České království v letech 1485 - 1618 a) Vladislav II. Jagellonský České království jsme opustili v době, kdy bylo rozděleno mezi dva panovníky, Vladislava II. Jagellonského a uherského krále Matyáše I. Korvína. Zaznamenali jsme uzavření kutnohorského míru, jímž byla potvrzena platnost kompaktát i konfesní rozdvojení českého obyvatelstva. V r. 1490 Matyáš zemřel ve věku pouhých 47 let a podle Olomoucké smlouvy z r. 1478 byly všechny České země opět sjednoceny, samozřejmě pod Vladislavovým panováním. Zároveň byl Vladislav zvolen za uherského krále. Konkurenční rod Habsburků upokojil tím, že s ním uzavřel r. 1491 Prešpurskou smlouvu, podle níž měly Uhry připadnout habsburské dynastii v případě, že Vladislavova větev Jagellonců vymře po meči. Brzy se ukázalo, že hlavní Vladislavovou předností je jeho přináležitost k mocné dynastii, jejíž jiní členové tehdy vládli ještě v Polsku a Litvě. Sám Vladislav byl málo rozhodný panovník, jehož situaci ještě ztěžovaly turecké útoky do Uher (V Českých zemích si vysloužil přezdívku Král Dobře, protože na mnohé požadavky šlechty odpovídal smířlivým Bene. V Českých zemích získala rozhodující politický vliv šlechta, zejména panstvo. Tím narostlo napětí mezi šlechtou a městy. Projevilo se v mnoha oblastech, my se dodnes setkáváme s jeho stopami v kultuře. Pronikající renesanci holdovala především šlechta: nový, zámecký a palácový sloh byl tedy považován za symbol jejich politických ambicí. Proto měšťané udržovali při životě gotiku, kterou chápali jako tradiční sloh českých měst, spjatý i s velkou dobou husitského měšťanstva. Sám král Vladislav sídlil nejprve na Pražském hradě, který nechal náročný způsobem přestavět a rozšířit. Hlavním architektem tu byl Benedikt Ried (Rejt; asi 1454 - 1534). Z jeho staveb na Hradě je nejznámější rozlehlý Vladislavský sál, již s renesančními okny a portály. Ried však zdokonaloval i opevnění hradů (Rabí, Švihov) a přestavěl také radnici Nového Města Pražského. Vladislavská pozdní gotika se stala významným pojmem středoevropského stavitelství. Stručně ji můžeme charakterizovat jako gotiku s renesančními prvky, přičemž gotické tvary (např. žebra kleneb) mají již především dekorativní, a nikoli nosnou funkci. Po r. 1490 však Vladislav sídlil převážně v uherské metropoli Budíně (součást dnešní Budapešti). Česká šlechta vypracovala soubor základních zákonů, který byl přijat většinou hlasů na českém zemském sněmu a posléze potvrzen i králem. Stalo se r. 1500 a soubor je nazýván Vladislavské zřízení zemské (s určitým zpožděním došlo k podobnému vývoji i v dalších zemích České koruny). Vladislavské zřízení zemské můžeme vzdáleně přirovnat k jakési první české ústavě. Několik set jeho odstavců upravovalo rozdělení i výkon státní moci. Většinou šlo o kodifikaci dosavadního vývoje, s jednou důležitou výjimkou: města jako třetí stav se od nynějška mohla účastnit jednání i hlasování jen o věcech, které se jich přímo dotýkaly. Záležitosti celozemského (celostátního) významu se přesouvaly do výlučné kompetence stavů panského a rytířského a města tu byla z rozhodování vyřazena. Toto opatření svědčilo o rostoucím sebevědomí šlechty. Ta těžila nejen z královy slabosti, ale také z výsledků své podnikatelské činnosti (pěstované i na statcích zabavených kdysi církvi). Pro ilustraci se podívejme na bohaté Rožmberky. Velkým zdrojem příjmů pro ně bylo pošumavské město Prachatice: končila v něm nejvydatnější větev solné cesty nazývané Zlatá stezka a dopravující zejména sůl ze salcburských Alp. Sůl tehdy sloužila nejen jako koření, ale především jako prostředek pro konzervaci potravin a jako přísada používaná při vydělávání kůží, 1
výrobě skla a získávání ryzího drahého kovu z vytěžené rudy. Každý týden přicházelo do Prachatic 1 500 soumarských koní naložených nákladem a stejné množství se vracelo zpět s českým zbožím. V l. 1506 - 1520 rybníkář Josef Štěpánek Netolický vybudoval Rožmberkům Zlatou stoku: kanál (dlouhý 45,5 km a se spádem 30 m) spojující rybníky v Třeboňské pánvi a umožňující regulovat výšku jejich hladiny. Štěpánek Netolický samozřejmě také řadu rybníků sám založil. Rybníkářství nebylo jen jihočeskou záležitostí: věnovali se mu i páni z Pernštejna na svých statcích v Polabí. Ekonomický vzestup všech panských rodů se projevil v porušování městských práv, zejména práva mílového. Šlechta často vařila pivo v těsné blízkosti měst s právem várečným a žádala svobodný přístup na městské trhy. Vladislavské zřízení zemské vyvolalo prudký nesouhlas měst. Královská města dokonce vytvořila branný svaz (s vojskem o síle 8 tisíc mužů), připravený k občanské válce. Vladislav II. prosadil r. 1509 korunovaci svého tříletého (!) syna Ludvíka na budoucího českého krále a r. 1515 uzavřel dohodu s císařem Maxmiliánem I. o dynastickém propojení rodů jagellonského a habsburského. b) Ludvík Jagellonský Vladislav II. Jagellonský zemřel r. 1516 a na český a uherský trůn nastoupil desetiletý Ludvík. Hrozící konflikt mezi českou šlechtou a městy byl zažehnán Svatováclavskou smlouvou r. 1517. Městský stav se opět stal plnoprávným účastníkem sněmovních jednání, zato však nebyly vyslyšeny jeho stížnosti na porušování práva mílového. Uplatňování tohoto práva tak fakticky zaniklo, což vedlo především k dalšímu rozvoji svobodného vaření piva na šlechtických statcích a k rozšíření svobodného přístupu na městské trhy. Smlouva obsahovala ještě mnoho dalších ustanovení: kromě složitých pravidel o soudních pravomocích také např. zákaz veřejného nošení zbraně. Ludvík se v r. 1521 (jako patnáctiletý) oženil se šestnáctiletou Marií Habsburskou. Ve stejném roce byla Ludvíkova sestra Anna Jagellonská provdána za Ferdinanda I., mladšího syna Filipa I. Sličného a Jany Šílené. I za Ludvíkovy vlády pokračoval Benedikt Ried ve stavebních úpravách Pražského hradu: vystavěl zejména Ludvíkovo křídlo. V r. 1526 Ludvík vytáhl proti Turkům do Uher. K rozhodné bitvě došlo u Moháče (Mohács) na Dunaji. Turci tam zvítězili a Ludvík na útěku zahynul v bažinách. Tím vymřela vladislavovská větev Jagellonců. c) Ferdinand I. Habsburský Po Ludvíkově smrti se naplnily předchozí plány na spojení habsburských a jagellonských zemí. O český a uherský trůn se s úspěchem ucházel rakouský arcivévoda Ferdinand I. Habsburský (1503 - 1564), mladší syn Filipa I. Sličného a Jany Šílené a manžel Ludvíkovy sestry Anny. Stavové Čech a Uher jej zvolili, stavové moravští, slezští a lužičtí jej přijali na základě jeho dědických nároků. Ferdinand imponoval jako představitel nejbohatší a nejmocnější evropské dynastie, jeho osoba skýtala příslib úspěšné mezinárodní obrany proti tureckému nebezpečí. Ferdinand se 2
tedy stal zakladatelem středoevropského habsburského soustátí, složeného z Rakouska, Českých zemí a Uher (přesněji řečeno, i Rakousko se - podobně jako český stát - skládalo z několika alpských zemí). Vzniklé soustátí bylo zpočátku jen personální unií a České země i Uhry měly v 16. století všechny atributy nezávislých států. Ferdinand I. ovšem zahájil centralizaci habsburské středoevropské državy, a přikročil tedy k zavádění absolutismu, jímž postupně omezoval práva stavů. Ve Vídni zakládal úřady, které byly nadřízeny jednotlivým zemským úřadům, ovládaným stavy: např. nově zřízená dvorská komora spravovala finance a byla nadřazena komorám zemským. V r. 1531 se Ferdinand stal římským králem, zatímco císařem zůstával jeho starší bratr Karel V. Když v Německu vypukla Šmalkaldská válka mezi tamějšími protestanty a Karlem V., Ferdinand přikázal stavům v Čechách postavit vojsko, s nímž by vytáhl bratrovi na pomoc. Protestantští stavové se chopili příležitosti a vojsko neposkytli. Jejich odpor, otevřeně manifestovaný na zemském sněmu, bývá označován jako první odboj českých stavů proti Habsburkům (1546 - 1547). Jakmile Karel V. ve Šmalkaldské válce zvítězil, polekaní čeští stavové začali s Ferdinandem vyjednávat o oboustranně přijatelném příměří. Rozzlobený Habsburk však využil zřetelné obavy Čechů z ozbrojeného konfliktu a nařídil sérii opatření, jež měla ráz zuřivé pomsty. Zrušil mnohá městská práva, zkonfiskoval (zabavil ve svůj prospěch) velkou část šlechtického i městského majetku, nařídil odvádět zvláštní daň (posudné) z vaření piva atd. Král si přisvojil výhradní právo obsazovat zemské úřady, do královských měst dosadil nové rychtáře, jimž podřídil městské rady. Města se mohla účastnit zemského sněmu jen tehdy, pokud hájila královy zájmy. Vrcholem pak byl soudní proces s vůdci odbojníků. Deset z nich bylo odsouzeno k trestu smrti: šesti odsouzeným se sice podařilo uprchnout, ale zbývající čtveřice byla popravena. 110 let poté, co byl na Staroměstském náměstí oběšen husitský hejtman Jan Roháč z Dubé se svými spolubojovníky, šlo o druhý, zdaleka však nikoli poslední případ politicky motivované hromadné popravy v Českých zemích. Po bezprostředních represáliích následovala opatření ve sféře ideové, tedy náboženské. Ještě v r. 1547 Ferdinand I. zakázal činnost Jednoty bratrské: zákaz se týkal jen Čech, Jednota dále vyvíjela činnost na Moravě, ovšem její biskup Jan Augusta byl na 17 let uvězněn na hradě Křivoklátě. V r. 1556 se Ferdinand I. stal po svém bratrovi římským císařem. Přičinil se o to, že v témže roce přišli do Českých zemí jesuité. Do konce 16. století tu založili 9 kolejí (klášterů spojených se vzdělávací činností). Koleje pražská (Klementinum) a olomoucká získaly dokonce práva univerzit a začaly konkurovat Univerzitě Karlově. V r. 1561 mohla katolická církev po přestávce 130 let opět obsadit hodnost pražského arcibiskupa. Stal se jím Antonín Brus z Mohelnice (jeho poslední předchůdce, husitský kněz Jan Rokycana, byl jako jediný pražský arcibiskup zvolen, ovšem papežové jej nikdy nepotvrdili a po jeho smrti r. 1471 zůstal arcibiskupský úřad zcela neobsazen). Antonín Brus byl velmistrem Řádu křižovníků s červenou hvězdou, jenž založila Anežka Přemyslovna, a velmistři tohoto řádu vykonávali úřad pražského arcibiskupa od r. 1561 až do r. 1668. Rekatolizační snahy však zbrzdil augšpurský mír v sousedním Německu (1555). Ani Ferdinand nemohl polemizovat s úmluvou, jejímž prostřednictvím i jeho bratr souhlasil s existencí nekatolíků. Po augšpurském míru tedy začalo přistěhovalectví německých luteránů do Českých zemí (tak se mezi českou šlechtou objevily i dosud nepoužívané tituly: hrabě, vévoda apod.). Luterská konfese získala mezi Čechy značnou popularitu a přiblížili se jí i husité, takže je historikové začínají označovat jako novoutrakvisty. 3
d) Maxmilián II. Ferdinandův syn Maxmilián II. (1527 - 1576) byl vychován na španělském dvoře svého strýce Karla V. Jako dospívající mladík získal náklonnost k dobrému pití a krásným ženám, zošklivil si jesuitské moralizování a uvažoval o konverzi k luteránství. V r. 1548 se oženil se svou sestřenicí Marií, Karlovou dcerou. Příbuzenské sňatky se staly pro Habsburky typické - upevňovaly celistvost rodové moci i majetku. Posléze však měly také biologicky negativní důsledky, tím spíše, že zároveň působil sklon k duševním chorobám, který do dynastie vnesla Jana Šílená. Samotné Maxmiliánovo manželství bylo ovšem docela harmonické a narodilo se v něm 15 dětí, z nichž jsou pro nás důležití synové Rudolf a Matyáš. Maxmilián si našel přátele i mezi luteránskými knížaty v Německu. Podlehl však oprávněné obavě, že jako protestant by se nemohl stát římským císařem, a zůstal u katolické víry. Nicméně si od papeže vymohl povolení, že může - byť neveřejně - přijímat svátost oltářní podobojí. Dalším svátostem se vyhýbal. Po Ferdinandově smrti se Maxmilián II. stal prvním z dlouhé řady Habsburků, kteří (až na drobné výjimky) automaticky vládli zároveň jako římští císaři, rakouští arcivévodové a čeští a uherští králové. Varovný příklad sousední Francie a Nizozemí velel Maxmiliánovi usilovat o předcházení náboženským sporům. Svatou říši římskou chtěl přeměnit ve vyvážené společenství katolíků a luteránů. Odmítal bojovnou rekatolizaci, ovšem stejně rozhodně vystupoval i proti kalvinistům, českým bratřím a jiným nekatolickým skupinám. Pro Maxmiliánovy postoje je příznačný případ České konfese. Čeští nekatoličtí stavové vyvinuli systematické úsilí za odstranění následků vlády Ferdinanda I. Začali tím, že r. 1575 sestavili Českou konfesi: dokument, který byl (podle vzoru luteránské Augšpurské konfese z r. 1530) společným vyznáním víry českých nekatolíků, tedy novoutrakvistů, luteránů a Jednoty bratrské. Českou konfesi předložili Maxmiliánovi ke schválení. Maxmilián však svobodu vyznání Čechům slíbil jen ústně při audienci. Moc českých stavů tak rostla jen v ekonomické sféře. Nejskvělejší příklad přinášeli Rožmberkové. Za panování bratrů Viléma a Petra Voka rožmberská panství všestranně vzkvétala. Byly založeny nové zámky (Kratochvíle), koupena nová panství (Bechyně). Korunu všeho úsilí představovalo dobudování velkolepé rybniční sítě. Na dílo Josefa Štěpánka Netolického navázal Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Arogantní rybníkář dokázal obklopit rožmberskou Třeboň obřími rybníky, z nichž vynikaly Rožmberk a Svět: oba jsou dnes podstatně menší než původně - Rožmberk na řece Lužnici zaujímal plochu 10 km2, ale i s dnešními 4 km2 je největším rybníkem ve střední Evropě. Aby mohl regulovat přítok vody do Rožmberka, spojil Krčín Lužnici a Nežárku umělým kanálem, nazývaným Nová řeka. Pro své schopnosti se stal regentem (správcem) veškerých rožmberských panství. Zpátky k Maxmiliánovi: největší neúspěchy jej potkávaly ve válce proti Turkům: již jeho korunovace na uherského krále se musela uskutečnit ve slovenském Prešpurku, protože Budín i Pešť padly Osmanům do rukou.
4
e) Rudolf II. 1. Mládí a počátky vlády Maxmiliánův syn Rudolf II. (1552 - 1612) byl také vychován ve Španělsku. Strávil tam 7 let, která ho navždy ovlivnila: španělština se stala jeho nejoblíbenějším jazykem, oblékal se podle španělské módy. Ze Španělska si také přivezl přesvědčení, že králova vůle musí být beze zbytku naplňována a že mezi nejužitečnější královské výsady patří možnost shromažďovat kulturní skvosty (smysl i vášeň pro umění byly Rudolfovi zřejmě vrozené). Rudolf nastoupil na trůn po otcově smrti v r. 1576. Čeští stavové jej získali k tomu, že od r. 1583 sídlil v Praze. České království bylo nejbohatším státem habsburské střední Evropy. Proto především na českých berních závisel výběr peněz na armádu proti Turkům. Rudolf věděl, proč by měl Čechům vyjít vstříc, a Češi si od panovníkovy přítomnosti slibovali zlepšení postavení českých stavů i nekatolíků obecně. 2. Osobnost, pražský dvůr a kultura S Rudolfovým příjezdem pronikla do Prahy prakticky celá tehdejší Evropa. Praha se na bezmála 30 let proměnila v křižovatku kultur, uměleckých směrů, vědy a diplomatických intrik. Rudolf si udržoval vzezření sebevědomého vladaře, ale pod touto maskou se skrývaly pochyby a nejistota: jinak mnohostranně nadaný Habsburk neovládal umění zdlouhavých vyjednávání s reprezentanty stavovské monarchie i protestantských říšských zemí, a tak se řešení mnohých problémů záměrně vyhýbal. Podat souhrnný obraz Rudolfovy Prahy na několika řádcích je nemožné. Využijme tedy alespoň toho, jak je náš pohled na rudolfinskou dobu ovlivněn filmem Martina Friče a Jana Wericha Císařův pekař a Pekařův císař. Pokusme se pro zajímavost porovnat hlavní postavy filmu s jejich reálnými předlohami. Rudolf II., římský císař a český a uherský král (ve filmu ho hrál Jan Werich): jeho osobní život byl zásadně ovlivněn postupným rozvojem duševní choroby, maniodepresivní psychózy, vyznačující se střídáním deprese (útlumu) a mánie (hlučného neklidu). Nemoc propukla naplno r. 1598, do té doby se však Rudolf dosti lišil od své filmové podoby: udivoval širokým kulturním rozhledem, zajímal se o svou oblíbenou alchymii i o lékařství, dbal na realizaci preventivních opatření proti moru. Uměl rázně poroučet, ale také dokázal odpustit provinilcům. Vždy se však vyznačoval nedostatkem smyslu pro humor a povýšeností (k audienci nepřijal zdaleka každého, setkáním s prostými lidmi se pečlivě vyhýbal, ale zato dával jména jelenům ve své brandýské oboře). V politice nechával průchod protireformačním snahám katolické církve, ale sám je nijak nepodporoval a katoličtí hodnostáři mu vyčítali vlažnost ve víře. Za provoz svého dvora, ale zejména za nashromáždění obrovských uměleckých sbírek platil obrovskými částkami, ovšem dokázal také finance získat. Proslul početnými milenkami, nikdy se však neoženil. Jeho zdravotní potíže k stáru ztížila i pohlavní choroba. hraběnka Stradová, Rudolfova partnerka (hrála Marie Vášová): celým jménem Kateřina Stradová z Rosbergu, byla dcerou prvního správce Rudolfových sbírek. Milenkou o 15 let staršího Rudolfa se stala nejpozději ve svých 17 letech. Již v osmnácti mu porodila syna Julia 5
Césara d°Austria a s Rudolfem žila až do konce císařova života - Rudolf ovšem míval kromě ní ještě množství milenek dočasných. Nešťastný don Julio také nebyl duševně v pořádku: dnes bychom jej označili za sadistu. Rudolf mu přikázal žít v ústraní na Českém Krumlově, který koupil od Rožmberků. Don Julio se tam zamiloval do šestnáctileté dcery místního lazebníka, pobodal ji, vyhodil z okna zámku, a když přežila, rozsekal ji mečem (stalo se r. 1608, Julio zemřel o rok později ve vězení). komoří Lang, intrikán proti Rudolfovi (hrál Bohuš Záhorský): celým jménem Filip Lang z Langenfelsu, v pozdních létech Rudolfova života opravdu získal nad nemocným císařem značný vliv, využívaje i jeho pověrčivosti. Dokázal u císaře prosadit zájmy lidí, od nichž zároveň bral obrovské úplatky. Jeho bohatství zavdalo příčinu k zvěstem (patrně neopodstatněným) o tom, že Lang rozkrádá Rudolfovy sbírky. Rudolf tedy učinil jeden z posledních prozíravých činů svého života: nechal Langa zatknout, vyslýchat, a než byla záležitost uzavřena, Lang ve vězení r. 1610 zemřel. Jeroným Alessandro Scotta, dvorní alchymista (hrál František Černý): ve filmu je hlavním reprezentantem alchymistického živlu na Rudolfově dvoře. Alchymisté přinášeli do Evropy orientální (arabské a židovské) vědomosti o přírodních vědách (z výrazu alchymie opravdu pochází slovo chemie). Byli oblíbení a vážení, ačkoli v jejich práci bychom našli také omyly i vyložené podvody - stačí vzpomenout na výrobu drahých kovů a elixír mládí (obojí žádáno panovníky chtivými bohatství a početného potomstva). Kromě Prahy byl dalším velkým alchymistickým střediskem Český Krumlov, na němž vládl Vilém z Rožmberka. Sám Scotta pracoval dřive, než přišel do Prahy, např. na pařížském dvoře Kateřiny Medicejské (organizátorky bartolomějské noci). magistr Edward Kelley, hlavní padouch (hrál Jiří Plachý): anglický alchymista. Když mu v Leicesteru jako podvodníkovi uřízli uši, odejel do Polska a posléze do Čech: nejprve působil u Rožmberků, pak se dostal do Prahy k Rudolfovu dvoru. Dokázal předstírat transmutaci běžných kovů ve zlato a byl povýšen do šlechtického stavu. Během své alchymistické činnosti v Čechách nashromáždil obrovské bohatství, včetně pozemkového majetku (kromě mnoha vesnic např. i dům na dnešním Karlově náměstí, jenž se odtud nazývá Faustův). V r. 1591 však zabil protivníka v souboji a musel uprchnout z Prahy. Na útěku byl polapen v jihočeské Soběslavi a uvězněn na Křivoklátě. Za jeho propuštění se přimlouvali Vilém z Rožmberka i anglická královna Alžběta I. (!). Ocitl se tedy na svobodě, ale brzy byl znovu zavřen, tentokrát pro dluhy a v Mostě. Ve vězení se sám otrávil r. 1597 ve věku 42 let. Tycho Brahe, dánský astronom, který při výkladu o sluneční soustavě zamíchal sklenice, z nichž jedna byla otrávená: ve Švédsku vybudoval astronomickou observatoř, již vybavil přístroji vlastní konstrukce. V Praze pak spolupracoval s německým matematikem a astronomem Johannesem Keplerem, jenž byl o generaci mladší a později objevil zákony pohybu planet kolem Slunce (Keplerovy zákony; Kepler se ovšem zabýval i astrologií, tedy sestavováním a výkladem horoskopů). Brahe pobýval také u Rožmberků. Je pohřben v pražském Týnském chrámu, dnes je po něm pojmenován jeden z měsíčních kráterů.
6
hrabě Hermann Christoph Russworm, polní maršál v rachotícím brnění (hrál Zdeněk Štěpánek): německý vojevůdce v habsburském vojsku, hrdina válek s Turky. Když se však dopustil vraždy, byl r. 1605 v Praze popraven. rabín Jehúdá Löw ben Bezalel, tvůrce Golema: vrchní rabín Království českého (nejvyšší správce české židovské náboženské obce), byl rabínem také polských Židů. Podporoval důkladné studium judaismu, byl ovšem vzdělán všestranně: vynikal v astronomii i astrologii, v matematice i fyzice. Na rozdíl od filmového příběhu zemřel až r. 1609, dokonce byl Rudolfem přijat k soukromé audienci, což bylo tehdy v případě židovského rabína neobvyklé. Po smrti se stal hlavní postavou mnoha pověstí. Golem, hliněný obr: podle pověsti vytvořil Golema Rabbi Löw jako svého domácího sluhu. Golem prý tedy měl rozměry lidské postavy. Oživován byl šémem, který se mu vkládal do úst (tak ještě ve hře Golem od Jiřího Voskovce a Jana Wericha). Sám název tohoto umělého člověka je snad zkomolen ze slova holomek, jímž staří Čechové označovali sluhu: mělo by se tedy správně psát golem, rabbi Löw mu ovšem dal ještě vlastní jméno - Josef. Na bezpočet dalších osobností se ve filmu samozřejmě nedostalo: namátkou připomeňme fantazijního malíře Giuseppe Arcimbolda a portrétistu Hanse von Aachen. Praha se stala jedním z center uměleckého směru manýrismu, který tvoří přechod mezi renesancí a barokem. 3. Politika Rudolfův styl života i vlády sledoval s velkými obavami ambiciózní mladší bratr Matyáš. Získal na svou stranu mnohé šlechtice v Rakousku, na Moravě a v Uhrách a v r. 1608 přiměl nemocného Rudolfa k odevzdání vlády v těchto zemích. Čeští stavové se stali Rudolfovou poslední oporou. Rychle byly zapomenuty třicetileté spory Čechů s podivínským císařem a ten vydal r. 1609 zákon nazývaný Majestát Rudolfa II. Šlo vlastně o písemné potvrzení České konfese z r. 1575. Nekatoličtí stavové jím navíc získali právo volit si třicetičlenný sbor defensorů, který - vybaven velkými pravomocemi - měl dohlížet na obranu nekatolických vyznání. Majestát byl v Čechách přijat s velkou úlevou: opětně tu zajišťoval náboženskou svobodu, která se již začala vytrácet. Matyáš přitvrdil a tlačil Rudolfa k abdikaci na římskou a českou korunu. V r. 1611 Rudolf pozval do Čech žoldnéřské vojsko svého bratrance, pasovského biskupa Leopolda Habsburského, aby tu posílilo císařovy politické pozice. Akce však skončila naprostým fiaskem. Vpád Pasovských přinesl jen zuřivé pustošení české země, obsazena byla i část Prahy. Pasovské nakonec vrátil domů Petr Vok z Rožmberka, poslední příslušník svého rodu. Krátce předtím přestoupil z katolické církve k Jednotě bratrské a nyní obětoval rodový poklad, aby Pasovské uplatil. Rudolf pak musel opravdu na český trůn abdikovat a r. 1612 zemřel. Jeho všestranným nástupcem se stal samozřejmě Matyáš. f) Matyáš Rudolfův bratr Matyáš (1557 - 1619) získal r. 1608 na Rudolfův úkor vládu v Rakousku, Uhrách a na Moravě. V r. 1611 se stal i římským králem a od r. 1612 byl římským císařem. V r. 1618 došlo ke druhé pražské defenestraci, jíž začala Třicetiletá válka. 7
Tridentský koncil a počátky protireformace Katolická církev nepřihlížela nečinně rozvratu svých pozic. Hubení protestantů špičkami katolické politiky samo o sobě nestačilo, neboť katolická šlechta i panovníci tu zhusta hájili především vlastní mocenské zájmy. Bylo potřeba odstranit citelnou absenci církevní strategie pro nové podmínky. V l. 1545 - 1563 zasedal (s přestávkami) koncil v alpském Tridentu (malá část jednání se odehrála v Bologni). O jeho mimořádném významu svědčí i to, že další koncil se sešel až r. 1869 (!). Koncil stanovil strategii protireformace. Její ústřední myšlenkou bylo postavit proti rozumovému protestantskému lpění na biblickém textu citové prožívání víry. Tomu mělo sloužit 7 metod: 1. Byla zrevidována veškerá liturgická praxe katolické církve a se zřetelem na zdůraznění dosavadních zvyklostí byla uspořádána v přehledný systém: byly - konečně - odstraněny křiklavé případy prospěchářství mezi duchovními, obnovena askeze u těch řeholních řádů, jež se od ní odchýlily, oživena církevní charitativní činnost, ale také stanovena přesná pravidla pro udělování svátostí apod. Hlavním heslem příštího církevního života se stalo Vše pro spásu duše. 2. Církev se zásadním způsobem vyslovila proti protestantským východiskům: podle koncilu člověk má sám významný podíl na odpuštění hříchů (na svém ospravedlnění), z toho též vyplývá, že církev si má stejnou měrou vážit Bible a pozdější tradice. 3. Reorganizačními opatřeními byla zvýšena účinnost inkvizice. R. 1559 byl vydán Index librorum prohibitorum (Seznam zakázaných knih). Držitelé těchto knih, hlasatelé nesprávných názorů, ale i ženy podezřelé z čarodějnictví byli pronásledováni, někdy až k fyzické likvidaci (upálení). 4. Církev plně využila atraktivní úlohy umění, zejm. nového slohu, baroka, ač ten není slohem pouze katolickým. 5. Církev zřídila nové, vysoce kvalitní školy hlavně nižších, předuniverzitních stupňů, jež spojovaly šíření vědění s výchovou ke katolictví. 6. Rozvinula se intenzívní misijní činnost v dosud nechristianizovaných, hlavně mimoevropských zemích, ale také v zemích již většinově protestantských. 7. Pro katolické účely se pěstovala mystika: úsilí směřující prostřednictvím asketického života i zvláštních duševních pochodů k prožitku totožnosti s Bohem. Mezi realizátory závěrů Tridentina vynikal nový mužský řeholní řád Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Jesu, jesuité), založený r. 1534 v Paříži španělským šlechticem Ignácem z Loyoly (svatý Ignác): jesuité se soustředili především na školství (a vědu) a na misie, podporovali též barokní umění. Z mystiků jsou nejznámější španělští karmelitáni Terezie z Avily a Jan od Kříže, kteří společně svůj řád zreformovali (oba svatořečeni). Obnova v duchu Tridentského koncilu zvýšila prestiž katolické církve a přinesla jí šanci obstát v soutěži s protestantismem. 7. Nizozemská revoluce (1566 - 1609) Významnou událostí, jež úspěšně spojila emancipační boj měšťanů a jejich spojenců s protestantským zápasem, byla revoluce v Nizozemí, jež bylo pod nadvládou španělských Habsburků. Sloužilo přitom jako kvalitní dílna pro velkou část Evropy, takže bohatství jeho měšťanů velmi vzrostlo. 8
Revoluce začala v r. 1566 prvními nepokoji proti katolizaci země a za povolení kalvinismu. Španělsko Filipa II. nepokoje krvavě potlačilo. Pak sice souhlasilo s kalvinismem, ale zavedlo vysoké komerční daně (jejich soubor se nazýval alcabala): Nizozemci museli platit daně ve výši 1 % z veškerého majetku, 5 % z prodeje nemovitostí a 10 % z každého prodeje zboží. Alcabala měla odčerpat nizozemské bohatství zpátky do španělské státní pokladny, ochromila však celý hospodářský život v Nizozemsku. Nizozemci tedy zahájili nové, mnohem mohutnější povstání, do nějž se zapojili vedle stavů i sedláci a rybáři. Vůdcem revoluce se stal kníže Vilém Oranžský, vzápětí inkvizicí obviněný z kacířství. V r. 1581 se severní část Nizozemí osamostatnila. Byla vyhlášena první velká moderní republika, Spojené Nizozemí. Skládalo se z několika správních oblastí (provincií). Nejbohatší představitelé každé provincie pravidelně volili své zástupce do ústřední vlády. V čele vlády stál stadhouder (nejčastěji překládáno jako místodržící, neboť vrchní úřad tohoto jména existoval již za španělské nadvlády). Prvním místodržícím byl samozřejmě zvolen Vilém Oranžský. Volitelů ústřední vlády bylo v celém Spojeném Nizozemí jen asi 2 tisíce. Přesto šlo o významný krok směrem k moderní demokracii. Severní Nizozemí (dnešní Nizozemsko neboli Holandsko) vynikalo svobodou a tolerancí ve veřejném životě. Svou nezávislost muselo ovšem ještě uhájit v dlouhých bojích proti Španělsku. Vilém unikl nejméně čtyřikrát atentátníkům, až jej r. 1584 zastřelil katolický fanatik z Francie. Poté se úřad stadhoudera stal dědičným ve Vilémově rodě, tedy v dynastii oranžsko-nasavské. Šlo o silný monarchistický prvek, ovšem volitelnost vlády zůstala (až dodnes), přestože se r. 1806 Nizozemsko formálně stalo královstvím. Jižní Nizozemí zůstalo Habsburkům až do konce 18. století a od r. 1830 je samostatné pod názvem Belgie. Nizozemská revoluce přinesla poprvé v dějinách trvalou vládu systematicky utvářenou zástupci šlechty stejně jako měšťanů. Stala se předstupněm revolucí 17. - 18. století. 9. Evropská kultura v letech 1550 - 1650 a) Věda Rozšíření empirické metody bádání vedlo ke vzniku jednotlivých empirických věd. Vědci se sdružovali do vědeckých společností. K bezpočtu již zmíněných objevů, které bezprostředně obohatily praktický život, můžeme přidat i tužku, koněspřežní železnici (v Anglii), poštovní dostavník sloužící i pro dopravu osob aj. V zemědělství byl trojhonný systém nahrazen střídavým hospodařením (na místě úhoru se začaly pěstovat pícniny). Vědecký rozvoj vytvářel nový, důkladnější obraz světa, což se každému nelíbilo. Katolická církev podezřívala mnohé vědce z kacířství, protože usilovali o troufalý pohled do Boží dílny: Italský dominikán Giordano Bruno (1548 - 1600) byl kritikem scholastiky a stoupencem Koperníkovým. Kromě toho tvrdil, že vesmír je nekonečný a Sluncí je v něm více. Církev jej dala upálit v Římě a v r. 1616 celé heliocentrické učení zakázala. Italský fyzik Galileo Galilei (1564 - 1642) vynalezl teploměr a hvězdářský dalekohled. Ve věcech astronomie byl Brunovým pokračovatelem, a tak se logicky ocitl r. 1633 před církevním soudem v Římě: tam se však zachránil odvoláním svých astronomických názorů (o Zemi však prý i poté prohlásil: "A přece se točí!"). V r. 1992 byl rehabilitován (ospravedlněn) papežem Janem Pavlem II. Mimořádnou pozornost budil rozvoj anatomie (velký zážitek skýtaly veřejné pitvy). 9
Do nové etapy svého vývoje vstoupila i filosofie. Angličan Francis Bacon (1561 - 1626) věnoval své dílo Nové organon souvislostem empirického bádání, naproti tomu Francouz René Descartes (1596 - 1650) hájil spisem Rozprava o metodě názor, že rozumové úvahy jsou víc než empirie (proslul výrokem Cogito ergo sum = Myslím, tedy jsem). V matematice Holanďan Ludolf van Ceulen (1540 - 1610) vypočítal na 35 desetinných míst číslo Î. Francouz Blaise Pascal (1623 - 1662) vynalezl první počítací stroj, ale věnoval se také fyzice (zformuloval Pascalův zákon a tlacích na povrch kapaliny). Nejslavnější postavou této éry však zůstává všestranný anglický přírodovědec sir Isaac Newton (1643 - 1727). Jeho záběr byl obrovský: objevil sérii zákonů o pohybu těles (stal se tedy zakladatelem moderní mechaniky jako fyzikální disciplíny), objevil gravitaci (tedy zejména zemskou přitažlivost), dospěl k názoru, že Země je na pólech zploštělá atd. atp. b) Umění 1. Manýrismus Manýrismus je slohové období mezi vrcholnou renesancí a barokem (v italském umění asi 1520 - asi 1590), projevující se hlavně v malířství a sochařství. Proti renesančnímu realismu zdůrazňuje manýrismus vnitřní subjektivní zážitek, jehož vyjádření je hlavním smyslem uměleckého díla. Ve výtvarném umění je charakteristický typ dlouhé postavy s malou hlavou, prohnuté do spirálovité linie (figura serpentinata; malíř El Greco). Literární manýrismus měl tendenci k formální dokonalosti, dekorativnosti, expresivnosti a uplatňování fantastických motivů (básník Torquato Tasso). Významným centrem manýrismu se stala rudolfinská Praha.
2. Baroko Baroko představuje vůdčí sloh evropského umění 17. a 18. století. Základním znakem je dynamika, která usiluje o vyjádření všech poloh reality, včetně extrémních situací i dojmů. Baroko vzniklo plynulým vývojem z renesance (včetně manýristického mezistupně). Z renesančně-antické inspirace pocházejí i některé uměřenější výtvarné projevy (klasicistní baroko), ovšem ty nejsou pro tento sloh jako celek typické. Baroko vzniklo v Itálii a odtud se rozšířilo do většiny Evropy. Pro svou silnou emocionální působivost bylo využíváno jako nástroj protireformace, avšak existovalo a rozvíjelo se i v zemích, jež zůstaly protestantské (Anglie, severské státy). Významným způsobem obohatily barokní svět také České země: složité nábožensko-politické zápasy tu vedly ke vzniku mnoha unikátních děl, zejména stavebních. V barokním výtvarném umění znovu ožívá bohatá symbolika, známá ze středověkého umění, zejména z gotiky. V architektuře jsou stavby založeny na napětí mezi vertikálními a horizontálními liniemi, nápadné je časté užívání kruhových či elipsoidních tvarů. Ústřední myšlenka stavby se obzvlášť zřetelně odráží i v její dispozici (půdorysu): z mnoha stěžejních objektů uveďme římský chrám svatého Petra (nejslavnější křesťanský chrám), londýnský chrám svatého Pavla nebo třeba klášter v rakouském Melku a chrám svatého Mikuláše v Praze. Pokud jde o architekty, máme místo jen na italského Giana Lorenza Berniniho, rakouského Johanna Bernharda Fischera z Erlachu a české mistry Kiliána Ignáce Dientzenhofera a Jana Blažeje Santiniho. 10
V malířství a sochařství se baroko zaměřilo na dramatické výrazy napětí a rozličných duševních stavů. Realismus se nevyhýbá plnosti života (charakteristický je odpor k asketickému tónu), střídají se náměty křesťanské, antické, historické i současné. Z malířů je nejznámější vlámský Peeter Paulus Rubens, z českých zejména Petr Brandl. Sochařství se věnovali opět Bernini a Fischer z Erlachu, v Českých zemích mj. Matyáš Bernard Braun z Tyrolska a Maxmilián Ferdinand Brokoff z Německa (oba vytvořili např. sochařskou výzdobu Karlova mostu). Barokní spisovatelé střídají náboženskovýchovné pasáže s otevřeně naturalistickým líčením (německý Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen, čeští jesuité Friedrich Bridel a Felix Kadlinský). V barokním umění hudebním a divadelním se spojily všechny umělecké prostředky v jediné monumentální dílo (Gesamtkunstwerk) s cílem dosáhnout co nejpůsobivějšího účinku. Vznikl divadelní prostor, jak ho většinou potkáváme i dnes: jeviště s portálem, oponou a kulisami, umožňovalo velkolepou, iluzivní výpravu se světelnými i zvukovými efekty (původní barokní divadlo se dochovalo na zámku v Českém Krumlově a je evropským unikátem). V baroku se jako nový žánr zformovala opera (z autorů uveďme alespoň Josefa Myslivečka, jenž se proslavil v Itálii a stal se prvním mezinárodně proslulým českým hudebníkem). V hudbě se rozvinuly i další dodnes oblíbené formy: sonáta, suita, fuga, oratorium, kantáta, árie. Vznikl též balet. Barokní umělecká tvorba se rozšířila z renomovaných dílen také do anonymního lidového prostředí. Vznikaly lidové hry (sousedské divadlo), drama používali jako výchovný prostředek i jesuité ve svých kolejích. V Českých zemích zůstalo baroko obzvlášť dlouho živé. Ještě v 19. století vznikaly charakteristické stavby selského baroka a barokní kořeny má i hustá síť kapliček a Božích muk v otevřené krajině - kromě Českých zemí nenajdeme tento druh drobné architektury nikde na světě.
11
