České dějiny Lucemburkové Dějepis Období mezi vládou Přemyslovců a Lucemburků Smrtí Václava III. v jeho sedmnácti letech vymřel rod Přemyslovců po meči, resp. žil jeden muž z přemyslovského rodu, ale byl to levoboček Přemysla Otakara II. a jako takový neměl žádných práv.
Václav II. měl kromě syna Václava (III.) i další potomky – Annu, manželku Jindřicha Korutanského, Elišku, která byla dosud svobodná, mladší Markétu, ženu Boleslava III. Lehnického, a malou Anežku. Prvním z kandidátů na nového krále, který byl volen na volebním sněmu, byl manžel Václavovy dcery Anny, Jindřich Korutanský. O český trůn se však přihlásil rovněž Rudolf Habsburský, syn císaře Albrechta Habsburského. Císař si činil nároky na trůn pro svého syna a jeho kandidaturu přijel podpořit v čele sebraného převáženě německého vojska. Jelikož Jindřich Korutanský patřičnou odvetnou akci neprovedl, jeho příznivci v řadách panstva jej opustili a společně s Annou z Čech uprchl. Na znamení potvrzení své volby za českého krále se Rudolf oženil s Eliškou Rejčkou, vdovou po Václavu II. Na český trůn usedl 16. října 1306. Rudolf byl povahou šetrný a rázem zatrhl všechny bohatýrské manýry tehdejší šlechty („král kaše“). Snad proto se proti němu část šlechty obrátila, což se mu stalo osudné – při výpravě proti vzbouřivšímu se panu Bavorovi ze Strakonic, při obléhání Horažďovic, dostal těžkou úplavici. Rudolf Habsburský zemřel ve věku 25 let 4. července 1307 – vládl tedy necelé tři čtvrtiny roku. Po Rudolfově smrti vešel s patřičnou slávou do Prahy Jindřich Korutanský a byl jmenován za krále. Zanedlouho poté se ovšem ukázalo, že rozhodností, která by mezi vlastnosti panovníka jistě patřit měla, Jindřich rozhodně neoplýval. Vláda bez vlády vyústila v ostrý spor mezi šlechtou a městy, který si protivníci vyřizovali sami – bez účasti krále. Roku 1308 usedl na německý královský trůn Jindřich VII. z rodu Lucemburků. To vedlo v českých šlechtických kruzích k úvahám o sesazení nerozhodného Jindřicha Korutanského a zvolení za krále Jana, syna Jindřicha Lucemburského. Úvahy byly o to více posíleny, když se 1. září 1310 Jan oženil s Eliškou zvanou Přemyslovna, dcerou Václava II. Byl sice o čtyři roky mladší, ale král Jindřich Lucemburský s vidinou nové koruny se sňatkem nakonec souhlasil. 10 prosince 1310 byl Jindřich Korutanský donucen z Prahy utéci podruhé a tak mohli Jan společně se svojí manželkou Eliškou slavnostně vstoupit do města.
Český stát v době Lucemburků Jan Lucemburský, tehdy čtrnáctiletý syn německého krále a později římského císaře Jindřicha VII. Lucemburského, ačkoliv na český trůn nastoupil de facto již na sklonku roku 1310, de iure byl korunován Petrem z Aspeltu (nejvyšším dvorním kancléřem českým a arcibiskupem mohučským) společně se svojí manželkou Eliškou Přemyslovnou (18) až v roce následujícím – tedy v roce 1311. Jan Lucemburský (1310 – 1346) Jan Lucemburský byl však zvolen za ústupky a volební kapitulaci – tzv. inaugurační diplomy. šlechtické statky jsou nezdanitelné cizinci nebudou obsazováni do úřadů šlechta nemá vojenské povinnosti mimo hranice státu omezení „odúmrtě“ = vymře-li rod po meči, jeho majetek nepřipadá panovníkovi, nýbrž ženě nebo nepřímému dědici Z toho vyplývá, že se Jan dostával do sporů s ambiciózní šlechtou, která byla reprezentována Jindřichem z Lipé (milencem Elišky Rejčky). Také Eliška Přemyslovna měla spory, a to se svojí macechou Eliškou Rejčkou (druhou ženou Václava II., otce Elišky Přemyslovny). Podepsány tzv. Domažlické úmluvy, ve kterých svou moc posiluje šlechta na úkor krále. Po deseti letech Jan již není schopen čelit tlakům šlechty a Elišky Přemyslovny, oceňuje schopnosti Jindřicha z Lipé, uděluje mu správu Čech a sám odchází. Zpět se vrací jen pro peníze na války. Když pak peníze dojdou, dává do zástavy královské statky. Jan Lucemburský byl nazýván „král – cizinec“, „král – diplomat“ nebo „poslední rytíř“. Jan rozšířil území českého státu, trvale získal od císaře Chebsko. Polský král Vladislav I. odstoupil Janovi téměř celé Slezsko a stříbro (Vladislav chtěl sjednotit stát, ale Jan Lucemburský si dělal nároky na polský trůn, za odstupné odstoupil). Získal pro České království Budyšínsko a Zhořelecko, neúspěšně se pokoušel získat Tyrolsko a italská města (jen na čas). Jan se snažil pojistit postavení svého syna Karla (30), a tak roku 1346 prosadil volbu Karla za římského krále. 1344 bylo povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství. V Evropě byl Jan znám jako udatný válečník. Válka se mu nakonec stala osudnou, když roku 1346 bojoval spolu se svým synem Karlem po boku francouzského krále proti Angličanům v bitvě u Kresčaku (Stoletá válka). Téměž slepý panovník v této bitvě padl.
Karel IV. (1346 – 1378) Narodil se se jménem Václav roku 1316 v Praze jako syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Do svých sedmi let pobýval na Lokti a na Křivoklátě, v sedmi letech (1323) byl poslán do Francie. Tam byl vychován a vzdělán – Václavovi učitelé byli vzdělaní kněží; ve dvanácti letech navštěvoval přednášky na universitě v Sorboně (jedním z jeho učitelů byl i Pierre de Rosieres, pozdější papež Kliment VI.); učil se jezdit na koni, rytířským způsobům, dvorským způsobům a diplomacii. Francouzský král Karel IV. byl totiž Václavovým strýcem, podle něj při biřmování přijal mladý Václav jméno Karel. Tento pobyt byl důležitý pro jeho budoucnost, Karel získal kulturní a vladařskou inspiraci (pobyt trval sedm let). Sedm let byl ženatý s Blankou z Valois (příbuzný rod rodu Kapetovců). Po odchodu z Francie pobýval v Lucembursku a v Itálii, kde chtěl jeho otec založit Lucemburské panství (ovládl 20 měst s hlavním sídlem v Parmě). Karel v Itálii získal další zkušenosti se správou území, byl skoro otráven (naštěstí se postil). Založil pevnost Montecarlo; seznámil se s humanisty (Petrarca,…). V roce 1333 se Karel vrátil do Čech. Zde navštívil hrob matky na Zbraslavi a popsal Čechy jako velmi zubožené, zpustlé, ve špatném stavu, napsal, že zde našel rozchvácené statky, na lesích cestách viděl lapky (loupežníky). V roce 1333 mu otec udělil titul Markrabě moravský, ale spravoval nejen celou Moravu, ale i Čechy (dochází k dvojvládí Jana a Karla). Karel zde chtěl zavést pořádek, hledal proto oporu v české šlechtě a v církvi (duchovenstvo) a v městech (Kutná Hora, Jihlava, Praha). Jako první se zbavil lapků (konal proti nim výpravy a krutě je trestal). Vykupoval panství a opravil královský palác. Roku 1346 se stává římským králem Karlem IV., o rok později je korunován na českého krále ve svatovítské bazilice a o devět let později je kardinálem korunován na císaře v Římě (1355, korunovace spojena s jízdou do Říma). Byl korunován také v Miláně (Lombardie). Po korunovaci rozhodl nově uspořádat české země. V roce 1348 vydal řadu listin, kterými ustanovil soustání tzv. Země Koruny české (prakticky existující až do 1918). V čele stojí český král, nejvýznamnější postavení zaujímalo České království, Markrabství moravské a slezská vévodství. Karel IV. se cítil být více Přemyslovcem, ale i Lucemburkem. Chtěl obnovit český stát a povznést hlavní město Prahu, sídlo českého a římského panovníka. (Praga caput regni = Praha hlava království – napsáno na městské radnici). Praha měla v této době více obyvatel než Norimberk i Londýn (40 000 obyvatel). V roce 1338 staví radnici na Starém městě, o deset let později, v roce 1348, zakládá Nové město pražské s centrem na Václavském náměstí (Koňský trh). Další náměstí: Dobytčí trh (dnes Karlovo náměstí), Senný trh. Nové město pražské bylo obehnáno hradbami, byly zbudovány čtyři hlavní brány. Praha byla městem řemeslníků a obchodníků, vznikaly zde kostely. Karel chtěl vytvořit nový Jeruzalém; byl zbožný, přesvědčený křesťan; netrpěl dlouhé doby rozestavěnosti (proto toho postavil tolik). Téhož roku (1348) byla v Praze založena Universita Karlova (pražské vysoké učení), která obsahovala všechny čtyři fakulty. Roku 1344 začala stavba Svatovítské katedrály, na místě bývalé rotundy z 10. století a baziliky z 11. století. Katedrála se stala sídlem biskupa a arcibiskupa; byl to tří až pětilodní chrám, za oltářem byl věnec kaplí. Byla to vlastně velká schrána nad hrobem sv. Václava; hrobka pro Přemyslovce a Lucemburky. Stavělo se podle francouzského stylu (na stavbě se podílel Matyáš z Arrasu, Petr Parléř (Parléř – polír = mistr na stavbě) a jeho synové. Katedrála však nebyla dostavěna a byla postupně dostavována v několika etapách (až do 20. století, kdy byly dostavěny dvě věže). Roku 1344 bylo v Praze biskupství povýšeno na arcibiskupství s prvním arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Jiný charakter dostala i církevní politika: vzrostl počet klášterů a církevních řádů. (Př.: benediktinský klášter Emauzy = „Na Slovanech“. Papežem zde byla povolena slovanská liturgie.) Vznikaly také nové kostely (Př.: Kostel Panny Marie Sněžné na Novém Městě). Karel IV. nechal vybudovat také další stavby. Byl to Karlův most (1357), který byl postaven na místě bývalého Juditina mostu strženého povodní. Karlův most je 516 m dlouhý, skládá se z šestnácti oblouků, říkalo se mu také Kamenný most. Zakončen je Staroměstskou mosteckou věží (gotická). Není to však nejstarší český kamenný most, ten se nalézá v Písku. Dále postavil Královský palác, Hladovou zeď (aby dal práci chudině), nechal postavit různé hrady jako sídla panovníků a šlechty. Nechal zbudovat též Karlštejn (císařské sídlo), který měl chránit korunovační klenoty římské říše; součástí Karlštejna byla Kaple sv. kříže. Stěny jsou zdobeny nástěnnými obrazy mistra Theodorika zdobené drahými kameny a zlatem.
Politika Karla IV. – vydání listin, tím upevnil poměry v Říši 1355 Majestas Carolina zákoník, který měl omezit moc šlechty – psané zákony omezují libovůli soudce (+ šlechty) poddanskou odúmrť neměla dostávat šlechta, nýbrž král zajišťuje nezcizitelnost královského majetku jmenovitě místa a hrady, které nesměly být zastaveny pro odpor šlechty tento zákoník nebyl prosazen (ale aby Karel nebyl poražen, tak prohlásil, že listina shořela) 1356 Zlatá bula Karla IV. (Aurea Bulla) upravovala poměry v Říši (ústava Svaté Říše Římské), upravovala rovněž vztah Čech k Říši (výsadní postavení českého státu v říši) český panovník má být prvním mezi volícími kurfiřty král je volen většinou hlasů, nikoliv souhlasem všech na pečeti je nápis Řím – hlava světa (která řídí otěže světa) formálně byla jakožto hlavní dokument Svaté Říše Římské (později národa německého) platná až do jejího zániku v roce 1806 (tj. platila celých 450 let) Doba Karla IV. je dobou klidu a míru, přednost před válečnými konflikty mají diplomatická jednání. Dochází též k rozšíření území českého státu (díky sňatkům získal Falc, Svídnicko a Pomořansko; koupí nebo smlouvou získal Slezsko, Horní a Dolní Lužici a Braniborsko). Území spojené panovníkem Karel IV. nazýval „země koruny České“ (natrvalo to byly Čechy, Morava, Slezsko a Lužice). Získáním podpory šlechty, církve a měst sladil zájmy všech a udržel mezi nimi rovnováhu sil. Karel IV. měl dvanáct dětí (z čehož jedno zemřelo při porodu); až se svou třetí ženou (Annou Svídnickou) měl syna Václava, který se narodil v Norimberku. Václav, jako prvorozený syn, byl následníkem trůnu. Ve svých dvou letech byl korunován na českého krále, v patnácti na římského krále. Karel IV. měl s Alžbětou Pomořanskou tři syny (mj. Zikmunda, Jana Zhořeleckého) a dcery (Anna – provdala se za anglického krále Richarda II.). Václav se měl stát králem v Čechách (v zemích Koruny České) a Zikmund v Braniborsku. 29. 11. 1378 Karel IV. zemřel na zápal plic. Pochován je v chrámu sv. Víta.
Václav IV. (1378 – 1419) Václav IV. se narodil 26. února 1361 jako syn Karla IV. a jeho manželky Anny Svídnické. Jeho otec Karel se snažil zajistit Václavovi tu nejlepší budoucnost, a tak jej již v jeho dvou letech nechal korunovat králem českým, v době Václavových patnácti let pro něj zajistil rovněž korunu římskou. Jeho vychovatelem byl Arnošt z Pardubic a po něm Jan Očko z Vlašimi. Již v roce 1376 (tedy za života Karla IV.) byl také zvolen římským králem (1400 byl úřadu zbaven). Za vlády Václava IV. dochází v Čechách k hospodářské krizi. Je třeba však říci, že již předtím, než se Václav dostal k žezlu, pozvolna klesal výtěžek stříbra z kutnohorských dolů a tím docházelo ke zhoršování jakosti pražských grošů. Již Karel IV. se snažil tuto situaci řešit svými mincovními reformami. Reálné příjmy vrchnosti klesaly, ani hmotné postavení poddaných se však nezlepšilo. Došlo ke zvýšení cen řemeslnických výrobků, což však způsobilo snížení poptávky. Zemědělské produkty svoji hodnotu naopak ztrácely. Navíc se hlavně v osmdesátých letech čtrnáctého století snížil počet obyvatelstva v důsledku epidemie moru (zemřelo asi 15% obyvatelstva; tzv. černá smrt). Rok 1378 se nesl též ve znamení papežského schizmatu. Václav se po vzoru svého otce postavil sice na stranu římského papeže Urbana VI., ale v roce 1398 tento názor opustil a souhlasil s francouzským králem Karlem VI., že by oba papežové měli resignovat a měl by se zvolit papež nový. Václav se cítil být spíš králem českým než německým, a do Německa zajížděl jen zřídka. Postupně vzrůstal názor, že Václav není schopným vladařem, holdoval alkoholu a jeho protivníci mu vyčítali, že údajně více naslouchá těm, kdo s ním pijí, než svým opravdovým rádcům. Roku 1394 představitelé vyšší šlechty společně s moravským markrabětem Joštem krále Václava zajali a propustili jej až za dva roky, kdy přijal podmínky šlechty (propuštěn byl i za pomoci svého bratra Jana Zhořeleckého). Vše vyvrcholilo v roce 1400, kdy Václava se souhlasem papeže čtyři kurfiřti sesadili z římského trůnu s tím, že ho prohlásili za „člověka neužitečného a líného a pro římskou říši naprosto nevhodného.“ Ani v Čechách se však Václav netěšil všeobecné oblibě. Jeho spory s arcibiskupem Janem z Jenštejna vyvrcholily v usmrcení generálního vikáře Jana z Pomuku (později sv. Jana z Nepomuku, který podle legendy zaplatil za neporušení zpovědního tajemství a neprozrazení zpovědi Václavovy manželky Žofie svým životem). Václav si také znepřátelil vyšší šlechtu, když si za svoje spolupracovníky vybíral ctižádostivé příslušníky nižší šlechty nebo měšťany. Doba vlády Václava IV. je neodmyslitelně spjata rovněž s husitským hnutím. V Čechách působili již za vlády Karla IV. pod ochranou jeho i arcibiskupa Arnošta z Pardubic nadšení kazatelé Konrád Waldhauser z Horních Rakous, farář při Týnském chrámu, a Moravan Jan Milíč z Kroměříže. K reformaci se se svými teoretickými úvahami připojil i Matěj z Janova, který ve svých latinsky psaných spisech srovnával současný život církve s Biblí. Díky českým studentům studujícím v Oxfordu (zejména Jeronýmu Pražskému) se do Prahy dostaly spisy Jana Viklefa (John Wycliffe). Vyvrcholením české reformace bylo dílo mistra Jana Husa. Ten se narodil kolem roku 1370 v Husinci u Prachatic. Studoval na universitě, na fakultě svobodných umění a na fakultě bohoslovecké, stal se nakonec i jejím rektorem, zároveň však byl i kazatelem v Betlémské kapli v Praze. Ta byla založena roku 1391 pro hlásání Božího slova výhradně česky. Diskuze o Viklefových spisech rozdělila universitu na Husa, který byl společně s českými mistry pro reformu, a na německé profesory, kteří byli proti ní. V roce 1403 byl však většinou německých hlasů vydán zákaz 45 článků Viklefova učení a byly prohlášeny za kacířské. Podobně jako Viklef požadoval Hus, aby veškerá církevní správa byla v souladu s Biblí, kterou přeložil do češtiny. Papežství považoval za lidskou instituci, která se ocitla v hluboké krizi. Reformovat církev viděl jako úkol světské moci. Kázal však, že každá vrchnost duchovní i světská, zatvrzele trvající v hříchu, ztrácí před Bohem svou moc, tj. poddaní nejsou vázáni ji poslouchat, ale právě naopak jako křesťané mají povinnost jí odporovat. Žádal, aby se církev vzdala světského majetku a vrátila se ke svému duchovnímu poslání. Tyto myšlenky uložil nejen do svých spisů psaných v latině v i češtině, ale seznamoval s nimi i prostý lid v Betlémské kapli. Jeho úvahy se dotkly celého tehdejšího společenského zřízení a změny, které z jeho úvah vyplývaly, měly přispět k duchovnímu i pozemskému povznesení lidu. Hus vzbudil ohromné společenské vření, jeho učení vešlo ve známost i v zahraničí.
Na naléhání příznivců reformy a Jana Husa v jejich čele vydal Václav IV. roku 1409 Dekret kutnohorský, kterým změnil dosavadní zřízení pražské university. Tři hlasy, které dosud měli němečtí profesoři, byly dány českému národu, a třem ostatním národům patřil hlas pouze jediný. Němečtí profesoři i studenti z tohoto důvodu českou universitu opustili a založili novou universitu v Německu (v Lipsku). Počeštěním přestala mít však pražská universita mezinárodní povahu. Přívrženci reformy a koncilu v Pise dosáhli touto změnou převahy. Právě tehdy se Jan Hus stal rektorem university. Arcibiskup si vymohl na papeži bulu, která zakazovala kázání v Betlémské kapli a v dalších kostelech. Hus se však zákazu nepodrobil, arcibiskup ho proto dal do klatby. V roce 1411 byl dokonce exkomunikován z církve. V Praze zavládlo vzrušení, protože Hus byl již oblíbeným kazatelem a řady jeho přívrženců rychle rostly. I sám král Václav IV. působil u dvora papežského ve prospěch Husa, dokonce zabavil arcibiskupské statky, avšak jeho snaha byla marná. Když v roce 1412 Hus důrazně vystoupil proti odpustkové papežské bule, která byla dokonce veřejně spálena, rozhořčení stoupalo. Václav IV. již Husa přestal ochraňovat, protože z prodeje odpustků plynuly příjmy do státní pokladny. Vrcholu dosáhlo, když němečtí konšelé ve Starém městě dali popravit tři účastníky bouří proti odpustkům, kteří byli stoupenci Husovými velebeni jako mučedníci. Papež dal Husa do klatby, nařídil zbořit Betlémskou kapli a zastavit bohoslužby všude, kde by Hus pobýval. Nad Prahou byl vyhlášen interdikt. Opustil Prahu (občas se do ní vracel) a působil na Kozím Hrádku u Jana z Ústí a později na hradě Krakovci u Rakovníka. Na venkově neustal Hus ve své kazatelské a spisovatelské činnosti. Byl proto povolán, aby se zodpovídal před Kostnickým koncilem, který byl z podnětu bratra Václava IV., Zikmunda, svolán na rok 1414 (koncil měl primárně vyřešit papežské schizma). Hus se ale odebral do Kostnice až poté, co mu Zikmund svým glejtem zaručil bezpečnou cestu, pobyt na koncilu a návrat. Ve slyšení, které se mu před koncilem dostalo, nešlo však o volnou diskusi, ve kterou doufal, ale o pouhou výzvu, aby své učení odvolal. Proces, ve kterém byl Hus obviněn z kacířství a poté upálen, trval přes půl roku. Hus při něm projevil velkou statečnost a mravní sílu. Odmítl své učení odvolat a vyžadoval důkazy pro své obvinění. Chtěl se podrobit pouze slovu Božímu, nikoli autoritě koncilu. Hus se sám rozhodně nepovažoval za kacíře, ale naopak za věrného křesťana a příslušníka církve. 6. července 1415 byl však odsouzen a upálen jako kacíř. Po smrti Jana Husa vytvořila česká šlechta tzv. branný svaz a do Kostnice poslala protestní list, který potvrdilo 452 českých pánů (vyšší šlechta) a rytířů. 1416 byl v Kostnici rovněž upálen Husův přítel Jeroným Pražský. Ve městech vypukly nepokoje. V Praze (na Novém Městě) byl hlavní autoritou kněz Jan Želivský. Ten byl ještě radikálnější než Hus, říkal: „Kdo nepracuje, ať nejí!“ Na venkově docházelo k radikalizaci lidu, lid vyjadřuje svou nespokojenost tzv. „poutěmi na hory“ = vyvýšená místa, kde se scházeli kazatelé s lidmi. Hlásal se chiliasmus, což byly myšlenky, že se blíží konec světa; spravedliví budou spaseni a ostatní zatraceni. Ke spasení mělo dojít na „horách“ a v pěti vyvolených městech (Žatec, Louny, Slaný, Plzeň, Klatovy). Bude nastoleno království boží na Zemi. Dojde k druhému příchodu Krista, který spravedlivé spasí a vznikne tisíciletá říše klidu a míru. Pokračuje též kritika církve, požaduje se sekularizace majetku, církev nemá mít světskou moc. Bylo zavedeno přijímání podobojí (utrakvismus) – ještě před smrtí Husa (byl to nápad Jakoubka ze Stříbra) – Hus to schválil z Kostnice. => přijímání krve i těla Krista (víno, hostie). Víno bylo přijímáno z kalicha (-odtud symbol husitství). Husité se dělili na dva základní proudy: 1) umírnění husité – to byly majetnější vrstvy (šlechta, měšťanstvo). Umírnění husité požadovali sekularizaci majetku, podíl na moci, dohodu s Evropskými panovníky a požadovali též rovnost lidí před Bohem. 2) radikální husité – to byla městská chudina a venkov; vytvořili vojensko-politické svazy; hlavní sílu představovala husitská města (husitské svazy: táborský, východočeský (orebité) a severočeský (Žatecko – Lounský)). Pražští husité zaujímali postavení mezi umírněnými a radikálními husity. V létě roku 1419 v Praze vrcholí spory mezi Husovými přívrženci a jeho odpůrci (= katolická šlechta, patriciát, vyšší duchovenstvo aj.) 30. července 1419 je v Praze uskutečněn převrat = 1. pražská defenestrace. Protihusitští konšelé dosazení Václavem IV. byli pobiti nebo vyhozeni z oken Novoměstské radnice; chudina útočí na kostely a kláštery v Praze. Úřady na Novém Městě pražském tedy ovládli husité. Král ještě dodatečně převrat schválil, avšak v polovině srpna 1419 Václav IV. zemřel – podle některých pramenů na mozkovou mrtvici, infarkt myokardu či epileptický záchvat způsobený svým častým opájení vínem. Novým králem měl být Zikmund. Ten však nebyl pro husity přijatelný, a tak byly České země v letech od 1419 do 1436 bez panovníka.
