Dne 20. 1. 2012 Autor: Samec Tomáš Seminární práce: Český venkov jako periferie? Kurz: Úvod do sociologie města – JSM014 VERZE PRO HABILAB.CZ Obsah seminární práce: 1) Úvod do problematiky 2) Konceptualizace v rámci diskuze o tématu 3) Představy o venkovu 4) Problémy periferních oblastí 5) Adaptační strategie 6) Závěr 7) Použitá literatura a zdroje Český venkov jako periferie? Přes celou republiku, z Hranic do Jablunkova za 10 hodin a 49 minut, 675 km, 834,autobusem a vlakem. Ze středně velkého města, z Písku do Prahy za 1 hodinu a 20 minut, 104 km, 103,- autobusem. Z vesnice u Slapské přehrady, Županovic do Prahy za 1 hodinu a 25 minut, 61 km, 81,- autobusem.1 Praha, Ruzyně letecky do Bruselu za 1 hodinu a 25 minut a zhruba 720 km. Vztah venkovského a městského prostředí, různost životních stylů, kvalita života a jeho každodenní žití jsou do značné míry ovlivněny mobilitou, schopností se přesouvat. Ve svém příspěvku aspiruji na uvedení do problematiky českého venkova v perspektivě jeho rozvoje a vztahu k městskému prostředí. Kladu si za cíl kriticky diskutovat závěry autorů, kteří se touto problematikou zabývají a z jejichž prací čerpám. Zároveň nalézám souvislosti mezi jejich dílčími závěry a otázkou sociálních nerovností a globálních ekonomicko-sociální změn. Poukazuji na neoddělitelnost přístupu zabývajícího se každodenností a přístupu analyzujícího objektivní makrostruktury. Jakým způsobem se proměňuje český venkov? Je „těžší“ žít na venkově? Je snadnější nalézt práci ve městě, znamená venkov „zaostalost“? Existuje český venkov nebo je to konstrukt a české vesnice jsou diferencované? Je český venkov periferií? Jsem přesvědčen, že pokud máme ambici hledat odpovědi na tyto či podobné otázky je nutné představit konkrétní pojmy. Pojmy, které figurují v soudobém diskurzu o českém sociálním prostoru. V další části se tedy budu zabývat různými konceptualizacemi této problematiky, významnými koncepty a pojmy, které jsou používány. První a dle mého názoru základní je dvojice dichotomických pojmů, které souvisejí s mojí poslední otázkou, jádro a periferie. Jsou základní ze dvou hlavních důvodů. Většina autorů je explicitně nebo implicitně využívá ve své argumentaci. Zároveň jsou vhodnými analytickými 1
http://jizdnirady.idnes.cz/vlakyautobusy/spojeni/
nástroji, zvláště pokud je cílem výzkumu nejen popsat situaci či ji vysvětlit, ale také navrhnout konkrétnější praktická řešení. Protože jak lze interpretovat Nováka a Netrdovou, tyto pojmy jsou vlastně hodnotově zatížené a pojí se s pozitivním či negativním hodnocením určitých sociálních jevů či procesů.2 (Novák, Netrdová 2011: 731-732) Zároveň je nutné mít na paměti, že nelze provést jednoduchou analytickou zkratku a identifikovat venkov s periferií, jak ve své práci naznačuje Vobecká, tyto pojmy nejsou totožné. (Vobecká 2010: 2) Na druhou stranu jak dále ukáži, právě venkovské obce patří mezi nejčastější periferní oblasti. Koncept navazující na problematiku jádrových oblastí a periferních oblastí je sociálně prostorová diferenciace obyvatelstva.3 Jedná se o zastřešující koncept, který využívá ke svému definování dalších pojmů a také ukazatelů. Pro některé autory souvisí nejvíce s kvalitou života. Pro různost definicí tohoto pojmu ji můžeme popsat tak, jak to činí Temelová a kol., jako: „subjektivní spokojenost obyvatel v místě bydliště (…) objektivně měřitelné dopady na fyzické a psychické zdraví obyvatel“. (Temelová a kol., 2011: 832) V této souvislosti se také ukazují jako významné pracovní příležitosti a jejich dostupnost. Feřtová a Temelová
se
zabývají
souvislostí
prostorových
diferenciací
a
distribucí
strukturální
nezaměstnanosti. Přičemž identifikují pohlaví, věk a vzdělání jako tři charakteristiky, které nejvíce podmiňující nezaměstnanost a podrobují je zkoumání v souvislosti s nabídkou a poptávkou na trhu práce. (Feřtová, Temelová 2011: 684 – 692) Zde se přesouváme k další problematice. Tou je marginalizace a vyloučení určitých skupin z přístupu ke zdrojům a participaci na sociálním a občanském životě v rámci společnosti. Tyto jevy popisuje koncept sociální exkluze. Kubeš a Kraft přitom ukazují souvislost venkovského osídlení a potenciální exkluzi, jíž jsou lidé ohroženi jen bytím v těchto oblastech. Ukazují tak na sociálně prostorovou dimenzi sociální exkluze. (Kubeš, Kraft 2011: 809-810) Zmiňovaní autoři a autorky článků zároveň volí odlišné přístupy a metody při zkoumání daných fenoménů. Můžeme rozpoznat zastoupení všech technik a metod na pomyslném kontinuu: kvantitativní-statistická analýza a modelování4 přes strukturované a polostrukturované rozhovory s aktéry k pozorování v místě výzkumu5. Zároveň je ovšem charakteristické pro většinu z realizovaných výzkumů propojení obou přístupů. Je to dáno vědomím omezených možností, co se týče výpovědi o sociální realitě u obou typů dat. U kvantitativních dat je to problém přístupnosti a aktuálnosti, popřípadě jejich neexistence. U kvalitativnějších typů dat je problém jejich nereprezentativnost pro celé území České republiky, jejich lokální a případové omezení. Co lze tedy z této skutečnosti usuzovat? Především je to komplexnost diskutovaných sociálních jevů, které se projevují jak v každodenních praktikách a strategiích aktérů, tak zároveň mohou být předmětem politicko-ekonomických analýz a plánování politik. V této souvislosti bych pro dokonalejší ilustraci 2 3 4 5
Podle mého názoru jak pro výzkumníky, tak pro aktéry – subjekty výzkumu Koncept zmiňují především Novák, Netvrdová; Temelová a kol.; Ouředníček, Špačková, Feřtová Výzkumy týmů Novák a Netvrdová; Feřtová, Temelová Výzkumy týmů Temelová a kol.; Ouředníček, Špačková, Feřtová
složitosti problematiky a odhalení všech jejich dimenzí aplikoval analyticko-teoretickou konceptualizaci globalizace vytvořenou Michaelem Burawoyem a jeho výzkumným týmem. Konstituuje tři prvky, které souvisí s ovlivněním lokálního globálním. Jedná se o globální síly (forces), spojení (connections) a představy (imaginations). Globální síly identifikuje se strukturálními tlaky na aktéry, které jsou do určité míry neovlivnitelné nebo jsou tak alespoň aktéry rozpoznávány. Globální spojení představuje propojení lokálních rámců, ať z hledisek hodnotových a kulturních, tak i přesnost informací, myšlenek a výsledků práce, ale také možnosti transportu. Globální představy jsou idee a agendy transformované v rámci lokálních rámců a komunikované v globálních sítích. (Burawoy a kol. 2000: 28-32, 43-47,139-143, 237-239) Jakým způsobem je tento přístup související s českým venkovem? Podle mého názoru lze tento pojmový rámec aplikovat na danou problematikou, pokud provedeme „snížení o jednu úroveň“ a zároveň si budeme vědomi následků z toho plynoucích. Mám na mysli převedení globálního na národní a lokálního na mikro-regionální úroveň. V tomto okamžiku jsou objektivní, strukturální síly sociální jevy jako je nezaměstnanost, změny na trhu práce, dosažitelnost veřejné dopravy, privatizace zemědělství a další. Jedná se o jevy, které působí do jisté míry „utlačivě“ na aktéry a kdy si aktéři vytvářejí strategie na jejich zvládání, to jsou tedy lokální síly. Lokální spojení souvisejí podle mého názoru s mobilitou aktérů, migrací mezi venkovem a městem či jádrem a periferií. Může to být migrace za prací nebo za přírodou. Může se například jednat o přenos kulturních artefaktů a symbolů v podobě televizního vysílání „tvořeného“ v jádrech a komunikovaného periferiím. Může jít o migraci za spotřebou zboží či módy. Pole představ a imaginací by se nám mohlo jevit jako nejvíce efemérní, přesto se nám pro jeho ilustraci nabízejí poměrně solidní kvantitativní data.6 Jedná se o konstrukce venkovského prostředí, tak jak jsou vnímány jednak aktéry z venkova, tak z městských prostředí. Jsou to představy a asociace subjektivně a intersubjektivně vytvářené, více či méně korespondující s objektivní situací. Díky využití dat zmíněného výzkumu můžeme označit za nejvíce definující venkov pojmy „příroda“ a „klid“, které si s venkovem spojuje více než 90% respondentů.7 Následují pojmy „dřina, námaha“, „prostor“, „dojíždění, vzdálenost“, „zdravý život“, „sousedství, vzájemná pomoc“, „tradice“, které hodnotilo 70-80% dotazovaných respondentů jako spojené s venkovem. U těchto pojmů jsem data podroboval analýze druhého řádu a pomocí kontingenčních tabulek jsem zkoumal podmíněnost odpovědi příslušností respondentů k venkovskému či městskému prostoru a prostředí. Vnímání „tradice“, „sousedství a výpomoci“, „dřiny a námahy“ jako specifické pro venkovské prostředí je zároveň o něco výrazněji zastoupeno mezi obyvateli vesnic a malých obcí do 2000 obyvatel. Lze se 6 Popis dat: základní populace – populace ČR starší 18 let, kvótní výzkum, N=1591, standartizovaný rozhovor, realizováno STEM, plná citace viz Další zdroje 7 Znění otázky: Zkuste následující slova rychle přiřadit k venkovu nebo městu. S čím si je více spojujete? Možnosti odpovědi: „venkov“, „město“, „obojí stejně“, „nevím“. Odpověď „nevím“ vyřazena z mé analýzy.
tedy domnívat, že se jedná o poněkud více definující znaky identity venkovského obyvatelstva. Naproti tomu městu jsou přisuzovány pojmy „obchod“, „kultura“, „anonymita“, „podnikání“, „hluk“, „práce, zaměstnání“ (zde volí město 74,5%, venkov pouze 2,5% respondentů!), „vzdělání“, kdy tak činí zhruba 70-90% respondentů. Představy o těchto dvou prostředích analyzované skrze přiřazování pojmů k jednotlivým prostředím jsou podle mého názoru jisté common sense, běžnými aktéry sdílené představy o městském, respektive venkovském prostředí. V jakých ohledech tyto představy korespondují s výsledky jiných výzkumů a expertním věděním se budu zabývat v další části práce. Zároveň budu poukazovat na implikace, které nám tyto pojmy naznačily ve vztahu města a venkova, jádra a periferie. V následující části chci identifikovat problémy tzv. periferních oblastí, diskutovat faktory, které konstituují tyto problémy, vytvářejí vlastně perifernost daných oblastí. Na jedné z nejvýznamnějších příčin (a zároveň jejím projevu) se kolektivně shoduje řada odborníků. Je to omezená nabídka na pracovním trhu, která je v určitých oblastech (které jsou i na tomto základě označované jako periferní). (Pavlíková, Maříková 2004: 465-470). Toto omezení se projevuje v historicky tradičně venkovských sektorech – zemědělství a lesnictví. (Temelová a kol. 2011: 833) Dále pak podle mého názoru také přesunem pracovních pozic, která jsou nejčastěji generovaná v současné znalostní ekonomice do jádrových oblastí. Tyto ekonomické transformace na národní úrovni souvisejí s globální změnou ekonomického systému, jak ho popisuje například Robert Reich. Velmi stručně a zjednodušeně bychom je mohli popsat jako vzestup významu vzdělanostních ekonomik a znalostního kapitálu; globalizace a decentralizace výroby. (Reich 1995)
To v
souvislosti s ubývajícím vzdělanostním kapitálem a přesunem vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí vytváří v jistém smyslu začarovaný kruh. (Ouředníček, Špačková, Feřtová 2011: 795, 796) Změny pracovního trhu, související s transformací ekonomického systému jsou na lokální, regionální mikroúrovni takřka nemožné systémově řešit. Přesto se, jak později ukáži, vytvářejí se strategie na vyrovnání se s nimi v rovině aktérů i v rovině lokálních a regionální politik. Další jev, vnímaný jako problematický, je nižší dostupnost služeb. Konkrétně jsou to služby občanské vybavenosti jako je školství, zdravotnictví, nabídka volno časových aktivit pro děti i dospělé. (ibid. 780) (Temelová a kol. 2011: 833) Podle mého názoru je ale nutné připomenout i služby související s materiální spotřebou jako jsou nákupní centra, větší obchody atd. S nutností uspokojit ekonomické, kulturní a sociální potřeby se pojí problém jejich dostupnosti ve smyslu prostorového přesunu k jejich zdroji. Přístup k osobní či veřejné dopravě se stává klíčovým. Právě na přístupu k veřejné dopravě a mobilitě obecněji definují Kubeš a Kraft periferní obce a vytvářejí jejich typologii v rámci území Jihočeského kraje. Rozpoznávají přitom tři typy periferních obcí – vnitrokrajské, mezikrajské a pohraniční. (Kubeš, Kraft 2011: 818-819) Definice periferní oblasti většinou vznikají na základě propojení těchto jevů,
problematických faktorů a jejich následných důsledků. Mezi důsledky patří například depopulace, vylidňování regionů a stagnující výstavba nových bytů či domů, potažmo destabilizace mikroregionů. (ibid. 820-825) Dále také odliv mladých, vzdělaných lidí do větších měst – jádrových oblastí. (Ouředníček, Špačková, Feřtová 2011: 788) Novák a Netrdová se snaží syntetizovat jednotlivé aspekty sociálně prostorových nerovností. Využívají ukazatelů, které řadí do čtyřech hlavních dimenzí: mobilita a migrace obyvatel, sociální struktura obyvatel, ekonomické prostředí a charakteristika obcí. Následně pak využívají pokročilých statistických metod 8, aby analyzovali agregované ukazatele. Zjednodušeně řečeno „bodují“ jednotlivé ukazatele, přičemž předtím arbitrárně přisuzují pozitivní či negativní kvality jejich hodnotám a následně na úrovni obcí prostorově zobrazují shluky rozvojových (jádrových) a problémových (periferních) oblastí. (Novák, Netrdová
2011:
726-727,
732-735)
Pro
názornou
ilustraci
přikládám
diferencovaných oblastí na základě jejich analýzy. (ibid. 733,734)
8 Analýza LISA a Moranova I koeficientu; shluková analýza (Novák, Netrdová 2011: 723-724)
mapy sociálně
Valná většina aktérů se nespokojí s výrazně horší sociální, kulturní a ekonomickou situací, než na jakou by mohli aspirovat. Vytvářejí a volí mezi různými adaptačními praktikami a strategiemi jednání, kterými se snaží překonat vznikající bariéry a omezení v přístupu k jim vyžadovanými činnostem, aktivitám, zdrojům. (Temelová a kol. 2011: 835) Zde lze v zásadě spatřovat jisté sociologické dilema aktivně jednajícího aktéra, který se snaží „konfrontovat“ či „vyjít“ se strukturálními omezeními a faktory. Ty sice nemůže v rámci své biografie změnit, může je ale obejít nebo jejich projevy do určité míry potlačit. Nejkrajnější strategií je přitom úplná změna prostředí, trvalá migrace směrem do jádrové oblasti. Jak argumentuje Vobecká, v České republice přitom migrace za prací není tak rozšířená jako v jiných zemích Evropy. (Vobecká 2010: 8) Zároveň ovšem už v roce 2001 „40% všech zaměstnaných osob dojíždělo do zaměstnaní mimo obec svého bydliště.“ (Hampl in Vobecká 2010: 8) U některých osob jako jsou ženy s dětmi či starší lidé je ale možnost trvalé migrace limitována, především objektivním nedostatkem prostředků na pokrytí transakčních nákladů (Feřtová, Temelová 2011: 688) Jsou to právě zmiňovaní mladí, vysokoškolsky vzdělání lidé, kteří i vzhledem k menšímu připoutání ke konkrétní lokalitě mají spíše než jiné skupiny tendenci volit tuto strategii. (Ouředníček, Špačková, Feřtová 2011: 788) V této souvislosti se dostáváme k druhé adaptační strategii, jíž je dojížďka. Přičemž, jak vhodně ukazují Temelová a kolektiv, jedná se o dojížďku nedenní a denní. Podobně jako trvalá migrace je
nedenní dojížďka ze všech skupin nejvíce praktikována mladými vysokoškolsky vzdělanými muži. Zároveň se jedná o vzrůstající trend v prostorové mobilitě, kdy se od roku 1991 do roku 2011 počet lidí takto dojíždějících zdvojnásobil (Temelová a kol. 2011: 836-838) Druhou možností dojíždění je její každodenní forma, denní dojížďka do zaměstnání nebo školy. Zde bych rád reflektoval určitá omezení této strategie. Jak Temelová ukazuje, díky vzrůstající všeobecné mobilitě vzrůstá i vzdálenost denní dojížďky. (ibid. 839-840). Jsem přesvědčený, že existují prostorové a časové limity, ať objektivní (není možné cestovat do práce 8 hodin tam a 8 hodin zpět) či subjektivní, kdy každý má tuto hranici nastavenou individuálně. Dovolím si citovat osobní zkušenost mého spolubydlícího z pražského bytu, který byl v prvním měsíci prvního semestru na vysoké školy nucen dojíždět denně z Písku do Prahy a zpět. „Byl to fakt strašnej záběr, to se prostě nedalo, vstávat v 5 a vracet se domu na 8 a celej den bejt ve škole.“9 Tímto chci ilustrovat, že i denní dojížďka má jistá omezení, která mohou být jak psychická a fyzická, ale i ekonomická. V místech, kde je nevyhovující veřejná doprava, a je nutné využívat automobil, není řídkým jevem spolujízda kolegů a kolegyň z místa bydliště do práce. (ibid. 846) (Ouředníček, Špačková, Feřtová 2011: 791) Problém se získáním zaměstnání, které lze označit za jednu ze základních lidských aktivit, je tedy řešitelný do určité míry na individuální úrovni. Jednou ze strategií je určitý typ migrace, další strategií je zřízení živnosti, start podnikání. (ibid. 794). Pro tyto strategie je charakteristické, že daní aktéři musejí disponovat určitými zdroji a zároveň musí být ochotní sebe a své zdroje aktivizovat. V této souvislosti jsou ovšem ohroženy určité skupiny obyvatel jako jsou starší lidé (zdravotní, ekonomické důvody), ženy na mateřské dovolené, studenti, lidé s nižšími příjmy, zdravotně handicapovaní. Právě pro ně je riziko propojení sociálně prostorové diferenciace a sociální exkluze nejvyšší. (Kubeš, Kraft 2011: 825-826) Další problém, který je někdy více či méně vnímán je nedostatek kulturních a volno časových aktivit, kulturních v rámci obce. Nedostatek aktivních jedinců je vnímán jako značný problém. V jistém smyslu lze použít paralelu na Mertonových „názorových vůdců“, kteří ovlivňují rozhodování ostatních. (Keller 2006: 109-110) V tomto kontextu by to byli „aktivizující jedinci“, kteří by podněcovali ostatní k aktivitě. Lokální elity ochotné participovat na veřejném životě obce. Tato problematika souvisí s již zmíněným odlivem mladých, vzdělaných lidí. Některé studie volí perspektivu různých druhů kapitálů, kterým aktéři disponují, aby tento odliv popsali. (ibid 807). Jakým způsobem čelit tomuto jevu, který přispívá k marginalizaci již tak periferních oblastí? Přestože u mladých lidí je tendence stěhovat se do jádrových oblastí, u některých rodin s dětmi či manželů ve středním věku lze spatřovat opačná tendence. Stěhování z města buď do suburbánních či venkovských oblastí, závisí na vzdělání migrantů. Lidé s nižším vzděláním se častěji stěhují dále od měst. (Vobecká 2010: 6). Motivace ke stěhování je dost často hodnotová, jak ukazuje Bernard. 9 Má volná a autentická parafráze jeho sdělení.
Lidé se stěhují na venkov, protože tento prostor vnímají pozitivněji než městský. Jejich motivace a aktivní přístup poté vede k jejich integraci do veřejného života a aktivizaci v rámci obecních aktivit. (Bernard 2006: 749-752) Lidé, kteří se cíleně stěhují na venkov proto mohou přinést ony žádoucí typy kapitálu, které se daným obcím nedostávají. Otázkou zůstává, zda tento druh migrace směřuje i do periferních venkovských oblastí nebo je zde marginální. Zároveň na základě mého osobního výzkumu, kdy jsem mimo jiné zkoumal kulturní spotřebu mladých lidí ve velkoměstě a na venkově, jsem přesvědčen, že do značné míry stupeň participace na lokálních veřejných – obecních akcích apod. závisí na konkrétní konfiguraci aktérů v rámci dané obce a na jejich skupinové dynamice, vnímané sounáležitosti a nakolik se aktéři identifikují s kolektivem. Lakonicky a neodborně řečeno, „někde se hraje fotbal, jinde je každý týden něco“. Na závěr bych ale raději více sociologicky shrnul má zjištění. Česká republika jako území a jako společnost jedinců je do určité míry sociálně prostorově diferencovaná. Tato diferenciace lze konceptualizovat v pojmech jádrových oblastí (obcí) a periferních oblastí (obcí). Jádrové oblasti jsou přitom potenciálně ekonomicky, politicky a sociálně lépe zajištěné, mohou nabízet více příležitostí. Periferní oblasti jsou ohroženy sociální exkluzí, konkrétně jsou ohroženy především některé sociální skupiny, lidé s nižšími příjmy, důchodci, ženy na mateřské dovolené, lidé se zdravotním handicapem. Řada z faktorů způsobujících marginalizaci určitých oblastí jsou makrostrukturální a není v přímé moci aktéra je ovlivnit. Na druhou stranu v souvislosti s konceptem privatizace rizik a tlakem na aktivizaci individua a oslabování sociálního státu, jak analyzují Bauman nebo Schimank, jsou aktéři tlačeni k tomu, aby využívali svých kapacit a vytvářeli adaptační strategie reagující na určité objektivní podmínky. (Bauman 2004: 112-136) (Schimank 2011: 126-130) Zároveň nelze ztotožňovat venkovské a periferní oblasti, přestože venkovské oblasti mají tendence se stávat periferiemi. Rovněž lze vytvořit jednotnou představu českého venkova, zároveň je nutné mít na paměti, že konkrétní projevy této „ideální představy“ jsou diferencované. V českém prostředí zároveň existuje a probíhá řada výzkumů zabývající se touto problematikou. Na druhou stranu je podle mého názoru nutné ve veřejném, politickém diskurzu s ještě větší silou problematizovat dané jevy a nacházet pozitivní řešení ve formě koherentních politik, které budou zároveň přihlížet k lokálním diferencím a specifikům.
Použitá literatura: BAUMAN, Zygmunt. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta. 2004. 290 s. ISBN 80204-1195-X BERNARD, Josef. Sociální integrace přistěhovalců z města na vesnici v České republice a v Rakousku. Sociologický časopis. 42 (4) 741-760
BURAWOY, Michael a kolektiv. Global Etnography: Forces, Connections and Imaginations in a Postmodern World. London: University of California Press. 2000. ISBN-13 978-0-520-22216-8 FEŘTROVÁ M., TEMELOVÁ J. Prostorová specifika strukturální nezaměstnanosti na úrovni obcí v České republice. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2011, Vol. 47, No. 4: 681–715 HAMPL, M. 2005. Geografická organizace společnosti v České republice: transformační procesy a jejich obecný kontext. Praha: DemoArt pro Univerzitu Karlovu, Přírodovědecká fakulta. KELLER, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Slon. 2006. ISBN 8086429-39-3 KUBEŠ J., KRAFT S. Periferní oblasti jižních Čech a jejich sociálně populační stabilita. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2011, Vol. 47, No. 4: 805–829 NOVÁK JAKUB , NETRDOVÁ PAVLÍNA. Prostorové vzorce sociálně-ekonomické diferenciace obcí v České republice. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2011, Vol. 47, No. 4: 717–744 PAVLÍKOVÁ G., MAŘÍKOVÁ P. The role of employment in the development of Czech rural areas. AGRIC. ECON. – CZECH, 50, 2004 (10): 465–470 OUŘEDNÍČEK MARTIN, ŠPAČKOVÁ PETRA, FEŘTROVÁ MARIE. Změny sociálního prostředí a kvality života v depopulačních regionech České republiky. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2011, Vol. 47, No. 4: 777–803 REICH, Robert. Dílo národů: příprava na kapitalismus 21. století. Praha : Prostor. 1995. 353 s. ISBN 80-85190-34-6 SCHIMANK, UWE. Against all odds: the „loyalty“of small investors. 2011. Socio-Economic Review. 9. 107-135. TEMELOVÁ J., NOVÁK J., POSPÍŠILOVÁ L., DVOŘÁKOVÁ N. Každodenní život, denní mobilita a adaptační strategie obyvatel v periferních lokalitách. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2011, Vol. 47, No. 4: 831–858 VOBECKÁ, J. 2010. “Kam se Češi stěhují? Sociální a demografické charakteristiky residenční migrace”. Demografie 52 (4): v tisku. Další zdroje: V práci jsem využíval dat přístupných v Českém sociálněvědním datovém archivu: http://archiv.soc.cas.cz/. Přístupné z adresy http://nesstar.soc.cas.cz/webview/. Data stažena dne 22.12.2011. Plná citace: Sociologický ústav, Akademie věd ČR (SOU) 2010. Obrazy venkova: plná verze. [počítačový soubor]. Praha: ČZU [producent]. Sociologický datový archiv - Sociologický ústav, Akademie věd ČR [archiv]. SDA - reg. č. Z001. http://jizdnirady.idnes.cz/vlakyautobusy/spojeni/ ze dne 19.1.2012
