ESTETIKA A ETIKA PODLE FRIEDRICHA SCHILLERA

Ústav hudební vědy Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

ESTETIKA A ETIKA PODLE FRIEDRICHA SCHILLERA

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Lubomír Spurný, PhD. Autor: Daniela Dostálová V Brně dne 23.06. 2006

Prohlášení Prohlašuji, že jsem při psaní bakalářské diplomové práce pracovala samostatně, s použitím uvedené literatury a pramenů. Zároveň souhlasím s tím, aby byla má práce uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Filosofické fakulty a byla zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne 23.6. 2006 …………………………. Podpis

Poděkování Ráda bych na tomto místě též srdečně poděkovala vedoucímu své práce – panu Doc.PhDr. Lubomíru Spurnému, PhD., za jeho vstřícný a laskavý přístup. Děkuji!

2

OBSAH_________________________________________ 1. ÚVOD ………………………………………………………………… 4 2. BIOGRAFIE ………………………………………………………….. 7 2.1 Friedrich Schiller a jeho doba………………………………… 9 2.2 Život a dílo …………………………………………………… 11 3. ESTETICKÉ, TEORETICKÉ DÍLO …………………………………. 18 4. ESTETIKA A ETIKA ………………………………………..……….. 21 4.1 Pojmy …………………………………………………………. 21 4.2 Estetika a etika v Schillerově díle …………………………….. 23 4.2.1 Půvab a důstojnost ……………………………………… 25 4.2.2 Ordinérní a nemorální ………………………………….. 25 4.2.3 Užitek estetických mravů …………………………………27 4.3 Listy o estetické výchově člověka …………………………….. 29 4.3.1 Člověk, příroda a rozum …………………………………. 31 4.3.2 Krize současnosti, vzor v minulosti ……………………… 32 4.3.3 Umění jako nástroj k mravnímu zušlechtění ……………… 36 4.3.4 Protichůdné síly v člověku a jejich sjednocení …………… 38 4.3.5 Estetická výchova a její úkol ……………………………… 41 5. ZÁVĚR ………………………………………………………………….. 45 6. RESUMÉ………………………………………………………………… 47 6.1 Resumé ………………………………………………………….. 47 6.2 Summary…………………………………………………………. 48 7

POUŽITÁ LITERATURA …………………………………………………… 49

3

1. ÚVOD__________________________________________ Od počátku dějin filosofického myšlení, které nazýváme dějinami estetiky, se různí myslitelé zabývali vztahem estetiky a etiky. Má umění vliv na výchovu? Měl by se člověk vychovávat prostřednictvím krásných děl? Mnoho různých výzkumů, které byly provedeny v oblasti neurologie a příbuzných věd dokázalo, že například poslech určité hudby má vliv na IQ či představivost. V případě morálky a charakteru musí být ale otázka jiná. Dělá krásné umění člověka lepším? Tyto a obdobné otázky si kladlo mnoho autorů. Počínaje estetikou v antické filosofii a konče…? Kdy vlastně končí zájem o vztah umění a výchovy? Tyto otázky, zdá se, nejsou dosud vyřešeny, jednoznačně zodpovězeny a stále trvají diskuse o výchovné funkci umění. A zřejmě budou trvat i nadále. Někteří autoři chápou pod pojmem estetická výchova spíše výchovu k umění či výchovu uměním. Ve smyslu získávání buď nějakých dovedností nebo znalostí z oblasti umění. Výchovná funkce umění se stala předmětem mnoha studií zaměřených zcela prakticky – byly prováděny výzkumy a bádání, jejichž výsledky měly přispět například ke zlepšení či zavedení estetické výchovy na školách, převážně základních. Vztah estetiky a etiky ale neřeší pouze téma estetické výchovy. V průběhu dějin estetiky byla probírána i otázka, jak přispívá umění, potažmo sám umělec, k harmonii společnosti? Nás tedy bude více zajímat výchova, která se soustředí na zušlechtění člověka, jeho harmonické rozvíjení, na jeho mravnost a podporu ctností. Tak, jak o tom mluvili již staří Řekové. Pravda, dobro a krása – tyto tři hodnoty byly odjakživa považovány za významné hodnoty pro lidský život. Hodnoty, které pomáhají ke sebezdokonalování. Dobré je chápáno v morálním aspektu, ne z hlediska užitečnosti a podobně. Jaký je tedy vztah mezi těmito hodnotami, jaký je vztah estetického a morálního? Krásný člověk 4

nemusí být vždy morální. Ale když je člověk morální a jedná podle toho, hovoříme o jeho vnitřní kráse, která se nutně projevuje i navenek. Ve starověku, v období antiky, byla estetika, stejně jako etika, součástí filosofie. Jako samostatný obor se z ní vydělila až mnohem později. Největší inspirací a základním stavebním kamenem propojení sféry estetiky a etiky je bezpochyby antický filosof Platón. Ten se již ve své Ústavě zabývá vztahem umění a morálky či etiky, chcete-li. Spjatost idejí dobra a krásy se ale v myšlení objevuje již mnohem dříve. A sice v řeckém ideálu zdatnosti fyzické a zdatnosti morální – kalokagathie. Takový směr byl totiž neoddělitelně spjat s výchovou člověka. Šlo ale zároveň o otázku míry a vkusu, o vznešenost. Každý extrém je totiž škodlivý a nevkusný, a každý člověk by měl být všestranně vzdělaný, oddaný krásnu a ctnosti. V dějinách estetiky byla období, kdy se kladl důraz na to, aby umělecké dílo dokázalo spojit aspekt morální i estetický. Na druhou stranu se objevovaly i názory, které požadovaly naprostou nezávislost těchto dvou hledisek (umění pro umění, umění amorální). A také se objevovaly názory, které by se daly pomyslně umístit mezi předchozí dva proudy – totiž ty, které říkají, že umění může působit na člověka morálně, ovšem vždy nepřímo a zprostředkovaně. Jedním z autorů, který se těmito vztahy a mnoha jinými otázkami etiky a estetiky zabýval, je i Friedrich Schiller. Básník a dramatik, který se významně zapsal i do dějin estetiky a filosofie. Friedrich Schiller čerpal mnoho z antické filosofie, umění i estetiky (která byla, jak jsme již řekli, vždy nedílnou součástí filosofie). Byl zastáncem takového přístupu k umění, který tvrdil, že umění duchovně povznáší. Umění dotváří skutečnost, očišťuje člověka od žádostí a vášní, vede ho cestou mravnosti, humanity a zušlechťování ducha. Takovéto chápání umělecké tvorby bylo

5

vlastní převážně francouzskému klasicismu, osvícenství a částečně i Imanuelu Kantovi. Může umělecké dílo na diváka zapůsobit tak že změní jeho charakter či morálku? Jaký je tedy vztah estetiky a etiky? Na tyto otázky se pokusíme najít odpovědi prostřednictvím díla jednoho z největších básníků romantismu – Friedricha Schillera.

6

2. BIOGRAFIE

___

„Na nebi je teď plno neklidu, praporem na věži rve noční vítr, mraky se honí, srpek měsíce teď kolísá a nocí chvěje se v něm neurčité světlo. – Nejsou hvězdy!“ (…) „Dříve než vítězné světlo pravdy pronikne do hlubin srdcí, zachytí její paprsky síla poezie a vrcholky lidstva se zalesknou již tenkrát, kdy bude ještě v údolích ležet vlhká noc.“ 1

Friedrich Schiller vždy bojoval s předsudky doby, do které se zrodil. Těžká doba kladla neustále překážky jeho seberealizaci v díle. Někdy mu doba lichotila, jindy pro něj měla zneuznání a pohrdání, ale Friedrich Schiller vždy bojoval především se sebou samým. Toto zápolení se stalo stavebním prvkem nejen jeho 1

Kubín, Václav (ed.): Friedrich Schiller - Óda na radost. Praha, Československý spisovatel, 1980. Str.1 a 7.

7

osobnosti, ale i jeho básnické, potažmo estetické tvorby. V té právě nejvíce vystupuje na povrch neutichající snaha usilovat činem o změnu sebe sama i okolní reality, dát jí rozměr svého snu, záměru, ideálu.

„I když mne pozemskost dá za své mříže, můj božský duch se nedá zotročit: nedá mi andělem být; jemu blíže, ba za ním chci jít – člověkem chci být.“2

2

Kubín, Václav (ed.): Friedrich Schiller - Óda na radost. Praha, Československý spisovatel, 1980. Str.11.

8

2.1 FRIEDRICH SCHILLER A JEHO DOBA

__

Žil a tvořil v době, která byla poznamenána přípravami a následným propuknutím Velké francouzské revoluce. A i když se může zdát, že tato událost neměla na Friedricha Schillera žádný vliv, opak byl pravdou. Byla to doba, která otřásla jeho dosavadními hodnotami. Německo bylo v té době roztroušeno na desítky malých státečků a Bedřich Engels píše o této době jako o časech politického a sociálního ponížení, podlosti a neřesti. Přesto (nebo právě proto?) byla tato doba rozkvětem německého básnictví. Ale v historii tomu bývá většinou tak, že v dobách největšího úpadku lidství se objeví několik myslitelů či umělců, kteří vytváří nadčasová a nezapomenutelná díla, která jsou člověku oporou a dovádí ho zpět k sobě samému. Autoři se snaží předat ve svém díle nějaký vzkaz či nepřímo poukazovat na nešvary ve společnosti. Stejně tak je tomu i v této době - na scéně vzdělanosti se objevují jména jako Gotthold Ephraim Lessing, Johann Joachim Winckelmann, Friedrich Gottlieb Klopstock, Johann Gottlieb Fichte, Johann Gotfried Herder, Imanuel Kant, Christoph Martin Wieland, Friedrich Wilhelm Joseph Schelling, Johann Wolfgang Goethe, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Friedrich Hılderlin a mnoho dalších. Svou tvorbou byl Friedrich Schiller odpovědný pouze německému národu a když byl národ v krizi, také se snažil svým dílem dát nějaký impuls pro zlepšení, chtěl se svou tvorbou tento národ podpořit. „Píšu jako občan světa, občan, který není ve službách žádného knížete. Brzy jsem pozbyl své vlasti, abych ji směnil za velký svět, jejž jsem dříve viděl pouze dalekohledem.“ 3.

3

Kubín, Václav (ed.): Friedrich Schiller - Óda na radost. Praha, Československý spisovatel, 1980. Str. 13.

9

V tomto období nastává v oblasti teorie umění oživení vědomí pro estetickou normu. Umění antického Řecka je stanoveno jako nedosažitelný vzor a kritérium umělecké dokonalosti. Mnoho soudobých umělců a teoretiků v něm spatřuje inspiraci – J.J.Wincklemann, J.W.Goethe, F.Schiller… Toto vše znamenalo odmítnutí estetiky, kterou postulovalo hnutí „Sturm und Drang“. Směr, který rozbíjel a negoval normy a zdůrazňoval bezprostřednost geniálního tvořivého gesta. Dalším základním momentem změny názorů na umění a estetiku vůbec je filosofie německého idealismu. Tato „revoluce“ ve světě filosofie korespondovala se skutečnými revolucemi v politice, nejvíce pak s Velkou francouzskou revolucí. Estetika této doby chce dokázat nutnost a nenahraditelnost umění. Romantismus v estetice a umění je vymezován obdobím let 1790 – 1840. Přestože tedy Friedrich Schiller žil a tvořil v období romantismu, přestože je jeho tvorba do této doby zařazována, i když mnohé rysy romantismu samozřejmě má, vykazuje spíše ještě jisté rysy předchozího období klasicismu a bezprostředně navazuje na německou klasickou idealistickou estetiku. Fridrich Schiller ve svém díle setrvává u období antického, a i když se obrací k nitru, k emotivnímu vnímání umění, důraz stále klade na sílu rozumu. Původně byla totiž klasika s romantikou spjata, až ke konci 90.let 18.století se rozvíjí spor mezi těmito dvěma proudy. Hlavní oblastí sporu bylo výtvarné umění, a později se jím stala i literatura. Tento spor vrcholí konstatováním, že v literatuře dominuje próza nad poezií, rozum nad smyslovostí a věda nad uměním.

10

2.2 ŽIVOT A DÍLO

__

Johann Christoph Friedrich Schiller se narodil 10.listopadu 1759 v městečku Marbachu na Neckaru. Jeho otcem byl ranhojič Johann Caspar Schiller, matkou byla dcera hostinského – Dorothea. Friedrich byl jejich druhým dítětem (sestra Christophina se narodila v roce 1757, mladší sestra Luisa poté roku 1766). V roce 1763 se rodina přestěhovala do města Lorch. Tady se začal vzdělávat – jeho učitelem byl přítel rodiny Schillerových Friedrich Philips Moser. Zřejmě na něj ale více zapůsobilo pouliční divadlo – říká se, že svou lásku k poezii a divadlu načerpal v dětském věku, když s otcem navštěvoval nedaleké městečko Gmünd. V roce 1766 se rodina opět stěhuje do Ludwigsburgu. Již ve velmi mladém věku, začal psát, a pod inspiračním vlivem několika literátů, ke kterým vzhlížel, píše svá první díla. Již v roce 1772 napsal své první básně

a

raná

dramata

„Křesťané“

(„Die

Christen“)

a

„Absolon“,

které se ale bohužel nedochovaly. Jeho otec nebyl jeho spisovatelskému záměru příliš nakloněn, chtěl, aby se Friedrich vydal po osvědčené vyšlapané cestičce, než aby, podle jeho vlastních slov - „chtěl dělat epochu“. (Připomeňme ještě, že ve stejném roce byla založen Gotinský spolek německých básníků, kteří bojovali za obrodu německého písemnictví.) Po dokončení latinské školy byl Friedrich přinucen nastoupit do vojenské školy, kde strávil dlouhých osm let. V tomto ústavu, kde panovala tvrdá kázeň a tělesné tresty, byla jedinou útěchou pro mladého Friedricha básnická tvorba. Později přestoupil z právnické fakulty na lékařskou. V této době pracoval na dramatu „Der Student von Nassau“ (také se nezachovalo). Již v roce 1776 je v časopise „Schwäbische Magazin“ poprvé uveřejněna Schillerova báseň „Večer“ („Der Abend“). Vydavatel listu prof. Balthasar Haug

11

doprovodil uveřejnění básně slovy: „Autorem básně je šestnáctiletý jinoch, je zřejmě obeznámen s díly našich vynikajících spisovatelů a slibuje stát se časem os magna sonaturum (mohutně zvučícími ústy).“ 4. Roku 1777 začíná pracovat na díle, které ho proslavilo snad nejvíce – drama „Loupežníci“ („Die Räuber“) a zároveň pracuje na své disertační práci „Filosofie a fyziologie“. Vévoda, který se seznámil s obsahem jeho díla, za trest prodlužuje Friedrichův pobyt v Akademii o jeden rok. Toto byla pro mladého básníka velká rána a nejednou se jeho myšlenky stočily na sebevraždu. Stejně jako v jiných těžkých obdobích jeho života, ale nachází útěchu a radost v básnickém díle. V tomto roce se také poprvé setkává s Johannem Wolfgangem Goethem. Bude ale trvat ještě pár let, než oba velikány německého písemnictví spojí přátelství, které se pro ně stalo, podle Goethových slov, „novým jarem“. Původní disertační práci přepracoval a s novou prací zabývající se souvislostí animální povahy člověka a jeho ducha. Práce byla přijata, schválena, a tak v roce 1780 získává lékařský diplom a stává se plukovním lékařem ve Stuttgartu. Jeho drama „Loupežníci“ vychází v roce 1781 bez jména autora a se smyšleným místem vydání. Přestože vyšlo v nákladu pouhých 800 výtisků a na levném papíře, otřáslo toto dílo celou tehdejší společností. O rok později bylo dílo uvedeno v divadle a vyšlo v dalším vydání. Nyní už se jménem autora – a Friedrichův osud byl zpečetěn… Život postav, duch vzdoru a odporu proti tehdejší vládnoucí vrstvě a poselství dramatu do německé současnosti – to byly hlavní rysy díla, které tak významně ovlivnilo celou tehdejší společnost. Friedrich ještě téhož roku vydává sborník 83 svých básní – „Antologie pro rok 1782“ („Anthologie auf das Jahr 1782“). Později uprchl ze Stuttgartu 4


12

a čekalo ho dlouhé putování, než se trvale usadil. Ze strachu před pronásledováním měnil místo svého pobytu a často vystupoval pod jiným jménem - žil v Mannheimu, Frankfurtu nad Mohanem, Oggersheimu a poté se usadil na statku u Bauerbachu u paní Henrietty von Wolzogen. Tady pracoval na dramatech „Luise Millerin“ a „Don Carlos“. V roce 1783 se stal ředitelem mannheimského divadla. Během zastávání své funkce ale těžce onemocněl, což podrylo jeho zdraví a těžce poznamenalo celý zbytek jeho života. Přesto ale do úmoru pracoval na svých dramatech. Uvedení jeho dalšího dramatu „Fisco“ se už nesetkalo s takovým úspěchem jako v případě „Loupežníků“. Drama „Luise Millerin“ Friedrich ještě před uvedením přejmenoval, na návrh divadelního herce, spisovatele a později ředitele mannheimského divadla Augusta Wilhelma Ifflanda, na „Úklady a láska“ („Kabale und Liebe“). A tímto dramatem se navrátil ke své slávě a zahájil jím vítězné tažení po mnoha divadelních scénách. Koncem roku 1784 se stal řádným členem „Kurpfälzische deutsche Gesellschaft“ – čímž byl jeho pobyt v Mannheimu legalizován. V té době už se zamýšlel nad propojením sféry umění a výchovy – v témže roce přednesl řeč „Divadlo jako mravní instituce“. Zabývá se pojetím morálně politické úlohy divadel, po kterých žádá, aby probouzela především národní uvědomění. Chtěl vytvořit divadelní scénu jako chloubu jeho vlasti, jako skutečné divadlo národa s revolučním programem o vysoké morální náročnosti. Jeho dramaturgický plán se zdál příliš náročný a tak mu intendant Dalberg smlouvu v divadle již neprodloužil. Friedrich Schiller se tak znovu ocitá v tíživé finanční situaci. Přesto se snaží o vydávání měsíčníku „Rýnská Thalie“ („Reinische Thalie“). V této době ho také těžce poznamenala láska k vdané ženě – Charlottě von Kalb.

13

Na pozvání svého ctitele – filosofa a právníka Christiana Gottfrieda Körnera, který byl později prvním vydavatelem Schillerova souborného díla, odjíždí do Lipska a je ubytován ve vesničce nedaleko Drážďan. Tady prožívá po dlouhé době své nejšťastnější chvíle – výrazem toho je jeho vrcholná óda „Na radost“ („An die Freude“) a dá se říci že se tato jeho báseň stala v jistém slova smyslu básní lidovou. Později se právě tato báseň stala součástí Beethovenovy 9.symfonie. Sám Ludwig van Beethoven v jednom rozhovoru řekl: „Schillerovy verše kladou hudebníku velký odpor. Hudebník musí umět vzlétat daleko výše než básník… A kdo se může měřit se Schillerem?“ 5. V roce 1785 začíná vycházet časopis „Thalie“ (bez přídomku Rýnská a již v Göschenově nákladu), Schiller píše román „Jasnovidec“ („Der Geisterseher“), zároveň se jeho zájem směřuje k historickým pojednáním jako „Historie odpadnutí spojeného Nizozemí“ („Geschichte des Abfalls der Niederlande“) a „Dějiny třicetileté války“ („Geschichte des dreißigjährigen Krieges“). Středem jeho zájmu je ale drama „Don Carlos“. Jeho trvalým bydlištěm se staly Výmar a Jena. Rozhodl se prohloubit si své vzdělání zejména v oblasti filosofie a historie, okouzluje ho starověká civilizace Řecka, nepomíjivá krása antického umění. Vydává s několika jinými spisovateli „Dějiny pamětihodných rebelií a spiknutí“ („Geschichte der merkwürdigen Rebellionen und Verkschwörungen“), aby si tak vylepšil dosud nejisté sociální postavení. Koncem roku je dokonce jmenován profesorem světových dějin na jenské universitě. Roku 1790 se oženil s Charlottou von Lengefeld. I když byla jeho žena ze starého šlechtického rodu, finančně si příliš nepolepšil. Tak začíná ve větší míře psát historické texty, aby získal nějaké peníze. Zanedlouho ale Schiller onemocněl 5


14

tuberkulózou a musel se dojet léčit do Karlových Varů. Po návratu do vlasti krátký čas pobýval v rodném kraji a poté se usadil v Ludwigsburgu, kde se mu narodilo jeho první dítě – Karl Friedrich Ludwig Schiller (1793-1857). Friedrich se v té době zabývá také psaním estetických prací – v tomto roce vychází jeho studie „O půvabu a důstojnosti“ („Über Anmut und Würde“), o rok později dokončuje svou nejvýznamnější práci z oboru estetiky „Listy o estetické výchově člověka“ („Über die ästhetische Erziehung des Menschen in einer Reihe von Briefen“) a stať „O naivním a sentimentálním básnictví“ („Über naive und sentimentalische Dichtung“). Předtím, než se stali přáteli s Goethem, na něj Friedrich Schiller více méně vždy žárlil. Cítil, že to za co on musel tvrdě bojovat získal Goethe jen tak, bez výraznějšího vlastního přičinění. „Čím jsem, tím jsem se stal často až nepřirozeným vypětím sil.“ 6. Jednou dokonce prohlásil, že má Goethe postavení jako Bůh, aniž by sám něco rozdával. Byl to vždy Goethe, který stál mezi Schillerem a slávou. Přesto, že mu vytýkal pýchu a samolibost, ale Goetha obdivoval a miloval pro jeho talent. Ostatně Goethe měl i na Schillera vlastní, dosti nelichotivý názor. A i když se později spřátelí, nikdy nebude jejich přátelství úplné a vždy mezi nimi bude hranice, kterou nikdy nepřekročí. K onomu spřátelení došlo v roce 1794, kdy Schiller požádal Goetha o spolupráci na novém časopise „Hóry“ („Horen“, vycházel v letech 1795-1797), Goethe nadšeně přijímá, později se sbližují při vzájemných rozpravách a v jednom z dopisů dokonce Schiller označí Goetha za Řeka, jehož duch byl vržen do jiného světa. Spolu také začínají pracovat na knize „Xénie“ (sbírce krátkých dvouveršových

6


15

epigramů). Společně napsali těchto útvarů přes osm set, a protože texty napadaly současné básníky, literární díla a časopisy zvedla se proti nim velká bouře. V roce 1796 začíná Schiller vydávat společně s dalšími spisovateli další literární časopis – „Almanach múz“ („Musenalmanach“), který vycházel až do roku 1800. V tomto roce se mu také narodil druhý syn Ernst Friedrich Wilhelm Schiller (1796-1841). Ve výmarském Národním divadle je s velkým úspěchem uvedena první část Schillerovy „Valdštejnské trilogie“, pracuje na „Marii Stuartovně“ a v divadle jsou uváděny další části jeho trilogie. Narodila se dcera Carolina Henrietta Luise (1799-1850). V roce 1799 se natrvalo s celou rodinou usazuje ve Výmaru. „Začínám si konečně osvojovat podstatu dramatiky i znalost svého řemesla.“ 7; napsal tehdy Friedrich Schiller. Píše historická dramata – tituly jako „Panna Orleánská“ („Die Jungfrau von Orleans“), „Vilém Tell“, pracuje na „Nevěstě messinské“ („Die Braut von Messina“). Schiller tak prožívá v závěru života další významné tvůrčí období. Píše dramata, balady, lyriku, upravuje a překládá hry jiných dramatiků. Všechna jeho díla mají neobyčejný úspěch – premiéra „Viléma Tella“ v roce 1804 se konala s takovým úspěchem, že hru museli opakovat třikrát do týdne. Pod takovým impulsem začíná tvořit velkou historickou fresku – drama „Dimitrij“, které ale už zůstane nedokončené. Narodila se mu další dcera Emilie Friederike Henriette (1804-1872). Jeho zdraví až je ale těžce podlomeno. V té době byl těžce nemocný i Goethe, ale i přesto se vzájemně navštívili: „… ve středu 1.máje, jsem se odvážil vyjít. Zastihl jsem ho, jak se chystá do divadla a nechtěl jsem ho zdržovat. Ošklivý sebecit mi

7


16

bránil jít tam s ním. Tak jsme se rozešli přede dveřmi jeho domu, abychom jeden druhého už nikdy nespatřili.“ 8. Zemřel 9.května doslova s perem v ruce.

„Když si pomyslím, že za sto i více let … budou žehnat mé památce a ještě až budu ležet v hrobě, budou prolévat slzy a obdivovat mne, pak mě těší mé povolání básníka a smiřuji se s bohem a svým často tvrdým údělem.“ 9.

8

Kubín, Václav (ed.): Friedrich Schiller - Óda na radost. Praha, Československý spisovatel, 1980. Str.126. 9 Kubín, Václav (ed.): Friedrich Schiller - Óda na radost. Praha, Československý spisovatel, 1980. Str.15.

17

3. ESTETICKÉ, TEORETICKÉ DÍLO

___

Friedrich Schiller byl univerzální osobností své doby. Dnes, ve světle jeho díla můžeme říct, že není jen jedním z největších německých básníků, ale je také významným filosofem. Také jeho poezie, kterou tvořil v průběhu 90.let, je nazývána filosofickou poezií. V posledních letech života, kdy napsal „Valdštejnskou trilogii“, získává jeho tvorba spíše nádech psychologického dramatu, básně jsou emocionální a bezprostřední. Ale kromě vlastní umělecké tvorby (skládání básní, psaní dramat či teoretických spisů z oboru historie) se věnoval i teoretickým reflexím umění. Estetika, potažmo estetická i etická stránka lidského života, pro něj byla velmi zajímavým polem a v jeho teoretických dílech hrála velkou roli. Je ale důležité zdůraznit, že jeho estetické úvahy nebyly nikdy poetikou jeho vlastní tvorby. Teoretické dílo Friedricha Schillera je velice barvité. Nejprve začal psát teoretické práce z oblasti lékařství, které studoval. Bezprostředně poté prokázal velký talent jako básník a dramatik. A když poté začal pracovat pro divadlo, napsal několik spisů o budoucnosti divadla a o současném německém divadle. Friedricha Schillera také velice zajímaly dějiny. Tento zájem se projevil už v jeho raném období, kdy prostřednictvím nich poznával osobnosti, které se později staly námětem jeho dramat. Ale v 80.letech se jeho zájem prohloubil a výsledkem byly jeho dvě historické studie. Hlavně měl ale zájem o filosofii dějin a postavení člověka v různých dějinných cyklech. A tento zájem se později promítnul i do jeho prací z oblasti estetiky a teorie umění. Počátkem 90.let 18.století totiž začal hledat oblast pro uskutečnění ideálu svobody a rozumu, a toto pole našel právě v estetice. A tak je jeho estetika vlastně spíše pokračováním úvah o dějinách a filosofii dějin.

18

Dějiny jsou pro něj cestou k dosažení pravdy, cestou k dosažení lidskosti, cestou z přírody do kultury, z barbarství do lidství. Velkým úkolem dějin je podle Schillera uskutečnit jednotu ideálního člověka s jeho reálným utvářením. Ve velmi krátkém období let 1792 – 1795 píše své nejvýznamnější práce z oblasti estetiky - „O tragickém umění“, „O důvodu požitku“, „O vznešeném a patetickém“, „Listy o estetické výchově člověka“ a „O naivním a sentimentálním básnictví“. Mezi jeho další díla patří například: „Myšlenky o používání ordinárního a nemorálního v umění“, „O morálním užitku estetických mravů“, „Listy o kráse“, „O půvabu a důstojnosti“, a mnohá další.

V díle Friedricha Schillera nacházíme jisté změny, které byly, v závislosti na jeho životních peripetiích a změnách v myšlení, samozřejmé. Zprvu hájil ve svých dílech realistický obraz života a výchovnou funkci umění. V mnoha svých pracích, které psal v období zralosti, vycházel ze subjektivně idealistické filosofie Imanuela Kanta (1724-1804). Na začátku nového století, kolem roku 1804-1805, se od jeho filosofie odvrací. V jednom svém dopise píše, že se mu zdá jeho filosofie chladná a spekulativní, a že poznamenala veškeré jeho teoretické myšlení. Vnímání krásy je u Kanta i Schillera v blízkosti poznávací aktivity. Ve svých pozdějších dílech se odklání od mladistvého revolucionalismu svých raných děl, aby se zabýval celým světem a společností jako otázkou, na níž je třeba hledat neustále přesnější odpověď. Jeho posláním se stalo hledání cesty. I Goethe vždy říkal, že se mu příliš nelíbil jeho mladický zápal a překypující energie. V 90.letech, kdy se básník ocitá na rozcestí tak sám Schiller kriticky obrací ke svým bouřlivým počátkům.

19

Schiller byl idealista ve smyslu mravním, žil pro své ideály a horoval pro ně. Je také poznamenán jistým estétstvím, jelikož byl sám tvořivým umělcem. Jeho poměr k masám byl humanistický, plně jim přiznával například právo na štěstí a přál si upřímně, aby vybředly z bídy a otroctví. Ovšem revoluce, které by přímo prováděly masy, nikoli osvícené a kultivované autority, se bál. Trpěl obavami, aby masy v revolučním procesu nezničily kulturu. Myšlenka svobody je ústředním tématem jeho dramatické, lyrické i estetické tvorby. Stále se zabývá otázkou jak dovést lidstvo ke svobodě a hledá cesty k nápravě společnosti. Studuje filosofii – především již zmíněného Kanta, v jehož duchu filosofie tvořil. Ale tam, kde Kant hledá východisko v náboženství, nastoluje Schiller umění. Idea, že estetično a výchova prostřednictvím umění se může stát řešením potíží mravnosti společnosti, ho neopustí již po zbytek života a je hlavním tématem mnoha jeho estetických prací. „V početných statích o estetice, psaných v letech revolučních událostí ve Francii, rozvádí Friedrich svou vedoucí myšlenku o výchovné úloze umění, které osvobodilo člověka ze strachu před silami přírody, zušlechtilo jeho myšlení a city. Poněkud utopicky nadsazuje úlohu estetického umění, jež se podle jeho předpokladů má stát v budoucnu zdrojem veškeré duchovní kultury lidstva. V básni Umělci vyzývá v závěru umělce celého světa, aby nezradili své vysoké poslání a se ctí plnili svůj úkol.“ 10 V díle Friedricha Schillera se mu nejedná pouze o téma umění a etika (umění a dobro), ale Schiller bere v úvahu také postoje člověka (jako tvůrce i jako vnímatele) a společnost jako celek. Je si vědom toho, že morálka se projevuje především mezi lidmi. 10


20

4. ESTETIKA A ETIKA___________________________ 4.1 POJMY Etika 1. nauka o mravnosti, o původu a podstatě morálního vědomí a jednání 2. soustava mravních zásad, morálka, mravnost. Morálka 1. filosoficky sféra lidského jednání a chování pozorovatelná z hlediska etických hodnot, zvláště distinkce dobra a zla, mravní jednání; souhrn určitých mravních zásad a norem, mravnost, zákony mravnosti 2. svědomitost v plnění povinností, kázeň. Estetika 1. vědní obor, zabývající se otázkami krásy, podstaty umění a metodami umělecké tvorby, teorie umění 2. estetická stránka věcí, jevů apod. 11

Ve většině případů bývá etika definována jako součást filosofie, která se zabývá povinnostmi či chováním člověka. S pojmem etika úzce souvisí i pojem morálka. Ten je naopak spojován s jakousi praktickou stránkou věci. Často se dočteme, že morálka je uplatňování etických zásad. Pokud se na tato slova podíváme etymologicky, shledáme, že etika pochází z řeckého slova „ethos“, a morálka má základ v latinském slově „mores“. Obě slova mají v podstatě stejný význam – zvyk nebo obyčej. Jestliže slovo etika pochází z řečtiny a slovo morálka z latiny, dalo by se to chápat tak, že etika a morálka jsou jako teorie a praxe. Vždyť řecký národ si pamatujeme jako národ velkých filosofů, knih, a na druhé straně Římany si pamatujeme především pro jejich vojenské pochody, nezlomnou vůli apod. Ale ve starověku nikdy nebyly tyto pojmy – teorie a praxe - chápány odděleně. 11

Definice převzány z Kolektiv autorů – Akademický slovník cizích slov. Praha, Academia, 2001., Str. 206, 509, 205.

21

Naopak teorie a praxe spolu úzce souvisely a jedno bez druhého by nemohlo ani existovat. Mluvili o tomtéž, mluvíc o etice a morálce. Cílem bylo zlepšení, zušlechtění, zharmonizování člověka. V otázce morálky či etiky se nesmíme omezit pouze na jakýsi soubor pravidel. Etiku musíme pojímat v celku. Jako sjednocení člověka a společnosti, člověka a státu, ale také člověka se sebou samým. Protože člověk nežije sám, ale je přirozenou součástí společnosti, součástí lidstva, ve které musí žít, a ve které se musí umět chovat náležitým způsobem tak, aby dával prostor ostatním lidem, ale aby se také rozvíjel sám v sobě, případně i pomáhal v rozvoji ostatních lidí. Otázka etiky se ale nedá nasměrovat pouze na výchovu. Ale na nastolení spravedlnosti, etika se vztahuje k vznešeným ctnostem, o kterých psal už Platón.

22

4.2 ESTETIKA A ETIKA V SCHILLEROVĚ DÍLE Jak jsme již naznačili v úvodu změny v pohledu na estetiku v té době korespondovaly s revolucemi v politice, nejvíce pak s Velkou francouzskou revolucí. Estetika této doby chce dokázat nutnost a nenahraditelnost umění. Taktéž je v té době vyhlášena autonomnost umění. Schiller

zdůvodňuje

k unáhlenému pokusu o

estetickou

výchovu

člověka

jako

alternativu

revoluční přeměnu společenských vztahů argumentací,

že když umění jako rovnoprávná sféra lidského počínání zaujme své místo po boku sociálně-politického konání a filosofické reflexe, bude se moci ucházet i o politickou funkci. Schiller vychází z problému hledání rozumného státu, kde bude moci být každý člověk autonomním a rovným druhému. Ohlíží se zpět do antiky, protože podle něj odpovídá lidské přirozenosti mnohem více život v řeckém státě, než ve státě novověkém. Tehdy totiž stát umožňovat rozvoj všech schopností a sil jedince. Současné státy, podle jeho názoru, nerespektují osobitost a specifičnost jedince, autonomnost každého člověka. Schiller popisuje modernu jako věk sebeodcizení a desintegrace člověka. Dá se ale říct, že Schiller v podstatě nerozlišuje mezi společností a státem a v mnoha jeho dílech se objevuje sociálně orientovaná kritika. A hlavním cílem je navrácení svobody člověku. Stejně jako v mnoha jiných myšlenkách, i u pojmu krásy vycházel Schiller z Kantova díla. Ale jak jsme již naznačili, postupně se od něj více a více vzdaluje. V díle „Listy o kráse“ se zmiňuje, že krása je pro něj forma formy. Zatímco dokonalost je forma látky, krása je proti tomu forma této dokonalosti. Dokonalost se tedy má pak ke kráse jako látka k formě. „Ukazuje se zde také objektivně subjektivní pojetí krásy u Schillera. Krása je pro nás objektem a současně i stavem naší mysli –

23

subjektu. Je formou, protože ji pozorujeme a je životem, protože ji cítíme. Myslit pouze na krásu vede člověka k abstrakci, myslet pouze na formu vede člověka k beztvárnosti. Jde o hru s naší obrazností.“12 Autonomnost umění zdůvodňuje Schiller transcendentálně, čímž také navazuje na Kanta. Když posuzujeme umění esteticky, estetickou soudností se ho zmocňujeme jako jevu, je umění autonomní. Schiller říká, že v přírodě ani v umění neexistuje nic, co by nemělo účel a pravidla, nic co by bylo určeno jen sebou samým. Každá věc je následkem jiné věci a nic na světě není autonomní. Jedinou věc, která je autonomní, musíme hledat mimo oblast jevu v duchovně pochopitelném světě. Upustíme-li od pouze teoretického zkoumání a bereme-li věci tak, jak se nám jeví, můžeme najít svobodu.

Inspirujícím vzorem umění se Friedrichu Schillerovi stala antika. Byl přesvědčen, že jedině takové umění, které čerpá z tohoto zdroje, může splnit své poslání a stane se vychovatelem lidstva. Friedrich Schiller viděl v antickém světě i vzor pro společnost i člověka. Okouzluje ho starověká civilizace Řecka, nepomíjivá krása antického umění. „Jenom antičtí spisovatelé dávají mně nyní opravdovou radost. Potřebuji je nesmírně, aby pročistili můj vkus, který strojeností, duchaplností a umělostí se počal značně vzdalovat skutečné prostotě.“13 A ve své básni „Bohové Řecka“, z roku 1788, líčí mrtvý svět novověké vědy, ze které zcela vymizela božská oduševnělost. Schiller klade umění přímo za úkol, aby dosáhlo ideálů spravedlnosti, dobra a krásy. Boj, který by vedl k nastolení spravedlivějšího řádu, nemá být pohonným motorem umění. Uspokojení svých představ nenachází ve skutečnosti. Umění má

12

Volek, Jaroslav: Kapitoly z dějin estetiky I. Praha, Panton, 1985. Str. 147. Kubín, Václav (ed.): Friedrich Schiller - Óda na radost. Praha, Československý spisovatel, 1980. Str.115. 13

24

vybudovat vysněný svět, uvolnit člověka od světa objektivních faktů. Má vytvořit prostor, v němž se vše uskuteční, neboť jen tehdy lze dosáhnout plné svobody, plného lidství. Motiv krásy vnímá Schiller jako útěk do světa iluzí.

4.2.1 Půvab a důstojnost Pro Schillera je estetický zážitek spojen i s určitou mravní výzvou, kterou nás umělecká díla oslovují. Etické a estetické se v umění spojuje. Mravní zákon nemusí být dodržován potlačením smyslové přirozenosti, ale jednáním z půvabem, kdy rozumovost vychází vstříc smyslovosti. Schiller míní, že umění je smyslový projev mravní ideje, čímž Schiller koriguje Kantův negativní postoj k smyslovosti. Přílišné potlačení smyslovosti totiž vede k morální deformaci. Zužuje člověku zorné pole a prostor pro mravní jednání. Naproti tomu, dokonalé sjednocení smyslů a morálky pak u člověka vytváří půvab a krásnou duši. Půvab je pro Schillera krása, hodnota, kterou nedarovala pouze příroda, ale kterou vytvořil sám člověk. Jen člověk se může stát „krásnou duší“. Půvab, který nějaký člověk viditelně prokazuje, je výrazem jeho krásné duše a vyjadřuje jeho morální pocity - a důstojnost zase výrazem vznešeného smýšlení.

4.2.2 Ordinérní a nemorální Morálkou a důstojností se zabývá také v eseji s názvem „Myšlenky o používání ordinérního a nemorálního v umění“. Ordinérní je podle Schillera to, co nelne k duchu, ale podněcuje pouze smysly. Ale stejně jako se může zušlechtit člověk, může se zušlechtit i ordinérní. Přeměňovat ordinérní umění v ušlechtilé může ale pouze umělec, který už ušlechtilým je. Jedině on dokáže vdechnout do obyčejného života a do nevýznamných činů svého hrdiny zajímavost a důležitost. A stejně jako se objevuje tento názor v mnoha jeho jiných dílech i zde vyslovuje 25

myšlenku, že ušlechtilý a velký vkus měli Italové a ještě před nimi Řekové. Ti usilovali o ideál a ordinérní látky si ke ztvárnění ani nevybírali. Ordinérní činí člověk, který myslí jen na sebe. Sleduje svůj prospěch na úkor své vlastní cti a nerespektuje základy slušnosti. Naproti tomu ušlechtilý člověk je schopen na sebe zapomenout, aby pomohl jinému. „Človek, ktorý sa poddáva každej vášni bez akéhokoľvek odporu, uspokojuje každý pud tak, že sa nekrotí ano podľa pravidiel postavenia, dokonca ani podľa pravidiel mravnosti, je nemorálny a prezrádza nízku dušu.“14 Ještě o stupeň níže od ordinérního se nachází nemorální. Nemorální je nedostatkem důstojnosti, ušlechtilosti, duchovnosti, vykazuje stopy citové hrubosti, zkažených mravů a smýšlení a nezasluhuje si nic jiného, než opovržení. V uměleckých dílech se dá také upadnout do nemorálního. Nejen tím, že se volí nemorální náměty, ale také tím, že se nemorálně zpracovávají. Tak se děje v tom okamžiku, když se na předmětu zvýrazní stránka, která skrývá dobrý mrav nebo když vyvolává nízké vedlejší představy. Protože estetický předmět je zodpovědný i za vedlejší představy, jež v nás vyvolává. Samozřejmě, i v životě velkých osobností se vyskytují nějaké nemorální skutky, ale pouze nízký vkus je vyzdvihne a zobrazí. Na druhé straně jsou i případy, kdy se v umění může zobrazit nemorální, a to tehdy, když má nemorální pobavit a vyvolat smích (například ve fraškách a podobných žánrech). Pokud tak umělec činí pouze s tímto záměrem, můžeme mu to dovolit. Avšak nesmí vyvolávat nevoli nebo dokonce hnus.

14

Friedrich Schiller: Estetické úvahy o umení. Bratislava, Tatran, 1985. Str.244.

26

Je ale potřeba rozlišovat nízké smýšlení od nízkého stavu a konání. Epiktétův pán, který bil svého otroka tak činil nemorálně a nízce, ale bitý člověk projevil vznešenou duši.

4.2.3 Užitek estetických mravů Živý a čistý cit pro krásu má velmi příznivý vliv na morální život. Mravní nesmí mít nikdy jiný důvod než sebe sama. Vkus může „pouze“ napomáhat morálnímu chování. S morální svobodou, která je svobodou vnitřní, je to stejně jako s vnější svobodou fyzickou. Svobodně konáme v tom případě, když posloucháme svoji vůli. „Sloboda vonkajsieho správaniasa zakladá na jej bezprostrednom pôvode z vôle osoby; mravnosť vnútorného konania sa zakladí iba na bezprostrednom určení vôle zákonom rozumu.“15 Musíme tedy poslouchat rozum, pokud chceme jednat morálně. Naše svoboda je větší, když ji uchráníme před náporem nepřátelských sil. Na druhou stranu se ani neztrácí, když žádné překážky překonávat nemusí. A stejně je to i morálkou, která nás může stát více nebo méně boje. Je větší, když překonáváme překážky, ale neztrácí se, když se nevyskytují žádná pokušení. Konáme mravní dobro pouze kvůli tomu, že je to mravní, a přitom se neptáme, zda je to zároveň i příjemné. Zdá se, že všechna nemravnost vychází z rozporu dobrého a příjemného. Nebo, ještě lépe řečeno, z kolize rozumu a žádostivosti. Musíme tedy podporovat rozum a moc silné vůle, nebo musíme zlomit pokušení, aby slabý rozum a slabá vůle zůstaly v převaze. Když je příčinou konání dobrá vůle, skutečně existuje morálka. Morálku zvyšuje to, co ničí odpor proti dobru.

15

Friedrich Schiller: Estetické úvahy o umení. Bratislava, Tatran, 1985. Str.221.

27

Přirozeným nepřítelem morálky je smyslový pud. Ten totiž neustále usiluje o uspokojení svých „potřeb“. Tendence naší žádostivosti je v rozporu s naším mravním určením. Pro lidi hrubé je žádostivost bezprostředním zákonem. Morální lidé vítězí nad pokušením tím, že poslouchají rozum a respektují povinnost. Lidé esteticky kultivovaní mají navíc vkus, který nahrazuje či podporuje ctnost. Podporuje umírněnost a slušné chování, vyhýbá se tvrdosti, násilí. Bonton vyžaduje, aby člověk ztlumil hrubé výbuchy své povahy a poslechnul hlas rozumu. Bonton je tedy estetickým zákonem. Tímto je vůli dána možnost, aby se soustředila na ctnost. Vkus tedy osvobozuje mysl od instinktů. Vykazuje z ní materiální sklony a hrubé žádostivosti, které stojí v cestě konání dobra. Na jejich místo staví sklony ušlechtilejší a jemnější, jež se vztahují na pořádek, harmonii a dokonalost. Když se potom dostane ke slovu žádostivost, musí obstát před silným soupeřem – smyslem pro krásno. Vkus působí pozitivně, když dá první impuls rozum. V morálním stavu udává tempo zákon. Vkus uvádí mysl do stavu, který je uzpůsobený pro ctnost. Stejně tak je i pořádek přírody závislý na naší mravnosti. Nemůžeme se prohřešit proti morálnímu světu, abychom tím zároveň nevyvolali chaos ve světě fyzickém.

28

4.3 LISTY O ESTETICKÉ VÝCHOVĚ ČLOVĚKA Jeho nejvýznamnější a nejznámější prací v oblasti estetiky a etiky jsou „Listy o estetické výchově člověka“. Napsány byly v průběhu roku 1794 ve formě dopisů, jelikož tento žánr byl tehdy běžnou formou estetické diskuse. Tyto dopisy byly adresovány vévodovi Christianu von Schleswig-Holstein-Augustenburg. A poprvé byly otištěny v Schillerově časopise „Die Horen“ roku 1795. Schiller toto dílo psal v době vzedmuté revoluční vlny, kdy se vyhrocovaly spory mezi vládnoucí vrstvou a prostým lidem. V tomto svém díle vycházel z Kanta, také přebírá mnoho myšlenek J.J.Rousseaua. A ač byl stoupencem osvícenství, kritizuje osvícenskou redukci hodnoty věcí na jejich užitečnost. „Nechci Vám ovšem zakrývat, že to jsou z největší části Kantovy zásady, na kterých budou založena následující tvrzení; (…).“16 Friedrich Schiller byl přirozeně znepokojen současnou politickou situací v Německu. Došlo totiž k úpadku politické moci, jak k tomu docházelo již v průběhu několika staletí i v mnoha jiných zemích. Hnacími silami politické moci se stala osobní ctižádost a touha po zisku. Listy o estetické výchově člověka se nezabývají principy krásného umění, ale směřují spíše k otázce o funkci krásna. Schiller se ve svých listech snaží určit místo umění ve vývoji lidské kultury. Jak jsme již naznačili, ústředním tématem mnoha jeho prací byla myšlenka svobody. A nejinak tomu bylo i v tomto případě. Pro člověka své doby stanovil ideál svobody a zároveň zdůraznil její spojitost s uměním a krásou. Projevem svobody je pro Friedricha Schillera především krása. Neboť, podle jeho názoru, pouze hluboký prožitek krásy může opět vrátit člověku jeho lidskou důstojnost.

16

Friedrich Schiller: Výbor z filosofických spisů. Praha, Svoboda – Libertas, 1992. Str.128-129.

29

Z toho důvodu žádal obecnou estetickou kultivaci a zušlechtění společnosti prostřednictvím umění – a to prostřednictvím všech jeho oblastí. Veškeré umění ve své emotivní působnosti - hudba, pokud je krásná, nás zanechává v živém pohnutí, krásná báseň, krásně namalovaný obraz, krásná budova nás zanechává s probuzeným rozumem a s oživenou představivostí. Umění má člověka osvobodit od objektivních faktů, neboť jen tehdy může člověk dosáhnout svobody. Podle Schillera má umění za úkol působit jako nástroj kultury při přípravě státu rozumu. Umění by mělo vytvořit ideál spojením říše fantazie, říše rozumu a morální pravdy. Jen takto lze vychovat nového člověka. Schiller tak přechází od kritiky epochy k pozitivní koncepci, dle které by se člověk zušlechtil. Podnětem uměleckého tvoření je hravý pud, vlastní lidskému rodu. „Krása, která se skutečně vyskytuje, je hodna skutečně se vyskytujícího pudu hravosti; avšak ideálem krásy, jenž je vytyčen rozumem, je podán také ideál pudu hravosti, který má mít člověk při svých hrách před očima. Nikdy se nezmýlíme, budeme-li lidský ideál krásy hledat na téže cestě, na níž člověk uspokojuje svůj pud hravosti.“17 Friedrich Schiller se dovolával antiky, ideálem je mu Řecko, poukazoval na rozdílnost a antického a novodobého života a vyzvedal význam múzické účasti citů v procesu růstu osobnosti člověka. Na antiku navazuje i názorem, že v uměleckém díle je obsažena krása, ale i pravda a dobro. A spjatost této triády hodnot má nesmírnou zušlechťující moc. Schiller soudí, že krása je příroda, a za své dojmy a za svá rozhodnutí může člověk děkovat jen sobě. Estetickou kulturou tedy zůstává osobní hodnota člověka nebo jeho důstojnost. Ideálem krásného člověka je pro Schillera harmonická lidská osobnost, ideál mezilidského společenství.

17

Friedrich Schiller: Výbor z filosofických spisů. Praha, Svoboda – Libertas, 1992. Str.174.

30

4.3.1 Člověk, příroda a rozum Krása a umění je spojeno s blažeností člověka a s morální ušlechtilostí jeho povahy. Člověk má schopnost rozumem pochopit kroky, které mu předepsala příroda a pozvednout nutnost fyzickou na nutnost morální

Při výstavbě morálního státu je mravnímu zákonu přičítána účinná síla. Pokud chceme, aby se s mravním počínáním člověka počítalo jako s přirozeností, musí jí být. A člověka by měly vést pudy k takovému chování. Jeho pudy by se měly pozvednout na vyšší úroveň. Každý člověk v sobě chová člověka ideálního. A měl by se i ve svých proměnách shodovat s jeho neproměnnou částí. Pokud se mravní charakter prosadí obětováním přirozeného, je to svědectví kusého vzdělání. Aby se mohl člověk v čase setkat s člověkem v ideji, musí se zušlechtit. Je-li vnitřní člověk zajedno se sebou samým, uchovává si svou osobitost a stát se tak stává pouhým vykladačem jeho pudu po kráse.

Rozum požaduje jednotu, příroda rozmanitost a člověk je přirozeně vystaven obojímu. Požadavky obou těchto vlivů jsou mu vštípeny buď vědomím nebo, v případě přírody, cítěním. Řemeslný umělec, stejně jako umělec estetický, přetváří přírodu. A podle Schillera ji tak činí násilí, které si ale nevyčítá. Člověk však může být se sebou samým v rozporu. A to dvojím způsobem. -

buď jako divoch: v tom případě vládnou jeho city nad jeho zásadami. Takový člověk opovrhuje uměním a za svou jedinou zákonodárkyni považuje jen přírodu.

31

-

Nebo jako barbar: pokud vládnou zásady nad city. Tento člověk se přírodě vysmívá a hanobí ji.

Oproti tomu je vzdělaný člověk s přírodou v přátelském styku. Pokouší se sice krotit její libovůli, avšak zároveň ctí její svobodu. Když tedy rozum přináší mravní jednotu, nesmí narušovat rozmanitost přírody. A naopak, příroda nesmí jednat na úkor mravní jednoty. Výsledek není sice jednotvárný, ale ani zmatečný.

4.3.2 Krize současnosti, vzor v minulosti Jaký charakter má současná doba?

Schiller podává v několika dopisech

kritiku své doby (která by se taktéž ve stejném znění dala mnohdy vztáhnout i na naši dobu, dobu současnou). Ale ve své podstatě tato kritika není kritikou, je čistou pravdou. A Schiller je si toho vědom. V této době vážnost pouhého mínění upadla. Člověk procitnul ze svého sebeklamu a netečnosti a dožaduje se svých práv. Činí to ale špatně, protože o ně nežádá, ale chce se jich zmocnit násilím. Chybí morální možnost, a i kdyby byla v tomto ohledu doba štědrá, chyběli by v ní vnímaví lidé. Člověk se vykresluje ve svých činech, ale jakou má dnes podobu? Jde z extrému do extrému. Tady je ochablost, tam zdivočelost. V nižších a početnějších třídách se nám představují hrubé pudy bez zákona. Na druhou stranu civilizovanější třídy nám poskytují ještě horší pohled na ochablost a zkázu charakteru. „Nevzpomenu si již, který starověký nebo nový filosof poznamenal, že ušlechtilejší bývá ve své zkáze odpudivější.“18 Tato poznámka je podle něj i morálně pravdivou. Z dítěte přírody se totiž, pokud hýří, stane zuřivec; a na druhé straně z odchovance umění, ničema.

18

Friedrich Schiller: Výbor z filosofických spisů. Praha, Svoboda – Libertas, 1992. Str. 138.

32

Zjemnělé stavy se ne zcela neprávem honosí osvícenstvím rozumu, ale to má jen nepatrný zušlechťující vliv na smýšlení. A zhoubu ještě spíše upevňuje pravidly. Popíráme přírodu a vzpíráme se jejím účinkům a poté zakoušíme v morální oblasti její tyranii. Ve vedení je sobectví a je těžké dopídit se jediného družného srdce. Hrdá soběstačnost uzavírá srdce světoobčana a jako z hořícího města se snaží prchnout i se svým majetkem ze zkázy. Kultura nás v současné době neuvádí ve svobodu, ale pěstuje jen a jen nové potřeby – a pouta toho fyzického se stahují. Obava ze ztráty dusí pud po zlepšení. „Tak vidíme ducha doby zmítat se mezi zvráceností a surovostí, mezi nepřirozeností a pouhou přirozeností, mezi pověrou a morální nevírou, a je to jen rovnováha špatnosti, co mu ještě občas klade hranice.“19 Schiller se ve svém díle často pozastavuje nad kontrastem jeho doby a doby dřívější. Má na mysli zejména řeckou kulturu, která se mu stala vzorem a ideálem, o který by měla společnost usilovat. „Řekové nás nezahanbují jen prostotou, která je naší době cizí; jsou zároveň našimi soupeři, ba často i našimi vzory v těchže přednostech, jimiž se obvykle přes nepřirozenost našich mravů utěšujeme.“20 Friedrich Schiller se zamýšlí nad otázkou jak je možné, že jeden jediný Řek mohl být představitelem, nebo řekněme obrazem, své doby, ale dnešní jedinec toho není schopen? A odpověď dává na základě svých předchozích úvah: řeckému člověku udělila jeho formu příroda, která vše spojuje, zatímco novověkému jedinci vše-rozdělující rozvažování (rozum). Došlo k rozpolcení harmonických sil lidské přirozenosti a to má podle něj na svědomí současná kultura sama. Řekové spojovali dokonalost formy s plností obsahu, rozum s obrazotvorností, filosofii s tvorbou.

19 20

Friedrich Schiller: Výbor z filosofických spisů. Praha, Svoboda – Libertas, 1992. Str.139 Friedrich Schiller: Výbor z filosofických spisů. Praha, Svoboda – Libertas, 1992. Str.140.

33

Objevení se řeckého lidu bylo nesporným vrcholem. Ale na tomto stupni se nemohlo setrvat ani stoupat výše. Dnes je roztržen stát a církev, zákony a mravy, požitek a práce, prostředek od účelu, námaha od odměny. Nakonec se pozitivní společnost rozpadá v morálně přírodní stav. Ale Schiller připouští, že určité rysy novověké společnosti jsou součástí pokroku (i když jakého pokroku?), ale nesmí jím být narušena autonomnost a integrita lidské osobnosti. „Tu staví příroda i univerzálnímu géniu nepřekročitelné hranice a pravda bude plodit mučedníky dotud, dokud bude filosofie ještě mít za svůj nejpřednější úkol vyzbrojit se proti omylům.“21 Řecká přirozenost se snoubí s půvaby umění, důstojností a moudrostí. Dobu nazývá dobou krásného procitnutí duchovních sil, kdy spolu ještě duch a smysly spolupracovaly. V žádném jednotlivém bohu nechybělo celé lidství. V nás je obraz druhu také promíšen, ale pouze zlomkovitě, síly mysli se v nás projevují zcela odděleně. Rozvíjíme jen jediný díl našich vloh, zatímco ostatní jsou jen matně naznačeny. Jsou zanedbávány, protože se věnuje péče jen jedné z nich. Člověk se tedy rozvíjí zlomkovitě. Jediným prostředkem rozvoje rozmanitých lidských vloh je, podle vzoru Kantova, postavit je proti sobě navzájem. A rozdělené vzdělávání člověka není dobré. Vypětí jednotlivých duševních sil může činit člověka výjimečným, avšak k tomu, aby byl člověk šťastný a dokonalý je potřeba aby síly využíval vyváženě. Také by vzdělávání jednotlivých sil nemělo být na úkor celku.

21


34

Je ale možné očekávat tento účinek od státu? Podle názoru Schillera to možné není, protože při současném uspořádání státu, stát plodí zlo. Aby mohl stát založit lepší lidstvo, musí být sám založen na něm. Současná doba nám neukazuje takovou formu lidství, která je nutnou podmínkou morálního zlepšování státu, ale spíše opak. Příroda nám ve svém tvoření ukazuje cestu, která by měla být změněna v cestu mravní. Příroda nemůže začít utvářet ušlechtilého mravního člověka dříve, než se zmírní boj živelných sil v nižších organizacích. Nejprve musí být zklidněn živelný střet pudů v mravním člověku a musí v něm ustat hrubý protiklad, aby se mohla podporovat rozmanitost. ale rozmanitost v souladu, ne v roztříštěnosti. Musí být zabezpečena samostatnost jeho charakteru a svoboda. Charakter doby se musí ze svého současného stavu nejprve napřímit. Musí se navrátit k jednoduchosti, pravdě a plnosti. A to je úkolem více než pouze jednoho století. Staré zásady zůstanou, ale budou oděny v šat století. Samozřejmě, že v jednotlivostech se může takový pokus zdařit, ale důležité je, aby se zlepšil celek. Do té doby bude protiklad v chování dosvědčovat, že neexistuje jednota v pravidlech.

Ale Schiller dobu nevidí zcela beznadějně. Říká, že filosofie by se neměla zbaběle stáhnout do ústranní. A že střet slepých sil v politickém světě nemůže trvat věčně, zákon družnosti jednou zvítězí nad nepřátelským sobectvím. Rozum nepodstoupí takový střet s touto hrubou mocí a celou situaci popisuje symbolicky prostřednictvím odkazu na staré hrdiny řeckých bájí a mýtů: „(…) a stejně jako Saturnův syn v Iliadě, nesestoupí na temné jeviště, aby sám jednal. Zvolí si však ze

35

středu bojovníků toho nejdůstojnějšího, oděje jej stejně jako Zeus svého potomka božskou zbrojí a dosáhne svou vítěznou silou velkého rozhodnutí.“22 Symbolicky to znamená, že rozum (jež je zastoupen Diem) nalezl a stanovil zákon, který musí uskutečnit odvážná vůle a živoucí cit (tzn.hrdina). Pravda se musí stát silou, aby mohla zvítězit, a její hybnou silou bude pud, který je hybnou silou ve světě pociťujících. Zatím se srdce pravdě uzavřelo a pud za ni nedokázal jednat. Proč tedy vládnou předsudky a nevědomost, když je doba osvícená a filosofie spolu se zkušeností šíří jas. Jsou rozptýleny bludné pojmy, jež bránily přístupu k pravdě, rozum se očistil od sofistiky a filosofie nás volá zpět do náruče přírody. Proč jsme tedy ještě stále barbary? Schiller uvažuje o tom, že zřejmě existuje něco, co brání přijímání pravdy. Koneckonců již starý filosof Quintus Horatius Flaccus (65-8 př.n.l.) to vystihuje slovy „odvaž se být moudrý“. K překonání překážek patří síla odvahy, která je součástí naší mravní přirozenosti. Osvícenství rozumu působí na charakter člověka, a také osvícení z charakteru vyvěrá. Cesta k rozumu musí být otevřena srdcem. Naléhavou potřebou doby je výchova k citovému bohatství.

4.3.3 Umění jako nástroj mravního zušlechtění Schiller si ale uvědomuje, že se svými tvrzeními trochu dostává do kruhu. Politické zlepšení mají vycházet ze zušlechťování charakteru, avšak charakter se může zlepšovat jen v lepším státě. Je tedy třeba najít nějaký nástroj, který stát bohužel neposkytuje, a otevřít tak čisté nezkalené vody.

22

Friedrich Schiller: Výbor z filosofických spisů. Praha, Svoboda – Libertas, 1992. Str.148

36

„Dospěl jsem právě k bodu, k němuž směřovaly veškeré mé dosavadní úvahy. Tímto nástrojem je krásné umění, tyto prameny se otevírají v jeho nehynoucích vzorech.“23 Na nás je, abychom celek naší přirozenosti, rozrušený uměním, obnovili uměním vyšším. Umění a věda jsou imunní vůči lidské zvůli. Politický zákonodárce nemůže tyto oblasti ovládat, pravda přetrvává, a i když ponižuje umělce, umění porušit nedokáže. Pokud duchu doby odpovídá pevný charakter, je podobná věda i umění – střeží své hranice a jedná podle pravidel. Pokud je ale charakter doby ochablý, umění a věda usiluje o to zalíbit se a pobavit. Umělec je sice synem své doby, musí se ale navrátit k pramenům a svou současnou dobu očistit. Aby se umělec ubránil před zkažeností své doby, musí pohrdnout jejím úsudkem. Musí hledět vzhůru ke své důstojnosti. Musí lid obklopit ušlechtilými, oduševnělými a velkými formami, symboly výtečnosti. Avšak ne každý, komu je tento ideál blízký, jej dokáže dobře ztvárnit. Látku může umělec čerpat z přítomnosti, formu ale převezme z ušlechtilejší doby. Zde je pramen krásy nezkažený. A touto ušlechtilejší dobou je pro Schillera stále starověké Řecko. Lidstvo si od té doby uchovalo svou důstojnost v pomnících, pravda tak přežívá a může být znovu vytvořen původní obraz. Umělec, který ctí pravdu a krásu, musí dát světu směr k dobru a povede to k vývoji. „Budova bludů a svévole se hroutí, musí ze zhroutit, ba již se zhroutila, jakmile jsi si jist, že se naklání; naklánět se však musí v člověku vnitřním, nejen vnějším.“24

23 24

Friedrich Schiller: Výbor z filosofických spisů. Praha, Svoboda – Libertas, 1992. Str.150 Friedrich Schiller: Výbor z filosofických spisů. Praha, Svoboda – Libertas, 1992. Str.153

37

Doba bloudí, podle Schillera, dvojím scestím a člověk se může těmito dvěma cestami vzdalovat svojí přirozenosti. Může zabloudit do oblasti zvrácenosti, ochablosti. A z těchto míst musí být přiveden zpět krásou. Rozvinutý cit pro krásu totiž zjemňuje mravy. A lze od ní tedy očekávat skutečně tak velký účinek jako výchova lidstva. Zkušenost ukazuje, že s vkusem je spojena jasnost rozumu, důstojnost chování, svobodymilovnost a jiné přednosti vlastní ušlechtilému člověku. Ušlechtilé mravy jdou ruku v ruce s mravy dobrými. Schiller ale také poukazuje na názory, které říkají, že krásno, je-li v dobrých rukou působí blahodárně, je-li však v rukou špatných, činí pravý opak, působí omyly a bezpráví. Zajímavé je, že v téměř každé historické době, kdy je umění na vrcholu a v největším rozkvětu, nacházíme naopak společnost v úpadku. Krása a svoboda před sebou utíkají a krása je v minulosti většinou spjata se zmizením hrdinských ctností. Ale sílu charakteru nemůže nic nahradit, je nejúčinnější vzpruhou toho znamenitého v člověku. Mělo by být rozpoznáno, zda to, co platí za krásné ve zkušenosti, právem nese toto označení. „Když však mravní cit prohlásí: to má být, rozhodne provždy a navěky, uznáváš-li pravdu, protože je pravdou, a vykonáš-li spravedlnost, protože je spravedlností, učinil jsi z jednotlivého případu zákon pro všechny případy, s jediným okamžikem svého života jsi naložil jako s věčností.“25

4.3.4 Protichůdné síly v člověku a jejich sjednocení V člověku se nacházejí dvě části – jedna, která trvá a je nazývána osobou; a druhá, která se proměňuje a je nazývána stavem. Při všech změnách stavů trvá

25


38

osoba. Když se člověk mění, existuje, ale když zůstává neproměnný, existuje člověk. Člověk přechází ze stavu klidu do stavu činnosti, od souhlasu k rozporu, pořád jsme to ale stále my. Máme nikdy se neměnící Já a stále zůstáváme sami sebou. Osoba musí mít základ v sobě samé. A ideou absolutního bytí je svoboda. Osoba se projevuje puzením po identitě a jejím projevování. A projevem této identity je i dodržování mravního zákona. Člověk není ani výlučně matérií, ani výlučně duchem. Vlohu k božství nese každý člověk ve své osobnosti. A cesta k tomuto božství je otevřena ve smyslech. Aby tedy nebyl člověk pouhou formou, musí vlohu, která je v něm, uskutečnit. Všechny vjemy bychom měli transformovat ve zkušenost. Zkušenost je podle Schillera jednota poznání.

Zmíněné dva póly - osoba a stav – charakterizují strukturu člověka jako rozumovo-smyslovou povahu. Z tohoto rozdělení vyplývají dvě protikladné síly, jimiž jsme puzeni, a které souvisejí s našimi dvěma částmi. A těmito silami jsou tzv. pudy. Ty si vzájemně odporují, ale do určité míry se i doplňují. Prvním pudem, který odpovídá stavu, je pud věcný neboli látkový (německy der sinnliche Trieb), který usiluje o to, včlenit člověka do hranic času a učinit jej látkou. Látka je změnou, realitou, která vyplňuje čas. Věcný pud požaduje změnu v čase. Žádá, aby čas nabyl obsahu, požaduje rozmanitost. Musí ale udržovat osobnost v náležitých mezích. Tímto stavem je vnímání a projevuje se v něm fyzické jsoucno. Tento pud probouzí a rozvíjí lidské vlohy, ale na druhé straně také činí nemožným zdokonalování. Je tomu tak proto, že poutá ducha, který by se měl povznášet, ke smyslovému světu. Věcný pud vytváří případy.

39

Druhým pudem, který odpovídá osobě, je pud k formě (německy der Fromtrieb), který usiluje o osvobození člověka z těchto pout, chce vnést harmonii do rozmanitosti a zachovat tak osobu člověka. Směřuje k identitě a jejímu sebepotvrzování, mimo jiné jednáním podle mravního zákona. Musí udržovat v mezích vnímavost nebo přirozenost. Naléhá na pravdu a na právo, chce, aby bylo uskutečňováno to nutné a věčné. Pud k formě tak ukládá zákony. Tyto dvě síly v člověku vzájemně působí a vytváří protiklad, protože jeden tíhne ke změně, druhý k neměnnosti. Jak tedy obnovíme jednotu lidské přirozenosti, která je zrušena odporem těchto dvou sil? Oba pudy jsou potřebné, ale musíme zajistit každému pudu hranice a zároveň každý z nich ochraňovat. Nesmí docházet k nadměrné racionalitě na úkor smyslovosti a naopak k nadměrné smyslovosti na úkor rozumu. To je úkolem kultury. Kultura musí rozvíjet citové bohatství a rozumovou mohutnost.

Schiller ale vymezuje prostřední stav - pud, ve které oba předchozí společně působí. Je jím pud hravosti (německy der Spieltrieb), který by umožnil člověku cítit svou hmotu ale rozpoznat se jako Duch. To člověku pomůže uvědomit si svoji existenci a svobodu. Ve hře se nejvíce manifestuje lidská svoboda. Hra tedy ruší náhodnost – když se uskutečňuje podle pravidel, hra ruší donucení – když souhlasíme s postupováním podle pravidel dobrovolně. Hravý pud je zaměřen k tomu, aby oba uvedené pudy sjednotil, aby zrušil čas v čase, sjednotil vznik s absolutním bytím, změnu s identitou. Působí na člověka morálně i fyzicky, ruší každou nahodilost a donucení a proto vede člověka do fyzické i morální svobody. Působí na to, aby byla naše blaženost v souladu s dokonalostí.

40

Tento stav je nazýván estetickým a jeho symbolickým výrazem je krása. Krása jako objekt a cíl hravého pudu se vyznačuje jednotou formy a obsahu, celku a jednotlivostí, druhu a individua. Krásno tedy vychází ze vzájemného působení dvou protikladných pudů. Ideál krásna tedy musíme hledat ve svazku a rovnováze reality a formy. Rovnováha však je podle Schillera stále ideou, které v úplnosti nikdy nemůžeme dosáhnout. Odchylky od rovnováhy mají negativní vliv jak ve směru poznávacím, tak v morálním. Předmět pudu věcného se nazývá život (materiální bytí, smyslová přítomnost), předmět pudu k formě se nazývá tvar (formální vlastnosti věcí a jejich vztahy). Předmětem pudu k hravosti bude tedy živý tvar. A tímto pojmem je označováno vše, co se nazývá krásou, všechny estetické vlastnosti. Krása se nerozšiřuje na celou oblast života, ale ani není uzavřena jen do této oblasti. Kus mramoru je sice neživý, může se ale stát živým tvarem, když mu sochař vtiskne život. Pokud je ale krásno hrou, není tímto tvrzením ponižováno? K příjemnému, dobrému a dokonalému se člověk má stavět pouze vážně. S krásou si však hraje. Lidský ideál krásy leží na stejné cestě, na níž člověk uspokojuje svůj pud hravosti. „Člověk si hraje jen tehdy, když je v plném významu člověkem, a je jen tam zcela člověkem, kde si hraje.“26

4.3.5 Estetická výchova a její úkol Estetická výchova musí řešit obrovský úkol. A teprve v tomto díle si jeho velikost plně uvědomuje. Jde totiž o nastolení harmonie mezi oběma prvky lidské přirozenosti. 26


41

Hloubavý člověk o ctnostech, pravdě a blaženosti přemýšlí, jednající člověk ctnosti pěstuje, pravdu chápe a blaženost zažívá. Věcí fyzické a morální výchovy je převádět mravy na mravnost, poznatky na poznání, blaho na blaženost. Úkolem estetické výchovy je z krás vytvořit krásu.

Krása utužující neochrání člověka před pozůstatky divošství. Na druhé straně krása tavící jej neuchrání před změkčilostí. Lze shledat, že vznešené představy jsou sdruženy s velikášstvím a dobrodružností, ušlechtilost smýšlení se často sdružuje i s nejděsivějšími výbuchy vášní. Účinkem tavné krásy je uvolnění mysli v morálním i fyzickém ohledu a bohužel charakter sdílí úbytek sil. Měkkost často vyúsťuje v změkčilost, přesnost v prázdnotu, uhlazenost v plochost, klid v netečnost, svobodomyslnost ve zvůli, lehkost v lehkomyslnost. Člověk, který je pod tlakem potřebuje tavnou krásu, člověk s necitlivým vkusem potřebuje krásu utužující. Krása obnoví v napjatém člověku soulad, v uvolněném člověku obnoví energii. Z člověka učiní celek, který je v sobě samém dovršený. Krásou je smyslový člověk přiváděn zpět k formě a myšlení, duchovní člověk je přiváděn zpět ke smyslovému světu. Nesmíme pouze směšovat, ale sjednocovat. Spolu s ideálem lidství byl dán i ideál krásy. Krásné razí člověku cestu od vnímání k myšlení. Slabost ducha je charakterizována převažující silou afektu. Smysly se mohou prokazovat jako moc jen tehdy, když jim to duch svobodně dovolí. Oba pudy existují a v duchu působí, ale tato skutečnost nijak neodporuje absolutní jednotě ducha. Ač má člověk násilné mysli sebelepší popud ke spravedlnosti, neodradí ho to od bezpráví. A na druhé straně člověka silné mysli nepřiměje k porušení jeho zásad

42

sebelákavější pokušení. „V člověku není jiné síly, než jeho vlastní vůle, a pouze to, co zdolává člověka, smrt nebo ztráta vědomí, může zrušit jeho vnitřní svobodu.“27 Vždy tedy záleží na nás, jakou cestu si zvolíme. Lidskost se ustavuje teprve tehdy, když procitne pud smyslový i rozumový. Tedy až dojde ke vzniku individua a osobnosti. Ve stavu myšlení má pak u člověka nastoupit nutnost logická a mravní, namísto pouhé fyzické nutnosti. Tento stav, stav reálné a činorodé určitelnosti se nazývá stavem estetickým. Estetický stav v sobě slučuje všechny podmínky svého původu a trvání. Estetickou kulturou je osobní hodnota člověka, jeho důstojnost, a přirozeností ze sebe může vytvořit to, co chce. Je mu tedy zcela navrácena svoboda být tím, kým být má. Estetické zdání je odlišeno od pravdy a skutečnosti. Podstatou veškerého zdání je krásné umění. Opovrhovat zdáním tedy znamená opovrhovat i tímto uměním. Co vidíme zrakem se liší od toho, co vnímáme. Hravý pud a napodobivý tvořivý pud má zálibu ve zdání. Zdání je estetické pouze v tom případě, je-li upřímné a samostatné. Tedy nechce realitu zastupovat, ani nechce být realitou zastupováno. To, zda se estetický umělecký pud rozvine, záleží na stupni lásky, s níž člověk setrvává u pouhého zdání. Představivost má svůj svobodný pohyb i svou materiální hru. Aby se estetický pud hravosti mohl zcela projevit, brání mu stále ještě pud smyslový se svými vášněmi, svou žádostivostí a náladovostí. Uprostřed této říše sil buduje tvořivý pud říši hry a zdání. Zbavuje tak člověka pout a nátlaku. Neexistuje žádný průkaznější zkušební kámen estetické kvality než to, že nás umělecké dílo zanechává ve stavu vyrovnanosti a svobody ducha. A to je spjato se silou a svěžestí. Hodnota nějakého uměleckého díla náleží v jeho přiblížení k ideálu estetické ryzosti. Účinkem krásna je osvobození od vášní.

27


43

Smyslového člověka učiníme rozumným tak, že z něj učiníme člověka estetického. Krok ze stavu estetického do stavu logického a morálního je poté již nepochybně snazší. Přecházíme tak od krásy k pravdě a povinnosti. Abychom učinili estetického člověka člověkem moudrým a hrdinným, stačí k tomu pouze popud vznešené situace. To je nejdůležitější úkol kultury - učinit člověka estetického všude, kam sahá říše krásy. Morální stav se totiž nemůže vyvinout ze stavu fyzického, vyvíjí se ale ze stavu estetického. Ale morální život musí člověk žít už na úrovni fyzické. Musí se naučit toužit ušlechtileji. Estetická kultura podřizuje vše zákonům krásy a otevírá vnitřní život. Ve stavu morálním člověk ovládne moc přírody. Kultura má navodit soulad blaženosti a důstojnosti. Člověk v sobě přirozeně spojuje to nejvyšší i to nejnižší – blaženost nastane, když překoná rozdíly mezi těmito přirozenostmi, a pomocí důstojnosti je dokáže odlišovat. Otázkou je, jak si člověk razí cestu k estetické skutečnosti, aby mohl snáze přejít k pravdě. Ale Schiller též upozorňuje na to, že: „Krása, kterou hledáme leží již za námi.“28 Estetický stav může zprostředkovat přechod od deformace lidské osobnosti k harmonicky rozvinutému jedinci, který je morálním předpokladem dokonalejší společnosti. Lidé nejsou nakloněni tomu, aby poslouchali hlas filosofie. Ale díky své zálibě ve hře mohou snáze přijmout poselství krásy. A společnost je sjednocována pouze krásným sdílením.

28


44

5. ZÁVĚR Ve své době (v době před více než 200 lety!) Friedrich Schiller přesně vystihnul to, co je tak příznačné i pro dnešní dobu. A i když je jeho dílo pojímáno jako dílo estetické, myslím, že stále sleduje ono staré zařazení estetiky do sféry filosofie. Jeho stati, které se zabývají estetickými otázkami, otázkami etiky a dalšími tématy, stejně jako jeho „Listy o estetické výchově“, jsou spíše filosofickým pojednáním. Schillerovým dílem se poté zabývalo mnoho jiných estetiků a filosofů, a dodnes jeho spisy budí velký zájem. O jeho díle a myšlenkách píší například J.Habermas nebo H.Mayer, K.Marx. Schiller bývá často označován – například G.Lukácsem - jako pesimista. Pesimista z toho důvodu, jak se dívá na možnosti nápravy lidstva. Je ale podstatnější, že nějakou možnost nápravy vůbec vidí. Friedrich Schiller se často ohlíží se zpět do antiky, protože podle něj odpovídá lidské přirozenosti mnohem více život v řeckém státě, než ve státě novověkém. Tehdy stát umožňovat rozvoj všech schopností a sil jedince. Současné státy nerespektují osobitost jedince a jednají z potřeby na úkor autonomie. Respektování autonomnosti a specifičnosti každého člověka. Schiller nerozlišuje mezi společností a státem. Schiller popisuje modernu jako věk sebe-odcizení a desintegrace člověka. Je mu také blízký jejich pohled na umění a výchovu, který se pro něj stává vzorem. Nám může být inspirací Friedrich Schiller sám. Množstvím jeho myšlenek, které jsou dnes stejně aktuální, jako byly kdysi. Jeho dílo je nadčasové a bude živé ještě dlouho. A snad někdy dojde i k naplnění jeho ideálu o mravním zušlechtění člověka a celé společnosti. Jak ale říkal on sám – záleží to pouze na nás. Na nás záleží čemu dáme přednost, jakou cestu si zvolíme.

45

„Na konci osmnáctého století objevil se v Německu velký básník, jednou stránkou svého mohutného génia patřící lidstvu – a druhou německému lidu. Mluvíme o Schillerovi, jehož poezie na první pohled prozrazuje tuto podvojnost. Jejím patosem je cit lásky k lidstvu, založený na rozumu a vědomí: proto můžeme Schillera nazvat velkým básníkem humánnosti. V Schillerově poezii věčně krvácí srdce nejživější, nejvřelejší a nejušlechtilejší krví lásky k člověku a lidstvu, nenávistí k náboženskému, nacionálnímu fanatismu, k předsudkům, které ohněm a mečem rozdělují lidi a dávají jim zapomínat, že člověk je člověku bratrem. (Vissarion Grigorjevič Bělinskij, 1843).“29

29


46

6. RESUMÉ 6.1 RESUMÉ Friedrich Schiller - básník a dramatik, který se významně zapsal do dějin estetiky a filosofie. Byl jedním z autorů, který se zabýval vztahem etiky a estetiky. Žil a tvořil v období romantismu. Ale přestože je jeho tvorba do této doby řazena, vykazuje spíše jisté rysy předchozího období - klasicismu a bezprostředně navazuje na německou klasickou idealistickou estetiku. Hlavním tématem mnoha jeho prací byla myšlenka svobody. Projevem svobody je pro Friedricha Schillera především krása. Schiller také hledal rozumný stát, kde by byl každý člověk autonomním a rovným druhému. Jeho nejvýznamnější a nejznámější prací v oblasti estetiky a etiky jsou „Listy o estetické výchově člověka“. Napsány byly v roce 1794 a byly adresovány vévodovi Christianu von Schleswig-Holstein-Augustenburg. Toto dílo se nezabývá principy krásného umění, ale směřuje spíše k otázce o funkci krásna. Schiller čerpal mnoho z antické filosofie, umění i estetiky. Viděl v antickém světě vzor pro naši společnost a člověka. Člověk musí, podle Schillera, usilovat o změnu sebe sama i okolního světa. Zastával názor, že umění člověka duchovně povznáší, podporuje ctnost a mravnost. V uměleckém díle je obsažena krása, pravda a dobro. Žádal obecnou kultivaci společnosti prostřednictvím umění. Neboť, podle jeho názoru, pouze hluboký prožitek krásy může opět vrátit člověku jeho důstojnost. Zušlechtění společnosti je úkolem kultury.

47

6.2

SUMMARY Friedrich Schiller – poet and playwright, who was meaningfuly sign

into history of aesthetics and philosophy. Was one of the writers, who was engaged in the relationship of ethics and aesthetics. Lived and created in the period of romanticism. But even so he is rank into this age, his work has some features of the previous period – clasicism and directly follow up the german classic idealistic aesthetics. The leading theme of many of his works was idea of freedom. For Schiller, the manifestation of freedom is beauty first of all. Schiller also looked for the state of reason, in which every man is able to be autonomous and on the same level to each other. His most important and also most well known work in sphere of aesthetics and ethics is „The Letters about Aesthetic Education of Man“. Letters was wrigt in 1794 and were adress to duke Christian von Schleswig-Holstein-Augustenburg. This work isn´t engaged in principles of artes, but tend to the question about the function of beauty. Schiller gather many things of ancient philosophy, art and aesthetics. In antic world he saw the model for our society and man. According to Schiller, man must try to change himself and even surrounding world. Advocated the opinion that art elevate the spirit of man, support virtue and morals. Object of art contain the beauty, the truth and the good. Asked for cultivation of society thrugh the artes. According to Schiller´s opinion, only deep experience of beauty can again return to the man his dignity. Task of culture is refine of society.

48

POUŽITÁ LITERATURA___________________________

1. Kolektiv autorů – Akademický slovník cizích slov. Praha, Academia, 2001. pod vedením Věry Pteráčkové a Jiřího Krause. 2. Goethe/Schiller – Korespondence. Zamarovský, Vojtěch (ed.). Praha, Odeon, 1975. 3. Hofman, Alois: Friedrich Schiller. Praha, Orbis, 1959. 4. Jůzl, Miloš a Prokop, Dušan: Úvod do estetiky. Praha, Panorama, 1989. 5. Lux, Hans Maria: Buřič a vojvoda. Nitra, Smena, 1971. 6. Ptáčková, Brigita; Stibral, Karel: Estetika na dlani. Olomouc, Rubico, 2002. 7. Schiller, Friedrich: Estetická výchova. Olomouc, Votobia, 1995. 8. Schiller, Friedrich: Výbor z filosofických spisů. Praha, Svoboda – Libertas, 1992. 9. Kubín, Václav (ed.): Friedrich Schiller - Óda na radost. Praha, Československý spisovatel, 1980. 10. Schiller, Friedrich: Estetické úvahy o umení. Bratislava, Tatran, 1985. 11. Urban, B.S.: Úvod do teorie estetické výchovy. Praha, Universita Karlova, 1970. 12. Volek, Jaroslav: Kapitoly z dějin estetiky I. Praha, Panton, 1985. 13. Volek, Jaroslav: Základy obecné teorie umění. Praha, Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

49

ESTETIKA A ETIKA PODLE FRIEDRICHA SCHILLERA

Recommend Documents