Estraráda bude až v únoru

listopad – prosinec 2011 Rozhovor s Pavlem Štrynclem – účastníkem mistrovství světa AR – XPD 2011 Tasmania

Divadelní dílna

Obchodkacup Filmová noc Frýdlantská výšina

Pozdrav z Aberdeenu Přací, aneb pocta Ferlinghettimu Před Vánocemi Rozmazanej sen

Dementi PKTV

Sidmouth Zahrady

Z jihu na sever a zase zpět

Zdání klame Hlášky profesorů Na maturitní ples Vás za celou oktávu pozve Magda.

Estraráda bude až v únoru. (foto: HN ZPRÁVY)

Nová kniha

PŘÍBĚHY JIZERSKOHORSKÝCH ROZHLEDEN Rozhledny v Jizerských horách netradičním způsobem - zajímavé vyprávění o jejich historii opředené legendami, ale i zážitky a vzpomínkami autorů M. Řeháčka, J. Pikouse a P. Kurtina .

Texty jsou doplněny současnými i dobovými fotografiemi. Křest knihy proběhl 20. října 2011 v Městské galerii MY. Kniha je nyní v prodeji v turistickém informačním centru v přízemí budovy radnice, cena 299.Kč. Využijte naší nabídky jako tipu na pěkný vánoční dárek. Vydali Pavel Akrman – epicentrum a Jan Pikous, 2011

REAKCÍ NA PŘEDCHÁZEJÍCÍ ČLÁNEK V NOVÉ KNIZE O JIZERSKÝCH HORÁCH JE NÁSLEDUJÍCÍ TEXT: DEMENTI PKTV: JELIKOŽ V DNEŠNÍ DOBĚ MÁME NA ŠKOLE TVRĎÁKA JEŠTĚ VĚTŠÍHO (NEJEN JIZERSKOHORSKÉHO, ALE I JESENICKÉHO, RESP. TASMÁNSKÉHO), ROZHODLA SE PŘEDMĚTOVÁ KOMISE TĚLESNÉ VÝCHOVY ZAŘADIT ZNOVU VÝBĚH NA FRÝDLANTSKOU ROZHLEDNU DO UČEBNÍHO PLÁNU. VŠE NEJLEPŠÍ V NOVÉM ROCE! ZA PKTV GYM FDT, VÁŠ PAVKA D. KORČAGIN

ZDÁNÍ KLAME FRAŠKA o TŘECH SCÉNÁCH AKT I.

Scéna I. CHODBA Chodba obyčejného gymnázia. Přestávka. Dvě studentky živě diskutují o nejnovějších drbech. Po chvíli se z hlubin chodby vynoří profesor, žvýkaje bagetu. Ledabyle se k oběma přiblíží a začne konverzaci. Profesor:

Tak co, jak jste napsala olympiádu z češtiny? Ještě jsem vás neopravoval.

Studentka:

No, to bude asi tím, pane profesore, že jsem na ní nebyla.

Profesor:

To není možný, vždyť jsem vás tam viděl.

Studentka:

To jste si mě asi s někým splet´, já tam opravdu nebyla.

Profesor:

Nebyla? To si ze mě děláte srandu...

Studentka:

Nedělám.

Studentky pokračují v konverzaci a profesor poodejde ke kabinetu, odemkne a postaví se do futer. Zamyšleně hledí v dáli. Profesor:

Fakt jste tam nebyla?

Scéna II. JINÁ CHODBA Třída. Profesor stojí u stolu, v ruce drží notebook, druhou rukou smotává spoustu kabelů, jinou rukou si přidržuje hrníček, svým okrajem hraničící s okrajem notebooku. Na stole leží svazek klíčů, desky, papíry... Studentka z chodby zahlédne profesora, proto vejde to třídy a provinile a zároveň kajícně nadhodí: Studentka:

Pane profesore, já jsem si z vás dělala srandu. Samozřejmě, že jsem na olympiádě z češtiny byla.

Profesor:

No žejo! Vždyť jsem říkal, že jsem vás tam viděl. Vy jste ale ošklivá, takhle si dělat legraci. A já jsem si ještě říkal, teda, to je ale trapas, řekl jsem jí, že jsem ji tam viděl, a ona tam nebyla.

Studentka

Já se velmi omlouvám. Ještě jednou vás ubezpečuji, že jsem tam byla, a zároveň bych se chtěla zeptat na řešení jedné úlohy. Pokud si dobře vzpomínám, spojení [arma:daspasi] jsme měli užít ve dvou významech a já si nejsem jistá, zda-li se mi to podařilo.

Profesor:

Přeci organizace Armáda spásy a armáda s pásy.

(učitelsky) Studentka

Ježiši, a jo! Teda... tak to jsem tam nenapsala. Vidíte. To je jako s tím Morgensternem a jeho novými názvy přírody pro zvířata a rostliny. Na význam slova ostřída jsem rovněž dlouho nemohla přijít.

Profesor

To je přesně ono. Já jsem byl opravdu tak zmatenej, když jste mi prve říkala, že jste tam nebyla. Ale to mi nedělejte tohle, takhle si ze mě utahovat.

Studentka odchází, nechává profesora v opojné představě, která se mu (zdánlivě) potvrdila.

Scéna III. CHODBA I. O den později studentka kráčí chodbou. Na jejím konci se otevřou dveře a objeví se profesor. Jeho majestátná postava opisuje tvar futer a když si všimne studentky, zpozorní, dlouze se na ni zadívá a bez mrknutí bodá pohledem. Profesor:

Právě tisknu výsledky olympiády z českého jazyka.

(zřetelně artikuluje) Studentka:

A?

Profesor:

A jste na posledním místě.

Studentka:

Takže desátá?

Profesor:

Nikoli. Jedenáctá. S poznámkou – nezúčastnila se.

Studentka neskrývá údiv. Profesor:

Ano, odhalil jsem vás. Sice jsem chvíli pátral, ale nakonec jsem objevil deset podepsaných prací od deseti studentů. Dedukcí jsem logicky usoudil, že vy jste tam nebyla.

Studentka:

Tak jste na to přeci jen přišel...

EPILOG: Vždy se říkalo „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ Někdy ani není důležité zúčastnit se, přesto se ale dostat na výsledkovou listinu. Vždyť 11. místo je také pěkné. A těm, kteří se umístili přede mnou, můžu už jen gratulovat. Zejména prvním dvěma, kteří postupují do dalšího kola, které proběhne někdy v březnu. Gratuluji k 10. místu Tomáši Slámovi, gratuluji k 9. místu Magdě Bartošové, gratuluji k 8. místu Jakubu Štromovi, gratuluji k 7. místu Adamovi Novákovi, gratuluji k 6. místu Kateřině Mauerové, gratuluji k 5. místu Anně Žamberové, gratuluji ke 4. místu Andreje Najmanové, gratuluji ke 3. místu Veronice Vovčekové, gratuluji ke 2. místu Kateřině Prášilové a gratuluji k 1. místu Jakubu Liškovi. Všem pogratulovaným ještě jednou gratuluji. S pozdravem, Luisa Pavlíková

Z jihu na sever a zase zpět

Opět po roce se skupina amatérských divadelníků složená ze členů Dramatického kroužku Mgr. Kryštofa Špidly a, jak jsme se během pobytu dozvěděli, dnes již i Ph. D., a LDO ZUŠ ve Frýdlantě vydala na dlouhou a strastiplnou cestu do rodiště výše zmíněného profesora, do Jindřichova Hradce. Jak většina účastníků zjistila, cestování vlakem není zrovna nejlepší nápad, pokud se jedná o přejetí republiky ze severu na jih. Útěchou nám byly alespoň občasné zastávky na přestupních stanicích a prohlídky přilehlých veřejných záchodků. Avšak nakonec jsme se dokázali přes tyto strasti přenést a v plném počtu dorazit na místo činu. Jako loňský rok následovala po ubytování, které bylo značně zkomplikováno místními dramatiky, krátká prohlídka města s doprovodným komentářem renomovaného rodáka Kryštofa Špidly. Po této informacemi nabité procházce jsme se konečně dočkali návratu do ZUŠ na představení místního dramatického souboru. Po krátké ceremonii, během které bylo předáváno symbolické žezlo v podobě skutečného žezla pořadatelství Dada inspiračních dnů, následovalo představení. Po zkušenostech s legendární loňskou „Abigail“ jsme trnuli hrůzou, co bude následovat. Všem spadl kámen ze srdce, když se ukázalo, že letos jindřichohradečtí upustili od autorské tvorby a vsadili na osvědčenou povídkovou klasiku Roalda Dahla. Neubránili se ale pokušení povídky trochu přikořenit špetkou vlastní kreativity, ale jak se ukázalo, na škodu to nebylo. Po třetím vystoupení, tentokrát od britského autora Terryho Pratcheta, se výše zmínění divadelníci odebrali nejprve do místnosti „dramaťáku“, kteroužto vyklidili pro nás, za což jsme jim až dodnes neskonale vděčni, a posléze do hostince Fajfka, kam jsme je ochotně následovali. Po seznámení s místními, po několika drincích a po výhružce ubodáním jestli se následující den nedostaví na naše představení, jsme se, již méně ochotně, vrátili zpět do ZUŠ. Následující den přinesl, jak jsem již řekl, naše vystoupení a podepsání rozsudků smrti pro nepřítomné. Přestože účast nebyla zas tak hojná, potlesk byl velký. Po dvou přidáváních a jednom návratu z improvizované šatny na pódium naštěstí onen potlesk začal slábnout. Této situace využil Mára v roli J. A. Komenckého a s výkřikem „Už netleskaj“ zmizel ve dveřích samozřejmě následován námi ostatními. Je samozřejmostí, že takový úspěch se musí jít někam oslavit, a když jsou oslavy navíc spojené s kulturním programem, slaví se o mnoho lépe. Odebrali jsme se tedy všichni do DADA clubu Casper, kde již pomalu začínalo vystoupení první studentky katedry alternativního herectví DAMU v Praze. Originálně pojatá one women show o Červené karkulce všechny pobavila. Po přestávce následovalo druhé, tentokrát poněkud vážnější vystoupení. Jeho téma by se dalo pojmenovat: „Pohlavní zneužívání v pěveckém souboru mladých dívek během turné po Japonsku pojaté zároveň jako výpověď zneužité za mlada, vyšetřovatele a zneužité zestárlé“. Poněkud kostrbaté ale snad jste pochopili, o co tam zhruba šlo. Po tomto druhém vystoupení následovalo čilé navazování kontaktů nás, dramatiků, s lidmi od fochu a ujasňování si osobních priorit. Když se chýlilo k půlnoci, zakončili jsme den procházkou po parku a filosofickými debatami o všem - od smyslu bukvic po smysl života. Poslední den byl zakončen jak jinak než v kavárně u řeky a následovně projížďkou na pramicích. Po zábavovém dopoledni následovala nudná cesta domů. Mám-li mluvit za sebe, po příjezdu jsem byl vysílen, až mrtev. Je paradoxní, že člověk se občas těší i na věci, které ho dokážou úplně vysílit. Já doufám, že příští rok se opět vydáme do Jindřichova Hradce, snad už s jinou hrou, ačkoliv jsem si vědom toho, že po návratu se budu cítit stejně mrtvě jako letos. Jakub Štrom

Divadelní dílna Ve dnech 25. - 27. listopadu 2011 se bude v ZUŠ Frýdlant konat DIVADELNÍ DÍLNA s panem PAVLEM RYJÁČKEM pro „velké“ dramaťáky ze ZUŠ a členy divadelního souboru Gymnázia Frýdlant „Občany“. Program a organizační záležitosti budou ještě „doladěny“ a včas sděleny. Ale ten víkend je jistý :=). Tolik stálo na malém lístečku (asi 21 cm na 12,1 cm), který se mi jednoho středečního rána dostal do ruky. Nejdříve jsem k němu choval nedůvěru, protože byl na bílém (nikoli zeleném) papíře, ale nakonec jsem si ho přečetl. Když jsem doslabikoval poslední řádek, udělal se mi (krom mdloby) knedlík v krku (tuším, že to byl jihočeský drbák). Jako host tam totiž měl přijet pan Pavel Ryjáček (možná to není moc objevné zjištění pro ty z vás, kteří čtou i tak bezvýznamná slova, jakou jsou ta psaná KAPITÁLKAMI nebo pro ty, co o panu Ryjáčkovi ještě nic neslyšeli). Trochu se mi zhoupl žaludek při pomyšlení na to, že budu dva dny s Mistrem týrání dětské mysli (z Náměstkova vyprávění jsem měl pocit, že v týrání myslí vyhrál i nějaký prestižní titul). Pro ty z vás, kteří jste o něm ještě neslyšeli, stačí říct jen to, že pan Ryjáček je radiový hlasatel, pedagog, hudební znalec, filosof a hlavně spoluzakladatel a dodnes jeden z vedoucích školy Aria. Škola Aria je celorepublikové sdružení studentů, zaměřující se na etiku, filosofii a rozvoj společnosti (teď už asi chápete, z čeho jsem měl takovou hrůzu). Přes všechny obavy jsem se v sobotu ráno vydal do hudebky (ZUŠ Frýdlant). V torně jsem měl jenom tři housky, jablko, sýr (mírně nazelenalý), text naší hry Občané (ten svůj samozřejmě zvýrazněný zeleným zvýrazňovačem) a svou oblíbenou knížku Vodník Česílko (možná to nevíte, ale Česílko je zelený). Přišel jsem jako jeden z prvních, ale neměl jsem odvahu vejít (co kdyby tam pan Ryjáček už byl?). Když odbíjelo deset hodin, musel jsem chtě nechtě dovnitř. Cesta do nejbližší přízemní učebny (kde jsme se měli sejít) trvala snad dvě hodiny. Když jsem se kolem dvanácté podíval, kolik je, bylo teprve deset hodin a čtyřicet pět vteřin (tady vidíte, že čas je opravdu relativní). Ani nevíte, jak jsem se lekl [nebo jsem spíš zblednul a zezelenal (alespoň nějaký kladný jev šíleného děsu)], když mi v ústrety vyšel Náměstek doprovázený panem Ryjáčkem a panem Rubášem (také hostem a kolegou pana Ryjáčka). Chvíli jsem si Mistra týrání mysli prohlížel a nestačil se divit. Vypadal jako normální, velký, čtyřicetiletý člověk milého vzezření, s krátkými hnědými vlasy a malými očky. Ačkoli byl milého vzezření, můj strach nezmizel. Právě naopak. Když se dokázal tak geniálně krýt za tu neškodnou masku přívětivého muže, musel to být extrémně nebezpečný tvor (kdybych o tomto svém omylu věděl dřív, musel bych si asi sám nafackovat). Výuka začala rozcvičkou, která spočívala v improvizaci na dané téma. Pak jsme rozebírali hru Občani. A vzali jsme to hezky od podlahy. Žádná postava nezůstala stejná jako dřív. Následně jsem poznal, že jsem se v panu Ryjáčkovi velmi spletl. Byl milý a vstřícný. Nenutil nás přemýšlet do prasknutí hlavy. Vedl nás tak, že jsme my sami chtěli přemýšlet (bohužel ne všichni o to měli zájem a když odešli, protože se v druhé polovině dne neprobírali Občani, bylo to poměrně hloupé vůči Pavlovi i organizátorům). Společně, s panem profesorem Hrdinou, s panem Rubášem a s paní profesorkou Vobrubovou, dávali dohromady opravdu vynikající lektorský sbor. Po obědě (kde se Pavel ukázal jako pořádný jedlík) jsme rozebírali poměrně složité Halasovy básně. V té chvíli už jsem neměl strach a bavilo mě poslouchat Pavlův tichý melodický hluboký hlas. Nevysvětloval nám, jak máme básně chápat, pouze nám ukazoval různé způsoby, jakým můžeme nad básněmi přemýšlet. Po hodině jsem byl tak vyřízený, že jsem si musel jít lehnout na chodbu (tušil jste vůbec někdo, že v hudebce je na stropě takový malý, ale hrozně hezký zelený lustr?). Večer jsme uzavřeli poslechem Karla Čapka.

Nejhezčí zážitky však mám ze společné večeře. Bylo nás tam asi osm a společně jsme seděli v restauraci a povídali si o všemožných věcech (třeba o využití ultrazeleného záření). Když druhý den ráno Pavel s panem Rubášem odjeli, bylo mi to docela líto. Měl jsem v rukávu ještě pár zajímavých otázek. Pro sebe bych to shrnul asi tak, že jsem se na této divadelní dílně naučil nahlížet na mnoho věcí v novém (avšak stále nazelenalém) světle. A kdo odtamtud odešel moc brzy (nebo tam vůbec nebyl), o mnoho se ochudil. Nakonec asi tolik: „Ať se stalo, co se stalo, ať vládne levice, střevice nebo pravice a ať je tak a nebo onak: Česílko je nejlepší (a je zelenej).“ Pavel Holec

Filmová Noc – válka „Иди и смотри “ neboli „Jdi a dívej se“. Sovětský film, kvůli kterému se v noci ze 16. na 17. listopadu odehrála na Gymnáziu Frýdlant Filmová noc. Kromě tohoto velmi působivého filmu byly na programu další dva filmy plus jeden „veselý“ mezifilmek. Celý program byl odstartován krátce po příchodu hlavních organizátorů, Jakubů Lišky a Štroma, z kurzu stolničení asi v 8:15. Začínalo se již výše zmiňovaným filmem „Jdi a dívej se“. Po dvouapůlhodinovém nervydrásajícím představení následovala zasloužená dvacetiminutová přestávka. Až v tuto chvíli bylo možné zjistit konečný počet návštěvníků. Byli jsme velmi překvapeni zjištěním, že velká část příchozích jsou studenti nižšího Gymnázia. Velká účast byla i ze strany veřejnosti. Tak či tak, Filmovou noc navštívilo téměř padesát lidí. Po přestávce následovalo očekávané odlehčení v podobě mezifilmu. Bohužel, odlehčení se, vzhledem k faktu, že mezifilmem byla „Kybernetická babička“ od Jiřího Trnky, nedostavilo. Po mezifilmu se bez přestávky pokračovalo dál. Americký film s herečkou Lizou Minelli „Kabaret“, který se měl stát oním odlehčením, se ale kvůli technickým potížím či spíše kvůli neschopnosti stahovatele zastavil zhruba ve třech čtvrtinách. Dokoukání „Kabaretu“ bylo osazenstvu dáno za domácí úkol, chyba označena za záměr a byla vyhlášena poslední přestávka před posledním německo-maďarsko-rakouským koprodukčním filmem s názvem „Mefisto“. Protože ale doba byla již poměrně pokročilá a únava se i přes hektolitry vypité kávy začala ozývat, jen málokdo dokázal tento film zhlédnout celý. Tomu, kdo to dokázal tleskám, protože se musím přiznat k tomu, že jsem si také chvilku zdříml. Pokud mám celou noc shrnout v číslech, 48 návštěvníků, tři celovečerní filmy, jeden krátký animovaný film, dohromady 439 minut kvalitního filmu. Tedy, účast byla hojná, organizace až na pár zádrhelů chvalitebná (tímto bych chtěl poděkovat panu Špidlovi za zajištění pedagogického dozoru) a, pokud to mohu říci, pro všechny to byla velmi zajímavá zkušenost. Závěrem bych ještě rád dodal, že to, co se na Gymnáziu odehrálo 16. a 17. listopadu, se může klidně opakovat. Stačí jenom, když vy budete chtít. Tímto se s vámi loučím, a přeji hezký zbytek dne. Jakub Štrom

Hlášky profesorů Byli bychom rádi, kdybyste se na naší nové sekci, Hlášky profesorů, podíleli zejména vy, samotní studenti. Učitelé totiž mají v oblibě někdy ozvláštnit svůj výklad různými speciálními hlubokými myšlenkami, které zachytí sběrné ucho žáka. Proč se o ně tedy nepodělit s ostatními? Posílejte své příspěvky na adresu [email protected] a do každého čísla GF bodu bude vybráno několik hlášek, u kterých budete moci hádat jejich autora. Své odpovědi zasílejte rovněž na zmíněnou adresu, ze správných odpovědí bude vylosován vítěz a jeho jméno bude zveřejněno v následujícím čísle časopisu GF bod. P. S. Profesorská hláška musí být srozumitelná, gramaticky bezchybná, obsahovat autora výroku, není však nutné, aby autor student, který výrok zachytil, byl pod ní podepsán (lépe řečeno, pokud si vysloveně přeje být podepsán, nechť se zmíní v e-mailu). Dále, student, pokoušející se o uhádnutí profesorské hlášky, je povinen do e-mailu uvésti jak jméno své, tak příjmení, ba i třídu. Nechť hry započnou! Na začátek tu máme dvě hádanky, které mohla slyšet třída septima. ► „Otokar Březina se původně jmenoval Václav Jebavý. Pak si ale uvědomil, že s takovým jménem díru do světa neudělá...“ ► „Vy žrouti a píči!“ S pozdravem, Luisa Pavlíková

Před Vánocemi Přináším Ti na zimu něhu, chlad, vločky z papíru. Štědřejšího večera letos není dám Ti i mravenčí klení a to bíle, co zazebe. Co dostanu od Tebe? Jakub Liška

ObchodkaCup 2011 Rok se s rokem sešel a profesorům se do rukou dostala přihláška na již tradiční florbalový turnaj ObchodkaCup, který pořádá Střední škola hospodářská a lesnická Frýdlant - pracoviště Zámecká. Turnaj je vždy rozložen do dvou dnů, neboť ve čtvrtek svádí bitvu o nejpřednější umístění chlapci, v pátek dívky. Kategorie jsou věkově omezené a jednoduše rozdělené na střední a základní školy. Soupiska jednoho týmu mohla obsahovat maximálně sedm jmen, což se nám moc nelíbilo. Na vyšším gymplu se totiž najde tolik talentovaných a sportovně nadaných slečen, že vybrat z nich pouze sedm nejlepších, bylo nemožné. Utvořily jsme tedy týmy dva. Mladší Medúzy (kvinta, sexta) a starší Šolanovy holky (septima, oktáva). Turnaje SŠ dívek se zúčastnilo celkem 6 týmů, které byly rozděleny do dvou skupin. Poté, co se dohrály skupiny, pokračoval boj o celkové umístění, tedy i o medailové příčky. Ačkoliv to bude znít neuvěřitelně, Šolanovy holky ovládly skupinu A a Medúzy zase rozprášily všechny soupeře ve skupině B. Už po dohrání skupin tedy bylo jasné, že finále bude v režii gymnázia. Bitva o první místo proběhla v přátelském duchu a nakonec z ní vítězně vyšly Šolanovy holky. Turnaj hodnotím pozitivně, ačkoliv na začátku se organizátorům povedlo udělat rozruch, když řekli, že není možné, aby z jedné školy startovaly dva týmy. Vše se ale nakonec vyřešilo. Velká gratulace patří Dominice Partlové, která zaslouženě získala titul nejlepší střelkyně a odnesla si tak bonusové ceny. Za objev turnaje bych považovala Sáru Čabanovou, která v bráně čarovala a vychytala nechytatelné. Doufám, že ji forma neopustí ani příští rok, protože nás čeká obhajování prvního místa! Petra Staňková

Rozmazanej sen Jak oční stíny tý brečící dívky život mi připadá rozmazanej. Sny jsou jen obrysem z dávnýho věku. Život mi připadá rozmazanej. Estraráda bude v únoru!

Snad je to láskou mou, možná tou větou život mi připadá rozmazanej. Ondřej Kuthan

úprava Šárka Jakoubková

úprava Míša Wolfová

Estraráda bude v únoru!

Rozhovor s Pavlem Štrynclem

„Jako třetího profesora jsem si vybral pana profesora Sportovce. Učil mě zeměpis a tělesnou výchovu. Bohužel jsem ho našel běhajícího svých tradičních 57 koleček kolem školy a přilehlých pozemků, což běhá prý z důvodu, aby měl dobrou formu. Chtěl jsem počkat, než doběhá, protože už měl 24 koleček za sebou, a tak jsem vyrazil směr kabinet, kam se chodí převléci. Bohužel už tam stál tucet dívek, které čekaly na okamžik, kdy budou moci opět okouknout vytrénovanou muskulaturu pana profesora klíčovou dírkou.“

(Úryvek z článku Má škola, jehož autorem je Pavel Holec. Autor sice nedostal knihu, zato byl vydán v minulém čísle GF bodu.)

A skutečně, 57 tradičních koleček kolem školy a přilehlých pozemků mělo svůj význam. Naše vytrénovaná muskulatura totiž zářila na Mistrovství světa v Adventure Race v Tasmánii. Jedná se o závod čtyřčlenných týmů. V každém týmu musí být minimálně jedna žena. Je to non-stop závod, kdy každý člen týmu vykonává všechny disciplíny (žádná štafeta) a délka závodu se většinou pohybuje kolem dvou a více dní. (Ovšem, co se týče počtu kilometrů, číslo 733 vás asi nadchne víc.) A vše je bez podpory. V průběhu závodu se nesmí nic připravovat. Se vším, co si tým nachystal předem, si musí vystačit v průběhu celého závodu.

Co předcházelo startu na MS v Tasmánii? Hlavně nominace, protože nominační kritéria MS jsou docela přísná. Existuje světový pohár Adventure racingu - deset závodů, z nichž se nominují vítězové prvních dvou míst. Tím pádem se 20 týmů nominuje na základě závodů a u zbylých platí „kdo dřív přijde, ten si to koupí.“ Startovné je poměrně drahé, na Tasmánii stálo v přepočtu 140 000Kč. A pokud se závod koná třeba až za tři čtvrtě roku, je těžké takovou sumu zaplatit. My jsme se nominovali vítězstvím na ME, což nám startovné vyhrálo. Vyplňování kontrolních testů na navigační a zdravotnické znalosti (foto: Jára Krajník)

Rovněž je potřeba sehnat sponzory...? Samozřejmě. V cizině je to strašně drahý sport. A to i materiálově, protože sportovat s normálním vybavením nejde, hrozně vás zpomaluje. Proto je třeba mít nejlepší materiály, technologie, které se většinou v závodě moc nešetří. Kdyby byly moje, chovám se k nim skutečně úplně jinak. Co následovalo po výhře republiky? To, že jsme vyhráli nějakou republiku, to by nás tam nedostalo, republika byla kritérium. Museli jsme zvítězit v ME a sehnat sponzory. To byly dva hlavní úkoly, které bylo nutno splnit, abychom se na Tasmánii vůbec dostali.

Podle čeho se vybírá tým, který reprezentuje Českou republiku? Organizátor měl v pravidlech, že minimálně dva lidi musí zůstat stejní z nominačního závodu. Evropu jsme vyhráli ve čtyřech, ale tým se obměnil. Já a jeden kamarád, který sehnal sponzora, jsme zůstali a právě ten kamarád ještě s dalším klukem, jedním z našich nejlepších horolezců, rozhodovali o zbytku týmu. Do Tasmánie jsme potřebovali co nejlepší tým, abychom dosáhli co nejlepšího umístění a v tom starém taková výkonnost nebyla. A znal jste se s nimi? S těmi, s kterými jsem byl v Tasmánii, tedy s Barborou Válkovou s Jirkou Krajníkem, s těmi jsem se znal od vidění ze závodů, s předešlými moc ne. Co všechno jste s sebou musel povinně mít? Povinná výbava zahrnovala stan, spacák, základní oblečení jako goretexovou bundu, nátělník, dlouhé kalhoty, lékárničku, nůž a svíticí tyčinky na kajak (kdyby se někdo ztratil, aby nás v noci našli), GPS, kterou jsme mohli použít pouze v případě nouze, abychom se dovolali pomoci. Den před závodem byl stresující. Dostali jsme 37 map různých měřítek, konkrétně jsme měli pětadvacítku a padesátku, do kterých jsme museli zakreslovat postup. Závod probíhá tak, že se určí jednotlivé kontroly od první až do padesáté třetí a postup, jak se k nim dostaneme, je čistě na každém příprava Nutrendu na závod (foto: Jára Krajník) týmu. Čili den před startem probíhá tak, že si projíždíme mapu a říkáme si, půjdeme třeba tudy, tady bude nejmenší převýšení a pohodlnější cesta a je to práce u stolu. A pak, Tasmánie nás překvapila, na mapě to vypadala úplně jinak než ve skutečnosti. Mapy byly staré, aktualizované před patnácti lety. My jsme zvyklí na hodně vysoký evropský standard, v mapách je všechno perfektně zakresleno, ale tam to vůbec nesedělo; chyběla klasifikace cest. Čárkovaná čára na mapě mohla ve skutečnosti značit skoro asfaltku, anebo tam taky nemuselo být nic. Sice jsme si cestu přichystali dopředu, ale na místě jsme ji museli alternativně řešit a obměňovat. Jídlo jsme si také museli nachystat dopředu. K dispozici jsme měli pět plastových beden o rozměrech 0,5m x 1m a s označením A – E. V itineráři jsme obdrželi časový harmonogram, kdy bednu potkáme. Věděli jsme například, že po první tříhodinové etapě, mořském kajaku, dojdeme do depa, kde bude čekat bedna A a pak půjdeme Bike box (foto: Jára Krajník) track pět hodin a najdeme bednu B. Zase dojdeme k bedně A, pak k bedně C... V průběhu závodu jsme tedy potkávali jednotlivé bedny s jídlem a materiálem. Za předpokladu, že bednu E potkáme až za čtyři nebo pět dnů, nemohli jsme do ní dát namazané housky se salámem, protože by byly plesnivé. Hodily se spíše nějaké čokolády nebo konzervy. Problém může nastat třeba v případě, pokud si před trackem zapomenete vložit do bedny boty. Přijedete na kole a zjistíte, že budete muset jít bos, a proto člověk u závodu musí také logicky uvažovat. My jsme si k těmto pěti bednám ještě dovezli bedny na kola. Po každé etapě jsme je museli rozložit a složit do bedny, do kterých jsme rovněž umisťovali jídlo, náhradní oblečení apod. Například track organizátor odhadoval na 12 – 20 hod. Podle toho jsme si museli vzít s sebou jídlo. Žádný obchod jsme v průběhu závodu nepotkali, vodu jsme si brali z potoků, tablet na její úpravu by snad ani nebylo třeba.

Stalo se někomu, že si zapomněl boty? V Tasmánii nevím, ale kluci vyprávěli, že jednou šel některý tým asi padesát kilometrů v cyklistických tretrách (speciálních botách, které se smekají a moc dobře si v nich nechodí). Mně se to stalo jednou v Čechách, ale jen na dvou kilometrech, které jsem přeběhl bos, něco delšího si neumím představit. Závod byl limitován deseti dny? Devět a půl dne byl limit pro poslední tým. Každý tým měl nějaké ambice. My jsme si nemysleli, že půjdeme sedm dní, tipovali jsme šest, přesto jsme měli o trochu více jídla a stejně nám na konci docházelo. V poslední bedně jsme našli plesnivé sýrové bulky, okrájeli jsme, co šlo a snědli jsme je, protože jsme se na ně hrozně těšili. Kdy závod začal a skončil? V devět hodin ráno byl hromadný start. Závod začínal mořským kajakem. Čekali jsme, nastoupení na pláži a výstřelem naskákali do lodí a jeli. Každý tým měl dvě lodě a asi dvě a půl hodiny jsme pádlovali 17km první etapu. První dva dny se týmy hodně potkávaly a předháněly, ale pak už šly samy. Občas jsme se potkali s týmem s nějakým zdravotním problémem nebo s týmem, který zvolil jinou cestu, někdy rychlejší, někdy pomalejší, ale nikdy se nám nestalo, že bychom závodili bok po boku s nějakým týmem. Bez jedné hodiny nám závod trval sedm dní. Start byl ve středu v devět a my jsme dorazili ve středu v osm ARWC Tasmania 2011 (fotil asi: Pavel Štryncl) hodin. Ale v závěru závodu se člověk do cíle těší, a tak jsme finišovali poslední dva dny a říkali si, že už jsme skoro na cílové rovince. A kolik jste zhruba naspali hodin? Některé povinné spánky jsme dostali od pořadatele, ale první noc jsme nespali vůbec, druhou dvacet minut, třetí noc na povinné zastávce asi tři a půl hodiny, čtvrtou noc nic, pátou noc asi taky dvacet minut a šestou jsme naspali kolem šesti hodin, protože jsme vyrazili na řeku, kde byl zákaz pádlování v noci. Úsek byl dlouhý asi 75 km, což žádný z týmů nestihl objet za jeden den. S jedním spacákem to sice nebylo moc komfortní, ale nějak jsme si lehli. Asi není zrovna pohodlné, když musíte po dlouhém sportování na dvacet minut usnout a potom sebrat všechny síly a pokračovat dál? Člověk se neprobudí čerstvý, je utahaný, je mu většinou zima, ale pomůže to. Spali jsme, když už nešlo závodit dál. Jeli jsme na kolech, a pokud někdo začal usínat a sjíždět po příkopu, museli jsme ho okřiknout. Před námi byla ještě pětihodinová jízda, my se ale raději pořádně oblékli, přitulili se vedle sebe, ulehli, na dvacet minut usnuli a pak už to jakž takž šlo.

Usnul jste rychle? Při prvním spánku ne. Deset minut jsem bloumal, ale při druhém jsme na tom byli všichni tak špatně, že jsme usnuli hned. Věděli jste, kolikáté je vaše průběžné pořadí? Ano, pokaždé, když jsme přijeli do depa, tj. když jsme střídali disciplíny, jsme věděli, kolik týmů před námi je a v kolik hodin tam dojeli. V depu vždy byla bedna s materiálem a jídlem. Která z disciplín vám vyhovovala nejvíc a která vám naopak moc nevyhovovala?

Krátký nouzový 20minutový spánek během bikeové etapy. (foto: Jára Krajník)

MS v Tasmánii bylo ochuzené o disciplíny, hlavně kvůli dopravě materiálu přes půlku světa. Omezená hmotnost zavazadel do letadla činila 30 kg. V Čechách mezi disciplíny patřilo například ještě horolezectví, in-line brusle a další, což je materiál navíc. Pro zámořské týmy byly schůdnější cestou tři disciplíny; kolo, track a pádlování (ať už na řece, jezeře, či moři). Mně osobně se zamlouvá track a kolo. Pádlování bylo horší. Jsme vnitrozemským státem a bylo vidět, že oproti ostatním týmům, které byly s lodí sžilé, jsme ztráceli. A já se ani ve svém volném čase lodi nevěnuji. Jaká nálada panovala v týmu? Nálada byla poměrně dobrá, i když závod byl ovlivněn tím, že při startu jsem byl nemocný. Na začátku nás to sice trochu zpomalilo, ale posléze se to kupodivu zlepšilo. Stane se, že při únavě člověk občas na někoho křikne, když se mu něco nelíbí nebo je nepříjemný, ale to k tomu patří, a od toho musí tým držet při sobě. Jsme kamarádi a jeli jsme tam proto, abychom si to užili, ne se stresovali. S jakým očekáváním jste do Tasmánie jeli? Vzhledem k předchozím výsledkům českých týmů ARWC Tasmania 2011 (foto Jára Krajník) na MS, kdy nejlepší bylo deváté místo, jsme tak trochu doufali v první desítku. Ale při zpětném hodnocení mi připadá čtrnácté místo zasloužené. S výsledkem spokojený jsem, ale zpětně vidím rezervy, které získal člověk zkušenostmi, když závod absolvoval. Teď přesně vím, kde by člověk musel zabrat, aby získal hodiny navíc. Odolával by teď lépe psychickým stavům, které, pokud je nezažije, si neumí ani představit. Řekne si: „Šlo potlačit únavu, spánek a tady zazávodit.“ Nejlepší týmy závodí skutečně pět, šest dnů. My jsme měli některá hluchá místa, kdy jsme se třeba hledali v pralese a byli zoufalí, pořádně jsme nevěděli, kde jsme, přestali jsme závodit a třeba tři hodiny jsme ztratili jenom tím, že jsme se z lesa dostávali ven. Naše štěstí spočívalo v tom, že těžké postupy jsme šli ve dne. V momentě, kdy se setmělo, tempo, nejenom naše, ale všech týmů, se zpomalilo. A těžko přístupné kontroly nebo kontroly v dunách, se mnohdy neshodovaly s mapou, během patnácti let došlo k posunu. Šli jsme jen podle toho, co jsme viděli a být tam v noci, nevím, co bychom dělali.

Jak probíhaly přípravy na cestu domů? Byly dost hektické. Závod jsme skončili ve středu, kdy jsme zalehli, vyspali se a najedli se. Čtvrtek s pátkem byly jediné dva dny s možností vše vyprat, usušit, zabalit a převážit. S blátem by naše zavazadla měla snad o polovinu víc hmotnosti a do letadla bychom se stejně nedostali.

Zasloužený cíl - celkové 14 místo, v závodě jsme byli dohromady cca 167hodin, trasa přes 700 kilometrů těžkým a často úplně nedotčeným terénem.(foto: Jára Krajník)

Všechno to dost rychle uteklo, v pátek proběhlo slavnostní vyhlášení a v sobotu jsme letěli domů do Čech. Celý závod jste mohli sledovat na: http://www.trackmelive.com.au/ Fotografie a další info na: http://www.czechadidasterrexar.cz/ ( Celý rozhovor si také můžete poslechnout na našem novém blogu, věnovanému GF médiím: http://gymfrymedia.blog.cz/ Luisa Pavlíková

Zahrady Vždy, když se o něco snažím - je jedno jestli sám nebo s někým dalším - potřebuji reflexi. Díky ní můžu totiž poodhalit, zda při svém snažení postupuji poctivě, kde mám ještě mezery, které je třeba odstranit, a jde-li vůbec mé snažení tou cestou a za tím cílem, za kterým jsem si zvolil jít. A právě zpětnou vazbu celému divadelnímu souboru poskytli Pavel Ryjáček a Standa Rubáš na divadelním víkendu ve frýdlantské ZUŠ. A nebyl by to Pavel, kdyby nám spolu s reflexí také trochu nerozšířil obzory. Vykládáním Halasových básní nás navedl k uvažování o původu slov, o našem zacházení se slovy a o tom, co je za slovy. Díky víkendu s Pavlem a Standou jsem také pochopil, v čem spočívá učitelství. Leckdo se totiž za učitele pokládá, když svým žákům čte z učebnice, v lepším případě přednáší namemorovaný text. Jenže pravým přínosem učitele není vyložení či naučení tzv. látky. Přínosem učitele je vyvolání touhy dozvídat se. Učitele lze přirovnat k průvodci v zahradě. Zahrada má mnoho vyšlapaných pěšinek, pískových chodníčků i malých náměstíček s fontánkami či potůčky. Ale má také zarostlá zákoutí, úzké a těžko přístupné skalní pukliny,

jeskyně zasypané či dosud neobjevené. Průvodce sice zná zahradu velmi dobře, ale jen co se týče ušlapaných cest. Na prozkoumávání tajných zákoutí totiž nemá nikdy dost času, avšak nelze tuto možnost zcela vyloučit. Buď jak buď, průvodcovým úkolem je přivézt člověka do zahrady, případně jej zahradou provést. Ale chovají se učitelé opravdu jako průvodci? Mají zájem nás do zahrady zavést? Nechovají se více jako majitelé oné zahrady? „Ano, je krásná. Podívejte, tady mám fotku, hezká že, viděli jste, no ano, překrásná. Cože, jít dovnitř? Ehm, no to jaksi úplně nejde. Vy byste tam, ehm, mohli pošlapat trávník..." Ne, učitelé mají často odvahu a žáka do zahrady zavedou. Ale nedej bůh, aby se žák díval někam jinam, než kam mu ukáže učitel! A hůře, on nejen, že se nechce dívat, kam učitel ukazuje, on si jen tak sejde z chodníčku a jde si svou cestu, štráduje si to houštím či záhonem tulipánů, a nejeví zájem o ty krásné květy, které mu tady učitel ukazuje. To je potřeba takového nezbedu vytahat za ucho, dovést zpět na cestičku a podruhé si na něj dávat dvojnásobný pozor... Žáci nejeví o žádné poznávání zahrady valný zájem, může namítnout učitel. Ale je to důvod tam studenty nevodit? A proč se o těchto zahradách studenti mnohdy ani nedozví? A mají naši učitelé vůbec klíč k těmto zahradám? A pokud ne, je možné je ještě zvát učiteli?

Jakub Liška

Maturitní ples Gymnázia Frýdlant Rok se s rokem sešel a Gymnázium Frýdlant má opět tu čest pořádat maturitní ples třídy oktávy. Letos nás však čekají hned dvě změny. Trochu netradičně se ples koná již 21. ledna 2012 a druhou novinkou je místo konání. Z dalekého Liberce se ples našeho gymnázia přesouvá na domácí půdu. V roce znovuzrození naší školy, po dlouhých bojích s úřadem Libereckého kraje, který se nás pokoušel opakovaně umlčet, zkrotit, rozdupat a zahrabat, je načase ukázat, že máme úctu k našemu městu, vážíme si gymnaziálního vzdělání, jehož se nám v něm dostává a co patří Frýdlantu, nechť zůstane ve Frýdlantě! Po třiceti letech se náš ples vrací na Frýdlantsko a vůbec poprvé v historii se maturanti, rodiče, profesoři a známí sejdou ve frýdlantské Besedě. Některé věci však zůstávají stejné, i letos nás svým hraním potěší kapela pana profesora Hrdiny a nebude chybět ani tombola plná lákavých výher, nashromážděných letošní septimou. Ani Vy si proto nenechte ujít tuto jedinečnou příležitost, za sympatických 120 korun si můžete koupit lístek a stát se součástí počátku nové tradice. Těšíme se na Vás, Za třídu oktávu, Magda Melichová

Pozdrav z Aberbeenu Ahoj gympláci! (Tohle nemůže dopadnout dobře, ale vyřiďte si to když tak s Luisou, je to zkrátka manipulátorka!)

Možná někdo z vás přemýšlí o tom, že po maturitě odjede do zahraničí studovat a nebo jen na zkušenou. Třeba právě do Skotska, stejně jako já, a tak vám povím něco o tom, jak se mi tu vlastně (ne)líbí. A protože jsem v průběhu psaní zjistila, že se nedokážu vyjadřovat stručně a krátce, budu vás tu nejspíš otravovat dalších pár měsíců. Dnes něco z mých krušných začátků ve Skotsku, hlavně těch pracovních... Asi vás zajímá (vím, že nezajímá, ale nějaký úvod se zřejmě hodí), proč jsem vlastně tady. No, já to nevím. Ale odjela jsem proto, že mě z pěti vysokých škol, na které jsem se hlásila, přijali nakonec jen do Liberce na peďák. Anglický jazyk a humanitní vědy. Angličtina byla fajn, ale filozof ze foto: J. Tomík mě nikdy nebude a v prvním ročníku vás bohužel nic jiného nečeká. Učitelka je navíc jediné povolání, o kterém mohu s naprostou jistotou říct, že to určitě dělat nechci. Na to musí mít člověk pevné nervy, trpělivost a samozřejmě něco v hlavě. Takže nic pro mě. Můj vysokoškolský život tedy skončil někdy druhým měsícem prvního ročníku. Začala jsem pracovat u rodičů v restauraci, kde jsem zjistila, že ani servírka ze mě nikdy nebude. A najednou jsem nevěděla, co dál. Doma mě nic nedrželo (alespoň jsem si to myslela), a tak začalo plánování. No, plánovat můžete, jak chcete, když ale nemáte peníze, nenaděláte nic. Já ty peníze od rodičů dostala. Do Aberdeenu jsem dorazila začátkem dubna. Měla jsem štěstí, protože Adél (spolužačka z gymplu, která sem odjela krátce po maturitě) pro nás už předem sehnala byt. Já tedy přijela a stačilo si vybalit. Pokoj mám hezký, vybavený, s pohodlným gaučem a s krbem. Bydlím sice v obýváku, takže nemám postel, ale co, krb tu je. Nehoří, ale je. Bydlení bylo vyřešeno a já tak měla o starost míň. Dál tedy mělo přijít na řadu shánění práce. Rozdala jsem asi padesát životopisů a doufala, že se někdo nachytá. Když jste pár měsíců ze školy a jediná pracovní zkušenost, kterou máte, je měsíční brigáda v dětřichovské fabrice a půl roku v hospodě vlastních rodičů, tak zkrátka nemůžete být upřímní. Vyšlo to. Ozvali se mi ze Subway, dělají tam bagety, zkrátka výzva. Nějakým zázrakem vyšel i pohovor. Na něm jsem mimo jiné zjistila, že nejdůležitější je přikyvovat, tvářit se naprosto sebejistě a pořád se usmívat. A to, i když jediné, čemu rozumíte, je kolik liber na hodinu budete brát. Další den jsem měla přijít na zkoušku. Dostala jsem zelenou zástěru, na hlavu sakra dobrou čepici a na ruce rukavice. Měla jsem se každého zákazníka ptát, jakou zeleninu by si přál. Jako do té bagety. Jediné, co jsem poznala, bylo rajče. A okurka, ale pro tu doteď neznám anglický výraz, myslím, že říkali něco jako kjůkambr. Další věc, kterou jsem zjistila - rukama nohama se domluvíte vždycky. Po pěti hodinách mi skončila směna, s úsměvem na tváři jsem se rozloučila a se slovy: ,,Okay, see you tomorrow,'' za sebou zavřela dveře. Už mě tam nikdy nikdo neviděl. Samozřejmě bych to takhle nevzdala, kdyby nebylo nic v záloze, taková frajerka zase nejsem. Měla jsem už jistou práci v KFC, kterou mi domluvil kamarád. A tam se mi líbilo. Fajn parta pohodových mladých lidí a skoro polovina z nich byla z Čech. Protože na kasu mě manažer neshledal dostatečně aktivní (taková blbost!), uklízela jsem. Utírala jsem stoly, sbírala tácy, zametala podlahu a vynášela koše. Také jsem hostům odemykala záchody. Jednou stál před WC krásný mladý chlap. Tedy byla jsem přesvědčena o tom, že je to chlap. Volné džíny, košile, potetované ruce, na hlavě kšiltovka...přesně můj typ. Zamával na mě, abych mu přišla otevřít, jenže postával před dámskými toaletami. Šla jsem tedy za ním a svou skvostnou angličtinou mu vysvětlila, že čeká u špatných dveří. Podíval se na mě, usmál se a klidným hlasem odpověděl: ,,No dear, I'm not.'' No co, splést se může každý. A na mou obranu, většinou muže od ženy rozeznám na první pohled, no fakt. Bohužel, i když se mi v KFC opravdu líbilo, deset hodin týdně za minimální mzdu (4.90), mi nezaplatilo ani nájem. Do měsíce jsem dostala práci novou. Úplně nejhorší ze všech. Až v té jsem poznala, co to znamená skutečně makat. Dřít, doslova. Nastoupila jsem jako pokojská v Jurys Innu, tříhvězdičkovém hotelu kousek od přístavu. Uklízela jsem dvaadvacet pokojů denně a na každý z nich měla maximálně dvacet minut. Když jsem večer padla do postele, cítila jsem se jako přejetá náklaďákem. Spíš dvěma. A v koupelnách nebyly štětky. Jelikož se prý nesluší, aby si po sobě host čistil záchod, měly jsme tyto vymoženosti po ruce jen my, pokojské. Víte, občas to jde samo, stačí sklopit prkýnko a spláchnout. Ale většinou se vám ta štětka bude hodit, věřte mi. A jak to jednou zaschne, nechce se to pustit.

Naštěstí mi po necelých dvou měsících zavolali z Marcliffe hotelu, pozvali mě na pohovor a já zde pracuji dodnes. Samozřejmě, dál jen jako pokojská, ale místo dvaceti pokojů jich uklízím osm a místo šesti liber na hodinu jich mám sedm. Jedná se o jediný pětihvězdičkový hotel v Aberdeenu, takže určitá úroveň je tu znát. I ty štětky tady mají. Nicméně pár životopisů ještě mám a budu hledat dál. Ono totiž nakonec ho*no smrdí všude stejně, to můžete těch hvězd mít třeba deset. A tím bych pro dnešek skončila, protože je sedm minut po uzávěrce. U vás hodina a sedm minut (promiň, Luiso). Příště napíšu něco o tom, jak tady bojujeme s angličtinou (jestli si myslíte, že anglicky umíte, tak neumíte) a jak si tu užíváme noční život. Na ten si totiž s ostatními Čechy a Slováky najdeme čas vždycky. Zatím se mějte fajn! Šárka Partlová,(Šárka maturovala ve šk. roce 2009/2010, pozn. red.)

Přací aneb pocta Ferlinghettimu Kdyby tady byla jabloň a ta jabloň by rodila jabka a ta jabka by nebyla ani sladká ani kyselá chutnala by zkrátka jako jablka A kdyby tady byl strom který místo jablek by rodil verše verše dlouhé verše krátké jambické i daktylské zkrátka verše a každý by mohl sebrat na podzim plody z toho stromu veršovníku a v zimě z nich poskládat báseň Ale potom by nemělo cenu číst ani Rimbauda Holana nebo třeba Ferlinghettiho a nemělo by smysl číst ani tuhle báseň. Jakub Štrom

Sidmouth Dne 7. října 2011 jsme my, čtyři studenti třídy sexty, vyrazili na studijní pobyt do anglického Sidmouthu. Navzdory pohodlnější dopravě letadlem jsme zvolili autobus a naivně si mysleli, že cesta bude bez problémů. Už v Praze nás do něj ale nechtěli pustit, protože jsme neměli plnou moc. Vše se nakonec naštěstí vyřešilo a mohli jsme konečně odjet. Tím to ovšem nekončilo. Další problém nastal na francouzsko-anglických hranicích, kde naše kamarádka Ivetka Vu Thien měla potíže s vízem. Docela Ano! To je přesně ta budova, kam jsme ani jednou nepáchli. dost nás tato situace šokovala, protože po dlouhém čekání na to, co s Ivetkou bude dál, přišla stevardka a oznámila nám, že naše kamarádka zůstává na hranicích, musí si vytáhnout kufry a zajistit si dopravu domů. Takže to bychom měli – půlku Evropy za sebou, celou Anglii před sebou a Ivetku na cestě do Paříže za příbuznými, o kterých vlastně ani ona sama nikdy neslyšela. Londýn se dal zvládnout vcelku v pohodě. Z Victoria Station nám odjížděl autobus přímo na Heathrow a zde bylo naší povinností už jen najít „meeting point“. Asi po dvaceti minutách přišel sympaťák v modré mikině – James Wood, jeden z učitelů a mimochodem i velice zábavný a chytrý člověk. James si nás odškrtl ve svém seznamu a čekal na zbytek studentů vesměs z Evropy, z Německa, Švýcarska, Čech nebo také Švédska či Španělska. Do Sidmouthu jsme dorazili okolo osmé hodiny večerní a v podstatě nebyla skoro ani možnost rozloučit se s kamarády, protože James jen četl jména studentů a my museli rychle pobrat zavazadla, najít si svojí „host family“, odtáhnout kufry do auta a odjet. Vlastně ani nebyl čas na nějaký stres nebo strach z toho, že se záhy budu muset bavit cizím jazykem s člověkem, kterého znám sotva dvě minuty. Nevím jak ostatní, ale já jsem byla rozhodně nadšená a příjemně překvapená z toho, jak přirozeně to probíhalo. První víkend se mi zdál docela nudný. Největší vliv na to měla určitě ta záležitost s Ivetkou. Plánovaly jsme společně tento „výlet“ už delší čas a moc jsme se na něj těšily, takže po tom, co musela zůstat sama na hranicích, mi přišlo všechno tak nějak špatně. Vše se obrátilo k lepšímu v pondělí, první den školy, rozřazovací testy, procházka městem, výlet a poznávání nových lidí. Test a pohovor s jednou z učitelek vůbec nebyly složité „Czech team“ se švédskou kamarádkou Mariou v Exeteru a poté už následovaly normální vyučovací hodiny. Naštěstí byly jenom dvě. Asi abychom se teprve rozkoukali. Odpoledne jsme se jeli podívat do blízkých městeček Beer a Branscombe s jedním z leadrů zábavy a dalších aktivit – Jamesem

McKennou a pak nás čekal výstup na nejvyšší místo v Sidmouthu. Na vrcholku útesu strašně foukalo. Skoro tak moc, že jsme chvílemi šli do strany. A v těchto podmínkách se Charlota rozhodla vzdorovat přírodě ve vysokých podpatcích. I v teniskách dělá člověku problém vystoupat do kopečka vedoucího na samý vrchol útesu, natož v lodičkách. I přesto si myslím, že na nás všechny Sidmouth udělal dobrý dojem už první den. Náš každodenní program byl poměrně dost bohatý, občas až vyčerpávající. V podstatě jsme se řídili pouze programem pro dospělé, což bylo rozhodně zábavnější, než trávit odpoledne v The Old Exchange a zabývat se, podle jejich vlastních slov, „fun and games“. Tak jsme celých čtrnáct dní (po většinou zábavném vyučování) trávili čajovými dýchánky, barbecue party, filmovými nocemi, procházkami po pláži, nákupy, exkurzemi do blízkých měst, návštěvami hospod apod. Ale hlavně seznamováním s novými lidmi z různých koutů Evropy, což je asi na tomto pobytu to nejzajímavější. Ovšem pokud do toho nepočítám procvičování angličtiny, kvůli které jsme toto celé absolvovali, a můžu říct, že to rozhodně v mnoha spektrech pomůže – pochytíte novou slovní zásobu, začnete se vyjadřovat plynuleji a naučíte se reagovat mnohem rychleji. Pokud bych tento zážitek měla nějakým způsobem zhodnotit, bylo by to rozhodně na jedničku a doporučila bych to dál, protože učením se jazyků se určitě nedá nic pokazit. A jak se je nejlépe naučit nežli v cizí zemi? Karolína Tomanová

Poslední den s částí našich skvělých učitelů

Srdečně Vás zveme na I. ročník Vánočních trhů na nádvoří radnice ve Frýdlantě. Vánoční trhy jsou pořádány pod záštitou Gymnázia Frýdlant. Dále se na nich podílí ZŠ, MŠ a ZUŠ Frýdlant, SŠHL Frýdlant. Program: Vánoční stánky, keramika, svařáček, punč, horký čaj, cukroví, klobáska, koledy a mnoho dalšího... Určitě se také těšte na živý betlém a vystoupení žáků ZUŠ. Studenti Gymnázia Frýdlant

DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ

Za redakční radu GF Bodu: Luisa Pavlíková a Kateřina Mauerová