Šest principů emocionálně zdravé církve 1.část Princip 1.: Pohled do vlastního nitra V emocionálně zdravých sborech se lidé dokážou zpříma podívat do hlubin svých srdcí a zeptat se: „Co z toho, co se v mém nitru odehrává, by Ježíš rád změnil?“ Tito lidé chápou, že lidský život je jako ledovec, jehož větší část leží pod hladinou oceánu. Obracejí se na Boha s prosbou, aby jim pomohl k lepšímu sebepoznání a proměnil spodní vrstvy ledovce, které jim brání lépe odrážet podobu Ježíše Krista. Dívat se kamkoli, jen ne do vlastního nitra Poutavý román The poisonwood Bible (Bible je jedovatý strom) od Barbary Kingsolverové pojednává o Nathanu Priceovi, muži, který celý svůj život zasvětil zvěstování Božího slova obyvatelům Belgického Konga. Píše se rok 1959 a tato africká země se nachází uprostřed politických nepokojů. Hrozba války Nathanovi vůbec nenahání strach. Za druhé světové války strávil tři měsíce na frontě, když absolvoval proslulý Batanský pochod smrti, při kterém přišel o mnoho kamarádů. Po návratu z války se rozhodl, že zachrání více lidí, než kolik zahynulo na poloostrově Batan. Je odhodlaný být ve všem a nekompromisně podřízený Bibli. Se svojí rodinou - mají celkem čtyři děti - se vydá do Afriky. a to i přes výhrady, které proti takovému nebezpečnému podniku vznáší Nathanova manželka. Zde se usadí v jedné malé vesničce. Román The Poisonwood Bible vypráví tragický příběh Priceovy rodiny, který se odehrál během následujících třiceti let. V knize se střídají pohledy Orleanny Priceové a jejích čtyř dětí. Všichni jsou oběťmi Nathanovy neschopnosti zpříma nahlédnout do svého nitra. To, co člověka při čtení nejvíce zasáhne, je kazatelova nevšímavost k sobě samému, k jeho ženě a dětem, a rovněž i k obyvatelům Konga. Nikdy se nenamáhá druhým naslouchat. Neposlouchá například domorodce, kteří se bojí nechat pokřtít své děti v řece plné krokodýlů. Rovněž ho nezajímá, že v řeči tamějších domorodců, v níž význam závisí na intonaci, jeden výraz, pokud je vysloven správně, znamená „drahý, úžasný a vzácný“, ale pokud je vysloven s americkým přízvukem, znamená „jedovatý strom“ (poisonwood tree). A tak na konci každého svého kázání křičí: „Ježíš je jedovatý strom!“, což je zkomolenina věty: „Ježíš je úžasný!“ A jeho dcera Adah v závěru knihy podotýká: „Jsem dcerou muže, který věří, že nedokáže říkat nic jiného než pravdu, a přitom káže z Bible, která je jedovatým stromem.“ Pokud si odmyslíme nesnadné životní okolnosti a nebezpečnou politickou situaci, zjistíme, že vyprávění knihy se zaměřuje především na zápas rodiny o přežití v podmínkách vytvořených otcovým křesťanstvím (a špatnou teologií), které mu brání v tom, aby dokázal opravdově milovat lidi. Je to stroj. Je to automatický Boží pilot, který touží zachraňovat životy druhých lidí a pracovat pro Boha. Orleanna se naučila poslušně podřizovat svému muži a nedokáže zmírnit útrapy, které jim život v Kongu přináší. Není schopná ochránit své děti před následky manželova chování. Nakonec jejich nejmladší dcera zemře, protože Nathan ji nechce odvézt pryč, přestože jej o to prosí jak rodina, tak ostatní misionáři. V závěru knihy se Nathanovo manželství rozpadá; on si toho však nevšímá a dál pokračuje v práci pro Boha. Tento stav charakterizuje celé jejich manželství, jak si můžeme všimnout z Orleanniných slov pronesených krátce po uzavření sňatku:
„Nathan mě většinou přehlíží. Když si stěžuji na naši životní situaci, jen žvýká další sousto večeře a dívá se taktně kamsi mimo, jako když se dospělý úmyslně snaží přehlédnout kňourání své dcery, která rozbila panenku a teď si nemá s čím hrát. Abych nepřišla o zdravý rozum, naučila jsem se kolem problémů našlapovat v měkkých bačkorách a snažila se upozorňovat na jejich pozitivní stránky.“ Nathan je extrémní případ; to je také důvod, proč byla autorka knihy obviněna z toho, že laciným způsobem kritizuje církev. Problém je ale v tom, že podobně jako Nathan si počínám i já. My, kteří pracujeme ve vedení církve či sboru, často nedokážeme - podobně jako Nathan - zpříma pohlédnout do svého nitra. Jeho neschopnost žít v kontaktu se svým vnitřním světem po čase přinesla trpké ovoce - a to zejména v době, kdy jeho děti dospěly a žena od něj odešla. Je tragické, že ani potom, když se mu rozpadl jeho vnější svět, nedokázal své nitro prozkoumat. Pod povrchem ledovce Je až děsivé, jak snadno člověk muže žít se zkreslenou představou o vlastním životě. Něco se nám sice může zdát divné, ale po čase si na to zvykneme a začne nám to připadat normální. Naši spolupracovníci a rodinní příslušníci si střípků naší rozporuplnosti a obranných postojů čas od času všimnou. Ale jen zřídkakdy najdou dostatek odvahy - a obvykle toho ani nejsou schopni - aby nás na ně zralým a láskyplným způsobem upozornili. Prvních patnáct let svého křesťanského života (a předchozích devatenáct let života bez Krista) jsem si jen výjimečně udělal čas na to, abych nahlédl do hlubin (Jak to žalmista někdy nazývá) svého nitra, srdce, vnitřního světa či duše. Jistě, každý den jsem průměrně dvě až tři hodiny trávil na modlitbách, čtením Bible. nasloucháním Božímu hlasu, vyznáváním hříchů a vedením duchovního deníku. Rovněž jsem pravidelně trávil jeden den v modlitbách a půstu v Jezuitském centru, které se nachází poblíž mého domu - a dělám to dodnes. Přesto mohu s určitostí říct, že jsem nenahlížel do hlubin své ho nitra. Jak je to možné? Cožpak jsem Bohu neposkytl dostatek příležitostí k tomu, aby mohl prozkoumat mé srdce? Když druhé lidi vybízím, aby nahlédli do svého nitra, trápí mě, že mnozí z nich si myslí, že to už dávno dělají. Já jsem si to také myslel. Je však smutnou skutečností, že Ježíš neproměnil vrstvy mé ho já ležící hluboko pod povrchem. Můj život měl stejně jako ledovec obrovské části ukryté pod vodní hladinou. A přestože byly ukryté pod hladinou, významně ovlivňovaly můj vnější život. Jak vidíme na obrázku (ledovce), z ledovce nad vodní hladinu vyčnívá jen deset procent z jeho celkové hmoty. Těchto deset procent představuje tu část našeho já, o které víme. Je ale dobré si uvědomit, že zkázu Titaniku zapříčinilo právě oněch devadesát procent ukrytých pod hladinou. Stejně tak i mnozí lidé ve vedení ve svém životě prohrávají nebo prožívají chaos právě kvůli silám a motivacím ukrytým pod povrchem jejich životů, o nichž nemají nejmenší tušení. Šalomoun to vyjádřil velmi trefně: „Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.“ (Př 4,23) Může být velmi obtížné věřit v Boží milost a lásku poté, co jsme nahlédli do svého nitra. Mnozí si myslí, že toho nejsou schopni. i já jsem si to myslel. Nedávno zesnulý Dag Hammarskjold, bývalý generální tajemník Organizace spojených národů, prohlásil, že jsme se stali experty ve zkoumání vnějšího světa, ale nenaučili jsme se objevovat svůj osobní vnitřní svět. V této souvislosti napsal: „Nejdelší je cesta, která vede do lidského nitra.“ Mnozí z nás mají daleko větší pocit jistoty tehdy, když zacházejí s
předměty, řídí vnější situace či něco dělají, než ve chvíli, kdy by měli nastoupit cestu do vlastního nitra. Bolestivá upřímnost To, o čem zde hovořím, vyžaduje neskrývanou, téměř bolestivou upřímnost. Pravda, jak říká Ježíš, nás osvobodí (viz J 8,32). Být upřímný vyžaduje odvahu podívat se na celou pravdu. Tuto upřímnost nazývám „neskrývaná“ proto, že se stejně jako Adam s Evou v zahradě Eden před pravdou raději skrýváme a chráníme, než abychom před Boha předstoupili odhalení a nazí. Tento problém trápí svět od hříšného pádu (Gn 3,1-19). Jako o „bolestivé“ o ní hovořím proto, že i když nás pravda osvobozuje a při vádí nás k Bohu blíž, je to něco, čemu bychom se zpočátku nejraději vyhnuli. Jeden z příběhů z knihy Letopisy Narnie od C. S. Lewise, nacházející se v části nazvané Cesta Jitřního poutníka, vypráví o tom, jaké to je nechat se Bohem vést k přímému pohledu do hlubin svého nitra. Z malého chlapce Eustáce se stane velký, ošklivý drak. K této proměně dojde v důsledku jeho sobeckého, tvrdohlavého a nedůvěřivého chování. Následně drak zatouží se změnit a získat zpět podobu malého chlapce; není ale schopen to udělat vlastní silou. Nakonec se mu zjeví velký lev Aslan (který zde představuje Ježíše Krista) a přivede ho ke studánce, ve které se má vykoupat. Protože je to ale drak, do studánky se nevejde. Aslan mu řekne, aby se vysvlékl. Eustác ví, že dokáže svlékat kůži jako had, a tak si sundá svrchní vrstvu a odhodí ji na zem. Nyní se cítí mnohem lépe. Když se ale pokouší vstoupit do studánky, zjišťuje, že má na sobě další tvrdou, nepoddajnou šupinatou vrstvu. V zoufalství, bolesti a v touze dostat se do té pře krásné studánky se sám sebe ptá: „Z kolika vrstev kůže se budu muset ještě vysvléct?“ P oté, co si svleče třetí vrstvu, to vzdává, protože si uvědomuje, že to nedokáže. Aslan mu v tu chvíli navrhuje: „Budeš mí muset dovolit, abych tě vysvlékl.“ Eustác na to reaguje slovy: „Můžu vám říct, že jsem měl z těch jeho drápů strach, ale zároveň jsem byl pořádně zoufalý. A tak jsem si lehl na záda a dovolil jsem mu, aby to udělal. Když do mě ty své drápy zaryl poprvé, měl jsem dojem, že mi pronikl až do srdce. A když mě začal svlékat z kůže, bolelo to víc než cokoli, co jsem kdy zažil... Zkrátka ze mne tu odpornou kůži stáhl - právě tak, jak jsem to třikrát předtím udělal já, ale bezbolestně - a hodil ji přede mě do trávy. Tahle kůže ale byla mnohem tlustší, tmavší a vředovitější než ty tři předchozí. A já jsem najednou byl hladký a měkký ... Pak mě chytil ... a hodil mě do vody. Chvíli to neuvěřitelně štípalo. Pak to bylo báječně příjemné a ve chvíli, kdy jsem začal plavat a voda kolem mě stříkala do všech stran, jsem zjistil, že mě bolest v rukou opustila. A vtom jsem zjistil proč. Znovu jsem se stal malým chlapcem... Po chvíli se mě lev opět zmocnil a svými drápy mě navlékl do nových šatů, které mám nyní na sobě.“ C. S. Lewis to vystihl přesně: Když se vydáme tímto zcela novým směrem, budeme mít dojem, jako by nám Boží drápy Pronikaly až do samého středu srdce. Bolest - podnět, který nás nutí nahlédnout pod povrch Bůh často používá bolest k tornu, aby nás změnil. Zkušenosti, které jsem získal během dvaceti let kazatelské praxe, mě přesvědčily o tom, že pokud lidé nezažívají náležité nepohodlí a trápení, jen zřídkakdy jsou schopni zpříma pohlédnout do hlubin svého nitra.
Toto platí zejména pro lidi ve středním věku. Kdosi to trefně vyjádřil: „Své jednání dokážeme změnit jen tehdy, pokud pro nás současný stav představuje větší trauma než změna sama.“ Právě díky bolesti se v nás často zrodí touha po změně. Řekneme: „Já to musím mít. Něco mi musí vstoupit do života. Už si déle nedokážu ‚hrát na církev' Na jednu stranu jsem se setkal se spoustou mladých lidí, kteří při přípravě na vedoucí pozici skvěle spolupracovali a když byli seznámeni s modelem učednictví, který vyžaduje jak duchovní, tak emocionální zralost, prožili zásadní životní změnu. Přestože nebyli v krizi ani neprocházeli bolestivými událostmi, začali růst a dospívat. Na druhou stranu je to zřejmě krize a velké utrpení, co mnohé z těch, kteří jsou v církvi již delší dobu, přiměje ke změně. Zdá se, že mezi mírou prožívaného utrpení a zápalem, s jakým se člověk vrhá do sebeobjevování, existuje jistá spojitost. Znám spoustu lidí, kteří se na tuto novou cestu vydali, až když jejich partner odmítl pokračovat ve starém způsobu života nebo když se ocitli v pasti nějaké závislosti či morálně selhali. Jiní se zase odhodlají podívat se pod povrch svého já, až když jim ne zbývá jiná možnost. Tak tomu bylo například v mém případě. Rozdělení sboru nebo krize sborového společenství přiměje ně kdy vedení, aby při společném hledání svých vnitřních světů postupovali novým způsobem a pustili se více na hlubinu. Zkrátka, pokud se chci podívat pod povrch ledovce svého života, musím být ochoten prožít nepohodlí a bolest, které jsou součástí objevování nových oblastí mého já - ať dobrých, či špatných a zvrácených. Lidé v emocionálně zdravých sborových společenstvích toto zkoumání vlastního srdce provádějí pravidelně. Jakmile si jednou osvojili tento přístup, jejich zkušenosti začnou nevyhnutelně formovat způsob, jakým přistupují k učednictví a vztahům ve sboru jako celku. Co to vlastně znamená nahlédnout pod povrch svého já a druhých lidí? Tato záležitost se skládá ze dvou hlavních částí: z jasného vědomí toho, co cítím a co dělám, a z hledání důvodů, proč tomu tak je (motivace). 1.Být si vědom toho, co cítím a co dělám Ježíš si byl plně vědom toho, co dělal. V předvečer svého zatčení na sebe vzal roli služebníka a svým dvanácti učedníkům a dokonce i Jidášovi - začal mýt nohy. Apoštol Jan napsal: „Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu Odchází (J 13,3) Byl si plně vědom toho, kým je a co dělá. To mu umožnilo osvobodit se od očekávání svých přátel, rodiny, učedníku a celé tehdejší náboženské společnosti a naplnit jedinečný záměr, který Bůh chtěl v jeho životě uskutečnit. Stejným způsobem nám vědomí toho, co cítíme a co děláme, může dodat odvahu něco ve svém životě změnit (samozřejmě podle Boží vůle) a vybudovat si nové, zdravější vzorce pro navazování vztahů. Písmo nám představuje Ježíše jako někoho, kdo si byl neustále vědom toho, co prožívá, a který bez ostychu a svobodně vyjadřoval své emoce před druhými lidmi. Nesnažil se své emoce potlačit nebo je promítat do druhých. Místo toho se dozvídáme, že po celou dobu své pozemské služby prožíval širokou škálu lidských emocí a dokázal za ně být odpovědný. Dnes bychom o něm řekli, že byl emocionálně inteligentní, což je výraz, který Zpopularizoval Daniel Gojeman. • Byl rozrušený a hluboce zasažený (viz J 11,33). • Plakal u Lazarova hrobu; plakal nad Jeruzalémem (viz J 11,33-36; L 19,41-44) • Hněval se na své učedníky (viz Mk 10,14). • Když viděl, jak v chrámu kvete obchod, rozzuřilo ho to (viz J 2,13-17).
• Divil se (viz Mt 8,10). • Toužil po tom, být se svými učedníky (viz L 22,15). • Měl soucit s vdovami, malomocn a slepými (viz Mt 20,34: Mk 1,41; L 7,13). Ježíš takto přistupoval nejen sám k sobě, ale i k těm druhým. V evangeliích se čtenář může setkat s celou řadou situací, ve kterých Ježíš rozpoznal, co motivuje lidské jednání, a následně se podle toho zařídil. Například krátce poté, co vyhnal prodavače z chrámu, se Ježíš nesvěřil do rukou lidí, kteří v něj uvěřili na základě jím vykonaných zázraků (viz J 2,23.24), protože věděl, co se odehrává v jejich srdcích. Také se neustále setkáváme s tím, že Ježíš vede lidi, zejména svých dvanáct učedníků, k to mu, aby nahlédli do svého nitra. Dělá to kvůli tomu, že je chce zcela proměnit. Někteří z nás se mohou učit naslouchat svým pocitům tak, že začnou věnovat pozornost svým tělesným reakcím, které prožívají v určitých situacích - svírání žaludku, bolesti hlavy, skřípání zubů, tuhnutí horních či dolních končetin, potícím se dlaním, ztuhlému krku, poklepávání nohou či nespavosti. Ptejte se sami sebe: „Co mi chce moje tělo říct o pocitech, které právě prožívám?“ Pro některé z nás může uvědomění si vlastních tělesných reakcí být významným krokem správným směrem. Billova bezvýrazná služba Mnozí vedoucí sboru mají přepnuto na autopilota; jsou neustále v jednom kole, takže jim nezbývá čas zamyslet se nad tím, co se odehrává v jejich nitru nebo co se děje v jejich okolí. Obávám se, že mnozí křesťané mají sice patřičnou dávku sebevědomí, ale o svém já toho vlastně moc nevědí. Více než vlastní prožitky a motivace nás zaměstnává spíš starost o to, co si o nás myslí druzí. Bill přijal Krista při evangelizaci na vysoké škole a následně absolvoval studium na jednom velice konzervativním semináři. Po návratu do rodného New Yorku začal pracovat jako správce sítě na volné noze, takže měl čas využít své učitelské a administrativní schopnosti při práci ve sboru. Tou dobou byl již ženatý a měl čtyři malé děti, Bill vynikal v mnoha směrech, byl schopný a nadaný, jeho služba však byla bezvýrazná. Něco mu chybělo. Vyučoval Bibli a vedl skupinky ve sboru New Life Fellowship ale nebyl s to odhalit své já. Když byl poprvé upozorněn na to, jak je důležité, aby si člověk uvědomoval své pocity, vyštěkl podrážděně: „Na emoce se nedá spoléhat! Nemůžeš připustit, aby tě ovládaly!“ Jednoho dne se Billův svět zhroutil. Jeho manželka mu řekla, že si není jistá tím, jestli ho stáje miluje, a že je v manželství s ním nešťastná. „V tu chvíli se mi zdálo, jako by celý můj život byla jedna velká otevřená rána,“ přiznal. Jak on, tak jeho žena Ashley prožili během dospívání hodně bolesti. Ashley neustále slýchala, že nemá právo prožívat své pocity. Billa zase emocionálně zneužívali jeho vrstevníci ze sousedství. „V dětství jsem byl velmi osamělý,“ řekl mi Bill. „Kdykoli jsem si šel s dětmi ze sousedství hrát, rozutekly se. Toužil jsem po přátelství, ale jediné, čeho se mi dostávalo, bylo odmítnutí.“ V důsledku toho si Bill vytvořil tvrdou slupku, která lidem znemožňovala poznat jeho pravé já. „Vůbec nikomu, ani své ženě, jsem nikdy neřekl, co uvnitř cítím,“ Přiznával Bill. Bolest, kterou prožíval ve vztahu s manželkou, ho přiměla, aby se znovu zamyslel na tím, co se skrývá pod povrchem jeho života a proč je tak emocionálně plochý.
Po čase si Bill uvědomil, jak je vlastně osamělý. Nakonec zjistil, že kolem sebe vystavěl vysokou zeď, která ho oddělovala od bolesti a zmatku venkovního světa. „Choval jsem se jako dobře šlapající motor, který je zalitý do betonu,“ řekl. „Byl jsem jako emocionální černá díra, ve které se kvůli racionálnímu myšlení ztrácejí všechny emocionální podněty.“ Sledoval jsem - a to na mne taky zapůsobilo nejvíce -‚ jak se přímo úměrně s prací vykonanou na ledovci ukrytém pod hladinou zlepšovala a prohlubovala jeho schopnost sloužit druhým lidem. Během uplynulých několika let jeho způsob vyučování a vedení malé skupinky jejím členům doslova učaroval. Bill začal být otevřený a čitelný, dokázal hovořit o svých slabostech a o tom, jaké mu dělá potíže být doma, v práci a ve sboru věrný biblickému poselství. Už se nesnažil řešit problémy druhých lidí, ale stal se jedním z nich - stal se jejich dalším nedokonalým kolegou. Jeho odsuzovačnost se zmírnila, když si začal uvědomovat své vlastní problémy. Jeho proměna byla tak zřetelná, že mi jeden ženatý čtyřicátník z Billovy skupinky řekl: „Pokud mohl Bůh proměnit Billa v pokorného, Bohu oddaného muže, jakým je dnes, pak má cenu, abych to vyzkoušel i já.“ Sebeuvědomění versus do sebe zahleděná sobě střednost Někteří z nás mohou mít dojem, že je sobecké zaměřovat se jen na vlastní pocity a jednání. V prvních několika letech po svém obrácení jsem se jen zřídkakdy stal svědkem diskuse o tom, že uvědomění si vlastních pocitu je základním předpokladem pro život s Kristem. Existuje spousta dalších důležitých oblastí, jež souvisí s dosažením dospělosti v Kristu, ale poctivé zkoumání vlastních emocí a pocitů je tou nejpodstatnější záležitostí. Tato introspekce by ale neměla vést k soběstřednosti, která podporuje narcismus. Hlavní cíl spočívá v tom, že umožníme evangeliu. aby proměnilo celé naše já - jak to, co vidíme na povrchu, tak to, co se skrývá uvnitř. Následkem toho budeme schopni více milovat Boha a druhé lidi. Bez toho, že bychom pracovali na uvědomování si vlastních pocitů a jednání, jakož i jejich dopadu na naše okolí, je téměř nemožné přiblížit se tomu, co prožívají druzí lidé. Vždyť jak chcete vstoupit do světa druhého člověka, když nedokážete vstoupit do svého vlastního? Když čtu o tom, jak Job úpěl před Bohem, jak si Jeremjáš stěžoval na to, že Boží slovo v jeho srdci hoří jako oheň (Jr 20,9). jak Mojžíš zápasil na poušti nebo jak se David cítil Bobem zavržený, zjišťuji, že náboženští vůdci museli s bolestivou otevřeností zápasit s vlastními pocity i s realitou okolního světa. Proto k nám tyto příběhy dodnes promlouvají s takovou silou. 2. Ptát se „proč“ a „co se děje“ Když se Ježíš u studny setkal se Samařankou (viz J 4), neustále jí kladl otázku „proč“. Snažil se jí pomoci nahlédnout pod povrch jejích činu a umožnit jí poprat se se zásadními otázkami jejího života. Ptal se jí: „Proč jsi u studny v pravé poledne? Protože se stydíš? Proč utíkáš od jednoho muže k druhému? Jakou prázdnotu se tím pokoušíš zaplnit?“ Ona se snažila tomuto tématu vyhnout, chtěla zachovat jen povrchní úroveň konverzace. Proto se Ježíše zeptala, na jakém místě by se měl Bůh správně uctívat (J 4,20). Ježíš ji místo odpovědi vyzval, aby nahlédla pod povrch svého já a zamyslela se nad svým nemorálním jednáním, které bylo projevem její ne ukojitelné žízně po lásce.
Také jiných se Ježíš ptal ‚ Jednou napomenul farizeje, který se cele soustředil na vnější projevy chování, ale onen obtížný úkol, který představovalo zkoumání skrytých aspektu tohoto chování, zanedbával „Slyšte mě všichni a rozumějte: Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“ (Mk 7,14.15) Ježíš se je snažil přivést k tomu, aby se začali zabývat motivy svého jednání a tím, co je skryté v jejich srdcích (viz Mk 7,2 1). Jakmile si začnu uvědomovat, co dělám, jak se cítím a jaký to má dopad na druhé lidi, musím si začít klást nepříjemné Otázky „proč“. Jako například: • Proč pořád chodím na schůzky pozdě, a to jak ve sboru, tak ve svém soukromém životě? • Proč se mě tak dotklo, když mi Malita v neděli po sborovém shromáždění řekla, že moje kázání jí nic nedávají? (Nebo naopak: Proč mě to nechalo zcela chladným?) • Proč se vyhýbám určitým lidem? • Proč mi setkání, které se uskuteční dnes odpoledne ve dvě hodiny, nahání takový strach? • Proč jsem celý nesvůj, když si vzpomenu na to, že se mám setkat s Henrym, který mi už celý týden nezvedá telefon? • Proč se tak urputně snažím uspět ve své duchovenské práci? Je to proto, že se tím snažím potvrdit svoji hodnotu, nebo proto, že chci co nejlépe využít svých darů? Co se děje pod povrchem mého života? • Proč se vyhýbám konfrontaci s problematickými lidmi ze sboru? Je to proto, že jsem tak pokorný a mírumilovný, nebo proto, že se bojím odmítnutí? • Proč mám tendenci všeho nechat a přednostně odpoví dat na e-maily či vyřizovat telefonáty? Je to proto, že se chci lidem zavděčit? Nebo se snažím vzbudit dojem, že jsem jako vedoucí kompetentní? Klást si tyto prověřující otázky, které míří do hloubky naší bytosti, je přinejmenším velmi nepříjemná záležitost. V minulosti jsem denně trávil hodiny v Boží blízkosti a přemlouval jej, aby splnil moje záměry a plány. Nyní trávím daleko více času na tichém místě, kde jsem sám se svými pocity a mohu se v klidu ptát, „proč cítím to, co cítím“, a mohu o tom s Bohem otevřeně rozjímat a naslouchat mu. Richard Foster začíná svůj bestseller Celebration of Discipline (Chvála kázně) tvrzením, že „dnes ani tak nepotřebujeme více inteligentních či nadaných lidí, ale spíš více hlubokých lidí“. Na sto procent věřím v duchovní kázeň. Jejím účelem je naučit nás více milovat Boha a druhé lidi. K tomu je zapotřebí, aby se z nás stali emocionálně zdraví křesťané, kteří žijí uvědoměle a jsou v kontaktu se svými pocity, dovedou si klást správné otázky a dokáží svoje objevy otevřeně reflektovat před Bohem a druhými lidmi. Chce to odvahu položit si otázky typu: „Jaké pocity ve mně tato situace vyvolává? O co tady doopravdy jde? (To je důležité vědět především v případě takzvaných negativních emocí, jako hněv, stud, zahořklost, nenávist, žal, žárlivost či deprese.) Blaise Pascal napsal: „Veškeré lidské trápení pramení z neschopnosti být sám se sebou v tiché místnosti K takovému ztišení patří i to, že pocity a myšlenky, které nás napadají v souvislosti s tím, proč se cítíme právě takto, dokážeme předložit Bohu. Vždy se pak ptám:
„Jaký to má význam? Co mi tím, Bože, chceš říct? Co se z toho mohu o sobě, o životě i druhých lidech dozvědět?“ 3. Propojit evangelium s emocionálním zdravím. Když začneme nahlížet pod povrch svého života (a života druhých), objevíme propast plnou ošklivosti, která nám může nahánět strach. Jak poznamenal jeden moudrý puritán: „Kdyby nám Bůh dovolil spatřit víc než jen jedno procento našich hříchů, byli bychom na místě mrtví!“ Když sestoupíte pod povrch svého já, bude vám to možná připadat, jako byste se procházeli po napjatém laně zavěšeném patnáct metrů nad zemí, pod kterým není záchranná síť. Naší záchrannou sítí je evangelium, Je to opěrný bod, díky kterému můžeme vstoupit na lano a pustit se do zkoumání hlubin svého já. Evangelium nám říká, že jsme hříšnější a zkaženější víc, než jsme si kdy dokázali přiznat, ale zároveň že jsme přijímáni a milováni víc, než jsme se kdy odvážili doufat, protože Ježíš za nás žil a zemřel. Když v Ježíše Krista uvěříme, dojde k veliké změně. „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2 K 5,21) V našem sboru se pravidelně pořádají setkání vedoucích pracovníků, kam přicházejí vedoucí skupinek, sboroví vedoucí a je jich zástupci Po celé dva roky studujeme a snažíme se propojit evangelim s naším emocionálním zdravím. Do hloubky jsme studovali list Galatským a Římanům, pak následovala část zaměřená na růst osobnosti (např. hranice a omezení, rodinný život apod.) a část věnovaná rozvoji potřebných dovedností. V průběhu těchto let jsme objevili další místa, kde jsme začali propojovat evangelium s emocemi, např. ve skupinkách a nedělních třídách. Peter Scazzero a Warren Bird, Emocionálně zdravá církev, str. 70-84
