ČESKÉ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V PRAZE FAKULTA ARCHITEKTURY. Dějiny architektury a památková péče

ČESKÉ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V PRAZE FAKULTA ARCHITEKTURY Dějiny architektury a památková péče

Manuelská gotika a její vztah k pozdně gotické architektuře ve střední Evropě Disertační práce

Školitel: Prof. PhDr. Pavel Kalina, PhD.

Mgr. Kristyna Kysilková

Obsah Obsah...............................................................................................................1 Seznam pouţitých zkratek...............................................................................5 Úvod................................................................................................................6 1.Středověká vzdělanost se zaměřenìm na matematiku a geometrii .............23 1.1Středověké vzdělánì v geometrii..............................................................24 1.1.1 Katedrálnì škola v Chartres..................................................................27 1.1.1.1Toledské překladatelské centrum.......................................................29 1.1.1.1.1Předpoklady pro vznik překladatelského centra.............................29 1.1.1.1.2Překladatelský program...................................................................31 1.1.1.1.3Překlady...........................................................................................32 1.1.2 Vzdělánì na univerzitách......................................................................35 1.2 Traktáty a přìručky pojednávajìcì o teoretické a praktické geometrii......37 1.2.1 Traktáty a přìručky o praktické geometrii............................................38 1.2.1.1 1000plus 1výpočtů a geometrických obrazců...................................38 1.2.1.1.1Arabské matematické spisy.............................................................39 1.2.1.1.2Arabský středověký stavitel - inţenýr a matematik.........................41 1.2.1.1.3Konstrukce kleneb a vytvářenì dekorativnìho designu v islámské architektuře.......................................................................43 1.2.1.1.4Arabské spisy vzniklé na Iberském poloostrově..............................45 1.2.1.2Přìručky pro stavitele v národnìch jazycìch........................................46 1.2.1.2.1Skicář Villarda Honecourta..............................................................47 1.2.1.2.2Anglické manuskripty......................................................................47 1.2.1.2.3Středoevropské přìručky a traktáty o architektuře...........................49 1.2.1.2.4Dozvuky středověku-vybrané portugalské a španělské traktáty o architektuře v 16. a17. stoletì............................................52 2. Stručný nástin portugalské gotické architektury.........................................55 2.1 Sakrálnì architektura.................................................................................55 2.2Pevnostnì stavby.........................................................................................57 3. Portugalské královstvì kolem roku 1500.................................................... 60 3.1Vytvářenì portugalské námořnì velmoci ....................................................61 3.2Multináboţenská společnost Iberského poloostrova..................................63 3.2.1Hispano-arabská tradice Pyrenejského poloostrova................................63 3.2.2Nástin politické situace a praktická podoba vzájemného souţitì............64 3.2.3Postavenì mudéjarských stavitelů...........................................................66 3.2.4 Vliv dobytì Granady na společensko-náboţenské změny na Iberském poloostrově.............................................................................68 3.2.4.1Nástin reálné podoby „konvivencie“ v Portugalsku.............................70 3.3Středoevropské zprávy o portugalské architektuře a zemi.........................71 3.4 Rozvoj portugalské kosmopolitnosti a obchodu.......................................75 3.5 Vzdělávánì a reforma školstvì...................................................................79 1

3.5.1Vzdělávánì a pozice stavitelů..................................................................83 3.5.1.1Specializované vzdělávánì ve stavitelstvì a architektuře na královském dvoře................................................................................83 3.6Rozvoj věd souvisejìcìch s nautikou..........................................................87 3.6.1Humanista a matematik Francisco de Melo............................................89 3.7Ţivot o „o povo“ – lidu..............................................................................91 4. Manuelský styl-pozdně gotická architektura v Portugalsku.......................96 4.1Jeţìšův kostel v Setúbalu.............................................................................99 4.1.1Zakladatelka Justa Rodrigues a rodinné vazby 4.vévody z Beji.............99 4.1.2Etapy výstavby kostela..........................................................................100 4.1.3Popis kostela..........................................................................................101 4.1.4Symbolika kostela.................................................................................102 4.1.5Typologické znaky Boytacovy tvorby..................................................103 4.1.5.1Halový kostel....................................................................................104 4.1.5.2Tordovánì a jeho středoevropské souvislosti....................................107 4.1.5.2.1Druhy tordovánì.............................................................................107 4.2Jeronýmský klášter v Belému..................................................................109 4.2.1Plány a názory na autorstvì stavby........................................................110 4.2.2Boytacova etapa stavby kláštera...........................................................112 4.2.3Castilhova etapa výstavby kláštera.......................................................114 4.2.4Stručný popis interiéru kostela.............................................................116 4.2.5Ambit....................................................................................................117 4.2.6Stručný popis pomanuelinských fázì výstavby kláštera........................118 4.3Klášter svatého Křìţe v Coimbře.............................................................121 4.3.1Stavebnì etapy........................................................................................121 4.3.2Přestavba kostela...................................................................................123 4.3.3Ambit.....................................................................................................125 4.3.4Západnì průčelì kostela.........................................................................126 4.4Klášter Panny Marie Vìtězné v Batalhe.................................................. 127 4.4.1Stavitelé a řemeslnìci klášternì stavebnì huti........................................128 4.4.2Prvnì fáze výstavby kláštera..................................................................130 4.4.3Druhý a třetì fáze výstavby kláštera......................................................131 4.4.4Západnì průčelì kostela výstavby kláštera.............................................132 4.4.5Kaple zakladatele výstavby kláštera......................................................133 4.4.6Královské ambity...................................................................................134 4.4.8Obnova kláštera – anglická influence podruhé?....................................136 4.4.9Farnì kostel svatého Křìţe v Batalhe.....................................................137 4.5Královský palác v Sintře..........................................................................138 4.5.1Stručný přehled výstavby do manuelských přestaveb...........................138 4.5.2Manuelská etapa přestavby paláce........................................................141 4.5.2.1Erbovnì sál.........................................................................................142 4.5.2.2Arabský sál.........................................................................................143 4.5.2.3Sál labutì.............................................................................................146 2

4.5.3Sintra-stručný přehled imaginacì od rajské zahrady k Tisìci a jedné noci..............................................................................................................147 4.5.3.1Portugalská podoba mudéjaru-amouriscado.....................................149 4.5.3.1.1Zdroje a zhodnocenì portugalského mudéjaru-amouriscada..........149 4.6Évora – druhé město královstvì...............................................................152 4.6.1Konvent svatého Františka...................................................................155 4.6.1.1Kostel svatého Františka...................................................................155 4.6.1.2Přestavby a restaurovánì objektu v 19. a 20. stoletì..........................157 4.6.2Městské paláce.....................................................................................158 4.6.3Dům Vasca da Gamy s domácì kaplì v exteriéru..................................159 4.6.4Královský palác v Évoře.......................................................................161 4.6.5Évořané Arrudové.................................................................................163 4.7Belémská věţ a pevnosti přechodného typu............................................165 4.7.1Přechodný typ pevnostì.........................................................................166 4.7.2Belémská věţ........................................................................................167 4.7.3Stavebnì vlivy.......................................................................................168 4.7.3.1Popis stavby.......................................................................................170 4.7.4Pevnost Evoramonte.............................................................................172 5.Vybrané klenebnì vzorce uţìvané v manuelské architektuře.....................173 5.1Hvězdové klenby.....................................................................................174 5.1.1 Osmicìpá hvězdová klenba..................................................................175 5.1.2Šesticìpá hvězdová klenba....................................................................178 5.1.3Čtyřcìpá hvězdová klenba.....................................................................180 5.2Obrazcové klenby.....................................................................................182 5.2.1Obrazcová klenba hvězdicová s vloţeným prstencem..........................184 5.2.1.1Rozšìřenì obrazcové hvězdicové klenby v zámořì.............................187 5.2.1.1.1Rozšìřenì obrazcové hvězdicové klenby ve španělském zámořì.....188 5.2.1.1.2Pouţitì obrazcové hvězdicové klenby v zámořì portugalském.......192 5.2.2Obrazcová hvězdicová klenba s vloţeným listovým vzorem...............194 5.3Sloţitějšì druhy klenebnìch obrazců........................................................198 5.4Vybrané unikátnì manuelské klenby........................................................200 5.4.1Hvězdová klenba s krouţenými ţebry..................................................200 5.4.2Klenba s ţebry formovanými do provazů s uzly...................................201 6.Rozbor vybraných figur, prvků a ornamentů manuelského dekoru a jejich symboliky....................... .............................................................................205 6.1Osobnì emblémy krále Manuela.............................................................205 6.2Emblematika královen............................................................................208 6.3Ornamentálnì dekor odkazujìcì k historii...............................................210 6.4Mýtická a biblická mìsta........................................................................213 6.4.1jeruzalém a Šalamounův chrám..........................................................214 6.4.2Řìše kněze Jana...................................................................................215 6.4.3Konstantinopol a Byzanc....................................................................216 6.5Vybrané biblické postavy.......................................................................216 3

6.6Různé postavy........................................................................................218 6.7Vybrané předměty a nástroje pouţité v manuelské ornamentalistice.....221 6.8Fauna a flóra...........................................................................................224 Závěr............................................................................................................229 Summary......................................................................................................260 Bibliografie..................................................................................................265 Obrazová přìloha.........................................................................................287

4

Seznam pouţitých zkratek ANTT - Arquivo Nacional de Portugal, Torre de Tombo, Lisboa BNP - Biblioteca Nacional de Portugal BNE - Biblioteca Nacinal de España IPPAR - Instituto Português do Património Arquitectonico MS - manuskript - plus přìslušná dalšì kategorizace a čìslo NPÚ - Národnì památkový ústav SPN - Státnì pedagogické nakladatelstvì

5

Úvod Tato práce se bude zabývat propojenìm střednì Evropy a Portugalska v obdobì pozdnì gotiky předevšìm z hlediska architektury a podmìnek vedoucìch k výsledné podobě manuelské architektury, svébytného stylu portugalské pozdnì gotiky. Tuto problematiku jsem jiţ částečně zkoumala v předešlé práci, která byla zaměřena na komparaci manuelské architektury a české pozdnì gotiky. Manuelskou architekturu nelze vnìmat odděleně od historických souvislostì a vztahů ekonomických, politických a společenských nejen v Portugalsku, potaţmo na Iberském poloostrově, ale i ve střednì Evropě na přelomu 15. a 16. stoletì. Jednalo se o přelomové dějinné obdobì námořnìch objevů, navazovánì kontaktů s mimoevropskými společnostmi i vytvářenì nových trhů, kdy všechny tyto podmìnky měly svůj neoddiskutovatelný vliv na budovánì evropské architektury v Evropany nově kolonizovaných zemìch i na vzájemné ovlivňovánì charakteru pozdnì gotiky na evropském kontinentu. Dosavadní výzkum dané problematiky Manuelská architektura nenì přìliš častým námětem odborných publikacì mimo Iberský poloostrov, je zmiňována povětšinou pouze okrajově, přìpadně jako specifický styl pozdnì gotiky, jak doloţì přehled zmìnek o manuelské architektuře v odborné literatuře. Nejprve budou uvedeny dosavadnì informace o tomto stylu v českých publikacìch o historii Portugalska. V Dějinách Portugalska 1 krátce a stručně zmiňuje Jan Klìma portugalský kulturnì kosmopolitismus v obdobì zámořských výprav, jmenuje nejvýznamnějšì stavby manuelské architektury, znaky stylu a také nejznámějšì a nejbohatšì ukázku ornamentalistiky stylu, tedy tzv. Tomarské okno, které se nacházì v západnìm průčelì klášternìho kostela řádu Kristova v Tomaru. V Dějinách Portugalska v datech Jan Klìma přinesl u přìslušných roků informace o manuelských architektech a počátcìch nejvýznamnějšìch staveb. Psal o Diogovi Boytacovi a jeho návrhu Jeţìšova kostela ( Igreja Jesus) v Setúbalu, coţ byla prvnì ukázka budoucìho „národnìho“ stylu, o počátcìch stavby klášternìho komplexu Jerónimos v Belému a jeho významu, uvedl vvytvořenì portálu Nedokončené kaple v Batalhe v novém, „manuelském“ stylu od stavitele Mateuse Fernandeze, i tzv. vzorovou ukázku manuelské gotiky - okno kapitulnì sìně v Tomaru, jehoţ vytvořenì je připisované Diogovi de Arrudovi. 2 V této publikaci jsou také údaje o dokončenì katedrály ve Funchale dle návrhu Pera Anese.3 Je zmìněna i výstavba Belémské věţe v čistě zdobném manuelském stylu od Francisca Arrudy i Casa dos Bichos.4 Také jsou zde uvedeny stavby pevnosti v Kóčinu v jihozápadnì Indii, která se stala tamějšìm prvnìm portugalským centrem, a v Čaulu (Chaolin), je zmìněna opevněná faktorie v Colombu na Srì Lance i výstavba pevnostì Mazagão a Agadir v Maroku a pevnosti v perském Hormuzu.5 Simona Binková v útlém svazku Portugalsko z edice Stručná historie států uvedla kromě základnìch znaků stylu, nejvýznamnějšìch staveb i nejznámějšì stavitele, tedy Diega

1

Jan Klìma, Dějiny Portugalska, Praha, NLN, 1996, s. 71-72. Jan Klìma, Dějiny Portugalska v datech, Praha, Libri, 2007, s. 157, 164, 172. 3 Tamtéţ, s. 174. 4 Tamtéţ, s. 177, 181. 5 Tamtéţ, s. 167, 176-178. 2

6

Boytacu, Joãa de Castilha a bratry Arrudy, i obohacenì stylu o prvky arabské architektury. Také zmiňovala výstavbu indické Goy v evropském stylu. 6 V publikaci Dějiny Iberského poloostrova do přelomu 19. a 20. století Josefa Polišenského a Iva Bartečky je krátce uveden manuelský sloh jako propojujìcì gotické, renesančnì a později italské prvky, také je zmìněno zakládánì opevněných obchodnìch faktoriì na východoafrickém a indickém pobřeţì.7 V běţně dostupných publikacìch encyklopedického charakteru zaměřených obecně na architekturu je manuelská gotika popsána buď samostatně, nebo jako součást pozdně gotické architektury Pyrenejského poloostrova. V Evropské architektuře – encyklopedii evropské architektury od antiky po současnost Wilfrieda Kocha jsou u portugalské pozdnì gotiky a manuelské architektury uvedeny jako hlavnì dìla klášternì komplexy v Batalhe, Belému a Tomaru. Jmenovitě jsou zmìněny hlavnì znaky manuelské architektury – dekorativnì prvky s mořeplaveckými motivy a dary moře, tedy koráli, lastury, řasy, také lodnì lano a lodnì přìď. Popsány jsou i jednotlivé prvky hlavnìho dìla manuelského stylu – okna kapitulnì sìně v Tomaru s fantastickou dekoracì z jiţ zmìněných prvků z oblasti mořeplavectvì a mořské fauny a flóry na fasádě. Podrobněji jsou rozebrány ve velmi základnìm popisu také dominikánský konvent v Batalhe a klášter sv. Jeronýma v Belému. U dekorace konventů je uvedena fantasticky bujná ornamentálnì podoba s vlivy indickými v Tomaru a s anglickými v Belému. Poněkud zhuštěná deskripce u uváděné přìstavnì Belémské věţe (1515-1521) zařazuje stavbu do tzv. „oceánské gotiky“ emanuelského stylu z vrcholné doby italské renesance. 8 Arnold Hala v publikaci Úvod do dějin a kultury Portugalska nazval manuelský sloh (estilo manuelino) typickou portugalskou pozdnì gotikou národnì, po přeměně pozdně gotického stylu koncem 15. stoletì. Také uvedl, ţe toto od romantismu obecně pouţìvané pojmenovánì nenì přesné, neboť tento sloh vznikl jiţ před obdobìm vlády Manuela I., ale svého vrcholu dosáhl právě v manuelské době. U dekorativismu popsal jako zdroje španělskou gotiku královny Isabely, „musulmanskou“ architekturu v severnì Africe a výtvarné prvky z asijských oblastì. Popsal i ornamentálnì znaky stylu jako symboly expanze – královský emblém, armilárnì sféru, mořské motivy, tedy námořnì lana, kotvy, ryby, koráli, společně s exotickou flórou a faunou. Zmiňoval i brazilské motivy na vyřezávaném oltáři katedrály ve Viseu, kde je jeden ze Třì králů zpodobněn jako brazilský Indián. Z manuelských staveb a jejich architektů zmìnil Boytacu a jeho stavbu Igreja de Jesus v Setúbalu a části Mosteiro dos Jerónimos, Francisca Arrudu a Torre de Belém , Mateuse Fernandese, který vytvořil portál v panteonu krále Duarta v Batalhe, a autora okna u kapitulnìho sálu kláštera v Tomaru, Diega Arrudu.9 V Dějepisu umění (díl II - Umění středního věku) Antonìna Matějčka je krátký text o portugalské gotice spjat s architekturou Španělska ve stejném obdobì. Matějček uvedl, ţe během 15. stoletì vznikaly ve Španělsku gotické chrámy francouzského typu a na jihu docházelo k mìšenì myšlenek gotiky s „přeţitky uměnì arabsko-španělského“. Ve vlastnìm stylu národně španělském, tedy ve slohu mudéjarském, byly stavěny nádherné obytné stavby i křesťanské chrámy. K tomu dodával, ţe stejně byla na francouzské gotice závislá i

6

Simona Binková, Portugalsko-stručná historie států, Praha, Libri, 2004, s. 44, 49-50. Ivo Bartečka, Josef Polišenský, Dějiny Iberského poloostrova do přelomu 19. a 20. stoletì, Olomouc, Univerzita Palackého, 2002, s. 63, 66. 8 Wilfried Koch, Evropská architektura: encyklopedie evropské architektury od antiky po současnost, 1.vyd., Praha, Ikar, 1998, s. 181-182, 300. 9 Arnold Hala, Úvod do dějin a kultury Portugalska, Praha, SPN, 1987, s. 50-51. 7

7

portugalská architektura, kam gotika pronikala později, a uplatňovala se spìše články neţ celým stavebnìm systémem a hlavnìmi zprostředkovateli byli předevšìm cisterciáci. K jejìmu rozšìřenì došlo aţ v XIV. stoletì, kdy byl vystavěn „lepý“ klášter v Batalze. U tohoto konventu uvedl Matějček předevšìm trojlodnì chrám dokládajìcì vývoj slohu aţ do 16. stoletì a v dekoraci viděl uplatněnì maurských motivů stejným podìlem jako ve Španělsku.10 České odborné publikace zaměřené na obdobì pozdnì gotiky většinou ve zkratce uvádějì manuelskou architekturu v kontextu zkoumané problematiky. Pouze pokud se zabývajì Iberským poloostrovem či přìmo Portugalskem, tak jì věnujì vìce prostoru. Pavel Kalina zmìnil naturalismus manuelské gotiky v knize Benedikt Ried a počátky záalpské renesance v souvislosti s výskytem vegetabilnìho dekoru v pozdnì gotice. 11 V Dějinách středověké architektury tentýţ autor napsal, ţe portugalská podoba pozdnì gotiky má název manuelská dle krále Manuela I. Šťastného. Jako přìklad manuelské gotiky vybral klášter řádu hieronymitů v Belému v Lisabonu, uvedl jeho dva hlavnì stavitele - Diega Boytacu, stavitele opevněnì v severnì Africe, a Joãa de Castilha, jenţ dodělal ambity v roce 1519. Zmìnil motiv námořnìho lana pouţìvaný v dekoraci a symboliku halového chrámu, kdy došlo k transformaci kostelnì „lodi“ do kamenné lodi s pilìři – stěţni a plachtami – klenbami. Dalšìmi uvedenými přìklady jsou konvent Kristova řádu v Tomaru, který připomìná archu Noemovu uvázlou na hoře Ararat, a Torre de Belém, jeţ vypadá jako karavela.12 Pavel Štěpánek ve své publikaci o tiskaři Valentimovi Fernandesovi de Morávia, který působil i jako notář na dvoře Manuela I., a aktivně udrţoval kontakty mezi střednì Evropou a Portugalskem, napsal o architektuře tohoto obdobì, ţe se jednalo o nejvýznamnějšì projev manuelského uměnì. Také zmìnil, ţe během ničivého zemětřesenì v roce 1755 bylo město Lisabon skoro smeteno, ale Jeronýmský klášter (Os Jerónimos) a Betlémská věţ (Torre de Belém) se dochovaly. Mezi dalšì skvělé manuelské stavby zařadil kláštery v Batalje a Tomaru. U manuelského stylu ještě konkrétněji popsal, ţe se jednalo o pozdně gotické aţ raně renesančnì stavitelstvì, jehoţ obdoby lze najìt nejen v sousednìm Španělsku, které mohlo slouţit jako inspirace zejména v mudéjarském slohu nebo v isabelském a plateresknìm uměnì, ale také v Německu a celkově v pozdnì gotice, tedy i v Čechách napřìklad ve vladislavské gotice. Také uvedl, ţe manuelská architektura je značně zdobná, ale témata ornamentů jsou inspirována spìše nově objevenými zeměmi neţ italskou renesancì, pouţil i název atlantský styl, jenţ spojuje motivy země a moře v téměř surrealistické symbolice, a kterému odpovìdá realistické zpodobněnì lan, ráhnovì, lodnìho nářadì a náčinì, mořských řas i korálů, coţ dodává tomuto slohu exotičnost. Jako přìklad této dekorativnosti uvedl slavné okno templářského chrámu v Tomaru.13 Přìmo manuelské architektuře a některým význačným stavbám se věnoval ve svém článku Manuelská architektura a kamenné městské znaky Lisabonu XVI. století Oldřich Kašpar, který stručně shrnul dějiny námořnìch objevů, zmìnil specifické pouţitì kamene ve stavitelstvì v některých portugalských regionech a stručně popsal vybrané pozdně gotické stavby - Jeronýmský klášter, uvedl také jeho dva hlavnì stavebnì mistry Diega Boytacu a

10

Antonìn Matějček, Dějepis uměnì, dìl II – Uměnì střednìho věku, Praha, Jan Štenc, 1924, s. 159-160. Pavel Kalina, Benedikt Ried a počátky záalpské renesance. Praha, Academia, 2009, s. 37. 12 Pavel Kalina, Dějiny středověké architektury, Praha, ČVUT, 2005, s. 252-253. 13 Pavel Štěpánek, Valentim Fernandes de Morávia. Poznámky k ţivotu a dìlu významného moravského knihtiskaře v Lisabonu na přelomu 15. a 16. stoletì -představitele manuelského uměnì, Brno, L. Marek, 2006, s. 25. 11

8

Joãa Castilha. Z dalšìch manuelských objektů se zaměřil na námořnì pevnost Betlémskou věţ - Torre de Belém stavitelů Francisca a Diega Arrudových, u nìţ krátce popsal jejì interiér a exteriér, i na nemocnici Todos-os-Santos, určenou pro nemocné morem. Základnì informace popsal o výstavbě kláštera Santa Marìa da Vitória (Panny Marie Vìtězné) v Batalhe a podrobněji se zabýval kamennými erby města Lisabonu a vysvětlenìm jejich symboliky, neboť obvykle znázorňovaly loď svatého Vincence, jenţ byl patronem Lisabonu.14 Nejrozsáhlejšì dosavadnì popis manuelské architektury v češtině lze najìt v publikaci Gotika. Architektura, sochařství, malířství v kapitole „Architektura pozdnì gotiky ve Španělsku a v Portugalsku“, kterou zpracovala Barbara Borngässerová. U manuelské architektury si byla vědoma obtìţné zařaditelnosti do stylu jak z formálnìho, tak obsahového hlediska, ale za nejvýstiţnějšì povaţovala obecně pouţìvaný pojem "manuelský". Kromě pozdně gotických prvků a renesančnìch forem s vlastnìm emblematickým programem poukazovala na celkem marginálnì roli maurského prvku v manuelinu. Jako prvnì dvě stavby předznamenávajìcì styl budoucìho portugalského kosmpolitismu popsala kostel São Francisco v Évoře, u kterého poukazovala na sjednocenì prostoru v souvislosti s jezuitským kostelem Vignolas Gesu v Řìmě, a kostel Igreja do Jesús v Setúbalu s pouţitými stáčenými sloupy v interiéru od Diega Boytacy či Boutacy, pocházejìcìho dle nì snad z Francie. Stejný motiv stáčených sloupů, které ale jsou podstatně elegantnějšì, zmìnila i v kostele svaté Magdaleny v Olivenze. Podrobněji byly popsány také Jeronýmský klášter v Belému, Torre de Belém, pozdně gotické dostavby v klášteře Batalha a v konventu rytìřů Kristova řádu v Tomaru. Přìslušné stavby i jejich ornamenty dala Borngässerová do kontextu také se španělským platereskem. V zdůvodňovánì dekorativnìch motivů vyzdvihovala převratnost doby zámořských objevů, doby manuelské gotiky. 15 V článku Příspěvek k vegetabilnímu dekoru pozdní gotiky autorka práce uvedla některé přìklady pouţitì vegetabilnìch ornamentů u vybraných staveb v české pozdnì gotice a část textu se věnovala i manuelské architektuře, kde byly shrnuty některé z dosavadnìch názorů na tento styl, zmìněna jeho charakteristika, a pro zvolenou tématiku také nejzajìmavějšì přìklady manuelského dekoru. 16 Podrobněji se, kromě portugalských badatelů, manuelské architektuře věnovali zejména odbornìci z Francie a ze Španělska. Napřìklad markýz de Lozoya ve své přednášce proslovené na kongresu Dějin uměnì v roce 1949 17 uvedl, ţe to byl dobový romantismus, pro který byl právě manuelský sloh symbolem obdobì velkých námořnìch objevů. Shrnul rovněţ názory několika vědců ohledně stylu a vyzdvihl přìnos Reynalda dos Santose v tehdejšìm bádánì o architektuře podloţeném prameny k jednotlivým architektům a stavbám. I přes moţnost inspirace maurskými stavbami ve Španělsku, souhlasil Lozoya se Santosem v názorech o vztahu amouriscada (portugalského mudéjaru) k marockým stavbám vzhledem k pobytu významných manuelských stavitelů v Maroku, kde se podìleli předevšìm na fortifikaci pobřeţì pod portugalskou správou. Stejně tak důrazně odlišoval isabelino od manuelina a dle jeho názoru nemělo plateresco odezvy v portugalském manuelinu. Pravděpodobně on byl tvůrcem označenì oceánská gotika pro 14

Oldřich Kašpar, Manuelská architektura a kamenné městské znaky Lisabonu XVI. stoletì, in: Kámen, 2/2007, s. 21-28. 15 Barbara Borngässerová, Architektura pozdnì gotiky ve Španělsku a v Portugalsku, in: Toman, Rolf, Gotika: Architektura, sochařstvì, malìřstvì, Praha, Slovart, vyd. 2, 2005. s. 266-299. 16 Kristyna Kysilková, Přìspěvek k vegetabilnìmu dekoru, in: Staletá Praha, 1/2010, s. 80-91. 17 Juan de Contreras y López de Ayala - Marques de Lozoya, Arte Manuelina, in: XVI. Congrès International d´ Histoire de l´Art, vol. I, Lisbonne-Porto, 1949, s. 7-10.

9

manuelský styl, neboť napsal stať nazvanou právě tìmto termìnem. Stejně tak pouţil pojem El gótico oceánico pro název kapitoly pojednávajìcì o manuelské architektuře španělský badatel Juan de Contreras y López de Ayala - Marques de Lozoya v Historia del arte hispánico. 18 Oceánská gotika byla rovněţ zmìněna v publikaci Evropská architektura Wilfrieda Kocha v souvislosti se stavbou Torre de Belém.19 Německý badatel Albrecht Haupt ve své knize Die Baukunst der Renaissance in Portugal podal ucelený historický exkurz, v němţ zmìnil i staršì obdobì portugalských dějin a podrobněji se zabýval jiţ vládou Manuelova předchůdce Jana II. Ze stavitelů manuelské architektury vyzdvihl předevšìm Joãa de Castilha, ale zmìnil i pobyt italského stavitele Contucciho-Sansovina v Lisabonu. Zároveň ale viděl v dekoraci některých staveb, napřìklad Belémské věţe a sálu kapitulnì sìně v Tomaru, inspiraci indickými monumenty a jejich ornamenty, coţ zdůvodnil působenìm portugalských stavitelů jak v severnì Africe, tak v Indii. Zmìnil i zásadnì španělské vlivy, popsal také naturalismy tvořìcì dekoraci oken, fiál, dveřì, u nichţ uvedl, ţe jsou známé i z pozdně gotického německého prostředì, kde se laubwerky vyskytujì. Ve své práci jmenoval a podrobněji se zabýval i nejznámějšìmi manuelskými stavbami a jejich staviteli.20 Z francouzských badatelů se problematikou manuelina zabýval předevšìm Paul Évin, jenţ se zaměřil i na problematiku ornamentů, které jsou obvykle spojovány s námořnictvìm. Ve svém přìspěvku Faut-il voir un symbolisme maritime dans la décoration Manuéline? uvedl, ţe manuelská dekorace nečerpala výhradně z portugalských zdrojů, ale jednalo se o charakteristické znaky dané epochy, kdy stejné přìklady ze stejného obdobì lze najìt nejen ve Francii, ale i ve vzdálenějšìch regionech jako je Německo či Rakousko. Rovněţ vyslovil hypotézu, ţe provazy pouţìvané v manuelské architektuře nejsou symbolem námořnictvì, neboť je lze nalézt nejen u Torre de Belém, kde by odpovìdala symbolika spojená s námořnìmi objevy, ale také v portugalském vnitrozemì i v zámořì, od Beji v Alenteju aţ po marocké Safi. Zmìnil se i o limitech manuelského stylu a rozdělil ho na vlastnì manuelský styl a "renesančnì manuelino" v souvislosti s jednotlivými staviteli. Krátce rozvedl předzvěst baroka v tomto stylu i manuelské plateresco a mudéjar.21 Myšlenkou "archetypu" baroka v manuelinu se zabýval také Eugene D´Ors. Dle něho to byla velká portugalská zboţnost, dynamičnost a nadřazenì vìry nad rozum, které v manuelském stylu předznamenaly "jezuitský styl", coţ se netýkalo pouze architektury, ale celkově uměnì. A právě kategorie, které jsou obvykle vztahovány na baroko, dle jeho názoru plně splňovalo i manuelské okno v Tomaru. To bylo dle D´Orse také symbolem poselstvì Portugalska (Lusitánie) ve světě, symbolem jeho lidu, stejně jako heroický epos Luìse Camõese Os Lusíadas a polyptych São Vincente de Fora malìře Nuna Gonçalvese.22 Elie Lambert ve svém obsáhlém a přehledovém přìspěvku věnovaném manuelskému uměnì L´Art Manuélin nejprve uvedl názory dalšìch badatelů na podstatu tohoto stylu, kdy zmìnil Varnhagenovu stať, v nìţ byl poprvé pouţit termìn manuelino, i práce Reynolda dos Santose a Mária Tavarese Chica. Nezabýval se pouze manuelským stylem, ale krátce

18

Juan de Contreras y López de Ayala - marques de Lozoya, Historia del arte hispánico, dìl 2, Barcelona: Salvat Editores, 1934, s. 575. 19 Wilfried Koch, Evropská architektura: encyklopedie evropské architektury od antiky po současnost, s. 300. 20 Albrecht Haupt, Die Baukunst der Renaissance in Portugal von den Zeiten Emmanuel´s des Glücklichen bis zu dem Schlusse den Spanischen Herrschaft. 1 dìl. Lissabon und Umgegend, Frankfurt am Main, Heinrich Keller, 1890, s. 2-32. 21 Paul-Antoine Évin, Faut-il voir un symbolisme maritime dans la décoration manuéline? Lisboa, Minerva, 1954. s. 1-8. 22 Eugenio D´Ors, Arte portuguesa, in: D´Ors, Eugenio, O Barroco, Lisboa, Vega, 1990, s. 117-128.

10

rozvedl i románskou architekturu a nejdůleţitějšì sakrálnì stavby v zemi, pokračoval v popisu počátků gotické architektury v Portugalsku, zmìnil vybrané kostely a kláštery klášter de Carmo v Lisabonu, cisterciácký klášter v Alcobaçe a dominikánský klášter v Batalhe, i tamějšìho stavitele Joãa Arrudu. Jako prvnì manuelské budovy uvedl Jeţìšův kostel (Igreja Jesus) v Setúbalu, královský palác v Sintře a Jeronýmský klášter v Belému i s datacì jejich výstavby a hlavnìmi staviteli. Krátce charakterizoval působenì mistra Boytacy v Portugalsku a přikláněl se k moţnosti jeho francouzského původu z oblasti Midi. Popsal i dalšì významné manuelské stavby a uvedl jejich stavitele Diega Arrudu i Joãa Castilha. Také přirovnal kompozici jiţnìho portálu klášternìho kostela v Belému, na němţ se podìlel francouzský sochař Nicolas Chanterene, k hlavnìmu portálu kartouzy Champmol u Dijonu, zmìnil rovněţ působenì dalšìho francouzského sochaře Joãa Ruãa (Jeana de Rouen). Dle jeho názoru bylo důleţitou součástì manuelina amouriscado - tedy portugalský mudéjar, který má francouzský název "luso-mauresque". Vylìčil amouriscado jako skutečnou módu, která měla své zdroje ve španělském mudéjaru, ale v Portugalsku zìskala specifickou podobu. V regionu Alentejo s centry Évorou a Bejou se přikláněl k vlivům Akvitánie na tamějšì architekturu, na severu Portugalska pokládal za charakteristické pouţìvánì tordovaných sloupů.23 David Madeleine se ve svém přìspěvku Les Origines de L´Art Manuelin zabýval původem manuelského stylu, který povaţoval za obtìţně určitelný. Jeho zdroje spatřoval předevšìm ve flamboyantnìm stylu pouţitém při výstavbě kláštera v Batalhe a ve vlivu maurského uměnì regionu Alentejo. U maurského uměnì předpokládal, ţe jeho původ v Portugalsku souvisel s výpravami do Maroka, neboť tam hlavnì manuelštì stavitelé pracovali na stavbě pevnostì. Také se domnìval, ţe se manuelské tordovánì transformovalo z flamboyatnìho stylu. Konkrétněji Madeleine popsal klášter v Batalhe a Nedokončenou kapli, kde jako hlavnì vlivy uvedl španělské královské stavby. I on zastával názor ohledně indické a arabské inspirace nejen u Belémské věţe, ale i Nedokončené kaple. Prvnì renesančnì vlivy, které mohly souviset se stavitelem Joãem Castilhem, zmiňoval u staveb kláštera v Belému a kláštera Santa Cruz v Coimbře. U obou objektů ozřejmil i podìl francouzských sochařů Nicolase Chanterena a Jeana de Rouen.24 Vzhledem k mnoţstvì pracì portugalských badatelů budou uvedeny ty nejzásadnějšì názory na manuelský styl nebo publikace, které se zabývaly vztahem manuelské architektury ke středoevropskému prostoru. Autorem termìnu manuelino pro architektonický styl je Francisco Adolfo de Varnhagen, který jej poprvé pouţil ve své stati o Belémském klášteře nazvané Notícia Historica e Descriptiva do Mosteiro de Belém25 vydané v roce 1842. Na vzájemnou podobu portugalské a středoevropské gotiky poukazoval José Pesanha jiţ v roce 1918 ve svém článku A arte manuelina e os críticos, ve kterém zmiňoval, ţe manuelské vegetabilnì motivy připomìnajì vegetabilnì ornamenty německé gotiky. Také shrnul veškeré dosavadnì názory na manuelskou architekturu. Domnìval se, ţe se nejedná o architektonický styl ve vlastnìm slova smyslu, jak byl definován, ale jeho jedinečnost tkvěla v dekorativnosti, která nebyla jednotná a čistá, ale bohatá, barvitá a podmanivá.26 23

Élie Lambert, L´Art Manuélin, in: Études médiévales, dìl 3., La Péninsule Ibérique, Paris, Éditeurs, Privat Didier, 1956, s. 287-297. 24 David Madeleine, Les Origines de L´Art Manuelin, in: Groupe d´histoire de l´art, Portugal: Notes de voyage. dìl 1, Paris, Institut d ´Art et d´Archéologie, 1933, s. 85-110. 25 Francisco Adolfo de Varnhagen, Notìcia historica e descriptiva do Mosteiro de Belém, Lisboa, Sociedade propagadora dos conhecimentos úteis, 1842, s. 9. 26 José D. Pessanha, A arte manuelina e os criticos, in: O archeólogo Português, 1/ 1918, s. 54-69.

11

Reynaldo dos Santos ve své zásadnì a obsáhlé práci o Torre de Belém z roku 1922 charakterizoval nejen samotnou stavbu Belémské věţe, ale zabýval se i dosavadnìmi názory na jejì inspiračnì zdroje, které uváděli jinì odbornìci jako poměrně široké - od Samarkandu přes Indii aţ po Itálii. Vše pečlivě podloţil jiţ zpracovanými nebo nově uvedenými prameny a kriticky zhodnotil předchozì bádánì. Řešil i otázku manuelina coby národnì architektury, zdůvodnil svůj náhled na uţitì naturalistických motivů v dekoraci i na problematiku vzniku „amouriscada“, které neslučoval, coţ je podstatné, se španělským mudéjarem. Předevšìm ale zkorigoval názory na pevnost Torre de Belém a jejì poněkud spornou minulost lokačnì, také na základě pramenů a reálných moţnostì stavitelů přesvědčivě vyargumentoval některé přespřìliš romantizujìcì názory na moţné zámořské vlivy jak na samotnou konstrukci stavby, tak na jejì dekoraci. 27 Ve své o 30 let později vydané publikaci O estilo manuelino se Reynaldo dos Santos ohrazoval proti dalšì vlně odborných názorů, v nichţ bylo manuelino prezentováno jako uměnì postavené na jednotlivých stavitelìch a umělcìch, a také proti potřebě zaškatulkovat manuelino do určitého rámce jako portugalský fenomén své doby. Zdůrazňoval, ţe se jednalo o obrozenì, zmodernizovánì slohu, jehoţ vývoj spočìval v typologických a dekorativnìch úpravách stavitelů dle jejich znalostì a dosavadnìch zkušenostì. A podle jeho názoru se manuelino vyvinulo i na základě nadšenì a tvůrčì sìly, představivosti a kreativity umělců a stavitelů inspirovaných prostředìm, jejichţ dìlo slouţilo k symbolickému vyzdvihnutì velikosti a moci krále. Počátky manuelské architektury kladl Santos uţ do obdobì vlády Jana II., kdy bylo moţné nalézt u některých staveb typologické a dekorativnì znaky, kterými bylo v 19. stoletì definováno manuelino jako jeden ze stylů pozdnì gotiky. Stěţejnìmi byly i regionálnì vlivy, které souvisely s mìstem původu stavitele.28 Mário Tavares Chicó ve své stati Estilo manuelino charakterizoval manuelino v historickém kontextu, neboť obdobì vlády krále Manuela korespondovalo s nejvelkolepějšì érou portugalské historie, coţ bylo reflektováno nejen v uměnì, ale také právě v manuelské architektuře. Ta se sice dle jeho názoru přìliš nevymykala z dosavadnìho portugalského gotického stylu, ale přebìrala nové modely, organizaci prostoru i půdorysnou koncepci. Chicó také upozorňoval na časté vnìmánì stylu jako národnìho, i kdyţ to neodpovìdalo celkovému stylistickému zhodnocenì z hlediska dějin architektury. Podle jeho pojetì se jednalo spìše o dekorativnì neţ architektonický styl, který byl tak neuvěřitelně různorodý a originálnì, ţe bývá zmiňován podobně jako plateresco či plaménková (flamboyantnì) gotika. Podle Chicá jeho ornament nenì zcela původnì, napřìklad provazy, girlandy, medailony se pouţìvaly v předobjevitelské éře jak v Kastilii a Aragonii, tak v Miláně či Florencii. Jiné dekorativnì ornamenty, předevšìm královské emblémy nebo křìţ řádu Kristova, jsou však zcela národnì povahy a byly vytvořeny kvůli připomenutì důleţitých událostì z portugalské historie. Tavaréz Chicó také časově ukotvil konec stylu, který vykvetl jako bohatstvì nové epochy, do závěru prvnì třetiny 16. stoletì. Rovněţ styl rozdělil do několika dìlčìch skupin, které na sebe mohly navazovat nebo se prolìnat. U prvnì skupiny se jednalo o pozdnì gotiku s flamboyantnìm vlivem, jejìmţ přìkladem byla Nedokončená kaple v Batalze, za ukázku flamboyantně-plateresknìho stylu povaţoval Jeronýmský klášter a třetì skupina, tzv. manuelsko-mudéjarská varieta vycházela z arabské architektury a bylo pro ni typické pouţìvnì cihel, mramoru nebo ţuly při tvorbě prvků, předevšìm oblouků. Vyskytovala se předevšìm v regionu Alentejo s

27

Reynaldo dos Santos, A Torre de Belém, 1514-1520: estudo historico e archeologico, Coimbra, Imprensa da Universidade, 1922. 28 Reynaldo dos Santos, O estilo manuelino, Lisboa, Academia Nacional de Belas Artes, 1952.

12

centrem Évorou.29 Tavares Chicó se ve své dalšì práci o portugalském pozdně gotickém uměnì a o manuelinu věnoval také halovým kostelům a klenebnìm vzorcům. V nových typech ţebrových figur viděl vliv severnì Evropy, neboť byly podobné typům kleneb z oblasti dnešnì Belgie, která byla pod vlivem "flamejante - alemã“, a vytvořila si taktéţ vlastnì národnì pozdně gotický styl. Rovněţ zmìnil vytvářenì různých druhů kleneb, nejkomplexnějšì systém zaklenutì byl dle jeho názoru pouţit v transeptu kostela Santa Maria de Belém, kde i celý prostor lodi nejvìce odpovìdá německým hallenkirchen.30 Manuel Cardoso Atanázio Mendes ve své zásadnì práci o vlivech manuelské architektury A arte do manuelino: mecenas, influências, espaço rozebral rozdìly stylu a gotického slohu, který trval staletì a vyvìjel se, avšak manuelino bylo záleţitostì obdobì vlády krále Manuela a skončilo s přìchodem inkvizice, a poté ztrátou portugalské nezávislosti, kdy zanikly důvody tvořit v tomto stylu. Podobně jako Jan I. potvrzoval své vìtězstvì nad Kastiliì stavbou kláštera Panny Marie Vìtězné v Batalhe, tak i Manuel potřeboval stvrdit svou dynastickou kontinuitu, neboť nebyl synem a přìmým následnìkem svého předchůdce, krále Jana II. Oba monarchové potřebovali potvrdit své postavenì i psychologicky, coţ se promìtlo do výstavby, do pouţìvánì heraldických symbolů i ve vytvořenì důstojných a reprezentativnìch královských hrobek - Kaple zakladatele v dominikánském klášteře v Batalhe a mauzolea v kostele Panny Marie Belémské v Jeronýmském klášteře, podobně jako prvnì portugalštì králové byli pohřbeni v klášteře svatého Křìţe (Santa Cruz) v Coimbře. Oba jejich následnìci tak potvrzovali svou symbolickou identifikaci osobnì, národnì a státotvornou se zakladateli královstvì. Atanázio Mendes posunul kořeny manuelina aţ k burgundské dynastii vévody Jindřicha, který byl otcem prvnìho portugalského krále Jindřicha Alfonse, a tyto vztahy byly dle jeho názoru symbolicky potvrzeny sňatkem dcery krále Jana I. Isabely s Filipem III. Dobrým. Také se v manuelském stylu odrazily přátelské vztahy s Kastiliì přebìránìm prvků plateresknìch a mudéjarských, které si Manuel, původně vévoda z Beji v Alenteju, tedy z regionu nejvìce tradičně ovlivněném mudéjarismem, zvláště oblìbil, jak je patrné v dekorativnì výdobě paláce v Sintře a v Évoře. Zároveň na něho mohly v tomto směru zapůsobit jeho cesty po Iberském poloostrově od Andalusie po Toledo. Atanázio Mendez zdůraznil, ţe manuelino odráţelo kulturu i s jejìm náboţenským aspektem v určitém historickém momentu, ţe se nejednalo o styl dle teorie architektury, ale o styl potvrzujìcì kvůli historickým okolnostem dynastické následnictvì. Také analyzoval otázku vlivu italské renesance nejen v manuelinu, ale celkově v portugalské pozdnì gotice, kde se i přes značné kontakty obchodnì a cìrkevnì projevila renesance v podstatně menšì mìře, neţ by odpovìdalo moţnostem přenosu i přìmé znalosti italského prostředì vzhledem k mnoţstvì vazeb na Apeninský poloostrov. I takzvaná „renesance coimberská“ byla dle jeho mìněnì zprostředkována Francouzem Joãem Ruãem a jeho školou.31 V poslednìch desetiletìch se portugalštì badatelé ve svém výzkumu věnovali různým aspektům manuelské architektury, proto zde budou uvedeny nejpodstatnějšì názory týkajìcì se souvislostì mezi manuelským stylem a pozdně gotickou architekturou střednì Evropy. Paulo Pereira zmiňoval ve svých pracìch, které byly zaměřeny na komplexnì zhodnocenì manuelské architektury, přìpadně na jednotlivé stavby nebo na symbolismus stylu, moţný

29

Mário Tavares Chicó, Manueline style, (s.d.) "Estilo manuelino", rukopis. Mário Tavares Chicó, A arquitectura gótica em Portugal, Lisboa, Livros horizontes, 2005, vyd. 4., s. 157159. 31 Manuel Cardoso Mendes Atanázio, A arte do manuelino: mecenas, influências, espaço, Lisboa, Editorial Presença, 1984, s. 25-28. 30

13

středoevropský původ stavitele Boytacy zejména na základě záznamů kronikářů. Také v oblastech spojených s působenìm Dioga Boytacy a Mateuse Fernandese v centrálnìm Portugalsku spatřoval vlivy architektury z regionu Languedoc nebo ze severnì Evropy - ať uţ německého či anglického stavitelstvì. Jednalo se o region velké Estremadury ve střednìm Portugalsku, konkrétně zmiňoval stavby v Caldas da Rainha, v Batalhe a v Setúbalu. 32 I manuelinský typ halového kostela - „igreja salão“ srovnával s „hallenkirchen“, stejně tak u dekorace uváděl obdobné přìklady z německé oblasti. Vieira da Silva, který se ve svých pracìch specializoval předevšìm na stavebněhistorický rozbor sakrálnìch i profánnìch objektů ve vlastnìm Portugalsku, ve svých publikacìch v souvislosti s typologiì pozdnì gotiky zmiňoval obecně halové kostely a jejich rozšìřenì ze střednì Evropy jak směrem na východ Evropy, tak i do Středozemì, zahrnujìcìho i Portugalsko. Dle Vieiry da Silvy byly halové kostely jednìm z nejvýznamnějšìch konstrukčnìch řešenì pozdnì gotiky.33 Pedro Dias se odborně zaměřoval jednak na vlivy obsaţené v manuelské architektuře ve vlastnìm Portugalsku, jednak na rozšìřenì portugalské architektury v zámořských lokalitách, tedy na marockém pobřeţì, na Madeiře, na Azorských ostrovech, na Kanárských ostrovech, v Africe i v Indii a v Americe. 34 I on v souvislosti s typologiì manuelské architektury uváděl moţné středoevropské vlivy, ale vysvětloval je zmezinárodněnìm prostředì stavebnìch hutì na konci 15. stoletì s tìm, ţe se manuelské konstrukce nelišily od staveb v ostatnìch evropských zemìch. "O modo português de construir no inìcio do século XVI. não foi diferente de outros terras europeias, como Castela, França, Boémia ou Flandres."35 Rovněţ Lina Marrafa Oliveira se zabývala ve svém přìspěvku Estruturas e espaço das igrejas-salão manuelinas strukturou a prostorem halových kostelů v Portugalsku. Zmiňovala vývoj této dispozice a srovnávala ji s ostatnìmi halovými kostely v Evropě. Dle jejìho názoru se u zaklenutì manuelských halových kostelů jednalo o vlivy různých konstrukčnìch principů a řešenì na pomezì gotiky a renesance.36 Ricardo Nunes da Silva se ve svých pracìch věnovaným stavitelům portugalské pozdnì gotiky soustředil předevšìm na vlivy hlavnìch španělských hutì v manuelském stylu, také se zaměřoval na konstrukce a geometrizace pozdně gotických kleneb. Ve svých článcìch zmìnil i shodné znaky portugalské a středoevropské architektury, které vysvětloval internacionalizacì pozdnì gotiky a německým vlivem ve španělské pozdnì gotice.37

32

Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino ( séculos XV-XVI). Historia da arte portuguesa no mundo IV, Lisboa, Circulo de Leitores, 2007, s. 59. 33 José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-gótico em Portugal. A arquitectura no Alentejo, Lisboa, Livros Horizonte, 1989, s. 26. 34 Napřìklad Pedro Dias, Arte portuguesa no mundo, 1415-1822, Lisboa, Cìrculo de Leitores, 1998 či A arquitectura dos portugueses em Marrocos, 1415-1769, Lisboa, Livraria Minerva Editora, 2000; Arte indoportuguesa: capìtulos da história., Coimbra, Almedina, 2004, Historia da arte luso-brasileira: urbanização e fortifição, Coimbra, Almedina, 2004. 35 Pedro Dias, Será o "manuelino" uma questão de gosto, ou o reflexo de uma polìtica? Guimarães, Câmara Municipal, 2004, s. 11-20. Separát z Actas do III. Congresso Histórico de Guimarães " D. Manuel e sua época", 24 a 27 de Outubro de 2001, vol. IV. 36 Lina Maria Marrafa Oliveira Marques, Estruturas e espaço das igrejas salão manuelinas. Separát - Cascais, Câmara Municipal de Cascais, 1997, s. 67-90. 37 Napřìklad Ricardo Jorge Nunes da Silva, A obra Tardo-Gótica do Mestre Mateus Fernandes nos Finais do Século XV e os primeiros anos do século XVI., Convergências - Revista de Investigação e Ensino das Artes. 6/2010, elektronický dokument, nestránkováno.

14

Sjednocení názvů a jmen V publikacìch a článcìch o manuelském stylu v českém jazyce je uvedena autory pouţìvaná, leckdy rozdìlná transkripce vlastnìch jmen a toponym, která bude v této práci sjednocena do následujìcì podoby. Jména budou pouţìvána v portugalské podobě se zachovánìm českého skloňovánì cizìch jmen kvůli usnadněnì srozumitelnosti, s českým, přìpadně latinským či dalšìm cizojazyčným ekvivalentem za prvnìm uvedenìm daného jména, pokud existuje či se uţìvá. Výjimkou budou jména portugalských králů, která budou uţìvána v českém ekvivalentu, který je zaţitý v české odborné literatuře zabývajìcì se dějinami a kulturou Portugalska, totéţ pravidlo se bude týkat jmen ostatnìch panovnìků, šlechticů či významných osobnostì. Zároveň bude autorka pouţìvat pro královské manţele Isabelu Kastilskou a Ferdinanda Aragonského označenì katolická Veličenstva, ačkoliv tento titul uţìvali aţ od roku 1496 na základě papeţské buly. Jména stavitelů, architektů, vědců, řemeslnìků a dalšìch jmenovaných osob budou uváděna dle odborné literatury v zemi jejich působenì s uvedenìm podoby jména v češtině, pokud se uţìvá, u prvnìho zmìněnì dané osobnosti. Výjimkou budou arabská či indická jména a termìny, která budou napsána pouze v latince, v uţìvaných formách vzniklých transliteracì či transkripcì. V rámci moţnostì a dostupných pramenů budou uvedeny u osobnostì rovněţ biografické údaje. Jména měst budou psány v podobě pouţìvané během zkoumaného obdobì, opět s uvedenìm aktuálnìho českého názvu u prvnìho pouţitì názvu, přìpadně s dalšìmi pouţìvanými variantami. Výjimkami budou jména měst, která majì ustálenou českou podobu, napřìklad Lisabon, Porto či Vratislav, u nichţ budou pouţìvány jejich zavedené české ekvivalenty. Některé rozdìlně uváděné termìny budou sjednoceny, napřìklad jméno krále Manuela se pouţìvalo v podobě Emanuel a Manuel nejen v odborné literatuře, ale i v dobových dokumentech, stejně tak se uváděl pojem manuelská a emanuelská architektura, u nìţ se jednalo o uţitì současného a staršìho názvu, který byl obvyklejšì v 19. stoletì. V této práci bude pouţìvána pouze podoba Manuel, manuelská architektura. Celý titul krále Manuela zněl "Rei de Portugal e dos Algarves, daquém e dalém mar em África, senhor da Guiné e da conquista, navegação e comércio da Etiópia, Arábia, Pérsia e Índia"38, v této práci však bude uţìvána, pokud to nebude nutné kvůli obsahu textu, pouze zkrácená podoba portugalský král ve smyslu všech zmìněných zemì. Přepisy textů kronik a jiných dobových dokumentů, stejně tak názvy knih budou ponechány v původnì pravopisné a gramatické formě. Podoba přìjmenì autorek odborných publikacì a textů, z nichţ bude čerpáno v této práci, bude uvedena v původnì – tedy nepřechýlené podobě, pokud text nevyšel v češtině či slovenštině. Pro manuelský styl autorka prosazuje i v češtině podobu manuelino, neboť se obdobně uţìvajì pojmy plateresco pro plateresknì styl či isabelino pro isabelský styl, které s nìm i časově korespondujì. Dalšì moţné označenì stylu jako manuelismus je méně jazykově i obsahově vhodné.

38

Jorge Rodrigues Nascimento, Tessaleno Devezas, Portugal: O pioneiro da globalização: A herança das Descobertas, Lisboa, Centro Atlántico, 2009, s. 144. Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, kniha 1, kap. 46, Lisboa, Officina de Miguel Manescal da Costa, 1749, s. 59.

15

Cíle práce a metodologie Hlavnìm cìlem práce je rozbor portugalské manuelské architektury, jejìho zasazenì do historického a geografického kontextu společně s pokusem o dokázánì souvislostì se středoevropskou pozdnì gotikou. Dalšì cìl práce bude edukativně-informativnì, který vyplývá z nepřìliš velké obeznámenosti s dějinami architektury v západnì části Pyrenejského poloostrova během 15. a na počátku 16. stoletì. Zároveň se bude jednat o moţný studijnì materiál pro komparativnì studia v oblasti pozdně gotického stavitelstvì a architektury, podstatnými budou i informace o vzdělánì a sociálnì kondici stavitelů a kamenìků nejen v Portugalském královstvì, ale i na Iberském poloostrově a kvůli vlivu arabské architektury rovněţ u arabských stavitelů, které jsou celkově zpracovány v omezené mìře. Při vytvářenì práce budou pouţity předevšìm metody deskriptivnì a analytická kvůli podloţenì hypotézy o vlivu práce středoevropských pozdně gotických stavitelů na manuelskou architekturu. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o multidisciplinárnì téma, budou pouţìvány i metody souvisejìcìch věd, napřìklad přìstup francouzské historiografické školy Annales, která klade většì důraz na širšì prostudovánì dějin, tedy nejen vrcholových momentů historie, ale i běţné kaţdodennosti, coţ poskytuje podstatně plastičtějšì obraz o zkoumané době. Zároveň můţe blìţe osvětlit fungovánì společenských, kulturnìch a hospodářských vazeb na Pyrenejském poloostrově, které měly rozhodujìcì vliv na vytvářenì staveb v celé šìři stylu, jenţ je dnes nazýván manuelskou architekturou. Obsah práce Práce se zabývá etapou, která patřì k přelomovým obdobìm dějin uplynulého dvoutisìciletì, tedy dobou zámořských objevů, kdy portugalštì a španělštì námořnìci vypluli na moře, aby objevili a zìskali nová územì, christianizovali je a otevřeli Evropě nové trhy. Rovněţ to byla na "starém kontinentě" doba celospolečenských změn souvisejìcì s přechodem od středověku k novověku. Toto téma je aktuálnì právě dnes, kdy evropské země vytvářì společný ekonomicko-politický prostor, o coţ se pokusil jiţ Jiřì z Poděbrad v polovině 15. stoletì. Výzkum tìmto směrem se ukazuje jako významný, neboť v širšìm kontextu ukazuje propojenost evropských dějin a s tìm souvisejìcì i šìřenì konstrukčnìch inovacì v době samých počátků globalizace. Zároveň je nutné podrobněji rozvést dva vlivy, které byly ve středoevropském geopolitickém prostoru podruţnějšì, oproti tomu pro Iberský poloostrov se jednalo o naprosto zásadnì aspekty. Jsou jimi moře a vypořádávánì se s pozitivnìmi i negativnìmi vlivy těsného islámského sousedstvì, které bude detailněji analyzováno v přìslušných podkapitolách. Druhým důleţitým uvedeným aspektem, ovlivňujìcìm dějiny Iberského poloostrova, jenţ je třeba zde blìţe uvést, je přìstup ke Středozemnìmu moři a posléze objevovánì cest v Atlantickém, Indickém a Tichém oceánu během 15. a 16. stoletì. V dějinách Evropy kontrola moře znamenala moc, jednalo se o tzv. thalasokracii. Jiţ od starověku byla důleţitá kontrola strategických mìst, s mořem souvisely moţnosti rozvoje obchodnìch námořnìch tras, které podmiňovaly vyspělost kultur jiţ od dob Féničanů, na něţ navázali Řekové a Řìmané. Tak tomu bylo i u Portugalců, vţdyť pojmenovánì hlavnìho města se odvozuje i od jména bájného antického hrdiny bloudìcìho po moři - Odysea-Ulyssese. Moře bylo vţdy i jednìm ze zdrojů obţivy, před otevřenìm světových oceánů Portugalci a Španěly se jednalo kromě rybolovu i o obchod nejen kolem Evropy, ale i hanzovnì trhy, ať uţ se jednalo o Dunaj či Rýn, neboť řìčnì sìť vytvořila předpoklady pro vnitrozemskou námořnì sìť, coţ ovlivnilo i šìřenì architektonických stylů. 16

Směřovánì kmenů a národů na jih bylo historicky stejně intenzivnì jako migrace z východu na západ, předevšìm kvůli přìhodným podnebným podmìnkám, později byly motivacì snaţšì ţivot a zbohatnutì. Za typickou ukázku adaptace na přìhodné klima s výraznými multikulturnìmi přesahy i do architektury lze povaţovat Sicilské královstvì vybudované za Fridricha II. Expanze se také projevovala jako důsledek emigrace, kdy byla jednotlivá města jednoduše přelidněná či bylo nutné opustit země či města v důsledku vnitřnìch rozbrojů. Tyto přìpady se objevovaly nejen ve starověkých Aténách, ale i ve středověkém Janově nebo Barceloně či Valencii, coţ vedlo i ke vzniku nových přìstavů, ať uţ na Sicìlii nebo ve Velkém Řecku.39 Pro udrţenì portugalského velmocenského postavenì na moři byla určujìcì i pravidla a zákonodárstvì v oblasti námořnìho práva, která byla známá jiţ od starověku, a postupně se rozšiřovala o mezinárodnì hledisko. A jen jejich vzájemný respekt mohl vést k rozvoji obchodu a tedy i měst a států. Starověká a středověká střediska obchodu zìskala vládu nad mořem v přìpadě, ţe měla monopol na některé dálkové trasy nejprve směrem na Černé moře a na Blìzký Východ. Později, v roce 1494, si v rámci těchto principů španělštì a portugalštì monarchové s poţehnánìm papeţe rozdělili svět jednoduše na polovinu tzv. Tordesillaskou smlouvou. V rámci středomořského obchodu se trhy a sezónnì pohyby lodì řìdily z center, coţ přirozeně převzal i král Manuel, který rozhodoval a povoloval napřìklad i rozšiřovánì faktoriì. Také technické a vědecké zabezpečenì plaveb, zejména propočty většiny tras, se provádělo jiţ v Lisabonu. Co však nebylo moţné ovlivnit, bylo působenì mořských proudů a pasát, proto bylo nutné vybudovat po cestě do Indie sìť pevnostì tak, aby slouţily nejen jako koloniálnì centra či na obranu faktoriì, ale také na doplňovánì zásob a byly vybaveny pro přìpad delšìho čekánì lodì na přìznivějšì plavebnì podmìnky v Indickém oceánu. Vţdyť prvnì přìmou plavbu z Lisabonu do Macaa bez zastávky ve Východnì Africe či v indické Goe vykonala aţ loď vezoucì i jezuitské misionáře v roce 1713, jak o tom podal zprávu ve svých Listech z Číny do vlasti český účastnìk této plavby, jezuitský učenec a misionář Karel Slavìček.40 Oblast Středozemnìho moře slouţila Evropě i jako náraznìkové pásmo, prostor pro vlastnì sebeuvědomovánì a konfrontaci s dalšìmi kontinenty a zástupci jiných náboţenstvì. Thalasokracii uplatňovala nejen Řìmská a Byzantská řìše, ale ve středověku také sicilštì Normané, Anjuovci i Aragonci či Umájovci, tedy v podstatě kaţdý, kdo se do tohoto prostoru dostal. Jak uvedl Jourdin, tento politický systém svrchované námořnì moci měl určité společné znaky. Jednalo se de facto o principy, na nichţ stojì euroatlantická civilizace, tedy přednostnì postavenì ve Středozemì, ctiţádost vládnout nad mořem a přesvědčenì o předurčenì Evropy kontrolovat tento prostor. Je nutné si při tom uvědomit tehdejšì rozloţenì sil v oblasti, z něhoţ jasně vyplývá, ţe toto přesvědčenì bylo hybnou silou ve Středozemnìm moři během středověku, a jeho jasné vymezenì probìhalo prakticky jiţ od roku 732, tedy od bitvy u Poitiers. A silně ovlivnilo kulturu a politiku Iberského poloostrova, kde i přes postupujìcì reconquistu intenzita vzájemné spolupráce a tolerance z hlediska vìry záleţela předevšìm na mìře tolerance jednotlivých panovnìků a vládnoucìch rodů. Pozitivnì dopady náboţenské snášenlivosti se promìtaly i do ekonomické sféry a následně do rozvoje architektury, vzdělánì a kultury.

39

Michel Jourdin du Mollat, Evropa a moře, Bratislava, Archa, 1994, s. 41-43. Michel Jourdin du Mollat, Evropa a moře, s. 46, Karel Slavìček, Listy z Čìny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři (1716-1735), Praha, Vyšehrad, 1995, s. 33. A sám Karel Slavìček (1678-1735) dodával, ţe tato plavba byla daleká a málo výnosná, protoţe trvala přibliţně 24 týdnů. 40

17

Hlavnì cìl všech thalasokraciì byl zaměřen i na rozšìřenì vlivu Evropy dál za obzory omezené Heraklovými sloupy, na nalezenì cesty po moři do důleţitých obchodnìch mìst v Asii a v Africe41. A tento velký úkol se podařilo splnit Portugalcům, kteřì objevenì cesty do Indie chápali jako naplněnì svého dějinného poslánì. Stejně tak za tento Bohem svěřený úkol povaţovali šìřenì křesťanstvì v pro Evropu nově objeveném světě, který se během ţivota pouhé jedné generace mnohanásobně zvětšil, rozšìřil a zpřìstupnil. Zároveň se posunuly hranice lidských znalostì. Tak začalo prvotnì globálnì propojenì kultur a civilizacì, které se přìmo promìtlo i do architektury, neboť doznìvajìcì pozdně gotický styl se z Evropy rozšìřil na tři kontinenty hned v samotných počátcìch globalizace probìhajìcì na začátku novověku. Jednìm z typů kleneb, pouţìvaných v portugalské pozdně gotické architektuře, byla hvězdová klenba. Jako jednotlivé cìpy hvězdové klenby by se daly představit i vzájemně provázané části této práce, které dohromady vysvětlujì podstatu manuelina. Tento styl mohl vzniknout dìky znalostem praktické geometrie a tvůrčì invenci svých stavitelů, do jejichţ tvorby se promìtly staleté zkušenosti z různých evropských regionů, hispanoarabská tradice Iberského poloostrova i reflexe aktuálnì politicko-společenské situace v královstvì. Manuelské stavby byly financovány dìky portugalským zámořským objevům, které proběhly i na základě vědomostì mnoha generacì evropských učenců, předevšìm matematiků a astronomů, kteřì zúročili znalosti vycházejìcì z antických spisů, přeloţených z arabštiny do latiny na Iberském poloostrově, předevšìm v Toledu. Prvnì kapitola se bude zabývat středověkým vzdělávánìm předevšìm v geometrii, protoţe jejì znalost byla nejdůleţitějšìm "uměnìm" středověkých stavitelů a architektů. Praktická geometrie byla zásadnì pro plánovánì a navrhovánì gotických staveb a ovlivnila stěţejnìm způsobem pozdně gotickou klenebnì typologii. V jednotlivých podkapitolách bude uvedeno nejen zìskávánì praktických znalostì stavitelů, ale i teoretické studium geometrie v klášternìm a univerzitnìm prostředì, v nichţ byl hlavnìm studijnìm materiálem pro geometrii Euklidův spis Základy geometrie. Na rozšìřenì teoretických znalostì středověkých učenců v Evropě mělo velký podìl překladatelské centrum v Toledu, kde byly překládány antické spisy a arabské odborné spisy z mnoha oborů do latiny, proto bude tamějšìm překladům věnovaná samostatná podkapitola, zaměřená předevšìm na matematické a astronomické spisy, či na texty souvisejìcì s portugalskými dějinami. Jedna podkapitola bude předevšìm ze dvou důvodů věnována také středověkým arabským znalostem matematiky, geometrie a designu a stavitelské profesi. Prvnìm z nich je moţnost zjištěnì vlivu některých konkrétnìch arabských spisů na evropské stavitelstvì, druhým důvodem je komparace postavenì a vzdělánì stavitele a architekta, které zároveň můţe umoţnit si udělat bliţšì představu o vzdělánì a znalostech mudéjarského stavitele, které je v Orientu o něco lépe zdokumentováno neţ na Pyrenejském poloostrově. Kvůli celkovému kontextu šìřenì typologie pozdně gotické architektury budou uvedeny i vybrané přìručky a traktáty o stavitelstvì předevšìm v národnìch jazycìch, coţ mělo také vliv na jejich vyuţitelnost pro stavitele a kamenìky. Nelze ale zapomìnat na to, ţe podstatnými pro středověké mistry stavitele byly předevšìm rysy a nákresy, kterým bude v této práci věnována pozornost spìše jen v souvislosti s konkrétnìmi analyzovanými stavitelskými manuskripty, přìručkami či architektonickými traktáty. Významné spisy o praktické geometrii a o stavitelstvì vznikaly na přelomu 15. a 16. stoletì ve střednì Evropě, architekturou a proporcemi se zabýval i Albrecht Dürer. A proto bude součástì práce

41

Michel Jourdin du Mollat, Evropa a moře, s. 46-47.

18

zjištěnì moţného propojenì střednì Evropy a Pyrenejského poloostrova také na bázi teoretické, ve spojitosti se znalostì těchto spisů zabývajìcìch se architekturou. Obsahem druhé kapitoly bude stručný nástin portugalské gotické architektury v obdobì do zámořských objevů. Nejdůleţitějšìm stavebnìm podnikem vrcholné a pozdnì portugalské gotiky, byl dominikánský klášter Panny Marie Vìtězné v Batalhe, rozboru výstavby tohoto klášternìho komplexu bude kvůli jeho důleţitosti a návaznosti na manuelskou architekturu věnována samostatná část práce v rámci manuelské architektury. Z této klášternì stavebnì hutě se "nejmodernějšì" gotická typologie šìřila do dalšìch mìst královstvì. Ostatnì gotické stavebnì podniky byly však spìše skromnějšìho charakteru, coţ souviselo s politickou a předevšìm ekonomickou situacì země. Součástì této kapitoly bude i krátký přehled typologie sakrálnìch a obranných staveb, které byly budovány v závislosti na politické situaci předevšìm na hranicìch s Kastiliì či na obranu při reconquistě. V třetì kapitole budou vysvětleny hospodářské i politicko-náboţenské vztahy v Portugalsku a potaţmo na Iberském poloostrově zejména během 15. stoletì. Jednou z nejdůleţitějšìch událostì bylo dobytì Granady v roce 1492, které mělo dalekosáhlý dopad na dosavadnì uspořádánì sociálnìch a ekonomických vztahů na Pyrenejském poloostrově, coţ bude podrobněji analyzováno předevšìm kvůli důsledkům plynoucìm pro ţidovskou a mudéjarskou náboţenskou menšinu. Podrobněji bude popsána také sociálnì kondice mudéjarských stavitelů na Iberském poloostrově kvůli srovnánì s Orientem. V několika dalšìch podkapitolách bude také objasněno propojenì Iberského poloostrova a střednì Evropy na několika úrovnìch - bude vysvětlena ekonomická a intelektuálnì výměna informacì spojená s novými vědeckými poznatky i šìřenì a pouţitì nových technologiì na pomezì uměnì a řemesla, jak byl v tomto obdobì chápán nejen knihtisk, ale i napřìklad "dovednost" dělostřelectvì. Také budou zmìněny zprávy a informce o Portugalsku a jeho architektuře z pohledu středoevropských cestovatelů a v Cosmographia - Beschreibung aller Lender - popisu zemì světa vytvořeném Sebastianem Münsterem v prvnì polovině 16. stoletì. Jedna z podkapitol se bude zabývat vzdělávánìm portugalských studentů v zahraničì, které bylo podporováno královskými stipendii, a mělo přìmý vliv nejen na pokus o humanistickou reformu vysokého školstvì, ale předevšìm na vzdělávánì stavitelů a architektů, kteřì tak zìskali podporu pro praktické i teoretické vzdělánì v Itálii. Dìky těmto studentům došlo následně i k pronikánì zásadnìch teoretických traktátů o architektuře do Portugalska. V této části práce bude zmìněna i "škola" architektury, která vznikla na královském dvoře pro královské infanty a mladé šlechtice. Rozhodně měla i praktický význam, jeden ze synů krále Manuela byl nejen výtečným matematikem, ale i odbornìkem na architekturu a podìlel se aktivně na plánovánì a budovánì královských staveb, předevšìm pevnostì. Pro rozmach portugalských objevných plaveb byly podstatné znalosti mořeplavectvì, astronomie a matematiky, rozvìjela se kartografie a geografie. Jednìm z nejznámnějšìch evropských matematiků této epochy byl Johan Müller, zvaný Regiomontanus, jehoţ spisy patřily k zásadnìm dìlům pro španělské i portugalské mořeplavce. Dìky jeho věhlasu byl přijat do sluţeb portugalského krále i Müllerův ţák, Norimberčan Martin Behaim, který zkonstruoval prvnì globus. "Prototypem" portugalského učence a humanisty byl matematik a prvnì jmenovaný biskup v Goe Francisco de Mello, který studoval v Pařìţi matematiku a filosofii dìky stipendiu krále Manuela. Tam přepsal Euklidovy Základy geometrie s vlastnìmi komentáři. Poté působil u dvora, i kdyţ se nadále věnoval vědám, napřìklad optice, perspektivě a astronomii. V jedné z podkapitol bude v krátkosti zmìněn i ţivot prostých lidì, neboť bohatstvì plynoucì do země ze zámořského obchodu vedlo sice k zbohatnutì i střednì vrstvy, ale venkov zůstával dál chudý a půda poměrně nevyuţita. Pod patronacì královy sestry, 19

královny Leonory, se ale začaly budovat stavby pro chudé a potřebné, jednalo se předevšìm o nemocnice, na pomoc potřebným byl zaloţen řád Milosrdenstvì. Zřìzenì jiné náboţenské instituce s celospolečenskými dopady - inkvizice - bylo záleţitostì aţ Manuelova syna Jana III., jejì prvnì procesy se odehrály v Portugalsku v roce 1540. Ve čtvrté kapitole budou představeny charakteristické manuelské stavby společně s jejich staviteli a dalšìm vlivem na portugalskou architekturu pozdnì gotiky. Zdůrazněna bude vazba určitých konstrukčnìch technologiì či ornamentálnìch detailů na stavby ve střednì Evropě. Vzhledem k tomu, ţe se za jednu z prvnìch staveb v manuelském stylu povaţuje Jeţìšův kostel v Setúbalu, bude mu věnována pozornost hned na úvod, neboť charakteristika jeho konstrukce i některé detaily odpovìdajì stavbám ve střednì Evropě. Proto budou akcentovány moţné středoevropské souvislosti tvorby a původu mistra Boytacy, jednoho z hlavnìch manuelských stavitelů, jenţ pouţìval stavebnì i dekorativnì typologii, kterou dnes zařazujeme ke znakům manuelského stylu. Dalšì podrobněji charakterizovanou stavbou bude Jeronýmský klášter v lisabonské čtvrti Belém, který patřil k hlavnìm stavebnìm podnikům krále Manuela. Král chtěl vystavět nejen důstojné královské mauzoleum, ale také reprezentativnì prostory ideově a symbolicky odpovìdajìcì významu doby a zvolenému prostoru. Prvnìm hlavnìm stavitelem kláštera byl Diego Boytaca. Na jeho práci navázal João de Castilho, jehoţ konstrukce kleneb byly přejìmány dalšìmi staviteli. Jednìm z hlavnìch sochařů tu byl Francouz Nicolau Chanterene. I dalšì stavitelé, kamenìci a řemeslnìci, kteřì se podìleli na stavbě, jsou v některých letech poměrně dobře zdokumentováni, a proto budou uvedeny i bliţšì zjištěné údaje o konkrétnìch podìlech jednotlivých skupin pracovnìků. Celý klášter se budoval poměrně soustavně několik desetiletì, ke stavebnìm úpravám docházelo i během následujìcìch staletì, a tak budou alespoň zmìněny předevšìm přestavby, v nichţ se odrazila změna funkce a vyuţitì některých klášternìch prostor. Ideově významným mìstem, svázaným s počátky portugalské státnosti a postavou prvnìho portugalského krále Alfonse Jindřicha, je augustiniánský klášter svatého Křìţe (Santa Cruz) v Coimbře, který byl v obdobì vlády krále Manuela radikálně přestavěn. Na jeho stavebnìch úpravách se vystřìdalo několik významných architektů své doby, z nichţ kaţdý tu zanechal svůj jedinečný otisk. Na základě vybraných detailů bude v této podkapitole podrobněji analyzována moţnost Boytacova působenì v některé z hutì střednì Evropy. Nejdůleţitějšìm stavebnìm počinem portugalské gotiky v předmanuelském obdobì byl dominikánský klášter Batalha, který zaloţil král Jan I. z Avisu po svém vìtězstvì v bitvě u Aljubarroty nad kastilským králem Janem I. v roce 1385. Jeden z nejrozsáhlejšìch portugalských klášterů byl zasvěcený Panně Marii Vìtězné a také se stal mauzoleem panovnìků rodu z Avisu, vedlejšì větve vládnoucì burgundské dynastie. Zdejšì stavebnì huť svým významem ovlivnila vývoj portugalské pozdnì gotiky po vìce neţ stoletì, předevšìm dìky stavitelům a kamenìkům i truhlářům, kteřì zde pracovali, a pak odešli stavět do jiných částì země. Působila tu i většina hlavnìch manuelských stavebnìch mistrů či jejich rodinných přìslušnìků. V průběhu 15. stoletì jsou v této stavebnì huti doloţeni řemeslnìci z dalšìch zemì, napřìklad ze střednì Evropy. V Sintře se nacházì venkovský palác portugalských králů, jenţ byl vybudován v mìstě původnìho maurského hradu. Jeho stavebně-historický vývoj byl poněkud sloţitějšì, neboť do jeho podoby zasáhlo několik panovnìků, kteřì dispozice přizpůsobovali nejen dobovým trendům vývoje hradnì a palácové struktury, ale z hlediska funkce i potřebám reprezentativnìm a osobnìm - svým a své rodiny. Nelze zcela úplně zjistit, který z panovnìků měl největšì podìl na jeho částečně maurském vzhledu, neboť poznánì stavebně-historických fázì výstavby tohoto paláce bylo výrazně ztìţeno také zemětřesenìm v roce 1755 a následnou rekonstrukcì stavby. Proto budou v této podkapitole prezentovány i rozdìlné názory badatelů na výstavbu paláce, zároveň budou vyhodnoceny některé 20

moţnosti stavebnìch úprav provedených za krále Manuela na základě pramenů a zasazenì do kontextu doby. Jedná se o jeden z nejobtìţněji hodnotitelných objektů, který je však natolik přìznaký pro manuelskou architekturu a předevšìm pro krále Manuela, ţe jej nelze v této práci vynechat. Vlivy dekorativnosti maurské architektury byly výrazné nejen u tohoto paláce, ale projevovaly se i u dalšìch manuelských staveb v ostatnìch portugalských regionech. Proto bude v této podkapitole podrobněji analyzován fenomén takřka náhlého budovánì objektů v maurském stylu, jichţ bylo vystavěno za několik desìtek let manuelského obdobì podstatně vìce neţ během předchozìch několika stoletì uplynulých od konce portugalské reconquisty. V jedné části kapitoly bude podrobněji popsáno i druhé město královstvì Évora, které zaţilo velký rozkvět během vlády Jana II. Se stejnou pozornostì věnovanou mìstnìm nejdůleţitějšìm sakrálnìm i profánnìm podnikům pokračoval v rozvoji města i Manuel I. a jeho syn Jan III. Město bylo jednìm z kulturnìch a intelektuálnìch center země, vznikaly tu šlechtické paláce, které přebìraly vzory královské architektury, v Évoře bydlel i jeden z nejvýznamnějšìch Portugalců této epochy, mořeplavec Vasco da Gama. V jednom z jeho domů se dochovaly nástěnné malby, které je třeba zmìnit kvůli celkovému kontextu objednavatele, mìsta a času. Z tohoto města pocházela i nejvýznamnějšì rodina portugalských mistrů stavitelů a posléze architektů Arrudů, jejichţ práce ovlivnila charakter portugalské gotické a renesančnì architektury po vìce neţ stoletì. Pevnostnì stavby budovali Portugalci na přelomu 15. a 16. stoletì jak na obranu vlastnì země, tak i na nově zìskaných územìch. Jednalo se předevšìm o opevňovánì měst na západnìm pobřeţì Afriky v oblasti Maroka, ve východnì Africe pak vznikaly opěrné body pro lodě mìřìcì do Indie, které zahrnovaly výstavbu pevnostì Ilha de Mosambique nebo Socotorá. V Indickém oceánu byly strategickým mìstem pevnost Hormuz či pevnosti v Indii. Během 15. stoletì došlo k výrazné změně ve válečnictvì, neboť se začaly pouţìvat odlišné typy zbranì. Stavitelé pevnostì po celé Evropě museli reagovat na pouţìvánì palných zbranì, coţ se v menšì či většì mìře dařilo i portugalským stavitelům. K pevnostem, které byly tzv. přechodného typu mezi středověkými a modernìmi pevnostmi patřila i Belémská věţ, jeţ bude podrobněji analyzována nejen z hlediska architektury, ale i symboliky mìsta výstavby a jejì manuelské dekorace. Jedna kapitola práce bude věnovaná rozboru klenebnìch vzorců manuelského stylu společně s uvedenìm moţných návaznostì na dalšì iberské či evropské stavebnì hutě. K hlavnìmu typu kleneb pouţìvaných v pozdnì gotice patřily hvězdové klenby. Tento druh klenby se v portugalské gotice objevil jiţ v klášteře Panny Marie Vìtězné v Batalhe v podobě osmicìpé hvězdové klenby, kterou byla zaklenuta jak Kaple zakladatele, tak kapitulnì sìň. V manuelském obdobì ji převzal předevšìm stavitel Francisco Arruda. Diogo Boytaca klenul prostory předevšìm šesticìpou hvězdovou klenbou v návaznosti na klenebnì techniky pouţìvané v Kastilii, proto budou analyzovány klenebnì vzorce předevšìm stavitelů Juana a Simona de Colonia s uvedenìm typologických souvislostì ve střednì Evropě. Budou uvedeny i přìklady pouţitì čtyřcìpé hvězdové klenby v manuelské architektuře, jedná se však o nejrozšìřenějšìm typ hvězdové klenby v celé Evropě, a tak budou manuelské přìklady zmìněny pouze kvůli kontextu. U „obrazcových“ kleneb, které patřily předevšìm dìky staviteli Joãovi de Castilhovi k nejrozšìřenějšìm vzorům manuelské architektury, budou uvedeny jejich různé typy. Jednìm z nich je hvězdová klenba s vloţeným oktogonálnìm prstencem, která se v Portugalsku pouţìvala spìše na zaklenutì menšìch prostor. I tento typ pouţìval právě João de Castilho, který prošel několika katedrálnìmi hutěmi ve Španělsku, a proto bude v této podkapitole uvedena stručná analýza pouţìvánì tohoto vzoru na Iberském poloostrově a potaţmo ve střednì Evropě. A jelikoţ pouţitì tohoto klenebnìho vzoru nebylo ohraničeno 21

evropskou pevninou, budou dvě podkapitoly věnovány jeho rozšìřenì jak v portugalském zámořì, tak i ve španělských koloniálnìch drţavách. Dalšìm portugalským typem obrazcové klenby je klenba s tzv. listovým vzorem, kterou vytvářel také předevšìm João de Castilho, přìpadně byl autorem některých kleneb s tìmto vzorem jeho mladšì bratr Diogo de Castilho. I u toho klenebnìho vzoru budou popsány nejznámějšì přìklady provedenì v Portugalsku a analogie španělských klenebnìch vzorů, z nichţ mohli bratři Castilhové vycházet. Zmìněny budou i moţné středoevropské modifikace tohoto typu klenebnìho vzoru. Méně obvyklé jsou v portugalské pozdně gotické architektuře sloţitějšì klenebnì obrazce, které jsou zpravidla tvořeny sekundárnìmi krouţenými ţebry vloţenými do základnìho hvězdového klenebnìho vzorce. Unikátnì je v manuelské stylu zaklenutì osmicìpou hvězdovou klenbu s krouţenými ţebry a je moţné u nì uvaţovat o ovlivněnì středoevropskými klenbami. Jiným atypickým přìkladem manuelské klenby, jenţ bude blìţe objasněn, je uţitì křìţové klenby s vloţenými ţebry stylizovanými do podoby lan s uzly, které jsou sice charakteristické pro manuelskou dekoraci, v klenbě jsou ţebra zformovaná do uzlů pouţita výjimečně. Poslednì kapitola se bude zabývat ornamentalnì dekoracì manuelské architektury, která je přìznačná pro tento styl, a zároveň má různé symbolické významy spjaté s dobou a mìstem svého vzniku. Jednìm z nejčastěji pouţìvaných dekorativnìch prvků je armilárnì sféra krále Manuela, kterému ji daroval ještě coby 4. vévodovi z Beji jeho strýc, král Jan II. jako osobnì emblém. S prezentacì královské moci jsou spojeny také ostatnì Manuelovy symboly, předevšìm křìţ řádu Kristova či královský erb, doplňovaný korunou. Kvůli významné úloze královen fundátorek budou vysvětleny a popsány i jejich osobnì symboly pouţìvané v ornamentálnì dekoraci významných staveb. Jedna podkapitola bude věnovaná i mýtickým a historickým mìstům, na něţ odkazuje manuelská architektura, nebo jsou podstatné pro toto obdobì. Některé dekorativnì prvky nejsou spojeny pouze s architekturou či sochařskou výzdobou a architekturou, ale byly pouţìvány i komplexně v manuelském uměnì. To se týkalo napřìklad ornamentů souvisejìcìch s tzv. mýtem původu, jenţ odkazoval ke vzniku královstvì, a měl předevšìm zajišťovat politickou soudrţnost poukázánìm na dějinnou kontinuitu. V sochařské výzdobě byla častým námětem postava Panny Marie, která byla nejen patronkou portugalských námořnìků a objevitelů, ale i samotného Portugalska, coţ bude také blìţe zdůvodněno. Důkladněji budou analyzovány také postavy divých muţů, neboť rozšìřenì jejich zpodobňovánì souviselo v Portugalsku se sňatkem rodičů cìsaře Maxmiliána I. Leonory Portugalské a cìsaře Fridricha III. Blìţe bude charakterizováno i pouţitì námořnìch nástrojů, zdobných předmětů a vybraných vegetabilnìch motivů v manuelské dekoraci.

22

Středověká vzdělanost se zaměřením na matematiku a geometrii „The clerk Euclyde on his wyse fonde..Thys craft of gemetry yn Egypte londe...“ „Nowe sues here a Tretis of Geometri wherby you may knowe the heghe, depnes, and the brede of mostwhat erthely thyngs.“ Manuskripty pro stavitele Anglie, počátek 15. stoletì (Nákres - Geometria Deutsch, Matthäus Roriczer, konec 15. stoletì)

23

1. Středověká vzdělanost se zaměřením na matematiku a geometrii Prvnì kapitola je zaměřena na formálnì i neformálnì středověké vzdělávánì předevšìm v matematice a v geometrii, neboť tyto vědy byly nezbytné pro práci středověkého stavitele a praktická znalost geometrie byla stěţejnì pro plánovánì a navrhovánì gotické architektury a ovlivnila zásadnìm způsobem pozdně gotickou klenebnì typologii. Zásadnìm spisem pro středověkou geometrii z hlediska teorie i praxe jsou Euklidovy Základy geometrie (Elementa,3.st.př.n.l.), u nichţ je moţné demonstrovat rozdìlné pojetì teorie a praxe a způsob zìskávánì znalostì v nich obsaţených. Kvůli pochopenì kontextu a rozdělenì geometrie předevšìm na teoretickou a praktickou bude součástì kapitoly i seznámenì se vzdělávánìm v klášternìm prostředì, na univerzitách a v praxi, tedy fungovánì praktického předávánì zkušenostì z matematiky a geometrie mezi kamenìky. Velká část antických vědeckých spisů o matematice se vrátila do Evropy dìky arabským učencům, kteřì je studovali a rozšìřili jejich hodnotu svými komentáři. Jednìm z evropských center, kde se tyto spisy překládaly do latiny, bylo španělské Toledo. Po jeho zìskánì zde zachoval Alfons VI. (cca 1040-1109), moţnost souţitì obyvatel vyznávajìcìch tři náboţenstvì, tzv. „konvivencii“, coţ prakticky znamenalo, ţe zůstaly zachovány knihovny arabských vládců a shromáţděné svazky mohly být překládány a šìřeny na evropské univerzity. Jedna podkapitola se proto bude zabývat i arabskými znalostmi matematiky a věd souvisejìcìmi se stavitelstvìm a se vzdělánìm stavitelů, coţ je důleţité i pro poznánì souboru znalostì, které mohli mìt ve své profesi mudéjarštì stavitelé na Iberském poloostrově. Alfons VI. měl zároveň přìmé vztahy k Portugalsku, neboť jeho dcera Tereza byla matkou prvnìho portugalského krále Alfonse Jindřicha (Afonso Henriques, Alfons I.,1109-1185), coţ je podstatné pro pochopenì dynastické symboliky prezentované králem Manuelem (O Venturoso, Manuel I. Šťastlivý 1469-1521). Pro praktickou vyuţitelnost geometrických či stavitelských traktátů a přìruček byl důleţitý i jazyk, kterým byly napsány. V obdobì pozdnì gotiky se uţ jednalo o „národnì jazyky“, proto budou zmìněny nejen tyto manuskripty, traktáty či "knìţečky - přìručky“, ale i jejich autoři a prostředì vzniku společně s inspiračnìmi zdroji a následovateli, neboť se zde projevila nadnárodnì provázanost stavitelského a uměleckého profesnìho prostředì na konci středověku a na počátku novověku. To lze ukázat i na přìkladu matematických a architektonických spisů Albrechta Dürera (1471-1528), které studovali i autoři architektonických traktátů na Pyrenejském poloostrově během 16. a 17. stoletì.

1.1 Středověké vzdělání v geometrii K základnìm znalostem ve středověku patřilo tzv. trivium, tedy umět čìst, psát a počìtat, tyto vědomosti bylo moţné zìskat formálnìm vzdělánìm ve škole nebo v praxi. Přibliţně od 13. stoletì uměli jiţ někteřì stavebnì mistři čìst a psát, coţ souvisì s postupným zvyšovánìm vzdělávánì společnosti během středověku. Na vyššìm stupni vzdělánì dostupném nejprve v některých klášterech a později na univerzitách, bylo moţné zìskat

24

znalosti geometrie formálnìm způsobem.42 Důleţitou roli tu hrála znalost antických spisů, tedy předevšìm Základů geometrie matematika Euklida (Eukleidés, cca 325-265 př. n. l.), Ptolemaiova Almagestu (Velká soustava, Kitáb al-mijistì, po r. 100) či Archimedových (cca 290 př.n.l.-212př.n.l.) spisů. Nejznámějšì Euklidův text přetrvával několik staletì v evropské kultuře dìky zachovanému fragmentálnìmu překladu Boethiovu (Anicus Severinus Boethius, 480-525). Kompletnì desetisvazkové Základy geometrie se objevily aţ během 12. stoletì, kdy byly nejen Euklidovy, ale i dalšì antické spisy přeloţeny z arabštiny do latiny učenci v tzv. Toledském překladatelském centru. Dìky znalostem těchto učenců překladatelů došlo k šìřenì Euklidových Základů či Ptolemaiova Almagestu na univerzity. Podstatnou součástì středověké vzdělanosti v geometrii se tak staly kopie několika málo nezávislých překladů vzniklých na jihu Evropy, které se pak v různé kvalitě rozšìřily po celé Evropě.43

42

Lon R. Shelby, Geometrical knowledge of medieval master masons, in: Speculum, 3/1972, s. 395-429. Taktéţ přetištěno s původnìm stránkovánìm v Lynn T. Courtney, ed., The engeneering of medieval cathedrals. Studies in the History of Civil Engeneering, Cippenham, Ashgate, 1997, s. 27-62. 43 Nestránkovaný přehled středověkých manuskriptů, které obsahovaly Euklidovy Základy, sestavil Menso Folkerts v publikaci Euclid in Medieval Europe, vydané v roce 1989. Nynì je tento text s úpravami a s dodatky pod názvem „Euclid´s Elements in the Middle Age“ dostupný online. Jak uvedl Folkerts v této přehledné publikaci o rozšìřenì různých překladů Euklidových Základů geometrie, v mnoha evropských knihovnách se nacházì přepisy Euklidových spisů, ty nejznámějšì překlady a komentáře vytvořili Gerard z Cremony a Adelard z Bathu. „Studijnì“ manuskript Základů geometrie se nacházel i v knihovně Univerzity Karlovy - jednalo se o Základy s komentářem Campana z Novary. Dnes je tento svazek uchovaný v české Národnì knihovně a má signaturu IV.D.5. V hlavnìm zkoumaném obdobì této práce přepsal a okomentoval v Pařìţi Euklidovy Základy roku 1521 portugalský matematik a královský stipendista Francisco de Melo (Mello, cca1490-1536), jenţ svůj manuskript dedikoval králi Manuelovi I. Jeden spis se dochoval pod digitalizačnì signaturou COD. 2262 v portugalské Národnì knihovně. Jiný svazek Euklidových Základů věnovaný králi Manuelovi, který také v Pařìţi přepsal a okomentoval tento učenec, byl nalezen v Městském archivu ve Stralsundu v roce 2012, kde je uloţen pod signaturou StaS Hs. 767. O velkém zájmu o studium Euklidových Základů na konci 15. stoletì můţe svědčit i fakt, ţe jejich inkunáble v překladu Adélarda z Bathu, s komentáři Johanna Campana (1429-1477), které vydal Erhard Ratdolt 25.5.1482 v Benátkách, vlastnili jak benediktini v klášteře São Bento da Saúde v Lisabonu a dnes se nacházì v portugalské Národnì knihovně pod signaturou INC. 672, tak i český humanista a učenec Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, který se zabýval astronomiì, a proto pro něho bylo důleţité zìskat i důkladné znalosti z geometrie. Shromáţdil největšì soukromou knihovnu své doby v Čechách, která byla i jednou z nejpřednějšìch ve střednì Evropě, v nìţ jsou svazky v latině, řečtině a v hebrejštině, neboť Bohuslav Hasištejnský uměl všechny jazyky, jeţ zprostředkovávaly opravdové věděnì renesančnìmu intelektuálovi jeho formátu. O praktickém pouţìvánì jeho knihy Základů svědčì rovněţ dva vyryté geometrické obrazce na zadnì straně desek. Bohuslav Hasištejnský, podobně jako jeho portugalský téměř současnìk Francisco de Melo, studoval rovněţ teologii a byl předurčen pro cìrkevnì kariéru. Na zahraničnì studia přirozeně směřoval, stejně jako dalšì češtì šlechtici, a na rozdìl od portugalských šlechticů na přelomu 15. a 16. stoletì, do Bologni. Následně cestoval po Středomořì, v roce 1490 dokonce uvaţoval o cestě do Indie po zemi, přes Sýrii, Arábii a Egypt. Vìce Pavel Kalina, Cìrkevnì kariéra, in: Ivana Kyzourová (ed.), Básnìk a král: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic v zrcadle jagellonské doby, /Cìsařská konìrna 28.2.-1.7.2007/, Praha, Správa Praţského hradu, KANT, 2007, s. 26-28, také tamtéţ Pavel Kalina, Mládì v Itálii a cesta po Středomořì, s. 8-15. Vìce k Hasištejnově svazku Základů Kamil Boldan, Knihovna, in: Ivana Kyzourová (ed.), Básnìk a král: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic v zrcadle jagellonské doby, /Cìsařská konìrna 28.2.-1.7.2007/, Praha, Správa Praţského hradu, KANT, 2007, s. 74-93, přìmo Euklidovy Základy, kat.č.50. Vìce k Euklidovým Základům Francisca de Mela viz Dietmar, Gohlisch, Catalogus Bibliothecae Praetoris Axel von Loewen im Archiv der Hansestadt Stralsund, Kückenhagen, 2000, Burkhard Kunkel, Handschrift Francisco de Melos in der historischen Löwenschen Bibliothek der Hansestadt Stralsund, rukopis. V české Národnì knihovně je pod čìslem 44. F. 38.adl1 dochován ještě dalšì svazek inkunáblì Základů z 25.5.1482. Překlady Euklida u nás i v Evropě se zabývala také Martina Bečvářová, Eukleidovy základy, jejich vydánì a překlady, Praha, Prometheus, 2002.

25

Kamenìci a stavitelé vyuţìvali základnì Euklidovy postuláty v kaţdodennì praxi, aniţ by potřebovali umět čìst a psát, protoţe pokud se chtěl někdo stát kamenìkem či stavitelem, tak pro svou práci nepotřeboval studovat Euklidovy spisy o geometrii na univerzitě, ale znalosti a zkušenosti se u stavitelů zìskávaly předevšìm praxì a vzájemně předávanými zkušenostmi.44 Tak to mohlo být u většiny mistrů s tìm, ţe nejvýznamnějšì stavitelé, podìlejìcì se na největšìch stavbách, mohli vlastnit teoretické spisy, podobně jako jsou doloţené v klášternìch knihovnách. V nich se mohli hlavnì stavitelé seznámit s Euklidovými teoretickými spisy, nenì však zatìm doloţeno, ţe by některý ze středověkých stavitelů přìmo manuskript Euklidových Základů vlastnil. Stavitelé mohli také konzultovat Základy se vzdělanými mnichy, kteřì jim mohli být v tomto směru nápomocni coby tutoři.45

44

Lon R. Shelby, Geometrical knowledges of Medieval Masters, s. 395-429. Tento způsob sdìlenì znalostì mezi stavebnìkem a stavitelem je doloţen u biskupa Wilhelma von Reichenau a Matthäuse Roriczera v druhé půli 15. stoletì, který jej zmiňoval ve svých spiscìch, jak uváděl Lon Shelby, Geometrical knowledge of medieval master masons, s. 395-429. Napřìklad za ţivota opata Sugera k tomu ale nedocházelo, neboť se nezachovaly aţ na výjimky jména stavitelů, protoţe se na stavbách se pravděpodobně podìlely celé kolektivy - skupiny zednìků a kamenìků, které se dle potřeby mohly stěhovat, jak vysvětlil Peter Kováč, Katedrála v Chartres: francouzské uměnì rané a vrcholné gotiky, Praha, Eminent, 2007, s. 150-155. Tato změna proběhla v regionu Ile-de-France kolem roku 1150, neb z předchozìch desetiletì jsou ještě doklady o signovanì děl, napřìklad portálů. Jedna z vyslovených doměnek se týkala ústupu individuality ve prospěch vytvořeného kolektivnìho dìla. O pár desìtek let se situace opět zcela změnila a společně s budovánìm dalšìch gotických staveb mimo Francii rostl zájem o francouzské stavitele a kamenìky, kteřì měli takový věhlas, ţe byli přijìmáni a zaznamenáváni individuálně jako osobnosti. Opat Suger sám uváděl, ţe chtěl jiţ během svého mládì opravovat a přestavovat rozpadajìcì se opatstvì. Lindy Grant, Abbot Suger of St. - Denis, Church and state in early twelfth century France, Harlow, Longman, 1998, s. 238. Kdyţ se stal opatem, tak se nesoustředil pouze na přestavbu, nebo spìše na rozšiřovánì opatstvì St. Denis, ale nechal vystavět také mnoho dalšìch domů, stodol i kostelů na územì náleţejìcìm opatstvì. V mládì pravděpodobně zìskal vzdělánì typické pro budoucì kariéru v klášteře - učil se mluvit a psát latinsky, důraz byl kladen i na rétoriku. Jak moc se zabýval v tomto obdobì teologiì nebo filosofiì nenì jisté. Později, moţná za studiì ve Fleury, se začìnal zajìmat o historii, neboť tam je doloţena tradice psanì ţivotopisů, coţ mohlo inspirovat Sugera k sepsánì vlastnìho dìla spìše, neţ názory zmiňujìcì sebeglorifikaci vlastnì osobnosti jako stavebnìka kláštera St. Denis. Vìce Lindy Grant, Abbot Suger of St.-Denis, church and state in early twelfth century France, s. 82-83, Spiro Kostof, The architect: Chapters in the history of the profession, Berkeley-Los Angeles-London, University of California Press, 2000, vyd. 2, s. 77-78. Mezi dalšì motivy sepsánì Sugerova dìla je uváděna jeho snaha zanechat zprávu nástupcům, aby neupadlo v zapomněnì stavitelské dìlo. Iva Adámková, Suger, Spisy o Saint Denis, Praha, Oikoymenh, 2006, s. 84. Podobně tomu bylo i u mnicha Gervaisa (cca 1140-1210), který zaznamenal přestavbu „Church of Christ“ v Canterbury, jenţ shořel v roce 1174 - „..v osmém roce po poţáru bylo vztyčeno osm vnitřnìch pilìřů, vybudovány oblouky a zaklenutì..“ vìce John Fitchen, The construction of Gothic cathedrals, Chicago, The University of Chicago Press, 1981, s. 5., konkrétněji Robert Willis, The architectural history of Canterbury cathedral, London, 1845, předevšìm s. 61. I to odpovìdá spìše kronikářské tradici či sepisovánì pamětì. Opat Suger také vybudoval dřevěnou opevněnou věţ v Toury (d´Eure-et-Loire), coţ dokládá určité znalosti fortifikačnìho stavitelstvì, které se při tom musel naučit. Lindy Grant, Abbot Suger of St - Denis, church and state in early twelfth century France, s. 238-239. U dalšìch opatů a mnichů v tomto obdobì nenì zcela podloţeno, ţe by se aktivně podìleli na návrzìch staveb. Předpokládá se ale, ţe se přìslušnìci stavebnìch hutì řìdili přìručkami, jak je uvedeno v dokumentu z dceřinného kláštera z Cluny, datovaného před rok 1150, kde jsou podrobně vylìčené proporce jednotlivých budov i jejich detaily. Proto je moţné, ţe se jiţ v tomto obdobì scházely „stavebnì“ komise, které rozhodovaly jednotlivé podrobnosti, napřìklad sochařské výzdoby dle přánì stavebnìka, jak je doloţeno z pozdějšìho obdobì. Většinu praktických náleţitostì, jako byly rozměry a umìstěnì kleneb či oken, tedy musel vyřešit za pomoci svých praktických znalostì a zkušenostì sám stavitel, který do svého návrhu zapracoval instrukce a přánì stavebnìků ohledně sochařské výzdoby a dalšìch detailů. Charles M. Radding, William, W. Clark, Medieval architecture, medieval learning, builders and masters in the age of Romanesque and Gothic, London, Yale University Press and New Haven, 1991, s. 35. Také stručně Werner 45

26

Učenì se stavitelské profesi začìnalo obvykle ve věku 13-14 let a trvalo 7 let. Mladý muţ se musel naučit vypočìtávat statiku budovy, zvládnout harmonii proporcì i opracovávat kámen. Během výučnì doby byl brán ve stavebnì huti jako nezletilý a nemohl rozhodovat o záleţitostech v huti. Jeho prvnì zkouškou bylo opracovánì kamene. Poté se stal tovaryšem, jenţ mohl pracovat pouze s mistrem, od kterého se učil veškeré sloţitosti jeho povolánì. S tìmto obdobìm bylo spojeno zpravidla třìleté vandrovánì - „tovaryšské“ cesty od jedné stavby k dalšì, kde se učil mladý stavitel rozdìlným způsobům práce na stavbě, 46 coţ bylo dalšìm důleţitým zdrojem inovacì, také souvisejìcìch s praktickým uţìvánìm geometrie. Kamenìci a stavitelé tak mohli prakticky zjišťovat, sdìlet a učit se nové moţnosti a odlišné způsoby konstrukcì či dekorace během své práce v různých hutìch, i značně vzdálených od jejich prvnìho působenì. U některých řemeslných profesì se jednalo o poměrně běţnou záleţitost zìskávánì odborných dovednostì. Vystřìdánì několika stavebnìch hutì lze doloţit u stavitelů a kamenìků uţ během 12. stoletì a dìky tomu docházelo k rychlému šìřenì praktických znalostì, které byly důleţité i pro konstrukčnì inovace. Mistrovskou zkouškou stavitele bylo dobře dokončené dìlo či model dokazujìcì znalosti autora.47 1.1.1 Katedrální škola v Chartres Jakou úlohu měla středověká geometrie i aritmetika pro středověké vzdělance lze spatřit v Chartres, kde jsou na portále vpravo v západnìm průčelì katedrály, jenţ se začal stavět v roce 1141, sochařsky ztvárněni představitelé svobodných uměnì. Socha boţské Moudrosti v podobě novorozeného Spasitele na klìně své matky Panny Marie 48 sedìcì ve středu tympanonu na trůně, je obklopena zástupci 7 svobodných uměnì – geometrie, dialektiky, aritmetiky, astronomie, gramatiky, rétoriky a hudby, tedy světských věd tradovaných z antiky, neboť Bůh byl také chápán jako boţský geometr a geometrie byla vnìmána jako estetický a technický základ universa.49 Zdejšì katedrálnì škola zaznamenala počátky rozmachu za biskupa Fulberta (do r.1028), který se také zaslouţil o mìstnì knihovnu. Avšak jejì největšì rozkvět nastal ve 12. stoletì, kdy tu působili opati Bernard, Thierry (cca 1100-1150) a Gilbert, kteřì tu vybudovali intelektuálnì centrum své doby. K jejich ţákům patřil Jan ze Salisbury (John of Salisbury, cca 1115-1180), Alan z Lille (Alain de Lille, cca 1120-1202), Clarembald z Arrasu (cca 1110-1187), či Heřman

Müller, Grundlagen gotischer Bautechnik. Ars sine sciencia nihil, München, Deutschen Kunstverlag, 1990, s. 25. 46 Hans Biedermann, Das Verlorene Meisterwort. Bausteine zu einer Kultur-und Geistegeschichte des Freimauererturms, Wien, Böhlau Verlag, 1999, s. 15-17, také Spiro Kostof, The architect: Chapters in the history of the profession, s. 80. 47 Charles M. Radding, William, W. Clark, Medieval Architecture, medieval learning, s. 99-100, Spiro Kostof, The architect: Chapters in the history of the profession, s. 80. 48 "Boţská Moudrost" byla pojìmána jako tvůrce kosmického pořádku, dalšì křesťanské výklady počìnaje svatým Augustinem spojily Logos a právě starozákonnì boţskou moudrost a na jejich podkladu Bůh Stvořitel vytvořil svět. Proto byl Bůh chápan jako tvořivý umělec, architekt, který uspořádával geometrická tělesa a vytvářel tak hmotný svět. Vìce Lenka Panušková, "Boh sa neusále zaoberá geometriou." Svet ako dokonalé architektonické dielo a jeho Stvoritel, in: Kateřina Hornìčková, Michal Šroněk, (ed.), Ţena ve člunu. Sbornìk Hany J. Hlaváčkové, Praha, Artefactum, 2007, s. 239-254. 49 Spiro Kostof, The architect: Chapters in the history of the profession, s.79.

27

z Korutan (cca 1110-1160). 50 Sám Thierry učil pravděpodobně také v Pařìţi, kde se mezi jeho ţáky zařadil i Adalbert z Mohuče, ale pramenně se jedná o poněkud nejisté obdobì.51 Právě v Chartres se dávalo dle Goffa přednost kvadriviu – geometrii, aritmetice, astronomii a hudbě, v návaznosti na vědecké poznatky arabsko-řeckého světa. 52 Výuka probìhala formou výkladu, komentáře či glosovánìm klasických textů.53 Studijnì texty ke geometrii, tedy předevšìm Euklidovy Základy byly v klášternì knihovně v Chartres v překladu od Adelarda z Bathu (Adelardus Bathensis, cca 1080-1152), zároveň se tu nacházela část spisů Boethia (cca 480-525) a Vitruvia (Marcus Vitruvius Pollio, cca 80 - 25 před Kristem).54 Thierryho Heptateuchon (Soubor spisů k sedmi svobodným uměnìm - neuţìvá se český název, před 1150), který zahrnuje texty týkajìcì se všech sedmi svobodných uměnì - "celé filosofie", 55 obsahuje v přìslušné sekci pro geometrii a astronomii Adelardův překlad Euklidových Základů s úpravami a také Adélardův překlad astronomických tabulek od Chorezmìho (al-Chwarizmì, 780-850).56 Jaké byly spojitosti a kontakty mezi jednotlivými katedrálnìmi školami, regiony a vzdělanci lze ukázat na přìkladu učence Heřmana z Korutan, jenţ se podìlel na překladech v Toledu. Svůj překlad Ptolemaiova Planisphaeria (Klaudios Ptolemaios, cca 85-160, Kniha plošného znázorněnì nebeských sfér - neuţìvá se český název, Planisphaerium, cca 120) daroval svému učiteli Thierrymu z Chartres. 57 A právě v Toledu vznikl jeden z největšìch fenoménů ovlivňujìcì počátky středověké vzdělanosti a dějiny evropské vědy na dlouhá staletì - Toledské překladatelské centrum, jehoţ přìnosy byly vstřebány a rozšiřovány na dalšì školy předevšìm právě přes centra v Chartres a v Pařìţi. Spisy se překládaly v oblasti, jak podotýkal Jacques Le Goff, kde se stýkaly země Severu a Jihu, neboť tato oblast se stala skutečnou kulturnì dědičkou antického Řìma a Řecka.58

50

Taktéţ zvaný Hermann Dalmatinec, Hermannus de Carinthia, Hermannus Dalmata. Vìce k jeho významu a překladům napřìklad Alexandre Clerval, Hermann le Dalmate et les premières traduction latines des traités arabes d´ astronomie au Moyen Âge, Paris, Pickard, 1891, také Pavel Štěpánek, Toledská překladatelská škola: Španělsko jako prostřednìk poznávánì a šìřenì antické filozofie, Svět literatury, 20/2000, s. 68-93, rovněţ Martina Bečvářová, Eukleidovy základy, jejich vydánì a překlady. Prometheus, Praha 2002. Z publikacì obecně se zabývajìcìmi překlady Michel Ballard, De Ciceron à Benjamin, traducteurs, traductions, réflextions, Lille, Presses Universitaries du Septentrion, 2007. 51 Lenka Karfìková, Thierry ze Chartres. O stvořenì světa = Tractatus de sex dierum operibus, Praha, Oikoymenh, 2000, s. 7-16. 52 Jacques Le Goff, Intelektuálové ve středověku, Praha, Karolinum, 1999, s. 54-56. 53 Lenka Karfìková, Thierry ze Chartres. O stvořenì světa = Tractatus de sex dierum operibus, s. 31. Dle Southerna byla ale klášternì škola v Chartres prokazatelně spojena s opatem Bernardem, u Thierryho a Gilberta jsou doklady o učenì předevšìm v Pařìţi, jak upozorňuje i John W. Baldwin, The scholastic culture of the Middle Age 1000-1300, Long Grove, Waveland Press, 1997 s. 62. Thierry se však také důkladně zabýval sedmi svobodnými uměnìmi, sestavil Heptateuchon a zìskával nové překlady antických spisů z Toleda, a tak by bylo moţné hodnotit jeho obdobì působenì v Chartres spìše jako fungovánì "vědeckého" či intelektuálnìho centra. 54 Lenka Karfìková, Thierry ze Chartres. O stvořenì světa = Tractatus de sex dierum operibus, s. 17-20. 55 Podrobněji napřìklad Baldwin, The scholastic Culture of the Middle Ages, 1000-1300, s. 61-63. 56 Charles Burnett, The Coherence of the Arabic-Latin Translation Program in Toledo in the Twelfth Century, in: Arabic into Latin in the Middle Ages: the translators and their intellectual and social context, Farnham, Ashgate/Variorum, 2009, s. 249-288. V publikaci bylo převzato původnì stránkovánì zde publiovaných článků. 57 Lenka Karfìková, Thierry ze Chartres, s. 11. 58 Jacques Le Goff, Intelektuálové ve středověku, s. 33.

28

1.1.1.1 Toledské překladatelské centrum Toto překladatelské centrum navazovalo na tradici arabských středisek vzdělanosti na Pyrenejském poloostrově, k nimţ kolem roku 1000 patřily Córdoba, Zaragoza a právě Toledo, a to předevšìm v obdobìch, kdy tomu byli nakloněni tamějšì muslimštì vládcové.59 Přeskupovánì sil a mocenských pozic v jednotlivých krajìch a královstvìch na Iberském poloostrově probìhalo během 10. - 15. stoletì i nezávisle na náboţenstvì poměrně rychle, proto zde budou zmìněny pouze zásadnì události souvisejìcì se zkoumanou problematikou.60 1.1.1.1.1 Předpoklady pro vznik překladatelského centra Důleţitou kontinuitu podstatnou pro dalšì vývoj vědy zprostředkoval král Alfons VI. poté, co se převáţně mozarabské Toledo připojilo v r. 1085 ke Kastilskému královstvì.61 Byl dobře obeznámený s tamějšìmi poměrně tolerantnìmi poměry, neboť ţil ve městě v poslednìch letech vlády Yahaye al-Qadira (cca 1050-1092, taifa Toleda 1075-1085). Alfons VI. zachoval ve městě „status quo“ a prohlásil se králem „dvojì vìry“.62 Postupně však obyčejnì lidé konvertovali a setrvali, stejně jako zůstali Ţidé, přìslušnìci muslimské elity vesměs emigrovali. Stále se ale jednalo o multikulturnì město, kde ţily jednotlivé náboţenské komunity relativně společně, nebyla zde jasná separace jako v jiných městech, rovněţ ve výstavbě pokračovali titìţ muslimštì stavitelé, kachlìčkáři a tesaři, kteřì

59

Útlum vzdělanosti v Córdobě je vysledovatelný po výměně dynastiì, kdy po vpádu berberských Almorávidů v r. 1086 došlo postupně k exodu učenců do ostatnìch, ponejvìce muslimských států, přìpadně do multikulturnìho Toleda. Podrobněji ke kulturnì vyspělosti např. Jiřì Chalupa, Španělsko, Praha, Libri, 2005, s. 43-45, Antonio Arteta Ubieto, a kol., Dějiny Španělska, Praha, NLN, 1994, s. 86-90, také Hans Kaufmann, Maurové a Evropa: cesty arabské vědy a kultury. Praha, Panorama, 1982. Ohledně tehdejšì existence „státnìch“ osvìcených politik v Orientu, které kladly důraz na podporu rozvoje vědy, technologiì a inovacì společně s překladatelskými hnutìmi napřìklad Ahmad Yusuf Al-Hassan, Donald Routledge Hill, Islamic technology: an illustrated history, 2.vyd., Cambridge, Cambridge University Press, 1988, s. 8-10. Jak uvedli Al Hasan a Hill, ti osvìcenějšì z tehdejšìch islámských vládců zastávali názor vyplývajìcì ze zkušenostì, ţe civilizace mohla vzkvétat pouze pokud byly vědecké poznatky dostupné nejen v jazyce, kterému rozuměla jen úzká skupina vědců a studentů, ale i v jazyce lidu. Překlady vědeckých spisů do arabštiny tedy umoţnily jejich dostupnost pro široké vrstvy, coţ se nepodařilo ani v řìmské řìši, kde majorita nemluvila latinsky, a ani řečtina se nestala jazykem lidu na Blìzkém Východě. Akademie, knihovny a školy fungovaly pod patronátem vládce či šlechty a byly mezinárodnìmi centry tolerujìcìmi nejrůznějšì vyznánì. Rovněţ byly otevřeny komukoliv, aby mohl přijìt a studovat. 60 Politická situace byla poměrně komplikovaná, co se týká jak udrţenì samostatnosti Portugalska, tak křesťanských i arabských celků španělské části Iberského poloostrova aţ do pádu Granady. Tyto historické události a politicko-náboţenské vztahy měly i přìmý vliv na budovánì staveb v určitém stylu. K dějinám obou zemì Iberského poloostrova napřìklad Antonio Arteta Ubieto a kol., Dějiny Španělska, Jan Klìma, Dějiny Portugalska, Praha NLN, 1996, Miguel Ángel Ladero Quesada, Španělsko Katolických králů, Brno, L. Marek, 2003. 61 Podrobněji k zìskánì Toleda během reconquisty z obsáhlých zdrojů alespoň Antonio Ubieto Arteta a kol., Dějiny Španělska, s. 115-116, Charles Burnett, The Coherence of the Arabic-Latin Translation Program in Toledo in the twelfth century, s.249-288. 62 De facto trojì vìry – jednalo se o souţitì obyvatel vyznávajìcìch křesťanskou, muslimskou a ţidovskou vìru. Pouţìvá se pro to termìn „convivéncia“ (společné souţitì), která se vìceméně dodrţovala. Tento termìn ale neodpovìdá dnešnìm představám multikulturnì společnosti, na "konvivencii" je nutné aplikovat středověká hlediska moţnostì uplatněnì vlastnì vìry, práva, profese, běţného ţivota, atd. v rámci společnosti vyznávajìcì jinou vìru.

29

pracovali stejným způsobem dál, se stejnými znalostmi konstrukčnìch technik či svého řemesla jako před rokem 1085.63 Důleţitým praktickým počinem Alfonse VI. bylo také zachovánì všech knihoven a výsledků zdejšìho vědeckého bádánì, 64 coţ vedlo ke vzniku pověsti Toleda jako kolébky opětovně nalezené antické vědy pro Evropu. Jak uvedl Charles Burnett, bylo to druhým nejdůleţitějšìm faktorem pro přìštì věhlas. Prvnìm důvodem byla jazyková vybavenost mìstnìho obyvatelstva.65 Učenci do Toleda přicházeli, neboť věděli, ţe tu najdou odborné antické texty v arabštině, jak to bylo napřìklad u Gerarda z Cremony (Gerardus Cremonensis, 11141187) v přìpadě jeho zájmu o Ptolemaiův Almagest. Dalšìm moţným podnětem byly AlZarkálìovy (Arzaquiel, Al-Zarqali, 1029?-1089?) astronomické tabulky, známé pod názvem Toledské, ze kterých vycházeli evropštì učenci ve 12. a 13. stoletì. 66 Dalšìm důleţitým momentem pro vznik překladatelského a vědeckého centra bylo i přestěhovánì poslednìho potomka muslimských vládců Zaragozy Jafara Ahmada III. Sayf al-Dawla(? cca 1146) kolem roku 1140 do Toleda. Přivezl si s sebou bohatě zásobenou knihovnu, kterou dal k dispozici na překlady. Jednalo se o potomka rodu Banu Hud, králů-taifů intelektuálů,67 jejichţ královská knihovna obsahovala zejména mnoho spisů z matematiky, astronomie a astrologie. Jejich texty z geometrie si vybral na překlad Gerard z Cremony a měly by souhlasit se spisy o geometrii, které zpracoval zaragozský taifa Yusuf-alMu´taman ibn Hud (?-1085) v dìle Al-Istikmál (Kniha matematické dokonalosti, Book of Perfection, 2.pol.11.stol.), v němţ kromě Euclidových Základů, Archimedových, Theodosiových, Meneláových spisů zpracoval napřìklad i Ibn-al-Haytamovu Optiku. 68 Dalšì intelektuálnì stimul souvisel s přìchodem některých významných arabských a ţidovských učenců do křesťanského Toleda kvůli změně dynastiì v Córdobě. Překladatelskou činnost v Toledu podporoval i Raymund (Raymond of Toledo, Raymond de la Sauvetat, 1080-1152), toledský arcibiskup, jemuţ jsou dedikována některá dìla.69

63

Fernando Chueca Goitia, Toledo&Madrid, London, Thamus and Hudson, 1972, s. 58, 83. Jak zmiňoval Jacques Le Goff, Intelektuálové ve středověku, s. 29, i přes bojové náraznìkové pásmo mezi křesťanstvìm a islámem, byla zpočátku arabština prostřednìkem intelektuálnì výměny antických vědomostì, neboť v Byzanci perzekvovanì ţidé a heretičtì křesťané odcházeli do Orientu s antickými spisy od Euklida po Ptolemaia či Galéna. Ty pak zìskaly odkazem tamějšì muslimské školy a knihovny, jeţ je svobodomyslně přìjìmaly. Během „zpětného pohybu“- návratu antických spisů do Evropy se hlavnìmi oblastmi intelektuálnìho kontaktu staly předevšìm dvě oblasti. Prvnì z nich byla Sicìlie s Kalábriì, v Salernu působil přibliţně od r. 1077 překladatel z arabštiny do latiny Konstantin Africký (cca 1020-1099). V Itálii pracoval i Michael Scot (Michael Scotus, 1175-1232), který zprostředkoval spisy přeloţené v Toledu na dvůr Fridricha II. Štaufského (Friedrich Roger Štaufský, 1194- 1250), jenţ vytvořil v Palermu trojjazyčný panovnický dvůr nového typu. Podrobně zpracoval Charles Burnett, Physics before physics, in: Arabic into Latin in the Middle Ages: the translators and their intellectual and social context, Farnham, Ashgate/Variorum, 2009, s. 53-109. Také tentýţ autor v článku Michael Scot and the transmission of scientific culture from Toledo do Bologna via the court of Frederick II. Hohenstaufen. Farnham, Ashgate/Variorum, 2009, s. 101-126. Druhým a důleţitějšìm mìstem pro překlady spisů z arabštiny do latiny bylo právě Toledo. 65 O Toledské překladatelské škole v návaznosti na arabské prostředì psal Pavel Štěpánek, který zároveň stručně uvedl jejì široký vliv na středověkou filosofii, lékařstvì a teologickou doktrìnu. Zabýval se i muslimskými kulturnìmi středisky a tzv. ţidovským překladatelským programem, který je v této podkapitole zmìněn jen v souvislosti s filosofem Maimonidem a matematickým spisem Al-Istikmálem. Pavel Štěpánek, Toledská překladatelská škola: Španělsko jako prostřednìk poznávánì a šìřenì antické filozofie, Svět literatury, 20/2000, s. 68-93. Arabské filosofii, vědě a obecně překladům v Toledu se věnoval i Zdeněk Kratochvìl, Filosofie mezi mýtem a vědou: od Homéra po Descarta, Praha, Academia, 2009, předevšìm s. 297- 306. Tato podkapitola práce se ale vìce zaměřuje na překlady týkajìcì se geometrie a matematiky, přìpadně astronomie. 66 Návazné Alfonsìnské tabulky kastilského krále Alfonse X. Moudrého (Alfonso El Sabio, 1221-1284), který byl bratranec Přemysla Otakara II., a jejich rozšìřenì ve střednì Evropě a tedy i v Čechách podrobně 64

30

1.1.1.1.2 Překladatelský program Proč tedy vznikaly překlady povětšinou aţ kolem roku 1130 a nebyly tu dřìvějšì výraznějšì doklady přepisů arabských knih do latiny? Texty se začaly překládat kvůli poptávce, potřebě a zájmu o rozšiřovánì znalostì v některých oborech, neboť byly k některým vědám dostupné pouze arabské texty. S tìm souvisì nezdůrazňovaný fakt, ţe se v tomto obdobì v Toledu nezformovala vlastnì univerzita, proto se mluvì pouze o Toledské překladatelské škole. Coţ také nenì zcela přesné, nejvýstiţnějšì termìn je centrum či středisko. O zaloţenì vlastnì univerzity v Toledu nebyl dostatečný zájem ze strany přìchozìch, neboť většina studentů či učenců jiţ někam přináleţela, měla svou univerzitu a přišla do Toleda kvůli věhlasu arabských (a řeckých) spisů a zájmu o vědu s tìm, ţe si překlady a jejich opisy odvezou do svých zemì a na své univerzity, a bude z nich mìt uţitek jejich země a škola. Od mìsta původnìho působenì učenců se odvìjelo i zaměřenì jejich překladatelského programu a zájem o překládánì určitých spisů. Texty na překlad byly vybìrány předevšìm tak, aby zaplnily mezery ve stávajìcìch a jiţ známých spisech na jejich univerzitách. Gerard z Cremony napřìklad přeloţil pouze prvnì tři knihy Aristotelova spisu Meteora (Meteorologie, 4.st.př.n.l.), neboť věděl, ţe čtvrtá kniha jiţ byla přeloţena. Stejně tak docházelo i k dokompletovánì manuskriptů, které obsahovaly jiţ dřìve známé a přeloţené texty vztahujìcì se k sedmi svobodným uměnìm. Napřìklad Adelard z Bathu přeloţil Euklidovy Základy a texty zabývajìcì se astronomiì a astrologiì, přičemţ v manuscriptu vzniklém kolem roku 1140 pravděpodobně v Anglii je tento jeho překlad přidán k Boethiovu překladu Aristotelových textů zabývajìcìch se logikou a rétorikou, a k jeho textům o aritmetice. Nelze nevzpomenout Heptateuchon Thierryho z Chartres, který takto také doplňoval spisy vztahujìcì se k sedmi svobodným uměnìm, kdy do přìslušné sekce vkládal napřìklad úpravy Adelardových překladů Euklidových Základů i Adelardův překlad al-Chorezmìových astronomických tabulek. A pravděpodobně aţ po dokončenì Heptateuchonu Thierrymu doporučoval a zasìlal dalšì texty o geometrii a astronomii Heřman z Korutan, který zůstával v Toledu a překládal dalšì spisy. Je třeba zmìnit, ţe

zpracoval Pavel Štěpánek, Čechy a Španělsko ve středověku. Dějiny a uměnì, Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, 2008, předevšìm s. 90-99. Znalosti i vlastnictvì arabských spisů v některých oborech a informace o muslimských zemìch v Čechách uvedl ve své diplomové práci Jan Potůček, Turecké nebezpečì a České země v raném novověku, obhájeno na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 2009. 67 A dle Charlese Burnetta, který vycházel z arabského historika Ibn al-Abbara (Abu Abd Allah Muhammad Ibn al-Abbar, cca 1200-1260), mu bylo po přesìdlenì z Ruedy de Jalón do Toleda darováno půl města. Charles Burnett, The Coherence of the Arabic-Latin Translation Program in Toledo in the twelfth century, s. 249-288, vìce i Joaquìn Lomba Fuentes, La ciencia musulmana y judìa en el valle del Ebro mediaval, in: Aragón en la Edad Media, Universidad de Zaragoza 16/2000, s. 477-492. 68 Ohledně Gerardova textu pouţitého pro překlad vìce viz Burrnet, Coherence of the Arabic-Latin Translation Program in Toledo in the twelfth century, s. 249-288. Al-Istikmál obsahoval traktáty z geometrie, astronomie i teorie čìsel, optiky. V oblasti Magrebu to byl studijnì materiál do 15. stoletì, jeho znalost a rozšìřenì v Egyptě byla dìlem ţidovského učence, filosofa a lékaře Maimonida. Ţidovský učenec Ibn Aqnìn (cca11501220) zařadil Al-Istikmál ke klasickým textům v uvedených oborech. Vìce Joaquìn Lomba Fuentes, La ciencia musulmana y judìa en el valle del Ebro mediaval, s. 477-492. Matematické spisy, pouţité v AlIstikmálu, byly tedy ve středověku v těchto vědách celkem zásadnìmi texty pro učence Západu i Orientu. 69 Pavel Štěpánek, Toledská překladatelská škola: Španělsko jako prostřednìk poznávánì a šìřenì antické filozofie, Svět literatury, 20/2000, s. 68-93.

31

existovalo i povědomì o překladech těch antických spisů, které byly převedeny přìmo z řečtiny do latiny.70 1.1.1.1.3 Překlady Jednìm z prvnìch toledských překládajìcìch učenců byl Jan (Johannes)71 z Hispánie a z Limy (? - cca 1150), který převedl Qustá ibn Luqa´sův (Costa ben Luca, 820-912) text De differentia spiritus et animae (Rozdìl mezi duchem a dušì - neuţìvá se, 9. stol.) z arabštiny do latiny. Jednalo se nejen o prvnì dnes známý toledský překlad, ale i o jeden z textů zahrnutých do Libri naturales (4.st.př.n.l.)72, které byly předepsány ke studiu na evropských středověkých univerzitách. Jeden ze středověkých manuskriptů obsahujìcì texty náleţìcì do Libri naturales a pocházejìcì z Iberského poloostrova je dochovaný v české Národnì knihovně pod signaturou IV.D.6. 73 Jiný důleţitý spis pro rozvoj středověké astronomie v Evropě, pravděpodobně ztracený řecký text matematika Ptolemaia Planisphaerium se dochoval ve 3 arabských manuskriptech. Tento text byl také teoretickým základem pro konstrukci astrolábu.74 Na

70

Charles Burnett, The coherence of the Arabic-Latin translation program in Toledo in the twelfth century, s. 249 – 288. Adelardův překlad Euklidových Základů ve vlastnictvì Thierryho z Chartres zmìnil rovněţ Werner Müller, Grundlagen gotischer Bautechnik. Ars sine sciencia nihil, s. 107. 71 Jeho překlad Secretum Secretorum byl věnovaný portugalské hraběnce Terese, dceři kastilského krále Alfonse VI., a matce prvnìho portugalského krále Jindřicha Alfonse (1139/1140 provolán šlechtou za krále). Město Lima se nacházì na severu Portugalska, v oblasti původnìho hrabstvì Portocale, které náleţelo právě Terese, proto by se mohlo jednat o učence pocházejìcìho z právě se formujìcìho Portugalska. Vìce Charles Burnett,"Magister Iohannes Hispalensis et Limiensis" and Qusta ibn Luqa´a De differentia spiritus et animae: a Portuguese contribution to the Arts Curriculum?, in: Arabic into Latin in the Middle Ages: the translators and their intellectual and social context, Farnham, Ashgate/Variorum, 2009, s. 221-267. 72 Texty v Libri naturales byly sloţeny dohromady na počátku 13. stoletì na základě Aristotelových textů z arabštiny a řečtiny, plus zahrnovaly texty tzv. Pseudoaristotelovské a právě Ben Lucův text. Charles Burnett, "Magister Iohannes Hispalensis et Limiensis" and Qusta ibn Luqa´a De differentia spiritus et animae: a Portuguese contribution to the Arts Curriculum?, s.221-267. 73 Jedná se o manuskript Textus varii se signaturou IV.D.6. Jako mìsto jeho vzniku je uvedena jiţnì Evropa a datuje se do let 1300-1400. Obsahuje texty Aristotela (384-322 př.n.l.), Pseudo Aristotela, Johanna Sacrobosca a právě text Costy ben Lucy, který byl „edidit et Iohannes hispole(n)sis ex arabico in latinu(m) Ramundo T(h)oledano archie(piscopo?) transtulit ?“. Vìce k tomuto dedikovánì jedné skupiny jeho manuskriptů Charles Burnett, "Magister Iohannes Hispalensis et Limiensis" and Qusta ibn Luqa´a De differentia spiritus et animae: a Portuguese contribution to the Arts Curriculum?, s. 221-267. Jedná se o dedikovánì Raymondovi de La Sauvetat a zahrnuté texty odpovìdajì z velké části Libri naturales. Jedna skupina manuskriptů s ibn Lucovými texty obsahuje právě výše zmìněnou dedikci, nejstaršì z tohoto okruhu textů je datován jiţ do 12. stoletì a nacházì se v Královské knihovně v Bruselu. Podrobně texty rozebìrala Joan Wilcox, Transmission and influence of Qusta ibn Luca´s on Difference between spirit and the soul, disertačnì práce, New York, City University of New York, práce obhájena roku 1985. Ben Lucův text v manuskriptu IV. D. 6 je psaný mìrně odlišným pìsmem neţ bruselský manuskript, coţ by mohlo odpovìdat dalšìmu okruhu překladů, napřìklad manuskriptu nacházejìcìm se v Edinburské knihovně, jehoţ reprodukce je u článku na str. 224. V textu zahrnutém v manuskriptu IV.D.6 však na rozdìl od Edinburského manuskriptu jiţ chybì u autora "et Limiensis". Důkladnějšì výzkum tematicky blìţe orientovaných specialistů by mohl upřesnit dataci a mìsto vzniku "českého" manuskriptu IV.D.6, který je částečně spojen s osobnostì jednoho z prvnìch překladatelů toledské školy Janem z Hispánie a Limy, pocházejìcìho z budoucìho Portugalska, i s prvnìm doloţeným překladem z arabštiny do latiny v Toledu a můţe náleţet k prvnìm opisům tohoto překladu. 74 Astroláb je měřìcì přìstroj s mnohostranným vyuţitìm, pouţìval se zejména v mořeplavectvì pro určovánì polohy. Jeho popis, stejně jako deskripce armilárnì sféry, osobnìho emblému krále Manuela jsou známé právě z Ptolemaiova Planisphaeria. Z okruhů arabských vědců, kteřì se zabývali pouţìvánìm astrolábu, je

32

Iberském poloostrově jeden z opisů překladu Planisphaeria v arabštině opatřil poznámkami arabský matematik a astronom Maslama ibn Ahmad Al-Majrìtì (Al-Majriti, ?1004). Heřman z Korutan, který překládal Maslamův text do latiny, předpokládal, ţe se jedná o Maslamovo vlastnì přeloţenì Planisphaeria do arabštiny. Ptolemaiovy texty se dochovaly v latině ve 3 skupinách překladů, ale pouze Heřman z Korutan je jako překladatel identifikován. Dalšì 2 překladatelé pracovali nezávisle na sobě. 75 Heřman z Korutan jako učenec své doby čerpal nejen ze stávajìcì tradice Západnì Evropy (platonismu), ale i z orientálnìch a antických zdrojů, předevšìm co se týká astronomie, astrologie a fyziky. Tyto nové znalosti a skloubenì rozdìlných tradic se odrazily v jeho vlastnìm dìle De esentiis (Esence, do r. 1160), čìmţ se stal jednìm z nositelů nové koncepce při rozvoji evropské vědy.76 Během působenì arcibiskupa Jana z Castelmoronu (Juan de Castelmoron, toledský arcibiskup 1152-66) došlo ke zlepšenì vztahů mezi duchovenstvem a mozaraby, v Toledu byla vybudována nová čtvrť, coţ zlepšilo podmìnky pro překlady a jejich zasìlánì do dalšìch zemì. K významným překladatelům patřil v tomto obdobì Gerard z Cremony (1114-87), kterému je připisováno asi 70 překladů nejrůznějšìch textů zahrnujìcìch jak matematické či lékařské, tak i filozofické spisy. Dalšì překladatel Dominik Gundissalinus (Domingo Gundisalvo, cca 1105 - 1181) se věnoval zejména převodům Aristotelových textů. V následujìcì generaci překladatelů za podpory arcibiskupa Rodriga Ximenéze (1170 - 1247) pokračoval Marek z Toleda (Marcos de Toledo, Marcus Tolletanus, ?- cca 1216) v překladech Aristotelových spisů. Zajìmal se předevšìm o medicìnu, ale přeloţil i Korán a islámské teologické spisy, aby mohli křesťanštì překladatelé a teologové reagovat na islám

třeba jmenovat napřìklad Al Chorezmìho, v arabském al-Andalusu se jìm zabýval Maslama ben Ahmed alMajrìtì. Pravděpodobně prvnìm známým textem v latině o astrolábu je manuscript z benediktinského opatstvì v Ripollu, leţìcìho na tzv. „strata francisca“ z Barcelony do Toulouse. I přesto, ţe se De utilitatibus astrolabii, vzniklé ještě moţná před Maslamovým textem připisovalo Gerbertovi d'Aurillac, který udrţoval kontakty s Katalánskem, s jistotou mu lze připsat práce zabývajìcì se aritmetikou a geometrii a konstrukcì armilárnì sféry. Vìce Charles Burnett, King Ptolemy and Alchandreus the philosopher: the earliest texts on the astrolabe and Arabic astrology at Fleury, Micy and Chartres, in: Arabic into Latin in the Middle Ages: the translators and their intellectual and social context, Farnham, Ashgate/Variorum, 2009, s. 329-368. Univerzálnost tohoto astronomického přìstroje a moţnost zkonstruovánì pravděpodobně nezávisle i mimo arabskou a evropskou civilizaci lze doloţit vytvořenìm astrolábu během vlády moudrého a mnohostranně vzdělaného krále Sedţonga Velikého (Sejong, 1397-1450) z dynastie Yi v polovině 15. stoletì v Koree. Král Sejong podporoval vzdělánì, vědu, nové technologie či rozvoj zemědělstvì. Vytvořeno bylo nejen pìsmo, ale na základě královských instrukcì rovněţ astronomické přìstroje - malý a velký astroláb, armilárnì sféra či vodnì hodiny. Ty sice vznikly nezávisle na arabských vynálezech, ale vývoj těchto přìstrojů a rozvoj věd závisel na pokročilých znalostech matematiky. Jednìm z matematických korejských textů počátku 15. stoletì byl Sanhak kyemong (Arithmetical Enlightenment), který byl zaloţen na arabských znalostech matematiky, které se do Koree dostaly přes mongolské vládce Čìny. Han Woo-keua, The history of Korea, Soul, The EulYoo, 1970, s. 291. Podrobněji Lu Gwei-Djen a kol, The Hall of Heavenly Records: Korean Astronomical Instruments and Clocks 1380-1780, Cambridge, Cambidge University Press, 2004. Rozšìřenì „evropských“ astrolábů dokládá napřìklad krakovský exemplář arabského astrolábu, který byl vyrobený v Córdobě v roce 1151, a jenţ zìskal polský učenec Marcian Bylica v Budě v r. 1494. Vìce Zdzisław Żygulski, Sztuka islamu v zbiorach polskich. Warszawa, Wydawnictwa Artystyczne i Filmowe, 1989, s. 9. Výroba preciznìch nautických přìstrojů se přesunula během středověku z Iberského poloostrova do střednì Evropy, jednìm z jihoněmeckých měst, v němţ se řemeslnìci začali specializovat na jejich výrobu byl Norimberk. 75 Paul Kunitzsch, Richard Lorch, Maslama´s Notes on Ptolemy´s Planisphaerium and related texts, München Bayerische Akademie der Wissenschaften - Philosophische-historische Klasse, 1994, s. 5-10. 76 Ţarko Dadić, Hermann the Dalmatian as Astronomer, in: Hvar Observatory Bulletin 19/1995, s. 39-53.

33

i po teologické a filosofické stránce. Jednalo se tedy jiţ také o politicko-náboţenskou záleţitost.77 Dalšì přìznivé obdobì pro překladatelskou činnost nastalo v Toledu za vlády kastilského krále Alfonse X. Ten byl sám učenec a literát, a tak vytvořil na svém dvoře atmosféru a podmìnky pro dalšì vpravdě multikulturnì vlnu ţidovských, muslimských a křesťanských učenců, kteřì se podìleli na překladech spisů, jejich komentovánì a na vytvářenì nových vědeckých děl vycházejìcìch ze známých spisů v širokém spektru textů, mezi které patřily překlady Ptolemaiových knih, z hindštiny převedené knihy o šachu, kostkách a dámě či jeho vlastnìho spisu popisujìcìho drahé kameny El lapidario ( O mineralogii, 2. pol. 13. stol.).78

77

Pavel Štěpánek, Toledská překladatelská škola: Španělsko jako prostřednìk poznávánì a šìřenì antické filozofie, 20/2000, s. 68-93. 78 Pavel Štěpánek, Čechy a Španělsko ve středověku. Dějiny a uměnì, s. 69.

34

Samotný překlad probìhal nejčastěji tak, ţe mozarabové či ţidé, kteřì nebyli zběhlì v latině, překládali text buď do toledské arabštiny či mìstnìho románského dialektu, a pak duchovnì převedl spis do latiny na dobré úrovni. Texty byly určeny předevšìm na export, mìstnì obyvatelé vesměs neuměli čìst latinsky. 79 Některé překlady byly opatřeny také slovnìkem či glosářem, v nichţ byly odborné latinské či arabské termìny s věcnými definicemi, aby si je čtenář mohl do textu doplnit či ověřit.80 1.1.2 Vzdělání na univerzitách Městský intelektuál, povětšinou profesor či spìše mistr, který ve 12. stoletì ovládal sedmero uměnì, zahrnujìcì i geometrii, byl v této době pokládán za určitý typ řemeslnìka, stejně jako ostatnì měšťané. Jeho oborem bylo studium a vyučovánì svobodným uměnìm. Nejednalo se však o vědu, učenost či znalost, nýbrţ o techniku. Mistr svobodných uměnì měl řemeslnou specializaci s vlastnìmi odbornými postupy, stejně jako byl specialista tesař či kamenìk. Intelektuál byl ve 12. stoletì chápán jako člověk, jehoţ obor – svobodná uměnì - byla přesně účelně vymezená racionálnì dovednost, s nìţ mohl tvořit jak hmotně, tak myšlenkově. Vědy tvořìcì svobodná uměnì byly povaţovány za uměnì kvůli zahrnutì znalostì i tvorby, coţ byl dalšì myšlenkový stupeň, k němuţ byl potřeba rozum. Tak bylo nazìráno na uměnì - na znalosti techniky kompozice - gramatiky, sylogismů – dialektiky, rozprávěnì - rétoriky, čìsel - aritmetiku, rozměrů - geometrii, melodie – hudbu a na výpočet hvězdných drah - astronomii. Intelektuál si uvědomoval nutnost své poznatky sdìlet, všeobecně zpřìstupnit, coţ pro něj byla otázka profesionálnì odpovědnosti. Mìsto dìlny to byla škola, odkud se šìřily myšlenky, stejně jako z řemeslné dìlny vycházelo zboţì. Neměl ale jiné nástroje neţ knihy a vlastnì rozum. Městštì intelektuálové a jejich studenti, rostoucì univerzitnì komunita podmìněná výstavbou a rozvojem měst ve 12. stoletì se však postupně sdruţovala do korporacì, které se určitým způsobem vydělily a přetrvávajì od 13. stoletì dodnes.81 Organizaci a délku studia, podmìnky zkoušek i program přednášek stanovovala univerzitnì statuta. Jednotlivé údaje se však ve středověku různì, a tak je obtìţné přesně uvést, jak stařì a s jakými znalostmi jiţ studenti přicházeli na univerzitu. Zda-li jiţ uměli čìst, psát a počìtat nebo se to učili aţ na univerzitě nebo pod jejì patronacì, coţ se mohlo lišit mìsto od mìsta, zároveň se ve středověku přìliš nedodrţovalo postupné vzdělávánì. Učenì se svobodným uměnìm probìhalo 6 let a tvořilo základ univerzitnì výuky. Přibliţně po dvou letech probìhala bakalářská zkouška, druhá etapa studia byla zakončena magisterskou zkouškou. Aţ poté se studovalo právo a teologie. Ve výuce se předevšìm komentovaly předepsané studijnì texty, které se lišily dle jednotlivých univerzit. Na artistické fakultě se přednášela a komentovala zejména dialektika a logika a to předevšìm v Pařìţi, kde se jednalo o výklad a komentáře Aristotelových textů. Vzorem pro Karlovu univerzitu byla právě pařìţská univerzita, v Praze zpočátku fungovaly 4 fakulty pro 4 národy, mezi prvnìmi vyučujìcìmi byli Němci a

79

Charles Burnett, Coherence of the Arabic-Latin Translation Program in Toledo in the twelfth century, s. 249-288 80 Paul Kunitzsch, Das Arabische als Vermittler und Anreger europäischer Wissenschaftssprache, in: Berichte zur. Wissenschaftsgeschichte, roč. 17, 3/1994, s. 145-152. 81 Jacques Le Goff, Intelektuálové ve středověku, s. 63-64.

35

Italové. Jiţ v době Karlově tu ale působili i češtì vyučujìcì a zdejšì studium bylo zaloţeno předevšìm na aristotelismu podobně jako v Pařìţi.82 Výuka aritmetiky a geometrie probìhala na fakultě svobodných uměnì. Normativnì učebnì texty se dostávaly do Prahy zejména z Pařìţe, přes tamějšì studenty, kteřì přišli následně učit na praţskou Karlovu univerzitu. I přes jistý vliv erfurtských učenců, zejména v oblasti spekulativnì logiky či studia spisu pro výpočet času Computus chirometalis (Počìtánì času, cca 1330?) od Jana z Erfurtu (cca 1280 - po roce 1320/1340), pařìţské univerzitnì texty však zůstaly hlavnìmi podklady učebnìch osnov. 83 Nejvýznamnějšì disciplìnou z kvadrivia byl právě výklad 6 knih Euklidových Základů, které byly povinnou součástì výuky ve 4. ročnìku, po přednáškách z aritmetiky.84 Postupný vliv boloňské univerzity se projevil také v univerzitnìch studijnìch spisech85. Oproti Pařìţi se v Bologni komentovaly pouze úryvky z Aristotela, hlavnì vědou byla rétorika, předevšìm texty Cicera (Markus Tullius Cicero, 106-43 př. n.l.) – De inventione (Řečnická invence, cca 80 př.n.l.). Matematika a astronomie se v Bologni také vykládaly na základě Euklidova a Ptolemaiova dìla.86 Prvnì zaznamenané univerzitnì zákony sepsal kastilský král Alfons X. El Sabio ( Moudrý, Učený, 1221-1224) v Las Siete Partidas (Kniha zákonů, 1256-1265). Univerzitnì vzdělánì je popsáno v druhém dìle, v kapitole č.31. V celkem 11 oddìlech se tu král zabýval napřìklad obsahem výuky, tedy zejména disciplìnami sedmi svobodných uměnì, v dalšìch oddìlech bylo napřìklad uvedeno, jakým způsobem majì mistři učit (" en qué manera deben los maestros mostrar los saberes á los escolares."), kolik mělo být mistrů a kdy a kým by měli být placeni s tìm, ţe výši jejich platu měl určovat král. V dalšìch částech jsou popisovány prostory, v nichţ by se měli studenti učit či jakou váţnost by měli mìt mistři. Také král obecně sepsal, co měl za znalosti prokázat student, pokud se chtěl stát mistrem.87 Prvnì portugalská univerzita byla zaloţená v roce 1290 králem Dinisem (Denis Spravedlivý, 1261-1325) 88 a svými statuty navazovala na nejstaršì iberskou univerzitu

82

Josef Třìška, Studie a soupisy k staršì praţské univerzitě, Praha, Univerzita Karlova, 1980, s. 11-12. František Šmahel, Fakulta svobodných uměnì, in: Michal Svatoš, a kol. Dějiny Univerzity Karlovy, 1. dìl, 1347/48- 1622, Praha, Karolinum, 1995, s. 101-104. 84 František Šmahel, Fakulta svobodných uměnì, Seznam přednášek Jana Jahenstarfera z let 1387-1389 a schéma povinných přednášek na artistické fakultě, in: Michal Svatoš, a kol. Dějiny Univerzity Karlovy, 1.dìl, 1347/48-1622. Praha, Karolinum, 1995, s. 114-115. 85 Josef Třìška, Rétorický styl a praţská univerzitnì literatura ve středověku, Praha, Univerzita Karlova, 1975, s.42 86 Jacques Le Goff, Intelektuálové ve středověku, s. 73-74. 87 Alfonso El Sabio, Las Siete Partidas del Rey Don Alfonso El Sabio, dìl 2, Partida segunda y tercera, Madrid, Real Academia de la Historia, 1807, s. 339-346. 88 Bula papeţe Mikuláše IV. Povolujìcì zřìzenì „Estudos Geraes“ v Lisabonu: „ Nicolaus Episcopus, ac. Dilectis filijs Universitati Magistrorum,&Scholarium Ulixbon, salutem&Apostolicam benedictionem. De státu Regni Portugalliae tanto solertus cogitamus, quanto majori desiderio ducimur , ut in Regno ipso submotis quibusdam obstaculis divini cultus observatia vigeat, salubribus intendatur operibus, & fidei catholicae puritas, at laudem divini nominis, &salutem fidelium in lilo degentium invalescat. Sane ad audientiam nostram pervenit, uod procurante charissimo in Christo filio nostro D. Portug. Rege Illustri, cujuslibet licitae facultatis studia in Civitate Ulixbon. Sunt de novo sine multa, &laudabili provisione plantata, quorum Magistris ut liberis possint vacare studijs, & doctrinis à quibusdam Praelatis, Abbatibus Cisterciensis Ordinis, ac Prioribus Sancti Augustini, ac Sancti Benedicti Ordinum, & Rectoribus quarundam secularium Ecclesiarum Regnorum Portugal. & Algarb. Promissum esse dicitarcertum salarium, & statutum.“ Antonio Caetano de Sousa, Provas da Historia Genealogica da Casa Real Portugueza, dìl I., kniha druhá, s. 74-75. 83

36

zaloţenou v Salamance roku 1204. Univerzita několikrát měnila své sìdlo mezi Lisabonem a Coimbrou, 89 aby se natrvalo usìdlila v Coimbře v roce 1537. Na vzniku univerzity, stejně jako na vzniku prvnì vyššì školy v Lisabonu v roce 1286, se podìleli také mnichové z významných portugalských klášterů, předevšìm z cisterciáckého kláštera v Alcobaçe nebo z augustiniánského kláštera v Coimbře, kteřì měli také vazby na univerzitu v Pařìţi. V prvnìch statutech, která král Dinis dal Universitě v Coimbře v roce 1309, se mimo jiné uvádì: „Praeterea ordinamus in úraedicto nostro studio Magistrum in Medicina in posteum habeatur ut nunc, & in futurum subditorum nostrorum regantur corpora sub debito regimine sanitatis. Item in facultatibus Dialecticae, & Grammaticae ibidem Doctores este volumus, & Magistrum, ut per alterum debitum fundamentum, & per....acutiorem recipiant intelectum, qui ad maiores scientias desideraverint pervenire. Quia veró cordi nobis est praedimus operam efficacem; idcirco universitatem nostri studij universos, & singulos ipsius universitatis cómunimus privilegijs infra scriptis.90 Zájem o středověké univerzity záleţel nejen na jejich zaměřenì či na cìrkevněpolitických poměrech, ale i na tom, v které zemi zrovna řádil mor či jiná středověká choroba. Také po změně poměrů na praţské univerzitě v roce 1409 došlo k nucenému odchodu studentů - nejvìce jich odešlo na univerzity do Lipska a do Vìdně. Vyučujìcì z Prahy zase odcházeli na univerzitu v Krakově, zaloţenou v roce 1364. S rostoucìm počtem lokálnìch univerzit během 15. stoletì došlo i v Praze k poklesu studentů. 91 Studium Euklidových Základů bylo stěţejnì dìlo pro studium geometrie, které ale probìhalo na univerzitách v různé intenzitě předevšìm v závislosti na jejich zaměřenì na určité vědy.

1.2 Traktáty a příručky pojednávající o teoretické a praktické geometrii V předchozì podkapitole byly v krátkosti vysvětleny teoretické znalosti sedmi svobodných uměnì a geometrie předevšìm z Euklidových Základů zejména mezi učenci a intelektuály v prostředì klášternìch škol a univerzit, zmìněn byl i fenomén překladatelského centra antických a arabských spisů v Toledu. V této podkapitole budou zmìněny spisy pojednávajìcì o rozlišenì praktické a teoretické geometrie, společně s arabskými matematickými a stavitelskými spisy, neboť na část z nich navazovali evropštì matematici, astronomové i stavitelé. Vysvětlenì obsahu stavitelské profese v Orientu bude důleţité pro moţné souvislosti ve vzdělánì a organizaci práce mudéjarských stavitelů na Pyrenejském poloostrově. V dalšìch podkapitolách budou představeny traktáty a přìručky v národnìch jazycìch, neboť i to začal být s rostoucì alfabetizacì společnosti důleţitý aspekt jejich rozšìřenì. Uvedeny budou také stavitelské a matematické přìručky a traktáty ze středoevropského prostředì, přičemţ některé z nich ovlivnily i spisy a traktáty o architektuře vzniklé v 16. stoletì na Pyrenejském poloostrově.

89

V Lisabonu sìdlila univerzita v letech 1290-1308, poté byla v Coimbře v letech 1308-1338, v Lisabonu byla opět v letech 1338-1354, v Coimbře fungovala v letech 1354-1377, v Lisabonu sìdlila opět v letech 13771537. Poté byla natrvalo přemìstěna do Coimbry. Serafim Leite, Estatutos da Universidade de Coimbra 1559, Coimbra, Universidade, 1963, s. 13. 90 Antonio Caetano de Sousa, Provas da Historia Genealogica da Casa Real Portugueza, dìl I., kniha druhá, s. 76-79. 91 František Šmahel, Praţské univerzitnì studentstvo v předrevolučnìm obdobì 1399-1419. Statistickosociologická studie. Praha, ČSAV, 1967, s. 17, 65-66, s. 73.

37

1.2.1 Traktáty a příručky o praktické geometrii Obě podoby středověké geometrie naznačil Gerbert z Remeše (Gilbert d´Aurillac, pozdějšì papeţ Silvestr II, cca 950-1003) ve své Geometrii Gerberti ( Geometrie Gerberta, 2.pol. 10.stol.). Geometrie se dělila na teoretickou, kterou se zaobìrali předevšìm intelektuálové na univerzitách, a praktickou, jeţ byla určena předevšìm řemeslnìkům, kteřì geometrii potřebovali při své kaţdodennì práci. Skutečné rozlišenì na teoretickou a praktickou geometrii se objevilo aţ ve 12. stoletì v pojednánì Practica geometriae (Praktická geometrie, 1.pol.12.stol.) od Huga z opatstvì Svatého Viktora ( Hugo de Saint Victor, cca 1096 - 1141) v Pařìţi, který uvedl, ţe teoretická geometrie se zaměřuje na zjišťovánì prostoru a vzdálenostì spekulativnìm výpočtem, přičemţ praktická, nebo-li „aktivnì“ geometrie, vyuţìvala nejrůznějšìch nástrojů kvůli nalezenì výsledku. 92 Dalšì učenec,Dominicus Gundislavus, nejenţe studoval a překládal spisy arabských matematiků, kdyţ v Toledu napřìklad přeloţil al-Farábìho spisy, ale rovněţ shrnul tehdejšì poznatky v syntetickém dìle De divisione philosophiae (12. stol.). Své znalosti geometrie čerpal i z Practica geometriae Huga od Svatého Viktora a také pravděpodobně vycházel z pracì Thierryho z Chartres. Uvedl rovněţ, ţe toto „art“ je určeno nejen „mensores“, ale i „fabri“.93 1.2.1.1 1000 plus 1 výpočtů a geometrických obrazců Vzhledem k tomu, ţe se evropštì středověcì učenci od druhé poloviny 12. stoletì opìrali ve svých geometrických a matematických spisech ve velké mìře i o výsledky bádánì arabských matematiků a jejich překlady spisů antických matematiků, je třeba zmìnit rovněţ základnì arabské spisy o matematice, stavitelstvì a geometrii. Součástì podkapitoly budou i informace o středověkých arabských stavitelìch a jejich profesi. 94 Dìky arabským učencům a vzdělancům zůstaly zachovány mnohé antické matematické spisy, leckdy i poněkud kuriosnìm způsobem. Arabštì učenci vycházeli ve svých poznatcìch o geometrii nejen z antických zdrojů, ale i ze znalostì indických95 a snaţili se předevšìm o poznánì, kritiku a prohlubovánì znalostì a vědomostì svých předchůdců. Hlavnìm geometrickým spisem v Orientu byly Euklidovy Základy geometrie, které byly přeloţené v 8. stoletì v bagdádském Domě moudrosti, jehoţ fungovánì zaštiťovali chalìfové Harun-ar-Rashid (cca 765-809) a al-Ma´mun (Abú Jafar Abdulláh al Mamún ibn Harún, cca 785-833).

92

"Theorica siquidem est que spacia et interualla dimensionum rationabilium sola rationis speculatione , practica uero est que quibusdam instrumentis agitur et ex aliis alia proportionaliter coniciendo diudicat." Lon R. Shelby, Geometrical knowledge of Mediaeval master masons , s. 395-421. 93 Lon R. Shelby, The education of Medieval English Master Masons, in: Medieval Studies, 32/ 1970, s. 1-26. 94 Jedná se o celkově méně zpracované téma, neboť o arabských i byzantských středověkých stavitelìch je obecně méně konkrétnìch údajů a zpráv ve srovnánì s prameny o evropských středověkých stavitelìch. Vìce Spiro Kostof, The architect: Chapters in the history of the profession, s. 62-63. 95 Mohlo se jednat o práci Sūrya-Siddhānta (12. stoletì, obsah zaloţen na staršìch textech), v anglickém překladu Ebenezer Burgess, Translation of the Sūrya-Siddhānta, a text book of hindu astronomy; with notes, and an appendix. The Journal of the American oriental society. Yale, New Haven, 1860. Jens Høyrup uvedl jako indický zdroj arabských matematiků a astronomů jiţ Brahmaguptovu (cca 600-670) Brahmasphutasiddhantu (Brahmapaksa, cca prvnì polovina 7. stoletì), kterou přeloţil ze sanskrtu matematik al- Fazárì (Muhammad ibn Ibrahim al-Fazárì, 2. pol. 8. stol.), jenţ ji zpracoval společně se spisy Aryabhaty (cca 480-550) do Zìj al-Sindhind (Zij al-Siddhanta, Great astronomical tables, cca 780) vìce Jens Høyrup, In measure, number, and weight: studies in mathematic and culture, New York, State University of New

38

Dalšìmi důleţitými zdroji byly práce Archimedovy96, jehoţ některé výpočty rozšìřili Thabit ibn Qurra (836 - 901) a jeho přìbuzný Ibrahim ben Sinana (Ibrahim ben Sinana ibn Thabit ibn Qurra, cca 908 - 946). V dalšì knize, jeţ je Archimédovi připisována, ale nenì známá z řečtiny, je uvedena problematika konstrukce pravidelného sedmistěnu (heptagonu), o němţ referuje také Abu-Sahl al-Quhi (Abu-Sahl al-Kuhi, 940-1000) v 10. stoletì.97 Jiným podstaným spisem pro studium geometrie v Orientu bylo Apolóniovo dìlo (Appolonius z Pergy, cca 260-190 př.n.l.), týkajìcì se kuţelů a kuţeloseček. Tento manuskript obsahoval původně celkem 8 knih, napsaných před rokem 200 př. n. l. Z antiky se dochovaly 4 knihy, v arabských dìlech je ale zachovaných pouze 7 knih, které se staly základem pro dalšì práce z geometrie a optiky.98 Arabštì matematici čerpali rovněţ z textů geometra Pappa z Alexandrie (cca 300350), na překladu jeho dìla Matematické sbírky (Mathematicae collectiones, cca 340), kteté bylo ideálnì na studium pro stavitele, neboť jak uvedl Kostof, teoretická část se zabývala geometriì, aritmetikou, astronomiì a fyzikou, praktická část byla zaměřena na manuálnì práci - na „uměnì“ konstrukce, práce se dřevem, atd.99 Na Papponovy teorie spojené s úhly navázal v 9. stoletì rovněţ Tabit-ibn-Qurra a v 10. stoletì al-Sijzi (Sijistani, 945-1020),100 který také zkonstruoval astroláb. 1.2.1.1.1 Arabské matematické spisy Jednìm z nejdůleţitějšìch arabských matematických spisů byl Kitáb al-dţám´a wa-ltafríq bil-hisáb-al-hindi (?825) Muhamada al-Musy-al-Chorezmìho (Abu Abdullah Muhammad bin Musa Khuwarizmì, al-Chwárizmì, 780-850),101 který se dochoval v

York, 1994, s. 95, poznámka č. 15 - s. 308. Upřesněnì jmen dle David Pingree, The fragments of the works of Al-Fazárì, in: Journal of Near Eastern Studies, 2/1970, s. 103-123. 96 Jak se Archimedovy texty překládaly a šìřily je uvedeno v tabulce vytvořené Wilburem Richardem Knorrem v Textual studies in ancient and medieval geometry, Boston, Birkhäser, 1989, s. 806. 97 Alan Hirshfeld, Eureka man: The life and legacy of Archimedes, New York, Walker Publishing Company, 2009, s. 35. 98 Roshdi Rashed ve své publikaci citoval Apolonia, který odkazoval na svou osmou knihu, která měla existovat – jednak v úvodu Kuţeloseček, a poté v sedmé knize. Dále Rashed zmiňoval, ţe komentář Hypatie ( z Alexandrie, cca 360-415) k osmé knize se ztratil, Sereno z Antinoe (Serenus Antinensis, 300-360), nepřinesl nové poznatky k osmé knize, Eutokus z Aškalonu (Eutocius of Ascalon, cca 480-540) uvedl ta samá tvrzenì jako dochované Apoloniovy spisy. Část osmé knihy představil Pappus v Matematické sbírce. K porovnánì viz Wilbur Richard Knorr, Textual studies in ancient and medieval geometry. Také překlad Apolloniových knih bratrů Banu Musa jich obsahuje sedm a část osmé, která zůstala zachována. Z 10. stoletì je zpráva od Al-Nadìma ( Ísháq Ibn-al-Nadin, ?- cca 995), který zmiňoval 4tvrzenì z 8knihy nejspìše v Kitab al-Fihrist, (Encyklopedie /Atlas znalostì, Book of lists, Index of books, cca 990). Osmá kniha se ztratila dávno, pravděpodobně ve stoletìch dělìcìch Apolonia a jeho následovnìka Papa z Alexandrie, ale nelze přesněji zjistit kdy. Rashed také analyzoval, kdo čerpal formou převzatých komentářů a důkazů z dochovaných částì osmé knihy. Roshdi Rashed, Ibn Al-Haytham´s Theory of Conics, Geometrical constructions and Practical Geometry and geometry. A history of Arabic sciences and mathematics, Vol.3., New York, Routledge, 2013, s. 8-12. 99 Spiro Kostof, The architect: Chapters in the history of the profession, s. 63. 100 Wilbur Richard Knorr, Textual Studies in Ancient and Medieval Geometry, Boston, Birkhauser, 1989, s. 247-249. Podrobněji v části Arabic Geometric texts and their sources, s. 247-372. Thabit ibn Qurra: Angle trisection. 101 Dnešnì název pro algoritmus a algebra vznikl z jeho jména, avšak zero, algebra, arabské čìslice pocházì jiţ z Indie. Po překladu byly jeho algebraické traktáty pouţìvané přibliţně 400let. Vìce napřìklad Marcia Colish, Medieval foundations of western intellectual tradition 400-1400, Yale, New Haven, 1997, s. 135.

39

latinských překladech „Algorithmi de numero indorum“( Počìtánì/Kalkulace s indickými čìsly, cca 1150) Roberta Chestera, Gerarda z Cremony a Adélarda z Bathu v Toledu.102 Matematické problémy zpracované v tomto spise vycházely z indických znalostì aritmetiky. Kitáb mohl být součástì Mafatih al-Ulum ( Klìč k vědám, The keys of the Sciences, 1.pol. 9.stol.), kde jedna z kapitol vlastně představovala technickou encyklopedii, která pojmenovávala rozličné nástroje a uváděla jejich pouţitì.103 Kromě věd zahrnutých mezi evropská "svobodná uměnì" doplňuje arabské základnì vědy ještě mechanika (ingenious instruments) a chemie (ve smyslu středověké alchymie), společně se skupinou „subvěd“. 104 Dalšìm Chorezmìho důleţitým spisem je traktát o algebře Al-Kitab almukhtasar fi hasab al-jabr wa´l muqabal (Kniha kompletnìch a vyrovnaných výpočtů, The Compendious Book on Calculation by Completion and Balancing, cca 830). Jeden z největšìch matematiků, Abū´l Wafā' al-Būzjānī (940-998), se zabýval i stavitelstvìm předevšìm ve své práci Kitab Fi Ma Yahtaj Ilayh al-Sani Min al-amal alHandasiyya (Kniha geometrických konstrukcì potřebných pro stavitele, The book of the geometrical constructions necessary for craftsmen, 2. pol. 10. stol.), kde načrtl vìcedimensionálnì konstrukce, z nichţ většina byla jiţ známá napřìklad z děl Euklida, Archimeda, Herona či Pappa. Zároveň ale vyřešil některé matematické problémy, napřìklad sìnusový teorém nebo ostrý úhel, a proto byl jeho spis vhodný rovněţ pro vyuţitì v praxi, moţná vìce neţ klasické Euklidovy Základy.105 Mezi badateli se vedou diskuze, nakolik byla jeho práce známá evropským středověkým stavitelům a učencům, neboť z cca 150 problémů, které řešil v geometrii, se jich v Evropě pouţìvalo asi 100. Napřìklad narýsovánì pravidelného oktogonu patřilo k jedné ze základnìch dovednostì pozdně gotických stavitelů.106 Abú Nasr al-Farábì (Muhammad ibn Abú Nasr al-Farábì, cca 870-950) se v knize Kitáb ihsá al ulun (Encyklopedie/Kniha věd, Book of Enumeration sciences či Encyclopedia of the Sciences, 10. stol.) zabýval vymezenìm většiny věd. Matematice byla věnovaná čtvrtá část, která zahrnovala nejen aritmetiku, geometrii, optiku a astronomii, ale rovněţ vědy o vytvářenì mechanických přìstrojů.107 Dalšìm podstatným spisem byl Kitab al-fusul fi´l-hisab al-hindi (Kniha kapitol o indické aritmetice, The book of chapters on Indian Arithmetic, cca 950) od Abdula Hasana al-Uqlidisi (Abdul Hasan Ahmad ibn Ibrahim al-Uqlidisi,10. stol.). Zde jsou jiţ uvedeny soustavy, o nichţ se předpokládalo, 102

Adélard z Bathu překládal napřìklad jeho astronomické tabulky. Podrobně se jeho dìlem zabýval matematik Petr Vopěnka, který uvedl i historii překladů Chorezmìho matematických spisů v Toledu a Segovii. Petr Vopěnka, Al-Chvárizmì. Aritmetický a algebraický traktát, Nymburk, OPS, 2008, s. 56. Také George Gheverghese Joseph, The crest of the Peacock: Non european roots of mathematics, New Jersey, Princeton University Press, 3.vyd., 2011, s. 486-487. 103 Donald Routledge Hill, Islamic science and engineering. Edinburgh, Edinburgh University Press, 1993, s. 60. 104 Johannes Hendrik Kramers, Analecta Orientalia. Posthumous writing and minor works. 2. dìl, Leiden, E. J.Brill, 1956, s. 148. 105 Peter Cromwell, Polyhedra. Cambridge, Cambridge University Press, 2004, s.104, také Ahmad Al Hassan, Donald Routledge Hill, Islamic technology: an illustrated history, s. 25. 106 Vìce se moţnostì, zda skutečně Būzjānīho geometrické nákresy mohly ovlivnit středověké evropské stavitele a přìpadně do jaké mìry, zabývala Dominique Raynaud v článku Abu-al-Wafa latinus? A study of method, in: Historia Mathematica 39/2012, s. 34-85. Konstrukce oktogonu napřìklad u Matthäuse Roriczera v Matthäus Roriczer a Ferdinand Geldner (ed.), Das Büchlein von der Fialen Gerechtigkeit: Faksimile der Originalausgabe Regensburg 1486; Die Geometria Deutsch; Faksimile der Originalausgabe Regensburg, 1487/1488, nestránkováno, Wiessbaden, Guido Pressler, 1965. 107 Thomas Glick, a kol., Medieval Science, Technology and Medicine, New York, Routledge, 2005, s. 170 171.

40

(aţ do současnosti, jak uvedl Hill), ţe se jednalo aţ o inovace matematika Al-Kashiho (Ghiját al-Din Dţamšìn al-Kaši, Ghiyáth al-Dìn Jamshìd Al-Kashi, Al-Kashani, 13871429). Rovněţ básnìk a matematik Omar Chajjám (Khayyam,?- cca 1131) se zabýval jak aritmetikou, tak Euklidovými postuláty.108 Z hlediska moţnosti vyuţitì perspektivy je třeba uvést spis Muhammada ibn-alHajthama (Alhazen, cca 965-1040) Kitab al-Manazir (Velká optika, Book of Optics, 10/11.stol.) 109 Tato práce se stala základem evropského poznánì mechaniky, optiky 110 a perspektivy. Předevšìm z tohoto dìla vycházel františkán Roger Bacon (cca 1214-1292)111 či o několik stoletì později Johannes Kepler (1571-1630).112 1.2.1.1.2 Arabský středověký stavitel - inţenýr a matematik Mezi významné matematiky a stavitele patřili bratři (tedy Banu) - Musa ibn Shakir, jménem Muhammad, Ahmed a al-Hasan (cca 800-875), kteřì zìskali vzdělánì ve vyhlášeném Domu moudrosti v Bagdádu, neboť je jejich otec astronom a blìzký přìtel chalìfa al-Mamuna po své smrti svěřil pod chalìfovu ochranu. A ten jim umoţnil studia v jednom z největšìch center vzdělanosti své řìše a celého Blìzkého východu, které podporoval.113 Bratři byli vzděláni v geometrii a v souboru znalostì, jeţ by se daly shrnout pod pojem „ inţenýrstvì“- Hiv(j)al), překládaném také jako „ingenious devices“, v astronomii a v hudbě. Ve svém bádánì vycházeli z antických spisů, které sami aktivně sbìrali, a zároveň napomáhali jejich překladům do arabštiny. Ve skupině překladatelů vynikal zejména

108

Ahmad Al Hassan, Donald Routledge Hill, Islamic technology: an illustrated history, s. 24-25. Dále napřìklad George Gheverghese Joseph, The crest of the Peacock. Non european roots of mathematics, s. 487. 109 Rashed Roshdi se podrobněji zabýval optikou u arabských matematiků i astronomů a řeckými kořeny jejich pracì. Regis Morelon, Rashed Roshdi, Encyklopedy of the history of Arabic science, sv. II., London, New York, Routledge, 2000 reprint, s. 643-670. Název „Optika“ byl převeden do latiny jako „Perspectiva“, coţ vìce odpovìdalo středověkému studiu jak optiky, tak i vizuálnìmu vnìmánì. Vìce Peter Cromwell, Polyhedra, s. 106. 110 Vztahem středověké metafyziky a působenìm světla ve středověké katedrále i vývojem znalostì optiky se ve své disertačnì práci zabývala Mary E. Wilson, Gothic cathedral as theology and literature, Tampa, University of South Florida, obhájeno v roce 2009. 111 Jak uvedl Lindberg, byl to z latinsky pìšìcìch autorů předevšìm Roger Bacon, který skrze své práce naučil Evropany, jak přemýšlet o světle, vizi a perspektivě. Podrobněji David Lindberg, Roger Bacon on light, vision and the universal emanantion of force, in, Jeremiah Hackett, (ed.), Roger Bacon and the Sciences: Commemorative Essays 1996, Leiden, E.J. Brill, 1997, s. 243-276. Zatìm ale nebyla potvrzena širšì znalost Baconových spisů o světlu a perspektivě ve Střednì Evropě v 15. a 16. stoletì. Publikaci věnovanou tomuto učenci sepsal Brian Clegg, The first scientist: A life of Roger Bacon, New York, Carroll & Graf Publishers, 2003. Baconovy práce týkajìcì se optiky jsou zaznamenány i v německém prostředì, společně se spisy Johannese Peckhama (cca 1230-1292), napřìklad ze souboru Liber Similitudinum Naturalium Konrada von Halberstadt, působìcìho v Magdeburgu v 14. stoletì. Autor ale nemusel jejich spisy nutně znát přìmo. Vìce Iolanda Ventura, Die moralisierten Enzyklopädien des späteren Mittelalters: ein Überblick unter Berücksichtigung der Fallbeispiele des "Lumen Anime", des "Liber de exemplis et similitudinibus rerum" und des "Liber Similitudinum Naturalium, in: Reti, Medievali Rivista, 1/2003, nestránkováno. Jako Baconův je označen spis De Speculis comburentibus sepsaný v 14. stoletì, jehoţ část je datována do roku 1356, který se nacházì pod katalogovým čìslem 175 v Rakouské národnì knihovně. Otto Mazal, kol., Wissenschaft im Mittelalter, Handschriften und Inkunabeln der Österreichischer Nationalbibliothek: Prunsaal 22.Mai bis 18.Oktober 1975. Wien, Österreichische Nationalbibliothek, 1975, s. 198. 112 Jak uvedl Pavel Štěpánek, Toledská překladatelská škola: Španělsko jako prostřednìk poznávánì a šìřenì antické filozofie, s. 68-93 či Joseph Gheverghese, George, The crest of the Peacock, s.486, Alhazen se zabýval rovněţ matematikou, fyzikou, astronomiì a lékařstvìm.

41

Thabit-ibn-Qurra, který rovněţ komentoval některé matematická dìla, jak bylo zmìněno. Muhammad a Ahmed se podìleli i na vybudovánì nového města al-Jafarì a také na stavbě kanálu mezi Basrou a Wasitem. Bratrům je připisováno přibliţně 20 pracì zaměřených na geometrii, astronomii a dalšì přìbuzné obory. Nejznámějšì a pravděpodobně nejpouţìvanějšì z jejich spisů, Kitab al-Hiyal (Kniha důmyslných přìstrojů, The book of ingenious devices, 9. stol.), přeloţil do latiny Gerard z Cremony. 114 Tato dìla jsou zde uváděna i vzhledem k tomu, ţe v Orientu se ve středověku nerozlišovalo studium „vědy“„engineering“ pouze jako stavitelstvì, ale vzdělánì v této disciplìně zahrnovalo i úzce souvisejìcì obory jako byla mechanika či optika. Souhrnný název těchto oborů je alhandasa. Učenci Muhhamad Ibn Chaldún (Muhhamad Al-Khaldun, cca 1332 - 1406) i Ahmed Al-Qalqashandi (1355 - 1418) zahrnovali pod tyto vědy nejen znalosti geometrie, ale i „obory“, vnìmané tehdy jako součást těchto "věd" – patřily sem věda (- science115) všech typů budov, věda optických technologiì, věda konstrukce mostů, věda navigace, věda sestavovánì hodin, věda (výpočtů) mìry a váhy, věda hledánì spodnì vody, věda řek a (stavby) kanálů, věda (důmyslných) přìstrojů, věda (výpočtů) vyváţenì, atd. Všechny tyto „vědy“ byly ale zároveň spojeny se znalostì „technologiì.“ Při srovnánì vzdělánì ve zkoumaných profesìch ve středověku v Orientu, lze předpokládat, ţe pravděpodobně nebyl systém řemesla a specializace přesně daný, neboť bylo moţné změnit profesi či začìt studovat později, protoţe někteřì inţenýři začìnali jako řemeslnìci – truhláři, stavitelé nebo mechanici, a pak studovali teorii - inţenýrských a dalšìch věd, aby se stali architekty a inţenýry (pro obě profese, jak jsou chápány dnes, byl jeden termìn al-muhandisun). Jistou zajìmavostì můţe být, ţe někteřì učenci byli uváděni nejen jako matematici, ale rovněţ jako inţenýři, napřìklad al-Haytham. Jinì, napřìklad konstruktér a učenec Al-Dţazárì (Al-Jazari, 1136-1206), se sami označovali pouze jako inţenýři.116 V Orientu fungoval úřad muhandise117, tedy osoby, která byla zodpovědná nejen za výstavbu veškerých budov, ale i za urbanizačnì plánovánì a za rozhodnutì týkajìcì se všech zaměstnanců pracujìcìch na stavbě. Kvůli stavbě nejdůleţitějšìch budov se scházela skupina inţenýrů, kteřì nejen vytvořili plány, ale rovněţ dohlìţeli na celou stavbu. Občas mohli fungovat i jako hlavnì projektanti – dodavatelé určité stavby, kdy bylo stanoveno, kde a co se má stavět. Napřìklad při výstavbě zavodňovacìho kanálu byla domluvena určitá předběţná cena a poté byla rozdělena práce na celé výstavbě kanálu dalšìm skupinám stavitelů - subdodavatelů. Stavitel byl pravděpodobně zodpovědný nejen za organizaci všech řemeslnìků potřebných na stavbě, ale někdy pracoval zároveň i jako kamenìk či sochař. K dalšì důleţité profesi patřili na stavbách truhláři, kteřì potřebovali také znát geometrii a odměřovánì, důleţitou pozici zastávali i geometři. 118 Obvykle je moţné zápisy o pozicìch a jednotlivých profesìch najìt na samotných stavbách, jak se dodnes vzácně podařì při rekonstrukcìch či restaurovánì objektů.119

113

Působil zde i nestorián Hunajn ibn Ishák (809-873) ze Sýrie, dìky jehoţ synovi a synovcovi byly do arabštiny přeloţeny spisy Euklida, Aristotela, Galéna a Archimeda. Vìce Hans Kaufmann, Maurové a Evropa, s. 82-83. 114 Hill, Donald, R., Ahmad ibn Musa bin Shakir, Hasan Musa bin Shakir, The Book of Ingenious Devices, Kitáb Al-Hiyal, by the Banu (sons of ) Musa bin Shakir. Dordrecht, Boston, D. Reidel Pub, 1979, s. 2-6. 115 Tento český překlad vycházì z anglického překladu Kitáb Al-Hiyal Donalda R. Hilla. V závorce je u některých názvů věd uvedeno dokompletovánì pojmu. 116 Ahmed Al-Hassani, Donald R. Hill, Islamic technology, s. 263-265. 117 Ahmed Al-Hassani, Donald R. Hill, Islamic technology: an illustrated history, s.271. Dle Nasser Rabbat, je ale středověký muhandis nejbliţšì dnešnìmu termìnu architekt, stavitel, neboť se jednalo o profesi s širokými

42

Řemeslnìci byli velmi ceněni, sdruţovali se do cechů, fungovala moţnost zìskat 3stupně odbornosti, po odborné zkoušce se člověk stal mistrem – mu´allim, toto označenì bylo ale pouţìváno jak pro řemeslného mistra, tak pro učitele či profesora. To je poněkud rozdìl oproti středověké Evropě, Hill a Al-Hasan uvedli, ţe to reflektovalo situaci pozdnìho středověku v Orientu, kdy se mnoho studovaných lidì věnovalo rovněţ řemeslu, coţ odpovìdalo tamějšìmu váţenému sociálnìmu postavenì řemeslnìků a obchodnìků. Významné postavenì inţenýrů dokládaly i sňatky, v r. 1399 je doloţen svatba sultána, který si vzal dceru svého inţenýra (muhandisuna). Muhammad bin Ibn al-Ukhuwwa (Diyā al-bin Muhammad Ibn Muhammad alQurashi al-Shāffi, ? - 1329) vytvořil spis Ma´ālim al-Qurba fi ahkām al-hisba (?Regule řádného výkonu řemesel?, počátek 14. stol.) pro muhtashiby, který obsahuje „směrnice“ pro mnoţstvì tradičnìch profesì a výkon práce řemeslnìků i obchodnìků, napřìklad pekařů, mlékařů, zlatnìků, ševců, soudců. Je zde rovněţ popsáno, jak se v uvedených profesìch podvádělo a na co bylo třeba dávat pozor. U některých řemesel byly uvedeny také tresty za přestupky. Spis podává slušný obraz i o tehdejšìm stavitelstvì, neboť kapitola 69 byla věnovaná právě pracujìcìm na stavbách. Byly v nì sepsány nejen moţné špatné praktiky řemeslnìků podìlejìcìch se na výstavbě, napřìklad truhlářů, malìřů, zámečnìků, stavitelů, výrobců sádry, ale také daný počet pracovnìků na určitou práci nebo jak má být vyplácena mzda. Velký důraz byl kladen na bezpečnost a správnost provedené práce na stavbě, za kterou byl pracovnìk osobně odpovědný. Třeba u truhlářů a zámečnìků byla uváděna potřeba zkušenosti a také poctivost vykonané práce, neboť na nì závisela ochrana vlastnictvì, štěstì a rovněţ bezpečnost obyvatel domu. Kamenìci zase museli přìsahat, ţe nebudou brát levný nekvalitnì stavebnì materiál na základě dohody s přìslušnými řemeslnìky.120

1.2.1.1.3 Konstrukce kleneb a vytváření dekorativního designu v islámské tektuře

archi-

Matematik a astronom Ghiját al-Din Dţamšìn al-Kaši sepsal Miftáh-al-hisáb (Klìč k matematice, Key of Arithmetic, 1427) a také sestavoval astronomické nástroje. Část ţivota proţil v Samarkandu, kde se stal členem skupiny učenců shromáţděné kolem Tamerlánova vnuka Uluga Bega (1394-1449), kteřì se věnovali matematice a astronomii. Jafar Taheri uvedl al-Kašiho121 rozdělenì uţìvánì matematiky a geometrie do 3 okruhů. Do prvnìho zařadil teorii, do druhého praxi, kterou rozlišoval na vyuţitì teoretických poznatků v praxi, a třetìm okruhem byla pouze praktická znalost. (Tabulka1)

technickými znalostmi a praktickými vědomostmi, pravděpobně se ale méně věnoval pouze designu. Vìce Nasser Rabbat, Design without representation in medieval Egypt, in: Gülru Necipoğlu, ed. Muqarnas. Frontiers of islamic art and architecture: Essays in celebration of Oleg Grabar´s eighty birthday. roč. 25, Leiden, Koninklije Brill NV, 2008, s. 147-154. 118 Ahmed Al-Hassani, Donald R. Hill, Islamic technology: an illustrated history, s. 271. 119 Ahmed Al-Hassani, Donald R. Hill, Islamic technology: an illustrated history, s. 266-269. 120 Kompletnì překlad přìručky z arabštiny Reuben Levy, Ma´ālim al-Qurba fi ahkām al-hisba of Diyā al-bin Muhammad Ibn Muhammad al-Qurashi al-Shāffi known as Ibn al-Ukhuwwa, London, Cambridge University Press, 1938, s. 94-96. Část textu týkajìcì se pouze středověkých stavitelů rovněţ Ahmed Al-Hassani, Donald R. Hill, Islam Technology: an illustrated history, s.272-274. 121 Jafar Taheri, Mathematical knowledge of architecture in the works of Kashani, in: Nexus Network Journal, Architecture and Mathematics, 1/2009, s. 77-88.

43

Coţ odpovìdalo rovněţ rozčleněnì vyuţitì geometrických poznatků v Evropě ve stejném obdobì - na univerzitách se učila teorie geometrie, kterou stavitelé mohli vyuţìvat v praxi (nákresy, plány, výpočty) a vyuţitì pouze praktických výsledků u mistrů či kamenìků, bez přìmých znalostì teoretických traktátů, třeba Euklidových Základů. Zároveň Taheri uváděl, ţe před al-Kašim nedošlo k hlubšìmu studiu matematických a geometrických proporcì staveb z vědeckého hlediska matematika v arabském světě. Z vědeckého hlediska a u proporcì staveb pravděpodobně ne, ale je nutné zmìnit, ţe při vytvářenì povrchových úprav a dekoracì staveb byly formovány sloţité geometrické obrazce jiţ cca od roku 1200, kdy došlo pravděpodobně k významné změně koncepce ve vytvářenì geometrického designu za pouţitì šablon, které byly sloţitě komponovány, a jeţ jsou uváděny v arabských pramenech. (Obr.2) Tomu musely předcházet znalosti geometrie na vysoké úrovni, neboť sloţitost geometrické konstrukce arabských dekorativnìch ornamentů vysvětlily výzkumy předevšìm Petera Lu a Paula Steinhardta, uveřejněné v roce 2007. Autoři dokázali princip vytvářenì vybraných sloţitých geometrických ornamentů za pomoci nejmodernějšìch technologiì.122 Gürlu Necipoglu předpokládala, ţe stavitelé Tamerlánovy řìše pouţìvali detailnì popisy a stavebnì rysy podobně, jako jsou doloţeny ve stejném obdobì v pozdně gotické evropské architektuře. Existence rysů je v textech uváděna v Turánu (Jiţnì Turkmenistán) a Íránu jiţ od obdobì vlády Mongolů (1256-1349). Nejstaršì známý přìklad tohoto typu nákresů byl provedený ve štuku v paláci Takhti Sulayman, který nechal postavit kolem roku 1270 ìlchanátský sultán Abaka Chán (Abaqa Khan, 1265-1282). Také v textu ohledně komplexu Rab´i Rashidi, který byl vybudován pro ilchanidského vezìra Rashida al-Dina Hamadanìho (1248-1318)123 v Tabrìzu byl zmiňován přìmo rys na papìru.124 Al-Kaši ve své předmluvě napsal, ţe jeho text je určen k tomu, aby nabìzel snadná a prakticky vyuţitelná řešenì ve stavitelstvì, v designu a v matematice. Zabýval se předevšìm geometrickými propozicemi kleneb a různých typů oblouků. (Obr.1) Předpokládá se, ţe jeho práce byla určena jak architektům, tak geometrům, kteřì připravovali architektonické plány. Nejdůleţitějšì pro vyuţitì geometrie byla 4. kapitola, v nìţ jsou teoreticky popsány geometrické útvary pouţìvané v architektonických plánech z matematického hlediska. Ve své práci představil al-Kashi systém přesně určených geometrických útvarů (obrazců), společně s jejich klasifikacì, typem funkce, metodou rýsovánì a jejich uţitì v praxi. A jeho spis skutečně stavitelé pouţìvali.125

122

Peter James Lu, Paul J. Steinhardt, Decagonal and quasi-crystalline tilings in medieval Islamic architecture, in: Science, 315/2007, s. 1106-1110. 123 Vìce k mauzoleu a ke komplexu institucì v Tagrìdu, které zaštiťoval Rashìd Al-Dìn, Birgitt Hoffman, In pursuit of memoria and salvation: Rashid al-Dìn and his Rab´- i Rashìdì, in: Pfeiffer, Judith (ed.), Politics, Patronage and the Transmission of Knowledge in 13th -15th century Tabriz, Leiden, Koninklijke Brill, 2014. 124 Gürlu Necipoglu, Geometric design in Timurid/ Turkmen architectural practice: Thoughts on a recently discovered scroll and its late gothic parallels, s. 48-66. 125 Klasifikaci Al-Kašiho geometrických útvarů uvedl Jafar Taheri, Mathematical knowledge of architecture in the works of Kashani, s. 77-88. Geometrickými obrazci a aplikovanou geometriì pouţìvanou arabskými architekty se zabýval Pavel Kalina, který zmiňoval i Al-Kašiho a jeho Klíč k matematice. Pavel Kalina, Benedikt Ried a počátky záalpské renesance, s. 31-32. Geometrizace významných středověkých arabských staveb od Egypta po Indii společně s analýzou geometrických útvarů pouţìvaných v islámské architektuře jsou uvedeny v publikaci Issama El Saida, Geometrická koncepce v islámském uměnì, Praha, Argo, 2008. Zároveň je třeba zmìnit, ţe jedna z vedlejšìch hypotéz práce, tedy znalost Al-Kašiho spisu u středoevropských matematiků, napřìklad u Johana Müllera (Regiomontus, 1436-1476), s následným ovlivněnìm některých pozdně gotických a inovativnìch středoevropských konstrukčnìch technologiì kleneb islámskou architekturou se zatìm nepotvrdila, i kdyţ evropštì matematici, ţijìcì v obdobì končìcìho

44

Údaje z textů z 14. stoletì uváděly rysy a nákresy na hliněných tabulkách či na papìře, který byl levnějšì, a do Samarkandu se dostal z Čìny, ale také se snadněji zničil nebo rozpadl. 126 Rysy byly důleţité pro rozšìřenì architektonických inovacì z centra na periferie, takto byly napřìklad pouţity plány nemocnice či vezìrské hrobky z Tabrìzu pro stavby v Yazdu ve 14. stoletì. Jak uvedla Necipoglu, během následujìcìho obdobì začaly experimenty se vzory, typy, ornamenty a s druhy kleneb, coţ bylo v době, kdy rovněţ pozdně gotické klenby v Evropě vytvářely nespočet variacì.127 Tabulka 1. Rozdělení znalostí geometrie dle Al-Kashiho128

Geometrie 1.Teoretická 1.okruh - čistá teorie

2.Praktická 2.okruh-teorie vyuţitelná v praxi 3.okruh-pouze praxe

1.2.1.1.4 Arabské spisy vzniklé na Iberském poloostrově Přìmo na Pyrenejském poloostrově vzniklo několik zásadnìch děl týkajìcìch se matematiky, geometrie či astronomie. Jednalo se o jiţ zmìněné důleţité dìlo Al-Istikmál zaragozského krále a matematika Yusufa al-Mu'tamana Ibn Huda, do něhoţ byly zahrnuty

středověku, studovali arabské spisy, ovšem v latinském překladu a nenì u nich zatìm doloţena znalost relativně "nových" arabských matematických či architektonických spisů z 15. stoletì a to i přesto, ţe obchod mezi Orientem a Evropou čile fungoval předevšìm skrze obchodnìky z Benátek a Janova. O arabské inspiraci, kterou zìskal o generaci mladšì Albrecht Dürer během svého pobytu v Itálii, vìce Julius Rodenberg, Dürers Textur und die Islamischen Kaligraphensystem des Mittelalters, in: Guttenberg Festschrift, Mainz, 1925, s. 412- 426. Co se ale týká architektury, tak ani Kastilan Ruy Gonzales de Clavijo (?-1412), který byl vyslán k Timurovi (Tamerlán, 1336-1405), a prošel velkou část "východnìho" Orientu, nezmiňoval zìskánì arabských spisů, které by se týkaly stavitelstvì či matematiky, přičemţ přìpadný překlad do latiny by pravděpodobně ani v Kastilii nebyl zásadnìm problémem. Vìce k cestě Ruy González de Clavijo, Vida y hazenas del Gran Tamorlan con la description de las tierras de su Imperio y senorio, Manuskript MSS 18050, Biblioteca Nacional de España. Středověké gotické ţebrové klenby a islámské klenby s uvedenìm jejich odlišných základnìch konstrukčnìch principů a rysů srovnával Arash Yousefi, který zmìnil i Benedikta Rieda. Arash Yousefi, Medieval Islamic and Gothic architectural drawings. Masons, Craftsmen and Architects, Massachusetts Institute of Technology, magisterská práce obhájena v roce 2005. 126 Vìce uvedl k rychlosti rozšìřenì přìstrojů, inovacì či produktů z Čìny do Evropy zejména přes Iberský poloostrov Juan Vernet. Jednìm z nejdůleţitějšìch prostředků, který přispěl k šìřenì znalostì a vědy, byl papìr a rozvoj jeho výroby. Tento proces je poměrně dobře zdokumentován ve spise tuniského emìra al-Muizze bin Bádise (?1015-1061) Kitáb umdat al - kuttab wa uddat dhawi al albab (Opora pìsařů a nástroj inteligentnìch lidì, Staff of Scribes, 11. stol.). Jedno z prvnìch center výroby papìru bylo ve španělském Toledu, společně s papìrnami v Játivě, v Anconě a Fabrianu v Itálii, kde vznikla výrobna papìru kolem roku 1268, v Troyes roku 1348 a v Norimberku v roce 1390. Výroba papìru podstatně snìţila cenu knih a jednalo se o jeden z faktorů, který vedl k rozšiřovánì vzdělanosti, coţ se odrazilo i na růstu počtu univerzit a vedlo k vynálezu knihtisku. Pro srovnánì Vernet zmiňoval, ţe na výrobu pergamenu na jednu Bibli bylo třeba 200 ovčìch kůţì. Juan Vernet, Arabské Śpanělsko a evropská vzdělanost, Brno, L. Marek, 2007, s. 224-225. 127 Středověcì stavitelé v Orientu byli ale také opatrnì na sdìlenì svých manuálů, svitků, metod a konkrétnìch konstrukčnìch řešenì kvůli konkurenci. Tradice předávánì znalostì fungovala rovněţ orálnì formou a praxì, stejně jako ve středověké Evropě. Vìce Gürlu Necipoglu, Geometric design in Timurid/ Turkmen architectural practice: Thoughts on a recently discovered scroll and its late gothic parallels, s. 48- 66. 128 Jafar Taheri, Mathematical knowledge of architecture in the works of Kashani, in: Nexus Network Journal, Architecture and Mathematics, 1/2009, s. 77-88.

45

spisy Euklida, Archimeda, Appolonia, Theodesia, Menelaa, Ptolemaia, bratrů Banu Musy i Thabita-ibn-Qurry. Podrobněji se vysvětlenìm vlastnìch komentářů a důkazů taify Ibn Huda zabýval Jens Hogendijk.129 Sevillan Abu Muhammad Jábir ibn Aflah (Geber, Gebre, cca 1100-1150) ve svém Islah al-Majisti (Oprava Almagestu, The correction of Almagest, 12. stol.) upravil některé výpočty v Ptolemaiově Almagestu. Část jeho dìla v ne zcela kompletnìm latinském překladu pod názvem Elementa Geometrica ad Astronomia necessaria B. Gebri (Abu Muhammad Jabir ibn Aflah – Geber, cca 1100-1150) je součástì svazku s digitalizačnì signaturou COD. 2262 dochovaného v portugalské Národnì knihovně. Spis obsahuje i komentář k Archimédovi a Euklidovy Základy od Francisca de Mella. Z Gebreho dìla vycházeli napřìklad Córdobané a současnìci, ţidovský filozof a lékař Maimonides (Moše ben Majmon, 1135-1204) i arabský filosof Ibn Rushd (Averroes, 1126-1198).130 Z arabských znalostì čerpali rovněţ ţidovštì matematici působìcì na Iberském poloostrově. Byl to předevšìm Abraham bar Hiyya Ha-nas (1070-1136), jenţ napsal Hibbur ha-Meshihah we ha tishboret (Traktát o měřenì a výpočtu, Treatise on measurement and calculation 11/12. stol.), který obsahuje algebru Chorezmìho i zlomky Euklidových Základů131. Abraham Ben Meir ibn Ezra (Abenezra, cca 1090 - 1167) v knize Sefer ha-Mispar (Kniha čìsel, The book of numbers, před r. 1160) přinesl znalosti indoarabských čìslic a aritmetických operacì. Také sepsal prvnì knihu v hebrejštině o astrolábu - Sefer Keli ha Nehoshet (Kniha o přìstroji astrolábu, Book of the instrument of brass, Book of astrolabe, kolem 1150).132 1.2.1.2 Příručky pro stavitele v národních jazycích Pro středověké kamenìky a stavitele byly důleţité také traktáty a přìručky v „národnìch“ jazycìch, jako byla Praktike de geometrie (Praktická geometrie, cca 1275) sepsaná ve francouzštině od neznámého autora, v nìţ byl napřìklad popsán astroláb. Tento přìstroj se vyuţìval nejen v astronomii, ale také ve stavitelstvì na vypočìtánì délky přìmé linie nebo výšky, atd. Kromě praktických přìkladů, jak vypočìtat velikost pole v akrech, je část přìručky věnována převodům měn, jak bylo v těchto spisech běţné.133

129

Jeho dìlem se zabýval v několika článcìch podrobně Jan Paul Hogendijk, Le roi-géomètre al-Mu'taman ibn Hud et son livre de la perfection (Kitab al-Istikmal), in: Actes du premier colloque sur l'histoire des mathématiques arabes, Algiers, La Maison des Livres, 5/1988, s. 1-66. Rozbory jednotlivých částì spisu od téhoţ autora i v The geometrical parts of the Istikmal of Yusuf al-Mu'taman ibn Hud. An analytical table of contents, Archives Internationales d'Histoire des Sciences, 41/1991, s. 207-281. Vìce o nalezených částech al-Istikmal: Discovery of an 11th century geometrical compilation: the Kitab al-Istikmal of Al-Mu'taman ibn Hud, king of Saragossa, in: Historia Mathematica, 13/1986, s. 43-52. 130 Vìce k problematice ohledně souvislostì Gebre-Maimonides např. Tzvi Langermann, The Mathematical Writing of Maimonides, in: The Jewish Quarterly Review New Series, 1/1984, s. 57-65. 131 Euklidovy Základy přeloţil do hebrejštiny pravděpodobně kolem roku 1230 v Neapoli Jacob Anatoli, který vycházel z arabského překladu Základů al-Hajjaj ibn Yusufa revidovaným Thabitem ibn Qurrou. Vìce Mauro Zonta, Medieval Hebrew translations of philosophical and scientific texts. A chronological table, in: Gad Freudenthal, (ed.) Science in medieval Jewish cultures, Cambridge, Cambridge University Press, 2011, s. 17-73. 132 George Gheverghese Joseph, The crest of the Peacock: Non european roots of mathematics, s. 504-505. K bar Hiyyu Ha-nasově Traktátu o měřenì a výpočtu a Abenezrově Knize čìsel i Knize o přìstroji astrolábu rovněţ Shlomo Sela, Abraham ibn Ezra and the rise of Medieval Hebrew science, Leiden, Brill, 2003, s.3031, 100. 133 Lon R. Shelby, The education of medieval English masons, s. 5-6.

46

1.2.1.2.1 Skicář Villarda Honecourta Skicář, 134 který načrtl a sepsal Villard de Honecourt ve 13. stol., 135 je jednìm z nejstaršìch pramenů k vědomostem a znalostem středověkého mistra stavitele zachyceným nejen v rysech, ale také s popisy (Obr.3). Villard vycházel při tvorbě svého skicáře z Geometria Gerberti, jak ukazuje napřìklad shodná ilustrace k popisu, jak měřit věţ, coţ jako techniku popsal právě Gerbert z Remeše v Geometria Gerberti. Villard de Honecourt tedy pravděpodobně znal tento spis, i kdyţ mohl také postupovat na základě ústnì tradice. Davis zmiňoval, ţe u rysů staveb či půdorysů mohl Villard čerpat z Remešského palimpsestu nebo Strasburského plánu A nebo B, které se nedochovaly.136 V jeho skicáři jsou jasně patrny znalosti antického stavitelstvì, mohl také vycházet přìmo z překladů antických spisů nezprostředkovaných přes Toledo či Sicìlii. 137 Vzhledem k tomu, ţe Villard de Honecourt neuváděl sloţitějšì techniky, či měřenì za pomoci astrolábu, předpokládal Shelby, ţe nebyl obeznámen se sloţitějšìmi technikami měřenì či odhadu vzdálenostì, které se dostaly do Evropy skrze přeloţené arabské spisy a znalosti.138 Tomu poněkud oponovala Hagendorf, jeţ uvedla u Villarda přìmý či nepřìmý arabský či indický vliv. 139 Je otázka, čì by to byl spis ze známých arabských děl o stavitelstvì, která byla přeloţena. O znalosti Buzjaniho dìla Kniha geometrických konstrukcí, které jsou nezbytné pro řemeslníky se spekuluje, u ostatnìch spisů by to přìliš časově neodpovìdalo vzhledem k moţnostem rozšìřenì překladů z Toleda nebo ze Sicìlie. To také poukazuje na to, jak se přeloţené spisy a poznatky šìřily nejprve v prostředì středověkých univerzit a pravděpodobně aţ následně, s určitým časovým odstupem se vyuţìvaly i v praxi. 1.2.1.2.2 Anglické manuskripty Souvztaţnost Euklidových Základů a jejich pouţìvánì při navrhovánì lze usoudit i z anglických manuskriptů z přelomu 14. a 15. stoletì. Jeden z nejstaršìch evropských manuskriptů určených zřejmě pro stavitele, kde je přìmo uvedena postava "prvnìho" stavitele Euklida, se dochoval v Anglii. Nazývá se Cookův manuskript a je datovaný do konce 14. stoletì nebo do počátku 15. stoletì. Autor chtěl seznámit čtenáře se vznikem vědy geometrie a jejìmi tvůrci na základě Bible. V textu je zmìněno všech sedm svobodných uměnì, ale geometrie je povaţována za nejhlavnějšì z nich, neboť se jednalo o vědu, kterou se ve středověkém pojetì měřila Země. Přìběh, popsaný v manuskriptu, začìná od Adama,

134

Henri Auguste Omont,( ed.), Album de Villard de Honnecourt, architecte du XIIIe. siècle; reproduction des 66 pagens et dessins du manuscript français 19093 de la Bibliothèque nationale, Paris, Bernard Freres, 1927. 135 Lucie Hagendorf, Bauhüttenbuch des Villard de Honnecourt, in: Günter Bindig, Norbert Nussbaum (ed.), Der mittelalterliche Baubetrieb nördlich der Alpen in zeitgenössischen Darstellungen, Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1978, s. 1-21. 136 Vìce Michael T, Davis, ´Ci poes vos veir´: Technologies of representation from drawing to digital, in: Robert Odell Bork, a kol., New Approaches to medieval architecture, Surrey, Ashgate, 2011, s.219 -234. 137 Hanno -Walter Kruft, Dejiny teórie architektúry: od antiky po súčasnost, Bratislava, Pallas, 1993, s. 34. 138 Lon R. Shelby, The education of medieval English masons, s. 1-26. 139 Lucie Hagendorf, Bauhüttenbuch des Villard de Honnecourt, s. 1-21.

47

pokračuje tìm, jak vznikala řemesla a vědy, je zmìněn i Pythagoras, který vyučoval 4 vědu, aritmetiku, jiţ sepsal. Přìběh Euklida uvedl autor údajně tak, jak ho viděl napsaný v latině a ve francouzštině.140 Jak je napsáno v manuskriptu, byl to prý Isidor (ze Sevilly, cca 560-640), který uvedl Euklida jako jednoho z prvnìch autorů, jenţ pouţìval slovo geometrie.141 A byl to Euklides, kdo naučil stavět své následovnìky.142 Dále je v textu uvedeno, ţe se o mnoho let později naučil Gher (Gerard z Cremony?) toto uměnì geometrie, které se pak dostalo do Anglie „za časů dobrého krále Adelstona“: „The clerk Euclyde on b(t)h)is wyse hit fonde Thys craft of gemetry yn Egypte londe.... ..Mony erys afterwarde y v(u)nderstonde Gher b(th)at b(th)e craft com ynto b(th)ys londe. Thys craft com ynto England, as y ghow say Yn tyme of good kyng Adelstones day.“ Pak by, dle Halliwella, nebyl prvnì dnes známý překlad Základů v Anglii od Adélarda z Bathu, ale manuskript Euklidových Základů by tam dostal jiţ o dvě stoletì dřìve. 143 Pravděpodobněji se ale jevì moţnost výstavby textu o Euklidovi na základě romance o králi Athelstonovi, která vznikla v polovině 14. stoletì v Anglii. 144 Druhý manuscript pojednává v několika kapitolách o praktickém měřenì výšky, vzdálenosti a hloubky: „Nowe sues here a Tretis of Geometri wherby you may knowe the heghe,

140

Jiţ se tu odrazila potřeba manuskriptů (přìruček nebo textů) v „národnìm“ jazyce, které by nebyly určeny pouze pro učence či kleriky. Nejen latina, ale i znalost francouzštiny byla v Anglii ještě v polovině 14.stoletì důleţitějšì, napřìklad na univerzitě v Oxfordu studentům v roce 1340 zakázali mluvit anglicky. Angličtina byla jazyk lidu. Pouţìvánì angličtiny jako jazyka vzdělanců a vědy se však rozšìřilo na Britských ostrovech aţ v 17. stoletì, i kdyţ "krásná" literatura se psala v angličtině jiţ od krále Alfreda, rovněţ v didaktických a náboţenských textech se pouţìvala angličtina od středověku. Vìce Dick Leith, A social history of English, London, Routledge, 2.vyd., 1997, s. 44-49. O spolupůsobenì angličtiny, francouzštiny a latiny ve středověké Anglii se zmiňoval také Peter Burke, Jazyky a společenstvì v raně novověké Evropě. Praha, NLN, 2011, s. 101. Autoři manuskriptů mohli být vzdělanì klerikové, kteřì uměli francouzsky a latinsky, zároveň dokázali text sepsat v angličtině a také museli mìt povědomì o praktické geometrii a matematice. 141 Přepis textu manuscriptu lze najìt na www.freemasonry.bcy.ca 142 Manuskript je v odborné literatuře zabývajìcì se vzdělánìm středověkých stavitelů zpravidla uveden v souvislosti se stavitelstvìm a Euklidem, napřìklad u Lona R. Shelbyho, Geometrical knowledge of medieval master masons, s.395-429, u Wernera Müllera, Grundlagen gotischer Bautechnik, s. 107-108. Jak ale upozornila Florence Yeldham, mohlo se jednat o moralizujìcì romanci, neboť dle nì text neobsahuje téměř ţádné praktické informace týkajìcì se stavitelstvì a nikde se v manuskriptu nepìše o Euklidových Základech. Florence Yeldham, The alleged early English version of Euclid, in: Isis, 2/1927, s. 234-238. 143 V Anglii byly dnes známé manuskripty v překladu jak Gerarda z Cremony, tak i Adélarda z Bathu. Vìce Menso Folkerts v publikaci Euclid in Medieval Europe, vydané v roce 1989. Nynì je tento text s úpravami a dodatky pod názvem Euclid´s Elements in the Middle age (nestránkováno), dostupný online. 144 V anglické romanci z 2. poloviny 14. stoletì se objevuje také postava „good kyng Adelstone“ – v přìběhu se řešì napřìklad téma spravedlnosti, viny a trestu, viz napřìklad Robert Allen Rouse, The idea of Anglo – Saxon England in Middle English romance, Cambridge, D.S. Brewer, 2005, zejména s. 55-58. Tato romance „Athelston“ se dochovala pìsemně v jediném manuskriptu z pozdějšìho obdobì. Struktura a výstavba úvodnì části neliterárnìho textu, zaměřeného na dějiny architektury, by mohla být ozvěnou literárnìho textu a právě této romance, čemuţ by odpovìdalo obdobì vzniku a postava krále, i téma přìchozìch z cizì země, tedy i Euclida, který je v tomto manuskriptu nositelem věděnì – přišel s novými znalostmi geometrie.

48

depnes, and the brede of mostwhat erthely thyngs." 145 V manuskriptu je také uvedeno odvozenì slova geometrie z řeckého geos a výraz z řečtiny metr, tedy vysvětlenì mìry v angličtině, je zmìněno i všech 7 věd. Kapitoly pokračujì praktickým popisem, jak měřenìm za pomoci geometrie vypočìtat výšku, délku a hloubku i vzdálenosti různými způsoby. 146 Sbacchi uvedla, ţe fenomén "clerk Euclide" ovšem mohl být podstatně rozšìřenějšì mezi středověkými staviteli, neţ si dnes myslìme, jak o tom svědčì uvedený manuskript. Pro vytvářenì rysů byly Euklidovy obrazce vţdy jednoduššì neţ sloţité matematické propočty147. Zároveň ale nelze vyloučit ani moţnost širšìho povědomì o postavě Euklida, avšak bez ztotoţněnì jeho dìla s geometrickými rysy a nákresy pouţìvanými staviteli a kamenìky při kaţdodennì práci. 1.2.1.2.3 Středoevropské příručky a traktáty o architektuře Vìce spisů či "přìruček" o stavitelstvì a geometrii bylo napsáno v obdobì konce 15. a počátku 16. stoletì v jihoněmeckém prostředì. Dochovaly se napřìklad přìručky Matthäuse Roriczera, Hanse Schmuttermayera či Lorenze Lechlera. Matthäus Roriczer 148 sepsal Buchlein von der Fialen Gerechtigkeit (1486), která se zachovala ve 4 exemplářìch a Geometria Deutsch (1487/88) 149 , jeţ obsahuje praktické popisy a nákresy, jak vyřešit zkonstruovánì pětiúhelnìku, sedmiúhelnìku či osmiúhelnìku bez měřenì, na základě geometrie. 150 Mohlo se jednat o jeho vlastnì práci, tedy sepsánì řešenì jednoduchých geometrických problémů za pomoci techniky architektonických návrhů a konstrukcì nebo o kompilaci či syntézu pracì, známou z dalšìch spisů.151 Roriczer u obou svých pracì mohl vycházet ze staršìch rukopisů, které se nedochovaly. Také se mohl seznámit s manuskriptem rysů z Vìdeňské sbìrky u biskupa Wilhelma von Reichenau (cca 1426-1496), který se zajìmal o geometrii, a s nìmţ dle své vlastnì dedikce Roriczer diskutoval o geometrii a konstrukcìch a věnoval mu druhou svou "přìručku" Das Buchlein von der Fialen Gerechtigkeit.152 Podle Roriczerovy "přìručky" bylo moţné sestrojit uvedené konstrukce a geometrické útvary bez znalosti teoretického základu některého z geometrických spisů. Nepředpokládá se ani, ţe by Roriczer znal Vitruviových Deset knih o architektuře, které byly poprvé vydané v němčině Walterem Riviem (Walter Hermann Ryff, 1500-1548) v roce 1547.

145

Přepis manuskriptu James Orchard Halliwell, A treatise on the mensuration of heights and distances, from a MS of 14 century, Rara mathematica; or a collection of treatises on the mathematics and subjects connected with them form ancient inedited manuscripts, London, John William Parker, 1839, s. 56-71. 146 James Orchard Halliwell, A treatise on the mensuration of heights and distances, from a MS of 14 century, s. 56-71 ve stručnosti také Werner Müller, Die Grundlagen gotischer Bautechnik, s. 108. 147 Michele Sbacchi, Euclidism and theory of architecture, in: Nexus Network Journal, 2 /2001, s. 25-38. 148 Vìce Geldner, Ferdinand (ed.),Matthäus Roriczer, Das Buchlein von der Fialen Gerechtigkeit, Geometria Deutsch, Wiesbaden, Guido Pressler, 1965. 149 Hecht uváděl, ţe Geometria Deutsch byla dřìve připisována Hansi Höschovi ze Švábského Gmündu. Konrad Hecht, Maß und Zahl in der gotischen Baukunst, 2.Teil, Braunschweig, Abhandlungen der Braunschweigischen Wissenschaftlichen Gesellschaft, Band 22, 1970(1972), s. 163. 150 Vìce Jens Høyrup, The rare traces of constructional procedure in "practical geometries", Filosofi og Videnskabsteori pa Roskilde Universitetcenter.3. Raekke: Preprints og reprints 2/2006, , s. 1-10. 151 Lon R. Shelby, The education of medieval English master masons, s. 1-26. 152 Podrobněji analyzovala Elke Weber, Steinmetzbücher-Architeturmusterbücher, in: Gunter Binden, Norbert Nussbaum, (ed.) Der mittelalterliche Baubetrieb nördlich der Alpen in zeitgenössischen Darstellungen, Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1978, s. 22-42.

49

Roriczer také uvedl, ţe vycházel z práce "jungkherr von prage" 153 , u kterých se stavitelskému uměnì naučil jeho předek Wenzel Roriczer, jenţ přišel do Řezna z Prahy.154 Rod Roriczerů je spjat s působenìm na stavbě řezenského dómu svatého Petra v několika generacìch a s dalšìmi významnými stavbami v regionu. Pod vedenìm mistra Wenzela, který působil v Řezně v letech 1411 aţ 1419, vznikla podstatná část západnì fasády dómu. Po jeho smrti si jeho vdovu vzal Andreas Engel, jenţ převzal i vedenì stavby dómu v letech 1436 – 1463. Andreas vychoval a vyučil Wenzlova syna Konráda Roriczera (cca 14101478), který se stal stavebnìm mistrem v Eichstättu asi v roce 1440. Vedl rovněţ stavbu chóru v kostele svatého Vavřince v Norimberku od roku 1454 a v roce 1456 se vrátil do Řezna, kde vedl stavbu katedrály aţ do své smrti, uváděné po roce 1478. Zároveň je doloţen v huti dómu svatého Štěpána v roce 1462 a kvůli zaklenutì na stavbě Frauenkirche (Domkirche zu Unserer lieben Frau) v Mnichově v roce 1473/74. Konrád Roriczer v dómu v Řezně vybudoval předsìň, hlavnì portál a věţ. Jeho syn Matthäus (cca 1435-1495) strávil tovaryšská léta u stavitele Hanse Boblingera (1410-1482) v Esslingenu, pak se podìlel do roku 1462 na stavbě dómu v Eichstättu. Poté Matthäus odešel do Norimberku za otcem, kde se stal v roce 1463 mistrem stavitelem a také norimberským občanem. Následně odešel zpět do Eichstättu pracovat pro biskupa Wilhelma von Reichenau. Poté kolem roku 1480 Roriczer nahradil otce na mìstě hlavnìho stavebnìho mistra v Řezně. Matthäus Roriczer zemřel pravděpodobně kolem roku 1492-1495, jeho Das Buchlein von der Fialen Gerechtigkeit byla poprvé vydaná v roce 1486 v Řezně, a poté vyšla i v Norimberku v roce 1498. V čele řezenské stavebnì huti Matthäuse nahradil jeho bratr Wolfgang (?-1514)155. Dalšì „přìručka“ Fialenbüchlein (1485), jeţ vznikla v tomto obdobì, je pracì norimberského měšťana Hanse Schmuttermay(e)ra, o jehoţ ţivotě nenì známo mnoho informacì. Ale také on uvedl, ţe vycházel z dìla velkých, proslulých mistrů: „Junckerhern von Prage“ - tedy z dìla rodiny Parléřů, „Niclase von Straspurk“- Nicolase Dozingera z Wormsu, který od roku 1452 působil ve stavebnì huti ve Štrasburku, a mistra Rugera.156

153

Büchlein der Fialen Gerechtigkait, přepis s. 46 - Junker von Prag. Dalšìm zmìnkám o „Junker von Prag a“ rozšìřenì inovacì Parléřova stavebnìho konceptu ve střednì a západnì Evropě se věnoval ve svém článku Marc Carel Schurr, Die „Junker von Prag“ und die mitteleuropäische Spätgotik, in: Heike Müns, Matthias Weber, „Durst nach Erkenntnis..“ Forschungen zur Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen Europa; zwei Jahrzehnte Immanuel-Kant -Stipendium, sv. 29, Oldenbourg Verlag, 2009, s. 225-246. 154 Robert Dohme, Geschichte der deutschen Baukunst, Bd. 1., Berlin, Grotesche Verlagsbuchhandlung, 1887, s. 182. Zatìm nenì doloţeno, ţe by i přes uvedené pojmenovánì v těchto „dobových“ materiálech Junker von Prag-, u Schmuttermayera Junkherrn von Prag, tedy označenì uţìvané pro niţšì šlechtu, zìskali Petr Parléř či jeho synové šlechtický titul. Ale vì se, ţe Petr Parléř byl činný i ve veřejném ţivotě v městečku na Hradčanech, kde bydleli převáţně pracovnìci stavìcì katedrálu a duchovnì. Petr Parléř byl starostou tohoto městečka a zároveň také obchodoval s nemovitostmi. Vìce Pavel Kalina, Praha 1437-1610. Kapitoly o pozdně gotické a renesančnì architektuře, Praha, Libri, 2011, s. 20. 155 Matthäus Roriczer, Ferdinand Geldner, Das Buchlein von der Fialen Gerechtigkeit, Geometria Deutsch, s. 63-64. 156 Mistra Rugera uvedl Dohme jako neznámého v Robert Dohme, Geschichte der deutschen Baukunst, s.182. Je otázka, o kterého učence či kterou osobnost Parléřova či Dodzingerova formátu by se mohlo v Schmuttermayerově přìručce jednat. Toto jméno neuvedl Roriczer, jehoţ předek přìmo pracoval na stavbě katedrály sv. Vìta, proto Schmuttermayer nemusel nutně odkazovat na výjimečného kamenìka, který pracoval na Svatovìtské katedrále o necelých sto let dřìve, od řìjna 1372 do dubna 1373, a byl veden v záznamech jako magister Rudger. Vìce o tomto mistru Rudgerovi Ivo Hlobil, Parléřovská huť a stavba katedrály sv. Vìta za Karla IV., in: Katedrála sv. Vìta, 1.dìl/Stavba. K 650. výročì zaloţenì Svatovìtské katedrály, Praha, Praţský hrad, 1994, s. 70-71, také k mistru Rudgerovi Ivo Hlobil, Petr Parléř - sochař, in: Klára Benešovská, Ivo Hlobil, Petr Parléř. Svatovìtská katedrála 1356-1399, Praha, Správa Praţského hradu, 1999, s. 21-22.

50

Schmuttermayer byl zlatnìk157 a ti rovněţ potřebovali znalosti geometrie při své práci, jak je moţné vyčìst nejen z jeho knihy, ale i z rysů zlatnìků z tzv. Basilejských sbìrek (Basler Goldschmiedrisse).158 Norimberk byl v tomto obdobì kvetoucìm obchodnìm a kulturnìm centrem, velký důraz se kladl rovněţ na vzdělánì měšťanských synů, ke kterým zřejmě patřil i Hans Schmuttermayer a samozřejmě i syn zlatnìka Albrecht Dürer. Základem jejich znalostì bylo podobně jako u mladých šlechticů psanì, čtenì a matematika, vyššì vzdělánì zìskávali ti majetnějšì na vyhlášených německých univerzitách nebo v severnì Itálii, proto mohli tito studenti také znát teoretické spisy o geometrii, světlu, perspektivě.159 Porovnánì Schmutermayerovy práce s Roriczerovým spisy160 by mělo ukázat, ţe i kdyţ oba vycházeli ze stejné techniky práce, výsledek je odlišný jak v kompozici, tak v detailech. 161 (Obr.5,6) Toto zaznamenané srovnánì lze vztáhnout i na práci dalšìch pozdně gotických stavitelů. Shodný základnì postup napřìklad při vytvářenì klenebnìch vzorců, tak přinášel mnoţstvì odlišných řešenì. U Schmuttermayera se jednalo spìše o práci popisnou, na rozdìl od Roriczerovy knihy, rysy jsou v nì pouze dva.162 O těchto spisech o praktické geometrii a rysech se někdy hovořì jako o jihoněmeckém fenoménu. Při bliţšìm pohledu lze zjistit, ţe v Norimberku byla zakořeněná tradice psanì rodinných kronik a potřeba zaznamenávat informace. Tato skutečnost mohla vést také k potřebě mistrů řemeslnìků zachytit své znalosti a vědomosti pro dalšì pokolenì. Ostatně dokumentovánì a zìskávánì ucelených informacì mělo v Norimberku vìce přìznivců – prvnì tištěnou „encyklopediì“ o tehdejšìch znalostech světa byla Nuremberg chronicle od Hartmana Schedela (1440-1514) vydaná v roce 1493 (obr.13-Portugalia), Willibald Pirckheimer (1470-1530) zase sbìral všechny tištěné řecké klasiky. Albrecht Dürer mohl být inspirován i "knìţečkou" Schmuttermayera k sepsánì svých pozdějšìch traktátů, z nichţ "Unterweisung der Messung mit dem Zirkel und Richtsheit in Linien, Ebenen und ganzen Körpern"(1525) také přìmo dedikoval zlatnìkům a umělcům.163 V tomto traktátu je narýsováno i tordovánì dřìku sloupu (obr. 4), jednoho z častých motivů Hypotéza, ţe byl mìněn učenec Roger Bacon, který učil v Pařìţi i v Oxfordu, a zabýval se optikou, perspektivou a působenìm světla, se zatìm nepotvrdila, ačkoliv byly Baconovy práce v povědomì ve 14. stoletì i ve střednì Evropě, viz. poznámka č.110. Obeznámenost s Baconovými medicìnskými dìly ještě v 15. stoletì v Anglii zmiňovala Faye Getz, Roger Bacon and medicine: the paradox of forbidden fruit and the secrets of long life, in: Jeremiah Hackett, (ed.), Roger Bacon and the Sciences: Commemorative Essays 1996, Leiden, Brill, 1997, s. 337-362. Baconovy spisy mohl ale také v Norimberku vlastnit nejvyhlášenějšì matematik a astronom své doby, Regiomontanus, stejně tak se s nimi teoreticky mohl seznámit Schmuttermayer při svém moţném vyššìm vzdělánì. 157 Lothar Schmitt, Űber die Schwergeburst deutschen Architektur traktats: die Wiegendrucke Mathes Roriczers und Hanns Schmuttermayers, in: Scholion 3/2004, s. 168-174. 158 Vìce Annelise Seelinger-Zeiss, Lorenz Lechler von Heidelberg und sein Umkreis. Heidelberg, Carl Winter Universitätverlag, 1967, s. 66-72. 159 Sebastian Gulden, An Ideal Neighborhood: The physical Enviroment of the early Dürer as a space of experience, in: Thomas Esser, Daniel Hess, (ed.), The Early Dürer. Exhibition organized by the Germanisches Nationalmuseum, Nuremberg May 24 - September 2, 2012, Nüremberg, Verlag des Germanischen Nationalmuseums in association with Thames& Hudson, London and New York, 2012, s. 2938. 160 Podrobně shrnuje dosavadnì názory na tyto traktáty a spisy Konrad Hecht, Maß und Zahl in der gotischen Baukunst, 2.Teil, s. 164 -166. 161 Lon R. Shelby, Geometrical knowledge of medieval master masons, s. 395-429. 162 Hans Schmuttermayer, Fialenbuchlein, Nüremberg, Georg Stuchs, 1489. 163 Thomas Esser, A different early Dürer, three proposals, in: Thomas Esser, Daniel Hess, (ed.), The Early Dürer. Exhibition organized by the Germanisches Nationalmuseum, Nuremberg May 24 - September 2, 2012, Nüremberg, Verlag des Germanischen Nationalmuseums in association with Thames& Hudson, London and New York, 2012, s. 23-24.

51

nejen architektury pozdně gotické středoevropské, ale i portugalské manuelské architektury. Jeho dalšì spis Etliche Unterricht zu Befestigung der Städte, Schloß und flecken se zabýval fortifikacemi a byl vydaný v roce 1527 s věnovánìm českému králi Ferdinandovi I. Habsburskému (1503-1564). Dle Dürerova traktátu bylo vybudováno zabezpečené skladiště obchodnìků Fuggerů v Červeném Kameni u Trnavy, které bylo později přestavěno. 164 Inspirace Dürerovými spisy jsou zmiňovány i v souvislosti se staviteli na Iberském poloostrově, lze uvést napřìklad architekta Hernana Ruize mladšìho působìcìho v 16. stoletì, prostudovánì Dürera zmìnil ve svém seznamu i Simón Garcìa, španělský architekt druhé poloviny 17. stoletì. Praktickou geometriì se zabýval také Lorenz Lechler v Unterweisungen sepsaném v roce 1516. Součástì jeho traktátu o architektuře byly i skici fiál, křìţové kytky a klenebnì konstrukce, 165 také zmiňoval opracovánì kamene. Lorenz Lechler se stal stavebnìm mistrem pravděpodobně v letech 1480-1485, svoje zkušenosti mohl zìskat ve stavebnì huti ve Štrasburku pod vedenìm Jakoba z Landshutu, jak by napovìdaly jeho kamenické práce. Dle věnovánì sepsal Lechler Unterweisungen pro svého syna Moritze „zu underweissungen und lehrungen“. Dochoval se ale pouze opis jeho práce, jenţ byl vydaný v Musterbuch Jakoba Fachta v roce 1593. Obsahoval nejen traktát, ale také soukromé zápisky, vlastnì Fachtovy nákresy klenebnìch konstrukcì společně s nákresy Roriczerových fiál.166 1.2.1.2.4 Dozvuky středověku - vybrané portugalské a španělské traktáty o architektuře v 16. a 17. století Španělský architekt Hernán Ruiz mladšì (El joven, 1514 - 1569) je autorem spisu "Manuscrito del arquitectura" (cca 1560). U jeho moţných zdrojů se sice předpokládalo stěţejnì ovlivněnì Albertiho dìlem, ale Hernán Ruiz vlastnil bohatou knihovnu a v závěti odkazoval dědicům knihy „intitulado Leon Baptista Alberti e otro de Alberto Dürero de yumetrìa e arquitactura“. Jak uvedl Morrales, předpokládá se, ţe prvnì publikacì bylo mìněno De re aedificatori, u vlastnictvì traktátů Albrechta Dürera se pravděpodobně jednalo o jeho dìlo Unterweisung der Messung mit dem Zirkel und Richtsheit in Linien, Ebenan und ganzen Corporen přìpadně o Vier Bücher von Menschlichen Proportion (Čtyři knihy proporcì člověka), které byly vytištěny v roce 1528 také v Norimberku. Dürerovu dìlu Unterweissung der Messung odpovìdá Ruizova část spisu věnovaná kuţolosečkám. Vzhledem k tomu, ţe se u Dürera jednalo o spis, v němţ kulminujì ještě středověké znalosti v geometrii s přesahem nových, renesančnìch vlivů, byla by to ideálnì publikace pro architekta Ruizova formátu. V Ruizově manuskriptu je právě také znatelný i

164

František Musil dodával, ţe k prvnìm teoretikům pevnostnì architektury patřili Leonardo da Vinci a Francesco Giorgio Martini, Dürer patřil k mimoitalským teoretikům, kteřì se zabývali pevnostnì architekturou. Co se týká vyuţitì Dürerových teoretických plánů pro stavbu Fuggerů, tak je to zcela přirozené, neboť byl sousedem Hanse Fuggera, bratrance Georga Fuggera, který rovněţ ţil, stejně jako Jakob Fugger, nějakou dobu v Norimberku. Také si objednával u Dürera portréty, a tak museli být všichni dobře obeznámeni s jeho veškerou pracì. Vìce v Sebastian Gulden, An Ideal Neighborhood: The physical Enviroment of the early Dürer as a space of experience, The Early Dürer. Nürenberg, Germanisches Nationalmuseum, 2012, s. 29-38. František Musil, Úvod do kastelologie, 2.část, Hradec Králové, Gaudeamus, 2006, s. 338. 165 Konrad Hecht, Maß und Zahl in der gotischen Baukunst, 2. část, s. 169. 166 Vìce k traktátu Annelise Seelinger-Zeiss, Lorenz Lechler von Heidelberg und sein Umkreis, s. 27-29, také Elke Weber, Steinmetzbücher-Architeturmusterbücher, s. 22-42.

52

středověký vliv, neboť některé nákresy majì vztah ke skicám Villarda Honecourta, dalšì rysy jsou podobné nákresům z Roriczerovy Buchlein von der Fialen Gerechtigkeit. Ruizova stavba zvonice v Córdobě, kterou má zakreslenou i ve svém manuskriptu, odpovìdá svým rozčleněnìm jak dle skici Villarda Honecourta, tak i rysu Hanse Puchpauma.167 Ještě architekt Simón Garcìa (?1651-1681) ze Salamanky o sto let později ve svém manuskriptu Compendio de architectura y symetria de los templos: conforme a la medida del cuerpo humano, con alguns demonstraciones de geometría recoxido de dibersos autores naturales y estrangeros uváděl přìmo spis významného stavitele Rodriga Gila de Hontañon (1500-1577) mezi svými hlavnìmi zdroji, kdyţ napsal: "Rodrigo Gil de Hontañon de quien es lo más de este compedio por aber veindo a mis manos, manuscrito suo". V tomto "Hontañonově" traktátu jsou načrtnuty konstrukce klenebnìch vzorců jeho a jeho otce Juana, spolupracovnìků stavitelů Juana de Colonia a Simona de Colonia (Hanse z Kolìna a Šimona z Kolìna), rovněţ je tam popsáno a načrtnuto, jak proporčně řešit stavbu křìţenì, aby se v zaklenutì tohoto prostoru mohl znázornit určitý pozdně gotický klenebnì vzorec, v manuskriptu je narýsována a popsána také konstrukce lodi halového kostela (Obr.35) i dalšì typy klenebnìch vzorců,168 které pouţìvali také stavitelé podìlejìcì se na vytvářenì manuelských staveb. Garcìa mezi dalšìmi autory traktátů o matematice, geometrii a architektuře, z kterých čerpal, také uvedl Albrechta Dürera a přìmo na jeho Vier Bücher von Menschlichen Proportion odkazoval u proporcì. V Garcìově seznamu nechybì ani autoři teologických či filosofických spisů, a tak tento list můţe ukazovat v plné šìři rozhled vzdělánì architekta druhé poloviny 17. stoletì. (Obr.8)169 Portugalský manuskript Tratado de Arquitectura obsahuje 16 kapitol, mezi nimi i Livro da Geometria a Livro da Perspectiva. Je připisován hlavnìmu královskému staviteli Antoniovi Rodriguesovi a vznikl přibliţně v letech 1575-1576 a navazoval na dřìvějšì traktáty a spisy o geometrii a perspektivě. Traktát slouţil k výuce architektury mladých šlechticů a infantů v okruhu královského dvora v Paço de Ribeira v Lisabonu, kde Rodrigues vyučoval.170 (Obr.7,24,25) Z portugalských matematiků patřil k nejvýraznějšìm vědcům doznìvajìcì manuelské éry Pedro Nunes (1502-1578), který se přátelil nejen s matematikem a astronomem Johnem Deem (1527-1609), ale jeho jméno a dìlo bylo známé i celé generaci učenců ve střednì Evropě, neboť autor německého vydánì Walter Rivius (Walter Herman Ryff, 15001548) ho jmenoval v předmluvě prvnìho vydánì Deseti knih o architektuře v němčině, nazvané Vitruvius Teutsch (1547), společně s dalšìmi teoretiky architektury jako byl Luca Paccioli (1445-1517) či Sebastian Serlio (1475-1554).171

167

Alfredo Morrales, Juan, Hernán Ruiz "El Joven", Madrid, Akal, 1996, s. 130-138. Simón Garcìa, Rodrigo Gil de Hontañon, Compendio de architectura y symetria de los templos, manuskript č. MSS/8884, Biblioteca Nacional de Espanha, s. 4. 169 Simón Garcìa, Rodrigo Gil de Hontañon, Compendio de architectura y symetria de los templos, manuskript č. MSS/8884, s.1. Ke klenbám a traktátu také Santiago Fernández Huerta, La construcción de las bóvedas góticas según Rodrigo Gil de Hontañon, arquitecto de la catedral de Segovia, in: Huerta, Fernández Santiago, Pedro Navascués Palacio,(ed.), in: Segovia: su catedral y su arquitectura. Ensayos en homenaje a Antonio Ruiz Hernando. Madrid, Instituto Juan de Herara, 2. upravené vydánì, 2013, s. 107 - 133. 170 Rafael Moreira, A escola de arquitectura do Paço da Ribeira e a Academia de matemáticas de Madrid, in: Relações artìsticas entre Portugal e Espanha na época dos Descobrimentos, II. simpósio luso-espanhol de História da arte, Coimbra, 1987, s. 65-77. Také Joaquim Oliveira Caetano a kol., A sciencia do desenho, A ilustração na colecção de códices da Biblioteca Nacional de Portugal, Lisboa, Biblioteca Nacional de Portugal, 2001, s.87. 171 Jméno uvedeno v podobě Petro Nonio, Walter Rivius, Vitruvius Teutsch, 1547, předmluva. 168

53

Stručný nástin portugalské gotické architektury „.. ei deffeso que nem huum homem non possa fazer casa forte no meu senhoryo sem meu mandato..“ Nařìzenì krále Dinise o zákazu staveb obranných věţì bez jeho povolenì, 13. stoletì (Obranná obytná věţ, Quintela, Vila Real, 15.stol.)

54

2 . Stručný nástin portugalské gotické architektury Krátký přehled o portugalské gotické architektuře jako celku je důleţitý kvůli uvědoměnì si velkého rozdìlu oproti obdobì výstavby zejména druhé poloviny 15. stoletì a počátku 16. stoletì, kdy do země začaly proudit ekonomické prostředky z námořnìch výbojů a obchodu s kořenìm, a došlo ke zkosmopolitněnì center země, coţ se promìtlo také do investovánì a odrazilo se výrazným způsobem i ve stavitelstvì a zejména v manuelské architektuře. Největšìmi stavebnìky byli po celý středověk králové, někteřì z nich podporovali určitý řád a výstavbu klášterů s nìm spojenou, jako napřìklad Jan I. (João I. de Avis, 1357-1433) dominikány, či Alfons III. (Afonso III. de Portugal, 1210-1279) medikantské řády. S konkrétnìmi řády souvisela i politická pomoc králi v kortesech předevšìm v obdobì krizì. Právě Jan z Avisu se stal králem i dìky dominikánské podpoře v kortesech,172 proto kdyţ následně nechal na oslavu vìtězstvì nad svým bratrancem Janem Kastilským (Juan de Castella, 1358-1390) postavit klášter v Batalhe, věnoval ho dominikánskému řádu. Jako hlavnì město královského dvora byl sice ustaven Lisabon jiţ v roce 1255, avšak ţádné město královstvì v té době nedokázalo dvůr krále uţivit, a tak se dál pohyboval předevšìm v severnì části královstvì, mezi městy Barcelos, Guimarães, Porto a Coimbra. 173 Stavby radnice, kašny, ale třeba i jatka či vězenì se hradily z darů a z peněz z hospodařenì města dle návrhů městské rady, dalšì veřejně potřebné stavby, napřìklad chudobince či nemocnice byly často a podstatně financovány panovnìkem. Gotická architektura však věrně odráţela hospodářské a sociálnì podmìnky země, jeţ se odrazily i ve skromné výstavbě domů, neboť v královstvì nebyla velká města s kvetoucìm obchodem či velkým řemeslným potenciálem, zaloţeném na těţbě a zpracovánì kovů, coţ by umoţňovalo vybudovánì velkých městských domů.

2.1 Sakrální architektura Typickou portugalskou gotickou sakrálnì stavbou byl kostel na venkově pro 20-30 osadnìků - „sousedů“, který se podstatně nelišil od menšìch kostelů jinde v jiţnì Evropě. Velké stavebnì podniky a bohaté kláštery typu cisterciáckého kláštera v Alcobaçe či dominikánského kláštera v Batalhe byly výjimkami, i významný augustiniánský klášter Santa Cruz v Coimbře je dodnes podstatně skromnějšì stavbou. Jednìm z důvodů královské podpory výstavby klášterů bylo zaopatřenì královských infantů v cìrkevnìch a řádových funkcìch, neboť jednak jim to zajistilo významné sociálnì postavenì, jednak určité finančnì

172

Kortesy - jednalo se o shromáţděnì šlechticů a cìrkevnìch představitelů, které se scházely jiţ od dob vizigótských šlechticů, neboť jsou doloţeny jiţ v Toledu v 6. stoletì. Prokazatelně, dle pramenů, se sešly portugalské kortesy, tedy jakýsi zemský parlament, v r. 1211 v Coimbře. Dřìvějšì shromáţděnì kortesů nenì zaznamenáno, ale jiţ od počátku vzniku státu existovalo povědomì o širšì radě, která by měla doplňovat panovnìka. Král Alfons II. (Afonso II, O gordo, 1185-1223) je uznal jako součást státnìho systému. Od roku 1254 se scházely ve sloţenì všech 3 stavů - duchovenstva, rytìřů a zástupců měst, účastnili se jich i prokurátoři mìstnìch správ. Tato funkce navazovala na administrativu jiţ z řìmských obdobì. Kortesy napřìklad provolávaly ve smyslu volby krále, sešly se ale třeba v roce 1361, aby projednaly úpadek země, a král Petr I. ( Pedro I., Spravedlivý, Krutý, 1320-1367) se musel zavázat k zlepšenì chovánì svých úřednìků, aby nedocházelo ke svévoli a násilì. Klìma, Jan, Dějiny Portugalska. Praha, NLN, 1996, s. 33, 39 173 Jan Klìma, Dějiny Portugalska, s. 32

55

zabezpečenì. Do klášterů se uchylovaly také královské vdovy nebo dcery, které mìřily předevšìm do klášterů Santa Clara-a-Velha v Coimbře nebo do kláštera Santa Clara v Santarému, o jehoţ rozvoj se zaslouţila manţelka krále Dinise Isabela (1271-1336). Nejvìce klášterů či kostelů bylo vystavěno v oblasti mezi Dourem a Minho, tedy na územì původnìho hrabstvì Portucale. 174 Počet mnichů či řádových sester obvykle nebyl vyššì neţ 12, budovy byly jednoduše stavěné, patro se u ambitů začalo budovat aţ v polovině 15. stoletì. 175 Některé klášternì kostely financovali i bohatì měšťané, jejich stavba ale byla obvykle v kompetencìch přìslušného řádu a jeho představeného. Financovánì gotických sakrálnìch staveb aţ do manuelského obdobì bylo vţdy obtìţné, protoţe země ţila předevšìm z rybolovu a zemědělstvì, proto se obdobì špatné úrody či hladomoru odrazila i na podstatném zpomalenì výstavby. I u menšìch kostelů mohlo trvat farnostem aţ desetiletì, neţ došlo k dokončenì objektu. Vzácně se stavby financovaly přìmo penězi, jak se uvádì napřìklad u královské donace na výstavbu kláštera u katedrály (Sé) v Coimbře. 176 V přìznivém politickém obdobì, které bylo v obdobì vlády krále Dinise,177 který podporoval kolonizaci země, se kostel stal centrem budoucì vesnice. Menšì kostely byly z většì části dřevěné, většì kostely odpovìdaly stavbám typickým pro medikantské řády. Jednalo se obvykle o jednoduchý, podélný jednolodnì či trojlodnì kostel s transeptem nebo bez transeptu, většinou s dřevěným stropem, zvýšenou střednì lodì, oddělenou lomenými arkádami od bočnìch lodì, a s presbytářem s polygonálnìm závěrem, který býval jednoduše zaklenutý, podobně jako pohřebnì kaple, pokud byla přičleněna u kostela. Jednoduše, ale nejvýrazněji a nejbohatěji byla řešena v exteriéru dekorace a profilace vstupnìho portálu, přìpadně roseta v hlavnìm, obvykle v západnìm průčelì kostela, nebo výzdoba kaple. Chrámy s klenbou nejen v presbytáři ale i v lodìch byly výjimkami, kompletnì zaklenutì měly předevšìm katedrály či hlavnì kostely ve městě. Kostely se odlišovaly zejména umìstěnìm kaplì a typem polygonálnosti závěru. Kvůli válečným nebezpečìm byly budovány také opevněné kostely, které patřily obvykle pod kompetenci rytìřských řádů, jeţ se uplatnily jak při reconquistě, tak při vnějšì obraně země proti Kastilii. Vznikaly aţ do 15. stoletì a měly také symbolický význam jako vojenská sìla, která by se postavila nepřátelům vìry. Od ostatnìch klášternìch kostelů se portugalské opevněné kostely vesměs přìliš nelišily, tato funkce se projevovala zesìleněj174

Prvnì portugalský král Afonso Henriques (Alfons Jindřich, Alfons I.,1109-1185 ), který byl vnukem kastilského krále Alfonse VI., byl provolán králem Portugalska pravděpodobně v roce 1139 nebo 1140, ale papeţskou bulou Alexandra III. bylo Portugalsko uznáno královstvìm aţ v roce 1179. Zněnì buly viz Antonio Caetano de Sousa, Provas da Historia Genealogica da Casa Real Portugueza, dìl I., kniha prvnì, Lisboa, Officina Sylviana da Academia Real, 1739, s 7-9. 175 Pedro Dias, A arquitectura gótica portuguesa, Lisboa, Estampa, 1994, s. 17-18. 176 Pedro Dias, A arquitectura gótica portuguesa, s. 29-34. 177 Král Dinis zhodnotil pozitivně konec reconquisty, podporoval ve velké mìře kolonizaci země, a tak bylo vystavěno mnoho nových vesnic s centrem kolem kostela, výstavba se týkala i klášterů. Tento panovnìk zaloţil univerzitu i poslal šlechtice na pole, neboť neměli za co a s kým bojovat, protoţe skončila reconquista, a neválčilo se ani se sousednìmi královstvìmi. Zdůvodnil to tìm, ţe rolnická práce nesnìţì jejich vznešenost a jinak by se stejně neuţivili vzhledem k tomu, ţe královstvì nebylo bohaté. Určité výnosy plynuly právě z nově budovaných vesnic. Dinisovi se přezdìvalo nejen král spravedlivý, ale i král rolnìk. Byl to také on, kdo zìskal papeţské povolenì zřìdit v roce 1318 řád Kristův na mìsto řádu templářů. V době totálnì likvidace templářů v Evropě většina portugalských templářů vstoupila i se svým majetkem do nového řádu a byla tak zavázána koruně věrnými sluţbami. Dinis nebyl ale úplný světec, vzájemné vojenské konflikty se syny a moţnými dědici koruny zachraňovala jeho manţelka Isabela, nazývaná kvůli své povaze královna Světice - Rainha Santa, která se stala kanonizovanou světicì v roce 1625.Vìce napřìklad Jan Klìma, Dějiny Portugalska, s. 32-36.

56

šìmi zdmi a mohutnými obrannými věţemi.178 Jednìm z přìkladů opevněných kostelů je chrám v Leça do Balio (Igreja de Leça do Balio), který nechal postavit Estêvão Vasques Pimentel. Ten se stal hlavou Řádu maltézských rytìřů v roce 1306 a zemřel v roce 1336. Jedná se o trojlodnì chrám, který je neklenutý, s dřevěným stropem v lodìch, na jehoţ obranný charakter ukazujì některé vnějšì znaky. Celkově je vyššì a má i výše posazená okna. Nad vstupnìm portálem do kostela byl vybudován balkon, který také umoţňoval obranu. Součástì západnìho průčelì je mohutná obranná věţ s úzkými střìlnami v kaţdém patře, s okny v poslednìm patře a s balkonem v polovině své výšky, podobně jako majì hradnì defensivnì věţe tohoto typu. K dalšìm opevněným kostelům lze řadit i kostel, někdy zmiňovaný jako kaple, Nossa Senhora de Assunção v Boa Nova v Tereně (obr. 9), který patřil rytìřskému řádu z Avisu, a byl vybudovaný během vlády Alfonse IV. (1291-1357). Jedná se o skutečnou pevnost - kostel s půdorysem řeckého křìţe. Výrazné mohutné zdi, úzká okna a cimbuřì odkazujì spìše na pevnostnì stavbu neţ na chrám. Dekorace v interiéru je potlačena, jednotlivá pole jsou zaklenuta jednoduchou křìţovou klenbou, protoţe stavitelé i stavebnìci upřednostnili u této stavby funkci obrannou, neboť tyto opevněné kostely měly také symbolizovat bezpečenost.179

2.2 Pevnostní stavby Budovánì portugalských středověkých pevnostì v podstatě stručně kopìruje dějiny královstvì. Má tedy tradici od dob reconquisty portugalského územì, kdy se stavěly fortifikačnì stavby na nově dobytých územìch na obranu proti muslimům. Po zaţehnánì muslimského nebezpečì se pozornost obrátila na obranu portugalsko-kastilské hranice, kde byla vybudována takřka linie hradů a opevněných měst. V dobách počìnajìcì námořnì expanze se začaly stavět pevnosti na obranu lusofonnìch center obchodu a přìstavů v Africe. Na samotném územì Portugalska vznikala jednak šlechtická či královská obytná hradnì sìdla, která slouţila i jako demonstrace feudálnì a královské moci, jednak opevněné kláštery rytìřských řádů či zmìněné opevněné kostely. Zároveň tu existoval zákaz pro šlechtice stavět si opevněné obytné tvrze, pokud neměli královské povolenì. Hrady a tvrze plnily také ochrannou a strategickou funkci obrany měst, zdrojů vody a důleţitých stezek. Při výstavbě se často vyuţìvalo vhodných mìstnìch přìrodnìch podmìnek na vyvýšených mìstech, coţ vše koresponduje s celoevropskou charakteristikou výstavby tohoto typu staveb.180 Při typologickém rozlišenì je nutné přihlédnout k mìstu a k obdobì výstavby či přestavby hradů. Durdìk zmiňoval v rámci rozboru rozšìřenì francouzských hradů kastelového typu během 13. stoletì na Iberském poloostrově francouzské kastelovité schéma s mohutnou čtverhrannou věţì u španělských hradů, v Portugalsku uvedl

178

Přehled českých opevněných kostelů viz Jan Sommer, Martin Čechura, Seznam opevněných kostelů v Čechách, 2005-2007, elektronický dokument. Kolem uvedených portugalských opevněných kostelů nebyly postaveny zdi, hlubšì výzkum této problematiky však nenì hlavnìm předmětem této práce. 179 João Gouveia Monteiro, Maria, Leonora Pontes, Castelos Portugueses, Lisboa, IPPAR, 2002, s. 27, Pedro Dias, A arquitectura gótica portuguesa, s. 113-117. 180 Pedro Dias, A arquitectura gotica portuguesa, Monteiro, João Gouveia, Pontes, Maria, Leonora, Castelos Portugueses, s. 5-6.

57

francouzské vlivy projevujìcì se zejména výstavbou okrouhlých věţì.181 Tuulse popsal, ţe se v Portugalsku pouţìvalo předevšìm kastelovité schéma s opevněnou útočištnou věţì, které bylo stejné jako v sousednìm Španělsku ve 14. a 15. stoletì.182 Durdìk ve svém evropském přehledu výskytu pravidelných hradů s čtverhrannými věţemi vycházel z Ebhardta, jenţ se přikláněl k této skupině kastelů jako jedné z hlavnìch v Portugalsku. Dle Tuulse se jednalo spìše o portugalskou skupinu pozdnìch vojenských kastelů anticko-arabské provenience, jako typický přìklad byl uveden hrad Amieira se čtyřmi čtverhrannými nároţnìmi věţemi, z nichţ jedna byla hlavnì a lze ji typologicky povaţovat za donjon. Tuulse pojmenoval jako amieirskou celou skupinu těchto portugalských kastelů. Také zmìnil podobu s italskými městskými hrady, přičemţ portugalské měly bojovnějšì charakter. Jak doplnil Durdìk, bylo to pravděpodobně zejména na základě vnějšìho vzhledu.183 Do dalšìho uváděného typu anticko-arabské provenience původně vojenských kastelů patřì městský hrad São Jorge v Lisabonu, neboť se jednalo o přestavěný původnì arabský hrad (Alcácer), jenţ byl dobyt v roce 1147. Jiným tìmto druhem kastelu se čtverhrannými věţemi by mohl být hrad Alandroal (obr.10), zaloţený v roce 1294, na jehoţ výstavbě se podìlel i maurský stavitel, jak vyplývá z nápisu v jedné z věţì. 184 Portugalštì badatelé dělali typologii stavby pevnostì a opevněných obytných sìdel nejčastěji dle časové osy a dle účelu vyuţitì, hledisko inspiračnì bývalo zmìněno, ale nenì tìm určujìcìm, arabské pozůstatky pevnostì, které byly dostavěny či přestavěny přirozeně zapadaly do historického vývoje. 185 Za jeden z typických gotických hradů lze povaţovat hrad v Sabugalu (obr.11), který byl postaven během vlády krále Dinise na geometrickém půdoryse s nároţnìmi čtverhrannými věţemi a hlavnì obrannou věţì (téţ zvanou útočištná) 186 bergfritem, nazvaným v portugalštině „torre de menagem“, který býval umìstěn před hradbami a doplňoval barbakán uvnitř hradu, či jako v Sabugalu u vstupnìho prostoru. Pod kategorii kastelů s čtverhrannými věţemi by se daly do určitého obdobì zařadit také některé z tzv. středověkých paços, tedy opevněné královské či šlechtické hrady či stavby stejného typu pro duchovenstvo. Koncem 15. a na začátku 16. stoletì však uţ termìn paço odpovìdal paláci. Středověké paços lze rozdělit na dvě většì skupiny městských a venkovských hradů. Městské hrady poskytovaly útočiště králi v obdobì, kdy ještě nebyl napevno ustanoven pobyt dvora v Lisabonu. Typem obydlì středověkého portugalského feudála mohla být tzv. „casa torre“ či „casa forte“, tedy obytná opevněná věţ, zvaná také věţovitá tvrz. Tento typ obranné věţe hranolového tvaru měl přìstup aţ v prvnìm patře přes odstranitelný dřevěný ţebřìk. Vnitřnì dvě či tři patra měla dřevěné stropy a podlahy, kvůli obraně byly všechny okennì otvory redukovány na nezbytné minimum kromě nejvyššìho patra, kde bylo obvykle obydlì rodiny feudála. Nesmì se zapomìnat ani na to, ţe tyto opevněné obytné věţe symbolizovaly také moc, autoritu a prestiţ šlechty. Většina těchto obytných věţì byla postavena na severu

181

Tomáš Durdìk, Hrady kastelového typu 13.stoletì ve střednì Evropě, Praha, Academia, 1998, s.19. Armin Tuulse, Castels of the Western World, with 240 illustrations. Newton Abbot, David&Charles, 2002, reprint vydánì z roku 1958, London, Thames&Hudson, s. 124. 183 Tomáš Durdìk, Hrady kastelového typu 13. stoletì ve střednì Evropě, s. 158. 184 „Eu, Mouro C(G)alvo fui mestre de fazer este castelho de Landroa Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 2, H-R, Lisboa, Imprensa Nacional, 1904, s. 188. 185 João Gouveia Monteiro, Maria Leonor Pontes, Castelos Portugueses, s. 19-20. 186 João Gouveia Monteiro, Maria Leonor Pontes, Castelos Portugueses, s. 16-17. 182

58

země, coţ opět souviselo s postupnou reconquistou územì.187 Tyto opevněné obytné věţe byly sice také rozšìřené v celé Evropě, ale v Portugalsku je bylo moţno od vlády krále Alfonse III. do obdobì vlády krále Dinise stavět pouze s jejich výslovným povolenìm, jak vyplývá z tohoto nařìzenì krále Dinise: „Ei deffeso que nem huum homem non possa fazer casa forte no meu senhoryo sem meu mandato.“ 188 Jedno z takových povolenì zìskal od krále Dinise šlechtic Rodrigues de Vasconselos, který vybudoval typ obytné obranné věţe (casa forte) nazvané Torre de Penegate ve městě Vila Verde. I přesto, ţe tato stavba na obdélnìkovém půdoryse (8,4 x 7,6) nenì v dokumentech blìţe specifikována, měla jasnou obrannou funkci. Ta byla zdůrazněna vstupem umoţněným po dřevěném schodišti aţ ve vyššìm patře, úzkými okénky, které mohly slouţit jako střìlny. Pouze v nejvyššìm patře, kde ţila šlechticova rodina, byla většì okna, a tedy přìznivějšì moţnost osvětlenì i větránì, zároveň zde byl vstup na menšì balkon podepřený krakorci. 189 Ještě v 15. stoletì byla vybudována opevněná obytná věţ odpovìdajìcì typologicky casa forte nebo fortis domus na jihu země, v Quintele ve Vile Real (viz obr. v úvodu kapitoly). U stavby nebylo ţádné spojenì s jiným objektem - s hradnìm komplexem, přìpadně s vesnicì, které by poukazovalo na jiné pouţitì stavby, ačkoliv se jiţ jednalo o určitý anachronismus.190 Byl zde zmìněn vliv arabské pevnostnì architektury na portugalské hrady a pevnosti, ale vzhledem k dokončenì reconquisty v Portugalsku jiţ v roce 1249 dobytìm Algarve měla maurská stavebnì typologie na portugalské stavitelstvì méně výrazný vliv neţ v sousednì Kastìlii či v Aragonii. Poněkud překvapivě se podstatně vìce stavělo v mudéjarském stylu aţ během manuelského obdobì, kontakt s arabskou kulturou byl však v portugalském prostředì do určité mìry stále přìtomný. V kulturnìm ovzdušì dvora vzdělaného krále Dinise byla jednìm z jeho dvořanů, Gilem Perezem, ve spolupráci s mistrem Mafamedem přeloţena kronika Crónica do Mouro Rasis 191 pojednávajìcì o arabských dějinách Španělska, kterou sepsal hispano-arabský historik Al-Rázì (Abu Bakr Ahmad ibn Muhhammad al-Razì, ?-955), jenţ působil na dvoře córdobského chalìfy al-Hakama II. ( al-Hakam II ibn Abd al Rahman III, 915-976).192

187

Pedro Dias, Arquitectura gótica portuguesa, s. 180-181, João Gouveia Monteiro, Maria Leonor Pontes, Castelos Portugueses, s. 26. 188 José Custódio Vieira da Silva, Paços medievais portugueses, Lisboa, IPPAR, 2.vyd., 2002, s. 48. 189 José Custódio Vieira da Silva, Paços medievais portugueses, Lisboa, s. 48-49. 190 José Custódio Vieira da Silva, Paços medievais portugueses, s. 55-56. 191 Kronika byla sepsána v 10. stoletì, k překladu do potugalštiny došlo v roce 1312. Vìce Carolina Michaëlis Vasconselos, André de Resende e a Crónica do mouro Rasis, Lisboa, Impresa nacional, 1922, s. 13. Otázkou sepsánì a autorstvìm i zachycenými událostmi v arabské předloze ke Crónice do mouro Rasis se zabýval James Davis, A history of early Al-Andalus, London, Routledge, 2011, s. 16-23. António Rei zmiňoval, ţe autor Kroniky vycházel z dnes ztraceného textu Ibn Ghaliba, jenţ čerpal z Al Raziho a al Bakrìho. António Rei, O Gharb al-Andalus em dois geógrafos árabes do século VII/XIII: Yaqut al-Hamawi e Ibn Sa´id alMagribi, in: Medievalista, Lisboa, 1/2005, s. 1-22. 192 Inés Fernandéz Ordonez, O contexto hispánico da Historiografia Portuguesa nos séculos XIII. e XIV, in: Maria do Rosário Ferreira (ed.), Diego Catalán y la historiografia portuguesa nos séculos XIII e XIV: en memória de Diego Catalán, Coimbra, Centro de Literatura Portuguesa, 2010, s. 19-32.

59

Portugalské království kolem roku 1500 „Třemi mílemi odtud je oddělena Évora. Je to druhé hlavní město Království portugalského...Toto město nemá ţádný hrad, nýbrţ je tam vidět toliko krásný palác biskupův a jiný vévody, bratra králova.“ Václav Šašek z Bìřkova, Denìk o jìzdě a putovánì pana Lva z Roţmitálu a Blatné z Čech aţ na konec světa (Évora vyobrazena ve Foral z roku 1502)

60

3 . Portugalské království kolem roku 1500 V této kapitole bude podrobněji analyzován sociálně-ekonomický kontext vzniku stylu, jenţ byl nazván manuelskou architekturou, neboť stavebnì aktivity obzvláště v Portugalsku na přelomu 15. a 16. stoletì nelze vnìmat odděleně od celospolečenských souvislostì. Jedna z podkapitol se bude věnovat počátkům portugalských námořnìch plaveb, které nebyly bez překáţek, a tak trvalo několik desetiletì, neţ byla podniknuta plavba, při nìţ bylo úspěšně dosaţeno hlavnìho cìle těchto výprav - objevenì mořské cesty do Indie, která společně s "vedlejšìmi" objevy Ameriky Kryštofem Kolumbem a Pedrem Álvarem Cabralem vedla k pozdějšìmu rozvoji celosvětového obchodu. Aby vůbec proběhly námořnì výpravy tohoto formátu, muselo dojìt k rozvoji nautických věd, tedy předevšìm astronomie a matematiky na určitou úroveň, stejně tak musela být zkonstruována plavidla uzpůsobená k dlouhé výpravě. To bylo moţné dìky vzájemné spolupráci učenců a řemeslnìků z několika oborů. Ti do Portugalska (a Španělska) přicházeli, aby uplatnili své nejnovějšì poznatky, které byly vyuţity během plánovánì lodnìch tras či při stavbě lodì. Proto bude jedna z podkapitol věnovaná i rozvoji vědnìch disciplìn. Dìky přìjmům plynoucìm do Lisabonu došlo k vytvořenì nových obchodnìch vztahů, do země však nepřicházeli pouze finančnìci a obchodnìci, ale rovněţ stavitelé, kamenìci, umělci a řemeslnìci z různých částì kontinentu, a tedy i z oblasti střednì Evropy. Jiţ v druhé půli 15. stoletì jsou doloţeni i kamenìci, vitráţisté a stavitelé ze středoevropského regionu, kteřì svým působenìm zinternacionalizovali zdejšì prostředì, coţ se výrazně promìtlo i do manuelské architektury. Neodmyslitelným ukazatelem vyspělosti země je i systém vzdělávánì, proto bude zmìněn podstatný fenomén tohoto obdobì, kdy vládcové poskytovali nadaným studentům stipendia na studium na zahraničnìch univerzitách. Portugalštì králové si byli vědomi důleţitosti zìskánì zkušenostì v zahraničì k obohacenì kultury vlastnì země, a tak finančnìmi prostředky podporovali studium ve Francii i vzdělávánì stavitelů a architektů v Itálii. V okruhu králova dvora fungovalo i specializované studium architektury, o kterém se uvaţuje jako o určitém typu školy. Zároveň došlo k pozvánì zahraničnìch profesorů k obrozenì portugalské univerzity v duchu humanistických tendencì. O rozhledu člověka svědčì jeho knihovna, a protoţe král Manuel i jeho syn Jan III. (João III., 1502-1557) podporovali vzdělánì, tak budou zmìněny i některé dochované svazky z jejich knihovny, zejména ty, které se vztahujì ke střednì Evropě a k Čechám. Podstatnou událostì pro dějiny celého Iberského poloostrova bylo dobytì Granady v roce 1492. Vzájemné souţitì třì různých náboţenstvì ovlivňovalo po několik stoletì jak portugalskou, tak španělskou společnost, a tak bude tomuto tématu věnována obsáhlejšì podkapitola, v nìţ budou naznačeny zaţité mýty, popsána sociálnì kondice týkajìcì se obou menšinových náboţenských komunit a jejich vzájemné vztahy se zaměřenìm na řemesla uplatňujìcì se ve stavitelstvì, neboť se jednalo o hlavnì profese Maurů ţijìcìch na Pyrenejském poloostrově.

3.1 Vytváření portugalské námořní velmoci Koncem 14. stoletì došlo v Portugalsku k uklidněnì dynastické situace, neboť sousednì panovnìci na delšì dobu ztratili nároky na zdejšì trůn193. Král Jan I. z Avisu z

193

Jednalo se předevšìm o kastilského krále Jana, který chtěl vytvořit s Portugalskem personálnì unii vzhledem ke svým právům zìskaných sňatkem. Tak bylo po smrti krále Ferdinanda (Fernando, 1367-1383)

61

vedlejšì linie burgundské dynastie centralizoval státnì moc a společně se svými syny pokračoval v objevné a expanzivnì politice směrem na jih a na moře, 194 která byla v podstatě jediným moţným směrem, pouţìvá se i termìn „geoblokace“ Portugalska ve středověku - moţné pevninské expanzi na východ bránily „muro no reino de Castela“hranice silného sousednìho Kastilského královstvì, nabìzela se pouze cesta na moře. 195 Kromě islámsko-křesťanské války o strategický Gibraltar se za počátek portugalské námořnì expanze povaţuje rok 1415, kdy portugalštì námořnìci dopluli na Madeiru a také byla dobyta Ceuta na severu Afriky. Jejìm správcem byl jmenován jeden z královských synů, Jindřich Mořeplavec (Henrique o Navegador, 1394-1460), jenţ byl velmistrem rytìřského řádu Kristova, ačkoliv kvůli nesloţenì slibu čistoty, coţ mu povolil papeţ Evţen IV. (1383-1447), pouţìval spìše titul guvernér a správce. Byl také zdatný obchodnìk a podporovatel rozvoje vědnìch a praktických oborů spojených s mořeplavectvìm.196 Cìlem Jindřicha Mořeplavce bylo šìřit vìru a impérium. Po překonánì mysu Bojador (1434, dnes na pobřeţì Západnì Sahary, nárokované Marokem a Mauretániì), tedy nejvýraznějšì psychologické hranice tehdy v Evropě známého světa směrem na jih 197 , pokračovaly objevné plavby spojené se zakládánìm faktoriì podél afrického pobřeţì. Na nově objeveném pobřeţì vztyčovali námořnìci padrões, coţ byly kamenné sloupy s portugalským znakem, které označovaly teritoriálnì vliv. Ţe se jednalo o dlouhodobou a postupnou záleţitost, dokládá obeplutì mysu Dobré naděje (Boa Esperança) aţ v roce 1488. Loďstvo vedené Bartolomeem Diasem doplulo během této výpravy aţ k ústì řeky nazvané Rio do Infante (Infantova řeka, dnes Great fish river) na východnìm pobřeţì dnešnì Jihoafrické republiky, pak námořnìci odmìtli pokračovat dál.198 Dosaţenì Indie po souši bylo téměř nemoţné, jak králi potvrdili

z Burgundské dynastie, který byl bez legitimnìch muţských potomků, ohroţeno fungovánì samotného Portugalského královstvì a země se ocitla na pokraji občanské války. Sloţitá dynastická situace byla vyřešena provolánìm Jana z Avisu (João I., 1385-1433) kortesy králem a jiţ zmìněnou následujìcì rozhodujìcì bitvou u Aljubarroty v roce 1385. Vìce k tématu předevšìm Jan Klìma, Dějiny Portugalska, s. 40-43, Simona Binková, Portugalsko, s. 26-29. 194 Drobné zmìnky o vyuţitì plachtenic a galér na ochranu pobřeţì a při reconquistě se datujì uţ z dob prvnìho portugalského krále Alfonse Jindřicha. O rozvoj vojenského loďstva, které v mìrových dobách zajišťovalo obchodnì spojenì s italskými a flanderskými přìstavy, se zaslouţil také portugalský král Dinis. Simona Binková, Čas zámořských objevů. Praha, Triton, 2008, s. 34-36. 195 Jorge Rodrigues Nascimento, Tessaleno Devezas, Portugal: O pioneiro da globalização: A herança das Descobertas, 68-69. Toto téma státu na samém západě Evropy stále osciluje v portugalském národnìm povědomì. Viz napřìklad esej Eduarda Lourença Evropa a my, in: Eduardo Lourenço, Chaos a nádhera: eseje o identitě, Praha, Dauphin, 2002, s. 23-35. 196 Vìce Gomes Eannes´d Azurara, Kronika objevenì a dobytì Guineje, která česky vyšla ve výboru Objevné cesty do Afriky a Asie, Praha, SNKLU, 1966, také Simona Binková, Čas zámořských objevů, s. 37-43, Jan Klìma, Dějiny Portugalska, s. 49-52. 197 Jak uvedl Azurara ve své kronice, Jindřich vyslal mnoho lodì se statečnými lodivody i válečnìky kolem západnìho pobřeţì Afriky, ale nikdo z nich mys Bojador neobeplul, protoţe byla rozšìřená pověst, ţe za tìmto mysem jiţ nic nenì a na kaţdého, kdo by se odváţil obeplout tuto část pobřeţì, by čekalo velké utrpenì. Jindřich Mořeplavec nic námořnìkům nevyčìtal, poslouchal jejich přìběhy o tom, co zaţili, a děkoval všem, kteřì mu věrně slouţili a plavbu podnikli. Během druhé plavby v roce 1434 Gil Eannes dokázal mys obeplout a našel územì bez lidì a obydlì, natrhal však alespoň infantovi v této zemi květiny, nazývané v Portugalsku růţe Panny Marie (v originále uveden tentýţ název - „as rosas de Santa Marìa“). Jak zapsal Azurara, jednalo se sice o malý čin z hlediska námahy, byl to velký čin svou odvahou, kterou musel Gil Eannes prokázat, kdyţ přeplul hranici stanovenou předky. Gomes Eannes´d Azurara, Kronika objevenì a dobytì Guineje, s. 30-33. 198 Jan Klìma, Dějiny Portugalska, s. 60. Záznamy z námořnìch výprav se vedly v tzv. palubnìch denìcìch, zvaných Roteiros. Mořeplavec João de Castro v jednom z prvnìch roteiros, který zaznamenává cestu

62

portugalštì obchodnìci, kteřì trasu do Kalikatu a Goy absolvovali přes Egypt a Aden v roce 1490, tedy cestou, kterou se chtěl vydat do Indie šlechtic Bohuslav Hasištejnský. Po přistánì Kryštofa Kolumba (1451-1506) ve sluţbách katolických Veličenstev v roce 1492 na ostrově později nazvaném Espaňola, bylo sice v roce 1494 Tordesillaskou smlouvou (obr.15) dohodnuto na dalšìch přibliţně 120 let rozdělenì sfér vlivu ve světě mezi Portugalskem a Španělskem, avšak pro evropský obchod s kořenìm a zejména rozkvět Portugalska byl podstatně významnějšìm námořnìm objevem přìjezd Vasca de Gamy (cca 1460-1524) do indického Kalikutu (Calicut, Kóţikkót, Kozhikode) v roce 1498. Po objevenì cesty z Evropy do Indie po moři se začalo obchodovat a byla budována nová centra a města nejen v Asii, ale také po nově nalezené námořnì trase, v evropském duchu i s mìstnìmi staviteli a s adaptacì na mìstnì podmìnky.

3.2 Multináboţenská společnost Iberského poloostrova Hlavnì významnou událostì počátku roku 1492, která výrazně ovlivnila dějiny celého poloostrova, bylo dokončenì reconquisty Pyrenejského poloostrova, neboť došlo k vzdánì se Granady do rukou katolických Veličenstev. Skončilo tak několik set let společného souţitì křesťanů, ţidů a muslimů na Iberském poloostrově, zvané „konvivencie“, jejìţ dopady se v obdobìch vzájemné spolupráce pozitivně promìtaly do ekonomické sféry i do rozvoje architektury, vzdělánì a kultury. 3.2.1 Hispano-arabská tradice Pyrenejského poloostrova Hlavnìm kulturnìm a ekonomickým centrem celého poloostrova byla kolem roku 1000 Córdoba. V 10. stoletì se jednalo o největšì evropské město s přibliţně milionem obyvatel.199 Dle sčìtánì tu stálo asi 273 000 domů, celé město zaujìmalo 24 km na délku a 6 km na šìřku a mělo nepravidelnou arabskou strukturou ulic a domovnìch bloků. Jen pro srovnánì, v dalšìch velkých evropských městech mimo poloostrov ţilo kolem 10 000 obyvatel. Zdejšì knihovna chalìfy al-Hakama II. měla čìtat na 40 000 svazků.200 Moc měl sice v rukou chalìfa, úřady mohli ale zastávat i křesťané či ţidé, Berbeři, Slované nebo Hispánci. Bohatstvì města a řìše bylo postaveno na obchodu se zbytkem tehdy známého světa, zejména se zeměmi Blìzkého východu, severnì Afriky a střednì Evropy.201

z Lisabonu do Goy, popsal základnì údaje o zeměpisné šìřce a délce a také zjednodušeně načrtl některé pevnostì, např. Torre de Belém či prvnì pevnosti vybudované na Ilha de Mosambique João de Castro, Roteiro de Lisboa a Goa, Lisboa, Academia Real das Sciencias, 1882. ( ed. João de Andrade). 199 Antonio Arteta Ubieto, Dějiny Španělska, s. 79-81. Dle Tauera to bylo 500 000 obyvatel. Felix Tauer, Svět islámu: dějiny a kultura, Praha, Vyšehrad, 2006, s. 170. 200 Felix Tauer, Svět islámu: dějiny a kultura, s. 170. Ten sice uvedl 400 000 svazků, ale to se jednalo o počet, který udávali tehdejšì historici, proto mohl být značně nadsazený, a byl revidován. Kaţdopádně Al-Hakam II. vlastnil v originále nebo v opisech většinu tehdy známých manuskriptů. Reálný počet mohl být cca 2040 000 knih, jen jejich seznam čìtal úctyhodných 44 knih s 20-50 foliemi v kaţdé. Vìce Sánchez-Molinì Sáez, Las Bibliotecas y Al-Andalus, in: Julia Bravo Carabaza, Aly Tawfik Mohamed Essawy, (ed.), El saber en Al-Andalus: textos y estudios, Sevilla, Universidad de Sevilla, 1999, s. 79-98. 201 Jednou z důleţitých obchodnìch „komodit“ ze střednì Evropy byli otroci, kteřì byli do Španělska dopravováni po stezkách, z nichţ jedna začìnala v Praze. Na zdejšìch trzìch byli prodáváni do otroctvì pohané z oblasti východnìho Pruska v takové mìře, ţe jistý Ibrahim Ibn Jákob, ţidovský vyslanec córdobského chalìfa a pravděpodobně téţ lékař a obchodnìk, mohl napsat prvnì známou zprávu o Praze coby

63

Córdobská vzdělanost částečně formovala evropskou kulturu aţ do obdobì renesance, největšì rozkvět tu zaznamenaly vědnì obory matematika, astronomie a filosofie. V Córdobě působil i ţidovský filosof, lékař a matematik Maimonides, stejně tak arabský filosof Ibn Rushd, zachovaly se zde nejen Aristetolovy spisy, ale i se mnoho dalšìch knih z obdobì antiky, jak bylo zmìněno v podkapitole věnované Toledskému překladatelskému centru. A právě město Toledo převzalo po Córdobě úlohu centra vzdělanosti. Někdy se hovořì o tomto obdobì jako o zlaté éře arabsko-hispánské kultury Iberského poloostrova, 202 coţ je důleţité pro moţnou hlubšì symbolickou návaznost a odkaz v manuelské architektuře, kdy došlo k určité renesanci islámského prvku v portugalském stavitelstvì. 3.2.2 Nástin politické situace a praktická podoba vzájemného souţití Aţ do vlády katolických Veličenstev probìhaly občanské nebo sousedské války mezi samotnými křesťanskými státy zejména v 14. a 15. stoletì leckdy s podporou arabských vládců. Pokračujìcì reconquista byla vţdy prioritou, ale nebyly výjimkou ani křesťanskoislámské aliance. I známý hrdina eposu El Cid z doby reconquisty - Rodrigo Cid (Rodrigo Dìaz de Vìvar, 1040-1099) bojoval také na straně taifů. V dobách mìru se volně obchodovalo mezi státnìmi útvary bez ohledu na vyznánì, aniţ by existovaly hraničnì překáţky. K vypuzenì přìslušnìků muslimské nebo ţidovské náboţenské menšiny v křesťanských královstvìch docházelo i před koncem reconquisty, důvody však nebyly pouze náboţenské, mezi dalšì patřilo podezřenì z politických pletek nebo podněcovánì k sociálnìm bouřìm. Ţivot křesťanské a ţidovské minority v islámských královstvìch byl určován smlouvou-dhimmahem, který zaručoval společenstvì s jinou vìrou určitou ochranu, i kdyţ ţilo v odděleném prostoru, a samozřejmě bylo nutné platit vládci daň. Zatìmco ale u muslimských monarchů byl tento systém jasně daný a univerzálnì, křesťanštì vládci sice tento model převzali, ale hlavnì rozdìl spočìval v tom, ţe křesťanštì vládcové uzavìrali vìce smluv s jednotlivými menšinovými komunitami, a tudìţ se tyto svazky a závazky mohly měnit podle okolnostì. 203 Tento systém smluv, zaloţený na původnìm

kamenném městě, plném bìle omìtnutých domů. Ty byly financovány právě z peněz utrţených za prodej otroků. Coţ s vysokou pravděpodobnostì neodpovìdalo tehdejšì reálné podobě domů, jak uvedl Třeštìk, ale z útrţků přepsaného Ibn Jákobova textu to pomáhá vytvořit si představu o podobě Prahy a jejìm fungovánì za vlády Boleslava I. Třeštìk také analyzoval poměrně zásadnì význam obchodnìho spojenì mezi córdobským chalìfátem a Prahou pro vznik středoevropských státnìch celků. Praha se tak stala kvůli této obchodnì stezce kosmopolitnìm, světovým městem v evropském měřìtku, dalo by se řìci, ţe proţìvala zlatou éru hned na počátku svých dějin, a přemyslovským knìţatům umoţnily finančnì protředky plynoucì z tohoto obchodu hospodářský rozvoj a udrţenì pozice vládnoucì dynastie. Dušan Třeštìk, Cesta Ibrahìma ibn Jakuba do Prahy v roce 966, in: Dějiny a současnost, 3/1992, s. 9-13. Také Dušan Třeštìk, Kdo zaplatil vznik našeho státu?, in: Dějiny a současnost, 3/1999, s. 2-7. 202 Model multináboţenské společnosti v podobě středověké konvivencie definitivně skončil aţ s vládou katolických Veličenstev. Polomýty o zlatém věku muslimsko-ţidovského souţitì byly populárnì v ţidovské historii od konce středověku aţ do 19. stoletì, stejně tak i v arabských společenstvìch předevšìm v Maghrebu se těšily popularitě. Bylo to zejména na základě ţivotnìch podmìnek, které jednotlivì vládci ţidům a muslimům poskytli, dle srovnánì pozdějšìho ţivota pod vládou katolických Veličenstev a v nových zemìch. Vìce Mark R. Cohen, Under crescent and cross: The Jews in the Middle Ages, New Jersey, Princeton University Press, 4.vyd., 1994, s. 3-16. Fernández Morera se pokusil o vyvrácenì tohoto mýtu konvivencie, ale v textu chybělo širšì srovnánì situace ve středověké společnosti. Dario Fernández Morera, The Myth of the Andalusian Paradise, in: The Intercollegiate Review, 41/2006, s. 23-31.

64

dhimmahu, byl vůči ţidům méně represivnì. Zároveň v počátcìch reconquisty fungovali ţidé ve státnì správě na dobytých a znovu osìdlených bývalých muslimských teritoriìch jako třetì, neutrálnì strana. Městské listiny s právy - fueros zajišťovaly této komunitě z většì části stejná práva jako křesťanům a muslimům zcela ve smyslu kultury konvivencie, kterou křesťanštì králové podporovali.204 Mauři byli důleţitì pro kteroukoliv korunu i kvůli jejich specializovánì se na stavitelstvì či na zemědělstvì. Platili také nejen přìmé daně, ale i daně z prodeje výrobků. Fungovánì vzájemných vztahů dokresluje královský výrok z roku 1360 – „quien non tiene moros, non tiene oro“ Stejně tak ţidé, ve velké mìře zdatnì obchodnìci, zajišťovali jednotlivým vládcům přìjem z danì.205 Uvádì se, ţe kolem roku 1400 tvořili mudéjarové asi 20% obyvatel v Aragonii, podobné údaje se týkala i ostatnìch španělských královstvì. V Aragonii a v ostatnìch mudéjarských společenstvìch byl dokladem vzájemných vztahů a ukazatelem mìry setkávánì s ostatnìmi obyvateli i bilingvismus obyvatel těchto měst a společenstvì, nedocházelo ani k striktnìmu oddělenì náboţenských menšin při cìrkevnìch svátcìch, muslimové se napřìklad účastnili i křesťanských slavnostì.206 Kdyţ v roce 1451 projìţděl Aragoniì šlechtic Nicolau Lancman de Valckenstein, tak zmìnil, ţe se tam slavily tři svátky týdně. V pátek slavili „saracéni“, v sobotu ţidé a v neděli křesťané.207

203

Mark, D. Meyerson, The Muslims of Valencia in the age of Fernando and Isabel: between coexistence and crusade, Los Angeles, University of California Press, 1991, s. 2-3. 204 Cohen se domnìval, ţe se „konvivencie“ začala vytrácet aţ v momentě, kdy začaly nabývat na sìle politické a ekonomické tlaky. A v podstatě se jednalo o krizi křesťanské identity, která se cìtila ohroţena ve chvìli, kdy se přìliš mnoho marranů zařazovalo do křesťanské společnosti, a byla tak narušena vzájemná ţidovsko-křesťanská opozice. Tento vývoj neproběhl v muslimské středověké společnosti ve Španělsku a po nuceném odchodu ţidů z Iberského poloostrova také v Maroku, kde ţidé opět působili ve dvorských funkcìch. Rovněţ na Pyrenejském poloostrově nebyla i během reconquisty potřeba vzájemné fyzické segregace tak důrazná, jak je známa z tohoto obdobì z dalšìch křesťanských zemì. Sňatky mezi přìslušnìky různých náboţenstvì byly moţné, je napřìklad doloţeno, ţe si dvořané krále Alfonse XI. (1311-1350) brali za manţelky jak arabské, tak ţidovské ţeny. S touto konvivenciì důrazně nesouhlasil zanìcený teolog a portugalský biskup ze Silves, Álvaro Pais, autor spisu Collyrium fidei adversus haereses, tak dalece, ţe poţadoval po portugalském králi Alfonsovi IV. vyhlášenì války, na coţ portugalský král nepřistoupil. Odpověď ze španělské strany zněla, ţe spása čeká na všechny a je jedno jakého jsou vyznánì. Tento přìklad zároveň ilustruje sloţitost politických i náboţenských vztahů na poloostrově během staletì, kdy fungovala konvivencie a zároveň probìhala reconquista. Vìce k vzájemnému souţitì rovněţ krátce Jocelyn Nigel Hillgarth, The Spanish Kingdom 1250-1516, dìl II, 1410-1516 Castilian Hegemony, Oxford, Clarendon Press, 1978, s. 133. Mark R. Cohen, Under crescent and cross: The Jews in the Middle Ages, s. 363-365. Meyerson povaţoval politiku vůči ţidovské minoritě během vlády katolických Veličenstev za soubor postupných, nesoustavných opatřenì, která nebyla plánovaná jako celek, neboť nekonvertovanì ţidé byli sice nuceni odejìt, ale kdyby se jednalo pouze o potřebu náboţenské jednoty, tak by dál nezůstali muslimové v Aragonii. Proto mohl být odlišný přìstup k ţidovské komunitě i výsledkem obavy nejen z jejich ovlivňovánì konvertitů, ale i z přìlišné moci jejich elit v některých kastilských městech. Mark D. Meyerson, The Muslims of Valencia in the age of Fernando and Isabel between coexinstence and cruzade, Berkeley, University of California Press, s. 6. 205 David Abulafia, Spain and 1492: unity and uniformity under Ferdinand and Isabella, Bangor Gwynedd, Wales, 1992, s. 26-28. 206 Mark D. Meyerson, The Muslims of Valencia in the age of Fernando and Isabel, s. 227-228. 207 „ Et in eadem civitate singulis septimania habentur tria festa; quia feria sexta pro Sarracenis, sabbato pro Judaeis, dominica die Christianis.“ Nicolau Lanckman de Valckenstein byl členem doprovodu infantky Leonory Portugalské na jejì cestě do Řìma za budoucìm manţelem, cìsařem Fridrichem III. Vìce Francisco de S. Luis, Cardeal Saraiva, Testemunhos, in: Obras completas do Cardeal Saraiva (D. Francisco de S. Luis), Lisboa, Imprensa Nacional, 1872, s. 270. Také Mark D. Meyerson, The Muslims of Valencia in the age of Fernando and Isabel, s. 127-129.

65

3.2.3 Postavení mudéjarských stavitelů Mudéjarštì stavitelé se nazývali "mestre do obras" - mistr dìla nebo také "alarife" – mistr dìla, stavitel. 208 Pracovali na různých vìce i méně důleţitých stavbách iberských královstvì bez ohledu na aktuálnì politickou situaci a pokračujìcì reconquistu. Mudéjarové se podìleli i na opravách románských kostelů zničených během znovunabývánì územì křesťany, kdy jedna či druhá strana zìskávala a ztrácela určité územì, stejně tak stavěli nové kostely, kaple i katedrály.209 Záznam z roku 1057 z Lamega, tedy ještě z obdobì před vznikem samostatného portugalského královstvì, nařizoval maurským otrokům řádně stavět kostely a věnovat se řemeslu, které ovládali, tedy stavitelstvì, neboť křesťané přìliš neuměli stavebnì a konstrukčnì techniky. Ze španělské Ávily se dochoval zápis, ţe tam pracovali Mauři jako otroci, ale po dokončenì pracì dostali svobodu.210 V jednom z nejvýznamnějšìch obchodnìch a kulturnìch center Aragonie, ve Valencii, kde byla pětina obyvatel mudéjarů, docházelo ke stìţenì situace maurské elity čas od času, coţ souviselo i s tìm, jakého v době válek mezi jednotlivými španělskými královstvìmi podporovaly panovnìka, a který vládce v konfliktu zvìtězil.211 Mudéjarských stavitelů a truhlářů bylo přìmo ve Valencii méně neţ v jiných centrech, ale jejich prestiţ dokládá práce na královských zakázkách, kdy opravovali jejich stavby nebo veřejně uţìvané budovy. Vzhledem k historickému vývoji byly arabské vlivy v architektuře podstatně silnějšì v aragonské části španělského královstvì, neboť zde bylo většì zastoupenì muslimského obyvatelstva, které pokračovalo i během postupné tamějšì reconquisty. K nucené konverzi došlo v Aragonském královstvì de facto aţ v roce 1526.212 Určité restrikce ohledně stýkánì se jednotlivých náboţenských menšin byly i v Aragonii, komunity neměly být přìliš v kontaktu, ale tyto zákazy byly zaloţené i na obavách z konkurence, aby si předevšìm křesťanské skupiny obyvatel udrţely monopol či výlučné postavenì v určitém odvětvì. Proto napřìklad zamìtaly vstup ţidům muslimům do cechu, byly vydány zákazy obchodu s určitým zboţìm v určitých oblastech nebo městech. Stejně tak na obyvatelstvo během reconquisty působily obavy, aby se nedostaly k nepřìteli obranné technologie, coţ se týkalo i výstavby opevněnì a zbranì. Ve Valencii však byla celkově společnost ekonomicky rozčleněná tak, aby si jednotlivé skupiny nekonkurovaly, ale vzájemně se doplňovaly. Jsou doloţeni křesťanštì obchodnìci, kteřì prodávali mudéjarům jìdlo a potřebné suroviny na výrobu řemeslných výrobků, třeba obilì či ţelezo a měď. Stavitelé spolupracovali i na královských zakázkách, stavěli mlýny, městské lázně i pece, coţ vedlo k rozvoji a prosperitě komunit, které je vyuţìvaly.213 Stavitelskou tradici aragonských mudejárů po celé stoletì doloţil Borrás Gualis přìkladem rodiny aragonských Maurů Los Gali, která působila na několika stavbách v okolì Zaragozy. Avšak některé ze staveb v této oblasti, napřìklad kostel v Mallén, uţ ztratily typické znaky původnìho mudéjarského stylu. Proto se ani nepředpokládalo, ţe by se na stavbě kostela v Mallén podìlel maurský mistr. Během restaurovánì v roce 1984 se 208

Pinharanda Gomes, A filosofia arábico-portuguesa. História da filosofia portuguesa 3, Lisboa, Guimarães Editores, 1991, s. 247. 209 Srovnánìm křesťanské a islámské sakrálnì architektury také na územì Španělska se zabývala ve své diplomové práci Kristýna Rendlová, Od kostela k mešitě, od mešity ke kostelu. Komparace křesťanské a islámské sakrálnì architektury, Masarykova universita, Brno, obhájeno 2012. 210 Serafin de Tapia Sánchez, La comunidad morisca de Ávila, Salamanca, Universidad, 1991, s. 49-50. 211 David Abulafia, Spain and 1492: unity and uniformity under Ferdinand and Isabella, s. 23-24. 212 Miguel Ángel Ladero Quesada, Španělsko Katolických králů, s. 186. 213 Mark D. Meyerson, The Muslims of Valencia in the age of Fernando and Isabel, s. 127-129.

66

tam našel nápis “los maestros de la obra Audalla de Galy e su mano”. Dalšì člen této stavitelské rodiny, Farax Gali de Chiprana, se podìlel jako jeden z hlavnìch mistrů na přestavbě Aljuferie, paláce katolických Veličenstev v Zaragoze. 214 A právě mudéjarská architektura tohoto paláce mohla ovlivnit manuelskou přestavbu královského paláce v portugalském městě Sintra.215 V Kastilii a Leonu ţilo méně mudéjarů neţ v Aragonii, v polovině 15. stoletì měla nejpočetnějšì mudéjarskou komunitu kastilská města Ávila a Toledo. Předpokládá se, ţe do oblasti Extramadury, tedy na sever Kastilie a do Leonu mohli zamìřit muslimové z Toleda po snìţenì tolerance a rebelii v roce 1225. Stejně tak se zde pravděpodobně usadily menšì skupiny muslimů z Córdobského chalìfátu v polovině 12. stoletì poté, co Córdobu obsadili maghrebštì almohavidé, kteřì zničili tamějšì konvivencii. Mudéjarové ţijìcì v Burgosu a ve Valadolidu pracovali také na většině zdejšìch staveb, jejich nejobvyklejšì profesì bylo tesařské řemeslo, podobně jako v Ávile, kde je v soupisech z 15. stoletì zaznamenáno 14 tesařů a 8 zednìků z celkového počtu 125 řemeslnìků. I v dalšìch městech působili mudéjaři jako stavitelé a napřìklad v Seville v letech 1384-1392 stavěli také opevněnì, 216 coţ je neobvyklé zejména v době reconquisty. Ceněné stavitelské uměnì Maurů bylo zmìněno i v „Abenámarově romanci“, v nìţ je opěvováno velkolepě vybudované město Granada jako nevěsta: „Abenámare, ty Maure, mezi Maury z maurské řìše... Co jsou tamto za paláce vysoké a celé třpytné?“ „To je Alhambra můj pane, vedle mešita je vidět. Tamty dalšì – Alixares, postavené znamenitě; sto zlatých vydělal za den Maur, který tam byl mistrem... ...Tu promluvil král don Juan, co řekl, hned uslyšìte: „Kdybys Granado jen chtěla, rád hned s tebou oţenìm se: Sevillu s Córdobou věnem a zástavou bych ti přines..“217 Prvnì zmìnky o maurských stavitelìch na budoucìm portugalském územì jsou z roku 1057, kdy Maurové pracovali na stavbách kostelů v Lamegu. Také je dochovaný jiţ zmìněný nápis z hradu Alandroal v oblasti Alenteja o působenì maurského stavitele z roku 1292, tedy jiţ po skončenì reconquisty Portugalska. Dalšì přìmé zmìnky o maurských řemeslnìcìch, zpravidla tesařìch či hrnčìřìch a hrnčìřkách jsou z 15. stoletì z Lisabonu, také

214

Gonzalo Gualis Borrás, Sobre la condición social de los maestros de obras moros aragoneses, in: Anales de História del Arte, 2008, Volume extraordinário, s. 89-102. 215 Přìklad paláců v Sintře a v Zaragoze zmìnil Stephan Hope u šìřenì typologie residenčnìch staveb na základě vzorů v Ingolstadtu a v Burghausenu. Stephan Hoppe, Die residenzen der Reichen Herzöge von Bayern in Ingolstadt und Burghausen. Funktionale Aspekte ihrer Architektur um 1480 im europäischen Kontext, in: Schmid, Alois (ed.): Wittelsbacher Studien: Festgabe für Herzog Franz von Bayern zum 80. Geburstag, Schriftenreihe zur bayerische Landesgeschiche, č. 166, München, 2013, s. 173-200. 216 Serafin de Tapia Sánchez, Los mudéjares de la Extremadura castellano-leonesa: notas sobre una minorìa dócil ( 1085-1502), in: Studia Historica: Historia Medieval, Universidad de Salamanca, 7/1989, s. 95-125. 217 Inspirace k básnické romanci vycházela ze skutečné události, kdy ke kastilskému králi Janovi II. ( 14051454) přešel do koalice nasrovský infant. Lìčenì města jako nevěsty bylo přìznačné pro orientálnì poezii. Metafora města - ţeny se ale objevovala i v evropské středověké literatuře, napřìklad v chanson de geste La Prise d´Orange. Jacques Le Goff, Středověká imaginace, Praha, Argo, 1998, s. 190-191. Zveršovaný překlad romance o Granadě Miloslav Uličný, Romanceiro antiguo-Španělské romance, vìce Juan Vernet, Arabské Španělsko a evropská vzdělanost, Brno, L. Marek, 2007 s. 305.

67

byl doloţen tesař Jusuf v roce 1456 ve městě Chelas.218 Skupina maurských řemeslnìků se také mohla podìlet v počátečnìch fázìch na výstavbě kláštera v Batalhe, neboť farnì kostel (Igreja Matriz) z 16. stoletì byl postaven na mìstě zvaném "půda Maurů" (chão de Mouros), v těchto mìstech ale nebyla před reconquistou maurská osada. 219 Proto tam pravděpodobně měli obydlì právě maurštì stavitelé či kamenìci pracujìcì pro klášter. Jednou z dalšìch informacì o mudéjarských stavitelìch je zápis o maurském tesaři Azmedovi z Kastilie z roku 1466 v dokumentech z královské kanceláře Alfonse V., kde je uvedeno, ţe vykonával dobře svoji práci na královských stavbách. Ve své práci pokračoval i pro krále Jana II. předevšìm na královských stavbách v Évoře, jak potvrzuje dokument z roku 1482. Jiný tesař, Yhahea, pracoval pro Jana II. v roce 1493.220 Skupina Maurů pracovala také pod vedenìm stavitele Boytacy na stavbě Jeronýmského kláštera v Lisabonu na počátku 16. stoletì. 221 To jiţ nebyla mudéjarská architektura pouze záleţitostì Iberského poloostrova, ale jejì stopy byly přìtomny i ve španělském Novém světě. Jednalo se předevšìm o stavby, na nichţ působili sevillštì stavitelé, napřìklad v Santo Domingu v dnešnì Dominikánské republice, Mexiku nebo v dalšìch zemìch Latinské Ameriky. Vliv mudéjarské architektury tam byl spojen s doznìvajìcì gotickou architekturou křesťanských misionářů jako jejì nedìlná součást.222 3.2.4 Vliv dobytí Granady na společensko-náboţenské změny na Iberském poloostrově Dobytì poslednì muslimské výspy Pyrenejského poloostrova - Granady bylo výsledkem dlouhého diplomatického vyjednávánì neţ došlo k samotnému vzdánì se vyhladovělého města 2.1.1492. Po pádu byly nastoleny poměrně „měkké“ podmìnky – šlo v podstatě o akt převzetì a změny ve smyslu vzniku mudéjarské enklávy pod křesťanským králem.223 Katolická Veličenstva chtěla mìt Španělsko jednotné územě i náboţensky, coţ bylo jedno z nejdůleţitějšìch středověkých kritériì jednoty země. Proto došlo během

218

U nápisu na hradě Alandroal bývá zmiňován i rok 1296, např. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 2, H-R, s. 188. Také Pedro Dias, O Mudejárismo na arte Coimbrã: século XV. e XVI., Coimbra, Universidade, 1979, s. 17-18. 219 José Travaços Santos, Apontamentos para a História da Batalha, Batalha, Câmara Municipal da Batalha ( Arquivo Histórico Municipal), 2006, s. 21. 220 Pedro Dias, O Mudejárismo na arte Coimbrã: século XV. e XVI, s. 18 221 Lina Maria Marrafa Oliveira, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII, s. 21-57. 222 Podrobněji Rafael Lopéz Guzmán, Las primeiras construcciones y la definición del mudéjar en Nueva Espaňa, in: Viñuales, Rodrigo Gutiérrez a kol., El mudéjar Iberoamericano, Barcelona, 1995, s. 199-210. 223 David Abulafia, Spain and 1492: unity and uniformity under Ferdinand and Isabella, s. 30-33. Jaké byly skutečné vztahy mezi vládci vyplývá z kroniky „Pojednánì o granadských králìch a jejich původu“ sepsané dvornìm kronikářem Hernandem de Pulgar, který vycházel z informacì od od Fernanda de Baeza, pravděpodobně křesťanského znalce Granady a zprostředkovatele vyjednávánì mezi královským dvorem a granadským sultánem Muhamedem XI. Královna Isabela se po pádu Granady zajìmala o historii a osud granadských muslimů, neboť navrhovala, aby byl do severnì Afriky vyslán člověk taktéţ jménem Baez, aby dohlédl na malého syna poslednìho granadského emìra Muhameda XI. Vìce Josef Ţenka, Pád Granady a zánik al-Andalusu, Praha, Argo, 2011, s. 9-12. To dokládá určitou velkorysost, osobnì zájem a moţné nadstandartnì vztahy mezi těmito politickými soupeři. Poukazoval na to i fakt, ţe se katolická Veličenstva zřekla při jednánì s muslimy, tedy i s Muhamadem XI, povinného prokazovánì úcty - „lìbánì rukou“. Taktéţ Josef Ţenka, Pád Granady a zánik al-Andalusu, s. 150.

68

dalšìch let k opatřenìm týkajìcìm se konvertovánì či odchodu jak muslimského, tak ţidovského obyvatelstva, aby bylo sjednocené Španělsko kompaktnì i z hlediska vìry.224 Avšak odchod či nucený křest muslimského obyvatelstva zejména v Aragonii nebyl po pádu Granady tak aktuálnì, jako odchod nebo konverze ţidovského obyvatelstva. Král Ferdinand myslel podstatně racionálněji neţ Isabela, v jeho královstvì ţilo 20% mudéjarů – v přìpadě jejich odchodu by to byl přìliš velký úbytek práce schopného obyvatelstva předevšìm v zemědělstvì a v řemeslech. Zároveň si ale byl vědom moţného nebezpečì připojenì "západnìch" muslimů-mudéjarů k Otomanské řìši i kvůli významnějšìm obchodnìm vazbám mudéjarů na Středozemì neţ na muslimské země v severnì Africe.225 Nucený odchod ţidovského obyvatelstva ze Španělska 226 v roce 1492 měl přìmý dopad na portugalskou společnost, neboť velká část ţidů zamìřila právě do sousednì země, kde mohla zìskat licenci ke svému dočasnému pobytu v Portugalsku. Ţidé ale museli zaplatit za kaţdou osobu, vyjma miminek, osm cruzadů. Menšì částku platili někteřì ţádanì řemeslnìci, napřìklad zbrojìři nebo kováři, kterým zároveň bylo dovoleno zůstat trvale v zemi. Ostatnì měli omezenou dobu pobytu. Většina španělských ţidů přišedšìch do Portugalska byli obchodnìci, ale byli mezi nimi i kamenìci a truhláři. Král Jan II. tak zìskal velké mnoţstvì peněţnìch prostředků, neboť do Portugalska přišlo vìce neţ 20 tisìc rodin, obvykle s 10-12 i vìce členy.227 To vedlo k výrazným změnám v podobě některých portugalských měst, neboť ţidovské čtvrti zvané judiarias nemohly pojmout tolik nově přìchozìch a některé části měst musely být nově vybudovány. Objem obyvatel se v některých městech zvýšil 3x, napřìklad v Lisabonu vznikly nové čtvrti kolem hlavnìch městských ulic. Nově vystavěné čtvrti nebyly oploceny či ohrazeny, neboť nebylo v Portugalsku typickým zvykem ohrazovat

224

Vìce napřìklad Miguel Ángel Ladero Quesada, Španělsko katolických králů, s. 168-170, taktéţ stručně Bohumil Baďura, Španělsko katolických králů, in: Dějiny a současnost, 5/1992, s. 19-25. Mark D. Meyerson, The Muslims of Valencia in the age of Fernando and Isabel, s. 235. 225 Miguel Ángel Ladero Quesada, Španělsko katolických králů, s. 183-186. 226 Ve staršìch textech se název praţské Španělské (v minulosti zvané i Portugalské) synagogy odvozoval od nuceného odchodu ţidů z Iberského poloostrova. Kvůli nim a tedy nárůstu obyvatel v praţské ţidovské komunitě v polovině 90. let 15. stoletì měla být přestavěna jedna z prvnìch synagog ve městě, původně zvaná Stará škola, která byla v té době v ruinách. Jan Heřman, Milada Vilìmková, Praţské synagogy, Praha, Odeon, 1970, s. 11,14. Jedná se pouze o polomýtus, jak analyzoval Ivan Davidson Kalmar, The origins of the „Spanish synagogue“ of Prague, in: Judaica Bohemiae, 35/1999, s. 158-209. V zakázce na přestavbu byl uveden poţadavek chrámu – templu v maurském či byzantském stylu a to mohlo ovlivnit aţ později pouţìvaný název synagogy. Kaţdopádně je doloţeno zabezpečenì pobytu ţidů v Zemìch koruny České, které zajišťovala Statuta judeorum z 13. stoletì. Nové privilegium z roku 1501 dokládalo deklarace panského a rytìřského stavu, podle kterého neměli být nikdy ţidé donuceni k vyhnánì z českého královstvì, jejich ponechánì v zemi potvrdil i Vladislav Jagellonský. Avšak situace byla odlišná u královských měst, která po husitských válkách dostávala povolenì k jejich vypovězenì. Alexandr Putìk, Olga Sixtová a kol., Dějiny Ţidů v Čechách a na Moravě I. Od počátků po emancipaci, Praha, Ţidovské muzeum v Praze, 2005, s. 22-23,6869. Dnešnì maurský styl či spìše orientálnì styl Španělské synagogy jsou vesměs předevšìm vnějšì znaky islámské architektury, které nesouvisely s portugalskými či španělskými ţidy a mudéjarskou architekturou. Během 19. stoletì se stavěly synagogy v tzv. maurském, ve smyslu orientálnìm, stylu po celé Evropě. Byly také většinou budovány nikoliv sefardy, ale aškenázskými ţidy, neboť ţidé byli tehdy vnìmánì sami sebou i druhými jako zástupci Orientu na Západě, coţ souviselo s dobovým romantismem a s nìm spojeným zájmem o Orient. Vìce Ivan Davidson Kalmar, Moorish style: Orientalism, the Jews and synagogue architecture, in: Jewish social studies, 3/2001, s. 68-100. K problematice exotismu v 19. stoletì v Čechách viz Kateřina Bláhová, Václav Petrbok, (ed.), Cizì, jiné, exotické v české kultuře v 19. stoletì: sbornìk z 27. ročnìku Sympozia k problematice 19. stoletì: Plzeň, 22.-24. února 2007, Praha, Academia, 2008. 227 Damião de Góis, Chronica do serenissimo senhor Rei D. Manuel, Lisboa, Officina de Miguel Manescal da Costa, 1749, kap. 10, s. 10-11.

69

judiarie jako napřìklad v Aragonii či v Kastilii, doklady o oplocenì či zdi jsou pouze v Évoře, ale i tam byla zeď začleněna do městského prostoru během rozrůstánì čtvrti.228 Kastilštì ţidovštì konvertité a ţidé se snaţili přestěhovat do Portugalska jiţ koncem 14. stoletì a v průběhu 15. stoletì, pokud v jejich městě propukly pogromy a nepokoje. Nebyli ale přijìmáni portugalskými ţidy zcela bez výhrad, občas byli také odmìtnuti, jak je doloţen přìklad španělské nucené konvertitky, kterou ţidovská komunita v Lisabonu odmìtla a nepřijala. Zamezit přìchodu španělských ţidů v druhé polovině 15. stoletì se snaţily i městské rady, z většìch měst napřìklad v Lisabonu či v Portu. Postoje portugalských obyvatel vyjadřovaly i stìţnosti, které se projednávaly také na zasedánì kortesů ještě v 80. letech 15. stoletì. Předmětem jednánì byli zahraničnì obchodnìci v Portugalsku, předevšìm Angličané, Janované, Florenťané a Kastilané, u kterých jediných se zdůrazňovala odlišná vìra.229 3.2.4.1 Nástin reálné podoby „konvivencie“ v Portugalsku Portugalsko bylo, podobně jako Španělsko, zemì multináboţenskou. Po dokončenì reconqisty Algarve v roce 1249 zůstalo mnoho komunit ţidů i svobodných muslimů dál ţìt v zemi pod křesťanským vládcem ve svých čtvrtìch zvaných mourárie a judiarie, 230 ty představovaly do roku 1496 mìsta s náboţenskou svobodou. 231 To se odráţelo i v rozčleněnì středověkého města, kde jednotlivé náboţenské minority měly své, částečně uzavřené části. Jejich počet se lišil dle regionu a města, konkrétně v Lisabonu byla mourárie pouze jedna, dalšì města měla vìce maurských částì a naopak v Lisabonu bylo vìce judiariì.232 Judiarie byly situované blìţe centru, obklopovaly leckdy obchodnì tepny, jak vyplývá z názvů napřìklad Rua dos Mercadores nebo přìmo hlavnì ulice zvané Rua Direita, neboť tam byly většì moţnosti pro obchod a tudìţ i ekonomickou prosperitu komunity. Synagoga byla umìstěná ve středu, dalšì stavby byly hierarchicky rozmìstěné - dům rabiho, mikve, byl vymezený prostor trţiště pro řemeslnìky i obchodnìky. Součástì judiarie bývala i škola, vězenì, hřbitov a jatka.233 Ale v malých městech byly veřejné lázně či pece pouţìvány ţidovskou komunitou i křesťany a to i přesto, ţe byly spojeny s náboţenskými rituály. Během dne se obyvatelé judiariì volně pohybovali po celém městě, neboť měli své dìlny nebo obchody na různých mìstech, stejně tak křesťané mohli volně ve dne chodit po judiarii, křesťanky nad 10 let se však mohly procházet těmito městskými částmi pouze v muţském doprovodu. Judiarie se zavìraly pouze na noc podobně jako kaţdé středověké město. Pokusy o restrikce většinou ustoupily obchodu a prosperitě spojené s ţidovskými

228

Luìsa Trinidade, The Jewish communities in Portuguese late medieval cities: space and identity, in: Joaquim Carvalho, (ed.), Religion, Ritual and Mythology: aspects of identity formation in Europe, Pisa, University Press, 2006, s. 61-81. 229 François Soyer, Persecution of jews and muslims of Portugal. King Manuel I. and the end of religious tolerance (1496-7). Leiden, Koninklijke Brill NV, 2007, s. 94-98. 230 Pinharada Gomes, A filosofia arabico-portuguesa, s. 241-242, Trinidade, Luìsa, The Jewish communities in Portuguese late medieval cities: space and identity, s. 61-81. 231 Pinharada Gomes, A filosofia arabico-portuguesa, s. 241-242. 232 François Soyer, Persecution of jews and muslims of Portugal. King Manuel I and the end of religious tolerance ( 1496-7), s. 22. 233 Andrade, Amélia Aguir, O dessaparecimento espacial das judiarias nos núcleos urbanos portugueses de finais da Idade Média: o caso de Lisboa, in: Estudos de Homenagem ao Profesor Doutor José Marques. č.1/2006, Porto, Faculdade de Letras, s. 143-163.

70

obyvateli měst. V judiarii bydleli i křesťané, ačkoliv to nebylo cìrkvì přijìmáno zcela bez výhrad, ale napřìklad v roce 1466 jeden kněz náleţìcì ke katedrále v Braze bydlel vedle synagogy. Ty se v exteriéru neodlišovaly od ostatnìch budov, dochované synagogy v Tomaru a v Braze ukazujì na pouţitì sefardského modelu rozdělenì internìho prostoru, stejně tak tomuto vzoru odpovìdala dekorace.234 Mourárie byly orientované vìce u hradeb nebo za hradbami zejména proto, ţe Mauři byli nejen stavitelé, ale i rolnìci, a tak potřebovali mìt blìzko k půdě. Nebylo pravidlem, aby všichni Mauři bydleli v mourárii,235 zároveň je ale nutné mourárie chápat jako mìsta, která sice poskytovala svým obyvatelům určitou separaci, ale také ochranu, kde se ţilo podle jejich práv a zvyklostì, podobně jako v judiariìch. Mourárie také tvořila určitý, zcela soběstačný sociálnì prostor, který poskytoval na lokálnì úrovni svým obyvatelům veškeré zázemì, byla tu škola, hřbitov, vězenì, mešita, jatka, lázně i ohrady pro dobytek. Určitou diskriminaci představoval předepsaný oděv, ale na druhou stranu dostali Mauři od Alfonse V. (Afonso Africano, Alfons Africký, 1432-1481) právo pracovat i v neděli, protoţe ji neslavili. Mezi řemeslnìky vynikali kromě kamenìků na stavbách i kováři nebo ševci.236 Po nuceném odchodu části ţidů v roce 1497 237 zůstali v judiariìch novì křesťané, čtvrti se ještě vìce otevřely, byly v nich budovány důleţité veřejné budovy - předevšìm školy, kostely, hřbitovy a také vězenì či jatka. Opuštěné domy zìskali šlechtici zastávajìcì funkce u královského dvora či ţidé z okruhu králova dvora, kteřì přestoupili na křesťanstvì. Bývalé judiarie a jejich části byly přejmenovány na Vila Nova nebo Rua Nova, synagogy i mikve ztratily svoji tradičnì funkci, která byla spojena s ţidovskou identitou. Synagogy byly přestavěny na vězenì, přebudovány na kostely nebo na byty. V Lisabonu si všechny tyto veřejné budovy přisvojil král, který vyuţil také prostor bývalých judiariì k nové výstavbě. Na přestavbě „nových“ čtvrtì se podìleli rovněţ novì křesťané.238 Tak skončila portugalská „konvivencie“.

3.3 Středoevropské zprávy o portugalské architektuře a zemi Představu o Portugalsku z pohledu Středoevropana v druhé polovině 15. stoletì, tedy v obdobì, kdy se v zemi začalo projevovat bohatstvì plynoucì z námořnìch výbojů a z obchodu, si je moţné udělat přìmo z českého zdroje. Cestu královstvìm popsal Václav

234

Luìsa Trinidade, The Jewish communities in Portuguese late medieval cities: space and identity, s. 61-81. Jorge Gaspar, A cidade portuguesa na Idade média. Aspectos da estrutura fìsica e desenvolvimento funcional, in: La España Medieval. La Ciudad hispanica durante los siglos XIII al XVI, 6/1985, Madrid: Editorial de la Univesidad Compultense, s. 133-147. 236 V portugalštině se zachovalo přìslovì dělat jako Maur – "trabalhar como um mouro". Pinharada Gomes, A filosofia arabico-portuguesa, s. 247. 237 Jednìm z hlavnìch moţných důvodů, v podstatě politickým, který vyostřil postoj krále Manuela vůči ţidům do té mìry, ţe vydal nařìzenì o nucené konverzi či odchodu ze země, mohl být jeho plánovaný sňatek s Isabelou, dcerou Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, jejichţ postoje týkajìcì se náboţenské jednoty v jejich královstvì jiţ byly uvedeny. Spekulovalo se i o nedoloţené podmìnce svatebnì smlouvy. François Soyer uvedl, ţe se sice diskutovaly hlavnì náboţenské důvody pro a proti v králově poradnìm sboru, ale to jiţ bylo pravděpodobně o nuceném konvertovánì či odchodu rozhodnuto. François Soyer, Persecution of jews and muslims of Portugal. King Manuel I and the end of religious tolerance (1496-7), s. 183-189. Tentýţ důvod - Manuelův sňatek s Isabelou - uvedl i Francisco de S. Luis Saraiva, Sobre verdadeira época do estabelecimento do santo officio da inquisição em Portugal, in: Obras completas do Cardeal Saraiva (D. Francisco de S. Luis), Lisboa, Imprensa Nacional, 1872, s. 349. 238 Amélia Aguir Andrade, O dessaparecimento espacial das judiarias nos núcleos urbanos portugueses de finais da Idade Média: o caso de Lisboa, s. 143-163. 235

71

Šašek z Bìřkova, 239 který byl členem mìrového poselstva vedeným panem Lvem z Roţmitálu a Blatné (1425-1486), jeţ vyslal Jiřì z Poděbrad (1420-1471) na dvory evropských vladařů. Jeho lìčenì hradů nebo staveb ve městech, kterými poselstvo prošlo, je poměrně skromné. V Coimbře popisoval velmi pěkný hrad na přìkré hoře, coţ byl královský palác, klášter u řeky, tedy dnešnì klášter Santa Clara-a-Velha,jenţ je staršìm z klášterů svaté Kláry vybudovaných ve městě. Také uvedl kamenný most přes řeku Mondego a pěkné zahrady. (Obr.72) Do města však poselstvo nevkročilo kvůli moru. V Tomaru zmìnil Václav Šašek opevněnou tvrz, coţ byl hradnì klášter řádu Kristova, tvrz uvedl také v Arrayolos. S králem Alfonsem V. se setkalo poselstvo ve „druhém městě královstvì“, v Évoře. Václav Šašek nepopsal královský palác, který se pravděpodobně zrovna přestavoval, ale zaujal ho krásný palác biskupa a vévody, králova bratra. Zmìnil také, ţe ve městě ţilo mnoho Saracénů, černochů a černošek z Berberska, neboť portugalský král dobyl 2 města v Africe - Alkasar (Alcácer Quibir) a „dalšì město před 40 lety“. Poselstvo přenocovalo v Evoramonte (obr.146), kde Šašek nezmìnil hradby, ani původnì středověký hrad. Pak projelo město Estremoz, spojené s hradem, a Elvas na kastilských hranicìch, které jiţ popsal Václav Šašek jako město s „velkým hradem“, který ale měl být před přestavbou podobného charakteru jako ve městě Evoramonte. (Obr.11a)240 Dalšì zajìmavá zpráva o Portugalsku pocházì z pera šlechtice Nicolaua de Popielovo (Niclas von Popplau) z Vratislavi, který pobýval v královstvì v roce 1484 v rámci své cesty po evropských zemìch. Jak popsal, měl nejprve potìţe se vůbec s králem setkat, nakonec mu v Setúbalu zprostředkoval setkánì s králem Janem II. jeho německý kuchař. Král Jan ho pohostil a slìbil napsat v Lisabonu dopisy pro krále uherského, tedy pro Matyáše Korvìna (1443-1490), a pro vévodu burgundského. 241 O těchto dopisech jiţ ale nenì v Popielově textu vìce informacì. Ve svém popisu zmiňoval Nicolau portugalské námořnì objevy,242 naznačil i politické poměry v zemi, neboť v Setúbalu zaţil vzpouru D. Diega 239

Václav Šašek z Bìřkova, Denìk o jìzdě a putovánì pana Lva z Roţmitálu a Blatné z Čech aţ na konec světa. 3.vyd., Praha, Československý spisovatel, 1974, s. 114-119. O popisu cesty poselstva a jeho zasazenì do literárnìho kontextu doby také Michaela Malanìková, Ke vzniku cestopisu Václava Šaška z Bìřkova a moţnostem jeho interpretace, in: Studia historica bruensia, 55/ 2009, Brno, Masarykova univerzita, s. 21-34. 240 Město Elvas s „velkým hradem“ bylo původně arabská osada, která zde nenavazovala na řìmské základy jako jiná portugalská arabská města, neboť nemělo řìmskou půdorysnou strukturu. Po dobytì v roce 1230 bylo Elvas opevněno kvůli své důleţité strategické pozici na portugalsko-kastilské hranici. K islámské historii města viz Mafalda Gambutas Teixiera de Sampayo, O modelo da cidade islâmica em Portugal: O caso de estudo da cidade de Elvas, in: Elvas Caia - Revista internacional de cultura e ciência, 6/2008, s. 11-25. Výstavbu pevnostì na hranicìch s Kastiliì v kontextu politických dějin předevšìm 13. stoletì analyzovala Leontina Ventura, A fronteira Luso-Castelhana na idade média, in: IV. Jornadas Luso-Espanholas de História Medieval. As relações de fronteira no século de Alcanices, Oporto, 2000, s.25-52. Dalšì středověká přestavba proběhla během vlády Alfonse V. a Jana II., nejspìše pod vedenìm kamenìka a zřejmě vojenského inţenýra Gila Fernãa z nedalekého Estremozu, který pomohl princi Janovi II. dobýt hrad Alegrete na kastilsko-portugalské hranici dìky svým znalostem pevnostnìho systému a vojenské techniky: "Fernam Gil, pedreiro, morador em Estremoz, em galardom do seruiço que nos fez do poer dos bancos e picar do muro d´Alegrete, quamdo ora foi tomado." Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 1, A-G, Lisboa, Imprensa Nacional, 1899, s. 421-422. Také zmìnka v Pedro Dias, A arquitectura gótica portuguesa, s. 182. Podrobně se zabýval středověkou architekturou města Elvas Ferando Branco Correira, Elvas na idade média, Lisboa, Colibri, Cidehus, Universidade de Évora, 2014. 241 Nicolau de Popielovo (Nicolas von Popplau), Aňo 1484, in: Collection de Javier Liske, Viajes de extranjeros por Espana y Portugal en los siglos XV., XV. y XVII. Traducidos del original y anotados por F. R. Madrid, Casa editorial de Medina, 1878, s. 24. 242 Nicolau de Popielovo, Aňo 1484, s. 29-30.

72

z Viseu (?1452-1484), bratra budoucìho krále Manuela, proti králi Janovi II. Uvedl, ţe ho tento vévoda Diego chtěl seznámit s královnou Leonorou, svou sestrou. Zmiňoval i podobnou událost starou dva roky, kdy se o puč pokusil jiný šlechtic.243 Nicolau se tedy také věnoval popisu staveb spìše okrajově. Zanechal ale vlastnì srovnánì, v němţ Lisabon jiţ v roce 1484 přirovnal velikostì ke Kolìnu (nad Rýnem) nebo k Londýnu. 244 U architektury, coţ je podstatné, zmìnil vliv "pohanů", tedy Maurů, na portugalské a galicijské stavitelstvì: "los cristianos de Lisboa y Portugal, asì como los de Galìcia, emplean mucha arcilla, al estilo de los paganos, en la construccion de sus edificion: las cabezas envuelven de paňuelos blancos de lana".245 Nicolau de Popielovo zmìnil také, ţe ho král pozval nejen ke stolu, ale i na mši do kostela v Setúbalu, ale tento kostel blìţe nespecifikoval, uvedl v krátkosti pouze kostel v Lagosu: „Lagos, y le edificaron allì una iglesia, en que se hacen grandes milagros“.246 Jiný cestovatel ze střednì Evropy, kosmograf Hieronymus Münzer z Norimberku (Monetarius, ?1437-1508) pobýval v Portugalsku o deset let později, v polovině 90. let 15. stoletì. Byl několikrát přijat v Évoře králem Janem II., který mu představil různé kuriozity a vzácnosti zìskané dìky objevům, a povìdal si s nìm o kosmografii. Také uvedl, ţe král Jan247 vládl mìrumilovně a klidně a obchodoval s jinými zeměmi i městy, z nichţ Münzer zmìnil Norimberk, Anglii, Irsko, Janov a Tunis. Ve svých zápisech popsal krátce i významné stavby města Évory, kterou srovnal s Ulmem: "Hay en Evora un lindo palacio real y una buena iglesia abovedada (donde está la sede episcopal), con un atrio bien dispuesto a manera de terrado, desde el que se aperecia perfectamente la situación de la ciudad, que es mayor de Ulma". Také při vjezdu do města zmìnil kostel São Bras.248 Z Évory odjel Hieronymus Münzer přes hrad Évoramonte 249 do Lisabonu. Město bylo z jeho pohledu většì neţ Norimberk a ţilo tam podstatně vìce obyvatel. Popsal královský hrad (São Jorge) na vysoké hoře a pod nìm domy i kláštery a dalšì stavby. (Obr. 14) K situaci náboţenských menšin napsal, ţe dole pod hradem ţili velmi bohatì ţidé, kteřì 243

Nicolau de Popielovo, Aňo 1484, s. 36-37. Nicolau de Popielovo, Aňo 1484, s. 17-18. 245 Nicolau de Popielovo, Aňo 1484, s. 33. 246 Nicolau de Popielovo, Aňo 1484, s. 40. 247 Králi zemřel krátce před tìm syn a dědic, princ Alfonso, který spadl nešťastně z koně. Hieronymus to zmiňoval a popsal, ţe král měl špatnou barvu. V komentáři uvedl Puyol, ţe král neztratil ani v těţké situaci smysl pro humor, neboť kdyţ se dozvěděl, ţe vévodovi Cardonovi v Aragonii zemřeli oblìbenì sokoli, tak mu poslal jiné jako náhradu. Janův nelegitimnì syn Jorge byl pouze třináctiletý, kdyţ zemřel jeho otec v roce 1495, tedy krátce po Münzerově návštěvě. Po celý ţivot byl Jorge brán jako součást královské rodiny, měl titul vévody i markýze. Po svatbě ţil se svou rodinou mimo jiné v královských palácìch v Évoře. Také se účastnil i důleţitých „vládnìch" jednánì, napřìklad o pevnostech v Africe za vlády Manuela I. Mezi jeho potomky patřil král Jan IV. (1604-1656), který nastoupil na portugalský trůn po ukončenì španělské nadvlády v roce 1640. Julio Puyol, Jerónimo Münzer. Viaje por España y Portugal en los años 1494 y 1495, in: Boletìn de la Real Academia de la Historia, Tomo 84, 1924, s. 206, také Manuel Fialho, Francisco da Fonseca, Evora Gloriosa, Roma, Officna Komarekiana, 1728, s. 95. 248 Julio Puyol, Jerónimo Münzer.Viaje por España y Portugal en los años 1494 y 1495, s. 204-205. 249 Münzer blìţe hrad nespecifikoval, ve městě přespávalo i poselstvo Lva z Roţmitálu a Blatné, Václav Šašek ale ve svém popisu ţádný hrad neuváděl. Avšak jiţ král Dinis v roce 1306 nechal vilu obehnat hradbami a postavit tam hrad. Hlavnì přìjezdová brána byla umìstěna mezi dvěma rondelovitými věţemi. Lze proto předpokládat, ţe hrad neměl přìliš velkorysé dispozice, v porovnánì s ostatnìmi městy s hradem, kdyţ ho Šašek ve svém popisu nezmìnil. Během 15. stoletì se začaly pouţìvat zbraně palné, coţ se projevilo i v architektuře, neboť věţe nebo jiné obranné prostory musely být uzpůsobeny novému systému obrany. Jednìm z " experimentálnìch", přechodných typů pevnostì v Portugalsku byla právě přestavba hradu v Évoramonte, která započala pod vedenìm Francisca Arrudy v roce 1525. Paulo Pereira, Fortaleza Évoramonte, Lisboa, IPPAR, 2004, s. 4-6, 16. 244

73

tam měli vybudované i své synagogy. Přìmo uvedl, ţe se jednalo se o ţidy vyhnané ze Španělska a popsal krátce i jejich chovánì v nové zemi. K maurské menšině zmìnil, ţe Mauři ţili na úpatì hory poblìţ hradeb, a tam měli svoji mešitu. Na protějšìm kopci popsal Mosteiro do Carmo (Karmelitánský klášter), který byl částečně zničen při zemětřesenì v roce 1755. Zmìnil i dalšì dva kláštery - Nejsvětějšì Trojice (Convento da Trinidade) a Menšìch bratřì (Convento de São Francisco da Cidade), kde viděl dračì strom dovezený z Guiney. Během dalšì cesty viděl výstavný hrad v Tomaru, o němţ věděl, ţe se o jeho přestavbu zaslouţil Jindřìch Mořeplavec. O Coimbře pouze napsal, ţe se rozkládala kolem kopce, a měla pevný most přes řeku Mondego. V Portu zmìnil řeku Douro, kterou přirovnal k Rýnu v Basileji.250 Münzer zaznamenal velké mnoţstvì "Almani", tedy Němců, nejen v Portugalsku, ale i v sousednìm Španělsku. Zmiňoval, ţe se jednalo předevšìm o umělce, tiskaře, obchodnìky a dělostřelce z Augsburgu, Esslingenu, Frankfurtu, Ravensburgu, Špýru, Štětìna, Štrasburku, Ulmu a z dalšìch mìst. Jako zajìmavost se jevì jeho poznámka, ţe král Jan II. poslal dva německé tiskaře, jednoho z Nordlingenu a druhého ze Štrasburku, na ostrov Svatého Tomáše. Münzer uváděl i kolonii německých tiskařů v Granadě v roce 1494, tedy jiţ 2 roky po jejìm dobytì.251 V Portugalsku Münzer potkal mnoţstvì krajanů, napřìklad kapitána lodi, který pocházel z okolì Feldkirchu v dnešnìm Rakousku, obchodnìka z Danzigu a také mnicha z Esslingenu. Uvedl, ţe na jedné lodi bylo zaměstnáno 30 dělostřelců a všichni Němci. Dále popsal, ţe v Lisabonu ţilo velké mnoţstvì Němců z Flander, stejně jako spousta jiných bohatých lidì, předevšìm na Praçe, a také na Rua Nova, která byla vybudovaná "al modo de las Alemania" - v německém stylu. Tato část města ale byla zničena během zemětřesenì v roce 1755, a tak je obtìţné určit konkrétnì stavby, přìpadně nakolik tyto stavby skutečně korespondovaly s německými měšťanskými domy. Zmìnil také, ţe se většina jeho krajanů věnovala obchodu. Bydlel také ve velkém domě Iodoca de Hurdera z Brug, který byl kolega a tchán Martina Behaima. Rovněţ uvedl, ţe v Ceutě bylo mezi vojáky několik Němců - jmenoval Gregoria de Ramseidnera ze Salzburgu a Jorge de Echingen z Witembergu.252 I v Alcácer-Quibiru zmìnil dělostřelce Jacoba Suewuse z Witembergu. Sebastian Münster sice uvedl ve své Cosmographia: Beschreibung aller Lender portugalské prvenstvì v doplutì na konec Afriky a nalezenì cesty do Kalikutu, ale také nelichotivě napsal, ţe "Menschen so in in den bergen Lusitanie gewohnet habenn...und gersten wein getrunken..., gieng sie ein wenig auf der arbeyt“. 253 Portugalský venkov popsal jako podstatně chudšì, kde velké plochy půdy zůstaly neobdělané. Na tento negativnì popis v celoevropsky rozšìřené Kosmografii ţivě reagoval portugalský diplomat, humanista a historik Damião de Góis (1502-1574), který si psal se svým přìtelem Jacobem Fuggerem. Při obhajobě své země se mimo jiné ohrazoval, ţe Portugalci přece objevujì svět a jejich energie se soustřeďuje na námořnì výpravy. Kromě toho, dle něho, v samotném Portugalsku nebylo velké mnoţstvì obyvatel, aby zvládli obdělávat veškerou půdu na venkově.254 Také sepsal v roce 1542 vlastnì práci o Lusitánii a Hispánii.255

250

Julio Puyol, Jerónimo Münzer, Viaje por España y Portugal en los años 1494 y 1495, s. 216-217, nedoloţeni z jiných zdrojů. 251 Joaquim de Vasconselos, Albrecht Dürer e a sua influência na Peninsula. 2.vyd., Coimbra, Imprensa da Universidade, 1929, s. 138-139. 252 Julio Puyol, Jerónimo Münzer. Viaje por España y Portugal en los años 1494 y 1495, s. 207-208. 253 Sebastian Münster, Cosmographia: Beschreibung aller Lender. Basel, Petri, 1545, kap. 54. 254 Joaquim de Vasconselos, Albrecht Dürer e a sua influência na Peninsula, s. 125-128. Fugger odpověděl de Góisovi, ţe Münster psal o mìstech, kde nikdy nebyl, nikdy je neviděl. Také Góisovi napsal, ţe poţádal

74

3.4 Rozvoj portugalské kosmopolitnosti a obchodu Portugalci čile obchodovali nejen v Lisabonu, ale během 15. stoletì zaloţili faktorii v Bruggách a po zmenšenì jejich významu v Antverpách. Do Lisabonu zase přicházeli obchodnìci, kteřì se stahovali z Janova a Benátek, jejichţ význam obchodnìch center s Orientem se po návratu Vasca da Gamy z Indie nadále sniţoval. Byly zaloţeny faktorie hlavnìch německých obchodnìch domů rodů Fuggerů, Welserů a Hochstetterů, 256 kteřì mohli na základě smluv přìmo obchodovat s Indiì. A tak jiţ v roce 1505 byly vypraveny 3 „německé“ lodě pod ochranou Portugalců do Kalikutu. 257 Dalšì obchodnìci ze střednì Evropy, předevšìm z Ulmu, Augspurgu a Norimberku prodávali na Iberském poloostrově domácì řemeslnou produkci, neboť řemeslnìci v Norimberku se při umném zpracovánì kovu nezaměřovali pouze na zlatnické výrobky, ale jejich dominantnì exportnì produkcì byly také nautické přìstroje a střelné zbraně, předevšìm děla.258 Němečtì dělostřelci259 byli v Portugalsku vyhlášenì, Hieronymus Münzer se seznámil přibliţně se třiceti z nich, nejvìce jich slouţilo v Portugalsku v letech 1508-1511. Machado Castro uvedl kontrakt s 36 německými dělostřelci, kteřì obdrţeli plat 12 000 réis ročně, jeţ jim platila „Casa da Guinea e India“ - Královská obchodnì společnost pro Guineu a Indii. 260 Dělostřelci se podìleli nejen na obraně faktoriì, ale také během plavby bránili převáţené zboţì před piráty v Atlantském i Indickém oceánu. Během vlády Manuela I. bylo v Portugalsku aţ 70% všech dělostřelců německého původu. 261 Asi nejznámějšìm německým dělostřelcem, který slouţil portugalskému králi, byl Hans Staden, jenţ zanechal

Konrada Peutingera o knihu, kterou u něho viděl Damião de Góis. Mělo se jednat o "livro lusitanico", jeţ byla pro Peutingera dle Góisova názoru bezcenná, neb Peutinger neuměl portugalsky. Pro Góise, jako historika a později také archiváře v portugalském královském archivu v Torre de Tombo, měla obrovskou hodnotu, neboť v nì byly popsány objevy a historie týkajìcì se portugalských námořnìch plaveb do Indie. Fugger pravděpodobně nezìskal pro de Góise ani opis knihy, jìţ byl spis dnes známý jako Codice de Valentim Fernandes de Morávia. Jak uvedl Schmeller, byl tento spis ve vlastnìm Peutingerově katalogu knih přibliţně z roku 1523 uveden jako Itinerarium Portugallensium a vlastnila jej Peutingerova rodina, od roku 1807 byl tento spis jako Codex Hispanicus ve vlastnictvì Bavorské státnì knihovny v Mnichově. Schmeller, Ueber Valentim Fernandes Alemao und seine Sammlung von Nachrichten, 1845, s. 4-6. Přetisk dopisů Damiãa de Góise a "Dioga" Fuggera, Joaquim de Vasconselos, Albrecht Dürer e a sua influência na Peninsula, s. 133136. 255 Damião de Góis, Damiani a Goas equitis lusitani Opuscula quae in Hispania illustrata continentur. Coimbra, Ex typographia Academico-regea, 1791. 256 Vìce rovněţ Friedrich Kunstmann, Die Fahrt ersten Deutschen nach dem portugiesischen Indien, München, Commission der Kaiserschen Buchhandlung, 1861, s. 2-6. 257 Joaquim de Vasconselos, Albrecht Dürer e a sua influência na Peninsula, s. 11-14. 258 Nuno José Varela Rubim, Rafael Moreira, A artilheria em Portugal na segunda metade do século XV, in: Francisco Faria Paulino, (ed.), A arquitectura militar na expansão portuguesa. Katalog výstavy, Porto, Castelo de S. João da Foz, Junho-Setembro de 1994, s. 17-26. 259 Kronikáři a historici nebyli specialisté na vojenstvì, a tak „modernì“ zbraně jako byla děla v dobových záznamech nezařazovali mezi zbraně, ani dělostřelci nebyli vnìmáni jako vojáci, ale jako mistři řemeslnìci, kteřì ovládali okultnì sìly či objevili dlouho skryté tajemstvì. Nuno José Varela Rubim, Rafael Moreira, A artilheria em Portugal na segunda metade do século XV, s. 17-26. 260 K srovnánì platů v Portugalsku lze uvést, ţe stavitel Boytaca měl v roce 1498 ročnì plat 8000 realů za stavbu kláštera v Setúbalu. Pedro Dias, A arquitectura manuelina, Porto, Civilização, 1988, s. 109. Vìce k dělostřelcům z regionu střednì Evropy ve sluţbách španělských a portugalských králů viz Tiago Machado de Castro, Bombardeiros na Índia: os homens e as artes da artilheria portuguesa (1498-1557), Universidade de Lisboa, Lisabon, diplomová práce obhájena v roce 2011, s. 34-36. 261 Tiago Machado de Castro, Bombardeiros na Índia: os homens e as artes da artilheria portuguesa (14981557), s. 34-36.

75

zprávy o své cestě i cenné informace o Brazìlii ve své knize Dvě cesty do Brazílie, která vyšla poprvé v Marburgu v roce 1557.262 O kulturnì atmosféru Lisabonu se zaslouţili i obchodnìci z různých zemì, kteřì byli stejně jako panovnìci a šlechtici mecenáši umělců, a dìky svým kontaktům zìskávali i nejcennějšì umělecká dìla. Zajìmali se také o novinky, coţ byly na přelomu 15. a 16. stoletì předevšìm nádherné tisky knih v překrásných vazbách. Knihy byly vnìmány jako malá umělecká dìla sama o sobě, ať jiţ se jednalo o tisky s poeziì, vědeckými poznatky nebo náboţenským obsahem, které byly překládané 263 a rozesìlané z jednotlivých tiskařských dìlen po celé Evropě. Obchodnìci si objednávali obrazy, portréty, triptychy či si nechávali stavět kaple. Také výrazně zvyšovali propojenost a výměnu informacì jiţ raně novověkého uměleckého i intelektuálnìho světa. Přìkladem jak fungovalo propojenì mezi střednì Evropou a Portugalskem můţe být přátelstvì Valentina Fernandese de Morávii (?1465-1520?) s humanistou Konradem Peutingerem (1465-1547), 264 který byl švagrem obchodnìka Antona Welsera (1486-1557), s nìmţ se přátelil i Damião de Góis, blìzký přìtel dalšìho významného obchodnìka, Jacoba Fuggera (1516-1575) 265 . V roce 1520/21 při návštěvě Antverp navštìvil Albrecht Dürer i portugalského faktora Ruie Fernandese de Almadu, který od něho zìskal obraz sv. Jeronýma v jeho studovně, jenţ je dnes umìstěn v Museu de Arte Antiga v Lisabonu. Předpokládá se, ţe je Dürer autorem portrétu humanisty, historika a diplomata Damiãa de Góise, který se s Dürerem mohl seznámit právě tam skrze německé faktory. 266 Významnými řemeslnìky - umělci byli také tiskaři. Jednìm z nejznámějšìch a nejváţenějšìch tiskařů na dvoře krále Manuela byl Valentim Fernandes de Morávia, který pocházel z Moravy. Z počátku také uváděl své přìjmenì jako de Morávia, později se podepisoval Alemao-Němec. Oproti tomu ale jeden z nejznámějšìch kartografů své doby, Martim Behaim (de Boemia, 1459-1507), pocházel z Norimberka, které bylo centrum Hornì Falce - Nových Čech, odtud pramenilo jeho přìzvisko - de Boemia. Knihy v prvnìch desetiletì po vynalezenì knihtisku nepředstavovaly jen ukazatel intelektu, ale i bohatstvì a rovněţ prezentaci královské moci, podobně jako v předchozìch desetiletìch. Jak uvedl Bogeng, nikdy předtìm ani potom nebyla bibliofilie tak mocným projevem duchovnìch proudů jako ve 14. aţ 16. stoletì.267 V Portugalsku se vydalo 1312 knih mezi

262

Jak sám uvedl, původně se chtěl vypravit do Indie, aby ji poznal. V Lisabonu zjistil, ţe lodě do Indie jiţ odpluly, a na dalšì by musel čekat půl roku. Tak se nechal najmout na loď plavìcì se do Brazìlie. v Lisabonu bydlel v hostinci, jenţ patřil Němci, a na lodi byli celkem tři Němci. Hans Staden, Dvě cesty do Brazìlie, Praha, Titanic, 2000, s. 19-20. To dokládá, ţe se do Portugalska vydali hledat obţivu ze střednì Evropy nejen řemeslnìci, obchodnìci a stavitelé, ale i profese zajišťujìcì dalšì servis, napřìklad kuchaři nebo hostinštì. 263 Peter Burke podrobněji rozebral i vliv tiskařů a tištěných knih na vytyčenì „národnìch“ jazyků a uvědoměnì si jazykových hranic. Napřìklad prvnì tištěná kniha v katalánštině vyšla jiţ v roce 1474, v kastilštině (španělštině) byla poprvé vydaná publikce v roce 1483, následoval prvnì tisk v portugalštině v roce 1489. Peter Burke, Jazyky a společenstvì v raně novověké Evropě, s. 82,153. 264 Osobnosti a dìlu Valentima Fernandese de Morávia i ve vztahu k Čechám a Moravě se podrobně věnoval Pavel Štěpánek, Valentim Fernandes de Morávia: poznámky k ţivotu a dìlu významného moravského knihtiskaře v Lisabonu na přelomu 15. a 16. stoletì, zde cit. s. 93. K Valentimovi Fernandesovi také Yvonne Hendrich, Valentim Fernandes. Ein deutscher Buchdrucker in Portugal um die Wende vom 15. zum 16. Jahrhundert und sein Umkreis, Franfurt am Main, Peter Lang, 2007. 265 Joaquim de Vasconselos, Albrecht Dürer e a sua influência na Peninsula, s. 53. 266 Joaquim de Vasconselos, Albrecht Dürer e a sua influência na Peninsula, s. 17. 267 Bohatě umělecky zdobené knihy představovaly také cennou a ceněnou kořist či dědictvì, jak dosvědčuje i český přìklad knihovny Václava IV., která se postupně stala součástì majetku několika králů a cìsařů, neboť po Zikmunovi Lucemburském část umělecky cenných svazků zìskal Albrecht Habsburský, po němţ je měl zdědit jeho syn Ladislav Pohrobek. Ten si byl dobře vědom jejich ceny, neboť v roce 1455 jako patnáctiletý

76

léty 1500 - 1600, to znamená přibliţně 13 spisů ročně, oproti tomu v Itálii bylo vydáno za rok průměrně vìce neţ 113 knih.268 Velký zájem o knihy měl jiţ král Alfons V., kteřì zřìdil na svém hradě knihovnu, o které ale nenì jisté, zda byla veřejná, přìpadně kdo dalšì do nì mohl mìt přìstup. Královská knihovna však nenì dochovaná kompletně, jelikoţ byly některé svazky odvezeny do Španělska během nadvlády Filipa II. v Portugalsku, dalšì byly zničeny kvůli zemětřesenì v roce 1755, část knihovny byla odvezena do Brazìlie, kam se budoucì král João VI. (Jan VI.,1767-1826) s celou královskou rodinou přesunul před napoleonskými vojsky v roce 1807. Avšak v soupise Livraria Real especialmente no reinado de D. Manuel je zdokumentován také svazek pojednávajìcì o dějinách Čech, uvedený pod č. 66 jako "outro livro da estoria de Boemeo", tedy pravděpodobně Historia Bohemica (Historie česká) od Eneáše Silvia Bartolomea Piccolominiho (Pius II.,1405-1464). Kniha byla přeloţená do kastilštiny Hernandem Nuñezem de Toledo a vydal ji v Seville 8.1.1509 Juan Varela de Salamanca.269 Lze pouze spekulovat, jak se tato kniha do královské knihovny dostala. Vynikajìcì vazby se sevillskými tiskaři a moţná i přìmo s Juanem Varelou měl Valentim Fernandes de Morávia, který odtamtud pravděpodobně přišel do Lisabonu. A jak uvedl Štěpánek, donesl si s sebou typografický materiál, který pouţìvali v letech 1491-1500 němečtì tiskaři v Seville, a jenţ si později nechal rovněţ ze Sevilly dodávat. Tento materiál je shodný s typem tiskařského materiálu, který pouţìval i Juan Varela. A do roku 1510 měl Valentim Fernades de Morávia pauzu ve své tiskařské práci kvůli svým ostatnìm aktivitám, poté začal opět tisknout.270 Proto lze uvaţovat, ţe nejspìš potřeboval nový tiskařský materiál a kromě toho mohl zìskat i tuto knihu, kterou mohl králi darovat. Jeho přìmé vazby na královskou rodinu dokládá jmenovánì do funkce štìtonoše (escudeira)271 královny Leonory (1458-1525), která knihtisk velmi podporovala i kvůli zvyšovánì vzdělanosti společnosti.272 Valentim Fernandes působil také přìmo na dvoře u krále Manuela I. jako německý tlumočnìk.

mladìk ţádal navrácenì „cenných a velkých knih“ na Fridrichu III., jenţ si je vzal s sebou během stěhovánì do nového sìdla ve vìdeňském Novém Městě. Ten ale jiţ v roce 1441 označil některé významné tituly či kodexy svým erbem na důkaz svého vlastnictvì. Josef Krása, Rukopisy Václava IV., Praha, Odeon, 1971, s. 7, 16-18. 268 Charles Ralph Boxer, João de Barros, Portuguese Humanist and Historian of Asia, New Dehli, Xavier Center of Historical research, 1981, s. 25. 269 Francisco Marques Sousa Viterbo, A Livraria Real especialmente no reinado de D. Manuel, Lisboa, Academia, 1901, s. 19. 270 Pavel Štěpánek, Valentim Fernandes de Morávia. Poznámky k ţivotu a dìlu významného moravského knihtiskaře v Lisabonu na přelomu 15. a 16. stoletì-představitele manuelského uměnì, s. 47,60, 85, také poznámka 77. 271 V dokumentu z roku 1523 uţ je jako štìtonoš královny Leonory uveden Pedro Fernandes (syn Valentima Fernandese?), coţ by také mohlo dokládat, ţe Valentim Fernandes zemřel před tìmto datem. Portugalský Národnì archiv, Lisabon, Torre de Tombo, Corpo Cronológico, Parte II, mc. 106, número.51. ( CC-II-10651). 272 Prvnì tisk Valentima Fernandése de Morávii v Lisabonu byl Vita Christi Ludolfa Saského (Cartusiano,1495), na jehoţ vytištěnì se podìlel s tiskařem Mikulášem Saským, jednalo se o druhou knihu vytištěnou v portugalštině. Překlad dìla Ludolfa Cartusiana z latiny do portugalštiny byl poprvé pořìzen jiţ opatem Bernardem de Alcobaça zásluhou královny Isabely (1431-1455), manţelky krále Alfonse V. Ten se ale ztratil, o dalšì překlad se zaslouţila právě královna Leonora. Ona i jejì manţel Jan II. byli milovnìci jak německé, tak italské kultury a tisků. Jan II. zaměstnával napřìklad po 9 let na svém dvoře italského stavitele Sansovina. Ve stejné době, kdy vznikal Vita Christi v lisabonské dìlně, si Jan II. objednal v roce 1495 v Itálii renesančnì iluminiovanou Bibli zvanou Biblìa dos Jerónimos datovanou do roků 1495, 1496, jak uvedl

77

Jinou moţnostì, jak se tato kronika mohla dostat do královské knihovny, byl velký zájem o kroniky infanta Fernanda (1507-1537), který byl ze synů krále Manuela I. Jak napsal Damião de Góis, během svého pobytu ve Flandrech měl nakupovat všechny dostupné kroniky za jakoukoliv částku, ať uţ se jednalo o manuskripty či tisky,273 coţ by ale byla komplikovanějšì cesta. Dalšì knihou doloţenou v královské knihovně, v nìţ se pìše o středoevropských králìch, byla „Kronika Maxmiliánova“ (Crónica do Imperador Maximiliano), kde vystupuje i král Wenceslau. Má sice formu kavalìrské romance na bázi artušovské legendy, ale ukazuje na portugalské povědomì o středoevropském prostoru i tìmto způsobem. 274 Vzácné a cenné knihy byly také součástì významných a diplomatických darů nejvyššì úrovně. Král Manuel tak poslal mezi jinými velkými dary přibliţně 250 drahých knih a obrázků světců „legendárnìmu" knězi Janovi (Preste Jõao)275 se společně s poselstvem, které se vydalo v roce 1514 z Lisabonu do jeho země.276 Mezi nejčtenějšì knihy mezi šlechtici na celém Iberském poloostrově patřily během 14. aţ 16. stoletì knihy "Livros das Linhagens", tedy genealogie šlechtických rodů Kastilie, Galìcie, Leonu a Portugalska. Jedná se celkem o 3 knihy, prvnì „Livro Velho“ vznikla v letech 1270-1280, druhá kniha „de Deão“ byla sepsána kolem roku 1343 a třetì kniha je připisována D. Pedrovi z Barcelos, který byl levobočkem krále Dinise, a jehoţ

Joaquim de Vasconselos. (Obr. 18,19) Královně Leonoře dedikoval Valentim Fernandes de Morávia také jìm vydaný cestopis Marco Paulo v portugalštině z roku 1502. António Maria José de Melo César e Meneses Conde de Sabugosa (dále jen Conde de Sabugosa), A Rainha D. Leonor ( 1458-1525), Lisboa, Portugalia, 1921, s. 300-302. Armando Assis Sousa e Brito, Os materiais na história da escrita, in: Ciência e technologia dos Materias, 3-4/2007, s. 41-59. Také Joaquim de Vasconselos, Arte religiosa em Portugal, část 1. Porto, Emìlio Biel&Ca Editores, 1914, s. 255 (stránkovánì dle zdigitalizované publikace v portugalské Národnì knihovně), Pavel Štěpánek, Valentim Fernandes de Morávia. Poznámky k ţivotu a dìlu významného moravského knihtiskaře v Lisabonu na přelomu 15. a 16. stoletì - představitele manuelského uměnì, s. 49. Marco Polo, Nycolao Veneto, Marco Paulo, Lisboa, Valentym Fernãdez, 1502. V portugalské Národnì knihovně pod signaturou zdigtalizovánì Cota res-431-v. Vydánì dìlů Biblìa dos Jerónimos se datuje aţ do prvnìch let vlády krále Manuela, na objednavatele Jana II. však ukazuje zejména nepřìtomnost armilárnì sféry, která byla Manuelovým osobnìm symbolem. 273 Francisco Marques Sousa Viterbo, A Livraria Real especialmente no reinado de D. Manuel, s. 66. 274 Pavel Štěpánek, Valentim Fernandes de Morávia Poznámky k ţivotu a dìlu významného moravského knihtiskaře v Lisabonu na přelomu 15. a 16. stoletì - představitele manuelského uměnì, s. 95. Také Aurelio Vargas Dìaz-Toledo, A Matéria Arturiana na literatura cavaleiresca portuguesa dos séculos XVI. -XVII, in: eSpania, revue interdisciplinaire d études hispaniques médiévales et modernes, 16/ 2013, nestránkováno. 275 Knihy byly určeny knězi Janovi i jeho manţelce a zahrnovaly napřìklad ţivotopisy svatých. Přesný soupis zaslaných knih je uveden v Francisco Marques Sousa Viterbo, A Livraria Real especialmente no reinado de D. Manuel, s. 7. Řìše kněze Jana byla legendárnì řìše, o nìţ se věřilo, ţe je skutečná, neboť ve středověku kolovaly údajné dopisy kněze Jana, zaslané několika čelným představitelům. Zmìnky o těchto listech jsou v kronice Oty z Freisingu, které souvisely s návštěvou arménského poselstva u papeţe v roce 1145, kdy jeden z biskupů vyprávěl o křesťanském, nestoriánském králi, potomku Třì králů. O dvacet let později se objevil list, který byl adresován byzantskému cìsaři, papeţi a Fridrichovi Barbarossovi. Byl nazván dle domělého autora Dopisem kněze Jana. Podstatou dopisu byla zpráva, ţe by na Východě měla existovat křesťanská řìše, které vládl bájný kněz Jan. Proto se začalo uvaţovat o spojenì křesťanů na Západě a na vzdáleném Východě, za řìšì nevěřìcìch muslimů. Tato idea byla jednìm z podnětů jak křìţových výprav, tak objevných plaveb. Asi v polovině 14. stoletì se tato řìše začala umisťovat z nepřesně lokalizované oblasti v Asii do Afriky. Jak ţivé byly představy o této legendárnì zemi na konci středověku dokládá fakt, ţe král Manuel vyslal poselstvo do jeho země, neboť se Portugalci tehdy domnìvali, ţe tuto řìši našli v křesťanském královstvì rozkládajìcìm se na úzmì dnešnì Etiopie, i kdyţ ta byla podstatně chudšì neţ bájná Janova řìše. Vìce Umberto Eco, Dějiny legendárnìch zemì a mìst, Praha, Argo, 2013, s. 101-104. 276 Francisco Marques Sousa Viterbo, A Livraria Real especialmente no reinado de D. Manuel, s. 7-8.

78

jménem jsou někdy tyto knihy nazývány.277 Dodatky se do nich vpisovaly aţ do 16. stoletì.. Hillgarth tuto knihu uvedla jako vůbec nejčtenějšì ve šlechtických kruzìch, kromě Bible. 278 "Livro Linhagens O Velho" začìná v Toledu, neboť král Alfons VI. povýšil iberských mnoho muţů do šlechtického stavu a také byl otcem Terezy, matky prvnìho portugalského krále Alfonse Jindřicha. Novou knihu rodů, která měla potvrdit dynastickou kontinuitu Manuelovy vlády, sepsal Damião de Góis pod názvem Livro das linhages novas (Livro das Linhages novas de Damião de Góis, que segue ao Conde D. Pedro, que tem cento, e noventa e cinco folhas com seu alfabeto encadernado como os demais).

3.5 Vzdělávání a reforma školství V druhé polovině 15. stoletì odcházeli Portugalci studovat na italské univerzity, předevšìm do Padovy, Bologně, Sieny a Florencie, v dalšìch letech i do Pařìţe, Oxfordu či na nejbliţšì vyhlášenou univerzitu v Salamance, neboť jediná portugalská univerzita přesouvajìcì se mezi Coimbrou a Lisabonem byla spìše lokálnìho významu. Počet studentů v zahraničì vzrostl na počátku 16. stoletì, kdy dostávali studenti královská stipendia (bolsas) předevšìm na univerzitách v Pařìţi či v Lovani.279 Ve školnìm roce 1526-1527 bylo zaznamenáno 50 portugalských studentů na koleji Svaté Barbory v Pařìţi.280 Tuto kolej vedli portugalštì mistři zejména mezi léty 1520-1540, jednalo se předevšìm o obhájce scholastiky Diega Gouveiu Staršìho (O Velho, 1471-1557), zastánce Erasmova učenì Marciala Gouveiu, který působil také v Poitiers, Antónia Gouveiu, jenţ působil v Toulouse, Avignonu a v Turìně, Diega de Gouveiu mladšìho a Andrého Gouveiu (1497-1548), kterého nazval Michel de Montaigne (1533-1592) kvůli jeho vedenì význačné koleje „Le grand principal de France“. 281 Hlavnìm důvodem podpory portugalských studentů na vyhlášených zahraničnìch univerzitách bylo zìskánì odborných kapacit, které by pozvedly úroveň vzdělánì a kulturu v samotném Portugalsku. V Pařìţi bylo vedeno mezi roky 1500-1550 celkem aţ 300 portugalských studentů, kdy většina z nich byla podporována z královského stipendia aţ po dobu 10 let. Dalšì stipendia dostávali studenti studujìcì v Lovani, v Bordeaux či v Salamance. Tam vzhledem k snadné dostupnosti studovalo sice okolo 800 portugalských studentů ve zmiňovaném obdobì, avšak většina z nich byla bez stipendia. Velká část

277

António José Saraiva, Oskar Lopes, História da literatura portuguesa, 17.vyd. aktualizované O. Lopesem, Porto, Editora, 2008, s. 85-86. 278 António José Saraiva, Oskar Lopes, História da literatura portuguesa, s. 82. Vìce napřìklad i Alexandre Herculano, Memória sobre a origem provável dos Livros de linhagens, Lisboa, Typografia da Academia, 1854, s. 3, 13-14., kde přesvědčivě doloţil vìce autorů. Také Jocelyn Nigel Hillgarth, The Spanish Kingdom 1250-1516, dìl II, 1410-1516 Castilian Hegemony, s. 59. K počátku prvnì knihy souvisejìcìm s Alfonsem VI. Kastilským přìmo Livro Velho das Linhagens de Portugal, Antonio Caetano de Sousa, Provas da historia genealogica da casa Real Portuguesa, dìl 1, kniha 2., Lisboa, Officina Silviana da Academia Real, 1739, s. 145. 279 Charles Ralph Boxer, João de Barros, Portuguese humanist and historian of Asia, s. 13-14. 280 Mario Sergio Farelo, Os estudantes e mestres portugueses nas escolas de Paris durante o perìodo medieval ( sécs. XII-XV): elementos de história cultural, eclesiástica e economica para o estudo, in: Lusitana sacra: A histografia reliogiosa medieval hoje: temas e problemas, 2a serie, 13-14/2001-2002, s. 161-198. 281 Joaquim de Vasconselos, Albrecht Dürer e a sua influência na Peninsula, s. 51-56.

79

studentů se vrátila po studiìch zpět, coţ vedlo k povznesenì portugalského intelektuálnìho ţivota.282 Vzdělánì se jiţ netýkalo pouze muţských potomků, výchova mladých šlechtičen kolem infantky Marie (1521-1577), poslednì dcery krále Manuela, zahrnovala nejen znalost latiny, ale některé z dam, jako napřìklad Mariina vychovatelka, šlechtična Luisa Siégea de Velasco (1522-1560), uměly rovněţ řecky, hebrejsky či arabsky. Základem pro humanisty (a humanistky) však byla latina, řečtina a hebrejština. Znalost latiny a moţnost studia se netýkala pouze šlechtičen na královském dvoře, jistá Publia Hortensia de Castro (1548-1595) studovala na Univerzitě v Coimbře. Vzdělánì se dostalo i dceři básnìka a dramatika Gila Vicenta (cca 1465-1536), kterého podporovaly dvě královny - Leonora a Catarina (Kateřina Habsburská, Rakouská, 1507-1578). 283 Královna Leonora znala dìlo Christiny de Pisan (1346-1430), Cité des Damas, které mělo být přeloţeno jiţ pro královnu Isabelu (1432-1455), ţenu Alfonse V. Tohoto vladaře vyučoval filosof Mateus de Pisano, jenţ působil v Portugalsku od 40. let 15.stol. aţ do své smrti. Názor zmiňovaný v 19.stoletì, ţe se mohlo jednat o syna Christiny de Pisan nenì podloţen. Leonora nechala vytisknout právě O espelho de Cristina v roce 1518, tiskařem byl Herman Campos.(Obr.197)284 Z iniciativy krále Jana III. (João III., 1502-1557) začala významná reforma university v Coimbře pod vedenìm André de Gouveii. Původně byl pozván k tomuto dìlu Erasmus Rotterdamský (1466-1536), jenţ královské pozvánì odmìtl s poukazem na chabé zdravì a vysoký věk, dalšìm důvodem byly staršì rozepře s králem Janem III. kvůli vìře. Při reformě se jednalo, ve stručnosti, předevšìm o začleněnì nových humanistických myšlenek do stávajìcì výuky svobodných uměnì, a proto André de Gouveia zajistil zahraničnì profesory zejména na výuku matematiky, logiky, filosofie, gramatiky, rétoriky, poezie a řečtiny, latiny a hebrejštiny. Vytvořenì nového Colégia das Artes (zvané téţ Colegio Real) připravoval André de Gouveia z podnětu Jana III. jiţ od roku 1543, jeho začátek se datuje k 21. 2.1548. Kurzy byly rozděleny do dvou cyklů, z nichţ prvnì tzv. „humanitnì“ trval 4 roky a zahrnoval psanì, čtenì a matematiku. Dalšì cyklus, „filosofie“, probìhal také 4 roky a vyučovala se etika, logika, fyzika a metafyzika. Z jazyků to byla předevšìm latina, hebrejština a řečtina. Ideálnìm studentem colégia jiţ neměl být zboţný šlechtic, ale člověk otevřený světu.285 Colégio bylo podřìzené přìmo králi a zpočátku fungovalo nezávisle na Universitě fungujìcì u kláštera svatého Křìţe (Santa Cruz). Jejì rektor Diogo de Murça ale jiţ v roce 1546 nechtěl, aby nově vznikajìcì colégio sìdlilo v Lisabonu, a tak král nakonec souhlasil s

282

Mario Sergio Farelo, Os estudantes e mestres portugueses nas escolas de Paris durante o perìodo medieval (sécs. XII-XV): elementos de história cultural, eclesiástica e economica para o estudo, s. 161-198. 283 António José Saraiva, Oskar Lopes, História da literatura portuguesa, s. 178. Názory odbornìků se rozcházì ohledně jeho ztotoţněnì se zlatnìkem Gilem Vicentem, který vytvořil mimo jiné jednu z nejhodnotnějšìch zlatnických pracì manuelské epochy, tzv. Custódia de Belém, dnes umìstěnou v Museu de Arte Antiga v Lisabonu. 284 „Aqui comença o liuro chamado espelho de Cristina o qual falla de tres estados de molheres..“ Christina de Pisan, O espelho de Cristina, 1518. Portugalská národnì knihovna pod digitálnìm označenìm cota, res-404-v. Také Conde de Sabugosa, A Rainha D. Leonor ( 1458-1525), s. 307-308. Mezi dalšì dìla, která si Leonora objednala, patřily Autos dos Apostolos Bernarda de Brihuegy vydané Valentimem Fernandésem de Moráviou v roce 1505. Také jejìmu mecenátu připisoval Joaquim de Vasconselos vydánì Boosco deleytoso v roce 1515, který vytiskl Hermão de Cãpos. Joaquim de Vasconselos, Arte religiosa em Portugal, část 1., s. 253. 285 Gabriel de Paiva Domingues, Oração de Andre de Resende pronunciadas na Colégio de arte em 1551, Coimbra, Biblioteca geral de universidade, 1982, s. 111.

80

jeho umìstěnìm také v Coimbře. Nařìdil také, aby se v klášteře Santa Cruz předběţně připravili na vznik Colégia, coţ obnášelo i stavebnì úpravy kláštera. 286 Gouveia zemřel krátce po otevřenì nového Colégia v roce 1548. Poté bylo nové Colégio podřìzeno Univerzitě. Po jeho smrti byla celá jeho reforma pohřbena a zničena kvůli závisti a intrikám králova zpovědnìka, jezuity Simãa Rodriguese. Vznikl seznam zakázaných knih (pozdějšì vydánì -obr.28) a v roce 1550 vypukl vykonstruovaný proces namìřený proti profesorům, kteřì přišli do Coimbry ze zahraničì. Byli obviněni z luteranismu, někteřì z nich, napřìklad Diogo de Teive, i uvězněni. Colégio bylo poté řìzeno jezuity, kteřì ovládli rovněţ středoškolská učenì v Lisabonu a v Évoře, kde vnikla roku 1559 druhá portugalská univerzita, jeţ se stala centrem inkvizice. I stipendia pro portugalské studenty na zahraničnìch univerzitách byla po roce 1550 silně omezena. 287 V této době se museli odmlčet erasmovci Diego de Teive či později Damião de Góis.288

286

Gabriel de Paiva Domingues, Oração de Andre de Resende pronunciadas na Colégio de arte em 1551, s. 105-108. 287 Joaquim de Vasconselos, Albrecht Dürer e a sua influência na Peninsula, s. 15-21, s. 57-58, 288 Damião de Góis proţil během svého ţivota zlatou éru portugalských dějin za vlády Manuela I. a Jana III. Zaţil i jejì konec a působenì inkvizice, kdyţ skončil na sklonku ţivota ve vězenì. Jako devìtiletý se stal páţetem krále Manuela a byl přìtomen u mnoha podstatných událostì dvora: kdyţ byli králi představeni prvnì domorodì Brazilci, stejně tak kdyţ Manuel přijal Matheuse, vyslance etiopského krále (vyslance z „bájné řìše kněze Jana“). To podnìtilo jeho zájem o jiné kultury a civilizace. Góis byl vrstevnìkem králových synů a společně s nimi zìskal vzdělánì a výchovu v královském paláci. Manuela ve svém dìle vylìčil jako svého učitele („Rex Emanuel, educator meus“), zmìnil jeho kvality panovnìka s přátelskou a otevřenou povahou, s liberálnìmi názory, i kdyţ se Góis jako humanista stavěl kriticky k některým jeho rozhodnutìm. Král Manuel si ho nechal zavolat také během svých poslednìch momentů 13.12.1521, kdy umìral na tzv. „modorru“. („a tudo fui presente atte ha hora q el Rei spirou“) Modorra byla poměrně běţné onemocněnì, uvádì se, ţe horečnatými záchvaty modorry trpěl i Hernán Cortés. Dle rozboru dobových zpráv se mohlo jednat o chřipku, přìpadně o tzv. spavou nemoc (termìnem modorra se označovala i tzv. ovčì nemoc, která mohla být způsobena právě tripanozomou spavičnou), nebo o zánětlivé onemocněnì mozku s dnešnìm názvem Encephalitis letargica. Jinou moţnostì je dýmějový mor, který pravděpodobně způsobil epidemii, která propukla v roce 1522 v Segovii, a byla označena jako modorilla. Mor lze pravděpodobně vzhledem k jeho nakaţlovosti vyloučit, protoţe kronikář nezmiňoval dalšì úmrtì králových nejbliţšìch na stejnou chorobu jako měl král. Po Manuelově smrti byl Góis vyslán do Antverp, kde hájil jako diplomat portugalské zájmy. Speciálnì diplomatické mise podnikl de Anglie, poté do Litvy a do Polska, kde se setkal s Janem Tarnowskim (1488-1561). Tohoto šlechtice znal z Lisabonu, kde ho král Manuel za jeho zásluhy v boji s Maury pasoval na rytìře. Tento polský vojevůdce a politik zìskal roku 1544 do zástavy roudnické panstvì pro svého syna Jana Kryštofa (1537-1567). Petr Maťa, Svět české aristokracie (1500-1700), Praha, NLN, 2004, s. 146. Damião de Góis navštìvil také „Reyno de Boemia“ a „ducado de Morauia“, jak zmìnil Galvão. Damião de Góis se setkal ve Wittenbergu napřìklad s Filipem Melanchtonem (1497-1560), který mu vysvětlil podstatu protestantské vìry, a účastnili se společně i kázánì Martina Luthera (1483-1546). De Góis se znal i s Erasmem Rotterdamským. Po svých diplomatických misìch studoval v Itálii, kde se přátelil s učencem Pietrem Bembem (1470-1547). Po návratu do Portugalska se stal hlavnìm archivářem Torre de Tombo a začal sepisovat kroniky na základě podkladů a dokumentů, které měl k dispozici. Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, 1. kniha, kapitola 101, s. 138-141, 3. kniha, kapitola 59, s. 392-393. Také k jeho ţivotu Elisabeth Feist Hirsch, Damião de Góis: The life and thought of a Portuguese humanist, 1502-1574, Haag, Martinus Nijhoff, 1967. K cestám Damiãa de Goise rovněţ António Galvão, Tratado que compôs o nobre& notauel capitão Antonio Galuão, dos diversos&desayrados caminhos , por onde nos tempos passados a pimenta & especearia veyo da India ás nossas partes, &assi todos os descobrimentos antigos & modernos, que são feitos até a era de mil & quinhentos & cincoenta. Lisboa, Casa de Ioam da Barreira, 1563, s. 59. O jeho pobytu v Čechách se krátce zmìnila Simona Binková, Os Paìses checos e a zona Lusitana (Conactos e testemunhos dos séculos XV. - XVIII), in: Ibero-Americana Pragensia, 21/1987, s. 137-160. Také Jan Klìma, Dějiny Portugalska v datech, 2007, s. 184. K Manuelově smrtelné chorobě napřìklad Noble David Cook, Born to die: Disease and New World conquest, 1492-1650, Cambridge, Cambridge University Press, reprint New York, 1999, s.54-57.

81

Roku 1557 zemřel král Jan III,289 jeho vnuk král Sebastian (1554-1578) byl nezletilý a do popředì vstoupil hlavnì inkvizitor, kardinál Jindřich.290 Došlo tak k určitému útlumu činnosti velké generace proevropsky a prohumanisticky orientovaných renesančnìch učenců, diplomatů a intelektuálů velké epochy, doby námořnìch objevů. 291 Do této generace patřil i historik, literát a geograf João de Barros, který také zìskal vzdělánì v okruhu šlechticů soustředěných u královského dvora.292 Mezi jeho nejvýznamnějšì dìla patřì Livros da Asia (Da Asia de João de Barros. Dos feitos, que os Portuguezes fizeram no descubrimento, e conquista dos mares, e terras do Oriente), někdy zvaných Decadas, neboť jsou rozděleny do dìlů dle desetiletì. Zachytil v nich historii portugalských objevitelů, dobyvatelů a misionářů v Asii. Také sepsal „zmýtizovanou“ historii portugalského královského rodu formou rytìřského románu Chronica do emperador Clarimundo, donde os Reis de Portugal descendem, tirada da linguagem hungara em a nossa portuguesa (1520, prvnì vydánì 1522). 3.5.1 Vzdělávání a pozice stavitelů Vojenské stavitelstvì se vyučovalo v Lisabonu jiţ během vlády Jana II. a krále Manuela, současně s matematikou, geometriì, s architekturou, astronomiì, nautikou, geografiì a dalšìmi vědami. Původnì portugalské vojenské stavitelstvì navazovalo na arabský pevnostnì systém a jejich technologie stavby pevnostì a hradů, v kombinaci s předevšìm francouzskými a italskými vlivy. Také pokračovala stará vizigotská tradice vojenské sluţby mladých muţů.293 V manuelském a joaninském obdobì prodělalo „uměnì

289

Králi Janovi III. se přezdìvalo král Poboţný předevšìm kvůli jeho osobnì zboţnosti a zaloţenì inkvizice v zemi během jeho vlády. Historici 19. stoletì ho označovali za poněkud vìce zanìceného pro vìru, neţ odpovìdalo faktům. Herculano hovořil přìmo o králi fanatikovi, coţ prý bylo dáno výchovou a vzdělánìm. Alexandre Herculano, Historia de origem e estabelisimento da inquização em Portugal, kniha III. 2.vyd., Lisboa, Imprensa nacional, 1864, s. 168. Ale kláštery zakládal ve velké mìře jiţ král Manuel, neboť za jeho vlády bylo zaloţeno 37 muţských a ţenských klášterů, oproti 6 klášterům zaloţeným během vlády Jana II. Údaje týkajìcì se následného obdobì, let 1521-1600, sice hovořì o 193 nově zaloţených klášterech, ale do tohoto počtu se jiţ promìtly nově zakládné misie v zámořì a působenì Tovaryšstva Jeţìšova. Vìce Francisco de S. Luis Cardeal Saraiva, Ordens monasticas e mosteiros em Portugal, in: Obras completas do Cardeal Saraiva (D. Francisco de S. Luis), Lisboa, Imprensa Nacional, 1872, s. 182-194. Jan v podstatě pokračoval v otcově dìle a v roli, která mu jako panovnìkovi v tomto obdobì přináleţela. Také je potřeba vyzdvihnout jeho snahu a podporu o proniknutì nových, humanistických myšlenek do Portugalska a jeho osobnì zainteresovánì ve vzniku nového Colégia. A stále ještě král Jan III., alespoň v prvnìch 30 letech své vlády, podporoval stipendii portugalské studenty na významných zahraničnìch univerzitách, z nichţ mnohé byly centry evropského humanismu. Inkvizice a následné procesy byly spojeny předevšìm s jeho bratrem, infantemkardinálem Jindřichem (Henrique, 1512-1580), který byl podstatně horlivějšì a radikálnějšì v otázkách vìry neţ Jan III. 290 Kardinál a hlavnì inkvizitor Jindřich byl na sklonku ţivota zbaven cìrkevnìch slibů, neboť se jako jediný moţný následnìk stal králem po smrti mladého Sebastiana v roce 1578. Do své smrti v roce 1580 uţ nestihl zplodit potomka, a tak nastala opět po dvou stech letech dynastická krize, která skončila 60ti letou nadvládou španělských Habsburků. Neblaze Jindřicha zhodnotil i José Ribeiro Guimarães, který ho nazval nejkatastrofálnějšìm králem ( „o mais calamitoso“), jakého Portugalsko mělo, ale opět se jedná o pohled historika 19. stoletì. José Ribeiro Guimarães, Summario de varia historia III. Narrativas, lendas, biographias, descripcoes de templos e monumentos, estatisticas, costumes civis, politicos e religiosos de outras eras, Lisboa, Editores - Rolland&Semiond, 1873, s. 9. 291 António José Saraiva, Óskar Lopes, História da literatura portuguesa, s.177-180. 292 António José Saraiva, Óskar Lopes, História da literatura portuguesa, s. 273-274. 293 Charles Ralph Boxer, João de Barros, Portuguese humanist and historian of Asia, s. 2-4.

82

stavitelstvì“ v Portugalsku komplexnì a extensivnì přechod mezi středověkem a novověkem, podobně jako v sousednìm Španělsku, odkud přišlo do Portugalska mnoho mistrů kamenìků a stavitelů. Konstrukce stavby byla brána jako dìlo či uměnì povětšinou mechanické, v němţ se neobjevoval rozdìl mezi pracì teoretickou a praktickou. Termìn "arquitecto" - architekt se neuţìval do poloviny 16. stoletì vůbec, pouţìvalo se označenì "mestre do obra" - hlavnì mistr dìla, stavby. Rozdìl v kategoriìch mistr, řemeslnìk a pomocnìk na stavbě byl zaloţen na vědomostech a technických zkušenostech vycházejìcìch ze znalosti teorie a tradičnìch dovednostì. 294 Hlavnì stavitel měl ze své funkce na starosti také administrativu a předevšìm nesl veškerou zodpovědnost za stavbu. Zavazoval se konstruovat „do edifìcio seguro e bem feito“ - stavbu dobře a bezpečně, na coţ se kladl obzvláště důraz. Měl sjednaný kontrakt a dostával pravidelný plat, dojednávaný k určitému datu. Součástì kontraktu byly i penalizace. Rovněţ se objevujì zmìnky o odměnách po úspěšném dokončenì stavby. Královštì stavitelé a kamenìci, přìpadně jejich vdovy, dostávali část platu či důchodu i v naturáliìch, coţ bylo zejména obilì.295 Na velkých stavbách hlavnì stavitel spolupracoval s dalšìmi specializovanými mistry – napřìklad s hlavnìm mistrem tesařem nebo hlavnìm mistrem kamenìkem. Ti nejvýznamnějšì stavitelé pracovali na několika stavbách současně, přìpadně na dalšìch stavbách dozorovali. Napřìklad při stavbě kostela São Francisco v Évoře dohlìţel mistr Martim Lourenço také na stavbu hradu v Almeidě) a na pevnost Alcácer-Ceuger v Africe296. I kamenìci spolupracovali s vìce staviteli. Kamenìk Álvaro Pires tak pracoval v roce 1508 v Almeidě se stavitelem Martinem Lourençem, poté oba spolupracovali s Franciscem Danzilhou. Následně Álvaro Pires pracoval s Diogem de Arrudou v Tomaru a v roce 1510 odešel s Diogem Boytacou přestavovat klášter Santa Cruz v Coimbře.297 3.5.1.1 Specializované vzdělávání ve stavitelství a architektuře na královském dvoře Během druhé čtvrtiny 16. stoletì došlo k zpracovánì a sepsánì nově zìskaných odborných poznatků v technických i dalšìch oborech, ať uţ se jednalo o architekturu, námořnictvì, medicìnu, jazykovědu či ekonomii a obchodnictvì. Tradicionalistická portugalská univerzita zcela nereflektovala tyto nové znalosti kvůli určitému konzervatismu, a proto byla pod patronacì královny Catariny (Kateřina Rakouská, Habsburská, 1507-1578) ustanovena v roce 1536 Academia Scientifica, v jejìmţ čele stál vyhlášený matematik a kosmograf Pedro Nunes (1502-1578). Výuka probìhala také přìmo v sálech královského paláce Ribeira (Paço de Ribeira, palác byl zničen při zemětřesenì v roce 1755) i pod záštitou druhorozeného syna krále Manuela, infanta Luise (Ludvìk Portugalský, vévoda z Beji, 1506-1555), který se sám věnoval architektuře a matematice, a

294

Lina Maria Marafa Oliveira, Saberes-fazer do manuelino em Évora, in: Monumentos, Centro histórico de Évora, 26/2007, s. 46- 57. 295 Napřìklad ještě v roce 1584, ţádala Luisa da Cunha de Sygueira, vdova po Franciscovi Hollandovi, po králi Filipovi II. 100 000 realů a 3 pytle obilì ročně. Stavitel dostával obilì kaţdoročně jiţ v letech 1567 1569. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 2, H-R, s. 14. 296 Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 2, H-R, s. 85-91. 297 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI). História da arte portuguesa no mundo IV., s. 47.

83

vyučoval ho právě Pedro Nunes. 298 Infant Luis 299 byl nejvzdělanějšì a nejučenějšì z královských synů, dosahoval profesorských znalostì v matematice, sepsal matematický traktát na téma kvadratury kruhu a knihu o stavitelstvì - o měřenì, proporcìch či váze, které se bohuţel nedochovaly, také vlastnil obsáhlou knihovnu.300 Jeho bratr Jan III. mu svěřil vedenì komise stavitelů a architektů, která se zabývala teoretickým i praktickým zkonstruovánìm nových fortifikacì v severnì Africe, předevšìm v Mazagãu. Dochoval se dokument s Luisovými praktickými instrukcemi, jak má vypadat opevněnì pevnosti v Mazagãu. Tam bylo uvedeno: „..Ho baluarte da banda de Norte se levante de altura de 40 palmos..“301 V této královské „škole architektury“ v Paço de Ribeira se vyučovaly předevšìm kvadrivium, geografie, fyzika a astronomie, jednìm ze studijnìch materiálů byla i Sacroboscova De sphaera. Kromě komentovánì, diskuzì a studia spisů byla pozornost věnována také praktickému astronomickému pozorovánì, je zaznamenáno Nunesovo pozorovánì z 1.10.1541 v observatoři zřìzené na hradě São Jorge v Lisabonu. Nunesova všestranost se promìtla i v překladu jeho části Vitruviových Deseti knih o architektuře, které vyšly portugalsky v roce 1543.302 Nunesovo jméno a dìlo303 znali rovněţ učenci ve 298

Rafael Moreira, A escola de arquitectura do Paço da Ribeira e a Academia de matemáticas de Madrid, s. 65-77, José Miguel João de Portugal - Conde de Vimioso (dále jen Conde de Vimioso), Vida do infante D. Luis, Lisboa, Officina de Antonio Isidoro da Fonseca, 1735, s. 4. 299 Osud infanta Luise, stavitele, vědce, diplomata i válečnìka, mohl být spjat i se středoevropskými dějinami, neboť během diplomatických jednánì v Litvě, vedených Damiaem Góisem v roce 1529, se uvaţovalo o jeho sňatku se Zikmundovou (Zikmund I. Starý, 1467-1548) dcerou Hedvigou, neteřì Vladislava Jagellonského. Ta by v přìpadě úmrtì jediného bratra byla dědičkou Polska. Góis se o nì dozvěděl během návštěvy u dvou Poláků, které poznal jiţ v Lisabonu v roce 1516, a zjistil, ţe druhá králova ţena a matka dědice byla mezi Poláky značně neoblìbená. Góis uvedl, ţe potkal v Krakově i samotnou Hedvigu a přišla mu vhodnou manţelkou pro infanta Luise, kdyby o ni měl zájem. Sňatek se neuskutečnil, Conde de Vimioso zmìnil podrobněji ještě jednu královskou nápadnici, marockou princeznu. Tento sňatek by Luisovi zajistil vládu v Maroku, ale tuto moţnost zamìtl jeho bratr Jan III, který ho nechtěl nechat odjet do Afriky. Damião de Góis však tento moţný sňatek ve své kronice nezmìnil. Infant Luis poté začal ţìt s Violantou Gomes z Évory, která měla být nová křesťanka. Rovněţ se chystal tajně vypravit pomoci bratranci Karlovi V. (1500-1558) bránit Maďarsko před Turky v roce 1532, coţ také bratr zamìtl. Ale podìlel se, i dìky svým znalostem válečnictvì, na úspěšné válečné Karlově expedici do Tunisu. V roce 1531 se Luisovi a Violantě narodil syn António (1531-1595), který vystudoval a zìskal titul mistr svobodných uměnì na Univerzitě sìdlìcì i v klášteře Santa Cruz v Coimbře. António byl v obdobì dynastické krize v roce 1580 jako poslednì přìslušnìk rodu Avis provolán lidem králem Portugalska. Bitvy o portugalský trůn však prohrál s mocnějšìm španělským bratrancem Filipem II. Poté odešel do exilu do Pařìţe, titul portugalského krále má uveden alespoň na náhrobku. Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, kniha 1, kap. 101. s. 138-141, Conde de Vimioso, Vida do infante D. Luis, s. 17-24. Diplomatické vyjednávánì sňatku infanta Luise s Hedvigou, neteřì Vladislava Jagellonského, nezaznamenalo ţádný ohlas v českých šlechtických kruzìch, které se po smrti Ludvìka Jagellonského zajìmaly o události na vìdeňském královském dvoře. Vìce Kateřina Praţáková, Obraz Polsko-litevského státu a Moskevského velkoknìţectvì v raně novověkém zpravodajstvì české šlechty (1450-1618), Jihočeská univerzita, disertačnì práce obhájena v roce 2009. 300 Rafael Moreira, A escola de arquitectura do Paço da Ribeira e a Academia de matemáticas de Madrid, s. 65-77. Conde de Vimioso, Vida do infante D. Luis, s. 151-152. 301 Rafael Moreira, A construção de Mazagão. Cartas inéditas 1541-1542, Lisboa, IPPAR, FEDER, 2001. Dopis č. 64, bez určenì mìsta, bez konkrétnìho data kromě roku, 1542, instrukce D. Luise ohledně nové pevnosti zaslané do Mazagãa, s. 155-156. 302 Nejstaršì portugalský výtisk Vitruvia z roku 1523 je doloţen v knihovně kláštera Santa Cruz v Coimbře. Vitruviovo dìlo bylo v době svého vzniku, tedy v antice, podstatně méně známé neţ v renesanci. Ve středověku byla vitruviovská tradice trvale přìtomná, ale k výraznému rozšìřenì znalosti jeho dìla došlo v 15. stoletì, kdy se o něj nejdřìve začali zajìmat humanisté a poté i stavitelé a malìři či vládcové, kteřì si chtěli vybudovat nová sìdla, napřìklad Alfons Aragonský, kdyţ chtěl začìt stavět Castel Nuovo. V raném středověku je doloţeno vlastnictvì jeho spisu napřìklad u probošta Goderama z kostela sv. Pantaleona

84

střednì Evropě. Jak uţ bylo zmìněno, je uveden v předmluvě německého vydánì Vitruvius Teutsch společně s Lucou Paciolim či Sebastianem Serliem.304 Po Nunesově konečném usazenì na univerzitě v Coimbře vyučoval architekturu také António Rodrigues (?15251590), který byl „mestre das obras de el-rei“, a „mestre das fortificações do reino“. Infanti a šlechtici pak studovali také Vitruviových Deset knih o architektuře, dìla Sebastiana Serlia a Pietra Catanea (?1500-1569). Aţ v letech 1541-1542 se do Portugalska dostal spis Medidas del Romano Diega Sagreda, který byl poprvé vydán v Toledu jiţ v roce 1526.305 Jednalo se tak o výuku „polytechnického směru“ nad základnì univerzitnì vzdělánì sedmi svobodných uměnì, a jak přesvědčivě dokládal Moreira, lze hovořit o existenci specializovaného architektonického vzdělánì zaměřeného na matematiku, geometrii a kosmografii ve škole či liceu, které bylo několik desìtek let úzce svázáno s královským dvorem. Nejlepšì studenti mohli za finančnì podpory krále pokračovat ve studiu 3-4 roky v Itálii, jak je doloţeno u studentů stavitelstvì Baltasara de Arrudy, Antónia Rodriguese, Joãa Baptisty Lavanhy (?1550-1624) 306 či Baltasara Alvarese. Tam zìskali nejen dalšì potřebné znalosti a vzdělánì, ale i rozhled nezbytný pro královskou sluţbu. Tito studenti uţ nebyli tradičnìmi mistry kamenìky a staviteli dle starého systému na pomezì řemesla a uměnì, ale stali se tak studovanými architekty se znalostì klasických i teoretických děl o architektuře. V době, kdy se výuky v této "škole" zúčastnil král Sebastian, bylo učenì zaměřeno rovněţ také na stavbu pevnostì a na vše, co souviselo s válečnictvìm. Jeden z okruhu dvorských umělců a architektů, Francisco de Holanda (Hollanda, de Ollanda, 1518-1585), syn známého nizozemského malìře Antónia de Holanda, působìcìho na portugalském dvoře, rovněţ zìskal stipendium portugalského krále a pobýval několik let v Itálii, poté také vyučoval na královském dvoře. K jedné z jeho stěţejnìch pracì patřì studie o stavbách Lisabonu307 nazvaná Da fabrica que falece ha cidade de Lisboa z roku 1571. (Obr.23) Kromě architektury a stavitelstvì se věnoval i teorii malby, je autorem spisu

v Kolìně. Ten jmenoval prvnìm opatem svatého Michala biskupa Bernwarda (1022), jenţ studoval i Boetiův rukopis Liber Mathematicalis a ovlivnil tak výstavbu objektu na základě teoretické znalosti Deseti knih o architektuře. Hanno-Walter Kruft, Dejiny teórie architektúry: od antiky po súčasnost, s. 29-30, 38. Také třeba Hildegarda z Binden (1098-1179) zřejmě mohla znát nepřìmo Vitruviovy knihy, neboť ve svém dìle pouţìvala „vitruviovskou figuru“ a rovněţ lidskou tvář dělila na 3 části. To nenì vyloučeno, neb zìskala pravděpodobně vzdělánì stejné jako jejì muţštì kolegové a ovládala trivium i kvadrivium, tedy vědy geometrie, matematiky, astronomie a hudebnì teorie. Pavel Kalina, Uměnì a mystika, Praha, Academia, 2013, s. 27. 303 Pedro Nunes sepsal či přeloţil také napřìklad Tratado da sphera com a Theoria do sol e da lua e ho primeiro livro da Geographia de Claudio Ptolemeo (1537) či Tratado em defesa da carta de marear. 304 Walter Hermann Ryff, Vitruvius Teutsch, 1. vyd. ,Nüremberg, 1548. 305 Lina Maria Marrafa de Oliveira, Saberes-fazer do manuelino em Évora, in: Monumentos, Revista semestral de Edifìcios e Monumentos, 26/2007, s. 46-57. 306 Tento pokračovatel v práci Pedra Nunese v oblasti matematiky a námořnictvì pravděpodobně nebyl přìmo jeho ţákem. Také nejsou známy detaily o jeho studiu v Řìmě, ale z jeho pracì vyplývá znalost nejdůleţitějšìch matematických a astronomických spisů studovaných v 16. stoletì. Byl i uznávaným kosmografem a vydavatelem. Před odchodem do Španělska měl funkci engenheiro-mor de Portugal (hlavnì inţenýr Portugalska), ve Španělsku byl hlavnìm kosmografem. Pravděpodobně učil matematiku krále Sebastina v paláci Ribeira, byl také prvnìm profesorem matematiky na Academia de Matemática de Madrid, kterou zaloţil v roce 1582 architekt a matematik Juan de Herrera (1530-1597). António José Duarte Costa Canas, Apropriação de Pedro Nunes por João Baptista Lavanha, in: Sergio Nobre, a kol. (ed.) Actas do 6 Encontro Luso-Brasileiro de História da Matemática, Natal, Sociedade Brasileira de história da matemática, 2014, s. 45-70. 307 António José Saraiva, Óskar Lopes, História da literatura portuguesa, s. 284.

85

De pintura antigua (1548),308 coţ byl prvnì traktát o malìřstvì na Iberském poloostrově, jenţ přeloţil do kastilštiny malìř Miguel Denis v roce 1563. Kolem roku 1540 dokončil Holanda pro infanta Luise Álbum dos deshenos das Antiguita. Jednalo se o 118 stran nákresů pevnostì a militariì, které viděl Francisco během své cesty a v Itálii. Nakreslil napřìklad opevněnì v Nice, Janově, Florencii či námořnì bitvu.309 Holanda chtěl také dle vlastnìch slov přispět svou pracì k modernizaci portugalské architektury - „ajudar na elegancia do edificar“, ale to bylo zřejmě poněkud obtìţnějšì, jak napovìdá parodická hra Auto da Ave-Maria (? 1562) Antónia Prestese, v nìţ šlo vlastně o střet dvou stylů architektury, kdy kamenìci a mistr stavitel představovali ještě středověkou tradici řemesla a „diabo“ z Itálie, s přìznačným jménem Lúcio Vitúrvio, jenţ zmiňoval spolupracovnìka Sebastiana (myšlen Serlio), byl světa znalý a odborně vzdělaný architektintelektuál. Holanda i po návratu z Itálie pokračoval ve studiu odborných knih, napřìklad Medidas del Romano Diega de Segrada. Také se věnoval překladu teoretických spisů a traktátů o architektuře. Zannetta uvedla, ţe přeloţil De re Aedificatoria Leona Battisty Albertiho i čtvrtou knihu Regole generali di architetura Sebastiana Serlia 310 . Je mu připisováno i velké mnoţstvì královských staveb z obdobì vlády Jana III., ale bez přìmých podkladů.311 V roce 1594 byla v Portugalsku vytvořena 3 mìsta pro architekty „stáţisty“ u hlavnìho královského architekta „Mestre das Obras de el-Rei“, kterým byl Filippe Terzo (Filippo Terzi, 1520-1597) v obou státech. Tato funkce byla známá jiţ z madridského dvora, kde mìsta architektů - stáţistů tvořìcì ateliér zřìdil Filip II. nejen v Madridu, ale i v Estorialu uţ v roce 1563. Filippa Terziho tak lze povaţovat za prvnìho profesora architektury v Portugalsku. 312 Je nutné zmìnit, ţe v tomto obdobì vládl Filip II. (v Portugalsku jako Filip I.) v obou královstvìch, neboť od roku 1580 do roku 1640 bylo Portugalsko součástì Španělska. Tak se tento typ personálnì unie Španělska a Portugalska promìtl i do architektonické profese. 308

Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 2, H-R, s. 48-51. Rozboru jeho teoretických pracì o malìřstvì se věnovala Sylvie Deswarte-Rosa, "Idea" et la tempe de la peinture. I. Michelangelo Buonarroti et Francisco de Holanda, in: Revue de l´Art, 92/1991, s. 20-41. 309 Obšìrněji se tématu věnovala Maria Luisa Zannatta de Souza, Um novo olho sobre „Da fábrica que falece à cidade de Lisboa“ Francisco de Holanda 1571, São Paulo, Universidade de São Paulo, disertačnì práce, obhájená v roce 2011. Také Maria de Lourdes Sirgado Ganho, O essencial sobre Francisco de Hollanda, Lisboa, Imprensa Nacional, 2006, s. 74-76. 310 Knihu zìskal přìmo od Serlia, jak zmìnila i Elisabeth Di Stefano, Arte e Idea. Francisco de Hollanda e l´estetica del Cinquecento, Palermo, Centro Internazionale Studi di Estetica, 2004, s. 121, pozn. 57. 311 Maria Luisa Zannatta de Souza, Um novo olho sobre " Da fábrica que falece à cidade de Lisboa" Francisco de Holanda 1571, s. 290-292. Dle dokumentu dvorské kanceláře platil král Jan III. Hollandovi "caualeiro fidalgo de minha casa" za práci, kterou dělal pro jeho bratra, infanta Luise, v roce 1556 bez bliţšì specifikace konkrétnì práce. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 2, H-R, s. 11. José Ribeiro Guimarães uvedl, ţe infant Luis přestavoval svůj palác nejen v Salvateře, ale i v Serpě, v Mouře, v Covilhe a v Beje. José Ribeiro Guimarães, Summário de varia história III. Narrativas, lendas, biographias, descripcoes de templos e monumentos, estatisticas, costumes civis, politicos e religiosos de outras eras, s. 11. V dřìvějšìm dokumentu z 10. 9. 1551 Jana III. je jiţ Holanda uveden s funkcì a titulem jako "escudeiro fidalguo de minha casa" s platem 20000 realů ročně. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 2, H-R, s. 12. To potvrzuje jeho významné postavenì u dvora jako architekta a teoretika architektury i uměnì. Jako stavitel a architekt se mohl podìlet napřìklad i na uvedené přestavbě Luisových paláců. 312 Rafael Moreira, A escola de arquitectura do Paço da Ribeira e a Academia de matemáticas de Madrid, s. 65-77. Konkrétně 14. 9. 1594 byla vytvořena tři mìsta „ que ora ordenei de pessoas naturaes d´este reino,

86

3.6 Rozvoj věd souvisejících s nautikou Znalosti mořeplavectvì plynule navazovaly na předchozì výpravy a vědomosti zìskané předevšìm v obdobì výprav podniknutých za Jindřicha Mořeplavce. Dnes uţ se povaţuje za překonanou představa intelektuálnìho centra vytvořeného Jindřichem Mořeplavcem ve městě Sagreši v Algarve, rozhodně tam ale působili astronomové, matematici či astrologové a vyráběly se lodě potřebné pro dlouhé plavby. Z odborných znalostì se astronomové i námořnìci ve velké mìře opìrali o traktát o sférách Johanna de Sacrabosca. Jeho traktát byl v podstatě teoretický, avšak části měřenì výšky Polárky za jasné, hvězdné noci astrolábem se ukázala jako podstatná a správná, ačkoliv námořnìci pro toto měřenì preferovali mìsto astrolábu kvadrant. Sacraboscův spis se dochoval v mnoha výtiscìch i s doprovodnými komentáři, námořnìci však pouţìvali ponejvìce latinskou verzi spisu, neboť do portugalštiny byl tento traktát přeloţen aţ v roce 1509 neznámým autorem.313 Trasy námořnìch cest se teoreticky plánovaly jiţ v Lisabonu nebo v Sagresi, a bylo k nim třeba veškerých dostupných znalostì nejen z astronomie či matematiky, ale i geografie a kartografie. Portugalštì mořeplavci tak při svých plavbách v praxi ověřili a zpřesňovali teoretické výpočty mnoha generacì evropských (a arabských) matematiků a astronomů. Do ţivota učenců v Lisabonu výrazně zasáhli rovněţ ţidé, kteřì museli odejìt ze Španělska v roce 1492, mezi nejvýznamnějšì představitele patřil známý astronom a astrolog ze Salamanky, Abraham Zacuto 314 (Avraham ben Šmuel Zakut, Abraão ben Samuel Zacuto, 1452-1510). S jeho jménem a jménem jeho předchůdce Juda ben Verga (?1475) je spojena takzvaná Tábua solar única – slunečnì tabulka, která byla vyuţìvána v mnoha následujìcìch letech.315 Do dějin portugalského mořeplavectvì se zapsal i Valentim Fernandes de Morávia, který přeloţil a vydal v roce 1518 Repertorio dos tempos, které zaznamenává stejné jevy a výpočty spojené s postavenìm hvězdy Polárky jako jsou uvedeny v Guia nautica de Munique. Společně s kalendářem Andrease Li (de Helì) ze Zaragozy přeloţil i jeho Regimento de declinação de Sol a aktualizované nautické tabulky, které převzal od Gaspara Nicolase. Ten přepracoval Zacutův Almanach perpetuum (Almanach perpetuum

para haveram de aprender architectura com Filippe Tercio.“ Jejich drţitelé dostali stálý plat a kromě katedry architektury navštěvovali i kurzy geometrie, které v té době vedl João Baptista Lavanha. Vìce také Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 2, H-R, s. V-VI. Také Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 3, S-Z, Lisboa, Imprensa nacional, 1922, s. 96-97. Rozcházì se datace ohledně zřìzenì těchto specializovaných mìst, Moreira uváděl aţ rok 1598, Terzi však zemřel v r. 1597, prvnì mìsto architekta-stáţisty zìskal jiţ v roce 1594 Diego Marques Lucas. Po smrti Terziho v r. 1597 zastával jeho pozici Balthasar Alvares. 313 Luìs Albuquerque, Ciência e experência nos Descobrimentos portugueses, Lisboa, Instituto de Cultura e Lìngua Portuguesa, 1983, s. 30-33. 314 Gaspar Coreia napsal, ţe si král Manuel zavolal tohoto slavného a učeného astronoma a astrologa, aby s nìm diskutoval realizovatelnost cesty do Indie po moři. Zacuto mu potvrdil, ţe cesta by byla velmi dlouhá, ale moţná kvůli tvaru země. Zacuto zmìnil, dle Coreiry, i Manuelův osobnì symbol, armilárnì sféru, která ho měla jako vládce předurčovat k tomuto objevu. Také poskytl svoje poznatky Vascovi da Gamovi před cestou do Indie. Gaspar Coreia, Lendas da Índia, Lisboa, Academia real das sciencias, 1858, s. 10-11, 16. 315 Luis Jorge Semedo de Matos, A navegação: os caminhos de uma ciência indispensável, in: Francisco Bethencourt, Kirti Chaudhuri, (ed.), História da expansão portuguesa. A formação de Império (1415-1570) sv. 1., Lisboa, Temas e debatas, 1998, s. 72-78.

87

Celestium Motuum Astronomi Zacuti). Sám Morávia se zúčastnil několika objevných plaveb, je doloţena jeho plavba do Arzily v Maroku a také zpracovánì jeho poznatků o nově objevených zemìch a ostrovech odpovìdá realitě, tudìţ se předpokládá, ţe tato mìsta osobně navštìvil.316 Jiným důleţitým geografickým spisem byl Esmeraldo de Situ Orbis mořeplavce a geografa Duarta Pacheca Pereiry (cca 1460-1533), který vedl v roce 1498 námořnì výpravu prozkoumávajìcì vody Atlantského oceánu západnìm směrem, poté odjel v roce 1503 do Indie s Alfonsem de Albuquerque a s Franciscem Almeidou (1450-1510), kteřì byli prvnìmi mìstodrţìcìmi Indie. Dìlo Pacheca Pereiry, o kterém se předpokládá, ţe vzniklo v prvnìm desetiletì 16. stoletì po jeho návratu z Indie v roce 1505, 317mělo zásadnì význam pro mořeplavce a geografy. Popsal nově objevené země a jejich pobřeţì, uvedl i geografické souřadnice, na kterých leţela vybraná města, přičemţ se nejednalo pouze o mìsta pod portugalskou koloniálnì správou, ale i o evropské metropole. 318 Vytvořil také mapy, zároveň ale při popisu nových zemì a předevšìm ţivota jejich obyvatel poněkud podléhal středověkým mýtům a představám, proto do popisu neznámých etnik promìtl svou představu „známých“ divých muţů - „homo silvaticus“.319 Dalšìm pouţìvaným spisem, jenţ byl zaměřen na problematiku navigace byl Guia nautica de Munique (Průvodce mořeplavbou z Mnichova) z roku 1509. Stálou spolupráci při výměně znalostì a nových vědomostì na trase Lisabon – Mnichov/Norimberk dokládájì i dalšì osobnosti, jako byl Martin Behaim, kterého přijal Jan II. do svých sluţeb i kvůli věhlasu profesora astronomie a matematiky Johanna Müllera Regiomontana (14361476).320 Spisy tohoto bavorského matematika a astronoma byly zásadnì pro portugalské a španělské mořeplavce, v Portugalsku byl povaţován za největšìho matematika a astronoma své doby. Významný objev magnetického pole země Joãa de Castro (1500-1548) lze zahrnout ještě do obdobì manuelinských objevů. Během své cesty z Lisabonu do Goy(obr.18 )321 v roce 1538 zaznamenal vychýlenì buzoly a opakovaně měřil odchylky kompasové střelky, které souvisely právě s magnetickým polem, jak uvedl v Roteiro de Lisboa a Goa. Tyto odlišnosti byly uvedeny také v Roteiro de navegação da careira da Índia od Aleixe Mota. 322 Svůj přirozený rozkvět spojený s objevy zaznamenala i kartografie. I tyto znalosti vycházely zpočátku z antických a arabských tradic. Kartografové zeměpisnou délku a šìřku uváděli zpravidla podle Ptolemaiových spisů, jejich kvalita měřenì se ale lišila. Zeměpisná délka se zaznamenávala od Kanárských ostrovů. Souřadnicovou sìť měla i mapa indického pobřeţì, kterou Vascovi da Gama (1469-1524) ukázal jeho lodivod a teoretik nautiky Ahmad ibn Mádţid (Ahmad bin Majid al-Najdi,?1435 - po 1500).323 Prvnì známé mapy tohoto typu i s vyznačnìm zeměpisné šìřky na západě nechali vytvořit

316

Yvonne Henrich, Valentim Fernandes. Ein deutscher Buchdrucker in Portugal um die Wende vom 15. zum 16. Jahrhundert und sein Umkreis, s. 162-164. Také Pavel Štěpánek, Valentim Fernandes de Morávia. Poznámky k ţivotu a dìlu významného moravského knihtiskaře v Lisabonu na přelomu 15. a 16. stoletì představitele manuelského uměnì, s. 85. 317 João Carlos Garcia a kol., Cartografia e viagens, in: Francisco Bethencourt, Kirti Chaudhuri, (ed.), História da expansão portuguesa, sv.1, Lisboa, Temas e debatas, 1998, s. 26-61. 318 Duarte Pacheco Pereira, O principio do Esmeraldo de situ Orbis, s. 10-14, manuskript po r. 1750, Portugalská národnì knihovna, cod-888. 319 Francisco Bethencourt, O contacto entre povos e civilizações, in: Francisco Bethencourt, Kirti Chaudhuri, (ed.), História da expansão portuguesa, sv. 1., Lisboa, Temas e debatas, 1998, s. 88-116. 320 Juan Vernet, Arabské Španělsko a evropská vzdělanost, s. 244. Také Luìs Albuquerque, Ciência e experência dos Descobrimentos, s. 47.

88

Portugalci, měřenì probìhalo zpočátku na pevnině, kde se měřila výška slunce, potřebná k zaznamenánì zemské šìřky. Jeden z prvnìch autorů tohoto typu měřenì byl Martin Behaim, který jej provedl v roce 1484. Z roku 1485 je mapa kartografa Pedra Reinela (cca 1462 - cca 1542), na nìţ je zachyceno západnì pobřeţì Afriky aţ k řece Zairu. V roce 1502 byla vytvořena Albertem Cantinem mapa známá jako „Planisfério de Cantino“, kde jiţ jsou zaneseny Cabralovy a Kolumbovy objevy (obr.17). Všechny hlavnì mapy, které vznikly v této době, se vázaly na portugalské námořnì objevy, ať uţ to byl prvnì Behaimův globus, mapa světa od Heinricha Martella (Heinrich Hammer, Henricus Martellus Germanicus, ?1496?) vyrobená v letech 1489-1492 nebo mapa Francesca Rosselliho (1445-?1513) z roku 1492, na které je zaznamenáno celé africké pobřeţì. U té se zřejmě jednalo o poslednì vytištěnou mapu před zanesenìm objevů Kryštofa Kolumba.324 3.6.1 Humanista a matematik Francisco de Melo Jednou z výrazných osobnostì portugalského kulturnìho ţivota byl učenec a humanista Francisco de Melo (1490-1536), který pocházel z významné rodiny, působìcì na královském dvoře. Jeho otec byl i třetìm guvernérem Tangeru, dalšì jejì členové zastávali různé úřednické pozice a důleţité posty v královstvì.325 Francisco byl jiţ od raného věku velmi nadaný a učenlivý, král Manuel si ho proto oblìbil a rozhodl se podporovat rozšiřovánì jeho vzdělánì. Francisco se nejprve stal mistrem svobodných uměnì na lisabonské universitě, poté byl vyslán na studia do Pařìţe, kde se zabýval filosofiì a matematikou, v nìţ se zaměřil předevšìm na geometrii a Euklidovy Základy. Tento rukopis se dochoval ve dvou zatìm nalezených svazcìch, 326 právě s věnovánìm králi Manuelovi, čìmţ zároveň chtěl mladý Melo ukázat, ţe prostředky na jeho studium nebyly promarněny.327 Součástì zmìněného svazku, dochovaného v Národnì knihovně Portugalska pod signaturou cod. 2262, jsou i arabské spisy Gebreho, protoţe poznatky těchto učenců, předevšìm právě ibn Jafry - Gebreho a bratrů Ben Musa, byly důleţité pro portugalské mořeplavectvì a objevy.328 Po návratu do Portugalska v roce 1524 mu byla svěřena výuka královských potomků - infantů Jana, Luise a Duarta v exaktnìch vědách, předevšìm v matematice. Je také moţné, ţe byl v roce 1529 zvolen rektorem University v Lisabonu. Podìlel se rovněţ na dvorském ţivotě, stýkal se jak s Andrém de Resende, který byl erasmovcem, tak s lingvistou a

321

João de Castro, Roteiro de Lisboa a Goa, Lisboa, Academia Real das Sciencias, 1882. Luìs Albuquerque, Ciência e experência dos Descobrimentos portugueses, s. 112-114. 323 Juan Vernet, Arabské Španělsko a evropská vzdělanost, s. 238-239. 324 João Carlos Garcia a kol., Cartografia e viagens, s. 26-61. 325 António Ribeiro dos Santos, Da vida e escritos de D. Francisco de Melo, in: Memórias de litteratura portuguesa, dìl VII, Lisboa, Academia Real das Ciencias de Lisboa, 1806, s. 237-249. 326 Jeden spis se nacházì v Národnì knihovně Portugalska a druhý byl nalezen v Městském archivu ve Stralsundu v roce 2012, viz. pozn. č. 42. 327 Jednalo se o penìze na bydlenì a dalšì výdaje, částka 38 160 realů na rok 1514 je poměrně vysoká na úroveň tehdejšìch přìjmů v Portugalsku. Pro srovnánì, ve stejném roce obdrţel Martim Lourenço, který byl jmenovaný hlavnìm kamenickým mistrem města Évory a zdejšìch královských paláců, částku 6000 realů na „výţivu“ na rok. António Ribeiro dos Santos, Da vida e escritos de D. Francisco de Melo, s. 237-249, Lina Marafa Oliveira, Saberes-fazer do manuelino em Évora, s. 46-57. 328 António Ribeiro dos Santos, Da vida e escritos de D. Francisco de Melo, s. 237-249. 322

89

katolickým teologem Nicolaem Clenardem, jenţ působil jako vychovatel královských synů v Évoře.329 Jeho rod sìdlil v Évoře, kde Francisco pobýval minimálně v roce 1533, a proto je takřka nemoţné, aby se neznal s členy stavitelské rodiny Arrudů, kteřì také ţili v tomto městě. Francisco de Arruda byl v té době hlavnìm mistrem stavitelem města a vlastnil zde několik domů, stejně jako jeho syn Miguel de Arruda. Zcela jistě se Arrudové znali s Andrém de Resende, který Miguela přìmo zmiňoval ho v jednom ze svých dopisů mořeplavci Joãovi de Castro. 330 Francisco de Melo plnil i různé politické úkoly a byl oblìbený jak u svých studentů infantů, tak u vzdělanců. Jeden z jeho současnìků, básnìk a dramatik Gil Vicente ho zmìnil v jedné ze svých básnì o vědách, konkrétně o astronomii a kosmografii, která byla součástì hry Auto da feira, a vystihovala měnìcì se představy o nebeské báni, kdy jiţ vstupovalo do popředì vědecké pojetì: 331 Esse Francisco de Mello, Que sabe sciencia avondo, Diz que o Ceo he redondo; E o sol sobre amarelo; Diz verdade, não lho escondo; Que se o Ceo fôra quadrado, O sol não fôra redondo.332 Tu je Francisco Mello, učenec pověsti slovutné, který zná vědy prastaré. "Řekni, kdyţ nebe je kulaté, je pak i Slunce ţlutavé, řekni po pravdě, nezamlčuj skrytavé". "Kdyby nebe bylo čtveraté, Slunce by nebylo kulaté".333

329

Isabel Ana Buescu, Francisco de Melo, orador régio em Évora (1535), in: A cidade de Évora. Boletim de cultura da Câmara Municipal de Évora, II série, 6/2006, s. 365-374. Nicolas Clenardo (Nicolas Cleynaerts, 1492/95-1542) byl katolický kněz, gramatik a pedagog, který vytvořil studijnì texty pro hebrejštinu ( 1529) a řečtinu (1530). Jako profesor vyučoval latinu na universitě v Leidenu, na trojjazyčné teologické koleji, vytvořit tento typ koleje byla myšlenka Erasma Rotterdamského. Chtěl se naučit také arabsky, a tak odešel studovat arabštinu nejprve do španělské Salamanky a posléze do Portugalska, konkrétně do Évory, neboť slyšel, ţe by tam mohl být profesor arabštiny. Přijal nabìdku královského dvora a stal se učitelem infanta Jindřicha, budoucìho kardinála. Nesţil se ale přìliš s portugalským prostým lidem. Arabsky se učil s Antoniem Philippusem, který měl mnoho arabských knih, a četl Avicennu v originále. Coţ také můţe poukazovat na stálé povědomì o „staré“ arabské vzdělanosti hispano-arabského zlatého věku. Kvůli lepšì výslovnosti odešel Clenardo do marockého Fezu, kde se ţivil tìm, ţe tamějšì ţidy učil hebrejsky. Neţ stihl začìt arabštinu vyučovat, tak cestou při návratu do Leidenu zemřel v Granadě. Therese-Anne Druart, Arabic philosophy and the Université catholique de Louvain, in: Edwin Charles Butterworth, Andrée Blake Kessel, (ed.), The introduction of Arabic Philosophy into Europe, Leiden, E.J. Brill, 1994, s. 40-57. 330 Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 1, A-G, s. 72. 331 Gil Vicente, Auto da Feira. Prvnì představenì se odehrálo pro Jana III. na Vánoce v roce 1527 v Lisabonu. 332 Výňatek z António Ribeiro dos Santos, Da vida e escritos de D. Francisco de Melo, s. 237-249, taktéţ Gil Vicente, Auto da feira, in: Barreto Leio, J.V., Monteiro, Obras de Gil Vicente, dìl 1., Hamburg, Langhoff, 1834, s.151. 333 Volné převeršovánì a překlad Kristyna Kysilková.

90

Melo byl rovněţ uznávaným politikem a zdatným řečnìkem, který znamenitě vládl jazykem portugalským, a kultivoval společnost. Král Jan III. ho vyzval, aby pronesl modlitby před zasedánìm kortesů v roce 1525 v Torres Novas, v Évoře v roce 1533 a na aktu přìsahy věrnosti prvorozenému synovi. Během vědecké kariéry se učenec Mello nejvìce věnoval právě matematice. Z dalšìch oborů studoval optiku, perspektivu, astronomii, mechaniku a kosmografii, které dále rozvìjel. Zabýval se napřìklad komentáři k Archimedovi nebo pracemi týkajìcìmi se perspektivy, studoval také spisy Albrechta Dürera. 334 Dal by se povaţovat za zástupce nového typu modernìho učence, který se zabýval svým vědnìm oborem a zároveň se věnoval i ostatnìm vědám, aby je poznal a pochopil, v souladu se svou vìrou, podobně jako český renesančnì šlechtic Bohuslav Hasištejnský.335 V roce 1334 byl jmenován prvnìm goánským biskupem, ale zemřel v roce 1536 dřìve, neţ se do Goy vypravil, aby se tam ujal svého úřadu.336 Je pohřben v rodinné hrobce v klášternìm kostele Lóios v Évoře a předpokládá se, ţe jeho náhrobek vytvořil jeden z nejvýznamnějšìch manuelských sochařů Nicolau Chanterene.337

3.7 Ţivot "o povo" - lidu Demografická situace v Portugalsku se promìtla i do zámořských objevů. V samotném Portugalsku nebylo velké mnoţstvì obyvatel, v Lisabonu ţilo asi 200 000 lidì, ostatnì města a venkov měla celkem přibliţně 1000 000 obyvatel. Portugalci nemohli při budovánì svých koloniì spoléhat na sìlu danou početnì převahou svých lidì, a tak zvolili sňatkovou politiku. Proto druhý mìstodrţìcì Indie, vévoda Albuquerque, nařìdil svým vojákům, aby si brali za ţeny domorodkyně kvůli vytvořenì pouta krve a tedy i loajality.338 Tak se početně malému národu podařilo vybudovat světové impérium, které se udrţelo aţ do roku 1974. Rostoucì bohatstvì země se promìtlo i do budovánì staveb pro chudé, byly stavěny nemocnice a chudobince, které zastřešovala královna Leonora. Sociálnì reformy byly podpořeny vydánìm „Řádu kaplì, nemocnic, hostinců a řádových bratrstev města Lisabonu“ v roce 1514.339 Leonora se nestarala pouze o nemocnice a chudé, ale podvakrát působila i jako regentka Portugalského královstvì s odpovìdajìcìmi pravomocemi. Bylo to vţdy v době, kdy byl vládnoucì král mimo zemi nebo nemocen. Poprvé se tak stalo v době vojenských výbojů proti Kastilii, které byly završeny aţ sňatkem jejìho syna Alfonse s Isabelou Kastilskou, dcerou katolických Veličenstev. Podruhé zastupovala svého manţela během nemoci a potřetì stanula v čele královstvì v době, kdy jel jejì bratr Manuel se svou manţelkou a jejì bývalou snachou Isabelou potvrdit své dědické nároky do španělských královstvì.340 Právě v této době, v roce 1498, ustavila řád Misericórdias - Milosrdenstvì.

334

António Ribeiro dos Santos, Da vida e escritos de D. Francisco de Melo, s. 237-249. Pavel Kalina, Bohuslav Hasištejnský a Itálie, in: Sbornìk Národnìho muzea v Praze, 1-2/2007, s. 51-57. 336 Papeţ Kliment VII. ustanovil zámořské biskupstvì v Goe podřìzené arcidiecézi ve Funchale na Madeiře, José Lourenço, The Parish churches of Goa: A study of Façade architecture. Goa, 2005. s. 6. 337 Buescu, Isabel, Ana, Francisco de Melo, orador régio em Évora, s. 365-374. 338 Jan Klìma, Dějiny Portugalska, 2006, s. 65. 339 Jan Klìma, Dějiny Portugalska, 2006, s. 61- 63. 340 Královna Leonora prosazovala, aby se po smrti jejìho manţela Jana II. stal legitimnìm následnìkem jejì bratr, 4. vévoda z Beji, Manuel. Rod vévodů z Beji měl úzké vztahy rovněţ s dalšìm důleţitým portugalským šlechtickým rodem - s vévody z Braganzy (Casa de Braganza), coţ znamenalo podporu v podstatě všech šlechticů a většiny národa. Proto kronikáři zaznamenali, ţe si celé královstvì, aby byl Manuel 335

91

Uvádì se, ţe do konce jejìho ţivota jiţ fungovalo v zemi 61 špitálů Misericórdias, neboť z Lisabonu se rozšìřilo zakládánì nemocnic za cìrkevnì podpory i do menšìch měst. Jednou z největšìch nemocnic zaloţených ještě za vlády jejìho muţe byla Hospital Real de Todosos-Santos, která se nacházela v Lisabonu poblìţ dnešnìho nádraţì Rossio. Počátky stavby se uvádì v roce 1492 a jejì dokončenì se datuje do roku 1504. Nemocnice měla kapacitu přibliţně 200 lůţek a byla určena speciálně pro chudé. Nemocnice byla projektována jako soubor vìcepodlaţnìch budov, coţ vedlo k významnému navýšenì kapacity objektu. Centrálnì stavba kostela měla výrazné manuelinské průčelì, bohuţel je známé pouze z dobových vyobrazenì, neboť jedna z dominant dolnìho Lisabonu byla zničena během zemětřesenì v roce 1755. (Obr.20,21,22) Dle vyobrazenì a předpokládaných dispozic byly jejìm vzorem renesančnì nemocnice v Itálii, konkrétně se mohlo jednat o milánskou Ospedale di Maggiore v Miláně, kterou jejì autor, architekt Filaret popsal v traktátu o architektuře Trattato di architettura. Předpokládá se, ţe jednìm ze stavitelů hospital Todos-os-Santos byl Diogo Boytaca, jehoţ stylu odpovìdajì vyobrazenì ukazujìcì dekorativnì průčelì kostela s gotickým portálem, který byl zdůrazněný lomeným obloukem, pravděpodobně vroubeným tordovanými stáčenými dřìky. Segmentované pilìře se stáčenými dřìky také lemovaly průčelì v celé jeho výšce. Dalšì ornamentálnì dekorace průčelì je vzhledem k odlišným dobovým vyobrazenìm sporná. Co se týká inspirace z Apeninského poloostrova, rozhodně spìše neţ o Boytacovi lze uvaţovat o vlivu italských stavitelů, kteřì působili na dvoře krále Jana II. a posléze Manuela. Jednalo se předevšìm o stavitele Andrea Sansovina (1467-1529). 341 Z vytvořených modelů a dochovaných vyobrazenì královské nemocnice Todos-os-Santos je jasná půdorysná dispozice sevřenějšìho objektu oproti italským nemocnicìm, s budovami s otevřenými arkádami předevšìm v přìzemì do několika vnitřnìch atriì spìše neţ do rozlehlých nádvořì, jaká jsou charakterističtějšì pro uvedené italské soudobé nemocnice. Z některých vyobrazenì je patrné rovněţ pouţitì opěrných pilìřů v průčelì směřujìcìm na náměstì Rossio. Zmìněný podélný kostel byl dle Braunova obrazu centrálnì stavbou objektu, avšak v 18. stoletì, jak je patrné z dochovaných vyobrazenì, byl jiţ celý areál značně rozsáhlejšì a pravděpodobně došlo i k přestavbě hlavnìho průčelì. Viditelné masivnì opěráky zajišťovaly budovu před zemětřesenìmi, která byla v menšì intenzitě zaznamenána i na počátku 16. stoletì. Ohledně fungovánì tohoto novodobého typu deklarován Janovým dědicem „isto que todo o Regno já desejava“. Nelze zapomìnat také na vliv matky nelegitimnìho syna Jana II. Anny de Mendoça, která prosazovala jako dědice svého syna Jorga (Jiřìho). Oba hlavnì aktéři Manuel i Jorge do souboje o následnictvì vůbec nezasáhli. Conde de Sabugosa, A Rainha D. Leonor, 1485-1525, Lisboa, Portugalia, 1921, s. 210. Jak popsal Garcìa Resende, kdyţ král Jan II. psal svou poslednì vůli, přijel vévoda do paláce, aby navštìvil krále, a zjistil, jak se mu dařì. Resende mu pověděl, ţe král sepisuje poslednì vůli, a zeptal se ho, zda chce, aby králi oznámil, ţe je v paláci. Vévoda odpověděl, ţe ne, a odjel. Krále poté zajìmalo, co chtěl vévoda, tak mu to Resende vysvětlil. Jan II. mu odpověděl, ţe to bylo dobře uděláno, a bude mìt klidné spanì, neb dokončil závěť. Jak popsal kronikář Resende, v momentě, kdy vévoda Manuel přijel do paláce, Jan II. ho ve své závěti určil svým dědicem a syna Jorga jeho poddaným. A jak dodal „O qual testamento foy assi verdadeiro, e virtuoso, que Deos foy com elle seruido, e todos os do Reyno muy contente“. Garcìa Resende, Chronica dos valerosos, e insignes feytos del Rey Dom Ioam II. de gloriosa memoria, Lisboa, Officina de Manoel da Sylva, 1752, kap. 208, s. 83-84. Tak bylo rozhodnuto o přìštìm portugalském králi. 341 Filaretův traktát nenì přìmo na přelomu stoletì v Portugalsku doloţen, ale v Nüremberg chronicle se objevuje vyobrazenì nemocnice San Spirito de Sassìa v Řìmě, která byla postavená v letech 1473-1478. Výtisk Nuremberg chronicle z 1. 2.1497 vydaný Johannem Schonspergerem byl pravděpodobně od roku 1503 v knihovně lisabonského kláštera Santìssimo Sacramento ve vlastnictvì Řádu svatého Pavla. Vìce Hartman Schedel, Nüremberg chronicle, 1497, Portugalský národnì archiv, Torre do Tombo, č. BMC II 370 (IB 6361).

92

nemocnic Vasconselos zmìnil, ţe král Jan II. nechal vyhledat vzor pro statuta fungovánì Hospital Todos-os-Santos v Sieně a ve Florencii.342 Dalšì významná nemocnice byla zaloţena v roce 1485 v Caldas da Rainha. K jejìmu otevřenì došlo v roce 1488 a kompletně byla dokončena v letech 1500-1505 s kapacitou přibliţně sto mìst. Zvláštnostì této nemocnice bylo otevřenì pouze mezi dubnem a zářìm kvůli lázeňskému vyuţitì. Ze sta lůţek bylo 60 mìst určeno pro chudé, 20 pro kněţì a významné osoby a 20 lůţek pro poutnìky, slouţìcì a otroky. 343 Zdejšì kostel Nossa Senhora do Pópulo (Panny Marie „lidu“) se začal stavět pod vedenìm mistra Mateuse Fernandese rovněţ v roce 1485, tedy společně s nemocnicì. Jednou z charakteristik těchto nově zaloţených špitálů byla jejich velká kapacita, neboť největšì středověká nemocnice Hospital da Rainha Santa v Coimbře měla pouze 30 lůţek. Některé nemocnice zaloţené v tomto obdobì jsou vyuţìvány v podstatě dodnes, coţ je přìklad právě Caldas da Rainha, kde pokračuje kontinuita pozdně středověkého vyuţitì. Jaký byl ţivot obyčejných lidì - „o povo“, jejichţ kaţdodennost byla skryta ve stìnu velkých námořnìch objevů, si lze alespoň obecně udělat představu na základě podkladů z dochovaných materiálů. Venkov Portugalska byl podstatně chudšì, velké plochy půdy zůstávaly neobdělané do té mìry, ţe to zaznamenal Sebastian Münster v popisu Iberského poloostrova v Cosmografia aller länder, která vznikla na základě poznatků cestovatelů po Španělsku a Portugalsku, jak jiţ bylo zmìněno. Král Manuel se přìliš nestaral o zemědělstvì, veškerá energie směřovala na úspěch objevitelů a dobyvatelů. Sociálnì nůţky byly vìce otevřeny, neboť bohatstvì, které lodě přiváţely do lisabonského přìstavu, mělo malý dopad na venkovské obyvatelstvo. Opakujìcì se neúrody vedly k zhoršenì situace na venkově nejen kvůli hladu, ale také se snìţily a zúţily znalosti, jak obdělávat půdu („das artes rurales“). V zemi proto dál zůstávali bez většìch potìţì Maurové, neboť pracovali v zemědělstvì. Kvůli velkým suchům nastaly hladomory344 v letech 1503, 1504 a 1507, které vedly i totálnì likvidaci stád dobytka. Následovala epidemie moru v roce 1505. Zoufalé sociálnì situace, nejistoty a obav z morové smrti vyuţili dva dominikánštì mniši, kteřì zfanatizovali lisabonské davy a obrátili jejich hněv proti konvertitům - novým křesťanům. Údaje se značně rozcházejì, ale při tomto masakru v roce 1506 zahynulo 1900 aţ 4000 lidì. (Obr.26) Král poslal vojsko, aby uklidnil situaci ve městě, hlavnì vinìci byli potrestáni ztrátou hrdla a dalšì dominikáni byli vyhnáni. Městu Lisabon byla pro výstrahu odebrána četná privilegia a práva, aby nedocházelo v dalšìch městech k podobným masakrům.345 V poslednìm roce Manuelovy vlády byl hladomor tak strašný, ţe se Mauři, stejně jako dalšì venkované, ve velkém počtu stěhovali do Lisabonu, aby nalezli alespoň nějakou obţivu, a jejich bandy se toulaly městem. Sucha v tomto roce nejvìce doléhaly na regiony Alentejo, Algarve a Estramaduru, výnosy obilì na Azorách a v regionech Beira a Minho byly jen malou podporou a nestačily pro celou zemi. Král nechal nakoupit za 50000 cruzadů chléb ze skladů v zahraničì. Mezinárodnì situace však zkomplikovala i tuto pomoc, neboť válka mezi Karlem V. a Františkem I. v roce 1521 uzavřela Středozemnì moře lodìm z Francie. Sousednì Kastilie se nacházela v té samé potravinové krizi, i tam byl hladomor, proto odsud nebyl moţný import obilì. Během „zlatého věku“ vlády Jana III. se 342

Joaquim de Vasconselos, Arte religiosa em Portugal, část 1., s. 255. Isabel do Sá Guimarães, Misericordias, caridade e poder no Império Português:1500-1800. Quanto rico se fez pobre, Lisboa, Comissão Nacional para as Comemorações dos Descobrimentos Portugueses, 1997, s. 4445. 344 Joaquim de Vasconselos, Albrecht Dürer e a sua influência na Peninsula, s. 148-149. 345 Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, část 1, s. 127, rovněţ Alexandre Herculano, Historia de origem e estabelisimento da inquização em Portugal, kniha II., s. 139-147. 343

93

situace v zemědělstvì nadále zhoršovala, neboť úrodná půda zůstávala leţet ladem i kvůli neustálé emigraci. Ve vnitrozemì rostly problémy kaţdým rokem, vesnice i městečka zaţìvala útlum i z důvodu problémům řemeslnìků, kteřì nedokázali konkurovat svými výrobky cizìmu zboţì. Kvůli neúrodě a hladu nechal král Jan III. nakoupit obilì a chléb i v roce 1535 a 1545 předevšìm z Francie. 346 Je těţké určit přesné ceny chleba či obilì během Manuelovy vlády nebo vlády jeho nástupce Jana III., neboť během třì finančnìch krizì v letech 1495, 1504, 1517 došlo k pádu měny.347 Proto je nutné povaţovat za velmi orientačnì nejen částku 25 realů za pytel obilì, ale i údaj, ţe v Pařìţi vzrostla cena ze 100 na 160 realů během let 1490-1535.348 Za vlády Jana II. došlo v roce 1485 k měnové reformě, přepočty zavedených mincì v Portugalsku a v Kastilii byly následujìcì: Portugalsko 1 justo (zlatá mince) - 2 cruzados(zlatá mince) 1cruzado-390 realů (střìbrná mince) 1vintém(střìbrná mince)-20 realů Kastìlie 1 portugalský cruzado - 375 maravedìs 1real (střìbrná mince) -31 maravedìs 1castellano-480 maravedìs 1dobla ( excelente) (zlatá mince) - 960 maravedìs Maravedì byl původně v 12. stol. zlatá mince, která ale ztratila hodnotu, na konci 15. stoletì se uţ jednalo pouze o kovovou minci nìzké hodnoty349 Co se týká vìry, tak myšlenky protestantismu nikdy zásadně neohrozily katolické smýšlenì prostých Portugalců, jednalo se pouze o individuálnì výstřelky pár heretiků. Jedinou výraznějšì komunitou s jinou vìrou byli ţidé, kteřì začali být nuceni ke konverzi či odchodu ze země v roce 1496. Katolická vìra většiny portugalských obyvatel koexistovala se zakořeněnými pověrami a zvyky typickými pro předkřesťanskou éru. Dva jezuité, co dorazili na venkov do oblasti Beiry, dokonce přirovnali potřebu vzdělánì v základnìch otázkách vìry u těchto obyvatel k úrovni nově přivezených černých otroků z Guiney.350 Otroci byli ve městech součástì rodin řemeslnìků a obchodnìků, měli i omezená práva, neboť nikdo nesměl vlastnit křesťanského otroka, ani Maurové v mourárii. Otroka Maura nesměl pán pod trestem smrti kastrovat, ale otrokovi hrozil trest smrti, pokud by měl milostné pletky s panì nebo dcerou svého pána.351 Král Manuel také vydal nový zákonìk Ordenacões manuelinas (Manuelské zákony, 1512/13), v němţ změnil soudnì hierarchii.

346

Joaquim de Vasconselos, Albrecht Dürer e a sua influência na Peninsula, s. 148. Také Luìs Augusto Rebelo da Silva, Memória sobre a população e a agriculturade Portugal desde a fundação da monarchia até 1865. Část 1 (1097-1640), Lisboa, Comissão de estatistica rural, 1868, s. 224-226. 347 Joaquim de Vasconselos, Albrecht Dürer e a sua influência na Peninsula,s. 148. 348 Adrião Pereira de Sampaio, Novos elementos de economia politica e estatistica, prvnì dìl, Coimbra, Imprensa da Universidade, 1858, s. 99-100. 349 Francois Soyer, Persecution of the Jews and Muslims of Portugal: King Manuel and the end of religious tolerance ( 1496-7), s. XIV. 350 Charles Ralph Boxer, João de Barros, Portuguese humanist and historian of Asia, s. 21-23. 351 Pinheirana Gomes, A filosofia arabico-portuguesa, s. 241-242.

94

Soudem poslednì instance byl královský soud, došlo k vytvořenì Nejvyššìho soudu a také k podřìzenì městských soudů koruně.352 (Obr.27) Portugalská inkvizice, jejìţ zřìzenì bylo prezentováno bulou v roce 1536, měla zpočátku celkem vlaţný přìstup, neboť prvnì hlavnì inkvizitor Diogo da Silva, 353 biskup Ceuty, byl mìrumilovný a tolerantnì muţ. Změna nastala v roce 1539 po nástupu nekompromisnìho kardinála-infanta Henriqua do funkce hlavnìho inkvizitora "inquisitora-mor", teprve on byl skutečným inkvizitorem. Prvnì auto-dafé se konalo v roce jiţ v roce 1540 a od té doby končili na hranicìch po celé zemi všichni "nesprávnì" katolìci, poslednì tajnì vyznavači islámu, ţidé i "novì křesťané". 354 Tak skončilo manuelinské obdobì plné humanistické tolerance a začala nesnášenlivost vůči všem svobodným myšlenkám a ideové otevřenosti předchozì epochy.355

352

Jan Klìma, Dějiny Portugalska, s. 63. Pocházel z rodu da Silvů (Casa da Silva), kteřì působili ve vysokých cìrkevnìch hodnostech jiţ od dob Jana II. Z této větve pocházeli i předci Silva Tarouců, kteřì se usadili v Čechách pod Kosìřem v roce 1768. Arnošt Emanuel Silva de Tarouca také zaloţil park Průhonice. Vìce např. Pavel Balcárek, O arquivo da famìlia portuguesa Silva Tarouca na Checoslováquia, in: Iberoamericana Pragensia, XVIII, 1984, s. 167-175. Krátce k Diogovi da Silvovi rovněţ Manuel Fialho, Francisco da Fonseca, Evora Gloriosa, s. 319-320. 354 Giuseppe Marcocci, A fundação da Inquisição em Portugal: um novo olhar, in: Lusitana sacra, 2a série, 23/2011, s. 17-40. 355 Jan Klìma, Dějiny Portugalska, s. 147. 353

95

Manuelský styl - pozdně gotická architektura v Portugalsku „..em geral, à epocha anarchia do renascimento, mas constituido em Portugal um estylo particular sui generis, que ainda se ha de caracterizar com o nome talvez de manuelino, quando por cá se dar importancia a architectura". Francisco Adolfo Varnhagen, Noticia historica e descriptiva do Mosteiro de Belem, 1842. ( Jiţnì průčelì Jeronýmského kláštera v Belému, tamtéţ)

96

4 . Manuelský styl - pozdně gotická architektura v Portugalsku Portugalská architektura konce 15. a počátku 16. stoletì dostala pojmenovánì dle krále Manuela I.(1495-1521) v v obdobì romantismu v 19. stoletì. 356 Je povaţována za portugalský národnì styl i přesto, ţe inspiračnì zdroje byly poměrně široké. Jako národnì styl je proto manuelino chápáno ve vstřebánì různých konstrukčnìch a stavebnìch technologiì s přidánìm vlastnìch, předevšìm dekorativnìch motivů. Manuelská architektura přirozeně čerpala ze stavebnìch technik a znalostì fungujìcìch v Evropě celá staletì, ať uţ se jednalo o středoevropské, anglické či francouzské vlivy, i z iberských specifik jako byla mudéjarská architektura či přejìmala typologické prvky ze „zámořì“ - z islámské architektury severnì Afriky. To, co je zcela portugalské, jsou sochařská znázorněnì emblémů krále Manuela, odkazy na zámořské plavby a pozdně gotická symbolika vlastnì, portugalské historie, která bude podrobněji rozebrána v samostatné kapitole. A právě v tomto skloubenì tkvì jedinečnost tohoto stylu, stejně jako bylo jedinečné nalezenì cesty do Indie po moři. V této kapitole budou představeny hlavnì stavby manuelské architektury společně s jejich staviteli a dalšìm vlivem na portugalskou architekturu pozdnì gotiky. Zdůrazněna bude vazba určitých konstrukčnìch typologiì či ornamentálnìch detailů na stavby ve střednì Evropě. Jednou z prvnìch staveb, která jiţ nese znaky manuelského stylu, je Jeţìšův kostel (Igreja Jesus) v Setúbalu. Jeho prvnìm stavitelem byl mistr Boytaca, který u svých staveb pouţìval typologii či ornamentálnì detaily, které jsou známé i ze střednì Evropy. Proto budou podrobněji analyzovány. Jednou z hlavnìch reprezentativnìch staveb krále Manuela je Jeronýmský klášter na předměstì Lisabonu. Jeho prvnìm hlavnìm stavitelem byl Diego Boytaca. V jeho práci pokračoval João de Castilho, který svým, v Portugalsku inovátorským konstrukčnìm stylem, ovlivnil mnoţstvì dalšìch staveb v zemi i v zámořì. Práci stavitelů doplňoval svým uměnìm hlavnì sochař manuelské éry Nicolau Chanterene z Francie. Dalšì stavitelé, kamenìci, či truhlář, kteřì pracovali ve stavebnì huti kláštera, nejsou zcela bezejmennì, ale jejich práce je v některých letech poměrně dobře zdokumentována, a proto budou v této podkapitole zmìněny i dalšì zjištěné údaje o konkrétnìch podìlech jednotlivých skupin kamenìků na stavbě kláštera. Důstojné prostory kláštera, reprezentujìcì ideologicky a symbolicky jeho vládu, dobu i mìsto výstavby, si král Manuel vybral i za panteon svého rodu. Celý klášter se budoval poměrně soustavně několik desetiletì, ke stavebnìm úpravám

356

Poprvé pouţil pojem "manuelino" pro označenì architektonického stylu Francisco Adolfo Varnhagen v roce 1842 ve své práci Noticia historica e descriptiva do Mosteiro de Belem, kde zaznamenal: " El Rei D. Manuel não satisfeito com deixar o seu nome escripto nos foraes que reformou de quasi todo o reino, e no codigo legislativo, bem conhecido com o nome de manuelino, e nas muitas moedas que mettou em circulação, e nas numerosas cartas que assignou para enviar pelos archivos do orbe, escreveu em pedra as suas divisas em quasi todas terras do reino - já nos pelourinhos de muitas villas que ia creando já nas portas das igrejasque construhia. E com effeito as espheras armillares e as cruzes do Christo são os mais communuus oruatos de todaessa architectura, perptencente sim, em geral, à epocha anarchia do renascimento, mas constituido em Portugal um estylo particular sui generis, que ainda se ha de caracterizar com o nome talvez de manuelino, quando por cá se dar importancia a architectura". Francisco Adolfo de Varnhagen, Noticia historica e descriptiva do Mosteiro de Belem. Com um glossário de varios termos respectivos principalmente à architectura gothica. Lisboa, Sociedade propagadora dos conhecimentos úteis, 1842, s. 9.

97

docházelo i během následujìcìch staletì, a proto budou uvedeny i hlavnì pomanuelinské stavebnì zásahy do objektu. Jedna podkapitola bude věnována klášteru Santa Cruz v Coimbře, který je ideově svázán s počátky portugalské státnosti a s osobnostì prvnìho portugalského krále Alfonse Jindřicha. V obdobì vlády krále Manuela došlo k radikálnì přestavbě, na které se se vystřìdalo několik významných architektů své doby a kaţdý z nich tu zanechal svůj jedinečný otisk. Na základě některých stavebnìch detailů bude i v této podkapitole podrobněji zanalyzována moţnost působenì stavitele Boytacy v některé z hutì střednì Evropy. Hlavnìm reprezentativnìm objektem portugalské gotiky v předmanuelském obdobì je klášter v Batalhe, který byl zaloţen králem Janem I. po vìtězstvì v bitvě u Aljubarroty v roce 1385. Jedná se o jeden z největšìch portugalských klášterů, který byl zasvěcený Panně Marii Vìtězné právě kvůli vìtězstvì v této bitvě, na důleţitou událost portugalských dějin poukazuje i název mìsta zaloţenì kláštera - Batalha, který v překladu znamená bitva. Klášter se stal panteonem dynastie z Avisu, coţ byla vedlejšì větev vládnoucì burgundské dynastie, z nìţ pocházeli všichni portugalštì králové od prvnìho portugalského krále Alfonse Jindřicha. Zdejšì stavebnì huť svým významem ovlivnila vývoj portugalské gotiky po vìce neţ stoletì, předevšìm dìky stavitelům a kamenìkům i truhlářům, kteřì zde pracovali, a pak odešli do jiných částì země. Působila tu i většina hlavnìch manuelských stavebnìch mistrů. V průběhu 15. stoletì jsou ve stavebnì huti kláštera doloţeni i řemeslnìci či kamenìci ze střednì Evropy. Venkovské sìdlo portugalských králů v Sintře vzniklo na mìstě jednoho ze dvou zdejšìch maurských hradů. Poznánì stavebně-historického vývoje dnešnìho paláce znesnadnilo zemětřesenì, které zasáhlo Portugalsko v roce 1755. Z toho důvodu budou v této podkapitole představeny i rozdìlné názory badatelů na výstavbu sìdla, které prošlo několika výraznými přestavbami ovlivněnými nejen vývojem evropské palácové architektury, ale i na základě osobnìch potřeb jednotlivých panovnìků, presentace jejich dynastické moci a ekonomických podmìnek královstvì. I přes jistou problematičnost budou vyhodnoceny některé mudéjarské přestavby, které proběhly během vlády krále Manuela, na základě zasazenì do kontextu doby. Ovlivněnì maurskou architekturou se však projevuje i v ostatnìch portugalských regionech v manuelském obdobì do té mìry, ţe bude samostatně podrobněji rozebrán fenomén takřka náhlého budovánì objektů v maurském stylu. Neboť mudéjárská stavebnì typologie a dekorace byla pouţìvána během přibliţně 30 let na přelomu 15. a 16. stoletì podstatně vìce neţ během cca 250 předchozìch let, které uběhly od konce portugalské reconquisty. Město Évora v portugalském vnitrozemì bylo druhé město královstvì. Jednalo se o jedno z kulturnìch center země i dìky fungovánì jako častého sìdla královského dvora. Slouţilo také pro krále i jako útočiště během morových epidemiì v Lisabonu. Évora byla zároveň velmi kosmopolitnìm městem, existovala tu také nejen jedna z největšìch ţidovských, ale i maurských komunit v zemi. Coţ mělo za následek pozdějšì ustavenì inkvizice, v Évoře byla také v roce 1559 zaloţena vrchnìm inkvizitorem, kardinálem Jindřichem druhá univerzita, která byla jezuitská. Za panovánì krále Jana II. došlo ke stavebnìmu boomu pod královskou patronacì, v rozvoji města pokračoval i Manuel I. a jeho syn Jan III., následováni šlechtou. Město bylo domovem i jednoho z nejvýznamnějšìch Portugalců této doby, Vasca da Gamy, který zde vlastnil několik domů, a v jednom z nich se dochovaly nástěnné malby, které je třeba zmìnit kvůli celkovému kontextu objednavatele, mìsta a času. Z Évory pocházela i nejvýznamnějšì rodina portugalských mistrů stavitelů a posléze architektů Arrudů, jejichţ práce a um ovlivňovaly 98

charakter portugalské gotické a renesančnì architektury po vìce neţ stoletì. Nezaměřovali se pouze na sakrálnì architekturu, ale byli také hlavnìmi fortifikačnìmi staviteli. Pevnostnì stavby budovali Portugalci na přelomu 15. a 16. stoletì nejen na svém evropském územì, ale i v nově zìskaných územìch v zámořì. Jednalo se předevšìm o opevňovánì měst či faktoriì na západnìm pobřeţì Afriky. Dalšì opěrné body pro obchodnì lodě mìřìcì do Indie, zahrnovaly předevšìm výstavbu pevnostì na Ilha de Mosambique či v Sofale. Strategické mìsto představovala také pevnost Hormuz. Během 14. - 15. stoletì došlo k výrazné změně ve válečnictvì, a tak stavitelé pevnostì po celé Evropě museli reagovat na nově pouţìvané palné zbraně, coţ se v menšì či většì mìře dařilo i portugalským stavitelům. K pevnostem, které patřily mezi tzv. přechodný typ mezi středověkými a modernìmi pevnostmi patřila i Torre de Belém Francisca Arrudy, jeţ bude analyzována podrobněji nejen z hlediska architektury, ale i symboliky mìsta výstavby a jejì manuelské dekorace.

4.1 Jeţíšův kostel v Setúbalu Jedna z prvnìch staveb, u které se uvádì typologické znaky manuelské architektury, je Jeţìšův kostel (Igreja Jesus) v Setúbalu. Jedná se předevšìm o halový typ lodi, jenţ se objevuje v Portugalsku v podstatě poprvé, pouţitì tordovaných sloupů v interiéru, tordovaný tvar ţeber v zaklenutì presbytáře a ornamentálnì provedenì portálu a oken. Stavba je připisována mistru Boytacovi v prvnì fázi a jejì pokračovánì mistru Joãovi de Castilhovi. Zaloţenì kostela a kláštera je spojeno s osobnostì Justy Rodrigues, která měla blìzké vazby na krále Manuela a jeho rodinu. 4.1.1 Zakladatelka Justa Rodrigues a rodinné vazby 4.vévody z Beji Justa Rodrigues Pereira (?-1524) byla ţenou biskupa Joãa Manuela (?1410-1476). Tento levoboček krále Duarta (1391-1438) byl zároveň nevlastnì bratr krále Alfonse V. a nevlastnì strýc krále Jana II. Justa Rodrigues ţila po smrti manţela společně s jejich dětmi na dvoře vévody z Beji a Viseu, Fernanda (1433-1470), a jeho manţelky Beatriz (14301506).357 Justa je obvykle zmiňována jako kojná a později vychovatelka Manuela,358 v té

357

Infant Fernando z Viseu a Beji byl nevlastnì bratr Joãa Manuela. Beatriz (někdy uváděná rovněţ jako Brites) byla vévodkyně z Braganzy a jednalo se o jednu z nejvýznamnějšìch šlechtičen portugalských dějin v druhé polovině 15. stoletì. Jejì rozhodujìcì vliv na podobu portugalského královstvì spočìval jednak v jejìch rodových vazbách na jejì neteř, španělskou královnu Isabelu Kastilskou (1451-1504), jednak byl zajištěn skrze jejì děti vládnucì v době největšìho rozkvětu portugalského královstvì. Byla to ona, kdo s královnou Isabelou Kastilskou domlouval prvnì dělenì světa mezi portugalskou a španělskou korunu. Jednalo se o tzv. Smlouvu z Alcácovas, kterou ratifikovaly oba státy v roce 1479. S obměnami a dotatky, jako byla napřìklad podstatně známějšì smlouva z Tordesillas (1494), platila sto let. Kronikářì o setkánì, které proběhlo v Alcánteře, uváděli, ţe se jednalo o dohodu „dvou velkých dam“, k nìţ nebylo třeba překladatele, avšak Isabela kvůli nì zìskala přezdìvku „La hija portuguesa.“ Manuel Fernández Álvarez, Isabel, La Católica, Pozuelo de Alacrón: Espasa-Calpe, 2003, s. 194-195. Beatrizina dcera Leonora (1458-1525) se stala manţelkou krále Jana II. 358 Fernando António Baptista Pereira, Uma obra prima da arquitectura portuguesa, in: Fernando António Baptista Pereira, (ed.),Convento de Jesus há 500 Anos em Setúbal (1492-1992), Setúbal, Câmara Municipal de Setúbal, 1992, nestránkováno. Také Damião de Góis, Chronica do serenissimo senhor Rei D. Manuel, kap. 5, s. 5-6.

99

době 4. vévody z Beji. Jejì syn João Emanuel, který se narodil ve stejném roce jako budoucì král Manuel, se stal nejvyššìm komořìm, jeho bratr se jmenoval Nuno Emanuel a měl funkci nejvyššìho stráţce. Oba se účastnili i cesty krále Manuela a jeho manţelky Isabely Kastilské (1470-1498) po španělských královstvìch v roce 1498 při přìleţitosti uznánì jejich budoucìch dědických nároků na Iberský poloostrov.359 Jak dodával Damião de Góis, jejich otec João Manuel, který byl biskupem v Guardě, byl velmi váţený muţ.360 Justa Rodrigues odešla nejprve na odpočinek do kláštera františkánů observantů v Setúbalu, pak zaloţila nový klášter klarisek nazvaný Jeţìšův.361 Jejì vliv zesìlil v obdobì, kdy se Manuel stal králem. Význam nově zaloţeného kláštera dokládá i fakt, ţe základnì kámen kláštera byl poloţen dvakrát, přičemţ podruhé během přìtomnosti Jana II. v Setúbalu, který se rozhodl klášter zvětšit. Za jeho vlády byly zaloţeny pouze dva ţenské kláštery, přičemţ tento je jeden z nich. 362 Justa Rodrigues byla osobně vyhledat řádové sestry pro svůj klášter v okolì Valencie, ty přijely do kláštera v roce 1495 a krátce po nich vstoupilo do kláštera i dalšìch sedm šlechtičen z Portugalska.363 Fundátorka kláštera je zde pochována a má tu náhrobek.364 4.1.2 Etapy výstavby kostela Klášter byl povolen papeţskou bulou v roce 1489, poloţenì prvnìho kamene proběhlo 17.8.1490. Základnì kámen kláštera byl poloţen dvakrát – podruhé při přìleţitosti návštěvy krále Jana II. Prvnì stavba měla být pouze pro 12 řádových sester, rozestavěný kostel byl skromných rozměrů, a tak král Jan II. pověřil mistra Boytacu výstavbou nového, většìho kláštera. Zároveň i druhé papeţské povolenì Alexandra III. zvýšilo počet řeholnic v klášteře na 33. Druhé poloţenì základnìho kamene proběhlo 22. 8. 1492 s účastì monarchy. Ve stejném roce daroval vévoda Manuel klášteru na financovánì výstavby milodary vybrané na jeho panstvì na Madeiře. 365 Předpokládá se, ţe v době úmrtì krále Jana II. v roce 1495, byl zaklenut presbytář a rozestavěné dalšì části kostela. Původně byl zřejmě plánován pouze dřevěný strop v lodi, ale král Manuel, který se zajìmal o výstavbu „Justina“ kláštera, rozhodl o zaklenutì celého prostoru. Pedro Dias předpokládal 2-3 fáze výstavby kostela, kdy prvnì fáze proběhla do roku 1500, na té se podìlel zcela jistě Boytaca.366 Jeho přìtomnost je, kromě pověřenì králem Janem, ale poprvé skutečně doloţena v Setúbalu aţ v roce 1498, zároveň se jedná o

359

Damião de Góis, Chronica do serenissimo senhor Rei D. Manuel, kap. 26, s.28. Damião de Góis, Chronica do serenissimo senhor Rei D. Manuel, kap. 5, s. 5. 361 Půdu Justě na ţádost královny Leonory prodala Confraria de Nossa Senhora da Anunciada. Leonor Campos, Cronologia, in: Fernando António Baptista Pereira, (ed.), Convento de Jesus há 500 Anos em Setúbal (1492-1992). Setúbal, Câmara Municipal de Setúbal, 1992, nestránkováno. 362 Francisco de S. Luis Cardeal Saraiva, Ordens monasticas e mosteiros em Portugal, in: Obras completas do Cardeal Saraiva (D. Francisco de S.Luis), Lisboa, Imprensa Nacional, 1872, s. 182-194. 363 Pedro Dias, Igreja de Jesus de Setúbal na evolução da arquitectura manuelina, Lisboa, Ciência e Vida, 1987, s. 17. 364 Góis, Damião de, Chronica do serenissimo senhor Rei D. Manuel, kap.5, s. 5. 365 Fernando António Baptista Pereira, Uma obra prima da arquitectura portuguesa, nestránkováno. Pedro Dias, Igreja de Jesus de Setúbal na evolução da arquitectura manuelina, s. 14, Reynaldo dos Santos, Estilo manuelino, s.19, Leonor Campos, Cronologia, nestránkováno. 366 Pedro Dias, Igreja de Jesus de Setúbal na evolução da arquitectura manuelina, s. 10. 360

100

prvnì záznam o tomto staviteli na portugalské stavbě. 367 V druhé fázi, po roce 1500, proběhly dalšì změny stavebnìho plánu, kdy byl přestavěn a nově zaklenut presbytář, který byl původně podstatně menšì i niţšì, a byl nahrazen současným, čemuţ odpovìdá zvýšenì a rozšìřenì této části objektu. Jeho klenba jiţ odpovìdá tvorbě Joãa de Castilha. Dataci lze blìţe určit Castilhovým přìchodem do Portugalska, kde je poprvé doloţen aţ v roce 1509 na stavbě chóru v katedrále v Braze. Zároveň ale nahradil Diega Boytacu v Belému na předměstì Lisabonu v pozici hlavnìho stavebnìho mistra Jeronýmského kláštera aţ v roce 1516, coţ je rok, který by mohl odpovìdat i výměně pozice hlavnìho stavebnìho mistra na této stavbě. Dias uváděl ještě třetì fázi výstavby, kdy byl upraven interiér. 368 De Jonge a Genin uvedly jako autora klenby presbyteria Joãa de Castilha.369 Oproti tomu Paulo Pereira připisoval kostel Boytacovi, jehoţ stylu odpovìdajì i pouţité architektonické prvky, které budou předmětem bliţšìho rozboru kvůli ujasněnì moţných vazeb Boytacy na středoevropské stavebnì hutě. 4.1.3 Popis kostela Jedná se o trojlodnì kostel halového typu s téměř ploše ukončeným závěrem presbytáře na obdélnìkovém půdoryse. Prostor centrálnì lodi je rozdělen do 4 polì, která jsou zaklenuta 3 kompletnìmi a jednou půlenou křìţovou klenbou. Uţšì bočnì lodi nejsou klenuté ţebrovou klenbou. Pravotočivě i levotočivě tordované, vzájemně propletené dřìky tvořìcì sloupy jsou zakončeny hlavicemi odstupňovaného hvězdicového tvaru s bobulemi a obdélnìkovou krycì deskou. Na prostřednì sloupky nasedajì čtyřboké polopřìpory, ze kterých jsou vedena zkosená klenebnì ţebra. Z "bočnìch" sloupů vybìhajì lomené oblouky oddělujìcì prostor hlavnì lodi od vedlejšìch. (Obr.30) V západnì části kostela se nacházì tribuna s obdélným vchodem, v západnì stěně jsou 3 obdélná okénka. Vìtězný oblouk, který odděluje presbytář, je tvořen také pilìři se stáčenými dřìky, ukončenými hlavicemi, z nichţ pokračujì do vrcholu lomeného oblouku stejným způsobem stočené pruty. Presbytář je obloţeno kachličkami s geometrickým mudéjarským motivem, kachle v lodi znázorňujì náboţenské výjevy. Klenba presbytáře je zaklenuta čtyřcìpou hvězdicovou klenbou, jejìţ diagonálnì ţebra tvořìcì hvězdicové cìpy, jsou tordovaná, na rozdìl od vloţených ţeber vytvářejìcìch tzv. listový obrazec. (Obr.31) Svornìky v centru listových obrazců majì vegetabilnì motiv, hlavnì středový klenebnì svornìk vystupujìcì do prostoru volně asociuje svornìky zakončujìcì vějìřovité klenby v Lady chapel ve Westminster Abbey, avšak bez konstrukčnìch souvislostì s tìmto typem klenby. Přìpory jsou rovněţ tordované. A právě tordovánì přìpor v presbyteriu neodpovìdá přìporám pouţìvaným Diegem Boytacou, jenţ napřìklad v klášternìm kostele Santa Cruz v Coimbře pouţil u přìpor motiv šroubovice stočených dřìků, které jsou charakterističtějšì pro jeho tvorbu oproti Castilhovi, který preferoval tordovánì sloupů formou stáčeného kanelovánì dřìků sloupů či přìpor, které bylo pouţito i v presbytáři Jeţìšova kostela. I z toho lze usuzovat, ţe se na navrhovánì presbyteria podìlel João de Castilho.

367

Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI). História da arte portuguesa no mundo IV., s. 52. 368 Pedro Dias, Igreja de Jesus de Setúbal na evolução da arquitectura manuelina, s. 59 369 Mira Soraya Monteiro Godinho Genin, Krista De Jonge, Concepção e construção de abóbadas nervuradas análise geométrica e formal, in: Santiago Huerta, (ed.), Actas del Sexto Congreso Nacional de Historia de la Construcción, Valencia, 21-24 octobre 2009, Madrid, Instituto Juan de Herrera, 2009, s. 881-891.

101

Jiţnì průčelì kostela (obr.29) je v exteriéru rozděleno opěrnými pilìři zakončenými drobnými tordovanými kuţely, které se vcelku běţně pouţìvaly v regionu Alenteja. Malá, jednoduchá obdélná okénka se nacházì v západnì části jiţnì zdi a jednoduššì lomené okno se dvěma jeptiškami a čtyřlistem ve východnì části. Oddělujìcìm prvkem je výrazný portál ve středové části lodi. Vnějšì členěnì pláště kostela opěráky neodpovìdá vnitřnìmu členěnì kostela a rozdělenì klenebnìch polì. Jak se lišì zaklenutì interiéru v lodi a v presbytáři, tak je nápadně kontrastnì vnějšì utvářenì presbytáře, který je vyššì, okno v jeho jiţnì části je výrazně většì a zároveň vìce odpovìdá oknům Jeronýmského kláštera. Okno je segmentované do třì dìlů s náznakem plaménkové kruţby, která se pouţìvala v Portugalsku zejména v klášteře Panny Marie Vìtězné v Batalhe. Okennì oblouk je nápadně dekorovaný, opakuje se motiv pouţitý u portálu, ale vnějšì bočnì hroty jsou u okna podstatně výraznějšì neţ u vstupnìho portálu. Stejný typ se objevuje u některých dalšìch Boytacových staveb či v mìstech, kde Boytaca působil, napřìklad v Coimbře. Tam ho lze nalézt nejen u kaple St. Miguel, ale i u domovnìho portálu. Také pouţil tento tvar portálu u farnìho kostela v Batalhe. Zároveň se jedná o tvar známý ze střednì Evropy. Byl pouţit napřìklad u portálu u kostela svatého Martina v Landshutu, který byl postaven v letech 1429-32, přìpadně u vstupu do sakristie kostela svatého Petra a Pavla ve Zhořelci, který se začal stavět roku 1423, jehoţ druhá stavebnì fáze probìhala po roce 1450. Na základě uvedených souvislostì lze usoudit, ţe Boytacův podìl na stavbě kostela byl většì, neţ uváděl Pedro Dias, zároveň mu nelze s jistotou připsat celou stavbu kostela. Je zároveň moţné, ţe se na nì podìleli do jisté mìry i oba stavitelé společně vzhledem k pouţitému tvaroslovì, spolupráci obou stavitelů lze předpokládat předevšìm na návrhu a vytvářenì portálu. Klenbu presbytáře lze spolehlivě připsat Joãovi de Castilhovi. 4.1.4 Symbolika kostela V symbolice stavby se můţe odráţet odkaz na Pìseň pìsnì, 370 v nìţ byla dle středověkého výkladu Panna Marie chápána jako věţ Davidova 371 - „Davidova věţ z vrstev kamene zbudovaná, tisìc na nì zavěšeno štìtů.“372 Této interpretaci by odpovìdal elegantně masivnì tvar závěru. Paulo Pereira zmiňoval kromě symboliky spojené s Pìsnì pìsnì i moţnou alegorii pevnosti, vycházejìcì z Roberta Grosseta a jeho Château de Amor, jehoţ výtisk z roku 1476 je v Národnì knihovně Portugalska, či Castelo Perigosso od

370

Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI). História da arte portuguesa no mundo IV., s. 50. 371 Pìseň pìsnì 4-4, Bible.Výklad Pìsně pìsnì se mohl kulturně odlišovat, v českém prostředì bývala vykládána jako vztah Šalamouna k Moudrosti nebo Krista k lidské duši či je tu moţnost chápat ji bez alegorie, jako vztah mezi dvěma lidmi. Odlišnosti ve výkladu závisì rovněţ na kontextu doby, vydánì či osobnosti a vyznánì překladatele – z časově alespoň přibliţných vydánì v českém prostředì se v Bibli kralické (1613) jedná o alegorickou interpretaci, která je vìce christologická, výklad musel směřovat ke Kristu, tìm byl podle Balabána ovlivněn rovněţ překlad, jenţ je niternně gotický, zvukomalebný. Komenský zase Pìseň pìsnì chápal spìše jako drama, jednalo se o rozmlouvánì Krista (Šalamouna) s jeho cìrkvì (nevěstou). Vìce k českým výkladům Pìsně pìsnì Milan Balabán, Pìseň pìsnì: v českých překladech 15.-21. stoletì, Praha, Litomyšl, 2003. Bible, Pìsmo svaté Starého a Nového zákona, Dle ekumenického vydánì z r. 1985, Brno, Ekumenická rada cìrkvì v ČSSR, 1989, s. 619. 372 Bible, Pìsmo svaté Starého a Nového zákona, s. 622.

102

Roberta od sv. Martina 373 z r. 1388, který byl v knihovně cisterciáckého kláštera v Alcobaçe. Silný mariánský kult se táhl jako červená nit portugalskými dějinami. Některé hlavnì momenty portugalských dějin byly přìmo spojeny s Pannou Mariì či jì byly věnovány jiţ od dob prvnìho portugalského krále Alfonse Jindřicha. Ten budované kostely nechával zasvěcovat právě jì, coţ hrálo roli také ve sjednocovánì země. Rozhodujìcì bitva o portugalskou samostatnou budoucnost u Aljubarroty se odehrála v předvečer svátku Nanebevzetì Panny Marie v roce 1385, také portugalské lodě dopluly před Ceutu v předvečer tohoto svátku v roce 1415 a objevy Vasca da Gamy či Álvara Cabrala byly spjaty právě s Pannou Mariì, neboť oba mořeplavci před odjezdem šli na mši do kaple Panny Marie v Belému. Během španělské nadvlády bylo zakázáno procesì k Panně Marii v Escadě na Rossiu, které byly spojené s vìtězstvìm Jana I. u Aljubarroty. Po obnovenì portugalské monarchie v čele s králem Janem IV. v roce 1640 se stala Immaculata okamţitě patronkou opětovně nezávislého Portugalska. Pokud by se některý národ měl nazývat mariánským, byl by to právě ten portugalský.374 Dalšì symbolika chrámu je spojena s opakovánìm motivu Nejsvětějšì Trojice, čemuţ odpovìdajì 3x2 pilìře, z nichţ kaţdý je vytvořen ze třì navzájem stočených sloupů. Tomuto výkladu by mohla odpovìdat i dekorace portálu zahrnujìcì pìsmena A a Y, kde A odpovìdá mystériu stvořenì či Bohu a Y mystériu zrozenì Jeţìše, tedy Syna a kruh značì Ducha svatého.375 4.1.5 Typologické znaky Boytacovy tvorby Objekty postavené stavitelem Diogem Boytacou vnášì do manuelského stylu některé typologické znaky, které majì své analogie v tvorbě stavitelů v regionu střednì Evropy. Je otázka, nakolik je to výsledkem světoběţnictvì a velké migrace stavitelů na Iberském poloostrově, kteřì se vzájemně zásadně ovlivňovali ve své tvorbě, a do jaké mìry lze skutečně uvaţovat o tom, ţe Diogo Boytaca znal z vlastnì zkušenosti tvorbu některé středoevropské stavebnì huti či měl přìmo středoevropský původ. V pramenech je poprvé zmiňován na počátku 90. let 15. stoletì právě v dokumentech týkajìcìch se kláštera v Setúbalu, poprvé je doloţen v souvislosti se zdejšì stavbou v roce 1498. V tomto obdobì působilo mnoho Středoevropanů různých profesì nejen v Portugalsku, ale i v sousednìm Španělsku, jak uvádějì dobové zprávy a prameny. Asi nejznámějšìmi zde působìcìmi německými staviteli byli Juan a Simon Coloniové (Hans z Kolìna a Šimon z Kolìna), kteřì přìmo ovlivnili tvorbu druhého nejdůleţitějšìho manuelského stavitele Joãa de Castilha. Rovněţ ve stavebnì huti v Batalhe jsou doloţeni němečtì řemeslnìci, proto by pohyb stavitele Boytacy ze střednì Evropy do Portugalska přes některou ze španělských hutì byl zcela přirozený. Je doloţeno, ţe jeho ţenou byla Isabela, dcera Mateuse Fernandese, hlavnìho stavitele kláštera v Batalhe, kde musela být v té době stále ještě jedna z nejvyhlášenějšìch portugalských stavebnìch hutì, kam by

373

Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI). História da arte portuguesa no mundo IV., s. 50. 374 Manuel Clemente, Devotion to the Virgin Mary in Portugal, in: Jerilynn Dodds, Edward J. Sullivan (ed.), Crowning glory: Images of the Virgin Mary in the Arts of Portugal, Newark, Newark Museum, 1997, s. 8789. 375 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI). História da arte portuguesa no mundo IV., s. 49.

103

směřovali stavitelé z jiných zemì, vţdyť jì prošli téměř všichni nejzásadnějšì portugalštì mistři stavitelé prvnì etapy manuelské architektury či jejich přìbuznì. K moţnému Boytacovu středoevropskému původu zmiňoval také Paulo Pereira klášternì kronikáře, kteřì mu přisuzovali německou národnost, přìpadně středoevropskou, která by byla logičtějšì i vzhledem k jeho tvorbě, neţ národnost italská. To byl časově mladšì konstrukt kronikářů ze 17. stoletì, jenţ souvisel s věhlasem italské architektury, kdy bylo Boytacovi přìjmenì poitalštěno. Boytacovo jméno se objevuje v různých podobách bývá v dokumentech zmiňován jako Boytaca, Boytac, Boitaca, Boitacha, Butaca, Putacha, Putaka.376 Lze uvaţovat i o francouzském původu z oblasti Languedoc s tìm, ţe znaky jeho tvorby naznačujì obeznámenost s některou ze "severských", tedy středoevropských stavebnìch hutì. 377 José Ribeiro Guimarães uvedl, ţe někteřì kronikáři Jeronýmského kláštera v Belému, napřìklad Diego de Jesus, jenţ zemřel v roce 1672, připisovali počátek řìzenì stavby kláštera v Belému Diogovi Putachovi, neboť původnì plány kostela a kláštera měly vìce odpovìdat stavbám z německého prostředì.378 4.1.5.1 Halový kostel Jeţìšův kostel v Setúbalu má dispozici trojlodnìho halového kostela, se shodnou výškou všech lodì, který se objevuje v portugalské pozdně gotické architektuře v podstatě aţ se stavitelem Boytacou. Ovšem aţ na několik staveb, které byly postaveny dřìve, neţ je doloţeno Boytacovo působenì v Portugalsku. Prvnì z nich je farnì kostel v Mértole, kde se jedná o unikátnì portugalský přìklad mešity přestavěné na kostel. Je to pětilodnì chrám halového typu, kaţdá loď má 4 pole s křìţovou klenbou svedenou na štìhlé sloupy s různými typy hlavic z mramoru i z cihel. (Obr. 32) Jak uvedl i Vieira da Silva, podobný typ prostoru se v Portugalsku poté objevil aţ v 16. stoletì.379 Dalšìmi přìkladem unifikace vnitřnìho prostoru je synagoga v Tomaru, která byla vystavěná kolem roku 1450 (Obr.31), a krypta D. Alfonse, vévody z Braganzy a 4. hraběte z Ourém, v kolegiálnìm kostele v Ourém. Dle Paula Periry je mezi oběma mìsty přìmá souvislost, neboť D. Alfons chránil tomarské ţidy. Předpokládá se, ţe se na stavbě podìleli maghrebštì ţidé, neboť to byli respektovanì řemeslnìci, kteřì vyráběli vápno a různé stavebnì materiály, nejspìše dle islámské stavitelské tradice. Šlechtic D. Alfons z Ourém byl portugalský humanista, který studoval v Itálii, a také vykonal pouť do Jeruzaléma. Byl rovněţ v šlechtickém doprovodu Leonory Portugalské, kdyţ jela do Řìma za svým budoucìm manţelem cìsařem Fridrichem III. D. Alfons z Ourém působil i jako diplomat, ambasadorem byl i na koncilu v Basileji, 380 také procestoval německá města napřìklad Kolìn nad Rýnem, moţná i Norimberk. Proto lze uvaţovat o moţnosti, ţe se s halovou dispozicì chrámů seznámil během svých cest po střednì Evropě.

376

Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI). História da arte portuguesa no mundo IV., s. 52. 377 Paulo Pereira, Mosteiro dos Jerónimos. Londres, 2.vyd.,přetisk, IPPAR e Scala Publishers, 2003, s. 21. 378 José Ribeiro Guimarães, Summário de varia história III. Narrativas, lendas, biographias, descripcoes de templos e monumentos, estatisticas, costumes civis, politicos e religiosos de outras eras, Lisboa, Rolland a Semiond, 1873, s. 16-17. 379 José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, Lisboa, Livros Horizonte, 1989, s. 143-145. 380 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI), s. 23, 27. Podobný názor prezentovala Luìsa Trinidade, která uváděla, ţe se jednalo o přìklad vlivu mudéjarské a ţidovské architektury. Luìsa

104

Kostel sv. Jakuba v Palmele (Igreja Santiago), jenţ byl vybudovaný v letech 14601470, má také shodnou výšku všech třì lodì, tedy je tu také sice pouţit koncept tzv. "igreja salaõ" - halového kostela, ale vedlejšì lodi jsou odděleny arkádami. V Portugalsku se kostely se stejnou výškou lodì objevily o přibliţně 200 let dřìve u klášternìho kostela Panny Marie v Alcobaçe a v kostele kláštera Santa Clara-o-Velha v Coimbře, kde ale byly také odděleny vedlejšì lodě lomenými oblouky. Vzhledem k tomu, ţe kostel spadal pod řád Santiago, jehoţ hlavou byl královský infant Fernando (1443-1470), vévoda z Viseu a Beji, manţel D. Brites a otec budoucìho krále Manuela, jednou z moţnostì je výklad, ţe se u této konkrétnì stavby nejednalo o aplikaci nejmodernějšìch konstrukčnìch typologiì, ale naopak o revivalismus forem, které byly pouţìvány při budovánì důleţitých klášternìch kostelů prvnìch vládců portugalské panovnické dynastie.381 Paulo Periera zmiňoval v souvislosti s Jeţìšovým kostelem v Setúbalu proces mezinárodnosti pozdnì gotiky, kdy se halové kostely stavěly ve střednì Evropě a lze se s nimi setkat zejména v oblastech pod německým vlivem. Jako hlavnì kostely tohoto typu uvedl špitálnì kostel v Landshutu, františkánský kostel v Salzburgu a kostel svatého Sebalda v Norimberku.382 Kromě těchto staveb patřil k určujìcìm dìlům, která byla vzory pro rozšìřenì halových kostelů v prostoru jiţnìho Německa a Podunajì, kostel sv. Křìţe (Heilige Kreuz) ve Švábském Gmündu, jehoţ základ poloţil Heinrich "parlerius de Colonia, magister de Gemunden in Suevia." Chrám byl vysvěcen po roce 1410. Dalšìm halovým kostelem ve Švábském Gmündu, je kostel svatého Michala, jehoţ loď byla postavena v letech 1427-92. 383 Ackland povaţoval u halového chrámu v německých regionech za stěţejnì jednak změnu funkce prostoru a jednak i vlivy podnebì, coţ dle jeho názoru vedlo k výstavbě velkého mnoţstvì kostelů tohoto typu v obdobì pozdnì gotiky, a zmiňoval také předevšìm kostely ve Švábském Gmündu a v Marbourgu.384 Nelze ale opominut ani dědictvì architektury ţebravých řádů či vertikálnìch tendencì směřujìcìch k halovému prostoru, které se objevily jiţ u katedrály v Poitiers. Také u dominikánského kostela „Les Jacobins“ v Toulouse je otevřený prostor halového typu zcela stěţejnì. Dalšìm přìkladem je katedrála v Albi, jeţ byla inspiracì pro katedrály katalánské, u kterých se předpokládá, ţe ovlivnily také architekturu v regionu Alentejo.385 Acland také poukazoval na silnou tradici tohoto typu chrámové architektury ve „španělských královstvìch“, na unifikaci prostoru u „univerzitnì“ katedrály v Salamance a na Hontañonovu inspiraci katedrálou v Bourges.386

Trinidade, The Jewish communities in Portuguese late medieval cities: space and identity, s. 61-81. Zde se ale naskýtá také otázka, zda se s konstrukčnìm řešenìm halového kostela nesetkal hrabě z Ourém právě ve střednì Evropě, a nerozhodl se pro tento typ stavby na základě své návštěvy, stejně jako během Basilejského koncilu Alonso de Cartagena zìskal pro stavbu katedrály v Burgosu Hanse z Kolìna. Tento známý přìklad setkánì stavitele a stavebnìka při přìleţitosti Basilejského koncilu zmìnil napřìklad Pablo de la Riestra, Zu den deutschen und spanischen Arkadenhőfen um 1500 am Beispiel des Welserhofes in Nüremberg ( 1509-12) und des Kreuzganges de Comendadores de Santa Cruz de Santiago in Valadolid (1525-30), Marburg an der Lahn, Philipps-Universität Marburg, 1990, s. 6. 381 José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 46-47. 382 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI), s. 29. 383 Erich Haenel, Spätgotik und Renaissance, Stuttgart, Paul Neff Verlag, 1899, s. 11-12. 384 James H. Acland, Medieval Structure: The Gothic Vault. Toronto, University of Toronto Press, 1972, s. 194. 385 Podrobněji rozebral napřìklad Vieira da Silva, José Custódio, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 67-90. 386 James H. Acland, Medieval Structure: The Gothic Vault, s. 115-116.

105

Naskýtá se otázka, kde se Boytaca mohl naučit konstrukčnì technologii halových kostelů, neboť Jeţìšův kostel v Setúbalu je zařazován mezi prvnì portugalské „igrejas salaões“, jeţ jsou regionálnì zvláštnostì modelu „Hallenkirchen“, který se objevuje v "severnì" Evropě. 387 Lze předpokládat, ţe neţ Diogo Boytaca zakotvil v Portugalsku, prošel některou ze španělských stavebnìch hutì a mohl zìskat zkušenosti i v některé z hutì ze „severnì Evropy“ tedy za Pyrenejemi. Jiţ Riestra uvedl moţné plánovánì katedrály v Astorze dle středoevropské halové typologie, neboť jejì moţnì stavitelé Juan a Simon Coloniové znali konstrukčnì řešenì halového prostoru.388 Názory španělských odbornìků se ohledně původu halové dispozice na Iberském poloostrově rozcházejì v názoru, zda se jedná o výsledek práce stavitelů z Baskitska a ze severnìch oblastì Kastilie, nebo právě stavitelů Coloniů, kteřì si přinesli znalost tohoto konstrukčnìho řešenì ze střednì Evropy. Jak ale zmiňoval ve svém článku Julio Sanchéz, působenì stavebnì huti v Burgosu mělo vliv na tvorbu následujìcì generace španělských stavitelů konce 15. stoletì. Mezi ně patřili i stavitelé z Baskitska a ze severnì oblasti Španělska, jako byli napřìklad otec a syn Hontañonové, kde bylo stavitelstvì jednou z hlavnìch moţnostì obţivy. A právě Juan Gil de Hontañon patřil k hlavnìm šiřitelům halové dispozice kostelů ve Španělsku.389 Konstrukci halového kostela popsal kolem roku 1550 Rodrigo Gil Hontañon, syn Juana Gila Hontañona,který je dochován v jiţ zmìněném manuskriptu Simóna Garcìi o architektuře, kde mimo jiné vysvětlil, jak postupovat při konstruovánì halového kostela podle plánovánì středověkého a renesančnìho. Sám prošel hlavnìmi španělskými stavebnìmi hutěmi, pracoval na stavbě katedrál v Astorze, v Salamance, v Segovii nebo v Plasencii.390 Při pokusu o moţné lokalizovánì Boytacova středoevropského působenì, jak napovìdajì některé dalšì rysy jeho tvorby, lze vycházet z časové datace, neboť v portugalských dokladech se objevuje jako zkušený stavitel v 90. letech 15. stoletì. 391 Kromě jiţ zmìněných halových kostelů proto v úvahu přicházejì středoevropská stavebnì ohniska z druhé půli 15. stoletì. V té době se budoval Frauenkirche v Mnichově, který začal stavět Jorg von Halsbach v roce 1468. Chrám byl vysvěcen v roce 1494 a navazuje na podunajskou oblast s halovými kostely v Landshutu, ve Straubingu či v Ingolstadtu.392 Mohlo by se jednat i o stavby halových chrámů v Nordlingenu, v Brandenburgu či v Norimberku. Halové kostely v českém prostředì i v Krušnohořì souvisely s působenìm architekta Benedikta Rieda, který byl Boytacovým současnìkem, rovněţ on se objevil v Čechách na královském dvoře v 90. letech 15. stoletì, konkrétně v roce 1489 jiţ Ried fungoval jako

387

Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI), s. 49. Pablo de la Riestra, La catedral de Astorga y sus referentes alemanes, in: Freigang, Christian (ed.), Gotische Architektur in Spain. La arquitectura gótica en España, Ars Iberica band 4. Madrid, Franfurt, Iberoamericana, Verveut, 1999, s. 273-288. 389 Julio Juan Pablo Sanchez, El modelo "Hallenkirchen" en la arquitectura religiosa del norte peninsular: el papel de los trasmeranos, in: Maria del Carmen Lacarra Ducay (ed.), Arquitectura religiosa del siglo XVI en España y Ultramar, Zaragoza, Institución Fernando el Católico, 2004, s. 189-235. Zmiňoval krátce také Pedro Dias, Os portais manuelinos do Mosteiro dos Jerónimos, Coimbra, Univeridade de Coimbra, 1993, s.206. 390 Santiago Fernández Huerta, The medieval "scientia" of structures: the rules of Rodrigo Gil de Hontañon, in: Antonio Bechi, Edoardo Benvenuto, (ed.), Towards a History of Construction. (Between Mechanics and Architecture), Basel, Birkhäuser Verlag, 2002, s. 567-585. 391 Javier Gómez Martìnez, Ricardo Jorge Nunes da Silva, De Huguet a Boytac y el Tardogótico peninsular, in: Marìa Cantera, José Redondo, Vitor Manuel Guimarães, (ed.), O largo tempo renascimento-Arte, propaganda e poder, Lisboa, Centro de História de Universidade de Lisboa, Caleidoscópio, s. 311-356. 392 Norbert Nussbaum, German Gothic church architecture, New Haven, Yale University Press, 2000, s. 185. 388

106

autorita.393 Jìm navrţené halové kostely, ať uţ se jedná o chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, kostel Nanebevzetì Panny Marie v Mostě, kostel svatého Mikuláše v Lounech se lišì svým typem zaklenutì i klenebnìm vzorcem, lze tedy mluvit pouze o podobě, která je čistě vizuálnìho rázu. Tvorba Boytacy a Rieda mohla vycházet ze středoevropské tradice halových kostelů, ale kaţdý z nich si ji mohl modifikovat na základě dalšìch svých znalostì a dovednostì nebo potřeb vytvářeného prostoru. 4.1.5.2 Tordování a jeho středoevropské souvislosti Jednìm z typických znaků manuelské architektury, který byl pouţit i v Jeţìšově kostele je tordovánì. V tomto chrámu se projevuje v několika podobách a je stěţejnìm dekorativnìm prvkem interiéru, který doplňuje jinak jiţ prostý halový prostor lodi kostela. Šest sloupů tvořených kaţdý třemi vzájemně stočenými pilìři, u nichţ se střìdá levotočivost a pravotočivost, předznamenává dalšì rozšìřenì tohoto motivu u dalšìch portugalských pozdně gotických staveb. V manuelské gotice se tordovánì objevuje v široké škále různých druhů a je spìše méně staveb, které nemajì některý z typu tordovánì pouţitý v ostěnì portálu či oken, na přìporách, sloupech, u ţeber, nebo jen ve zvýrazněnì fasády stavby. Dalšì oblastì, kde by se dalo uvaţovat o zvýšeném výskytu tohoto druhu dekorace je střednì Evropa, předevšìm v oblasti dnešnìho střednìho Německa a v oblasti Podunajì, v jiţnìch Čechách, tordované sloupky jsou součástì portálů ve Vladislavském sále. Proto bude vytvořena alespoň stručná typologie tordovánì a pokus o zasazenì do regionálnìho kontextu. Tordované dřìky sloupů byly vytvářeny jiţ v antice, rovněţ v předrománském a románském slohu i rané gotice se pouţìvaly různé druhy tordovánì u sloupků nebo u prutů v ostěnì portálů. Lze zmìnit kostel Santa Cristina de Lena stejně jako kostel svatého Prokopa v Zábořì nad Labem. (Obr. 37) I druhý typ tordovánì - stočenì dřìků sloupků byl naznačen jiţ v ambitu kláštera San Pedro de la Rua v Estele (obr.36), kreativnì zpracovánì propojenì sloupků má i pulpit v Oseku, kde byly stáčené pruty tvořìcì dřìky sloupů pouţity i v ostěnì portálu. Nelze přìliš zobecnit, z jakého důvodu se tordovánì projevovalo v románské a gotické architektuře ve zvýšené mìře spìše v závěrečném obdobì, jedno z vysvětlenì můţe znìt tak, ţe byly vyřešeny veškeré konstrukčnì problémy, a proto se stavitelé a kamenìci mohli soustředit na zvláštnosti dekoru. 4.1.5.2.1 Druhy tordování Tordovánì lze rozdělit do dvou základnìch typů dle toho, zda se jedná o stáčenì nebo druh kanelovánì. Vzhledem k rozšìřenì tordovánì v pozdnì gotice u drobného architektonického detailu, budou uváděny pouze zásadnì přìklady, které mohly ovlivnit rozšìřenì tohoto typu dekorace do dalšìch regionů či majì přìmou souvislost se zkoumaným vztahem mezi architekturou střednì Evropy a Portugalska. Stáčenì je moţné rozčlenit na jednoduché a sdruţené, přičemţ druhé uvedené bylo pouţito i v Jeţìšově kostele, neboť tu byly stočeny vzájemně 3 sloupy, ale vytvářelo se i vzájemné stočenì pouze 2 dřìků sloupů. V manuelské architektuře se objevuje tento typ předevšìm jako dekorativnì prvek staveb, na nichţ se podìlel Diego Boytaca. Kromě Coimbry (obr.41) je moţné zmìnit i kostel Santa 393

Pavel Kalina, Praha 1437-1610. Kapitoly o pozdně gotické a renesančnì architektuře, Praha, Libri, 2011, s. 23.

107

Maria de Alcácova na hradě Montemor-o-Velho (obr.38), který se nacházì přibliţně 40 km od Coimbry, nebo v katedrále v Guardě (obr.40), přìpadně v kostele Santa Magdalena v Olivenze. (Obr.153) Dalšìm druhem tordovánì, vyuţìvaném zejména u dřìků sloupů a sloupků, je v podstatě kanelovánì, které nenì provedeno v přìmých liniìch, ale stáčì se buď pravotočivě nebo levotočivě, přìpadně je součástì kanelovánì i vegetabilnì dekor. S typem tordovánì kanelovánìm se setkáváme v budově burzy ve Valencii, dokončené v roce 1480 (obr. 44a), klášternìm kostele v Gössu v Leobenu (obr.44b), v Colégio San Gregório ve Valladolidu (obr.45), v mortuariu dómu v Eichstättu (obr.46) nebo v budově radnice v Jüterbogu, která byla postavena v letech 1498-1507.394 Vegetabilnì motiv vloţený do tordovánì byl pouţit u jednoho pilìře v mortuariu dómu v Eichstättu. Za jiný druh tordovánì je moţné povaţovat oblouny obtáčejìcì dřìk sloupu, které svým zpracovánìm také vytvářì stáčený motiv. S tìmto typem se setkáváme napřìklad v kostele St. Gervais-et-St. Protais v Pařìţi, kde je tordovánì vyuţito pouze na části pilìře. Motiv je zde zvýrazněný i vloţeným ornamentem u dalšìho pilìře. (Obr.50) Stejný typ tordovánì byl pouţit i v severnì lodi v dómu v Braunschweigu. (Obr.43) V kapli Korunovánì Panny Marie na Křivoklátě byl vytvořen podobný typ tordovánì, oblouny u sedilì 395 jsou stáčené, avšak u některých sloupků se střìdá protáčený prut bez dekorace s vegetabilně ztvárněným stáčeným prutem. (Obr.39,48)396 Jednìm z dalšìch typů je i provazcovité stáčenì, které vytvářì dojem lana. V Portugalsku se s tìmto motivem stáčeného kamenného provazu lze setkat jak v tvorbě Diega Boytacy, tak u Joãa de Castilha či bratrů Arrudů, kteřì jej pouţili u Torre de Belém i ve výzdobě okna klášternìho kostela397 v Tomaru. Poněkud odlišným motivem plastické dekorace pilìře je vytvořenì diamantového vzoru na povrchu dřìku sloupu ve farnìm kostele ve Frankenburgu. Tordovánì ve zkoumaném objektu - v Jeţìšově kostele - se sice dávalo do souvislosti s tordovánìm pilìřů v sále burzy (Lonja) ve Valencii, Paulo Pereira zmiňoval i dóm sv. Blaţeje (St. Basilius) v Braunschweigu, stejně tak burzu v Palmě de Malorca. Druhy tordovánì nebyly dosud rozlišeny, jedná se ale o podstatný detail, neboť v tomto kostele se objevujì oba hlavnì popsané druhy tordovánì. Typ tordovánì formou kanelovánì se v portugalském prostředì vyskytuje napřìklad v sále pevnosti v Evoramonte, (obr.146) 398 který vystavěl Francisco de Arruda. Tento typ tordovánì pouţìval João de Castilho a v Jeţìšově kostele ho je moţné spatřit u přìpor v presbyteriu. Zároveň se ale v tomto kostele objevuje typ stáčenì napodobujìcì lano a to v podobě dekorativně ztvárněných ţeber v klenbě presbyteria. Oproti tomu v halovém trojlodì bylo pouţito k vytvořenì efektu tordovánì vzájemně stočených třì dřìků pilìře, tedy typ tordovánì, jenţ pouţìval na stavbách Diogo Boytaca. 394

James H. Acland, Medieval Structure: The Gothic Vault, s. 228. Jan Royt vycházel z Kováče a zmiňoval, ţe tato sedile mohla být určena pro krále, který by tam seděl během mše, neboť Panna Marie se obracì k sedile. Jan Royt, Křivoklátská kaple. Češtì zemštì patroni a jejich reprezentativnì úloha v uměnì doby Jagellonské, in: Royt, Jan, a kol. (ed.) Regnum Bohemiae et Sacrum Romanum Imperium. Sbornìk k poctě Jiřìho Kuthana, Praha, Ústav dějin křesťanského uměnì KTF UK v Praze, 2005, s. 355-363. 396 Jak zhonotil Petr Macek, mohlo se v tomto prostoru jednat o určitý historismus vzhledem k osobnosti stavebnìka Vladislava Jagellonského. Vìce Petr Macek, Die Dreifache Welt der Kapelle auf Burg Pürglitz, in: Jiřì Fajt, Hörsch, Vladislav Razìm, (ed.), Křivoklát- Pürglitz, Studia Jagellonica Lipsiensia, Band 17, Leipzig, Jan Thorbecke Verlag, 2014, s. 51-61. 397 V odborné literatuře bývá tento objekt nazýván i jako „takzvaná kapitulnì sìň“ či „charola a chór“ V této práci bude pouţìván termìn kostel, i kdyţ to také nenì zcela přesné. 398 Paulo Pereira, Fortaleza Evoramonte, IPPAR, 2004, s. 15-16 395

108

Nápadné rozdìly ve zpracovánì motivu tordovánì bylo podstatné zařadit do této podkapitoly a prozkoumat i kvůli moţnému rozlišenì práce obou hlavnìch manuelských stavitelů a jejich předchozìho působenì ve stavebnìch hutìch. U Boytacovy tvorby by se dalo uvaţovat i o návaznosti na Podunajì. Tordovánì se objevuje ve zvýšené mìře v obdobì pozdnì gotiky ve Štýrsku a v Podunajì, odkud mohl proniknout tento motiv do jiţnìch Čech, kde byly pouţity tordované pilìře se stáčenými oblouny s výţlabky jako dekorativnì prvek napřìklad v dvojlodnì části ambitu kláštera minoritů a klarisek v Českém Krumlově.399 Zároveň je Boytacův styl stáčenì dřìků pilìřů blìzký tordovánì, které bylo pouţito u původnìho západnìho portálu Vladislavského sálu. (Obr. 42) Jiţ renesančnì portál u Staré sněmovny (obr.47) však ukazuje Riedovu práci s jiţ klasickým tvaroslovìm, které ale pouţìval volně, kdyţ zde navazoval motivem tordovánì na středoevropskou tradici.400 Oproti němu Boytaca pracoval s tématem tordovánì poměrně inovátorsky ještě v intencìch pozdně gotických tradic.

4.2 Jeronýmský klášter v Belému Klášter jeronymitů (Mosteiro dos Jerónimos) se nacházì na předměstì Lisabonu u estuárovitého ústì řeky Tejo do Atlantického oceánu ve čtvrti zvané Belém. (Obr. 51) Původně zde nechal vystavět Jindřich Mořeplavec kapli patřìcì řádu Kristovu. Ta byla dokončena před rokem 1459 a slouţila námořnìkům i lidem plavìcìm se na lodìch do lisabonského přìstavu. Měla spìše rozměry kostela, neboť se předpokládá, ţe mohla pojmout aţ sto věřìcìch. Jak je patrné z dobových vyobrazenì (obr.56), klášter dřìve stál na břehu řeky, na tzv. pláţi Restelo. Král Manuel chtěl vytvořit monumentálnì královský klášter, který by byl zároveň panteonem královské rodiny i reprezentativnìm politicko-administrativnìm objektem královské moci právě vznikajìcìho portugalského impéria rozkládajìcìho se od „Východu na Západ“. Jeho výstavba byla nejen poděkovánìm za milost Boţì po návratu Vasca de Gamy z objevné cesty do Indie, ale klášter měl být postaven i k chvále Panny Marie a na počest Jindřicha Mořeplavce. Prvnì kámen byl poloţen dle Jacintovy kroniky 6.1.1497, dalšì zdroje uvedly aţ den Třì králů roku 1501. 401 Pozdějšì datum spìše časově koresponduje s papeţským povolenìm výstavby kláštera a s událostmi odehrávajìcìm se v kontextu mìsta a historie s nìm spojené. Král Manuel poţádal o povolenì postavit klášter v roce 1495, tedy poté, co se stal králem, potvrzenì zìskal papeţskou bulou v roce 1496. Manuel se oţenil s Isabelou Kastilskou a v roce 1498 byl společně s manţelkou moţným dědicem celé Peninsuly, coţ byl v té chvìli jeho největšì moţný politický cìl. A právě v roce 1498 daroval Manuel mìsto Jeronýmskému řádu,402 přičemţ kastilštì jeronymité403 399

Roman Lavička, Pozdně gotické kostely na Roţmberském panstvì, České Budějovice, NPU – územnì odbor České Budějovice, 2013, s. 148-153. V této obsáhlé publikaci jsou podrobně uvedené také přìklady tordovánì pouţité v mikroarchitektuře na panstvì Roţmberků. 400 Podrobněji k motivu šroubovice v dìle Benedikta Rieda Pavel Kalina, Benedikt Ried a počátky záalpské renesance, Praha, Academia, 2009, s. 78, 208-210. 401 Pedro Dias, Os portais manuelinos do Mosteiro dos Jerónimos,, s. 13-17. 402 Řád Kristův dostal jako náhradu prostory bývalé velké synagogy, kde byl vytvořen kostel Nossa Senhora de Conceição. Chrám, který má po přestavbách dochované manuelské jiţnì průčelì, byl pravděpodobně také budován stavebnì hutì u kláštera v Belému. Portál a okna odpovìdajì typologicky klášternìmu kostelu v Belému, a proto se předpokládá, ţe ho navrhl také João de Castilho a vytvořil ho Nicolau Chanterene. (Obr. 55,57) Konstrukce kostela je pravděpodobně Boytacův návrh, coţ by odpovìdalo významu stavebnìků a královské podpoře. Pedro Dias nesouhlasil s názorem Jorge Segurada, ţe se na stavbě průčelì podìlel

109

měli silné diplomatické i politické vazby na kastilskou korunu. Po vìtězném přìjezdu Vasca da Gamy z Indie v srpnu 1499 zìskal budoucì klášter dalšì dary v podobě danì z dovozu zboţì z Indie. Prvnì skupina mnichů se v klášteře usadila aţ 21.4.1500. 404 Proto by slavnostnì zaloţenì kláštera bylo pravděpodobnějšì v roce 1501, kdy by zároveň vìce odpovìdalo symbolickému začátku nového stoletì, počátku „Zlatého věku“ portugalských dějin. 4.2.1 Plány a názory na autorství stavby Kolem plánů a realizacì vztahujìcìch se k etapám výstavby a hlavnìm stavitelům panujì v dostupných odborných publikacìch i kronikách 405 rozpory, proto budou rozcházejìcì se údaje zmìněny s odpovìdajìcìm komentářem. Nejspolehlivějšìm pramenem jsou záznamy o platbách jednotlivých stavitelů a kamenìků za konkrétnì dìlo či podìl na stavbě. Jak zmiňoval José Ribeiro Guimarães, Francisco Adolfo Varnhagen ve své Noticie nerespektoval prameny tradované v klášteře, neboť stavbu připisoval jen Joãovi de Castilhovi406a „Joãa Potazzu“ jmenoval s italským původem a s nedoloţeným působenìm na stavbě. 407 Kronikáři, napřìklad Diego de Jesus, ale připisovali počátek řìzenì stavby německému architektovi Diogovi Putachovi, 408 zároveň byly uvedeny zmìnky o změnách

Boytaca, a připisoval jeho vytvořenì Joãovi Castilhovi. O této stavbě uvedl Francisco de Holanda, ţe se jednalo o jeden z elegantnìch lisabonských kostelů, který zahrnul do skupiny sedmi nejdůleţitějšìch královských staveb vybudovaných v Lisabonu. U kostela byla vybudována nemocnice a v roce 1534 sem bylo přemìstěno sìdlo řádu Milosrdných, sìdlìcìch do té doby při lisabonské katedrále (Sé), kostel se zároveň přejmenoval na Misericórdia. Vìce Abbade de Castro e Sousa Segurado, Descripção de Real Mosteiro de Belém com a noticia de sua fundação. Lisboa, A.I.S. Bulhőes, 1837, s. 8. Také Segurado, Jorge, Da Igreja manuelina da Misericórdia de Lisboa. „Conceição Velha“. Lisboa, Academia Nacional de Belas-Artes, 1977, s. 19-21, 38-39. Pedro Dias, Os portais manulinos do Mosteiro dos Jerónimos, s.237-238. Dnes se kostel opět jmenuje Conceição Velha. 403 Jeronymité se usadili v Portugalsku jiţ ve 14. stoletì, tedy krátce po zaloţenì řádu v Itálii v roce 1388, kdy se odštěpili od františkánského řádu s vlastnìm zaměřenìm na modlitby, rozjìmánì a studium. Důleţitosti a privilegiì však jeronymité nabyli aţ během vlády Alfonse V., a poté za Manuela, jenţ i na Alfonsův politický program navazoval. Paulo Pereira, Mosteiro dos Jerónimos, s. 16-17. Současně však měl Manuel podstatně bliţšì přìbuzenské vazby a vřelejšì vztahy se španělskými monarchy neţ jeho předchůdci, coţ se mohlo projevit i v preferenci řádu. Manuel, původně 4. vévoda z Beji, byl ale i velmistrem řádu Kristova, stejně jako jeho strýc Jindřich Mořeplavec, proto symbolicky navazoval i na jeho odkaz a počátky objevných i dobyvačných výprav. 404 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI). História da arte portuguesa no mundo IV, s. 60. 405 Přìmo kláštera se týkaly 3 kroniky, které však byly z pozdějšì doby neţ z obdobì jeho výstavby, ale mělo se částečně jednat i o opisy záznamů z doby krále Manuela. Nejstaršì kronika José de Siguenzy pocházela z let 1600-1605. Druhou kroniku sepsal Diego de Jesus, který napsal všechny epitafy v královském mauzoleu, zemřel v roce 1672. Dalšì kronika byla spojena s Manuelem Baptistou de Castro, jenţ zemřel v roce 1750, dle Guimarãese se ale měla ztratit. Autor dalšì kroniky, Jacinto od sv. Michala, zemřel v roce 1763 a ve své kronice na úvod zmìnil kroniku Manuela Baptisty. Tyto 3poslednì kroniky měly být ztraceny po zrušenì kláštera na počátku 19. stoletì, koupili je však údajně občané Lisabonu a Belému. José Ribeiro Guimarães, Summario de varia historia III. Narrativas, lendas, biographias, descripcoes de templos e monumentos, estatisticas, costumes civis, politicos e religiosos de outras eras, s. 15-16. 406 Francisco Adolfo Varnhagen, Noticia historica e descriptiva do Mosteiro de Belém, s. 4-6. 407 José Ribeiro Guimarães, Summario de varia historia III. Narrativas, lendas, biographias, descripcoes de templos e monumentos, estatisticas, costumes civis, politicos e religiosos de outras eras, s. 16. 408 Paulo Pereira k tomu dodával, ţe jméno stavitele Putachy uváděné taktéţ jako João Potazza bylo poitalštěno dle dobové módy v XVII. a XVIII. stoletì. Paulo Pereira, Mosteiro dos Jerónimos, s. 21. Sousa

110

plánů výstavby kláštera za Jana III. kvůli změně vyuţitì stavby. Původnì projekt měl dle Ribeiry vìce odpovìdat stavbám z německého prostředì: „je potvrzeno, ţe německý architekt Diogo Putacha dělal plán celého kostela, refektáře, dormitáře a spojujìcìch prostor.“409 Paulo Pereira zmiňoval původnì Boytacův plán stavby, který se měl nacházet v klášteře ještě počátkem 19. stoletì, poté se ale ztratil. Reynaldo dos Santos připisoval Boytacovi návrh stavby a konstrukci původnìho chóru a transeptu kostela, neboť se kostel obvykle začìnal stavět právě od chóru. Rovněţ vìtězné oblouky a kaple, společně s polygonálnìmi pilìři a tedy i návrh halového prostoru přìslušel dle jeho názoru Boytacovi. Otázka volby Boytacy, coby „mestre de obras“ byla dle Santose poměrně jasná, neboť měl za sebou výstavbu Jeţìšova kostela v Setúbalu.410 Také se jednalo o zetě Mateuse Fernandese, hlavnìho stavebnìho mistra kláštera v Batalhe, kde byl panteon Aviské dynastie, proto byla zajištěna i určitá stavebně-ideová kontinuita práce na novém klášteře. Při jeho navrhovánì se předpokládala jeho reprezentativnì funkce a zároveň to mělo být mìsto, které slouţilo řeholnìmu ţivotu, projekt byl rovněţ uzpůsoben mìstnìm podmìnkám na pobřeţì řeky, kde dřìve klášter stál, jak je patrné z dochovaných dobových vyobrazenì. Zejména podélné západnì křìdlo rozprostìrajìcì se podle břehu řeky (obr.56) se odlišuje od „klášterů-paláců“, které si budovali Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, a dle jejichţ staveb tento typ kláštera stavěl. Obytné prostory klášterů-paláců zaujìmaly aţ třetinu kláštera. Patřily k nim napřìklad kláštery v Tordesillas, v El Paular, v Huelvě, v Miraflores, v Pobletu a v Ávile. 411 Klášter byl předevšìm mìsto s vlastnìm ţivotem, symbolický pozemský ráj. Budovy slouţìcì mnichům, tedy kapitulnì sìň, knihovna, refektář, ambit, pracovnì prostory a hospodářská stavenì byly proto navrţeny kvůli klidnějšìmu prostředì severně od kostela, coţ umoţňovalo snoubit všechny funkce královského kláštera. (Obr.53) V průběhu výstavby došlo ke změnám plánů, protoţe král ve své závěti v roce 1517 ustanovil klášter královským panteonem, coţ zřejmě vedlo k dalšìmu výraznému snìţenì stavebnì aktivity na dosavadnìm královském panteonu, Nedokončené kapli zaloţené králem Duarta v Batalhe. Neopominutelný vliv na toto rozhodnutì mělo zřejmě úmrtì královy druhé manţelky, královny Marie, která zemřela pouhý měsìc před sepsánìm Manuelovy závěti po sedmnácti letech společného ţivota. 412 João de Castilho, hlavnì

ho uvedl jako jediného stavitele Belému, jeho jméno napsal jako João Potassi a připisoval mu italský původ. Castro e Sousa, Abbade de, Descripção de Real Mosteiro de Belém com a noticia de sua fundação, s. 16. 409 Mělo se jednat o informace tradované v klášteře a sepsané mnichy v avìzu o nezaplacený nájem královského námořnictva, kde se uvádělo, ţe kostel měl být přìstupný z palácové část kláštera krytým mostkem přìmo na tribunu kostela. José Ribeiro Guimarães, Summario de varia historia III. Narrativas, lendas, biographias, descripcoes de templos e monumentos, estatisticas, costumes civis, politicos e religiosos de outras eras, s. 17. 410 Reynaldo dos Santos, Estilo Manuelino, s. 24. 411 Pavel Štěpánek uvedl i funkci klášterů-paláců pro katolické krále, neboť se jednalo se o mìsto, kam chodili odpočìvat od státnických povinnostì, kde budovali své knihovny. Zmiňoval i historický vývoj středověkých královských hradů, přebudovaných na kláštery-paláce. Španělské královské paláce zìskaly určitou formu komfortu aţ po pominutì muslimského nebezpečì, neboť nádhera a pohodlì maurských paláců byla inspirativnì i pro španělské krále na dobytých územìch, a proto byla jejich sìdla ovlivněna palácovými obydlìmi maurských vládců a na jejich výstavbě se podìleli mudéjarštì stavitelé. Pavel Štěpánek, Náhrobky v dvorských kaplìch vrcholného a pozdnìho středověku ve Španělsku/Sepullchres in Court Chapels of the High and Late Middle Ages in Spain, in: Fajt, Jiřì, (ed.), Court chapels of the high and late middle ages and their artistic decoration, Praha, Národnì galerie, 2003, s. 457- 469. 412 Po jejì smrti strávil král nějaký čas v klášteře Pen(h)a Longa v kopcìch nad Sintrou. (Obr.99) Damião de Góis uvedl, ţe královna byla po porodu syna Antónia nemocná a ţádný lék jì nemohl pomoci. V den, kdy

111

stavitel –„mestre de obras“, musel přizpůsobit koncepci dostavby kláštera i kostela novým poţadavkům. Klášter měl být rozšìřen, aby nově pojmul aţ sto mnichů, a také ustavenì královského mauzolea si vyţádalo ještě podstatně monumentálnějšì rozmach při plánovánì kostela, klášternìch budov a jejich prostoru, struktury i dekorace. 4.2.2 Boytacova etapa stavby kláštera Klášter byl budován dìky zlatu z Guiney a zároveň zìskal od krále Manuela dalšì dary – daně z dovozu zboţì z Indie.413 K tomu se přidaly i daně ze zboţì ze Sofaly či Vera Cruz, coţ mohlo být dle Moreiry aţ 75 kilogramů zlata za rok. Prvnìm dohlìţitelem stavby byl Pero Travaços, který se ujal této pozice roku 1501 a mzda mu byla vyplácena florentským bankéřem Bartolomeem Marchionim, jenţ byl finančnìm radou krále Manuela I. Diogo Boytaca byl prvnìm hlavnìm stavitelem kláštera, lze mu připsat původnì projekt kláštera a počátky stavby ambitu i klášternìch budov, obvodových zdì kostela a pilìřů.414 V důkladně zdokumentované fázi stavby kláštera v roce 1514 je doloţen hlavnì stavebnì mistr Boytaca, který přijel nejspìše z dozoru nad některou pevnostì v severnì Africe do kláštera i se skupinou pracovnìků, z nichţ bylo 20 kamenìků, devět truhlářů a 22 pomocnìků. Počet pracovnìků se po celý rok měnil, kamenìků zde pracovalo aţ 99, rovněţ mnoţstvì pomocnìků se výrazně lišilo, nejvìce jich bylo 93. V této rozsáhlé skupině pracovali také řeholnìci a Maurové. Při výrobě směsovité „malty“ se uplatnily i ţeny, které donášely na mìsto vodu. 415Je otázka, nakolik byl Boytaca skutečně přìtomen na stavbě mezi léty 1514-1516, neboť současně je předevšìm v letnìm obdobì doloţen v severnì Africe, kde dozoroval na stavbu pevnostì. 416 Během jeho nepřìtomnosti v Belému

zemřela, odešel král do kláštera Penha Longa, kde strávil dva týdny, poté byl ještě osm dnì v klášteře São Bento v Xabregas(?, nejasně uvedeno, v Xabregas, dnešnì čtvrti Lisabonu byl klášter tohoto patrocinia), poté se vrátil ke dvoru, coţ všechny potěšilo. Ovšem jeho závěť datovaná přesně měsìc po smrti královny, tedy 7.4.1517 byla také sepsána v klášteře Penha Longa, tak se tam král Manuel pravděpodobně vrátil. De Góis zmìnil o královně, ţe byla upřìmná ve všem, co dělala, starala se o druhé, neměla ráda zahálku, zakládala nové kláštery a všechny své děti milovala stejně, nikoho nepreferovala, stejně tak je potrestala, pokud si to zaslouţily. Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, 4. kniha, kapitola 19, s. 491- 492. António byl královnino desáté dìtě. 413 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino, s. 60. 414 Reynaldo dos Santos, Estilo Manuelino, s. 24. 415 Lina Maria Marrafa de Oliveira, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII, s. 21-57. 416 V roce 1514, konkrétně 25.5., přijel Diogo Boytaca do Maroka společně s dalšìm stavitelem Sebastianem Luìsem, aby si prohlédli a dozorovali několik staveb, načeţ od 9.6. pobývali v pevnosti Alcácer-Ceugeru, 28.7. však uţ jsou doloţeni v Arzile, kde zjišťovali, jak pokročila tamějšì stavba pod vedenìm Francisca Danzilha, významného stavitele pevnostì. Pedro Dias, Arte de Portugal no mundo 1. Norte de África. Lisboa, Público, 2008, s. 55. Dochoval se dokument, v němţ je uvedeno, ţe mistr Boytaca chválil mistra Danzilha za jeho stavbu."E no regimento diz que nam tenha cada hua mais que quatro pedras que sã xii e o maisque seja daluenaria. Diz Francisco damzilho que todas se ham mister e que sua alteza lhas nam mandar pagar que sã suas. E mestre Boytaca diz que ainda que lhe nã comtem todas que he bem que lhe contem delas por que a obra estaa asy muy booa." Dalšì zpráva zmiňovala nejen pochvalu, ale i dobře postavenou stavbu.:"Porem diz mestre Boytaca que estã asy muy bem repartidos e a villa muy forte com elles e que se forã menos que senã podera bem guardar o muro com a artelharia." V materiálech ale býval stavitel Francisco Danzilho nebo Danzinho uváděn spìše nepřìmo. Dalšì stavbou, na nìţ se podìlel, bylo opevněnì Ceuty, kdy se dochoval záznam o vyměřovánì: „Começamos a medir em a dita cidade de Cepta, em xx biij (28) dias de junho de bc xiiij (1514)." Dalšì informace z Ceuty dokládá, ţe s jeho dìlem byli spokojeni a chválili jeho stavebnì inovace i samotnì dělostřelci a vojenská posádka společně s velitelem. „Asy que mõta mais nesta que estaua

112

docházelo ke sniţovánì počtu řemeslnìků, ale stále bylo objednáváno velké mnoţstvì materiálu z lomů.417 V dokladech z února a března roku 1516 jsou uvedeny i konkrétnì výrobky, za které dostali řemeslnìci zaplaceno. Je doloţena „garga“, tedy chrlič, který byl ale pravděpodobně uţit na opravu ještě u staré sakristie původnì „kaple“ z doby Jindřicha Mořeplavce, která se ještě pouţìvala. Ta ale byla v následujìcìch letech přestavěna Joãem de Castilhem. Dalšì vytvořenou kamennou částì byl napřìklad „trocydo“, coţ je s největšì pravděpodobnostì tordovaná část kamene, tedy jeden z „boytakovských“ motivů. Jiným zaplaceným kusem opracovaného kamene byl „noo“ tedy uzel, jenţ mohl být pouţit jak do okennìho ostěnì, tak mohl doplňovat vegetabilnì dekoraci. Byly vyrobeny i kamenné „alquachofre“artyčoky a také svornìky. V této fázi se tedy mohlo nejspìše jednat o svornìky do sakristie nebo do klenby kostela, jehoţ základnì návrh nese ještě Boytakův rukopis pouţitý jiţ u Jeţìšova kostela v Setúbalu,418 tedy širokou hlavnì loď a uţšì bočnì lodě a halové řešenì interiéru. I z vytvářených kamenných částì lze usuzovat na jiţ pokročilou stavbu nového chrámu s halovou dispozicì. Diogo Boytaca se tedy v době svého vedenì stavby v Belému podìlel jako stavitel i na dalšìch stavbách v královstvì, a tak v momentě, kdy nebyl přìtomen v Belému, měl svého zástupce Ruie Pirese, který na stavbě dělal jiţ od roku 1505. Krátce v Belémské stavebnì huti pracoval v letech 1514-15 i stavitel Francisco de Arruda, neboť připravoval se svými spolupracovnìky vybudovánì dalšì stavby v Belému - Torre de Belém (Belémské věţe), a bral plat ve stavebnì huti kláštera. Původně král Manuel uvaţoval, ţe i stavbu Belémské věţe svěřì Boytacovi.419 Krátce poté, v roce 1516, se ale Diogo Boytaca začal

hordenada cinquoenta e duas braças dezaseis palmos e isto porque he mais comprida e alta e larga algua cousa, como se vera pela conta, e o dito Fr.co damz.o dise que o conde e os bombardeiros forã ao principiar dele e diserã que hera bem que se fizese desta maneira por a artelharia poder bem jugar." Jednalo se předevšìm o zápisy z manuskriptu „Livro das medidas das obras de Alcacer, Ceuta, Tanger e Arzilla“ autorů Bastiãma (Sebastiana) Luìse a mistra Boytacy. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 1, A-G, s. 272. Za svou práci na královských stavbách v zámořì zìskal Danzilho od krále Manuela I. titul cavalheiro rytìř. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 1, A-G, s. 275. Podobně je tento titul cavalheiro zmiňován i napřìklad u stavitele Francisca Arrudy. Titul cavalheiro je uveden u několika stavitelů manuelské architektury v dokumentech vydaných Sousou Viterbou. Podobně Roriczer a Schmuttermayer titulujì „Junckers von Prag“ ve svých spiscìch stavitelskou rodinu Parléřů, coţ poukazuje na důleţitost tohoto povolánì a schopnost králů - stavebnìků ocenit dobré stavitele. Podstatnějšì zhodnocenì udělovánì rytìřských titulů stavitelům a kamenìkům na konci středověku a na počátku novověku by bylo moţné udělat na základě dalšìho, hlubšìho výzkumu, který by zahrnoval srovnánì situace ve vìce evropských regionech. Stručnějšì popis urbanismu portugalských strategických bodů v Maroku rovněţ Jorge Correia, Alberto José Darìas Prìncipe, Territorialidad y urbanismo – estrategias de la presencia portuguesa en Áfrice septentrional, in: Vìctor Manuel Mìnguez Cornelles, (ed.) Las artes y la arquitectura del poder, Castelló de la Plana, Universitat Jaume I, 2013, v elektronické verzi s. 1027-1038. 417 Lina Maria Marrafa de Oliveira, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII., s. 21-57. 418 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI). História da arte portuguesa no mundo IV, s. 63, Lina Maria Marrafa de Oliveira, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII., 21-57. 419 Vìce je uvedeno v odpovědi Lourença Fernandese „dohlìţitele“ stavebnì huti v Belému králi Manuelovi z prosince 1513, kde napsal, ţe také preferuje Diega Boytacu coby stavitele nové Torre v Restellu, kterou je nezbytné postavit. Reynaldo dos Santos, A Tôrre de Belém 1514-1522, Coimbra, Imprensa da Universidade, 1922, s. 54-55 „ e digo, senhor, que huuns amigos de mestre boytaca disseron aqui que el rrej mandaua por ele pera que lhe vyesse fazer huua torre em restelo velho, que certo, senhor he muy neçesarea.“ Boytaca ale

113

vytrácet z platebnìch dokumentů ke stavbě kláštera a hlavnìm stavitelem se stal João de Castilho, jenţ pokračoval i ve vedenì stavby Jeţìšova kláštera v Setúbalu. Jméno Dioga Boytacy se v roce 1517 přestalo zcela objevovat v dokumentech týkajìcìch se stavby Jeronýmského kláštera. Pravděpodobně se tak stalo kvůli špatné lokaci a neúspěšnému vybudovánì pevnosti Mámora v Maroku, která vedla k největšì vojenské ztrátě krále Manuela.420 To mohlo vést k tomu, ţe Boytaca byl odejit ze stavby kláštera v Belému.421 Stavitel se vrátil na odpočinek do Batalhy, kde vlastnil dům, měl ţenu a také se podìlel na výstavbě kláštera a nového farnìho kostela. 4.2.3 Castilhova etapa výstavby kláštera Většì část výstavby kláštera probìhala jiţ pod vedenìm Joãa de Castilha, kterého uvedl do funkce Diogo Boytaca na jaře roku 1516. Zcela jistě ale uţ v předchozìch měsìcìch působili oba stavitelé v klášteře společně. Castilho měl zkušenosti z některých významných portugalských staveb a byl jiţ ze stavby zaklenutì chóru v katedrále v Braze známý předevšìm svými konstrukčnìmi technologiemi kleneb, neboť "uměl klenby“. Je řazen k tzv. druhé generaci manuelských stavitelů. 422 Prošel hlavnìmi španělskými stavebnìmi hutěmi, spolupracoval v Burgosu se Simonem de Colonia a doprovázel ho i na stavbu katedrály v Seville. 423 João de Castilho projektoval sakristii, kapitulnì sìň, pravděpodobně bočnì západnì portál (obr. 198), hlavnì jiţnì portál, společně s dalšìmi

mohl spolupracovat s Franciscem Arrudou při přìpravě plánů na stavbu Belémské věţe v klášternì stavebnì huti. 420 Vzhledem k potřebě stabilizovat prostor mezi pevnostmi Arzila, Tanger na severu a pevnostmi Azamor a Safi na jihu marockého pobřeţì bylo rozhodnuto obsadit ústì řeky Cebu a vybudovat zde pevnost. Král Manuel I. pověřil v červnu roku 1515 Rodriguese Berriu a Joãa Rodriguese společně s neznámým kamenìkem, aby našli to pravé mìsto na výstavbu pevnosti. Hlavnìm stavebnìm mistrem byl jmenován Boytaca, Berrio byl správcem. Ten údajně vybral mìsto pro výstavbu proti názoru všech ostatnìch, i kdyţ byly v okolì přìhodnějšì lokality. Okamţitě se začalo se stavbou, nejprve ze dřeva, poté z kamene. Na budovánì pevnosti se podìleli všichni lidé z pevnosti, jejìmţ velitelem byl António de Noronha. Během výstavby pevnosti došlo v červenci 1515 k ataku vládce Fezu a Meknese a pevnost byla odřìznuta od moře, lidem v pevnosti došlo jìdlo, také jich velké mnoţstvì zahynulo i v bahně. Celková ztráta byla 4000 lidì a vìce neţ 100lodì, kotvìcìch na pláţi. Hodně muţů i ţen vzali Mauři do otroctvì. Neúspěch byl způsoben špatnou lokacì, v mìstě byly i baţiny, avšak dalšì stavitel, (Diogo) de Medina okamţitě (1.8.1515) popsal celou situaci králi Manuelovi tak, ţe se při stavbě pevnosti spoléhalo na názor Boytacy, který měl vědět o nevhodném umìstěnì, a jeho názor nebyl brán v potaz. Pedro Dias, Norte de África, s. 61-63, Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, kniha 3., kap 76., s. 427-429. Také společně s dopisem Diega de Mediny králi Manuelovi v Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal,dìl 1, A-G, s.126-128. 421 Zmiňoval napřìklad Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI). História da arte portuguesa no mundo IV, s. 64. Dle názoru autorů 19. stoletì, napřìklad José Ribeiry Guimarãese, zcela skončil. Ohledně výměny stavitelů také Lina Maria Marrafa de Oliveira, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII., s. 21-57. 422 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI). História da arte portuguesa no mundo IV, s. 64. 423 Ricardo Jorge Nunes da Silva i Pedro Dias uvádějì jeho práci na katedrále v Seville. Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s.131. Ricardo Jorge Nunes da Silva, Os abobamentos pétreos na arquitectura tardomedieval do ciclo Bracarense - a influência do Norte de Espanha (Burgos), in: Convergências 1/2009, nestránkováno. Dle Francisca Marquese Sousy Viterba pocházel ze Santanderu a byl na zkušené i v Neapoli a v dalšìch městech v Itálii, kde se prakticky seznámil s renesancì, pak přišel do Portugalska. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 1, A-G, s. 183.

114

klášternìmi objekty a byl to z většì mìry právě on, kdo vtiskl klášteru jeho podobu. V pramenech v roce 1517 se uvádì, ţe „král zakladatel“ ustanovil skupinu dodavatelů materiálu a pracovnìků, kolem kláštera fungovala rozsáhlá stavebnì huť. Castilho měl během výstavby kláštera dva hlavnì mistry Pedra de Trilho a Filipa Henriquese, neboť tu průběţně pracovalo kolem 200 lidì.424 Celkové čìslo je vyššì, dle dostupných výplatnìch dokumentů zde někteřì kamenìci pracovali pouze krátce, coţ ale nevylučuje, ţe se mohli podìlet na výstavbě dalšìch důleţitých královských staveb v okolì, napřìklad Belémské věţe nebo kostelů v Lisabonu. Kamenìci, kteřì na mìstě opracovávali kámen do poţadovaného tvaru, měli k dispozici vápenec dodávaný z okolnìch lomů z Paradely, Ajudy, Oeiras, Ria Seca, Alvita a Laveiras. Bloky tmavého kamene (pravděpodobně čediče, zaznamenaná je „pedra negra“ - černý kámen) do základů byly dodávány přìmo z Restela.425 Materiál se dopravoval na mìsto stavby volskými potahy nebo byl posìlán k vodě, buď k řece nebo na pobřeţì, a pak byl dopravován ke klášteru bárkami, skladoval se v kůlnách v Restelu.426 Vyuţìvalo se tak přirozených podmìnek lokalizace kláštera na břehu řeky Tejo. V roce 1517 pracovalo na stavbě několik skupin s celkem 110 pracovnìky, kteřì měli práce na výstavbě kláštera rozděleny následovně: João de Castilho navrhl hlavnì portál (obr.54), sochař Nicolau Chanterene 427 s dalšìmi sochaři, kteřì povětšinou byli také Francouzi, pracoval na vedlejšìm portále, španělská skupina Pera Guterrese stavěla kapitulnì sìň. Rodrigo Potenzilho, rovněţ Španěl, velel menšì čtyřčlenné španělské skupině vytvářejìcì portál kapitulnì sìně. Třicet osm pracovnìků vedených Perem de Trillo stavělo ambit. Syn hlavnìho stavitele kláštera v Batalhe, Mateuse Fernandese, Filip Henriques428 se s 55 pracovnìky podìlel na budovánì ambitu. Leonardo Vaz zaklenul refektář ještě v „Boytacově stylu“ hvězdovou klenbou, na pracìch v refektáři se společně s nìm podìlelo dalšìch 15 lidì. Hlavnì část kláštera byla postavena do roku 1519, kdy jiţ bylo kompletně vybudováno i patro ambitu. Na dokončenì zaklenutì přìzemì, stejně tak na pracìch v patře se podìlel João de Castilho se svou skupinou pracovnìků, mezi něţ patřil i jeho mladšì bratr Diogo.429 Jednalo se o prvnì ambit v Portugalsku, u kterého bylo provedeno zaklenutì i v patře. (Obr. 63) Mistrné sochařské práce byly rozděleny předevšìm mezi Nicolaa Chanterena a Joãa de Castilha, který vytvářel také dekoraci na pilìřìch chrámu, a byl 424

Lina Maria Marrafa de Oliveira, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII., s. 21-57. Jména hlavnìch stavitelů a vedoucìch kamenìků uvedl i Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 1, A-G, s. 186. 425 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI). História da arte portuguesa no mundo IV, s. 62, Lina Maria Marrafa de Oliveira O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII., s. 21-57. 426 Paulo Pereira, Mosteiro dos Jerónimos, s. 24. 427 Lina Maria Marrafa de Oliveira, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII., s. 21-57. 428 S vysokou pravděpodobnostì se jednalo o syna Mateuse Fernandese, jak vyplývá z tohoto dokumentu:"...Seomm certos os que este conocimento vyrem como Mateus Frz., recebedor das obras da Batalha, conoceu e confesou que recebou estes tres mil r.s conteudos em este desembargo arryba espt.e e por dito Mateus Fernandes mestre ser fynado asynou Filypue Anryquez seu filho por ele...“ Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 1, A-G, s. 340-341. 429 Knihy skupin kamenìků a stavitelů i jejich vedoucìch, kteřì byli zaměstnáni v Betlémském klášteře v roce 1517, 1518 viz Lina Maria Marrafa Oliveira, Anexos documentais, in: Miguel Soromenho, a kol.(ed.), Mosteiro dos Jerónimos a intervenção de conservação do claustro, Lisboa, IPPAR, 2006, s. 219 -283.

115

zodpovědný za stavbu sakristie.430 Celková výše platů činila v roce 1517 140 tisìc realů, z toho 90 tisìc bylo zaplaceno za vytvořenì ambitu a portálu, 50 tisìc realů za sakristii a kapitulnì sìň.431 Dalšì významný doklad o stavbě kostela je z roku 1522, tedy jiţ z obdobì vlády Jana III., kde se pìše o platbě Joãovi de Castilhovi za zaklenutì a za pilìře v transeptu, čìmţ je jasně potvrzeno jeho autorstvì: „Nos mandamos ora per noso desembarguo a Pero Llopes que emtregue a Jo decastelo, mestre das obras de Beleem, mill cruzados em parte de paguo da empreytada, que o a novamente com elle he feita sobre o fazimento das abobadas e pyllares (d)e? cruz(e)yro da Igreja de Bellem, os quaees lhe ade emtreger a certos tempos."432 4.2.4 Stručný popis interiéru kostela Trojlodnì kostel prezentuje typ „igreja-salão“, jak se v Portugalsku nazývajì halové kostely. (Obr.58) Bočnì lodě jsou výrazně uţšì oproti hlavnì lodi, oddělujì je 4 pilìře s povrchem segmentovaným do pásů s vegetabilnìm a florálnìm motivem s drobnými baldachýny a podstavci. Dva pilìře oddělujìcì transept jsou rovněţ na povrchu zdobeny vegetabilnìm motivem. Svazkový typ pilìře se nejvýrazněji projevuje u soklů, patek a hlavic. Ty jsou tvořeny drobným vejcovcem. Spojnice těchto pilìřů jsou osazeny sochami na podstavcìch a završeny baldachýny. Dalšì dva pilìře s ornamentalistikou odpovìdajìcì pilìřům v lodi jsou součástì kůru. Severnì stěna je pročleněna půlkruhovými okny se špaletami zdobenými pásem s bobulemi a pásem s florálnìm motivem. Klenebnì ţebra bočnìch lodì jsou tu svedena na meziokennì tordované zkrácené přìpory, mezi jejichţ stáčené pruty jsou vloţeny také bobule. Členěné konzoly polopřìpor dosedajì na drobnou válcovou řìmsu doplněnou ve spodnìm výţlabku taktéţ florálnì dekoracì. Tak se tyto dva ornamentálnì motivy pouţité u oken opakujì i v hornì části stěny. Dolnì část ukazuje odlišný prostor nejen z hlediska pouţité dekorace, ale i světelného působenì. Stěna je zde členěna zdobenými závěsovými portály doplněnými podstavci na sochy a baldachýny pokračujìcìmi do tvaru fiály. Jiţnì zdi kostela dominujì dvě okna v západnì části a velikostì polovičnì středové oknno nad jiţnìm portálem, který má v interiéru pouze jednoduchý portál. Špalety oken, završené kytkami, jsou ohraničeny tordovaným provazcovitým prutem. Kromě pásů s vegetabilnìm a florálnìm dekorem obsahujì také baldachýny a podstavce na sochy. Tvar i umìstěnì přìpor a řìms se shoduje na jiţnì i severnì stěně. Celý prostor lodi je zaklenut v podstatě valenou klenbou, jak doloţily Genim a de Jonge, 433 s vloţeným vzorem, který je v Portugalsku unikátnì, neboť v centrálnì lodi tvořì ţebra hvězdice s osmi paprsky ohraničené oktogonálnìm prstencem. (Obr.59) Transept je oddělen od lodi vìtěznými oblouky, hlavnìm půlkruhovým a vedlejšìmi lomenými oblouky dekorovanými provazci s

430

Reynaldo dos Santos, Estilo Manuelino, s. 24. Lina Maria Marrafa de Oliveira, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII., s. 21-57. 432 Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal,dìl 1, A-G., s.190, také ANTT, Corpo Chronologico, parte 1, maço 28, n. 90. 433 Mira Soraya Godinho Monteiro Genin, Krista De Jonge, Concepção e construção de abóbadas nervuradas análise geométrica e formal, s. 881-891. 431

116

vloţenými drobnými bobulemi a s výţlabky vyplněnými vegetabilnìm dekorem svedenými na dva svazkové pilìře. Klenba v transeptu má odlišný vzor. (Obr. 60) Pereira ho nazval nejkomplexnějšìm ţebrovým systémem v Portugalsku, kde se, dle Kublera, projevila snaha zaklenout za vyuţitì pozdně středověkých moţnostì co největšì prostor s minimálnìm pouţitìm opěrných pilìřů. 434 Klenbu transeptu tvořì sloţitý vzorec, v němţ se střìdajì ţebra tvořìcì osmipaprsčité hvězdice, které jsou ohraničeny krouţeným prstencem a šetsnáctiparsčité hvězdice ohraničené čtvercem, jehoţ strany tvořì čtvrtinu osmipaprsčité hvězdice. Lze ji rozdělit několika různými způsoby. Pokud se celý prostor rozdělì do třì polì, obsahuje kaţdé pole 3 svornìky s manuelskými motivy. Tyto svornìky tvořì střìdavě střed osmipaprsčité hvězdice ohraničené prstencem tvořeným krouţenými ţebry a střed šestnácticìpé hvězdice ohraničené ţebry tvořìcìmi čtverec. Tyto dva základnì motivy se střìdajì na celé ploše. Hlavnì diagonálně vedená ţebra nejsou stěţejnìmi, těmi jsou ţebra rozdělujìcì plochu na tři pole, ostatnì diagonálně vedená ţebra tvořì v podstatě sìť, se zvýrazněnìm průsečìků jednotlivých polì sìtě drobnými svornìčky s florálnìm motivem a křìţem řádu Kristova a dalšìmi motivy. Změnu původnìho stavebnìho plánu, dispozice i klenebnìho vzorce naznačujì nevyuţité, mohutnějšì polopřìpory lemujìcì vìtězné oblouky a pokračujìcì aţ do klenby, na které ale nejsou svedena ţebra klenby transeptu.(Obr.61,62) To by odpovìdalo předpokladu, ţe Boytaca navrhl nejen loď, ale i transept a během jeho působenì stály jiţ obvodové zdi a pilìře minimálně po podokennì řìmsu, jak tomu napovìdá i záclonové provedenì portálů v severnì stěně, neboť záclonový typ okna pouţil Boytaca i při přestavbě klášternìho kostela svatého Křìţe (Santa Cruz) v Coimbře. Zároveň ale tato zkrácená přìpora odpovìdá dalšìm v kostele pouţitým polopřìporám, proto by bylo moţné jejich provedenì datovat do poslednìch let společného působenì Boytaca a Castilha, který následně v dalšìch letech změnil rozměry, konstrukci zaklenutì a klenebnì vzorec, jak dokládá dokument o platbě za transept. Také provedenì tordovánì pilìřů u vìtězného oblouku oddělujìcì transept od manýristického závěru odpovìdá ještě Boytacově stylu, a tak pravděpodobně jiţ stál i původnì závěr. Je také moţné, ţe se vyskytly konstrukčnì problémy se zaklenutìm tak velkého prostoru bez pouţitì centrálnìch pilìřů, které se podařilo vyřešit právě Castilhovi. 4.2.5 Ambit Klášternì ambit je ukázkou bohatého dekoru manuelské architektury. Z velké části ho navrhl João de Castilho, ale některé části jsou výsledkem rekonstrukce kláštera v 19. stoletì během které byl při obnovovánì ornamentalistiky arkád ambitu zachován styl manuelské architektury v jejì neomanuelské parafrázi.435 Tyto úpravy se týkaly předevšìm nově vytvořených výplnì arkád v prvnìm patře ambitu, které byly nejvìce zničeny během zazděnì ambitu. (Obr. 63, 68) Arkády i pilìře jsou kompletně ornamentálně dekorovány umně provedenými medailemi či erby s královskými znaky a emblémy, nejrůznějšìmi vegetabilismy, bájnými zvìřaty i lidskými postavami. (Obr. 199, 200) Některé nároţnì

434

Paulo Pereira, Mosteiro dos Jerónimos, s.73. Jedná se o práci Raymunda Valadase, který vedl přestavbu v letech 1883-1886. Lina Maria Marrafa de Oliveira, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII., s. 21-57. 435

117

sloupky či výplně arkád jsou tordované. V prvnìm patře ambitu je výzdoba spìše zaměřená na na zobrazenì sakrálnìch motivů. (Obr. 64, 65) Klenby ambitu typologicky odpovìdajì Castilhovu stylu a pro zaklenutì bylo pouţito několik základnìch klenebnìch vzorců. Jednìm z nich je čtyřcìpá hvězdice, do které jsou vloţeny dalšì přìdavná ţebra, která vytvářejì tzv. listovou klenebnì figuru. Jiný vzor tvořì rovněţ do čtyřcìpé hvězdy vloţená krouţená ţebra, jeţ tvořì oktogonálnì hvězdice. Klenebnì vzorce v rohových polìch se vţdy odlišujì. Některá klenebnì ţebra vytvářì dojem drobných vegetabilnìch úponků, všechny svornìky jsou bohatě zdobeny florálnìm vzorem, královým osobnìm emblémem, královským erbem či křìţem Řádu Kristova.(Obr. 158,181) 4.2.6 Stručný popis pomanuelinských fází výstavby kláštera Kvůli důleţitosti tohoto kláštera budou ve stručnosti zmìněny také některé mladšì stavebnì přestavby či úpravy, neboť jeho stavebnì historii nelze vztahovat pouze na manuelské obdobì, i kdyţ je stěţejnìm tématem práce. Manuelův syn Jan III. pokračoval v královské podpoře a štědrých donacìch klášteru, jak dokládá napřìklad jeho dar 10 tisìc cruzados na klenbu a na pilìře transeptu.436 Po Castilhovi se stal v letech 1545437- 1551 hlavnìm stavebnìm mistrem klášternìho komplexu Diogo de Torralva, jenţ navazoval na práci svých předchůdců a jeho tvorba se projevila předevšìm v ornamentalistice patra ambitu jiţ v renesančnìm duchu. 438 Torralva patřil k nejvýznamnějšìm architektům portugalské renesance, Francisco Marques Sousa Viterbo zmiňoval jeho moţný italský původ. Podìlel se i na dostavbě dalšìho lisabonského královského kláštera Madre de Deus, jeho dìlem je i renesančnì ambit Jana III. (zvaný téţ Velký ambit) v klášteře Kristova řádu v Tomaru.439 Jeronýmský klášter byl v podstatě dokončený v roce 1551 a byli to Jan III. společně se svou manţelkou Catarinou, kdo vytvořili z Belému skutečné královské mauzoleum. Během velkolepého ceremoniálu nechal Jan III. přemìstil do nového královského mauzolea ostatky svých rodičů, krále Manuela, jeho manţelky Marie, i svých sourozenců. Celé slavnosti trvaly 6 dnì a během nich byly královna Catarina, manţelka Jana III., a infantka Marie, nejmladšì sestra krále, ubytované v klášteře, král v domě vévody Vimiosa a princ následnìk João Manuel440 (1439-1554) u mistra Diega de Torralvy,441 coţ můţe být dokladem dobrých vzájemných vztahů panovnìka a jeho hlavnìho stavebnìho mistra.

436

Lina Maria Marrafa de Oliveira, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII., s. 21-57. Také poznámka č. 437 Dopis Jana III, Diogo Torralva uţ byl uveden s titulem „cavalheiro de mina casa“. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 3, S-Z, s. 126-127. 438 Paulo Pereira, Mosteiro dos Jerónimos, s.34-41., Reynaldo dos Santos, Estilo manuelino, s. 24-25. 439 Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 3, S-Z, s. 125-134. 440 João Manuel zemřel 2.1.1554, aţ 18 dnì po jeho smrti se narodil jeho manţelce, princezně Joanne de Austria, dceři cìsaře Karla V. a Isabely Portugalské, syn Sebastian ( Vytouţený , O Desejado, 1554-1578). Bayaő, Jozé Pereira, Portugal cuidadoso, e lastimado com a vida e perda do senhor rey Dom Sebastiaő, o Desejado de saudosa memoria. Lisboa Occidental, Officina de Antonio de Sousa da Sylva, 1737, Kniha 1, s.1. 441 Lina Maria Marrafa de Oliveira, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII., s. 21-57.

118

Královna Catarina pečovala ve velké mìře o stavbu královského mauzolea. Podnìtila také přestavbu manuelinského chrámového presbytáře, který jiţ neodpovìdal potřebě královského panteonu, a bylo nutné jej rozšìřit, neboť tato královna postupně pochovala všechny své syny. Návrh přestavby a počátek výstavby je pravděpodobně dìlo Dioga de Toralvy, dokončil jej Jerónimo de Ruão ale jiţ v manýristickém stylu.442 Poté se dotvářely spìše drobnosti. V rajském dvoře byla postavena nádrţ a instalována kašna na vodu, které byly odstraněny v 19. stoletì, ale jsou zřetelné na některých obrazech. (Obr. 68) V dekoraci se začaly pouţìvat kachle s různými náměty na obklad stěn mìstnostì. V interiéru bylo umìstěno i mnoţstvì obrazů, ostatků s umně vyhotovenými schránkami, nábytek a porcelán. I během vlády španělského krále Filipa II. (v Portugalsku jako král Filip I.) se pozornost monarchy soustředila na přestavby a úpravy v nově vybudovaném královském panteonu. Mniši se snaţili zìskat potvrzenì předchozìch privilegiì a kromě nich dostali i významné dary. Po vzoru svého paláce - kláštera v Escorialu nakázal Filip III. (v Portugalsku Filip II, Zboţný, Fellipe II., O Piedoso, 1578-1621) vybudovat také velká schodiště mezi královským sálem a patrem, kde se nacházely královské komnaty. Těchto sedm komnat a sál se nalézalo v patře u refektáře. Král Filip III. zde pobýval měsìc v roce 1619.443 Rovněţ byl dokončen druhý klášternì ambit, který se začal stavět jiţ během vlády Jana III. Také došlo k zastřešenì kapitulnì sìně, jeţ byla v ruinách, a k provedenì nejrůznějšìch dalšìch nutných oprav. Filip III. nechal v klášteře vybudovat také „quarto Real de Sua Majestade“. Po nástupu portugalského krále Jana IV. na trůn v roce 1640 se pokračovalo v započatých pracìch, i on uznával význam tohoto kláštera pro královstvì a jeho identitu.444 (Obr. 52, 56) Co se týká zdrojů obţivy, tak klášter spoléhal předevšìm na dary a zisky z různých sluţeb, také pronajìmal některé části přìzemì kláštera na skladovánì zboţì dovezeného z Indie a z Guiney. Tyto části, nejspìš cely, byly nevyuţité i kvůli sniţujìcìmu se počtu mnichů. Král Jan V. (João V., o Magnãnimo, Šlechetný, 1689-1750) klášteru daroval výnos ze soli ze Setúbalu na nutné opravy, opět se zvyšovalo mnoţstvì pronajatých skladů, k dalšìm zdrojům obţivy kláštera náleţely dary, zisky z různých sluţeb, z pronájmu bývalých cel. Byla zde také zřìzena anglická vojenská polnì nemocnice. Během zemětřesenì nebyl klášter poškozen, ale Castro de Sousa zmìnil, ţe v polovině prosince 1755 došlo k zřìcenì části klenby, neboť nebyla po zemětřesenì dostatečně zajištěna, ale zbytek zůstal po opravách nepoškozen. 445 Během následných pombalinských reforem prováděných ministerským předsedou markýzem Pombalem (Sebastião José Carvalho e Melo, 1699-1782) byly klášteru zkráceny přìjmy. Areál objektu poškodil také pobyt francouzských vojsk, byla zde umìstěna anglická polnì nemocnice.446

442

Paulo Pereira, Mosteiro dos Jerónimos, s. 88, José Ribeiro Guimarães, Summario de varia historia III. Narrativas, lendas, biographias, descripcoes de templos e monumentos, estatisticas, costumes civis, politicos e religiosos de outras eras, s. 12-14. 443 Lina Maria Marrafa de Oliveira, Cronologia sumária das campanhas de obras do claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém do século XVI às primeiras décadas do século XX, s. 129. 444 Lina Maria Marrafa de Oliveira, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII., s 21-57. 445 Autor uvedl i zřetelné stopy umìstěnì podpěr na zabezpečenì klenby na pilìřìch kůru. Castro e Sousa, A.D, de (Abbade), Descripção do Real Mosteiro de Belem com a noticia de sua fundaçaõ, Lisboa, A.I.S. Bulhões, 1837, s. 22. 446 José Ribeiro Guimarães, Summario de varia historia III. Narrativas, lendas, biographias, descripcoes de templos e monumentos, estatisticas, costumes civis, politicos e religiosos de outras eras, s. 25-27.

119

Po zrušenì řádů královským výnosem z roku 1833 a zásluhou Pedra, vévody z Braganzy (bývalý cìsař brazilský i portugalský král, Pedro I. de Brazil, Brazilský v letech 1822-1831 a Pedro IV., O liberador, O soldato v Portugalsku, 1826, 1798-1834) se do kláštera přesunula Casa Pia.Tuto charitativnì organizaci pečujìcì o sirotky a nemocné děti zaloţil markýz Pombal po zemětřesenì v roce 1755. Tento počin si vyţádal dalšì stavebnì úpravy vzhledem k nové funkci objektu. Ţenský dormitář byl vytvořen z části dormitáře mnichů, muţský dormitář byl vybudován v prvnìm patře ambitu, i přesto, ţe tam zatékalo. Arkády ambitu byly zazděny pravděpodobně během ubytovánì vojska a byla vytvořena pouze malá okénka (obr. 68), proto prvnì správce objektu rozhodl o zbouránì těchto stěn v přìzemì, i o dalšìch opravách objektu. Obdobì romantismu vzbudilo značný zájem o manuelskou architekturu. Prvnì impulsy přišly od Portugalců ţijìcìch v zahraničì, předevšìm z Pařìţe v roce 1825, po tamějšìm vydánì oslavného heroického eposu Luìse Camőese ( Luìs Camőes de Vaz, cca 1524-1580) o námořnìch objevech nazvaném Lusovci (Os Luìadas, 1572). Do odborné diskuze se zapojil i básnìk Almeida Garret (João Bptista da Silva Leitão de Almeida Garret, 1799-1854) svou statì O Claustro de Bellem či historik Alexandre Herculano (1810-1877). 447 Poté začaly snahy o vyzdviţenì významu stavby pro národnì historii a klášter se začal se střìdavými úspěchy rekonstruovat v neomanuelinském stylu, jak z hlediska hodnoty objektu, tak dle osobnìho názoru, coţ vedlo ke střìdánì architektů na stavbě, neboť některé zásahy byly hodnoceny jako rozporuplné.448 Jiţ v roce 1859 byla odstraněna z rajského dvora nádrţ s fontánou, neboť nebyla „manuelinská“. Uvaţovalo se i o rozšìřenì a bouraly se některé části kláštera, napřìklad v podélném křìdle na bývalém břehu řeky, které byly později obnoveny. Zcela zničen bez obnovy byl tzv. Sál králů, kde byly umìstěny portréty všech králů. 449 V roce 1860 byl sepsán kontrakt s Jeanem Colsonem na adaptaci kláštera, byly vytvořeny nákresy na obnovu zazděných arkád v duchu neomanuelina.450 V roce 1863 byl dva roky vedoucìm stavitelem José Correira, jehoţ nahradil Angličan Samuel Bennett opět na dva roky, ten však nestihl realizovat ţádný ze svých projektů. V roce 1867 zìskali pozice hlavnìch architektů Aquiles Rambi a Giuseppe Cinatti, kteřì změnili přìstup k obnově a přestavbě kláštera. Vytvořili novou fasádu částečně zbořeného křìdla, ale také zbořili původnì polygonálnì věţ kostela, kterou nahradili kupolovou věţì, coţ vyvolalo národnì nevoli, a také vedlo k odvolánì těchto stavitelů. Celkově se jejich zásahy hodnotì jako spìše nešťastné, neboť byl ztracen Sál králů a také obnovená fasáda byla chápána jako monotónně pravidelná.(Obr.69,70,71) Italské architekty nahradili Rafael Cardoso a Manuel Raimundo Valades, ale přestavba a úpravy byly opět přerušeny v roce 1894.451

447

Maria João Baptista Neto, Secularização e memória. O claustro nos séculos XIX e XX., in: Miguel Soromenho a kol. (ed.), Mosteiro dos Jerónimos a intervenção de conservação do claustro. Lisboa, IPPAR, 2006, s. 59-66. Také Paulo Pereira, Mosteiro dos Jerónimos, s. 45. 448 Lina Maria Marrafa de Oliveira, Cronologia sumária das campanhas de obras do claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém do século XVI às primeiras décadas do século XX, s. 129-156 449 José Ribeiro Guimarães, Summario de varia historia III. Narrativas, lendas, biographias, descripcoes de templos e monumentos, estatisticas, costumes civis, politicos e religiosos de outras eras, s. 25-27. 450 Maria João Baptista Neto, Secularização e memória. O claustro nos séculos XIX e XX, in: Miguel Soromenho, a kol. (ed.), Mosteiro dos Jerónimos a intervenção de conservação do claustro, Lisboa, IPPAR, 2006, s. 59-67, také Paulo Pereira, Mosteiro dos Jerónimos, s. 45-49. 451 Paulo Pereira, Mosteiro dos Jerónimos, s. 48-53. Patro bylo dokončeno jiţ v roce 1886. Lina Maria Marrafa de Oliveira, Cronologia sumária das campanhas de obras do claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém do século XVI às primeiras décadas do século XX, s. 129-156.

120

Zásadnì restaurovánì ambitu kláštera proběhlo v letech 1998-2002. Bylo zaměřeno předevšìm na vyčištěnì kamene a odstraněnì biologických nánosů, na eliminaci problémů s vodou, stabilizovánì uvolněných bloků a aplikovánì ochranných prvků. Biologické nánosy se odstraňovaly mechanicky, poté došlo k chemickému ošetřenì, dalšì části ambitu se ošetřovaly za pomoci modernìch technologiì, napřìklad laseru. Také byly znovu upevněny některé uvolněné kameny a doplněny nové ocelové spoje. U dekorativnìch prvků byly nahrazeny či doplněny chybějìcì fragmenty. 452

4.3 Klášter svatého Kříţe v Coimbře Klášter Santa Cruz (svatého Křìţe) v Coimbře byl zaloţen 28.6. 1131 na den svatého Petra a Pavla. O několik měsìců později zde byl uveden do funkce prvnì biskup, Dom Benardo, a této slavnosti přihlìţel i Dom Alfons Jindřich, budoucì prvnì portugalský král, šlechtici a mnoho dalšìch lidì. Klášter v Coimbře zaujìmal stěţejnì mìsto v kulturnìch i cìrkevnìch dějinách Portugalska, je zde pohřben prvnì portugalský světec, svatý Teutonius. Také jako vzdělávacì instituce byl vyhlášen v celé Evropě, jednìm z jejìch absolventů, který zde zìskal svoje duchovnì a intelektuálnì základy, byl i dalšì portugalský světec Antonìn Paduánský (1195?-1231), 453 sìdlila zde také prvnì portugalská univerzita. 4.3.1 Stavební etapy Výstavba kostela a kláštera začala v roce 1131, kdy byla postavena opevněná románská stavba kvůli moţnému nebezpečì zpětného dobytì územì Maury. Klášter prošel výraznou přestavbou během vlády krále Manuela, který jmenoval představeným mìstnìho řádu augustiniánů Pedra Gaviãa, biskupa z Guardy. 454 Uloţil mu dle pověsti, která se tradovala, vybudovat dva velké náhrobky prvnìm portugalským králům Afonsovi Jindřichovi a D. Sanchovi I. (1154-1211) Gavião na této pozici působil od svého jmenovánì v roce 1507 aţ do své smrti v roce 1516.455 V letech 1507-1513 zde působil

452

Zde pouze informativně, rozbor a podrobný popis restaurátorských zásahů nenì tématem této práce. Restaurovánì objektu i s metodologiì jsou důkladně zpracovány v Elena Charola, José Rodrigues Delgado, Limpeza e conservação das superfìcies pétreas do claustro do Mosteiro dos Jerónimos, in: Miguel Soromenho, a kol. (ed)., Mosteiro dos Jerónimos a intervenção de conservação do claustro, Lisboa, IPPAR, 2006, s. 103-116. V tomtéţ sbornìku Nuno Proença, Conservação e metodologia na intervenção do claustro do Mosteiro dos Jerónimos, in: Miguel Soromenho, a kol. (ed.), Mosteiro dos Jerónimos a intervenção de conservação do claustro, Lisboa, IPPAR, 2006, s. 145-175. 453 José Bento Vieira, Santa Cruz de Coimbra. Arte e Historia, Coimbra, Santa Cruz, 2001, s. 11-12. 454 Tento biskup se po svém jmenovánì v roce 1496 zaslouţil o důkladnou přestavbu katedrály Panny Marie v pohraničnìm městě Guarda, kde jsou doloţeni mezi lety 1504-1517 stavitelé a kamenìci Pedro a Filipe Henriquesové. Pedro Dias zmiňoval Boytacovo autorstvì kvůli menšìm zkušenostem obou bratrů s konstrukcì stavby tohoto rozsahu. Také se domnìval, ţe autorstvì projektu katedrály v Guardě lze připsat jejich otcovi Mateusovi Fernandesovi. Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s.160-161. Lze se přiklonit i k podìlu jejich švagra Boytaca na výstavbě katderály, neboť tordovánì pilìřů na rozhranì transeptu a hlavnì lodi nese znaky Boytacova stylu tordovánì – stáčenì dřìků sloupů. (Obr. 40) To bylo pouţito i u portálu, jenţ by mohl být rovněţ připsán Boytacovi vzhledem k jemnějšìmu a drobnějšìmu provedenì motivu, který vytvořil pravděpodobně Boytaca u portálu farnìho kostela v Batalhe. Filip Henriques je v roce 1517 jiţ doloţen v Belému, kde vedl skupinu kamenìků podìlejìcì se na stavbě ambitu Jeronýmského kláštera. 455 Pedro Dias, A Arquitectura de Coimbra na transição do gótico para a renascença. Coimbra, EPDTUR, 1982, s. 107.

121

stavitel Boytaca, 456 který začal přestavovat průčelì, také zaklenul hlavnì loď kostela a kapitulnì sìň. Následně se práce ujal Marco Pires,457 jenţ pokračoval v přestavbě ambitu kláštera. Po jeho smrti se stal hlavnìm stavitelem kláštera Diogo de Castilho, který převzal vedenì královských staveb i přestavbu královského paláce - Paço Real de Alcáçova v Coimbře v roce 1524. 458 Sochařské práce prováděl předevšìm Nicolau Chanterene, u něhoţ je patrná inspirace štrasburskou katedrálnì hutì.459 Navazoval na ně João Ruão, otec Jerónima de Ruãa, který vytvořil výzdobu okennì části průčelì kostela.

456

Jeho přìtomnost je doloţena v dokumentech v letech 1508, 1510, 1511, 1513. Dias, Pedro, A Arquitectura de Coimbra na transição do gótico para a renascença, s. 109-110. V roce 1510 dozoroval Boytaca společně s Mateusem Fernandesem na různé městské stavby v Coimbře, napřìklad na opravu mostu přes řeku Mondego a stavbu jatek na ryby a maso, jejichţ dostavbu nakonec Boytaca v roce 1511 vedl. V dokumentech je zmìněno, ţe zaměstnanci kláštera sv. Křìţe nemuseli platit poplatky za jejich pouţitì. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal,dìl 1, A-G, s. 125-126. Pedro Dias, A Arquitectura de Coimbra na transição do gótico para a renascença, s. 52-54. Ke stavbě mostu uvedl de Góis ve své kronice:“ (Král Manuel) Fez a ponte noua de coimbra sobelo rio mondego com que ennobreceo muito a cidade. Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, 4. kniha, kap. 85, s. 600. Ţe se jednalo o opravu staršìho mostu z kamene vyplývá i ze zprávy Václava Šaška z Bìřkova, který právě v Coimbře zmìnil existenci kamenného mostu. 457 Podìlel se také na přestavbě Paço Real de Alcáçova v Coimbře, o kterém Damião de Góis ve své kronice uvedl: „(Manuel) fez os paços de Coimbra, como agora estam por os velhos serem tam destruidos q foi necessario fazer emse nouos.“ Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, 4. kniha, kapitola 85, s. 600. Jak vypadal tento hrad palácového typu před přestavbou nelze zcela přesně doloţit, jistě byl opevněný, s obytnými prostory a s kaplì São Miguel, dle patrona – anděla ochránce- prvnìho portugalského krále Alfonse Jindřicha. Práce začaly kolem roku 1517 a zpomalily se smrtì krále Manuela a stavitele Pirese ve stejném roce. Poté převzal vedenì stavby Diogo de Castilho. Dle Diase vytvořil Pires všechny portály, okna a schody, při přestavbě sálů a mìstnostì byl limitován původnìm středověkým hradem, napřìklad původnì obytné mìstnosti královny a infantů by měly mìt shodné dispozice jako měly prostory rekrorátu, který byl do paláce přesunut poté, co daroval Jan III. tento objekt univerzitě. Původnì manuelinská sakristie kaple São Miguel (svatého Michaela) ustoupila výstavbě Bibliotecy Joaniny, jedné z nejrozsáhlejšìch knihoven v Portugalsku, která nebyla na rozdìl od Královské knihovny poznamenána zemětřesenìm. Přesný popis prostor paláce, které vybudoval Marcos Pires, se dochoval kvůli platbě jeho vdově za práci jejìho muţe, kdy došlo k přeměřenì a popsánì postavených částì zkušenými staviteli. José Ramos Bandeira, Universidade de Coimbra: edifìcios do corpo central e Casa dos Melos, Tomo II. Coimbra, Casa do Castelo, 1947,s. 76-81. Pedro Dias, A Arquitectura de Coimbra na transição do gótico para a renascença, s. 68-79. Vzhledem k jménu královského hradu je třeba zmìnit, ţe Coimbra byla arabské město s centrálně vybudovaným hradem na kopci, obklopeným městem rozloţeným po úbočìch a s dodnes částečně zachovalými hradbami (bránou Almedinou) a patrnou arabskou křivolakou strukturou ulic. 458 V tomto roce Diogo de Castilho zaloţil v Coimbře rodinu a zastával i důleţité veřejné funkce, neboť nebyl pouze významným stavitelem, ale téţ váţeným měšťanem, který se podìlel na rozvoji svého města. (Obr.72) Jako radnì je doloţen v městských listinách napřìklad v roce 1559. V tomto obdobì byla Coimbra jednìm z důleţitých kulturnìch středisek země, která byla předevšìm v klášteře a od roku 1537 i na univerzitě. Rekonstrukce kláštera svatého Křìţe umoţnila vybudovánì mìstnostì na výuku teologie, která doplňovala vědecké disciplìny vyučované na univerzitě. Diogo pracoval v klášteře svatého Křìţe i na přestavbě královského paláce v sìdlo univerzity. V roce 1548 to byl právě on, kdo plánoval s Andrém de Gouveiou přestavbu části královského paláce na nově zřizované Collégio das Artes. Z následujìcìho roku se dochoval dokument, v němţ se uvádì, ţe se budovala veřejná aula na základě návrhu Castilhova a vedoucìho Collégia, jenţ byl ustanoven po Gouveiově smrti. I Diogo de Castilho pracoval na opravách kamenného mostu přes řeku Mondego. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 1, A-G, s. 170-172, 180. 459 U tohoto portálu jsou vrcholové části baldachýnů stylizované do prohnutých lomených oblouků řešeny podobně jako u severnìho portálu St. Laurent v severnìm rameni transeptu katedrály Notre Dame ve Štrasburku. Jednou z moţnostì, odkud Chanterene pocházel, byla oblast Normandie, kde se ve většì mìře toto přìjmenì a jeho varianty objevovaly. Předpokládá se, ţe pracoval v Rouenu, objevily se názory, ţe ho lze

122

4.3.2 Přestavba kostela Prvnì částì kláštera, které se dotkly přestavby v obdobì vlády krále Manuela, byly prostory starého románského kostela. Došlo k zbouránì nartexu, odstraněnì kleneb i bočnìch kaplì.460 Jednolodnì chrám byl nově zaklenutý šesticìpou hvězdicovou klenbou, jejìţ ţebra jsou svedena na zkrácené přìpory tvořené stáčenými pruty. (Obr.75,76) Vzhledem k tomu, ţe Boytaca zachoval původnì rozměry románského chrámu, musel své klenby rozměrově přizpůsobit jiţ stojìcìm obvodovým zdem. V nich ale prolomenìm severnì i jiţni zdi ve východnì části lodi vytvořil dva páry oken, jejichţ ostěnì jsou ohraničena jednìm válcovitým prutem, zdobeným pouze drobnými talìřky a náznakem hlavice. Tvar ostěnì zdůrazňuje záclonový typ okna, který byl v Coimbře pouţit v podstatně dekorativnějšì úpravě i u kaple São Miguel v královském paláci či v Tomaru v drobnějšìm a jednoduššìm provedenì, stejný tvar majì i portály v severnì zdi klášternìho kostela v Jeronýmském klášteře v Belému. Tento typ tvaru oken a portálů je velmi dobře známý ze středoevropského prostoru v druhé polovině 15. stoletì. Ve střednì Evropě se lze setkat s tìmto inovativnìm řešenìm tvaru okna v dìle Arnolda Vestfálského na zámku Albrechtsburgu v Mìšni, kde působil Arnold Vestfálský od roku 1470.461 Byl pouţit napřìklad i na Sachsenburgu, vystavěném před rokem 1488,462 tedy přibliţně v době, kdy mohl Boytaca odejìt ze střednì Evropy na Pyrenejský poloostrov. Tento tvar okennìho ostěnì je známý i z Čech, kde byl vytvořen napřìklad u tzv. Vladislavova křìdla na královském hradě Křivoklátě. 463 (Obr. 77,78,79)

ztotoţnit s Mistrem 1508, který působil i v Dijonu. Prvnìm doloţeným záznamem je jeho práce v Santiagu de Compostela v roce 1511, mezi léty 1513-1516 nejsou ţádné informace o jeho pobytu, ale nevylučuje se, ţe se pohyboval v okolì Coimbry. V roce 1517 jiţ pracoval ve stavebnì huti belémského kláštera. Vìce Pedro Dias, Os portais manuelinos do Mosteiro dos Jerónimos, s. 135-144. 460 Pedro Dias, A Arquitectura de Coimbra na transição do gótico para a renascença, s. 118. 461 Záclonový oblouk v uţitý v klášteře v Batalhe, u jednoho z oken v klášteře řádu Kristova v Tomaru a u kaple São Miguela v Coimbře uvedl jiţ Magirius, avšak bez dalšì zmìnky o portugalské architektuře či moţné souvislosti s Boytacem či jeho nástupcem Piresem, v práci věnované šìřenì inovacì Arnolda Vestfálského. Heinrich Magirius, Schlossbauten der zweiten Hälfte des 15. Jahrhunderts in Obersachsen – Traditionen und Innovationen, s.11-30. V českém prostředì se dìlem Arnolda Vestfálského a jeho konstrukčnìmi inovacemi kleneb zabývali Milada Radová a Oldřich Rada, Kniha o sklìpkových klenbách, Praha, Jalna, 1998, téţ článek Milada Radová-Štiková, Sklìpková klenba, in:Uměnì, 3/1958, s. 217-238. V souvislosti s tvorbou Arnolda Vestfálského, jednoho ze stěţejnìch stavitelů v pozdně gotickém německém kulturnìm prostředì, se zamýšlel Stephan Hoppe nad moţným opakovánìm prvků románské architektury v pozdnì gotice. To by se mohlo týkat i tordovánì. Vìce Stephan Hoppe, Die Albrechtsburg zu Meissen als Beispiel eines Retrospektiven Architekturstils?, in: Christian Striefler a kol., Schlossbau der Spätgotik in Mitteldeutschland, Dresden, Michel Sandstein Verlag Dresden und Staatliche Schlösser, Burgen und Garten Sachsen, 2007, s. 64-74. V české odborné literatuře se tìmto problémem zabýval jiţ Vojtěch Birnbaum, který povaţoval pouţìvánì typologických znaků románské architektury, tedy napřìklad kanelovaného tordovánì, románských sloupů či pouze hlavic v pozdně gotické architektuře za prvnì projevy historismu od obdobì antiky kvůli určité únavě a vyčerpanosti gotického stylu. Vojtěch, Birnabaum, Románská renesance koncem středověku, Praha, Jan Štenc, 1924, s. 40-46. 462 Wolfgang Schwabenicky, Das spätgotische Schloss Sachsenburg, in: Christian Striefler, a kol., Schlossbau der Spätgotik in Mitteldeutschland, Dresden, Michel Sandstein Verlag Dresden und Staatliche Schlösser, Burgen und Garten Sachsen, 2007, s. 82-91. 463 Dle Cechnera přeţila tato část hradu poţáry v roce 1821 a 1826, ale značně popraskané zdivo bylo před zřìcenìm v r. 1876. V druhém patře jsou jasně patrná dvojdìlná okna se záclonovým tvarem ostěnì, stejný typ byl pouţit i u dalšìch oken paláce vedoucìch do ostatnìch světových stran. Vìce Antonìn Cechner, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Rakovnickém. I. dìl., Hrad Křivoklát, Praha,

123

V manuelské architektuře se v některých přìpadech objevuje záclonový typ okennìho ostěnì464 či záclonový tvar portálu v kombinaci s hvězdovým typem oblouku. Takto byl pouţit záclonový tvar na vnitřnì okennì ostěnì a vnějšì část ostěnì byla stylizovaná do hvězdového tvaru, zdůrazněného dekoracì, u oken kaple São Miguela v Coimbře, která vytvořil Marc Pires. Ten musel být obeznámený s Boytacovou tvorbou, přinejmenšìm v Coimbře, neboť na ni navazoval. Záclonový tvar portálu byl pouţit jiţ u jedné z prvnìch manuelských staveb, v kostele Nossa Senhora de Pópulo v Caldas da Rainha, jehoţ stavitelem byl Mateus Fernandes. Tam by se tedy mohlo také jednat o ovlivněnì tvorbou Dioga Boytacy vzhledem k jejich přìbuzenským vazbám. I proto lze předpokládat, ţe Boytaca před přìchodem do Portugalska zìskal zkušenosti nejen ve iberských stavebnìch hutìch, napřìklad v Toledu či ve francouzském Albi, 465ale byl nejspìše i přìmo obeznámen s tvorbou středoevropskou. Pro zaklenutì presbyteria kostela pouţil Boytaca stejný typ klenby jako v lodi, tedy klenebnì vzorec šesticìpé hvězdice, v němţ pouze poslednì hvězdicovitý paprsek v západnìm poli před vìtězným obloukem byl nahrazen ţebry stylizovanými do listového tvaru.(Obr.155) Listovitá část klenebnìho vzorce je tvořena jemně zakřiveným provazcovitě tordovaným ţebrem, který dodává této části čistě dekorativnì charakter zdůrazněný aţ filigránovitě zpracovaným svornìkem s typickým manuelovským motivem armilárnì sféry a s popisem Emanuel rex Portugal. I ostatnì svornìky s vegetabilnì dekoracì připomìnajì svým zpracovánìm svornìky z Kaple zakladatele v Batalhe, kterou nechal vystavět král Jan I. z Avisu. V kapli Zakladatele je pohřben rovněţ Jindřich Mořeplavec, jehoţ zde symbolicky připomìná dalšì centrálnì svornìk s motivem křìţe řádu Kristova a nápisem „In hoc signo vinces“. 466 Tento prostor je z hlediska státotvornosti jednìm z nejdůleţitějšìch v Portugalsku, neboť právě tady se nacházì náhrobky zakladatele portugalského královstvì, Alfonse Jindřicha a jeho syna, krále Sancha I. (obr.204), které

Archeologická komisse při České akademii cìsaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a uměnì, roč. 36, 1911, s. 56-58. Také Jiřì Kaše, a kol., Křivoklát, Praha, Středočeské nakladatelstvì, 1983, s. 42, 48. 464 Záclonové okno se nacházì i v průčelì paláce ve Wurzenu, vìce v Günter Kavacs, Oelsner, Norbert, Das Bischofsschlos in Wurzen - eine „Inkunabel“ spätgotischer Architektur in Sachsen, in: Christian Striefler a kol., Schlossbau der Spätgotik in Mitteldeutschland, Dresden, Michel Sandstein Verlag Dresden und Staatliche Schlösser, Burgen und Garten Sachsen, 2007, s. 168-179. Záclonový typ okna byl pouţitý i na hradě Eisenhardt, vìce Langer, Thomas, Das Torhaus der Burg Eisenhardt in Belzig - ein spätgotischer Umbau unter Federführung des Baumeister Arnold Westfalen?, in: Christian Striefler a kol., Schlossbau der Spätgotik in Mitteldeutschland, Dresden, Michel Sandstein Verlag Dresden und Staatliche Schlösser, Burgen und Garten Sachsen, 2007, s. 155-167. Tento typologický znak tvorby Dioga Boytacy, jenţ poukazuje na moţnou přìmou obeznámenost s pozdně gotickou architekturou střednì Evropy nebyl dosud zmiňován. 465 Nunes a Martìnez zmiňovali moţnost Boytacovy práce na katedrále svaté Cecìlie v Albi. U klenebnìch vzorců uváděli jeho moţnou návaznost na práci Juana Guase v klášteře svatého Tomáše v Ávile a v Toledu. Zároveň ale je nutné uvést napřìklad téměř totoţný klenebnì vzorec, který byl pouţit v kostele v Cartuje Miraflores, kde se na stavbě podìleli Juan a Simon Coloniové (Hans a Šimon z Kolìna). Jedná se tedy o poměrně rozšìřený klenebnì vzorec a nelze ho vztáhnout pouze k jednomu staviteli působìcìmu na přelomu 15. a 16. stoletì na Pyrenejském poloostrově. A právě rozšìřenì a přetrvánì pouţìvánì obou modifikacì tohoto klenebnìho vzorce na sever od Pyrenejì uváděli Nunes s Martinezem v souvislosti se spisem Philiberta de l´ Ormeho Primier Tome de l´Architecture z roku 1567 a jeho nákresy s tìm, ţe se jedná o klenebnì vzorce, které ve Španělsku rozšìřili stavitelé z frankofonnì oblasti. Tvorba stavitelů z německých regionů, napřìklad i Hanse Burghausena, který rovněţ pouţìval tento typ klenebnìho vzorce, nebyla v tomto článku zreflektována. Javier Gómez Martìnez, Ricardo Jorge Nunes da Silva, De Huguet a Boytac y el Tardogótico peninsular, s. 311-356. 466 Mistr Boytaca je v roce 1509 doloţen také v klášteře Santa Maria da Vitória v Batalhe. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 1, A-G, s. 123.

124

nechal král Manuel nově vybudovat. Boytaca tu tedy dokázal v architektonickém detailu mistrovsky symbolicky a ideologicky propojit odkaz na všechny tyto portugalské panovnìky a infanta Jindřicha Mořeplavce. Triumfálnì oblouk, rovněţ vybudovaný v době přestavby kláštera vedené Diogem Boytacou, je také ohraničen provazovitým prutem a v hlavnì lodi z vnějšku dekorován drobným vegetabilnìm dekorem a prutem tvořìcìm lomený oblouk s vrcholovou kytkou. Boytaca zaklenul shodnou šesticìpou hvězdicovou klenbou, kterou pouţil jiţ v lodi, i dvě pole klenby kapitulnì sìně. Přìpory vytvořené ze stáčených prutů majì výrazné hlavice a konzoly, jemně modelované svornìky jsou opatřeny vegetabilnìm dekorem. Stěny byly obloţeny kachlemi na konci 16. stoletì.467 4.3.3 Ambit Stavba ambitu kláštera "Claustro de Siléncio" je dìlem Marca Pirese,468 který měl za úkol pokračovat v přestavbě kláštera ve stylu svého předchůdce.(Obr.80,81) Celá přestavba kláštera postupovala od roku 1514 do smrti Pedra Gaviãa 469 pomaleji, neboť v květnu 1514 odjel mistr Boytaca dohlìţet na stavbu pevnostì v Maroku a také je v těchto letech doloţena jeho přìtomnost ve stavebnì huti Jeronýmského kláštera v Belému. V mezičase proběhly pouze drobné úpravy, které prováděl kamenìk Afonso Dias. Od roku 1517 byl stavebnìm mistrem zdejšì stavby právě Marcos Pires470 a jeho počátek působenì je spojen se jménem nového představeného, kterým se stal syn Manuela I., infant Alfonso ( 15091540). Stavebnì práce se následně zrychlily také s nástupem Jana III. do čela portugalského královstvì. 471 Chodby ambitu byly zaklenuty čtyřcìpou hvězdicovou klenbou, v rohových polìch zřejmě Pires navrhl motiv listu vloţený do vzoru čtyřcìpé hvězdy. Zřejmě kvůli nedostatečnému prostoru na kompletnì vytvořenì klenebnìho vzorce byla ţebra tvořìcì

467

José Bento Vieira, Santa Cruz de Coimbra. Arte e Historia, s. 39. V dochovaném dokumentu ke stavbě ambitu „Claustro de Silencio“ se uvádì, ţe Marcos Pires pracoval společně s 50 kamenìky a dalšìmi 20 pracovnìky na kaplìch a arkádách do rajského dvora a na zaklenutì. Zmìnky jsou i o kameni, který má být pouţit na klenby.: „Marcos Pires traz agora cinquenta oficiaes e xx criados, tem já doze capellas da crasta fechada e todollos arcos perpianhos e os formalotes de tres quadras da dita crasta, e pedra laurada que me parece que habastara para acabar e segindo a pressa que lhe dão sera abobada da crasta toda çarrada até pascoa“. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 2, H-R, s. 310. 469 Jeho náhrobek je rovněţ skvělou ukázkou manuelského stylu. Ornamentálnì dekorace proplétaných osekaných větvì a listovì má téměř totoţné zpracovánì jaké je patrné u manuelského portálu do nové sakristie v cisterciáckém klášteře v Alcobaçe. I vzhledem k tomu, ţe návrh portálu v Alcobaçe je od Joãa de Castilha a provedenì se připisuje Joãovi Ruãovi a mistru Nicolauovi Chanterenovi, i zde lze připsat vytvořenì tothoto náhrobku s jistotou Chanterenovi. 470 Do funkce hlavnìho stavitele byl Marcos Pires z Coimbry jmenován králem Manuelem v roce 1517, který ho zároveň chválil za věrnou sluţbu a dobrou práci: „Dom Manuell A quantos esta nossa carta nirem ( dizem?) fazemos saber que a nos praz por niso fazermos merce a Marcos Pirez, pedreiro, morador em a nossa cidade Coimbra por ser boõ oficiall do dito oficio comfiambo delle que no seruira nelle fiellmente e como a nosso seruiço compre temos por bem e o damos por mestre das nosas obras que se fazem e daquy em diante na dita cidade outtere faser as e pola guisa ho elle deue ser o como o sam os outros mestres das nossas obraz do Regnno.“ Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 2, H-R., s. 309. 471 Pedro Dias, A Arquitectura de Coimbra na transição do gótico para a renascença, s.123. 468

125

„list“ vsazena do klenby odlišně, a tak klenebnì vzorec připomìná naturalisticky ztvárněné okvětnì plátky. (Obr.82) V dekoraci ambitu byl opět bohatě vyuţit motiv tordovánì společně s vegetabilnìm ornamentem, obé bylo pouţito předevšìm na dřìky sloupků v lomených obloucìch ambitu. Výrazným prvkem této části kláštera je také zaklenutý prostor nad kašnou Paia Guterrese, který se nacházì ve vnitřnìm rohu rajského dvora. (Obr.88, 224) 472 Jsou zde zachyceny nejdůleţitějšì emblémy manuelského obdobì, v jejichţ interpretačnì symbolice se můţe odráţet spojitost s prvnìm portugalským králem a počátkem portugalských dějin. Rámujìcì oblouk je tvořen několika druhy velmi naturalisticky provedených osekaných větvì lemovaných tordovaným prutem. Vlastnì zaklenutì je preciznì kamenická práce zaloţená na propracovaném detailu. Ţebra klenby jsou zformována do tvaru evokujìcìho stvoly, které mohou symbolizovat rajský strom. Vzhledem k tomu, ţe svornìky nesou motiv armilárnì sféry či královského erbu, je zde moţné uvaţovat i o symbolickém odkazu na „strom Jesse“ v souvislosti se zdůrazněnìm panovnické kontinuity vztahujìcì k prvnìmu portugalskému králi Alfonsi Jindřichovi. V tomto obdobì byly přestavěny kaple svatého Michaela archanděla i kaple svatého Teutonia. Současně byl zhotoven i retábl, který je pracì původem středoevropského umělce Joãa Alemãa, jenţ byl známý předevšìm dìly vytvořenými pro katedrálu v Seville.473 4.3.4 Západní průčelí kostela Jedinečná sochařská výzdoba západnìho průčelì klášternìho kostela byla vytvářena na počátku 16. stoletì v několika etapách. (Obr.73,74) Při jeho přestavbě byl druhotně pouţit materiál z původnìho průčelì, neboť mnoho kvádrů pocházì jiţ z 12.stoletì. Boytaca rovněţ zachoval jeho původnì tvar, jen do bočnìch partiì vloţil osmiboké vìţky. Do svého plánu však nezahrnul centrálnì okno.474 V roce 1518 přijel do Coimbry mladšì bratr Joãa de Castilha, jménem Diogo. Oba bratři společně pracovali jiţ při přestavbě chóru v katedrále v Braze.475 Návrh hlavnìho portálu, také de Lourdes připisovala Joãovi de Castilhovi s tìm, ţe provedenì byla práce jak Dioga de Castilha, tak Nicolase Chanterena. 476 Tomu odpovìdajì i platby za práci, neboť v roce 1522 bylo Diogovi de Castilhovi stejně jako Nicolaovi Chanterenovi vyplaceno 100 cruzados ve zlatě za práci na hlavnìm portále. 477 Na jednom z kvádrů se pravděpodobně dochovala i kamenická značka Dioga de Castilha, která koresponduje s jeho podpisem. (Obr. 86, 87) Autorstvì Joãa de Castilha ale nasvědčuje i formovánì detailů vrcholové části portálu, které odpovìdá portálu Jeţìšova kostela v Setúbalu, také motiv "fiál" lemujìcìch portál pouţil Castilho také u portálů klášternìho kostela jeronymitů Panny Marie v Belému, u kostela Misericórdia/Conceição Velha v Lisabonu, zároveň v náznaku u portálu klášternìho

472

José Bento Vieira, Santa Cruz de Coimbra. Arte e História, Coimbra, Igreja de Santa Cruz, 2. vyd., 2001, s. 44-45. 473 Pedro Dias, A Arquitectura de Coimbra na transição do gótico para a renascença, s. 124. 474 Maria Lurdes Craveiro, O labirinto das formas e as marcas do poder na fachada de Santa Cruz, in: António Alves, Martins (ed.), Igreja de Santa Cruz de Coimbra: história, conservação e restauro da fachada e arco triunfal, Lisboa, IPPAR, 2001, s.17-61. 475 Ricardo Jorge Nunes da Silva, Os abobamentos pétreos na arquitectura tardomedieval do ciclo Bracarense - a influência do Norte de Espanha (Burgos), in: Revista Convergências 1/2009, nestránkováno. 476 Maria Lurdes Craveiro, Lurdes Craveiro, Maria, O labirinto das formas e as marcas do poder na fachada de Santa Cruz, s.17-61. 477 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 166.

126

kostela řádu Kristova v Tomaru, setkáváme se s nìm i u Jeţìšova kostela v Setúbalu. I průčelnì okno v podstatě koresponduje s okny kostela Jeronýmského kláštera. Stejně tak některé dalšì pouţité drobné motivy, napřìklad ohrádka vytvořená z větvì propletených provazem variuje motiv z kláštera řádu Kristova v Tomaru, kde také João de Castilho působil. Pouţité rozviliny opět odpovìdajì Castilhovým návrhům z jiných staveb a jejich provedenì odpovìdá práci Nicolae Chanterena. Některé ornamentálnì detaily předevšìm kolem okna zřejmě vypracoval João de Ruão.478 Společnou práci obou bratrů Castilhů na projektovánì můţe dokládat i podklenutì kůru v tomto klášternìm kostele, kde pouţil Diogo klenebnì vzorec,479 který nese charakteristický rukopis jeho bratra, jenţ shodným klenebnìm vzorem zaklenul sakristii kostela v Jeronýmském klášteře v Belému. (Obr. 76,184,185) Diogo de Castilho působil jako hlavnì stavebnì mistr v Coimbře aţ do 80. let 16. stoletì.480 Průčelì kostela, které má symbolizovat spasenì, je charakteristické prolìnánìm pozdně gotického tvaroslovì s vloţenými klasickými prvky. Jedná se zejména o podokennì část, kde je vloţená jiţ klasická nika, která je povaţována jiţ za práci Joãa Ruãa.(Obr.84) Předznamenává známé dochované klasické průčelì kostela Madre Deus (Kostel svatého Pavla) v Macau, jenţ se začal stavět do dnešnì zachované podoby v roce 1602.481Jeho sochařská výzdoba je doplněna stromy s naturalisticky ztvárněnými větvemi a kořeny, coţ můţe představovat manuelinskou reminiscenci.

4.4 Klášter Panny Marie Vítězné v Batalhe Tento klášter nechal vystavět Jan I. z Avisu 482 na počest svého vìtězstvì nad kastilským bratrancem Janem I. Kastilským v důleţité bitvě u Aljubarroty, která proběhla v roce 1385 v předvečer svátku Nanebevzetì Panny Marie. Jan I. daroval nově zaloţený klášter dominikánům za jejich podporu během jeho volby králem v kortesech, i kdyţ původně zřejmě uvaţoval ze stejného důvodu i o cisterciácìch, kteřì ale vlastnili nedaleký klášter v Alcobaçe. Zdejšì stavebnì huť patřila po dobu vìce neţ sta let k nejvýznamnějšìm v zemi, dle Pedra Diase se jednalo přìmo o hlavnì dìlo portugalské vrcholné gotiky a pozdnì gotiky,483 on i Ricardo Nunes da Silva povaţovali zdejšì stavebnì huť za „školu

478

José Bento Vieira, Santa Cruz de Coimbra. Arte e Historia, s. 16. Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s.166. 480 Maria Lurdes Craveiro, O labirinto das formas e as marcas do poder na fachada de Santa Cruz, s.17-61. . 481 Gonçalo Couceiro, Igreja de S. Paulo-Fortaleza do Monte. Roteiro Histórico e artìstico de Macau, dìl 1. Macau, Governo de Macau, Imprensa Oficial de Macau, 1990, s. 16. 482 Papeţské schizma se projevilo i v tomto politickém sporu o nezávislost Portugalského královstvì, neboť budoucì král Jan I. musel být jako mistr rytìřského řádu z Avisu zbaven řeholnìch slibů alespoň jednìm z papeţů. Dispenz mu udělil Urban VI. (1318-1389) v Řìmě, neboť Klement VII. (1342-1394) podporoval jeho bratrance Jana Kastilského. Rovněţ portugalštì cisterciáci a dominikáni podporovali papeţe v Řìmě. Jan I. z Avisu byl jako levoboček Petra Krutého (1320-1367) a galicijské šlechtičny Terezy Lourenço jmenován do čela řádu jiţ v šesti letech. Vìce v Jorge Nascimento Rodrigues, Tessaleno Devezas, O pioneiro da globalização: A herança das Descobertas, Lisboa, Centro Atlántico, 2009, s. 68 - 69. Napřìklad José Custódio Vieira da Silva, Pedro Redol, Monastery of Batalha, London, IPPAR and Scala Publishers, 2007, s. 16-18. 483 Dle některých badatelů se jedná předevšìm kvůli dekorativnì výzdobě provedené jiţ v prvnìch fázìch výstavby o dìlo předznamenávajìcì pozdnì gotiku ve své výrazné ornamentalistice. Napřìklad José Custódio Vieira da Silva, Pedro Redol, Monastery of Batalha, s. 26, 46., Mário Tavarés Chicó, A arquitectura gótica em Portugal, Lisboa, Livros Horizonte, 2005, 4.vyd., s. 142. Lze se přiklonit spìše k názoru Diase s tìm, ţe se 479

127

stavitelstvì“. 484 Architektura tohoto královského kláštera měla vliv po celé stoletì na všechny dalšì stavby v zemi - kostely, kláštery i šlechtické domy od Minha po Algarve, neboť na tyto stavby byli najìmáni stavitelé a kamenìci, kteřì předtìm pracovali právě v Batalhe. Vzhledem k významu a velikosti klášternì stavby (obr.90-půdorys) tu byli zaměstnáni nejen nejlepšì stavitelé královstvì, ale také nejlepšì sochaři, tesaři či skláři.485 Je nutné také zmìnit, ţe stavba tohoto kláštera byla zcela v kompetenci králů a stavitelů, opat a mniši zde měli vytvořené zázemì pro svůj řeholnì ţivot. 4.4.1 Stavitelé a řemeslníci klášterní stavební huti Prvnìm hlavnìm stavitelem Batalhy byl Alfonso Domingues z Lisabonu,486který vedl stavbu od roku 1388 do roku 1402, kdy zemřel. Vzhledem k tomu, ţe si ho vybral král Jan na tak důleţitý stavebnì podnik, muselo se jednat o jednoho z nejlepšìch stavitelů v Portugalsku. Jeho plán kláštera zahrnoval kostel, sakristii a ostatnì stavby, které byly potřebné pro klášternì ţivot, tedy kapitulnì sìň, refektář, kuchyň a dormitář. Podařilo se mu vybudovat většì část kostela, sakristii, dvě křìdla ambitu a poloţit základy kapitulnì sìně. Poté pokračoval ve vedenì stavby stavitel uváděný jako mistr Huguet, o jehoţ původu se vedou spekulace. Dle typologických znaků jeho tvorby se předpokládá, ţe mohl být Francouz, Angličan 487 či Španěl. 488 V Huguetově tvorbě se projevoval vliv francouzské katedrálnì architektury, který je kontrastnì k Dominguesově tvorbě předevšìm v jiţnìm průčelì transeptu chrámové lodi. (Obr.93) Huguet je pravděpodobně i autorem západnìho průčelì s hlavnìm portálem. (Obr.89) Dominguesova tvorba odpovìdala jednomu typu portugalské gotiky, kterou Dias nazýval tradičnìm, domácìm typem, kdeţto druhý styl Huguetův styl - korespondoval s gotikou mezinárodnì. 489 Huguet také navrhl Kapli zakladatele i Nedokončenou kapli.490 Prvnì z těchto kaplì nechal vybudovat král Jan pro sebe a pro svou manţelku Filipu Lancasterskou (1360-1415), a jak uvedl ve své poslednì vůli, měl tam být pochován po jejìm dokončenì. 491

dìky trvalé kontinuitě pracì dá povaţovat zdejšì klášternì komplex za prvnì stavbu portugalské pozdnì gotiky, neboť manuelino bylo jejì nejvýraznějšì fázì. 484 Ricardo Jorge Nunes da Silva, A obra Tardo-Gótica do mestre Mateus Fernandes nos finais do século XV. e os primeiros anos do século XVI., Revista Convergências, 6/2012, nestránkováno. 485 Pedro Dias, A arquitectura gótica portuguesa, s. 120-121. Ricardo Jorge Nunes da Silva, O mestre Boytac e as correspondências com o fogo Toledano. Revista Convergências, 2012, s. 1-10. 486 Jak uvedl Francisco Marques Sousa Viterbo, je dochována zpráva o domě v Lisabonu, který patřil „..molher, que foi de Affonso Domingues, mestre da obra da Batalha.., Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 2, H-R, s. XI. 487 Saraiva interpretoval staršì názory, podle nichţ se uvaţovalo o Huguetově anglické národnosti. Stavitel se mohl dostat do Portugalska v doprovodu Filipy de Lancaster, manţelky Jana I. Saraiva, Francisco de S. Luis, Memória histórica sobre as obras do Mosteiro de Batalha, in: Obras completas do Cardeal Saraiva (D. Francisco de S. Luis). Lisboa, Imprensa Nacional, 1872, s. 282. 488 Martìnez a Nunes da Silva předpokládali, ţe Huguet mohl pocházet z Katalánska. Vìce Javier Gómez Martìnez, Ricardo Jorge Nunes da Silva, De Huguet a Boytac y el Tardogótico peninsular, s. 311-356. 489 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 26. 490 José Custódio Vieira da Silva, Pedro Redol, Monastery of Batalha, s. 19. 491 Testament Jana I., zakladatele Batalhy: „Mandamos, q nosso corpo se lance no Mosteiro, q Nós mandamos fazer, com a Rainha D. Felippa minha molher a quem Deos acrecente em sua gloria, em aquel muymento, em que ella jaz, nom com os seus ossos ataude, e Nos em o nosso; peró jacamos ambos em hum muimento, assi como o nos mandamos fazer. E isto seja na Capella mor; assi como ora ella jaz, ou na outra,quenós ora

128

Po jeho smrti nastoupil na trůn král Duarte (Eduard, 1391-1438), jenţ chtěl vybudovat vlastnì pohřebnì prostor po vzoru kastilských pohřebnìch kaplì Alonsa de Cartageny (1384-1456) v Burgosu či Álvara Luny (?1388-1453) v Toledu. Dalšìm důvodem pro výstavu nového panteonu byla „zaplněná“ Kaple zakladatele, neboť kromě krále a královny tam měli být pohřbeni i jejich synové s manţelkami, pokud byli ţenatì. Tak se v roce 1434 začala budovat v ose chrámu za polygonálnìm závěrem kostela oktogonálnì stavba na centrálnìm půdoryse se sedmi kaplemi. Král však zemřel po 5 letech vlády a zemřel pravděpodobně i Huguet, protoţe se vytratil z dokumentů ke klášternì stavbě. Stavebnì práce se výrazně zpomalily i kvůli politické situaci, neboť infant Pedro, který byl regentem nezletilého Alfonse V., se musel soustředit na obranu jeho nároků před vévodou z Braganzy. Ve vzájemné bitvě u Alforrobeiry v roce 1448 Pedro zahynul, ale Alfonsův královský nárok uhájil. Dalšì stavitel Martim Vasques, pravděpodobně z Évory pracoval na stavbě jiţ pod vedenìm mistra Hugueta. Jako hlavnì mistr působil na stavbě v letech 1438-1448 i se svým synovcem Fernãem (Fernandem) de Évorou a společně pokračovali ve výstavbě započatých částì. Fernão de Évora se stal po smrti Martima Vasquese dalšìm hlavnìm stavitelem kláštera, tuto pozici zastával aţ do roku 1477. Pod jeho vedenìm se začal stavět ambit Alfonse V., který byl tìmto králem financován, a byl dokončen ještě za jeho ţivota. Do roku 1485 se ve vedenì stavby vystřìdali 4 stavebnì mistři, jak uvedl Saraiva492, Nunes da Silva zmiňoval mistra Guilherma působìcìho na stabě v letech 1477-1480?, Mateuse Fernandese v roce 1480, mistra Joãa Rodriguese mezi lety 1480-1485. João Arruda pracoval v pozici hlavnìho stavitele v letech 1485-1490 a Mateus Fernandes vedl stavbu přibliţně od roku 1490 do své smrti v roce 1515 493. Jeho zeť, mistr Diogo Boytaca je doloţen v Batalhe v letech 1509, 1512, 1514, 1519. 494 Vzájemné rodinné vztahy mezi staviteli dokládajì rovněţ moţnosti zdroje, šìřenì stylu a typologie manuelské architektury, neboť mistr Boytaca měl za ţenu dceru Mateuse Fernandese Isabelu.495 Jejì maminka, Isabela Guilher(l)me byla dcerou mistra Guilherma, skláře-vitráţisty, o kterém se předpokládá, ţe mohl být německé nebo vlámské národnosti.496 Synové mistra Mateuse byli jako on také stavitelé - Mateus Fernandes II

mandamos fazer, despois q for acabada.“ v Antonio Caetano de Sousa, Provas da Historia Genealogica da Casa Real Portugueza, dìl I., kniha třetì, s. 356-361. 492 Francisco de S. Luis, Cardeal Saraiva, Memória histórica sobre as obras do Mosteiro de Batalha, s. 284. 493 Mateus Fernandes byl jmenován v r. 1491 Janem II. a potvrzen ve své funkci Manuelem v roce 1497. Ricardo Jorge Nunes da Silva, A obra Tardo-Gótica do mestre Mateus Fernandes nos finais do século XV e os primeiros anos do século XVI., Revista Convergências, 6/ 2012, nestránkováno. 494 Francisco de S. Luis, Cardeal Saraiva, Memória histórica sobre as obras do Mosteiro de Batalha, s. 289. 495 Nenì doloţeno, kdy přesně se Boytaca oţenil s Isabelou Henriques, s jistotou nebyl ţenatý v roce 1499, neboť je v smlouvě o jeho platu uvedeno, ţe byl vyššì, aby se mohl oţenit. Tato zmìnka nebyla uvedená pouze jednou, a tak je téměř jisté, ţe se tento mistr stavitel oţenil aţ v dalšìch letech, zcela určitě to ale bylo před rokem 1512. Sousa Viterbo zmiňoval, ţe tato podmìnka ukazovala na jeho zahraničnì původ, neboť si tak chtěl král Manuel zajistit, ţe stavitel Boytaca zaloţì rodinu a zůstane v zemi. Podobné podmìnky měli ve smlouvě i dalšì zahraničnì řemeslnìci, pokud přišli pracovat pro portugalského krále. Jeden předpokládaný syn Boytacových, jménem Duarte, byl jmenován na přìmluvu Miguela de Arrudy ochráncem-poručnìkem sirotků v Batalhe v roce 1550, jeho bratr Jerónimo byl nejprve komořìm infanta Luise, poté působil v Cochinu a Goe. Dalšì moţný přìbuzný Filip Butaca Henriques byl jmenován soudcem ve městě Torres Vedras v roce 1603. Magdalena a Antão Butacovi také ţili v Évoře v druhé polovině 16. stoletì. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 1, A-G, s. 121-122 , 130-131. 496 José Travaços Santos, Apontamentos para a História da Batalha, s. 109-111. Dědem manţelky Mateuse Fernandese Isabely Guilherme po matčině linii byl mistr Conrate, jenţ mohl mìt středoevropský původ. Měl

129

převzal vedenì stavby v Batalhe. Dalšì dva jeho předpokládanì synové Pedro a Francisco Henriques se podìleli na přestavbě katedrály Panny Marie v Guardě a pracovali v Jeronýmském klášteře v Belému.497 Ve zdejšì stavebnì huti je zaznamenán většì počet cizinců mezi dalšìmi řemeslnìky a vedoucìmi mistry. Napřìklad v letech 1428-1445 zde působil mistr Conrate, João Flandres tam pracoval v roce 1443, Guilherme Beleé (Belley) se podìlel na budovánì kláštera v letech 1446-1477. Z ostatnìch iberských královstvì přišli kamenìci mistr Martim Galhete, doloţený v roce 1455,či João de Aragão, jenţ pracoval v huti mezi léty 1457-1476, a Gaskoněc Pero de Gasconha byl veden na stavbě v roce 1465. 498 Prvnìm doloţeným sklářem-vitráţistou v klášteře byl Luìs Alemão, který přišel do Batalhy kolem roku 1440 z Německa. Nejstaršì vitráţe majì shodné znaky s vitráţemi v jiţnìm Německu, zejména v Norimberku. Dalšì vitráţe z 15. stoletì jsou v základu shodné s vitráţemi Luise Alemãa, ale jejich postavy majì elegantnějšì provedenì, proto se předpokládá, ţe zde působil dalšì sklář z Norimberka.499 Kardinál Sarraiva uvedl jako prvnìho vitráţistu-skláře mistra Guilherma s přìzviskem de Bellés či Bolleu, který byl zaznamenán v dokumentech z let 1448, 1463 a 1473. Jednalo se o cizince, jak vyplynulo i z rozdìlných způsobů zaznamenánì jeho přìjmenì. Dle této datace by ho bylo moţné ztotoţnit s druhým vitráţistou v Batalhe, který byl ovlivněn jihoněmeckým prostředìm. Tak je doloţeno přìmé působenì specializovaných řemeslnìků ze střednì Evropy v největšì portugalské stavebnì huti jiţ v polovině 15.stoletì. Jiným doloţeným sklářem-vitráţistou byl mistr João, který působil v klášteře mezi léty 1489-1528. 500 Byl to on, kdo se mohl podìlet na vitráţìch, které nechal král Manuel vytvořit pro chór kostela a kapitulnì sìň. Je na nichţ byl vypodobněn on i se svou rodinou, tedy s manţelkou Mariì, malými infanty a infantkami, se svými emblémy, i znaky dominikánů, na vitráţìch jsou rovněţ nejdůleţitějšì dominikánštì světci. 501 Po Joãovi pracovali v klášteře aţ do roku 1608 tři generace sklářů-vitráţistů z rodiny Taca.502 4.4.2 První fáze výstavby kláštera V prvnì fázi navrhl Alfonso Domingues monumentálnì dispozice celého kláštera „tradičnìho portugalského typu“, které v základnìm plánu odpovìdaly cisterciáckému vzoru nedalekého kláštera v Alcobaçe. Kostel má konečné rozměry 32,5m na výšku, 22 m na

dvě dcery – prvnì z nich, Catarina Eanes, se provdala za mistra Guilherma, druhou, jménem Branca Eanes, si vzal truhlář João de Sintra. José Custódio Vieira da Silva, Pedro Redol, Monastery of Batalha, s. 22. To můţe dokládat zakotvenost stavitelů a řemeslnìků z cizìch zemì v Portugalsku, kterou podporovali i panovnìci. 497 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI). História da arte portuguesa no mundo IV. Circulo de Leitores, 2007, s. 47. 498 Ricardo Jorge Nunes da Silva, A obra Tardo-Gótica do mestre Mateus Fernandes nos finais do século XV. e os primeiros anos do século XVI., Revista Convergências, 6/2012, nestránkováno. 499 José Custódio Vieira da Silva, Pedro Redol, Monastery of Batalha, s.115-120. 500 Francisco de S. Luis Cardeal Saraiva, Memória histórica sobre as obras do Mosteiro de Batalha, s.287288. 501 José Custódio Vieira da Silva, Pedro Redol, Monastery of Batalha, s.115-120. 502 Francisco de S. Luis, Cardeal Saraiva, Memória histórica sobre as obras do Mosteiro de Batalha, s. 288289.

130

šìřku 503 a 80 m na délku. Trojlodnì chrám se zvýšenou centrálnì lodì začal klenout jednoduchou křìţovou klenbou, která podtrhuje eleganci a minimalismus celého prostoru. Předevšìm jiţnì portál (obr.94) ukazuje na jeho inspiraci minulostì a portugalskými sakrálnìmi stavbami 13. stoletì. Mìsì se tu typově vlivy cisterciáckého kláštera v Alcobaçe, zejména v proporcìch a také v rozmìstěnì sloupků, s přetrvávánìm románských dozvuků v oblouku a u jeho ornamentů, kde „cik-cak“ lomenì v prvnì archivoltě odpovìdá laterálnìmu portálu katedrály v Lisabonu či portálu kostela São Francisco v Santarému, coţ byly dvě hlavnì stavby, na nichţ Domingues pracoval před začátkem budovánì kláštera v Batalhe. Hlavice s dvouvrstevným vegetabilnìm dekorem byly následně pouţity i u klášternìho kostela do Carmo v Lisabonu. 504 Vloţený transept s 5ti poli rovněţ jednoduché křìţové klenby dosahuje téměř stejné výše jako hlavnì loď. I to je poměrně časté řešenì u portugalských sakrálnìch objektů 13. a 14. stoletì, bylo pouţito napřìklad u kostela São Francisco v Portu, také opevněný kostel v Leça do Balio má zvýšený transept oproti bočnìm lodìm.505 Přìmý vliv stavebnì huti v Batalhe je patrný u katedrály v Guardě nebo u kostela Santa Maria da Graça v Santarému či u klášternìho kostela do Carmo v Lisabonu. 506 Pětiboký závěr chóru se dvěma klenebnìmi poli doplňujì čtyři lineárnì kaple uzavřené třìbokým polygonem, u nichţ byl Domingues zřejmě inspirován kaplemi katedrály v Lisabonu. 4.4.3 Druhá a třetí fáze výstavby kláštera Mistr Huguet částečně navazoval na práci svého předchůdce, který vycházel z portugalské tradice. Je obtìţné odlišit, kde přesně pokračoval právě on, neboť zcela jistě zachoval zpočátku určitou kontinuitu stylu a práce stavebnì huti a vyuţil i připravený stavebnì materiál. Pravděpodobně modifikoval původnì projekt a zaklenul transept, nenì však jistý jeho podìl na zaklenutì lodì chrámu. Také dokončil stavbu chóru, zkompletoval základy Královského ambitu, zaklenul kapitulnì sìň, vytvořil západnì průčelì. Výrazná vertikalita jeho dìla je patrná předevšìm v průčelì jiţnìho ramene transeptu v kontrastu s portálem Dominguesovým. Vnitřnì prostor kostela rozdělujì mohutné, profilované pilìře, které navrhl ještě mistr Domingues a odpovìdajì tvarem sloupům katedrály Nossa Senhora da Assunção v Évoře. Na dekoraci je taktéţ patrná změna stavitele, neboť Dominguesovy hlavice sloupů jsou vìce naturalisticky provedené, s doplněnými postavami mnichů či s anděly, Huguetovy hlavice jsou košovité. Také velká trojdìlná lomená okna v hlavnì lodi jiţ byla vytvořena pod vedenìm druhého hlavnìho stavitele. Jiţnì rameno transeptu je, jak uvedl Pedro Dias, v technickém řešenì i v estetice ukázkou mezinárodnosti stylu jaký se v té době objevuje v celé Evropě.507 To dokládá i klenba pouţitá na zaklenutì dvou polì chóru, v Portugalsku byla sice poprvé pouţita právě zde, ale tento klenebnì vzorec je známý jiţ v 13. stoletì z

503

James Murphy uvedl podobné rozměry několika staveb - Batalha 72 stop a 4palce, Alcobaça 72 stop, katedrála v Ely 72 stop a 9palců, Westminsterské opatstvì 72 stop a 8palců. James Murphy, Plans elevations sections and views of the church Batalha, in the provience of Estremadura in Portugal with the history and description by Fr. Luis de Sousa. London, T.&J. Taylor, 1795, s.22. 504 Mário Tavarés Chicó, A arquitectura gótica em Portugal, s. 148. 505 Mário Tavarés Chicó, A arquitectura gótica em Portugal, s. 143. 506 José Custódio Vieira da Silva, Pedro Redol, Monastery of Batalha, s. 29. 507 Pedro Dias, A arquitectura gótica portuguesa, s. 122-124. José Custódio Vieira da Silva, Pedro Redol, Monastery of Batalha, s.65-67.

131

katedrály v Lincolnu či z kostela Unsere lieben Frau v Trevìru nebo ve 14. stoletì ze sakristie katedrály svatého Vìta v Praze.508 Tam se jedná o druhé, západnì pole v sakristii, vytvořené Petrem Parléřem, v kostele Unsere lieben Frau v Trevìru tak bylo zaklenuto centrálnì klenebnì pole v křìţenì a v katedrále Blessed Virgin Mary v Lincolnu věţ. 509 4.4.4 Západní průčelí kostela Huguetův návrh západnìho průčelì chrámu je v Portugalsku unikátnì předevšìm kvůli rozměrům, pouţitým architektonickým prvkům a dekoraci. (Obr.89) Rozdělenì do třì částì bylo pouţito uţ napřìklad u opevněného kostela v Leçe do Balio, průčelnì lomené okno s pseudorosetou v centrálnì části ale patřì, stejně jako portál pod oknem s propracovanou sochařskou výzdobou, k prvnìm tohoto typu v zemi. Celkovou vertikálnì kompozici přerušujì pouze pásy dekorativnìch kruţeb tvořìcì balustrádu, a slepé kruţby, které slouţì rovněţ jako dělìcì prvek jednotlivých plánů centrálnì části průčelì. Motiv kruţeb byl tedy pouţit jako dominantnì dekorativnì prvek západnìho průčelì kostela. I v tympanonu portálu, nazývaném „Pórtico de Gloria“ je vypodobněn Bůh sedìcì na křesle, které je tvořeno sochařsky propracovanou miniaturou centrálnì části průčelì dekorovanou slepými kruţbami. Bůh je vypodobněn jako starý muţ s rukou na globu, obklopený evangelisty s jejich atributy. Apoštolové jsou znázorněni vpravo i vlevo vedle vstupu, nad nimi jsou v prvnìch dvou archivoltách sochařsky ztvárněny postavy Nového zákona, ve vnějšì archivoltě se nacházejì sedìcì postavy světic a pannen mučednic i s emblémy jejich utrpenì, v dalšì archivoltě jsou vsazeny stojìcì postavy papeţů, biskupů, mnichů a mučednìků. Postavy Starého zákona se nacházì v následujìcìch dvou řadách archivolt - sedìcì postavy ţidovských králů a stojìcì postavy proroků a patriarchů. Vnitřnì dvě archivolty zaujìmajì postavy andělů, od tympanonu je odděluje pás vegetabilnì výzdoby. V prostoru vrcholu portálu je vnějšìm prutem vytvořen malý tympanon, v němţ je vloţena scéna korunovánì Panny Marie doplněná baldachýnem. Vrcholová kytka je doplněna znaky Jana I. a Filipy de Lancaster, jejich heraldické znaky se objevujì i nad jiţnìm portálem. 510 Průčelnì pseudoroseta byla inspiracì pro skutečnou rosetu kostela Nossa Senhora de Graça v Santarému, který se začal stavět přibliţně ve stejné době. U portálu tohoto kostela byl v hornì ploše portálové části pouţit i motiv slepých kruţeb Huguetových, oproti tomu pro dekoraci archivolt byl zvolen Dominguesův námět z jiţnìho portálu klášternìho kostela v Batalhe.

508

Javier Gómez Martìnez, Ricardo Jorge Nunes da Silva, De Huguet a Boytac y el Tardogótico peninsular, s. 311-356. 509 Anglické vlivy v tvorbě Petra Parléře zmiňoval napřìklad Paul Crossley, Peter Parler and England a problem re-visited, in:Wallraf-Jahrbuch, 64/2003, s. 53-82. Také je zhodnotil ve své disertačnì práci Steven James Kerrigan, Normandy´s role in the development of the Flamboyant style: decoration, meaning, and exchange in Late Gothic architecture, Iowa, University of Iowa, disertačnì práce, obhájena 2013. Kerrigan zmìnil i umělecký transfer oběma směry mezi oběma královstvìmi. Přehled dosavadnìho bádánì o klenebnìch systémech Petra Parléře krátce shrnul ve svém článku, v němţ provedl i důkladný geometrický rozbor vybraných geometrických vzorců Petra Parléře Ilja Kocian, Klenby Petra Parléře Geometrická analýza klenebnìch obrazců v katedrále sv. Vìta v Praze, in: Svornìk. (Sbornìk přìspěvků z 5. konference stavebněhistorického průzkumu upořádané 6.-9. 6. 2006 ), Praha, Sdruţenì pro stavebněhistorický průzkum, Národnì památkový ústav, územnì odborné pracoviště v Brně a Unicornis, 5/2007, s. 85-92. 510 José Custódio Vieira da Silva, Pedro Redol, Monastery of Batalha, s. 50-57.

132

4.4.5 Kaple zakladatele Kaple zakladatele, vytvořená mistrem Huguetem na půdorysu čtverce, je připojena k jiţnì bočnì lodi v západnì části chrámu.(Obr.91) Po stranách jsou umìstěny výrazně dekorované výklenky s tombami infantů, mimo jiné i Jindřicha Mořeplavce. V jejich vyhotovenì Huguet opět varioval svůj motiv - zmenšeninu centrálnì části průčelì kláštera se slepými kruţbami, doplněný jemnou vegetabilnì dekoracì ve výţlabcìch lomeného oblouku. Vegetabilnì dekor byl pouţit i na stěně tomby, kde doplňuje heraldické znaky jednotlivých infantů. Vnitřnì zvýšený prostor s centrálně umìstěnými tombami Jana I. a Filipy de Lancaster je zaklenutý osmicìpou hvězdicovou klenbou. Jiţ pilìře v prvnìm plánu jsou doplěny lomenými arkádami dekorovanými kamennými kruţbami, jejichţ rozdìlná barva navazujìcì na hlavice pilìřů zvyšuje estetičnost prostoru. Druhý plán kaple je oddělen jemnou řìmsou, jeţ je přerušená talìřkovitými hlavicemi v mìstech kontaktu s drobnými válcovými přìporami, které sbìhajì aţ do hmoty pilìře. Cìpy klenebnì hvězdice jsou uchyceny na drobných košovitých hlavicìch, klenbu přìmo osvětluje osm dvojdìlných lomených oken s kruţbami.511 Osm obvodových lichoběţnìkových klenebnìch polì kaple je zaklenuto křìţovou klenbou, kde nároţnì pole majì vţdy přìdavná ţebra. Jedná se o výjimečnou ukázku Huguetova mistrovstvì a smyslu pro elegantnì dekor. V kapli jsou pohřbeni také Fernando (1402-1443), zvaný téţ svatý infant (Infante Santo), neboť zemřel v zajetì ve Fezu, infant João ( 1400-1442) s manţelkou Isabelou, rodiče Beatriz, která byla matkou krále Manuela a Isabel Portugalské, která se stala královnou Kastilie a matkou Isabely Kastilské. Byl tu pochován také Jindřich Mořeplavec a infant Pedro (1392-1449). který byl regentem za nedospělého Alfonse V., s manţelkou Isabelou. V roce 1428 infant Pedro projel několik zemì Evropy, 512 včetně Čech, kde bojoval s dvanácti dalšìmi portugalskými šlechtici po boku cìsaře Zikmunda Lucemburského (1368-1437) proti

511

Kaple byla poznamenána zemětřesenìm v roce 1755, kdy došlo ke spadenì střechy. O poškozenì klenby nejsou záznamy, vysypaly se ale vitráţe, jak uvedl José Travaços Santos, Apontamentos para a História da Batalha, s.56-57. Rekonstruovaný stav zachytil na svých nákresech James Murphy v publikci Plans elevations sections and views of the church Batalha, in the provience of Estremadura in Portugal with the history and description by Fr. Luis de Sousa. London, T.&J. Taylor, 1795. Autorem části popisujìcì klášter na počátku 17.stoletì byl Luis de Sousa, který také uvedl 3 vysoké střechy pnoucì se k nebesům i s vìţkami. Jednalo se o vzácnou práci, která byla nebezpečná právě kvůli výšce, ale během Murphyho návštěvy jiţ neexistovaly, neboť byly zničeny při zemětřesenì. Murphy pouze nakreslil oktogonálnì jehlancovou střechu nad Kaplì zakladatele, neboť ji našel vyobrazenou na jedné z vitráţì v okně kostela. (obr. 91) James Murphy, Plans elevations sections and views of the church Batalha, in the provience of Estremadura in Portugal with the history and description by Fr. Luis de Sousa, s. 42. Obnova budov po ničivém zemětřesenì v roce 1755, které zasáhlo v různé mìře celé Portugalsko, nebyla centrálně plánovaná. Proto nebyl stanoven jednotný postup, v jakém stylu by se měly objekty obnovovat. Proto bylo na vlastnìcìch, zda se rozhodli obnovit stavbu v nápodobě původnìho slohu, či preferovali soudobý styl, neboť počátky systematické památkové péče spadajì v Portugalsku aţ do poloviny 19.stoletì. Pouze v nejvìce postiţeném Lisabonu, který byl z velké části zničen, vytvořil ministerský předseda markýz Pombal společně s architektem Mauelem de Maio koncepci nového, modernìho města. 512 K dataci Pedrovy cesty do dalšìch zemì také António Galvão, Tratado que compôs o nobre& notauel capitão Antonio Galuão, dos diversos&desayrados caminhos, por onde nos tempos passados a pimenta & especearia veyo da India ás nossas partes, &assi todos os descobrimentos antigos & modernos, que são feitos até a era de mil & quinhentos & cincoenta, Lisboa, Casa de Ioam da Barreira, 1563, s. 18. Sérgio Guimarães de Andrade, Mosteiro da Batalha. Capela do Fundador. Founder´s chapel. Batalha, IPPC, Museu do Mosteiro de Santa Maria da Vitória Batalha, 1988, nestránkováno.

133

husitům.513 4.4.6 Královské ambity Součástì areálu kláštera jsou dva královské ambity. Později postavený ambit D. Alfonse V. vznikl během jeho vlády, neboť i on stejně jako dalšì panovnìci dynastie z Avisu, věnoval tomuto klášteru obzvláštnì pozornost. Nová stavba byla zbudována severně od Královského ambitu. Jednotlivá křìdla jsou zaklenuta křìţovou klenbou, jejìţ ţebra jsou svedena na masivnì jehlancové konzoly. Rytmizujì tak prostor chodby podobným způsobem jako jednoduché opěráky se střìškou do vystavěné do výše prvnìho patra. Ty párujì lomené oblouky oken a vstupů do rajského dvora po celém vnitřnìm obvodu ambitu. Polygonálnì sloupky arkád jsou rovněţ bez speciálnì dekorace, celý ambit navrţený a vystavěný stavitelem Fernãem de Évora působì ryze střìzlivým dojmem v kontrastu s částmi kláštera vybudovnými mistrem Huguetem, a zcela tak odpovìdá svému účelu prostoru určenému pro ţivot řeholnìků. Jednopodlaţnì Královský ambit vycházì také z návrhu Alfonse Dominguese, jenţ stihl vybudovat prvnì dvě křìdla ambitu, následně pokračoval ve stavbě mistr Huguet. Ambit byl zaklenut jednoduchou křìţovou klenbou s přidanými centrálně vedenými ţebry, která opakujì stejný motiv klenebnìho vzorce, jenţ byl pouţitý v hlavnì lodi chrámu. Také svornìky s vegetabilnìm motivem odpovìdajì svým stylem svornìkům uţitým v klenbě kostela. Zaklenutì postoru nad kašnou má stejnou klenebnì figuru jako klenba ve dvou polìch chóru. Výplně lomených oblouků ambitu, otvìrajìcìch se do rajské zahrady, jsou jiţ výsledkem stavebnìch úprav během vlády krále Manuela. Draperie tvořì bohatá sìť vzájemně propletených, různě stylizovaných větvì, v jejichţ centru je umìstěn některý z manuelských motivů - armilárnì sféra nebo křìţ řádu Kristova, které se střìdajì v pravidelném sledu. Doplňujì je nejrůzněji zdobené drobné sloupky, ať jiţ tordované či s variabilnìmi florálnìmi motivy. (Obr.92 a,b) 4.4.7 Nedokončená kaple Nedokončenou kapli (Capella Imperfeita) začal budovat jako svůj panteon král Duarte, který provedenìm pověřil mistra Hugueta. Ten navrhl kapli s vnitřnìm oktogonálnìm prostorem514 a se sedmi kaplemi určenými pro členy vládnoucì dynastie. Stavba navazuje předsìnì k východnìmu závěru kostela a jedná se o koncepci kaple v ose chrámu. Kaple měla být pravděpodobně zaklenuta osmicìpou hvězdovou klenbou,515která

513

Simona Binková, Os Paìses checos e a zona Lusitana (Conactos e testemunhos dos séculos XV.-XVIII), in: Ibero-Americana Pragensia, 21/1987, s.137-160. 514 Dle Paula Frankla je tato oktogonálnì kaple společně s kostelem Panny Marie a sv. Karla na Karlově v Praze nejsignifikantnějšì gotickou stavbou s centrálnìm půdorysem v Evropě. Paul Frankl, Gothic architecture, Harmondsworth, Penguin books, 1962, s. 207-209. Tento typ půdorysu se pouţìval v gotické architektuře ojediněle a i u této stavby lze, podobně jako u kostela Panny Marie a sv. Karla v Praze , uvaţovat o návaznosti na centrálnì půdorys katedrály Panny Marie v Cáchách, kterou nechal vybudovat Karel Veliký. Idea na tento typ půdorysu ve vztahu ke Karlovi Velikému mohla pocházet od infanta Pedra, který projel evropské země. A dle Manuela Fialha to byl právě on, kdo přinesl ze svých cest po Evropě do Portugalska i myšlenku na vytvořenì tzv. Capella Regia. Manuel Fialho, Francisco da Fonseca, Evora Gloriosa, s. 219. 515 Jeden z návrhu moţného dokončenì kaple lze spatřit v James Murphy, Plans elevations sections and views of the church Batalha, in the provience of Estremadura in Portugal with the history and description by Fr.

134

byla typická pro Huguetovu tvorbu, neboť ji pouţil jak v kapli Zakladatele, tak pro zaklenutì kapitulnì sìně.516Kaple umìstěné mezi mohutnými pilìři ukazujì na monumentálnì rozvrţenì kaple. (Obr.95) Po brzké smrti krále Duarta byly pozastaveny práce na stavbě kaple, k pokračovánì došlo prakticky aţ za krále Manuela, který potvrdil ve funkci hlavnìho stavitele Mateuse Fernandese. Jeho dìlem je jeden z nejkrásnějšìch a největšìch manuelských portálů vévodìcì vstupu do Nedokončené kaple z předsìně. (Obr.97) Portál datovaný do roku 1509 je tvořen strukurou mnohavrstevnatých ornamentálně ztvárněných prutů a výţlabků v jemném, aţ filigránovém provedenì kamenické práce. Hornì část vnitřnìho ostěnì portálu je tvarováno do 5 laloků, křivka vnějšìho ostěnì portálu je tvořena proplétánìm dvou tvarů trojlaločnatého a hvězdového s dvěma vnějšìmi hroty, jehoţ vrchol je zakončen kytkou. Bočnì ostěnì profilované 16 a vìce pruty je vyplněné nejrůznějšìmi typy vegetabilnìho dekoru jak v oblounech, tak ve výţlabcìch, také patky a sokly nesou shodné ornamentálnì motivy. Portál je oboustranný, v předsìni tvořì dva vnějšì hornì pruty odstupňovaný záclonový tvar portálu. (Obr.98a) Tento výjimečný přìklad naturalistického dekorativismu pozdnì gotiky můţe mìt vzhledem k mezinárodnìmu prostředì huti svůj původ ve francouzské, anglické či německé gotice.517 Jedná se o triumfálnì oblouk portugalské královské moci, který potvrzoval Manuelovu pozici krále a vládce. I proto při vědomì dějinné kontinuity nechal Manuel do bohatě profilovaného ostěnì mnohokrát vytesat Duartovo osobnì heslo "serei leal enquanto viver" - budu pravověrný, dokud budu ţìt. 518 (98b) Král Manuel také objednal vloţenì královského erbu do prostoru mezi vegetabilně ztvárněnými řìmsami kaţdé z kaplì. O dalšì pokračovánì výstavby v Nedokončené kapli se zaslouţila rovněţ královna Leonora, neboť zřìdila dìlnu kaple kláštera v Batalhe v roce 1509 kvůli dostavbě kaple pro jejìho manţela Jana II. a syna Alfonse. Kamenìci pracovali také na jejich náhrobcìch. Ostatky tam měly být přesunuty z katedrály v Silves a i královna Leonora uvedla v Luis de Sousa, 1795. (Obr. 96) Historik Frei Luìs de Sousa (1555-1632) popsal klášter Batalha v dìle Historia de St. Domingos, které bylo vydané v roce 1622. Neţ vstoupil do klášera, tak se jmenoval Manuel Sousa de Coutinho a tento učenec byl ve sluţbách krále Filipa II. ve Španělsku. Po návratu do Portugalska se po delšìm čekánì a naléhánì oţenil s Madalenou de Vilhena, neboť se jednalo o vdovu po šlechtici Joãovi de Portugal, jenţ se ztratil společně s mladým králem Sebastianem „Vytouţeným“ v bitvě u Alcácer Quibiru v roce 1578. Královo tělo se nikdy nenašlo, a tak vznikla legenda o návratu krále Sebastiana (tzv.„Sebastianismo“), která byla reakcì na ztrátu autonomie Portugalska v roce 1580. Bitva u Alcácer Quibiru byla známá po celé Evropě, u nás napřìklad o nì byla zmìnka v historickém kalendáři Pavla Skály ze Zhoře nebo v Pamětech Mikuláše Dačického. O „Portugalské bitvě“ vydali tisky i Jiřì Dačický a Burian Walda. Prvnì manţel Sousovy ţeny se sice nevrátil, i kdyţ ho Madalena de Vilhena ještě před sňatkem se Sousou nechávala hledat, ale po několika letech do jejich domu přišel obchodnìk ze severnì Afriky, který našel Madalenina prvnìho manţela v zajetì. Sousa se ujistil, ţe obchodnìk skutečně viděl ţivého manţela jeho ţeny, a poté se oba manţelé pokoušeli dostat všemi prostředky Joãa de Portugal ze zajetì. To se nepodařilo, a tak oba manţelé následkem osudného zjištěnì vstoupili do kláštera. Vìce Jan Klìma, Dějiny Portugalska, s. 232, Kateřina Kozická, O Sebastianismo na Literatura Checa dos Séculos XVI-XVII, in: Ibero-Americana Pragensia, 26/1992, s.33-46. K Sousově osudu vìce James Murphy, Plans elevations sections and views of the church Batalha, in the provience of Estremadura in Portugal with the history and description by Fr. Luis de Sousa, s. 61. 516 Kapitulnì sìň se údajně touto klenbou bez vyuţitì centrálnìho pilìře podařilo zaklenout na třetì pokus. Vìce James Murphy, Plans elevations sections and views of the church Batalha, in the provience of Estremadura in Portugal with the history and description by Fr. Luis de Sousa, s. 45-46. 517 Tyto vlivy zmiňuje Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 28-30, také Ricardo Jorge Nunes da Silva, A obra Tardo-Gótica do mestre Mateus Fernandes nos finais do século XV e os primeiros anos do século XVI., Revista Convergências, 6/ 2012, nestránkováno. 518 José Travaços Santos, Apontamentos para a História da Batalha. s. 261.

135

testamentu, ţe chce být pochována v Nedokončené kapli v Batalhe. 519 Výzdoba jejich kaple je jednou z nejoriginálnějšìch ukázek vegetabilnì dekorace, která se odlišuje od ostatnìch naturalistikých dekoracì manuelinského stylu, a podstatně vìce odpovìdá německému či anglickému stylu.520 Kaple je zaklenuta originálnìm manuelským klenebnìm vzorcem, který kombinuje klenebnì figuru druhého pole a závěru chrámového chóru. Svornìky nesou emblémy členů královské rodiny Jana II. a portugalského královstvì. Dalšì, vloţená, ţebra, která jsou zpracována do tvaru rostlinných stonků nebo osekaných větvì však pokrývajì klenebnì pole. Dekorativnì svornìky na dotyku těchto vloţených ţeber mohou představovat květy bodláku, které se v masivnějšì podobě objevujì i na portále farnìho kostela v Goleze. Král Manuel se sice rozhodl v roce 1517 pro zřìzenì nového královského panteonu v Jeronýmském klášteře v Belému, ale ustanovil dokončenì této královské kaple, aby v nì mohli být pohřbeni jeho předchůdci. Poslednìm výraznějšìm stavebnìm počinem však bylo vybudovánì renesančnì arkády mezi dvěma pilìři nad monumentálnìm portálem, kterou navrhl João de Castilho. Král Jan III. nesplnil otcovo přánì ohledně dokončenì této kaple, neboť se soustředil na dobudovánì Jeronýmského kláštera v Belému, a proto kaple zůstala navţdy Nedokončená - tedy „Imperfeita“.521 4.4.8 Obnova kláštera - anglická influence podruhé? Domácì i zahraničnì zájem o klášter vedly v 19. stoletì k jeho obnově, kterou částečně podpořil i král Ferdinand II. (Fernando II., Duque de Saxe-Coburgo-Gotha, 18161885). Velký podìl na zachovánì objektu měl inţenýr a geolog Luìs da Silva Mousinho de Albquerque (1792-1846), jehoţ lze povaţovat za průkopnìka památkové péče v Portugalsku. Působil krátce i jako ministr a od roku 1838 zastával pozici inspektora veřejných staveb královstvì (Inspector das Obras Públicas do Reino). Tato funkce souvisela se začleněnìm budov cìrkevnìch řádů do majetku státu,které bylo vyhlášeno v roce 1834. V letech 1840-1843 se Mousinho de Albuquerque ujal organizace oprav kláštera, při nichţ vycházel z nákresů v publikaci architekta Jamese Murphyho Plans elevations sections and views of the church Batalha, in the provience of Estremadura in Portugal with the history and description by Fr. Luis de Sousa vydané v roce 1795 a vycházejìcì z autorova pobytu a jeho zkoumánì kláštera v Batalhe. Ovšem dle současných názorů, napřìklad Vieiry da Silvy, byla zmìněná Murphyho publikace vytvořená na základě skic a neproběhly diskuze s odbornìky, do jaké mìry odpovìdala originálu, a nakolik se jednalo o zidealizovaný gotický design, který byl vzhledem k autorovi „anglikanizujìcì.“ 522 Jak ale zdůvodnil jiţ sám Mousinho de Albuquerque, bylo důleţité, ţe Murphy zachytil stav kláštera v roce 1789 během své návštěvy Batalhy v podstatně zachovalejšìm stavu, neţ v jakém byl ve 40. letech 19. stoletì, kdy začaly rekonstrukce. V meziobdobì stav klášternìch budov zhoršila invaze francouzských vojsk, také poţár v roce 1811, který poničil předevšìm dřevěné budovy, a přechod kláštera do vlastnictvì státu v roce 1834.

519

Conde de Sabugosa, A Rainha D. Leonor, 1485-1525. s. 290. Také José Custódio Vieira da Silva, Pedro Redol, Monastery of Batalha s. 111. 520 Ricardo Jorge Nunes da Silva, A obra Tardo-Gótica do mestre Mateus Fernandes nos finais do século XV. e os primeiros anos do século XVI., Revista Convergências, 6/2012, nestránkováno. 521 José Custódio Vieira da Silva, Pedro Redol, Monastery of Batalha, s.109. 522 José Custódio Vieira da Silva, Pedro Redol, Monastery of Batalha, s. 25-27.

136

Mousinho de Albuquerque popsal stav kláštera v roce 1836 a vysvětlil důvody pro odstraněnì některých částì, které byly zničené ještě před odchodem dominikánů, protoţe neprobìhaly dostatečné opravy kláštera. 523 Jednalo se předevšìm o částečnou demolici hospodářských budov, které byly poškozené poţárem, a pocházely zejména z obdobì vlády Jana III. Mousinho de Albuquerque uvedl také přìklady necitlivých oprav, kde byly kameny nahrazeny jiným materiálem, který výrazně kontrastoval s původnìm materiálem. Popsal i problémy s náletovou vegetacì a jejì vliv na destrukci objektu. K dalšìmu poničenì areálu a krádeţi některých soch došlo kvůli několikaletému volnému přìstupu do objektu kláštera, kdy nebyly vchody dostatečně zabezpečeny. Během obnovy vlastnì stavby došlo nejprve k odstraněnì vegetace a zamezenì zatékánì vody do objektu. Mousinho de Albuquerque rozváděl i metody obnovy a moţnosti vyuţitì odlišných materiálů, jako byl asfalt při záchraně objektu, které nebyly známé v době výstavby kláštera. Uváděl i důvody, které musel restaurátor řešit ohledně imitace nebo kopìrovánì prvků původnìho stylu. Důleţité bylo, dle jeho názoru, i vyhledánì stejného lomu, odkud byl brán kámen na stavbu v 15. stoletì. 524 V tomto obdobì bylo nazìráno na celý komplex jako na národnì památku a historický symbol a jiţ ne jako na klášter. 4.4.9 Farní kostel svatého Kříţe v Batalhe Kolem klášternì stavebnì huti v Batalhe vzniklo stejnojmenné městečko, v němţ ţili stavebnì mistři, řemeslnìci a jejich rodiny. V prvnìm farnìm kostele, který tu byl zbudovaný, v Santa Maria-a-Velha (staršì kostel Panny Marie), bývali pohřbeni rovněţ tři z hlavnìch stavebnìch mistrů kláštera - jednalo se o mistra Hugueta, mistra Guilherma, a mistra Boytaca, který má dnes náhrobek stejně jako jeho tchán Mateus Fernandes v klášternìm kostele Panny Marie Vìtězné.525 Král Manuel nechal postavit v roce 1514 nový farnì kostel Povýšenì svatého Křìţe Igreja Matriz da Exaltação da Santa Cruz, zvaný téţ „Paroquial de D. Manuel“ na základě zřìzenì farnosti hlavnìm opatem kláštera Santa Cruz v Coimbře Perem Vazem Gaviaem v roce 1512. Král pravděpodobně pověřil stavbou kostela Mateuse Fernandese, který vytvořil základnì plán stavby. Jelikoţ krátce poté zemřel, tak sice nejsou doklady o jmenovánì jeho nástupce, ale v portálu kostela se dochovala iniciála B, která ukazuje na autorstvì mistra Boytacy. Kostel byl vybudován na "Chão de Mouraria", tedy na „půdě mourárie“, kde ale ve středověku neexistovala maurská osada. Proto se předpokládá, ţe tam ţili maurštì kamenìci se svými rodinami, kdyţ pracovali na stavbě kláštera v jejìch počátečnìch fázìch.526 Boytacův portál (obr.193) je kombinacì manuelské typologie portálů - v jeho obdélném tvaru, jenţ je zdůrazněn pásem vyplněným vegetabilnì dekoracì, je umìstěn v hornìm plánu dalšì obdélnìkový prostor oddělený drobným válcovým prutem přerušeným pouze jemnou hlavicì evokujìcì tvarem provedenì inspiraci v nedaleké Kapli zakladatele. V dolnì části je porstor ohraničen hvězdovým tvarem. Jedná se o stejnou kombinaci hlavnìch

523

Luìs da Silva Mousinho de Albuquerque, Memória inedita ácerca do Edificio monumental da Batalha, Leiria, Leiriense, 1854, s. 26. 524 Luìs da Silva Mousinho de Albuquerque, Memória inedita ácerca do Edificio monumental da Batalha, s. 29 - 34. 525 José Travaços Santos, Apontamentos para a História da Batalha, s. 16, 97-98. 526 José Travaços Santos, Apontamentos para a História da Batalha, s. 19-21.

137

tvarů, která byla pouţita u portálu Nedokončené kaple. V hornì části je vykrouţen trojlalok a v obou rozìch jsou vloţeny dva kamenné kruhy, které vyplňujì armilárnì sféra - znak krále Manuela a erb s křìţem řádu Kristova. Do laloků zasahujì hroty dekorativnìho vyhotovenì vloţeného portálu hvězdového tvaru. Centrálnì lalok vyplňuje jeho kytka, vegetabilnì dekor vyplňuje nejen postrannì laloky, ale i většinu plochy portálu. Ztvárněnì tohoto listového ornamentu částečně odpovìdá vegetabilnì dekoraci pouţité u manuelinského portálu do Nové sakristie v nedalekém klášteře Alcobaça, jenţ navrhoval João de Castilho. Kaţdopádně se jedná o jeden z moţných dokladů Boytacovy práce ve městečku Batalha po opuštěnì stavebnì huti v Belému.

4.5 Královský palác v Sintře Venkovské sìdlo portugalských králů v Sintře je hojně uváděno jako jedna z ukázek manuelské mudéjarské architektury. Vzhledem k historickému a stavebnìmu vývoji lze zhodnotit minimálně dvě hlavnì fáze působenì maurské architektury na podobu tohoto paláce, které doplňovaly dalšì stavebnì úpravy v návaznosti na soudobý vývoj hradebnì a palácové architektury v Evropě. Stavbu poznamenalo zemětřesenì v roce 1755 a s tìm souvisì ztìţené moţnosti stavebně-historického průzkumu. Zdejšì hrad a posléze palác byl nejen důleţitým symbolem královské moci, ale zároveň se jeho prostory staly mlčenlivým svědkem i ryze osobnìch záleţitostì panovnìků, které byly důleţité pro celé královstvì obzvláště v manuelské době. (Obr.100) 4.5.1 Sručný přehled výstavby do manuelských přestaveb Přìhodná poloha v podhůřì Serry a moţnost kontrolovat pobřeţì oceánu vedla jiţ Araby k vybudovánì Maurského hradu (Castelo dos Mouros) na kopci nad dnešnìm městem Sintrou v době, kdy tato část země patřila muslimům. Dodnes jsou zachovány napřìklad pozůstatky hradeb nebo cisterna. Druhé maurské sìdlo bylo vystavěno na nìţe poloţeném menšìm ostrohu. Arabské prameny, tedy napřìkald geograf Al-Bakrì,527 uvedl 2 hrady („castelos“) v této lokalitě, přičemţ druhý z hradů528 se měl nacházet v mìstě, kde

527

„Sintra tem dois castelos que são de exterma solidez“ napsal Abu Ubayd Abd ibn Abd al-Azìz al-Bakrì ( 1014-1094), který pocházel z rodiny taifů z Huelvy. Po jejìm dobytì ţil v Córdobě, byl následovnìkem Jabira Ibn Hayana-Gebreho, působil na různých dvorech jako diplomat a sepsal prvnì univerzálnì encyklopedii v Al-Andalusu. V dìlech dalšìch dvou Andalusanů, tedy v různých zápisech Al-Magribibìho (Abu-al-Hasan Ali ibn Musa Ibn Saiid, 1213-1286) a v Zeměpisném slovnìku Abu Abd Yaqut ibn Abd alHamawiho (cca 1179-1229), kteřì vycházeli z Bakrìho a al-Razìho dìla, je město Sintra uvedeno jiţ v křesťanských rukou, ale uţ nejsou ve městě zmìněny hrady. José Custódio Vieira da Silva, O palácio Nacional de Sintra, Londres, IPPAR e Scala Publishers, 2003, s. 15, také António Rei, O Gharb al-Andalus em dois geógrafos árabes do século VII/XIII: Yaqut al-Hamawi e Ibn Sa´id al-Magribi, in: Medievalista, Lisboa, 1/2005, s. 1-22. 528 Obecně se arabskou architekturou Iberského poloostrova s důrazem na Portugalsko zejména před reconquistou zabývala ve své bakalářské práci Hana Šnajdaufová, Influência Árabe na Arquitectura e Arte em Portugal, Brno, Masarykova univerzita, obhájeno 2006.

138

stojì dnešnì palác. Nenì však zcela podloţeno, v jaké mìře tento druhý maurský hrad korespondoval s umìstěnìm dnešnìho paláce. Po reconquistě v roce 1148 a po zabránì hradu vládců kraje králem Alfonsem Jindřichem pravděpodobně došlo k přestavbě paláce, ale nenì jistá přesná naváznost na původnì hrad a jeho dispozice.529 Na nákresu paláce v Sintře v Knize pevnostì (Livro das Fortalezas) od Duarta de Armas z roku 1509 jsou viditelné dvojì niţšì zdi na mìstech, kde je snadnějšì přìstup k objektu. V mìstech s přirozenou přìrodnì ochranou jsou rozpoznatelné pouze jednoduché zdi opevněnì. Vnějšì hradebnì zdi jsou na některých mìstech zpevněny opěráky. U těchto hradeb se předpokládá, ţe jednoduchý a na některých mìstech dvojì pás hradeb zůstal zachován z pevnostnìho systému maurského hradu.530 Z doby panovánì krále Dinise jsou dochované dokumenty o zásazìch do hradnì dispozice objektu, změny musely proběhnout předevšìm u přestavby prostor určených pro bydlenì kvůli adaptaci z původnì maurské stavby, která měla předevšìm obranný charakter. Na přestavbě tohoto i druhého, původně maurského, hradu na kopci nad městečkem se podìleli maurštì stavitelé z nedaleké vesnice Colares, jak je doloţeno v dokumentu z roku 1281.531(Obr. 99) Byla vybudována v podstatě kompaktnì stavba, vhodná k bydlenì, jeţ odpovìdala královským obytným prostorům své doby. Významným architektonickým počinem byla výstavba kaple s tribunou. Tu datoval Vieira da Silva právě do obdobì vlády krále Dinise kvůli vybudovánì tribuny, z této doby se však dochovaly pouze drobné architektonické články.532 Paulo Pereira se však domnìval, ţe kaple byla vystavěna aţ v obdobì vlády Jana I., a tak by byla vysvětlena i jejì funkce souvisejìcì s nástupem nové dynastie. Dalšì důleţitá fáze výstavby tohoto sìdla proběhla právě během vlády Jana I. Z ideového hlediska odpovìdala rekonstrukce hradu nástupu nové dynastie, rovněţ se jednalo o symbol politické moci, jakým se stávalo obydlì králů a šlechty po celé Evropě. Zároveň tu byla potřeba vytvořit nové prostory pro početnou rodinu s mnoha dětmi, a tak byl vystavěn druhý obytný komplex (“vila“) v těsné blìzkosti původnìho hradu. Předpokládá se, ţe k hlavnì přestavbě došlo aţ po dobytì Ceuty v roce 1415, kdy měl král vìce prostředků na financovánì nového objektu. Paulo Pereira se domnìval, ţe tehdy byla přestavěna stará část hradu, která byla zahrnuta do nového "paláce“. Je charakterizována v hlavnìm průčelì svými jednoduchými lomenými oblouky v přìzemì a pěti mudéjarskými okny v prvnìm patře, nynì se zde nacházì tzv. Sál labutì (Sala dos Cisnes). (Obr. 108) Velká obdélná okna sahajìcì k podlaze však byla i vzhledem ke svým rozměrům s vysokou pravděpodobnostì prolomena aţ v obdobì vlády krále Manuela, neboť při jeho přestavbě byly reflektovány vlivy italské renesance. Během vlády Jana I. bylo vytvořeno patium, které oddělilo obě stavby, a jasně vymezilo prostor objektu na soukromý a reprezentativnì. Začala se stavět i velká kuchyň s kuţelovými komìny, jeţ jsou charakteristickým architektonickým vnějšìm znakem paláce.533 Sabugosa předpokládal během vlády Jana I. i přestavbu tzv. Sálu strak (Sala das

529

Konkrétně Vieira da Silva uvedl obtìţně prokazatelný vliv původnì stavby na strukturu vnitřnì obytné části paláce krále Dinise. José Custódio Vieira da Silva, Os Paços medievais portugueses, Lisboa, IPPAR, 2002, s. 204-207. 530 Duarte de Armas, Livro das Fortalezas, 1509/10. 531 Taktéţ José Custódio Vieira da Silva, O palácio Nacional de Sintra, s. 17. , i José Custódio Vieira da Silva, Os Paços medievais portugueses, s. 206-207 532 José Custódio Vieira da Silva, O palácio Nacional de Sintra, s. 17. 533 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI),s.20, José Custódio Vieira da Silva, O palácio Nacional de Sintra, s 21.

139

Pegâs), nazvaného dle strak, které jsou namalovány na dřevěných stropnìch deskách. Kaţdá straka drţì v noze růţi a v zobáku nápis „por bém“, coţ bylo osobnì heslo Jana I. Jméno sálu sice zůstalo jako jediné původnì, k namalovaným strakám se váţe nepůvodnì, tedy podstatně mladšì přìběh týkajìcì se Jana I., Filipy de Lancaster a jejì dvornì dámy. Výmalba stropu, stejně jako obloţenì kachlemi mudéjarské provenience, které pocházelo z manuelské přestavby, je v dnešnì podobě výsledkem restaurovánì po zemětřesenì v roce 1755, proto nebude podrobněji tato mìstnost zpracována. Reálné vyuţìvánì sálu uvedl král Duarte, mìstnost slouţila králi jako jìdelna a pro přijìmánì cizìch návštěv i zpráv z královstvì. Sabugosa k dataci přebudovánì celého sìdla za Jana I. uvedl, ţe královna Filipa de Lancaster, která zemřela v roce 1415, byla vyobrazena v některých sálech, i proto se přikláněl spìše k dřìvějšìm počátkům přestavby neţ aţ po dobytì Ceuty.534 K rozhlehlosti a stavu dokončenì stavby uvedl i setkánì dvora a královské rady v královském paláci v Sintře během vlády Jana I., kdy většina šlechticů bydlela právě v paláci, neboť v samotném městě nebylo přìliš mnoho domů vhodných k ubytovánì nobility, i kdyţ tehdy kaţdý z pánů nepotřeboval obývat několik mìstnostì.535 Za krále Duarta došlo k dalšìmu rozvrţenì mìstnostì paláce s vytvořenìm centrálnìho prostoru, hlavnìho sálu a soukromých komnat, u kterých jsou dìky dobovým pramenům známy jak rozměry, tak vyuţitì. Samostatně oddělena byla velká kuchyně. Vieira da Silva se domnìval, ţe tento panovnìk vìce méně dokončoval práce započaté během vlády jeho otce Jana I. 536 Král Duarte však zanechal v manuskriptu Livro dos conselhos de Dom Duarte dochovaném v klášteře v Évoře unikátnì popis tzv. "Casas da Sintra",537 které by měly odpovìdat rozměrům jednotlivých sálů a mìstnostì paláce. Jeho popis také umoţňuje udělat si bliţšì představu o velikosti těchto prostor v prvnì polovině 15.stoletì v královském sìdle. Král uvedl rozměry různých sálů, napřìklad "Zlatého" sálu, Sálu strak, také kaple i s transeptem, sepsal i rozměry soukromých mìstnostì, šaten i kuchyně a napřìklad i mìstnosti, kde se skladoval upečený chléb. Je proto moţné, ţe se skutečně jako stavebnìk aktivně zajìmal a staral o přebudovánì paláce. Za krátké Duartovy vlády mohlo dojìt i k přestavbě kaple, neboť jejì okna odpovìdajì stylu mistra Hugueta, která vytvořil v klášteře Batalha přibliţně v době Duartovy vlády. A při popisu rozměrů jednotlivých mìstnostì a sálů král Duarte zaznamenal také rozměry „transeptu“ kaple, kde byla také pouţita právě tato okna. Kaple mohla ale být přirozeně také dostavěna za vlády jeho následovnìka Alfonse V. některým stavitelem působìcìm rovněţ v Batalhe. (Obr. 103) Dle Paula Pereiry psal král Duarte o ideálnìm prostoru, který by mohl odpovìdat reálnému paláci v Sintře. „Primeira sala, em que entram todos os do seu senhorio que homiziados nao são, e assim os estrangeiros que a ela querem vir. Segunda câmara de

534

Conde de Sabugosa, O paço de Cintra. Apontamentos históricos e archeologicos, Lisboa, Imprensa nacional, 1903, s. 12-13, José Custódio Vieira da Silva, O Palácio nacional de Sintra, s.93. Přìběh váţìcì se k strakám má několik verzì, dle jedné z nich polìbil král dvornì dámu své manţelky před ostatnìmi, aby dokázal svou bezúhonost, a zamezil šìřìcìm se klevetám. 535 Conde de Sabugosa, O paço de Cintra, s. 22. Královna Filipa ještě před svou smrtì stihla vypravit své syny na výpravu do Ceuty, avšak slavného vìtězstvì, které odstartovalo portugalskou námořnì expanzi, se však jiţ nedoţila. 536 José Custódio Vieira da Silva, O Palácio nacional de Sintra, s. 21. 537 Originál v portugalském Národnìm archivu v Torre de Tombo , Gaveta 2, mç. 7, n.º 2, přepis hraběte ze Sabugosy v publikaci Paço de Cintra, s.219-220, částečně zpracováno rovněţ v José Custódio Vieira da Silva, Paços medievais Portugueses, Lisboa, IPPAR, 2002, s.208-212, a také úryvky v José Custódio Vieira da Silva, Palácio Nacional de Sintra.

140

paramento, ou antecâmara, em que se costumam estar seus moradores e alguns dos notáveis do Reis. Quarta trescâmara, onde se costumam vestir, que para mais especiais pessoas para elo pertencentes se devem apropriar. Quinta, oratório, em que os senhores sós algumas vezes cada dia é bem se apartarem para rezar, ler por bons livros..“ Z tohoto popisu je jasně patrné oddělenì prostor na soukromé - obytné a veřejné, coţ odpovìdá také vývojovým tendencìm panovnických residencì na konci středověku a v renesančnì Itálii. Uţ se tu projevila potřeba panovnìků a šlechticů oddělit ţivot soukromý a vymezit prostory určené pro reprezentativnì funkci. V Portugalsku se nejednalo o zcela nový koncept soukromé části obydlì, neb navazoval na středověké mìstnosti – „apartamentos“ určené pro osobnì ţivot šlechticů.538 Za králů Alfonse V. a Jana II. proběhly dalšì stavebnì úpravy kvůli změnám v dvorském způsobu ţivota a v dvorské etiketě. José Custódio Vieira da Silva předpokládal, ţe k přestavbě zmiňované kaple došlo aţ za vlády Alfonse V. kvůli typu oken.539 Kromě objednávky obrazu pro oltář se však nedochovaly ţádné přìmé doklady činnosti Alfonse-stavebnìka, i přesto, ţe se tento král v paláci v Sintře narodil, coţ mohlo předurčit jeho vztah k tomuto sìdlu. Král Alfons ve stejném sále, který se pravděpodobně nacházel pod dnešnìm Erbovnìm sálem, i zemřel na vysoké horečky.540 Jak uvedli kronikáři, jeho syn a následnìk Jan II. v tomto paláci drţel smutek s veškerou lìtostì nad ztrátou otce tři dny, poté se převlékl do královského roucha, a se všemi určenými ceremoniály byl právě zde proklamován králem během velké slavnosti v paláci, které se účastnili významnì páni a šlechtici královstvì. 541 Slavnost se pravděpodobně odehrávala předevšìm v Sala dos Cisnes, který je součástì zmiňované části paláce postaveného za Jana I. Ta zaujìmá dnešnì vstupnì, jiţnì, průčelì paláce, a je oddělena dvěma přìčnými budovami napodobujìcìmi věţe od dalšìch částì paláce. 542 Výrazným prvkem této části jiţnìho průčelì jsou 4 velké, jednoduché lomené arkády ve vstupnì části v přìzemì, v prvnìm patře je zeď pročleněna velkoryse řešenými okny s mudejárskými oblouky. (Obr. 101) 4.5.2 Manuelská etapa přestavby paláce Hlavnì část paláce budovaného během vlády Manuela dřìve směřovala do nádvořì uzavřeného opevněnìm se vstupnì bránou a hospodářskými budovami. Ve své východnì části zahrnuje v obou patrech také prostor určený pro vyhlìdku s jednoduchými arkádami v jihovýchodnì části průčelì manuelského křìdla a s nápadně dekorovanými manuelinskými arkádami v jeho východnìm průčelì. (Obr.110c) I okna jihozápadnìho části průčelì manuelského křìdla v prvnìm i v druhém patře majì ostěnì přetìţena naturalisticky provedeným vegetabilnìm dekorem.(Obr.102) Jedná se předevšìm o propletené osekané větve, které připomìnajì středoevropské astwerky. (Obr.110a) Během vlády krále Manuela nebylo přestavěno či upraveno pouze průčelì, ale téměř všechny mìstnosti v paláci. Jak se

538

Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI), s. 21 -22. José Custódio Vieira da Silva, O Palácio Nacional de Sintra, s. 110. 540 Garcìa Resende, Chronica dos valerosos e insignes feytos del Rey Dom Ioam II. de gloriosa memoria, kap. 22, s. 7. 541 Garcìa Resende, Chronica dos valerosos e insignes feytos del Rey Dom Ioam II. de gloriosa memoria, kap. 22, s.7-8. Také José Custódio Vieira da Silva, Paços medievais Portugueses, Lisboa, IPPAR, 2002, s. 223, José Custódio Vieira da Silva José Custódio, O Palácio Nacional de Sintra, s. 22. 542 José Custódio Vieira da Silva, O Palácio nacional de Sintra, s. 57. 539

141

domnìval Pedro Dias, jednalo se o vlastnì Manuelovu koncepci úprav sìdla. 543 Byl vystavěn Erbovnì sál (Sala dos Brasões), přestavěna loţnice krále Jana I., rekonstruovánSál labutì, loţnice či přistavěno uvedené křìdlo s krytými lodţiemi. Byla rozšìřena patia a okna, vytvořena dekorace sálů, osazeny nové manuelské portály a ostěnì oken s bohatou vegetabilnì či maurskou tématikou.544 Z těchto přestaveb se dochovaly dokumenty z let 1497-1510, ze kterých lze zjistit jednak pouţitý materiál a jednak upřesněnì importovaných částì. V objednávkách na stavbu byly uvedeny různé trámy, dřevěné konstrukce, desky z borovice nebo z kaštanu, javorové desky, které byly nejspìše pouţity na obklady stěn či stropu, či zlaté a střìbrné plátky na dekoraci nejdůleţitějšìch mìst. V dokumentech je rovněţ uvedeno, ţe typické obkladové kachle zejména s arabskými motivy nakoupené jak pro tento palác, tak pro nedaleký klášter de Pena (Mosteiro de Pena), který se rovněţ přestavoval, pocházely z dìlny v Belému. 545 Nenì ale uvedeno mnoţstvì, proto nelze s jistotou určit, kolik mìstnostì mohlo být vyzdobeno kachlemi v maurském stylu jiţ za Jana I. a které mìstnosti byly takto obloţeny aţ za Manulovy vlády. Dřevo bylo pouţito i na vytvořenì nového stropu v kapli, kterou provedli Afonso Álvares a Gonçalo Gomes. Oba byli, coţ je podstatné, nemaurštì tesaři, kteřì vytvořili v mudéjarském stylu strop vykládaný sloţitým hvězdicovým motivem provedeným ze dřeva, tzv. artesonado. (Obr.104) Podobně vykládaný strop je doloţen v katedrále Panny Marie v Coimbře546 nebo v klášteře svaté Kláry v Tordesillas. Oba tesaři navazovali na práci hlavnìho mistra tesaře Joãa Cordeira, který byl v předchozìch letech v paláci zodpovědný za veškeré práce se dřevem. 547 4.5.2.1 Erbovní sál Portál vedoucì do Erbovnìho sálu (Sala dos Brasões) je poměrně malý, v porovnánì se sálem nacházejìcìm se za nìm, ale svým ztvárněnìm odpovìdá symbolice centralizované moci krále Manuela spojené s rodovými vazbami, kterou se vyznačuje i sál. Protáčené dřìky sloupů s fiálovitým ukončenìm a s vnitřnìm prutem s bohatou vegetabilnì dekoracì symbolicky představujì strom Jesse. (Obr.105,106) Sál je postaven na půdorysu pravidelného čtverce, který je znakem geometrické dokonalosti. Jeho vnitřnì prostor měl představovat „skutečný chrám šlechticů", přìpadně platónskou tajemnou jeskyni. Erbovnì sál je zároveň jedna z nejvýše poloţených mìstnostì v paláci, která je orientovaná dle světových stran, lze ji spatřit zdaleka a měla prezentovat maják ukazujìcì cestu portugalské společnosti, kterou symbolicky chránila ve svém vnitřnìm prostoru jako v posvěceném úkrytu, v prostoru ukazujìcìm krále zcela obklopeného svými blìzkými a svými věrnými.548

543

Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 71. Manuel Cardoso Mendes Atanázio, A arte do manuelino: mecenas, influências, espaço, Lisboa, Presença, 1984, s. 46. 545 José Custódio Vieira da Silva, Paços medievais Portugueses, s. 218. 546 Pedro Dias, O mudejarismo na arte Coimbrã- séculos XV e XVI, Coimbra, Universidade de Coimbra, 1979, s. 29-31. 547 Pedro Dias, Geografìa mudéjar: Portugal, in: Viňuales, Rodrigo Gutiérrez a kol., El mudéjar Iberoamericano, Barcelona, 1995, s. 179-189. 548 José Custódio Vieira da Silva, Paços medievais Portugueses, s. 234-236, také José Custódio Vieira da Silva, O Palácio nacional de Sintra, s.66. 544

142

V kupolovité klenbě sálu doplněné osmi výsečemi s vloţenými ţebry jsou vyobrazeny nejmocnějšì portugalské rody podle Livro das linhagens novas. 549 Počátek nejstaršìch zde vyobrazených portugalských šlechtických rodů sahal aţ do samých počátků portugalského státu, neboť byl spjat s povýšenìm jejich předků do šlechtického stavu králem Alfonsem VI. v Toledu. V bohatě dekorovaných, aţ s orientálnìm nádechem zlacených polìch dřevěných obkladů kupole je znázorněno 72 erbů portugalských šlechtických rodů, obklopujìcìch erby Manuelových potomků - D. Jana, D. Luise, D. Fernanda, D. Alfonse, D. Jindřicha, D. Duarta, D. Isabel a D. Beatris. V centrálnì pozici zaujìmá jako nové slunce královský erb.550 Jedná se rovněţ o jeden z nejvýznamnějšìch heraldických pramenů pro manuelské obdobì.551 (Obr. 107 a,b) Analogii tohoto prostoru lze najìt v Tordesillas, kde je nápadně podobně vytvořen prostor kaple královského kláštera svaté Kláry. Tam se ale jedná o kompletnì mudéjarskou dekoraci včetně kupolové klenby, ani rohové výseče nemajì ţebra, která byla v Erbovnìm sále zřejmě zapotřebì kvůli počtu šlechtických rodů. Kronikáři nezmiňujì, ţe by král Manuel pobýval v Tordesillasu, v roce 1498 při své cestě po španělských královstvìch projìţděl přibliţně 10km vzdálenou Medinou del Campo. V Tordesillasu však byl Rui de Sousa (1423-1498) při přìleţitosti uzávìránì jedné z nejvýznamnějšìch dohod, která dělila svět mezi obě královstvì, tzv. Smlouvy z Tordesillasu v roce 1494. Tento šlechtic strávil vìce neţ 45let v diplomatických sluţbách koruny 552 a i kdyţ se smlouva neuzavìrala v klášteře, je vysoce pravděpodobné, ţe portugalštì diplomaté navštìvili tyto prostory. Symbolické historické propojenì obou mìst a královstvì z hlediska času i prostoru, by mohla zdůrazňovat i tamějšì kaple Dorada, jejìţ povedenì stropnìho vzoru je nápadně podobné dřevěnému mudéjarskému vzoru palácové kaple. Dataci výstavby Erbovnìho sálu lze upřesnit dle erbů králových potomků, neboť nejmladšì z uvedených je emblém D. Duarta, který se narodil v roce 1515. Erb infantky Marie, jeţ se narodila v roce 1521, a doţila se dospělosti, tu jiţ nenì znázorněn, proto lze předpokládat, ţe sál byl dokončen ještě za Manuelova ţivota, nejspìše ještě před narozenìm syna Antónia v roce 1517, který ale zemřel v roce 1518. Zároveň na nákresech paláce od Duarta d´ Armas z roku 1509 také ještě nenì tento výrazný objekt zakreslen, proto lze jeho výstavbu předpokládat v rozmezì těchto uvedených let. 4.5.2.2 Arabský sál Jedna z mìstnostì, dnes nazývaná Arabský sál (Sala dos Arabes), která byla rovněţ přestavěna za krále Manuela, byla pravděpodobně loţnicì Jana I. Sál je vyzdoben v mudéjarském stylu - stěny jsou obloţeny tmavě zelenými kachlemi s geometrickými obrazci, centrálnì pozici v tomto sále zaujìmá menšì bìlá, mramorová fontána. (Obr.109) Tento druh oţivenì mìstnosti vodou je obvyklý pro maurské paláce. Nepředpokládá se ale, ţe by tato fontána byla v tomto sále jiţ za Jana I. vzhledem k jeho vyuţitì mìstnosti. Stejně

549

Livro de Linhagens novas Damiãa de Góise navázala počátkem 16. stoletì na staršì Livro das Linhagens z 14. stoletì. 550 Sabugosa, Conde de, O paço de Cintra, s. 188. 551 Vìce k vývoji heraldických znaků v Portugalsku: Marques de Abrantes-António Quadros, Introducão ao estudo da heráldica, Lisboa, Instituto de Cultura e Lìngua portuguesa(ICLP), 1992. 552 Humberto Baquero Moreno, O papel da diplomacia portuguesa no Tratado de Tordesilhas, in: Revista da Faculdade de Letras. Historia, 12/1995, s. 135-150.

143

tak maurská dekorace zřejmě nenì z obdobì přestavby hradu za Jana I.,553i kdyţ by se tato moţnost jevila jako historicky pravděpodobná kvůli dobytì Ceuty za jeho vlády. Proto byla fontána pravděpodobně vybudována společně s interiérem v manuelském obdobì, s čìmţ korespondujì i dalšì, zřetelně mudéjarské prvky v paláci. V odborné literatuře 19. stoletì byl palác Sintra přirovnáván k Alhambře, 554 král Manuel ale nepobýval v Granadě, aby se mohl seznámit s architekturou nasrovského paláce. Avšak několikrát podnikl cestu po španělských královstvìch. Poprvé to bylo při vyjednávánì královského sňatku následnìka trůnu Alfonse, syna Jana II., s Isabelou Kastilskou (1470-1498), dcerou katolických Veličenstev. Cesta vyslanců vedla do Sevilly,555kde tehdy královská rodina ţila. Kronikář Resende uvedl, ţe poselstvo vidělo celé staré město, hradby, věţe, dělostřelce, mnoho ulic, náměstì i katedrálu.556 Manuelovi se Isabela zalìbila během vzájemného setkánì v přìhraničnìm městě Estremoz, kde na ni čekal po úspěšně dojednaném sňatku v šlechtickém doprovodu při jejìm přìjezdu do Portugalska. Druhou cestu po španělských královstvìch podnikl Manuel pouze o několik let později, ale v poněkud jiné pozici, kdy se sám kvůli tragickým okolnostem úmrtì prince Alfonse stal nejprve vládcem portugalského královstvì a posléze i manţelem mladé vdovy Isabely Kastilské. Oba královštì manţelé cestovali po španělských městech v roce 1498 kvůli potvrzenì svého dědického nároku na španělská královstvì, neboť Isabela byla jedinou dědičkou a sňatek měl zajistit spojenì celého poloostrova. Jak uvedli kronikáři, během své cesty po Španělsku byla králi a královně prokazována úcta nejen mnoha obřady, ale všichni šlechtici jim také „bejar os maões“. Napřìklad Velikonoce roku 1498 strávil Manuel v královském klášteře Santa Marìa v Guadalupe, kde se setkal s přìslušnìky řádu Alcantará, z nichţ mnozì ho pozvali do svého domu a hostili krále i celý jeho dvůr. 557 Jeden z nejdůleţitějšìch a v té době nejvyššìch moţných politických cìlů Manuela se odehrál v katedrále Santa Marìa v Toledu, kde byl portugalský král Manuel společně se svojì ţenou Isabelou během obřadu, jehoţ se zúčastnili všichni významnì portugalštì i kastilštì šlechtici, uznán právoplatným dědicem Kastilie (a Leonu). A právě architektura města Toleda koresponduje v silné mìře s jeho historickou tradicì tvořenou symbiózou různých vyznánì, kdy se lokálnì stavebnì tradice promìsila s rozličnými cizìmi vlivy. Jiţ v raném středověku, v době, kdy v Evropě osciloval sloh románský a raně gotický, se toledská architektonická tradice opìrala o mudéjarské uměnì, jak při výstavbě důleţitých profánnìch, tak sakrálnìch staveb, křesťanských i ţidovských objektů. Toledo bylo rovněţ neodmyslitelně spjato s kastilským králem Alfonsem VI., od něhoţ se odvìjely dějiny portugalského královstvì i s vizigótskou tradicì Curia Regia (kortesů), poradnìm orgánem toledských králů, 558 který měl v Portugalsku velmi silnou tradici. I toledská katedrála Santa Marìa odráţì několik významných stavebnìch vlivů

553

José Custódio Vieira da Silva, Paços medievais Portugueses, s. 212. Napřìklad Albrecht Haupt, Die Baukunst der Renaissance in Portugal von den Zeiten Emmanuel´s der Glücklichen bis zu dem Schlusse der Spanischen Herrschaft, s. 5. 555 Za hlavnì centra mudéjarské architektury ve Španělsku jsou povaţovány Sevilla a Andaluzie, Teruel a Aragonie, Sahagún a okolì a město Toledo. Napřìklad Pedro Dias, O mudejarismo na arte Coimbrã - séculos XV e XVI, s. 12, Marques de Lozoya, Arte Manuelina, in: Congrés International d´Histoire de l´Art, vol. I, Lisbonne-Porto, 1949, s. 7-10. 556 Garcìa Resende, Chronica dos valerosos e insignes feytos del Rey Dom Ioam II. de gloriosa memoria, kap. 115, s. 47- 48. 557 Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, 1 kniha, s. 29. 558 Jiřì Chalupa, Dějiny Španělska, s. 53. 554

144

v různých obdobìch z odlišných evropských regionů. Jedná se zejména o styl francouzský (burgundský) ve 13. stoletì, následovaný italským ve stoletì 14. a středoevropským559 či holandským v 15. stoletì, kombinovaným s mìstnìm stylem způsobem, který lze nazvat architektonickou „konvivenciì“. Coţ lze doloţit napřìklad u věţe katedrály, která můţe mìt spojitost s tvorbou z Parléřova okruhu, 560 neboť stylově i v detailech odpovìdá Vìdeňskému rysu č.16.817,561 který Benešovská připisovala širšì skupině Paléřovy rodiny, a mohlo se jednat o návrh na konstrukci věţe katedrály sv. Vìta v Praze. Jednou z inspiracì pro Nedokončenou kapli krále Duarta v Batalhe, kterou začal stavět mistr Huguet562 zase byla výstavba kaple Alvara de Luny, kterou začal budovat Alvarez Martinéz v roce 1430, a v jejì stavbě pokračoval Hanequin Coeman de Bruseles. Počátky výstavby katedrály v Toledu jsou spojeny s obdobìm kulturnìho rozkvětu města, kdy zde působili učenci z celé Evropy, kteřì se zabývali překlady antických, arabských i hebrejských vědeckých poznatků a jejich šìřenìm do vlastnìch zemì, tedy v obdobì, kdy o tradici Toledského překladatelského centra. V Toledu sìdlil i král Alfons X. Moudrý, jehoţ vnuk, král Dinis zaloţil prvnì portugalskou univerzitu. Jednalo se tedy o město, které bylo významně spjato i s portugalskou historiì. Z Toleda se Manuel s Isabelou odebrali společně s Isabelou a Ferdinandem do Zaragozy, kde společně pobývali v bývalém paláci taifů563, který pro katolická Veličenstva přestavěl mudéjarský stavitel Farax Gali de Chiprana. Dalšì dny se řešilo následnictvì, dědictvì Aragonie a uznánì nástupnických práv. Jak uvedl kronikář de Góis, těhotná královna Isabela - dcera se uţ necìtila dobře, byla nemocná a v předtuše smrti sepsala závěť. V okruhu svých blìzkých porodila s velkými obtìţemi syna Miguela, prince dědice královstvì Portugalska, Kastilie, Leonu, Sicìlie a Aragonie. Král Ferdinand s velkou radostì a hlasitostì sdělil šlechticům čekajìcìm v jiné části paláce, ţe se narodil dědic Peninsuly. Kdyţ se ale vrátil do pokoje, spatřil svou dceru v krvi, bez známek ţivota. 564 Po smrti Isabely byla veškerá provolánì v Toledu i v Zaragoze týkajìcì se krále Manuela zrušena a on se vydal na zpátečnì cestu do Portugalska, aby nechal provolat syna Miguela dědicem Portugalska, coţ uţ bylo provedeno v Kastilii a Aragonii. Syn Miguel zůstal u prarodičů,

559

K německým vlivům v Toledu je mimo jiné vhodné zmìnit, ţe v klášteře San Juan de los Reyes, jehoţ stavbu vedl stavitel Juan Guas, působil jako dohlìţitel v letech 1492 a 1496 Simon de Colonia, stejně jako u katedrály v Seville v roce 1496, jak vyplývá z dokumentu arcibiskupa Diega Hurtada de Mendozy z 8. června 1496: „Á mestre Ximon screbimos luego con nuestro mensagero para que vaya á ver la obra desa nuestra sancta iglesia, como nos screbisteis, por amor nuestro que vos conformeis en aquello noc los que mas saben , e non andedes en opiniones de personas erradas, porque al fin todo redunda en daño de la fábrica desa nuestra sancta iglesia“ práce na Sevillské katedrále Simon vedl do roku 1502. Mezi sochaři byli v roce 1507 uvedeni mimo jiné i Jorge Fernandez Aleman či Miguel Florentin a Pedro Millan, coţ také ukazuje na internacionalizaci zdejšìch pracovnìků. Juan Agustin Cean Bermudez, Description artìstica de la catedral de Sevilla, Sevilla, Hidalgo y sobrino,1804, s. 21-22. 560 Pablo de la Riestra, La catedral de Astorga y sus referentes alemanes, s. 273-288. 561 Rys publikován v Robert Bork, Geometry of Creation: architectual drawing and the dynamics of Gothic design, Farnham, Burlington, Ashgate, 2011, s. 207. 562 Javier Gómez Martìnez, Ricardo Jorge Nunes da Silva, De Huguet a Boytac y el Tardogótico peninsular, s. 311-356. 563 Moţnou mudéjarskou inspiracì architekturou paláce taifů v Zaragoze uvedl Pedro Dias, Geografìa mudéjar: Portugal, s. 179-189. Také zmìnil vliv konstrkce paláce v Zaragoze na královský palác v Sintře v krátkosti Stephan Hoppe, Die residenzen der Reichen Herzöge von Bayern in Ingolstadt und Burghausen. Funktionale Aspekte ihrer Architektur um 1480 im europäischen Kontext, in: Alois Schmid, Wittelsbacher – Studien: Festgabe für herzog Franz von Bayern zum 80. Geburstag, Schriftenreihe zur bayerische Landesgeschiche, č. 166, München, 2013, s. 173-200. 564 Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, 1 kniha, s. 33-34.

145

Manuel se během řìjna vrátil do Portugalska, kde uţ na něho v Lisabonu čekaly matka Beatriz a sestra Leonora, která byla během jeho nepřìtomnosti v královstvì regentkou. V průběhu ledna pobýval král v paláci v Sintře, kde se dìval na město, a přijìmal zprávy o situaci v královstvì.565 Zde se také dozvěděl i o objevenì cesty do Indie po návratu Vasca da Gamy v roce 1499. V tomto paláci o rok a půl později dostal zprávu kastilských králů, ţe v Granadě zemřel 19. 7. 1500 jeho syn Miguel, kterému bylo 22 měsìců. Král byl jen „pouco sentimento“ a také v Kastilii tato zpráva nevzbudila velký zájem, neboť neproběhly obvyklé smutečnì obřady hodné prince a dědice Peninsuly. 566 V té době jiţ probìhala jednánì ohledně druhého sňatku krále Manuela s dalšì dcerou katolických Veličenstev, touto záleţitostì byl pověřen João Manuel, syn Justy Rodriguez, který však během jednánì zemřel. Zprávu o úspěšném dohodnutì budoucìho sňatku s Mariì se král Manuel dozvěděl při pobytu v paláci v Sintře 24. 8. 1500, tedy přesně 2 roky po smrti své prvnì ţeny v Zaragoze.567 A právě během těchto let byl tento palác přestavován, proto lze uvaţovat o tom, ţe Manuelův zájem o maurskou architekturu, který se promìtl zejména do ornamentálnì dekorace, byl inspirován jeho cestou po španělských královstvìch a předevšìm pobytem v Zaragoze a v Toledu, jehoţ prvnì křesťanský vládce po reconquistě, Alfons VI., zavedl ve městě „konvivencii“, a podnìtil tak rozvoj toledského překladatelského centra a šìřenì arabské a klasické vzdělanosti do Evropy. Alfons VI. byl i dědem prvnìho portugalského krále Alfonse Jindřicha. A právě v Sintře se nacházì i sál s vyobrazenìm všech portugalských rodů, přičemţ povýšenì prvnìch portugalských šlechticů se váţe právě k Alfonsovi VI. Portugalská univerzitnì vzdělanost souvisì s králem Dinisem, zakladatelem prvnì portugalské univerzity a potaţmo jeho dědem Alfonsem X. Moudrým, který sepsal prvnì univerzitnì zákony a podporoval a sám se podìlel na překladech vědeckých spisů v Toledu. Proto by se maurská dekorace paláce v Sintře mohla vztahovat i k obdobì hispano - arabského "zlatého věku" vzdělanosti a „konvivencie“. Vţdyť Manuelovým osobnìm symbolem byla armilárnì sféra, symbol vědců a astronomů. 4.5.2.3 Sál labutí Tento sál měl vzhledem ke svým rozměrům zřejmou reprezentativnì funkci a byl nazýván také Velký sál (Sala Grande) nebo Sál infantů (Sala dos Infantes).568 (Obr.108) Jedná se pravděpodobně o "sál setkávánì", jak je známý z popisu krále Duarta, jenţ se zde chtěl setkávat se všemi lidmi, které si přál vidět, se svými přáteli, i s cizinci.569 Zde se zřejmě konaly slavnosti a královská zasedánì za králů Alfonse V. a Jana II. A předevšìm v této části paláce probìhaly slavnosti po deklaraci Jana II. králem, protoţe tyto prostory jsou odděleny od ostatnìch, soukromějšìch prostor objektu. 570 Také se tu odehrávaly i oslavy svátku svatého Ducha (Festa do Espirito Santo), jak je zmiňováno ještě za vlády

565

Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, 1 kniha, s. 35. Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, 1 kniha, s. 58. Miguel "La Paz" má náhrobek v granadské katedrále. 567 Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, 1 kniha, s. 59. 568 Conde de Sabugosa, O paço de Cintra, s. 13. 569 Napřìklad José Custódio Vieira da Silva, O Palácio nacional de Sintra, s. 77. 570 José Custódio Vieira da Silva, Paços medievais Portugueses, s. 223. 566

146

krále Manuela. Slavnost mohla zavést jiţ „svatá“ královna Isabel, manţelka krále Dinise, neboť jsou s nì spojeny i tradice slavnostì rovněţ v jiných jejìch městech.571 Tento sál byl přestavován během manuelského obdobì, kdy byly pravděpodobně změněny a upraveny předevšìm portály, okna a jejich ostěnì. Jedna z úvah zmiňovala, ţe původnì okennì ostěnì bylo vyrobeno pro Jana I. po dobytì Ceuty v roce 1415 přìmo v severnì Africe dle italského vzoru. S tìm ale nesouhlasil Viera da Silva, který zastával názor, ţe sice jsou některá ostěnì italského typu a importované, ale přìmo vyrobené v Itálii pro krále Manuela. Na konci 15. a začátkem 16. stoletì byl import z Janova poměrně běţný, jak dokládá jedna z objednávek zaznamenaná v dokumentech k přestavbě, v nìţ jsou uvedeny 3 portály, 48 kusů sloupů i s hlavicemi a patkami a 1 krbová kamna. Část oken měla být vyrobena přìmo v Portugalsku, ale podle janovského vzoru. Problém toho, o které dìly se přesně jednalo, je ztìţen rekonstrukcì paláce po zemětřesenì v roce 1755. Vzhledem k tomu, ţe některé shodné kamenické značky se dochovaly v jiných částech paláce, postavených během vlády krále Manuela, tak se ujasňuje datace směrem k manuelskému obdobì. Objednávky z Janova by korespondovaly i s vlivem modernì renesančnì palácové architektury, která pracovala s tématem vyhlìdky. Proto mohla být v tomto sále pouţita velká okna dosahujìcì k podlaze, která jsou v interiéru obloţena keramickou dekoracì s jednoduchým maurským motivem, coţ koresponduje s jejich vnějšìm ostěnìm ve tvaru profilovaných maurských dvojoblouků. Na jih se vyhlìdka z tohoto sálu otvìrala na město a na maurský hrad, na sever do centrálnìho patia. U manuelských přestaveb paláce je moţné uvaţovat o Boytacově stavitelském podìlu, protoţe je doloţen v Sintře v roce 1507, kdy se podìlel na vybudovánì kláštera de Penha.572 4.5.3 Sintra - stručný přehled imaginací od rajské zahrady k Tisíci a jedné noci Popisy oslavujìcì prostředì Sintry pocházì jiţ z poloviny 16. stoletì, neboť se v paláci scházeli umělci i básnìci, ať uţ se jednalo o dramatika Gila Vicenta či básnìka Sá de Mirandu, stejně tak se tu vzdělávaly dvornì dámy shromáţděné kolem infantky Marie, nejmladšì dcery krále Manuela.573 Jedna z nich, šlechtična Luisa Siega de Toledo, sloţila oslavnou poemu nazvanou Syntra.574 Pro humanisty představovalo zdejšì prostředì na úpatì pohořì Serra, v mytologickém a symbolickém kontextu vycházejìcìm z klasických, křesťanských i středověkých předloh nový ráj, jak popisoval Damião de Góis nebo Gil

571

Conde de Sabugosa, O paço de Cintra, s. 5. Celá morfologicko-geografická situace Maurského hradu, paláce Sintra a původnìho kláštera da Pena, vybudovaném na kopci v pohořì Serra je viditelná na nákresu Duarta de Armas. (Obr. 99) Jednao se o prvnì portugalský klášter jeronymitů, který nechal vystavět jiţ král Jan I. kolem roku 1400. Přebudovánì kláštera za vlády krále Manuela je připisováno Diogovi Boytacovi zejména na základě typologického rozboru jeho tvorby, neboť pro zaklenutì některých prostorů byla pouţita i hvězdová šesticìpá klenba, která byla typická pro tohoto stavitele. Boytaca zřejmě navrhl i zdejšì dvoupodlaţnì ambit, který byl obloţen kachličkami zakoupenými v roce 1512 v Seville. Vìce Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 113. Manuel Cardoso Mendes Atanázio, A arte do manuelino: mecenas, influências, espaço, s. 37. Klášter da Pena byl přebudován v 19. stoletì na neomanuelinský palác de Pena. Na vytvořenì koncepce zahradnìho areálu tohoto paláce se podìlel český zahradnì architekt a výtvarnìk působìcì v Portugalsku Václav Cìfka (1811-1883). Vìce k osobnosti Václava Cìfky Pavel Štěpánek, Neznámý výtvarnìk v Portugalsku, in: Uměnì a řemesla, 1/ 1980, s. 68. 573 Conde de Sabugosa, O paço de Cintra, s XI. 574 Luiza Siega de Toledo, Syntra, in: Conde de Sabugosa, O paço de Cintra, s. 255-257. 572

147

Vicente:„ Um jardim do paraìso terreal, que Salomão mandou aqui“. 575 Ve fiktivnìm rytìřském románu o předcìch portugalských králů Chronica de Emperador Clarimundo (Kronika cìsaře Clarimunda) zase João de Barros zmìnil, ţe „hora Sintra“ se dřìve nazývala Monte de Lua (Měsìčnì hora). 576 Sintra se stala mìstem, kam umìstil mýtický zrod portugalského královstvì dìky boţì vůli, neboť zde byl poraţen obr a také tady Clarimundův průvodce Fanimor prorokoval slávu Portugalska.577 V obdobì romantismu, který byl spojen s fascinacì exotismem a tedy i Orientem a jeho tajemstvìmi Tisìce a jedné noci, došlo k „znovuobjevenì“ paláce Alhambra v Granadě. Zároveň začal nabývat na sìle pohled srovnávajìcì palác v Sintře s nasrovským palácem, jak psal napřìklad i lord Byron. Také dalšì zahraničnì názor byl spojen s maurským dědictvìm, Felix Lichnovský uvedl, ţe se jednalo o portugalskou Alhambru, sìdlo lisabonských Maurů před reconquistou. Taktéţ Haupt se klonil k názoru, ţe palác Sintra představuje portugalskou Alhambru. Tito spisovatelé či badatelé zpravidla navštìvili i Granadu, a proto jim zřejmě poté palác v Sintře vizuálně připomìnal duplikovánì této stavby v Portugalsku. 578 Alhambra byla vystavěna podstatně později neţ Sintra, neboť tamějšì palác se začal stavět aţ za nasrovské dynastie, během vlády Jusufa I. 1333-53. 579 A ani v arabských pramenech nenì uváděno nějaké speciálnì postavenì původnìho muslimského hradu v Sintře na mìstě dnešnìho paláce, a tak se s vysokou pravděpodobnostì nejednalo o honosný arabský palác, ale funkčnì obranný hrad. Proto by mohl být nejspìše Jan I. prvnìm králem, který by býval mohl být inspirován při své přestavbě hradu Sintra nasrovským palácem v Alhambře. Za jeho vlády ale došlo k výbojům na sever Afriky, takţe by se nejednalo o přìmou inspiraci granadskou Alhambrou, jak tomu mohlo být u krále Manuela v přìpadě mudéjarské architektury španělských měst. A ani u jiných staveb nejsou doloţeny pronikavé přestavby v čistě mudéjarském stylu během Janovy vlády. Proto k výraznému ovlivněnì dekorace maurskou architekturou došlo tedy nejspìše aţ během vlády Manuela I. vzhledem k jeho cestám po španělských královstvìch. Haupt však uvedl, ţe se maurský styl projevil u paláců portugalských králů nejen v tvaroslovì oken a portálů,

575

José Custódio Vieira da Silva, O Palácio Nacional de Sintra, s. 41. Zakomponoval tak do své smyšlené heroické „kroniky“ i skutečná fakta, neboť Řìmané nazývali toto pohořì právě „Pohořìm Luny“ Conde de Sabugosa, O paço de Cintra, s. 1., také João de Barros, Chronica do Emperdor Clarimundo, 3 dìl., Lisboa, Officina de João Antonio da Silva, 1795, s. 19. 577 João de Barros, Chronica do Emperdor Clarimundo, 3.dìl, s. 21-31. V Clarimundově kronice Barros popsal i původ jména Sintra takto:Na tomto mìstě se usadila během vlády maurského krále Zeilaã panì Cintra, která byla Němka uprchlá z Dánska, neboť si ji chtěl vzìt po smrti jejìho muţe dánský král. Ona ho odmìtla neb ctila mrtvého muţe a rozhodla se utéci. Nemohla jìt do křesťanské země, kterou by dánský král nechal zničit, proto zamìřila se svými třemi syny do Lisabonu. Od maurského krále odkoupila část půdy, kde by mohla vyznávat svou vìru pod právy královstvì, a vystavěla zde hrad, nazvaný „Colir“ dle 3 náhrdelnìků ze zlata, kterými zaplatila králi za půdu. (Vesnice Colares se nacházì nedaleko Sintry) Barros ještě rozvedl, ţe původnì jméno bylo z němčiny, dle mateřského jazyka panì Cintry. Král si ji po společně strávených chvìlìch chtěl vzìt za ţenu, ale Cintra by se musela stát Maurkou. Proto ho odbyla a odmìtla s tìm, ţe ztratì raději vše, neţ by ztratila svou vlast a čest (třeba chápat ve středověkém smyslu náboţenstvì). Avšak jejì tři synové byli jiţ zamilovanì do králových neteřì, tak se jì smáli kvůli tomuto důvodu, protoţe uţ tuto zemi povaţovali za vlastnì. Tato slova panì ranila, stejně jako výhrůţky krále kvůli svatbě, a tak během pár dnì zemřela. Po jejì smrti synové zìskali svolenì krále, aby si vzali za ţeny jeho neteře, a pak přistoupili na jejich vìru. Nově postavený hrad na počest matky pojmenovali Cintrou. João de Barros, Chronica do Emperdor Clarimundo, 3.dìl, s. 32-38. Barros tak alespoň fiktivně zdůvodnil křesťanské počátky mìstnìho hradu, coţ lze povaţovat za signifikantnì, stejně tak jako umìstěnì vlasti údajné zakladatelky do střednì Evropy. 578 José Custódio Vieira da Silva, O Palácio nacional de Sintra, s. 42. 579 Ernst J. Grube, Islámské uměnì, Praha, Artia, 1973, s. 137-138. 576

148

či v obloţenì stěn kachličkami, ale také v rozvrţenì budov, které bylo plánováno spìše jako u alcáceru neţ palácové schéma křesťanských králů.580 Mudéjarská architektura se ale v Sintře projevuje předevšìm ve vyuţitì dekorativnìch prvků a barev, přìpadně v oţivenì prostoru vodou formou kašny nebo nádrţe. Původnì maurská dispozice se sice mohla projevit, ale u původnìho obranného hradu, jenţ ale bylo třeba přestavět na sìdlo křesťanského monarchy, aby odpovìdal nové funkci. I v dalšìch obdobìch se dispozice budov odvìjely dle potřeb vládce, jeho rodiny a soudobých evropských trendů. Maurský prvek v celkové kompozici staveb palácového komplexu v Sintře lze hodnotit jako spìše doplňkový a ne prvoplánový. Uspořádánì budov i pozdějšìch zahrad mohlo být také ovlivněno terénem a postupným rozšiřovánìm, neboť původnì maurský hrad a návazné panovnické sìdlo je vystavěno na menšìm ostrohu. 4.5.3.1 Portugalská podoba mudéjaru – amouriscado Za jeden z hlavnìch vlivů manuelské architektury, který se projevil i v dekoraci paláce Sintra, je povaţován „mudéjarský styl“, tedy pouţìvánì dekorace a stavebnì typologie maurského stylu na portugalském územì pod správou křesťanského vládce. 581 U portugalského mudéjaru by se mělo logicky jednat o analogii španělského mudéjaru,582 proto by měli typologii muslimské architektury pouţìvat maurštì stavitelé, kteřì zůstali na portugalském územì po dokončenì reconquisty, nebo mudéjarštì stavitelé,583kteřì přišli ze Španělska, a tento vliv by se měl ve stavitelstvì projevovat plynule po celou dobu od roku 1249. Avšak během několika desìtek let vlády krále Manuela vzniklo vìce staveb v maurském stylu, neţ bylo postaveno v obdobì od ukončenì reconquity portugalského územì v roce 1249 do druhé poloviny 15. stoletì, 584 proto je důleţité tento překvapivý fenomén rozvést podrobněji v této samostatné podkapitole. Pro mudéjarský styl v manuelské architektuře bývajì pouţìvány různé termìny, jednìm z nich je amouriscado, kvůli odlišným zdrojům portugalského maurského stylu oproti španělskému mudéjaru. Tavares Chicó zase pouţil pojem „arte luso-mourisca“ a uváděl jej jako jednu ze 4 hlavnìch skupin, do kterých lze rozdělit manuelskou architekturu. Nazýval jej i „manueline-mudejar“, ale tento vliv nepovaţoval za výrazný v konstrukci staveb, dle jeho názoru stylové projevy spočìvaly předevšìm v pouţitì cihel a v tvarovém zpracovánì oken či portálů zejména v oblasti Alentejo.585 4.5.3.1.1 Zdroje a zhodnocení portugalského mudéjaru – amouriscada Za jeden ze zdrojů amouriscada je povaţován přìmý kontakt portugalských stavitelů manuelského obdobì s islámskou architekturou a kulturou v Maroku, jak doloţil Reynaldo

580

Albrecht Haupt, Die Baukunst der Renaissance in Portugal von den Zeiten Emmanuel´s der Glücklichen bis zu dem Schlusse der Spanischen Herrschaft, s. 5. 581 Pinharada Gomes, A filosofia arabico-portuguesa, s. 240. 582 Odvozeno z arabského výrazu mudayyan - podřìzený či mudajjan- zabydlet se, usazený. 583 Poprvé termìn estilo mudéjar pro označenì stavebnìho stylu, který vytvářeli maurštì stavitelé, pouţil José Amador de los Rios společně s označenìm arte mudéjar. José Amador de los Rios, Discurso, Granada, Real Acaemia de Nobles Artes, 1859, s. 23. 584 Pedro Dias, A arquitectura gótica portuguesa, s. 184. 585 Mário Tavarés Chico, A arquitectura gótica em Portugal, s. 153-154, Mário Tavares Chicó, Estilo manuelino, strojopis, s. 1-6.

149

dos Santos u Belémské věţe, která je jednou z často uváděných staveb inspirovaných mudéjarem. 586 Také Vieira da Silva připouštěl jako jeden z vlivů moţnou inspiraci portugalských stavitelů v Maroku. Druhou moţnostì byl přirozený import mudéjarské architektury ze sousednìho Španělska vzhledem k přìbuzenským vazbám obou královských rodů, kdy mohli přìslušnì stavitelé přìmo na objednávku přijìt stavět konkrétnì královskou stavbu, s vlastnìm know–how. Podle Vieiry da Silvy byl mudéjarský styl stěţejnì pro některé portugalské regiony sousedìcì s Kastiliì a pronikl tam přìmo.587 Nelze opominout ani třetì, dalo by se řìci přirozený, vliv, dle kterého se jednalo o inspiraci stavebnìmi aktivitami vlastnìch, tedy portugalských Maurů předevšìm v oblasti Alenteja a Algarve. Pereira se v této souvislosti zaobìral otázkou mudéjaru z hlediska historického a zmiňoval, ţe maurské či saracénské uměnì bylo trvale přìtomno v Portugalsku do 12. stoletì. I on se také přikláněl jak ke španělské, tak k severoafrické moţnosti importu stylu. José Pessanha dával portugalský mudéjar do souvislosti taktéţ se staviteli, kteřì pracovali v severnì Africe nebo v Indii, či v dálném Orientu. Jako maurské motivy však viděl nejen typické oblouky, ale také provazy či vegetabilnì motivy. 588 Haupt uváděl maurský vliv předevšìm na konstrukce na jihu a ve vnitřnìm Portugalsku, zejména v okolì Évory, která je centrem Alenteja. Zmìnil i dalšì významné stavby, předevšìm palác v Sintře.589 Současně ale třeba upozornit na to, ţe projevy maurského uměnì v manuelinu jsou patrné i v regionech, které nebyly zasaţeny islámskou kulturou, proto lze nalézt napřìklad vykládaný dřevěný strop v katedrále Panny Marie ve Funchale nebo v kostele Nossa Senhora da Luz v Ponta do Sol na Madeiře. Pereira připouštěl, ţe se tedy mohlo jednat i o určitou módu nebo také formu prezentace královské moci.590 Stejně tak se přikláněl Vieira da Silva u mudéjaru k názoru, ţe se jednalo o módnì záleţitost v době, kdy byla modernì jakákoliv exotika, a bylo jedno, zda se importovalo zboţì a suroviny z Indie a z Nového světa nebo z Orientu a severnì Afriky. Amouriscado chápal i jako projev určitého nacionalismu, který byl ale úplně odlišný od toho španělského. U amouriscada se spìše jednalo o koncepci, myšlenku včleněnou do národnìho architektonického stylu tohoto obdobì - do manuelina. Vieira da Silva zmiňoval i určitý paradox, ţe závěr portugalské pozdnì gotiky byl v Alenteju ukotven v evropském architektonickém kontextu, přičemţ kvůli působenì regionálnìch a národnìch vlivů jsou některé stavby velmi kontrastnì, neboť při jejich budovánì byly pouţìvány napřìklad maurské prvky u konstrukčnìch řešenì vycházejìcìch z německých hallenkirchen.591 Dias ve své publikaci O mudejarismo na arte coimbrã - séculos XV e XVI shrnul všechny 3 hlavnì teze původu mudéjarského stylu v manuelinu, tedy vliv mudéjarského stavitelstvì v rámci Pyrenejského poloostrova, přenos arabské stavebnì typologie z Maghrebu portugalskými staviteli a pozůstatky islámské kultury a architektury v Portugalsku. Jak jiţ bylo zmìněno, na přìkladu detailů Torre de Belém Santos celkem spolehlivě dokázal vliv architektury Maghrebu, coţ se stalo stěţejnìm názorem během 30. let 20. stoletì. Dias však upozorňoval na to, ţe dalšì dvě teze nelze na základě novějšìch

586

Reynaldo dos Santos, Torre de Belém, s. 106. José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 18-26. 588 José Pessanha, A arte manuelina e os crìticos, Lisboa, Imprensa Nacional, 1918, s. 3-18. (separát Archeologo Português, 1917, roč. 22, s. 1-12. 589 Albrecht Haupt, Die Baukunst der Renaissance in Portugal von den Zeiten Emmanuel´s der Glücklichen bis zu dem Schlusse der Spanischen Herrschaft. 1dìl, s. 4-5. 590 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI), s. 39-42. 591 José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 18-26. 587

150

výzkumů úplně zavrhnout a klonil se i k moţnosti trvalé tradice arabských středisek, která se udrţela z doby před reconquistou. V těchto centrech se znalosti předávaly z generace na generaci, ale tato centra neměla takový vliv na portugalskou architekturu, jaký měli mudéjarštì stavitelé na architektonickou podobu některých měst ve španělských královstvìch. 592 Působenì mudéjarských stavitelů z přeshraničnìch oblastì bylo dle něho výrazné ještě před obdobìm vlády Manuela I.593 Také zmiňoval i nadále pestrou situaci v Portugalsku z hlediska vìry, dle jeho názoru opomìnanou historiky, která pravděpodobně ale hrála při práci na stavbách podstatně menšì úlohu neţ kdekoliv jinde.594 Oproti tomu Vieira da Silva uváděl, ţe v roce 1497 docházelo kvůli nucené konverzi či odchodu ţidovské a muslimské komunity ze země k bouránì nejen synagog, ale i mešit a minaretů, jedinou výjimkou, která se dochovala, byla mešita v Mértole, jeţ byla přestavěna na kostel.595 Maurové však byli součástì portugalské společnosti ještě v prvnì polovině 16. stoletì, neboť se jich velké skupiny stěhovaly z venkova do Lisabonu během hladomoru v roce 1521.596 Dias uváděl také ţidovské malìře, kteřì malovali na retábuly výjevy ze ţivota křesťanských světců, maurské stavitele, kteřì přebìrali typologii křesťanských staveb, stejným způsobem i křesťané pouţìvali u svých chrámů typologii arabské architektury, jak je prokázáno napřìklad u úprav dřevěného stropu kaple paláce v Sintře. Nelze opomenout ani ekonomický faktor vzájemného souţitì komunit, neboť na stavbu či přestavbu kostelů si křesťané vypůjčovali penìze od ţidovských obchodnìků.597 Lze se tedy domnìvat, ţe i v Portugalsku fungovala v tomto obdobì mezi staviteli různých vyznánì a přebìránìm stavebnìch typologiì určitá volnost a stavitelská a umělecká „konvivencie“. Přeshraničnì migraci maurských stavitelů mohla způsobit nejistá situace v Kastilii, neboť jiţ za vlády předchůdců krále Manuela I., Jana II., v roce 1482 je doloţeno působenì maurského hlavnìho tesaře Azmeda z Kastilie v Portugalsku, který zde pracoval od 70. let. Dalšì maurský tesař Yhahea je uveden v dokumentech z roku 1493. 598 V arabských kronikách je zdokumentováno, ţe po dobytì Granady vedlo ztìţenì mìstnìch mìrových podmìnek k odchodu části muslimského obyvatelstva na územì, kde mohli vyznávat svoji vìru, tedy zejména do severnì Afriky. Jednìm z cìlů bylo město Fez. Tam ale dle těchto údajů panovala velká sucha a tamějšì obyvatelé byli suţováni hladomorem.599 Proto je moţné se na základě doloţených zmìnek domnìvat, ţe část specializovaných maurských stavitelů, předevšìm kamenìků, truhlářů či tesařů si mohla zvolit jistějšì působenì jak z hlediska práce, tak dočasně i vìry a odejìt na stavby do sousednìho Portugalska, kde pro ně byla v tomto obdobì spolehlivějšì moţnost obţivy. I kdyţ je v Portugalsku k dispozici podstatně méně záznamů, co se týká maurských stavitelů, neţ v

592

Pedro Dias, O mudejarismo na arte Coimbrã- séculos XV e XVI, s.16-23. Cestovatel Nicolau de Popielovo v roce 1484 zaznamenal při své cestě po Portugalsku právě mudéjarský styl, ačkoliv jinak stavbám přìliš pozornosti nevěnoval. 594 Pedro Dias, O mudejarismo na arte Coimbrã - séculos XV e XVI, s.16-23. 595 José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal A arquitectura no Alentejo, s. 20. 596 Joaquim de Vasconselos, Albrecht Dürer e a sua influência na Peninsula, s. 148. 597 Pedro Dias, O mudejarismo na arte Coimbrã- séculos XV e XVI, s. 12. 598 Pedro Dias, O mudejarismo na arte Coimbrã- séculos XV e XVI, s. 18. 599 Část muslimských obyvatel z Granady odešla i do marockých měst, kde byly portugalské pevnosti a faktorie, napřìklad do Tangeru (Tangêr, Tandţa), Safi (Safim, Asfi), Arzily (Assilah) či Azamoru (Azemmour). Josef Ţenka, Pád Granady a zánik al-Andalusu, s. 60-61. 593

151

Aragonii či Kastilii, je zde ale doloţena napřìklad skupina Maurů, která pracovala ve stavebnì huti kláštera v Belému.600 Vieira da Silva a někteřì dalšì odbornìci ve svých publikacìch upozorňovali na moţnou inspiraci portugalského mudéjaru a předevšìm paláce v Sintře nasrovským palácem Alhambra v Granadě, tento názor byl ale populárnì zejména v duchu romantizujìcìch tendencì v 19. stoletì. Jak uţ bylo zmìněno, král Manuel pobýval v centrech mudéjarské architektury v Seville, v Toledu a v Zaragoze. Zároveň hlavnì manuelské královské stavby s typologickými znaky amouriscada vedly k nápodobě a rozšìřenì dekorativnosti mudéjarského stylu do širšìho regionu. Dodnes jsou zachovány mudéjarské motivy i v dalšìch kostelìch či klášterech v okolì Sintry, které byly inspirovány touto stavbou do té mìry, ţe o tomto regionu napřìklad Dias uvaţoval jako o jednom z portugalských ohnisek pouţitì maurské stavebnì typologie a dekorativnìch prvků. Napřìklad v kostele v Dois Portais nedaleko Torres Vedras je dochován jiţ pouze jednoduššì, částečně intarzovaný strop v hlavnì lodi, v dalšìch objektech to byla předevšìm kachlìková dekorace, jako napřìklad v konventu ve Varatoju či v interiéru kostela v Óbidos.601 Zhodnotit vliv maurské architektury na zástavbu Lisabonu je obtìţné, neboť velké mnoţstvì staveb bylo zničeno během zemětřesenì a následných poţárů. Kaţdopádně lze souhlasit s Diasem, ţe z obdobì několika stoletì se dochovalo podstatně méně staveb a uţìtì ornamentů v maurském stylu, neţ bylo postaveno během několika desetiletì v obdobì vlády krále Manuela.602 Proto je nutné vzìt v úvahu i přìmý kontakt krále Manuela s arabskou architekturou minimálně v Toledu a Zaragoze a v Seville, která ho ovlivnila do té mìry, ţe si nechal budovat sìdla v tomto stylu. K této moţnosti Dias zmìnil, ţe koncepce stavby paláce v Sintře musela být Manuelova vlastnì, neb v dokumentech nejsou uvedeni maurštì stavitelé a stavebnì články mudéjarského stylu i kachle se importovaly.603 Lze nastìnit ještě jeden moţný výklad amouriscada vycházejìcì ze symbolického kontextu historie Iberského poloostrova. Je důleţité si uvědomit, ţe Manuel se v tomto momentě své vlády dostával i na vrchol svého „dějinného poslánì“byla objevena cesta do Indie, otevřel se svět, začala křesťanská „conquista“- šìřenì vìry mezi nevěřìcìmi v Evropany nově objevených zemìch. Tak se započal se nový dějinný cyklus, 604 který zároveň korespondoval i se skutečným historickým milnìkem, neboť začalo i nové půlmilénium. Proto lze usuzovat i na moţnost, ţe se ideje a tradice Iberského poloostrova souvisejìcì se „zlatým věkem“ hispano-arabské kultury „konvivencie“ podporované vládci s přìmým vztahem k portugalským dějinám, odrazily i v manuelské architektuře a mohly by být dalšìm zdrojem portugalského mudéjaru - amouriscada na přelomu nové historické epochy portugalských dějin - nového „Zlatého věku“.

4.6 Évora- druhé město království Město Évora je vzdálené přibliţně šedesát kilometrů od hranic s Kastiliì, a proto sehrálo důleţitou úlohu v dějinách země během vleklých vzájemných střetů mezi oběma královstvìmi. Různé teorie kladou zaloţenì Évory do rozmezì let 2059-700 před Kristem, 600

Lina Maria Marrafa de Oliveira, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII, s. 21-57. 601 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 93-95. 602 Pedro Dias, A arquitectura gótica portuguesa, s. 184. 603 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 92. 604 Mircea Eliade, Mýtus a skutečnost, Praha, Oikoymenh, 2011, s.52-53.

152

prvnì pìsemná zmìnka o městě je z prvnìho stoletì, kdy Plinius uvedl Eboru Cerealis,605 zvanou tak kvůli úrodné půdě regionu Alenteja, jako důleţité opevněné mìsto. Významné postavenì obchodnìho a vojenského opěrného bodu dokládá i Liberalitas Julia udělené městu Juliem Césarem. Řìmský urbanizačnì model dal městu základ, který je patrný dodnes, zejména v centrálnì pozici v nejvýše poloţených částì města, kde bylo i centrum středověkého křesťanského města, či ve směřovánì městských bran a návaznosti na původnì dálkové cesty. Následovalo několik stoletì visigótské přìtomnosti, kdy si město Elbora ( Erbora) stále udrţelo pozici hospodářského a obranného centra a pravděpodobně se jednalo i o centrum diecéze. Během muslimské nadvlády mělo město hradby a jeho prostor byl rozdělen do dvou částì, prvnì z nich byl hrad - „alcácova“, který zabìral asi osminu rozlohy města, druhá část-medina s křivolakou a nepravidelnou strukturou ulic byla umìstěna v severnějšì části. Po křesťanské reconquistě v roce 1165 se medina transformovala do rozsáhlé mourárie. V toponymii se uchovaly i arabské či arabizujìcì názvy ulic jako je Rua de Mahomud, Rua do Amouriz. Město kvůli své poloze vţdy hrálo důleţitou roli v obraně země, bylo tu sìdlo rytìřského řádu São Bento de Calatrava, který zaloţil v roce 1166 prvnì portugalský král Alfons Jindřich. Tento řád se v roce 1211 transfomoval na řád rytìřů z Avisu. Rozšìřenì města bylo ve středověku poněkud limitováno zachovanými hradbami. Mimo tento prostor měly své čtvrti komunity fungujìcì zde uţ od arabského působenì - mourárie a judiarie, zvaná Aljama. Ta patřila k největšìm a nejdůleţitějšìm v zemi a rozkládala se v západnì části města. Stejně jako v jiných portugalských městech se jednalo o centrum obchodu a řemesla. Évora se většinou uvádì jako jedno z hlavnìch středisek Maurů a portugalské mudéjarské architektury, ve městě ale fungovaly obě náboţenské komunity, které přispìvaly k jeho rozkvětu, kaţdá v jiné oblasti, dle specializace svých obyvatel. (Obr. 112a) K fungovánì středověkého města patřil kaţdoročnì městský trh, který byl drţen od roku 1275, a trval 15 dnì, týdennì trhy probìhaly v neděli a v pondělì. Umìstěnì veřejných jatek se měnilo, provozovala se údajně i v bývalém řìmském chrámu, zvaném Dianin,606 který byl kvůli tomuto vyuţitì přestavěn. Postupné rozrůstánì města vedlo za vlády Afonse IV. k postavenì dalšìho pásu hradeb, který doplnil řìmské hradby. Stavba započatá kolem roku 1350 však byla dokončena aţ o sto let později, kolem roku 1440, za vlády Alfonse V. K výstavbě nových zdì se pouţìval i materiál zìskaný zbořenìm části starých hradeb, jak nařìdil král Ferdinand I. (Fernando, 1345-1383). Zachován byl východnì úsek, na který

605

Manuel Fialho, Francisco da Fonseca, Evora Gloriosa, s. 8. Tento antický chrám byl nazván Dianiným chrámem v roce 1728 Manuelem Fialhem a měl být během středověku přestavěn a vyuţìván i jako jatka. Během přestaveb byly kvádry umìstěny mezi sloupy, došlo i ke zvýšenì stavby. Později měl byl tento bývalý antický templ začleněn do budov Paláce Inkvizice ( Palácio da Inquisição) v Évoře. Reantikizace chrámu začala v prvnì polovině 19. stoletì dìky iniciativě Joaquima Heliodoroa da Cunha Rivary. Nejprve došlo k uzavřenì jatek, a pak byly zbourány budovy spojujìcì chrám s Palácem Inkvizice, aby vzniklo náměstì. Chrám patřil k nejzachovalejšìm památkám na řìmské obdobì dějin v Portugalsku. Nejprve zde měla být umìstěna glyptotéka, později bylo rozhodnuto vytvořit volné podium, kde by byly viditelné různé pozůstatky řìmských stavebnìch technik. Restaurovánì započalo v roce 1870 pod vedenìm stavitele Cinattiho. Ana Cardoso de Matos, Paulo Simões Rodrigues, Restaurar para renovar na Évora do século XIX, in: Monumentos 26/2007, s. 134-143. Manuel Fialho, Francisco da Fonseca, Evora Gloriosa, s. 215. 606

153

navázaly nové hradby. 607 (Obr.112b) Naposledy bylo opevněnì města vyuţito během francouzské invaze v roce 1808. Druhým nejdůleţitějšìm městem královstvì byla Évora od druhé poloviny 14. stoletì, neboť podpořila budoucìho krále Jana I. během dynastické krize v letech 1383-1385. Proto město zìskalo četná privilegia a výhody. Král Jan I. nechal vybudovat královský palác, v jehoţ uţìvánì pokračovali králové Duarte a Alfons V., který tu měl zaloţit prvnì královskou knihovnu (Livraria Real). 608 S tìmto králem se právě v tomto městě setkalo poselstvo vyslané Jiřìm z Poděbrad a vedené panem Lvem z Roţmitálu a z Blatné, jak o tom podal zprávu Václav Šašek z Bìřkova. I on nazval Évoru ve svých zápiscìch druhým městem portugalského královstvì. V dìle svých předchůdců pokračoval Jan II., který začal stavět i dalšì městské paláce. Německý cestovatel a kosmograf Hieronymus Münzer se s králem Janem II. setkal v roce 1494 také v Évoře. Město mělo na konci 15. stoletì asi 10 000 obyvatel. Vcelém regionu Alenteja ţilo přibliţně 17% obyvatel Portugalska, většina měst a vesnic náleţela králi. Évora i nadále profitovala ze své pozice města uprostřed úrodného kraje a strategické pozice na cestě z Lisabonu do Madridu, Sevilly a Toleda. I přesto, ţe se jednalo o vnitrozemské město, mnoho zdejšìch rodů se podìlelo na ekonomické prosperitě plynoucì ze zámořských objevů, obyvatelé města objevovali svět nejen jako mořeplavci či vojáci, ale i jako geografové, matematici, antropologové, napřìklad dominikáni Gaspar da Cruz a João dos Santos psali dìla o Čìně, Ormuzu či Etiopii. Mezi Évořany patřili i královský kronikář Garcia Resende či matematik, humanista a diplomat Francisco de Melo nebo André de Resende, profesor na universitě v Lisabonu, a posléze v Coimbře. 609 Město nezaostávalo ani v péči o chudé. Prvnì Misericórdia v Évoře byla zaloţena jiţ v roce 1499 a měla povolenou péči o vězně ve vězenì a také o otroky.610 Během vlády krále Manuela si Évora svoji pozici druhého města královstvì udrţela, zìskala nová městská práva (obr.111) a došlo k dalšìmu rozkvětu města, coţ se promìtlo i do stavitelstvì. Vzniklo velké mnoţstvì staveb v manuelském stylu, ať to byly paláce, kostely, kláštery nebo se přestavovaly veřejné stavby, napřìklad akvadukt, který ve městě fungoval jiţ v řìmském obdobì. Manuelské ornamenty byly pouţity na dekoraci portálů, oken i verand. Město, podobně jako zdejšì královské paláce, mělo své hlavnì mistry stavitele i vlastnìho mistra tesaře. Tuto pozici zastával Lourenço Gonsalves od roku 1480 do roku 1502, poté funkce přešla na jeho syna Francisca.611 Hlavnìm stavitelem Évory byl králem Manuelem jmenován Martim Lourenço, který tuto pozici zastával od roku 1514, funkci po něm převzal v roce 1525 Diogo de Arruda.612 Ve zvýšené mìře se pouţìvala i ornamentalistika mudéjarského stylu, hlavnìm stavebnìm materiálem byly cihly, ze Sevilly se dováţel mramor na obklady či na dekorativnì prvky.613

607

Hermìna Vilar, Hermenegildo Fernandes, O urbanismo de Évora no perìodo medieval, in: Monumentos 26/2007, s. 6-15. Také Mária Domingas Simplìcio, Évora: algumas etapas fundamentais na evolução da cidade até ao século XVI, in: A cidade Évora, II. série, 6/2006, s. 97-112. 608 Manuel Fialho, Francisco da Fonseca, Evora Gloriosa, s. 186-187. 609 José Custódio Vieira da Silva, Paços medievais Portugueses, s. 130., António Borges Coelho, Évora no limitar do Mundo Moderno, in: A cidade Évora, II. série, 6/2006, s. 199-207. 610 Laurinda Abreu, A Misericórdia de Évora no contexto da reforma quihentistada assistência pública portuguesa, in: A cidade Évora, II. série, 6/2006, s. 235-245. 611 Lina Maria Marrafa de Oliveira, Saberes-fazer do manuelino em Évora, in: Monumentos 26/2007, s. 4657. 612 José Custódio Vieira da Silva, Paços medievais Portugueses, s. 133. 613 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 190.

154

Maurskou stavebnì typologii či dekoraci pouţìvali v regionu nejen maurštì, ale i křesťanštì stavitelé, kteřì znali mudéjarské stavebnì či dekorativnì techniky, neboť součástì objednávky bývalo i zadánì na vytvořenì dekorace v mudéjarském stylu. Zároveň se odlišovalo toto centrum mudéjarské architektury od Sintry, která je povaţována za dalšì mìsto, kde se v hojné mìře vyuţìvaly maurské techniky zejména pro dekoraci interiéru a exteriéru. Bylo to pravděpodobně přánì krále Manuela, aby jeho paláce byly vybudovány ve stylu, se kterým se setkal na svých cestách po španělských královstvìch. A vzhledem k tomu, ţe ne všichni jeho stavitelé měli zkušenosti s maurskou architekturou, bylo nutné objednávat některé části portálů či okennìho ostěnì nebo kachle ze zahraničì. 614 4.6.1 Konvent svatého Františka Jeden z prvnìch portugalských františkánských klášterů byl vybudován v Évoře v roce 1224. Jedná se o jednu z nejdůleţitějšìch sakrálnìch památek ve městě, jejì významnost dokládá nejen blìzká stavba královského paláce, ale také královské sňatky, které se odehrály v kostele svatého Františka (São Francisco). Byli tu oddáni napřìklad král Petr I. a Constanza Manuela (1318-1345) v roce 1336, jejich dcera Marie de Portugal (1342-1371) a infant Fernand de Aragão (1329-1363) v roce 1354 či infantka Isabela Kastilská a princ Alfons de Portugal (1475-1491) v roce 1490.615 Přestavby kostela stejně jako budovánì konventu bylo ovlivněno sousedstvìm královského paláce (Paço Real). Kdyţ král Alfons V. potřeboval rozšìřit palác, neboť se přesunul do Évory i s celým svým dvorem, coţ mu mniši povolili, 616 tak nechal postavit nový kostel na mìstě původnìho chrámu z obdobì krále Dinise, který byl v ruinách. 617 V rozšìřenì a financovánì paláce pokračoval rovněţ Jan II, který potřeboval nové komnaty pro dvornì dámy královny. Zaţádal o povolenì stavět v klášteře s tìm, ţe postavì nový dům pro mnichy. Povolenì dostal krátce před svou smrtì v roce 1495. (Obr.111) 4.6.1.1 Kostel svatého Františka Prvnìm stavebnìm mistrem nově budovaného kostela za vlády Alfonse V. byl kamenický mistr z Kastilie Pero, coţ je poněkud paradoxnì, neboť právě probìhaly války s

614

Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 92. Maria do Céu Simões Tereno, Igreja e convento de São Francisco de Évora. A sua conservação, in: A cidade de Évora, II. série, 6/2006, s. 113-139. Co se týká dlouhodobě vyjednávaného sňatku infanta Alfonse s infantkou Isabelou, jeţ mělo vést ke sjednocenì Peninsuly, konečné potvrzenì král Jan II. obdrţel ve chvìli, kdy dlel společně se synem a vévodou Manuelem právě v Évoře. Nechal slouţit slavnostnì mši Te Deum laudamas v katedrále a konaly se i mnohé dalšì slavnosti a veselice. Manuel Fialho, Francisco da Fonseca, Evora Gloriosa, s. 95. 616 Vieira da Silva zmìnil záznamy z kroniky, z nichţ vyplývá, ţe později mniši svého rozhodnutì litovali. José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 90. Král ţil v Évoře po většinu ţivota, coţ vedlo k počátkům mnohých stavebnìch podniků. Manuel Fialho, Francisco da Fonseca, Evora Gloriosa, s. 84-86. 617 Simões Tereno uvedla zmìnku o kronice, která měla být svázána společně s Knihou hodinek, v nìţ se psalo o sedmilodnìm chrámu se „vznešeným“ chórem, jenţ údajně spadl, a pak byl postaven trojlodnì chrám, který ale dostal velký zásah během válek s Kastiliì za vlády Alfonse V. Stavba sedmilodnìho chrámu katedrálnìho typu je hodnocena jako velmi nepravděpodobná, neboť neodpovìdala ani finančnìm moţnostem františkánů, ani stavebnì typologii medikantských řádů. Maria do Céu Simões Tereno, Igreja e convento de São Francisco de Évora. A sua conservação, in: A cidade de Évora, II. série, 6/2006, s. 113-139. 615

155

Kastiliì. Pero měl být zodpovědný za stavbu kostela od roku 1443, kdy mniši začali stavět trojlodnì kostel, který se však pravděpodobně zřìtil. A právě poté slìbil král Alfons V. mnichům nový kostel, neboť potřeboval rozšiřovat svůj palác. Soudì se, ţe se chrám začal stavět koncem 70. let, protoţe Alfons V. zemřel v roce 1481. Tesařským mistrem dìla byl Lourenço Gonçalves, který pracoval jako mistr tesař královského paláce u konventu São Francisco od roku 1480. Na stavbě se podìlel i Maur Azmede, jenţ měl být mistrem královských staveb od roku 1491 nebo španělský kamenický mistr Afonso Pallos, o kterém referujì prameny z roku 1490.618 Kostel, u kterého bylo zamýšleno i vyuţìvánì coby královské kaple, se začal stavět tradičně od presbyteria přes transept, a poté se pravděpodobně změnilo původně zamýšlené či rozestavěné trojlodnì řešenì a byla zvolena velká, dominantnì loď, 619 čemuţ by napovìdala podstatně niţšì výška presbyteria a transeptu, i kdyţ obvodové zdi kostela mohly pocházet ještě z doby vlády Alfonse V. či Jana II., jeţ bylo spojeno s vleklými válkami s Kastilii. Tomu by napovìdal charakter lodi „opevněného“ kostela vzhledem k poměrně malým oknům, která jsou doloţena i na vyobrazenì Évory ve Foral - právech, které město obdrţelo od krále Manuela v roce 1501. (Obr.111) Nebylo jediné, jen v oblasti Alenteja bylo uděleno 22 městských práv městům, která si dodnes podrţela tento status. Dalšìch osm dnešnìch obcì v kraji bylo pro krále důleţitých tak, ţe na na přelomu 15. a 16. stoletì zìskala městská práva, která ale v průběhu dalšìch stoletì ztratila. 620 Pereira předpokládal vytvořenì originálnìho plánu, který byl do té doby málo pouţìvaný v Portugalsku, kdy bylo při konstrukci elevace lodi vyuţito podpěrného systému formou vestavěných oddělených bočnìch kaplì. (Obr.123, 124) Ty zároveň tvořì prvnì plán lodi. Ve střednìm plánu je plocha členěna pouze přìporami a jednoduchými, úzkými okny, hornì plán je tvořen klenebnìmi výběhy a vlastnì klenbou. (Obr. 125) Jedná se o prostou, skromnou modulaci prostoru vlastnì medikantským řádům, stěny lodi jsou oţiveny pouze dynamizujìcìm rozčleněnìm válcovými přìporami, klenebnìmi náběhy a pilìři. Zaklenutì hlavnì lodi je zcela unikátnì vzhledem k velkému prostoru. Byla zvolena valená klenba s výsečemi s vloţenými ţebry, jejìţ poměrně originálnì vzorec, vzhledem ke zkoumanému obdobì, vycházel z hvězdicového. Shodný typ klenebnìho vzorce, avšak na zaklenutì rozměrově podstatně menšìch polì, byl pouţit v kapli St. Nikolas cášského Dómu, jejìţ dokončenì se datuje před rokem 1485.(Obr. 126,127) Presbytář, vybudovaný v plochém závěru, je zaklenut šesticìpou hvězdovou klenbou. Jedná se o jedno z prvnìch uţitì tohoto typu klenby v Alenteju. Plochý závěr mohl být inspirován obdobným typem v kostele v Santiago de Palmela, jenţ byl postaven mezi lety 1443- 1460/70.621 Vytvořenì vstupnìho portálu se datuje do obdobì vlády krále Manuela, neboť kromě armilárnì sféry tu je znázorněn na stejné úrovni i pelikán, osobnì symbol Jana II., coţ ale 618

José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 105. Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI), s. 35. 620 Nová práva byla udělována městům ve většì mìře v celém kontinentálnìm Portugalsku v souvislosti s centralizacì moci a s reformami, které král Manuel zaváděl. Toto téma přìliš nereflektovali soudobì historikové a kronikáři vesměs kvůli negativnìmu postoji. Lid měl výhrady vůči městským právům jiţ za vlády Jana II, následně v roce 1497, jiţ za Manuelovy vlády, k námitkám patřila napřìklad jejich nesrozumitelnost, neb práva byla psány latinsky či „neobvyklým“ jazykem. Pozornost městským právům v manuelském obdobì byla věnována aţ od 19. stoletì, ve 20.stoletì pak zejména během salazarovského reţimu, kdy toto téma podrobně a racionálně zpracoval historik Marcello Caetano. António Manuel Hespanha, O foral novo de Évora no contexto da reforma dos forais de D. Manuel I., in: A cidade de Évora, II. série, 6 /2006, s. 17-29. Podrobnějšì analýza obsahu forais napřìklad kvůli povolenì výstavby opevněnì by si vyţádala podrobnějšì výzkum přesahujìcì téma této práce. 621 José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 90-91. 619

156

můţe poukazovat na důleţitost podìlu krále Jana II. na této stavbě, kterého si byl Manuel vědom. (Obr.128) U nápadného portálu se projevuje výrazné tordovánì prutů mramorového ostěnì u dvou oblouků svedených na středový, tordovaný sloup. Hlavice jsou tvořeny bujným stylizovaným vegetabilnìm dekorem, jejich prstenec je nahrazen lanem, který se vine po celém obvodu pilìře. Jedná se o motiv, který se rozšìřil po celém regionu Alenteja. Do půlkruhového tympanonu, vroubeného sdruţeným tordovaným i netordovaným prutem, byla do samostatných obdélných polìch s netordovaným ohraničenìm vloţena armilárnì sféra – znak krále Manuela, pelikán Jana II. a v nejvyššì úrovni escudo – královský erb s korunou. 622 Vstupnì portikum je ukázkou kombinovánì mudéjarských prvků, neboť byly pouţity jak maurské půlkruhové oblouky, tak oblouky lomené v bočnìch partiìch. (Obr.122) Hlavnìm stavebnìm mistrem kostela sv. Františka byl Martim Lourenco, který byl v dokumentech nazýván zručným mistrem kamenìkem, a jsou mu připisované ty kamenické dìly, na nichţ nebyly nalezené ţádné kamenické značky, tedy hlavice, portály, sloupy a okna v klášternìch mìstnostech. Pravděpodobně on vybudoval i klenbu v letech 1507-14.623 Následně se funkce vedenì výstavby kláštera sv. Františka ujal Álvaro Velho, který zde pracoval jiţ za Martima Lourença, a plynule pokračoval v jeho dìle.624 Typologicky se zde projevily vlivy středomořské gotiky, předevšìm z oblasti Katalánska a také jihofrancouzských staveb zóny Languedoc ve Francii. Je zde patrná znalost staveb katedrály v Gironě či kostela Saint Jean Batiste v Perpignonu, u něhoţ byla rovněţ zvolena jednolodnì dispozice. Lze uvaţovat i o ovlivněnì stavbami kostelů Saint Esteban a Saint Jacobin v Toulose nebo Santa Cecìla v Albi. Z katalánských kostelů se mohlo jednat o barcelonské chrámy Santa Catarina a Santa Maria de los Reges. Tato návaznost vznikla dìky stezce Barcelona-Valencie-Évora-Lisabon, kterou zmiňoval Pereira. Druhým inspiračnìm okruhem byla regionálnì provenience sakrálnìch staveb v jiţnìm Portugalsku a třetìm, splývajìcìm okruhem, je mudéjarská tradice, která je zřetelná jednak pouţitým materiálem, jednak u kombinace oblouků v portiku.625 Stavebnì huť kostela a kláštera São Francisco následně ovlivnila kostely v širšìm prostoru Alenteja předevšìm v uţitì ornamentálnìch prvků. 626 Téměř totoţný typ hlavic s vegetabilnìm a provazovým dekorem byl pouţit v transeptu kostela São Bento de Castriz přìmo v Évoře nebo v klášteře Nossa Senhora do Espinheiro. Jednou z poslednìch staveb, u které se uvádì souvislost s kostelem São Francisco je konventnì kostel v Arraiolos, jehoţ loď byla dokončena dokončena v r. 1537. V klenbě presbytáře tohoto kostela jsou ţebra tvořìcì laloky dekorativně pospojována kamenným provazem.627

622

José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 114. Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 190, Vieira uvedl dokončenì zaklenutì v roce 1503, José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 133. 624 Lina Maria Marrafa de Oliveira, Saberes-fazer do manuelino em Évora. in: Monumentos 26/2007, s. 4657. 625 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI), 36-37, José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 67-81. 626 Také poněkud překvapivě adoptovali tento typ jednolodnìho chrámu dle kostela São Francisco jezuité, jejichţ hlavnìm sìdlem se v Portugalsku stala právě Évora. 627 José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 107-115, 118. 623

157

4.6.1.2 Přestavby a restaurování objektu v 19. a 20. století V průběhu 19. stoletì došlo k různým zásahům do objektu kostela a kláštera. Kostel byl výrazně poškozen ve vstupnì části během vpádu francouzských vojsk v roce 1808. Po zrušenì řádů v roce 1834 byl objekt uzavřen, potřeba restaurovánì chrámu vzešla z iniciativy Évořanů kvůli jeho architektonické a historické hodnotě. Dvě fáze proběhly v letech 1860-1862, kdy byla předevšìm zajištěna klenba kvůli prosakovánì vody během zimnìch dešťů. V dalšìch letech došlo i k výraznějšìm zásahům, napřìklad ke zbouránì manuelské zvonice připisované staviteli Franciscovi Arrudovi 628, která ukončovala před chrámem aquadukt. Zvonice byla nahrazena novou věţì. Během 50. let byly spraveny střechy a sakristie, v následujìcìm desetiletì došlo k opravě kanalizace, byly očištěny vnějšì plochy. Aţ v letech 1996-2001 proběhly dalšì výrazné opravy, které se týkaly zastřešenì, neboť to bylo vyhodnoceno jako nejpotřebnějšì a nejproblémovějšì.629 4.6.2 Městské paláce Stavby městských paláců v Évoře byly záleţitostì 15. a začátku 16. stoletì, neboť mìstnì královské paláce byly přìkladem i pro šlechtu a biskupy při budovánì vlastnìch obytných sìdel. Jejich výstavbu lze rozdělit do třì skupin. Prvnì z nich byly konstrukce nových šlechtických sìdel vedle jiţ existujìcìch, které ale byly limitovány svými rozměry. Dalšì z nich tvořila sìdla stavěná u veřejných prostor či ulic, kde nahradila původnì zástavbu. Tyto paláce bývaly do veřejného porstoru otevřeny patiem, verandou či zahradou. Třetì skupinu představovaly nově vystavěné paláce v prostoru mezi starými a novými hradbami, který tak ztratil svůj zemědělský charakter. Jak uvedl Fialho, ještě v 18. stoletì existovala ulice Rua dos Infantes, která dostala jméno dle synů krále Manuela, kteřì v nì bydleli v několika palácìch. Jejich bratr, kardinál Jindřich, bydlel také v Paço de São Francisco.630 V městský palác se transformoval i starý hrad-alcáçova (alkazar), město samotné bylo rozděleno do několika palácových zón. Jedna z nich byla v okolì katedrály-Sé, kde se nacházely napřìklad městské domy admirála Vasca da Gamy, nebo tzv. casa de Garcia Resende, jehoţ stavba je připisována staviteli Diogovi de Arruda. Dům má ve druhém patře zachovanou manuelinskou dekoraci okna, která je ovlivněna mudéjarskou dekoracì v provedenì dvojoblouku s dělìcìm úzkým středovým sloupkem. Hornì partie okennìho ostěnì má záclonový tvar tvořený jediným prutem s válcovým profilem. Prut je na obou stranách okna v zcela naturalistickém provedenì „přichycen“ a svázán provazem k sloupkům rámujìcìm okno, které majì rovněţ subtilnì válcový profil, a jsou ukončeny

628

Král Jan III. určil Francisca de Arrudu zodpovědným za vodovod v roce 1542 : „Dom Joham ac faço saber a vos juizes, vereeadores e procurador da cidade devora, que ora es e ao diãte forem, que eu ecaregey ora a Francisco Daruda, caualeiro da ordem de noso sor Jhu xpo e mestre de mynhas obras, de vysytar o cano dagoa da prata da dita cidade pera sempre estar coregido e bem repayrado.“ Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 1, A-G, s. 64. 629 Maria do Céu Simões Tereno, Igreja e convento de São Francisco de Évora. A sua conservação, in: A cidade de Évora, II. série, 6 /2006, s. 113-139. 630 Manuel Fialho, Francisco da Fonseca, Evora Gloriosa, s. 216.

158

kytkou, stejně jako hroty vrchnìho záclonového tvaru ostěnì. I podokennì řìmsa je tvořena provazem. (Obr.118) V dalšì palácové zóně na náměstì Porta de Moura a v okolì byl postaven dům zvaný Casa Cordovil, 631jenţ byl inspirovaný mudéjarským stylem královského paláce v Sintře i v Évoře. (Obr.117) Směrem do náměstì, a tedy do veřejného prostoru, se otvìrá veranda s mudéjarskými půlkruhovými oblouky svedenými na štìhlé sloupky s hlavicemi zdobenými vegetabilnìm dekorem. Je završena kuţelem, který připomìná kónické komìny kuchyně paláce v Sintře či kuţelovité ukončenì věţe Sé v Évoře, avšak zde je oproti Sintře vyuţit pouze v dekorativnì funkci.632 Také v okolì města vznikaly venkovská palácová sìdla zvaná paços rurais. V Arraiolos si nechal přestavět tzv. Paço Sempre Noiva évorský biskup D. Alfonso633 (14401522), kde byl také pouţit mudéjarský typ oken s půlkruhovými oblouky. Dvě nároţnì okna zde indikujì funci vyhlìdky či miniverandy. Dalšì venkovské sìdlo, paço Áqua de Peixas (Palácio dos Duques de Cadaval) u Alvita, nese výrazné manuelsko-mudéjarské rysy, které byly ovlivněny královským palácem v Évoře. Mudéjarský styl se projevuje předevšìm v ornamentalistice pouţité u okennìho ostěnì. Přìmo v Alvitu bylo šlechtické hradnì sìdlo přestavěno na opevněný palác, který byl dokončen v roce 1504. Opět se jedná o přìmou inspiraci královským palácem v Évoře předevšìm v provedenì okennìch oblouků, na něţ byly pouţity cihly. Některé z nich byly doplněny jemně provedeným oslìm hřbetem. Svými velkorysými rozměry korespondujì také s obytnou funkcì pevnosti - paláce. 4.6.3 Dům Vasca da Gamy s domácí kaplí v exteriéru V Évoře ţil a měl svůj domov i objevitel cesty do Indie Vasco da Gama, který se zde oţenil v roce 1500 s Catarinou de Ataìde. Jeden jejich syn, Estêvão da Gama (cca 15051576), zastával funkci vicekrále Indie, jejich druhý syn, Cristóvão da Gama ( 1515-1542), který byl vojenský velitel, také nejprve působil v Indii, poté se podìlel na obraně křesťanské řìše „kněze Jana“ (Preste João) v Etiopii, kde padl do zajetì, a zemřel.634 Ve vnitřnìm prostoru městských domů palácového typu, v nichţ Vasco da Gama bydlel, byla postavena chodba, která vede do menšì, obdélné domácì kaple.635 (Obr .121)

631

Albrecht Haupt, Die Baukunst der Renaissance in Portugal von den Zeiten Emmanuel´s der Glücklichen bis zu dem Schlusse der Spanischen Herrschaft. 1dìl, s. 28. 632 Joaquim Caetano Oliveira, José Alberto Seabra Carvalho, He nobresa as cidades haveram em ellas boas casas, in: Monumentos, 26/2007, s. 58-69, José Custódio Vieira da Silva, Paços medievais Portugueses, s. 261-262. 633 Jednalo se o syna Alfonse, 4. hraběte z Ourém. 634 António Coelho Borges, Évora no liniar do Mundo Moderno, in: A cidade de Évora, Municipal de Évora, II série, 6/ 2006, s. 199-207. 635 Paralely v typologii domácìch kaplì městských domů ve 14. a 15. stoletì, které byly vystavěny takto odděleně, se v českém prostředì se hledajì obtìţněji. Jednìm z podobných přìkladů by byla kaple u domu č.p. 447/1 v Praze v Jilské ulici, který byl původně dvorcem s dvojicì hlavnìch budov, uvedená kaple stála volně při ulici Vejvodově. Avšak nejsou zmìnky o propojenì zaklenutou chodbou, jak tomu bylo u kaple u domu Vasca da Gamy. Celý objekt však patřil Sedleckému klášteru, aţ v roce 1427 ho zìskal Mikuláš Hasištejnský z Lobkovic. Cìrkevnì vlastnictvì se tak mohlo promìtnout do výstavby kaple mimo hlavnì budovy, neboť domácì kaple se v městských domech stavěly v přìzemì nebo v patře domu, přìpadně byly vybudovány v arkýři. Bývaly také klenuté či vyzdobené nástěnnými malbami. Zajìmavá situace byla v domě u Zlatého Anděla (č.p. 460/I), kde byly postaveny dvě kaple nad sebou, z nichţ hornì fungovala jako oratoř a byla propojena s kostelem svatého Michala. Známými přìklady arkýřových kaplì z praţského prostředì jsou bývalá domácì kaple bývalého paláce Rotlevů, který se stal součástì Karolina v roce 1383, či kaple

159

Chodba je zaklenuta několika poli křìţové klenby, otevřená do zahrady a jejì stěny jsou pokryty nástěnnými malbami datovanými do obdobì kolem roku 1500. (Obr.119,120) Na přìmé souvislosti chodby a jejìm vybudovánìm pro Vasca da Gamu poukazuje erb, objeviteli také prokazatelně patřily přednì domy s průčelìm do ulice. Přìmé určenì Gamova vlastnictvì je ale zkomplikované i sousedstvìm sìdla Tribunálu inkvizice, neboť kvůli němu došlo k přestavbám okolnìch domů. Zároveň jiţ nenì dochovaný palác rodu Silveira Henriques, který se rovněţ měl nacházet v této lokalitě, a měl z něho být přìstup do tohoto prostoru s kaplì. Dle zprávy z roku 1728 zaznamenané knězem Franciscem da Fonsecou, uvedl přìbuzný Vasca da Gamy, ţe zlato pouţité na nástěnných malbách pocházelo z Indie: „ pouco há que D. José da Gama, que é 5o neto do nosso Vasco Gama, nos disse que o ouro que se está ainda vendo entre estas pinturas, he primeiro que o dito D. Vasco trouxe da Índia“. Ale José da Gama uţ nedokázal identifikovat, kde přesně končily domy jejich rodu, neboť byly částečně zabudovány do budov Tribunálu inkvizice. I dle orálnì tradice část domu s jednìm ramenem chodby s nástěnnými malbami ještě náleţela rodu da Gama.636 Na nástěnných malbách jsou exotická a bájná zvìřata, objevujì se tu i námořnì motivy a to byl důvod, proč se předpokládalo, ţe měl tento prostor spojitost s Vascem da Gamou. Vypodobněná zvìřata svým způsobem sumarizujì zvìřata reálná i známá ze středověkých bestiářů. Můţe se jednat také o alegorické zobrazenì morálnìch aspektů lidského jednánì, tak i neopatrnosti, obav z neznámého a poučenì o zneuctěnì moudrosti, stejně jako o ţivotě samotném. Coţ by bylo přìznačné pro osobnost formátu Vasca de Gamy. Chodba je rozdělena do 3 částì poli křìţové klenby, jejìţ ţebra jsou svedena na pilìře a na vnitřnì zdi jsou uchycena na ornamentálně vyhotovených konzolách s vegetabilnìm dekorem. Na stěně naproti vstupu do kaple je dominujìcìm ptákem volavka, kolem nìţ krouţì sokolové, součástì výjevu je i pelikán, který je napaden strakami nebo jestřáby, coţ má představovat panovnìkův dvůr a jedná se o motiv morálnì alegorie bojů a intrik mezi šlechtici, kde nikdo nenì vìtězem. Dalšì moţné interpretace se týkajì boje milostného, coţ rovněţ odpovìdá kurtoasnìmu prostředì. Jiným výkladem je napadenì pelikána, symbolu Kristovy oběti na křìţi637, strakami, které představujì zlo. Na stěně, kde je rovněţ vstup ze stávajìcìch domů do chodby, se objevujì sirény, z nichţ jedna je zpodobněna jako harpyje, druhá představuje mořskou pannu. Výkladem můţe být spojenì krásy a potěšenì s moţnostì ztráty, jedná se (dle portugalského výkladu) o symbol nejen vějičky lásky, ale všech moţnostì pochybenì, mýlek a rizik, se kterými se člověk můţe v lásce setkat. Nad sirénami letì pronásledujìcì sokol, coţ odpovìdá celkem

Staroměstské radnice. Vìce se problematikou domácìch kaplì v Čechách i částečně v německém prostředì zabýval Jan Royt, Domácì středověké kaple v praţských domech a palácìch, in: Olga Fejtová, Václav Ledvinka, Jiřì Pešek, (ed.), Ţivot městských paláců. Šlechtické paláce jako součást městského organismu od středověku na práh modernì doby, Praha, Scriptorium, 2009, s. 327-335. Praţským domácìm kaplìm se ve svém přìspěvku věnoval také Richard Strobel, který zmiňoval, ţe dochované pozůstatky některých klenutých prostor středověkých praţských městských domů by mohly nasvědčovat existenci kaple. Richard Strobel, Regensburg und Prag - Hauskapelle, in: Royt, Jan, (ed.), Regnum Bohemiae et Sacrum Romanum Imperium. Sbornìk k poctě Jiřìho Kuthana. Praha, Ústav dějin křesťanského uměnì KTF UK v Praze, 2005, s. 165-178. K uvedeným praţským domům také Pavel Vlček, čp. 447/I, in: Pavel Vlček a kol., (ed.), Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov, Praha, Academia, s. 309-310, Jan Muk, čp. 460/I, in: Pavel Vlček a kol., (ed.), Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov, Praha, Academia, 1996, s. 319-320. 636 Silvia Maria Brito Gomes Leite, As pinturas murais quinhentistas das Casas Pintadas de Évora, in: Boletim de cultura da Câmara Municipal de Évora, II série, 6/2006, s. 301-320. 637 James Hall, Slovnìk námětů a symbolů ve výtvarném uměnì. Litomyšl, Paseka, vyd. 2, ( vyd. 1. v Pasece) 2008, s. 346.

160

časté dobové scéně, jeţ se objevuje i v Livro das Horas krále Manuela. Kachna, kterou pronásleduje, představuje snadný cìl a personifikuje zmýlenì bláhových zamilovaných v láskyhrátkách.V dalšì části výjevu na sovu útočì drobnì ptáci, drozdi. Sova je odvěkým symbolem moudrosti a znakem Atén, výjev proto ukazuje zneuctěnì a ponìţenì, kterému je moudrost vystavena, kdyţ na ni útočì hlupáci či ignoranti. Jiným výkladem můţe být putovánì lidì, hledajìcìch Boha, kteřì jsou vystaveni pokušenì. Sovy, symboly moudrosti, zkoušì člověka i ptáky. Zajìci, spìcì s očima otevřenými, symbolizujì bázlivost. Tento výjev můţe ale také symbolizovat cestu Vasca da Gamy, který musel překonat mnohé nástrahy na své cestě. V dalšìm poli jsou v centru výjevu 2 kohouti, jeden bìlý a druhý červený, kteřì jsou schopni bojovat tak, aţ se vzájemně uklovou k smrti. Mohou představovat přìmou agresivitu, přìpadně sklon k extrémnì bezuzdnosti v jednánì. Jeleni, kteřì se v tomto poli také objevujì, jsou symbolem silné láskyplné touhy, velkých přánì a rozhořelého srdce. Tento duch určité milostné a sexuálnì touhy je přìtomen i u dalšìch výjevů v tomto poli. Neb je v něm přìtomna rovněţ liška, která se objevuje před skupinou slìpek, aby je pak uchvátila. Na zbývajìcì ploše pole jsou pak vypodobněni zajìci a koroptve, coţ jsou zvìřata typická pro region Alentejo. V centrálnì části běhajì zajìci kolem pasáčka, co hraje na pìšťalku. Ukazujì tak nádheru hudby a představujì bukolický výjev. Postava hrajìcìho chlapce můţe představovat i trubadúra nebo dvorského hudebnìka, neb má oblečený plášť a dominantnìm námětem je hudba. Kohouti mohou také prezentovat souboj dobra se zlem. Jelen, stejně jako dalšì zvìřata představuje tvrdého nepřìtele hada, symbolu zla, stejně jako dalšì zvìřata v celé kompozici. Na stěně, vymezené třetìm klenebnìm polem, je houf bájných i skutečných zvìřat s dominantnì hydrou se 7 hlavami, která je obklopena drakem, gryfem, lvem, labutì a ještěrkou. Ukazujì na spoustu nepřátel podél stezky ţivota. Páv, který je rovněţ součástì tohoto výjevu, by měl znázorňovat zlomyslnost a úklady. Jiný výklad můţe představovat páva coby symbol nesmrtelnosti a Kristova vzkřìšenì a tedy i cìrkve v opozici proti bájným, démonickým zvìřatům. Leopard, který je schopný měnit barvu srsti kvůli lovcům, ukazuje démona bojujìcìho proti lidstvu, jeho skvrny symbolizujì uboţáky, kterým Kristus bude mýt nohy. Lev ale symbolizuje také africký kontinent, proto by tento výjev mohl také odkazovat na cestu Vasca da Gamy, podobně jako výklad sirén u vstupu. Vstup do kaple je rámován nástěnnou malba, která naznačuje tento prostor jako základnì, neboť v centrálnì části se nacházì pelikán, který altruisticky krmì mláďata svým vlastnìm masem a krvì, jedná se i o osobnì symbol Jana II. a zároveň symbol Krista. Vlevo je pak sokol uchvacujìcì zajìce, coţ znázorňuje potrestánì zbabělosti. Součástì výjevu je i bazilišek. Tento výjev můţe být chápán i jako nejvìce christologický, neboť tu je opět přìtomen pelikán a zároveň basilišek představujìcì jeho opak - ďábla. 638 Výklady nástěnných maleb mohou být různé, ale je třeba je vztáhnout k portugalské, potaţmo iberské kultuře obdobì konce středověku a počátku novověku. Nelze při tom zapomenout na význam Évory coby druhého nejvýznamnějšìho města královstvì, které bylo jednìm z center kultury a kurtoasnìho ţivota země, coţ můţe mìt spojitost i s těmito nástěnnými malbami.

638

Silvia Maria Brito Leite, As pinturas murais quinhentistas das Casas Pintadas de Évora, in: A cidade Évora, II. série, 6/2006, s. 301-320, Joaquim Caetano Oliveira, José Alberto Seabra Carvalho, He nobresa as cidades haveram em ellas boas casas, s. 58-69.

161

4.6.4 Královský palác v Évoře Jednìm z hlavnìch manuelských paláců v Évoře a v zemi byl Královský palác, téţ známý jako „Palác krále Manuela“ (o Paço de Rei Manuel), zvaný i Galeria das Damas, podle jiţnì části paláce. Nacházì se na jihu města, jiţ v prostoru těsně u středověkých hradeb. Toto sìdlo bylo částečně přestavěno v manuelském stylu mezi léty 1507-1520 s výrazným vyuţitìm mudéjarské stavebnì typologie předevšìm v jiţnìm křìdle zvaném Galeria das Damas, která se stala inspiracì k pouţitì tohoto stylu i u dalšìch stavebnìch podniků v regionu. (Obr.115) Stavba však prošla v 80. letech 19.stoletì přestavbou vedenou v modernìm duchu, která nebyla přìliš dobře přijata. Počátkem 20. stoletì bylo rozhodnuto o zremudéjarizovánì a zremanuelizovánì objektu. Palác svou podélnou dispozicì navazoval na královský palác Paço da Ribeira v Lisabonu, který byl zničen při zemětřesenì v roce 1755. (Obr. 142) Stavbu vedl mezi léty 1507-1520 Diogo de Arruda639 a nejspìše se na nì podìlel i Martim Lourenço, který byl od roku 1514 hlavnìm mistrem stavitelem městských i královských staveb v Évoře. 640 Jedná se o dvoupodlaţnì stavbu, která je rozdělena do 3 rozdìlných sekcì. Jiţnì a severnì část paláce jsou odděleny masivnějšì, třìpodlaţnì centrálnì částì věţovitého charakteru. V paláci se nacházely mìstnosti pro královnu, krále a jejich děti, rovněţ tu byly 2 velké sály, kde se odehrávala zasedánì, napřìklad kortesů. V severnì části byly vytvořeny sály, jejichţ zaklenutì bylo svedeno na středové robustnì pilìře, arkády v prvnìm patře jsou jednoduché, ani jejich sloupy nejsou výrazně dekorovány. Na centrálnì část paláce navazuje věţ obdélnìkového půdorysu, která je předsunutá vlastnìmu paláci. V prvnìm patře má verandu, vybudovanou za Jana II,641 která se otvìrá do 3 stran vţdy dvěma půlkruhem ukončenými okny s drobným centrálnìm sloupkem. V dalšìm patře se nacházì dvojdìlná obdélnìková okna, která jsou rámována renesančnìmi pilastry, jejichţ dekor odkazuje na plateresknì styl. (Obr.116) Jedná se pravděpodobně o část přistavěnou během vlády Jana III. Jiţnì křìdlo paláce bylo postaveno jako poslednì. Typickou manuelinskou dekoracì maurských oblouků oken v západnì a východnì zdi jsou také armilárnì sféry, lana, uzly a vegetabilnì dekorace, podobně jako byl naturalistický dekor pouţit u portálu kostela São Francisco. V jiţnìm průčelì s balkonem je výrazným znakem stylový přìklon k mudéjaru, který se vyznačuje předevšìm podkovovitými oblouky portika. Rekonstrukce začala kvůli spadlé části stropu manuelského paláce v roce 1881. (Obr. 113) Junta Distrital de Évora rozhodla, ţe se nebude rekonstruovat dle původnìho stavu, ale palác se měl přestavět do nové podoby tak, aby bylo moţné zřìdit muzeum a pořádat společenské události. Stavbu adaptace paláce řìdil Adriano de Silva Monteiro. Vytvořil také nový plán vìcepodlaţnì budovy na obdélnìkovém půdoryse s polygonálnì prosklenou vìţkou a se schodištěm na přìstup do objektu. Podle originálu zůstal zachován arkádami otevřený prostor v přìzemì severnìho křìdla. Zbytek objektu byl proveden v modernìm duchu, kdy stěny ve druhém patře pročleňovala velká, obloukovitá okna, oddělená pilìři. V

639

Paulo Pereira, Fortaleza Evoramonete, s. 27, Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 55. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 2, H-R, s. 85. 641 Manuel Fialho, Francisco de Fonseca, Evora Gloriosa, s. 86-87. 640

162

prvnìm patře byla zasklena a upravena původnì okna, která měla rozdìlný tvar v severnìm a jiţnìm křìdle. Rovněţ opěrné pilìře a dělìcì sloupky si ponechaly svůj charakter. (Obr.114) Přestavba začala v roce 1884 a trvala do roku 1887. Byla celkově provedena v „modernìm duchu“ s velkoryseji pojatými prostory a vyuţitìm modernìch materiálů, aniţ by předevšìm ve zvýšené části objektu přìliš respektovala původnì podobu - konstrukčnì i typologické znaky paláce. Přestavbu kritizovali předevšìm lidé, kteřì se zajìmali o památkovou péči, o historii a archeologii. Autor, dle svého názoru, za pomoci modernìch materiálů upravil k uţìvánì prostory, které byly v ruinách, a málo připomìnaly původnì palác. Po poţáru počátkem 20. stoletì bylo rozhodnuto zbourat modernì přestavbu a obnovit původnì palác v neomudéjarské a neomanuelinské podobě. 642 4.6.5 Évořané Arrudové Rodina stavitelů Arrudů se podìlela na vytvářenì nejvýznamnějšìch portugalských staveb bezmála celé stoletì. Jejì členové obsáhli ve své tvorbě nejen manuelské obdobì, ale i poměrně krátké obdobì portugalské renesance a svými stavbami změnili tvář Portugalska i blìzkého zámořì severnì Afriky. Zaslouţili se o přebìránì aktuálnìch architektonických trendů i prvků orientálnì kultury, které implementovali do své tvorby. Nejstaršì doloţený stavitel z této rodiny, João, byl kolem roku 1485, tedy za vlády Jana II., hlavnìm mistrem stavebnì huti kláštera v Batalhe. 643 Jeho jmenovec z dalšì generace, João Dias Arruda, byl mistrem na tamějšì stavbě mezi léty 1532-1538. Mezi dalšì členy rodiny Arrudů patřili mistři kamenìci João, Pedro, Dionisio a Baltazar. Nejznámnějšìmi manuelskými staviteli z rodiny Arrudů byli bratři Diogo a Francisco. Předpokládá se, ţe Diogo zìskal zkušenosti u italského stavitele, teoretika a visionáře pevnostnì architektury Francesca di Giorgia Martiniho (1439-1501), autora spisu „ Trattato de architettura civile e militare“ či Baccia Pontelliho (1450-92/94). Mezi jeho prvnì stavby patřila pevnostnì věţ přičleněná k Paço de Ribeira. Diogo se podìlel i na přestavbě kláštera řádu Kristova v Tomaru, kde se mu připisuje autorstvì symbolu manuelské architektury – tzv. Tomarského okna nacházjìcìho se v západnìm průčelì klášternìho kostela. Pracoval společně s bratrem Franciscem v Maroku, kde se podìleli předevšìm na stavbách pevnostì v Safi, Azamoru a Mazagau. Na stavbě pevnosti v Azamoru pracovalo i několik dalšìch členů rodu Arrudů. V roce 1506 tam byl na zkušené João Dias de Arruda – nejspìše budoucì stavitel v Batalhe a Miguel Fernandes de Arruda, stavitel fortifikacì. V roce 1514 pracoval v Azamoru António Arruda, který v listopadu téhoţ roku odjel společně s Franciscem Arrudou do stavebnì hutě kláštera v Belému. Tam pracoval pod jeho vedenìm na přìpravě výstavby pevnosti zvané Belémská věţ (Torre de Belém). V následujìcìm roce 1515 jsou zdokumentováni v Azamoru hned 4 zásupci rodu Arrudů – Diogo, Pe(d)ro, João a Miguel. Diogo a Francisco Arrudové také řìdili práce na královských stavbách v regionu Alenteja, které zahrnovalo právě město Évoru. 644 Diogo převzal funkci hlavnìho

642

Ana Cardoso de Matos, Paulo Simões Rodrigues, Restaurar para renovar na Evora do século XIX, in: Monumentos 26/ 2007, s. 134-143. 643 Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 1, A-G., s. 65. 644 Reynaldo dos Santos, Torre de Belém, s. 67-69.

163

stavebnìho mistra Évory po Martimu Lourençovi v roce 1525, Francisco se po smrti svého bratra ujal tohoto mìsta v roce 1531 s platem 12000 realů ročně. Tuto funkci po něm převzal Diego de Torralva, jenţ se v tomto městě podìlel napřìklad na výstavbě kostela de Graça v Évoře, a později rovněţ vytvořil renesančnì ambit Jana III. v klášteře řádu Kristova v Tomaru. Působil i jako hlavnì stavebnì mistr v klášteře v Belému. Stal se následnìkem předchozìch mistrů stavitelů manuelského stylu, na které zcela jistě v počátcìch své tvorby navázal. Jeho tchánem nebyl nikdo jiný neţ Francisco de Arruda, neboť Diogo Torralva byl manţelem Franciscovy dcery. A tak dva stěţejnì stavitelé dvou stylů portugalské architektury ţili společně v domech rodiny Arrudů v Évoře. Jedná se tak o druhé významné propojenì portugalských a zahraničnìch stavitelských rodů působìcìch na konci 15. a v prvnì polovině 16. stoletì v zemi. Na svého otce a strýce navázal v dalšì generaci Miguel de Arruda (1490-1563), který byl synem Francisca Arrudy. Byl pevně zakotven v intelektuálnìm prostředì Évory a přátelil se i s dalšìmi královskými staviteli, neboť jeho dceru křtil v évorské katedrále v roce 1535 humanista a dominikánský teolog André de Resende a jednìm z jejìch kmotrů byl stavitel Diogo de Castilho. 645 Miguel byl jednìm z nejvýznamnějšìch architektů královstvì za vlády Jana III., podìlel se zejména na výstavbě pevnosti Mazagão (El Jadida, El Dţadìda) v Maroku. Potřeba této pevnosti se projevila poté, co sultán Mohammed eh Cheikh dobyl malou portugalskou pevnost Santa Cruz na mysu Gué v oblasti dnešnìho Agadiru. 646 Král Jan III. jmenoval svého bratra, infanta Luise, který byl matematik, a zìskal i určité specializované vzdělánì v architektuře a rozuměl pevnostem stavěným v „italském duchu“, do čela komise tvořené skupinou pevnostnìch architektů. Ta měla vybrat přesnou lokalitu a také vypracovat návrh a konstrukčnì řešenì pevnosti. Jedno z moţných řešenì stavby navrhl Francisco de Hollanda, jenţ se vrátil ze stipendijnìho studijnìho pobytu v Itálii. Ten dokonce vytvořil maketu svého řešenì pevnosti, coţ bylo inovátorské.647 Kvůli obavám z moţného útoku byla rychle vybrána po dohodě výboru všech hlavnìch stavitelů královstvì lokalita, kterou uváděl Diego de Torralva. Do Maroka se v květnu 1541 vydal právě Miguel de Arruda, který se tam setkal s Benedetem z Raveny.648 Ten byl jiţ na Iberském poloostrově zaslouţilým pevnostnìm architektem, neboť před svou pracì pro portugalskou korunu modernizoval španělské pohraničnì pevnosti pro Karla V. S Miguelem de Arrudou spolupracoval uţ na výstavbě Castelo Artilheiro (téţ uváděný jako Castelo Roqueiro) ve Vile Viçose (dokončeno 1535-1537) 649 v Alenteju. Benedetto z

645

Reynaldo dos Santos, Torre de Belém, s. 82. Podrobně se věnoval vysvětlenì politické situace v Maroku během portugalského kolonizačnìho úsilì ve své rigorosnì práci Karel Staněk, K charakteru a významu portugalských aktivit v Maroku (1415-1769), Praha, Karlova univerzita, obhájeno 2010. 647 Rafael Moreira, A construção de Mazagão. Cartas inéditas 1541-1542, s. 41. 648 Dokument č.12, Rafael Moreira, A construção de Mazagão. Cartas inéditas 1541-1542, s.102. "Miguel de Arruda, partireys pela posta de Evora e daquy escolhereys os pedreiros que vos parecer que são necessarios a aquy leixares carrego a fuão e em Evora a fuão pera os fazer logo partir e aos daquy pagara fuão pera se poderem por em Cepta, a aos de Evora pagares vos do dinheiro que levais, e yres direyto ao porto de Samta Maria e falareys com Francisco Botelho a que escreco que fale com Benedito de Ravena." Dopis o inspekci kvůli fortifikaci Ceuty, kterou provedli Benedito de Ravena a Miguel Arruda, napsal králi Janovi III. D. Alfonso de Noronha. "Senhor. Benedito de Revena he Miguel Daruda cheguara aquy bespora daçemção...A poté král určil oběma stavitelům vypracovat projekt i na fortifikaci Ceuty. Dokument č. 16, Rafael Moreira, A construção de Mazagão. Cartas inéditas 1541-1542, s. 109. 649 Jednalo se o prvnì pevnost přechodného typu v Portugalsku, Ravenna ji projektoval pro vévodu Jaimeho z Braganzy, který se vrátil v roce 1496 z kastilského exilu. Mohl mu ho doporučit jeho bratranec, 646

164

Raveny byl jednìm z prvnìch, kdo představil na Pyrenejském poloostrově nový, modernì typ bastionového opevněnì, který byl stavitelskou inovacì na změny vojenské techniky a rozšìřenì pouţìvánì dělostřelectva. Navazoval na projekty Francesca di Giorgia Martiniho, Leonarda da Vinciho, Antónia da Sangalla (Antonio Cordini, 1484-1546) či Michelangela Buonarrotiho (1475-1564). V dopise pro Fernanda Noronhu, velitele pevnosti v Azamoru král Jan III. napsal: „Eu mando Benedito de Ravena engenheiro do Emperador, pela experiencia que tem nas cousas da fortificação dos lugares, que vaa a Mazagão com Miguel de Arruda pera ver o lugar que assentastes com Diogo de Torralva que se devia de fazer a fortaleza."650 Plán na stavbu této dalšì pevnosti na marockém pobřeţì byl starý jiţ vìce neţ dekádu, kdy se uvaţovalo o zajištěnì tamějšìho územì zcela novou pevnostì vystavěnou dle modernìho pevnostnìho systému. Jednìm ze vzorů mohla být Fortaleza da Basso vybudovaná Antóniem de Sangallo ve Florencii. Na konci června 1541 do Mazagãa vyrazil João de Castilho společně s 150 kamenìky z Tomaru a Évory. A byl to právě on, kdo upozorňoval na potřebu dalšì pevnosti v Maroku uţ na sklonku dvacátých let, 651 zároveň musel mìt v paměti i tragicky neúspěšný pokus Dioga Boytacy a dalšìch stavitelů o vybudovánì pevnosti v Mámoře v roce 1515. Je nutné si uvědomit, ţe v této době byla jiţ centrálně organizována a plánována výstavba portugalských pevnostì souběţně na čtyřech kontinentech, ať uţ je se jednalo o Diu v Indii (1546), Salvador de Bahia v Brazìlii (1549), o Mosambik (1549), kde byl na na Ilha de Mosambique pouţit stejný plán pevnosti jako v Mazagãu, ale s modifikacì s vyuţitìm přirozeného tvaru ostrova, či samotný Lisabon. Pro koordinaci všech fortifikačnìch pracì byl v roce 1548 jmenován „Mestre das obras de fortificação do Reino, África e Índia“– a stal se jìm právě Miguel de Arruda.652 Po jeho smrti v roce 1563 převzal tuto funkci jeho synovec Dionìsio. Jeden z pěti synů Miguela, Balthazar, zìskal stipendium krále Sebastiana 80 000 realů ročně na dokončenì studiì architektury během dvou let v Itálii ( 1566-67).653 Jednalo se o poslednì dva známé přìslušnìky této rodiny, kteřì byli stavitelé v 16.stoletì. Na historii této rodiny během 80-100 let je také jasně patrný posun ve vzdělánì i vnìmánì profese kamenìka, stavitele a posléze architekta v Portugalsku a jeho rozšiřujìcìch se koloniálnìch drţavách.

4.7 Belémská věţ a pevnosti přechodného typu

kastilský kondestábl Ínigo Fernández Velasco y Mendoza, pro kterého přestavoval hrady v Zamoře a Berlanga de Douro v Sorii. Burry zmiňoval, ţe všechny mohutné nìzké věţe v nároţìch zdì opevněnì odpovìdajì nejen nákresům Leonarda da Vinciho, ale staly se mezinárodně známými dìky traktátu Albrechta Dürera Etliche underricht zu befestigung der Stett, Schloß und flecken. John Burry, Benedetto da Ravenna, in: Faria Paulino, Francisco, (ed.), A arquitectura militar na expansão portuguesa. Katalog výstavy. Porto, Castelo de S. João da Foz, Junho-Setembro de 1994, s.130-146. Rafael Moreira, A construção de Mazagão. Cartas inéditas 1541-1542., s. 42-43. Pereira však uvedl, ţe je tato stavba připisována oběma bratrům Arrudovým, Franciscovi a Diogovi. Paulo Paulo, Fortaleza Evoramonte, s. 28. 650 Dokument č. 19, červen 1541, bez data, Rafael Moreira, A construção de Mazagão. Cartas inéditas 15411542, s. 112. 651 Rafael Moreira, A construção de Mazagão. Cartas inéditas 1541-1542, s. 26, 43. 652 Rafael Moreira, Fortalezas do Renascimento, in: Francisco Faria Paulino, (ed.), A arquitectura militar na expansão portuguesa. Katalog výstavy. Porto, Castelo de S. João da Foz, Junho-Setembro de 1994, s. 128129. 653 Rafael Moreira, A escola de arquitectura do Paço da Ribeira e a Academia de matemáticas de Madrid, in: Relações artìsticas entre Portugal e Espanha na época dos Descobrimentos, II. simpósio luso-espanhol de História da arte, Coimbra, 1987, s. 65-77.

165

Manuelské fortifikačnì stavitelstvì zpočátku ještě přìliš nereflektovalo stavebnì vývoj italských pevnostì, který jiţ reagoval na pouţìvánì střelných zbranì a dělostřelecké techniky. Navazovalo na předchozì, středověký typ pevnosti s obrannou věţì a s hradbami. Několikapatrová obranná věţ měla obvykle v přìzemì sklad nebo cisternu, přìstup do nì býval aţ v patře, které bylo snìţeno kvůli obraně, přìstup byl zajištěn dřevěným schodištěm nebo můstkem na hradby. Vyššì patra věţe byla obvykle rozlehlejšì, poslednì z nich se vyuţìvalo jako sál nebo jako obytné. Hradby mìvaly půdorys uzpůsobený mìstnìm terénnìm podmìnkám, ani věţe se neodlišovaly od evropských typů. Portugalské pevnostnì stavby předevšìm na hranicìch s Kastiliì jsou velmi dobře zdokumentované dìky nákresům a popiskům v Livro das fortalezas do reino, 654 kterou zpracoval Duarte de Armas v roce 1509/10. I kdyţ uţ se začìnaly stavět válcové bašty, dle Pedra Diase byla typická manuelinská pevnost postavená na obdélnìkovém půdoryse s nároţnìmi věţemi a s obrannou věţì v centru opevněného areálu nebo u hradeb.655 Prvnì pevnosti vybudované během vlády krále Manuela ve vzdálenějšìm portugalském zámořì byly stejného typu, ať uţ se jednalo o obranné stavby v mosambické Sofale nebo na Ilha de Mosambique.656 Kvůli nevyuţìvánì nových trendů v pevnostnìm stavitelstvì, které jiţ reagovaly na nové typy zbranì, by napřìklad velkoryse plánované, mohutné a nedobytně působìcì portugalské „fortalezas“ na marockém pobřeţì, jeţ se začaly stavět jiţ za Manuelových předchůdců ve městech Safi, Azamor, Arzila či v Tangeru, nejspìš neodolaly reálnému nebezpečì v podobě většìho dělostřeleckého útoku.657 4.7.1 Přechodný typ pevností Mezi portugalské stavby, které byly jiţ ovlivněny modernìm italským fortifikačnìm stavitelstvìm, lze zařadit „Castelo Novo“ v Évoře, za pevnost přechodného typu („fortaleza de transição“) je moţné povaţovat také Belémskou věţ (Torre de Belém) či pevnost

654

Duarte de Armas, Livro das Fortalezas, 1509. Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 236, Paulo Pereira, Torre de Belém, London, IPPAR e Scala Publishers, 2005, s. 11. 656 Výstavba některých pevnostì se ukázala jako problematická kvůli nevhodně vybrané lokalitě, coţ byl přìpad i jedné z prvnìch portugalských pevnostì v Mosambiku, sv. Kajetána v Sofale. Ta byla zaloţená v roce 1505, začala se však stavět na obtìţném baţinatém terénu, který byl společně s vlhkým podnebìm zdrojem nemocì, a toto mìsto nemělo ani přìliš vhodná kotviště. Během roku se ve vedenì faktorie vystřìdali 3 velitelé. I materiál, předevšìm kámen, se dováţel na lodìch z nedaleké menšì pevnosti Kilva (Quìloa), jeţ se začala stavět v roce 1505. Jednalo se o ještě středověké pevnosti obehnané niţšìmi zdmi se 4 nároţnìmi rondelovými věţemi a hlavnì obrannou věţì, nejspìše třìpatrovou. Kvůli útokům domorodců i nemocem bylo rozhodnuto přesunout hlavnì portugalské centrum na klimaticky a strategicky přìhodnějšì ostrov Ilha de Mosambique, neboť bylo potřeba v pevnosti vystavět i nemocnici a kostel. Tzv. „Stará pevnost“ svatého Gabriela byla postavena v letech 1507-1511. Náčrt tamějšì výrazné obranné věţe i s dalšìmi stavbami doplnil João de Castro v roce 1538 do svého palubnìho denìku-roteira. Tato pevnost byla přestavěna v roce 1546 dle projektu Miguela de Arrudy. João de Castro, Roteiro de Lisboa a Goa, s. 306. Také Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, 2 kniha, kap. 9, s. 167-170 či Jan Klìma, Dějiny Mosambiku, Praha, NLN, 2010, s. 23-26, stručně předevšìm k později postaveným pevnostem Jiroušková, Jana, Portugalské pevnosti v jihovýchodnì Africe. In:Nový Orient, roč. 58, č. 4, 2003, s. 185-187. Pedro Dias, Viajem das formas: estudos sobre as relações artìsticas de Portugal com a Europa, a África, o Oriente e as Américas. Lisboa, Editorial Estampa, 1995, s. 171-175. Ten také zmìnil, ţe podoba uvedených pevnostì v Civitates orbis terrarum Georgia Brauna, která byla vydaná v roce 1572 v Kolìně nad Rýnem nebyla zcela přesná. 657 Rafael Moreira, A construção de Mazagão. Cartas inéditas 1541-1542, s. 26. 655

166

Evoramonte. Castelo Novo začal přestavovat Diego de Arruda v roce 1518 a mohlo se jednat o realizaci projektu paláce, který Andrea Sansovino navrhl pro krále Manuela. Blìţil se modelu předměstského opevněného paláce konce quatrocenta, jak jsou známé z návrhů Giuliana da Maiana (1432-1490) či Domenica da Cortony (1465-1549) nebo návrhu zámku Chambord. Současný objekt Castelo Novo však prošel výraznou přestavbou v 18. stoletì.658 Nejednalo se o prvnì impakty italské renesance u portugalských staveb. Ty jsou jasně patrné jiţ u Castelo de Ourém, který byl postaven v letech 1450-1460659 a u paço Porto de Mós, vystavěném ve stejném obdobì, jenţ má ale vìce palácový charakter, prezentovaný napřìklad lodţiì otevřenou do kraje. Obě stavby nechal vybudovat na svém panstvì hrabě Afonso z Ourém. Byl přìmo ovlivněn italskou renesancì během svého pobytu v Itálii v letech 1451-1452, neboť byl členem portugalskéhošlechtického doprovodu budoucì cìsařovny Leonory Portugalské při sňatku s Fridrichem III. Afonso z Ourém660 se jiţ přibliţoval svým rozhledem renesančnìmu šlechtici. Jeho zájmy byly velmi široké a dìky svým cestám se stal znalcem nejen domácìho uměnì, ale i různých evropských architektonických stylů, které následně jako stavebnìk kombinoval s tradičnì portugalskou gotickou architekturou. 661 4.7.2 Belémská věţ Tato stavba Francisca de Arrudy je povaţována za experiment směrem k „modernìmu“ typu pevnostì. 662 Pravděpodobně se v mnohých rysech shodovala s nedochovanou pevnostì navazujìcì na Paço de Ribeira, která byla postavena v letech 15081511, a jejìm hlavnìm stavitelem byl Diogo de Arruda. 663 Torre de Belém doplňovala systém pevnostì bránìcìch estuárovité ústì řeky Tejo, které začal budovat jiţ Jan II.664

658

Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 236, Paulo Pereira, Fortaleza Evoramonte, s. 26-27. Rafael Moreira, Caravelas e baluartes, in: Faria Paulino, Francisco, ed., A arquitectura militar na expansão portuguesa. Katalog výstavy. Porto, Castelo de S. João da Foz, Junho-Setembro de 1994, s. 83-95. 660 Jednalo se o synovce Jana I. i Nuna Álvarese Pereiry, dvou nejdůleţitějšìch muţů královstvì na konci 14. stoletì. Je vyobrazen rovněţ na známém polyptychu São Vicente de Fora Nuna Gonçalvese. 661 Viz také podkapitola Halové kostely. Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI), s. 25.Své celkem 4 velké cesty podnikl Afonso z Ourém nejčastěji v diplomatických sluţbách. V letech 142930 doprovázel infantku Isabel za jejìm budoucìm manţelem Filipem Dobrým, během tohoto obdobì projel také Německo a Flandry. Poté pobýval jako diplomatický vyslanec v Aragonii. V letech 1436-1438 byl vyslancem Portugalska na koncilu v Basileji, pak navštìvil Itálii a Svatou zemi. Byl také v doprovodu Leonory Portugalské během cesty do Řìma za Fridrichem III. Jejich průvod v branách města vìtal jménem cìsaře také Ladislav Pohrobek. Rovněţ se předpokládá, ţe Afonso z Ourém doprovázel Leonorou i do Německa. Ve střednì Evropě a v Nizozemì poznal významné stavby měst Brugy, Gent, Basilej, Štrasburg, Bonn, Kolìn nad Rýnem a je moţné, ţe navštìvil i Norimberk. V Itálii se seznámil s architekturou měst Bologna, Pisa, Florencie, Parma, Mondena a Miláno. Alexandra Leal Barrada, D. Afonso, 40 Conde de Ourém. viagens, cultura visual e formação de um gosto, in: Medievalista, 2/2006, s. 1-30. 662 Pravděpodobně poprvé je Francisco de Arruda zmìněn v dokumentech v roce 1510 na stavbě pevnosti v Mouře, Mourau a v Portellu: ..E quanto as obras de Moura, Mourao e Portell, estes juntamente foram dadas pelo dito Joham Carreiro e? Francisco Darruda, pedreiro..“ Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal,dìl 1, A-G, s. 55. 663 Reynaldo dos Santos, A Tôrre de Belém, s. 32. 664 Paulo Pereira, Torre de Belém, s. 11-12. Stejně důkladně budoval Jan II. i pevnosti v zámořì, napřìklad pevnost São Jorge de Minha (pevnost svatého Jiřì v Mině), leţìcì v Ghaně byla prvnì evropskou pevnostì vybudovanou na jih od.... Začala se stavět v roce 1481(1482) a stala se jednìm z hlavnìch opěrných bodů sìtě 659

167

(Obr.129, 131), zároveň byla postavena uprostřed řeky kvůli obraně nejen kláštera, ale i města Lisabonu.665 V portugalštině se v pramenech objevujì i dalšì názvy a termìny pro tuto stavbu, napřìklad pevnost svatého Vincenta, Baluarte do Restelo, či jen fortaleza.666 4.7.3 Stavební vlivy Prvnì přìpravy a plány na konstrukci Belémské věţe započal Francisco de Arruda po svém přìjezdu z Afriky v listopadu 1514 společně se svými kamenìky ve stavebnì huti nedalekého Jeronýmského kláštera. Král původně uvaţoval o svěřenì stavby pevnosti Diogovi Boytacovi.667 Ornamenty a stavebnì prvky pouţité na výstavbu Belémské věţe čerpaly dle názorů odbornìků na přelomu 19. a 20. stoletì z velmi širokého okruhu. Napřìklad u kupolek s pasy, které završujì nároţnì vìţky, se uvaţovalo i o inspiraci Tamerlánovými či Ulug Begovými stavbami v Samarkandu668 nebo u dekorace se mělo jednat o pouţitì ornamentů známých z výzdoby chrámů v Indii. 669 Bylo to jednak na základě vizuálnì podoby a jednak z důvodu, ţe konstrukce této stavby byla připisována i „mestre da obras da India“- Tomasovi Fernandesovi, 670 který byl hlavnìm stavebnìm mistrem pevnostì v portugalském indickém prostoru od Ormuzu (Hormuz) aţ po Malaku během působenì královského mìstodrţìcìho vévody Albuquerqua. Právě město Ormuz bylo jednìm z hlavnìch cìlů Alfonse de Albuquerque kvůli jeho strategické poloze a důleţitému obchodnìmu centru, nacházejìcìm se na jedné z hlavnìch dálkových kupeckých stezek, kde se obchodovalo s rozličným sortimentem od koňů aţ po vìno. Nebylo snadné tento prostor

portugalských pevnostì budovaných na obou stranách Atlantiku i Indického oceánu. Na tuto pevnost si přivezli kamenìci i truhláři připravený materiál z Portugalska. Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 224. 665 „De fronte deste edifìcio ( Mosteiro de Bethelem) mandou el Rei fazer a torre de sam Vicente, que se chama de Bethelem, fundada dentro na aguoa, pera guarda deste Mosteiro& do porto de Lisboa, edificio que ainda em si não seja grande em cantidade, com tudo ha istructura delle he magnifica.“ Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, kniha 1, kap. 53, s. 66. Přìpadně “(Manuel)..fez de nouo a torre&fortaleza de sam Vicente dapar do mosteiro de Bethlem todo de pedra canto, em que mandou poer muita artelharia&gente de guarniçaõ com que se o porto vigia,&guarda. Damião de Góis, Crónica do serrenisimo Rei Manuel, 4. kniha, kap. 85, s. 601. 666 Reynaldo dos Santos, A Tôrre de Belém, s.33, Paulo Pereira, Torre de Belém, s. 17. V následujìcìm dokumentu se objevuje dalšì z názvů pro Belémskou věţ, zmìněn je i stavitel Arruda: „ ...Aos dous dias de 1xxbj entregou D.a Roys, almoxarife e recebedor, peramte my, Joham Lleytam, spriuãm a fr.co darruda, mestre do balluarte de Restello setemtos e ssassenta e tres qatos llavrados..“ Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal,dìl 1, A-G, s. 60. 667 Viz poznámka č.360. 668 Úvahy badatelů o vlivech vizuálnì podoby kupolek s lìcovými pásy na nároţnìch věţìch Torre de Belém, napřìklad s kupolemi medres či mauzoleì v Samarkandu, přìpadně kupolemi byzantských nebo indických staveb analyzoval Reynaldo dos Santos, Torre de Belem, s. 103-110. 669 Napřìklad Albrecht Haupt, Die Baukunst der Renaissance in Portugal von den Zeiten Emmanuel´s des Glücklichen bis zu dem Schlusse den Spanischen Herrschaft. 1 dìl., s. 12-14. Nepotvrdila se ale ani přìtomnost pìsemného popisu těchto staveb v latině či katalánštině na Iberském poloostrově. Koch zase uvedl bujnou ornamentálnì dekoraci s indickými vlivy v Tomaru. Koch, Wilfried, Evropská architektura: encyklopedie evropské architektury od antiky po současnost, s. 181. Ale ani jeden z hlavnìch stavitelů v manuelském obdobì - Diego de Arruda nebo João de Castilho -v Indii nebyli. 670 Shodné přìjmenì tohoto pevnostnìho stavitele s hlavnìm stavebnìm mistrem v Batalhe Mateusem Fernandesem by mohlo naznačovat moţný přìbuzenský vztah, ale znám je spìše Mateusův syn pojmenovaný rovněţ Mateus Fernandes I., v pramenech se uvedl ještě jeho synové Filip Henriquese. Přìjmenì Fernandes bylo v Portugalsku poměrně časté.

168

zìskat, město bylo několikrát dobýváno a samotná stavba pevnosti Nossa Senhora de Conceição se datuje do let 1506/07-1515. Dle zobrazenì pevnosti v Lendas da Índia od Gaspara Correia (cca 1495 - po 1561 Goa) se jednalo o celkem rozsáhlou pevnost postavenou na obdélnìkovém půdoryse. Po obvodu bylo postaveno celkem osm věţì rozdìlného tvaru, z nichţ 3 byly hranolové, tři šestiboké, jedna půlkruhová a měrem k moři se nacházela mohutná válcová bašta.671 Vstup do pevnosti mezi dvěma věţemi, viditelný na dostupných vyobrazenìch a zmìněný v popisech by odpovìdal i jihoitalským stavbám Francesca di Giorgia Martiniho, napřìklad v řešenì vstupu do Castelo Nuovo v Neapoli.672 V centru pevnosti byla postavena věţ, jeţ by v přìpadě zdolánì opevněnì mohla fungovat jako samostatná obranná stavba. Ta připomìná právě Belémskou věţ se svou mohutnou čtyřbokou hranolou útočištnou věţì a přìzemnì bastionovou částì s terasou, v nìţ byla umìstěna dělostřelecká artilerie.673 Stavitel mohl být podobně jako v přìpadě stavitele Belémské věţe seznámen se stavebnì technologiì italských pevnostì, i kdyţ nenì jisté, ţe by Tomas Fernandes znal přìmo Francisca Giorgia di Martiniho či jeho teoretický traktát Architettura civile e militare z let 1475-80. Avšak právě působenìm Tomase Fernandese v zámořì by se dala zdůvodnit i „indická“ dekorace a kupolky nároţnìch věţì Belémské pevnosti. Leč data a prameny hovořì jasně. V době, kdy byla započata stavba Belémské věţe, Tomas Fernandez působil ještě v Indii. Do Coimbry se vrátil aţ v roce 1516 jako váţený zámořský stavitel a jiţ nejsou doloţeny jeho stavebnì aktivity na rodné půdě.674 Jasně doloţeným stavitelem Belémské věţe je Francisco de Arruda, jehoţ předchozìm působištěm bylo také Maroko. Proto se předpokládá, ţe nároţnì věţe byly zakončeny kupolkami podle marockých staveb, jejichţ vzorem byla kupole u věţe Koutoubie v Marakéši, vystavěné v 12. stoletì, jejìţ typologie ovlivnila dalšì výstavbu kupolì v celém Maghrebu.675 Arruda navrhl a posatvil pevnost na půdoryse čtyřúhelnìku do jejìhoţ těla byla na severu vestavěna hranolová, několikapatrová věţ. (Obr.134) Tento přechodný typ pevnosti měl tedy svou středověkou část – obrannou věţ a vlastnì pevnost, jeţ dokázala pojmout nové zbraně, tedy předevšìm děla.676

671

..“ e a primeyra obra que se aleuantou forão dous cubelos na trauessa da parya, antre os quaes fiqou a porta assy na praya, com seu alçapão, e em cyma torre de gorita pera defensão da porta e hum d´estes cubellos fiqou fundado dentro no mar, em que baixa mar a grã pressa se abrio o alicerce e foy oitauado e largo sobradado..“ Vìce Pedro Dias, Viajem das formas: estudos sobre as relações artìsticas de Portugal com a Europa, a África, o Oriente e as Américas, s. 178-182. 672 Rozšìřenì nového typu opevněnì ve Středozemnìch regionech ve španělské sféře vlivu a v Chiu i v Hormuzu zmiňoval také Pavel Kalina, Benedikt Ried a počátky záalpské renesance, s. 90, pozn. č. 52, s. 104. 673 Podobnou pevnost, kde byl speciálnì prostor pro dělostřelce, měl Tomas Fernandes vystavět jiţ v Mandovi. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal,dìl 1, A-G, s. 351. 674 V Coimbře se dochoval pouze záznam o Thomazovi Fernandesovi , „ mestre de sua alteza“, který se s dalšìmi staviteli podìlel na přeměřovánì hotové části přestavby Paços Reais-„Královských paláců“ v Coimbře po smrti Marca Pirese kvůli platbě jeho vdově za přestavěnou část královského paláce. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 2, H-R, s. 310. Vìce k dìlu Tomaze Fernandese Pedro Dias, Viajem das formas: estudos sobre as relações artìsticas de Portugal com a Europa, a África, o Oriente e as Américas, s. 178-181, Reynaldo dos Santos, Torre de Belem, s. 96-101. 675 Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI), s. 38. 676 Během 15. stoletì docházelo ke změně dvou válečných zbrojnìch systémů - od sečných a bodných zbranì se přecházelo k pouţitì střelných zbranì, napřìklad hákovnic, a k pouţìvánì děl. Tomu se musely uzpůsobit i pevnosti. Jak zmiňoval Durdìk, u českých hradů byla problémem geografická situace, tedy okolnì kopce, z

169

Pereira zmiňoval podobnost Belémské věţe s nákresem pevnosti v Cagli Francesca di Giorgia Martiniho. 677 Moţnost téměř přìmého vlivu samotného Francesca di Giorgia Martiniho je moţná, neboť dle Moreiry to byl právě Diego de Arruda, který měl pracovat v Neapoli na dvoře Alfonse II. Aragonského (1448-1495)678 společně s dalšìmi italskými staviteli. Mělo se jednat právě o Francesca di Giorgia Martiniho a dalšìho stavitele pevnostì Baccia Pontelliho.679 4.7.3.1 Popis stavby Pevnost byla postavena na obdélnìkovém půdoryse, jak je patrné z dobových vyobrazenì (obr. 132) s vloţenou hranolovou věţì, v současnosti je ale hexagonálnì s trojbokým zakončenìm v jiţnì části a s hranolovou několikapatrovou věţì včleněnou do severnì části. Vstup do věţe 680 umoţňuje schodiště z terasy, kterou lze povaţovat za prvnì patro. Ve druhém patře je nynì Sál guvernéra, v dalšìm patře je tzv. Sál králů, nad nìm je vybudovaný audienčnì sál a nejvýše se nacházì kaple. (Obr.134) V přìzemì pevnosti byly hlavnì obranné prostory, byla zde umìstěna děla kvůli ochraně vjezdu do ústì řeky. Přìchod do této části objektu byl kontrolován malou střìlnou. Hlavnì vstup do pevnosti byl ze severu, jeho dekorativnì portál pocházel ze stavebnì huti Jeronýmského kláštera v Belému, kde ho vyrobil kamenìk pod vedenìm Joãa de Castilha, a poté došlo k přemìstěnì a sestavenì portálu v pevnosti.681 (Obr. 137) Půlkruhový tvar

nichţ byly středověké hrady pustošeny děly během husitských válek, neboť v době své výstavby byly mimo dostřel tehdy známých obléhacìch prostředků. Vìce Durdìk, Tomáš, Předsunuté bašty hradů ve střednì části západnìch Čech, in: Jiřì Fajt (ed.),Gotika v západnìch Čechách. Sbornìk přìspěvků z mezinárodnìho vědeckého symposia. Praha, Národnì galerie, 1998, s. 181-187. Stejný problém lokace lze vztáhnout i na portugalské hrady. Co se týká portugalské armády, tak jsou doloţeny pouze kusé informace, neboť kronikáři se přìliš nevyznali v modernìch zbranìch, proto jsou napřìklad dělostřelci běţně uváděni mezi artìfices – řemeslnìky. Do Portugalska se zpočátku střelné zbraně importovaly, stejně tak tu pracovalo velké mnoţstvì dělostřelců ze Střednì Evropy. Výroba nových zbranì byla zavedena za Jana II. Vìce Nuno José Rubim Varela, Rafael Moreira, A artilharia em Portugal na segunda metade do século XV, in: Francisco Faria Paulino, (ed.), A arquitectura militar na expansão portuguesa. Katalog výstavy. Porto, Castelo de S. João da Foz, Junho-Setembro de 1994, s. 17-26. 677 Současně by bylo moţné uvaţovat i o autorově znalosti nákresů di Giorgo Martiniho pevnostì v jeho Trattato d´architettura na s. 80vlevo/s.96 kvůli výrazné hranolové věţi a nároţnìm střìlnám , pro srovnánì nákres pevnosti v Cagli s. 69vlevo/s.76 , Francesco di Giorgo Martini, Trattato d´architettura, s.69, 80, dostupný na www.bncf.firenze.sbn.it/Bib_digitale/Manoscritti/II.141/main.htm v italské Národnì knihovně ve Florencii. 678 Nelze nezmìnit, ţe jeho sestrou byla Beatrice Aragonská (1457- 1508), ţena Vladislava II. Jagellonského. 679 Paulo Pereira, Torre de Belem, s. 42-44, „Maestro Diego porthogese, que em 1485-1486 estava ao serviço de Afonso II. de Aragão, duque da Calabria, com dois outros engheneiros italianos (Baccio Pontelli e Francisco di Giorgio Martini.)“. Konstrukčnì inovace stavitele a teoretika Francesca di Giorgio Martiniho se nerozšìřily jen do portugalských či španělských teritoriì. Hypotézu o moţném vlivu teoretického i praktického dìla tohoto stavitele ve středoevropském prostoru uvedl Pavel Kalina u inovacì úprav opevněnì na hradě Švihov, které provedl Benedikt Ried dle vlastnìho projektu. Stejné schéma opevněnì středověkého jádra pevnosti novým pásem fortifikacì na obranu před modernìmi palnými zbraněmi bylo pouţito i u hradu Rábì. Přestavba Castela Nuovo v Neapoli probìhala na přelomu 15.a 16. stoletì podobným způsobem. Pavel Kalina, Benedikt Ried a počátky záalpské renesance, s. 143-144. Také Pavel Kalina, Benedikt Ried e Francesco di Giorgio Martini. I problemi della diffusione dell´architettura rinascimentale nell´Europa Centrale, in: Colloqui d´architettura 2. Architettura, pittura e societa tra medievo e XII secolo/a cura di Corrado Bozzoni e Augusto Roca de Amicis, Roma, Gangemi, 2011, s. 49-70. 680 Jejì patra odpovìdajì koncepci rozloţenì podlaţì středověké obranné věţe. 681 Paulo Pereira, Torre de Belém, s. 26.

170

portálu je zvýrazněn plateresknì dekoracì s nápadným vegetabilnìm ornamentem, dvěma armilárnìmi sférami umìstěnými na bočnìch válcových prutech a centrálně umìstěným portugalským královským erbem zdůrazněným královskou korunou. Hlavnì část pevnosti, která slouţila artilerii, má masivnì zdivo kvůli pouţìvánì děl, nezdobené prostory majì v současnosti tvar pìsmene U a jsou zpevněné výraznými klenebnìmi pasy s přiznanými kvádry bez omìtky. Mohutné stěny jsou členěny mìsty pro děla a střìlnami čtvercového tvaru, které jsou rozmìstěny pravidelně po celém obvodu. Ve sklepnìch prostorech byla také umìstěna věznice. Terasa byla několikrát přestavována, jak je zřetelné z dobových vyobrazenì zvláště na malbě z 19. stoletì je patrný přìstavek, který byl během dalšì přestavby odstraněn. (Obr. 132) Nynějšì centrálnì pozici ve výzdobě terasy zaujìmá socha Panny Marie s Jeţìškem, kteřì jsou symbolicky spjati s tìmto mìstem, neboť Panna Marie byla patronkou portugalských námořnìků a zámořských výprav. (Obr.141) Dalšìm výrazným prvkem terasy jsou nároţnì stráţnì věţe, které fungovaly i jako střìlny. Majì válcovitý tvar a jsou ukončeny kupolkami s pasy zdobenými kulovitými útvary. Jednotlivé jejich části jsou odděleny dekorativnìmi lany. (Obr.138) Na jedné z těchto nároţnìch věţic je jako konzola sochařsky ztvárněna hlava prvnìho nosoroţce dovezeného z Indie do Evropy. 682 (Obr.140) Tento typ nároţnìch věţì má analogie i u dalšìch portugalských opevněnì, vystavěných během následujìcìch staletì, napřìklad v Évoře u 3. typu opevněnì, které se začalo stavět po roce 1640 či je ve zjednodušené podobě je součástì pevnosti sv. Jakuba ve Funchale (Fortaleza de São Tiago do Funchal), nebo u majáku v Salvadoru de Bahìa (Farrol de Santo António). Věţ je rozdělena do šesti pater, pokud je započìtána i střešnì terasa. Rozvrţenì jednotlivých pater koresponduje s rozvrţenìm středověkých obranných věţì. V jiţnìm průčelì jsou jednotlivá patra oddělena dekorativně ztvárněným lanem. Z dnešnìho Sálu guvernéra je vstup do nároţnìch věţì. V Sále krále se nacházì krb a tato mìstnost má několik vstupů do vnějšìch prostor určených ke sledovánì okolì. Zastřešená galerie zaujìmá celou jiţnì stěnu, jejì arkády nasedajì na štìhlé sloupky zakončené stylizovanými hlavicemi, prstenci a abaky, z nichţ některé jsou dekorovány geometrickými mudejárskými vzory, kamenné zábradlì zasazené mezi sloupky je zdobené kruţbami. Ostatnì zdi tohoto patra jsou v současnosti pročleněné malými lodţiemi s bohatě dekorovanou arkádou, v zábradlì jsou vloţeny znaky Řádu Kristova. Na nároţì severnì zdi je umìstěna socha svatého Vincence, patrona Lisabonu. Ve čtvrtém patře se nalézá Audienčnì sál, v jiţnìm průčelì tohoto patra je centrálně umìstěný portugalský erb mezi dvěma okny zdůrazněnými vnějšìm ornamentálnìm prutem členěným hlavicemi a zakončeným stylizovanými konzolovitými patkami. Výrazné armilárnì sféry 683 jsou zde v párovém provedenì umìstěny vedle obou oken.

682

Ve středověku představoval nosoroţec polobájné zvìře, které bylo poprvé dovezeno do Evropy jako dar králi Manuelovi od indického panovnìka města Cambaia. Král Manuel nosoroţce zaslal do Řìma papeţi, loď však po cestě kvůli bouři ztroskotala u Marseille. Nosoroţec se ale dochoval nejen na Betlémské věţi, ale i na známé rytině Albrechta Dürera, kterému zaslal nákres tohoto zvìřete Valentim Fernandes de Morávia. Vìce Pavel Štěpánek, Valentim Fernandes de Morávia: poznámky k ţivotu a dìlu významného moravského knihtiskaře v Lisabonu na přelomu 15. a 16. stoletì, s. 103-106. 683 Armilárnì sféry jako zdůrazněnì královské moci krále Manuela umisťovali oba bratři Arrudové i u ostatnìch pevnostì do hlavnìho vstupnìho prostoru nad portál nebo bránu. Tento osobnì emblém krále Manuela jako doklad portugalského působenì v Maroku na přelomu 15. a 16. stoletì je stále patrný u obou pevnostì vystavěných v Safi.

171

V nejvyššìm patře je kaple, jejìţ prostor je zaklenut hvězdovou klenbou se svornìky nesoucìmi emblém krále – armilárnì sféru a královský erb. Dnešnì stavba věţe je ukončena terasou. Jejì obvod je lemován cimbuřìm, na nároţìch byly vystavěny válcové vìţky, rovněţ schodiště v západnì zdi ústìcì na terasu je ukončeno věţovitým útvarem. Poslednì patro věţe odděluje po celém obvodu ochoz podepřený krakorci, na němţ jsou umìstěny erby s křìţem řádu Kristova. Oddělujìcìm prvkem je i námořnì lano vinoucì se na spodnì hraně ochozu. Lano se táhne i po celém obvodu stavby v přìzemì, kde má stejnou funkci, přičemţ na severnì zdi věţe tvořì kamenné lano naturalisticky provedenou smyčku. (Obr.139) Bratři Arrudové byli ve své tvorbě ovlivněni nejen marockými a jihoitalskými pevnostnìmi stavbami, jeţ se odrazily v typologii i drobné dekoraci Betlémské věţe, ale Pereira zmiňoval i benátské prostředì.684 Avšak je třeba uvést, ţe krytá lodţie s vyhlìdkou byla jiţ postavena jiţ v Paço de Porto de Mós (Obr.143) hraběte Alfonse z Ourém, poté i v Castelo de Leiria nebo v Paço Real v Coimbře. Také v Lisabonu jiţ byly postaveny kryté lodţie a to v královském paláci Paço da Ribeira (Obr. 142) Je tedy nutné zahrnout do komplexnìho hodnocenì stavby alespoň zmìněnì stavebnìch a dekorativnìch typologiì, které byly sice přejaté z italského prostředì, ale jiţ se v portugalské architektuře v době výstavby Belémské věţe uţìvaly. 4.7.4 Pevnost Evoramonte Dalšì portugalskou pevnostì přechodného typu je „fortaleza“ Evoramonte. Byla vybudována na mìstě hradu z počátku 14. stoletì, který určil vystavět společně s opevněnìm městečka v roce 1306 král Dinis. 685 (Obr.146) Přestavba hradu probìhala v letech 1525-1531 pod vedenìm Francisca de Arrudy, ale vzhledem k úzké spolupráci obou bratrů lze předpokládat i podìl jeho bratra Dioga de Arrudy na tomto projektu.686 Čtyři mohutné válcové nároţnì věţe nesou také rysy italských pevnostì Francisca di Giorgia Martiniho a Baccia Ponteliho, i kdyţ Evoramente odpovìdá svou skladbou vnitřnìho prostoru donjonu.687 Řìmsy s válcovým profilem ve tvaru lana bez tordovánì oddělujì jednotlivá patra stavby, coţ je efektivně zdůrazněno smyčkami v průčelì nad prostým vstupnìm portálem. Jedná se ve srovnánì s Torre de Belém o jediný dekorativnì prvek pouţitý v exteriéru. Vnitřnì prostor mezi baštami je zastřešen, vzniklé sály pevnosti jsou zaklenuté devìti poli křìţovou klenbou, jejìţ ţebra jsou jsou svedena na 4 pilìře. V přìzemnìm sále jsou tyto robustnì pilìře tordované kanelovánìm, jejich schematizované hlavice majì vegetabilnì výzdobu, která je obvyklá pro region Alentejo a rozšìřila se ze stavebnì huti kláštera São Francisco v Évoře, kde oba bratři Arrudové působili. Podobný typ dekorace stylizovanách náznaků hlavic a u patek se uchoval i v prvnìm patře, kde jsou pilìře čtyřboké se skosenými rohy. Inspiračnì zdroje jsou shodné s ostatnìmi portugalskými pevnostmi přechodného typu.

684

Paulo Pereira, Torre de Belem, s. 37. Paulo Perera, Fortaleza Evoramonte, s. 4. 686 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 119. 687 Paulo Perera, Fortaleza Evoramonte, s. 31-32. 685

172

Vybrané klenební vzorce uţívané v manuelské architektuře „..Por esta figura podemos entender que la nabe maior es el cuerpo del cruzero las manos el qual es por m.anchó del cuerpo ..“ Rodrigo Gil de Hontañon, pol.16. stoletì, zaznamenáno v manuskriptu ze 17. stoletì (Nákres z manuskriptu)

173

5 .Vybrané klenební vzorce uţívané v manuelské architektuře V této kapitole budou analyzovány vybrané klenebnì vzorce pouţìváné v portugalské architektuře na přelomu 15. a 16. stoletì. Zároveň bude uveden vývoj těchto pozdně gotických klenebnìch figur na Iberském poloostrově zařazen do kontextu se středoevropskou, přìpadně evropskou klenebnì typologiì.

5.1 Hvězdové klenby Jednìm z nejčastěji pouţìvaných typů kleneb v obdobì pozdnì gotiky patřila hvězdová klenba. Prvnì náznaky hvězdového vzoru za pouţitì odlišné techniky a prostoru zaklenutì se objevily jiţ v islámské architektuře Iberského poloostrova v 10. stoletì, jednìm z přìkladů je klenba věţe Al-Hakamovy mešity v Córdobě, jejìţ součástì je dnešnì katedrála. 688 V křesťanské architektuře se uţìvala hvězdová klenba zejména během 13.14.stoletì, hlavnì vlna vytvářenì hvězdových kleneb s různými modifikacemi jejich klenebnìho vzorce za pomoci vloţených ţeber spadá do obdobì 15. a počátku 16. stoletì. Hvězdová klenba v základnì podobě obsahuje čtyřcìpou hvězdici, tento typ se běţně pouţìval v Anglii i v zemìch Svaté řìše řìmské, postupně stavitelé tento druh zaklenutì variovali vkládánìm dalšìch ţeber či vytvářenìm sloţitějšìch hvězdicových kleneb. V obdobì pozdnì gotiky byl často vzorec čtyřcìpé hvězdové klenby nosným základem pro vytvářenì komplikovanějšìch klenebnìch figur, které vznikaly vkládánìm vedlejšìch ţeber, jeţ jiţ postrádala původnì funkci, a důvod jejich uţitì byl čistě dekorativnì. Postupně se také začalo pouţìvat vìce druhů hvězdové klenby pro efektivnějšì zaklenutì jednoho chrámového prostoru. Cisterciácký klášternì kostel Panny Marie v Pelplinu byl prvnìm chrámem na evropské pevnině, který byl zaklenut několika typy hvězdové klenby. Jeho výstavba je datována do obdobì po roce 1276 a vzhledem k rozměrům obdélnìkového presbytáře se předpokládá návaznost na stavby anglických cisterciáckých klášternìch kostelů, napřìklad v opatstvì ve Fountains či v Jervaulx nebo v Rievaulx.689 V katedrále v Lincolnu byl pouţit hvězdový typ klenby jiţ mezi léty 1225-1235. Komplikovanějšì a vrstevnatějšì hvězdový vzor se objevil v katedrále Saint Peter v Exeteru, kde byla klenba dokončena v roce 1309. 690 Zaklenutì tamějšì Lady Chapel mohlo být vzorem i pro původnì klenbu katedrály v Chelmżi (Chlumţe, Kulmsee), která byla dostavěna před rokem 1291. A ačkoliv tu byla zjevná časová návaznost této stavby i na výstavbu chrámu v Pelplinu, některé hvězdové vzory uţité v Lady Chapel nebyly ale právě v Pelplinu pouţity.691 Tento typ klenby se rozšìřil po celé Svaté řìši řìmské a Evropě předevšìm dìky klášterům cisterciáckého řádu. Během 14. stoletì byly kompletně zaklenuty hvězdovou klenbou v návaznosti na klenbu chrámu v Pelplinu napřìklad katedrála Wniebowzięcia

688

James H. Acland, Medieval Structure: The Gothic Vault, s. 203. Norbert Nussbaum, Norbert, German Gothic church architecture, s. 83. 690 James H.Acland, Medieval Structure: The Gothic Vault, s. 135. 691 Norbert Nussbaum, German Gothic church architecture, s. 84. 689

174

Najświętszej Maryi Panny i Śwetego Andrzeja ve Fromborku (Frauenburgu) nebo kostel świate Katarzyny v nedalekém Braniewu (Braunsbergu). 692 Hvězdová klenba se také uţìvala v centrálnìm poli v křìţenì od 13. stoletì jako určitý konstrukčně stabilnějšì a ozdobný prvek při jinak kompletnìm zaklenutì prostoru chrámu klenbou křìţovou. Tak byla pouţita v klenbě katedrály Notre Dame v Amiens či v katedrále Cristo Salvador v Ávile. Hvězdový vzor klenby se svedenìm na centrálnì pilìř se pouţìval na zaklenutì krypt i u nás jiţ od 13. stoletì, tak byl pouţit napřìklad v kryptě svaté Kateřiny v kostele svatého Štěpána v Kouřimi. U medikantských řádů se hvězdovou klenbou klenuly na přìslušný počet pilìřů zejména kapitulnì sìně,lze zmìnit napřìklad kapitulnì sìň cisterciáckého kláštera v Maulbronnu, přìpadně také kapitulnì sìň řádu německých rytìřů v Marienburgu.693 5.1.1 Osmicípá hvězdová klenba Jiţ ve skicáři Villarda de Honecourta je nákres osmicìpé hvězdové klenby zanesené do čtvercového půdorysu.(Obr. 147) V portugalské pozdně gotické architektuře byl poprvé pouţit tento typ klenby v klášteře v Batalhe na zaklenutì zdejšì kapitulnì sìně a Kaple zakladatele. Vytvořil je mistr Huguet, který pravděpodobně pokračoval v prostorových dispozicìch navrţených jiţ prvnìm stavitelem kláštera Alfonsem Dominguesem.694 Celý prostor kapitulnì sìně měl být patrně dle Dominguesova návrhu rozdělen do třì lodì o celkem 9 polìch, coţ je konstrukčnì řešenì, které bylo pouţito u kapitulnì sìně prvnìho portugalského cisterciáckého kláštera v Alcobaçe. 695 Románské anachronismy tamějšì kapitulnì sìně, která byla vybudována v prvnì čtvrtině 14. stoletì, měly své paralely u staveb v regionu kolem Lisabonu a předevšìm u lisabonské katedrály, coţ odpovìdá i předchozìmu působenì stavitele Dominguese. 696 Huguetovo zaklenutì kapitulnì sìně hvězdovou osmicìpou klenbou bez pouţitì centrálnìho pilìře bylo velmi náročné řešenì a vyţadovalo důkladné znalosti stavitele. 697 (Obr. 149) Původ mistra Hugueta nenì zcela jasný, tento stavitel mohl být ovlivněn jak katalánskými či francouzskými, tak anglickými stavebnìmi hutěmi. Bez uţitì centrálnìho pilìře byl hvězdovitě zaklenut polygonálnì prostor krypty sv. Eulìlie v katedrále Santa Maria v Barceloně, coţ by odpovìdalo názoru, ţe mistr Huguet prošel i katalánskými stavebnìmi hutěmi. Nuno da Silva a Martinéz uváděli jako typologicky nejbliţšì ty klenby, které byly ovlivněné cisterciáckými stavbami ve

692

Norbert Nussbaum, German Gothic church architecture, s. 99-100. Norbert Nussbaum, German Gothic church architecture, s. 109. 694 José Custódio Vieira da Silva, Monastery of Batalha, s. 92. 695 V Alcobaçe bylo pouţito vzhledem k významu kláštera monumentálnějšì schéma také u kapitulnì sìně jedná se o impozantnì prostor třì lodì se třemi poli a se zaklenutìm na 4 pilìře, stejně jako napřìklad v kapitulnì sìni klášterů Santa Marìa v Pobletu. Kapitulnì sìně tvořené dvoulodìm se třemi poli a se dvěma centrálnìmi pilìři byly postaveny v Notre-Dame v Silvacane nebo v Notre-Dame Sénanque. Mário Tavares Chicó, Subsìdios históricos Mosteiro de Alcobaça, Abadia de Alcobaça, rukopis, s. 67-68, 75. 696 Jorge Rodrigues, The Monastery of Alcobaça, London, IPPAR and Scala Publishers, 2007, s. 65-66. 697 Luìs Sousa k tomu uvedl pověst tradovanou v klášteře, dle které klenba podvakráte spadla právě kvůli absenci centrálnìho pilìře. Král si však přál, aby byl celý prostor sjednocen bez přerušenì středovým sloupem. Stavitel (Huguet) nakonec souhlasil s dalšìm pokusem o zaklenutì bez centrálnìho sloupu. Zároveň král uţ nechtěl ohroţovat ţivot kamenìků, a tak vydal nařìzenì, aby se na dokončenì klenby podìleli zločinci odsouzeni ke ztrátě hrdla, neboť kdyby se neštěstì stalo znovu, tak by nezahynuli stavitelé. James Murphy, Plans elevations sections and views of the church Batalha, in the provience of Estremadura in Portugal with the history and description by Fr. Luis de Sousa, s. 45-46. 693

175

Španělsku, které měly vliv i na zaklenutì kaplì či kapitulnìch sìnì při katedrálách ve Valencii. Jednalo o kapli Santo Caliz, postavenou v roce 1376, nebo o kryptu sv. Eulálie, dokončenou v barcelonské katedrále roku 1414, v nichţ jiţ nebylo pouţito zaklenutì na centrálnì pilìř. K důleţitým klášternìm stavebnìm hutìm, které ovlivňovaly architekturu celého poloostrova, patřil napřìklad klášter v Pobletu.698 Huguetem pouţìvaná stavebnì řešenì i dekorativnì styl byly do té doby v Portugalsku neznámé,699 a proto lze povaţovat jeho působenì v Batalhe za počátek pozdně gotické fáze portugalské architektury, jeţ vyvrcholila právě manuelinem. V osmicìpé hvězdové klenbě kapitulnì sìně dominikánského kláštera v Batalhe vyţlabená ţebra sbìhajì na svazkové pilìře dělìcì stěny do třì polì. Ţebra zároveň propojujì v cìpech hvězdice svornìky, přičemţ centrálnì klenebnì svornìk nese znak zakladatele Jana I. I tyto svornìky jiţ předznamenávaly pozdně gotický důraz na vysoce ornamentálnì provedenì detailů nesoucì vlastnì symboliku. Také jejich provedenì nemá v tomto obdobì v Portugalsku obdoby kromě svornìků v Kapli zakaladatele, kterou navrhl rovněţ Huguet. V kapitulnì sìni se střìdajì filigránovitě provedené hvězdicovité svornìky se znaky portugalského královstvì a poměrně běţné kulaté svornìky s vegetabilnìm dekorem. Majì jemnějšì provedenì neţ svornìky v zaklenutì chrámového chóru, zároveň majì některé z těchto svornìků i odlišný vegetabilnì dekor. Hvězdicový typ ornamentálnìho svornìku byl běţně rozšìřen v Anglii, byl pouţit napřìklad v klenbě katedrál v Ely, ve Winchesteru a v Gloucesteru, coţ poukazuje na přìtomnost kamenìka, který zanl tvorbu anglických katedrálnìch hutì. Provedenì svornìků nevylučuje ani práci maurských kamenìků a inspiraci přìmo na iberském poloostrově, neboť podobný typ osmibokých svornìků s B - jako papeţ Benedikt XIII. - vytvořil maurský stavitel Mahoma Rami700 v roce 1412 v ambitu kolegiálnìho kostela Santa Marìa de Calatayud. Téměř totoţný typ svornìků má svoji návaznost i v pozdnì gotice na Iberském poloostrově, neboť stylově blìzký typ byl pouţit napřìklad v klenbě granadské královské kaple, kde působil od roku 1504 jako stavitel Enrique Egas. Stavitel Huguet zaklenul osmicìpou hvězdovou klenbou také centrálnì prostor v Kapli zakladatele, která svým podstatně elegantnějšìm provedenìm podtrhuje celý vznosný prostor, coţ odpovìdá významu mìstu coby panteonu „nové“, vedlejšì, dynastie z Avisu. (Obr. 148)Tento typ zaklenutì má evidentnì návaznost na anglické katedrály, jmenovitě napřìklad na klenutì pouţité katedrále v Ely, kde je ale hvězdová klenba vrstevnatěji pojatá. Oktogonálnì prostor v křìţenì v katedrále v Tarragoně je taktéţ podobný Kapli zakladatele, 701 ale klenebnì ţebra tam sbìhajì aţ na podokennì řìmsu, chybì řešenì s drobnými, jednoduchými válcovými přìporami, které byly pouţity nejen v Kapli

698

Javier Gómez Martìnez, Ricardo Jorge Nunes da Silva, De Huguet a Boytac y el Tardogótico peninsular, s. 311-356. 699 Sergio Guimarães de Andrade, Mosteiro da Batalha. Capela do Fundador Founder´s chapel, Batalha, IPPC, Museu do Mosteiro de Santa Maria da Vitória Batalha, 1988, nestránkováno. Dle Nussbauma pocházel z Flander, Norbert Nussbaum, Sabine Lepsky, Die Gotische Gewölbe, München, Berlin, Dt.Kunstverlag, 1999, s. 309. Mohl také pocházet z oblasti tzv. velké Okcitánie, která zahrnovala jih Francie, Baleáry, Katalánsko i Valencii, neboť jeho přìjmenì bylo poměrně časté v jiţnì Francii, v Katalánsku je zase doloţeno během 15. stoletì působenì malìře Jaime Hugueta ( cca 1415-1492), poté na na přelomu 15. a 16. stoletì malìře Pedra Hugueta a také sochařů Gaspara a Francisca Hugueta. Vìce Javier Gómez Martìnez, Ricardo Jorge Nunes da Silva, De Huguet a Boytac y el Tardogótico peninsular, s. 311-356. 700 Gonzalo M. Borrás Gualis, Sobre la condición social de los maestros de obras moros aragoneses, in: Anales de História del Arte, Volume extraordinário-2008, s. 89-102. 701 Javier Gómez Martìnez, Ricardo Jorge Nunes da Silva, De Huguet a Boytac y el Tardogótico peninsular, s. 311-356.

176

zakladatele, ale také právě v katedrále v Ely. Osmiboké hvězdicové svornìky na spojnicìch klenebnìch ţeber rovněţ opakujì leitmotiv celého prostoru, kterým bylo čìslo osm, jeţ odpovìdá i počtu původně pohřbených členů královské rodiny, a také symbolizuje věčný ţivot.702 Výrazný vegetabilnì motiv svornìků i filigránové vyhotovenì je ušlechtilejšì neţ v kapitulnì sìni či v jiných částech kostela, coţ koresponduje s umìstěnìm v panteonu zakladatele nové dynastické větve. I centrálnì svornìk, tvořený umně vyhotovenými kruţbami, nese v centru znak krále Jana. Předpokládá se, ţe stejné řešenì zaklenutì osmicìpou hvězdovou klenbou, jako bylo pouţito v Kapli zakladatele a v kapitulnì sìni mělo být pouţito i u Nedokončené kaple, kterou vyprojektoval právě mistr Huguet. Tento typ klenby se následně pouţìval i u profánnìch budov, kde byla zjevná návaznost na stavbu královského kláštera v Batalhe. Jednalo se napřìklad o zaklenutì prostřednìho patra v obranné věţe v Beji, jejìţ stavba byla povolena a pravděpodobně i dokončena za vlády Jana I. Tato věţ má celkem klenuta tři patra a je vysoká vìce neţ 38metrů.703 Také v zaklenutì sálu Paço de Sempre Noiva byla pouţita osmicìpá hvězdová klenba, která se ale dochovala z původnìho druhého patra obranné a obytné věţe,jeţ byla vybudována pravděpodobně na konci 14. či na počátku 15. stoletì. Přestavba v paço proběhla nejspìše během vlastnictvì Alfonsa de Portugal, biskupa z Évory.704 Tento typ klenby byl vyuţìván i v manuelském obdobì, protoţe stavebnì huť v Batalhe stále patřila k nejdůleţitějšìm v zemi a pracovali zde stavitelé a kamenìci, kteřì pak pracovali po celé zemi. Mimo klášter v Batalhe se pouţìval spìše na zaklenutì menšìch prostor, ať uţ se jednalo o kaple nebo presbytáře. Osmicìpá hvězdicová klenba se dochovala i u některých kostelů, které byly přestavěny v baroknìm stylu, napřìklad u farnìho kostela ve Vestiarii. Také na zaklenutì Jeţìšovy kaple v klášteře Santa Cruz byl pouţit tento typ klenby. Nelze tam s přesnostì určit autorstvì, připisuje se Marcosovi Piresovi nebo Diogovi Boytacovi. Na základě postupu pracì a zmìnkám o výstavbě kaplì v dokumentech to však byla spìše práce Marcose Pirese.705 Také v katedrále ve městě Safi v Maroku se dochovala v sakristii osmicìpá hvězdová klenba. (Obr.152) Jedná se o jasnou návaznost na zaklenutì kapitulnì sìně v Batalhe, kde pravděpodobně zìskali své zkušenosti oba bratři Arrudové, neboť tam byl stavebnì mistrem João de Arruda, o kterém se předpokládá, ţe se jednalo o jejich otce. Klenba sakristie v Safi 706 má ale provedenì hvězdicového obrazce nepravidelné, nejspìše kvůli menšìmu prostoru byly pouţity čtyři cìpy hvězdice pouze jednoduchého tvaru, bez středového ţebra,

702

Jan Royt, Hana Šedinová, Slovnìk symbolů. Kosmos, přìroda a člověk v křesťanské ikonografii, Praha, Mladá fronta, 1998, s. 21. 703 Pedro Dias, A arquitectura gótica portuguesa, s. 213. 704 José Custódio Vieira da Silva, Paços medievais portugueses, s. 252-254. 705 José Bento Vieira, Santa Cruz de Coimbra. Arte e história, s. 50-51. 706 V Safi jsou doloţeni u stavby opevněnì oba bratři Arrudové, avšak u katedrály uvedl Pedro Dias jako mistra konstruktora kamenìka João Luise jmenovaného 3.6.1513, s tìm, ţe plán byl vytvořen nejspìše v Lisabonu některým královským mistrem stavitelem. Bývá skloňováno jméno Dioga Boytacy a Joãa de Castilha, přìpadně některého stavitele znalého práce stavebnì huti v Batalhe. Pedro Dias, A norte de África, s. 105-107. Katedrála zvaná „portuguesa“ je v současnosti přestavěná na byty, bez výrazných typologických portugalské pozdnì gotiky a jednìm z mála reliktů manuelského obdobì je právě klenba sakristie. Inspirace hvězdovou klenbou v kapitulnì sìni či posléze v Kapli zakladatele v klášteře Batalha je zřejmá, ale vzhledem k tomu, ţe hvězdový typ klenby pouţil Francisco de Arruda u Belémské věţe, se jevì jako pravděpodobné, ţe návrh katedrály v Safi mohla být práce bratřì Arrudů, neboť Francisco se vrátil do Portugalska aţ v listopadu 1514.

177

dalšì čtyři cìpy majì vloţená středová ţebra. Dalšì pouţitì osmicìpých hvězdicových kleneb v zámořì se pravděpodobně nedochovalo. 5.1.2 Šesticípá hvězdová klenba Tento typ zaklenutì pouţìval z manuelských stavitelů zejména Diogo Boytaca. Zaklenul tak loď v klášternìm kostele svatého Křìţe v Coimbře, rovněţ byl tento typ klenby pouţit i v kostele konventu de Pena v Sintře, kde sice nenì Boytac jako autor doloţen přìmo, ale dle záznamů tam byl přìtomen a vzhledem k typologickým shodám je připisován projekt přestavby kláštera de Pena také jemu. Reynaldo dos Santos přisuzoval Diogovi Boytacovi na základě typu klenby v presbytáři také stavbu farnìho kostela Panny Marie v Goleze. Tam však nebyla pouţitá šesticìpá hvězdová klenba, ale stavitel pouţil spojovacì cìp hvězdice mezi dvěma poli, jinak vyhotovenì klenby odpovìdá dalšìm Boytacovým klenebám. (Obr. 154) U tohoto trojlodnìho kostela je výstavba datována do let 1510-1520, zaklenut je pouze obdélný presbytář, ale kromě klenby i dalšì pouţité manuelské motivy u dekorace portálu (Obr. 218) odpovìdajì spìše Boytacově tvorbě neţ činnosti biskajských mistrů stavitelů z okruhu Joâa de Castilha, kteřì se podìleli na výstavbě v nedalekém městě Tomaru, přìpadně je tento portál moţné komparovat napřìklad s provedenìm portálu u farnìho kostela svatého Jana Křtitele (São João Baptista) ve Vile de Conde 707 (Obr.194), jenţ navazuje svou plateresknì dekoracì na tzv. isabelský styl pouţìvaný zejména v okruhu královských stavebnìch hutì katolických Veličenstev. Avšak ve farnìm kostele v Goleze byly pouţity u portálu „boytacovsky“ stáčené dřìky sloupů, coţ poukazuje také na autorstvì tohoto stavebnìho mistra. Florálnì a vegetabilnì dekorace se projevila i v mikroarchitektonickém detailu. Byla pouţita nejen v ornamentalistice portálu, ale i v interiéru napřìklad doplňuje dekorativnì tordovánì stáčenými pruty u vìtězného oblouku, do podoby osekaných větvì je vyhotoveno kamenné zábradlì schodiště vedoucìho do věţe. Hvězdovou klenbou byl zaklenut i refektář Jeronýmského kláštera, jehoţ stavbu vedl Leonardo Vaz se svou skupinou kamenìků. (Obr.157) Klenba refektáře byla vytvořená z vyţlabených ţeber nejspìše v roce 1517 708 a jak uvedl Paulo Pereira, jednalo se o provedenì v Boytacově stylu.709 Vzhledem k datu provedenì a záznamům se zřejmě jednalo ještě o původnì Boytacův návrh. K výrazným manuelským ornamentům zde patřì kromě svornìků s emblémy také stáčené pruty stylizované do podoby lana, která oddělujì nejen jednotlivá klenebnì pole, ale vytvářejì také podokennì řìmsu. Nunes a Martinéz uváděli moţnou návaznost tohoto typu kleneb na práci stavitelů ve španělských stavebnìch hutìch. Konkrétně se dle jejich názoru mohlo jednat o konventnì

707

Reynaldo dos Santos, Estilo manuelino, s. 21-23 „ Llyonardo Vaz empreyteyro do Refetoro ade trazer xb hofycyaes e adaver por um mes dezesete mil rs(plus ___xbijrreaes).“ Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 3, S-Z, s. 165, taktéţ soupisy pracovnìků v Jeronýmském klášteře, kde byl uveden jako jeden z pracovnìků i jeho moţný přìbuzný Afonso Vaz. Lina Maria Marrafa Oliveira, Anexos documentais, s. 224. 709 Paulo Pereira, Mosteiro dos Jerónimos, s. 29. Návaznosti na Boytacovu tvorbu odpovìdá i pouţitì stáčených prutů oddělujìcìch jednotlivá pole klenby. Provazové provedenì má i podokennì řìmsa, která horizontálně členì ve stejné výšce všechny stěny. Podobně jsou záclonovitě zakončeny okennì otvory zdůrazněné dvěma válcovými pruty přerušenými konzolami a s výrazným vegetabilnìm a florálnìm ornamentem vyplňujìcìm výţlabky. 708

178

kostel sv. Tomáše v Ávile, který byl postaven v letech 1482-1493, kde byl v zaklenutì lodi pouţit téměř totoţný klenebnì vzorec jako v zaklenutì kostelnì lodi klášternìho kostela sv. Křìţe v Coimbře. Dalšìm vzorem dle jejich názoru mohla být šesticìpá hvězdová klenba v presbytáři kolegiálnìho kostela San Isidor v Leonu, kterou vytvořil Juan Guas, kde je shodně koncipován i závěr, ale ta byla dokončena aţ v roce 1513, tedy v době, kdy Boytaca jiţ pouţìval tento typ klenby v Portugalsku. Nákres takřka shodného klenebnìho vzorce je zaznamenán také v traktátu architekta Philiberta de L´Ormeho (1514-1570) L´architecture, ve 4. knize, jenţ vyšel aţ o několik desetiletì později, v roce 1567.710 Tento klenebnì vzorec v zaklenutì celé lodi navrhl Juan de Colonia v kostele Cartuje de Miraflores u Burgosu, která se stala pohřebnì kaplì Jana II. Kastilského (Juan II. de Castilla, 1405-1454) a Isabely Portugalské (?1428-1496), tety krále Manuela. (Obr.156) Stavbu dokončil jeho syn Simon de Colonia a Garcìa Fernandes. Vzhledem k původu Juana de Colonia lze předpokládat typologické návaznosti u hvězdové klenby na středoevropský region. I přes rozdìlnou trojlodnì halovou dispozici by se mohlo jednat o zaklenutì hlavnì lodi kostela Heilige-Geist v Landshutu, jehoţ klenba je tvořena šesticìpými hvězdami ze kterých mohli vycházet nejen Coloniové, ale přìpadně i Diogo Boytaca vzhledem k jeho moţnému středoevropskému původu, který indikujì dalšì znaky jiţ uvedené typologické znaky jeho tvorby, neboť zdejšì klenebnì vzorec odpovìdá rovněţ zaklenutì lodi kostela svatého Křìţe v Coimbře. Zahájenì stavby kostela Heilige Geist v Landshutu se datuje do roku 1407, zaklenutì bylo dokončeno v roce 1461,711 jeho stavitel Hans von Burghausen navazoval ve své tvorbě i na parléřovskou tradici. Hvězdové klenby byly pouţìvány i v jiţnìch Čechách v návaznosti na podunajskou klenebnì typologii v 70. letech 15. stoletì, přìmo šesticìpé hvězdové klenby se začaly vytvářet aţ v 80. letech, konkrétně je takto zaklenuta kruchta farnìho kostela sv. Vìta v Českém Krumlově či v Jindřichově Hradci.712 Tento druh klenby se šìřil v pozdnì gotice v podunajském okruhu a v jiţnìm Bavorsku také působenìm tvorby mistra Hanse Stetheimera, synovce Hanse Burghausena. Klenby tohoto typu se objevujì i u kostelů vybudovaných během rozmachu těţby rudy v dolech na Slovensku, tehdejšìch hornìch Uhrách. Pozdně gotická architektura báňských měst byla ovlivněna stavebnìmi hutěmi ve Vìdni, v oblasti Podunajì i v jiţnìm Bavorsku. 713 Zkoumaný typ šesticìpé hvězdicové klenby byl pouţit napřìklad v zaklenutì lodi baziliky Povýšenia svätého Krìţa v Keţmaroku. Mezi hlavnì obchodnìky patřili v hornìch Uhrách, stejně jako v Portugalsku na počátku 16. stoletì, přìslušnìci rodiny Fuggerů z Augspurku. Stejný typ hvězdicové klenby se tak mohl rozšìřit přibliţně ve stejném obdobì přìmo přes mistry stavitele, přìpadně přes stavebnìky, nejen po širšìm regionu střednì Evropy, ale i na Pyrenejském poloostrově. Tento transfer klenebnìch typologiì by nebyl nic neobvyklého, neboť Coloniové patřili k hlavnìm stavitelům ve španělských královstvìch a řadili se i mezi reprezentanty tzv. stylu hispano-flamenga a isabelinského stylu. Předevšìm Juan patřil k početné generaci umělců z německy mluvìcì oblasti, kteřì přišli do Španělska mezi léty 1430 - 1450. Jiným přìkladem vlivu původnìho prostředì na tvorbu Juana de

710

Klenebnì vzorec viz Philibert de L´Orme, Architecture, Paris, Regnauld Chaudiere, 1626, s. 109, Javier Gómez Martìnez, Ricardo Jorge Nunes da Silva, De Huguet a Boytac y el Tardogótico peninsular, 311-356. 711 Götz Fehr, Benedikt Ried. Ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen, München, Verlag Georg D. W. Callwey, 1961, s. 98., Norbert Nussbaum, German Gothic church architecture, s. 169. 712 Václav Mencl, České středověké klenby, Praha, Orbis, 1974, s. 83,94. 713 Karel Kahoun, Neskorgotická architektúra na Slovensku a stavitelia východného okruhu, Bratislava, Slovenská akadémia vied, 1973, s. 21.

179

Colonii v Kastilii je jeho stavba prolamovaná helmice věţe v Burgosu, která má svůj vzor ve věţi katedrál Ulmu a v Kolìně. Nákres vycházel pravděpodobně z rysu A Ulricha von Ensingen, ve stavbě věţe v Ulmu pokračoval jeho syn Matthaus a rovněţ Matthaus Boblinger (+1483), který je autorem rysu B a C. Tyto rysy si jednotlivì stavitelé modifikovali dle aktuálnìch stylových poţadavků. 714 A tak byl tento typ věţe, původně pravděpodobně projektovaný pro katedrálu v Ulmu, nejprve postaven na Pyrenejském poloostrově v Burgosu, odkud se šìřil i na dalšì iberské stavby. Tìmto způsobem se šìřily i konstrukčnì technologie a klenebnì typologie. 5.1.3 Čtyřcípá hvězdová klenba Tento konstrukčně jednoduššì, a proto i nejpouţìvanějšì typ hvězdové klenby, jehoţ rozšìřenì v gotické architektuře bylo jiţ zmìněno, se uţìval i v manuelské architektuře. Čtyřcìpou hvězdovou klenbou se klenulo zejména v regionu Alentejo, kde se jednalo předevšìm o stavby, které byly ovlivněny stavebnì hutì kostela a kláštera sv. Františka v Évoře, i kdyţ přìmo v kostele sv. Franiška byly pouţity modifikované vzorce hvězdice (Obr. 124) Jednoduchou hvězdovou klenbu aplikoval v zaklenutì některých svých staveb i Francisco de Arruda, nejen v rámci regionu, ale napřìklad i v klenbě kaple v Belémské věţi, kde je jedinou odlišnostì rozdvojenì jednoho cìpu hvězdy. (Obr. 151) V Alenteju byla pouţita čtyřcìpá hvězdová klenba napřìklad v kostele svaté Magdaleny v Olivenze, ve farnìch kostelech ve Vianě do Alentejo, v Alvitu, v bývalé katedrále v Elvas či v klášternì m kostele v Espinheiro.715 Bývalá katedrála Nossa Senhora da Assunção v Elvas má trojlodì rozdělené do 5 polì a zaklenuté čtyřcìpou hvězdovou klenbou. Na výstavbě se podìlel právě Francisco de Arruda po roce 1517. 716 Stejnou trojlodnì dispozici má i kostel Zvěstovánì Panny Marie (Nossa Senhora da Anunciação) ve Viana do Alentejo, který konstruoval Diogo de Arruda. Tam byla sice pouţita čtyřcìpá hvězdová klenba pouze v presbytáři, ale v celkem jednoduše pojatém interiéru se projevuje manuelská dekorace zejména v architektonickém detailu. Vegetabilnì motivy, zdůrazněné lanem, byly pouţity nejen u konzol, na něţ jsou svedeny křìţové klenby, ale do vegetabilnìho pásu jsou stylizované i zjednodušené hlavice a talìře mohutných polygonálnìch pilìřů. Kostel má výrazný manuelský portál, kterému vévodì dvě armilárnì sféry, erb s královskou korunou a v tympanonu nad dveřmi křìţ řádu Kristova. Motiv tordovánì se opakuje nejen u středového sloupku portálu, ale i u bočnìch sloupků, kde centrálnì jsou zcela nahrazeny úponkem vyráţejìcìm z postaviček jesse. Rámujìcì pruty jsou také tordované, kdy precizně provedené pruty ovìjejì pásy s florálnìm dekorem, coţ je motiv, který pouţìval Diogo de Arruda i u svých jiných staveb. Ornamentálně zpracované bočnì sloupy portálu jsou zcela pokryty figurálnìmi a vegetabilnìmi motivy. Shodný základnì plán trojlodnìho kostela s 5poli v centrálnì lodi byl pouţit i u jednoho z hlavnìch manuelských kostelů, chrámu Mařì Magdaleny (Santa Maria Madalena) v dnes přeshraničnì Olivenze (Olivença), který byl stavěn ve stejném obdobì jako bývalá katedrála v Elvas a kostel ve Viana de Alentejo. V jeho mohutném průčelì se

714

Norbert Nussbaum, German Gothic church architecture, s.147, Pablo de la Riestra, Gotická architektura v „německých zemìch“, in: Rolf Toman, Gotika. Architektura, sochařstvì, malìřstvì, s. 190-234. Annelise Seeliger-Zeis, Lorenz Lechler von Heidelberg und sein Umkreis, tafel VI a VII, nestránkováno. 715 José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 159. 716 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 189-190.

180

zvonicì jsou patra opět oddělena arrudovskými lany, podobně je provazem obtočeno i kulaté okno nad hlavnìm portálem, které připomìná druhé, méně známé okno v západnìm průčelì konventnìho kostela řádu Kristova v Tomaru. Shodný typ průčelì byl pouţit nejen u bývalé katedrály v Elvas,717 ale i u kostela Nossa Senhora de Rosário v Goe Velhe . 718 V interiéru (obr.153) se lze setkat s dalšìmi znaky řazenými k manuelské architektuře boytacovsky tordované dřìky sloupů vytvářì pilìře, na něţ jsou svedena ţebra křìţových kleneb bočnìch lodì. Stylově odpovìdajì pilìřům pouţitým v Jeţìšově kostele v Setúbalu, či v katedrále Panny Marie v Guardě, avšak nejsou zcela identické. Drobné hlavice jednotlivých dřìků sloupů jsou tvořeny vegetabilnìm ornamentem, podobně jako hlavice u hlavnìho portálu kostela sv. Františka v Évoře. Záclonový tvar vìtězného oblouku oddělujcì presbytář je ale téměř shodný s vìtězným obloukem presbytáře kostela Panny Marie (Nossa Senhora de Pópulo) v Caldas da Rainha, jehoţ stavbu vedl Mateus Fernandes. Tak tato stavba zahrnuje nejen většinu typologických znaků manuelské architektury, ale i jejìch hlavnìch stavitelů. Konkrétnì jména ale nejsou známa.719 Zmìnka o výstavbě kostela je v de Góisově kronice Chronica do serenissimo senhor Rei D. Manuel, kde je prostě uvedeno: „ Fez (Manuel) de nouo a egreja dalcacer do sal & doliuença.“720 Ozřejmit alespoň stavebnìky mohou svornìky v hlavnì lodi, neboť se tam, dle Rodrigueze Franca, vedle osobnìho emblému krále Manuela-armilárnì sféry, křìţe řádu Kristova, znaku Olivençy a znaku Portugalska objevuje i emblém mistra rytìřského řádu Santiaga, kterým nebyl nebyl nikdo jiný neţ Jorge de Lancaster, levoboček Jana II. Znak vévodů z Braganzy zase můţe referovat k prvnìmu markýzovi z Ferreiry, Rodrigovi Alfonsovi de Melo, který byl bratrem Jorgovy manţelky Brites de Vilhena, a rodově přes matku Filipu721 vlastnil hraničnì hrad v Olivençe. Jejich otec byl D. Alvaro, syn druhého vévody z Braganzy. Biskupský znak můţe odkazovat na biskupa Henriqua de Coimbra, jenţ byl prvnìm biskupem z Ceuty. Toto biskupstvì mělo v letech 1512-1532 sìdlo právě v Olivenze.722 Kostel začal být zřejmě budován aţ po roce 1509, neboť nenì zachycen na nákresu Olivençy v Livro das Fortalezas Duarta de Armas. Pod dohledem Dioga de Arrudy byl přestavěn ve 20. letech 16. stoletì klášter v Espinheiru. Na zaklenutì lodi klášternìho kostela byl také pouţit vzorec čtyřcìpé hvězdy. Součástì kostela je i kaple kronikáře Garcii de Resende, která byla dostavěna pravděpodobně před rokem 1536. 723 Rovněţ v kostele Nossa Senhora da Assunção v Alvitu byla centrálnì, převýšená loď zaklenuta čtyřcìpou hvězdovou klenbou, jejìţ ţebra dosedajì na drobné konzoly, které majì lineárnì tvar nebo jsou tvořeny vegetabilnìm ornamentem,jenţ byl pouţit i u svornìků. Stejně jako v kostele Matriz ve Viana do Alentejo zde nebyly pouţity přìpory, velmi podobné je provedenì svornìků a také pilìřů se stylizovanými hlavicemi. V tomto kostele však nenì dominantnìm dekorativnìm prvkem

717

Shodné typologické znaky tohoto kostela s bývalou katedrálou v Elvas analyzoval také José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 127-132. 718 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 202. 719 Vieira da Silva se přikláněl k názoru, ţe autorem stavby byl Francisco de Arruda. José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 131. 720 Damião de Góis, Chronica do serenissimo senhor Rei D. Manuel, kniha 4, kap. 85, s. 600. 721 Vìce k Filipě de Mello a jejìm vazbám na Rodriga de Melo, hraběte z Olivençy uvedl Humberto BaqueroMoreno, A batalha de Alfarrobeira. Antecendetes e significado histórico, Coimbra, Biblioteca geral da universidade de Coimbra, dìl 2., 1979, s. 862. 722 Rodrìguez Servando Franco, Santa Maria Madalena de Olivença. A identidade dos seus patrocinadores nos brasões das suas chaves de abóbada, in: Cadernos de História da Arte 2/2014, s. 50-61. 723 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 193.

181

klenba, ale kontrast jejìho bělostného nátěru s obloţenìm zdì v interiéru kachlemi s výrazným florálnìm motivem. I u tohoto kostela je jasná naváznost i na stavebnì podniky v Évoře, proto stavba tohoto kostela musela být ovlivněna působenìm bratrů Arrudů, přìpadně Martima Lourença, dalšìho z hlavnìch manuelských stavitelů města Évory ve sledovaném obdobì.

5.2 Obrazcové klenby Sloţitějšì obrazcové ţebrové klenby patřily k jednomu z hlavnìch typů klenebnìch figur u sakrálnì architektury na Iberském poloostrově, kde se kolem roku 1500 pouţìvaly v nejrůznějšìch modifikacìch projevujìcìch se zejména variabilitou vytvářených vzorců. Tento fenomén se formoval nejen na Iberském poloostrově, ale i v západnì či střednì Evropě, 724 většì rozmanitost vzorů je doloţena současně i v islámské architektuře Orientu. 725 Do práce stavitele se jiţ promìtla většì alfabetizace společnosti a vynález knihtisku, stavitelé či umělci sepisovali teoretické traktáty i praktické knìţečky o stavitelstvì a praktické geometrii, byly dál zaznamenávány v rysech či spisech typologické vzory, překládaly se antické traktáty o stavitelstvì. Při rozborech klenebnìch vzorců na počátku 16. stoletì lze tedy uţ vycházet i z pìsemných podkladů, na Iberském poloostrově napřìklad z manuskriptu pocházejìcìm původně od Rodriga Gila Hontañona. Typy obrazcových kleneb, které stavitelé vytvářeli, byly v poměrně široké škále, v pozdnì gotice originálnì klenebnì figura často doplňovala výraznou ornamentálnì pozdně gotickou dekoraci interiéru. Ve střednì Evropě byl dekorativnì účinek klenebnìho ţebrového obrazce násoben i jeho přenášenìm do prostoru, jak je tomu napřìklad u klenby v kapli kostela Heilige Kreuz (svatého Křìţe) ve Weselu. Jiným přìkladem prostorového provedenì můţe být klenba v kapli kostela Panny Marie v Ingolstadtu, kde je zcela od původnìho klenebnìho vzorce odpoutaný obrazec vytvořený z krouţených ţeber, naturalisticky upravených do tvaru větvì vytvářejìcìch hvězdici. Ţebra vytvarovaná do tvaru osekaných či seschlých větvì ale pouze v hvězdicovém vzoru tvořì podklenutì Královské oratoře v katedrále svatého Vìta v Praze. I na vytvořenì manuelských obrazcových kleneb byla pouţìvána klenebnì ţebra zformovaná do podoby větvì či rostlinných úponků, a to předevšìm u obrazcové klenby s tzv. listovým klenebnìm obrazcem. Na celém Iberském poloostrově se obrazec klenby, na rozdìl od střednì Evropy, modifikoval předevšìm vkládánìm sekundárnìch ţeber, která vytvářì druhotné klenebnì figury. V Portugalsku se sloţitějšì klenebnì vzorce s vloţenými zakřivenými ţebry začaly pouţìvat v podstatě aţ s přìchodem Joãa de Castilha, který jeden typ sloţitého klenebnìho vzorce poprvé pouţil v klenbě chóru katedrály v Braze, kde je doloţen v roce 1509. (Obr.187) Castilhova tvorba podstatně ovlivnila v Portugalsku tři regiony - severnì část země, tedy oblast zahrnujìcì předevšìm města Braga, Viseu, Vila de Condé a jejich okolì. Poté se přesunul do centrálnì části země a pracoval předevšìm na královských stavbách v Tomaru, v Alcobaçe, v Batalhe, v Lisabonu a v Belému. João de Castilho se podìlel také na

724

Rozbor jednoho typu obrazcové ţebrové klenby v německém prostředì i s modifikacemi provedl Werner Müller, Grundlagen Gotischer Bautechnik, s. 168-172. 725 Gürlu Necipoglu, Geometric design in Timurid/ Turkmen architectural practice: Thoughts on a recently discovered scroll and its late gothic parallels, in: Golombek, Lisa, Subtelny, Maria: Timurid art and culture, Iran and central Asia in the fifteenth century, Leiden, E.J.Brill, 1992, s. 48-66.

182

výstavbě a stavebnìm dohledu nad pevnostmi v zámořì, předevšìm v Maroku. 726 Dle Nunese da Silvy odpovìdal význam Castilhova dìla vlivu královské stavebnì huti v Batalhe na pozdně gotickou architekturu v celém Portugalsku. Novátorské centrum manuelské architektury zasadil do oblasti mezi Dourem a Minhem, coţ dle jeho názoru souviselo s přìchodem španělských stavitelů do této oblasti, odkud se jejich inovace rozšìřily po celé zemi. S tìm však lze polemizovat, neboť by se tak vyloučil typologický přìnos ostatnìch stavitelů. Castilhovy inovace byly zásadnì, ale s přìchodem předevšìm „španělských“ stavitelů kolem roku 1500 lze hovořit o druhé generaci manuelských stavitelů, kteřì přinesli odlišný styl a vnesli do manuelina dalšì nové prvky, které se projevovaly i pouţìvaných v klenebnìch vzorcìch. Proto se jejich tvorba pokládá za druhou fázi manuelské architektury. Tito stavitelé a kamenìci prošli některou ze třì stavebnìch hutì Iberského poloostrova – pracovali v Santiagu de Compostela, v Burgosu nebo v Seville. Pro propojenì se středoevropskou architekturou je podstatným faktem jejich ovlivněnì velkými stavitelskými podniky v Burgosu, kde byl hlavnìm stavitelem druhé poloviny 15. stoletì Juan de Colonia a posléze i jeho syn Simon de Colonia. Předpokládá se, ţe „Juan“ de Castilho doprovázel Simona de Coloniu 727 z Burgosu do Sevilly, kde spolupracovali s hlavnìm stavitelem katedrály Alonsem Rodriguesem.728 Ze sevillské katedrálnì huti přišel do Portugalska i Pero de Trilho, který později působil v klášternì huti v Belému. João de Castilho je zdokumentován na výplatnì listině v Seville ještě v roce 1507. 729 Přìchod španělských stavitelů mohl souviset nejen s Manuelovou cestou do Santiaga de Compostely v roce 1502, ale také se změnou politiky a poněkud paradoxně s vymezenìm se vůči královskému podniku v Batalhe. Manuelova politika v rámci peninsuly byla jiného rázu neţ u Jana I., jiţ to nebyl boj o samostatnost Portugalska, ale společný „sonho ibérico“ a architektura mohla být prostředkem pro vyjádřenì tohoto postoje.730 Kromě anonymnìch kamenìků se dochovaly záznamy o stavitelìch ze severu Španělska, konkrétně z Astúrie a z Baskitska, které spadaly pod diecézi v Burgosu. Muţi z této oblasti byli, stejně jako mudéjaři, zdatnými staviteli a často opouštěli rodný kraj, který je nemohl uţivit, a přirozeně prošli právě stavebnì hutì v Burgosu nebo v Toledu, a

726

Maria da Conceição Coelho Pires, Contributo de João de Castilho para a génese da Arquitectura do Renascimento em Portugal, in: Pedro Dias (ed.), As Relações Artìsticas entre Portugal e Espanha na Época dos Descobrimentos, II. Sympósio Luso-Espanhol de História de Arte, Coimbra, 1987, s. 342-379. 727 Dopis arcibiskupa Diega Hurtada de Mendoza z 8.6.1496, který pověřuje Simona de Coloniu pracì na katedrále v Seville: „Á maetre Ximon screbimos luego con nuestro mensagero para vaya á ver la obra desa nuestra sancta iglesia, como nos screbisteimos“, „ ...Ximon: examinó la obra; y se quedó por único maestro de ella hasta el ano de 1502, con lo se avanza mucho la fábrica..“ Cean Bermudez, Juan Agustin, Description artìstica de la catedral de Sevilla, Sevilla, Hidalgo y sobrino,1804, s.21. Také pozn. 421 a 727. 728 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s.131. 729 Ricardo Jorge Nunes da Silva, Os abobamentos pétreos na arquitectura tardo-medieval do Ciclo Bracarense - a influência do Norte de Espanha (Burgos), Revista Convergências, 1/2009, nestránkováno. Francisco Marques Sousa Viterbo ale zmiňoval moţnou práci Joãa de Castilha v Itálii, konkrétně v Neapoli. Dalšì badatelé se domnìvali, ţe mohl podniknout návštěvu Itálie přìmo ze Sevilly, neboť fungovala čilá obchodnì a kulturnì výměna v rámci trojúhelnìku Florencie – Sevilla – Lisabon, kterou mohl zprostředkovávat Filippo Strozzi během svého pobytu v Seville. Vìce Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal,dìl 1, A-G, s. 183. Také Maria da Conceição Coelho Pires, Contributo de João de Castilho para a génese da Arquitectura do Renascimento em Portugal, s. 342-379. 730 Manuel Cardoso Mendes Atanázio, Contributo de João de Castilho para o espaço e estutura da arquitectura do manuelino, in: Pedro Dias (ed.), As Relações Artìsticas entre Portugal e Espanha na Época dos Descobrimentos, II. Sympósio Luso-Espanhol de História de Arte, Coimbra, Minerva, 1987, s. 259-275.

183

pak odešli pracovat na jiné, menšì stavebnì hutě Iberského poloostrova. 731 Napřìklad v arcibiskupstvì Braga jsou doloţeni z této druhé generace manuelských stavitelů João Olheyro z Covas Rubias, João Garcìa ze San Felices, Goncalo Peres z Macy a Fernão Guterres z Lastres. Kvůli obtìţené konstrukci pouţìvali stavitelé sloţitějšì obrazcové klenebnì vzorce spìše na zaklenutì menšìch prostor, jednalo se předevšìm o presbyteria, kaple, přìpadně o ambity, zároveň to byla mìsta, která patřila v chrámech k nejdůleţitějšìm, a sloţitějšì obrazcová klenba pomyslně „korunovala“ tento prostor. 732 Atanázio Mendes uvedl i ryze praktické hledisko, neboť dle jeho názoru manuelštì stavitelé vkládali sekundárnì ţebra do základnìho klenebnìho vzorce i kvůli zmenšenì prostoru na zaklenutì kvádry. 733 5.2.1 Obrazcová klenba hvězdicová s vloţeným prstencem Jednìm z pouţìvaných typů obrazcové klenby byla čtyřcìpá hvězdová klenba s vloţeným prstencem, který mohl být oktogonálnì. Klenul tak nejen João de Castilho, ale jiţ i někteřì z kastilských či galicijských stavitelů, kteřì pracovali v přìhraničnìch oblastech Portugalska dřìve neţ on. Tento klenebnì vzorec byl pouţit na zaklenutì presbytáře ve farnìm kostele v Caminhě, leţìcì na hranicìch s Galiciì. Tam působil stavebnì mistr Pêro Galego (z Galìcie), který byl doloţen v roce 1510 na stavbě konventu Santa Ana ve Viana do Castelo. Farnì kostel v Caminhě byl budován v několika etapách jiţ od roku 1488, mezi jeho stavitele patřili i Kastilané Tomé de Tolosa nebo Francisco de Fial. V klenbě polygonálnìho presbyteria byl do hvězdicové figury vloţen nejen oktogonálnì prstenec, ale z ţeber byl vytvořen i dalšì „ sekundárnì“ vzorec, tzv. listu, který pouţìval také João de Castilho a bude analyzován v samostatné podkapitole. Dalšìm chrámem na severu Portugalska, kde stavitelé uţili v klenbě tento typ klenebnìho obrazce, je farnì kostel sv. Jana Křtitele (São João Baptista) ve Vile de Condé nedaleko Porta. Ten začali budovat stavitelé a kamenìci pocházejìcì z regionu spadajìcìho pod Burgos. Jejich jména byla João Garcia, Rui Garcia, Andre de la Cota a João Quintanilha. Hlavnìm mistrem byl zpočátku Biskajec João Rianho, kterého v roce 1500 nahradil Sancho Garcìa. V roce 1511 se stal hlavnìm stavebnìm mistrem João de Castilho, který je tvůrcem největšì části dnešnìho kostela. V kontraktu je zmiňován jako „stavitel capella-mor“ (-chóru) v Braze.734 Jedná se o trojlodnì kostel s dřevěným stropem v lodìch, který má bočnì kaple zaklenuty „typickými“ Castilhovými klenbami. V jednom z pouţitých vzorců jsou do čtyřcìpé hvězdové klenby vloţena sekundárnì ţebra, která tvořì v centru oktogonálnì prstenec, třetìm vloţeným motivem je opět tzv. „listový vzor“. (Obr. 159) Kostel má také výrazný manuelský portál, který svým rozvrţenìm připomìná portál San Gregorio ve Valadolidu, zde však nezaujìmá dekorativnì provedenì celé průčelì, ale je

731

Sanches dodával, ţe právě tito stavitelé šìřili halový typ kostela do dalšìch regionů. Juan Julio Polo Sánchez, El modelo „Hallenkirchen“ en la arquitectura religiosa del norte peninsular: el papel de los trasmeranos, in: Marìa del Carmen Lacarra Ducay (ed.)., Arquitectura religiosa del siglo XVI en España y Ultramar, Zaragoza, Institución Fernando el Católico, 2004, s. 189 - 236. A podobným způsobem stavitelé rozšiřovali i typy klenebnìch obrazců, které se naučili vytvářet ve své původnì stavebnì huti nebo během doby, kdy zìskávali zkušenosti na dalšìch stavbách. 732 José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, s. 159. 733 Manuel Cardoso Mendes Atanázio, Contributo de João de Castilho para o espaço e estutura da arquitectura do manuelino, s. 259-275. 734 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 125-126.

184

tu zachycen pouze prvnì plán s královským znakem s korunou doplněným dvěma armilárnìmi sférami. Otevřený trojlaločnatý tvar portálu je zvýrazněn vegetabilnìm dekorem ve výţlabcìch oddělenými drobnými pruty. Celé portálové schéma je ohraničeno sloupy stylizovanými do podoby fiál a a dvěma opěráky výškově odpovìdajìcìmi portálu. Průčelì dotvářì částečně předsunutá hranolová věţ se zvonicì. (Obr. 160, 194) João de Castilho, jak jiţ bylo zmìněno, uměl klenout i rozsáhlejšì chrámové plochy, jak je evidentnì předevšìm u lodi a transeptu kostela Santa Maria de Belém. U těchto kleneb se ale uvaţuje i o naváznosti na původnì návrh Boytacův, protoţe se obě klenebnì figury - jak v lodi, tak v transeptu se odlišujì od jeho ostatnìch klenebnìch vzorců.735 Tomu by napovìdaly i nevyuţité přìpory v transeptu, typologicky však odpovìdá zaklenutì valenou klenbou zpevěnou ţebry právě Castilhově tvorbě. V klenbě lodi byly pouţity vzorce oktogonálnì paprsčité hvězdice, které jsou vsazeny do sloţitějšìho, nepravidelného klenebnìho vzorce. Koncepce zaklenutì odpovìdá klenbě v předsálì Nové sakristie v kostele Panny Marie v cisterciáckém klášteře v Alcobaçe, kde João de Castilho pouţil také vzor paprsčité hexagonálnì hvězdice, ale vepsaný do hvězdového vzoru s cìpy sbìhajìcìmi na přìpory. (Obr. 59,161)V klenbě kostela v Belému však jsou jednotlivá ţebra paprsků prstence, jak uvedly de Jonge a Genim, napojena v centrálnì části klenby na dalšì vzorec, sloţený z trojúhelnìků, Pokud se zdůraznì ţebra, která jsou napojena na přìpory, tak ve středové části vznikná prostor tvořený valenou klenbou.736 Jeden z moţných analogických klenebnìch obrazců byl pouţit i ve střednì Evropě na zaklenutì v presbytáři kostela sv. Ulricha a Afry v Augsburgu, jenţ byl opětovně postaven po poţáru v roce 1474. 737 (Obr.164) Vzorec osmipaprsčité hvězdice v centru klenby doplňujì po bocìch ze sekundárnìch ţeber vytvořené trojúhelnìkové útvary, které propojujì ţebra paprsků hvězdice s hlavnìmi ţebry dělìcìmi jednotlivá pole klenby. Téměř totoţný vzorec paprsčité hvězdice vepsaný do krouţeného ţebrového prstence se objevuje i v presbyteriu kostela svaté Anny na Vršìčku v Horšovském Týně, který byl dokončen v roce 1516. Jedná se také v podstatě o prostou valenou klenbu, do nìţ je vloţený sloţitý sìťový ţebrový vzor.738 (Obr.163) Dle Fehra se jedno z prvnìch uţitì vkládaných vzorců do čtyřcìpé hvězdové klenby ve středoevropském prostředì objevilo v katedrále sv. Vìta v Praze v bývalé tzv. Hasenburské kapli a jednalo se o jeden z poslednìch motivů kleneb vytvořených rodem Parléřů, neboť prostor zaklenul jeho syn Jan roku 1402. (Obr.166) Při pouţitì obrazcových klenebnìch vzorců šlo jiţ i o odlišné pojetì prostoru, neboť se zakřivená ţebra stávala dominantnìm motivem zaklenutì.739 Klenba ve vìdeňském kostele Maria am Gestade, která

735

Javier Gómez Martìnez, Ricardo Jorge Nunes da Silva, De Huguet a Boytac y el Tardogótico peninsular, s. 311-356. 736 Mira Soraya Godinho Monteiro Genin, Krista de Jonge, Concepção e construção de abóbadas nervuradas análise geométrica e formal, s. 881-891. 737 Norbert Nussbaum, German Gothic church architecture, s. 204. 738 Václav Mencl, České středověké klenby, s. 126. Základnì kámen kostela svaté Anny Na Vršìčku byl poloţen v roce 1507, spoluzakladatelem byl Jiřì z Ronšperka a jeho ţena. Vìce viz Václav Kuneš, Kostel svaté Anny Na Vršìčku: 1507-2007, Horšovský Týn, Město Horšovský Týn, 2007, s. 3,6. 739 Götz Fehr, Benedikt Ried. Ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen, s. 9192. Oktogonálnì prstenec vloţený do čtyřcìpé hvězdicové klenby byl pouţit i v zaklenutì kaple de la Sainte Vierge v St. Germain l ´Auxerrois, jeţ bylo dokončeno v roce 1440, kde se objevuje prstenec vloţený do čtyřcìpého vzoru klenby se sekundárnìmi zakřivenými ţebry, jejichţ provedenì je kompletnějšì a sloţitějšì neţ v kostele St. Jakob ve Wasserburgu am Inn. Tento vzorec se objevuje i v zaklenutì kostela Saint Jean-auMarché v Troyes, kde bylo pouţito vìce typů obrazcových kleneb. Zdejšì práce je však pozdějšì, stavba chóru byla započata v roce 1519. Norbert Nussbaum, Sabine Lepsky, Das gotische Gewölbe. Eine Geschichte

185

se datuje do obdobì kolem r. 1414, má v základnìm čtyřcìpém hvězdovém vzorci vloţenou osmibokou figuru prstencového tvaru. (Obr.165) Z druhé poloviny 15. stoletì pocházì kostel v Perchtoldsdorfu u Vìdně v jehoţ centrálnì lodi je v jednoduché hvězdové klenbě vloţen ţebrový prstenec, který tečujì zakřivená ţebra ukončujìcì cìpy hvězdic. K zaklenutì došlo před koncem 15. stoletì, kostel spadal pod vìdeňskou stavebnì huť,740 kde během působenì nejprve Hanse Puschsbauma a poté Laurenze Spenninga došlo k navázánì na tvorbu parléřovské huti. Kromě jiţ zmìněných ve Vìdni působìcìch mistrů se na inovacìch i tohoto typu klenebnìho vzorce podìleli Hans Burghausen společně se svým pokračovatelem Stephanem Krumenauerem.741 Burghausenovým projektem byla do roku 1431 také stavba kostela St. Jacob ve Wasserburgu na Innu742. I tam na jeho práci návázal Stephan Krumenauer, který vsadil do zaklenutì chóru 743 mezi čtveřici lehce zakřivených jednoduchých „dvoulistů“ krouţený prstenec. V západnìm středovém poli byl pouţit klenebnì vzorec, který je téměř totoţný s původnìm klenebnìm vzorcem v tzv. Hasenburské kapli katedrály sv. Vìta v Praze. Podobná klenebnì figura hvězdové klenby s vloţeným osmibokým prstencem se také objevuje v jednoduché podobě ve vedlejšì lodi v katedrále v Astorze (obr. 162), která se začala stavět v roce 1471, pravděpodobně pod vedenìm Coloniů a dokončena byla v roce 1540 za přispěnì Francisca de Colonia, jenţ byl synem Simona de Colonia.744 Zároveň tu byl pouţit i klenebnì vzor, jenţ nápadně připomìná klenebnì figuru z kostela Sankt Maria am Gestade ve Vìdni. João de Castilho pravděpodobně převzal i tento klenebnì vzorec a posléze jej aplikoval ve své klenebnì typologii. (např. obr. 161) V původu i této klenebnì figury tedy lze pomýšlet na prostředì podunajských stavebnìch hutì. Ve španělských královstvìch se hvězdicový klenebnì vzorec s vloţeným centrálnìm prstencem objevuje právě v regionu kolem Burgosu. Tamějšì výstavba měla také vazbu na dìlo stavitelů Coloniů, neboť se v této oblasti tento klenebnì vzorec pouţìval hluboko do 16.stoletì právě pod vlivem jejich tvorby. Na čemţ měl podìl jejich spolupracovnìk, stavitel Juan Gil Hontañon, který se tak zaslouţil nejen o širšì výskyt tohoto klenebnìho vzorce či o stavby „hallenkirchen“ na Pyrenejském poloostrově, ale zároveň ovlivnil i tvorbu dalšìch stavitelů v generaci svého syna Rodriga Gila Hontañona, který se rovněţ stal stavitelem. 745 Postupně přibìraly tyto v základu čtyřcìpé hvězdicové klenby seiner Form und Konstruktion, München/Berlin, Deutscher Kunstverlag, 1999, s. 281-282. Také Götz Fehr, Benedikt Ried. Ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen, obr. č. 80 a č.81/ s. 106 740 Götz Fehr, Benedikt Ried. Ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen, obr. č.76/ s. 105 741 Jednalo se o syna Hanse Krumenauera, který byl pravděpodobně synovec Jana Staňka, jenţ uzavřel smlouvu na zaklenutì kostela svatého Vìta v Českém Krumlově v roce 1407. Vìce drobná Lìbalova studie zabývajìcì se rovněţ porovnánìm vybraných klenebnìch vzorců v Bavorsku a v jiţnìch Čechách v návaznosti na Prahu. Vìce Dobroslav Lìbal, Jan, synovec Staňkův - Hans Krumenauer, in: Z dějin uměnì V. Na předělu věků, Praha, Karolinum, 1994, s. 209-211. 742 Götz Fehr, Benedikt Ried. Ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen, s. 99. Fehr předpokládal, ţe Burghausen musel vzhledem k půdorysu halového kostela s úzkými bočnìmi loděmi znát i typologii slezských kostelů, napřìklad Kościół Najświętszej Marii Panny na Piasku ve Vratislavi. 743 Götz Fehr, Benedikt Ried. Ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen, s. 102, Norbert Nussbaum, German Gothic church architecture, s. 162. 744 Pablo de la Riestra, La catedral de Astorga y sus referentes alemanes, s.273-288. 745 Obrazcový klenebnì vzorec vepsaný do hvězdicové klenby s centrálnìm oktogonálnìm prstencem je dochovaný i v manuskriptu, jenţ vycházel právě ze spisu vytvořeném Rodrigem Gilem de Hontanón v letech 1544-1554. Simón Garcìa, Rodrigo Gil de Hontañon, Compendio de architectura y symetria de los templos,

186

s diagonálně vedenými hlavnìmi ţebry s centrálnìm oktogonálnìm či hexagonálnìm prstencem jiţ zmìněná sekundárnì, často zakřivená ţebra, která vytvářejì podstatně sloţitějšì obrazce. Přìkladem můţe být klenba Enrica Egasa v Capille Real v Granadě, která byla postavena mezi léty 1504 -1521,746 či práce Rodriga Gila Hontañona v „nové“ katedrále Nuestra Señora de la Asunción v Salamance, kde je prstenec součástì podstatně komplexnějšìho a tedy i dekorativnějšìho klenebnìho vzorce, který bude analyzován v následujìcì podkapitole. Jak uvedl Huerta, Rodrigo Gil určil ve svém manuskriptu „pravidla“ na velikost jednotlivých částì chrámu. Také rozdělil výpočet konstrukce a vytvářenì klenebnìch vzorců. Jeho doporučenì ohledně konstrukcì lze rozdělit do skupin obsahuje pravidla na stavbu chrámů s různým počtem lodì, napřìklad jednolodnìho kostela s transeptem a plochým závěrem, trojlodnìho chrámu s polygonálnìm závěrem či pětilodnìho chrámu, kdy popsal jak jednotlivé části, tak jejich rozměry. 747 Vţdy tu ale bude otázka, jaký vliv měla na pozdně gotické „španělské“ obrazcové klenby mudéjarská dekorativnì a stavebnì typologie. V polovině 15. stoletì však došlo ve stavitelstvì předevšìm v Kastilii k ústupu od tradičnìch maurských materiálů, které byly levnějšì, neboť dìky hospodářském vzestupu si kastilštì šlechtici a cìrkevnì představitelé mohli dovolit budovat kamenné stavby a pozvat kamenìky a stavitele ze „severnì“ Evropy (tzn. z oblasti za Pyrenejemi) na konstrukci sakrálnìch i profánnìch budov, které tito stavitelé navrhovali v „novém“ stylu, který znali ze stavebnìch hutì svého předchozìho působenì. Mudéjarové se však dál podìleli jako stavitelé či kamenìci na různých stavebnìch podnicìch ve všech iberských královstvìch, a tak lze hovořit o syntéze obou stylů, kdy se mudéjarský styl projevoval jak v detailech, tak v typologii staveb., ale konkrétnějšì rozbor u španělských staveb by si vyţádal podrobnějšì a samostatný výzkum. Jak uvedl Riestra, problematika vlivu typologických prvků „flamìgeros“ gotiky je dosud méně zpracovaná, tato práce tedy přispěla alespoň částečně k poznánì klenebnìch modelů na Iberském poloostrově variovaných z klenebnìch vzorců ve střednì Evropě. V Portugalsku se pouţitì obrazcových kleneb projevuje v Castilhově konstrukčnì typologii i v tvorbě dalšìch kamenìků a stavitelů, kteřì přišli do královstvì na přelomu 15. a 16. stoletì z Kastilie nebo Asturie a mohlo vycházet i z tvorby stavitelů Coloniů. Sám João de Castilho aplikoval, kromě jiţ zmìněných staveb, čtyřcìpé hvězdice s vloţeným prstencem předevšìm v jedné z nejreprezentativnějšìch staveb manuelské architektury, v klenebnìch polìch ambitu Jeronýmského kláštera v Belému. Následně se tvořenì klenebnìch obrazců rozšìřilo i na španělských koloniálnìch územìch v různých koutech Jiţnì Ameriky a bylo pouţito i v portugalské Indii. 5.2.1.1 Rozšíření obrazcové hvězdicové klenby v zámoří Prvnì profánnì i sakrálnì stavby v nových koloniálnìch drţavách Portugalců i Španělů byly budovány ještě v pozdně gotickém stylu, kdy byla na mìstnì podmìnky adaptována poměrně široká typologie španělských, německých i vlámských a italských renesančnìch

s. 5. Také Santiago Fernández Huerta, La construcción de las bóvedas góticas según Rodrigo Gil de Hontañon, arquitecto de la catedral de Segovia, s. 107 – 133, Julio Juan Pablo Sanchez, El modelo "Hallenkirchen" en la arquitectura religiosa del norte peninsular: el papel de los trasmeranos, s. 189-235. 746 Norbert Nussbaum, Sabine Lepsky, Die Gotische Gewölbe, s. 301. 747 Santiago Fernández Huerta, La construcción de las bóvedas góticas según Rodrigo Gil de Hontañon, arquitecto de la catedral de Segovia, s. 107 - 133.

187

konstrukčnìch forem. 748 Jednalo se tedy o vlivy, které měly zásadnì význam pro portugalskou a španělskou pozdně gotickou architekturu a vzhledem k historickým konsekvencìm došlo k jejich rozšìřenì za obzory evropského horizontu. Proto se zkoumaný typ klenebnìho vzorce vyskytuje ve většì mìře jak na bývalých španělských koloniálìch územìch v Americe, tak je v menšì mìře dochován i v portugalském asijském prostoru, coţ ukazuje na unikátnì propojenì světa na prahu novověku i skrze tak nenápadnou záleţitost, jakou bylo pouţitì konkrétnìch klenebnìch figur. 5.2.1.1.1 Rozšíření obrazcové hvězdicové klenby ve španělském zámoří Tato podkapitola bude zaměřena předevšìm na pozdně gotickou architekturu v Mexiku, kde se z 16. stoletì dochovalo nejvìce sakrálnìch staveb zaklenutých ţebrovou klenbou. U některých z nich byl pouţit právě klenebnì hvězdicový vzorec s vloţeným oktagonálnìm či hexagonálnìm prstencem. V „Novém světě“ si obvykle mniši udělali projekt kostela či kláštera, jejichţ konstrukce byly vytvořeny předevšìm dle dostupných stavebnìch přìruček a teoretických traktátů o architektuře, 749 které si mniši přivezli s sebou z Evropy. Na praktickém provedenì se podìleli ve „frekventovanějěìch“ oblastech španělštì a portugalštì kamenìci, stavitelé a mìstnì obyvatelé. Ve vzdálenějšìch regionech budovali tyto objekty indiánštì kamenìci a mistři. Ti se museli přeorientovat ze staveb svých pyramid a chrámů, jeţ byly čerstvě zničeny dobyvateli, na výstavbu chrámů pro nového boha, boha conquistadorů. Na jejich dìlo přìleţitostně dohlìţeli potulnì stavitelé a tesaři. 750 O jak velké mnoţstvì pracovnìků se jednalo, si lze udělat alespoň přibliţnou představu z údajů uváděných u kláštera v Yanhuitlanu, kde se na stavbě podìlelo aţ 6000 indiánů, kteřì byli zorganizováni do 10 skupin po 600 lidech. Tyto skupiny přinášely pouze kámen a vodu na stavbu, do tohoto počtu nebyli započìtáni kamenìci a dalšì řemeslnìci, kteřì opracovávali materiál a pomáhali „los europeos“ (Evropanům) při organizovánì stavby. Mniši tedy museli mìt i určité znalosti týkajìcì se architektury, geometrie a matematiky kvůli urbanizačnìmu modelu nově vznikajìcìch vesnic a měst a také vzhledem k plánovánì konstrukcì kostelů a klášterů. Jak uvedli Igor, Gil a Maturana, v augustiniánském klášteře San Juan Bautista v Tiripetìu, zaloţeném v roce 1537, se řád pod vedenìm představeného Alonsa de La Vera Cruz. rozhodl vybudovat jiţ v roce 1541 Colégio de Estudios Mayores. Vyučovánì nebylo otevřeno pouze pro mnichy a bylo zaměřeno na vzdělánì ve svobodných uměnìch a v teologii. Jako součást kvadrivia se vyučovala i geometrie a aritmetika předevšìm kvůli plánovánì, organizovánì a konstruovánì klášternìch staveb, měst a vesnic. Na stěnách auly „General de Estudios“ jsou dochovaná „grafitti“, která jasně dokládajì právě výuku architektury a geometrie. Ve zdejšìm klášteře.(Obr.170) Část nákresů se zřejmě vztahuje ke geometrickým obrazcům z traktátu Medida del Romano Diega de Sagreda. Jedná se tak o ojedinělý přìmý zachovaný

748

Joseph Armstrong Baird, The Churches of Mexico 1530-1810, Los Angeles and Berkeley, University of California Press, 1962, s. 2. 749 Jak zmìnil Bailey, vzhled kostelů byl také v menšì či většì mìře ovlivněn stavbami uvedenými v traktátech Vitruvia, Serlia či Albertiho. Gauvin Alexander Bailey, Art on Jesuit Mission in Asia and Latin America, Toronto, University of Toronto Press Incorporated, 2001, s. 30-31. 750 Benjamìn Ibarra Sevilla, La canterìa renacentista de la Mixteca. Análisis estereotómico de tres bóvedas nervadas en Oaxaca, México, in: Actas del Séptimo Congreso Nacional de Historia de la Construcción, Santiago de Compostela, 26-29 octobre de 2011, Madrid, Instituto Juan de Herrara, 2011, s. 673-685.

188

doklad geometrických a architektonických nákresů souvisejìcìch s výukou architektury v Novém světě v polovině 16. stoletì. Předpokládá se, ţe mniši tyto své znalosti skutečně vyuţìvali v praxi, neboť model zdejšìho kláštera je inovativnì a byl pouţit i na dalšìch mìstech. Rytina středověkého prvku - lomeného oblouku se dochovala také v klášteře v Yuririapúndaro. (Obr. 171) Zřejmě ji vytvořil profesionál, neboť je v klášteře doloţen stavitel Pedro del Toro. I v klášteře v Alcomanu se zachovaly nákresy arkád či oblouků. Tyto dalšì rysy či rytiny na stěnách však nepoukazujì přìmo k výuce stavitelstvì v těchto klášterech.751 Sakrálnì stavby španělských zaoceánských územì nesou zřetelné rysy mediteránnì architektury, leckdy majì halovou interiérovou dispozicì,752 která mohla být ovlivněna jak mudéjarským rozvrţenìm prostoru, tak i středoevropskými halovými kostely.753 Jednìm z 751

José Ignácio Maturana Barrera, Igor Farìas, Gil Pablo Ozcáriz, Monjes constructores. Antecedentes medievales del diseño de los monasterios novohispanos del siglo XVI, Prezentace V. Foro internacional de Investigació en Arquitectura, Faculdad de Arquitectura de la Universidad Michoacana de San Nicolás de Hidalgo, Morelia, 2011, s. 1-16. 752 James H. Acland, Medieval Structure: The Gothic Vault, s.196 -197. 753 Podrobněji problematiku halových kostelů a zejména transfer tohoto řešenì do Latinské Ameriky rozebral José Luis Pano Garcia, El modelo de planta de Salón: origen difusión e implantación en América, Zaragoza, 2004. Do Latinské Ameriky směřovali Středoevropané i přìmo, prvnìmi Čechy kolonizujìcìmi Ameriku byli hornìci z Jáchymova, ze Šlikových střìbrných dolů, kteřì byli najati coby specialisté právě do Jiţnì Ameriky, kvůli vyhlášeným znalostem těţebnì technologie pouţìvané v jáchymovských dolech. Welserové, kteřì obchodovali se Šliky, měli vlastnì těţebnì podnik v Santo Domingu jiţ v roce 1524, roku 1527 je následovali Fuggerové. Přìjezd skupiny hornìků z Jáchymova i dovoz potřebného nářadì, zorganizoval Georg Ehinger a v roce 1530 tak vznikla „jáchymovská“ kolonie na územì patřìcìm Welserům. Sviták, Ivan, First Bohemians in America, 1992, s. 13-15. Blìţe nespecifikované informace o moţném proniknutì některých specifických saských pozdně gotických konstrukčnìch klenebnìch typologiì, zejména sklìpkových kleneb, do jiho a středoamerických lokalit kolonizovaných krušnohorskými hornìky se zatìm nepodařilo na základě dosavadnìho výzkumu potvrdit. Saštì hornìci neodcházeli ale pracovat do dolů pouze na západ, do nově objevené Ameriky, ale v předchozìch staletìch byl druhým směrem jejich putovánì za pracì východ. Jednalo se zvláště o obdobì, kdy došlo k přerušenì těţby v Krušnohořì vlivem politické situace, napřìklad husitských válek. Krušnohorštì hornìci odcházeli těţit rudu i na Balkán, kde byl právě jimi zaloţen jeden z největšìch dolů celé oblasti - v Novém Brdu (Novo Brdo, dnes v Kosovu). V roce 1432 se zde vytěţilo 6100 kg střìbra, v roce 1455 3660 kg a v roce 1526 to bylo 2716 kg střìbra. V Novém Brdu po saských těţařìch zůstalo v ruinách několik pozdně gotických trojlodnìch kostelů. Přìmo pod hradem Nový Brd jsou dodnes patrné základy obvodových zdì chrámu, jasně rozeznatelná trojlodnì dispozice, i pozůstatky částì pilìřů. Tento bývalý kostel měl přìmo přìdomek saský. Dalšì typologické znaky transferu středoevropské pozdnì gotiky, napřìklad halové dispozice těchto chrámů, nelze z torz s přesnostì určit i kvůli jejich pozdějšì přestavbě. Územì Nového Brdu bylo v prvnì půli 15. stoletì pod vládou srbského despoty, a tedy součástì maďarského královstvì. Proto bylo setrvánì Nového Brdu pod srbskou správou během bojů s Otomanskou řìšì o tato výnosná územì v roce 1439 i v zájmu českého krále Albrechta II. Habsburského (1397-1439). V roce 1454 a 1455 byla ale finálně dobyta tureckými vojsky i dalšì města se střìbrnými doly v regionu Rudnik, Plana, Trapča, Jenovo a srbský despota psal maďarskému (a českému) králi Ladislavu Pohrobkovi o této obrovské ekonomické ztrátě pro celou zemi jako o ztrátě "caput patriae et ob mineras nervus beli". Po tomto dobytì Nového Brdu dostali obyvatelé právo zůstat ve městě, ale tato záruka se týkala předevšìm hornìků, kteřì mohli dále vyuţìvat i své kostely. Město mělo po půl stoletì křesťanskou správu, nadále platila existujìcì důlnì práva dle saského vzoru. V roce 1459 byl uzavřen kontrakt se skupinou křesťanských těţařů na částečné financovánì a zajištěnì dolů. Útlum těţby v Novém Brdu souvisel nejen s tenčìcì se střìbrnou ţìlou, ale i s devalvacì hodnoty střìbra kvůli jeho levné těţbě právě v nově otevřených jihoamerických dolech. Vìce k dané problematice alespoň Ian Blanchard, Mining, metallurgy and minting in the Middle Ages, sv. 3. Continuing Afro-European Supremacy, 1250-1450, Stuttgart, Franz Steiner Verlag, 2005, s. 1015-1025. Max Hantken, Ueber Serbiens Bergbau, in: Bericht uber die erste allgemeine Versammlung Bergmannern zu Wien, Wien, 1858. s 18-23. Také Traian Stoianovich, Balkan worlds. The First and Last Europe. Sources and Studies in World History, New York, ME Sharpe, 1994, s. 89. John Jefferson, The holy wars of King Wladislas and Sultan Murad.The Ottoman-Chistian conflict from 1438-1444, Leiden, Brill NV,

189

přìkladů pouţitì obrazcových kleneb můţe být zaklenutì kostela v klášteře sv. Augustina v Acolmanu, jenţ byl vybudován kolem roku 1545. Na zaklenutì hlavnì lodi byla pouţita sloţitějšì klenebnì figura tvořená čtyřcìpou hvězdicì s vloţeným prstencem a s doplněným dalšìm vzorcem tzv. listu, který byl často pouţìván rovněţ v Portugalsku. V oblasti Mixteca ve státě Oaxaca byly zaklenuty ţebrovými klenbami kostely klášterů Santo Domingo v Yanhuitlánu, San Juan Bautista v Coixtlahuace a San Pablo y San Pedro v Teposcolule. Tyto kláštery byly vystavěny mezi léty 1535 a 1580. Všechny tři klášternì areály majì podobné dispozice, kostel se obvykle nacházì v severnì části areálu konventu, klášternì budovy jsou umìstěny na jihu. Klášternì kostely v Yanhutlánu a v Coixtlahuace jsou jednolodnì, klenebnì vzorec je ve 4 polìch lodi tvořen čtyřcìpou hvězdicì povětšinou s osmibokým prstencem. (Obr.172,173) U všech těchto kleneb jsou nejdůleţitějšì, podobně jako u obrazcových kleneb ve Španělsku a v Portugalsku, diagonálnì ţebra, protoţe formujì klenbu, nebyla proto zakřivená do různých tvarů, modifikace se týkaly pouze přìdavných ţeber.754 Odlišně je utvářena klenba kostela v Teposcolule, která byla původně otevřenou kaplì. V kupolovitém zaklenutì centrálnì části jsou vloţena do základnìho motivu čtyřcìpé hvězdy sekundárnì ţebra, která vytvářejì elegantnì hvězdicovitý obrazec.(Obr.174) Pravděpodobně tady vedl skupinu lokálnìch mixtéckých stavitelů evropský architekt, který byl dobře vzdělaný ve stereotomii.755 Vzorec vycházì ze španělských předloh - středový oktogonálnì prstenec, tvořený krouţenými ţebry mohl mìt svůj předobraz v zaklenutì královské kaple v Granadě, kterou vytvořil Enrique Egas. 756 Odpovìdá také pozdějšìm typům kleneb architekta Hernana Ruize. Přìdavná hvězdicová ţebra nezapřou kromě vzorů ze Salamanky i odraz francouzský, tento typ klenby je ale rovněţ moţné srovnat i s pracemi Rodriga Gila Hontañona. Částečně odpovìdá i jednomu z nákresů v manuskriptu Simóna Garcìi, v části připisované Rodrigovi Gilovi Hontañonovi.757 Tento vzorec je ve své podstatě dalšì unikátnì ukázkou transferu obrazcové klenby na americký kontinent. Speciálnìm typem sakrálnìho prostoru byly v Latinské Americe tzv. „capillas abiertas“. Jednalo se o otevřené kaple, které představovaly unikátnì analogii mezi křesťanským chrámem a středoamerickým „teocali“. Byly součástì areálu kláštera medikantských řádů – františkánů, dominikánů i augustiniánů. Sakrálnì prostor samotné stavby kostela s veškerou přìslušnou symbolikou byl přenesen i do těchto objektů. „Kaple“ si udrţely své obvodové zdi, které jiţ měly částečně renesančně řešený vstup formou arkád s výrazným zdobenìm plateresknìm ornamentálnìm dekorem. Otevřené kaple se stavěly předevšìm v oblasti dnešnìho Mexika, v ostatnìch jihoamerických zemìch se budovaly v menšì mìře, nejznámějšì „capillas abiertas“ jsou součástì areálu klášterů San

2012, s. 166-167. Zpráva srbského despoty o ztrátě bohatých střìbrných dolů v Novém Brdu také v Johann Christian Engel, Geschichte des Ungarischen Reichs und seiner Nebenländer, sv.3, Wien, Fridrich Volker Buchhandlung, 1834, s. 406-407. 754 Benjamin Ibarra Sevilla, La canterìa renacentista de la Mixteca. Análisis estereotómico de trés bovedas nervadas en Oaxaca, México, s. 673 - 685 755 Benjamin Ibarra Sevilla, Restauración de la bóveda de la capilla abierta de Teposculola en Oaxaca, México, in: Loggia, Arquitectura & Restauración, 20/2007, s. 98-110. 756 Výstavba kaple od roku 1504, napřìklad Barbara Borngässerová, Architektura pozdnì gotiky ve Španělsku a v Portugalsku, s. 266-299. 757 Simón Garcìa, Rodrigo Gil de Hontañon, Compendio de architectura y symetria de los templos, s. 19, jedná se o část obrazce v polygonálnìm závěru nákresu chrámu.

190

Pedro y San Pablo v Teposcolule, La Concepción de Nuestra Señhora v Otumbě, Nuestra Señhora de la Résurrection v Cuernavace a San Luis Obispo de Tolosa v Tlalmanalcu. Bohatý ornamentálnì dekor „capilly abierty“ v Tlalmanalcu zahrnuje nejen vegetabilnì dekoraci s kukuřicì, ale i lana, plastické ztvárněnì divých muţů, smrtky, indiánů a andělů, různých zvìřat či symbolů vztahujìcìch se k Jeţìšovi Kristovi.. V dekoraci nebyl pouţit ţádný prvek původnìho indiánského náboţenstvì, celý program znázorňuje křesťanský mikrokosmos spojený s hledánìm Nebeského Jerusaléma. I moţný původnì indiánský motiv smrti byl poměrně častý v pozdnì gotice. Ornamentalistika kaple navazuje na bohatou dekoraci hispánskou, v nìţ se projevovaly italské, německé a francouzské vlivy. Konkrétně mohlo být předobrazem dekorativnì průčelì university v Salamance, colégia San Gregoria ve Valladolidu 758 či ambit Jeronýmského kláštera v Belému. Na zaloţenì kláštera v Tlalmanalcu se podìleli Juan de Rivas, Martin de Valencia a Bernardino de Sahagún od roku 1519/1525, dokončenì kláštera datuje do let 1532-1533. Otevřená kaple mohla být postavena mezi léty 1550-1580, dřìvějšì dataci však napovìdá pouţitá ornamentalistika, která se objevuje rovněţ u nedalekého kláštera San Miguel Angelo v Huejotzingu. 759 Někteřì badatelé, napřìklad markýz Lozoya či Pedro Dias, zmiňovali moţné působenì portugalských stavitelů právě při budovánì konventů v Tlalmanalcu a v Huejotzingu, ti by tak v tomto koutu Mexika vytvořili nejzápadnějšì výspu doznìvajìcìho manuelského stylu. Hlavnì odkazy na manuelino v Huejotzingu představovalo pouţitì dekorativnìch prvků u vstupnìho portálu či u kaple v atriu, kde jsou dominantnìmi ornamenty různě stáčená naturalisticky ztvárněná lana. Také v lodi kostela byl pouţit klenebnì vzorec, v němţ je do čtyřcìpé hvězdice vloţen oktogonálnì prstenec, v presbyteriu je tato klenebnì figura rozšìřena o vzor listu, modifikována sekundárnìmi ţebry je i základnì hvězdice. Byl tady tedy pouţit klenebnì obrazec, který byl charakteristický i pro manuelskou architekturu. (Obr. 168,169) Nejsou však známa konkrétnì jména stavitelů, jak se dochoval napřìklad záznam o práci stavitele Diega Diase (Dìaze) de Lisboa na paláci Real Audiência Hernána Cortése (1485-1547) z let 1530-1535. 760 Gauvin Bailey uváděl i moţný podìl tohoto portugalského stavitele na Cortésově paláci v Cuernavace, kde se jedná o obdélnìkovou dvoupodlaţnì budovu s centrálnìm patiem, do kterého je otevřena lodţie. Průčelì je členěno do třì částì, přičemţ v centrálnì části je vybudována dvoupodlaţnì lodţie podobně jako u florentských paláců. Navazovala tak na soudobé toskánské či florentské stavby. Typologii italských renesančnìch nemocnic odpovìdá také Hospital de la Concepción ( Hospital de Jesús Nazareno)761, vybudovaná staviteli Pedrem Vásquezem a

758

Jaime Rocha Noyola, Tlalmanalco, Toluca, Instituto Mexiquense da Cultura, 1999, s. 100-107. Noyola Jaime Rocha, Lavielle Guadalupe Mendez, El misterio de la Capilla Abierta de Tlalmanalco, Tlalmanalco, Consejo Ciudadano de cultura de Tlalmanalco, s. 1-12. 759 Joseph Armstrong Baird, The Churches of Mexico 1530-1810, s. 120. 760 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 225. 761 Vůbec prvnì nemocnicì kolonizátorů v Latinské Americe byla Hospital de San Nicolás v San Domingu, která byla vystavěná v letech 1509-1549. Navazovala svou typologiì na nemocnice budované na Iberském poloostrově, kde byla základnìm modelem pro nemocnice postavené na konci 15.stoletì a na počátku 16. stoletì Ospedale Maggiore Antonia Averlina Filareta. Dalšìm rozšìřeným vzorem byla také nemocnice San Spirito de Sassìa v Řìmě, jeţ byla vystavěná v letech 1473-1478. Jejì půdorys byl publikován také v Schedelově Nüremberg Chronicle v Norimberku v roce 1493. Fernando Marìas Franco, Arquitectura y sistema hospitalario en Toledo en el siglo XVI., in: Tolède et l´expansion urbaine en Espagne (1450-1650): actes du colloque organisé par la Junta de Comunidades de Castilla-La Mancha et la Casa de Velázquez;Tolède-Madrid 21-23 mars 1988, Casa de Velázquez, 1991, s. 49- 99.

191

pravděpodobně i Diogem Diasem 762 de Lisboa v Ciudad de México do roku 1524. Jejì koncepce konstrukce byla ovlivněna milánskou nemocnicì Ospedale Maggiore dle návrhu Antonia Averlina Filareta či nemocnicì San Spirito, která měla vnitřnì dvůr s dvěma arkádovými podlaţìmi.763 Diego Dias de Lisboa ale musel zcela určitě znát lisabonskou nemocnici Todos-os-Santos, která byla dostavěna pravděpodobně v roce 1504. Jednalo se o kompaktnějšì obdélnìkovou stavbou s několika menšìmi atrii jako měla Hospital de la Concepción. Ospedale Maggiore má však výrazně podélný, jasně členěný půdorys s rozsáhlými nádvořìmi, proto slouţila jako základnì model, který si stavitelé přizpůsobili. V Latinské Americe je napřìklad také patrné i odstraněnì stěn a jejich nahrazenì otevřenými arkádami kvůli odišným podnebnìm podmìnkám. U všech mexických sakrálnìch objektů pouţìvajìcìch pozdně gotickou konstrukčnì typologii se jednalo o ukázku stavebnìho mistrovstvì, které bylo přeneseno předevšìm z Iberského poloostrova do zámořì, o vytvářenì originálnìho schématu kleneb a sakrálnìho prostoru se stejnou erudicì jako v evropských zemìch, ať uţ se na výstavbě a na návrhu podìlel kdokoli, od indiánských stavitelů pyramid přes mnichy aţ po leckdy přìleţitostně dohlìţejìcì stavitele a kamenìky. 5.2.1.1.2 Pouţití obrazcové hvězdicové klenby v zámoří portugalském Hlavnìm městem portugalských východnìch dominiì byla ustavena Goa (dnes zvaná Goa Velha, Stará Goa ). Postupně zde byl vybudován „ druhý Lisabon“, který se stal nejen politickým a hospodářským, ale i spirituálnìm centrem této části portugalské koloniálnì řìše. Město bylo také nazýváno „Řìmem východu“, jednalo se o centrum christianizačnìch misiì pro celou oblast Asie. 764 Prvnì zde zaloţenou křesťanskou sakrálnì stavbou byla v závěru roku 1510 kaple765 svaté Kateřiny, která byla vystavěna ihned po zìskánì města Alfonsem de Albuquerque. Původnì kaple, jejìţ zasvěcenì se vztahovalo ke svaté Kateřině Alexandrijské podle dne dobytì města, byla velmi skromných rozměrů. Jejì přestavba začala v roce 1515, z roku 1529 se dochovala zpráva, ţe kostel(kaple) nesmì být přìliš vysoký, neboť by dle bratrů františkánů zastiňoval jejich klášter. Dalšì přebudovánì objektu proběhlo po roce 1550 dìky guvernérovi Jorgovi Cabralovi a navazovalo sice na manuelskou stavbu, avšak u této jednolodnì kaple s dvěma průčelnìmi věţemi se jiţ nedochovaly ţádné ornamentálnì znaky manuelské architektury. Průčelì je rozděleno neomìtnutými cihlovými pilastry do třì částì, v centru je umìstěn jednoduchý kamenný portál, nad nìm se nacházì obdélné okno. Kostel Nossa Senhora do Rosário (Panny Marie Růţencové, také zvaný Priorado Velho) byl vybudován na vysokém ostrohu nad řekou na tzv. „Svaté hoře“ jiţ za Alfonsa de Albuquerque. Avšak kvůli svým skromným rozměrům se začal přestavovat v roce 1543,

762

Stavitel stejného jména se objevuje u počátků budovánì pevnosti v Sofale, kde je uveden ve skupině kamenìků z 1.3. 1506. Vìce Pedro Dias, África Oriental e Golfo Pérsico, Lisboa, Público, 2008, s. 16. 763 Gauvin Alexander Bailey, Art of Colonial Latin America, London, Phaidon Press, 2005, s. 130-133. 764 Catarina Madeira Santos, Entre Velha Goa e Pangim: A capital do Estado da Índia e as Reformulações da polìtica ultramarìna, Lisboa, 2001, s. 13-14. Vìce ve stručnosti k prvnì jezuitské misi v Goe a k tvůrcům křesťanského uměnì a architektury pro dvousettisìcové město a jeho 50 kostelů a klášterů, které bylo vţdy silně ovlivněno Iberským poloostrovem a zejména Lisbonem a Sevillou viz Gauvin Alexander Bailey, Art on Jesuit Mission in Asia and Latin America, Toronto, University of Toronto Press Incorporated, 2001, s. 15, 114-119. 765 Někteřì autoři uvádějì, ţe se jednalo jiţ o kostel, napřìklad Mário Tavares Chicó, A igreja do Priorado do Rosário de Velha Goa a arte manuelina e a arte do Guzarate, in: Belas artes, 7/1954, s. 17-22.

192

stavba byla dokončena v roce 1548, je tedy mladšì neţ dalšì skromné pozůstatky manuelské architektury v Goe. 766 Ţádný z dalšìch zdejšìch kostelů, postavených v doznìvajìcìm manuelském stylu, se však takto uceleně nedochoval.767 (Obr. 178) Stavba navazuje typologicky na podobné chrámy v regionu Alenteja a v jiţnìm Portugalsku. Stylově je tomuto kostelu blìzký svým průčelìm chrám Santa Madalena v Olivençe a bývalá katedrála Panny Marie (Nossa Senhora da Assunção) v Elvas, které majì podobně

766

I přes pozdějšì kompletnì přestavbu objektu se dochoval manuelský portál v západnìm průčelì kostela São Francisco de Assis. (Obr.179,180) Svým trojlaločným obloukem nejvìce odpovìdá portálu kostela Santa Maria v Marville u Santarému. Portál je doplněn v hornì části dvojicì armilárnìch sfér, v jeho vrcholu je kytka nahrazena křìţem řádu Kristova. Tvar portálu zdůrazněn pasem s florálnìmi motivy který je umìstěn ve výţlabku mezi dvěma bočnìmi sloupky prostého válcového průřezu, které přecházejì ve vyššì části portálu v pruty. Tento kostel začali v roce 1518 budovat františkánštì misionáři, kteřì přijeli do Goy zaloţit prvnì zdejšì křesťanskou misii v roce 1517 na základě ustanovenì krále Manuela. Toho poţádal roku 1518 António Louro, který byl představený prvnì 9ti členné misie, aby na stavbu kostela mohl pouţìt kameny velmi dobré kvality z rozbořeného hinduistického chrámu na řìčnìm ostrově Divar. O zaklenutì presbytáře kostela rozhodl Diego Lopes, „capitão mor“, ale měl pochybnosti, zda půjde zaklenout i loď chrámu kvůli jejìm velkým rozměrům. Konstrukce tohoto kostela měla dle popisu Antónia Loura odpovìdat chrámu São Francisco v Évoře, který je jednolodnì se 4 podpůrnými bočnìmi kaplemi na severnì i jiţnì straně. Kostel v Goe byl dokončen v roce 1527, jeho kompletnì přestavba však začala v roce 1661, proto se dochoval z manuelského obdobì pouze portál. Řádová komunita rychle narůstala, během návštěvy Františka Xaverského čìtala v roce 1548 jiţ 40 mnichů. Chrám stojì v těsném sousedstvì kaple svaté Kateřiny i katedrály v Goe, postavené mezi lety 1562-1631, na jejìţ stavbě se podìlel architekt Júlio Simão. Katedrála (Sé) je jednìm z největšìch sakrálnìch prostorů portugalských dominiì a ve své době ji rozměry předčil pouze kostel Panny Marie Belémské v Jeronýmském klášteře, na jehoţ halovou dispozici mohla Sé v Goe kvůli svému významu hlavnì katedrály pro Asii symbolicky navazovat. Přìmo bývá zmiňováno také ovlivněnì halovou dispozicì (igrejas salaões) dalšìch portugalských katedrál zaloţených aţ v polovině 50. let 16. stoletì, tedy koncem vlády krále Jana III. Jednalo se předevšìm o katedrálu Santa Maria Maior v Mirandě, na jejìţ výstavbě se podìlel Miguel de Arruda, či o katedrálu v Portalegre, kde jsou hlavnì lodi ještě zaklenuty „castilhovským“ klenebnìm vzorcem. Dalšìm významným datem pro christianizaci portugalských východnìch koloniì byl rok 1533, kdy papeţ Klement VII. ustavil zdejšì biskupstvì, které bylo podřìzené arcidiecézi ve Funchale. Prvnìm biskupem byl jmenován humanista a učenec Francisco de Mello, který však zemřel dřìve, neţ se vypravil na cestu do mìsta úřadu. Druhým biskupem se stal João de Albuquerque. Krátce po zaloţenì Tovaryšstva Jeţìšova, v roce 1542 se do Goy vypravil misionář František Xaverský(1506-1552), který zemřel v roce 1552 na misii v Čìně, ale pochován je v chrámu Bom Jesus, vystavěném nedaleko katedrály rovněţ ve Velha Goa. Z mnoţstvì publikacì alespoň José Lourenço, The parish churches of Goa, s. 6-8, také Pedro Dias, História da Arte Portuguesa no mundo (1415-1822), Lisboa, Circulo de Leitores, 2.vyd., 2008 (přetisk z r. 1999), s. 68-76, Pedro Dias, António Horta Osório, De Goa a Pangim - memórias tangìveis da capital do Estado Português da Índia, Lisboa, Santander Totta, 2005, s. 168-173, 180-185. Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, dìl 3, S-Z, s. 56-58. 767 Věcì zásadnìho významu je v Goe restaurovánì, ochrana a konzervace památek. Kvůli silným monzunům majì principiálnì význam veškeré ochranné prostředky zabraňujìcì vnikánì vody do objektů - proto jsou instalovány plastické nebo kovové markýzy (dřevěné by brzy ztrouchnivěly kvůli vysoké vlhkosti) nad okna, nad portály a ve věţìch. Zdi se také často kvůli častým a silným dešťům natìrajì vápnem, je tu ale problém s odstraňovánìm staré omìtky kvůli ztrátě původnìch detailů. Ty se sice nahrazujì cementovými, ale ten jiţ nemá lehkost původnìho materiálu. Nejideálnějšì je, dle autora, právě natìránì těchto prvků vápnem. Dalšìm problémem je vkládánì nových předmětů do objektů – napřìklad osvětlenì, která majì být dle doporučenì připevněna tak, aby nenarušovala fasádu a byla velikostì a stylem přiměřená. Jinou potìţì je náhrada dřevěných okennìch rámů hlinìkovými (vnìmanými jako modernì materiál), které nejsou vhodné pro baroknì kostely. Problematické je také řešenì obran proti dešti u vstupů do kostela, které jsou dělány bez ohledu na stavbu a styl, často jsou to vybetonované verandy i s mohutnými pilìři, coţ kazì estetický vzhled objektů. Doporučeny jsou do verandového prostoru pouze lehké materiály, které by odpovìdaly v rámci moţnostì stavbě, nebo by alespoň výrazně nenarušovaly jejì vzhled. Vìce napřìklad José Lourenço, The Parish Churches of Goa, s. 30-33.

193

strukturovanou věţ se zvonicì v západnìm průčelì.768 Nároţnì válcové vìţky doplňujìcì hmotu věţe odpovìdajì nároţnìm věţìm s kupolovitým ukončenìm u ermidy São Bras v Évoře, tam však nebyly pouţity jako v Goe v průčelì, ale u plochého závěru presbytáře kostela. Výraznějšìm manuelinským dekorativnìm prvkem na vnějšìm plášti je stáčené lano, které odděluje patra, stejně tak se tento ornament uplatňuje na ozdobném zdůrazněnì nároţì patra se zvonicì. Dle uvedené typologie západnìho průčelì se jedná o analogii na stavby bratrů Arrudů v regionu Alenteja. Vstupnì portál je jiţ klasický, kostel má jednolodnì dispozici s krátkým, nepravým, transeptem, v němţ jsou umìstěny kaple. Pravá z nich, stejně jako věţ v přìzemì, je zaklenuta jednoduchou čtyřcìpou hvězdovou klenbou. Presbytář je oddělen od hlavnì lodi vìtězným obloukem, který je zdůrazněn tordovanými sloupky. Půlkruhovitě ukončený oblouk je zvýrazněn pruty stylizovanými do podoby lana. V jediném poli presbytáře postaveném na půdorysu čtverce byl na zaklenutì pouţit vzorec tvořený čtyřcìpou hvězdou s vloţenými zakřivenými ţebry, která obkruţujì základnì hvězdicový obrazec klenby a v centru klenebnì figury formujì osmicìpou hvězdici, v nìţ je vloţen oktogonálnì prstenec. Všechny hlavnì průsečìky ţeber jsou doplněny drobnými svornìčky. (Obr.177)Klenebnì vzorec poukazuje na stavitelovu znalost klenebnìch figur, které vytvářel João de Castilho, neboť typologicky odpovìdá jeho provedenì kleneb napřìklad v ambitu Jeronýmského kláštera v Belému, s reminiscencemi na jiţ zmiňované středoevropské klenebnì figury. Je však vyhotoven podstatně subtilněji a jeho ţebra jsou opracována do podoby vegetabilnìch úponků, podobně jako třeba ţebra v klenbě klášternìho kostela řádu Kristova v Tomaru. Mario Tavares Chicó se domnìval, 769 ţe tento klenebnì vzorec pocházel z hispanomudéjarské tradice, avšak klenebnì vzorce na Pyrenejském poloostrově byly ovlivněny i středoveropskými stavebnìmi hutěmi, jak bylo zanalyzováno, zároveň ale záleţelo jejich pouţitì na regionálnìch zvyklostech, i na znalostech, dovednostech a migraci stavitelů, kteřì je pak šìřili i v nových koloniálnìch drţavách. Tyto všechny vlivy se vzhledem k historickému vývoji promìtly i do na prvnì pohled tak nenápadné záleţitosti, jako je pouţitì určitého klenebnìho vzorce nejen ve středoevropském regionu či na Iberském poloostrově, ale i v různých částech světa. 5.2.2 Obrazcová hvězdicová klenba s vloţeným listovým vzorem Tento klenebnì obrazec začal pouţìvat v manuelské architektuře také João de Castilho a jeho spolupracovnìci. V portugalštině se tento typ klenebnìho vzorce nazývá „pés de galo“, tedy kohoutì stopa či noha, s přìdavnými vloţenými vedlejšìmi, vesměs zakřivenými, ţebry. 770 U Borngässerové je tento druh klenebnìho vzorce přeloţen do češtiny jako jetelový list. 771 V podstatě se jedná o čtyřcìpou hvězdovou klenbu s vloţenými zakřivenými ţebry vytvářejìcìmi listový obrazec, dotyky ţeber jsou převáţně osazeny ornamentálně provedenými svornìky. (Obr.181) Také vzor či rys tohoto klenebnìho obrazce si João de Castilho přinesl ze svého předchozìho působenì ve

768

Mário Tavares Chicó, A igreja do Priorado do Rosário de Velha Goa a arte manuelina e a arte do Guzarate, s. 17-22. 769 Mário Tavares Chicó, A igreja do Priorado do Rosário de Velha Goa a arte manuelina e a arte do Guzarate, s. 17-22. 770 Ricardo Jorge Nunes da Silva, Os abobamentos pétreos na arquitectura tardo-medieval do Ciclo Bracarense - a influência do Norte de Espanha ( Burgos), in: Convergências, 1/ 2009, nestránkováno. 771 Barbara Borngässerová, Architektura pozdnì gotiky ve Španělsku a v Portugalsku, s. 266-299.

194

Španělsku, kde se pouţìval jiţ na přelomu 15. a 16. stoletì. I v jiţ zmiňované katedrále v Astorze tak bylo zaklenuto pole chóru (Obr.182) Vzor tzv. listu, doplňujìcì obvykle klenebnì obrazec čtyřcìpé hvězdice začali pouţìvat i dalšì kastilštì mistři stavitelé. Velmi podobný motiv pouţili i spolupracovnìci a pokračovatelé stavitelů Coloniových rovněţ v katedrále v Salamance či v Segovii, kde zaklenutì navrhl Juan Gil de Hontañon. A jeho syn Rodrigo Gil Hontañon, který tyto klenebnì figury odborně zpracoval i pìsemně, byl jmenován hlavnìm mistrem katedrály v Salamance roku 1538.772 V manuskriptu Compendio de architectura y symetria de los templos Simóna Garcìi v části připisované Rodrigovi Gilovi de Hontañonovi, vytvořil vzor těchto klenebnìch obrazců u dvou nákresů v křìţenì a u jednoho nákresu ve 4 polìch hlavnì lodi .773 (Obr. 167, titulnì strana kapitoly ) Tento typ klenebnìho vzorce byl pouţit také napřìklad v halových kostelech Nuestra Señhora de la Asunción v Olmillos de Sasamón či v kostele Nuestra Señora de la Asunción ve Villasandina v okolì Burgosu, 774 stejně tak v regionu La Rioja v zaklenutì katedrály Santa Marìa v Calahorre či v katedrále v Santo Domingu de la Calzada. Nunes da Silva uváděl, ţe zásadnì vliv na rozšìřenì této klenebnì figury měli nejen stavitelé Coloniovi, ale i Juan de Guas.775 Stavitelé vytvářeli nejrůznějšì variace této klenebnì figury, napřìklad v uvedené „nové“ katedrále v Segovii má tento modifikovaný klenebnì obrazec pouze dva listy, dalšì sekundárnì krouţená ţebra vytvářejì laloky. V klenbě katedrály v Salamance, kde byla do centra „čtyřlistu“ a hvězdice ještě vloţena dalšì ţebra, vznikla jiná specifická figura vycházejìcì z tohoto vzorce. Některé dalšì přìklady pouţitì variant tohoto klenebnìho vzorce předevšìm po roce 1500 uvedla Baumüller 776 v souvislosti s pozdně gotickými klenebnìmi figurami, které byly konstruovány v chrámech nacházejìcìch se v dnešnìm Rakousku. Zmìněné analogie komparovaných klenebnìch vzorců aplikovaných napřìklad v kolegiálnìm kostele Santa Maria v Roe v polovině 16. stoletì a v klenbě dómu Maria Himmelfahrt v Gurku byly vesměs záleţitostì tvorby stavitelů po roce 1510, tedy v době, kdy uţ João de Castilho pracoval v Portugalsku, a nemohl jimi být, podobně jako napřìklad stavitelé Coloniové, přìmo ovlivněn. V zaklenutì katedrály v Astorze, které mohlo slouţit jako vzor Joãovi de Castilhovi, byl rovněţ pouţit zkoumaný klenebnì vzorec čtyřcìpé hvězdice s vloţenými listy, avšak nejen v jednoduššì, ale i v modifikovanějšì podobě. (Obr. 183) Riestra tuto stavbu vzhledem k pouţité typologii a opakovánì forem připisoval stavitelům z německé oblasti, tedy Juanovi a jeho synovi Simonovi Coloniovým, kde zmiňoval i podobu s chórem

772

James H. Acland, Medieval Structure: The Gothic Vault, s. 217. Kompletnì jmenovacì dokument , stejně jako poslednì vůle Rodriga Gila Hontañona s uvedenými stavbami na kterých se podìlel uvedeny v Juan Augustin Cean - Bermudez, Noticias de los arquitectos y arqitectura de España desde su restauracion, dìl 1, Madrid, Imprenta Real, 1829, s.315-325. 773 Simón Garcìa, Rodrigo Gil de Hontañon, Compendio de architectura y symetria de los templos: conforme a la medida del cuerpo humano, con alguns demonstraciones de geometría recoxido de dibersos autores naturales y estrangeros , s.4,5,19. 774 Julio Juan Pablo Sanchez, El modelo "Hallenkirchen" en la arquitectura religiosa del norte peninsular: el papel de los trasmeranos, s. 189-235. 775 Ricardo Jorge Nunes da Silva, Os abobamentos pétreos na arquitectura tardo-medieval do Ciclo Bracarense - a influência do Norte de Espanha ( Burgos), in: Revista Convergências, 1/2009, nestránkováno. 776 Barbara Baumüller, Figurierte Gewőlbe der Spätgotik und Österreich. Ein Kunsttransfer im Zeitalter der Katolischen Kőnige und Kaiser Maximilians I., in: Christian Freigang, (ed.), Gotische Architektur in Spain. La arquitectura gótica en España, Ars Iberica band 4., Madrid, Franfurt, Iberoamericana, Verveut, 1999, s. 300-316.

195

kostela františkánského kláštera v Salzburku. 777 Tyto analogie lze doplnit i v rámci klenebnìch vzorců, neboť v nejzápadnějšìm středovém poli klenby chóru je vytvořena právě figura tzv. listu. Dalšì podobnou figuru listu, vloţenou jiţ do hvězdicového vzoru lze nalézt v klenbě Katharinenkapelle postavené kolem roku 1430, která se nacházì v kostele Heilige Geist v Landshutu. 778 João de Castilho pouţil klenebnì vzorec čtyřcìpé hvězdice s vloţenými listy na zaklenutì ambitu a sakristie 779 klášternìho kostela Panny Marie v Belému. (Obr.184) Prostor sakristie je přerušen jediným pilìřem, na který jsou svedena klenebnì ţebra. Tento pilìř je segmentovaný s plasticky provedeným ornamentem, jehoţ součástì jsou nejen rostliny, ale také zvìřata či bájné postavy, jedna z nich představuje sfingu. Listový klenebnì vzorec je tvořen dvojitě vyţlabenými ţebry, svornìky na jejich spojìch majì také v centrech obrazců královský erb či křìţ řádu Kristova, přìpadně jsou pokryty vegetabilnìm dekorem. Zkrácené masìvnì přìpory jsou tordované. I v zaklenutì ambitu kláštera v Belému byl pouţit u několika klenebnìch polìch tento „listový“ vzorec, jenţ je vloţený do čtyřcìpé hvězdicové klenby. (Obr.181) Také v presbytáři Jeţìšova kostela v Setúbalu aplikoval João de Castilho stejnou klenebnì figuru čtyřlistého obrazce se zakřivenými krátkými ţebry vloţenou do čtyřcìpé hvězdicové klenby. Všechna ţebra listového obrazce jsou tu navìc stylizována do podoby stáčených lan, coţ navazuje na motiv pouţitý v hlavnì lodi, kterému dominujì protáčené dřìky sloupů. Jak uváděly De Jonge a Genim, vzorec presbytáře je promìtnut do obdélného půdorysu a pole závěru nenì nijak odděleno, proto tu byla pouţita obloukovitá ţebra, vedoucì středy klenebnìch vzorců, která je sjednocujì.780 Shodný klenebnì vzorec pouţil João de Castilho v zaklenutì konventnìho kostela řádu Kristova v Tomaru. (Obr.186) Během manuelské přestavby byl kostel propojen s klášternì rotundou, která zůstala zabudována v kostele na mìstě presbytáře. Polygonálnì tvar rotundy (charoly) odpovìdá napřìklad polygonálnìmu půdoysu kostela Vera Cruz (Pravého křìţe) u Segovie, zaloţeném v roce 1207. Uvnitř rotundy je vybudován oktogonálnì prostor odpovìdajìcì kapli Boţìho hrobu v Jeruzalémě, jenţ typologicky i svým provedenìm navazuje na tuto stavbu. V kláštenìm hradu řádu Kristova v Tomaru tak byla zachována rotunda, která v Portugalsku z hlediska typologie unikátnì stavbou. Začala se stavět po zaloţenì hradu, ke kterému došlo v roce 1160 Templářem Gualdimem Paisem, stavbu však dokončila jiná skupina stavitelů aţ během 13. stoletì. Při přebudovánì za vlády krále Manuela byly pravděpodobně jiţ kolem roku 1510 vztyčeny obvodové zdi kostela a také došlo k vyvořenì projektu rozdělenì části prostoru

777

Riestra zmiňoval rovněţ dispozičnì podobu katedrály v Astorze s kostelem sv. Petra a Pavla ve Zhořelci, který byl v době Coloniova odchodu v polovině 15. stoletì do Burgosu jeden z nejinovátorštějšìch, co se týká německé architektury. Také uvedl podobu se St. Nicolai Kirche v Lünebergu, který byl dokončen mezi léty 1409-1420. Dalšì společným rysem je typ „Hallenkirchen“ v oblasti závěru, coţ by odpovìdalo františkánskému kostelu v Salzburgu. Nebyl tu pouţit přìmý, jednotný model, coţ nenì překvapivé, neboť otec a syn Coloniové obvykle variovali různé konstrukčnì rysy chrámů z německého prostředì. Riestra, Pablo de la, La catedral de Astorga y sus referentes alemanes, s. 273-288. 778 Konkrétněji Götz Fehr, Benedikt Ried. Ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen, obr. č.70, s.72 či půdorys kaple Norbert Nussbaum, German Gothic church architecture, s.169. 779 Prvnì záznam o platbě za stavbu sakristie je z pátku 2.1. 1517 - „ Item Sesta feira a dous dias de Janeyrro de bc xbij começarrom de serujr os Empreyteyrros Em ssuas Empreytadas segundo Regymento d´el Rey nosso Senhor cetera ..Item Joham de Castylho mestre de Empreyteyrro da crasta premeyrra he capyttollo he Sancrystya he portall da travessa a de trazer- Cto x ofyçyaees he a d´aver por mes çemto E corremta mjll rreaees. Lina Maria Marrafa Oliveira, Anexos documentais, s. 220. 780 Mira Soraya Godinho Monteiro Genin, Krista De Jonge, Concepção e construção de abóbadas nervuradas análise geométrica e formal, s. 881-891.

196

kostelnìho jednolodì na kůr a sakristii, která je unikátně umìstěna pod kůrem. V letech 1512-1513 je jiţ na stavbě doloţen jako hlavnì stavitel Diogo de Arruda. V roce 1515 byl jiţ pod vedenìm Joãa de Castilha dokončen vìtězný oblouk, který odděluje rotundu a jednolodnì prostor kostela. 781 (Obr.206) V jeho třech klenebnìch polìch byla pouţita hvězdicová klenba s vloţeným listovým vzorem, který se však odlišuje tvarem pouţitých ţeber.V západnìm a ve východnìm poli jsou ţebra vytvářejìcì čtyřlist zformována do tvaru jemných rostlinných úponků, středové pole má ţebra vytvářejìcì listový obrazec stylizovaná do podoby stáčeného lana. Drobnějšì svornìky s vegetabilnìmi a florálnìmi motivy na průniku ţeber jsou doplněny centrálnìmi svornìky, které od východnìho pole postupně znázorňujì armilárnì sféru, královský erb s korunou a křìţ řádu Kristova. Jiţnì i severnì zeď jsou pročleněny vţdy dvěma okny, jejichţ půlkulatý oblouk je zvýrazněn lanem. Ve špaletě západnìho okna v jiţnì stěně dva pruty zpodobňujì osekané větve, které jsou v kořenové části propleteny dekorativnìm znázorněnìm lana. (Obr. 214) Stejný motiv byl pouţit i u portálu klášternìho kostela Santa Cruz v Coimbře. Dalšìm výrazným ornamentálnìm prvkem tohoto prostoru jsou minipřìpory. Jejich dekorace částečně koresponduje se symbolikou pouţitou u centrálnìho svornìku přìslušného klenebnìho pole. V západnìm poli jsou klenebnì ţebra svedena na listovìm zcela pohlcenou minipřìporu, kterou v severnìm rohu doplňuje pár putti zobrazujìcì divochy, kteřì drţì křìţ řádu Kristova. V jihozápadnìm rohu dva andělé uchycenì na minipřìpoře drţì mariánskou vázu s rostlinami, vegetabilně je ztvárněn i zbytek přìpory a konzolka. (Obr. 208) Druhý pár krátkých přìpor je bohatě dekorován rostlinami, předevšìm akantovými listy. Minipřìpora na severnì stěně je čistě vegetabilně ztvárněná, kromě listů zde byly vytvořeny i stonky, také konzola, jeţ je oddělena kamenným provazem, je pokryta listovìm. Stejně tak protějšì kratinká přìpora je tvořena rostlinnými úponky stylizovanými do podoby královské koruny, která je doplněna listovìm a zvìřaty. Konzola u této přìporky je tvořena prohnutými listy akantu. Na ţebrech sbìhajìcìch na třetì minipřìporu od západu, která je ukotvena v severnì zdi, je navlečena naturalisticky ztvárněná královská koruna, kterou drţì letìcì andìlci. Přìporku zdobì i královský erb, doplněný na bocìch dvěma armilárnìmi sférami. Samotnou zkrácenou přìporu nahradilo plastické ztvárněnì mořských vln. (Obr. 209) Protějšì jiţnì přìporka je doplněna dvěma putti s rysy divochů, kteřì drţì štìt s erbem královny Marie. Lemujìcì girlandy jsou tvořeny kukuřičnými klasy podobně jako v ambitu Jeronýmského kláštera, kde je štìt se znakem královny Marie také doplněn girlandou s polootevřenými kukuřičnými klasy obkruţujìcì křìţ řádu Kristova. (Obr. 230) Pouţitý bohatý ornament u uvedených architektonických prvků koresponduje s vnějšì dekoracì chrámu, neboť západnì průčelì této stavby zdobì proslulé tomarské okno, jeden z hlavnìch uváděných přìkladů uţitì bohaté ornamentalistiky manuelského stylu. (Obr. 210) V jiţnì fasádě, skryto v chodbě ambitu, bylo vybudováno okno s takřka totoţným základnìm dekorem. Jejich návrh a provedenì je připisováno na základě pramenů staviteli Diogovi de Arrudovi. Ten působil v konventu řádu Kristova v Tomaru v letech 1512-1513 jako hlavnì stavebnì mistr, jak vyplývá z dokumentu královské kanceláře: „pagou o recebedor a Diogo Daruda, mestre das obras dito convento.“782 Listový obrazec vloţený do figury čtyřcìpé hvězdy pouţil Joãův mladšì bratr Diogo na podklenutì kůru v kostele kláštera svatého Křìţe v Coimbře. Datačně se jedná o obdobì

781

Paulo Pereira, De aurea Aetate. O coro do Convento de Cristo em Tomar e a Simbólica Manuelina, s. 1315. 782 Francisco Marques Sousa Viterbo, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal,dìl 1, A-G, s. 48.

197

kolem roku 1530.783 Při vyzdìvánì se postupovalo po ploše jednotlivých listů. (Obr.185 a,b) Je zde jasná analogie s takřka totoţným klenebnìm vzorcem pouţìvaným Joãem de Castilhem, který tak napřìklad zaklenul sakristii v Jeronýmském klášteře v Belému. Také ve zdejšìm klášternìm ambitu, který projektoval Marcos Pires, byl v rohových klenebnìch polìch pouţit klenebnì vzorec čtyřcìpé hvězdy s vloţenou figurou vytvářejìcì jetelový čtyřlist. Lze předpokládat, ţe tu byl navrhutý také klenebnì obrazec listový, ale zřejmě kvůli menšì ploše pole, neţ bylo plánováno, došlo k vytvořenì lehce odlišného klenebnìho obrazce. Finálnìmu zmenšenému prostoru nasvědčuje i fakt, ţe kaţdé vnitřnì pole tohoto klenebnìho vzorce je vyzděno pouze jednou řadou kvádrů. (Obr. 82)

5.3 Sloţitější druhy klenebních obrazců Nejkomplikovanějšì klenebnì vzorce vytvořili manuelštì stavitelé v zaklenutì chóru v katedrále v Braze a v kapitulnì sìni františkánského konventu dos Lóios v Évoře. Obměnou klenebnì figury z dos Lóios v Évoře je i klenebnì vzorec pouţitý v zaklenutì presbytáře klášternìho kostela dos Lóios v Arraiolos. V Braze základnì vzorec vycházì z hvězdicovité klenby, do nìţ je vloţen centrálnì kruhový prstenec. Základnì diagonálnì ţebra jsou zachována, dalšì derivované tvary obsahujì půlelipsovité oblouky napojené na centrálnì prstenec.784 Rys obrazce byl vytvořen pomocì sloţitě zkombinovaných kruţnic, jejichţ středy tvořì vnitřnì obdélnìky. Při konstrukci tohoto obrazce bylo potřeba zaklenutì pouze jednotlivých úseků. Jednìm ze vzorců této klenebnì figury mohl být konventnì kostel San Esteban v Salamance, který je ale časově mladšì. Kvůli florálnìmu motivu obrazce jsou zmiňovány paralely se zaklenutìm v katedrále v Seville, kde působil João de Castilho společně se Simonem de Colonia.785 João de Castilho mohl tak přìmo a přirozeně poznat také tvorbu svých krajanů otce a syna Hontañonových, coţ je dalšì rodina stavitelů, která měla svým stavitelským uměnìm vliv na podobu iberské pozdnì gotiky. A propojenì stavebnìch hutì v Seville a v Lisabonu pokračovalo i v dalšìch letech, neboť jeden ze spolupracovnìků Joãa de Castilha, Diego de Riano, jenţ přišel také pracovat do Portugalska ze stavebnì hutě katerdály v Seville, je doloţen v Belému aţ mezi léty 15171522. Stavitel musel v Braze navazovat na staršì, románské prostory a vyuţìt daného prostoru. Calabria se domnìvala, ţe postupně byly upevněny základnì oblouky ţeber po

783

José Bento Vieira, Santa Cruz de Coimbra. Arte e Historia, s. 17, 20. Zajìmavostì můţe u tohoto obrazce být, ţe dva cìpy krouţených hvězdic, která vybìhajì z centra všech 4 stran klenebnìho pole, a společně vytvářì na hranici polì závěru čtyřcìpou krouţenou hvězdici, mohou odkazovat ke středoevropským stavebnìm hutìm. Stejně artikulovaný klenebnì vzorec čtyřcìpé krouţené hvězdice, leč na zaklenutì celého prostoru byl pouţìván v širšìm Podunajì a v jiţnìm Bavorsku. Shodnou základnì klenebnì figuru majì některé obrazcové klenby „německého typu“ ve střednì Evropě. V centru klenby byl pouţit vzorec čtyřcìpé krouţené hvězdice v zaklenutì Kreuzkapelle ve Willibrordi kirche ve Weselu, který byl pracì Johanna von Langenberg z roku 1518. Totoţným je i základnì vzorec zaklenutì kaple v kostele Unserer lieben Frau v Ingolstadtu, který je doplněný do prostoru vynesenými naturalisticky vyhotovenými ţebry ve tvaru osekaných větvì. I přes typologickou podobu je středoevropské zaklenutì kaple mladšì, neboť jeho vytvořenì stavitelem Erhardem Heydenreichem spadá aţ do obdobì kolem roku 1520. V tomto kostele aplikoval Gervin von Langengberg v zaklenutì Alyschläger kapelle jiţ v roce 1512 prostorový vzor obrazcové klenby. Norbert Nussbaum, German Gothic church architecture, s.198-199, 205. A právě tato klenebnì figura je blìzká neprostorovým obrazcovým klenbám pouţìvaným v tomto obdobì na Iberském poloostrově. 785 Viz pozn. č.560 784

198

diagonále a přìzednì oblouky, které byly připevněny přìmo na přìpory, načeţ byly stejně jako přidaná sekundárnì ţebra podepřeny dřevěnou konstrukcì. Poté byla doplněna dalšì ţebra, aby se dokompletoval obrazec,a pak se začaly usazovat kameny a vyplňovat mezery. U tohoto typu klenby nebyla důleţitá pouze estetická stránka obrazce, ale rovněţ se musel klást důraz na kvalitnì konstrukci a na materiál i na důkladné opracovánì kamene. 786 (Obr.187) Dalšì ukázka zaklenutì bohatým obrazcem se nacházì v kapitulnì sìni v klášteře dos Lóios v Évoře. Klenebnì vzorec má opět základnì strukturu čtyřcìpé hvězdy se středovým prstencem a s krouţenými přìdavnými ţebry, která ve hvězdici přiléhajì k středovému prstenci, v jejich centru jsou ukončena lineárnì ţebra, vedená z centrálnìho svornìku a vytvářejìcì křìţ. Vnějšì strany mezicìpů hvězdic jsou doplněny o dalšì úseky zakřivených ţeber vytvářejìcìch špici. I ve zdejšì klenbě byl pouţit manuelinský motiv stáčeného provazu, kdy je jìm tvořeno ţebro centrálnìho prstence, a stejně tak je kamenným provazem obtočen centrálnì svornìk. Rovněţ v kostele kláštera dos Lóios v Arraiolos byl ve dvou polìch klenby presbytáře pouţit sloţitějšì obrazec vepsaný do tvaru čtyřcìpé hvězdice. Jedná se zároveň o jednu z poslednìch staveb, která byla postavena v manuelském duchu pod inspiračnìm vlivem stavebnì huti kostela São Francisco v Évoře. Klášter dos Lóios v Arraiolos se nacházì na mìstě, kde měl původně své sìdlo D. Álvaro Pires de Castro, bratr D. Inés de Castro.787 K poloţenì základnìho kamene došlo v roce 1527, klášter začal být budován ve 30. letech 16. stoletì. 788 Půdu darovali klášteru João Garcês a jeho ţena, neboť neměli potomky. Vieira da Silva datoval postavenì jejich kaple v konventnìm kostele aţ do roku 1560, neboť se stavba kláštera časově protáhla kvůli nedostatečným prostředkům Garcêsových na tak velký podnik. Na výstavbu kláštera přispěl i král Jan III. a jeho bratři infanti Luis a krdinál Jindřich, zřejmě ještě předevšìm kvůli významu rodu de Castro.789 Jednolodnì kostel Nossa Senhora de Assunção je zaklenut čtyřcìpou hvězdovou klenbou, avšak pro dvě pole presbyteria byl pouţit vzorec čtyřcìpé hvězdové klenby, do něhoţ byly vloţeny čtyři laloky vytvořené z krouţených ţeber. Mìsta spojnic ţeber laloku a hvězdice jsou svázána jemným kamenným provazem, stejně tak jsou dvojitě stočeným provazem zpevněny laloky na mìstě kontaktu obou polì klenby. Tento typ klenbnìho vzorce se pouţìval v oblasti Alenteja, tedy mimo regiony hlavnìho působenì Joãa de Castilha, coţ bylo spìše ve středu a na severu Portugalska. Motiv lana či provazu, pouţitý v klenbě na spojnicìch ţeber, byl pouţit ve velmi naturalistickém provedenì i se smyčkami taktéţ u vstupnìho portálu, kde jsou stylizovány do podoby provazu jak bočnì sloupky, tak i vnějšì prut půlkruhového portálového oblouku, se kterými jsou bočnì provazovité sloupky svázány. Tyto motivy svým provedenìm připomìnajì obdobné motivy v podobě svázaných a „snýtovaných“ výběhů ţeber v klenbě nebo různě tordovaných sloupů v jihočeských pozdně gotických kostelìch, napřìklad v chrámu svatého Tomáše ve Svatém Tomáši, 790 či svázaná osekaná

786

Claudia Calabria, Geometry and construction of ribbed vaults: Choir of the Braga cathedral, prezentace na 2nd International Conference in Architecture and Urban Design 8.-10.5.2014,, Epoka university, Tirana, paper No. 188, s. 1-8. 787 Jednalo se o ţenu Petra I. Krutého, který se s nì i přes nepřìzeň otce pravděpodobně oţenil. Inés byla kvůli moţnému vlivu kastilské šlechty zavraţděna v Coimbře na přìkaz Petrova otce. Jejì tomba je umìstěna v klášternìm kostele Santa Maria v Alcobaçe. 788 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s.198. 789 José Custódio Vieira da Silva, O Tardo-Gótico em Portugal. A arquitectura no Alentejo, s. 114-117. 790 Roman Lavička, Krouţené klenby Hannse Gezingera na jihu Čech, Svornìk, Praha, Unicornis, 5/2007, s.141-160. Také Roman Lavička, Pozdně gotické kostely na Roţmberském panstvì, s. 106-107.

199

ţebra v podklenutì Královské oratoře v katedrále sv. Vìta. Jednalo se však pìše i o dekorativnì záleţitost, podobně jako ve střednì Evropě, kdy se funkčnì části konstrukce transformovaly i do estetického prvku.

5.4 Vybrané unikátní manuelské klenby V této podkapitole budou popsány pouze dvě zaklenutì, z nichţ jedno se spìše neţ unikátnìm klenebnìm obrazcem vyznačuje originálnìm zpracovánìm tvaru ţeber v klenbě. To je ale pro manuelino natolik přìznaké, ţe je vhodné mu věnovat takto samostatnou pozornost i vzhledem k historii objektu, kde se tato klenba nacházì, a také k osobnosti stavebnìka, jenţ podnìtil jejì vznik. Druhý klenebnì vzorec svým zpracovánìm připomìná krouţené klenby známé i z českého prostředì, a proto budou naznačeny moţnosti transferu konstrukčnì typologie ze střednì Evropy. 5.4.1 Hvězdová klenba s krouţenými ţebry Tento klenebnì vzor se v portugalské architektuře na přelomu 15. a 16. stoletì objevuje unikátně v zaklenutì jednolodnìho kostela Nossa Senhora de Pópulo v Caldas da Rainha. Objekt patřì mezi prvnì manuelinské stavby a jeho provedenì v létech 1485-1505 je připisováno Mateusovi Fernandesovi. 791 Kromě interiéru byly manuelské ornamenty pouţity i v dekoraci zvonice, kde se jednalo nejen o vegetabilnì dekor rámujìcì obdélná, půlkruhově ukončená sdruţená okna, ale význam královské stavby zde byl zdůrazněn i sochami světců, umìstěnými vedle oken. Preciznì a orignálnì provedenì stavby odpovìdá osobnosti donátorky, kterou byla královna Leonora. Jejì emblém sìtě a osobnì znak krále Jana II. - pelikán, společně s královským erbem s korunou se objevujì v dekorativnìm provedenì svornìků v podélné lodi. Ta je ve dvou polìch klenuta čtyřcìpou hvězdovou klenbou s dvojitě vyţlabenými ţebry, která jsou svedena na zkrácené přìpory ukončené konzolami, jeţ majì různé vegetabilnì či geometrické tvary, u některých z nich uţit i motiv tordovánì. Analyzovaným klenebnìm vzorcem osmicìpé hvězdice s krouţenými ţebry byl zaklenut menšì, intimnějšì prostor presbyteria kostela. Zakřivená ţebra této klenby se mìrně stáčejì před dosednutìm na konzoly upevněné ve zdi ve výši dolnìho okraje okna. Vzorec hvězdice doplňujì vloţená rovná nároţnì ţebra. Pouţitá profilace ţeber se zde oproti lodi odlišuje třetìm vyţlabenìm, coţ dodává celé klenbě většì plastictu, připomìnajìcì svou modulacì prostoru klenby Benedikta Rieda. Florálnì svornìky na spojìch cìpů hvězdice společně s centrálnìm svornìkem s erbem královny Leonory dotvářejì harmonický obrazec. Nunes da Silva a Martinez předpokládali návaznost klenby na španělské vzory, předevšìm na křìţové klenby ambitu kláštera v St. Paular v Seville vytvořené Juanem de Guasem po r. 1484 spìše neţ na středoevropské krouţené klenby, i kdyţ princip vytvářenì klenebnìho vzorce na základě průsečìků kruţnic je totoţný, jak lze zjistit geometrizacì obou klenebnìch vzorců a následným porovnánìm. V ambitu klášter St. Paular jsou sice ţebra masivnì s výrazným centrálnìm vyţlabenìm, ale nejsou zakřivena jako v presbytáři kostela Nossa Senhora de Pópulo, kde ţebra spìše evokujì klenbu u Vladislavského sálu. Zároveň se jedná o odlišný klenebnì typ neţ

791

Paulo Pereira, Do modo gótico ao manuelino (séculos XV-XVI), s. 44-45.

200

v klášteru St.Paular, kde byla v ambitu pouţita křìţová klenba. Vzhledem k Boytacově působenì společně s Mateusem Fernandese 792 však nelze vyloučit moţné ovlivěnì výstavby tohoto kostela středoevropským regionem, neboť vìtězný oblouk vstupu do presbyteria má záclonový tvar, který lze spojit s Boytacovou tvorbou. Zakřivená ţebra se ve středoevropském prostoru objevujì napřìklad při stěnách v západnì části hlavnì lodi v katedrále svatého Štěpána, kde jsou dìlem Laurenze Spenninga. Také kostel sv. Martina v Bratislavě měl mìt dle návrhu, datovaného do roku 1455, zakřivená ţebra v hlavnì lodi. Podobně se v návrhu klenby kostela ve Steyeru od téhoţ autora střìdajì přìmková a zakřivená ţebra. 793 A právě k modifikaci klenebnìho sìťového vzorce směrem ke krouţenému typu docházelo ve střednì Evropě ve dvou hlavnìch oblastech. Jednalo se jednak o oblast Podunajì a Bavorska a jednak o oblast severnějšì, zahrnujìcì Sasko. V Podunajì a v jiţnìm Německu se na vývoji ke krouţenému typu a na postupném zaoblovánì ţeber a uvolňovánì strnulé klenebnì sìtě podìleli všichni hlavnì stavebnì mistři, kteřì jsou v současnosti doloţenì, v oblasti od Augsburgu aţ po Vìdeň přibliţně mezi léty 1440-1490.794 Vzhledem k dalšìm typologickým znakům Boytacovy tvorby nelze vyloučit jeho vztah k některé z jihoněmeckých, saských či podunajských hutì. Naskýtá se otázka, proč se tento typ klenby neobjevil u dalšìch staveb těchto stavitelů, ať jiţ Fernandesových nebo Boytacových či u jiného z manuelských stavitelů. Zaklenutì malého prostoru však bylo konstrukčně jednoduššì, a tak lze předpokládat, ţe u zaklenutì většìho prostoru lodì zůstali stavitelé prvnì manuelské generace u pouţìvánì osvědčeného vzoru i technologiì bez krouţených ţeber. Dalšì inovace klenebnìch vzorců přinesl do Portugalska předevšìm aţ stavitel tzv. druhé manuelské generace, João de Castilho. 5.4.2 Klenba s ţebry formovanými do provazů s uzly Ojedinělé a originálnì provedenì klenby manuelské architektury bylo pouţito také v katedrále ve Viseu, kterou nechal na počátku 16. stoletì přestavět biskup Diego Ortiz de Villegas (1457-1519). Původnì stavba se datuje do počátku 12. stoletì, do doby, kdy toto město bylo součástì hrabstvì Portocale. Dalšì přestavba jiţ katedrály proběhla během vlády krále Dinise, kdy byl stavebnìkem biskup D. Egas. V té době bylo Viseu prosperujìcì město, které ale bylo ohroţováno z nedaleké Kastìlie. Proto se biskup Egas rozhodl vybudovat stavbu uvnitř opevněnì, která by navazovala na původnì Alcácer da Vila (městský hrad) a umoţňovala obranu v přìpadě nebezpečì. Král Dinis povolil vystavět zdi a bránu, jeţ měla stát mezi (pravděpodobně ještě původnì) věţì a katedrálou. Přestavba trvala několik desetiletì i kvůli hladomorům a morovým epidemiìm, některé části objektu byly dostavěny aţ během dalšìho výrazného přebudovánì objektu na přelomu 15. a 16. stoletì. Kaţdopádně obranná funkce stavby byla uplatněna, katedrála slouţila jako útočiště obyvatelům města v roce 1385, kdy do kraje vtrhlo kastilské vojsko pod vedenìm

792

Pouze krátce v poznámce zmìnil moţnost spolupráce stavitele Boytacy na základě práce Jorga Segurada Ricardo Jorge Nunes da Silva, Os abobamentos pétreos na arquitectura tardomedieval do ciclo Bracarense - a influência do Norte de Espanha (Burgos), in: Convergências 1/2009, nestránkováno. 793 Pavel Kalina, Benedit Ried a počátky záalpské renesance, s. 45-47. 794 Václav Mencl, České středovéké klenby, s. 103.

201

toledského arcibiskupa Pedra Tenória (1328-1399) během války mezi bratranci Janem z Avisu a Janem Kastilským o portugalskou korunu.795 Přestavba katedrály v manuelském obdobì za působenì biskupa Dioga Ortiz de Vilhegas byla dokončena v roce 1516. Manuelské motivy se projevily nejen v interiéru, ale i v bohatě sochařsky dekorovaném portiku katedrály, které harmonizovalo s interiérem. Současný vzhled západnìho průčelì je však jiţ stavem po dalšì přestavbě, která proběhla v roce 1635 pod vedenìm stavitele Joãa Morena. 796 Katedrála byla koncipována jako trojlodnì hala zaklenutá v kaţdé lodi třemi poli křìţové klenby, která je rozdělena do osmi částì, neboť jsou v nì vloţená ţebra stylizovaná do podoby provazu s naturalisticky provedenými uzly. Jejì autor nenì známý, ale jiţ Francisco Marques Sousa Viterbo a následně dalšì badatelé ji připsali Joãovi de Castilhovi, jenţ působil v širšìm regionu okolo Viseu, které leţì na jih od Bragy a v přìmo ve Viseu mohl pracovat v roce 1513, kdy je zde doloţen bez konkrétnìho jména „ um arquitecto biscainho“. 797 Klenba byla kompletnì jiţ v roce 1513, datačně je tedy staršì, neţ jiné originálnì provedenì Castilhových kleneb, napřìklad zaklenutì kostela Jeronýmského kláštera v Belému. V Portugalsku by podobnou analogiì mohl být motiv lana s uzlem uţitý nikoliv takto v sakrálnìm prostoru, ale na vnějšìm plášti pevnostì, tedy u Torre de Belém a u pevnosti Evoramonte, které ale vystavěli bratři Arrudové. Napřìklad Reynaldo dos Santos by stavbu připsal jim spìše neţ Mateusovi Fernandesovi či Diogovi Boytacovi, ačkoliv nenì ţádný doklad o působenì bratrů Arrudů v severnìch regionech země. 798 S Boytacovou tvorbou by však korespondovalo vytvořenì halového prostoru, pouţitì prutů tordovanch stáčenìm, které lemujìcì arkády oddělujìcì hlavnì a vedlejšì lodě chrámu a také stavitelovo působenì v Coimbře, leţìcì na jih od Viseu. Castilhovu způsobu zaklenutì však odpovìdá klenebnì vzorec pouţitý v podklenutì kůru, kde je do čtyřcìpé hvězdice vloţen krouţený prstenec. Proto nelze vyloučit působenì obou stavebnìch mistrů, kdy Boytaca mohl být tvůrcem projektu přestavby a prvnìm stavebnìm mistrem, který posléze převzal João de Castilho. Stavba nemusela být ovlivněna tvorbou bratrů Arrudů, neboť při interpretaci originálnìho klenebnìho vzorce s uzlem je třeba přihlédnout nejen k moţným stavitelům, ale rovněţ k osobnosti stavebnìka. Diogo Ortiz de Vilhegas byl vyhlášeným učencem, bývalým profesorem astronomie na universitě v Salamance, matematikem a geografem. V Portugalsku měl úzké kontakty s královskou rodinou, byl napřìklad zpovědnìkem sestry krále Jana II., Joany.799 Zároveň se jako učenec zásadně zaslouţil o úspěch portugalských objevných plaveb, neboť to byl kromě Abrahama Zacuta také on, kdo dal ze své knihovny své mapy a kolekci opisů astronomických spisů arabských nebo antických astronomů, napřìklad Ptolemaia, k dispozici mořeplavci Vascovi da Gama před cestou do Indie. Byl i vynikajìcìm teologem, který formuloval i některé doktrìny k výuce náboţenstvì. Slouţil i oficiálnì slavnostnì mše napřìklad po přìjezdu Vasca da Gamy z Indie či před odjezdem flotily Pedra Álvarese

795

Alexander Alves, Artistas espanhóis na cidade de Viseu nos séculos XVI e XVII, in: As Relações artìsticas entre Portugal e Espanha na Época dos Descobrimentos. II. Simpósio luso-espanhol de História da Arte, Coimbra, Universidade de Coimbra, 1987, s. 429-453. 796 Alexander Alves, Artistas espanhóis na cidade de Viseu nos séculos XVI e XVII. , s. 429-453. 797 Pedro Dias, A arquitectura manuelina, s. 132, 159. 798 Santos také předpokládal přìmý vliv zauzlených ţeber v katedrále ve Viseu na vytvořenì několika manuelských portálů u domů v Coimbře. Reynaldo dos Santos, Estilo manuelino, s. 16-17. 799 Joana (Jana Portugalská, 1452-1490, Santa Joana Princessa ) ţila v klášteře v Aveiru, kde byla také vychovatelkou a učitelkou Jorga de Lancaster, nemanţelského syna svého bratra. Jejì beatifikace proběhla v roce 1693.

202

Cabrala nebo při přìjezdu Duarta Pereiry Pacheca z jeho výpravy. 800 Během svého působenì v marocké Ceutě mezi léty 1500-1503 sepsal také teologickou práci „Cathecismo pequeno da doctrina“ (Cathecismo pequeno da doctrina e instruçam que os xpaãos ham de creere obrar pera conseguir a benauenturança eterna, 1504).801 Jednalo se tedy o dalšìho teologa - učence působìcìho v portugalském intelektuálnìm prostředì za vlády krále Manuela a Jana III. Lze tedy uvaţovat i o moţnosti, ţe v klenbě pouţitý provaz mohl představovat námořnì uzel, tedy reálný předmět, v symbolickém spojenì s boţìm universem, neboť náboţenstvì je také určitý magický druh svazku, 802 které se šìřilo křesťanskými misiemi pod portugalskou korunou mezi obyvateli nově objevených zemì.

800

Alvaro Velho, A journal of the first voyage of Vasco da Gama, 1497-1499, London, 1898, s. 166-167, José Chabás, Bernard R. Goldstein, Astronomy in the Iberian Peninsula: Abraham Zacut and the Transition from Manuscript to Print, Philadelphia, American Philosophical Society, 2000, s. 13-15. 801 Knihu vydal Valentim Fernandes de Morávia jiţ pod přìzviskem Alemã společně s Johanem Pedrem Bonhominim z Cremony. Také viz Fernando Amado Aymoré, Die Jesuiten im kolonialen Brasilien. Katechese als Kulturpolitik und Gesellschaftsphänomen (1549-1760), Frankfurt am Main, Peter Lang, 2009, s. 63. 802 Mircea Eliade, Images and symbols.Studies in Religious Symbolisms, New Jersey, Princeton University Press, 1991, s. 114-115.

203

Symbolika vybraných motivů a ornamentů v manuelském stylu El Rei dom João lhe ( dom Manuel) deu por diuisa ha figura da Sphera, perque hos Mathematicos representao ha forma de toda ha machina do ceo a terra, com todo los outros elementos, cout(s)a deipantar, e que parece que nao careceo de misterio prophetico, porque assi quomo estaua ordenado per Deos. Damião de Góis, Chronica do serenissimo senhor Rei D. Manuel (Manuelský portál, kostel sv. Františka, Goa)

204

6. Rozbor vybraných figur, prvků a ornamentů manuelského dekoru a jejich symboliky V obdobì, kdy doznìvala symbolikou přetìţená pozdnì gotika, to byly právě dekorace a ornamenty, které svým symbolickým obsahem vyjadřovaly to, co dnes ukazujì modernì média. Tehdejšì „čtenář“ této symbolice dobře rozuměl, vţdyť i středověká katedrála byla nositelkou informace o uspořádánì světa, řádu a mìsta člověka v něm. Středověké myšlenì spočìvalo na rozdělenì celého jsoucna, světa i ţivota do vlastnìch myšlenek a začleněnì těchto idejì do pojmových hierarchiì. Proto také středověký člověk dokázal vytáhnout z celku kvalitu podstatné jednotlivosti. 803 Ve středověkém symbolismu mohla asociace vzniknout jak na základě společné jedné podstatné vlastnosti, tak mohla být kaţdá skutečnost či věc přenesena do vědomì v mystické souvislosti. Nejednalo se však o symbolismus v dnešnìm slova smyslu, protoţe byl spojený se světonázorovým myšlenkovým proudem, tedy vlastně s tehdejšìm realismem. Přes tyto symbolické představy, spojené rovněţ s alegoriemi, je nutné nahlìţet na tehdejšì uměnì i ţivot, neboť osvětlovaly středověké myšlenì. 804 Proto je bohatý ornamentálnì dekor manuelské architektury mìstně a časově ukotvenou historickou výpovědì v několika podstatných rovinách. Zároveň se jedná o jeden z charakteristických znaků tohoto pozdně gotického stylu, a tak je nezbytné vytvořit také základnì rozdělenì ornamentálnì dekorace manuelina, aby vyplynula i jejì strukturovanost a vzájemná provázanost. Vzhledem k širokému mnoţstvì dekorativnìch prvků pouţìvaných v manuelské dekoraci budou uvedeny a blìţe analyzovány pouze vybrané postavy, nástroje, ţivočichové i rostliny.

6.1 Osobní emblémy krále Manuela Doba vlády Jana II. a Manuela I. probìhala ve znamenì upevňovánì centralizované královské moci, coţ se promìtlo i do pouţìvané symboliky. Královstvì bylo chápáno ve struktuře univerza v absolutnì identifikaci mezi dvěma dvory, nebeským a zemským, kdy Bůh zaujìmal pozici všemocného krále a portugalštì králové byli panovnìky dìky milosti boţì (z Boţì milosti), coţ byl základ legitimity jejich morálnìho práva na toto postavenì či 803

Huizinga jako přìklad udával přìpad biskupa Fulca, který byl v podezřenì, ţe daroval almuţnu člence sekty albigenských, coţ ale on vysvětlil tìm, ţe nedal penìz kacìřce, ale chudé. Markéta Skotská, francouzská královna, po polibku spìcìho básnìka Alaina Chartiera vypověděla, ţe nelìbala muţe, ale vzácná ústa, z nichţ vyšlo tolik ctnostných a dobrých slov. . („Je n´ay pas baisé l´homme mais la précieuse bouche de laquelle sont yssuz et sortis tant de bons mots et vertueuses paroles.“) Vìce Johan Huizinga, Podzim středověku, Praha, Litomyšl, Paseka, 2010, s. 238-239. 804 Johan Huizinga, Podzim středověku, s.225-227. Jak se byli schopnì symbolicky vyjadřovat i „obyčejnì“ lidé dokládá zápis o strašném krveprolitì v Pařìţi 1418: „..Tehdy povstala bohyně Neshoda, která sìdlila ve věţi špatné rady, a probudila šìlené bohyně hněvu, Chtivost, Zuřivost a Pomstu. Chopily se nejrůznějšìch zbranì a nemilosrdně vyhnaly Rozumnost, Spravedlnost, Boţì paměť a Zdrţenlivost...“ Načeţ následoval střìzlivý popis událostì. Alegorie byla pouţita kvůli potřebě popsat přìšerné události tak, jako by nebyly způsobené lidským zaviněnìm, ale něčìm vyššìm. Uţ ve středověku ale začìnaly zasahovat do alegoriì mytologické postavy, které byly následně přìznačné pro renesanci. Alegorie Mladosti, Zábavy, Odmìtnutì, Nebezpečì, Rádomluvy a Upřìmnosti jsou v básnìch Froissanta doprovázeny Klóthó či Atroposem. Johan Huizinga, Podzim středověku, s. 232-233.

205

odůvodněnì jejich vìtězstvì. Instituce královská byla posvátná, avšak úctyhodnost krále se nepromìtla do schopnosti konat zázračné skutky, portugalský král se nestal divotvůrcem. Nejsou ani doklady o zázračných uzdravenìch z jeho rukou, jak tomu bylo napřìklad u francouzských králů. Ţádný portugalský král ani nebyl svatořečen, byla zde spìše snaha o kanonizaci členů královské rodiny, coţ bylo dokladem prestiţnosti rodu. 805 Portugalštì králové nebyli korunováni ani pomazáni, byli pouze provoláváni kortesy, coţ bylo poměrně vzácné. Sám Manuel, 4. vévoda z Beji, se stal králem „shodou okolnostì“ či „z boţì vůle“, po smrti sedmi svých přìbuzných. Jan II. si ho v podstatě zvolil v důsledku těchto konsekvencì za svého následnìka a také Manuelovi za osobnì symbol vybral armilárnì sféru. A jiţ to, dle královských kronikářů, symbolicky předurčilo i jeho velkolepou panovnickou éru ve znamenì největšìch světových námořnìch objevů. Armilárnì sféru - nástroj matematiků a astronomů - zìskal Manuel od krále Jana II. ,jak zmìnil kronikář a historik Damião de Góis, v době sňatku Janova syna Alfonse s dcerou katolických Veličenstev Isabelou. Manuel, vévoda z Beji, patřil do jednoho z četných diplomatických poselstev dlouhodobě vyjednávajìcìch sňatek infanta Alfonse na dvoře katolických Veličenstev v Seville. Tìm dokázal své věrné sluţby králi Janovi II., a protoţe ještě neměl vlastnì osobnì symbol, jak bylo pro prince zvykem, proto mu král Jan II. daroval emblém. Byla to armilárnì sféra, protoţe „...hos Mathematicos representao ha forma de toda ha machina do ceo a terra, com todo los outros elementos, couta deipantar, e que parece que nao careceo de misterio prophetico, porque assi quomo estaua ordenado per Deos...“806 Král Manuel vládl během nejúspěšnějšìho obdobì zámořských expanzì. Rostoucì bohatstvì a rozšiřujìcì se koloniálnì územì se odrazila i v potřebě rozšiřovat dvůr, pozvedat kulturu a vzdělanost země. Podporoval stipendii studenty na zahraničnìch univerzitách i vydávánì knih, u nichţ se často objevuje na titulnì straně jeho osobnì znak - armilárnì sféra. Zájem krále Manuela o „staré vědy“ je demonstrován také napřìklad u vydánì spisu Repertorio dos Tempos Valentimem Fernandésem de Moráviou v roce 1518, na jehoţ titulnì straně je vyobrazen král Manuel a kosmolog. I u některých dalšìch portugalských tisků z počátku 16. stoletì byla vědecká či edukačnì tématika zdůrazněna na na titulnì straně, napřìklad u Grammaticy Pastrane (Pastarnae) Juana de Pastrany vydané také Valentimem Ferandesem de Moráviou jiţ v roce 1497, je vyobrazena v centrálnì části scéna z vyučovánì - mistr obklopený svými studenty s knihami. (Obr.195) Pravděpodobně monarcha obklopený studujìcìmi šlechtici nebo syny je vyobrazen i na titulnì straně portugalského „slabikáře“ z počátku 16. stoletì - Cartinhy para esinhar ler u nìţ nenì jistý rok vydánì, ale vztah k manuelské éře napovìdá vyobrazenì armilárnì sféry na titulnì straně. (Obr. 197) V architektuře byla armilárnì sféra nejčastěji pouţìvanou dekoracì zejména královských staveb. Tento Manuelův osobnì emblém i symbol jeho královské moci se u dekorace portálů nebo oken objevoval často v páru – dvě sféry symbolizovaly krále a impérium a také nebeskou sféru a zkušenost světa. Jednalo se i o prezentaci duality materiálnì a duchovnì. (Obr.154,179,210,218)Král Manuel byl v astrologickém znamenì Blìţenec, proto mohlo zdvojenì symbolů odkazovat i na tuto skutečnost, neboť ve dvojìm

805

Ana Maria Alves, Iconologia do poder real no perìodo manuelino: Á procura de uma linguagem perdida, Lisboa, Imprensa Nacional - Casa da Moeda, 1985, s. 21-22. Vìce k francouzským králům, kteřì měli mìt zázračnou moc v Marc Bloch, Králové divotvůrci: studie o nadpřirozenosti přisuzované královské moci, zejména ve Francii a Anglii, Praha, Argo, 2004. 806 Damião de Góis, Chronica do serenissimo senhor Rei D. Manuel, kniha 1, kap. 6., s. 6.

206

provedenì či v páru byly vytvořeny i některé dalšì symboly či postavy.807 Armilárnì sféra se objevuje ve všech koutech světa, kam Portugalci zamìřili, jak na stavbách sakrálnìch,808 tak profánnìch, proto ji lze vnìmat i jako symbol kolonizace a christianizace portugalského „světa“ na přelomu 15. a 16. stoletì. S tìm souvisì i vytvořenì armilárnì sféry na padraões tedy na kamenech, které označovaly územì kolonizované Portugalci. S defininovánìm a potvrzenìm královské moci mělo souvztaţnost i pouţìvánì dvou erbů - portugalského královstvì a štìtu s křìţem řádu Kristova. Prvnì z nich, erb portugalského královstvì se sedmi hrady, je na dobových iluminacìch a u tisků často znázorněn ve dvojici s armilárnì sférou, kdy erb je vlevo a amilárnì sféra vpravo. Takto je pouţil Valentim Fernandes de Morávia jak u titulnì strany prvnìho dìlu Ordenacões manuelinas, 809 tak u Grammatiky Pastrane, i u dalšìch tisků. (Obr.27,196) Oproti tomu v manuelské architektuře zaujìmá u většiny staveb královský erb obvykle centrálnì pozici 810 a je doplněný korunou. Portugalský král ale nebyl korunován, v ţádném středověkém dokumentu se také neobjevuje popis korunovace, proto byla sama koruna symbolem královstvì či královského domu.811 (Obr. 128,141) Definice královské moci se odráţela v atribuci krále coby zástupce boţìho na Zemi, hlavnìho vojenského velitele, suverénnìho vůdce v čele šlechtických rodů (linhagem) se všemi konotacemi soudnìmi, právnìmi, morálnìmi i náboţenskými, které byly s touto pozicì spojeny. 812 U krále Manuela byla určitá „boţì“ predestinace v jehodobě vnìmána jako stěţejnì vzhledem k osudovým okolnostem, které předcházely tomu, aby se stal portugalským vládcem. Dle kronikáře de Góise bylo toto předurčenì dáno uţ jeho narozenìm v momentě, kdy probìhaly slavnosti Boţìho těla (31.5.1469), které vedly k tomu, ţe byl pojmenován Emanuel.813 Manuel byl samotným papeţem Juliem II. vynášen jako král David, nový velitel křesťanstva – David Lusitanorum.814 K mesianistické úloze se cìtil Manuel předurčen i kvůli svému jménu Emanuel, tedy jménu, které dal prorok Isaiáš dìtěti, které porodì panna.815 Pereira měl tento výklad i pro vegetabilnì dekoraci průčelì „Tomarského okna“ (obr. 216), neboť interpretoval jeho výpovědnì hodnotu ve spojenì se třemi protagonisty: papeţem, Manuelem a prorokem Izaiášem: „..Hle dìvka počne a porodì syna a dá mu jméno Immanuel...“ „I vzejde proutek z pařezu Jišajova“.. 816, kdy větve stromu či strom sám symbolizujì Krista. Dalšìm z hlavnìch bodů manuelské ikonografie bylo i propojenì řádu Kristova s Kristem a s královskou mocì Manuela, který byl velmistrem tohoto řádu, stejně jako jeho strýc Jindřich Mořeplavec. Toto spojenì se odráţelo také v častém uţìvánì právě erbu řádu Kristova a výrazně se projevilo nejen v dekoraci exteriéru klášternìho kostela řádu Kristova v Tomaru, ale i u Torre de Belém. (Obr. 130, 212)

807

Paulo Pereira, A obra Silvestre e a esfera do rei: Iconologia da arquitectura manuelina na Grande Estremadura, Coimbra, Faculdade de Letras, Instituto de História da Arte, 1991, s. 90. 808 Armilárnì sféra zůstala zachována společně s centrálnìm manuelinským portálem i u dnes jiţ přestavěného klášternìho kostela františkánů v Goe. Portál byl ponechán i po přebudovánì kostela na svém mìstě. 809 Lehčì tresty se ve středověku odehrávaly i u pranýře - v portugalštině zvaného pelourinho. V manuelském obdobì byla na jejich sochařskou výzdobu pouţita i armilárnì sféra či královský erb. 810 Ana Maria Alves, Iconologia do poder real no perìodo manuelino, s. 26-29, Paulo Pereira, A obra Silvestre e a esfera do rei: Iconologia da arquitectura manuelina na Grande Estremadura, s. 97 811 Ana Maria Alves, Iconologia do poder real no perìodo manuelino, s. 59 812 Ana Maria Alves, Iconologia do poder real no perìodo manuelino, s.13. 813 Damião de Góis, Chronica do serenissimo senhor Rei D. Manuel, kniha 1, kap.4, s. 4-5. „ E parece que houue em seu nascimento mysterio, porque hauia já algús dias que ha infante dona Beatriz sua mai andaua com dores, sem poder parir, & quis nosso Senhor alumeala em ho sancto Sacramento, chegando à porta das suas casas, per onde pasaua ha Procissas&por ho dia em que nasceo ser da inuocação do venerabile

207

Sám král byl nejčastěji sochařsky ztvárněn nebo vyobrazen na portálech, obrazech či v knihách. Několikrát byl vypodobněn jako jeden ze Třì králů – mágů, napřìklad na retábulu Mistra Třì králů, který se nacházì v lisabonském Muzeu de Arte Antiga nebo v muzeu v Torres Vedras. Vyobrazenì krále jako mudrce je poměrně vzácné, můţe se také vázat k propagandě královské moci. Dalšìm moţným výkladem je vztah k manuelské ideologii a k mesianismu, neboť vyjadřoval alespoň teoreticky Orient králů Mudrců - tedy Afriku a Asii, které se staly součástì portugalského dominia.817 Manuel je také vypodobněn se svojì rodinou na vitráţi v klášteře v Batalhe či na obraze prezentujìcìm jeho třetì sňatek s královnou Leonorou. Král Manuel je také sochařsky ztvárněn společně se svojì manţelkou Mariì na západnìm portále kostela Panny Marie Belémské v Jeronýmském klášteře. Z kniţnìch tisků je vyobrazen předevšìm na titulnìch stranách Ordenações manuelinas či na jeho vlastnì Livro das Horas - Knize hodinek.

6.2 Emblematika královen Kromě pouţìvánì symbolů a emblémů výrazných muţských postav souvisejìcìch s portugalskou historiì je v manuelské ornamentalistice zastoupeno i umělecké ztvárněnì a emblematika královen. I jejich portréty a osobnì symboly jsou součástì dekorativnì výzdoby, coţ souviselo s jejich postavenìm a výrazným působenìm ve veřejném ţivotě. Svým způsobem je v tomto směru vypovìdajìcì i vyhotovenì erbů dcer (a synů), kterými

Sacramento, lhe poserão nome Emanuel, o qual nome he ha dos grandes do Senhor Deos, cujo festa se celebraua naquelle dia, em que se aprouue dar este Principe á vida deste mundo pera seu sancto nome ser tam exalçado,&glorificado quomo ao presente he per todo universo, onde per meo, industria, & depeia deste magnanismo Rei ha naçao Portuguesa per armas ou per amor pode penetrar.“ Zde je důleţitou zmìnka - per amor - to poukazuje na to, ţe o sňatcìch mezi portugalskými dobyvateli a domorodkyněmi v nových zemìch kvůli posìlenì pouta krve, které povolil Alfonso de Albuquerque, musel Góis vědět a byla tedy všeobecně známá a přijìmaná jako součást kolonizačnì politiky. 814 Paulo Pereira, A obra Silvestre e a esfera do rei: Iconologia da arquitectura manuelina na Grande Estremadura, s. 86. Na konci 15. stoletì se s blìţìcìm se koncem půlmilénia v ţidovských textech objevovalo očekávánì Mesiáše, syna Davidova a vzniku Královstvì boţìho na zemi. Toto téma převzali konvertité a rovněţ španělštì křesťanštì autoři. Ti ale viděli vyvoleného, který pomůţe nastolit Boţì královstvì, jenţ by mohl obnovit Jeruzalém, porazit muslimy i Turky a donutit konvertovat zbývajìcì ţidy v králi Ferdinandovi Aragonském. Určité mesianistické tendence měl i Kryštof Kolumbus, který se povaţoval za člověka vyvoleného Bohem, aby pro lidstvo objevil svět. David Abulafia, The discovery of mankind: Atlantic encounters in the age of Columbus. New Haven and London, Yale University Press, 2008, s. 13. Toto dobové smýšlenì se přirozeně projevilo i v Portugalsku, kde se za krále vyvoleného Bohem k šìřenì křesťanstvì povaţoval král Manuel. Člověkem, který v podstatě ve své osobě zhmotnil myšlenky krále Manuela na christianizaci (nejen) portugalského asijského světa, a jenţ se stal i vzhledem ke svému kultu nejvýznamnějšì postavou nerozlučně spojenou s portugalským šìřenìm křesťanstvì byl František Xaverský, který zahynul na misionářské cestě a posléze byl pohřben ve Staré Goe. Tam se jeho hrob stal jednìm z největšìch křesťanských poutnìch mìst v Asii. 815 Paulo Pereira, Do modo gótico ao Manuelino (séculos XV-XVI), s. 130-131. 816 Paulo Pereira, De aurea aetate. O coro do Convento de Cristo em Tomar e a simbolica manuelina, Lisboa, IPPAR, 2003, s. 81, Bible, Izaiáš, 7,14, 11,1-2. 817 Vládci Evropany nově objevených a kolonizovaných krajin také ne vţdy znali panovnické tituly pouţìvané v Evropě, proto velikost a mocnost evropských panovnìků určovali i dle sìly a rozlohy země, kterou prezentovali svým titulem. Tento rozdìl byl vyjádřen proklamovánìm krále Jana II. „Viva o Rei do Mundo“ a krále Manuela „O grande cavaleiro dos Mares“. Ana Maria Alves, Iconologia do Poder, s. 46-49. Také Pedro Dias, Os portais manuelinos do Mosteiro dos Jerónimos, s. 168.

208

nechal král Manuel obklopit královský znak v Erbovnìm sále v královském paláci v Sintře. (Obr.107b) Prvnì Manuelova manţelka Isabela byla portugalskou královnou přìliš krátce na to, aby mohla být jejì emblematika výrazněji zachycena v sochařském ztvárněnì. Jejì erb se však dochoval na portálu farnìho kostela svatého Jana Křtitele (Joãa Batisty) v Tomaru. Tento kostel začal být přestavován v roce 1467, kdyţ se stal po smrti Jindřicha Mořeplavce guvernérem řádu Kristova D. Fernando, Manuelův otec. Na počátku Manuelovy vlády byl tento původně románský kostel prakticky přebudován. Chrám, který jiţ nese rysy manuelských staveb jak v interiéru, tak v exteriéru, byl dokončen v roce 1510. A právě v tomto kostele byl pravděpodobně i poprvé pouţit na svornìku v presbytáři symbol krále Manuela, armilárnì sféra. Ornamentalistiku stylu v interiéru dokreslujì jemné provazcovité pruty, které jsou zajìmavou dekoracì západnìch svazkovitých pilìřů oddělujìcìch prostor hlavnì lodi. Nápadnou manuelskou dekoraci má i hlavnì portál, ale erb královny Isabely byl pouţit u pravděpodobně dřìve vyhotoveného severnìho portálu, který se datuje do let 1497-1498. Jejì erb s korunou je umìstěn v pravém hornìm poli a jedná se o erb se znaky Portugalska, Kastilie a Aragonie společně s větvì granátového jablka i s plodem, coţ byl symbol dobyté Granady. 818Zároveň se jednalo i o symbol dědičky Peninsuly, granátovnìk je znázorněn i na průčelì Colégia San Gregória ve Valladolidu. Královna Marie, druhá Manuelova manţelka a dcera katolických Veličenstev, bývá zpodobněna, stejně jako jejì emblém, v páru se svým manţelem či jeho symboly. Jejì podobizna je tak vyhotovena v medailonu společně s medailonem s vyobrazenìm Manuela v orámovánì vstupnìho jiţnìho portálu klášternìho kostela Panny Marie v Belému. Podstatně výraznějšì postavou je socha Marie společně s Manuelem na portálu západnìm, bočnìm, který je datovaný do roku 1517(Obr.198) Ten zřejmě v základu navrh ještě mistr Boytaca, navázal na něj João de Castilho a vyhotovenì je dìlem také Nicolaua Chanterena. 819 Jeho ideový program doplňuje symboliku a schéma hlavnìho jiţnìho portálu. (Obr.54) Hornì plán zleva ukazuje scénu Zvěstovánì, ve středovém, jiţ renesančnìm miniportálku, je svatá rodina se dvěma modlìcìmi se anděly, kterou doplňuje scéna Klaněnì Třì králů. Andělé jsou umìstěnì na spojnici hlavnìho portálu a hornìho miniportálku a společně drţì královský erb. Nejvýraznějšìmi postavami jsou král Manuel a jeho druhá manţelka Marie, společně se svými patrony,svatým Jeronýmem a svatým Janem Křtitelem. 820 Emblémy královských manţelů - armilárnì sféru a liliový stonek, emblém Marie - drţì andělé na konzolách pod jejich nohami. Ve spodnìm plánu portálu jsou sochy evangelistů, kteřì nejsou znázorněni na hlavnìm portále. Ve vnějšìm výjevu je pravděpodobně svatý Petr, svatý Pavel a svatý Jakub. Dalšì postavy na portále jsou spojeny s historiì mìsta - jedná se o svatého Vincenta, patrona Lisabonu a infanta Fernanda, „svatého infanta“, který zemřel v marockém zajetì, a stal se jednìm z hrdinů portugalské námořnì expanze v 15.stoletì.821

818

Paulo Pereira, A obra Silvestre e a esfera do rei: Iconologia da arquitectura manuelina na Grande Estremadura, s. 88-89. 819 Pedro Dias, Os portais manuelinos do Mosteiro dos Jerónimos, s.147-148. 820 Kronikář João de Barros ještě v roce 1551 obdivoval, ţe král Manuel nechal vytvořit svou sochu na vedlejšìm portále a na hlavnìm portále nechal vytvořit sochu Jindřicha Mořeplavce. Objevily se také názory, ţe socha jeho manţelky na západnìm portále nepředstavuje Marii, ale aţ třetì Manuelovu manţelku, královnu Leonoru. Tomu ale neodpovìdajì osobnì znaky a symboly. Pedro Dias, Os portais manuelinos do Mosteiro dos Jerónimos, s. 163-168. Pereira typologicky odkazoval na španělskou tradici panteonů a na panteon v klášteře Miraflores. Paulo Pereira, Mosteiro dos Jerónimos, s. 67. 821 Pedro Dias, Os portais manuelinos do Mosteiro dos Jerónimos, s. 172.

209

V osobnìm emblému královny Marie je jasně patrná mariánská symbolika, neboť jej představujì stonky liliì. Jejì symbol je znázorněn na konzole přìpory klášternìho kostela řádu Kristova v Tomaru, také se několikrát opakuje v ambitu Jeronýmského kláštera v Belému. Bývá doplněn korunovaným pìsmenem M a také armilárnì sférou, coţ mohlo symbolizovat součást ideové linie Jeţìš Imanuel/král Manuel - Panna Marie/královna Marie.822 (Obr. 199, 200) Královna Leonora, která byla sestrou krále Manuela a manţelkou krále Jana II., si vybrala za osobnì emblém rybářskou sìť, která podobně jako jejì osobnì heslo „Pela Ley e pela Grey(i)“ („Pro zákon a pro národ ve smyslu pro lid)“) vystihovalo jejì krutý osud, kdyţ přišla tragickou událostì o jediného syna, jejì bratr zahynul kvůli úkladům, které strojil proti jejìmu manţelovi, stejně tak byl odsouzen jejì švagr. 823 Emblém sìtě bývá vyhotoven v páru s osobnìm emblémem jejìho muţe, kterým byl pelikán, jak v architektuře, tak u inkunáblì. Oba znaky byly vytvořeny napřìklad na svornìcìch v klenbě kostela Nossa Senhora de Pópulo v Caldas da Rainha, stejně jako v pohřebnì kapli v Batalhe, která byla vytavěna v Nedokončené kapli pro jejich rodinu. (Obr.203) Také ve Vita Christi, který vydal Valentim Fernandes de Morávia společně s Mikulášem Saským v roce 1495, jsou oba symboly - sìť a pelikán uvedeny v páru, v knize je vyobrazen i královský pár, jak se modlì nad otevřenými knihami a vzhlìţìcì ke scéně Ukřiţovánì. (Obr.18) Po smrti Jana II. se objevuje královnin emblém buď samostatně nebo s armilárnì sférou. Oba znaky jsou napřìklad na titulnì straně Autos dos Apostolos z roku 1505, kde je „královnina“ sìť umìstěna vpravo, vlevo je armilárnì sféra a centrálnì pozici zaujìmá portugalský erb s korunou. U kláštera Matky boţì (Madre de Deus), jenţ královna zaloţila, byla sìť pouţita v dekoraci individuálně, je však jasně patrná na vyobrazenì průčelì klášternìho kostela na retábulu sv. Auty, který byl umìstěn v klášternìm kostele. (Obr.201) I po neomanuelské přestavbě kláštera je sìť vytvořena společně s pelikánem v průčelì, kde doplňuje neomanuelský portál. (Obr.202)

6.3 Ornamentální dekor odkazující k historii Během obdobì vlády krále Manuela došlo ke zrozenì mýtu původu, 824 který odkazoval ke vzniku státu ve smyslu jednoty politické a administrativnì. Bylo to důleţité kvůli ideologické legitimizaci jeho dynastické moci. Král Manuel na počátku nové éry portugalského státu, podobně jako zakladatel portugalského královstvì Alfons Jindřich. I prvnì portugalský král rozšiřoval křesťanskou řìši, došlo tedy k hledánì mýtických horizontů ve fyzickém prostoru nově dobývaných kontinentů. Zároveň se tento mýtus dotýkal i portugalské společnosti, jejì hierarchizace a potvrzenì vladaře jako vrchnìho soudce v heraldice či v literatuře, coţ je evidentnì napřìklad v Sintře, v Erbovnìm sále,825 či v nově aktualizované knize Livro das linhagens novas, zvané Nobiliário, kterou sepsal Damião de Góis. Historické vazby portugalských králů na Alfonse VI. a Toledo byly ţivé i v 16. stoletì, neboť Garcia Resende zmiňoval starou kroniku a v nì uvedenou historii o původu

822

Paulo Pereira, Do modo gótico ao Manuelino, s. 130-131. Joaquim de Vasconselos, Arte religiosa em Portugal, část 1., s. 241. 824 Tento termìn pouţìvá Paulo Pereira, A obra Silvestre e a esfera do rei: Iconologia da arquitectura manuelina na Grande Estremadura, s. 99. 825 Damião de Góis, Chronica do serenissimo senhor Rei D. Manuel, kniha 4, s. 36. 823

210

souvisejìcì s králem Alfonsem VI., který si po zìskánì Toleda vzal za ţenu Maurku Zaidu, s nìţ měl syna Sancha. Poté měl dalšì manţelku, Ximenu Munoz. Ta mu porodila dvě dcery infantku Elvìru a infantku Teresu, jenţ si vzala vévodu Jindřicha (Burgundského). Společně měli syna Alfonse Jindřicha,826 který svého syna, pojmenoval rovněţ Sancho. Jednìm ze skutečných předků portugalských králů byl právě Alfons VI., který měl za ţenu dceru sevilského emìra Zaidu, jejichţ syn Sancho se měl stát jeho dědicem. Jeho nevlastnì sestře a své dceři Therese a jejìmu manţeli Jindřichovi Burgundskému daroval Portugalské hrabstvì, coţ byl základ budoucìho Portugalského královstvì. Jejich syn Alfons Jindřich se stal prvnìm portugalským králem. Král vzdělanec, Alfons X. - El Sabio, byl nejen podporovatelem toledského překladatelského centra, ale také sepsal prvnì univerzitnì zákony. Jednalo se zároveň o děda krále Dinise, který zaloţil prvnì portugalskou univerzitu, a sepsal jejì statuta. Odkazem na tyto rodové vazby mohlo být i vytvářenì mudéjárské dekorace u královských paláců, jeţ by mohlo souviset i se zlatou érou hispanoarabské konvivencie, o niţ se v různé mìře zaslouţili i předkové portugalských králů. Vznik literárnìch i architektonických děl zdůrazňujìcìch genealogii byl důleţitý rovněţ pro symbolické upevněnì centralizované moci v rukou krále, aby byl definován jako jediný vládce.827 Součástì této určité propagace historické „pradávnosti“ a potvrzenì legitimity Manuelovy vlády byla i Chronica do Emperador Clarimundo (Kronika cìsaře Clarimunda, Chronica do Emperador Clarimundo, donde os reis de Portugal defencem, tirada da linguagem ungara em a nossa portugueza, dirigida ao esclarecido principe D. João, filho do mui poderoso rei D. Manoel, 1522) o mýtickém počátku rodu krále Manuela,828 kterou sepsal João de Barros typickou formou rytìřského románu pouţìvanou jiţ od dob veršovaných artušovských legend Chrétiena de Troyes (cca 1135-cca 1181). I

826

Antonio Caetano de Sousa, Provas da historia geneneral de casa real portuguesa, s. 4, „Quando fue muerto el Rey D. Sancho en Camora tornose para la tierra el Rey Don Alfonso su hermano, que era en Toledo, y sue Rey de Castilla, y conquiria Toledo de Moros, y tomó muger Mora, que se dezia la Zaida, sobrina de Aben Aben Alfaga, y uvo en ella un fijo, el que dixeron Don Sancho, y por sobrenombre dixeronlo Sancho Alfonso, y despues lo mataron Moros en la batalla de Ucles. Y despues uvo este Rey otra muger, que uvo nombre Ximena Munoz, e uvo en ella dos fijas, y la Infanta Dona Elvira, y la Infanta Dona Tareja. Caso la Infanta Dona Tareja con el Conde Don Henrique, y uvieron fijo al Rey Don Alfonso de Portugal.“ 827 Manuel měl jistě v ţivé paměti odboje šlechty a vysoce postavených cìrkevnìch představitelů proti svému strýci, královi Janovi II., na nichţ se podìlel i jeho bratr Diogo, čtvrtý vévoda z Viseu, které skončily rodinnou tragédiì, jak vylìčil ve svém popisu těchto událostì i Nicolau de Popielovo, jenţ popsal zoufalstvì královny Leonory po těchto událostech.Vìce napřìklad Jan Klìma, Dějiny Portugalska, s.124-125, také Nicolau de Popielovo (Nicolas von Popplau) Aňo 1484, s. 36-37. Vzhledem k tomu, ţe Manuel nebyl přìmým dědicem královstvì, tak si musel být vědom nutnosti centralizované politiky a zároveň veškerého moţného pozdně středověkého „self promotion“ podporujìcì jeho osobu jako jediného právoplatného nástupce na základě legitimnosti a genealogických vazeb s odkazy na nejvýznamnějšì portugalské krále. Ty jsou jasně čitelné nejen v literatuře, coţ byl dìky knihtisku poměrně nový dostupný nástroj, ale i v architektuře, jak uţ bylo uvedeno, či ve výtvarném uměnì. Manuel byl poměrně úspěšný i ve vnitřnì politice, v dosud prostudovaných materiálech nebyly uvedeny odboje šlechticů, ani levobočka Jana II., Jorge de Lancaster byl zapojen do nejvyššìch státnìch funkcì. Pouze syn Jan, budoucì král Jan III., měl neshody s otcem kvůli jeho třetìmu sňatku s Leonorou Habsburskou, neboť se původně vyjednával sňatek mezi nìm a Leonorou, dalšì moţný problém byly dědické nároky Leonořiných dětì. S jediným potomkem z tohoto sňatku, nevlastnì sestrou Marii, však měl Jan III. dle dostupných pramenů poměrně vynikajìcì vztahy. 828 Vytvářenì rodových pověstì a přìběhů s nadpřirozenými bytostmi či magickými, iracionálnìmi prvky bylo součástì rodové mytologie prezentované středověkými i novověkými šlechtickými a panovnickými rody, coţ mělo dokládat jejich starobylost a urozenost. Poněkud časově staršì rodovou pověst o pramáti Lucemburků - Meluzìně analyzoval Martin Nejedlý, Středověký mýtus o Meluzìně a rodová pověst Lucemburků, Praha, Scriptorium, 2007, předevšìm s. 341-368. Mytologii některých českých rodů na počátku novověku zmìnil také Petr Maťa, Svět české aristokracie (1500-1700), s. 91-93.

211

přesto, ţe byla dedikována předevšìm Janovi III. a poprvé byla vydána v roce 1522, podněty k jejìmu sepsánì byly dìlem krále Manuela. Tato „pseudokronika“ byla napsána ještě před královou smrtì, během osmi měsìců v roce 1520, a João de Barros četl Manuelovi části manuskriptu. Tomu se tento román velmi lìbil, a podpořil Barrosa v sepsánì jiného jeho dìla, které popisuje portugalské cesty a dobrodruţstvì v Asii (Livros da Asia). Velmi komplikovaný děj Kroniky cìsaře Clarimunda pojednává o dobrodruţstvìch cìsaře Clarimunda, fiktivnìho předka Jindřicha Burgundského, který byl otcem prvnìho portugalského krále Alfonse Jindřicha. Objevujì se v něm veškeré atributy ţánru křesťanské postavy, biblické náměty, boje proti nevěřìcìm i mezi samotnými rytìři, do ţivota postav zasahujì nadpřirozené postavy - obři, čarodějnice a hrdinové s nimi bojujì, nechybì ani magické činy, předměty i proroctvì o slávě země.829 Sepsánì „Kroniky“ souviselo také s formami prezentace rodových vazeb, zejména s tzv. „genealogickými stromy portugalských králů“.830 Tento manuskript vytvořil Simão de Bening pravděpodobně ve spolupráci s Antóniem de Hollanda na základě objednávky Damiãa de Góise, kterou mu zadal infant Fernando, syn krále Manuela. Dnes se nacházì manuskript s 13 listy v britské Národnì knihovně pod signaturou Add MS 12531. V obsahu obou uvedených pracì se projevily i rodové vazby na cìsařskou rodinu a na Německo, které byly aktuálnì od druhé poloviny 15. stoletì, kdy proběhl sňatek cìsaře Fridricha III. a Leonory Portugalské. Na listu č. 10r, jenţ je poslednì dokončený, jsou zachyceni Jan I. a Filipa Lancasterská se svými potomky a jejich dětmi. Na odděleném pravém okraji je kromě dalšìch manţelů portugalských infantek vyobrazen právě důstojný cìsař Fridrich III. s řìšským jablkem a korunou a shlìţejìcì cìsařovna Leonora. Tato větev rodu má na miniatuře jako poslednì výhonek uvedeného cìsaře Maxmiliána I. s manţelkou. (Obr. 222) V Clarimundově „kronice“ je zase jednou z postav přìběhu dvornì dáma dony Beatriz, matky krále Manuela, která se provdala za německého („Alemam“) rytìře jménem Jos Dutra, jenţ se dìky sňatku stal velitelem - kapitánem azorského ostrova Faial. Společně měli spoustu dětì a osìdlili tento ostrov dohromady s dalšìmi Němci, které kapitán pozval, a proto se na ostrově Faial hodně mluvilo jejich vlastnìm jazykem, němčinou.831 Také jiná z postav v této „kronice“, šlechtična Cintra, která zaloţila sìdlo v Colares, a jejì synové v Sintře, tedy v mìstě, kde bylo tradičnì letnì sìdlo portugalských králů, byla původem z Německa. 832 V románu o původu portugalských králů se tak věrně odráţelo dalšì, aktuálnì, propojenì portugalské vládnoucì dynastie s cìsařskou dynastiì Habsburků, neboť král Manuel si vzal v roce 1518 za třetì ţenu vnučku cìsaře Maxmiliána I., Leonoru Habsburskou (1498-1558). Manuel také v poslednìch letech ţivota udrţoval vřelý vztah s cìsařovou sestrou a svou sestřenicì Kunhutou Rakouskou (Kunigunde von Österreich, 1465-1520), jak vyplývá ze vzájemné korespondence. 833 V Clarimundově „kronice“ ale 829

João de Barros, Chronica do Emperador Clarimundo, Lisboa, Officina de Francisco da Silva, 1742, také Boxer, Charles, Ralph, João de Barros, Portuguese Humanist and Historian of Asia, s. 38-40. 830 Chronica do Emperador Clarimundo byla sepsána 1520 a jejì prvnì vydánì v roce 1522, stejně jako druhé vydánì z roku 1555 má na úvod vyobrazen genealogický strom vedoucì ke králi Manuelovi. Aţ u třetìho vydánì z roku 1601 je na titulnì straně zachycen osamělý rytìř na koni, coţ by bylo přìznačnějšì pro rytìřské romány. Vìce rozvedl Barrosovu kroniku v rámci charakteristiky ţánru i dobovém portugalském literárnìm kontextu Jorge Osório, Um „género“ menosprezado: a narrativa de cavaleria do séc. XVI, Máthesis, Viseu, 10/2001, s. 9-34. 831 João de Barros, Chronica do Emperador Clarimundo, 3 dìl, s. 16-17 832 João de Barros, Chronica do Emperador Clarimundo, 3.dìl, s. 19-38. 833 Jeden z dopisů Manuela I. Kunhutě je uchován v Bavorském státnìm archivu v Mnichově. Jedná se o kondolenci, kterou poslal Manuel Kunhutě po smrti jejìho bratra, cìsaře Maxmiliána. Dopis byl napsán latinsky (nepouţìvali portugalštinu) v Évoře, 30. 6. 1519, během tohoto roku došlo k vzájemné výměně 4

212

bylo popsáno také dalšì, „mýtické“ propojenì předků portugalských králů s vládnoucìm rodem ve střednì Evropě. To vycházelo z tradičnì portugalské pozdně středověké teze o maďarském původu portugalských králů po otcově linii.834 „Mýtický“ cìsař Clarimundo byl dle tohoto mýtu synem francouzské princezny a maďarského krále Adriana, kteřì ţili v Budě. A jak je uvedeno jiţ v samotném titulu, u pseudokroniky se mělo jednat o „překlad“ z maďarštiny, coţ napsal Barros také v tištěném úvodu knihy v dedikci Janovi III.835 I kvůli symbolické historické návaznosti nechal Manuel vytvořit nové náhrobky králů Alfonse Jindřìcha a Sancha I. v klášteru Santa Cruz v Coimbře, na nichţ jsou vyhotoveny kromě výrazné vegetabilnì dekorace i královský erb s korunou, armilárnì sféra a křìţ řádu Kristova. (Obr. 204) Ty mohou být interpretovány vzhledem k mýtu původu takto: královský znak s korunou prezentuje prvnìho portugalského krále Alfonse Jindřicha, kterému náleţì jako zakladateli portugalského královstvì, křìţ řádu Kristova můţe symbolizovat nejen Jindřicha Mořeplavce, ale také krále Dinise, který se zaslouţil o vznik řádu Kristova. Doplňuje je armilárnì sféra, emblém krále Manuela, jenţ navazoval na dìlo všech z nich. Dokresluje to i nápis Emanuel.Rex.Portugal/ Emanuell.primus.rex, který zdůrazňoval, ţe Manuel byl prvnìm portugalským králem tohoto jména.836 Dalšì postavou, která Manuela obrazně propojovala se slavnou minulostì, byl infant Jindřich Mořeplavec. Jeho socha je umìstěna na dělìcìm sloupku jiţnìho portálu do nejvýznamnějšìho chrámu v královstvì, v Jeronýmském klášteře v Belému. Jednalo se o čestné mìsto, které bylo obvykle vyhraţeno světcům. Jindřich Mořeplavec tak byl symbolicky zpodobněn na mìstě, které je spojené s jeho odkazem průkopnìka a zaštiťovatele námořnìch plaveb, na mìstě, kde nechal vybudovat právě on prvnì kapli, jeţ slouţila k modlitbě námořnìkům vydávajìcìm se do neznámých končin. (Obr.205) Manuelův syn Jan III. za své vlády pokračoval v tradici oslavy velkoleposti původu nechal napřìklad vytvořit kroniky portugalských králů humanistou Damiãem de Góisem po roce 1530. Gil Vicente sepsal divadelnì hru o narozenì Jezulátka, v nìţ byla symbolicky přesunuta adorace prosincová na červen, kdy se narodil „dědic Lusitanie“ - král Jan III.837

6.4 Mýtická a biblická místa Do manuelina se přirozeně promìtla i symbolická návaznost na biblická či mýtická mìsta, která souvisela s křesťanstvìm. Jednalo se předevšìm o Nebeský (Nový) Jeruzalém,

dopisů. München, Bayerisches Hauptstaatsarchiv Kloster Pütrichhaus Urkunden (1356-1716), charter č.74. Vìce ke Kunhutě a jejì korespondenci s králem Manuelem viz také Karina Graf, Kunigunde, Erzherzogin von Österreich und Herzogin von Bayern-München (1465-1520) - Eine Biographie, Universität Manheim, disertačnì práce obhájena v roce 2000. 834 Jorge Osório, Um „género“ menosprezado: a narrativa de cavaleria do séc. XVI, s. 9-34. 835 João de Barros, Chronica do Emperador Clarimundo, předmluva. Pro tento typ románu bylo taktéţ typické právě „nalezenì“ či „překlad“ z nějakého cizìho jazyka. 836 Paulo Pereira, A obra Silvestre e a esfera do rei: Iconologia da arquitectura manuelina na Grande Estremadura, s. 108. 837 Jorge Osório, Um „género“ menosprezado: a narrativa de cavaleria do séc. XVI, s. 9-34. Ve hrách Gila Vicenta jsou zastoupeny postavy z portugalských dějin, postavy biblické, napřìklad Tři králové či Adam a Eva nebo apoštolové, rovněţ se objevujì obyvatelé jiných kontinentů či ţidé nebo mniši, coţ částečně koresponduje i s postavami znázorňovanými v manuelské dekoraci. Vicente nepsal pouze oslavné hry, ale rovněţ značně kritické, proto došlo k jejich zakázánì inkvizicì. António José Saraiva, Oskar Lopes, História da literatura portuguesa, s. 189-192, také podrobněji k postavám jeho děl Paul Teyssier, Gil Vicente. O autor e a obra, s. 119-126.

213

coţ bylo téma, které bylo ţivé po celý středověk, či o odkaz k mìstům spojeným s prvnìmi křesťanskými králi jako bylo město Konstantinopol. Středověcì panovnìci také hledali mýtickou řìši tzv. kněze Jana. Králi Manuelovi a jeho šlechticům účastnìcìm se zámořských plaveb se doslova zhmotnilo toto mýtické křesťanské královstvì na Východě, neboť ho našli a někteřì z nich i osobně navštìvili v Etiopii. 6.4.1 Jeruzalém a Šalamounův chrám Obraz Jeruzaléma měl darovat cìsař Maxmilián královně Leonoře pro jejì klášter Madre de Deus. Jedná se o dìlo neznámého vlámského autora, jeţ bylo vytvořeno pravděpodobně v letech 1509-1517. Je na něm znázorněn idealizovaný Jeruzalém s pašijovým cyklem Jeţìše Krista. V centrálnì pozici je ve městě umìstěn Šalamounův chrám. Královna Leonora je vyobrazena v popředì, v oděvu klarisek, jak medituje s otevřenou knihou. Proto se předpokládá, ţe byl obraz doručen nedokončený, s bìlým prostorem pro doplněnì postavy královny.838 V architektuře odkazuje symbolicky k Novému Jeruzalému předevšìm opevněný klášter řádu Kristova v Tomaru, vzhledem k souvislosti mezi templáři a jejich portugalským následnickým řádem Kristovým. A této návaznosti si musel být král Manuel vědom při přestavbě kláštera. Polygonálnì rotunda prošla úpravami předevšìm v rámci sochařské výzdoby a výmalby, kdy byl vytvořen nový ikonografický program tohoto mìsta. 839 Jedna špaleta okna bývalé rotundy je pokryta drobnými kamennými větvemi stromu Jesse s jemným plateresknìm a mudejárským vyhotovenìm, coţ je součástì Manuelovy dynastické a mesianistické symboliky prezentované v této rotundě. Ta se promìtla i do nástěnných maleb na stropě rotundy, kde se objevuje několik manuelských motivů. V některých polìch jsou na podkladu královské červené barvy namalovány střìbřitě propojené čtyřlisté kruţby, na nichţ jsou „zavěšeny“ erby či do nich vloţeny armilárnì sféry nebo křìţe řádu Kristova, leckdy i s vlastnìmi štìtonoši. Některé z těchto kruţeb jsou svázány provazem, coţ opakuje motiv pouţìvaný v manuelském mikroarchitektonickém detailu, kde se promìtl napřìklad ve svazovánì ţeber, obvazovánì konzol, erbů, atd. V dalšìch polìch jsou namalovány podstatně rozvolněnějšì plaménkové kruţby, které připomìnajì opět větve stromu Jesse opět s provlečenìm částì větvì provazy. Ty tvořì smyčky, ve kterých jsou napřìklad párek opic makaků a párek holubů, představujìcì dobro. V poli klenby, kde jsou znázorněny opice, je namalován bájný tvor drţìcì celou kompozici. Ten představuje protiklad k dobrému, tedy zlo. I tento motiv postavy drţìcì celou kompozici byl několikrát zopakován v manuelinské dekoraci, avšak povětšinou s postavou atlanta či námořnìka. Ten byl dvakrát byl vytvořen i přìmo zde, v dekoraci klášternìho kostela, ale v exteriéru - u oken západnìho a jiţnìho průčelì, jak bude blìţe specifikováno. Dalšì dvě pole tvořì propletenec čtyřcìpých a plaménkových kruţeb s osekanými větvemi suchého stromu. (Obr.207) Součástì dekorace vnitřnìho, odděleného prostoru rotundy je na jednotlivých stěnách oktogonu namalovaný pašijový cyklus. Dělìcìm prvkem je řìmsa v podobě naturalistického

838

Joaquim de Vasconselos, Arte religiosa em Portugal, část 1., s. 242, také Carneiro de Sousa, Ivo, A rainha D. Leonor e a experiência espiritual das clarissas coletinas do mosteiro da Madre de Deus de Lisboa (15091525), in: Via spiritus, Revista de História da Espiritualidade e do sentimento religioso, č. 1/1994, s. 23-52. 839 Paulo Pereira, De aurea aetate, s. 23.

214

ztvárněnì motivu, který je uţit i v exteriéru chrámu, na opasku obkruţujìcìho jednu z nároţnìch věţì klášternìho kostela. Coţ ukazuje na jasnou myšlenkovou provázanost, které si byl vědom sochař či stavitel, jìmţ mohl být Diego de Arruda či João de Castilho. Výzdoba oblouků oktogonu opět odkazuje na plateresknì práci kamenìků a kromě naturalisticky provedených listů zahrnuje i nejrůznějšì postavy. Dle Pereiry je dalšì promìtnutou ideou do dekorace tohoto prostoru obraz světa lidského a nadpřirozeného, světa nebeského a pozemského, kdy sošky páru divého muţe a ţeny mohou představovat primitivnì potomky Adama. 840 Dalšì sochařská výzdoba rotundy je spojena s předevšìm s proroky a postavami Starého zákona, coţ opět vytvářì ideologicky kompletnì celek. 6.4.2 Říše kněze Jana O této legendárnì řìši se ve středověké Evropě věřilo, ţe skutečně existuje, neboť se od 12. stoletì šìřily údajné dopisy kněze Jana, podle nichţ byla kdesi na Východě křesťanská řìše, která měla v čele kněze Jana. Byla umisťována nejprve do oblasti Asie, později do Afriky. Na jih od Egypta, do mìst, kde pramenì Nil, byla tato řìše zasazována ve většině textů jiţ v prvnì polovině 15. stoletì, jak zaznamenal napřìklad flanderský šlechtic a cestovatel Guillebert de Lannoy. Ten se ještě do této řìše nedostal, neboť jak uvedl ve svých zápiscìch z cest do Egypta a Sýrie v roce 1422: „...je třeba vědět, ţe sultán nedovolì ţádnému křesťanovi, aby pronikl do Indie ke knězi Janovi, ani po Rudém moři ani po řece Nil. Bojì se totiţ, ţe by křesťané přiměli kněze Jana k odstavenì řeky nebo ţe by sultánovi nějak jinak uškodili, jelikoţ tamnì křesťané a kněz Jan často vedou válku proti němu..“841 O necelé stoletì později jiţ byla situace dìky portugalským námořnìm objevům zcela odlišná. A propojenì křesťanských řìšì evropského Západu a Východu, zahrnujìcìm i Řìši kněze Jana bylo i jednìm z cìlů krále Manuela. Jiţ v Goe se setkal mìstodrţìcì Albuquerque s údajným vyslancem kněze Jana, který se jmenoval Mateus, jenţ měl být bratrem habešského patriarchy. Předal mìstodrţìcìmu listy od kněze Jana pro krále Manuela, domlouvali také moţné sňatky mezi potomky krále Manuela a habešského patriarchy. Tento vyslanec navštìvil i krále Manuela v Lisabonu v roce 1514. Ke knězi Janovi bylo vysláno nejen poselstvo,ale i lodě s cennými dary zahrnujìcìmi vzácné tisky s křesťanskými texty. Jak je uvedeno ve Zprávě o zemi kněze Jana (Verdadeira informação das Terras de Preste João das Indias), vydané poprvé v Lisabonu v roce 1542 (Obr.220), zpočátku Mateusovi nikdo nevěřil, odkud pocházì, a tak se vydala výprava portugalských šlechticů právě do země kněze Jana. Podrobné údaje o cestě touto zemì se týkajì nejen fungovánì různých křesťanských klášterů, zvyků, měst, ale i staveb. Autor spisu, Francisco Alvares, napřìklad popsal kostely a domy, u nichţ i uváděl, zda jsou či nejsou zaklenuté. Ve městě Aquaxumo, jeţ umìstil u pramenů Nilu, zmìnil domy, které měly strop tvořený stejným typem „oblouků“ 842 jako byly v domě s pokladnicì královny ze Sáby, která v tomto městě ţila. Zároveň Alvares uvedl o Aquaxumu, ţe se tam nacházelo nejstaršì sìdlo

840

Paulo Pereira, A obra Silvestre e a esfera do rei: Iconologia da arquitectura manuelina na Grande Estremadura,s. 132. 841 Guillebert de Lannoy, Jaroslav Svátek, Cesty a poselstva, in: Pavel Soukup, a kol., Guillebert de Lannoy. Cesty a poselstva, Praha, Centrum medievistických studiì, 2009, s.131-232. 842 Alvares ji popsal jako tvořenou „oblouky“, a tak by se mohlo jednat o valenou klenbu. Neb jako „abobada“ - klenba popsal na jiném mìstě pravděpodobně klenbu připomìnajìcì křìţovou, která mu byla bliţšì a tedy ji lépe znal. Francisco Alvares, Verdadeira informação das Terras de Preste João das Indias, Lisboa, Imprensa Nacional, 1889, s. 39-41.

215

křesťanské cìrkve v Etiopii. Podrobněji zmìnil i kostel, který měl být nejstaršìm křesťanským chrámem v zemi.843 6.4.3 Konstantinopol a Byzanc Odkaz na Konstantinopol a Byznac byl silný v souvislosti křìţovým výpravami a také se všemi romancemi s nimi spojenými. Velmi průkazný vliv byl u řádu Kristova, který byl schválen v roce 1319 jako portugalský nástupnický řád Templářů. Nejstaršì prezentace jejich znaku je z roku 1321.844 Křìţové taţenì bylo také jednou z motivacì k námořnì expanzi na přelomu 15. a 16. stoletì, coţ se promìtlo i do manuelské symboliky. Ideologický program spojený s Byzantskou řìšì se promìtl i do výzdoby tomby prvnìho portugalského krále Alfonse Jindřicha, kde je vyhotovena postava cìsaře Konstantina, který obnovil v Jeruzalému křesťanstvì, tak i postava jeho matky sv. Heleny. 845 Návaznost je zřejmá, Alfons Jindřich započal portugalskou reconquistu, Manuel se v tomto směru cìtil jeho nástupcem v roli vladaře šìřìcìho křesťanstvì v nově objevených a v dobytých zemìch.

6.5 Vybrané biblické postavy Hlavnì mìsto mezi biblickými postavami, pouţìvanými pro sochařskou výzdobu nebo v drobném architektonickém detailu v manuelském obdobì zaujìmá Panna Marie, která je patronkou portugalského národa. Zpravidla je obklopena starozákonnìmi postavami, předevšìm proroky, přìpadně ji zejménana portálech doplňujì otcové patristi nebo evangelisté a dalšì osobnosti spojené s cìrkevnìmi dějinami uplynulého obdobì, jak doloţì popis vybraných portálů či staveb. Ve znázorňovaném ikonologickém programu jsou přirozeně zastoupeni i portugalštì světci. Panna Marie s Jeţìškem je centrálnì postavou jiţnìho portálu v průčelì hlavnì manuelské sakrálnì stavby, kostela Jeronýmského kláštera v Belému. Je nazývána „Nossa Senhora dos Reis“ (Naše Panì králů), Santa Maria de Belém (Panna Marie Belémská) nebo Nossa Senhora de Estrela (Naše Panì hvězdná),coţ odpovìdá jejìmu významu pro portugalské dějiny, kdy se pod jejìm jménem odehrála nejen vìtězná bitva budoucìho Jana I. v roce 1385, byla dobyta Ceuta v roce 1415, ale také proběhly hlavnì portugalské námořnì objevy Vasca da Gamy či Álvara Cabrala. Zároveň zde byla představena Panna Marie s malým Jeţìšem symbolicky pro lid celého světa, vţdyť základnì kámen stavby byl poloţen 6. ledna, tedy na den „Třì králů“ či mudrců z „celého světa“, kteřì se mu přišli poklonit. Současně byla v manuelské době ţivá myšlenka propojenì křesťanských řìšì na

843

Vìce k zemi kněze Jana také v Comentários do grande Afonso de Albuquerque capitão geral, que foi das Indias Orientaes em tempo muito poderoso Rey D. Manuel, o primeiro deste nome, část III., Lisboa, Regia Officina, 1774, s. 273-275. Také Francisco Alvares, Verdadeira informação das Terras de Preste João das Indias, Lisboa, Imprensa Nacional, 1889, s. 39-41., Vìce Martin Nejedlý, Spisy středověkých cestovatelů jako podnět k „poutìm mimo vyšlapané stezky“, in: Pavel Soukup, a kol., Guillebert de Lannoy. Cesty a poselstva, Praha, Centrum medievistických studiì, 2009, s. 101-130. 844 Paulo Pereira, A obra Silvestre e a esfera do rei: Iconologia da arquitectura manuelina na Grande Estremadura, s. 105 845 Paulo Pereira, A obra Silvestre e a esfera do rei: Iconologia da arquitectura manuelina na Grande Estremadura, s. 107.

216

Západě s mýtickou řìšì kněze Jana na Východě, proto Panny Marie Belémská připomìnala i kontakty mezi zeměmi Západu a Východu.846 Mìsto Jeţìšova narozenì dalo jméno i této části města, Belému, odkud se vydávali na své cesty objevitelé a následně odtud vyjìţděli misionáři šìřit křesťanstvì do celého světa. Na jiţnìm portále Jeronýmského kláštera zaujìmá infant Jindřich Mořeplavec mìsto, které je obvykle určeno Panně Marii či Jeţìši Kristovi, tedy na dělìcìm sloupku vstupnìho portálu. Je mu tak symbolicky vzdán hold jako zakladateli prvnì kaple na tomto mìstě a také hlavnìmu iniciátorovi objevných i dobyvačných plaveb, které dovedly Portugalce k naplněnì jejich dějinného poslánì. Patku sloupu tvořì hlavy dvou lvů, které mohou symbolizovat kontinent Afriku, a přeneseně také překonánì mysu „Nenávratna“, coţ cestu k obeplutì kontinentu a k nalezenì cesty do Asie. Současně tu lvi svým umìstěnìm na sloupku mohou přìznačně ideově znázorňovat i zemskou osu.847 V oblouku vstupnìch dveřì jsou dvě medaile, které představujì krále Manuela a královnu Marii. Nad jejich hlavami jsou znázorněny v tympanonu ve dvou půlkulatých polìch dvě scény ze ţivota svatého Jeronýma, patrona kláštera a krále Manuela. Nad nimi je ve výsečovém třetìm poli umìstěn královský erb s korunou. V prvnìm plánu bočnì výzdoby portálu jsou usazeni apoštolové svatý Petr a svatý Pavel, doplněni dalšìmi dvěma apoštoly. V druhém plánu jsou sochy proroka Daniela, Izaiáše, Jeremiáše a Ezechiela společně se sochami svaté Kateřiny, svaté Apolonie, svaté Anastázie a svaté Lucie. V třetìm plánu se nacházì postavy svatého Augustina, Řehoře Velikého, svatého Jeronýma a svatého Ambrosia. V ostěnì okennìho oblouku jsou vloţeny postavičky andělů muzikantů. Nejvyššì pozici na podstavci na úrovni korunnì řìmsy zaujìmá archanděl Michael.(Obr.54) Podobný ideologický program byl zvolen i pro jiţnì portál klášternìho kostela v Tomaru, kde centrálnì pozici opět zaujìmá Panna Marie s Jeţìškem, kterou doplňujì sochy cìrkevnìch otců - sv. Jeronýma, patrona krále Manuela, sv. Augustina, sv. Řehoře a sv. Ambroţe. Dalšìmi postavami jsou Sibyla, Šalamoun a proroci. (Obr. 217) Panna Marie s Jeţìškem je sochařsky ztvárněna na vyvýšeném mìstě i na terase Belémské věţe, kde jejì symbolika koresponduje s jejì pozicì ochránkyně portugalských mořeplavců. Také u dalšìch portálů, které byly ovlivněny stavebnì hutì Belémského kláštera i „státnì“, ve smyslu královskou, ideologiì se objevuje postava Panny Marie v centrálnìm postavenì na portálech či v průčelì. Jedná se napřìklad o portál u kostela Misericórdia/Conceicão Velha v dolnìm Lisabonu, jehoţ výstavba byla spojena s královskou rodinou. (Obr. 55) Tam je v tympanonu znázorněna jako hlavnì postava Panna Marie Ochranitelka (Nossa Senhora da Misericórdia či do Manto) s roztaţeným pláštěm chránìcìm postavy světské pohledově vpravo a významné cìrkevnì hodnostáře vlevo.V průčelnì fasádě kostela Santa Cruz je socha Panny Marie vsazena do centrálnì pozice trojdìlné renesančnì niky, kde ji doplňujì David a prorok, nejspìše Isaiáš, 848 kteřì korespondujì se zmìněným Manuelovým symbolickým označenìm David „Lusitanorum“ a Isaiášovým proroctvìm o narozenì vykupitele. (Obr. 84) Adam a Eva se jako biblický prvnì pár objevujì ve výzdobě mìst, která zpodobňujì rajskou zahradu. Jedná se kupřìkladu o dekoraci rotundy zabudované do klášternìho kostela řádu Kristova v Tomaru, kde jsou doplněni dalšìmi postavami spojenými se středověkými představami ráje a zlatého věku počátku, napřìklad divými lidmi, muţi i

846

Pedro Dias, Os Portais manuelinos do Mosteiro dos Jerónimos, s. 89-90. K symbolice lva vìce Jan Royt, Hana Šedinová, Slovnìk symbolů. Kosmos, přìroda a člověk v křesťanské ikonografii, s. 147. 848 Maria Lurdes Craveiro, O labirinto das formas e as marcas do poder na fachada de Santa Cruz., s. 17-61. 847

217

ţenami. Sochy Adama a Evy v ţivotnì velikosti měl vytvořit pro krále Manuela významný středoevropský sochař Veit Stoss, původem z Krakova, který působil v Norimberku. Toho zřejmě doporučil Manuelovi jeho bratranec, cìsař Maxmilián I. Tyto sochy jsou sice ztraceny, ale referoval o nich Johann Neudőrfer: „Er machte dem König in Portugal Adam und Eva lebensgross von Holz und Farben...dass sich einer, als wären sie lebendig, davor entsetzte.“ 849 Svatá Auta byla jedna z jedenácti tisìc svatých panen. Tzv. retábl svaté Auty ukazuje výjev z přenosu ostatků svaté Auty do kostela kláštera Madre de Deus, který zaloţila královna Leonora, a je zasvěcen Matce boţì. Královně Leonoře tyto relikvie věnoval cìsař Maxmilián, který byl údajně s Leonorou korespondenčně v kontaktu, coţ dokazujì jeho významné dary religioznì povahy. Na retáblu svaté Auty, jenţ byl umìstěn v klášteře Madre de Deus, je zachyceno i manuelské průčelì kostela. To je velmi vzácné, neboť význačné portugalské stavby postavené na přelomu 15. a 16. stoletì, které jsou dnes řazeny k manuelskému stylu, nejsou namalovány na mnoha dobových obrazech. Zde lze spatřit průčelì kostela s výrazným manuelským portálem a okénka odpovìdajìcì kostelu s tribunou, proto se předpokládá, ţe by se skutečně mohlo jednat o průčelì klášternìho kostela Madre de Deus. Upřesněnì nabìzì sám obraz, neboť na průčelì kostela je namalován emblém zakladatelky královny Leonory - rybářská sìť.(Obr.201) .

6.6 Různé postavy „Objevy“ vzdálených zemì se sice oproti moţným předpokladům neprojevily ve stavebnì typologii manuelské architektury, ale obyvatelé těchto končin jsou jiţ zastoupeni v uměleckých dìlech a v dekoraci na počátku 16. stoletì. V některých přìpadech se však jedná o zobrazenì, která ukazujì na prolnutì ještě středověkých idejì portugalských mořeplavců, kteřì se dosud neznámé snaţili po návratu přiblìţit na základě jiţ známých pojmů a zaţitých představ. Indián je napřìklad vypodobněn v klášteře v Batalhe na jednom z chrličů. 850 Změnu v myšlenì a v představách lidì dokazuje vyobrazenì indiána z kmene Tupinamì jiţ jako jednoho ze třì králů-mudrců na retáblu katedrály ve Viseu od Vasca Fernandese (Grão Vasco) z let 1501-1505/06, 851 kde prezentuje krále-mága, mudrce z nově objeveného kontinentu. (Obr.219) Jiné zobrazenì indiánů bylo vytvořeno na manuelském portále kostela Santo Quintino de Sobral v Monte Agraçu, který pocházì přibliţně z roku 1530. Černoši se objevovali v manuelské dekoraci v celé zemi od severu k jihu, lze zmìnit jejich zpodobněnì na portále kláštera ve Varatoju i na v jednom medailonů v ambitu Jeronýmského kláštera v Belému. Ve znázorňovánì obyvatel Afriky záleţelo také na části světadìlu, odkud obyvatelé pocházeli. Představa obyvatele Afriky byla v Portugalsku v tomto obdobì spojena zejména s obyvateli Maghrebu, tedy se „Saracény“ či Berbery,

849

Norbert Jopek, Veit Stoss and the origins of collecting of a small-scale sculpture before 1500. In: Renaissance Studies 24.1, 2010, s. 56-70./ 2011. Také krátká zmìnka i v Joaquim de Vasconselos, A pintura portuguesa nos séculos XV e XVI, 2. vydánì, Coimbra, Imprensa da Universidade, 1929, s. 10. 850 Rovněţ uvedla Maria José Goulão, Do mito do homem selvagem, à descoberta do homem novo: a representação do negro e do ìndio na escultura manuelina, in: Pedro Dias, (ed.) Actas do IV. Simposio LusoEspanhol de História da Art. Portugal e Espanha entre a Europa e Além-Mar, Coimbra, 1988, s. 321-345. 851 Susan Milbath, Representation of Caribbean and Latin American Indians in sixteenth century European Art, in: Archiv für Volkerkunde 45/ 1991, s.1-38.

218

kteřì byli součástì společnosti. Ti ale nebyli, na rozdìl od černochů, zastoupeni v manuelské dekoraci. 852 Atlant je odlišným typem figury, neboť patřì do skupiny znázorňovaných bájných bytostì. V přìpadě jeho nejznámějšìho znázorněnì v manuelské architektuře, pod oknem v západnìm průčelì klášternìho kostela v Tomaru, kde obrazně na svých bedrech drţì celé výrazně dekorované okno (obr.210), jehoţ symbolika je ale vykládána ponejvìce v souvislosti s genealogiì portugalských králů a námořnìch objevů, proto je moţné polemizovat i s jeho pojetìm jako atlanta, třìmajìcìho celou tìhu světa. Tuto postavu lze pak interpretovat i v návaznosti na proroka Izaiáše a jeho proroctvì o vzejitì proutku z pařezu Jišajova. 853 Dalšì z výkladů prezentuje tuto bustu jako námořnìka, neboť celé okno obsahuje dekoraci, která souvisì s námořnictvìm, a tedy i s nově objevenými světy. Jinou moţnostì je sochařské vyhotovenì učence astrologa či astronoma, jehoţ vědomosti vedly k zámořským objevům prezentovanými znázorněnými lany či lodnìmi závaţìmi nebo mořskými rostlinami, předevšìm koráli. Předpokládá se, ţe se nejedná o stavitele, kteřì mìvali busty v kostele či v katedrále. 854 Nebývá ale zmiňováno dalšì, téměř totoţné sochařské znázorněnì busty muţe, který je vyhotoven i v jiţnìm průčelì, kde je okno rovněţ dekorováno lodnìmi lany a koráli. (Obr.216) Pak by bylo moţné uvaţovat o symbolice univerza či cìrkve, Starého a Nového zákona či na dualitu pozemskosti a věčnosti, 855 čemuţ by napovìdalo umìstěnì jednoho okna s touto postavou v otevřeném prostoru v průčelì a osazenìm busty druhého muţe pod okno v jiţnì zdi v prostoru ambitu. Divý člověk na konci středověku prezentoval primitivnìho tvora, který ţil v souladu s přìrodou, a svou divokostì byl protikladem středověkého řádu, čìmţ doplňoval celistvost středověké představy universa. Divì lidé se během pozdnìho středověku vyskytovali zejména v německy mluvìcìch oblastech, v regionu Hornìho Rýna, 856 v Tyrolsku, stejně jako ve Švýcarsku 857 , odkud se rozšìřili také do ostatnìch evropských zemì, ať uţ se jednalo o země Koruny české, 858 nebo o Pyrenejský poloostrov.859 Zlidšťovali se, stali se z nich postupem doby společnìci lidì. Jako sochy stáli divì muţi na katedrálách, byli nosiči erbů, objevovali se na vyobrazenìch v knihách i na hracìch kartách. Tyto postavy se na krátko de facto zhmotnily portugalským a španělským objevitelům, pro něţ ztrácely rysy imaginárnìch divých muţů a dostávaly podobu původnìch obyvatel Nového světa. Jak

852

Maria José Goulão, Do mito do homem selvagem à descoberta do homem novo: a representação do negro e do ìndio na escultura manuelina, s. 321-345, také Paulo Pereira, A obra Silvestre e a esfera do rei: Iconologia da arquitectura manuelina na Grande Estremadura, s. 68. 853 Jan Royt, Hana Šedinová, Slovnìk symbolů. Kosmos, přìroda a člověk v křesťanské ikonografii, s. 113115. 854 Paulo Pereira, De Aurea Aetate, s.75-78. 855 Jan Royt, Hana Šedinová, Slovnìk symbolů. Kosmos, přìroda a člověk v křesťanské ikonografii, s. 18. 856 František Šmahel, Divì lidé (v imaginaci) pozdnìho středověku. Praha, Argo, 2012, s. 243. 857 Vìce Husband, který rovněţ zmiňoval, ţe v mnoha oblastech přetrvali divì lidé dodnes, a lze se s nimi stejně jako ve středověku setkat napřìklad v maškarnìch průvodech nebo na různých slavnostech. Timothy Husband, The wild men: medieval myth and symbolism, catalogue of an exhibition, New York, The Metropolitan museum of Art, 1980, s. 2. 858 Kromě František Šmahel, Divì lidé (v imaginaci) pozdnìho středověku, také Milada Studničková, Gens Fera. The Wild Men in the System of Border Decoration of the Bible of Wenceslas IV, in: Uměnì 3/2014, s. 214-239. V této studii jsou kromě exkurzu do výskytu divých muţů v manuskriptech uvedeny do souvislostì vyobrazenì divých muţů s konkrétnìmi pasáţemi v Bibli Václava IV. 859 Středoevropský import ztvárňovánì divých muţů do španělského prostředì zajistil sochař Roderic Aleman, jak zmìnil Pablo de la Riestra, Zu den deutschen und spanischen Arkadenhőfen um 1500 am Beispiel des Welserhofes in Nüremberg ( 1509-12) und des Kreuzganges de Comendadores de Santa Cruz de Santiago in Valadolid (1525-30), s.13.

219

dokládajì i pìsemné zdroje z přelomu 15. a 16. stoletì, ještě v Esmeraldo do situ orbis Duarte Pereira Pacheca popisoval obyvatele Siery Leone (Serra Leoa) takto: „homens selvagens, a que os antigos chamam sátiros, e São todos cobertos de um cabelo ou sedas quase tao asperas como de porco.“ 860 Bylo to tak pravděpodobně proto, ţe se na svých objevných plavbách Portugalci v nových zemìch setkávali s původnìmi obyvateli, s lidmi, které vnìmali na základě svých dosavadnìch znalostì. Právě proto je zpočátku popisovali jako divé muţe, neboť realita překonala jejich veškerá očekávánì a nejbliţšì podobnost, kterou si dokázali vytvořit, byla právě postava divého muţe. 861 Tak se jim doslova zhmotnil středověký mýtus. V popisech mìstnìch obyvatel se postupně objevovali skutečnì lidé. Napřìklad Pero Vaz de Caminha ve své zprávě o objevenì Brazìlie popisoval tamějšì obyvatele: „corpos robustos, bons rostos, marizes bem feitos“ a tedy uţ nepouţil termìn homem selvagem nebo homem silvestre“. Popis reálných „os ìndios“ se dochoval i od Valentima Fernandese de Morávia.862 Zároveň však ještě přetrvávali v povědomì divì lidé ve své středověké roli, napřìklad coby štìtonoši, jak je patrné i z tzv. Genealogie portugalských králů vytvořené v letech 1530-35, kde jsou vyobrazeni na úvodnì straně se zbranì v ruce, stráţìcì královský erb. (Obr.221) Divì lidé byli v Portugalsku zpodobňováni předevšìm na křtitelnicìch, retáblech či sepulkrálnìch památkách. Během manuelského obdobì byli znázorněni na medailìch v ambitu Jeronýmského kláštera v Belému nebo v klášteře řádu Kristova v Tomaru, přìpadně na retáblu katedrály v Coimbře vytvořeném Vlámy Olivierem de Gand a Jeanem d´ Ypres a dokončeném v roce 1502. Jak uvedla Goulão, v Portugalsku se divì lidé rozšìřili v sochařském či jiném uměleckém vyhotovenì předevšìm v souvislosti se sňatkem cìsaře Fridricha III. a Leonory Portugalské, kde se objevili i přìmo na svatebnìch slavnostech, kdyţ se za skupinu divých muţů – „os salvajens“ převlékli šlechtici z doprovodu královny. 863 Také na slavnostnìm voze Leonory Portugalské drţeli divì muţi erby Portugalska a Rakouských zemì.864 Z obdobì po tomto sňatku, z roku 1480, je vyhotovenì divého muţe drţìcìho erb na náhrobku D. Joãa de Albuquerque. Ojediněle byli divì muţi v

860

Duarte Pacheco Pereira, Esmeraldo de situ orbis, s. 96. Maria José Goulão, Do mito do homem selvagem, à descoberta do homem novo: a representação do negro e do ìndio na escultura manuelina, s.321-345. Rovněţ v německy mluvìcìch zemìch to byli právě divì lidé, ke kterým byli zpočátku připodobňováni obyvatelé z Nového světa, neboť dalšì obrazy divých muţů je ukazovaly jako primitvnì obyvatele ţijìcì ve Zlatém věku, tak jsou zachyceni napřìklad v dìlech Lucase Cranacha v tvorbě z let 1520-1530. David Abulafia, Discovery of mankind: Atlantic encounters in the age of Columbus, s. 17. 862 Valentim Fernandes de Morávia uţ popisoval, jak si zdobili svá těla různými způsoby. Kaţdopádně byl to právě on, kdo zprostředkoval informace o nových zemìch do Střednì Evropy, augsburskému humanistovi Konrádovi Peutingerovi. Ten byl prostřednìkem i mezi obchodnìkem Balthasarem Springerem(?- cca 1509), který popsal nové země v Die Merfart vn[d] erfarung nüwer Schiffung vnd Wege zu viln onerkanten Jnseln vnd Künigreichen von dem großmechtigen Portugalische[n] Kunig Emanuel Erforscht funden bestritten vnnd Jngenomen : Auch wunderbarliche Streyt ordenung leben wesen handlung vnd wunderwercke des volcks vnd Thyrer dar in[n] wonende findest.., a Hansem Burgkmaierem, jenţ částečně převedl tento jeho text do vizuálnì podoby v sérii věnované lidem z nově objevených končin světa. Vice Stephanie Leitch, Burgkmair´s Peoples of Africa and India (1508) and the origins of etnography in print, in: Art bulletin, 2/2009, s. 134159. 863 Maria José Goulão, Do mito do homem selvagem, à descoberta do homem novo: a representação do negro e do ìndio na escultura manuelina, s. 321-345. Podobná událost z roku 1393, kdy se na dvoře francouzského krále Karla VI. na maškarnìm plese převlékli za divé muţe král a dvořané byla zmìněna rovněţ v Milada Studničková, Gens Fera.The Wild Men in the System of Border Decoration of the Bible of Wenceslas IV, s. 214-239. 864 František Šmahel, Divì lidé (v imaginaci) pozdnìho středověku, s. 265. 861

220

Portugalsku ztvárňováni jiţ před uvedeným sňatkem, divý muţ byl vytvořen na náhrobku D. Fernanda de Meneses a D. Brites de Andrade z roku 1440 v kostele Santa Clara ve Vile do Condé. Na počátku 16. stoletì jiţ nabývali divì lidé v plastickém ztvárněnì spìše podobu obyvatel z Nového světa. Přìkladem můţe být křtitelnice z oblasti Aveira, kde pracujì postavy, které majì podobu spìše skutečných lidì neţ pozdně středověkých divých muţů, jejichţ vzhled je nápadně odlišný. Na náhrobku Dioga de Azambuji v Montemor-o-Velho, vyhotoveným pravděpodobně sochařem Diogem Piresem-o-Moco na počátku 16. stoletì, jsou jiţ vyobrazeni pracujìcì obyvatelé ze zámořských portugalských koloniì. Dalšì odlišnostì je zachycenì osob při práci s nástroji, postavy jiţ nejsou statické, ani se nejedná o nosiče erbů, jak bylo přìznačné aţ na výjimky pro ztvárněnì portugalských divých lidì.865

6.7 Vybrané předměty a nástroje pouţité v manuelské ornamentalistice Předměty, vytvářené v manuelské dekoraci, lze rozdělit do dvou hlavnìch skupin. Jedna skupina představovala nástroje a předměty, které měly vesměs vztah k námořnictvì či k rybářstvì. Druhá zásadnì skupina vyhotovených předmětů byla religioznì povahy a měla vztah ke konkrétnìmu dìlu vzhledem k celkové symbolické koncepci daného objektu. Lana jsou jeden z průvodnìch ornamentů manuelské architektury. U mnoha staveb byla pouţita jako hlavnì dekorativnì prvek interiéru či exteriéru. Do podoby lana nebyly tordovánìm stylizovány pouze ornamenty slouţìcì k dekoraci, ale také viditelné konstrukčnì součásti - tedy ţebra v klenbě, různé typy řìms, přìpor i pilìřů, čìmţ byla zdůrazněna jejich funkce estetická oproti funkčnosti. Jeden z výkladů aplikace lana souvisì přirozeně s érou námořnìch objevů, které naplnily portugalské dějinné poslánì, a námořnì lano se tak stalo ikonickým symbolem zlaté éry tohoto národa. Tìm lze vysvětlit i pouţitì tohoto motivu u staveb ve vnitrozemì, které neměly přìmou souvislost s námořnìmi objevy. Dalšì výklady souvisì s religioznìmi výklady, kdy by bylo moţné uvaţovat o vztahu k provazu a uzlům sv. Františka, které symbolizujì řádové sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, 866 avšak lana a provazy byly v manuelské dekoraci pouţity napřìč řády vlastnìcìmi objekty. Zároveň nenì během vlády krále Manuela doloţen v Portugalsku zvýšený zájem o zasvěcenì kostelů sv. Leonardovi, které se vyznačovalo pouţitìm lana, provazu či řetězu na vnějšì zdi po celém obvodu kostela. 867 Dalšì interpretacì by u některých staveb mohla být symbolika pásu Panny Marie, kdy dle legendy vzniklé kolem roku 1300, dostal pás od Panny Marie svatý Tomáš před jejìm nanebevzetìm.868 O této návaznosti lze v manuelské architektuře uvaţovat u pouţitì pásu či provazu se smyčkou, jak bude podrobněji zmìněno. Provaz mohl symbolizovat ve svém výkladu svazovánì také propojenì s boţìm universem, neboť náboţenstvì představuje rovněţ určitý magický druh svazku. 869 V této interpretaci, která by měla být ale také chápána komplexněji vzhledem k jejìmu

865

Maria José Goulão, Do mito do homem selvagem, à descoberta do homem novo: a representação do negro e do ìndio na escultura manuelina, s. 321-345. 866 Napřìklad James Hall, Slovnìk námětů a symbolů ve výtvarném uměnì, s. 141. 867 Vìce Leopold Kretzbacher, Kettenkirchen in Bayern und Österreich: vergleichend-volkskundliche Studien zur Devotionalform der cinctura an Sakralobjekten als kultisches Hegen und magisches Binden, München, Verlag der Bayerischen Akademie der Wissenschaften, 1973. 868 Napřìklad v krátkosti Jan Royt, Slovnìk biblické ikonografie, Praha, Karolinum, 2006, s. 207. 869 Mircea Eliade, Images and symbols. Studies in Religious Symbolisms, s. 114-115.

221

stavebnìkovi, mohl být pouţit provaz s uzly v klenbě katedrály ve Viseu. V ornamentálnì dekoraci západnìho průčelì klášternìho kostela řádu Kristova v Tomaru byly kromě lana pouţity dalšì předměty pouţìvané při lodnì plavbě, napřìklad lodnì závaţì či řetězy, které lze vztáhnout také k námořnìm výpravám předevšìm vzhledem k osobnosti „guvernéra“ řádu Kristova, kterým byl Jindřich Mořeplavec. Oproti tomu provaz s jednoduchými smyčkami v podobném povedenì, které bylo vytvořeno na nástěnných malbách na stropu rotundy tohoto klášternìho kostela pouţil také Leonardo da Vinci v paláci Sforzů v Miláně. Tam da Vinci namaloval tento typ smyček či pletenců na stropě Salla delle Asse, kde jimi provázal jiţ vzájemně spletené větve stromů. Konkrétně v tomto provedenì by se dalo uvaţovat o zdůrazněnì rodových vazeb, podobným způsobem jako v manuelském uměnì, jak je patrné i z miniatur tzv. Genealogie portugalských králů. (Obr. 223b) Leonardo da Vinci však tento typ smyček pouţìval i při vytvářenì tzv. pletenců, které byly známy také pod jménem „arabeschi“ (arabesky) nebo „gruppi moreschi“(mauresky). Dle Baltrušaitise se jednalo o kratochvilnou záleţitost, při které se procvičovalo pouţìvánì čistých geometrických forem. I Albrecht Dürer se také seznámil s vytvářenìm arabesek během své návštěvy Itálie, a pak také vytvořil několik typů těchto obrazců. Jejich původ je však spojen patrně s islámskými ornamenty, navazujìcìmi na dìlo muslimských geometrů, jeţ začaly být přebìrány a modifikovány iluminátorskými evropskými dìlnami koncem 13. a začátkem 14. stoletì. Tak se staly v různých tvarových variacìch součástì evropských gotických ornamentů, v nichţ se objevovaly vţdy v určitých módnìch vlnách, zatìmco v islámské kultuře se vyvìjely bez přestánì. 870 A právě u smyček na stropnìch malbách v rotundě v Tomaru (obr.207) nenì vyloučen ani kontext s maurskou architekturou, neboť jak uvedl Pereira, mezi řemeslnìky byli i Maurové.871 Rybářská sìť je jednìm z nejsilnějšìch a nejtragičtějšìch osobnìch emblémů portugalských panovnìků. Byla to poslednì věc, na které spočinuly oči umìrajìcìho šestnáctiletého dědice monarchie Alfonse po nešťastném pádu z koně. Jeho matka, královna Leonora, si ji proto zvolila za svůj osobnì emblém, který se zároveň stal symbolem jejìho smutku. A zároveň tak královna chtěla vyjádřit svou sounáleţitost s portugalským lidem, který byl národem rybářů. 872 Leonořina sìť byla zhotovena na svornìku v klenbě kostela Nossa Senhora do Pópulo v Caldas da Rainha nebo na portále klášternìho kostela Matky boţì v Lisabonu, v Nedokončené kapli je jejì znak znázorněn na svornìku v pohřebnì kapli (obr.203), kterou nechala vybudovat pro manţela a syna. Sìť je také vyobrazena v tiscìch knih, jejichţ vydánì Leonora podpořila. Předměty vztahujìcì se k novozákonnì symbolice jsou v manuelské sochařské dekoraci předevšìm nástroje, které jsou spojené s utrpenìm Krista. U základnìho symbolu křesťanstvì, křìţe, budou zmìněna pouze některá dominantnì uţitì latinského a křìţe Řádu Kristova v manuelské architektuře. V průčelì kláštera svatého Křìţe v Coimbře jsou umìstěny křìţe, vytvořené z osekaných větvì, vzhledem k zasvěcenì kláštera svatému Křìţi

870

Jurij Baltrušaitis, Fantastický středověk. Antické a exotické prvky v gotickém uměnì, Praha, Jitro, 2008, s. 80-86. Také Ananda Coomaraswamy, The Iconography of Dürer´s „Knots“ and Leonardo Concatentation, původnì vydánì in: The Art Quartely, 2/1944, s. 109-128. 871 Paulo Pereira, De aurea aetate, s. 45. 872 Pád z koně způsobilo nejspìš zvìře na cestě, intriky vedoucì do kastilského prostředì se ani po staletìch nepotvrdily. K umìrajìcìmu, uloţeném v prostém domě rybáře, přijela nejen matka a manţelka, ale i otec, a nevlastnì bratr Jorge, ale princi jiţ nebylo pomoci. Vévoda Manuel dorazil vzápětì, neboť oba vrstevnìci byli i blìzcì přátelé. Vìce Conde de Sabugosa, A Rainha D. Leonor ( 1458-1525), s. 173, 177-178.

222

na tzv. hoře Kalvárii, kterou představujì vrcholy polygonálnìch nároţnìch vìţek. (Obr.83) Současně celý manuelský portál tohoto klášternìho kostela symbolizuje spasenì.873 Křìţ řádu Kristova byl pouţit jako jeden z ornamentů u většiny manuelských staveb. Dominantnìm dekorativnìm prvkem jsou erby s tìmto křìţem předevšìm u Belémské věţe, kde jsou součástì dekorace exteriéru ve stejné mìře jako v sìdle Kristova Řádu v konventu v Tomaru, který se stal centrem řádu v roce 1449. Torre de Belém stojì v mìstech, odkud vyplouvaly portugalštì námořnìci na nejvýznamnějšì plavby jak za Jindřicha Mořeplavce, tak za vlády krále Manuela, jenţ byl velmistrem Řádu Kristova od roku 1492, stejně jako jeho strýc. V konventnìm kostele Řádu Kristova v Tomaru je samotný křìţ zpravidla doplňován armilárnìmi sférami zejména v exteriéru, kde ale zaujìmá křìţ nejvyššì pozici. Tak završuje ornamentálnì dekoraci okna západnìho průčelì, je vyhotoven i na balustrádě. V interiéru byl pouţit na svornìcìch, konzole i na nástěnných malbách v rotundě včleněné do kostela. Točenice je součástì dekorace portálu klášternìho kostela Santa Cruz v Coimbře. (Obr.85) Dvě jejì vyhotovenì jsou umìstěna na prodlouţených ramenech podstavců v podobě "větvì" - vybìhajìcìch ze „stromu", do jehoţ podoby je stylizován vnějšì prut lemujìcì oblouk portálu. Na podstavcìch jsou umìstěny sochy apoštolů, proto lze interpretovat tyto větve jako výhonky cìrkve. Kromě točenice a křìţů nejsou v průčelì sochařsky ztvárněny dalšì nástroje spojené s utrpenìm Krista, jak byly obvykle společně znázorňovány, coţ dokládajì četné přìklady i z českého prostředì během vlády Karla IV. a Václava IV.874 Dalšì nástroje Kristova utrpenì, napřìklad důtky či kopì jsou vyhotoveny v ambitu Jeronýmského kláštera v Belému. (Obr. 65) Pás s přezkou je sochařsky ztvárněn na stylizované nároţnì věţi u klášternìho kostela řádu Kristova v Tomaru. (Obr. 213) Jeho vyhotovenì by mohlo odkazovat na podvazkový řád, jehoţ rytìřem byl Jindřich Mořeplavec a Manuel se také stal jeho drţitelem. Nejednalo se o jediný řád, který vlastnil, cìsař Maxmilián Manuelovi udělil také Řád zlatého rouna, který byl zaloţen při přìleţitosti sňatku Filipa III. s Isabelou Portugalskou v roce 1429. Podobný typ pásu je však zachycen i na malbách vévody Albuquerqua, vicekrále Indie, spisovatele Sá de Mirandy či mořeplavce Vasca da Gamy, je tedy spojen s určitou důstojnostì rytìře. Vyhotovenì pásu v průčelì kostela řádu Kristova lze tedy prezentovat

873

Maria Lurdes Craveiro, O labirinto das formas e as marcas do poder na fachada de Santa Cruz, s. 17-61. Klára Benešovská, Drobná poznámka k původnìmu významu točenice, in: Kateřina Hornìčková, Michal Šroněk, Ţena ve člunu. Sbornìk Hany J. Hlaváčkové, Praha, Artefactum, 2007, s. 371-382. Dalšì význam točenice uvedl Pavel Śtěpánek v souvislosti se španělsko-arabskou tradicì a s rozšìřenìm Alfonsìnských tabulek a astrologických děl do Čech za Václava IV. Točenice byla také jednìm ze znaků východnì moudrosti a astrologické učenosti, jìţ se Václav IV. zabýval. Prvnì alfosìnské spisy a astronomické nástroje se do Čech dostaly jiţ nejspìše za Přemysla Otakara II. K rozšiřovánì bibliofilstvì na význačných královských a šlechtických dvorech docházelo v druhé polovině 14. stoletì i pod vlivem krále Karla V. ( Moudrý, 13381380), který byl vzorem panovnìka učence, jenţ nashromáţdil kolem tisìce svazků. a byl oslavován jako vzor moudrého panovnìka. Byl to on, kdo měl vliv na krále Karla IV., jehoţ knihovnu rozšiřoval i jeho syn Václav IV. A právě na titulnìm listu Alfonsových tabulek, které vlastnil Václav IV. je vyobrazen král Alfons X. s točenicì pod královskou korunou. ( Titulnì list Alfonsìnských tabulek ) Rovněţ v astrologickém sbornìku má král Alfons X. pod korunou točenici. Sám Václav IV je vyobrazen s točenicì pod korunou v tomto spise na fol. 95 r. Motiv točenice se objevuje i v architektuře, formou malìřské dekorace v podklenutì Mostecké věţe, kterou by bylo moţné vnìmat jako jeden ze architektonických symbolů panovnické moci Karla IV., na jiţ navázal i Václav dekorativnìm ztvárněnìm svých emblémů. Točenici si zvolil za svůj emblém i mladičký Ladislav Pohrobek, kterému měla dle dědictvì náleţet část cenných a velkých knih, jeţ vymáhal na Fridrichu III. Vìce Pavel Štěpánek, Čechy a Španělsko ve středověku. Dějiny a uměnì, s. 90-93, také Josef Krása, Rukopisy Václava IV., Praha, Odeon, 1971, s. 2, 16-18, 35-36, 56, 64. 874

223

jako insignii důstojnosti rytìře řádu Kristova, který je zároveň obhájcem a stráţcem vìry, coţ koresponduje s eschatologickým výkladem ornamentalistiky tohoto prostoru. 875 Mariánský pás můţe v manuelské architektuře objasňovat pouţìvánì dekorativnìho provazu či lana s výraznou smyčkou v exteriéru staveb. Panna Marie bývala vypodobňována v šatech přepásaných úzkým páskem se smyčkou, jiţ v roce 1445 Luis Dalmau přepásal Madonu tenkým pásem na obraze Virgen des Consellers vytvořeném pro kapli radnice v Barceloně.876 Také u Klaněnì Třì králů vytvořeném Albrechtem Dürerem kolem roku 1504877 má Panna Marie pás s výraznou smyčkou. Stejný typ pásu zvolil i Valentim Fernandes ve svém tisku Repertorio dos Tempos u vyobrazenì Luny, Venuše a Slunce. I ústřednì postava na jiţnìm portále Jeronýmského kláštera v Belému, Panna Marie, má šat přepásaný úzkým páskem. Stejně tak ve vyobrazenì Korunovánì Panny Marie na vitráţi v polygonálnìm závěru klášternìho kostela v Batalhe, datované do 20. let či počátku 30.let 16.stoletì, má Panna Marie šat přepásaný výrazným zeleným pásem s tìmto typem smyčky. I anděl Zvěstovánì na portále kostela Misericórdia/Conceição Velha má stejným způsobem vyhotovený pás. Tato symbolika mariánského pásu by mohla být promìtnout předevšìm do vyhotovenì lana se smyčkou a doplněného drobnou ozdobou v severnìm průčelì Belémské věţe, která má jasnou souvstaţnost k mariánské symbolice. (Obr. 137, 139) Tento typ dekorace pouţitý v architektonickém detailu na fasádě staveb vytvářeli předevšìm bratři Arrudové.

6.8 Fauna a flóra Zvìřata a rostliny sochařsky znázorňované v ornamentálnìm dekoru manuelských objektů lze rozdělit do několika skupin. U zvìřat se jedná o základnì rozdělenì na reálná a bájná, rostliny je moţné roztřìdit nejen dle druhu, ale také podle pouţité části. Specifickou skupinu tvořì rostliny a ţivočichové proniknuvšì do Portugalska či Španělska a posléze do Evropy dìky zámořským objevům, jeţ se staly takřka ihned součástì ornamentalistiky ještě pozdně gotického stylu. Mezi nejčastěji zpodobňovaná reálná suchozemská zvìřata patřì lvi, kobylky, holubi či sovy. Mezi nejobvykleji znázorňované mořské ţivočichy náleţeli koráli (obr.214), nebo ryby, které ve dvojici značì Krista a spásu, přìpadně moře a plodnost. Ojediněle se objevuje nosoroţec, kdy se jednalo o ztvárněnì prvnìho zvìřete dovezeného do Evropy. (Obr. 140) V jedné drobné sochařské miniatuře v průčelì klášternìho kostela sv. Křìţe v Coimbře se objevil i kůň, kterého lze dle Lurdes Craveiro lze chápat jako Pegase.878 Jiným výkladem zapadajìcìm do kontextu kláštera je kůň jako symbol Evropy,879 neboť klášter a posléze univerzitnì prostředì bylo mìstem setkávánì se vzdělanců i z různých zemì.

875

Paulo Pereira, De aurea aetate, s. 58-63 Ehrenfried Kluckert, Gotické malìřstvì. Desková, nástěnná a kniţnì malba. In: Toman, Rolf, Gotika: Architektura, sochařstvì, malìřstvì, Praha, Slovart, vyd. 2, 2005, s. 386-467. 877 Dnes umìstěný v Galerii Uffizi ve Florencii. 878 Maria Lurdes Craveiro, O labirinto das formas e as marcas do poder na fachada de Santa Cruz, s. 17-61. 879 James Hall, Slovnìk námětů a symbolů ve výtvarném uměnì, s. 240. 876

224

Pelikán byl osobnìm emblémem krále Jana II., který ho měl převzìt od své manţelky Leonory. Kromě symbolu eucharistie ukazuje ptáka, který pro své vlastnì potomky musì přinášet oběti, coţ je svým způsobem výstiţné pro vládce Jana II. Tento král měl přezdìvku „Principe perfeito“, jednalo se o mecenáše umělců, jiţ za jeho vlády začala vzkvétat a rozrůstat se portugalská koloniálnì řìše. Zároveň ale musel kvůli udrţenì stability tvrdě trestat úklady proti své osobě a tedy i proti koruně, ačkoliv se jednalo o jeho blìzké přìbuzné, coţ mohlo být chápáno jako určité obětovánì se pro lid. Pelikán je znázorněn v dekoraci staveb či uměleckých výtvorů, na nichţ se Jan II. podìlel jako donátor. Jeho emblém byl vytvořen napřìklad na portále kostela sv. Františka v Évoře (obr.128) Bájná zvìřata byla v nejrůznějšìch, mnohdy těţce konkretizovatelných podobách pouţìvána na sochařskou výzdobu chrličů, coţ souviselo s vyvaţovánìm dobra a zla v pojetì středověkého univerza. Nejpouţìvanějšìmi identifikovatelnými bájnými zvìřaty vytvářených dle středověkých bestiářů byly harpyje, baziliškové, draci, kentauři či gryfové. Rostliny znázorňované v manuelské dekoraci jsou nejčastěji spojovány s eucharistickou symbolikou, ať uţ se jedná o vinnou révu i s hrozny či o artyčoky. Přìpadně se jedná o osobnì emblémy členů královské rodiny, napřìklad o liliové stonky královny Marie, které souvisely s jejìm jménem, a zdůrazňovaly mariánskou symboliku. Dalšì ztvárňovanou rostlinou byl dub, jenţ byl pouţit v různých formách - větve s ţaludy, i kůra stromu. Části stromu či rostlin náleţely k dalšìm, často pouţìvaným ornamentům, ať v podobě kořenů (Obr. 211- na nároţnì věţi, 213, 214), kmene či větvì. Větve jsou jednou z nejvýrazných vegetabilnìch dekoracì manuelské architektury. Byly vytvářeny v různé podobě - propletené, osekané či svázané. Jejich interpretace lze pojmout v několika rovinách. Prvnì z nich odkazuje na jiţ zmìněný strom Jesse a rodokmen Kristův, druhou genealogickou rovinou je ta vlastnì portugalská, v nìţ je zdůrazňován král Alfons Jindřich na počátku genealogického stromu portugalských králů. Damião de Góis přìmo uvedl ve své kronice „troco de Dó Anrique“, 880 list s genealogickým stromem krále Alfonse Jindřicha je nazván „Trõco do Cõde Do Anrique. (Obr.129) Král Manuel nebyl přìmým následnìkem trůnu, a proto takto zdůrazňoval kontinuitu své královské moci na předchozì generace a zároveň poukazoval na symbolické navázánì na dìlo prvnìho portugalského krále, jenţ postupnou reconquistou vytvořil z hrabstvì rozkládajìcìho se okolo řeky Douro vlastnì Portugalské královstvì. Král Manuel na něj navazoval jak v rozšiřovánì portugalských teritoriì, tak v šìřenì křesťanstvì. Rovněţ se snaţil zdůrazňovat ideologickou návaznost na dalšì své královské předchůdce, v této koncepci pokračovali i jeho synové. Podobné symbolické vyzněnì mohlo mìt kvůli zdůrazněnì genealogie a rodové přìslušnosti Vladislava Jagellonského k Přemyslovcům i Lucemburkům pouţitì svázaných osekaných větvì (obr.225) i propletených větvì se zavěšenými znaky zemì u Královské oratoře v katedrále sv. Vìta v Praze.881

880

Damião de Góis, Chronica do serenissimo senhor Rei D. Manuel, kniha 4, s. 36. I u Vladislava Jagellonského hrála důleţitou roli prezentace vlastnì rodové linie. V královském hradě na Budìně se v torzech dochovaly torza pilìřů s výrazným naturalistickým ztvárněnìm povrchu do podoby větvì, které stylem vyhotovenì odpovìdajì větvìm pouţitým v dekorativnì výzdobě a v podklenutì Královské oratoře v katedrále sv. Vìta. (Obr. 226) Zcela se odlišujì od dochovaných fragmentů jiţ zcela renesančnì jemně vyhotovené vegetabilnì a florálnì sochařské dekorace hradu z předchozìho obdobì panovánì krále Matyáše Korvìna. (Obr.226) Kult předků a imperiálnì ideologii jagellonských králů během vlády v Zemìch koruny české také s odkazem k určitému tradicionalismu v architektuře zhodnotil Jiřì Kuthan, zejména v Královské dìlo za Jiřìho z Poděbrad a dynastie Jagellonců, Dìl prvnì, Král a šlechta, Praha, Univerzita Karlova v Praze, Togga, 2010, s. 548-550. 881

225

Dalšìm prvkem souvisejìcì s „genealogickým“ pojetìm větvì je jiţ zmìněný motiv svazovánì, který se často objevuje také v souvislosti s Manuelovým emblémem či emblémem královstvì u uměleckého ztvárněnì větvì. (Obr. 224) Provaz mohl představovat propojenì s Bohem, tedy symbolizovat Manuelovu boţì předurčenost i ve smyslu ochranné funkce. 882 Pouţìvánì osekaných větvì, nazývaných ve středoevropském prostoru německým názvem „astwerk“ má různé výklady, jednìm z nejčastějšìch je právě představa kmene Jesse, který byl jako motiv pouţìván obzvláště v pozdnì gotice ke zdůrazněnì starobylosti rodu v manuelské i vladislavské gotice. Vycházela z jiţ zmìněného Izaiášova proroctvì o narozenì Krista: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův,: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské sìly, duch poznánì a bázně Hospodinovy.“ 883 Samotný námět Kristova rodokmenu byl populárnì v ikonografii jiţ od ranného středověku. 884 Jednou z dalšìch moţných inspiracì obrody větvovì v pozdnì gotice je chatrč u Vitruvia, která je uvedena v jeho Deseti knihách o architektuře, jak zmìnil Pavel Kalina.885 Hauck uvedl, ţe se astwerky ve většì mìře objevily v Hornìm Porýnì, a jejich rozšìřenì mohlo souviset se štrasburskou stavebnì hutì a jejìm stavitelem Conradem Siferem, který mohl tento motiv importovat z oblasti střednìho Porýnì. Zmiňovány jsou kromě dalšìch jeho práce v katedrále ve Štrasburku, kde je doloţen jako hlavnì mistr v roce 1491. 886 Z této huti se mohl tento fenomén šìřit jak do středoevropského prostředì, tak na Pyrenejský poloostrov. Tento motiv se objevil v 15.stoletì jiţ v klenbě ve věţi Jana I. Burgundského (Jan Nebojácný, Jean sans Peur, 1371-1419) v Pařìţi, která byla postavená kolem roku 1410, kde jsou osekané větve ještě doplněné naturalistickým zpodobněnìm listovì a celá kompozice připomìná strom. (Obr.228) Podobným přìkladem z českého prostředì je klenba tvořená osekanými větvěmi ve „stromovém“ sále zámku v Bechyni vybudovaná stavitelem Wendelem Roskopfem,887 kde je centrálnì pilìř ztvárněn do podoby kmene. V Portugalsku je obdobně vyhotoven portál do Nové sakristie v cisterciáckém klášternìm kostele v Alcobaçe, který vytvořil Nicolau Chanterene. Tvořì ho dva osekané kmeny, které se jiţ olistěné protìnajì ve vrchnì partii portálu nad záclonovitě provedeným okrajem.(Obr. 227) I tento kostel slouţil jako královský panteon, neboť je zde pohřben portugalský král Petr Krutý společně s ţenou Inés, proto lze usuzovat o zdůrazněnì genealogické symboliky i na tomto mìstě, u tohoto portálu. Kukuřice je vyhotovena na jedné medaili v klášternìm ambitu v Belému ve formě klasů oddělených provazem a obklopujìcìch křìţ řádu Kristova, jenţ je propojen s osobnìm znakem královny Marie, druhé ţeny krále Manuela. (Obr. 230) Na tympanonech jiţnìho portálu Jeronýmského kláštera jsou ztvárněny výjevy ze ţivota sv. Jeronýma, jenţ

882

Také Mircea Eliade, Images and symbols. Studies in Religious Symbolisms, s. 114-115. Bible, Izaiáš 11,1-2. 884 Na zobrazenìch a sochařských ztvárněnìch genealogických stromů jsou postavy královských rodů i z Kristova rodokmenu umìstěny nejen přìmo na větvìch, ale také na podstavcìch v podobě okvětnìch plátků. Tento námět se objevil v antice, zmìnil jej i Vitruvius, ale jak uvedl Baltrušaitis, téma vycházelo jiţ z vyobrazenì budhistických a brahmánských boţstev, napřìklad Budha je vyobrazován na lotosu, stejně tak je vyobrazován i jeho rodokmen. Jurij Baltrušaitis, Fantastický středověk. Antické a exotické prvky v gotickém uměnì, s. 190-194. 885 Pavel Kalina, Benedikt Ried a počátky záalpské renesance, s. 36. 886 Hauckovy názory společně s idejemi dalšìch badatelů na vytvářenì astwerku v německy mluvìcìch oblastech shrnula a uvedla i moţný podìl Matthäuse Böblingera a jeho spolupracovnìků na jeho rozšìřenì Annelise Seeliger-Zeiss, Lorenz Lechler von Heidelberg und sein Umkreis, s. 38-48. 887 Roman Lavička, Pozdně gotické kostely na Roţmberském panstvì, s. 107. 883

226

je vyobrazen uprostřed rostlin z jiných kontinentů. 888 Mezi nimi je i svazek třì klasů či palic, u nichţ lze uvaţovat, ţe se taktéţ jedná o kukuřici. Lze také usuzovat o znázorněnì kukuřice i v ornamentálnì dekoraci portálu kostela Misericórdia/Conceição Velha v Lisabonu, který zřejmě vytvořili stejnì umělci a stavitelé jako jiţnì portál v Belému. V konventnìm kostele řádu Kristova v Tomaru je kukuřičnými klasy obklopen opět erb s osobnìm emblémem královny Marie, jenţ byl vyhotoven na zkrácené přìpoře. (Obr. 186) Došlo tak k okamţité implementaci nové rostliny z Nového světa do ornamentálnì dekorace podobným způsobem, jako byl zpodobněn "bájný“ nosoroţec z Indie na konzole nároţnì vìţky Belémské věţe. Kukuřice se do Evropy mohla dostat jiţ při výpravách Kolumbových, ale předpokládá se, ţe se jejì znalost v Evropě rozšìřila aţ dìky Cabralovým cestám do Jiţnì Ameriky, který plodinu poslal do Evropy. 889 Skutečně prvnì kukuřičný stvol zaznamenaný na evropské rytině je zachycen v „Diese Figur anzaig uns das Folck und Insel“, jenţ vytvořil Johann Froschauer z Augsburgu z roku 1505.890 Menclová i Cechner zmiňovali vyhotovenì kukuřice na portálu do sakristie v hradnì kapli Korunovánì Panny Marie na Křivoklátě. Tam zaujìmá vytesaný kukuřičný klas centrálnì pozici ve výţlabku v hornìm rámu obdélného portálu uprostřed listovì a krabů.891 (Obr. 231 a,b) Sochařské vyhotovenì kukuřice v kapli Korunovánì Panny Marie892 zcela koresponduje s dobovými představami, neboť tu byl vytvořen plod rostliny pocházejìcì z „pozemského ráje“, který byl dočasně křesťanskými Evropany nalezen v čerstvě objeveném Novém světě. Vţdyť prvnì informace o Novém světě či nově objevených zemìch na západě, které byly sepsané pro španělské a portugalské monarchy, se nesly v

888

Některými vyobrazenìmi svatého Jeronýma coby poustevnìka na přelomu 15. a 16. stoletì se u Burgkmairových současnìků Dürera a Belliniho zabýval Pavel Kalina, Hericiis et Leporibus: Giovanni Bellini´s St. Jerome in Washington and the Idea of the Hermit´s Life in Italy and Central Europe in the Early 16th Century, in: Uměnì, 5/2012, s. 346-362. Jak je zmìněno v pozn. č. 61 tohoto článku, konkrétnì zvìřata a rostliny zachycené (nejen na tomto) obraze byla nositeli alegoriì tradovaných po staletì. I proto by zasazenì svatého Jeronýma do krajiny „ ráje“ Nového světa přineslo zcela nové interpretace. Jejich podrobnějšì výzkum však jiţ přesahuje rámec této práce. 889 Stephanie Leitch, Burgmaier´s peoples of Africa and India (1508), 134-159. Jak uvedl Pero Vaz de Caminha, kapitán společně se všemi dalšìmi námořnìky došli k rozhodnutì, aby byla zpět do Portugalska vyslána loď, která doveze zprávu o objevenì nové země králi Manuelovi. V textu dopisu pro krále byly také průběţně zmìněny dary od indiánů, které byly rovněţ zaslány zpět do Portugalska, neboť výprava pod vedenìm kapitána Cabrala pokračovala poté v cestě do Indie. Pero Vaz de Caminha, Dopis králi Manuelovi o nalezenì Brazìlie, Praha, Scriptorium, 2000, s. 42-43. 890 Stephanie Leitch, Burgmaier´s peoples of Africa and India (1508), 134-159. 891 Antonìn Cechner, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Rakovnickém. 1 dìl. roč. 36. Praha, Archaelogická kommisse při České akademii cìsaře Františka Josefa, 1911, s. 86, Dobroslava Menclová, České hrady, dìl druhý, Praha, Odeon, 1972, s. 427-429. 892 Vìce uvedl k analýze retáblu s centrálnì scénou Korunovánì Panny Marie ve vztahu k malìřské a grafické tvorbě z okruhu Porýnì a konkrétně Martina Schongauera, stejně tak k pojetì kaple v ideové koncepci prezentujìcì zemské patrony za vlády Vladislava Jagellonského, jenţ vědomě navazoval na ideologii kultu předků Karla IV. Jan Royt, Křivoklátská kaple. Češtì zemštì patroni a jejich reprezentativnì úloha v uměnì doby Jagellonské, s. 355-363. Také k stavebnìmu vývoji kaple Jiřì Fajt, Markus Hörsch, Die Pürglitzer Burgkapelle - Baugeschichte, Nutzung, Künstler, in: Jiřì Fajt, Markus Hörsch und Vladislav Razìm, (ed.), Křivoklát-Pürglitz, Studia Jagellonica Lipsiensia, Band 17, Leipzig, Jan Thorbecke Verlag, 2014, s.63-85, rovněţ Petr Macek, Die Dreifache Welt der Kapelle auf Burg Pürglitz, in: Jiřì Fajt, Hörsch, Vladislav Razìm, (ed.), Křivoklát - Pürglitz, Leipzig, Studia Jagellonica Lipsiensia, Band 17, Leipzig, Jan Thorbecke Verlag, 2014, s. 51-62. V krátkosti i Vladislav Razìm, Alena Nachtmannová, Burg Pürglitz und ihr Jagdforst, in: Jiřì Fajt, Markus Hörsch und Vladislav Razìm, (ed.), Křivoklát-Pürglitz, Studia Jagellonica Lipsiensia, Band 17, Leipzig, Jan Thorbecke Verlag, 2014, s.143-207.

227

duchu objevenì ráje. Ráje dle středověkých představ, vycházejìcìch z popisu zahrady Eden v Bibli, coţ byla i oblìbená biblická pasáţ mořeplavce Kryštofa Kolumba.893 Kukuřice je namalována i na oltářnìm obraze sv. Jana z Patmosu (Johannesaltar) od Hanse Burgkmaira staršìho (1473-1531) z roku 1518, který se dnes nacházì v Alte Pinakothek v Mnichově. Centrálnì postavou levého obrazu je svatý Erasmus, který stojì uprostřed bujné vegetace,894 přičemţ vpravo je jasně patrný stvol se zralým kukuřičným klasem. (Obr. 229 a, b) Jak uvedla Leitch, Hans Burgkmair je autorem prvnì známé kolekce rytin obyvatel mimoevropských civilizacì vzniklé na základě popisu obchodnìka Balthasara Sprengera, který Burgkmairovi zprostředkoval humanista Konrád Peutinger. 895 Proto je přirozené, ţe Burgkmair svatého Erasma zobrazil obklopeného rostlinami z Nového světa. Takřka okamţitou implementaci rostlin z Evropany nově objevených zemì v uměleckých dìlech určených do sakrálnìch prostor lze dát do souvislosti s vytvářenìm představy prvotnì rajské zahrady jako mìsta ukazujìcìho boţì tvořenì ve své rozmanitosti i jako směřovánì křesťanského ţivota do této dimense, ve které mohou spravedlivì po smrti ţìt věčně.

893

Pietr Martir d´Anghiera nejprve vykreslil nově objevené země jako skoro ráj, později je popsal jako země proţìvajìcì Zlatý věk. Tento mýtus o dokonalosti počátku Zlatého věku byl nahrazen a přetransformován do mýtu o šťastném divochovi, o stavu blaţenosti, čistoty a svobody člověka ţijìcìho ve štědré přìrodě. A právě obraz bujné původnì přìrody v sobě nesl určité znaky ráje, po kterém pociťoval „civilizovaný“ člověk určitý stesk, nesoucì se napřìč kulturami a náboţenstvìmi, ať jiţ křesťanským či ţidovským, stesk po mýtické době, kdy byl člověk šťastný, dokonalý a dobrý. A právě svět nově objevených zemì měl skýtat křesťanům tento ráj, stejně tak divochové měli být současnìky prvotnì mýtické, rajské doby. Vìce Mircea Eliade, Mýty, sny a mystéria, Praha, Oikoymenh, 1998, s. 27-29, k symbolice ráje v křesťanstvì tamtéţ s. 58-59. Také napřìklad David Abulafia, Discovery of mankind: Atlantic encounters in the age of Columbus, s. 181., krátce i s. 18. 894 Tropickou vegetaci, která je na všech třech obrazech oltáře, mohl Burgkmair znát z rytin či přìmo, ze zahrady obchodnìků Fuggerů. Napřìklad Martin Schawe, Alte Pinakothek München, München, Preste Verlag 1999, s. 35. 895 Stephanie Leitch, Burgmaier´s peoples of Africa and India (1508), 134-159.

228

Závěr Tato práce se zabývala manuelským stylem, jak bylo nazváno portugalské pozdně gotické uměnì na konci 15. a na počátku 16. stoletì. V tomto obdobì došlo k přelomovým historickým událostem, na nichţ měli podìl i portugalštì námořnìci, neboť objevenì nových námořnìch cest i světadìlů změnilo nejen dějiny Evropy, ale i celého světa. A tyto události ve své podstatě reflektuje i manuelská architektura, jejìţ výstavba i rozšìřenì bylo podmìněno úspěšnými námořnìmi výpravami. Základem tohoto architektonického stylu byla gotická architektura ve své pozdně gotické fázi, v nìţ se odráţely vlivy nejrůznějšìch evropských oblastì. Disertačnì práce je hlouběji zaměřena na typologické spojitosti se středoevropským regionem, které mohly být zprostředkovány přìmým i nepřìmým způsobem, v praktické i teoretické rovině. Vzhledem k diverzitě vlivů tvořìcìch manuelskou architekturu a k snaze o uchopenì rozboru stylu v jeho komplexnosti nemohly být opominuty ani ostatnì zdroje dokládajìcì internacionalizaci a specifika manuelina, ať uţ se jednalo o prvky islámské architektury zprostředkované přes mudéjarské i portugalské stavitele, převáţně nově se objevujìcì renesančnì konstrukčnì i dekorativnì formy, stavebnì typologie a ornamenty pouţìvané ve španělských královstvìch či drobné dekorativnì prvky souvisejìcì s objevem nových cest a kontinentů. Název stylu je odvozen od krále Manuela, s jehoţ vládou jsou spojeny nejen největšì světové námořnì objevy, ale i rozkvět toho stylu. Král Manuel byl nazván Šťastlivý i kvůli historickým konsekvencìm tohoto obdobì, které byly vnìmány jako naplněnì portugalského dějinného poslánì. K tomu ale nedošlo samovolně, předcházelo mu dlouhé obdobì posouvánì lidských moţnostì a rozšiřovánì znalostì v mnoha vědnìch oborech, proto se prvnì kapitola věnuje základnìm vědomostem v oblasti geometrie, která byla důleţitá jak pro astronomy a námořnìky, tak i pro středověké stavitele v křesťanském světě i v islámském Orientu. Vědecké poznatky i stavitelské dovednosti obou kultur se potkaly právě na Iberském poloostrově v několika časových obdobìch jejich rozkvětu. S tìm úzce souvisì rovněţ vzdělávánì v geometrii, kdy velkou část znalostì (nejen) antických matematiků zprostředkovali křesťanské Evropě právě mnozì učenci i praktici působìcì v různých oblastech arabského světa. Dvěma hlavnìmi centry či spìše oblastmi na hranicìch kultur, které aktivně přijìmaly antické a arabské vědomosti, byly Sicìlie a Pyrenejský poloostrov, kde se jednalo předevšìm o město Córdoba a následně Toledo. Tam vzniklo kosmopolitnì centrum, kde se překládaly evropským učencům dosud neznámé antické spisy z různých věd svobodných uměnì předevšìm z arabštiny do latiny. Ty se následně šìřily nejprve v prostředì hlavnìch evropských klášterů i univerzit a postupně pronikaly i do praxe, stejně jako vlastnì spisy arabských učenců přeloţené do latiny. Zhodnocenì teoretických i praktických spisů ve vlastnì praxi bylo pomalejšì, znalost arabských spisů o stavitelstvì se napřìklad nepotvrdila ve skicáři u Villarda Honecourta, neboť neuvedl pouţitì arabských přìstrojů pro výpočty, k nimţ patřil napřìklad astroláb, který se mohl poţìvat i ve stavitelstvì. Nenì zcela jasné, nakolik ovlivnila evropské stavitele Kniha geometrických konstrukcí potřebných pro stavitele Abu Wafy Buzjánìho, jehoţ spis byl vhodný pro vyuţitì v praxi moţná vìce neţ klasické Euklidovy Základy geometrie, neboť se asi dvě třetiny geometrických postupů uvedených v jeho dìle ve středověké Evropě pouţìvaly. Sepisovánì a rozšìřenì spisů o geometrii, které mohli vyuţìvat stavitelé v praxi, bylo závislé i na prvnì pohled na od stavitelstvì tak vzdálené záleţitosti jako byl jazyk, v jakém byly traktáty sepsány. Napřìklad arabština byla sjednocujìcìm jazykem vzdělanců a v podstatě i lidu od Fezu po Samarkand. Latina byla ale jazyk kléru, učenců, diplomatů, proto co se týká praktického vyuţitì, důleţitějšì bylo napsánì spisu v tzv. národnìm jazyce. 229

Evropštì stavitelé aţ do počátku 16. stoletì zìskávali své znalosti předevšìm praxì, završenìm jejich odbornosti byly mistrovské zkoušky, podobně jako v dalšìch řemeslech. Proto nelze předpokládat, ţe by základnì spis středověké geometrie, tedy Euklidovy Základy geometrie, byl obecně mezi mistry staviteli znám a studován tak, jak tomu bylo s tìmto i dalšìmi spisy pojednávajìcìmi o geometrii v prostředì klášterů a univerzit. Zároveň ale mohl být Euklides mezi staviteli vnìmán jako určitá mýtická postava, jak tomu můţe nasvědčovat dochovaný anglický manuskript o stavitelstvì z přelomu 14. a 15. stoletì, který Euklida přìmo zmiňuje. Přibliţně do tohoto obdobì se datuje i dalšì spis pro stavitele z praktické geometrie v rodném jazyce, v tomto přìpadě v angličtině. Dalšì „přìručky“ pro stavitele sepsané v „národnìm“ jazyce se dochovaly z německy mluvìcìho prostředì z přelomu 15. a 16. stoletì. Jedná se předevšìm o Geometria Deutsch a Büchlein von der Fialen Gerechtigkeit stavitele Matthäuse Roriczera, Fialenbüchlein norimberského zlatnìka Hanse Schmuttermayra a Unterweisungen stavitele Lorenze Lechlera. Psanì těchto „přìruček-knìţeček“ bývá označováno za německé specifikum, ale je nutné si uvědomit, kde byl vynalezen knihtisk, zároveň byla v Norimberku, v mìstě působenì Schmuttermayra i Roriczera, také tradice sepisovánì rodinných kronik. To se mohlo promìtnout i do potřeby a do moţnosti zaznamenat postupy své práce pro budoucì generace, jak je přìmo doloţeno u Lorenze Lechlera, který svou práci dedikoval synovi. Teoretické spisy o architektuře a fortifikačnìm stavitelstvì dalšìho Norimberčana, Albrechta Dürera, byly známé i na Iberském poloostrově hluboko do 17. stoletì. Jeho spisy pravděpodobně studoval portugalský učenec a matematik Francisco de Melo. Prokazatelně některý z jeho traktátů, nejspìše Unterweisung der Messsung mit dem Zirkel und Richtsheit in Linien, Ebenen und ganzen Körpern, vlastnil španělský architekt Hernán Ruiz mladšì, který se jìm mohl inspirovat při sepisovánì vlastnìho dìla o architektuře Manuscrito del arquitectura. Mezi autory, z jejichţ dìla čerpal při sepisovánì svého manuskriptu o architektuře, nazvaném Compendio de architectura y symetria de los templos: conforme a la medida del cuerpo humano, con alguns demonstraciones de geometría recoxido de dibersos autores naturales y estrangeros, uvedl Albrechta Dürera i architekt Simón Garcìa, který ţil v druhé polovině 17. stoletì. Lze tedy povaţovat za prokázanou výměnu teoretických pracì o stavitelstvì a o geometrii mezi střednì Evropou a Iberským poloostrovem. Vzhledem k tématu této části práce se logicky naskýtala otázka, jaké podklady a přìručky o stavitelstvì mohli vyuţìvat maurštì stavitelé či jak se stali mistry, neboť v manuelském stylu byla vyuţìvána ve většì mìře i dekorace a částečně stavebnì typologie maurské architektury. Kvůli nedostatečnému mnoţstvì pìsemných podkladů k tomuto tématu u mudéjarských stavitelů bylo zjišťováno fungovánì a vzdělávánì islámských stavitelů v Orientu, neboť lze předpokládat, ţe bylo alespoň částečně směrodatné i v dalšìch regionech, kde působili islámštì stavitelé. Jedná se o celkově méně zpracované téma, protoţe o arabských a potaţmo i byzantských středověkých stavitelìch je obecně méně konkrétnìch údajů a zpráv ve srovnánì s podklady o evropských středověkých stavitelìch. Podstatným bylo zjištěnì, ţe stavitelstvì v Orientu bylo součástì teoreticko-praktického „inţenýrského“ vzdělánì, které zahrnovalo znalosti rozličných „věd“- nauk. Autoři významných spisů o stavitelstvì v arabštině byli označováni jednak jako inţenýři, jednak jako matematici. Dochovaly se také záznamy o tom, na co musel stavitel při své práci na stavbě předevšìm dohlìţet. Jednalo se napřìklad o zaručenì za bezpečnost své práce i spolupracovnìků, o dobře odvedenou práci dalšìch řemeslnìků, o zamezenì podvodů s nekvalitnìm materiálem pouţìvaným na stavbě. A také musel stavitel dohlìţet na dohotovenì dojednané zakázky. Zmiňováni jsou i jinì důleţitì řemeslnìci, napřìklad zámečnìci, na jejichţ práci závisela bezpečnost majitele domu. Určitým specifikem, souvisejìcìm s rozvojem sloţitého geometrického ornamentálnìho dekoru, byla profese geometra, jenţ byl samostatným pracovnìkem. Někte230

ré z arabských spisů o stavitelstvì byly přeloţeny právě během fungovánì překladatelského centra v Toledu. V krátkosti byla zmìněna také portugalská gotická architektura do manuelského obdobì. Menšì hospodářské moţnosti portugalského královstvì se promìtly i do architektury, neboť se stavěly podstatně skromnějšì stavby neţ v manuelské epoše, u chrámů byly povětšinou zaklenuty pouze presbytáře či kaple, kláštery se stavěly většinou pro 12 mnichů. Velkých stavebnìch podniků, jako byl napřìklad dominikánský klášter v Batalhe, bylo minimum. Hlavnìm stavebnìkem byl po celý středověk král, jehoţ plánovánì výstavby hradů bylo navázáno i po skončenì reconquisty na jeho zahraničnì politiku, neboť po zaţehnánì muslimského byla budována sìť opevněnì na obranu portugalsko-kastilské hranice. S tìm souvisela i výstavba tvrzì, hradů či opevněných kostelů. Zároveň kvůli nebezpečì odboje z řad vlastnì šlechty byla aţ do panovánì krále Dinise, tedy do poloviny 14. stoletì, zakázána bez panovnìkova výslovného povolenì výstavba jednoho typu šlechtického obydlì – opevněné obytné věţe. Portugalsko kolem roku 1500 Obdobì rozmachu, které zaţìvalo Portugalsko na přeomu 15. a 16. stoletì, mapovala témata týkajìcì se nejen kontextu vzniku manuelského stylu, ale také různých sociálnìch a hospodářských faktorů, které měly vliv na ţivot portugalské společnosti. Částečně jsou uvedeny i podmìnky vzniku portugalské námořnì velmoci, které souvisely s určitým uklidněnìm vztahů mezi Kastiliì a Portugalskem po bitvě u Aljubarroty v roce 1385, kdy se portugalskému následovnìkovi-levobočkovi Janovi z Avisu podařilo v boji o královskou korunu zvìtězit nad jeho kastilským bratrancem Janem I. Kastilským, a ubránit tak nezávislost země během dynastické krize. Jan I. společně se svými syny začal postupně směřovat svoji expanzivnì a objevnou politiku směrem na jih, v roce 1415 byla dobyta Ceuta a v roce 1419 portugalštì námořnìci dopluli na Madeiru. V tomto úsilì pokračoval jeden z Janových synů, Jindřich Mořeplavec, jenţ vytvořil na jihu země ve městě Sagres centrum, v němţ byly shromaţďovány evropské poznatky týkajìcì se astronomie, matematiky a nautiky, které byly pouţìvány námořnìky během objevných plaveb. Za jeho ţivota byl obeplut mys Bojador v roce 1434, k doplutì na mys Dobré naděje došlo aţ v roce 1488, coţ dokládá pozvolný postup námořnìch výprav. Dalšìm cìlem bylo nalezenì cesty do Indie. Vzhledem k tomu, ţe se v té době ukázala takřka nemoţnou cesta po souši, kterou podnikli portugalštì obchodnìci v roce 1490, tedy přibliţně v době, kdy se chtěl o totéţ pokusit český šlechtic Bohuslav Hasištejnský, pokračovaly pokusy o jejì nalezenì po moři. Doplout aţ do indického Kalikutu se podařilo roku 1498 Vascovi da Gamovi. Během této i dalšìch cest portugalských mořeplavců docházelo v praxi k ověřenì a zpřesňovánì teoretických znalostì a výpočtů mnoha generacì evropských a arabských i ţidovských matematiků a astronomů, které se rozšìřily na kontinentě zejména skrze překlady z toledského překladatelského centra. Takto se prohloubené výsledky bádánì vpodstatě „vrátily“ zpět na Iberskou peninsulu a byly plně vyuţity námořnìky plujìcìmi pod vlajkou obou královstvì. Pro mořeplavce byly zásadnì i spisy bavorského matematika a astronoma Johanna Müllera - Regiomontana (1436-1476), který byl v Portugalsku povaţován za jednoho z největšìch matematiků a astronomů své doby. V Lisabonu působil jiţ za vlády Manuelova předchůdce Jana II. jeden z Regiomontanových následovnìků, Martin Behaim, jenţ vytvořil prvnì glóbus. Mezi pouţìvané mořeplavecké navigačnì spisy patřil tzv. Guia nautica de Munique (Průvodce mořeplavbou z Mnichova) z roku 1509. Vědecký rozvoj se netýkal pouze astronomie a matematiky, ale přirozeně i geografie, k němuţ přispěl i Valentim Fernandes de Morávia, původem moravský tiskař působìcì na 231

dvoře krále Manuela v Lisabonu. Morávia se sám zúčasnil několika objevných plaveb a své poznatky následně zpracoval. Zároveň zprostředkovával informace o nově objevených zemìch do střednì Evropy, jak dokládá spis dnes známý jako Codice de Valentim Fernandes de Morávia, který vlastnil německý humanista působìcì na dvoře cìsaře Maxmiliána, Konrád Peutinger. V jeho katalogu knih přibliţně z roku 1523 je Moráviův spis uveden jako Itinerarium Portugallensium. Tyto osobnosti a jejich dìla ukazujì na poměrně důleţité vazby střednì Evropy a Portugalska z hlediska výměny odborných poznatků v několika hlavnìch oborech spojených s námořnìmi objevy. Přìmé informace o Portugalsku zaznamenalo v druhé polovině 15. stoletì několik Středoevropanů, kteřì z různých důvodů projìţděli touto zemì. Z jejich zápisů a denìků jsou podstatné předevšìm jejich popisy měst či staveb kvůli uvedenì do kontextu, přìpadně politické události, které se vztahovaly k rodině krále Manuela a k jeho nástupu do čela královstvì. Vzhledem k tématu práce jsou velmi důleţité i údaje těchto cizinců o přìtomnosti krajanů ze střednì Evropy v Portugalsku. Popisy staveb zaznamenané Václavem Šaškem z Bìřkova jsou velmi stručné, zmìněny jsou pouze nejdůleţitějšì objekty mìst a měst, kterými projìţděl s poselstvem vyslaným králem Jiřìm z Poděbrad. Zároveň při komparaci jeho záznamů s dobovými materiály se lze domnìvat, ţe Václav Šašek uvedl jen vizuálně nejpůsobivějšì stavby či objekty, které ho nějakým způsobem zaujaly, napřìklad velikostì, historiì či vzácnostì a nádherou, neboť uvedl v některých městech tvrz - v Tomaru, či „velký hrad“ - v Elvas, kamenný most a hrad na kopci – v Coimbře, ale v jiných lokalitách, kde se také nacházel hrad a město bylo opevněno, napřìklad v Evoramonte - uţ tyto stavby neuvedl. To lze interpretovat i tak, ţe se z jeho pohledu jednalo o menšì hrad a město, jakých jiţ během své cesty viděl povìcero, a proto mu nepřišlo podstatné je zmiňovat. U nás v podstatě neznámý cestovatel, šlechtic Nicolau de Popielovo (Nicolas von Popplau) z Vratislavi, strávil v zemi nějaký čas v roce 1484. Krále Jana II. zastihl v Setúbalu, kde měl problém se s nìm setkat. Dle záznamů se seznámil s německým kuchařem krále, také potkal bratra královny Leonory a Manuela, vévodu Dioga z Viseu, který ho chtěl představit své sestře, ale zanedlouho poté spáchal puč proti králi, a proto zemřel královou rukou. Nicolau však popisoval vìce tyto odboje společně s jejich dopadem na vztahy v královské rodině neţ architekturu. Sice byl v Setúbalu pozván do kostela, trávil nějaký čas i s králem, ale jméno chrámu nezmìnil, spìše se zajìmal o objevy v Africe a o zprostředkovánì diplomatických vztahů, neboť mu Jan II. mimo jiné přislìbil napsat dopis pro uherského krále, kterým byl Matyáš Korvìn. O osudu dopisu, a zda ho skutečně Nicolau de Popielovo od krále Jana II. obdrţel, jiţ nebyla v textu zmìnka. Nicolau ale přirovnal velikost Lisabonu ke Kolìnu nad Rýnem a k Londýnu, v krátkosti zaznamenal vliv stylu „pohanů“, tedy mudéjarů, na konstrukce a vzhled domů v Portugalsku a i přìmo v Lisabonu. To pro něho zřejmě jako pro Středoevropana a křesťana, nezvyklého na „konvivencii“ Iberského poloostrova, bylo vhodné zaznamenánì, protoţe to pro něho musel být neobvyklý styl, a také poněkud překvapivá záleţitost, neboť architektonický styl „bezvěrců“ přebìrali i křesťané. Dalšìm cestovatelem, který navštìvil Portugalsko, byl kosmograf Hieronymus Münzer, zvaný Monetarius, z Norimberku. Ten pobýval v Portugalsku o 10 let později, v letech 1494-95, tedy krátce před smrtì Jana II. Münzer byl královým hostem v Évoře, kde se během svých návštěv bavili o zámořských objevech, o nových předmětech pocházejìcìch z těchto zemì i o obchodu, kdy Münzer přìmo uvedl nejen obchodovánì portugalské koruny s Angliì či zeměmi severnì Afriky, ale také s německými městy. Hieronymus Münzer srovnával většì portugalská města, která navštìvil, se středoevropskými, napřìklad Évora byla dle jeho názoru stejně velká jako Ulm a Lisabon většì neţ Norimberk. Věnoval také většì pozornost architektuře a urbanismu měst, v Évoře 232

uvedl v krátkosti nejen královský palác, ale i katedrálu a dalšì chrámy, bohuţel bez bliţšìho popisu. V Lisabonu zmìnil několik klášterů, také psal o čtvrtìch, které obývali přìslušnìci obou náboţenských menšin, zaregistroval i ţidy, kteřì přišli ze Španělska po jejich nuceném odchodu v roce 1492. Dle jeho názoru byly domy v lisabonské ulici Rua Nova vystavěné v německém stylu, ale vzhledem k zničenì této části města během zemětřesenì v roce 1755 a kvůli nedostatečným dobovým vyobrazenìm nelze tuto informaci blìţe specifikovat nebo vyvrátit. Hieronymus Münzer ale potkal v Portugalsku velké mnoţstvì německých obchodnìků, zmìnil tchána a kolegu Martina Behaima, německé tiskaře z různých německých měst, i německé umělce, bohuţel ale bez bliţšìho upřesněnì. Také se setkal s poměrně velkým mnoţstvìm Němců z různých koutů Svaté řìše, kteřì zde působili jako dělostřelci, coţ bylo tehdy poměrně modernì řemeslo, které bylo chápáno na pomezì vědy – alchymie, specifického uměnì a řemesla. Také autor jednoho z prvnìch cestopisů o Brazìlii, známého v češtině pod názvem Dvě cesty do Brazílie, Hans Staden, který svou práci publikoval v roce 1557, se dal najmout na loď do Brazìlie jako dělostřelec, ačkoliv původně plánoval cestu do Indie, ale tam mu loď ujela a nechtěl čekat několik měsìců na dalšì. Z podkladů Královské obchodnì společnosti pro Guineu a Indii (Casa da Guinea e India), vyplynula stejná informace, neboť aţ 70% dělostřelců najatých na portugalské lodě bylo z německy mluvìcìch oblastì. Nelze nezmìnit, ţe jednìm z hlavnìch obchodnìch artiklů středoněmeckých měst, napřìklad Norimberka, byla právě děla a dalšì zbraně či astronomické přìstroje důleţité pro mořeplavbu, jejichţ centrum výroby se tam přesunulo právě z arabských dìlen z Iberského poloostrova, kde jedno z výsadnìch postavenì zastávala do 12. stoletì i Córdoba. Tamějšì arabské nástroje putovaly Evropou i v dalšìch staletìch, jak dokládá zdokumentovaný nákup astrolábu vyrobeného v Córdobě v polovině 12. stoletì. Ten zìskal polský učenec Matěj Bylica, který později působil na univerzitě v Krakově, v Budě v roce 1494. Dalšì skupinou řemeslnìků-umělců pocházejìcìch z německy mluvìcìch oblastì a působìcìch v Portugalsku, byli tiskaři. Mezi přednì tiskaře za vlády krále Manuela patřil jiţ zmìněný Valentim Fernandés de Morávia. Ten byl nejen tiskař, ale také notář, překladatel, cestovatel a „escudeiro“- štìtonoš královny Leonory, která podporovala knihtisk kvůli vzdělávánì širšìch vrstev obyvatel. Fernandesův prvnì tisk v Portugalsku, coţ byl Vita Christi Ludolfa Saského, na němţ se podìlel společně s Mikulášem Saským v roce 1495, byl vytvořen na jejì objednávku pro ni a jejìho manţela. Jan II. se také zajìmal a podporoval vydávánì knih, ale kromě u tiskařů působìcìch na Iberském poloostrově si objednával knihy i v Itálii, jak dokládá tzv. Bìblia dos Jerónimos ze stejného roku. Mezi významné tisky Valentima Fernandese pro krále Manuela patřilo několik knih tzv. Manuelských zákoníků. V soupisu svazků královské knihovny předevšìm z doby krále Manuela se objevuje i "outro livro da estoria de Boemeo". Pravděpodobně se jedná o Historii českou Eneáše Silvia Piccolominiho. Kniha byla přeloţená do kastilštiny Hernandem Nuñezem de Toledo a vydal ji v Seville 8.1.1509 Juan Varela de Salamanca. Je otázka, jak se do královské knihovny tento svazek dostal, lze uvaţovat i o moţnosti, ţe to bylo přes Valentima Fernandese de Moráviu, neboť ten přišel do Portugalska nejspìše ze Sevilly a nechával si odtamtud dodávat také tiskařský materiál. Vzácné knihy slouţily i jako královské dary společně s dalšìm drahým a nedostatkovým zboţìm. Jako zajìmavým se můţe v tomto ohledu jevit jiný zápis ze soupisu z královské knihovny, v němţ je konkrétně vypsáno přibliţně 250 knih s religióznì tématikou a s obrázky světců, které král Manuel poslal tzv. „knězi Janovi“ a jeho manţelce v roce 1514. Po velkou část středověku byla hledána křesťanská řìše tohoto vládce, jeţ se měla rozkládat na Východě, a o jejìţ „existenci“ se evropštì monarchové a cìrkevnì 233

hodnostáři dozvěděli prostřednictvìm poselstva a fiktivnìch dopisů ve 12. stoletì. Jednìm z cìlů doprovázejìcìch jejì hledánì bylo propojenì křesťanské řìše na Východě i na Západě. V obdobì vlády krále Manuela jiţ byla tato řìše umisťována do oblasti východnì Afriky. Portugalštì šlechtici a vojáci byli zřejmě jednou z prvnìch skupin evropských křesťanů, kteřì se do této legendárnì řìše skutečně dostali. Francisco Alvares popsal tuto cestu východnì Etiopiì ve Zprávě o zemi kněze Jana (Verdadeira informação das Terras de Preste João das Indias), vydané poprvé v Lisabonu v roce 1540. Po návázánì diplomatických kontaktů se Portugalci podìleli i na jejì obraně, při nìţ padl napřìklad Cristóvão da Gama, syn mořeplavce Vasca da Gamy. Výraznou osobnostì zprostředkovávajìcì diplomatické kontakty opačným směrem – na kontinent, do střednì Evropy, byl Damião de Góis. Tento humanista a historik strávil mládì na dvoře krále Manuela, kde se mu dostalo vzdělánì společně s královskými syny, a také se účastnil všech důleţitých diplomatických návštěv, ať se jednalo o poselstvo ze země tzv. kněze Jana či přìjezd indiánů. S králem Manuelem strávil i poslednì momenty jeho ţivota. Damião de Góis zaţil zlatou éru portugalské řìše, působil jako diplomat, stanul v čele královského archivu Torre de Tombo v roce 1548, coţ mu umoţnilo přìstup k dvorským dokumentům, a sepsat na základě těchto podkladů a osobnìch zkušenostì kroniku o ţivotě krále Manuela, kterou rozkošatil napřìklad o osud Manuelových dětì. De Góis na sklonku ţivota v roce 1578 skončil před inkvizičnìm tribunálem a poté i ve vězenì kvůli údajným kontaktům s humanisty a reformátory, se kterými se setkával předevšìm během diplomatické mise v Antverpách, kam byl vyslán v roce 1522. Damião de Góis se skutečně setkával s největšìmi humanisty, obchodnìky a umělci, napřìklad s Erasmem Rotterdamským nebo s Albrechtem Dürerem, jenţ mu zřejmě vytvořil portrét. Během cest po střednì Evropě se Góis seznámil s Filipem Melanchtonem, který mu objasnil podstatu reformace a společně se zúčastnili kázánì Martina Luthera, Damião ale neprojevil pro reformaci nadšenì. Setkal se i s Konrádem Peutingerem, u něhoţ viděl v knihovně spis o portugalských námořnìch objevech od Valentima Fernandese de Morávii, ale pravděpodobně se mu ho nepodařilo zìskat ani v opisu, jak ukazuje vzájemná korespondence mezi nìm a Jakobem Fuggerem, s nìmţ ho pojilo dlouholeté přátelstvì. Zájem Góise jako historika o Fernandesův spis byl i profesionálnì, neboť se jednalo o významný zdroj poznánì tohoto obdobì portugalských dějin Také projel Čechy i Moravu („Reyno de Boemia“, „ducado de Morauia“), a v Polsku se pokusil zprostředkovat sňatek mezi infantem Luisem, coţ byl jeden ze synů krále Manuela, a Hedvigou, dcerou Zikmunda Starého a neteřì Vladislava Jagellonského. Nápomocen mu měl být polský šlechtic a vojevůdce Jan Tarnowsky,jenţ byl pasován na rytìře za zásluhy v boji s Maury právě v Lisabonu. Jednánì nedopadla úspěšně, v pořadì druhý následnìk portugalského trůnu královskou korunu ve středoevropské zemi nezìskal a oţenil se v Portugalsku s údajnou novou křesťankou. Sňatková politika mezi královskými středoevropskými a portugalskými vládnoucìmi rody zůstala tedy během let 1450-1550 naplněna pouze ve vztahu k Habsburkům, kdy za nejvýznamnějšì lze povaţovat sňatek Leonory Portugalské a cìsaře Fridricha III., rodičů cìsaře Maxmiliána. Sám král Manuel si vzal za třetì ţenu Leonoru Habsburskou, která byla sestrou Karla V. a vnučkou cìsaře Maxmiliána. Zmìněný infant Luis byl nejvzdělanějšìm z králových synů, specializoval se na studium matematiky a architektury a zejména v matematice dosahoval aţ profesorských znalostì, s vysokou pravděpodobnostì se ale nedochovaly jeho traktáty věnované matematice. V tomto obdobì probìhala na královském dvoře odborná výuka polytechnického směru v nadstavbě nad univerzitnìch sedm svobodných uměnì. Byla zaměřena předevšìm na geometrii, matematiku a kosmografii a dalšì vědy potřebné pro studium architektury, proto se lze domnìvat, ţe se jednalo o prvnì „školu“ či „kurzy“ 234

architektury v Portugalsku. Nejlepšì studenti mohli zìskat královské stipendium na dokončenì studiì v Itálii, kde pobývali obvykle 3-4 roky. Tam zìskali nejen dalšì potřebné znalosti a vzdělánì, ale i rozhled nezbytný pro královskou sluţbu. Tito studenti uţ nebyli tradičnìmi mistry kamenìky a staviteli dle středověkého systému řemesla, ale stali se jiţ vzdělanými architekty, kteřì znali nejen praxi, ale také teoretická dìla o architektuře. Rozdìl mezi stavitelem a architektem zachytil v parodické hře Auto da Ave-Maria António Prestes, která poukazovala na určitý konzervatismus společnosti. V této hře šlo o střet dvou stylů a konceptů profese, kdy kamenìci a mistr stavitel zastávali ještě středověké hodnoty tradice řemesla a „diabo“ z Itálie, s přìznačným jménem Lúcio Vitúrvio, byl jiţ teoreticky vzdělaný a světa znalý architekt-intelektuál. Výuka v královské „škole architektury“ probìhala pod vedenìm nejvyhlášenějšìch učenců královstvì, jednalo se napřìklad o matematika a astronoma Pedra Nunese, jehoţ dìlo bylo známé i ve střednì Evropě. To dokládá prvnì vydánì Vitruviových Deseti knih o architektuře v němčině pod názvem Vitruvius Teutsch z roku 1547, kde byl Nunes zmiňován v předmluvě společně se Sebastianem Serliem a Lucou Paciolim. Na postupné zaměřenì na architekturu poukazuje také působenì královských architektů či psanì traktátů o architektuře. Jeden z prvnìch, tzv. Tratado de Arquitectura, jenţ byl napsán v letech 1575-76, je připisován královskému architektovi Alfonsovi Rodriguesovi. Obsahuje 16 kapitol (knih), mezi nimi i Livro da Geometria a Livro da Perspectiva. Zřejmě slouţil k výuce architektury mladých šlechticů a infantů v okruhu královského dvora v Paço de Ribeira v Lisabonu, kde Rodrigues vyučoval, kdyţ se předtìm sám zúčastnil stipendijnìho pobytu v Itálii. Významným teoretikem uměnì a architektury byl i Francisco de Holanda, jenţ také zìskal královské stipendium na dokončenì svého studia architektury v Itálii. Kolem roku 1540, tedy krátce po návratu ze svého stipendijnìho pobytu v Itálii, dokončil Holanda pro infanta Luise Álbum dos deshenos da Antiguita, coţ bylo 118 stran nákresů pevnostì a militariì. Poté napsal prvnì teoretickou práci o uměnì v portugalštině - jednalo se o De pintura antiga z roku 1548. K jedné z jeho stěţejnìch pracì patřì studie o stavbách Lisabonu nazvaná Da fabrica que falece ha cidade de Lisboa z roku 1571. Podìlel se i na překladech nejvýznamnějšìch teoretických traktátů o architektuře do portugalštiny, přeloţil De re Aedificatoria Leona Battisty Albertiho i čtvrtou knihu Regole generali di architetura Sebastiana Serlia. Franciscovi de Holandovi jsou připisovány královské stavby, ovšem bez přìmých dokladů o jeho působenì. Vzhledem k tomu, ţe byl v úzkém kontaktu s infantem Luisem, který přestavoval některá svá sìdla, a jsou doloţeny platby Jana III. právě Franciscovi de Holandovi, lze se domnìvat, ţe to byl právě on, kdo měl podìl na těchto rekonstrukcìch. Stipendia nebyla udělována pouze na studium architektury, ale portugalštì králové jimi podporovali i dalšì portugalské studenty na význačných evropských univerzitách, na počátku 16. stoletì se jednalo předevšìm o Pařìţ a o Lovaň. Portugalci odcházeli studovat i na italské univerzity, zejména do Padovy, Bologně, Sieny a Florencie, přìpadně do anglického Oxfordu. Jiným oblìbeným městem byla Salamanka, ale tam byli portugalštì studenti podporováni stipendii minimálně. V Pařìţi nejvìce studentů z Portugalska studovalo na koleji Santa Barbara, kde je jich mezi léty 1500-1550 doloţeno 300 a většina z nich byla podporována královskými stipendii po dobu 10let. Tuto kolej vedli zejména v letech 1520-1540 portugalštì učenci, z nichţ nejvýraznějšì osobnostì byl André Gouveia, kterého humanista Michael Montaigne nazval „Le grand principal de France“. Hlavnìm důvodem podpory portugalských studentů na vyhlášených zahraničnìch univerzitách bylo zìskánì odbornìků, kteřì měli po svém návratu zvýšit úroveň vzdělánì a kultury v Portugalsku. Jednìm z takových stipendistů byl šlechtic a učenec – matematik Francisco de Melo, který po absolvovánì studia sedmi 235

svobodných uměnì na lisabonské univerzitě zamìřil do Pařìţe, kde se věnoval předevšìm studiu matematiky. V současnosti jsou známy dva manuskripty jeho přepisu Euklidových Základů geometrie z dob jeho studiì, které jsou dedikovány králi Manuelovi. Jeden se nacházì v Národnì knihovně Portugalska v Lisabonu a druhý v Městském archivu ve Stralsundu, kde byl objeven v roce 2012. Francisco de Melo se vrátil do Portugalska v roce 1524 a byla mu svěřena výuka matematiky královských potomků. Je také moţné, ţe byl v roce 1529 zvolen rektorem jediné portugalské University, jeţ právě sìdlila v Lisabonu. Francisco de Melo se kromě rozšiřovánì svých odborných znalostì z matematiky, podìlel i na dvorském ţivotě, byl v kontaktu jak s humanistou Andrém de Resende, který byl zastáncem učenì Erasma Rotterdamského, tak s lingvistou a katolickým teologem Nicolaem Clenardem z Lovaně, jenţ působil jako vychovatel královských synů v Évoře. Jako přednì odbornìk-učenec se Melo stal i postavou jedné z her dramatika Gila Vicenta. Jan III. se rozhodl reformovat konzervativnì a tradičnì vysokoškolské portugalské prostředì. K tomu chtěl přizvat Erasma Roterdamského, ten ho však na základě vzájemně nesouhlasných postojů k vìře a s poukazem na vlastnì stářì odmìtl. Reformu univerzitnìho vzdělánì tedy připravoval André de Gouveia, který po návratu do Portugalska začal budovat nové Colégio das Artes, zvané téţ Colegio Real, v Coimbře, neboť tam se v roce 1538 přesunulo jiţ na stálo sìdlo prvnì portugalské univerzity. Colégio bylo podřìzené přìmo králi a zpočátku bylo nezávislé na universitě fungujìcì při klášteru svatého Křìţe (Santa Cruz). Dosavadnì univerzitnì výuka byla tradičnìho směru, a tak měl Gouveia za úkol i za pomoci zahraničnìch vyučujìcìch vytvořit modernì typ vzdělávánì vedoucì k rozvoji osobnosti mladého šlechtice. Ideálnìm studentem colégia jiţ neměl být zboţný šlechtic, ale člověk otevřený světu. Reformu se nepodařilo zcela uskutečnit, neboť krátce po otevřenì nového Colégia das Artes v roce 1548 André de Gouveia zemřel, poté postupně došlo k jeho přesunu pod univerzitu, část vyučujìcìch skončila ve vězenì kvůli údajné propagaci reformace. Vzdělánì se v 16. stoletì jiţ netýkalo pouze šlechticů či královských synů, na universitě v Coimbře studovala napřìklad i šlechtična Publia Horstensia de Castro. Vzdělávánì se dostalo i šlechtičnám v okruhu nejmladšì Manuelovy dcery Marie, která se po různých intrikách kolem jejìch sňatků rozhodla věnovat studiu. Za zmìnku stojì, ţe se tyto dámy učily nejen latinu, ale i řečtinu či hebrejštinu a některé z nich, jako byla napřìklad šlechtična Luisa Siégea de Velasco uměly i arabsky, coţ můţe dokládat přetrvávajìcì ozvěny dlouhé historie hispano-arabské vzdělanosti a konvivencie. I učenec Nicolau Clenardo se vydal do Portugalska kvůli studiu arabštiny a na základě toho přijal mìsto vychovatele Manuelových synů, neboť v Évoře sehnal učitele arabštiny, se kterým mohl alespoň po určitou dobu konverzovat a pokračovat ve studiu. Dlouhá tradice trvánì tzv. „konvivencie“, která se netýkala pouze souţitì křesťanů a muslimů, ale také ţidů, v podstatě skončila ve španělské části poloostrova v roce 1492 po dobytì Granady vyhnánìm ţidů, neboť katolická Veličenstva Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský chtěli mìt svá královstvì jednotná dle středověkých hledisek, kdy jimi byla předevšìm vìra. Ţidé ve velké mìře přicházeli do Portugalska, kde jim byl na dobu určitou zajištěn pobyt po zaplacenì určité částky. Vzájemné souţitì obyvatel třì náboţenstvì ovlivnilo napřìklad i rozkvět města Córdoby, které bylo kolem roku 1000 největšìm městem Evropy. Zároveň se jednalo o hospodářské a kulturnì centrum poloostrova, kde se nacházela i jedna z tehdy největšìch světových knihoven, jejìţ svazky shromáţdil Hakam II. Po vpádu berberských muslimů ve 12. stoletì se část vzdělanců přesunula do Toleda, kde fungovalo Toledské překladatelské centrum a byla tam také po zìskánì města křesťanským vládcem Alfonsem VI. umoţněna konvivencie, tedy souţitì obyvatel třì náboţenstvì. Sám Alfons VI. měl za manţelku dceru 236

sevillského emìra Zaidu a jejich syn Sancho se měl stát jeho nástupcem v čele kastilského královstvì. Praktická podoba vzájemného souţitì nebyla ani během pokračujìcì křesťanské reconquisty, která byla vţdy prioritou, zcela černobìlá a kromě náboţenstvì tu hrála značnou roli i aktuálnì politická situace v jednotlivých královstvìch. Reálně na středověk poměrně slušné sousedské vztahy, umoţňujìcì normálnì fungovánì náboţenských komunit, vedly ke vzniku mýtů o zlaté době hispano-arabského souţitì, které se začaly tradovat jak v ţidovské, tak muslimské kultuře po nuceném opuštěnì Pyrenejského poloostrova právě kvůli srovnánì podmìnek s ţivotem v nových zemìch. Pro tuto práci byly podstatné i informace o maurských stavitelìch, neboť Maurové se profesně zaměřovali ve většì mìře na stavitelstvì a na zemědělstvì. Jak bylo zjištěno, pracovali na nejrůznějšìch městských, královských i sakrálnìch stavbách, jediným problémem byla do určité mìry výstavba opevněnì kvůli pokračujìcì reconquistě a přìpadným znalostem vojenských technologiì a obrany křesťanských měst. Nejvìce mudéjarů ţilo v Aragonii, kde uvádì, ţe tvořili aţ 20% obyvatel v 15. stoletì. Jednu z vedlejšìch hypotéz práce, tedy ţe se maurštì stavitelé během vlády katolických Veličenstev kvůli většìmu bezpečì, moţnosti najìt obţivu a také vzhledem k výraznějšìmu ovlivněnì manuelina mudéjarem, přestěhovali podobně jako ţidé do sousednìho Portugalska, se však nepodařilo doloţit. V záznamech o stavitelìch působìcìch v královstvì jsou zmiňováni maurštì stavitelé z Kastilie, ale jejich počet byl poměrně malý, různě uváděné skupiny Maurů mohli být přìmo portugalštì mudéjarové. Lze to dát do souvislosti i s odlišným přìstupem katolických Veličenstev k oběma menšinám i v rámci vlastnìch královstvì, neboť Ferdinand Aragonský myslel podstatně pragmatičtěji neţ Isabela, protoţe by přišel o podstatnou část obyvatel, které obdělávalo půdu či stavělo domy, tedy se věnovalo ceněným profesìm. Ty měly také výjimky, neboť napřìklad královský palác v Zaragoze přestavoval Farax Gali de Chiprana, který pocházel z tradičnì maurské stavitelské rodiny. Podrobnějšì rozbor sociálnì situace mudéjarských stavitelů a různých fázì i oblastì mudéjarského stylu ve španělské části iberského poloostrova však přesahuje téma této práce a bylo by se mu třeba věnovat podrobněji v přìpadném samostatném výzkumu. Přìchod ţidovského obyvatelstva do Portugalska v roce 1492 měl výrazný dopad na urbanismus měst, neboť ţidovské čtvrti nebyly připraveny na tolik lidì, vţdyť se v krátké době zvýšil počet obyvatelstva země o cca 20 000 rodin. Kaţdá měla v průměru 10 a vìce členů, z nichţ kaţdý musel zaplatit do královské pokladny 8 cruzadů, slevy a moţnost časově neomezeného pobytu měli ţádanì řemeslnìci, napřìklad kováři. Většina z nich byli obchodnìci, část nových obyvatel tvořili řemeslnìci, mezi nimiţ byli i kamenìci. Došlo k velkému rozšìřenì ţidovských čtvrtì, které se ale opět rozrůstaly při hlavnìch městských ulicìch, kde se kvůli snadnějšìmu obchodovánì rozprostìrala většina judiariì – ţidovských čtvrtì. Oproti tomu mourárie – maurské čtvrti se rozkládaly poblìţe hradeb kvůli chovu dobytka a obhospodařovánì půdy, proto si v tomto směru obě komunity přìliš nekonkurovaly. Situace se lišila individuálně dle konkrétnìho mìsta i před rokem 1492, neboť v menšìch a chudšìch obcìch byly třeba jen jedny lázně či jedna veřejná pec, které vyuţìvaly všechny komunity, bez rozdìlů náboţenstvì. Zároveň nebylo zcela striktnì oddělenì obyvatel čtvrtì dle náboţenstvì, jsou doloţeni i křesťané bydlìcì v judiariìch. Některé městské rady však protestovaly proti přìchodu ţidů, k tomu ale docházelo i během předchozìch desetiletì, kdy jiţ panovala zhoršená situace v Kastilii z hlediska vìry a ţidé či nucenì konvertité hledali útočiště v portugalských obcìch. Protesty a poţadavky restrikcì se netýkaly pouze ţidovských obyvatel, ale z důvodů konkurence i obchodnìků z jiných zemì, napřìklad Angličanů či Janovanů nebo Florenťanů, pouze speciálně u Kastilců byla jako důvod zmiňována i odlišná vìra.

237

Po nuceném odchodu ţidů z Portugalska v roce 1497, neboť dekret byl vydán v prosinci 1496, zůstali v bývalých judiariìch novì křesťané či je zìskali šlechtici z okruhu královského dvora. Veřejné budovy, ať uţ se jednalo o synagogy nebo mikve, byly přestavěny napřìklad na kostely nebo školy. Lisabonské veřejné budovy připadly králi, jenţ tento prostor vyuţil i k nové výstavbě. Tak skončila portugalská konvivencie. V Portugalsku ţilo dle sčìtánì lidu z roku 1527 asi 1200 000 obyvatel. Nelze s jistotou určit, kolik procent obyvatel tvořili cizinci, kteřì přišli do Portugalska za obţivou během rozmachu královstvì v obdobì námořnìch výprav. Kaţdopádně početně byli Portugalci menšìm národem, nemohli tedy spoléhat na kolonizaci vojenskou silou. Proto jiţ vévoda Albuqueque zavedl sňatkovou politiku v nově kolonizovaných částech světa, kdy si Portugalci brali za manţelky domorodkyně, a tak byla zároveň zajištěna loajalita vůči koruně v dalšìch generacìch. Damião de Góis ve své kronice krále Manuela nazval toto šìřenì impéria prostě - "per armas ou per amor", tedy zbraněmi nebo láskou. Nebylo předmětem výzkumu této práce zjišťovat, zda a v jaké mìře se tato opatřenì týkala cizinců, napřìklad německy mluvìcìch dělostřelců, kteřì se plavili na portugalských lodìch. Ve vlastnìm a předevšìm ve vnitrozemském Portugalsku byl ţivot prostého lidu ve stìnu velkolepých námořnìch výprav ovlivněn zejména počasìm a také v důsledku emigrace nedostatkem lidì, kteřì by pracovali v zemědělstvì. Kvůli několika letům neúrody došlo dokonce i ke ztrátě povědomì o obdělávánì polì. Velká sucha během let 1503, 1504, 1507 měla za následek dalšì vystěhovávánì lidì z venkova do měst, kde hledali alespoň nějakou obţivu. Následné epidemie boj o přeţitì nejchudšìch obyvatel ještě zhoršily. V roce 1506 se staly fatálnì záminkou pro fanatické duchovnì pro rozpoutánì krveprolitì v Lisabonu, neboť obrátili davy proti údajným novým křesťanům. Situaci muselo uklidnit vojsko, Lisabon pro výstrahu a kvůli zabráněnì podobných krveprolitì v jiných městech přišel i o část městských práv. Během obdobì neúrody v důsledku špatného počasì se portugalštì králové snaţili alespoň o částečné řešenì, které spočìvalo v dovozu obilì či chleba ze vzdálenějšìch zemì, nepostiţených hladomorem, pokud to umoţnila mìrová situace ve Středozemnìm moři. Alespoň částečnou pomoc chudým lidem poskytovaly nově vznikajìcì nemocnice, jejichţ zakládánì podporovala jiţ královna Leonora společně s králem Janem II. v polovině 80. let 15.stoletì, kdy se začìnala dìky africkým koloniálnìm drţavám zlepšovat ekonomická situace v královstvì a zároveň se uklidňovaly napjaté zahraničnì vztahy s Kastiliì. Nemocnice se velikostì a většì kapacitou výrazně lišily od středověkých špitálů. Hlavnì nemocnice v Lisabonu, Todos-os-Santos (Všech svatých), byla částečně navrţena dle italských renesančnìch nemocnic, jejìm moţným vzorem byla milánská Ospedale di Maggiore v Miláně postavená dle Fillaretova návrhu. Jiná nemocnice, jménem Nossa Senhora do Pópulo (Panny Marie lidu), postavená v Caldas da Rainha, která byla lázeňského typu, měla zase přesně stanovenou lůţkovou kapacitu pro chudé, kněţì, pocestné i otroky. Královna Leonora také zaloţila řád Misericórdias – Milosrdenstvì v roce 1498, jenţ byl popořen i vydánìm „Řádu kaplì, nemocnic, hostinců a řádových bratrstev města Lisabonu“ v roce 1514. Do konce jejìho ţivota fungovalo jiţ 61 nemocnic. Celou touto kapitolou se prolìnalo vìce či méně zřetelně téma vìry, která byla určujìcì ve zkoumaném obdobì pro všechny, pro obyčejný lid i pro panovnìka a jeho skutky, nebylo oblasti, v nìţ by neovlivňovala lidské konánì. Jak bylo zmìněno, jednalo se pro panovnìky o faktor středověkého pojetì jednoty země, jenţ se dostal do popředì na Iberském poloostrově v souvislosti s ukončenìm reconquisty v roce 1492. Prosazovánì a udrţenì katolické vìry jako jediné moţné v obou královstvìch bylo podpořeno zřìzenìm inkvizičnìho tribunálu. V Portugalsku král Manuel ţádal o jeho zřìzenì, ale k jeho povolenì došlo de facto aţ papeţskou bulou v roce 1536 za vlády Manuelova syna Jana III. přezdìvaného Poboţný, kvůli jeho osobnì zboţnosti a právě kvůli zřìzenì inkvizice. 238

Historici 19. stoletì ho lìčili jako panovnìka velice zanìceného pro vìru. Tento názor je v této práci poněkud zrevidován na základě jeho činů a zájmů, které jsou částečně uvedeny v jednotlivých podkapitolách, neboť byly do jisté mìry pokračovánìm práce a snah jeho otce. A prvnì hlavnì portugalský inkvizitor Diego da Silva byl v podstatě mìrumilovný muţ. Osobnostì, kterou lze povaţovat za hybnou sìlu portugalské inkvizice, byl králův mladšì bratr kardinál Jindřich, jenţ se stal druhým hlavnìm inkvizitorem. Poté, co zìskal tuto pozici v roce 1540, začaly inkvizičnì procesy. Jeden z hlavnìch inkvizičnìch tribunálů byl zřìzen v druhém městě královstvì, v Évoře, protoţe zde ve středověku existovaly jedny z největšìch ţidovských i maurských komunit v zemi. V tomto městě byla zaloţena také druhá, jezuitská portugalská univerzita. Inkvizičnì procesy nebyly namìřeny pouze proti novým křesťanům či zbylým Maurům, ale také proti novým humanistickým myšlenkám a jakýmkoli, byť zdánlivým náznakům reformace pocházejìcìm předevšìm ze střednì Evropy. Tak skončila určitá benevolence a ideová otevřenost spojená s rozkvětem Portugalska v manuelském obdobì. Rozbor vybraných staveb manuelské epochy Podrobná analýza se týkala nejvýznamnějšìch staveb, které vznikly v manuelském obdobì, nebo byly v manuelském stylu zásadně přestavěny. Kvůli komplexnosti byl rozbor věnován také Évoře, neboť se jednalo o kulturnì centrum královstvì a také zde byly na přelomu 15. a 16. stoletì vybudovány stavby se zásadnìm vlivem na šìřenì manuelského stylu předevšìm na jih od Lisabonu, v regionu zvaném Alentejo. Jeţíšův kostel v Setúbalu Jednou z prvnìch staveb, která nese znaky manuelské architektury, je Jeţìšův kostel v Setúbalu, jenţ nechala vystavět společně s klášterem šlechtična Justa Rodrigues. Ta byla vychovatelkou krále Manuela a ţenou jeho nevlastnìho strýce, biskupa Joãa Manuela. Typologické znaky vztahujìcì se k manuelské architektuře jsou předevšìm různé druhy tordovánì a v lodi halový typ řešenì prostoru. V lodi byl pouţit druh tordovánì vytvořený vzájemným stočenìm třì dřìků pilìřů, které tvořì jeden sloup, v presbytáři se u zkrácených přìpor jednalo o tordovánì kanelovánìm a v klenbě presbytáře byla pouţita ţebra tvarovaná do podoby lana. Různé druhy tordovánì mohou souviset s dvěma hlavnìmi staviteli kostela, kteými byli Diogo Boytaca a João de Castilho. Zde pouţité halové řešenì chrámového trojlodì bylo také jednìm z prvnìch u pozdně gotických staveb v Portugalsku. Stavbou Jeţìšova kostela v Setúbalu byl pověřen Diogo Boytaca, jeden z hlavnìch stavitelů tzv. manuelského stylu, u kterého lze vzhledem k dalšìm typologickým znakům jeho tvorby uvaţovat o tom, ţe byl ovlivněn některou ze středoevropských stavebnìch hutì předevšìm v německy mluvìcìm prostoru. Diogo Boytaca byl stavitelem prvnìho kostela, jenţ byl skromných rozměrů, a proto král Jan II. rozhodl o jeho rozšìřenì. Předpokládá se, ţe v roce 1495, tedy po nástupu krále Manuela do čela královstvì, byl dokončen původnì presbytář kostela a byly rozestavěné dalšì části chrámu. V dalšìch fázìch, probìhajìcìch po roce 1500, bylo zřejmě rozhodnuto o přestavbě presbytáře, který mohl mìt skromné rozměry původně plánovaného kostela. Do výstavby v této fázi jiţ nejspìše zasáhl hlavnì představitel tzv. druhé generace manuelských stavitelů, João de Castilho, který prošel katedrálnìmi stavebnìmi hutěmi v Burgosu i v Seville a spolupracoval se stavitelem Simonem de Colonia, tedy Šimonem z Kolìna. Jednalo se o syna významného německého stavitele působìcìho na Iberském poloostrově Juana de Colonia (Hanse z Kolìna). Ten přišel do Burgosu na pozvánì Alonsa de Cartageny, jenţ pobýval ve střednì Evropě během Basilejského koncilu. Castilhově 239

tvorbě odpovìdá zaklenutì presbytáře, který byl rozšìřen, a velikostì nekoresponduje s rozměry lodi. Jeho působenì v Setúbalu lze datovat do druhého desetiletì 16. stoletì, kdy také nahradil Dioga Boytacu na mìstě hlavnìho stavitele jiné význačné manuelské stavby – Královského kláštera jeronymitů v Belému na předměstì Lisabonu. Při konkrétnìm zkoumánì ostatnìch halových koncepcì je důleţité uvést, ţe jednìm z dochovaných přìkladů byl farnì kostel v Mértole, jenţ má sice podobu halového chrámu, jedná se ale o mešitu přestavěnou na kostel. Dalšìm přìkladem je hrobka Alfonse, 4. hraběte z Ourém, v kolegiálnìm kostele v Ourém a synagoga v Tomaru. Tyto obě stavby souvisì s Alfonsem z Ourém, neboť ten je uváděn jako ochránce tomarských ţidů. U těchto halových řešenì nelze vyloučit ovlivněnì prostředìm střednì Evropy, neboť hrabě z Ourém byl portugalským zástupcem na koncilu v Basileji a procestoval i část střednì Evropy, kde se mohl seznámit s tìmto konstrukčnìm řešenìm interiéru, protoţe se zajìmal o uměnì a o architekturu. A rovněţ u dalšìch jeho staveb je znatelné ovlivněnì architekturou, s nìţ přišel do kontaktu během svých zahraničnìch cest. Analogie konstrukčnìho řešenì halového kostela, který se v Portugalsku nazývá „igreja salãoˮ, lze najìt u staveb ve střednì Evropě, proto je moţné se domnìvat i kvůli dalšìm shodným rysům v Boytacově tvorbě, ţe se tento stavitel mohl seznámit s tìmto konstrukčnìm řešenìm v některé ze stavebnìch hutì ve střednì Evropě fungujìcìch v druhé půli 15. stoletì, neboť v Portugalsku je doloţen v dokumentech v roce 1489. V úvahu by přicházelo kosmopolitnì a vzkvétajìcìcì město Norimberk, kde se stavěl kostel sv. Vavřince, zároveň jsou zdokumentovány četné kontakty mezi Norimberkem a Lisabonem ve sledovaném obdobì na různých úrovnìch, mezi obchodnìky, učenci nebo řemeslnìky. Také se mohlo jednat o stavebnì huti při mnichovském Frauenkirche nebo v Nordlingenu, odkud také řemeslnìci směřovali do Portugalska. Dalšì oblastì s halovými kostely bylo Podunajì, kde byly budovány halové kostely ve Straubingu, Ingolstadtu nebo v Landshutu. K rozšìřenì halové dispozice na Iberském poloostrově došlo i dìky práci stavitelů Coloniů, přičemţ hutěmi, kde působili, prošla velká část stavitelů a kamenìků předevšìm ze severozápadnì části poloostrova, kde nebylo mnoho jiných moţnostì obţivy, a tak si přirozeně hledali práci ve stavebnìch hutìch v Burgosu a v okolì. Tak konstrukčnì styl majìcì kořeny ve středoevropských stavebnìch hutìch ovlivnil generaci stavitelů na přelomu 15. a 16. stoletì. Ti vyuţìvali zìskané řemeslné dovednosti a znalosti nejen ve stavebnìch hutìch ve španělských královstvìch, ale také zejména v severnìm Portugalsku, kde také působili. Jednìm ze španělských spolupracovnìků Coloniů byl také Juan Gil de Hontañon, který patřil k hlavnìm šiřitelům halové dispozice ve španělské části poloostrova. Jeho syn Rodrigo Gil de Hontañon toto téma zpracoval i pìsemně, neboť v „jehoˮ manuskriptu zachovaném v manuskriptu Simóna Garcìi se dochoval popis konstrukce halového kostela. Jiný charakteristický rys mauelské architektury i Boytacových staveb je pouţìvánì tordovánì jako dekorativnìho prvku. Lze ho rozdělit do několika skupin, dle způsobu vytvořenì efektu tordovánì. Pro stavitele Boytacu bylo specifičtějšì tordovánì stáčenými dřìky sloupů nebo prutů, za vìce uţìvané tordovánì u Joãa de Castilha je moţné povaţovat tordovánì vytvořené kanelovánìm povrchu dřìku sloupu nebo jiného architektonického prvku. Oba typy byly pouţity právě v Jeţìšově kostele, proto by bylo moţné dle jejich uţitì rozlišit hlavnìho stavitele v jednotlivých etapách výstavby. Tordovánì v obou podobách se pouţìvalo k dekorativnìmu zdůrazněnì v pozdně gotické architektuře napřìč Evropou, ve zvýšené mìře bylo vyuţìváno ve střednì Evropě a v manuelské architektuře. Jeronýmský klášter v Belému 240

Za nejvýznamnějšì stavbu manuelské architektury lze povaţovat Jeronýmský klášter v Belému. Král Manuel postupně zamýšlel vytvořit velkolepý královský residenčnì klášter, který se měl stát nejen reprezentativnì stavbou vznikajìcì řìše, jeţ se během jeho panovánì rozšìřila na 4 kontinenty, ale také královským mauzoleem. Klášter měl být postaven i jako poděkovánì za milost Boţì po návratu Vasca da Gamy v roce 1499 z úspěšné plavby do Indie po moři, coţ byl hlavnì cìl námořnìch objevů v druhé polovině 15. stoletì. Zároveň měl být vytvořen ke chvále Panny Marie a na počest Manuelova strýce Jindřicha Mořeplavce, který ve většì mìře započal s námořnì expanzì v 15. stoletì. Základnì kámen byl zřejmě symbolicky poloţen 6. ledna, na den Třì králů zřejmě roku 1501, klášter byl věnován řádu jeronymitů. Ti měli silné vazby na katolická Veličenstva, jejichţ dvě dcery se postupně staly Manuelovými manţelkami. Návrh prvnì konstrukce kláštera i s kostelem Panny Marie je připisován Diogovi Boytacovi, který vedl stavbu do roku 1516, kdy byl jiţ pravděpodobně postaven původnì chór, vìtězný oblouk, obvodové zdi kaplì, a lze uvaţovat i o stanovenì dispozice transeptu, halové lodi a částì jejìch obvodových zdì. Mistr Boytaca zároveň působil i na jiných, předevšìm královských stavbách v zemi, a tak vţdy, kdyţ nebyl přìtomen, došlo k utlumenì stavebnì činnosti na stavbě kláštera, coţ dokládajì snìţené počty pracovnìků. Některé z jìm dohlìţených konstrukcì byly i relativně vzdálenějšì, neboť se dochoval manuskript mistra Boytacy a Sebastiana Luìse z roku 1514 o vyměřovánì pevnostì v severnì Africe „Livro das medidas das obras de Alcacer, Ceuta, Tanger e Arzilla“. Africká pevnost se nejspìše stala Boytacovi osudnou, neboť se podìlel na budovánì pevnosti v Mamoře, které skončilo tragicky, neboť jejì přepadenì vedlo k největšì poráţce spojené s velkou vojenskou ztrátou krále Manuela. Vina padla právě na mistra Boytacu a údajně jìm nevhodně zvolenou lokalitu. Poté se od roku 1516 přestalo objevovat Boytacovo jméno v dokumentech vztahujìcìch se ke stavbě Jeronýmského kláštera. Jeho nástupcem ve funkci hlavnìho mistra stavby se stal João de Castilho, jenţ je doloţen v Portugalsku v roce 1509, kdy pracoval na klenbě chóru katedrály v Braze. V roce 1517 se král Manuel po smrti své druhé ţeny Marie rozhodl zbudovat v klášteře královské mauzoleum, coţ vedlo k dalšìm stavebnìm úpravám, které jiţ byly zcela v kompetenci Joãa de Castilha. Ten navrhl a sám se podìlel na vytvářenì sakristie, kapitulnì sìně, hlavnìho jiţnìho portálu, klášternìho ambitu, západnìho portálu, na různých dekorativnìch úpravách a na zaklenutì transeptu. Právě tam jsou viditelné nevyuţité přìpory, které mohou svědčit o změně původnìch plánů na zaklenutì a poukazovat na výměnu hlavnìho stavitele. Dalšì úpravy a přestavby jiţ nespadaly do manuelského stylu, po Castilhovi se stal hlavnìm stavitelem Diego Torralva, který se podìlel na vybudovánì královského mauzolea pod patronacì královny Catariny, manţelky Jana III. Slavnostnì přenos ostatků členů královské rodiny do nově vybudovaného panteonu proběhl v roce 1551. Klášternì prostory negativně ovlivnily pobyty francouzského vojska a vytvořenì anglické vojenské nemocnice v 18. a v 19. stoletì a s tìm spojené přestavby. Po zrušenì řádů v roce 1833 byla do objektu přesunuta charitativnì organizace pečujìcì o nemocné děti a sirotky „Casa Pia“, coţ si také vyţádalo stavebnì úpravy. Zároveň začal být vyzdvihován význam bývalého kláštera z historického hlediska v duchu romantismu. Klášter se začal se střìdavými úspěchy rekonstruovat předevšìm v neomanuelském stylu. Hlavnì přestavby a úpravy objektu probìhaly mezi léty 1859-1894, kdy se ve vedenì stavby vystřìdalo několik architektů různých národnostì, jejichţ některé zásahy byly hodnoceny jako rozporuplné. Klášter svatého Kříţe v Coimbře 241

Tento klášter patřil mezi nejstaršì v zemi, jednalo se také o významné kulturnì centrum a vzdělávacì instituci. Během manuelské přestavby tu v letech 1507-1513 působil stavitel Boytaca, který zrenovoval západnì průčelì klášternìho kostela s vyuţitìm původnìho materiálu, upravil interiér kostela, prorazil nová okna a celý prostor zaklenul, stejně jako kapitulnì sìň, hvězdovou šesticìpou klenbou. Nově proraţená okna měla závěsový tvar, jenţ byl v Coimbře pouţit v podstatně dekorativnějšì úpravě také u kaple São Miguel v královském paláci, stejný tvar majì i portály v severnì zdi klášternìho kostela v Jeronýmském klášteře v Belému. Jedná se o tvar oken a portálů, který je poměrně dobře známý v druhé polovině 15. stoletì ze středoevropského prostoru. S tìmto inovativnìm řešenìm tvaru okna se lze setkat v dìle Arnolda Vestfálského, který je vytvořil v průčelì paláce Albrechtsburgu v Mìšni, kde působil tento stavitel po roce 1470. Záclonový tvar oken byl pouţit napřìklad i na Sachsenburgu, vystavěném před rokem 1488, tedy přibliţně v době, kdy mohl Boytaca odejìt ze střednì Evropy na Pyrenejský poloostrov. Tento tvar okennìho ostěnì je známý i z tzv. Vladislavova křìdla na Křivoklátě. Pouţitì tohoto typu oken či portálů můţe indikovat obeznámenost stavitele Boytacy s tvorbou stavebnìch hutì v oblasti Evropy. Boytaca také zaklenul presbytář kostela, který patřì z hlediska státotvornosti k jednomu z nejdůleţitějšìch v zemi, neboť je zde pochován prvnì portugalský král Alfons Jindřich i jeho syn Sancho I., který byl nazván „Otcem vlastiˮ na tombě, jiţ nechal oběma králům nově vytvořit král Manuel. Symbolika odkazujìcì i k Jindřichovi Mořeplavci byla zachycena také v klenbě u vytvořených svornìků. Dalšì stavitel kláštera Marcus Pires navazoval na Boytacovu tvorbu. Přestavěl klášternì ambit, v jehoţ dekoraci byly opět pouţity provazy a také větve, zejména v zaklenutém prostoru nad kašnou Paia Guiterese. Toto zaklenutì bylo zřejmě inspirováno provedenìm klenby v pohřebnì kapli Jana II. v Nedokončené kapli v Batalhe. Dalšìm hlavnìm stavitelem kláštera se po Piresově smrti stal Diogo de Castilho, jenţ pokračoval v přestavbě podklenutìm kůru typem klenby, která byla charakteristická pro jeho staršìho bratra Joãa de Castilha. Tomu je rovněţ připisován návrh hlavnìho pozdně gotického portálu, jenţ je součástì dekorativně ztvárněné části průčelì, neboť stylově i v detailech odpovìdá dalšìm portálům, jejichţ design byl dìlem Joãa de Castilha. Provedenì průčelnìho portálu je pracì Dioga de Castilha a francouzského sochaře Nicolae Chanterena, který mohl pocházet z Normadie, a pravděpodobně pracoval v Dijonu a lze uvaţovat i o tom, ţe mohl projìt štrasburskou katedrálnì hutì, jak nasvědčujì detaily jeho tvorby. Pro dekoraci je přìznačné prolìnánì dekorativnìch prvků pozdnì gotiky s renesancì, neboť podokennì nika má jiţ klasické tvaroslovì. Klášter Panny Marie Vítězné v Batalhe Klášter Panny Marie Vìtězné v Batalhe (Mosteiro da Nossa Senhora da Vitória) byl sice zaloţen po vìtězstvì budoucìho krále Jana I. v bitvě u Ajubarroty v roce 1385, jedná se však o stavbu, která měla vliv na podobu portugalské gotiky po celé stoletì, a jejì stavebnì hutì prošla i většina manuelských stavitelů či členů jejich rodin, proto je i podrobnějšì rozbor této stavby důleţitou součástì práce zabývajìcì se manuelskou architekturou. Prvnì etapa výstavby byla spojena se jménem hlavnìho stavitele Alfonse Domingose z Lisabonu, který navrhl projekt kláštera v duchu cisterciáckých tradic, a vycházel z tradičnìho gotického stylu přìznačného pro Portugalsko. Rovněţ vyuţìval u dekorace romanizujìcìch detailů nejspìše pod vlivem svého předchozìho působiště, jìmţ byla stavebnì huť katedrály v Lisabonu. Domingues, který vzhledem k důleţitosti královského kláštera musel patřit k nejvýznamnějšìm stavitelům v zemi, vystavěl část kostela, sakristie, započal dvě křìdla ambitu a poloţil základy kapitulnì sìně. 242

Po jeho smrti převzal vedenì stavby mistr Huguet, jenţ vnesl do portugalské gotické architektury nové mezinárodnì impulsy, o zemi odkud pocházel se však spekuluje. Pod jeho vedenìm došlo ke změně stavebnì typologie směrem k francouzské katedrálnì architektuře a flamboyantnìmu stylu. Sám Huguet mohl být obeznámen nejen s francouzským, ale i s katalánským či anglickým prostředìm. Na internacionalizaci vlivů pod jeho vedenìm poukazuje napřìklad i klenebnì vzorec pouţitý ve dvou polìch chóru, který má své analogie nejen v Anglii či v Kastilii, ale i v zaklenutì západnìho pole v sakristii svatovìtské katedrály v Praze. Huguet také projektoval Kapli zakladatele, která slouţila jako mauzoleum Jana I. a jeho rodiny. Jednalo se o prvnìho krále z rodu Avis, jenţ je mladšì liniì burgundské dynastie. Stavitel Huguet vytvořil plán i druhého královského panteonu v tomto klášteře – tzv. Nedokončené kaple, kterou nechal vystavět Janův syn, král Duarte. Oktogonálnì kaple s věncem obvodových kaplì je vybudována v ose chóru a navazuje na tradici kastilských pohřebnìch kaplì. Svým centrálnìm půdorysem můţe reflektovat půdorys vnitřnìho oktogonu katedrály Panny Marie v Cáchách, kde se odehrávaly korunovace cìsařů od dob Karla Velikého. Tento ideový transfer mohl proběhnout dìky zahraničnìm cestám infanta Pedra, jenţ byl Duartovým bratrem. Ten procestoval nejen Itálii, ale také střednì Evropu a krátce se zúčastnil i boje proti českým husitským heretikům. S nìm a jeho cestami po různých mìstech v Evropě souvisela myšlenka budovánì tzv. Capilla Regia při královských sìdlech, kterou přinesl Pedro do Portugalska. Proto je moţné se domnìvat, ţe zvolenì pro gotiku neobvyklého centrálnìho půdorysu u Nedokončené kaple mohlo souviset symbolicky s cášských chrámem podobně jako výstavba kostela sv. Karla a Panny Marie v Praze na Karlově za vlády Karla IV. Po smrti krále Duarta v roce 1438 se výstavba kaple i kláštera výrazně zpomalila, z dokumentů vymizel i hlavnì stavebnì mistr. Mistr Huguet nejspìše plánoval zaklenout mauzoleum krále Duarta hvězdovou klenbou, kterou pouţil i v Kapli zakladatele a v kapitulnì sìni. V nì změnil původnì Dominguesův návrh řešenì prostoru kapitulnì sìně, kdyţ mìsto několika lodì vytvořil jednotný prostor, jenţ dokázal zaklenout osmicìpou hvězdovou klenbou bez podepřenì centrálnìm pilìřem. Hvězdová klenba v Kapli zakladatele je podstatně dekorativnějšì, lze zde vysledovat pouţitì symboliky čìsla osm, které představovalo nekonečnost a spásu. Mistr Huguet zřejmě dokázal věnovat pozornost i drobným detailům kamenické práce v prolnutì s monumentálnì kompozicì celku, jak dokládá opakovánì určitého, i třeba symbolického motivu. Je moţné vysledovat také pouţitì shodného motivu rozvrţenì a dekorace centrálnì části západnìho průčelì kostela i u náhrobku Jindřicha Mořeplavce a v mikroarchitektonickém detailu se tentýţ motiv opakuje i v průčelnìm tympanonu u provedenì trůnu, na němţ sedì Bůh. Během vlády Duartova syna Alfonse V. se kromě stavby dalšìho ambitu dokončovaly započaté práce a ve vedenì stavby se vystřìdalo několik portugalských i zahraničnì stavebnì mistr. Jednalo se jmenovitě o Martima Vasquese, jeho nástupce Fernanda de Évoru, jenţ vedl právě stavbu nového ambitu, a pracoval na vedoucì pozici do roku 1477. Poté se ve vedenì stavby v rychlém sledu vstřìdali 4 stavebnì mistři – mistr Guilherme, João de Arruda, João Rodrigues a od roku 1490 do roku 1515 vedl stavbu mistr Mateus Fernandes, který byl jednìm z hlavnìch manuelských stavitelů. Během celého obdobì se jednalo o jednu z největšìch stavebnìch hutì královstvì, zřejmě i proto v nì působili i zahraničnì stavitelé, kamenìci a řemeslnìci. Napřìklad prvnìm sklářem-vitráţistou v klášteře byl Luìs Alemão, který zde pracoval přibliţně od roku 1440, a pocházel pravděpodobně z oblasti jiţnìho Německa, neboť postavy na nejstaršìch dochovaných vitráţìch odpovìdajì postavám na vitráţìch v Norimberku. Ostatnì vitráţe z 15. stoletì jsou v základu shodné s vitráţemi Luìse Alemãa, ale postavy majì elegantnějšì provedenì, proto se předpokládá působenì dalšìho vitráţisty či skláře z Německa, 243

z Norimberka. Přìmo je doloţen mistr Guilherme, který zde pracoval v letech 1448, 1463, 1473, o němţ se předpokládá, ţe mohl být vlámské či německé národnosti. Provázanost jednotlivých rodů řemeslnìků a stavitelů dokládá sňatek jeho dcery s Mateusem Fernandesem, jejichţ dceru Isabelu si vzal v obdobì po roce 1500 mistr Boytaca. Dokladem zahraničnìho původu mistra Boytacy mohou být i pracovnì smlouvy, v nichţ se pravidelně objevovala doloţka o zvýšené mzdě, aby se mohl oţenit. Král si tak zajišťoval nejen u něho, ale i u dalšìch nejlepšìch řemeslnìků ze zahraničì, ţe si zaloţì rodinu, a usadì se v Portugalsku. Se stavitelem Mateusem Fernandesem je spojena poslednì významná etapa dostavby kláštera a předevšìm Nedokončené kaple. Během manuelské dostavby byly vytvořeny dekorativnì výplně lomených oblouků v Královském ambitu, které byly formovány do podoby nejrůzněji propletených větvì a rostlinných úponků či stonků s vloţenými manuelskými emblémy. Také byl vytvořen monumentálnì oboustranný vstupnì portál, který je nazýván triumfálnìm obloukem portugalské královské moci. Král Manuel v jeho ornamentálnìm provedenì deklaroval dějinnou kontinuitu své vlády a odkazy na předchozì vládce. Na pokračovánì výstavby v Nedokončené kapli měla vliv i královna Leonora, neboť nechala dostavět jednu z obvodových kaplì, aby se stala mìstem poslednìho odpočinku jejì rodiny. Vegetabilnì výzdoba klenby této kaple patřì rovněţ k originálnì ukázce vyuţitì naturalistického ztvárněnì větvovì nejen u ţeber, ale i na kápìch jednotlivých polì klenby. Vìce neţ vlastnì manuelský vegetabilnì dekor připomìná zdejšì provedenì spìše větvovì vytvářené v anglickém či středoevropském prostředì. Král Manuel se sice v roce 1517 rozhodl vybudovat královský panteon svého rodu v Belému, ale dokončenì této kaple ustanovil ve své závěti. I přes působenì stavebnìho mistra Boytacy po roce 1515 a mistra Joãa de Castilha v 30. letech se pozornost Manuelova syna Jana III. soustředila na dostavbu Jeronýmského kláštera v Belému a tato kaple tak zůstala navţdy nedokončená, tedy „imperfeita“, jak znì jejì název v portugalštině. Královský palác v Sintře Tento palác je často zmiňován jako jedna z hlavnìch staveb, kde byla vyuţìvána maurská stavebnì typologie a dekorativnì prvky. Vzhledem k historickému a stavebnìmu vývoji lze uvést minimálně dvě etapy výstavby v maurském stylu v této lokalitě, ty však doplňovaly úpravy objektu v návaznosti na soudobý vývoj hradebnì a palácové architektury v Evropě. Palác byl, stejně jako dalšì stavby po celé zemi, poznamenán zemětřesenìm v roce 1755, coţ znesnadnilo stavebně-historický průzkum. V oblasti Sintry stály původně dva maurské hrady, jeden z nich se nacházel v mìstech dnešnìho paláce a druhý byl postaven na kopci čnìcìm nad nìm. Dva hrady zmiňujì i arabské prameny, ani jeden z nich však nenì popisován jako královský palác či dočasné sìdlo maurského vládce oblasti. Při reconquistě v roce 1148 zabral oba hrady král Alfons Jindřich a pravděpodobně nechal „dolnì“ hrad přestavět, nenì ale jisté, do jaké mìry. Zásahy do hradnì dispozice jsou zdokumentovány aţ během vlády krále Dinise. Ty vedly k adaptaci maurského hradu, jenţ měl stále ještě obranný charakter, k přebudovánì na obytný královský hrad. Na přestavbě se podìleli i maurštì stavitelé, coţ je jeden z dokladů jejich setrvánì v zemi i poté, co za vlády Dinisova otce Alfonse III. došlo v roce 1249 k dokončenì portugalské reconquisty. Dalšì přestavba proběhla za vlády Jana I., neboť rekonstrukce královského hradu ideologicky odpovìdala nástupu krále z mladšì linie vládnoucì dynastie. Také se jednalo o symbol politické moci, jak tomu bylo i v přìpadě ostatnìch evropských královských sìdel. Čistě prakticky bylo také potřeba vystavět obytný komplex pro rodinu s mnoha dětmi, který vznikl v těsné blìzkosti původnìho hradu. Do přestavby se zřejmě promìtla i lepšì finančnì situace královské pokladnice po dobytì Ceuty v roce 1415. Rozsah celého 244

komplexu lze odvodit z moţnosti ubytovat v paláci královský dvůr i šlechtice během zasedánì královské rady. K změnám v dispozici zřejmě došlo i za vlády krále Duarta. Sám král sepsal rozměry jednotlivých mìstnostì a sálů svého paláce společně s krátkým komentářem. Z popisu jasně vyplývá rozdělenì mìstnostì a sálů paláce na dvě části – prvnì privátnì slouţila k obývánì a byla jiţ jìm chápána jako soukromá a tedy neveřejná, druhá část byla určena pro reprezentaci a byla přìstupná návštěvám a veřejnosti. Za vlády krále Manuela byla značná část paláce přestavěna a došlo k postavenì dalšìch budov. Byl zhotoven nový strop kaple v mudéjarském stylu, rekonstruována loţnice Jana I., dnes nazvaná Arabský sál, Sál labutì, či přistavěna část křìdla s lodţiemi. V hranolové věţovité budově byl vytvořen Erbovnì sál. Z této přestavby se z let 14971510 dochovaly záznamy o nákupu materiálu. Z nichţ vyplývá napřìklad nákup obkladových dlaţdic s maurskými motivy jak pro tento palác, tak pro nedaleký klášter Pena Longa z dìlny v Belému. Jednìm z hlavnìch heraldických pramenů pro přelom 15. a 16. stoletì je tzv. Erbovnì sál, v jehoţ kupolovité klenbě jsou vyobrazeny erby 72 portugalských rodů. Obklopujì erby Manuelových synů a dcer z jeho manţelstvì s dcerami katolických Veličenstev, v centrálnì pozici je královský erb. Vnitřnì uspořádánì prostoru tohoto sálu můţe mìt analogie v Královské kapli kláštera svaté Kláry v Tordesillasu, neboť v tomto městě byla v roce 1494 uzavřena smlouva o rozdělenì světa mezi portugalskou a španělskou korunu. Přestavěn byl tzv. Arabský sál, jehoţ obloţenì stěn kachlemi připomìná právě arabské interiéry včetně malé fontánky v centru mìstnosti. Oţivenì prostoru vodnìm prvkem bylo charakteristické pro islámskou architekturu. Předpokládá se, ţe se jednalo o loţnici krále Jana I., proto byla fontánka zřejmě zabudována do interiéru aţ během přestavby sálu za vlády krále Manuela. Jak jiţ bylo zmìněno, královský palác v Sintře lze povaţovat za jeden z hlavnìch objektů, kde byla pouţìvána mudéjarská dekorace, proto je důleţité komplexně objasnit moţné historické souvislosti vyuţitì maurských prvků v interiéru i v exteriéru paláce. Vzhledem k mnoţstvì přestaveb a k dochovaným zprávám lze vyloučit jejich přetrvánì z původnìho maurského hradu. V historii zmiňované moţnosti nápodoby orientálnì nádhery granadské Alhambry nemajì přìliš opodstatněnì v dějinné návaznosti vzhledem k tomu, ţe prvnìm králem, kterého by se týkala inspirace touto stavbou, byl Jan I. Za jeho vlády však byla dobyta Ceuta, a proto lze předpokládat spìše import dekorativnìch prvků ze severnì Afriky neţ z Granady. Nebyl ani zaznamenán přìchod stavitelů z oblasti Al-Andalusu. I proto se lze domnìvat, ţe na mudéjarskou podobu paláce měla vliv předevšìm přestavba za vlády krále Manuela. Zároveň došlo ke kombinaci i dalšìch typologických vlivů z různých oblastì, neboť některé ze sálů, kde byla vyuţita maurská dekorace v podobě obkladu stěn kachlemi či v tvaru okennìch ostěnì, nesou znaky vlivu italské renesančnì palácové architektury. Ten se projevoval nejen vytvářenìm prostoru pro vyhlìdku formou lodţiì, ale i kvůli pohledu do okolì byla prolamována velká okna, která mohla dosahovat aţ k podlaze, podobně jako napřìklad u Palazzo Venezia v Řìmě. Na dvoře krále Jana II. i krále Manuela sice působil italský stavitel Sansovino, je ale třeba uvést, ţe v tomto obdobì byl vliv italské renesance poněkud menšì, neţ by odpovìdalo četným kontaktům mezi oběma regiony. Import italského zboţì však dokládajì objednávky krbů či částì portálů z opracovaného mramoru z italských dìlen. Oproti tomu s mudéjarskou architekturou se král Manuel seznámil přìmo, během několika svých zahraničnìch cest po Kastilii a Aragonii. Do jednoho z center mudéjarské architektury, do Sevilly, se Manuel dostal ještě jako vévoda z Beji během dlouhodobého vyjednávánì sňatku Isabely, dcery katolických Veličenstev, a Afonse, syna Jana II. a Leonory. Vévoda z Beji byl Afonsovým bratrancem a přìtelem. Manuel patřil také ke šlechticům, kteřì čekali na Isabelu po úspěšně dojednaném sňatku v přìhraničnìm městě 245

Estremoz při jejìm přìjezdu do Portugalska. Podruhé cestoval Manuel po španělských královstvìch o několik let později, v roce 1498, kdy se kvůli tragické smrti prince Alfonse nejprve stal dědicem portugalského královstvì a posléze i manţelem princezny-vdovy Isabely. Během cesty mělo dojìt k naplněnì v té době nejvyššìho politického cìle krále Manuela, neboť byl společně s manţelkou Isabelou při slavnostnìch ceremoniálech provoláván právoplatným dědicem jednotlivých královstvì Iberského poloostrova. Jeden z těchto slavnostnìch ceremoniálů proběhl v katedrále v Toledu, poté odjeli královštì manţelé do Zaragozy v Aragonii, kde byli ubytováni v bývalém paláci taifů. Tam došlo k tragické události, neboť Isabela sice v okruhu svých nejbliţšìch porodila syna, sama však krátce po porodu zemřela. Syn Miguel, zvaný La Paz, zůstal v péči prarodičů, ihned byl také provolán dědicem španělských královstvì, neboť předchozì provolánì ztratila platnost. Král Manuel se vrátil do Portugalska, aby nechal Miguela prohlásit dědicem, a pak se uchýlil právě do Sintry. V tomto paláci se král Manuel dozvěděl o návratu Vasca da Gamy a nalezenì cesty do Indie po moři v roce 1499, také tu dostal zprávu o úmrtì jediného syna Miguela v červenci roku 1500 a vzápětì informaci o úspěchu vyjednávacìch snah domlouvajìcì mu druhý sňatek s druhou dcerou katolických Veličenstev. Zároveň probìhala přestavba tohoto paláce, proto jsou Manuelovy zahraničnì cesty chápány jako jeden z hlavnìch podnětů většìho pouţìvánì maurské dekorace a stavebnì typologie na přelomu 15. a 16. stoletì. Vţdyť za jeho vlády bylo postaveno vìce staveb v tzv. manuelském mudéjaru neţ během předchozìch cca 250 let, které uběhly od konce portugalské reconquisty. Obvykle se rozlišujì dalšì tři moţné inspiračnì okruhy tohoto stylu v různých částech země. Prvnìm z nich je vlastnì, portugalský mudéjar, zvaný téţ amouriscado, který se šìřil z přetrvávajìcìch maurských center předevšìm v oblasti Alenteja. Druhým je v omezené mìře doloţený přìchod stavebnìch mistrů z Kastilie. Neprokázala se však jedna z vedlejšìch hypotéz práce o na odchod mudéjarských stavitelů do Portugalska po opatřenìch katolických Veličenstev po r. 1492. Třetìm inspiračnìm okruhem byla pro portugalské stavitele islámská architektura severnì Afriky, s nìţ se setkávali předevšìm stavitelé portugalských pevnostì v Maroku. Dalšìm výrazným vlivem mohl být právě vlastnì Manuelův zájem o maurskou architekturu, který se promìtl zejména do ornamentálnì dekorace, a jenţ byl inspirován jeho cestou po španělských královstvìch a předevšìm pobytem v Zaragoze a v Toledu. V tomto městě zavedl král Alfons VI. po zìskánì města během reconuisty „konvivencii“, a podnìtil tak rozvoj toledského překladatelského centra a šìřenì arabské a klasické vzdělanosti do Evropy. Alfons VI. byl také dědem prvnìho portugalského krále Alfonse Jindřicha. A právě v Sintře se nacházì i Erbovnì sál s vyobrazenìm všech portugalských rodů, přičemţ povýšenì prvnìch portugalských šlechticů se váţe k Alfonsovi VI. Portugalská univerzitnì vzdělanost zase souvisì s králem Dinisem, zakladatelem prvnì portugalské univerzity, a potaţmo jeho dědem Alfonsem X. Moudrým, který sepsal prvnì univerzitnì zákony, a sám se podìlel i na překladech vědeckých spisů v Toledu. Proto by se maurská dekorace manuelských paláců mohla vztahovat i k odkazu na obdobì hispanoarabského „zlatého věku“ vzdělanosti a „konvivencie“. Král Manuel se v tomto obdobì své vlády dostával také na vrchol svého „dějinného poslánì“, neboť byla nalezena cesta do Indie a také objevena Brazìlie. S otevřenìm nových horizontů začala křesťanská „conquista“- šìřenì křesťanské vìry misionáři mezi „nevěřìcìmi“ v Evropany nově objevených zemìch. Tak se ideově započal nový dějinný cyklus, který zároveň korespondoval i se skutečným historickým milnìkem, neboť začalo i nové půlmilénium. Lze tedy uvaţovat, ţe se ideje a tradice Iberského poloostrova souvisejìcì se „zlatým věkem“ hispano-arabské kultury „konvivencie“ podporované vládci s přìmým vztahem k portugalským dějinám odrazily i v manuelské architektuře a mohly by 246

být dalšìm zdrojem portugalského mudéjaru - amouriscada na přelomu nové historické epochy portugalských dějin - nového „zlatého věku“. Vţdyť osobnìm emblémem krále Manuela byla právě armilárnì sféra, tedy symbol učenců a astronomů. Évora – druhé město království Druhým nejvýznamnějšìm městem královstvì byla od konce 14. stoletì Évora, neboť podpořila budoucìho krále Jana I. při volbě v kortesech, zároveň měla strategicky významnou polohu poblìţ hranic s Kastiliì. Jednalo se také o město, které bylo důleţitým obchodnìm střediskem jiţ během vlády Řìmanů a panovnìků Al-Andalusu v této oblasti. Město bývá zmiňováno jako jedno z hlavnìch center Maurů a tedy i mudéjarské architektury. Je třeba ale uvést, ţe v Évoře byla i jedna z největšìch portugalských judiariì a obě komunity přispìvaly kaţdá svým dìlem v různých odvětvìch k rozkvětu města. Město si podrţelo své výsadnì postavenì i za vlády králů Jana II. a Manuela a jeho rozmach na přelomu 15. a 16. stoletì se projevil předevšìm ve stavitelstvì, neboť vznikaly či byly přestavovány kláštery, kostely, městské paláce i veřejné stavby, napřìklad akvadukt, který fungoval jiţ za doby řìmské provincie. Město mělo vlastnì mistry stavitele, také zde působil hlavnì mistr stavitel pro královské stavby, přìpadně došlo ke sloučenì obou funkcì. Vzhledem k mudéjarské stavitelské tradici se jejich stavitelská typologie pouţìvala pro dekoraci vedle typických manuelských ornamentálnìch motivů. Jednalo se o druhé středisko tzv. manuelského mudéjaru, který se ve svém provedenì částečně typologicky odlišoval od mudéjaru v Sintře, také zde se mudéjar z královských staveb rozšìřil i do celého regionu, mudéjarská dekorativnì typologie byla pouţita u venkovských i městských paláců šlechticů a venkovských hodnostářů. V Évoře vznikl v roce 1224 jeden z prvnìch portugalských františkánských klášterů v zemi. Klášternì kostel svatého Františka (São Francisco) byl několikrát přestavován, hlavnì výstavba kompletně nového chrámu začala v roce 1443, kdy chtěli mniši postavit trojlodnì chrám, který se zřejmě zřìtil. Poté začal podporovat výstavbu nového kostela král Alfons V., otec Jana II., neboť potřeboval rozšìřit královský palác na úkor kláštera. Stavba pokračovala i během vlády Jana II. a Manuela, došlo však ke změně dispozice v jednolodnì objekt. Je moţné spekulovat i o původnìm plánu výstavby opevněného kostela vzhledem k válkám s Kastiliì vedených během panovánì Alfonse V. Při konstrukci bylo pouţito podpěrného systému formou vestavěných oddělených bočnìch kaplì, velký prostor lodi byl zaklenut valenou klenbou s vloţenými ţebry, vytvořený klenebnì obrazec byl derivován z hvězdicového. Kostel má plochý závěr presbyteria, coţ je řešenì, které se v oblasti Alenteja jiţ pouţìvalo. Dalšì moţné stavebnì vlivy jsou ale poměrně široké, vedou aţ do oblasti Katalánska a kraje Midi, se kterými byla Évora spojena obchodnì trasou. Takřka totoţné zaklenutì lodi bylo v podstatně menšìm měřìtku pouţito i u kaple st. Nicolas katedrály Panny Marie v Cáchách. Tato kaple byla dostavěna v 80. letech 15. stoletì. Interiér lodi kostela sv. Františka je prostý a odpovìdá tak medikantským řádům. Hlavnìm dekorativnìm prvkem v exteriéru je vstupnì západnì portál s portikem. V tympanonu jsou vytvořeny emblémy krále Jana II. a krále Manuela, společně s královským erbem s korunou, pruty ostěnì portálu jsou výrazně tordovány, hlavice sloupů tvořì bujný vegetabilnì dekor obvázaný řetězem a lanem. A zejména toto dekorativnì provedenì hlavic bylo hojně pouţìváno předevšìm u sakrálnì architektury v širšìm regionu Alenteja. U vstupnìho portika byla zase vyuţita kombinace lomených a maurských oblouků. Druhý královský palác v Évoře, jehoţ výstavba započala za vlády krále Manuela, se nazývá téţ Galeria das Damas dle své jiţnì části, která je charakteristická zejména v jiţnìm průčelì portika ajimezy s alfizy – maurskými oblouky s lemovánìm. Nacházì se u hradeb a 247

svou podélnou dispozicì dle severojiţnì osy odpovìdal královskému paláci Paço da Ribeira v Lisabonu, jenţ však byl poničen během zemětřesenì v roce 1755. Stavbu vedl mezi léty 1507-1520 Diogo de Arruda a nejspìše zde pracoval i Martim Lourenço, který byl od roku 1514 hlavnìm mistrem městských i královských staveb v Évoře. Dnešnì palác má dvě dvoupodlaţnì křìdla – severnì a jiţnì, jeţ jsou oddělena třìpodlaţnì centrálnì částì věţovitého charakteru. V paláci se nacházely mìstnosti pro krále, královnu a jejich děti, rovněţ tu byly sály, v nichţ se odehrávaly zasedánì poradnìho sboru krále či kortesů. Dnešnì podoba paláce je výsledkem několika přestaveb. Zásadnì rekonstrukce začala v roce 1881 kvůli zřìcené části stropu, kdy bylo rozhodnuto o modernizaci celého objektu. Přestavba trvala do roku 1887 a nebyla odbornìky na památkovou péči přijata zcela s pochopenìm. Po poţáru na začátku 20. stoletì bylo určeno zbourat modernì přestavbu a obnovit původnì palác v zremudéjarizované a zremanuelizované podobě. V Évoře ţil i objevitel cesty do Indie Vasco da Gama, který se tu v roce 1500 oţenil. V zadnìm traktu domů, kde bydlel, se nacházì křìţová chodba otevřená částečně do zahrady, která vede do domácì kaple. Stěny chodby jsou pokryty nástěnnými malbami s různými zvìřaty, zcela běţnými i exotickými a bájnými. Ve spodnì části byly vytvořeny i námořnì motivy, proto se předpokládá, ţe má tato chodba souvislost s Vascem da Gamou. A dle orálnì tradice rodu Gamů, zaznamenané na počátku 18. stoletì, bylo na výzdobu domácì kaple pouţito prvnì zlato, které dovezl Vasco da Gama z Indie. V Évoře sìdlil také stavitelský rod Arrudů, jehoţ členové po dobu přibliţně sta let působili na královských stavbách kontinentálnìho i zámořského Portugalska. Hlavnìmi představiteli manuelského stylu byli bratři Diogo a Francisco, kteřì pravděpodobně zìskali zkušenosti v královské huti v Batalhe, kde je doloţen stavitel João de Arruda. Předpokládá se také, ţe Diogo mohl zìskat zkušenosti v Itálii u stavitelů Baccia Pontelliho a Francesca di Giorgia Martiniho. Francisco de Arruda dostal za své sluţby titul „cavalheiro“, šlechtické tituly zìskali i někteřì dalšì stavitelé manuelské architektury, podobně jako Benedikt Ried, coţ poukazuje na důleţitost tohoto povolánì, a schopnost králů - stavebnìků ocenit dobré stavitele. Podstatnějšì zhodnocenì udělovánì šlechtických titulů stavitelům a kamenìkům na konci středověku a na počátku novověku by bylo moţné udělat na základě dalšìho, hlubšìho výzkumu, který by zahrnoval srovnánì ve vìce evropských regionech. Miguel de Arruda, který byl synem Francisca, pokračoval v rodinné tradici a specializoval se předevšìm na pevnostnì architekturu. Spolupracoval také s Benedettem de Ravennou, jenţ zmodernizoval španělské pohraničnì pevnosti pro Karla V. Tento stavitel byl jenìm z prvnìch, kdo představil na Iberském poloostrově zmodernizované pevnosti s bastiony, které jiţ byly odolnějšì proti dělům, která se stala součástì výbavy armády během 15. stoletì. Pro portugalského krále Jana III. se Ravenna podìlel předevšìm na výstavbě pevnosti v Mazagãu (El Jadida), jeţ se začala stavět v roce 1541. Na jejì stavbě se podìlel i João de Castilho, který v této lokalitě navrhoval vybudovat pevnost jiţ na sklonku 20. let, a měl jistě v paměti nepovedený pokus výstavby pevnosti v Mamoře, za nìţ byl učiněn zodpovědný Diogo de Boytaca. Kvůli plánu a konstrukci pevnosti zasedla i královská komise, kterou vedl králův bratr infant Luis, jenţ byl odbornìkem na matematiku a na architekturu. V komisi byl také stavitel Francisco de Holanda, který měl představit model budoucì pevnosti, coţ bylo inovativnì. Mìsto na výstavbu pevnosti navrhl Diogo de Torralva a do Afriky odjel nejprve Miguel de Arruda s Benedetem de Ravennou a následoval je João de Castilho společně se 150 kamenìky z Tomaru a z Évory. V prvnì polovině 16. stoletì budovali Portugalci své pevnosti současně na čtyřech kontinentech, napřìklad v Diu, v Bahii, v Mosambiku i v samotném Lisabonu. Jejich výstavba byla centrálně plánovaná z Lisabonu, a proto byla vytvořena pozice hlavnìho stavitele pevnostì v královstvì - „Mestre das obras de fortificação do Reino, África e Índia“, kterým byl v roce 1548 jmenován Miguel de Arruda. Po jeho smrti v roce 1563 248

převzal tuto funkci jeho synovec Dionìsio. V rodinné tradici pokračoval ještě jeden z pěti synů Miguela, Balthazar, který zìskal studijnì stipendium krále Sebastiana. To dokládá stálou královskou podporu studia architektury i přes omezenì stipendiì v jiných vědnìch oborech. Zároveň lze na historii jedné stavitelské rodiny vidět výrazný posun ve vzdělánì a ve vnìmánì jedné profese – z mistra stavitele zìskávajìcìho praktické zkušenosti a tradičnì dovednosti spojené se svou pracì putovánìm po stavebnìch hutìch se stal teoreticky i prakticky vzdělaný architekt znalý nejmodernějšìch zahraničnìch trendů. Belémská věţ a pevnosti přechodného typu Během manuelské epochy navazovalo fortifikačnì stavitelstvì na pevnostnì systém budovaný za vlády krále Jana II. Teprve postupně byly vstřebávány modernì trendy reagujìcì na pouţìvánì nových střelných zbranì, předevšìm děl, neboť pevnosti budované v druhé polovině 15. stoletì v zámořì byly ještě typické středověké. Mezi pevnosti tzv. přechodného typu, které jiţ byly ovlivněné italskými fortifikačnìmi pevnostmi, a byly schopné snáze odolávat přìpadnému dělostřeleckému útoku patřily Belémská věţ a pevnost Evoramonte. Stavitelem obou těchto pevnostì byl Francisco de Arruda, i kdyţ král Manuel původně zvaţoval, ţe stavbu Belémské věţe svěřì mistru Boytacovi. Projekt stavby Belémské věţe byl vytvářen od listopadu roku 1514, kdy se Francisco vrátil i se skupinou stavitelů ze severnì Afriky do stavebnì huti Jeronýmského kláštera. Tam také organizoval přìpravné práce na výstavbu pevnosti Restelo, jak byla také Belémská věţ nazývána. Francisco de Arruda navrhl pevnost na obdélnìkovém půdoryse s hranolovou věţì včleněnou do severnì části půdorysu, jak je patrné z dobových vyobrazenì, neboť dnes je jiţnì, bastionová část pevnosti řešena jako polygon. Jednalo se tedy o propojenì středověké obranné věţe, zvané téţ útočištná, s modernì částì, uzpůsobenou pro děla. Stavebnì typologie a dekorativnì výzdoba věţe, u nìţ odbornìci na přelomu 19. a 20. stoletì uvaţovali o vlivu indickém či samarkandském, odráţì znalosti marocké islámské architektury i italského renesančnìho stavitelstvì v kombinaci s manuelskými ornamenty a emblémy. Je třeba zmìnit, ţe ani renesančnì lodţie v jiţnìm průčelì věţe nemusela vycházet pouze z návrhu Franciscova bratra Dioga, jenţ byl obeznámen s italským stavitelstvìm, neboť byla jiţ v Portugalsku známá. Nechal si ji v paláci (Paço) v Porto de Mós dokončeném v 60. letech 15. stoletì nechal vystavět Afonso, 4. hrabě z Ourém, jenţ se s italskou stavebnì typologiì seznámil v průběhu své cesty ve svatebnìm doprovodu budoucì cìsařovny Leonory Portugalské do Řìma. Lodţie byla vystavěna i u královského paláce Paço de Ribeira v Lisabonu, jak je zachyceno na dobových vyobrazenìch. Koncem 15. a počátkem 16. stoletì se šìřily znalosti výstavby pevnostì i dìky textům věnujìcìm se pevnostnìmu stavitelstvì. Kromě traktátu Francesca di Giorgia Martiniho Trattato d´architettura civile e militare patřil k rozšìřeným a mezinárodně známým spisům o pevnostnì architektuře i traktát Albrechta Dürera Etliche unterricht zu befestigung der Stett, Schloß und flecken. Vybrané klenební vzorce manuelské architektury a jejich rozbor Jedna kapitola práce se zabývala podrobnějšìm rozborem klenebnìch vzorců uţìvaných v manuelské architektuře, který poukazuje na jejich provázanost s ostatnìmi evropskými regiony. Nejedná se pouze o sousednì španělská královstvì, jak by bylo logické, ale u některých klenebnìch vzorců lze vysledovat jejich souvztaţnost s klenebnìmi figurami vytvářenými ve stejném obdobì ve střednì Evropě, které se mohly dostat do Portugalska jak přìmo, tak nepřìmo přes stavitele původem z německy mluvìcìch oblastì, 249

kteřì působili v předevšìm v Kastilii. Z Pyrenejského poloostrova se pak šìřily i do španělských a portugalských dominiì na Východě i na Západě. Hvězdové klenby K jednomu z hlavnìch typů kleneb, která se pouţìvala v pozdnì gotice, náleţela hvězdová klenba. Jejì různé druhy se v nejjednoduššì podobě, tedy jako čtyř, šesti či osmicìpé hvězdice pouţìvaly na přelomu 15. a 16. stoletì v Portugalsku předevšìm u staveb, které byly ovlivněny stavebnìmi hutěmi královského kláštera v Batalhe a kláštera svatého Františka v Évoře. Část těchto kostelů vyprojektovali bratři Arrudové a k dalšìm shodným rysům jejich tvorby patřì zejména trojlodnì dispozice chrámu zaklenutého v centrálnì lodi pěti poli hvězdové klenby. Také vegetabilnì ztvárněnì hlavic pilìřů či vyuţitì prvků manuelské dekorace je v těchto chrámech podobné. Jedná se zejména o bývalou katedrálu Panny Marie v Elvas či o kostel Panny Marie ve Vianna de Alentejo. Stejně má vytvářen vnitřnì prostor i kostel Mařì Magdaleny v Olivenze, v jehoţ konstrukci jsou obsaţeny hlavnì typologické znaky manuelského stylu. Jedná se zejména o tordované dřìky pilìřů odpovìdajìcì stylově pilìřům v Jeţìšově kostele v Setúbalu stavitele Dioga Boytacy, či závěsový tvar vìtězného oblouku, jaký byl pouţit v kostele Panny Marie v Caldas da Rainha či u portálu vedoucìho do Nedokončené kaple v Batalhe, kde se na jejich vytvořenì podìlel Mateus Fernandes. Západnì průčelì kostela zase odpovìdá tvorbě bratrů Arrudů. Konkrétnì jména stavitelů nejsou známa, avšak svornìky v hlavnì lodi nesou znaky, které mohou ukazovat alespoň na stavebnìka. Tìm byl nejen král Manuel, ale také levoboček krále Jana II. Jorge de Lancaster a rodina jeho manţelky. Hvězdovou klenbu s ţebry tvořìcìmi šest cìpů pouţìval i stavitel Diogo Boytaca, jenţ tak zaklenul loď a presbytář klášternìho kostela svatého Křìţe v Coimbře. Tato klenba byla uţita i v konventnìm kostele Pena Longa v Sintře, kde se vzhledem k jeho doloţené přìtomnosti a typologické shodě kleneb připisuje projekt přestavby také Boytacovi. Varianta této klenby je i v presbytáři kostela Panny Marie v Goleze, kde nenì doloţen stavitel, ale dalšì typologické znaky naznačujì rovněţ Boytacovo autorstvì. Jedná se předevšìm o pouţitì stáčených dřìků pilìřů u hlavnìho vstupnìho portálu, tentýţ typ dekorace byl pouţit u vìtězného oblouku. Návaznost této klenby lze hledat ve stavebnìch hutìch v Kastilii, napřìklad v zaklenutì kostela sv. Tomáše v Ávile, podobný vzor byl ale navrţen i Juanem de Colonia pro kostel kartouzy Miraflores u Burgosu, jenţ se stal pohřebnì kaplì Jana II. Kastilského a Isabely Portugalské. U něho lze předpokládat typologické souvislosti s tvorbou Hanse von Burghausen, který ve své tvorbě navazoval na parléřovskou tradici. Z jeho tvorby mohli vycházet nejen stavitelé Coloniové, ale také mistr Boytaca přìmo, pokud se vezmou v potaz dalšì typologické znaky jeho tvorby ukazujìcì na jeho obeznámenost s tvorbou středoevropských stavebnìch hutì. Tento typ klenby se šìřil v druhé polovině 15. stoletì v Podunajì a v jiţnìm Bavorsku, byl uţìván nejen v jiţnìch Čechách, ale i v klenbách kostelů báňských měst v hornìch Uhrách. Tato klenebnì typologie se tak ve stejném obdobì mohla rozšìřit z oblasti jiţnìho Německa nejen směrem na východ, ale i na jih, na Pyrenejský poloostrov. Osmicìpé hvězdové klenby byly pouţìvány v portugalské gotické architektuře jiţ v prvnì půli 15. stoletì, kdy tak mistr Huguet zaklenul kapitulnì sìň a centrálnì prostor v Kapli zakladatele v klášteře v Batalhe. Touto stavebnì hutì prošla většina stavebnìch mistrů a kamenìků působìcìch po celém Portugalsku, kteřì touto hvězdovou klenbou klenuli povětšinou menšì prostory, předevšìm presbytáře či kaple, přìpadně mìstnosti v profánnìch objektech také v následujìcìch desetiletìch a během manuelského obdobì. Obrazcové klenby 250

Jinou velkou skupinou pozdně gotických klenebnìch figur byly tzv. obrazcové klenby, které se vyznačovaly předevšìm rozmanitostì vytvářených vzorců. Také často doplňovaly bohatou ornamentálnì dekoraci interiéru. Ve střednì Evropě byl účinek tohoto typu klenebnìho obrazce násoben jeho vnášenìm do prostoru. Jako přìklady lze uvést klenbu v kapli kostela sv. Křìţe ve Weselu, přìpadně naturalistické provedenì klenby kaple kostela Panny Marie v Ingolstadtu. V jiţnì Evropě se obrazce vytvářené v klenbě modifikovaly předevšìm vkládánìm sekundárnìch ţeber do základnì hvězdové klenby. V Portugalsku jsou tyto klenby spojeny zejména s působenìm tzv. druhé vlny manuelských stavitelů, kteřì přicházeli ze stavebnìch hutì v Santiagu de Compostela či z Burgosu předevšìm kolem roku 1500. Obrazcové klenby pouţìvala většina stavitelů na zaklenutì menšìch prostor, napřìklad kaplì či presbytářů. Hlavnìm představitelem této druhé fáze manuelské architektury byl João de Castilho, jenţ patřil k nejschopnějšìm a nejuniverzálnějšìm stavitelům tohoto stylu. Nejenţe budoval pevnosti, ale také se podìlel na nejnáročnějšìch královských stavbách zejména severně od Lisabonu, pokud se pomine zámořì. Provázela ho pověst stavitele, který „uměl zaklenutì“ a rovněţ uměl vytvářet i různé typy obrazcových kleneb, neboť většina z manuelských kleneb tohoto typu vycházela právě z jìm vytvářených klenebnìch vzorců. V Portugalsku pracoval před rokem 1509, kdy vytvořil zaklenutì chóru v katedrále v Braze a v pozici jednoho z hlavnìch stavitelů královstvì setrval vìce neţ 40let. U tohoto stavitele je poměrně slušně zmapováno, kde se stavitelstvì mohl naučit. João de Castilho pocházel ze severnì části poloostrova, kde předevšìm z Astúrie či z Baskitska odcházelo mnoho lidì z rodného kraje, kde se nemohlo uţivit, pracovat na stavby po celém poloostrově, neboť se jednalo o vyhlášené stavitele. Často přirozeně prošli právě stavebnì hutì v Burgosu, kde působili Coloniové nebo v Toledu či v Santiagu. João de Castilho spolupracoval právě se Simonem de Colonia a následoval ho i na stavbu katedrály v Seville. Poté zřejmě jiţ pracoval v Portugalsku. Jednìm z jìm pouţìvaných typů klenebnìho vzorce byl oktogonálnì prstenec vloţený do čtyřcìpé hvězdicové klenby. João de Castilho tak zaklenul kaple kostela Jana Křtitele ve Vile do Condé a vybraná pole v chodbách ambitu Jeronýmského kláštera, avšak v klenbě lodi klášternìho kostela Panny Marie v Belému pouţil vzorec oktogonálnì paprsčité hvězdice, která je vsazena do sloţitějšì klenebnì figury, jejìţ koncepce odpovìdá klenbě v předsìni Nové sakristie v cisterciáckém klášteře v Alcobaçe, kde Castilho pouţil figuru hexagonálnì hvězdice vloţenou do hvězdového vzoru s cìpy sbìhajìcìmi na přìpory. V klenbě lodi kostela Jeronýmského kláštera jsou však tato ţebra napojena na dalšì vzorec tvořený trojúhelnìky. Moţné analogie tohoto vzoru lze hledat ve střednì Evropě, podobně byl zaklenut presbytář kostela sv. Ulricha a Afry v Augsburgu, jenţ byl znovu vystavěn po poţáru v roce 1474. Téměř totoţný vzorec se objevuje i v klenbě presbytáře kostela sv. Anny na Vršìčku v Horšovském Týně, který byl dokončen v roce 1516. Podobně řešené klenby jsou v kostele St.Maria am Gestade ve Vìdni či ve farnìm kostele v Percholsdorfu u Vìdně. Kromě stavebnìch mistrů působìcìch v huti u svatoštěpánské katedrály se na inovacìch tohoto typu klenebnìho vzorce podìleli Hans Burghausen a Stephan Krumenauer. Je třeba zmìnit, ţe čtyřcìpá hvězdová klenba s vloţeným ţebrovým obrazcem byla záleţitostì jiţ parléřovské dìlny, neboť tak byla původně zaklenuta tzv. Hasenburská kaple v katedrále sv. Vìta v Praze. Podobný vzorec klenby byl pouţit i ve vedlejšìch lodìch v katedrále v Astorze, kde byl vìceboký prstenec vloţen do hvězdicové klenby podobně jako v klenbě v předsìni Nové sakristie v Alcobaçe. A na stavbě této katedrály se podìleli přìslušnìci rodiny Coloniů. Na rozšìřenì tohoto vzorce po španělské části poloostrova se podìlel i Juan Gil de Hontañon, který také spolupracoval se staviteli Coloniovými. Jeho syn Rodrigo tento typ klenbnìho obrazce narýsoval a popsal ve svém manuskriptu,jenţ se dochoval coby součást manuskriptu Simóna Gracìi. 251

Modifikace tohoto klenebnìho vzorce nebyly pouze evropskou záleţitostì, ale rozšìřily i do španělských a portugalských koloniálnìch drţav, neboť prvnì sakrálnì objekty v nových koloniìch byly stavěny ještě s částečným vyuţitìm pozdně gotické stavebnì typologie. Jednalo se zejména o kláštery v Latinské Americe a předevšìm v Mexiku, na jejichţ výstavbě se podìleli jak mniši, tak evropštì a indiánštì stavitelé a kamenìci. Projekty klášterů byly vytvářeny podle spisů, traktátů a rysů dovezených mnichy z Evropy. Kvůli znalostem stavitelstvì potřebného pro zakládánì klášterů a měst vznikla zřejmě v klášteře San Juan Bautista v Tiripetìu jedna z prvnìch „škol“ na výuku architektury, jak dokládajì geometrické útvary načrtnuté na stěnách, jeţ by měly odpovìdat geometrickým obrazcům ve spise Diega de Segrada Medidas del Romano. Většina těchto staveb nese rysy mediteránnì architektury, leckdy majì kostely halovou dispozici. U některých zaklenutì byl vytvořen klenebnì vzorec čtyřcìpé hvězdice s vloţeným prstencem, přìpadně dalšìmi přìdavnými ţebry, jak lze spatřit napřìklad v kostele františkánského kláštera v Huejotzingu, na jehoţ výstavbě se, stejně jako na stavbě nedalekého kláštera v Tlalmanalcu, měli podìlet i portugalštì stavitelé, coţ bývá dokládáno pouţitým typem dekorace. Ti by zde tak vytvořili nejzápadnějšì výspu manuelina. Ve sluţbách Hernána Cortese působil portugalský stavitel Diogo Dias de Lisboa, a tak by ani v uvedených klášterech nenì vyloučena přìtomnost portugalských stavitelů či kamenìků. V Goe, tedy v portugalském „hlavnìm městě“ koloniálnì Asie, se dochoval kostel Panny Marie Růţencové (Nossa Senhora do Rosário či také Priorado Velho), jenţ byl dostavěn v roce 1548, a svým západnìm průčelìm připomìná kostely a katedrály v regionu Alentejo. Nejvýraznějšìm dekorativnìm prvkem průčelì jsou řìmsy stylizované do podoby lana. Presbytář tohoto kostela je zaklenut čtyřcìpou hvězdovou klenbou se zakřivenými přìdavnými ţebry vytvářejìcìmi v centru osmiboký prstenec, který je jasnou variantou obrazcových kleneb Joãa de Castilha. Samotná ţebra jsou stylizována do podoby rostlinných úponků, coţ připomìná napřìklad klenbu v konventnìm kostele řádu Kristova v Tomaru. Existujì názory, ţe tento klenebnì vzorec pocházel z hispano-mudéjarské tradice, avšak klenebnì vzorce na Pyrenejském poloostrově byly ovlivněny i středoevropskými konstrukčnìmi typologiemi, jak bylo analyzováno, zároveň záleţelo jejich pouţitì na regionálnìch zvyklostech, dovednostech a migraci stavitelů. Všechny tyto vlivy se vzhledem k historickému vývoji promìtly i do na prvnì pohled tak nenápadné záleţitosti, jako je pouţitì určitého klenebnìho vzorce nejen ve středoevropském regionu či na Iberském poloostrově, ale i v různých částech světa. V manuelské architektuře byl pouţìván i tzv. klenebnì vzorec listový, u něhoţ jsou do základnì čtyřcìpé hvězdice vloţena ţebra vyvářejìcì čtyřlist. V portugalštině je nazývána tato klenebnì figura kohoutì stopou, jeden z nalezených odborných termìnů v češtině ji pojmenovává jako jetelový list. Vzhledem k různým modifikacìm tvaru byl v této práci pouţìván výraz klenebnì vzorec listový. Také tento druh klenebnì figury vytvářel předevšìm João de Castilho, který tak zaklenul presbytář Jeţìšova kostela v Setúbalu, kde je tvar listu zdůrazněn ţebry zformovanými do podoby provazu. Stejný klenebnì vzorec pouţil i na zaklenutì konventnìho kostela řádu Kristova v Tomaru, kde jsou také ţebra vytvářejìcì listy stylizována do podoby provazu nebo listových úponků. Je tak zaklenuta i sakristie Jeronýmského kláštera v Belému, přičemţ totoţný vzorec pouţil i Joãův mladšì bratr Diogo na podklenutì kůru v klášternìm kostele svatého Křìţe v Coimbře. V tomto klášteře byla zaklenuta rohová pole ambitu opět čtyřcìpou klenbou, ale právě tam vytvářejì klenebnì ţebra tvar jetelového listu, k čemuţ mohlo dojìt kvůli změně rozměrů pole oproti původnìmu rysu. Tento obrazec s různými modifikacemi patřil také k nejrozšìřenějšìm na celém Iberském poloostrově. Jeho pouţìvánì bylo spojeno nejen se staviteli Coloniovými a následně s Hontañonovými, ale i s Juanem de Guasem. Rodrigo Gil de Hontañon ho také zachytil ve svých nákresech, kde ho doporučoval vytvářet předevšìm v centrálnìm poli 252

křìţenì. Proto lze předpokládat, ţe i tento druh klenebnì figury pouţìvaný Joãem de Castilhem, je variacì na ostatnì typy obrazcových kleneb, které se naučil právě u Coloniů. Tak je dokázáno i nepřìmé ovlivněnì manuelské klenebnì typologie staviteli tvořìcìmi ve střednì Evropě. Je moţné se jen domnìvat, jaký vliv měla na pozdně gotické „španělské“ a následně portugalské obrazcové klenby dekorativnì a stavebnì typologie mudéjarů. V polovině 15. stoletì však došlo předevšìm v Kastilii k ústupu od tradičnìch maurských materiálů, které byly levnějšì, neboť dìky hospodářském vzestupu si kastilštì šlechtici a cìrkevnì představitelé mohli dovolit budovat kamenné stavby a pozvat kamenìky a stavitele ze „severnì“ Evropy (tzn. z oblasti za Pyrenejemi) na konstrukci sakrálnìch i profánnìch budov, které tito zahraničnì stavitelé navrhovali v „novém“ stylu, jenţ znali ze stavebnìch hutì svého předchozìho působenì. Mudéjarové se však dál podìleli jako stavitelé či kamenìci na různých stavebnìch podnicìch ve všech iberských královstvìch, a tak lze hovořit o syntéze obou stylů, kdy se mudéjarský styl projevoval jak v detailech, tak v typologii staveb, ale konkrétnějšì rozbor u španělských staveb by si vyţádal podrobnějšì a samostatný výzkum. Jak uvedl Riestra, problematika vlivu typologických prvků „flamìgeros“ gotiky je dosud méně zpracovaná, tato práce tedy přispěla alespoň částečně k poznánì moţných souvislostì středoevropských typů klenebnìch vzorců s obrazcovými klenbami rozšìřenými na Pyrenejském poloostrově v druhé půli 15. a počátkem 16. stoletì. Specifické klenby manuelského stylu Jedna podkapitola byla věnována také rozboru dvou kleneb, které jsou v rámci manuelské architektury poměrně jedinečné. V kostele Nossa Senhora de Pópulo v Caldas da Rainha, zaloţeném královnou Leonorou při mìstnì nemocnici, je presbytář zaklenut hvězdicovou klenbou s krouţenými ţebry, která evokuje krouţené klenby známé ve střednì Evropě. Jako moţné zdroje této v Portugalsku unikátnì klenby se uvádì návaznost na španělské vzory, předevšìm na křìţovou klenbu ambitu v klášteře St. Paular, která byla vytvořena v roce 1484. Nelze ale zcela vyloučit ani středoevropský vliv, neboť autorstvì je sice připisováno Mateusovi Fernandesovi, ten však na některých stavbách spolupracoval se stavitelem Diogem Boytacou, který se stal i jeho zetěm. Kostel byl vystavěn v létech 14851505, přičemţ minimálně od 90. let Diogo Boytaca pracoval jako zavedený mistr stavitel na královských stavbách. Zároveň zde byl pouţit záclonový tvar vìtězného oblouku, tedy tvar, který u oken a portálů některých svých staveb pouţìval právě mistr Boytaca, a jehoţ počátky lze hledat i v inovacìch stavitele Arnolda Vestfálského. Katedrála ve Viseu byla postavena jiţ ve 12. stoletì a fungovala od přestavby ve 13. stoletì jako opevněný chrám, neboť poskytovala útočiště napřìklad během války s Kastiliì při dynastické krizi v letech 1383-1385. Za manuelské přestavby byla vytvořena nová halová dispozice chrámu, jenţ byla zaklenutá gotickou osmidìlnou ţebrovou klenbou, kde jsou vţdy čtyři ţebra v kaţdém poli tvarována do podoby lana, coţ je typický motiv manuelské architektury. Ţebra jsou navìc stylizována do podoby uzlu, který se rovněţ pouţìval. Stavitel však nenì s přesnostì určen, na stavbě se mohl podìlet vzhledem k typologii Diogo Boytaca, v roce 1513 je doloţen „ um arquitecto biscainho“, coţ by mohl být João de Castilho. Při rozboru uzlů vytvořených v klenbě je však podstatné se zaměřit na osobnost stavebnìka, kterým byl bývalý profesor astronomie na univerzitě v Salamance, biskup Diogo de Vilhagens. Ten měl úzké kontakty s královskou rodinou, zároveň se zřejmě podìlel i na úspěchu portugalských námořnìch objevů, neboť dal obsah své knihovny, tedy předevšìm svou kolekci opisů astronomických spisů arabských a antických učenců, Vascovi da Gamovi před jeho výpravou, jejìmţ cìlem bylo nalezenì námořnì cesty do Indie. Diogo de Vilhagens byl nejen geograf a matematik, ale také napsal 253

spisy zabývajìcì se teoriì vìry a jejì výukou. Pro katedrálu byl také vytvořen retábl se scénou Klaněnì Třì králů-mágů, kde má jeden z králů podobu indiána. Proto lze interpretovat ţebra stylizovaná do podoby lan s uzly v klenbě katedrály jako symbol námořnìch objevů vedoucìch k šìřenì křesťanstvì v nově objevených zemìch, a zároveň je lze povaţovat za symbol spojenì s Boţìm universem, které vedlo k naplněnì dějinného poslánì Portugalců skrze vìru i odborné znalosti. Vybrané figury a prvky manuelského dekoru a jejich symbolika Podrobnějšì rozbor vybraných prvků a osobnostì ztvárněných v manuelské dekoraci a ornamentalistice společně s jejich zasazenìm do symbolického kontextu je současně také mìstně a časově ukotvenou historickou výpovědì v několika podstatných rovinách. Mezi osobnì symboly krále Manuela náleţela armilárnì sféra, královský erb zpravidla doplněný korunou a také křìţ řádu Kristova. Armilárnì sféru dostal Manuel jako osobnì emblém od krále Jana II. za věrné sluţby při vyjednávánì sňatku prince Afonse s Isabelou Kastilskou, dcerou katolických Veličenstev. Poté, co se Manuel stal králem, byl tento jeho znak pouţìván u staveb profánnìch i sakrálnìch, často byly u portálů či v průčelì budov pouţity dvě armilárnì sféry, které tak symbolizovaly krále a impérium, a zároveň materiálnì a duchovnì dualitu. Sféra byla pouţìvána na manuelských stavbách v různých částech světa, kam Portugalci zamìřili, a tak ji lze chápat i jako symbol kolonizace a evangelizace portugalských dominiì. Pravděpodobně poprvé byla armilárnì sféra jako symbol krále Manuela v portugalské architektuře pouţita na svornìku v klenbě kostela sv. Jana Křtitele v Tomaru, který začal přestavovat jiţ jeho otec, vévoda Fernando. Ten se stal po smrti Jindřicha Mořeplavce guvernérem řádu Kristova a sìdlo tohoto řádu bylo v hradnìm klášteře právě v Tomaru. Jednalo se o nástupnický řád templářů, o jehoţ záchranu se zaslouţil král Dinis, a zajistil tak i jeho úzké vztahy s královským rodem. Guvernérem řádu byl i Manuel, proto v dekoraci armilárnì sféru často doplňuje i erb s křìţem tohoto řádu. Královský erb s korunou souvisì s propagacì královské moci, jeţ se odráţela v atribuci pozice krále jako suverénnìho vůdce, hlavnìho vojenského velitele i zástupce boţìho na zemi. U krále Manuela bylo zdůrazňováno i v dobových dokumentech určité boţì předurčenì pro panovánì v obdobì největšìch námořnìch objevů, neboť se narodil aţ jako 4. syn vévody z Beji a králem se stal vlivem několika tragických událostì. Dle královského kronikáře, humanisty de Góise, bylo toto předurčenì dáno uţ jeho narozenìm v momentě, kdy probìhaly slavnosti Boţìho těla, které vedly k tomu, ţe byl pojmenován Emanuel. V jistých mesianistických tendencìch, které korespondovaly s dobovými ideami spojenými s blìţìcìm se koncem půlmilenia, ho podporoval i papeţ Julius II., který Manuela jako nového velitele křesťanstva nazýval David Lusitanorum. K mesianistické úloze se cìtil Manuel předurčen i kvůli svému jménu Emanuel - dle Imanuel, tedy Vykupitel, jak je uvedeno v Izaiášově proroctvì v Bibli. Královský erb byl doplňován korunou i přesto, ţe portugalský král nebyl korunován. Ani ve středověkých dokumentech se nedochoval popis korunovace. Jednalo se tedy o chápánì koruny jako symbolu královského domu či královstvì. V dobových vyobrazenìch a v tiscìch byl královský erb často doplněn armilárnì sférou, oproti tomu v architektuře zpravidla zaujìmal centrálnì pozici v nejvyššìm plánu. V sochařské ornamentalistice manuelské architektury nebyly opomìjeny ani ţeny – královny, či spìše jejich emblémy. Prvnì Manuelova ţena Isabela zemřela přìliš brzy na to, aby byl jejì osobnì emblém granátové jablko vìce zachycen v manuelské dekoraci. Dochoval se ale na bočnìm portále kostela sv. Jana Křtitele v Tomaru. Jejì sestra Marie měla jako emblém stonky liliì, v čemţ se jasně odráţì mariánská symbolika, která byla spojena i s jejìm jménem. Jejì emblém je často ztvárněn v páru se znakem krále Manuela, 254

jak tomu je napřìklad v konventnìm kostele (nazývaném i jako tzv. kapitulnì sìň) řádu Kristova v Tomaru. Rovněţ v ambitu Jeronýmského kláštera v Belému jsou oba erby několikrát vyhotoveny v těsné blìzkosti, coţ ale také souvisì s dalšì symbolickou rovinou – Manuel/Kristus – Marie/Panna Marie. Jejich podobizny jsou pravděpodobně zaznamenány v medailonech nad dveřmi hlavnìho jiţnìho portálu klášternìho kostela Panny Marie Belémské, oba jsou sochařsky ztvárněni i se svými patrony sv. Jeronýmem a sv. Janem Křtitelem nad bočnìm vstupnìm portálem tohoto kostela, který v ideologické a symbolické rovině doplňuje portál hlavnì. Kromě svaté rodiny jsou tu vyhotoveny napřìklad sochy 4 evangelistů, patrona Lisabonu sv. Vincenta a také Fernanda, svatého infanta, jenţ zemřel v marockém zajetì. Dalšì výraznou osobnostì manuelské epochy byla královna Leonora, která byla několikrát regentkou – jak za vlády svého muţe Jana II., tak během panovánì bratra Manuela. Jejìm osobnìm emblémem byla rybářská sìť, jeţ je v architektonické dekoraci často vytvořena v páru s pelikánem krmìcìm své děti, coţ byl osobnì emblém jejìho manţela. Rybářská sìť má být spojena s jednou z nejtragičtějšìch událostì Leonořina ţivota, neboť to měla být poslednì věc, na které spočinuly oči umìrajìcìho šestnáctiletého dědice monarchie Alfonse po nešťastném pádu z koně. Proto si ji Leonora zvolila za svůj osobnì emblém, jenţ se stal symbolem jejìho smutku. A zároveň tak královna chtěla vyjádřit svou sounáleţitost s portugalským lidem, který byl národem rybářů. Do tvaru sìtě a pelikána jsou ztvárněny svornìky v klenbě kostela Nossa Senhora do Pópulo v Caldas da Rainha i v pohřebnì kapli v Nedokončené kapli v Batalhe. Královna se po smrti syna a manţela i nadále věnovala dál péči o chudé a podporovala vzdělávánì, proto se jejì osobnì emblém objevuje i některých tisků, vydaných Valentimem Fernadesem de Morávia, jenţ byl také jejìm štìtonošem. Emblém sìtě je namalován i na průčelì kostela, který je zachycen na tzv. retábulu sv. Auty, který ukazuje slavnostnì přenášenì ostatků svaté Auty. Ty své sestřenici Leonoře věnoval cìsař Maxmilián pro jejì klášter Madre de Deus (Matky Boţì). Během vlády krále Manuela došlo k vytvořenì tzv. mýtu původu kvůli ideologické legitimizaci jeho dynastické moci a odkazu ke vzniku státu ve smyslu jednoty politické a administrativnì. S mýtem původu souvisely i odkazy k prvnìmu portugalskému králi Alfonsovi Jindřichovi. Král Manuel zaţil několik odbojů svých nejbliţšìch proti králi Janovi II., které skončily tragicky. Proto byl vznik tohoto mýtu důleţitý pro symbolické upevněnì moci v rukou krále, coţ se Manuelovi dařilo, neboť nejsou zaznamenány výraznějšì odboje šlechty či nelegitimnìho syna Jana II. Jorga de Lancaster, jenţ působil na královském dvoře. Tento mýtus se dotýkal portugalské společnosti předevšìm ve smyslu jejì hierarchizace a potvrzenì vladaře jako vrchnìho soudce. Odráţel se nejen v sochařstvì, ale i v heraldice či v literatuře, coţ dokládá vytvořenì Erbovnìho sálu v Sintře nebo nově aktualizované knihy šlechtických rodů, nazvané Livro das linhagens novas Damiaem de Góisem. V literatuře se propagace historické „pradávnosti“ a potvrzenì legitimity Manuelovy vlády projevila také sepisovánìm děl vztahujìcìch se i ke králi Alfonsovi VI. či napsánì fiktivnì Kroniky císaře Clarimunda o mýtickém počátku rodu krále Manuela. Souvisela s dalšìmi formami prezentace rodových vazeb, zejména s tzv. „genealogickými stromy portugalských králů“. Tento manuskript vytvořil Simão de Bening pravděpodobně ve spolupráci s Antóniem de Hollanda na základě objednávky Damiãa de Góise pro Manuelova syna infanta Fernanda. I v těchto pracìch byly zdůrazňovány vazby na střednì Evropu, neboť mýtický počátek zakladatele burgundské dynastie byl kladen do Uher, jméno Sintra bylo v Clarimundově kronice odvozováno od jména německé šlechtičny, u genealogického stromu je na jednom z poslednìch výhonků vyobrazen cìsař Maxmilián. 255

Do manuelina se přirozeně promìtla i symbolická návaznost na biblická či mýtická mìsta souvisejìcì s křesťanstvìm. Jednalo se předevšìm o Nebeský (Nový) Jeruzalém, coţ bylo téma, které bylo ţivé po celý středověk, či o odkaz k mìstům spojeným s prvnìmi křesťany nebo „nalezenì“ legendami opředené země tzv. kněze Jana. Vědomá souvislost s odkazem k Novému Jeruzalému se týkala opevněného kláštera řádu Kristova v Tomaru. Obraz Jeruzaléma daroval královně Leonoře také cìsař Maxmilián pro jejì klášter Madre de Deus. Je na něm zachyceno idealizované město s pašijovým cyklem Jeţìše Krista, Šalamounův chrám a v popředì sama královna Leonora s knihou. Legendárnì řìše tzv. kněze Jana je řazena do této kategorie, neboť byla hledána po celý středověk na základě fiktivnìch dopisů rozšìřených v Evropě ve 12.stoletì kvůli sjednocenì řìšì křesťanů na Východě a na Západě. Umisťovala se nejprve do oblasti Asie, později do Afriky na jih od Egypta, do mìst, kde pramenì Nil. Ještě v roce 1422 se do této země nedostal šlechtic a cestovatel Guillebert de Lannoy, jak uvedl ve svých zápiscìch z cest do Egypta a Sýrie. O necelé stoletì později jiţ byla situace dìky portugalským námořnìm objevům zcela odlišná, neboť se v Goe setkal mìstodrţìcì Albuquerque s údajným vyslancem tzv. kněze Jana, který se jmenoval Mateus, a mělo se jednat o bratra habešského patriarchy. Propojenì křesťanských řìšì evropského Západu s křesťanským Východem, zahrnujìcìm i řìši kněze Jana bylo také jednìm z cìlů krále Manuela. Jak je uvedeno ve Zprávě o zemi kněze Jana, vydala se výprava portugalských šlechticů do země kněze Jana právě v Mateusově doprovodu. Podrobné údaje o cestě touto zemì se týkajì nejen fungovánì různých křesťanských klášterů, zvyků, měst, ale i staveb. Autor spisu, Francisco Alvares, napřìklad popsal klenuté i neklenuté kostely a domy, které viděl v Aquaxumu, kde se nacházelo nejstaršì sìdlo křesťanské cìrkve v Etiopii. Centrálnì pozici mezi biblickými postavami, pouţìvanými pro sochařskou výzdobu v manuelském obdobì zaujìmá Panna Marie, která je patronkou portugalského národa. Zpravidla je obklopena starozákonnìmi postavami, předevšìm proroky, přìpadně ji zejména na portálech doplňujì otcové patristi nebo evangelisté a světci. Panna Marie s Jeţìškem je hlavnì postavou hlavnìho, jiţnìho portálu v průčelì kostela Jeronýmského kláštera v Belému. Nazývá se také „Nossa Senhora dos Reis“, Santa Maria de Belém (Panna Marie Belémská) nebo Nossa Senhora de Estrela, coţ odpovìdá jejìmu významu pro portugalské dějiny, kdy se pod jejìm jménem odehrála nejen vìtězná bitva budoucìho Jana I. v roce 1385, byla dobyta Ceuta v roce 1415, ale také proběhly hlavnì portugalské námořnì objevy Vasca da Gamy či Pedra Álvarese Cabrala. Panna Marie s Jeţìšem tu mohla být symbolicky přìtomna pro lid celého světa, vţdyť základnì kámen stavby byl poloţen 6. ledna, tedy na den „Třì králů“ či mudrců z „celého světa“, kteřì se mu přišli poklonit. Adam a Eva se jako biblický prvnì pár objevujì v dekoraci rotundy zabudované do klášternìho kostela řádu Kristova v Tomaru, kde jsou společně s postavami spojenými se středověkými představami ráje a zlatého věku počátku, napřìklad divými lidmi, muţi i ţenami. Pro krále Manuela měl sochy Adama a Evy v ţivotnì velikosti vytvořit Veit Stoss, sochař původem z Krakova, který působil v Norimberku. Toho mohl doporučil Manuelovi jeho bratranec, cìsař Maxmilián I. I obyvatelé nově objevených zemì jsou jiţ zastoupeni v uměleckých dìlech a v dekoraci na počátku 16. stoletì. Některá vyobrazenì ukazujì na středověké představy portugalských mořeplavců, kteřì se dosud neznámé snaţili po návratu přiblìţit na základě jiţ známých pojmů a zaţitých představ. To se týkalo předevšìm tzv. divých lidì. Divý muţ na konci středověku prezentoval primitivnìho tvora, jenţ ţil v souladu s přìrodou, a svou divokostì byl protikladem středověkého řádu, čìmţ doplňoval celistvost středověké představy universa. Divì lidé byli ztvárňováni během pozdnìho středověku zejména 256

v německy mluvìcìch oblastech i v zemìch Koruny české, rozšìřili se také na Pyrenejský poloostrov. V Portugalsku začali být divì muţi ve většì mìře pouţìvánì v dekoraci v souvislosti se sňatkem královny Leonory a cìsaře Fridricha III. Na počátku 16. stoletì jiţ nabývali divì lidé v plastickém ztvárněnì spìše podobu obyvatel z Nového světa. Bylo to tak pravděpodobně proto, ţe se na svých objevných plavbách Portugalci v nových zemìch setkávali s původnìmi obyvateli, s lidmi, jeţ vnìmali na základě svých dosavadnìch znalostì. Právě proto je zpočátku popisovali jako divé muţe, neboť realita překonala jejich veškerá očekávánì a nejbliţšì podobnost, kterou si dokázali vytvořit, byla právě postava divého muţe. Postupnou změnu v představách Portugalců ukazuje vyobrazenì indiána z kmene Tupinamì jako jednoho ze Třì králů-mudrců na retáblu katedrály ve Viseu od Vasca Fernandese (Grão Vasco) z let 1501-1505/06, kde prezentuje krále-mága, mudrce z nově objeveného kontinentu. Atlant je součástì zřejmě nejznámějšì dekorace manuelského okna v západnìm průčelì klášternìho kostela v Tomaru. Jeho symbolika je vykládána předevšìm v souvislosti s genealogiì portugalských králů a námořnìch objevů, protoţe tuto postavu lze interpretovat v návaznosti na Izaiášovo proroctvì o vzešlém proutku z pařezu Jišajova. Jiný z výkladů vnìmá tuto figuru jako námořnìka, neboť celé okno obsahuje dekoraci, která souvisì s námořnictvìm, a tedy i nově objevenými světy. Také by se mohlo jednat o učence, jehoţ vědomosti vedly k zámořským objevům prezentovanými znázorněnými lany či lodnìmi závaţìmi nebo mořskými rostlinami, předevšìm koráli. Lze uvaţovat i o samotném výkladu busty muţe jako atlanta, třìmajìcìho celou tìhu světa. Předměty pouţìvané v manuelské dekoraci je moţné rozdělit na nástroje a předměty, které majì vztah k námořnictvì či k rybářstvì, druhá skupina znázorňovaných předmětů je religióznì povahy a má vztah k celkové ideové a symbolické koncepci objektu. Jednìm z hlavnìch ornamentů manuelské architektury jsou lana, která byla uţìvána jako dekorativnì prvek interiéru či exteriéru. Jeden z výkladů lana souvisì s érou námořnìch objevů, kdy došlo k naplněnì portugalského dějinného poslánì, a námořnì lano se tak stalo ikonickým symbolem zlaté éry tohoto národa. Provaz mohl ale symbolizovat ve svém výkladu svazovánì také propojenì s boţìm universem, neboť určitý druh svazku představuje i náboţenstvì. Pás s přezkou je sochařsky ztvárněn na stylizované nároţnì věţi u klášternìho kostela řádu Kristova v Tomaru a jeho vyhotovenì by mohlo odkazovat na podvazkový řád, jehoţ drţitelem se král Manuel stal. Na malbách zachycujìch vévodu Albuquerqua, vicekrále Indie, spisovatele Sá de Mirandu či mořeplavce Vasca da Gamu, majì tito muţi podobný pás, proto můţe být spojen s určitou důstojnostì rytìře. Mariánský pás oprti tomu můţe v manuelské architektuře objasňovat pouţìvánì dekorativnìho provazu či lana s výraznou smyčkou v exteriéru staveb, neboť Panna Marie bývala vypodobňována v šatech přepásaných úzkým páskem se smyčkou. Na vitráţi v polygonálnálnìm závěru klášternìho kostela v Batalhe má Panna Marie šat přepásaný výrazným zeleným pásem s tìmto typem smyčky. Tato symbolika mariánského pásu by mohla být předlohou předevšìm pro vyhotovenì lana doplněným drobnou ozdobou a se smyčkou v severnìm průčelì Belémské věţe, jeţ také souvisì s mariánskou symbolikou. Tento typ dekorace pouţitý v architektonickém detailu na fasádě staveb vytvářeli zejména bratři Arrudové. Zvìřata a rostliny sochařsky znázorňované v ornamentálnìm dekoru manuelských objektů lze rozdělit do několika skupin. U zvìřat se jedná o základnì rozdělenì na reálná a bájná, rostliny je moţné roztřìdit nejen dle druhu, ale také podle pouţité části. Rostliny jsou nejčastěji spojovány s eucharistii, předevšìm vinná réva s hrozny či artyčoky. S mariánskou symbolikou zase souvisel emblém královny Marie. 257

Větve jsou jednou z nejvýrazných vegetabilnìch dekoracì manuelské architektury. Byly ztvárňovány v jakékoliv stavu - propletené, osekané či svázané. Výkladů vysvětlujìcìch jejich ornamentálnìho pouţìvánì je několik. Prvnì z nich je spojena se stromem Jesse a rodokmenem Krista, dalšì genealogickou rovinou je ta vlastnì portugalská, kdy je zobrazován král Alfons Jindřich na počátku genealogického stromu portugalských králů. Král Manuel nebyl přìmým následnìkem trůnu, a proto takto mohl zdůrazňovat kontinuitu své královské moci a zároveň poukazoval na symbolické navázánì na dìlo prvnìho portugalského krále, jenţ postupnou reconquistou vytvořil vlastnì Portugalské královstvì. Král Manuel na něj symbolicky navazoval jak v rozšiřovánì portugalských teritoriì, tak v šìřenì křesťanstvì. Dalšìm prvkem souvisejìcìm s „genealogickým“ pojetìm větvì je jiţ zmìněný motiv svazovánì, který se často objevuje u uměleckého ztvárněnì větvì také v souvisloti s Manuelovým emblémem či emblémem královstvì. Provaz mohl představovat propojenì s Bohem, tedy symbolizovat Manuelovu boţì předurčenost i ve smyslu ochranné funkce. Pouţìvánì astwerků má různé výklady, dle jednoho z nich se jedná o zmìněnou symboliku kmene Jesse, který byl jako motiv pouţìván obzvláště v pozdnì gotice ke zdůrazněnì starobylosti rodu – tuto interpretaci lze vztáhnout jak k manuelské, tak třeba i k vladislavské gotice. Dalšì z dalšìch moţných inspiracì obrody větvovì v pozdnì gotice je chatrč u Vitruvia, jeţ je uvedena v jeho Deseti knihách o architektuře. Astwerky se ve většì mìře objevily také v Hornìm Porýnì, a jejich rozšìřenì mohlo souviset se štrasburskou stavebnì hutì, odkud mohl tento fenomén proniknout nejen jak do středoevropského prostředì, ale i na Pyrenejský poloostrov. Mezi vytvářený vegetabilnì dekor začaly postupně pronikat rostliny z nově objevených zemì. Kukuřice je tak vyhotovena v manuelské architektuře několikrát ve spojenì s embémem královny Marie či řádu Kristova, přìpadně se sv. Jeronýmem. Ve středoevropském prostoru je kukuřice znázorněna na portálu do sakristie v hradnì kapli Korunovánì Panny Marie na Křivoklátě. Kukuřice je namalována také na oltáři sv. Jana v Patmosu od Hanse Burgkmaira staršìho, kde je hlavnì postavou levého obrazu svatý Erasmus, který stojì uprostřed bujné vegetace, přičemţ vpravo je jasně patrný stvol se zralým kukuřičným klasem. Takřka okamţitou implementaci rostlin z Evropany nově objevených zemì v uměleckých dìlech určených do sakrálnìch prostor lze dát do souvislosti s vytvářenìm představy prvotnì rajské zahrady, jeţ byla nakrátko nalezena právě v Novém světě. Přínos práce Přìnos této interdisciplinárně zaměřené disertačnì práce spočìvá v rozboru kontextu vzniku a deskripci manuelského stylu a také v podrobnějšì analýze přenosu středoevropských konstrukčnìch typologiì na Iberský poloostrov a do Portugalska s následným transferem do španělských a portugalských koloniálnìch drţav. Manuelskou architekturu nelze vnìmat odděleně od celospolečenského děnì, proto byl v souvislosti s dalšìmi dějinnými událostmi v samých počátcìch globalizace proveden rozbor některých společenských a sociálnìch témat, která jsou aktuálnì stejně tak dnes jako před pěti sty lety. Hlavnì přìnosem práce je poukázánì na dosud nezdůrazněné přìmé i nepřìmé vazby mezi stavebnìmi typologiemi ve střednì Evropě a v Portugalsku, jeţ byly nepřìmo zprostředkovány skrze stavitele a řemeslnìky z německy mluvìcìch oblastì působìcìch na Iberském poloostrově, kteřì ovlivnili tvorbu mìstnìch stavitelů a řemeslnìků, z nichţ někteřì odešli pracovat do Portugalska. Přìmý vliv mohl být dìlem stavitele Dioga Boytacy, neboť znaky jeho tvorby poukazujì na obeznámenost se stavebnìmi hutěmi ve střednì 258

Evropě. Zároveň byla prokázána výměna a znalost teoretických děl o matematice, astronomii a architektuře mezi oběma regiony v 16. stoletì. Dalšì přìnos práce můţe být spatřen v prohloubenì znalostì o vzdělávánì, migraci a sociálnìch podmìnkách stavitelů ve zkoumaném obdobì nejen v Evropě a na Iberském poloostrově, ale kvůli komparaci a geopolitickým souvislostem i u arabských stavitelů, neboť u nichţ jsou celkově zpracovány v menšì mìře. U vybraných témat byly zjištěny moţnosti zaměřenì následného výzkumu. Cìle práce byly naplněny.

259

Summary The Manueline architecture and its relation to the Late Gothic in the Central Europe This dissertation thesis is concerning on the Manueline architecture in Portugal and possible direct and indirect transfers of the construction typologies, decoration and ideas between the Central Europe and Portugal

during Late Gothic. The Manueline style

symbolizes the Age of Discovery and power of Portugal in this historical period. During the epoch, called „Golden Age“, was Portuguese Kingdom one of the most powerful and richest in Europe. The growing of the country, which was coming with the exploration and new trade navy journeys is evident also in architecture especially in the comparison with others Gothic periods. The Manueline style got its name after the king Manuel, who reigned during the greatest Portuguese discoveries since the time of Henrigue the Navigator with whom is connected the beginning of the Portuguese concentration on the „conquest“ of the world seas. The style shows not only the richness of this epoch, but also its opening to the influences from the whole world, which is reflected in architecture too. This work is aimed at the connections with the Central Europe, but for the introducing the style in its complexity was important to get know the historical background of the Iberian peninsula as well. The Manueline architecture still followed traditional Gothic forms, the upcoming Renaissance style from Italy brought new architectonic typology at first for the public buildings as were plans and projects for hospitals and than step by step for fortresses. The churches and palaces were influenced more in constructional details and decoration. Another specific style, Mudéjar was presented in the Portuguese architecture during centuries, here it was less used in the Gothic style than in the rest of Iberian peninsula, but it came more forward in the Manueline era. The typical architectonic forms and decoration used in the Central Europe enriched the Manueline style especially with the spacial concept of the Hall churches, figured vaults and some details as were a specific form of the window jamb or ornaments. They were brought by builders and craftsmen from the Central Europe, who came to work to the Peninsula. Noblemen and ambassadors, who were on diplomatic missions in the German speaking countries and became interested in

260

the German architectonic style represented another possibility for the transfer of the construction typology. One part of the work explains also the medieval spreading of knowledge especially of geometry between medieval scholars and builders,, because European knowledge of the main sciences were based on the classical treatises, which spread between Arabic scholars and than were these books translated to the Latin language in the „Translator center“ in Toledo thanks to the atmosphere of religiouse tolerance, which was possible after reconquest of the town in 1085 by the Castilian and the Leonese king Alfons VI. These books were firstly studied in cloisters and at universities, the builders in Europe needed for their profession practical geometry instead of scientific geometry, although the Eucleidos, who wrote the basic book for studying of geometry in the Middle Age, Elementa geometrica, was meant as a patron of this craft. The situation in Orient was a little bit different, the builders and geometers were educated in complex of „sciences“, which could be called civil engineering. There are less written sources about their profession than about medieval European architects. Some their books about crafts and practical and theoretical geometry were translated to the Latin too, but their spreading was slower than between the scholars. European master builders started to write more books about practical geometry, where they described practical information needed in their everyday work and theoretical treatises in 15th century. It was connected also with the possibility to write in the mother tongue and with the growing of the alphabetisation of the society. It was more enable to masters builders because of discovery of the print in the middle of the 15th century, which was followed with translations of the classical books about architecture to different languages. It is important to point out that treatises about geometry and architecture written in the Central Europe, first of all by Albrecht Dürer, were known and studied on Iberian peninsula not only in the main researched period, but also deeply in the 16th and 17th century. One of the chapters tries to present the Manueline epoch and society from different points of views. It is mainly concentrated on the contacts between Portugal and Central Europe, between scholars and traders. The attention is paid to the education and especially to the studies of architecture, because king Manuel and his sons supported Portuguese students at foreign famous universities. They rose up the intellectual, cultural and scientific life in their home country after return. 261

The biggest chapter introduces the most important monuments of the Manueline architecture with a detailed historical and architectonic description. This summary is concentrated on the construction typology used in both researched regions and their mutual connection. One of the early examples of the Manueline style is a Jesus Church in Setubal, between main specifics of the style belong a hall spacial concept, twisted pillars in the nave and the figured vault and rope decoration in the choir. Its construction began still during the reign of John II. and its first master-builder was Diogo Boytaca. His origin is uncertain, but typology of his work shows, that he could know building construction systems from the area of the Central Europe and also some sources brought information about his origin in German speaking countries. The possible foreign origin indicates the condition of his contracts for the Portuguese king, where is repeatedly written, that he got a higher salary for marriage and to settle down in Portugal. The king could keep with this kind of arrangement excelent craftsmen from abroad in the country. Diogo Boytaca could be a builder, who introduced the idea of the Hall construction to Portugal at the end of 15th century. Besides his work there were some examples of earlier hall naves church dispositions – one of these churches was originally a mosque, other mentioned buildings were a synagogue in Tomar and a crypt of the Alfonso, count from Ourém, in the collegiate church in Ourém could be connected with count´s ambassador mission on the Basel council, followed with his travelling to the Central Europe also as a part of the noblemen´s suite of Eleonor of Portugal, wife of the Emperor Frederic III. He visited towns, where were constructed churches with this spacial design and it is known, that his stay in Italy influenced his taste for Renaissance architecture. The synagogue in Tomar could be linked with count´s building activity too, because he was a protector of Jews in this town. Another way of the spreading of the Hall concept from the south and central Germany to Iberian Peninsula is connected also with the Basel council, because during this event was invited to Spain German master-builder Juan de Colonia, (Hans von Köln). His son continued in this work and their constructions influenced mainly builders from the regions in the North of Spain. One of their co-workers and followers was a master-builder João de Castilho, the most important architect of the second period of the Manueline style, which was linked to Spanish builders working in the Portugal after 1500. The master-builder Boytaca probably knew the work of the most important builders in regions of the Central Europe, where was quite common a Hall church disposition in Bavaria and in the areas of Danube river. Another mark of his origin in the area of German speaking countries could be a construction of the specific form of windows and their jambs 262

– which is called curtains type. It was innovated by the architect Arnold of Westfalen for the ducal residence Albrechtsburg in Meissen in Saxony. Than was this form of windows and portals constructed in the wider area, could be named the palace in Sachsenburg or the Royal Castle Krivoklat in Bohemia. During the first phase of the Manueline architecture were designed „curtains“ form of archs, portals or window´s jambs besides Boytaca also by his father in-law Mateus Fernandes. The analysis of different types of the vaults, which were organized to groups, showed that especially the design of the figured vaults was apparently influenced by figured vaults in the Central Europe with possibly roots in work of Parlers´ family members. They spread in various modifications in Iberian Peninsula by the work Juan and Simon de Colonia and their followers. The colleague of Simon de Colonia, João de Castilho, brought this sort of vaulting to Portugal. Also Boytaca´s construction style of stellar vaulting indicates together with other particular typology of his work a possibility of direct experience in masonries in the Central Europe. The Manueline architecture is specified also with the deep symbolic meaning of its rich decoration. The figures and elements presented in this work were differed to some categories along their motifs and symbolism. The most important and commonly used ornaments were linked to Royal House and demonstration of the king´s power. Shortly are described biblical and historical figures and elements. Attention is paid to the phenomena of medieval Central European constructs of „Wild men“, which were more applied in the Portuguese decoration after the marriage of the Emperor Frederic III. with Eleonor of Portugal in 1459. The children of this couple – emperor Maximilian and his sister Cunigunde were in written contact with Manuel and his sister queen Eleonor and these relations brought changes of the art works between regions. There was mentioned also less known example of this transfer, a work of sculptor Veit Stoss, who made statues Adam and Eve for the king Manuel. One of the specific element of the Manueline style - the rope - could be interpreted not only as the symbol of the Age of Discovery, however some of them could be symbolically connected with Belt of Virgin Mary, who was patron of Portugal and its discoveries. Another big group of ornaments used across Europe were vegetable motifs, which were partly linked to genealogy trees. One of the specific decorative motifs made in Portugal as well as in Central Europe was a corn stalk, which was delivered from New World and it was immediately used in the art works in Central Europe. The corn stalk 263

figures in works by Hans Burgkmaier and corny was made also on portal to sacristy in Chapel of the Royal Castle Krivoklat in Bohemia.

Contribution of the Thesis Contribution of this thesis could be seen in detailed description and analysis of the Manueline style as a part of one epoch from different points of view, because the most of works concentrate on the introducing the Age of Discovery and other important topics of this era are less researched, especially in the Central Europe. Contribution of this thesis is aimed at the pointing out new links between the Late Gothic architecture in the Central Europe and the Manueline style in Portugal. The analysis included not only construction technologies and decorations, but also spreading of the theoretical nad practical knowledge in geometry together with treatises about architecture. The attention was paid also to the similarities in micro-architecture and ornaments. All analysis refer to the active exchange of construction technologies, information and knowledge between regions in the researched period.

264

Bibliografie Prameny: Albuquerque, Afonso de, Comentários do grande Afonso de Albuquerque capitão geral, que foi das Indias Orientaes em tempo muito poderoso Rey D. Manuel, o primeiro deste nome, část III., Lisboa, Regia Officina, 1774. Alfonso El Sabio, Las Siete Partidas del Rey Don Alfonso El Sabio, dìl 2, Partida segunda y tercera, Madrid, Real Academia de la Historia, 1807. Alvares, Francisco, Verdadeira informação das Terras de Preste João das Indias, Lisboa, Imprensa Nacional, 1889. Armas, Duarte de, Livro das Fortalezas do reino, 1509-1510, manuskript. Barros, João de, Chronica do Emperador Clarimundo, Lisboa, Officina de Francisco da Silva, 1742. Bening, Simão de, Hollanda, António de, Genealogy of Spain and Portugal (The „Portuguese genealogy“, Genelogie portugalských králů), manuskript s 13 listy, London, British National Library, MS 12531, 1530-1535. Caminha, Pero Vaz de, Dopis králi Manuelovi o nalezení Brazílie, Praha, Scriptorium, 2000. Castro, João de, Roteiro de Lisboa a Goa, Lisboa, Academia Real das Sciencias, 1882. Coreia Gaspar, Lendas da Índia, Lisboa, Academia Real das Sciencias, 1858. Galvão, António, Tratado que compôs o nobre& notauel capitão Antonio Galuão, dos diversos&desayrados caminhos , por onde nos tempos passados a pimenta & especearia veyo da India ás nossas partes, &assi todos os descobrimentos antigos & modernos, que são feitos até a era de mil & quinhentos & cincoenta, Lisboa, Casa de Ioam da Barreira, 1563. Garcìa, Simón, Hontañon, Rodrigo Gil de, Compendio de architectura y symetria de los templos: conforme a la medida del cuerpo humano, con alguns demonstraciones de geometría recoxido de dibersos autores naturales y estrangeros, Madrid, Biblioteca Nacional de Espanha, manuskript, MSS 8884, 2. pol. 17. stol. Geldner, Ferdinand (ed.), Matthäus Roriczer, Das Buchlein von der Fialen Gerechtigkeit, Geometria Deutsch, Wiesbaden, Guido Pressler, 1965. Góis, Damião de, Chronica do serenissimo senhor Rei D. Manuel, Lisboa, Officina de Miguel Manescal da Costa, 1749. González de Clavijo, Ruy, Vida y hazenas del Gran Tamorlan con la description de las tierras de su Imperio y senorio, Madrid, Biblioteca Nacional de Espanha, manuskript,MSS 18050. Halliwell Phillips, James Orchard, A treatise on the mensuration of heights and distances, from a MS of 14 century, Rara mathematica; or a collection of treatises on the mathematics and subjects connected with them form ancient inedited manuscripts, London, John William Parker, 1839, s. 56-71. Bayerisches Hauptstaatsarchiv, München, Kloster Pütrichhaus Urkunden (1356-1716), charter č. 74. L´Orme, Philibert de, Architecture, Paris, Regnauld Chaudiere, 1626. Objevné cesty do Afriky a Asie, Praha, SNKLU, 1966. Martini, Francesco di Giorgio, Trattato d´architettura civile e militare, Florencie, Biblioteca nazionale di Firenze, manoscritti II.141, 1475-80. Omont, Henri Auguste ( ed.), Album de Villard de Honnecourt, architecte du XIIIe. siècle; reproduction des 66 pagens et dessins du manuscript français 19093 de la Bibliothèque 265

nationale, Paris, Bernard Freres, 1927. Pacheco Pereira, Duarte, O principio do Esmeraldo de situ Orbis, Lisboa, Biblioteca Nacional de Portugal, cod-888, manuskript vytvořený po r. 1750. Polo, Marco, Veneto, Nycolao, Lisboa, Valentym Fernãdez, 1502, Lisboa, Biblioteca Nacional de Portugal, Cota res-431-v. Popielovo, Nicolau de (Nicolas von Popplau), Aňo 1484, in: Collection de Javier Liske, Viajes de extranjeros por Espana y Portugal en los siglos XV., XV. y XVII. Traducidos del original y anotados por Félix Rozanski, Madrid, Medina, 1878. Puyol, Julio, Jerónimo Münzer. Viaje por España y Portugal en los años 1494 y 1495, in: Boletìn de la Real Academia de la Historia, Tomo 84, 1924. Resende, Garcìa de, Chronica dos valerosos, e insignes feytos del Rey Dom Ioam II. de gloriosa memoria, Lisboa, Officina de Manoel da Sylva, 1752. Ryff, Walter Hermann, Vitruvius Teutsch, 1. vyd. Nuremberg, 1548. Sebastian Munster, Cosmographia: Beschreibung aller Länder, Basel, Petri, 1545. Schmuttermayer, Hans, Fialenbuchlein, Nüremberg, Georg Stuchs, 1489. Sousa Viterbo, Francisco Marques, Dicionário historico e documental dos architectos engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, díl 1, A-G, Lisboa, Imprensa Nacional, 1899. Sousa Viterbo, Francisco Marques, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, díl 2, H-R, Lisboa, Imprensa Nacional, 1904. Sousa Viterbo, Francisco Marques, Dicionário historico e documental dos architectos, engenheiros e constructores portuguezes ou a serviço de Portugal, díl 3, S-Z. Lisboa, Imprensa Nacional, 1922. Sousa, Antonio Caetano de, Provas da Historia Genealogica da Casa Real Portugueza, Lisboa, Officina Sylviana da Academia Real, 1739. Staden, Hans, Dvě cesty do Brazílie, Praha, Titanic, 2000. Šašek z Bìřkova, Václav, Deník o jízdě a putování pana Lva z Roţmitálu a Blatné z Čech aţ na konec světa, 3.vyd., Praha, Československý spisovatel, 1974. ANTT, Corpo Cronológico, Parte II, mc. 106, número.51. ( CC-II-106-51). ANTT, Livro dos conselhos de Dom Duarte, Gaveta 2, mç. 7, n.º 2. ANTT, Schedel, Hartman, Nuremberg chronicle, 1497, BMC II 370 (IB 6361).

266

Literatura Abreu, Laurinda, A Misericórdia de Évora no contexto da reforma quihentistada assistência pública portuguesa, in: A cidade Évora, Boletim de cultura da Câmara Municipal de Évora, II. série, 6/2006, s. 235-245. Abulafia, David, Spain and 1492:unity and uniformity under Ferdinand and Isabella, Bangor Gwynedd Wales, 1992. Abulafia, David, The discovery of mankind: Atlantic encounters in the age of Columbus. New Haven and London, Yale University Press, 2008. Acland, James H., Medieval Structure:The Gothic Vault, Toronto, University of Toronto, Press, 1972. Adámková, Iva, Suger, Spisy o Saint Denis, Praha, Oikoymenh, 2006. Albuquerque, Luìs da Silva Mousinho de, Memória inedita ácerca do Edificio monumental da Batalha, Leiria, Leiriense, 1854. Albuquerque, Luìs, Ciência e experência nos Descobrimentos portugueses, Lisboa, Instituto de Cultura e Lìngua Portuguesa, 1983. Al-Hassan, Ahmad Yusuf, Hill, Routledge, Donald, Islamic technology: an illustrated history, 2.vyd., Cambridge, Cambridge University Press, 1988. Allen Rouse, Robert, The idea of Anglo-Saxon England in Middle English romance, Cambridge, D.S. Brewer, 2005. Álvarez, Manuel Fernández, Isabel, La Católica, Pozuelo de Alacrón: Espasa-Calpe, 2003. Alves, Alexander, Artistas espanhóis na cidade de Viseu nos séculos XVI e XVII, in: As Relações artìsticas entre Portugal e Espanha na Época dos Descobrimentos. II Simpósio Luso-Espanhol de História da Arte, Coimbra, Universidade de Coimbra, 1987, s. 429-453. Alves, Ana Maria, Iconologia do poder real no período manuelino: Á procura de uma linguagem perdida, Lisboa, Imprensa Nacional - Casa da Moeda, 1985. Amador de los Rios, José, Discurso, Granada, Real Academia de Nobles Artes, 1859. Andrade, Amélia Aguir, O dessaparecimento espacial das judiarias nos núcleos urbanos portugueses de finais da Idade Média: o caso de Lisboa, in: Estudos de Homenagem ao Profesor Doutor José Marques. č.1, Porto, Faculdade de Letras, 2006, s. 143-163. Aymoré, Fernando Amado, Die Jesuiten im kolonialen Brasilien. Katechese als Kulturpolitik und Gesellschaftsphänomen (1549-1760), Frankfurt am Main, Peter Lang, 2009. Baďura, Bohumil, Španělsko katolických králů, in: Dějiny a současnost, 5/1992, s. 19-25. Bailey, Gauvin Alexander, Art of Colonial Latin America, London, Phaidon Press, 2005. Bailey, Gauvin Alexander, Art on Jesuit Mission in Asia and Latin America, Toronto, University of Toronto Press Incorporated, 2001. Baird, Joseph Armstrong, The Churches of Mexico 1530-1810, Los Angeles and Berkeley, University of California Press, 1962. Balabán, Milan, Píseň písní: v českých překladech 15.-21. století, Praha, Litomyšl, 2003. Balcárek, Pavel, O arquivo da família portuguesa Silva Tarouca na Checoslováquia, in: Iberoamericana Pragensia, 18/1984, s. 167-175. Baldwin, John W., The scholastic culture of the Middle Age 1000-1300, Long Grove, Waveland Press, 1997. Ballard, Michel, De Ciceron à Benjamin, traducteurs, traductions, réflextions, Lille, Presses Universitaries du Septentrion, 2007. Baltrušaitis, Jurij, Fantastický středověk. Antické a exotické prvky v gotickém umění, Praha, Jitro, 2008. 267

Bandeira, José Ramos, Universidade de Coimbra: edifícios do corpo central e Casa dos Melos, Tomo II., Coimbra, Casa do Castelo, 1947. Baptista Neto, Maria João, Secularização e memória. O claustro nos séculos XIX e XX. In: Soromenho, Miguel a kol., (ed.), Mosteiro dos Jerónimos a intervenção de conservação do claustro. Lisboa, IPPAR, 2006, s. 59-66. Barrada, Alexandra Leal, D. Afonso, 40 Conde de Ourém. viagens, cultura visual e formação de um gosto, in: Medievalista, 2/2006, s. 1-30. Barros, João de, Chronica do Emperador Clarimundo, Lisboa, Officina de Francisco da Silva, 1742. Bartečka, Ivo, Polišenský, Josef, Dějiny Iberského poloostrova do přelomu 19. a 20. století, Olomouc, Univerzita Palackého, 2002. Baumüller, Barbara, Figurierte Gewőlbe der Spätgotik und Österreich. Ein Kunsttransfer im Zeitalter der Katolischen Kőnige und Kaiser Maximilians I., in: Freigang, Christian (ed.), Gotische Architektur in Spain. La arquitectura gótica en España, Ars Iberica band 4. Madrid, Franfurt, Iberoamericana, Verveut, 1999, s. 300-316. Bečvářová, Martina, Eukleidovy základy, jejich vydání a překlady, Praha, Prometheus, 2002. Benešovská, Klára, Drobná poznámka k původnímu významu točenice, in: Hornìčková, Kateřina, Šroněk, Michal, Ţena ve člunu. Sbornìk Hany J. Hlaváčkové, Praha, Artefactum, 2007, s. 371-382. Bermudez Cean, Juan Agustin, Description artística de la catedral de Sevilla, Sevilla, Hidalgo y sobrino,1804. Bermudez Cean, Juan Augustin, Noticias de los arquitectos y arqitectura de España desde su restauracion, dìl 1, Madrid, Imprenta Real, 1829. Bethencourt, Francisco, O contacto entre povos e civilizações, in: Francisco Bethencourt, Kirti Chaudhuri, (ed.), História da expansão portuguesa, sv.1., Lisboa, Temas e debatas, 1998, s. 88-116. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, dle ekumenického vydánì z r. 1985, Brno, Ekumenická rada cìrkvì v ČSSR, 1989. Biedermann, Hans, Das Verlorene Meisterwort. Bausteine zu einer Kultur-und Geistegeschichte des Freimauererturms, Wien, Böhlau Verlag, 1999. Binková, Simona, Čas zámořských objevů, Praha, Triton, 2008. Binková, Simona, Os Países checos e a zona Lusitana (Conactos e testemunhos dos séculos XV.-XVIII), in: Ibero-Americana Pragensia, 21/1987, s. 137-160. Binková, Simona, Portugalsko-stručná historie států, Praha, Libri, 2004. Birnabaum, Vojtěch, Románská renesance koncem středověku, Praha, Jan Štenc, 1924. Bláhová, Kateřina, Petrbok, Václav, (ed.), Cizí, jiné, exotické v české kultuře v 19. století: sbornìk z 27. ročnìku Sympozia k problematice 19. stoletì: Plzeň, 22.-24. února 2007, Praha, Academia, 2008. Blanchard, Ian, Mining, metallurgy and minting in the Middle Ages, sv. 3. Continuing Afro-European Supremacy, 1250-1450, Stuttgart Franz Steiner Verlag, 2005. Bloch, Marc, Králové divotvůrci: studie o nadpřirozenosti přisuzované královské moci, zejména ve Francii a Anglii, Praha, Argo, 2004, 534 s. Boldan, Kamil, Knihovna, in: Ivana Kyzourová (ed.), Básnìk a král: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic v zrcadle jagellonské doby, /Cìsařská konìrna 28.2.-1.7.2007/, Praha, Správa Praţského hradu, KANT, 2007, s. 74-93. Borges Coelho, António, Évora no limitar do Mundo Moderno, in: A cidade Évora, II. série, 6/2006, s. 199-207.

268

Borngässerová, Barbara, Architektura pozdní gotiky ve Španělsku a v Portugalsku, in: Toman, Rolf, Gotika: Architektura, sochařstvì, malìřstvì, Praha, Slovart, vyd. 2, 2005. s. 266-299. Borrás Gualis, Gonzalo, Sobre la condición social de los maestros de obras moros aragoneses, in: Anales de História del Arte, 2008, Volume extraordinário, s. 89-102. Boxer, Charles Ralph, João de Barros, Portuguese Humanist and Historian of Asia, New Dehli, Xavier Center of Historical research, 1981. Branco Correira, Fernando, Elvas na idade média, Lisboa, Colibri, Cidehus, Universidade de Évora, 2014. Buescu, Isabel Ana, Francisco de Melo, orador régio em Évora (1535), in: A cidade de Évora. II série, 6/2006, s. 365-374. Burgess, Ebenezer, Translation of the Sūrya-Siddhānta, a text book of hindu astronomy; with notes, and an appendix, The Journal of the American oriental society, Yale, New Haven, 1860. Burke, Peter, Jazyky a společenství v raně novověké Evropě, Praha, NLN, 2011. Burnett, Charles, Magister Iohannes Hispalensis et Limiensis and Qusta ibn Luqa´a De differentia spiritus et animae: a Portuguese contribution to the Arts Curriculum?, in: Arabic into Latin in the Middle Ages: the translators and their intellectual and social context, Farnham, Ashgate/Variorum, 2009, s. 221-267. Burnett, Charles, King Ptolemy and Alchandreus the philosopher: the earliest texts on the astrolabe and Arabic astrology at Fleury, Micy and Chartres, in: Arabic into Latin in the Middle Ages: the translators and their intellectual and social context, Farnham, Ashgate/Variorum, 2009, s. 329-368. Burnett, Charles, Michael Scot and the transmission of scientific culture from Toledo do Bologna via the court of Frederick II. Hohenstaufen. Farnham, Ashgate/Variorum, 2009, s. 101-126. Burnett, Charles, Physics before physics, in: Arabic into Latin in the Middle Ages: the translators and their intellectual and social context, Farnham, Ashgate/Variorum, 2009, s. 53-109. Burnett, Charles, The Coherence of the Arabic-Latin Translation Program in Toledo in the Twelfth Century, in: Arabic into Latin in the Middle Ages: the translators and their intellectual and social context, Farnham, Ashgate/Variorum, 2009, s. 249-288. Burry, John, Benedetto da Ravenna, in: Faria Paulino, Francisco, (ed.), A arquitectura militar na expansão portuguesa. Katalog výstavy, Porto, Castelo de S. João da Foz, JunhoSetembro de 1994, s.130-146. Caetano Oliveira, Joaquim, Seabra Carvalho, José Alberto, He nobresa as cidades haveram em ellas boas casas, in: Monumentos, 26/2007, s. 58-69. Caetano, Joaquim Oliveira, a kol., A sciencia do desenho, A ilustração na colecção de códices da Biblioteca Nacional de Portugal, Lisboa, Biblioteca Nacional de Portugal, 2001. Campos, Leonor, Cronologia, in: Fernando António Baptista Pereira, (ed.), Convento de Jesus há 500 Anos em Setúbal (1492-1992). Setúbal, Câmara Municipal de Setúbal, 1992, nestránkováno. Cardeal Saraiva, Francisco de S. Luis, Obras completas do Cardeal Saraiva (D. Francisco de S. Luis), Lisboa, Imprensa Nacional, 1872. Cardoso Mendes Atanázio, Manuel, A arte do manuelino: mecenas, influências, espaço, Lisboa, Presença, 1984.Coomaraswamy, Ananda, The Iconography of Dürer´s „Knots“ and Leonardo Concatentation, in: The Art Quartely, 2/1944, s. 109-128. Carneiro de Sousa, Ivo, A rainha D. Leonor e a experiência espiritual das clarissas coletinas do mosteiro da Madre de Deus de Lisboa (1509-1525), in: Via spiritus, Revista de História da Espiritualidade e do sentimento religioso, č. 1/1994, s. 23-52. 269

Cechner, Antonìn, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Rakovnickém. I.díl. Hrad Křivoklát, Praha, Archeologická komise při České akademii cìsaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a uměnì, roč. 36, 1911. Céu Simões Tereno, Maria do, Igreja e convento de São Francisco de Évora. A sua conservação, in: A cidade de Évora, II. série, 6/2006, s. 113-139. Clegg, Brian, The first scientist: A life of Roger Bacon, New York, Carroll & Graf Publishers, 2003. Clemente, Manuel, Devotion to the Virgin Mary in Portugal, in: Jerilynn Dodds, Edward J. Sullivan (ed.), Crowning glory: Images of the Virgin Mary in the Arts of Portugal, Newark, Newark Museum, 1997, s. 87-89. Clerval, Alexandre, Hermann le Dalmate et les premières traduction latines des traités arabes d´ astronomie au moyen âge, Paris, Pickard, 1891. Coelho Pires, Maria da Conceição, Contributo de João de Castilho para a génese da Arquitectura do Renascimento em Portugal, in: Pedro Dias (ed.), As Relações Artìsticas entre Portugal e Espanha na Época dos Descobrimentos, II. Sympósio Luso-Espanhol de História de Arte, Coimbra, 1987, s. 342-379. Cohen, Mark R., Under crescent and cross: The Jews in the Middle Ages, New Jersey, Princeton University Press, 4.vyd., 1994. Colish, Marcia, Medieval foundations of western intellectual tradition 400-1400, Yale, New Haven, 1997. Conde de Sabugosa - António Maria José de Melo César e Meneses, A Rainha D. Leonor, 1485-1525, Lisboa, Portugalia, 1921. Conde de Sabugosa - António Maria José de Melo César e Meneses, O paço de Cintra. Apontamentos históricos e archeologicos, Lisboa, Imprensa nacional, 1903. Conde de Vimioso-Jozé Miguel João de Portugal, Vida do infante D. Luis, Lisboa, Officina de Antonio Isidoro da Fonseca, 1735. Correia, Jorge, Darìas Prìncipe, Alberto José, Territorialidad y urbanismo – estrategias de la presencia portuguesa en Áfrice septentrional, in: Mìnguez Cornelles, Vìctor Manuel, (ed.) Las artes y la arquitectura del poder, Castelló, Universitat Jaume I, 2013, v elektronické verzi s. 1027-1038. Costa Canas, António José Duarte, Apropriação de Pedro Nunes por João Baptista Lavanha, in: Nobre, Sergio a kol. (ed.) Actas do 6 Encontro Luso-Brasileiro de História da Matemática, Natal, Sociedade Brasileira de história da matemática, 2014, s. 45-70. Couceiro, Gonçalo, Igreja de S. Paulo-Fortaleza do Monte. Roteiro Histórico e artìstico de Macau. Dìl 1. Macau, Governo de Macau, Imprensa Oficial de Macau, 1990. Cromwell, Peter, Polyhedra, Cambridge, Cambridge University Press, 2004. Crossley, Paul, Peter Parler and England a problem re-visited, in: Wallraf-Jahrbuch, 64/ 2003, s. 53-82. D´Ors, Eugenio, Arte portuguesa, in: D´Ors, Eugenio, O Barroco, Lisboa, Vega, 1990, s. 117-128. Davidson Kalmar, Ivan, Moorish style: Orientalism, the Jews and synagogue architecture, in: Jewish social studies, 3/2001, s. 68-100. Davidson Kalmar, Ivan, The origins of the „Spanish synagogue“ of Prague, in: Judaica Bohemiae, 35/1999, s. 158-209. Davis, James, A history of early Al-Andalus, London, Routledge, 2011. Davis, Michael T., ´Ci poes vos veir´: Technologies of representation from drawing to digital, in: Robert Odell Bork, a kol., New Approaches to medieval architecture, Surrey, Ashgate, 2011, s.219-234. Deswarte-Rosa, Sylvie, "Idea" et la tempe de la peinture. I. Michelangelo Buonarroti et Francisco de Holanda, in: Revue de l´Art, 92/1991, s. 20-41. 270

Di Stefano, Elisabeth, Arte e Idea. Francisco de Hollanda e l´estetica del Cinquecento, Palermo, Centro Internazionale Studi di Estetica, 2004. Dias Pedro, Historia da arte luso-brasileira: urbanização e fortifição, Coimbra, Almedina, 2004. Dias Pedro, História da Arte Portuguesa no mundo (1415-1822), Lisboa, Circulo de Leitores, 2.vyd. 2008 (přetisk z r. 1999) Dias, Pedro, Será o " manuelino" uma questão de gosto, ou o reflexo de uma política? Guimarães, Câmara Municipal, 2004, s. 11-20. Separát z Actas do III. Congresso Histórico de Guimarães " D. Manuel e sua época", 24 a 27 de Outubro de 2001, vol. IV. Dias, Pedro, A Arquitectura de Coimbra na transição do gótico para a renascença. Coimbra, EPDTUR, 1982. Dias, Pedro, A arquitectura dos portugueses em Marrocos, 1415-1769, Lisboa, Livraria Minerva Editora, 2000. Dias, Pedro, A arquitectura gótica portuguesa, Lisboa, Estampa, 1994. Dias, Pedro, A arquitectura manuelina, Porto, Civilização, 1988. Dias, Pedro, África Oriental e Golfo Pérsico, Lisboa, Público, 2008. Dias, Pedro, Arte de Portugal no mundo 1. Norte de África. Lisboa, Público, 2008. Dias, Pedro, Arte indo-portuguesa: capítulos da história., Coimbra, Almedina, 2004, Dias, Pedro, Arte portuguesa no mundo, 1415-1822, Lisboa, Cìrculo de Leitores, 1998. Dias, Pedro, Geografía mudéjar: Portugal, in: Viňuales, Rodrigo Gutiérrez a kol., El mudéjar Iberoamericano, Barcelona, 1995, s. 179-189. Dias, Pedro, Igreja de Jesus de Setúbal na evolução da arquitectura manuelina, Lisboa, Ciência e Vida, 1987. Dias, Pedro, O Mudejárismo na arte Coimbrã: século XV. e XVI., Coimbra, Universidade, 1979. Dias, Pedro, Os portais manuelinas do Mosteiro dos Jerónimos, Coimbra, Universidade de Coimbra, 1993. Dias, Pedro, Osório, António Horta, De Goa a Pangim - memórias tangíveis da capital do Estado Português da Índia. Lisboa, Santander Totta, 2005. Dias, Pedro, Viajem das formas: estudos sobre as relações artísticas de Portugal com a Europa, a África, o Oriente e as Américas, Lisboa, Editorial Estampa, 1995. Dohme, Robert, Geschichte der deutschen Baukunst, Bd. 1., Berlin, Grotesche Verlagsbuchhandlung, 1887. Druart, Therese-Anne, Arabic philosophy and the Université catholique de Louvain, in: Edwin Charles Butterworth, Andrée Blake Kessel, (ed.), The introduction of Arabic Philosophy into Europe, Leiden, E.J. Brill, 1994, s. 40-57. Durdìk, Tomáš, Hrady kastelového typu 13. století ve střední Evropě, Praha, Academia, 1998. Durdìk, Tomáš, Předsunuté bašty hradů ve střední části západních Čech, in: Jiřì Fajt (ed.),Gotika v západnìch Čechách. Sbornìk přìspěvků z mezinárodnìho vědeckého symposia. Praha, Národnì galerie, 1998, s. 181-187. Eco, Umberto, Dějiny legendárních zemí a míst, Praha, Argo, 2013. El Said, Issam, Geometrická koncepce v islámském umění, Praha, Argo, 2008. Eliade, Mircea, Images and symbols. Studies in Religious Symbolisms, New Jersey, Princeton University Press, 1991. Eliade, Mircea, Mýtus a skutečnost, Praha, Oikoymenh, 2011, Eliade, Mircea, Mýty, sny a mystéria, Praha, Oikoymenh, 1998. Engel, Johann Christian, Geschichte des Ungarischen Reichs und seiner Nebenländer, sv.3, Wien, Fridrich Volker Buchhandlung, 1834. 271

Esser, Thomas, A different early Dürer, three proposals, in: Thomas Esser, Daniel Hess, (ed.), The Early Dürer. Exhibition organized by the Germanisches Nationalmuseum, Nüremberg May 24 - September 2, 2012, Nüremberg, Verlag des Germanischen Nationalmuseums in association with Thames& Hudson, London and New York, 2012, s. 23-24. Évin, Paul-Antoine, Faut-il voir un symbolisme maritime dans la décoration manuéline? Lisboa, Minerva, 1954, s. 1-8. Fajt, Jiřì, Hörsch, Markus, Die Pürglitzer Burgkapelle - Baugeschichte, Nutzung, Künstler, in: Jiřì Fajt, Markus Hörsch und Vladislav Razìm, (ed.), Křivoklát - Pürglitz, Studia Jagellonica Lipsiensia, Band 17, Leipzig, Jan Thorbecke Verlag, 2014, s.63-85. Farelo, Mario Sergio, Os estudantes e mestres portugueses nas escolas de Paris durante o período medieval (sécs. XII-XV): elementos de história cultural, eclesiástica e economica para o estudo, in: Lusitana sacra: A histografia reliogiosa medieval hoje: temas e problemas.2a serie, 13-14/2001-2002, s. 161-198. Farìas Igor, Cerda, Ozcáriz Gil, Pablo, Barrera Maturana, José Ignácio, Monjes constructores. Antecedentes medievales del diseño de los monasterios novohispanos del siglo XVI. Prezentace V. Foro internacional de Investigació en Arquitectura, Faculdad de Arquitectura de la Universidad Michoacana de San Nicolás de Hidalgo, Morelia, 2011, s. 1-16. Fehr, Götz, Benedikt Ried. Ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen, München, Verlag Georg D. W. Callwey, 1961. Feist Hirsch, Elisabeth, Damião de Góis: The life and thought of a Portuguese humanist, 1502-1574, Haag, Martinus Nijhoff, 1967. Fernandéz Ordonez, Inés, O contexto hispánico da Historiografia Portuguesa nos séculos XIII. e XIV, in: Maria do Rosário Ferreira (ed.), Diego Catalán y la historiografia portuguesa nos séculos XIII e XIV: en memória de Diego Catalán, Coimbra, Centro de Literatura Portuguesa, 2010, s. 19-32. Fialho, Manuel, Fonseca, Francisco da, Evora Gloriosa, Roma, Officna Komarekiana, 1728 Fitchen, John, The Construction of Gothic Cathedrals, Chicago, The University of Chicago Press, 1981. Franco Marìas, Fernando, Arquitectura y sistema hospitalario en Toledo en el siglo XVI, in: Tolède et l´expansion urbaine en Espagne (1450-1650): actes du colloque organisé par la Junta de Comunidades de Castilla-La Mancha et la Casa de Velázquez; Tolède-Madrid 2123 mars 1988. Casa de Velázquez, 1991, s. 49-99. Franco, Servando Rodrìguez, Santa Maria Madalena de Olivença. A identidade dos seus patrocinadores nos brasões das suas chaves de abóbada, in: Cadernos de História da Arte, 2/2014, s. 50-61. Frankl, Paul, Gothic architecture, Harmondsworth, Penguin books, 1962. Fuentes, Joaquìn Lomba, La ciencia musulmana y judía en el valle del Ebro mediaval, in: Aragón en la Edad Media, Universidad de Zaragoza 16/2000, s. 477-492. Garcia, João Carlos, a kol., Cartografia e viagens, in: Francisco Bethencourt, Kirti Chaudhuri, (ed.), História da expansão portuguesa, sv.1, Lisboa, Temas e debatas, 1998, s. 26-61. Garcia, José Luis Pano, El modelo de planta de Salón: origen difusión e implantación en América, Zaragoza, 2004. Gaspar, Jorge, A cidade portuguesa na Idade média. Aspectos da estrutura física e desenvolvimento funcional, in: La España Medieval. La Ciudad hispanica durante los siglos XIII al XVI, 6/1985. Madrid: Editorial de la Univesidad Compultense, 1985, s. 133147. 272

George Gheverghese Joseph, The crest of the Peacock: Non european roots of mathematics, 3.vyd., New Jersey, Princeton University Press, 2011. Getz, Faye, Roger Bacon and medicine: the paradox of forbidden fruit and the secrets of long life, in: Jeremiah Hackett, (ed.), Roger Bacon and the Sciences: Commemorative Essays 1996, Leiden, Brill, 1997, s. 337-362. Glick, Thomas, a kol., Medieval Science, Technology and Medicine, New York, Routledge, 2005. Godinho Monteiro Genin, Mira Soraya, Jonge, Krista De, Concepção e construção de abóbadas nervuradas análise geométrica e formal, in: Huerta, Santiago, (ed.), Actas del Sexto Congreso Nacional de Historia de la Construcción, Valencia, 21-24 octobre 2009. Madrid, Instituto Juan de Herrera, 2009, s. 881-891. Gohlisch, Dietmar, Catalogus Bibliothecae Praetoris Axel von Loewen im Archiv der Hansestadt Stralsund, Kückenhagen, 2000. Gomes Leite, Silvia Maria Brito, As pinturas murais quinhentistas das Casas Pintadas de Évora, in: A cidade Évora, II série, 6/2006, s. 301-320. Gomes, Pinharanda, A filosofia arábico-portuguesa. História da filosofia portuguesa 3, Lisboa, Guimarães Editores, 1991. Goulão, Maria José, Do mito do homem selvagem, à descoberta do homem novo: a representação do negro e do índio na escultura manuelina, in: Pedro Dias, (ed.) Actas do IV. Simposio Luso-Espanhol de História da Art. Portugal e Espanha entre a Europa e Além-Mar, Coimbra, 1988, s. 321-345. Gouveia Monteiro, João, Pontes, Maria Leonora, Castelos Portugueses, Lisboa, IPPAR, 2002, s.27. Graf, Karina, Kunigunde, Erzherzogin von Österreich und Herzogin von Bayern-München ( 1465-1520) - Eine Biographie, Universität Manheim, disertačnì práce obhájena v roce 2000. Grant, Lindy, Abbot Suger of St.-Denis, church and state in early twelfth century France, Harlow, Longman, 1998. Grube, Ernst J., Islámské umění, Praha, Artia, 1973. Guimarães de Andrade, Sérgio, Mosteiro da Batalha. Capela do Fundador Founder´s chapel. Batalha, IPPC, Museu do Mosteiro de Santa Maria da Vitória Batalha, 1988. Guimarães, José Ribeiro, Summario de varia historia III. Narrativas, lendas, biographias, descripcoes de templos e monumentos, estatisticas, costumes civis, politicos e religiosos de outras eras, Lisboa, Rolland a Semiond, 1873. Gulden, Sebastian, An Ideal Neighborhood: The physical Enviroment of the early Dürer as a space of experience, in: Thomas Esser, Daniel Hess, (ed.), The Early Dürer. Exhibition organized by the Germanisches Nationalmuseum, Nuremberg May 24 - September 2, 2012, Nüremberg, Verlag des Germanischen Nationalmuseums in association with Thames& Hudson, London and New York, 2012, s. 29-38. Gwei-Djen, Lu, a kol, The Hall of Heavenly Records: Korean Astronomical Instruments and Clocks 1380-1780, Cambridge, Cambidge University Press, 2004. Haenel, Erich, Spätgotik und Renaissance, Stuttgart, Paul Neff Verlag, 1899. Hagendorf, Lucie, Bauhüttenbuch des Villard de Honnecourt, in: Günter Bindig, Norbert Nussbaum (ed.), Der mittelalterliche Baubetrieb nördlich der Alpen in zeitgenössischen Darstellungen, Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1978, s. 1-21. Hala, Arnold, Úvod do dějin a kultury Portugalska, Praha, SPN, 1987. Hall, James, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Litomyšl, Paseka, vyd. 2, vyd. 1. v Pasece) 2008. Hantken, Max, Ueber Serbiens Bergbau, in: Bericht uber die erste allgemeine Versammlung Bergmannern zu Wien, 1858, s 18-23. 273

Haupt, Albrecht, Die Baukunst der Renaissance in Portugal von den Zeiten Emmanuel´s des Glücklichen bis zu dem Schlusse den Spanischen Herrschaft. 1 díl. Lissabon und Umgebung, Frankfurt am Main, Heinrich Keller, 1890. Hecht, Konrad, Maß und Zahl in der gotischen Baukunst, 2.Teil, Braunschweig, Abhandlungen der Braunschweigischen Wissenschaftlichen Gesellschaft, Band 22, 1970 (1972). Hendrich, Yvonne, Valentim Fernandes. Ein deutscher Buchdrucker in Portugal um die Wende vom 15. zum 16. Jahrhundert und sein Umkreis, Franfurt am Main, Peter Lang, 2007. Herculano, Alexandre, Memória sobre a origem provável dos Livros de linhagens, Lisboa, Typografia da Academia, 1854. Heřman, Jan, Vilìmková, Milada, Praţské synagogy, Praha, Odeon, 1970. Hespanha, António Manuel , O foral novo de Évora no contexto da reforma dos forais de D. Manuel I., in: A cidade de Évora, II. série, 6 /2006, s. 17-29. Hill, Donald Routledge, Ahmad ibn Musa bin Shakir, Hasan Musa bin Shakir, The Book of Ingenious Devices, Kitáb Al-Hiyal, by the Banu (sons of ) Musa bin Shakir, Dordrecht, Boston, D. Reidel Publising, 1979. Hill, Donald Routledge, Islamic science and engineering, Edinburgh, Edinburgh University Press, 1993. Hillgarth, Jocelyn Nigel, The Spanish Kingdom 1250-1516, díl II, 1410-1516, Castilian Hegemony, Oxford, Clarendon Press, 1978. Hirshfeld, Alan, Eureka man: The life and legacy of Archimedes, New York, Walker Publishing Company, 2009. Hlobil, Ivo, Parléřovská huť a stavba katedrály sv. Víta za Karla IV., in: Katedrála sv. Vìta, 1.dìl/Stavba. K 650. výročì zaloţenì Svatovìtské katedrály, Praha, Praţský hrad, 1994. Hlobil, Ivo, Petr Parléř - sochař, in: Klára Benešovská, Ivo Hlobil, Petr Parléř. Svatovìtská katedrála 1356-1399, in: Benešovská, Klára, Hlobil, Ivo, Petr Parléř. Svatovìtská katedrála 1356-1399, Praha, Správa Praţského hradu, 1999. Hoffman, Birgitt, In pursuit of memoria and salvation: Rashid al-Dín and his Rab´- i Rashídí, in: Pfeiffer, Judith (ed.), Politics, Patronage and the Transmission of Knowledge in 13th -15th century Tabriz, Leiden, Koninklijke Brill, 2014. Hogendijk, Jan Paul, al-Istikmal: Discovery of an 11th century geometrical compilation: the Kitab al-Istikmal of Al-Mu'taman ibn Hud, king of Saragossa, in: Historia Mathematica, 13/1986, s. 43-52. Hogendijk, Jan Paul, Le roi-géomètre al-Mu'taman ibn Hud et son livre de la perfection (Kitab al-Istikmal), in: Actes du premier colloque sur l'histoire des mathématiques arabes, Algiers, La Maison des Livres, 5/1988, s. 1-66. Hogendijk, Jan Paul, The geometrical parts of the Istikmal of Yusuf al-Mu'taman ibn Hud. An analytical table of contents, in: Archives Internationales d'Histoire des Sciences, 41/1991, s. 207-281. Hoppe, Stephan, Die Albrechtsburg zu Meissen als Beispiel eines Retrospektiven Architekturstils?, in: Striefler, Christian a kol., Schlossbau der Spätgotik in Mitteldeutschland, Dresden, Michel Sandstein Verlag Dresden und Staatliche Schlosser, Burgen und Garten Sachsen, 2007, s. 64-74. Hoppe, Stephan, Die residenzen der Reichen Herzöge von Bayern in Ingolstadt und Burghausen. Funktionale Aspekte ihrer Architektur um 1480 im europäischen Kontext, in: Schmid, Alois (ed.): Wittelsbacher Studien: Festgabe für Herzog Franz von Bayern zum 80. Geburstag, Schriftenreihe zur bayerische Landesgeschiche, č. 166, München, 2013, s. 173-200. 274

Høyrup, Jens, In measure, number, and weight: studies in mathematic and culture, New York, State University of New York, 1994. Høyrup, Jens, The rare traces of constructional procedure in "practical geometries",in: Filosofi og Videnskabsteori pa Roskilde Universitetcenter.3. Raekke: Preprints og reprints 2/2006, s. 1-10. Huerta, Santiago Fernández, La construcción de las bóvedas góticas según Rodrigo Gil de Hontañon, arquitecto de la catedral de Segovia, in: Huerta, Santiago, Pedro Navascués Palacio,(ed.), in: Segovia: su catedral y su arquitectura. Ensayos en homenaje a Antonio Ruiz Hernando, Madrid, Instituto Juan de Herara, 2. upravené vydánì, 2013, s. 107 - 133. Huerta, Santiago Fernández, The medieval „scientia" of structures: the rules of Rodrigo Gil de Hontañon, in: Antonio Bechi, Edoardo Benvenuto, (ed.), Towards a History of Construction. (Between Mechanics and Architecture), Basel, Birkhäuser Verlag, 2002, s. 567-585. Huizinga, Johan, Podzim středověku, Praha, Litomyšl, Paseka, 2010. Husband, Timothy, The wild men: medieval myth and symbolism, catalogue of an exhibition, New York, The Metropolitan museum of Art, 1980. Chabás, José, Goldstein, Bernard, R., Astronomy in the Iberian Peninsula: Abraham Zacut and the Transition from Manuscript to Print, Philadelphia, American Philosophical Society, 2000. Chalupa, Jiřì a kol., Španělsko, Praha, Libri, 2005. Charola, Elena, Rodrigues Delgado, José, Limpeza e conservação das superfícies pétreas do claustro do Mosteiro dos Jerónimos, in: Soromenho, Miguel a kol. (ed.), Mosteiro dos Jerónimos a intervenção de conservação do claustro, Lisboa, IPPAR, 2006, s. 103-116. Chicó, Mário Tavares, Subsìdios históricos Mosteiro de Alcobaça, Abadia de Alcobaça, rukopis, s. 67-68, 75. Chicó, Mário Tavares, A arquitectura gótica em Portugal. 4.vyd., Lisboa, Livros Horizonte, 2005. Chicó, Mário Tavares, A igreja do Priorado do Rosário de Velha Goa a arte manuelina e a arte do Guzarate, in: Belas artes, 7/1954, s.17-22. Chicó, Mário Tavares, Manueline style, (s.d.) "Estilo manuelino", rukopis. Chueca Goitia, Fernando, Toledo&Madrid, London, Thamus and Hudson, 1972. Jefferson, John, The holy wars of King Wladislas and Sultan Murad. The OttomanChistian conflict from 1438-1444, Leiden, Brill NV, 2012. Jiroušková, Jana, Portugalské pevnosti v jihovýchodní Africe, in: Nový Orient, č. 4/2003, s. 185-187. Jopek, Norbert, Veit Stoss and the origins of collecting of a small-scale sculpture before 1500, in: Renaissance Studies 24/2010, s. 56-70. Jourdin du Mollat, Michel, Evropa a moře, Bratislava, Archa, 1994. Kahoun, Karel, Neskorgotická architektúra na Slovensku a stavitelia východného okruhu, Bratislava, Slovenská akadémia vied, 1973. Kalina, Pavel, Benedikt Ried a počátky záalpské renesance, Praha, Academia, 2009. Kalina, Pavel, Benedikt Ried e Francesco di Giorgio Martini. I problemi della diffusione dell´architettura rinascimentale nell´Europa Centrale, in: Colloqui d´architettura 2. Architettura, pittura e societa tra medievo e XII secolo/a cura di Corrado Bozzoni e Augusto Roca de Amicis, Roma, Gangemi, 2011, s. 49-70. Kalina, Pavel, Bohuslav Hasištejnský a Itálie, in: Sbornìk Národnìho muzea v Praze, 12/2007, s. 51-57. Kalina, Pavel, Církevní kariéra, in: Ivana Kyzourová (ed.), Básnìk a král: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic v zrcadle jagellonské doby, /Cìsařská konìrna 28.2.-1.7.2007/, Praha, Správa Praţského hradu, KANT, 2007, s. 26-28. 275

Kalina, Pavel, Dějiny středověké architektury, Praha, ČVUT, 2005. Kalina, Pavel, Hericiis et Leporibus: Giovanni Bellini´s St. Jerome in Washington and the Idea of the Hermit´s Life in Italy a Central Europe in the Early 16th Century, in: Uměnì, č. LX., 2012, s. 346-362. Kalina, Pavel, Mládí v Itálii a cesta po Středozemí, in: Ivana Kyzourová (ed.), Básnìk a král: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic v zrcadle jagellonské doby, /Cìsařská konìrna 28.2.-1.7.2007/, Praha, Správa Praţského hradu, KANT, 2007, s. 8-15. Kalina, Pavel, Praha 1437-1610. Kapitoly o pozdně gotické a renesanční architektuře, Praha, Libri, 2011. Kalina, Pavel, Umění a mystika, Praha, Academia, 2013. Karfìková, Lenka, Thierry ze Chartres. O stvoření světa = Tractatus de sex dierum operibus, Praha, Oikoymenh, 2000. Kaše, Jiřì a kol., Křivoklát, Praha, Středočeské nakladatelstvì, 1983. Kašpar, Oldřich, Manuelská architektura a kamenné městské znaky Lisabonu XVI. století, in: Revue Kámen, 2/2007, s.21-28. Kaufmann, Hans, Maurové a Evropa: cesty arabské vědy a kultury, Praha, Panorama, 1982. Kavacs, Günter, Norbert, Oelsner, Das Bischofsschlos in Wurzen - eine „Inkunabel“ spätgotischer Architektur in Sachsen, in: Christian Striefler a kol., Schlossbau der Spätgotik in Mitteldeutschland, Dresden, Michel Sandstein Verlag Dresden und Staatliche Schlosser, Burgen und Garten Sachsen, 2007, s. 168-179. Kerrigan, Steven James, Normandy´s role in the development of the Flamboyant style: decoration, meaning, and exchange in Late Gothic architecture, Iowa, University of Iowa, disertačnì práce obhájena 2013. Klìma, Jan, Dějiny Mosambiku, Praha, NLN, 2010. Klìma, Jan, Dějiny Portugalska v datech, Praha, Libri, 2007. Klìma, Jan, Dějiny Portugalska, Praha, NLN, 1996. Kluckert, Ehrenfried, Gotické malířství. Desková, nástěnná a kniţní malba, in: Rolf Toman, Rolf, Gotika: Architektura, sochařství, malířství, Praha, Slovart, vyd. 2, 2005, s. 386-467. Kocian, Ilja, Klenby Petra Parléře Geometrická analýza klenebních obrazců v katedrále sv. Víta v Praze, in: Svornìk. (Sbornìk přìspěvků z 5. konference stavebněhistorického průzkumu upořádané 6.-9. 6. 2006 ) č. 5, Sdruţenì pro stavebněhistorický průzkum, Národnì památkový ústav, územnì odborné pracoviště v Brně a Unicornis, Praha, 2007, s. 85-92. Koch, Wilfried, Evropská architektura: encyklopedie evropské architektury od antiky po současnost, 1.vyd., Praha, Ikar, 1998. Kostof, Spiro, The architect: Chapters in the history of the profession, 2.vyd.,Berkeley-Los Angeles-London, University of California Press, 2000. Kováč, Peter, Katedrála v Chartres: francouzské umění rané a vrcholné gotiky, Praha, Eminent, 2007. Kozická, Kateřina, O Sebastianismo na Literatura Checa dos Séculos XVI-XVII, in: IberoAmericana Pragensia, roč. 26, 1992, s.33-46. Kramers, Johannes Hendrik, Analecta Orientalia. Posthumous publishing and minor works. 2. dìl, Leiden, E.J.Brill, 1956. Krása, Josef, Rukopisy Václava IV., Praha, Odeon, 1971. Kratochvìl, Zdeněk, Filosofie mezi mýtem a vědou: od Homéra po Descarta, Praha, Academia, 2009. Kretzbacher, Leopold, Kettenkirchen in Bayern und Österreich: vergleichendvolkskundliche Studien zur Devotionalform der cinctura an Sakralobjekten als kultisches 276

Hegen und magisches Binden, München, Verlag der Bayerischen Akademie der Wissenschaften, 1973. Kruft, Hanno-Walter, Dejiny teórie architektúry: od antiky po súčasnost, Bratislava, Pallas, 1993. Kuneš, Václav, Kostel svaté Anny Na Vršíčku: 1507-2007, Horšovský Týn, Město Horšovský Týn, 2007. Kunitzsch, Paul, Lorch, Richard, Maslama´s Notes on Ptolemy´s Planisphaerium and related texts, München Bayerische Akademie der Wissenschaften - Philosophischehistorische Klasse, 1994. Kunkel, Burhard, Handschrift Francisco de Melos in der historischen Löwenschen Bibliothek der Hansestadt Stralsund, 2013, rukopis. Kunstmann, Friedrich, Die Fahrt ersten Deutschen nach dem portugiesischen Indien, München, Commission der Kaiserschen Buchhandlung, 1861. Kuthan Jiřì, Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců, díl první, Král a šlechta, Praha, Univerzita Karlova v Praze, Filosofická fakulta ve spolupráci s Katolickou teologickou fakultou UK, Togga, 2010. Kysilková Kristyna, Manuelský styl - historický kontext a komparace s českou pozdní gotikou, Hradec Králové, Univerzita Hradec Králové, diplomová práce obhájena 2005. Kysilková, Kristyna, Příspěvek k vegetabilnímu dekoru, in: Staletá Praha, 1/2010, s. 80-91. Ladero Quesada, Miguel Ángel, Španělsko Katolických králů, Brno, L. Marek, 2003. Langer, Thomas, Das Torhaus der Burg Eisenhardt in Belzig - ein spätgotischer Umbau unter Federführung des Baumeister Arnold Westfalen? in: Striefler, Christian a kol., Schlossbau der Spätgotik in Mitteldeutschland, Dresden, Michel Sandstein Verlag Dresden und Staatliche Schlosser, Burgen und Garten Sachsen, 2007, s. 155-167. Langermann, Tzvi, Y., The Mathematical Writing of Maimonides, in: The Jewish Quarterly Review New Series, 1/1984, s. 57-65. Lavička, Roman, Pozdně gotické kostely na Roţmberském panství, České Budějovice, NPU – územnì odbor České Budějovice, 2013. Le Goff, Jacques, Intelektuálové ve středověku, Praha, Karolinum, 1999. Le Goff, Jacques, Středověká imaginace, Praha, Argo, 1998. Leite, Serafim, Estatutos da Universidade de Coimbra 1559, Coimbra, Universidade, 1963. Leith, Dick, A social history of English, 2.vyd., London, Routledge, 1997. Leitch, Stephanie, Burgkmair´s Peoples of Africa and India (1508) and the origins of etnography in print, in: Art bulletin, 2/2009, s. 134-159. Levy, Reuben, Ma´ālim al-Qurba fi ahkām al-hisba of Diyā al-bin Muhammad Ibn Muhammad al-Qurashi al-Shāffi known as Ibn al-Ukhuwwa, London, Cambridge University Press, 1938. Lìbal, Dobroslav, Jan, synovec Staňkův - Hans Krumenauer, in: Z dějin uměnì V. Na předělu věků, Praha, Karolinum, 1994, s. 209-211. Lindberg, David, Roger Bacon on light, vision and the universal emanantion of force, in: Hackett, Jeremiah, (ed.), Roger Bacon and the Sciences: Commemorative Essays 1996, Leiden, E.J. Brill, 1997, s. 243-276. Lopéz Guzmán, Rafael, Las primeiras construcciones y la definición del mudéjar en Nueva Espaňa, in: Viñuales, Rodrigo Gutiérrez a kol., El mudéjar Iberoamericano, Barcelona, 1995, s. 199-210. Lourdes Sirgado Ganho, Maria de, O essencial sobre Francisco de Hollanda, Lisboa, Imprensa Nacional, 2006. Lourenço, Eduardo, Chaos a nádhera: eseje o identitě, Praha, Dauphin, 2002. Lourenço, José, The Parish churches of Goa: A study of Façade architecture, Goa, 2005. 277

Lu, Peter James, Steinhardt, Paul J., Decagonal and quasi-crystalline tilings in medieval Islamic architecture, in: Science, 315/2007, s. 1106-1110. Lurdes Craveiro, Maria, O labirinto das formas e as marcas do poder na fachada de Santa Cruz, in: Martins, António Alves,(ed.), Igreja de Santa Cruz de Coimbra: história, conservação e restauro da fachada e arco triunfal, Lisboa, IPPAR, 2001, s. 17-61. Macek, Petr, Die Dreifache Welt der Kapelle auf Burg Pürglitz, in: Jiřì Fajt, Hörsch, Vladislav Razìm, (ed.), Křivoklát - Pürglitz, Leipzig, Studia Jagellonica Lipsiensia, Band 17, Leipzig, Jan Thorbecke Verlag, 2014, s. 51-62. Madeleine, David, Les Origines de L´Art Manuelin, in: Groupe d´histoire de l´art, Portugal: Notes de voyage. dìl 1, Paris, Institut d ´Art et d´Archéologie, 1933, s. 85-110. Magirius, Heinrich, Schlossbauten der zweiten Hälfte des 15. Jahrhunderts in Obersachsen – Traditionen und Innovationen, in: Christian Striefler a kol., Schlossbau der Spätgotik in Mitteldeutschland, Dresden, Michel Sandstein Verlag Dresden und Staatliche Schlosser, Burgen und Garten Sachsen, 2007, s. 11-30. Machado de Castro, Tiago, Bombardeiros na Índia: os homens e as artes da artilheria portuguesa (1498-1557), Lisboa, Universidade de Lisboa, diplomová práce obhájena v roce 2011. Malanìková, Michaela, Ke vzniku cestopisu Václava Šaška z Bířkova a moţnostem jeho interpretace, in: Studia historica bruensia, 55/2009, s. 21-34. Marcocci, Giuseppe, A fundação da Inquisição em Portugal: um novo olhar, in: Lusitana sacra, 2a série, 23/2011, s. 17-40. Marques de Abrantes-António Quadros, Introducão ao estudo da heráldica, Lisboa, Instituto de Cultura e Lìngua portuguesa, 1992. Marques de Lozoya-Juan de Contreras y López de Ayala, Arte Manuelina, in: XVI. Congrés International d´ Histoire de l´Art, vol. I, Lisbonne - Porto, 1949. Marques de Lozoya-Juan de Contreras y López de Ayala, Historia del arte hispánico, dìl 2, Barcelona: Salvat Editores, 1934. Marrafa Oliveira Marques, Lina Maria, Estruturas e espaço das igrejas salão manuelinas, Separát - Cascais, Câmara Municipal de Cascais, 1997. Marrafa Oliveira, Lina Maria, Anexos, documentais, in: Soromenho, Miguel a kol. (ed.), Mosteiro dos Jerónimos a intervenção de conservação do claustro, Lisboa, IPPAR, 2006, s. 219 -283. Marrafa Oliveira, Lina Maria, O claustro do Mosteiro de Santa Maria de Belém da fundação ao século XVIII, in: Soromenho, Miguel a kol. (ed.), Mosteiro dos Jerónimos a intervenção de conservação do claustro, Lisboa, IPPAR, 2006, s. 21-57. Marrafa Oliveira, Lina Maria, Saberes-fazer do manuelino em Évora, in: Monumentos, Centro histórico de Évora, 26/2007, s. 46-57. Martìnez, Javier Gómez, Nunes da Silva, Ricardo Jorge, De Huguet a Boytac y el Tardogótico peninsular, in: Marìa Cantera, José Redondo, Vitor Manuel Guimarães, (ed.), O largo tempo renascimento-Arte, propaganda e poder, Lisboa, Centro de História de Universidade de Lisboa, Caleidoscópio, s. 311-356. Maťa, Petr, Svět české aristokracie (1500-1700), Praha, NLN, 2004. Matějček, Antonìn, Dějepis umění, díl II – Umění středního věku, Praha, Jan Štenc, 1924. Matos, Ana Cardoso de, Simões Rodrigues, Paulo, Restaurar para renovar na Évora do século XIX, in: Monumentos 26/2007, s. 134-143. Mazal, Otto, a kol., Wissenschaft im Mittelalter, Handschriften und Inkunabeln der Österreichischer Nationalbibliothek: Prunsaal 22.Mai bis 18.Oktober 1975, Wien, Österreichische Nationalbibliothek, 1975. Mencl, Václav, České středověké klenby, Praha, Orbis, 1974. Menclová, Dobroslava, České hrady, dìl druhý, Praha, Odeon, 1972. 278

Mendes Atanázio, Manuel Cardoso, Contributo de João de Castilho para o espaço e estutura da arquitectura do manuelino, in: Pedro Dias (ed.), As Relações Artìsticas entre Portugal e Espanha na Época dos Descobrimentos, II. Sympósio Luso-Espanhol de História de Arte, Coimbra, Minerva, 1987, s. 259-275. Meyerson, Mark, D., The Muslims of Valencia in the age of Fernando and Isabel: between coexistence and crusade, Los Angeles, University of California Press, 1991. Michaëlis Vasconselos, Carolina, André de Resende e a Crónica do mouro Rasis, Lisboa, Impresa Nacional, 1922. Milbath, Susan, Representation of Caribbean and Latin American Indians in sixteenth century European Art, in: Archiv für Volkerkunde 45/1991, s. 1-38. Moreira, Rafael, A construção de Mazagão. Cartas inéditas 1541-1542, Lisboa, IPPAR, FEDER, 2001. Moreira, Rafael, A escola de arquitectura do Paço da Ribeira e a Academia de matemáticas de Madrid, in: Relações artìsticas entre Portugal e Espanha na época dos Descobrimentos, II. Simpósio Luso-Espanhol de História da arte, Coimbra, 1987, s. 65-77. Morelon, Regis, Roshdi, Rashed, Encyklopedy of the history of Arabic science, sv. II., London, New York, Routledge, 2000. Moreno Humberto Baquero, A batalha de Alfarrobeira. Antecendetes e significado histórico. Coimbra, Biblioteca geral da universidade de Coimbra, 1979. Moreno, Humberto Baquero, O papel da diplomacia portuguesa no Tratado de Tordesilhas, in: Revista da Faculdade de Letras. Historia, 12/1995, s. 135-150. Morera, Dario Fernández, The Myth of the Andalusian Paradise, in: The Intercollegiate Review, 41/2006, s. 23-31. Morrales, Alfredo Juan, Hernán Ruiz „El Joven“, Madrid, Akal, 1996. Müller, Werner, Grundlagen gotischer Bautechnik. Ars sine sciencia nihil, München, Deutschen Kunstverlag, 1990. Murphy, James, Sousa, Luis de, Plans elevations sections and views of the church Batalha, in the provience of Estremadura in Portugal with the history and description by Fr. Luis de Sousa, London, T.&J. Taylor, 1795. Musil, František, Úvod do kastelologie, 2. část, Hradec Králové, Gaudeamus, 2006. Nascimento, Rodrigues Jorge, Devezas, Tessaleno, O pioneiro da globalização: A herança das Descobertas, Lisboa, Centro Atlántico, 2009. Necipoglu, Gürlu, Geometric design in Timurid/ Turkmen architectural practice: Thoughts on a recently discovered scroll and its late gothic parallels, in: Golombek, Lisa, Subtelny, Maria: Timurid art and culture, Iran and central Asia in the fifteenth century, Leiden, E.J.Brill, 1992, s. 48-66. Nejedlý, Martin, Spisy středověkých cestovatelů jako podnět k „poutím mimo vyšlapané stezky“, in: Pavel Soukup, a kol., Guillebert de Lannoy. Cesty a poselstva, Praha, Centrum medievistických studiì, 2009, s. 101-130. Nejedlý, Martin, Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků, Praha, Scriptorium, 2007. Neto, Maria João Baptista, Secularização e memória. O claustro nos séculos XIX e XX, in: Soromenho, Miguel a kol. (ed.), Mosteiro dos Jerónimos a intervenção de conservação do claustro, Lisboa, IPPAR, 2006, s. 59-66. Noble, David Cook, Born to die: Disease and New World conquest, 1492-1650, Cambridge, Cambridge University Press, reprint New York, 1999, s.54-57. Nunes da Silva, Ricardo Jorge, A obra Tardo-Gótica do Mestre Mateus Fernandes nos Finais do Século XV e os primeiros anos do século XVI., Convergências - Revista de Investigação e Ensino das Artes. 6/2010, nestránkováno. 279

Nunes da Silva, Ricardo Jorge, O mestre Boytac e as correspondências com o fogo Toledano. Convergências - Revista de Investigação e Ensino das Artes 1/2012, nestránkováno. Nunes da Silva, Ricardo Jorge, Os abobadamentos pétreos na arquitectura tardo-medieval do Ciclo Bracarense - a influência do Norte de Espanha (Burgos), in: ConvergênciaRevista de Investigação e Ensino das Artes, 1/2009, nestránkováno. Nussbaum, Norbert, German Gothic church architecture. New Haven, Yale University Press, 2000. Nussbaum, Norbert, Lepsky, Sabine, Die Gotische Gewölbe, München, Berlin, Dt.Kunstverlag, 1999. Osório, Jorge, Um „género“ menosprezado: a narrativa de cavaleria do séc. XVI, Máthesis, Viseu, 10/2001, s. 9-34. Paiva Domingues, Gabriel de, Oração de Andre de Resende pronunciadas na Colégio de Arte em 1551, Coimbra, Biblioteca geral de Universidade, 1982. Panušková, Lenka, "Boh sa neusále zaoberá geometriou." Svet ako dokonalé architektonické dielo a jeho Stvoritel", in: Kateřina Hornìčková, Michal Šroněk, (ed.), Ţena ve člunu. Sbornìk Hany J. Hlaváčkové, Praha, Artefactum, 2007, s. 239-254. Pereira de Sampaio, Adrião, Novos elementos de economia politica e estatistica, prvnì dìl, Coimbra, Imprensa da Universidade, 1858. Pereira, Fernando António Baptista, Uma obra prima da arquitectura portuguesa, in: Fernando António Baptista Pereira, (ed.),Convento de Jesus há 500 Anos em Setúbal (1492-1992), Setúbal, Câmara Municipal de Setúbal, 1992. Pereira, Paulo, A obra Silvestre e a esfera do rei: Iconologia da arquitectura manuelina na Grande Estremadura, Coimbra, Faculdade de Letras, Instituto de História da Arte, 1991. Pereira, Paulo, De aurea aetate. O coro do Convento de Cristo em Tomar e a simbolica manuelina, Lisboa, IPPAR, 2003. Pereira, Paulo, Do modo gótico ao manuelino ( séculos XV-XVI). Historia da arte portuguesa no mundo IV, Lisboa, Circulo de Leitores, 2007. Pereira, Paulo, Fortaleza Evoramonte, Lisboa, IPPAR, 2004. Pereira, Paulo, Mosteiro dos Jerónimos. Londres, 2.vyd.,přetisk, IPPAR e Scala Publishers, 2003. Pereira, Paulo, Torre de Belém, London, IPPAR e Scala Publishers, 2005. Pessanha, José, A arte manuelina e os criticos, in: O archeólogo Português, 1/ 1918, s. 5469. Pingree, David, The fragments of the works of Al-Fazárí, in: Journal of Near Eastern Studies, 2/1970, s. 103-123. Pires Coelho, Maria da Conceição, Contributo de João de Castilho para a génese da Arquitectura do Renascimento em Portugal, in: Pedro Dias (ed.) As Relações Artìsticas entre Portugal e Espanha na Época dos Descobrimentos, II. Simpósio Luso-Espanhol de História de Arte,1987, s. 342-379. Potůček, Jan, Turecké nebezpečí a České země v raném novověku, Praha, Univerzita Karlova, diplomová práce obhájena v roce 2009. Praţáková, Kateřina, Obraz Polsko-litevského státu a Moskevského velkokníţectví v raně novověkém zpravodajství české šlechty (1450-1618), České Budějovice, Jihočeská univerzita, disertace obhájena v roce 2009. Proença, Nuno, Conservação e metodologia na intervenção do claustro do Mosteiro dos Jerónimos, in: Soromenho, Miguel a kol. (ed.), Mosteiro dos Jerónimos a intervenção de conservação do claustro, Lisboa, IPPAR, 2006, s. 145-175. Putìk, Alexandr, Sixtová, Olga, a kol., Dějiny Ţidů v Čechách a na Moravě I. Od počátků po emancipaci, Praha, Ţidovské muzeum v Praze, 2005. 280

Rabbat, Nasser, Design without representation in medieval Egypt, in: Gülru Necipoğlu, ed. Muqarnas. Frontiers of islamic art and architecture: Essays in celebration of Oleg Grabar´s eighty birthday, roč. 25, Leiden, Koninklije Brill NV, 2008, s. 147-154. Radding, Charles M., Clark, William, W., Medieval architecture, medieval learning, builders and masters in the age of Romanesque and Gothic, London, Yale University Press and New Haven, 1991. Radová, Milada, Rada, Oldřich, Kniha o sklípkových klenbách, Praha, Jalna, 1998. Radová-Štiková, Milada, Sklípková klenba, Uměnì, 3/1958, s. 217-238. Rashed, Roshdi, Ibn Al-Haytham´s Theory of Conics, Geometrical constructions and Practical Geometry and geometry. A history of Arabic sciences and mathematics, Vol.3., New York, Routledge, 2013. Raynaud Dominique, Abu-al-Wafa latinus? A study of method, in: Historia Mathematica 39/2012, s. 34-85. Razìm Vladislav, Nachtmannová, Alena, Burg Pürglitz und ihr Jagdforst, in: Jiřì Fajt, Markus Hörsch und Vladislav Razìm, (ed.), Křivoklát - Pürglitz, Studia Jagellonica Lipsiensia, Band 17, Leipzig, Jan Thorbecke Verlag, 2014, s. 143-207. Rebelo da Silva, Luìs Augusto, Memória sobre a população e a agriculturade Portugal desde a fundação da monarchia até 1865. Část 1 (1097-1640), Lisboa, Comissão de estatistica rural, 1868. Rei, António, O Gharb al-Andalus em dois geógrafos árabes do século VII/XIII: Yaqut alHamawi e Ibn Sa´id al-Magribi, in: Medievalista, Lisboa, 1/2005, s. 1-22. Rendlová, Kristýna, Od kostela k mešitě, od mešity ke kostelu. Komparace křesťanské a islámské sakrální architektury, Brno, Masarykova universita, práce obhájena 2012. Ribeiro dos Santos, António, Da vida e escritos de D. Francisco de Melo, in: Memórias de litteratura portugueza, dìl VII, Lisboa, Academia Real das Ciencias de Lisboa, 1806, s. 237-249. Ribeiro Guimarães, José, Summario de varia historia III. Narrativas, lendas, biographias, descripcoes de templos e monumentos, estatisticas, costumes civis, politicos e religiosos de outras eras, Lisboa, Editores - Rolland&Semiond, 1873. Riestra, Pablo de la, Gotická architektura v „německých zemích“, in: Toman, Rolf, Gotika. Architektura, sochařstvì, malìřstvì, s. 190-234. Riestra, Pablo de la, La catedral de Astorga y sus referentes alemanes, in: Freigang, Christian (ed.), Gotische Architektur in Spain. La arquitectura gótica en España, Ars Iberica band 4. Madrid, Franfurt, Iberoamericana, Verveut, 1999, s. 273-288. Riestra, Pablo de la, Zu den deutschen und spanischen Arkadenhőfen um 1500 am Beispiel des Welserhofes in Nüremberg ( 1509-12) und des Kreuzganges de Comendadores de Santa Cruz de Santiago in Valadolid (1525-30), Marburg an der Lahn, Philipps-Universität Marburg, 1990. Rodenberg, Julius, Dürers Textur und die Islamischen Kaligraphensystem des Mittelalters, in: Guttenberg Festschrift, Mainz, 1925, s. 412- 426. Rodrigues, Jorge, The Monastery of Alcobaça, London, IPPAR and Scala Publishers, 2007. Rocha, Noyola Jaime, Mendez Lavielle, Guadalupe, El misterio de la Capilla Abierta de Tlalmanalco, Tlalmanalco, Consejo Ciudadano de cultura de Tlalmanalco, s. 1-12. Rocha, Noyola Jaime, Tlalmanalco, Toluca, Instituto Mexiquense da Cultura, 1999, s. 100107. Royt, Jan, Domácí středověké kaple v praţských domech a palácích, in: Olga Fejtová, Václav Ledvinka, Jiřì Pešek, (ed.), Ţivot městských paláců. Šlechtické paláce jako součást městského organismu od středověku na práh modernì doby, Praha, Scriptorium, 2009, s. 327-335. 281

Royt, Jan, Křivoklátská kaple. Čeští zemští patroni a jejich reprezentativní úloha v umění doby Jagellonské, in: Royt, Jan, a kol. (ed.) Regnum Bohemiae et Sacrum Romanum Imperium. Sbornìk k poctě Jiřìho Kuthana, Praha, Ústav dějin křesťanského uměnì KTF UK v Praze, 2005, s. 355-363. Royt, Jan, Slovník biblické ikonografie, Praha, Karolinum, 2006. Royt, Jan, Šedinová, Hana, Slovník symbolů. Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii, Praha, Mladá fronta, 1998. Sá Guimarães, Isabel do, Misericordias, caridade e poder no Império Português:15001800. Quanto rico se fez pobre, Lisboa, Comissão Nacional para as Comemorações dos Descobrimentos Portugueses, 1997. Sáez, Sánchez-Molinì, Las Bibliotecas y Al-Andalus, in: Julia Bravo Carabaza, Aly Tawfik Mohamed Essawy, (ed.), El saber en Al-Andalus: textos y estudios, Sevilla, Universidad de Sevilla, 1999, s. 79-98. Sánchez, Juan Julio Polo, El modelo „Hallenkirchen“ en la arquitectura religiosa del norte peninsular: el papel de los trasmeranos, in: Lacarra Ducay, Marìa del Carmen, (ed.)., Arquitectura religiosa del siglo XVI en España y Ultramar. Zaragoza, Institución Fernando el Católico, 2004, s. 189 - 236. Santos, José Travaços, Apontamentos para a História da Batalha, Batalha, Câmara Municipal da Batalha (Arquivo Histórico Municipal), 2006. Santos, Madeira Catarina, Entre Velha Goa e Pangim: A capital do Estado da Índia e as Reformulações da política ultramarína, Lisboa, 2001. Santos, Reynaldo dos, A Tôrre de Belém 1514-1522, Coimbra, Imprensa da Universidade, 1922. Santos, Reynaldo dos, O estilo manuelino, Lisboa, Academia Nacional de Belas Artes, 1952. Saraiva, António José, Lopes, Oskar, História da literatura portuguesa, 17.vyd. aktualizované O. Lopesem, Porto, Editora, 2008. Sbacchi, Michele, Euclidism and theory of architecture, in: Nexus Network Journal, 2 /2001, s. 25-38. Seelinger-Zeiss, Annelise, Lorenz Lechler von Heidelberg und sein Umkreis, Heidelberg, Carl Winter Universitätverlag, 1967. Segurado, Castro e Sousa, Abbade de, Descripção de Real Mosteiro de Belém com a noticia de sua fundação. Lisboa, A.I.S. Bulhőes, 1837. Segurado, Jorge, Da Igreja manuelina da Misericórdia de Lisboa. „Conceição Velha“, Lisboa, Academia Nacional de Belas-Artes, 1977. Sel, Shlomo, Abraham ibn Ezra and the rise of Medieval Hebrew science, Leiden, Brill, 2003. Semedo de Matos, Luis Jorge, A navegação: os caminhos de uma ciência indispensável, in: Francisco Bethencourt, Kirti Chaudhuri, (ed.), História da expansão portuguesa. A formação de Império (1415-1570) sv. 1., Lisboa, Temas e debatas, 1998, s.72-78. Sevilla, Benjamin Ibarra, La cantería renacentista de la Mixteca. Análisis estereotómico de tres bóvedas nervadas en Oaxaca, México, in: Actas del Séptimo Congreso Nacional de Historia de la Construcción, Santiago de Compostela, 26-29 octubre de 2011, Instituto Juan de Herrara, 2011, s. 673-685. Sevilla, Benjamin Ibarra, Restauración de la bóveda de la capilla abierta de Teposculola en Oaxaca, México, in: Loggia, Arquitectura & Restauración, 20/2007, s. 98-110. Shelby, Lon R., Geometrical knowledge of medieval master masons, in: Speculum, 3/1972, s. 395-429. Shelby, Lon R., The education of Medieval English Master Masons, in: Medieval Studies, 32/ 1970, s. 1-26. 282

Schawe, Martin, Alte Pinakothek München, München, Preste Verlag, 1999. Schmeller, Ueber Valentim Fernandes Alemao und seine Sammlung von Nachrichten, 1845. Schmitt, Lothar, Űber die Schwergeburst deutschen Architektur traktats: die Wiegendrucke Mathes Roriczers und Hanns Schmuttermayers, in: Scholion 3/2004, s. 168-174. Schurr, Marc Carel, Die „Junker von Prag“ und die mitteleuropäische Spätgotik, in: Heike Müns, Matthias Weber, „Durst nach Erkenntnis..“ Forschungen zur Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen Europa; zwei Jahrzehnte Immanuel-Kant -Stipendium, sv. 29, Oldenbourg Verlag, 2009, s. 225-246. Schwabenicky, Wolfgang, Das spätgotische Schloss Sachsenburg, in: Striefler, Christian a kol., Schlossbau der Spätgotik in Mitteldeutschland, Dresden, Michel Sandstein Verlag Dresden und Staatliche Schlosser, Burgen und Garten Sachsen, 2007, s.82-91. Simplìcio, Mária Domingas, Évora: algumas etapas fundamentais na evolução da cidade até ao século XVI, in: A cidade Évora, II. série, 6/2006, s. 97-112. Slavìček, Karel, Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři (17161735), Praha, Vyšehrad, 1995. Sommer, Jan, Čechura, Martin, Seznam opevněných kostelů v Čechách, Praha, Plzeň 19962007,elektronický dokument. Sousa e Brito, Armando Assis, Os materiais na história da escrita, in: Ciência e technologia dos Materias, 3-4/2007, s. 41-59. Sousa Viterbo, Francisco Marques, A Livraria Real especialmente no reinado de D. Manuel, Lisboa, Academia, 1901. Soyer, François, Persecution of jews and muslims of Portugal. King Manuel I. and the end of religious tolerance (1496-7), Leiden, Koninklijke Brill NV, 2007. Staněk, Karel, K charakteru a významu portugalských aktivit v Maroku (1415-1769), Praha, Karlova univerzita, rigorosnì práce obhájena 2010. Stoianovich, Traian, Balkan worlds. The First and Last Europe. Sources and Studies in World History, New York: ME Sharpe, 1994. Strobel, Richard, Regensburg und Prag - Hauskapelle, in: Royt, Jan, a kol.(ed.), Regnum Bohemiae et Sacrum Romanum Imperium. Sbornìk k poctě Jiřìho Kuthana. Praha, Ústav dějin křesťanského uměnì KTF UK v Praze, 2005, s.165-178. Studničková, Milada, Gens Fera. The Wild Men in the System of Border Decoration of the Bible of Wenceslas IV, in: Uměnì 3/2014, s. 214-239. Svátek, Jaroslav, Lannoy, Guillebert de, Cesty a poselstva, in: Pavel Soukup, a kol., Guillebert de Lannoy. Cesty a poselstva, Praha, Centrum medievistických studiì, 2009, s. 131-232. Sviták, Ivan, First Bohemians in America, Praha, 1991. Šašek z Bìřkova, Václav, Deník o jízdě a putování pana Lva z Roţmitálu a Blatné z Čech aţ na konec světa, 3.vyd., Praha, Československý spisovatel, 1974. Šmahel, František, Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku, Praha, Argo, 2012. Šmahel, František, Fakulta svobodných umění, in: Michal Svatoš, a kol., Dějiny Univerzity Karlovy, 1. dìl, 1347/48- 1622, Praha, Karolinum, 1995, s. 101-115. Šmahel, František, Praţské univerzitní studentstvo v předrevolučním období 1399-1419, Statisticko-sociologická studie, Praha, ČSAV, 1967. Šnajdaufová, Hana, Influência Árabe na Arquitectura e Arte em Portugal, Brno, Masarykova univerzita, bakalářská práce obhájena 2006. Štěpánek, Pavel, Čechy a Španělsko ve středověku. Dějiny a umění, Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. Štěpánek, Pavel, Náhrobky v dvorských kaplích vrcholného a pozdního středověku ve Španělsku/Sepullchres in Court Chapels of the High and Late Middle Ages in Spain, in: 283

Fajt, Jiřì, (ed.), Court chapels of the High and Late Middle Ages and their artistic decoration, Národnì galerie, 2003, s. 457- 469. Štěpánek, Pavel, Neznámý výtvarník v Portugalsku, in: Uměnì a řemesla, 1/1980, s. 68. Štěpánek, Pavel, Toledská překladatelská škola: Španělsko jako prostředník poznávání a šíření antické filozofie, Svět literatury, 20/2000, s. 68-93. Štěpánek, Pavel, Valentim Fernandes de Morávia. Poznámky k ţivotu a dílu významného moravského knihtiskaře v Lisabonu na přelomu 15. a 16. století-představitele manuelského umění, Brno, L. Marek, 2006. Taheri, Jafar, Mathematical knowledge of architecture in the works of Kashani, in: Nexus Network Journal, Architecture and Mathematics, 1/2009, s. 77-88. Tapia Sánchez, Serafin de, La comunidad morisca de Ávila, Salamanca, Universidad, 1991. Tapia Sánchez, Serafin de, Los mudéjares de la Extremadura castellano-leonesa: notas sobre una minoría dócil (1085-1502), in: Studia Historica: Historia Medieval, Universidad de Salamanca, 7/1989, s. 95-125. Tauer, Felix, Svět islámu: dějiny a kultura, Praha, Vyšehrad, 2006. Teixiera de Sampayo, Mafalda Gambutas, O modelo da cidade islâmica em Portugal: O caso de estudo da cidade de Elvas, in: Elvas Caia - Revista internacional de cultura e ciência, 6/2008, s. 11-25. Teyssier, Paul, Gil Vicente. O autor e a obra, Lisboa, Instituto de Cultura e Lìngua Portuguesa, Minsterio da Educaçao e das Universidades, 1982. Travaços Santos, José, Apontamentos para a História da Batalha, Batalha, Câmara Municipal da Batalha (Arquivo Histórico Municipal), 2006. Trinidade, Luìsa, The Jewish communities in Portuguese late medieval cities: space and identity, in: Joaquim Carvalho, (ed.), Religion, Ritual and Mythology: aspects of identity formation in Europe, Pisa, University Press, 2006, s. 61-81. Třeštìk, Dušan, Cesta Ibrahíma ibn Jakuba do Prahy v roce 966, in: Dějiny a současnost, 3/1992, s. 9-13. Třeštìk, Dušan, Kdo zaplatil vznik našeho státu?, in: Dějiny a současnost, 3/1999, s. 2-7. Třìška, Josef, Rétorický styl a praţská univerzitní literatura ve středověku, Praha, Univerzita Karlova, 1975. Třìška, Josef, Studie a soupisy k starší praţské univerzitě, Praha, Univerzita Karlova, 1980. Tuulse, Armin, Castles of the Western World, with 240 illustrations, Newton Abbot, David&Charles, 2002, reprint vydánì z roku 1958,vydaný London, Thames&Hudson. Ubieto, Antonio Arteta, a kol., Dějiny Španělska, Praha, NLN, 1994. Varela Rubim, Nuno José, Moreira, Rafael, A artilheria em Portugal na segunda metade do século XV, in: Francisco Faria Paulino, ( ed.), A arquitectura militar na expansão portuguesa. Katalog výstavy, Porto, Castelo de S. João da Foz, Junho-Setembro de 1994, s. 17-26. Vargas Dìaz-Toledo, Aurelio, A Matéria Arturiana na literatura cavaleiresca portuguesa dos séculos XVI.-XVII, in: e-Spania, revue interdisciplinaire d études hispaniques médiévales et modernes, 16/ 2013, nestránkováno. Varnhagen, Francisco Adolfo de, Noticia historica e descriptiva do Mosteiro de Belem. Com um glossário de varios termos respectivos principalmente à architectura gothica. Lisboa, Sociedade propagadora dos conhecimentos úteis, 1842. Vasconselos, Joaquim de, A pintura portuguesa nos séculos XV e XVI, 2. vydánì. Coimbra, Imprensa da Universidade, 1929. Vasconselos, Joaquim de, Albrecht Dürer e a sua influência na Peninsula. 2.vyd., Coimbra, Imprensa da Universidade, 1929. 284

Vasconselos, Joaquim de, Arte religiosa em Portugal, část 1., Porto, Emìlio Biel&Ca Editores, 1914. Ventura, Iolanda, Die moralisierten Enzyklopädien des späteren Mittelalters: ein Überblick unter Berücksichtigung der Fallbeispiele des "Lumen Anime", des "Liber de exemplis et similitudinibus rerum" und des "Liber Similitudinum Naturalium, in: Reti, Medievali Rivista, 1/2003, nestránkováno. Ventura, Leontina, A fronteira Luso-Castelhana na idade média, in: IV. Jornadas LusoEspanholas de História Medieval. As relações de fronteira no século de Alcanices, Oporto, 2000, s. 25-52. Vernet, Juan, Arabské Śpanělsko a evropská vzdělanost, Brno, L. Marek, 2007. Vicente, Gil, Auto da feira, in: Barreto Leio, J.V., Monteiro, Obras de Gil Vicente, dìl 1., Hamburg, Langhoff, 1834. Vieira da Silva, José Custódio, O Tardo-Gótico em Portugal a arquitectura no Alentejo, Lisboa, Livros Horizonte, 1989. Vieira da Silva, José Custódio, Paços medievais portugueses, Lisboa, IPPAR, 2.vyd., 2002. Vieira da Silva, José Custódio, Redol, Pedro, Monastery of Batalha, London, IPPAR and Scala Publishers, 2007. Vieira, José Bento, Santa Cruz de Coimbra. Arte e História, Coimbra, Igreja de Santa Cruz, 2. vyd., 2001. Vilar, Hermìna, Fernandes, Hermenegildo, O urbanismo de Évora no período medieval, in: Monumentos 26/2007, s. 6-15. Vlček, Pavel a kol., (ed.), Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov, Praha, Academia, 1996. Vopěnka, Petr, Al-Chvárizmí. Aritmetický a algebraický traktát, Nymburk, OPS, 2008. Weber, Elke, Steinmetzbücher-Architeturmusterbücher, in: Gunter Binden, Norbert Nussbaum, (ed.), Der mittelalterliche Baubetrieb nördlich der Alpen in zeitgenössischen Darstellungen, Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1978, s. 22-42. Wilbur, Richard Knorr, Textual studies in ancient and medieval geometry, Boston, Birkhäuser, 1989. Willis, Robert, The architectural history of Canterbury cathedral, London, 1845. Wilson, Mary E., Gothic cathedral as theology and literature, Tampa, University of South Florida, práce obhájena v roce 2009. Woo-keua, Han, The history of Korea, Soul, The Eul-Yoo, 1970. Yeldham, Florence, The alleged early English version of Euclid, in: Isis, 2/1927, s. 234238. Yousefi, Arash, Medieval Islamic and Gothic architectural drawings. Masons, Craftsmen and Architects, Cambridge, Massachusetts Institute of Technology, magisterská práce obhájena v roce 2005. Zannatta de Souza, Maria Luisa, Um novo olho sobre " Da fábrica que falece à cidade de Lisboa" Francisco de Holanda 1571, São Paulo, Universidade de São Paulo, disertačnì práce obhájena v roce 2011. Zonta, Mauro, Medieval Hebrew translations of philosophical and scientific texts. A chronological table, in: Gad Freudenthal, (ed.) Science in medieval Jewish cultures, Cambridge, Cambridge University Press, 2011, s. 17-73. Żygulski, Zdzisław, Sztuka islamu v zbiorach polskich, Warszawa, Wydawnictwa Artystyczne i Filmowe, 1989. Ţenka, Josef, Pád Granady a zánik al-Andalusu, Praha, Argo, 2011.

285

Vybrané zdroje online: http://akira.ruc.dk/~jensh http://cvc.instituto-camoes.pt/conhecer/biblioteca-digital-camoes.html http://peterlu.org/sites/peterlu.org/files/plu_TopkapiScroll.swf www.academia.edu www.bncf.firenze.sbn.it/Bib_digitale/Manoscritti www.bne.es www.bne.es/es/catalogos/BibliotecaDigitalHispanica/inicio/index.html www.bnportugal.pt - konkrétněji www.purl.pt www.books.google.com www.casacomum.org - arquivos - Mário e Alice Chicó www.cuni.cz www.dialnet.unirioja.es www.digibib.tu-bs.de www.europeana.eu www.freemasonry.bcy.ca www.jphogendijk.nl www.jstor.org www.math.ubc.ca/~cass/Euclid/folkerts/folkerts.html www.monasterium.net www.muni.cz http://sweb.cz/evk/evkčlánky2005/refukat0502.htm od 4.2.2005; aktualizace 11.2.2005, 14.2.2005, 13.10.2005, 13.7.2006, 28.11.2006/Kyje; 29.1.2007. Sommer, Jan, Čechura, Martin, Seznam opevněných kostelů v Čechách, Praha, Plzeň 19962007,elektronickýdokument. www.ttonline.pt www.wikimediacommons.org

286

Obrazová příloha

287

Obrazová příloha

1. Středověká vzdělanost se zaměřením na matematiku a geometrii

Obr.1 Al-Kashi, Klíč k matematice, 5 možných postupů konstrukce lomených oblouků (dle Taheri, 2009)

Obr.2Rys s geometrickým designem ornamentální dekorace islámské architektury, 15.stol.

Obr.3Skicář, Villard de Honecourt, 13.stol.

Obr.4A. Dürer, Unterweisung der Messung, 1525

Obr.5 Matthäus Roriczer, nákres zařazený v Geometria Deutsch, 1487-88

Obr.7 Afonso Rodrigues (?), Tratado de Arquitectura, 1575-76

Obr.6 Hans Schmuttermayer, Nákres ve Fialenbuchlein, 1489

Obr.8 Simón García, Compendio de Architectura y symetria de los templos, Seznam autorů, jejichž díla García četl, případně z nich čerpal, 2. pol. 17. stol.

2. Stručný nástin portugalské gotické architektury

Obr.9 Opevněný kostel Nossa Senhora de Assunção, Boa Nova, Terena, Duarte d´Armas, Livro das Fortalezas, 1509-1510

Obr.10 Hrad Alandroal, Duarte d´Armas, Livro das Fortalezas

Obr.11a Elvas - město s hradem

Obr.11b Hrad Sabugal, Livro das Fortalezas (obr.11a,b)

Obr. 12 Středověký portugalský hrad s typickými částmi stavby (dle Gouveia Monteiro, Pontes, 2002)

1. předsunutá hradba se dvěma věžemi 2.střílna 3.příkop 4.padací most 5.hradební zeď 6.válcová věž 7.střílna 8. schodiště

9. obranná věž 10.vstup do obranné věže v patře 11.balkon 12.nádvoří 13. studna, cisterna 14.falešná/nepravá brána 15.ochoz 16.-17. hranolová věž

3. Portugalské království kolem roku 1500

Obr.13 Herman Schedel, Portugalia, Nüremberg Chronicle, 1493

Obr.14 Město Lisabon, 1530-1535

Obr.15 Smlouva z Tordesillas o dělení světa, první strana dokumentu, 1494

Obr.16 Mapa světa, se zanesenými objevy Kryštofa Kolumba a Pedra Alvarese Cabrala, Alberto Cantino, 1502

Obr.17 Trasa cesty z Lisabonu do Indie z námořního deníku - roteira Joãa de Castra, jenž při této cestě zaznamenal odchylku buzoly způsobenou magnetickým polem Země, 1538.

Obr.18 Vita Christi, objednávka královny Leonory, tisk Valentim Fernandes de Morávia a Nicolas de Saxónia, 1495

Obr.19 Bíblia dos Jerónimos, objednávka Jana II., Itálie, 1495

Obr. 20 Nemocnice Todos-os-Santos v Lisabonu, která byla založena Janem II. v r. 1492, a vystavěna v návaznosti na italské vzory. Vyobrazení Georg Braun, Civitates Orbis Terrarum,1572

Obr. 21 Nemocnice Todos-os-Santos, západní průčelí, zpevněné opěráky patrně kvůli zemětřesení, která jsou doložena i v 16. století.

Obr. 22 Západní průčelí nemocnice Todos-os-Santos v první polovině 18. století po zřejmé přestavbě. Jedná se o jedno z posledních vyobrazení nemocnice, patřící k dominantám dolního Lisabonu, neboť nemocnice byla zničena během zemětřesení v roce 1755.

Obr.23 Nákres přestavěného mostu přes řeku Tejo od Francisca de Holandy, autora prvního portugalského teoretického traktátu o umění a architektuře.

Obr.24 Afonso Rodrigues (?), Tratado de Arquitectura, 1575-76, list s geometrickými útvary

Obr.25 Afonso Rodrigues (?), Tratado de Arquitectura, 1575-76

Obr.26 Masakr nových křesťanů vyvolaný dvěma dominikánskými mnichy v Lisabonu v roce 1506

Obr.27 Manuelské zákoníky, titulní strana první knihy, tisk Valentim Fernandes de Morávia, 1512/13

Obr.28 Titulní strana portugalských "libri prohibiti", soupis vydaný v roce 1581

4. Manuelský styl - pozdně gotická architektura v Portugalsku 4.1 Ježíšův kostel v Setúbalu (Igreja Jesus)

Obr.29 Ježíšův kostel v Setúbalu, jenž je považován za jednu z prvních staveb nesoucí charakteristické znaky manuelského stylu

Obr.30 Loď Ježíšova kostela - detail 3 pilířů se vždy 3 vzájemně stáčenými dříky

Obr.31 Klenba presbyteria Ježíšova kostela

Obr.32 Halový typ prostoru interiéru synagogy v Tomaru Obr.33 Halový prostor farního kostela v Mértole, jenž byl přebudován z mešity

Obr.34 Halový typ interiéru, Ježíšův kostel, Setúbal

Obr.35 Nákres halového trojlodí , Rodrigo Gil Hontañon, 1.pol.16.století.

Obr.36 Tordování stáčením dříků, chodba u kostela Pedro de la Rua, Estella

Obr.37 Tordování dříků u portálu, kostel sv. Prokopa, Záboří nad Labem

Tordování vytvořené stáčením dříků pilířů či obtáčním prutů

Obr.38 Tordované pilíře a vítězný oblouk, kostel Panny Marie, hrad Montemor-o-Velho

Obr.39 Tordovaný dřík sedile, hradní kaple Panny Marie, Křivoklát

Obr.40 Katedrála Panny Marie, Guarda

Obr.42 Efekt tordování vytvořený obtáčením prutů, Vladislavský sál, Starý královský palác, Praha

Obr.41 Tordované polopřípory, klášterní kostel svatého Kříže (svatého Kříže), Coimbra

Obr.43 Efekt tordování vytvořený drobnými pruty obtáčejícími pilíř, dóm St. Blasius, Braunschweig

Tordování kanelováním

Obr.44a Tordování kanelováním, Lonja, Valencie

Obr.44b Tordování kanelováním, klášterní kostel v Gössu, Leoben

Obr.45 Detail tordování kanelováním, Colégio San Gregório, Valladolid Obr.46 Tordování kanelováním, mortuárium v dómu Panny Marie, Eichstätt

Obr.47 Motiv tordování kanelováním i s protočením celého dříku pilíře, Vladislavský sál, Starý královský palác, Praha

Tordování s vloženou dekorací

Obr.48 Tordování s vloženou vegetabilní dekorací, kaple Panny Marie, Křivoklát

Obr.49 Tordování s vloženou florální dekorací ve výžlabcích , portál klášterního kostela, Tomar

Obr.50 Tordování s vloženou dekorací, St. Gervais-et -St. Protais, Paříž

Jeronýmský klášter

Obr.51 Jeronýmský klášter v Belému na předměstí Lisabonu - jižní průčelí, současný stav.

Obr.52 Jeronýmský klášter-jižní průčelí, Filipe Lobo, 1657

Obr.53Půdorys Jeronýmského kláštera ( dle Haupt, 1890)

Obr. 54 Jižní portál kostela Panny Marie Belémské v Jeronýmském klášteře, João de Castilho, Nicolau Chanterene.

Obr.56 Jeronýmský klášter, jedno z prvních vyobrazení, detail z tzv. Genealogie portugalských králů, cca 1530-35

Obr. 55 Jižní portál kostela Misericórdia, který patřil k nejvýstavnějším v Lisabonu. Portál vytvořili nejspíše stavitelé a sochaři z královské huti v Belému dle návrhu a vedení Joãa de Castilha a Nicolae Chanterena.

Obr. 57 Jižní průčelí kostela Misericórdia na dobovém vyobrazení v tzv. Genealogii portugalských králů, cca 1530-35

Obr.58 Halový interiér kostela Panny Marie

Obr.59 Detail klenebního vzorce v lodi

Obr. 61 Detail klenby transeptu - nenavazující přípora na klenební vzorec či původně plánovaný pilíř, což indikuje změnu stavebního plánu

Obr.60 Klenba transeptu

Obr.62 Detail klenby transeptu druhá klenební přípora nenavazující na klenební vzorec

Obr.63 Současná podoba klášterního ambitu

Obr.64 Detail dekorace ambitu

Obr. 65 Detail dekorace ambitu

Obr.66 Dekorace ambitu Jeronýmského kláštera

Obr.67a Detail dekorace ambitu -různé provedení vegetabilní dekorace,naturalistické vyhotovení „přivázání“ větve k sloupku

Obr.67b Detail dekorace ambitu-bájné bytosti, motiv námořního lana

Obr.68 Ambit Jeronýmského kláštera, s nádrží a zazděnými arkádami v patře, po r. 1800 (dle Pereira, 2002)

Obr.69 Jeronýmský klášter, jižní průčelí, započaté přestavby, po r. 1860

Obr.70 Jižní a západní průčelí kostela Panny Marie po přestavbě, již zbourán tzv. Sál králů, po r. 1890.

Obr.71 Západní portál kostela Panny Marie, situace po zbourání tzv. Sálu králů

Klášter svatého Kříže v Coimbře

Obr. 72 Město Coimbra, Georg Braun, Civitatis Orbis Terarum, 1598

Obr.73 Klášterní kostel sv. Kříže v Coimbře, západní průčelí s hlavním porálem, pol. 19.století Obr. 74 Klášterní kostel svatého Kříže (Santa Cruz) západní průčelí s hlavním portálem, dnešní stav

Obr.75 Interiér kostela svatého Kříže-pohled z podkruchtí

Obr.76 Interiér kostela svatého Kříže-zaklenutí lodi kostela Diogo Boytaca, podklenutí kruchty Diogo de Castilho

Obr.77 Záclonové okno, loď kostela sv. Kříže, Coimbra, Diogo Boytaca, kolem r.1510)

Obr.78 Záclonová okna, Albrechtsburg, Míšeň, Arnold Westfálský, po r. 1470

Obr.79 Záclonový typ okenního ostění, tzv. Vladislavské křídlo, hrad Křivoklát, stav před rekonstrukcí v r. 1878 (dle A. Jiruš, stav před zřícením v r. 1876, v Cechner, 1911)

Obr.80 Půdorys kláštera svatého Kříže (dle Nunes Pereira, v Bento Vieira, 2001, bez klášterního kostela)

Obr.81 Ambit kláštera sv. Kříže s výrazným tordováním použitým v arkádách v přízemí ambitu

Obr.82 Detail zaklenutí rohového pole ambitu

Obr.83 Detail průčelí kostela svatého Kříže, kříže z osekaných větví

Obr.84 Detail průčelí - nika s sochou Panny Marie a proroků

Obr.86 Kamenická značka Dioga de Castilha na průčelí kostela (dle Lurdes Craveiro, 2001)

Obr.85 Detail točenice

Obr. 87 Podpis Dioga de Castilha (dle Lurdes Craveiro, 2001)

Obr.88 Detail vegetabilní dekorace v ambitu kláštera svatého Kříže

Klášter Panny Marie Vítězné v Batalhe

Obr.89 Západní průčelí klášterního kostela Panny Marie Vítězné (Nossa Senhora da Vitória) a Kaple zakladatele v Batalhe

Obr.90 Půdorys kláštera (dle J. Murphy,1795)

Obr.91 Kaple zakladatele (Capela do Fundador) dle Murphy, 1795)

Obr.92, 93Manuelská dekorace arkád Královského ambitu

Obr.93

Obr.94a Jižní rameno transeptu s patrným rozlišením tvorby stavitele Dominguese (portál) a stavitele Hugueta (okno) (dle Murphy, 1795)

Obr. 94b Dnešní podoba jižního portálu

Obr. 95 Nedokončená kaple (Capela Imperfeita), pohled z exteriéru

Obr. 96 Návrh na dokončení Nedokončené kaple (dle Murphy, 1795)

Obr. 97 Manuelský portál Nedokončené kaple

Obr.98b Detail dekorace v ostění Obr. 98a Portál do Nedokončené kaple - záclonový tvar doplněný laloky, pohled z předsíně

Královský palác v Sintře

Obr.99 Sintra - nejdůležitější stavby a jejich rozmístění v této lokalitě, pohled od severu - Královský palác, bývalý maurský hrad a klášter Pena, Duarte d´Armas, Livro das Fortalezas

Obr. 100 Sintra - Královský palác Sintra - dnešní situace - pohled z jihozápadu. Jednotlivé budovy a palácová křídla jsou povětšinou postavena dle osy východ-západ, který podporuje i terénní situace, respektive hlavní křídla se mírně odchylují do směru jihozápad-severovýchod.

Obr. 101 Nejstarší část královského paláce

Obr.102 Část jižního průčelí paláce, která byla ve větší míře přebudovaná a částečně dostavěna během vlády krále Manuela.

Obr.103 Interiér kaple

Obr.104 Detail vykládaného stropu kaple s mudéjarským vzorem vytvořeným nemudéjarskými řemeslníky

Obr.105 Vstupní portál do sálu do Erbovního sálu (Sala dos Brasões)

Obr.106 Detail vegetabilní dekorace portálu, kamenická značka

Obr.107b Královský erb obklopený erby Manuelových dětí v Erbovním sále

Obr.107a Erbovní sál -vyobrazení erbů 72 portugalských šlechtických rodů obklopujících centrálně umístěný erb Manuela a jeho dětí.

Obr.108 Sál labutí (Sala dos Cisnes) či tzv. Velký sál, kde se odehrávaly slavnosti i probíhaly královské návštěvy.

Obr. 109 Dnešní Arabský sál (Sala dos Arabes)

Obr.110a Manuelská vegetabilní a florální dekorace-ostění okna

Obr.110b Mudéjarské okenní oblouky svedené na tordované sloupky

Obr.110c Rozdílná stylová formulace lodžie ve východním a jižním průčelí „manuelského“ křídla paláce

Évora - druhé město království

Obr.111 Évora - druhé město království vyobrazení ve Forais udělených králem Manuelem v roce 1501.

Obr.112a Město Évora ve 14. století, ještě s římským opevněním, s judiarií a mourárií, Dianiným chrámem, katedrálou (upraveno dle Simplício, 2006)

tzv. Dianin chrám katedrála

Obr.112b Město Évora v 15. století, již se středověkými hradbami (dle Simplício, 2006)

Obr.113 Průčelí Královského paláce před rekonstrukcí, před r. 1881(dle Rodrigues, Matos, 2007)

Obr.114 Královský palác po přestavbě dokončené v roce 1887 (dle Rodrigues, Matos, 2007)

Obr.115,116 Dnešní stav, Královský palác po remanuelizaci a zremudéjarizování

Obr.116

Obr.117 Městský šlechtický palác zvaný Casa Cordovil, detail verandy v mudéjarském stylu

Obr.118 Manuelské okno dalšího z městských paláců, tzv. domu Garcii Resende

Obr.119, 120 Nástěnné malby ve venkovní chodbě klenuté křížovou klenbou vedoucí do domácí kaple v tzv. Domě Vasca da Gamy

Obr.120

Obr.121 Interiér domácí kaple náležící k tzv. domům Vasca da Gamy ( Casas de Vasco da Gama), na jejíž výzdobu mohlo být použito první zlato dovezené z jeho objevné plavby do Indie.

Obr.122 Západní průčelí kostela svatého Františka (São Francisco)

Obr.123 Kostel São Francisco (dle Vieira da Silva, 1989)

Obr.124 Půdorys kostela São Francisco (dle Vieira da Silva, 1989)

Obr.125 Klenba a část interiéru kostela sv. Františka

Obr.126 Klenba kaple St. Nicolas v dómu v Cáchách

Obr.127 Půdorys dómu Panny Marie v Cáchách (dle Nussbaum, 2000 )

Obr.128 Kostelsv. Františka, hlavní portál, jehož dekorace se stala vzorem pro další sakrální stavby regionu Alentejo.

Belémská věž a pevnosti přechodného typu

Obr.129 Lisabon a okolí kolem roku 1530 zachycené na miniatuře Genealogie portugalských králů na listu genealogického stromu Alfonse Jindřicha (č. f. 7r), prvního portugalského krále se zjevnou symbolickou návazností. Vlevo jasně viditelná část systému pevností vybudovaných za krále Jana II. kvůli obraně ústí řeky Tejo a také Belémská věž, jejíž výstavbu vedl od roku 1514 Francisco de Arruda - jedná se pravděpodobně o jedno z jejích prvních známých vyobrazení.

Obr.130 Belémská věž, dnešní stav

Obr.131 Belémská věž - detailnějí pravděpodobně nejstarší její vyobrazení i s naznačením kouře po použití děl.

Obr.132 Belémská věž - historické vyobrazení, 1823, John Thomas Serres

Obr.133 Belémská věž - historické vyobrazení (dle Pereira, 2005)

Obr.134 Betlémská věž - současný půdorys a rozpatrování (úprava, dle Pereira, 2005)

Obr.135 Francesco di Giorgio Martini, nákres pevnosti v Cagli, jeden z možných inspiračních zdrojů Francisca de Arrudy při výstavbě Belémské věže

Obr.136 Francesco di Giorgio Martini, nákres pevnosti v Trattato d´architettura, jiný z možných inspiračních zdrojů Francisca de Arrudy při výstavbě Belémské věže.

Obr.137 Belémská věž - severní a východní průčelí, se vstupním portálem

Obr.139 Detail smyčky, severní průčelí

Obr.138 Detail dekorace nárožní vížky završené kupolí s pasy

Obr.140 Detail konzoly ve tvaru nosorožce

Obr.141 Jižní průčelí s arkádovou lodžií, výraznou manuelinskou dekorací a v centrální pozici se sochou Panny Marie s Ježíškem

Obr. 142 V pozadí obrazu Garcii Fernandese Os santos mártires de Lisboa z r. cca 1530 je zachycen Paço da Ribeira, s jasně patrnými krytými arkádovými lodžiemi.

Obr.143 Paço v Porto de Mós s krytou lodžií s arkádami. Hrad byl dostavěn již kolem r. 1460 pro hraběte z Ourém.

Obr.144 Fortaleza Évoramonte - jeden z příkladů portugalských pevností přechodného typu, autorství je připisováno bratrům Arrudům

Obr.145 Interiér sálu, detail tordovaného pilíře

Obr.146 Středověké opevnění města a pevnost Evoramonte

5. Vybrané klenební vzorce užívané v manuelské architektuře Hvězdové klenby

Obr.147 Villard de Honecourt, nákres hvězdové klenby

Obr.148 Osmicípá hvězdová klenba v Kapli zakladatele v klášteře Batalha, stavitel mistr Huguet

Obr. 149 Zaklenutí kapitulní síně hvězdovou klenbou bez použití centrálního pilíře, klášter Batalha, mistr Huguet

Obr.151 Hvězdová klenba v kapli v Belémské věži s dekorativními svorníky nesoucími emblémy krále Manuela

Obr.150 Hvězdová klenba v jedné z obvodových kaplí v Nedokončené kapli v klášteře Batalha

Obr.152 Zaklenutí sakristie bývalé katedrály v Safi v Maroku (dle Dias, 2008)

Obr.153 Interiér kostela Maří Magdaleny v Olivenze

Obr.154 Zaklenutí presbyteria hvězdovou klenbou ve farním kostele v Goleze, připisované Diogovi Boytacovi

Obr.155 Zaklenutí presbyteria kostela svatého Kříže (Santa Cruz v Coimbře, Diogo Boytaca

Obr.156 Cartuja de Miraflores, hvězdová klenba

Obr.157 Hvězdová klenba refektáře v Jeronýmském klášteře v Belému, v „boytakovském“ stylu, Leonardo Vaz

Obrazcové klenby

Obr.158 Hvězdová klenba s vloženým oktogonálním prstencem, ambit Jeronýmského kláštera v Belému, João de Castilho

Obr.159 Hvězdová klenba s vloženým oktogonálním prstencem, farní kostel Vila do Condé

Obr.160 Farní kostel Jana Křtitele,Vila do Condé

Obr.162 Klenba centrální a bočních lodí katedrály v Astorze Obr.161 Klenební vzorec s vloženým žebrovým prstencem v předsíni u Nové sakristie, klášter Alcobaça, João de Castilho

Obr.163 Presbytář kostela sv. Anny na Vršíčku, Horšovský Týn (archiv NPU) Obr.164 Kostel sv. Ulricha a Afry , Augsburg

Obr.165 Kostel St. Maria am Gestade ve Vídni

Obr.166 Bývalá tzv.Hasenburská kaple, katedrála sv. Víta, Praha, původní klenební vzorec (dle Fehr, 1961)

Obr.167 Rodrigo Gil de Hontañon, nákres obrazcové klenby

,

Obr.168, 169 Obrazcová klenba s oktogonálním prstencem v kostele a portál františkánského kláštera v Huejotzingu v Mexiku,kde se uvažuje o působení portugalských stavitelů.

Obr. 170 Rytiny geometrických útvarů vztahující se pravděpodobně k výuce architektury v augustiniánském klášteře San Juan Bautista v Tiripetíu, založeném v roce 1537. (Dle Igor, Gil a Maturana, 2011)

Obr. 169

Obr.171 Rytina na zdi kláštera v Yuririapúndaro. (Dle Igor, Gil a Maturana, 2011)

Obr.172 Obrazcová klenba s vloženým oktogonálním prstencem v lodi kostela, klášter Santo Domingo,Yanhuitlan(dle Sevilla,2011)

Obr.173 Klenba v lodi kostela kláštera San Juan Bautista, Coixtlahuaca (dle Sevilla, 2011)

Obr.174 Obrazcová klenba použitá na zaklenutí centrálního pole v tzv. otevřené kapli kláštera San Pedro y San Pablo, Teposcolula (dle Sevilla,2011) 2011)

Obr.175 Otevřená kaple kláštera San Luis de Bispo v Tlalmanalcu, na jejíž výstavbě se měli podílet portugalští stavitelé.

Obr.176 Složitější typ obrazcové klenby s vloženým žebrovým prstencem, Metropolitní katedrála Asunción de la Virgen María, Ciudad de México

Obr.177 Obrazcová klenba s oktogonálním prstencem, kostel Panny Marie Růžencové (Nossa Senhora do Rosário), Velha Goa, Indie

Obr.178 Kostel Nossa Senhora do Rosário

Obr. 179 Dochovaný manuelský portál, klášterní kostel svatého Františka (São Francisco), Velha Goa

Obr.180 Dnešní podoba průčelí kostela kostela svatého Františka

Obr.181 Obrazcová klenba s tzv. listy vloženými do čtyřcípé hvězdice, ambit Jeronýmského kláštera v Belému, João de Castilho

Obr.182 Klenební vzorec, katedrála v Astorze, ? Juan de Colónia

Obr.183 Půdorys katedrály v Astorze, kde byly užity různé typy klenebních obrazců. (dle Riestra, 1999 )

Obr.184 Klenba sakristie klášterního kostela Panny Marie v Belému, João de Castilho

Obr. 185 a Podklenutí kůru klášterního kostela sv. Kříže v Coimbře, Diego de Castilho. Je zde zjevná návaznost na klenební vzorec, který používal jeho starší bratr João

Obr.185 b Detail žebrového listu

Obr. 186 Zaklenutí klášterního kostela řádu Kristova v Tomaru, tzv. listy v této obrazcové klenbě mají v každém klenebním poli jiným způsobem formovaná žebra - do podoby provazu tordováním či do podoby rostlinných úponků. Stavitelem byl João de Castilho.

Složitější typy klenebních obrazců

Obr.187 Chór katedrály v Braze, João de Castilho, foto archiv Maria a Alice Chicó

Obr.188 Půdorys klenby kapitulní síně kláštera Lóios v Évoře (dle Vieira da Silva, 1989)

Obr.189 Složitější klenební obrazec, nákres Rodrigo Gil de Hontañon

Unikátní manuelské klenby

Obr.190 Klenební vzor osmicípé hvězdice s krouženými žebry, kostel Nossa Senhora de Pópulo, Caldas da Rainha, Mateus Fernandes

Obr.191 Půdorys (dle Vieira da Silva, 1989)

Obr.192 Katedrála ve Viseu, osmidílná žebrová klenba s vždy 4 žebry tvarovanými do podoby lana s uzly. Je zde možná souvislost se stavebníkem, biskupem Diegem Ortiz de Villegas, který byl profesorem astronomie.

6.Vybrané figury, motivy a ornamenty manuelského stylu a jejich symbolika

Obr.193 Manuelský portál farního kostela v Batalhe, v horním plánu jsou vloženy dva z hlavních emblémů, používaných během vlády krále Manuela - jeho osobní emblém, armilární sféra a kříž řádu Kristova, jehož byl Manuel velmistrem. Autorství portálu se připisuje mistru Boytacovi, po r. 1516.

Obr.194 Manuelský portál farního kostela ve Vile de Condé, v levém horním plánu dvě armilární sféry, jako symboly duality universa doplňují královský erb s korunou. Autorství portálu v platereskním ornamentálním provedení náleží některému ze stavitelů druhé vlny manuelské architektury, pocházejících vesměs z krajů severního Španělska, kteří přicházeli do země po roce 1500.

Obr.195 Titulní strana Gramaticy pastrane, r. 1497, armilární sféra je doplněna královským erbem s korunou, v centrální části scéna studujících s učitelem

Obr.196 Shodná dvojice královských emblémů je i na titulní straně Espelho de Cristine, z r. 1518

Obr. 197 Na titulní straně manuelského „slabikáře“ - knížečky na výuku čtení je kromě královských emblémů vypodobněn sám monarcha obklopen studujícími šlechtici. Tisk Germão Galharde (?1509-1561),?.

Obr.198 Západní portál kostela Panny Marie Belémské v Jeronýmském klášteře. Král Manuel s druhou manželkou Marií jsou sochařsky ztvárněni se svými patrony, sv. Jeronýmem a sv. Janem Křtitelem a svými emblémy.

Obr.199 Osobní emblém královny Marie - svázané liliové stonky, ambit Jeronýmského kláštera

Obr.200 Emblémy královských manželů v ambitu Jeronýmského kláštera

Obr.201 Obraz z retáblu sv. Auty zachycuje přenášení relikvií sv. Auty, daru císaře Maxmiliána, do kláštera Madre de Deus, jenž založila královna Leonora, sestra krále Manuela.Vpravo na zdi chrámu je namalován Leonořin osobní emblém rybářská síť.

Obr.202 Dnešní neomanuelský portál bývalého kláštera Madre de Deus - s emblémy Leonory a Jana II.

Obr.203 Klenba pohřební kaple Jana II. a infanta Alfonse v Nedokončené kapli v Batalhe, svorníky nesou osobní emblémy celé rodiny.

Obr.204 Náhrobek Sancha I., syna krále Jindřicha Alfonse, který nechal vytvořit král Manuel v klášterním kostele sv. Kříže v Coimbře. Sancho I. Je na náhrobku nazýván „ Otcem vlasti.“

Obr.205 Jindřich Mořeplavec na centrálním sloupku hlavního, jižního portálu kostela Panny Marie v Jeronýmském klášteře

Obr.206 Půdorys klášterního kostela v Tomaru původní polygonální rotunda s lodí postavenou během vlády krále Manuela (upraveno dle Pereira, 2003)

Obr.207 Detail dekorace - motivy ornamentálního proplétání použitého na nástěnných malbách.

Obr.208, 209 Detaily dekorace minipřípor a konzol v lodi

Obr.209

Obr.210 Tzv. Tomarské okno

Obr.211Severní a západní průčelí chrámu zasazené v klášterním komplexu řádu Kristova v Tomaru

Obr.212 Jižní průčelí chrámu s částí portálu

Obr. 213Detail dekorace - pás s přezkou

Obr.214 Detail dekorace - kořeny a stonky propletené provazy Obr.215 Detail dekorace - provaz a koráli

Obr.216 Dekorace okna směřujícího do ambitu

Obr.217 Jižní portál klášterního kostela, João de Castilho

Obr.218 Průčelí s manuelským portálem, farní kostel Panny Marie, Golega, ? stavitel D.Boytaca

Obr.219 Klanění Tří králů-mágů, jeden z nich je vyobrazen jako indián, Vasco Fernandes, datace

Obr.220 Titulní strana Zprávy o říší kněze Jana, Francisco Alvares, 1542.

Obr.221 Diví muži jako štítonoši na titulní straně miniatury tzv. Genealogie portugalských králů. Do Portugalska pronikli ve zvýšené míře ze střední Evropy kvůli sňatku Leonory Portugalské s císařem Fridrichem III.

Obr.222 List z tzv. Genealogie portugalských králů - vpravo nahoře vyobrazen císař Maxmilián, pod ním jeho otec císař Fridrich III, na něhož ukazuje císařovna Leonora.

Obr.223 a,b Motiv vegetabilní dekorace větví a svázání stuhou či provazem se objevuje i v tomto souboru miniatur. Postavy panovníků, panovnic a jejich potomků zachytili jeho autoři António de Hollanda a Simão de Bening i ve velmi lidských situacích.

Obr.223b

Obr.224. Motiv svázaných větví s královským erbem s korunou a Manuelovými emblémy v zaklenutí pramene Paia Gutarese v ambitu kláštera sv.Kříže v Coimbře, v němž je pochován první portugalský Obr.2 27Portál z naturalisticky ztvárněných osekaných král. kmenů a větví, klášter Alcobaça

Obr.225,226 Motiv svazovaných větví z Královské oratoře Svatovítské katedrály a torza větví z hradu z Budína

Obr.228 Motiv stromu - použití ve věži sídla Jana Nebojácného, Paříž

Obr.230 Kukuřice v ambitu Jeronýmského kláštera, Lisabon (dle Pereira, )

Obr.229a Plodiny z Nového světa byly téměř okamžitě používány v umění - zde kukuřice na obraze Hanse Burgkmaira staršího, u vyobrazení sv. Erasma, 1518

Obr.231a Kukuřice na portálu do sakristie, hradní kaple, Křivoklát

Obr.231b Detail kukuřice Obr.229 b Detail kukuřice