Česká republika. v Evropě a ve světě. sborník příspěvků

Česká republika v Evropě a ve světě sborník příspěvků

www.vize2020.cz

Úvodní slovo Zahraniční politika musí důsledně vycházet ze zájmů státu. Tyto zájmy jsou dlouhodobé a společné všem občanům. Jejich definice vychází z pochopení historického vývoje a schopnosti prozíravě hledět do budoucnosti. Porušením těchto pravidel nikdo nic nevydělá, ale prodělá celá Česká republika. Tato prostá pravda bohužel zdaleka není u nás každému zřejmá. Už dvacet let jsme svědky osobních sporů, prosazování momentálních partajních hledisek a akcí na vlastní pěst. Kontinuita a předvídatelnost zahraniční politiky jsou často bezstarostně a neodpovědně obětovány snaze zaujmout na příslovečných patnáct minut domácí publikum. ODS se v tomto liší. Uvědomujeme si, že záruky dlouhodobé svobody, bezpečí a prosperity České republiky vždy ležely, leží a budou ležet za jejími hranicemi. Naši zahraniční politiku dlouhodobě plánujeme tak, aby plně respektovala a podporovala zájmy země. A vážíme si každého, kdo bez ohledu na ideologická či stranická trička hraje na zahraniční scéně v dresu národního týmu. Vize 2020 v oblasti zahraniční politiky vyjadřuje snahu ODS o kontinuitu, předvídatelnost a všeobecný konsensus. Vyjadřuje snahu o definici společných národních zájmů a jejich dodržování. Vyjadřuje snahu o otevřenou diskusi bez partajních předsudků a dělicích linií. Děkuji všem nestranickým odborníkům, kteří měli odvahu se této debaty zúčastnit a obohatit ji. I díky nim jsem optimistou a věřím, že se nám společně podaří vytlačit ze zahraniční politiky vliv momentálních partikulárních zájmů a učinit z ní pevnou a trvalou osu celonárodní politiky. My, jako občanští demokraté, budeme takovou zahraniční politiku vždy prosazovat. Teď, do roku 2020, i ve vzdálenější budoucnosti...

Mirek Topolánek

www.vize2020.cz

Obsah ODS v Evropské unii

6

Jan Zahradil

Rozpočtová reforma EU

8

Ondřej Krutílek, Petra Kuchyňková

K procesu rozšiřování Evropské unie

10

Tomáš Chalupa

Troublemakeři, nebo obhájci zájmů českých občanů?

12

Michal Sedláček

Priority české zahraniční politiky

14

Alexandr Vondra

Transatlantická vazba

16

Mirek Topolánek

Česká republika a Rusko

18

Roman Joch

Postavení České republiky ve světě

20

Juraj Chmiel

Potenciál české zahraniční politiky v subsaharské Africe

22

Jan Filipenský

Migrace

24

Tomáš Grulich

Moderní armáda – transformace 2020

26

Martin Barták

Bezpečnostní rizika pro Českou republiku

28

Jan Vidím

NATO budeme mít takové, jací budeme spojenci

30

Zbaněk Pavlačík

Energetická politika

32

Jiří Schneider

Ekonomická diplomacie

36

Helena Bambasová

Diskusní příspěvky z WWW.vize2020.cz Hana Mudrová, Vojtěch Harok, Přemysl Skála, Martin Kůra, Kamil Košťál, Martin Marek

Tento sborník vyjadřuje osobní názory přispěvatelů

40

ODS v Evropské unii Jan Zahradil místopředseda frakce Evropských konzervativců a reformistů v EP

ODS byla v evropské politice již od svého vzniku vždy stranou proevropskou, ale „antifederalistickou“. Podporovala vstup ČR do Evropské unie, zároveň považovala národní stát za základní kámen integračního procesu, a proto se stavěla proti neustálému přenosu pravomocí z úrovně národní na úroveň evropskou, proti posilování evropských nadnárodních institucí, proti centralizaci moci v „Bruselu“. Toto ovšem není v dnešní evropské politice zatím většinový postoj. Naopak, celý smluvní základ Evropské unie – od Maastrichtské smlouvy přes Amsterdamskou smlouvu, Smlouvu z Nice až k dnešní Lisabonské smlouvě – se nese přesně v opačném duchu. Evropský federalismus prozatím vítězí. Musíme proto být připraveni na to, že prosazování a obhajoba naší politiky bude obtížným během na dlouhou trať a v blízké budoucnosti nebude představovat v EU většinový proud. Budeme přitom čelit kritice a tlaku jak proevropských médií, tak nadnárodních institucí a politických sil, tak

vlivných skupin těch, kteří se Evropou „živí“, a proto nechtějí nic měnit. Dokud nebyla ČR členskou zemí EU, měla ODS jen omezené možnosti, jak institucionálně a formálně prosazovat svou politiku. Spolupracovali jsme s ostatními nelevicovými evropskými stranami v rámci EDU (Evropské demokratické unie), ale připravovali jsme se na to, že časem budeme muset vytvořit vlastní evropskou politickou platformu – zejména poté, co byla EDU de facto pohlcena nadnárodní Evropskou lidovou stranou (EPP) a přestala vyvíjet činnost. Naše spolupráce s EPP měla vždy poněkud schizofrenní charakter. Na jedné straně nás s ní spojovala ekonomická témata – důraz na tržní ekonomiku, volný obchod, omezování veřejných výdajů či orientace na transatlantickou spolupráci. Na straně druhé rozhodující politické síly v EPP, zejména německá CDU, zastávaly právě v evropské politice postoje ODS zcela protichůdné.

Proto již v roce 2003, ještě před naším vstupem do EU, vyhlásila ODS spolu s britskou Konzervativní stranou a polskou stranou Právo a spravedlnost záměr vytvořit na půdě Evropského parlamentu novou pravicovou nefederalistickou poslaneckou frakci. Po prvních volbách do EP v roce 2004 však nebylo možno tento záměr uskutečnit. Scházel totiž dostatek vhodných partnerů. EPP byla mnohem aktivnější a disponovala také potřebnými finančními prostředky. Pokračovala ve své úspěšné politice z 90. let, kdy se jí zejména přes spřízněné politické nadace podařilo ideologicky ovládnout politické elity téměř ve všech nových demokraciích střední a východní Evropy (ČR a Polsko byly čestnými výjimkami). ODS se proto rozhodla ve volebním období 2004–2009 pro spolupráci s EPP v rámci jedné europarlamentní frakce a náš původní záměr byl odložen. V roce 2006 předsedové ODS a britské Konzervativní strany M. Topolánek a D. Cameron společně vyhlásili závazek vytvořit novou frakci po volbách do EP v roce 2009. Tento záměr byl schválen Kongresem ODS v roce 2006. V roce 2008 konstatoval Kongres ODS, že vznik nové frakce musí být jedním z bodů programu ODS do eurovoleb 2009. V březnu 2009 se účastníci přípravného procesu nové frakce shodli na tzv. Pražské deklaraci, která se stala jejím programovým základem. Po volbách do EP v červnu 2009 pak byla nová frakce skutečně ustavena. Jde však pouze o první krok a zdaleka není vyhráno. Začínali jsme doslova na zelené louce a doposud nám chybí potřebné organizační i finanční zázemí v podobě nadnárodního evropského politického subjektu a s ním spojené nadace. 20. kongres ODS v roce 2009 schválil účast ODS v těchto připravovaných projektech. Někdy v ODS zaznívají hlasy, že jsme se neměli pouštět do takového donkichotského úsilí, že jsme měli být raději konformní a pragmaticky pokračovat ve spolupráci s EPP (přes vše, co nás dělí), nebo dokonce do EPP přímo vstoupit. Tyto názory, byť možná dobře míněné, vycházejí ze špatné analýzy. Dlouhodobá spolupráce s EPP by postupně vedla k ideovému a programovému „přeformátování“ ODS ve stranu eurofederalistickou – přesně jako se to stalo francouzským gaullistům nebo španělské Partido Popular, stranám původně „suverenistickým“, které dnes plavou s hlavním federalistickým proudem. ODS by se přeměnila ve zpohodlnělou partaj, zaměnitelnou za kteroukoliv jinou stranu v kterékoliv jiné evropské zemi. Evropská politická budoucnost ODS leží jinde. ODS musí být reformní silou, která dokáže formulovat a v rámci možností také prosazovat alternativní vizi EU k dnes dominantnímu evropskému federalismu. V tom tkví její jedinečná hodnota. Dnes je jasné, že Lisabonská smlouva je na dlouhou dobu posledním smluvním dokumentem tohoto typu v EU. Členské země se vyčerpaly dlouholetými tahani-

cemi o institucionální změny a nemají sílu ani vůli tento proces v dohledné budoucnosti opakovat. Ukazuje se, že federalistický apel se již vyprázdnil a funguje dál spíše ze setrvačnosti než z přesvědčení. Velké evropské země (Německo, Francie) i evropské instituce (EK, EP) si Lisabonskou smlouvou posílily své postavení v EU a nemají chuť se o ně dělit. Nominace v podstatě druhořadých politiků (van Rompuy, Ashton) do nově zřízených funkcí je toho jasným důkazem. Zároveň je zřetelné, že institucionální změny sloužily jako náhradní program EU místo opravdových reforem, které by bylo zapotřebí provést. Názory, že se EU se svým centralistickým řízením a přeregulovaností ocitla na rozcestí, začínají zaznívat stále častěji i od vlivných evropských postav – z poslední doby např. bývalý německý prezident Herzog či nizozemský exkomisař Bolkestein. Dá se proto očekávat, že poptávka po skutečně reformní celoevropské politické síle poroste. Hlavními problémovými okruhy, v nichž bude třeba definovat viditelnou politickou alternativu současnému vývoji v EU, jsou: – přeregulovaný evropský právní rámec, sklony k obchodnímu protekcionismu – demografický útlum, legální i nelegální migrace a v důsledku toho měnící se sociální a demografická mapa Evropy – zneužívání témat, jako je ochrana lidských práv nebo globální oteplování, k zavádění nových regulací, státní kontroly a centrálního plánování Zde musí ODS spolu se svými partnery připravit zřetelná stanoviska a dlouhodobá řešení. Musí využít smutné skutečnosti, že dnes i nelevicové politické síly bohužel podlehly duchu politické korektnosti a módních témat (boj proti klimatickým změnám), obávají se jasných postojů a volí raději nekonečné kompromisy z kompromisů. Tady se otevírá pro ODS nová šance.

7

Rozpočtová reforma EU Proč se o ni zajímat, jaká by měla být a kde může narazit Ondřej Krutílek, Petra Kuchyňková Centrum pro studium demokracie a kultury Reforma rozpočtu EU bude v období po schválení Lisabonské smlouvy patřit mezi hlavní témata nejen v samotné EU, ale také na úrovni jednotlivých členských států. Tedy měla by, neboť EU již dávno není financována pouze tzv. vlastními příjmy (z cel a zemědělských dávek vybíraných při dovozu zboží do EU). Naopak: téměř 90 % prostředků, s nimiž EU operuje, představují faktické příspěvky členských států (založené na dávkách z DPH a HDP). Argument, že ČR v současnosti patří mezi tzv. čisté příjemce (z rozpočtu každoročně více získá, než do něj odevzdá), a tudíž reforma není v jejím bezprostředním zájmu, neobstojí minimálně ze dvou důvodů.

Zaprvé, s každým dalším rozšířením lze očekávat, že do EU budou vstupovat spíše chudší státy, a již jen ze statistického hlediska bude ČR v porovnání se zbytkem EU relativně bohatnout (a ze své pozice příjemce tedy relativně ztrácet), přičemž zachování stávajícího režimu redistribuce pro stále rostoucí počet zemí čekat nelze. Druhým důvodem je fakt, že EU navzdory řadě (účetních) změn v poslední dekádě věnuje stále okolo 40 % svých výdajů na udržení společné zemědělské politiky, ačkoliv struktura české ekonomiky je radikálně jiná – stejně jako její potřeby. Krom toho lze doplňkově argumentovat tím, že je poněkud absurdní, aby EU prostředky získané z členských států týmž státům vracela zpět.

O přidané hodnotě generované takovým způsobem v porovnání se situací, kdy by předmětné prostředky využily příslušné členské státy samy, bez „prostředníka“, lze přitom v některých případech diskutovat. Zvlášť to platí pro ČR, která si svou pozici čistého příjemce dlouhodobě udržuje jen velmi těsně. Při určitém zjednodušení by tudíž bylo možné tvrdit, že po započtení nákladů na (re)distribuci fakticky získává tytéž prostředky, které do EU posílá. Dalším problémem je nutnost spolufinancování či předfinancování některých plateb, která zřetelně naznačuje, že evropský rozpočet jakkoli štědře až rozhazovačně v některých kapitolách vypadá, řadu věcí nedává „zadarmo“. Příkladem mohou být zemědělské přímé platby, které se pro nové členské státy včetně ČR sice podle přístupových podmínek každoročně zvyšují, zároveň tím ale každoročně vykonávají větší a větší tlak i na český rozpočet, protože přicházejí zpětně a je nutné značnou část z nich předfinancovat z domácího rozpočtu. Vyčíslit proto pravdivou „čistou“ pozici ČR vůči evropskému rozpočtu v podobě „má dáti, dal“ je nezřídka obtížné, protože to, co vypadá na první pohled jako perspektivní sumy například pro obnovu venkova, vyžaduje nejen administrativní úsilí, ale také spoluúčast. Nehledě na to, že v řadě případů (byť zajisté ne ve všech) je možné se ptát, zda by ten či onen projekt skutečně musel vzniknout nebýt „perspektivního zadání“ z EU. ČR by v otázce budoucnosti rozpočtové politiky EU měla navenek demonstrovat shodu ve smyslu zachování stávajícího (relativně nízkého) objemu rozpočtu EU. Současně by měla požadovat, jak plyne i z primárního práva, aby byl rozpočet i v budoucnu konstruován jako vyrovnaný. Pokud jde o příjmovou stránku, prozatím se jeví jako nereálné úplné nahrazení příspěvků členských států nějakou formou svébytné unijní daně. Pozornost by nicméně měla být věnována snahám o narušení daňové konkurence mezi členskými státy například zavedením společných konsolidovaných základů různých da-

ní coby potenciálních podmínek pro zajištění „spravedlivějších“ příspěvků do unijního rozpočtu. Z hlediska výdajů by rozhodně mělo dojít k omezení toku prostředků na hrazení společné zemědělské politiky a k racionalizaci výdajů na regionální politiku, jejímž prostřednictvím EU spíše realizuje „obcházení“ národní politiky a posiluje vlastní pozice v regionech, než aby – jak se obvykle tvrdí – snižovala regionální disparity. Co může být problémem? Především nedostatek podpory pro takový scénář napříč členskými státy a zainteresovanými zájmovými skupinami. Že je to velmi reálné, to demonstrovaly již poslední události roku 2009. kKdyž jakousi „nešťastnou náhodou“ do tisku unikla plánovaná podoba rozpočtové revize z dílny Komise, v níž se v plánech pro období po roce 2013 probírala i varianta přenesení větší odpovědnosti za zemědělskou, ale i strukturální politiku na členské státy, následovaly podrážděné reakce. Zemědělská komisařka Boelová musela dokonce v Evropském parlamentu dementovat podezření, že by podporovala takový plán. Na počátku prosince Francie svolala do Paříže zástupce více než 20 členských států. Původně bylo záměrem řešit otázku krizové situace na trhu s mlékem, která také do značné míry vyplynula z chystané deregulace v odvětví (plánované rušení kvótního systému a omezování vývozních subvencí podle scénáře, jejž prosazují státy na půdě WTO). Nakonec byla výsledkem deklarace požadující i zachování „silné SZP“ a regulačních systémů v ní. Pokud ohrožení stávající výdajové struktury rozpočtu v kapitole zemědělství má stále potenciál vyvolávat institucionální pnutí a svolávaní ad hoc ministerských schůzek za omezené účasti členských států (rozumějme: pod vedením Francie a bez Velké Británie, ač byla též pozvána jako „pozorovatel“), nabízí se otázka, kam se EU navzdory Lisabonské smlouvě posunula oproti 20. století. Stále je to konglomerát členských států a rozdílných zájmů, o nichž se jedná, a má-li jej něco narušit, spíše než spor o primární právo to může být spor o peníze. To není konstatování škodolibé, ale v některých ohledech spíše neveselé. Každopádně ČR se musí této debaty účastnit a mít na paměti i nové nákladné rozpočtové priority, kterým do značné míry uvolňovalo místo i české předsednictví (projekty v oblasti energetiky). Rozpočtová reforma bude největší výzvou příštích let, byť debata o ní i na evropské úrovni probíhá zatím velice opatrně až skrytě. A není divu.

www.vize2020.cz

9

K procesu rozšiřování Evropské unie Tomáš Chalupa starosta MČ Praha 6 Evropská integrace byla vytvořena jako liberálně ekonomický projekt, jehož primárním účelem je zajistit stabilitu evropského kontinentu a jeho bezpečnost. Proces evropské integrace prošel několika vlnami rozšíření a Evropská unie v její dnešní podobě se z původních 6 zakládajících členských států stala nepominutelným ekonomickým a do jisté míry i politickým aktérem v současném multipolárním světě. Evropská unie dnes zahrnuje 27 členských států a téměř 500 miliónů obyvatel. V současné době mají statut kandidáta 3 země, z nichž se 2 byly otevřeny negociační rozhovory, a jsou projednávány přihlášky 4 zemí.

www.vize2020.cz

Za rozhodně zásadní úspěch lze považovat bezprecedentní rozšíření Evropské unie v roce 2004 a následně roku 2007, na jehož základě do EU vstoupily země střední a části východní Evropy společně s Maltou a Kyprem. Tuto zatím poslední vlnu rozšíření předznamenal Kodaňský summit v roce 1993, který rozhodl současně prohlubovat i rozšiřovat Evropskou unii a stanovil tzv. kodaňská kritéria, a to jak v politickém, tak ekonomickém smyslu. Lisabonská smlouva tato kritéria pro další zájemce o členství pak potvrdila. Jejich plnění je rovněž záruka toho, že nové členské země budou stabilizujícím faktorem pro celou Evropskou unii, a naopak hraje tento faktor v zemích, které procházejí obdobím transformace, roli demokratizující. V Evropské unii se v současné době hovoří o jisté únavě z posledního rozšíření, které nebylo plně bezproblémové, opatrnější přístup zastávají mnohé staré členské země. Ekonomická krize rovněž poukázala na určité ochranářství, které se některé členské země snažily uplatňovat. V Evropě dnes vzrůstá obava z další imigrace a hrozby terorismu, ať už vnitřního či vnějšího. V sou-

časném slovníku se také objevil pojem absorpční kapacita Evropské unie – kolik zemí ještě vůbec může EU přijmout? Přes mnohé diskuse o této problematice ani Lisabonská smlouva nebyla schopná dát odpověď na otázku, kde Evropa končí a které země můžeme považovat za evropské, a tedy kvalifikující se na členství v EU. Z tohoto úhlu pohledu je podle mého názoru nutno položit si zásadní otázku a to, zda má být nadále kritériem pouze geografické měřítko, či budou rozhodovat i jiná kritéria? ODS by rozhodně měla usilovat o další rozšiřování Evropské unie jako prostoru stability a ekonomické prosperity založené na demokratických principech, respektu k lidským právům a volné soutěži. Podle mého soudu by ODS měla v budoucnu především podporovat vstup zemí bývalé Jugoslávie do Evropské unie. Region Balkánu v dějinách Evropy představoval vždy možné riziko vývoje a ohnisko napětí, jeho stabilizace, demokratizace a ekonomický rozvoj by mohly poprvé toto riziko odstranit. Statut kandidátské země mají v současné době Chorvatsko a bývalá jugoslávská republika Makedonie. Chorvatsko koncem roku 2009 uzavřelo 17 z 35 přístupových kapitol vyjednávacích jednání. Slovinsko další jednání odblokovalo v listopadu 2009 po podepsání dohody o arbitráži o sporných hranicích. Otevření dalších kapitol váže spolupráce Chorvatska s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Přihlášku do EU podaly rovněž Albánie, Černá Hora a Srbsko. Vstup všech zemí tohoto regionu do Evropské unie je elementární podmínkou dalšího zklidnění regionu. Poslední ze zemí, které mají v současné době statut kandidáta, je Turecko, které podepsalo Asociační dohodu s Evropskými společenstvími v roce 1963 a přihlášku podalo roku 1987, statut kandidátské země má od roku 1999.

Koncem roku 2009 Turecko uzavřelo pouze jednu kapitolu „Věda a výzkum“ a mělo rozjednaných 6 kapitol z 35. Plné členství Turecka v Evropské unii by mohlo přinést stabilizaci oblasti, udržet Turecko na cestě k větší demokracii, zamezilo by nebezpečí vytvoření fundamentalistického režimu a zejména by ukázalo schopnost Evropské unie absorbovat do sebe v procesu rozšiřování první zemi, která se Unii přibližuje spíš svým tržně-liberálním ekonomickým prostředím než křesťanskými tradicemi. V důsledku by pak mohlo sehrát tolik potřebnou roli stabilizujícího faktoru v dané oblasti. V neposlední řadě nelze opominout, že přes území Turecka mají v budoucnu procházet důležité energetické trasy. Na druhé straně by ovšem v případě přijetí Turecka Evropská unie přímo sousedila s krizovými zeměmi Středního východu, a tím učinila svou vnější hranici velice křehkou. Nelze také opomenout, že v institucionální architektuře Evropské unie by Turecko, které má téměř tolik obyvatel jako nejlidnatější Německo, mohlo mít až 90 poslanců v Evropském parlamentu a silný hlas v Evropské radě s tím, že by evropský rozhodovací proces doznal jistých změn. Pokud budeme přemýšlet o vlastních zájmech, což je jistě oprávněné, pak pro Českou republiku bude nepochybně zajímavý se vstupem Turecka do Evropské unie související daleko snadnější přístup na 80milionový turecký trh. ODS by měla podporovat co nejužší spolupráci s Tureckem na evropském projektu, a to v každé fázi přístupových jednání, neboť zde existuje i reálná obava, že prodlení negociačních jednání povede naopak k poklesu zájmu o členství v samotném Turecku, snahu hledat partnerství jinde. Ve svém důsledku by takový proces mohl vyústit v negativní vývoj, a to primárně z bezpečnostního hlediska. Nelze v této souvislosti pomíjet naše tradiční a pevné spojenectví se státem Izrael a zájem na jeho bezpečné existenci v této velmi „tektonické“ oblasti. Vzhledem k uvedenému jsem přesvědčen o tom, že rozšiřování Evropské unie o nové státy je vzhledem k jejich vlastnímu charakteru pro Evropskou unii jako takovou přínosné, neboť tímto způsobem dojde k jejímu „osvěžení“ a nové dynamice jejího vývoje založeného na menší míře regulace a etatismu prosazovaném „starými“ členskými státy, ale naopak větším prostoru pro svobodu, trh a zdravou soutěž. Další rozšiřování Evropské unie musí, podle mého soudu, sloužit ke stabilizaci nejen evropského kontinentu, ale učinit z Evropy silného a čitelného hráče v ekonomickém a politickém smyslu, který bude jako takový výraznějším způsobem napomáhat k udržení stability ve světě. Pro ODS představuje nedílnou podmínku bezpečnosti Evropy transatlantická vazba jako prvek, který je komplementární ke členství v EU. Klíčovým pro Evropskou unii je pak překonání parciálních zájmů jak v oblasti ekonomické, tak politické a bezpečnostní. Jedině v takovém případě má další rozšiřování Evropské unie reálný smysl.

11

Troublemakeři, nebo obhájci zájmů českých občanů? Michal Sedláček náměstek MPSV pro evropské záležitosti Česká republika si v posledních třech letech údajně vysloužila v Bruselu pověst tzv. „troublemakerů“, a to dávno před pádem vlády v průběhu českého předsednictví či ratifikací Lisabonské smlouvy. Ráda to tvrdí česká média, jejichž bruselští korespondenti si mnohdy zjednodušují život, a za svůj jediný zdroj informací používají bruselský establishment. Přitom obhajoba národních zájmů by měla být zásadní povinností každé vlády bez ohledu na její politické složení. Přesně tak se děje nejen v USA, ale i v západní Evropě. Navíc, když Francie nebo Německo blokují při projednávání v Radě EU určitou legislativu, tak to česká média přehlížejí a nikdo je za „troublemakery“ neoznačuje. ODS však na rozdíl od ČSSD ve světě či v Evropské unii vždy důsledně hájila národní zájmy České republiky a jejich občanů. To, že se zejména představitelé ODS při bruselských jednáních nikdy nebáli ozvat, když některé návrhy měly jasné dopady na Českou republiku, si zaslouží pochvalu, nikoli nálepku „zlobilů“. A zastávat někdy odlišný postoj skutečně není jednoduché, zejména

když tlačí jak Evropská komise, tak i velké členské země. Přitom když se podobně důsledně ozývají Belgie, Portugalsko či Řecko, a to s někdy doslova bláhově socialistickými návrhy, tak to nikoho v Bruselu nepohoršuje. Navíc si mnozí na Západě stále myslí to, co kdysi řekl prezident Chirac. „Buďte rádi, že jste mezi námi, a držte ústa.“ Někdy už samotné popsání reálně existujících kritických či negativních jevů (např. vysoké zadlužení jednotlivých zemí, zneužívání sociálních dávek či přeregulovaný pracovní trh) je vnímáno jako prolomení tabu a oficiálního eurooptimismu. Čtyři roky Evropská komise vyjednávala a nevyjednala se Spojenými státy zjednodušení vízového styku pro nové členské země. Když se česká vláda rozhodla jednat a uzavřít dohodu s USA samostatně, bylo z toho v Bruselu hotové pozdvižení, že jsme si dovolili jednat samostatně, a ČR byla napadána za nedostatek solidarity. Přitom staré členské země bezvízový styk s USA dávno měly a nováčci jim byli ukradení.

Jednání v Radě nepředstavují žádnou selanku. Česká republika se za vlády Mirka Topolánka jako první z nováčků začala chovat stejně asertivně jako ostatní, přesto se máme od starých členských států stále co učit. To, že zástupci vlády ČR upozorňují na nedostatky evropských legislativních návrhů, však pochopitelně vyvolává nevoli zejména těch zájmových skupin, které si takové návrhy na Komisi vydupaly. Feministky a odboráři jsou v tom mistři. Ale pokud se státy s pravicovou vládou nebudou ozývat, tak z Bruselu ovládne Evropu socialismus takových rozměrů, že se budeme divit. Když se před dvěma lety schvalovala směrnice o modrých kartách, která přiznávala na pracovním trhu lepší postavení migrantům ze států mimo EU než občanům z nových členských zemí, tak jsem osobně musel přímo v Paříži předsednictví vysvětlovat, o co nám jde. Teprve, když francouzský náměstek viděl, že jsme skutečně ochotni daný návrh vetovat, tak dal pokyn svým podřízeným, ať občanům z nových členských zemí vyjdou vstříc. Jak nelítostný boj představuje projednávání návrhů závěrů Rady či jednotlivých směrnic, výborně dokresluje i problematika rovných příležitostí. Když si dovolíme kritizovat některé návrhy v této oblasti, jako že nás genderová rovnost vyvede z finanční krize, či navrhneme, že to, kdo bude pečovat o dítě, by si měla svobodně rozhodnout každá rodina a brát při tom ohled na zájmy dítěte, tak jsme označováni za tmáře, kteří chtějí vrátit ženy k plotnám. Potřebu flexibilnějšího pracovního trhu v Evropě sice potvrdí každý vzdělaný ekonom, ale když s něčím podobným vystoupíme na jednání evropských orgánů, tak jsme osočováni, že chceme zavádět kapitalismus 19. století a zničit evropský sociální stát. Přes výše uvedené negativní zkušenosti nemá členství ČR v Evropské unii alternativu. O to více se musíme

naučit v Unii důsledně prosadit či obhájit zájmy České republiky, bránit principy subsidiarity, které jsou denně porušovány, a maximalizovat přínosy našeho členství v EU. Nemám přitom na mysli různé dotace ani strukturální fondy, ale posilování konkurenceschopnosti EU jako celku. Tedy téma, které ne náhodou bylo hlavní prioritou českého předsednictví. Ať se nám to líbí nebo ne, 85 % našeho exportu směřuje do zemí EU. Jako exportně orientovaná země jsme tedy na vývoji evropské ekonomiky zcela závislí. ODS jako reformní síla v EU by se proto měla zasadit o to, aby se v roce 2020 evropská ekonomika stala skutečně konkurenceschopná a nebyla převálcována americko-čínským expresem. Česká republika musí v nastávající diskusi o budoucnosti EU důsledně prosadit, aby prostředky z bohatého evropského rozpočtu směřovaly primárně na podporu vědy, výzkumy či vzdělávání, na financování infrastruktury a energetických sítí, nikoli do dotací pro movité zemědělce, do projektů na podporu genderových organizací či do rozrůstání bruselské byrokracie. ODS musí usilovat o to, aby byly důsledně odbourávány překážky na vnitřním trhu, nikoli aby bylo podnikatelské prostředí zaplavováno dalšími regulacemi, ať se jedná o finanční sektor či o oblast životního prostředí. Ne lepší regulace, ale deregulace a snižování administrativní zátěže, odstraňování bariér, dnes zejména v oblasti pohybu služeb, a podpora mobility občanů včetně studentů musí být cílem působení ČR v EU. Podobně jako ostatní státy střední velikosti toho dosáhneme jen aktivní sebevědomou politikou, schopností najít spojence (např. k postojům ČR v otázce subsidiarity má často blízko Německo) a šikovnou diplomacií. Když své zájmy obhájí v EU Dánsko či Nizozemsko, musí to dokázat i Česká republika.

13

Priority české zahraniční politiky Alexandr Vondra senátor Bezpečnost, prosperita a svoboda – to jsou tři klíčová slova a cíle, které ODS sledovala v minulosti při formulování a uskutečňování české zahraničí politiky. Tyto základní cíle musíme a chceme sledovat i v budoucnosti. Česká republika je středně velký evropský stát s otevřenou a na obchodu závislou ekonomikou. Naše svoboda, nezávislost, bezpečnost a prosperita vždy souvisela s mírou našeho zapojení do spolupráce se zeměmi západního civilizačního okruhu a do světové obchodní výměny. ODS vždy hájila a hájí názor, že česká zahraniční politika, má-li být úspěšná a respektovaná, musí vycházet z realistických pozic a střízlivě hodnotit vlastní možnosti, ale zároveň má projevovat dostatek tvůrčí aktivity a sebevědomého jednání. Izolace nemůže být pro naši zemi řešením. Byli jsme to my, kteří prosadili pevné ukotvení naší země na Západě včetně NATO a EU jako záruky naší bezpečnosti. Byli jsme to my, kteří doma prosazovali liberální ekonomické prostředí a jeho propojení s evropským a světovým trhem jako zdroj našeho blahobytu. A byli jsme to my, kdo rozšiřovali prostor naší svobody – ať už odbouráváním bariér umožňujícím volný pohyb lidí, zboží, služeb, kapitálu a myšlenek v Evropě, anebo přenášením zkušeností s bývalým totalitním režimem a podporou těch, kteří usilují o svobodu a základní lidská práva ve světě Cíle naší politiky se nemění, ale prostředky k jejímu prosazovaní musí zohledňovat reálné prostředí dnešního světa, které je jiné než před dvaceti lety. Tehdy jsme těžili z výhod vítězství západního kapitalismu ve studené válce a výsluní světové pozornosti, kterému se těšily liberálně demokratické revoluce ve střední Evropě. Dnešní prostředí je na jedné straně charakteristické určitou redistribucí moci doprovázené relativním oslabením vlivu USA, vnitřní konsolidací a větší asertivitou ruské politiky a hospodářským vzestupem Číny a Indie. Evropská unie v posledních letech naráží – měřeno podporou ze strany veřejnosti – na meze svého prohlubování i rozšiřování a jen pomalu a obtížně prosazuje reformy, které mají posílit její konkurenceschopnost ve světě. Na druhé straně je globalizovaný svět příznačný znejistěním některých tradičních a prověřených hodnot. Do konfliktu se dostávají principy svobody s požadavky na bezpečnost. Volný pohyb lidí a imigrace zejména z islámských a afrických zemí vytvářejí tlak na kulturní identitu naší civilizace. Demokratická legitimita tradičních státních institucí je stále víc konfrontována nestatním sektorem a vlivem mezinárodních organizací. Nejen v důsledku nynější ekonomické krize sílí neblahé

tendence k protekcionismu na národní a k sociálnímu inženýrství na evropské úrovni. A konečně tváří v tvář tzv. novým výzvám v oblasti životního prostředí a zdravotnictví je těžké najít racionální odpověď na to, co je důležité pro přežití naší civilizace a co je naopak jen projevem lobování vybraných skupin zaštiťujících se hysterickým, mediálně přitažlivým alarmismem. Naše demokracie, dvacet let od znovuzískání svobody a nezávislosti, stojí znovu na jakési křižovatce. Na jedné straně máme svobodu, blahobyt a bezpečnostní garance jako nikdy v minulosti. Na druhé straně čelíme znejistění a nesamozřejmosti našeho mezinárodního postavení v budoucnosti. Nezodpovědné sesazení vlády uprostřed českého předsednictví v EU v roce 2009 navíc vážně poškodilo obraz o našem počínání v cizině. Odpovědí ODS na tuto výzvu musí být cílevědomý program zahraniční politiky opírající se o dobré sousedské vztahy v regionu a pět základních priorit. 1) Atlantické ukotvení v NATO. Atlantická aliance je zárukou vazby mezi Evropou a USA. Tato vazba musí zůstat pevná a silná, pro obě strany výhodná. Američané na jedné straně poskytují Evropě potřebné bezpečnostní garance, Evropa na druhé straně sdílí s USA zodpovědnost za udržování míru a stability ve světě. V diskusích o nové strategické koncepci NATO proto musíme prosazovat posílení věrohodnosti Aliance jako organizace kolektivní obrany členských států, a nikoli její postupnou přeměnu na bezbřehý bezpečnostní spolek, který se zabývá vším, ale v konci neručí za nic. Naše účast na zahraničních misích (Afghánistán, Kosovo) je důležitá, chceme ji podporovat, ale máme-li dlouhodobě udržovat a modernizovat naše elitní jednotky v zahraničí, musí být také posílena obranyschopnost nás a dalších zemí střední a východní Evropy včetně systémů společné obrany proti vzdušným a raketovým hrozbám. 2) Evropská reformní politika. Naše členství v EU je bezpečnostně i ekonomicky důležité. Umožňuje nám těžit z výhod volného jednotného evropského trhu a dohodnutých pravidel mírové politické spolupráce. Evropská politika ale není jen věcí zahraniční politik y. Skrze sdílená pravidla a společnou legislativu ovlivňuje život našich občanů při každém jejich kroku. Nemá-li se EU v budoucnosti ocitnout ve vážné krizi, musíme dbát o to, aby proces integrace nebyl jen elitářským projektem, který se odcizuje občanům. Musíme proto podporovat taková reformní opatření a politiky na evropské úrovni, která neoslabí rovnoprávnost členských zemí, která posílí

15

demokratičnost a transparentnost unijního rozhodování, která zvýší celoevropskou bezpečnost (např. energetická bezpečnost, kontrola imigrace), která udrží otevřené dveře pro budoucí nové členy a která zlepší schopnost Evropy obstát ve světové konkurenci. Musíme posilovat integritu vnitřního trhu a eurozóny, ale správnou cestu vidíme v domácích reformách a v posilování svobodné soutěže, a nikoliv ve stále větším přerozdělování nebo v invazivním pronikání bruselské byrokracie do oblastí, kde je nepatřičné a kontraproduktivní. 3) Česká ekonomická diplomacie. Mezinárodní vztahy byly vždy zápasem o přístup k ekonomickým zdrojům a v pronikání na nové trhy. Podstata zůstává stejná, ale prostředky se mění. Dnes rozhodují vzdělanost, inovace, flexibilita, adaptabilita a rychlý přístup k informacím. V případě naší země, která je na jedné straně závislá na dovozu základních surovin a která z druhé strany generuje značnou část HDP svou exportní výkonností a orientací, to platí dvojnásob. Úspěch a vliv ČR ve světě se vždy bude odvíjet od mír y, intenzity a úspěšnosti našeho zapojení do evropské a světové ekonomiky. Diplomacie musí být tomuto snažení aktivně nápomocná na všech úrovních – od ministrů až po řadové diplomaty a organizace, které si k tomu stát zřizuje. Klíčové úkoly spočívají v posílení lidských zdrojů, lepší koordinaci státní správy a součinnosti s privátním sektorem.

4) Rozvojová a humanitární spolupráce má svou pragmatickou i etickou rovinu. Na jedné straně pomáhá předcházet krizím, které sice vznikají mimo Evropu, ale které se mohou stát hrozbou naší bezpečnosti a prosperity. Na druhé straně je solidarita a pomoc v nouzi cestou, jak posilovat naše vztahy a postavení ve světě. ČR v posledních dvaceti letech – také díky činnosti některých nevládních organizací – aktivně předávala své transformační zkušenosti zemím postkomunistického světa (Balkán, Bělorusko, Ukrajina, Zakavkazsko, Vietnam) a podporovala úsilí mnoha národů o větší svobodu a důstojnější lidská práva (např. Kuba, Barma, Blízký a Střední východ). Na tuto práci musíme dál navazovat. Větší pozornost si z naší strany zaslouží také Afrika. Vzhledem k našim omezeným možnostem musí být naše rozvojová pomoc selektivní, koncentrovaná do vybraných teritorií a doma lépe koordinovaná. 5) Image ČR ve světě. Výsluní, kterému jsme se těšili po pádu železné opony, je pryč, svržení vlády uprostřed předsednictví v EU pak uvrhlo pověst a obraz ČR přímo do stínu. Je proto velkým úkolem české zahraniční akce pracovat na vylepšení našeho obrazu. Klíčem k úspěchu je obnovení elementárního konsensu o zahraniční politice na české politické scéně, lepší koordinace a omezení resortismu v naší evropské a rozvojové politice a konečně intenzivnější kontakty a spolupráce s Čechy žijícími v cizině.

Transatlantická vazba Více svobody, více bezpečí, více prosperity Mirek Topolánek předseda ODS Jak by se mělo změnit strategické partnerství USA a EU? Svůj příspěvek jsem nazval: „Více svobody, více bezpečí, více prosperity.“ Budu se tedy věnovat partnerství v bezpečnostní a ekonomické oblasti. A rovněž samotným předpokladům euroatlantické spolupráce, které spočívají ve společně sdílených hodnotách, z nichž tou hlavní je svoboda.

Více svobody Začnu u toho posledně jmenovaného. U euroatlantické vazby. Neopominutelná existence tohoto pevného pouta je úhelným kamenem všech našich dalších úvah o konkrétních rovinách spolupráce. Strategické partnerství mezi USA a EU, to není pouhý součet obchodních bilancí a vojáků ve společných misích. To není pouhá aritmetika a pragmatické rozhodování v duchu raison d’état. To zkrátka není totéž jako strategické partnerství s Čínou či Ruskem. Jakkoli někteří by možná euroatlantické vztahy s klidem takto redukovali.

Já ale vidím zásadní rozdíl mezi euroatlantickou vazbou a vztahy ke všem ostatním civilizačním okruhům. Spojené státy zachránily svobodu Evropy ve třech světových válkách: první, druhé a studené. Jistě to nebylo náhodou. Bezvýhradně spolu sdílíme univerzální pojetí lidských práv, což ve zbytku světa není samozřejmé. A už vůbec není ve zbytku světa samozřejmé západní pojetí demokracie. Není samozřejmý náš individualismus, náš důraz na osobní svobodu a osobní odpovědnost. Naše společenská stavba se zkrátka od druhých společností v lecčem liší. A pokud nechceme ostatním vnucovat náš civilizační model – čehož bych se já neodvážil – pak musíme výlučnost euroatlantické vazby přijmout jako fakt. Pokud tento fakt přijmeme, pak pokládám za logické brát euroatlantickou vazbu jako klíč ke všem našim ostatním bilaterálním a multilaterálním vztahům. Vím, že to může znít kontroverzně, ale já jsem přesvědčen, že dům se staví od základů, a ne od komína. Nelze doufat,

že budeme mít vynikající vztahy s Čínou, když napřed nedokážeme mít vynikající a bezproblémové vztahy mezi Evropou a Amerikou. Nelze věřit, že vyřešíme choulostivý blízkovýchodní konflikt, pokud se my sami nedokážeme v bezpečnostní oblasti shodnout. Nelze si myslet, že dokážeme liberalizovat světový obchod, když na sebe navzájem budeme uvalovat nejrůznější omezení. Posilování euroatlantické vazby pro mě zároveň znamená posilování svobody a také východisko ke konkrétním návrhům v bezpečnostní a ekonomické spolupráci.

Více bezpečí V bezpečnostní oblasti se už dlouho mluví o nutnosti emancipovat Evropu vůči dominantnímu postavení USA. Naprosto s touto potřebou souhlasím. Souhlasím s tím, že my, Evropané, bychom měli převzít daleko větší díl odpovědnosti za vlastní obranu i za mír, svobodu, lidská práva a bezpečí ve světě, tak, jak to odpovídá poměrné hospodářské síle i historické odpovědnosti Evropy. V čem se však s řadou jiných neshodnu, je forma této emancipace. Jsem přesvědčen, že má probíhat v rámci NATO. Nikoli oslabováním Aliance a budováním vlastních obranných struktur EU. Proč se vzdávat něčeho, co funguje? Proč podkopávat nohy nejúspěšnější obranné alianci všech dob? Proč opouštět nejvyšší dosaženou formu bezpečnostní spolupráce a izolovat se na nižším stupni? Jestliže se v rámci NATO ne vždy dokážeme shodnout třeba na míře účasti v zahraničních misích, rozhodně to nezlepšíme tím, když do tohoto rozhodování vneseme další úroveň. Je přece zřejmé, že problémy nevznikají ve vojenských strukturách Aliance, ale v politických strukturách členských států. Překonávejme tyto problémy, a ne NATO. Překonávejme nedostatek vůle k obraně. Ta jako by zmizela se železnou oponou. Bohužel, hrozby nezmizely, jen se proměnily. V posledních letech to mezi USA a Evropou skřípalo. Ať už se to týká názoru na válku v Iráku, sporů kolem víz, poskytování osobních údajů v rámci boje s terorismem, či nynější orientace USA na vztahy s Čínou a Ruskem. Evropská unie má teď nové vrcholné představitele. USA konečně mají jedno telefonní číslo na Evropu, které vždy chtěly. Schopnost zlepšit bezpečnostní spolupráci se Spojenými státy bude významným testem jejich užitečnosti. Zcela specifickou oblastí bezpečnostní spolupráce pak je energetická bezpečnost. Vidíme, jak se energetická karta stává významnou kartou ve velmocenské hře. Jak síla ropy a plynu nahrazuje někdejší sílu tanků. Vidíme, jaká nová propojení a spojenectví vznikají okolo zdrojů energetických surovin. Ne vždy jde o režimy nám nakloněné, či o režimy mírumilovné. Naše energetická závislost tak pro nás může být ještě více smrtící než hrozba terorismu. Evropská unie jen pomalu dospívá k jakémusi uvědomění si této hrozby a ke tvorbě společné politiky. Význam strategického partnerství s USA vidím v tom, že

budeme společně hledat diverzifikaci zdrojů surovin i přepravních cest. A zejména alternativní zdroje energie místo fosilních paliv. Zdroje silné a spolehlivé. Jedním z nich je zajisté jádro. Naše bezpečí a svoboda nestojí jen na vojenské a politické síle, ale také, a daleko bezprostředněji, na zajištění dostatku energie.

Více prosperity Nakonec jsem si nechal ekonomickou spolupráci. Je ostudné, že USA a EU spolu poměrně často vedou obchodní války. A je velká škoda, že nevyužíváme náš společný civilizační prostor jako prostor volného trhu. Jsem přesvědčen, že USA a EU mají být tahouny liberalizace světového obchodu. A že bychom se také měli společně snažit o obnovu kapitalistického étosu. Na obou stranách Atlantiku máme ohromné problémy se zadlužováním. Pokud tento neblahý trend neobrátíme, pak nynější krize nebyla poslední. Ani nejdelší a nejhlubší. Když zavrhneme onen nebezpečný kult okamžité spotřeby, budeme mít daleko více prostředků na investice do budoucnosti. Do vzdělání, vědy, inovací, nových technologií. Jen a jen díky tomu se Evropa a USA za uplynulých několik set let dostaly na čelo světových mocností. Ve srovnání se zbytkem světa jsou naše nerostné i lidské zdroje omezené. Konkurovat můžeme jen díky rychlejšímu technologickému pokroku. Jen tak si udržíme hospodářskou sílu, a tím i politický vliv a obranyschopnost. Spolupráci v oblasti vzdělání, vědy a technologií proto pokládám za naprostou strategickou prioritu. Na ní můžeme stavět budoucí prosperitu. Na ní závisejí naše příští možnosti ekonomické a bezpečnostní spolupráce. Na ní závisí naše energetická soběstačnost. Na ní závisí, zda se euroatlantická vazba nestane jen historickým pojmem ve světě, v němž Západ jako významná civilizační síla přestane existovat. Zmínil jsem bezpečnost, energetiku, trh, vzdělání a vědu. To jsou aktuálně oblasti, kde vidím největší potřebu strategické spolupráce. Ale jistě by se našly další. Podstatné je, zda se shodneme na potřebě udržovat a posilovat euroatlantickou vazbu. Věřím, že ano. Protože jinak už nemusíme mluvit o strategickém partnerství, ale jen o pragmatické spolupráci. Jsem přesvědčen, že takové utilitární jednání by se nám vymstilo. Náš první prezident T. G. Masaryk řekl, že státy se udržují těmi ideály, na kterých vznikly. Jistě to lze vztáhnout i na civilizace.

www.vize2020.cz

17

Česká republika a Rusko Roman Joch ředitel Občanského institutu

Zahraniční politika se obvykle těší u občanů menší pozornosti než politika domácí – a většinou oprávněně. Jsou však situace, kdy zahraniční politika po právu získává primát před domácí politikou. Jak totiž řekl poválečný kancléř Spolkové republiky Německo Konrad Adenauer: „O tom, jak budeme žít, rozhoduje politika vnitřní, ale o tom, zda vůbec přežijeme, rozhoduje politika zahraniční.“ Kdo jiný než právě my Češi, s veškerou naší zkušeností za posledních sto let, by měl být lépe přesvědčen o této pravdě? Pokud jde o vztahy mezi Českou republikou a Ruskou federací, je nutné vyjít ze správného pochopení současného Ruska a jeho režimu. Současné Rusko rozhodně není liberální demokracií, ale rovněž není ani komunistickou tyranií, jakou byl bývalý Sovětský svaz. Dnešní ruští vládcové nejsou ideologičtí, mesianističtí utopisté, jakými byli sovětští komunisté. Jací tedy jsou současní ruští vládcové? Co je současný ruský režim? Je to klasická oligarchie v aristotelském smyslu, tj. vláda nemnohých v jejich vlastní prospěch. Ruští vládcové jsou cyničtí, materialističtí, mocichtiví, kořistničtí a hrabiví. Chtějí ovládnout co nejvíce bohatství Ruska a okolních zemí, toto bohatství získat pro sebe a pak proměnit ve své vlastnictví – ani ne tak nutně na území Ruska, kde by v případě upadnutí do politické nemilosti mohli o ně přijít, jako spíše na Západě, kde je právní stát, vláda zákona a vlastnická práva jsou respektována. Proto příslušníci ruské vládní oligarchie kupují za bohatství ruské země pro sebe luxusní

londýnské byty, vily na francouzské Riviéře, domečky v malebných švýcarských městečkách, a tak podobně. V tomto smyslu jsou předvídatelní a v tomto smyslu jsou jejich kořistnictví a hrabivost slabostí, kterou my – Západ i Česká republika – můžeme využít, budeme-li chytří. Ruská vládnoucí elita velice ráda zastrašuje slabé, ale na silné si netroufne. Po otevřeném konfliktu se Západem a nové studené válce netouží, neboť ví, že by o své majetky na Západě mohla přijít. Uvědomíme-li si to, můžeme pak „ruskou kartu“ hrát úspěšně. Především je naprosto nezbytné, aby NATO v roce 2010 opět důrazně stvrdila článek 5 své zakládající smlouvy, podle něhož útok na jednu členskou zemi je zároveň útokem na všechny. Primárním smyslem NATO je totiž teritoriální obrana členských zemí, nikoli operace mimo území NATO. Tyto mise mimo členské země mohou být důležité či užitečné (a mnohé i jsou), ale v řádu priorit NATO jsou druhořadé či třetiřadé. Prvořadou je a vždy bude právě teritoriální obrana členských zemí NATO. NATO musí dát jednoznačně najevo, že pokud by pod jakoukoli záminkou ruští vojáci překročili rusko-estonskou či rusko-lotyšskou hranici, nenastane pak stav vyjednávání, či stav vysílání žádostí k OSN o zprostředkování, nýbrž to, co pak nastane, bude stav války. Budou-li příslušníci ruské vládnoucí elity přesvědčeni, že překročení rusko-estonské či rusko-lotyšské hranice ruskými vojsky bude znamenat otevřenou válku mezi Západem a Ruskem se vším všudy, včetně konfiskace jejich majetků na Západě, pak ruští vojáci tyto hranice nepřekročí. Abych to shrnul anekdotou, kterou vymyslel buď nějaký chytrý anonym z Černínského paláce (méně pravděpodobné), anebo nějaký lidový génius z české hospody (mnohem pravděpodobnější): „Co má udělat Česká republika, když nám Moskva pohrozí, že namíří své rakety na Prahu? Rychle pohrozit Moskvě, že my pak své rakety namíříme na Karlovy Vary!“ Vůči Rusku máme jednu a v podstatě pouze jednu kartu, jíž lze ruské vládce odstrašit od avanturismu a agresivity: Hrozbu, že v případě zásadního zhoršení vztahů členové a rodinní příslušníci politicko-energeticko-zpravodajské oligarchie, jež v Rusku nyní vládne, přijdou o to, na čem jim shodou okolností záleží nejvíc: o jejich vlastní majetky u nás a na Západě. Uvědomíme-li si tuto realitu a budeme-li na jejím základě moudře jednat, ruští vládcové se avanturismu a agresivity vůči nám a našim spojencům v NATO nedopustí.

19

www.vize2020.cz

Postavení České republiky ve světě Juraj Chmiel ministr vlády pro evropské záležitosti Již skončené 20. století bylo stoletím velkých válek a mezinárodního napětí. Bylo stoletím boje „svobodného“ světa s tyranií nejprve nacismu a posléze komunismu. Stoletím, které bylo formováno střetem dvou supervelmocí a jejich spojenců – Spojených států amerických a Sovětského svazu. Jeho konec byl rychlý, pro většinu pozorovatelů překvapivý, naplněný optimismem spojeným s vítězstvím demokracie, svobody a s hospodářským rozvojem. Konec, který však zároveň odhalil skryté problémy, dlouhou dobu potlačované bipolární konfrontací a ideologickým bojem. S příchodem 21. století tyto problémy vyvstaly na povrch, přičemž jejich dopady umocnila globalizace a technologický pokrok. Jaká tedy bude již započatá první polovina 21. století a co je nezbytné učinit, aby Česká republika jako suverénní země a člen mezinárodního společenství obstála? Nečekejme, že se svět v 1. polovině 21. století stane mírumilovnějším a klidnějším místem pro život. Stejně tak jako v historii bude pro všechny státy rozhodující jejich přežití v komplikovaném světě a snaha získat moc a vliv nad světovými zdroji. Ani OSN či případně jiná univerzální organizace se nepochybně nestane něčím, co bychom mohli nazvat světovou vládou. Mezinárodní právo a dohody budou dodržovány některými více, některými méně. Bude záviset na okolnostech a podmínkách a především pak na vůli demokratického světa prosazovat jeho hodnoty a principy jako například lidská práva, ekonomickou liberalizaci či ochranu klimatu. Hledání konsensu na míře a síle, s jakou tyto hodnoty prosazovat, bude stále těžším úkolem. Delší dobu jsme svědky procesu, který můžeme nazvat transformací povahy moci. Nikoliv pouze vojenská síla, ona klasická hard power, ale kontrola nad surovinovými zdroji bude představovat hlavní pilíř, o který se bude opírat každá země, která bude chtít zajistit svou bezpečnost a geostrategické postavení na mezinárodní scéně. Tón mezinárodního dění již dnes neudávají pouze dvě (či jedna) světové supervelmoci, ale hned několik stěžejních hráčů. Díky ekonomickému potenciálu zemí jako je Čína a Indie se bude globální rovnováha sil nadále vychylovat směrem na východ. Globální scénou bude čím dál tím citelněji hýbat i ekonomicky sílící Rusko, které bude při prosazování svých zájmů cítit menší a menší potřebu ohlížet se na mezinárodní pravidla. Ostatně ani nyní k tomu nemá důvod. Pozice klíčového světového producenta plynu a ropy garantuje Rusku díky vzrůstající celosvětové spotřebě těchto surovin i v současné době obrovský mezinárodní vliv. Mění se také povaha a spektrum hrozeb, kterým státy, a potažmo i celé mezinárodní společenství čelí. Dneš-

ní ani zítřejší hrozby nebudou brát ohledy na hranice států, žádný stát se před nimi nedokáže uchránit sám. Nemůžeme tak hovořit pouze o národní bezpečnosti, ale o potřebě zajistit bezpečnost mezinárodní. Na významu nabývají hrozby ekonomické – zajištění energetické bezpečnosti patří mezi hlavní výzvy v této oblasti. Za zcela zásadní musíme i do budoucna pokládat hrozbu terorismu, šíření zbraní hromadného ničení mimo dnešní „jaderný klub“, v nejhorším případě do rukou právě teroristickým skupinám. Za zásadní hrozbu musíme pokládat i změnu klimatu. Veškerý tento vývoj nutí členy mezinárodního společenství adekvátně reagovat a přijímat takové strategie a opatření, která jim a jejich občanům umožní bezpečně přežít a rozvíjet se v dynamicky se měnícím světovém prostředí. Všichni se znovu musíme učit tomu, co vlastně znamená multipolarita, avšak v mnohem komplikovanějším a vzájemně propojenějším světě 21. století. Zahraniční politika České republiky musí být schopna toto reflektovat a naučit se v tomto prostředí pracovat. Musí být schopna zajistit naši bezpečnost a odpovídající postavení ve světě. Musí se naučit kormidlovat na rozbouřeném moři světových změn a musí umět těchto změn také dokonale využívat. Je zapotřebí jasně určit, jaká by zahraniční politika České republiky v 21. století měla být. Naše prioritní zájmy musejí vycházet z výše uvedených změn odehrávajících se na úrovni mezinárodního systému, z našeho geopolitického umístění ve vzájemně provázaném a glo-

balizovaném světě a z hodnot, na kterých stojí kultura naše a našich přirozených spojenců. Bezpečný svět musí být naším prioritním zájmem. Nové celosvětové hrozby musejí nalézt adekvátní odpověď a i Česká republika ponese své břímě odpovědnosti. Naše zahraniční politika se v tomto ohledu musí soustředit na multilaterální spolupráci na všech relevantních fórech v postupu proti terorismu, všem druhům konfliktu a na otázky proliferace zbraní hromadného ničení a odzbrojení. V kontextu toho bychom měli stanovit jako druhou prioritní oblast evropskounijní a transatlantickou dimenzi, představující naše pevné geopolitické ukotvení a bezpečnostní záruky. Je třeba klást důraz na další posílení vazeb a vzájemné solidarity. Zvláštní péči je třeba věnovat udržování transatlantického svazku. Až příliš jsme se jeho existenci a pevnost naučili pokládat za samozřejmost. Multipolarita znamená více silných hráčů u stolu, a tudíž větší počet možných kombinací pro spolupráci. USA mohou hledat alternativní cesty, pro nás však vazba a spolupráce s USA alternativu nemá. Energetická bezpečnost je třetím z životních zájmů pro Českou republiku. Dostupnost energetických surovin je základním předpokladem pro fungování a ekonomický rozvoj státu. Musíme se zaměřit na otázku tzv. východní dimenze včetně Ruska a Ukrajiny a na hledání nových zdrojů a cest. Spokojený svět jako další z priorit by měl znamenat větší důraz na bi- i multilaterální spolupráci v boji proti chudobě, za demokracii, lidská práva, udržitelný rozvoj včetně problematiky změny klimatu. Dále by Česká republika měla usilovat o posílení bilaterálních svazků se všemi demokraciemi světa: od sousedních zemí až po těsnou koordinaci s geograficky vzdálenými demokratickými státy. Klíčem k zajištění ekonomické bezpečnosti a hospodářského rozvoje musí být silná ekonomická či obchodní diplomacie a prezentace ČR s důrazem na veřejnou diplomacii jako nástroj k posilování dobrého jména a prestiže u občanů a ekonomických partnerů v ostatních zemích. Musíme otevřít kapitolu vědecko-výzkumné spolupráce s nejrozvinutějšími zeměmi v oblastech, jako je kupříkladu vesmírný výzkum abychom se dostali do elitního klubu nejvyspělejších států, a zajistili si přímý přístup k nejmodernějším technologiím a know-how. V neposlední řadě jako demokratický stát chránící práva a bezpečí svých občanů musí Česká republika zkvalitnit a posílit svou konzulární službu (jako skutečnou službu v prioritním zájmu ochrany svých občanů) a napnout své síly ke krajanům jako našim reprezentantům ve světě (včetně co nejjednoduššího výkonu volebního práva pro Čechy v zahraničí). Při naplňování našich zahraničněpolitických cílů musíme být aktivní, což znamená především rozvinout naše schopnosti předvídat a přiměřeně a citlivě reagovat na jakýkoliv posun v mezinárodním systému. Je třeba položit větší důraz na analýzu problémů a strategické i taktické plánování. Naše politika musí být realistická, vy-

cházející z reálných možností a kapacit České republiky. Skutečná realistická politika ve svém jádru inherentně nese také pragmatismus. Je třeba se oprostit od dogmat politického alibismu a naopak pružně reagovat v rámci širokých mantinelů například společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU a NATO. Za všech okolností musíme hájit naše ekonomické zájmy v rámci bilaterálních i multilaterálních závazků. V této oblasti chtějme být ochranářští v tom pozitivním slova smyslu. Zároveň však musíme být důvěryhodným a spolehlivým partnerem. Proto, aby se tak stalo, naše politika musí být skutečně funkční, opřená o kapacitně i znalostně špičkově vybavené Ministerstvo zahraničních věcí a síť zastupitelských úřadů. Zahraniční politika musí bezpodmínečně hájit národní zájmy, a ne zájmy politických stran. Poslední koaliční vláda vedená ODS přinesla do politiky zajímavý a do té doby v našich končinách nevídaný prvek – na MZV v letech 2006–2009 působil náměstek z řad opoziční ČSSD. To mimochodem vytváří následováníhodný precedent do budoucna, pokud chceme hovořit o zájmech národních, a nikoliv pouze partikulárních. Lze říci, že přístup k zahraničněpolitickým otázkám se nezřídka liší jen v jednotlivostech, ale stále se liší. Je proto naprosto zásadní, aby zahraniční politika byla platformou, kde se bude hledat konsensus napříč politickými stranami. Všem nám jde přece o stejné věci. V pulzujícím světě zítřejší mezinárodní politiky tyto vlastnosti či principy, chcete-li, představují naprostou nutnost pro dosažení i jen malého úspěchu v jakékoliv zahraničněpolitické oblasti. Je jasné, že v průběhu času vyvstane celá řada nových výzev, které bude muset mezinárodní společenství, včetně ČR, řešit. Například stávající multilaterální organizace nepochybně doznají mnoha změn v souvislosti s potřebou odpovědět na nové problémy a hrozby nadnárodního charakteru. Některá existující fóra na to nebudou dostačující či vhodná. Musíme být proto připraveni podílet se na utváření nových mezinárodních platforem pro spolupráci. To bude vyžadovat velkou dávku invence, chytrosti, odvahy a smyslu pro jemné nuance. A především pak kompetentnosti a erudice naší zahraniční služby. Pokud v těchto oblastech obstojíme, máme šanci dosáhnout kýženého cíle: České republiky jako rozvinutého demokratického státu se zabezpečenými surovinovými zdroji, pevnou ekonomickou základnou účastnící se v maximální možné míře mezinárodní obchodní výměny; státu v relativním bezpečí, opírajícího se o pevné spojenecké svazky založené nikoliv pouze na výhodnosti, ale na společných hodnotách a idejích; státu s přístupem k nejmodernějším technologiím a vědeckým poznatkům; státu s vysokým mezinárodním kreditem, jehož hlasu je v rámci mezinárodního společenství s respektem nasloucháno, a který se významným způsobem podílí na řešení problémů moderního světa; státu, představujícího oázu bezpečí a prosperity v jinak nebezpečném a neustále se proměňujícím labyrintu mezinárodní politiky.

21

Potenciál české zahraniční politiky v subsaharské Africe Jan Filipenský bývalý velvyslanec ČR v Demokratické republice Kongo Afrika a zejména její subsaharský region nepatří sice v současnosti k prioritám naší zahraniční politiky, ale mohou být pro nás velice zajímavé především v blízké budoucnosti. Mám na mysli zejména naše budoucí investiční a ekonomické aktivity. Důvodem je obrovské přírodní bohatství subsaharského regionu na straně jedné a výrazný růst populace na straně druhé. To vše s sebou nese řadu výzev směřovaných do blízké budoucnosti, výzev týkajících se rozvoje regionu. Jedná se nejenom o rozvoj infrastruktury silniční, železniční a telekomunikační, ale také o rozvoj výroby a rozvodu elektrické energie. Důraz bude kladen na využití obrovského hydroelektrického potenciálu a potenciálu solární energie subsaharského regionu. Elektrifikace regionu vytvoří podmínky pro budování zpracovatelského průmyslu nerostného bohatství a zemědělských produktů. Spolu s intenzifikací zemědělské výroby to ve svých důsledcích povede k postupnému dosažení potravinové soběstačnosti subsaharského regionu. V oblasti zpracování nerostného bohatství bude kladen důraz na změnu pozice dotčených zemí z čistých exportérů surovin postupně na vývozce výrobků se zvyšující se přidanou hodnotou. Pokud hovoříme o subsaharském regionu, nemáme na mysli pouze Jihoafrickou republiku (JAR), ale také další země, jejichž regionální význam výrazně vzroste – jmenujme například Konžskou demokratickou republiku (KDR), Konžskou republiku, Keňu, Zimbabwe, Rwandu, Burundi a Ugandu. Naší výhodou v subsaharském regionu je jeho dobrá znalost jak v současnosti, tak také v nedávných létech jeho postkoloniálního vývoje. Další výhodou je naše diplomatické zastoupení v řadě zemí regionu, které vzniklo vesměs těsně po osamostatnění těchto zemí (JAR, KDR a Zimbabwe). Místní vlády velice citlivě vnímají skutečnost, že nemáme za sebou „žádnou koloniální minulost“ a že jsme by-

www.vize2020.cz

li přítomni, a to v mnoha případech nejenom formálně, i v těžkých dobách jejich vývoje po získání samostatnosti. V ČR a v bývalém Československu bylo navíc školeno velké množství zahraničních studentů z těchto zemí, kteří v současnosti často zastávají důležité pozice ve vládních orgánech uvedených zemí a právem je lze počítat k pročeské lobby v subsaharském regionu. To vše může pomoci spolu s intenzifikací vzájemných návštěv ústavních činitelů vytvořit velice dobré investiční klima v regionu pro české investory a průmyslové podniky. Hospodářský význam subsaharského regionu, který v blízké budoucnosti výrazně poroste, si velice dobře uvědomuje řada zemí, které svoji přítomnost všemožně akcentují. Máme zde na mysli nejenom USA, Kanadu, Francii, Velkou Británii, Austrálii, Holandsko, Švédsko, SRN, ale v současnosti stále více rovněž Čínu, Brazílii a Indii. Nabízí se tak možnost kooperace s našimi tradičními a osvědčenými hospodářskými a politickými partnery rovněž v regionu subsaharské Afriky a v neposlední řadě také možnost hlubší kooperace s ostatními členskými zeměmi EU formou účasti na společných investičních projektech a formou subdodávek našich technologií a našeho knowhow. Ke stabilizaci politické a bezpečnostní situace v subsaharském regionu můžeme rovněž výrazně přispět svojí účastí na projektech reformy bezpečnostních sil dotčených zemí regionu formou výchovy velitelů a výcviku jednotek přímo na místě v subsaharském regionu a s využitím moderní techniky. To platí jak pro multilaterální projekty OSN nebo EU, tak také pro projekty bilaterální. Subsaharský region může být tedy z našeho pohledu chápán jako perspektivní rezervoár investičních příležitostí pro naše investory a pro náš průmysl. Dobré předpolí pro uvedené aktivity vytvářejí tradičně nevládní neziskové organizace svými rozvojovými a humanitárními projekty v subsaharském regionu. Budeme proto aktivně podporovat činnost takových subjektů, jako jsou například „Arcidiecésní charita Praha“, „Člověk v tísni“ a „Lékaři bez hranic“, které se již regionu subsaharské Afriky dobře osvědčily. Zejména se jedná o oblasti vzdělávání obyvatelstva v místě a zdravotnictví. Budoucí prohlubování našeho zájmu o Afriku obecně a o subsaharský region speciálně povede ve svých důsledcích díky podobným aktivitám řady dalších zemí světa a jiných reprezentantů mezinárodního společenství nejenom ke stabilizaci politické a bezpečnostní situace v tomto regionu, ale také k omezení migračních toků z tohoto regionu do vyspělých zemí světa.

23

Migrace Tomáš Grulich senátor ODS Uvědomujeme si, že migrace obyvatel je doprovodným jevem nerovnoměrného ekonomického a sociálního vývoje ve světě. Tato skutečnost není výrazem našich přání či plánů. Je existující realitou, na kterou můžeme jen reagovat a pokusit se ji usměrňovat a řídit. Na migraci je nutné pohlížet jako na oboustranný proces příchodu migrantů a odchodu našich občanů do zahraničí.

1. Migrace dovnitř státu (imigrace) Řešení migrace dovnitř státu stojí na třech pilířích, kterými jsou řízení legální migrace, prevence a boj proti nelegální migraci a vztah mezi migrací a rozvojem, tj. potřebou pracovních sil z jiných zemí jako jednou z odpovědí na negativní důsledek demografického vývoje v ČR a v Evropě. Legální migrace by měla být řízena především státními orgány nebo organizacemi, nad kterými byl měl stát skutečný dohled opřený o možnosti sankcí. Je to například systém tzv. zelených karet, jejichž prostřednictvím stát může korigovat toky migrantů a stanovovat prioritní vztahy k jednotlivým státům. Podporujeme integrační politiku státu směřující k začlenění jednotlivců do společnosti. Požadujeme zajištění postupného přístupu migrantů k sociálnímu a zdravotnímu zabezpečení v závislosti na délce pobytu. Vrcholem této pyramidy je získání českého občanství. V boji proti nelegální migraci zdůrazňujeme prevenci a praktickou spolupráci s dalšími zeměmi EU. Česká republika zde nabízí zprostředkování spolupráce zemí EU se zeměmi západního Balkánu a Východního partnerství (Ukrajina, Moldavsko, Bělorusko, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán). Ochrana hranic je v pravomoci členských států EU. Jednotná ochrana vnějších hranic je založena na výměně informací a zkušeností. Nevede k vytvoření jedné evropské pohraniční stráže. Nesouhlasíme s povinným sdílením imigrační zátěže v EU, které je v přímém důsledku překážkou možného začlenění těchto migrantů do majoritní společnosti. Podporujeme však sjednocenou azylovou politiku EU, která je opřena o shodné důvody k udělení azylu a k vzájemné výměně informací. Přístup žadatelů o azyl k sociálnímu zabezpečení je výlučnou záležitostí členských států EU.

2. Migrace směřující ven z České republiky (emigrace) České domácí prostředí vidí problém emigrace jako fenomén minulosti, jako fenomén, který již skončil. Toto je jeden ze základních omylů, který formuluje postoj českého státu k zahraničním Čechům. Fenomén migra-

cí, a tudíž i emigrace z této země je produktem globalizace a zároveň jedním z hlavních faktorů globalizaci formujících. Bude pokračovat a procházet vlastním vývojem. Žádné politické ani ekonomické změny v této republice nemohou migraci zastavit, i když ji mohou podstatně ovlivňovat. Z toho vyplývá, že vztah tohoto státu k zahraničním Čechům se nemůže omezovat jen na ty, kteří odešli v minulosti (tj. před rokem 1989), nýbrž také stále výrazněji na ty, kteří odešli zcela nedávno nebo odejdou zítra i ve vzdálenější budoucnosti. Jsme si vědomi, že Češi, kteří odcházeli za různých historických a ekonomických okolností před rokem 1989, se významným způsobem zasadili o vznik Československa v roce 1918 a o osvobození Československa za II. světové války. Mnozí se zasloužili o vysvobození naší společnosti z komunistické diktatury a o nastolení demokratického státu (za naprostou nutnost považujeme přijetí deklarace o vyrovnání se s politickým exilem. Exil i česká společnost na to již čekají dvacet let). Pro další rozvoj vztahů státu s Čechy v zahraničí, tedy i s tisíci těch, kteří odešli po roce 1989 (za prací, studiem, sňatkem), požadujeme vytvoření organizačního centra pro kontakty státu se zahraničními Čechy. Mělo by to být buď formou úřadu zmocněnce vlády s pravomocemi organizovat tyto kontakty ve všech důležitých oblastech: kulturní, občanskoprávní, školské a jazykové atd., nebo vytvoření ministerstva pro migrační záležitosti, popřípadě vyčlenění náměstka na MZV pro tuto oblast. Kromě zajištění vazby státu s jeho občany v zahraničí se tak přispěje k možnému návratu členů české diaspory do vlasti, k zajištění stabilní a dlouhodobé zpětné vazby krajanů s vlastí, k posílení jejich motivace k pozitivnímu působení ve prospěch ČR tam, kde je to možné, popřípadě i k vytváření pozitivních národních lobby v zahraničí. Cílem není vytváření vlivových agentur nebo nacionálně či jinak ideologicky motivované působení na zahraniční Čechy, ale zajištění státem sponzorovaného stálého dobrovolného kontaktu jednotlivců i skupin v zahraničí s Českou republikou i mezi nimi navzájem. Pro pozitivní vztahy mezi českou diasporou v zahraničí a její majoritní společností v České republice je nutné přijetí zákona o získávání občanství ČR, který by umožňoval dvojí občanství a zároveň obsahoval určitý administrativní bonus pro členy české diaspory, kteří ztratili občanství buď z politických, nebo administrativních důvodů. Dále zákon o možnosti korespondenční nebo elektronické volby jako výrazu sounáležitosti české diaspory s vlastí.

25

Moderní armáda – transformace 2020 Martin Barták místopředseda vlády a ministr obrany Naše vojska již dvacet let nestojí na západní hranici „na stráži před hrozbou imperialismu“. Naopak, prožíváme v našich dějinách ojedinělou etapu, kdy nás se všemi sousedy pojí silné přátelské a také spojenecké vztahy. Naprosto mylný by ovšem byl předpoklad, že v takovém případě není armáda potřebná a je možno ji přisoudit pouze okrajový význam. Moderní společnost, tu českou nevyjímaje, armádu vyžaduje, ovšem musí to být armáda moderní a schopná zajistit obranu a bezpečnost v současném bezpečnostním prostředí. Toto prostředí má, jako téměř vše, dvě odvrácené strany mince, svou pozitivní i negativní tvář. Jednoznačně pozitivní je, že bezpečnost ČR je pevně ukotvena ve strukturách euroatlantického prostoru, pře-

devším prostřednictvím NATO či EU, a že po konci studené války v Evropě v dohledné době neexistuje reálná hrozba rozsáhlého konfliktu. Jinak než negativně však nemůžeme mluvit o nárůstu mezinárodního terorismu či hrozby zhroucení států a vnitrostátních konfliktů, které v současné globální éře neohrožují pouze jednu konkrétní zemi či přilehlý region, ale celé světové společenství. Objevují se i hrozby zcela nové jako např. ohrožení plynulosti toků energie či kybernetických systémů. Charakteristické rovněž je, že tyto krize se objevují náhle a zcela nenadále. Bezpečnostní prostředí 21. století je tedy velmi komplexní a vyžaduje neméně komplexní řešení hrozeb. Nejpravděpodobnější formou nasazení ozbrojených sil ČR

27

v období příští dekády proto bude účast v mnohonárodních operacích, nejčastěji pod hlavičkou NATO či jiné koalice, a to mimo území NATO a EU. Tyto operace mohou mít parametry jak bojového nasazení, tak plnění úkolů humanitárního i rekonstrukčního charakteru, přičemž jejich kombinace se ukazuje jako nejúčinnější forma řešení konfliktu. Cílem těchto operací je řešit bezpečnostní problémy za našimi hranicemi. Uzpůsobit ozbrojené síly tak, aby byly plně schopny úspěšně působit v operacích, je dlouhodobý úkol, který klade v mnoha oblastech enormní nároky. Především je nutné dosáhnout vysokého stupně efektivity a flexibility jak u jednotek samotných, tak resortu obrany jako celku. Cílem je tedy dosáhnout stavu, kdy bude maximalizována schopnost vojenských sil dostát svým úkolům, které je paralelně nutné posílit racionalizačními kroky v systému zabezpečení, např. snížením rozsahu stacionární logistiky. Rovněž počty posádek mohou být udržovány pouze v efektivním rozsahu. Ozbrojené síly musí být připraveny rychle reagovat na náhlé hrozby, které se mohou objevit v nejrůznějších částech světa, včetně zapojení do pohotovostních uskupení NATO, EU a také OSN. Jde o zásadní úkol s cílem dosáhnout stavu, kdy všichni příslušníci ozbrojených sil budou schopni nasazení v operacích, ať už na území ČR či mimo něj. To vyžaduje i vybudování rozsáhlé nasaditelné logistické podpory a rovněž posílení schopnosti strategické přepravy. Zříct se nutnosti tento úkol řešit není možné, neboť v sázce je bezpečnost nás všech, je to však zdrojově náročné. Je tak naprosto nezbytné zajistit stabilní zdrojové prostředí, které

umožní stanovit realistické cíle, a tak i efektivně využít prostředky. Specifický charakter pohotovostních uskupení nadto vyžaduje zajistit financování jejich případného nasazení ze zdrojů mimo resortní rozpočet. Potřeba co nejužší spolupráce s dalšími silami v mnohonárodních operacích vyžaduje dosažení co nejvyššího stupně interoperability. Schopnost společně působit však neznamená pouze dostát určitým technickým standardům vybavení či se v případě nouze v boji podpořit. Zásadní je dosáhnout změny myšlení velitelů, štábů a všech příslušníků armády tak, aby byli v operaci nikoli vedle svých spojenců, ale spolu s nimi. Současné hrozby rovněž vyžadují schopnost koordinovat a spolupracovat se státními a nestátními civilními aktéry při plánování a vedení operací, včetně stabilizace a rekonstrukce po vyřešení konfliktu. Přes důraz na vedení operací je však i nadále primárním úkolem ozbrojených sil obrana vlastního teritoria, a při transformaci armády proto musí být brán zřetel na zachování schopnosti jej plnit. Armáda tak musí mimo jiné zachovat schopnost zajišťovat kontrolu a ochranu suverénního národního vzdušného prostoru a podporovat IZS. Armáda musí využívat možností, které nabízí mnohonárodní spolupráce. Ta umožňuje snížit náklady a zapojit se tak do rozvoje jinak velmi nákladných schopností. V případě ČR jde zejména o rozvoj oblasti dopravních vrtulníků, strategické vzdušné přepravy či ochrany proti zbraním hromadného ničení. Tato spolupráce rovněž umožňuje progresivní zapojení obranného průmyslu ČR, včetně výzkumu a vývoje.

Bezpečnostní rizika pro Českou republiku Jan Vidím předseda Výboru pro obranu, PSP Chceme-li napřít obranu naší vlasti správným směrem, je nezbytné definovat si oblast potenciálních rizik, které by mohly znamenat ohrožování či ohrožení republiky. Pochopitelně nám již nehrozí zákeřné noční napadení tankovými divizemi imperialistického západního Německa, jak nás na politickovýchovných světnicích v průběhu základní vojenské služby poučovali soudruzi důstojníci-politruci. S koncem bipolarity světa se zkrátka potenciální útočník poněkud rozmlžil. V situaci, kdy celá naše vlast je obklopena výlučně spojenci, a to spojenci buď aliančními, či v případě Rakouska spojencem unijním, je pochopitelné, že posilováním expedičního charakteru naší armády (ale pozor,

nikdy nesmíme rezignovat na snahu mít v rámci finančních možností struktury našich ozbrojených sil co možná nejkomplexnější!) se zapojujeme a jak doufám, i v budoucnu budeme zapojovat do spojeneckých vojenských operací. Tyto pak budou schopny eliminovat nebo přinejmenším snížit riziko ohrožení naší vlasti především ze strany militantního, fundamentalistického a fanatického islámského teroru. Zde je totiž bezpochyby jedno z největších rizik pro občany naší země – nestabilní a slabé státní struktury v Afghánistánu. A bohužel téměř totéž se dá říci i o Pákistánu či Jemenu (u Pákistánu míru nebezpeční dramaticky zvyšuje skutečnost, že tato země je jednou ze zemí disponujících jadernými zbraněmi). Ať už hnutí Tá-

libán, ideologicky i svými konkrétními činy ukotvené kdesi v hlubokém temném středověku, či teroristické organizace Al Káidá, Al-fatáh, Organizace Abú Nidala alias Arabská revoluční rada, Organizace 15. května, Hamas, Hizballáh, Gia, Džamá`a islamíja či Skupina Abú sajafa – tito všichni jsou připraveni pro zničení všeho závadného a škodlivého podle jejich výkladu Koránu jakýmkoliv způsobem pozabíjet co nejvíce nevěřících. Svoboda a demokracie jsou pro ně dílem Satanovým a plameným mečem v ruce je nezbytné tyto vymýtit. A bez jakékoliv ironie či posměchu, nositelé těchto zrůdných myšlenek jsou reálným nebezpečím pro celou západní civilizaci, naši republiku pochopitelně nevyjímaje. Dalšími potenciálními ohrožovateli naší země pak jsou „po bushovsku“ řečeno „rough states“, tedy ony chuligánské, darebné státy. A ať už tím myslíme Íránskou islámskou republiku (zemi, kde po mocenském převratu v roce 1978 ájatolláh Rúholláh Chomejní zavedl politickou doktrínu „o nadvládě teologa“, jež v praxi znamenala, že moc převzalo šíitské duchovenstvo a která se pod vládou duchovních a extrémně konzervativního prezidenta Mahmúda Ahmanedínedžáda snaží (vedle indoktrinace vlastního obyvatelstva představou o nadřazenosti perského islámského směru Dvanáctníků) o vývoj jaderné zbraně), či Korejskou lidově demokratickou republiku (zemi, kde panuje totalitní komunistický režim se státní ideologií Čučche; zemi, která má čtvrtou největší armádu na světě a rozvinutý jaderný program; zemi, kde přestože hospodářská výkonnost klesá, tak vládnoucí komunisté vynakládají stále v poměru se svými sousedy enormní náklady na zbrojení; ze-

mi, která trpí nedostatkem elektrické energie a díky tomu tak musí být radikálně omezena spotřeba domácností – povolen je jen určitý počet spotřebičů, během noci pak bývá energie odpojená, ochromena je doprava, soukromé vlastnictví automobilů téměř neexistuje; zemi, která je naprosto izolovaná od okolního světa a kde jsou soustavně porušována lidská práva; zemi, která zřizuje koncentrační tábory, kde vězní své vlastní občany (odhaduje se, že je v těchto táborech zadržováno asi 200 000 lidí, včetně dětí, které se narodily „třídnímu nepříteli“, v některých táborech se odhaduje roční úmrtnost na 25 %, jeden z dokumentárních pořadů televize BBC ukázal, že v jednom z těchto táborů testují Severokorejci na vězních chemické zbraně v plynové komoře)), v obou případech se jedná o státy s fanatickým vedením schopným použít své vojenské arzenály nejen proti vlastním lidem, ale i proti svým sousedům i vzdáleným zemím. A tedy i proti nám, proti České republice. Existuje ale ještě jedno ohrožení naší vlasti. A paradoxně tímto nebezpečím jsou naši spojenci. V čem toto riziko spočívá? Nejprve naši evropští partneři – umanutá, skoro bych řekl posedlá touha některých významných unijních bruselských byrokratů budovat „evropskou armádu“ reálně ohrožuje akceschopnost Aliance. Tyto nebezpečné tendence je zapotřebí odmítat, odmítat, odmítat. Snižují, nikoliv zvyšují bezpečnost naší vlasti. A konečně na závěr náš nejvýznamnější a dosud i historicky nejspolehlivější spojenec – Spojené státy a jejich současná politika „Restartů“, „Nových začátků“… Jistě, administrativa prezidenta Baraka Huseina Obamy a i on sám jsou určitě vedeni těmi nejlepšími úmysly zlepšit vztahy USA s rozličnými režimy. Ale naše historická zkušenost s totalitou či autoritářstvím nás opravňuje našeho zaoceánského partnera varovat – ty, které oslovujete se srdcem na dlani a s nabídkou nového, lepšího začátku vzájemných vztahů toto gesto ani v nejmenším nevnímají jako projev smířlivosti, trpělivosti a vzájemné pokory. Pro tyto režimy je toto jen a pouze projevem slabosti. Ústupků a slabosti. A ať už „restartem“ oslovujete Venezuelu či Ruskou federaci, Írán nebo Sýrii, představitele těchto zemí jen utvrzujete v jejich přesvědčení, že Spojené státy už nejsou silným protivníkem. A to je velmi špatné přesvědčení nejen pro samotné Spojené státy, ale i pro všechny jejich spojence, byť mnozí bez totalitní zkušenosti těmto krokům Obamovy administrativy tleskají.

www.vize2020.cz

29

NATO budeme mít takové, jací budeme spojenci, aneb naše bezpečnost není samozřejmost Zbyněk Pavlačík předseda sdružení Jagello 2000

V letošním roce vrcholí v Severoatlantické alianci řada jednání a diskusí o její nové strategické koncepci, což bude dokument, který významně ovlivní podobu NATO na několik dalších let. Česká republika si díky členství v Severoatlantické alianci více než deset let užívá komfortu bezkonkurenčně nejvyšších bezpečnostních garancí v celé své historii. Česká republika tak získala něco, o co několik předcházejících generací marně usilovalo a nemálo jedinců bylo ochotno riskovat svou svobodu, nebo dokonce položit své životy. Naše země v minulosti opakovaně tvrdě doplatila na své nejisté bezpečnostní zakotvení, které pak navíc ve svém důsledku do naší země dvakrát přivedlo totalitní režim. Takže lze říci, že v našem historickém kontextu má bezpečnost ještě další významný přínos, a to demokracii. Dalo by se tedy logicky předpokládat, že po těchto historických zkušenostech bude přirozeným zájmem všech demokratických politiků o tyto bezpečnostní garance, jenž jsou základním předpokladem fungování jakékoliv společnosti, neustále pečovat.

Od České republiky naši spojenci jistě neočekávají, že budeme hrát klíčovou roli ve strategických záležitostech. Právem ale očekávají, že se na zajištění systému kolektivní bezpečnosti budeme podílet maximálně v rámci našich možností. Není totiž možné, aby všechny členské státy požívaly stejného standartu bezpečnostních garancí a současně se ne všechny země na jejich zajištění podílely stejnou měrou a byly ochotny nést stejná rizika. Nejvyšší bezpečností garance v naší historii zdá se přinesly i nečekaná negativa, neboť u některých politiků bohužel vyvolávají šálivý pocit „nám se přece nemůže nic stát, neboť nám vůbec nic nehrozí“. Paradoxně se tak pocit neohrozitelnosti a bezpečí může stát bezpečnostní hrozbou. Bezpečnost České republiky je přímo závislá na našich spojencích, samotná Česká republika by v případě potřeby sama o sobě nedokázala příliš mnoho. Koneckonců profesionální armádu jsme si mohli dovolit především díky členství v Severoatlantické alianci. Pokud bychom stáli mimo ní, tak by všichni mladí muži stále místo soustředění se na počátek své pracovní kariéry museli chtě nechtě rukovat na vojnu. Umí si tohle ještě dnes někdo představit? Proto je našim přirozeným zájmem, abychom se vůči našim spojencům profilovali jako spolehliví a také předvídatelní. Opakování ostudy se schvalováním misí z počátku roku 2009 by se pro nás již patrně neobešlo bez následků. Hlavním problémem totiž tehdy nebylo ohrožení spojeneckých kapacit vzniklé stažením několika stovek vojáků, jimiž Česká republika do aliančních misí každoročně přispívá. To by Alianci nijak zásadně neohrozilo. Největším problémem by bylo, že by tento nečekaný výpadek musel někdo neplánovaně nahradit – tedy ti samí spojenci, kteří současně garantují naši bezpečnost. Chová se takto země, jejímž politikům záleží na její bezpečnosti? Chovají se takto politikové, kterým záleží na bezpečnosti svých voličů? Naše bezpečnost není samozřejmost. Čeští politikové musí za prvé pochopit, že naši spojenci se k nám budou chovat stejně, jako my se chováme k nim. Jakým spojencem Česká republika bude, takové spojence Česká republika bude v budoucnosti mít, nikoliv obráceně. A za druhé tuto věc vysvětlovat občanům. A současně voliči by svým politikům na druhou stranu měli dávat najevo, že bezpečnost je zajímá, je pro ně důležitá a má pro ně stejnou váhu jako zdravotní péče, sociální zajištění či ekonomický rozvoj. Jen tak budeme mít v roce 2020 stejné bezpečnostní garance, jako máme dnes.

31

Energetická politika Jiří Schneider programový ředitel Pražského institutu bezpečnostních studií Program ODS je založen na prosazování svobody a zajištění bezpečnosti. Česká republika je závislá na dovozu energetických zdrojů, k nimž nemá svobodný a bezpečný přístup. Většina zdrojů se nachází v krizových a nestabilních teritoriích. Odpovědná energetická politika proto musí počítat s riziky omezení nebo přerušení dodávek energetických surovin ze zahraničí, pamatovat na alternativní možnosti včetně domácích zdrojů a připravit přiměřená krizová opatření včetně posilování odolnosti energetické soustavy vůči vnějším šokům. Bez rozumné energetické politiky bychom mohli snadno ohrozit svou svobodu i bezpečnost. ODS bude podporovat takovou politiku, která posílí energetickou odolnost a bezpečnost. V globálním měřítku jsou určujícími faktory energetické bezpečnosti měnící se struktura mezinárodní ekonomiky, ekonomický růst v Asii, nestabilita na energe-

tických trzích v důsledku globálních bezpečnostních rizik, ale také politická motivace v chování státních produkčních společností. Přes zmíněná rizika je energetická situace ČR, pokud jde o závislost na dovozu primárních energetických surovin, ve srovnání s dalšími středoevropskými zeměmi relativně dobrá. Vzhledem ke geografické poloze, propojení energetické infrastruktury a začlenění do společného ekonomického prostoru EU nemůže ČR spoléhat pouze na energetickou politiku na národní úrovni. Energetická politika je oblastí, v níž je nezbytné koordinovat kroky na národní, regionální i evropské úrovni a nespoléhat pouze na jednu z nich. Na národní úrovni lze vytvořit předpoklady pro diverzifikaci přepravních tras a energetického mixu, vybudovat dostatečnou infrastrukturu, podporovat úspory a optimalizovat spotřebu. V regionálním měřítku je nejdůležitější investovat do propoje-

ní infrastruktury se sousedními zeměmi. Na evropské úrovni jde o to využít výhod a možností vznikajícího společného energetického trhu a společné bezpečnostní politiky.

Energetická politika na národní úrovni aneb Co je doma, to se počítá Nejvíce nástrojů k zajištění energetické bezpečnosti má ČR na domácí půdě. Pokud se stát nemá zříci odpovědnosti za energetickou bezpečnost, musí si zajistit kontrolu nad zásadními strategickými rozhodnutími soukromých energetických společností, které mohou změnit parametry energetické bezpečnosti (např. změna směru využití produktovodů). ODS se zasadí o to, aby klíčová rozhodnutí v oblasti energetické bezpečnosti státu podléhala souhlasu vlády, případně parlamentu. Odpovědný a strategický přístup k domácím zdrojům může zamezit tomu, aby se energetická závislost ČR neúnosně zvyšovala. S využitím alternativních přepravních produktovodů a infrastruktury pro jiný způsob přepravy (např. terminály LNG) budeme usilovat o maximální diverzifikaci zdrojů energie (pokud jde o jejich druh a země původu) s využitím všech součástí „energetického mixu“ (ropa, uhlí, zemní plyn, jádro a obnovitelné zdroje). Jaderná energie sice není domácím zdrojem energie v pravém slova smyslu, ale rizika způsobená omezením či přerušením dodávek jaderného paliva jsou lépe zvladatelná než v případě ropy nebo zemního plynu, pokud je technologicky možná diverzifikace či substituce dodávek jaderného paliva. Podporujeme budování nových jaderných zdrojů, včetně udržení technologické možnosti diverzifikace dodávek paliva. Budování domácího palivového cyklu považujeme za krajní řešení. Pro ČR je přerušení dodávek surovin (především zemního plynu) významnou hrozbou. Nebudeme podporovat zvyšování podílu zemního plynu na celkové energetické spotřebě, především při výrobě elektřiny. Jako alternativu v případě potřeby budeme podporovat využití obnovitelných zdrojů včetně využití domácích zdrojů uhlí (podmínkou je modernizace uhelných elektráren a tepláren). Pokud nebude možno dosáhnout celospolečenské dohody ohledně limitů těžby, je třeba počítat s ústupem od využívání hnědého uhlí pro výrobu elektřiny, naopak v teplárenství bude po přechodnou dobu třeba zachovat jeho podíl, aby bylo možno udržet podíl využití zemního plynu na relativně bezpečné úrovni. Na národní a lokální úrovni chceme hledat a podporovat decentralizovaná řešení založená na nových modelech financování a nových technologiích, úsporách energie, která sníží celkovou závislost na dodávkách energie a sníží zranitelnost systému (např. smart grid, posílení role komunit a koncových spotřebitelů). Budeme hledat státní, ale i soukromé zdroje na inovace, motivovat firmy k investicím do nových, efektivnějších a energeticky méně náročných technologií.

Vzhledem k nejistým vnějším podmínkám, především omezeným zdrojům v důsledku finanční a ekonomické krize, považujeme za rozumné, aby energetická strategie obsahovala jak ambiciózní, tak „minimalistický“ scénář zavádění obnovitelných zdrojů a nových technologií.

Energetická politika ve střední Evropě aneb Jak spolupracovat se sousedními zeměmi? Regionální zapojení do energetických sítí (napojení na produktovody a přenosovou síť) určuje technické podmínky fungování energetického systému ČR. Obousměrné propojení ropovodu a plynovodu s Německem zaručuje krizovou variantu zásobování včetně využití zásobníků v sousedních zemích. Propojení elektrické přenosové soustavy zvyšuje nároky na její řízení, výhodou je možnost kompenzovat výpadky zdrojů, nevýhodou je zranitelnost vůči nestabilitám v sousedních zemích (přetížení sítě jako důsledek zapojení nestabilních zdrojů nebo riziko indukovaného výpadku – blackoutu). Pro infrastrukturní projekty sloužící k většímu propojení energetických sítí (produktovody, rozvodné sítě) zajistíme spolufinancování z prostředků evropských fondů a finančních institucí.

Energetická politika na evropské úrovni aneb Co prosazovat v EU? ČR jako tranzitní země závislá na dovozu energetických surovin by měla maximálně využít svého členství v EU. Plyn a ropa budou i přes diverzifikaci přepravních tras dostupné za vyšší ceny nebo za cenu jednostranně diktovaných politických podmínek. Využití členství v EU ovšem neznamená nekritické přejímání opatření a závazků bez potřebné analýzy jejich dopadů na ČR. ODS bude aktivně sledovat opatření na úrovni EU. Evropská unie dosud nemá efektivní společnou energetickou politiku. Důvodem jsou rozdíly mezi energetickým mixem jednotlivých zemí, rozpory v otázce využití jaderné energie, ale také nedostatečné propojení energetické infrastruktury. Energetický trh v EU je fragmentován, jednotlivé země podporují prostřednictvím státního vlastnictví monopolní či dominantní energetické společnosti (tzv. „národní šampióny“) a brání se rychlé deregulaci a privatizaci strategických odvětví (zpracování a distribuce), o něž mají zájem producenti. Vytvoření společného fungujícího energetického trhu a jeho liberalizace, jež by mohly vést ke sjednocení zájmů a posílení pozice vůči dodavatelům energetických surovin, tak zůstává na půl cesty. Velcí hráči na trhu (těžařské, elektrárenské, teplárenské i distribuční společnosti) včetně investorů usilují o dlouhodobě garantované kontrakty ohledně dodávek energetických surovin, a to i za cenu politických ústupků. S odkazem na specifiku energetického sektoru a návratnost investic trvají na tom, že jedině dlouhodobé kontrakty na dodávky zemního plynu nebo uhlí mo-

33

hou zajistit stabilitu energetického systému. Velké firmy se nebrání vlastnickému propojení v řetězci dodavatel-distribuce-spotřebitel (upstream-midstream-downstream), naopak se staví proti rozdělení vlastnické struktury (unbundling). Další liberalizací a integrací energetických trhů v rámci EU a důslednou ochranou hospodářské soutěže lze posílit pozici EU pro jednání s vnějšími dodavateli energetických surovin. EU by měla v zájmu společného a liberalizovaného trhu vytvořit spotřebitelský kartel v kombinaci se státní surovinou politikou (strategické rezervy). Zásadní spor v EU je mezi těmi, kteří prosazují volnou hospodářskou soutěž v rámci společných pravidel a institucí, a mezi těmi, kteří uznávají jen sílu dohod velkých energetických firem s požehnáním mateřských států. Vzhledem k relativní váze české energetiky není podpora “národních šampiónů” pro ČR řešením. V zájmu ČR je důsledné dodržování pravidel hospodářské soutěže v EU. Je v zájmu ČR, aby se mohla opřít o společný postoj při jednání s dodavateli energetických surovin ze zemí, pro něž jsou energetické zdroje politickým nástrojem. Na jednotný postoj EU ve vnější politice nelze ovšem spoléhat bezvýhradně. Zároveň by bylo neodpovědné o něj dlouhodobě neusilovat s ohledem na posílení vlastní pozice. Každá budoucí krize či zádrhel v dodávkách energetických surovin bude katalyzátorem snah o posílení společné energetické politiky. Odolnost vůči energetickým krizím a šokům lze výrazně posílit vytvořením koordinačního a konzultačního mechanismu včasného varování na úrovni EU.

Co chceme? Podporou nejmodernějších technologií hodláme zmenšovat domnělý rozpor mezi energetickou bezpečností a ochranou životního prostředí. Považujeme za racionální využívat všech domácích zdrojů energie a nadále nezvyšovat podíl zemního plynu na výrobě elektřiny ani tepla. Hodláme podporovat využití těch obnovitelných zdrojů energie, které jsou pro ČR ekonomicky dostupné a jejichž využívání nevyžaduje budování záložních kapacit (např. biomasa). Budeme podporovat decentralizovanou výrobu elektrické energie a tepla, která ve spojení s decentralizovaným a robustním rozvodním systémem posiluje roli

www.vize2020.cz

spotřebitelů, přispívá ke zvýšení energetické odolnosti i ke snížení závislosti na dovozu surovin. Chceme vytvořit technický a regulatorní rámec pro využití cenových impulsů ke snížení denních a sezónních výkyvů ve spotřebě elektrické energie a uvolnit tak kapacitu tzv. špičkových zdrojů. Budeme podporovat uplatnění moderních technologií za účelem větší stability rozvodných sítí (chytré sítě = smart networks/intelligent grids) a zvýšení jejich schopnosti přijmout vyšší množství aktivních prvků s malým výkonem. Při plánování rozvoje rozvodné sítě ČR a schvalování stavby nových zdrojů hodláme prosazovat povinnou studii dopadu na rozvodnou síť, stabilitu dodávek elektřiny a tepla a na bezpečnost celé energetické soustavy. Podpoříme projekt distribuční rozvodné sítě pro elektřinu i teplo, umožňující využívat kogeneraci, decentralizovanou výrobu a řízení spotřeby. Hodláme podpořit projekt „chytré“ elektrické rozvodné sítě v ČR, včetně dílčích projektů proveditelnosti a národního plánu pro implementaci a podporu „chytrých“ energetických aplikací. Budeme podporovat jen taková opatření k úsporám energie a snižování energetické náročnosti ve výstavbě, výrobě i v domácnostech, která posilují energetickou bezpečnost, snižují dopady na životní prostředí a jsou zároveň ekonomicky udržitelná. Uvažujeme o formách podpory staveb energeticky efektivních budov a průmyslových aplikací prostřednictvím úvěrů s předvídatelnou mírou úročení nebo krácenou mírou odpisů pro právnické osoby. Veřejný sektor musí jít příkladem a pořizovat jenom nejnovější technologie, které napomáhají rozšíření energeticky efektivních aplikací i v komerčním sektoru. V rovině politické se jedná zejména o potřebu koordinace a prosazování zájmů ČR v rámci EU tak, aby ČR nepřistupovala na společné postoje a opatření bez důkladného prostudovaní jejich dopadů, ale plně se podílela na formování unijní politiky. Zahraniční politika by neměla být moderována s ohledem na zájmy externích energetických dodavatelů, nýbrž by měla usilovat o posílení společné vyjednávací pozice v regionálním (sousední země, V4) i evropském rámci. Chceme podpořit zapojování českých subjektů do mezinárodních (především evropských) programů výzkumu a vývoje technologií, které se mohou uplatnit v inovativních platformách a řešeních a budeme odstraňovat administrativní bariéry bránící jejich aplikaci. V zájmu zvýšení energetické bezpečnosti ČR a přípravy na krizové situace vytvoříme mechanismus pravidelných konzultací mezi státními a soukromými institucemi, sdílení informací a průběžného vyhodnocování rizik. Na evropské úrovni budeme prosazovat další liberalizaci energetického trhu ruku v ruce s efektivní ochranou hospodářské soutěže, regulací síťových odvětví s ohledem na energetickou bezpečnost EU jako celku a přístupem k financování moderních technologií.

35

Ekonomická diplomacie Helena Bambasová náměstkyně ministra zahraničních věcí ČR Velmi obecně definovanou úlohou diplomacie je obhajování a prosazování zájmů státu v zahraničí. Celkem samozřejmě pak můžeme dovodit, že ekonomická diplomacie je prosazování a obhajoba ekonomických zájmů země. Ekonomizace mezinárodních vztahů s postupující globalizací sílí všeobecně, pro menší a středně velké státy, mezi něž Česká republika patří, jsou tím spíš ekonomická témata extrémně důležitá, v mnoha bilaterálních relacích jsou pak zcela dominantní. V našich vzájemných vztazích s většinou států světa převažují témata ekonomická nad tématy čistě politickými a bezpečnostními. Česká diplomacie si toho je vědoma, otázka je, zda je na změněnou roli oproti tradičnímu pojetí dobře vybavena a zda jsou vytvořeny dobré podmínky pro to, aby ji úspěšně zvládala.

Co jsou ekonomické zájmy ČR? ČR je zemí s významně otevřenou ekonomikou, vývoj HDP silně závisí na výkonu exportu. Podpora liberálního ekonomického prostředí v mezinárodním obchodu, odstraňování tarifních i netarifních bariér, je tudíž v našem

životním zájmu. Tendence k protekcionismu, sílící zejména v době ekonomické krize v některých zemích, naše zájmy poškozují. Dále platí, že naši výrobci jsou vázáni celou řadou přísných předpisů a norem hygienických, bezpečnostních a z oblasti ochrany spotřebitele, platných v EU, je proto rozumné požadovat dodržování podobných standardů i od ostatních zemí alespoň do té míry, aby nebyla narušena konkurenceschopnost našich výrobců. Rovněž ochrana duševního vlastnictví je v zájmu zemí, jejichž produkce vykazuje vysoký podíl inovací a hi-tech výrobků. Mezi takové země Česká republika patří. Tyto obecně platné zásady je nutné hájit v multilaterálních uskupeních – v EU, WTO, OECD, ale i v bilaterálních vztazích. Prosazování ekonomických zájmů ovšem znamená i konkrétní podporu exportnímu úsilí. Plošně se těmto otázkám věnuje jak diplomacie, tak vládní agentury – zejména CzechTrade a Česká centra. Strategie teritoriální nebo sektorové však nejsou dobře propracovány, priority jsou definovány vágně – v tomto ohledu diplo-

macie na zadání čeká. Rovněž poptávka po službách státu ze strany soukromého sektoru není jednotně formulovaná.

Kdo má ekonomické zájmy ČR v zahraničí prosazovat? Kompetenční zákon dělí tuto oblast mezi Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo průmyslu a obchodu. ČR má 120 zastupitelských úřadů v 90 státech světa, které řídí Ministerstvo zahraničních věcí. Na většině z nich fungují obchodně-ekonomické úseky, které metodicky řídí Ministerstvo průmyslu a obchodu. Vedle toho mají své kanceláře v zahraničí čtyři vládní agentury – Česká centra, CzechTrade, CzechInvest a CzechTourism. Podléhají třem ministerstvům – Ministerstvu zahraničních věcí, Ministerstvu průmyslu a obchodu a Ministerstvu pro místní rozvoj. Takovýto model není příliš efektivní, navíc vytváří zdání, i když dnes už nesprávné, že diplomaté dělají jakousi tajuplnou politiku a na ekonomiku tu máme obchodní rady. Nelze vyloučit, že některým diplomatům by takové dělení vyhovovalo, není však žádoucí je v tom podporovat. Za zmínku možná stojí, že např. exportně velmi úspěšné a zdatné Nizozemsko vůbec obchodně-ekonomické úseky ambasád nemá, neboť je názoru, že ekonomická diplomacie je integrální součástí práce každého diplomata. Ministerstvo průmyslu a obchodu se silnou sekcí zahraničního obchodu nicméně v Nizozemsku mají, to však netrvá na tom, že musí mít svůj výsadek na zastupitelských úřadech. Naopak v Rakousku jsou obchodní úseky na velvyslanectví téměř nezávislé a jsou spravovány Hospodářskou komorou. V Rakousku je ovšem členství v HK – na rozdíl od ČR, povinné. Fungujících modelů je tedy víc a dává smysl zabývat se tím, který z nich by byl pro nás vhodný a zároveň uskutečnitelný. Dále uvádím tři možné koncepty, všechny mají různé modality. Za tvorbu koncepce i výkon ekonomické diplomacie a proexportní podporu je zodpovědné Ministerstvo zahraničních věcí – toto řešení by vyžadovalo změnu kompetenčního zákona a převedení sekce zahraničního obchodu z MPaO na MZV. Vzniklo by tak v podstatě Ministerstvo zahraničních věcí a zahraničního obchodu, jak je tomu v řadě zemí světa. Důsledkem by asi byla nutnost definovat nově roli Ministerstva průmyslu a obchodu, což by zřejmě znamenalo další změny v kompetencích některých resortů. Za výkon ekonomické diplomacie v zahraničí je zodpovědné MZV, expertizu má MPaO (holandský model) – toto řešení by nutně nevyžadovalo změnu kompetenčního zákona, pouze jeho nový výklad, a bylo by tak neinvazivní. Vyžadovalo by však velmi racionální a „dospělou“ spolupráci obou resortů, a to nejen ministrů, ale zejména také jejich úřednictva. Obchodně-ekonomické úseky by v dnešní podobě neexistovaly, kontaktní osobou pro ekonomickou diplomacii by např. z definice mohl být zástupce velvyslance. Ekonomická diplomacie je rozdělená na „makro“ témata, která vyžadují angažmá diplomatů s jejich statutem

zástupců státu v gesci MZV, a „mikro“ témata – převážně podporu konkrétních obchodních případů, kterou by zajišťovalo obchodní oddělení bez diplomatického statutu – toto řešení by se rovněž zřejmě obešlo bez změny kompetenčního zákona. Obchodní oddělení by se velmi podobalo současným kancelářím CzechTradu. I za současných podmínek by asi mohlo velmi úzce spolupracovat s Hospodářskou komorou, Svazem průmyslu a dopravy a dalšími asociacemi a komorami i co do sdílení nákladů. Teoreticky by tak bylo nejsnazší vyhovět poptávce podnikatelské sféry, neboť ta by se na plnění svých požadavků přímo podílela. V praxi je ovšem třeba mít na paměti, že podnikatelská obec v ČR nemá jednu autoritativní reprezentaci. Co se týče vládních agentur s kancelářemi v zahraničí (Česká centra, CzechTrade, CzechInvest a CzechTourism), bez ohledu na zvolený model platí, že mít čtyři subjekty podřízené třem ministerstvům je nehospodárný luxus. Měřítkem oprávněnosti existence by mělo být, zda taková agentura dělá něco navíc, co ambasády dělat nemohou, a zda je kofinancovaná soukromým sektorem.

Jak dělat ekonomickou diplomacii aneb Obchodně-ekonomická role zastupitelských úřadů ČR Za výkon zastupitelského úřadu v oblasti ekonomické diplomacie odpovídá velvyslanec,i když jednotlivé činnosti převážně vykonává obchodní rada nebo jiný diplomat. Je a musí však být odpovědností tituláře, že ambasáda plní v zemích své akreditace následující úkoly: • Sleduje a hodnotí makroekonomický vývoj. • Vyhledává exportní příležitosti a informuje o nich. • Vytváří a udržuje kontakty s významnými představiteli státní správy i soukromého sektoru. • Spolupracuje s mezinárodními organizacemi. • Navrhuje a prosazuje opatření vedoucí ke zlepšení exportních možností a podnikatelského klimatu (dvoustranné smlouvy, odstraňovaní kvót a bariér…). • Koordinuje aktivity přítomných agentur – CzechTrade, CzechInvest, CzechTourism, Česká Centra. • Spolupracuje s honorárními konzuly. • Spoluorganizuje obchodní podnikatelské mise. • Účastní se mezinárodních výstav a veletrhů, seminářů, konferencí a akcí pořádaných místními institucemi a subjekty. • Pořádá prezentace a semináře českých firem v teritoriu, workshopy, kulaté stoly o obchodních příležitostech v ČR a jejím ekonomickém potenciálu. • Spolupracuje s místními obchodně-ekonomickými institucemi a organizacemi (místní ministerstva, hospodářské komory, profesní svazy a asociace). • Připravuje návštěvy ústavních činitelů ČR. • Navrhuje a podporuje uskutečnění návštěv klíčových představitelů do Č • Poskytuje informační servis českým firmám a individuální konzultace. • Poskytuje podporu konkrétním aktivitám českých subjektů.

37

Často bývá role zastupitelských úřadů v oblasti ekonomické diplomacie zužována podnikatelskou veřejností, ale i novináři či některými politiky pouze na poslední dva body. Vyřizování individuálních poptávek však rozhodně není ekonomická diplomacie ve své komplexnosti, dokonce si lze dobře představit, že právě tyto činnosti by mohly být vykonávány mimo ambasádu – agenturou, a mohly by tak být zpoplatněny. V mnoha ostatních činnostech je však role ambasády nezastupitelná – nelze je „outsourcovat“. Tento výčet patrně není úplný, navíc v širším chápání věci by bylo vhodné přiřadit také aktivity patřící do veřejné diplomacie a také oblast rozvojové spolupráce. Speciální úkoly a relativně nové výzvy pro české diplomaty působící v členských státech EU a na Stálém zastoupení ČR v Bruselu představuje sledování ekonomických a obchodních zájmů ostatních členů EU, které se snaží prosazovat jednak v radách ministrů, ale také do nejrůznějších opatření a směrnic Evropské komise. Každý nový návrh EK musí být měřen a posuzován našimi zájmy. Na tom se ovšem musejí podílet i ostatní resorty a úřad ministra pro evropské záležitosti.

Rozvojová spolupráce Rozvojová spolupráce formálně do sféry ekonomické diplomacie nespadá a působilo by nevychovaně, kdybychom ji přímočaře pod ekonomickou diplomacii zařadili. Mezinárodně uznávaným, korektně formulovaným, důvodem, proč se donorské státy „bohatého severu“ rozvojové spolupráci věnují, je snaha plnit rozvojové cíle

tisíciletí a přispět tak k odstraňování chudoby ve světě. Současně však je rozvojová spolupráce uznávána jako nástroj zahraniční politiky a ekonomické zájmy donorů v ní obsažené jsou tak nabíledni. V ČR prochází systém poskytování rozvojové pomoci transformací zahájenou v roce 2007. Cílem je učinit systém efektivnější a profesionálnější, koncentrovat koncepční a rozhodovací činnost do gesce Ministerstva zahraničních věcí, resp. vlády, a výkonnou – implementační činnost do speciální agentury. Tento proces úspěšně pokračuje a měl by být dokončen v roce 2011. Ač se ještě před čtyřmi lety deset resortů spokojeně a velmi autonomně zabývalo spravováním svých malých projektů a koordinační role MZV či kohokoliv jiného byla v praxi pouhou iluzí, dnes jsme schopni vypracovat jednotnou koncepci, která odráží priority a zájmy v oblasti politické i ekonomické. A tu koncepci jsme schopni uvést v život. V oblasti dvoustranné rozvojové spolupráce vybíráme prioritní země tak, aby poskytnuté finanční prostředky zlepšily pozitivní vnímání České republiky přijímající zemí a zvýšila se tak šance pro následnou spolupráci ekonomickou i politickou. Prioritní sektory jsou voleny opět zejména z pohledu možných komparativních výhod pro český business. Multilaterální rozvojová spolupráce – to je zejména naše participace v rozvojové spolupráci Evropské unie. Stojí za zmínku, že povinný příspěvek ČR do rozpočtu EU na rozvojovou spolupráci tvoří částku, které je více než dvakrát vyšší než celkový rozpočet na všechny projekty

bilaterální rozvojové spolupráce ČR. Z hlediska našich zájmů – a ekonomické diplomacie, bychom měli sledovat dva cíle – jednak poskytovat přímou pomoc a podporu českým subjektům, které se ucházejí o zakázky na realizaci v tendrech vyhlašovaných Evropskou komisí, a jednak se podílet na přípravě programů a zadání tak, aby korespondovaly s našimi prioritami a týkaly se oblastí, kde případní realizátoři z ČR mají dobrou šanci uspět. Sledování obou cílů je běh na dlouhé trati, reference a zkušenosti lze získávat jen postupně, nicméně zapojení českých firem do realizace projektů EU má rostoucí tendenci. V roce 2007 získaly české firmy zakázky v hodnotě pouhých 4 % našeho příspěvku, v roce 2008 to již bylo 15 %. To je zdaleka nejlepší výsledek v porovnání s ostatními novými členy.

Veřejná diplomacie V mezinárodních vztazích se termín veřejná diplomacie objevil v 60. letech 20. století a bývá obvykle popisován jako souhrn činností, jejichž adresátem je veřejnost a nestátní sektor. Cílovými skupinami tak jsou veřejnost obecně, média, nevládní organizace, podnikatelé, vědecké kruhy, umělecká komunita, krajané a další. Vycházejme z toho, že diplomacie České republiky plní své hlavní poslání „budovat pozice ČR jako prosperujícího státu a spolehlivého partnera, s cílem přispívat ke stabilitě a bezpečnosti ve světě, prosazovat a hájit zájmy a práva ČR a jejich občanů“. Pak „klasická“ diplomacie se ve svém snažení orientuje na státní instituce, zatímco veřejnou diplomacií rozumíme komplementární úsilí plnit hlavní poslání dialogem a spoluprací s ostatními složkami společnosti. V zahraničí veřejná diplomacie podporuje uskutečňování cílů české zahraniční politiky. Důležitým tématem je ovšem také šíření dobrého jména České republiky, tedy PR českého státu a jeho občanů. Konkrétní komunikační plány, které by specifikovaly cílové skupiny, nástroje a témata, by v ideálním případě pro každou zemi měly v budoucnu vytvářet zastupitelské úřady ve spolupráci a za podpory příslušných útvarů v ústředí Ministerstva zahraničních věcí, vycházejíce přitom z celkové komunikační politiky resortu. V České republice je nutné rovněž mluvit o veřejné diplomacii. Mělo by jít o komunikaci s českou veřejností o prioritách zahraniční politiky ČR, o důležitých tématech mezinárodních vztahů i o fungování zahraniční služby, tedy o PR zahraniční politiky a zahraniční služby. Takto pojaté vymezení pojmu veřejná diplomacie je velmi široké, zahrnuje, nebo může zahrnovat, celou škálu činností. Patří sem např. pořádání seminářů, přednášek, konferencí, prezentační akce představující Českou republiku, její turistické krásy, kulturu, ekonomický potenciál a tak dále. Patří sem nepochybně promyšlené komunikační strategie, kterými se získává podpora určité cílové skupiny nebo širšího publika pro cíle, záměry a témata české zahraniční politiky. Klíčovým slovem

sjednocujícím všechny takové i další aktivity je komunikace. O čem komunikovat, s kým, jaké publikum oslovit, jaké nástroje k tomu využít, to bývá zahrnuto do komunikační strategie (komunikačního plánu), ať už všeobecné nebo konkrétní, na míru ušité k danému tématu nebo projektu. Ministerstvo zahraničních věcí a jeho jednotlivé složky některé prvky veřejné diplomacie ve své činnosti uplatňují, nejedná se však zatím příliš o činnost systematickou a koordinovanou, ač je známo, že by tomu tak mělo být, neboť doba se mění, diplomacie již dávno neznamená pouze sofistikovanou hru elit za scénou. Communication is an integral part of our performance of tasks. Heslo dánské diplomacie je sympatické a tento přístup může být inspirací i pro ČR. Je třeba si vštípit, že nestačí zručně a výkonně na nějakém úkolu pracovat, úspěch značnou měrou závisí i na tom, jak své záměry či výsledky dokážeme prodat, jakou podporu pro ně získáme (v dnešním světě je často dokonce PR důležitější pro celkový úspěch než ona zručnost a výkonnost).

Česká republika jako značka – Czech brand Česká republika nemá svou značku, své logo, jednotnou image své prezentace, všechny pokusy o něco takového zatím ztroskotaly. V širokém mezinárodním průzkumu společnosti GfK Anholt Roper z roku 2008 se ČR jako značka umístila na 31. místě z padesáti sledovaných zemí. Mezi důvody špatného umístění jsou uváděny nízké skóre v kategorii dobré vládnutí, investiční klima a pak zejména malé povědomí o „Czech brand“. K našim silným stránkám patřily kategorie turistická destinace a kultura. Respondenti si ČR spojovali s pivem, fotbalem, broušeným sklem. Je zjevné, že v této oblasti Česká republika zaspala. Nelze donekonečna spoléhat na to, že jsme ve světě vnímáni pozitivně díky některým tradičním atributům. A pokud chceme být konkurenceschopní, tak musíme aktivně pracovat na vytváření image ČR nikoliv jako skanzenu bodrých pivařů, nýbrž spíše jako země kreativních a kvalifikovaných lidí. Pouze takto vnímaná země přitáhne pozornost investorů z oblasti vyspělých technologií, výrobky z takto vnímané země si lidé ve světě raději koupí a třeba i víc zaplatí. A jsme zpět u ekonomické diplomacie.

www.vize2020.cz

39

Diskusní příspěvky z www.vize2020.cz Hana Mudrová

Vojtěch Harok

Pokud chceme být v EU, tak asi musíme leccos akceptovat. Ovšem za jasných a zřetelných pravidel. Bereme z fondů, budeme do nich přispívat, ale např. u imigrantů chtějme asimilaci. To znamená zákonnost pobytu osob, identifikaci lidí ve skupině, zaměstnání a odvody dávek, nástup dětí do škol, uplatňování našich zákonů uvnitř komunit. Kulturní odlišnosti uznávat až jako druhořadé. My jsme ti, kdo dávají, kdo umožní imigrantům život, za jakým šli. To musí ctít a nevnucovat svoje zákony, nestavět je našim na roveň. Umíme fungovat jako humanitární pomoc. Orientujme tím směrem i práci vojenských jednotek a dalších specialistů. Naprosto nechápu, proč máme armádu plnou lampasáků a štábů zaměřených vyloženě vojensky, když jakákoliv moderní válka včetně terorismu poškodí především civilní obyvatelstvo. Armáda zaměřená na sanaci veškerých katastrof je smysluplnější než leštění posledních několika obrněných transportérů. Podpořit zaslouží naši špičkoví piloti vrtulníků, lékaři, ženisté...

Přestože jsou názory, že „ČR nemá žádné zájmy v Africe“, vize 2020 by měla možná uvést Subsaharskou Afriku jako region, kam by se měla zaměřit Evropská unie – proniknout s rozvojovou pomocí, hospodářsky i vojensky. Jinak region plně ovládne Čína. Pokud se politika EU naopak zaměří na problém Palestiny, nemůže to přinést nic pozitivního.

Přemysl Skála ODS – reformní strana v EU: ODS musí zdůrazňovat konzervativní charakter strany, přístupnost myšlenek a námětů zvenčí, mimo struktury ODS, permanentně zpřesňovat své dlouhodobé vize (asi tak, jako se zpřesňují odhady např. HDP). ČR v globálním světě: připomínat občanům ČR důležitost a prospěšnost zakotvení ČR ve strukturách Evropy, NATO a organizací OSN – poukazovat na konkrétní přínosy zdánlivě odtažitých aktivit v regionech na druhém konci světa – viz Afghánistán, a to jak humanitární, tak vojenskou přítomnost.

Obrana vlasti: uplatnit ve vzdělávacím systému škol oproti současnosti modifikovaný pohled na vlastní minulost, zejména na Čechy bojující za stát a svobodu v obou světových válkách, proti komunismu zejména v padesátých letech, a to v ČR i v zahraničí. Češi v Evropě: vytvořit speciální fond pro širokou účast teenagerů na pracovních a studijních projektech v Evropě k získání jazykových znalostí a pracovních dovedností nových generací občanů.

Martin Kůra Můj návrh je takový, že bychom měli zahraniční politiku ČR zásadně sjednotit. Nehledě na rozdílné politické názory, političtí lídři by měli v tomto smyslu potlačit své ego a jednat především v zájmu ČR, který je JEDNOTNÝ. Pokud to tak není, což tomu tak v současnosti není, tak to vede k tomu, že nám v zahraničí nerozumí (nejen z toho důvodu, že říkáme „bomby“ místo „bondy“ :-) ) a nemohou s námi nikde počítat jako se solidním partnerem. Někteří nejmenovaní politici by v tomto ohledu zasloužili „na holou“, protože v době předsednictví EU svrhnou vládu a ještě to vydávat za správný krok je egoistické a úplně proti zájmům kohokoliv.

Kamil Košťál Myslím si, že by ODS měla sledovat především to, co posílí zájmy a postavení ČR v Evropě a ve světě, a ne vyhlašovat sice líbivá, ale rozporuplná hesla. Proklamuje sice jako cíl být součástí západní civilizace, je ale dnešní západní Evropa skutečně to, co ODS chce? Je dnešní EU se svou „socialistickou“ politikou, s cíleným prosazováním průměrnosti (sjednocování právních, daňových a jiných systémů) a s přebujelou, mnohdy zbytečnou administrativou skutečně to, co ODS chce a co pokládá za nejlepší jak pro ČR, tak pro EU? Podle mne by mělo být ve vizi jasně řečeno, které charakteristiky západní civilizace ODS chce podporovat a které ne.

Stejně tak podle mne není správné obecně zamítat vztahy s Ruskem, protože tento postoj není pro ČR to nejlepší (naše podniky Rusko potřebují) – je ale třeba jasně říct, jaká forma spolupráce je pro ODS a ČR cílem a jaké vztahy ne.

Martin Marek Hledal jsem v obsahu diskuse něco konkrétního k tématu „Obrana vlasti“. Pokud se nemýlím, tak to co jsem našel, je klasická písnička o spojenectví, vazbách v NATO a účasti našich vojáků v zahraničních misích. Proti tomu rozhodně nic nemám. Nemůžeme ignorovat vývoj v Evropě a ve světě. Pokud jsme členy mezinárodních organizací, musíme v nich pracovat. Nicméně máme svoje zkušenosti z novodobé historie a není to tak dávno, kdy podobné vazby přes noc vynuloval podpis pod Mnichovskou dohodou. Pak přišel únor 48, srpen 68. Politici by se měli poučit z historie. Kde je budování obrany našeho území vlastními silami? Jak můžeme zvyšovat svoji prestiž u zahraničních spojenců, když akceschopnost branných sil v naší vlasti působí poněkud rozčarovaným dojmem? ODS má v názvu „občanská“, proto mě překvapuje, že zatím zcela míjí zapojení občanů do obrany vlasti. Není to tím, že místo odpovědného postoje je lepší akceptovat líbivou vlnu pacifismu, tak vlastního naší společnosti? Já bych očekával něco jiného. Politická strana by měla svým působením i vychovávat. Výchova k odpovědnosti k tomu bezesporu patří. To platí i ve vztahu k vlasti. Je potřeba lidem říct, že svoboda a její zajištění něco stojí. Není to zadarmo. Vytváření dojmu, že několik tisíc profesionálních vojáků vše vyřeší, není podle mého názoru správné, ale ani odpovědné. ODS to sice neříká, ovšem ani nezdůrazňuje nutnou změnu ve vnímání obrany vlasti většinovou společností. Za sebe bych ODS doporučil vyvážený postoj ve své vizi k problematice obrany naší země.

41

Česká republika v Evropě a ve světě – sborník příspěvků edice Knihovna ODS č. 25 Vychází jako příloha Listů ODS v nákladu 200 ks. Vydalo ODS Publishing s.r.o. Jánský Vršek 13, 118 00 Praha 1 Tel.: 234 707 160, 161, 164 E-mail: [email protected], http: www.ods.cz Odpovědný redaktor: Jakub Kajzler Foto: Luděk Krušinský březen 2010

43

www.vize2020.cz