ČESKO, SVĚT NETUŠENÝCH MOŽNOSTÍ Ozdravení ekonomiky Ing. Miroslav Ševčík, vedoucí Katedry hospodářské a sociální politiky NF VŠE a ředitel Liberálního institutu
Index ekonomické svobody-co nám sděluje? Před více než třiceti lety zorganizoval nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman a prezident kanadského Fraser Institutu sérii konferencí, jejichž cílem bylo nalezení relativně jasně definovaného ukazatele, který by měřil ekonomickou svobodu a výkonnost hospodářství. Tyto konference vyústily ve vytvoření prvního a zatím nejdéle sestavovaného Indexu ekonomické svobody na světě (1980 – 2009).
Měření
ekonomické svobody je složitým úkolem. V uplynulém období byl nalezen a upravován postup, jak tuto obtížně měřitelnou veličinu stanovovat. Index ekonomické svobody sestavovaný Fraser institutem v jeho podobě z roku 2008 je dobrým indikátorem rozdílů ekonomické svobody mezi jednotlivými zeměmi. Struktura indexu ekonomické svobody za rok 2008 hodnotila dílčí kritéria v pěti oblastech: •
výše státních výdajů, daní a investic a jejich podíl na HDP
•
struktura soudního systému a ochrana vlastnických práv
•
měnová politika a cenová stabilita
•
svoboda mezinárodního obchodu.
•
regulace finančního a pracovního trhu, regulace podnikání
Přestože tyto oblasti nevyjadřují ekonomickou svobodu v celé její šíři, jsou zcela jistě jejími hlavními a nejdůležitějšími komponenty.
Index Fraser institutu se od jiných
podobných indexů liší ve čtyřech podstatných rysech: Jeho jednotlivé části jsou sestaveny systematicky tak, aby měřily ekonomickou svobodu v pěti hlavních oblastech, které Index zachycuje. V současné době zahrnuje celkově 44 dílčích ukazatelů. Index vychází především z objektivně měřitelných veličin jako je např. růst peněžní zásoby, míra inflace a její změny, podíl vládní spotřeby a podíl transferů a dotací na HDP. Posuzuje mezní daňové sazby, celní sazby, ale i necelní bariéry obchodu.V případech, kde by subjektivní hodnocení mohlo ovlivnit postavení země, bývá použito šetření nezávislých subjektů. V ČR je to například Liberální institut.. Hodnocení zemí pokrývá období tří desetiletí. To je obzvláště důležité z toho důvodu, že ekonomická svoboda není kouzelným proutkem, který okamžitě řeší hospodářské problémy. Důležitou součástí je kredibilita, kterou lze získat pouze za delší časové období. Většinou existuje značné zpoždění mezi tím, kdy země přijme politická opatření konzistentní s ekonomickou svobodou a kdy tato opatření povedou k vyššímu ekonomickému růstu, vyššímu blahobytu a vyšší životní úrovní obyvatelstva.
2
Index ekonomické svobody nehodnotí absolutní bohatství dané země v daném roce, ale ukazuje dlouhodobý trend pohybu. Platí, že čím je země na žebříčku svobody výše a déle, tím je vyšší a dlouhodobější ekonomický růst, který vykazuje. Z tohoto pohledu není náhoda, že nejbohatší země se nacházejí na špici žebříčku a také to, že země, které zažívají výrazné dlouhodobé zlepšení své ekonomické situace, se v tomto žebříčku posouvají stále výše. Dalším často citovaným Indexem ekonomické svobody je ten, který každoročně publikuje The Wall Street Journal a The Heritage Foundation. Jeho nevýhodou oproti Indexu ekonomické svobody Fraser Institute jsou kratší časové řady a zejména poněkud komplikovanější a na první pohled méně průhledná konstrukce. Princip hodnocení je však velmi podobný jako v případě Indexu ekonomické svobody Fraser Institute. Celkem je sledováno deset kritérií. Každé kritérium může získat maximálně 100 %. Výsledný index je průměrem hodnocení jednotlivých dílčích ekonomických ukazatelů. Posuzována je svoboda v podnikání a obchodu, fiskální a monetární politika, investování, fungování finančního trhu, práva a justice a spolu s nimi míra korupce a kvalita státní správy. U svobody podnikání jsou hodnoceny např. administrativní překážky a požadavky při založení firmy, průběh podnikání a jeho případné ukončení. Sleduje se např. kolik dní v průměru trvá založení nové společnosti, kolik úkonů je třeba během podnikatelské činnosti na jednotlivých institucích učinit a jak probíhá ukončení neúspěšné společnosti – tj. nějaká forma úpadkového či konkurzního řízení. V případě svobody obchodu se hodnotí především technické a administrativní podmínky vstupu zboží ze zahraničí na domácí trh. U fiskální svobody jde nejenom o progresivnost daňového systému, ale také o to, na jak vysoké příjmy se vyšší daňové sazby aplikují. U státní správy se hodnotí zejména její náklady a její úloha. O umístění v oblasti svobody investování rozhodují žebříčky, které sestavují zahraniční investoři o dané zemi. V tomto směru mají velké země z podstaty věci vždy výhodu oproti zemím malým. Svoboda finančního trhu je ovlivňována
zejména
mírou
regulace.
Největší
rozdíly
mezi
evropskými
a
mimoevropskými zeměmi světa jsou na trhu práce. Do svobody na trhu práce se promítá například legislativní úprava pracovněprávních vztahů (především úprava práce v noci, o víkendu, zákonem povolený počet hodin nepřetržité práce či max. počet pracovních dní v týdnu dle zákona, atd.). Statisticky vzato se oba indexy chovají podobně. S rostoucí mírou svobody roste i dlouhodobý ekonomický růst. Snad nejdramatičtější ukázkou je vývoj v západní Evropě a v USA, které za posledních 150 let bezprecedentně zbohatly. Naopak nejdramatičtější ukázkou opačného procesu je ekonomický kolaps bývalého Východního bloku zakončený změnami společenských systémů koncem 80. let 20. stol.
3
Z obou indexů vyplývá, že nejsvobodnější ekonomiku mají dlouhodobě Hong-Kong, Singapur, Austrálie, Irsko, Nový Zéland a USA. Na opačném konci žebříčku je asi nejrepresivnější stát současnosti – Severní Korea. V časové řadě lze také ukázat na největší úspěchy a největší katastrofy. Snad tím největším neúspěchem je Zimbabwe. Od poměrně úspěšné a relativně svobodné ekonomiky přešla k znárodňování, vyvlastňování, rozsáhlému státnímu deficitu, hyperinflaci a státní podpoře některých vybraných podniků. Další ekonomickou katastrofou je Venezuela, zejména díky státní kontrole cen, znehodnocování měny a znárodňování prakticky všech velkých odvětví (telekomunikace, ropný průmysl apod.) za komunistického prezidenta Chavese. Mezi státy s největšími úspěchy patří státy bývalého komunistického bloku, které se vydaly, byť některé velmi klopotně, na cestu tržních reforem. A jak si stojí zatím Česko? Dlouhodobě se pohybujeme v třetí desítce. Už to bylo i lepší – v 90. letech jsme byli i o deset míst výše. Vývoj zajímavých zemí a srovnání s Českou republikou je zobrazen v následující tabulce.
Země Hong
2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995 1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
Singapur
2
2
2
2
2
2
2
2
2
2
2
2
2
2
Irsko
3
3
3
4
4
4
4
3
10
11
11
13
27
20
Austrálie
4
4
7
9
8
10
11
8
5
5
7
9
10
8
USA
5
6
5
5
7
7
8
6
8
7
8
8
5
4
Švýcarsko
9
9
9
6
5
6
6
10
6
4
4
4
4
NR
UK
10
7
6
7
9
9
7
7
4
6
5
5
7
3
Německo
23
22
25
28
27
26
25
29
43
40
52
29
25
17
Čína
25
25
29
19
26
21
22
Švédsko
27
33
27
27
24
24
24
43
47
51
53
53
55
41
Slovensko
35
36
33
42
48
77
76
ČR
37
39
40
47
35
36
40
26
30
23
28
54
29
23
Kong
Zdroj: The Heritage Foundation
Umístění v třetí desítce mimo jiné znamená, že se nacházíme nejenom za Estonskem, Slovinskem a v poslední době i za Slovenskem, ale třeba i za Botswanou, Chile, Salvadorem, Gruzií, Arménií, Španělskem, ba dokonce i za Belgií – touto „socialistickou“ oázou v západní Evropě. Těžko nás může uklidnit myšlenka, že existují evropské země, které se nacházejí v žebříčku níže. Číselně to znamená, že se pohybujeme na úrovni zhruba
4
dvou třetin hodnot oproti zemím z čela žebříčku. A které oblasti hodnocení jsou pro Českou republiku nejhorší? Nejhůře si vedeme v hodnocení úrovně státní správy a s tím související úrovní korupce. Tyto dvě oblasti snižují naše hodnocení nejméně o 15 míst. Pokud chceme nastoupit dlouhodobou cestu růstu, pak nejefektivnějším způsobem bude vyřešení problémů souvisejících s efektivním fungováním státní správy a s tím souvisejícím omezením korupce. Nejlepším lékem proti korupci ve státní správě je snížení rozsahu jejího rozhodování a snížení výše peněžních prostředků, které má pro svá rozhodnutí k dispozici. K tomu existují pouze tři cesty: •
deregulace
•
privatizace
•
snížení výdajů veřejných rozpočtů a s tím spojené snížení daní
Privatizace Ačkoliv to vypadá podivně, tak téměř dvacet let od začátku transformačního procesu a patnáct let po oficiálním zakončení privatizace je stále ještě co prodávat. Stát má přespříliš majetku, který nejenom nepotřebuje, ale neumí s ním ani efektivně hospodařit. Hlavní rolí takto státně vlastněného majetku je pak to, že se stává „dojnou krávou“ pro politiky a jejich strany a na stát napojené zájmové skupiny. Právě dokončení „zapomenuté privatizace“ by měl být jedním z hlavních úkolů nové vlády. Správně provedena je taková privatizace, která má co nejvyšší přínos pro celou ekonomiku, nikoli pouze pro státní rozpočet. Aby se jednalo o privatizaci provedenou správně a efektivně, pak musí být splněny tři jednoduché zásady: •
jediným kritériem pro prodej musí být pouze a jedině cena
•
zdánlivě paradoxně, maximalizace prodejní ceny by neměla být samojediným cílem privatizace
•
nesmí existovat žádné další podmínky, které by privatizaci doprovázely (výše investic, udržení objemu výroby, znemožnění dalšího prodeje po určitou dobu apod.)
Smyslem privatizace není konzervace dnešního stavu firem případně hospodářství jako celku ani naplnění představ politiků o dalším vývoji nějakého odvětví. Cílem není ani najít „konečného vlastníka“. Neexistuje nic takového jako konečný vlastník. I úspěšné firmy prodávají aktiva a kupují nová. Cílem privatizace je nalezení prvního soukromého vlastníka. Nic více, nic méně. Stále platí, že privatizace je jenom jednou částí nutné vládní agendy. Stejně důležitá je i deregulace ekonomiky, neboť prodat vládou vytvořený, podporovaný a chráněný monopol není žádné umění. Taková privatizace zpravidla nepřináší z pohledu zákazníků žádné změny k lepšímu. Právě ochota deregulovat je skutečným prubířským kamenem toho, nakolik efektivní je daná vláda (ať už se sama řadí kamkoli a má jakoukoli barvu). Privatizace, jejíž motivací jsou pouze fiskální důvody, je spíše ukázkou neschopnosti
5
uřídit státní finance. V takovém případě hrozí, že ve snaze zalátat díry ve veřejných rozpočtech vláda poruší zpravidla všechny zásady racionálně provedené privatizace. Mezi podniky, které by měly a mohly být privatizovány v příštím období, jsou např. firma Mero, která vlastní ropovody na území České republiky. Dovoz ropy není o nic více strategický než dovoz zemního plynu či třeba železné rudy. Ty jsou v soukromých rukou a není důvod, proč by to u ropy mělo být jinak. Mero lze prodat ve veřejné soutěži nebo na burze doma či v zahraničí. Teoreticky lze podobným způsobem postupovat i u ČEPRa a ČEPSu. Podnikem, který přímo volá po privatizaci, jsou Lesy České republiky. Za nejvhodnější způsob se jeví prodej jeho akcií na burze případně ve veřejném výběrovém řízení. Zmizely by jakékoliv diskuse o tom, kdo na prodeji dřeva vydělává, jak a s kým mají být uzavřeny smlouvy apod. U Českých aerolinií vláda nejvhodnější dobu k privatizaci propásla. Letecká přeprava je v těžké krizi, ze které se jen tak rychle nedostane. Přesto nemá cenu v současné době rozběhnutou privatizaci nedokončit, dokud ještě České aerolinie mají vůbec nějakou pozitivní cenu a nějaký majetek. Předchozí vlády trestuhodně dopustily rozprodej cenných aktiv z majetku společnosti (Cargo catering) a jejich „projedení“ v provozních nákladech. Způsob manažerování ČSA (Tvrdík) je typickým příkladem chování komunistické korporace. Velice jednoduchý by byl i prodej České pošty. Měl by však být spojen s podstatnou reformou poskytování poštovních služeb, která by měla definitivně ukončit zastaralý model poštovního monopolu (byť ten se už dnes rozpadá samovolně). Složitější, zvláště pak z politického hlediska, bude prodej energetické společnosti ČEZ. ČEZ je dnes tak velký, že si je prakticky schopen prosadit jakýkoliv zákon, který uzná pro sebe výhodný. Privatizace, pokud by byla provedena chytře, by mohla znamenat jeho rozdělení – třeba na dvě poloviny. Z hlediska českého spotřebitele je pak vcelku lhostejné, kde skončí portfolio jeho zahraničních akvizicí. O privatizaci Letiště Praha začala uvažovat již bývalá Zemanova vláda před deseti lety, ale prozatím se tento proces do finále nedostal. Vzhledem ke geografické poloze republiky a potřebným místním investicím by bylo vhodné s privatizací neotálet a neprotahovat ji. Perličkou možných privatizací je společnost Budějovický Budvar. Svým způsobem je to rarita: dosud má formu „národního podniku“. Jedna z bývalých vlád k němu prosadila usnesení, že firmu nelze prodat, dokud Budvar nevyřeší své známkoprávní spory s americkým koncernem Anheuser Busch. Jenže tyto soudy se potáhnou ještě mnoho let, takže prodej se odkládá do časů konvergujících k nekonečnu. Ale je spor o známku Budweiser důvodem k odkladu privatizace? Karlovarská Becherovka se také soudila s konkurenční likérkou Underberg a její privatizaci to nebránilo. A stejně jako u Becherovky
6
vůbec není jisté, že by Budvar koupili Američané. Možná je Budvar pro konkurenty Anheuseru tak zajímavý, že by za něj zaplatili víc. Poučný je v tomto směru prodej Transgasu. Vítězem se stala firma, která do té doby ve velkém plynárenství příliš neznamenala a až akvizicí Transgasu se dostala do „první ligy“ a právě s takovým cílem jej kupovala. A kdyby soutěž o Budvar vyhrál Anheuser Busch, tak co? Ostatní české pivovary byly zprivatizovány dávno a pod různými vlastníky se jim vůbec nedaří špatně. Nebo jsou Prazdroj, Radegast, Velké Popovice či třeba pivovar Svijany něco horšího, jsou méně „rodinným stříbrem“ než Budvar? Pak jsou tu pohrobci Českých drah, nyní rozděleni na akciovou společnost České dráhy (zajišťuje provoz na tratích, patří jí vlaky a nádraží) a Správu železniční dopravní cesty (té patří tratě, pozemky a staré dluhy drah). České dráhy lze prodat ve veřejné soutěži. Z ekonomického hlediska na tom není nic složitého, k prodeji a reformě železničního podnikání je potřeba jen politické odvahy, která dosud vládám chyběla. Prodej Správy železniční dopravní cesty by mohl být na čas odložen do vyřešení majetkových problémů a dluhů. Velice důležitým krokem, jehož dalekosáhlost si málokdo uvědomuje, by byla důsledná privatizace radiového spektra. V současnosti s tímto zvláštním statkem neexistuje trh. Pouze státní úředníci rozhodují kdo, co, jak a kdy bude na příslušné frekvenci provozovat: tj. zda budeme mít dva nebo tři mobilní operátory GSM nebo UMTS, ale také kolik bude radiových a digitálních televizních stanic. Část spektra drží armáda a policie, ovšem velké části jsou využívány jen málo nebo vůbec ne. Privatizace by výrazně omezila vliv institucí jako Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nebo ČTÚ. Návrh na privatizaci práv k vodním zdrojům se už zdá z říše liberálních snů. Ale pokud někdo vlastní rybník, nikomu to nepřipadá divné. Šlo by o privatizaci práv k čerpání nebo odběru vody z podzemních nebo povrchových zdrojů, nikoli o privatizaci zdrojů jako takových. Pokud by někdo chtěl odebírat například z řeky vodu na zaplavení oblasti po důlní těžbě, pak by záleželo na tom, zda by ovlivnil možnost odběru a kvalitu vody pro další vlastníky těchto práv. Pokud nikoli, neplatil by nic. Pokud by někdo vodu znečišťoval nebo by na nějaký čas množství vody pro ostatní snížil (třeba kvůli zemědělským závlahám), pak by za to musel zaplatit. Tržní systém by do značné míry řešil problémy životního prostředí ve vodárenství, čistotu a kvalitu vod apod. bez státních regulací. Soukromé dálnice jsou kvůli skandálu někdejší Zemanovy vlády se stavbou dálnice do Ostravy, kterou nakonec staví stát (opět se zpožděním, neboť měla být hotova už do konce roku 2008, a navíc nekvalitně, neboť ostravský úsek dálnice, který byl nejdražším v historii výstavby českých dálnic, se musí po půlroce provozu opravovat) poněkud zprofanované. Nebylo by od věci uvažovat nejen o uvolnění vstupu do odvětví, tj. umožnit stavby a provozování dálnic soukromým subjektům nejen podle státního plánu, ale i podle jejich vlastního uvážení a odhadu, ale i o prodeji
7
stávající sítě dálnic. Pokud by nedošlo k uvolnění vstupu do odvětví, pak by ovšem bylo lepší dálnice vůbec neprivatizovat. Deregulace Dále uvádíme některé příklady regulací, které je nezbytné pro efektivní fungování ekonomiky zrušit. Zároveň popisujeme historii jejich vzniku a některé důsledky pro chod hospodářství. Pošta Příkladem rozbujelosti a nekonečnosti státních regulací je Česká pošta. V současnosti se jedná o největšího zaměstnavatele v České republice s téměř 40 tisíci zaměstnanci. S privatizací České pošty by měly padnout i poslední zbytky monopolních činností. A stejně tak by měly padnout i plány úředníků na její rozvoj jako „jediného kontaktního centra“ pro občany. To, kde a jak budou občané využívat komunikačních služeb by mělo být ponecháno na nich a na konkurujících si firmách. Pošta ochranu svého monopolu (poštovní výhrada u nás bude existovat ještě minimálně dva roky do roku 2011, ale ve skutečnosti nejspíše až do roku 2013, neboť ČR si na Evropské komisi vymohla výjimku) zdůvodňuje tím, že musí poskytovat univerzální službu (tedy dopravit poštu i do poslední vísky za stejnou a „přijatelnou“ cenu), což opravdu není vždy nutně ziskové. Pak by podle úvah České pošty měla mít i některé výsady, které by jí umožnily ztrátový provoz mnoha poboček dotovat. Nezdůrazňuje ovšem, že jednotné ceny stanovené za doručování zásilek, na které má monopol (jde o zásilky s váhou nižší než 50 g a cenou nižší než 19 Kč – typicky se jedná o dopisy a pohledy), jsou už stanovené tak, aby pokryly případné ztráty při doručování do vzdálených, hůře přístupných a nepříliš frekventovaných oblastí. Teorie univerzální služby navíc vznikla uměle jako zbraň proti konkurenci v mnoha odvětvích a je již několikátým v řadě zdůvodnění, proč by měl existovat poštovní monopol. Například ve Spojených státech byl poštovní monopol původně zřízen pod záminkou většího svázání jednotlivých tehdy konfederačních států k sobě v roce 1776. Prvním ředitelem Pošty ve Spojených státech se stal sám Benjamin Franklin a poštovní úředníci tvořily v první polovině 19. století asi 80% všech vládních zaměstnanců. V roce 1839 se projevila vysoká nespokojenost s předraženými a nespolehlivými poštovními monopolními službami. Začaly vznikat konkurenční společnosti, které poskytovaly obdobné služby. A využily k tomu podobně jako nyní Mediaservis nejasné znění tehdejšího poštovního zákona. Poštovní monopol se podle jejich výkladu nevztahoval na služby, které byly poskytovány pomocí tehdy moderních technologií - tedy prostřednictvím železnice a parolodí. Tento výklad byl potvrzen i soudními rozsudky ve věci Adams & Company (1843), neboť americká pošta se snažila rozvoj konkurence soudně napadnout obdobně jako dnes Česká pošta. To se jim tenkrát
8
nepodařilo a rozvoj konkurence donutil americkou poštu zkvalitnit a zlevnit své služby na méně než jednu třetinu původních cen. Státní pošta také okopírovala mnohé od svých konkurentů - začala používat jednotné poštovní známky. Důsledkem jejich používání bylo to, že za doručení přestal platit příjemce. Službu hradil odesílatel, včetně plateb za hmotnost přepravovaných zásilek a doručování v rámci měst (do té doby si lidé vyzvedávaly zásilky na poštovním úřadě). Pokusy o opětovnou monopolizaci neustaly. Již v roce 1844 byl schválen zákon, který uzavřel některé „díry“ v poštovním monopolu (zejména zamezil soukromým společnostem v doručování dopisů) a zmnohonásobil tresty za jeho porušování. Přesto i po "upřesnění" zákona vnitroměstská pošta mohla stále existovat, neboť tzv. poštovní trasy, kde platil monopol byly pouze mezi městy. A tak pošta začala postupně vyhlašovat za poštovní trasy i části měst. Z monopolních činností dotovala ty služby v oblastech, kde ještě zbyla nějaká konkurenční společnost. Kolem roku 1860 byla konkurence v podstatě zlikvidována a status quo byl potvrzen zákonem z roku 1872, který poště přímo garantoval monopol na doručování bez ohledu na prostředky používané k dopravě. A nikoliv překvapivě kvalita služeb začala klesat. Ceny opětovně rostly. Odůvodnění existence poštovního monopolu se ale opět změnilo. Údajně se jednalo o přirozený monopol, tedy o situaci, kdy na trhu může existovat pouze jedna firma, která ostatní „přirozeně“, tedy bez regulací vytlačí z trhu. A ten je zapotřebí regulovat. Po vstupu společností jako jsou UPS (od 1907), DHL (od 1969) nebo Fedex (od 1973) na trh, když tyto využily "díry" v amerických zákonech (uvedené společnosti se specializují na dodávky balíků a na expresní služby), se jasně prokázalo, že poštovní trh není přirozeným monopolem (a nikdy jim ve skutečnosti nebyl) byla k odůvodnění a zachování poštovního monopolu alespoň v oblasti listovních zásilek vytvořena již zmíněná teorie univerzální služby. Obdobně je na tom Velká Británie – další ze zemí s tradicí tržní ekonomikou, avšak s pevným poštovním monopolem (původně zřízeným zejména z důvodů špehování potenciálních Jakobitů, neboli příznivců bývalých katolických králů ze Stuartovské dynastie, kteří se po celou první polovinu 18. století snažili neúspěšně vrátit na anglický trůn). Nespokojenost s tímto monopolem a jeho drahými a nekvalitními službami však začala po roce 1815 velmi výrazně růst. Klíčovou postavou pro jeho záchranu se stal paradoxně jeden z jeho největších odpůrců a kritiků - Rowland Hill. Byl to muž, který sice monopolům v jakékoliv podobě odporoval, ale pragmaticky usoudil, že vládu v té době ke zrušení poštovního monopolu nepřiměje. A proto začal argumentovat ve prospěch zásadních reforem, které nastínil ve svém pamfletu z roku 1837. Ty byly překvapivě rychle prosazeny (již v roce 1839) a zahrnovaly sjednocení poštovného pro celou oblast Británie, jeho stanovení podle váhy zásilky (nikoliv podle vzdálenosti) a využití poštovních známek (neboli vznik tzv. penny post). Právě tyto reformy ovlivnily fungování amerických soukromých společností - zejména pomohly významnou inspirací poskytnutím nového business modelu.
9
Reformy a upevnění poštovního monopolu v Británii v roce 1839 však měly své zcela nezamýšlené důsledky pro celou Evropu. Relativně efektivní monopolní Královská pošta si v roce 1869 prosadila rozšíření monopolu i na telegrafní služby (aby dostala pod kontrolu i potenciální konkurenci v doručování zpráv jinak než prostřednictvím dopisů). Telegrafní služba byla definována tak široce, že zahrnula i telefon, který se objevil později, a dokonce též ještě pozdější televizní vysílání po drátě. Institucionální propojení mezi poštou, telegrafními a telefonními službami včetně monopolního uspořádání pak zkopírovaly všechny evropské země (na rozdíl od USA, kde státní pošta byla vždy oddělena od telegrafních a telefonních společností) včetně Československa. Vzpomenete si ještě na Správu pošt a telekomunikací a z ní později odvozené jméno SPT Telecom? Toto uspořádání je dnes již v Evropě minulostí, neboť se v 80. a 90. letech snad definitivně rozpadlo tlakem konkurence, nových technologií a také díky vlastní neefektivnosti. Navíc v celé Evropě existuje jednoznačný trend postupně všechny poštovní služby po jejich oddělení od telekomunikací uvolňovat a poštovní monopol rušit. K volnému trhu poštovních služeb se dopracovali již i v těch zemích, které rozhodně nelze podezírat z bezbřehého liberalismu. Od roku 1993 neexistuje žádný poštovní monopol ve Švédsku, byť pošta jako taková zůstala stále ve státních rukou. V důsledku konkurence musela propustit zhruba polovinu svých pracovníků (téměř 30 tisíc) a ceny obchodní korespondence poklesly na polovinu. Pošta však stále na komerční bázi poskytuje peněžní a poštovní služby po celém Švédsku, i v málo osídlených oblastech. Podobná je situace ve Finsku, byť tam stále existují některé regulace. Počet pošt poklesl zhruba na polovinu, avšak kvalita služeb paradoxně vzrostla, neboť Finská pošta přišla s novým modelem obsluhy vzdálených zákazníků. Místo poboček je obsluhují přímo pošťáci. Jedná se o stejný model, kterým se v zemědělských oblastech prosadily soukromé společnosti v USA po roce 1839 a který státní pošta po opětovné monopolizaci po roce 1860 zrušila a zavedla až na přelomu 19. a 20. století. Poštovní monopol dále zrušilo i Estonsko, mimo Evropu Argentina či Nový Zéland. Správnou cestou je i v ČR poštovní výhradu zrušit s okamžitou platností a bez náhrady. A spolu s ní Českou poštu bez jakýchkoliv podmínek týkajících se počtu poboček, poskytovaných služeb a počtu zaměstnanců privatizovat. Energetika Zastáncům liberalizace na elektroenergetickém trhu v poslední době nepřicházejí příliš povzbudivé zprávy. Alespoň na první pohled. Částečně uvolněný trh přinesl po několika letech vyšší ceny téměř ve všech evropských zemích. Ceny elektřiny se až v posledním roce především v důsledku finanční a hospodářské krize snížily. Přesto se neustále jedná o velice
10
citlivé téma. Zásadní otázkou je, co je příčinou růstu cen elektřiny a zda s tím může vláda cokoliv učinit a také zda by bylo dobré s vývojem cen elektřiny něco dělat. Cena totiž není technickou vlastností nějakého zboží (jako třeba hmotnost nebo barva), ale ukazuje, jak je které zboží vzácné vzhledem k jiným produktům nebo službám a jak je dané zboží vzhledem k jiným produktů a službám poptáváno. Ceny rostou v případě, že daný produkt nebo služba je z nějakého důvodu vzácnější – třeba proto, že jej lidé více poptávají, nebo naopak méně vyrábějí. Elektřina není žádnou výjimkou z těchto pravidel. Po částečné deregulaci na konci 90. let byl v Evropě elektřiny dostatek. Po bývalých národních monopolech totiž zbylo mnoho elektráren (vzhledem k tehdejší poptávce až příliš mnoho). Ekonomiky evropských zemí rostly povětšinou velmi pomalu a ekonomiky budoucích nováčků v EU teprve nabíraly dech. Nízká poptávka spolu s relativně vysokou nabídkou vedla k poklesu cen. Od této situace se mnohé změnilo. V mezidobí se zejména ekonomiky nováčků EU rozvíjely velmi dynamicky a poptávka po elektřině významně vzrostla. Naopak výstavba zdrojů se výrazně zpomalila a zkomplikovala. Začal platit nový vztah. Vysoká poptávka a nízká nabídka vedla k vysokým cenám elektřiny. Finanční krize způsobila prudký pokles poptávky a s ní i pokles cen. Z hlediska ekonomické teorie se ceny elektřiny chovají zhruba tak, jak mají. Ovšem to neznamená, že regulátoři a vlády jsou zcela bezmocné. Naopak mnohé pohyby zejména v nabídce elektřiny jsou přímým důsledkem regulačních zásahů. Typickým
příkladem je třeba politická dohoda mezi Německou vládou a třemi
elektrárenskými společnostmi (E.ON, RWE a EnBW) o postupném odstavení všech jaderných elektráren. Tato dohoda omezila jejich provoz stanovením maximálního množství elektřiny, kterou ještě mohou vyrobit. Ačkoliv poslední elektrárna má být podle dohody odstavena až někdy v roce 2032 (přesné datum není jasné) omezení stanovená v dohodě začínají mít postupně vliv na trh. A tento vliv bude dále narůstat. Masivní podpora výroby elektrické energie pomocí větrných elektráren přinesla růst instalovaného výkonu těchto zdrojů v Německu, Rakousku, Itálii, Španělsku a Dánsku. Především však přinesla velmi vysokou poptávku po záložních zdrojích, které dodávají elektrickou energii v okamžiku, kdy větrné elektrárny nefungují. A nejde o malá množství. Jenom v Německu je ve větrných elektrárnách instalován výkon ve velikosti zhruba jedenácti Temelínů. Dodatečná poptávka po záložních zdrojích pak činí několik tisíc megawattů. Ty jsou pak fakticky vyřazeny z trhu a z optimálního provozování. Větrné zdroje navíc přispívají k nestabilitě energetických soustav. V posledních letech se roztrhl pověstný pytel s problémy. Kromě rozpadu evropské soustavy v roce 2006 se jedná zejména o totální výpadek (takzvaný black-out) v září 2003 ve Švédsku a Itálii a v červenci 2004 v Řecku. Příčinou však není trh, ale jeho neustálé deformování. Elektrizační soustava je totiž velmi křehkým organismem. Má-li pak k dispozici jen malé zálohy, její křehkost a citlivost na výkyvy
11
se logicky ještě zvyšuje. Pokud tedy rostou státní dotace pro nestabilní zdroje (větrné elektrárny), není divu, že toky elektřiny v soustavě se mohou naprosto rozhodit. Zároveň se postupně zostřují ekologické a bezpečnostní předpisy. Ty dopadly jak na západoevropské elektrárny (německé společnosti vyřadily z provozu tisíce megawattů zdrojů), tak zejména na ty v nových zemí Evropské unie nebo zemích přistupujících. Třeba Bulharsko muselo odstavit první dva bloky jaderné elektrárny Kozloduj koncem roku 2002 a další dva bloky pak v roce 2006. Z elektrárny veliké jako dva Temelíny zbyla tak jenom půlka. V Čechách po obrovském boomu ve výstavbě elektráren – kdy mezi lety 1996 a 1999 vyrostlo jenom mimo ČEZu zhruba tisíc megawattů výkonu – došlo v podstatě k ukončení všech investic. Poslední významnou elektrárnou uvedenou do provozu je pak Temelín. I současný investiční program ČEZu je pouze náhradou starých zdrojů nikoliv jejich rozšířením. V mnoha zemích (včetně Česka) také došlo zpravidla ve vládní režii ke změně struktury ve prospěch integrace energetických společností, vytváření „národních šampiónů“ typu SuperČEZ (neboli spojení výroby a distribuce), a tím k oslabení konkurence jak té stávající, tak zejména té potenciální. Bude-li chtít dnes téměř kdokoliv u nás stavět elektrárnu, bude se muset nějak dohodnout s ČEZ nebo jeho německou obdobou E.ONem – ať už přímo nebo nepřímo. Není pak divu, že tržní podíl menších energetických společností postupně klesá a noví výrobci nepřicházejí. Velcí hráči pak sami příliš motivace k rozšiřování zdrojů nemají. Stejně tak nepomohou ochranářská opatření EU proti dovozu tzv. "špinavé" elektřiny z Ukrajiny nebo potenciálně z Ruska. K tomu všemu přidejme zavedení systému obchodování s povolenkami na vypouštění emisí CO2. Jejich rozdělování diskvalifikuje paradoxně zejména zcela nové zdroje a zdražuje cenu elektřiny tím, že zvyšuje náklady energetických firem. Navíc nikdo fakticky neví, jak se budou povolenky rozdělovat po roce 2013. Obdobnou neznámou jsou možnosti těžby hnědého uhlí v oblastech za stanovenými limity v severních Čechách. Zásadními kroky ke zlepšení stavu je tak omezení nesmyslných regulací: •
zmírnění některých regulačních požadavků (denitrifikace od roku 2015)
•
zrušení systému obchodování s emisními povolenkami
•
zrušení ekologických daní
•
snížení výkupních cen pro tzv. „zelené“ zdroje
•
vytvoření tzv. jedné regulační oblasti se Slovenskem, tj. komplexní propojení českého a slovenského elektroenergetického trhu
•
definitivní a rychlé rozhodnutí o zrušení nebo potvrzení limitů na těžbu hnědého uhlí
12
Naopak kroky, které nijak trhu nepomohou a cenu elektřiny nesníží jsou následující: •
regulace cen na velkoobchodním nebo maloobchodním trhu
•
dotace na výstavbu „zelených“ zdrojů
•
dotace na výstavbu jaderných elektráren
•
rozdělování povolenek zdarma (pokud budou existovat, pak vždy zvýší cenu elektřiny)
Mýty o výhodnosti větrných elektráren – příklad absurdnosti regulací Jednou z největších absurdit současné energetiky je podpora tzv. obnovitelných zdrojů energie. V ČR byl schválen zákon na podporu těchto zdrojů. Česká republika jako členská země EU se zavázala zvyšovat jejich podíl jak na energetické bilanci, tak i na výrobě elektřiny. Většina tzv. obnovitelných zdrojů má z technického hlediska podobný charakter jako zdroje klasické, jenom samotný zdroj je považován na rozdíl třeba od fosilních zdrojů za obnovitelný. Typickým příkladem je třeba voda, geotermální energie nebo biomasa. Jejich zařazování do zdrojového portfolia podstatně nemění charakter provozu elektrizační soustavy. Z pohledu jejího provozovatele se nic zásadního nemění. Ovšem některé obnovitelné zdroje mají charakter zcela jiný. Místo spolehlivých výrobců energie se jedná o zdroje náhodné, závislé na přírodních živlech, obtížně predikovatelné a v podstatě mnohdy neřiditelné. Typickými příklady jsou slunce a vítr. Jelikož však využití slunce nepřichází reálně na našem území alespoň prozatím v úvahu, pak vzhledem k zamýšleným investičním záměrům, technickému potenciálu větrné energetiky a zahraničním zkušenostem se jedním z hlavních problémů blízké budoucnosti stane právě vliv větrných elektráren na téměř všechny oblasti naší elektroenergetiky. Problémem je, že se nejedná ani o zdroje levné, ani příliš „zelené“. Pokud jde o současný stav, pak větrné elektrárny (dále pak VE) na provoz a ekonomiku soustavy vliv v podstatě nemají. Avšak s předpokládaným růstem instalovaného výkonu větrníků bude jejich vliv na soustavu sílit. S odkazem na křesťanské tradice střední Evropy a až fanatické zanícení zastánců výroby elektřiny z větru se tedy pokusme shrnout stávající nedostatky větrné energetiky do sedmi zásadních bodů – neboli hříchů. 1. Malá využitelnost Prvním problémem větrné energetiky je využitelnost instalovaného výkonu. I na těch nejlepších lokalitách z hlediska větrné energetiky v ČR, kterými jsou Krušné hory, Jeseníky, část Lužických hor, Českého středohoří okolo Rané a některé části Frýdlantska a Krkonoš, nepřesahuje podle stávajících zkušeností využitelnost 20%. Mnohem realističtější jsou hodnoty spíše pod patnáct procent. Tyto empirické poznatky odpovídají i teoretickým propočtům, které říkají, že za povětrnostních podmínek přetrvávajících v ČR bude největší
13
podíl elektřiny z VE (cca 50%) vyroben při rychlosti vanutí 8 až 11 m/s. Tato rychlost je pro současné technologie suboptimální (VE dosahují při 11 m/s jen o něco málo více než poloviny svého instalovaného výkonu). Maximálního výkonu dosahují VE při rychlostech 13 až 16 m/s avšak takové větry v ČR příliš nevanou a pravděpodobnost jejich výskytu v ČR je menší než 5%. Nejpravděpodobnější výskyt rychlosti větru je v ČR v intervalu 3 až 8 m/s, avšak to jsou rychlosti pro velkou část VE pouze náběhové. Při 3 m/s se většina elektráren pouze naprázdno točí, aniž by vyráběla, nebo je výroba naprosto mizivá, a při 8 m/s jsou s to VE dosáhnout jen o něco méně než ¼ instalovaného výkonu. Výsledkem je pak již zmíněná katastrofálně nízká využitelnost. Navíc komplikací není jenom častý nedostatek větru. Když je ho přespříliš, pak větrné elektrárny také neběží, protože by hrozilo jejich poškození nejenom silou větru, ale i jeho nárazy. Stejně tak obyčejná námraza na lopatkách může větrné elektrárny vyřadit z provozu – a to i na dlouhou dobu. Jinými slovy, k nahrazení jedné
MW
konvenčního
zdroje
by
bylo
zapotřebí
nejméně
desetinásobku
instalovaného výkonu VE. Zde je nutné ale připustit, že s rozvojem technologií je možné, že v budoucnu dojde ke změnám ve prospěch vyššího využití instalovaného výkonu. 2. Regulace cen Dalším problémem je stanovení výkupní ceny elektřiny vyrobené ve VE. Ty jsou dnes regulovány cenovými rozhodnutími ERÚ, ve kterých jsou stanoveny regulované ceny za výkup elektřiny z větrných elektráren poměrně komplikovaně a jsou rozdílné pro VE postavené v různých dobách. V podstatě se ale pohybují v intervalu zhruba 2,5 až 3 Kč/kWh. Jedná se o cenu za silovou elektřinu třikrát až čtyřikrát vyšší než je cena silové elektřiny na trhu. Jenomže současná tržní cena je cenou za elektřinou spolehlivě dodanou, což není v žádném případě případ VE. U nich je obtížné stanovit i hustotu pravděpodobnosti dodávky, natož pak něco, co by připomínalo odběrový diagram. Tržní cena elektřiny z VE by tak díky své nejistotě a nestabilitě byla ještě mnohem vyšší než současná tržní cena elektřiny. Regulované výkupní ceně se však regionální energetické společnosti (bývalé REASy, do budoucna držitelé licence na distribuci elektřiny) nemohou vyhnout a dodatečné náklady jsou jim nahrazovány v poplatcích za distribuci. Vysoké výkupní ceny elektřiny z VE platí všichni spotřebitelé ve vyšších cenách za veškerou elektřinu. Doposud se jedná o bagatelní položky, ale při instalovaném výkonu VE kolem 800 MW se bude jednat o miliardy korun ročně. Zároveň platí, že regulované ceny mají investorům zaručit 15-ti letou návratnost investovaných prostředků. Investorovi tak vlastně může být úplně jedno, zda využití bude činit 30, 15 nebo 10%. Stejně své prostředky dostane nazpět. A při zaručené návratnosti bude v odvětví s omezeným vstupem vzkvétat jedna skupina bohatých investorů na úkor všech spotřebitelů. To dokládá například vývoj v často zmiňovaném Dánsku, kdy hlavními finančními přispěvateli na investice do výstavby VE se stali lékaři, právníci a podobně
14
situované osoby. Nejenom, že se jedná o transfer peněz ode všech k těm bohatým (Jánošík na ruby), zejména se jedná o naprosté popření tržní ekonomiky, jejíž podstatou jsou právě volné ceny a odpovědnost za riziko při provádění investic. Bez těchto dvou atributů se vracíme k centrálnímu plánování. 3. Nespolehlivost Vedle nízkého využití instalovaného výkonu je fatálním problémem VE jejich inherentní nespolehlivost. Obecně platí, že elektrizační soustava je relativně křehký mechanismus. V každém okamžiku musí být do soustavy dodáno přesně tolik elektřiny, kolik je z ní odebráno. Pokud by došlo k diskrepanci mezi těmito veličinami, může to v extrémním případě vést např. k totálnímu výpadku elektřiny, jehož jsme byli svědky např. v srpnu 2007 na východním pobřeží USA nebo v Itálii o měsíc později ve stejném roce. Jelikož však není možné přesně určit předem, kolik elektřiny se bude v každém okamžiku spotřebovávat, je nutné držet určité záložní zdroje pro případ vyšší spotřeby než bylo očekáváno. Tyto dodatečné zálohy se nazývají tzv. podpůrnými službami (kvalita dodávky – tj. zajištění neustálého vyvážení soustavy se pak nazývá systémová služba). Dalším důvodem existence podpůrných služeb je možná nestabilita dodávek elektřiny. Může se stát, že některý blok vypoví službu (např. Temelín), nebo, že dojde v důsledku vichřice k přerušení velkých vedení a za takto neexistující zdroje musí naskočit zálohy. U konvenčních zdrojů je však pravdou to, že obvykle běží normálně. Výpadky nejsou tak časté, jsou to stabilní zdroje. U VE platí přesný opak – stabilní dodávka je víceméně mimořádnou událostí. Nejenom, že tedy VE většinu času stojí, a pak se občas rozběhnou, ale výkyvy v dodávkách elektrického proudu se střídají velmi nepravidelně, a to jak v čase, tak i v rozsahu. Z hlediska soustavy jako celku se jedná o naprosto destabilizující prvek, a to i s ohledem na to, že některé změny ve výkonech se mohou díky rozdílným povětrnostním podmínkám v různých částech republiky vyrušit (lze to opět dovodit jak teoretickými propočty, tak i empirickou zkušeností ze zahraničí – zejména ze SRN). Soustava českých podpůrných služeb je schopna současné nepatrné větrné zdroje bez problémů zvládnout. Otázkou je, jak se bude řešit existence inherentně nestabilních VE o velikosti jednoho bloku Temelína s výrobou cca 1 TWh. Zatím tato problematika není ani u operátora české ES (tedy společnosti ČEPS) jednoznačně vyřešena, a tak můžeme při odhadech vycházet jenom z některých již provedených studií. Většina z nich (včetně samotného ČEPS) se přiklání k názoru, že VE ovlivní zejména velikost sekundární regulace výkonu (SR), terciární regulace výkonu (TR) a dispečerskou zálohu (DZ). Stejně je tak třeba využít rychle startující zálohu (RSZ) nebo dokonce rychlé snížení výkonu bloku (RSVB). Pokud vyjdeme z provedených studií, které se ve většině případů shodly na dopadu na tři prvně zmíněné stávající podpůrné služby, pak celkové navýšení potřebného výkonu ve všech dotčených podpůrných službách bude činit dohromady zhruba
15
200 MW. To je velice konzervativní odhad. Pokud budeme dále velmi střízliví v odhadech nákladů na jejich držení, a použijeme dnešních cen1 pro odhad nákladů, pak zjistíme, že dodatečné náklady činí celkem na držení dodatečného výkonu záloh zhruba miliardu korun. Tyto částky se pak musí rozpočítat do poplatku za poskytování systémových služeb, což opět zasáhne všechny spotřebitele. Dalšími náklady jsou pak položky na samotnou dodávku regulační energie, které nejsou kryty z poplatku za poskytování systémové služby, nýbrž v poplatcích za vícenáklady. Regulační energie je ze své podstaty dražší, než energie nasmlouvaná, a proto dopad vyššího množství dodané energie na cenu je jednoznačný. Zvýší se cena silové elektřiny a to zejména o náklady na krytí odchylek (neboť ty jsou ovlivněny
přímo
vícenáklady).
Navíc
destabilizace
soustavy
a
nepredikovatelnost
energetických toků má ještě jeden nepřímý efekt. Snižují se kapacity na přeshraničních profilech, a tím se omezuje mezinárodní obchod, což fakticky zvyšuje ceny na jednotlivých opět se více izolujících národních trzích. Důvodem je růst cen za profily (omezení nabídky má vždy tendenci zvyšovat ceny), a tím neuskutečnění některých transakcí z cenových důvodů. Dále je pak omezen prostor k odstranění lokálních a časových rozdílů v cenách na jednotlivých trzích díky arbitrážím, které hrají klíčovou roli při vykrývání nerovnováhy na jednotlivých trzích a vyhlazování cen. 4. Neekologičnost Environmentalisté často namítají, že ekonomické hledisko nemusí být nejdůležitější a že může převážit hledisko ekologické – tj. úspora fosilních paliv, v propagačních materiálech investorů také často zmiňované. Při masové výstavbě VE se ale ukazuje, že ani s proklamovanými úsporami tzv. primárních energetických zdrojů to nemusí být tak slavné. Aby mohl dodatečný konvenční – u nás nejčastěji uhelný (ostatní nefosilní zdroje pro podpůrné služby jsou již na našem území vyčerpány) – zdroj rychle zaskakovat na místo nestabilních větrných zdrojů ve formě rychle startující zálohy, musí být nahřátý a připravený k přifázování do soustavy. Nebo musí běžet v neoptimálním režimu (z hlediska účinnosti) či často měnit výkon (což opět snižuje účinnost). To znamená, že díky držení záloh z důvodu existence větrných elektráren se stejně musí pálit uhlí. Je poměrně obtížné odhadnout, kolik uhlí se musí spálit, neboť bude záležet na typu zdroje, ale obecně se dá říci, že pro potřeby udržení bloku ve stavu připraveném k rychlému přifázování do soustavy se spálí asi 40% uhlí oproti normálnímu provozu. U pomalejších zdrojů zálohy přibližně 20%. Pokud by se jednalo již o zdroje přifázované a běžící (TR nebo SR) pak se jedná o velké snížení účinnosti. Pokud by záložní zdroje byly tvořeny třeba plynovými turbínami, pak se situace změní jen málo, 1
To opět celkový odhad podhodnocuje, neboť se nebere v úvahu vliv vyšší poptávky na cenu jednotlivých služeb – tedy nabídková křivka se považuje za horizontální, což empiricky není pravda – a dále není brán v úvahu pravděpodobný růst výnosů z alternativního využití zdrojů na podpůrné služby, tedy růst cen silové energie v blízké budoucnosti.
16
neboť i ty musí být nahřáté a toto nahřívání se obvykle provádí také uhlím (kvůli rozdílu cen zemního plynu a uhlí). Dalším ekologickým dopadem je fakt, že pokud bychom vzali v úvahu energii spotřebovanou pro výrobu energie a to z pohledu celého životního cyklu (tzv. LCA), pak VE spotřebují pro produkci elektřiny mnohonásobně více energie, než zdroje klasické. Jejich životnost je také mnohem kratší. 5. Nevýhodná decentralizace Navíc se jedná o zdroje do značné míry decentralizované (a to i v případě, že se jedná o výstavbu větších seskupení VE, tzv. větrných farem) a vyžadují tedy svedení výkonu, což opět není levná záležitost. Decentralizace energetiky není špatná myšlenka (ostatně současná energetika se z té decentralizované vyvinula). V případě VE se však jedná o decentralizaci, která spojuje jak nevýhody centrálního řízení soustavy, tak i nevýhody decentralizované energetiky. V současné době se z relativně malého počtu zdrojů rozvádí elektřina k obrovskému počtu spotřebitelů. Pokud dojde k decentralizaci zdrojů na straně spotřeby, pak se omezí výstavba velkých přenosových kapacit a síť bude sloužit jako pouze zajišťovací mechanismus pro udržení kvality dodávky s menším počtem podpůrných služeb. To může převážit výhody z centralizace výroby a výnosů z rozsahu. Pokud však dojde k decentralizaci zdrojů v důsledku výstavby VE, pak nejenom že dojde k výraznému nárůstu požadavků na podpůrné zdroje, ale také to neušetří přenosové a distribuční kapacity. Ty bude nutné značně posílit pro svedení výkonu jak z vlastních VE, tak také pro přenos výkonu z většího množství požadovaných podpůrných služeb. Opět se můžeme opřít pouze o odhady, avšak pro připojení cca 800 MW v rozsahu dnes plánovaných VE bude zapotřebí vynaložit přes 8 mld. Kč do roku 2010. 6. Právní výjimečnost a neujasněnost postavení Zajímavým problémem je fakt, že za výkup elektřiny z VE jsou odpovědné distribuční společnosti, tedy ty subjekty, které mají licenci na distribuci. Ale pozor, tyto subjekty v souladu s politikou unbundlingu (tj. oddělení síťových aktivit od ostatních) nemohou s elektřinou obchodovat a od 1.1. 2007 jsou právně odděleny od subjektů s licencí na obchod a výrobu. Prozatím tedy distributoři elektřinu vykoupenou z VE (a některých dalších těžko řiditelných RES – např. MVE) využívají pro krytí vlastních ztrát a nesou díky tomu větší riziko odchylky. Až bude VE více, pak se lehce může stát, že okamžitá dodávka elektřiny z VE do sítě příslušného distributora bude vyšší než jeho vlastní potřeba. Co pak s touto elektřinou? Prodat? Ale jak, když distributor vlastně obchodovat nesmí. Dále nejsou VE jako jediný subjekt v ES odpovědné za vlastní odchylku, protože ji fakticky nemohou ovlivnit ani předvídat. Což je ale zvýhodňuje oproti jiným zdrojům a přenáší to náklady na distributory a tím i na ostatní subjekty.
17
7. Neestetičnost Nejedná se o příliš ekonomický argument, ani o argument validní. Na druhou stranu jsou často emocionální argumenty podceňovány a nakonec mnoho referend o tom, zda VE mohou stát na území obce nebo ne, bylo rozhodnuto právě jimi. Někomu se pohled na VE líbí a někomu ne. Je to stejné jako u jakékoliv jiné průmyslové stavby. Pro někoho může být krásný i Ervěnický koridor nebo Nová Huť. Na druhou stranu, zastánci VE jsou často velmi nekonzistentní. Potenciální pohled na lanovku a sjezdovku jim vadí a pohled na desítky rozesetých VE po Německu nebo Rakousku nikoliv. Stejně tak je těžko k vysvětlení, jak je možné že VE mohou bez odporu ekologistů vyrůstat na místech významných přírodních útvarů (mysy v moři, horizont mnoha pohoří), kde stejné ekologické skupiny odporují výstavbě třeba i jednoho jediného hotelu nebo dálnice v dohledu. Argument, že před dvěma sty lety bylo možné ve střední Evropě nalézt desítky větrných mlýnů a že VE jsou vlastně podobné, není validní. Nikdo z nás neví, zda se to tehdejším lidem líbilo nebo ne. Spíše nad tím nepřemýšleli, neměli mnoho jiných alternativ a stavitelé mlýnů vše dělali za své – na rozdíl od současnosti. Pokud vše shrneme, pak pouhá existence VE má vliv na cenu silové elektřiny. Jako privilegovaný zdroj ukrajuje tržní podíl ostatním zdrojům a dochází k omezování mezinárodního obchodu. Má vliv: •
na cenu distribuce prostřednictvím vysokých výkupních cen, vyšších nákladů na výstavbu distribučních vedení a vyššího rizika a nákladů odchylek pro distributory
•
na cenu systémových služeb (přes vyšší náklady na zajištění vyššího množství podpůrných služeb)
•
na cenu za přenos (prostřednictvím vyšších nákladů na investice do výstavby a posilování přenosových vedení)
•
na systémové riziko (velké množství VE v soustavě ji destabilizuje a omezení mezinárodního obchodu zvyšuje fluktuace cen)
•
na mezinárodní obchod (snižují přeshraniční kapacity)
•
na pojetí a
vnímání trhu v energetice (pro některé investory platí bezrizikové
prostředí, regulované ceny a privilegia na úkor ostatních) To vše je bez podstatnějších efektů na životní prostředí a s rozpornými efekty estetickými. Jedinými subjekty, které na celé mánii okolo VE vydělávají, jsou poskytovatelé podpůrných služeb, dodavatelé investičních celků v energetice a především investoři v oblasti VE a lobistické skupiny napojené a různé dotační fondy z EU.
18
Regulace nájemného Politika regulace nájemného je jedním z největších omylů hospodářských politik 20. století, a to ve velké většině vyspělých zemí, kde byla od doby první světové války opakovaně propagována, zaváděna a opětovně zase rušena. Přes všechny proklamované cíle a do ní vkládané naděje – zejména „vyřešení bytové krize“ – tato politika opakovaně selhávala, a to bez ohledu na vyspělost země, ve které byla uplatňována, dobu jejího zavedení, či délku trvání. Výsledky politiky regulace nájemného byly vždy a všude velmi podobné. V důsledku regulace nájemného dochází k:
•
snížení investic do výstavby nájemních bytů
•
vytváření privilegované skupiny déle usazených nájemníků zejména ze střední vrstvy
•
zhoršení správy bytového fondu
•
poškození znevýhodněných domácností na bytovém trhu (mladé rodiny, minority)
•
vytvoření černého trhu s nájemním bydlením
•
tam, kde bytový fond vlastnila města nebo státy, pak vznik a rozbujení korupce
•
zvýšení cen na trhu vlastnického bydlení
Negativní efekty politiky regulace nájemného jsou tak jednoznačné a nevyhnutelné, že její odmítnutí ze strany ekonomů patří mezi jednu z mála oblastí, kde se bez výhrad shodnou ekonomové různého politického přesvědčení. Česká republika bohužel ani 20 let po společenských změnách z roku 1989 nedokázala politiku regulovaného nájemného opustit. A to přes opakovaná stanoviska Ústavního soudu o její neústavnosti, podpořená i rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva (např. Marie Hutten Czapská vs. Polsko). Konstantou politiky českých vlád po roce 2002 je neustálé, záměrné a cílené nerespektování opakovaných rozhodnutí Ústavního soudu. Díky tomu stojí Česká republika před hrozbou, že bude muset majitelům nájemních domů vyplácet několik desítek až stovek miliard korun odškodného (existující odhady výše škod majitelům domů dosahují částky kolem 13 miliard Kč ročně). Nejpozději od 1.1.2013, tj. po skončení platnosti stávajícího Zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného, by měly být odstraněny veškeré cenové regulace na trhu s nájemním bydlením. Spolu s tím by měly být narovnány vztahy mezi nájemníky a majiteli nájemních domů, tj. měla by být odstraněna neodpovídající a vlastníky nájemních domů (bytů) poškozující tzv. ochrana nájemníků. Ta současná v našem právním řádu existuje ještě v podobě z doby socialistického hospodářského plánování. Nejdůležitějším ustanovením, které je třeba přepracovat, případně zrušit, je „přechod nájmu bytu“, jehož
19
existence a zejména šíře de facto zablokovala deregulaci na českém trhu s nájemným bydlením. Sociální ochrana nájemníků by se měla soustředit zejména na poskytování cílených, dočasných a motivačních sociálních dávek ve formě přímých plateb nájemníkům. Pokud tyto dávky budou konstruovány jako příspěvek na standardní bydlení pro případ, že výše nájemného překročí 25 až 20% disponibilního příjmu domácnosti, pak celkové náklady se na tyto dávky budou pohybovat od 4 do 10 miliard Kč ročně. Prostředky na jejich vyplácení lze získat zrušením stávajícího nefunkčního Příspěvku na bydlení a zejména odstraněním neefektivních dotací na výstavbu sociálních bytů či na podporu tzv. stavebního spoření. Celkový efekt pro státní rozpočet bude pozitivní. Deregulace v oblasti nájemného bydlení může pomoci rozhýbat a oživit celý segment tohoto způsobu bydlení.
20
