ČESKO, SVĚT NETUŠENÝCH MOŽNOSTÍ

První výsledky připravované publikace

„ČESKO, SVĚT NETUŠENÝCH MOŽNOSTÍ“ vznikající ve spolupráci s nezávislými autoritami

Zdeněk Lhota, poslanec PS PČR

Vlastní texty po kliknutí na odkaz naleznete v závěru mého úvodu.

Nejdříve si dovoluji uvést několik z mnoha důvodů, které mě přivedly k záměru přípravy dále rozpracované publikace. První důvod tak trochu souvisí přímo s mým jménem – „Lhota“. Pro pochopení je třeba se vrátit do období středověké kolonizace. Na území Čech a Moravy tehdy vrcholilo zakládání nových osad místními obyvateli. Tito lidé měli povinnosti a práva vůči vrchnosti. Jejich povinnosti byly ale po určitou dobu založení obce pomíjeny (často 5 nebo 8 let). Tomuto období se říkalo lhóta, od čehož se těmto obcím později dostalo názvu Lhot a Lhotek. Obcí s tímto názvem a zrodem uvedených kořenů se na území České republiky nachází na 360! K jejich největšímu rozmachu došlo v období 13. století a jejich vznik probíhal zpravidla v méně pohostinných lokalitách – proto ty „lhóty“. Pohostinnější lokality byly osídleny dříve. Ve snaze zajistit nové a lepší podmínky pro život, dělo se tak cestou úlev. Již středověký panovník, v případě 13. století Přemysl Otakar I., věděl, že ve snaze domácího rozkvětu se jedná o základy nejefektivnějšího, ale také eticky nejčistšího způsobu rozvoje. Je tedy otázkou, když tyto základy znal už středověký vladař, proč se jimi neřídíme dnes, a to tím spíše, že od tohoto zjištění uplynulo více než půl tisíce let?! Druhý důvod pro zpracování publikace je současný stav naší demokracie. Proto se vracím do roku 1918: Z rozvalin první světové války si Čechy a Morava spolu se Slovenskem (také díky svým vazbám na, v té době velmi svobodomyslné, USA) vydobývají právo na sebeurčení a samostatnost. Vzniká první republika a s ní i systém založený na demokratických principech. Ovšem na jak dlouho? Za období pouhých 20 let se pod vlivem expanzivní politiky nacionálně socialistického Německa, jinak také Lebensraum (boj o životní prostor spolu s přesvědčením rasové nadřazenosti), stáváme jeho protektorátem. V roce 1945 přichází osvobození, aby v zápětí, v roce 1948, byl jeden totalitní režim vystřídán druhým. Ze vzduchotěsného sevření Hitlerovským Německem se stáváme jen jakousi hříčkou sféry vlivu kompletně ovládanou komunistickým režimem (založen na nepřátelství, negaci a šíření třídní nenávisti, za kterým se neskrývá nic jiného, než strach o sebe samé), řízeným kdesi z Moskvy. Jedna z nejvyspělejších zemí světa, naše tehdejší první republika, se vydala cestou naprosté dehonestace a úpadku. Budeme-li počítat, kolik let jsme jen mohli žít ve svobodném státě…?! Dnes jen těžko můžeme říct, kde jsme se měli demokratickému systému naučit a kdo vlastně ví, co by mělo být jeho obsahem? Důvod třetí. Co je lidstvo lidstvem, základním předpokladem rozkvětu společnosti vždy byl a bude maximální respekt k soukromému vlastnictví založený na dobrovolné směně, přirozené solidaritě, úctě k druhým a vážení si sebe samých. Vše v maximální nezávislosti na státním aparátu. V reálném světě je tomu tak, že když někomu násilně ukradnete byť jen deset korun, jedná se o čin v rozporu se zákonem. Když ale zvýšíte daň, jedná se o zákon. Když hrajete hru zvanou letadlo, jedná se činnost v rozporu se zákonem. Pokud však zmíníme například státní průběžný penzijní systém, děje se tak v zájmu obecného blaha. Kde tedy leží nějaká hranice?

2

Byla-li zmínka o přirozené solidaritě, je její plné přebírání státem jejím posilováním nebo naopak vytláčením?! V tomto smyslu je zajímavé se podívat na vývoj ,,veřejných výdajů“ v zemích, které jsou považovány za vzor západní civilizace. Zatím co před první světovou válkou se pohybovaly okolo 8%, po jejím skončení jejich nárůst vzrost na 15%. Jestliže se tento stav mezi válkami pohyboval na přibližně stejné úrovni, tak po druhé světové válce vzrostl až na 50%. Jinými slovy, došlo k naprostému odtržení nákladů od výnosů. To znamená, že většina lidí postupně přestává vnímat tvorbu a úctu nových hodnot, a tím méně vlastní potřebu na efektivní způsob jejich využití. Vznikla celá řada nových aktivit, kde je veškeré úsilí, namísto tvorby, soustředěno pouze na získávání produktivity od druhých k sobě samým. Možná to může pro někoho představovat až zdrcující překvapení, a to tím spíše, že není téměř nikoho, kdo by cítil potřebu se podobným údajům věnovat. Nicméně, jedním z důsledků takového jednání je i změna rozložení kapacitních sil našeho obyvatelstva, kde plných 40% obyvatel se skládá z důchodců, nezaměstnaných a studentů. 13% je pak tvořeno státním sektorem jako je vojsko, úředníci atd. Jinými slovy lidí plně závislých na státu. Zatím co produktivní sféra včetně všech služeb je tvořena už jen ani ne 35% obyvatel. Zbytek tvoří děti. To všechno během posledních padesáti let. V rámci této struktury se svobodné obyvatelstvo změnilo v masu ovládaných ve prospěch hrstky, jež je ovládá. Začátek těchto změn byl zdůvodňován zájmem o lidi. To, co bylo činěno v zájmu stability, se naopak a stále více mění ve zdroj sílícího napětí. Nejen ve smyslu výdajů, ale i kumulace nových schodků veřejných rozpočtů jsou jen dílčím varováním, že takto nastavené poměry nemohou dlouhodobě fungovat a

že stojíme na prahu nových

problémů. Důvod čtvrtý. Něco jako poslední kapkou, tedy alespoň

pro mne, se

stala diskuze

z poloviny roku 2008. Byla vedena na téma nebezpečí opětovného návratů komunistů a socialistů k moci. Většina diskutujících intelektuálů, ač reagovala převážně zdrženlivě, tak něco takového považovala za zcela nemožné. Vyznavači této nám tolik známé a nebezpečné ideologie tak zdrženlivý vůbec nebyli. Cest k tomu je prý mnoho, jednu z nich může otevřít například automobilová produkce. Tedy odvětví, které se i díky vládním politikám stalo nosnou páteří našeho průmyslu. Stačí prý malá recese, lidé vyjdou do ulic…, a důvodů k návratu dřívější totalitní moci se prý najde víc než dost. Je to něco jako spoluvytvářet základy budoucího problému, aby se později někdo mohl tvářit, že je třeba nových a dalších

vládních zásahů, kterými je třeba vytvořené

problémy vyléčit. Ideologie, které si podmanily vše, co bylo možné ovládnout, jsme okusili na vlastní kůži. Právě proto, dost možná, že i na rozdíl od západní civilizace, bychom měli být o to více ve střehu. Z mého pohledu bychom měli usilovat o dosažení dvou hlavních cílů. Za prvé: opět rozšířit spektrum lidí, kterým se umožní vymanit se ze státního vazalství. Za druhé: činnosti, u kterých k ovládnutí ještě nedošlo,

v maximální míře zbavit nejrůznějších vládních zásahů. Vše za

doprovodu obnovy vlastnických vztahů.

Historie nám jasně ukázala jak to dopadne, když je

3

kompletně všechno podřízeno státnímu řízení. Dále to, jaké trendy nás k tomuto stavu přibližují a naopak, jak takovému stavu předcházet. Neboli, troufám si tvrdit, že většina laické veřejnosti žije v mylné představě, že míra demokracie je dána pouze počtem vzájemně si konkurujících stran. Pokud nám na demokracii skutečně záleží, je třeba nasměrovat

pozornost k dobám, které

předcházely růstu vládních výdajů, a prostředky podléhající státnímu vlivu z této sféry opět vyvázat. Ve vazbě na obrovské spektrum moderních možností - jak toho ale dosáhnout? Ve snaze o nalezení objektivních odpovědí jsem se obrátil nezávislých institucí, kapacit ve svém oboru, a požádal je

na autority výhradně

o vypracování odpovědí na

nejnaléhavější otázky. Zdůrazňuji ,,autority nezávislých institucí“, tedy těch institucí, ve kterých se nehodnotí to, s čím a s kým kdo sympatizuje a co by si kdo přál, nýbrž těch institucí, kde jsou klíčem ke všem receptům pravidla s jasnou perspektivou dlouhodobé životnosti. Pro přehlednost jsem je rozdělil do pěti částí: 1/

základní výklad ideových východisek – s důrazem na efekty nejrůznějších motivací a

mimochodem také toho, co je vlastně veřejným statkem, co nám pod tímto názvem utkvělo v našich myslích, ačkoli jimi nikdy nebyly. Této části se ujal: prof. Ing. Josef Šíma, Ph.D., vedoucí katedry institucionální ekonomie Vysoké školy ekonomické v Praze a Matěj Šuster, výzkumný pracovník Liberálního institutu. 2/ základní analýza aktuálních dat - objemu státního rozpočtu, již zmíněné základy rozložení obyvatelstva v závislosti na státu aneb toho, kolik dostáváme bankovek, kde není ani tak zásadní jaká je jejich výše, jako to, kolik a čeho se nám za ně dostává. Analytická část byla svěřena: ing. David Havlíček, ekonomický analytik. 3/

k ozdravení státu – se zaměřením na tzv . veřejné statky a na to, jak zajistit jejich co

nejefektivnější způsob využití a nejšetrnější způsob čerpání. Autorství třetí části se shoduje s částí první: prof. Ing. Josef Šíma, Ph.D., vedoucí katedry institucionální ekonomie Vysoké školy ekonomické v Praze a Matěj Šuster, výzkumný pracovník Liberálního institutu. 4/

k ozdravení ekonomiky – se zaměřením na odstranění nejrůznějších překážek produktivní

sféry jako základního předpokladu k růstu nové životní úrovně. Včetně indexu ekonomické svobody se této části zhostil: ing. Miroslav Ševčík, vedoucí Katedry hospodářské a sociální politiky NF VŠE a ředitel Liberálního institutu. 5/

k ozdravení občanské společnosti a komunit - přirozená solidarita a občanská společnost je

jednou ze ctností, jíž se vyznačují nejvyspělejší části světa. Převodem na stát dochází k jejich

4

vytlačování. Zamyšlení nad tím, co dělat, aby byl obnoven jejich původní význam a obsah se plně věnuje: dr. Roman Joch, ředitel Občanského institutu. 6/

ryba smrdí od hlavy - v realitě to bývá tak, že obecně máme mnoho rad pro druhé, málokdy

ale pro sebe. Chceme-li dosáhnout změny postojů od druhých, je třeba na prvním místě začít sami u sebe. Do prvních témat, jak zefektivnit činnost ústředních orgánů se pustil: ing. Luděk Tesař, zástupce Regionservisu, ing. Daniel Trnka. .První ze shromážděných podkladů jsou z leva doprava, ve výše uvedeném pořadí umístěny ve formátu PDF pod tímto příspěvkem. Dříve, než se pustíte do jejich pročítání, dovolte mi ještě krátkou poznámku. Váže se k odstranění celnic z našich hranic na konci roku 2008. Spolu s nimi zmizely i celní kontroly a placení cel. Základ tohoto výsledku byl dán v období padesátých let minulého století. Není bez zajímavosti, že o nesmyslnosti, ba škodlivosti cel psal již skotský ekonom a zakladatel moderní ekonomie Adam Smith ve svém díle Bohatství národů. Jedná se o publikaci, která patří po bibli mezi druhou nejčetnější knihu na světě. Jméno Karel Marx zná patrně každý,

co ale komu,

přestože se jedná o světově druhé nejčtenější dílo, říká v našich končinách jméno Adam Smith? Kniha přitom byla napsána již v roce 1776. To, co je dnes vydáváno za nejobjevnější výdobytek nové epochy společné politiky EU, tedy společný trh, bylo známo již před více než 250 lety. Přesto téměř stejnou dobu trvalo, než tato myšlenka začala být brána vážně a více než padesát let trvalo, než dané zjištění ode dne prvních kroků realizace doputovalo k nám. Proč to zmiňuji? Jednoduše proto, že než dojdeme k plně fungujícím principům, čeká nás ještě dlouhá vyčerpávající cesta, rozhodně ne bez nejrůznějších nástrah. První ze základních principů nám dal již středověk - popsaný v úvodu. Na základě získaných podnětů jsem se rozhodl k některým tématům zrealizovat osobní anketu. Prvním krokem může být například to, že v ní vyjádříte i vy svůj názor. Najdete ji na mé webové stránce www.zdeneklhota.cz - odkaz pod názvem: můj průzkum – vyjádřete svůj postoj. Za názor děkuji, přeji příjemné pročítání následujících příspěvků.

JEDNOTLIVÉ PŘÍSPĚVKY VE FORMÁTU PDF: IDEOVÁ VÝCHODISKA ANALÝZA DAT OZDRAVENÍ STÁTU OZDRAVENÍ EKONOMIKY OZDRAVENÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI RYBA SMRDÍ OD HLAVY

5

Ideová východiska prof. Ing. Josef Šíma, Ph. D., vedoucí Katedry institucionální ekonomie VŠE v Praze Matěj Šuster, výzkumný pracovník Liberálního institutu

6

ZÁKLADEM VŠEHO JSOU MOTIVACE A JEJICH EFEKTIVITA

1) Instituce a tvorba bohatství

Žijeme ve světě, jehož charakteristickým rysem je vzácnost. Dostupné množství zdrojů nepostačuje k tomu, aby mohla být uspokojena veškerá myslitelná lidská přání a potřeby. Důvod je zjevný. Okruh lidských přání a potřeb je totiž v principu neomezený, zatímco zásoba užitečných zdrojů je limitovaná. Z faktu vzácnosti vyplývají přinejmenším dva základní důsledky.

Hospodárné využívání zdrojů Je-li zdroj vzácný, znamená to, že u něj existují konkurenční užití. Každý statek lze využít k mnoha rozličným účelům a pokud jej jeden člověk použije k účelu A, nemůže tentýž statek nikdo jiný zároveň použít k účelu B. Mezi různými alternativními užitími daného statku proto musíme volit. Z toho důvodu je vrcholně důležité, abychom se vzácnými statky nakládali co nejvíce hospodárně. Jde tu jednak o to, aby zdroje byly přemisťovány z méně hodnotných užití k hodnotnějším užitím („tvorba bohatství“), a nikoli naopak. Dále je žádoucí, aby lidé používali k výrobě daného výstupu co nejméně vstupů (vzácných zdrojů). Stěžejní je, aby se ve společnosti rozvinul takový institucionální rámec, jenž podporuje hospodárné zacházení se vzácnými zdroji a naopak penalizuje zbytečné plýtvání. Riziko konfliktu o vzácné zdroje Zároveň však neustále hrozí nebezpečí, že vypukne konflikt dvou (a více) lidí o daný vzácný statek. Snadno se totiž může stát, že různí lidé pojmou ohledně jednoho a téhož statku plány, které jsou ve vzájemném rozporu. Rizikem je, že se tyto konflikty budou „řešit“ násilím (podle hesla „silnější vítězí“). „Společnost“, v níž převládá násilí, by ovšem postrádala základní předpoklady pro to, aby dosáhla všeobecné prosperity a harmonie. Vládla by v ní „válka všech proti všem“ a taková společnost by zůstala velmi chudá. Daleko lepší alternativou je dohodnout se na pravidlech, která umožní mírumilovné soužití lidí a pokojné řešení sporů o vzácné zdroje. Vlastnictví Chtějí-li lidé dosáhnout všeobecné prosperity a míru, musejí objevit a dodržovat takový institucionální rámec, jenž umožňuje pokojně řešit konflikty o vzácné zdroje a pobízí lidi k tomu, aby s těmito zdroji nakládali hospodárně. Historická zkušenost ukazuje, že splnění těchto cílů nejlépe zajišťuje instituce soukromého vlastnictví. Vlastnictví plní dvě základní společenské funkce:

7

1. Jasně vymezuje, komu náleží výlučné právo využívat ten či onen vzácný zdroj, a tím umožňuje mírumilovně řešit mezilidské konflikty o vzácné statky. Každý se pak může vyvarovat konfliktu s ostatními lidmi zkrátka tím, že bude důsledně respektovat hranice jejich vlastnictví. 2. Vytváří náležité podněty k produktivnímu úsilí, v jehož důsledku se rozmnožuje nejen bohatství samotného vlastníka, ale v posledku i ostatních členů společnosti. Soukromé vlastnictví pobízí lidi k tomu, aby řádně pečovali o zdroje, které vlastní, a zvyšovali jejich hodnotu.

Vlastnictví můžeme chápat jako svazek dílčích práv k určitému statku. Nejvýznamnějšími dílčími právy jsou: •

právo daný majetek užívat a ponechat si jeho plody (výnosy)

•

právo vyloučit kohokoli jiného z užívání dotyčné věci

•

právo převést majetek či některá dílčí práva k němu na jiné osoby (např. věc prodat, darovat, pronajmout, zatížit věcným břemenem atd.) Důležité je, aby vlastnická práva byla jasně vymezena, plně převoditelná a účinně

vynucována. Jsou-li tyto předpoklady splněny, má vlastník velmi silnou motivaci, aby o majetek řádně pečoval, investoval do jeho údržby či vylepšování, a tím zvyšoval jeho hodnotu. Vlastník totiž získává výnosy z dobré správy majetku a naopak sám nese náklady nedbalé či neefektivní správy. Vysoce významná je převoditelnost majetku. Má-li vlastník právo prodat svůj majetek někomu jinému, bude mnohem více brát v úvahu i hodnotu alternativních užití svého majetku. Často se stává, že někdo jiný danému statku přisuzuje vyšší hodnotu než současný vlastník, poněvadž je schopen onen majetek využít produktivněji. Takový jedinec si může dovolit nabídnout dosavadnímu majiteli kupní cenu, jež převyšuje hodnotu aktuálního užití majetku. Pokud totiž zlepší správu onoho majetku a převede jej do produktivnějšího užití, obdrží dodatečné výnosy. Tyto očekávané výnosy mu plně vynahradí vyšší kupní cenu. Je tu tedy prostor pro oboustranně výhodnou směnu mezi nimi. Má-li člověk přiměřenou jistotu, že jeho vlastnická práva budou respektována a účinně chráněna, prodlužuje se horizont jeho plánování. Nesoustředí se pak jen na krátkodobé zisky plynoucí z jeho majetku, nýbrž se snaží maximalizovat dlouhodobou hodnotu svého majetku. Soukromé vlastnictví vede lidi k tomu, aby se o svůj majetek řádně starali a aby se ustavičně snažili nalézt způsob, jak svůj majetek převést z méně hodnotných užití do produktivnějších užití.

Produktivní versus predátorské praktiky

8

V principu existují pouze dva způsoby, jimiž člověk může zvyšovat svůj blahobyt:

•

Výroba a dobrovolná směna s ostatními na trhu

•

Vyvlastnění bohatství druhých

První způsob je produktivní. Člověk využívá zdroje ve svém vlastnictví (své tělo, intelekt a dovednosti, různé nástroje, půdu atd.) k tomu, aby vytvořil nějaký statek, který mu bude sloužit buď k přímému uspokojení vlastních potřeb, anebo onen statek s někým jiným vymění za jiné zboží či služby, které potřebuje. Dobrovolná směna je charakteristická tím, že každý z účastníků si od transakce slibuje zvýšení svého blahobytu, jinak by ji neuskutečnil (nedal by k ní souhlas). Obě strany jsou tak vítězi (hra s kladným součtem): každá z nich získává statek, jenž subjektivně oceňuje více než to, čeho se naopak vzdává. Výroba a dobrovolná směna tedy vede k čistému přírůstku blahobytu a bohatství. Druhý způsob - násilné vyvlastnění bohatství druhých - je naopak neproduktivním, predátorským jednáním. Jedna skupina lidí se obohacuje na úkor druhé skupiny lidí. Máme zde tudíž vítěze a poražené; blahobyt jednoho člověka se snižuje, naopak blahobyt druhého se (uměle) zvyšuje. Predátorské praktiky nevytvářejí nové bohatství, nýbrž v nejlepším případě existující bohatství pouze násilně přesouvají z jedněch rukou do jiných (čistý transfer, hra s nulovým součtem). Co hůře, při predátorských praktikách se plýtvá cennými zdroji (čas, úsilí, ba i peníze), které lidé vynakládají na to, 1. aby se nekale obohacovali na účet obětí, 2. a naopak aby svůj majetek před těmito útoky co nejvíce ochránili. Oba typy nákladů („obranné“ i „útočné“) jsou přitom z celospolečenského hlediska „čistou ztrátou“, neboť jsou vynakládány nikoli na tvorbu nového bohatství, nýbrž pouze na jeho „přerozdělení“ (resp. obranu před agresí). Hra s nulovým součtem se tak mění na hru s negativním součtem. Jsou-li navíc predátorské praktiky ve společnosti masově rozšířeny, výsledná nejistota vlastnických práv snižuje motivaci k tvorbě bohatství, úsporám i investicím. Výsledkem je, že klesá produktivita, jakož i životní standard společnosti. V dnešní době je nejběžnější predátorskou praktikou to, co slavný francouzský liberální ekonom Frédéric Bastiat (1801-1850) trefně nazval „legalizovanou loupeží“ (legal plunder). Tím máme na mysli aktivity rozličných organizovaných zájmových skupin, které se prostřednictvím politického procesu snaží si vydobýt umělé výhody na úkor konkurentů či široké veřejnosti (podrobněji viz níže). Až příliš často jsme svědky toho, jak se organizované skupiny přetahují se o „lup“ v podobě daňových výnosů, popř. o jiná privilegia. Boj mezi produktivními a predátorskými praktikami zuří od nepaměti. Je-li naším cílem všeobecná prosperita a pokojné mezilidské soužití, musíme vytvořit takový institucionální rámec,

9

jenž lidi co nejvíce podněcuje k tomu, aby dávali přednost produktivní činnosti a tvorbě bohatství a naopak zavrhli předátorské praktiky.

2. Popis hospodaření z pohledu vlastního a cizího Položme si otázku, za jakých předpokladů je nejpravděpodobnější, že se člověk při svém rozhodování vyvaruje chyb a bude jednat co nejvíce racionálně? Lidé nejspíše učiní správné (či optimální) rozhodnutí tehdy, když mohou očekávat, že všechny náklady i výnosy svého rozhodnutí bezprostředně pocítí ve své vlastní sféře. V takovém případě má člověk veškerou motivaci k tomu, aby pečlivě zvažoval výhody i nevýhody různých alternativ. Naproti tomu racionální a hospodárné jednání je nejméně pravděpodobné v situaci, kdy náklady a prospěch daného rozhodnutí ponese, resp. obdrží někdo jiný než jedinec, který dané rozhodnutí učinil. Z toho důvodu existuje obrovský rozdíl mezi případy, kdy člověk utrácí své vlastní peníze pro své vlastní potřeby a kdy naopak utrácí cizí peníze ve prospěch někoho jiného. V tomto směru se lze inspirovat obzvláště názorným a instruktivním výkladem z pera ekonomů Miltona a Rose Friedmanových.1 Utrácíte-li peníze, můžete vynakládat své vlastní peníze nebo peníze někoho jiného; můžete přitom utrácet ve svůj vlastní prospěch nebo ve prospěch někoho jiného. Kombinací těchto dvou párů alternativ dostáváme následující čtyři možnosti: vy utrácíte

v čí prospěch utrácíte

čí peníze

pro sebe

pro jiného

vaše

I

II

někoho jiného

III

IV

Kategorie I představuje utrácení vlastních peněz pro vlastní potřeby. Tak např. člověk si chce ze svých úspor koupit nový televizor. V takovém případě zná své vlastní preference a má představu, jaké vlastnosti by dotyčný televizor měl mít. Má rovněž silnou motivaci, aby zvolil takovou variantu, které mu přinese pokud možno co nejvyšší hodnotu za každý dolar, který utratí. Tato kategorie je typická pro většinu tržních transakcí. Kategorie II odpovídá utrácení vlastních peněz pro potřeby někoho jiného. Příkladem budiž situace, kdy člověk ze svých peněz kupuje dárek k narozenínám či vánocům pro někoho jiného. Má stejnou motivaci šetřit jako v kategorii I, ale zpravidla nemůže znát skutečná přání a preference jiného člověka tak dobře, jako zná svá vlastní. Může se tak snadno stát, že obdarovaný by dal přednost tomu, kdyby místo dotyčného dárku obdržel peníze, které dárce na zakoupení dárku vynaložil. Byl by totiž schopen příslušný obnos použít takovým způsobem, jenž by mu přinesl větší prospěch. Sem patří např. bohatý filantrop ze Západu, jenž z vlastního popudu zakoupí 1 Milton a Rose Friedmanovi, Svoboda volby. Praha: Liberální institut, 1992, str. 118-120.

10

nejmodernější počítače a daruje je škole v chudé rozvojové zemi. Je docela dobře možné, že dotyčná škola pociťuje jako naléhavější úplně jinou investici a dovedla by tedy s penězi utracenými za počítače naložit účelněji (z hlediska svých skutečných potřeb). Kategorie III odpovídá utrácení cizích peněz na vlastní potřeby. Tak např. člověku je nabídnuto, aby se v restauraci naobědval na účet někoho jiného. V takovém případě nebude brát ohledy na cenu a objedná si pravděpodobně podstatně dražší jídlo, než kdyby si oběd měl sám zaplatit z vlastních peněz. Ví však, na jaké jídlo má momentálně chuť, a proto zvolí alternativu, od níž si slibuje největší prospěch. Do této kategorie spadá třeba pojištěnec, jenž v okamžiku spotřeby čerpá zdravotní péči zdarma. Kategorie IV odpovídá utrácení cizích peněz na cizí potřeby. V takovém případě člověk nejenže nehledí na náklady, ale navíc obvykle ani nezná přání a preference toho, v čí prospěch peníze utrácí. Výsledkem často bude, že vynaloží značné náklady na něco, co dotyčnému příjemci přinese jen malý či dokonce nulový užitek. Právě v této kategorii je tendence k plýtvání a neúčelnému jednání největší. Náleží sem např. politik, jenž se snaží utratit peníze daňových poplatníků takovým způsobem, aby zvýšil jejich blahobyt. 3. Politika vs. trh aneb rozdíl mezi individuálním rozhodováním a kolektivní volbou Pokud se člověk zmýlí v oblasti soukromé volby (např. jako spotřebitel), nese náklady svého chybného rozhodnutí především on sám, a to jej pobízí k tomu, aby jeho rozhodnutí bylo informované a pokud možno obezřetné. Přesto se však každý z nás dnes a denně ve svých soukromých záležitostech dopouští mnoha rozhodnutí, jichž později lituje. Oč horší pak musí panovat situace v oblasti „veřejné volby“ (kolektivního rozhodování) v masových demokraciích! Pravděpodobnost, že by hlas jednotlivého občana rozhodl výsledek voleb, se prakticky blíží nule. To ovšem znamená, že ať již daný volič hlasuje jakkoli, výsledek voleb

svým hlasem neovlivní (tzn. výsledek bude stejný, i kdyby svůj lístek do volební urny

nehodil). Občané si tuto skutečnost ve skrytu duše uvědomují. Mj. i z tohoto mají jen nepatrnou motivaci k tomu, aby obětovali patřičný čas a vyvinuli úsilí k získání věrohodných a nezkreslených informací potřebných k adekvátnímu posouzení otázek veřejného zájmu. Osobní prospěch, který by získali díky důkladnějšímu zkoumání toho, jaké byly skutečné důsledky té či oné vládní politiky, je totiž daleko nižší než náklady, které by museli na pečlivé zjišťování těchto faktů vynaložit. To má i další závažné následky. Pakliže spotřebitel činí svá rozhodnutí na základě iracionálních, mylných představ (např. uvěří tvrzení podomního obchodníka, že onen „zázračný“ přístroj, který mu nabízí ke koupi, je vskutku schopen vyléčit veškeré nemoci včetně rakoviny), dopadnou náklady této jeho iracionality na jeho vlastní bedra. Naproti tomu náklady chybných a iracionálních kolektivních rozhodnutí jsou obvykle široce rozptýleny na všechny členy společnosti (někdy se zde hovoří o „mezivoličských externalitách“).

11

Aby toho nebylo málo, záležitosti, o nichž se v demokraciích kolektivně rozhoduje, jsou typicky nesrovnatelně komplexnější a složitější, než drtivá většina otázek, před kterými občané stojí v roli spotřebitelů na trhu. Spotřebitel navíc dostává mnohem rychlejší a účinnější „zpětnou vazbu“ než volič. Poté, co začne zakoupenou věc používat, obvykle brzy zjistí, zda učinil dobrý obchod, či prohloupil. Naproti tomu vazba mezi občanovým vlastním blahobytem a aktuální vládní politikou není ani zdaleka přímočará a jednoznačná. Konečně, fundamentální rozdíl samozřejmě spočívá v samotném charakteru tržních a politických „transakcí“. Lapidárně řečeno, jen v oblasti politiky je možné, aby 51% voličů, kteří rádi chodí plavat do bazénu, přehlasovalo ostatní a rozhodlo, že se z obecných daní vybuduje nový bazén, do něhož bude vstup zdarma. Milovníci plavání přitom nezřídka budou mít ještě tu drzost, aby dotyčný bazén označili za „veřejný statek“. V masových demokraciích neustále hrozí nebezpečí, že početně nejsilnější část občanů bude podporovat další rozšiřování veřejných služeb, přičemž velkou část nákladů na financování těchto služeb přesune na bedra přehlasované menšiny občanů (např. prostřednictvím diskriminačních daňových sazeb). Situace se tu principiálně nijak neliší od případu, kdy paní Lahočná a pan Novák „demokraticky“ přehlasují pana Rozrazila a rozhodnou poměrem hlasů 2:1, že jim pan Rozrazil zaplatí oběd v restauraci. Ze všech těchto důvodů se z liberálního pohledu jeví jako žádoucí, aby bylo pokud možno co nejvíce záležitostí ponecháno individuální volbě občanů a nebyly předmětem politického rozhodování. 4. Obecný zájem občanů vs. organizované zájmové skupiny Politický proces trpí ještě dalším neduhem. Ten spočívá v tom, že v politické soutěži často vítězí taková opatření, která přinášejí velký prospěch členům úzké zájmové skupiny, přičemž však náklady tohoto opatření dopadají na všechny voliče. Příkladem takové vládní politiky může být uvalení dovozního cla na potraviny. Taková intervence zvýší cenu potravin a zároveň i příjmy zemědělců. Poškozeni jsou spotřebitelé. Zemědělci jsou početně relativně malou skupinou, takže každému z nich díky dovoznímu clu připadne poměrně velký prospěch. Naproti tomu spotřebitelé jsou nesrovnatelně větší skupinou. Náklady dovozního cla na potraviny jsou tudíž široce rozptýleny a každý spotřebitel osobně nese jen jejich nepatrnou část. Dejme tomu, že uvalení dovozního cla zvýší příjmy zemědělců, jakož i výdaje spotřebitelů o 2 mld. Kč ročně. Je-li zemědělců 100 000, každému zemědělci se v průměru zvýší roční příjem o 20 000 Kč ročně. To už je slušná částka na to, aby zemědělci vyvíjeli úsilí a byli ochotni nést náklady na přesvědčování politiků. A co spotřebitelé? Je-li jich deset milionů, nese každý z nich v průměru 200 Kč nákladů ročně. Takové ztráty si patrně ani nepovšimnou. Každopádně by žádnému z nich nestála za to, aby se vůbec o tuto věc zajímal, natožpak aby cokoli podnikal.2

2 Srov. Jiří Schwarz: Škola veřejné volby. In: Robert Holman a kol., Dějiny ekonomického myšlení. Praha : C. H. Beck, 2005, str. 487.

12

Organizované zájmové skupiny mají proto poměrně velký prostor pro to, aby prostřednictvím politického procesu získávali umělé výhody na úkor ostatních občanů. V současnosti jsou asi nejskandálnějším příkladem takovéto vládní politiky dotace a všemožné jiné formy státní pomoci, které si úspěšně vydobyli a dlouhodobě udržují zemědělci. Mnozí zemědělci nabyli přesvědčení, že mají jakési nezadatelné právo na to, aby jim stát za všech okolností garantoval ziskový prodej, ať již vypěstují či vyprodukují cokoliv a v jakémkoli množství. Jiným příkladem je státní podpora některých domněle ekologických „alternativních“ zdrojů energie, které ve skutečnosti životnímu prostředí nijak neprospívají. Prakticky neuvěřitelná a velmi nehorázná je např. enormní státní podpora výroby bioetanolu z kukuřice v USA. Ačkoli jde z energetického i ekologického hlediska o značně neefektivní, resp. dokonce kontraproduktivní politiku, Spojené státy nejenže pěstování kukuřice za účelem výroby biopaliv masivně dotují (a zajišťují těmto produktům povinný odběr), ale navíc domácí farmáře chrání před dovozem ekologičtějšího bioetanolu vyrobeného z cukrové třtiny např. v Brazílii (tj. tyto dovozy jsou zatíženy nemalými cly). Jediným výsledkem takové politiky je masivní transfer peněz z kapes daňových poplatníků do rukou amerických zemědělců (resp. dalších článků výroby etanolu z kukuřice). 5. Veřejné statky V politických diskusích se často jako „veřejné statky“ označují prakticky veškeré služby, které stát financuje, resp. produkuje. V ekonomické terminologii však má tento výraz jasně vyhraněný význam. Čistým veřejným statkem je takový statek, jenž se vyznačuje těmito dvěma rysy: −

Nevyloučitelnost ze spotřeby, tj. je technologicky obtížné, resp. příliš nákladné zajistit, aby statek nevyužívali i ti, kdo za něj nezaplatili.

−

Nerivalitní spotřeba: spotřeba jedním člověkem nesnižuje množství, které mohou spotřebovat ostatní.

Jako klasický příklad bývá uváděna národní obrana, tj. ochrana určitého teritoria před vnějšími vojenskými útoky. Z takové služby totiž mají užitek všichni obyvatelé, kteří na daném území žijí, ať již na obranu finančně přispívají, či nikoli. Nelze totiž dosti dobře zajišťovat vojenskou obranu daného teritoria, aniž by z této služby zároveň neměli prospěch i neplatiči, kteří jsou v dotyčné oblasti usazeni.3 Důsledkem může být koordinační selhání. Ačkoli by kolektivně na tom všichni byli lépe, kdyby každý z nich svůj díl nákladů zaplatil a služba byla poskytována, individuálně mají tendenci stát se „černými pasažery“, přičemž se budou spoléhat na to, že ozbrojené složky zaplatí ostatní spoluobčané. Jestliže však tímto způsobem uvažují všichni občané (resp. dostatečně velká část z nich), nebude národní obrana poskytována, neboť ji nebude z čeho financovat. Individuálně „racionální“ strategie tak v souhrnu povede k výsledku, jenž je z hlediska rozložení preferencí u dané skupiny obyvatel „iracionální“. Odtud pak pramení úvaha, že by se blahobyt těchto lidí zvýšil, 3

Již samotná existence vojenské obrany kupř. odrazuje nepřítele od pokusů o agresi.

13

kdyby „benevolentní a vševědoucí diktátor“ (potažmo prostá většina občanů) autoritativně všem nařídil, aby na národní obranu přispívali. Dalším příkladem čistých veřejných statků může být ochrana zemské atmosféry proti emisím skleníkových plynů4, popř. proti jiným formám znečišťování ovzduší, které se týkají velkého počtu lidí. Takovýchto případů se však vyskytuje relativně málo. Většina statků má smíšenou podobu, tj. jsou ve větší či menší míře vylučitelné a rivalitní. V této souvislosti je třeba podotknout, že velká většina služeb, které stát dnes produkuje či financuje, má spíše povahu soukromému statku. To platí mj. o zdravotní péči (s výjimkou např. očkování proti infekčním chorobám), důchodovém zabezpečení a do značné míry též o školství (obzvláště o vyšším vzdělání). Státní subvence školství a systém veřejného zdravotního pojištění byly zavedeny nikoli z důvodu, že by snad tyto služby měly „objektivně“ charakter „veřejného statku“, nýbrž proto, že je velká většina občanů přesvědčena., že by stát měl zajistit přístup k těmto službám všem lidem bez rozdílu příjmů a majetku. Vyloučení „neplatičů“ (tj. zejm. lidí s nízkými příjmy) z těchto služeb by samozřejmě nebylo technicky obtížné ani nákladné, ale je považováno za sociálně neúnosné. 6. Historický vývoj veřejných rozpočtů

Uplynulé 20. století by šlo bez nadsázky označit za století „explozivního nárůstu“ velikosti státu. Zatímco ještě na začátku 20. století veřejné výdaje typicky nepřesahovaly 10 % hrubého domácího produktu (HDP), na konci téhož století se podíl veřejných výdajů na HDP několikanásobně zvýšil a pohyboval se v rozmezí 30 až 50 % HDP. Veřejné výdaje jako % HDP Rok

Francie

Cca 1870

Německo

Švédsko

Japonsko Velká Británie

USA

12,6

10

----

8,8

9,4

7,3

1913

17

14,8

10,4

8,3

12,7

7,5

1920

27,6

25

10,9

14,8

26,2

12,1

1937

29

34,1

16,5

25,4

30

19,7

1960

34,6

32,4

31

17,5

32,2

27

1980

46,1

47,9

60,1

32

43

31,4

1990

49,8

45,1

59,1

31,3

39,9

32.8

1996

55

49,1

64,1

35,9

43

32,4

Zdroj: Vito Tanzi a Ludger Schuknecht, Public Spending in the 20th Century: A Global Perspective (New York: Cambridge University Press, 2000), str. 6.

Plynulý nárůst veřejných výdajů v poměru k HDP byl po druhé světové válce způsoben především masivním rozmachem transferových plateb (přerozdělování). V tomto období vznikaly a prudce „bobtnaly“ zejm. státní programy v oblasti zdravotnictví, důchodového pojištění či rozličné 4 To platí samozřejmě za předpokladu, že rostoucí koncetrace skleníkových plynů v atmoseféře vskutku vede k nepříznivým globálním změnám klimatu.

14

programy sociálního zabezpečení. Započala éra všeobjímajícího „sociálního státu“, jenž se stará o občany „od kolébky po hrob“. Naproti tomu výdaje na služby, které by šlo s přimhouřením oka označit za veřejné statky, relativně stagnovaly (tj. v poměru k velikosti ekonomiky, nikoli absolutně). Prudký nárůst rozličných sociálních transferů je dosti paradoxní. Z logiky věci by člověk spíše očekával, že postupně, jak společnost bohatne a zvyšují se reálné příjmy, budou lidé stále více schopni se postarat o sama sebe vlastními silami a budou tedy potřebovat relativně méně státní pomoci. Pak by ovšem podíl sociálních transferů na HDP měl pozvolna klesat a nikoli růst.5 Základní (a v očích liberálů zdaleka nejdůležitější) funkci státu je vytvoření stabilního, předvídatelného a pokud možno co nejméně si protiřečícího právního řádu, jakož i zajištění vnější a vnitřní bezpečnosti občanů před agresí a útoky na jejich majetek. Nedílnou součásti je i to, aby stát zajistil přiměřeně rychlou a účinnou vymahatelnost právních nároků (tj. kvalitní a efektivní soudnictví). Z liberálního hlediska je obzvlášť smutné, že zatímco státy na sebe „nabalovaly“ stále nové a nové funkce a nezřízeně „tloustly“ jako Otesánek, při výkonu těchto svých nejvýznamnějších funkcí v mnoha ohledech žalostně selhávaly.6 Na závěr se pro zajímavost podívejme, jaká by byla velikost státu, kdyby se omezil jen na výkon svých nejzákladnějších funkcí: Státní rozpočet z roku 2006 Rozpočtová kapitola

Výdaje (v tisících Kč)

Podíl na celkových státních výdajích

Ministerstvo obrany

55.694.000

5,81%

Ministerstvo spravedlnosti

18.480.373

1,93%

Ministerstvo vnitra (pouze policie)

32.476.304

3,39%

145.361

0,02%

Všeobecná pokladní zpráva (započítány jsou jen transfery krajům, nějaké rezervy pro případ pohrom, atd)

32.537.209

3,39%

Celkové výdaje státního rozpočtu

958.791.799

100,00%

Z toho „ultra-minimální“ stát:

139.333.247

14,53%

Ústavní soud

Takovýto „ultra-minimální“ stát by tedy občany přišel na pouhých 14,53% nákladů dnešního státu. Občané by mohli slavit Den daňové svobody již 24. ledna (a nikoli zhruba v polovině června, jak je tomu v současnosti).

5 Srov. Robert Higgs, Politická ekonomie strachu. Praha: Liberální institut, 2006, str. 14. 6 Připomeňme si, že podle údajů ministerstva spravedlnosti byla u okresních soudů v roce 2005 průměrná délka trestních řízení 254 dní a průměrná délka občanskoprávních řízení činila dokonce 453 dní!

15

Analýza dat Ing. David Havlíček, ekonomický analytik

16

Mravní úcta k pracovnímu úsilí Hospodářský růst nebo obecně ekonomika je vnímána běžnými občany tak nějak samozřejmě. Ekonomika zkrátka funguje, někdy se jí daří, jindy je v recesi, ale běží tak nějak samovolně. Ve skutečnosti ale za hospodářstvím stojí konkrétní osoby, jejich podnikatelské plány, jejich práce, půda, kapitál. Dohromady pak tvoří prosperitu všech občanů dané země. Ne všichni se ale na tomto soukolí podílí stejně. Pro někoho může být možná překvapením, že přibližně jen každý druhý znamená pro ekonomiku přidanou hodnotu. Tato polovina musí být schopná nejen zabezpečit sebe, ale i druhou polovinu lidí, a ještě každoročně svou produktivitu zvyšovat7. Uveďme si to na konkrétních číslech v České republice. Na konci roku 20078 bylo v Česku 5 766 tisíc aktivních obyvatel, kteří byli buď zaměstnáni, nebo se živili svou vlastní prací (OSVČ). Tomu odpovídá podíl 55,54 % na celkovém obyvatelstvu9. Pokud od toho odečteme nepodnikatelskou sféru10, klesne podíl dokonce jen na 48,42 %. Nepodnikatelská sféra, tedy v podstatě sféra z většiny financována státem, sice také přináší produkt, ale jen v důsledku přerozdělení produktu všech ostatních. Bez daní (v menší míře darů), které zaplatila podnikatelská sféra, by totiž nebylo ani nepodnikatelské sféry.

Podíl zaměstnanců v odvětví (OKEČ, 2007) v % Zemědělství, myslivost, lesnictví; Rybolov a chov ryb Těžba nerostných surovin

3,16 1,29

Zpracovatelský průmysl Výroba a rozvod elektřiny, plynu a vody

31,5 1,67

Stavebnictví

6,79

Obchod; opravy motor. vozidel Ubytování a stravování

11,27 3,58

Doprava, skladování a spoje Finanční zprostředkování Nemovistosti a pronájmy; podnikatelské činnosti

7,77 1,87 5,51

Veřejná správa a obrana; povinné sociální zabezpečení

7,83 6,82

Vzdělávání Zdravotní a sociální péče; veterinární činnosti Ostatní veřejné, sociální a osobní služby

7,59 3,29

Zdroj: Český statistický úřad (ČSÚ). OKEČ: Odvětvová klasifikace ekonomických činností 7

Pakliže nechceme ustrnout na místě. Z hlediska srovnatelnosti dat je použit rok 2007, pro který jsou dostupné také některé následující statistiky. 9 Statistiky pochází od Českého statistického úřadu. 10 Nepodnikatelská sféra zahrnuje zaměstnance organizačních složek státu, příspěvkových organizací částečně financovaných ze státního či územních rozpočtů a institucí, které nehospodaří za účelem zisku. 8

17

Na produktivitě naší ekonomiky se podílí odlišně také jednotlivá odvětví. Pokud převezme metodiku ČSÚ, která dělí odvětví podle takzvané klasifikace ekonomických činností, zjistíme, že zcela zásadní podíl na tvorbě produktu má zpracovatelský průmysl. Téměř třetina hospodářství je závislá na tomto odvětví. Důvody této koncentrace jsou v zásadě dva. Jeden je přirozený a spočívá ve velké otevřenosti ekonomiky. Velká část dovezeného zboží totiž slouží ke zpracování, a dalšímu vývozu do zahraničí. Druhý důvod je ve státní intervenci. Od roku 1998 totiž začala Česká republika poskytovat investiční pobídky, které byly zaměřeny právě na zpracovatelský průmysl.

Mezinárodní srovnání Abychom mohli vůbec zhodnotit, zda je v Česku málo nebo hodně produktivních lidí, musíme mít mezinárodní srovnání. Takové porovnání umožňují data z Eurostatu. Prostým poměřením zaměstnaných11 osob s počtem obyvatel zjistíme, kolik se v té které zemi podílí lidí na ekonomické prosperitě.

Podíl zaměstnaných osob na celkové populaci (2007) 55,00%

50,00%

45,00%

40,00%

Švýcarsko

Norsko

Nizozemí

Dánsko

Švédsko

Slovinsko

Portugalsko

Irsko

Rakousko

Kypr

Velká Británie

Česká republika

Finsko

Španělsko

EU27

Slovensko

Rumunsko

Bulharsko

Belgie

Francie

Řecko

Polsko

Itálie

Maďarsko

35,00%

Zdroj: Eurostat

Jak vidíme z grafu, Česká republika na tom není vůbec špatně. V podílu zaměstnaných osob na celkové populaci jsme dokonce nad průměrem Evropské unie. Opět jsou zde dva hlavní důvody. Jedním je nízká nezaměstnanost a druhým menší zneužívání sociálního systému. Česko nemá totiž zase tak benevolentní systém, který by umožňoval „vyvázat se“ z pracovních povinností.

11

Metodika Eurostatu je mírně odlišná od metodiky Českého statistického úřadu.

18

Maďarsko má tyto pravidla volnější, a proto zde je například několik stovek tisíc lidí evidovaných jako invalidní důchodci. Důsledkem je podíl aktivního obyvatelstva jen těsně nad 39 procenty. Na opačné straně stojí Švýcarsko, kde je tento podíl téměř 55 procent. Státní sektor

Výše uvedená statistika ale může být zkreslována již zmíněnou nepodnikatelskou sférou. Jak velký je tedy český státní aparát? Ke konci roku 2007 pracovalo za peníze daňových poplatníků12 celkem 736 tisíc lidí. To odpovídá přibližně 7,1 procentnímu podílu na celkovém obyvatelstvu a 12,8 procentnímu podílu na aktivním obyvatelstvu. Mezinárodní srovnání je ale v této oblasti velmi obtížné. Jednak mají země své národní specifika, historický vývoj, a také se liší metodologie vykazování stát od státu. Poslední srovnání13 pochází z deset let staré studie Světové banky „An International Statistical Survey of Government Employment and Wages“14. Z uvedené analýzy plyne, že „státní zaměstnanost“ činí celosvětově v průměru 11 procent celkové zaměstnanosti. Česko tak má v celosvětovém průměru15 větší státní aparát. V rámci zemí OECD ale dosahuje průměr 17,2 procenta celkové zaměstnanosti, a Česko tak ještě patří v tomto smyslu k „liberálnějším“ zemím. Průměr OECD je pro nás navíc relevantnější, protože poměřuje ekonomiky, které jsou přibližně na stejném stupni vyspělosti. Většinu čtenářů bude jistě také zajímat podrobnější členění státních zaměstnanců16 v Česku. Zřejmě nejzajímavější jsou úředníci, policie, armáda a soudci. Podle posledních údajů pracovalo pro stát přibližně 97 tisíc úředníků (tedy přibližně jeden úředník na 107 obyvatel), necelých 50 tisíc policistů (jeden policista na 208 obyvatel), 25 tisíc příslušníků ozbrojených sil (jeden příslušník na 415 obyvatel) a 2,5 tisíce soudců (jeden soudce na 4152 obyvatel). Srovnání v sektoru úředníků nabízí již výše jmenovaná studie. Tehdy ale v Česku pracovalo pouze 64 tisíc úředníků, takže jsou výsledky mírně zkreslené17. To tehdy odpovídalo přibližně 0,6 procentům celkové populace (dnes je tento poměr 0,9 procenta). Ze zemí střední a východní Evropy na tom byla „nejhůře“ Albánie se 1,9 procenty, „nejlépe“ naopak Polsko a Rumunsko s 0,2 procenty.

12

Abstrahujeme od neziskových společností. Které se podařilo autorovi dohledat. 14 K dispozici online například na http://wwwwds.worldbank.org/servlet/WDSContentServer/WDSP/IB/2000/02/24/000009265_3971110141347/Rendered/PDF/ multi_page.pdf 15 Pokud zanedbáme časový rozdíl od vzniku studie. 16 Pojem státní zaměstnanec je zjednodušený, protože plně neodpovídá definici nepodnikatelské sféry (viz výše). 17 Zkreslení je v tomto případě větší než při porovnávání průměru, protože rozdíl v podílu státního sektoru na celkové zaměstnanosti v případě celosvětového průměru se nezměnil tolik, jako tento podíl v Česku. 13

19

Spolu se zeměmi bývalého Sovětského svazu činil průměr regionu 1,1 procenta. Pokud tedy nedošlo ke změně tohoto průměru směrem dolů (což je málo pravděpodobné), tak i dnes má Česko méně úředníků, než činí průměr v regionu. Pro srovnání tehdejší průměr zemí OECD činil 0,8 procenta. V ostatních sektorech se nějaké srovnání objevuje v rámci jednorázových analýz18. Na rozdíl od úředníků ale v těchto sektorech hrají větší úlohu místní podmínky, legislativa, historie nebo i geopolitické faktory.

Neveselá budoucnost Na naší současné prosperitě se tedy podílí (nejen v ČR) méně než polovina lidí. Přesto se až na některé odchylky zdá, že tento systém dokáže fungovat, aniž by si všichni ostatní museli utahovat výrazněji opasky. Co ale čeká Českou republiku a prakticky všechny vyspělé země je nezadržitelné stárnutí obyvatel a s tím spojený i pokles potenciálně19 produktivních lidí. Jak uvádí samotný Český statistický úřad, porodnost v Česku se sice zvýšila (některá média mluví dokonce o „baby-boomu“), ale stále je úroveň plodnosti hluboko pod hranicí prosté reprodukce obyvatelstva.

18

Například Policie ČR si nechala zpracovat analýzu, podle které například v Nizozemí připadá na 1 policistu 443 obyvatel a ve Finsku 660 – viz http://www.hspmag.cz/hsp/index.php?stranka=clanek&idclanku=58&PHPSESSID=5ab4205cd1797b4fb1a9cfcfc3e 6 19 Prognózovat kdo z potenciálně produktivních lidí bude skutečně produktivní (a nebude třeba nezaměstnaný nebo nebude práce schopen – například kvůli studiu nebo péči o dítě) se těžko prognózuje, proto je zde využita souhrnná hodnota.

20

Podíl věkových skupin (%) 71

71

71 64

20

63

60 55

55

31

32

27

23

15

15

15

14

14

14

16

14

13

14

13

2008

2009

2010

2020

2030

2040

2050

2065

Věková skupina 0-14 let

Věková skupina 15-64 let

Věková skupina 65+ let

Zdroj: Český statistický úřad (ČSÚ)

Jak vidíme z prognózy Českého statistického úřadu do roku 2065, podíl produktivní věkové skupiny (15–64 let) poklesne ze 71 na 55 procent. Pokud bychom na rok 2065 přepočítali současnou podnikatelskou sféru, vychází nám, že ve skutečně produktivní (a nikoliv potencionálně) sféře bude v roce 2065 pouze 37,5 procent obyvatel. Je dobré si znovu připomenout, že Česko na tom je v Evropské unii nadprůměrně, a zřejmě i v budoucnu bude mít většina zemí tento podíl nižší. Zároveň je nutné upozornit na to, že klesající podíl produktivních obyvatel bude ve prospěch lidí ve věkové skupině nad 65 let, která se do roku 2065 více než zdvojnásobí. To jednak znamená, že podíl produktivní sféry se ani po roce 2065 nebude zvyšovat (podíl lidí do 15 let zůstává víceméně konstantní) a také to znamená, že produktivní sféra bude muset vytvářet více. Věková skupina nad 65 let má totiž větší (finanční) nároky na udržení životní úrovně, než mladí.

21

Index hospodářského zatížení 1,82

1,83

2050

2065

1,66 1,58

1,55

1,40

1,41

1,42

2008

2009

2010

2020

2030

2040

Zdroj: Český statistický úřad (ČSÚ)

Stárnutí populace v ČR 2,44

2,5 2,25 2,08 2 1,67 1,5

1,29 1,07

1,05

1,02 1

0,5 0,20

0,21

0,22

0,31

0,37

0,44

0,57

0,59

0 2008

2009

2010

2020

2030

index zavislosti starých (šedé zatížení)

2040

2050

2065

index stáří

Zdroj: Český statistický úřad (ČSÚ)

Výše uvedené vyplývá i z grafů. Index hospodářského zatížení, který měří na kolik osob (včetně sebe) musí člověk z produktivní sféry „vydělávat“, poroste z 1,4 na 1,83. Index závislosti starých (takzvané šedé zatížení), který měří podíl věkové skupiny 65+ na potencionálně produktivní sféře, poroste dokonce z 0,2 na téměř 0,6, tj. na trojnásobek.

22

Neradostnou situaci dokládá i takzvaný index stáří měřící podíl věkové skupiny 65+ na věkové skupině 0–14, který vzroste z 1,02 na 2,44. Tento index dokládá již uvedenou prognózu, že ani po roce 2065 se nebude situace zlepšovat. Co můžeme s takto neradostnou budoucností dělat? Pokud se chceme vyhnout drastickému propadu životní úrovně důchodců, máme prakticky dvě alternativy. Buď razantně posuneme věk odchodu do důchodu, nebo provedeme důchodovou reformu, která umožní vyvázat část státního pilíře do soukromých fondů, které budou příspěvky zhodnocovat na kapitálovém trhu. Demografie je totiž neúprosná, a stávající průběžný systém bez jakýchkoliv změn je zkrátka neudržitelný.

Den daňové svobody – základ pro šetrnost Ekonomie obecně oplývá řadou nesrozumitelných pojmů. Daňová kvóta, poplatník daně, plátce daně, daně na vstupu nebo na výstupu… to vše připadá řadě běžných občanů jako řeč daňových poradců odtržená od reality. Proto se řada ekonomů-praktiků snaží ekonomii více přiblížit lidem. V oblasti daní a nákladů státu se to podařilo v roce 1958 floridskému podnikateli Dallas Hostetlerovi, který „vynalezl“ den daňové svobody. Den daňové svobody (DDS) zjednodušeně rozděluje rok na dvě části. V té první občané vydělávají pouze na stát, na jeho výdaje do dopravní infrastruktury, platy státních úředníků, sociální dávky a podobně. Ve druhé části roku pak občané vydělávají pouze na sebe. Čím později tedy den DDS slavíme, tím více platíme státu, tím více přerozdělujeme. V České republice sleduje DDS již řadu let Liberální institut. Při výpočtu vychází z odhadů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), což umožňuje mezinárodní srovnání. Samotný výpočet pak spočívá v poměřování veřejných výdajů k hrubému domácímu produktu (HDP).

23

Zdroj: www.danova-svoboda.cz

Poslední vývoj Jak je vidět z prvního grafu, recese české ekonomiky se projevila i na dni daňové svobody. Zatímco v minulém roce jsme pracovali na stát 158 dnů, v letošním roce to je o pět dnů více. Důvodem není zvyšování daní a rozpínavost státu, ale oslabující ekonomika. Jelikož výdaje státu prakticky stagnují a příjmy klesají, posouvá se DDS blíže k půli června. Přesto platíme státu méně než v roce 2004, kdy jsme DDS slavili až 15. června. Na rozdíl od současné bezprecedentní situace, kdy světová ekonomika zažívá nejhorší období od Velké deprese ve 30. letech, jsme si ale v roce 2004 užívali slušného ekonomického růstu. Co z toho plyne? Tehdejší vláda drasticky zvyšovala daňové zatížení obyvatel, a tím i úlohu státu v ekonomice. Rok 2004 byl vyvrcholením prudkého zvyšování role státu s tím, že dva následující roky došlo prakticky ke stagnaci. Až následující vláda začala zmenšovat roli státu ve prospěch svobodného rozhodování občanů. V loňském roce jsme tak slavili DDS už 7. června. Takto brzo jsme se jej dočkali naposledy před osmi lety.

24

Zdroj: www.danova-svoboda.cz

Mezinárodní srovnání Hospodářská recese samozřejmě nedopadá jen na českou ekonomiku, ale i na všechny ostatní státy v OECD. Nejhůř dopadli Britové, kteří letos oslaví daňovou svobodu až 30. června, tedy o 16 dnů později než v loňském roce. Podobně špatně je na tom také Kanada, Spojené státy a Japonsko. Sousední Německo si pohorší o 9 dnů, Slováci si počkají stejně jako my o pět dnů déle. V rámci zemí OECD je Česko přibližně na průměru. Nejhůř jsou na tom Francouzi, kteří si na DDS počkají až téměř do poloviny prázdnin. Na opačné straně jsou například Slováci, kteří slaví již 17. května. Svoboda versus stát Pro někoho je možná překvapením, že den daňové svobody připadá na období kolem půli roku. Skutečně, státní aparát přerozděluje ve většině zemí 40 až 50 procent příjmů svých obyvatel (v Česku je to 44,7 procenta). Využívá přitom jak přímé a nepřímé daně, tak v českém případě zejména sociální pojištění, což je také v podstatě daň. Poslední vláda se alespoň částečně snažila lidem tuto skutečnost odhalit prostřednictvím konceptu takzvané superhrubé mzdy. Zaměstnanci díky ní měli přehled o tom, kolik skutečně vydělávají, a kolik skutečně platí státu. Bohužel tehdejší opozice posunula toto vnímání lidí směrem k obavám, že se je někdo snaží obalamutit.

25

Vzhledem k pádu vlády zřejmě ani nedojde k chystanému sjednocení sazby daně a pojistného (například na 40 % z příjmů). Daňová reforma, která měla toto řešit, zřejmě buď platit vůbec nebude, nebo pouze v hodně omezené podobě. Nezbývá než vyzdvihovat právě den daňové svobody, jako ukazatel skutečných nákladů státu. Občané si pomocí DDS mohou jednoduše spočítat, kolik desítek či stovek tisíc korun ročně je administrativa země stojí. Jen když budou lidé toto vědět, mohou se odpovědně rozhodovat mezi variantou menšího státu s důrazem na svobodu jednotlivce a efektivní tržní mechanismy nebo variantou drahého státu, jehož kvalita služeb většinou neodpovídá prostředkům, které jsou na ně vynakládány. Ekonomická realita jako zrcadlo lidského chování

Ekonomická, nebo obecněji životní úroveň se dá měřit různě. Záleží na úhlu pohledu a na „pozorovateli“. Ekonomové mají nejraději měření pomocí hrubého domácího produktu (HDP) a jeho různých odvozenin. Ač sami tvrdí, že je to metoda nedokonalá20, nic lepšího nemají. Předtím, než začneme poměřovat růst HDP v České republice, musíme si uvědomit jednu zásadní věc. Jsme malá otevřená ekonomika, a tudíž je náš ekonomický růst dán do velké míry vývojem v zahraničí. Každý rok se dvě třetiny všeho, co se u nás vyrobí, vyveze za hranice. Na druhou stranu dvě třetiny toho, co spotřebováváme, pochází také ze zahraničí. Nemůžeme se tedy divit, že na českou ekonomiku dopadají recese ve světě poměrně tvrdě. Hlavním předstihovým ukazatelem je pro nás zejména vývoj v Německu, kam směřuje třetina našeho exportu. Jednoprocentní pokles německého HDP se u nás projeví poklesem našeho HDP o půl procenta.

20

V této souvislosti se občas zmiňuje počet sebevražd, který rovněž s HDP roste, a jistě to za projev zvyšování životní úrovně nepovažujeme.

26

Ekonomický růst (%) 6,8 Růst HDP ČR

6,3

Růst HDP svět

6,0

4,5 3,2

4,0

3,6

3,6 2,5 1,9

1,3

1996

1997 -0,7

1998 -0,8

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008 2009*

-2,3

Zdroj: Český statistický úřad Pozn.: Prognóza na rok 2009 pro ČR: Ministerstvo financí ČR, pro svět: Mezinárodní měnový fond

Jak vidíme z grafu, vývoj českého hospodářství prakticky kopíruje vývoj ve světě. Výjimkou jsou roky 1997 až 1999, kdy Česko zažilo období recese. Prakticky dodnes se řeší, zda za tehdejší situaci mohla vláda nebo Česká národní banka (ČNB). Vláda v roce 1997 připravila balíčky, které měly omezit rozpočtové výdaje, a tím i schodek rozpočtu. Od České národní banky pak očekávala, že uvolní měnovou politiku, tedy sníží úrokové sazby, a tím rozproudí peníze v „žílách“ ekonomiky. ČNB se ale naopak zalekla stoupající inflace, a šlápla na brzdu v podobě vysokých úrokových sazeb. Osobně vidím problém hlavně v nedostatku komunikace vlády s ČNB na konci 90. let a v pokračující transformaci české ekonomiky. Jako nově vznikající tržní ekonomika jsme si nemohli dovolit výraznější schodky rozpočtu, protože jsme stále neměli důvěru zahraničních investorů. Refinancování státního dluhu by se totiž mohlo stát problematickým. V tomto období jsme také měli zafixovanou měnu na americký dolar a německou marku. Původně stabilní polštář pro naše exportéry se stal najednou při vysokých úrocích neudržitelný. Všichni chtěli vysoce úročené koruny bez měnového rizika. Směňované dolary a marky pak mohutně skupovala ČNB21. Když se trend obrátil, a investoři začali mít obavu o zdraví české ekonomiky, kurz reagoval prakticky okamžitě otočením trendu. Měnová krize byla dokonána. ČNB nebyla schopna udržet měnu ve stanoveném pásmu, a musela přejít na volný kurz. Když se všechny výše uvedené vlivy sečetly, nebylo možné se recesi vyhnout. 21

ČNB má od té doby jedny z největší devizových rezerv v poměru k HDP na celém světě.

27

Opačný vývoj jsme zažívali v letech 2005 až 2007, kdy naše ekonomika rostla výrazně rychleji než celosvětový průměr. Za tento růst nicméně nevděčíme nadprůměrně kvalitní hospodářské politice, ale dluhovému financování státního rozpočtu. Tehdejší schodky22 kolem 100 miliard korun přehřívaly ekonomiku, a naoko tak zrychlovaly ekonomický růst. Tyto schodky se nám ale mohou vymstít za současné krize, protože zmenšují vládě manipulační prostor pro boj s hospodářskou recesí. Obě zmíněné odchylky tak potvrzují, že výraznější státní zásahy do ekonomiky spíše škodí, než prospívají. V jednom případě je jejich nákladem ztracený hospodářský růst, v druhém vysoké zadlužení spolu s rizikem neschopnosti tyto dluhy refinancovat. HDP v roce 2007 (USD, parita kupní síly) 80 000,00 70 000,00 60 000,00 50 000,00 40 000,00 30 000,00 20 000,00

Norsko Lucembursko

Spojené státy

Nizozemí

Švýcarsko Irsko

Austrálie Kanada

Rakousko

Island

Dánsko Švédsko

Belgie Velká Británie

Německo Finsko

Japonsko

Španělsko

Průměr OECD Francie

Řecko Itálie

Nový Zéland

Portugalsko

Česká republika Jižní Korea

Polsko

Maďarsko Slovensko

Turecko Mexiko

10 000,00

Zdroj: OECD

Mezinárodní srovnání Pokud se podíváme na ekonomickou úroveň pohledem mezinárodního srovnání, stále máme co dohánět. V roce 2007 činil podle údajů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) hrubý domácí produkt na obyvatele České republiky přes 24 tisíc dolarů při přepočtu na paritu kupní síly23. Na průměr zemí OECD nám tak stále chybí více než 26 %. Přesto jsme si od roku 1996 polepšily. Tehdy nám totiž na průměr chybělo přes 33 %. Z hlediska pořadí mezi ostatními zeměmi jsme si za sledované období ani nepohoršili, ani nepolepšili. Stále jsme sedmí od konce. Skokanem dekády bylo Irsko, které v roce 1996 nedosahovalo ani průměru zemí OECD, a předloni již obsadilo čtvrtou příčku. Dopředu se posunulo také Slovensko (které předběhlo Maďarsko), Španělsko nebo Velká Británie. Naopak

22 23

Kroky hospodářské politiky se v ekonomice projeví vždy minimálně s ročním zpožděním. Parita kupní síly zohledňuje různou úroveň cenové hladiny.

28

směrem dolů se posunulo vlivem „ztracené dekády“24 Japonsko, v poměru k ostatním zemím ztratilo také Rakousko či Island. Zajímavým vývojem prošel náš „závod“ o ekonomickou úroveň s Portugalskem. Ještě v roce 1996 jsme byli prakticky srovnaní vedle sebe na startovací čáře. Poté několik let zvyšovalo svůj náskok Portugalsko, aby jej pak zase ztratilo. Od roku 2004 jsme Portugalsko jako první původní členskou zemi EU předehnali. Doufejme, že nebude poslední.

HDP v USD (přepočteno na paritu kupní síly) 25 000,00

23 000,00 Česká republika

Portugalsko

21 000,00

19 000,00

17 000,00

15 000,00

13 000,00 1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

Zdroj: OECD

České příjmy Pro běžné občany jsou ale hrubý domácí produkt, kroky vlády nebo centrální banky poměrně vzdálené. Jako nejlepší indikátor své životní úrovně považují částku, kterou uvidí na své výplatní pásce. Ale i v tomto ohledu si Česká republika výrazně polepšila. Od roku 1996 reálná úroveň mezd s jedinou výjimkou roste. Každý rok si v průměru čeští zaměstnanci polepšili reálně o 3,9 procenta.

24

Zavedené označení pro stagnaci japonského hospodářství způsobenou neúspěšným bojem s deflací v 90. letech.

29

Průměrná mzda v ČR 10 23000 8

21000

6

19000 17000

4

15000 2 13000 0

11000

-2

9000 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 Průměrná mzda (Kč)

Růst reálné mzdy (%)

Zdroj: Český statistický úřad

Posilující koruna navíc dlouhodobě zvyšuje příjmy Čechů v eurovém vyjádření. Jen za necelou poslední dekádu (1999 až 2008) si tak polepšili o více než 170 procent. Zatímco v roce 1999 si přišli měsíčně na 347 EUR, v roce 2008 to již bylo přes 943 EUR. I v tomto ukazateli jsme tak překonali výše uvedené Portugalsko, které má průměrnou mzdu kolem 800 EUR25. Ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi máme ale stále ještě kus cesty před sebou.

25

http://portal.mpsv.cz/eures/prace_v_eu/zeme/portugalsko/

30

Průměrná mzda v EUR (2007, parita kupní síly) 3930 3527 2881

1287

Dá ns ko

Br it á ni e

Ve lká

Šv éd sk o

Če sk á

Sl

ov in sk o

763

re pu bl ika

658

Sl ov en sk o

570

Lo ty šs ko

551

Li tv a

Ru m un sk o

Bu lh ar sk o

222

422

Zdroj: Eurostat, poslední dostupná data

31

Ozdravení státu prof. Ing Josef Šíma, Ph.D., vedoucí katedry institucionální ekonomie VŠE v Praze Matěj Šuster, výzkumný pracovník Liberálního institutu

32

Zdravotnictví Základní problém dnešního způsobu financování zdravotní péče spočívá v tom, že tento systém jen velmi slabě motivuje spotřebitele26 a poskytovatele zdravotních služeb k tomu, aby úsporně a hospodárně nakládali se vzácnými zdroji v oblasti zdravotnictví. Zákazníci i lékaři jsou do značné míry izolováni od finančních následků svých rozhodnutí, a proto mají tendenci nedostatečně zohledňovat náklady dodatečných zdravotních úkonů. Tento stav je zapříčiněn především současnou konstrukcí veřejného zdravotního pojištění. Zdravotní pojištění versus předplacená konzumace Pojištění je vhodnou ochranou proti relativně vzácně se vyskytujícím událostem, jež jsou spjata s rizikem vysoké škody. Současný systém veřejného zdravotního pojištění se však spíše než opravdovému pojištění podobá předplacené konzumaci prakticky veškerých zdravotních služeb. Nedává příliš smyslu, aby se z pojištění hradily i náklady na předvídatelné, relativně levné a často čerpané zdravotní služby (např. lékařská prohlídka při nachlazení). Je to podobné, jako kdyby se z pojištění domu či bytu proti škodám financovala také běžná údržba nemovitosti (výměna žárovek atd.) či drobné opravy jeho vybavení. Z dnešního zdravotního pojištění se však hradí takřka v plné míře celá zdravotní péče.27

Pojištěnci tak v okamžiku spotřeby čerpají

naprostou většinu zdravotní péče bezplatně. Toto silné oddělení placení péče od její spotřeby vede k předvídatelným negativním důsledkům, které jsou blíže nastíněny níže.

A co zdravotní pojišťovny? Tlak na úsporné nakládání se vzácnými zdroji by v oblasti zdravotnictví teoreticky mohla vykonávat třetí zainteresovaná strana, totiž zdravotní pojišťovny. Tak např. ve Švýcarsku vede konkurence mezi pojišťovnami k tomu, že se pojišťovny snaží nasmlouvat s lékaři a zdravotnickými zařízeními co nejlepší poměr ceny a kvality péče ve prospěch svých klientů. V České republice však zdravotní pojišťovny nejsou schopny plnit funkci efektivního nákupčího kvalitní péče pro své pojištěnce. Prostor pro smysluplnou konkurenci pojišťoven totiž u nás nebyl dosud vytvořen. Na vině je především „všeobjímající“ pojetí veřejného zdravotního pojistného. Výše pojistného je pevně určena zákonem. Pojišťovny sice provádějí revizi vykázané zdravotní péče, ale ke kontrole nákladů nejsou dostatečně motivovány, protože případné úspory mohou velmi těžko promítnout do atraktivní nabídky pro klienty. Pojišťovny mají jen omezenou možnost, jak ovlivňovat cenu a kvalitu zdravotních služeb, jež budou čerpat jejich pojištěnci. Stávající regulace staví pojišťovny do role

26 Stranu, která poptává zdravotní péči, budeme obvykle označovat termínem „zákazník“ či „spotřebitel“. Vžitý výraz „pacient“ není v kontextu této kapitoly úplně vhodný, neboť etymologicky pochází z latinského patiens (gen. patientis) = trpící. 27 V této kapitole ponecháváme stranou dobře míněná, ale nepříliš systémová opatření typu „regulační poplatků“ či doplatků za léky (v každé kategorii léčiv má být ostatně k dispozici lék bez doplatku). Regulační poplatky by navíc v případě vítězství levice ve volbách byly pravděpodobně zrušeny.

33

pasivního subjektu, jenž plošně financuje chod existujících zdravotních zařízení. Úkolem pojišťoven by přitom mělo být, aby v zastoupení svých pojištěnců poptávaly zdravotní služby podle jejich potřebnosti, kvality a efektivity. Místo toho jsou v dnešním systému nuceny platit historický rozsah poskytovaných služeb bez zřetele na jejich kvalitu, cenu a potřebnost. Po tomto úvodu se podrobněji zaměříme na otázku, jaké motivace vytváří dnešní systém u spotřebitelů a lékařů. 1) Spotřebitelé jsou pobízeni k nadměrné spotřebě zdravotních služeb Současná konstrukce veřejného zdravotního pojištění vede k tomu, že drtivá většina zdravotní péče je pro zákazníka v okamžiku spotřeby bezplatná. Platba pojistného je pro člověka „utopeným nákladem“. I kdyby se rozhodl zdravotní služby nečerpat, na pojistném nic neušetří. Tato skutečnost má závažné následky. Jelikož lidé v okamžiku spotřeby čerpají zdravotní služby zadarmo, nepociťují jejich náklady a mají tendenci je spotřebovávat nadměrně.

Poptávají

podstatně větší množství zdravotních služeb než v situaci, kdy by nesli plné náklady těchto služeb. Častěji navštěvují lékaře s banálními problémy. Požadují, aby jim lékař předepsal lék i v situaci, kdy jim léčivo může přinést jen minimální užitek. Předepsané léky si z lékárny vyzvednou i tehdy, kdy předem ví, že je pravděpodobně nepoužijí. Doma je pak uloží do lednice a nechají v klidu propadnout jejich dobu použitelnosti. Vyžadují další a další vyšetření i v těch případech, kdy jim dotyčné zdravotní úkony přinášejí zcela zanedbatelný dodatečný prospěch. Mají-li na výběr mezi finančně nákladnější léčbou a méně nákladnou léčbou, dají - za jinak stejných okolností - vždy přednost dražší léčbě, pokud je alespoň trošičku účinnější než levnější léčba. Přitom z celospolečenského hlediska může být dodatečný prospěch dražší léčby podstatně nižší než její dodatečné náklady (tj. než cenový rozdíl mezi levnější a dražší léčbou). Spotřebitelé jsou zkrátka izolováni od finančních následků svých rozhodnutí, a proto mají tendenci zdravotní služby spotřebovávat nadměrně. Druhým důsledkem je tzv. „morální hazard“. Bezplatnost zdravotní péče v okamžiku jejího čerpání oslabuje motivaci lidí k celoživotní preventivní péči o své zdraví a ke zdravému způsobu života. Uměle totiž snižuje náklady nezdravého životního stylu. Lidé pak mají menší snahu zdravotním problémům předcházet.28

28 Tento důsledek je navíc zvýrazněn tím, že rizikový zdravotní styl (např. kouření) není penalizován vyšší sazbou pojistného, jak by tomu bylo na svobodném trhu.

34

Doplněk: RAND29 experiment zaměřený na důsledky zdravotního pojištění Výše uvedený rozbor přitom není „pouhou“ teorií. finanční spoluúčast30 v době

Fakt, že čím nižší je pojištěncova

spotřeby zdravotní péče, tím více zdravotních služeb čerpá, je

prokázán i empiricky. V této oblasti je nejvýznamnější empirickou studií „RAND Health Insurance Experiment (HIE)“. Tento experiment proběhl v letech 1974 až 1982 a financovalo jej americké ministerstvo zdravotnictví (Department of Health, Education, and Welfare). Předmětem zkoumání byly dvě klíčové otázky financování zdravotní péče:

•

O kolik více zdravotní péče lidé spotřebují, pokud jim bude (v době čerpání) poskytována zdarma?

•

Má rozdílná míra finanční spoluúčasti pojištěnců významně odlišné dopady na jejich zdravotní stav?

V rámci experimentu bylo přibližně 2000 domácností (cca 7700 lidí) náhodným výběrem rozděleno na dobu 3 až 5 let do několik skupin, přičemž každá skupina byla zařazena do odlišného typu zdravotního pojištění. Jeden typ pojištění zajišťoval bezplatnou zdravotní péči v okamžiku spotřeby. Kontrolní skupiny se naopak v různém rozsahu na čerpání zdravotních služeb finančně spolupodílely (finanční spoluúčast ve výši 25 %, 50 % a 95 %). Všichni účastníci experimentu byli léčeni těmi samými lékaři. Fakt, že účastníci byli k různým typům pojištění přiděleni nahodile, umožnil výzkumníkům, aby jasně izolovali kauzální vazbu mezi typem pojištění a výsledky. Obzvláště pozoruhodné bylo srovnání skupiny s bezplatnou péčí se skupinou s relativně nízkou (25 %) finanční spoluúčastí. Skupina s plným pojištěním (tj. se zdravotní péčí zdarma) spotřebovala zhruba o 30 % více zdravotní péče než skupina s mírnou finanční spoluúčastí. Autoři experimentu následně vyhodnotili údaje o zdravotním stavu účastníků. Při analýze zdravotních indexů (na jejichž základě výzkumníci posuzovali celkové zdraví lidí) a 23 fyziologických ukazatelů nebyl zjištěn prakticky žádný významný rozdíl mezi oběma skupinami.31 Pojištěnci, kteří dostávali zdravotní péči zdarma, tedy sice spotřebovali o 30 % více zdravotní péče (měřeno dolarovými výdaji na pojištěnce), avšak po skončení experimentu nebyli prokazatelně zdravější než lidé, kteří si zdravotní péči zčásti hradili sami. Bezplatná zdravotní péče tudíž nepřinesla téměř žádné pozitivní efekty na zdravotní stav subjektů v porovnání s lidmi, kteří se museli na úhradě zdravotní péče podílet. Tento experiment naznačil, že mírná finanční spoluúčast může přinést podstatné

29 RAND = zkratka Research ANd Development (výzkum a rozvoj). 30 Obecně lze rozeznávat dvě základní formy pojištěncovy spoluúčasti: tzv. deductibles, kdy jsou stanoveny limity, do nichž hradí pojištěnec výdaje sám, než za něj začne plnit pojišťovna (např. pojištěnec si plně hradí zdravotní úkony, jejichž cena nepřevyšuje 2000 Kč, zatímco pojišťovna hradí teprve ty pojištěncovy výdaje na zdravotní péči, které tuto částku přesahují), a dále tzv. copayments, kdy se pojištěnec podílí na nákladech poměrně s plněním od pojišťovny (např. hradí 10 % ceny každého zdravotního úkonu). 31 Lidé patřící do schématu „bezplatné péče“ vykázali významné zlepšení jen v oblasti oftalmologie díky brýlím zdarma (tj. měli pak pochopitelně o něco lepší zrak než lidé bez brýlí) a dále jim byl diagnostikován o něco nižší krevní tlak (díky pravidelným vyšetřením). V ukazatelích celkového zdravotního stavu se však průměry obou skupin pojištěnců nelišily.

35

úspory při poskytování zdravotní péče, aniž by tyto úspory měly nepříznivý dopad na zdraví pojištěnců. 2) Motivace lékařů, resp. poskytovatelů zdravotních služeb Viděli jsme, že „všeobjímající“ zdravotní pojištění s (prakticky) nulovou finanční spoluúčastí motivuje pojištěnce k nadměrné spotřebě zdravotních služeb. A co druhá strana transakce, tj. poskytovatelé zdravotních služeb? Je-li výše jejich odměny závislá na množství vykázaných zdravotních úkonů (tzv. platby za výkon, „fee-for-service“), jsou motivováni vykázat co největší aktivitu. Mají pak sklon vyhodnocovat co nejvíce zdravotních úkonů jako pro pacienta přínosné a potřebné. Spotřebitelé ovšem nevytvářejí dostatečnou protiváhu těmto snahám lékařů, neboť i tyto dodatečné (a ve skutečnosti nepotřebné) služby získávají bezplatně. Celý systém tak dohromady pobízí obě strany trhu k co nejvyšší (vykazované) produkci a spotřebě. Jelikož lidé nemají motivaci k úspornému čerpání zdravotní péče a lékaři nemají motivaci k jejímu úspornému poskytování, získává zdravotnictví samovolnou tendenci k neustálému růstu výdajů. Veřejné zdravotní pojištění pak trpí opakovanou tendencí k deficitům. Takový systém financování zdravotnictví samozřejmě není dlouhodobě udržitelný. Alternativou plateb za výkon jsou tzv. kapitační platby lékařům. Lékař při tomto způsobu odměňování dostává na každého svého pacienta fixní částku32 bez ohledu na to, kolik výkonů u něj vykáže. Pro lékaře je pak výhodné, aby se k němu zaregistrovalo co nejvíce pacientů. Není však motivován k tomu, aby prováděl co nejvíce zdravotních výkonů, neboť větším objemem zdravotních úkonů si nikterak finančně nepolepší. Na kapitačních platbách je založen kupř. britský systém financování zdravotnictví.33 Praktický lékař zde představuje jakéhosi „vrátného“ (gate keeper) ke specialistům. Objedná-li si lékař vyšetření pacienta u specialisty, hradí specialistovy výkony z kapitačních plateb, tj. z plateb, které obdržel za své pacienty. Praktický lékař má z toho důvodu zájem omezovat svým pacientům zbytečná vyšetření u specialistů. Specialistovy úkony jdou totiž na vrub jeho kapitační platby. Hlavní potíž spočívá v tom, že paušální platby za pacienta mohou naopak vést k poskytování nižšího než optimálního objemu služeb. Lékaři mohou mít tendenci „šetřit“ i na úkor legitimních potřeb pacientů. Spotřebitelé se ocitají „v rukou“ praktických lékařů, kteří plně rozhodují o jejich vyšetření u specialistů. Zájmy lékařů a pacientů jsou pak zčásti protichůdné. Zatímco zákazník je motivován využívat zdravotních služeb co nejvíce (poněvadž je může čerpat „zdarma“), v lékařově zájmu naopak je, aby služeb poskytoval co nejméně.34 To může vést k četným třenicím mezi nimi. Zdá se, že britští občané nejsou s tamní lékařskou péčí příliš spokojeni.

32 Dotyčná paušální částka se u nejohroženějších pacientů zpravidla ještě násobí speciálními indexy. Ty bývají nejvyšší u nejmladších a nejstarších pacientů. Tito pacienti totiž vyžadují v průměru výrazně větší rozsah zdravotní péče než ostatní kategorie pacientů. Kdyby lékaři dostávali na každého pacienta tutéž paušální částku, snažili by se dosáhnout toho, aby se u nich zaregistrovalo co nejméně těchto nákladnějších pacientů. 33 Srov. Robert Holman: Osobní účty ve zdravotním a penzijním pojištění. CEP, Praha 2002, str. 13 34 Toto tvrzení neplatí doslova, neboť nejsou-li spotřebitelé spokojeni s úrovní služeb svého praktického lékaře, pravděpodobně přejdou k jinému lékaři.

36

Důsledně realizované kapitační platby tudíž sice mohou účinně dostat pod kontrolu výdaje na zdravotní péči, ale zpravidla na úkor kvality těchto služeb a spokojenosti občanů. Dnešní zdravotnictví: plánovaný chaos? Eskalující náklady na zdravotní péči a deficity veřejného zdravotního pojištění státy obvykle „řeší“ administrativními intervencemi, jimiž zavádějí rozličná množstevní a cenová omezení. Státy čelí snaze lékařů a zdravotních zařízení vykazovat co nejvíce výkonů např. tím, že arbitrárně stanovují maximální objem výdajů, který bude dotyčnému zařízení v příslušném období proplacen. Zmíněné stropy výdajů se typicky odvíjejí od výdajů na zdravotní péči, které dané zařízení vynaložilo v minulosti. Stát tímto způsobem zdravotnickým zařízením de facto zajišťuje historické příjmy bez ohledu na jejich efektivitu, kvalitu jejich služeb či vstřícnost vůči pacientům. Uměle tak podporuje méně efektivní a kvalitní zařízení na úkor efektivnějších a kvalitnějších poskytovatelů zdravotní péče. Ty naopak v rozmachu uměle brzdí. Cenové regulace (např. administrativně určené ceny různých typy výkonů) vedou k tomu, že v oblasti zdravotnictví neustále nějaké zdroje buď scházejí, anebo naopak přebývají. Zdravotnictví je rájem lobbistů. Tak např. relativní ceny (resp. bodové hodnoty) různých lékařských výkonů nebo výše doplatků za léky jsou silně ovlivněny tím, co si úspěšně vydobyla ta či ona zájmová skupina. Výsledkem je nepřehledná a obludná změť arbitrárních intervencí, která vytváří v oblasti zdravotnictví mimořádně intenzivní „plánovaný chaos“.

Liberální reforma zdravotnictví Předchozí analýza naznačila, jakým směrem by se reforma zdravotního systému měla ubírat, aby se funkčnost a efektivnost systému aspoň dílčím způsobem zlepšila. Nabízí se především tyto dva základní reformní kroky: 3. Zvýšit finanční spoluúčast spotřebitelů, a tím je motivovat k tomu, aby zdravotní služby využívali zodpovědněji a účelněji. 4. Změnit postavení zdravotních pojišťoven tak, aby pro své pojištěnce mohly efektivně nakupovat zdravotní péči v přiměřené ceně a kvalitě. Častou námitkou proti konkurenci pojišťoven je, že se pojišťovny budou snažit přilákat mladé a zdravější pojištěnce, jejichž zdravotní péče je levná, a budou mít naopak tendenci se vyhýbat starším a nákladnějším pojištěncům (tzv. slízávání smetany, „cream skimming“). Tento problém lze řešit pomocí propracovaného systému přerozdělování pojistného mezi pojišťovnami podle rizikovosti jejich pojištěnců.

37

Reforma zdravotního pojištění 35 Především je nezbytné podstatně změnit stávající podobu zdravotního pojištění. Pojištění by napříště již nemělo být pojato jako předplacená konzumace téměř všech zdravotních služeb. Rozsah povinného základního pojištění by byl nově definován výrazně úžeji. Tímto pojištěním by byla kryta zejména neočekávaná a velmi drahá péče (např. těžký úraz, transplantace kostní dřeně..). Ze základního pojištění by se rovněž hradily výdaje spjaté s léčbou chronických chorob (např. cukrovka), pokud by v příslušném období přesáhly zákonem vymezenou hranici. Naproti tomu běžná zdravotní péče (která je poměrně levná) by byla z rozsahu základního pojištění vyňata a pacient by si ji hradil sám - ať již v hotovosti, anebo prostřednictvím svého osobního zdravotního účtu. Osobní zdravotní účty Výhodou osobních zdravotních účtů je, že zdravotní pojištění nahrazují zdravotním spořením. Zopakujme si poznatek, že platba pojistného je pro pojištěnce v okamžiku čerpání zdravotní péče již „utopeným nákladem“. Pojistné proto nehraje roli při spotřebitelově rozhodování, zda danou zdravotní službu využije, či nikoli. Ať již se totiž rozhodne jakkoli, výši pojistného tím nijak neovlivní. Naproti tomu prostředky, jež se nacházejí na osobním zdravotním účtu, jsou jeho vlastními penězi (byť jsou účelově vázané na financování zdravotní péče). Tyto peníze pro něj nepředstavují „utopený náklad“, nýbrž mají alternativní použití. Pokud je člověk neutratí za zdravotní péči nyní, může je v budoucnu vynaložit na zdravotní péči, kterou bude potřebovat naléhavěji. Prostředky na osobním zdravotním účtu lze obvykle též použít na úhradu zdravotní péče nejbližších členů rodiny, popř. je dokonce lze z účtu i vybrat, jestliže úspory dosáhnou určité hranice. Osobní zdravotní účty proto motivují občany k úspornému čerpání zdravotní péče. Člověk pak totiž při rozhodování o tom, zda si z prostředků na svém osobním zdravotním účtu zakoupí tu či onu zdravotní službu, zohledňuje i prospěch, které by mu přineslo jiné užití těchto peněz. Dnešní „zdravotní daň“36 by se rozdělila na dvě části. První část by plynula do systému povinného základního pojištění, zatímco druhá část by byla posílána na občanův osobní zdravotní účet. Výhodou by bylo i to, že povinné platby na své účty lidé subjektivně nevnímají jako daň (na rozdíl od odvodů na veřejné zdravotní pojištění), nýbrž je považují za vlastní úspory. Podobně by tomu bylo i v případě pojištěnců, za něž platí pojistné stát (např. důchodci, matky na mateřské dovolené aj.): část těchto plateb by stát začal poukazovat na osobní zdravotní účet těchto pojištěnců. Sociální únosnost by byla zajištěna i tím, že by celkové výdaje placené z osobního zdravotního účtu byly omezeny určitým ročním limitem. Výdaje jednotlivce, které by tento roční limit překročily, by již nebyly hrazeny z jeho osobního zdravotního účtu, nýbrž by šly na vrub zdravotního pojištění.

35 Tato část vychází zejm. z publikace Reforma zdravotnictví pro Českou republiku v Evropě 21. století, autoři: P. Hroboň, T. Macháček, T. Julínek, Praha 2005, dostupné na: http://healthreform.cz/content/files/cz/Reforma/1_Publikace/CZ_publikace.pdf 36 Tj. povinné odvody na veřejné zdravotní pojištění.

38

Lidem by samozřejmě nic nebránilo v tom, aby si z prostředků na svých osobních zdravotních účtech (popř. i z jiných vlastních prostředků) dobrovolně zakoupili doplňkové pojištění, které by pokrývalo i tu zdravotní péči, jež je z rozsahu základního povinného pojištění vyloučena. Nicméně jak ukazují zahraniční zkušenosti, zdravotní pojištění dnešního typu, tj. se širokým rozsahem pojistného krytí a neomezeným výběrem poskytovatelů, je ze všech variant nejdražší. V principu platí, že čím vyšší míra spoluúčasti, tím je pojištění levnější. Lze tedy očekávat, že by lidé dávali spíše přednost tomu, aby podstatnou část nákladů na zdravotní služby, které základním pojištěním nejsou kryty, hradili sami ze svých osobních zdravotních účtů. I tyto dílčí a relativně malé změny by posunuly stávající systém financování zdravotní péče směrem k větší efektivnosti a racionalitě.

39

Vyšší vzdělání Současný neblahý stav Vysokoškolské studium se dnes nachází pod silným státním vlivem. Dominantním poskytovatelem této služby jsou veřejné vysoké školy. Ty jsou oproti soukromým vysokým školám značně zvýhodněny daňovými subvencemi. Na soukromých vysokých školách si student sám hradí veškeré přímé náklady svého vzdělání. Naproti tomu na veřejných vysokých školách většinu těchto nákladů hradí za studenta stát. Z toho důvodu soukromé VŠ de facto nemohou účinně konkurovat veřejným VŠ. Oblast vysokoškolského studia je v mnoha ohledech podrobena „centrálnímu plánování“ ze strany státních úřadů (v čele s ministerstvem školství). Vysoké školy nejsou motivovány ke zvyšování kvality svých vzdělávacích služeb. Nejsou rovněž zainteresovány na dlouhodobé (nejlépe celoživotní) uplatnitelnosti svých absolventů na profesních trzích. Konkurence mezi VŠ existuje jen v extrémně omezené podobě. Často navíc nabývá „zvrácené“ podoby, kdy veřejné VŠ vzájemně soupeří o to, která z nich ukořistí větší podíl na státních dotacích na úkor ostatních. O zvyšování počtu nově přijatých studentů de facto rozhodují státní úředníci. Záleží totiž především na tom, zda se škole podaří „vylobbovat“ státní příspěvek na tyto dodatečné studenty. Školy každý rok do poslední chvíle čekají nejen na to, kolik peněz dostanou od státu na nové studenty, ale dokonce i na to, kolik jim stát přispěje na dříve přijaté studenty.37 České vysoké školství je značně neflexibilní a zbyrokratizované. Studijní programy bývají zpravidla nastaveny tak, aby to vyhovovalo akademickým pracovníkům, zatímco legitimní zájmy studentů se ocitají na vedlejší koleji. Vysoké školství trpí všemi neduhy „vzdělávacího socialismu“. Zcela v této oblasti chybí tržní ceny. Ty jsou přitom nezbytným vodítkem pro posouzení, zda investice do toho kterého typu či oboru vzdělání přináší čistý prospěch, anebo je plýtváním vzácnými zdroji. Jak zdůrazňuje ekonom Josef Šíma:38

„Na otázku co učit, kdy učit, jak učit nelze odpovědět bez existence trhů, cen a podnikatelů na trhu se vzděláním. Jen ceny nám mohou být očima, pomocí nichž zjistíme, jaké vzdělání má smysl a jak dlouho má trvat, abychom se mohli zároveň těšit z jiných radostí života. Čas a prostředky, které máme, musíme využit k [nejlepšímu uspokojení našich potřeb]. Ceny nám jsou jediným vodítkem.“ [zdůrazněno mnou]

37 Srov. Daniel Münich, Desatero financování vysokých škol, 17. 2. 2009. Dostupné zde: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/daniel-munich.php?itemid=5918 38 Viz Josef Šíma, Státní školství jako plánovaný chaos. In: Vzdělání a trh, Praha: Liberální institut, 2003 (ed: Tereza Urbanová), str. 7.

40

Situace v českém vysokém školství se výrazně nezlepší, dokud školy nezačnou studenty vnímat jako své skutečné zákazníky, jimž mají poskytovat kvalitní vzdělávací služby. Je také třeba vytvořit prostor pro svobodnou konkurenci mezi různými typy škol a vzdělávacích programů. Jedině v rámci konkurenčního procesu lze objevit, v jakých případech je optimální pětileté (popř. i delší) magisterské prezenční studium a v jakých případech je vhodnější kupř. kratší, ale o to intenzivnější kurz vedený převážně online. Stát by měl co nejméně závazně vymezovat obsah, délku a formu studia (denní, dálková, korespondenční, event. internetový kurz aj.). Rozhodující by v tomto směru měla být skutečná poptávka zájemců o studium. Ti by se přitom řídili svými individuálními preferencemi a potřebami profesních trhů. Jejich volba by byla výsledkem porovnání nákladů a přínosů jednotlivých alternativ. Státní dotace rozhodování zájemců o vzdělání značně pokřivují a zkreslují. Mohou snadno vést k tomu, že příliš mnoho lidí tráví příliš dlouhou dobu studiem na vysokých školách. Pro několikaleté studium na VŠ se mohou rozhodnout i lidé, kteří by bez státních dotací dali přednost jiné formě zvyšování své kvalifikace. Díky státní finanční podpoře totiž nesou jen malou část nákladů takového studia. Stát by rovněž měl pokud možno co nejméně určovat formální kvalifikační předpoklady pro výkon těch či oněch povolání. Tam, kde právní předpisy stanoví, že je k výkonu daného povolání nezbytný určitý stupeň formálního vzdělání, by bylo žádoucí pečlivě zhodnotit, zda je takové omezení vskutku ospravedlnitelné. 39

Vyšší vzdělání je převážně soukromý statek Státní financování vysokoškolského studia se nejčastěji odůvodňuje tím, že vyšší vzdělání vytváří významné „pozitivní externality“. Argumentuje se tím, že vyšší vzdělání neprodukuje jen čistě soukromé výnosy pro jednotlivce, nýbrž přináší prospěch též ostatním členům společnosti. Vzdělávající se jedinec tak získává jen část celkového prospěchu ze svého vzdělání. Při svém rozhodování však bere v úvahu jen své soukromé výnosy ze vzdělání, zatímco externí výnosy do svých kalkulací nezahrnuje. Bez státních intervencí (např. státních subvencí) by lidé investovali do svého vzdělání příliš málo. Státní podpora vzdělání tudíž zvyšuje „společenský blahobyt“. Argumentace „pozitivními externalitami“ je však u vyššího vzdělání daleko méně přesvědčivá než např. u základního všeobecného vzdělání. Vysokoškolské studium je v prvé řadě investicí do vlastního lidského kapitálu. Investici tu představují nejen přímé náklady studia, ale i ušlá mzda a obětovaný volný čas po dobu studia VŠ. Lidé tuto investici podnikají s cílem zvýšit svou budoucí produktivitu a tedy i výdělečnou schopnost. Očekávaným výnosem této investice je zvýšený výdělek v porovnání s jedinci, kteří mají nižší vzdělání. Všude na světě získávají absolventi vysokých škol vysokou tržní prémii. Tak např. v České republice byl v roce 2006 průměrný příjem vysokoškolsky vzdělaného jedince 1,8 krát vyšší než průměrný příjem

39 Tak např. si lze jen obtížně představit nějaký legitimní důvod, proč by výkon profese advokáta, notáře či státního zástupce měl být vázán na dosažení tzv. úplného právnického vzdělání (tj. magisterského titulu). Zcela jistě by tu mohlo postačovat úspěšné dokončení bakalářského studijního programu v oboru právo.

41

ekonomicky aktivního jedince s úplným středním vzděláním.40

Individuální návratnost investice

do dodatečného roku formálního vzdělání se celosvětově pohybuje kolem 10 %.41 Investice do vzdělání jsou dokonce v průměru pro jednotlivce výnosnější, než většina ostatních investic. Absolventi VŠ jsou rovněž podstatně méně ohroženi nezaměstnaností. V zemích OECD bylo v roce 2005 riziko nezaměstnanosti u jedinců s vysokoškolským vzděláním třikrát nižší než u lidí s nižším středním vzděláním (4 % versus 11 %). V České republice bylo riziko nezaměstnanosti u vysokoškoláků dokonce dvanáctkrát nižší (2 % versus 24 %).42 Absolventi VŠ se rovněž těší vyššímu společenskému statusu a prestiží než lidé s nižším stupněm formálního vzdělání a mohou si vybírat z mnohem větší množiny pracovních příležitostí. Výše nastíněné soukromé výnosy činí z vysokoškolského vzdělání velmi atraktivní investici. Lidé jsou proto silně stimulováni k tomu, aby do této formy vzdělání investovali. Z toho důvodu lze jen obtížně argumentovat, že by lidé bez státních dotací neměli dostatečnou motivaci zvyšovat si své vzdělání. Jak významné jsou „pozitivní externality“ vyššího vzdělání? Aby bylo jasno, netvrdíme, že vyšší vzdělání neprodukuje vůbec žádné „pozitivní externality“. Ve skutečnosti téměř každá lidská činnost vytváří aspoň nějaké externality (pozitivní i negativní). Naším argumentem ovšem je, že již samotné soukromé výnosy ze vzdělání jsou v drtivé většině případů dostatečnou motivací k tomu, aby se lidé vzdělávali a zvyšovali tak svou cenu na profesních trzích. Pozitivní externality vyššího vzdělání nepochybně existují, ale pouhý jejich výskyt ještě neospravedlňuje státní dotace VŠ studia. Tzv. „pozitivní externality“ vzdělání jsou sice v politických diskusích hojně zmiňovány, ale zpravidla vysoce vágním způsobem. Jen málokdo se pokouší tyto externí výnosy vzdělávání konkrétněji identifikovat a alespoň přibližně odhadnout jejich velikost. Argumentace se obvykle pohybuje v poněkud naivní rovině. Často slýcháváme např. následující argument: „My všichni přece máme prospěch ze vzdělanější pracovní síly. Investice do vzdělání zvyšují produktivitu práce, a tím podporují hospodářský růst“. Toto tvrzení je sice pravdivé, ale samo o sobě není důvodem pro státní subvence VŠ studia. Totéž přece platí i v případě fyzického kapitálu (stroje, počítače, výrobní linky, budovy). Zrovna tak totiž

40 Srov. Bílá kniha terciárního vzdělávání – verze projednaná vládou dne 26.1.2009, str. 56 http://www.msmt.cz/uploads/bila_kniha/schvalena_bktv/BKTV_finalni_verze.pdf Podle údajů Českého statistického úřadu byla v roce 2006 průměrná měsíční mzda vysokoškoláka s minimálně magisterským diplomem 39 500,- Kč, průměrná mzda jedince s vyšším odborným nebo vysokoškolským vzděláním nanejvýš na bakalářské úrovni dosáhla 26 500,- Kč, zatímco mzda jedince s maturitou činila v průměru jen 23 400,- Kč. 41 Je třeba zdůraznit, že výzkumníci se v dotyčných studiích pokoušejí izolovat čistý efekt formálního vzdělání. Snaží se tedy „odfiltrovat“ např. vliv inteligence a jiných schopností, které dotyční jednotlivci měli již před započetím formálního vzdělání. Viz George Psacharopoulos a Harry Anthony Patrinos, Returns to Investment in Education: A Further Update, září 2002, http://egora.uni-muenster.de/ew/persoenlich/pfeiffer/bindata/returns.pdf 42 Bílá kniha terciárního vzdělávání, str. 55

42

„my všichni máme prospěch“ z toho, že fyzický kapitál zvyšuje produktivitu práce a stimuluje hospodářský růst. Měl by tedy stát dotovat z daní i kapitálové investice firem jako Microsoft nebo Google? Jestliže investice do fyzického kapitálu zvyšují produktivitu, jedná se o lákavou ziskovou příležitost pro podnikatele. Vidina zisku je vede k tomu, aby investici uskutečnili. Totéž ovšem platí i v oblasti vyššího vzdělání. Jestliže vysokoškolské vzdělání zvyšuje produktivitu jednotlivců, pak absolventi VŠ dosáhnou vyšších výdělků v budoucnosti. Očekávané vyšší budoucí příjmy je motivují, aby získali vyšší kvalifikaci.43

V obou případech představují soukromé výnosy

dostatečný stimul pro investování kapitálu - ať již do strojů nebo do lidských bytostí. Tyto investice tedy není zapotřebí podporovat státními dotacemi.

Rovný přístup k VŠ studiu? V principu lze souhlasit s tím, že přístup k vyššímu vzdělání by měl být co nejméně omezen majetkovými poměry uchazeče o studium a jeho rodiny. Rozhodující by měl být především talent a schopnosti dotyčného člověka. Nicméně chceme-li zajistit, aby talentovaní lidé z chudých rodin mohli studovat VŠ, můžeme tak učinit i jinými a lepšími způsoby než tím, že prohlásíme studium na VŠ za všeobecně bezplatné. Ostatně, chceme-li dosáhnout toho, aby nikdo neumíral hlady, přece také nenařídíme, že jídlo a potraviny mají být napříště pro všechny zdarma a stát bude tyto náklady financovat z daní. To by bylo zjevně absurdní! Zrovna tak nesmyslné je ale tvrdit, že studium na VŠ musí být pro všechny zdarma, protože v opačném případě by si lidé z nemajetných rodin nemohli dovolit studovat. Bezplatnost studia navíc není ani zdaleka dostatečnou podmínkou k tomu, aby bylo VŠ vzdělání otevřeno i pro talentované lidi z nízkopříjmových domácností. Tak např. v České republice je sice studium na veřejných vysokých školách zdarma, nicméně přístup k VŠ vzdělání je přesto podstatně více nerovný, než v mnoha zemích, v nichž se studenti finančně podílejí na hrazení nákladů na VŠ studium. Michal Bobek ve své práci cituje studii OECD z roku 2004, jež řadí český vzdělávací systém k nejméně „sociálně propustným“ v rámci OECD. Dítě dělnických rodičů má v ČR přibližně čtyřikrát menší šanci než ve Spojených státech, že se mu podaří získat VŠ titul.44 Pro děti z chudších rodin zůstává VŠ vzdělávání hůře dostupné např. i kvůli výši ostatních nákladů na vzdělávání (ubytování, strava, doprava).45 Státní dotace VŠ studia jsou přerozdělováním od chudších lidí k bohatším Ze státních subvencí VŠ studia těží všude na světě daleko více lidé z vyšších společenských vrstev než chudí. Je tomu tak ze dvou hlavních důvodů:

43 Srov. Milton a Rose Friedmanovi: Svoboda volby. Praha: Liberální institut, 1992, kap. 6. 44 Michal Bobek, O (ne)reformovatelnosti studia práv v Čechách. Díl III. Přijímací řízení, systém výuky a zkoušení, školné. In: Právnické rozhledy 14/2005, str. 527, pozn. 21. 45 Další hlavní příčiny vysoké nerovnosti šancí v českém vzdělávacím systému jsou nastíněny v Bílé knize terciárního vzdělávání, str. 57.

43

3. Na vysokých školách se mnohem častěji vzdělávají studenti pocházející z bohatších rodin než studenti z chudších rodin. 4. Absolventi vysokých škol pobírají podstatně vyšší příjmy než ti, kdo mají nižší formální vzdělání. Co se týče prvního bodu, Milton a Rose Friedmanovi v již citované publikaci Svoboda volby uvádějí: „U osob z rodin se středním a vyšším příjmem je pravděpodobnost, že nastoupí na střední školu, 2 - 3krát vyšší, než u osob z chudých rodin, a budou chodit do škol po delší dobu a do dražších z nich (spíše do čtyřletých středních škol a univerzit než do dvouletých). Výsledkem toho je, že studenti z rodin s vyššími příjmy mají z dotací větší prospěch.“ Důsledkem státních subvencí VŠ studia je tedy přerozdělování od relativně chudších k relativně bohatším. Stát navíc dotuje jedince, kteří díky absolvování vysoké školy dosáhnou poměrně vysokých výdělků. Z těchto dodatečných budoucích příjmů by přitom byli schopni zpětně financovat své studium. Státní dotace se proto jeví jako notně nespravedlivé.46

Třetí argument: nedokonalost kapitálového trhu Smysluplnější je argumentace autorů, kteří sice připouštějí, že lidé mají dostatečnou soukromou motivaci k tomu, aby se vzdělávali. Poukazují však na „nedokonalost kapitálového (resp. úvěrového) trhu“. Potíž spočívá v tom, že investice do lidských bytostí lze mnohem obtížněji financovat z externích zdrojů než investice do fyzického kapitálu. Představme si člověka, jenž má příslušný talent a schopnosti ke studiu vysoké školy. Dotyčný jedinec (ani jeho rodina) však nemá patřičný vlastní kapitál, aby si sám mohl své studium financovat. Kdyby však absolvoval VŠ, pobíral by díky tomu v budoucnu vyšší výdělek. Tyto dodatečné příjmy by byly natolik vysoké, že by z nich mohl zpětně splatit náklady na své studium. Řešením by mohlo být, aby si potřebné zdroje zapůjčil od někoho jiného. Hlavním úskalím však je nejistá návratnost investic do lidského kapitálu. Tyto investice jsou pro věřitele i dlužníka výrazně rizikovější než investice do fyzického kapitálu. Poskytne-li věřitel půjčku, z níž má být financována investice do fyzického kapitálu (např. na zakoupení strojů a dalšího zařízení), může si vymínit zástavní právo k těmto fyzickým aktivům. V případě dlužníkovy platební neschopnosti může věřitel alespoň zčásti uspokojit svou pohledávku prodejem těchto fyzických aktiv. U půjčky na financování vzdělání však věřitelovou zárukou často budou pouze dlužníkovy budoucí příjmy. To věřiteli neskýtá srovnatelnou záruku splacení půjčky. Výše budoucích příjmů závisí do značné míry na cílevědomosti a zodpovědném přístupu samotného 46 Srov. Michal Bobek, O (ne)reformovatelnosti studia práv v Čechách, str. 527, pozn. č. 22: „V tomto kontextu mi není příliš jasné, nakolik je „sociálně spravedlivé“, aby dělnická rodina z Těšína, jejichž dítě se třeba na právnickou fakultu nedostalo, platila ve formě přímých i nepřímých daní vzdělávání synka movitého pražského advokáta.“

44

dlužníka. Ten si např. může zvolit pracovní pozici s převahou psychických příjmů nad peněžními příjmy (tj. práci, která jej baví, ale je mizerně finančně ohodnocena). Půjčka na vzdělání (tj. na zvýšení budoucí výdělečné schopnosti) je tak pro věřitele - zejm. u mladých a nemajetných lidí méně atraktivní než kupř. půjčka na financování výstavby budovy. Věřitel bude proto požadovat vyšší rizikovou přirážku a tedy i úrok než jaký je běžný u investic do fyzického kapitálu. Pro dlužníka spočívá hlavní riziko v tom, že je povinen splatit fixní peněžitý obnos bez ohledu na to, jakých příjmů v budoucnu skutečně dosáhne. Student ví, že se investice do vyššího vzdělání v průměru velmi vyplatí. Výše jeho vlastního budoucího příjmu je však vysoce nejistá. Investice do lidského kapitálu se může znehodnotit v důsledku nepředvídatelných událostí (člověk se např. může stát trvale invalidním), anebo vlivem technologického pokroku. Student tedy čelí riziku, že nebude v budoucnu schopen svému fixnímu závazku dostát, protože jeho příjmy budou podstatně nižší, než jaké očekával. Výše nastíněné problémy však dle našeho mínění rozhodně nejsou nepřekonatelné. Rozdíl mezi rizikovostí investic do fyzického kapitálu a investic do lidského kapitálu sice existuje, ale zřejmě není zase až tak velký, jak by se mohlo zdát. Domníváme se, že inovativní podnikatelé by byli schopni postupně - podobně jako v mnoha jiných oblastech - objevit způsoby, jak se s těmito dílčími komplikacemi vypořádat. Máme za to, že to byly především dlouhodobé a intenzivní státní zásahy v oblasti vzdělání, které zamezily tomu, aby se úspěšně rozvinul efektivní trh půjček na financování vyššího vzdělání. Nástin čistě tržního řešení: smlouvy o podílu na budoucích příjmech V této části přiblížíme čistě tržní způsob financování vyššího školství, který jako první navrhl slavný liberální ekonom Milton Friedman.47 Na kapitálovém trhu lze získat finance na rizikové projekty tak, že člověk investorům nabídne podíl na zisku, který investice přinese. V případě vyššího vzdělání by analogií byl „prodej“ podílu na budoucím výdělku. Zájemce o studium obdrží finanční obnos na úhradu nákladů svého studia výměnou za to, že bude investorovi poté, co studium dokončí, odvádět během pevně stanovené doby určitou část svých budoucích příjmů. Investorův výnos se odvíjí od dlužníkových budoucích výdělků, nezávisí na předem určené úrokové míře. Jde tu de facto o zakoupení podílu na budoucí výdělečné schopnosti dotyčného jednotlivce. Příznačným rysem tohoto kontraktu je, že přenáší riziko ze studenta na investora. Investor je ovšem mnohem lépe schopen toto riziko nést, protože může svou investici daleko snadněji diverzifikovat. Klíčem je, aby investor riziko rozložil na velký okruh (velké portfolio) dlužníků. Tím může snížit celkovou nejistotu návratnosti své investice. Od ekonomicky úspěšnějších absolventů VŠ získá nazpět více, než činila jeho počáteční investice. Tím se mu kompenzují ztrátové investice

47 Milton Friedman, Kapitalismus a svoboda. Liberální institut, Praha 1993, str. 93-97.

45

do vzdělání těch, kteří nakonec ekonomicky úspěšní nebyli. V průměru dosáhne potřebného zhodnocení investované částky.48 Z pohledu zájemců o studium mají tyto kontrakty zejména následující dvě výhody: •

Zbavují je nejistoty, zda budou po absolvování školy schopni svůj závazek splácet.

•

Eliminují bankroty těch, kdo nejsou schopni dluh splatit.

Na rozdíl od půjček, u nichž je výše dluhu i velikost splátek pevně určena, u smluv o lidském kapitálu je splácení závazku závislé na skutečně dosažených příjmech. Tím pádem se splátková povinnost automaticky přizpůsobuje absolventově schopnosti splácet. Tyto kontrakty adresně ulevují těm, kdo se v době splácení ocitnou ve vážných finančních potížích. Pomáhají tudíž lidem, kdo pomoc v rozhodné době nejvíce potřebují. Dotyčné kontrakty tedy mohou zajistit přístup ke vzdělání i těm, kdo by jinak neměli prostředky na úhradu studia.

Úspěšnější absolventi zaplatí více než méně úspěšní (a zcela

neúspěšní neplatí nic). Z hlediska tzv. „sociální spravedlnosti“ lze těmto kontraktům sotva co vytýkat. Důležité je, že cena těchto kontraktů by byla založena na tom, jak profesní trhy oceňují kvalitu a hodnotu výstupů dané vysoké školy. Pro investory by mj. byla rozhodující predikce, jakých příjmů dosáhnou absolventi té či oné školy, resp. studijního oboru v době splatnosti závazků. Cena by se rovněž odvíjela od nákladnosti příslušného studijního oboru na zvolené vzdělávací instituci. Celkově by se tak výrazně usnadnilo porovnávání nákladů a výnosů vzdělání na různých vysokých školách. Studenti by usilovali o studium na těch školách a v takových oborech, u nichž je příznivý poměr mezi ekonomickými náklady studia a očekávanými výnosy. Měli by tendenci dávat přednost školám, jejichž vzdělávací služby jsou natolik kvalitní, že absolventům zajišťují nejlepší dlouhodobé uplatnění na profesních trzích. V oblasti vysokého školství by konečně začal působit blahodárný vliv konkurence mezi školami. Školy by se snažily studenty přilákat odpovídajícím poměrem mezi kvalitou a cenou své produkce. Vzdělávací zařízení by získávala finanční prostředky podle toho, jak úspěšně se jejich absolventi uplatňují na profesních trzích. Školy by proto byly přímo zainteresovány na zvyšování kvality svých služeb a vytváření absolventských sítí. Konkurenční proces by školy přiměl k tomu, aby objevovaly nové a efektivnější způsoby, jak vzdělání poskytovat. Školy, jež nabízejí kvalitní vzdělání za přiměřenou cenu by prosperovaly. Naopak nekvalitní školy by přicházely o zdroj příjmů a zanikaly by.49

48 Srov. Radim Valenčík, Jak si nejlépe koupit vzdělání - princip přenesené ceny. In: Vzdělání a trh, Praha: Liberální institut, 2003 (ed: Tereza Urbanová), str. 21 49 Podrobnější rozbor smluv o lidském kapitálu lze nalézt zde: Miguel Palacios, Human Capital Contracts: “Equitylike” Instruments for Financing Higher Education. Cato Policy Analysis No. 462, prosinec 2002, http://www.cato.org/pubs/pas/pa462.pdf

46

Jaký by byl v tomto systému osud vzdělávacích oborů, jejichž absolventi zpravidla nedosahují nadprůměrných příjmů (např. pedagogika, sociální práce, historie, filmová a divadelní věda atd.), tj. jejich individuální tržní výnosy z vyššího vzdělání jsou relativně nízké? Pokud tyto obory skutečně přinášejí společenský prospěch, jenž výrazně převyšuje individuální výnosy, školné od studentů by bylo maximálně jen dílčím, doplňkovým příjmem. Tyto obory by i nadále byly podporovány převážně státními subvencemi. Bylo by však žádoucí nejprve velmi pečlivě a zodpovědně analyzovat, zda studium dotyčných oborů vskutku produkuje natolik velký společenský prospěch, aby tyto dotace byly ospravedlněny. V případě absolventů pedagogické fakulty jde spíše o to, že veřejný sektor coby dominantní zaměstnavatel učitelů není ochoten jejich práci odpovídajícím způsobem zaplatit. Co se týče sociální práce, zde je pravděpodobně pětileté magisterské studium zbytečným luxusem, tj. společenské náklady na tyto dodatečné roky studia převyšují společenský prospěch. Plně by tu postačovaly kratší prakticky zaměřené kurzy. Konečně, u oborů typu historie jde spíše o to, jaká bude státní politika na poli vědy a výzkumu. Historii by patrně měli studovat jen ti, kteří se po absolvování studia chtějí věnovat historickému výzkumu. Při zodpovědné analýze společenských nákladů a přínosů by zcela jistě počet státem subvencovaných studentů historie výrazně poklesl (rozhodně by každoročně studium historie nezahajovalo 100 a více nových studentů, z nichž se drtivá většina bude živit úplně něčím jiným, jak je tomu dnes na Filosofické fakultě UK).

Kompromisní státní alternativa: odložené školné V předchozí části jsme nastínili jakýsi „ideální“ způsob financování vyššího vzdělání (z hlediska liberálních principů). Výhodou je, že by tento systém financování generoval tržní ceny a další relevantní informace, které by byli podnikatelům vodítkem k tomu, aby mohli lépe zjistit, co konkrétně a jakým způsobem učit. Kompromisní a politicky mnohonásobně průchodnější variantou je tzv. odložené a podmíněně splácené školné. Takto pojaté školné bylo zavedeno např. ve Velké Británii, v Austrálii, na Novém Zélandu a v Holandsku. Jeho podstata spočívá v tom, že studenti mají na výběr, zda školné uhradí okamžitě, anebo zda si splácení školného odloží až do doby, kdy školu dokončí a vstoupí na profesní trh. Rozhodnou-li se pro odložené školné, začnou jej platit až jako úspěšně vydělávající absolventi. Školné pak splácejí tak, že odvádějí určité procento ze svých příjmů (např. 3-5 % z dosaženého výdělku), které převyšují zákonem určenou minimální hranici (např. statisticky zjištěná průměrná mzda). Zákon zpravidla stanoví maximální dobu (např. 25 let), po jejímž uplynutí závazek zaniká, i kdyby školné dosud nebylo zcela uhrazeno. Splácení odloženého školného je obvykle propojeno se správou daní z příjmu, neboť se tím výrazně snižují administrativní náklady na výběr splátek a zvyšuje se i úspěšnost výběru. Výhodou odloženého školného by mělo být, že školy budou více zainteresovány na tržní úspěšnosti svých absolventů a na budování svých absolventských sítí.

47

V zemích, které k této reformě přikročily, však školné pokrývá jen menší část celkových nákladů na studium. Většinu nákladů nadále subvencuje stát. To je podstatný rozdíl oproti Friedmanovu návrhu (jenž byl představen v předešlé části). Druhý hlavní rozdíl spočívá v tom, že stát reguluje výši školného. Jde tedy spíše o administrativně určenou „cenu“ než tržní cenu. V Austrálii byla finanční spoluúčast studentů na nákladech vyššího vzdělání zavedena v roce 1989. Jde o tzv. Higher Education Contribution Scheme (HECS). V roce 1996 prošel systém výraznou reformou. Od ledna 1997 je výše školného diferencována: studenti různých studijních okruhů platí různě vysoké školné.

HECS – výše ročního školného za jednotlivé okruhy, 2003 HECS okruhy Okruh 1

Roční školné (v AUD) 3680

Obor Umění, humanitní studia, společenské vědy, pedagogika

Okruh 2

5242

Matematika, počítače, zemědělství, architektura, stavebnictví, ekonomie, přírodní vědy

Okruh 3

6136

Právo, lékařství, veterina

Zdroj: http://www.aph.gov.au/library/INTGUIDE/SP/hecs.htm

Výše školného se tedy u jednotlivých okruhů značně odlišuje. Odvozuje se od předpokládaných budoucích výdělků po absolvování studia, nikoli od nákladů na vzdělání. Takto určené „ceny“ jednotlivých oborů samozřejmě zkreslují skutečný poměr mezi náklady a výnosy jednotlivých studijních oborů. Jen sotva mohou plnit informační a alokační funkci tržních cen. Sazby splátek odloženého školného jsou v Austrálii odstupňovány podle velikosti ročního příjmu absolventů. Dokud příjem nepřesáhne určitou minimální hranici (v roce 2002-03 šlo o 24 365 AUD), absolvent neplatí nic. Sazby splátek pak postupně stoupají s velikostí příjmu (v rozmezí od 3 % do 6 % dosaženého výdělku). V Austrálii zavedení školného nemělo negativní vliv na studenty z nemajetných rodin. Zavedení finanční spoluúčasti studentů (HECS) naopak korespondovalo s růstem počtu vysokoškolských studentů. Od roku 1998 se počet VŠ studentů zvyšoval o 4 % ročně.50 Z liberálního hlediska mají podobné státem organizované systémy financování VŠ studia daleko k dokonalosti. Nicméně v několika ohledech přesto může jít o dílčí zlepšení. Finanční spoluúčast studentů na nákladech vyššího vzdělání je dle našeho názoru spravedlivější, než systém, v němž jsou vysoké školy plně subvencovány z daní, jež platí i lidé, kteří z VŠ studia neměli žádný přímý prospěch. Odložené školné může rovněž vnést do vzdělávacího systému 50 Martina Priesolová: Komparace britského a australského vzdělávacího modelu. Bakalářská práce, VŠE, Fakulta Národohospodářská, 2008, str. 17.

48

alespoň v omezené míře prvky konkurence. Školy jsou poněkud více zainteresovány na dlouhodobější praktické uplatnitelnosti svých absolventů na profesních trzích.

49

Důchodové zabezpečení V minulosti bylo zodpovědností každého člověka, aby se během produktivního věku náležitě zaopatřil pro dobu svého stáří. Velmi silnou roli hrála přirozená solidarita mezi členy rodiny, zejména mezi rodiči a dětmi. Na konci 19. století a během první poloviny 20. století vstoupil razantně na pole zabezpečení občanů ve stáří stát. Průkopníkem byl v tomto směru německý kancléř Otto von Bismarck.51 Bismarck přitom lišácky zvolil dodnes hojně používanou metodu, jak před zaměstnanci skrýt skutečný rozsah nákladů, které v souvislosti s těmito „sociálními výdobytky“ nesou. Zákon totiž tehdy rozdělil povinné odvody na starobní a invalidní pojištění tak, že zaměstnanci hradili pouze jednu polovinu, zatímco druhou polovinu za ně byli povinni hradit jejich zaměstnavatelé. Taková konstrukce vypadá na první pohled pro dělníky báječně. Mají totiž dojem, že od zaměstnavatele dostávají cosi „zdarma“. Ve skutečnosti však jde o pouhou iluzi. Při najímání pracovníků není pro zaměstnavatele podstatné, jak vysokou čistou mzdu pracovník pobírá. Rozhodující je pro něj celková cena, kterou musí vynaložit, aby si zajistil služby dotyčného zaměstnance. Zaměstnavatel tedy porovnává: −

celkové náklady spojené se zaměstnáním dotyčného pracovníka, a

−

očekávaný příjem z (mezního) produktu práce onoho jedince.

Pokud celkové náklady převýší příjem z mezního produktu práce, zmíněného pracovníka pochopitelně nezaměstná. Tržní mzdy se přitom v dlouhém období přibližují hodnotě mezního produktu práce toho kterého pracovníka. V konečném důsledku tudíž dopadá na bedra zaměstnanců i ta část příspěvků na sociální zabezpečení, kterou za ně formálně dle zákona hradí zaměstnavatelé. Čisté mzdy, které jsou jim vypláceny, se totiž odpovídajícím způsobem sníží.52

Jediným výsledkem takové konstrukce příspěvků na sociální

zabezpečení je tedy to, že úspěšně zakrývá konečného poplatníka těchto příspěvků. U zaměstnanců toto schéma vyvolává iluzi, že je pro ně povinné „sociální pojištění“ podstatně levnější, než jak je tomu ve skutečnosti. Na podobném formálním sdílení nákladů jsou mimochodem dodnes založeny i příspěvky na sociální a zdravotní pojištění v České republice. Průběžný vs. fondový důchodový systém Lze rozeznávat dva základní způsoby financování důchodových dávek: průběžný (tzv. PAYG, tj. „pay-as-you-go“), a fondový (FF) systém.

51 Povinné invalidní a starobní pojištění bylo v Německu zavedeno v roce 1899. 52 Srov. Ludwig von Mises, Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut, 2006, str. 537-538.

50

Průběžné financování je charakteristické tím, že důchody starších generací jsou vypláceny z příspěvků mladších generací (tzv. „mezigenerační solidarita“). Jde o uspořádání, kdy lidé v současnosti výdělečně činní odvádějí příspěvky na sociální pojištění a z těchto prostředků jsou ihned vypláceny dávky současným důchodcům. Naproti tomu ve fondovém (kapitálovém) systému jsou příspěvky ekonomicky aktivních osob investovány na jejich individuálních účtech. Příspěvky jsou spořeny a dochází ke tvorbě kapitálu. Úspory jsou zhodnocovány na finančních trzích. Výše důchodů pak závisí na minulých příspěvcích samotného důchodce a na finanční výnosnosti fondu, do něhož důchodce své úspory vkládal. Ve fondovém systému si tedy každý účastník sám spoří na svůj vlastní důchod. Neexistuje tu „mezigenerační solidarita“. Každý z těchto dvou způsobů financování důchodů se vyznačuje určitými výhodami a nevýhodami (viz též výklad níže). Státní

systémy důchodového zabezpečení byly

donedávna takřka výlučně založeny na průběžném financování. Průběžné systémy lze totiž daleko snadněji využít k přerozdělování příjmů mezi různými skupinami obyvatel než penzijní spoření na individuálních účtech.53 Výpočet starobních důchodů je v průběžných systémech obvykle nastaven tak, že lidé s celoživotně nižšími příjmy (a tedy výrazně nižšími příspěvky) získávají podstatně větší výnosy než lidé s vyššími příjmy (a vyššími příspěvky do systému).54 Větší výnosnost pro jednu skupinu jde ovšem na úkor menší výnosnosti pro jiné skupiny. V souvislosti s finančními tlaky, které průběžné důchodové systémy pociťují v důsledku stárnutí populace, však stále více států přechází (ať již zcela či zčásti) na fondové financování důchodových nároků. Průběžný systém financování starobních důchodů a stárnutí populace Průběžný systém funguje uspokojivě a je finančně stabilní, pokud se výrazně nemění poměr mezi důchodci a ekonomicky aktivními obyvateli (plátci pojistného). V případě stabilního poměru by dokonce díky hospodářskému růstu a přirozenému růstu reálných mezd mohla plynule růst i reálná výše starobních důchodů. Jakmile ale obyvatelstvo „stárne“ a zvyšuje se výrazně podíl důchodců na ekonomicky aktivní populaci, ocitá se systém 53 Ve fondovém systému je sice přerozdělování příjmů technicky obtížnější, ale není ani zdaleka vyloučené. Častá je ve fondových systémech redistribuce od mužů k ženám. K takové redistribuci dochází např. tehdy, pokud stát nařídí, aby penzijní fondy vycházely z jednotných (unisex) úmrtnostních tabulek. Očekávaná doba dožití je totiž u žen významně vyšší než u mužů. Při stejné úrovni příspěvků muže a ženy by tedy penzijní fondy vyplácely ženám nižší penze než mužům, neboť ženy by tyto penze v průměru pobírali delší dobu než muži. Je také možné např. stanovit, že v případě manželů se příspěvky odváděné manželi přerozdělí tak, aby každému z manželů na osobní penzijní účet připadla polovina odvedených příspěvků. Tím lze zohlednit fakt, že ženy obvykle stráví několik let v počátcích své pracovní kariéry intenzivní péčí o děti. 54 Na druhou stranu je však tento redistribuční efekt zmírněn (a v některých systémech důchodového zabezpečení prakticky eliminován) tím, že chudší lidé obvykle vstupují do zaměstnání v dřívějším věku a dožívají se naopak nižšího věku než příslušníci střední třídy a bohatí. Tzn. že lidé s nižšími příjmy v průměru odvádějí příspěvky do systému delší dobu a starobní důchody pobírají kratší dobu, než lidé s vyššími příjmy.

51

průběžně financování důchodových dávek pod velkým tlakem. Systém pak nevyhnutelně spěje do fundamentální finanční nerovnováhy. Průběžně financované systémy důchodového pojištění jsou tudíž vysoce citlivé na demografický vývoj. Stárnutí obyvatelstva je přitom jevem, jenž se týká téměř všech dnešních hospodářsky vyspělejších zemí. V těchto zemích klesá míra porodnosti a naopak roste očekávaná doba dožití. K tomuto nepříznivému demografickému vývoji dochází rovněž v České republice. Zatímco v roce 2003 tvořili lidé v aktivním

věku 65 procent všech

obyvatel České republiky, v roce 2050 budou tvořit již pouhou polovinu české populace. Naproti tomu podíl starších občanů se zvýší z dnešních 14 procent na 30,5 procent.55 Důsledky takového demografického vývoje lze ilustrovat na případě USA. V roce 1960 připadalo na jednoho starobního důchodce více než 5,1 pracovníků, tj. plátců příspěvků na důchodové zabezpečení. Do konce 20. století se tento poměr snížil na tři ku jedné. V roce 2030, kdy početně silné ročníky tzv. „baby boomu“ již překročí důchodový věk, budou na každého příjemce důchodových dávek připadat sotva dva pracovníci.56 Dávky každého starobního důchodce bude tudíž financovat stále méně ekonomicky aktivních osob. Pracovníky tak budou zatíženi neustále rostoucím relativním finančním břemenem. Dlouhodobá finanční neudržitelnost českého systému důchodového zabezpečení Jaké konkrétní důsledky přinese stárnutí obyvatel pro český důchodový systém? Touto otázkou se podrobně zabývala „Komise pro přípravu podkladů pro rozhodnutí o důchodové reformě“, jež začala naplno fungovat v říjnu 2004. Důležité jsou zejména výstupy Výkonného týmu této komise, v jehož čele stál Vladimír Bezděk. Úkolem týmu bylo odborně analyzovat dlouhodobou finanční stabilitu českého důchodového systému a posoudit návrhy důchodové reformy, které předložily zástupci jednotlivých politických stran. Výkonný tým na konci svého působení (v červnu 2005) přehledně shrnul svá hlavní zjištění v Závěrečné zprávě.57 Analýza Výkonného týmu potvrdila, že současný důchodový systém je dlouhodobě finančně neudržitelný. Pakliže by systém nebyl reformován, začal by v souvislosti s odchodem početně silných ročníků do důchodu vytvářet roční deficity ve výši 4 až 5 % hrubého domácího produktu. Jinak řečeno, výdaje na starobní důchody by každoročně převyšovaly o 4 až 5 % HDP příjmy, jež do systému plynou ve formě příspěvků na důchodové pojištění. Důchodový systém by tak postupně kumuloval obrovský dluh - ve výši

55 Viz B. Burcin a T. Kučera, Prognóza populačního vývoje České republiky na období 2003 - 2065, Přírodovědecká fakulta UK v Praze, 2003, střední varianta 56 Andrew Biggs, Social Security: Is It „A Crisis that Doesn’t Exist“?, Social Security Choice Paper no. 21, říjen 2000, str. 28. Dostupné na: http://www.cato.org/pubs/ssps/ssp21.pdf 57 Závěrečná zpráva tzv. „Bezděkovy komise“ je dostupná zde: http://www.mpsv.cz/files/clanky/2235/zaverecna_zprava.pdf

52

téměř 110 % HDP v roce 2065 a dokonce 260 % HDP do roku 2100.58 Při variantě „beze změny“ by stát vynakládal značnou a stále rostoucí část HDP na starobní důchody. Výdaje na starobní důchody by z dnešních cca 8,4 % HDP vzrostly na 11,1 % HDP v roce 2040, 12,4 % HDP v roce 2050 a 13 % HDP v roce 2100.

Veřejná volba: jaké jsou alternativy? Podívejme se nyní na to, před jakými alternativami stojíme. Rozsáhlé budoucí deficity průběžného systému důchodového zabezpečení lze řešit těmito třemi způsoby: •

Zvýšením veřejných příjmů plynoucích do systému důchodového zabezpečení.

•

Snížením veřejných výdajů na starobní důchody.

•

Radikálnější reformou důchodového systému, tj. částečným nebo úplným přechodem z průběžného na fondové (kapitálové) financování důchodů.

Zachování důchodového systému v současné podobě Kdybychom chtěli ponechat důchodový systém v současné podobě, museli bychom nějakým způsobem získat dodatečné příjmy ve výši 4 až 5 % HDP a každoročně je do systému „pumpovat“. Bylo by tedy nutné odpovídajícím způsobem buď zvýšit daně, anebo naopak snížit ostatní veřejné výdaje. Takové zvýšení daní by bylo poměrně drastické a mělo by velmi nepříznivý dopad na ekonomiku. Škrty v jiných rozpočtových kapitolách by sice byly žádoucí, ale není příliš pravděpodobné, že by se politikům podařilo snížit veřejné výdaje o 4 až 5 % HDP. Je třeba mít na paměti, že stárnutí populace vystaví veřejné finance pod tlak i v jiných oblastech (např. rostoucí výdaje na zdravotní péči). Parametrické změny stávajícího průběžného důchodového systému Druhou možností je, abychom průběžný systém financování důchodů sice i nadále zachovali, ale zároveň upravili jeho parametry tak, abychom podstatně snížili budoucí výdaje na starobní důchody. Existují tři základní možnosti, jak výdaje na důchody omezit (v porovnání s variantou „důchodový systém beze změny“):59 •

snížit výši nově přiznaných důchodů,

•

pomaleji valorizovat již přiznané a vyplácené důchody, tj. zvyšovat je pomalejším tempem než stanoví současný zákon60,

•

zvýšit zákonnou hranici pro odchod do důchodu.

58 Viz Závěrečná zpráva, str. 13-14. 59 Srov. Závěrečná zpráva, str. 41. 60 Dle platných právních předpisů mají být starobní důchody valorizovány přinejmenším podle míry inflace a 1/3 růstu reálné mzdy.

53

Jak v této souvislosti zdůrazňuje Bezděkův Výkonný tým:61

„Ideální reforma, která by umožnila zachovat nízkou věkovou hranici pro odchod do důchodu, relativně vysoké důchody pro všechny a zároveň nízkou pojistnou sazbu, prostě neexistuje.“ Bylo by tedy nezbytné buď podstatně snížit „štědrost“ starobních důchodů a/nebo redukovat dobu, po kterou jsou vypláceny (zvýšením věku odchodu do důchodu). Vzhledem k tomu, že očekávaná doba dožití neustále roste, je postupné zvyšování věku odchodu do důchodu nedílnou součástí jakékoli reformy, která usiluje o finanční stabilizaci průběžného systému.

Úplný či částečný přechod k fondovému financování starobních důchodů Konečně, třetí možností je stávající důchodový systém radikálněji reformovat a přejít zcela nebo částečně z průběžného na fondové financování. Prototypem tohoto typu reformy je penzijní reforma, jež byla podniknuta na začátku 80. let 20. stol. v Chile. Architektem reformy byl tehdejší chilský ministr práce a sociálních věcí José Piñera. Průběžně financovaný důchodový systém byl v Chile nahrazen povinným62 spořením do soukromých penzijních fondů (které jsou však poměrně silně regulované). Jde o plně zásluhový (ekvivalentní) systém. Každý účastník

dostává takový důchod, na jaký si sám

prostřednictvím penzijního fondu naspoří (tj. výše důchodu se odvíjí od vložených částek zhodnocených o výnosy, jichž dotyčný fond dosáhl). Zároveň však stát financuje z obecných rozpočtových příjmů minimální sociální záchrannou síť pro ty seniory, kteří si prostřednictvím penzijních fondů nenaspořili na „dostatečný“ důchod. Existují dvě sociální dávky pro lidi, kteří překročili 65. rok věku, avšak jejich příjmy jsou „příliš nízké“: •

Ti, kdo do penzijního systému přispívali aspoň dvacet let, mají nárok na minimální důchod. Jeho výše odpovídá přibližně 25 % průměrné mzdy, resp. 75 % minimální mzdy.

•

Lidem, kteří do penzijních fondů spořili méně než 20 let a jejichž příjmy klesly pod určitou hranici, vyplácí stát sociální dávku, která se rovná zhruba polovině minimálního důchodu.63

61 Závěrečná zpráva, str. 39 62 Přesněji řečeno, spoření v penzijních fondech je povinné jen pro zaměstnance. Účast osob samostatně výdělečně činných („self-employed“) je dobrovolná. 63 Podrobnější informace o chilském důchodovém systému lze nalézt např. zde: Mauricio Soto, Chilean Pension Reform: the Good, the Bad, and the In Between, Center for Retirement Research, 2005. Dostupné na: http://crr.bc.edu/images/stories/Briefs/ib_31.pdf

54

Chilský systém je tedy de facto kombinací: •

povinného penzijního spoření,

•

státem garantovaného minimálního důchodu a

•

zvláštní sociální dávky pro důchodce, jejichž příjem nedosahuje určité hranice.

Trojpilířový důchodový systém? Částečný přechod k fondově financovanému důchodového systému začala v 90. let doporučovat i Světová banka. Ta se opakovaně vyslovovala ve prospěch trojpilířového systému: 1. Veřejně řízený redistribuční první pilíř, z něhož se vyplácejí základní penze. Smyslem tohoto pilíře je zabránit tomu, aby senioři žili v chudobě. 2. Druhý pilíř se skládá z povinného penzijního spoření, s úzkým vztahem mezi individuálními příspěvky a výší důchodu. 3. Třetí pilíř zahrnuje dobrovolné spoření. Cestou částečného přechodu k povinnému spoření v penzijních fondech se vydaly kromě celé řady latinskoamerických zemí rovněž některé státy střední a východní Evropy, mj. i Slovensko, Maďarsko a Polsko.

Transformační náklady přechodu na fondově financovaný systém Myšlenka, že budoucí finanční schodky průběžného systému, jež vzniknou kvůli stárnutí populace, lze „řešit“ přechodem na fondové financování, vychází z toho, že historicky vzato je průměrná výnosnost investic do akcií a dluhopisů výrazně vyšší než průměrná výnosnost „zralého“ průběžného systému.

64

Odtud pak pramení následující

úvaha: pokud by příspěvky, které pracovníci dnes odvádějí do průběžného důchodového systému, byly místo toho investovány na kapitálovém trhu, jejich budoucí penze by v průměru byly podstatně vyšší, než jaké by jim mohl při stejné výši příspěvků vyplácet průběžný systém v situaci, kdy populace stárne a klesá poměr důchodců a plátců pojistného.65 Co se týče dnešní mladé generace, nestáli bychom pak před dilematem, zda v

64 Ve „zralém“, ustáleném průběžném systému se průměrná výnosnost odvíjí od růstu mzdové báze, z níž jsou odváděny příspěvky do systému. Výnosnost průběžného systému je tedy určena dvěma základními faktory: tempem růstu reálných mezd a tempem růstu počtu příspěvovatelů do systému. Historicky se růst mzdové báze - a tedy i průměrná výnosnost průběžného systému - pohybovala v rozmezí 2-3 % ročně. Viz Jeffrey A. Miron a Kevin M. Murphy, The False Promise of Social Security Privatization, září 2001, str. 3. Dostupné zde: http://ssrn.com/abstract=270245 65 Je třeba upozornit, že samotná otázka, nakolik je průměrná výnosnost fondově financovaného systému (po zohlednění administrativních nákladů penzijních fondů) skutečně vyšší než vnitřní výnosnost průběžného systému, je v odborné literatuře předmětem sporů. Viz např. Peter R. Orszag a Joseph E. Stiglitz, Rethinking Pension Reform: Ten Myths about Social Security Systems. In: Robert Holzman a Joseph Stiglitz, eds., New Ideas about Old Age Security. (The World Bank: 2001).

55

budoucnu zvyšovat veřejné výdaje na jejich starobní důchody a/nebo snižovat štědrost důchodů. Výše uvedený argument však opomíjí, že samotný přechod z průběžného na fondově financovaný systém je spojen s nemalými transformačními náklady. Dotyčná reforma spočívá v tom, že pracovníci od jistého okamžiku přestanou odvádět příspěvky do průběžného systému a místo toho si začnou povinně spořit na penzi do fondů. I nadále je však zapotřebí vyplácet penze lidem, kteří již do důchodu odešli. Zrovna tak není dost dobře možné bez náhrady zrušit nároky těch pracovníků, kteří v minulosti do průběžného systému přispívali. Tito pracovníci totiž mají méně času k tomu, aby si ve fondech naspořili dostatek prostředků. Nároky vyplývající ze zanikajícího průběžného systému je tedy nutné uznat. To ovšem znamená, že se finanční nerovnováha důchodového systému krátkodobě dokonce ještě zhorší. Zatímco objem důchodů vyplácených z průběžného systému bude klesat jen pozvolna, přechod k povinnému penzijnímu spoření povede k okamžitému a mohutnému výpadku příjmů plynoucích do tohoto systému. Schodky důchodového systému se tudíž na přechodnou dobu obrovsky zvýší. Následkem toho obvykle značně vzroste i státní dluh. Tak např. schodek chilského státního rozpočtu se v souvislosti s tamější penzijní reformou během prvních pěti let vyšplhal na cca 7 % HDP. Tyto transformační rozpočtové deficity se dodnes udržují na úrovni 3 % HDP. Podle projekcí poklesnou k nule až po roce 2030.66 Chilská vláda přitom financovala důchodovou reformu zčásti i z výnosů privatizace státních podniků. Země navíc v osmdesátých a devadesátých letech prožívala období dlouhého a silného růstu, který rovněž přispěl ke snížení těchto rozpočtových nákladů. Chilská vláda byla také schopna dodržovat pevnou rozpočtovou disciplinu. Fiskální náklady reformy vláda zčásti vyvážila úsporami v jiných oblastech. V důsledku souběhu těchto příznivých faktorů nebyl vzniklý rozpočtový dluh pro zemi takovým problémem, jakým by zřejmě byl u nás.67 Zastánci fondového důchodového systému proti tomu namítají, že transformační náklady na penzijní reformu ve skutečnosti nejsou „nově vzniklými“, dodatečnými ekonomickými náklady. Argumentují, že se fakticky jedná pouze o přeměnu již existujícího implicitního dluhu na dluh explicitní. Tímto implicitním dluhem jsou míněny důchodové dávky, které stát tak jako tak účastníkům průběžného systému v budoucnu postupně vyplatí. To je do značné míry pravdou. Přesto je tu však významný rozdíl. V případě „implicitního dluhu“ jde o hypotetický dluh, jenž by státu vznikl za předpokladu, že základní parametry průběžného důchodového systému zůstanou nezměněny.68 Lze však předpokládat, že státy budou na rostoucí deficity důchodových systémů reagovat mj. tím, že budou zvyšovat věk 66 Mauricio Soto, Chilean Pension Reform: the Good, the Bad, and the In Between, str. 2. 67 Srov. Robert Holman, Osobní účty ve zdravotním a penzijním pojištění. CEP, Praha 2002, str. 71-74. 68 Viz Marek Loužek, Důchodová reforma – revoluce, nebo evoluce?, 13. prosince 2007, http://www.obcinst.cz/cs/duchodova-reforma-8211-revoluce-nebo-evoluce-c1243

56

odchodu do důchodu a snižovat výši důchodů. Reálný dluh státu vůči důchodcům tedy bude nakonec výrazně nižší než dnes vypočítávaný „hypotetický dluh“. Nešlo by tedy jen o čistou přeměnu implicitního dluhu na dluh explicitní. Jaká má být role státu v oblasti důchodového zabezpečení? Fondový systém se vyznačuje určitými rysy, díky nimž jej mnozí klasičtí liberálové hodnotí příznivěji než průběžný systém. Člověk, jenž si na své stáří spoří prostřednictvím penzijního fondu, je skutečným vlastníkem dotyčných aktiv a akumulovaného úroku. Penzijní fond je pevně vázán smlouvou a nesmí vůči svému klientovi postupovat arbitrárně. Naproti tomu v případě průběžného důchodového systému může zákonodárný sbor základní parametry kdykoli za pochodu radikálně změnit (může např. zavést zcela jiný způsob výpočtu důchodu, posunout věk odchodu do důchodu, snížit výši důchodů atd.). Ve fondovém systému je rovněž daleko těsnější vztah mezi minulými příspěvky a budoucím důchodem než v průběžném systému, kde obvykle dochází k

silnému příjmovému

přerozdělování. Z toho důvodu lze nalézt celou řadu liberálních sdružení, která přechod k povinnému fondovému systému podporují a propagují (příkladem budiž slavný americký liberálně orientovaný „think-tank“ Cato Institute). Výše uvedené důvody zdánlivě jednoznačně svědčí ve prospěch závěru, že přechod od průběžného systému k fondovému by měli liberálové uvítat. Ve skutečnosti je však situace daleko komplikovanější. Nejde tady jen o transformační náklady takové reformy, i když ty by byly poměrně vysoké. Stěžejní otázkou totiž je, jaká - pokud vůbec nějaká - by měla být role státu na poli zabezpečení občanů pro dobu stáří? Má-li vůbec státní důchodový systém existovat, co by mělo být jeho účelem? Domníváme se, že legitimním účelem státního důchodového systému může být jedině to, aby „garantoval“ jistou minimální životní úroveň všem seniorům, kteří během valné většiny svého „produktivního“ věku pracovali. Hlavní slabinou povinného spoření v penzijních fondech je, že lidé s celoživotně nízkými příjmy si nebudou schopni tímto způsobem dostatečně „naspořit“ na stáří. Jejich nízký důchod by proto stát musel doplňovat sociálními dávkami, vyplácenými z daňových příjmů. Osobně je nám „sympatičtější“ spíše takový státní systém, jenž zaručuje každému seniorovi po odpracování příslušné doby základní důchod ve výši, která postačuje k přiměřenému pokrytí nejdůležitějších životních potřeb (jídlo, ošacení, bydlení ...). Úkolem tohoto státního systému by nebylo, aby občany ve stáří štědře zajišťoval. „Základní důchod“ by sloužil jen k tomu, aby lidé důchodového věku netrpěli hmotnou nouzí. Hlavním pilířem důchodového systému by však bylo dobrovolné spoření na stáří. Bylo by zodpovědností každého člověka, aby se během svého aktivního života na své stáří náležitě zabezpečil.

57

Státní systém, jenž by každému zaručoval jen „základní důchod“, by byl podstatně méně nákladný, než dnešní státní důchodový systém. Povinné odvody do systému by tudíž byly nižší než v současnosti. Reforma evoluční cestou Pravděpodobně nejschůdnější cestou, jak tuto důchodovou reformu uskutečnit, je zavést takové dílčí úpravy průběžného důchodového systému, v jejichž důsledku bude váha státních penzí plynule a pozvolna klesat. Úměrně tomu by se postupně zvětšovala role soukromých (dobrovolných) alternativ. Možnou variantu takového evolučního „odumírání“ významu státních penzí nastiňuje Robert Holman.69 Důchody by se přestaly valorizovat (tj. zvyšovat) podle růstu mezd, nýbrž by se napříště valorizovaly pouze podle růstu cenové hladiny (inflace). Dnešní reálná kupní síla důchodů by tak sice zůstala zachována, ale poměr důchodů ke mzdám pracovníků by postupně klesal. Z výpočtů výkonného týmu pro důchodovou reformu vyplývá, že samotný přechod k cenové valorizaci důchodů by do roku 2100 zmírnil kumulované deficity průběžného systému o 100 procentních bodů, tj. deficit by se tímto krokem snížil z 260 % HDP na 160 % HDP.70 Poměr důchod/průměrná mzda by přitom byl zachován na slušné úrovni 35 %.71 K dosažení dlouhodobé finanční rovnováhy důchodového systému by však bylo nezbytné zkombinovat cenovou valorizaci důchodů s dalšími parametrickými změnami. Tak např. prodloužení věku odchodu do důchodu na 65 let pro muže i ženy by rovněž výrazně snížilo kumulovaný deficit průběžného systému (z 250 % HDP na 150 % HDP v roce 2001). Lze též uvažovat o tom, že by poměr mezi důchodem a průměrnou mzdou byl postupně snižován i jinými opatřeními např. na 30 %. Cílem by bylo dosáhnout evoluční cestou toho, aby státní důchod pozvolna klesl přibližně na úroveň životního či sociálního minima. Pokud by tato změna státní důchodové politiky byla jasně deklarována, lidé by začali mnohem více využívat soukromé alternativy, jak se zabezpečit na stáří. Zejména by se zvýšilo dobrovolné spoření u soukromých penzijních fondů. Jak uzavírá Robert Holman: „Tímto způsobem by náš důchodový systém plynule přešel do podoby, kdy by se jeho základním pilířem stalo dobrovolné penzijní spoření u soukromých penzijních fondů,

69 Viz Robert Holman, Osobní účty ve zdravotním a penzijním pojištění, zejm. str. 80-82 70 Srov. materiál Parametrické změny – valorizace důchodů, 3. 6. 2005, str. 3-4. Dostupné na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/2252/valorizace.pdf 71 Poměr státních důchodů vůči průměrné mzdě se v uplynulých 15 letech tak jako tak postupně snižoval. Zatímco v roce 1989 dosahoval průměrný důchod 50 % průměrné mzdy, v roce 2005 tento poměr poklesl na 41 % průměrné mzdy. Viz Marek Loužek, Důchodová reforma – revoluce, nebo evoluce?

58

zatímco státní průběžně financovaný důchodový systém by byl pouze pilířem podpůrným, poskytujícím minimální [tj. základní] důchody.“ [zdůrazněno mnou]

59

Ozdravení ekonomiky Ing. Miroslav Ševčík, vedoucí Katedry hospodářské a sociální politiky NF VŠE a ředitel Liberálního institutu

60

Index ekonomické svobody - co nám sděluje? Před více než třiceti lety zorganizoval nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman a prezident kanadského Fraser Institutu sérii konferencí, jejichž cílem bylo nalezení relativně jasně definovaného ukazatele, který by měřil ekonomickou svobodu a výkonnost hospodářství. Tyto konference vyústily ve vytvoření prvního a zatím nejdéle sestavovaného Indexu ekonomické svobody na světě (1980 – 2009).

Měření

ekonomické svobody je složitým úkolem. V uplynulém období byl nalezen a upravován postup, jak tuto obtížně měřitelnou veličinu stanovovat. Index ekonomické svobody sestavovaný Fraser institutem v jeho podobě z roku 2008 je dobrým indikátorem rozdílů ekonomické svobody mezi jednotlivými zeměmi. Struktura indexu ekonomické svobody za rok 2008 hodnotila dílčí kritéria v pěti oblastech: •

výše státních výdajů, daní a investic a jejich podíl na HDP

•

struktura soudního systému a ochrana vlastnických práv

•

měnová politika a cenová stabilita

•

svoboda mezinárodního obchodu.

•

regulace finančního a pracovního trhu, regulace podnikání

Přestože tyto oblasti nevyjadřují ekonomickou svobodu v celé její šíři, jsou zcela jistě jejími hlavními a nejdůležitějšími komponenty.

Index Fraser institutu se od jiných

podobných indexů liší ve čtyřech podstatných rysech: Jeho jednotlivé části jsou sestaveny systematicky tak, aby měřily ekonomickou svobodu v pěti hlavních oblastech, které Index zachycuje. V současné době zahrnuje celkově 44 dílčích ukazatelů. Index vychází především z objektivně měřitelných veličin jako je např. růst peněžní zásoby, míra inflace a její změny, podíl vládní spotřeby a podíl transferů a dotací na HDP. Posuzuje mezní daňové sazby, celní sazby, ale i necelní bariéry obchodu.V případech, kde by subjektivní hodnocení mohlo ovlivnit postavení země, bývá použito šetření nezávislých subjektů. V ČR je to například Liberální institut.. Hodnocení zemí pokrývá období tří desetiletí. To je obzvláště důležité z toho důvodu, že ekonomická svoboda není kouzelným proutkem, který okamžitě řeší hospodářské problémy. Důležitou součástí je kredibilita, kterou lze získat pouze za delší časové období. Většinou existuje značné zpoždění mezi tím, kdy země přijme politická opatření konzistentní s ekonomickou svobodou a kdy tato opatření povedou k vyššímu ekonomickému růstu, vyššímu blahobytu a vyšší životní úrovní obyvatelstva.

61

Index ekonomické svobody nehodnotí absolutní bohatství dané země v daném roce, ale ukazuje dlouhodobý trend pohybu. Platí, že čím je země na žebříčku svobody výše a déle, tím je vyšší a dlouhodobější ekonomický růst, který vykazuje. Z tohoto pohledu není náhoda, že nejbohatší země se nacházejí na špici žebříčku a také to, že země, které zažívají výrazné dlouhodobé zlepšení své ekonomické situace, se v tomto žebříčku posouvají stále výše. Dalším často citovaným Indexem ekonomické svobody je ten, který každoročně publikuje The Wall Street Journal a The Heritage Foundation. Jeho nevýhodou oproti Indexu ekonomické svobody Fraser Institute jsou kratší časové řady a zejména poněkud komplikovanější a na první pohled méně průhledná konstrukce. Princip hodnocení je však velmi podobný jako v případě Indexu ekonomické svobody Fraser Institute. Celkem je sledováno deset kritérií. Každé kritérium může získat maximálně 100 %. Výsledný index je průměrem hodnocení jednotlivých dílčích ekonomických ukazatelů. Posuzována je svoboda v podnikání a obchodu, fiskální a monetární politika, investování, fungování finančního trhu, práva a justice a spolu s nimi míra korupce a kvalita státní správy. U svobody podnikání jsou hodnoceny např. administrativní překážky a požadavky při založení firmy, průběh podnikání a jeho případné ukončení. Sleduje se např. kolik dní v průměru trvá založení nové společnosti, kolik úkonů je třeba během podnikatelské činnosti na jednotlivých institucích učinit a jak probíhá ukončení neúspěšné společnosti – tj. nějaká forma úpadkového či konkurzního řízení. V případě svobody obchodu se hodnotí především technické a administrativní podmínky vstupu zboží ze zahraničí na domácí trh. U fiskální svobody jde nejenom o progresivnost daňového systému, ale také o to, na jak vysoké příjmy se vyšší daňové sazby aplikují. U státní správy se hodnotí zejména její náklady a její úloha. O umístění v oblasti svobody investování rozhodují žebříčky, které sestavují zahraniční investoři o dané zemi. V tomto směru mají velké země z podstaty věci vždy výhodu oproti zemím malým. Svoboda finančního trhu je ovlivňována

zejména

mírou

regulace.

Největší

rozdíly

mezi

evropskými

a

mimoevropskými zeměmi světa jsou na trhu práce. Do svobody na trhu práce se promítá například legislativní úprava pracovněprávních vztahů (především úprava práce v noci, o víkendu, zákonem povolený počet hodin nepřetržité práce či max. počet pracovních dní v týdnu dle zákona, atd.). Statisticky vzato se oba indexy chovají podobně. S rostoucí mírou svobody roste i dlouhodobý ekonomický růst. Snad nejdramatičtější ukázkou je vývoj v západní Evropě a v USA, které za posledních 150 let bezprecedentně zbohatly. Naopak nejdramatičtější ukázkou opačného procesu je ekonomický kolaps bývalého Východního bloku zakončený změnami společenských systémů koncem 80. let 20. stol.

62

Z obou indexů vyplývá, že nejsvobodnější ekonomiku mají dlouhodobě Hong-Kong, Singapur, Austrálie, Irsko, Nový Zéland a USA. Na opačném konci žebříčku je asi nejrepresivnější stát současnosti – Severní Korea. V časové řadě lze také ukázat na největší úspěchy a největší katastrofy. Snad tím největším neúspěchem je Zimbabwe. Od poměrně úspěšné a relativně svobodné ekonomiky přešla k znárodňování, vyvlastňování, rozsáhlému státnímu deficitu, hyperinflaci a státní podpoře některých vybraných podniků. Další ekonomickou katastrofou je Venezuela, zejména díky státní kontrole cen, znehodnocování měny a znárodňování prakticky všech velkých odvětví (telekomunikace, ropný průmysl apod.) za komunistického prezidenta Chavese. Mezi státy s největšími úspěchy patří státy bývalého komunistického bloku, které se vydaly, byť některé velmi klopotně, na cestu tržních reforem. A jak si stojí zatím Česko? Dlouhodobě se pohybujeme v třetí desítce. Už to bylo i lepší – v 90. letech jsme byli i o deset míst výše. Vývoj zajímavých zemí a srovnání s Českou republikou je zobrazen v následující tabulce.

Země Hong

2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995 1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

1

Singapur

2

2

2

2

2

2

2

2

2

2

2

2

2

2

Irsko

3

3

3

4

4

4

4

3

10

11

11

13

27

20

Austrálie

4

4

7

9

8

10

11

8

5

5

7

9

10

8

USA

5

6

5

5

7

7

8

6

8

7

8

8

5

4

Švýcarsko

9

9

9

6

5

6

6

10

6

4

4

4

4

NR

UK

10

7

6

7

9

9

7

7

4

6

5

5

7

3

Německo

23

22

25

28

27

26

25

29

43

40

52

29

25

17

Čína

25

25

29

19

26

21

22

Švédsko

27

33

27

27

24

24

24

43

47

51

53

53

55

41

Slovensko

35

36

33

42

48

77

76

ČR

37

39

40

47

35

36

40

26

30

23

28

54

29

23

Kong

Zdroj: The Heritage Foundation

Umístění v třetí desítce mimo jiné znamená, že se nacházíme nejenom za Estonskem, Slovinskem a v poslední době i za Slovenskem, ale třeba i za Botswanou, Chile, Salvadorem, Gruzií, Arménií, Španělskem, ba dokonce i za Belgií – touto „socialistickou“ oázou v západní Evropě. Těžko nás může uklidnit myšlenka, že existují evropské země, které se nacházejí v žebříčku níže. Číselně to znamená, že se pohybujeme na úrovni zhruba

63

dvou třetin hodnot oproti zemím z čela žebříčku. A které oblasti hodnocení jsou pro Českou republiku nejhorší? Nejhůře si vedeme v hodnocení úrovně státní správy a s tím související úrovní korupce. Tyto dvě oblasti snižují naše hodnocení nejméně o 15 míst. Pokud chceme nastoupit dlouhodobou cestu růstu, pak nejefektivnějším způsobem bude vyřešení problémů souvisejících s efektivním fungováním státní správy a s tím souvisejícím omezením korupce. Nejlepším lékem proti korupci ve státní správě je snížení rozsahu jejího rozhodování a snížení výše peněžních prostředků, které má pro svá rozhodnutí k dispozici. K tomu existují pouze tři cesty: •

deregulace

•

privatizace

•

snížení výdajů veřejných rozpočtů a s tím spojené snížení daní

Privatizace Ačkoliv to vypadá podivně, tak téměř dvacet let od začátku transformačního procesu a patnáct let po oficiálním zakončení privatizace je stále ještě co prodávat. Stát má přespříliš majetku, který nejenom nepotřebuje, ale neumí s ním ani efektivně hospodařit. Hlavní rolí takto státně vlastněného majetku je pak to, že se stává „dojnou krávou“ pro politiky a jejich strany a na stát napojené zájmové skupiny. Právě dokončení „zapomenuté privatizace“ by měl být jedním z hlavních úkolů nové vlády. Správně provedena je taková privatizace, která má co nejvyšší přínos pro celou ekonomiku, nikoli pouze pro státní rozpočet. Aby se jednalo o privatizaci provedenou správně a efektivně, pak musí být splněny tři jednoduché zásady: •

jediným kritériem pro prodej musí být pouze a jedině cena

•

zdánlivě paradoxně, maximalizace prodejní ceny by neměla být samojediným cílem privatizace

•

nesmí existovat žádné další podmínky, které by privatizaci doprovázely (výše investic, udržení objemu výroby, znemožnění dalšího prodeje po určitou dobu apod.)

Smyslem privatizace není konzervace dnešního stavu firem případně hospodářství jako celku ani naplnění představ politiků o dalším vývoji nějakého odvětví. Cílem není ani najít „konečného vlastníka“. Neexistuje nic takového jako konečný vlastník. I úspěšné firmy prodávají aktiva a kupují nová. Cílem privatizace je nalezení prvního soukromého vlastníka. Nic více, nic méně. Stále platí, že privatizace je jenom jednou částí nutné vládní agendy. Stejně důležitá je i deregulace ekonomiky, neboť prodat vládou vytvořený, podporovaný a chráněný monopol není žádné umění. Taková privatizace zpravidla nepřináší z pohledu zákazníků žádné změny k lepšímu. Právě ochota deregulovat je skutečným prubířským kamenem toho, nakolik efektivní je daná vláda (ať už se sama řadí kamkoli a má jakoukoli barvu). Privatizace, jejíž motivací jsou pouze fiskální důvody, je spíše ukázkou neschopnosti

64

uřídit státní finance. V takovém případě hrozí, že ve snaze zalátat díry ve veřejných rozpočtech vláda poruší zpravidla všechny zásady racionálně provedené privatizace. Mezi podniky, které by měly a mohly být privatizovány v příštím období, jsou např. firma Mero, která vlastní ropovody na území České republiky. Dovoz ropy není o nic více strategický než dovoz zemního plynu či třeba železné rudy. Ty jsou v soukromých rukou a není důvod, proč by to u ropy mělo být jinak. Mero lze prodat ve veřejné soutěži nebo na burze doma či v zahraničí. Teoreticky lze podobným způsobem postupovat i u ČEPRa a ČEPSu. Podnikem, který přímo volá po privatizaci, jsou Lesy České republiky. Za nejvhodnější způsob se jeví prodej jeho akcií na burze případně ve veřejném výběrovém řízení. Zmizely by jakékoliv diskuse o tom, kdo na prodeji dřeva vydělává, jak a s kým mají být uzavřeny smlouvy apod. U Českých aerolinií vláda nejvhodnější dobu k privatizaci propásla. Letecká přeprava je v těžké krizi, ze které se jen tak rychle nedostane. Přesto nemá cenu v současné době rozběhnutou privatizaci nedokončit, dokud ještě České aerolinie mají vůbec nějakou pozitivní cenu a nějaký majetek. Předchozí vlády trestuhodně dopustily rozprodej cenných aktiv z majetku společnosti (Cargo catering) a jejich „projedení“ v provozních nákladech. Způsob manažerování ČSA (Tvrdík) je typickým příkladem chování komunistické korporace. Velice jednoduchý by byl i prodej České pošty. Měl by však být spojen s podstatnou reformou poskytování poštovních služeb, která by měla definitivně ukončit zastaralý model poštovního monopolu (byť ten se už dnes rozpadá samovolně). Složitější, zvláště pak z politického hlediska, bude prodej energetické společnosti ČEZ. ČEZ je dnes tak velký, že si je prakticky schopen prosadit jakýkoliv zákon, který uzná pro sebe výhodný. Privatizace, pokud by byla provedena chytře, by mohla znamenat jeho rozdělení – třeba na dvě poloviny. Z hlediska českého spotřebitele je pak vcelku lhostejné, kde skončí portfolio jeho zahraničních akvizicí. O privatizaci Letiště Praha začala uvažovat již bývalá Zemanova vláda před deseti lety, ale prozatím se tento proces do finále nedostal. Vzhledem ke geografické poloze republiky a potřebným místním investicím by bylo vhodné s privatizací neotálet a neprotahovat ji. Perličkou možných privatizací je společnost Budějovický Budvar. Svým způsobem je to rarita: dosud má formu „národního podniku“. Jedna z bývalých vlád k němu prosadila usnesení, že firmu nelze prodat, dokud Budvar nevyřeší své známkoprávní spory s americkým koncernem Anheuser Busch. Jenže tyto soudy se potáhnou ještě mnoho let, takže prodej se odkládá do časů konvergujících k nekonečnu. Ale je spor o známku Budweiser důvodem k odkladu privatizace? Karlovarská Becherovka se také soudila s konkurenční likérkou Underberg a její privatizaci to nebránilo. A stejně jako u Becherovky

65

vůbec není jisté, že by Budvar koupili Američané. Možná je Budvar pro konkurenty Anheuseru tak zajímavý, že by za něj zaplatili víc. Poučný je v tomto směru prodej Transgasu. Vítězem se stala firma, která do té doby ve velkém plynárenství příliš neznamenala a až akvizicí Transgasu se dostala do „první ligy“ a právě s takovým cílem jej kupovala. A kdyby soutěž o Budvar vyhrál Anheuser Busch, tak co? Ostatní české pivovary byly zprivatizovány dávno a pod různými vlastníky se jim vůbec nedaří špatně. Nebo jsou Prazdroj, Radegast, Velké Popovice či třeba pivovar Svijany něco horšího, jsou méně „rodinným stříbrem“ než Budvar? Pak jsou tu pohrobci Českých drah, nyní rozděleni na akciovou společnost České dráhy (zajišťuje provoz na tratích, patří jí vlaky a nádraží) a Správu železniční dopravní cesty (té patří tratě, pozemky a staré dluhy drah). České dráhy lze prodat ve veřejné soutěži. Z ekonomického hlediska na tom není nic složitého, k prodeji a reformě železničního podnikání je potřeba jen politické odvahy, která dosud vládám chyběla. Prodej Správy železniční dopravní cesty by mohl být na čas odložen do vyřešení majetkových problémů a dluhů. Velice důležitým krokem, jehož dalekosáhlost si málokdo uvědomuje, by byla důsledná privatizace radiového spektra. V současnosti s tímto zvláštním statkem neexistuje trh. Pouze státní úředníci rozhodují kdo, co, jak a kdy bude na příslušné frekvenci provozovat: tj. zda budeme mít dva nebo tři mobilní operátory GSM nebo UMTS, ale také kolik bude radiových a digitálních televizních stanic. Část spektra drží armáda a policie, ovšem velké části jsou využívány jen málo nebo vůbec ne. Privatizace by výrazně omezila vliv institucí jako Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nebo ČTÚ. Návrh na privatizaci práv k vodním zdrojům se už zdá z říše liberálních snů. Ale pokud někdo vlastní rybník, nikomu to nepřipadá divné. Šlo by o privatizaci práv k čerpání nebo odběru vody z podzemních nebo povrchových zdrojů, nikoli o privatizaci zdrojů jako takových. Pokud by někdo chtěl odebírat například z řeky vodu na zaplavení oblasti po důlní těžbě, pak by záleželo na tom, zda by ovlivnil možnost odběru a kvalitu vody pro další vlastníky těchto práv. Pokud nikoli, neplatil by nic. Pokud by někdo vodu znečišťoval nebo by na nějaký čas množství vody pro ostatní snížil (třeba kvůli zemědělským závlahám), pak by za to musel zaplatit. Tržní systém by do značné míry řešil problémy životního prostředí ve vodárenství, čistotu a kvalitu vod apod. bez státních regulací. Soukromé dálnice jsou kvůli skandálu někdejší Zemanovy vlády se stavbou dálnice do Ostravy, kterou nakonec staví stát (opět se zpožděním, neboť měla být hotova už do konce roku 2008, a navíc nekvalitně, neboť ostravský úsek dálnice, který byl nejdražším v historii výstavby českých dálnic, se musí po půlroce provozu opravovat) poněkud zprofanované. Nebylo by od věci uvažovat nejen o uvolnění vstupu do odvětví, tj. umožnit stavby a provozování dálnic soukromým subjektům nejen podle státního plánu, ale i podle jejich vlastního uvážení a odhadu, ale i o prodeji

66

stávající sítě dálnic. Pokud by nedošlo k uvolnění vstupu do odvětví, pak by ovšem bylo lepší dálnice vůbec neprivatizovat. Deregulace Dále uvádíme některé příklady regulací, které je nezbytné pro efektivní fungování ekonomiky zrušit. Zároveň popisujeme historii jejich vzniku a některé důsledky pro chod hospodářství. Pošta Příkladem rozbujelosti a nekonečnosti státních regulací je Česká pošta. V současnosti se jedná o největšího zaměstnavatele v České republice s téměř 40 tisíci zaměstnanci. S privatizací České pošty by měly padnout i poslední zbytky monopolních činností. A stejně tak by měly padnout i plány úředníků na její rozvoj jako „jediného kontaktního centra“ pro občany. To, kde a jak budou občané využívat komunikačních služeb by mělo být ponecháno na nich a na konkurujících si firmách. Pošta ochranu svého monopolu (poštovní výhrada u nás bude existovat ještě minimálně dva roky do roku 2011, ale ve skutečnosti nejspíše až do roku 2013, neboť ČR si na Evropské komisi vymohla výjimku) zdůvodňuje tím, že musí poskytovat univerzální službu (tedy dopravit poštu i do poslední vísky za stejnou a „přijatelnou“ cenu), což opravdu není vždy nutně ziskové. Pak by podle úvah České pošty měla mít i některé výsady, které by jí umožnily ztrátový provoz mnoha poboček dotovat. Nezdůrazňuje ovšem, že jednotné ceny stanovené za doručování zásilek, na které má monopol (jde o zásilky s váhou nižší než 50 g a cenou nižší než 19 Kč – typicky se jedná o dopisy a pohledy), jsou už stanovené tak, aby pokryly případné ztráty při doručování do vzdálených, hůře přístupných a nepříliš frekventovaných oblastí. Teorie univerzální služby navíc vznikla uměle jako zbraň proti konkurenci v mnoha odvětvích a je již několikátým v řadě zdůvodnění, proč by měl existovat poštovní monopol. Například ve Spojených státech byl poštovní monopol původně zřízen pod záminkou většího svázání jednotlivých tehdy konfederačních států k sobě v roce 1776. Prvním ředitelem Pošty ve Spojených státech se stal sám Benjamin Franklin a poštovní úředníci tvořily v první polovině 19. století asi 80% všech vládních zaměstnanců. V roce 1839 se projevila vysoká nespokojenost s předraženými a nespolehlivými poštovními monopolními službami. Začaly vznikat konkurenční společnosti, které poskytovaly obdobné služby. A využily k tomu podobně jako nyní Mediaservis nejasné znění tehdejšího poštovního zákona. Poštovní monopol se podle jejich výkladu nevztahoval na služby, které byly poskytovány pomocí tehdy moderních technologií - tedy prostřednictvím železnice a parolodí. Tento výklad byl potvrzen i soudními rozsudky ve věci Adams & Company (1843), neboť americká pošta se snažila rozvoj konkurence soudně napadnout obdobně jako dnes Česká pošta. To se jim tenkrát

67

nepodařilo a rozvoj konkurence donutil americkou poštu zkvalitnit a zlevnit své služby na méně než jednu třetinu původních cen. Státní pošta také okopírovala mnohé od svých konkurentů - začala používat jednotné poštovní známky. Důsledkem jejich používání bylo to, že za doručení přestal platit příjemce. Službu hradil odesílatel, včetně plateb za hmotnost přepravovaných zásilek a doručování v rámci měst (do té doby si lidé vyzvedávaly zásilky na poštovním úřadě). Pokusy o opětovnou monopolizaci neustaly. Již v roce 1844 byl schválen zákon, který uzavřel některé „díry“ v poštovním monopolu (zejména zamezil soukromým společnostem v doručování dopisů) a zmnohonásobil tresty za jeho porušování. Přesto i po "upřesnění" zákona vnitroměstská pošta mohla stále existovat, neboť tzv. poštovní trasy, kde platil monopol byly pouze mezi městy. A tak pošta začala postupně vyhlašovat za poštovní trasy i části měst. Z monopolních činností dotovala ty služby v oblastech, kde ještě zbyla nějaká konkurenční společnost. Kolem roku 1860 byla konkurence v podstatě zlikvidována a status quo byl potvrzen zákonem z roku 1872, který poště přímo garantoval monopol na doručování bez ohledu na prostředky používané k dopravě. A nikoliv překvapivě kvalita služeb začala klesat. Ceny opětovně rostly. Odůvodnění existence poštovního monopolu se ale opět změnilo. Údajně se jednalo o přirozený monopol, tedy o situaci, kdy na trhu může existovat pouze jedna firma, která ostatní „přirozeně“, tedy bez regulací vytlačí z trhu. A ten je zapotřebí regulovat. Po vstupu společností jako jsou UPS (od 1907), DHL (od 1969) nebo Fedex (od 1973) na trh, když tyto využily "díry" v amerických zákonech (uvedené společnosti se specializují na dodávky balíků a na expresní služby), se jasně prokázalo, že poštovní trh není přirozeným monopolem (a nikdy jim ve skutečnosti nebyl) byla k odůvodnění a zachování poštovního monopolu alespoň v oblasti listovních zásilek vytvořena již zmíněná teorie univerzální služby. Obdobně je na tom Velká Británie – další ze zemí s tradicí tržní ekonomikou, avšak s pevným poštovním monopolem (původně zřízeným zejména z důvodů špehování potenciálních Jakobitů, neboli příznivců bývalých katolických králů ze Stuartovské dynastie, kteří se po celou první polovinu 18. století snažili neúspěšně vrátit na anglický trůn). Nespokojenost s tímto monopolem a jeho drahými a nekvalitními službami však začala po roce 1815 velmi výrazně růst. Klíčovou postavou pro jeho záchranu se stal paradoxně jeden z jeho největších odpůrců a kritiků - Rowland Hill. Byl to muž, který sice monopolům v jakékoliv podobě odporoval, ale pragmaticky usoudil, že vládu v té době ke zrušení poštovního monopolu nepřiměje. A proto začal argumentovat ve prospěch zásadních reforem, které nastínil ve svém pamfletu z roku 1837. Ty byly překvapivě rychle prosazeny (již v roce 1839) a zahrnovaly sjednocení poštovného pro celou oblast Británie, jeho stanovení podle váhy zásilky (nikoliv podle vzdálenosti) a využití poštovních známek (neboli vznik tzv. penny post). Právě tyto reformy ovlivnily fungování amerických soukromých společností - zejména pomohly významnou inspirací poskytnutím nového business modelu.

68

Reformy a upevnění poštovního monopolu v Británii v roce 1839 však měly své zcela nezamýšlené důsledky pro celou Evropu. Relativně efektivní monopolní Královská pošta si v roce 1869 prosadila rozšíření monopolu i na telegrafní služby (aby dostala pod kontrolu i potenciální konkurenci v doručování zpráv jinak než prostřednictvím dopisů). Telegrafní služba byla definována tak široce, že zahrnula i telefon, který se objevil později, a dokonce též ještě pozdější televizní vysílání po drátě. Institucionální propojení mezi poštou, telegrafními a telefonními službami včetně monopolního uspořádání pak zkopírovaly všechny evropské země (na rozdíl od USA, kde státní pošta byla vždy oddělena od telegrafních a telefonních společností) včetně Československa. Vzpomenete si ještě na Správu pošt a telekomunikací a z ní později odvozené jméno SPT Telecom? Toto uspořádání je dnes již v Evropě minulostí, neboť se v 80. a 90. letech snad definitivně rozpadlo tlakem konkurence, nových technologií a také díky vlastní neefektivnosti. Navíc v celé Evropě existuje jednoznačný trend postupně všechny poštovní služby po jejich oddělení od telekomunikací uvolňovat a poštovní monopol rušit. K volnému trhu poštovních služeb se dopracovali již i v těch zemích, které rozhodně nelze podezírat z bezbřehého liberalismu. Od roku 1993 neexistuje žádný poštovní monopol ve Švédsku, byť pošta jako taková zůstala stále ve státních rukou. V důsledku konkurence musela propustit zhruba polovinu svých pracovníků (téměř 30 tisíc) a ceny obchodní korespondence poklesly na polovinu. Pošta však stále na komerční bázi poskytuje peněžní a poštovní služby po celém Švédsku, i v málo osídlených oblastech. Podobná je situace ve Finsku, byť tam stále existují některé regulace. Počet pošt poklesl zhruba na polovinu, avšak kvalita služeb paradoxně vzrostla, neboť Finská pošta přišla s novým modelem obsluhy vzdálených zákazníků. Místo poboček je obsluhují přímo pošťáci. Jedná se o stejný model, kterým se v zemědělských oblastech prosadily soukromé společnosti v USA po roce 1839 a který státní pošta po opětovné monopolizaci po roce 1860 zrušila a zavedla až na přelomu 19. a 20. století. Poštovní monopol dále zrušilo i Estonsko, mimo Evropu Argentina či Nový Zéland. Správnou cestou je i v ČR poštovní výhradu zrušit s okamžitou platností a bez náhrady. A spolu s ní Českou poštu bez jakýchkoliv podmínek týkajících se počtu poboček, poskytovaných služeb a počtu zaměstnanců privatizovat. Energetika Zastáncům liberalizace na elektroenergetickém trhu v poslední době nepřicházejí příliš povzbudivé zprávy. Alespoň na první pohled. Částečně uvolněný trh přinesl po několika letech vyšší ceny téměř ve všech evropských zemích. Ceny elektřiny se až v posledním roce především v důsledku finanční a hospodářské krize snížily. Přesto se neustále jedná o velice

69

citlivé téma. Zásadní otázkou je, co je příčinou růstu cen elektřiny a zda s tím může vláda cokoliv učinit a také zda by bylo dobré s vývojem cen elektřiny něco dělat. Cena totiž není technickou vlastností nějakého zboží (jako třeba hmotnost nebo barva), ale ukazuje, jak je které zboží vzácné vzhledem k jiným produktům nebo službám a jak je dané zboží vzhledem k jiným produktů a službám poptáváno. Ceny rostou v případě, že daný produkt nebo služba je z nějakého důvodu vzácnější – třeba proto, že jej lidé více poptávají, nebo naopak méně vyrábějí. Elektřina není žádnou výjimkou z těchto pravidel. Po částečné deregulaci na konci 90. let byl v Evropě elektřiny dostatek. Po bývalých národních monopolech totiž zbylo mnoho elektráren (vzhledem k tehdejší poptávce až příliš mnoho). Ekonomiky evropských zemí rostly povětšinou velmi pomalu a ekonomiky budoucích nováčků v EU teprve nabíraly dech. Nízká poptávka spolu s relativně vysokou nabídkou vedla k poklesu cen. Od této situace se mnohé změnilo. V mezidobí se zejména ekonomiky nováčků EU rozvíjely velmi dynamicky a poptávka po elektřině významně vzrostla. Naopak výstavba zdrojů se výrazně zpomalila a zkomplikovala. Začal platit nový vztah. Vysoká poptávka a nízká nabídka vedla k vysokým cenám elektřiny. Finanční krize způsobila prudký pokles poptávky a s ní i pokles cen. Z hlediska ekonomické teorie se ceny elektřiny chovají zhruba tak, jak mají. Ovšem to neznamená, že regulátoři a vlády jsou zcela bezmocné. Naopak mnohé pohyby zejména v nabídce elektřiny jsou přímým důsledkem regulačních zásahů. Typickým

příkladem je třeba politická dohoda mezi Německou vládou a třemi

elektrárenskými společnostmi (E.ON, RWE a EnBW) o postupném odstavení všech jaderných elektráren. Tato dohoda omezila jejich provoz stanovením maximálního množství elektřiny, kterou ještě mohou vyrobit. Ačkoliv poslední elektrárna má být podle dohody odstavena až někdy v roce 2032 (přesné datum není jasné) omezení stanovená v dohodě začínají mít postupně vliv na trh. A tento vliv bude dále narůstat. Masivní podpora výroby elektrické energie pomocí větrných elektráren přinesla růst instalovaného výkonu těchto zdrojů v Německu, Rakousku, Itálii, Španělsku a Dánsku. Především však přinesla velmi vysokou poptávku po záložních zdrojích, které dodávají elektrickou energii v okamžiku, kdy větrné elektrárny nefungují. A nejde o malá množství. Jenom v Německu je ve větrných elektrárnách instalován výkon ve velikosti zhruba jedenácti Temelínů. Dodatečná poptávka po záložních zdrojích pak činí několik tisíc megawattů. Ty jsou pak fakticky vyřazeny z trhu a z optimálního provozování. Větrné zdroje navíc přispívají k nestabilitě energetických soustav. V posledních letech se roztrhl pověstný pytel s problémy. Kromě rozpadu evropské soustavy v roce 2006 se jedná zejména o totální výpadek (takzvaný black-out) v září 2003 ve Švédsku a Itálii a v červenci 2004 v Řecku. Příčinou však není trh, ale jeho neustálé deformování. Elektrizační soustava je totiž velmi křehkým organismem. Má-li pak k dispozici jen malé zálohy, její křehkost a citlivost na výkyvy

70

se logicky ještě zvyšuje. Pokud tedy rostou státní dotace pro nestabilní zdroje (větrné elektrárny), není divu, že toky elektřiny v soustavě se mohou naprosto rozhodit. Zároveň se postupně zostřují ekologické a bezpečnostní předpisy. Ty dopadly jak na západoevropské elektrárny (německé společnosti vyřadily z provozu tisíce megawattů zdrojů), tak zejména na ty v nových zemí Evropské unie nebo zemích přistupujících. Třeba Bulharsko muselo odstavit první dva bloky jaderné elektrárny Kozloduj koncem roku 2002 a další dva bloky pak v roce 2006. Z elektrárny veliké jako dva Temelíny zbyla tak jenom půlka. V Čechách po obrovském boomu ve výstavbě elektráren – kdy mezi lety 1996 a 1999 vyrostlo jenom mimo ČEZu zhruba tisíc megawattů výkonu – došlo v podstatě k ukončení všech investic. Poslední významnou elektrárnou uvedenou do provozu je pak Temelín. I současný investiční program ČEZu je pouze náhradou starých zdrojů nikoliv jejich rozšířením. V mnoha zemích (včetně Česka) také došlo zpravidla ve vládní režii ke změně struktury ve prospěch integrace energetických společností, vytváření „národních šampiónů“ typu SuperČEZ (neboli spojení výroby a distribuce), a tím k oslabení konkurence jak té stávající, tak zejména té potenciální. Bude-li chtít dnes téměř kdokoliv u nás stavět elektrárnu, bude se muset nějak dohodnout s ČEZ nebo jeho německou obdobou E.ONem – ať už přímo nebo nepřímo. Není pak divu, že tržní podíl menších energetických společností postupně klesá a noví výrobci nepřicházejí. Velcí hráči pak sami příliš motivace k rozšiřování zdrojů nemají. Stejně tak nepomohou ochranářská opatření EU proti dovozu tzv. "špinavé" elektřiny z Ukrajiny nebo potenciálně z Ruska. K tomu všemu přidejme zavedení systému obchodování s povolenkami na vypouštění emisí CO2. Jejich rozdělování diskvalifikuje paradoxně zejména zcela nové zdroje a zdražuje cenu elektřiny tím, že zvyšuje náklady energetických firem. Navíc nikdo fakticky neví, jak se budou povolenky rozdělovat po roce 2013. Obdobnou neznámou jsou možnosti těžby hnědého uhlí v oblastech za stanovenými limity v severních Čechách. Zásadními kroky ke zlepšení stavu je tak omezení nesmyslných regulací: •

zmírnění některých regulačních požadavků (denitrifikace od roku 2015)

•

zrušení systému obchodování s emisními povolenkami

•

zrušení ekologických daní

•

snížení výkupních cen pro tzv. „zelené“ zdroje

•

vytvoření tzv. jedné regulační oblasti se Slovenskem, tj. komplexní propojení českého a slovenského elektroenergetického trhu

•

definitivní a rychlé rozhodnutí o zrušení nebo potvrzení limitů na těžbu hnědého uhlí

71

Naopak kroky, které nijak trhu nepomohou a cenu elektřiny nesníží jsou následující: •

regulace cen na velkoobchodním nebo maloobchodním trhu

•

dotace na výstavbu „zelených“ zdrojů

•

dotace na výstavbu jaderných elektráren

•

rozdělování povolenek zdarma (pokud budou existovat, pak vždy zvýší cenu elektřiny)

Mýty o výhodnosti větrných elektráren – příklad absurdnosti regulací Jednou z největších absurdit současné energetiky je podpora tzv. obnovitelných zdrojů energie. V ČR byl schválen zákon na podporu těchto zdrojů. Česká republika jako členská země EU se zavázala zvyšovat jejich podíl jak na energetické bilanci, tak i na výrobě elektřiny. Většina tzv. obnovitelných zdrojů má z technického hlediska podobný charakter jako zdroje klasické, jenom samotný zdroj je považován na rozdíl třeba od fosilních zdrojů za obnovitelný. Typickým příkladem je třeba voda, geotermální energie nebo biomasa. Jejich zařazování do zdrojového portfolia podstatně nemění charakter provozu elektrizační soustavy. Z pohledu jejího provozovatele se nic zásadního nemění. Ovšem některé obnovitelné zdroje mají charakter zcela jiný. Místo spolehlivých výrobců energie se jedná o zdroje náhodné, závislé na přírodních živlech, obtížně predikovatelné a v podstatě mnohdy neřiditelné. Typickými příklady jsou slunce a vítr. Jelikož však využití slunce nepřichází reálně na našem území alespoň prozatím v úvahu, pak vzhledem k zamýšleným investičním záměrům, technickému potenciálu větrné energetiky a zahraničním zkušenostem se jedním z hlavních problémů blízké budoucnosti stane právě vliv větrných elektráren na téměř všechny oblasti naší elektroenergetiky. Problémem je, že se nejedná ani o zdroje levné, ani příliš „zelené“. Pokud jde o současný stav, pak větrné elektrárny (dále pak VE) na provoz a ekonomiku soustavy vliv v podstatě nemají. Avšak s předpokládaným růstem instalovaného výkonu větrníků bude jejich vliv na soustavu sílit. S odkazem na křesťanské tradice střední Evropy a až fanatické zanícení zastánců výroby elektřiny z větru se tedy pokusme shrnout stávající nedostatky větrné energetiky do sedmi zásadních bodů – neboli hříchů. 1. Malá využitelnost Prvním problémem větrné energetiky je využitelnost instalovaného výkonu. I na těch nejlepších lokalitách z hlediska větrné energetiky v ČR, kterými jsou Krušné hory, Jeseníky, část Lužických hor, Českého středohoří okolo Rané a některé části Frýdlantska a Krkonoš, nepřesahuje podle stávajících zkušeností využitelnost 20%. Mnohem realističtější jsou hodnoty spíše pod patnáct procent. Tyto empirické poznatky odpovídají i teoretickým

72

propočtům, které říkají, že za povětrnostních podmínek přetrvávajících v ČR bude největší podíl elektřiny z VE (cca 50%) vyroben při rychlosti vanutí 8 až 11 m/s. Tato rychlost je pro současné technologie suboptimální (VE dosahují při 11 m/s jen o něco málo více než poloviny svého instalovaného výkonu). Maximálního výkonu dosahují VE při rychlostech 13 až 16 m/s avšak takové větry v ČR příliš nevanou a pravděpodobnost jejich výskytu v ČR je menší než 5%. Nejpravděpodobnější výskyt rychlosti větru je v ČR v intervalu 3 až 8 m/s, avšak to jsou rychlosti pro velkou část VE pouze náběhové. Při 3 m/s se většina elektráren pouze naprázdno točí, aniž by vyráběla, nebo je výroba naprosto mizivá, a při 8 m/s jsou s to VE dosáhnout jen o něco méně než ¼ instalovaného výkonu. Výsledkem je pak již zmíněná katastrofálně nízká využitelnost. Navíc komplikací není jenom častý nedostatek větru. Když je ho přespříliš, pak větrné elektrárny také neběží, protože by hrozilo jejich poškození nejenom silou větru, ale i jeho nárazy. Stejně tak obyčejná námraza na lopatkách může větrné elektrárny vyřadit z provozu – a to i na dlouhou dobu. Jinými slovy, k nahrazení jedné

MW

konvenčního

zdroje

by

bylo

zapotřebí

nejméně

desetinásobku

instalovaného výkonu VE. Zde je nutné ale připustit, že s rozvojem technologií je možné, že v budoucnu dojde ke změnám ve prospěch vyššího využití instalovaného výkonu. 2. Regulace cen Dalším problémem je stanovení výkupní ceny elektřiny vyrobené ve VE. Ty jsou dnes regulovány cenovými rozhodnutími ERÚ, ve kterých jsou stanoveny regulované ceny za výkup elektřiny z větrných elektráren poměrně komplikovaně a jsou rozdílné pro VE postavené v různých dobách. V podstatě se ale pohybují v intervalu zhruba 2,5 až 3 Kč/kWh. Jedná se o cenu za silovou elektřinu třikrát až čtyřikrát vyšší než je cena silové elektřiny na trhu. Jenomže současná tržní cena je cenou za elektřinou spolehlivě dodanou, což není v žádném případě případ VE. U nich je obtížné stanovit i hustotu pravděpodobnosti dodávky, natož pak něco, co by připomínalo odběrový diagram. Tržní cena elektřiny z VE by tak díky své nejistotě a nestabilitě byla ještě mnohem vyšší než současná tržní cena elektřiny. Regulované výkupní ceně se však regionální energetické společnosti (bývalé REASy, do budoucna držitelé licence na distribuci elektřiny) nemohou vyhnout a dodatečné náklady jsou jim nahrazovány v poplatcích za distribuci. Vysoké výkupní ceny elektřiny z VE platí všichni spotřebitelé ve vyšších cenách za veškerou elektřinu. Doposud se jedná o bagatelní položky, ale při instalovaném výkonu VE kolem 800 MW se bude jednat o miliardy korun ročně. Zároveň platí, že regulované ceny mají investorům zaručit 15-ti letou návratnost investovaných prostředků. Investorovi tak vlastně může být úplně jedno, zda využití bude činit 30, 15 nebo 10%. Stejně své prostředky dostane nazpět. A při zaručené návratnosti bude v odvětví s omezeným vstupem vzkvétat jedna skupina bohatých investorů na úkor všech spotřebitelů. To dokládá například vývoj v často zmiňovaném Dánsku, kdy hlavními

73

finančními přispěvateli na investice do výstavby VE se stali lékaři, právníci a podobně situované osoby. Nejenom, že se jedná o transfer peněz ode všech k těm bohatým (Jánošík na ruby), zejména se jedná o naprosté popření tržní ekonomiky, jejíž podstatou jsou právě volné ceny a odpovědnost za riziko při provádění investic. Bez těchto dvou atributů se vracíme k centrálnímu plánování. 3. Nespolehlivost Vedle nízkého využití instalovaného výkonu je fatálním problémem VE jejich inherentní nespolehlivost. Obecně platí, že elektrizační soustava je relativně křehký mechanismus. V každém okamžiku musí být do soustavy dodáno přesně tolik elektřiny, kolik je z ní odebráno. Pokud by došlo k diskrepanci mezi těmito veličinami, může to v extrémním případě vést např. k totálnímu výpadku elektřiny, jehož jsme byli svědky např. v srpnu 2007 na východním pobřeží USA nebo v Itálii o měsíc později ve stejném roce. Jelikož však není možné přesně určit předem, kolik elektřiny se bude v každém okamžiku spotřebovávat, je nutné držet určité záložní zdroje pro případ vyšší spotřeby než bylo očekáváno. Tyto dodatečné zálohy se nazývají tzv. podpůrnými službami (kvalita dodávky – tj. zajištění neustálého vyvážení soustavy se pak nazývá systémová služba). Dalším důvodem existence podpůrných služeb je možná nestabilita dodávek elektřiny. Může se stát, že některý blok vypoví službu (např. Temelín), nebo, že dojde v důsledku vichřice k přerušení velkých vedení a za takto neexistující zdroje musí naskočit zálohy. U konvenčních zdrojů je však pravdou to, že obvykle běží normálně. Výpadky nejsou tak časté, jsou to stabilní zdroje. U VE platí přesný opak – stabilní dodávka je víceméně mimořádnou událostí. Nejenom, že tedy VE většinu času stojí, a pak se občas rozběhnou, ale výkyvy v dodávkách elektrického proudu se střídají velmi nepravidelně, a to jak v čase, tak i v rozsahu. Z hlediska soustavy jako celku se jedná o naprosto destabilizující prvek, a to i s ohledem na to, že některé změny ve výkonech se mohou díky rozdílným povětrnostním podmínkám v různých částech republiky vyrušit (lze to opět dovodit jak teoretickými propočty, tak i empirickou zkušeností ze zahraničí – zejména ze SRN). Soustava českých podpůrných služeb je schopna současné nepatrné větrné zdroje bez problémů zvládnout. Otázkou je, jak se bude řešit existence inherentně nestabilních VE o velikosti jednoho bloku Temelína s výrobou cca 1 TWh. Zatím tato problematika není ani u operátora české ES (tedy společnosti ČEPS) jednoznačně vyřešena, a tak můžeme při odhadech vycházet jenom z některých již provedených studií. Většina z nich (včetně samotného ČEPS) se přiklání k názoru, že VE ovlivní zejména velikost sekundární regulace výkonu (SR), terciární regulace výkonu (TR) a dispečerskou zálohu (DZ). Stejně je tak třeba využít rychle startující zálohu (RSZ) nebo dokonce rychlé snížení výkonu bloku (RSVB). Pokud vyjdeme z provedených studií, které se ve většině případů shodly na dopadu na tři prvně zmíněné stávající podpůrné služby, pak celkové navýšení

74

potřebného výkonu ve všech dotčených podpůrných službách bude činit dohromady zhruba 200 MW. To je velice konzervativní odhad. Pokud budeme dále velmi střízliví v odhadech nákladů na jejich držení, a použijeme dnešních cen72 pro odhad nákladů, pak zjistíme, že dodatečné náklady činí celkem na držení dodatečného výkonu záloh zhruba miliardu korun. Tyto částky se pak musí rozpočítat do poplatku za poskytování systémových služeb, což opět zasáhne všechny spotřebitele. Dalšími náklady jsou pak položky na samotnou dodávku regulační energie, které nejsou kryty z poplatku za poskytování systémové služby, nýbrž v poplatcích za vícenáklady. Regulační energie je ze své podstaty dražší, než energie nasmlouvaná, a proto dopad vyššího množství dodané energie na cenu je jednoznačný. Zvýší se cena silové elektřiny a to zejména o náklady na krytí odchylek (neboť ty jsou ovlivněny

přímo

vícenáklady).

Navíc

destabilizace

soustavy

a

nepredikovatelnost

energetických toků má ještě jeden nepřímý efekt. Snižují se kapacity na přeshraničních profilech, a tím se omezuje mezinárodní obchod, což fakticky zvyšuje ceny na jednotlivých opět se více izolujících národních trzích. Důvodem je růst cen za profily (omezení nabídky má vždy tendenci zvyšovat ceny), a tím neuskutečnění některých transakcí z cenových důvodů. Dále je pak omezen prostor k odstranění lokálních a časových rozdílů v cenách na jednotlivých trzích díky arbitrážím, které hrají klíčovou roli při vykrývání nerovnováhy na jednotlivých trzích a vyhlazování cen. 4. Neekologičnost Environmentalisté často namítají, že ekonomické hledisko nemusí být nejdůležitější a že může převážit hledisko ekologické – tj. úspora fosilních paliv, v propagačních materiálech investorů také často zmiňované. Při masové výstavbě VE se ale ukazuje, že ani s proklamovanými úsporami tzv. primárních energetických zdrojů to nemusí být tak slavné. Aby mohl dodatečný konvenční – u nás nejčastěji uhelný (ostatní nefosilní zdroje pro podpůrné služby jsou již na našem území vyčerpány) – zdroj rychle zaskakovat na místo nestabilních větrných zdrojů ve formě rychle startující zálohy, musí být nahřátý a připravený k přifázování do soustavy. Nebo musí běžet v neoptimálním režimu (z hlediska účinnosti) či často měnit výkon (což opět snižuje účinnost). To znamená, že díky držení záloh z důvodu existence větrných elektráren se stejně musí pálit uhlí. Je poměrně obtížné odhadnout, kolik uhlí se musí spálit, neboť bude záležet na typu zdroje, ale obecně se dá říci, že pro potřeby udržení bloku ve stavu připraveném k rychlému přifázování do soustavy se spálí asi 40% uhlí oproti normálnímu provozu. U pomalejších zdrojů zálohy přibližně 20%. Pokud by se jednalo již o zdroje přifázované a běžící (TR nebo SR) pak se jedná o velké snížení účinnosti. Pokud 72

To opět celkový odhad podhodnocuje, neboť se nebere v úvahu vliv vyšší poptávky na cenu jednotlivých služeb – tedy nabídková křivka se považuje za horizontální, což empiricky není pravda – a dále není brán v úvahu pravděpodobný růst výnosů z alternativního využití zdrojů na podpůrné služby, tedy růst cen silové energie v blízké budoucnosti.

75

by záložní zdroje byly tvořeny třeba plynovými turbínami, pak se situace změní jen málo, neboť i ty musí být nahřáté a toto nahřívání se obvykle provádí také uhlím (kvůli rozdílu cen zemního plynu a uhlí). Dalším ekologickým dopadem je fakt, že pokud bychom vzali v úvahu energii spotřebovanou pro výrobu energie a to z pohledu celého životního cyklu (tzv. LCA), pak VE spotřebují pro produkci elektřiny mnohonásobně více energie, než zdroje klasické. Jejich životnost je také mnohem kratší. 5. Nevýhodná decentralizace Navíc se jedná o zdroje do značné míry decentralizované (a to i v případě, že se jedná o výstavbu větších seskupení VE, tzv. větrných farem) a vyžadují tedy svedení výkonu, což opět není levná záležitost. Decentralizace energetiky není špatná myšlenka (ostatně současná energetika se z té decentralizované vyvinula). V případě VE se však jedná o decentralizaci, která spojuje jak nevýhody centrálního řízení soustavy, tak i nevýhody decentralizované energetiky. V současné době se z relativně malého počtu zdrojů rozvádí elektřina k obrovskému počtu spotřebitelů. Pokud dojde k decentralizaci zdrojů na straně spotřeby, pak se omezí výstavba velkých přenosových kapacit a síť bude sloužit jako pouze zajišťovací mechanismus pro udržení kvality dodávky s menším počtem podpůrných služeb. To může převážit výhody z centralizace výroby a výnosů z rozsahu. Pokud však dojde k decentralizaci zdrojů v důsledku výstavby VE, pak nejenom že dojde k výraznému nárůstu požadavků na podpůrné zdroje, ale také to neušetří přenosové a distribuční kapacity. Ty bude nutné značně posílit pro svedení výkonu jak z vlastních VE, tak také pro přenos výkonu z většího množství požadovaných podpůrných služeb. Opět se můžeme opřít pouze o odhady, avšak pro připojení cca 800 MW v rozsahu dnes plánovaných VE bude zapotřebí vynaložit přes 8 mld. Kč do roku 2010. 6. Právní výjimečnost a neujasněnost postavení Zajímavým problémem je fakt, že za výkup elektřiny z VE jsou odpovědné distribuční společnosti, tedy ty subjekty, které mají licenci na distribuci. Ale pozor, tyto subjekty v souladu s politikou unbundlingu (tj. oddělení síťových aktivit od ostatních) nemohou s elektřinou obchodovat a od 1.1. 2007 jsou právně odděleny od subjektů s licencí na obchod a výrobu. Prozatím tedy distributoři elektřinu vykoupenou z VE (a některých dalších těžko řiditelných RES – např. MVE) využívají pro krytí vlastních ztrát a nesou díky tomu větší riziko odchylky. Až bude VE více, pak se lehce může stát, že okamžitá dodávka elektřiny z VE do sítě příslušného distributora bude vyšší než jeho vlastní potřeba. Co pak s touto elektřinou? Prodat? Ale jak, když distributor vlastně obchodovat nesmí. Dále nejsou VE jako jediný subjekt v ES odpovědné za vlastní odchylku, protože ji fakticky nemohou ovlivnit ani

76

předvídat. Což je ale zvýhodňuje oproti jiným zdrojům a přenáší to náklady na distributory a tím i na ostatní subjekty. 7. Neestetičnost Nejedná se o příliš ekonomický argument, ani o argument validní. Na druhou stranu jsou často emocionální argumenty podceňovány a nakonec mnoho referend o tom, zda VE mohou stát na území obce nebo ne, bylo rozhodnuto právě jimi. Někomu se pohled na VE líbí a někomu ne. Je to stejné jako u jakékoliv jiné průmyslové stavby. Pro někoho může být krásný i Ervěnický koridor nebo Nová Huť. Na druhou stranu, zastánci VE jsou často velmi nekonzistentní. Potenciální pohled na lanovku a sjezdovku jim vadí a pohled na desítky rozesetých VE po Německu nebo Rakousku nikoliv. Stejně tak je těžko k vysvětlení, jak je možné že VE mohou bez odporu ekologistů vyrůstat na místech významných přírodních útvarů (mysy v moři, horizont mnoha pohoří), kde stejné ekologické skupiny odporují výstavbě třeba i jednoho jediného hotelu nebo dálnice v dohledu. Argument, že před dvěma sty lety bylo možné ve střední Evropě nalézt desítky větrných mlýnů a že VE jsou vlastně podobné, není validní. Nikdo z nás neví, zda se to tehdejším lidem líbilo nebo ne. Spíše nad tím nepřemýšleli, neměli mnoho jiných alternativ a stavitelé mlýnů vše dělali za své – na rozdíl od současnosti. Pokud vše shrneme, pak pouhá existence VE má vliv na cenu silové elektřiny. Jako privilegovaný zdroj ukrajuje tržní podíl ostatním zdrojům a dochází k omezování mezinárodního obchodu. Má vliv: •

na cenu distribuce prostřednictvím vysokých výkupních cen, vyšších nákladů na výstavbu distribučních vedení a vyššího rizika a nákladů odchylek pro distributory

•

na cenu systémových služeb (přes vyšší náklady na zajištění vyššího množství podpůrných služeb)

•

na cenu za přenos (prostřednictvím vyšších nákladů na investice do výstavby a posilování přenosových vedení)

•

na systémové riziko (velké množství VE v soustavě ji destabilizuje a omezení mezinárodního obchodu zvyšuje fluktuace cen)

•

na mezinárodní obchod (snižují přeshraniční kapacity)

•

na pojetí a

vnímání trhu v energetice (pro některé investory platí bezrizikové

prostředí, regulované ceny a privilegia na úkor ostatních) To vše je bez podstatnějších efektů na životní prostředí a s rozpornými efekty estetickými. Jedinými subjekty, které na celé mánii okolo VE vydělávají, jsou poskytovatelé podpůrných služeb, dodavatelé investičních celků v energetice a především investoři v oblasti VE a lobistické skupiny napojené a různé dotační fondy z EU.

77

Regulace nájemného Politika regulace nájemného je jedním z největších omylů hospodářských politik 20. století, a to ve velké většině vyspělých zemí, kde byla od doby první světové války opakovaně propagována, zaváděna a opětovně zase rušena. Přes všechny proklamované cíle a do ní vkládané naděje – zejména „vyřešení bytové krize“ – tato politika opakovaně selhávala, a to bez ohledu na vyspělost země, ve které byla uplatňována, dobu jejího zavedení, či délku trvání. Výsledky politiky regulace nájemného byly vždy a všude velmi podobné. V důsledku regulace nájemného dochází k:

•

snížení investic do výstavby nájemních bytů

•

vytváření privilegované skupiny déle usazených nájemníků zejména ze střední vrstvy

•

zhoršení správy bytového fondu

•

poškození znevýhodněných domácností na bytovém trhu (mladé rodiny, minority)

•

vytvoření černého trhu s nájemním bydlením

•

tam, kde bytový fond vlastnila města nebo státy, pak vznik a rozbujení korupce

•

zvýšení cen na trhu vlastnického bydlení

Negativní efekty politiky regulace nájemného jsou tak jednoznačné a nevyhnutelné, že její odmítnutí ze strany ekonomů patří mezi jednu z mála oblastí, kde se bez výhrad shodnou ekonomové různého politického přesvědčení. Česká republika bohužel ani 20 let po společenských změnách z roku 1989 nedokázala politiku regulovaného nájemného opustit. A to přes opakovaná stanoviska Ústavního soudu o její neústavnosti, podpořená i rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva (např. Marie Hutten Czapská vs. Polsko). Konstantou politiky českých vlád po roce 2002 je neustálé, záměrné a cílené nerespektování opakovaných rozhodnutí Ústavního soudu. Díky tomu stojí Česká republika před hrozbou, že bude muset majitelům nájemních domů vyplácet několik desítek až stovek miliard korun odškodného (existující odhady výše škod majitelům domů dosahují částky kolem 13 miliard Kč ročně). Nejpozději od 1.1.2013, tj. po skončení platnosti stávajícího Zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného, by měly být odstraněny veškeré cenové regulace na trhu s nájemním bydlením. Spolu s tím by měly být narovnány vztahy mezi nájemníky a majiteli nájemních domů, tj. měla by být odstraněna neodpovídající a vlastníky nájemních domů (bytů) poškozující tzv. ochrana nájemníků. Ta současná v našem právním řádu

78

existuje ještě v podobě z doby socialistického hospodářského plánování. Nejdůležitějším ustanovením, které je třeba přepracovat, případně zrušit, je „přechod nájmu bytu“, jehož existence a zejména šíře de facto zablokovala deregulaci na českém trhu s nájemným bydlením. Sociální ochrana nájemníků by se měla soustředit zejména na poskytování cílených, dočasných a motivačních sociálních dávek ve formě přímých plateb nájemníkům. Pokud tyto dávky budou konstruovány jako příspěvek na standardní bydlení pro případ, že výše nájemného překročí 25 až 20% disponibilního příjmu domácnosti, pak celkové náklady se na tyto dávky budou pohybovat od 4 do 10 miliard Kč ročně. Prostředky na jejich vyplácení lze získat zrušením stávajícího nefunkčního Příspěvku na bydlení a zejména odstraněním neefektivních dotací na výstavbu sociálních bytů či na podporu tzv. stavebního spoření. Celkový efekt pro státní rozpočet bude pozitivní. Deregulace v oblasti nájemného bydlení může pomoci rozhýbat a oživit celý segment tohoto způsobu bydlení.

79

Ozdravení občanské společnosti, ozdravení našich komunit Dr. Roman Joch, ředitel Občanského institutu

80

Nízké zdanění - předpoklad zdravé, svobodné a sociálně odpovědné společnosti

Nejen chlebem jest člověk živ. Ale i chlebem jest člověk živ. Člověk pro dobrý život potřebuje nejen materiální bohatství, ale i kulturu, sport, umění, zábavu a relaxaci. Pro dobrý život však taky potřebuje, do určité míry, i materiální bohatství. Dobrá společnost poskytuje svým členům různé sociální služby, pomoc a zajištění. Aby tak mohla činit, sama potřebuje určité bohatství. Potřebuje mít efektivní a bohatství produkující hospodářství, v němž lidé naleznou práci a mohou vytvářet hodnoty.

První a nejdůležitější sociální jistotou je rostoucí ekonomika produkující bohatství, v níž lidé naleznou dobrou práci. Být zaměstnaný, mít práci a příjem, je tudíž první a nejdůležitější sociální jistotou. Uvažujeme-li sociálně a chceme-li lidem poskytnout sociální jistoty, musíme se v první řadě zasloužit o efektivní a bohatství vytvářející ekonomiku. Musíme tudíž v první řadě vědět, co ekonomickému rozvoji napomáhá, a co naopak tvorbu bohatství brzdí. Je to především míra zdanění. Vysoké daně lidi frustrují, nemotivují a brzdí tak ekonomický růst, potlačují tvorbu bohatství, trestají iniciativu a tvořivost, a okrádají lidi o prostředky, které si vlastní prací vydělají. Vysoké daně vedou k ekonomickému úpadku a k ožebračování rodin i jednotlivců. Vysoké daně a jejich následek – stagnující hospodářství – způsobí, že stát nemá dost prostředků na poskytování sociálních služeb a jistot, i kdyby chtěl. Ba co víc, způsobí, že lidé a rodiny nemají dost prostředků pro sociální zajištění a výpomoc pro své bližní, pro kulturu, vzdělanost a obecně prospěšné aktivity. Z těch nízkých platů, které jím vysokými daněmi přidušená ekonomika umožní, jim vysoké procento jejich příjmu stejně vezme stát. Vysoké daně vedou k situaci, v níž prodělávají všichni: stát, rodiny, i lidé. Nakonec nejsou prostředky ani na sociální sféru, ani na sociální služby, ani na kulturu, vzdělání či zdravotnictví.

81

Tudíž nutnou, nikoli ovšem postačující podmínkou dobré a blahobytní společnosti společnosti, která má sociální a kulturní rozměr; společnosti, v niž panuje dobrovolná a spontánní solidarita mezi jejími jednotlivými členy - je efektivní ekonomika založena na nízké míře zdanění. Bez nízkých daní můžeme na dobrou, blahobytnou a sociálně odpovědnou společnost zapomenout. S nízkými daněmi je taková společnost možná. Platí: –

pokud lidé platí vysoké daně, mají málo prostředků

–

pokud lidé platí vysoké daně, nejsou motivováni k iniciativě a tvořivosti

–

pokud lidé platí vysoké daně, ekonomika stagnuje

–

pokud lidé platí vysoké daně, státní daňové výnosy jsou nízké

–

pokud lidé platí vysoké daně, společnost není dostatečně bohatá na sociální služby

–

pokud lidé platí vysoké daně, nechtějí již sami iniciativně přispívat na sociální, kulturní a charitativní aktivity, neboť si myslí, že je má vykonávat stát, když mu platí tak vysoké daně…

Je to jako začarovaný kruh: vysoké daně lidem berou materiální prostředky a berou jim i motivaci dobrovolně přispívat na sociální a kulturní život. Berou lidem možnosti i ochotu; prostředky i motivaci. Proto nutnou podmínkou zdravé občanské a sociální společnosti jsou nízké daně. Proč programy sociální péče selhávají

Co je smyslem a účelem programů sociální péče? Pomoct lidem v nouzi, nezaviněné jejich jednáním, se z ní dostat.

Ještě jednou, smyslem a účelem programů sociální péče je: 1. pomoct lidem v nouzi 2. jimi nezaviněné 3. se z ní dostat. Pokud kterýkoli z těchto tří cílů není splněn, program sociální péče selhává, je nanic, ba co víc, škodí. Škodí příjemci i společnosti.

82

Kdy, za jakých okolností, a proč mohou programy sociální péče selhávat? - když nepomáhají lidem, jež pomoc potřebují, nýbrž vyžírkám - když peníze na sociální pomoc pohltí státní byrokracie, jež s nimi nakládá - když ony peníze nejdou na pomoc lidem v nouzi, nýbrž jimi politici uplácejí své voliče - když pomoc dostávají lidé, kteří si za nouzi mohou svým špatným či rizikovým jednáním - když lidé nemají motivaci se z péče dostat - když mohou na ní pohodlně dlouhodobě přežívat - když péči pobírají bezpracně - jinými slovy, když se stanou vyžírkami Tyto případy lze shrnout do tří hlavních kategorií neúčinnosti či zneužité sociální péče: 1. Velkou část peněz daňových poplatníků určených na sociální účely konzumuje státní byrokracie 2. Peníze daňových poplatníků nedostávají lidé ve skutečné nouzi, ale i ti, kdo je nepotřebují – tak si politici uplácejí voliče a vytvářejí volební bloky 3. Peníze daňových poplatníků odebírají lidé, kteří je nepotřebují, nebo jsou líní pracovat a postarat se o sebe a své rodiny - tedy vyžírky. Bohužel, náš současný evropský systém centrální státní sociální péče všechny tři kategorie jejího zneužití umožňuje. Jak lze zneužití zabránit, či je alespoň minimalizovat? Zavedením principu subsidiarity.

To je princip, ke kterému se v Evropě každý hlásí, ale jen málokdo jej míní vážně. Je to princip, který říká, že společensky užitečná či nezbytná služba by měla být poskytována na společensky nejnižší možné úrovni. Pokud ona nižší společenská úroveň je schopna tuto službu poskytovat, vyšší společenská úroveň nemá do jejího výkonu zasahovat. Jinými slovy, je to princip maximální možné decentralizace poskytování společensky potřebných služeb.

83

Ukažme si to na příkladu programů sociální péče. Když je někdo u nás v nouzi, pomoc je mu poskytnuta přímo na nejvyšší společenské úrovni, tj. celostátní. Za sociální pomoc je přímo odpovědno ministerstvo práce a sociálních věcí. Tedy ta nejvyšší společenská úroveň. Je to naprosté popření principu subsidiarity. Ministerstvo práce a sociálních věcí v České republice distribuuje 40% státního rozpočtu; více než jakákoli další státní instituce. Ministerstvo práce a sociálních věcí je moloch, který utrácí 40% peněz daňových poplatníků, jež jim – nám, všem občanům – odebere stát na daních.

40% našich daní jde na programy sociální péče. Evidentně, člověk, který si uvědomí tuto statistiku a neví nic o naši zemi, musí si pomyslet, že je tady hladomor! Nikoli, jedná se jen o neefektivní utrácení, tedy mrhání penězi daňových poplatníků. Proč je tomu tak? Proč ta neefektivita? Proč to mrhání penězi daňových poplatníků – našimi penězi?

Protože se jedná o systém neprůhledný, nejasný a složitý. Je to systém pomoci shora dolu, nikoli opačně. Jak by vypadal systém alternativní, postavený na principu subsidiarity? Především, co jsou ty úrovně společnosti, jež mají vykonávat společensky potřebné aktivity a poskytovat společensky potřebné služby, o nichž mluví princip subsidiarity? První úrovní je člověk sám. Dospělý člověk, člen společnosti, občan státu.

Druhou úrovní je jeho rodina. Třetí úrovní je jeho obec. Čtvrtou úrovní je jeho region či kraj. A až pátou úrovní je stát.

84

Co si vyžaduje princip subsidiarity, pokud bychom jej brali vážně, na příkladu sociální péče?

Především, jako první krok, zrušit celostátní ministerstvo práce a sociálních věcí! Alespoň hypoteticky. Ministerstvo práce a sociálních věcí distribuuje 40% státního rozpočtu. Letos je to necelých 500 000 000 000 Kč, tj. necelých 500 miliard korun českých. Kdybychom tyto peníze rozdělili přímo mezi občany ČR, každý by dostával téměř 4000 Kč měsíčně! Včetně dětí a nemluvňat! Včetně bohatých a milionářů! Kdybychom tu částku rozdělili jen mezi polovinu občanů ČR – tu chudší polovinu – každý z oné pětimilionové chudší poloviny českého národa by měsíčně dostával téměř 8000 Kč. A kdybychom tuto částku, která prochází ročně jen přes ministerstvo práce a sociálních věcí, rozdělili jen mezi tu nejchudší čtvrtinu českých občanů, každý z nich by měsíčně dostával 15 500 Kč čistého příjmu po celý rok! Včetně dětí a nemluvňat! To dokazuje, jak je náš systém sociální péče neefektivní, jak zbytečně přerozděluje příliš mnoho prostředků, a jak s nimi plýtvá. Dávalo by větší smysl ony prostředky dát přímo lidem, než je nechat protékat přes ministerstvo.

Ale náš návrh není tak radikální. Náš návrh sleduje princip subsidiarity. Z těch 40% státního rozpočtu by se 15 % státního rozpočtu vrátilo přímo daňovým poplatníkům. Všichni lidé, kteří pracují a platí daně, by měli daně nižší o 15% než dosud. To by znamenalo: 1. Někteří lidé, kteří pracují, jsou v nízkých příjmových kategoriích a proto pobírají sociální pomoc, by si snížením svých daní polepšili a nemuseli by již sociální pomoc čerpat. 2.

Snížení celkové daňové zátěže o 15% by stimulovalo ekonomiku, ta by nabyla vyššího tempa hospodářského růstu, tudíž by vzrostla poptávka po zaměstnancích a klesla by nezaměstnanost. Mnozí dnešní nezaměstnaní, jež pobírají sociální podporu, by pak našli práci a sociální podporu by pobírat již nemusely.

3. Rostoucí ekonomika by vedla k větší tvorbě bohatství, tj. k vyšším mzdám a tedy i k vyšším daňovým výnosům státu při nižších sazbách.

85

Snížení daní by tudíž bylo prvním a nejdůležitějším bodem programu reformy sociální péče. Bylo by finančním posíleném první a druhé společenské úrovně, totiž jednotlivců a rodin. Samozřejmě, stále by se někteří lidé mohli octnout v sociální nouzi a sami a ani jejich rodiny by jim neuměli pomoct. V této situaci by podle principu subsidiarity měl nastoupit stát, ale na té nejnižší možné úrovni. A tou je obec. Proč musí lidem v nouzi nutně pomáhat stát na celostátní úrovni? Proč nemůže na té nejnižší možné úrovni, v obci, kde se lidé nejlépe znají a tudíž mohou nejlépe a nejúčelněji rozhodnout o vynakládání obecných prostředků? Kdyby dalších 10% státního rozpočtu, z těch 40%, co rozděluje ministerstvo práce a sociálních věcí, bylo přímo dáno obcím, aby tyto peníze poskytovaly lidem v sociální nouzi – výměnou za obecně-prospěšné práce, ovšem – nebylo by to mnohem efektivnější? A kdyby určitá obec nebyla schopna se o všechny své obyvatele v nouzi postarat, je tady ještě kraj. Nebylo by efektivnější raději dalších 10% rozpočtu přidělit krajům, ať ty pomáhají tam, kde obce nemohou pomoci? Ať existuje různorodost v sociálních systémech zajišťovaných kraji, tj. konkurence, aby se prokázalo, který kraj má model sociální pomoci nejefektivnější, tj. hodný následování. Pluralita a variabilita sociálních systémů je lepší, než jen jeden rigidní, centrální – neboť sám život pak prokáže, který z nich je lepší, tj. který méně mrhá penězi daňových poplatníků, a přitom lépe a účinněji pomáhá těm v nouzi. Vidíme, že v tomto našem myšlenkové experimentu jsme z těch 40% státního rozpočtu 15% vrátili občanům, 10% dali obcím, dalších 10% krajům a zbylo nám posledních 5% státního rozpočtu. Ty by mohly tvořit jakousi zálohu, pojistku pro případ extrémní nouze, a mohlo by je zpravovat a rozdělovat centrální ministerstvo práce a sociálních věcí, teď již ale docela maličké. Možná by jej nebylo ani zapotřebí. Samozřejmě, toto je jen jeden z možných modelů založených na principu subsidiarity. Onen poměr, jak efektivněji naložit s těmi 40% státního rozpočtu, jež nyní neefektivně spravuje ministerstvo práce a sociálních věcí, je variabilní. Místo poměru 15% - 10% - 10% - 5% (čtveřice označuje procento státního rozpočtu vrácené občanům snížením daní, sociální pomoc distribuovanou na úrovni obcí, na úrovni krajů, a na celostátní úrovni) je myslitelný i model 20% - 15% - 5% - 0%, nebo i model 10% - 10% - 10% - 10%, atd. Podstatou principu

86

subsidiarity však je, aby sociální pomoc byla poskytována na nejnižší možné úrovni, nikoli na té nejvyšší. Rodiny s dětmi, děti obecně - aneb demografie jest naším osudem

Počet dětí v rodině by měl být svobodným rozhodnutím rodičů. Stát by neměl rodičům předepisovat, kolik mají mít dětí. Neměl by jim říkat, že jich mají příliš málo, anebo naopak příliš mnoho. To by mělo být jejich suverénní rozhodnutí. Na druhou stranu společnost, v níž se rodí méně dětí než umírá lidí, je společnost vymírající. V každé společnosti, aby se její početní stav jen udržoval, je nutné, aby na ženu v průměru připadalo 2,1 dítěte. V české společnosti na ženu v průměru připadá 1,2 dítěte. Česká společnost stárne a vymírá. To má závažné společenské důsledky. Např. náš současný průběžný systém důchodového „pojištění“ (nejedná se o pojištění, nýbrž o daň) je neudržitelný. Zatímco kdysi jednoho důchodce platili ze svých daní tři pracující daňoví poplatníci, pokud se nic nezmění, v polovině 21. století by jeden pracující daňový poplatník ze svých daní platil důchody tří důchodců. To je však neúnosné. To nelze finančně utáhnout. Co tedy lze dělat? Jen velice málo:

Zvýšení daní by zadusilo ekonomiku. Tudy cesta nevede. Snížení státem garantovaných důchodů je myslitelné, ale u voličů velice nepopulární; nezapomeňme, s tím, jak se rodí málo dětí, procento důchodců a obecně starších lidí v naši společnosti bude stoupat a oni budou – již se stávají – velice mocným volebním blokem. To samé platí pro pozdější odchod do důchodu: ekonomicky racionální, byť politicky nepopulární.

Samozřejmě, cestou z této demograficko-důchodové pasti je soukromé důchodové pojištění. Každý má mít povinnost si sám platit své důchodové pojištění pro sebe. Mohlo by se zdát, že řešením by byla taky masivní imigrace levné mladé pracovní síly ze zahraničí. To je skutečně řešení možné, ale jen krátkodobě, neboť – a zároveň - dlouhodobě přinese více problémů než užitku.

87

Krátkodobě by masivní imigrace levné mladé pracovní síly řešila naši zoufalou demografickou situaci. Ale:

-

Časem by se přísun mladých imigrantů z kulturně kompatibilních národů (slovanské národy na východ od ČR) vyčerpal, neboť tyto národy zažívají stejný, či ještě horší demografický kolaps jako my.

-

Imigrace

mladé

levné

pracovní

síly

z kulturně

vzdálenějších

a

méně

kompatibilních regionů (severní Afrika, Blízký východ) by způsobila kulturní a civilizační třenice a vedla k rozkladu vnitro-společenského smíru, konsensu a stability. -

Mladí imigranti by velice brzo zvali do svých adoptivních zemí (v tomto případě ČR) i své ostatní, taky starší, rodinné příslušníky, kteří by byli pak spíše konzumenty sociální podpory a důchodů, než plátci daní.

-

Mladí imigranti časem zestárnou a stanou se důchodci, tedy konzumenty sociální podpory a důchodových dávek.

To znamená, že aby imigrace byla řešením, je nutné roztočit gigantickou spirálu masivní, stále větší a nikdy nekončící imigrace. Což však není ani možné, ani společensky žádoucí.. Imigrace tudíž dlouhodobě není řešením našeho demograficko-ekonomického problému. Není řešením ani ekonomickým, ani politickým, a již vůbec ne kulturně-civilizačním. Zdá se tedy, že nejlepší a nejméně problematické je pokusit se změnit naše zoufalé, až katastrofické demografické trendy. Naše společnost vymírá. A nezmění-li se současný demografický trend, bude zdecimovaná. Nikoli válkou, nikoli přírodní katastrofou, ale prostě tím, že se rodí málo dětí. Příští a příští generace budou vždy jen zlomkem generací předchozích. V normální svobodné společnosti má být počet dětí svobodným a suverénním rozhodnutím rodičů. Jenže my nežijeme v normální svobodné společnosti. Žijeme ve společnosti, která zažívá závažnou demografickou krizi a je prosáklá socialismem. Žijeme ve stavu krize. Z hlediska přirozeného chodu společnosti, ve výjimečném stavu.

88

Přitom vlastním zájmem společnosti, jejich obyvatel, jejího státu a jeho občanů je to, aby se tato společnost zachovala, aby přetrvala dál. Tudíž aby měla více dětí, než se rodí dnes. Právě fakt krize, výjimečného stavu, způsobuje, že stát má přijmout výjimečná opatření, jež povzbudí příslušníky společnosti k tomu, aby měli více dětí. Je to velice delikátní a ošidné, ale zároveň i nezbytné a nutné. Stát, má-li tohoto cíle dosáhnout efektivně a v souladu se svobodou lidí, musí jednat šetrně, nenásilně a decentně. Především, nesmí lidem předepisovat kolik dětí mají mít a kolik nemají. Má je jen mírně povzbudit a motivovat k tomu, aby měli dětí spíše více než méně. Jaké kroky by byly nejpatřičnější? Zaprvé, preference nepřímých daňových stimulů před přímými dávkami.

Jako ve všech aspektech sociální politiky, tím nejlepším sociálním opatřením je v první řadě snížení daní všem, aby lidem zůstalo více peněz z toho, co si svou prací vydělají. Za druhé, úměrně s počtem dětí by mělo být možné snižování daňového základu, z něhož rodiče platí své daně. Někdo by mohl namítnout: jaký je rozdíl mezi snižováním daňového základu úměrně podle počtu dětí – tj. vlastně daňovými úlevami na děti – a přímými platbami rodinám od státu na každé další dítě? Jaký je rozdíl mezi daňovou úlevou a dotací? Ekonomicky – pro příjem dané rodiny - to přeci není rozdíl žádný! Ó, nikoli, je to rozdíl, a to zásadní! I když finančně na tom může být rodina se třemi či čtyřmi dětmi stejně, ať už na děti dostává nepřímé daňové úlevy, anebo na ně dostává přímé dávky, psychologicky, morálně a následně i ekonomicky je to rozdíl velký! V tom prvním případě totiž stát lidem, kteří mají společensky prospěšný životní styl, méně bere z toho, co je jejich, co si sami vydělali. V tom druhém případě jim dává z toho, co vzal

89

všem. V tom prvním jejich nezávislost, soběstačnost a odpovědnost posiluje, v tom druhém oslabuje. V tom prvním je motivuje stát na vlastních nohách, v tom druhém je uvrhuje do závislosti na sobě samém. Z hlediska svobody je daňová úleva mnohonásobně užitečnější než přímá dávka. A navíc, řekněme to otevřeně, nejde jen o to, aby lidé měli hodně dětí, ale i o to, aby je vychovali jako svobodné a odpovědné lidské bytosti, které ve svém dospělém věku budou samostatné, produktivní, tvořivé a činorodé bytosti. Tedy budou hodnoty vytvářet, ne je konzumovat. Budou pracovat, nikoli vegetovat na sociální podpoře a být vyžírkami žijícími z práce druhých. Nepotřebujeme, aby vyžírky žijící na sociální podpoře z práce druhých měly spoustu dětí, které nenaučí zodpovědnosti a pracovitosti a z kterých tudíž v jejich dospělosti vyrostou další vyžírky žijící na sociální podpoře z práce a daní těch pracovitých a odpovědných. Potřebujeme, aby lidé pracovití, produktivní a odpovědní měli hodně dětí a vychovali je k zodpovědnosti, samostatnosti a produktivnosti, aby z nich v jejich dospělosti vyrostli produktivní a pracovití členové společnosti.

Proto jsou daňové úlevy lepší než přímé dávky. Daňové úlevy signalizují těm, kdo pracují a daně platí, že se chovají odpovědně a společensky užitečně. Přímé dávky umožňují flákačům život v nezodpovědnosti a rozmařilosti. Za určitých okolností však – a to ale až v třetí řadě sociální pomoci, hned po všeobecném snížení daní pro všechny a úměrném snižování daňového základu podle počtu dětí u pracujících, produktivních a daně platících členů společnosti – je v určitých výjimečných a krizových sociálních případech nasnadě přistoupit i k přímých dávkám.

A tady má platit zásada: stát nemá z peněz daňových poplatníků vytvářet a financovat služby, které pak budou lidé využívat „zadarmo“ (školky, jesle), ale má raději ty peníze dát rodinám samotným, ať se ony rozhodnou, jak s nimi naloží, jaké služby si koupí. Ukažme si to na příkladu školek a jeslí. Bylo by velkou chybou, kdyby stát vrhal peníze daňových poplatníků na vybudování sítě státních jeslí a školek. Bylo by to chybné ze dvou důvodů: jednak by se jednalo o mrhání

90

peněz daňových poplatníků (státem poskytované služby jsou vzhledem k těm soukromým dražší při stejné kvalitě nebo méně kvalitní při stejné ceně; vzhledem k tomu, že neexistuje konkurence, stát má tendenci k šlendriánu a zbytečnému mrhání peněz daňových poplatníků). A pak by se jednalo o omezení jejich svobody volby. Jejich prostředky – prostředky z jejich daní – by byly vrženy jen na jeden jediný model denní péče o děti. Jeden konkrétní model by byl státem vnucován všem rodinám a všem maminkám. Mnohem lepší by bylo, když už stát bude pro účely rodin s dětmi nějaké peníze vynakládat, aby je dal přímo rodinám, ať si samy určí, jaký model denní péče o děti jim nejvíce vyhovuje:

-

maminka si peníze nechá a je s dětmi doma; peníze jsou její rodinnou mzdou

-

maminka si za peníze najme chůvu, např. paní z okolí, a sama pracuje

-

maminka za peníze umístí své děti do soukromé školky dle jejího výběru

Každopádně efektivita takto vynaložených prostředků je větší, než když stát vnucuje občanům – z jejich peněz – jeden model péče o děti. Svoboda výběru školství

Pokud jde o vzdělání dětí, mají v této oblasti platit tři principy: (1) výchova a vzdělání dětí jsou primární odpovědností rodičů; (2) rodiče by měli mít co největší svobodu volby vzdělání pro své děti; (3) společnost má oprávněný zájem na minimálním vzdělání pro všechny děti po dobu povinné školní docházky. Stát má tedy určit vzdělanostní minimum, které musejí absolvovat všechny děti po dobu povinné školní otázky. Vše ostatní – typ školy, typ vzdělání, důrazy ve vzdělání, metodiku vzdělávání, míru disciplíny či benevolentnosti při vzdělání – má být na svobodné volbě rodičů. Stát trvá na povinném vzdělávání, na povinné školní docházce, proto má síť státních škol, jež nabízí rodičům - zdánlivě bezplatně, ve skutečnosti však z jejich daní. Některým rodičům mohou státní školy vyhovovat, jiným zase nikoli. Mohou pro své děti preferovat jiné školy, soukromé, církevní či domácí, a v nich trochu jiné důrazy – např. na jazyky, hudbu, kulturu, přírodní vědy, společenské nauky, striktnější či volnější disciplínu, atd. Rodiče mají mít právo na co možná největší svobodu a variabilitu výběru škol pro své děti – s tou podmínkou, že na

91

všech děti absolvují ono státem určené vzdělanostní minimum. Co se budou děti učit na víc, v tom stát nemám rodičům klást žádné meze, zábrany či překážky. Proto, že stát trvá na vzdělávacím minimu, na povinné školní docházce, a proto, že stát zdaňuje rodiče ve prospěch vzdělání jejich dětí, a proto, že mezi dětmi z hlediska státu má panovat rovnost, stát by měl na povinné základní vzdělání každého dítěte vydávat stejnou částku. Všichni rodiče by měli na vzdělání svého potomka obdržet kupon. A pak by si měli vybrat školy dle svého přání, dle své svobodné volby. Pokud si vyberou školu státní, předají ji kupon, na který škola dostane od státu potřebnou částku na vzdělávání žáka. Rodiče již škole žádné školné neplatí. Pokud si však rodiče vyberou školu jinou, soukromou nebo církevní, rovněž ji předají onen kupon, na který škola dostane na žáka přesně tu samou částku, jako škola státní. A je pak na dohodě rodičů a této školy, zda jí rodiče ještě platí nějaké školné navíc za kvalitnější či specifičtější výuku, a v jaké výši. V případě školy domácí dostanou za onen kupon příslušnou částku přímo rodiče - s tím ale, že děti opakovaně prokazují státem požadované znalosti. Jinými slovy, nynější stav, v němž jsou státní školy privilegovány před všemi školami ostatními, neboť ostatní školy dostávají na žáka maximálně 90% finančních prostředků z toho, co dostávají státní školy, je nespravedlivý, diskriminační o omezující svobodu volby rodičů. Z hlediska státu má platit rovnost mezi žáky, tedy všechny školy mají na žáka dostávat stejně z prostředků, jež platí všichni rodiče coby daňoví poplatníci. A když si rodiče ve specifické škole chtějí na vzdělání svého dítěte připlatit na víc, je to jejich právem. Výchova a výběr adekvátního vzdělání pro vlastní děti podle svého nejlepšího svědomí je zásadním právem všech rodičů. Stát má od nich vyžadovat vzdělanostní minimum pro jejich děti – které jim nabízí ve státních základních školách – a ve všem ostatním na víc jím má umožňovat maximální svobodu volby. Tento kupónový systém svobodného výběru vzdělání a škol je již vyzkoušený a zaběhnutý. Úspěšně funguje v americkém státě Wisconsin, v hlavním městě Washington D.C., a v Chile.

92

Závěr

Žádná služba, kterou dostáváme od státu, není zadarmo. Když se ona – a stát, jenž ji poskytuje – tváří, že je zadarmo, ve skutečnosti je těžce zaplacena z našich daní. Aby sociální a společensky prospěšné služby byly financovány a poskytovány co nejúčelněji, je nutné:

-

snížit přerozdělování finančních prostředků občanů přes státní rozpočet, tj. co možná nevíce prostředků nechat občanům samotným

-

když financovat určité služby státem, pak na nejnižší možné úrovni státní správy a samosprávy, aby financování bylo nejprůhlednější a nejbližší občanům a jejich kontrole

-

preferovat nepřímou finanční podporu – snižování daní, snižování daňového základu, daňové úlevy a bonusy – před přímou státní finanční podporou

-

když přece už k přímé státní podpoře dojde, stát by neměl vytvářet služby pro občany, ale raději jim přímo poskytnout prostředky, aby si oni sami mohli vybírat a kupovat služby, které jim mnohem efektivněji než stát nabízí nestátní sektor

Tyto zásady povedou ke zdravější občanské společnosti a jsou aplikovatelné na mnohé sociální a veřejně prospěšné služby: od sociální podpory, přes péči o předškolní děti, k vzdělávání školáků, péči o seniory a zdravotně postižené, či kohokoli, kdo speciální pomoc potřebuje a svými vlastními silami ji nedokáže zajistit. Pomoc musí vycházet od lidí, jednotlivců, rodin a jejich místních komunit. Kde jsou lidé pasivní, tam žádnou nápravu nelze očekávat; „kde nic není, tam ani smrt nebere“. Kde jsou však lidé iniciativní, tam lze očekávat ozdravení a vitální, vibrující komunity. Toto je návod; vše ostatní je již na lidech samotných.

93

Ryba smrdí od hlavy Ing. Luděk Tesař, zástupce Regionservisu

94

Předmluva kapitoly

Vážený čtenáři, dovol mi, abych v úvodu podotkl, že jsem univerzitním vzděláním ekonom a prošel jsem ústřední státní správou a prostředím vlády, takže dobře vím, o čem tu píšu. Zabýval jsem se veřejnými financemi a samosprávami na ministerstvu financí, kvalitou ústřední státní správy a kvalitou regulace na úřadu vlády a do současnosti pracuji pro samosprávy a občas také pro ústřední úřady státní správy v oblasti osvěty a vzdělávání. Říkám to proto, že ústřední státní správa se doslova hemží amatéry, které dosazují vládní činitelé, jež se velmi rychle střídají. Amatéři mají pro politiky obrovské výhody. Amatéři politikům rozumí a nekladou odpor, nebojí se a jsou velmi často neuvěřitelně odolní a sebevědomí. Udělají cokoliv bez ohledu na následky. To profesionál nedokáže. Profesionálové v ústřední státní správě mají na růžích ustláno a většinou dříve nebo později mnoho z nich uteče. Každý, kdo bude někdy usilovat o změnu, si této situace musí být vědom. Každému, kdo by chtěl ozdravit naše veřejné finance a chtěl změnit naší ústřední státní správu, by mohl pomoci známý seriál „Jistě pane ministře“, včetně pokračování a tato kapitola, kde shrnuji některé své zásadní poznatky za dobu své více než desetileté praxe z oblasti veřejných financí, ústřední státní správy a fungování samospráv ČR. Na konec kapitoly uvádím doporučující opatření.

Největší problémy veřejných peněz (rozpočtování)

Státní rozpočet se připravuje tak, že není naprosto určující kvalita práce resortu, protože nejsou určeny měrné jednotky této kvality. Důvod je, že to prý nejde. S tímto slovem se setkáte nejpozději do hodiny jednání na každém resortu. Faktem je, že to vždy jde. Pro rozpočet je určující historická výše rozpočtu a tzv. mandatorní a quasimandatorní výdaje. Jedná se o výdaje určené zákony nebo výdaje více méně povinné (platy cca milionu státních zaměstnanců, závazky ze smluv, platby státu do zahraničí apod.). Výše těchto výdajů ve státním rozpočtu je cca 90% po odečtení pravidelného deficitu. Proto není rozhodující, co resort dělá, ale že to dělá. Veřejnosti se od revoluce nikdo nezeptal, co chce mít hrazeno v daních, jaké služby státu a politici dodali nesmysl, že co je v daních, je zadarmo. Jde o katastrofu, kdy stát utrácí mnohem více než domácnosti a ono zadarmo se neuvěřitelně korupcí a mrháním státu lidem prodražuje. Skoro každý státní úředník dělá koncepce a chce být šéf, aby měl vyšší plat Od revoluce, která proběhla v minulém století v roce 1989, u nás neproběhl audit ministerstev a systému státní správy. Na ministerstvech pracuje neuvěřitelných cca 20 tis. lidí, z toho odhaduji, že v náplni práce má koncepce tak 1/4 lidí. Příliš mnoho z těchto lidí je

95

vedoucích zaměstnanců, to vše kvůli výši platu a vlivu. Plat na ministerstvech a správních úřadech neurčuje trh práce, ale tzv. katalog prací a mnoho záleží na délce praxe, zda jste vedoucí a kolik máte podřízených. Čím více koncepcí máte v náplni práce, čím více podřízených a čím déle se udržíte, tím vyšší je váš plat a vliv. Výsledkem je rakovinné bujení státní správy, stovky bezcenných koncepcí, kterými se nikdo neřídí a nikdo je nechce a stovky novel zákonů a zákony nové. Ze zkušenosti můžu s velkou jistotou tvrdit, že je možné z ministerstev okamžitě bez analýz propustit 25% lidí a po podrobnějším auditu docílit průměrně 50% redukce. Zrušíte-li agendu, padne i její činnost vytváření regulací a bujení na chvilku opadne.

Pozor, úředníci jsou schopní dokonale zaměstnat sami sebe, takže analýza procesů ukáže, že jsou strašně zaměstnaní a oni jsou. Uzavřete-li hermeticky státní správu a oddělíte ji od společnosti, bude práce na ministerstvech stále strašně moc. Úředníci si vytváří agendu a problémy mezi sebou, nově mají silného do trojky, a sice EU. Stoprocentně by si vystačily ústřední správní úřady – EU – podřízené správní úřady. Ti lidé na těchto úřadech by se rozhodně nenudili, naopak, měli by stále mnoho práce a dělali do noci. Občan se dávno stal pro úředníka ministerstva nepodstatným, pro práci úředníci občany nepotřebují. Pokud platí občan daně, politici ani úřady jej dále pro svou činnost nepotřebují. Potřeby a přání občanů jsou v běžném provozu ústřední státní správy irelevantní veličina. Zde je ten zakopaný pes a politik ztrácí díky tomu kontakt s „terénem“ a brzo prohrává volby. Rozhodují úředníci ne volení zastupitelé Obrovský problém, který se ve světě rozrůstá, jsou dotace. Úředníci v Bruselu nebo v Praze, také politici vymýšlí a navrhují často i debilní dotační tituly. Obce, občané a dokonce i podnikatelé píšou žádosti o tyto dotace. Místo aby obce byly schopny naplňovat potřeby a přání svých občanů, měly zdroje na zvelebování obcí, místo toho aby občané měli nižší daně a podnikatelé podnikali, úředníci i vysocí politici chtějí, aby všichni psali žádosti o dotace a nosili úplatky. Systém je podporován v rámci celé EU a EU na to bohužel brzo doplatí. Vyplácet se má být zvolen a mít schopnost rozhodovat o věcech obecních, vyplácet se má pracovat a podnikat a ne psát žádosti o dotace, korumpovat a tvářit se jako schopný lobbista. Jeden podnikatel dostane na novou halu dotaci, jiný si na halu musí vydělat vlastní pílí a umem, to je ta nemoc, to je to zlo. Zlo je, že z jednoho děláme chudáka, že na to nemá a jiný je grázl, že na to má. Oba přitom dělají totéž. Bankrotáři se podporují, úspěšní to platí

96

U nás existují politici slibující peníze, které přitom nemají a lidé žijící v nevědomosti, že se budou mít lépe zvolením těchto politiků. Už Tomáš Baťa k velké světové depresi v roce 1932 prohlásil: „V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému

majetku.

Nepodporovat

bankrotáře,

nedělat

dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.“ Dnes se snaží politici a zejména odboráři podat současnou finanční krizi tak, že bankrotující sklárny jsou chudinky, které doplatily na světovou finanční krizi a je třeba jim pomoci. Úspěšné firmy jsou zločinci. Je třeba vybrat ty, kterým pomůžeme, kteří si pomoc zaslouží. To jsou velmi nebezpečné a zhoubné názory, které způsobují deformaci veřejných financí, svobody podnikání a podporují neschopné bankrotáře a korupčníky. Jak politici kradou a vytváří deficity financí? Politik vás dokáže okrást tak, že mu poděkujete. Jak to udělá? Poslouchejte. Lidé nevědí, kolik platí a kolik dluží díky slibům svých politiků a toho politici využívají. Vysocí státní politici a krajští politici dokážou dělat neuvěřitelné dluhy a deficity. Dokážou okrást lidi tak elegantně, že jim za to lidé dokonce tleskají, děkují a volí je. Jde o starý trik. Abych nechodil daleko, ukážu to na našich podmínkách z nedávné doby. Např. ono bezvýznamné vracení 30 Kč poplatků ve zdravotnictví, což je ukázková politická pornografie na důchodce a sociálně slabší. Jedná se o využití nevědomosti lidí k vychytralému okradení těchto lidí. Kraje zde „vrací“ peníze, které nemají, a stát to dělá v mnoha jiných kauzách podobně. Babička dostane v krajské lékárně poplatek 30 Kč, který by normálně zaplatila a šla domů. Administrace úkonu vracení poplatku 30 Kč bude stát dalších cca 20 Kč (někdo to musí zaúčtovat, poslat, sepsat smlouvu atd.), jsme na 50 Kč, které kraj nemá, tak si je půjčí. Kraj si půjčí 50 Kč na konto té babičky, aniž by o tom ona měla tušení, vzniká tzv. veřejný dluh. Banka, která kraji těch 50 Kč půjčí, chce úroky, např. 10 Kč. Aby kraj vrátil babičce 30 Kč v lékárně, bude ji to stát 60 Kč. Babička přesto politika bude milovat, protože nebude muset platit na místě hned oněch 30 Kč. Chudák babička neví o tom, že zaplatila 60 Kč v tu samou chvíli, kdy si vzala 30 Kč zpět. Dám ti třicet korun, ale bude tě to stát šedesát korun, ty o tom ale nebudeš vědět a já budu hrdina, to je celé. Je to moderní vzorec veřejných dluhů politiků nejen těch našich, je to vzorec, který nastartoval světovou finanční krizi. Je to způsob jak někoho okrást, aby vás za to miloval, do chvíle než to praskne. To může trvat i mnoho desetiletí. Dost času na to díky oné babičce a jiným obětem tohoto podvodu vyhrát mnohé

97

volby. Politici tímto způsobem úspěšně a veřejně okrádají nevědomé, staré a sociálně slabé a způsobují vysoké deficity veřejných rozpočtů. Toto jejich chování devastuje veřejné finance a díky tomu se sveze celý stát a všichni ostatní. Nejlepší obranou je dbát lidového moudra, že nic není zadarmo, vše něco stojí a za vše musíme zaplatit a nezúčastňovat se podobných akcí politiků a nevolit ty, kteří to dělají. To jsou totiž političtí zločinci, finanční prostituti a zloději. Skutečná ekonomická krize teprve přijde – jak vznikla ta současná? Hrozné je, že existují vedle sebe dotované firmy a firmy, které musí to samé zajistit bez dotací. Křivení trhu politiky je moderní, i když způsobilo první novodobou světovou finanční krizi. Krize má také ozdravné účinky. Ukázala vládám, že nemůžou rozdávat peníze, které nemají, ale stejně to dál dělají a někdy ve větším. Ozdravná je v tom, že zanikají ty subjekty a odvětví, které už lidem nemohou nabídnout budoucnost a rodí se nové. Přežijí silnější, slabí zemřou. V tom je finanční krize pro ekonomiku přínosná, ale nesmí politici vymýšlet protikrizová opatření typů dotací a pomáhání bankrotářům. Klaus má pravdu, krize skutečně přejde, neb je následkem uměle vyvolaných dešťů v horách. Hladiny řek neopadnou tím, že budeme budovat hráze a přehrady. Můžeme buď vyhnat politiky, kteří rozdávají peníze, jež nemají nebo počkat, či udělat obojí, to by bylo nejlepší, ale nejsem naivní.

Vláda spojených státu se zaručila za chudší lidi, kterým by banky na dům hypotéku normálně nedaly, a když tito lidé neměli na splátky, banky se dožadovaly slíbených záruk u vlády USA. Vláda ale peníze neměla, prasklo to, krize se projevila v plné síle. Kdyby vláda USA a jiné vlády nezasahovaly do trhu, nedošlo by k tak silné krizi bankovního sektoru a kapitálového trhu. Dlouhodobá budoucnost (50 let) i bez zásahů vlád není slibná. Světová ekonomika je založená na produkci a spotřebě (zbraní, aut a elektroniky) a těchto statků mají domácnosti ve vyspělých ekonomikách dostatek. V hospodářsky vyspělém světě se snižuje spotřeba a zároveň roste konkurence z Číny a Indonésie, ceny a marže firem klesají. To je vražedný koktejl. Cestou je vynalezení něčeho jiného místo aut nebo světová válka, která by vše zbořila, a lidé si to museli nakoupit znova. Je to kruté, ale je to tak. Po válce nebo velkém objevu následuje růst. Pravé velké krize nás teprve čekají. Udržitelný hospodářský růst je samozřejmě nesmysl a ten kdo s ním přišel, by měl být zařazen do sekce pohádek a pověstí.

98

Obce a města by měla být finančně posílena v neprospěch dotací

O rozvoji obcí a měst v ČR rozhodují úředníci v Praze, Bruselu nebo v Regionálních radách. Jsem přesvědčen o tom, že drtivá většina obcí a měst podporuje to, aby se dotace rozpustily do rozpočtového určení daní. Starosta si čističku postaví sám a bez blbých podmínek úředníků. Zrovna nedávno jsem byl v městečku, kde na čističku nedostanou dotaci jen proto, že už tam jedna stojí. Nikoho v Praze ani Bruselu nezajímá, že je zastaralá, nedostačuje kapacitou a prakticky již nečistí. Zajímá to jen to město. To ale nesplňuje od stolu vymyšlené hloupé podmínky dotace. Do Prahy ani Bruselu, dokonce ani na kraj ten potok cítit není. Podle mého soudu by měla rozhodovat o rozvoji měst a obcí volená zastupitelstva a ne úředníci. A nejsem v tom sám. V roce 2008 jsem inicioval v tom smyslu petici, kterou podepsalo 2000 starostů. U nás je ale demokracie, kdy si můžete říkat, co chcete, ale nic se nezmění, nikoho to nezajímá. U nás nikoho nezajímá 2000 starostů!

O dotacích na rozvoj měst a obcích rozhodují stále více úředníci v Praze, Bruselu nebo v tzv. regionálních radách. Rozhodují ti, kdo nemají zodpovědnost před voliči a to starostům vadí. Chtějí, aby o penězích rozhodovali volení zástupci měst a obcí, kteří se zodpovídají svým občanům. Dnes je situace taková, že o rozvoji rozhodují městům a obcím vzdálení úředníci. Státní finance dovedlo toto hospodaření do vysokých deficitů a na pokraj krachu státní kasy. Problém tzv. zákona o rozpočtovém určení daní, který posílá peníze z daní obcím, není podle čeho peníze rozdělovat, ale jaké peníze se mají rozdělovat. Svaz měst a obcí ale nemá kvalitní ekonomy a úředníci stále problém otáčejí a říkají starostům, ať se domluví na kritériích rozdělování peněz. Tito úředníci jsou mazaní. Na kritériích se starostové totiž nikdy nedomluví, to ví každý. Problém je posílit rozpočty měst a obcí převodem dotací do daňových příjmů (daných zákonem o rozpočtovém určení daní). Kdyby se dotace do daňových příjmů měst a obcí převedly, výrazně by posílily vlastní příjmy každé obce a každého města v ČR. Pak by starostové mohli na zastupitelstvech okamžitě řešit větší investice, které by pomohly občanům. To si ale státní úředníci a vysocí politici nepřejí, přišli by o moc, úplatky a o práci. Platí u nás systém jako za komunistů, požádej si stranu soudruhu o dotaci, nejsi-li soudruh, drž ústa a přijede-li papaláš do obce, tu utrousí dotaci, tam něco slíbí. Starostové jsou v roli, kdy jezdí s demižóny na ministerstva a někdy i přes různé firmy mažou, aby jeli. Mnoho firem má také „páky“ na různé dotace a mohou je starostům zajistit, když onu zakázku dostanou. Zastupitelstva jsou rukojmí. Tohle přece musíme změnit!

99

Shrnu li problémy samospráv, jak je vnímá 2000 starostů: •

Od listopadu 1989 se financování projektů samospráv nezměnilo – rozhodují úředníci

•

Zodpovědnost před občany mají samosprávy,

•

ale peníze má státní správa (úředníci) bez politické zodpovědnosti (korupce, nezájem, liknavost, nevhodná univerzální řešení)

•

Zastupitelstva obcí a měst nemají prostředky pro řešení místních problémů

•

Stát podporuje cíle mimo vůli občana obcí

•

Státní správa zasahuje protiústavně do samospráv (např. vláda určuje platy starostům)

•

Rozvoj venkova jde většinou mimo samosprávu

•

Dotace jsou složité a přebyrokratizované

•

Korupce kvete a pravidla dotací se rychle mění

Na čem závisí v současnosti příjmy měst a obcí dle významu: •

počet obyvatel (větší má více na obyvatele, nejhůře jsou na tom střední městečka cca od 2000 do 10 000 obyvatel),

•

dotace,

•

cizí kapitál –

úvěry komerčních bank a dodavatelské úvěry

–

peníze podnikatelů a domácností

•

počet bydlících živnostníků,

•

počet zaměstnanců pracujících v obci,

•

rozloha katastrálního území,

Stát se ročně zadluží více, než utratí všechny obce a města, včetně Prahy za celý rok! Stát plánuje deficit státního rozpočtu v roce 2009 170 mld. Kč! Všem obcím v ČR na zajištění života občanů posílá mnohem méně! Stát si obcí a měst neváží, přesto že dnes prakticky veškeré investice pro zlepšení života občanů zajišťují právě obce a města. Lidé by poznali okamžitě výrazné zlepšení života v obcích a ve městech kdyby dostaly tuto sumu a navíc by ji naprosto celou investovaly. Stát jí celou projí. Více než polovina obcí v ČR, celkem 3611 obcí, je ve velikosti do 500 obyvatel a od státu dostává celkem pouhých necelých 7 miliard. Všechny ostatní města v ČR bez Prahy, Brna, Ostravy a Plzně, kterých je v ČR cca 2629, dostávají pouhých 10 mld. Kč (data skutečností 2007). Je to zločin vlád na obce a města v ČR. Podrobněji viz graf nebo tabulka. RUD znamená zákon o rozpočtovém určení daní.

100

Financování obcí a deficit státního rozpočtu počet obcí, počet obyvatel nebo výměra území obcí a měst

12 000 000

140

120

10 000 000

100

80 6 000 000

mld. Kč

8 000 000

60 4 000 000 40 2 000 000

20

0

od 501 do 1000

do 500 Počet obcí Počet obyvatel Výměra katastrálních území (ha) DAŇOVÉPŘÍJMYOBCÍ a MĚST Kč* *

od 1001 do 5000

od 5001 do PraBOP*

Celkový součet

PraBOP*

3 611

1 302

1 059

268

4

6 244

852 284

911 387

2 084 406

4 409 762

2 027 296

10 285 135

2 229 941

1 023 553

107 816

7 757 040

2 699 046

1 696 684

6 890 982 042

6 981 963 512

0

15 481 995 808 39 701 410 507 54 143 648 131 123 200 000 000 Počet obyvatel v obci

* PraBOB = Praha, Brno, Ostrava a Plzeň

Zdroj: MFČR

Financování obcí a měst v RUD (data skutečností 2007)

Ukazatel Počet obcí Počet obyvatel Výměra katastrálních území (ha) % podíl obcí z katastrálního území celkem % podíl obcí na výnosu daní Počet zaměstnananců SDÍLENÉ DAŇOVÉ PŘÍJMY CELKEM (mil.Kč)

Velikost obcí dle počtu obyvatel od 501 od 1001 do 500 do 1000 do 5000 3 611 852 284

1 302

1 059

911 387 2 084 406

2 699 046 1 696 684 2 229 941

od 5001 do PraBOP* PraBOP* 268

4

4 409 762 2 027 296 1 023 553

107 816

35

22

29

13

1

6

6

13

32

44

151 976

188 458

592 871

6 891

6 982

15 482

2 159 702 1 232 695 39 701

54 144

Vysvětlivky: Data u počtu obyvatel a výměry katastrálního území k 1.1.2007, počet zaměstnanců k 31.12.2006. mil.Kč Celkové příjmy obcí v roce 2007 činily 152 500 mil. Kč *Praha, Brno, Ostrava, Plzeň

Zdroj: MFČRa Regionservis

101

Posilme obce a města, hospodaří mnohem lépe než stát Janota uvádí, že státní rozpočet v roce 2010, dopadne-li vše dobře, skončí deficitem 170 mld. Kč. Dluhy státu přesáhnou částku 120 tis. Kč na každého člena domácnosti. Naproti tomu obce a města mají dluhy nižší, než jsou jejich zůstatky na účtech. Obce a města jsou mnohem lepšími hospodáři než stát. Příčin je mnoho, ta zásadní je v tom, že za stát jednají velcí politici a úředníci, které často ani neznáme a za města politici, které, mohu-li říci s nadsázkou, potkáváme na ulicích. Velký politik splní politický slib tím, že rozdá lidem peníze, které stát nemá (viz sociální dávky, uvažované šrotovné, snížení daní a jiné), kdežto starosta musí opravit ten most, vybudovat tu zastávku na rohu ulic Tam a Tady, postavit tu čističku, opravit školu. Dluhy města jsou věcí veřejnou, obce plánují a šetří na větší projekty. Lidé vidí výsledky práce zastupitelstva. Výsledky a následky práce státních politiků vidí pouze a jen makroekonomové, běžní lidé tomu nemohou rozumět.

Přesto situace obcí není lehká. Obce sice v průměru jednu korunu ze tří investují, ale nemají peníze na větší projekty. Aby obce mohly realizovat větší akce, jsou odkázány na dotace, které realizují úředníci. Uspěje-li obec a napíše projekt, ještě nemá vyhráno, starosta musí být z té správné strany, protože pak rozhodují z mého pohledu zločinné Regionální rady regionu soudržnosti. U nás platí systém, že malé obce a městečka mají na obyvatele mnohem méně peněz než velká města. Problém je ale v národních dotacích, jejichž výše se rok od roku tenčí. Úředníci státních fondů zbytečně vypisují dotace na zateplování a čističky odpadních vod a na bydlení. Tyto peníze je nutné rozpustit do měst a obcí. I obec a město má zájem zateplit domy a vyčistit životní prostředí, opravit komunikace v obci a chodníky, ale na to ty správné dotace často nejsou. Často se stává, že obec nedodrží nějakou nesmyslnou podmínku či maličkost, např. zkolauduje stavbu o den později a kvůli tomu přijde o dotaci a ještě dostane velmi vysokou pokutu z finančního úřadu. Do dluhů obce tímto žene právě systém dotací. Dnes je nejlepší, když se obci podaří zkorumpovat poskytovatele dotace. Nejen finančně, i politicky to lze. Posílení měst a obcí by přineslo velmi silné zvýšení investic v obcích, což by pomohlo podnikání. Dále by se výrazně zlepšil život a prostředí v našich obcích a městech na celém území ČR. Bylo by to okamžitě vidět. Přitom by naprosto stačila částka cca 60 mld. Kč na to, aby se zdvojnásobily daňové příjmy všech měst a obcí v ČR vyjma statutárních měst. I statutární města by však měla cítit posílení. Proto vše, co tu zaznělo, posilme vlastní příjmy obcí a měst.

102

Kde na posílení měst a obcí vzít, je překvapivě jednoduché Možné zdroje posílení daňových příjmů měst a obcí: •

cca 70 mld.Kč posílá obcím stát v dotacích

•

Necelých 40 mld.Kč posílá stát do EU

•

Státní fondy disponují ročně sumou vyšší než 120 mld.Kč

•

Audity státních úřadů ušetří cca 20 mld.Kč

Kvalita regulace nehraje roli Albert Einstein jednou prohlásil „Kdybych měl jen hodinu na vyřešení problému, na kterém by závisel můj život, strávil bych 45 minut studiem problému, 10 minut analýzou a 5 minut navrhováním řešení.“ Kdyby se tímto řídli ti, kdo vládnou, nebylo by tolik problémů řešeno amatérsky. Mohlo by být možné domoci se v ČR práva, mít tu to nejlepší prostředí k podnikání a vždy nejlepší řešení vůbec. Politici si ale bohužel dávají již do programových prohlášení novely zákonů, aniž by bylo jasné, že daný problém vyřeší zrovna zákon. Aniž by politici nebo vysocí úředníci problém podrobněji znali, navrhují od stolu řešení. Vznikají nové regulace, nařízení a zákony, které jsou pro své nedokonalosti prakticky okamžitě novelizovány. Úřednici navíc problémy již z podstaty své existence řeší normou. Osvěta, motivační opatření a jiné formy řešení jsou pracné. Zde doporučuji kapitolu věnující se nesmírně důležité kvalitě regulace. Na závěr této kapitoly doporučuji při změnách vzít v úvahu tato opatření •

Ozdravit veřejné finance státu o

Zavést pravidelné a povinné ukazatele finančního zdraví veřejných financí a porovnávat je v čase při projednávání návrhu státního rozpočtu (poslanci Parlamentu by nesli zodpovědnost za své hospodaření tak jako to je u obcí a jejich zastupitelstev). Zejména sledovat tzv. provozní saldo státu, tedy kolik běžných příjmů státu zbude po úhradě všech běžných výdajů.

o

Provést reformu vedoucí ke snížení mandatorních výdajů státu a zároveň ke snížení daní.

o •

Provést důchodovou reformu.

O rozvoji měst a obcí musí rozhodovat volená zastupitelstva o

Posílit finanční samostatnost obcí a měst v neprospěch úředníků a politiků státu a EU

o

Možnost rozhodovat by měli politici v místě problému ne v Praze nebo Bruselu

o

Převést národní dotace do kompetence měst a obcí posílením tzv. rozpočtového určení daní

103

o

Rozpustit Státní fond životního prostředí a Státní fond rozvoje bydlení a jejich dotace převést do rozpočtů měst, obcí a krajů posílením tzv. rozpočtového určení daní

o

Usilovat o snížení nebo lépe rozpuštění dotací v rámci EU a o to samé snížit poplatky do EU, poplatky přeměnit na snížení daní pro občany a podnikatele celé EU.

o

Eliminace dotací z rukou úředníků zmírní korupci. Politik nese zodpovědnost, úředník nikoliv. Úředníka v Praze nebo Bruselu nemůžete zvolit, starostu ano, a to velmi snadno.

•

Snížit počty ústředních úředníků a změnit jejich motivační kritéria a odměňování o

Snížit počty zaměstnanců ústřední státní správy na 50%

o

Změnit systém odměňování zaměstnanců veřejné správy, zrušit katalog státní správy a tabulkového odměňování

o

Zavést ukazatele kvality práce ústředních správních úřadů i podřízených úřadů

o

U vedoucích zaměstnanců zavést manažerské smlouvy s uvedením cílů a odměn za jejich dosažení

•

Vyčistit dosavadní regulaci o

•

Provést reformu regulace a důsledně vyžadovat zásady moderní regulace

Podporovat plodný výzkum, kvalitní vzdělávání a mladou generaci

104

Kvalita regulace a odstraňování nadměrné byrokracie – zkušenosti zemí OECD a srovnání s ČR Ing. Daniel Trnka

Termíny jako byrokracie či administrativní zátěž v sobě automaticky skrývají negativní konotace a téměř každá politická strana má ve svém programu nějakým způsobem zakotveno jejich omezování. Nikdo dnes nepochybuje o tom, že stát musí do určité míry ovlivňovat chování svých občanů a některých jejich skupin, jako např. podnikatelů, a určovat pravidla tohoto chování především (ale nejen) pomocí právních předpisů – zákonů, vyhlášek apod.

105

Na tom, co a do jaké míry má být regulováno, však již taková shoda nepanuje. Důkazem může být současná diskuse nad tím, co přesně zavinilo finanční krizi v USA a následné ekonomické problémy v celém světě. Ozývá se množství hlasů vinící z problémů nedostatečnou regulaci finančního sektoru a volající po zpřísnění pravidel, v EU dokonce po vytvoření nadnárodního regulátora. Na druhé straně sílí hlasy obviňující nadměrnou regulaci a administrativní zátěž z omezování hospodářského růstu. Míra regulace je ve všech zemích otázkou navýsost politickou. Odborníci i politici napříč politickým spektrem se však shodují v tom, že je třeba se zabývat otázkou kvality regulace. Nekvalitní regulace a nadbytečná administrativní zátěž totiž, jak dokazují například studie OECD, omezuje hospodářskou soutěž, inovace, a způsobuje podnikatelům zbytečné náklady, které by mohly být investovány především do rozvoje podnikání, a negativně tak ovlivňuje ekonomiku. V mnoha zemích se tak objevují snahy odstraňovat regulaci nadbytečnou, tedy tu, která neslouží původně stanoveným politickým cílům, omezující podnikání a investice, byrokracii, která slouží více jejím tvůrcům a orgánům, majícím za cíl její vynucování, než společnosti a jejímu rozvoji. Zabýváme-li se zvyšováním kvality regulace, je třeba se soustředit na tří její hlavní aspekty. a) existující regulací, její zjednodušování a zpřístupňování, tak aby sloužila stanoveným cílům, aniž by zbytečně zatěžovala regulované subjekty nadměrnou byrokracií, b) procesem vytváření regulace nové, tedy především právních předpisů, tak aby nedocházelo k dalšímu vršení zákonů a vyhlášek a zesložiťování již tak dost nepřehledného právního rámce, c) fungování institucí, které regulaci vytvářejí a vynucují, tak aby regulace byla pokud možno nezávislá na momentálních politických výkyvech a založená spíše na expertním přístupu. Všem třem zmíněným aspektům je třeba věnovat pozornost zároveň, protože zanedbání jednoho z nich může podrývat snahy o zlepšení zbývajících. Odstraňování nadbytečné regulace tak nemá smysl, pokud zároveň nezamezíme permanentnímu vytváření regulace nové, sebekvalitnější regulace nefunguje, není-li správně vynucována apod. Jednotlivé aspekty kvality regulace si nyní rozeberme detailněji. Asi největší pozornost je v současnosti věnována existující regulaci. Velký boom zažívá především v EU odstraňování nadměrné administrativní zátěže (red tape). V devadesátých letech byl v Nizozemsku vyvinut tzv. Standardní nákladový model (Standard Cost Model – SCM), který umožňuje vyjádřit v penězích náklady, které právní předpisy způsobují podnikatelům tím, že jim ukládají nejrůznější informační povinnosti. Jde především

106

o tzv. papírování – tedy vyplňování nejrůznějších formulářů, hlášení, vedení evidence, spolupráce s kontrolními orgány, ale i poskytování informací třetím subjektům, jako například povinné označování výrobků, uvádění jejich složení na obalech apod. SCM umožňuje odhadnout zátěž, kterou způsobují jednotlivé právní předpisy, vyjádřit tuto v penězích a identifikovat nejvíce zatěžující předpisy. Umožnil také stanovit si kvalitativní cíle snížení administrativní zátěže, např. v Nizozemsku to bylo snížení o 25% do roku 2007. To jednak usnadňuje vytvoření tlaku na zúčastněná ministerstva, aby provedla skutečné, dokumentovatelné snížení, jednak zlepšuje “marketing” podobných snah – čísla jsou atraktivnější pro média. Příklad Nizozemska následovaly další země, v první vlně např. Dánsko a Velká Británie, ale i Česká republika. V ČR bylo měření administrativní zátěže provedeno v roce 2005. Měření ukázalo, že administrativní zátěž způsobuje podnikatelům v ČR ročně náklady ve výši téměř 90 mld. Kč73. Byl stanoven cíl snížení o 20% do roku 2010, tento cíl je postupně naplňován, nicméně revitalizací tohoto programu s vyšší poltickou podporou lze předpokládat mnohem vyšší redukci. Popularita SCM se rozšířila velmi rychle v rámci EU ale i za oceán, podobné programy tak existují prakticky ve všech zemích EU, ale i v Kanadě či Austrálii. V roce 2008 již měřilo administrativní zátěž 26 z 30 zemí OECD, většina z nich využívala SCM. Evropská komise vyhlásila snížení administrativní zátěže o 25% do roku 2012 a vyzvala členské státy EU, aby přijaly „obdobně ambiciózní cíle“. V současnosti tak učinilo již 24 z nich. Nizozemsko bylo také první zemí, kde byla odhalena úskalí obdobných projektů. Reakce ze strany podnikatelů nebyla nijak nadšená, alespoň ne tak, jak politici očekávali. Proto byl vyhlášen obnovený program s rozšířenou působností. V dalším boji s byrokracií se v Nizozemsku soustředí nejen na administrativní zátěž, ale rozšiřují program i na další zátěž způsobovanou právními předpisy, záběr je rozšiřován z podnikatelů i na občany jako takové a na orgány veřejného sektoru. Zvláštní pozornost je věnována nejen těm právním předpisům, které dle měření způsobují nejvyšší zátěž, ale i těm, které nejvíce iritují regulované subjekty. I v dalších zemích jsou vytvářeny metody pro měření „iritačního faktoru“ regulace a zvýšená pozornost je věnována komunikaci s regulovanými subjekty při identifikaci nejvíce obtěžující regulace. Bertelsmannova nadace pak vytváří modifikaci SCM, s jejíž pomocí by bylo možné měřit veškeré náklady způsobované regulací, včetně nákladů z iritace. Další metodou, jak se zbavit zbytečných právních předpisů je tzv. regulatorní gilotina. Ta je využívána především v rozvíjejících se ekonomikách, které zcela nebo z velké části přebudovávají svůj regulatorní rámec (balkánské země, země Středního východu a Severní 73

Vzhledem k tomu, že kvůli nedostatečné politické podpoře některé resorty nepřezkoumaly veškeré právní předpisy, bude skutečná zátěž nejspíš ještě vyšší, pravděpodobně více než 1000 mld. ročně.

107

Afriky). Zde jsou postupně revidovány veškeré existující předpisy a odpovědný resort musí obhájit opodstatnění jejich existence. Pokud to nedokáže k určitému datu, je předpis zrušen. I pokud regulace zůstává v platnosti, je možné zjednodušit plnění povinností v ní obsažených. Důležitým nástrojem je v této souvislosti elektronizace veřejné správ tzv. e-government. Umožnění výměny informací s orgány veřejné správy prostřednictvím Internetu, přehledné registry platných právních předpisů, specializované portály např. pro podnikatele, to všechno jsou nástroje usnadňující život těm, na něž má regulace největší dopad. Pro ČR se otevírá možnost využít těchto zahraničních zkušeností a vytvořit ucelený program snížení byrokracie pomocí existujících a v mezinárodním měřítku využívaných metod. Nezbytným předpokladem je však dostatečná politická podpora, stanovení jasných a měřitelných cílů a odpovídající institucionální struktura74. Kvalita procesu vytváření regulace je kruciální pro kvalitu samotného výstupu tohoto procesu, tedy především právních předpisů. Nejvíce rozšířeným nástrojem umožňujícím zkvalitnění tohoto procesu je hodnocení dopadu regulace (Regulatory Impact Assessment – RIA). RIA nutí zpracovatele předpisů jasně stanovit cíle dané regulace, zvážit veškeré možnosti jejich splnění včetně nelegislativních (informační kampaně, ekonomické incentivy), ale i možnost nedělat nic. Všechny tyto možnosti jsou vyhodnoceny z hlediska nákladů a výnosů, doporučena je pak nejvhodnější varianta, v ideálním případě přinášející nejvyšší výnosy při vynaložení nejnižších nákladů. Ke srovnávání je využita analýza nákladů a užitků (BCA), ale i méně náročné metody. V současnosti zavedlo povinnost provádět RIA 29 z 30 zemí OECD. V mnoha zemích jde ovšem spíše o jakousi dodatečnou zátěž, kdy úředníci teprve po sepsání právního předpisu zpětně zdůvodňují jeho nezbytnost. Takový přístup však podkopává užitečnost nástroje. Obdobná situace panuje bohužel i v ČR, kdy byla povinnost provádět RIA zavedena v listopadu 2007. Díky nedostatečné kontrole kvality provádění RIA zatím neplní dostatečně svůj účel. Objevily se první pozitivní výsledky v podobě zablokování některých zjevně špatně připravených právních předpisů. Důležitým prvkem při přípravě právních předpisů jsou také konzultace s dotčenými subjekty. Zástupci těch, kterých se připravovaný předpis dotýká, tak mají dostatečnou možnost se k němu vyjádřit, navrhnout alternativní řešení a upozornit na možné nechtěné důsledky. Pro to je však nezbytné, aby tyto konzultace probíhaly pokud možno již od počátku přípravy daného předpisu, nikoliv až tehdy, je-li prakticky hotov a schválen a není-li již možné podstatně zasahovat do jeho obsahu. V zemích OECD existují různé nástroje podporující 74

To neznamená vytvoření další byrokratické instituce, spíše koordinujícího orgánu vytvářejícího tlak na jednotlivé resorty.

108

konzultace, ať již jde o pevně dané lhůty poskytované dotčeným subjektům pro vyjádření k návrhům právních předpisů (např. ve Švédsku jsou to tři měsíce), tak i kodexy popisující, jak by zapojení dotčených stran do rozhodovacího procesu mělo probíhat (Velká Británie). V ČR přes dílčí snahy dosud ucelená politika konzultací chybí. Posledním faktorem podmiňujícím kvalitu regulace je fungování regulatorních institucí. Podrobný popis této problematiky by vydal na samostatnou práci, zmiňme proto alespoň dva výrazné současné trendy. Prvním z nich je tzv. risk-oriented regulatory enforcement – vynucování regulace orientované na riziko. Tento nástroj je prosazován především v Británii a Nizozemsku. Jde v zásadě o rozložení zdrojů vynakládaných na vynucování právních předpisů v poměru k hrozícímu riziku. Zjednodušeně řečeno, inspekce jsou prováděny více u těch subjektů, které měly v minulosti více problémů s dodržováním právních předpisů, kontrola je soustřeďována spíše tam, kde hrozí větší nebezpečí (dodržování bezpečnosti v jaderné elektrárně), než tam, kde je inspekce snazší (hygienická kontrola v restauraci). Dalším z trendů je vytváření orgánů, která mají dohled nad kvalitou regulace v popisu práce. Jsou většinou umístěny poblíž tzv. centru vládnutí (úřad vlády, úřad premiéra apod.). Tyto orgány většinou kontrolují kvalitu vytvářených právních předpisů, především pak kvalitu zpracování RIA, zároveň často koordinují projekty zaměřené na odstraňování nadbytečné regulace (např. Better Regulation Executive ve Velké Británii, OIRA v USA). Zároveň jsou vytvářeny poradní orgány složené ze zástupců subjektů mimo správní struktury, především podnikatelů, spotřebitelů apod., které se vyjadřují k vytvářené regulaci a působí jako nezávislí „hlídací psi“. V ČR podobné struktury dosud vytvořeny nebyly, kvalitu regulace má v kompetenci ministerstvo vnitra, tedy jedno z ministerstev nemající jakékoliv pravomoci donutit další resorty k plnění stanovených cílů.

109