. 2014 na URL: http://www.prof-kurt-singer.de/artikel11.htm -

Navigační portál školní rady [online] dostupné ke 12. 5. 2014 na URL:

http://www.landesschulrat.at/ - Výroční zpráva státní školní inspekce za rok 2013 [online] dostupná ke 12. 5. 2014 na

URL:

http://www.ssiba.sk/admin/fckeditor/editor/userfiles/file/Dokumenty/Vyrocna_sprava_201 3.pdf - Portál Odborového svazu zaměstnanců ve školství a vědě [online] dostupný ke 12. 5. 2014 na URL: http://www.ozpsav.sk/sk/Odborovy-zvaz.alej - Slovenská komora učitelů [online] dostupné ke 12. 5. 2014 na URL: http://komoraucitelov.org/

58

15

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha č. 1: Etický kodex lékaře Příloha č. 2: Etický kodex novináře Příloha č. 3: Etický kodex pracovníka potravinářské komory Příloha č. 4: Etický kodex učitele ZŠ Londýnská, Praha Příloha č. 5: Etický kodex učitele SŠ řemesel a služeb, Jablonec n. N. Příloha č. 6: Etický kodex učitele křesťanského učitele Příloha č. 7: Etický kodex učitele ZŠ Pavlovická, Brno Příloha č. 4: Etický kodex učitele SOU Šenov u N. Jičína Příloha č. 9: §57 zákona o školním vyučování (Schulunterrichtsgesetz) Příloha č. 10: §2 zákona o školním uspořádání (Schulorganisationgesetz) Příloha č. 11: Výňatek ze služebního zákona Příloha č.12: Schéma fungování zemské školské rady Příloha č. 13: Etický kodex učitele

59

16

PŘÍLOHY Příloha č.1 - Etický kodex lékaře

16.1

Sjezd České lékařské komory podle zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické a České lékárnické komoře (dále jen "zákon č. 220/1991 Sb."), a v souladu s § 15 odst. 7 písm. a) stavovského předpisu České lékařské komory č. 1 Organizačního řádu vydává tento stavovský předpis. §1 Obecné zásady 1. Stavovskou povinností lékaře je péče o zdraví jednotlivce i celé společnosti v souladu se zásadami lidskosti, v duchu úcty ke každému lidskému životu od jeho počátku až do jeho konce a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince. 2. Úkolem lékaře je chránit zdraví a život, mírnit utrpení a to bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, náboženské vyznání, politickou příslušnost, sociální postavení, sexuální orientaci, věk, rozumovou úroveň a pověst pacienta či osobní pocity lékaře. 3. Lékař má znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon povolání a tyto dodržovat. S vědomím osobního rizika se nemusí cítit být jimi vázán, pokud svým obsahem nebo ve svých důsledcích narušují lékařskou etiku či ohrožují základní lidská práva. 4. Lékař

uznává

právo

každého

člověka

na

svobodnou

volbu

lékaře.

§2 Lékař a výkon povolání 1. Lékař v rámci své odborné způsobilosti a kompetence svobodně volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného (nebo jeho zákonného zástupce). 2. Každý lékař je povinen v případech ohrožení života a bezprostředního vážného ohrožení zdraví neodkladně poskytnout lékařskou pomoc. 3. Lékař musí plnit své povinnosti v situacích veřejného ohrožení a při katastrofách přírodní nebo jiné povahy. 4. Lékař má právo odmítnout péči o nemocného z odborných důvodů nebo je-li pracovně přetížen, nebo je-li přesvědčen, že se nevytvořil potřebný vztah důvěry mezi ním a pacientem. Je však povinen doporučit, a v případě souhlasu zajistit vhodný postup v pokračování léčby.

60

5. Lékař nemůže být donucen k takovému lékařskému výkon nebo spoluúčasti na něm, který odporuje jeho svědomí. 6. Lékař nesmí předepisovat léky, na něž vzniká závislost, nebo které vykazují účinky dopingového typu, k jiným než léčebným účelům. 7. Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Eutanazie a asistované suicidium nejsou přípustné. 8. U transplantací se lékař řídí příslušnými předpisy. Odběru tkání a orgánů nesmí být zneužito ke komerčním účelům. 9. Lékař je v zájmu pacienta povinen důsledně zachovávat lékařské tajemství, s výjimkou případů, kdy je této povinnosti souhlasem pacienta zbaven nebo když je to stanoveno zákonem. 10. Lékař, který vykonává své povolání, je povinen odborně se vzdělávat. 11. Lékař je povinen při výkonu povolání vést a uchovávat řádnou dokumentaci písemnou nebo jinou formou. Ve všech případech je nutná přiměřená ochrana znemožňující změnu, zničení nebo zneužití. 12. Lékař nesmí své povolání vykonávat formou potulné praxe. 13. Lékař nesmí sám nebo po dohodě s jinými ordinovat neúčelné léčebné, diagnostické a jiné úkony ze zištných motivů. V rámci své pravomoci nesmí poskytovat odborně neodpovídající vyjádření, z nichž by plynuly občanům neoprávněné výhody. 14. Pokud lékař doporučuje ve své léčebné praxi léky, léčebné prostředky a zdravotní pomůcky, nesmí se řídit komerčními hledisky, ale výhradně svým svědomím a prospěchem pacienta. 15. Lékař se podle svého uvážení účastní na prezentaci a diskusi medicínských témat na veřejnosti, v tisku, v televizi, rozhlasu, musí se však vzdát individuálně cílených lékařských rad a doporučení ve svůj soukromý prospěch. 16. Lékař se musí zdržet všech nedůstojných aktivit, které přímo nebo nepřímo znamenají propagaci nebo reklamu jeho osoby a lékařské praxe a ve svých důsledcích jsou agitační činností, cílenou na rozšíření klientely. Nesmí rovněž tyto aktivity iniciovat prostřednictvím druhých osob. 17. Nový způsob léčení je možné použít u nemocného až po dostatečných biologických zkouškách, za podmínek dodržení Helsinské konvence a Norimberského kodexu, pod přísným dohledem a pouze tehdy, pokud pacienta nepoškozuje. 61

18. Lékař

si

má

být

vědom

své

občanské

úlohy

i

vlivu

na

okolí.

§3 Lékař a nemocný 1. Lékař plní vůči každému nemocnému své profesionální povinnosti. Vždy včas a důsledně zajistí náležitá léčebná opatření, která zdravotní stav nemocného vyžaduje. 2. Lékař se k nemocnému chová korektně, s pochopením a trpělivostí a nesníží se k hrubému nebo nemravnému jednání. Bere ohled na práva nemocného. 3. Lékař se má vzdát paternalitních pozic v postojích vůči nemocnému a respektovat ho jako rovnocenného partnera se všemi občanskými právy i povinnostmi, včetně zodpovědnosti za své zdraví. 4. Lékař je povinen pro nemocného srozumitelným způsobem odpovědně informovat jeho nebo jeho zákonného zástupce o charakteru onemocnění, zamýšlených diagnostických a léčebných postupech včetně rizik, o uvažované prognóze a o dalších důležitých okolnostech, které během léčení mohou nastat. 5. Zadržení informací o nepříznivé diagnóze nebo prognóze je možné individuálně v zájmu nemocného dle úvahy a svědomí lékaře. V těchto případech by měl lékař, pokud nemocný neurčil jinak, informovat rodinné příslušníky pacienta nebo osoby jemu blízké. 6. Lékař nesmí zneužít ve vztahu k nemocnému jeho důvěru a závislost jakýmkoliv způsobem.

§4 Vztahy mezi lékaři 1. Základem vztahů mezi lékaři je vzájemně čestné, slušné a společensky korektní chování spolu s kritickou náročností, respektováním kompetence, s přiznáním práva na odlišný

názor.

2. Lékař v zájmu své stavovské cti i s ohledem na pověst lékařské profese nesmí podceňovat a znevažovat profesionální dovednosti, znalosti i poskytované služby jiných lékařů, natož používat ponižujících výrazů o jejich osobách, komentovat nevhodným způsobem činnost ostatních lékařů v přítomnosti nemocných a nelékařů. 3. Lékař kolegiálně spolupracuje s těmi lékaři, kteří současně nebo následně vyšetřují či léčí stejného pacienta. Předává-li z důvodných příčin nemocného jinému lékaři, musí mu odevzdat zjištěné nálezy a informovat ho o dosavadním průběhu léčby. 4. Lékař je povinen požádat dalšího nebo další lékaře o konzilium vždy, když si to vyžádají okolnosti a nemocný souhlasí. Je právem lékaře navrhnout osobu konzultanta. Závěry konziliárního vyšetření mají být dokumentovány zásadně písemnou formou a je povinností o nich informovat nemocného, se zvláštním důrazem tehdy, pokud se názory 62

lékařů liší, a je právem lékaře vzdát se dalšího léčení, pokud se nemocný přikloní k jinému názoru

konzultanta.

5. Lékař musí svou praxi vykonávat zásadně osobně. Zastupován může být jen dočasně a to lékařem vedeným v seznamu České lékařské komory a splňujícím potřebné odborné předpoklady.

§5 Lékař a nelékař 1. Lékař

spolupracuje

se

zdravotními

pracovníky

vyškolenými

v

různých

specializovaných činnostech. Pověří-li je diagnostickými nebo léčebnými úkoly a dalšími procedurami, musí se přesvědčit, zda jsou odborně, zkušenostmi i zodpovědností způsobilí tyto

úkony

vykonávat.

2. Lékaři není dovoleno vyšetřovat nebo léčit s osobou, která není lékařem a nepatří k zdravotnímu personálu. Tyto osoby nesmějí být přítomny ani jako diváci při lékařských výkonech. Výjimkou z uvedených zásad jsou osoby, které se u lékaře vzdělávají, nebo pracují v lékařských oborech a dalších osoby, s jejichž přítomností pacient souhlasí, pokud není lékařsky zdůvodněných námitek. §6 Účinnost Tento stavovský předpis České lékařské komory Etický kodex České lékařské komory nabývá účinnost dne 1.1. 1996.

63

16.2

Příloha č.2 - Etický kodex novináře

Deklarace ministrů států zúčastněných na 4. Evropské konferenci o politice hromadných sdělovacích prostředků konané v Praze v prosinci 1994 uznala v bodě 11 c, že „novináři mají právo přijímat své vlastní samoregulační normy např. ve formě etického kodexu.“ V rezoluci č. 2 této konference se říká, že kodexy chování mají být „dobrovolně přijaty a dobrovolně uplatňovány“ a že „výkon novinářského povolání je založen zejména na základním právu na svobodu projevu, zaručenou článkem č. 10 Evropské konvence o lidských právech.“ Kodexy chování novinářů, které byly přijaty v řadě evropských demokratických zemí, se snaží různým způsobem sladit práva a svobody novinářů s právy a svobodami občanů tak, aby se nedostávaly do konfliktu, a stanovit odpovědnost novinářů za jejich činnost. Syndikát novinářů České republiky na základě studia mezinárodních i národních dokumentů vypracoval Etický kodex novináře, který je závazný pro jeho členy a k jehož dobrovolnému dodržování vyzval všechny české a moravské novináře bez ohledu na jejich členství v syndikátu. 1. Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace. Občané demokratického státu bez rozdílu svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje čl.17 Listiny práva svobod, jež je součástí Ústavy České republiky. Novináři toto občanské právo realizují svou činností. Nezbytně proto přejímají plnou odpovědnost za to, že informace, které předávají veřejnosti, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené. Občan má právo na objektivní obraz skutečnosti. Novinář je proto povinen: a. zveřejňovat jen informace, jejichž původ je znám, nebo v opačném případě je doprovodit nezbytnými výhradami, b. respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít, vyhledávat informace, které slouží všeobecnému zájmu, i přes překážky, c. dbát na rozlišování faktů od osobních názorů, d. hájit svobodu tisku i svobodu jiných medií, e. neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti, f. nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat, g. odmítat jakýkoli nátlak na zveřejnění nepravdivé, nebo jen částečně pravdivé informace, 64

h. odmítat jakékoli zásahy státních orgánů, jež by mohly ovlivnit pravdivost sdělení, i. přijímat pouze úkoly srovnatelné s jeho profesionální důstojností, j. nepoužívat nepoctivé prostředky k získání informace, fotografie nebo dokumentu nebo využívat k tomu dobré víry kohokoliv. Nepoctivost prostředků je při tom třeba posuzovat v souvislosti s veřejným zájmem na publikování příslušné informace. 2. Požadavky na vysokou profesionalitu v žurnalistice. Povahou novinářské profese je odpovědnost k veřejnosti. Proto je základním předpokladem pro tuto činnost vysoká profesionalita. Z tohoto hlediska je novinář povinen: a. nést osobní odpovědnost za všechny své uveřejněné materiály, b. vyloučit všechny činnosti, které by jej mohly kompromitovat nebo vést ke konfliktu zájmů, c. nepřijímat žádné hodnotné dary nebo výhody, které by měly souvislost s jeho novinářskou činností, zvláště pak z důvodů zveřejnění nebo zatajení nějaké informace, d. nezneužívat povolání novináře k činnosti reklamního pracovníka a nepřijímat žádnou odměnu přímou nebo nepřímou od zájemců o reklamu, odmítnout podílet se na publikování skryté reklamy, e. nepodepisovat svým jménem obchodní ani finanční reklamy, f. nepřijímat peníze ve veřejné službě nebo v soukromém podniku tam, kde jeho postavení novináře a jeho vliv by mohly být zneužity, g. nezneužívat výsad, plynoucích z povolání novináře, k prezentování svých osobních postojů, h. nezneužívat možných výhod, plynoucích z členství v Syndikátu novinářů, k uspokojování soukromých potřeb. 3. Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšují autoritu médií. Z tohoto hlediska je novinář povinen řídit se těmito požadavky: a. nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena, b. jestliže si zdroj informací přeje zůstat utajen, novinář je povinen zachovávat profesionální tajemství, i kdyby mu z toho měly vzniknout potíže, c. respektovat soukromí osob, zejména dětí a osob, které nejsou schopny pochopit následky svých výpovědí, d. dodržovat přísně zásadu presumpce neviny a neidentifikovat příbuzné obětí nebo delikventů bez jejich jasného svolení, e. považovat pomluvu, neprokázané obvinění, překroucení dokumentů, faktů a lži za nejzávažnější profesionální chyby, 65

f. kromě nesporných důvodů veřejného zájmu nesmí novinář svou činností dostat dotčené osoby do nesnází nebo osobní tísně, g. novinář nesmí využívat ve svůj prospěch informace získané při výkonu svého povolání dříve, než budou tyto informace zveřejněny, h. nesmí vytvářet ani ztvárňovat námět, který by podněcoval diskriminaci rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví nebo sexuální orientace, i. při reprodukci jakéhokoli textu musí být uveden jeho autor formou adekvátní k rozsahu přetištěného materiálu, j. plagiát se zásadně zakazuje. Etický kodex novináře přijala jako otevřený dokument valná hromada Syndikátu novinářů ČR dne 18. 6. 1998 a na návrh Komise pro etiku při Syndikátu novinářů jej aktualizovala správní rada dne 25. 11. 1999.

66

16.3

Příloha č.3 - Etický kodex člena Potravinářské komory České

republiky Preambule Člen Potravinářské komory České republiky je součástí nejvýznamnějšího podnikatelského uskupení zaměřeného na výrobu potravin a nápojů, které usiluje o zkvalitnění podmínek pro podnikání v tomto sektoru a které se v tomto sektoru významnou měrou podílí také na vědě a výzkumu. Etický kodex je standardem chování, který je vlastní každému, kdo je členem Potravinářské komory České republiky anebo se jím zamýšlí stát. Článek 1 Profesionalita a čestnost Člen Potravinářské komory České republiky se při své činnosti řídí zásadami dobrých mravů, nepoužívá nekalé praktiky, které mohou ohrozit nebo poškodit ostatní subjekty působící na trhu. Ve vztahu k dodavatelským firmám či jiným podnikatelským subjektům nepoužívá zavádějící či klamavé informace. Člen Potravinářské komory České republiky jedná v souladu s všeobecně uznávanými morálními hodnotami. Jedná tak, aby se vyhnul střetu zájmů a nezneužil svého postavení k neoprávněným výhodám ani k výhodám třetích osob. Článek 2 Odpovědnost Člen Potravinářské komory České republiky se vždy rozhoduje s ohledem na reálnou možnost dostát svému závazku. Odmítá ujednání, která by byla v rozporu s právním řádem a tímto etickým kodexem. Při své činnosti usiluje o seriózní dodržování uzavřených smluvních vztahů, a to včetně ústních, a dodržuje platební disciplínu. Článek 3 Sounáležitost Člen Potravinářské komory České republiky vždy jedná tak, aby zachoval čest a důstojnost podnikatelského stavu v tomto oboru a dobrou pověst svou i Potravinářské komory České republiky. Aktivně spolupracuje s ostatními členy Potravinářské komory České republiky. Je si vědom, že dodržování stanovených pravidel a sounáležitost k Potravinářské

komoře

České

republiky

potravinářského sektoru. 67

jej

řadí

mezi

důvěryhodné

subjekty

Článek 4 Chování v konkurenčním prostředí Člen Potravinářské komory České republiky dodržuje pravidla čestných obchodních postupů, etiku samoregulace reklamy a Kodex reklamy České republiky.

Článek 5 Udržitelná výroba a spotřeba Člen Potravinářské komory České republiky vede veškeré své výrobní a obchodní operace sociálně, ekonomicky a ekologicky přijatelným způsobem v souladu s mezinárodně uznávanými standardy a zásadami udržitelné výroby a spotřeby.

68

16.4

Příloha č.4 - Etický kodex pedagogického pracovníka

Základní školy, Praha 2, Londýnská 34 1. Pedagogický pracovník jedná a rozhoduje se na základě principů humanity a demokracie, a to podle svých dosažených znalostí a dovedností. 2. Pedagogický pracovník chápe svou úlohu ve smyslu pomáhající profese, své postavení nevyužívá k manipulaci a k soukromému osobnímu prospěchu. Uplatňuje rovný přístup ke všem žákům. Odmítá všechny formy diskriminace nebo chování, které utlačuje druhé. 3. Pedagogický pracovník nakládá obezřetně s důvěrnými informacemi o žácích, nikdy jich nepoužije v neprospěch a znevýhodnění žáka či posílení své pozice. 4. Pedagogický pracovník respektuje psychickou a fyzickou autonomii a jedinečnost jak žáků, tak i spolupracovníků a rodičů. Stejně tak respektuje svou osobnost, své potřeby. Má právo na seberealizaci. 5. Pedagogický pracovník podporuje rozvoj schopností a dovedností žáků podle jejich možností s ohledem na vývojové potřeby a možnosti dané věkovou odlišností. Rozvíjí všestranně potenciál žáka, zachovává a rozvíjí vhodné prostředí pro výuku a výchovu. 6. Pedagogický pracovník respektuje žáka jako svébytnou osobnost, respektuje jeho zdravotní stav, mateřský jazyk a případná další specifika. Pedagog je povinen se seznámit s informacemi o specifických výchovně vzdělávacích potřebách žáků, které vzdělává. Má právo tyto informace požadovat. 7. Než pedagogický pracovník užije kázeňský postih, čerpá ze všech možností dostupných pozitivních motivačních prostředků. 8. Pedagogický pracovník spolupracuje s kolegy a dalšími profesionály i laiky v zájmu vzdělávání žáků. V pracovním kolektivu preferuje týmovou práci, při prosazování svých cílů dbá na dané strategie a cíle školy jako celku. O vzniklých problémech otevřeně komunikuje za účelem řešení. Neznevažuje profesionální způsobilost kolegů. Chápe, že otevřená komunikace a spolupráce je zásadním mechanismem v procesu organizování výchovného a vzdělávacího procesu. 9. Soustavným sebevzděláváním pedagogický pracovník prohlubuje a rozvíjí své profesní kompetence. Sebevzdělávání realizuje v zájmu svém, žáků resp. školy. Vedení školy toto sebevzdělávání podporuje, umožňuje a řídí. Své poznatky pedagogický pracovník předává kolegům a snaží se je uplatnit ve výchovně vzdělávacích činnostech ve škole. Pravidelně provádí sebehodnocení své práce.

69

10.

Požadavky na žáka dané školním řádem uplatňuje pedagogický pracovník i

na sebe. Pedagogický pracovník si je vědom, že svým pozitivním chováním a jednáním ovlivňuje žáky. 11.

Pedagogický pracovník si uvědomuje, že kvalita jeho práce je přímo úměrná

jeho psychické a fyzické vyrovnanosti, a proto si pro ni vytváří podmínky včetně žádosti o pomoc. 12.

Pedagogický pracovník si je vědom toho, že neetické chování je nepřijatelné

nejen u něj samého, ale i u jeho kolegů. S pedagogickou prací je neslučitelné takové jednání ignorovat resp. tolerovat a nesnažit se o nápravu. Nedojde-li k nápravě po upozornění kolegy, informuje pedagogický pracovník vedení školy. 13.

Pedagogický pracovník má právo na informace o dění ve škole a má právo

se vyjadřovat ke všem záležitostem týkajícím se chodu školy resp. navrhovat změny. 14.

Pedagogický pracovník uvážlivě sdílí své soukromí a soukromí svých

kolegů s žáky a jejich rodiči.

70

16.5

Příloha č.5 - Etický kodex SŠ řemesel a služeb, Jablonec nad

Nisou Pedagogičtí pracovníci a dle možností i provozní zaměstnanci školy 1. věnují maximální péči výchovně vzdělávacímu procesu 2. pracují neustále na svém odborném a osobnostním růstu 3. ve škole vytvářejí vstřícné a kolegiální prostředí 4. respektují osobnost každého žáka, zachovávají důvěrnost informací o žácích 5. vytvářejí dobrý image školy (vztah s rodiči žáků, s veřejností, se školami, atd.) 6. jsou loajální ke škole a nešíří nepatřičné informace mezi žáky a na veřejnosti (před žáky nikdy neřeší vnitřní záležitosti školy) 7. ctí pravidla fair play 8. chovají se ekologicky a mají šetrný vztah k majetku školy 9. jsou profesionálové v dobrém slova smyslu 10. svým vystupováním se snaží být kladným vzorem žákům

Etický kodex je morální závazek, ale není obecně závazným právním předpisem. V Jablonci nad Nisou dne 31.5.2013

71

16.6

Příloha č.6 – Etický kodex křesťanského učitele

Preambule Smysl a cíl Etického kodexu učitele Etický kodex učitele určuje etické normy, které je nutné dodržovat při výkonu jeho profesní činnosti. Etický kodex učitele poskytuje i pozitivní orientaci v mravních aspektech vykonávané práce a správnou sebekontrolu toho, kdo ji vykonává. Učitelské povolání patří mezi ty profese, které etický kodex vyžadují, protože pedagog svým formačním působením spoluvytváří etické vlastnosti a lidsky mravní kvality mladé generace. Etický kodex učitele má sloužit i jako zdroj pozitivní pracovní motivace a uvědomění si vznešenosti pedagogické práce a sounáležitosti s církví. Chce zároveň ulehčit osobní identifikaci s vykonávaným povoláním a jeho akceptování přispěje i ke zkvalitnění náročné učitelské práce. Cílem Etického kodexu učitele je upřesnit morální povinnosti učitele a být měřítkem pro jejich posouzení. Snaží se pedagogovi ulehčit jeho vlastní sebehodnocení a může sloužit i k obraně pedagoga proti neoprávněné kritice a výčitkám ze strany občanské a rodičovské veřejnosti, případně státních a samosprávních orgánů i nestátních organizací. Filozoficko-etické východisko Zdrojem koncepce Etického kodexu učitele jsou základní hodnoty křesťanské kultury, ze kterých vyrostla naše historická tradice. Každá lidská bytost je osoba obdařená důstojností a svobodou. Člověk není jen produktem prostředí a okolností. Proto zdůrazňujeme, že lidský život musí být chráněný celou společností. Každé dítě kromě práva na život má právo na výchovu a vzdělání odpovídající jeho schopnostem. Potřebuje však pomoc a vedení při svojí orientaci a poznávání. To ale neznamená ideologickou manipulaci ani nesprávně chápanou seberealizaci a extrémní volnost. Důstojnost a svoboda dětské osoby předpokládá pomoc společnosti jako základní princip sloužící osobnímu dobru dítěte a veřejnosti. Proto je výchova ke ctnostem prostřednictvím morálních vzorů a aktivní zvládání života cestou vzdělávaného k pravé svobodě člověka a osobní zodpovědnosti. Charakteristika práce učitele Zatím málo oceněná učitelská profese je jedním z nejdůležitějších povolání s mimořádnou zodpovědností. Intenzívní změny ve společenském prostředí kladou nesmírné nároky na lidský subjekt, který se musí vyrovnávat se složitými problémy současného světa. Požadavky na práci učitele vzrůstají s přibývajícími vědeckými poznatky a hlavně 72

sociálními problémy mnohých rodin. Pedagog musí alespoň z části kompenzovat nefunkčnost rodiny a intenzivně hledat způsoby jak tuto situaci zvládnout. Z mnohotvárnosti pedagogické činnosti vyplývají vysoké požadavky na osobní předpoklady učitele, protože pedagogickým nástrojem je i samotná osobnost a chování učitele se všemi jeho vlastnostmi. Učitelská práce obsahuje: · činnost diagnostickou: poznávání schopností, zručností a vědomostí žáka · činnost organizační: práce ve skupinových podmínkách v rámci školské instituce · činnost sociální komunikace, sociálního řízení a kooperace · tvořivé intelektové aktivity: při volbě didaktických přístupů a metod na objasnění učiva a jeho návaznost na další vědomosti do uceleného obrazu skutečnosti Předpokladem pedagogické práce jsou proto pozorovací talent, hlubší psychologické vědomosti, dobré usuzovací schopnosti a systematická práce. Pedagog a křesťanská víra Křesťanský pedagog má být vyspělou osobností, aby se mohl stát pozitivním a názorným příkladem, se kterým se žáci mohou ztotožňovat a kterého mohou napodobovat. Víra v Boha působí jako motivační zdroj. Pedagog v jejím světle chápe svou výchovnou a vzdělávací činnost jako osobní poslání v rámci Božího plánu. Z toho vyplývá větší zodpovědnost nejen vůči společnosti a vlastnímu svědomí, ale také vůči Bohu. Křesťanský učitel je povolán svou prací i životem hlásat biblickou radostnou zvěst a vést mladé ke Kristu, který je učitelem všech. Víra je zároveň pramenem naděje a potřebného pedagogického optimismu. Otevírá nový rozměr života a jeho smysl. Učiteli poskytuje pevný základ a jasnou hodnotovou orientaci i zaměření, aby svým příkladem přispíval k pozitivní hodnotové orientaci žáků, k jejich schopnosti rozlišovat dobré od zlého, a tak nacházet hlubší smysl života. To je podstata zvláštní, náročné a zodpovědné povinnosti křesťanského učitele.

CELÝ

ETICKÝ

KODEX

content/uploads/Eticky_kodex.pdf

73

NA

http://www.kzsub.cz/wp-

16.7

Příloha č.7 - Etický kodex učitele ZŠ Pavlovická, Brno

Láska k dětem Problémy dětí a obtížné situace řešme s láskou a pochopením k našim žákům. Vždy žákům naslouchejme, povzbuzujme je, aby nám vyprávěli nejen o svých radostech ale i starostech. Výchova k odpovědnosti Vychovávejme žáky k odpovědnosti za své činy, nikoliv pouze k poslušnosti v přítomnosti pedagoga. Nepoužívejme fyzické ani psychické násilí, nemanipulujme se žáky z pozice nadřazenosti. Pravdivost a spravedlnost Nikdy žákům nezkoušejme lhát. Neslibujme, co nemůžeme splnit. Chovejme se čestně a tak, abychom žáky nezraňovali. Každý žák by měl vždy jasně vědět, za co je trestán. K provinění je třeba přiřadit oprávněný trest. Vzájemný respekt Nepovyšujme se nad kolegy ani nad žáky. Nevysmívejme se, neponižujme, respektujme odlišný názor. Hledejme na ostatních spíše to pozitivní, snažme se je pochopit. Důvěra Naslouchejme také srdcem, důvěrné informace nesdělujme, respektujme etická pravidla. Učitel má žákům důvěřovat a žáci jemu. Osobní nasazení Snažme se ze všech sil podávat co nejlepší výkon. Pomáhejme žákům co nejlépe zvládat svěřené úkoly a nastalé problémy v radostné, přátelské atmosféře, klidně s důvěrou. Využívat humoru jako výchovného prostředku Využívejme humoru při naší práci s dětmi, nezaměňujme ho s vysmíváním se, shazováním a ponižováním žáka. Laskavým humorem lze obvykle dosáhnout více než strohou přísností. Spolupracovat a pomáhat Spolupracujme s dětmi a rodiči při stanovení cílů výchovy a výuky tak, aby všichni měli radost a uspokojení z pokroků, kterých budou žáci dosahovat. Pomáhejme žákům, když nás o to požádají a spolu nacházejme správná řešení. Respekt k dohodnutým pravidlům

74

Dbejme na dodržování vnitřního řádu školy, školního řádu, pravidel soužití a společenských pravidel. To co vyžadujeme po dětech, musíme vyžadovat i od sebe samých. Vychovávejme příkladem.

16.8

Příloha č.8 - Profesně etický kodex učitele SOU Šenov u N.

Jičína Obecné zásady 1. Profese učitele je mimořádně silně eticky exponovaná. 2. Profese učitele je jedno z nejzávažnějších humanitních poslání. Učitel je odpovědný rozmanitým společenským institucím (např. rodině, státu), lidským instancím (např. dítěti, rodičům, národu, lidstvu), ale i instancím nadosobním (např. dějinným, budoucnosti, lidství, pravdě, duchu). 3. Učitel ustavičně poměřuje své profesní působení i mimoprofesní chování nejvyššími humanitními normami – základními dokumenty o lidských právech, zvláště pak listinou práv dítěte. 4. Učitel se v duchu demokratických principů snaží respektovat, uplatňovat a obhajovat občanská a politická práva a svobody, především svobodu v přístupu ke vzdělávání a právo na stejné šance ve vzdělávání pro všechny. 5. Učitel se ustavičně snaží odhalovat vědomé i nevědomé formy netolerance a nespravedlnosti ve výchovně vzdělávacím procesu – jak u sebe, tak u kolegů a v celé společnosti – a snaží se přispět k jejich odstranění. 6 Učitel přijímá svou profesi nejen jako běžné zaměstnání a výdělečnou činnost, ale jako celoživotní poslání vyžadující nasazení celého člověka. 7. Učitel se tímto profesně etickým kodexem zavazuje především k tomu, že bude i nad rámec svých pracovně právních povinností, vymezených např. zákoníkem práce, pracovní smlouvou, vnitřním řádem školy apod., naplňovat lidský a společenský smysl profese učitele především ustavičnou prací na sobě, rozvíjením a prohlubováním své osobnosti. 8. Veřejná pověst a společenská prestiž učitele vyžaduje, aby i mimoprofesní chování a osobní život učitele byly v souladu s obecně přijatými mravními normami. Učitel a výkon povolání 1. Učitel se tímto profesně etickým kodexem zavazuje k tomu, že bude kvalitním výkonem svého povolání v rámci svých pracovně právních povinností – ale i nad tento 75

rámec – přispívat k ustavičnému zvyšování úrovně profesní a stavovské cti a tím i ke zvyšování dobré veřejné pověsti a společenské prestiže profese učitele. 2. Učitel se snaží, aby do výkonu jeho povolání nepronikaly rušivě pracovně organizační profesní a vnitro stavovské problémy – aby tak ti, jimž má učitel sloužit, měli pocit, že se jim dostává odborně kvalifikované a lidsky vysoce hodnotné služby. 3. Učitel se snaží vykonávat své povolání na takové odborné úrovni, jaká odpovídá současnému stavu pedagogické vědy. Učitel je proto povinen udržovat si povědomí o odborném vývoji svého oboru a je povinen se dále vzdělávat a rozvíjet svou profesní kvalifikaci. 4. Nevyzkoušené výchovné a vzdělávací postupy může učitel experimentálně ověřovat jen v mezích daných zákonem a pracovně právními vztahy a se souhlasem zákonných zástupců dětí. 5. Učitel nedává svou profesi k dispozici podnikatelským aktivitám a obchodním zájmům, včetně reklamy a marketingu, a to ani v případě, že by z toho neměl osobní finanční prospěch či jiné hmotné výhody. 6. Učitel nesmí přijímat finanční odměnu nebo jiné hmotné výhody od výrobců zboží či poskytovatelů služeb za to, že jim umožní odbyt v rámci výchovně vzdělávacího procesu. 7. Učitel nebude prosazovat užití výchovně vzdělávacích metod, prostředků a pomůcek, na nichž je osobně finančně nebo jinak hmotně zainteresován. 8. Učitel se zdrží nečestných a nedůstojných aktivit majících za úkol prosadit ekonomické zájmy určitého pedagogického zařízení nebo majících za úkol z ekonomických důvodů zvýšit počet žáků v pedagogickém zařízení. Učitel a žák 1. Učitel výchovně vzdělávacím působením pomáhá žáku realizovat jeho lidský potenciál a pomáhá mu stát se plnohodnotným a platným členem společnosti. 2. Učitel se snaží nalézt optimální rovnováhu mezi povinnostmi a odpovědnostmi žáka na jedné straně a právy a svobodami žáka na straně druhé tak, aby mohla být práva a svobody žáka realizovány v nejvyšší možné míře. 3. Učitel se snaží, aby mentorský, autoritativní pedagogický přístup byl uplatňován v nejnižší nutné míře a aby v nejvyšší možné míře byl v žákovi respektován partner, osvojující si samostatné a odpovědné realizování osobních práv a svobod. 4. Učitel nesmí vystavit žáka lidskému ponížení a neúměrnému psychickému zatížení. 5. Učitel užívá kázeňské prostředky s velkou obezřetností a s taktem, vždy s přihlédnutím k individuálnímu případu a konkrétní situaci. 76

6. Učitel neuplatňuje při udržování kázně tezi o kolektivní vině a nevytváří falešnou žákovskou solidaritu (např. trestáním kolektivu za vinu jednoho). Učitel při udržování kázně

respektuje

přirozenou

žákovskou

solidaritu

a

nepodporuje

pedagogicky

neoprávněnou denunciaci a nekolegialitu (např. žalování, donášení, pověřování žáků dozorem nad spolužáky). 7. Učitel nesmí žádného žáka nespravedlivě zvýhodňovat nebo znevýhodňovat. Varuje se každé formy diskriminace a protekce. 8. Učitel je povinen srozumitelným způsobem odpovědně a taktně informovat žáka a jeho zákonné zástupce o výsledcích žákovy školní práce. 9. Učitel je povinen poskytnout vyčerpávající informace o výsledcích žákovy práce všem ostatním učitelům, kteří se podílejí na výchovně vzdělávacím procesu žáka. 10. Učitel je povinen vyžadovat od ostatních pedagogických účastníků výchovně vzdělávacího procesu a od zákonných zástupců všechny informace týkající se žákovy školní práce a jeho rozvoje. 11. Učitel nepodává informace týkající se žáka žádné třetí nezúčastněné straně. (Např. třídní schůzky organizuje tak, aby o výsledcích a problémech žáka hovořil jen před jeho zákonnými zástupci.) 12. Učitel zachází s taktem s důvěrnými informacemi, které se o žácích dozvěděl v průběhu výchovně vzdělávacího procesu. 13. Učitel nesmí využívat žádných vzájemných vztahů s žáky pro soukromé výhody. 14. Učitel nepřijímá od žáků ani od jejich zákonných zástupců dary či služby, které by mohly ovlivnit nestrannost jeho rozhodování a spravedlnost v rovném přístupu ke všem. 15. Učitel respektuje právo žáka a jeho zákonných zástupců na svobodnou volbu pedagogického zařízení. Zdrží se nečestných nebo nedůstojných praktik (aktivit), které by vedly k ekonomicky motivovanému zvyšování počtu žáků v pedagogickém zařízení, na němž je učitel hmotně zainteresován. Učitel a ostatní učitelé 1. Učitel pomáhá vytvářet solidární kolektiv především s těmi učiteli, kteří se spolu s ním účastní výchovně vzdělávacího procesu. Týmovou výchovně vzdělávací práci chápe jako přirozený rámec svého pedagogického působení, ale nepřenáší odpovědnost za své pedagogické působení na pedagogický kolektiv. 2. Učitel vstupuje do kontaktů s ostatními učiteli a s pedagogickými institucemi a sdruženími, které mu mohou pomoci ke zkvalitňování vlastní pedagogické činnosti a ke zvyšování odborné kvalifikace. 77

3. Učitel přispívá praktickou pomocí, radou i konstruktivní kritikou ke zkvalitnění práce jiných učitelů. 4. Učitel zásadně nekritizuje ani žádným způsobem nezlehčuje práci jiných učitelů před žáky, jejich zákonnými zástupci a nepedagogickým personálem.

78

16.9

Příloha č.9 - § 57 SchUG Lehrerkonferenzen

(1) Lehrerkonferenzen sind zur Erfüllung der ihnen durch die Rechtsvorschriften übertragenen Aufgaben und zur Beratung gemeinsamer Fragen insbesondere der Planungs, Unterrichts-, Erziehungs- und Bildungsarbeit, der Evaluation oder der beruflichen Fortbildung der Lehrer durchzuführen. In den Lehrerkonferenzen sind jedenfalls jene Angelegenheiten zu beraten, deren Behandlung von einem Drittel der für die Teilnahme an den Lehrerkonferenzen jeweils in Betracht kommenden Lehrer verlangt wird. (2) Je nach Aufgabe der Lehrerkonferenz setzt sich diese aus den Lehrern der Schule (Schulkonferenz), einer Klasse (Klassenkonferenz), eines Unterrichtsgegenstandes oder in anderer Weise zusammen. Über Beschluss der Lehrerkonferenz können auch andere Personen den Beratungen beigezogen werden. (3) Der Schulleiter oder ein von ihm beauftragter Lehrer führt den Vorsitz in den Lehrerkonferenzen. Dem Vorsitzenden obliegt die Einberufung der Lehrerkonferenz. Eine Lehrerkonferenz ist jedenfalls einzuberufen, wenn dies ein Drittel der für die Teilnahme jeweils in Betracht kommenden Lehrer verlangt. (4) Für den Beschluss einer Lehrerkonferenz sind die Anwesenheit von mindestens zwei Dritteln ihrer Mitglieder und die unbedingte Mehrheit der abgegebenen Stimmen erforderlich. Dem Vorsitzenden und jedem Mitglied kommt eine Stimme zu. Bei Stimmengleichheit entscheidet die Stimme des Vorsitzenden. Stimmübertragungen sind ungültig. Stimmenthaltung ist außer bei Vorliegen von in § 7 AVG, BGBl. Nr. 51/1991, genannten Befangenheitsgründen unzulässig. In Klassenkonferenzen gemäß § 20 Abs. 6 und 6a, § 21 Abs. 4 und § 25 Abs. 2 lit. c kommt das Stimmrecht nur jenen Mitgliedern zu, die den Schüler im betreffenden Schuljahr zumindest vier Wochen unterrichtet haben. Über den Verlauf einer Lehrerkonferenz ist eine schriftliche Aufzeichnung zu führen. (5) In Angelegenheiten, die in die Zuständigkeit von Lehrerkonferenzen fallen und bei denen den Schülern und Erziehungsberechtigten ein Mitentscheidungsrecht zusteht, ist dieses Recht von den Vertretern der Schüler bzw. Erziehungsberechtigten im Schulgemeinschaftsausschuss (§ 64) bzw. den Klassenelternvertretern der betreffenden Klasse durch Teilnahme an den Beratungen und Abstimmungen in den Lehrerkonferenzen auszuüben. Über Antrag des Schulsprechers kann an den Beratungen in den Angelegenheiten des § 58 Abs. 2 Z 2 auch der Klassensprecher der Klasse des betroffenen Schülers

teilnehmen.

Die

Einladung

der

Vertreter

der

Schüler

und

der

Erziehungsberechtigten zu einer Lehrerkonferenz hat rechtzeitig vor dem anberaumten Termin und nachweislich zu erfolgen. 79

16.10

Příloha č.10 - § 2 SchOG Aufgabe der österreichischen

Schule (1)Die österreichische Schule hat die Aufgabe, an der Entwicklung der Anlagen der Jugend nach den sittlichen, religiösen und sozialen Werten sowie nach den Werten des Wahren, Guten und Schönen durch einen ihrer Entwicklungsstufe und ihrem Bildungsweg entsprechenden Unterricht mitzuwirken. Sie hat die Jugend mit dem für das Leben und den künftigen Beruf erforderlichen Wissen und Können auszustatten und zum selbsttätigen Bildungserwerb zu erziehen. Die jungen Menschen sollen zu gesunden, arbeitstüchtigen, pflichttreuen und verantwortungsbewußten Gliedern der Gesellschaft und Bürgern der demokratischen und bundesstaatlichen Republik Österreich herangebildet werden. Sie sollen zu selbständigem Urteil und sozialem Verständnis geführt, dem politischen und weltanschaulichen Denken anderer aufgeschlossen sowie befähigt werden, am Wirtschaftsund Kulturleben Österreichs, Europas und der Welt Anteil zu nehmen und in Freiheits- und Friedensliebe an den gemeinsamen Aufgaben der Menschheit mitzuwirken.

80

16.11

Příloha č.11 - Beamten- Dientsgesetz (BDG) 1979, BGBl. Nr.

333 23. VERWENDUNGSGRUPPE L 1 23.1. Lehrer an mittleren und höheren Schulen, soweit sie nicht in den folgenden Verwendungen erfasst werden (1)Eine

den

Unterrichtsgegenständen

entsprechende

abgeschlossene

Universitätsausbildung (Lehramt) durch den Erwerb eines Diplomgrades in zwei Unterrichtsfächern gemäß § 87 Abs. 1 des Universitätsgesetzes 2002 bzw. § 66 Abs. 1 UniStG. (5)Soweit

keine

den

Unterrichtsgegenständen

entsprechende

universitäre

Lehramtsausbildung vorgesehen ist oder für die Unterrichtsgegenstände im Bereich Mathematik, Physik, Chemie, Informatik oder Wirtschaft an technischen und gewerblichen Lehranstalten, werden die Erfordernisse des Abs. 1 auch erfüllt durch a)eine den Unterrichtsgegenständen entsprechende abgeschlossene Hochschulbildung gemäß Z 1.12 bzw. § 66 Abs. 1 UniStG mit b)einer

vierjährigen

einschlägigen

Berufspraxis

oder

einer

vierjährigen

facheinschlägigen Lehrpraxis im Umfang einer Vollbeschäftigung. (6)Abs. 5 ist auf Lehrer an land- und forstwirtschaftlichen Schulen mit der Maßgabe anzuwenden, dass Absolventen nach Erwerb eines facheinschlägigen Diplom- oder Mastergrades gemäß § 87 Abs. 1 des Universitätsgesetzes 2002 bzw. § 66 Abs. 1 UniStG der Universität für Bodenkultur Wien an Stelle des Erfordernisses nach Abs. 5 lit. b den Erwerb des akademischen Grades Bachelor of Education (BEd) gemäß § 65 Abs. 1 des Hochschulgesetzes 2005 an der Hochschule für Agrar- und Umweltpädagogik Wien bzw. die Diplomprüfung für das Lehramt und die Befähigungsprüfung für den land- und forstwirtschaftlichen Beratungs- und Förderungsdienst aufzuweisen haben. (7)Für Lehrer der allgemein bildenden Unterrichtsgegenstände an mittleren und höheren

Schulen

zusätzlich

zu

Abs.

1

die

erfolgreiche

Absolvierung

des

Unterrichtspraktikums nach den Bestimmungen des Unterrichtspraktikumsgesetzes, BGBl. Nr. 145/1988.

81

16.12

Příloha č.12 - Schéma fungování zemské školské rady

82

16.13

Příloha č.13 - Etický kodex učitele

PREAMBULA Učiteľské povolanie patrí medzi tie profesie, ktoré si etický kódex vyžadujú. Poslaním učiteľa je chráni najvyššie ľudské hodnoty, dôstojnosť človeka a slobodu na ceste za vzdelávaním v duchu demokratických princípov. Učiteľ vytvára v škole takú atmosféru, aby žiak bol šťastný, spokojný a rád sa vzdelával. Škola je dielňou ľudskosti a úcty k životu. Zmyslom činnosti učiteľa je to, aby žiakovi vytvoril podmienky na optimálny rozvoj celej jeho osobnosti. Učiteľ šíri kultúrne bohatstvo svojho národa a svojej spoločnosti, ovplyvňuje ju a vytvára v nej nové, vlastné podnety. Vedie žiakov k úcte a poznaniu kultúrneho bohatstva aj iných národov, preto sústavne zvyšuje svoju profesionálnu úroveň. Cieľom etického kódexu je upresniť morálne povinnosti učiteľa a byť meradlom ich posúdenia. Snaží sa pedagógovi uľahčiť jeho vlastné sebahodnotenie a môže slúžiť i k obrane pedagóga pri neoprávnenej kritike a výčitkách zo strany občianskej a rodičovskej verejnosti, prípadne štátnych a samosprávnych orgánov i mimovládnych zoskupení /organizácií/. Etický kódex poskytuje i pozitívnu orientáciu v mravných aspektoch vykonávanej práce a správnu sebakontrolu toho, kto ju vykonáva. Kódex má slúžiť aj ako zdroj pozitívnej pracovnej motivácie a uvedomenia si vznešenosti pedagogickej práce a stavovskej spolupatričnosti. Chce zároveň uľahčiť osobnú identifikáciu s vykonávaným povolaním a jeho akceptovanie prispeje aj ku skvalitneniu náročnej učiteľskej práce.

ZÁKLADNÉ NORMY UČITEĽSKEJ PROFESIE 1. Učiteľ si je vedomý svojej zodpovednosti, ktorou spoluvytvára etické vlastnosti a ľudsky mravné kvality mladej generácie. Je vzorom pre spoločnosť. 2. Učiteľ prispieva k tvorbe kvalitných medziľudských vzťahov a ich udržiavaniu a podieľa sa na vytváraní atmosféry vzájomnej dôvery a úcty. 3. Učiteľ sa neustále vzdeláva, projektuje si celoživotné vzdelávanie, zvyšuje svoju kvalifikáciu a snaží sa získavať najnovšie informácie a poznatky zo svojho odboru. Je tvorivou osobnosťou, a preto je otvorený zmenám a stále hľadá nové poznatky a nové riešenia. 4. Učiteľ má pri výkone svojej profesie základné práva a slobody zaručené Ústavou Slovenskej republiky bez ohľadu na pohlavie, rasu, farbu pleti, jazyk, vieru a náboženstvo, politické či iné zmýšľanie, národný alebo sociálny pôvod, príslušnosť k národnosti alebo 83

etnickej skupine, majetok, rod alebo iné postavenie. Nikoho nemožno z týchto dôvodov poškodzovať, zvýhodňovať alebo znevýhodňovať. 5. Učiteľ vyznáva a otvorene sa hlási k ideálom demokracie a humanizmu. Svojím konaním a vystupovaním zvyšuje spoločenský status učiteľa. Je nezávislý a slobodný, ale jeho voľba nesmie urážať ľudskú dôstojnosť a šíriť násilie. O svojom pôsobení podáva pravdivé informácie, aby mohli byť objektívne posúdené jeho kompetencie. Nepredkladá žiakom svoje názory a myšlienky ako jedinú správnu možnosť. 6. Učiteľ odovzdáva mladej generácii kultúrne dedičstvo národa a ľudskej spoločnosti a vzhľadom na tradície pôsobí ako spolutvorca súčasnej i budúcej kultúry, čo však predpokladá jeho vzdelanosť a tvorivého ducha. 7. Učiteľ si je vedomý svojej omylnosti, a preto ak pochybí, musí si vedieť priznať chybu a byť schopný niesť za ňu zodpovednosť. Získané informácie a podnety dokáže kriticky prehodnotiť a následne ich uplatniť v praxi. 8. Učiteľ počas výchovno-vzdelávacieho procesu nesmie brať na zreteľ komerčné hľadisko, vlastný prospech a úžitok, ale musí sa riadiť svojim svedomím, pozitívnymi výchovno-vzdelávacími potrebami žiaka a vedeckými poznatkami. 9. Učiteľ má právo odmietavo zareagovať a vystúpiť, keď nariadenia sú v protiklade so všeobecne uznávanými základnými ľudskými hodnotami a jeho svedomím. Toto však predpokladá a vyžaduje správnosť morálneho svedomia pedagóga, ktoré mu umožňuje vziať na seba zodpovednosť za vykonané činy.

PRÁVA A POVINNOSTI UČITEĽA VOČI ŽIAKOM 1. Učiteľ rešpektuje žiaka ako rovnocenného partnera so všetkými občianskymi právami a povinnosťami a právami i povinnosťami vyplývajúcimi z Deklarácie práv dieťaťa a z iných dokumentov a právnych noriem platných na území Slovenskej republiky. Vzťah učiteľa a žiaka je postavený na vzájomnej úcte a pochopení a vzájomnej ústretovosti. 2. Učiteľ zaručuje rovnaký prístup ku všetkým bez ohľadu na pohlavie, rasu, farbu pleti, jazyk, vieru a náboženstvo, politické či iné zmýšľanie, národný alebo sociálny pôvod, príslušnosť k národnostnej alebo etnickej skupine, majetok, rod alebo iné postavenie. Nikoho nemožno z týchto dôvodov poškodzovať, zvýhodňovať alebo znevýhodňovať. Každý má právo na zachovanie ľudskej dôstojnosti, osobnej cti, dobrej povesti, na ochranu mena, ochranu pred neoprávneným zasahovaním do súkromného a rodinného života.

84

3. Učiteľ prihliada na špecifické výchovné a vzdelávacie potreby jednotlivých žiakov, vyžadujúcich si individuálny prístup. Je povinný zrozumiteľne, veku primerane a v súlade s platnými základnými pedagogickými dokumentmi žiaka vzdelávať a vychovávať. 4. Učiteľ žiakom podáva fakty a informácie pravdivé, objektívne a neskreslené. Snaží sa žiakom poskytnúť komplexný a objektívny prehľad informácií v danej problematike bez ohľadu na vlastné presvedčenie a vlastné konanie. 5. Učiteľ nesmie žiakovi úmyselne či vedome ublížiť. Má právo a povinnosť dohliadať na zdravý fyzický a mentálny vývoj žiaka, v prípade jeho ohrozenia bezodkladne na to upozorniť rodičov, resp. zákonných zástupcov žiaka, prípadne príslušné orgány a inštitúcie. Učiteľ nesmie napomáhať alebo sa zúčastňovať na porušovaní cti a dôstojnosti žiaka, je povinný oznámiť príslušným orgánom podozrenie z hrubého alebo krutého zaobchádzania a týrania žiaka. 6. Učiteľ vedie svojich žiakov k samostatnosti a ku kritickému mysleniu. V rámci svojich a žiakových schopností a možností sa snaží o komplexný rozvoj žiakovej osobnosti. 7. Učiteľ nesmie akýmkoľvek spôsobom zneužiť dôveru a závislosť žiaka, rodičov resp. jeho zákonných zástupcov.

PRÁVA A POVINNOSTI UČITEĽA VOČI RODIČOM 1. Učiteľ rešpektuje úlohu a zodpovednosť rodičov ako hlavných činiteľov vo výchove ich vlastných detí a usiluje sa o spoluprácu s nimi tak, aby výchovné pôsobenie bolo pokiaľ možno jednotné a v prospech žiaka. Preto s nimi spolupracuje a poskytuje im profesijnú pomoc pri výchove. 2. Učiteľ pravdivo, pravidelne a zodpovedne informuje žiaka, jeho rodičov resp. zákonných zástupcov o výchovno-vzdelávacích úspechoch a neúspechoch žiaka, o výsledkoch spoločnej vzdelávacej a výchovnej práce, o prípadných problémoch, ťažkostiach a prípadných rizikách, ktoré môžu nastať. Ak je to potrebné, prejednáva s nimi formu pomoci dieťaťu a spoločný výchovný postup. 3. Učiteľ, po dohode alebo v stanovenom čase, poskytne konzultácie ohľadom výchovno-vzdelávacieho procesu rodičom resp. zákonným zástupcom žiaka. Napomáha rozvoju vzájomných vzťahov a spolupráce medzi rodičmi a učiteľmi, prípadne vedením školy. Tieto vzťahy buduje na základe vzájomnej úcty a dôvery. 4. Učiteľ pravdivo prezentuje pozitívne aj negatívne výsledky svojej práce, práce svojej školy alebo školského zariadenia. 85

5. Učiteľ považuje informácie o rodinách, ktoré získa pri svojej práci za mimoriadne dôverné, zaobchádza s nimi zodpovedne a chráni tak osobnú dôstojnosť žiakov a členov ich rodín.

PRÁVA A POVINNOSTI UČITEĽA VOČI KOLEGOM 1. Učiteľ spolupracuje pri výchove a vzdelávaní s ostatnými kolegami, ktorí súčasne vzdelávajú a vychovávajú žiaka, spolupracuje s učiteľmi, ktorých vzdelávaním a výchovou prešli a tými, ktorí budú žiaka vzdelávať a vychovávať v nasledujúcom období. Požiada iného učiteľa, prípadne iného odborníka o konzultáciu vždy, keď si to vyžaduje záujem žiaka a okolnosti. Závery je vhodné dokumentovať písomne. 2. Učitelia sa navzájom podporujú a navzájom si pomáhajú bez ohľadu na to, na akom poste a na akom type školy, či školského zariadenia pôsobia. Pestujú vzájomnú kolegialitu, profesionalitu, úctu, hrdosť na svoje poslanie v slovenskej spoločnosti. 3. Učitelia sa navzájom podporujú a pomáhajú si pri ďalšom vzdelávaní vo svojom odbore, pri rozširovaní svojho kultúrneho a poznatkového obzoru a v ďalších oblastiach. 4. Učitelia navzájom pestujú vzájomnú solidaritu a spolupatričnosť, svojím dielom prispievajú k medzinárodnej kooperácii a prestíži výchovno-vzdelávacej sústavy Slovenskej republiky. 5. Učiteľ sa nepreferuje len svoj predmet, ale spolupracuje s inými učiteľmi a vytvára medzipredmetové vzťahy, nezasahuje do kompetencií a rozhodnutí svojich kolegov. 6. Učiteľ nesmie podľahnúť pocitu falošnej kolegiality a stavovskej spolupatričnosti. Ak je svedkom neodbornosti kolegu, jeho nesprávneho či nespravodlivého správania, diskriminácie či iného negatívneho javu, konfrontuje túto situáciu s dotyčným kolegom. Učiteľ nekritizuje a neznevažuje prácu kolegov v ich neprítomnosti. Ak nenastane zlepšenie, informuje o tom vedenie školy alebo príslušné orgány.

SPÔSOB KONTROLY A DODRŽIAVANIA ETICKÉHO KÓDEXU UČITEĽA Podnety je možné doručiť písomne alebo elektronickou formou Slovenskej komore učiteľov. Vjednotlivých prípadoch rozhoduje správna rada. Správna rada je zároveň etickou komisiou na obhajobu záujmov a potrieb učiteľskej profesie a stavovských práv. V rámci pôsobnosti jednotlivých krajov postúpi podnety manažment jednotlivých krajov správnej rade. Regionálny manažment a výkonný riaditeľ rozhoduje o prijatí a vylúčení člena vrámci kraja, v ktorom vykonáva svoju činnosť, tiež rozhoduje o udelení a zrušení členstva na základe odporučenia správnej rady. 86

Gestorom témy Etického kódexu za SKU sú:

PaedDr. Jana Brigantová Mgr. Ivana Špániková Mgr. Andrea Toporová

Za vypracovanie Etického kódexu učiteľa zodpovedná: PaedDr. Jana Brigantová Kontaktná osoba: PaedDr. Jana Brigantová, kontakt: [email protected]

87