ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE FAKULTA AGRONOMICKÁ KATEDRA ZOOLOGIE A RYBÁŘSTVÍ DIPLOMOVÁ PRÁCE VÝTĚŽNOST ICHTYOFAUNY A HYDROBIOLOGICKÁ

ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE FAKULTA AGRONOMICKÁ KATEDRA ZOOLOGIE A RYBÁŘSTVÍ

DIPLOMOVÁ PRÁCE VÝTĚŽNOST ICHTYOFAUNY A HYDROBIOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA RYBÁŘSKÉHO REVÍRU SÁZAVA 5

Vedoucí: RNDr. Josef Kurf’urst, CSc. Diplomant: Lukáš Kalous

V Praze dne 1. května 1999

Rád bych na tomto místě poděkoval všem, kteří mi byli nápomocni s touto prací, zvláště pak RNDr. Josefu Kurfürstovi, Csc., Povodí Vltavy a.s., MO–ČRS v Sázavě a panu Jakubovi Slováčkovi.

3

Obsah

Obsah 1. ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

5

2. CÍL DIPLOMOVÉ PRÁCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

7

3. LITERÁRNÍ REŠERŠE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

8

3.1. TEKOUCÍ VODY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

8

3.2. HYDROBIOLOGICKÉ CHARAKTERISTIK . . . . . . . .

12

3.2.1. FYZIKÁLNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

12

3.2.1. CHEMICKÉ

............................

15

...........................

18

3.3. RŮST A VĚK RYB . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

21

3.4. ANTROPOLOGICKÉ VLIVY NA VODNÍ PROSTŘEDÍ

25

3.5. SÁZAVA A LIDÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

28

4. MATERIÁL A METODIKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

32

4.1. POPIS ŘEKY SÁZAVY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

32

4.2. BLIŽŠÍ CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÉHO ÚSEKU

33

4.3. POPIS JEDNOTLIVÝCH STANOVIŠŤ . . . . . . . . . . . . . .

35

4.3. ODBĚR MATERIÁLU A JEHO ZPRACOVÁNÍ . . . . . .

38

5. VÝSLEDKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

43

6. DISKUSE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

54

7. ZÁVĚR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

62

8. POUŽITÁ LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

64

9. PŘÍLOHY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

68

3.2.3. BIOLOGICKÉ

4

Úvod

1. Úvod Základním prvkem krajiny je voda, jejíž význam je podtrhnut faktem, že bez vody není život možný. Voda zastává na Zemi velké množství nezbytných úloh a její využití je potřeba chápat komplexně a ne pouze z úzkého pohledu některých uživatelů, či odvětví,

jako je energetika, průmysl, zemědělství či likvidace

odpadů. Toto chápání pak následně vede k znehodnocení zdrojů a k narušení rovnováhy přírodního systému, jenž potom pro zachování funkčnosti nebo možnosti dalšího využití vyžaduje externí zdroje, které jsou ve svém důsledku exploatovány z fosilních paliv, tedy zdrojů neobnovitelných. Voda je hlavně životní prostředí mnoha živých organismů jak permanentních, tedy trvale žijících ve vodním prostředí tak i temporálních, které vodní prostředí využívají jen po část svého života. Neopomenutelným faktem je, že lidé a ostatní suchozemské organismy vodu potřebují k pití a jsou na nezávadné čisté vodě bezprostředně závislí, což je někdy až nepochopitelně přehlíženo. Proto aby vodní tok mohl plnit svou ekologickou funkci a zůstal kvalitním zdrojem vody, je třeba při zásazích, které člověk činí s vodním prostředím, dělat vše tak, aby nenarušil významným způsobem jeho ekologickou stabilitu. Představa, že by voda v potoce, říčce, jezeru či veletoku mohla zůstat kvalitní bez fungující stabilní bioty v ní, je mylná. Řeka by měla zůstat živou osou krajiny provázanou s okolní přírodou a tvořící s ní jeden fungující ekologický celek. Vodní toky představují v České Republice nedoceněný produkční systém, vytvářející množství cenných bílkovin, které v nich vytvářejí rybí společenstva. V současné době je spotřeba ryb všech druhů včetně mořských konzerv a rybích výrobků v České Republice okolo 5,0 kg na osobu a rok. Z toho na čerstvé ryby sladkovodní připadá 0,9 – 1,1 kg na osobu za rok. U sladkovodních ryb jde většinou o produkci z rybníků (asi ze tří čtvrtin), zbytek tvoří úlovky sportovních rybářů (PIVNIČKA, 1981). Pro 15 – 17% světové populace přitom představují ryby rozhodující zdroj masa a z dietetického hlediska by bylo zvýšení spotřeby rybího masa i u nás vhodné. Rybí maso se skládá ze 70 – 80% vody, 20% bílkovin,

1 – 10 % tuků a jeho energetická hodnota kolísá u našich druhů

5

Úvod mezi 3400 – 6500 kJ na 1 kg masa. Rybí tuk je cenný obsahem vitamínů A, D

a

řadou nenasycených mastných kyselin. Také zisk živočišných bílkovin

z rybího masa je ekonomicky výhodnější, protože náklady na 1 kg rybího masa jsou dvakrát nižší než na výrobu 1 kg vepřového masa. V mořích severní polokoule v současnosti dochází k fatálnímu kolapsu rybářství, takzvanému overfishingu. Obnova těchto zdrojů bude trvat asi 750 let (přednáška na Č.Z.U., RÁB, 1999). Přesun výroby rybího masa do aquakultur mořských a sladkovodních je tedy nevyhnutelný. Zde by se mohli uplatnit naše zkušenosti s hospodařením na stojatých i tekoucích vodách, ve kterém máme již dlouholetou tradici. Zatím zůstává v Česku základním způsobem získávání ryb z tekoucích vod pro lidskou výživu sportovní rybolov. Sportovní rybářství má však i širší význam než je jen získávání potravy. Je to také forma rekreace a regenerace pracovní schopnosti člověka mající pozitivní vliv na produktivitu práce. Na rybářský sport je navázáno celé průmyslové odvětví vyrábějící rybářské potřeby a tok peněz do hospodaření na volných vodách je využíván k udržení zarybněnosti našich řek. Úsek řeky Sázavy, tedy rybářský revír Sázava 5 začínající u jezu v Ledečku a končící jezem v Sázavě Černých Budách, jsem si zvolil jako objekt svého průzkumu, protože mám k tomuto místu osobní vazby a protože péče o krajinu začíná jistě jejím poznáváním, chtěl jsem k tomu přispět svým malým dílem.

6

Cíl diplomové práce

3. Cíl diplomové práce Cílem diplomové práce bylo provést základní ichtyologický průzkum rybářského revíru Sázava 5 a to hlavně z hlediska zastoupení jednotlivých taxónů a určení růstu vybraných druhů nedosazovaných do řeky, provést zpracování úlovkových statistik a zarybňovacího plánu ČRS, zhodnotit abiotické a biotické podmínky vybraného úseku řeky na základě vlastních odběrů a profilových odběrů Povodí Vltavy a.s a posoudit jejich vliv na ichtyofaunu u vybraných charakteristik, zhodnotit vliv exploatace rybí obsádky rybáři a navrhnout případné změny za účelem zvýšení efektivity výtěžnosti ichtyofauny a optimalizace rybích populací. Na základě zjištění výskytu vzácných druhů či ekologicky důležitých úseků navrhnout ochranná opatření a dále také navrhnout opatření pro podporu přirozené zarybněnosti toku. Poukazuji na to, že k tomu abychom dosáhli dostatečných podkladů pro vyhodnocení všech těchto úkolů, by bylo potřeba mnohem více času a hlavně finančních prostředků. Přesto se odvážím tvrdit, že i tato omezená práce má určitou vypovídací hodnotu. Může se stát podkladem pro další práci na ekologickém zhodnocení toku řeky Sázavy, což se jeví jako žádoucí.

7

Literární rešerše

3. Literární rešerše 3.1. Tekoucí vody Podle velikosti a charakteru povodí, délky a sklonu toku a podle hydrologických poměrů rozlišujeme pramenné stružky, bystřiny, horské potoky, potoky, říčky, řeky a veletoky (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991). Jsou to přirozené systémy odvádějící vodu po zemském povrchu v přirozených nebo z části technicky upravených korytech z výše položených míst do míst ležících níže a v převážné většině končící v moři. Jsou výraznými znaky většiny typů krajiny, i když jejich celková plocha je pouze asi jedna tisícina zemského povrchu (HYNES, 1970). Pod pojmem vodní tok rozumíme jak tekoucí vodu tak i koryto, ve kterém voda teče. Vodní toky mohou být přirozené – potoky, řeky, nebo umělé – kanály, náhony sloužící pro závlahy, odvodnění, plavbu, energetiku apod. Všeobecně ve vodohospodářské oblasti se toky, vzhledem k různým kritériím, hodnotí jako bystřiny, potoky a řeky (LUSK, 1990). Stálá zásoba vody v ČSFR představuje v tocích asi 1,5% našich celkových vodních zásob. Relativně hustá říční síť činí okolo 116 tisíc km vodních toků, z toho téměř polovinu tvoří malé toky, tj. bystřiny až říčky (BULÍČEK, 1972, JÚVA a kol., 1984). Podle hydrologického hlediska dělíme toky dle řádů. Tok I. řádu je tok ústící do moře, bez ohledu na délku a velikost. Přítoky do toku I. řádu jsou toky II. řádu. Přítoky do toku II. řádu jsou toky III. řádu, atd. Při soutoku dvou toků je tokem vyššího řádu ten, který je vodnější, delší, který má nad soutokem zachovalejší směr a který má výškový profil položený pod podélným profilem druhého toku (LUSK, 1990). Charakter a vývoj sítě toků je ovlivňován podnebím, reliéfem, geologickým podložím, velikostí areálu povodí, nadmořskou výškou a stářím říčního systému, v současné době v mimořádném rozsahu i působením tzv. antropogenních faktorů. Proto se podmínky vodního toku mění v jeho průběhu i co do změny chemických a fyzikálních vlastností toku. Z hlediska rybářství mají vodní toky velký význam, neboť většina sladkovodních ryb jsou druhy říční (BARUŠ, OLIVA,1995).

8

Literární rešerše Jen pět čeledí sladkovodních ryb žije výlučně v jezerech (FERNANDO, HOLČÍK, 1982, 1985 in BARUŠ, OLIVA, 1995). Potoky mají malé povodí a tvoří základní odvodňovací systémy. Protože se jedná většinou o kratší toky, jejich podélný profil je po celé délce přibližně stejný a šířka toku nepřesahuje 5 m. Potoky, které mají velmi nevyrovnaný spád s vysoce rozkolísanými vodními stavy a silnou výmolovou činností, označujeme jako bystřiny. Větší potoky, u kterých se již podélný spád liší v jednotlivých částech a šířka koryta se pohybuje od 5 do 10 m, označujeme jako říčky. Řeky jsou toky s výrazným podélným profilem a s poměrně menším spádem, šířka koryta je zpravidla větší než 10 m. Řeky jsou v podstatě svodné osové toky povodí, do nichž vtékají potoky a říčky. Vzhledem k většímu počtu přítoků mají obvykle vyrovnanější vodní průtoky. Ve většině biologických studií jsou vodní toky jako systémy analyzovány podélně, v souladu se změnami fyzikálních, chemických i biotických charakteristik (HOLČÍK 1989). Pro všechny přirozené toky je charakteristické nerovnoměrné proudění, při kterém vznikají válce a víry, voda teče různými směry k průběhu koryta a rozdílnou rychlostí. Nerovnoměrné

proudění mimo stálého formování koryta

toku, v něm vytváří i různé podmínky. Vznikají v něm tedy i různé stanoviště a to makrostanoviště i mikrostanoviště, jež jsou osidlována specifickými společenstvy vodních organismů. Z hlediska rybí obsádky je tato rozrůzněnost vodního toku velmi významná, neboť například jednotlivá věková a vývojová stádia téhož druhu ryb mají tak rozdílné nároky na prostředí, že jen koryto přirozeného toku s řadou různých stanovišť umožní zachování druhu (LUSK, 1990) . Mírný proud s klidnou hladinou a malou hloubkou vytváří MĚLČINY, kde rybí plůdek nachází ideální stanoviště a zároveň i dostatek planktonické potravy, která se na jiných místech toku nenachází. Klidná hladina s relativně velkou hloubkou vody ve vztahu k šířce toku, vytváří TŮNĚ. V tůních se zdržují již větší jedinci ryb nacházející tam i dostatek

9

Literární rešerše potravy. Tůně umožňují

rybám přečkat i kriticky nízké stavy vody a zimní

období. Štěrkové lavice tvořené štěrkem či kameny s nerovnoměrným prouděním a většinou i mělčí vodou vytváří PEŘEJE. Toto stanoviště vyhovuje zejména silně reofilním druhům ryb (dospělcům), které tam nacházejí dostatek bentické potravy (parma, ostroretka, pstruh, proudník atd.). KASKÁDY jsou tvořeny velkými kameny v profilu koryta případně i stupni. Voda tam teče v podobě vodopádu, vzniká divoký proud, často

se objevuje i pěna. Rychlost vody i

hloubka je v těchto místech větší než u peřejí. Tyto stanoviště nejsou rybami vyhledávány, ale slouží jako okysličovadlo toku. PROUDY jsou úseky toku, kde koryto má relativně úzký a stabilní

profil

(soutěska). Proudění je tam poměrně rychlé a rovnoměrné. Dno a břehy jsou málo členité. Pro ryby není takovéto stanoviště vhodné (LUSK 1990). Rozvoj výzkumu a formování teorie o ekosystémech vodních toků vytvořil základ pro formulaci koncepce říčního kontinua (VANNOTE et al., 1980). Toky jsou podle těchto autorů posuzovány jako podélně napojené systémy, v nichž procesy ekosystémové úrovně hladiny dolního toku navazují na procesy horního toku. HOLČÍK (1989) považuje koncepci zonace za validní ve všeobecném smyslu, neboť má deskriptivní i praktickou hodnotu v rybářství. Poznamenává, že dřívější jména jednotlivých pásem byla nahrazena v souladu s dávným návrhem BALONA (1959) geomorfologickými termíny, neboť jejich popisný význam je jasnější než klasická rybí pásma a této klasifikace lze použít i pro geografické oblasti a toky, v nichž určité typické druhy nežijí (BARUŠ, OLIVA, 1995 ). V našich podmínkách však v rybářské praxi je stále používáno tradiční rozdělení, tak jak český zoolog prof. A. Frič před více než sto lety rozdělil toky do jednotlivých rybích pásem na základě přítomnosti dominantního druhu ryb a pojmenoval je – pstruhové, parmové, sumcové, mřenkové a línové (BARUŠ, OLIVA, 1995, ADÁMEK a kol., 1995). Později se ustálilo rozdělení toku na pásma – pstruhové, lipanové, parmové, cejnové a pásmo delty (FRIČ, HUET, ŽADIN, STRAMACH, HOLČÍK, MIŠÍK, HENSEL in lit.). Adámek a kol. (1995) uvádí, že řeky v přechodném terénu k nížinám s širokým (až 20 m), ale poměrně mělkým korytem, vytvářejí parmová pásma, charakteristická

10

Literární rešerše štěrkopísčitým až kamenitým substrátem. V hlubších partiích a zátokách se vytvářejí vrstvy usazenin, ve vodě se pravidelně objevuje již mírný zákal. Sklon koryta dosahuje až 1,5 ‰ a voda v těchto úsecích s rychlejším prouděním má značnou energii díky poměrně velké vodnatosti. Proto se v parmovém pásmu uplatňuje transport látek více než eroze a sedimentace. Parmová pásma jsou nejčastější na řekách v oblastech s nadmořskou výškou 250 až 400 m n. m. o průměrné roční teplotě 8 – 10o C. Oživení je charakteristické řadou druhů společných s předcházejícím lipanovým a následujícím cejnovým pásmem, zvláště podle toho, o jaký úsek se jedná (proudné, resp. klidné partie) (ADÁMEK, 1995). Syntetickou

zoocenologickou

klasifikaci

toku

podal

ILLIES

a

BOTOSANEANU (1963), kteří navrhli podélné členění toků na tři zóny: krenon, ritron, potamon s dalšími podzónami. Tyto zóny s příslušnými biocenózami lze vytipovat ve všech geografických oblastech a nadmořských výškách. KRENON je pramenný úsek toku rozlišený ještě na eukrenon – vlastí pramen a hypokrenon – pramenná stružka. RITRON - tato zóna vzniká spojením několika pramenných stružek nebo potoků a dělí se na tři podzóny: epiritron, metaritron a hyporitron. Epiritron má charakter bystřiny, metaritron má charakter říčky lipanového pásma a hyporitron, který vzniká soutokem několika říček odpovídá zhruba hornímu úseku parmového pásma nebo spodnímu úseku pásma lipanového. POTAMON je opět rozdělen na několik podzón. Epipotamon charakterizuje řeku s širokým, mělkým korytem, kde se střídají peřejnaté a tišinové části (riffles a pools). Vůdčím druhem z ichtyofauny je zde parma obecná v dunajském bazénu také hlavatka. Metapotamon představuje toky v široce otevřených údolích nebo nížinách s větší hloubkou a menším spádem. Vedoucím druhem rybí obsádky je cejn. HYPOPOTAMON je úsek toku ovlivňovaný mořským prostředím.

11

Literární rešerše

3.2. Hydrobiologické charakteristiky 3.2.1. Fyzikální TEPLOTA VODY je jedním z rozhodujících faktorů, ovlivňujících některé vlastnosti a procesy ve vodě (např. obsah kyslíku, intenzitu rozkladu organických látek aj.), ale i přímo vlastní výskyt ryb (LUSK, 1989). Teplota vody v tocích vykazuje denní a sezónní oscilace. Někdy podléhá více výkyvům teploty vzduchu (osvětlené plytké toky), jindy kolísá minimálně pod vlivem silného zdroje (ledovce, podzemní vody, zastínění). Kolísání teploty toku je závislé na dalších hydrologických a geografických faktorech a na antropických vlivech. Sinusová křivka teplotních změn má v různých tocích různou amplitudu, případně fázový posun. Obecně platí, že teplota našich toků mezi desátou a dvanáctou hodinou představuje nejpravděpodobněji průměrnou denní teplotu (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991). V našich tocích je dlouhodobý roční průměr 5,4 až 11,9 oC, nejčastěji kolem 9 oC (DUB a kol., 1969). Nejnižší teplota vody bývá u nás v lednu a v únoru, nejvyšší v červnu a v červenci, v tocích pod nádržemi až v srpnu. Denní teploty v průběhu roku se pohybují od 0 do 34 oC. Denní změny tvoří u malých toků 3 až 6 oC, u větších řek kolem 1 oC. Pro převážně turbulentní charakter proudění vody je ve většině toků stálá vertikální homotermie. Pouze ve větších a hlubších řekách může docházet ke krátkodobé stratifikaci s nepatrnými rozdíly (0,5 až 2 oC) (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991). V létě se břehové části prohřívají a v zimě zamrzají rychleji než voda v proudnici. Teplotní rozdíl může v řekách činit 2 až 3 oC (DUB, 1957). Intenzita látkového metabolizmu je přímo určována teplotou vody, obdobně jako intenzita příjmu potravy, růst, proces rozmnožování včetně vývoje jiker a juvenilních jedinců (LUSK, 1989). Teplotu vody měříme rtuťovými teploměry s dělením po 0,1 oC buď přímo pod hladinou nebo teplotu vzorku získaného sběračem s určité hloubky. Pro rybářské účely je vhodné použití Hrbáčkovy láhve, do níž zasadíme teploměr. Můžeme použít i termistorového teploměru, který mnohonásobně urychluje práci při stanovení hloubkových profilů teplot (KRUPAUER a kol., 1984).

12

Literární rešerše SVĚTLO je primárním zdrojem energie pro živé organismy ve vodním prostředí (fotoautotrofní bakterie, fytoplankton a makrovegetace). Základní podmínky světelného režimu a vlivu světla na organismy jsou v tocích stejné jako ve stojatých vodách. V období srážkových přívalů se rychle zvyšuje zákal, tvořený vyplavovaným materiálem s břehů a povodí. Zvýšený průtok a zakalení zhoršují možnost pronikání světla ke dnu. Přístup světla do vodního prostředí je také omezován zastiňováním vegetací nebo hlubokými údolími, které světlou část dne podstatně zkracují. Fotosyntetickou aktivitou planktonu se produkuje obvykle okolo 90% organické hmoty, tvořící trofický základ pro potravní řetězce a potravní sítě celých biocenóz vodních nádrží (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991). Průhlednost se zjišťuje pomocí Secchiho desky (kotouč o průměru 30 cm, rozdělený na 4 kvadranty střídavě natřené černě a bíle, nebo bílá deska 20x20 cm). Průhlednost je hloubka, v níž nerozeznáme rozdíl mezi bílými a černými kvadranty nebo v níž přestáváme vidět bílou desku (KRUPAUER a kol., 1984). PROUDĚNÍ VODY je dalším z významných faktorů, který sehrává určující úlohu ve výskytu jednotlivých druhů i distribuci jedinců ve vlastním korytě. Rychlost vody má omezující roli i při migracích ryb směrem proti proudu vody. Vzhledem k tomu, že ryba aby se udržela v proudící vodě či vlastně překonala proudění vody, spotřebovává značné množství energie, je pochopitelné, že se snaží co nejdelší dobu strávit v místech, kde je rychlost proudění vody minimální. Obecně platí, že členité koryto toku poskytuje pro ryby mnohem příznivější podmínky než koryto s minimální členitostí, což je obvykle i jeden z negativních efektů úpravy toků (LUSK, 1989). PAVLOV (1979) rozeznává prahovou a kritickou rychlost proudění. Při prahové či minimální rychlosti proudění začíná reakce ryb na proud (tzv. reoreakce), která je charakterizována jejich orientováním v toku. Naproti tomu kritická rychlost proudění je horní hranicí rychlosti, při které je ryba ještě schopna udržet se v proudu. Rozmezí mezi těmito dvěma hodnotami rychlosti proudu je tedy interval, ve kterém je ryba ještě schopna se udržet na daném místě v toku. Hodnota kritické rychlosti proudění kolísá podle druhu ryb, mění se také během

13

Literární rešerše ontogeneze, je vyšší u ryb z vod běhutých, vykazuje také pozitivní korelaci s velikostí ryby. HOLČÍK (1980) prokázal, že je možno určit kritickou rychlost v proudu u populace, což je rychlost, při níž stabilní rybí společenstvo začíná být unášeno proudem (ichtyodrift, skat). Faktor proudění vody má pro ryby a rybí společenstva životní význam, protože akumulace kyseliny mléčné ve svalech ryb je 3-8 krát vyšší než u vyšších obratlovců. Proto i ryby s dobrou plovací schopností jsou nuceny přebývat poměrně dlouho a často v klidné vodě za překážkami (BARUŠ, OLIVA, 1995). Rychlost vody může být vysoká v horském potoku i ve středním úseku řeky např. Dunaje – několik m . s-1 , nebo nízká v tocích s menším spádem (méně než 0,1 m . s

–1

). Rychlost vody se zvyšuje při povodních (2-3 m . s

–1

). Nejvyšší

rychlost je vždy v proudnici v určité hloubce pod hladinou, směrem k břehům a ke dnu se snižuje (LELLÁK,KUBÍČEK, 1991).

14

Literární rešerše 3.2.2. Chemické KYSLÍK resp. aktuální obsah rozpuštěného kyslíku ve vodě určité nádrže nebo toku pochází ze vzduchu a z fotosyntetické činnosti vodních rostlin. Rostlinný podíl produkce kyslíku závisí na druhu a množství rostlin (makrovegetace i fytoplanktonu), na délce a intenzitě efektivního osvětlení a na dostatku vhodných živin (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991). Obsah kyslíku ve vodě je základním ukazatelem podmiňujícím výskyt a plnohodnotný život ryb. Obsah kyslíku ve vodě je ukazatel dynamický, závislý na řadě vlivů, z nichž nejvýznamnější jsou teplota vody a dále poměr tzv. producentů, kteří kyslík ve vodě produkují a tzv. konzumentů, kteří kyslík spotřebovávají. Tab. 1. 100 % obsah kyslíku ve vodě při různých teplotách Teplota

Obsah v mg . l -1

0 oC

14,7

5 oC

12,9

10 oC

11,5

15 oC

10,3

o

20 C

9,4

25 oC

8,6

30 oC

7,8

Kyslík je rovněž spotřebovávaný při tzv. biochemickém rozkladu organických látek. Tento proces patří mezi nejčastější příčiny vzniku deficitních stavů v oblasti kyslíkové bilance ve vodě a v našich podmínkách je nadměrné organické znečištění vody ve vodních tocích velmi častou příčinou úhynu ryb udušením (LUSK, 1989). BSK5 je zkratka biochemické spotřeby kyslíku, je definována jako množství kyslíku spotřebovaného mikroorganismy pro rozklad (mineralizaci) organických látek za aerobních podmínek. Toto množství je úměrné množství přítomných

15

Literární rešerše rozložitelných organických látek. Lze tedy podle BSK5 odhadnout stupeň rozložitelného organického znečištění (KRUPAUER a kol.,1984). Obecně hodnoty BSK5 nad 10 mg O2 . l

-1

lze považovat za nebezpečné pro ryby (LUSK,

1989). REAKCE VODY (pH) – je záporný exponent molární aktivity vodíkových iontů při dané teplotě. Referenční teplotou je 25 oC. Optimální pH vody pro ryby se pohybuje v rozmezí 6,5 – 8,5. Poškození a úhyn ryb lze pozorovat u lososovitých při pH nad 9,2 a pod 4,8 a u ryb kaprovitých při pH nad 10,8 a pod 5,0. V praxi se s nízkým pH vody nejčastěji setkáváme v jarním období při tání sněhu,

zvláště

v oblastech

rašelinišť.

Vysoké

pH

vody

se

zjišťují

v eutrofizovaných nádržích , kdy zelené organismy odčerpávají při intenzivní fotosyntetické asimilaci velké množství CO2 . Tím se porušuje neutralizační kapacita vody a zvyšuje její pH na 9,0 – 10,0 (SVOBODOVÁ a kol., 1987). AMONIAK ve vodě se může vyskytovat jednak ve formě disociované – NH4 a jednak ve formě nedisociované (molekulární) - NH3, která je pro ryby vysoce toxická. Vzájemný poměr obou forem amoniaku ve vodě závisí na hodnotě pH a zčásti i teplotě vody. Toxicita amoniaku ve formě NH3 je dána tím, že proniká bez problémů přes tkáňové bariéry, u ryb je to přes žaberní epitel a působí jako nervový jed na mozkovou tkáň (LUSK, 1989). SVOBODOVÁ (1987) uvádí, že hodnoty LC50 zjištěné v testu akutní toxicity se u kaprovitých ryb pohybují v rozmezí 1 – 1,5 mg . l-1 NH3, u lososovitých ryb v rozmezí 0,5 – 0,8 mg . l –1 NH3. DUSIČNANY se v čistých vodách vyskytují nejčastěji v jednotkách mg . l

–1

NO3 - N, ve znečištěných vodách jsou ho desítky mg . l

–1

. Protože

dusičnany jsou při filtraci půdou zadržovány jen zčásti, velké množství dusíku z průmyslových hnojiv se dostává do podzemních vod, toků a nádrží. Zemědělství se podílí na koncentraci N-NO3 v tocích až 95% (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991). Jako nejvyšší koncentrace dusičnanů pro kapra se udává hodnota 80 mg . l –1, pro pstruha duhového 20 mg . l

–1

(SCHRECKENBACH, 1982 in SVOBODOVÁ a

kol. , 1987).

16

Literární rešerše DUSITANY zpravidla doprovázejí dusičnany a amoniakální dusík v povrchových vodách, avšak jen v malých koncentracích, protože jsou málo stálé (SVOBODOVÁ a kol., 1987). Dusitanové ionty se dostávají do organismu ryb především přes žaberní aparát pomocí chloridových buněk. Dusitany se v krvi váží na hemoglobin za vzniku methemoglobinu, čímž se snižuje transportní kapacita krve pro kyslík (LEWIS, MORRIS, 1986 in SVOBODOVÁ a kol., 1987). FOSFOR je významným biogenním prvkem ve vodním prostředí. Pro posuzování zásob a dynamiky fosforu ve vodním systému se nejčastěji zjišťuje obsah fosforečnanového a celkového fosforu. Vzájemný poměr obsahu fosforu, dusíku a uhlíku limituje celkovou produkci biosystému (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991). Průměrné množství celkového fosforu v řekách se uvádí kolem 0,07 mg . l

–1

,

vlivem odpadních vod a zemědělského znečištění se jeho koncentrace zvyšuje až na několik mg . l –1 (PITTER, 1981). Velké množství

fosforu se ukládá do sedimentů, část je využita

producenty a malá část je součástí látek tranzitní fáze toku. Také obsah fosforu v biomase hydrobiontů není zanedbatelný. Například ROTSCHEIN a kol. (1981) in LELLÁK, KUBÍČEK (1991) odhadli podíl ryb na obsahu celkového fosforu v údolních nádržích na 17 – 45%. Zvýšený přísun dusíku a hlavně fosforu vyvolává eutrofizaci se znatelnými změnami ve složení společenstva (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991).

17

Literární rešerše 3.2.3. Biologické Životní prostředí tekoucích vod podle fyziografické struktury toku rozlišujeme na tři spolu související, ale ve faktorech prostředí odlišné subsystémy: 1.

Volná tekoucí voda (REOPELAGIÁL)

o různé rychlosti, hloubce a

průtoku, která se v lentických úsecích blíží charakteru stojatých vod. Kromě planktonu tekoucích vod (reoplankton) a ryb jsou trvalou součástí volné vody také bentické druhy živočichů tzv. drift. 2.

Povrchová vrstva dna (BENTÁL) sahá do hloubky dna jen několik cm. Na

rozdíl od volné vody je na dně koryta rychlost vody mnohem nižší a v hlubších tocích je také menší světelná aktivita. Ekologicky důležitá je hraniční vrstva, v níž dochází k zásadním látkovým přeměnám. Většinou jsou kameny s nárosty osídleny početnějšími zoobentonty než kameny hladké a ikrustované, které jsou chudé početně i hmotnostně. Malé kameny, štěrk a písek jsou častěji v pohybu, jsou troficky chudší, proto jsou osídlovány méně hustými populacemi. Bahnité usazeniny jsou oživeny, pokud jde o biomasu, ze všech podkladů nejvíce, druhová rozmanitost je však menší než na kamenech. Nárůst biomasy různých druhů dna koryta se dá vyjádřit vztahem: písek < štěrk < balvany < kameny < bahno . 3.

Podříční dno (HYPOREÁL) je hlubší vrstva dna s infiltrovanou říční vodou

pod aktivním tokem. Voda protéká tímto systémem podle zákonů platných pro vody povrchové a směrem do hloubky se uplatňují více gravitační a kapilární síly. Společenstvo hyporeálu můžeme označit jako hyporeos, potamofreton, psammon (ŠTĚRBA, 1986). Biocenózu tekoucích vod můžeme podle různých biotopů rozdělit do několika skupin: PLANKTON – bakterie volné vody jsou vázány na suspendovaný materiál a jejich množství bývá mnohonásobně menší než v epilitických nárostech (PUNČOCHÁŘ, 1983 in LELLÁK, KUBÍČEK, 1991). Sinice a řasy tvořící nárosty na povrchu dna mohou vlivem intenzívní fotosyntetické činnosti vytvářet stále nové vrstvy buněk. Nejhořejší jsou strhávány proudem nebo uvolňovány produkcí kyslíkových bublinek do volné vody.

18

Literární rešerše Nejčastěji to jsou rozsivky, ale v reoplanktonu nacházíme také prvoky a některá rotatoria. DRIFT – rozdíl mezi driftem a planktonem spočívá v tom, že

planktonní

organismy se mohou v proudící vodě rozmnožovat a cyklicky vyvíjet, kdežto driftující bentické organismy nikoli (SERNARDER, 1901 in NEUMANN, 1931). Drift je součástí

biologického mechanismu tekoucích vod tzv.

osidlovacího neboli kolonizačního koloběhu (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991) MÜLLER (1954) vyšel z předpokladu, že vzhledem k neustálému splavování organismů by muselo za určitou dobu dojít k úplné depopulizaci dna, kdyby nefungoval nějaký rekompenzační mechanismus. Tak vznikla představa kolonizačního cyklu, v němž proudový úbytek larev temporální fauny dna je nahrazována protiproudovým letem imág a kladením vajíček v hořejších úsecích toků a splavováním juvenilních a dalších instarů zpět. BENTOS – bentické společenstvo osídlilo dno v několika vrstvách, v případě kamenitého dna je to horní i spodní strana kamenů a nejníže substrát hyporealu. Jiná situace vzniká za přítomnosti hustých zárostů submerzní vegetace, která vzhledem k hydraulickým podmínkám a rozdílné světelné expozici vytváří na svých trsech různé mikrobiotopy. Fytobentos bývá zastoupen v příhodných podmínkách na povrchu podkladu řasami, sinicemi, mechy, některými druhy lišejníků a játrovek. Tyto organismy se vyskytují na kamenitém podkladu (epilitické organismy), na bahnitém substrátu (epipelické organismy) nebo na jiné vegetaci (epifytické organismy) a na některých živočiších (epizoické organismy). Z nejčastějších jsou ruduchy, zelené řasy, rozsivky, sinice a další (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991). Vyšší vodní rostliny se rozdělují na ponořené – submerzní, s plovoucími listy a zakořeněné pod vodou – emergentní (KRUPAUER a kol.,1984). ZOOBENTOS – evropská limnobiologická škola rozděluje bentické živočichy říčního ekosystému podle převládajícího charakteru dna na zoocenózy kamenitého nebo skalnatého podkladu (litoreofilní z.), vegetace (fytoreofilní z.), písku (psammoreofilní z.), bahnitých sedimentů (pelloreofilní z.) a hlinitých břehů a náplavů (agriloreofilní z.) (ŽANDIN, 1940 in LELLÁK, KUBÍČEK, 1991).

19

Literární rešerše Makrozoobentos povrchu kamenů patří především larvám jepic, muchniček, pakomárů, chrostíků, plžům a přísalkám. Spodní část kamenů poskytuje prostor pro bohatou škálu druhů s rozmanitými potravními a kyslíkovými nároky nebo druhů v dané vývojové fázi fotofobních. Kromě prvoků zde žijí ploché kolonie hub a jejich doprovodné organismy, mechovky, ploštěnky, pijavice, plži a četné druhy členovců: korýši, jepice, pošvatky, chrostíci, ploštice, vodule. Zoocenózy písčitého dna (psammon) jsou druhově i početně nejchudší. Na sporé nárosty rozsivek navazují malé hustoty prvoků, např. nálevníků, slunivek, některých druhů krytěnek a bičíkovců. Řídce jsou zastoupeny také drobné ploštěnky, volně žijící hlístice, vířníci, máloštětinatci, drobné naidky a roupice. Velmi dobře jsou pro toto prostředí přizpůsobeni pakomáři a některé druhy dvoukřídlých čeledí. Velice slabě se vyskytují chrostíci a hrabavé typy jepic, drobné druhy pošvatek, dravé vodule. Hojněji zastoupeni mohou být měkkýši. V písčitém ripalu s dobrými kyslíkovými a potravními podmínkami bývají různonožci a některé druhy vidlonožců. Zoocenózy bahnitého nebo bahnitopísčitého dna se vyskytují v horských i nížinných tocích. V horních úsecích řek je jejich množství a složení velmi chudé, protože vhodný sediment se může utvořit jen v úzké příbřežní části koryta. Bohatší usazeniny mohou být u břehů a v tůňových úsecích středních částí toku, v meandrech a na soutocích řek, v řekách nížin a v deltách. Přes značnou podobnost biotopu s vodami stojatými není struktura jejich biocenóz zcela identická. Velmi hojná jsou oligocheta, z dvoukřídlých převládají pakomáři rodu Chironomus a další. Hojné jsou některé druhy pakomárců. Z ostatních řádů hmyzu jsou to zástupci jepic, ploštic, chrostíků, vážek, střechatek, vodních brouků. Ve značném množství bývají často přítomni měkkýši Valvata, Sphaerium, Pisidium, Unio, Anodonta. Zoocenózy hlinitých břehů a dna řek jsou limitovány množstvím budování úkrytů (chodeb, jamek, rourek.) nebo využívají nějakého příchycovacího zařízení. Tyto možnosti mají především hrabavé typy jepic, někteří pakomáři, raci a krabi. Opuštěných úkrytů využívají další bentonti (LELLÁK, KUBÍČEK, 1991).

20

Literární rešerše

3.3. Růst a věk ryb Růst ryb neustává po dosažení pohlavní dospělosti jako je tomu u vyšších obratlovců. Jen mihule potoční (Lampetra planeri) (patří do mihulovců pozn. autora) a úhoř říční (Anguilla anguilla) tvoří výjimku, neboť s pohlavní dospělosti je ukončen jejich růst a po vytření hynou. Jikrnačky některých našich druhů ryb – lín obecný (Tinca tinca), kapr obecný (Cyprinus carpio), úhoř říční (Anquila anquila) dosahují obvykle před pohlavní zralostí větší velikost než-li mlíčňáci (samci) a bývají zpravidla, u kapra obecného (Cyprinus carpio), okouna říčního (Perca fluviatilis), Lína obecného (Tinca tinca) a někdy i pstruha obecného formy potoční (Salmo truta morfa fario), o jeden rok později pohlavně dospělí, u úhoře říčního (Anquila anquila) i o několik let (DYK, 1946). ŠLECHTA in lit. (1996), zdůrazňuje význam identifikace populací ryb, která je z mnoha důvodů obtížná (vnější podobnost, skrytý způsob života, migrace, neukončený růst, exotermie, obtížná ulovitelnost apod.). Tyto faktory často maskují vnitrodruhové populační taxony – populace, migrační skupiny, poddruhy, rasy. Zároveň zdůrazňuje nutnost a potřebu sledovat stáří a intenzitu růstu, jakož i identifikovat populace ryb pro praktické utilitární účely – nasazování, udržování a hospodářské využití populací, pro porozumění mechanismu adaptace, speciace a evoluce druhů a dále pro „ conservation genetics“ – ochranu genetického materiálu ohrožených a mizejících druhů a naději na jejich dlouhodobé přežití, případně další speciaci. Jedním z nejdůležitějších faktorů limitujících růst, vedle vnitřních činitelů (DYK, 1946), je množství potravy, se kterou těsně souvisí početnost populace nejen daného druhu, ale i ostatních druhů tvořících společenstvo. Nelze opomenout ani další abiotické faktory ovlivňující intenzitu růstu, jako teplota vody a okolního prostředí, světlo, množství kyslíku ve vodě atd. Charakter růstu je specifický jednak pro jednotlivé druhy a dále v rámci druhu pro jednotlivé etapy života ( embryonální, juvevenilní, adultní, senektivní). Proto je velmi obtížné popsat průběh růstu jednou analytickou funkcí , i když na druhé straně alespoň přibližný popis je nutný pro další začlenění intenzity růstu do odhadů produkce, výnosu a pro porovnání růstu různých druhů (PIVNIČKA, 1981).

21

Literární rešerše Ryby jako poikilotermní živočichové mají periodický růst závislý na ročním období. To platí zejména pro ichtyofaunu mírného pásma severní i jižní zeměpisné šířky, ryby tropického pásma rostou také periodicky, ale sezónnost růstu není tak výrazná. Tato periodicita se zřetelně projevuje na šupinách a dále pak na některých kostech i otolitech (HOLČÍK, HENSEL, 1972). U rybích šupin vzniká během období, kdy ryba rychleji rostla (během teplejší části roku ) více přírůstkových pásů (lamel), které jsou od sebe více oddáleny než lamely vznikající v chladném období (nebo jako jeho důsledek krátce po něm ), kdy ryba rostla pomaleji nebo nerostla vůbec, což je charakteristické hlavně v zimním období (PEŇÁŹ, 1962). Viditelnost a zřetelnost annulů je různá a závislá jak na kvalitě přístroje, kterým šupiny prohlížíme, tak na stáří ryby a postavení annulů vůči sobě. U starších jedinců jsou obyčejně viditelné tehdy, když poslední 2 až 3 sklerity zimní sezóny jsou k sobě těsně přimknuté a vytvářejí tak jasnou temnou strukturu kontrastující s novými oddálenými sklerity další sezóny. Toto takzvané odseknutí annulu je nejlépe patrné na diagonálním poloměru šupiny. U většiny druhů ryb se annuly vytvářejí v jarním období, často těsně po tření. Doba je však druhově specifická. V rámci druhu obyčejně mladší jedinci mají annulus vytvořený dříve než ryby starší (PIVNIČKA, 1981). BALON (1960) uvádí, že kromě ročních prstenců vznikají na šupině další útvary, které více či méně annulus připomínají, za který je však není možno považovat. Vznikají vlivem změny teploty vody, změny v množství potravin v průběhu vegetační sezóny, eventuelně v důsledku fyziologických změn, které se nemusí projevit u celé populace (nemoci, napadení parazity). Většina údajů o růstu ryb v ichtyologické literatuře je získána zpětným výpočtem délky a označována symboly l1, l2, l3, atd., vyjadřující délky těla za jednotlivé roky života (1,2,3,atd.), nebo L1,L2,L3, počítáme-li celkovou délku ryby, včetně ocasní ploutve. Z těchto hodnot můžeme také vyčíst každoroční průměrné délkové přírůstky (označované zpravidla t). Čím větší množství jedinců zkoumáme, tím přesnější obraz o délkovém růstu a přírůstcích dostaneme (BARUŠ, OLIVA, 1995).

22

Literární rešerše HOLČÍK a HENSEL (1972) rozdělují metody určení růstu ryb na dvě skupiny podle způsobu pozorování a objektů detekce stáří a intenzity růstu ryb : 1. metody přímého pozorování , založené na pozorování růstu ryb známého věku v rybnících, nebo na zjištění věku zkoumané ryby, jako i její celkové délky těla a váhy v čase ulovení (tzv. empirická délka a hmotnost). 2. metody zpětného výpočtu růstu nebo rekonstrukce růstu, založené na zjištění, že růst těla ryby a růst šupin, jako i kostí, sluchových kaménků (otolitů) a některých dalších částí těla ryb, probíhá v určité závislosti na sobě. Tato skupina metod je široce používána a často tvoří základ veškerých ichtyologických studií. Tyto metody pozorování růstu ryb můžeme dále rozdělit podle toho, jestli předpokládáme přímou nebo nepřímou úměrnost (lineární

nebo nelineární

vztah) mezi růstem těla ryby a růstem šupin, kostí nebo otolitů. Do lineárních metod patří práce E. LEA (1910) a R. LEEOVÉ (1912, 1920). Metoda Einara Lea umožňuje zpětně vypočítat růst těla ryby (celkovou délku těla) v jednotlivých předcházejících letech na základě vzorce: Vzorec I. Ln = Vn / V * L

kde Ln je délka těla ryby na konci roku n, Vn je délka šupiny v roce n, V je délka těla ryby v době ulovení a L je délka šupiny v době ulovení (poloměr šupiny). Pro mechanický výpočet růstu, který je založen na podobnosti trojúhelníků, se používá jednoduchý přístroj, tzv. Leaova deska (LEA, 1910). PIVNIČKA (1981) uvádí, že průměrný růst ryb v prvním i v dalších letech života vypočítaný z tohoto vztahu je stále nižší tak, jak stoupá stáří ryb, ze kterých jsou předchozí délky odvozeny. Prakticky délka jednoročních ryb v době vytvoření prvého annulu, vypočtené postupně ze stále starších ryb, byla stále menší a menší. Z tohoto důvodu byla zavedena ROSOU LEEOVOU v roce 1920 korekční hodnota, která již počítá s tím, že v době založení šupin má již ryba nějakou délku.

23

Literární rešerše Pro většinu druhů našich ryb se tato délka pohybuje mezi 1 (1,5) až 5 (6) cm. Na základě těchto nových zjištění zkorigovala R. LEEOVÁ vzorec E. LEA na tvar : Vzorec II. Ln = Vn/V * (L – a) + a

kde a (korekční hodnota) je velikost ryby v době založení šupin. Podle této rovnice nejsou proporcionální délka těla ryby a délka šupiny, proporcionální jsou pouze přírůstky délky těla a přírůstky délky šupiny za stejný rok života. Tuto hodnotu je možno zjistit empiricky nebo graficky a to tak, že na jednu osu v osové soustavě nanášíme délku příslušného poloměru šupiny a na druhou osu odpovídající délku těla. Proložená přímka (křivka) tvoří na ose délky těla úsek (korekční hodnotu), který označujeme jako délku těla v době založení prvních šupin (LEE, 1920). Korekční hodnota je druhově odlišná a činí u plotice obecné (Rutilus rutilus) 17 mm (ČERNÝ, 1977), u jelce tlouště (Leuciscus cephalus) 18 mm (HANEL, 1982), u jelce proudníka (Leuciscus leuciscus) 18 mm (KENNEDY, 1969), u okouna říčního (Perca fluviatilis) 16 mm (LOHNISKÝ, 1960), u hrouzka obecného (Gobio gobio) 7 mm (LOHNISKÝ, 1961) a u oukleje obecné (Alburnus alburnus) 20 mm (OLIVA, 1979).

24

Literární rešerše

3.4. Antropologické vlivy na vodní prostředí Je pravda, že moderní zemědělskou výrobu, stejně jako ochranu sídlištních aglomerací, komunikací apod. si nelze představit bez regulačních a s nimi souvisejících úprav vodních toků. Těmito úpravami

však zasahujeme

velmi závažně do přirozeného vodního režimu jednotlivých oblastí a je třeba si uvědomit, že prakticky všechny tyto zásahy vyvolávají negativní dopady na rybí obsádku, na její kvalitativní a kvantitativní složení (ADÁMEK a kol., 1995). Uspokojivé řešení problematiky vztahů a dopadů úprav vodních toků na jejich ekologické a biologické funkce, konkrétně pak převážně negativní vlivy na jejich rybářskou hodnotu, nelze již dále odkládat. V rámci komplexní ochrany přírody a zvýšených snach o uchování produkčních schopností jednotlivých ekosystémů naší krajiny je nutné konečně dosáhnout toho, aby úpravy vodních toků neznamenaly téměř vždy podstatné snížení či dokonce devastaci jejich rybářské hodnoty (rybí osádka, ryboprodukční schopnost toku, rybářská rekreační hodnota toku) (LUSK, 1989). HLAVNÍ ÚPRAVY TOKŮ : 1) Zaklenutí (zatrubnění) toku velice nevhodné, špatná samočistící

funkce,

nevhodné prostředí pro téměř veškeré vodní organismy mrtvá voda. 2) Trvalé opevnění koryta. Nezávisle na druhu materiálu je komunikace okolí s vodním prostředím úplně

přerušena. Likvidace břehových porostů způsobuje

dlouhou světelnou expozici, což vede k přehřívání vody. Dochází snadněji ke splachům z okolí, což vede k porušení samočisticí funkce, nemohou zakořenit vyšší rostliny. 3) Úprava toku blízká přírodním podmínkám respektuje asymetrii podélného profilu koryta. Zpevnění koryta se provádí kamenem v mimořádných případech vegetačními tvárnicemi. Maximálně se ponechává nebo se znovu vysazuje doprovodná vegetace. Takto upravený tok má optimální teplotu, barieru proti splachům, dostatek vyšších rostlin k zadržování živin. Již v prvních desetiletích 20.století se objevují varovné hlasy ohledně úpravy toků.

25

Literární rešerše Například PODLENA (1928) napsal: „Vše směřuje k tomu, abychom se dočkali v dohledné době toho, že budeme míti sice koryta kde krásně poteče voda, ale rybičky v ní

nebude, protože v ní nenajde ryba útulku, trdliště, ochrany ni

potravy.“ HLAVNÍ NEGATIVNÍ DŮSLEDKY ÚPRAV VODNÍCH TOKŮ: Napřímení trasy koryta má za následek zkrácení břehové linie a zmenšení vodní plochy, to vede ke snížení kvantity ryb, které mohou v toku žít. Zánik inundačních území v původní podobě a funkci, ke kterým dochází u upravených větších toků (Dyje, Morava), má vedle širokých

ekologických důsledků i

negativní dopad na zarybnění. Inundační území pravidelně zaplavované spolu se systémem slepých ramen, poskytovalo ideální prostředí pro přirozené rozmnožování některých druhů ryb (KALOUS, 1997). Změny rozsahu a účinnosti extrémních vodních průtoků v upravených tocích postihují výrazně negativně tam se vyskytující ryby. Při velkých vodách může dojít k odplavení ryb. Celodenní nulový průtok vyžaduje 3 - 4 týdenní rehabilitaci společenstva vodních bezobratlých. Období sucha

trvající jeden

měsíc skoro zcela zlikviduje bentické živočichy. Ty se objeví až po 5 - 6 týdnech po opětovném zaplavení koryta (LUSK, HALAČKA, 1995). K devastaci rybí obsádky dochází i v průběhu stavebních prací a to ve značné míře. Příkladem může být těžba písku, která má za následek vyhubení mihulí, sekavců a dalších druhů ryb (LUSK, 1994 in KALOUS, 1997). Přerušení biologické kontinuity toku znemožňuje migrace. Do kategorie stavebních úprav toků lze zahrnout i různě řešené nebo provozované jezy, které tuto kontinuitu zásadně narušují. V různě dlouhých úsecích

nad jezovými

zdržemi vzniká úsek pomalu tekoucí až takřka stojaté vody, což vede k silné sedimentaci vodou unášených látek. Tyto změny vedou k oživení dna i volné vody organismy charakteristickými pro nižší rybí pásma. Suspendované organické látky zde sedimentují a vytvářejí silné nánosy. Rozkladem sedimentovaných organických látek

se spotřebovává z vody kyslík, takže zde dochází

často

k deficitním až anaerobním stavům (ADÁMEK a kol., 1995). V upravených tocích tak výrazně klesá samočisticí schopnost. Znečištění vyvolává přímé i nepřímé škody na rybářství. Přímé ztráty jsou vyvolány úhynem

26

Literární rešerše ryb a lze je obvykle finačně nebo jinak vyčíslit. Škody nepřímé lze kvantifikovat jen velmi obtížně. Jde především o ztráty na přirozené potravní základně, o snížení růstu a přirozené reprodukce, zhoršení organoleptických a hygienických parametrů masa, poškození rekreační hodnoty vodního toku apod. (ADÁMEK a kol.,1995). Zajímavé údaje uvádí LUSK (1992), v roce 1930 tvořila základní kilometráž povodí Dyje (Dyje, Svratka, Jihlava, Oslava, Rokytná) 1007 km. Pstruhové pásmo zabíralo 230 km, parmové 599 km, cejnové 178 km. V průběhu šedesáti let bylo v povodí Dyje vybudováno 11 nádrží o výměře 5224 ha a na menších tocích 8 nádrží s výměrou 400 ha, 109 km bylo zatopeno údolními nádržemi. Došlo tak k výraznému omezení parmového pásma z původních 599 na 214 km. Úlovky parmy v roce 1950 činily 6157 ks nyní činí kolem 1555 ks.

27

Sázava a lidé

3.5. Sázava a lidé Jak jsem začal ze široka v úvodu o významu vody jako globálního faktoru existence života na Zemi a významu produkce ryb k výživě lidstva, obrátím se teď krátce k tomu jak lidé ovlivňovali řeku a řeka lidi okolo ní. První lidé přišli do těchto drsnějších končin v okolí Sázavy již někdy na přechodu starších čtvrtohor v jejich dnešní mladší úsek, ve střední době kamenné, možná již před 10 000 lety. Soudil tak alespoň před lety K. Žebra, který zjistil stopy po jejich pobytu při úpatí Čeřenického vrchu mezi dnešními Čeřenicemi a Bělokozly. Tehdejší lidé byli sběrači, lovci drobné zvěře a hlavně ryb, které jim poskytovala řeka. Později v době vypíchané keramiky (asi 4 tis. př. n.l.) se dostávali do sázavských údolí lidé z Kutnohorska a Kolínska, kteří zde těžili bílý kámen, ostrůvky krystalického vápence a dolomitu, které tu vystupují na povrch. Nad mohutným meandrem řeky u Přívlak v začínající době železné (1 tis.př.n.l.) bylo zřejmě založeno Hradiště pod Vraníkem. Od 5–1 stol. př.n.l. byli obyvateli našeho území Keltové. V okolí Sázavy po nich nemáme stopy. Na přelomu letopočtu (asi kolem roku 9 n. l.) osídlily naše území pravěké germánské kmeny. Není bez zajímavosti, že název řeky Sázavy patří k těm říčním názvům, jejichž původ někteří jazykozpytci zařazují již do této doby. Asi v 8 stol. pronikly do sázavského údolí Slované. Důležitou historickou osobou obývající tento prostor byl svatý Prokop, který přišel na Sázavu počátkem 11 století (1009?). Někdy roku 1032 nebo 1033 zde byl ustaven klášter benediktýnské řehole, kterého se stal Prokop prvním opatem (r. 1039?) (JOSEF BUBENÍK, 1993). První písemná zpráva o městečku Sázava pochází z roku 1405, v té době byly na řece v okolí Sázavy již tři mlýny. Roku 1713 se Sázavou přehnala obrovská povodeň a zničila mnoho obydlí i lidských životů. V panské knize urbární z roku 1751 se uvádí: „Vrchnost si zajistila ryby chytáním do slupů, vybírala od mlynářů činži z vody za hnaní mlýnských kol“. Dále spis uvádí, že voda z řeky byla zařízením zvaným velbloud přečerpávána do rybníku Buřiče v Havránkách. V roce 1771 se Sázavou opět přehnala ničivá povodeň, která smetla domy i úrodu. Další zmínka o ničivé povodni je z roku 1833, kdy voda v Sázavě zaplavila 16 domů a stodol, zničila úrodu a poškodila mlýny.

28

Sázava a lidé Z původního mlýna „Na Kácku“ postavil podnikatel Kavalír sklářskou huť a 5.června 1837 v ní byl zahájen provoz. Při povodni 1856 museli pomoci vídeňské úřady a při další povodni roku 1862 vystoupila voda u kapličky sv. Jána 170 cm vysoko a v huti museli vyhasit pec. Tehdy se sázavští rozhodli se stavbou ochranné hráze, která by zabránila vodě proniknou mezi domky. V roce 1888 nechala obec pod zámeckým jezem postavit dřevěné koupaliště s kabinami. Okresní noviny v roce 1903 napsaly, že „s povodněmi v Sázavě je to k zbláznění. Jakmile se u Ledče objeví mrak,

máme v Sázavě povodeň. ……..…most

opravdu stojí za podívanou, neb jaký by sahal jen doprostřed řečiště nemají nikde na světě……. Pokaždé povodni, jichž máme do roka spoustu, zůstane bahnitý nános, který se potom na slunci vypařuje a náramně příjemně působí….“ Brzy potom peníze od státu došly, a ty umožnily začít s hloubením nového koryta řeky. Vybraný materiál byl použitý na výstavbu hráze proti vodě. Dbalo se o to, aby její výška byla větší, než kam až dosáhla největší povodeň v 1856. Poté 28. ledna 1905 byl pak otevřen i nový most přes řeku. Od roku 1908 pracovala na budském mlýně vodní turbina, která poháněla dynamo to však stačilo rozsvítit jen pár žárovek (JIŘÍ MAŠTALÍŘ, 1993). Jak je vidět člověk ovlivňoval řeku od pradávna a je jisté (přednáška RÁB, 1999), že sladkovodní ekosystémy jsou nejvíce pozměněnou součástí přírody na Zemi, zvláště pak v Evropě. Prvním zásadním zásahem do vodního toku bylo vytváření jezů za účelem splavnosti řek pro voroplavbu. Doprava dřeva na českých řekách je známa z historických pramenů od roku 1110. Počátky voroplavby v prvních stoletích tohoto tisíciletí byly asi velmi chudé. Voroplavbu jistě znesnadňovalo neupravené, skalnaté a točivé řečiště Sázavy samé, tak i cla četných panství, jimiž bylo nutno proplouvat. Tyto nedostatky byly příčinou, proč se voroplavbou na Vltavě a Sázavě zabýval sám císař římský a král český Karel IV. Když tehdejší stav voroplavby nestačil zásobovat rostoucí Prahu, Karel IV. sjednotil a stanovil nižší vodní cla a přikázal péči o splavnost řek jednotlivým panstvím, jimiž řeky protékaly. Nařídil stavbu mnoha jezů zvláště na Vltavě a Sázavě a stanovil plavební a technické regule pro voroplavbu. Ke všeobecnému zavedení svobodné

29

Sázava a lidé voroplavby došlo až koncem 18. století. Od těch dob se plavalo zvláště na Vltavě, Labi, Sázavě a Otavě. Nastal zlatý věk voroplavby. Šlechtici na jednotlivých panstvích v povodí voroplavných řek ústících do Vltavy se snažili o výhodné zpeněžení množství dřeva ze svých lesů prodejem ve městech, neboť v lesích samých mělo dřevo jen malou hodnotu. Promyšleně začali upravovat splavnost řek a říček, stanovili vhodná vaziště a stanovili plavební regule podle ustálených zvyklostí. Později se začalo dřevo z Čech vyvážet, například v roce 1880 bylo do Německa vyvezeno voroplavbou dříví v ceně 11 miliónů zlatých. Sázavy se k voroplavbě používalo ze Světlé nad Sázavou až k ústí do Vltavy, do Davle (starý název byl k Davlům). Tato plavební trať měří 142 km. Na uvedeném úseku měla Sázava celkem 40 jezů se 450 jezovými vrátky (dle soupisu z roku 1872). Průměrné množství dřeva splaveného vory po Sázavě v letech 1900 – 1916 dosahovalo 40 000 m3 . Jen málo vodních toků je splavných bez úpravy řečiště, snad jsou to jen veletoky, ale toky, jakými jsou Sázava, Vltava, Otava a podobné, ty vyžadovaly četné zásahy lidských rukou, aby byly splavné alespoň pro vory. Mnoho a mnoho ohromných balvanů má na svém dně i po březích řeka Sázava. V době letní, kdy stav vody v řece byl nízký chodívaly plavci vyvalovat z řečiště balvany, které byly překážkou voroplavbě. Z odvalených balvanů se po obou stranách výhodné trasy plavby vytvářely jakési hráze, které nedovolovaly (při určité výšce vody) vyplout vorům z upravené dráhy. Při nízkém stavu vody se vory „plazily “ po kamenech a velmi často uvízly na mělčinách nebo museli zakotvit a čekat na větší vodu. Ta v letním období přicházela zřídkakdy a tak se čekávalo alespoň na vodu „mlýnskou “, jak se říkalo vodní vlně upouštěné mlynáři za mletí z nádrží nad jezy a nebo se čekávalo na vodu z vypouštěných rybníků v době podzimní. V posledních letech II. světové války a v letech po ní těsně následujících proplouvali plavci na svých pramenech, po své řece naposledy ( BERKA, 1995) Antropogenní aktivity, jak je znát z dosavadního výčtu, zcela zásadně ovlivňují ekologickou stabilitu údolí řeky. V ekologické studii Berounky (1996) je uvedeno: pro všechny úvahy o vlivu jednotlivých faktorů na ekologickou stabilitu zájmového údolí je třeba znát stav ekosystému, jak by se vytvářel bez ovlivnění člověkem.

30

Sázava a lidé V letech po II. světové válce docházelo k značnému znečišťování řek rozvojem průmyslu, sídel a zemědělství. Znečištění se tak stalo nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím řeku. ADÁMEK a kol, (1995) uvádí, že koncentrace živočišné výroby v nevyhovujících nebo nedostatečně koncipovaných stavbách se spolu s nevhodně používanými pesticidy a vysokými dávkami umělých hnojiv v rostlinné výrobě podílely na poškození životního prostředí ryb a jiných vodních živočichů. Sázava je také ovlivněna výstavbou vodního díla Želivka, kdy došlo ke změnám jejího průtoku.

31

Materiál a metodika

4. Materiál a metodika 4.1. Popis řeky Sázava Povodí Sázavy leží v jihovýchodní části českého povodí Labe. Její pramenní tok, Stružný potok, vzniká jihovýchodně od Vojanova Městce v nadmořské výšce 720 m n. m. a napájí rybník Velké Dářko, z něhož Sázava vytéká. Téměř v celé své délce protéká Sázava oblastí krystalinika, zastoupenou pararulami a ortorulami a oblastí hlubinných vyvřelin Českomoravské vrchoviny a Středočeské pahorkatiny (žulový masiv), pouze v pramenné oblasti

se na

nevelkém území uplatňují křídové sedimenty a na krátkém úseku při ústí algeonikum a vyvřeliny jílovského pásma. Plocha povodí k ústí Sázavy do Vltavy obnáší 4 349,20 km2 , celková délka toku 224,5 km a celkový spád po vzdutou hladinu Vranské zdrže (200,50 m n. m.) 519 m. Průměrná roční srážka v povodí činí 667 mm, průměrný roční průtok k ústí do Vltavy 25,5 m3. s-1, specifický odtok k uvedenému -1

profilu

2

5,86 l . s . km . Do Sázavy ústí řada přítoků ponejvíce z levé strany Janovický potok, Konopišťský potok, Křešický potok, říčky Blanice a Želivka, dále pak Štěpánovský potok, Pstružný potok, Perlový potok, Úsobský, potok Žabinec, Šlapanka a nad Žďárem n. Sázavou do Barnského rybníka ústící Stržský potok. Z pravé strany jsou

to v dolní trati Mnichovka, Jevanský potok, Vlkančický

potok, Lesinský, Ostrovský a Olešenský potok, Sázavka, Lčický, Břevnický, Borovský a Lesnický potok. Kromě těchto přítoků ústí do Sázavy hlavně z levé strany řada menších přítoků, z nichž mnohé mají ráz bystřin. Nevyrovnaný spád řečiště celého toku a s tím související morfologický charakter údolí je hlavně výsledkem složitého vývoje řeky od mladších třetihor. Sázava v neogenu odváděla vody ze střední části povodí včetně Želivky a Blanice a z horní části povodí Sázavky směrem k severu do oblasti dnešního středního Polabí. Teprve postupující erozí vltavského přítoku za spoluúčasti pohybu zemské kůry došlo asi nejprve ke spojení Blanice a Želivky a později k obratu horní Sázavy u Světlé nad Sázavou ze severního na západní směr.

32

Materiál a metodika

4.2. Bližší charakteristika zkoumaného úseku řeky Na mnou zkoumaném úseku Sázavy jsou z geologických jednotek zastoupeny RATAJSKÁ SVOROVÁ ZÓNA ve svorech jsou vložky amfibolitů a krystalických vápenců. Ratajská zóna je součástí Kutnohorského krystalinika, ale někteří autoři ji řadí k pestré sérii Moldanubika jako Šternbersko-Čáslavskou skupinu. V okolí města Sázavy probíhá KOUŘIMSKÝ ZLOM patřící do systémů zlomů Blanické brázdy. Jde o příkopovou strukturu vyplněnou permokarbonem v okolí Sázavy však permem. Za tímto zlomem vystupuje z přímého podloží kra migmatitů, na sledovaném úseku jsou to perlové ruly a drobně očkaté až páskované migmatity. Migmatizace byla způsobena Středočeským Plutonem. V okolí řeky Sázavy na mnou zkoumaném úseku převládají nivní půdy v meandru Sázavy u Přívlak se vyskytuje hnědá půda. Zkoumaný úsek leží v mírně teplé klimatické oblasti, průměrná roční teplota se pohybuje okolo 8 oC. Průměrné roční srážky dosahují 613 mm, nejvyšší srážkové úhrny jsou v červenci 76 mm a nejnižší v březnu 35 mm. Přirozená vegetace podle geobotanické rekonstrukce, která předpokládá vývoj porostu bez zásahu člověka je podél břehů zastoupena hlavně SUBXEROFILNÍMI DOUBRAVAMI. Malý úsek na obou březích pod Ledečkem a v Sázavě na břehu levém je zaznamenán výskyt KVĚTNATÝCH BUČIN, dále malý úsek v meandru u Přívlak spadá do jednotky ACIDOFILNÍ BORY. Od Ledečka do Sázavy teče řeka údolím velmi hlubokým a úzkým, kde příkré zalesněné svahy spadají místy do řeky jako strmé skalní srázy. Řečiště zabírá na některých místech téměř celou šířku dna údolí. Na celém úseku toku je vybudováno pět jezů (Černé Budy, Kavalier, Budín, Samopše, Ledečko). Na těchto jezech fungují tři malé vodní elektrárny (MVE) (Kavalier,Samopše, Ledečko). Dále je na jezu Kavalier realizován odběr vody pro vodárnu v Sázavě. Rybářský revír Sázava 5 je v rybářské literatuře charakterizován takto: 13 km dlouhý, vodní plocha 50,0 ha, přítok Vltavy, od jezu mlýna Sázava – Černé Budy až k jezu mlýna v Ledečku, na hlavním toku sportovní rybolov povolen

33

Materiál a metodika celoročně, ve strouze skláren Kavalier v Sázavě sportovní rybolov zakázán, lov z loděk a zavážení nástrah povoleno. Součástí revíru je Úžický (Talmberský) potok, který je chovný – sportovní rybolov zakázán.

34

Materiál a metodika

4.3. Popis jednotlivých stanovišť 1. STANOVIŠTĚ LEDEČKO - 67,3 říční kilometr , 293.09 m n. m. Jez je v havarijním stavu, celková délka koruny 125,2 m, jeho výška je 1,7 m, ale koruna je často vyvalená zvláště na levé straně, kde přechází v systém malých ostrůvků, mezi nimiž jsou mělčiny i tůňky, v tišinách mezi ostrůvky je dno s nánosy sedimentů. Je to pravidelně zaplavované území. Na pravém břehu je mlýn slouží jako MVE s jednou Francisovou turbinou. Podrobné informace o vegetaci ve výsledcích. Těsně pod jezem je hloubka okolo dvou metrů. Úsek od jezu asi ještě 300 m se vyznačuje mělčím korytem v průměru okolo jednoho metru místy z hlubšími úseky. Dno je kamenité, spád 0,915‰, jde o reofilní úsek. 2. STANOVIŠTĚ PŘÍVLAKY – 63,5 říční kilometr, 290.00 m n. m. Úsek ve velkém meandru řeky na pravém břehu, prudký sráz přímo k řece místy zakončen skálou. Strmé svahy porostlé převážně akátem a borovicemi, na některých úsecích stráň má charakter stepi. Proudivé úseky

se spádem až

1,905 ‰ se střídají s klidnější vodou se spádem okolo 0,394 ‰. Hloubka v proudivých úsecích pouze okolo 0,4 m, v pomaleji tekoucích úsecích okolo jednoho metru. Místy jsou v korytě toku vyčnívající velké kameny

spadlé

z okolních skal. Levý břeh pozvolný, přecházející přes cestu v úhor. Podrobné informace o vegetaci ve výsledcích. V osadě Přívlaky je břehová vegetace upravována obyvateli. 3. STANOVIŠTĚ BUDÍN – 59,0 říční kilometr, 287.55 m n. m. Úsek je ovlivněn blízkým jezem Budín, který vytváří zdrž. Spád je 0,00 ‰ obsah zdrže 40 tis. m3 a délka toku s nulovým spádem 1350 m. Pevný kamenný jez šikmý o celkové délce koruny 105,3 m a šířce 2,0 m, spád 1,5 m, na levém břehu sportovní propust, energeticky nevyužíván. Tok má charakter klidné pomalu tekoucí vody s hloubkou až tři metry. Levý břeh tvoří skála padající prudce do řeky bez vegetace. Pravý břeh je zastíněn vzrostlými stromy, asi 2 m od břehu

35

Materiál a metodika

vede cesta, za níž jsou již pozemky využívány k rekreaci. Podrobné informace o vegetaci ve výsledcích. 4. STANOVIŠTĚ ÚSTÍ TALMBERSKÉHO (ÚŽICKÉHO) POTOKA - 56,5 říční kilometr, 287.0 m n. m. Talmberský potok je pravostranným přítokem Sázavy, při ústí má šířku 1,3 m. Ústí bylo v minulosti upraveno záhozem s těžkých kamenů, podle dostupných materiálů byla původní šířka ústí 3 m. Talmberský potok pramení v Ratajské oboře v nadmořské výšce okolo 450 m n. m. Podle vlastních měření provedených v dubnu a květnu 1998 měla voda v potce při ústí pH 6,4 a nasycení kyslíkem bylo 96%. Řeka je v této části ovlivněna jezem Kavalier, který má obsah zdrže 86 tis m3 Řeka má v tomto úseku spád 0,00‰. Délka toku s nulovým spádem je 1826 m prakticky již od jezu

Budín. Charakter volné vody stejný jako předchozí

stanoviště, hloubka je v těchto místech u ústí do vzdálenosti 2 m směrem doprostřed řečiště jen asi 0,5 m. Dále pak se hloubka zvyšuje až na 2,5 m. Podrobné informace o vegetaci ve výsledcích. 4. STANOVIŠTĚ UPRAVENÝ BŘEH V SÁZAVĚ – 55,0 říční kilometr, 285.25 m n. m. Při rekonstrukci silnice vedoucí ze Sázavy na Uhlířské Janovice bylo zapotřebí zpevnit celý svah až k řece, kvůli sesouvání stráně byla zlikvidována veškerá vegetace a totálně přestavěn i pravý břeh řeky, na které se silnice nachází. Levý břeh je velmi podobný předchozímu stanovišti, na příbřežní vegetaci navazuje zamokřená louka, jde o širokou zátopovou oblast. Vlastní upravený pravý břeh je tvořen záhozovými těžkými kameny. Stráně i břeh je zatím bez výrazného vegetačního pokryvu, vysazeným stromkům ve stráni se příliš nedaří, bezprostřední břehové pásmo je postupně osidlováno náplavovou a náletovou vegetací. Spád řeky je v těchto místech 0,007 ‰, jde tedy opět o velmi klidný

36

Materiál a metodika úsek, hloubka řečiště je okolo 2 m, jde o ovlivnění jezem Černé Budy, který má obsah zdrže 22 tis. m2 a spád 3,7 m.

37

Materiál a metodika

4.4. Odběr materiálu a jeho zpracování I. Kvalita vody Metoda : K vyhodnocení kvality vody na zkoumaném úseku rybářského revíru Sázava 5 byly použity hodnoty naměřené akciovou společností Povodí Vltavy a to ve vybraných ukazatelích: Tab. č.2 A: ukazatele kyslíkového režimu BSK5

biochemická spotřeba kyslíku

Rozp. O2

rozpuštěný kyslík

B: chemické ukazatele – základní N-NH4

amoniakální dusík

N-NO3

dusičnanový dusík

Pcelk

veškerý fosfor

pH

reakce vody

t

teplota vody

E: biologické a mikrobiologické ukazatele FColi

fekální koliformní bakterie

Hodnoty byly zpracovávány od roku 1992 do roku 1998, aby bylo možno zachytit trend vývoje znečištění. U Talmberského potoka bylo určeno pH přenosným pHmetrem se skleněnou elektrodou přímo na místě a procento nasycení kyslíkem také přímo na místě kyslíkovou membránovou sondou. Průzkum byl proveden v dubnu a květnu 1998 několika odběry.

38

Materiál a metodika II. Fytocenologická analýza břehového porostu, Sázava, úsek č. 5 Datum : 5. 5. 1999 Metoda : Hodnocení bylo provedeno na snímcích o ploše 100 m2. Tyto snímkové plochy měly vždy jednu hranici určenou břehem řeky. Strany snímkových ploch byly dlouhé většinou 10 x 10 m, při kratší šířce břehového porostu 5 x 20 m. Stromové patro bylo hodnoceno počtem jedinců určitého druhu na dané ploše (abundance). Rozlišovali jsme stáří stromů : juv. - mladí jedinci, kteří mají keřovitý vzhled, s výškou do 3 m; Ad. - stromy s jasně rozlišitelným kmenem a větvemi, s výškou nad 3 m. V bylinném patru jsme hodnotili pokryvnost jednotlivých druhů rostlin (dominanci) použitím stupnice BRAUN-BLANQUETA (1928). Tab. č. 3

Braun-Blanquetova stupnice stupeň 5 4 3 2 1 + r

pokryvnost (%) 75-100 50-75 25-50 5-25 do 5 malý počet jedinců s malou pokryvností soliterní druh s velmi malou pokryvností

III. Druhové zastoupení bentosu: Metoda : Průzkum byl prováděn na jednotlivých lokalitách třemi odběry v roce 1998 a jedním

odběrem

v roce

1999.

Odběry

byly

realizovány

za

pomoci

hydrobiologického cedníku a entomologické pinzety a bílé misky prolovováním příbřežních partií jednotlivých stanovišť. Prohledávány byly i kameny a bahnité nánosy dna. Nalovení živočichové byli na místě fixováni v 70% alkoholu a později určováni v laboratoři za pomoci binokulární lupy a klíče (Klíč k určování vodních larev hmyzu . Klíč bezobratlých živočichů).

39

Materiál a metodika

IV. Ichtyologický průzkum: Metody : 1. Vyhodnocení statistických údajů Českého Rybářského svazu z let 1992-1997. 2. Odlov elektrickým agregátem na stanovišti Ledečko 26. listopadu 1998. 3. Odlov za pomoci čeřínku na všech stanovištích v průběhu roku 1998. 4. Vyhodnocení rybářských závodů v meandru u Přívlak 26.-21. září 1998. 5. Zjištění věku a intenzity růstu ryb na základě zpětného výpočtu šupinnou metodou dle R. M. LEEOVÉ (1912, 1920). ad 2. Odlov elektrickým agregátem povolil Český Rybářský Svaz v Praze. K odlovu byl zapůjčen elektrický agregát z Ústavu Fyziologie a Genetiky České Akademie Věd v Liběchově a gumový člun typu „raft Coloredo“ zapůjčen Georgia raft klubem z Týna nad Vltavou. Za ČRS byl přítomen Ing. Jiří Vostradovský, Csc., za MO-ČRS Sázava pan Kroutil. Odlov byl proveden 26. listopadu 1998. Odlovovat se začalo v 11,45 hodin a skončilo se v 15,15 hodin. Teplota vzduchu byla -1,2 oC a teplota vody 0,1 oC, zataženo, bezvětří. Při lovu elektrickým agregátem se používá stejnosměrný pulsující proud (50-70 pulsů za minutu), který není na rozdíl od proudu střídavého rybám nebezpečný. Principem tohoto způsobu odlovu je vznik elektrického pole mezi elektrodami ponořenými do vody. Toto elektrické pole působí na nervovou soustavu ryb a vyvolává excitaci – při nízkém napětí ryba pozná, že je v el. poli a snaží se uniknout (projevuje se neklidem). Při vyšším napětí se ryba staví ve směru kladného pólu a plave k němu – kladný elektrotropismus – galvanotaxie. Při dalším zvýšení napětí dochází ke galvanonarkóze – ochabnutí svalové činnosti, ryba upadá do narkózy, obrací se břichem vzhůru a klesá ke dnu (POKORNÝ, DVOŘÁK, ŠRÁMEK, 1992). Odlov byl realizován ve třech lidech s elektrickým agregátem umístěným na gumovém člunu, přičemž jeden člověk člun tlačil a dva odlovovali. Odlovené ryby se umisťovaly do vaničky, taktéž umístěné na gumovém člunu, která byla

40

Materiál metodika průběžně vybírána a ryby odváženy k určení, měření , vážení a k odebrání šupin do blízké základny, poté byly vráceny zpět do toku. ad 3. Čeřínkem 1 x 1 m upevněným na dřevěné tyči jsem v průběhu roku 1998 odlovoval šestkrát všechna stanoviště, každé minimálně 30 minut při každé návštěvě. Odlovovány byly hlavně příbřežní partie a v místech s menší hloubkou a výskytem mělčin i tato místa. Nalovené ryby byly prohlédnuty a vybrány exempláře k bližšímu určení, které byly uchovávány v připravené nádobě s vodou. Po ukončení lovu jsem vybrané ryby určoval podle klíče (Mihulovci a ryby, Baruš, Oliva , 1995). Přeživší ryby byly vráceny zpět do toku ad 4. ČRS - MO Praha 14 – Kyje pořádala rybářské závody 26. září 1998 v disciplíně PŘÍVLAČ – je to takový rybolovný způsob, při kterém vodou vláčíme nástrahu, která svými pohyby, barvou, tvarem a leskem má vzbudit zdání poraněné nebo nemocné ryby a vydráždit dravce, aby na vláčenou nástrahu zaútočil. Druhou disciplínou tohoto dne byla MUŠKA – je to rybolovný způsob, kterým lze lovit všechny druhy ryb s výjimkou kapra, lína, úhoře, sumce a mníka. Suchými muškami lovíme na hladině, kde jimi napodobujeme plovoucí hmyz, v horním sloupci vody mokrými muškami napodobujeme hmyz stržený pod hladinu. Teplota vzduchu byla 21 oC, skoro jasno. Účastnilo se 25 závodníků, lov trval tři a tři hodiny. Prolovované území bylo dlouhé dva kilometry. 26. září 1998 proběhly disciplíny LOV NA POLOŽENOU – při tomto rybolovném způsobu nástraha leží na dně, na místě je udržována zátěží. Tohoto způsobu se využívá téměř všude s výjimkou silných proudů nebo zarostlých úseků. Takto lze lovit všechny druhy ryb s výjimkou ryb lososovitých. Druhou disciplínou byl LOV NA PLAVANOU – je charakterizován tím, že nástraha plave v různé výšce pod vodní hladinou a je nadnášena splávkem. Patří k univerzálnímu způsobu lovu, lze s ním lovit všechny druhy ryb kromě hlavatky. Nehodí se pro rychle tekoucí vody s balvanitým dnem.

41

Materiál a metodika Při skončení jednotlivých disciplin jsem byl přítomen vážení úlovků, kde jsem také ryby určoval. Později jsem od vedoucího soutěže obdržel váhové výsledky. Ve výsledcích uvádím kromě jiných také hodnotu výtěžnost ichtyofauny na jednoho rybáře za hodinu. Tuto hodnotu jsem získal podle vzorce : Vzorec III. V = mcelk / (n * t)

V = výtěžnost, mcelk = celková hmotnost ulovených ryb v (g), n = počet rybářů, t = doba lovení v (hod) ad 5. Odebrané šupiny z odlovu el. agregátem byly uchovávány v obálkách se zápisem o délce a váze ryby. Ke čtení šupin jsem používal mikroskop s měřícím okulárem. U jednotlivých šupin jsem měřil kaudální poloměr a dále vzdálenost jednotlivých annulů mezi sebou. Růst jsem zpětně určoval výpočtem podle vzorce Vzorec II. Ln = Vn/V * (L – a) + a

Korekční hodnoty a bližší popis vzorce v literární rešerši na straně 24.

V. Ornitologický průzkum : Datum : 4. 5. 1999 Metoda : Byl zaznamenán počet všech druhů vodních ptáků vyskytujících se na sledovaném úseku řeky. Rozlišovali jsme jedince osamocené nebo spárované.

42

Výsledky

5. Výsledky Tab. č. 4 I. Fytocenologická analýza břehového porostu, Sázava, úsek č. 5 Stromové patro - počet jedinců druh \ snímek

1.

2.

3.

4.

5.

6

Salix sp. - ad. Salix sp. - juv. Alnus sp. - ad. Alnus sp. - juv. Sambucus nigra

5 . . . 1

2 3 . . .

1 4 . 1 .

4 . . . 1

1 . 2 . .

. + . . .

Bylinné patro - pokryvnost (stupnice Braun-Blanqueta) druh \ snímek

1.

2.

3.

4.

5.

Adoxa moschatellina Aegopodium podagraria Alliaria officinalis Cardamine amara Dactylis glomerata Ficaria verna Filipendula ulmaria Galium aparine Galium cruciata Glyceria aquatica Heracleum sphondylium Impatiens noli tangere Lamium maculatum Malachium aquaticum Phragmites communis Pleuropterus sachalinensis Ranunculus repens Rorippa amphibia Rumex obtusifolius Symphytum officinale Urtica dioica Veronica hederifolia plocha bez vegetace (%)

. 1 1 . . . . 2 . . + 3 1 . 1 . . . + + 4 . 0

. 2 2 + . . . + . . . 1 1 + 2 . . . . . 2 . 20

. 1 . . . . 1 2 + . + 1 . 1 1 . . . . + 3 . 30

1 2 + . . + . 1 . 3 . 1 1 + 2 r . . . + 4 . do 5

. 1 . . 1 1 . 2 . 3 + . . + + . + 1 . . 2 + 40

43

6

2

3

Výsledky Tab. č. 5 II. Přehled zastoupených druhů v bentosu druh \ lokalita Gastropoda Bivalvia

Hyrudinea Crustacea Collembola

Ephemeroptera

Odonata

I n s e c t a

Plecoptera Heteroptera

Megaloptera Trichoptera

Diptera

Ancylus fluviatilis Planorbis planorbis Pisidium sp. Unio pictorum Sphaerium corneum Piscicola geometra Erpobdella octoculata Astacus astacus Asellus aquaticus Podura aquatica Siphlonurus sp. Siphlonurus linnaeanus Siphlonurus aestivalis Ephemera vulgata Ecdyonurus forcipula Potamanthus luteus Baetis sp. Ephoron virgo Calopteryx splendens Leuctra hyppopus Perlodes microcephala Perla burmeisteriana Gerris sp. Nepa cinerea Notonecta sp. Sialis sp. Rhyacophila nubila Hydropsyche pellucidulla Polycentropus flavomaculatus Mystacides nigra se schránkou blíže neurčeno Culicidae Chironomidae Simuliidae Ceratopogonidae

44

1. 2. 3. 4. 5. X . . X X . X X . . . . . . X X X . . X X X X . . X X X X . X . . X .

. X . X . . X . X . . . X . . . . . . X . . X X X . . . . X X . X . X

. . X X . X X . X X . . X . . . . X . X . . X . . X . . . X X X X X .

X X X X . . X . . . X X X X . . X . X X X . X X . . . . . . X . X . .

. . . . . . X . X X X . . . . . . . . . . . X . . . . . . . . X . . .

Výsledky Tab. č. 6 Statistické údaje ČRS v počtu ulovených kusů z let 1992 - 1997 Druh Kapr Lín Cejn Jelec Okoun Parma Ostroretka Podoustev Štika Candát Sumec Úhoř Pstruh o. Pstruh d. Lipan Siven Bolen Maréna Hlavatka Amur Tolstolobik Karas Mník Ostatní CELKEM

1992

1993

1994

1995

1996

1997

3708 72 437 251 34 94 0 76 221 132 0 319 1 2 0 0 9 0 0 1 0 7 0 731 6095

3279 47 469 287 65 63 0 132 169 114 3 226 0 3 0 0 14 0 0 0 0 12 0 668 5551

3906 30 548 391 89 45 3 219 160 67 8 251 0 0 0 0 19 0 0 1 0 34 1 674 6446

3273 50 555 252 43 179 0 169 125 99 6 261 5 1 1 0 24 0 0 1 1 81 0 417 5543

2828 15 383 224 21 35 0 77 107 70 4 144 0 1 0 0 34 0 0 1 0 11 0 231 4186

2550 193 776 231 80 26 0 80 182 134 3 124 2 51 0 0 14 0 0 0 0 66 0 384 4896

45

Výsledky Tab. č. 7

Zarybňování v kusech Druh / rok Kapr 2,3 Lín 2-3 Cejn vel.2-3 Štika plůdek Štika 1 Štika 2-3 Candát 1-2 Sumec 1 Sumec 2-3 Úhoří monté Amur 2,3 Bílá ryba Tloušť 1 Bolen 1 Pstruh duh.2

1992 12135 0 0 6000 0 285 5500 0 0 1500 0 5000 1000 1000 0

Tab. č. 8

1993 9010 200 4000 0 1080 0 6020 3000 0 1650 0 1360 1000 1000 0

1994 10515 0 0 3000 0 232 5850 0 0 5775 0 600 0 0 0

1995 8551 0 0 2500 33 0 0 630 0 6600 0 0 0 0 0

1996 6110 0 0 2000 0 48 8910 500 0 3300 0 0 0 0 0

1997 6210 2000 2500 5000 0 95 5040 0 0 1650 0 200 0 0 400

Zarybňování v kg Druh / rok Kapr 2,3 Lín 2-3 Cejn vel.2-3 Štika plůdek Štika 1 Štika 2-3 Candát 1-2 Sumec 1 Sumec 2-3 Amur 2,3 Bílá ryba

1992 1993 1994 1995 1996 1997 7866 5861 6458 6431 4360 4925 0 15 0 0 0 400 0 600 0 0 0 500 24 0 12 15 8 20 0 10 0 0 0 0 6 0 37 12 12 11 39 24 3 0 80 40 0 6 0 6 9 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 500 0 24 0 0 0

46

Výsledky Tab. č. 9 Výsledky odlovu elektrickým agregátem Druh Oncorhynchus mykiss Esox lucius Esox lucius Esox lucius Esox lucius Esox lucius Rutilus rutilus Rutilus rutilus Rutilus rutilus Rutilus rutilus Rutilus rutilus Rutilus rutilus Rutilus rutilus Rutilus rutilus Rutilus rutilus Rutilus rutilus Rutilus rutilus Rutilus rutilus Leuciscus leuciscus Leuciscus leuciscus Leuciscus leuciscus Leuciscus cephalus Leuciscus cephalus Leuciscus cephalus Leuciscus cephalus Leuciscus cephalus Leuciscus cephalus Leuciscus cephalus Leuciscus cephalus Leuciscus cephalus Leuciscus cephalus Leuciscus cephalus Leuciscus cephalus Leuciscus cephalus Leuciscus cephalus Gobio gobio Gobio gobio Gobio gobio Gobio gobio Gobio gobio Gobio gobio Alburnus alburnus Perca fluviatilis

Délka Hmotnost (mm) (g)

Výška (mm)

Šířka (mm)

52 55 70 31 35 48 52 55 50 54 56 55 71 57 63 49 63 26 30 29 50 50 35 25 26 28 25 21 68 73 75 69 72 75 15 17 14 17 15 10 30 79

33 41 45 20 22 24 25 24 26 25 26 25 33 27 30 22 18 14 16 15 30 32 20 17 16 17 16 14 47 53 52 46 54 55 10 17 14 12 10 8 15 43

Poznámky Uplaval

390 440 490 250 290 205 210 220 213 215 224 217 259 228 245 220 850 150 166 155 239 259 181 150 142 160 147 136 375 367 393 370 380 385 100 120 105 114 90 90 168 295

360 558 740 90 124 96 114 124 134 124 126 124 216 152 188 91 65 28 38 36 259 170 52 31 18 36 26 20 502 565 660 514 568 640 8 13 9 10 3 7 32 388

47

Piscicola

Výsledky

Výsledky odlovu čeřínkem na jednotlivých lokalitách Tab. č. 10

Stanoviště č. 1 : Ledečko Druh / Délka (mm)

1

2

3

4

5

Rutilus rutilus

67

69

74

75

79

Leuciscus leuciscus

95

98

100

100

110

Leuciscus cephalus

88

102

135

Aspius aspius

58

Gobio gobio

100

90

91

110

111

Alburnus alburnus

78

Rhodeus sericeus

56

Perca fluviatilis

120

Tab. č. 11

58

Stanoviště č. 2 : Přívlaky Druh / Délka

1

2

3

4

5

Rutilus rutilus

55

95

85

85

85

Leuciscus leuciscus

110

120

Leuciscus cephalus

135

135

130

130

Scardinius erythrophthalamus

85

90

Gobio gobio

105

125

115

110

90

Alburnus alburnus

85

Abramis brama

240

Perca fluviatilis

125

Rutilus r. X Abramis b.

85

Tab. č. 12

Stanoviště č.3 : Budín Druh / Délka

1

2

3

4

5

Rutilus rutilus

80

85

85

110

120

Scardinius erythrophthalamus

120

Aspius aspius Leucaspius delineatus

510 45

Gobio gobio

110

75

80

100

80

Alburnus alburnus

85

110

90

Blicca bjoerkna

350

Gymnocephalus cernus

120

48

Výsledky

Tab. č. 13

Stanoviště č. 4 : Ústí Talmberského potoka Druh / Délka (mm)

1

Salmo trutta

140

2

3

Rutilus rutilus

80

85

Leuciscus leuciscus

90

95

Leuciscus cephalus

132

145

132

Gobio gobio

90

110

90

Alburnus alburnus

330

Rhodeus sericeus

55

Nemacheilus barbatulus

75

Perca fluviatilis

130

4

5

95

80

Rutilus r. X Abramis b.

Tab. č. 14

Stanoviště č. 5 : Upravený břeh v Sázavě Druh / Délka (mm)

1

2

3

4

Rutilus rutilus

125

80

75

80

Leucaspius delineatus

50

55

Alburnus alburnus

131

121

Abramis brama

75

Perca fluviatilis

120

Rutilus r. X Abramis b.

60

Rutilus r. X Scardinius e.

75

49

5

Výsledky

Rybářské závody Tab. č. 16 Lov : muškaření, vláčení Přívlaky 26. 9. 1998, 21 oC, skoro jasno Počet Prolovované závodníků území km 25

Délka lovu hod

Hustota závodníků m2

6

1/ 3200

2

Druh

Celkem kusů 242

Celková Výtěžnost hmotnost g g. os-1. h-1 17940

119,6

% druhového zastoupení

Aspius aspius

12,5

Alburnus alburnus

25

Perca fluviatilis

62,5

Tab. č. 17 Lov : na položenou Přívlaky 27. 9. 1998 , (8,00 – 10,00), 17 oC, skorozateženo Počet Prolovované závodníků území m 25

Délka lovu hod

Hustota závodníků m2

2

1/ 480

300

Druh Rutilus rutilus

Celkem kusů 187

Celková hmotnost g

g . os-1. h-1

20091

401,8

% druhového zastoupení 10

Leuciscus cephalus

27,8

Gobio gobio

12,2

Alburnus alburnus

41,7

Blicca bjoerkna

1

Abramis brama

1,2

Vimba vimba

5

Rutilus r. X Abramis b.

1,1

50

Výtěžnost

Výsledky Tab. č. 18 Lov: na plavanou Přívlaky 27. 9. 1998 , (13,00 - 15,00), 21 oC, polojasno, přeháňka.

Počet Prolovované Délka závodníků území lovu 15 m hod 300

Hustota závodníků m2

2

Celkem kusů 760

Celková hmotnost g

g . os-1. h-1

60440

2014,7

1/ 800

Druh

% druhového zastoupení

Rutilus rutilus

9,9

Leuciscus leuciscus

12,2

Leuciscus cephalus

2,0

Scardinius erythrophthalamus Gobio gobio

0,4 0,4

Alburnus alburnus

66,6

Blicca bjoerkna

1,6

Abramis brama

4,9

Vimba vimba

1,6

Rutilus r. X Abramis b.

0,4

51

Výtěžnost

Výsledky Tab. č. 19 Přehled všech zjištěných druhů, X – běžný výskyt, O – pouze ojedinělý výskyt N– znamená, že druh nebyl statisticky monitorován, U- ústní informace od rybářů. Druh \ lokalita

1. 2. 3. 4. 5. Statistika

Salmo trutta

U

.

.

X

.

O

Oncorhynchus mykiss

X

.

.

.

.

X

Thymallus thymallus

.

.

.

.

.

O

Esox lucius

X

.

.

U

.

X

Rutilus rutilus

X X X X X

X

Leuciscus leuciscus

X X

.

X

.

X

Leuciscus cephalus

X X

.

X

.

X

Scardinius erythrophthalamus

.

X X

.

.

N

Ctenopharyngodon idella

X

.

.

.

X

Aspius aspius

X X X

.

.

X

Leucaspius delineatus

.

.

X

.

X

N

Tinca tinca

.

.

.

.

.

X

Chondrostoma nasus

.

.

.

.

.

O

Pseudorasbora parva

.

.

.

.

.

N

Gobio gobio

X X X X

.

N

Barbus barbus

U

.

X

Alburnus alburnus

X X X X X

X

Blicca bjoerkna

.

X X

.

.

X

Abramis brama

.

X

.

.

X

X

Vimba vimba

.

X

.

.

.

X

Rhodeus sericeus

X

.

.

X

.

N

Carassius carassius

.

.

.

.

.

X

Carassius auratus

.

.

.

.

.

X

Cyprinus carpio

.

U U U

.

X

Hypophthalmichthys molitrix

.

.

.

.

.

O

Nemacheilus barbatulus

U

.

X

.

.

N

Silurus glanis

.

.

.

.

.

O

Anguilla anguilla

.

.

.

.

.

X

Lota lota

.

.

.

.

.

O

Perca fluviatilis

X X

.

X X

X

Gymnocephalus cernus.

.

.

X

.

.

N

Stizostedion lucioperca

U

.

.

.

.

X

Rutilus r. X Abramis b.

.

X

.

X X

N

Rutilus r. X Scardinius e.

.

.

.

X

N

52

.

.

.

.

Výsledky Tab. č. 20 Růst plotice obecné (Rutilus rutilus), (Pl) a jelce tlouště (Leuciscus cephalus), (Tl) n

L1

L2

L3

L4

L5

L6

L7

Pl.

7

52

97

128

158

190

219

253

Tl.

10

60

92

132

164

199

232

265

L8

L9

L10

305

334

351

n – počet exemplářů L1, L2, atd. – délka ryb v mm v jednotlivých letech stáří

Tab. č. 21 Ornitologický průzkum : počet jedinců

druh kachna divoká - pár kachna divoká - samci kachna divoká - samice labuť velká - ad. labuť velká - juv.

8 12 2 2 2

53

Diskuse

6. Diskuse PRŮTOKOVÁ CHARAKTERISTIKA - dosavadní odtokový režim Sázavy je značně nevýhodný. Veliká rozkolísanost průtoků je důsledkem nedostatku přirozených retenčních prostor, povrchových a podzemních, v tomto povodí. Výrazným činitelem je geologická skladba hornin. Sázava má takřka celé povodí tvořeno nepropustnými žulami a rulami. Koryto řeky je jen někde vroubeno úzkým pásem kvarterních naplavenin. Tato situace představuje výrazný rozdíl proti řekám křídové tabule a je jednou z hlavních příčin velké rozkolísanosti průtoku Sázavy (HOVORKA, 1968). Tuto skutečnost ještě podtrhuje odběr vody ze Želivky pro Prahu a středočeskou oblast. KVALITA VODY – bodové zdroje znečištění ovlivňující výrazně jakost vody v hodnoceném regionu jsou významné především přísunem organického znečištění, dusíku a fosforu. Vliv plošného znečištění se projevuje přísunem dusíku, fosforu a nerozpustných látek z erozně ohrožených pozemků. Na horním toku Sázavy je největším zdrojem znečištění Žďár nad Sázavou. Vlivem vypouštění organického znečištění dochází k výraznému zhoršení jakosti vody v ukazatelích kyslíkového režimu, dusíkového znečištění a ukazateli celkového fosforu. Zlepšení se očekává po dokončení intenzifikace

čistírny

odpadních vod (ČOV) ve Žďár nad Sázavou. Dalším výrazným zdrojem znečištění na horním toku Sázavy je aglomerace Havlíčkův Brod. V ukazateli BSK5 se vliv tohoto zdroje neprojeví, podle ostatních sledovaných ukazatelů dochází k mírnému zhoršení jakosti vody toku. Významným zdrojem znečištění na přítoku Sázavy – Psrtužném potoce je ČOV Humpolec. Sázava je silně exponovaným tokem – recipientem vypouštěného znečištění z menších bodových zdrojů znečištění (střední a dolní tok). Pod těmito zdroji znečištění dochází k místním zhoršením

jakosti vody i s možností krátkého

překročení imisních limitů. V ukazatelích s nízkým stupněm transformace (dusičnany, rozpuštěných látek) se projevuje v podélném směru toku vzestupný trend.

54

Diskuse Vývoj jakosti vody v Sázavě v roce 1996 –1997 má ve srovnání s minulým hodnoceným obdobím v ukazatelích organického a dusíkového znečištění stagnující nebo mírně stoupající trend. Koncentrace dusíku a fosforu v tocích jsou významné z hlediska eutrofizace a následného organického znečištění, z hygienického hlediska pro vodárenské využití a pro toxické působení vůči rybám. Celkově lze hodnotit Sázavu jako tok vysoce zatížený dusíkem vlivem emisí amoniakálního a organického dusíku. Fosfor je významným ukazatelem eutrofizace. V mnou sledované části je ve třetí třídě jakosti. Sázava vzhledem k nepříznivým průtokovým poměrům a nadměrnému přísunu fosforu zvláště v horní části toku je významně ovlivněná eutrofizačními procesy se všemi negativními dopady. Zejména lze poukázat na problematiku úpravy vody na vodu pitnou v Sázavě nad Sázavou, snížení samočistící schopnosti a vysoká primární produkce organického znečištění. Ukazatel rozpuštěného kyslíku vykazuje v celé délce toku první třídu jakosti (graf č.7). Hodnoty ukazatele N-NH4 toku (graf č.10) vykazují druhou až třetí třídu jakosti ve sledovaném úseku. Ukazatel N-NO3 (graf č. 11) je v mnou sledovaném úseku ve čtvrté třídě jakosti. Ukazatel Pcelk.(graf č. 9) vykazuje třetí třídu jakosti. Ukazatel teplota vody vykazuje v celé délce toku první třídu jakosti. Nejhorším ukazatelem, který ve většině profilů překračuje imisní limit je Fcoli. (graf č.12). V mnou sledovaném úseku vykazuje čtvrtou třídu jakosti (KUBÁT, 1997). FYTOCENOLOGICKÁ ANALÝZA BŘEHOVÉHO POROSTU – bylo zjištěno 22 bylinných taxonů s průměrem 10,8 bylinných taxonů na jeden snímek; největší zastoupení (na všech snímcích): kopřiva dvoudomá, bršlice kozí noha, svízel přítula, rákos obecný;

velmi hojné zastoupení (alespoň na třech): netýkavka

nedůtklivá, křehkýš vodní, hluchavka skvrnitá, česnáček lékařský, kostival lékařský a bolševník obecný; na některých stanovištích byl velmi výrazný výskyt zblochanu vodního a rukve obojživelné. Byl zaznamenán výskyt křídlatky sachalinské. Uvedené taxony můžeme řadit mezi ruderální, vlhkomilné druhy. Hojný výskyt kopřivy dvoudomé ukazuje na bohatou zásobu živin břehové půdy (vesměs naplaveného bahna) a především na vysoký obsah dusíku.

55

Diskuse BENTOS – Nalovené druhy bentosu se dají charakterizovat, jako běžně se vyskytující taxony typické pro parmové pásmo v úseku od Ledečka do Přívlak, kde tento charakter toku převládá. Hlavní část zoobentosu těchto lokalit představují převážně larvy jepic, chrostíků, pakomárů, pošvatek a střechatek. Výstavbou jezových zdrží došlo k určité změně složení přirozené biocenózy (zpomalení toku, kyslíkové deficity, bahnité dno). V pomalu proudících úsecích s bahnitým dnem v bentosu dominují Oligochaeta a Chironomidae. V písčitých naplaveninách po celé délce sledovaného úseku byl zaznamenán velmi vysoký výskyt škeblí, velevrubů a okružanek. Z plžů v proudivých úsecích byl poměrně častý kamomil říční. Podle HANELA (1994), který vybral vážky jako bioindikátory tekoucích a rozdělil druhy na indikační organismy, mnou odchycená motýlice lesklá ( Caopteryx splendens) se objevuje ve vodě oligosaprobní i betamezosaprobní . Výskyt druhů Pisidium sp., Sphaerium corneum a Asellus aquticus indikují hranici betamezosaprobity až alfamezosaprobity. Druh Ecdyonurus forcipula se dá charakterizovat jako poměrně nehojný vázaný na kamenitý podklad jeho výskyt stojí za zmínku. Pošvatka Perla burmeisteriana je typická pouze pro hornatiny stejně jako chrostík Polycentropus flavomaculatus, oproti tomu jepice Ephoron virgo se více vyskytuje v teplejších klidných vodách. Byla nalezena na stanovišti Budín, kde se také vyskytoval chrostík Mystacides nigra vyskytující se ve stojatých nebo mírně tekoucích vodách. ICHTYOFAUNA – Výstavba jezů na tomto poměrně krátkém úseku 13 km, původní homogenní parmové pásmo silně narušila a vytvořila tak na jezových zdržích dlouhých až dva kilometry pásmo cejnové prakticky s nulovým spádem a s dosti velkou hloubkou, místy okolo tří metrů. Jezy navíc znemožňují protiproudovou migraci ryb a rozdělují tak populace jednotlivých druhů na oddělená hejna, kde by se bez dosazování objevil inbreeding. Na jezech v Ledečku a Samopších jsou funkční MVE, ty představují faktor, který negativně ovlivňuje nejen stav rybího osídlení (druhová diverzita, abundance, biomasa), ale

56

Diskuse způsobuje přímo destrukci například vytřelých jiker (LUSK a kol., 1995, LUSK, HALAČKA, 1995). LUSK (1996) uvádí, že vliv MVE na druhovou diverzitu toku se projevoval i v souvislosti s existencí jezových zdrží. Jezová zdrž v řadě případů představuje v podstatě odlišný biotop stojaté vody v říčním kontinuu zejména u malých vodních toků. Tak jsou vytvořeny podmínky pro druhy, které pro charakter toku nejsou původními elementy. V jezových zdržích se setkáváme s hojným výskytem druhů stojatých vod – plotice obecná, ouklej obecná, cejn velký, karas stříbřitý, okoun říční, v menší míře pak štika obecná, lín obecný, candát obecný a rybáři velmi často vysazovaný kapr obecný, které jsou pro vlastní tok v podstatě cizími prvky. Kapr v biomase úlovků tvoří v revíru Sázava 5 téměř 80 %, je z hlediska rybářství volných vod klasifikován jako vysoce hodnotný druh spolu s línem, štikou, candátem, sumcem a úhořem. V mé práci se mi nepodařilo prokázat jeho samostatné rozmnožování v toku, ale lze ho na některých vhodných místech, jako je například stanoviště u ústí Talmeberského potoka, předpokládat. Na této klidné části řeky je bohatý břehový porost zasahující do vody. Přesto by význam samostatného rozmnožování

nebyl z hlediska produkčního nijak významný,

protože kapr je do řeky ve velkých množstvích nasazován z rybníků MO – ČRS. Jedná se ročně v průměru o 6000 kg. Je zajímavé, že zhruba stejné množství je uváděno v úlovkových statistikách, což je také patrné z grafu č. 4. To by předpokládalo téměř nulový nárůst biomasy z důvodu vysokých ztrát, nebo rychlého vytěžení, může se ale také jednat o chybu statistiky, protože kapr je hlavním objektem pytláckého lovu a dá se předpokládat, že jeho největší ztráty působí právě pytláci, kteří se do statistik pochopitelně nedostanou. Kapr nemá rád proudivé úseky, zdržuje se v klidné téměř stojaté vodě, proto je jeho hlavní výskyt omezen na klidné úseky řeky nad jezy zvláště pak v dolním úseku revíru, který se od horního (od Ledečka zhruba do začátku obce Samopše v meandru řeky), výrazně liší. Toto bylo prokázáno odlovy elektrickým agregátem, druhovou skladbou nalovených ryb při rybářských závodech a i odchyty do čeřínku. Odchyty do čeřínku navíc signalizují výskyt hlavně starších jedinců, který vyplývá i ze zarybňovacích údajů.

57

Diskuse ADÁMEK (1995) uvádí, že přerybnění kaprem v rybářsky atraktivních vodách nehrozí ani při vysoké intenzitě zarybňování, neboť lovem na udici dochází k jeho rychlé těžbě (návratnosti). Kusová návratnost na tekoucích vodách je obvykle nižší než 50 % . Druhou nejvýznamnější rybou v biomase je štika obecná, v průměru se jí ročně odloví kolem 300 kg, jedná se také o druh, který je do řeky aktivně vysazován Hodnocení biomasy nasazované a lovené štiky je vidět z grafu č. 5. Tento graf ukazuje výrazné zhodnocení biomasy, ale v obou případech jak u kapra tak i u štiky je nutné uvést také stáří nasazovaných ryb, kdy se u kapra jedná hlavně o starší jedince. Proto třeba srovnání kusových ztrát by jistě vyznělo pro změnu v neprospěch štiky. Podle ústního sdělení rybářů se štika v revíru úspěšně vytírá, ale její abundance je zcela zásadně závislá na vysazování. U cejna statistiky nerozlišují zda jde o cejna velkého nebo cejnka malého, vzhledem k tomu, že cejn velký se do řeky ve čtyřletých intervalech doplňuje, dá se předpokládat hlavně výskyt cejna velkého. Oba druhy se úspěšně rozmnožují a tvoří jednu z největších samostatně se rozmnožujících populací v toku, což se prokázalo odlovy čeřínkem. Vyskytuje se hlavně ve stojatých úsecích stejně jako předchozí druhy. Ročně se cejna uloví okolo 250 kg. Je to ceněná ryba sportovního rybolovu, v říčním rybářství je cejn velký klasifikován jako hodnotný doplňkový druh. Candát je z hlediska výtěžnosti ichtyofauny lovem na udici na čtvrtém místě, ročně se ho vyloví v průměru 190 kg, patří mezi hodnotné ryby s výbornou kvalitou masa. Má v toku významnou ekologickou funkci predátora plevelných ryb. Je to ryba volné vody, proto si nekonkuruje se stanovištní štikou a vhodně se tyto dva dravé druhy doplňují. Jeho rozmnožování v toku nebylo prokázáno. Jelec tloušť doplňovaný jelcem proudníkem tvoří základní druhovou obsádku proudivějších úseků, kde se úspěšně vytírá, tření bylo pozorováno 5..5. 1999 v soustavě proudivých úseků mezi ostrůvky v Ledečku. Z odlovu elektrickým agregátem jasně vyplívá jeho silná populační hustota právě těchto úsecích horní části rybářského revíru, která je charakterově značně odlišná od spodní části.

58

Diskuse Ročně se jelců (statistika nerozlišuje jednotlivé druhy tohoto rodu) uloví okolo 150 kg. Zcela závislým druhem na vysazování je úhoř říční, jehož úlovky se v posledních dvou letech pohybují okolo 90 kg. Problematika parazitické hlístice Anguillicola crassus nebyla sledována. Rybáři je také vysazován bolen dravý, jehož průměrné úlovky dosahují hodnoty okolo 30 kg. O něco vyšších úlovkových hodnot dosahuje sumec velký, taktéž rybáři nasazovaný. Do řeky byl také vysazen pstruh duhový, kterého se nám podařilo odlovit elektrickým agregátem na stanovišti Ledečko a je zaznamenán i v rybářských statistikách, což svědčí o možnosti jeho přežívání v proudivých úsecích řeky. Pstruh obecný, forma potoční, byl podle ústního sdělení uloven rybáři také v Ledečku a mnou na stanovišti u ústí Talmberského potoka, odkud pstruzi zřejmě částečně migrují do hlavního toku Z dalších druhů ryb byly prokázány parma říční, která se udržuje v horních úsecích, kde tvoří reprodukce schopnou populaci což bylo dokladováno úlovky mladých jedinců

rybáři v Ledečku. Bylo by vhodné tuto populaci podpořit

vysazením alespoň několika kusy z jiných částí řeky, nebo z umělého chovu, aby se tato populace udrželo v horním úseku rybářského revíru, kde má poměrně vhodné podmínky pro existenci. Podoustev říční tvoří ve stejných úsecích jako parma říční, tzn. v horním úseku rybářského revíru, samostatnou reprodukce schopnou populaci. Stejně jako parma říční jsou populace omezeny v migraci a může dojít k inbreedingu. Doporučoval bych doplnění obsádky podoustve říční několika dospělými jedinci z jiné části řeky. Poměrně hojná v celém úseku toku je plotice obecná, jejíž populace dobře prosperuje. Zaznamenal jsem také výskyt perlína ostrobřichého a jeho kříženců s ploticí, stejně jako kříženců plotice s cejnem velkým. Dalším druhem ve sledovaném úseku řeky je okoun říční, u něhož bych doporučoval doplnění jeho populace například okouny z jevanských rybníků, kde se často přemnožuje. Jeho obsádka by měla být doplněna zvláště v úseku nad jezy.

59

Diskuse Častým druhem v celém úseku toku jsou: ouklej obecná a hrouzek obecný. Oba druhy se v řece úspěšně rozmnožují. V toku se přirozeně vyskytuje druh karas obecný, lze předpokládat i karase stříbřitého vzhledem k jeho expanzi v povodí Labe, dále ježdík obecný, lín obecný, který je rybáři jednou za čtyři roky vysazován. Dá se předpokládat výskyt střevličky východní, která se podle ústního sdělení rybářů vyskytuje v rybnících, kde chovají násadu kapra. Z hlediska zajímavých druhů bez produkčního významu lze jmenovat mřenku mramorovanou, slunku stříbřitou a hořavku duhovou, která zde nachází vhodné podmínky vzhledem k velkému výskytu škeblí, v celé pozorované délce toku, zvláště pak v horním úseku, kde je výskyt škeblí téměř masový. V revíru ojediněle vyskytující se druhy ryb jsou mník jednovousý, tolstolobik bílý, amur bílý, lipan podhorní, ostroretka stěhovavá. U těchto druhů lze předpokládat, že byly splaveny s vodou z vyšších úseků Sázavy nebo jejích přítoků, kam je jiné rybářské organizace vysazují. Důležitým faktorem ovlivňujícím řeku je rekreace, kdy na některých místech je celá břehová partie často až k samotnému řečišti zabraná rekreanty, kteří pozměňují břehový porost a vysazují nepůvodní, často agresivní druhy rostlin, například jsme při fytocenologickém průzkumu objevili ohniska monokultury křídlatky sachalinské (Pleuropterus sachalienensis). Dalším negativním faktorem je bodové znečištění toku splaškovými vodami z rekreačních chat, které při velké koncentraci v chatových oblastech mohou mít lokální vliv na kvalitu vody, zvláště v letních měsících při nízkých průtocích. Rekreace se sebou také přináší pytláctví, které je v této silně rekreačně využívané oblasti problémem, jak vyplývá z informací od místí organizace MO-ČRS Sázava. Dalším ichtyologickým hlediskem, kterým jsem se na rybářském revíru Sázava 5 zabýval, je růst ryb. Pro své výpočty jsem zvolil druhy, které se do řeky nevysazují nebo jen minimálně. Srovnání rychlosti růstu jelce tlouště a plotice obecné, který jsem zjišťoval, dokládám tabulkou s hodnotami vypočítanými v jiných vodách. Pro Sázavu podle mnou nalezených pramenů je toto zjištění první v historii. Růst jelce tlouště se jeví jako velmi rychlý, u plotice obecné jako rychlý.

60

Diskuse Tab. č. 22 LOKALITA Máchovo jezero Záskalská nádrž Slapská nádrž Nádrž Šance Orlická nádrž Berounka Dunaj Oravská nádrž Jihlava Tůň Poltruba

Sázava

Průměrný délkový růst u plotice obecné (Rutilus rutilus) AUTOR Cabejšek a Frank (1968) Švátora (1989) Hanel (1989) Lojkásek (1985) Benešová a Závěta (1987) Hanel (1987) Chitravadiv elu (1974) Holčík (1967) Losos a kol. (1980) Čihař a Frank (1958)

L1 n 255 52

L2 101

L3 119

L4 L5 150 172

L6

L7

L8

179 51

100

142

171 200

221

231

244

169 48 5 210 47

87

127

163 195

202

221

84

120

148 165

178

191

213

455 46

71

99

124 152

168

181

212 227

95

42

81

114

144 162

876 42

64

84

104 121

137

152

180

118 42 5 79 36

58

72

88

105

126

142 186

216

60

82

106 127

138

148

157 159

167

172 32

63

82

95

Kalous (1999)

7

97

128

158 190

219

253

Tab. č. 23 LOKALITA Vltava Svratka Berounka Jihlava Údolní nádrž Švihov Dyje Slapská nádrž Oslava

Sázava

52

99

L9

L10

Průměrný délkový růst u jelce tlouště (Leuciscus cephalus) AUTOR Švátora a Pivnička (1989) Libosvárský (1956) Hanel (1982) Losos, Peňáz (1980) Leontovyč (1974) Hochman et Jirásek (1960) Hanel (1982) Hochman et Jirásek (1969)

n 83

L1 L2 57 91

477

69

108 140 173 211 240 261 293

60

41

82

120 155 181 213 235 256

264

41

71

97

61

60

111 154 183 217 247 285 305

188

51

97

181

60

107 142 171 204 224 254 260

361

64

97

128 157 186 212 240 266

Kalous (1999)

10

60

92

132 164 199 232 265 305

61

L3 L4 L5 L6 L7 L8 131 167 201 230 250 268

124 146 165 181 194

L9 278

L10 286

209

218

298

313

334

351

136 170 200 228 255 287

Závěr

7. Závěr V roce 1998 jsem prováděl hydrobiologický a ichtyologický průzkum rybářského revíru Sázava 5. Bylo zjištěno 32 druhů ryb a 2 kříženci. Vycházel jsem ze statistik ČRS od roku 1992, z odlovu elektrickým agregátem, z informací ze závodů ve sportovním rybářství a odlovu čeřínkem. K tomu jsem sledoval druhové zastoupení bentosu, příbřežní vegetace a zpracoval jsem data o kvalitě vody poskytnuté akciovou společností Povodí Vltavy také od roku 1992. Zjištěné poznatky se dají shrnout, tak že i přes negativní vlivy antropogenních činností si horní část sledovaného úseku zachovala kvalitní charakter parmového pásma, které je pro tuto část řeky původní. Rozdíl mezi horním úsekem a dolním, který má charakter cejnového pásma s převahou nasazovaných druhů

(kapr, štika,

candát) lze dokladovat výskytem pro tyto dvě různá pásma typických živočichů. To bylo prokázáno jak v průzkumu bentosu, tak i charakteristickou ichtyofaunou (horní úsek – jelec tloušť, jelec proudník, parma říční, podoustev říční; dolní úsek – cejnek malý, perlín ostrobřichý, plotice obecná). Toto rozdělení bylo způsobeno přerušením kontinuity toku výstavbou jezů, které nejenže vytvářejí druhotné, nepůvodní biotopy, ale také zabraňují rybám v migraci, takže populace jednotlivých nedosazovaných druhů jsou ohroženy inbreedingem, zvláště ty druhy vyskytující se v parmovém úseku revíru, které nejsou v hospodářském zájmu MO - ČRS (parma říční, podoustev říční). Zde bych navrhoval dosazení alespoň několika jedinců zmíněných druhů pro udržení těchto ohrožených populací z jiných míst řeky. Kromě narušení kontinuity toku, životní prostředí v řece zásadně ovlivňuje znečištění vody, které znemožňuje výskyt méně přizpůsobivých druhů a způsobuje eutrofizaci vody, zvláště v jezových zdržích při nízkém průtoku, kdy na těchto místech v letních měsících byl zaznamenán vodní květ. V horním úseku má zvláštní význam pro rozmnožování ryb skupina ostrůvků pod jezem v Ledečku, kde se nachází velké množství mikrobiotopů příznivých pro výtěr ryb parmového pásma (parma říční, podoustev říční, jelec tloušť, jelec proudník). V naplaveninách je množství škeblí, které mají význam pro rozmnožování hořavky duhové. Soubor mělčin a tůněk je osídlován potěrem,

62

Závěr jenž zde nachází dostatek potravy. Proto navrhuji vytvoření z této části rybářského revíru chráněné rybí pásmo, nebo zde v době rozmnožování zakázat vstup. Dolní část úseku rybářského revíru navrhuji ponechat intenzivně obhospodařovanou násadami kapra, štiky, candáta, bolena, případně doplnit obsádku tolstolobikem bílým, který potravně nekonkuruje kaprovi a za předpokladu stávající eutrofizace vody by mohl nalézt v jezových zdržích dostatek potravy. Dle mého názoru může dosáhnout výtěžnost ichtyofauny při intenzivním dosazování rybích násad a zachování predačního tlaku na plevelné ryby hodnoty 300 kg/ha. Stávající stav 140 kg/ha vycházející ze statistik je zřejmě zatížen úbytkem způsobeným pytláctvím, které je na tomto úseku velkým problémem. Pro kompletní zmapování ichtyofauny navrhuji pokračovat v monitoringu řeky za účelem zkvalitnění obhospodařování a zachování biodiverzity.

63

Použitá literatura

8. Použitá literatura ADÁMEK,Z. A KOL. : Rybářství ve volných vodách , Victoria publishing, Praha, 1995 BALON,E. : Ichtiobiologiczna charakterystyka rzek Olzy i Lucyny. In: 50 lat Jedenastoletniej Szkoly Sredniej s polskim jazykiem nauczania w Orlowej, 1959 BALON,E. : Růst plotice (Rutilus rutilus) a revise hlavních metod jeho určování. Bratislava, SAV, 1955. BARUŠ,V., OLIVA, O. : Fauna ČR a SR. Mihulovci a ryby (1). Academia, Praha, 1995 BERKA,M. : Voroplavba in sborník Sázavsko III. Obecní úřad Sázava , Sázava 1995 BUBENÍK,J. : Nejstarší osídlení a počátky dějin Sázavy in Sborník Sázavsko. Nakladatelství Archa 90, 1993 BULÍČEK, J. :Povrchové vody v Československu a jejich ochrana. Praha, Academia, 1972 ČERNÝ, K.: The early development of chup – Leuciscus cephalus (L., 1758), rubb – Scardinius erithrophthalmus (L., 1758) and roach, Rutilus rutilus (L., 1758) Acta Univ. Carol. – Biol. 1977. DUB, O.: Hydrológia. Bratislava, SVTL, 1957 DUB, O. a kol.: Hydrologie. Praha, SNTL, 1969 DYK,V. : Naše ryby. Promberger, Olomouc, 1946 HANEL, L.: Note on the lenghth growth of the chup (Leuciscus cephalus, Pisces, Cyprinidae) in the reservoir Klíčava and the river Berounka. Věst. Čs. spol. zool., 1982, č.46, HANEL, L.:Vážky (Odonata) jako bioindikátory tekoucích vod. Sborník ze semináře „Ochrana biodiverzity malých vodních toků “, ZO ČSOP Vlašim, 1994 HOLČÍK,J. : The freshwater fishes of Europe. Vol. 1, Part II, General introdiction to fishes, Acipenseriformes. Aula – Verlag, Wiesbaden, 1989

64

Použitá literatura HOLČÍK,J. : Výskum zmien druhového zloženia a kvantitatívnych pomerov rybích společenstiev v ramenných systémov Dunaja. Záver. správa Lab. rybárstva a hydrobiol., Bratislava, 1980 HOLČÍK,J., HENSEL,K. : Ichtyologická příručka. Bratislava, Obzor, 1972 HOVORKA, J., JANEČEK,J. : Studie Želivky a Sázavy, Technická zpráva. Praha, Správa povodí Vltavy odd. vodohosp. rozvoje, 1968 HYNES, H. B. N. :The ecology of running waters. Liverpool Univ. Press, Liverpool, 1970 ILLIES, J., BOTOSANEANU, L. : Problémes et méthodes de la clasification et de la zonation écologique des eaux courantes, consideré surtout du point vue fanistique. Mitt. Internat. Verein. Limnol., 1963 JÚVA, K. a kol. : Malé vodní toky. Praha, SZN, 1984 KALOUS, L.: Revitalizace vodních toků jako nutná podmínka rybí produkce. Semestrální práce z předmětu Agroekologie na ČZU, nepubl., 1997 KENNEDY, M.: Spawning and early development of the dace Leuciscus. J. Fish. Biol., 1969, č.1 KRUPAUER, V., JIRÁSEK, J., KÁLAL, L.: Cvičení z rybářství a ochrany vod. Praha, VŠZ, 1984 KUBÁT, J., RIEDER, M., LEONTOVIČOVÁ, D., JUNOVÁ, D., KOPECKÁ, E.: Jakost vody v tocích. Díl I povodí Labe, Vltavy a Ohře. Praha, Český hydrometeorologický ústav. Oddělení jakosti vod, 1997 LEA, E. : On the method used in the herring investigations. Publ. de Circ. Concs. Perman. Internat. Expl. de la Mer, 53, 1910 LEE, R.M. : An investigation into the methods of growth determination in fishes by means of scales. Publ. de Circ. Cons. Perman. Internat. Expl. de la Mer, 63, 1912 LEE, R.M. : A revision of the methods of age and growth determination in fishes by means of scales. Ministery of Agriculture and Fisheries, Fish. Invest., London, ser. II, IV LELLÁK,J. , KUBÍČEK,F. : Hydrobiologie. Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, Praha 1992

65

Použitá literatura LOHNISKÝ, K.: Beitrag zur Kenntnis des Wachstum des Grundlings (Gobio gobio L., 1758) In Bohmen. Věst. Čs. Spol. zool., 25, 1961, č. 3 LOHNISKÝ, K.: Bemerkungen zum Wachstum des Flussbarsches (Perca fluviatilis L., 1758). Acta Univ. Carol. – Biol. 1960, č.3 LUSK, S. : Rybářství a úpravy vodních toků. Brno, Hydroprojekt, 1990 LUSK,S., HALAČKA,K. : Biodiversity of fishes in the Czech republic. Sb. ÚEK – AVČR Brno, 1996 LUSK, S., HALAČKA,K. : Odběry vody – významný devastační faktor malých vodních toků. Sborník referátů : Ochrana biodiverzity malých vodních toků. Vlašim, 27 - 29. října 1995 MAŠTALÍŘ,J. : Stručné dějiny městečka Sázavy in Sborník Sázavsko I. Nakladatelství Archa 90, 1993 MÜLLER, K. : Die Drift in fliessenden Gewässeren. Arch. Hydrobiol. 49, 4, 1954 NEUMANN, E. : Limnologische Terminologie. , 1931 OLIVA, O.: Note on age and growth of the bleak, Albrunus albrunus (Pisces: Cyprinidae). Věst. Čs. Spol. zool., 43, 1979, č. 2 PAVLOV, D. S.: Biologičeskije osnovy upravlenija povedenijem ryb v potoke vody. Izd. Nauka, Moskva, 1979 PEŇÁZ, M. : Kritický příspěvek k metodice hodnocení vztahu tělo – šupina při studiu růstu ryb. Zool. listy 11, č. 1, 1962 PITTER, P. : Hydrochemie. Praha, SNTL, 1981 PIVNIČKA,K. : Ekologie ryb. SPNP, Praha, 1981 POKORNÝ, J., DVOŘÁK, J., ŠRÁMEK, V. : Umělý chov ryb. Učebnice Střední rybářské školy – Vodňany. Praha, 1992 SVOBODOVÁ, Z. a kol. : Toxikologie vodních živočichů. Praha, MzaV ČSR a ČRS, 1987 ŠTĚRBA, O. : Teorie říčního dna. Sborník semináře : Říční dno, jeho funkce, oživení a ochrana se zvláštním zřetelem na podpovrchovou část dna. Olomouc, 1. a 2. října 1986

66

Použitá literatura VANNOTE, R. L., MINSHALL, G. W., CUMMIS, K.W., SEDEL, J. R., CUSHING, C. E: The river continuum concept. Can. J. Fish. Aquat. Sci., 37 Ekologická studie Berounky a Mže. Praha : Hydroprojekt, , 1996 Geologická mapa ĆR. List 13 – 31 ŘÍČANY. Měřítko 1 : 50 000. Český geologický ústav, 1993 Geologická mapa ĆR. List 13 – 31 Benešov. Měřítko 1 : 50 000. Český geologický ústav, 1993 Mapa geochemie povrchových vod ČR. List 13 – 31 ŘÍČANY. Měřítko 1 : 50 000. Český geologický ústav, 1993 Mapa geochemie povrchových vod ČR. List 13 – 31 Benešov. Měřítko 1 : 50 000. Český geologický ústav, 1993 Mapa ČR 1 : 100 000 edice geobáze. CD – ROM, Geodézie Č.S. a.s., 1997 Geobotanická mapa ČSSR. List XII. ČSAV,Botanický ústav, Praha, Academia 1972

67

9. Přílohy 1. Grafy Graf č. 1 – hmotnostní zastoupení lovených ryb Graf č. 2 – počet ryb jednotlivých druhů odlovených sportovními rybáři bez kapra v roce 1997 Graf č. 3 – procentuelní druhové zastoupení ze statistických údajů 1992-97 Graf č. 4 – biomasa vysazovaného a loveného kapra Graf č. 5 - biomasa štiky nasazované a lovené Graf č. 6 – teplota vody a vzduchu 1993-98 Graf č. 7 – kyslík a BSK5 v 1992-98 Graf č. 8 – pH 1993-98 Graf č. 9 - veškerý fosfor 1993-98 Graf č. 10 – amoniakální dusík 1993-98 Graf č. 11 – dusičnanový dusík 1993-98 Graf č. 12 – fekální koliformní bakterie 1993-98 2. Mapa sledované oblasti 3. Fotodokumentace Stanoviště 1 – Ostrůvky pod jezem v Ledečku Jez u mlýna v Ledečku Proudivé úseky mezi ostrůvky pod jezem v Ledečku Odlovování hydrobiologického materiálu Stanoviště 2 – Úsek řeky nejméně ovlivněný činností člověka Hluboké a příkré údolí řeky, místy vystupují skály Stanoviště 3 – Klidný úsek řeky Rekreační využití údolí řeky Stanoviště 4 – Talmberský potok před zaústěním do Sázavy Zaústění Talmberského potoka do Sázavy. pohled proti proudu Zaústění Talmberského potoka do Sázavy. pohled po proudu Stanoviště 5 – Řeka pod silnicí vedoucí ze Sázavy do Uhlířských Janovic Ošetření břehu kamenným záhozem Postupné osídlování upraveného břehu vegetací Odlov elektrickým agregátem v Ledečku Odlovování mezi ostrůvky pod jezem

68

Odlovování mezi ostrůvky pod jezem Měření a vážení odlovených ryb Odlovený jelec tloušť Rybářské závody Rybář při rybářských závodech

69

Grafy

Hmotnostní zastoupení lovených ryb 3%

2% 4%

Kapr

1% 4% 2%

Cejn Jelec

4%

Parma Štika Candát

80%

Úhoř Ostatní

Graf č. 1

Počet ryb jednotlivých druhů odlovených sportovními rybáři bez kapra v roce 1997 Lín Cejn

384

Jelec

193

Okoun Parma

66

Podoustev

14 2 51

Štika Candát

124

776

3

Sumec Úhoř Pstruh o.

134 231

182 80 26 80

Graf č. 2

70

Pstruh d. Bolen Karas Ostatní

Grafy

Druhové zastoupení ze statistických údajů 1992-1997 Kapr Lín

%

70 65 60 55 50 45 40

Cejn Jelec Okoun Parma Ostroretka Podoustev Štika Candát

35 30 25 20 15 10 5 0

Sumec Úhoř Pstruh o. Pstruh d. Lipan Bolen Amur Tolstolobik Karas

Druhy Graf č. 3

71

Mník Ostatní

Grafy

10000 8000 6000

Nasazeno

4000

Vyloveno

2000 0

19 92 19 93 19 94 19 95 19 96 19 97

Hmotnost (Kg)

Biomasa vysazovaného a loveného kapra

Graf č. 4

500 450 400 350 300 250 200 150 100 50 0

Nasazeno Vyloveno

19 92 19 93 19 94 19 95 19 96 19 97

Kg

Biomasa štiky nasazované a lovené

Graf č. 5

72

73

Graf č. 6 20.7.98

20.1.98

20.7.97

20.1.97

20.7.96

20.1.96

20.7.95

20.1.95

20.7.94

20.1.94

20.7.93

20.1.93

Grafy

30

Teploty vody a vzduchu 1993-1997

25 T-VZDUCH

20 T-VODA

15

10

5

0

-5

-10

-15

Mapa Mapa sledovaného území s vyznačením lokalit

Měřítko 1 : 100 000

74

Fotodokumentace STANOVIŠTĚ 1

Ostrůvky pod jezem v Ledečku, začátek rybářského revíru.

Jez u mlýna v Ledečku.

75

Fotodokumentace STANOVIŠTĚ 1

Proudivé úseky mezi ostrůvky pod jezem v Ledečku.

Odlovování hydrobiologického materiálu u polorozbořeného jezu v Ledečku.

76

Fotodokumentace STANOVIŠTĚ 2

Úsek řeky nejméně ovlivněný činností člověka

Hluboké a příkré údolí řeky, místy vystupují skály. 77

Fotodokumentace STANOVIŠTĚ 3

Klidný úsek řeky.

Rekreační využití údolí řeky. 78

Fotodokumentace STANOVIŠTĚ 4

Úžický potok (Talmberský), před zaústěním do Sázavy.

Zaústění Úžického (Talmberského) potoka do Sázavy, pohled proti proudu.

79

Fotodokumentace STANOVIŠTĚ 4

Zaústění Úžického (Talmberského) potoka do Sázavy, pohled po proudu.

80

Fotodokumentace STANOVIŠTĚ 5

Řeka pod silnicí vedoucí ze Sázavy do Uhlířských Janovic, při jejíž rekonstrukci byl upraven i břeh.

Ošetření břehu po úpravě stráně pod silnicí kamenným záhozem.

81

Fotodokumentace STANOVIŠTĚ 5

Postupné osídlování vegetací.

82

Fotodokumentace ODLOV ELEKTRICKÝM AGREGÁTEM V LEDEČKU

Odlovování elektrickým agregátem mezi ostrůvky pod jezem v Ledečku.

Odlovování elektrickým agregátem mezi ostrůvky pod jezem v Ledečku.

83

Fotodokumentace ODLOV ELEKTRICKÝM AGREGÁTEM V LEDEČKU

Měření a vážení odlovených ryb.

Odlovený jelec tloušť (Leuciscus cephalus).

84

Fotodokumentace RYBÁŘSKÉ ZÁVODY

Rybář při rybářských závodech

85