ČESKO, SVĚT NETUŠENÝCH MOŽNOSTÍ Ozdravení občanské společnosti, ozdravení našich komunit Dr. Roman Joch, ředitel Občanského institutu
Nízké zdanění - předpoklad zdravé, svobodné a sociálně odpovědné společnosti
Nejen chlebem jest člověk živ. Ale i chlebem jest člověk živ. Člověk pro dobrý život potřebuje nejen materiální bohatství, ale i kulturu, sport, umění, zábavu a relaxaci. Pro dobrý život však taky potřebuje, do určité míry, i materiální bohatství. Dobrá společnost poskytuje svým členům různé sociální služby, pomoc a zajištění. Aby tak mohla činit, sama potřebuje určité bohatství. Potřebuje mít efektivní a bohatství produkující hospodářství, v němž lidé naleznou práci a mohou vytvářet hodnoty.
První a nejdůležitější sociální jistotou je rostoucí ekonomika produkující bohatství, v níž lidé naleznou dobrou práci. Být zaměstnaný, mít práci a příjem, je tudíž první a nejdůležitější sociální jistotou. Uvažujeme-li sociálně a chceme-li lidem poskytnout sociální jistoty, musíme se v první řadě zasloužit o efektivní a bohatství vytvářející ekonomiku. Musíme tudíž v první řadě vědět, co ekonomickému rozvoji napomáhá, a co naopak tvorbu bohatství brzdí. Je to především míra zdanění. Vysoké daně lidi frustrují, nemotivují a brzdí tak ekonomický růst, potlačují tvorbu bohatství, trestají iniciativu a tvořivost, a okrádají lidi o prostředky, které si vlastní prací vydělají. Vysoké daně vedou k ekonomickému úpadku a k ožebračování rodin i jednotlivců. Vysoké daně a jejich následek – stagnující hospodářství – způsobí, že stát nemá dost prostředků na poskytování sociálních služeb a jistot, i kdyby chtěl. Ba co víc, způsobí, že lidé a rodiny nemají dost prostředků pro sociální zajištění a výpomoc pro své bližní, pro kulturu, vzdělanost a obecně prospěšné aktivity. Z těch nízkých platů, které jím vysokými daněmi přidušená ekonomika umožní, jim vysoké procento jejich příjmu stejně vezme stát. Vysoké daně vedou k situaci, v níž prodělávají všichni: stát, rodiny, i lidé. Nakonec nejsou prostředky ani na sociální sféru, ani na sociální služby, ani na kulturu, vzdělání či zdravotnictví.
2
Tudíž nutnou, nikoli ovšem postačující podmínkou dobré a blahobytní společnosti společnosti, která má sociální a kulturní rozměr; společnosti, v niž panuje dobrovolná a spontánní solidarita mezi jejími jednotlivými členy - je efektivní ekonomika založena na nízké míře zdanění. Bez nízkých daní můžeme na dobrou, blahobytnou a sociálně odpovědnou společnost zapomenout. S nízkými daněmi je taková společnost možná. Platí: –
pokud lidé platí vysoké daně, mají málo prostředků
–
pokud lidé platí vysoké daně, nejsou motivováni k iniciativě a tvořivosti
–
pokud lidé platí vysoké daně, ekonomika stagnuje
–
pokud lidé platí vysoké daně, státní daňové výnosy jsou nízké
–
pokud lidé platí vysoké daně, společnost není dostatečně bohatá na sociální služby
–
pokud lidé platí vysoké daně, nechtějí již sami iniciativně přispívat na sociální, kulturní a charitativní aktivity, neboť si myslí, že je má vykonávat stát, když mu platí tak vysoké daně…
Je to jako začarovaný kruh: vysoké daně lidem berou materiální prostředky a berou jim i motivaci dobrovolně přispívat na sociální a kulturní život. Berou lidem možnosti i ochotu; prostředky i motivaci. Proto nutnou podmínkou zdravé občanské a sociální společnosti jsou nízké daně. Proč programy sociální péče selhávají
Co je smyslem a účelem programů sociální péče? Pomoct lidem v nouzi, nezaviněné jejich jednáním, se z ní dostat.
Ještě jednou, smyslem a účelem programů sociální péče je: 1. pomoct lidem v nouzi 2. jimi nezaviněné 3. se z ní dostat. Pokud kterýkoli z těchto tří cílů není splněn, program sociální péče selhává, je nanic, ba co víc, škodí. Škodí příjemci i společnosti.
3
Kdy, za jakých okolností, a proč mohou programy sociální péče selhávat? - když nepomáhají lidem, jež pomoc potřebují, nýbrž vyžírkám - když peníze na sociální pomoc pohltí státní byrokracie, jež s nimi nakládá - když ony peníze nejdou na pomoc lidem v nouzi, nýbrž jimi politici uplácejí své voliče - když pomoc dostávají lidé, kteří si za nouzi mohou svým špatným či rizikovým jednáním - když lidé nemají motivaci se z péče dostat - když mohou na ní pohodlně dlouhodobě přežívat - když péči pobírají bezpracně - jinými slovy, když se stanou vyžírkami Tyto případy lze shrnout do tří hlavních kategorií neúčinnosti či zneužité sociální péče: 1. Velkou část peněz daňových poplatníků určených na sociální účely konzumuje státní byrokracie 2. Peníze daňových poplatníků nedostávají lidé ve skutečné nouzi, ale i ti, kdo je nepotřebují – tak si politici uplácejí voliče a vytvářejí volební bloky 3. Peníze daňových poplatníků odebírají lidé, kteří je nepotřebují, nebo jsou líní pracovat a postarat se o sebe a své rodiny - tedy vyžírky. Bohužel, náš současný evropský systém centrální státní sociální péče všechny tři kategorie jejího zneužití umožňuje. Jak lze zneužití zabránit, či je alespoň minimalizovat? Zavedením principu subsidiarity.
To je princip, ke kterému se v Evropě každý hlásí, ale jen málokdo jej míní vážně. Je to princip, který říká, že společensky užitečná či nezbytná služba by měla být poskytována na společensky nejnižší možné úrovni. Pokud ona nižší společenská úroveň je schopna tuto službu poskytovat, vyšší společenská úroveň nemá do jejího výkonu zasahovat. Jinými slovy, je to princip maximální možné decentralizace poskytování společensky potřebných služeb.
4
Ukažme si to na příkladu programů sociální péče. Když je někdo u nás v nouzi, pomoc je mu poskytnuta přímo na nejvyšší společenské úrovni, tj. celostátní. Za sociální pomoc je přímo odpovědno ministerstvo práce a sociálních věcí. Tedy ta nejvyšší společenská úroveň. Je to naprosté popření principu subsidiarity. Ministerstvo práce a sociálních věcí v České republice distribuuje 40% státního rozpočtu; více než jakákoli další státní instituce. Ministerstvo práce a sociálních věcí je moloch, který utrácí 40% peněz daňových poplatníků, jež jim – nám, všem občanům – odebere stát na daních.
40% našich daní jde na programy sociální péče. Evidentně, člověk, který si uvědomí tuto statistiku a neví nic o naši zemi, musí si pomyslet, že je tady hladomor! Nikoli, jedná se jen o neefektivní utrácení, tedy mrhání penězi daňových poplatníků. Proč je tomu tak? Proč ta neefektivita? Proč to mrhání penězi daňových poplatníků – našimi penězi?
Protože se jedná o systém neprůhledný, nejasný a složitý. Je to systém pomoci shora dolu, nikoli opačně. Jak by vypadal systém alternativní, postavený na principu subsidiarity? Především, co jsou ty úrovně společnosti, jež mají vykonávat společensky potřebné aktivity a poskytovat společensky potřebné služby, o nichž mluví princip subsidiarity? První úrovní je člověk sám. Dospělý člověk, člen společnosti, občan státu.
Druhou úrovní je jeho rodina. Třetí úrovní je jeho obec. Čtvrtou úrovní je jeho region či kraj. A až pátou úrovní je stát.
5
Co si vyžaduje princip subsidiarity, pokud bychom jej brali vážně, na příkladu sociální péče?
Především, jako první krok, zrušit celostátní ministerstvo práce a sociálních věcí! Alespoň hypoteticky. Ministerstvo práce a sociálních věcí distribuuje 40% státního rozpočtu. Letos je to necelých 500 000 000 000 Kč, tj. necelých 500 miliard korun českých. Kdybychom tyto peníze rozdělili přímo mezi občany ČR, každý by dostával téměř 4000 Kč měsíčně! Včetně dětí a nemluvňat! Včetně bohatých a milionářů! Kdybychom tu částku rozdělili jen mezi polovinu občanů ČR – tu chudší polovinu – každý z oné pětimilionové chudší poloviny českého národa by měsíčně dostával téměř 8000 Kč. A kdybychom tuto částku, která prochází ročně jen přes ministerstvo práce a sociálních věcí, rozdělili jen mezi tu nejchudší čtvrtinu českých občanů, každý z nich by měsíčně dostával 15 500 Kč čistého příjmu po celý rok! Včetně dětí a nemluvňat! To dokazuje, jak je náš systém sociální péče neefektivní, jak zbytečně přerozděluje příliš mnoho prostředků, a jak s nimi plýtvá. Dávalo by větší smysl ony prostředky dát přímo lidem, než je nechat protékat přes ministerstvo.
Ale náš návrh není tak radikální. Náš návrh sleduje princip subsidiarity. Z těch 40% státního rozpočtu by se 15 % státního rozpočtu vrátilo přímo daňovým poplatníkům. Všichni lidé, kteří pracují a platí daně, by měli daně nižší o 15% než dosud. To by znamenalo: 1. Někteří lidé, kteří pracují, jsou v nízkých příjmových kategoriích a proto pobírají sociální pomoc, by si snížením svých daní polepšili a nemuseli by již sociální pomoc čerpat. 2.
Snížení celkové daňové zátěže o 15% by stimulovalo ekonomiku, ta by nabyla vyššího tempa hospodářského růstu, tudíž by vzrostla poptávka po zaměstnancích a klesla by nezaměstnanost. Mnozí dnešní nezaměstnaní, jež pobírají sociální podporu, by pak našli práci a sociální podporu by pobírat již nemusely.
3. Rostoucí ekonomika by vedla k větší tvorbě bohatství, tj. k vyšším mzdám a tedy i k vyšším daňovým výnosům státu při nižších sazbách.
6
Snížení daní by tudíž bylo prvním a nejdůležitějším bodem programu reformy sociální péče. Bylo by finančním posíleném první a druhé společenské úrovně, totiž jednotlivců a rodin. Samozřejmě, stále by se někteří lidé mohli octnout v sociální nouzi a sami a ani jejich rodiny by jim neuměli pomoct. V této situaci by podle principu subsidiarity měl nastoupit stát, ale na té nejnižší možné úrovni. A tou je obec. Proč musí lidem v nouzi nutně pomáhat stát na celostátní úrovni? Proč nemůže na té nejnižší možné úrovni, v obci, kde se lidé nejlépe znají a tudíž mohou nejlépe a nejúčelněji rozhodnout o vynakládání obecných prostředků? Kdyby dalších 10% státního rozpočtu, z těch 40%, co rozděluje ministerstvo práce a sociálních věcí, bylo přímo dáno obcím, aby tyto peníze poskytovaly lidem v sociální nouzi – výměnou za obecně-prospěšné práce, ovšem – nebylo by to mnohem efektivnější? A kdyby určitá obec nebyla schopna se o všechny své obyvatele v nouzi postarat, je tady ještě kraj. Nebylo by efektivnější raději dalších 10% rozpočtu přidělit krajům, ať ty pomáhají tam, kde obce nemohou pomoci? Ať existuje různorodost v sociálních systémech zajišťovaných kraji, tj. konkurence, aby se prokázalo, který kraj má model sociální pomoci nejefektivnější, tj. hodný následování. Pluralita a variabilita sociálních systémů je lepší, než jen jeden rigidní, centrální – neboť sám život pak prokáže, který z nich je lepší, tj. který méně mrhá penězi daňových poplatníků, a přitom lépe a účinněji pomáhá těm v nouzi. Vidíme, že v tomto našem myšlenkové experimentu jsme z těch 40% státního rozpočtu 15% vrátili občanům, 10% dali obcím, dalších 10% krajům a zbylo nám posledních 5% státního rozpočtu. Ty by mohly tvořit jakousi zálohu, pojistku pro případ extrémní nouze, a mohlo by je zpravovat a rozdělovat centrální ministerstvo práce a sociálních věcí, teď již ale docela maličké. Možná by jej nebylo ani zapotřebí. Samozřejmě, toto je jen jeden z možných modelů založených na principu subsidiarity. Onen poměr, jak efektivněji naložit s těmi 40% státního rozpočtu, jež nyní neefektivně spravuje ministerstvo práce a sociálních věcí, je variabilní. Místo poměru 15% - 10% - 10% - 5% (čtveřice označuje procento státního rozpočtu vrácené občanům snížením daní, sociální pomoc distribuovanou na úrovni obcí, na úrovni krajů, a na celostátní úrovni) je myslitelný i model 20% - 15% - 5% - 0%, nebo i model 10% - 10% - 10% - 10%, atd. Podstatou principu
7
subsidiarity však je, aby sociální pomoc byla poskytována na nejnižší možné úrovni, nikoli na té nejvyšší. Rodiny s dětmi, děti obecně - aneb demografie jest naším osudem
Počet dětí v rodině by měl být svobodným rozhodnutím rodičů. Stát by neměl rodičům předepisovat, kolik mají mít dětí. Neměl by jim říkat, že jich mají příliš málo, anebo naopak příliš mnoho. To by mělo být jejich suverénní rozhodnutí. Na druhou stranu společnost, v níž se rodí méně dětí než umírá lidí, je společnost vymírající. V každé společnosti, aby se její početní stav jen udržoval, je nutné, aby na ženu v průměru připadalo 2,1 dítěte. V české společnosti na ženu v průměru připadá 1,2 dítěte. Česká společnost stárne a vymírá. To má závažné společenské důsledky. Např. náš současný průběžný systém důchodového „pojištění“ (nejedná se o pojištění, nýbrž o daň) je neudržitelný. Zatímco kdysi jednoho důchodce platili ze svých daní tři pracující daňoví poplatníci, pokud se nic nezmění, v polovině 21. století by jeden pracující daňový poplatník ze svých daní platil důchody tří důchodců. To je však neúnosné. To nelze finančně utáhnout. Co tedy lze dělat? Jen velice málo:
Zvýšení daní by zadusilo ekonomiku. Tudy cesta nevede. Snížení státem garantovaných důchodů je myslitelné, ale u voličů velice nepopulární; nezapomeňme, s tím, jak se rodí málo dětí, procento důchodců a obecně starších lidí v naši společnosti bude stoupat a oni budou – již se stávají – velice mocným volebním blokem. To samé platí pro pozdější odchod do důchodu: ekonomicky racionální, byť politicky nepopulární.
Samozřejmě, cestou z této demograficko-důchodové pasti je soukromé důchodové pojištění. Každý má mít povinnost si sám platit své důchodové pojištění pro sebe. Mohlo by se zdát, že řešením by byla taky masivní imigrace levné mladé pracovní síly ze zahraničí. To je skutečně řešení možné, ale jen krátkodobě, neboť – a zároveň - dlouhodobě přinese více problémů než užitku.
8
Krátkodobě by masivní imigrace levné mladé pracovní síly řešila naši zoufalou demografickou situaci. Ale:
-
Časem by se přísun mladých imigrantů z kulturně kompatibilních národů (slovanské národy na východ od ČR) vyčerpal, neboť tyto národy zažívají stejný, či ještě horší demografický kolaps jako my.
-
Imigrace
mladé
levné
pracovní
síly
z kulturně
vzdálenějších
a
méně
kompatibilních regionů (severní Afrika, Blízký východ) by způsobila kulturní a civilizační třenice a vedla k rozkladu vnitro-společenského smíru, konsensu a stability. -
Mladí imigranti by velice brzo zvali do svých adoptivních zemí (v tomto případě ČR) i své ostatní, taky starší, rodinné příslušníky, kteří by byli pak spíše konzumenty sociální podpory a důchodů, než plátci daní.
-
Mladí imigranti časem zestárnou a stanou se důchodci, tedy konzumenty sociální podpory a důchodových dávek.
To znamená, že aby imigrace byla řešením, je nutné roztočit gigantickou spirálu masivní, stále větší a nikdy nekončící imigrace. Což však není ani možné, ani společensky žádoucí.. Imigrace tudíž dlouhodobě není řešením našeho demograficko-ekonomického problému. Není řešením ani ekonomickým, ani politickým, a již vůbec ne kulturně-civilizačním. Zdá se tedy, že nejlepší a nejméně problematické je pokusit se změnit naše zoufalé, až katastrofické demografické trendy. Naše společnost vymírá. A nezmění-li se současný demografický trend, bude zdecimovaná. Nikoli válkou, nikoli přírodní katastrofou, ale prostě tím, že se rodí málo dětí. Příští a příští generace budou vždy jen zlomkem generací předchozích. V normální svobodné společnosti má být počet dětí svobodným a suverénním rozhodnutím rodičů. Jenže my nežijeme v normální svobodné společnosti. Žijeme ve společnosti, která zažívá závažnou demografickou krizi a je prosáklá socialismem. Žijeme ve stavu krize. Z hlediska přirozeného chodu společnosti, ve výjimečném stavu.
9
Přitom vlastním zájmem společnosti, jejich obyvatel, jejího státu a jeho občanů je to, aby se tato společnost zachovala, aby přetrvala dál. Tudíž aby měla více dětí, než se rodí dnes. Právě fakt krize, výjimečného stavu, způsobuje, že stát má přijmout výjimečná opatření, jež povzbudí příslušníky společnosti k tomu, aby měli více dětí. Je to velice delikátní a ošidné, ale zároveň i nezbytné a nutné. Stát, má-li tohoto cíle dosáhnout efektivně a v souladu se svobodou lidí, musí jednat šetrně, nenásilně a decentně. Především, nesmí lidem předepisovat kolik dětí mají mít a kolik nemají. Má je jen mírně povzbudit a motivovat k tomu, aby měli dětí spíše více než méně. Jaké kroky by byly nejpatřičnější? Zaprvé, preference nepřímých daňových stimulů před přímými dávkami.
Jako ve všech aspektech sociální politiky, tím nejlepším sociálním opatřením je v první řadě snížení daní všem, aby lidem zůstalo více peněz z toho, co si svou prací vydělají. Za druhé, úměrně s počtem dětí by mělo být možné snižování daňového základu, z něhož rodiče platí své daně. Někdo by mohl namítnout: jaký je rozdíl mezi snižováním daňového základu úměrně podle počtu dětí – tj. vlastně daňovými úlevami na děti – a přímými platbami rodinám od státu na každé další dítě? Jaký je rozdíl mezi daňovou úlevou a dotací? Ekonomicky – pro příjem dané rodiny - to přeci není rozdíl žádný! Ó, nikoli, je to rozdíl, a to zásadní! I když finančně na tom může být rodina se třemi či čtyřmi dětmi stejně, ať už na děti dostává nepřímé daňové úlevy, anebo na ně dostává přímé dávky, psychologicky, morálně a následně i ekonomicky je to rozdíl velký! V tom prvním případě totiž stát lidem, kteří mají společensky prospěšný životní styl, méně bere z toho, co je jejich, co si sami vydělali. V tom druhém případě jim dává z toho, co vzal
10
všem. V tom prvním jejich nezávislost, soběstačnost a odpovědnost posiluje, v tom druhém oslabuje. V tom prvním je motivuje stát na vlastních nohách, v tom druhém je uvrhuje do závislosti na sobě samém. Z hlediska svobody je daňová úleva mnohonásobně užitečnější než přímá dávka. A navíc, řekněme to otevřeně, nejde jen o to, aby lidé měli hodně dětí, ale i o to, aby je vychovali jako svobodné a odpovědné lidské bytosti, které ve svém dospělém věku budou samostatné, produktivní, tvořivé a činorodé bytosti. Tedy budou hodnoty vytvářet, ne je konzumovat. Budou pracovat, nikoli vegetovat na sociální podpoře a být vyžírkami žijícími z práce druhých. Nepotřebujeme, aby vyžírky žijící na sociální podpoře z práce druhých měly spoustu dětí, které nenaučí zodpovědnosti a pracovitosti a z kterých tudíž v jejich dospělosti vyrostou další vyžírky žijící na sociální podpoře z práce a daní těch pracovitých a odpovědných. Potřebujeme, aby lidé pracovití, produktivní a odpovědní měli hodně dětí a vychovali je k zodpovědnosti, samostatnosti a produktivnosti, aby z nich v jejich dospělosti vyrostli produktivní a pracovití členové společnosti.
Proto jsou daňové úlevy lepší než přímé dávky. Daňové úlevy signalizují těm, kdo pracují a daně platí, že se chovají odpovědně a společensky užitečně. Přímé dávky umožňují flákačům život v nezodpovědnosti a rozmařilosti. Za určitých okolností však – a to ale až v třetí řadě sociální pomoci, hned po všeobecném snížení daní pro všechny a úměrném snižování daňového základu podle počtu dětí u pracujících, produktivních a daně platících členů společnosti – je v určitých výjimečných a krizových sociálních případech nasnadě přistoupit i k přímých dávkám.
A tady má platit zásada: stát nemá z peněz daňových poplatníků vytvářet a financovat služby, které pak budou lidé využívat „zadarmo“ (školky, jesle), ale má raději ty peníze dát rodinám samotným, ať se ony rozhodnou, jak s nimi naloží, jaké služby si koupí. Ukažme si to na příkladu školek a jeslí. Bylo by velkou chybou, kdyby stát vrhal peníze daňových poplatníků na vybudování sítě státních jeslí a školek. Bylo by to chybné ze dvou důvodů: jednak by se jednalo o mrhání
11
peněz daňových poplatníků (státem poskytované služby jsou vzhledem k těm soukromým dražší při stejné kvalitě nebo méně kvalitní při stejné ceně; vzhledem k tomu, že neexistuje konkurence, stát má tendenci k šlendriánu a zbytečnému mrhání peněz daňových poplatníků). A pak by se jednalo o omezení jejich svobody volby. Jejich prostředky – prostředky z jejich daní – by byly vrženy jen na jeden jediný model denní péče o děti. Jeden konkrétní model by byl státem vnucován všem rodinám a všem maminkám. Mnohem lepší by bylo, když už stát bude pro účely rodin s dětmi nějaké peníze vynakládat, aby je dal přímo rodinám, ať si samy určí, jaký model denní péče o děti jim nejvíce vyhovuje:
-
maminka si peníze nechá a je s dětmi doma; peníze jsou její rodinnou mzdou
-
maminka si za peníze najme chůvu, např. paní z okolí, a sama pracuje
-
maminka za peníze umístí své děti do soukromé školky dle jejího výběru
Každopádně efektivita takto vynaložených prostředků je větší, než když stát vnucuje občanům – z jejich peněz – jeden model péče o děti. Svoboda výběru školství
Pokud jde o vzdělání dětí, mají v této oblasti platit tři principy: (1) výchova a vzdělání dětí jsou primární odpovědností rodičů; (2) rodiče by měli mít co největší svobodu volby vzdělání pro své děti; (3) společnost má oprávněný zájem na minimálním vzdělání pro všechny děti po dobu povinné školní docházky. Stát má tedy určit vzdělanostní minimum, které musejí absolvovat všechny děti po dobu povinné školní otázky. Vše ostatní – typ školy, typ vzdělání, důrazy ve vzdělání, metodiku vzdělávání, míru disciplíny či benevolentnosti při vzdělání – má být na svobodné volbě rodičů. Stát trvá na povinném vzdělávání, na povinné školní docházce, proto má síť státních škol, jež nabízí rodičům - zdánlivě bezplatně, ve skutečnosti však z jejich daní. Některým rodičům mohou státní školy vyhovovat, jiným zase nikoli. Mohou pro své děti preferovat jiné školy, soukromé, církevní či domácí, a v nich trochu jiné důrazy – např. na jazyky, hudbu, kulturu, přírodní vědy, společenské nauky, striktnější či volnější disciplínu, atd. Rodiče mají mít právo na co možná největší svobodu a variabilitu výběru škol pro své děti – s tou podmínkou, že na
12
všech děti absolvují ono státem určené vzdělanostní minimum. Co se budou děti učit na víc, v tom stát nemám rodičům klást žádné meze, zábrany či překážky. Proto, že stát trvá na vzdělávacím minimu, na povinné školní docházce, a proto, že stát zdaňuje rodiče ve prospěch vzdělání jejich dětí, a proto, že mezi dětmi z hlediska státu má panovat rovnost, stát by měl na povinné základní vzdělání každého dítěte vydávat stejnou částku. Všichni rodiče by měli na vzdělání svého potomka obdržet kupon. A pak by si měli vybrat školy dle svého přání, dle své svobodné volby. Pokud si vyberou školu státní, předají ji kupon, na který škola dostane od státu potřebnou částku na vzdělávání žáka. Rodiče již škole žádné školné neplatí. Pokud si však rodiče vyberou školu jinou, soukromou nebo církevní, rovněž ji předají onen kupon, na který škola dostane na žáka přesně tu samou částku, jako škola státní. A je pak na dohodě rodičů a této školy, zda jí rodiče ještě platí nějaké školné navíc za kvalitnější či specifičtější výuku, a v jaké výši. V případě školy domácí dostanou za onen kupon příslušnou částku přímo rodiče - s tím ale, že děti opakovaně prokazují státem požadované znalosti. Jinými slovy, nynější stav, v němž jsou státní školy privilegovány před všemi školami ostatními, neboť ostatní školy dostávají na žáka maximálně 90% finančních prostředků z toho, co dostávají státní školy, je nespravedlivý, diskriminační o omezující svobodu volby rodičů. Z hlediska státu má platit rovnost mezi žáky, tedy všechny školy mají na žáka dostávat stejně z prostředků, jež platí všichni rodiče coby daňoví poplatníci. A když si rodiče ve specifické škole chtějí na vzdělání svého dítěte připlatit na víc, je to jejich právem. Výchova a výběr adekvátního vzdělání pro vlastní děti podle svého nejlepšího svědomí je zásadním právem všech rodičů. Stát má od nich vyžadovat vzdělanostní minimum pro jejich děti – které jim nabízí ve státních základních školách – a ve všem ostatním na víc jím má umožňovat maximální svobodu volby. Tento kupónový systém svobodného výběru vzdělání a škol je již vyzkoušený a zaběhnutý. Úspěšně funguje v americkém státě Wisconsin, v hlavním městě Washington D.C., a v Chile.
13
Závěr
Žádná služba, kterou dostáváme od státu, není zadarmo. Když se ona – a stát, jenž ji poskytuje – tváří, že je zadarmo, ve skutečnosti je těžce zaplacena z našich daní. Aby sociální a společensky prospěšné služby byly financovány a poskytovány co nejúčelněji, je nutné:
-
snížit přerozdělování finančních prostředků občanů přes státní rozpočet, tj. co možná nevíce prostředků nechat občanům samotným
-
když financovat určité služby státem, pak na nejnižší možné úrovni státní správy a samosprávy, aby financování bylo nejprůhlednější a nejbližší občanům a jejich kontrole
-
preferovat nepřímou finanční podporu – snižování daní, snižování daňového základu, daňové úlevy a bonusy – před přímou státní finanční podporou
-
když přece už k přímé státní podpoře dojde, stát by neměl vytvářet služby pro občany, ale raději jim přímo poskytnout prostředky, aby si oni sami mohli vybírat a kupovat služby, které jim mnohem efektivněji než stát nabízí nestátní sektor
Tyto zásady povedou ke zdravější občanské společnosti a jsou aplikovatelné na mnohé sociální a veřejně prospěšné služby: od sociální podpory, přes péči o předškolní děti, k vzdělávání školáků, péči o seniory a zdravotně postižené, či kohokoli, kdo speciální pomoc potřebuje a svými vlastními silami ji nedokáže zajistit. Pomoc musí vycházet od lidí, jednotlivců, rodin a jejich místních komunit. Kde jsou lidé pasivní, tam žádnou nápravu nelze očekávat; „kde nic není, tam ani smrt nebere“. Kde jsou však lidé iniciativní, tam lze očekávat ozdravení a vitální, vibrující komunity. Toto je návod; vše ostatní je již na lidech samotných.
14
