Čeští svatí patroni jako mosty spojující naši zemi se světem

MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra historie

Čeští svatí patroni jako mosty spojující naši zemi se světem

Bakalářská práce

Brno 2015

Vedoucí bakalářské práce: ThLic. Václav Slouk Vypracovala: Zuzana Konvicová

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Souhlasím s tím, aby byla práce uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne …………..

Podpis …………………………. 2

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala ThLic. Václavu Sloukovi za vedení mé bakalářské práce, za jeho cenné rady a vstřícný přístup.

3

Obsah Úvod ............................................................................................................ 6 Význam slova „svatý“ .................................................................................. 7 Narozeni v českých zemích .......................................................................... 9 Svatá Anežka ................................................................................................................. 9 Svatý Gorazd................................................................................................................ 12 Blahoslavený Hroznata ................................................................................................ 13 Svatý Jan Nepomucký.................................................................................................. 15 Svatý Jan Nepomuk Neumann .................................................................................... 20 Svatý Jan Sarkander .................................................................................................... 23 Svatý Klement Maria Hofbauer ................................................................................... 25 Svatá Ludmila .............................................................................................................. 28 Svatý Prokop................................................................................................................ 30 Založení sázavského kláštera .............................................................................................. 31

Svatý Radim ................................................................................................................. 32 Svatý Václav ................................................................................................................. 33 Svatý Vojtěch ............................................................................................................... 37 Svatá Zdislava .............................................................................................................. 42

Ostatky v českých zemích .......................................................................... 44 Svatý Kliment............................................................................................................... 44 Legenda o umučení svatého Klimenta a nalezení jeho ostatků .......................................... 44

Svatý Norbert .............................................................................................................. 47 Obrácení svatého Norberta ................................................................................................. 48 Založení kláštera v Premontré ............................................................................................. 49 Svatý Norbert arcibiskupem a jeho smrt ............................................................................. 51 Přenesení ostatků svatého Norberta do Čech ..................................................................... 52

Svatý Vít....................................................................................................................... 53

Narozeni v cizině ....................................................................................... 56 Svatí Cyril a Metoděj ................................................................................................... 56 Soluň .................................................................................................................................... 56 Mládí a život Konstantina a Metoděje před odchodem na Velkou Moravu ....................... 57 Politická a náboženská situace v Čechách a na Moravě a žádost knížete Rostislava ......... 59 4

Vznik slovanského písma ..................................................................................................... 61 Cesta a působení soluňských bratří na Moravě .................................................................. 62 Cesta do Říma ..................................................................................................................... 63 Závěr Konstantinova života, návrat Metoděje na Moravu ................................................. 65 Metodějův návrat a působení na Moravě ........................................................................... 66 Spor s Wichingem a Metodějova smrt ................................................................................ 67 Janáčkova Glagolská mše a cyrilometodějská tradice v lidové kultuře............................... 68

Svatá Hedvika .............................................................................................................. 70 Blahoslavených Čtrnáct pražských mučedníků ........................................................... 73 Svatý František z Assisi ........................................................................................................ 73 Kostel a klášter Panny Marie Sněžné v Praze ...................................................................... 74 Výchova Rudolfa II. .............................................................................................................. 75 Rudolfovo duševní onemocnění .......................................................................................... 75 Spor s bratrem Matyášem a vpád pasovských vojsk do Prahy ........................................... 76 15. únor 1611 ...................................................................................................................... 76

Závěr.......................................................................................................... 79 Resumé...................................................................................................... 80 Summary ................................................................................................... 80 Klíčová slova .............................................................................................. 80 Key words .................................................................................................. 80 Seznam literatury: ..................................................................................... 81 Seznam internetových zdrojů:................................................................... 83 Seznam textových příloh ........................................................................... 84 Seznam obrazových příloh ........................................................................ 84 Textové přílohy.......................................................................................... 85 Obrazové přílohy ....................................................................................... 88

5

Úvod V této bakalářské práci jsem se pokusila zpracovat alespoň některé naše svaté ochránce. Vycházela jsem přitom z litanie ke svatým ochráncům naší vlasti z kancionálu. Zvláštní důraz jsem kladla na osobu Cyrila a Metoděje, protoţe podle mého názoru poloţili obrovské a pevné základy našeho národa. Dali nám písmo a tím nám dopomohli k rozvíjení naší kultury a tradice. V roce 2013 jsme si připomněli jejich příchod na Moravu před 1150 lety. I tato nedávná oslava byla důvodem, proč jsem chtěla jejich příběh připomenout trošku více, neţ příběhy ostatních světců. Tato bakalářská práce se zaměřuje na české svaté ochránce a jejich vztah k naši zemi. Kaţdá země, ale i kaţdý člověk zaţije za svou existenci světlé i temné chvíle. Kdyţ se raduje, potřebuje mít někoho, s kým se o svou radost můţe podělit. A kdyţ naopak zaţívá chvíle těţké, tak potřebuje mít někoho, za kým můţe utéct pro pomoc, poradit se, nebo se prostě jenom ze svého trápení vypovídat. Ne nadarmo se říká „sdílená radost – dvojitá radost“ a „sdílená bolest – poloviční bolest“. Svatí jsou vlastně ideálním řešením pro obě moţnosti. V jejich ţivotě můţeme nalézt inspiraci pro různé ţivotní situace. Svatí dokázali svým ţivotem a svou smrtí zvítězit nad konečným světem. Jejich skutky však nezůstanou zapomenuty. Nesmí. A i to je důvod, proč tato bakalářská práce vznikla. Česká země měla ve své historii mnoho velkých osobností, z nichţ některé dokázaly ostatní mnohonásobně převýšit. V jejich ţivotě, ať uţ byl jakkoliv dlouhý, se jim mnohdy podařilo něco, co ostatním za celé století. Svůj osud však brali s pokorou a naprostým smířením se vším stvořením. Podle mého názoru právě pokora je něco, co bohuţel v dnešní době zůstává odsunuto někam stranou. Lidé se často zapomínají v tom věčném shonu alespoň občas a alespoň na chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem a třeba jen na malou chvíli zapomenout na vlastní ţivot, vlastní zájmy a vnímat i ty ostatní. Myslím, ţe se lidé zapomněli radovat z těch nejvíce obyčejných věcí, které však bývají těmi nejupřímnějšími. Zastavit se a umět se sklonit před něčím větším neţ jsme my, ať uţ je to Bůh, nějaká lidská vlastnost nebo řád světa není výsadou ţádného náboţenství. Být

slušným,

laskavým,

moudrým,

nápomocným,

pravdomluvným,... člověkem je výsadou jen a pouze člověka.

6

obětavým,

věrným,

Význam slova „svatý“ Tato bakalářská práce se zabývá našimi svatými ochránci. Ale co si vlastně můţeme pod pojmem „svatý“ nebo „světec“ představit? Slovník spisovné češtiny pojem „svatý“ vysvětluje jako „někt. církvemi uznaný a prohlášený za nejvýš dokonalého ve ctnostech“ popřípadě „ctnostný, mravný“ nebo „mající vztah k náb. představám“1. Katolický katechismus se pak o svatých vyjadřuje ve spojení s obcováním (společenstvím) se svatými a to takto: „Obcování svatých je duchovní spojení, které je mezi věřícími na zemi, dušemi v očistci a svatými v nebi.“2 „Naše duchovní spojení se svatými v nebi je v tom, ţe je uctíváme, vzýváme a oni za nás prosí u Boha.“. 3 Význam slova „svatý“ se s postupem dějin stále měnil. Nejprve, v Novém zákoně, jsou svatými nazýváni všichni, kteří „věří v Krista, kteří se křtem probudili k novému ţivotu a podílejí se na eucharistickém společenství, tedy prostě křesťané“.4 Postupem času se význam slova „svatý“ začíná zuţovat. Svatými jsou označováni ti, kteří jsou bezpodmíněčně oddaní Bohu a projevuje se na nich Boţí vedení. Jsou to lidé, kteří milovali Boha nadevšechno a svým bliţním upřímně, nezištně a láskyplně pomáhali i přes svůj vlastní nedostatek nebo nepohodlí. Jejich láska byla upřímná a opravdová.5 Kaţdý člověk získal od Boha do ţivota určité dary. Kaţdý byl Bohem osobně povolán ke spolupráci. V tomto osobním povolání, pokud jej člověk plně a v souladu s Bohem a s ostatními bytostmi rozvíjí, můţe nalézt ideální stav dokonalého štěstí. Tohoto stavu však nelze dosáhnout pouze pomocí vlastních sil. Je to výsledek Boţského působení v kaţdém, kdo mu důvěřuje a naslouchá. Čím více se člověk přibliţuje tomuto ideálnímu stavu, tím více skrze člověka prozařuje tvář Boha a on se tak stává Jeho obrazem pro ostatní.6

1

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha 2001. s.424. http://katolicky-katechismus.cz/?s=svat%C3%BD&submit=. 3 Tamtéţ. 4 Guardini, Romano. O modlitbě. Kostelní Vydří 2006. s. 154. 5 Tamtéţ. 154-155. 6 ZAJÍC, Jiří. Cena věrnosti, Čtrnáct praţských mučedníků. Praha 2012. s. 59. 2

7

Svatí byli lidé své doby stejní jako my, měli své nešvary, nebyli neomylní. A přesto se své době vymykali. Ve svém ţivotě zjevovali vůli, moc, velikost a krásu Boha. A tím nás k Bohu vedou.7 Nesmíme však zapomínat, ţe centrem víry je vţdy Bůh. Ať uţ je naše úcta ke svatým sebevětší a sebeupřímnější.8

7 8

ZAJÍC, Jiří. Cena věrnosti, Čtrnáct praţských mučedníků. Praha 2012. s. 58. Tamtéţ, s. 60.

8

Narozeni v českých zemích Svatá Anežka Svatá Aneţka Česká nebo téţ Aneţka Přemyslovna se narodila zřejmě roku 1211 v Praze. Byla nejmladší dcerou českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie, dcery uherského krále Bély III.Manţelům se narodilo celkem devět dětí: Vratislav (záhy zemřel), Judita, Anna, první Aneţka (zemřela jako malé dítě), Václav (budoucí český král), Vladislav, Přemysl, Blaţena – Vilemína a opět Aneţka.9 V Aneţčiných třech letech ji její otec Přemysl Otakar I. zasnoubil se synem polského krále Jindřicha Bradatého a svaté Hedviky. Společně se sestrou Annou (která byla zasnoubena jejich staršímu synu Jindřichovi II.) odešla Aneţka následně do Třebnického kláštera ve Slezsku.10 V tomto cisterciáckém klášteře se oběma dívkám dostalo vzdělání a výchovy pod dohledem svaté Hedviky a její dcery Gertrudy, která se zde roku 1232 stala abatyší.11 Po smrti Aneţčina snoubence se Aneţka vrátila zpět domů, ne však na dlouho. Její otec ji v jejich šesti letech opět poslal na výchovu do kláštera, tentokrát do premonstrátského kláštera v Doksanech. Zde Aneţka pobývala jen do svých osmi let, kdy byla opět zasnoubena. Tentokrát si ji pro svého syna Jindřicha našel císař Bedřich II. Aneţka tedy byla poslána na dvůr vévody Leopolda VI. Babenberského do Vídně, aby se tam zdokonalila ve dvorském vychování, vhodném pro budoucí císařovnu. Aneţka se zde stranila světských radovánek, ţila v pokoře, tichosti, askezi a modlitbách a velmi často dávala almuţny.12 Jindřich byl nakonec sezdán s Leopoldovou dcerou Markétou Babenberskou a tehdy čtrnáctiletá Aneţka byla poslána domů. Přemysl to přijal jako velkou uráţku a hodlal se pomstít. Kdyţ v roce 1227 hodlal po předcházejícím ničivém vpádu do Rakouska opět uděřit, neměl dostatek vojáků, protoţe v té době probíhala kříţová výprava mnicha Konráda proti Saracénům. Přemysl se na mnicha rozhněval a chtěl jej tvrdě potrestat. Mnich však byl na přímluvu Aneţky nakonec ušetřen.13 Po smrti Přemysla Otakara I. v roce 1230 se na český trůn posadil jeho nejstarší syn a Aneţčin bratr Václav I. V roce 1231 o Aneţčinu ruku poţádal římský král Bedřich II. 9

VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 207-208. POLC, Jaroslav. Světice Ameţka Přemyslovna. Praha 1988. s. 17-18. 11 MIKULKA, Jaromír. Aneţka Přemyslovna. Praha 1988. s. 10. 12 POLC, Jaroslav. Světice Ameţka Přemyslovna. Praha 1988. s. 21-23. 13 MIKULKA, Jaromír. Aneţka Přemyslovna. Praha 1988. s. 14. 10

9

Aneţka se však v té době jiţ pevně rozhodla zasvětit svůj ţivot Bohu a tak poslala dopis papeţi Řehořovi IX., ve kterém mu svůj úmysl odejít do kláštera sdělila a obratem získala papeţův souhlas. Bedřich II. prý své odmítnutí vzal dobře, ale jak sám řekl, pouze z důvodu poraţení „ţenichem nejvyšším – Kristem“.14 Aneţka se zřejmě celé své mládí stále vracela do dvou jí osudných klášterů – v Doksanech a v Třebonicích, kde získala základy duchovního ţivota a kde se zřejmě zrodil původ jejího rozhodnutí zaslíbení se Bohu. Její rozhodnutí vstoupit do kláštera jistě ovlivnila také sestřenice Alţběta Durynská, která se po smrti svého manţela zcela oddala duchovnímu ţivotu a sluţbě chudým a nemocným.15 Velkým dojmem na ni zapůsobila také zpráva o svatém Františkovi z Asissi a jeho následovnici svaté Kláře, díky které se seznámila s hlavní podstatou jejich řádů – dodrţování naprosté čistoty, chudoby, sluţbě chudým a potřebným. Nakonec se Aneţka rozhodla o jejich následování.16 Prvním Aneţčiným velkým krokem bylo zaloţení špitálu svatého Františka v Praze. V té době chtěla její matka královna Konstancie zaloţit v Praze cisterciácký klášter, ve kterém by mohla trávit svoje stáří. Přestoţe pro tento svůj záměr jiţ získala kostel sv. Petra na Poříčí, nakonec se jej rozhodla přenechat své dceři, která zde roku 1233 plánovaný špitál svatého Františka zaloţila.17 Královna Konstancie nakonec cisterciácký klášter zaloţila kolem roku 1233 na Moravě – v Předklášteří u Tišnova, kde byla po své smrti také pochována.18 Pro nově vzniklý špitál zaloţila Aneţka řád kříţovníků s červenou hvězdou, který byl jediným vzniklým řádem v Čechách. Jeho úkolem bylo pečovat o nemocné. Podle svatého Františka byl jejich ideálem ţivot v naprosté chudobě, proto odmítali přijímat jakýkoliv majetek. Na Aneţčinu ţádost bylo papeţem Řehořem IX. takto vzniklé špitální bratrsvo 14. dubna 1237 změněno na samostatný řád a přijalo řeholi svatého Augustýna. Od roku 1250 na jinou Aneţčinu ţádost bylo řádu uděleno rozpoznávací znamení – rudý kříţ s rudou hvězdou. Dne 12. května 1252 byl poblíţ Judutina

14

MIKULKA, Jaromír. Aneţka Přemyslovna. Praha 1988. s. 16-18. POLC, Jaroslav. Světice Ameţka Přemyslovna. Praha 1988. s. 37-38. 16 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 193. 17 POLC, Jaroslav. Světice Ameţka Přemyslovna. Praha 1988. s. 40. 18 FIC, Karel, ZACPAL, Josef. Tišnovsko: Vlastivěda kraje od Pernštejna k Veveří. Tišnov 1999. s. 132. 15

10

(dnešního Karlova) mostu poloţen základní kámen pro stavbu nových budov pro špitál, který sem byl následně přenesen. 19 Aneţka také zaloţila ţenský klášter damianitek inspirovaný svatou Klárou (a kostelem sv. Damiána v Asissi). Sama do kláštera vstoupila 11. března 1234 a zanedlouho se stala abatyší. Po vzoru sv. Františka a sv. Kláry byla Aneţčiným ideálem naprostá chudoba. 20

Aneţka si velmi často dopisovala se sv. Klárou. Častěji se však obracela s prosbami

a otázkami na papeţe, který díky Aneţce vydal téměř dvě desítky papeţských listin inspirovaných jejími dotazy. Přestoţe papeţ odmítl prosbu o potvrzení nových řeholních pravidel, podařilo se Aneţce pro sestry vyjednat nějaké úlevy (většinou se jednalo o nařízení o způsobu postu nebo oblékání sester a jejich upravení pro náročnější podmínky v Čechách).21 Teprve aţ po smrti sv. Kláry povolil papeţ pro klášter sv. Damiána a potaţmo i pro praţský klášter zachovávání původní řehole naprosté chudoby. Z tohoto důvodu také Aneţka musela od kláštera oddělit špitál, který bez prostředků fungovat nemohl. Zde v klášteře byl také ujednán smír mezi jejím bratrem králem Václavem I. a jeho synem Přemyslem Otakarem II.22 Klášter se postupem času stal také místem posledního odpočinku mnohých Přemyslovců – např. Václava I., jeho ţeny Kunhuty, dcery Aneţky apod.23 Svatá Aneţka zemřela v klášteře 2. března 1282 v průběhu postní doby. Její tělo bylo přeneseno do klášterního kostela a uloţeno za mříţ, která oddělovala chór od chrámového prostoru, kde se kaţdý den hromadili lidé čekající na spatření svaté Aneţky. Nakonec byla Aneţka pohřbena 15. března 1282 generálním představeným minoritů Bonagraciou Tielcim v kapli Panny Marie u klášterního kostela sv. Františka.24 Přestoţe byla svatá Aneţka jiţ ve své době povaţována za svatou, její blahořečení i svatořečení proběhlo aţ velmi za dlouho po její smrti. Blahoslavena byla roku 1874 papeţem Piem IX.25 a svatořečena roku 1989 papeţem Janem Pavlem II.26

19

POLC, Jaroslav. Světice Ameţka Přemyslovna. Praha 1988. s. 41-42. Tamtéţ,. s. 44, 89. 21 MIKULKA, Jaromír. Aneţka Přemyslovna. Praha 1988. s. 27-28. 22 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 208-209. 23 MIKULKA, Jaromír. Aneţka Přemyslovna. Praha 1988. s. 33. 24 POLC, Jaroslav. Světice Ameţka Přemyslovna. Praha 1988. s. 129-132. 25 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 215. 26 http://www.katopedia.cz/index.php?title=Ane%C5%BEka_%C4%8Cesk%C3%A1. 20

11

Svatý Gorazd Svatý Gorazd ţil na přelomu 9. a 10. století27, v době, kdy na Moravu zavítali sv. Konstantin a Metoděj. Pocházel zřejmě z bohatého moravského rodu. V době sporu Metoděje s nitranským biskupem Wichingem, kdy jiţ Metoděje začaly opouštět síly, navrhl28 Metoděj svatého Gorazda jako svého nástupce.29 Svou volbu zdůvodnil slovy: „Je to muţ svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zboţný.“30 Důvodem vybrání Gorazda byl tedy zřejmě fakt, ţe pocházel z urozeného rodu z Moravy a ţe se neomezoval jen na studium slovanského písemnictví, ale orientoval se také v latinských textech, díky čemuţ mohl být přijatelný i pro západní duchovenstvo. Gorazd mohl díky Metodějově pověření dočasně řídit církevní správu celé země, ne však zastávat funkce jako právoplatný biskup – mimojiné nesměl udílet kněţské svěcení.31 Velmi brzo po Metodějově smrti byli jeho ţáci pronásledováni a Gorazd byl nitranským biskupem Wichingem obţalován z neoprávněného spravování moravské arcidiecéze. Není však jasné, zda se Gorazd vydal do Říma ospravedlnit se před papeţem, nebo ne. Lze se domnívat, ţe kdyţ v roce 989 přišli na Velkou Moravu na ţádost kníţete Mojmíra II. papeţští legáti vysvětit biskupy, byl Gorazd jedním z těchto nově vysvěcených biskupů.32 Od 14. století je doloţeno jeho uctívání jako světce v Krakově, kam se podle tradice při pronásledování duchovních uchýlil.33

27

ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 164. Metoděj sám mohl svého nástupce pouze navrhnout, k vysvěcení na biskupa by bylo zapotřebí tří dalších biskupů. 29 BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 37. 30 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 267. 31 Tamtéţ, s. 305. 32 ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 164-165. 33 Tamtéţ, s. 165. 28

12

Blahoslavený Hroznata Hroznata pocházel z šlechtického rodu – jeho otcem byl kníţe Sezima a matkou Dobroslava z rodu Černínů. Narodil se zřejmě kolem roku 1160 a zdálo se, ţe se narodil mrtvý. Kdyţ se však jeho matka obrátila s prosbou o jeho ţivot a zaslíbila jej Kristu a Panně Marii, dítě zaplakalo a probudilo se k ţivotu.34 Podruhé se maličký Hroznata přiblíţil smrti, kdyţ jej jeho sestra nedopatřením upustila pod jedoucí kočár, kolo jej přejelo, ale chlapci se nic nestalo. Jindy, to uţ byl větší chlapec, se pod ním z vlastní neopatrnosti utrhl drn a Hroznata spadnul do řeky. Kdyţ jej po pár hodinách rybáři z vody vytáhli, byl ţiv a v naprostém pořádku. Od té doby se o něm říkalo, ţe je chráněncem Panny Marie.35 Po studiích jej jeho cesta zavedla na dvůr kníţete-biskupa Jindřicha Břetislava, kde nakonec zřejmě zastával úřad nejvyššího komorníka.36 Hroznata se ţenil velmi mladý. Později, po mnoha vroucích modlitbách, se mu narodil syn – vytouţený dědic. Bohuţel jej zanedlouho stihla krutá rána – syn i jeho ţena zemřeli.37 Jelikoţ Hroznata tápal, jakým směrem se má po smrti svých nejbliţších vydat, lehce se nechal uchvátit výzvou papeţe Celestina II., který nabádal k vysvobození Svaté země z rukou nevěřících.38 Kdyţ se však se svou druţinou vydal na nesnadnou cestu, dostal strach a místo do Jeruzaléma zamířil pro radu k papeţi do Říma. Papeţ jej namísto do Jeruzaléma poslal vybudovat premonstrátský klášter k poctě Panny Marie. Hroznata svůj nový úkol přijal s ještě větší radostí a odešel domů přemýšlet o vhodném místě pro stavbu. Tím se nakonec staly jeho rozsáhlé pozemky nad řekou Teplou. 39 Klášter byl pojmenován po řece a osadě, při které leţel – Teplá. Stavba kláštera začala v roce 1193. Chrám byl vysvěcen 28. června 1232 za přítomnosti krále Václava I.40. Hroznata se nakonec rozhodl sám do tohoto kláštera vstoupit. Přestoţe přijal bílý řeholní oděv, nestal se řeholníkem v přesné právním smyslu – kvůli svému nedostatečnému vzdělání (které bylo v té době v premonstrátském řádě vyţadováno) 34

KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 317. Tamtéţ, s. 317-318. 36 ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 252-253. 37 Tamtéţ, s. 253-254. 38 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 318-319. 39 Tamtéţ, s. 319. 40 ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 253-254. 35

13

nemohl být a nebyl knězem a nesloţil slib trvalé poslušnosti.41 Prvními premonstráty zde byli premonstráti ze Strahovského kláštera.42 Zanedlouho po klášteře v Teplé byl zaloţena také jeho sesterská odnoţ v Chotěšově. Po roce 1202 jej také zaloţil blahoslavený Hroznata. Prvními sestrami zde byly sestry ze ţenské odnoţe Strahovského kláštera – z Doksan.43 Do tohoto kláštera vstoupila po svém ovdovnění také Hroznatova sestra Vojslava, která klášteru věnovala všechen svůj majetek a zůstala zde aţ do své smrti.44 Dne 4. května 1217 se Hroznata (v té době jiţ váţně nemocen) vydal v doprovodu jednoho svého pomocníka na návštěvu a kontrolu klášterních majetků v Hroznětíně. Byl však přepaden, zajat a odvlečen do německého ţaláře, kde jej týrali zimou, hladem a ţízní dokud klášter nezaplatí výkupné. Hroznata však hájil práva svého kláštera a nepřál si být vykoupen. V té době brali řeholníci církevní majetek jako zapůjčený od Boha. Hájit jej tedy znamenalo hájit Boha. Zřejmě to je důvod, proč je Hroznata uctíván jako mučedník.45 Poté, co 14. července 1217 Hroznata v důsledku vyhladovění zemřel, řeholníci vykoupili alespoň jeho mrtvé tělo a s velkou úctou jej odnesli zpět do kláštera v Teplé, kde jej pochovali před hlavním oltářem. Nad jeho hrobem neustále hořela lampa.46

41

ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 268. DACHOVSKÝ, Pavel. Svatý Norbert. Praha 2008. s. 49. 43 Tamtéţ, s. 50. 44 ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 271-272. 45 Tamtéţ, s. 273-274. 46 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 324. 42

14

Svatý Jan Nepomucký O osobním ţivotě svatého Jana Nepomuckého víme jen velmi málo. Velmi dobře dokázal zachytit důleţité události své doby. Sám stál bohuţel vţdy v pozadí, proto máme spíše informace o druhých, neţ o jeho vlastním ţivotě. Přesto lze z jeho zpráv vyčíst alespoň nějaké základní informace.47 Jan Nepomucký, správněji označován jako Jan z Pomuku, se narodil mezi lety 1340 – 135048 v jihozápadních Čechách na jiţním svahu Zelené hory ve městě zvaném Pomuk, dnešní Nepomuk. Otec se zřejmě jmenoval Velfín a byl v obci rychtářem. Otcův rod pocházel z Německa, on sám se však zřejmě narodil v Čechách. O Janově matce ani dětství zprávy nemáme.49 Od města Pomuk byl jen pár kilometrů vzdálen cisterciácký klášter. Přestoţe nelze s jistotou říci, jak Jan z Pomuku své vzdělání potřebné pro následnou práci písaře získal50, předpokládá se, ţe základy získal mladý Jan zřejmě jiţ v tomto nedalekém klášteře51 a pokračoval ve svém studiu v latinském učilišti v Ţatci, odkud odešel studovat filosofii a teologii na univerzitu do Prahy. Po těchto studiích se stal notářem.52 Karel IV. umoţnil, aby od 1. května 1358 mohli být jmenováni noví císařští veřejní notáři přímo arcibiskupen Arnoštem z Pardubic a poté i jeho následovníky. Nový notář musel při svém jmenování do úřadu sloţit zkoušku a přísahat na evangelium, ţe „bude Římské říši a císařům věrně slouţit, listiny vyhotovovat na čistém, neoškrábaném pergamenu nebo papíře, ţe v záleţitostech kostelů, špitálů, vdov a sirotků nebude vyţadovat plat, ţe jim bude nápomocen k příznivému vyřízení jejich záleţitostí a ţe bude bezelstně vykonávat svůj úřad“53. Kaţdý notář si poté zvolil nějaké zvláštní nenapodobitelné znamení, které poté vlastnoručně rýsoval na kaţdou listinu a díky kterému tak mohla být ověřena její pravost. 54 Jan z Pomuku byl tedy jistě jmenován do svého notářského úřadu arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimě a působil v jeho kanceláři. Arcibiskup si Jana pro jeho svědomitost, zboţnost a zdvořilost velmi oblíbil. Jan svou práci plnil přesně a poctivě. Roku 1374, tj.

47

POLC, Jaroslav V. Svatý Jan Nepomucký. Praha 1993. s. 41. Tamtéţ, s. 41. 49 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 262. 50 POLC, Jaroslav V. Svatý Jan Nepomucký. Praha 1993. s. 42. 51 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 262. 52 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 214-215. 53 POLC, Jaroslav V. Svatý Jan Nepomucký. Praha 1993. s. 43-44. 54 Tamtéţ, s. 44. 48

15

za dva roky, se stal prvním notářem arcibiskupské kanceláře a arcibiskupovým důvěrníkem.55 Svatý Jan z Pomuku se od mládí touţil stát knězem. Roku 1379 přijal kněţské svěcení a stal se oltářníkem v kapli sv. Erharda a Otýlie při svatovítské katedrále. Následujícího roku získal místo faráře v kostele sv. Havla na Starém Městě.56 Zároveň se však hodlal zdokonalovat také ve vzdělávání. Začal navštěvovat praţskou právnickou univerzitu a roku 1381 zde získal bakalářské vzdělání. Poté se na pět let 57 odebral studovat práva na univerzitu v Padově. Roku 1386 zde byl zvolen rektorem zaalpských studentů. O rok později se vrátil do Prahy jako doktor církevního práva a stal se zde vyšehradským kanovníkem a ţateckým arcijáhnem.58 Po smrti Jana Očka na jeho místo nastoupil jeho synovec Jan z Jenštejna. S Janem z Pomuku si velmi rychle padli do oka a nový arcibiskup jej jmenoval svým generálním vikářem. Jan z Pomuku tímto úřadem získal plnou moc nad celou diecézí, jako generální vikář se stal arcibiskupovým zástupcem. Měl na starost mimojiné také kněze, u kterých dbal na jejich vzdělání a hlídal, aby se nedopouštěli kázání bludů. Jmenoval mnoho kněţí a za jeho úřadu vzniklo nesčetně nových chrámů.59 Mezitím vystřídal Karla IV. po jeho smrti v roce 1378 tehdy teprve osmnáctiletý Václav IV, který více neţ vládnutí ve své zemi holdoval bezstarostným radovánkám a správu země nechal řídit svým rádcům, kteří sledovali spíše vlastní prospěch neţ zájem celé země. Postupně začal mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna narůstat spor, kdy se král snaţil o podrobení církve a arcibiskup naopak o obhajování církevní nezávislosti na světské moci (tehdy nebyli arcibiskupové pod ochranou papeţe a mohli se odvolávat pouze na právní řád).60 První konflikt, ve kterém se objevil i Jan z Pomuku, byl o patronaci, tj obsazování far. Jan z Jenštejna se nehodlal králi podřídit, zvláště, kdyţ by to bylo proti zákonům. Druhý konflikt se týkal praţského vyvraţďování Ţidů, při kterém zemřelo na tři tisíce lidí. Králův komoří Zikmund Huler se snaţil získat Ţidy zpět na původní víru, aby tak králi neodpadly finance z jejich daní. Dále dal např. popravit studenta-klerika za krádeţ bez církevního soudu, nebo upálit nepohodlného kněze. 61 55

KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 215-216. Tamtéţ, s. 217. 57 PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 121. 58 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 262. 59 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 218-219. 60 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 263. 61 Tamtéţ, s. 263. 56

16

Jan z Jenštejna nechal Zikmunda Hulera předvolat před církevní soud, kde se měl zpovídat z jeho bezboţného chování. Ten se však arcibiskupovi vysmál a před soud odmítl dorazit. Arcibiskup neměl jinou moţnost a dal Hulera uvalit do klatby (postavit mimo zákon), čímţ krále ještě více pohněval.62 Král měl dvorního kaplana jménem Hynek Pluh, kterého původně zamýšlel dosadit po smrti Jana Očka na místo arcibiskupa. Stal se jím však Jan z Jenštejna. A tak si pro svého přítele vyhlédl benediktýnské opatství v Kladrubech, které zamýšlel po smrti stávajícího opata přeměnit na biskupství a dosadit sem Hynka. Přestoţe stávající opat zemřel, král se dlouho k ničemu neměl a tak byl mezitím zvolen arcibiskupem nový opat Olen, kterému udělil s pověřením arcibiskupa jmenování do funce Jan z Pomuku. Král však tento krok povaţoval za porušení panovnické moci a spor se vyostřil.63 Král popichovaný Zikmundem Hulerem se rozhodl arcibiskupovi a jeho úředníkům pomstít. Kdyţ však král dorazil k místu, kde obvykle arcibiskup s pomocníky pobýval, nikoho tam nenašel a tak stále více zuřil. Na přátelské varováni se jen den nebo dva předtím Jan z Nepomuku společně s ostatními uchýlil na arcibiskupův dvůr do Roudnice, kde v tu dobu tradičně arcibiskup pobýval.64 Dne 19. března proběhlo jednání mezi královskou a arcibiskupovou radou. Toto jednání bylo ukončeno vzájemnou dohodou o urovnání sporů mezi oběma stranami. Kdyţ se však následující den sešli společně se svými rádci (mezi kterými byl i Jan z Pomuku) představitelé obou nepřátelských stran, bylo jasné, ţe se příměří neuskuteční. Na ne zrovna diplomatickou řeč arcibiskupa reagoval král velmi bouřlivě a hodlal se arcibiskupa i jeho stoupenců zmocnit. 65 Král

nechal

pozatýkat

několik

Jenštejnových

spolupracovníků,

arcibiskupovi

samotnému se však podařilo nějakým způsobem stáhnout do své pevnosti. Král nechal všechny zatčené vyslýchat a nakonec si „ponechal“ jenom čtyři – hofmistra Němpra, probošta Václava Knoblocha a generální vikáře Jana z Pomuku a Mikuláše Puchníka.66 Tyto zajatce nechal král nejprve převést na Hrad a poté do staroměstské rychty, kde je osobně vyslýchal. Není jisté, co se od nich chtěl přesně dozvědět, ale zřejmě to byly arcibiskupovy plány.67

62

KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 218-219. Tamtéţ,. s. 218-219. 64 POLC, Jaroslav V. Svatý Jan Nepomucký. Praha 1993. s. 227-228. 65 Tamtéţ, s. 231-233. 66 POLC, Jaroslav V. Svatý Jan Nepomucký. Praha 1993. s. 232-233. 67 PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 125. 63

17

Staroměstskou rychtu si král vybral zřejmě i z toho důvodu, ţe se zde nacházela mučírna. K samotnému mučení si král vybral pouze dva své zajatce – Jana z Pomuku a Mikuláše Puchníka. Nejprve byli „štosováni“, coţ znamená, ţe jim byly svázány ruce za zády a poté byli vytaţeni ke stropu. U Jana byly pouţity i palečnice, pomocí kterých mu byly silou tisknuty palce nohou a rukou.68 Oba byli nataţeni na skřipec a páleni pomocí pochodní na bocích a na citlivých místech. Mikuláše Puchníka zřejmě mučil nějaký kat, který neprováděl mučení tak tvrdě a bezcitně, jak tomu bylo u Jana z Pomuku, kterého mučil hlavně král.69 O důvodech takového mučení sv. Jana se často diskutovalo. Jednou z moţností mohlo být také vynucení prozrazení zpovědního tajemství. Král měl pocit, ţe jej jeho ţena královna Ţofie podvádí. Poslal ji tedy k Janu z Pomuku, aby se vyzpovídala. Zřejmě poté vyţadoval, aby mu Jan celou zpověď vylíčil. Kdyţ odmítl, zuřivý král jej mučil aţ k smrti.70 Král se však zřejmě nedozvěděl co chtěl a tak začal přemýšlet, jak tento svůj nepromyšlený čin nějakým způsobem „zachránit“. Nechal sepsat listiny, ţe ţádný ze zajatců neřekne nic o tomto svém zajetí a mučení a pod pohrůţkou utopení je donutil listiny podepsat. Podepsali všichni aţ na Jana z Pomuku, který toho zřejmě po tak trvdém mučení nebyl schopen.71 Král jej nechal (zřejmě jiţ mrtvého72) svázat a hodit z Juditina (dnešního Karlova) mostu do Vltavy.73 Svatý Jan Nepomucký zemřel 20. března 1393. Jeho tělo bylo nalezeno o měsíc později na mělčině poblíţ tehdejšího cyriackého kostela sv. Kříţe Většího. Místo Janova pohřbení není jisté. Je moţné, ţe byl pohřben v tomto kostele. Historikové se však přiklánějí spíše k pohřbení na přilehlém hřbitově. Jak dlouho zde byl Jan pochován není zřejmé, víme však, ţe 22. listopadu 1396 jiţ bylo jeho tělo přeneseno do svatovítského kostela, kde byl jeho hrob v 15. století obklopen mříţí.74 Na jeho hrobě byla poté zavěšena modlitba, která bylo patrně přeloţena z latiny.75

68

VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 264. POLC, Jaroslav V. Svatý Jan Nepomucký. Praha 1993. s. 235. 70 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 228. 71 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 264. 72 PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 125. 73 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 227. 74 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 264-266. 75 Viz textová příloha č. 2. 69

18

Po tři sta let rostla úcta ke svatému Janu Nepomuckému. Proto je pochopitelné, ţe si lid ţádal mučedníkovo blahořečení (a poté svatořečení). K tomuto účelu byl 15. dubna 1719 otevřen Janův hrob u sv. Víta ke zjištění jeho ostatků. Při exhumaci byly nalezeny světcovy ostatky v hloubce asi 120 cm a bylo prohlášeno, ţe se s tělem od pohřbu nehýbalo. Poté byly jednotlivé kosti včetně lebky z hrobu vyňaty a přenášeny na bílý ubrus. Kdyţ však začali lebku čistit od hlíny, vypadl na ubrus kus měkké načervenalé tkáně, od té doby povaţovaný za světcův jazyk76, dokládající legendu o zpovědníkově mlčenlivosti. Relikvie jazyka byla v roce 1721 uloţena do nové schránky a zapečetěna do monstrance. Svatý Jan Nepomucký byl 15. března v tom samém roce prohlášen za blahoslaveného. A jelikoţ Praha vyţadovala Janovo svatořečení a kardinálové shledali, ţe takové zachování relikvie jazyka mohlo být způsobeno jedině nadpřirozenou silou, byl Jan Nepomucký dne 19. března 1729 také svatořečen.77 Svatojánská úcta je však doprovázena protiklady. Hned po jeho svatořečení se objevily zprávy, které svatého Jana líčily velmi nepřátelsky. Na přelomu 19. a 20. století dokonce docházelo k ničení Janových obrazů a soch. V díle Svatý na mostě od Jiřího Šotoly je svatý Jan Nepomucký dokonce vyobrazen jako kariéristický zbabělec bez ideí. Je zde označován myší, kterou král utopil a církev nafoukla do obrovských rozměrů.78 „Pravda o něm však je smutně prostá.“79 „ S postavou Jana z Pomuku zůstane spjat obraz muţe málomluvného a mlčenlivého, který zemřel jako oběť svědomitého konání svých úředních a stavovských povinností. Je to velikost nehlučná, velikost muţe, který nejen poctivě a věrně konal svou povinnost, ale rovněţ nehlučně vytrpěl smrt ze všech českých světců nejstrašnější. Jeho mravní velikost nápadně vynikla aţ v okamţiku, kdy se jí ocitl tváří v tvář. Jeho smrt a jeho mlčení jsou jeho nejvýmluvnější charakteristikou.“80

76

Roku 1972 byl antropologisko-lékařským výzkumem prohlášen za zbytek mozkové tkáně. Úctu ke světci však tento objev nezmenšil. 77 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 269-273. 78 Tamtéţ, s. 274-277. 79 PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 129. 80 POLC, Jaroslav V. Svatý Jan Nepomucký. Praha 1993. s. 339.

19

Svatý Jan Nepomuk Neumann Svatý Jan Nepomuk Neumann se narodil 28. března 1811 v Prachaticích. Otec Filip Neumann byl Němec a měl se svou českou ţenou Aneţkou celkem šest dětí, z nichţ se Jan narodil jako třetí. Manţelé byli velmi štědří a starali se o potřebné a těšili se velké úctě. Své děti vedli k víře – otec důsledně a pomocí dodrţování přísné kázně a matka láskyplně a radostně. Jan si tak ze svého dětství odnesl smysl pro povinnost, rozhodnost a pevnost, ale také trpělivost, laskavost a věrnost. Jan byl odmalička velmi zboţný, často se postil a tíhnul ke kněţství. Ve velmi útlém věku byl biřmován a bylo mu dovoleno velmi brzy také ministrovat. 81 V roce 1825 se vydává studovat na gymnázium v Českých Budějovicích. Měl zde vynikající výsledky, zvláště v přírodovědných oborech a to zejména v botanice, astronomii a fyzice. Po maturitě, kterou sloţil s vyznamenáním, se rozhodoval mezi studiem tří oborů – práv, lékařství a teologie. Práva velmi brzy sám zavrhnul. Kvůli velké konkurenci při přijimacích zkouškách na teologii se raději přiklonil k medecíně. Otec jeho volbu schvaloval, ale matka jej nakonec přemluvila, aby si poslal přihlášku i na teologii. Byl okamţitě přijat a rozhodl se tak pro duchovní cestu.82 Své teologické vzdělání získal nejprve v Českých Budějovicích a později také v Praze. Zde se u svých učitelů setkal s josefinským smýšlením83, kteří jeho hlubokou víru povaţovali spíše za vesnickou zaostalost. Po svých studiích však na kněze z důvodu jejich nadbytku vysvěcen nebyl. Rozhodl se tedy, ţe se stane misionářem v Americe, kde byl v té době kněţí nedostatek. Po mnoha útrapách konečně v roce 183684 do Ameriky dorazil a po velmi přátelském uvítání od biskupa Duboise byl 26. června 1836 vysvěcen na kněze85 a ihned jako misionář poslán do oblasti Niagárských vodopádů, kde působil jako kněz mezi německy mluvícími rodinami.86 Pro Jana byl v Americe velmi nepříjemný uvolněný přístup protestantských církví spolu s fanatismem některých kněţí. Často byl pro svoji víru napadán. Vţdy těmto útokům čelil statečně a pokračoval ve stavbě kostelů i škol a ve svém poslání. Jednoho dne, kdyţ byl opět pro svou víru napadán, učinil odváţný krok – vyzval protivníka, aby spolu veřejně debatovali a pokud jej rozumně přesvědčí, ţe jeho víra není správná, 81

PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 163-164. Tamtéţ, s. 164-165. 83 VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice 1991. s. 44. 84 ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 200. 85 PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 164-165. 86 ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 201. 82

20

přijme tu jeho. Tento jeho krok vzbudil všeobecný rozruch. Bylo stanoveno místo a čas a Jan se se svými protivníky, kteří byli v převaze a měli na své straně také diváky, konečně „utkal“. Argumenty obou stran byly spíše vyrovnané. Kdyţ však jeho protivník pouţil svého vlastního příkladu, Jan debatu vyhrál. Jednalo se o otázku správného výkladu Písma. Protivník mluvil o tom, ţe býval muţem špatným, kradl, lhal a podváděl, ale po osvícením Duchem svatým se stal jiným člověkem, lepším a je mu tedy umoţněno správné čtení Písma a jeho výklad ostatním. Jan se ho pouze optal, zda je jeho obrácení úplné – odpověděl ţe ano. Jan poznamenal, ţe pak jistě šlo do všech důsledků a obrátil se na publikum, zda tento muţ vrátil to, co ukradl. Publikum začalo křičet, ţe je ten muţ podvodník a krade dál a ţe by si zaslouţil a shromáţdění bylo nutno rychle propustit. Touto událostí byl Jan přijat mezi Američany a jeho úcta u lidí vzrostla.87 Janova pastorační činnost v Americe by se dala rozdělit do tří skupin. Na prvním místě byli děti. Jan věděl, ţe nejpevnější základy ve víře lze získat právě v dětství. Proto se snaţil o zbudování katolických škol. O své svěřené děti láskyplně pečoval a měl dar okamţitě si kaţdé dítě získat. Druhou oblastí jeho působení byly návštěvy odlehlých domů a obcí, kde neměli lidé moţnost pravidelně navštěvovat kostel. S tímto se váţe jeho třetí pastorační oblast a tou byla výstavba nových kostelů a chrámů, mimojiné právě v takových zapadlých obcích.88 Jan se nikdy nešetřil. Pro své svěřence se vţdy vydal ze všech sil a byl pro ně k dispozici ve dne i v noci (říká se, ţe spal pouze 3 – 5 hodin denně). Tento způsob ţivota si však zanedlouho vybral svou daň a Jan vyčerpáním váţně onemocněl. V tu dobu se za ním vydal do Ameriky jeho bratr Václav, který mu od té doby byl vţdy k ruce. Václav Jana ošetřoval a kdyţ se po dlouhé době konečně uzdravil, vstoupil společně s bratrem do řádů redemptoristů v Pittsburku.89 V kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele sloţil Jan dne 10. ledna 1842 řeholní sliby a začal působit na faře sv. Alfonse v Baltimore. Roku 1844 se stal rektorem v Pittsburku a o čtyři roky později místoprovinciálem kongregace pro Ameriku. Stačil zaloţit nový klášter a pozvednout řádové školství. Po jeho odvolání z funkce se stal prostým řeholníkem, ale stále ve své práci pokračoval. Neustále se přitom staral především o opuštěné a potřebné děti a zároveň působil jako zpovědník, kázal, navštěvoval 87

PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 172-174. Tamtéţ, s. 175-176. 89 Tamtéţ, s. 176-177. 88

21

nemocné a stále se snaţil o stavbu nových kostelů. Na jeho zdraví si však tato jeho činnost opět vybrala daň a Jan se byl nucen nějaký čas opět léčit a setrvat v klidu.90 Jeho práce však nezůstala nepovšimnuta a roku 1852 byl nakonec ustanoven biskupem ve Filadelfii.91 Ve své činnosti jako biskup pokračoval v častých návštěvách svých farností, stále zakládal školské ústavy (kterých za devět let vybudoval více neţ sto) a staral se o přípravu nových kněţí. Snaţil se svým farníkům vyjít ve všem vstříc a neváhal se kvůli zlepšení komunikace s menšinami naučit také jejich jazyk.92 Říká se, ţe mluvil aţ osmi jazyky.93 Na podzim roku 1854 odcestoval do Říma, kde byl přítomen slavnostnímu vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie a při zpáteční cestě krátce navštívil také Čechy.94 K závěru svého ţivota stačil ještě zaloţit kongregaci sestrer vycházející z upravené františkánské řehole a téměř dokončit stavbu katedrály (která se dnes řadí mezi nejkrásnější katedrály v Americe95). Zemřel velmi náhle při jedné ze svých cest po farnosti 5. ledna 1860.96 Blahořečen byl roku 1963 a následně v roce 1977 svatořečen.97

90

Tamtéţ, s. 178. VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice 1991. s. 44. 92 PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 180. 93 ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 200. 94 Tamtéţ, s. 201. 95 VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice 1991. s. 44. 96 PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 181. 97 VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice 1991. s. 44. 91

22

Svatý Jan Sarkander Svatý Jan Sarkander se narodil 20. prosince 1576 ve Skočově u Těšína ve Slezku. Okolí Těšína bylo tehdy národnostně i konfesně (převaţovali však protestanti) smíšené, přesto tu byla úředním jazykem čeština. Jeho otec Řehoř Matěj Sarkander byl zřejmě šlechtického původu98, majetek však neměl, proto se svou rodinou ţil velmi skromně. Spolu se svou ţenou Helenou Gureckou z Kornic měl celkem pět dětí – jednu dceru a čtyři syny – kromě Jana to byl Mikuláš, Pavel a Václav.99 Po smrti otce v roce 1589 se rodina přestěhovala do Příbora, kde také začal Jan navštěvovat školu. Po třech letech odešel do Olomouce, kde strávil dalších šest let a při studiích velmi dobře prospíval a byl dokonce dáván svými učiteli za vzor. Odtud se roku 1600 vydal do Prahy, kde pokračoval ve svých studiích v tehdy nově postaveném Klementinu. Za dva roky zde získal bakalářský a za další rok magisterský titul. Po roční „přestávce“ se rozhodl pro studium teologie ve Štýrském Hradci. Odtud roku 1606 odchází zpět na Moravu a pobývá u svého bratra kněze Mikuláše. V tom samém roce podepisuje svatební smlouvu s Annou Plachetskou. Jejich manţelství však netvalo dlouho, Anna zakrátko náhle zemřela.100 Jan přijal roku 1607 z rukou kardinála Dietrichsteina niţší svěcení. Ve svých dvaatřiceti letech se stává podjáhnem101 a 22. března 1609 byl vysvěcen na kněze. Stává se duchovním správcem v Jaktaři u Opavy, poté místofarářem v Uničově, v Charvatech u Olomouce, ve Zdounkách, v Boskovicích a nakonec je roku 1616 přidělen na faru v Holešově. Všude se přitom snaţil hájit katolickou víru, která v té době musela ustupovat protestantům.102 V Holešově se setkal s Vladislavem Popelem z Lobkovic, který se stal Janovým ochráncem a Jan Vladislavovým zpovědníkem. Také se zde setkal s členy jezuitského Tovaryšstva Jeţíšova, kteří se stali Janovými rádci. Přestoţe byl Janův pobyt v Holešově klidný a pastoračně úspěšný, našli se zde i tací (zvláště protestantská vrchnost), kteří vedli s Janem převáţně majetkové spory.103 Největší spor byl však

98

KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 334. PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 104. 100 Tamtéţ, s. 104. 101 Tamtéţ. 102 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 334. 103 PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 105-106. 99

23

s Václavem Bítovských z Bítova, který Jana nechal předvést dokonce před soud. Jan však soudní proces vyhrál a to Bítovského ještě více rozzuřilo.104 V červnu 1619 podnikl pouť k Matce Boţí do Čenstochové v Polsku, aby se zde za katolíky pomodlil a prosil o jejich ochranu.105 V době stavovského povstání stál vţdy na straně katolíků, dokonce se mu podařilo uchránit město Holešov před drancováním polských lisovčíků. Poté, co se stal Václav Bítovský nejvyšším soudce a vydal zatykač na katolické holešovské kněze, ukryl se Jan Sarkander na Tovačově. Zde byl stíhán, ukrýval se v lesích, ale bohuţel byl zanedlouho objeven, zatknut a odveden do Olomouce. Zde byl obviněn, ţe při své cestě do Polska vyjednával z Lobkovicova pověření vpád lisovčíků na Moravu. Ve dnech 13.-17. února byl vyslýchán a podrobován tvrdému a bezcitnému mučení106 natahováním na skřipec, pálením pochodněmi a smolnicemi. Důvodem takového mučení byla mimojiné i snaha, aby Jan prozradil zpovědní tajemství ze zpovědi Lobkovice. Ten však i přes hrozná muka tajemství dokázal zachovat. Přestoţe chodili Jana do jeho vězení navštěvovat a ošetřovat jeho věrní katolíci, nebylo mu jiţ pomoci. Ze svých posledních sil se i přes trvalé bolesti kaţdodenně modlil breviář a touţebně očekával smrt.107 Zemřel k půlnoci 17. března 1619. Jeho tělo bylo poté 20. března uloţeno v chrámu Panny Marie v Olomouci. Po jeho zrušení roku 1784 byly Janovy ostatky přeneseny do kostela sv. Michala. Dne 6. května 1860 byl papeţem Piem IX. prohlášen za blahoslaveného.108 Společně se Zdislavou z Lemberka byl 21. května 1995 v Olomouci blahoslaveným Janem Pavlem II. svatořečen.109

104

KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 335. Tamtéţ. 106 PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 106. 107 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 337-340. 108 Tamtéţ, s. 341. 109 http://www.katopedia.cz/index.php?title=Jan_Sarkander. 105

24

Svatý Klement Maria Hofbauer Svatý Klement Maria Hofbauer se narodil 26. prosince 1751 v Tasovicích u Znojma.110 Při křtu dostal jméno Jan Evangelista. Jeho otec Pavel Dvořák byl řezníkem původem z Moravských Budějovic. Do Znojma se přistěhoval po svém sňatku s rychtářovou dcerou Marií Sternovou.111 Jelikoţ byli v té době ve Znojmě spíše Němci a nemohli vyslovit jméno „Dvořák“, přeloţili si jej do své řeči jako Hofbauer. Manţelům se narodilo celkem dvanáct dětí, z nichţ přeţilo pouze pět. Po smrti Pavla Hofbauera (kdyţ bylo Janovi sedm a půl roku) se o rodinu starala jeho ţena. Zanedlouho poté vzala malého Jana ke kříţi a řekla mu: „Hleď, tento je nyní tvým otcem. Snaţ se, abys šel po cestě, která by se mu líbila!“112 Marie byla ţenou zboţnou, ale také ráznou. Své děti vychovávala k pracovitosti a dodrţování kázně, díky čemuţ byl Jan poslušný, mírný a pracovitý.113 Přestoţe to mladého Jana spíše táhlo ke kněţskému svěcení, musel se kvůli nedostatku prostředků odejít vyučit nějakému řemeslu. A jelikoţ nepřicházelo v úvahu pro jeho mírumilovnou povahu vyučit se řezníkem, odešel ve svých šestnácti letech do Znojma vyučit se na pekaře. Ve Znojmě se také setkal s premonstrátským řádem, do jehoţ kláštera přišel po svém dvouletém učení jako pekař. Zdejší mniši mu zanedlouho pro jeho zboţnou povahu a lásku k bliţním114 umoţnili vystudovat gymnázium.115 Po studiích ţil po dva roky jako poustevník. Po zrušení pousteven odešel do Vídně, kde se opět věnoval pekařskému řemeslu. Po nějakém čase odešel společně se svým kamarádem Kunzmannem do Říma, kde se společně usadili v jedné poustevně a Jan zde také přijal jméno Klement. Zanedlouho však poznal, ţe není stvořen pro poustevnický ţivot, ale pro ţivot kněze. Odešel tedy zpět do Vídně.116 Jednoho dne, kdyţ zrovna velmi silně pršelo, se pro svou dobrosrdečnost rozhodl sehnat kočár třem dámám, které v tom dešti viděl stát. Kdyţ se zanedlouho promoklý aţ na kůţi s kočárem k dámám vrátil, pozvaly jej, aby se s nimi kousek svezl a daly se s ním

110

ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 237. PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 142. 112 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 344. 113 Tamtéţ. 114 Tamtéţ, 345-347. 115 ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 237. 116 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 347-348. 111

25

do řeči. Klement jim vylíčil svůj sen stát se knězem a dámy mu jej po krátké poradě jako vděk za jeho pomoc splnily – staly se jeho mecenáškami.117 Při svých studiích ve Vídni navázal Klement přítelství se svým kolegou Tadeášem Hüblem, se kterým následně odešel dokončit svá studia do Říma. Uzavřeli mezi sebou dohodu, ţe první kostel, který navštíví, bude ten, kterého uslyší následující ráno nejdříve bít zvon. Tímto kostelem se stal kostel sv. Juliána, který patřil pod správu redemptoristů. Kdyţ došli před kostel, zeptali se malého ministranta, kdo ten kostel spravuje. Chlapec jim odpověděl a dodal: „Také vy k nim budete patřit.“118 Klement vzal tyto chlapcova slova jako Boţí výzvu a společně s Hüblem do Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele vstoupil.119 Oba byli v klášteře přijati a dokonce jim byl i značně zkrácen noviciát a tak (pod podmínkou, ţe si noviciát doplní později) své řeholní sliby oba sloţili jiţ 19. března 1785.120 Zřejmě za deset dní poté byli na neapolských hranicích vysvěceni na kněze. Následující rok absolvovali ve Vídni katechetický kurz a Klement zde potkal svého přítele Kunzmanna, kterého později Klement přijal mezi redemptoristy jako laického bratra, a vydali se společně do Varšavy.121 Ve Varšavě působili jako misionáři a od polského krále Stanislava získali darem kostel sv. Bennona, kde konali bohosluţby. Klement se ve Varšavě věnoval hlavně sirotkům a chudým dětem, pro které zaloţil sirotčinec i školu – jednu průmyslovou, kde se chlapci učili řemeslům, a druhou pro dívky. Zaloţil také společenství sester, které převzaly péči o dívčí ústavy, a skupiny laiků, kteří mu pomáhali v evangelizaci a charitě. U kostela sv. Bennona nechal pro misijní účely zřídit knihtiskárnu.122 Řád redemptoristů ve Varšavě rychle rostl a stával se stále více uznávaným a Varšavě prospěšným, za coţ Klementovi udělil polský král řád bílého orla.123 Klementovým největším pomocníkem však vţdy zůstával Tadeáš Hübler. Jen díky jeho spolehlivosti a pracovitosti se mohl Klement věnovat i zakládání nových klášterů. Byla to práce zdlouhavá a velmi komplikovaná a to nejen z nedostatku financí, ale zvláště nepřátelství osvícensky smýšlejících církevních nadřízených i okolních lidí.124

117

PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 145. Tamtéţ, s. 146. 119 Tamtéţ, s. 146. 120 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 349. 121 PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 146-147. 122 Tamtéţ, s. 148. 123 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 350. 124 PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 149-150. 118

26

Roku 1808 nechal Napoleon Bonaparte jeho kongregaci v Polsku rozehnat.125 Po tomto pádu kostela sv. Bennona se Klement změnil. Pochopil, ţe se do té doby hnal za splněním sice ušlechtilého cíle, ale zapomínal přitom na své lidské omezení. Od té doby svěřil svůj ţivot zcela Boţí vůli. Upustil od zarputilosti a horlivosti a přijímal kaţdý úkol a cestu, na kterou ho Bůh poslal, s mírností a naprostou odevzdaností.126 Zbytek svého ţivota strávil ve Vídni, kde jeho první stálejší působiště bylo jako duchovní správce kláštera Uršulinek. Svým kázáním si i zde dokázal získat celé zástupy lidí, stal se zde vyhledávaným zpovědníkem a lidé si k němu chodili pro radu. Stále se snaţil bojovat proti rozumovému osvícenectví. I ve Vídni se staral o chudé, prosté nebo nemocné a opět kolem sebe soustřeďoval mládeţ. 127 V závěru svého ţivota se však setkal s nepřátelstvím a šikanou od tamější policie. Dokonce byl zahnán do kouta a bylo mu dáno na výběr buď zrušit řád redemptoristů, nebo odejít ze země. Klement se tedy rozhodl odejít do Ameriky, země, kde snad bude konečně moci volně ţít a působit. Naštěstí se toto Klementovo vypovězení „zadrhlo“ u císaře, který po své audienci u papeţe v Římě dokonce Klementa vyzval, aby sepsal pravidla svého řádu, dal mu je ke schválení a věnoval tomuto řádu kostel Panny Marie Na nábřeţí.128 Klement se však splnění svého posledního díla nedočkal. Váţně onemocněl a 15. března 1820 při modlitbě Anděl Páně zemřel. Jeho tělo je od roku 1862 uloţeno v chrámě Panny Marie Na nábřeţí. Blahoslaven byl Lvem XIII. 29. ledna 1888 a následně v roce 1909 Piem X. také svatořečen.129 „První oltář v Praze na jeho počest byl postaven roku 1889 v klášterních chrámu redemptoristů na Malé Straně u svatého Kajetána.“130

125

ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 237. PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 151. 127 Tamtéţ, s. 152-153. 128 Tamtéţ, s. 154-155. 129 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 355. 130 Tamtéţ. 126

27

Svatá Ludmila Svatá Ludmila pocházela z rodu Pšovanů sídlících při pravém břehu Labe. Její otec vladyka Slavibor ji ve velmi mladém věku provdal za kníţete Bořivoje z rodu Přemyslovců se sídlem na Levém Hradci. Oba měli mírnou povahu, byli rozumní a spravedliví.131 Při své návštěvě na Velehradě se Bořivoj potkal se svatým Metodějem a následně ohromen křesťanskou vírou přijal roku 833132 společně se svou třicetičlennou druţinou z Metodějových rukou křest. Tímto křtem uznal Bořivoj svrchovanost Svatoplukovy Velké Moravy nad Čechami. Na památku svého křtu nechal Bořivoj na Levém Hradci postavit kostel sv. Klimenta, který je povaţován za nejstarší kostel v Čechách.133 Zanedlouho po něm se nechala od Metoděje pokřtít i svatá Ludmila. Svou víru proţívala velmi hluboce, často o Písmu rozjímala. Byla laskavá a milosrdná ke všem chudým, nemocným, pronásledovaným nebo nešťastným. Velmi záhy po přijetí křesťanské víry ji začali lidé nazývat „matkou chudých, podporou chromých, světlem slepých a pomocnicí vdov a sirotků“.134 Společně se svým muţem Bořivojem se zaslouţila o duchovní základ v českých zemích – podporovali misionářskou činnost, vznik kostelů, chrámů, kaplí zasvěcených v první řadě sv. Klimentovi135, popřípadě sv. Jiřímu136, ale mimojiné se také starali o hmotné zabezpečení kleriků.137 Manţelé měli spolu dva syny – Spytihněva a Vratislava (otce sv. Václava). Po Bořivojově smrti roku 894 nastoupil na jeho místo starší syn Spytihněv a po jeho smrti mladší Vratislav, který pokračuje v šíření křesťanství a zakládá mimojiné chrám sv. Jiří v Praze. Za ţenu si vzal dceru polabského kmene Stodoranů – Drahomíru a měli spolu tři syny – Václava, Boleslava a Spytihněva a čtyři dcery, z nichţ se více mluví pouze o velmi zboţné Přibyslavě.138 Po smrti kníţete Vratislava (snad z důvodu neplnoletosti Václava) se vlády ujímá vdova Drahomíra a svaté Ludmile je svěřena péče chlapce. Václava si Ludmila velmi oblíbila a snaţila se jej vychovávat v duchu křesťanské víry.139 131

KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 42. VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 23. 133 ČORNEJ, Petr. Panovnící českých zemí. Český Těšín 2001. s. 7. 134 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 43. 135 Tamtéţ, s. 43. 136 Kronika českých zemí. Praha 2008. s. 44. 137 Tamtéţ. 138 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 44-45. 139 Kronika českých zemí, Praha 2008. s. 45. 132

28

Drahomíra byla velmi ctiţádostivá a snaţila se nově nabytou moc nad Českou zemí co nejvíce vyuţít. V tom jí však bránila Ludmila, která se v té době těšila velké úctě. A jelikoţ měla Ludmila také větší vliv na Václava (čehoţ se Drahomíra bála a zároveň na Ludmilu ţárlila), začala Drahomíra přemýšlet o pomstě. Spory mezi oběma ţenami rostly a Ludmila byla nucena uchýlit se na svůj hrad Tetín u Berouna, kde se věnovala modlitbám a sluţbě potřebným. Dne 15. září 921 vtrhli na hrad Tetín z poveření kněţny Drahomíry dva ozbrojenci a Ludmilu na příkaz kněţny uškrtili jejím závojem.140 Hned po své smrti začala být Ludmila uctívána jako mučednice. Její tělo bylo nejprve pochováno přímo v Tetíně, v roce 925 jej však nechal její vnuk Václav přenést do Prahy a tam ostatky pochoval v kostele sv. Jiří. Při přestavbě kostela byly ostatky přeneseny do nově přistavěné podvěţní kaple a po poţáru v roce 1142 byly ostatky přeneseny do nově postavené kaple sv. Ludmily.141

140 141

KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 46-47. VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 30-33.

29

Svatý Prokop Svatý Prokop pocházel ze vsi Chotouň, východně od Českého Brodu. Narodil se kolem roku 975142, v době vlády Boleslava II. a za úřadu praţského arcibiskupa Vojtěcha. Jiţ jako velmi malé dítě jej rodiče vedli ke křesťanskému ţivotu, aby se jednou mohl stát knězem. Prokop se odmalička sám od sebe raději neţ hře s ostatními dětmi věnoval modlitbě a rozjímání. Vypráví se, ţe si jako malý chlapec vyrobil jakousi budku, zavěsil ji na strom, dal do ní obrázek Krista a poté se u ní v kleče modlíval. Jindy, kdyţ jeho rodiče hledali místo, kde by mohli vykopat studánku, vzal Prokop sám proutek, navrtal v zemi důlek, ze kterého ihned vytryskla voda. Této studánce v Chotouni se dodnes přezdívá „Prokopka“. 143 Kdyţ Prokop dospěl, rozhodl se věnovat studiu potřebnému pro kněţské vysvěcení. V té době působili v české zemi dvojí kněţí – latinští a slovanští. Prokop se rozhodl pro větev slovanskou. Byl vzorným ţákem, pěstoval v sobě nejen vědomosti, ale také ctnosti společně s vroucí láskou k Bohu, díky čemuţ byl mezi učiteli velmi oblíben.144 Díky jeho duchovní kázni jej podle legendy jako velmi mladého zvolili do kapituly vyšehradských slovanských kanovníků.145 V té době byl zřejmě ţenatý (tehdy nebyl u kněţí celibát vyţadován) a zřejmě se mu narodil i syn jménem Jimram, který se později stal mnichem.146 Prokop byl tedy člověkem pokorným, skromným, ţil asketickým ţivotem v naprosté oddanosti Bohu. Zřejmě díky těmto svým vlastnostem (a snad po svém ovdovění) zatouţil po vstupu do kláštera. S největší pravděpodobností si vybral benediktýnský klášter v Břevnově, který obývali mniši, které sem přivezl z řecko-latinského kláštera sv. Alexia v Římě praţský biskup sv. Vojtěch.

147

Zanedlouho však zatouţil po úplné

samotě a vydal se do Posázaví, kde nějakou dobu ţil jako poustevník v jeskyni v lesích. Časem k němu začali přicházet různí lidé pro radu a učedníci, kteří se chtěli jeho ţivotem inspirovat. Okolo poustevnického místa Prokopa tak postupem času vznikla osada poustevníků, která slouţila jako základ pro zaloţení Sázavského kláštera.148

142

ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 325. KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 164. 144 Tamtéţ, s. 165. 145 PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 56. 146 ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 325. 147 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 325. 148 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 167-169. 143

30

Založení sázavského kláštera Nejdříve byl v nově vznikající poustevnické osadě vybudován kostel Panny Marie a svatého Jana Křtitele, které později poslouţila jako základ pro vybudování nového kláštera. Klášter by zaloţen roku 1032 za podpory kníţete Oldřicha a později také jeho syna Břetislava I.149 Klášter byl zaloţen ve slovanském duchu, dodrţovali se zde pravidla daná svatým Benediktem. Svatý Prokop se zde i přes prvotní zdráhání nakonec stal prvním opatem. I jako opat byl Prokop pokorný a skromný, o bratry se staral s láskou a vedl je k vroucí modlitbě stejně jako k práci. Vţdy a kaţdému poskytoval s vlídností a pokorou radu, slovanské bohosluţby vedl v hluboké zboţnosti. Na své bratry dovedl být však i přísný, vyţadoval dodrţování přísné mnišské kázně.150 Při klášteře byla zřízena také škola, ve které vyučoval a vedl mladé budoucí kněze sám Prokop. Za jeho správy se v sázavském klášteře rozvíjel také zpěv, malířství, sochařství nebo stavitelství. Vznikla zde první česká akademie umění.151 Sázavský klášter se postupem času stal také centrem literární činnosti, zvláště překladatelské, přičemţ všechny překlady byly pořízeny z latinských originálů. Zřejmě zde byl pořízen překlad Ţivota svatého Benedikta, jeho řeholi sázavský klášter zachovával. Nejrozsáhlejším slovanským překladem je Čtyřicet homílií Řehoře Velikého na evangelia, který tvořilo 328 pergamenových fólií.152 Klášter podporoval také další český kníţe Vratislav II., který dokonce ţádal papeţe Řehoře VII. o povolení slovanské liturgie. Papeţ mu však nevyhověl. I přes jeho zákaz však kníţe slovanské mnichy chránil a podporoval. Po jeho smrti dal jeho nástupce Břetislav II. mnichy z kláštera vyhnat a klášter předal latinským benediktýnům.153 Svatý Prokop zemřel 25. března 1053. V den jeho smrti se udály dva zázraky – první, kdyţ si ţebrák oblékl darovaný Prokopův plášť a uzdravil se z těţké nemoci a druhý, kdy na pohřbu znovu začal vidět slepec.154 Kanonizován (prohlášen za svatého) byl 4. července 1204. V roce 1588 byly jeho ostatky přeneseny do Prahy a následně uloţeny v kostele Všech svatých na Praţském hradě.155 149

: http://www.klaster-sazava.cz/sv-prokop/ KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 170. 151 Tamtéţ, s. 170. 152 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 327. 153 Tamtéţ, s. 329. 154 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 174. 150

31

Svatý Radim Svatý Radim byl nejmladším bratrem svatého Vojtěcha. Narodil se před rokem 970156 jako sedmý syn kníţete Slavníka a kněţny Střezislavi na hradě Libici u řeky Cidliny. Jeho staršími bratry byli Soběbor (nejstarší, po otcově smrti nastoupil na jeho místo hlavy rodu Slavníkovců), Spytimír, Pobraslav, Pořej, Vojtěch a Čáslav.157 Kdyţ se jeho bratr Vojtěch stal druhým praţským biskupem, byl mu Radim vţdy k ruce. Společně s ním odešel po Vojtěchových neshodách s praţskou vyšší vrstvou k papeţi do Říma, kde se svatý Vojtěch vzdal svého biskupského úřadu. Poté, co se společně na nějaký čas uchýlili do benediktýského kláštera sv. Bonifáce a Alexia v Římě, sloţili zde spolu 17. dubna 990 slavné sliby a Radim přijal řeholní jméno Gaudencius.158 Poté, co se spor mezi Přemyslovci a Slavníkovci vyostřil natolik, ţe přerostl v hromadné vyvraţdění rodu Slavníkovců, byl Radim společně se svými bratry Vojtěchem (se kterým byl v tu dobu v Římě) a Soběslavem (který byl na vojenské výpravě) jediným, který zůstal na ţivu.159 Svatý Radim doprovázel svého bratra Vojtěcha také na jeho misijních cestách, včetně té poslední do Pruska. Zde byl svědkem Vojtěchova umučení pruským vojákem Sikkem. Sám byl zajat, byl však později ušetřen a propuštěn.160 Roku 999 byl papeţem Silvestrem II. v Římě vysvěcen na arcibiskupa a následující rok mu bylo dáno ve správu nově zřízené arcibiskupství v Hnězdně, kde byly uloţeny ostatky jeho bratra Vojtěcha. Zemřel zřejmě kolem roku 1006 a v roce 1039 byly jeho ostatky společně s Vojtěchovými přeneseny do Prahy.161

155

ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 325. Tamtéţ,. s. 329. 157 DURYCH, Jaroslav. Cesta svatého Vojtěcha. Praha 1940. s. 10. 158 DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch. Olomouc 1997. s. 27-29. 159 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 117. 160 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 148. 161 ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Praha 1993. s. 329-330. 156

32

Svatý Václav Svatá Ludmila měla dva syny – Spytihněva a Vratislava. Mladší Vratislav měl se svou ţenou Drahomírou tři syny – Václava, Boleslava a Spytihněva a čtyři dcery. Václav byl tedy ze tří synů nejstarší a právem mu po smrti jeho otce náleţel nárok na jeho místo. Narodil se kolem roku 907 podle legendy na Stochově, coţ byla vesnice vzdálená asi dvě hodiny cesty od hradu Libušína.162 Na jeho výchově se velmi velkou mírou podílela jeho babička svatá Ludmila. Mladého Václava se snaţila především podrobněji seznámit s křesťanskou vírou a učením. Rozvíjela v něm lásku k Písmu, především k Ţalmům – na svém sídelním hradě Budči jej zřejmě nechala vyučovat ţaltář. Toto memorování ţalmů bylo v té době běţným výukovým postupem. Ţalmy nejenom ţe dokázaly podat souhrn křesťanské nauky (a to ještě v poetické formě) a tvořily součást celé řady liturgických úkonů (takţe pokud je člověk znal, mohl se těchto úkonů zúčastnit), ale také slouţily jako základ pro studium latinského jazyka.163 Kromě latiny, kterou jej zřejmě učil kněz Učen, se díky své babičče Ludmile setkal i se slovanským jazykem. Znalost obou jazyků byla Václavovi velkou výhodou.164 Asi roku 921 po smrti kníţete Vratislava se správy nad českým územím ujala kněţna Drahomíra (snad z důvodu nepolnoletosti Václava). Ludmila nadále chlapce vychovávala, Drahomíře se však nelíbil zejména její stoupající vliv na Václava. Zřejmě to byl jeden z důvodů narůstajícího sporu mezi oběma ţenami. Tento spor také velmi prohloubila Ludmila, kdyţ hájila práva prvorozeného Václava jako právoplatného následujícího kníţete. Drahomíra by však na tomto místě viděla raději druhého syna Boleslava. Tento spor nakonec vyústil aţ k odchodu Ludmily na hrad Tetín.165 Dne 15. září 921 je Ludmila na hradě Tetín zavraţděna – uškrcena vlastním závojem zřejmě na příkaz kněţny.166

Tato Ludmilina vraţda zanechala pochopitelně mezi

Drahomírou a Václavem silné napětí. Poté, co se Václav zřejmě roku 924 ujal vlády, nechal svou matku podle legendy (pocházející z 12.-13. století) převézt na hrad Budeč. Ostatky své babičky Ludmily z hradu Tetína převezl do Prahy a poté je nechal uloţit

162

KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 71. Kronika českých zemí, Praha 2008. s. 44. 164 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 54. 165 Tamtéţ, s. 27. 166 Kronika českých zemí, Praha 2008. s. 45. 163

33

v kostele sv. Jiří.167 Po nějaké době nechal umírněnou kněţnu přivézt zpět do Prahy, vlády se však jiţ nikdy neujala.168 Po roce 928 došlo k válečné výpravě saského krále Jindřicha I. Ptáčníka, která se nevyhnula ani Čechám. Kníţe Václav s Jindřichem vyjednal ušetření České země výměnou za slib, ţe mu bude platit určitý poplatek za mír – „tributum pacis“169. Podle Kosmovy legendy se tento poplatek skládal z pěti set hřiven stříbra a sto dvaceti volů.170 Podle jiné pozdější legendy se tímto mezi Václavem a Jindřichem zrodilo přátelství, potvrzené velmi vzácným darem – Jindřich Václavovi daroval rameno svatého Víta. Na počest tohoto římského světce nechal Václav v Praze zbudoval kostel – rotundu, která měla být z kamene s kruhovým půdorysem (tak jak to bylo zvykem) a zároveň měla být vyzdobena drahými kameny.171 Z této rotundy se četnými opravami a přestavbami ve 14. století vybudovala katedrála.172 Po vzoru své babičky svaté Ludmily se Václav pečlivě staral o duchovní růst své země. Usiloval o zavedení slovanského jazyka při mších, dokonce se rozhodl poţádat římského papeţe o samostatné slovanské biskupství pro Čechy. Nakonec však k uskutečnění cesty do Říma nedošlo. Věnoval se také chudým, sirotků a vdovám, ale také odsouzeným – v soudnictví zavedl větší prodlevy mezi vyřčeným rozsudkem a vykonání rozsudku, protoţe se nejednou ukázalo, ţe byl odsouzený nevinný. Dovedl být však i rázný a rozhodný. Přestoţe dával vţdy přednost nekrvavému řešení, svou zemi před nepřáteli uhájit dovedl.173 Kromě Václava měl v zemi své hojné stoupence také jeho mladší bratr Boleslav. Dostal ke správě část země za Labem – údolí Pšovanů. Zde si také nechal zbudovat kamenný hrad, u kterého byl později vystavěn kostel sv. Kosmy a Damiána. Tato tvrz dostala jméno po svém majiteli – Stará Boleslav. Měl mnoho stoupenců, zvláště těch, kterým se nelíbila diplomatická vláda jeho bratra Václava. Byli to právě oni, kteří Boleslava proti bratru štvali. Boleslav si s bratrem nikdy nerozuměl, byli si navzájem pravými opaky, ale sám by bratra zřejmě nezabil. Jenţe jeho prudké, ambiciózní a vášnivé povaze lichotily řeči stoupenců a brzo se jimi dal přesvědčit.174

167

VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 56. KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 83. 169 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 56. 170 Tamtéţ. 171 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 94. 172 ČORNEJ, Petr. Panovnící českých zemí. Český Těšín 2001. s. 10. 173 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 84-86. 174 Tamtéţ, s. 95-97. 168

34

Kristiánova legenda popisuje útok na Václava jako dobře promyšlenou věc. Boleslav svého bratra pozval na svůj hrad ve Staré Boleslavi aby s ním povečeřel. Na hostině bylo přítomno několik útočníků se schovanými meči pod kabáty. Jelikoţ bylo jídlo a pití dobré, za chvíli nebyli útočníci schopni Václavovi ublíţit a útok se přesunul na následující den. Jeden člen Václavovy druţiny se dokonce o plánovaném útoku dozvěděl a Václava hned varoval a prosil aby odjel. Ten však ničeho nedbal a po hostině a po modlitbě tvrdě usnul. Další den se rozhodl jít do kostela na mši. Před kostelem však na něho čekal sám Boleslav a s pomocí svých stoupenců Václava zabil.175 Podle této legendy byl svatý Václav zabit 28. září 929. Stejné datum uvádí i Kosmas. Podle novodobých výzkumů se však historikové přiklání k roku 935. Tento rok potvrzuje také antropologicko-lékařský výzkum.176 Ostatky svatého Václava byly jeho bratrem Boleslavem, který za bratrovu vraţdu přijal plnou zodpovědnost, přeneseny roku 936 ze Staré Boleslavy do Prahy a tam byly následně uloţeny do rotundy sv. Víta.177 Velmi záhy po Václavově smrti byl uctíván jako světec a mučedník dokonce i v sousedních zemích. Není proto divu, ţe o tomto světci začalo vznikat velké mnoţství legend. Legendy, nebo-li „prozaické nebo veršované literární útvary, líčící ţivoty, utrpení a skutky, které světci a světice křesťanské církve vykonali a snášeli pro svého Pána“178, zaujímaly ve středověké literární duchovní tvorbě důleţité místo. Četly se mimojiné při bohosluţbách, v klášterech nebo jiných církevních institucích. Legendy nám poskytují důleţitý pramen o způsobu myšlení a ţivota tehdejší společnosti. Nejsou však zcela věrohodné, protoţe si autoři sami běţně legendy doplňovali o své vlastní názory nebo podle nich „ideální“ rysy vhodné pro světce. Posoudit míru úprav je zvláště u legend z 10. století velmi obtíţné.179 Nejstarší staroslověnská legenda pochází z 10. století a je psána hlaholicí.180 Nejstarší latinskou legendou je Crescente fide christiana – Kdyţ se šířila křesťanská víra pocházející patrně z Řezna. V prostředí praţského biskupa Vojtěcha vznikla Kristiánova legenda – Ţivot a umučení svatého Václava

175

VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 57-58. Tamtéţ, s. 59. 177 Kronika českých zemí, Praha 2008. s. 46. 178 Tamtéţ. 179 Tamtéţ, s. 47. 180 VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice 1991. s. 72. 176

35

a jeho báby svaté Ludmily a časem vzniklo i mnoho jiných legend, více či méně hodnověrných.181 Svatý Václav se od poloviny 11. století stal symbolem českého státu a stal se také jeho ochráncem. Od 2. poloviny 13. století byl na všech přemyslovských pečetích. Karel IV. v rozvíjení kultu svatého Václava pokračoval a dokonce mu zasvětil i české korunovační klenoty. Svátek svatého Václava (28. září) byl vţdy mezi lidmi uctíván a slaven. Konaly se slavnostní mše, poutě i lidové veselice. Den svatého Václava byl také významným dnem pro hospodáře – někde končila smlouva s čeledíny a uzavírala se smlouva nová, jinde končila pastva na salaších a stáda se vracela do niţších míst a zvláště na vesnicích se dovolovalo stádům pást i v úhorech a na strništích.182

181 182

Kronika českých zemí, Praha 2008. s. 46. VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice 1991. s. 73.

36

Svatý Vojtěch Svatý Vojtěch pocházel z českého rodu Slavníkovců. Narodil se zřejmě roku 956 v Libici u řeky Cidliny. Jeho otec Slavník, který udrţoval přátelské styky s Přemyslovci, a matka Střezislava (zřejmě sestra sv. Václava a Boleslava I.)183 měli celkem sedm synů, kteří se jmenovali Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej, Vojtěch, Čáslav a Radim184. Takový počet synů tehdy vzbuzoval závist.185 Vojtěchovo jméno („útěcha voje“) ukazuje na původní záměr rodičů zaslíbit jej vojenské sluţbě, aby dále šířil slávu svého rodu.

186

Kdyţ byl však Vojtěch malý, těţce

onemocněl a zdálo se, ţe brzo zemře. Rodiče prosili Pannu Marii o chlapcovo uzdravení a přislíbili jí, ţe jej vychovají k její poctě. Dítě se poté uzdravilo a šťastní rodiče dostáli svého slibu.187 Jakmile Vojtěch povyrostl, začali jej rodiče na svém hradě Libici učit Písmu a vést k Bohu. Jednoho dne se zde setkal s biskupem Adalbertem, který jej v jeho 11 letech společně s několika jinými chlapci biřmoval.188 Vojtěch tak přijal jméno Adalbert, pod kterým je dnes znám spíše v západních zemích. Bývá popisován jako velmi krásný chlapec s ţivou, veselou a přátelskou povahou.189 V roce 972 nastoupil Vojtěch do proslulé klášterní školy v Magdeburgu a strávil zde celkem devět let. Byl dobrým studentem, i kdyţ bylo občas nutné, aby mu byly jeho povinnosti připomínány. Udává se, ţe v takových chvílích mladý Vojtěch sliboval ţe se polepší hned ve třech jazycích – česky, německy a latinsky. Na Libici se vrátil po smrti biskupa Adalberta v roce 981. V tom stejném roce zemřel také jeho otec a hlavou rodu Slavníkovců se stal nejstarší bratr Soběslav.190 Vojtěch se po svém návratu domů naplno rozhodl pro duchovní cestu. Po přijetí niţšího svěcení byl přidělen hlavnímu kostelu v Praze, kde působil první praţský biskup Dětmar (rodem Sas, dobře však ovládal slovanský jazyk191), který Vojtěcha zakrátko vysvětil na podjáhna.192

183

DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch. Olomouc 1997. s. 18-19. Viz kapitola „Svatý Radim“. 185 DURYCH, Jaroslav. Cesta svatého Vojtěcha. Praha 1940. s. 10. 186 DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch. Olomouc 1997. s. 19. 187 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 131. 188 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 114. 189 DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch. Olomouc 1997. s. 21, 25. 190 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 114. 191 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 131. 192 DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch. Olomouc 1997. s. 23. 184

37

Po smrti biskupa Dětmara byl 19. února 982 na Levém Hradci jako druhý praţský biskup zvolen mladý Vojtěch – tehdy mu bylo 27 let. Volba Vojtěcha jako biskupa byla překvapivá. Praha spadala pod vliv Přemyslovců, proto se počítalo se zvolením někoho z tohoto rodu. Přemyslovci však v té době neměli ve světě tak pevné místo a vliv jako Slavníkovci, a proto tomuto rodu ve volbě biskupa ustoupili. 193 Po smrti biskupa Dětmara, které byl osobně přítomen, se Vojtěch změnil. Svůj bezstarostný veselý ţivot změnil na ţivot naplněný odříkáním a modlitbami. Tuto jeho změnu zřejmě ovlivnilo také setkání s novým reformním hnutím. Toto hnutí, kterému se přezdívalo clunyjské hnutí, si kladlo za cíl duchovní obnovu společnosti. Jejich snaha o obnovení a prohloubení duchovního ţivota společnosti byla zaloţena především na očistě osobního ţivota, bojování proti mnohoţenství, obchodu s otroky a snaze o zavedení celibátu mezi kněţími.194 V té době bylo pro zvolení praţského papeţe potřeba také svolení světské hlavy západního západního křesťanství. Svatý Vojtěch se proto vypravil do Itálie do Verony, kde 3. června 983 obdrţel od římského císaře investituru (jmenování do funkce) a na svátek Petra a Pavla (29. června) byl z rukou arcibiskupa Willigse vysvěcen na biskupa.195 O působení Vojtěcha jako praţského biskupa nemáme mnoho informací. Bývá však zdůrazňována jeho charitativní činnost a ţe byl horlivým kazatelem. Svou funkci zastával pět let a za tu dobu jej potkalo hodně nepříjemností, zvláště ze strany mocných, kteří mu dokonce odmítali platit desátek, nebo se stavěli proti budování nových kostelů. Vojtěch byl z takové reakce proti jeho osobě velmi zklamaný a rozhodl se vzdát se biskupského úřadu a uchýlit se někam do ústraní. Vydal se tedy se svým bratrem Radimem k papeţi do Říma a odevzdal mu svůj prsten a pastýřskou hůl. 196 Po kladné papeţově odpovědi se Vojtěch rozhodl vydat na cestu do Jeruzaléma. Cestou se stavil v benediktýnském klášteře leţícím v Monte Cassinu. Zdejší opat Manso mu jeho cestu do Jeruzaléma rozmluvil. Vojtěch poté zůstal nějaký čas v klášteře. Jelikoţ jej tamější mniši stále povaţovali za biskupa a podle toho se k němu chovali, odešel nakonec Vojtěch do jiného kláštera – ve Valleluce a odtud se vydal zpět do Říma, kde v benediktýnském klášteře sv. Bonifáce a Alexia konečně nalezl mnišský ţivot, po

193

DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch. Olomouc 1997. s. 23-25. VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 115. 195 DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch. Olomouc 1997. s. 26. 196 Tamtéţ, s. 26-27. 194

38

kterém tak touţil.197 V tomto klášteře zapomněl Vojtěch na svůj minulý biskupský úřad a plně se odevzdal duchu benediktýnského řádu. Mezi bratry zastával tu nejpodřadnější činnost – umýval nádobí, čistil kuchyni, nosil vodu. Stále více se prohluboval jeho vztah a láska k Bohu aţ ostatní bratry začal po morální stránce převyšovat a nakonec jim byl vzorem.198 V klášteře zůstal aţ do roku 992, kdy byla papeţem Janem XV. svolána synoda a doporučeno Vojtěchovo navrácení do praţské diecéze. Vojtěch se po prvotní nechuti papeţovu rozhodnutí podvolil. Ţádal však, aby mu vládnoucí kníţe pomohl při odstraňování zlozvyků v diecézi a aby byl v Praze zaloţen benediktýnský klášter.199 Co se týká druhé ţádosti, papeţ i kníţe Boleslav II. mu ihned vyhověli. A tak byl 14. ledna 993 vysvěcen nový benediktýnský klášter v Břevnově, ve kterém se prvním opatem stal mnich Anastáz, původem snad Čech nebo Charvát. Klášter byl zasvěcen Panně Marii, sv. Benediktu, Bonifáci a Alexiovi. Stal se Vojtěchovým útočištěm vţdy, kdyţ potřeboval být sám nebo se chtěl být blízko Bohu.200 Břevnovský klášter se postupem času stal útočištěm také chudých, opuštěných a nemocných. Byla při něm zbudována škola přo děti. Mniši zde byli vzdělaní, věnovali se vědě, umění, hospodářství i stavitelství.201 S Vojtěchovou ţádostí, aby mu kníţe pomohl odstranit zlozvyky mezi lidmi, to bylo horší. Ukázalo se, ţe odpor (pramenící zřejmě také z toho, ţe byl Vojtěch z rodu Slavníkovců a v té době byly vztahy mezi Slavníkovci a Přemyslovci velmi nepřátelské) proti křesťanské obrodě lidu stále sílil a útoky proti Vojtěchovi se stupňovaly. Nakonec byl Vojtěch roku 994 nucen diecézi podruhé opustit. Tentokrát jiţ natrvalo.202 Vojtěch roku 995 opět vstoupil do kláštera sv. Alexia v Římě, kde byl velmi vřele přijat a následně zvolet jeho převorem. Zatímco byl Vojtěch v Itálii v klášteře, byli pořádány vojenské výpravy proti Slavníkovcům a začalo jejich vyvraţďování.203 Nebyly ušetřeny ani ţeny s dětmi. Jedinými kdo se z tohoto rodu zachránili byli Vojtěch a jeho bratři Radim (který s ním pobýval v klášteře) a Soběslav (který byl v té době na vojenské výpravě).204

197

DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch. Olomouc 1997. s. 27-28 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 140. 199 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 116. 200 DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch. Olomouc 1997. s. 41-42. 201 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 143. 202 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 116. 203 DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch. Olomouc 1997. s. 49. 204 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 117. 198

39

Protoţe odešel Vojtěch z Prahy a neuvědomil svého metropolitu, arcibiskup Willings poţadoval, aby se do svého úřadu vrátil. Byla svolána nová synoda a Vojtěchovi přikázáno, aby se do Prahy vrátil. On si však byl vědom nepřátelské situace, která v Praze stále trvala, a poprosil tedy papeţe, aby jej místo toho poslal jako misionáře do nějaké pohanské země.205 Papeţ souhlasil a Vojtěch se v červenci roku 996 vydal na svou misijní cestu. Nejprve se v září téhoţ roku zastavil v Mohuči na přátelské návštěvě arcibiskupa Willigse a císaře Oty III. Odtud se vydal do Polska, kde se na nějaký čas stalo jeho zastávkou Hnězdno za vlády Boleslava Chrabrého a v Třemešně zaloţil benediktýnský klášter. Podle polské tradice je Vojtěchovi připisováno autorství nejstarší polské náboţenské písně Bogurodzica.206 Také česká tradice připisuje Vojtěchovi autorství (popřípadě rozšíření) nejstarší české náboţenské písně Hospodine, pomyluj ny.207 Z Polska se chtěl Vojtěch vydat na misijní cestu k Ljuticům, ale zřejmě byl od svého úmyslu odvrácen Boleslavem Chrabrým, který jej poslal do Pruska, o jehoţ dobytí jiţ déle usiloval. Prusko byla země divoká, přesto kulturně a vojensky vyspělá. Na jaře roku 997 se tedy Vojtěch vydal v doprovodu svých spolupracovníků a vojenské ochrany na misijní cestu do Pruska. Nejprve došel do Gdaňska, které Poláci nedávno dobyli, poté se vydal po moři aţ do středu země. Kdyţ však na otázku odkud přichází odpověděl popravdě – z Polska, strhla se vůči němu vlna nepřátelství a nevole. Vojtěch však chtěl Prusům ukázat, ţe přichází s dobrým úmyslem a v míru. Zdrţoval se tedy několik dní v pohraničí a věnoval se modlitbám. Byl zde však nalezen pruskými vojáky, kteří mu vytýkali, ţe se i přes jejich výslovný zákaz stále zdrţuje v zemi. Jeden z nich – Sikko – se na modlícího se Vojtěcha vrhnul a zabil ho. Useknul mu hlavu a tělo hodil do vody. Tělo bylo poté vodou vyplaveno a Boleslav Chrabrý jej nechal v Hnězdně pohřbít se slávou právem náleţící mučedníkovi. Vojtěchovu hlavu pak za značné výkupné získal Boleslav od nějakého pocestného208 Podle jiné legendy byl Vojtěch proboden oštěpem a poté pobodán dalšími sedmi ranami. Hlava byla světci useknuta a pověšena strom, tělo vhozeno do vody. Po třech dnech byla hlava ze stromu sňata a odnesena kníţeti Boleslavovi, který následně vykoupil i světcovo tělo. 209 205

DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch. Olomouc 1997. s. 41-42. VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 117. 207 Tamtéţ. 208 DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch. Olomouc 1997. s. 55-59. 209 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 149-150. 206

40

Světcovy ostatky zůstaly v Hnězdně aţ do roku 1039. Tehdy se kníţe Břetislav I. vydal ostatky uloupit a hodlal je přenést do Prahy. V ţádné z kronik však nelze vyčíst, o jaké ostatky sv. Vojtěcha se jednalo. Jakmile byly ostatky přeneseny do Prahy, byly prozatímně uloţeny v rotundě sv. Víta, neţ k ní byla na příkaz kníţete Břetislava dostavěna kaple, do které byly následně přeneseny společně s ostatky jeho pěti bratrů.210 Lebka svatého Vojtěcha byla podle zprávy vyšehradského kanovníka nalezena 23. února 1127 v Hnězdně a v roce 1143 máme první zprávu o uchovávání Vojtěchovy lebky v Praze, kde byla uloţena odděleně od těla. Po dostavění nového gotického chrámu sv. Víta byly ostatky přeneseny a uloţeny do jejího středu. Nad tímto hrobem byl postaven dřevěný přístřešek, který ovšem zhruba za 200 let při poţáru shořel a na místě Vojtěchova hrobu byla postavena nová kaple. Při dostavbě katedrály sv. Víta byla kaple roku 1879 zbourána a dnes na jejím místě najdeme pouze vyvýšený kamenný stupeň.211 Svatému Vojtěchovi jsou dnes připisovány tři lebky – v Praze, v Cáchách a v Hnězdně. U prvních dvou lebek byl v letech 1973-1979 proveden průzkum jejich pravosti. U třetí lebky nacházející se v Hnězdně nebyl průzkum primasem polským povolen. Byly zjištěny značné podobnosti ve zničení lebek, coţ naznačuje, ţe jedna lebka musela být podle té druhé upravena. Po antropologicko-lékařském průzkumu (zahrnujícím také porovnání obou lebek s dochovanými zuby a ostatky sv. Vojtěcha) byla prokázána věrohodnou a pravou lebkou ta, která je uchovávána v Praze.212 V 10. století byly mezi křesťany rozšířené dvě věci, které povaţovali za ideální a nejvyšší cíle ţivota – odříkavý, tichý a pokorný ţivot v klášteře a smrt pro Krista. Svatému Vojtěchovi se podařilo za svůj ţivot splnit oba tyto cíle. Proto je také uctíván jako vzor v celém západním křesťanství.213 Vojtěch bývá pro svou pracovitost a rozvoji tehdejšího zemědělství uctíván jako patron sedláků, rolníků a pastevců. Odedávna je také uctíván jako přímluvce za vláhu, proto je velmi často spojován se studánkami a prameny. U některých dodnes stojí jeho sochy a lidé k nim chodí prosit o déšť.214 210

VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 120-121. Tamtéţ, s. 121. 212 Tamtéţ, s. 129, 136-147. 213 DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch. Olomouc 1997. s. 60. 214 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 161. 211

41

Svatá Zdislava Svatá Zdislava se narodila roku 1200 (popřípadě o něco dříve) v Křiţanově jako nejstarší dcera dvorní dámy Sibyly a jejího druhého muţe pana Přibyslava z Křiţanova, jednoho z důvěrníků krále Václava I. Přibyslav byl královským kastelánem na hradě Veveří a o rok později také v Brně. Zemřel roku 1251 a byl pohřben v minoritském kostele v Brně. Manţelům se kromě nejstarší Zdislavy narodily ještě další tři dcery – Eufemie, Alţběta a Libuše a syn Petr.215 Zdislava vyrůstala na hradě v Křiţanově, kde se jí díky rodičům a jejich bohatému společenskému ţivotu dostalo velmi dobrého vychování a brzy se zdokonalila a dokázala pohybovat nejen v politické, ale i církevní oblasti. Jiţ od velmi mladého věku se Zdislava vyznačovala velkou pokorou a zboţností, která se občas blíţila aţ k poustevničení.216 Podle jedné legendy se jiţ v sedmi letech plánovala věnovat poustevnickému ţivotu a tak se rozhodla odejít do lesa, kde by mohla v tichu nerušeně rozjímat a být blíţe Bohu tak, jak to četla v knihách o svatých. Rodiče jí v tom však zabránili.217 Zdislava byla provdána za pana Havla z Jabloného, syna purkrabího Markvarta, který se roku 1241 stal i pánem z Lemberka218. Právě na hrad Lemberk se novomanţelé po svatbě přestěhovali a Zdislava se tak stala paní z Lemberka. Manţelům se narodily čtyři děti – Havel (který zemřel mladý), Markéta, Jaroslav a Zdislav.219 Po vzoru svaté Aneţky Přemyslovny zakládá špitál a věnuje se sluţbě chudým a nemocným. V té době proniká do Čech nový řád kazatelů – dominikánů. Po manţelově souhlasu se zde Zdislava stává řeholnicí a společně se svým muţem zakládá klášter a kostel sv. Vavřince v Jabloném.220 Zdislava chodila bosa, jedla prostou stravu, dávala velmi často almuţny, šila pro chudé a ošetřovala nemocné.221 Zpráva o jejím milosrdenství, dobročinnosti a léčebným dovednostech se velmi brzy rozšířila do širokého okolí. Bohuţel Zdislava onemocní plicní tuberkulózou a 1. ledna 1252 (asi ve svých třiceti třech letech) umírá. Byla pochována v klášterním kostele sv.

215

VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 222. Tamtéţ. 217 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 315. 218 Lemberk (Lewenberch, Löwenberg) dostal své jméno podle znaku lva ve štítě rodu Markvarticů. 219 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 222-223. 220 Tamtéţ, s. 223. 221 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 316. 216

42

Vavřince v Jabloném, ve kterém jsou (po četných úpravách náhrobku i kostela) její ostatky uloţeny dodnes.222 Je uctívána jako patronka rodinného ţivota. Roku 1907223 byla prohlášena za blahoslavenou a 21. května 1995 byla (společně s Janem Sarkanderem) v Olomouci Janem Pavlem II. prohlášena za svatou.224 V jejím rodišti Křiţanově byly 23. dubna 2014 zahájeny stavební práce na novém památníku sv. Zdislavy. Bude vyhotoven ze ţuly ve tvaru kruhu o průměru 12 m a uprostřed bude stát kašna s bronzovou sochou svaté Zdislavy. Památník bude lemovat dvanáct sloupů. Slavnostní dokončení je plánováno na letošní rok (2015) k oslavě dvacátého výročí jejího svatořečení.225

222

VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 223, 225-227. VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice 1991. s. 66. 224 VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. Praha 1995. s. 237. 225 www.biskupstvi.cz/2013-05-06-krizanov-ozdobi-socha-rodacky-svate-zdislavy#. 223

43

Ostatky v českých zemích Svatý Kliment O ţivotě svatého Klimenta toho moc nevíme. Svatý Kliment (někdy nazývaný také svatý Klement I. nebo Klement Římský) se narodil jako syn římského měšťana v Římě na hoře „Coelius“.226 Byl ţákem svatého apoštola Petra a jeho třetím nástupcem. (Prvním nástupcem svatého Petra na římském stolci byl svatý Linus (sv.23.9.), po něm následoval svatý Anakletus (zvaný téţ Kletus, sv. 26.4.); ani o jednom z nich není známo nic bliţšího, ale jsou uctíváni jako mučedníci.)227 Byl tedy čtvrtým římským papeţem, do svého úřadu nastoupil roku 92 a setrval zde devět let.228 Podle některých vědeckých závěrů jej lze ztotoţnit s Klementem, o kterém se zmiňuje apoštol Pavel v závěrečné kapitole ve svém listě Filipským jako o svém spolupracovníkovi (4, 3: Ano i tebe prosím, můj věrný druhu, ujmi se jich; vţdyť vedly zápas za evangelium spolu se mnou i s Klementem a ostatními spolupracovníky, jejichţ jména jsou v knize ţivota.229) Z literárního díla se nám dochoval pouze Klimentův list Korinťanům, který vznikl jako reakce na odbojné povstání některých věřících tamější církevní obce proti jejich vedoucím duchovním představitelům. Tento Klementův list je prvním známým případem zasahování římského biskupa v záleţitostech církevní obce mimo té římské a zároveň dokladem jeho pastýřské starostlivosti. Křesťany v Korintu byl list velmi dobře přijat, dokonce zde byl po několik let veřejně předčítán na církevních shromáţděních.230

Legenda o umučení svatého Klimenta a nalezení jeho ostatků Legenda o umučení svatého Klimenta vznikla aţ ve 4. století, záhy se však velmi rozšířila a svatý Kliment tak začal být uctíván nejen západní, ale i východní církví. Podle legendy byl Kliment za pronásledování křesťanů za císaře Trajána poslán do vyhnanství do byzantského města Chersonu na Krymu kde byl kolem roku 100 226

Drahé kameny z koruny svatováclavské, Díl 2. Sv. Vojtěcha hrob a ostatky na hradě praţském. Praha 1880. s. 6. 227 ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 236. 228 Drahé kameny z koruny svatováclavské, Díl 2. Sv. Vojtěcha hrob a ostatky na hradě praţském. Praha 1880. s. 7. 229 Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Praha 2007. s. 1308. 230 ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 236.

44

umučen.231 Jeho tělo bylo údajně přivázáno ke kotvě a vrţeno do moře.232 Ostatky byly poté zřejmě pohřbeny na nějakém malém ostrůvku, moţná pevninském výběţku, a nad jeho hrobem byla později zbudována kaple.233 Ostatky svatého Klimenta nalezl 30. ledna 861 svatý Konstantin při své diplomatické cestě k Chazarům o společné obraně proti ruským útokům. Zprávu o nalezení světcových ostatků provázely typické znaky legendárního vyprávění: „ Voda ustoupila, takţe na místo bylo moţno dojít pěšky. Rozevřely se mraky a měsíc svým svitem ozářil místo tak, ţe bylo moţno kopat jako ve dne. Kdyţ se objevily světcovy kosti, zavanula libá vůně. Ostatky byly uloţeny do rakve a celý průvod je odnesl za zpěvu církevních hymnů do chrámu v městě, kde potom arcibiskup slouţil slavnou bohosluţbu“234 Atributem svatého Klementa se díky této legendě stala kotva.235 Konstantin popsal nález Klimentových ostatků v krátkém spise. Řecký originál se bohuţel nedochoval, známe pouze velmi pozdní opis (ze 16. století) jeho církevněslovanského překladu s názvem Slovo na prenesenie moštem preslavnago Klimenta; „Řeč o přenesení ostatků přeslavného Klimenta“.236 Další literární dílo ovlivněné svatým Klimentem jsou tzv. Kyjevské listy. Jsou nejstarším hlaholsky psaným rukopisem, který se nám dochoval. Doba a místo vzniku jsou nejasné, dá se však předpokládat, ţe by tento text mohl pocházet jiţ z dob Velké Moravy. Byly přeloţeny z latiny a tvoří je třicet osm modliteb psaných na sedmi pergamenových fóliích. Byly čteny ve všední dny při mších a předchází je modlitby čtené na svátek svatého Klimenta s připomínkou sv. Felicity. Jedná se o mešní kníţku, která slouţila také jako pomůcka pro misionáře.237 Světcovy ostatky pak s sebou nesli Konstantin s Metodějem i při své misijní cestě na Moravu. Spatřovali v něm svého ochránce, patrona na své cestě do neznámé země a pomocníka při plnění svého nelehkého úkolu.238

231

BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 29. ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 237. 233 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 71. 234 Tamtéţ, s. 71-72. 235 ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 237. 236 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 72. 237 Tamtéţ, s. 120. 238 Tamtéţ, s. 85. 232

45

Na konci roku 867 přinesli Konstantin s Metodějem ostatky svatého Klimenta do Říma, kde se tehdy tento světec těšil velké úctě a oblibě. Papeţ Hadrián II. dal ostatky uloţit do baziliky svatého Klementa (San Clemente)239 na místě, kde původně stával jeho dům.240 Zanedlouho, začátkem roku 869, zde byl po boku světcových ostatků (po pravé straně oltáře) pochován také Konstantin.241

239

ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 237. BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 37. 241 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 32. 240

46

Svatý Norbert Svatý Norbert (etymologický překlad jeho jména znamená „Kníţe severu“) se narodil mezi lety 1080 – 1085 v německém městečku Xanten („Město svatých“), leţícího při hranici s Holandskem na úpatí hory Fürstenbergu. Pocházel z velmi bohaté a vznešené rodiny. Jeho otec Herbert (Héribert) pocházel z kníţecího rodu pánů z Genepu a byl tedy spřízněn s německým císařským rodem. Jeho matka Hedvika pocházela také z urozené rodiny, z rodu dolnolotrinských vévodů.242 Většina literatury uvádí, ţe měl jednoho bratra, zřejmě staršího, Herberta. Václav Kašpar však ve své knize České nebe zmiňuje bratry dva – Herberta a Ericha, oba starší neţ Norbert.243 Norbert byl ve svém mládí popisován jako štíhlý a vysoký muţ kypící zdravím.244 Byl však velmi impulzivní, chvílemi aţ netrpělivý, nechyběla mu sebedůvěra.245 Byl povaţován za vynikajícího řečníka, byl ve společnosti oblíbený, měl vybrané společenské chování. Stal se skvělým ţákem, velmi dobře prospíval jak při studiu trivia (dramatika, rétorika a dialektika), tak i při studiu quadrivia (aritmetika, geometrie, astronomie a hudba). Byl však označován jako „rozkošnický filosof“.246 Přestoţe svým chováním nikdy nebudil pohoršení, uţíval si mladý Norbert do sytosti poţitků světského ţivota.247 I přes své potěšení v radovánkách si Norbert jako svou ţivotní dráhu vybral dráhu duchovní a stal se kanovníkem kostela svatého Viktora v Xanten a ze svého svěřeného úřadu získával nemalé příjmy.248 Přijal podjáhenství (které jej nezavazovalo slibem celibátu) a získal místo u dvora arcibiskupa Bedřicha z Kolína, na kterém se brzy stal velmi oblíbeným. Oblíbil si jej zde také císař Jindřich V. Mladého Norberta obdivoval pro jeho vzdělání, původ, vystupování a na téměř devět let jej jmenoval svým sekretářem. Kdyţ mu však zde císař (který nedbal autority papeţe) nabídnul místo biskupa, Norbert tento úřad (zřejmě několikrát) odmítnul. Na císařově dvoře však zůstal aţ do svého obrácení.249

242

ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 31-32. KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 288. 244 Tamtéţ, . s. 288. 245 DACHOVSKÝ, Pavel. Svatý Norbert. Praha 2008. s. 4. 246 ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 33-34. 247 Tamtéţ, s. 38. 248 DACHOVSKÝ, Pavel. Svatý Norbert. Praha 2008. s. 4. 249 Tamtéţ, s. 4-6. 243

47

Obrácení svatého Norberta Jednoho slunného dne roku 1115 se vydal Norbert v doprovodu jednoho svého sluhy do vestfálského městečka Vreden leţícího několik mil od Xantenu.250 Důvod jeho cesty není znám. Na cestě jej však zastihla bouře, blesk udeřil přímo před jeho koně, kůň se polekal a omráčeného Norberta shodil na zem. Při svém pádu se Norbertovi zdálo, ţe slyší hlas, který mu vyčítá jeho lehkováţnou minulost. Kdyţ se z bezvědomí probral, mlčky nasedl na koně a vrátil se zpět do Xantenu.251 Odešel do své komnaty, poklekl pod kříţem a po několik hodin se modlil k Bohu.252 Tato příhoda znamela pro Norberta obrovskou a zásadní změnu. Odešel do ústraní, zpytoval své svědomí a prosil Boha o odpuštění, osvícení a vytrvalost na cestě k polepšení.253 Pod svůj hedvábný oděv si oblékl hrubou ţínici. Jako svého duchovního rádce a průvodce si vybral opata benediktýnského kláštera sv. Michala v Siegburgu v kolínské arcidiecézi jménem Konon (Kuno254). V tomto klášteře pak setrval aţ do adventu 1115, kdy z rukou kolínského arcibiskupa Bedřicha přijal v ten samý den jáhenské i kněţské svěcení. Není znám ţádný jiný případ dvojího svěcení. Neznáme ani důvod, proč o něj Norbert tak usiloval.255 Zhruba po dvou měsících (zřejmě na Hromnice roku 1116) slavil Norbert svou primiční mši v dómě sv. Viktora v Xantenu. Díky Norbertově ţivotopisci se nám dochoval přepis jeho prvního kázání, který dokládá Norbertovo řečnické umění: „Pamatujte na budoucí ţivot a na věčnou blaţenost! Co jsou všechny půvaby přítomného ţivota? Utíkají nám jako voda, která odtéká, a jejich hodnota je nevalná. Co námahy stojí pachtit se za výhodami, světem tak oceňovanými! Co úzkosti, je udrţet! Co lítosti, kdyţ jsme jich pozbyli! A to by bylo prozřetelnostním cílem člověka? A hlavně, jak zločinní by byli sluţebníci Boha ţivého, kdyby zapomínali, ţe podle slov sv. Jeronýma pouze ten je v pravdě klerikem, jemuţ náleţí Bůh a jenţ náleţí Bohu. Dejme pozor! Přísná Boţí spravedlnost nenechá bez trestu ţádnou nepravost. Bůh je nanejvýš dobrý. Bůh však je také nanejvýš spravedlivý.“256

250

ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 39. Tamtéţ, s. 39. 252 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 290. 253 Tamtéţ, s. 290. 254 Tamtéţ. 255 ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 40. 256 Tamtéţ, s. 41. 251

48

Norbert usiloval o obrácení také ostatních kanovníků. Usiloval o jejich přísnou kázeň, usiloval o to, aby rozdali svůj majetek a začali ţít v komunitě. Nebál se přitom veřejně označit (jmenovat) jednotlivce a poukázat na jeho chyby a nedodrţování knihy řehole, kterou roku 816 vyhlásil cášský koncil jako závaznou knihu pro světské kanovníky.257 Horlivý Norbert však narazil na nepochopení, které u některých přerostlo aţ v nenávist. Jeho snaha o reformu byla odmítnuta a Norbert byl donucen Xanten opustit. Docházel do opatství v Siegburgu, kde se věnoval studiu a meditaci. Setkával se zde také s různými poustevníky, především s poustevníkem Ludolfem, za kterým docházel do jeho cely u Bedburgu na dolním Rýně. Na tomto místě byl po Ludolfově smrti zaloţen premonstrátský klášter.258 Roku 1118 byl Norbert na církevním sněmu ve Fritzlaru neúspěšně obţalován, ţe „bezprávně káţe slovo boţí, duchovnímu stavu utrhá na cti a uţívá roucha, dosud v duchovních kruzích nevídaného“.259 Po tomto sněmu se Norbert vzdal snahy o nápravu kanovníků. Rozdal svůj majetek chudým a potřebným a sám si ponechal jen deset marek a několik liturgických rouch. Zatouţil po přísném ţivotě podle evangelia. Vydal se tedy bos a oblečen ve vlněné kutně a plášti společně se dvěma laiky na cestu. Od papeţe Gelasia II. (a později také od jeho nástupce Kalixta II.) získal svolení kázat kdekoliv, kam ho jeho cesta zavede.260 Ve Valenciennes Norbert potkal kaplana Huga de Fosse, který se později k Norbertovi připojil, byl mu pomocníkem a nakonec se stal prvním opatem kláštera v Premontré.261

Založení kláštera v Premontré Norbertova cesta jej zavedla také do Laonu, kde v zimě 1119-1120 pobýval jako host biskupa Bartoloměje. Biskup si jej velmi rychle zamiloval. Počátkem roku 1120 spolu obcházeli laonskou diecézi, aţ dorazili do lesa jménem Voas. Zde se před nimi ukázala pustina s opuštěným kostelíkem sv. Jana Křtitele, které se odedávna říkalo Premontré. Právě na tomto místě se Norbert rozhodl zaloţit první premonstrátský klášter.262

257

ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 41-42. DACHOVSKÝ, Pavel. Svatý Norbert. Praha 2008. s. 8-9. 259 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 292. 260 DACHOVSKÝ, Pavel. Svatý Norbert. Praha 2008. s. 12. 261 Tamtéţ, s. 13. 262 ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 51-54. 258

49

Údolí Premontré má tvar kříţe a leţí zhruba 100 km severovýchodně od Paříţe a 20 km od Laonu.263 Zpočátku zde byly spíše jednoduché chýše z hlíny s prostou kaplí uprostřed obklopené zahradou a malým rybníkem. Na místě protínání cest uprostřed údolí se začal roku 1122 budovat nový kostel v románském stylu264 („váţný a přísný románský sloh vyjadřuje snad nejlépe náboţenský cit duše, která se klaní a modlí“265). V příštích letech byl postaven také klášter. Byl jednoposchoďový a tvořil čtverec kolem kříţové chodby. Obíhala jej zeď a svou kvalitou se vyrovnal nejlepším francouzským klášterům.266 Nedílnou součástí kaţdého kostela jsou ostatky některého světce. A jelikoţ Norbert choval hlubokou úctu ke svaté Voršile a jejím druţkám, zatouţil pro svůj kostel v Premontré získat právě její ostatky. Říká se, ţe poté, co se Norbert intenzivně modlil a postil, aby ostatky světice našel, zjevila se mu snad samotná Voršila, která mu měla prozradit, na kterém místě její ostatky leţí. Jakmile byly její ostatky nalezeny, byly darovány Norbertovi společně s dvěma dalšími relikviáři s částmi těl panenských mučednic a dvou svatých Evaldů267.268 V Premontré se ţilo poustevnickým ţivotem naplněným manuální prací. Důraz se kladl na doslovné následování evangelia. Vzniklá komunita v Premontré přijala na Vánoce roku 1121 jako svou řeholi řeholi svatého Augustýna. Tutéţ dobu sloţil svatý Norbert se svými druhy řeholní sliby. Při těchto slibech se jako kanovníci zavázali dodrţovat řeholi svatého Augustina a poslušnost k vedení svatého Norberta. Zároveň odmítli osobní vlastnictví a rozhodli se vzdát manţelství. Tyto jejich sliby byly v duchu později formálně sloţených tří řeholních slibů.269 Klášter tvořily tři skupiny. První skupinou byli řeholní kanovníci, kněţí, nebo ti, kteří se na kněţské svěcení připravovali. Tvořili jádro komunity a jejich úkolem byla oddanost modlitbě, studiu a apoštolátu. Stejně, jako se věnovali četbě a studiu Písma, se měli věnovat také manuální práci. Jejich oděv byl bílý a ţili asketickým ţivotem. Druhou skupinu tvořili laici. Byli to obyčejně lidé bez vzdělání. Od kněţí se lišili svým oděvem, měli nosit nepěstěný plnovous a ţili v jiné části kláštera.

263

DACHOVSKÝ, Pavel. Svatý Norbert. Praha 2008. s. 16. Tamtéţ, s. 16-17. 265 ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 67-68. 266 Tamtéţ, s. 68. 267 Evaldové byli angličtí kněţí-misionáři, kteří byli umučeni zřejmě roku 695. 268 ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 57-59. 269 DACHOVSKÝ, Pavel. Svatý Norbert. Praha 2008. s. 18-20. 264

50

Třetí skupinou byly řeholnice. Zachovávaly přísný půst, mlčení a naprosté uzavření se před světem. I přes velmi přísnou klauzuru se k nim přidávaly ţeny všech vrstev – chudé, bohaté, šlechtického původu, panny i vdovy.270 Velmi brzo po zaloţení kláštera v Premontré začaly po jeho vzoru vznikat také další premonstrácké kláštery a kostely, zvláště ve Fancii a v Belgii. Bohuţel jich byla většina zničena, popřípadě se staly kostely farními.271 2. listopadu 1790 byl premonstrátský klášter zrušen a kostel s většinou budou zničen. Od roku 1862 je na tomto vybudován psychiatrický ústav, ve kterém působí řeholnice, které si opodál vystavěly kapli sv. Norberta.272

Svatý Norbert arcibiskupem a jeho smrt Začátkem června roku 1126 zavítal Norbert při své cestě do Řezna, kde měl projednávat sňatek hraběte de Champagne, také do města Špýru, kde se právě jednalo o jmenování nového arcibiskupa pro Magdeburg. Apoštolský legát, kardinál Gerhard, nakonec rozhodl jmenovat jako arcibiskupa Norberta. I přes prvotní úlek (a dokonce pokus o útěk) Norbert svůj nově svěřený úřad koncem téhoţ měsíce přijal a 17. července byl na biskupa vysvěcen.273 Ve své velké a významné magdeburské arcidiecézi se Norbert snaţil především o reformaci kněţí, lepšího hospodaření arcidiecéze, zkvalitnění ţivota věřících, nebo také o zavedení misie mezi nevěřícími. Jedny z hlavních reforem u kněţí měly být obnovení celibátu, který takřka nikdo z kněţí nedodrţoval, nebo reformace klášterů a svěřené péče o věřící kléru, který ţil pospolu a v chudobě. A tak přivedl Norbert do Magdeburgu jako svou pomoc premonstráty. Spíše neţ na odloučení od světa kladl důraz na aktivitu kněţí. A proto například dovolil řeholníkům namísto bílého vlněného premonstrátského oděvu nosit podle místní tradice černé kapuce, nebo dodrţovat místní text liturgie a chórových zpěvů.274 Těchto ústupků vyuţili Norbertovy odpůrci a obrátili je proti němu, dokonce mu několikrát usilovali o ţivot, přičemţ jej jednou dokonce sekli mečem do hlavy (zranění

270

ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 61-65.Tamtéţ, s. 74-80. 272 Tamtéţ, s. 69. 273 DACHOVSKÝ, Pavel. Svatý Norbert. Praha 2008. s. 31-32. 274 Tamtéţ, s. 32-36. 271

51

nebylo hluboké). Nakonec byl donucen na město uvrhnout šestitýdenní církevní klatbu, po které se město podvolilo a na pět let zavládlo období klidu.275 Začátkem roku 1134 Norbert těţce onemocněl. Jeho nemoc způsobilo zřejmě jeho velmi tvrdé pokání, časté cesty a namáhavá práce ve spojení s nedostatkem odpočinku. Zemřel po čtyřech měsících nemoci, 6. června 1134. V tento den také církev slaví jeho svátek. Jeho tělo bylo, po krátké při o místo jeho uloţení, pohřbeno do kostela Matky Boţí u premonstrátského kláštera.276 Po několika letech bylo na kámen k jeho hrobu latinsky připsáno: „Norbert, z milosti boţí svatého chrámu magdeburského biskup, řádu premonstrátského zakladatel a tohoto kláštera původce, odpočívá pod tímto mramorem. Zemřel léta Páně 1134 dne 6. června.“277

Přenesení ostatků svatého Norberta do Čech Kdyţ na konci 16. století ovládlo lutheránství i tento klášter, začalo se jednat o převezení Norbertových ostatků někam do bezpečí. Zájem o získání ostatků projevily tři premonstrátské kláštery, mezi kterými byl i premonstrátský klášter na Strahově za praţského arcibiskupa Jana Lohela. Světcovy ostatky však nakonec pro Strahovský klášter získal jeho opat Kašpar Questenberk. Přestoţe měl podporu císaře Ferdinanda II., provázely jej velké komplikace, několikrát mu šlo dokonce i o ţivot. Nakonec byly ostatky úspěšně převezeny nejprve do Doksan a odtud byly 1. května 1627 slavnostním průvodem doneseny aţ na Strahov.278 Původně byla pro uloţení ostatků svatého Norberta vybudována nová, 5 metrů dlouhá a 10,5 metrů vysoká, kaple obehnána mříţí. Dnes jsou ostatky uloţeny v kapli sv.Voršily, která se po uloţení Norbertových ostatků v roce 1873 přejmenovala na kapli sv. Norberta. Dnes u nás premonstráti sídlí například v klášterech na Strahově (kde je od roku 1950 umístěn Památník národního písemnictví), na Milevsku, v Doksanech (zde ţijí sestry premonstrátky), v Ţelivě, v Teplé (její ţenskou odnoţi je Chotěšov), v Nové Říši nebo Na Svatém Kopečku.279 275

DACHOVSKÝ, Pavel. Svatý Norbert. Praha 2008. s. 37-38. ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 105-107. 277 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 303. 278 ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert. Řím 1971. s. 119-123. 279 DACHOVSKÝ, Pavel. Svatý Norbert. Praha 2008. s. 44-52. 276

52

Svatý Vít Svatý Vít pocházel z města Mazary na ostrově Sicílie. Narodil se pohanskému bohatému muţi jménem Hylas v době pronásledování křesťanů za vlády římského císaře Diokleciána. Byl vychováván křesťanskou chůvou Krescencií a jejím muţem Modestem, kteří jej tajně vedli ke křesťanské víře a dokonce jej nechali i tajně pokřtít.280 Kdyţ bylo mladému Vítovi 12 let, začaly se o jeho víře šířit zvěsti. Říkalo se, ţe uzdravuje nemocné a z posedlých vymýtá zlé duchy a to vše ve jménu křesťaského Boha. Kdyţ se o tom dozvěděl tamější vladař Valerián, nechal si zavolat Vítova otce a důrazně mu nařídil, aby chlapci jeho víru zakázal. Nešťastný Hylas, který si do té doby ničeho u chlapce nevšiml, se vrátil domů a snaţil se chlapci víru v Boha rozmluvil. Vít se však své víry nechtěl vzdát a tak Hylas poţádal vladaře, ať mu ji zkusí vymluvit sám. Vladař zkusil chlapce nejdříve přesvědčovat slovy, poté jej nechal zmrskat proutím, ale Vít stále odmítal pohanským bůţkům obětovat. Rozzuřený vladař jej chtěl nechat zbít důtkami, kdyţ však jeho sluhové napřáhli ruce, nemohli s nimi pohnout. Také vladařova ruka „uschla“281. Hned jak se to stalo nazval Víta čarodějem. Ten se však bránil: „Nejsem čaroděj, jsem jen nehodný sluţebník Jeţíše Krista, Pána svého, jenţ mě naučil svým přikázáním. ... Pánu slouţím a mohu s jeho pomocí i tvou ruku uzdravit.“282 Nato se pomodlil k Bohu a vladařova ruka se opět uzdravila. Ten poslal Hylase i Víta domů a otce opět nabádal, aby přivedl syna k rozumu.283 Otec přemýšlel, čím by svého syna od Boha odloučil. Rozhodl se Víta přesvědčit přes světské radovánky. Nechal mu vyzdobit pokoj, vystrojit hostinu, zavolal k němu hudebníky a vyzývavé tanečnice. Vít se však veselí nezúčastnil a raději se v tichu modlil k Bohu.284 Otec si s Vítem nevěděl rady a tak jej zamknul v jeho loţnici. Zanedlouho uslyšel, jak se Vít modlí a kdyţ otevřel dvěře uviděl u něho stát dvanáct krásných, bílých, okřídlených andělů, které obklopovala nesmírná zář. Z této záře Hylas oslepnul. Kdyţ mu však Vít poloţil na oči ruce a pomodlil se za jeho uzdravení k Bohu, opět prohlédl. 280

KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 260. Drahé kameny z koruny svatováclavské, Díl 2. Sv. Vojtěcha hrob a ostatky na hradě praţském. Praha 1880. s. 34. 282 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 262. 283 Drahé kameny z koruny svatováclavské, Díl 2. Sv. Vojtěcha hrob a ostatky na hradě praţském. Praha 1880. s. 34. 284 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 263. 281

53

Zoufalý a zatvrzelý Hylas za své uzdravení poděkoval ne Bohu, ale bůţkům a odešel do svého pokoje a přemýšlel nad vraţdou svého syna.285 V tu noc se Modestovi zjevil ve snu anděl, který mu radil, aby společně se svou ţenou Krescencií a malým Vítem uprchl. Modest jej poslechl a společně s Vítem a Krescencií odešel na lukanské pobřeţí v jiţní Itálii. Společně zde šířili Boţí slovo, křtili, kázali a konali zázraky.286 V té době posedl syna císaře Diokleciána ďábel. Poté, co se císař dozvěděl o zázračném Vítově působení, nechal si Víta předvolat a prosil za synovo uzdravení. Vít z chlapce ďábla vyhnal a císař se mu chtěl štědře odvděčit, podmínkou však bylo zřeknutí se Boha (který jeho syna jen před chvílí uzdravil) a obětování bůţkům. Kdyţ však Vít odmítnul, nechal jej společně s Modestem (jehoţ jméno znamená „skromný“287) a Krescencií (jejíţ jméno znamená „růst“288) spoutat řetězy a zavřít do ţaláře. Kdyţ z nich však spadly rozpadlé řetězy na zem, císař se rozhněval ještě více a poručil Víta ponořit do kotle s rozpuštěným olovem, pryskyřicí a smůlou. Víta však směs nepálila a kdyţ z kotle vylezl, neměl jedinou popáleninu. A tak dal císař na Víta poslat lva. Kdyţ však nad ním udělal Vít kříţ, zkrocená šelma si lehla k jeho nohám. Císař přímo zuřil a nechal Víta společně s Modestem a Krescencií natáhnout na skřipec a mučit.289 Svatý Vít byl společně se svými opatrovníky Modestem a Krescencií umučen 15. června 303. V tom samém století byl k jejich památce postaven chrám v Římě a 15. červen je od té doby slaven jako svátek svatého Víta.290 Ve 14. století byl svatý Vít zařazen mezi čtrnáct svatých pomocníků v nouzi. Je uctíván jako patron Saska, Čech, Pomořan, Rujany, Sicílie a dále jako patron mládeţe, hostinských, lékárníků, vinařů, herců, sládků, horníků a kovářů. Je uctíván jako ochránce němých, hluchých, domácích zvířat, pramenů, proti blesku, nečasu a ohni, proti hysterii a posedlosti. Je po něm dokonce pojmenována neurologická porucha projevující se náhlými trhavými pohyby („tanec svatého Víta“).291

285

KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 263-264. Tamtéţ, s. 265. 287 PIŤHA, Petr. Čechy a jejich svatí. Praha 1992. s. 202. 288 Tamtéţ, s. 202. 289 Drahé kameny z koruny svatováclavské, Díl 2. Sv. Vojtěcha hrob a ostatky na hradě praţském. Praha 1880. s. 37-42. 290 Drahé kameny z koruny svatováclavské, Díl 2. Sv. Vojtěcha hrob a ostatky na hradě praţském. Praha 1880. s. 42. 291 TARZIA, Antonio. Svatí na kaţdý den: historie, spiritualita, umění: duben – květen – červen. Kostelní Vydří. s. 365. 286

54

V roce 836 byly přeneseny údajné Vítovy ostatky do kláštera Corvey v západním Vestfálsku.292 V 10. století získal svatý Václav od německého císaře Jindřicha I. darem Vítovo rameno. Pro tento vzácný dar nechal na Praţském hradě postavit chrám, který se tak stal základem pro dnešní katedrálu sv. Víta.293 Později k tomuto ramenu přibylo díky Karlu IV. celé Vítovo tělo, které si císař vyprosil v benediktýnském klášteře v Itálii. Tělo svatého Víta pak nechal za velmi slavnostního obřadu uloţit do zvláštního hrobu pod východním oltářem v chrámě sv. Víta v Praze.294

292

ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 388. Drahé kameny z koruny svatováclavské, Díl 2. Sv. Vojtěcha hrob a ostatky na hradě praţském. Praha 1880. s. 43. 294 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 269. 293

55

Narozeni v cizině Svatí Cyril a Metoděj „Mocná záře, která se z východu šířila do celého světa, nemohla minout ani kmeny slovanské. Vţdyť co přinášela, bylo osvobozením ze všech pověrečných útrap, bylo mírem, poţehnáním i vykoupením.“295

Soluň Konstantin a jeho starší bratr Metoděj pocházeli z řeckého města, kterému bylo dáno jméno po zakladatelově296 sestře a manţelce – Thessalonike. Tamější obyvatelé si jeho název zkracovali a vyslovovali jej jako Saloniki a z tohoto pojmenování také Slované vycházeli, kdyţ nazvali toto město po svém – Soluň.297 Soluň byla v té době nejen „krásné město poloţené na břehu třpytivého moře k jihu298“, ale také významným strategickým místem – nacházela se při rozlehlém Thermajském zálivu299 a protínalo se v ní několik významných suchozemských cest, mimo jiné také významná Via Egnatia, která do Soluně vedla z Konstantinopole, přes Thrákii a jiţní Makedonii, a odtud pokračovala dále na západ k Jaderskému moři do přístavu Dyrrhachion – dnešní Drač v Albánii.300 Díky této poloze se Soluň ve své době stala důleţitým střediskem kultury a obchodu.301 Slované v Řecku Do Řecka a provincií římské říše na Balkánském poloostrově začali Slované pronikat jiţ začátkem 6. století, nejdříve pouze jako doprovod loupeţivých nomádů. Později se začali usazovat na opuštěných (a zpustošených) místech po původních řeckých obyvatelích. Počátkem 7. století slovanské kmeny osídlovaly území Řecka jiţně po Peloponés a řecké obyvatele postupně vytlačovaly do výše poloţených (horských) oblastí, popřípadě dokonce aţ na okolní ostrovy.302

295

KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 12. zakladatelem byl jeden z vojenských velitelů Alexandra Velikého 297 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 50. 298 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 17. 299 poskytoval příhodné podmínky pro vybudování přístavu 300 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 50. 301 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 17. 302 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 51-52. 296

56

Ani Soluň nebyla opakovaných slovanských útoků ušetřena, vţdy se jim však dokázala ubránit. Na pevnině Soluň chránily mohutné hradby303 a díky přístavu v Thermajském zálivu (zabezpečujícím zásobování z moře, nehrozilo tedy vyhladovění obyvatel) dokázalo město odolávat i při delším obléhání. Postupem času došlo mezi Slovany v okolí Soluně a jejími řeckými obyvateli k vytvoření podmínek umoţňujícím souţití obou národů a k jejich kulturnímu prolínání.304

Mládí a život Konstantina a Metoděje před odchodem na Velkou Moravu Otec bratrů ze Soluně, Lev (někdy také zvaný Leon), zastával funkci vojenského velitele, díky čemuţ patřil on i jeho rodina k vyšší společenské vrstvě. Jejich matka se jmenovala Maria a měla slovanský původ. Celkem se Lvovi a Marii narodilo sedm dětí, z nichţ nejmladším synem byl Konstantin. Jako rok jeho narození se obvykle uvádí rok 827, někdy však také spojení let 826/827. V Byzanci začínal rok 1. září a končil posledním dnem srpna; pokud nemáme k dispozici údaj, ve kterém konkrétním měsíci k uváděné události došlo, nelze byzantský letopočet převést přesněji.305 Jiţ ve velmi útlém věku projevoval Konstantin neobyčejné studijní nadání, duchaplnost, pohotovost a měl velmi dobrou paměť.306 Někdy se mu pro jeho hloubavou povahu a zaujetí filozofií přezdívalo (a přezdívá) „Filosofos“, nebo-li „Filozof“

307

a lidé jej

často vyhledávali, aby je něčemu přiučil.308 Konstantin vyjádřil definici filozofie jako „poznání věcí boţských i lidských, nakolik se člověk můţe přiblíţiti Bohu, neboť učí člověka, aby byl svými skutky obrazem a podobenstvím toho, který ho stvořil“.309 Toto pojetí filozofie vychází zřejmě z kombinace stoického učení, nebo-li ţe vědění spočívá v poznání věcí boţských i lidských, a Platónova přesvědčení, ţe se má člověk snaţit ze všech sil co nejvíce podobat Bohu.310 Po smrti otce, to bylo Konstantinovi 14 let, se jej ujal říšský kancléř Theoktistos311, který byl zřejmě zároveň Konstantinovým příbuzným. Díky svému novému dočasnému 303

vybudované v 5. století jako obrana proti germánským kmenům VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 53. 305 Tamtéţ, s. 54. 306 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 17. 307 SVATOHOR, Václav. Čtení o našich svatých ochranách. Praha 1923. s. 11. 308 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 18. 309 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 58. 310 Tamtéţ, s. 58. 311 SVATOHOR, Václav. Čtení o našich svatých ochranách. Praha 1923. s. 11. 304

57

domovu v Konstantinopoli se mladý Konstantin objevil ve světě nejvyšších společenských vrstev a otevřely se mu pomyslné dveře k nejlepšímu moţnému vzdělání.312 Theoktistos, sám velmi vzdělaný a zároveň schopný státník313, si mladého Konstantina pro jeho moudrost, touhu po vzdělání a procítěné spirituální zaměření velmi oblíbil a byl s ním spokojen a tak mu chtěl dopřát úspěšnou ţivotní kariéru. Nabídl mu zprostředkování sňatku s dívkou z velmi bohaté a urozené rodiny a získání úřadu ve státní byrokratické správě.314 Tuto velkorysou nabídku však Konstantin bez váhání odmítnul, protoţe se jiţ rozhodl věnovat svůj ţivot duchovnímu ţivotu a zdokonalování se ve vzdělávání. Nakonec Konstantin přijal místo učitele filozofie na vysoké škole, kde nahradil dosavadního učitele Fotia, který byl shodou okolností dřívějším Konstantinovým učitelem (a následně také osobním přítelem315), ale musel své místo opustit kvůli povolání k císařskému dvoru, kde zastával místo představeného císařovy kanceláře.316 Po smrti svého ochránce Theoktista Konstantil opustil Konstantinopol, odešel do ústraní a po nějaké době se připojil ke svému staršímu bratru Metodějovi na horu Olymp v Bithýnii.317 Dalším synem Lva a Marie, zřejmě nejstarším, byl Metoděj. Toto jméno však přijal aţ po vstupu do kláštera. Při sloţení mnišských slibů totiţ noví mniši na znamení toho, ţe začínají nový duchovní ţivot, přijímali také nové jméno, které obvykle začínalo stejným písmenem jako jejich jméno křestní; lze se proto domnívat, ţe Metoděj se mohl původně jmenovat Michael nebo Manuel, coţ byla v Byzancii nejobvyklejší křestní jména začínající tímto písmenem.318 Uvádí se, ţe mohl být o deset aţ dvanáct let starší, neţ Konstantin, proto se jako rok jeho narození uvádí rok 815.319 Narozdíl od svého bratra Konstantina, který byl své povahové rysy brán spíše jako „muţ v sebe zabraný, nejvyšším nadsvětným ideálům oddaný320“ a byl popisován jako „muţ vysoké hubené postavy v nenápadném rouše, poněkud schýlený od neustálé práce nad papíry321“ se o Metodějovi, který byl povaţován za krásného a ztepile urostlého muţe322, mluvilo jako o člověku, který byl spíše „člověkem činného ţivota, ţivot aspoň 312

VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 57. Tamtéţ, s. 57 314 Tamtéţ, s. 59 315 Fotius Konstantina označil jako fortissimus amicus Photii „horlivý, nejoddanější Fotiův přítel“ 316 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 60 317 Tamtéţ, s. 63. 318 Tamtéţ, s. 54. 319 Tamtéţ. 320 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 12. 321 SVATOHOR, Václav. Čtení o našich svatých ochranách. Praha 1923. s. 15. 322 Tamtéţ, s. 22. 313

58

hraje v něm všemi hnutími. Hned je vesel, hned rozhorlen, hned prudký, hned trpělivý,...proti všem projevům ţivota umí stavět svou houţevnatou ráznost.“323 Metoděj byl také povaţován za člověka nadaného a pracovitého, jiţ v jeho mládí si jej oblíbili tamější právníci a velmi ho pro jeho pracovitost chválili. V Konstantinopoli324 poté získal právnické vzdělání, díky kterému získal práci jako správce jedné oblasti obývané Slovany, zřejmě při bulharské hranici.

325

Uvnitř sebe však zanedlouho zatouţil po

jiném ţivotě, přemýšlivém, duchovním, po tiché zboţnosti, oddání se Bohu a tak nakonec odešel do kláštera326 na hoře Olymp v Bithýnii (severozápadní část Malé Asie)327. Do kláštera mohl vstoupit obvykle muţ nad osmnáct let, který se řádným mnichem stal po absolvování zkušební doby (noviciátu), která trvala obvykle tři roky. Kdyţ se zde potkal se svým bratrem Konstantinem, byl jiţ řádným mnichem, musel tedy v klášteře ţít delší dobu. Oba bratři zde společně pobývali další tři roky, ve kterých se věnovali převáţně studiu a četbě knih.328

Politická a náboženská situace v Čechách a na Moravě a žádost knížete Rostislava Důvodem ţádosti moravského

kníţete Rostislava konstantinopolskému císaři

Michaelovi III. nebyla potřeba Moravu christianizovat. Na Moravě jiţ tři desetiletí působili franští misionáři, zejména bavorského původu, spadající pod moc pasovského biskupa, ale také misionáři ze severní Itálie a Dalmácie, církevně spadající pod akvilejského patriarchu, který se ovšem musel podřizovat franskému patriarchovi, zástupci pasovského biskupa.329 Vojensky tedy kníţe Rostislav dokázal uhájit nezávislost Moravy a úspěšně čelit útokům vojsk východofranského krále Ludvíka Němce, ale církevně Morava stále patřila pod pasovského biskupa Hartwiga. Poté co však postihla biskupa mozková mrtvice (a on tak nebyl schopen církevní správy Moravy a moc franských kněţí se tedy stále více sniţovala), vyuţil kníţe vrcholu své

323

KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 12. V 9. Století bylo moţné studovat práva jen v hlavním městě. 325 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 54-55. 326 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 22. 327 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 65. 328 Tamtéţ, s. 65. 329 BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 27-28. 324

59

moci k vymanění se z bavorské nadvlády330 a dosaţení plné samostatnosti Moravy i církevně.331 A tak pravděpodobně roku 861 poslal své posly k papeţi Mikuláši I. do Říma s prosbou, zda by mu mohl poslat biskupa, který by na Moravě zřídil samostatnou, na Pasovu nezávislou, diecézi.332 Bohuţel svou ţádost kníţe podal v tu nejméně vhodnou dobu – papeţ Mikuláš I. byl odhodlaný svou papeţskou autoritu prosazovat nejen v církvi, ale také vůči světským panovníkům333 a byl také zapleten do mnoha sporů, mezi které patřil např. nepříjemný rozvod lotrinského krále Lothara nebo odmítnutí západofranckých biskupů uznat právo papeţe zasahovat do správy jejich diecézí.334 Navíc patřil Ludvík Němec mezi jeho spojence a papeţ si jej nechtěl zasahováním do jeho záleţitostí popudit a Moravu povaţoval za jeho řádnou misijní oblast.335 Kníţe Rostislav se však nehodlal vzdát. Zřejmě díky benátským obchodníkům, ale také italských kněţí, se k němu donesla informace o existenci další vrcholné církevní autority – konstantinopolského patriarchy. V té době však zřejmě mezi Byzancií a Moravou neexistovaly ţádné přímé obchodní cesty. Nicméně se kníţe nehodlal se svým neúspěchem smířit a rozhodl se tedy se svou ţádostí obrátit také k byzantskému císaři.336 A tak tedy na jaře roku 863 poslal kníţe Rostislav opět své posly, tentokrát ovšem do Konstantinopole, k císaři Michaelu III. Obsah ţádosti byl stejný – prosil o poslání biskupa, který by na Moravě zřídil samostatnou diecézi a zastával funkci učitele pro nové kněze, kteří by novou diecézi spravovali. Tentokrát měla ţádost kladnou odezvu, císař Michael i patriarcha Fotius v ní mimojiné viděli moţnost rozšíření byzantského kulturního (ale i mocenského) vlivu. Zřízení samostatné diecéze však pro neznámou oblast nepadalo v úvahu a proto bylo rozhodnuto, ţe se nejdříve pošle skupina duchovních, která ověří situaci a Moravu postupně připraví pro její samostatnou církevní správu.337 Volba misionářů byla pro Fotia velmi snadná, zvolil jednoho ze svých nejlepších ţáků (a svého blízkého přítele) Konstantina a jeho bratra Metoděje.

330

BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 28. VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 114. 332 Tamtéţ, s. 114-115. 333 Tamtéţ, s. 115 334 BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 28. 335 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 115. 336 Tamtéţ, 115. 337 BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 27. 331

60

Oba bratři byli vzdělaní, zvláště pak Konstantin, kterému se přezdívalo filozof, a protoţe pocházeli ze Soluně, slovanský jazyk jim byl blízký.338

Vznik slovanského písma Přestoţe byla misie bratrům dána příkazem, shodovala se s jejich dřívějšími plány a záměrem hlásat Boţí slovo Slovanům, které dobře znali ze svého rodného města. Konstantin však pro splnění této misie předloţil odváţný poţadavek – poţádal o svolení, aby mohl pro účely přeloţit do slovanského jazyka některé knihy a navíc sestavit novou abecedu, která by zahrnovala nová písmena a lépe tak odpovídala fonetickým zvláštnostem řeči Slovanů.339 Konstantin byl dokonce přesvědčen, ţe kdyby ke Slovanům přišel pouze s řeckými, popřípadě latinskými, texty, hrozilo by Slovanům nebezpečí jejich neporozumění, a tak by mohli lehce upadnout do kacířství. „Konstantin v této souvislosti pouţil řeckého slovního obratu „psát řeči na vodu“, coţ znamený říkat nesmysly, upadnout v blud a přeneseně „získat si jméno kacíře“.340 Společně s bratrem Metodějem se tedy Konstantin s chutí pustil do práce. Nejprve bylo nutné rozšířit řeckou abecedu o znaky, díky kterým by bylo moţné popsat také charakteristické slovanské výrazy jako „č, š, ţ, dz, nosovky jako např. ę či polosamohlásky, které označujeme jako měkký či tvrdý jer.“341 Z původních 24 písmen řecké abecedy vytvořili nové písmo, které obsahovalo celkem 38 znaků. Toto písmo dnes nazýváme hlaholicí (glagolъ = „slovo, řeč“).342 Ještě před odchodem na Moravu přeloţili bratři do slovanského jazyka lekcionář (řecky aprakos), nebo-li soubor úryvků z evangelií (perikop), který jim zároveň později poslouţil jako základ jejich pastorační činnosti.343 První slova, která byla do nového slovanského jazyka přeloţena, byla úvodní slova Janova evangelia – „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Slovo bylo Bůh.“344

338

BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 28-29. VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 76 340 Tamtéţ, s. 79-80 341 BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 30. 342 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 83. 343 Tamtéţ, s. 83. 344 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 17. 339

61

Cesta a působení soluňských bratří na Moravě Na cestu se Konstantin a Metoděj vydali společně se svou druţinou na přelomu léta a podzimu roku 863. Jejich malou druţinu přitom tvořili především jejich ţáci a spolupracovníci. Přesný počet členů výpravy není znám. Známých je pouze pět jmen – Kliment, Naum, Angelarios, Sabbas (Sáva) a Laurentios. Společně s Konstantinem a Metodějem je těchto pět jejich druhů označováno a uctíváno pozdější bulharskou tradicí jako tzv. „sedmipočetníci“.345 S sebou si na Moravu, kromě bohatých darů pro kníţete Rostislava, kterými bylo např. stříbro, zlato, drahé kameny a zřejmě hedvábné tkaniny, bratři přinášeli velké mnoţství knih – především biblických – evangelia, listy apoštolů, knihy Starého zákona, ale také knihy liturgické a několik právnických příruček,346 na jejichţ základě později vytvořil Metoděj první slovanský občanský zákoník347, který se nám dochoval pod názvem Zakon sudnyj ludem a byl zaloţený především na křesťanských mravních zásadách.348 Kromě knih si nesli také předměty potřebné pro liturgii. Tím nejcennějším však byly ostatky svatého Klimenta.349 Kdyţ nakonec dorazila výprava ke svému cíli, na Moravu, dostalo se jim od kníţete Rostislava velmi radostného uvítání s velkými poctami. Zanedlouho svěřil oběma bratrům skupinu ţáků – mladých, zřejmě druhorozených, synů svých velmoţů, a tak se bratři mohl dát do práce – vyučování slovanského jazyka a následné přípravě mladých muţů pro přijetí kněţského svěcení.350 Také zde, na Moravě, se bratři věnovali překladu knih. Zanedlouho dokončili překlady všech čtyř evangelií. Konstantin k nim poté připojil osobně vytvořenou veršovanou předmluvu – Proglas, ve kterém „nadšenou mluvou, plnou úchvatných příměrů a poetických výrazů zvěstoval Slovanům, jak velkého daru se jím dostává tím, ţe budou moci číst nebo poslouchat Slovo Boţí ve svém, rodném jazyku a získají tak mocnou zbraň v odvěkém boji člověka s největším nepřítelem lidských duší – ďáblem.“351 Tato veršovaná skladba je prvním básnickým dílem sepsaným ve slovanském jazyce.352 345

VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 84. Tamtéţ, s. 84-85. 347 Tamtéţ, s. 54. 348 BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 44. 349 Více o svatém Klimentovi v samostatné kapitole „Svatý Kliment“. 350 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 116-117. 351 BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 30. 352 BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 32 346

62

Nejstarším hlaholsky psaným textem, který se nám dodnes dochoval, jsou tzv. Kyjevské listy obsahující mimojiné také modlitby čtené na svátek sv. Klimenta.353 Mše byly nejdříve slouţeny v řečtině, avšak příběhy z evangelií a jejich následné vysvětlení bylo ve slovanském jazyce, na coţ Slované reagovali velice kladně. Kdyţ bratři viděli tak pozitivní reakci, motivovalo je to k dalším překladům liturgických modliteb a formulí a následnému zavedení celé mše ve slovanském jazyce. Kromě biblických knih tak bratři přeloţili také tzv. hodinky, nebo-li modlitby pro různou denní dobu, mešní texty a ţaltář. Při překladu mešních textů se Konstantin snaţil propojit nejen liturgii Jana Zlatoústého, která byla typická pro byzantskou mši, ale také některé západní prvky.354 Byzantská výprava od samého začátku naráţela na odpor a nevraţivost duchovních, zvláště těch franských, kteří předcházejících třicet let na Moravě působili. Nelíbilo se jim, ţe mají novým (a cizím) příchozím podstoupit kostely, které sami zbudovali, zvláště, kdyţ se jejich liturgie tak lišila od té západní. Rádi neviděli ani nové překlady knih a pozitivní ohlasy Slovanů. Pomyslnou „poslední kapkou“ bylo přeloţení do slovanského jazyka také liturgických textů a slouţení mší ve slovanštině, coţ označili dokonce jako kacířské jednání, které se příčí církevní tradici, podle které bylo přípustné slouţit mše pouze ve třech jazycích – hebrejsky, řecky a latinsky.355 Kdyţ byl roku 864 kníţe Rostislav, který byl osobně zcela přikloněn na stranu soluňských bratří, přinucen králem Ludvíkem Němcem ke kapitulaci a ke slibu poslušnosti, vzrostl na Moravě počet franských kněţí. Jejich působení a aktivita se ještě více umocnila nástupem nového pasovského biskupa Hermanricha. Za těchto okolností se rozhodli bratři své misijní působení na Moravě ukončit.

Cesta do Říma Jelikoţ mezi byzantskou výpravou nebyl ani jeden biskup, který by mohl udělit ţákům Konstantina a Metoděje kněţské svěcení356, vydala se výprava na jaře roku 867 společně s těmito ţáky, kteří se po jejich kněţském vysvěcení vrátili domů, na cestu z Moravy. Na Moravě bratři zanechali několik svých spolupracovníků společně 353

Více viz kapitola „Svatý Kliment“. VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 118-120. 355 Tamtéţ, 122. 356 Konstantin byl sám v té době pouze kněz, Metoděj jáhen. 354

63

s přeloţenými knihami, aby i v jejich nepřítomnosti mohlo byzantské misijní působení pokračovat.357 Nejprve je jejich cesta zavedla na dvůr kníţete Kocela, který je velmi vstřícně uvítal, dal jim za ţáky asi padesát svých muţů, aby je bratři společně s kníţetem naučili novému slovanskému jazyku. 358 Další zastavení bylo v Benátkách. Bohuţel zde s prosbou o vysvěcení jejich ţáků nepořídili. Benátský arcibiskup patřil mezi latinské arcibiskupy a nesnaţil se byzantské prosbě vyhovět. Konstantin zde dokonce musel na shromáţdění duchovenstva obhajovat svůj slovanský překlad Písma jeho zavedení do liturgie, zřejmě však zde ani v tomto ohledu neuspěl.359 Mezitím se o jejich působení na dvoře kníţete Kocela v Panomii dozvěděl římský papeţ Mikuláš I. O jejich působení na Moravě, která oficiálně nespadala pod západní patriarchát, jistě věděl, ale nepovaţoval za nutné své osobní zasahování. Rozdíl však byl v jejich působení v Panomii, která pod západní patriarchát naopak vţdy patřila. Jeho nervozita z působení byzantské misie byla o to větší, kdyţ v této oblasti teprve před rokem docílil vyhnání řeckých kněţí a tím ji zcela připojil pod správu římské jurisdikce.360 A tak vyzval bratry, aby se do Říma dostavili „ad limina apostolorum („k apoštolským prahům“), coţ v církevní terminologii znamenalo vyzvání, aby přišli vydat počet o své činnosti.“361 Neţ však bratři do Říma dorazili, papeţ Mikuláš I. zemřel a na jeho místo byl zvolen nový papeţ Hadrián II. Od nového papeţe se jim dostalo nečekaného velmi radostného uvítání. Důvodem byla zřejmě informace, ţe s sebou do Říma bratři přinášejí také ostatky svatého Klimenta, který byl v té době v Římě ve veliké úctě. Papeţ osobně převzal ostatky světce a nechal je uloţit do baziliky, která stála na místě jeho domu. Svatý Kliment byl třetím nástupcem Petra, v daru jeho ostatků Římu viděl Hadrián doklad uznání čestného postavení nástupců svatého Petra v církvi. Byl tedy potěšen a nakloněn vyjít výpravě vstříc. Sám vysvětil Metoděje na kněze a nechal vysvětit také některé slovanské ţáky na kněze a jáhny. Nejvyšší ocenění se bratrům dostalo, kdyţ vzal papeţ jejich slovanský překlad Písma a poloţil jej na oltář chrámu Panny Marie

357

VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 122. BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 34. 359 Tamtéţ, s. 34. 360 Tamtéţ, s. 37. 361 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 140. 358

64

u jesliček362 a kdyţ se ve čtyřech předních římským chrámech slouţila bohosluţba ve slovanském jazyce.363 Nakonec byli dne 6.ledna 869 oba bratři slavnostně vysvěceni na biskupy, aby mohli sami při svých misijních cestách světit své ţáky na kněze.364

Závěr Konstantinova života, návrat Metoděje na Moravu Po svém vysvěcení na biskupa se nemocný Konstantin uchýlil do ústraní. Vstoupil do benediktýnského kláštera a přijal jméno Kyrillos – Cyril. Toto jméno si vybral zřejmě podle jeho dvou nositelů – světců Cyrila Alexandrijského a Cyrila Jeruzalémského. Zde v klášteře nakonec 14. února 869 také zemřel. Jeho bratr Metoděj ţádal o pohřbení Konstantinova těla v klášteře na Olympu, římští biskupové mu to však nedovolili. Nakonec byl Konstantin se vší slávou, s jakou bývali pohřbívání samotní papeţové, na jinou Metodějovu ţádost pochován v chrámě svatého Klimenta v Římě, po pravém boku světcových ostatků.365 Metoděj se po Konstantinově smrti v Římě dlouho nezdrţel. Na ţádost kníţete Kocela jej nechal papeţ Hadrián II. vysvětit na misijního arcibiskupa a zároveň jej jmenoval apoštolským legátem (poslem) a dal mu na starost Rostislavovo, Svatoplukovo a Kocelovo území.Toto Metodějovo ustanovení formuloval papeţ v bule s názvem Gloria in excelsis Deo, kterou všem třem vládcům ihned zaslal.366 Metodějovi i jeho ţákům povolil další překlad knih i slouţení mší ve slovanském jazyce, ovšem pod podmínkou, ţe se evangelium bude číst nejprve latinsky a aţ poté slovansky. Jako potvrzení svého nově svěřeného úřadu získal Metoděj také moţnost dočasně exkomunikovat všechny, kteří by se opakovaně stavěli proti slovanským knihám a bohosluţbám.367 Koncem roku 869 se tedy vydal Metoděj spolu se svými ţáky a spolupracovníky na Kocelův dvůr. Zde pobyl několik měsíců, ve kterých se ujal církevní správy a pokračoval ve svém učitelském působení. Na jaře roku 870 se poté vydal na cestu na Moravu a ujal se církevní správy i zde. Rostislav jej přivítal opět velmi vřele, 362

Dnes zvaný Santa Maria Maggiore. BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 37. 364 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 31. 365 Tamtéţ, s. 31-32. 366 BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 38. 367 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 179. 363

65

Metodějův příchod mu pomyslně „nahrál do karet“, protoţe mohl napomoci uskutečnění jeho plánu vymanit se z podléhání bavorskému biskupovi a stát se samostatnou církevní jednotkou.368 Neţ však mohl svůj plán uskutečnit, uzavřel jeho synovec Svatopluk se synem krále Ludvíka Němce Karlomanem ve vlastní prospěch dohodu, ve které slíbil Karlomanovi svou věrnost a poddanost. Přestoţe se Rostislav o Svatoplukově zradě dozvěděl, byl nakonec zajat, oslepen a uvězněn na doţivotí do kláštera. Metoděj byl obviněn, ţe v rozporu s církevním právem působil na území diecéze, která patří bavorským biskupům a následně odsouzen k doţivotnímu pokání v jednom bavorském klášteře. V tomto okamţiku se na nějaký čas po Metoději „slehla zem“.369 Mezitím se stal římským papeţem Jan VIII., který se hned ujal řešení situace – poţadoval navrácení Panomie pod římskou správu a zároveň pod hrozbou přísných církevních trestů při neuposlechnutí propuštění Metoděje z vězení na Moravu.370

Metodějův návrat a působení na Moravě Metoděj měl ze svého návratu na Moravu upřímnou radost a ujal se její správy s novým odhodláním a vervou. Čekalo zde na něj několik jeho dřívějších ţáků a druhů, ale i spousta nových. Nové ţáky Metoděj vzdělával především v prostorách chrámových předsíní, nebo-li nartexů. Stavba těchto nartexů byla pravděpodobně také součástí byzantské misie. Tyto nartexy byly pravděpodobně přistavovány k jiţ existujícím kostelům, jako příklad takové stavby lze uvést kostel „Na Špitálkách“ ve Starém Městě u Uherského Hradiště, u kterého najdeme i jiný byzantský prvek a to kopuli dostavěnou nad jeho hlavní lodí.371 Přestoţe byla v té době církevní architektura na Moravě typově velmi bohatá a rozmanitá, cyrilometodějská misie se v této oblasti dále nijak zvlášť neprojevila.372 Kromě pedagogického působení se Metoděj věnoval také překladatelské a vlastní literární tvorbě. Především se věnoval překladům děl svého zesnulého bratra Konstantina. Přeloţil tak Konstantinův spis o nalezení ostatků svatého Klimenta, ale 368

VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 187. Tamtéţ, s. 187-189. 370 BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 40-41. 371 BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 41-43. 372 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 207. 369

66

také spis, ve které Konstantin „polemizoval s ţidovským výkladem Starého zákona a dokazoval, ţe Jeţíš Kristus byl skutečně Synem boţím a přišel naplnit proroctví starozákonních proroků“.373 Jako nejdůleţitější literární dílo lze jistě označit Ţivot Konstantinův. Autorem je jeden z Metodějových ţáků, přičemţ Metoděj sám tohoto ţáka při psaní vedl a je moţné, ţe byl i spoluautorem. Velká část tohoto díla se zabývá Konstantinovou obranou pravé křesťanské víry proti obrazoborcům, muslimům a posléze i Ţidům. Součástí je i Konstantinova řeč na obranu slovanského písemnictví a liturgie, kterou pronesl na shromáţdění benátského duchovenstva při své cestě z Moravy do Říma. Tímto dílem získali Moravané stručnou příručku odpovídající na některé dogmatické otázky té doby.374 Metoděj, vystudovaný právník, jiţ s bratrem Konstantinem vytvořil první občanský zákoník – Zakon sudnyj ludem, který byl vystavěn především na morálních zásadách církve, ale zavést se mu jej zřejmě nikdy nepodařilo.375

Spor s Wichingem a Metodějova smrt Jako dříve pro franské a bavorské biskupy, tak i pro latinské duchovní zůstávala slovanská liturgie trnem v oku. Metoděj byl označen za šiřitele hereze v rozporu s učením svaté církve římské a Svatopluk, který měl tento spor vyřešit, ale vůbec těmto věcem nerozuměl, byl nakonec donucen obrátit se s prosbou o vyřešení situace aţ k římskému papeţi. Papeţ Jan VIII. dal okamţitě pro Metoděje poslat a poţadoval po něm vysvětlení. Kdyţ však viděl, ţe Metodějovo učení není v rozporu s římskou církví a kdyţ mu navíc Metoděj sám projevil velkou vstřícnost a oddanost, prohlásil Metoděje za pravověrného arcibiskupa a dokonce jeho práva ještě rozšířil.376 V červnu roku 880 vydal bulu Industriae tuae, ve které potvrdil Metoděje jako arcibiskupa samostatné „svaté církve moravské“ a povolil pro celou arcidiecézi slouţení slovanských mší. Zároveň však na Svatoplukovu ţádost vysvětil nového biskupa – Wichinga, kterého ustanovil latinským biskupem v Nitře. Aniţ by to Jan VIII. tušil, poloţil tak základ

373

BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 43. Tamtéţ, s. 43. 375 Tamtéţ. s. 43-44. 376 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 207 374

67

obrovské rozepři, která nakonec vyústila aţ ke vyhnání byzantských kněţí z Moravy a kultura Moravy se nadále vyvíjela pouze v latinském duchu.377 Ani v závěru svého ţivota Metoděj literárně nezahálel.Nechal si svolat dva své ţáky – rychlopisce a v pouhých osmi měsících jim nadiktoval překlad celého Starého zákona. Kdyţ cítil, ţe slábne, jako svého nástupce navrhnul svého moravského ţáka Gorazda.378 Metoděj zemřel 6. dubna 885, uprostřed Velikonočního týdne. Jeho pohřeb byl vykonán v duchu jeho odkazu – latinsky, řecky a slovansky a jeho ostatky byly zřejmě uloţeny do chrámu Matky Boţí do hrobu po levé straně oltáře, bohuţel se však při zániku Velké Moravy ztratily a tak dnes nelze toto místo jeho hrobu s určitostí potvrdit.379

Janáčkova Glagolská mše a cyrilometodějská tradice v lidové kultuře Nápad zkomponovat mši na slovanský text měl kořeny jiţ v Janáčkově dětství, kdy se jako malý chlapec při svém pobytu v augustiniánském klášteře na Starém Brně dostal do centra cyrilometodějského hnutí a tedy příprav na oslavu tisíciletého příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Moravu. Vlastní mši začal komponovat jiţ v roce 1920 díky zapůjčenému textu přepisu hlaholské mše do latiny od prof. Josefa Vajse. Mše byla původně určena pro kostel pro sóla tenor a bas, smíšený sbor, orchestr a varhany. Mše poprvé zazněla na Stadionu v Brně 5. prosince 1927 a na všechny přítomné působila přímo strhujícím dojmem . Od té doby patří Glagolská mše mezi vrcholné duchovní skladby, jejíţ celkový rozměr daleko přesahuje ten duchovní.380 Úcta ke svatým Cyrilovi a Metoději, nazývaných také Crha a Strachota, „ţije“ jiţ jedenáct století. K oţivení této úcty došlo za vlády Karla IV., kdy byli bratři začleněni mezi patrony království, ale především pak v 19. století, kdy se odkaz svatých bratří stal symbolem jednoty Slovanů a prostoupil ţivot všech lidových vrstev. Docházelo k zakládání časopisů (Cyrill a Method), kulturně-politických spolků (Národní jednota

377

BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 46-52. Tamtéţ , s. 49-50 379 VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. Praha 2013. s. 267-268. 380 BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 95-100. 378

68

Cyrilla a Methoděje, Dědictví sv. Cyrila a Methoda) nebo katolických spolků zaloţených na pěstování lidových tradic a kultury (Omladina, Orel).381 Zvláště po roce 1863, oslav tisíciletého příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu, se začaly rozvíjet lidové besedy (zábavy), divadelní představení, ale především poutě. Největší poutí je samozřejně pouť na Velehrad, na kterém měl podle tradice sídlo Metoděj. Tuto pouť kaţdoročně na svátek svatých bratří (5.července) doprovází velmi početné procesí doprovázené zpěvy. Dalším místem spojeným s kultem Cyrila a Metoděje je např. poutní místo Křtiny, Osvětimany (úcta ke svatému Klimentovi), Hamiltony (kaple Strachotínka), kostel (údajně zaloţený Metodějem) ve Vítochově nebo kaple svatých Cyrila a Metoděje ve Valašských Kloboucích nebo v Radhošti. Začaly vznikat cyrilometodějské pověsti a podle jedné lidové tradice byli bratři Cyril a Metoděj povaţováni dokonce jako ochránci proti blesku.382 „Památka našich prvních světců, kteří přinesli českému národu spasitelné světlo víry, byla uctívána záhy po jejich smrti. Vţdyť to také byli oni, kteří do pohanských temnot přinesli poznání pravého ţivota a zasadili strom, z něhoţ vyrostlo pro náš národ štěstí a poţehnání. A dne 5. července uctíváme jejich památku svátkem, jak nařídil 30. září 1880 papeţ Lev XIII. encyklikou „Grande munus“.Tím se počala památka drahých věrozvěstů uctívat v celé Církvi.“383

381

BLECHA, Jaroslav et all. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013. s. 133-135. Tamtéţ, s. 135-138. 383 KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 40. 382

69

Svatá Hedvika Svatá Hedvika se narodila mezi lety 1170 – 1178 (nejčastěji se uvádí rok 1174) na hradě v Andechsu v Bavorsku. Jejím otcem byl kníţe Bertold VI. z Meranu, který ve své době patřil mezi velmi vlivné osoby v Bavorsku384 a zúčastnil se také kříţové výpravy císaře Bedřicha Barbarossy.385 Matka se jmenovala Aneţka Vetyňská a byla dcerou markraběte Dolní Luţice Dedona V. Hedvika měla sedm sourozenců - bratry Ekberta, Ottu I., Jindřicha a Bertolda a sestry Aneţku, Gertrudu a Mechtildu. 386 Své vzdělání získala v benediktýnském klášteře v Kitzingen nad Mohanem. V Hedvičiných šesti letech se stala její učitelkou sestra Petrussa, která si brzy získala důvěru malého děvčátka a učila ji čtení, psaní, zpěvu, latině, seznámila ji s léčitelstvím, ale také se šitím a vyšíváním. Hedvika v klášteře brzy přivykla na benediktýnský způsob ţivota zaloţený na úctě a lásce nejen ke všemu stvoření, ale také k věcem kolem a na liturgické oslavě Boha zaloţené zvláště na ţalmech. Bible se tak stala pro Hedviku zdrojem meditace a útěchy.387 Po svém pobytu v klášteře měla být Hedvika provdána za syna srbského vládce Milostava, ale nakonec se tak nestalo.388 Její otec ji v jejích dvanácti letech ihned zaslíbil osmnáctiletému Jindřichu Bradatému, piastovskému kníţeti Slezka a Polska. Po svatební hostině se novomanţelé odebrali na hrad do Vratislavi ve Slezsku, kde se Hedvika velmi brzy z vlastní vůle naučila polskému jazyku, aby mohla se svými poddanými rozmlouvat.389 S Jindřichem Bradatým měla Hedvika celkem sedm dětí, pouze tři z nich se však doţily dospělosti.390 Hedvika byla kněţnou laskavou, milující, pečující, ochraňující a přitom od všech svých poddaných naprosto respektovanou. Svou láskou k bliţním (a to zejména k těm na okraji společnosti) tvořila protiváhu svému muţi, který se často proti poddaným choval bezohledně (v té době to však bylo u vyšší vrstvy zcela běţné), ale postupem času měla na svého muţe velmi kladný vliv a on se tak stal ve všem její oporou. Starala se o chudé, kterým se snaţila všemoţně pomáhat. Dokonce zařadila mezi svůj hradní doprovod třináct uboţáků, kteří ji všude následovali a sama nikdy nejedla dříve, neţ 384

KOHUT, Pavel Vojtěch. 15 dní s Hedvikou Slezskou. Brno 2001. s. 12. NIGG, Walter. Svatá Hedvika Slezská. Český Těšín 1994. s. 8. 386 KOHUT, Pavel Vojtěch. 15 dní s Hedvikou Slezskou. Brno 2001. s. 12. 387 NIGG, Walter. Svatá Hedvika Slezská. Český Těšín 1994. s. 9-11. 388 KOHUT, Pavel Vojtěch. 15 dní s Hedvikou Slezskou. Brno 2001. s. 13. 389 NIGG, Walter. Svatá Hedvika Slezská. Český Těšín 1994. s. 12-14. 390 ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 168. 385

70

dostal najíst poslední z nich. Další „její“ skupinou byli nemocní, ke kterým se chovala vţdy soucitně a sama je ošetřovala. Se svým muţem nechala v kníţectví zaloţit první nemocnice a domy, ve kterých byla nemocným poskytována péče. Věnovala se také vězňům. Nejednou se jí podařilo jejich trest sníţit.391 Roku 1203 zaloţila Hedvika společně se svým muţem ţenský klášter v Třebnici, který byl prvním ţenským klášterem ve Slezsku. Roku 1219 byl klášter slavnostně vysvěcen. Svůj domov zde získaly sestry cisterciačky, dovedené Hedvikou (někdy se udává jejím bratrem Ekbertem392) z Bamberka. Vedení kláštera Hedvika svěřila své vychovatelce a učitelce Petrussi. Klášter byl velmi rozsáhlý, uvádí se, ţe se do něj mohlo vejít aţ tisíc osob. Stal se místem výchovy děvčat a zároveň fungoval také jako azyl pro vdovy.393 Ještě před dokončení kláštera do něj přišla svatá Aneţka Přemyslovna. Vychovávala a vzdělávala ji zde Hedvičina dcera Gertruda, která zde byla od roku 1232 abatyší.394 Roku 1209, nedlouho po narození a brzkém úmrtí svého posledního dítěte, skládá Hedvika společně se svým muţem Jinřichem slib zdrţenlivosti. Od té doby se spolu viděli velmi poskrovnu a vţdy za přítomnosti třetí osoby. Jindřich, který s tímto slibem dobrovolně souhlasil, však za nedlouho pociťuje nepřítomnost Hedvičiných rad a z neuváţenosti se vrhá do vojenských taţení a začíná tak období rozšiřování moci Polska a to dokonce i na úkor církve. Jindřich je po sporu s papeţem Řehořem IX. uvalen do klatby a tím vyobcován z církevního i politického ţivota. Nakonec umírá sám roku 1238 na hradě v Krosnu. Na poslední chvíli je zbaven exkomunikace a Hedvika jej pochovává do kláštera v Třebnici.395 Po manţelově smrti odchází Hedvika do kláštera v Třebnici. Roku 1241 umírá také její syn Jindřich v bitvě s Tatary. (Ještě předtím však zabil svého bratra Konráda ve sporu o otcovo dědictví.) Hedvice je nabídnuto stát se řeholnicí, ona však velmi důrazně odmítá. Byl jí tedy postaven malý domek hned vedle kláštera. Přestoţe se nikdy řádovou sestrou nestala, účastnila se pravidelně klášterního ţivota a ţila v rozjímání a askezi. Aţ do své smrti si Hedvika zachovala svou nezávislost, především však štědrost, obětavost a laskavost ke všem potřebným. Zemřela po nemoci 15. září396 (nebo 14. října397) 1243

391

NIGG, Walter. Svatá Hedvika Slezská. Český Těšín 1994. s. 17-23. POLC, Jaroslav. Světice Ameţka Přemyslovna. Praha 1988. s. 17. 393 NIGG, Walter. Svatá Hedvika Slezská. Český Těšín 1994. s. 24. 394 POLC, Jaroslav. Světice Ameţka Přemyslovna. Praha 1988. s. 17-18. 395 NIGG, Walter. Svatá Hedvika Slezská. Český Těšín 1994. s. 50-55. 396 Tamtéţ . s. 68. 397 KOHUT, Pavel Vojtěch. 15 dní s Hedvikou Slezskou. Brno 2001. s. 14. 392

71

a byla pochována v kostele u oltáře svatého Jana Křtitele. Za dvacet let je na její počest zbudována kaple a její ostatky jsou sem přeneseny.398 Hedvičin ţivot lze rozdělit na pět období. Prvním je období jejího dětství aţ do svatby s Jindřichem Bradatým. Druhé období od svatby zhruba do roku 1201 se vyznačuje výchovou Hedvičiných dětí a jejím působením na duchovní ţivot u dvora. Třetí období ukazuje Hedviku více jako kněţnu, která se podílí na zakládání klášterů, nemocnic a rozvíjí charitativní činnosti. Čtvrté období začíná roku 1209, kdy společně se svým muţem skládá Hedvika slib zdrţenlivosti a plně se věnuje skutkům milosrdenství a snaţí se svou vlast pozvednout po všech stránkách. Zvláště v tomto období lze pochopit, ţe se svaté Hedvice přezdívalo „matka svého lidu“. Páté a poslední období nastává po smrti jejího muţe Jindřicha a Hedvika odchází do kláštera v Třebenici, kde také nakonec umírá.399 „Hedvika zůstává nadčasovým vzorem křesťana, který věří ve viditelnou i neviditelnou Církev a toto přesvědčení dokazuje příkladem svého ţivota.“400

398

NIGG, Walter. Svatá Hedvika Slezská. Český Těšín 1994. s. 58-68. KOHUT, Pavel Vojtěch. 15 dní s Hedvikou Slezskou. Brno 2001. s. 32-33. 400 NIGG, Walter. Svatá Hedvika Slezská. Český Těšín 1994. s. 70. 399

72

Blahoslavených Čtrnáct pražských mučedníků Svatý František z Assisi Francesco Bernardone se narodil zřejmě roku 1181 v Assisi v Itálii jako syn bohatého obchodníka s textilem.

401

V mládí byl veselý a z ničeho si nedělal starosti. Otec

mladému Františkovi často vytýkal, ţe se vůbec nezajímá o obchod. Kdyţ se mladý František vrátil z ročního vězení, do kterého byl zajat ve válce mezi Assisi a Perugií, váţně onemocněl a změnil svůj ţivot – začal být spíše váţný a zamlklý a své peníze začal rozdávat chudým.402 Jednoho dne, kdyţ se právě modlil v polorozpadlém kostele sv. Damiána, se mu zdálo, ţe na něj světec promluvil a poţádal ho o opravu svého kostela. František tuto prosbu splnil – šel, prodal nějaký otcův majetek a kostel opravil. Otec se na něj však za prodaný majetek rozhněval a Františka vyhodil z domu.403 Bez peněz odešel do lesa do nově opraveného kostela a postupem času opravil také nedaleký kostel Panny Marie s anděly, u kterého si postavil poustevnu.404 Symbolem Františkova ţivota se stala chudoba, naprosté odpoutání se od hmotných věcí a od sebe samého, přičemţ smysl ţivota nalézal v pomoci druhým a naprostému odevzdání se Bohu.405 O tři roky později, tj. roku 1210, mu papeţ Inocent III. dovolil, aby společně se svými druhy v prostotě a pokoře kázal slovo Boţí,406 čímţ byl poloţen počátek řádu menších bratří – minoritů. Odmítali jakýkoliv majetek a pouze několik z nich mělo církevní svěcení (František sám nikdy ţádné svěcení nepřijal). Společně se svatou Klárou zaloţil roku 1212 první komunitu klarisek.407 Svatý František se také vydal na misionářskou cestu do Egypta, která byla velmi nebezpečná, neboť tamější sultán v té době vypsal odměnu kaţdému, kdo mu přinese setnutou hlavu křesťana. Přestoţe František na sultána velmi zapůsobil, nebyla jeho misionářská cesta úspěšná.408 Teprve roku 1223 byl papeţem Honoriem III. uznán řád menších bratrů svatého Františka. František vytvořil celkem tři „skupiny“ pravidel pro tři řády – první řád byl 401

ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 146. VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice 1991. s. 73. 403 ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 146. 404 VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice 1991. s. 73. 405 ZAJÍC, Jiří. Cena věrnosti, Čtrnáct praţských mučedníků. Praha 2012. s. 31-32. 406 ATTWATER, Donald. Slovník svatých. Vimperk 1993. s. 147. 407 Tamtéţ , s. 147. 408 VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice 1991. s. 74. 402

73

pro muţe, druhý pro ţeny a do třetího řádu mohli vstoupit všichni, kteří se rozhodli pro zboţný ţivot, ale chtěli zůstat s rodinou.409 Při svým modlitbách na hoře La Verna se na jeho těle objevily rány stejné, jako měl Pán Jeţíš. Stigmata mu zůstala aţ do jeho smrti. Zemřel 4. října 1226.410 Jiţ za Františkova ţivota se mezi bratry vytvářely spory o nejlepší způsob rozvíjení Františkánského odkazu a řádového ţivota. V době Čtrnácti praţských mučedníků existovaly tři různé muţské řády – františkáni (kostel Panny Marie Sněţné), minorité (kostel sv. Jakuba na Starém Městě) a kapucíni (Loreta).411

Kostel a klášter Panny Marie Sněžné v Praze Dnešní kostel Panny Marie Sněţné stojí na základech původního (nedokončeného) kláštera

karmelitánů. Stavba tohoto kláštera byla bratřím Panny Marie Karmelské

povolena r. 1346 papeţem Klimentem VI. zřejmě na ţádost Karla IV. Karel VI. byl spolu s Blankou z Valois následujícího roku korunován a klášter Panny Marie Sněţné se tak stal jedinným klášterem, který tento královský pár společně zaloţil. Řád karmelitánů byl pro svoji učenost a úctu k Panně Marii ve velké oblibě a úctě. Tento řád patří mezi ţebravé řády – neměli vlastní majetek a byli odkázáni pouze na almuţny. Zřejmě i proto jim Karel IV. pro stavbu věnoval rozsáhlé pozemky, aby mohli prodejem menších území získávat finance pro jejich stavbu. Kromě pozemků získali od Karla IV. také dřevo, které bylo pouţito pro stavbu kostela a byl z něho postaven také provizorní dům pro řeholníky, neţ bude stavba kláštera dokončena. Další finance na stavbu získávali karmelitáni z odpustků, pokut a jiţ zmíněným prodejem a pronájmem menších území v okolí hlavní stavby. Od 15. století (doba husitských válek) byl klášter místem lidových nepokojů. Karmelitáni byli nuceni klášter opustit a ten díky nepokojům stále více chátral a byl pustošen. Díky tomuto ničení a pustošení se z kláštera kolem r.1593 stalo dokonce smetiště. Císař Rudolf II. daroval klášter roku 1603 františkánům, kteří následujícího roku začali s postupnými opravami. Budovy kláštera, které byly postaveny v 17. století, nesou znaky staveb typických pro ţebravé řády – střídmá

409

VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje. České Budějovice 1991. s. 74. Tamtéţ s. 74. 411 ZAJÍC, Jiří. Cena věrnosti, Čtrnáct praţských mučedníků. Praha 2012. s. 33-34. 410

74

architektura s prostými formami. Od 18. století kostel (s přilehlými kaplemi) slouţil jako oblíbené pohřebiště šlechty i měšťanů.412

Výchova Rudolfa II. Rudolf II., narozen 18. července 1552 ve Vídni jako nejstarší syn Maxmiliána II.413, strávil velkou část svého dětství ve Španělsku. Mezi hlavní důvody jeho tamějšího pobytu lze povaţovat snahu španělského krále Filipa II. izolovat mladého Rudolfa od protestantských vlivů na dvoře jeho otce, nebo také fakt, ţe byl Rudolf II. zasnouben s dcerou

Filipa

II.

Izabelou

a

tudíţ

se

očekával

jeho

nástup

na

trůn.

Rudolfovu „proměnu“ španělskou výchovou dobře vystihnul španělský vyslanec, který po návratu Rudolfa i jeho bratra ze Španělska napsal: „...mají ze své výchovy ve Španělsku něco, co jim stejně jako to druhé (tím míní striktně katolický postoj obou) můţe býti jak na škodu, tak uţitečno, a sice jistou pýchu, ať jiţ v chůzi ať v oněch ostatních jejich gestech, která je činí, nechtěl bych říci nenáviděnými, abych se tohoto nepřejícného slova vyvaroval, ale na kaţdý pád mnohem méně oblíbenými, neţ-li býti mohli.“414 Kromě této hrdosti a silné rezervovanosti byl díky své výchově také obratným turnajovým bojovníkem, ovládal němčinu, latinu, francouzštinu, španělštinu a češtinu, byl vzdělaný v literatuře, hudbě, malířství.415

Rudolfovo duševní onemocnění Téma duševního zdraví Rudolfa II. bylo a je tématem oblíbeným a do jisté míry rozporuplným – někteří autoři hovoří o „melancholii“, jiní o těţkých neurózách, syfilitidě nebo duševních nemocech jako je například maniodepresivní psychóza či schizofrenie. Autoři knihy „Habsburkové, historie jednoho evropského rodu“ se přiklánějí k té poslední jmenované – dědičné schizofrenii. Vycházejí přitom ze 412

http://pms.ofm.cz/chram-14.html. ZAJÍC, Jiří. Cena věrnosti, Čtrnáct praţských mučedníků. Praha 2012. s. 9. 414 VOCELKA, Karl a Walter POHL. Habsburkové: historie jednoho evropského rodu. Praha 1996. s. 172. 415 Tamtéţ. 413

75

znepokojujících rysů chovaní Rudolfovy matky, nebo jeho nelegitimního syna Dona Julia, ale také z Rudolfova vlastního chování – především střídání přehnaného sebevědomí s neschopností rozhodovat se a s apatií.416 Lze rozlišit různé fáze vlády Rudolfa II. První fáze, kdy nebylo Rudolfovo chování nijak nápadné, trvala přibliţně do vypuknutí patnáctileté turecké války (tedy asi 1576 – 1592). Druhá fáze (do roku 1606) byla silně ovlivněna střídáním jeho nálad. Teprve posledních šest let vlády (do jeho smrti r. 1612), zastíněných bratrským sporem, ukazuje Rudolfa jako neschopného vládnout.417

Spor s bratrem Matyášem a vpád pasovských vojsk do Prahy Rudolfův mladší bratr Matyáš byl velmi ambiciózní. Touţil zasednout na Rudolfův trůn. Jelikoţ Rudolf neměl legitimního muţského potomka, byl jiţ silně ovlivněn svou nemocí, a jelikoţ měl Matyáš podporu ostatních Habsburků, musel Rudolf s bratrem nakonec uzavřít roku 1608 Libeňský mír, kterým se vláda v monarchii mezi bratry rozdělila.418 S tímto se však Rudolf nemohl a nechtěl smířit a tak se za pomoci svého přítele Leopolda Pasovského hodlal Matyášovi pomstít a zabránit mu nástup na český trůn.419 Na konci ledna 1611 (za Rudolfova souhlasu) vtrhlo vojsko pasovských do Čech a nakonec i do Prahy, kde drancovalo vše, co jim stálo v cestě. Nepodařilo se jim však překročit Vltavu ani obsadit Staré a Nové Město a pro nedostatek peněz se museli nakonec stáhnout, Rudolf II. abdikoval a v Praze byl 23. května 1611 korunován českým králem jeho bratr Matyáš.420

15. únor 1611 Přestoţe neměla s vpádem pasovských vojsk katolická církev vůbec nic společného (čelní katoličtí předtavitelé tento vpád přísně odsoudili), rozšířila se mezi lidem mylná

416

Rudolf se nikdy nedokázal odhodlat ke sňatku se svou snoubenkou Izabelou – ta se nakonec vdala za jeho bratra Albrechta. 417 VOCELKA, Karl a Walter POHL. Habsburkové: historie jednoho evropského rodu. Praha 1996. s. 175. 418 Matyáš díky Libeňskému míru získal Moravu, Rakousko a Uhry. Rudolfovi tak zůstaly Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Luţice. 419 ZAJÍC, Jiří. Cena věrnosti, Čtrnáct praţských mučedníků. Praha 2012. s. 38. 420 http://pms.ofm.cz/14_doba.html.

76

informace, ţe tento vpád katolická církev přímo organizovala a ţe v klášterech ukrývala zbraně spolu s pasovskými vojáky.421 Lidé se seběhli a poháněni velkou nenávistí proti řeholníkům vtrhli 15. února na Vyšehrad, do Emauz i do augustiniánského kláštera, kde zavraţdili převora Holmana a opata Čepla znetvořili a utýrali k smrti.422 Poté zaútočili na minority u sv. Jakuba, tento kostel však odváţně bránili a uchránili převáţně lutheránští řezníci a měšťané. Dalším zachráněným místem byla jezuitská kolej, kterou zřejmě z úcty ke vzdělání uchránili protestantští šlechticové.423 Mnohem hůře však dopadl útok na františkánský řád u Panny Marie Sněţné na Novém Městě. Útok na františkány začal kolem 11. hodiny dopoledne. Toho dne nebyl v klášteře přítomen jeho představený kvadrián Jijlí Schmoudt ani jeho bratr Jindřich, kteří byli na sluţební cestě ve Vídni. Zastupoval jej pater Bedřich Bachstein.424 Nejdříve vtrhl ozbrojený dav, který se z počátečních 700 členů postupně rozrostl aţ na 2 000, do kostela, kde právě probíhala mše. Zde byl zabit pater Jan Martinez, který se aţ do posledního okamţiku svého ţivota snaţil vlastním tělem chránit kalich s hostiemi (bohuţel přesto došlo k jejich znesvěcení, kdyţ Janu Martinezi před zavraţděním usekli ruku, ve které kalich drţel, a hostie se rozsypaly po dlaţbě kostela). Dále zde zavraţdili patera Bartoloměje Dalmasoniho a kostelníka Jana Rodeho. Poté, co se útočníkům podařilo proniknout branou kláštera, zavraţdili postupně další čtyři řeholníky – nejstaršího Kryštofa Zelta, Klemense, jáhna Jeronýma a poté, co vtrhli také do klášterní nemocnice, zraněného patera Šimona.425 Zbylé členy se snaţil pater Bedřich Bachstein odvést do relativními bezpečí. Společně s bratrem Emanuelem, Janem a Antonínem se uchýlil na klášterní půdu, kde je asi po dvou hodinách útočníci objevili a bez slitování povraţdili.426 Mrtvoly těchto čtyř řeholníků následně prohodili otvorem v klenbě na dlaţbu kláštera.427

421

http://pms.ofm.cz/14_den.html. KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 329. 423 ZAJÍC, Jiří. Cena věrnosti, Čtrnáct praţských mučedníků. Praha 2012. s. 43. 424 Tamtéţ, s. 45-46. 425 Tamtéţ, s. 46. 426 Tamtéţ, s. 46. 427 http://pms.ofm.cz/14_den.html. 422

77

Po proniknutí do věţe kostela zavraţdili zbylé členy. Byli to Kašpar Daverius, DidakJan a Jakub. Jejich mrtvá těla byla shozena na nádvoří, kde byla následně nabodána na kopí.428 Těla všech 14 mučedníků zůstala v klášteře leţet ještě další 4 dny. Teprve poté je někteří občané společně se dvěma šlechtičnami tajně pochovali v klášterné chodbě.429 Dnes, díky praţskému arcibiskupovi Janu Loheliovi (1549-1622), jsou ostatky Praţských mučedníků uloţeny v kapli sv. Michala pod oltářem sv. Petra z Alkantary.430 První kroky k jejich blahořečení byly podniknuty jiţ v 70. letech 17. století., byly však neúspěšně ukončeny. Řádný proces blahořečení byl zahájen aţ v letech 1933-1944, kvůli politické situaci ve světě však musel být přerušen. K obnovení procesu došlo aţ po roce 1989. V roce 2004 byl v Římě vydám obsáhlý spis Positio super Martyrio, který se stal podkladem pro jednání komisí. K blahoslavení Čtrnácti praţských mučedníků došlo 13. Října 2012 v Praze, kdy je za blahoslavené slavnostně prohlásil (s pověřením papeţe Benedikta XVI.) kardinál Angelo Amato, 401 let po jejich mučednické smrti.431

428

: Tamtéţ. KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 329. 430 http://pms.ofm.cz/14_blahoreceni.html. 431 Tamtéţ. 429

78

Závěr V této bakalářské práci jsem se zabývala českými svatými ochránci podle Litanie ke svatým ochráncům naší vlasti z kancionálu. Svatí byli rozděleni do tří skupin. První skupinu tvoří ti, kteří se nějakým způsobem zasadili o dobré jméno české země ve světě (např. sv. Václav, sv. Jan Nepomucký, sv. Aneţka atd.). Druhou skupinou jsou svatí, kteří se sice u nás těší velké úctě, ale byly k nám doveţeny pouze jejich ostatky bez toho, aniţ by předtím v naší zemi působili (sv. Kliment, sv. Norbert, sv. Vít). Třetí skupinou jsou svatí, kteří jsou původem z ciziny, ale nějakým způsobem se zaslouţili o rozvoj naší země (sv. Cyril a Metoděj, sv. Hedvika). K této třetí skupině bylo přidáno také Čtrnáct praţských mučedníků. Tito františkáni se stali obětí velkého vyvraţďování, aniţ by se čímkoliv provinili. V roce 2012 byli v katedrále svatého Víta, Vojtěcha a Václava v Praze blahořečeni. Znát naše svaté ochránce, osoby, které se nějakým způsobem zasadili o rozvoj naší kultury, by mělo být pro kaţdého člověka samozřejmostí. Bohuţel se na většinu z nich zapomíná, nebo jsou dokonce pro českého člověka úplně neznámými. Tato bakalářská práce můţe poskytnout alespoň základní informace o kaţdém svatém patronovy, který je zmíněn v Litanii ke svatým ochráncům. Myslím, ţe znát své svaté přispívá k rozvíjení kulturního rozhledu kaţdého člověka. Tato bakalářská práce by mohla také slouţit jako podklad pro zpestření výuky náboţenství, ale i jiných předmětů – např. občanské výchovy, a pro rozvoj povědomí o naší kultuře. Na ţivotě světců lze ukázat důleţité morální hodnoty, na které se v současné době často zapomíná.

79

Resumé Tato bakalářská práce nese název „Čeští svatí patroni jako mosty spojující naši zemi se světem“. Pojednává o českých svatých ochráncích a rozděluje je podle jejich původu a působení do tří skupin. První skupinou jsou čeští patroni, kteří jsou původem z českých zemí a nějakým způsobem se podíleli na šíření české kultury i za hranicemi. Druhou skupinou jsou svatí, kteří se u nás těší velké úctě, ale byly k nám dovezeny pouze jejich ostatky bez jejich přímého působení. Poslední skupinou jsou svatí původem z ciziny, kteří se však nějakým způsobem zasadili o rozvoj naší země. K této třetí skupině bylo přidáno i Čtrnáct praţských mučedníků.

Summary This bachelor Thesis is named „Czech patron saints as bridges connecting our country to the world“. It deals with Czech patron saints and devides them by their origin and by effect on our country to three groups. The first group consists of saints born in Czech lands with influence on spreading Czech culture behind our borders. The second group is composed of saints whose remainders are held highly in our lands but these saints did not spend their working life in our country. The last group consists of those saints born abroad but their influence on our country can not be overlooked. Later the fourteen Czech martyrs were added to this group.

Klíčová slova svatí, patron, ochránci, blahořečení, svatořečení, úcta, ostatky, mučedník, kult, svátek

Key words saints, patron, guardians, beatification, canonization, veneration, remainders, martyr, cult, festival

80

Seznam literatury: ATTWATER, Donald. Slovník svatých. 2. vyd. Vimperk: Papyrus, 1993. 436 s. BLECHA, Jaroslav. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 2013, 219 s. ISBN 978-807-0284-100. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). 13. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2007. 1387 s. ISBN 978-80-85810-55-4. ČORNEJ, Petr. Panovnící českých zemí. 3. vyd. Havlíčkův Brod: FRAGMENT, 2001. 64 s. ISBN 80-7200-255-4. DACHOVSKÝ, Karel. Svatý Norbert. Praha: Řád, 2008. 57 s. ISBN 978-80-86673-011. Drahé kameny z koruny svatováclavské, Díl 2. Sv. Vojtěcha hrob a ostatky na hradě praţském. Praha : Dědictví svatojanské, 1880. 617 s. DURYCH, Jaroslav. Cesta svatého Vojtěcha. Praha: Benediktinské opatství, 1940. 97 s. DVORNÍK, František. Svatý Vojtěch : druhý praţský biskup. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997. 71 s. GRÜN, Anselm. Duchovní terapie a křesťanská tradice: čtrnáct svatých pomocníků. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. 77 s. ISBN 80-7192-425-3. Kancionál: společný zpěvník českých a moravských diecézí. 7.vyd. Praha: Zvon, 1999. 585 s. ISBN 80-7113-198-9. KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. 355 s. KOHUT, Pavel Vojtěch. 15 dní s Hedvikou Slezskou. Brno : Cesta, 2001. 119 s. ISBN 80-7295-021-5. Kronika českých zemí. 3. vyd. Praha: Fortuna Libri, 2008. 108 s. ISBN978-80-7321400-5. NĚMEC, Jaroslav. Úcta a proces svatořečení Aneţky České. Řím: Postulazione Generale, 1987. 154 s. NIGG, Walter. Svatá Hedvika Slezská. Český Těšín: Cor Jesu, 1994. 80 s. POLC, Jaroslav. Světice Aneţka Přemyslovna. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1988. 165 s. 81

POLC, Jaroslav. Svatý Jan Nepomucký. 2. vyd. Praha: Zvon, české katolické nakladatelství a vydavatelství, 1993. 449 s. ISBN 80-7113-071-0. ŘÍHA, Tomáš. Svatý Norbert a jeho dílo. Řím: křesťanská akademie, 1971. 302 s. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Akademia 2001. 647 s. ISBN 80200-0493-9. SVATOHOR, Václav. Čtení o našich svatých ochranách: ţivoty sv. patronů českých. Praha: Nákladem vlastním, 1923. 95 s. VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem. 1. Vyd. Praha: Vyšehrad, 2013. 375 s. ISBN 978-80-7429-344-3. VLČEK, Emanuel. Osudy českých patronů. 1. vyd. Praha: Zvon, české katolické nakladatelství a vydavatelství, 1995. 302 s. ISBN 80-7113-131-8. ZAJÍC, Jiří. Cena věrnosti: čtrnáct praţských mučedníků. 1. vyd. Praha: Paulínky, 2012, 87 s., ISBN 978-80-7450-069-5.

82

Seznam internetových zdrojů: Biskupství brněnské: oficiální stránky brněnské diecéze. [online]. [cit. 2015-01-30]. Collegium pro arte antiqua. [online]. [cit. 2015-03-28]. Dostupné z: http://collegium.cz/index.php?menu=waldorf/hudba&page=hdejiny Dostupné z: http://www.biskupstvi.cz/2013-05-06-krizanov-ozdobi-socha-rodackysvate-zdislavy#. Doba Rudolfa II. a vpád Pasovských do Prahy. [online]. ©2004-2015. [cit. 2015-02-15]. Dostupné z: http://pms.ofm.cz/14_doba.html. Farnost Panny Marie Sněţné v Praze. [online]. ©2004-2015. [cit. 2014-11-17]. Dostupné z: http://pms.ofm.cz/chram-14.html. Katolický katechismus. [online]. ©2012-2013. [cit. 2015-02-20]. Dostupné z: http://katolicky-katechismus.cz/?s=svat%C3%BD&submit=. Katopedia. [online]. [cit. 2015-03-27]. Dostupné z: http://www.katopedia.cz/index.php?title=Ane%C5%BEka_%C4%8Cesk%C3%A1. Klášter Sázava. [online]. [cit. 2015-03-28]. Dostupné z: http://www.klastersazava.cz/titulni-strana/. Literárne informačné centrum. [online]. [cit. 2015-03-28] Dostupné z: http://www.litcentrum.sk/63919. Olačkov u Humpolce a okolí. [online]. [cit. 2015-03-28] . Dostupné z: http://pechacpetr.blog.cz/0611/historie. Proces Blahořečení Čtrnácti praţských mučedníků. [online]. ©2004-2015. [cit. 2015-03-25]. Dostupné z: http://pms.ofm.cz/14_blahoreceni.html. St. Boniface, Southampton. [online]. [cit. 2015-03-28]. Dostupné z: http://www.stboniface.org.uk/2010/01/jesuits-vs-dominicans/. Události dne 15. února 1611. [online]. ©2004-2015. [cit. 2015-03-25]. Dostupné z: http://pms.ofm.cz/14_den.html. Výstava ,,Sedmipočetníci – po stopách učedníků sv. Cyrila a Metoděje” [online]. ©2012. [cit. 2015-03-28]. Dostupné z: http://www.listar.cz/2012/vystava_sedmipocetnici_20121030.htm. 83

Seznam textových příloh Textová příloha č. 1: Úryvek z Litanie k svatým ochráncům naší vlasti Textová příloha č. 2: Modlitba z 15. století zavěšená u hrobu sv. Jana Nepomuckého Textová příloha č. 3: Sloţení komunity v klášteře Panny Marie Sněţné na počátku 17. století

Seznam obrazových příloh Obrazová příloha č. 1: PROGLAS – veršovaná předmluva evangelií ve slovanském jazyce, kterou napsal Konstantin v letech 863-867 Obrazová příloha č. 2: Píseň u příchodu poutníků na Velehrad z 60. let 19. stol. Obrazová příloha č. 3: Freska sv. Sedmipočetníků z Ochridu Obrazová příloha č. 4: Znak řádu Kříţovníků s červenou hvězdou Obrazová příloha č. 5: Sázavský klášter Obrazová příloha č. 6: Obraz opatství Premontré – Tavernier de Joniquières, 1780 (pero a akvarel) Obrazová příloha č. 7: Píseň „Svatý Václave“ Obrazová příloha č. 8: Beatifikační obraz Čtrnácti praţských mučedníků

84

Textové přílohy Textová příloha č. 1: Úryvek z Litanie k svatým ochráncům naší vlasti Zdroj: Kancionál: společný zpěvník českých a moravských diecézí. Praha 1999. s. 101-102. K: Pane, smiluj se.

L: Pane smiluj se.

Kriste, smiluj se.

Kriste, smiluj se.

Pane, smiluj se.

Pane, smiluj se.

Boţe, náš nebeský otče,

smiluj se nad námi.

Boţe Synu, Vykupiteli světa, Boţe Duchu svatý, Boţe v Trojici jediný, Svatá Maria,

oroduj za nás.

Svatý Josefe, Svatý Cyrile a Metoději,

orodujte za nás.

Svatý Gorazde, Svatý Klimente, Svatá Ludmilo, Svatý Václave, Svatý Víte, Svatý Vojtěchu, Svatý Radime, Svatý Prokope, Blahoslavená Zdislavo, Svatá Aneţko, Svatá Hedviko, Svatý Norberte, Blahoslavený Hroznato, Svatý Jene Nepomucký, Blahoslavený Jene Sarkandře, Svatý Klemente Dvořáku, Svatý Jene Neumanne, ... 85

Textová příloha č. 2: Modlitba z 15. století zavěšená u hrobu sv. Jana Nepomuckého Zdroj: KAŠPAR, Václav. České nebe: Ţivot, utrpení i sláva českých světců. Praha 1939. s. 229. „ Svatý Jene, mučedníče a patrone z Nepomuku, České země města rodilý a kostela svatého Víta na hradě praţském kanovníku, proto ţes na ţádost svatého Václava Čtvrtého krále, který se tudy nad ní, královnou, začastý pro hříchy ho napomínající, mstíti chtěl, před i po trápení nechtěl zpoveď jeho manţelky vyjeviti, do Muldavy řeky byl jsi z mostu uvrţen a z světel v noci nad vodou, kde tělo tvé leţelo, se ukazujících, jako jistých nevinnosti a svatosti tvé svědků zjeven, slavně ode všeho duchovenství a lidu do hlavního kostela praţského byl jsi přenesen, kdeţ po dnes, kdo tvůj hrob zlehčuje, zjevné hanbě ujíti nemůţe, Ty pak divnou, neslýchanou a věčnou nezrušené tajnosti svaté zpovědi památku v tom potvrzuješ: Tebe skrze tvé zásluhy a milost od Boha propůjčenou důvěrně prosíme, abys nám u Boha svou přímluvou všelikou milost vyjednal, aby hněv svůj sloţil, pokuty hříchů, morovou ránu, vojnu, hlad a všelikou strast, nebezpečenství těla i duše ráčil od nás milostivě odvrátit a my před skonáním ţivota cele a poboţně se ze svých hříchů vyznati a za ně dosti činiti, vší hanbě a pohoršení ujíti, ve všech úřadech i skutcích našich Bohu se líbiti, běh ţivota našeho chvalitebně dokonati a k břehům věčného ţivota přijíti mohli skrze Krista, Pána našeho, amen.“

86

Textová příloha č. 3: Složení komunity v klášteře Panny Marie Sněžné na počátku 17. století Zdroj: ZAJÍC, Jiří. Cena věrnosti: čtrnáct praţských mučedníků. Praha 2012. s. 35.

Kněží Jiljí Schmoudt (kvardián – představený kláštera)

Belgičan

Bedřich Bachstein (vikář)

Čech

Jan Martinez

Španěl

Šimon

Francouz

Bartoloměj Dalmasoni

Ital

Studenti bohosloví Jeroným svobodný baron z Arese

Ital

Kašpar Daverio z Bosto

Ital

Jakub z Augsburgu

Němec

Klemens ze Švábska

Němec

Jan (novic a vrátný)

Čech

Bratři laici Kryštof Zelt

Holanďan

Jan Rhode

Ital

Jindřich z Wendlingen

Němec

Didak Jan

Čech/Němec

Emanuel

Čech

Novicové Jan

Čech

Antonín

Čech

Klášterní sluha Jan Zedník

Čech

87

Obrazové přílohy Obrazová příloha č. 1: PROGLAS – veršovaná předmluva evangelií ve slovanském jazyce, kterou napsal Konstantin v letech 863-867 Zdroj: http://www.litcentrum.sk/63919

88

Obrázková příloha č. 2: Píseň u příchodu poutníků na Velehrad ze 60. let 19. stol. Zdroj: BLECHA, Jaroslav. Cyril a Metoděj - doba, ţivot, dílo. Brno 2013, s. 139.

89

Obrazová příloha č. 3: Freska sv. Sedmipočetníků z Ochridu Zdroj: http://www.listar.cz/2012/vystava_sedmipocetnici_20121030.htm

Obrazová příloha č. 4: Znak řádu Křížovníků s červenou hvězdou Zdroj: http://pechacpetr.blog.cz/0611/historie.

90

Obrazová příloha č. 5: Sázavský klášter Zdroj: http://www.klaster-sazava.cz/titulni-strana/

Obrazová příloha č. 6: Obraz opatství Premontré – Tavernier de Joniquières, 1780 (pero a akvarel) Zdroj: http://www.st-boniface.org.uk/2010/01/jesuits-vs-dominicans/

91

Obrazová příloha č. 7: Píseň ,,Svatý Václave” Zdroj: http://collegium.cz/index.php?menu=waldorf/hudba&page=hdejiny.

92

Obrazová příloha č. 8: Beatifikační obraz Čtrnácti pražských mučedníků Zdroj: http://pms.ofm.cz/pics/mucednici_obrazy/slides/obraz_2012.html.

93

94