ČESKÁ REVUE. můj národ a má vlast. kapitola druhá (1849 až 1868)

můj národ a má vlast

ČESKÁ REVUE kapitola druhá (1849 až 1868)

Engels Masoch Frič Reiser Bach Dedera Mecséry Kempen Amerling Paulová Němcová Clam Weber Arnold Vinařický Šmilovský Paümann Vilímek Klicpera Tomek Wenzig Strossmayer Hanka Purkyně Němec Škroup Tadra Pštross Fügner Manes Sladkovský Sojka Ninger Heyduk Aleš Palacký Müller Kotík Zeman Náprstek Podlipská Světlá Herrmann Barák Rieger Mattuš Vávra Klaczko Romanov Svátek Brauner Havlíčková Janda

kapitola druhá

1849 1868

Friedrich Engels ... Z toho, co bylo řečeno v předcházejících článcích, je už zřejmé, že nedojde-li po revoluci z března 1848 k nové revoluci, v r á t í s e p o m ě r y v N ě m e c k u z a s e d o s t a r ý c h ko l e j í . Avšak historické téma, které se tu snažíme poněkud osvětlit, je tak složité, že bychom plně nepochopili další události, kdybychom nepřihlédli k tomu, co lze nazvat zahraničními vztahy německé revoluce. A tyto zahraniční vztahy nebyly o nic méně spletité než vnitřní záležitosti. Celá východní polovina Německa až k Labi, Sále a Šumavě byla, jak je všeobecně známo, v posledních tisíci letech z n ov u d o b y t a n a s l ova n s ký c h k m e n e c h , k t e r é t a m p r o n i k l y. Větší část tohoto území byla tak důkladně poněmčena, že tam již před několika sty lety úplně vymizela slovanská národnost i řeč; a nepřihlížíme-li k několika málo zcela isolovaným zbytkům, které nečítají dohromady ani sto tisíc duší (Kašubové v Pomořansku, Vendové neboli Srbové v Lužici), j s o u o b y va t e l é t o h o t o území po všech stránkách Němci. Jinak je tomu podél celé hranice bývalého Polska a v z e m í c h , k d e s e m l u v í č e s ky, v Č e c h á c h a n a M o r avě . Zde jsou obě národnosti v každém okresu promíšeny, přičemž města jsou zpravidla víceméně německá, kdežto na vesnicích převažuje slovanský živel, ale i tam se neustálým pronikáním německého vlivu pozvolna rozkládá a ustupuje. Tento stav lze vysvětlit takto: už za Karla Velikého usilovali Němci velmi trvale a úporně o dobytí, kolonizování n e b o a s p o ň c iv i l i -

1849

1849

z ová n í evropského Východu. Území mezi Labem a Odrou, dobytá feudální šlechtou, a feudální kolonie válečnických rytířských řádů v Prusku a Livonsku tvořily pouze základ mnohem rozsáhlejší a o p r av d u s y s t e m a t i c ké g e r m a n i z a c e , kterou provádělo obchodující a průmyslové měšťáctvo, jež od 15. století nabývalo v Německu, stejně jako v ostatní západní Evropě, na sociálním a politickém významu. Slované, zejména západní Slované ( P o l á c i a Č e š i ) , j s o u p ř evá ž n ě z e m ě dělci; obchod a průmysl se u nich nik d y n e t ě š i l y ve l k é o b l i b ě . To vedlo k tomu, že jak v těchto oblastech rostl počet obyvatelstva a vznikala města, výroba všech průmyslových předmětů přecházela do rukou německých přistěhovalců a směna tohoto zboží za zemědělské výrobky se stávala v ý h r a d n í m monopolem židů, kteří, mají-li vůbec n ě j a k o u n á r o d n o s t , b ý va j í v t ě c h t o krajích rozhodně spíš Němci než Slova n é . Tak tomu bylo, třebaže v menším měřítku, v celé východní Evropě. Řemeslník, kramář, malý továrník v Petrohradu, v Budapešti, v Jasech, ba i v Cařihradě je i dneska Němec; naproti tomu lichvář, hostinský, podomní obchodník – velmi důležitá osoba v těchto řídce obydlených zemích – je téměř bez výjimky žid, jehož mateřštinou je příšerně zkomolená němčina. Význam německého živlu ve slovanských pohraničních oblastech, který ustavičně vzrůstá s růstem měst, obchodu a průmyslu, stoupl ještě víc, když se ukázalo, že t é m ě ř v š e c h n o , c o p a t ř í k d u c h ov n í v z d ě l a n o s t i , j e n u t n o d ová ž e t z N ě m e c k a ; po německém obchodníkovi a řemeslníkovi přicházel německý kněz, německý učitel, německý učenec a usazo-

val se na slovanské půdě. A konečně, železný krok dobyvatelských armád či opatrný, dobře promyšlený tah diplomacie nepřicházely vždycky až po úplném odnárodnění, které s sebou pomalu ale jistě přinášel sociální vývoj, nýbrž často jej předcházely. Tak po prvním dělení Polska byly poněmčeny velké části západního Pruska a Poznaňska tím, že se v těchto krajích státní domény prodávaly nebo přidělovaly německým kolonistům, že se německým kapitalistům umožňovalo zakládat tam továrny atd. a že se velmi často proti polskému obyvatelstvu země používalo i krajně despotických opatření. ... V Čechách vyvolala národnostní otázka jiný boj. Tato země, obývaná dvěma milióny Němců a třemi milióny Slovanů, mluvících česky, měla slavné historické vzpomínky, které skoro vesměs souvisely s b ý va l o u n a d v l á d o u Č e c h ů . Ale po husitských válkách v 15. století byla síla této větve slovanské rodiny zlomena. Země, kde se mluvilo česky, byly roztrženy, část tvořila království české, druhá část markrabství moravské, třetí část, karpatská hornatina obývaná Slováky, patřila k Uhrám. M o r ava n é a S l ová c i u ž d áv n o z t r a t i l i j a k é k o l iv n á r o d n í c í t ě n í a ž ivo t n o s t , ačkoli si většinou zachovali svou řeč. Čechy byly ze tří stran obklopeny ryze německými zeměmi. Německý živel se již velmi rozmohl v samých Čechách; i v hlavním městě, v Praze, se obě národnosti početně téměř rovnaly; a kapitál, obchod, průmysl a osvěta byly všude v rukou Němců. H l av n í b o j ov n í k z a č e s k o u n á r o d n o s t , p r o f e s o r P a l a c k ý, j e v l a s t n ě sám jen německý učenec, kterému p ř e s k o č i l o v h l avě a k t e r ý d o d n e s n e -

m l u v í s p r áv n ě č e s ky a b e z c i z í h o p ř í zvuku. Avšak jak tomu často bývá, česká národnost, která podle všech faktů z posledních č t y ř s t o l e t í o d u m í r á , se roku 1848 n a p o s l e d y pokusila znovu nabýt své dřívější životnosti, a tento nezdařený pokus, nezávisle na jakýchkoli revolučních úvahách, jasně dokázal, že Č e c h y m o h o u n a d á l e ex i s t ova t j e n j a k o s o u část Německa, i když část jejich obyva t e l bu d e j e š t ě p o n ě ko l i k s t o l e t í d á l m l u v i t n e n ě m e c ký m j a z y k e m .

[Marx, Engels: Vybrané spisy v pěti svazcích. Svazek 2. Svoboda, Praha 1977]

Friedrich Engels 1820-1895

1849

1849

Série článků »Revoluce a kontrarevoluce v Německu«, kam patří i stať »Poláci, Češi a Němci«, ze které jsou převzaty úryvky, se po revoluci objevila v »New-York Daily Tribune« pod jménem Marxovým. V roce 1913, po uveřejnění korespondence mezi Marxem a Engelsem, se však zjistilo, že články ve skutečnosti napsal Engels.

Leopold Sacher Masoch von Kr. ... Praha vyznamenala se velice. Na každé straně pokladní knihy jsou zaznamenány četné a vydatné příspěvky, získané ponejvíce od sbírajících členů sboru, kteří povinnost na se vzatou konali velmi horlivě. Přibližně možná říci, že dobrá polovice všech příspěvků byla z Prahy, ačkoliv ještě, jak výše podotknuto, nebyly v Praze uspořádány sbírky všeobecné, nýbrž zatím jen u osob zámožnějších. Vůbec rozvinul se v Praze sbíráním příspěvků ruch takový, že až pan městský hejtman Sacher-Masoch a místodržitel Mecséry stávali se tím nervosními a všemožně sbírky a činnost sboru obmezovati se snažili. Především zakázalo městské hejtmanství sbírky po hostincích, – rozumí se ne k vůli sbírkám samým nebo k vůli těm malým demonstracím v e p ro s p ě ch N á ro d n í h o d i v a d l a i celé věci české, jakýmiž tyto veřejné sbírky byly provázeny, nýbrž jen proto, že »takovéto sbírky jsou jako sbírání almužen, což je sboru nedůstojno«. Jak viděti, dovedl Sacher-Masoch napínati svůj vtip a důvtip znamenitě! K popudu Sacher-Masocha a Mecséryho zakázalo také místní velitelství každé odbývání valné schůze sboru bez předchozího oznámení, kteréžto svobodě dosud sbor se těšil. D o k u d b y l S a ch e r- M a s o ch v e v ý b o r u , nebyl vysýlán do valných schůzí zvláštní zeměpanský komisař. Když ale vystoupil ze sboru, docházel nadále do valných hromad jako vládní komisař, ale jen po jistou dobu. Nestačilť takovýto dozor na pouhé valné schůze záhy ani jemu, tím méně Mecsérymu. Neboť co pak se konečně ve valné hromadě obyčejně mluví! Výbor jest to shromáždění, v kterém se nejspíše

1851

1851

prohlašují aneb často bezděky proklouznou všeliké nebezpečné myšlénky, a proto bylo třeba do výboru někoho posýlati. I pohnul skutečně Mecséry počátkem roku 1852 pevnostní velitelství k nařízení, že musí býti vládní komisař přítomen nejen ve valném sboru, nýbrž i v každé schůzi výboru! Odevzdán pak tento kontrolní úkol policejnímu radovi Webrovi, pozdějšímu baronu a místodržiteli českému, i došlo se tím žádaného cíle. Navštěvovalť pan rada Weber každou schůzi sboru i výboru, a v každé z nich sobě dělal hojné poznámky nejen o usnešeních, nýbrž o řečech jednotlivých členů. ... *** ... N ě m e c ké d iva d l o , jehož určením jest vzdělávati vkus obecenstva, sledovalo podle možnosti tento cíl. ... Č e s ké d iva d l o n a p r o t i t o m u s t o j í h l u b o ko p o d ú r ov n í d iva d l a n ě m e c ké h o , a to jak pokud jde o výběr dávaných kusů, což souvisí s chudobou české dramatické literatury, tak také se zřetelem na umělecké nadání a jevištní schopnosti českých herců. Nemůže být proto nazváno pravou vzdělávací školou lidu. Co se týče obsahu divadelních her, povolených k předvádění na pražském divadle, bylo pozorováno, že jednotlivé kusy, povolené roku 1851, n e h o d í s e j i ž ke z m ě n ě ný m p o l i t i c ký m p o m ě r ů m , jednak pro svou všeobecnou tendenci, jednak nepřípustným zněním jednotlivých vět a míst. Proto bylo nařízeno, aby hry dříve dovolené byly znovu předloženy k dodatečné censuře a podány o nich nové censurní nálezy. Nad divadelními poměry n a č e s ké m ve n k ově musí i ten nejshovívavější kritik zlomit hůl. V Čechách je 36 koncesovaných divadelních kočujících společností ... Jen málo z nich může si či-

Josef František Frič

nit nárok – a to jen s bídou – na jméno skutečné umělecké družiny ... Ostatní můžeme zcela klidně přirovnat ke kočujícím komediantům a potulným žebrákům ... Domnívám se proto, že jest n a p r o s t o u n u t n o s t í , aby počet koncesovaných divadelních společností v Čechách b y l p o d l e m o ž n o s t í z r e d u ková n . ... Četné ochotnické spolky na venkově jsou stejně také jen ke škodě a značně zaviňují nedobrý stav. Proti rozmnožování ochotnických spolků mluví tudíž nejen ohledy na umění a mravnost, nýbrž také v y š š í d ů vo d y p o l i c e j n í . V krajinách obývaných českým obyvatelstvem jsou totiž ochotnické spolky nejúčinnějším prostředkem pro š í ř e n í č e s ké n á r o d n í p r o p a g a n d y. Na tyto povážlivé zjevy a závady jsem opětně poukazoval a Vaše Excelence dala také již okresním hejtmanům příslušné pokyny, aby těmto nepřístojnostem a tomuto zlořádu co možná nejdůrazněji čelili...

[Šubert: Národní divadlo v Praze. J. Otto, Praha 1881] [Kratochvíl: Národ sobě. Práce, Praha 1983]

Leopold Sacher Masoch von Kronenthal ????

Bachův absolutismus! Pro pamětníky komunismu ovšem vlastně selanka... K nejproslulejším »čechožroutům«, kteří v oné době (ale nejen v oné) zamořovali vzduch v našem království, patřil dozajista Sacher Masoch. Nezvladatelná protičeská zášť a velkoněmecky bídácká nadutost čiší z každé jeho věty. Takoví lidé jednou rozbijí Rakousko...

1851

1851

... Pan c. k. státní zástupce přednesl a hleděl odůvodnit svou obžalobu proti obžalovaným zde osobám pro domnělé uražení vlády. Moje čestná úloha, k nížto mě důvěra mého velemilého přítele, p. Karla Havlíčka, jehož přátelství si velice vážím, povolala, velí mi rozebrati, zdali skutečně on viny té vinným jest, jak zde předneseno bylo. ... Úkol každé konstituční vlády jest, aby se jí tiskem ukázaly všeliké vady vlády, a proto také v každé konstitučně zřízené zemi oposičné časopisectvo býti musí, a také vždy dvě strany o přednost se zasazují. ... Když tedy některý spisovatel kterési vládní nařízení přísně posuzuje, je třeba i pohaňuje neb tupí, přece se nikdy nemůže říci, že by tím povzbuzoval k vzpouře proti vládě. ... Druhý článek: »Proč jsem občanem?« dle udání spisovatele i pana státního zástupce nejedná o státu rakouském, nýbrž povšechně o státech absolutistických neb libovolných. Náš stát v tu dobu, když pan Havlíček článek ten psal, nebyl státem libovolným, aniž jim až posaváde jest; a ačkoliv nová ústava posud vydána není, přec nikdo tvrditi nesmí, že by konstituční vláda u nás již přestala. Protož jest mi tato příležitost milá..., že já zde nyní státního zástupce dělám, a že musím dokázati, že se článek ten státu rakouského netýká. ... Pan c. k. státní zástupce soudí ale z toho, že »Slovan« v české řeči psán a v Čechách vydáván byl, že se články o libovolných státech vůbec mluvící na Rakousko potahovati musejí. Smutná by to byla věc, kdyby se v českých časopisech nemělo nežli o českých záležitostech psáti. Tak jako ve všech jiných časopisech píše se i o českých i o všech jiných zemích, a proto se nedají ty vlast-

Franz Reiser

nosti, které tuto o špatné vládě uvedeny jsou, žádným způsobem již proto na Rakousko uvésti, že to česky psáno jest. ... Na vás, pánové porotci, záleží tedy uznat, zdali se v článcích těch vina ta vynachází, jižto pan státní zástupce obžalovanému přičítá. Bývá ovšem věcí vítanou, když je možno v spisech vady a poklesky mírně a chladně pronésti; není však žádný pochlebník přítelem, nýbrž ten, kdo vady upřímně a bez ostýchání přednese. Vláda naše chce vady své a v životě občanském žádoucí opravy vědět, a proto povolává z každé země a každého odvětví státního zřízení poradců do Vídně k poradě o zamýšlených opravách. Na výroku vašem, pánové porotci, také záleží, má-li se svoboda tisku ještě dále udržeti neb ne. Článkem prvním nehleděl tedy pan Havlíček žádné různice mezi rozličnými třídami občanstva vzbuditi; článek druhý netýká se v ničem Rakouska, a tedy se jím nemohl pan Havlíček těch přestupků dopustiti, které proti němu v žalobě obsaženy jsou. [Hajn: Národ o Havlíčkovi. Havlíčkův fond Jednoty čsl. novinářů, Praha 1936]

Josef František Frič 1804-1876

Frič byl vynikajícím právníkem, sepsal návrhy konstitucí, má ovšem i nemalé zásluhy o zavedení českého jazyka na pražskou universitu. Havlíček si jej v roce 1851 zvolil za advokáta v porotním procesu, ve kterém byl souzen za své dva články. I díky brilantní obhajobě Havlíček sice vyhrál, ale bylo jasné, že oba dráždili klubko zmijí bosou nohou...

1851

1851

Polovice porotců sestávala ze sedláků, druhá z řemeslníků. Mezi nimi byl jediný, na jehož spolehlivost ve smýšlení (přirozeně ve smysle rakouském) bylo možno spolehnouti. Ten byl také zvolen za předsedu porotců. Havlíček se hájil způsobem, který jasně ukazoval, že si je své věci úplně jist. Při článku »Domácí záležitosti« snažil se dokázati, že napsal článek v nejlepším úmyslu a že si nezaslouží trestu, ný b r ž s p í š e d í k ů . Obrátil se k sedlákům, sedícím na lavici porotců a vyzval je, aby uvážili, je-li tento článek s to, aby vyvolal nepřátelství mezi nimi a domkáři. Těší se mezi národem všeobecné důvěře a sedláci se ho hojně táží o radu. To, dle jeho názoru, by nebylo možné, kdyby zemědělce pobuřoval. Ve věci článku »Proč jsem občanem« poznamenal, že jím nezamýšlel nic jiného, než odhaliti slabosti čistě absolutistické vlády a že ten článek nelze uváděti v souvislost na naše poměry, ježto u nás jest konstituční monarchie. Kdyby byl Havlíček ten článek napsal v Turecku nebo v Neapoli, pak by vláda mohla říci, že ji pronásleduje; ježto však jest v konstituční monarchii, zahrnuje výtka, kterou činí absolutní vládě, v sobě vlastně n e p ř í m o c h vá l u ko n s t i t u č n í v l á d y. Netvrdil prý, že naše vláda jest absolutní, nýbrž s t á t n í n áv l a d n í p r ý o bv i n i l v l á d u z a b s o l u t i s t i c ký c h t e n d e n c í tím, že ten článek vztahoval na naši vládu. Stejným způsobem argumentoval jeho obhájce dr. Frič. Když chtěl státní návladní dokázati vinu knihtiskaře Procházky, vyskočil Havlíček a vytknul návladnímu ostře, že buď nezná zákon ane-

Alexander Bach

bo že jej v neprospěch Procházkův schválně překrucuje. Sedláci na lavici porotců se často upozorňovali loktem a bylo zřejmo, že se jim řeč obviněného a jeho obhájce líbí. Publikum bylo klidné. Některé vtipné poznámky vzbudily všeobecnou veselost. V prvé polovici dne nebyl sál úplně nabit, avšak odpoledne byla při otevření sálu taková tlačenice, že četnictvo jenom s velkou námahou udržovalo pořádek. Líčení se protáhlo až za půlnoc. Při výroku poroty panovalo úplné ticho. Teprve když porotci po sedmé vyslovili jednomyslně »nevinen«, bylo pozorovati v publiku hnutí, z něhož bylo zřejmo, že výnos má u většiny publika sympatický ohlas. To dokazovaly i výkřiky radosti, které bylo místy slyšeti při rozchodu na náměstí. V hostinci »U koně« byl radostně objímán svými přívrženci, kteří se ze všech stran sešli. Kutnohorští se toho málo zúčastnili. Byli při tom většinou přátelé a částečně lidé z nejnižších společenských vrstev. [Hajn: Národ o Havlíčkovi. Havlíčkův fond Jednoty čsl. novinářů, Praha 1936]

Franz Reiser ????

Český místodržitel Mecséry věnoval Havlíčkovu procesu v Kutné Hoře mimořádnou pozornost, protože i on se obával, že před porotním soudem má státní návladní mizivou šanci Havlíčkovi vinu prokázat. Mecséry uložil okresnímu hejtmanovi Reiserovi, aby mu zpracoval »důvěrnou zprávu« z líčení. Tu pak zaslal i Bachovi.

1851

1851

Vysoce blahorodý svobodný pane! Poněvadž Karel Havlíček připravuje soubor svých t. zv. Kutnohorských epištol, roztroušených v časopisu »Slovanu«, které jsou hlavně namířeny proti katolické církvi a církevnímu zřízení a touto sbírkou by mohl způsobiti ještě více zla nežli dřívějšími osamělými články, vidím se míti příčinu, požádati Vaši excelenci, abyste dával pozor na tento spis, v případě potřeby zařídil rychlou konfiskaci a nejen žádal o spolupůsobení generálního prokuratora pro Čechy, ve příčině tiskové žaloby, kterou bude snad nutno podati se zřetelem na známý obsah, který má místa jako »Biskupové a konsistoře pověsili spasitele na šibenici«, nýbrž pro pražský rayon obležení i o spolupůsobení výminečných úřadů. Také žádám, Vaše Excelenci, abyste mě o skutečném vyjití zamýšleného díla ihned zpravil jakož i místodržící nebo zemské šefy Uher, Haliče, Moravy, Slezska, Chorvatska, Bukoviny, Krajiny a Srbské Vojevodiny, jakož i vojenského guvernera ve Vídni a abyste umožnil, aby se mohlo učiniti včas opatření se zákazem nebo se zabavením exemplářů snad zasílaných. Přijměte, Vaše Excelenci, ujištění mé nejúplnější úcty. Vídeň 29. června 1851. Bach. *** Bývalý redaktor »Národních Novin« a »Slovana« Karel Havlíček, jenž si vzal za úkol podněcovati nižší vrstvy slovanského obyvatelstva v Čechách proti vládě a šířiti rozkol a nenávist mezi rozličnými kmeny monarchie, dal – ač listy jím

Franz Dedera

redigované byly v pražském rayonu obležení, v Haliči a v Uhrách zakázány a konečně zcela potlačeny – svými posledními tiskovinami, zejména »Epištolami kutnohorskými«, kompilací to nejnebezpečnějších článků »Slovana« a »Národních Novin« nanovo nanejvýš povážlivý výraz své činnosti, pro veřejný pořádek tak škodlivé. Nedávné přelíčení proti němu před porotním soudem v Kutné Hoře, při němž byl o s vo b o z e n z p ů s o b e m u r á ž e j í c í m n a n e j v ý š e p r áv n í c i t , a události, které se při tom sběhly a které byly již Jeho Veličenstvu oznámeny, ukazují současně, že jeho vliv, jmenovitě na nižší lidové vrstvy a lid venkovský, je stále ještě velmi mocný a daleko rozšířený přes to, že jeho noviny zanikly. Za takovýchto poměrů se mi zdá býti naléhavou povinností vlády, aby byla tomuto vlivu, tak všeobecně škodlivému, postavena účinně hráz tím, že zmíněný agitátor bude zcela odstraněn z dosavadního jeviště své činnosti a že mu bude p ř i k á z á n o j i n é m í s t o p o b y t u . ... [Hajn: Národ o Havlíčkovi. Havlíčkův fond Jednoty čsl. novinářů, Praha 1936]

Alexander Bach 1813-1893

Ministr vnitra Bach, policejní ředitel Sacher Masoch a místodržící Mecséry – toto klubko rakušáckých zmijí se zasloužilo o Havlíčkovu brixenskou konfinaci především. Červnový přípis Bachův místodržiteli Mecsérymu je z doby »před Kutnou Horou«. Druhý výňatek je z dopisu, jímž informuje Bach všechny místodržitele o přijatém opatření.

1851

1851

... Vniknutí do domu a do pokoje Karla Havlíčka zařídili jsme tak, že jsem již stál u postele Havlíčkovy, když se tento probudil. Oznámil jsem Karlu Havlíčkovi, co mi uloženo. Ten vstal mezi tím z postele, oblekl spací plášť a postavil se se skříženýma rukama a temným pohledem k fortepianu a poněkud podrážděným tónem »Přečtěte mi rozkaz!« žádal, aby mu bylo nařízení znovu opakováno. Tu bylo mu připomenuto, že se během dvou hodin pojede pryč a že by si tudíž měl shledati a zabaliti nutné cestovní potřeby, že mu však není dovoleno vzíti s sebou žádnou zbraň. Poznamenal na to kousavě, zda mu je dovoleno vzíti s sebou ruskou knutu, poněvadž jednání proti němu je prý tyranské, despotické a libovolné. Havlíček byl první den velmi podrážděn, vyjádřil se vůči mně s otevřeností, že původcem toho je někdo z pánů ministrů Bacha a Thuna, že toto jednání je výrazem despocie a že kdyby to byl býval tušil, nebyl bych ho býval dostal, poněvadž prý už měl bezpečný asyl pro případ, že by demokraté ve Francii zvítězili... Vyslovil se též, že by mu bylo milejší, kdyby byl býval ze své vlasti četnictvem pěšky vybičován, než jeti extrapoštou s policejním komisařem. Po celou cestu choval se Havlíček podle svého daného slova dobře, pouze jeho výroky proti vládě co do tohoto opatření byly kousavé. Vyjádřil se dále, že vláda může býti perfidní dosti, aby v Salzburku změnila rozkaz a poslala ho na Kufstein... Asi půl hodiny před poštovní stanicí Waidring musil postillon pro náledí uzavříti zadní kola řetězy. Hodil opratě na kozlík a uzavřel levé kolo;

Karel Mecséry de Tsoor

když však chystal uzavříti pravé, dali se koně do běhu s kopce dolů. Jakmile jsem to zpozoroval, seskočil jsem s vozu, zachytil jsem však pouze opratě zadních koní. Jediný řetěz u kola praskl a já byl sražen k zemi, aniž jsem si však byl vážně ublížil. Na moje volání vyskočil policejní voják z vozu, upadl však, Havlíček zmocnil se podruhé opratí zadních koní, nemohl je však v běhu zadržeti a vyskočil též ven. ... Od této příhody nejel jsem více v noci, 22. prosince dopoledne v 10 hodin dospěl jsem do Brixenu a odevzdal, jak vidno z přiloženého potvrzení Karla Havlíčka panu c. k. krajs. presidentu hrab. z Fünfkirchen. Na zpáteční cestě musil jsem dáti polic. vojákovi denně 1 zl. KM, poněvadž vládne velmi veliká drahota... Z Vídně do Prahy vymohl jsem pro něho, ač byl v civilu, vojenský lístek. Na Vyšehradě 4. ledna 1852

Vaše Excellenci!

Dedera, c. k. vrch. polic. kom. [Hajn: Národ o Havlíčkovi. Havlíčkův fond Jednoty čsl. novinářů, Praha 1936]

Franz Dedera 1817-1878

Dedera měl pokažené vánoce a na Silvestra nejspíš psal podrobný raport, z něhož jsou úryvky. Z Havlíčkova dopisu Palackému se ale dovídáme, že se cestou »choval slušně«. Podle legendy se Havlíček v Jindřichově Hradci dokonce na večeři seznámil s jeho otcem, jenž prozradil, že má doma Havlíčkův portrét, a svého syna omlouval.

1851

1854

Dopisem ze dne 8. t. m. č. 1463, tázala se mne Vaše Excellence o mé mínění, zdali jest radno za nynějších poměrů zrušiti konfinaci exredaktora Havlíčka a povoliti mu návrat do Čech. Myslím po důkladném uvážení všech poměrů, že jest mně odpověděti na tuto otázku záporně. Národnostní otázka, která v letech 1848 a 1849 tak velice vzrušila obyvatele Čech a která v Havlíčkovi našla nejhorlivějšího předbojovníka, byla zatím se všemi svými separatistickými konsekvencemi dosti zatlačena do pozadí a jest projednávána nyní ještě jen v úzkých kruzích nacionálů, zatímco se m a s s a o b y va t e l s t va v n á r o d n í m s m ě r u c h o vá z c e l a i n d i f e r e n t n ě a j e j í p o z o r n o s t j e s t vě n ová n a p ř e d e v š í m h m o t n é ex i s t e n c i . Tak od delšího času zavládlo v celku smýšlení, které nedává vzbuzovati žádných povážlivých obav z návratu Havlíčkova do Čech. Avšak nejnovější časové poměry nedávají žádné uspokojivé záruky pro trvalost tohoto smýšlení. Evropská válka, která se připravuje, může přivoditi obrat a vyvolati eventuality, které leží mimo dosah lidského výpočtu a které mohou zase znovu roznítiti spor národnostní, sotva utišený. Vzhledem k této možnosti se mně v přítomné chvíli nezdá vhodné, rozmnožiti ultra české živly v Čechách o muže, jenž si učinil agitaci v radikálně českém smyslu svým životním úkolem a který se jistě zase uchopí prvé příležitosti, aby uplatnil svůj převážný vliv na český venkovský lid.

Johann Franz Kempen von F.

Že by tento vliv byl namířen proti rakouské vládě, o tom se nedá pochybovati při tuhé houževnatosti jeho povahy, a proto se mně zdá za dnešních poměrů býti příkazem opatrnosti, zachovati v platnosti konfinaci tohoto spisovatele ještě na tak dlouho, až se politická situace vyjasní na tolik, že z jeho opětného objevení na dřívějším jevišti jeho politické a národní agitace nemohou vzrůsti pro vládu žádné odůvodněné starosti. Praha 12. března 1854. Mecséry. *** ... Kdyby se jmenovanému spisovateli měl nejblahosklonněji povoliti návrat do Čech, mohlo by se mu tohoto dobrodiní dostati jen pod podmínkou, že se zdrží všech politických rejdů, [že zcela nic nepodnikne, co by mohlo poznovu vzbuditi bývalé separatistické snahy české strany nebo znovu roznítiti idee panslavismu – škrtnuto v konceptu] jmenovitě však, že se odřekne úplně žurnalistiky, jakož i vůbec každé spisovatelské činnosti. ... Dne 15. dubna 1855. Mecséry.

Vaše Veličenstvo, nejvšemilostivější pane!

[Hajn: Národ o Havlíčkovi. Havlíčkův fond Jednoty čsl. novinářů, Praha 1936]

Karel Mecséry de Tsoor 1804-1885

V březnu 1854 zasílá místodržitel v Čechách sv. pán Mecséry šéfovi Nejvyššího policejního úřadu generálu Kempenovi svoje nesouhlasné stanovisko k případnému zrušení Havlíčkovy brixenské konfinace. Rok nato však původní odmítavý postoj mění a přípisem z dubna 1855 kupodivu již doporučuje Havlíčkovu isolaci ukončit.

1854

1855

Český spisovatel Karel Havlíček, dříve redaktor Národních novin a Slovana, jak bylo Vašemu Veličenstvu nejvšeponíženějšími podáními pana ministra vnitra ze dne 11. a 13. prosince 1851 uvedeno k nejvyšší vědomosti, byl koncem roku uvedeného pro své rejdy v tisku konfinován do Brixenu v Tyrolích, a strávil nyní tři a půl roku tamtéž v tiché zdrženlivosti, aniž dával podnět k stížnostem. Na opětovné zakročení jmenovaného konfinovaného o zrušení tohoto nuceného opatření a o svolení k návratu do jeho domoviny, se zřetelem na jeho prohlášení, že se chce nadále zdržovati veškeré žurnalistické činnosti, dorozuměl jsem se s místodržitelem Čech, zda lze vyhověti této prosbě. Místodržící se přimlouvá za žádost Havlíčkovu, líčí přítomnou chvíli jako příznivou, protože právě teď živly oposice v českém obyvatelstvu jsou umlčeny, a prohlašuje za těchto okolností návrat Havlíčkův vzhledem k veřejnému pokoji a pořádku za nenebezpečný. Protože se zrušením konfinování jmenovaného spisovatele uspoří státnímu pokladu ročně suma okolo 800 zlatých, vyhověl jsem žádosti z důvodů přednesených pro to místodržitelstvím v Praze, a dal jsem Havlíčkovi svolení k návratu do jeho domoviny pod podmínkou, že se zaváže formálně zříci se úplně veškeré novinářské činnosti v tisku a prostřednictvím tisku.

Karel Slavoj Amerling

K tomu účelu byl místodržitel v Tyrolsku vyzván, aby tyto podmínky oznámil Havlíčkovi písemně a prohlášení jeho o tom zaznamenal protokolárně, Havlíčka pak dal, ale přes Kremži a Jihlavu, instradovati do místa jeho příslušnosti, do Německého Brodu. Také jsem zařídil, aby Havlíček ve svém domově zůstal i nadále podroben přiměřenému policejnímu dohledu. Neopomíjím tímto učiniti Vašemu Veličenstvu o tomto opatření nejvšeponíženější oznámení v nejhlubší poslušnosti. Vídeň, 25. dubna 1855 Kempen, pol. podmarš.

[Hajn: Národ o Havlíčkovi. Havlíčkův fond Jednoty čsl. novinářů, Praha 1936]

Johann Franz Kempen von Fichtenstamm 1793-1863

Kempen velel Nejvyššímu policejnímu úřadu již od jeho vzniku v roce 1852. Původem z Pardubic, podle Tobolky byl »povahově čestný a hodný, ale chybělo mu vzdělání a rozhled a neměl smyslu pro politiku«. Změnu názoru českého místodržícího ohledně Havlíčka ale jistě uvítal a Havlíčkovu brixenskou konfinaci milerád ukončil.

1855

1855

Drahý a vážený příteli! ... Opakuji tedy ještě jednou, že jste mne nemálo potěšil dopisem svým, zvláště půjde-li chod Váš setrvanlivě a neohroženě tam, kam Bůh cestu národu našemu v Rakousku a Europě postavil. Nemohu se nikdy těch ohledů národových zbaviti, ač to někdy, povážíme-li onen kolos a moji maličkost, až bláznovsky vyhlíží a v jiných očích zase nadutě vypadá. Inu tady ať Bůh sám soudí. Kdyby národ náš byl méně opovržený, účel jeho mezi národy světa byl již vyznačený a uvědomělý, kdyby my mezi sebou již více byli usjednoceni, více láskou vázáni a více k onomu národství, cíli vznešenému vychováváni i učeni, ba kdybychom tak nehynuli maličtí a rozdrobení, zhašteření a jinými svedeni, nikdy nebyla by z úst mých slova vyplynula, jež snad dryáčnicky drze, sebeklamně atd. mnohým lidem býti se zdají a zdála. Hle, duše má! Kdo vidí a cítí, kdo popálen a poškozen, ó ať jen křičí, aby aspoň bratrů a dítek a všech potomků uchránil, aby zase neubíhali v záhubu, aneb zase nežili tak, jako ti neuvědomci před námi, jimž ovšem cit sloužil za pravítko takés jakés, nikoli ale za důstojné pravítko člověka a národu po dlouhé věky již vychovávaného. Může dosti býti, že i já se vší přehorlivostí a přemrštěností myšlenek na pravý cíl životění Čech a Rakouska, pak Slovanstva v Europě mezi národy jsem neuhodil, aneb že jsem jen částí uhodil, což ale na škodu, černými právě liniemi zrýsuje se obraz skoro všechen a již dosti bude pro nynějšek a náš okresek, že aspoň toto se stalo. I Rakousko dospělo již tam, že za heslo si zvolilo: Unitis viribus; jest ale nyní otázka, co unitis

Vítězka Paulová

viribus? Má to býti ono císaře Františka I.: Justitia regnorum fundamentum, každému právo učiniti? I tu jest otázka, podle čeho právo učiniti? Podle anglického i kupeckého principu, kde se jen o zboží a prodej jedná, buď si, co chceš, a dělej si, co chceš? Toť by byla ta nejhroznější rozkouskovanost, nesouvislost, pravý chaos, pravý princip všeodrážlivosti, jak to asi bývalo před stvořením světa. Nechme toho rozumování dalšího, tolik aspoň patrno, že již jednou čas vysoký nastává poznati, c o j s m e a c o c h c e m e a m á m e c h t ít i , a to-li uvědomění již nebude od národních učitelů a vychovatelů hlásáno, buděno a pěstováno, hřích to bude času a samovolnosti i svobody naší. Že zde Čech v Rakousku za 8 jiných osob v Rakousku ostatním platí, to již Statistika českého a rakouského mocnářství dokazuje; podívejte se jen do mého Průmyslu Čech, tam to vypočtené naleznete, nikoli dle mne, ale dle dat cizoosobních... Váš bývalý učitel a ředitel Karel Amerling. V Praze dne 22ho listopadu 855. [Hoffmannová: Karel Slavoj Amerling. Melantrich, Praha 1982]

Karel Slavoj Amerling 1807-1884

Český filosof a pedagog (původně lékař) Amerling založil vševzdělávací ústav Budeč a byl iniciátorem vyššího vzdělání pro ženy; nejen proto je pokládán za otce naší moderní pedagogiky. Svými objevy a vědeckými spisy se také zasloužil o rozvoj českého průmyslu. Úryvek je z dopisu jeho žáku, pedagogu M. Sedlákovi.

1855

1855

Do vlast. rukou polního podmaršálka Kempena. Vaše Excelence! Protože ženy, jak známo, odedávna měly a nadále mají nikoli bezvýznamný vliv na politické poměry, musil jsem pokládat za vážný nedostatek v organisaci tajné služby u pražského policejního ředitelství, že jsem neměl k službám v kruzích t. zv. učených českých žen a především v kroužcích paní Amerlingové, Staňkové, Zapové, Němcové a j. d ů v ě r n i ck é i n d i v i d u u m . Tento nedostatek mi byl ještě citelnější, když mně Vaše excelence ráčila uložit, abych dohlížel na českou spisovatelku Boženu Němcovou. Podařilo se mi však vyhledat individuum vhodné k důvěrným službám v těchto kruzích v osobě Vi k t o r i e Pa u l ov é, dceři chemika Františka Paula, jenž koná důvěrné služby pod jménem Věrný. Nabyla vzdělání v amerlingovském výchovném ústavu, zabývá se vyučováním, pokusila se i o práce spisovatelské a je zčásti už známa v kruzích svrchu jmenovaných a zčásti je jí snadné navázat s nimi spojení. Jak jsem se dověděl, byla v letech 1848 a 1949 sama ex a l t ov a n o u Č e š ko u ; ale neštěstí, smrt její matky, dlouhá vazba jejího otce a starost o její četné nedospělé sourozence, jež jí připadla, velmi zmírnily její enthusiasmus, a je nyní ochotna se dát do služeb vládních. Pokud lze spolehnout na znalost lidí, domnívám se, že její příslib, že ch c e v ě r n ě s l o u ž i t , mohu pokládat za upřímný; přesto bych nezapomněl na nezbytnou opatrnost, ráčí-li Vaše excelence schválit můj návrh, abych jí směl použít k důvěrným službám buď nastále anebo pro speciální účel, p ro h l í d á n í B o ž e n y N ě m c ov é.

Přijmete-li můj návrh, dovoluji si s ohledem na s t u p e ň j e j í h o v z d ě l á n í a na delikátnost její úlohy navrhnout jako odměnu m ě s í č n ě 3 0 a ž 4 0 z l . ko nv. m ě n y. Dne 31. prosince 1854. Päumann. *** Již jsem několikrát navštívila paní N..., ale ještě jsem se nedostala ke kýženému cíli tak blízko, j a k j s m e s i p ř á l i . Mám sice od první chvíle našeho seznámení plnou její důvěru, takže bych nemohla pochybovat o úspěchu, ale jak vidím musíme míti trochu strpení. Nemohu ji přece jen zahrnouti tolika otázkami, jejichž smysl by jí byl nápadný, i když by byly kladeny náhodně, a tak se domnívám, že bude třeba volit pomalý postup, krok za krokem, jak se naskytne vhodná chvíle, neboť nevhodným spěchem by se mohlo víc zkazit než získat. K Lamblovi a prof. Hanušovi přijdu asi jako vychovatelka, a tak mně bude alespoň trochu napomáhat i důvěra těchto paní, již se budu rovněž snažit získat. Co se týče Hanky a prof. Purkyně, je to zcela jistě přátelský poměr, ty navštěvuje, když si od nich chce vypůjčit knihy. ... Frič není jejím přítelem, a jestliže ji několikrát navštívil, týkalo se to jen toho, co mu napsala do jeho almanachu, ostatně n e p ř e s t a n u z d e d á l e p á t r a t . – Co se týče Havlíčka, řekla posledně, že musí navštívit paní Havlíčkovou, protože už dlouho u ní nebyla. Více jsem se nemohla dopátrat, a je-li zde opravdu dopisování, je to právě ta věc, jíž se musím dotýkat s největší opatrností, abych se přemírou otázek nestala nápadnou, a abych místo důvěry nevzbudila nedůvěru. Bude se Vám snad zdáti, že je toho málo od té doby, c o j s t e m i d a l t e n t o ú ko l , ale uváží-li se, že tento čas od známosti k důvěře, jíž se nyní konečně těším, je přece jen velmi krátký, nebude možná

1855

1855

mi vytýkat, že jsem dosud dále nedospěla, ač jsem to chtěla vyzvědět čím dřív tím líp. Vynasnažím se, abych co nejdříve mohla podat bezpečnou zprávu, a doufám, že přístup do domů svrchu jmenovaných mně také ještě bude v tom nápomocen. Zůstávám s největší úctou A. Z. *** ... Pojede do Šumavy sbírati pověsti národní. Proč se pořád ještě zdržuje nevím s jistotou, je-li to kvůli peněžním prostředkům a nebo kvůli pí Čermákové, kterou již brzo do Prahy očekává. ... Kdyby se mělo něco důležitého přihoditi, podám toho buď písemní, buď oustní zprávu. A. Z. *** Když jsem byla posledně u paní N., naskytla se mi vhodná chvíle, abych s ní opět jednou mluvila o samotě. Mezi jiným snažila jsem se, abych ji přiměla k řeči o její cestě, jež však je podle jejího doznání dosud nejistá, rovněž dosud neví, kudy bude putovat; nejpravděpodobněji však pojede přes Olomouc do Vídně, pak do Vácova a Ďarmot. ... Nemohu však bezpečně říci, že na této cestě sleduje jen záměry literární, a rovněž mi není známo, nejsou-li její záměry zčásti i rázu politického, neboť se o své cestě ještě nikdy jasně nevyslovila. Snažila jsem se, abych se s ní dostala do rozhovoru, odůvodňujíc, proč chci znát její plány. Mluvili jsme o ženách, jež se proslavily v revolucích. Řekla, že v politických otázkách ženy dosáhnou co nejvíc, a to ve všech třídách společenských, od proletariátu až k nejvzdělanějším. ... Kdo se odváží ženu zkoumat, všechno může být přičteno na vrub jejích slabostí, a nadto, kdo bude ženu trestat? Vzdělanou, duchaplnou ženu, jež má vliv na kdekoho? Taková byla asi naše rozmluva. ... ***

Božena Němcová

... Dověděla jsem se cosi v těchto dnech – Chceli se tedy Vaše Blahorodí přesvědčit, že její cesta nemá v pozadí účel politický, račtež dát na její zpáteční cestě co možná šetrně prohlédnout její papíry... Nejoddanější Zaleski. *** ... Zemřela 22. května roku 1856 v stáří 22 let. Zvláště poslední čas zmocnila se jí jakási těžkomyslnost, jíž nebyla s to odolati. Bylatě povahy mírné, a nejvřelejší přání její bylo, aby mohla účinkovati slovem i skutkem n a v z d ě l á n í d c e r s v é h o n á ro d u , předrahých sester svých, dcer matky Čechie. ... Nebylo jí ale bohužel útěchy této přáno, neboť jako mnohá hvězdička, sotva že se objeví, najednou zase bledne, shasne a zmizí – tak zmizela i ona, jež se mohla, kdyby šťastnějších byl osud jí dopřál poměrů, státi jednou hvězdou první velikosti mezi družkami, a p ý ch o u v l a s t i s v é. Pokoj popeli jejímu! – Nina Paulova [Novotný: Život Boženy Němcové. IV., V. a VI. díl. Československý spisovatel, Praha 1956-59]

Vítězka Paulová 1834-1856

Paulová (krycí jm. Zaleski) se dle Paümannovy zprávy Kempenovi nechala naverbovat již necelý rok po svém otci. Z 30 zl. měsíčně se ale dlouho netěšila – na jaře 1856 umírá na TBC. »Nekrolog« z pera její sestry Niny vyšel v »Ladě« až v lednu 1862. Avšak na Paümanna (promiscue Päumann) kapitální úlovek teprve čeká...

1855

1855

... »Já si, babičko, mnoho z toho pamatovala,« pravila Barunka, která babičku velmi pozorně poslouchávala; »viďte, Sibylla prorokovala, že přijde na českou zem mnoho bídy, že budou vojny, hlad, mor; nejhůř ale že bude tenkráte, až nebude otec synu, syn otci, bratr bratru rozumět, až nebude platit slovo ani slib, pak že bude nejhůř, pak prý česká země má být na koňských kopytech roznešena.« »Dobře jsi to pamatovala. Ale Pánbůh nedej, aby to kdy bylo,« vzdychla babička. Barunka klečíc u nohou babičky, sepjaté ruce na jejích kolenou, jasné oči důvěrně na vážnou tvář upřeny majíc, ptala se dále: »Jaké to je proroctví, co jste nám povídala, víte, o blanických rytířích, o svatém Václavu a svatém Prokopu?« »To je proroctví slepého mládence zase,« odpověděla babička. »Ach babičko, já mám někdy takový strach, že vám ho ani vypovědít nemohu; viďte, vy byste také nechtěla, aby česká zem na koňských kopytech byla roznešena?« »Bláhová, jak bych mohla takové neštěstí chtít, vždyť se každý den modlíme za zdar české země, vždyť je to naše matka. No, tedy když bych viděla matku ve zkázu upadat, mělo by mi to být jednostejné? Což byste vy dělali, kdyby vám chtěl někdo maminku zabít?« »Křičeli bychom a plakali,« ozvali se chlapci a Adelka. »Jste děti,« usmála se babička. »To bychom jí pomáhat museli, viďte babičko?« řekla Barunka a oko jí zahořelo.

Eduard hrabě Clam Gallas

»Tak děvče, tak, to je to pravé, křik a pláč nic nespomáhá,« pravila stařena a položila ruku na hlavu vnučky. »Ale babičko, my jsme malí, jak bychom mohli pomoci?« mínil Jan, jehož mrzelo, že babička málo o něm soudí. »Nevíte, co jsem vám povídala o malém Davídkovi, který skolil Goliáše? Vidíte, i ten malý mnoho může, když má pevnou důvěru v Boha, – pamatujte si to. Až vyrostete, přijdete do světa, poznáte zlé i dobré, budou vás svádět, přijdete do pokušení. Pak si vzpomeňte na svou babičku, co vám říkávala, když s vámi chodívala. Víteť, že jsem zanechala dobré živobytí, které mi pruský král podával, a raději pracovala do úpadu, než bych si byla nechala děti odcizit. Milujte tedy i vy českou zem co matku svoji nade všecko, pracujte pro ni jako hodné děti, a proroctví, jehož se bojíte, se nevyplní. Já se vás co mužných nedočkám, ale naděju se, že na babiččina slova pamatovat budete,« dořekla babička pohnutým hlasem. – »Já je nikdy nezapomenu,« šeptala Barunka...

Jeho Excelenci panu... Kempenovi... Praha 23. října 1855.

[Němcová: Babička. SNKLHU, Praha 1953]

Božena Němcová 1820-1862

Není snad takového Čecha a Češky, jenž by dokázal tuto knihu českých knih číst bez citového pohnutí. Němcová dopsala »Babičku« v létě roku 1854, kdy si v jednom listě stěžuje: »Napsala jsem povídku delší, ale kněhkupci krčí ramenoma...«. O rok později »Babička« u nakladatele Jaroslava Pospíšila vyšla na vítěznou pouť celým světem...

1855

1855

... Současně však mám čest, podle vysloveného přání, Vaši Excelenci v úplnosti seznámit s podstatou tohoto výsledku, zasílaje tyto autentické opisy: 1. Písemnou výpověď zesnulého již komisaře finanční stráže Antona Kirschnera o politicky zločinném chování t o h o t o N ě m c e, při čemž není možná nepodotknout, že Kirschner zanechal po sobě obecně uznanou pověst věrného služebníka státu a úplně spolehlivého, řádného člověka. 2. Zprávu okresního hejtmana v Domažlicích z 25. května 1853. 3. U zprávy kamerálního okresu v Mladé Boleslavi nalezený výnos tamního krajského presidia, poslaný jmenovanému úřadu 7. dubna 1849 a týkající se politicky nebezpečné agitace tohoto komisaře. 4. a 5. Dvě úřední zprávy komise, jež byla pověřena tímto vyšetřováním, z Domažlic 23. června a z Nymburka 6. srpna 1853. 6. Při prohlídce papírů pověstného hostinského Petra Fastra náhodou nalezený a jemu adresovaný d o p i s m a n ž e l ů N ě m c ov ý ch , spolu s jeho překladem, dopis, jenž je s to, aby vrhl jasné světlo na n e b e z p e č n o s t j e j i ch s m ý š l e n í a p o p u z ov á n í . 7. Zprávu zdejšího místodržitelského presidia z 16. října t. r. ... – na jejíž dosah, jak myslím, musím nyní tím spíše upozorniti Vaši Excelenci, protože někdejší těžké politické zkompromitování osob, o nichž se v ní mluví, se může asi zdát v nanejvýš povážlivém rozporu s jejich d n e š n í m n i c o t ný m p o s t ave n í m . S úplné shody veškerých vyšetřovacích aktů pozná Vaše Excelence vysoký stupeň politické zka-

Filip rytíř Weber

ženosti a nebezpečnosti onoho úředníka, nepamětlivého svých povinností, jak to mimo veškerou pochybnost projevil smýšlením, slovem i skutkem. ... ... Císařský úředník, který v přímém spojení se vzbouřenci zapřel tak vysoce nebezpečným způsobem svou první a svatou povinnost věrnosti k mocnáři, přísahou stvrzené, a který jenom náhodou amnestií unikl zaslouženě trestající ruce spravedlnosti, pozbyl důvěry své vlády navždy – nejméně pak do té míry, že by – jakožto člověk nezpůsobilý pro samostatný a vedoucí obor působnosti – zasluhoval, aby byl přeložen na nové místo, kde by mu pod ustavičným dozorem bylo odňato vo l n é p o l e k p o l i t i c ký m r e j d ů m a k zločinnému působení. Co se týče oněch vyšších úředníků, jejichž indolencí se jedině mohlo stát, že nebylo tomuto komisaři z a b r á n ě n o v z l o č i n ný c h r e j d e c h ihned, jakmile byl zpozorován jejich směr, alespoň včasným přeložením do německého území... padá tato spravedlivá výtka jmenovitě na... [Novotný: Život Boženy Němcové. V. díl. Československý spisovatel, Praha 1957]

Eduard hrabě Clam Gallas 1805-1891

Je dnes lhostejno, na koho padla »spravedlivá výtka« Clama Gallase, velitele c. k. 1. armádního sboru pěchoty v Čechách. Ostatně, dotčený krajský hejtman klatovský Tuschner, krajský komisař tamtéž Peterka ani kamerální rada Ržanda nežili dokonce již tehdy. Ale ten slovník je pamětníkům »husákovské normalisace« jistě povědomý...

1855

1856

Vaše Excellence! Pozorování, ke kterým jsme měli příležitost v posledních dnech života českého spisovatele Karla Havlíčka a při jeho pohřbu, jsou tak příznačná pro r á z a m o r á l n í c e n u dotčené politicko-nacionální strany, že nemohu opominouti, abych uctivě předložil jejich podrobnosti k vysokému vědomí Vaší Excellence a připojil několik návrhů. ... Jeho smrt byla signálem pro stranu, aby mu lacino projevila účast, která si prý vyžádala za jeho života materielních obětí k ulehčení jeho stavu, účast to, která byla provázena nejperfidnějšími lžemi a důkazy nenávisti vůči vládě. Sládek Fingerhut uspořádal pohřeb; Havlíčkův švakr Jaroš, jenž byl v den úmrtí ve Vídni a byl sem telegraficky povolán, odmítl účast na aranžování pohřbu, právě, že by úřady jakoukoli pohřební oslavu vykládaly třeba jako demonstraci. ... Očekávalo, ba doufalo se, že policejní ředitelství vyšle značný počet stráží do ulic, kterými šel pohřební průvod, což by bylo věci dodalo větší důležitosti a přes to nebylo na újmu účasti publika, ba beze vší pochyby ji zvýšilo; že se stráž neobjevila, zbudilo jisté podivení a byly rozšiřovány lži, aby bezpečnostní úřady byly luze zprotiveny. ... Přívrženci české strany dostavili se v plném počtu, většina z nich se dostavila v č e r n é m o b l e k u , bibliotekář Hanka ozdoben řády, a veliký počet zvědavců zvětšoval nával. V domě smutku č. C. 2-1929 zapěli Lukes, Mayer, Nedvěd a Strakatý dvě duchovní písně, jednu latinsky, druhou česky.

Emanuel Arnold

V r c h n í k o m i s a ř fi n a n č n í s t r á ž e n a o d p o č i n k u N ě m e c a c h e m i k Pa u l rozdávali úmrtní oznámení, tento také poukázky na fiakry. Rakev ozdobená vavřínovým věncem, či jak lidé říkali, »mučednickou korunou«, nesli: sládek Fingerhut, amnestovaný Josef Frič, jeho bratr Frič, továrník likérů, učitel tělocviku Malýpetr, posluchač práv Svátek, krupař Novák z Karlína, natěrač Reinhart, jakýsi Vokatý a několik jiných. Když se hnul pohřební průvod, dal svrchu řečený vrchní komisař finanční stráže Němec těm, kdož stáli kolem, na srozuměnou, a b y s ň a l i k l o b o u ky, a vyzval několik proletářů, aby jeho rozkaz dále šířili. ... Činnost vrchního komisaře finanční stráže Němce bila však do očí a je tím hanlivější, že jde o vládního úředníka, který je pro dřívější politickou zápletku pod policejním dozorem. Výzva k obecenstvu, aby sňalo klobouky, má úplně ráz p o l i t i c ké d e m o n s t r a c e , neboť, jak známo, v Praze není zvykem jíti v pohřebním průvodu s obnaženou hlavou. ...

Kdo chceš vlastencem býti, osvěť rozum svůj vědou a zkušeností, uč se z mládí bídu, pronásledování a hanobení svých nejšlechetnějších činů snášeti, odřekni se pohlavní lásky a společenských radostí, chraň se veřejné pocty, odívej se v kabát hrubý, žij chudě, buď sprosťounký a vzbuzuj myšlenky veliké. Pracuj pro všechny dnem i nocí a neočekávej od nikoho jaké pomoci, buď každou dobou hotov pro vlast život dáti, miluj lid i tehdáž ještě, když všichni na tě pro dobro jim činěné, ale nepochopitelné, láti a tví nejlepší přátelé tě při tom s ledovou chladností opouštěti budou. Vyučíš-li se tomu všemu, tu pak teprv schopen budeš, vlasti služby nejen blahé a slavné, ale i trvanlivé prokazovati. Padneš-li ale v hrozném boji tom bez vítězství, bude tě svět bláznem nazývati, a zvítězíš-li, postaví ti pomník, a celý národ bude jedním hlasem volat: On byl velký – on byl vlastenec...

[Hajn: Národ o Havlíčkovi. Havlíčkův fond Jednoty čsl. novinářů, Praha 1936]

[Arnold: Sebrané spisy. SNPL, Praha 1954]

Mecséry jednal v případě Havlíčkova pohřbu nečekaně obezřetně: domluvil se s pražským policejním ředitelstvím na taktice nevměšování. Kempen byl takovým přístupem šokován a požadoval přísné potrestání policejního rady Webera, který tehdy zastupoval nepřítomného Paümanna a z jehož důvěrné zprávy pro místodržitele je náš výňatek.

Filip rytíř Weber

Emanuel Arnold

????

1800-1869

1856

1857

»Obraz vlastence« Arnold uzavírá slovy: »Bude k prachu tvému mládež vodit, by ji učil ctnosti vlastenecké znáti. Hrůzy, boje a utrpení plný je stav vlastence, ale také vrchol ctností lidských. Jen vlastenectvím může člověk nejvyššího stupně lidské velikosti dosáhnouti a svému věku ráz takového zdaru dáti jako nikdo jiný.« Baže!

Karel Alois Vinařický ... Není tomu dávno, co se ozývaly hlasy tvrdící, že marno jest každé snažení, povznésti jazyk český literaturou; ten že nemá budoucnosti, ze všad sevřen že nevyhnutelně zahynouti musí, s p i s ova t e l é ž e b y l é p e u č i n i l i , k d y b y s a m i l i d n avá d ě l i , a b y s e c o n e j d ř íve p o n ě m č i l , to že si rozumné obecenstvo české samo žádá, uznávajíc, že se tak stane spoluvlastníkem přebohaté světové literatury, která za jediný rok více a ryzejších plodů vydává, než chudá literatura česká od počátku vzniku svého až po dny naše. Tak rozumujíce n ě m e č t í p ř á t e l é č e s ké h o l i d u , posavadních spisovatelů českých nazývají »blouznivců«, že budí co zmrtveno jest, a tím že překážejí pokroku průmyslnému a všemu vyššímu vzdělání Čechův. Nedivíme se takovým úsudkům. V návalu tesknosti pronesl se sám první buditel a zvelebovatel vědecké literatury naší, zvěčnělý J o s e f J u n g m a n n , v časopise tomto r. 1827 poprvé vyšlém, těmito slovy: »Neklamem-li sebe sami, vidíme zajisté, v jakém stavu se řeč a literatura česká tohoto věku nachází, a že nikdy v horším se nenacházela. Již jsme ke všemu, což vlastenského jest, ochladli a zelhostejněli. Možnější odcizili se nás, a jsou cele Němci, anebo pro obzvláštnost Francouzi. Chudina což může? a i ta děti své raději k německému nežli k českému syllabikáři posýlá. Němčina ve všech stavích den co den se plodí a šíří, a přijde brzy na to, že jakž to bývalo v Pomořanech, bez němčiny nikdo ani nejsprostějším řemeslníkem učiněn nebude. Ona a učiliště její z bohatých nadání se radují: česká pravidelní škola, již od země pána povolená, pro chudobu vzniknouti nemůže.

1857

1857

Nám se dostalo (ó kéž se mýlím) b ý t i s v ě d ky a p o m o c n í ky ko n e č n é h o m a t e řč i n y z a hynutí.« Při tom stezku ale vzmužil se hned zase duch našeho proslavence, psaltě dále: »Nová literatura česká jest plod některých milovníků, kteří nepřátelům na urážku, svojim nevděk, sobě na škodu, přinášejíce drahé oběti vlasti a přirozenému svému jazyku, ji až posud zachovali mezi životem a smrtí, jako byl onen básněný mouřenín neb Uzím-Ošantay ve Wielandově zimní báji. Učinili v pravdě tito podnikatelé k divu mnoho, a v nejednom ohledu nad předešlé věky vynikli; zásluhy jejich, jimžto mnozí nevděčníci toho času rozuměti nechtějí, budoucí časové zajisté uznají: a že však má-li k vyššímu životu a zniku literatura přijíti, daleko více zbývá, než činěno jest. Potřebí starati se o to, aby dobrý, bohu i vládě líbezný duch a pravý národní smysl, který velice utuhl, opět se zkřísil a zmáhal; potřebí nezištné, bezzávistné oučinnosti více zkušených, moudrých spisovatelů a vůbec mravného vyššího vzdělání a dobyté tudy důvěrnosti a podpory veřejné; potřebí snahy o pravou jak jednotných spisů, tak celé literatury klassičnost, o dokonalé všeliké vědy a umy vzdělání, odkudžby napotom jako krev ze srdce do žil tělesných, tak vědomost všeliká a vzdělanost do prostonárodní literatury vplývala, a tak literatura naše co možná ze života vycházela a do života našeho vcházela; slovem potřebí nám ve všech formách poetických, prosaických a řečnických, jak obsahem tak slohem dokonalých, původních spisů bez nedostatku, klassiků klassikům jinonárodným podobných, které, přičiní-li se o to národ, svoje doba i u nás vynese. Tento buď našich prací veliký oučel: oučel, který všecku práci, pilnost a snažení zasluhuje.«

Opsal jsem tato památná slova proto, že jsou jako sebrané paprsky světla osvěcujícího pravý stav naší řeči a literatury ještě před nedávným časem. Nechť jsou důkazem, že spisovatelstvo české za nové doby svědomo sobě bylo svého úkolu. O d t é d o b y u p l y n u l o t ř i c e t l e t . Vrstva prvních vzdělavatelů jazyka našeho odešla na věčnost; druhá pozůstalá pracuje ve smyslu vytknutého cíle po vůdci svém. Ohlédněme se na nynější stav řeči naší a skoumejme přede vším, m r t ev l i , a n e b o - l i ž iv j e s t j a z y k č e s ký. ... Největší počet lidu našeho nepotřebuje pro své životní, církevní a občanské potřeby a zájmy učiti se jinému jazyku. Přirozenou a nejkratší cestou sdělí mu literatura česká všeliké nálezy zahraničné, které by mu v jakémkoli obchodu prospěti mohly. Spíše a snáze se přiučí několik set literátův řečem cizím, než by se jim přiučovati mělo množství lidstva, jemuž pouhá triviálka jest universitou. Dle povšechného pravidla spořivosti snáze a spíše se naučí několik tisíc úředníků a služebníků státních i církevních řeči lidu, s kterým dle povolání svého jednati má, než by se tolikéž milionů lidstva přiučilo výhradní řeči několikáté části úřednictva, jížto nad to zákon a vznešený příklad zeměpána za povinnost ukládá, přiučiti se řečem těmto. Čeští literáti podali svým německým spolukrajanům několiko českých mluvnic německy psaných, a podali ještě více návodů mládeži české, aby se přiučila němčině. Spisovatelstvo české prohlédlo tedy skutečně ku praktickým, obapolným potřebám našich krajanů. Přiučování se druhému jazyku zemskému jest jednoduchá a přirozená cesta ku spojení společenských zájmů obou kmenů, kteří obývají pospolu a vedle sebe. ... Možná-li bylo před vynalezením kněhotisku poněmčiti slovanské obyvatelstvo v Polabí, Po-

mořanech, v Braniboru, v Lužicích a Slezích: z a d n ů n a š i c h p o m i n u l a t a ková m o ž n o s t , a násilí podobné neslušelo by našemu vě k u . ... Idealisté naši rozumující písemně i ústně o nevyhnutelném » z a h y n u t í j a z y k a č e s ké h o « a o » m a r n o s t i « naší literatury dříve či později uznají, že m y š l é n k a m i s v ý m i ž iv í b y l i v U t o p i i . Příroda, domácnost, církev i stát poskytují jazyku našemu i literatuře budoucnost, a tuto v dokonalém smíru s ostatními stejnopovinnovatými i stejně oprávněnými kmeny národními v říši Rakouské. Rovni jsou sobě občané říše Rakouské. N ě m e c , V l a c h , M a ďa r n e n í n i c v í c e : S l ova n – j a ké h o ko l i p ř í j m e n í – nic méně. V srdci všech ozývají se slova blahomyslného a blahodějného mocnáře: »Nejupřímnější starost Má bude i k tomu obrácena, aby všelicí kmenové národní vždy ve svých národních rázech zachováni byli, a aby se jim slušný ohled popřál při pěstování jejich jazyka.« [Vinařický: Jazyk český. In: Časopis Musea království Českého, ročník 1857, svazek třetí]

Karel Alois Vinařický 1803-1869

1857

1857

Vinařický byl farářem v Kováni, děkanem v Týně nad Vltavou a posléze kanovníkem na Vyšehradě. Vedle náboženských povinností a činnosti národně buditelské se věnoval psaní literatury pro děti a stal se u nás jejím »zakladatelem«. Prosazoval český jazyk, obhajoval jeho potřebu při každodenním obcování farářů s věřícími.

Alois Vojtěch Šmilovský ... N á r o d n í d u c h a n á r o d n í j a z y k s e musí s pokolení na pokolení pěstiti, má-li se uchovati a podle dobové potřeby dále rozvíjeti. Musí se o to starat rodina, stát, národ a lidstvo, žádný z těchto činitelů tu nesmí beze škody z celkového organismu vypadnouti, protože č l ově k b e z n á r o d n í ř e č i j e p o l o v i č a t ý, neujasněný, jednostranně vychovaný, necelý. Tím hyneme my, protože nemáme dosti českých škol a v n ě m e c ký c h o c h l a d n e m e k r o d i n ě a k l i d s t v u . ... Kde národní nepěstí se duch, jen nenárodní vyplyne úspěch žáků. Jaké je naše národní postavení? Jak bych to řekl: M y s e d í m e n a vo c h l i c i s h o l o u p — í , hýbni se tam nebo sem, všude to píchá, a to nejlepší, že nás berou někdy za ramena a přistrčí. Se všech stran nám chtějí pouštěti žilou. Už i náboženství k tomu užívají. J s o u - l i N ě m c i p r o t i n á m , n u t n o s e b r á n i t , a n e u s t u p ova t . Nevzpomínejme na minulost, žijme přítomností, rozvaha, úmysl, záměr a vytrvalost a vyvedení vediž nás, pak nebudeme se hroziti budoucnosti neblahé! Kdo vinen? N a š e z k a ž e n o s t h r y ž e n a ko ř e n e c h n á r o d n o s t i . Sobectví všude, isolování se každého, netečnost, nedostatek činnosti duševní, zahálka zvířecí, pýcha, oplzlé kurevnictví, zapomenutí Boha, liché rouhání, nevážení sobě ničeho, co krásného a vznešeného, žádný cit pro obecné dobro, nelidskost, vše to jsou oni červi s ostrými kusadly. Ko m u n i c n e n í s va t o , n i B ů h , n i V l a s t , n i N á r o d , n i t o , c o l i d i p r av ý -

mi lidmi dělá, ni láska, ten dlouho se neudrží. Poněmčení nám hrozí, byť za delší čas, vymazání národa našeho ze živých počtu. Jen ve vzdělání naše spása. ...

[Pražák: Národ se bránil. Sfinx, Praha 1945]

Alois Vojtěch Šmilovský 1837-1883

1857

1857

Šmilovský vystudoval filosofii a působil jako gymnasijní profesor v Klatovech a v Litomyšli. Své četné »lidové« historické romány umělecky komponoval se snahou mravně výchovnou. Českou věc bránil Šmilovský velmi, velmi rozvážně, věcně a nestranně, nesvaloval vinu jen na druhého, nýbrž dovedl si řácky podat i vlastní národ.

Anton von Paümann ... Protože rozhovor se konal beze svědků, byl Sabina stále otevřenější, projevil své politické vyznání víry, hovořil o zdejších a všeobecných poměrech, podal zprávy o rodině Fričových a konečně poznamenal, že by mohl poskytnout některé zajímavé zprávy o podvratné činnosti a plánech Čechů, kdyby měl prostředky, aby se mohl více pohybovat v jejich společnosti, a kdyby také nebyl tísněn bídou své rodiny. Ačkoliv tato nabídka k tajné službě byla jednoznačná, abych se vyhnul jakémukoliv kompromitování, vzal jsem si zprávy o rodině Fričových poskytnuté Sabinou za záminku k přímému rozhovoru s ním, při čemž otevřeně opakoval výše zmíněný návrh a nato mi odevzdal zde uvedené prohlášení s několika zprávami: »Dospívaje v nejsmutnějších rodinných poměrech a tísněn neustále starostmi o živobytí oddával jsem se neplodnému idealismu, jehož důsledky mě později vedly k republikánsko-socialistickým názorům, o jejichž uplatnění v Čechách jsem usiloval roku 1849. Strasti osmiletého vězení, časté přemýšlení a politická studia změnily od základu mé názory a naučily mne zaměřit pozornost ke skutečnosti. Amnestován a propuštěn studoval jsem tehdejší poměry. Žádná nová cesta nebyla pro mne otevřena. Zákonné důsledky mého odsouzení mi stály všude v cestě jako překážka. K obchodní nebo jiné činnosti nemám ani vloh ani předběžných znalostí, věnoval jsem se tedy opětovně literatuře. Lidé jsou zvyklí dívat se na člověka a hodnotit ho tak, jako by byl neustále takový, jak jej již jednou poznali. Přicházeli ke mně dřívější přívrženci a shledal jsem, že ve svých teo-

1859

1859

riích neudělali žádný pokrok a holdují instinktivně několika ideám, které ani nepromyslili, ani nepochopili. Vnitřně jsem se již dávno odloučil ode všech stranických směrů, navenek jsem musil trpět, že se mi lidé svěřovali. Při své literární dráze jsem nemohl vyvrátit mínění, která o mně lidé měli, neboť bych se tak znemožnil v této jediné oblasti a veřejným projevem své vnitřní přeměny bych zcela pozbyl své literární popularity. Ale dobré mínění strany mi nepomohlo vpřed. Z dobrých slov a nejpřátelštějších ujišťování nemůže nikdo existovat. Již před léty se mi staly lhostejnými a dokonce protivnými snahy demokratické strany t í m , ž e s i o s o bu j e p rá v o p o ž a d ov a t , a b y s e č l ov ě k o b ě t ov a l p ro n e j a s n o u , s k u t e č n o s t i o d p o r u j í c í i d e u , která u nás ani neodpovídá přesvědčení lidu. – Protože mám ženu a děti, pocítil jsem v sobě vyšší povinnost než povinnost nechat bez užitku zahynout svou rodinu. Domnívám se, že své úplné znalosti poměrů a osobností, právě tak jako svých bohatých zkušeností mohu lépe využíti způsobem, který mne nejen ochrání před věčně naléhajícími starostmi, ale bude též vhodný k tomu, aby ochránil ohrožení klidu v Čechách alespoň v oněch oblastech, kde by mohl být ohrožen agitací. Je samozřejmé, že tento úkol budu moci splnit odpovídajícím způsobem jen tehdy, bude-li mi 1. dána záruka, že se moje jméno nikde neobjeví a bude vyloučeno jakékoliv podezření u strany, 2. bude-li mi poskytnuto tolik prostředků, abych mohl vystupovat ve společnosti; toho se mi nyní zcela nedostává a je mi tak znemožněno proniknutí k největší části oněch vnitřních prostředků, jež zde podporují vnější propagandu. ... Roman.«

Josef Richard Vilímek, st.

Z těchto prohlášení račiž Vaše Excellence poznati, že Sabina se nabízí k tajným službám a své případné použití váže na samozřejmou podmínku, že jeho jméno nebude kompromitováno u známé strany a že dostane odpovídající peněžní podporu. Domnívám se, že Sabinův návrh by za nynějších vážných poměrů neměl být odmítnut a že jeho použití při opatrném vedení a přísném dozoru by mohlo vydatně posloužiti nejen tomuto úřadu, ale také státní policii; neboť n e ex i s t u j e h n e d tak druhá osobnost, která by měla jako Sabina kromě nutné popularity zároveň tak důkladnou a obsáhlou z n a l o s t z d e j š í c h a v ů b e c s l o va n s ký c h p o m ě r ů . Je ochoten za odpovídající úřední kontroly opět navázat své politické a literární styky, a kdyby bylo libo, zahájit potřebný písemný styk s Josefem Fričem. ... V Praze 7. července 1859. Paümann [Purš: K případu Karla Sabiny. Nakladatelství ČSAV, Praha 1959]

Anton von Paümann ????-1870

Přinejmenším třikrát zasáhl von Paümann, dosazený Vídní roku 1854 do funkce pražského policejního ředitele, výrazně do chodu české společnosti. Asistoval u zrušení Havlíčkovy konfinace, adjustoval ale 7. července 1859 časovanou bombu Sabinovy národní zrady a dokonce se rafinovaně angažoval v roznícení bojů proti Rukopisům.

1859

1859

Sotva že byla zrušena konstituce z roku 1848 a u nás i na Moravě násilně zastaveny všechny české časopisy, pouhým rozkazem rozpuštěny a rozehnány národní jednoty a spolky, Karel Havlíček vyvezen do Brixenu atd., počala svrchovaně absolutní vláda Bachova hned roku 1850 němčiti v zemích českých zrovna o překot. Násilí to dařilo se všemohoucí vládě tak, že brzo byla i Praha při pohledu na její obchodní a jiné štíty a při poslechu pouličního hovoru bojácnějších obyvatelů zdánlivě už napolo německou. Kde ještě jaký Čech, každého měly policejní úřady na mušce a v evidenci, čekajíce takřka už jenom na vymření i těch posledních. Proto také řiditel pražské policie, d vo r n í r a d a Pä u m a n n ( č i l i » K a j m a n « , t. j. krokodil, jak jsme my mu říkali), domlouval »otcovsky« výbornému spisovateli a redaktoru »Časopisu katolického duchovenstva« P. Karlu Vinařickému, proč tou naší literaturou daremně se obírá, když z a 5 0 l e t p r ý t a d y n e bu d e u ž a n i j e d i n é h o Č e c h a ! A smrtonosný ortel svůj odůvodnil věštec také tím, že venkov němčili posud nejvíce »těžcí formani« němečtí, k vůli nimž prý ziskuchtiví majitelé zájezdních hospod učili se německy, aby neztratili výdělek zajížděním formanů jinam, kde by jim rozuměli. Toto posavadní poněmčování bylo prý však tuze zdlouhavé, kdežto nyní po vystavění nových a nových železnic půjde prý germanisace parou. »Právě naopak, pane dvorní rado,« odpovídal vždy vtipný Vinařický, »formani všude se zastavovali a německy mluvili, kdežto nyní němčina železnicemi přes Čechy jen přelítne a nic po sobě nezústaví.« (Vtip to sice byl, ale pravda – bohužel – ne,

Václav Kliment Klicpera

jak teď víme všichni ze smutných zkušeností s němčícími drahami.) ... V tom věčném úmoru nadešla konečně v červnu roku 1859 válka rakousko-vlašská, v níž u Magenty a Solferina Francouzové porazili Rakušany na hlavu a odňali jim Lombardsko a Benátsko. Nálada v kruzích úředních byla následkem toho hrozná, zvláště pak, když objeven byl také 112milionový podvod finančního ministra Brucka, spáchaný při vydání tak zvané »půjčky národní«, vyhlašované za »dobrovolnou«, zatím však každému vnucenou. A právě této úřední malomyslnosti použil jsem rychle k dosažení koncese na vydávání »Humoristických listů« jako týdenníku. Napsal jsem totiž žádost, v níž vylíčil jsem perem důtklivým, jak i všechen lid je tou porážkou na smrt skormoucen (ač to Vídni každý ujařmený v duchu přál) a jak dobře bylo by, kdyby »Humoristické listy« mohly vycházeti každou sobotu, aby alespoň v neděli zapomnělo se obveselujícím čtením na to, co tolik rmoutí každého den co den. ... [Vilímek: Ze zašlých dob... Jos. R. Vilímek, Praha 1908]

Josef Richard Vilímek, st. 1835-1911

Vydáváním »Humoristických listů« vykonal Vilímek st. mnoho pro povzbuzení národního ducha – vytvořil nástroj pro vynikající politickou satiru. Hlavní zásluhou ale bylo založení věhlasného vydavatelství, jehož řízení předal již v roce 1885 svému synovi. Vilímkův palác v Opatovické ulici je dnes známý asi už jen svou »privatisační aférou«.

1859

1859

»Mně jest celý svět dramatická báseň. Ze všeho, co čtu, ze všeho, co vidím, bezvolně scény upřádám a osnuju. Jak, to jest jiná otázka. Dílem se všechno nepodaří, dílem sobě za svým stolem svět jinak obrazuju než skutečně jest, čehož bych se ovšem poněkud uvarovati mohl, kdybych básně své častěji v živé jestotě, to jest na divadle viděl.« Jaké výše býval by doletěl Klicpera, kdyby býval žil v Praze, kdyby byl mohl jevištěm zůstati ve styku se současným rozvojem básnictví dramatického a kdyby býval na dobrém jevišti viděl své práce v dobrém provedení! To všecko Klicperovi chybělo. Nežil v Praze – a tu byly jeho hry stále odstrkovány ředitelem stavovského divadla Štěpánkem, jenž mimo své překlady a nedospělé hry původní nechtěl znáti díla českých autorů. ... K mimořádnému významu Václava Klimenta Klicpery jako dramatika druží se jeho veliký význam jako buditele národního. Dramatické práce Klicperovy dávaly se po českém venkově v první polovině tohoto věku, dávaly se všady, kde vůbec se hrálo divadlo ať od ochotníků či společností putujících – a s v o u č e s ko s t í v ů b e c , zejména však vlasteneckým obsahem svým vykonaly v probuzení našem dílo neobyčejné. Životopisec Klicperův praví, že s těží bylo v Čechách, na Moravě a v Uhrách městečka s obyvatelstvem českým, kde by Klicperův »Divotvorný klobouk« nebýval provozován. A každé divadelní představení české práce dramatické b y l o a rc i s k u t e č n ý m a p o s t o l á t e m n á ro d n í m y š l é n c e i v městech větších i v osa-

dách nejmenších. Vedle prací dramatických i povídky i deklamovánky Klicperovy mnoho prospěly. Směrem kulturním a národním bylo však ještě důležitější a úspěšnější osobní působení Klicpery jako gymnasijního profesora a jako vlastence. Hradec Králové byl nejdůležitějším kulturním střediskem východních Čech od Jičína po Litomyšl a Klicpera v něm po celou dobu svého pobytu nejhorlivějším apoštolem. Vedle J. Hostivíta Pospíšila a prof. Chmely byl to hlavně Klicpera, jenž z n e n á h l a v y p ro s t i l H ra d e c K rá l o v é z b ý v a l é h o p o n ě m č e n í , a to v první řadě divadlem. Vychovávaje pak studentstvo jím osobně nadšené a vštěpuje nastávající intelligenci ducha národního, opatřoval tím svému národu c e l é l eg i e v z d ě l a n c ů p ro m y š l é n k u n á ro d n í z a u j a t ý ch a j i v š a d y š í ř í c í ch . S jakou energií sobě vedl Klicpera při dobývání pole myšlénce české, o tom podává markantní svědectví historie vzniku »Rohovína Čtverrohého«. Rodiště Klicperovo Chlumec nad Cidlinou bylo tak poněmčeno, že i tam hrálo se divadlo německy. Klicpera s jinými studenty se rozhodl, že se musí hráti na dále jen po česku. Ale děvčátka chlumecká s t y d ě l a s e z a s v o u m a t e ř s k o u ře č tak, že odepřela studentům hráti v českém představení. Kapitulace před touto duševní úrovní chlumeckého světa ženského bývala by kapitulací české myšlénky před germanisací. České představení se musilo zachránit stůj co stůj. Co učinil tedy Klicpera? Sedl si a přes noc napsal hru beze všech úloh ženských. Jest to jeho věčně svěží »Rohovín Čtverrohý«, sbásněný sice dle anekdoty cizí, ale s postavami a obsahem ryze českým. Kus byl napsán, role se

1859

1859

rozdaly, za veliké místní sensace došlo ku představení. »Rohovín« měl neobyčejný úspěch – a od té chvíle chlumecká ženská honorace nestyděla se více za svou českou národnost a hrála česky. Jedinou fraškou a jediným projevem energie mladého studenta Klicpery bylo město dobyto myšlénce národní! ... P ra v i l ť s á m Ty l o K l i c p e ro v i : »Klicpera byl m o j e n e j p r v n ě j š í m o d l a : já ho ctil ještě dříve, nežli jsem do latinských škol odešel. Roku 1819 vydal první díl svého ‚Divadla‘, a t o b y l m ů j n o v ý s v ě t . Klicperův ‚Blaník‘! Kteréhož Čecha nenaplní toto slovo tajemným tušením? Onoť je jako čarovná záclona, za nížto se veliká budoucnost rodí a šťastné věci připravují. A ‚Divotvorný klobouk‘! Jak živě, jak opravdově dýchaly, pohybovaly se tyto osoby! Já je znal jako ze sousedstva a ze svých kamarádů, od prohnaného studenta až k hloupému Jirkovi.« A duchaplný a u t o r n e k ro l o g u K l i c p e ro v a v » B o h e m i i « ro k u 1 8 5 9 – jímž při neobyčejné bystrosti ducha v článku se jevící a při mimořádné znalosti dramaturgie nemohl asi býti nikdo jiný leč Fe rd i n a n d M i k o v e c – pravil takto: »Hlavní přednost Klicperova spočívá ve zvláště šťastném zachycení a ponejvíce duchaplném podání lidového ducha nevyrovnatelnou často kresbou specificky českých postav, jak jej v tom s tíží může překonati některý jiný básník národní. V ‚Divotvorném klobouku‘ a ‚Rohovínu Čtverrohém‘ jsou některé postavy přímo typické. Šosáctví v malých českých městečkách nebylo ještě nikdy tak věrně a tak duchaplně kresleno dle života, jako právě v ‚Rohovínu Čtverrohém‘.«

Wácslaw Wladiwoj Tomek

V »Lumíru« pak Vá c l a v Fi l í p e k rovněž pravil: »Klicpera již mezi prvními divadelními plody svými vynikal zvláštní původností a ostrým líčením charaktrů ryze národních a ze života jako živě vyňatých.« Ty dvě podstatné vlastnosti dramat Klicperových: jinostranným vlivem způsobený romantismus a Klicperův vlastní zdravý samorostlý realismus, dále neobyčejná dramatická plodnost Klicperova i velký vliv, jejž měly jeho práce na současníky, a konečně jeho neobyčejný a ještě dnes živelně uchvacující humor činí Klicperu skutečně ú h e l n ý m k a m e n e m d ra m a t i ck é bu d o v y č e s k é – zvláště jejího křídla veseloherního – a činí jej, jak praveno, nejen časovým, alebrž i duchovým předchůdcem celé řady našich básníků dramatických až do doby nejnovější. ...

[Šubert: Úvod ke Klicperově frašce Zlý jelen. J. Otto, Praha b. d.]

Václav Kliment Klicpera 1792-1859

Již za svého života si původem medik, později gymnasiální profesor v Hradci Králové a ještě mnohem později ředitel pražského akademického gymnasia Klicpera nejednou trpce postěžoval na odstrkování a zapomínání. Snad ještě přijde doba, která docení nejen jeho snahy o probuzení českého národa, ale i stálou aktuálnost jeho veseloher...

1859

1860

... Jiné ještě wážnější pohoršení spůsobilo brzy potom oplétání, které měl školní rada Wencík, ředitel české reální školy w Praze, pro článek w časopise českého musea uweřejněný, we kterém, jak i krátce předtím w několika brošurkách německy psaných, pojednáwal o stawu wyučowací řeči we školách, poukazuje na stálé přestupowání a podwracowání zákonů toho se týkajících od úřadů, kterým wykonáwání jich bylo odewzdáno... I pohnulo mě to k dopisu k Jirečkowi dne 30. Března, we kterém jsem wyslowil swé mínění o tom a wylíčil jsem mu zároweň staw tehdejšího obecného smýšlení w Praze slowy následujícími: » ... Týrání posledních asi osmi let národním snahám českým nehrubě učinilo přítrž. Po prwním účinku, který měl obrat chowání w nejwyšších kruzích na mysli slabší, wzpamatowalo se wšecko zase. Čtenářstwo české se množí; to ukazují cifry odběratelů tolikerých časopisů a zwláště Slowníku naučného; smýšlení české wystupuje si ode dwau let mnohem neohroženěji než delší čas před tím; i we společnosti wrací se jazyk český wždy patrněji zase do postawení, kterého sobě wydobyl w posledním čase před rokem 1848 a později příliš lehce zase opustil; nenáwistníci mnozí stali se krotčími, lhostejní wraucnějšími. To wšechno je w pořádku. A l e k d e j e s m ý š l e n í r a k a u s k é ? Rari nantes in gurgite wasto; jinak lhostejnost nejwětší, která se nedá chwáliti, ale dá se wyložiti. Materialný staw našeho státu je zlý; duchowní snahy národů se utlačují; může-li přitom welkému množstwí wštípeno býti smýšlení wlastenecké? w prwním

Josef Wenzig

ohledu nelze nic tak snadno naprawiti; to je jisté; když se wšak i we druhém ohledu hřeší, čím pak přeswědčíte lidi, kteří nemyslí dál do budaucnosti, že na tom něco záleží, náležeti k státu rakauskému nebo k jakémukoli jinému? ... My chceme mocnému a slawnému Rakausku, a chceme zdárnému národnímu žiwotu českému, wědauce, že se obojí to welmi dobře spolu srownáwá. Jsau jiní, kteří sobě to předstawiti neumějí neb nechtějí, a zkušenost desíti let ukazuje pohříchu, že se wláda sprawuje jejich zdáním, powažujíc rozdílnost národností za nebezpečnau jednotě státu a h l e d a j í c s í l y w p ow ý š e n í N ě m e c t w a n a d e w š e j i n é . To j e m í n ě n í z h a u b n é , a ukazuje rok od roku zjewněji zlé následky, kterých nechtít widěti nic zajisté by nepomohlo. ... Pan ministr nezdá se míti dost wíry w žiwotní sílu naší národnosti; zdá se, jakoby se mu jednalo jen o p o k o j n é z e s n u t í j e j í b e z n á s i l í a b e z b o l e s t i , ježto my taužíme ku předu a k růstu ... « [Tomek: Paměti z mého žiwota. W komisi u Františka Řiwnáče, Praha 1905]

Wácslaw Wladiwoj Tomek 1818-1905

Monumentálním odkazem Tomkovým je dvanáctidílný »Dějepis města Prahy«, na němž pracoval takřka po celý život a jenž ho směle řadí po bok Palackého. Tomek byl vzorový konservativec, nikdy se například nevzdal psaní »w« a »au«. Úryvek je z jeho »Pamětí«, resp. z otevřeně varovného listu ministru školství Jurečkovi z roku 1860.

1860

1860

... Večer 15. května, když dav lidí, vzrostlý o poutníky přišlé ze všech stran, aby se účastnili svátku sv. Jana Nepomuckého, se tísnil, aby přihlížel ohňostroji, bylo najednou slyšet české národní písně, zpívané tisíci hlasy, zvláště českou hymnu Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije! Lidé volali: Ať žijí Slované. Ať žijí Maďaři! Potom se zpívající, odění v národním kroji, vydali do města, spořádaně, jako chodívají vojáci, volajíce »Pereat« na adresu policejního ředitele Päumanna, osobnosti v Praze nejvíce nenáviděné. Policie by ráda zakročila, ale pak by musela všechny zatknout. Dav se pokojně rozcházel, přesto četní studenti byli zatčeni. Jeden z nich byl osobně uchopen policejním ředitelem, který mu urval knoflíky jeho kabátce a pak jej odevzdal stráži. Druhý den následovalo na sto zatčení studentů a literátů, známých policii svým smýšlením. Všichni ostatní museli svědecky dokázat, že se neúčastnili demonstrace ve městě. Všichni se vzpírali křivdícímu a nejpotupnějšímu postupu německých biřiců, známých svou příslovečnou brutální hrubostí. ... Pokud jde o ubohé studenty, svatá inkvisice by s nimi nejednala s větší tvrdostí jako to činil Päumann. Dvacet devět z nich bylo vypovězeno, zbaveno studia a postaveno pod dozor policie. A co v téže době konaly vysoké úřady? Místodržitel baron Meczéry nechá Päumanna jednat; ostatní hodnostáři jsou vyslovenými nepřáteli českého národa a jeho nejváženějších občanů. Stačí mít talent, požívat vážnosti a mít vliv, aby se vzbudila nenávist Rakušáků. Meczéry se narodil v Čechách, nemá ani majetek ani vzdělání, a přesto je

Josip Juraj Strossmayer

již 12 let v čele administrativy Království; je jen nepřítelem své země, sluhou cizí moci. V říšské radě, této nové vládní komedii, má sedm milionů Slavo-Čechů jen jednoho zástupce. Tak zachází dnes rakouská vláda s českým národem, který roku 1848 měl největší počet politických kapacit na sněmech ve Vídni a Kroměříži... Přesto v l á d a , j e ž s n á m i z a c h á z í j a k o s n i ž š í r a s o u , neopomíjí žádné příležitosti, aby se chvástavě vyjadřovala o Čechách jako o »nejvzdělanější zemi a perle Koruny«. Kam se chtějí dostat s podobným režimem? Je možné usmířit Čechy tímto jednáním, nebo chtějí udusit všechen národní cit? Mýlí se pánové ve Vídni! Národ, který nezapomněl na popraviště a dragonády Leopoldů a Ferdinandů, nezahyne pod tlakem hněvu Meczéryho a Päumanna. Národ, který, od Husa, prolévá krev za svobodu svědomí v Evropě, který jako prvý se odvážil vzdorovat hromům Vatikánu, který měl krále-mstitele Jiřího z Poděbrad, ten má právo na sympatie civilizované Evropy. Ten národ nezemře: doufá v Boha! [Žáček: Josef Barák. Melantrich, Praha 1983]

Josef Wenzig 1807-1876

Dne 15. května 1860 došlo v Praze k mohutným srážkám českých studentů s policií, po nichž následovaly represe. Belgický list »Le Nord« přinesl 16. června o pražských květnových událostech podrobnou zprávu; autorství bylo přičteno školnímu radovi Wenzigovi, statečnému českému pedagogovi a mj. autoru libret k »Daliborovi« a »Libuši«.

1860

1860

... Rakousko jest veliký, zvláštní stát, jemuž se ve světě nic podobného nevyskytuje. Pro jeho neobyčejné zvláštnosti nazval bych Rakousko malou Evropou. Na založení a vytváření tohoto státu, který svou přirozenou polohou Prozřetelností ustanoven jest, aby byl sprostředkovatelem mezi západem a východem, súčastnili se různí kmenové a národové po více století, každý dle svého způsobu. Každý z těchto různých národních kmenů má kromě společných dějin též své vlastní, zvláštní dějiny, své zvláštní instituce, kteréž prodlením času každému se staly drahými a milými, kteréž hluboké zapustily kořeny v názorech a přesvědčení jejich. Mám za to, že tato povaha státu rakouského nesmí uniknouti žádnému státníku, v jehož rukou osudy tohoto státu spočívati budou. Moje pevné přesvědčení jest toto: V Rakousku zůstane vždy marnou, ano osudnou snahou, aby se zde vyvinul státní život, kterýž by nedbal zvláštních poměrů a vlastností národů, třeba by byla idea, dle které by se to zkoušelo, ta nejgeniálnější. Mám za to, že nejvýraznější známkou v pravdě konservativní politiky v Rakousku musí býti bedlivé šetření a zachovávání národních zvláštností a zařízení různých národů. Každý z národů a kmenů rakouských má podle různosti své individuální povahy v organismu státním s v ů j z v l á š t n í d ů l e ž i t ý ú ko l , a jsem přesvědčen, že každý z těchto kmenů tomuto úkolu tím spíše a tím jistěji dostojí, čím více bude státní zřízení jeho zvláštní povaze, jeho institucím a na těchto se zakládajícímu právnímu přesvědčení hověti. ... Jednota státu rakouského a na ní se zakládající velikost, síla a moc jeho, jsou zajisté velikou nut-

ností. R a ko u s ko m u s í b ý t i ve l i ké , m o c n é a j e d n o t n é , aby dovedlo dostáti svému úkolu ve velké rodině národů evropských, a dějiny nás poučují a vždy poučovati budou, že to s pořádkem a s právy evropských národů a států velmi špatně dopadalo, kdykoli evropská akce Rakouska nepříznivými poměry a vlivy, lstivými a úskočnými lidmi ochromena a paralysována byla, Rakousko jest spojeno svým zvláštním státním a kulturním životem tisícerými nitkami se státním životem národů evropských. Moc a velikost Rakouska nejsou požadavkem libovolným vůči Evropě, nýbrž jsou rozumem odůvodněnou nutností. Božská prozřetelnost chtěla velikostí a mocí tohoto znamenitého státu v soustavě států a národů evropských jakési doplnění a dovršení provésti a tak rodině národů evropských pevné záštity a ochrany poskytnouti. Rakousko musí býti jednotné, veliké a mocné, aby mohlo své poslání vzhledem ku svým různým národům vyplniti a každému národnímu kmeni ve velkém i malém, ochrany a bezpečnosti poskytnouti, bez kterých nemůže spořádaný státní život se mysliti. Jeho úkolem jest, aby poskytovalo v každém ohledu a v míře nejúplnější vzdělanosti, hmotnému i duševnímu blahobytu útulku. Ž á d ný z n á r o d ů r a ko u s ký c h n e m ů ž e s e t é t o ve l ko l e p é o c h r a ny z ř í c i , aniž by vydal své vlastní bytí, své vlastní osudy největším nebezpečenstvím všanc. ... Rakouský stát nestane se nikdy výlučně německým, rovněž ne slovanským, maďarským neb románským, on j e s t a z ů s t a n e v ž d y s t á t e m r a ko u s ký m . Každá politika, která k tomu směřuje, aby mu vtiskla ráz národní, užívá nejkonservativnějších živlů ve státě k záhubným a nebez-

1860

1860

pečným účelům. Vím, že předmět, jehož se dotýkám, velmi jest důležitým, že o něm s klidem a rozvahou jest jednati a že na svém místě a v mezích zákonitých vyřízen býti musí. Myslím však, že mluvím ze srdce všem, pravím-li: To vyřízení nesmí se státi dle zákonů zastaralé a úzkoprsé politiky, nýbrž na základě onoho zákona evangelického: Co nechceš, aby ti jiní činili, toho nečiň i jim, a co si přeješ, aby ti jiní dělali, to dělej i ty jim v plné míře – dále na základě onoho v pravdě císařského slova: stejná břemena, stejná práva. ... *** Roku 1860 ozval se ... vážný hlas ve prospěch literární jednoty s Čechy: biskup Jos. Jiří Strossmayer na dotaz Slovákův, kterak se mají chovati v otázce o literární jednotě s Čechy, zaslal jim list, jímž důtklivě vyzývá je k svornosti a neschvaluje jich odtržení od spisovného jazyka českého: K zármutku svému pozoruji, že někteří z vás hledají pomoci tam, kde jí není, v nesvornosti a odštěpenství od rodné matky své, kteráž od jakživa Slovany tatranské, české, moravské i slezské v jedno spojila svazkem krve, jazyka a literatury. Nechť onino z vás, kteří hledají spásu Slovákův v odštěpení se od literatury československé, ohlédnou se po příkladu Jihoslovanů v otázce písemnictví. Žádné z nářečí lidu vašeho v Uhrách není zajisté tak vzdáleno od československého, jako obecný jazyk chorvátský od písemného. A vy, kteří máte se svými soukmenovci českomoravskými už po tolik století jednostejnou literaturu, bohatou a vyvinutou ve všech odvětvích vědy a básnictví, k níž už naši dědové přispívali a z níž čerpali útěchu národního uvědomění, vy chtěli byste se odštěpiti od literatury, ve kteréž se proslavili nejslovútnější synové vlasti vaší, osvícení

Vaceslav Hanka

duchové vaši, chlouba a sláva národa vašeho – chtěli byste se odříci původního písemnictví svého teď, kdy právě máte osvědčiti schopnost, zralost a prostředky písemního jazyka v potřebách veřejného života! Nemohu vaše přání a tužby, směřující k odtržení se od společného písemnictví ani schvalovati, ani podporovati, jsa přesvědčen, že takové směry nijak spásonosny nejsou, alebrž z á h u b n é n á s l e d ky p r o n á r o d vá š m í t i bu d o u . Nikdy ještě nesvornost mezi bratry nenesla dobrého ovoce ani těm, kdož ji rozsili, ani těm, kdož ovoce jejího požívají. ... *** ... Hrdinský, slavný i znamenitý národ český ostatnímu Slovanstvu v říši, zvláště pak nám na jihu, jest pravým vzorem a příkladem. Proto ještě jedenkráte z celého srdce: Sláva nesmrtelnému českému velikánu Palackému! Ať žije velemocný, veleznamenitý, veleslavný národ český! My jsme zde na jihu jeho praví bratři, kteří s ním trpíme, s ním se veselíme, s ním doufáme, s ním chceme dříve nebo později svých žádoucích cílů dojíti. [Roušal: Josef Jiří Strossmayer. Rudolf Storch, Karlín b. d. (1899?) – 1. a 3. úryvek] [Rieger (red.): Slováci. In: Slovník naučný. Díl osmý. I. L. Kober, Praha 1870 – 1. úryvek]

Josip Juraj Strossmayer 1815-1905

Biskup Strossmayer byl chorvatským »Otcem národa«, na rozdíl od Palackého však nevzal za své, že lze být i »po Rakousku« – asi i proto, že Chorvaté se »před ním« těšili ze suverenity jen krátce na úsvitu dějin... První úryvek je z řeči v říšské radě 25. září 1860, třetí ale až z roku 1898: ze zdravice zaslané k stému výročí Palackého narození.

1860

1861

Oděj se v smutek, národe náš, opět do hrobu sklesl věrný syn a dobrodinec Tvůj. Již potácel jsi se, národe náš drahý, na pokraji záhuby věčné, jižjiž hrana Tobě zaznívala, tu skrovná hrstka mužův, Bohem nadšených, opět Tě vzkřísila a nových sil dodala. Ne zbraní hlomozem, ale tichou prací vytrvalou a obětavostí svatou zachovali Tě věrní synové a křísitelé – skrovné hrstce mužův děkuje život svůj mnoho miliónův! Většinu jich již chladná země jímá a dnes opět odňat nám jeden, jehož život celý jen vlasti patřil jediné. Nenarodil se v paláci slavný nebožtík aniž pocházel z rodu skvějícího se dlouhou řadou předkův, ale spravdila se na něm slova přítele jeho a spolukřesitele, »že často více může pro vlast pastýřova chýžka, nežli tábor, z něhož válčil Žižka«. Vyšelť z jádra lidu našeho, jemuž se zasvětil úplně. Václav Hanka vzorem jest, co zmůže vůle neoblomná, pilnost a vytrvatost neustupná. On poznav národ svůj a pomilovav jej, umínil sobě, veškerých sil svých vynaložiti, aby přispěl k jeho probuzení a oživení. ... I sám osud vyznamenal neunavnou činnost jeho – dopřálť mu, že odkryl poklad národu svému, jímž nabyl nového vzletu mocného a slávy mezi národy druhými. Rukopis kralodvorský a pošlý z něho vzlet novějšího básnictví našeho – toť pomník Hankův – pomník to věčně živoucí. Poznav také důležitost, aby se sblížili sbratření národové slovanští, přispěl valně k tomu, že vzájemnost slovanská přestala býti u nás pouhým slovem, nýbrž v život vstoupila. Hanka slavně k tomu

Jan Evangelista Purkyně

se přičinil, že nás poznali Slované východní a jižní. Mnohý z krajin těchto k nám zavítavší v Národním museu našem setkav se s Hankou nových nabyl myšlének, jež pak šířil po vlasti své. Když roku 1848 nastal nám život politický, dokázal Hanka, ač tenkráte již šedý starec, smýšlením rázným a neohroženým, že miloval svobodu. V čas sjezdu slovanského osvědčil účastenství horlivého a politický spolek »Slovanská Lípa« honositi se mohl po celou dobu trvání svého, že Hanka v čele jeho stál co předseda. ... Včera o 6 hodině večerní dokonal starec sedmdesátiletý život svůj – a smrtí touto způsobena bolestná mezera v šiku obhájců národnosti naší. Smutným průvodem, nebožtíkovi vzdávajíce poslední čest, doprovodíme tělesné jeho pozůstatky ku hrobu, kdež vložíme jej v lůno matky naší. Dopřejme mu lehkého odpočinku, jehož sobě byl zasloužil dlouholetou pilností svou – dokud ale žíti bude národ náš, nepřestane se ozývati po vší vlasti upřímné a srdečné: »Věčná pamět a sláva Václavu Hankovi!« [Vaceslav Hanka zemřel. Čas č. 12 z 13. ledna 1861. Anonymně]

Vaceslav Hanka 1791-1861

Dne 12. ledna 1861 zemřel Vaceslav Hanka, dodnes asi nejdiskutovanější postava našeho národního obrození. Hankovy zásluhy o český národ jsou jistě nesmírné: buď nalezl Rukopis Královédvorský, nebo jej v národním zájmu nezištně podvrhl. Anonymní nekrolog z »Času«, stavící se za »nalezení«, sepsal nejspíše Jan Neruda.

1861

1861

... Císař se ... postavil na stanovisko federalistů a diplomem z 20. října 1860 oznámil svou vůli reorganizovat říši ve federalistickém duchu, jímž by bylo zřízení správních celků (zemí) srovnávajících se s jejich historickým právem ... Tento císařův slib nebyl však dodržen, neboť místo něj byla jako konečná zásada uspořádání říše vyhlášena 26. února 1861 nová, převážně centralistická ústava, nazývaná ... ústavou Schmerlingovou. ... Uvědomovací kampaň, agitace, předcházející volbám stanoveným na konec března, silně rozčeřila hladinu českého veřejného života, do kterého vstupovali jak staří političtí bojovníci, tak i noví mladí lidé, odhodlaní omladit český politický život, nebo starší umělci a vědci dosud se politicky neangažující ... Tak tomu bylo i na Podřipsku, kde ... ohlásili kandidaturu svého slavného rodáka Jana E. Purkyně a získali pro její podporu voliče sousedních okresů slánského a velvarského... Purkyně nečekal na shromáždění voličů ve Slaném 18. března, nýbrž obratem odeslal již 15. března své volební prohlášení voličům ... : »Navržen jsa od slavného zdejšího výboru pro volby do sněmu zemského za poslance pro okresy Vašich měst, důvěruji sobě, ač u vysokém stáří, při čilých ještě silách, posloužiti seč budu vlasti i Vám. Kdož mne znáte, víte jak věren vždy zůstával jsem národu a zásadám pravdy a spravedlnosti. 27 let pobytu mého v cizině při dost vábivých okolnostech nemohlo v nejmenším mne odvrátiti od směru dávného, jímž jsem začal s Jungmannem, Preslem, Hankou a j. Šťastně navrátiv se do vlasti, ač nenalezna vše jak jsem očekával, ano

Josef Němec

přežalostné dvanáctiletí bezohledného absolutismu podstoupiv, nezbavil jsem se ani na okamžik pevné víry v prozřetedlnost božskou, která i touto krušnou školou nás vedla, bychom, jak sami víte, k lepšímu poznání dospěli. Zatím, co na mne bylo, hleděl jsem dle možnosti uskutečniti, co s přítelem, oslaveným Preslem, někdy jsme na mysli přemítali, a co jemu, bohužel, vykonati dáno nebylo. Tak vešla v život »Živa« co obnova »Kroku«. – Tak s pomocí vzácných přátel a vlastenců, dra Riegra a dra Trojana po desítileté zástavě vešla v život první dotud průmyslová škola v Čechách a také o první naučné knihy postaráno též v oboru české literatury a vůbec u vzdělávání věd všeobecných, jakož u vyučování jazykem českým věd přírodních na naší universitě, ač to shora nerádo viděno... Zdají-li se Vám, milí krajané, důvody tyto dosti váhy míti, zvolte mne do zemského sněmu za svého poslance. Jinak, naskytne-li se Vám muž mladší, čilejší, věci znalejší, milerád jemu ve všem, mimo lásku k vlasti naší milené, předek postoupím. Sláva vlasti!« [Žáček: Jan Evangelista Purkyně. Melantrich, Praha 1987]

Jan Evangelista Purkyně 1787-1869

Purkyně byl především průkopníkem pokusné fysiologie, oceňovaným doma i v cizině. Byl ovšem stejnou měrou i českým vlastencem a dokazoval to celým svým životem. Jeho »zlanaření« do voleb v roce 1861 může vzdáleně snad připomínat populární »vějičky« Občanského fóra z roku 1990, jenže Purkyně byl opravdovou osobností...

1861

1862

Počet cikánů rozsáhlé a požehnané Uhry obývajících udává se dle mnohých rozličně. S jistotou nelze dle našich náhledů opravdivý počet tohoto plemene, anť neustále dnes tu a zítra zas tam k městům a dědinám táhnou, a se na nějaký čas usazují, udati. Při každém místě mají z roští a bláta zřízené boudy, zde koliby nazvané. Tyto koliby slouží vždy nově přicházejícím v zimě i v létě za přístřeší a jsou takořka majetností celého toho plemene po celé zemi bydlícího. Žáden se zde o tento lid nestará, je to zvyklost ještě z předešlých časů, kde se málo neb nic na to hledělo, kdo v místě bývá a s čím se zaměstnává. ... Že jich ale velký počet je, jest věc jistá, neboť je málo které místo, při kterém by se několik cikánských rodin nezdržovalo. Nejpatrněji se pozná jich velký počet času letního. Tu se potulujou celé houfy, skoro polonazí, lenivě po ulicích, a rozkládají se kdekoliv, na nejparnějším slunci, a požívají to, co si buď sami k požití připravili, neb co se jim poskytlo. I hornaté neúrodné Slovensko není jich prázdno, což je podivuhodné, anť tam jejich výživa o mnoho bídnější jest nežli v úrodných rovinách. Cikáni žijou dle své navyklosti a přirozené lenosti, skoro beze všeho zaměstnání, takořka jen od žebroty, a nikde nejsou obyvatelstvu tak obtížnými jako zde. ... Cikán, třebas i hudebníkem byl a dost pořádně jinak vypadal, je zde v té největší opovrženosti. Toulavý cikán se nepovažuje skoro ani za člověka. Slova »cikán« se užívá zde vůbec jako té největší nadávky, u Slováků i u Maďarů. Podivná věc, že Slovák, chce-li pojmenovat někoho lhářem, řekne »ty jsi cikán«, a lhát je u Slováka cigánit, slova lhář, lháti nezná.

Vylíčili jsme zde poněkud život zdejších cikánů, za tou příčinou, aby se poznalo, jak škodlivé následky z nevšímavosti a ze zanedbalosti tohoto plemena pro společnost lidskou často povstávají. Máme za to, že by se tento lid obzvláště zde, kde pracovitých rukou se nedostává, k stálé práci se vší přísností přidržovati měl, a že by si v tom výživu postačitelnou získal. Jistě že by se tím předešlo mnohé výtržnosti a zločinům, často od nich spáchaným. Kam pustý život těchto lidí vede, viděli jsme dost zřejmě v našem okolí, kde v krátkém čase od cikánů tři zločiny spáchány byly, a sice dvě loupeže a jedna úmyslná vražda. Jeden z těchto zločinů spáchán byl nedávno u Lučence na jednom cestujícím pláteníkovi. Tento muž byl od jedné cikánské rodiny, při čemž se i malé děti zoučastnily, na veřejné cestě přepaden a o 5 zl. stř. oloupen. Poněvadž v Uhřích na takové pády stanné právo vyřknuto je, byl hlavní původce tohoto zločinu od stanného práva, sestaveného z oudů stoličného soudu v Ďarmotech a k tomu cíli do Lučence odeslaného, k smrti provazem odsouzen, a tento ortel na místě vykonán. *** ... Den před smrtí vezme stydnoucími prsty na mizerném papíře tištěné výtisky Babičky. – Takhle ošidit úpravu... čtenáře... mne... Poprosí sestru Šumavského: – Markyto, prosím o pero... vepíši věnování... Vydává doopravdy z posledních sil. Jeden výtisk připisuje dceři, druhý Markytě. – Ostatní až zítra... nezlobte se, ale jsem strašně unavena... Zavírá oči. Dřív než usne podívá se na dceru a na Markytu. Muže jako by u jejího lůžka nebylo... Němec se hryzne do rtu. Vstane. Přikloní ucho k jejímu srdci. ...

1862

1862

– Myslím, šeptne manžel – aby byl přiveden duchovní. ... Po knězově odchodu se mění hodiny v roky. Plížení smrti kolem lůžka trvá do časného rána. V šest hodin ráno otevře Němec do třeskutého mrazu. Aby duše měla kudy odletět. Betty leží, maličko hlavu doleva sešinutou, konečně vykoupena. Němec se na ni dívá přes pelest postele. Opakuje, polykaje slzy: – Maminko! Maminko! Jako by ji chtěl probudit slovem, které od něho v životě téměř nikdy neslyšela. Bez ducha a zájmu přihlíží potom vší práci s mrtvou. Přinášejí mu noviny, není jediných, které by o Betty nepsaly. Říká: – Dnes číst nebudu... nemohu... Potom, když mu předčítají Hálkův a Nerudův nekrolog, opakuje: – Krásná slova... ale naší mámě nepomohou... Několikrát se hroutí v pláči. Vzlykaje zapřísahá se, že na pohřeb nepůjde: – Není nikoho, aby mne mohl donutit... ne, nenechám se okukovat... nepůjdu se ukazovat... nechci zaslechnout nějakou jedovatou poznámku... já vím dobře... Praha je proti mně... přisuzují mi vinu na jejím předčasném skonu... Nesplní slova, zdůrazněná přísahou. Snadno podlehne přemlouvání, tvrzení, že je vyloučeno, aby scházel na pohřbu slavné ženy, která byla jeho manželkou. Soustrasti se množí. Věnců a květinových darů přibývá. Začíná se vědět, kdo všechno půjde za rakví. Taková, byť smutná sláva a Němec by měl scházeti? Uvědomuje si, že v pátek, kdy půjde za rakví, naposled bude o něho projeven veřejný zájem jako o manželu spisovatelky Boženy Němco-

František Jan Škroup

vé. Odchodem ze hřbitova stane se někým naprosto lhostejným celému světu. Kousíček smutné slávy, kterou občas urvával životem s umělkyní, snítečka s několika tak jako tak uvadlými listy bude zadupána na hřbitově podpatky všech, kteří doprovodem na vyšehradský hřbitov prokázali jeho ženě poslední čest. Bude to vlastně i jeho pohřeb, možná, že se za ním i někdo ohlédne. Nic víc. Všechno. ... Po pohřbu je trochu jídla a mnoho řečí. Němec jen naslouchá. Cestou za rakví pochopil svůj osud. Naposled manžel Boženy Němcové. Od zítřka – nikdo. Pan expeditor z Národních listů? Ani v administraci nově založeného deníku nevydrží. Ještě než zemře, úředníček u potravní čáry v Novém Bydžově a v Táboře. Sedmnáct let dlouhého života ode dne, kdy doprovodil Betty, života, o němž nikdo nic neví. Doopravdy nic. Není ani jisto, umřel-li v Novém Bydžově či v Táboře. Pokoj popelu jeho. [Němec: Cikáni v Uhřích. In: Pražské noviny, č. 307 z 29. prosince 1854] [Drnák: Manžel slavné ženy. Sfinx, Praha 1946]

Josef Němec 1805-1879

Ještě v roce 1844 Němcová v »Květech« básní: »Čechu srdce jsem zadala, Vlastence za muže mám, A co statné syny vlasti České děti vychovám.« Co se s oním vztahem stalo, pořádně nevíme. Němec se však stal typickou obětí předpojatosti – žádný slovník mu nevěnuje samostatné heslo, ač to byl nejen velký vlastenec, ale i pilný novinář.

1862

1862

... »Kde domov můj?« a »Páslo děvčátko bílé husičky«, zazpívané v Londýně roku 1847 Píškem, rozplakaly dokonce samou královnu anglickou. A v řádcích od mšenského Haka v »Květech« z roku 1847 čteme mimo jiné: »...neb nemáte povědomost o tom, jak mocně se hrnuly slzy z milostivého oka sličné dcery mocného cara Nikolaje, když Pjšek ‚Kde domow můg‘ zasténal.« Za temna Bachova objevila se spolu s »Hej Slované!« v seznamu proskribovaných písní. Někde byl zákaz dodržován a prováděn do důsledků, jinde pomíjen. V Praze, na příklad, ji Strakatý klidně zpíval jako vložku v »Dráteníku« ve Stavovském divadle roku 1856, ale na českém jihu, podle Quise, byla přísně zakázána. V roce 1859 Anna Vlastimila Růžičková praví v básni »Pomněnka na Závist«: V srdci všech tu vzniká blaho vroucí, duch se vznáší v nebes výšinách, zaleskne se v oku slza skvoucí, utkví na vlasteneckých lučinách. Rajský pocit duše všech provívá, když se píseň »Kde domov můj« tu zpívá, ale současně v Praze v předvečer svátku sv. Jana policejní ředitel Päumann, týž, který p ře d p o v í d a l č e s k é m u n á ro d u j e š t ě j e n š e s t l e t ž i v o t a , dal na nábřeží rozháněti studenty zpívající »Kde domov můj?« a vlastní rukou je chytal a dával zavírati. »S jásotem tím větším byla potom píseň ta po roce 1860 všude vítána, kdekoliv zazněla,« napsal F. Bačkovský. Ve Škroupově dopise z Rotterdamu z 13. února 1861 ženě do Prahy nalézáme otázku:

Ferdinand Tadra

»V novinách četl jsem radostnou zprávu, že Päumann dostane se za policejního radu do Krakova, je to pravda?« ... ... Bylo to dne 6. února 1862, když Škroup cestou do divadla na zkoušku pojednou omdlel a musel býti dopraven domů. Konec se přiblížil. A jako Josef Kajetán Tyl ještě po zaopatření svátostmi umírajících shledával hudební materiál pro představení »Strakonického dudáka«, tak také František Škroup několik málo hodin před svým skonem napsal náčrtek k nové skladbě. A v noci na 7. únor kolem půl jedné hodiny dokonal v přítomnosti jediného z členů své rodiny, syna Alfréda. Jako Tyl, i Škroup byl uštván a upracoval se k smrti. ... Přáním Škroupovým bylo odpočívati v české zemi. Nesplnilo se. ... Hrob Škroupův není označen a všechna pátrání po přesném zjištění místa, kde byl Škroup pohřben, skončila bezvýsledně. A tak putují ctitelé Škroupovi do Osic k hrobu jeho otce Dominika, jemuž věnují všechnu tu péči, kterou by zahrnuli poslední příbytek Františkův. [Šmejkal: Píseň písní národu českého. A. Neubert, Praha 1935]

František Jan Škroup 1801-1862

Zprvu kritikové vytýkali Škroupově melodii »Kde domov můj?«, že není česká a že byla napsána pod vlivem cizí hudební tvroby; později psali o »cukrkandlovém« nápěvu a snažili se i tak snížit národní hymnu v očích veřejnosti. Asi měli pravdu, jenže veřejnost si jejich lamenty k srdci nevzala. Svou hymnu právem milujeme všichni a dodnes.

1862

1862

Doba mládí, doba nadšení – jak v životě jednotlivců, tak celých národů! Kdož by z nás starších rád nevzpomínal onoho ideálně nadšeného života společenského v prvních letech šedesátých, kdy po zlomení pout absolutismu i v národě našem zavládl svobodnější ruch spolkový a počalo se pracovati ve všech možných oborech na znovupovznesení lidu našeho. Když v prvních dnech měsíce října roku 1861 uveřejněno bylo provolání oznamující, že po delších přípravách dosaženo bylo úředního povolení k založení českého zpěváckého spolku, jemuž dali jméno » H l a h o l « , a vybízející ku přistupování, spěchali jsme my mladí studenti, kteří jsme k universitním studiím do Prahy přibyli, do sálu »u arcivévody Štěpána«, abychom byli mezi prvními, kdož se přihlásí; ... Více než 200 dobrých pěvců záhy stálo v řadách Hlaholu, většinou to mladí studující, a zpívalo se s radostí, ba nadšením. ... 9. února 1962 oslavil Hlahol své založení provedením vokální mše pro mužské hlasy od Krejčího v chrámě sv. Jakuba, a dne 16. února téhož roku pořádána jakožto první samostatné veřejné vystoupení spolku v sále Žofínském večerní koncertní zábava za přítomnosti předních mužů národa českého, zejména Frant. Palackého, Riegra, Braunera, Purkyně, Erbena a jiných členů zakládajících i přispívajících a velikého množství obecenstva – první to pěvecká zábava úplně česká. ... Dvojí byl účel, daný Hlaholu hned do vínku s jeho heslem: buditi a šířiti vědomí národní v lidu českém, pěstovati umění pěvecké i pomáhati tak ku povznesení hudby české. Pokud a jak

František Václav Pštross

Hlahol této dvojí úloze dostál, nesluší nám rozhodovati. Chceme zde uvésti pouze slova jednoho z předních zpravodajů hudebních, napsaná při 25letém jubileu Hlaholu: » ... Jednota nadšeným hlaholem svým budila po vlastech vědomí národní přímým stykem s jednotami venkovskými, sjezdy pěveckými i častými vhodně volenými výlety na místa důležitá, a když půda nového života českého jak náleží byla upevněna, povznesla se naše jednota k pravé výši tím, že obrátila všechen svůj zřetel ke stránce umělecké i pomáhala tak tříbiti umělecký vkus a šířiti hudební vzdělání v lidu českém. V tom vězí slavného našeho spolku zásluha o krásnou minulost a síla ke zdaru skvělé budoucnosti.« ... Zbyli jsme z nejstarších výkonných členů od roku 1861 ve výboru pouze dva samojediní; i nám bude přirozeným během života brzy kázáno odstoupiti a všecku další péči o spolek složiti na bedra mladší. Aby vzácný odkaz zakladatelů Hlaholu nadále a povždy byl zachován, aby »žil, rostl a kvetl«, tomu platí naše srdečné »Na zdar!« [K upomínce na první samostatný koncert Hlaholu před 40 lety. Hlahol, Praha 1902]

Ferdinand Tadra 1844-1910

... vzpomíná na dobu před čtyřiceti lety historik Tadra, zakládající člen zpěváckého spolku Hlahol, v jubilejním almanachu z roku 1902. V onom roce zastával mimo jiné v Hlaholu funkci jednatele. Druhou žijící legendou Tadra míní právníka Jana M. Fleischmanna, který byl tehdy starostou Hlaholu – a to již od roku 1876!

1862

1862

Když následkem velikých událostí světových počal národům říše Rakouské opět vraceti se život veřejný, my Čechoslované byli jsme mezi předními, co uvítali blahoslibnou proměnu tuto, ne-li hlučným jásotem, alespoň nadějným všech myslí pohnutím. Po bezpříkladném omráčení a spánku více než dvoustoletém, zpamatovavše se opět, cítili jsme se jako znovuzrození, zaplesali jsme nad svým z mrtvých vstáním, a poznali jsme, že ještě žijeme co národ a žíti budeme i dále do vůle boží. V rozčilení jali jsme se tudíž ohledati a rozjímati, kudy nám to přišlo, že neutonuli jsme konečně ve víru věků minulých. Smrt současná několika mužů, kteří drahně let stáli byli v řadě nejčelnějších křísitelův a vzdělavatelův národnosti, pomohla rodákům našim k uvědomění, že to byli p ř e d ev š í m s p i s ova t e l é , kteří nedali uhasnouti poslední jiskře života mezi námi, ale péčemi a odvahami jinde nevídanými zachovali a roznítili opět plamen ten posvátný, kterýmž rozehřáni kráčíme nyní vstříc budoucnosti bohdá utěšenější. Ano, když opuštěni jsouce ode všech mocností tohoto světa, upadli jsme byli netoliko v kořist, ale i v opovržení a posměch protivníkům hojným i mohutným, a slovo české, vyloučené z veřejného života, nenacházelo více útulku leda v obcování rodinném a v modlitbách k Bohu: tu nepatrný hlouček mužův věrných a odhodlaných, nehledě na nesnáze a protivenství, nedbaje na škody a oběti, více z povinnosti nežli z naděje, pustil se do krutého zápasu o palmu – třebas jen mučennickou. A hle! bůh žehnal dílu jeho, a co počali oni, to koná již dále národ

Jindřich Fügner

celý spojenými silami. Cítíme to všickni, jestliže literatura národu každému jest pokladem drahocenným, že pro nás nad to má váhu i cenu dvojnásobnou, ana netoliko skladem jest všech ušlechtilých našich myšlének, ale i hlavní studnicí života národního vůbec. ... Protož krajané a rodáci milí! dokonávejte, co jste počali; p ř i p o j t e s e k n á m a u s n a d n í t e s p i s o va t e l s t v u t a k t o j e h o ú l o h u v z n e š e n o u i b l a h o č i n n o u . ... Přijmeme vděčně a ohlásíme veřejně každý sebe menší dárek k účelu vytčenému; a kdo zaváže se k vyměřeným ve stanovách ročním příspěvkům, bude údem naší společnosti a obdrží místo i hlas v poradách našich. Pomáhejme si sami a i Bůh pak popřeje zdaru dílu šlechetnému. V Praze, dne 6. dubna 1862. Dr. František Palacký Dr. František Brauner František Pštross Dr. J. Ev. Purkyně Dr. Fr. Lad. Rieger Dr. Václav Bělský [Památník Svatobora 1862-1912. Svatobor, Praha 1912]

František Václav Pštross 1823-1863

Uvolnění politického života na počátku šedesátých let přineslo s sebou i znovuzrození života spolkového. Vedle Sokola, pěveckého spolku Hlahol a Umělecké Besedy to byl především Svatobor, spolek pro podporu umělců slova. K autorům jeho zakládací listiny patřil i významný český průmyslník Pštross, purkmistr měst pražských.

1862

1862

Bratří! Co starosta výboru, jenž spolek náš na vše strany zastupuje, vyslovuji Vám nejvřelejší díky za vzorné Vaše si počínání při prvním našem výletu dne 11. t. m. Pokud mi znám byl duch, jenž v Sokolu vládne, nepochyboval jsem ani na okamžik, že vší silou k tomu hleděti budete, by Vás veřejnost poznala co pravé turnéře... Zachovejtež ducha, který v Sokolu žije, a vbrzku bude za zvláštní čest považováno býti Sokolem! Toho bychom dosáhli, především třeba, aby s přísností právě spartánskou šetřen byl od nás zákon, jejž jsme si ustanovili sami, abychom si osvojili ctnosti, jichž jména se skvíti budou na praporu našem. Nechť nás v pevný celek váže l á s k a k v l a s t i , l á s k a k ř e č i n a š í , nechť jsme spolek bratrů svorných, nerozdvojených ni náhledy politickými ni náboženstvím, budiž bohatý bratrem toho, jemuž osudem méně přisouzeno, kdo duševními silami pracuje k zdaru vlasti, budiž upřímným bratrem Sokola, jehož pěsť zdobí mozole práce poctivé. Buďme střídmí jak v požívání všeho, co nám přírodou k posile dáno, tak v užívání síly své, aby jméno Sokola vždy slavně znělo, aby všady, kam zavítáme, radostně volali krajané naši: Sokolům sláva! *** Karolina Světlá vzpomíná: ... Ani dost málo jsem neskrývala, kterak jsem překvapena, že místo onoho krutého odpůrce našeho, jejž jsem si v něm vším právem představovala, se setkávám s Čechem uvědomělým, nýbrž i zároveň s jedním z nejvřelejších národa našeho přátel. ... Jindřich Fügner pojav dějiny minulosti naší vší hloubkou své veliké duše, konečně rozhodně si

Josef Manes

pravil, žeť dítětem půdy, z níž vyrostly, a stal se každým záchvěvem srdce svého stoupencem myšlenek, jejichž směrem a vlivem se rozvíjely. N ě m e c t v í j e h o ro d i n y, č í m d é l e o n ě m ro z j í m a l , t í m v í c e s e m u z d á l o n a h o d i l é, m é n ě o p rá v n ě n é. ... Dlouho, dlouho se nemohla německá společnost pražská vzpamatovati z rány, již jí zasadil Jindřich Fügner, jehož od jinošství považovala za jednu ze svých předních ozdob, na nějž spoléhala jako na jednu ze svých nejpevnějších opor, že se od ní nejen odvrátil, ale ž e s e s t a l i » U l t ra č e ch e m « . Avšak Fügner nepřestal opakovati, třeba se mu líčilo sebe naléhavěji, jak nevděčností tou sám sobě i své rodině uškodil: »Ač jsem nepřítelem všech různic a sporů, přec přihlásím-li se jednou k tomu, co za povinnost svou uznávám, c e l ý s vě t n a d e m n o u n i č e h o n e z m ů ž e . ... Nechť zničí moje štěstí, moje přesvědčení mu zůstane přec jen nepřístupno a to na tak dlouho, dokud mu sám jakousi slabostí cestu k němu neproklestím, čehož bohdá nikdo se nedočká!« [Novák (usp.): Fügnerova čítanka. B. n, m. a d.]

Jindřich Fügner 1822-1865

Sokolstvo se veřejnosti poprvé představilo 11. května 1862 výletem na Závist u Prahy. Sokolové se chovali ukázněně a Fügner je za to pochválil. A kdo dnes ještě ví, že jeho strýcem byl liberecký Němec a »vykořisťovatel« Liebig, který mu chtěl navíc vnutit dceru Marii... Dostala košem s tvrdým odsudkem: »Má v těle místo srdce kus orleánu.«

1862

1862

... Mánes nakreslil – na jaře 1862 – řadu návrhů ke kroji. Použil k nim vesměs motivů krojů lidových a to slovenských, valašských, jihoslovanských i polských, aniž by kterýkoli z návrhů byl přímo kopií některého kroje ... jakoby Mánes budoucí rozvoj Sokolstva v instituci všeslovanskou byl tušil. Fügner a Tyrš vybrali si z návrhů nejjednodušší – šedé spodky a červenou košili, k tomu slovanský klobouček s vlající stuhou – ač mnozí za fez se přimlouvali –, pro svrchní oděv zdála se jim nejvhodnější jakási kombinace čamarky polského rázu ... a slovenské »huňky«, kterou má přehozenu přes rameno junák s pasem a bílým fezem. ... Mánes, jak zjevno, byl pro boty »polské«: mnozí jim zprvu nepřáli, proto se též kroj s dlouhými spodky Fügnerovi a Tyršovi nejlépe zamlouval. Druhou prací Mánesovou pro Sokol byl prapor, kruhem dam Sokolu 1. června 1862 věnovaný. Od objednání praporu na jaře 1862 po lhůtu, v které měl býti odveden, minula doba poměrně krátká, asi čtyř měsíců. Konečný návrh podal Mánes až někdy koncem dubna neb počátkem května, vždyť heslo »Tužme se«, na červené straně praporu umístěné, přijato na návrh Tyršův teprv ve schůzi dne 20. dubna konané. Mánes provedl oběma stranami praporu dekorativní komposice vzácné umělecké hodnoty. ... Fügner smluvil s Mánesem motivy okrasné a několikráte se s ním v záležitosti této sešel. ... Červená strana je ptákem s rozepjatými perutěmi krásně vyplněna, vinutá stuha připomíná Mánesovy studie starých kancionálů. Ornament i nápis na bílé straně jeví všechny charakteristické známky jeho vlastního rázovitě slo-

Karel Sladkovský

vanského oramentu i písma, které v ilustracích k rukopisu králodvorskému jsou již úplně hotové. Týž ráz má ornament pro stuhy komponovaný. Tento »mánesovský« ornament, spolu s písmem ostal po řadu let jaksi tradičním pro Sokol. Prapor byl po přání starostovu Mánesem na hedvábí malován, jen stuhy provedeny vyšíváním. Fügner chtěl, aby nad řadami sokolskými vlál prapor lehký, ozdobami nepřeplněný. Se svědomitostí mu vlastní provedl Mánes též návrh na sokola k hrotu praporu. ... Slavnostní rozvinutí praporu mělo se vykonati 1. června, Mánes na praporu pracoval takřka do poslední chvíle a dost překotně. Vynesen na dva, tři výlety, a okázala se potřeba oprav, neboť barva sem tam oprýskala. Mánes provedl tyto opravy na praporu již montovaném u nás v bytě. Rozepjal si prapor u okna velkého »modrého pokoje«, do něhož třemi okny proudilo plné ranní světlo přes bašty naproti se rozkládající. Dobře se pamatuji na jeho práci, zajímala mne zejména jeho veliká paleta a podivné pohyby dlouhých hubených údů. [Novák (usp.): Fügnerova čítanka. B. n, m. a d.]

Josef Manes 1820-1871

Klasika české národní malby Manesa přibližujeme raději slovy Renáty Tyršové. Tento ryzí vlastenec napsal totiž česky všeho všudy asi pět dopisů, a to zpravidla v tomto duchu (dr. Procházkovi, 1862): »Ja si douvoluji jesli smi dnes odpoledne as dvou hodin muj obraz prinést. Pudte tak laskav mji krs polance strany me zasdosti osvetlit...«

1862

1862

... » O s t ř í m m e č e s v é h o donutíme vás, abyste se odřekli otců svých!« takovým hlasem oslovila roku 1848 národ českoslovanský bratrská láska a rovnoprávnost národní. » O s t ř í m m e č e donutíme vás, abyste oblomili tvrdý jazyk svůj a připravili jej, by úplně splynouti mohl s ohebným jazykem naším,« tak vlídně nabízela se nám roku 1848 osvěta. » O s t ř í m m e č e donutíme vás, abyste uznali nadvládu naši!« tak roku 1848 zvala nás svoboda v oblažující lůno své. Proti tomuto ostří meče, jímž tak strašně hrozilo se národu českoslovanskému, vytasil tehdy především zvěčnělý náš Havel Borovský ostří pera svého a jakoby z ocele palcátů staročeských ukováno bylo péro jeho, neohroženě jím bodal a tepal v šik nepřátel našich, tak že tito před světem porážku svou omlouvati se jali nerovností zbraně, vytýkajíce hrdinskému odpůrci svému, že prý v jedovinu »pravtipu samorostlého« smáčí péro své. ... Bratří Čechové, Moravané a Slezáci! Se zbožnou tváří pohlédnětež k posvátné oné desce! Jest to kámen moci veřejného tisku odvalený s hrobu národnosti naší, jest to zákon národa českoslovanského, jehož ctěním a zachováním kámen ten nezvratnou stane se hradbou mezi neblahou dobou věků minulých a mezi kynoucí nám budoucností utěšenější. Ještě nevkročili jsme v zaslíbenou nám vlast úplné svobody a samostatnosti národní, ještě přebýváme na poušti, ještě mnohý a tuhý očekává nás boj, jenž ale nerozhodne se silou hmotnou, alebrž duševní a mravní.

Jan Erazim Sojka

Nezvratná víra v nastávající již slavnou budoucnost živlu slovanského, nepřekonatelná láska k vlastnímu rodu svému českoslovanskému, veškeré svízele pevně přetrvávající naděje v konečné vítězství věčné pravdy a nelíčené svobody národní i lidské vůbec, toť jest zákon, jejž duch »Slovana« nepomíjitelnou a všem synům Slávy zřetelnou literou vryl v onu desku, toť jest zákon, jehož horlivým apoštolem státi se má každý z nás. Vyjdětež tedy, Češi, Moravané a Slezáci, kteříž v duchu »Slovana« jste se zde shromáždili, vyjdětež a hlásejte veškerému světu českoslovanskému, hlásejte všem národům ve vlasti české, moravské i slezské, hlásejte v obcích i rodinách svých, co zjeveno nám duchem »Slovana«, aby vírou v sebe sama národ náš z poušti licoměrné svobody vešel již v zaslíbenou vlast svobody bezúkladné, i aby slavnost dnešního dne svatodušní se stala slavností vzkříšení národa českoslovanského. ... [Heller (ed.): Výbor z politických řečí a úvah Dra. Karla Sladkovského. J. Otto, Praha 1899]

Karel Sladkovský 1823-1880

Sladkovský měl být za účast v májovém spiknutí 1849 původně popraven, trest však byl změněn na dvacet let žaláře; propuštěn byl roce 1857. Imposantní a odvážně vlastenecký projev, plný, jak vidno i z úryvků, biblických přirovnání, pronesl v silném lijáku při slavnostním odhalení Havlíčkovy desky v Borové 19. srpna 1862.

1862

1862

Minulo čtrnácte let, co jsme velmistra našeho, Josefa Jungmanna, na hřbitově volšanském slavně byli pochovali na půdě české. Byla noc, když jsme mrtvolu proslavence našeho, toho tichého génia, na hřbitov doprovodili. Světla kolem hrobu kmitala a i ta luna probrala se nyní mračnem, aby políbila bledou září svou tu schránku dubovou, do níž vlast truchlící velkého syna svého byla uložila. I zazněl jest líbezný zpěv Čechův smutnících nad hrobem muže v životě již oslaveného a slzy vřele kanuly po lících synů věrných. Cože mysleli jsme sobě za onoho večera u hrobu muže, jenž věčných sobě zásluh získal o vlast a národ český, jenž mládeži české byl otcem, otcem povždy milým, učitelem neunaveným, synem vlasti nejvěrnějším? Snad jsme se modlili v duchu za vlast, aby ouplného slavila zmrtvýchvstání za ty, již se jali národ český vzdělávati a brániti proti všem křivdám jemu činěným, – s n a d j s m e p ř í s a h a l i v d u c h u p ř í s a h u ve l k o u » s l o u ž i t i vě r n ě v l a s t i a n á r o d u č e s k é m u ! « – Ano přísahali jsme tak a přísahou tou přejali jsme korunu mučedlnickou, trnovou. A pakli děl velkých nebylo lze vzdělati v národě jednotlivcům, položena budiž tato skrovná koruna na rakev jejich, aby svědčila o poctivosti, o věrnosti a neunavených snahách jejich, aby svědčila o tom, žeť i v národech se pochovávají i bibliotéky, uložené v jednotlivci každém. O tom by nám doba poslední mnoho vypravovati mohla. ... Ta k d o š e l j e s t J u n g m a n n p o c t y v š e o b e c n é , a n o ev r o p s k é .

Karel Ninger

Jungmannem a přáteli mladšími jeho počala doba nová literatury české. I byloť se nadíti, žeť vlast naše zdárně nyní rozkvete jako to zrno hořčičné, které, když pak vyroste, větší jest, nežli jiné byliny a bývá strom: takže ptáci nebeští přiletíce hnízda sobě dělají na ratolestích jeho. Avšak bohužel, jinak věci se sběhly, a ta budova vzdělanosti národní n a v z d o r t a k p ev ný m , m o c ný m z á k l a d ů m , na kterých nyní spočívala, nepovznášela více touž pružností ducha, kterýž světy netušené před třiceti lety z rumů byl vyluzoval. Ústav Matice české, kterýž nejvíce k tomu byl povolán po vlasti české zdárně účinkovati, zakrněl v dobách posledních, nevšímal sobě ruchu evropského jak ve vědě, tak v umění, nedbal jest o pravý duševní pokrok národu českého anobrž zůstavil národ sobě samému, kterýž vyvolán jsa opět poměry časovými na divadlo světové, táže se, zdaliž ústav ten, zbudovaný mozoly vlastními, dále může býti pěstounem jeho! – ... [Sojka: Naši mužové. Melantrich, Praha 1953]

Jan Erazim Sojka 1826-1887

Sojka pojal svůj soubor životopisů vydaný roku 1863 pod názvem »Naši mužové« jako obhajobu českých radikálních demokratů z roku 1848 proti tak zvané »národní politice«. Bezmála 20 biografií je zajímavým literárním dokumentem, jehož cenu snad nesnižuje ani úvaha, že mu celou knihu nejspíše nadiktoval Sabina...

1862

1863

... Zatím Schmerlingova vláda prohlásila roku 1861 při rozdělování ústavů středních mezi Čechy a Němce gymnasium písecké za české, a já jako professor historie, uznávaje více než kdo jiný potřebu učebnice toho předmětu sepsané naší mateřštinou, dal jsem se do skládání svého trojdílného V š e o b e c n é h o d ě j e p i s u p r o nižší gymnasia. Od první chvíle svého učitelování připravuje se pilně a často též písemně na výklady školní, nastřádal jsem si hojně rozličných statí historických, jež snažil jsem se tak prostě a jasně upraviti, a b y m n ě i » t e n t r u l a n t v p o s l e d n í l av i c i « s n a d n o r o z u m ě l . A nyní – nudí-li Vás to poslouchati, přečtěte si zatím denní noviny – měl jsem ustavičně na mysli plno rozmanitých vodítek, podle nichžto jsem chtěl dílo své vypracovati. Předně sešlo mi na tom, abych do rámce dějů všeobecných vpravil i nejdůležitější a nejslavnější část historie jak české tak slovanské vůbec, ježto učebnice Pützova buď si jich pranic nevšímala nebo jen potud, pokud zamýšlela na odiv stavěti z áv i s l o s t n á s S l ova n ů n a p a n s t v í a k u l t u ř e p ov ý š e ný c h G e r m á n ů . V té věci šel jsem někdy, jak teď uznávám, až trochu daleko, uváděje mnohdy jména i drobných kmenů slovanských, aby se nedomnívala mládež, že existovali pouze Rugové, Herulové, Vandalové, Gothové a jiní Germáni, od Pütze tak horlivě vyčítaní. Druhé, uznával jsem za vhodné, uskrovniti dějů říše Německé, která za středisko všech jiných říší bývala do popředí vystrkována, a učiniti

Adolf Heyduk

v novém věku centrem učiva historii mocnářství Rakouského. Třetí, snažil jsem se co možná přihlédati k historii kulturní, zvláště na př. k vývoji vzdělanosti řecké a římské... Dopsav rukopis, zaslal jsem jej školnímu radovi Svobodovi, od něhož dostal se do rukou kritiků: Zeithammra, Kořínka ... Tomka a Josefa Jirečka. ... Jireček však navrhoval opraviti některé výrazy, aby bylo vyhověno duchu vlády vídeňské. Dle jeho pokynů neměl sv. Metoděj býti zajat od »biskupů německých«, nýbrž od »svých nepřátel«; Rudolf Habsburský neměl strojiti se k válce »proti Čechům«, nýbrž proti »Přemyslu Otakarovi II.«; rovněž pozastavoval se nad tím, že Hus »modle se a žalmy zpívaje šel na hranici« a podobně. Školní úřad, vraceje mně rukopis, vybídl mne, abych provedl ty opravy, které pokládám za dobré, já pak, maje volnou ruku, honem jsem ještě doplnil některé partie o Slovanech, o kozácích, o Dubrovníku, humanismu a o Koprníkovi. ...

... Adolf Heyduk, pozdější učitel Alšův na reálce, vzpomíná, jak za ním studenti chodili, radili se o svých literárních pokusech a vyptávali se na pražský literární život, zvláště na Hálka, Nerudu, Friče a Májový kruh. ... Když se blížilo padesáté výročí Máchových narozenin, rok 1860, chtěli je studenti oslavit. Protože nebyla dovolena žádná slavnost ani lampionový průvod, bylo dohodnuto, aby byla v »Poutníku« uveřejněna oslavná báseň. Požádán byl o ni mladý Hejduk, který vytvořil vlasteneckou variaci na Máchovo čtyřverší a veršem vyzýval do boje za vlast. Báseň končila: Rychle k činu, nezahyne Národ jenž se nezotročil, Národ český slávou slyne, Hoden, by svůj úkol zočil. Byla dlouhá utrpení, Ukrutná a bezeměrná – Sláva volá, krev se pění, Vzhůru za mnou, mládi věrná...

[Paměti prof. K. Ningra. Fr. Podhajský a spol., Písek 1932]

Zvítězíme – naše síla Skrovná, ale pevná, stálá, Dvě stě let se v srdci kryla, Nyní však již ohněm pálá. Nezahynem, vytrváme, Dokud bude srdce v tluku, Vzhůru, pokud sílu máme, Ať skončíme vlasti muku!

Karel Ninger 1827-1913

Chotěbořský rodák Ninger ideálně ztělesňoval »zapadlé vlastenectví městského typu«. Byl jistě podivínem nejen svým odporem k manželství a fotografům, ale v naší době především tím, že poslání učitele opravdu prožíval a jako dlouholetý gymnasijní profesor v Písku psal nezištně a navzdory nepřízni doby vlastenecky laděné učebnice.

1863

1863

Ohlas básně byl nemalý, stoupenci reakce byli pohoršeni, profesor náboženství Ctibor ji od-

Mikoláš Aleš

suzoval. Heyduk byl obviněn, že vyzýval mládež, aby šla za ním s mečem v ruce. Číslo »Poutníka« bylo zabaveno a básník vyšetřován. ... Kult slovanské mythologie byl tehdy součástí nadšeného vlastenectví. ... Proto se vlastenecké představy odívaly s oblibou do roucha slovanského mythu, proto byla slovanské mythologii věnována taková pozornost při vyučování. Právě Adolf Heyduk napsal pro vyšší dívčí školu, první v Čechách, která byla v Písku zřízena roku 1860 (a která trvala do roku 1873), obsáhlou a poučnou učebnici »Nástin bájesloví slovanského a germánského« (Praha 1863). Byla doprovázena 47 vyobrazeními slovanských bohů, jež Heyduk sám nakreslil. O germánském bájesloví je tu jen několik stránek na konci, knížka je vlastně věnována bájesloví slovanskému, které je tu vylíčeno velmi instruktivně s podrobnou charakteristikou bohů, kultu, pohřbívání, obětí, lidových obřadů a slavností a také velkých mythických i mythem opředených slovanských hrdinů. ... [Neumann: Mikoláš Aleš. Cykly. SNKLHU, Praha 1957]

Adolf Heyduk 1835-1923

Heydukova nepřeberná tvorba básnická byla svázána s programem literátů kolem almanachu Máj. Citovaná říkanka patří asi k jeho nejslabším, ale dlouholeté zaujetí pro písecké střední školství je jistě chvályhodné. V Písku žil Heyduk trvale již od roku 1860, je tam i pohřben a jím zanechané stopy nepochybně patří ke geniu loci.

1863

1865

Heyduk nezapomněl ani na ohlasy a paralely, které našel v poesii, a reprodukoval i domnělé sošky pohanských bůžků, lesních mužíků i zbručský sloup, objekty, které patřily k oblíbeným památkám Českého musea. Tak učinil knížku zajímavou a přitažlivou. Zapůsobila silně na Mikoláše Alše, čtenáře Rukopisů, který na jejích stránkách podrobně poznal celý rozmanitý, bohatý hrdinský svět slovanského mythu. Zrno bylo zaseto. ... I v jiných učebnicích v Písku užívaných mohl malý Mikoláš pro sebe mnoho nalézt a načerpat znalosti, které pro něho měly hlubší význam. Také Karel Ninger ve své třídílné středoškolské učebnici historie, nazvané Děje všeobecné (Praha 1863), vylíčil poměrně podrobně náboženství a bájesloví slovanské, opíraje se o zápisky Heydukovy, jenž tehdy ještě svou knížku neuveřejnil. Ninger věnoval hodně pozornosti dějinám českým a slovanským, snaže se ukázat jejich veliký význam. V kapitole »Život starých Slovanův zvláště Čechův« nalézal Aleš údaje, které pak později ještě prohluboval četbou Šafaříka a jiných děl. ... Písecké ovzduší mocně zapůsobilo na Mikoláše: utvářelo jeho vlastenectví, jeho horoucí snahu prospívat vlasti. Nadšení rostoucí z těchto let předurčilo Alšovy slovanské cykly, hrdinské sny starodávných mythů, a jeho přímý odraz najdeme v rozjařeném ruchu některých listů z cyklu Praha, zvláště v Praze královské. Sám Aleš vzpomínal na studentská léta: Za mých studentských let ... to bylo nějakého nadšení, ale opravdového, takového, o kterém se dnes říká, že není možné. To člověk cítil srdce až v hrdle a výš až tuhle ve skráních a nemusel to být

František Palacký

žádný básník ani kumštýř, každý Čech toho byl schopen. Čeští studenti šli v čele, ti dělali zrovna zázraky, býval jsem se staršími, ti už měli víc za sebou, ale sám jsem dovedl také držet krok. A nebylo to jen v Praze, také v Písku a u nás na venkově, kde byli nějací studenti... Ale jaképak divy?! Vždyť bylo celé ovzduší jako opilé samou láskou k vlasti a k národu, na nic jiného nebyly myšlenky. Zpívalo se, deklamovalo se, hrálo se divadlo, pořádaly besedy, v létě výlety na staré hrady a zříceniny, jak to Mánes pěkně nakreslil na obálku zpěvníku, tancovalo se s děvčaty, aby se také probudily ze své lhostejnosti, zkrátka, kdo nic podobného neprožil, nemůže si to ani dobře představit. Někdo řekne s úsměškem: byla to doba fangliček a čamar a čepiček a kloboučků, studenti to nadšení do sebe nalévali z pivních sklenic. To není pravda. Čamary se tehdy nosívaly, také čepičky i kloboučky, takové drátenické, někomu to slušelo, jinému méně, ale to všechno byly jen dobové kostymy jako na divadle, uvnitř bylo zdravé jádro, že se za ně nemusíme stydět. [Neumann: Mikoláš Aleš. Cykly. SNKLHU, Praha 1957]

Mikoláš Aleš 1852-1913

Na píseckém gymnasiu, kam Aleš přišel z německé hlavní školy roku 1865, nepatřil sice k premiantům – na rozdíl od svých dvou bratrů –, náležel ale ještě k těm šťastným českým pokolením, která se mohla zásluhou odpovědných učitelů světonázorově pevně ukotvit již na střední škole. V roce 1869 odchází do Prahy na malířskou akademii.

1865

1865

... A konečně má-li národní cit pangermánský míti oprávnění tak neobmezené a svaté, jakým právem obmezovati a zatracovati bude cit panslavistický nebo panitalský? Smějí-li Němci, i přes státní smlouvy, přimíleti a tuliti se ku kmenovcům svým zahraničným, kterak bude moci Slovanům a Italům to samé pokládati se za zločin? Maďaři zůstanou ovšem vždy nevinni, nemajíce příčiny roztoužiti se po příbuzných svých poduralských. V novější době Němci a Maďaři vzali sobě již za obyčej, nazývati »panslavisty« aneb – jakož v Uhřích s beťárskou elegancí se pravívá – »panslávy«, vesměs všecky uvědomělé Slovany, kteří nechtějí zapírati národnosti své. I ovšem, bude-li panslavismem každý národní cit, každá přirozená snaha slovanská; bude-li panslavistou či panslávem každý Slovan, který nedá se vésti ku poněmčení neb pomaďaření: pak budeme počítati panslavisty na miliony, a Rakousko celé stane se zaslíbenou zemí panslavismu – ale panslavismu, jakého ani my sami si nepřejeme. Pozorujeme pohříchu, kterak za dnův posledních národní egoismus kmenův panujících před i za Litavou objevuje se čím dále tím nazeji a bezohledněji; čteme o umlouvání se politikářův německých i maďarských a o podělování se o správu říše na způsob, jakoby Slovanstva v Rakousku ani nebylo; doslýcháme již z obou stran řeči radostné zástupův hotových hrnouti se do domnělého ráje dualistického: a naděje naše, jakkoli oprávněné, v rozumný a stálý odpor vlády proti směrům takovým, mohly by (čehož Bůh nedej!) konečně zůstati přece skutkem neospra-

Josef Müller

vedlněny. V takovém případě nezbude nám říci nežli jedno a poslední slovo: když proveden bude opak idey moderního státu rakouského, a když říše ta různorodá i jediná svého způsobu na světě přiřkne, ne stejnou všem spravedlivost, ale nadvládu a moc jedněm nad druhými; když Slované skutkem prohlášeni budou za plémě podřízené a, jakož již řečeno, za materiál vlády pro jiné dva národy: tu vejde také příroda ve své právo a odpor její nevyhnutelný promění domácí pokoj v nepokoj, obrátí naději v zoufalství, a vzbudí konečně třenice a zápasy, jichžto směru, objemu ani konce předvídati nelze. Den provolání dualismu stane se, nutností přírody neodolatelnou, spolu také dnem narození panslavismu ve formě jeho nejméně žádoucí, a kmotři jemu budou rodičové onoho. Co následovati bude, domyslí se každý čtenář sám. My Slované budeme tomu hleděti s upřímnou bolestí vstříc, ale bez bázně. B y l i j s m e p ř e d R a ko u s k e m , bu d e m e i p o n ě m ! ... [Palacký: Úvahy a projevy. Melantrich, Praha 1977]

František Palacký 1798-1876

Palackého »Idea státu rakouského« samosebou nebyla programem zcela novým, jak mu vyčítá Frič. Toto dílo není negací »Psaní do Frankfurtu« – Palacký v něm reflektuje ústavní zásady vyjádřené v říjnovém diplomu. V závěru, z kterého je úryvek převzat, především vážně i výhružně varuje před chystaným dualismem říše.

1865

1865

... Než průvod došel Nové brány, bylo půl páté, a než donesli statní Sokolové starostu svého ke hřbitovu Olšanskému, rozkládal se smutný podzimní večer nad krajinou. Valná část obecenstva doprovázela rakev až na Olšany. Ve hřbitovní kapli zapěl Hlahol Salve regina, P. Škampa vykonal poslední církevní obřady a Sokolové vzali drahé břímě znovu na ramena, aby je donesli do hrobu. Již stanuli na místě. Vůkol čirá tma, krvavá zář pochodní barví ty bílé kameny náhrobní, ty bledé líce truchlících, a v záři té třpytí se démanty v oku každinkém. Velebné ticho jen žalostným štkaním a povzdechem přervané, zvýšuje posvátnost této chvíle. Tu pozvedne člen výboru b r. d r. E d va r d G r ég r hlasu svého a nad zejícím hrobem jme se mluviti takto: »Bratři! Zemřel nám bratr – ano víc než bratr – zemřel otec náš. On, jenž nás shromáždil v krásný bratrský spolek, jenž nás učil ctnosti občanské, on, jenž dovedl nadchnouti mysl mladistvou vším co krásného, šlechetného a vznešeného jest: – J i n d ř i ch F ü g n e r n e n í v í c e m e z i n á m i . Čím nám byl Jindřich Fügner, a co jsme ztratili s ním – to všichni cítíme s hlubokým žalem – j e h o n e n a h ra d í n á m n i k d o ! Avšak pryč slzy z očí! On nás učil tužiti se: tužiti nejen rámě a paži, ale i srdce i mysl mužnou v boji s nepřízní osudu. A dlouho nedal čekati osud nám na příležitost, abychom dokázali, jak mužně snášeti umíme bol a žal, abychom dokázali, jak silně obrněna prsa naše proti ranám neštěstí. Ze svého toulce vyňal nepříznivý osud šíp svůj nejostřejší a vrazil nám ho do srdce odňav nám miláčka našeho.

Antonín Kotík

Pryč slzy z očí! pravím – on, jehož hrob bychom tak rádi zalili pláčem usedavým, on plakat neuměl leč nad bídou cizí, nad utrpením národa, nad žalem člověčenstva – pro vlastní neštěstí slz neznal! Neplačme i my nad svým neštěstím! ... Nuže, bratře Jindřichu! Zde v lůno matky tebe klademe, v lůno matky vlasti, kterouž’s tak vroucně miloval. Avšak ty neodcházíš všecek od nás – duch tvůj bude žíti mezi námi, a památka tvá bude nám hvězdou vodící na klopotné dráze života. Za příkladem tvým chceme jíti a takto hodnými státi se lásky tvé. Ano, bratří! nad hrobem nejšlechetnějšího bratra, nad hrobem otce svého podejme si ruce, bratrský a svatý složme slib, že dle příkladu jeho v ž d y s t a t n ě s l o u ž i t bu d e m e v l a s t i , s v o b o d ě a c t n o s t i – a tento slib když věrně vyplníme, pak můžeme říci, že jsme postavili pomník nejdůstojnější p r v n í m u a n e n a h ra d i t e l n é m u starostovi Sokola, Jindřichu Fügnerovi!« ... Bylo po všem! – [Müller: Fügner starostou Sokola pražského. In: Jindřich Fügner; Ed. Grégr, Praha 1896]

Josef Müller ????

Skutečně jako blesk z čistého nebe udeřila do nedávno založeného sokolského spolku zpráva o skonu prvního starosty a zakladatele hnutí. Fügner byl asi opravdu nenahraditelný, jak několikrát v pohřební řeči zdůraznil Eduard Grégr. Jak se ale s takovým hodnocením vnitřně vyrovnával náčelník a spoluzakladatel dr. Tyrš, kdo ví...

1865

1866

... As před 1400 lety přišel do této vlasti národ nečetný, ale podnikavý, a vida ji krásnou, úrodnou a bohatou, usadil se v ní. Vymýtil lesy, vzdělával pole, choval dobytek, pěstoval včely a žil svobodně pod volenými soudci a knížaty. Nejsa výbojný, žil v míru se sousedy; kdykoli však některý vtíral se do jeho hranic a chtěl jej uvésti v poddanství, udatně se bránil a půdu i svobodu svou uhájil. Bůh mu požehnával, on rostl a množil se, bohatl, kvetl řemesly i uměním, jméno jeho vyslovováno s úctou v blízkých i dalekých krajinách, knížata jeho nazývali se slavnějším již jménem králů! – Národ mohutněl čím dál tím více, vzdoroval i císařům a papežům, národové okolní obraceli se k němu o pomoc v potřebách, přátelé obdivovali se mu, nepřátelé se ho báli, m o c í s vo u z a c h r á n i l c e l o u E v r o p u o d n áva l u Ta t a r ů v, konečně pustil se i do boje s celou Evropou pro pravdu Boží i svobodu lidu, čímž vydobyl sobě slávy a jména nesmrtelného. Národ ten jest náš národ český. B y l s a m o s t a t ný, m ů ž e b ý t i o p ě t s a m o s t a t ný m . Což musíme být buď rakouští nebo pruští? Nemůžeme být svoji? ... Nepochybujte, že bychom se neudrželi! Není vlast naše kolkolem obklíčena horami, za nimiž jako za přirozenými baštami můžeme po příkladu slavných předkův našich ubrániti se každému nepříteli? Čechy a Morava mohou pospolu postaviti půl milionu vojska! Zajisté síla neodolatelná, před níž bude každý mít úctu, když si budou vědomi, zač bojují! – České a moravské pluky jsou posud jádrem vojska rakouského, české dělostřelectvo bylo nejznamenitější v Evropě. Pomysleme si

Antonín Zeman

k tomu obratné vedení, národního ducha, nadšení pro vlast a celý svět zví opět o české udatnosti. Je-li který národ v Evropě dospělý k samostatnosti a zasluhuje konečné svobody, jsme to zajisté my. Máme svých státníkův, sněmovníkův, úředníkův, vojínův, učencův, umělcův, že jimi zaplavujeme celé Rakousko; m á m e l i d v z d ě l a ný, j a ko m á l o k d e ; půda je bohatá, rolník a průmyslník jsou důvtipní, pracující třída vděčná za výdělek, pak ochotná a přičinlivá; veškeré vrstvy obyvatelstva po pokroku patrně toužící. Máme všecko – jen ne svobodu! Dejte nám ji, zasaďme se o ni, a věru, že v středu Evropy jako divem stane najednou národ, jenž jako Fénix vzbudí všeobecné podivení. ... Myslete si Rakousko bez zemí koruny české – není Rakouska. R a ko u s ko s t o j í n a š í s i l o u , m y d r ž í m e R a ko u s ko . Můžeme-li udržeti celou velikou říši, udržíme se sami také. ... Staročech. Pod Blaníkem, koncem července léta Páně 1866.

V Stanově dne 2. srpna 1866 Muj milý synu!

[Kotík: Pláč koruny české. Jan Kotík, Praha-Smíchov 1919]

Antonín Kotík 1840-1919

Novinář a spisovatel Kotík se až po zhruba půl století doznal k autorství brožury »Pláč koruny české«, vydané v Berlíně a v Čechách šířené za prusko-rakouské války. Podle »Otty nové doby« pamflet zastával osamostatnění Čech pod patronací Pruska. »Podle nás« prosazoval »Staročech«, a to velmi kurážně, osamostatnění Čech...

1866

1866

Hned po obdržení Tvého listu, jenž mne teprve včerá došel, spěchám, abych Tobě o nás pravdivých zpráv podal. ... Co se týče Tvé myšlenky o zajmutí Čech Pruskem, se jedině načas státi může, avšak rakouské Slovanstvo tuším porozumělo úloze, jakouž mu v Rakousku uloženo a vykonati jest. M y j s m e a bu d e m p á ny R a k o u s k a . Co jsme nedovedli zničiti pérem, zničily pruské kule, šavle a bodáky, jenže bohužel částečně naše síly a majetek zničen. Avšak, očekávaje to, byl jsem na to připraven. Budu nyní i na to připraven, že jestli koruna naše nepovolá do ministerstva muže mezi Slovanstvem docela populární, bude se válka tak dlouho vésti, až Rakousko docela potřeno a armáda naše docela nepřátelům neškodnou se stane. Jisté jest, že když Němcí nebudou moci nad Slovanstvem nadvládati, budou k tomu pracovati, od Rakouska čili od Slovanstva se odtrhnouti. Že my Slované, zvláště Češí, sobě nyní smělejí než posud počinati budeme, nebude nikoho diviti. Úřednící, jež bezmála všichní uprchli, budou od nynějška v opovržení a vláda by dobře učinila, kdyby je propustila, neboť se nám bezmála mnohem lépe úřaduje, ano každému se to bez nich líbí. Není pochybnosti, že bychom se dovedli sami spravovati. ... Vzdor tomu, že zde c. k. úředlníků není, hledí každý vzorný pořádek zachovati. Jestliže vláda,

Vojtěch Náprstek

která se nyní utvořiti má, moudrá bude, můžou rány Rakousku učiněné nejdéle do čtyř roků zacelené býti. Ač jest v Čechách množství obcí popálených, není to tak zlé, jak se domníváš, jako například v Turnově není ani jeden dům spálen, toliko ani jednoho domu není, jenž by vydrancován nebyl. Příčinou drancování jsou naši uprchlí úřednící, anto by v jejich přitomnosti se byly rekvizice Prusům stejně na okresy pozvrhly a jednotlivé obce tak příliš netrpěly. Voják jsa hladový a žížnivý, béře tam, kde se co nálezne. Jsa i já v táboru našem a maje hlad a žížeň, zdálo se mi také něco o rabování, a také skutečně, kdyby nám nebyli Polácí od pluku Martini chleba dali, jinak bychom byli neučinili. P r o t o ž t a k é v š í m p r áve m m á m e ú ř e d n i c t vo n a š e v o p ov r ž e n o s t i . O škodě v Čechách způsobené se v Národních listech pravdy dočteš, zde to popsati nemohu. ... Tvůj Tě milující a libající otec Ant. Zeman [Zeman: Stanovské kořeny. Kruh, Hradec Králové 1984]

Antonín Zeman 1820-1912

»Starý horal, vysoký, statný, do poslední chvíle čelící bouři... Pravý horal: vzpurný a vytrvalý v nenávisti. Pravý horal: pevný a vytrvalý v lásce... Dobrý rod...« Takto popsal Antonína Zemana, otce Antala Staška a děda Ivana Olbrachta, Viktor Dyk v »Samostatnosti« z 19. května 1912, tedy v den Zemanova pohřbu.

1866

1866

Jedním z nejpopulárnějších mužů v Praze po čtyři desítiletí byl Vojtěch Náprstek. Kdož z Pražanů by nebyl znal »pana starého od Halánků«? Pro své lidumilné a vlastenecké snahy těšil se úctě všeobecné. Byl to muž menší postavy, se slušným bříškem, z jeho tváře zírala dobrota, nosil stále černý frak starého střihu, přes nějž v chladných dnech oblékal široký kabát... Vojtěch Náprstek nemusil se starati o závod, kterýž matka jeho sama řídila a mohl se zcela věnovati svým ušlechtilým snahám, směřujícím k hmotnému i duševnímu povznesení českého lidu. Jal se pořádati veřejné přednášky, jimiž klestil dráhu pokroku. Staral se horlivě o vymanění ženy z její tehdejší sociální zuboženosti. »Žena – pravil v jedné z přednášek těch – má tolik nadání jako muž, proč by tedy nemohla účastniti se vyšších úkolů života, když ji důmysl lidský osvobodí od všelijakých nízkých zaneprázdnění? Mluví se tolik o vychování a vzdělávání, nuže nechť se mu věnují naše dívky a paní u větší ještě míře, než posud. Mluví se o chudobě literatury, umění, nuže, nechť se ženy pokusí, aby i na tomto poli zanechaly po sobě památky. A že to dovedou, o tom není již žádné pochybnosti.« ... Náprstek zřídil českým ženám nové středisko, založiv vzdělávací a dobročinný ženský spolek »Americký klub českých dam«, kterýž vstoupil do života 15. ledna 1865. Své sídlo měl v Náprstkově knihovně »u Halánků«. K osvědčení filantropických snah naskytla se spolku brzy příležitost. Když roku 1866 vypukla válka s Pruskem, pracovalo v místnostech klubovních stále 20 dam na hotovení prádla, obvazů, cupaniny a pod. Konaly náv-

Veřejná čítárna v domě »U Halánků«

Žofie Podlipská

štěvy v nemocnicích a přinášely raněným milodary. »K zajímavé episodce – tak sděluje nejmenovaný pamětník v Nár. Listech 15. dubna 1915 – došlo pak, když Praha neměla co kouřit. Tehda sželelo se uzdravujících se vojínů kuřáků Vojtovi Náprstkovi nemálo a když odnikud nebylo lze sehnati pro ně tabáku, připustil, aby dvě dámy Amerického klubu se odvážily na Hradčany k pruskému veliteli generálu Falkensteinovi a od něho šťastně tabák pro raněné rakouské vojáky vyprosily.« ... Dva roky po smrti panímaminky, roku 1875, pojal Vojta Náprstek za choť Pepičku Křížovou; – její mladší sestra Liduška provdala se za Františka Šimáčka a zanechala po sobě čestnou paměť jako ušlechtilá šiřitelka snah Šimáčkových o povznesení české ženy. »Syn – tak napsala Renata Tyršová ve své vzpomínce na Josefu Náprstkovou v Osvětě roku 1907 – sečkal se sňatkem, protože za života matčina nechtěl k Halánkovým uvésti jinou paní a snad též proto, že prostě zbožnou mysl panímaminčinu nechtěl raniti civilním sňatkem, jejž uzavříti si umínil...« [Srb: Z půl století. Díl II. F. Šimáček, Praha 1915]

Vojtěch Náprstek 1826-1894

Náprstek pobýval v letech 1848 až 1858 ve Spojených státech, kde mimo jiné organisoval činnost amerických Čechů. Po návratu do Prahy se stal propagátorem ženských emancipačních snah – založil především zmiňovaný »Americký klub českých dam«. Zázemí pro vlasteneckou činnost mu vytvářela jeho matka Anna.

1866

1867

Ve dvou staropražských domech, »U tří králů« a »U bílého preclíku«, ve staré patricijské rodině vyrůstají d v ě s n i v é h o l č i čk y, bu d o u c í č e s k é s p i s o v a t e l k y, Jo h a n k a a Ž o fi e. Prostředí rodiny jest charakteristické pro tehdejší měšťanské vrstvy pražské. R o d i n a b y l a p o l o n ě m e ck á : starý pan Vogel, dědeček děvčat, ušlechtilý a vzdělaný Němec, milovník Goethův, přišel do Čech odněkud z Porýní, zamiloval si tu hezkou a čilou dívčinu a zůstal v Praze. ... Pan Eustach Rott, který se dopracoval vlastním úsilím společenského postavení i bohatství, byl ve své době vynikajícím mužem. Velmi vzdělaný, liberální, demokratický a ušlechtilý, přívrženec Rousseauův a obdivovatel Bolzanův, položil do duší svých nadaných dětí solidní základy vzdělanosti, neobyčejné pro tehdejší zvyky. Učil je poznávati přírodu a její zákony, ukazoval jim Prahu a šel s nimi, potomek Českých bratří, slavnými stopami našich dějin. ... Když bylo Žofii třináct let, napsala pod dojmem vyslechnuté skřivánčí písně »první nejapnou, ale hluboce cítěnou báseň«, jak sama charakterisuje svou prvotinu. V té době se rodinný život uklidňuje smrtí pana Vogela. Do jeho smrti panovala v rodině jakási národní tolerance. Pan Vogel pokládal českou zem za svou hostitelku a byl jí vděčný za útulek, který mu poskytla. Av š a k i v č e s k o b ra t r s k é ro d i n ě R o t t o v ě p řev l á d á n á z o r, ž e č e š t i n a j e j a z y k m r t v ý. Pan Rott se smutkem v srdci slibuje svým dcerám, že se budou u č i t č e s k y a l e s p o ň » n a p a m á t k u « . Jako daň minulosti byl

Karolina Světlá

jim povolen kurs češtiny o třiceti hodinách. Teprve Mužák, jak vzpomíná Světlá, vnesl do rodiny manifestačně nový český živel. Potom již nedá mnoho práce, aby se Rottovi p ro h l á s i l i z a Č e ch y. ... Roku 1858 provdává se pětadvacetiletá Žofie Rottová za MUDr. Josefa Podlipského (narozen 30. listopadu 1816), lékaře lidumila. ... Manželství je šťastné, trvá však krátce, necelých deset let, a je přerváno předčasnou smrtí doktora Podlipského. ... Smrt manželova zničila náhle dokonalost štěstí. Podlipská nezoufá, zbývají jí děti a práce. ... Život jí však chystá ještě jedno velké, nečekané štěstí, přátelství s Vrchlickým. ... *** »Ó Vy nemusíte psát vlastenecké básně. Vy učiníte více p r o S v ů j n á r o d než několik písní, Vy jej uvedete ve svazek vzdělanosti, Vy z něho uděláte s l u n c e , j e ž bu d e z á ř i t j i ný m ...« [Stloukal (red.): Královny, kněžny a velké ženy české. J. R. Vilímek, Praha 1940] [Slavík (usp.): Srdce a doba. Atlas, Praha 1942]

Žofie Podlipská 1833-1897

Na Rottových lze demonstrovat často až neodolatelnou přitažlivost češství – před níž později neurvale varoval Mommsen... V roce 1867 Žofie ovdověla, a kromě toho byla odsouzena za položení věnce na Bílé hoře na 48 hodin do vězení (nakonec však jen k pokutě). Dopis budoucímu zeti Vrchlickému je ovšem až z roku 1876.

1867

1867

Ohromeni rachotem hromu, oslněni svitem blesků, promrazeni vichřicí, bez rady a pomoci stáli jsme před málo nedělmi uprostřed divokého vlnobití událostí světových, zděšeně sklánějíce čela, abychom neviděli, kterak se spouští příkrov na naši vlast, kterak počíná nepřítel vykonávati nad ní obřady pohřební, vztýčiv nad svatyněmi našimi i prapor svůj. Kdo z nás si nepřipomenul v temný c h t ě c h c h v í l í c h o s u d b r a t r ů n a š i c h , j e h o r u k o u p ov r a ž d ě ný c h , S l o va n ů t o p o l a b s ký c h , cítě při tom dýku smrtonosnou ve vlastním srdci? Kdo neslyšel kvíleti zem pod kopyty drancujících vojů? Z každého stromu, z každého pahrbku zazníval tlumený pláč bůžků domácích, z oblak se k nám klonily postavy předků truchlících, ve vzduchu chvěla se předčasná ozvěna hran, věštících, že odbila poslední hodina národu velkému, n e j vě t š í m u t o c o d o d u c h a p ř e d m á l o j e n vě ky n a c e l é z e m ě ko u l i ... Kdož si tehdáž nepřál v zoufalém blouznění, aby měla podstaty víra starých národů, domnívajících se, že smířena bude zloba osudu, podá-li se mu člověk samovolně za oběť, aby byl mohl nabídnout život svůj co cenu výkupní bohům rozhněvaným? Bouřka ta se přehnala, ještě však jsme se nevzpamatovali a již se nad námi stahují mračna nová, temnější předešlých. Tušíme, že zahroženi jsme záhubou novou, že nám nastává onen osudný okamžik, jehož se strachovali předchůdcové naši, v dějinách obeznalí, co rozhodné pro nás doby. Tenkráte-li prý podlehneme, pak nebude následovati na porážku jen mdloba, na

mdlobu snad vzkříšení, tenkráte nevyhnutelna že je smrt naše. Nejbližší nebezpečí nám hrozí od n á r o d a , j e h o ž j s m e p o h o s t i n s ky d o v l a s t i s vé p ř i j a l i , jenž v ní požíval nejen stejných s námi práv, nýbrž všecky výhody i přednosti bratra staršího. Národ ten, neb spíše ti, kteří snad i mimo vůli jeho mají se za jeho zvolené řečníky, a n i s e t í m n e t a j í , ž e s t o j í o b e z ž ivo t í n a š e d u š ev n í , a b y j e d i ný m i a n e o b m e z e ný m i b y l i v Č e c h á c h p á ny. Odkázáni jsme jedině na vlastní sílu, pouze na sebe. »Ach, neodoláme, podlehneme,« volají málomyslní, uvažujíce poměry, »vždyť je nás hlouček.« Aj jen hlouček že je nás? Jindy se přece divíme, stojí-li v poli voj několika tisíc mužů, a teď se zdá některým nepatrná armáda naše pětimilionová! »Nevčasný to žert s tou armádou milionovou!« Žádný to žert, nýbrž pravda svatá. Což nečítá národ českomoravský pět milionů duší? M y v š i c h n i j s m e t o u a r m á d o u , n e b j i n é h o n á m n e z b ý vá , c h c e m e - l i s e u d r ž e t , než aby se z každého z nás stal bojovník za práva našeho národu. »Což má každý tolik síly a odvahy, aby mohl platně zacházet se zbraní?« Jiné to máme zbraně na mysli, chtějíce, aby se národ náš ozbrojil; nejsou to šavle ni bodáky, naše zbraně nazývají se dobrá vůle, upřímná snaha, svornost, vytrvalost, zápal, obětavost; těmi jedině staneme se hrdinami a vítězi bez zápalek. Stokrát poukázáno k vojům husitským, proti nimž stál skutečně celý křesťanský svět. Šli jsme od té doby nazpět, že máme tak málo v sebe důvěry? Jest nám zardíti se před otci? Věru přesmutné bychom si dali svědectví, tvrdíce skutečně, že nedokážeme, čeho dokázali oni.

A l e i k d y b y c h o m p o c h y b ova l i o v ý s l e d k u n a š e h o m r av n í h o z á p a s u , p ř e c j e p ov i n n o s t í , a b y c h o m j e j p o d n i k l i . Zbabělostí jest vzdáti se lenivě osudu! Každý z nás, i ten nejnepatrnější, má jisté schopnosti, jimiž mu lze účinkovati; každý, i nejníže postavený, je středem jistého malého kruhu, na který mu možno působit slovem neb činem. ... Chováme se velmi nepřiměřeně v ohledu národním. ... Věru přednost plemen slovanských, jejich lahoda mravů a způsobů, shovívavost a přívětivost jejich k cizinci je v tomto ohledu velkou pro nás nehodou. Voláme ustavičně »stejné právo všem«, každá, i ta nejmenší nadvláda hnusí se národní povaze naší, přihlížíme tak bedlivě, aby se každému dostalo, co mu náleží, že o p o m í n á m e d o m á h a t i s e a s t ř e ž i t i p r áva v l a s t n í h o . Pročež jsou a byli Slované odedávna vždy v podruží u národů jiných, hluboko pod nimi stojících. D áv k a p o vě s t n é h o s o b e c t v í n ě m e c ké h o b y n á m vě r u n e š k o d i l a . ... [Světlá: Z literárního soukromí I. SNKLHU, Praha 1959]

Karolina Světlá 1830-1899

1867

1867

Málokdo obnažil agresivitu němectví tolik, jako Světlá ve svém souboru essayů »Listy ženám o ženách«, které napsala po pruské okupaci a v očekávání dualisace habsburské říše. Mezi obavami z vyhubení národa věští německé vpády o 71 a 101 let pozdější. To ona měla být na našem Hradě ve chvílích pro český národ osudových!

Ignát Herrmann ... Tehdejší doba, milý pane, byla nejen mládím naším, nás dvou a všech našich vrstevníků; bylo to mládí všeho našeho života spolkového. A tu bych skoro mohl začíti vzpomínkami z dětství, z let šedesátých. Z těch let, kdy se z Prahy do všech krajů českých rozletělo slovo S o k o l , S o k o l s t v í . Nebo to jest jisté, že o vzplanutí nového, rušnějšího života českého zásluhu nesmírnou a pořád ještě nedoceněnou má Sokol pražský, jeho zakladatelé. Po útlaku bachovské vlády bylo založení mateřské jednoty pražské činem přímo kouzelným, jako to pohádkové vysvobození začarovaného hradu, aby se rázem oživili všechny zkamenělé postavy v nádvoří, všichni spáči v komnatách i čelednících. Rozvinutí korouhve tohoto prvního našeho spolku tělocvičného, veselý, třepetavý zvuk jeho »sokolovek« (jež, bohužel, za několik let po policejním zákaze musily zas umlknouti), červené košile a pyšná péra sokolí na čapkách – to vše elektrisovalo tehdejší život, vlekoucí se donedávna dusným ovzduším. Jakmile zdaleka zavlál bělorudý prapor nad četou českých gymnastů, jakmile na obzoru zahořely rudé košile a zajásaly sokolovky, popadlo to za srdce i lidi chladné, lidi dvojjazyčné, ba i lidi do té doby německy hovořící. ... A tak bylo dojista všude. Jestliže ten umělý němčinový nátěr na povrchu nespadl dříve, teď všude rázem pukal, odprýskával s těla a padal s mnohých, kdož o sobě posud nevěděli, že jsou vlastně Čechy a že v nich nemůže bušiti jiné srdce než české. A kterak se neměl ten živel sokolský líbit Čechům upřímným i Čechům do té

chvíle na černožluto přebarveným, když se líbil i samému našemu císaři pánu Františku Josefovi! Aspoň se po sokolech velmi pídil, když roku 1867 zavítal do Prahy k vysvěcení nového řetězového mostu, kterýž měl pak celého půlstoletí nésti jeho jméno, mostu z Eliščiny třídy pod Letnou. Vezli ho Prahou z královského našeho hradu, po Nábřeží, po Třídě, přes Příkopy, a v tom špalíru na ulicích stále mu něco chybělo. Konečně se obrátil k svému pobočníku (nebo kdo to vedle něho seděl) a ptal se netrpělivě: » Ja , v ó s á n d e n d ý m i t ró t n h e m d n , dy Sokóln?« Tehda totiž ho Sokolové nevítali, provozovali obstrukci... A že ho nevítali Sokolové »mit rótn hemdn«, dopálilo císaře pána tak, že když jej přivezli zpátky do královského hradu našeho na velebné Hradčany, odepjal rozhněván svou císařskou šavli a mrštil jí o podlahu tak zuřivě, až její rukověť urazil. Nebo náš nejvyšší pán byl velmi prchlivý pán, hlavně prý v mladších letech. ... [Herrmann: Před padesáti lety. Díl prvý. Druhé vydání. F. Topič, Praha 1926]

Ignát Herrmann 1854-1935

1867

1867

Herrmann věnoval »drobným vzpomínkám z minulosti« celkem čtyři knížky, souhrnně nazvané »Před padesáti lety«. Především u vzpomínek na dobu nejstarší je ale třeba nejprve porovnat data událostí s rokem autorova narození. Zrovna historka o císaři je z doby, kdy bylo Herrmannovi 13 let. Portrét je zhruba o pět let pozdější.

Josef Barák ... Č e ch y p a t ř í Č e ch ů m – musí zníti první článek našeho národního programu. Správa země budiž ponechána Čechům a středem správy té musí býti Praha. K dosažení této nejdůležitější věci budeme zajisté vezdy svorní v myšlení i konání. Mohutný a svorný cit musí opanovati veškeré obyvatele země české, zvláště v době, kdy politická konstelace co den nám připomíná, abychom dbali i o své zachování, abychom se domohli naší samostatnosti národní a zabezpečili sobě čestnou budoucnost. Nikdy a nikde nesmíme připustiti, aby nepovolaná, ba nepřátelská cizina míchala se do vnitřních záležitostí českých. Zamezit a překazit se musí všechno násilí, jež by nás hledělo utlačit jako národ, jež by nám odcizilo naše bratry na Moravě, snažíc se udržeti lid v porobě, temnotě a nevědomosti! Všechny třídy obyvatelstva, ať bohatí nebo chudí, ať vysocí nebo nízcí, bez rozdílu víry a stavu – musíme poznati rozsáhlost našeho vlastního práva a přesvědčiti se o skutečné síle své. Silou tou rozdrtíme a ztroskotáme úsilí těch, kdo v nejnovější době tak vytrvale pomýšlejí na zbudování jakési říše předlitavské, aby Němci v ní podrželi vrch a nadvládu. Ti t o z h ý r a l í , a l e k r á t k o z r a c í z e d n í c i vyslovují se neustále o tom a přesvědčovati se vynasnažují celý svět, že prý jsou k nadvládě této povoláni pro vyšší svou vzdělanost. My však protestujeme proti drzosti takovéhoto vyhlašování. Vyrovnáme se jim ve všech ohledech – jenom ne v chloubě a lži vídeňskými křiklouny tak horlivě pěstované. Máme sta příčin míti je za pouhé přepínavé sebeklamce, jenž tím a oním se vychloubají, co od jiných si

1867

1867

vypůjčili, sami ničeho velkého nezpůsobivše, nač by se právem odvolávati mohli. ... Chceme sami vládnouti osudem svým a proto držme se pevně svých zděděných politických a národních práv! Vznešená jest historie naše, buďme pyšni na svou historickou minulost; ale pracujme zároveň vytrvale k tomu, by se jí budoucnost vyrovnala, abychom se stali hodnými slavných předků svých. Buďme věrnými, obětavými bojovníky za nejsvětější idey a zájmy národa, kterýžto vůli svou už mnohdykráte vyslovil, že se svým odpůrcům na milost a nemilost vzdáti nemíní. ... ve z d y j e n z a s v o b o d u n á r o d u č e s k é h o d o s t av í m e s e v b o j ! Na zásadách demokratických chceme a budeme hájiti svatých práv vlasti a národa, svoboda a rovnost budiž naším heslem, p r o s vo b o d u c h c e m e ž í t i i u m ř í t i ! Svobodě nazdar! *** ... Avšak nechť si v »prkenné boudě« o nás cokoli uzavrou a nechť si zrobí třeba ještě tucet »ústav«, národ český přejde přes všecken ten konstituční humbug k dennímu pořádku. Proti všelikému zkracování práv koruny Svatováclavské, která ani za mák nemá méně politické váhy a historických práv než koruna sv. Štěpána, budeme se brániti n e j p r v e co nejrázněji všemi možnými prostředky pasivního odporu; že hlas a síla 5 milionů v tom ohledu již něco vydá, nahlédne zajisté i pan Beust. Maďaři se tímto způsobem dodělali »Maďarie« a když nemohl se za Schmerlinga ignorovat pasivní odpor národa, u něhož národní vědomí neproniklo až k vrstvám nejnižším a u něhož veškerou politiku provádějí hlavně jen magnáti a šlechticové, může uvědomělý národ slovanský tím spíše se nadíti, že zlomí tím způsobem sebe větší násilí kterého-

František Ladislav Rieger

koli »kezditlačitele«, poněvadž tento odpor jeho proti všelikému násilnictví bude ještě podporován zahraniční konstelací politickou, která ukazuje na silnou bouřku evropskou, při níž budou ve Vídni ku zachránění svému potřebovati spojené pomoci všech národů rakouských. Ano, p ř i j d e b r z y, ve l m i b r z y d o b a , kdy budou chtít nynější »dobrodincové« naši sejmout národu českému těžké okovy, do jakých ho ukovali, a b y p o m á h a l p o t í r a t i n e p ř á t e l e ř í š e . Ale národ náš nebude tak pošetilý, jako v letech 1848 a 1849, aby za plané sliby pomáhal někomu z bryndy. Nedostane-li se nám nejjistějšího rukojemství, že se nebude více šlapat po naší šíji a že koruna česká zaskví se v dávném lesku svém, n e h n e m a n i p r s t e m . Nebo abychom pomáhali pronic zanic v nebezpečenství utonutí těm, kdož nás v politicko-národním ohledu ubíjejí, toho od nás nemůže nikdo rozumný žádat. V politice přestává u nás na dále všecka sentimentálnost. Ta k m l u ví lid v krajině naší. [Žáček: Josef Barák. Melantrich, Praha 1983]

Josef Barák 1833-1883

Barák byl v 60. létech významnou postavou českého politického života. Dne 15. ledna 1867 vyšlo první číslo Barákovy »Svobody« s jeho vlastním programovým článkem »Co chceme?«, z kterého je úvodní úryvek. Druhý úryvek je z článku »Hraje se o náš národ«, který publikoval v 13. čísle »Svobody« 25. října téhož roku.

1867

1867

... Pánové! Dynastie naše vládne nad tolika rozličnými národy, a v celé této mnohojazyčné říši jest živel německý jen malou menšinou. Chce-li dynastie všecku budoucnost svou, všecku moc a sílu svou zakládati na jediném tomto živlu, ptal bych se vás, pánové, ptal bych se samé dynastie, jestli na takovémto úzkém základě její panování bude moci míti dlouhé trvání? Já, pánové, soudil jsem vždycky a soudím posud, že v té věci jest pro dynastii rakouskou jen jedna cesta, a to jest: rovné právo všem, nekřivditi ani Němcům, ani Slovanům, ani Maďarům, ani Rumunům, ale ke všem stejně spravedlivým býti. Jestliže dynastie rakouská, jako jsem již dříve jednou pravil, bude živel slovanský považovati vždycky jen za popelku ve své rodině a vždy jen starší sestry německou a maďarskou všady v před stavěti, podporovati a přeceňovati, pak ovšem svornosti a blaha v této rodině nebude; ale nebude pak také dlouhého trvání tohoto panství. ... Co se nás Čechů týče, naše situace jest velmi jednoduchá: Naše historie, pánové, bohužel jest téměř p o c e l é t i s í c i l e t í j e d i ný b o j o zachování naší individuality a naší národnosti p r o t i a t t r a k c i a ex p a n s i ž iv l u n ě m e c k é h o . To jest pánové faktum nepopiratelné, a pokud národ český bude žíti, pokud v sobě bude cítiti jakousi sílu životní, bude předním účelem jeho, chrániti tuto existenci a národnost svou, aby nezhynula v tomto moři německém. ... Já se přiznávám, že nemohu se zbaviti té myšlenky, toho citu, toho přesvědčení, že dualismus krátce vésti musí k rozpadnutí říše. ...

Rakouská říše se nemá a nemůže jinak pevně ustanoviti, nežli na základě historickém. ... Ve všech zemích takřka jsou národnosti tak mezi sebou pomíchané, že je od sebe hranicemi odděliti naprosti nelze; a nezachováme-li historickou půdu všech národností a zemí, pak bude nejen nebezpečno, ale zhola nemožno organisovati opět celek z částí těch jen na základě národnosti; následek pokusu toho bude b o j v š e c h p r o t i v š e m , b o j ve l i ký a ž a l o s t ný. ... Já tedy připomínám a opakuji to, že ti, kteříž nyní řídí osudy Rakouska, měli by toho býti pamětlivi, že instituce nemohou míti trvání, kteréž se zakládají na nespravedlivosti a křivdě k našemu živlu slovanskému; a že chtějí-li Rakousko, a sice celé Rakousko zachovati, že musí především učiniti spravedlivost základem politiky své naproti národu slovanskému. A ť n e p ov í t e n ě k d y, ž e j s m e vá s n e napomenuli včas. Discite iustitiam moniti! Celý sněm s dokonalou pozorností poslouchal tuto památnou řeč, plnou vážných myšlének politických; trvala skoro půldruhé hodiny. – Potom mluvil zpravodaj většiny Herbst, načež přikročeno ke hlasování, a to nejprve o návrhu české menšiny komisse, jenž čte se na konci dřívější řeči Riegrovy; chtěl tomu, aby přes předlohu vládní o volbách do rady říšské přešlo se k dennímu pořádku; návrh ten byl zavržen většinou německo-velkostatkářskou proti české menšině. Potom hned povstal dr. Rieger znova, řka: Prosím za slovo. Já oznamuji protest proti tomu, že většina sl. sněmu chce přejíti k hlasování o oné otázce, kteráž dle mého přesvědčení nenáleží do komptence tohoto slavného sněmu. Slavný sněm a majorita jeho chce rozhodovati o vě-

ci, kteráž spadá pod článek 36. řádu jednacího a § 35. zřízení zemského... Řečník četl potom obšírný protest, jejž byl sám sepsal a spolu s ostatními 87 poslanci českými podepsal. – ... Když Rieger po odevzdání protestu začínal uprostřed sněmovny znova mluviti: »Ohradivše...«, maršálek přetrhl mu řeč poznámkou, že krom protestu nedopouští se žádná jiná replika. Dr. Rieger však vpadl maršálkovi do řeči, prohlašuje mocným hlasem: My jenom oznamujeme slavnému sněmu, že dále nemůžeme bráti účastenství na jednání protiústavním a nezákonitém (hluk a nepokoj na levici, volá se od Němců: K pořádku!), že chceme vždy a ve všem (přehlušující nepokoj na levici) držeti se práva a zákona. A s tím voláme: S l áva v l a s t i , s l áva n a š e m u k r á l i ! Čeští poslanci, volajíce Sláva, odcházeli s Riegrem ze sněmovny. Z galerie voláno též Sláva, začež ji dal maršálek vykliditi. ... [Kalousek (ed.): Řeči Dra. Frant. Ladisl. Riegra. Díl IV. J. Otto, Praha 1888]

František Ladislav Rieger 1818-1903

1867

1867

Památné Riegrovo poukázání na protiústavnost voleb do říšské rady bylo v zemském sněmu 12. dubna 1867 přehlasováno německo-velkostatkářskou většinou. Překážka na cestě k dualisaci říše a faktickému zrušení historických práv Koruny české byla odstraněna. Za padesát let však na Riegrovo napomenutí dojde...

Karel Mattuš

Emanuel Vávra

... Nám Čechům naše národnost nade vše a k zabezpečení své národní existence potřebujeme samostatnosti ústavního života svého, k němuž máme své dobré historické právo. Nebude snad a nemůže nikdo od nás žádat, abychom my, kteří jsme po tisíciletí bojovali za národní svou existenci, v jistém okamžení pojednou zapomněli na dějiny své a na své povolání, které nás ustanovilo býti p ř e d n í m vo j e m S l o va n s t va k z á p a d u a hájiti Čechy, tuto přední tvrz slovanskou až do poslední kapky krve. Až dosud učinili jsme povinnosti své zadost a učiníme tak i budoucně ... Kdyby se na nás vrhlo Německo a chtělo nás pohltit, t u n e c h ť b y i R a k o u s k o p a d l o , my bychom se bili dále a vítězové ústští a domažličtí objevili by se v n o v é m v y d á n í ! ...

... »Jsme jako v zlaté kleci,« psal Vávra před odjezdem z Petrohradu, »všeho dost, ale v kleci. Samí pánové kolem nás a nepustí nás z očí a rukou, takže s lidem se ani nesejdeme a s nikým mluviti nemůžeme, mimo s těmi, co jsou pořáde u nás... Vidíme tedy jen kabát, řekl bych uniformu Ruska, ale ne tělo.« V Moskvě se však poutníkům podařilo prolomit hradbu oficiality a navázat styk s příslušníky lidových vrstev, zvláště se studenty. Dojmy ze setkání s nimi vedly Vávru k jednoznačně rusofilskému projevu: »Študenti jsou tu jako ohnivé koule pořáde okolo nás a nedají si brániti; mladá Rus bude jednou u k r u t n o u m e t l o u n a N ě m c e , kterým napadne sahati na slovanskou národnost! To je kolos!« Slavnostní vřavou byli ovšem staročeští rusofilové nadšeni. Starosti jim dělal jen Grégr, aby »něco neprobleptl, co by nám škodilo«. O jejich počínání Vávra psal s ironií: »Palacký si tu počíná velmi skromně a ponechává své místo Riegrovi a Braunerovi. Ti ale se tu nafukují a mluví celý den. Že je ta huba nebolí... Erben dělá zase komplimenty každému lokajovi a všecko se mu hrozně líbí... Skrejšovský je tichý; hrozná to buchta... Hamerníkovi je Rusko nebe, Car bůh otec, Konstantin bůh syn, Tolstoj duch svatý, Gorčakov svatý Petr, ruská akademie sbor svatých a všichni Rusové andělé...« Ještě v Petrohradě poznal Vávra na čaji, pořádaném pro Čechy některými profesory a mezi nimi i Lamanským, že »naši lidé mají největší

[Pravda o vyrovnání. Nákladem klubu Národní strany svobodomyslné, Praha 1890]

Karel Mattuš 1836-1919

Mattuš byl jedním z předních staročeských politiků, od roku 1866 byl i poslancem zemského sněmu. Když se ale v roce 1870 vyslovil pro podmíněné obeslání říšské rady, stal se objektem Skrejšovského útoků a odstoupil. A za svůj podíl na punktacích byl o 20 let později zase terčem nevybíravých posměšků ze strany mladočechů.

1867

1867

kuráž, když se hodně napijou... tu byste nepoznali líného Braunera ani Riegra, jak mluvili, a p. Beustovi muselo brnět v uších... Palacký sice nepřál Rakousku rychlý zánik – jako např. Lamanskij –, ale Rieger, Brauner a vlastně všichni přítomní se shodli v názoru, že bude-li Beust sedět dlouho ‚nahoře‘, Rakousko pohřbí. A n a k o n e c s i s č í š e m i v r u ko u p ř í s a h a l i , ž e r u s ký n á r o d Č e c h y n i k d y n e o p u s t í . « ... V den odjezdu Slovanů z Petrohradu do Moskvy připil F. Skrejšovský při rozloučení na zdraví Václava (Vjačeslava), malého synka velkoknížete Konstantina Nikolajeviče, carova bratra. Již jeho narození v roce 1862 vyvolalo v českých kruzích otázku, proč mu bylo dáno české jméno, a dohady, zda snad není vyhlédnut pro český trůn! Mnoho se o tom uvažovalo během rakousko-pruské války, kdy se podle policejních zpráv např. Rieger a Sladkovský chtěli něco bližšího dozvědět přímo na ruském vyslanectví ve Vídni. Během Pouti se Vávra »schválně« zeptal prof. N. A. Lavrovského, »má-li princ Václav jaký význam«. Odpověď Lavrovského zněla »ano«: »U nás se ani jména nedávají bez politického významu... máme tu n ě k o l i k p r i n c ů p ro bu d o u c í p o t ře b y v z á s o b ě a Václav Konstantinovič patří mezi ně.« ... Před zakončením slovanského sjezdu v Moskvě mluvil Vávra s Pogodinem a Katkovem. Pogodin mu prý dlouze objasňoval princip Konstantinova plánu: » A ž k Vi s l e s e v š e ck o p o r u š t í ; před Vislou k nám se zbuduje západní říše Slovanská.« Katkov zase prohlásil, že Konstantinův plán bude proveden, »jestli Rakousko nenabude rozumu«. Také v jeho versi bylo: »Rusko až po Vislu, od

Visly k nám západní říši Slovanskou a sekundogenitura ruská; druhou by činilo Bulharsko, k tomu obchodní, literní a j. spojení, a byla by Slovanská říše hotova.« ... Vávra zůstal nějaký čas v Moskvě, když už se poutníci vraceli přes Petrohrad domů. S opadnutím slavnostního ruchu měl více času. »Čím dále o tom přemýšlím, tím víc poznávám, že to všecko půjde na dlouhé lokte, ačkoliv Katkov mluví, jak by už zítra byla vojna a k tomu vyhrána už. ... Bylo by milejší, kdyby zůstal pokoj, a vláda Rakouská by přála Slovanům jako Němcům, a kvetl by průmysl, literatura a umění než ty vojanské rejdy, které m o h o u l é t a t r va t a j e ž m u s í ko n e č n ě j e n l i d z a p l a t i t s vo u p r a c í a k r v í . « Potud Vávra...

[Šesták: Pouť Čechů do Moskvy roku 1867. Melantrich, Praha 1986]

Emanuel Vávra 1839-1891

1867

1867

»Poutí« našich politiků do Ruska byl nový šéf kabinetu Beust docela roztrpčen. Uklidňovalo ho však vědomí, že mezi poutníky je i Emanuel Vávra, bratr Vincence Vávry Haštalského a především »novomanžel« Sabinovy dcery Eufrosiny. Sabina totiž svému zeti důtklivě uložil, aby mu den co den posílal zprávy ze všech jednání...

Julian Klaczko ... Překážky a nebezpečí jsou v Rakousku veliká, aniž mají svůj zdroj výhradně v situaci vnitřní Rakouska, v smutném jeho stavu hospodářském, finančním a administrativním, nevězí ani tak v obtíži, kterou nalézá v snaze, jak by uspořádalo a podřídilo sobě různé ty živly národní: hlavní nebezpečí přichází spíše z venčí než z vnitřních poměrů; všecko politické úsilí maří se právě n a o d p o r u f y s i c ké m o c i , která vábí jménem pokrevenstva, heslem stejné raçy a společného půvo d u . ... Sotva že Beust dovedl vztyčiti v Pešti a ve Vídni prapor konstitucionalismu, již v sousední říši (v Rusku) vytasili se s praporem zcela jiným, s heslem protivným, s y m b o l e m f a t a l i s m u r a ç ové h o , vá b í c í m k o d p a d n u t í a k n e n áv i s t i . Právě v okamžiku, kdy dva parlamenty rakouské měly se sestoupit, počala v Rusku znepokojující agitace, která t u p o d j m é n e m n á r o d o p i s n é v ý s t av y, t u z a s p o d n á z ve m s j e z d u s l ova n s k é h o a n e b k o n g r e s u m o s k ev s k é h o všecky slovanské kmeny Rakouska počala sváděti, dodávajíc jim směr rovněž n e b e z p e č ný p r o s a m u ex i s t e n c i R a k o u s k a , jak ohrožující zájmy veškeré Evropy. ... Městečko z lepenky, panoráma na plátně, barevný papír a těsto papírové, panáci ze dřeva neb vosku – hle to vše, z čeho záležela ta výstava národopisná v Moskvě, t e n b i z a r n í v ý t vo r d u c h a b y z a n t i n s ko - s l áv s k é h o , ta nemotorná hračka, to směšné a zároveň smutné divadlo velkých dětí. ...

1867

1867

Čechové, v z d ě l a n ě j š í n e ž j i c h b r a t ř i z H o r va t s k a , D a l m a c i e a B a n á t u , zasvěcenější v život politický, bezprostředně spojení s propagandisty ruskými, stojí dlouhý čas v čele slovanského hnutí v Rakousku. Panslavistická tato demonstrace b y l a s k o r e m v ý h r a d n ě j e j i c h d í l e m a také připadlo jim první pole v Moskvě a Petrohradě. Mimo Palackého a Riegra ostatek »deputace slovanské« (asi sto mužů v celku) sestaven z jmen málo známých, jichžto sláva nepronikla ještě obmezený kruh jich rodiště. Byli to nazvíce advokáti, lékaři, pedagogové a žurnalisté; mezi nimi též síla popů, archimandritů, a pro slušný vzhled na demokratický směr našeho věku též pár prostých venkovanů. Jasno, že podobní »výtečníci« z Horvatska, Srbska, Bulharska i Černé Hory nebyli by hráli důležitou roli v politickém neb literárním sjezdu světa západního; nelze však upříti, že v svém sobě vlastním kruhu mají svůj význam i váhu; představovali dosti věrně osvícenost i mravní snahy rodáků svých naivních a nepříliš pokročilých. Ostatně k lepšímu jich ocenění třeba prozkoumati ty listy, jež lokálním časopisům svých vlastí posílali z pouti své po Rusi. Jakkoli měli úmysl zvěstovati o tom, co viděli a slyšeli – podařilo se jim především jen vylíčiti sebe samy tak nevědomky naivně, a to s věrností až překvapující. Čtení těch dopisů jest velmi poučné, a máť i komickou svou stránku! – Věru, nebohá ta Sláva, vzdor své vypínavosti a chvilkové vyzývavosti; leží ještě v plénkách, hledajíc teprv po důkazích oprávněnosti svých nároků; nevyšla ještě z filologie porovnávací z říše starožitnictví a nosí vždy ještě slovník s gramatikou pod paží. S jakou chtivostí, a jakým zápalem vrhali se ti »hosté slovanští« na

každou starou památku: buď přilbici rezovitou, buď pergamen zpuchřelý, jež Rusové umějí ve všech městech své říše stavět na odiv. Manuskript z XIV., ba XIII. věku s kyrilikou, neb glagolikou, není-liž to neodolatelný důkaz přeslavné minulosti a známka budoucnosti ještě slavnější? – K d y b y t a k h l e t o p í s m o b y l y r u ny – blaženství neznalo by mezí! ... Starožitník a pedagog vyčuhují při té příležitosti každou chvilku z pod šatu věhlasného »poslance« neb tribuna; všade prozrazují se ty pudy a žel! – i ty extase, to podivínství, ty nesnáze a ta nešikovnost, ba ponižující rozpaky venkovského učence, který nenadále octnul se ve velkém světě! Ti pánové jsou celí vyjevení nad tou velkou ctí, kteráž se jim prokazuje, nevědí, jak k tomu přicházejí, že s nimi tak blahosklonně obcují. Každý titul té neb oné excellence uvádějí v celém obsahu, zmiňují se, že ten a onen generál »v plné uniformě« ráčil na ně promluvit, a od audience samého ministra vycházejí v pravém smyslu slova celí opaření; tolika milostí se nenadáli, opakovali by zajisté s chutí dle Goethova Mefistofela, když byl porozprávěl s Bohem: »je to přec pěkné na tak velkého pána, že i s námi nebožáky ráčil tak lidsky promluvit...« Tak málo schopni porozumět oprávněné hrdosti duchů ušlechtilejších, »hosté slovanští« jsou ještě přístupnější dojmům hmotnějších výhod a příjemností života v jich vlasti nedoznalých. Nepřestávají uváděti nám na mysl, že po celé cestě ničeho neutratili, že za to vše, co zažili, děkují výhradně velkomyslné štědrotě svých ruských hostitelů. ... K vedení důkazu, že národ polský má velkou minulost, nemá národ polský zapotřebí hrabati se v zpráchnivělých kronikách, může odvolati se

na skvělé stránky letopisů všeobecných dějin. K dolíčení, že má svou domorodou literaturu a sobě vlastního genia, nemusí se odvolávat až na Libušin soud a Rukopis Králodvorský; měli jsme svého Kopernika, Skargu, Kochanowského a ovšem ještě Mickiewicze, Slowackého, Krasińského... Než vzdor tomuto mocnému, životem překypujícímu zdroji národního vývoje, k j a k é m u se navěky nevyšinou rodáci pánů R i eg r ů a Pa l a c ký c h – , co nás potkalo, jak nás opojilo símě posvátné Rusie...?

[Srb: Z půl století. Díl I. F. Šimáček, Praha b. d.]

Julian Klaczko 1825-1906

1867

1867

Neurvalým a jízlivým způsobem nakydal hanu na Čechy za jejich účast na moskevské výstavě polskožidovský novinář Klaczko v pařížské »Revue des deux Mondes«. Český překlad hanopisu vyšel péčí vídeňské vládní tiskové kanceláře... Beust jej pak v roce 1869, očividně za odměnu, povolal do ministerstva zahraničí...

Alexandr II. Nikolajevič Romanov

Josef Svátek

»Buďtež vítáni, pánové! Vítám Vás, rodné slovanské bratry na rodné slovanské zemi! Doufám, že budete spokojeni s připraveným pro Vás přijetím, jak zde, tak i v Moskvě. Na shledanou!« ... *** Uplynul pouze rok a týž ruský car v rozmluvě s vyslancem Rakousko-Uherska odhalil svůj skutečný postoj k Čechům a k Pouti: »Jest pravda, jsou tu sympatie, leč císař rakouský nemůže se snad nikdy domnívati, že bych mu chtěl odlouditi jeho poddané. Pouť a všechny tyto demonstrace se mi příčí, nepřispěl jsem k tomu ničím, lituji jich.«

... Pouť tato uváděna byla proti Čechům od nepřátel jejich co patrný důkaz panslavistických jejich snah po politickém spojení s Ruskem. Ale pro český národ měla následky velice prospěšné. Skvělé přijetí, jehož se Čechům v Rusku dostalo, vynikající úloha, jakou tam hráli před ostatními slovanskými hostmi, uznání historické a kulturní důležitosti národa Českého co předního mezi kmeny slovanskými, to vše v nemalé míře zvyšovalo sebevědomí a povznášelo národní hrdost každého Čecha, poskytujíc mu více než plnou náhradu za pohrdání a potupu, jakou doma byl zvyklý snášeti od roztahujících se Němců. Český národ viděl se zbavena trapné obavy o budoucnost svou positivními sliby, učiněnými jeho vůdcům od nejvýše rozhodujících vládních kruhů ruských, že n a d á l e n e bu d e d o p u š t ě n o Němcům, přisvojiti si ani o píď více p ů d y s l o v a n s k é. ... Mezi mládeží, vlastenci a národovci všechno vřelo. Zosnováno mezi nimi tajné spiknutí »dědiců«, jehož úkolem bylo především umožniti národu Českoslovanskému, aby dle poslání prozřetelností mu uloženého přetvořil Slovanstvo. Úloha ta Čechům přináleží, poněvadž co první bojovníci a mučedlníci pro novověkou svobodu Čechové první byli pronesli, že veškeré panování svrchované vůli lidu obecného má býti svěřeno. Čechové též první hlásali ideu vzájemnosti slovanské, čímž zůstávají též mravně zavázáni k tomu pracovati, by tato vzájemnost cestou svobody tělem se stala. ... A tak najednou, kde se vzala, tu se vzala, byla v českých zemích společnost přátel samostatnos-

[Šesták: Pouť Čechů do Moskvy roku 1867. Melantrich, Praha 1986]

Alexandr II. Nikolajevič Romanov 1818-1881

Alexandr II. přijal slovanskou delegaci 26. května 1867. Čechy zastupoval Palacký, Rieger, Erben a Hamerník, přítomen byl i rakouský velvyslanec Revertera. Car prý Čechům řekl, že je mu milé vidět je mezi ostatními. Jak rusky něžné a hojivé! Škoda jen, že si to o rok později s námi rozlil... Ale zase získal pro Rusko Kazachstán.

1867

1867

ti české, která měla své členy ve všech vrstvách a třídách české společnosti a na všech stranách. Heslem jejich bylo: »My nechceme Rakouska, poněvadž jsme poznali, že nám nejen nic platno není, nýbrž že nám i překáží. My chceme a můžeme bez něho býti a samostatný život vésti. Snad dnes, snad zítra již nastane potřeba takového osvědčení. Protož hotovme se k němu, aby okamžik ten nás nezastihl nepřipravené. Nyní teprve nastane v Rakousku kvašení uvnitř, které přivodí jistě jeho konec. Může to trvati ještě rok, dvě leta, třeba i pět let. Ale poslední jeho hodinka je blízká. Vláda vídeňská bude hledět uchlácholit nás pěknými slovy, třeba i sliby, povolá do ministerstva snad i některého Slovana. Chraňme se, dát se tím zmásti. Co nám prospěla slova sebe pěknější, když za nimi nešly skutky. Kdo slibům rakouským může věřiti? Možná, že vláda bude chtít naši věrnost zakoupit nějakou malou koncesí, nějakým malým povolením. Přijměme je, ale pomysleme sobě ‚Již je pozdě, to vše nás nemůže smířit s vámi!‘ N e ch t ě j m e b ý t i v ě r n i t ě m , k t e ř í n á m t i s í ck rá t j i ž b y l i n e v ě r n í . Nechtějme státi při těch, kteří již od nás odsouzeni jsou, aby část hanby jejich na nás nepadla. Spolehejme na sebe, na počínající obrat k lepšímu v celé Evropě, na spravedlivost naší věci a na Boha, jenž vzkřísiv nás zázračně z mrtvých a přes všecko pronásledování nás síliv, zajisté k velkým činům nás povolati chce!« Heslo toto jako uchvacující proroctví projímalo celou mladou generaci, která chystala se na lid účinkovati na táborech, po celé české zemi svolávaných. A když se někde sešlo půl tuctu Čechů, tři z nich jistě si rozuměli, j s o u c e » d ě d i c o v é « n e b o » ch a s n í c i « . Fe d ro v -

n í k y j e j i ch p a k b y l i u p ř í m n í Č e ch o v é v š i ch n i . A vidoucí to staří vlastenci spokojeně se usmívali na roudnického rodáka, hrádeckého fundatistu Tomáše Settelayna, národovce horlivého a nadšeného, který bera upřímný podíl ve všech věcech národních, měl obyčej říkati, že to s námi »drobátko« dlouho prodlévá a počítaje od roku 1620 dvě stě a padesáte let, zvěstovával rád české zemi šťastnější obrat na rok 1870. Č e s k ý n á ro d b y l s R a k o u s k e m h o tov! » V š a k o n i t u p ov s t a l e c k o u c h a s u j e d n o u s c h y t a j í a p o z av í r a j í , « povídal redaktor »Pražského denníka« spisovatel Jo s e f S v á t e k příteli a redakčnímu kollegovi svému básníku Václavu Crhovi, když pospolu jednoho večera v lobkovické vinárně měli dobrou vůli. »Anebo dokonce oběsí!« dodal Václav Crha. »Vždyť známe abecedu: A E I O U , to jest Austria erit in orbe ultima – Rakousko bude na světě poslední« – [Řezníček: Naše zlatá matička. Díl VIII: Čamara. A. Neubert, Praha 1926]

Josef Svátek 1835-1897

1867

1867

Čechové ilusorní zdar »ruské pouti« vzali tak vážně, až se z toho vyklubalo kastovní spiklenectvo »dědiců, chasníků a jejich fedrovníků«. Spisovatel Svátek se podle Řezníčka k tomu stavěl jako ryzí konservativec skepticky. A jeho kumpán Crha? Moravský secesionista nejzrádnějšího kalibru? Ten by je asi nejraději pověsil...

František August Brauner ... V té době projevil soud o poručenské záležitosti Zdeňčiny neobyčejný zájem ... požádal dra Braunera, aby složil účty ze Zdeňčina jmění během šesti neděl. Poručník odpověděl 15. března 1867 delším přípisem, v němž uvedl, že Zdeňka jest »po přání svém v bytu a opatrování v mé vlastní rodině a dokonavši roku 1866 školní své vzdělání na Vyšší dívčí škole pražské, cvičí se nyní v hudbě i literně doma; zvlášť ale pracemi domácími se zabývá.« ... Soud se pozastavil i nad výší obnosu za Zdeňčinu výchovu u Braunerů a psal: »Dokud ale soud lepší světlosti nenabude, má to za tak nápadné, že 17leté děvče, které veřejnou školu navštívilo a nyní v domácím kruhu občanské rodiny pana poručníka žije, ročně na vychování a výživu, ano od roku 1866 na pouhou výživu obnos 1200 zl. spotřebovalo a prý ještě spotřebuje, že bez dalších průkazů ani za minulý ani za budoucí čas ono vydání schváliti nemůže.« Velmi jsa dotčen těmito poznámkami, odpověděl Brauner soudu obsáhlým rozkladem 31. března 1868, v němž především vyčetl soudu, kterak se nestaral o záležitosti Zdeňčiny v době poručenství Jarošova, načež odmítl kompetenci soudu nahlížeti do podrobného účtování výloh za Zdeňku z národního daru, čímž jest Brauner povinen toliko »Sboru«, načež pokračoval: »I mně i sboru záleží na tom, aby Zdeňka Havlíčková opatřena a vycvičena byla tak, jak se to sluší na dívku vzdělanou a je přiměřeno jejímu jmění. Dívka, která má pojištěný důchod a po případě i kapitál více 30.000 zl. a má dostati vyššího vzdělání, nemůže býti dána na stra-

vu k nějakému řemeslníkovi jako nemajetný student a šacena jako popelka. Ona potřebuje i většího nákladu na šat i na učení se, jako na př. v kreslení, v hudbě, v literatuře a alespoň ve francouzském jazyku.« ... Dále prokazuje dr. Brauner nutnost výloh za plesy, divadlo, zábavy, výlety a uvádí, že za rok 1864/65 bylo vydáno 1166 zl., za 1865/66 celkem 1130, což »Sbor« schválil. ... Soud uznal úplně vývody Braunerovy a odpověděl na ně až 22. února 1869 mírnějším přípisem, v němž zejména také doporučoval, aby se spisy Karla Havlíčka vydaly ve prospěch Zdeňky. Doporučení od c. k. soudu v těch letech opravdu zajímavé a překvapující. Tohoto podnětu soudu bylo skutečně využito a 18. března 1870 předložil dr. Brauner soudu smlouvu, kterou učinil se Svatoborem jménem Zdeňky a v níž ustanoveno: Svatobor smí vydat v jednom vydání nejvýše 3000 výtisků; v díle I. vydá spisy belletristické, v druhém politické; za každý arch vyplatí se Zdeňce, resp. jejímu poručníku 15 zl. ... [Merhout: Zdeňka Havlíčková. Jos. R. Vilímek, Praha b. d.]

František August Brauner 1810-1880

1867

1867

Brauner patřil k hlavním exponentům roku 1848 a v 60. létech řídil s Palackým a Riegrem staročeskou politiku. Byl také vybrán za poručníka hýčkané »dcery národa« – osiřelé Zdeňky Havlíčkové. Uvidíme ale, že mu to brzy způsobilo i choulostivější problémy než jen vleklé hašteření se soudem ohledně správy jmění.

Zdeňka Havlíčková ... Posádka pražská v šedesátých letech neměla důstojníka, který by měl odvahu vstoupiti za člena Měšťanské Besedy a naplněn byl touhou co nejdříve naučiti se českému jazyku. První byl baron Quido Battaglio, poručík pěšího pluku čís. 15, a tak nedivno, že jej baron Villani představil F. L. Riegrovi. V masopustě 4. února 1867 zúčastnil se plesu Národní Besedy a tu byl představen Zdeňce Havlíčkové... i Zdeňku patrně překvapil důstojník, o němž se dověděla, jak pilně sleduje české písemnictví, jak seznamuje se s českými poměry a snahami národními a jak prostřednictvím svých pražských příbuzných vstupuje do českých společností. Poněvadž čeština jeho byla ještě dosti nedokonalá, mluvil se Zdeňkou francouzsky. ... Spokojil se několika obvyklými slovy při nahodilých setkáních v domě nebo zahradě a pomyšlení, že zvuky jeho piana jsou naslouchány Zdeňkou, bydlící v sousedství, uspokojovalo jej zdánlivě. Avšak, čím vzdálenější v takové blízkosti byla mu Zdeňka, tím mučivější byly pocity jeho lásky, ač vědomí, že o n j e s t j e d n a d v a c e t i l e t ý m ra ko u s ký m d ů s t o j n í ke m a o n a d c e ro u n e j v ě t š í h o č e s ké h o v l a s t e n c e, jejíž poručník byl úporným nepřítelem Poláků, nevzbuzovalo v něm příjemných nadějí. Až jeden šťastný večer náhodně dokázal, že Quido netouží nadarmo. Sedě v altánku v zahradě, nepozorován, byl překvapen náhle příchodem Zdeňky... Rozmluva jarního večera dvou toužících duší neskončila se jako obvykle: toho dne baron Battaglio vyznal Zdeňce Havlíčkové lásku, kterou mu ona opětovala slibem před obrazem svého

1867

1867

otce. Rozvinula se korespondence, kterou obyčejně doručovala vychovatelka Braunerových děvčat slečna Betty Ševčíková. ... » ... Bylo tam mnoho ‚zajištěných existencí‘ a byli ti pánové tak milostivi, že snažili se vším možným zdolati můj smutek a roztržitost. Bylo to pro mne nesnesitelné a abych mohla volně přemýšleti, tančila jsem skoro šíleně všechny valčíky a polky, neomlouvajíc se ani jednou únavou. Čím déle trval ples, tím větší měla jsem jistotu, že nemůžeš mne milovati, neboť jinak byl bys mne rozhodně vyhledal. Smutek můj přecházel postupně v zoufalství. ... « ... Oba byli si však toho vědomi, že prozrazení Zdeňčiny lásky k rakouskému důstojníku bude znamenati hluboké upadnutí mínění o Zdeňce v očích národa, jehož byla »dcerou«, ale přicházely zase chvíle, kdy doufali, že přec jen bude jim porozuměno a poznání Quida jako upřímného Slovana rozuzlí situaci v jejich prospěch. Tato naděje dodala jim odvahy, že rozhodli se lásku svoji zveřejnit. Po tři dny za sebou vždy před polednem kráčeli spolu po »Příkopech« před očima veškeré promenující tu Prahy. ... »Strašné věci odehrály se tady! Co jsem musela vytrpěti, a ani mne nikdy nenapadlo, že musím se s Tebou loučiti, aniž bych Tě směla přitisknouti k svému srdci. Odjíždím ihned, odjeti musím, poněvadž dostala jsem takový rozkaz a zároveň proto, jelikož cítím, že delší můj pobyt v tomto domě mohl by nám jen škoditi a státi se pro mne nesnesitelným. Odjíždím do Poděbrad, ve dvě hodiny odjíždí vlak. Přijď na nádraží! Doprovází mne teta. Budu Ti dopisovati. Odvahy, můj Quido, a setrvání – a zvítězit musíme. Nemám času na psaní dopisu. Zasílám zápisník – nechť je Tvým důvěrníkem!« ...

»Můj Bože, kdyby Tě poznali, jinak by usuzovali, ale oni jenom vědí, že jsi rakouský důstojník, že nosíš bílý stejnokroj a že jsi Polák, ale neslyšeli tlukotu Tvého srdce a nevědí, že objímá celý svět svou láskou a hned po vlastním národu všecky trpící národy. Avšak, až odložíš odpor v nich vzbuzující úbor, jsem přesvědčena, že dovedeš se jim objeviti ve skutečné ceně, že Tě budou míti rádi – a ničemným zavřeš rouhavá ústa. ... « Praha měla svou sensaci. O »dceři národa« kolovaly surové klepy, že uprchla s důstojníkem, jiní vypravovali, že má s ním dítě a vídeňské noviny neštítily se přinésti to jako fakt. Redaktor byl žalován a musel odvolati; avšak hanebná pomluva se již rozletěla po vší zemi, o nuceném odvolání málokdo zvěděl, k jedné lži se přidávaly nové. Všeobecná nevole vzrostla proti dceři Karla Havlíčka, mluvilo se o tom, že špatnou čest prokázala svému otci; národ zpíval s vroucností sentimentální »Spi, Havlíčku!« a dodával s přesvědčením »Ale Zdeňka s důstojníkem žije...« ... Kde kdo cítil se nyní povolaným otříti se o její pověst, nikdo nezkoumal, kolik je na klevetách pravdy, kde kdo soudil nespravedlivě »dceru národa«. S baronem Quidem Battagliem nesetkala se již Zdeňka nikdy. ... *** 20. září 1872 ráno po šesté hodině rozhlaholil se v Německém Brodě umíráček. Dotrpěla dcera národního mučenníka, Zdeňka, nedosáhnuvši ani věku 24 let. Nedosáhla tu žádného štěstí, odešla dříve než dozrály květy jejího života; jako lilie, předčasně vyjmutá ze skleníku a vsazená na místo přístupné vichru a dešti skončila Zdeňka Havlíčková. ... Zdeňka Havlíčková jest zjev vrcholně tragický. Po rodičích dědila neobyčejně mnoho: po otci

důvtip, který ji obdařil mohutnou schopností k satiře, jíž srší v některých dopisech a jež způsobovala tak kratochvilné večery u Brdlíků. Veliká její inteligence byla všeobecně okolím oceňována; znalost současné literatury překvapovala, filosofování její způsobovalo, že přítelkyně nedosahující její duševní výše, pohlížely k ní s údivem. Tyto její hodnoty vedly ji také k úplné samostatnosti v jednání a povyšovaly ji často nad šosáckost ceremonielního okolí, v němž dařilo se sice lépe uhlazeným panenkám, papouškujícím jednání, způsoby a veškeré projevování d l e š a b l o n e t i ke t n í ch m a t ro n , ale kde samostatné a přece oduševnělé jednání dívky často bylo pokládáno za výstřednost. ... Zdeňka Havlíčková nikdy nestala se nehodnou svého otce, nedopustila se ničeho, co by jemu i jí bylo k necti. Nehřešila, ale hřešilo na ní její okolí, ubližovalo jí a tak nedivno, že její život byl pásmem křivd, bolu a neštěstí, v němž oasy tichého klidu byly tak řídké a tak chudičké. ... [Merhout: Zdeňka Havlíčková. Jos. R. Vilímek, Praha b. d.]

Zdeňka Havlíčková 1848-1872

1867

1867

Tragika Havlíčkovy rodiny se tak smutně završila nejen oním předčasným skonem dcery Zdeňky, ale i všemi okolnostmi, které její kratičký život lemovaly. Národ si sice jasně uvědomoval svou odpovědnost za zaopatření Zdeňky Havlíčkové, ale žádal za spektakulární přízeň očividně přílišnou daň: reklamoval si i Zdenčinu duši...

Václav Janda Uvažujíce, kterak tou dobou, co království uherské se těší úplné samostatnosti ústavní, správní a státní, toto naše neméně slavné a důležité království pozbaveno jest až i z posledního stínu někdejší své samostatnosti, aniž by národ náš za to doznával jiného než bídy nejkrutější a úkonův neustálých – i slyšíce nad to, kterak strojí se většina parlamentu nám cizího uvaliti na zuboženou naši vlast již zase nová, všech dosavadních krutější břemena, projevujeme my, věrní synové národa českého, shromáždění dnes na patě posvátného Řípu, jakož nám vědomí káže, že žádných nových břemen snášeti nemůžeme, aniž rozumíme, odkudž většina vídeňského onoho parlamentu si osobuje právo rozhodovati o nás bez nás. Z té příčiny ohražujeme se nejen proti všemu zvyšování daní vůbec, ale žádáme při tom důtklivě, aby snížena byla ohromná břemena dosavadní a ve všem, co tkne se nás, aby šetřeno bylo vůle tohoto království. C h c e m e b ý t ko n e č n ě š ťa s t n i a s vo b o d n i ve v l a s t i s vé j a k o b ý va l i o t c o vé n a š i ; c h c e m e , b y s vo b o d ný a s l av ný k d y s i n á r o d č e s ký o p ě t s e s t a l p á n e m s v ý c h o s u d ů a r o z h o d ova l o v š e c h vě c e c h s v ý c h t o l i ko s á m s k o r u n ova ný m k r á l e m s v ý m ; chceme, aby neplatilo v Čechách jiného zákona, než který vypracuje řádný český sněm a potvrdí korunovaný český král; chceme, aby tedy v Čechách žádná daň nemohla být ukládána a žádné vojsko sbíráno, než po

takovémto ústavním snešení sněmu českého s králem českým. Takto aby obnoveno bylo naše právo historické, které neznamená než s vo b o d u , s a m o s t a t n o s t a n e o d v i s l o s t s l av n é h o k r á l ov s t v í č e s k é h o : tohoto jediného rukojemství šťastné budoucnosti, síly a blahobytu, by domohl se národ náš, žádáme se vším důrazem vůle utvrzené přesvědčením nejhlubším: předně, aby nynější nespravedlivě sestavený sněm český co nejdříve byl rozpuštěn; druhé: aby vypsány byly volby pro nový sněm království Českého, a to volby na základě nejspravedlivějším, aby celý národ dle všech tříd byl zastoupen, tedy volby na základě všeobecného hlasování; třetí: aby takto zřízený sněm vedle starých našich práv vypracoval ú s t av u p r o k r á l ov s t v í Č e s k é – ústavu, pojišťující vlasti naší s t e j n o u s a m o s t a t n o s t a s vo b o d u , j a k é se těší země uherská. [Broft: Tábor na úpatí Řípu roku 1868. Nákladem vlastním, Roudnice 1938]

Václav Janda 1835-1902

1868

1868

Jedním ze svolavatelů prvního »tábora českého lidu«, na úpatí Řípu za účasti zhruba 20 tisíc lidí z celých Čech 10. května 1868, byl Václav Janda, sedlák z Budohostic, který byl později zvolen do říšské rady, kde mu říkali »podřipský papež«. Resoluci nejspíše stylisoval Karel Tůma, Janda šel za její přednes na 6 měsíců do žaláře...

Obsah kapitoly druhé 1849 1851 1851 1851 1851 1851 1854 1855 1855 1855 1855 1855 1856 1857 1857 1857 1859 1859 1859 1860 1860 1860 1861 1861 1862 1862 1862 1862 1862 1862 1862 1862 1863 1863 1865 1865 1865 1866 1866 1866 1867 1867 1867 1867 1867 1867 1867 1867

Friedrich Engels: Poláci, Češi a Němci Leopold Sacher Masoch: Policejní raport o českém divadle Josef František Frič: Obhajoba Karla Havlíčka v Kutné Hoře Franz Reiser: Důvěrná zpráva o procesu kutnohorském Alexander Bach: Přípisy ve věci Karla Havlíčka Franz Dedera: Raport o cestě do Brixenu Karel Mecséry de Tsoor: Přípis Kempenovi Johann Franz Kempen von Fichtenstamm: List císaři Karel Slavoj Amerling: Dopis Martinu Sedlákovi Vítězka Paulová: Konfidentská hlášení o Boženě Němcové Božena Němcová: Proroctví slepého mládence... Eduard Clam Gallas: Zpráva Kempenovi o Josefu Němcovi Filip rytíř Weber: Důvěrná zpráva o pohřbu Karla Havlíčka Emanuel Arnold: Obraz vlastence Karel Alois Vinařický: Jazyk český doma, v chrámě, ve škole... Alois Vojtěch Šmilovský: Národní duch a národní jazyk... Anton von Paümann: Zpráva o náboru Sabiny za konfidenta Josef Richard Vilímek, st.: Počátky mého novinaření... Václav Kliment Klicpera: Mně jest celý svět dramatická báseň Wácslaw Wladiwoj Tomek: Dopis ministru školství Jurečkovi Josef Wenzig: Článek o pražských květnových událostech Josip Juraj Strossmayer: Řeč v říšské radě – List Slovákům Vaceslav Hanka (nekrolog »Času« k jeho úmrtí) Jan Evangelista Purkyně: Volební prohlášení Josef Němec: Cikáni v Uhřích (a z »Manžela slavné ženy«) František Jan Škroup (v líčení Šmejkalově) Ferdinand Tadra: Vzpomínky na zakládání spolku Hlahol František Václav Pštross: Zakládací listina Svatobora Jindřich Fügner: Proslov k účastníkům výletu na Závist Josef Manes (v líčení Renáty Tyršové) Karel Sladkovský: Projev v Borové Jan Erazim Sojka: Josef Jungmann Karel Ninger: Písecké vzpomínky Adolf Heyduk: Rychle k činu, nezahyne národ... Mikoláš Aleš: Za mých studentských let... František Palacký: Idea státu rakouského Josef Müller: Pohřeb Jindřicha Fügnera Antonín Kotík: Pláč koruny české Antonín Zeman: Dopis synovi Vojtěch Náprstek: Žena má tolik nadání jako muž... Žofie Podlipská (a její rodina v líčení Irény Malínské) Karolina Světlá: Listy ženám o ženách Ignát Herrmann: Císařský hněv Josef Barák: Co chceme? – Hraje se o náš národ František Ladislav Rieger: Řeč v zemském sněmu Karel Mattuš: Nám Čechům naše národnost nade vše... Emanuel Vávra: Dopisy Sabinovi z Pouti na Rus Julian Klaczko: Překážky a nebezpečí jsou v Rakousku veliká...

1867 1867 1867 1867 1868

Alexander II. Nikolajevič Romanov: Přijetí slovanské delegace Josef Svátek (k »dědicům, chasníkům a fedrovníkům«) František August Brauner: Ve věci Zdeňky Havlíčkové Zdeňka Havlíčková: Dopisy poručíku Battagliovi Václav Janda: Projev na táboru lidu na úpatí Řípu ❖❖

Tak to náhodou vůbec nebyla marná rada! Tedy zejména někdy koncem léta roku 1921... Dnes si ale raději pořiďte necensurovanou digitální versi naší čítanky na internetové adrese:

http://www.narmyslenka.cz

ČESKÁ REVUE. Můj národ a má vlast. Kapitola druhá (1849 až 1868) Uspořádal & typo a ve svém studiu Polaris vydal Ladislav Bátora ([email protected]). Vydání první. Praha, srpen 2005.