ČESKOSLOVENSKO: ZÁZNAMY OD LEDNA DO 14. ČERVNA

Československo: záznamy od ledna do 14. června 1982

Půlnocí šumí vítr a unáší listí... A tak i život v prudkém chvatu času strhává z naší duše výkřiky, vzdechy, napolo myšlenky a napolo city... Jsou to zvukové fragmenty a mají tu vzácnost, že „vyšly“ přímo z duše, bezprostředně, bez cíle, bez úmyslů, bez všeho, co je vedlejší... […] Proudí v nás vlastně ustavičně, ale nestačíme je zaznamenat (není po ruce papír), a tak umírají. Pak už si za nic na světě nevzpomeneš. Nicméně jsem něco zapsat stačil a zapsaného stále přibývalo. Rozhodl jsem se tedy ty spadalé lístky sebrat. Proč? Komu je toho třeba? Prostě – mně je toho třeba.

Vasilij Vasiljevič Rozanov: Osamocení,

samizdat kolující v Praze v sedmdesátých letech minulého století

konec ledna, rok 1982

Půlnocí šumí vítr. Teprve nyní, kdy všechny tři děti spí, se dostávám ke psaní. Nejmladší Eliška, čtyřměsíční miminko, slyšitelně dýchá vedle mne v košíku. 25. ledna 1982 v dopoledních hodinách jsem se dozvěděla, že mám pravděpodobně rakovinu. Výsledek cytologické zkoušky je podle slov docenta Škody „vošklivý“.

– 23 –

Lefeuvre_blok_final.indd 23

14.1.2014 14:39:55

migrace 1982

Svět se otočil už mnohokrát. Momenty beznaděje a pádu na nejhlubší dno byly vystřídány okamžiky méně zoufalými, výstupy na skálu sice nevysokou, nicméně porostlou alespoň lišejníky a mechy nadějí. Když se v jednom dni zhroutí téměř vše, kam se sebou? Lidská bytost je konečná, všichni jsme smrtelní. Vzácná a jednoduchá pravda a spravedlnost. Já i ty s tím počítáme a připravujeme se. V každém lidském životě je několik mezníků, zastavení, během kterých se ocitáme této pravdě blíže. Jsou to období, v nichž jsme konfrontováni se smrtí, nejčastěji se smrtí blízké bytosti. Touto zkušeností jsem prošla, když nečekaně zemřel můj tehdy dvaadvacetiletý bratr.15 Včera jsem řekla Martinovi, otci mých dětí: „Mně by to ani tak nevadilo, zemřít, ale co děti…?“ Při tom mi vstoupí slzy do očí a propadnu se ještě o jedno patro hlouběji. Děti. Jejich vlasy, oči, pleť, něha dotyků při večerním ukládání k spánku. Jejich otázky, jejich objevy, ale i jejich obavy a dětské strachy. Křehkost dítěte a vědomí dospělého, že potřebují jeho ochranu. Pane Bože, zachovej mě alespoň pro toto miminko. Dopřej mi ještě deset let, alespoň deset let života, než se ty děti trochu opeří. Vůbec si nejsem jista, že mě Bůh vyslyší, jsem špatná a nedokonalá křesťanka, k Bohu se obracím jenom tehdy, když je mi nejhůř. O svém zdravotním stavu jsem hovořila s několika blízkými osobami, hned v pondělí s Haničkou Šabatovou. Přišla nám oznámit, že 2. února má mít Čárli Soukup soud. Je to neskutečné, nepochopitelné. Na Čárliho je vyvíjen Státní bezpečností neuvěřitelný tlak, jako by ho opravdu chtěli zničit, ve všech ohledech, nejen psychicky, ale i fyzicky. Nenávidějí ho za jeho písně, za jeho sarkastické texty, jejichž prostřednictvím sděluje zkušenost naší generace, genera-

– 24 –


14.1.2014 14:39:55


ce dětí československého socialismu. „… jsem „republiky první“ květ / já dožil jsem se třicet let / ke třicátému výročí / rači si prsty zmrzačim.“ Jeden z příslušníků Státní bezpečnosti řekl nedávno Čárlimu u výslechu, v souvislosti s jeho jinou písní: „Jen za tu tvoji píseň o pracovním táboře by tě měli pověsit.“ 4. ledna 1982 dostal Čárli s rodinou povolení k vystěhování do Francie. Tentýž den zaplatil čtrnáct tisíc, za různé státem vynucené poplatky. Čárli je tedy doslova „jednou nohou“ ve Francii. A v tomto kontextu přichází hrozba dalšího trestního stíhání, za Přeštice, Bojanovice, za koncerty s Plastic People v letech 1974–1976. Společně s Čárlim a Maruškou jsou šikanám Státní bezpečnosti vystaveny i jejich děti. Nejstarší David trpí migrénami a zvrací. Co ty děti už všechno zažily… Před několika měsíci byl Čárli zatčen, odvezen do Jaroměře. Přijeli pro něj, jak říkáme mezi chartisty, „obyčejní zelení“. Vlastně ho ani nevyslýchali, na nic se ho neptali, i když údajným důvodem zadržení mělo být „podání vysvětlení“. Odvezli ho na okrsek a tam ho čtyři hodiny mlátili, kopali do zadku, rvali mu vousy a vlasy. Náhodou otevřel dveře jiný policajt, a když uviděl na podlaze válející se chuchvalce vlasů a vousů, zase je rychle zavřel, sám též v šoku. Maruška tehdy přijela do Prahy oznámit nám, co se stalo. Čárliho s dětmi zanechala na venkovské samotě. Za její nepřítomnosti opět vnikla do domu policie, tentokrát příslušníci pražské Státní bezpečnosti. Byli to nechvalně známý Šimák16 a jeho spolupracovníci. Přijeli pravděpodobně už přiopilí. Otevřeli ledničku, vypili v ní nalezené pivo a začali Čárliho mlátit. Těsně předtím, než k fyzickému útoku na Čárliho došlo, byly jeho děti odvedeny do vedlejší místnosti, dveře byly z vnější strany zamčeny na klíč. Přestože útok policistů na otce děti

– 25 –


14.1.2014 14:39:55

migrace 1982

přímo neviděly, byly vystaveny všem zvukovým efektům, které situace vyvolala. Čárli se snažil moc neřvat… K událostem došlo v září 1981, ve dnech, které krátce předcházely nebo následovaly narození Elišky. Pobývala jsem v porodnici U Apolináře, a přestože jsem telefonicky mluvila s Čárlim i s Maruškou, během našich rozhovorů se o událostech nezmínili. Tak ke mně byli ohleduplní. O všem jsem se dozvěděla až po návratu z porodnice. V úterý večer přišel Čárli, i s ním jsem hovořila o svém zdravotním stavu. Odpověděl něco v tomto smyslu: „Od tý doby, co se to stalo s tím Kubíčkem, to sou samý rány morový.“ To se mě poněkud dotklo, protože přece jen nejsem ještě mrtvá jako Jirka Kubíček, kterého vloni v létě při autostopu v Rumunsku srazil opilý řidič. Oznámil mi to tehdy jako první Jiří Němec. Opřel se oběma rukama o stůl v naší kuchyni, zaujal svůj typický hodně široký postoj a zeptal se: „Víš, co se stalo s Kubíčkem?“ „???“ „Mrtev.“ Bylo parné pražské léto, vypili jsme několik litrů vychlazeného ryzlinku, hovořili o smrti i o naději. Bolest a naděje. Deset esejů o osobním zrání.17 V ten den se také nečekaně objevil Karel T., pacient, kterého Martin terapeutoval v době svého působení na psychiatrické léčebně v Dobřanech. Martin ovšem nebyl doma, návštěva byla původně domluvena na jiný den. Karel T. byl verbálně poněkud agresivní, jako by to nebyl on, kdo se zmýlil. Dala jsem mu peníze na zpáteční cestu do Plzně. Jsem unavená, Martin zase nejde, už je po půlnoci. Mám o něj obavy, vždyť je čtvrtek. A ve čtvrtek za ním chodí pravidelně už po několik týdnů „náš“ vyšetřovatel Moravčík. Těsně před koncem pracovní doby, přímo na pracoviště. Tento pán se nám představuje jako Moravčík, pravděpodobně to nebude jeho pravé jméno.18

– 26 –


14.1.2014 14:39:55


Přátelé mi vyprávěli následující historku. Příslušník, klovající do psacího stroje závěrečnou část výslechového protokolu, se obrací ke svému kolegovi a ptá se, v přítomnosti vyslýchaného: „Tak co tam dneska dáme? Chceš ptáka, nebo kytku?“ „Kytku.“ A podepíší protokol jako poručík Karafiát a kapitán Konvalinka. Protírám si oči, celý svět vidím jinak. Ostře vnímám podrobnosti, které jsem dříve opomíjela. Chrastítko zavěšené nad košíkem se spícím miminkem, ve výklenku vedle okna kytici růžových slaměnek, zelené skleničky s vysokým smaltem malované rukou mého bratra, tikot hodin. úterý

Dnes jsem byla s dětmi na Karlově náměstí. Eliška byla objednána na kontrolní lékařskou prohlídku kyčelních kloubů, ale na ortopedii se neordinuje, doktor Kalousek má dovolenou. To jsem se ovšem dozvěděla až na místě. Šla jsem se projít s dětmi do parku. Žofie a já jsme se klouzaly po vrstvě ledu napolo vypuštěného bazénku. Prokop běhal parkem, sbíral úlomky větví a dloubal jimi v zemi. Našel též obrovský lusk z nějakého okrasného cizokrajného stromu. Eliška v kočárku usnula. Na chvíli jsem se zastavila a se zakloněnou hlavou pozorovala oblohu. Padal sníh. Prostoupil mnou pocit klidu a vnitřního smíření. Vzpomněla jsem si na návštěvu zákupského hřbitova. Někdy v zimě počátkem roku 1976, maminka, sestra Marcela a já jsme šly hledat místo pro hrob mého bratra Václava. Zemřel za nikdy neobjasněných okolností. Jezdil ke Sváťovi Karáskovi na Housku, nekonformně se oblékal, nosil dlouhé vlasy. Nikdy se nesmířil s okupací Československa. Vězněn byl dvakrát, poprvé tři měsíce v Libkovicích, souzen byl ještě jako mladistvý. V přítomnosti důstojníka sovětské armády začal zpívat „Běž domů,

– 27 –


14.1.2014 14:39:55

migrace 1982

Ivane“ a na chodbě zákupské restaurace vykřikoval, že sovětští vojáci jsou okupanti. Neudal ho dotyčný důstojník, ale dobré české duše. Podruhé byl vězněn šest měsíců v Drahonicích, po konfliktu se zákupskými svazáky a komunisty. Policií byl pronásledován až do tragického konce svého života.19 I tenkrát na zákupském hřbitově padal sníh. Na kříže, na mramor pomníků, na sochy andělů, na pěšiny mezi hroby. Nejvíc mi utkvěly v paměti sněhové vločky, které se snášely do tmavě kaštanových vlasů Marcely, kráčející přede mnou. A tentýž pocit smíření. Starší paní, která právě procházela parkem, se zastavila u kamenného obrubníku bazénku. Hleděla na mě, klouzající se mámu, na dvě děti pobíhající okolo, na kočárek s miminkem, který stál opodál… a široce se usmívala. středa

Přišel Čárli s Alenkou Kumprechtovou. Alenka zůstala, aby pohlídala děti, já jsem odešla s Čárlim na francouzskou ambasádu za paní Madeleine. Čárli nemluví francouzsky, tak mu tlumočím. Co se týče toho připravovaného procesu, nikdo ničemu nerozumí. Když jsme se vrátili z ambasády, hlídala děti Jára Johnová, neboť Alenka musela odejít na hodiny autoškoly. čtvrtek

Dopoledne tu byla Maruška Soukupová a řekla mi několik věcí, které mě potěšily. Třeba to, že pokud se děje něco, ať je to cokoliv zlého, dospělému člověku, je to stále lepší, než když se totéž děje dítěti. A další Maruščina poznámka: „Dříve ženy často umíraly při porodech, a protože mívaly zpravidla více dětí, opouštěly ty dřív narozené. Všechny děti vždycky vyrostly a dospěly.“

– 28 –


14.1.2014 14:39:55


Odpoledne jsem byla s Žofinkou na gymnastice. Když jsem ji šla po skončené hodině oblékat, zastihly jsme v šatně děvčátko, rovněž asi pětileté. Čekala na babičku, která se někde opozdila. Nechtěla jsem holčičku nechat samotnou v prázdné šatně, a tak jsme čekali s ní. Když uviděla také Prokopa a miminko v kočárku, s údivem se zeptala: „Vy jste trojčata?“ Vysvětlila jsem jí rozdíl mezi třemi sourozenci a trojčaty. Položila jsem jí otázku, zda má sourozence. Jako by nerozuměla. Zeptala jsem se, kolik jich je doma. Odpověděla, že čtyři, a jmenovala dotyčné osoby: „Já, babička, tatínek a dědeček.“ „A co maminka?“ „Maminka umřela.“ Sdělila mi tuto skutečnost věcně, bez náznaku citového pohnutí. Zeptala jsem se proč, za jakých okolností. Ukazovala si na bříško, hlavu, záda a doprovázela gesta sdělením, že tady všude byla maminka nemocná. A opět bez emocionálního doprovodu. A to už přicházela babička, obtěžkaná taškami nákupů, zdržela se někde ve frontě. Lidé zběsile nakupují, bude se prý zdražovat. pátek

Večer jsem šla ke Kamile Bendové. Vylíčila jsem jí svůj zdravotní stav. Poslouchala vážně a zaujatě a pak mi sdělila několik svých zkušeností s rodinnými příslušníky či s některými, i mně známými přítelkyněmi. Kamila si myslí, že nejhorší, co by z mé současné situace mohlo vzejít, je gynekologická operace a nemožnost mít další děti. Dozvěděla jsem se od Marka Bendy, že Alence zemřela maminka. Pak přišel ke Kamile na návštěvu Vašek Malý. Kamila, poněkud unavená po absolvování matematického sympozia, nás po dvou skleničkách myslivce s radostí propustila. Řekli jsme si s Vaškem, co s načatým večerem, a rozhodli se, že půjdeme na dvě deci vína. Dali jsme si každý jen čtyři

– 29 –


14.1.2014 14:39:56

migrace 1982

a už se zavíralo. Drobně pršelo a páteční téměř sváteční, večerní, téměř noční Praha byla lákavá. A také ta možnost hovořit na místě, kde pravděpodobně nebude odposlouchávací zařízení. Ulicí Spálenou jsme prošli na Národní a tam, vzhledem k pokročilé hodině, jsme se začali zajímat o vstup do Bystrice20. Kupodivu jsme dostali vstupenky. Bystrica je velmi členitá a v každém zákoutí vládne jiná atmosféra. Od osvětlených tanečních parketů až po takové potemnělé koutky, jako byl ten, kde jsme se usadili. Pili jsme dobré vínko, které se vzhledem k pochybné pověsti hostů okamžitě platí. A povídali jsme si o mnohém, o mnohých. Ani jsme neměli čas si jít zatančit. Svět se otočil od té doby už zase mnohokrát. „Tak, tak, Ivanko, s flanďákem v hampejzu,“ komentovala to jedna přítelkyně. Jen si začnu psát deník… a už se mi začnou dít věci! „Dobré ráno, stověžatá Praho, s prsty všech svatých, s prsty klamných přísah!“21 Ráno stále drobně pršelo. Bude Paříž té Praze „s prsty deště“ alespoň trochu podobná? sobota

Čárlimu a Marušce se blíží datum vystěhování. Seznamy, znalci, razítka, nesmysly. Čárliho rozlučkové večírky. Bylo jich několik, odjet pochopitelně může jen jednou. Čárli tají a konspiruje, je třeba, aby se nekonal ten soud, aby nebyl zatčen a uvězněn. Občas se proslechne, že „Čárli zítra jede“. U pařížského rychlíku se sejdou přátelé, aby ho naposled uviděli, ale později se ukáže, že to byla mýlka. A to se stalo i lidem z nejbližšího okruhu, jako třeba Haničce Šabatové.

– 30 –


14.1.2014 14:39:56


Magická Praha, která lidi propojuje. Pražské byty, prostorné, s vysokými stropy, starožitným nábytkem, se záhyby těžkých závěsů a záclon, s piany a svícny, s kafkovskými stíny. Příjemný zvuk vrzajících parket, koberce tlumící kroky. Přátelé sedí okolo kulatého stolu. Jsou tu i Francouzka Marianne Canavaggio a Švýcarka Sylvie Gottraux.22 Na československé ambasádě v Paříži prý shořel archiv, a tak Sylvie opět dostala vstupní vízum do Československa. Před požárem jí byly všechny žádosti zamítnuty. Před dvěma lety byla Sylvie uvězněna v Brně, v téže vazební věznici, kde jsem strávila téměř šest měsíců. Sylvie byla po šesti dnech výslechů vypovězena z Československa a vyvezena na státní hranici, jakožto přítel rodiny Adámkových,23 a tudíž nepřítel socialismu. Čárli žije jakoby v horečkách, mimo tento svět. Drží ho kytara, tvorba a zpěv. Složil písničku pro Petrušku Šustrovou, o tomto loučení, o svém nuceném odchodu, či teď už útěku z české země… Poslední pitky, poslední taneček. Čárli s Maruškou a dětmi budou v Paříži bydlet u Marianne a my, kteří máme přijet asi o čtyři měsíce později, rovněž. Doufáme, že Čárli s Maruškou už budou usídleni jinde a byt bude k dispozici nám. 26. března

Je půl deváté večer, jsem po operaci, vyčerpanější, než jsem předpokládala. Původně jsem byla „subjektivně bez problémů“, nyní tu ležím se zakrvácenou noční košilí, se zvýšenou teplotou, s rozbolavělými zády a bradou pohmožděnou od kyslíkového přístroje. Byla to moje druhá zkušenost s narkózou, ta první byla vcelku pozitivní. Tentokrát to ovšem bylo naopak. Když mi před nos a ústa přiblížili odpornou černou rozšířenou hadici, vskutku jsem dostala strach. Anestezioložka to na mně poznala. Seděla mi u hlavy a byla velmi

– 31 –


14.1.2014 14:39:56

migrace 1982

nepříjemná. Zelené rybí oči, zvláštním způsobem zavěšené pod víčky, řasy opatlané množstvím černého líčidla. Řekla mi tónem, který mi sebral poslední zbytky důvěry v lékařský personál: „Toto je rajský plyn, budete mít růžové sny.“ Usínání bylo těžké, podobalo se sklouzávání ze skal s následným stržením kamenných lavin, které mě zavalovaly. Probouzení bylo ještě nepříjemnější, doprovázené pocitem dušení. Nějaký hlas mi dával instrukce, pravděpodobně týkající se pohybu, nedokázala jsem jim vyhovět. Dýchala jsem trhaně, bylo mi nevolno. Ale to už mě vezl saniťák na pokoj. Pohladil mě po paži, aby uklidnil můj žaludek, a řekl mi něco, co v souvislosti s tím pohlazením působilo velmi lidsky a hřejivě. Na pokoji je nás devět. Při vstupu do místnosti jsem hned postřehla, že na jednom z nočních stolků trůní můj nepřítel, přenosná televize. Hraje téměř neustále. Moje spolupacientky jí věnují nepřetržitou pozornost. Jinak pletou, luští křížovky a žvaněj, žvaněj a žvaněj. Možná se mi podaří udělat autentický záznam. To by bylo něco pro Olinku Stankovičovou do Nového Braku!24 Mám stále horečku. 27. března

Dnes ráno jsem se doslova nemohla pohnout, ramena, břišní svaly, záda, končetiny byly svírány jakoby revmatickými bolestmi. Další nepříjemnou skutečností bylo, že jsem se nemohla zhluboka nadechnout. Ach, ty moje ubohá fysis, ty toho moc nevydržíš! Den jsem strávila v polospánku, v polobdění. Ženské řeči mě ukolébávaly a já jsem se s jistou odevzdaností propadávala pod jejich hladinu. Je večer, televize opět v provozu, ostatně jako po celý den. Má pozornost byla vybuzena tím, že mi do vědomí pronikla jména Guillaume Apollinaire, Pablo Picasso a Mona Lisa. To

– 32 –


14.1.2014 14:39:56


vše v poněkud trapných souvislostech, ocitli se totiž v nějakém kriminálním filmu. Možná ještě letos uvidím tvůj záhadný úsměv, krásko z Louvru. Zmohla jsem se na to dojít k telefonu, zavolala jsem Zině Freundové a Jáře Johnové, zítra čekám návštěvu. Je mi lépe, sedím na chodbě a píšu, na pokoji stále hraje odporná televize. 28. března

Neděle. Časně ráno, ještě za tmy, jsem byla probuzena třískáním konví s nemocniční stravou a hlasy zaměstnanců, kteří se hlučně oslovovali „Ty vole, ty vole, ty vole!“ Skutečně bez přestávky a halasně. Pokusím se zrekapitulovat sen, který jsem měla těsně předtím, než začal ten ranní mumraj. Rodila jsem, ale stále jsem se ještě procházela večerním městem. Byly to Zákupy. Stála jsem na chodníku před obchodem s obuví v Mimoňské ulici. Protože jsem věděla, že rodím už třetí dítě, brala jsem svůj stav dost sportovně. S pokračujícími kontrakcemi jsem přece jenom zastavila osobní automobil zákupského doktora M., jel z Mimoně, které se říká „malá Moskva“, město je plné ruské posádky. Doktor M. správně diagnostikoval můj stav a nabídl mi odvoz do porodnice, do České Lípy. Do České Lípy jsme nedojeli. Náhle jsem se procházela budovou s prosklenými stěnami a mramorovými schodišti. Zrcadla, lesknoucí se kovová zdobení a křišťálové lustry mě oslňovaly. Podobný dojem jsem měla, když jsem se svým prvním manželem Václavem Šabatou poprvé vstoupila do budovy nově otevřené opery Janáčkova divadla v Brně. Zneklidňovalo mě, že v tom domě, kde se mi líbilo, nemohu zůstat.

– 33 –


14.1.2014 14:39:57

migrace 1982

Pak jsem se skutečně ocitla v porodnici. Ležela jsem na gynekologickém stole v atypické poloze, na boku, schoulená do klubíčka. A dítě stále nikde. Nakonec se šťastně narodila Eliška, což zase nebylo takovým překvapením. Viděla jsem rodit další ženy. V jistém okamžiku se proměnily v sovětské ženy a jásavými hlasy sdělovaly: „Tady to máte pěkné, je vás jenom devět na pokoji, to u nás v Moskvě…“ Okolo tu teď chodí zaměstnanec Ivánek, sedím a píšu opět na chodbě. Proslýchá se, že je napůl šlechtic, napůl duševně nemocný, což se vzájemně nevylučuje. Chystá nám jídlo v přilehlé kuchyňce, rozděluje porce na talíře a pak je rozváží na pokoje. Je dojemný ve svých neuvěřitelně špinavých teniskách, v zeleném operačním plášti, s oranžovou čepičkou, s brýlemi pro silně krátkozraké na špičce nosu. Pamatuji si ho z doby své první hospitalizace v roce 1977. Patří k tomu druhu lidí, kteří se vůbec nemění. Nejen fyzicky. I věty pronáší stále stejné jako před pěti lety: „Ta maličká, ta je má, ta se mi líbí, ta bude moje.“ Vždy si vybere z pokoje tu nejmenší a nejkřehčí pacientku a tu pak zahrnuje neškodnými roztomilostmi. Když ostatní dostávají jablečné přesnídávky, ona dostane jahodovou. Zbude-li Ivanovi jablko, nebo dokonce pomeranč, odnese je rovněž dámě svého srdce. Z našeho pokoje si vybral „cukrovou Věrku“. Je diabetička, a tak Ivan, když nese její dietní porci stravy, volá už ode dveří: „Kde je moje cukrová panenka?“ Výhody cukrové panenky spočívají mimo jiné v tom, že má neomezený přístup do kuchyňky. Po obědě Ivan postaví vodu na kávu a ona ji připraví pro nás všechny. A s těmi devíti šálky voňavé kávy smí chodit na trase kuchyňka – pokoj číslo pět pouze Věrka. Ivan pravděpodobně nemá domov, na klinice i přespává. Pracuje skutečně každý den. Jarní nedělní odpoledne, čas návštěv. Nejdříve přišli Vašek Malý a David Němec, kteří se vynořili přímo na pokoji.

– 34 –


14.1.2014 14:39:57

ČESKOSLOVENSKO: ZÁZNAMY OD LEDNA DO 14. ČERVNA

Recommend Documents