ČESKO, SVĚT NETUŠENÝCH MOŽNOSTÍ

ČESKO, SVĚT NETUŠENÝCH MOŽNOSTÍ Ideová východiska prof. Ing. Josef Šíma, Ph. D., vedoucí Katedry institucionální ekonomie VŠE v Praze Matěj Šuster, výzkumný pracovník Liberálního institutu

ZÁKLADEM VŠEHO JSOU MOTIVACE A JEJICH EFEKTIVITA

1) Instituce a tvorba bohatství

Žijeme ve světě, jehož charakteristickým rysem je vzácnost. Dostupné množství zdrojů nepostačuje k tomu, aby mohla být uspokojena veškerá myslitelná lidská přání a potřeby. Důvod je zjevný. Okruh lidských přání a potřeb je totiž v principu neomezený, zatímco zásoba užitečných zdrojů je limitovaná. Z faktu vzácnosti vyplývají přinejmenším dva základní důsledky.

Hospodárné využívání zdrojů Je-li zdroj vzácný, znamená to, že u něj existují konkurenční užití. Každý statek lze využít k mnoha rozličným účelům a pokud jej jeden člověk použije k účelu A, nemůže tentýž statek nikdo jiný zároveň použít k účelu B. Mezi různými alternativními užitími daného statku proto musíme volit. Z toho důvodu je vrcholně důležité, abychom se vzácnými statky nakládali co nejvíce hospodárně. Jde tu jednak o to, aby zdroje byly přemisťovány z méně hodnotných užití k hodnotnějším užitím („tvorba bohatství“), a nikoli naopak. Dále je žádoucí, aby lidé používali k výrobě daného výstupu co nejméně vstupů (vzácných zdrojů). Stěžejní je, aby se ve společnosti rozvinul takový institucionální rámec, jenž podporuje hospodárné zacházení se vzácnými zdroji a naopak penalizuje zbytečné plýtvání. Riziko konfliktu o vzácné zdroje Zároveň však neustále hrozí nebezpečí, že vypukne konflikt dvou (a více) lidí o daný vzácný statek. Snadno se totiž může stát, že různí lidé pojmou ohledně jednoho a téhož statku plány, které jsou ve vzájemném rozporu. Rizikem je, že se tyto konflikty budou „řešit“ násilím (podle hesla „silnější vítězí“). „Společnost“, v níž převládá násilí, by ovšem postrádala základní předpoklady pro to, aby dosáhla všeobecné prosperity a harmonie. Vládla by v ní „válka všech proti všem“ a taková společnost by zůstala velmi chudá. Daleko lepší alternativou je dohodnout se na pravidlech, která umožní mírumilovné soužití lidí a pokojné řešení sporů o vzácné zdroje. Vlastnictví Chtějí-li lidé dosáhnout všeobecné prosperity a míru, musejí objevit a dodržovat takový institucionální rámec, jenž umožňuje pokojně řešit konflikty o vzácné zdroje a pobízí lidi k tomu, aby s těmito zdroji nakládali hospodárně. Historická zkušenost ukazuje, že splnění těchto cílů nejlépe zajišťuje instituce soukromého vlastnictví. Vlastnictví plní dvě základní společenské funkce:

2

1. Jasně vymezuje, komu náleží výlučné právo využívat ten či onen vzácný zdroj, a tím umožňuje mírumilovně řešit mezilidské konflikty o vzácné statky. Každý se pak může vyvarovat konfliktu s ostatními lidmi zkrátka tím, že bude důsledně respektovat hranice jejich vlastnictví. 2. Vytváří náležité podněty k produktivnímu úsilí, v jehož důsledku se rozmnožuje nejen bohatství samotného vlastníka, ale v posledku i ostatních členů společnosti. Soukromé vlastnictví pobízí lidi k tomu, aby řádně pečovali o zdroje, které vlastní, a zvyšovali jejich hodnotu.

Vlastnictví můžeme chápat jako svazek dílčích práv k určitému statku. Nejvýznamnějšími dílčími právy jsou: •

právo daný majetek užívat a ponechat si jeho plody (výnosy)

•

právo vyloučit kohokoli jiného z užívání dotyčné věci

•

právo převést majetek či některá dílčí práva k němu na jiné osoby (např. věc prodat, darovat, pronajmout, zatížit věcným břemenem atd.) Důležité je, aby vlastnická práva byla jasně vymezena, plně převoditelná a účinně

vynucována. Jsou-li tyto předpoklady splněny, má vlastník velmi silnou motivaci, aby o majetek řádně pečoval, investoval do jeho údržby či vylepšování, a tím zvyšoval jeho hodnotu. Vlastník totiž získává výnosy z dobré správy majetku a naopak sám nese náklady nedbalé či neefektivní správy. Vysoce významná je převoditelnost majetku. Má-li vlastník právo prodat svůj majetek někomu jinému, bude mnohem více brát v úvahu i hodnotu alternativních užití svého majetku. Často se stává, že někdo jiný danému statku přisuzuje vyšší hodnotu než současný vlastník, poněvadž je schopen onen majetek využít produktivněji. Takový jedinec si může dovolit nabídnout dosavadnímu majiteli kupní cenu, jež převyšuje hodnotu aktuálního užití majetku. Pokud totiž zlepší správu onoho majetku a převede jej do produktivnějšího užití, obdrží dodatečné výnosy. Tyto očekávané výnosy mu plně vynahradí vyšší kupní cenu. Je tu tedy prostor pro oboustranně výhodnou směnu mezi nimi. Má-li člověk přiměřenou jistotu, že jeho vlastnická práva budou respektována a účinně chráněna, prodlužuje se horizont jeho plánování. Nesoustředí se pak jen na krátkodobé zisky plynoucí z jeho majetku, nýbrž se snaží maximalizovat dlouhodobou hodnotu svého majetku. Soukromé vlastnictví vede lidi k tomu, aby se o svůj majetek řádně starali a aby se ustavičně snažili nalézt způsob, jak svůj majetek převést z méně hodnotných užití do produktivnějších užití.

3

Produktivní versus predátorské praktiky V principu existují pouze dva způsoby, jimiž člověk může zvyšovat svůj blahobyt:

•

Výroba a dobrovolná směna s ostatními na trhu

•

Vyvlastnění bohatství druhých

První způsob je produktivní. Člověk využívá zdroje ve svém vlastnictví (své tělo, intelekt a dovednosti, různé nástroje, půdu atd.) k tomu, aby vytvořil nějaký statek, který mu bude sloužit buď k přímému uspokojení vlastních potřeb, anebo onen statek s někým jiným vymění za jiné zboží či služby, které potřebuje. Dobrovolná směna je charakteristická tím, že každý z účastníků si od transakce slibuje zvýšení svého blahobytu, jinak by ji neuskutečnil (nedal by k ní souhlas). Obě strany jsou tak vítězi (hra s kladným součtem): každá z nich získává statek, jenž subjektivně oceňuje více než to, čeho se naopak vzdává. Výroba a dobrovolná směna tedy vede k čistému přírůstku blahobytu a bohatství. Druhý způsob - násilné vyvlastnění bohatství druhých - je naopak neproduktivním, predátorským jednáním. Jedna skupina lidí se obohacuje na úkor druhé skupiny lidí. Máme zde tudíž vítěze a poražené; blahobyt jednoho člověka se snižuje, naopak blahobyt druhého se (uměle) zvyšuje. Predátorské praktiky nevytvářejí nové bohatství, nýbrž v nejlepším případě existující bohatství pouze násilně přesouvají z jedněch rukou do jiných (čistý transfer, hra s nulovým součtem). Co hůře, při predátorských praktikách se plýtvá cennými zdroji (čas, úsilí, ba i peníze), které lidé vynakládají na to, 1. aby se nekale obohacovali na účet obětí, 2. a naopak aby svůj majetek před těmito útoky co nejvíce ochránili. Oba typy nákladů („obranné“ i „útočné“) jsou přitom z celospolečenského hlediska „čistou ztrátou“, neboť jsou vynakládány nikoli na tvorbu nového bohatství, nýbrž pouze na jeho „přerozdělení“ (resp. obranu před agresí). Hra s nulovým součtem se tak mění na hru s negativním součtem. Jsou-li navíc predátorské praktiky ve společnosti masově rozšířeny, výsledná nejistota vlastnických práv snižuje motivaci k tvorbě bohatství, úsporám i investicím. Výsledkem je, že klesá produktivita, jakož i životní standard společnosti. V dnešní době je nejběžnější predátorskou praktikou to, co slavný francouzský liberální ekonom Frédéric Bastiat (1801-1850) trefně nazval „legalizovanou loupeží“ (legal plunder). Tím máme na mysli aktivity rozličných organizovaných zájmových skupin, které se prostřednictvím politického procesu snaží si vydobýt umělé výhody na úkor konkurentů či široké veřejnosti (podrobněji viz níže). Až příliš často jsme svědky toho, jak se organizované skupiny přetahují se o „lup“ v podobě daňových výnosů, popř. o jiná privilegia. Boj mezi produktivními a predátorskými praktikami zuří od nepaměti. Je-li naším cílem

4

všeobecná prosperita a pokojné mezilidské soužití, musíme vytvořit takový institucionální rámec, jenž lidi co nejvíce podněcuje k tomu, aby dávali přednost produktivní činnosti a tvorbě bohatství a naopak zavrhli předátorské praktiky.

2. Popis hospodaření z pohledu vlastního a cizího Položme si otázku, za jakých předpokladů je nejpravděpodobnější, že se člověk při svém rozhodování vyvaruje chyb a bude jednat co nejvíce racionálně? Lidé nejspíše učiní správné (či optimální) rozhodnutí tehdy, když mohou očekávat, že všechny náklady i výnosy svého rozhodnutí bezprostředně pocítí ve své vlastní sféře. V takovém případě má člověk veškerou motivaci k tomu, aby pečlivě zvažoval výhody i nevýhody různých alternativ. Naproti tomu racionální a hospodárné jednání je nejméně pravděpodobné v situaci, kdy náklady a prospěch daného rozhodnutí ponese, resp. obdrží někdo jiný než jedinec, který dané rozhodnutí učinil. Z toho důvodu existuje obrovský rozdíl mezi případy, kdy člověk utrácí své vlastní peníze pro své vlastní potřeby a kdy naopak utrácí cizí peníze ve prospěch někoho jiného. V tomto směru se lze inspirovat obzvláště názorným a instruktivním výkladem z pera ekonomů Miltona a Rose Friedmanových.1 Utrácíte-li peníze, můžete vynakládat své vlastní peníze nebo peníze někoho jiného; můžete přitom utrácet ve svůj vlastní prospěch nebo ve prospěch někoho jiného. Kombinací těchto dvou párů alternativ dostáváme následující čtyři možnosti: vy utrácíte

v čí prospěch utrácíte

čí peníze

pro sebe

pro jiného

vaše

I

II

někoho jiného

III

IV

Kategorie I představuje utrácení vlastních peněz pro vlastní potřeby. Tak např. člověk si chce ze svých úspor koupit nový televizor. V takovém případě zná své vlastní preference a má představu, jaké vlastnosti by dotyčný televizor měl mít. Má rovněž silnou motivaci, aby zvolil takovou variantu, které mu přinese pokud možno co nejvyšší hodnotu za každý dolar, který utratí. Tato kategorie je typická pro většinu tržních transakcí. Kategorie II odpovídá utrácení vlastních peněz pro potřeby někoho jiného. Příkladem budiž situace, kdy člověk ze svých peněz kupuje dárek k narozenínám či vánocům pro někoho jiného. Má stejnou motivaci šetřit jako v kategorii I, ale zpravidla nemůže znát skutečná přání a preference jiného člověka tak dobře, jako zná svá vlastní. Může se tak snadno stát, že obdarovaný by dal přednost tomu, kdyby místo dotyčného dárku obdržel peníze, které dárce na zakoupení dárku vynaložil. Byl by totiž schopen příslušný obnos použít takovým způsobem, jenž by mu přinesl větší 1 Milton a Rose Friedmanovi, Svoboda volby. Praha: Liberální institut, 1992, str. 118-120.

5

prospěch. Sem patří např. bohatý filantrop ze Západu, jenž z vlastního popudu zakoupí nejmodernější počítače a daruje je škole v chudé rozvojové zemi. Je docela dobře možné, že dotyčná škola pociťuje jako naléhavější úplně jinou investici a dovedla by tedy s penězi utracenými za počítače naložit účelněji (z hlediska svých skutečných potřeb). Kategorie III odpovídá utrácení cizích peněz na vlastní potřeby. Tak např. člověku je nabídnuto, aby se v restauraci naobědval na účet někoho jiného. V takovém případě nebude brát ohledy na cenu a objedná si pravděpodobně podstatně dražší jídlo, než kdyby si oběd měl sám zaplatit z vlastních peněz. Ví však, na jaké jídlo má momentálně chuť, a proto zvolí alternativu, od níž si slibuje největší prospěch. Do této kategorie spadá třeba pojištěnec, jenž v okamžiku spotřeby čerpá zdravotní péči zdarma. Kategorie IV odpovídá utrácení cizích peněz na cizí potřeby. V takovém případě člověk nejenže nehledí na náklady, ale navíc obvykle ani nezná přání a preference toho, v čí prospěch peníze utrácí. Výsledkem často bude, že vynaloží značné náklady na něco, co dotyčnému příjemci přinese jen malý či dokonce nulový užitek. Právě v této kategorii je tendence k plýtvání a neúčelnému jednání největší. Náleží sem např. politik, jenž se snaží utratit peníze daňových poplatníků takovým způsobem, aby zvýšil jejich blahobyt. 3. Politika vs. trh aneb rozdíl mezi individuálním rozhodováním a kolektivní volbou Pokud se člověk zmýlí v oblasti soukromé volby (např. jako spotřebitel), nese náklady svého chybného rozhodnutí především on sám, a to jej pobízí k tomu, aby jeho rozhodnutí bylo informované a pokud možno obezřetné. Přesto se však každý z nás dnes a denně ve svých soukromých záležitostech dopouští mnoha rozhodnutí, jichž později lituje. Oč horší pak musí panovat situace v oblasti „veřejné volby“ (kolektivního rozhodování) v masových demokraciích! Pravděpodobnost, že by hlas jednotlivého občana rozhodl výsledek voleb, se prakticky blíží nule. To ovšem znamená, že ať již daný volič hlasuje jakkoli, výsledek voleb

svým hlasem neovlivní (tzn. výsledek bude stejný, i kdyby svůj lístek do volební urny

nehodil). Občané si tuto skutečnost ve skrytu duše uvědomují. Mj. i z tohoto mají jen nepatrnou motivaci k tomu, aby obětovali patřičný čas a vyvinuli úsilí k získání věrohodných a nezkreslených informací potřebných k adekvátnímu posouzení otázek veřejného zájmu. Osobní prospěch, který by získali díky důkladnějšímu zkoumání toho, jaké byly skutečné důsledky té či oné vládní politiky, je totiž daleko nižší než náklady, které by museli na pečlivé zjišťování těchto faktů vynaložit. To má i další závažné následky. Pakliže spotřebitel činí svá rozhodnutí na základě iracionálních, mylných představ (např. uvěří tvrzení podomního obchodníka, že onen „zázračný“ přístroj, který mu nabízí ke koupi, je vskutku schopen vyléčit veškeré nemoci včetně rakoviny), dopadnou náklady této jeho iracionality na jeho vlastní bedra. Naproti tomu náklady chybných a iracionálních kolektivních rozhodnutí jsou obvykle široce rozptýleny na všechny členy společnosti (někdy se zde hovoří o

6

„mezivoličských externalitách“). Aby toho nebylo málo, záležitosti, o nichž se v demokraciích kolektivně rozhoduje, jsou typicky nesrovnatelně komplexnější a složitější, než drtivá většina otázek, před kterými občané stojí v roli spotřebitelů na trhu. Spotřebitel navíc dostává mnohem rychlejší a účinnější „zpětnou vazbu“ než volič. Poté, co začne zakoupenou věc používat, obvykle brzy zjistí, zda učinil dobrý obchod, či prohloupil. Naproti tomu vazba mezi občanovým vlastním blahobytem a aktuální vládní politikou není ani zdaleka přímočará a jednoznačná. Konečně, fundamentální rozdíl samozřejmě spočívá v samotném charakteru tržních a politických „transakcí“. Lapidárně řečeno, jen v oblasti politiky je možné, aby 51% voličů, kteří rádi chodí plavat do bazénu, přehlasovalo ostatní a rozhodlo, že se z obecných daní vybuduje nový bazén, do něhož bude vstup zdarma. Milovníci plavání přitom nezřídka budou mít ještě tu drzost, aby dotyčný bazén označili za „veřejný statek“. V masových demokraciích neustále hrozí nebezpečí, že početně nejsilnější část občanů bude podporovat další rozšiřování veřejných služeb, přičemž velkou část nákladů na financování těchto služeb přesune na bedra přehlasované menšiny občanů (např. prostřednictvím diskriminačních daňových sazeb). Situace se tu principiálně nijak neliší od případu, kdy paní Lahočná a pan Novák „demokraticky“ přehlasují pana Rozrazila a rozhodnou poměrem hlasů 2:1, že jim pan Rozrazil zaplatí oběd v restauraci. Ze všech těchto důvodů se z liberálního pohledu jeví jako žádoucí, aby bylo pokud možno co nejvíce záležitostí ponecháno individuální volbě občanů a nebyly předmětem politického rozhodování. 4. Obecný zájem občanů vs. organizované zájmové skupiny Politický proces trpí ještě dalším neduhem. Ten spočívá v tom, že v politické soutěži často vítězí taková opatření, která přinášejí velký prospěch členům úzké zájmové skupiny, přičemž však náklady tohoto opatření dopadají na všechny voliče. Příkladem takové vládní politiky může být uvalení dovozního cla na potraviny. Taková intervence zvýší cenu potravin a zároveň i příjmy zemědělců. Poškozeni jsou spotřebitelé. Zemědělci jsou početně relativně malou skupinou, takže každému z nich díky dovoznímu clu připadne poměrně velký prospěch. Naproti tomu spotřebitelé jsou nesrovnatelně větší skupinou. Náklady dovozního cla na potraviny jsou tudíž široce rozptýleny a každý spotřebitel osobně nese jen jejich nepatrnou část. Dejme tomu, že uvalení dovozního cla zvýší příjmy zemědělců, jakož i výdaje spotřebitelů o 2 mld. Kč ročně. Je-li zemědělců 100 000, každému zemědělci se v průměru zvýší roční příjem o 20 000 Kč ročně. To už je slušná částka na to, aby zemědělci vyvíjeli úsilí a byli ochotni nést náklady na přesvědčování politiků. A co spotřebitelé? Je-li jich deset milionů, nese každý z nich v průměru 200 Kč nákladů ročně. Takové ztráty si patrně ani nepovšimnou. Každopádně by žádnému z nich nestála za to, aby se vůbec o tuto věc zajímal, natožpak aby cokoli podnikal.2

2 Srov. Jiří Schwarz: Škola veřejné volby. In: Robert Holman a kol., Dějiny ekonomického myšlení. Praha : C. H. Beck, 2005, str. 487.

7

Organizované zájmové skupiny mají proto poměrně velký prostor pro to, aby prostřednictvím politického procesu získávali umělé výhody na úkor ostatních občanů. V současnosti jsou asi nejskandálnějším příkladem takovéto vládní politiky dotace a všemožné jiné formy státní pomoci, které si úspěšně vydobyli a dlouhodobě udržují zemědělci. Mnozí zemědělci nabyli přesvědčení, že mají jakési nezadatelné právo na to, aby jim stát za všech okolností garantoval ziskový prodej, ať již vypěstují či vyprodukují cokoliv a v jakémkoli množství. Jiným příkladem je státní podpora některých domněle ekologických „alternativních“ zdrojů energie, které ve skutečnosti životnímu prostředí nijak neprospívají. Prakticky neuvěřitelná a velmi nehorázná je např. enormní státní podpora výroby bioetanolu z kukuřice v USA. Ačkoli jde z energetického i ekologického hlediska o značně neefektivní, resp. dokonce kontraproduktivní politiku, Spojené státy nejenže pěstování kukuřice za účelem výroby biopaliv masivně dotují (a zajišťují těmto produktům povinný odběr), ale navíc domácí farmáře chrání před dovozem ekologičtějšího bioetanolu vyrobeného z cukrové třtiny např. v Brazílii (tj. tyto dovozy jsou zatíženy nemalými cly). Jediným výsledkem takové politiky je masivní transfer peněz z kapes daňových poplatníků do rukou amerických zemědělců (resp. dalších článků výroby etanolu z kukuřice). 5. Veřejné statky V politických diskusích se často jako „veřejné statky“ označují prakticky veškeré služby, které stát financuje, resp. produkuje. V ekonomické terminologii však má tento výraz jasně vyhraněný význam. Čistým veřejným statkem je takový statek, jenž se vyznačuje těmito dvěma rysy: −

Nevyloučitelnost ze spotřeby, tj. je technologicky obtížné, resp. příliš nákladné zajistit, aby statek nevyužívali i ti, kdo za něj nezaplatili.

−

Nerivalitní spotřeba: spotřeba jedním člověkem nesnižuje množství, které mohou spotřebovat ostatní.

Jako klasický příklad bývá uváděna národní obrana, tj. ochrana určitého teritoria před vnějšími vojenskými útoky. Z takové služby totiž mají užitek všichni obyvatelé, kteří na daném území žijí, ať již na obranu finančně přispívají, či nikoli. Nelze totiž dosti dobře zajišťovat vojenskou obranu daného teritoria, aniž by z této služby zároveň neměli prospěch i neplatiči, kteří jsou v dotyčné oblasti usazeni.3 Důsledkem může být koordinační selhání. Ačkoli by kolektivně na tom všichni byli lépe, kdyby každý z nich svůj díl nákladů zaplatil a služba byla poskytována, individuálně mají tendenci stát se „černými pasažery“, přičemž se budou spoléhat na to, že ozbrojené složky zaplatí ostatní spoluobčané. Jestliže však tímto způsobem uvažují všichni občané (resp. dostatečně velká část z nich), nebude národní obrana poskytována, neboť ji nebude z čeho financovat. Individuálně „racionální“ strategie tak v souhrnu povede k výsledku, jenž je z hlediska rozložení preferencí u dané skupiny obyvatel „iracionální“. Odtud pak pramení úvaha, že by se blahobyt těchto lidí zvýšil, 3

Již samotná existence vojenské obrany kupř. odrazuje nepřítele od pokusů o agresi.

8

kdyby „benevolentní a vševědoucí diktátor“ (potažmo prostá většina občanů) autoritativně všem nařídil, aby na národní obranu přispívali. Dalším příkladem čistých veřejných statků může být ochrana zemské atmosféry proti emisím skleníkových plynů4, popř. proti jiným formám znečišťování ovzduší, které se týkají velkého počtu lidí. Takovýchto případů se však vyskytuje relativně málo. Většina statků má smíšenou podobu, tj. jsou ve větší či menší míře vylučitelné a rivalitní. V této souvislosti je třeba podotknout, že velká většina služeb, které stát dnes produkuje či financuje, má spíše povahu soukromému statku. To platí mj. o zdravotní péči (s výjimkou např. očkování proti infekčním chorobám), důchodovém zabezpečení a do značné míry též o školství (obzvláště o vyšším vzdělání). Státní subvence školství a systém veřejného zdravotního pojištění byly zavedeny nikoli z důvodu, že by snad tyto služby měly „objektivně“ charakter „veřejného statku“, nýbrž proto, že je velká většina občanů přesvědčena., že by stát měl zajistit přístup k těmto službám všem lidem bez rozdílu příjmů a majetku. Vyloučení „neplatičů“ (tj. zejm. lidí s nízkými příjmy) z těchto služeb by samozřejmě nebylo technicky obtížné ani nákladné, ale je považováno za sociálně neúnosné. 6. Historický vývoj veřejných rozpočtů

Uplynulé 20. století by šlo bez nadsázky označit za století „explozivního nárůstu“ velikosti státu. Zatímco ještě na začátku 20. století veřejné výdaje typicky nepřesahovaly 10 % hrubého domácího produktu (HDP), na konci téhož století se podíl veřejných výdajů na HDP několikanásobně zvýšil a pohyboval se v rozmezí 30 až 50 % HDP. Veřejné výdaje jako % HDP Rok

Francie

Cca 1870

Německo

Švédsko

Japonsko Velká Británie

USA

12,6

10

----

8,8

9,4

7,3

1913

17

14,8

10,4

8,3

12,7

7,5

1920

27,6

25

10,9

14,8

26,2

12,1

1937

29

34,1

16,5

25,4

30

19,7

1960

34,6

32,4

31

17,5

32,2

27

1980

46,1

47,9

60,1

32

43

31,4

1990

49,8

45,1

59,1

31,3

39,9

32.8

1996

55

49,1

64,1

35,9

43

32,4

Zdroj: Vito Tanzi a Ludger Schuknecht, Public Spending in the 20th Century: A Global Perspective (New York: Cambridge University Press, 2000), str. 6.

Plynulý nárůst veřejných výdajů v poměru k HDP byl po druhé světové válce způsoben především masivním rozmachem transferových plateb (přerozdělování). V tomto období vznikaly a

4 To platí samozřejmě za předpokladu, že rostoucí koncetrace skleníkových plynů v atmoseféře vskutku vede k nepříznivým globálním změnám klimatu.

9

prudce „bobtnaly“ zejm. státní programy v oblasti zdravotnictví, důchodového pojištění či rozličné programy sociálního zabezpečení. Započala éra všeobjímajícího „sociálního státu“, jenž se stará o občany „od kolébky po hrob“. Naproti tomu výdaje na služby, které by šlo s přimhouřením oka označit za veřejné statky, relativně stagnovaly (tj. v poměru k velikosti ekonomiky, nikoli absolutně). Prudký nárůst rozličných sociálních transferů je dosti paradoxní. Z logiky věci by člověk spíše očekával, že postupně, jak společnost bohatne a zvyšují se reálné příjmy, budou lidé stále více schopni se postarat o sama sebe vlastními silami a budou tedy potřebovat relativně méně státní pomoci. Pak by ovšem podíl sociálních transferů na HDP měl pozvolna klesat a nikoli růst.5 Základní (a v očích liberálů zdaleka nejdůležitější) funkci státu je vytvoření stabilního, předvídatelného a pokud možno co nejméně si protiřečícího právního řádu, jakož i zajištění vnější a vnitřní bezpečnosti občanů před agresí a útoky na jejich majetek. Nedílnou součásti je i to, aby stát zajistil přiměřeně rychlou a účinnou vymahatelnost právních nároků (tj. kvalitní a efektivní soudnictví). Z liberálního hlediska je obzvlášť smutné, že zatímco státy na sebe „nabalovaly“ stále nové a nové funkce a nezřízeně „tloustly“ jako Otesánek, při výkonu těchto svých nejvýznamnějších funkcí v mnoha ohledech žalostně selhávaly.6 Na závěr se pro zajímavost podívejme, jaká by byla velikost státu, kdyby se omezil jen na výkon svých nejzákladnějších funkcí: Státní rozpočet z roku 2006 Rozpočtová kapitola

Výdaje (v tisících Kč)

Podíl na celkových státních výdajích

Ministerstvo obrany

55.694.000

5,81%

Ministerstvo spravedlnosti

18.480.373

1,93%

Ministerstvo vnitra (pouze policie)

32.476.304

3,39%

145.361

0,02%

Všeobecná pokladní zpráva (započítány jsou jen transfery krajům, nějaké rezervy pro případ pohrom, atd)

32.537.209

3,39%

Celkové výdaje státního rozpočtu

958.791.799

100,00%

Z toho „ultra-minimální“ stát:

139.333.247

14,53%

Ústavní soud

Takovýto „ultra-minimální“ stát by tedy občany přišel na pouhých 14,53% nákladů dnešního státu. Občané by mohli slavit Den daňové svobody již 24. ledna (a nikoli zhruba v polovině června, jak je tomu v současnosti).

5 Srov. Robert Higgs, Politická ekonomie strachu. Praha: Liberální institut, 2006, str. 14. 6 Připomeňme si, že podle údajů ministerstva spravedlnosti byla u okresních soudů v roce 2005 průměrná délka trestních řízení 254 dní a průměrná délka občanskoprávních řízení činila dokonce 453 dní!

10