Český dodatek k Accidental Legionnaire

Český dodatek k Accidental Legionnaire

Obsah Dětství ............................................................................................................................................. 1 Naverbován a vycvičen ................................................................................................................... 2 Na ruskou frontu ............................................................................................................................. 4 V zákopech...................................................................................................................................... 5 Zajatci na pochodu .......................................................................................................................... 8 Vlakem do Turkestanu .................................................................................................................... 9 Zajatecký tábor.............................................................................................................................. 11 Malekská plantáž .......................................................................................................................... 14 Legionáři v Pirjatíně ..................................................................................................................... 18 Správce Sboroskladů ..................................................................................................................... 20 Na Sibiř ......................................................................................................................................... 21 Penza ............................................................................................................................................. 24 Čeljabinsk, I. část .......................................................................................................................... 26 Zajížďka do Petropavlovska ......................................................................................................... 28 Čeljabinsk, II. část......................................................................................................................... 29 Krasnojarsko ................................................................................................................................. 32 Dále na východ ............................................................................................................................. 34 Inokentěvskája stanice a Bajkalské jezero .................................................................................... 36 Návrat do vlasti Americkou námořní lodí z Vladivostoku do Terstu ........................................... 38 Suezký průplav.............................................................................................................................. 40 Pyramidy a museum v Kairu......................................................................................................... 41 Z Terstu do Čech ........................................................................................................................... 44 Demobilizace ................................................................................................................................ 46 Domov........................................................................................................................................... 47 Zpět do uniformy .......................................................................................................................... 49 Fotografie v Anglické verzi .......................................................................................................... 50

Dědův životopis Davídkovi

© 2011 Ondřej Linda PDF vydání 2. ledna 2012

Dětství Narodil jsem se dne 26. února 1892 v Bořkově na Kozinci v čp. 49. Než jsem šel do školy tak jsem prožíval krásné dny mládí za dozoru svých dvou starších sester, Aninky (nar. 25. února 1881) a Mařenky (nar. 27. srpna 1883), až do doby, kdy se vdaly: sestra Mařenka (21.X.1899) za Josefa Svobodu, rolníka ve Slané čp. 44 a sestra Aninka 7.II.1901 za Františka Jandourka, rolníka v Košťálově čp. 70. Od 16. září 1897 chodil jsem do jednotřídní obecné školy v Bořkově a to po 5 let až do 15. července 1902. Našim učitelem byl pan učitel Josef Král, rodák z Volšan u Čáslavi, přísný ale výborný učitel, který mně sice často nařezal rákoskou za různé darebačiny, ale jinak měl mne rád, protože jsem byl dobrý žák a často jsem musel vypočítávat za mého bratra Jeníka (nar. 13. VIII. 1888), který chodil do školy již od 15.IX.1894, ale byl špatným počtářem, početní příklady. S panem učitelem Králem, který byl výborným pěstitelem růží, chodil jsem o prázdninách očkovat plané růže. Když se pak očka přijala, růže jsme vykopali a přenesli do školní zahrady, odkud je pak pan učitel často rozdal každému, kdo si o ně požádal. O prázdninách v roce 1902 přiučoval mně syn p. učitele—Josef Král, (nyní universitní profesor, Ph. Dr. v.v., nar. 31.X.1882), vysokoškolský student, české gramatice k písemné zkoušce pro přijetí na c.k. vyšší gymnasium v Jičíně. Zkouška se konala 15. září 1902 z českého diktátu a z počtů. Zkoušku jsem udělal a tak jsem se stal studentem. Bydlel jsem u jedné starší paní—Anny Kosinové—v Jičíně, u níž nás bydlelo a se stravovalo 5 a později dokonce 7 studentů, většinou realistů (t.j. studujících na reálce). Za byt a poloviční stravu, t.j. kávu ke snídani, oběd a odpolední kávu1 (chleba a večeře jsem si musel kupovat zvlášt) jsem platil první rok 10 zlatých r.m. měsíčně a v dalších letech po 30. korunách měsíčně. Za osmiletou dobu studia na gymnasiu jsme se 5x stěhovali s naší paní bytnou Kosinovou, která byla naši dobrou kuchařkou a také dobrou a přísnou mámou a velmi čistotná. V sextě jsem chodil—jako ostatně všichni kolegové—do tanečních hodin, které se odbývaly vždy v jičínské Sokolovně a kde se také konal po ukončení studia v roce 1910 náš abiturientský věneček. Písemnou maturitu jsme měli v květnu a ústní koncem června a začátkem července roku 1910. Ačkoliv jsem byl po celých 8 let studia jen průměrným žákem, k maturitě jsem se pilně připravil a maturitu jsem vykonal s vyznamenáním. Maturoval jsem z českého jazyka, řeckého jazyka a z matematiky. Za osm let studia vynechal jsem všeho všudy jen 4 (slovy: čtyři) hodiny a to proto, že se mně v sekundě při vyučování udělalo špatně a pan profesor (byl to náš přírodopisec prof. Gothard Smolař) mně poslal domů; sám bych býval nešel. V septimě a v oktávě jsem potají chodil ve večerních hodinách do sokolského cvičení, což bylo tehdy c.k. rak. uherskou vládou přísně zakázáno a trestáno. V době zimní jsem rád bruslil na jičínském rybníce nebo na potoce „Pod Šibeníkem“, kde se scházela mládež i staří, kteří rádi bruslili. V létě jsem se chodil koupat do jičínského rybníka a denně jsme v podvečer chodili na procházky do líp (čtyřřadová alej, dlouhá asi 2 km). Ve dnech svátečních podnikali jsme v odpoledních hodinách i několika hodinové výlety do okolí: do Prachovských skal, na Zebín, na Kumburk, na Velíš a jinam. 1

Začátek rukopisné strany 2

1

Naverbován a vycvičen V říjnu 1910 dal jsem se zapsat na Vysokou školu zemědělskou ve Vídni (K.u K. Hochschule für Bodenkultur in Wien) na odbor zemědělského inženýrství a tu jsem absolvoval v červenci 1914, když jsem před tím2 ještě během studia složil dvě státní zkoušky s dobrým prospěchem, ovšem v německém jazyku. A sotva jsem přijel domů, abych se přes prázdniny3 připravil na třetí státnici, vyhlásilo bývalé rakousko-uherské mocnářství, jehož jsme byli součástí, všeobecnou mobilizaci a zároveň vypovědělo Srbsku a Rusku válku, která skoro v několika dnech se rozrostla na I. světovou válku. A poněvadž já jsem byl již v roce 1912 odveden s odkladem k nastoupení voj. presenční služby až po ukončení studií, byl jsem nyní nucen nastoupiti hned tuto službu. Já jsem však vyčkal ještě několik dní až dostanu povolací lístek od velitelství tehdejšího c.k. pěšího pluku čís. 11 v Písku (K.u K. Infanterie regiment No. 11 „Prinz Georg von Sachsen“), k němuž jsem byl přidělen na vlastní žádost jako jednoroční dobrovolník4. 30. července 1914 dostal jsem ten povolací lístek k nastoupení nejpozději do 24 hodin. Já jsem však odjížděl z domu už jen pár hodin před stanovenou lhůtou a to osobním vlakem přes Prahu do Písku, kamž jsem dojel teprve druhého dne dopoledne a z nádraží ihned se odebral do kasáren svého pluku, kde již byla spousta narukovaných vojáků, záložníků i nováčků, mezi nimiž bylo i několik set nás jednoročáků. Byli jsme ubytováni ve velké místnosti (asi býv. skladiště) na slámě v blízkosti záchodů, které byly strašně znečištěny od vojáků, kteří byli již odesláni na frontu— srbskou—a které páchly až hrůza. Jakmile jsme vyfasovali vojenský mundur, bagančata, ovinovačky, čepici vojenskou, přikrývku, baťoh, chlebník a pušku a převlékli se do vojen. šatů, musili jsme vyrukovat na dvůr kasáren, kde nás asi dva dny cvičili staří mazáci (tak se říkalo vycvičeným již a starým vojákům). A hned potom jsme musili cvičit ostatní nováčky, zejména z Polska, my jednoročáci, bývalí Sokolové nebo DTJ, t.j. z Dělnických tělocvičných jednot, a to trvalo celé tři týdny. Mezitím jsme také jeden den byli na ostré střelbě na vojenské střelnici, která byla daleko za městem v lese. A za několik dní potom jsme se všichni jednoročáci5—a bylo nás asi 500 osob—ocitli na píseckém nádraží, odkud jsme jeli osobním vlakem do Prahy na Smíchovské nádraží, z něhož jsme po vyložení odešli vojenským pochodem do Štefanikových kasáren na Smíchově, kde jsme byli ubytováni v jedné třípatrové budově kasáren ve velkých místnostech a kde také byly naše posluchárny pro teoretické školení ve vojenských služebních předpisech a voj. válečné strategii. Odtud skoro denně chodili jsme v kompaniích (rotách) na voj. cvičiště na Strahově nebo v Motole kde jsme byli cvičeni c.k. rak. uher. důstojníky, většinou českého původu a starými poddůstojníky v řadovém výcviku, pochodech a pak se zbraní s puškou, bodákem, v dělání zákopů, krytů a pod., v odhadování vzdáleností, v maskování atd. Po delší době výcviku musil každý z nás jednoročáků vésti občas svoji rotu (kompanii) z kasáren na cvičiště a naopak, aby se vycvičili v příslušných povelech při pochodu, zastavení, nástupu, zdravení důstojníků a pod. Těsně před vánočními svátky podrobili jsme se praktickým zkouškám jako příští velitelé rot (kompanií) v poli či lépe řečeno ve válce proti nepříteli. Všechny povely 2

Začátek rukopisné strany 3 Léto roku 1914. Dědovi bylo 22 let. 4 Vysokoškolští studenti se mohli přihlásit na výcvik pro důstojníky a tak si zkrátit vojenskou službu na jeden rok. Děda na tu možnost skočil protože tak i tak už byl naverbován na vojnu. 5 Začátek rukopisné stany 4 3

2

(rozkazy) musely být v jazyku německém, který byl pro všechny vojáky, příslušníky rakousko-uherské říše, společný. Zkouška se konala před jedním generálem, který se vrátil z fronty na zdravotní dovolenou. Tedy když došla řada na mne, energicky jsem vystoupil z řady, vydal zvučným hlasem příslušný rozkaz—šlo o prodloužení bojové linie rotou, která se postupně musila rozvinout kryta před nepřítelem a přískoky dostat se do zákopů a hned spustit palbu (oheň) na nepřítele. Tato zkouška se konala dně 24. prosince 1914 dopoledne na t.zv. Sanbergu, t.j. dnešní strahovské sokolské cvičiště. Odpoledne vyšel od našeho velitelství Důstojnické školy pro jednoroční dobrovolníky rozkaz, v němž jsem byl6 ještě s několika kolegy, kteří jsme udělali předepsanou zkoušku, kadet aspirant, někteří jenom četaři nebo desátníky. Desátníci měli dvě hvězdičky na límci, četaři tři bílé hvězdičky a kadeti aspiranti zlatý pásek asi 1.5 cm široký v této podobě: 7

Dalším odznakem této „vysoké“ hodnosti byla dlouhá šavle důstojnická a k ní patřící portepé „zlaté“. Když jsem šel v uniformě po ulici nebo v kasárnách musel mne každý voják od prostého vojína počínaje až do šikovatele (t.j. tedy prostý vojín, svobodník, desátník, četař a šikovatel) po vojensku, t.j. salutováním, pozdravit a když tak neučinil, měl jsem právo takového zjistit a oznámit ho k potrestání, což jsem ovšem nikdy neudělal. Ale teď bych býval málem zapomněl na něco, co může svědčit o mém rakousko vojenském duchu. Bylo to myslím koncem října 1914, celá naše škola byla na polním cvičení kdesi u Kladna, při němž jsme postupovali proti zdánlivému nepříteli v rozvinuté řadě (ten nepřítel byly figury namalované na deskách a vzdálené od nás na několik set metrů) a na ně jsme musili střílet ostrými náboji. Než jsme se rozvinuli k zahájení střelby, stáli jsme ve dvojstupu a tu jsem zjistil, že vlastně nemám to hlavní, t.j. vojenskou pušku, kterou jsem si zapomněl v baráku, kde jsme nocovali na slámě a při poplachu jsem vyletěl, abych byl včas u roty, ale na pušku jsem zapomněl. A tak nezbylo než úprkem do baráku, který byl od nástupiště vzdálen jen několik desítek metrů a tryskem zpět s puškou do řady a tak jsem dost nepozorovaně od velitele roty proklouzl a zachránil se od přísného trestu. Na Štědrý den roku 1914 byly závěrečné zkoušky nás jednoročních dobrovolníků, které se odbývaly na býv. vojenském cvičišti na Strahově, tam, kde se nyní konají sokolské slety a zase budou konat. Tak při té zkoušce jsem musel velet celé rotě (to bylo 200 mužů—nás dobrovolníků—s naplněnou torbou na zádech, na níž byl stočený vojenský plášt, připevněn kolem těla pas s lopatkou a chlebníkem a v ruce puška s bajonetem), ovšem německy. Rozkaz musel být stručný a řízný a znamenal, že rota se má rozvinutě přiblížit do bojové linie vzdálené před rotou asi sto m přískoky a tak odtud zahájit oheň (t.j. střelbu). To 8 jsem provedl rychle a dobře, přihlížející generál řekl: „sehr gut“ a tím to bylo odbyto a na večer už jsem byl v denním rozkaze povýšen a jmenován kadet aspirantem, což byla zlatá hvězdička na límci se zlatým páskem v cípu stojícího límce, a měl jsem právo a povinnost nosit šavli důstojnickou se žlutým portépe. A od té doby mě musel zdravit každý voják až do hodnosti šikovatele.

6

byl jmenován Začátek rukopisné strany 5 8 Začátek rukopisné strany 6 7

3

Na ruskou frontu 1915 roku Asi 12. března byli jsme odesláni s 3. pochodovým praporem (Marsh bataillonem) našeho 11. c.k. pěšího pluku z Prahy přes Brno, Budapešť na ruskou frontu. Z Budapešti jsme jeli vlakem na Podkarpatskou Rus až do Humenné (tehdy Homona) a odtud pak pěšky polní cestou, kde bylo po kolena bláta, táhli jsme se v nepořádku, protože to nešlo v tom množství bláta jinak, až do noci do jakési vesnice, kde jsme byli ubytováni v domku jednoho pejsatého žida—místního obchodníka—v jediné světničce asi 15 mužů—ostatní byli ubytováni stejně po všech domcích té vesničky. V domcích musili místní obyvatelé rozestlat po zemi slámu nebo seno a na tom jsme leželi přikryti jen svými plášti. Brzo ráno byl alarm, dostali jsme z naší polní kuchyně hrnek černé kávy a chleba a hned potom se vydali na další cestu, která stoupala do kopců—lesů—již v Karpatech. Po 11. hodině dopoledne dostali jsme se do jakéhosi údolí, kde na stráních byly pařezy a ještě hodně sněhu. Tady byl nařizen odpočinek s tím, že bude brzo rozdáván oběd z polní kuchyně, která jela napřed. Sundali jsme si torny, pušky se složily do pyramid, sestavených vždy ze 4 pušek a prostě udělal si každý trochu pohodlí. Ale za několik minut uviděli jsme z dáli blížící se menší letadlo letící velmi nízko, které se přiblížilo asi na dostřel pušky a náhle změnilo směr a záhy zmizelo. Než hned potom zazněly vzdálené výstřely z děl a nad našimi hlavami začaly praskat šrapnely, okamžitě byl vydán rozkaz shromáždit se na druhé straně údolí do jakéhosi krytu a poněvadž brzo přestala střelba, musela naše rota pokračovat v cestě k bojové linii. Přišli jsme zase do malé vesničky, v níž jsme dostali rozkaz rozejít9 se po barácích a tam se ubytovat na noc. Sotva jsme se však rozešli a vlezli do domků, které byly opuštěné, začala dělostřelecká palba znova a dokonce nějaký granát vletěl do blízkého cikánského baráku, odkud se ozval křik a pláč. Na to hned byl zatrouben alarm a my všichni vojáci, t.j. mužstvo, poddůstojníci (šarže) a důstojníci musili jsme se shromáždit (nastoupit v šik—po rotách—kompagniích) a již za šera ubírali jsme se husím pochodem asi hodinu na frontu do zákopů, které byly již pro nás připraveny. Byly to vlastně asi půl metru hluboké a asi také tak široké příkopy, táhnoucí se cik cak, opatřené místy trochou slámy a i někde prkny, různé délky i šíře, které sem nanosili z blízkých chalup ti, co ty příkopy budovali.

9


4

V zákopech Večer vyšel měsíc a tak bylo možno se trochu orientovat kde to jsme a co je kolem nás. Ovšem my jsme musili se v těch příkopech vlastně krýt, protože proti nám ve vzdálenosti od ca 300 m až snad 1.000 m byl skryt náš nepřítel, t.j. Rusové, které my Češi jsme za nepřítele nepovažovali—to byl nepřítel jen z hlediska tehdejšího Rakousko-Uherska, jehož součástí jsme byli i my Češi. Ovšem Rusové však nevěděli, že právě teď proti nim jsou v zákopech vojáci českého původu, kteří by raději odtud hned přešli k nim, t.j. Rusům a bojovali s nimi proti nenáviděnému mocnářství rakousko-uherskému. Přesto však musili jsme dbát na to, abychom se neukazovali Rusům, kteří o nás jako Češích nevěděli a musili v nás vidět svého nepřítele—Rakušáka (t.j. Němce z Rakousko-Uherska), po němž hned jak se jen trochu ukázal stříleli z pušek (vintovek) ostrými náboji, které nejen ranily, ale i usmrcovaly. A Rusové měli mezi sebou vždy několik výborných střelců, kteří na velké vzdálenosti dovedli zasáhnout cíl. Noc prošla celkem klidně, jen tu a tam se nocí rozlehl výstřel nebo vyletěla světelná raketa do výše, která osvětlila pohádkově zimní krajinu jen na krátkou dobu, která však stačila k tomu, aby bylo možno zjistit, zda se nepřítel nepokouší o nějaký přepad nebo přísun nových jednotek, zbraní a pod. Když se začalo rozednívat, tak už každý z nás hleděl se nějak zahřát10 a hlavně toužil po něčem teplém do žaludku, to jest po snídani. Každý z nás měl u sebe v baťochu (na zádech) jídelní plechovou mísku s pokličkou, tak zvaný esšálek (z německého essschalek) a v sáčku trochu čaje nebo zrnkové kávy a několik kostek cukru. Voda byla nedaleko, pod naším zákopem v údolíčku protékal potůček, sice z větší části zamrzlý a zavátý sněhem, ale byla v něm voda a to bylo to nejdůležitější. A tak jsme opatrně, abychom nebyli spozorováni Rusi, plížili se po jednom k potůčku, nabrali si do esšálku vodu a napřed se také trochu vodou osvěžili a pak hned hajdy zpět, při čemž z křovin podle potoka rostoucích nalámalo se suché proutí a v zákopu se pak vařila voda na čaj nebo kávu, k čemuž se přikusoval pouhý komisárek, který zde chutnal jako nejlepší koláč. Až večer jsme dostali t.zv. menáž, to jest hovězí polévku a kousek hovězího masa, které nám do zákopů dopravilo několik vojáků od roty, vyslaných k polní kuchyni, která byla dost daleko za frontou. A zároveň s tím také veku chleba (komisárek). Polévku přinesli ve varnicích (malé plechové krabice asi pro 20 litrů, isolované v dřevěných bedničkách). Maso vařené a chleba v pytlích. Maso se v nich zapařilo a pak z toho byly průjmy. Já jsem byl velitelem jedné čety, která měla 50 mužů, a o ty jsem se musel starat, určovat z nich stráže a spojky s druhými četami a pod. Většina mých11 a celého našeho praporu od 11. c.k. pěš. pluku (pluk nosil jméno „Prinz Georg von Sachsen“ a měl bílé výložky na límci vojenské blůzy, proto našemu pluku říkali „ mlýkaři“) byli rodáci z píseckého kraje v jižních Čechách, kde v městě Písku bylo velitelství pluku s náhradním a dvěma pochodovými prapory, kdežto druhé dva pochod. prapory měly své stanoviště v Praze v t.zv. Albrechtských kasárnách—nyní Štefanikových kasárnách—na Smíchově. Do zákopů jsme se dostali v roce 1915 dne 19. března, tedy právě o svátku sv. Josefa. Několik dní na frontě bylo klidno, jen během dne a většinou v poledních hodinách—kdy Rusové obědvali—jejich jedna hlídka, výborný střelec, jakmile se někdo na naší straně neopatrně vysunul, ihned zahájil palbu a obyčejně dotyčný neopatrník byl zpravidla zraněn 10 11

Začátek rukopisné strany 8 vojínů

5

výstřelem jeho pušky. A někdy stačilo vystrčit jen ruku, čehož někteří využili, aby se dostali12 co nejdříve z fronty domů nebo alespoň do nemocnice do zázemí. Asi třem nebo čtyřem vojákům naší roty se to skutečně podařilo s průstřelem ruky se dostat z fronty, kde ovšem hrozila také smrt. Klid na této frontě netrval dlouho. Po několika dnech klidu najednou v noci začali nás Rusi odstřelovat napřed kulomety a puškami a za krátko se k tomu připojila i dělostřelecká palba a celý úsek našeho praporu i sousední části, kterou jsme my nižší šarže ani neznali, byli jsme asi ½ hod. ostřelováni šrapnely, které vybuchovaly sice za našimi zády v krátkých vzdálenostech, ale svištěly nám takřka nad hlavami, takže jsme se všichni tiskli k matičce zemi, div jsme ji nelíbali. Zkrátka měli jsme strach, neboť to byl vlastně první pořádný křest ohněm—rozuměj palebným. Z naší strany snad se neozval ani výstřel, prostě nedostali jsme rozkaz zahájit palbu a nakonec každý byl rád, že může se krýt a nemusí střílet. Asi za dva dny po této události přišel rozkaz zaujmout nové posice, čili srozumitelnými slovy ustoupit do nových posic, protože Rusové dostali asi posilu a podnikli by na nás útok, který bychom nevydrželi a tak jsme se raději „odpoutali od nepřítele“, jak zněla obvyklá fráze v novinách, když naše chrabré voje před silnějším nepřítelem utíkaly. Tak jsme šli zcela volně s batohy na zádech a s puškou v ruce stále do kopce, ovšem to již za tmy, aby nás nepřítel neviděl „jak bereme roha“. Cestou nás předjela celá dělostřelecká baterie polního dělostřelectva. Dělostřelci bili koňská spřežení vší silou a měli velmi naspěch asi z obavy, aby je Rusové nezajali, což by nám bývalo nevadilo. Koně byli spocení a vzpínali se, protože byli nemilosrdně hnáni do táhlého kopce. Zatím my jsme postupovali do kopce jen zvolna a často odpočívali, až konečně po několika hodinách dostali jsme se na vrchol táhlého hřebenu, řídce porostlého starými buky a pokrytého asi ½ m vysokou vrstvou sněhu, v němž byly vyházeny jakési zákopy, které však do země nepronikaly. Náš velitel roty, byl to záložní nadporučík Kozák, Čech, odkudsi od Sušice a v civilu přednosta železniční stanice, nás rozmístil po četách tak, že každá četa tvořila samostatné pásmo a mezi nimi byly mezery asi 50m široké. Čety mezi sebou udržovaly spojení v noci chodícími hlídkami, které určoval každý velitel příslušné čety. Náš nový kvartýr byl nízký sněhový zákop, v němž jsme se každý uvelebil jak mohl. Velitel roty zůstal za prostředkem roty asi 30 kroků ve starém dutém stromu. Napravo od naší roty byli Maďaři, o nichž se povídalo, že rádi střílejí do českých zákopů. V noci vyslal náš velitel před naši linii patroly, které měli zjistit, kde je nepřítel a vrátit se a podat hlášení. Patroly byly dvě po dvou mužích, ale nikdo se z nich nevrátil a tak jsme ani nevěděli jak daleko jsou Rusové před námi. Všude kolem nás byly vysoké stromy většinou listnaté, ale již bez listí, a mezi nimi sem tam nějaký smrk, takže jsme ve skutečnosti nikam a nic jiného neviděli než jen stromy a oblohu. Asi druhý nebo třetí den po našem přemístění sem, dostali jsme první pozdravy, nejdříve z pušek a pak z kanonů. Zajímavé bylo, že jsme však nevěděli kdo to střílí. Tvrdilo se, že Maďaři, protože střely dopadaly skoro přesně do našich zákopů. Tak nad našim zákopem roztrhlo se několik šrapnelů, ale na štěstí nikdo nebyl zraněn. Já jsem sice cítil, že mi cosi buchlo do zad a když jsem po střelbě prohlížel batoh (rucksack), nalezl jsem v něm dírku a uvnitř v prádle železnou kuličku v průměru 1 cm, která vnikla po explosi šrapnelu dovnitř. Horší to však bylo asi za 10 nebo snad 14 dní později, když jednoho rána za rozbřesku dne podnikla na nás znenadání ruská pěchota útok s nasazenými na puškách štykami a my jsme je viděli teprve skoro těsně nejen před námi, ale i za námi, když zaznělo 12

6


jejich mohutné „urrá“ a my bez jediného výstřelu, obklíčeni se všech stran, jsme se vzdávali a většinou hned každý zahazoval pušku a zvedl ruce do výše. Já jsem doopravdy v té chvíli dostal zlost, že se jako báby vzdáváme bez boje a stále jsem držel pušku v ruce, když už ostatní ji odhodili. Tu ke mně přikročil jeden ruský obr, vytrhl mi pušku z rukou, urval mi z pláště píšťalku se zvláštní pletenou šňůrou, které nosili jen šarže, a také elektrickou svítilnu (baterku), kterou jsem měl zavěšenou na knoflíku pláště. Z kalhot mně ukradl peněženku,v níž jsem měl mimo pár desítek rakouských korun jednu zlatou desetikorunu, kterou mně kdysi daroval strýček Franc, vlastní bratr tatínkův. A k tomu všemu ten Rusák mně praštil silně kolbou své pušky (vintovky) do zad tak, že nebýt batohu a silného oblečení, byl by mne snad přerazil v kříži (páteři). Tu ránu jsem potom cítil po řadu měsíců. Když jsem si pak stěžoval u jejich velitele–jakýsi sympatický důstojník z Oděsy–jak se mi představil, že mně jeho voják (soldát) ukradl peníze, tak mně řekl, že to vyšetří ale až po boji a peníze, že bude muset vrátit. Přirozeně, že jsem věděl, že je už nikdy neuvidím. Boj–vlastně to ani boj nebyl, protože celý náš prapor, jak jsem za krátko zjistil, dostal se do ruského zajetí snad během půl nebo nejvýše jedné13 hodiny.

13


7

Zajatci na pochodu Potom hned nás odtud hnali po dlouhém svahu řídce zalesněném do údolí, kde v louce u lesa stála myslivna, v níž se usadil ruský štáb pěší brigády, k níž patřila vojenská jednotka, která nás tam nahoře obklopila a zajala. Zde nás velmi přátelsky uvítal ruský generál–když se dozvěděl, že jsme většinou samí Češi–krátkým proslovem a pozval nás, důstojníky, na čaj, k němuž nám nabídli dobré suchary, což nám přirozeně přišlo velmi vhod, protože jsme vůbec neměli ráno čas se nasnídat, protože bratři Rusové nám tak „časný“ příchod neoznámili. Tady jsme asi hodinu odpočívali. O sněhu nebylo zde již ani památky, ačkoliv nahoře, kde jsme byli zajati, bylo nejméně půl metru sněhu. Po odpočinku nastal najedou rozruch a objevilo se asi 16 kozáků na koních s velitelem důstojníkem, který zakřičel: „Po četyre stanovís“ a tak my všichni zajatci, důstojníci i vojáci–bylo nás celkem asi 800 lidí–museli se seřadit po čtyřech do řad a na slova „šágom marš“ dali se na pochod za 3 kozáky vpředu a po stranách s ostatními. Kam jdeme to jsme ovšem nevěděli, až když jsme po několika hodinovém pochodu, utrmáceni a skoro vyčerpáni ze svých sil, dorazili do menšího polského městečka—název si již nepamatuji— kde jsme byli po různu ubytováni v opuštěných domech na slámě. Nás důstojníky ubytovali v jakémsi jednopatrovém měšťanském domě v několika pokojích, kde bylo rozházeno seno. Sem k nám přišel jakýsi stařičký ruský generál, který k nám promluvil srdečnou řeč jako Slovan a prohlásil, že nás Čechy dobře zná a že prožil před mnoha léty jako mladý muž delší dobu v Přerově na Moravě, kde prý byl na jakémsi školení, což si již nepamatuji. Tady jsme dostali cosi k jídlu, moc toho nebylo, ale měli jsme hlad a snědli vše co nám dali. Hned po té „luxusní“ večeři jsme se svalili do sena a za chvíli všichni spali po té cestě, která nás tak vyčerpala. Druhý den ráno, bylo to již koncem dubna nebo začátkem května, byl budíček a po bídné snídani, trochu čaje a kousek chleba, ruský komisárek z razmolu (t.j. rozemleté žito se slupkou) jsme se zase vydali na další cestu pěšky za doprovodu kozáků, při čemž jsme měli velké štěstí, protože nepršelo a ani nepadal sníh a my jsme tedy s baťohy na zádech tu dlouhou cestu absolvovali poměrně dost dobře. A musím při této příležitosti říci, že někteří kozáci, když viděli zajatce s baťohem (rucksackem) jak se s námahou vleče, seskočili s koně a toho zajatce posadili na svého koně a šli třeba několik hodin sami pěšky. A tak zase po dlouhém a namáhavém putování jsme se konečně dovlekli opět do dalšího polského města, jméno si již také nepamatuji, a po chudé večeři spali jako zabití až do rána. Ráno, posíleni spánkem a trochou chleba s čajem, vykročili jsme na další pochod, který končil v městě Lvově, kde byl právě jakýsi trh, přes který nás kozáci vedli mezi spoustou venkovanů i městských lidí a zejména polských židů s pejzy. Ti také hned obklopili naše řady a německým žargonem se nás vyptávali, kde že jsme byli zajati, zda rakouská armáda postupuje a pod. Ale to už je kozáci od nás hnali knutami, čemuž jsme byli rádi protože z těch židů čišela nenávist k Rusům a veliká sympatie k Rakušákům, které zase my jsme nenáviděli.

8

Vlakem do Turkestanu Kozáci dovedli nás do kasáren, které byly prázdné po rakouských vojácích (polských) a tady nám dali z polních kuchyní oběd, a hned po něm nás hnali za město na jakési nádraží, kde nás nacpali do dobytčích vagonů, při čemž došlo k několika incidentům mezi německými důstojníky, zajatými s námi, a ruskou stráží, která nás převzala od kozáků. Ti Němci totiž nechtěli nastoupit do dobytčáků a požadovali pro sebe osobní vagon, což však Rusové odmítli a pak násilím donutili Němce vlézt do dobytčích vagonů, při čemž nešetřili ani ranami a fackami, což jsme těm nadutým Němčákům ze srdce přáli. V každém vagoně byl ruský voják ozbrojen vintovkou se štykem a ostrými náboji. Již za tmy se vlak dal do pohybu a vezl nás kamsi na východ do širé Rusi. Jeli jsme celou noc, ovšem na každém nádraží vlak vždy dlouho stál, až jsme se konečně ocitli na velkém nádraží, kde jsme musili všichni z vagonů vystoupit. A tady jsme se dozvěděli, že jsme v městě Kijevě na Ukrajině. A jakmile jsme se ocitli na pevné zemi, zazněl znovu ruský povel: „po četyre– stanovís“ a opět pochodujeme městem do kopce na bývalou kreposť, kde jsme musili odevzdat vše, co bylo vojenské—mimo obleku a baťohu. Potom nás ubytovali v podzemních ubikacích na dřevěných pryčnách, v nichž bylo plno vší, štěnic a blech a kdo tuhle verbež dosud neměl, tak ji tady zaručeně polučil, t.j. dostal a hned se jí tak nezbavil. To až teprve když jsme se dostali vlakem do města Taškenta v Turkestanu, kam nás zase v dobytčích vagonech hned druhý den14 odtransportovali a kam jsme dorazili teprve asi po třech týdnech jízdy. Naše cesta vedla z Kijeva přes Kursk, Penzu, Samaru, Orenburg do dalekého ještě Taškentu15. Na všech velkých nádražích těchto měst stál vždy náš vlak—rusky ešelon16— většinou hodně stranou na posledních kolejích, protože vojenno-plenní, t.j. zajatci, většinou tyto zastávky využili k nezbytnému výkonu tělesných potřeb, zpravidla za posledními kolejemi ve vysoké trávě. Mnohdy se stalo, že někteří zajatci ještě těsně před odjezdem transportu chtěli ukojit svoji potřebu a mezitím se dal vlak do pohybu a oni již neuspěli naskočit do vagonů, a tak museli zůstat na nádraží, kde je potom ruská hlídka sebrala a tak se tito „zbězi“ vlastně vyhnuli Turkestanu. Byla to někdy opravdu komická podívaná, když takový zajatec uháněl za vlakem přidržuje si stíží kalhoty jen napolo navlečené, ryskuje často ošklivý pád a nakonec vlak nedohonil. Na menších venkovskýh stanicích, kde transport s námi zastavil, prodávaly venkovanky: chleba, pirogy a pod. za několik kopějek, ale pro většinu z nás to bylo sice velmi lákavé, ale naprosto nesplnitelné, protože jsme měli buď prázdné kapsy, anebo jen rakouské peníze, které zde nikdo neznal a také nechtěl. Kdo chtěl něco koupit musel mít děngy, t.j. ruské peníze: ruble nebo aspoň kopějky (drobné peníze). Na to však nikdo nemyslel aby si rakouské koruny ještě ve Lvově vyměnil u židů za ruble a kopějky; tady v Rusku ve vlaku to už nešlo. Na velkých nádražích dostávali jsme sice stravu pro nás již připravenou, ráno, v poledne a večer, ale ta byla stále stejná a mnohým nestačila a tak každý toužil si nějak pomoci. Prodávali prádlo, které měli v baťohu, kapesníky, prsteny, hodinky, kapesní nože a pod. pokud to mohli postrádat, jen aby získali pár rublů nebo alespoň pár kopějek, za něž si pak mohli již něco dopřát. 14

Začátek rukopisné strany 11 V dnešním Uzbekistanu. 16 Эшелон. Vlak pro vojenský transport který se netřídí, nýbrž dojede vcelku na místo. 15

9

Zapomněl jsem však uvést, že z Kijeva jsme my, kadeti aspiranti a důstojníci, jeli v osobním vagonu, v němž jel také ruský desátník jako naše stráž a který nám nosíval menáž a rozděloval chleba a sachar (cukr do čaje). Když jsme dojeli do Orenburgu, kde končí hranice Evropy a začíná Asie, bylo nám povoleno podívat se také do města, ovšem pod konvojem, čehož jsme velmi rádi využili. Z té prohlídky pamatuji si pouze to, že město leží v rovině v jakési polopoušti, protože kolem něho nebylo žádných stromů a všude jen sporá tráva. Zde bývala kdysi pevnost, v níž byla za starých časů silná vojenská posádka, která měla čelit nájezdům tatarských a jiných asijských hord, podnikajících loupeživé vpády do ruských knížectví. Obhájci této krěposti trpěli prý často nejen nedostatkem potravy, ale zejména nedostatkem vody. Vůbec byl to zde, a asi je dosud, velmi nehostinný kraj a tak jsme byli rádi, že jsme ještě v noci téhož dne pokračovali v další cestě vlakem, který teď většinou vedl pustým krajem, v němž nebylo ani stromů, ani keřů a také žádných domů, tím méně osad. Jenom na rozjezdech (to byly malé stanice železniční, vzdálené od sebe mnoho desítek verst) kde byly postaveny malé domky pro železniční zaměstnance, kteří zde konali službu při vyhýbání protijedoucích vlaků. Po obou stranách železniční trati rozkládala se nedozírná rovina, na níž rostla místy bujná tráva, místy však suchá, vysoká tráva a v dálce směrem jihozápadním bylo občas vidět velká stáda pasoucích se ovcí a kolem nich se pohybující jednotlivé jezdce na koních. Ruský poddůstojník, na náš dotaz, komu patří ta velká stáda ovcí, nám vysvětlil, že ta patří různým majitelům Kirgizům a Sartům, kteří již teď pasou na těch ohromných lánech svoje stáda, která se postupně pohybují do hor, jenž se matně rýsují v dáli, kde později, když tráva v rovinách uschne, trávy je ještě dostatek a dobré jakosti. Tam také v údolích, když nastane zima, stáda přezimují, a při kruté zimě často hynou celými stovkami nedostatkem potravy, protože majitelé stád na zimu zásoby suchého krmiva nečiní. Nespasená tráva v rovinách za velkých veder vyschne tak, že stačí malá jiskra z lokomotivy nebo ze zápalky a pak za krátko vzplane celé území s vyschlou trávou a za noci jsou to obrovské požáry, jichž jsme byli svědky po několik nocí, kterými se náš ešelon „řítil“. Jednou, ke konci května, byl brzo budíček a hned velké vzrušení, že se blížíme k Taškentu a jak jsme vyhlédli z oken vagonů, uviděli jsme spoustu zelených stromů a množství domů a již jsme byli posedlí touhou být již co nejrychleji z vagonů na pevné zemi a rozhýbat údy po té dlouhé a tolik dní trvající únavné cestě plné všelijakých pěkných i nedobrých dojmů. Ale ještě v rychlosti musím se zmínit o tom, že již před příjezdem do Orenburgu na obou stranách žel. trati nad příkopy byly celé hloučky—většinou stály na zadních nožkách— světlehnědých zvířátek, syslů, které se nedaly ničím rušit ve svém pištění a pohybech17 ani když jsme na ně hulačili. Jenom jsme nemohli pochopit, čím se, anebo z čeho se, ta zvířátka živí, když nic jiného jsme neviděli, než nízkou suchou, nebo jen trochu se zelenající trávu. Než teď již zase se vraťme na taškentské nádraží, kde celý náš transport musel vystoupit z ešelonu (vlaku) a hned se seřadit „po četyre“, t.j. po čtyrech. Tady nás čekal nějaký ruský důstojník cárský, který nás pak vedl městem do starých prázdných kasáren, které tvořilo několik nízkých cihelných baráků od sebe dosti vzdálených, s rozsáhlým dvorem, jímž protékal potůček (aryk), jímž, jak jsem brzo zjistil, tekla voda z řeky Salaru, která obtékala město Taškent a jejíž řečiště bylo hluboké, s vysokými břehy.

17


10

Zajatecký tábor Rozmístili nás po barácích a nás, kadety aspiranty—bylo nás asi 30—ubytovali v malém cihelném a trochu lepším domku než byly ostatní, v němž byla pouze jedna větší světnice a v ní dřevěnné jakoby lešení, jednopatrové, z ohoblovaných prken přibitých na pevné trámové kostře, mající dvě podlaží: spodní, asi 50 cm nad skutečnou podlahou a hoření, vzdálené od spodní asi 2m, na nichž byly položeny jakési slamníky s přikrývkami, pro každého jedna. A to tedy byla naše lůžka. Na horní podlaží se lezlo po příčkách, umístěných na stranách na kolmých trámcích. Kromě tohoto zařízení nebylo v místnosti ani stolu ani židle a tak veškerý náš pobyt v místnosti musel se omezit jen na sedění na spodním podlaží, nebo na ležení na obou podlažích. Stravu dostávali jsme denně 3x: ráno čaj a chleba, v poledne nějaká kaše, buď prosná nebo pohanková (grečicha), nebo polévka ze sušených ryb, kterou zpravidla jsem vylil do aryka, protože to bylo spíše pro prasata a ne pro lidi. Kaši nám mastili nějakým lojem a mnohdy se to také nedalo jíst. Jídlo nám nosili naši čeští zajatci. Chleba byl obyčejně z razmolu, t.j. z rozemletého obilí i s otrubami, který zde pekli naši vojáci—zajatci—pekaři. Dny jsme prožívali všelijak. Četbou, hlavně ruských novin, které jsme si kupovali pokud jsme měli nějaké peníze (děngy), kterých však bylo velmi poskrovnu, ale hlavně vyprávěním svých osudů, a pak diskusemi o stávajících vojenských i politických událostech a našich nadějích do budoucna. A tak jsme žili skoro 3 měsíce, občas jsme šli do města s vojenskou stráží (konvojem—ruský vojín, domobranec, s puškou a se štykem [bodákem na pušce]), většinou na tržiště (bazar), kde jsme si mohli ledacos koupit nebo také něco prodat, aby právě ty peníze, potřebné tak na nákup něčeho nutného, bylo možno řádně získat. Tak jsem prodal jedinou košili, kterou jsem právě vzhledem k tehdejšímu teplému či spíše horkému počasí nepotřeboval, pokud se pamatuji asi za 30 kopějek, za něž jsem si hned na bazaru koupil funt cukru (41 dkg), který, myslím stál 5 kopějek, a jednu búlku (housku) asi za 3 kopějky. Tam také jednou můj kamarád od pluku (jeho jméno však jsem již zapomněl) dostal ke koupi českou ilustrovanou knihu „Volné směry“, jeden ročník asi z roku 1908, za níž zaplatil, myslím,1 rubl, a z níž jsme my všichni měli velikou radost, že v tak daleké cizině jsme získali naši českou knihu. Později jsme se dozvěděli, že zdejší katolický farář polského původu, má českou učebnici arabského jazyka, myslím od prof. Niederle. Tu jsme si jednou od něho vypůjčili a já jsem se z ní učil arabsky číst a psát. Vůbec ty vycházky na ten bazar byly velmi zajímavé, zejména když už nám přiznalo ruské velitelství hodnost důstojníka a tím i nárok na měsíční služné 50 (padesát) rublů, z nichž jsem se musel stravovat, šatit a obstarávat si různé potřeby pro psaní dopisů nebo na kreslení a malování, na nákup časopisů a případně i knih a pod., a ovšem také na nějakou tu mlsnotu a ovoce: hrozny, pomeranče a j.. Ještě něco k té knize „Volné směry“. To byl časopis českých malířů a sem do Taškenta se dostal pravděpodobně asi nějakým rakouským vojákem, Čechem, snad malířem, který jej zde prodal z nedostatku peněz, aby si asi mohl koupit buď nějakou potřebnější věc, nebo i něco lepšího k snědku. V těch prvních taškentských kasárnách kde jsme byli ubytováni—říkali jim kasárna třetí dělostřelecké baterie (treťaja artělirejskaja batareja) byl veliký dvůr, jímž protékal potůček (aryk), který byl lemován po obou stranách samými mladými topoly, na nichž jsme měli nataženy vysací sítě, v nichž jsme v noci spali, protože na železných komisních postelích (dva železné stojany a přes ně položeno 4 nebo 5 asi 1,80m dlouhých prken, 11

spojených dvěma příčnými prkénky, přes něž byla položena přikrývka a podhlavník—u mne to byl převrácený plechový lavor, přikrytý částí té přikrývky—nebylo možno spát pro nesčíslné množství štěnic (rusky klopy). Tyto jsme musili hubit tím způsobem, že jsme si koupili lahev kerosinu (petroleje), kterým se prkna z postelí jednou týdně polily a zapálily a štěnice uhořely. To se ovšem dalo dělat jen jistou dobu, pokud ta prkna zůstala pohromadě a neprohořela. Proto jsme raději volili spaní v sítích i proto, že noci byly velmi teplé. 18 Po několika měsících pobytu v těchto kasárnách byli jsme přemístěni do kasáren 5. střeleckého pluku (ruského ovšem), kde byly lepší ubikace a na okraji města, odkud vedla široká ulice s alejemi košatých stromů skoro téměř až k bazaru. Po straních ulice byly postaveny vily bohatých ruských obyvatelů a když jsme chodili touto ulicí na bazar v doprovodu strážného vojína, dívaly se z oken skoro každé vily hezké ruské báryšny nebo paničky a smály se na „austrijce-oficery“. Nám českým důstojníkům, t.zv. blagonaděžným, bylo v roce 1916 dovoleno chodit do města a tedy i na bazar v civilních šatech a s takovou jakousi placatou elegantní čapkou, jakou nosili námořní důstojníci ruské armády, opatřenou červenou páskou—„lentočkou“— (polští důstojníci měli žlutou a srbochorvaté modrou pásku) kolem celé čapky, a to zcela bez konvoje (bez strážného vojáka). Jednou jsem šel sám na bazar, opatřen propustkou, podepsanou sice naším velitelem praporčíkem Brezinskim, který ale opomněl připojit ještě služební razítko, když najednou na bazaru mne zastavil jiný ruský praporčík, chlap jako hora a zrzavý jak liška, s otázkou „propusk jesť?“ Já mu propusku ukázal a on na to: “i kdě pečať?“ (t.j. razítko). A nic nepomohlo vysvětlovat, že pečať zapomněl „gospodin praporčík Bržezinskij“ připojit. Prostě nařídil jednomu z ruských vojínů, kteří ho provázeli, aby mne odvedl zpět do kasáren a zavřel, až do vyjasnění, proč ta pečať tam nebyla vytištěna. Teď již nepamatuji na čí zákrok jsem byl propuštěn do naší ubikace. V létě chodili jsme se koupat do řeky Salaru za městem, hromadně, zase v doprovodu stráže. Řeka Salar, asi jako Jizera, ale s daleko hlubším korytem a prudkým tokem. Naše koupaliště se nalézalo asi 200m nad mlýnem, který byl poháněn třemi vodními koly na spodní vodu a řečiště v těch místech bylo jen asi půldruhého metru hluboké, ale náhle přecházelo, či spíše spadalo, do velké hloubky. Já nejsem dobrý plavec a dostal jsem se najednou do prudkého proudu, který mne strhl do hloubky. A zrovna byla voda hodně studená a já se začal topit. Se mnou tehdy bylo několik Němců z Brna a já jediný Čech, a tak jsem křikl jen Achtung a zvedl ruce do výše, místo abych se hleděl udržet nad vodou plaváním. Ale již jsem byl pod vodou a ještě cítil, že mne kdosi chytil za ruku a táhl. Za chvíli nabyl jsem vědomí a uviděl svého zachránce. Byl to jeden brněnský Němec, nadporučík, jehož jméno jsem již zapomněl. Uměl dobře česky. Poděkoval jsem mu a potom jsme se vrátili všichni zpět do kasáren, kde jsem svoji nehodu vypravoval kamarádům. Naše činnost v kasárnách se omezovala na studování různých jazyků, věd, výrobu rozmanitých věcí z překližek (vyřezávání pilkou), papírů a jiného materiálu, jak co každému napadlo, na hraní karet, šachů a pod., jen aby si každý ukrátil dlouhou chvíli, a přirozeně také četbou zábavných a vědeckých knih, pokud tyto bylo vůbec možno sehnat, četbě novin (gazet), rozličných časopisů a pod., a trochu také sportu s papírovým míčkem, tak zvanou podbíjenou, kdy jsme se postavili do kruhu (10 až 15 lidí) a podbíjením podávali si míček, zhotovený obyčejně z prázdné krabičky od zápalek, kterou jsme naplnili měkkým papírem a ještě celou krabičku obalili pak dalšími papíry až do velikosti tenisového míče a ovázali 18


12

slabým motouzem. Nás několik Sokolů nacvičovalo prostná cvičení ze VI. Všesokolského sletu a se světelnými kuželi na hudbu „Bruslaři“ od Emila Waldteufela (Schlittschuhlaufer) a tato cvičení jsme pak předvedli na Sokolsko-hudební akademii v místním taškentském divadle za účasti generála carské armády Alexěje Nikolajeviče Kuropatkina a v přítomnosti četného publika. Cvičení se světelnými kuželi se obecenstvu tak líbilo, že potleskem a stálým voláním „bis“ musili jsme celou skladbu ještě 2x opakovat. Já jsem většinou četl ruské noviny a knihy, a tak brzo jsem dost dobře ovládal ruský jazyk nejen slovně, ale zejména písemně, což bylo příčinou, že jsem brzo kontroloval korespondenci zajatých důstojníků Němců, Maďarů, kterou psali do svých domovů a my, t.zv. blagonaděžní, byli jsme z rozkazu našeho velitele, ruského carského rady (nadvorného sovětníka)—jméno již nepamatuji—určeni jako cenzoři jejich korespondence a zároveň také k němu chodili s propusky k podpisu pro všechny důstojníky, kteří potřebovali do města si něco nakoupit. Často jsem navštěvoval zdejší zemědělské muzeum, které sice bylo v začátcích své organizace a bylo vedeno jednou paní, bývalou absolventkou nějakého vyššího ruského učiliště, která ochotně podávala vysvětlení k vystaveným exponátům muzea všem návštěvníkům. Mnozí z mojich kamarádů zajatců hlásili se na různé práce, jako pěstování zeleniny, zejména však rajských jablek, které se zde pěstovaly na19 velikých plochách, a oni působili ve funkci dozorců nad dělníky nebo dělnicemi, nebo jezdili s četami, které ničily v zárodcích vajíčka a kukly sarančat napřed zjištěných nalezištích, a to chemickými prostředky, nejčastěji však petrolejem (kerosinem), který stříkali na dotyčná místa a zapalovali.

19


13

Malekská plantáž Já jsem se zde seznámil brzo s jedním záložním nadporučíkem, Čechem, Bohumilem Velíkem, který byl v civilu správcem jednoho dvora velkostatkáře Macenauera v jižních Čechách. S ním pak a ještě s dvěmi dalšími Čechy, poručíky v záloze (Frydrychem a Špryňarem) a záložním desátníkem zdravotnické služby Antonínem Tesařem, studujícím lékařství, nabídli jsme svoje služby jako zemědělští odborníci řediteli ruského státního velkostatku v Golodnoj Stěpi zvaném Malekskaja kazannaja chlopkovaja plantacija (Malekská státní bavlníková plantáž), která měla výměru 1.200 desjatin (1 desjatina—1 ha 92m2). Málem bych však zapomněl, že ještě v roce 1916, a to 1. července, přihlásili jsme se, totiž já, otec Velík20 a Tonda báči, t.j. Tesař, jemuž jsme tak říkali na můj popud a který byl pak ve skutečnosti náš osobní lékař (protože měl již za sebou 4 semestry mediciny) s několika jinými českými zajatými důstojníky, t.zv. taškentská organizace, do českých legií v Rusku, zatím však s tím, že jedeme pracovat na ruskou státní plantáž pro potřeby bojující ruské armády A tak nás pět odjelo vlakem z Taškenta na jih asi 120 km na malou stanici, název jejíž již nepamatuji, odkud jsme jeli povozem taženým koňmi na malekskou plantáž vzdálenou asi 25 km. (Myslím, že ta stanice se jmenovala také Maleksky.) Tady, na rozsáhlé rovině bez jediného stromu bylo několik dřevěných přízemních budov, v nichž byly naše ubikace, kuchyně, kanceláře, skladiště zemědělských strojů a potřeb, konírny pro 80 párů tažných koní a veliký barák asi pro 500 zajatců—polních dělníků—vyžádaných ředitelem velkostatku ing. Nikolajem Ivanovičem Kurbatovem, v němž jsme brzo poznali skutečného odborníka, milého a vzácného člověka, pečlivého a velmi svědomitého úředníka, který často trpěl malarií, kterou jsem brzo po příjezdu sem onemocněl i já (jediný z nás pěti), a kterým náš osobní doktor Tonda Báči musil dávat chinin v tabletkách nebo chininové injekce, které však zanechávaly v těle velmi nepříjemné stopy, totiž místo v těle, kam injekce byla píchnuta a vstříknuta, ztvrdlo tak, že se utvořila jakási kulička, která již nikdy z těla nezmizí. Ty kuličky mají v průměru víc jak 1 cm. Ale tady musím hned podotknout, abych nezapomněl, že totiž již na podzim v roce 1917, když jsme s otcem Velíkem odjížděli do Kijeva, kde bylo středisko ruských legií, rostly na malekské plantáži již stromy a to nejen užitkové (hlavně topoly), ale i stromy ovocné, zejména třešně, jichž jsem v dubnu 1917 vysázel asi 760 štěpů přes 2m vysokých, čímž vznikla třešňovka na ploše asi 5½ ha veliká. Štěpy byly přivezeny ze státní ovocné školky, která se nalézala v Golodnoj stěpi (Hladová step), vzdálená od naší plantáže asi 35 verst (t.j. 37.310 m). Většinou již všechny štěpy měly květy, které jsme však odstřihli a stromky znovu nasadily nové květy a za dva a půl měsíce již měly ovoce. To bylo skoro neuvěřitelné, ale skutečné, způsobeno zdejším neobyčejně příznivým klimatem. Jinou mojí prací na plantáži bylo dohlížet na výsadbu topolových řízků ze slabých prutů. Tyto řízky z proutků byly asi 20-25 cm dlouhé a ty jsme zapíchli přes polovinu jejich délky do země v přesných řádcích asi 50-60 cm od sebe vzdálených a na vzdálenost jeden od druhého asi na 25 cm. Tím vznikla stromová školka, která se jednou měsíčně zaplavila vodou na jeden den a za několik dní po zapíchnutí topolových řízků již rašila na nich poupata a objevily se první lístky. Za několik neděl byly to již pěkné stromečky, které asi za šest 20

Děda vždy nazýval Bohumila Velíka táta Velík (v tomto memoáru spíš používá výraz otec Velík) z úcty a vzhledem k jejich věkovému rozdílu: Velík byl asi o 15 let starší než děda.

14

měsíců růstu dosahovaly výšky až 6 metrů. Zkrátka byl to hotový les. Byly to z druhu topol stříbrný (populus argentum) a těch řízků jsme zapíchali půl milionu. Pak snad jimi posázeli všechny břehy u příkopů širokých cest, které protkávaly jako velká síť celou malekskou plantáž, která měla výměru přes 1.200 desjatin, t.j. našich 1.201 ha (to jsou rozlohou 2½ Bořkovy). Potom jsme zařizovali pařeníky, v nichž jsme zaseli semena bílého zelí, rajčat a jiné zeleniny pro potřebu naší i dělnické kuchyně. Zaseli jsme asi 80 ha červené řepy pro boršč a asi 20 ha mrkve. To vše jsme již sklízeli v červenci. Na jednom poli mezi touto zeleninou jsme improvizovali malou továrničku na krouhání: řepy, mrkve a zelí. Přivezli jsme motor na naftu asi na 30 HP, několik praček na řepu a mrkev a několik řezaček. Pak přivezli několik set desek z překližek velikosti 1m x 2m, orámované laťkami v průřezu 3x3 cm. Na ty desky (my jsme jim říkali štíty) kladly se na plátky rozřezaná mrkev nebo červená (stolní) řepa. Desky byly položeny na zemi v řadách, mezi kterými se chodilo s nosítkami, v nichž byly rozřezané mrkvové nebo řepné plátky v tenkých vrstvách a ty se sušily na slunci, které zde v té době značně hřálo—až 55° C. Ovšem to se21 obsah nosítek vysypal na desky a hrabkami rozhrnul stejnoměrně po celé ploše desky (štítu). Během dne se pak obsah přehrábl, aby řádně proschl. Suchý materiál se z desek sypal zase do jiných nosítek, přečistil a pak vysypal do zvláštních velikých krabic z překližek, nebo do nových lněných pytlů, které měly pak stejný obsah i váhový, a tak vybavené (krabice s víky a pytle zavázané), se odvážely do skladu a když bylo dosaženo určité množství (vagon—1.000 pudů) odvezeny na železniční stanici a odtud poslány na frontu k ruské armádě, bojující proti tehdejšímu Rakousko-Uhersku a Německu. Nepamatuji již přesně, ale myslím že těch vagonů, které byly na ruskou frontu odeslány, bylo asi dvanáct. Při této příležitosti musím podotknout, že hlavními pracovníky při této výrobě byly ženy Kirgizů, které sem denně přijížděly se svými muži a všemi dětmi ze svých aulů, vzdálených od nás několik km, na koních, velbloudech i oslích, podle toho, co každý z nich vlastnil, nebo měl k disposici. Bylo to někdy kolik set lidí a křiku a řevu bylo při tom víc než dost a zápachu též, ačkoliv byly mezi nimi některé ženy čistě ošaceny a vzhledem čisté a ušlechtilé. Všichni byli většinou hladoví, zejména děti, které snědly vždy hodně mrkve a následky toho byly brzy patrny na množství žlutěčervených hromádek, které se kolem jejich pracoviště přímo hemžily. Každý den musely se jim dávat místo peněz naturálie, a to obyčejně proso, které pražili a připravovali si pokrm na který byli zvyklí. Jednou se stalo, že onemocněl jeden pěkný mladý kůň zvláštní chorobou. Nesmírně se potil ve stáji kde byl uvázaný a to tak, že byl celý pokryt vrstvou bílé pěny a stále se vzpínal na zadních nohách v koutě na stěny. Kirgizi jsou znamenití chovatelé koní a dovedou je léčit. Ale choroba tohoto koně nebyla prý k vyléčení a musel být rychle odporažen. Ředitel plantáže jej daroval Kirgizům a jeden z nich, takový malý človíček asi 50ti letý, jednoruký, chopil se dlouhého provazu, kterým neobyčejně rychle a odborně koně svázal a pak porazil. Na to, jak to udělal jsem se nemohl dívat, bylo mně toho pěkného koně (nižší rasa) velmi líto a šel jsem se zase jen podívat, když už byl stažen z kůže, která ležela rozprostřena na zemi a kolem níž stála kirgizská drobotina a dospělí, kteří přihlíželi, jak ten malý člověk, Kirgiz, odborně poraženého koně zpracovává. A pak byly hody celého toho aulu, neboť oni všichni koňské maso náramně milují, pro ně je to pochoutka. Plevel ve školce se ničil ručními plečkami, což jsem vždy musel zařídit a určit k tomu dělníky, obyčejně zase Kirgize. Zajatci rakouští, a i několika říšsko-německých, kterých bylo 21


15

na plantáži kolem 500 mužů, byli zaměstnáni při vysazování sazenic rajských jablek na ploše 25 ha a při jejich sklizni. Z jablek bylo vyráběno „pjuré tomat“, t.j. rajský protlak v plechových krabicích, v malém závodě, který byl za tím účelem zde zřízen i pro budoucno. Větší část zajatců zabývala se sušením a sklizní vojtěšky (lucinky), která zaujímala plochu 200 ha půdy a kosila se 4x nebo 5x, červnem počínaje. Vojtěška se ukládala do ohromných stohů v délce až 200m, v šířce od 6 do 10m a výšce okolo 10m. Každý takový stoh vypadal jako veliká stodola. Vedoucím úseku pěstování vojtěšky (lucinky) byl náš kamarád Frydrych, zvaný Frycek, jehož křestní jméno jsem již zapomněl, záložní poručík v rakouské armádě a v občanském povolání agronom na nějakém velkostatku v západních Čechách, který pro potřebu naší plantáže tuto plodinu pěstoval na ploše přes 200 ha veliké, a to s velikým zdarem. Největší však počet zajatců zabýval se prací spojenou s pěstováním bavlníku (gossypium barbadense), který byl naset na 600 ha půdy. Tento úsek a celá organizace se setbou, hubením plevele a se sběrem zralých bavlníkových šešulí (pouzder) byly řízeny tátou Bohumilem Velíkem, který o to měl mimořádný zájem a také rozhled a mnohé zkušenosti, které i zde mohl s úspěchem použít. Byl asi o 15 roků starší nežli já, vyšší, statné postavy, holohlavý, dobrosrdečný, veselé letory, kliďas a vždy ochotný pomoci v čemkoliv, bylo-li to možno a byl-li o to slušně požádán. Samotná rostlina—bavlník—je vlastně dvouletý dřevitý keř, který vyroste z malého bobu ve velikosti 10mm délky a asi 3mm tlouštky. Patří vlastně do tropického rodu rostlin slézovitých. Jeho plodem je tobolka velikosti většího vlašského ořechu, která při dozrání puká (4-5 chlopní) a z tobolky se najednou vyhrnou dlouhá vlákna, bílá, šedá, hnědá,nebo jinak zbarvená podle druhu bavlníku, která jsou vlastně upevněna na malých fasolích (viz výše), jichž je v každé tobolce několik. Tyto plody se potom sbírají ručně. Možná, že dnes, kdy ve všem a ke všemu jsou přizpůsobeny stroje, tak sběr se jistě děje aspoň částečně za pomoci strojů. Tehdy za mé působnosti v Turkestaně se sbíraly—tuto práci konali sezonní dělníci z Persie—do velkých žoků (velikých jako slamníky u nás) a pak se převážely a vysypávaly na velké hromady. To bylo zde v Turkestaně snadno možné, poněvadž zde od časného jara do pozdního podzimu vůbec neprší. A hned u nás na dvoře byly postaveny zvláštní stroje, tak zvané džiny (nevím jak se to správně píše), na nichž se oddělovalo vlákno od bobů. Vlákna se shromažďovala do jakýchsi provazců, které spadaly ze strojů do zvláštních beden a v nich lisovaly do objemných balíků, zabalených řídkou pytlovinou převázanou dlouhými22 úzkými plechovými pruhy a tak se pak zasílají továrnám, které zpracovávají bavlnu. První sběr plodů bavlníku, tedy vlastně těch bobů s vlákny, je nejlepší a nejkvalitnější. Bývají až čtyři sběry. Při posledním sběru tobolky se neotevřou. Schází jim teplo, děje se to již v pozdním podzimu. Z těch se již vlákno na tkaní nepoužívá. Jakost bavlny se hodnotí podle délky vlákna, které dosahuje délky až 50 mm, 60 mm, i více milimetrů a je i vlnité (některé druhy) a také různě zbarvené. Nedozrálých bavlníkových plodů používá se při výrobě střelné bavlny, zralá semena (boby) se lisují— jsou olejnatá—a olej je výbornou potřebou v kuchyni. Dále semena slouží k výrobě mýdla, svíček a pod. a

22


16

zbytek jsou žmychy (pokrutiny) pro krmení dobytka. Sám keř je dobrým palivem, protože úplně zdřevnatí. Z tohoto všeho je zřejmo, jak vynikající rostlinou bavlník je.23

23

Děda měl pár kousků bavlny ve specielní krabičce v zamknutém šupleti psacího stolu. Máma by to nikdy nebyla viděla nebýt její mámy, která to dcerám párkrát ukázala jako dědův exotický suvenýr z války.

17

Legionáři v Pirjatíně24 Nevím již přesně, ale zdá se mi, že to bylo asi v druhé polovině října, když jsme se my dva, t.j. otec Bohumil Velík a moje maličkost, rozloučili s našim ředitelem malekské plantáže, Nikolajem Ivanovičem Kurbatovem a se všemi našimi i ruskými spolupracovníky, poděkovali za všechna dobra nám prokázané—zejména za poskytnutí nám několika velkých konzerv vepřového masa na dalekou cestu, více jak dvou tisíc km z Taškenta do Kijeva, kam jsme jeli osobními vlaky, při tehdejší dopravní anarchii (rozuměj v roce 1917) skoro celý měsíc a cestou na mnoha stanicích nebylo možno koupit něco k jídlu, byť i za mnoho peněz. Konečně jsme bez nehody a újmy na zdraví a na těle „dojechali“ do Kijeva, kde se nalézalo naše vojenské i politické vedení československých legií na Rusi. Tam jsme se tedy hned po příjezdu na nádraží v Kijevě odebrali i se svými zavazadly a hlásili se ve vojenské kanceláři, kde bylo několik brášků v ruských vojenských uniformách a ti nás zaregistrovali jako nové příslušníky ČS dobrovolnické armády s tím, že nám druhého dne oznámí, kam budeme přiděleni. Zatím nám doporučili, abychom se ubytovali v blízkém ruském hotelu, kde bychom mohli přenocovat. Ale hotel byl přeplněn a my jsme byli nuceni se utábořit v chodbě hotelu pod schodištěm, kde se s námi dvěma ubytoval i jiný nový bojovník, a to Skarnitzel, velmi inteligentí chlapec, rodem Pražák, s nímž jsme hned uzavřeli přátelství. On byl však přidělen k diplomatické službě, protože ovládal několik jazyků a měl pro to buňky. Po našem návratu do vlasti zastával místo konsula naší republiky v západním Německu. Za Protektorátu ztratil se mi zcela a už jsem o něm nikdy neslyšel. Druhého dne v naší vojenské kanceláři mně řekli, že jsem přidělen do 6. střeleckého pluku, který se v té době nalézal v městečku Pirjatíně na Ukrajině, vzdáleném od Kijeva asi 100 km. Otec Velík byl zatím přidělen ke štábu čs. vojska a proto zůstal v Kijevě. Mně ale slíbil, že se vynasnaží, abychom byli zase brzo spolu. Já jsem se tedy s ním rozloučil a s doklady, které mně bráškové dali, odjel vlakem do Pirjatína. Pamatuji to jako dnes, že byla vánice a já musel kus cesty stát na otevřené plošině osobního vlaku, protože celý vlak byl přeplněn ruskými soldáty, vracejícími se z fronty—či lépe řečeno prchajícími a rugajícími (nadávajícími)—a teprve když se po několika stanicích jízdy v jednom vagonu trochu uvolnilo, vklouzl jsem, napolo zmrzlý, do vagonu a dojel pak bez úrazu až do nového působiště—Pirjatína. Bylo to pravé venkovské městečko (ale mělo asi 10 tisíc obyvatel), dosti rozlehlé, s nízkými domky cihlovými i dřevěnými, s širokými a hrozně blátivými ulicemi, někde s prkennými chodníky. Mělo rozsáhlé, mírně se svažující náměstí a v jednom z jeho domů byla důstojnická kuchyň a jídelna pro důstojníky a jednoroční dobrovolníky (вольноопределяющийся) našeho 1. praporu. Tomu tehdy velel štábní kapitán Ludvík Krejčí, který se v příštím roce, t.j. v únoru a březnu 1918 vyznamenal u Bachmače v boji s Germány. Později se stal generálem a velitelem 4. střelecké divize v Hradci Králové, kam jsem byl přidělen za jeho působení jako intendant v hodnosti štábního kapitána a potom majora. Zvláštnost těchto ukrajinských městeček byla ta, že většina domků neměla WC, nýbrž byla to jen ve dvorku vykopaná díra s kůlem u ní, kde se musela vykonávat nezbytná vyprazdňovací procedura každého člověka. 24

Jak děda přestal být zajatcem a stal se legionářem je komplikovaný kousek historie. Anglická verze těchto vzpomínek to stručně vysvětluje.

18

Hned při příchodu do Pirjatína hlásil jsem se u velitelství pluku, které bylo usídleno ve školní jednopatrové budově a kde byla plukovní kancelář, kde právě měl službu bratr poručík Štaffa, který mně oznámil, že budu konat službu u 1. roty pluku. Dal mně příslušné instrukce a poslal na oběd do důstojnické jídelny na náměstí, v níž jsem se seznámil se sympatickým bráškou Antonínem Skřivánkem, pozdějším generálem dělostřelectva, s nímž udržuji věrné přátelství25 do dnešního dne. On žije na Moravě v Rousínově, okres Vyškov, se svojí chotí. Jeho syn Jura je vysokoškolským profesorem v Praze a působil několik let na indické universitě v Bombaji. Když se narodil, byl jsem mu kmotrem při křtu, ale dálkově. S Tonkem Skřivánkem jsem se stýkal denně, ačkoliv on sloužil u jiné roty a již měl hodnost praporčíka, kdežto já jsem byl zatím prostým vojínem. Tady v Pirjatíně po zaměstnání scházeli jsme se v jedné čajovně s našimi důstojníky a jednoročáky, nebo jsme chodili do místního spolkového domu, kde bylo kino a velký sál, kde jsme pravidelně cvičili jako v Sokolovně, neboť zde měli také koně, kozu i hrazdu, tedy nejdůležitější tělocvičné nářadí a řada brášků byli bývalí Sokolíci. A poněvadž nás bývalých Sokolů bylo hodně, tak bylo veliteli pluku navrženo, aby pluk uspořádal pro obyvatele města sokolskou akademii, v níž, vedle sokolského cvičení na nářadí a prostných, bude účinkovat i plukovní hudba. Návrh byl přijat a hned bylo započato s nácvikem cvičení (sestav) na nářadí a zejména prostných (myslím, že ze VI. všesokolského sletu), v nichž jsem cvičil ve dvojici s Tonkem úpolnické cvičení. A tak po několika týdnech poctivého nácviku (bylo to ve skutečnosti jenom opakování toho, co jsme cvičili doma ve vlasti v roce 1912 na posledním všesokolském sletu před první světovou válkou). Sokolská akademie se vydařila k veliké spokojenosti místního publika a k naší radosti. Zejména ale hudební čísla provedená plukovní hudbou, a z nich zase kmochovské písničky zpívané hudebníky, které na bouřlivé volání publika „bis, bis“ musely být všechny opakovány. Úspěch byl tedy veliký a finanční výtěžek byl věnován ve prospěch ruských raněných vojínů.

25


19

Správce Sboroskladů Za několik dní po této akademii přijel k našemu pluku na inspekci ruský generál— jméno si již nepamatuji—před nímž celý pluk po rotách sevřených ve formacích v plné polní výzbroji defiloval na zmíněném již náměstí městečka Pirjatína. A to bylo také moje poslední zde vystoupení, protože krátce potom byl jsem povolán od štábu z Kijeva k okamžitému nástupu do Dárnice u Kijeva do Sboroskladu našeho vojska, jako zástupce bratra majora Boh. Velíka, který byl jmenován správcem těchto Sboroskladů, které se nalézaly v Dárnickém lese. Byly součástí rozsáhlých skladů armády generála Brusilova, který byl velitelem celé jižní fronty tehdejší, bývalé, ruské carské armády. Její fronta proti armádám říšsko-německým a rakouským sahala od Baltického moře až k hranici Haliče (respektívně Rakousko-Uherska) a Rumunska. Naše Sborosklady, koupené od ruské armády, sestávaly ze 3 velkých dřevěných budov postavených v borovém lese, k nímž vedly železniční koleje. Obsahovaly výstroj pro naše 3 divize, t.j. šatstvo, prádlo, obuv a propriety a potraviny: mouku, hrách, čočku, grečichu, cukr, čaj, sůl a různé koření.26 Sem do Dárnice pak každodenně přijížděli bráškové—vojáci od našich pluků nebo samostatných částí nalézajících se většinou jižně od města Kijeva v posádkách, které byly dislokovány v různých městech Ukrajiny. Přijížděli s řádně vystavenými žádankami, opatřenými razítky příslušné vojenské jednotky a s podpisy velitelů nebo jejich zástupců, pro doplňky výstroje, ale hlavně však pro potraviny pro celé útvary (jednotky), které si nemohli opatřit nákupem na místě ubytování nebo v nejbližším okolí. Po řádném prověření dokladů byly požadované věci z našich skladů, o kterých jsem se již v předu zmínil, hned vydány a většinou naloženy do vagonů, které nám byly místní železniční ruskou správou dány k disposici kdykoliv jsme o to požádali a pak připojeny k transportům, kam bylo třeba tyto věci dopravit. Výdej zmíněných věcí ze Sboroskladů dál se vždy za mého dohledu a já jsem také potvrzoval seznamy vydaných věcí (zboží) pro každou odebírající vojenskou jednotku. A zde se také musím zmínit o tom, že jsem s tátou Velíkem bydlel nedaleko od Sboroskladů v krásné vile jakéhosi ruského boháče, který bydlel v Kijevě a do této vily jezdil se svoji rodinou jen v době letní—do dáči—si odpočinout. V této dači měli jsme velký pokoj přepychově vybavený a sem nám přinášel menáž jeden bráška, který byl nám dán k obsluze od naší pomocné roty, od níž jsme tak dostávali menáž. Jinak jsme si vařili třebas několikrát za den sami čaj. Pamatuji se zcela přesně, že v té době byla již veliká nouze o potraviny, zejména o maso, a tak jsme snad celý měsíc měli k obědu jen polévku z vařeného koňského masa (těch koní bylo ku podivu ještě dost) a k tomu pohankovou kaši (z grečichy), trochu omaštěnou asi olejem rostlinným.

26


20

Na Sibiř Začátkem března27 dostali jsme od našeho sborového intendanta, kterým v té době byl bratr podplukovník Josef Vavroch, starodružiník28, rozkaz, že naše vrchní velitelství, které bylo v Kijevě, nařídilo všechny zásoby potravin i oděvů, prádla, obuvi a jiné, které se nalézají ve Sboroskladech, naložit do vagonů a připravit v krátké době na dálkový převoz do Sibiře a dále až do Vladivostoku, odkud mají být všechny naše vojenské útvary postupně evakuovány do Evropy. Žel však, že uplynulo pak ještě mnoho vody, napadlo ještě spousty sněhu, snědli jsme ještě přemnoho ruské kaše a vypili nesmírné množství čaje atd., atd., než se splnilo naše přání a vyplnila naše touha uvidět svoji vlast a své drahé. Během nakládání těch zásob se jednoho dne stalo, že jsme byli najednou v dělostřeleckém ohni. Nastal zmatek a ruští strojvůdci a vůbec všechna ruská železniční obsluha nákladních vlaků utekla a my jsme museli shánět mezi našimi brášky kluky, kteří rozumněli parním strojům a mohli posunovat a převážet vagony, které jsme měli již naložené, nebo zase potřebovali prázdné pro naložení. Za několik hodin se ukázalo, že to ruští bolševici, větší ozbrojená jednotka, byli mylně informováni, že se blíží jakási—prý německá—vojenská skupina proti Kijevu. Vypálili řadu dělostřeleckých ran, které však všechny spadly skoro na nás. Nikdo snad tehdy nebyl zabit, jen bylo několik raněných. My však po této celkem krátké, ale vzrušující, příhodě pokračovali ve své evakuační práci ještě několik dní, až jsme sformovali celkem tři nákladní vlaky, z nichž každý měl přes 80 vagonů. V nich byly v každém tom ešelonu (vlaku) potraviny, oděv, obuv a jiné potřeby stejnoměrně rozděleny, protože každý vlak (ešelon) měl se pohybovat na východ po jiné trati a s jinými čsl. útvary, aby je mohl během cesty zásobovat, pokud by zásoby stačily. Zatím se také vrátila na svá místa část ruských železničářů, kteří toho vzrušujícího dne se ztratili, a tak koncem měsíce března roku 1918 jsme mohli dát vale Dárnici a našim vyprázdněným Sboroskladům a vydat se na dalekou a nejistou cestu na Východ, kde nás, aniž bychom to tušili, čekala celá spousta nečekaných příhod a nemilých překvapení, při nichž teklo dokonce mnoho krve a přišla o život řada našich bratří legionářů, jak prostých vojínů, tak i důstojníků. Všechny tři naše nákladní ešelony odjely z nádraží Dárnice asi před polednem na východ směrem na Summy. Jeli jsme vcelku velmi pomalu, já s tátou Velíkem a s několika bratry naší kanceláře v prvním ešelonu, kde jsme měli jen svoje baťohy s nejnutnějším prádlem a drobnými potřebami a proutěným košem29 místo kufru, v kterémžto koši byl vlastně celý můj ostatní majetek, t.j. civilní oblek, pár kusů lepšího prádla, rezervní střevíce a nějaké písemnosti a drobnosti, a z doby zajetí několik obrázků. Ve vagoně jsme neměli ani stoličku nebo židli, ba ani kousek prkna, na nějž bychom si mohli sednout. Po několika km jízdy jsme zjistili, že před námi jel ruský broněvik, tj. obrněný vlak, s bolševiky, kteří ujížděli z Kijeva před blížícími se Němci od západu a při útěku házeli z broněviku na trať ruční granáty, kterými tak poškozovali kolejnice a mostky asi v domnění, že tím zdrží pronásledující je Němce. Ale tím vlastně vydali nás a naše oba ešelony s velkými zásobami potravin a oděvu na pospas Němcům. Naše štěstí bylo v tom, že Němci postupovali opatrně a 27

1918 Starodružiník je bývalý člen České družiny (1914-1916), která byla v carské armádě předchůdcem českých Ruských legií. 29 Začátek rukopisné strany 19 28

21

tím i pomalu z obavy, zda někde po trati není skryta nějaká nástraha, která by jim mohla způsobit veliké ztráty na lidech a škody na vojenském materiálu. Tím se stalo, že jsme mohli poměrně v klidu opravit poškozený most v délce asi 25 m, na němž byly granáty zohýbané, myslím, že dvě kolejnice, to již přesně nepamatuji, a my ty kolejnice museli vyměnit a nahradit nepoškozenými, které zvláštní náhodou byly k disposici u nedalekého odtud strážního domku a kde bylo také k tomu příslušné nářadí. A jako na zavolanou vracela se asi 50 členná parta zajatců, bývalých Rakušanů, z práce na oparavách trati do dárnického zajateckého tábora. Ty jsme přinutili k tomu, aby nám pomohli opravit most, což zejména dva Němci, kteří se v té práci velmi dobře vyznali a když jsme jim řekli, že mohou pak jet s námi, s velkou radostí a ochotou se dali do výměny kolejnic. A tak jsme pak ještě za denního světla mohli pokračovat v jízdě na východ. Při této příležitosti vzpomínám na malou příhodu, která mohla mít pro mne nemilé následky. Za mostem, který jsme si opravili a museli nyní přejet, stoupala trať do kopce a já, ještě s dvěma bratry, jsem do vlaku nenasedl v domnění, že se vlak za mostem zastaví a my že tam teprve nasedneme. Ale strojvůdce nabral hned před mostem dostatek páry a rozjel vlak tak, že my tři jsme měli co dělat, abychom rozjetý vlak dohonili a s pomocí jedoucích bratří dostali se pak s námahou do vlaku, který zastavil teprve v příští stanici vzdálené asi 20 km dále, kde jsme potom v nevytopeném vagoně—nákladním—prožili celou noc na svých zavazadlech, hladoví, zkřehlí, až do rána, kdy se nad námi smilovali bratří z jiného ešelonu, který zde byl dříve než my. Toho dne jsme pokračovali v jízdě s naším ešelonem až do velké železniční stanice Kurska, kde jsme vyměnili vagon jetelového semene, který byl ještě v Dárnici připojen k našemu vlaku, za vagon cukru, kterého jsme měli nedostatek. Ten den jsme neměli chleba, protože druhý náš ešelon, který měl pekárnu, zůstal trčet kdesi na nějaké stanici a náš oddíl zůstal bez chleba. A tak se naši bratři vypravili do nedaleké vesnice nakoupit chleba. Zde se právě slavil konec masopustu a to se k tomuto dni pekou lívance. A těch dostali naši chlapci spoustu, místo chleba. Ještě v noci pokračovali jsme vlakem do Voroněže, kam téhož dne přijel zvláštním vlakem bolševický komisař Ovsejenko, který byl Ukrajinec a s nímž jednal náš politický splnomocněnec ohledně projezdu našeho vojska do Vladivostoku a odtud pak loděmi do Evropy na pomoc Francii. (Tento politický splnomocněnec byl bratr Bohdan Pavlů, bývalý redaktor „Čechoslováka“ v Petrohradě a po našem odchodu z Ukrajiny byl jmenován našim prvním politickým zástupcem na Sibiři. Po návratu do vlasti byl jmenován čsl. vyslancem v Sofii a potom v Kodani.) Druhého dne jsme jeli do železniční stanice Grjazi, kde byly nashromážděny veliké zásoby březového dříví na vytápění lokomotiv a kde jsme my vydávali potraviny projíždějícím ešelonům našeho čsl. vojska. Zde jsem se poprvé setkal s naším příštím generálem bratrem Janem Syrovým, tehdy štábním kapitánem. Já jsem byl tehdy bez hodnosti, ale velitelem zásobovacího vlaku, který obsahoval přes 80 nákladních vagonů, většinou s potravinami. Při příjezdu vlaku, jehož velitelem byl štábní kapitán J. Syrový, jsem se mu hlásil s tím, zda nepotřebuje pro svoji skupinu potraviny, což odmítl s poukazem, že má dost svých zásob. Seděl v osobním vagoně 3. tř., ve svém kupé, bez blůzy a ani mně ruku nepodal. Štábní kapitán Jan Syrový nebyl nikdo jiný než pozdější náš bratr generál Jan Syrový, narozený v r. 1888 v Třebíči na Moravě, který po studiích se stal před I. světovou válkou soukromým úředníkem ve Varšavě. Na začátku I. světové války vstoupil do České družiny 22

na Rusi a brzy se vyznamenal v bojích proti Němcům jako rozvědčík, vyznamenán řádem sv. Jiří a povýšen na poručíka. Potom se vyznamenal v bojích u Zborova v Haliči, povýšen na kapitána a brzo na to na štábního kapitána. A po odchodu vyšších ruských důstojníků z našich legií jmenován generálem. V roce 1918 se stal velitelem spojených vojsk— francouzských italských a britských. Byly to vlastně jen jednotlivé prapory příslušných armád, poslané nám do Sibiře na pomoc spíš ideově než fakticky. Generál J. Syrový byl potom velitelem ruských legií na magistrále a pomocníkem francouzského generála Janina, který byl k nám na Sibiř poslán na přání T.G. Masaryka, nejvyššího našeho velitele v té době. Z Grjazi jsme asi za dva dny odjeli přes Tambov, Rtiščevo do Penzy, což trvalo několik dní a já mezitím onemocněl malarií, kterou jsem si přivezl z Turkestanu a která mě vždy pár dní potrápila. Jen dík tátovi Velíkovi, který telegraficky od naší zdravotní služby vyžádal pro mne několik pilulek chininu, které mne brzo postavily zase na nohy. Ležel jsem ve vagoně 4. třídy přikryt několika přikrývkami a zimnice se mnou lomcovala tak, že se celý vagon otřásal. V Penze mně již bylo dobře a tak jsem mohl dohlížet na vydávání potravin našim vojenským ešelonům, které projížděly dále k východu. Zde jsme se zdrželi asi týden a tady jsme se dozvěděli, že bolševický komisař Trockij nařídil po všech tratích, kterými jsme projížděli, aby nás rudoarmějci odzbrojovali a nepustili dále, případně zavřeli do zajateckého tábora. To nás všechny bez výjimky nesmírně pobouřilo, protože to bylo proti ujednání, které naše politické a vojenské vedení v Rusku uzavřelo s vládou Sovětů v Moskvě před odjezdem našeho vojska z Ruska smlouvu, že budeme mít volnou cestu.30 Přirozeně, že tento podvod bolševického komisaře Trockého vyvolal u všech nás ruských legionářů nesmírné rozhořčení a odpor a rozhodnutí nevydat ani jednu pušku nebo jakoukoliv součástku vojenského výzbroje bolševikům, byť by se toho domáhali násilím. Pokud se ještě pamatuji došlo k tomuto případu jen ojediněle, a to ještě k velké škodě násilníků.

30


23

Penza Za několik dní jsem se dostal se svým ešelonem až do města Penzi, kterou protéká řeka Penza. Teď budu citovat stať o Penze z „Nového velkého ilustrovaného slovníku naučného“, str. 269, svazku XIV, který vyšel v Praze v roce 1931 nakladatelstvím Gutenberg: Penza, gubernie v Rusku, 46.259 km2 se 2.207.668 obyvatelů. Podnebí kontinentální, povrch pahorkovitý, obyvatelstvo se živí zemědělstvím a chovem dobytka. Průmysl je slabě vyvinut. Hlavní město Penza má 92.000 obyvatel. Má vyšší školy, muzeum, papírny, pily a obchod dřevem a obilím. Založena byla v XVII století jako pohraniční pevnost. Penza je známa vzepřením se čs. vojsk na Rusi v květnu 1918 proti pokusu bolševiků o jejich odzbrojení. 27. dubna 1918 zahájeny zde předporady našich delegátů na vojenský sjezd. Program porad byl: demokratizace armády, organizace vojska, disciplinární řád a soudnictví. 2. května byly porady skončeny a schválena a vynesena politická resoluce, vyzývající Odbočku čs. Národní rady v Rusku k okamžitému svolání sjezdu, jenž by vyřešil důležitou otázku transportace čs. vojska do Francie; zároveň oznámen obsah smlouvy s Francií, která staví čs. vojáka na roveň s vojínem francouzským . V Penze byl poměr čs. vojska a bolševiků velmi napjatý, k čemuž značně přispěli čs. komunisté nalézající se v řadách bolševiků. Dne 27. května 1918 uspořádali bolševici na nádraží v Penze pro čs. vojáky „meeting“, na němž promluvili sovět. komisaři Kurajev a Minikin. Tábor vyvolal v čs. vojsku pobouření a proto rozhodnuto dobýt město Penzu dříve, než budeme sami napadeni bolševiky. Čs. síly se početně vyrovnaly bolševikům. Úhrnný počet čs. dobrovolníků na penzijních nádražích a v okolí Penzi činil 3550 vojáků s 3. obrněnými automobily a 40 kulomety; děla jsme neměli. Naproti tomu výzbroj rudé armády byla asi 10-násobná. Čs. vojsko musilo překonati přírodní překážky—řeku Penzu a Suru, jejichž mosty byly bolševiky zničeny. Jedinou převahou našich bylo přesvědčení že bojují za ohroženou svoji svobodu. V noci na 29. května začal boj o Penzu. Operaci řídil poručík Josef Švec—8 hodin trval tuhý boj, který byl ukončen našim zaslouženým vítězstvím, které nás však stálo 30 mrtvých a 100 raněných bratří. Ztráty bolševiků byly mnohonásobné. V ulicích Penzi zůstalo 200 mrtvých a kromě toho bylo zajato okolo 2000 bolševiků a čs. komunistů. Při tom bylo ukořistěno 5 děl, několik set kulometů, zásoby munice, automobily, koně a j. Ihned po dobytí Penzi vydal poručík J. Švec vyhlášku, že Čechoslováci nemíní v Rusku udělati politický převrat a neberou vládu v tomto městě do svých rukou a opustí jej ihned, jakmile bude zabezpečen náš odjezd za Volhu atd. Pak v noci na 31. května odjely čs. Pluky 1. a 4., které se zůčastnily dobytí Penzi, dále k východu. Po jejich odchodu propuklo v Penze povstání proti vládě sovětů… Tolik tedy o Penze, v níž můj zásobovací vlak stál asi od 14. května asi do 23. května31 (přesné datum již nepamatuji), a po tu dobu zásoboval jsem naše projíždějící vlaky na východ potravinami a oděvem, pokud o to žádaly.32 Náš zásobovací vlak byl vhodně postaven na jedné vedlejší koleji hlavního nádraží, kde naše projíždějící části snadno mohly přenést nebo převézti do svých vagonů odebraný od nás materiál, který se vydával většinou ve dne a na večer jsme se procházeli s ruskými 31 32

1918 Začátek rukopisné strany 21 (psané na stroji)

24

báryšnami (slečnami) u hlavní nádražní budovy, která byla značně rozsáhlá, jako ostatně všechny nádražní budovy větších ruských stanic. Pak jsme dostali rozkaz pokračovat v cestě na východ, a tak asi 22. května připojily nám ruské železnice dobrou lokomotivu, která nás dopravila přes stanici Kuzneck do Syzraně, ležící u řeky Volhy, která v té době byla hodně rozvodněná, takže se nám zdálo, že přejíždíme velké jezero, v němž se však valila kalná voda v širokém toku dolu k jihu do Kaspického moře a pak pokračovali dále přes Kujbyšev do Ufy, ležící na říčce Ufě a kde jsme se zdrželi jen krátou dobu a opět jsme si to šinuli dále k Urálu a přes velkou stanici Zlatoust, která se stala v následujících dnech dějištěm zákeřného přepadu v noci ešelonu 5. střeleckého pluku, který utrpěl ztráty na životech bratří a mnoho zraněných, ale nakonec zákeřníci byli poraženi a zahnáni na útěk.

25

Čeljabinsk, I. část Náš ešelon však již byl na rozsáhlé železniční stanici Čeljabinsku, která leží již za Uralem a od níž začíná Sibiřská magistrála vedoucí přes celou Sibiř v délce asi 6.000 km a končí v přístavu Vladivostok. A zde, na této stanici, došlo ze strany zajatých Maďarů, kteří se vraceli vlakem z nějaké práce-snad na trati-do tábora (ovšem ruského) k provokaci proti nám. To bylo tak:33 Na stanici Čeljabinsk, která byla tehdy značně velká a sestávala ze dvou částí: horní, kde bylo, pokud se pamatuji, asi 80 železničních kolejí, a dolní části, k níž se scházelo po mnoha schodech a kde byl rovněž značný počet kolejí. Na té horní části stálo při našem příjezdu sem již 5 našich vojenských ešelonů různých našich jednotek a mezi nimi i náš zásobní vlak. Vedle nás stál jeden ešelon 6. čs. střeleckého pluku Hanáckého a během dne přijel k tomuto ešelonu z druhé strany vlak se zajatými (nyní volnými dělníky) Maďary. Z nich jeden, když poznal naše vojáky, byl to zarytý komunista jak se zjistilo, hodil kusem železa do otevřeného vagonu 6. pluku (do t.zv. těplušky) mezi naše chlapce a ten kus železa jednoho z nich silně zranil, což hned pobouřilo celou posádku vlaku a v zápětí i všechny naše ešelony zde stojící. Bratři žádali o potrestání dotyčného Maďara, ale ten ze strachu utekl do města vzdáleného asi ¼ hodiny, do bolševického štábu, kam se za krátko vypravila značná skupina bratří, vyzbrojená puškami (vintovkami) a i ručními granáty. Komun. štáb měl sídlo ve městě v jedné velké budově v I. patře této budovy. Deputace několika našich bratří, která se vydala do budovy a žádala o vydání toho záškodníka Maďara byla rezolutně odmítnuta a proto se bratři hned sami rozhodli, že si jeho vydání vynutí silou. Když přitáhli k budově štábu, byla tato zavřena a tak několik odvážných vyšplhalo po okapové rouře na balkon v I. patře, kde byly dveře, kterými by se mohlo vniknout do budovy, resp. k bolševickému štábu. Prvním na balkoně byl vojín Karel Vaněk (rodák ze Semil), na kterého však hned, jak vystoupil na balkon, namířil ozbrojený bolševik pušku vintovku, opatřenou štykem (bodákem), za nějž chytil milý Karlík levou rukou chtěje vintovku odstrčit z nebezpečné blízkosti od těla. Vtom však vyšla z pušky rána a Karlík pocítil prudkou bolest a vintovku pustil. Ale už tu stál u něho jiný bráška ozbrojený ručním granátem, kterým mrštil dovnitř místnosti a výbuchem byl zabit bolševik, který před tím vystřelil z pušky a ti ostatní bolševici ve zmatku utekli. Potom několik brášků vniklo dovnitř budovy a vpustilo venku čekající dav našich bratří dovnitř. Z nich část se pak vrátila ke svým částem na nádraží a s nimi i Karel Vaněk, který patřil k mé ochrané rotě, s prostřelenou dlaní levé ruky, kterážto rána nebyla nijak těžká a během měsíce se mu zahojila. Bolševici se rozprchli, část našich ešelonů odjela dále k východu a můj ešelon z rozhodnutí a příkazu našeho štábu zůstal v Čeljabinsku, a to tak, že byl přesunut na odbočnou kolej vedoucí k34 obilnému silu (elevátoru), který byl od nádraží vzdálen asi 2 km a nalézal se nad městem Čeljabinskem na rovině. Elevátor, vysoká to budova, byl postaven nedávno, měl několik pater a mohl pojmout 2000 vagonů (ruských), tj cca 30.000q, obilí. Před elevátorem, k němuž vedlo asi 5 železničních kolejí, bylo postaveno několik dřevěných velikých budov, k nímž vedly železniční koleje a které sloužily jako skladiště pro různé potřeby ruské armády. Z těchto budov byly tři uvolněny pro potřeby naše a v nich jsem 33 34

Začátek rukopisné strany 21 (psané rukou) Začátek rukopisné strany 22

26

měl uloženy zásoby potravin, hlavně mouky, luštěnin, prosa, cukru, ovsa (pro koně) a j. a dále oděv a výstroj pro celou III. divisi, jejíž části byly po odjezdu z evropského Ruska dislokovány po různých stanicích na trati Čeljabinsk–Omsk a později až Irkutsk, a na trati Čeljabinsk–Jekatěrinburg a Omsk.

27

Zajížďka do Petropavlovska Celý náš vlak ešelon byl také přesunut z nádraží Čeljabinsk na odbočku k elevátoru-na slepou kolej. Před tím však ještě celý náš transport byl poslán přes Kurgan do Petropavlovska, kde byl právě jeden ešelon 6. pluku a zde jsme zůstali několik dní. Mezitím dostali jsme zprávu, že u stanice Mariinsk (či Marjanovka?) byly ostatní části 6. pluku přepadeny bolševiky, ale pluk se ubránil a bloševiky rozprášil a způsobil jim velké ztráty na životech a na vojenském materiálu, který se stal naší kořistí. Ale i my jsme měli několik padlých. V Petropavlovsku-město leželo na rovině blízko nádraží-byla za nádražím blízko železniční trati továrna na masové konservy. Byla dvouposchoďová, celá z červených cihel a obehnaná vysokou zdí, rovněž cihlovou. V době, kdy jsme sem přijeli se v ní nepracovalo, ale byli zde ubytováni zajatí Maďaři, většinou komunisté. Naše rozvědka zjistila, že se připravují na to v noci nás přepadnout a odzbrojit. Maďaři byli, jak jsme se potom dozvěděli, dobře vyzbrojeni ručními zbraněmi, granáty a kulomety. Mezitím k nám přijel z Čeljabinska ešelon s „údernou rotou“, které velel plukovník Žák. A ten, jakmile zjistil, co se na nás chystá, obhlédl přesnou polohu konservárny a jejich budov a hned příští hodinu vyvedl svoji údernou rotu do stepi, kde s ní nacvičil jak se zmocnit konservárny bez velkých ztrát a hned té noci tiše obklíčil závod, dostal se bez závad přes zeď a pak se všech stran útokem se zmocnil po krátkém, ale rozhořčeném boji všech místností a jejich obhájců. Ztráty na životech bratří nebyly žádné, jen několik raněných. Zato Maďaři měli těžké ztráty, nikdo neunikl a tak bylo mnoho zajatých. 35 Z nich potom několik, kteří byli svými druhy označeni jako iniciátoři nás zákeřně napadnout, byli potrestáni zastřelením. Musím však ještě poznamenat, že den před dobytím konzervárny navečer bylo na naše ešelony na nádraží Petropavlovsk vystřeleno odkudsi několik ran z vojenských pušek, které naštěstí nikoho z nás neporanily. Způsobilo to však zbytečný poplach a nervositu a byla to právě asi provokace se strany Maďarů vyvolat paniku, kterou chtěli asi využít, což však díky naší rozvaze se jim nepodařilo. Bylo však nutno zesílit stráže okolo vlaků (ešelonů) a vystavět hlídky mimo nádraží, aby se předešlo eventuelnímu náhlému přepadení z kterékoliv strany, neboť nádraží Petropavlovsk stálo ve stepi stranou města a za tmavé noci mohly být naše vlaky, a tím přirozeně my, nečekaně napadeny a nám mohlo to způsobit nesmírné ztráty. Proto také dík včasnému zákroku tehdejšího velitele úderné roty bratra majora Miloše Žáka (později doma čs. generála a velitele čs. pěší brigády v Nitře), který měl své chlapce výborně vycvičeny (byli to vesměs vybraní, odvážní hoši) podařilo se jim rychle zlikvidovat zákeřného nepřítele.

35


28

Čeljabinsk, II. část Za několi dní po této události dostal jsem rozkaz vrátit se s celým ešelonem a s jeho osazenstvem přes Kurgan zpět do Čeljabinska, kde jsem, jak již jsem vpředu uvedl, měl zajištěné skladištní budovy a odkud jsem měl pak zásobovat všechny naše vojenské části dislokované kolem železničních tratí Čeljabinsk-Omsk, Čeljabinsk-Katěrinburg (nyní Sverdlovsk)-Tjameň-Omsk. To jsem šťastně provedl a octl se zase tam, odkud jsme před několika týdny odjeli, nevědouce ovšem, že se sem ještě někdy vrátíme. Ale teď jsme si byli vědomi toho, že zde ostaneme určitě hezkých pár měsíců a že tady bude třeba učinit mnohé, aby náš pobyt zde byl co možná snesitelný, případně i trochu příjemný. A tak jsme se pustili do práce. A bylo to hodně zásluhou bratra inženýra Antonína Michálka, z nás nejstaršího věkem i životními zkušenostmi. Bratr inž. A. Michálek byl před válkou ředitelem 4-leté lesnické školy v Písku a za války byl hned mobilizován jako záložní poručík a poslán se svým plukem do pevnosti Třemyšlu v Haliči. Po pádu pevnosti dostal se do ruského zajetí, kde se přihlásil do čsl. Legie a pak byl přidělen mně. A protože byl asi o 20 let starší než já a o mnoho zkušenější, ustanovil jsem ho správcem skladů. To byly tři velké dřevěnné budovy, každá asi pro 150 vagonů (ruských o 1000 pudech) potravin a přidělil jsem mu potřebný personál z pomocné roty, dále36 právo vyžádati si ještě potřebné mužstvo a povozy velitele vozatajské roty bratra praporčíka ValentinaTrefného, který mne byl přidělen trvale s asi 100 bratry a 80 koňmi, z nichž několik bylo jezdeckých a jednoho z nich jsem měl stále k dispozici. Byla to kobyla „Fanda“, vysoká, klidná hnědka, na které jsem denně, obyčejně tak po druhé hodině odpolední jezdil společně s bratrem Val. Trefným, který měl rovněž hnědáka, valacha. Jezdili jsme většinou přes město Čeljabinsk do luk nebo březových lesů, kterých bylo na všech stranách města hojně. O nedělích a svátcích jezdilo nás na osedlaných koních někdy až 20 i více, a to jsme zpravidla na velkém prostranství, kterých zde bylo dost, pořádali i dostihy. To jsem obyčejně jel na nízkém běločerveném koni „Strakáči“ v kozáckém sedle, který byl při dostizích nepřekonatelný a nenechal žádného v jeho blízkosti běžícího koně předeběhnout.37 V Čeljabinsku v létě k večeru jsem si občas s některými bratry, kteří byli „Sokoly“ z mého oddílu a nyní konali většinou práce ve skladech při přejímce nebo výdeji zásob, zacvičili prostná z posledního VI. všesokolského sletu, který se konal v roce 1912 a to se nám zalíbilo tak, že jsme se dohodli na tom, že bychom mohli připravit takovou menší sokolskou akademii pro ruské obyvatelstvo města, a to tím spíše když jsme si mohli vypůjčit tělocvičné nářadí: hrazdu, koně, kozu, žíněnku a můstek, kteréžto nářadí nám obstaral bývalý sokolský cvičitel a pak profesor tělocviku na vojenské akademii v Petrohradu, bratr Václav Vichr, který měl zde mezi Rusi mnoho známých. U našich skladů jsme si postavili hrazdu venku a vynesli vždy ke cvičení ostatní nářadí a zahájili každodenní podvečerní výcvik na nářadí a prostných, a pak ještě skupiny představující náš boj s odvěkým nepřítelem našeho národa Rakousko-Uherskem. Napodzim jsme pak uspořádali v jednom sále, kde hráli Rusové divadlo a pořádali společenské zábavy, sokolskou akademii s hudbou, na níž jsme cvičili na hrazdě a na koni a předvedli, myslím, 3 nebo 4 oddíly sletových prostných. Cvičilo nás celkem asi 30. Mezi cvičením hrála naše 36

Začátek rukopisné strany 24 Vsunutá část z rukopisné strany 29 začíná slovy „A teď se ještě vrátím na chvíli do Čeljabinska (viz stranu 24 tohoto povídání).“ 37

29

vojenská hudba. Návštěva byla Ruskými občany značná a cvičení i hudba se všem líbila. Nakonec byly alegorické skupiny. Nácvik cvičení jsem prováděl já. Výsledek toho byl, že si mně pozvaly studentky poslední třídy gymnasia abych je cvičil jako sokolky. To jsem činil 2x v týdnu v jejich tělocvičně a nacvičil s nimi také několik oddílů prostných, které potom předvedly ve svém gymnasiu na zvláštním večírku, který skončil velikým úspěchem. Mně děvčata-bylo jich asi 24-daly na památku zlatý plíšek s vyrytým nápisem data pořádaného večírku. A mohu jen říci, že tak učenlivých a graciosních sokolek jsem nikdy již necvičil, jako byly právě tyto ruské studentky.38 Abych nezapoměl na to popsat v krátkosti svoji činnost jako velitele Sboroskladů čís. 2 v Čeljabinsku, tak to činím teď. Skoro každý den přijížděli bratří od 3. střelecké divise, lépe řečeno jejích jednotlivých pluků nebo oddílů „trébovat“-žádat o vydání potřebných produktů nebo ošacení, a to jsem musel sám stanovit, kolik požadovaného může býti vydáno, neboť často požadavky věcí byly některými hospodáři jednotlivých pluků nebo jejich částí velmi přemrštěné, nebo na příliš dlouhou dobu žádané a to bylo nutné upravit a uvést podle našich zásob a možností k jejich doplnění buď přísunem od hlavních skladů z Irkutska, nebo přímým nákupem na místě v Čeljabinsku. A mnohdy hodně zkorigovat. Některé části přijížděli k nám pro potřebné věci vlastními povozy (v zimě saněmi), nebo se jim žádané a vydané věci ze skladů naložily do prázdných vagonů železničních, které nám musely železniční ruské orgány dát hned k disposici kdykoliv jsme o ně telefonicky požádali, a naplněné hned vypravit na příslušnou železniční stanici. Dalším mým úkolem bylo denně podávat zprávy veliteli 3. čs. Divise bratru plukovníku Lvu Prchalovi osobně a to v jeho kanceláři v městě, kam jsem dojížděl kočárem (v zimě na saních) taženým párem koní, které řídil bratr Navrátil (rodák z Ostravy), prostý statný občan, příslušník vozatajské roty. Pak jsem zpravidla navštívil státní banku, kde jsem měl úvěr na 1 milion rublů, potřebných k nákupu potravin, hlavně masa, které nebylo možno uskladňovat ve větším množství a na delší dobu. Skoro každý týden a v den, kdy byl v městě trh na obilí, i v zimě, byl jsem nucen jezdit39 na trh a nakoupit potřebné produkty, většinou oves, který přivezli z blízkých vesnic mužíci (vesničané) na svých těljegách (vozech) nebo saních, nepytlované, jen a la rinfussa. Po prohlídce zrna a zjištění ceny a množství v každém voze nebo saních poslal jsem (až deset i více povozů/saní) je do našich skladů, kde již bratr A. Michálek zařídil potřebné i zaplacení z částky peněžní, kterou jsem mu dal předem k disposici. Mimo to bylo někdy třeba navštívit některého nutného notábla, který měl na starosti věci, které jsme my někdy potřebovali. Jako na př. se stalo, že jsme nedaleko našich skladních budov vybudovali (improvisovali) dočasný sklep na brambory, kterých nám najednou hlavní intendant poslal 43 vagonů (zaslání bylo ovšem oznámeno asi 6 týdnů napřed), t.j. ca. 7.000 q. a které došly již v dobré polovině října, kdy již byly ráno mrazíky a část brambor namrzlo. Brambory sice byly ihned složeny do sklepa (vlastně hlubokého krechtu) který byl asi 40 m dlouhý, 10 m široký a 2 m hluboký a přikryt tak, že přes ten krecht byly položeny osekané břízy řídce vedle sebe položené a pokryté hustě větvemi, na něž byla položena vrstva slámy a na tu navršená asi ½ m vysoká vrstva vykopané hlíny a do té jámy byly zapuštěné truhlíkové větráky (z prken s otvory), které přesahovaly nad hlínu a každý byl ještě opatřen stříškou proti dešti a sněhu. Ale najednou, myslím, že to bylo až 38

Konec vsunuté části z rukopisné strany 29. Též konec strany 29. Povídání navazuje na přerušenou část s „Tak a teď z toho krátkého odbočení na jinou kolej se vraťme zpět do Krasnojarska…“ 39 Začátek rukopisné strany 25

30

v lednu, z průduchů (větráků) začala vystupovat silně pára a ve vzduchu bylo cítit hnilobu. Na jedné (užší straně jámy) byl vchod do krechtu a ten byl zakryt slamou a větvemi bříz. Vchod byl uvolněn a hned bylo zřejmo, že brambory hnijí a že jsou zapařeny, čemuž také nasvědčovala i spousta vody, která najednou na dně krechtu se objevila. A tuto vodu bylo nutno co nejrychleji odstranit, a to bylo jedině možné v panující zimě nějakými čerpadly, které bylo možno získat u místních hasičů. A tak jsem se obrátil na jejich velitele, kterým právě byl onen notábl a když jsem mu vyložil naši situaci a potřebu, tak nám ochotně půjčil onen zázrařný stroj-převozní stříkačku, pomocí jíž jsme vodu z brambor vypumpovali na louku, kde to pak citelně páchlo. A nakonec byly vyzvány naše vojenské části, aby hojně odebíraly brambory, jíchž několik vagonů jsme odeslali do města Kurganu, vzdáleného asi 250 km, ležícího na magistrále, kde byl lihovar a nabídnuté brambory se mu velmi hodily. Dostali jsme za ně víc než jsme zaplatili za celou tu dodávku 43 vagonů, ovšem hodnota ruble byla již velmi nízká.40 Mým úkolem bylo také zásobovat spojenecké vojenské části, které byly nám čsl. legiím vyslány Dohodou na pomoc. Byly to ovšem jen malé oddíly, čítající každý jen asi 600-800 vojáků a důstojníků. Byli to Francouzové, Italové a Američané, kteří byli sice vyzbrojeni, ale jejich význam spočíval více v tom, že nám měli dodávat jakousi morální sílu a jistotu, že na té obrovské rozloze nejsme sami a že o nás spojenci dobře vědí. Těmto oddílům jsem tedy dodával většinou jen krmivo pro koně a sem tam nějaký proviant, jako cukr, mouku a j., který jim právě došel, ale který za krátkou dobu dostali ze svých zásob, které jim dodali z jejich válečných lodí, kotvících ve vladivostockém přístavu. Poněvadž v době letní nebylo nijak příjemné bydlet v těpluškách (to byly nákladní vagony opatřené po čelných stranách ještě 2 prkennými podlahami, na kterých se spalo a uprostřed vagonů byla železná kamna, v nichž se topilo v zimě a v létě jen ohříval čaj), vybudovali si bratři vojáci za vedení bratra inž. A. Michálka pěknou zemljanku, t.j. skoro podzemní velikou místnost asi pro 60 lidí, kam přesídlili skoro všichni z vagonů, které stály nedaleko na slepé koleji. Ta „zemljanka“ byla ve skutečnosti veliká a dlouhá jáma, asi 2 m hluboká s krovy z březových kmenů, na nichž spočívaly napříč položené slabší kmeny jako latě (na tašky), na něž se rozložila sláma, kterou jsme koupili od mužíků a na kterou se navršila vrstva hlíny. Ta jáma měla po obou stranách své délky asi 60 cm zvýšenou podlahu v šířce asi 2 m, na kterou se také položila sláma nebo seno a přes to přikrývky, na kterých se spalo a mezi těmi zvýšenými podlahami byl dost široký prostor, v němž stály improvizované stoly a lavice, na nichž se sedělo a jedlo. Kolem zemljanky byla pak vykopána stružka k odvodu vody spadlé při dešti.

40


31

Krasnojarsko Valentin Trefný, já a br. Bartůňek41 jsme obývali každý 1 kupé osobního vagonu I. třídy, v němž byly sklápěcí lůžka nad sedadly, které se na noc spouštěly a ráno zase vyzvedly. Vagon se dal v zimě vytápět a s tím jsme také odjížděli jednoho dne v druhé polovině dubna roku 1919 do Krasnojarska42, města, ležícím na levém břehu veliké a prudké řeky Jeniseje, pramenící v horách Altaj-Tannu-ola a odtud spějící v prudkém toku skoro přímým směrem do Karského moře, tvoře hranici mezi Středosibiřskou vysočinou na straně východní a Západosibiřskou nížinou, sahající až k pohoří Uralu, na straně západní. Sem do Krasnojarska jsme přesídlili na rozkaz našeho vrchního velitelství, které se etablovalo v Irkutsku a postupně již začalo evakuovat ze Sibiře naše jednotky (vojenské části: pluky, samostatné části a pod.), počínajíc invalidy a pak jednotkami 1. divise, která byla v posádkách po magistrále nejvýchodněji. Do Krasnojarska jsme přijeli 3 vlaky (ešelony) se všemi zásobami, které jsme ještě měli v Čeljabinsku, ale jen s menším počtem koní, vozů a saní a bez věcí, které byly pro nás jako zbytečné a které jsme ještě zpeněžili nebo darovali místním lidem. Asi kolem 10. května 1919 a hned asi za 2 až 3 dny po příjezdu sem dostal jsem z Irkutska od našeho hlavního intendanta bratra plukovníka Josefa Vavrocha (starodružiník) 5 nebo 6 vagonů (t.zv. ledníků) se zmrzlým masem, t.j. celé hovězí čtvrtě byly složeny ve vagonech, které měly z obou užších stran zvláštní zásobárny ledu, které udržovaly uložené v nich zmražené maso ve zmrzlém stavu. Ledníky došly právě v den, kdy již venku rychle roztával sníh vlivem krásných, slunných dní. Nic jiného nezbylo, než co nejrychleji uložit maso do sudů se solí a nebo složit do sklepů u místních řezníků. Ale těch jsme získali jen málo a sudů pro naložení masa rovněž málo a tak asi ze 2 vagonů část masa se začala kazit teplem, které ty dny nastalo a tak nezbylo nic jiného, než nakažené maso vhodit do Jeniseje, jehož dravý proud by je zanesl daleko od města. Ty dva vagony s pokaženým masem byly dopraveny lokomotivou na nedaleký dlouhý železniční most přes Jenisej a tam svrženo do řeky. Ale místo toho, aby bylo svrženo uprostřed řeky, kde byl proud nejsilnější, udělali to bratříci (naši chlapci) hned u levého břehu a následek toho byl, že proud celé čtvrtě zanesl na česlice nedaleké městské elektrárny a odsud si v blízkosti žijící chudé obyvatelstvo celé kusy vytáhlo a snad i zužitkovalo. Já jsem se o této příhodě dozvěděl až za několik dní, když jsem byl volán k telefonu, kde jsem mluvil s Irkutskem a to s náčelníkem veterinární služby s bratrem plukovníkem MUDr Janem Lenfeldem, mým dobrým přítelem, který hned začal43 tento rozhovor: “Františku, copak jsi to tam u Vás udělal s tím masem? Dostal jsem sem stížnost od městské správy Krasnojarska, že Čechoslováci chtějí otrávit jeho obyvatele zkaženým masem. Proto Tě volám jako velitele Sboroskladů, které to maso nedávno dostalo od zdejší intendance, abys mi vysvětlil, co se stalo a já zase mohl dát řádnou odpověď městskému úřadu na tu jeho stížnost.“ Na to jsem odpověděl, že sice ve zdejších novinách jsem četl krátkou zprávu, že se na česlicích městské elektrárny chytily velké kusy hovězího masa, které si místní lidi vytáhli háky a rozebrali a že je obava, aby ti lidé neonemocněli, ale pak už nic a také nikdo si u mne

41

Ruda Bartůněk Začátek rukopisné strany 27 43 Začátek rukopisné strany 28 42

32

nebo velitelství 3. čs. divise (u generála Prchaly) na nás nestěžoval. Vylíčil jsem mu, že se to vyhození masa stalo bez mého vědomí a rozkazu. To vzal bratr plukovník MUDr Lenfeld na vědomí, s tím, že jim to vysvětlí a pak po krátkém bratrském pohovoru jsme se rozešli. Po návratu do vlasti stal se bratr plukovník MUDr Lenfeld profesorem na vysoké škole veterinářské v Brně a později byl také děkanem této vysoké školy. Zemřel, ale to si už, žel, nevzpomenu kdy. Maso naložené (konservované) v sudech bylo pak postupně vydáváno jednotkám 3. střelecké divise, to bylo asi 15.000 lidí, bez jakýchkoli závad ke konsumaci. Další zásobování našich částí tímto produktem dálo se tak, že jsem dal nakoupit v krajině od nás vzdálené asi 300 km kolem 2000 kusů hovězího dobytka od tamějších pastevců, který jsme pak pásli na velkých pastvinách za městem, kde si naši chlapci postavili z místních zdrojů, t.j. stromů, které pokáceli, jednak improvizovaný barák pro bydlení a hlavně spaní, a pak ohradu pro dobytek, který do ní zaháněli na noc. Každý den se porazilo několik kusů, které bráškové řezníci řádně připravili pro části, jejichž “trebovčíci“ přijeli si s doklady k odběru. Z téže krajiny jsme vyváželi oves a seno pro koně a dopravovali do Krasnojarska většinou na vorech, s nimiž denně jezdili voraři od hor přes Krasnojarsk, kde buď složili jen náklad a pak pluli dále, nebo po složení nákladu nám odpluli s vory ke druhému břehu Jeniseje níže po řece, tam zakotvili a ohromné klády dodali tamní pile na zpracování. Musím při této příležitosti poznamenat, že řečiště Jeniseje bylo u města asi 600-700 m široké a na něm byl zřízen kyvadlový převoz s velikým prámem. Uprostřed řečiště byl mohutný sloup a na něm upevněno dlouhé, silné ocelové lano, na jehož konci byl přivázán veliký vor opatřený zábradlím a mohutným kormidlem, jímž byl vor řízen tak, že se pohyboval od jednoho břehu k druhému44, kde byla vybudováno přístaviště. Tím vorem se přepravovali nejen lidé, ale i povozy (těljegy) a zvířata (koně, krávy, ovce). Často jsem se díval na ten převoz, zejména vozů, v nichž byly zapřaženy koně a jichž se na takový prám vešlo až 20 vozů-ovšem těch ruských těljeg-krátkých a ne zvlášt těžkých a při tom vždy ještě kolik desítek lidí. Než ani jednou jsem se na něm nepřevezl, třebaže jsem v Krasnojarsku prožil bezmála 2 roky45. Ale já tam měl málo volného času. Sice na protějším břehu Jeniseje byla ubytována naše technická rota, složená ze samých technických odborníků, mezi nimiž se tehdy nalézal i bratr kapitán Ferdinand Sequens, s nímž jsem se seznámil až teprve v roce 1951 na Kozinci, když se Sequens se svojí paní a dcerkou Jitkou přestěhovali z Jaroměře do Podmoklic a kdy už byl plukovníkem ve výslužbě.

44 45

Začátek rukopisné strany 29 Po pravdě to bylo kolem osmi měsíců, od dubna do konce roku 1919.

33

Dále na východ 46

V Krasnojarsku jsme jednoho dne dostali rozkaz připravit se k odjezdu dále na východ, t.j. do Vladivostoku. Všechna provizorní zařízení se většinou předávala místním lidem, a nebo i co bylo cennější a nebylo lze odvézt vlakem a co by nás zbytečně zatěžovalo, se prodalo velmi levně a postupně likvidovalo. A i tak bylo toho majetku ještě na celé 3 vlaky po 80 nákladních vagonech každý. Mně a bratřím, patřícím mé intendanci III. střelecké divise, byl přidělen, vlastně ponechán, osobní vagon I. třídy, který se dal vytápět a kam jsem se nastěhoval s několika bratry. Byli to, pokud si vzpomínám, poručík Valentin Trefný, praporčík Ruda Bartůněk a ještě několik bratří z kanceláře. Bratr ing. Antonín Michálek, který byl správcem intendantských skladů, nechtěl se nastěhovat do mého vagonu a zůstal v těplušce (nákladní vagon upravený k bydlení a ležení na marách47) se železnými kamny uprostřed vagonu. A zde jsme většinou trávili volné chvíle a hráli taroky, které měl bratr Michálek ještě ze zajetí, které vyrobil a vlastnoručně namaloval jeden akademický malíř, Čech, který s ním byl v zajetí v jednom táboře, a které pak bratr Michálek od něho koupil; bylo to vlastně umělecké dílo. My hráči i kibicové seděli jsme kolem na vyvýšeném místě, tedy nikoliv na sedátkách stojících na podlaze vagonu, ale na prknech složených asi 1 m výše od podlahy. My jsme tomu říkali „na bidýlku“. Projeli jsme stanici Klukvenaja, kde naše části, nevím již které, byly ne dlouho před naším průjezdem stanicí (větší nádraží) napadeny oddíly rudých, které však rozehnali. V jedné z delších zastávek byla stanice Zima a také to bylo již v zimě, všude ležel sníh a zde jsme museli několik dní čekat než byl zase uvolněn projezd na východ. Tady v místní „cerkvy“ t.j. pravoslavném chrámu měl svatbu z mého oddílu (jméno jsem již zapoměl), který si bral Rusku, s níž byl již v Krasnojarsku, kde se s ní seznámil již před delší dobou. A ten bratr mne požádal za svědka při jeho svatbě, při níž jsem musel držet svatební korunu (z nějakého, asi mosazného kovu) nad jeho hlavou, nad jeho nevěstou držel korunu jiný bráška svědek (jeho přítel) po celou dobu obřadu, který konal pravoslavný kněz (pop). A protože ženich neměl snad ani kopějku v kapse, musil jsem zaplatit knězi já. A myslím, že to bylo celé moje měsíční služné, asi 1.000 rublů (to byl rubl již znehodnocen). Po svatebním obřadu se tancovalo v jednom osobním vagonu 4. třídy, v němž lavice pro cestující byly odstraněny a vagon stál na slepé koleji. Hudba však nebyla žádná a pili hosté (několik brášků) zředěný líh (spiritus), nikoliv vodku, ta již nebyla nikde k dostání. Já netančil a brzy jsem odešel, protže ve vagonu kouřili bráškové cigarety z máchorky (hrubě rozdrcené sušené listy tabáku) a já nesnášel kouř z toho neřádstva. Bratr48, který se zde oženil, byl za nějakou dobu po příjezdu do Čech a do Prahy zaměstnancem u pošty a měl snad 2 děti, ale s manželkou Ruskou se rozvedl, ačkoliv to byla řádná a pracovitá žena. Přišla jednou v Praze za mnou postěžovat si na něho. Já však neměl žádnou možnost donutit jejího muže k tomu, aby se nerozváděl. Ve stanici (nádraží) Zima byla toho večera slyšet silná přestřelka, která se strhla mezi ustupujícími oddíly běloquardějců (t.j. bývalých ruských frontových důstojníků, kteří se vraceli z fronty, když ruští řadoví vojáci vypověděli poslušnost a důstojníky vyháněli), kterým prý velel generál Vojcechovskij, který v r. 1917-1918 byl v našem čs. vojsku 46

Začátek rukopisné strany 30 navazuje na přerušené výprávění s „Tak a teď z toho krátkého odbočení na jinou kolej se vraťme zpět do Krasnojarska…“ Viz vysvětlivku 28. 47 Нары (nary) je ruské slovo pro palandu. 48 Začátek rukopisné strany 31

34

podplukovníkem dělostřelectva, výtečným a oblíbeným důstojníkem a výborným střelcem, který vždy dovedl správně zasáhout děly cíl.

35

Inokentěvskája stanice a Bajkalské jezero Za několik dní jsme se hnuli se svými ešelony dále až do stanice Inokentěvskaja, ležící asi 8 verst před Irkutskem, městem u Bajkalského jezera v Sibiři, majícím v té době přes 100 tisíc obyvatel. Bylo to důležité středisko kulturní, obchodní a průmyslové a tehdy i sídlo našeho čs. vojenského velitelství a naší čs. národní rady. Sem jsem přijel druhý nebo třetí den po příjezdu mých třech nákladních ešelonů do Inokentěvské na panských saních, tažených párem koní, které řídil bratr Navrátil, můj kočí a hlásil jsem ve štábu svůj příjezd na stanici a žádal o další disposice a rozkazy. Na základě těch byl všechen materiál, který jsme vezli a k další cestě nepotřebovali odevzdán na stanici naší čs. likvidační komisi, která pak na místě v Inokentěvskáji tyto věci prodávala místnímu obyvatelstvu, které o vše mělo veliký zájem. Tak se stalo, že z mých 3 ešelonů byl sestaven pouze jeden, asi z 80 vagonů nákladních (až na 1 osobní), v nichž bylo ubytováno mužstvo v celku asi 300 bratří, kteří leželi na „marách“, t.j. palandách. V každém vagoně (těplušce) byly čtyry-dvě a dvě proti sobě-a uprostřed s kamny volný prostor k procházení. Na podlaze skoro každého vagonu pod nižší palandou byla uložena čistá galvanoplastická49 měď v cihlách, které vážily jen 5 funtů každá, nebo ve větších odlitcích (jako pekáč), vážících 40 funtů. Tímto nákladem byly jednak vagony více zatíženy, což bylo pro lidi do jisté míry bezpečnější, jednak lépe využity a odpadla tak řada vagonů, v daném případě třicet, v níž by jinak bylo nutno to množství mědi přepraviti až do Vladivostoku, kde byla odevzdána naší čs. finanční správě, jejímž náčelníkem (ředitelem) by bratr Šíp, pozdější ředitel Legiobanky, který mně však k jednání (sjednání koupě) s majiteli, kteří vlastnili důl na měď v Ačinsku, odkud jsme pod našim vojenským doprovodem měď vyvezli, nepozval, ačkoliv já s těmi majiteli ještě na stanici Krasnojarsk sjednal prozatímní smlouvu v té době výhodnou, protože jsem oba majitele (Rus a Jugoslavec) i s jejich rodinami s vědomím a z rozkazu mého velitele III. čs. střelecké divise bratra divizního generála Lva Prchaly převážel až do Vladivostoku. Za to zprostředkování převozu mědi a odevzdání, respektivě pak uzavření koupě naší vojenskou finanční správou, nabízeli mi oba majitelé jenom „100.000 yen“ jako odměnu, kterou jsem však odmítl s tím, aby o to levněji prodali měď našemu státu.50 Když na nádraží (stanici) Inokentěvskája, byli námi nepotřebné věci odevzdány naší čs. likvidační komisi a sestaven náš jediný vlak (ešelon) jednoho dne připojili nám ruští železničáři novou lokomotivu a hnuli jsme se přes Irkutsk, kolem Bajkalského jezera dále k Vladivostoku. Obdivujeme Bajkal. jezero, které je celé pod ledem. Ve stanici Mysovaja, poslední u bajkalského jezera několik z nás, br. Michálek Antonín fotografuje u nábřeží, kde na přístavišti vytažené loďky na břeh jsou celé pokryty ledem kterého je veliká spousta. Odtud po dalším čekání jedeme dále, projíždíme krajinou již hodně kopcovitou spoře obydlenou a pokrytou již značně většinou listnatými stromy, kde se objevují jen sem tam nějaká obydlí. Najednou přejíždíme táhlý a vysoký horský hřeben zvaný „Jablonový“ rusky Яблоновый хребет. Na tomto hřebenu je jedna stanice (jejíž jméno jsem již zapoměl) železniční sibiřské magistrály, kam náš vlak (ešelon o 80 vagonech) musel skoro doslova šplhat po trati, která sem vedla ve veliké a dlouhé serpentýně. Byli jsme na to upozorněni na 49

Galvanizace je proces, kterým se pokrývá kov tenkou vrstvou jiného kovu. Já tuším, že děda nevědomky převážel část carského zlatého pokladu který byl krytý mědí. Toto je dále rozvedeno a podloženo v anglické verzi těchto vzpomínek. 50 Začátek rukopisné strany 32

36

úpatí hřebenu s tím, že se tam můžeme dostat pěšky dříve než náš vlak, po cestě sice hodně příkré, ale daleko kratší než byla samotná délka trati v tomto místě, a tak několik nás vystoupilo a vydalo se nahoru do železniční stanice pěšky, kamž jsme opravdu došli dříve než dojel náš ešelon, tažený a tlačený dvěmi mohutnými lokomotivami. A jakým bylo pro nás překvapením zpráva, že předchozího dne před naším příchodem a příjezdem sem byla tato stanice a v ní právě stojící osobní rychlík projíždějící k Vladivostoku, plně obsazený, byl přepaden velkým oddílem, čítajícím prý kolem 200 po zuby ozbrojených banditů na koních-Chunchuzů51-kteří prý všechny cestující oloupili o všechny cenné věci, zejména však o peníze a šperky, ale i zavazadla a j., a pak, jak se náhle objevili, tak zase zmizeli, při čemž dříve ještě všechen nádražní personál spoutali, aby nemohli dát nebo poslat nikam žádnou zprávu co se zde stalo. A dokonce několik cestujících, kteří se jim postavili na odpor, na místě zastřelili. Ovšem setkání s nimi nebylo by pro nás zrovna příjemným, protože jsme měli v celém ešelonu sotva 20 pušek a něco patron do nich, ale to by na ty bandity po zuby ozbrojené bylo moc málo. Proto jsme byli velmi rádi když nás pan přednosta stanice za krátkou dobu expedoval dále, kde jsme museli několik km odtud projíždět tunelem přes 3 km dlouhým, který probíhal v oblouku. A poněvadž za tunelem železniční trať vedla do hlubokého údolí a tvořila velkou serpentýnu, a v jednom místě se dokonce podjížděla (tvořila t.zv. „petlju“), byla připojena k našemu vlaku ještě jedna lokomotiva, která měla za úkol brzdit a tak rychlost těžkého ešelonu mírnit. Projížděli jsme serpentinou již za tmy a z roštů lokomotiv padaly žhavé uhlíky na trať, která vypadala za tmy kouzelně, a když jsme pak vjeli do stanice pod serpentinou, která leží již v rovině, byly všechny brzdy, resp. všechny jejich části, které přiléhají ke kolům vagonů…52

51

Ethničtí Číňané Konec rukopisné strany 32. Zde chybí neznámý počet stran. Povídání pokračuje ve Vladivostoku o pět nebo šest měsíců později. Strany tam začínají zas od čísla jedna. 52

37

Návrat do vlasti Americkou námořní lodí z Vladivostoku do Terstu Psáno 21. a 22. ledna 1973 Koncem měsíce července 1920 byly naloděny na americkou námořní loď „St. Thomas“53 poslední vojenské části III. čs. střelecké divise-bylo to asi 450054 lidí-které tvořil štáb divise s generálem Lvem Prchalou (nar. 1892) v čele jako velitelem, a pak všichni příslušníci jeho štábu, z nichž si pamatuji jen několik důstojníků: podplukovníka Lišku, majora Mejstříka, podplukovníka Linharta, majora Kunstáta a jiné, celkem jich bylo asi patnáct. Dále zde byli skoro všichni příslušníci celého 12. čs. střeleckého pluku, potom moje intendantská část III. čsl. střelecké divise, sestávající z intendanční kanceláře z 5 poddůstojníků (nižních činů-po rusku), jejichž náčelníkem byl bratr poručík ing. Antonín Michálek a jeho zástupcem podporučík Antonín Robek a potom celá vozatajská rota, čítající asi 180 vojínů (brášků) i s poddůstojníky a jejichž přímým velitelem byl bratr poručík, později ing., Valentin Trefný a jeho zástupce podporučík Petráš (Slovák). Pokud jsme byli na souši měla rota přidělena až 60 párů tažných a asi 10 jezdeckých koní, z nichž jednoho, „Fandu“, měl jsem já, druhého bratr Michálek, jednoho bratr poručík Trefný a jednoho Petráš. Pár kočárových koní (v zimě u saní) měl jsem já jako intendant III. čsl. střelecké divize k služební potřebě, protože jsem denně dojížděl k velitelství divise s hlášením o zásobovacím a stravovacím stavu mužstva a koňstva celé divise, která měla asi 20.000 lidí a asi 3 až 4.000 koní, pro něž jsem musel nejen zaopatřovat všechny potraviny, ale i seno a obrok ke krmení. Pokud naše části (jednotky, pluky) byly dislokovány po městech a vsích Sibiře, napřed v oblasti měst Čeljabinska, Kurganu, Petropavlovska, Trojska, Jekatěrinburgu a Tjumeni a později v oblasti Krásnojarska, Ačinska, Suslovo, Minusinska, Klukvumeja, Kanska a Tajšetu-tak potřebné zásoby masa, mouky a vařiva i koření obstarávalo armádní intendantstvo (major Vavroch, starodružiník, potom plukovník) umístěné v Irkutsku (na řece Angaře), pokud nám nestačily příslušné produkty nákupem z místních zdrojů. Z Irkutska dostával jsem pro části mně přidělené na podkladě žádanek, které jsem (má kancelář) sepsala a já podepsal a s nimi poslal důstojníka (napřed to byl poručík Zajíc, pak poručík Ant. Robek-přišel ze srbské armády-který jezdil s několika bratry vojáky k armádní intendanci (vedl armádní intendant major Josef Vavroch, starodružiník, bojoval u Zborova-byl původně ředitelem v r. 1914 hotelu v Petrohradě, nyní Leningradě-kde mu požadované zásoby byly55 vydány a uloženy do mnoha nákladních vagonů, které na naše požádání postavila místní ruská správa železniční dopravy, a po naložení připojeny buď k soupravě nákladních vagonů jedoucích na západ po sibiřské magistrále, nebo vypraveny zvláštním vlakem, když počet vagonů dostoupil počtu aspoň 30. S každým takovým transportem jel příslušný náš důstojník se stráží-naši bratři vojáci-kteří na každé železniční stanici, kde vlak musel delší dobu stát, 53

Děda zde vždy píše „St. Thomas,“ ale loď byla USAT Thomas, americká vojenská transportní loď, původně SS Persia, postavena v roce 1894 pro Hamburg America Line pro službu do New Yorku. V červenci 1928, pouze osm let po dědově plavbě šla do šrotu. 54 www.valka.cz píše, že na lodi bylo „1781 vojáků a důstojníků“ a nebo „2087 lidí“. Vyjela z Vladivostoku 20. nebo 22. června 1920. Byl to transport č. 32 z 36. Tyto transporty odvezli celkem 72.644 lidí včetně 1726 žen a 717 dětí. Šest dalších lodí odvezlo 5000 raněných. 3652 mrtvých a 739 nezvěstných zůstalo v Rusku. 55 Začátek rukopisné strany 2

38

museli u příslušné části vagonů, naložených pro naši potřebu, držet strážní službu, protože v té době jinak zmizelo mnoho potravin nebo výstroje, nebyli-ly vagony řádně hlídány ozbrojenou stráží, i přes to, že byl každý vagon uzamčen anebo aspoň opatřen plombami. Tady jsem zase trochu odbočil a vrátil ještě zpět do Sibiře. Ale teď už jsme nalodění a vytáhnou se kotvy našeho námořního obra „St. Thomase“, který byl 190 m dlouhý a 15 m široký a asi tolik metrů vysoký, a po ostrém signálu lodních sirén opouštíme vladivostocký přístav dobře chráněný od mořského vlnobití a vyjíždíme do volného moře, které je dnes klidné a chová se k nám přátelsky, jakoby se s námi loučilo, třebaže jsme se znali jen krátkou dobu, a jakoby tušilo, že spěcháme tam, kam nás táhnou nejen myšlenky, ale i touha nesmírná vidět zase naši drahou vlast a všechny drahé našemu srdci osoby, rodiče, ženy, děti, příbuzné, kamarády a přátelé. A tož díky za vše, budeme vzpomínat jen v dobrém a snad i někdy na shledanou za lepších dob a poměrů! Brzy nám pevná zem mizí z dohledu a těšíme se, že uvidíme snad aspoň břehy Japonska nebo čínské pobřeží, ale ani jedno jsme nepostihli až teprve když jsme minuli břehy Formosy, nyní Taj-Wanu, které jsme zahlídli jen ve veliké dálce. Někdy jsme zahlédli nějakou větší námořní loď, většinou nákladní, s kterou se naše loď obvykle pozdravila zahoukáním sirenou. Pak asi sedmý či osmý den nám kapitán lodi hlásí, že se blížíme k Singapuru, velkémuto námořnímu přístavu a námořní pevnosti anglické. Já jsem měl právě od rána službu důstojníka transportu, jehož povinností bylo projít s kapitánem lodě a s lékařem celou loď i v podpalubí, zejména v ubikacích mužstva. A protože na moři zesílil vítr a tím se zvětšilo i vlnobití, které působilo silně na otřesy lodí, což já nesnáším, dostal jsem silnou mořskou nemoc, jejíž následky se okamžitě začaly projevovat silným krmením mořských rybiček a to tak, že jsem musel skončit svoji kontrolní funkci a bez jakéhokoliv rozloučení odebrat se co nejrychleji do soukromí, to jest kajuty, kterou jsem sdílel s bratrem poručíkem inž. Ant. Michálkem a tam v tichosti a pokoře vyčkat uklidnění, kterého se mě dostalo sice dost brzy, ale teprve až při vjezdu lodi do přístavu, který byl chráněn proti vlnobití pevnými betonovými hrázemi. A když naše loď přistála a spustila kotvy, bylo mně jako bych se znovu narodil a život, který se zdál k nevydržení náhle byl pln jasu a krásy. 56

56

Konec rukopisné strany 2. Zde chybí jeden list, strany 3-4 který zřejmě líčí zastávku v Kolumbu, Sri-Lanka; rukopis pokračuje na straně 5.

39

Suezký průplav Náš obr „St. Thomas“ vyrazil druhého dne po příjezdu k přístavu Suez-na cestu průplavem-kterou, pokud se pamatuji, absolvoval asi za 10 hodin, což znamená, že se mohl pohybovat asi rychlostí 16 km v hodině a myslím, že je to nejvyšší rychlost s jakou se může tak velká loď pohybovat v průplavu, aniž by poškozovala jeho břehy a zvyšovala dno sesouváním se půdy (většinou písek) po obou březích průplavu. Toto sesouvání půdy a zanášení jeho dna je ve skutečnosti stálé a proto na mnoha místech průplavu nad jeho břehy pohybují se postavy dělníků zdejší provenience. Jsou to většinou Arabové nebo Egypťané, kteří-polonazí-pečují o to, aby se půda nesesouvala do řečiště průplavu, jehož dno musí být stále udržováno v takové hloubce, aby i lodě s největším ponorem (až 13 m) mohly bezpečně proplouvat. A poněvadž oba břehy jsou písečné, je sesouvání i při pomalém pohybu lodí značné a proto se musí písek ze dna průplavu stále vybírat a dopravovat tam, kde je toho materiálu potřebí. A tito dělníci při projíždění naší „lodičky“ brzo poznali, koho veze a tak z dřívějšího již styku s našemi transporty na nás pokřikovali buď pozdravy „Nazdar“, nebo posměšně „do bot“, nebo sprostě „do pr----“ a podobně jak se to naučili od našich brášků z předchozích lodí, kterých zde projelo nejméně deset s četným osazenstvem. Průplav vede přes 2 jezírka od sebe vzdálená, která také slouží občas jako vyhýbka pro lodě proti sobě jedoucí průplavem. A když jsme konečně projeli průplavem, vjela naše loď do přístavu Port Said, který jaksi uzavírá suezský průplav. Naše loď pokračovala v další jízdě do přístavu Alexandria (nyní Iskandarija), který leží na levé straně delty Nilu a je vzdálen od Port Saidu asi 370 km. Tady jsme zase spustili kotvy na několik dní, abychom si nabrali uhlí na pohon lodních parních strojů na další a konečnou naší cestu do přístavu Terst v Jadranském moři, který leží na území rakousko-uherské říše, která byla řízena tehdejším mladým nástupcem po zemřelém Františku Josefu I-císařem Karlem I.57 Po vylodění v Terstu šli si mnozí z nás prohlédnout trochu přístaviště, kde na zcela odkrytém místě bylo složeno mnoho zemědělských strojů jako mlátičky, řezačky, žací stroje, fukary a j.-zcela nových, které zde však byly vystaveny vší nepohodě a ostrému slunci, dešti a větru tak, že některé byly již k nepotřebě. Byly to vesměs stroje českých továren jako Knotek, Horák, a j. a pravděpodobně nebyly z neznámých důvodů objednavatelem převzaty. Jejich cenu jsme tehdy odhadli na několik milionu korun. Co se s nimi pak stalo nemohl jsem zjistit, ani kdo tu velkou škodu zaplatil! Snad pojišťovna.58 Přístav Terst (slovinsky Trst, italsky Trieste) je nyní hlavní město italské provincie, které mělo v r. 1921, tedy právě v roce našeho přistání59 zde asi 256.000 obyvatel, leží při terstském zálivu Adriatického (Jaderského) moře.

57

Zde začíná vsunutá část z rukopisné strany 7 Konec vsunuté části z rukopisné strany 7. Vracíme se na rukopisnou stranu 5. 59 To je omyl. USAT Thomas přistál v Terstu 8. srpna 1920. 58

40

Pyramidy a museum v Kairu Ale opět jsem si trochu pospíšil-asi touhou po domově-abych byl co nejdříve doma a ocitl se málem již v Terstu. Zatím však jsme šťastně přistáli v té Alexandrii, patřící tehdejšímu anglickému protektorátu, a teprve od 22. února 1922 samostatnému království egyptskému. Naše loď po výjezdu ze suezského průplavu stála krátkou dobu v přístavu Port Saidu, kde se najednou na naši loď objevil jeden egypťan vysoké postavy, sympatického zjevu, s červeným fezem na hlavě, z něhož se vyklubal organizátor turistických výprav (zájezdů) k egyptským pyramidám. Mluvil několika řečmi, arabsky, francouzsky, rusky, italsky, anglicky a německy. A tyto jazyky semlel do každé věty kterou promluvil, a musím říci, že opravdu to bylo i pro nás docela srozumitelné tím spíše, že mnozí z nás znali alespoň 3 řeči z těch jeho šesti a leccos jsme si domysleli. A tedy ten pán-jeho jméno jsem již zapoměl-snad asi za hodinu měl z nás skupinu, která se mu přihlásila v počtu asi 30 osob, k zájezdu k těm pyramidám a k prohlídce egyptského muzea a částečně města Kaira (Arabsky Kahiry), hlavního města Egypta.60 Ještě týž den po příjezdu do Alexandrie všech nás 30 (mezi námi byla též jedna paní, Polka se svým manželem, bývalým členem nějaké polské misie, která se k našemu transportu připojila se svolením našeho vedení ještě ve Vladivostoku) a vystoupili jsme z lodi za naším vůdcem, který měl náležité doklady od místních úřadů a jemuž jsme každý za svoji osobu složili 5 (pět) egyptských liber na všechny výdaje spojené s jízdou rychlíkem ve vlaku do Kaira a s noclehem i stravou v tamním hotelu I. třídy, pak elektrickou drahou k pyramidám a sfinze, pak zpět do města k prohlídce muzea a bývalé pevnosti s chrámem sv. Žofie (kopie cařihradského chrámu) a vydali se na tuto pro nás záhadnou pouť. Jízda vlakem (rychlíkem)-osobní vagony, okna opatřená žaluziemi proti silným slunečním paprskům-vedla vlastně podle suezského průplavu přes Izmail, trvala asi 3 hodiny a po příjezdu do Kaira odebrali jsme se do hotelu-byl veden Italy-zde jsme večeřeli a pak se odebrali do svých pokojů po 2 a po 3 osobách a ráno byl brzo budíček a po slušné snídani šli jsme k elektrické dráze přes most vedoucí přes Nil a odjeli jsme tramvají k Cheopsovým pyramidám. Na konci elektrické dráhy jsme vystoupili a přestoupili na velbloudy, každý z nás na jednoho, většinou dvouhrbého, opatřené sedly, do nichž jsme se posadili a jejich vlastníci, Beduini, pobídli svá zvířata k povstání a teď nastala asi ½ hodiny trvající jízda, která byla spíše houpačkou nebo jízdou v loďce na mořském příboji, a celá kolona pochodovala za sebou k cíli naší pouti. Zvířata nebyla s námi nijak spokojená, což dávala na jevo hlasitými projevy svého způsobu, anebo protestovala tím proti hrubšímu zacházení jejich pány. U pyramid bylo jen několik turisů a tak jsme měli možnost řádně si vše prohlédnout. Tak jsme obdivovali ohromnou sfingu, pak, myslím, 4 pyramidy na nichž sice zub času po mnoho století silně hlodal, ale nezničil je. Zkusili jsme také vyšplhat se aspoň několik metrů výše, což se nám podařilo jen s velikou námahou a jen několika z nás, protože jednotlivé kameny (kvádry) byly nejméně každý metr vysoký a dlouhý ještě více. A kolem nich i daleko široko jen písek, který pálil a žhnul. Náš průvodce podával informace ve své spletité řeči docela zajímavě. A když jsme se dostatečně nabažili podívané na tyto památky dávno zesnulých faraonů, bývalých vládců této staré říše, která přetrvala mnohá staletí, bylo třeba vydati se 60

Konec rukopisné strany 5.

41

zase zpět do Kaira, a tak se opět objevili u nás Beduini se svými velbloudy, na nichž jsme se vydali k tramvajové stanici. To však nebudu asi moci popsat jaká to byla zpáteční jízda. Ti chlapi, Beduini, měli na zřeteli především dostat od nás řádný bakšiš (jakési zpropitné) a pak hned co nejrychleji k stanici tramvaje pro nové pasažéry aby zvířata nezahálela a jejich majitel přišel na své. Proto teď pobízeli své „transportéry“ nemilosrdně důtkami k běhu, aby tak předběhli své kolegy a zmocnili se rychle nějakého turisty. A tak bylo to přímo pro nás ubohé jízda smrti, protože chod velbloudů v pomalé chůzi je velmi nepříjemný, a což teprve při jejich běhu, to je pravé peklo a jezdec je na pokraji zoufalství. A náš nářek je takovému „lotru“ jenom k smíchu. Držíme se sedel zuby a nehty abychom nespadli a naše štěstí, že jsme se zase ocitli u stanice elektrické dráhy, kde po sesednutí s velbloudů jsme celí polámáni.61 Po krátkém protáhnutí a rozcvičce vstupujeme všichni do tramvaje městské pouliční dráhy a vracíme se do města Kaira (Kahiry) a jdeme všichni do městského muzea, které je proslulé svými poklady nesmírné ceny historické i skutečné z vykopávek spousty hrobů dávnověkých Egypťanů a z nálezů hrobek (hrobů) egyptských faraonů, pohřbených v dosud stávajících pyramidách, které dosahují až 140 m výšky a které byly vybudovány na věčnou paměť příslušného faraona. Snad většina hrobek faraonů různých dynastií byla již v dřívějších staletích vyloupena a značně poškozeny nalezené v nich mumie, u nichž spočívaly také různé předměty celé ze zlata a posázené drahokamy, a to bylo odcizeno. Přesto v muzeu nalézají se drahocenné věci nesmírné ceny. Bohužel že se již pamatuji jen na málo věcí, vždyť už je to přes padesát let, kdy jsem v tom muzeu byl a viděl ty věci-vlastně ve velkém spěchu. Prohlídka celého muzea trvala jen asi 3 hodiny a tak většinou to vše vymizelo z paměti. Jen chci ještě připomenout, že za rok62, to je v r. 1922, po naší prohlídce tohoto muzea, dostalo se mu neobyčejně bohaté rozšíření objevením Tutanchamonova hrobu (panoval v letech asi 1358-1352 před Kristem) anglickým egyptologem Carterem v tak zvaném údolí Královských hrobů. Tutanchamon byl zeťem Amenfisa IV. Jeho mumie (Tutanchamonova), pokud se pamatuji, byla uložena do rakve ze zlata a vše to bylo Carterem i s mnoha jinými věcmi odevzdáno Kairskému muzeu. Sám Carter brzo potom zemřel, což se mu přisuzovalo jako trest za to, že přerušil věčný klid zemřelého faraona. Po ukončení prohlídky muzea šli jsme ještě s naším jedinečným průvodcem prohlédnout si citadelu a chrám sv. Žofie zvenčí. Tento chrám je prý přesnou kopií daleko staršího chrámu sv. Sofie (či Žofie), který je postaven a dosud se tam nalézá v Cařihradě (Istanbulu). Ale z této prohlídky nezůstalo v mé paměti nic. A také ani nevím, kdy jsme opustili s naším „velikánem“ přístav Alexandrii a vydali jsme se na zbytek naší mořeplavby po Středozemním moři do Terstu. Pamatuji se jen, že jsme ani teď nezažili zádnou bouři a žádné silné vlnobití, ale když jsme pluli již v Jadranském moři, hnal proti nám mořský proud po různu plující jednotlivé balíky bavlny nebo cosi tomu podobného, buď z nějaké lodi nákladní, která ztroskotala, a nebo byla nucena zbavit se části svého nákladu následkem nějaké větší poruchy.63

61

Konec rukopisné strany 6 Za dva roky, protože děda byl v Kairu v roce 1920. 63 Konec rukopisné strany 7 62

42

Psáno 2. II.1973. Také se však říkalo, že jsou to žoky surové kávy, kterou úmyslně nechal její majitel prý hodit do moře, aby udržel dosavadní cenu kávy na stejné výši na burze, kde se čekalo značné snížení její ceny, protože její úroda toho roku byla značná.

43

Z Terstu do Čech Při této cestě vzpomínali jsme na to, že v Praze se právě koná VII. Všesokolský slet, jehož se zúčastnilo-jak jsme se později dozvěděli-přes 70.000 cvičících členů: žactva, dorostu a dospělých Sokolů a mnozí jsme litovali, že nejsme také jeho ůčastníky. Než i přesto nálada nás všech byla výborná a touha být již co nejdříve doma ještě větší. A když jsme vjížděli do přístavu „Terst“, kde skončila naše cestovatelská muka po moři, která mnohého z nás soužila po celých šest týdnů tohoto cestování, leckdo z nás z radosti, že je zase na pevné zemi, zaslzel. Ani nevím, jestli jsem k nim také patřil, vždyť během té mořské cesty se mi často zdálo, že to nevydržím, protože jsem měl pocit, že jsem v nějakém koši nebo pytli, který je připevněn k delšímu provazu, kterým někdo točí kolem vodorovné osy a že se to nedá zastavit. Při přistání nás kdosi-z ůředních vládních osobností naší vlády-uvítal a jemu poděkoval náš generál Lev Prchala, a po vystoupení z lodi odebrali jsme se všichni na blízské nádraží, kde nás čekaly připravené vlaky, do nichž jsme postupně nasedali a pak zase postupně odjížděli přes Gorici nebo přes Lublaň a dále přes Rakousko, a to Crlivec (Klagenfurth) nebo Štýrský Hradec dále k severu a přes Linec (Linz) dále do Českých Budějovic. Z celé této cesty pamatuji si však jen jedno. Snad to bylo ve Štýrsku (jižní Rakousko). Přejížděli jsme nějaké veliké pohoří Alp a vjeli jsme do krásného smrkového lesa, kde byla železniční stanice, či spíše jenom zastávka, kde nám bylo řečeno, že zde budeme stát delší dobu, snad dokonce několik hodin. Bylo to asi kolem 9 hod. dopoledne. Bylo krásné počasí a slunko mile hřálo. Vystoupili jsme z vagonů a slunili jsme se na lesní půdě, kde to vonělo jehličím a smolou a protože jsme měli hlad, tak kdo měl něco k snědku, tak se s tím vytasil a nabídli druhým, kteří buď neměli nic, nebo jen kus chleba ještě od snídaně. Bratr ing. Michálek Antonín, můj zástupce, takto býv. ředitel lesnické školy v Jemnici na Moravě a později ředitel vyšší lesní školy v Báňské Štiavnici na Slovensku, měl s sebou v baťohu ještě bývalé rakousko uherské armády celý uherský salám (originál), který v roce 1914 při vypuknutí světové války vezl si s sebou do pevnosti Přemyšlu v Haliči, kam byl poslán k svému pluku pevnostního dělostřelectva, a ten nyní vylovil z batohu, že jej již nebude potřebovat pro případ hladu, a že by to byla ostuda, kdyby jej přivezl po tolika letech ještě domů. A tak, ať si každý z nás jemu blízkých, kteří jsme s ním byli od začátku roku 1918 pohromadě, si kus salámu uřízne. Přirozeně že jsme si každý rád kousek uřízl a zajedl chlebem.64 Když jsme projížděli za několik hodin další železniční stanicí, která byla dost veliká, čekalo zde na náš příjezd hodně místních obyvatel, ovšem Němců, a to mužů, žen a dětí, kteří po zastavení vlaku přistoupili těsně k našim vagonům a jeden přes druhého prosili nás, někteří se sepjatýma rukama, o tabák a cigarety, protože už byli namlsáni z dřívějších projezdů našich legionářů a dobře věděli, že se jim těch cigaret, o které zde byla ještě značná nouze, dost dostalo. Cestou po moři mnohým chlapcům cigarety plesnivěly a i ty našly četné zájemce mezi zdejšími obyvateli. Asi třetí den po našem odjezdu z Terstu a po nočním projezdu Lincem ocitli jsme se konečně na půdě nám tak drahé a tak toužebně čekané, ve vlasti naší v Čechách, přejezdem našich hranic u Dolního Dvořiště65. Ale zde jsme se nezdrželi ba ani nás nikdo nevítal a již za 64 65

Konec rukopisné strany 8 Železnice vjíždí do Čech v Horním Dvořišti.

44

krátko jsme byli na nádraží v Českých Budějovicích. Tady nás uvítala vojenská hudba a nějaké osobnosti-dnes už vůbec nic bližšího o tom nevím. Snad jen to, že jsme tady obědvali a pak nás roztřídili.

45

Demobilizace Mně a celou moji intendantskou komandu ca 150 osob poslali do zvláštního osobního vlaku, jehož směr byl Brno a odtud pak dále do Košic. Vše se dělo ve spěchu. Svoje zavazadla (já jsem měl proutěný koš na prádlo se zámkem) který byl dost těžký a vojenský plášt (zimník) a japonskou pušku a ruskou důstojnickou šavli. Oboje jsem ve spěchu ve vlaku zapoměl a později jsem zjistil že šavli si vzal bratr Jaklík z mé kanceláře, který byl pak zaměstnán v Bance Legií jako úředník, ale nikdy jsme se již spolu nesešli. Ztrátu obou zbraní jsem velmi litoval, ale za protektorátu byl bych je musel stejně vydat Němcům nebo je zničit. Po příjezdu našeho vlaku do Brna jsme tehdy neopustili ani nádraží a brzo jsme pokračovali v další jízdě přes Vlárský průsmyk do Košic, kde jsme byli přiděleni do tamního proviantního skladu, jehož velitelem byl Čech podplukovník Michálek, bývalý aktivní důstojník rakousko-uherského mocnářství. Ten nám vykázal příslušné ubikace pro mužstvo a já jsem byl ubytován v jednom z nejlepších košických hotelů. Když jsme se usadili tak začala naše liquidační činnost celé intendanční části, resp. jejího materiálu, který jsme sebou z Ruska přivezli a který nyní patřil našemu čsl. státu, resp. jeho ministerstvu národní obrany, a také započala demobilizace mužstva. Mužstvo muselo odevzdat zbraně, hlavně pušky, většinou japonské, kterými jsme byli vyzbrojeni, pak některé části výstroje66 jako řemeny, opasky, bašliky (ochranné šály na hlavu, uši a krk), a pak přikrývky. Jinak všechno vojenské prádlo, oděv a potřebnou obuv si mohl každý ponechat a jen přebytečnou obuv musel každý odevzdat. Potom byly každému bratru (legionáři) vystaveny příslušné doklady u které části a od kdy sloužil, demobilizační průkaz, vyplaceny peníze na zakoupení jízdenky do jeho domova v III. třídě osobního vlaku nebo rychlíku a na nákup potravin na jeden den. Já a moje kancelář, bratr ing. Michálek, br. Kastl a ještě tři nebo čtyři bratři, jejichž jména jsem již zapoměl, postupně jsme odevzdávali všechny ůřední knihy a doklady k nim velitelství proviantního skladu a po obdržení všech příslušných propouštěcích dokladů jsme nakonec i my, když všechno mužstvo odjelo do svých domovů, jsme ohlásili skončení likvidace a já s příslušnými doklady a řádném odevzdání všeho úředního majetku jsem se rozloučil s velitelem skladu a dojel jsem rychlíkem ráno asi koncem září67 na repatriační 2 měsíční dovolenou do Semil, resp. do Bořkova u Semil.

66 67

Konec rukopisné strany 9 1920

46

Domov Ještě před odjezdem z Košic poslal jsem domů telegram, že přijedu asi kolem 23. hod. večer, aby mně někdo přišel nebo přijel naproti. Svůj těžký koš jsem poslal jako spoluzavazadlo, pro které jsem si po příjezdu druhý den poslal na semilské nádraží. V Semilech na nádraží, vlak přijel skutečně před 23. hod., mně již čekal bratr Pepa68 s kočárem s párem koní. Po srdečném uvítání jsem hned nasedl a rozjeli jsme se domů. Cestou v Bořkově na mne čekala Stázinka, později moje choť, s Mařenkou Bémovou (později provdanou za Frant. Štěpánka z Bytouchova), s nimiž jsem se vřele přivítal a po krátkém rozhovoru jsme pokračovali v jízdě na Kozinec, kde na mne u nás čekal švagr František Jandourek z Košťálova, který nelenil a přes to, že to bylo v době pilné práce, přišel večer k nám a čekal delší dobu na můj příjezd a ještě i potom a odešel domů teprve dlouho po půlnoci. Však mne to také tehdy moc potěšilo, že byl tak obětavý, ovšem já jsem ho měl vždycky velmi rád. Jaké bylo moje přivítání rodiči a švagrem, to Ti, Davídku, myslím nemusím ani líčit, to si jistě dovedeš představit, protože jsi to sám již prožil při příjezdu vloni k nám na Kozinec a pak při svém návratu zase domů do Mequonu. Dodatečně poznamenávám, že s námi domů se vraceli z Ruska i někteří Němci, bývalí rakousko-uherští vojáci, kteří pocházeli z Čech nebo Moravy a byli v ruském zajetí a pak se k nám přihlásili na práci v armádě jako sluhové a podobně.69 Dále musím ještě podotknout, že kromě proutěného koše (rozměru 60x35x30) měl jsem kufr (rozměru 90x55x50cm), který měl všechny hrany obité plechem kvůli lodním myším, aby hrany neprokousaly a nevnikly dovnitř, a kufr byl opatřen po obou stranách držadly, kvůli snadnému přenosu. V košíku jsem měl tělesné prádlo a některé památky z Ruska a i z cesty po moři, získané koupí v přístavech Singapuru, Colombo a Alexandria. Tak na př. v Colombu jsem koupil krabici čaje a kakao a krabici-50 kusů doutníků-pro tatínka. Doutníky jsem položil v zabalené krabici na dno košíku a když jsem pak doma košík otevřel, byl opatřen visacím zámkem, a vyňal krabici s doutníky, bylo tam k mému úžasu jen polovina, t.j. 25 kusů. Ostatní zmizely v rukách železničního zloděje. Napřed mne to moc rozčílilo, ale pak jsem si řekl, že to byl docela dobrý a správný chlap, když to neukradl všechno. A i tak byl tatínek spokojen-on nikdy nebyl náruživý kuřák, spíše jen takový sváteční. Kakao a čaj jsem rozdělil mezi nejbližší příbuzné: Jandourkovi, Svobodovi a Vackovi. Různé druhy mořských mušlí, které jsem koupil v Singapuru a Colombo, jsem si ponechal na památku. Také si vzpomínám, že v našem plavebním programu bylo, že se zastavíme v námořním přístavu Adenu, který leží na jižním cípu arabského poloostrova (Saudská Arabie) a který uzavírá s pevninou (východní část) Afriky Rudé moře. Ale tím, že naše loď v adenském zálivu musela změniti kurs lodi k jihu při zachycení signálu SOS a ztratila tím několik hodin času, tak se pak Adenu vyhnula a zamířila přímo k průlivu Báb-el Mandeb a vplula do Rudého moře. A při této příležitosti se ještě zmíním o tom, jaká je to nesmírná krása plout za bezvětří a za plné měsíční noci, kdy hladina moře je klidná a jen vlny tvořené brázdící jej lodí znamenají pohyb a život, a sem tam spatříte malé světélkující ostrůvky různých mořských živočichů. A mořská hladina je jako rozlité stříbro, obloha přitom modrá a na nebi 68 69

Mladší bratr Josef Vacek Konec rukopisné strany 10

47

nesčetné množství hvězd. V jednom místě, které si již nepamatuji, obdivovali jsme se také souhvězdí Jižního kříže. Za vzpomínku také stojí to, že po celou dobu plavby provázely naši loď buď nějací žraloci, nebo delfíni, jejimž hemžení jsme se rádi podivovali. Cesta nikdy nebyla fádní, bylo vždy se něčemu obdivovat. Občas nám na horní palubě vyhrávala plukovní kapela a nebo se chodilo jen na procházky po palubě a vedly se debaty a rozhovory o všem možném i nemožném, nebo přetřásaly zprávy, které lodní navigátor zachytil a pak vyvěsil na archu papíru na palubě na místě k tomu určeném. Také se hrály různé hry a šachy a četly knihy, které jsme si vzájemně půjčovali. Jen touha po domově byla den ode dne větší.70 A teď si uvědomuji, že silně stárnu a moc zapomínám a tak ještě včas musím se přiznat k omylu, který je v tom, že jsem na straně 9. a 10. napsal, že jsem skončil v Košicích liquidaci intendance III. čs. střel. divise z Ruska, jejímž jsem byl intendantem a pak teprve odejel domů na repatriační dovolenou, což se sice stalo, ale napřed asi třetí den po příjezdu z Brna do Košic jsem se pouze tam orientoval a provedl demobilizaci přiděleného mně mužstva. Byli to pracovníci ve skladištích, skladníci a řemeslníci a hned potom jsem odjel i se svým zástupcem bratrem ing. Ant. Michálkem, ing. poruč. Valentinem Trefným a bratrem četařem Kortlem také na 1 měsíční repatriační dovolenou a po jejím ukončení se vrátil zpět do Košic, kde jsme pak s bratry Michálkem a Kortlem provedli během asi měsíců říjen a listopad71 likvidaci naší intendantční činnosti. A po jejím ukončení jsem se definitivně rozloučil s Košicemi a pak odjel rychlíkem do Prahy přímo k Ministerstvu národní obrany, kde jsem hlásil ukončení likvidace a nástup do služby u bratra generála Peška (bývalý italský legionář), který byl nyní přednostou intendanční služby v Min. nár. obrany v Praze, ačkoliv tím měl být po právu přednosta naší intendanční služby z Ruska, bratr plukovník Josef Petrš, jemuž byly podřízeny intend. služby celé naší čs. armády na Sibiři.

70 71

Konec rukopisné strany 11 1920, plných šest let od počátku dědovy vojenské služby

48

Zpět do uniformy Já jsem po příjezdu do Prahy nechtěl zůstat u vojska a proto jsem se rozhodl, že půjdu jako absolvent vysoké školy zemědělské ve Vídni (býv. K.K. Hochschule für Bodenkultur in Wien) ke svému zemědělskému povolání a to jako profesor na hospodářských zemědělských středních školách, a tak jsem se obrátil na školní zeměděl. odbor v Ministerstvu zemědělství, který vedl tehdy sekční šéf ministerský rada Dr. Reich, který mne však odkázal na Dr. Pompe, který měl na starosti střední hospodářské školy. Tento pan doktor byl býv. rakouský byrokrat a neměl rád nás legionáře a ke mně, když jsem mu řekl jaké mám vzdělání a že bych chtěl být učitelem na zemědělské škole na Slovensku, kde je jich nedostatek, a já, že bych si zatím udělal III. státnici buď v Čechách nebo ve Vídni, kterou nemám, choval se ke mně jako bych byl student, který absolvoval teprve gymnasium nebo reálku a ještě docela hrubě poznamenal, že musím napřed dostudovat a pak teprve že se mohu ucházet o nějaké místo. Ta jeho nadutost a tón s jakým se mnou mluvil, (já jsem byl u něho v uniformě legionářského kapitána) mně tak dopálila, že jsem se vrátil do Ministerstva národní obrany a do našeho odboru a požádal jsem, abych byl přijat do další aktivní (vojenské) služby. Za několik dní potom jsem byl již v Bratislavě, kde jsem se hlásil u Zem. vojenského velitelství intendančního odboru, jehož přednostou byl plukovník intendant Vrbka, jemuž jsem hlásil svůj příchod. Pak jsem si již šel hledat byt, který jsem našel po různém vyptávání konečně nedaleko našeho úřadu, u zdejšího majitele lékárny v jeho domě. Byl to pokojík s jednou postelí, stolečkem a 2 židlemi, vše staré; ani už nevím co jsem musel za ten byt měsíčně platit, jen vím, že to bylo dost peněz a že v bytě byly štěnice, ale nebylo možno nic lepšího najít. V této době mělo Min. nár. obrany pod svojí mocí asi 20 zemědělských dvorů, v Čechách, na Moravě, a na Slovensku z toho asi čtyry, z nichž jeden v Lučenci, jeden blízko Bratislavy (a další dva, o jejichž umístění nic nevím) a ty podléhaly právě intendanci v Bratislavě.

_____________________________________________________

49

Fotografie v Anglické verzi Zadní strana fotografie na titulní straně Cтанция Челябинск (Stánicja Čelnabinskája) „На товарном дворе“ („Na továrnom dvore“) 11. února 1919 Fotografoval br. Ressler od I. rusko-českého pluku (vertikálně vlevo) Poznáváš ho? II

Děda jak si ho pamatuji asi v roce 1960 s Davidem (vpravo), mým starším bratrem Míšou a mnou.

0

Nedělní výlet na Kozinec v roce 1893. Děda je malý kluk na klíně své matky vlevo u basy.

2

Maturitní portrét z roku 1910 ve věku 18 let.

3

Absolventi gymnásia 1910. Vrchní řada, třetí s leva.

4

Na výletě asi v roce 1912. První řada vlevo.

4

Sokolská skupina kolem roku 1913. První řada vlevo.

5

Vysokoškolský student zemědělství v roce 1912.

6

V tělocvičně ve Vídni.

6

Se Sokoli; druhý zprava. Vpředu psáno: Cvičitelský sbor Sokola XVIII (nečitelné) 56 1912 Toman A. Starý F. Zícha Jiří Novotný F. Starý Josef

7

Na vycházce v roce 1913; první vlevo.

8

Kandidát zemědělství na jaře 1914. Vzadu je napsáno: 1915 Polní pošta 33 Před bořkovskou školou v r. 1915 (Frant. Novotný, Cand. zeměděl. inž.) 50

Foto Jos. Jelínek říd. Učitel (Foto však muselo být brané na jaře 1914, než děda šel na vojnu. Snad dostal fotografii vojenskou polní poštou 33 v lednu nebo únoru 1915 než odjel na frontu.) 9

Trénujíc se svým oddílem v Praze r. 1914, v první řadě druhý s leva. Další Novotný vedle něho. Vzadu na fotografii je psáno: (Nečitelné) regiment No. 11 - III Ersatz Komp. V Praze Slečna sl. Stáza Václavíková Bořkov-Solava p.p. Semily Praha 16/IX Přemnoho krásných díků za poslední vzpomínky. Odpusťte, že jsem tak dlouho nepsal-nebylo mi možno-stále mnoho dřiny. Minulý týden začalo to být s námi dobré-dnes se poměry silně zhoršily. Jsme přiděleni jako šarže k rekrutům. Zpráva o smrti br. Kaizlera mne velmi překvapila a zarmoutila. O smrti br. Krebse zvědel jsem již v neděli od slečny Jelínkové. Pepa Hudský raněn lehce do nohy-teď je v nemocnici v Uhrách v Ofutehu. Zde mnoho Sokolů již raněno. Zasílám malou ukázku mojí vojenské maličkosti. S tisícerými pozdravy vzpomíná Fráňa. Na jiné kopii stejné pohlednice, adresované dědovu otci stojí: p. Josef Vacek, rolník v Bořkově (skryté známkou) p. Semily Odes: Frant. Novotný jedn. dobr. Inf. Reg. 11 III Ersatzkomp. Praha III Královské (nečitelné) Německý (nečitelné) Praha 21 IX Drazí rodiče, Zasílám Vám malou ukázku - totiž jak vypadá vojenské ucho, jak jde právě na stráž. Balík s prádlem i s kalhotami jsem v pořádku včera dostal. Jsem tomu nesmírně rád a děkuji Vám mnohokráte, že jste mi to tak brzo zaslali. A zvláště Vám, maminko, za vyprání. Dalo Vám to práce, že? Tolik špíny! S Jenou je to podle všeho dobré, Minka byla totiž v pondělí v kanceláři Červ. kříže se na něho ptát a tam v seznamu raněných - a ovšemže tím méně mrtvých - nebyl, čiliže jistě žije ale kde to oni nevědí. Za týden prý řeknou kde je a doufám, že ta zpráva bude jistě dobrá. Já jsem zdráv a vzpomínám na Vás. Upřímně Vás zdraví Váš syn Franta. 51

Dnes se zase stěhujeme jinam, adresu hned zašlu. (Dědův starší bratr Jeník byl opravdu raněn na frontě v Polsku po čemž byl ošetřován v polní nemocnici, ale zemřel když nemocnice byla zničena ruskou dělostřelbou.) 11

Jako rakousko-uherský důstojník před cestou na frontu. Bílé celuloidové hvězdy na límci označují dědu za Feldwebel (šikovatele). V době míru se této hodnosti dosáhlo po plném roku výcviku.

28

Obálka z dopisu do taškentského tábora zajatců, odeslán ze Semil 7. prosince 1916, adresován Francyja Novotnyj, vojenský vězeň důstojník. Od dědovy dívky Stázy která se zatím naučila trochu rusky aby mohla adresovat své dopisy. Pošta byla nejdřív censůrována ve Vídni kde na obálku dali trojúhelníkové razítko.

29-30 Děda jakožto válečný zajatec ve věku 25. Na zadní straně stojí: Pour les prisonniers de la guerre для военнопленных Drazí rodiče, takhle prý vypadá moje maličkost, a proto Vám posílám z ní jeden obrázek na potvrzení. Líbá a zdraví Vás Váš syn Frantík F Novotný Oficier, Pris. de guerre Tachkent, Ташкент Rusie, Россия Postranní kousek rodinné historie: Dědův zákonitý otec byl Jan Novotný, pán který zemřel ve věku asi 60. let když si s tříletým dědou hrál na koleně. Nedávno po tom si dědova matka Anna (rozená Kousalová) vzala silného mladého muže, který pomáhal na statku, Josefa Vacka. Když děda vyrůstal, Vacek byl jedinný otec kterého znal. O čtyřicet let později, při pohřbu Josefa Vacka, se dědova neteř Míla Šmídová dědy ptala na to, jak to, že on se jmenuje Novotný, když se jeho otec jmenuje Vacek. Děda ukončil své vysvětlení s tajemným úsměvem, který Míla Šmídová nikdy nezapomněla a se slovy, „No, Josef Vacek byl stejně můj otec.“ 32

Dopis poslán prostřednictvím Červeného kříže. Datovaný 19. srpna 1917, orazítkovaný v Semilech 21. srpna a označený dědovou rukou, že byl doručen 5-8. listopadu 1917. Opačná strana této karty je na příští stránce.

33

58/ Solava 19/VIII/1917 Tashkent 5-18/XI/17

52

Drahý zlatý Franto! Čím je to, že poslední dobou tak málo píšeš? Zatím co já píši již 58 lístek — dostala já jsem teprve 12. Ovšem mezi lístkem 17-18 je mezera 27 dnů – Příliš kruté pro mne. Nejsi tak hodný jako Tvůj tatínek — ten se o nás jinak stará. Příjde se podívat mámeli oves zralý — sám od sebe a i strojema prý nám ho poseká. Nikdy jsem tolik dobroty v něm nehledala. Věř — je nám to tak milé, že máme takového dobrého rádce na světě. Přece ještě mnohému je nám učit se. Dost možná, že Milča se brzo vdá — má mnoho starostí s tím mlýnem. (Milča je již od jara majitelkou — a já mám jen podíl na mlýně) by mohla ty starosti alespoň částečně shodit se sebe. Mnoho zdravím a líbá Tvá Stáza. Co říkáš tomuhle? 50

Пeнза 1918 (S tatíkem Velíkem v měsíci dubnu.) (na druhé kopii stejné fotografie) Пeнза – duben – 1918 Stojící: střelec Novotný František 1. Rota 6. Střeleckého pluku čs. vojska na Rusi Sedící: střelec Velík Bohumil velitel zásobovac. vlaku

52

Fotografováno podporučíkem profes. J. Seifertem v Čeljabinsku v neděli 12. května 1918 Manipulační kommando: I řada Bři.: Buryšek Josef Novotný Fr. Hušek Rudolf Trefný Valentin Vaněk Karel Roubal Václav II řada Bři.: Elstner Václav Vaňha Arnošt Paldus Frant. Eckert Václav Michálek Antonín Fukola Havelka Jindřich Náhlovský Josef Růžička Julius Veselý Jan Stejskal Kouba František Nigrin Josef 53

Žíla Melka Antonín Geller Jan 55

Petropavlovsk v roce 1918 – 8. června „U jezera“ (Výlet na divoké kachny). A. Michálek J. Kastl J. Bartoš F. Novotný V. Elstner Fotografoval prof. J. Seifert

58

Sedmicentimetrový kus mamutího klu s ručně vyřezanou sekyrkou též ze slonoviny. Děda přinesl takové dvě ze Sibiře, ale druhému kusu dnes už chybí sekera. David si vzpomíná, že děda říkal, že na jedné železniční stanici měli hromadu mamutích klů na prodej, zřejmě vykopaných z trvale zmrzlé sibiřské půdy. Asi taková slonovina neměla žádnou cenu dokud se k tomu nepřidal kousek umělecké práce.

60

Kolem roku 1918 na Sibiři. Možná před zemljankou.

62

Krasnojarsk v r. 1919 Most přes Jenisej a skála nad tratí (železniční sibiřská magistrála) Br. Ing. Michálek, já a Kastl ze Plzně Novotný, divint. 3 („divint.“ znamená „divize intendantstva“)

63

Naše litografia v Krasnojarsku 1919 (Divint. 3) br. rotmistr Vodseďálek s papachou. Foto br. Ant. Michálek

64

Vory na Jeniseji, 1919

65

Kancelář 3. divize v Krasnojarsku

66

Říční člun na Jeniseji v Krasnojarsku, srpen 1919

66

V Krasnojarsku v r. 1920 Naši děnščici – Němci z Čech u divinta 3. (muselo být fotografováno v r. 1919 a děda chtěl napsat „naši jamšiki (ямщики - vozkové)“

54

67

Čeljabinsk (Fotografováno v březnu 1919.) Drazí! Srdečně zdraví a líbá Vás všechny Váš Frantík Krasnojarsk 7. Prosince 1919 (Fotografováno v březnu v Čeljabinsku ale odesláno v prosinci z Krasnojarska.)

68

Stříbrný pohárek prý na vodku, ale možná na marmeládu. Děda jej dostal od ruského důstojníka jako odměnu za to, že ho transportoval ze Sibiře do Vladivostoku a tím mu prý zachránil život.

71

Pár ametystů které děda dostal od „rodiny, kterou pomohl odvést ze Sibiře.“ Později si děda nechal z ametystů vyrobit manžetové knoflíčky.

73

Dědův rukopis

76

Dědův rukopis

78

U stanice „Pervaja Rječka“ ve Vladivost. zálivu v květnu 1920 Michálek Novotný Trefný (Na jiné kopii stejné fotografie) Intendanstvo III. střel. divize St. Okeanskaja – květen 1920

79

Gniloj ugol (nemůžeme přijít na to, co to znamená) na lodi Thomas Fotografováno na moři v červenci 1920 Děda je třetí s prava, muž za ním je Trefný

80

Japonská váza a dekorativní talíř, které děda nejpravděpodobněji koupil v Singapuru.

84

Dřevěná krabice s Arabským motivem, kterou děda přivezl nejspíš z Kaira. Rodina Novotných v ní skladovala rukavice u předních dveřích.

89

Dědova vyznamenání za pomoc při tvorbě Československa. Ta dvě na levo nosí děda na svatební fotografii (viz. stranu i). Modré vyznamenání je Řád Sokola (Štefanikův řád), civilní verse; vzadu stojí „ČS 1918“. Prostřední vyznamenání je Československý revoluční odznak s číslem 6 pro šestý střelecký pluk; vzadu je napsáno „Za svobodu 1914-1918“. Vyznamenání vpravo je Československá vítězná medaile a má vzadu nápis „Světová válka za civilizaci 1914-1919“ kolem českého dvouocasového lva.

55

91

Japonský obrázek na bambusové rohožce na zeď, asi také ze Singapuru. Délka: 80 cm.

93

Fotografická atelier Ruských legionářů „Fotolegie“ Spol. S.R.O. Praha-II Karlovo náměstí čís. 27, proti věži Číslo objednávky 2954 Deska se uschová Na podzim 1920 když dědovi bylo 28 let.

i

V upomínku našeho sňatku v Praze 5. července 1921 Fráňa a Stázuša Novotní S leva: František Jandourek (švagr), Vladimír Špicar (švagr), Anastázie Václavíková (nevěsta), František Novotný (ženich), Valentin Trefný (bratr legionář), Josef Vacek (otec)

ii

1935 v Praze: Jarča, Stázka, Svatava, Líba a děda.

iii

Děda, David a Líba, Nový rok 1955.

iv

Dědův rodinný dům na Kozinci v červnu 1995.

56

Český dodatek k Accidental Legionnaire

Recommend Documents