Česká Miss World Lucie Kovandová

NAŠE MĚSTO DOLNÍ KOUNICE

Česká Miss World Lucie Kovandová

foto: www.lidovky.cz

Ročník 17 • číslo 1/2013

Regiontour 2013

Poděkování koledníkům za Tříkrálovou sbírku 2013

Slovo starosty Rozpočet města pro letošní rok byl schválen na druhý pokus při veřejném projednání na schůzi zastupitelstva města Dolní Kounice dne 11. března 2013. Započaté akce, které byly přerušeny z důvodu neschválení rozpočtu na předešlé schůzi, mohou pokračovat v plném proudu. Jedna z hlavních akcí v budově základní školy na Barborce, jejíž opravy jsme započali již před koncem minulého roku výměnou podlah ve dvou třídách a pokračovali v únoru výměnou oken a dveří v celé budově, byla přerušena z důvodu neschválení rozpočtu na jednání zastupitelstva dne 25. 2. 2013. Ztratili jsme velmi důležité dva týdny. Nyní můžeme přesunout další dvě třídy do budovy na Smetanově ulici a pokračovat ve výměnách podlah, elektroinstalace a nového osvětlení, opravě omítek a v případě úspěšnosti naší žádosti o dotaci podané na Jihomoravský kraj i opravě sociálního zařízení a sborovny. Tímto počinem snížíme energetickou náročnost budovy a vytvoříme zdravé a esteticky příhodné prostředí našim nejmenším žákům základní školy i jejich pedagogům. V mateřské škole na Tovární ulici budou vyměněny podlahové krytiny ve třídách a poslední dvě nevyhovující okna na sociálkách. Investice související se zateplením budovy základní školy na Smetanově ulici včetně výměny oken a dveří je zatím ve stádiu kontroly a odsouhlasení prováděcích projektů Státním fondem životního prostředí. Jak už jsem zmínil v minulém čísle časopisu Naše město, bude následně po odsouhlasení těchto projektů vypsána veřejná soutěž. Bude-li se cena pohybovat v zafinancovatelné míře, využijeme přidělené dotace a zahájíme práce ještě letos. V měsíci březnu bude firma BV-Dex s.r.o. pokračovat na celkové rekonstrukci ulice Benátky, kde naváže na již zrekonstruovanou menší horní část. Práce na vozovce, která bude zhotovena ze zámkové dlažby, by měly být dokončeny v květnu. Ve vlastní režii našimi pracovníky Hospodářské správy budou následně opraveny římsy na kamenných tarasech a chodníky na této ulici včetně dopravního značení. Další dokončovací práce na okolním terénu s eventuální výsadbou okrasné zeleně proběhnou v červnu. Na základě zpracovaného projektu budou po výběru vhodné dodavatelské firmy formou výběrového řízení započaty práce na rekonstrukci prostranství před a za budovou Městského úřadu. Část veřejného prostranství zafinancuje nemalou částkou majitel lékárny a potravin firma A.T.G. Centrum s.r.o. Zároveň jsme zadali vypracování projektu opravy vozovky na horní části Tovární ulice, od kostela po mateřskou školu, jejíž realizace by měla proběhnout v příštím roce. V podzimních měsících bychom chtěli také zahájit práce na novém povrchu vozovky a chodníku Na Písku, taktéž s dokončením v roce 2014. V průběhu roku bude dokončena oprava uličky na Trboušanskou ulici, kde bude posíleno veřejné osvětlení a v dolní části namontováno zábradlí s malým odpočívadlem. Ve spolupráci se Střediskem volného času Ivančice bude zprovozněno Malé hřiště a uskutečněno efektivnější 1

provozování Klubu pro volný čas na loděnici. Nové využití těchto prostor otevře dětem a mládeži v našem městě širší a smysluplnější možnosti trávení volného času. V prostorách Městské knihovny bude provedena oprava elektroinstalace a budou vyměněna všechna osvětlovací tělesa. Před zahájením školního roku 2013–14 budou nově nasvíceny přechody pro chodce u autobusového nádraží a na křižovatce u mostu a nám. Míru. Před poutí sv. Antonína proběhne oprava zastavení, jejich střech, omítek a nátěrů. Vlastníci nejvýznamnějších církevních památek v našem městě mohou zahájit práce na opravě vazby a střechy na kapli sv. Antonína, taktéž na kostele sv. Barbory a opravách kláštera Rosa coeli s konzistentní a standardní finanční spoluúčastí města Dolní Kounice. Po vyčerpávající zimě a náročné zimní údržbě, která je přes nespravedlivou kritiku některých občanů a v porovnání s jinými městy v okolí na velmi dobré úrovni, budou opět vyspraveny všechny místní komunikace asfaltovou vysprávkou. Tam, kde jsou ještě nezpevněné povrchy, budou výtluky dosypány štěrkem. Již každoročně v jarních měsících budeme věnovat pozornost úklidu veřejných prostranství a ve spolupráci s mladými hasiči a mysliveckým spolkem Rosa coeli i úklidu přírodních lokalit v okolí města. Prostřednictvím Pozemkového spolku Koniklec z Ivančic, jehož členové se pod dohledem pracovníků životního prostředí zabývají údržbou významných přírodních lokalit, budou ošetřeny dva chráněné přírodní prvky na katastru města Dolní Kounice. Jeden se nachází nad chatovou oblastí Žebětín a druhá všem dobře známá Skalka ve Stráních. V rámci mezinárodní spolupráce a výměnných pobytů mládeže navštíví v červenci naše město skupina dětí z Francie a Rumunska. Naše město je letos na řadě v organizování této mládežnické akce. Jejich hlavní činností budou udržovací práce v klášteře a na židovském hřbitově, výtvarná činnost a poznávání místní kultury. Na tuto akci máme podanou žádost o dotaci. Průběžně po celý rok budou zajištěny kulturní a společenské akce města. Všem občanům přeji radost z jara, které po vydání tohoto čísla snad již skutečně přijde.

Karel Zalaba starosta města

2

Historie hřbitovů v Dolních Kounicích Jen život, který žijeme pro ostatní, stojí za to. Albert Einstein Čas, který ti byl dán k žití, je přesně vymezen, a jestli jej nevyužiješ k dosažení pokoje, uplyne, ty uplyneš s ním, a už ho nikdy nebudeš moci využít. Marcus Aurelius Země je jen naší lodí. Není naším trvalým příbytkem, ani konečným cílem našeho bytí. Sv. Augustin

Již ve 12. až 13. století byla v Dolních Kounicích fara, nad kterou měl patronát kounický klášter, ale kde tehdy ta fara, případně i ten tehdejší farní kostel se nacházely, není známo. Není však vyloučeno, že to mohlo být i na tom stejném místě, kde byl asi za dvě stě let na to, za vlády Václava IV. v roce 1411 postaven gotický dvoulodní farní kostel (zpočátku asi jen jednolodní), v prostoru mezi dnešním náměstím a řekou Jihlavou, kolem kterého býval určitě menší hřbitov. Tento kostel byl až 1881 zbourán a to až po postavení nynějšího velkého farního a tehdy i děkanského kostela v roce 1879. Od těch dávných dob kolem přelomu prvního a druhého tisíciletí se totiž Kounicemi přehnalo mnoho domácích i cizích vojsk, povodní, požárů a epidemií, takže o tehdejším uspořádání městečka se toho v písemných materiálech moc nedochovalo a není to proto známo. Nejstarší známý kounický hřbitov tedy byl kolem farního kostela z roku 1411 a ten sloužil k pohřbívání místních zemřelých pouze asi až do roku 1585, kdy už svojí omezenou rozlohou a dalšího rozšíření nemožnou nepostačoval a Kounice nutně potřebovaly hřbitov větší. V té době, již v roce 1578, byl v Kounicích přísežným městským písařem příslušník nižší šlechty, patrně vladyka, Jan Tišnovský z Czinnenperku, který se pak 1588 stal dokonce purkmistrem neboli starostou Dolních Kounic a v roce 1590 si na dnešní Hlavní ulici čp. 75 postavil velký dům (dnes pizzerie u Kočích). Kromě 3

toho měl i nějaké pozemky a další dům za řekou v Závodí, kterému se tehdy říkalo „Vostřihom“. A tento člověk se právě zasloužil o zřízení nového, velkého a již velmi potřebného hřbitova v Závodí, právě na jeho tamnějších pozemcích. V městských registrech se totiž z roku 1582 nachází zápis, že „Pan Jan Tišnovský z Czinnenperku oznamuje, že jest prodal dům svůj, jmenující se Vostřihom, purkmistrovi, radě a celé obci zdejší kounické, za vodou a sám o sobě ležící, z kteréhož místo k pohřbívání učiněno býti má, za 70 zlatých.“ A tak vznikl v kounickém Závodí hřbitov s kaplí sv. Jana Křtitele, která tam byla vystavěna kolem roku 1590. Přední čelo interiéru kaple kolem oltáře bylo časem vyplněno umělecky vyzdobenou stěnou, zhotovenou z vinných a šípkových kořenů a větví. Uprostřed stěny byla nad oltářem místo svatostánku v této stěně zabudována socha tehdejšího patrona kounických vinařů a kopáčů sv. Jana Křtitele. Nalevo od něho byla soška poustevníka sv. Antonína Velikého, napravo soška sv. Jarolíma, neboli Jeronýma. Uprostřed nad sv. Janem Křtitelem pod klenbou kaple byla znázorněna nebesa v podobě duhy, na které jakoby seděl mezi dvěma anděly Zrmrtvýchvstalý Kristus v póze soudce o posledním soudu. Býval to oblíbený motiv, používaný u mnohých hřbitovních chrámů a kaplí. Na každé straně při bočních stěnách byla ještě jedna soška nějaké světice, ale nikde v písemnostech se nepodařilo zjistit, koho tyto sošky měly představovat. Možná, že některá z nich měla zobrazovat i Matku Boží, Pannu Marii. Tento oltář, byl považován za vzácnou barokní památku a ještě za první republiky byl chráněn památkovým úřadem. Přišel však rok 1949, starý hřbitov v Závodí byl zcela zplanýrován a také bylo obcí rozhodnuto, vyklidit kapli a řádně ji opravit, protože už byla v dost dezolátním stavu. Také oltářní stěna byla rozebrána a uložena dočasně mimo hřbitovní kapli s tím, že po její opravě bude oltář i s jeho výzdobou opraven, rekonstruován a nainstalován opět v obnovené podobě na původní místo v kapli. Jenže – jeden z tehdejších čelných představitelů obce to podle Milana Řiháčka, viděl jinak. Chtěl zřejmě šetřit čas i peníze, tak celou oltářní stěnu, která už byla za ta léta poškozena i červotočem, kromě těch sošek světců, daroval ze svého vlastního rozhodnutí před kounickou poutí komediantům a ti ji hned spálili v kamnech ve svých maringotkách. A tak Kounice přišly o jednu z nejcennějších kulturně historických památek. Dřevěnou, polychromovanou sošku Krista Pána si vzal na faru do úschovy farář Dyčka, ta prý je dnes uložena v nějakém depozitáři mimo Dolní Kounice. Poškozenou sošku sv. Antonína Velikého si převzal na památku knihař, prof. Jindřich Svoboda, opravil si ji a byla k vidění v jeho brněnské pracovně, kde ji měl trvale vystavenou. Ostatní sošky z kounického vinařského oltáře se pak všechny beze stopy ztratily v roce 1975 po smrti kounického kronikáře Emila Řiháčka a to z jeho malého uzamčeného a pak násilím otevřeného vlastivědného depozitáře drobných kounických historických předmětů na zámku. Zbylo po nich jen pár černobílých fotografií, pořízených ještě za Protektorátu. Z Řiháčkova depozitáře se tehdy opět znovu ztratil i 80 kg těžký kostelní zvon z roku 1708, který měl uražené závěsné oko, asi od neodborného 4

zacházení při jeho zcizování a který se poprvé ztratil z vížky hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele již v roce 1945 a který byl po letech objeven zakopaný na starém hřbitově při hloubení základů pro výstavbu bytovek. Původní starý hřbitov v kounickém Závodí byl asi později ještě dozadu rozšiřován a pohřbívalo se na něm až do konce roku 1937. V roce 1945 tam bylo na konci války dočasně pohřbeno ještě v tom období několik zemřelých občanů ze Závodí, protože most přes řeku byl Němci vyhozen do povětří 18. dubna, kdy na levém břehu řeky už byli Rusové, ale do města na pravém břehu se od Malešovic znovu vrátili Němci. Naštěstí se už nebojovalo, to by dnes Kounice vypadaly jinak. Obě strany čekaly už zřejmě na kýžený okamžik konce války, který nastal až v noci z 8. na 9. května 1945, kdy náhle ještě za tmy vypuklo veliké oslavné střílení, lidé to však nevěděli, vyděsili se, mysleli, že se vrací válka a honem se zase i se svými peřinami stěhovali rychle do sklepních úkrytů. A pak, až se to vysvětlilo, si teprve všichni oddechli, že už je konečně po válce. Ti nedávno zemřelí, dočasně pohřbení na starém, od r. 1938 nepoužívaném hřbitově v Závodí, pak byli prý přemístěni také na nynější velký hřbitov. Zcela zplanýrován do parkové podoby byl starý hřbitov v Závodí až v roce 1949. O kapli sv. Jana Křtitele vždy pečovali kouničtí, vinohradničtí nájemní kopáči, kteří si hned zpočátku sv. Jana Křtitele zvolili a uznávali za svého patrona a do kaple se scházeli ke svým slavnostním pobožnostem. Sv. Gothard byl v Kounicích přijat jako druhý patron vinařů až při zakládání vinařského bratrstva po roce 1737 a to na doporučení mikulovských Dietrichsteinů, kteří oproti kounickým vinařům lépe znali po celé Evropě již uznávaný věhlas tohoto světce, jakožto patrona vinařů. V době první republiky, v polovině třicátých let, kdy již starý hřbitov v Závodí nepostačoval, bylo proto rozhodnuto, vybudovat nový, velký, „komunální“ hřbitov s další možností rozšiřování, daleko od středu města, až za cestou k Šibeničné hoře nad židovským hřbitovem. Bylo to daleko od středu města, ale bližší vhodné místo nebylo nalezeno. Tenkrát se při pohřbu chodilo s rakví pěšky průvodem v jednom kuse z domu až na hřbitov, bez zastávky v kostele. Rekviem (mše sv. za zemřelého) bývalo totiž v kostele slouženo až některý další všední den ráno, za přítomnosti rodiny zemřelého. Tenkrát prý kouničtí muzikanti naříkali, že když mají hrát na některém pohřbu až od nejvzdálenějšího kounického domu v Ivančické ulici od moravskobránické kapličky sv. Anny, že musí cestou pěšky až na hřbitov v Dolních Kounicích za každého počasí přehrát až 19 smutečních pochodů a že se tak nadřou daleko víc, než kdyby hráli celý den na hodech. Plocha nového hřbitova byla vyprojektována, vyměřena a obehnána zcela novými hřbitovními zdmi s vybudovanou vstupní branou i márnicí a to časově tak, aby se na novém hřbitově mohlo začít pohřbívat již od 1. ledna 1938. Ten termín pak byl skutečně dodržen. Ale byla tu ještě jedna nesnáz. Při poválečné euforii dvacátých let, kdy bylo velkou módou ostentativně vystupovat z katolické církve a kdy už se začalo uvažovat také o potřebě vybudování nového hřbitova, navrhli někteří, aby katolickému faráři 5

bylo zakázáno posvětit nový hřbitov, který přece bude komunální a nebude sloužit jen katolíkům. A ti ostatní zemřelí prý přece nemohou být nuceni ležet na katolíky posvěceném hřbitově. Ze stejného důvodu neměl být ani starý hřbitovní kříž z roku 1776 přemístěn od starého na nový hřbitov. Radnice tyto návrhy akceptovala a rozhodnutí o tom bylo dokonce zasláno brněnskému biskupovi na vědomí. Ale všechno se nakonec vyvíjelo jinak. V noci ze Silvestra 1937 na Nový rok 1938 kounického faráře Huberta Růžičku v jeho 54 letech ranila náhle mrtvice, ráno byl k němu hned volán nový a mladý lékař MUDr. Josef Sychra, ale farář už byl mrtev. Býval by byl jako první pohřben na novém kounickém hřbitově, ale po smutečních obřadech si jej jeho rodina z Kounic převezla na hřbitov do rodných Bučovic. Po něm pak 29. června 1938 nastoupil do Kounic jako nový farář P. Josef Dyčka, rodák z Hrádkova u Boskovic. Ale to už byla jiná situace než dříve. Hitler svým anšlusem už zabral celé Rakousko a připojil k Německu, jeho ordneři v Sudetech zpracovávali české Němce, provokovali různými incidenty naše četníky, lidé a hlavně Židé začínali mít z Hitlera strach. Následovala mobilizace, pak Hitlerův mnichovský diktát, který mu bez nás a o nás podepsali „aby prý odvrátili válku,“ anglický Chamberlein, francouzský Daladiér a italský fašista Musolini. Hned na to Hitler zabral bez jediného výstřelu kolem dokola celé naše pohraničí se všemi draze léta budovanými pohraničními pevnostmi a pevnůstkami. A v této stísněné atmosféře, kdy už proticírkevní euforie v Kounicích dávno opadly, se farář Dyčka, když se vrátil z mobilizačního soustředění, rozhodl převézt starý hřbitovní kříž ze Závodí na nový hřbitov. To se mu zdařilo, nikdo mu v tom už nebránil a tak jej tam na svátek Všech svatých dne 1. listopadu 1938 za velké účasti dušičkových návštěvníků hřbitova posvětil a ten kříž tam na tom místě stojí doposud. Pak 15. března 1939 Německo zabralo zbytek naší bývalé republiky a začalo u nás řádit německé gestapo. Dne 1. září 1939 pak Hitler vojensky brutálně přepadl Polsko, které za několik dní hladce porazil a tím začala druhá světová válka. Ještě těsně předtím však v srpnu 1939, aby při svých plánovaných výbojích do západní Evropy zneutralizoval Stalina, nabídnul mu Hitler k zabrání celé východní Polsko, nechal v Moskvě svého ministra Ribentropa podepsat Molotovem vypracovanou smlouvu o vzájemném neútočení mezi Německem a SSSR a nádavkem mu ještě přidal souhlas k zabrání Litvy, Lotyšska a Estonska. Tyto země však po napadení SSSR v roce 1941 byly okamžitě obsazeny německým vojskem a vybudovány i v nich koncentrační tábory pro likvidaci všech Židů místních i z okolních území. To už je však jiná, rozsáhlá a smutná historie celkového průběhu začátků druhé světové války. A tak nynější kounický hřbitov dobře slouží městu už 75. rok a zatím jej není třeba rozšiřovat. Je na něm evidovaných asi 560 jednoduchých, dvojitých nebo i trojitých hrobových míst a v urnovém háji je také asi 70 pomníčků. Před zamýšleným zplanýrováním starého hřbitova v Závodí byly na zvláštní povolení protektorátního brněnského okresního úřadu v roce 1944 exhumovány ostatky ně6

kterých zemřelých z rodin, které si to mohly dovolit a ty byly přeneseny i s kříži a pomníky na nový hřbitov. Jednalo se o pozůstatky, většinou už jen kosti, tam pohřbených zemřelých z rodin Balcarovy, Mossigovy, dále faráře Švaříčka a obou jeho rodičů, kteří dožili u něho na kounické faře, učitele a varhaníka Adolfa Kupky, zbožného lidumila a kostelního dobrodince Aloise Picky, kounického rodáka, kněze P. Karla Potáče, též výpomocného invalidního kněze P. Karla Břouška, i některých dalších. Kolem nynějšího farního kostela z roku 1879 nikdy žádný hřbitov nebyl a kostel stojí celoplošně na původních půdorysech pozemků staré renesanční radnice z roku 1604 a vedlejšího Kölblova domu s bývalými obchody při dnešní Hlavní ulici. A ještě malé doplnění, týkající se židovských hřbitovů. Původní nevelký, starý kounický židovský hřbitov býval v trati Velký Opatov, napravo od silnice z Kounic do Pravlova pod někdejším klášterním vinným sklepem „Kelneraj,“ ve směru vzhůru k horní silnici, vedoucí od konce Trboušanské ulice do Trboušan. Tento starý židovský hřbitov zanikl již asi v polovině 17. století. Pak byl pod Šibeničnou horou založen nový, velký židovský hřbitov, na který byly do jeho spodní části ze starého hřbitova přeneseny tehdy vesměs jen malé náhrobní kameny, s dnes již nečitelnými nápisy. Ten nový židovský hřbitov je na tom samém místě doposud, ale od roku 1942, kdy byli všichni zbývající kouničtí Židé (bylo jich 57) dne 19. března transportováni do Terezína, se již od té doby na tomto kounickém, židovském hřbitově nepohřbívá. Podle dodatečné připomínky dnes už jediné pamětnice a zároveň i oběti holocastu, paní Ruth Kopečkové, rozené Morgensternové 1. 8. 1923 v Dolních Kounicích, která jako jediná z kounických Židů holocaust přežila, po návratu z koncentráků od r. 1945 žije dosud v Brně, to prý však bylo ve skutečnosti již 16. března, kdy všichni kouničtí Židé byli nikoliv z Ivančic, ale ze sběrného internačního tábora v brněnské škole na Merhautově ulici, kde byli před transportem Ac 480 a Ac 481 soustředěni a drženi esesáky asi po 3 dny, potom odtransportováni společně do bývalé vojenské pevnosti v Terezíně a následně pak odtud postupně dalšími transporty rozváženi do různých vyhlazovacích táborů, kde zahynuli. V levém horním rohu kounického židovského hřbitova býval dům s bytem správce hřbitova a s připojenou márnicí. Toto od roku 1942 už nevyužívané stavení bylo ve válečných dnech 1945 střelbou silně poškozeno, později zbořeno a dnes je na tom místě jen srovnaná navýšenina ze zbytků rozbořeného zdiva, dávno zarostlá trávníkem. A přece ještě jeden další nevelký hřbitov býval kdysi v Dolních Kounicích, o kterém dnes už většinou nikdo nic neví. Býval to hřbitůvek řádových sester premonstrátek v klášteře Rosa coeli za jejich celkového 354letého působení v Dolních Kounicích (1173–1527). Býval ve vnějším severovýchodním zákoutí hned vedle presbytáře s hlavním oltářem mariánského gotického klášterního kostela, jehož mohutné impozantní pozůstatky jsou i dnes, po 486 letech od zániku kláštera, četnými návštěvníky a turisty stále navštěvovány a obdivovány. 7

Parkoviště a vstupní brána na současný velký hřbitov v Dolních Kounicích, zbudovaný a používaný od 1. ledna 1938.

Pohled ještě na starý hřbitov v kounickém Závodí na Svatojanském náměstí, vybudovaný na bývalých pozemcích Jana Tišnovského z Czinnenperku před koncem 16. století. Jeho dům Vostřihom stával vlevo ve směru přibližně za tím vyšším stromem. Vpravo od hřbitovní brány je vidět hřbitovní kříž, přenesený 1938 na nový hřbitov, vlevo (za stojícím koněm) byla před hřbitovní zdí nejstarší kounická socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1731, která tam nedaleko odtud, dnes opravená, stojí doposud. 8

První známý kounický hřbitov kolem starého farního kostela sv. Petra a Pavla z roku 1411 mezi náměstím a řekou Jihlavou, používaný jen asi do roku 1585. Pak tuto funkci převzal úplně nový a podstatně větší hřbitov v Závodí, zřízený na bývalých pozemcích městského písaře, později purkmistra Jana Tišnovského z Czinnenperku. Tam bylo prováděno pohřbívání kounických zemřelých až do konce roku 1937. Od 1. ledna 1938 se pohřbívalo na nynějším velkém hřbitově nad Kounicemi až za židovským hřbitovem a za cestou na Šibeniční horu. 9

Půdorysný řez starého farního, gotického dvoulodního kostela, jak jej zaměřil a načrtl kounický stavitel Antonín Strnad po jeho úředním uzavření, jinak též autor prováděcího projektu nového farního a děkanského kostela, postavený v Kounicích 1879. Projekt nového kostela byl vypracován ve slohu vlašské renesance podle ideového návrhu architekta Schlepse z jihomoravských Valtic. 10

Zimní pohled na hřbitovní kapli sv. Jana Křtitele v Závodí.

Nejstarší kamenná socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1731, která stávala u vstupní brány na starý hřbitov v Závodí (v Kounicích jsou sochy tohoto světce cekem tři. Další je na pilíři kostelní brány k sakristii, třetí je před kostelem, přenesená sem od bývalých jatek při silnici k Pravlovu). Po opravě této nejstarší sochy, byla podle Milana Řiháčka už tomuto světci dvakrát odcizena nenechavci pozlacená svatozář s hvězdičkami kolem jeho hlavy. Potom už tato jeho ozdoba nebyla obnovována. 11

Jako svůj dům, dnes čp. 75 – pizzerie u Kočích, si v roce 1590 postavil městský písař, později purkmistr, vladyka Jan Tišnovský z Czinnenperku. Později to po nějakou dobu býval obecní dům, ve kterém bývali ubytovávaní vojáci. Z tohoto domu také pochází manželka varhaníka Vincence Schütze Anna, roz. Denková a bydlel zde i senior řezník Sobotka, který ještě v 60. letech min. století spolu s bývalým obchodníkem Herbergem pracovali jako expedienti zboží ve stavebninách pod zámkem.

Nápis na původní kamenné desce nad vchodem do domu čp. 75: Pan Buoh racz domu tohoto poziehnati a těch wssech, kterziz do niego v bazni Boži wchazegi. Leta 1590. Jan Tissniowsky z Czinenperku. Starosta ty cziasy w Kauniczych. Amen. 12

Někdejší pohled ze středu kounického náměstí, vlevo na starou renesanční radnici z roku 1604 a vpravo na Kölblův dům s obchody, na jejichž místě dnes stojí kounický farní kostel sv. Petra a Pavla. Tento obraz namaloval asi v polovině 19. století kounický malíř Altanner. Jeho originál můžete dnes vidět v kanceláři matriky na kounické radnici.

Pohled na nový farní, dříve i děkanský kostel sv. Petra a Pavla v Dolních Kounicích z r. 1879, postavený v místech, kde dříve býval Kölblův dům s obchody při dnešní Hlavní ulici a částečně (levá strana) též v místech bývalé staré renesanční radnice. (Viz předchozí obrázek). 13

Detail mapy kounického náměstí z první poloviny 19. století. Domek čp. 66 patřil továrníkovi Balcarovi, ten k němu přikoupil od Aloise Picky sousední dům čp. 67, oba domy zbořil a na jejich místě si vystavěl velký, poschoďový dům, ve kterém se dnes nachází kounická radnice. Na čp. 70 bývala kounická lékárna „U sv. Trojice.“ Na čp. 170 dožil a v r. 1884 zemřel Alois Picka, velký kounický dobrodinec kostela a obecních chudých. V letech 1920–1928 tam býval Masarykův chlapecký sirotčinec, jehož chovancem byl také jako chlapec Jaroslav Joch TJ, sákristián v brněnské katedrále, který v 70. letech min. století citlivě doplnil farní kroniku daty, z historie kounické farnosti.

Mapa kounického náměstí z druhé poloviny 19. století s již zakresleným novým farním kostelem na místě někdejší staré radnice a Kölblova domu, i se zakresleným vybouráním domu pro příjezd k novému železnému, nýtovanému, tříobloukovému mostu, postavenému v r. 1883. 14

Obraz Dolních Kounic, viděný ve směru z Karlovské silnice (jede po ní vzhůru kůň s povozem) a to ještě se starým farním kostelem u řeky, připisovaný také kounickému malíři Altannerovi. Mohl být namalován někdy v polovině 19. století. František Altanner bydlel v židovské čtvrti na domě čp. 591 „U synagogy“ proti pozdější tiskárně. Podle Chytilova adresáře z r. 1908 byl v té době František Altanner náhradním členem výboru kounické Židovské obce, pracoval též v přípravě výroby ve škrobárně fy A. Fischer Söhne, povoláním byl malířem pokojů a malování obrazů prý bylo jeho osobní zálibou. Tuto fotografii už před léty získal kronikář Emil Řiháček od majitele obrazu, který nebyl z Dolních Kounic.

Unikátní, ranně barokní oltář kounických vinařů a vinohradních kopáčů z počátku 17. století ve hřbitovní kapli sv. Jana Křitele, sestavený z kořenů vinné révy a planých šípkových růží, s dřevěnými soškami světců sv. Jana Křtitele, poustevníka sv. Antonína Velikého, sv. Jeronýma, nahoře pak Ježíše Krista a dvou andělů, vč. ještě na bocích dvou zatím neidentifikovaných světic. Oltář v kapli bylo možno vidět ještě ve 40. letech 20. století. Ty dva shora visící provazy sloužily k obsluze dvou zvonů, umístěných ve věžičce nad střechou kaple. 15

Soška patrona kounických vinařů a kopáčů sv. Jana Křtitele ze hřbitovní kaple.

Dřevěná soška zmrtvýchvstalého Krista jako soudce o posledním soudu z oltáře ve hřbitovní kapli sv. Jana Křtitele na starém hřbitově v kounickém Závodí. 16

Starý hřbitovní kříž z roku 1776, přenesený sem v roce 1938 od starého, zrušeného hřbitova v Závodí. Byl zde znovu posvěcen novým farářem Dyčkou 1. listopadu 1938. Bylo to těsně po mnichovských událostech a po zabrání čs. pohraničí Hitlerem. Ten pak za 4,5 měsíce na to zabral a okupoval i celý zbytek Čech a Moravy naší bývalé Čs. republiky. Když 1. září 1939 Hitler napadl Polsko, začala krutá a dlouhá druhá světová válka.

Nápis na starém kounickém hřbitovním kříži z 9. července roku 1776 KDO TEN KRZIŽ DAL POSTAWITI ŽADA OTCŽE NASŠ A ZDRAWAS MÍTI. A 1776 D 9 IULII Monogram zřizovatele: M. N. 17

Rok 1942. Přiblížený pohled na židovský hřbitov a za ním, za cestou na Šibeniční vrch je nový, velký obecní hřbitov, otevřený v roce 1938. Hroby na něm jsou zatím vidět částečně jen při horní a spodní hřbitovní zdi. Ten dům v levém horním rohu židovského hřbitova byla vlevo márnice a vpravo byt pro správce židovského hřbitova. Dům byl rozstřílen, zničen a už neobnoven v závěru války v roce 1945. Přibližně uprostřed fotografie, až nahoře na obzoru a poněkud doprava, bývalo kounické popraviště, které postupně zaniklo po roce 1757, když císařovna Marie Terezie zrušila všechny městské hrdelní soudy.

Fotografie Dolních Kounic z přelomu 19. a 20. století. Výstupek (výspa) na obzoru pod Šibeničnou horou, byl totiž s největší pravděpodobností poslední pozůstatek kounického popraviště, zrušeného po roce 1754, kdy také byla v Kounicích v pravé poledne 21. srpna 1754 provedena poslední poprava odsouzené Mariany Kvapilové z Neslovic za žhářství a to upálením zaživa. Zapálila totiž v Neslovicích hospodu a od ní tam pak vyhořela ještě další čtyři hospodářská stavení.

Stanislav Liškutín Moravské Bránice, únor 2013 18

Z našich akcí Exkurze žáků 5. ročníků do Brna Ve středu 12. prosince se 42 žáků 5.A a 5.B zúčastnilo poznávací exkurze po městě Brně. Tato exkurze korespondovala s dvěma tematickými okruhy, které jsou začleněny do osnov předmětů přírodověda a vlastivěda.

Preventivní program Policie ČR Žáci 3. tříd se v pondělí 28. 1. zúčastnili v rámci prevence besedy s Policií ČR na téma Dopravní výchova. Zaměřili se zejména na chování a dodržování pravidel chodců a cyklistů. Děti beseda zaujala, aktivně se zapojily a byly pochváleny za své znalosti a vědomosti. Doufejme, že až na jaře vyjedou na kole, budou se těmito pravidly řídit. 19

Lyžařský výcvikový kurz 2013 Ve dnech 26. ledna až 1. února 2013 byli žáci 7. roč. na lyžařském výcvikovém kurzu v Hynčicích pod Sušinou v Orlických horách. Již tradičně se k nim připojili i spolužáci z 8. a 9. roč., letos i někteří mladší. Absolvovali výuku jízdy na lyžích i snowboardu pod vedením zkušených instruktorů. Sněhové podmínky byly letos výborné.

Zápis žáků do 1. ročníku pro školní rok 2013/14 Ve dnech 6. a 7. února 2013 proběhl zápis žáků do 1. ročníku pro příští školní rok. Celkem se k zápisu dostavilo 56 dětí, z toho 13 po loňském odkladu školní docházky. Nových dětí přišlo 43. O odklad budou žádat rodiče 8 dětí. Připomínáme, že k žádosti o odklad je nutno ještě do 31. května 2013 doložit doporučující posouzení příslušného školského poradenského zařízení a doporučující posouzení dětského (případně odborného) lékaře. 20

Ukázky hodin Muzikoterapie ve 4. ročnících Dne 6. prosince žáci ze třídy 4.A a 4.B absolvovali hodinu muzikoterapie s paní Jarmilou Richterovou. Vyprávěla nám příběh o lidech i přírodě, při kterém využívala akustické etnické hudební nástroje (didgeridoo, djembe, tibetské misky…). Děti se do příběhu také zapojily, zrelaxovaly a zároveň si zařádily. Na závěr nám paní Jarmila o jednotlivých nástrojích popovídala. Řekla, jak se jmenují, odkud pochází, z čeho jsou vyrobené a také vysvětlila, jak se na ně hraje. Program se všem moc líbil a klidně by si jej ještě někdy zopakovali.

Z činnosti MŠ Ve čtvrtek 7. února 2013 jsme uspořádali v MŠ maškarní karneval. Děti si přinesly do MŠ své karnevalové masky. Karneval jsme zahájili promenádou a představením masek. Děti přednesly říkadlo Karneval a zatancovaly tanečky. Karneval jsme zakončili tombolou.

Mgr. Hana Svobodová, zást. řed. ZŠ a MŠ Dolní Kounice Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:

www.zsdolnikounice.cz 21

Městská knihovna v Dolních Kounicích Nové knihy za prosinec 2012, leden a únor 2013 641

Bertinet, Richard

Domácí pečivo

641

Fabešová, Iveta

Slavnostní pečení s Ivetou

908.437.2 Petřvalský, Jan 914

Beskydy a Javorníky Španělsko

B

Borovička, Václav P.

Chalupáři

B

Cílek, Roman

Letopisy zločinu

B

Ferraris, Zoe

Oči pouště

1.

B

Ferraris, Zoe

Tajemství závojů

2.

B

Glukhovsky, Dmitry

Metro 2034

2.

B

Holt, Anne

Slepá bohyně

B

Kepler, Lars

Hypnotizér

B

Kimm, Gabrielle

Jeho poslední vévodkyně

B

Lasicová, Hana

O dcerách a milenkách

B

Lauerová, Sylva

Tichošlap

B

Lindell, Unni

Medová past

B

Maurier, Daphne du

Má sestřenka Rachel

B

Roberts, Nora

Sedmé znamení

B

Sagan, Francoise

Nádherná oblaka

B

Steel, Danielle

Hotel Vendome

B

Stevens, Taylor

Lovkyně informací

B

Teremová, Lenka

Duše v labyrintu

B

Theorin, Johan

Smršť

B

Tichá, Jindra

Zemětřesení

B

Vondruška, Vlastimil

Krev na kapradí

B

Wood, Barbara

Poslední šamanka

M

Kirschnerová, Denisa

Hurvínkova cesta do Tramtárie

Schuld, Kerstin M.

Na stavbě

MN 69

1. 1.

2.

Jana Káčerková, Městská knihovna 22

Z dějin Dolních Kounic – díl III. Putování ulicemi města, 6. část Rybárna – pokračování Všechny domy v ulici od mostu až po splav mají svůj základ v šestnáctém století. Přiblížíme si některé z nich s původními obyvateli.

Rybárna od mostu na fotografii kolem roku 1915. Vlevo dům č. 214/1, v té době ještě přízemní. Uprostřed č. 212/3. Tato budova byla vystavěna na poschodí v roce 1911. Pekařství zde bylo od roku 1900, kdy se majiteli stala rodina Žaloudkových. Před domem fungovala v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století čerpací stanice pohonných hmot. Po roce 1990 se zde nacházela prodejna se zahrádkářskými potřebami „Gladiola“, prodejna potravin, textilu, ovoce a zeleniny a Večerka. Č. p. 211, Rybárna č. o. 5 V roce 1750 měl dům číslo 83 V roce 1844 měl dům číslo 175 v letech jméno a příjmení 1727–1730 Petr Peschl 1730–1748 Georg Svoboda 1748–1775 Johann Slawik 1775– Georg Slawik 1844– Martin Pücher

osobní data

povolání

hostinský 1237

jiné poznámky

Martin Pücher (německé příjmení bylo často komoleno na Pocher nebo Pucher), byl vyhlášeným hostinským, jak svědčí i vzpomínka z dětství kounického rodáka JUC. Františka Janíka, který vzpomíná takto: „O výročních trzích bývaly Kounice povozy a lidmi z daleka přeplněny a brzo odpoledne bývaly hostince velmi rušné a rušno bylo i pod „víchy“, kde se prodávalo především víno. Tenkráte měl mezi hostinskými u nás daleko široko slavnou pověst hostinský Pocher (Pücher), který byl na obecním hostinci. Hostinci se v tu dobu říkalo „U Puchra“. Ten dával každému už svým vzezřením, vlídným pohledem a laskavým jednáním vedle své milé, přitloustlé manželky, znamenité kuchařky, apetit. Tradovalo se, že není lepšího požitku nad guláš a čtvrtku vína U Puchra. Další osazenstvo domu bylo: v letech jméno a příjmení

osobní data

povolání

Anton Kocourek 1881– –1903 –1937

Marie Pipalová Johan Kocourek Jan Pipal Žofie Matzková Michal Král mladší Josef Machač Marie Machačová

jiné poznámky dům koupil od Püchera

†1903 zedník *1873 †1937 pradlena *1918 †1993 restauratér *1908 †1989 manželka *1914 †1999 Josefa roz. Kocourková

Foto z 18. dubna 1945, několik hodin po odstřelu mostu ustupující německou armádou. Na domech je vidět silné poškození způsobené tlakovou vlnou. Menší rohový dům uprostřed je č. 211/5. V té době zde měl pronajatý hostinec Michal Král mladší. Na snímku je nezřetelně vidět nápis Restauration. Hostinci se říkalo „Mikádo“. Na zahrádce před domem měl hostinský Král letní posezení se stoly. Sám bydlel na Rybárně č. 738/2 – poschoďový dům na pravé straně snímku u řeky. 1238

Ulice Rybárna pokračuje za č. 211/5 mostem, který překonává kanál, odvádějící dešťovou vodu podél ulice Na Písku. Rohový dům č. 202/2 patří k ulici Na Písku a následuje číslo popisné 494. To bylo v roce 1899 odděleno od čísla 202 a tak vzniklo 494 jako samostatné orientační číslo 7. S ním sousedí č. 201/9. Č. p. 201, Rybárna, č. o. 9 V roce 1787 měl dům číslo 79 Do roku 1800 byly domy č. p. 201, 202 a 203 sloučeny a tvořily jedno číslo 79 V roce 1844 měl dům číslo 169 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1657–1700 Jiřík Brázda 1700–1710 Jan Picka 1710–1749 Jan Picka syn Jana 1749–1775 Picková manželka Jana 1775– Tomáš Kratochvíla 1844–1880 Franz Karlo 1880–1890 Karel Hladký 1890–1947 Antonín Klusáček *1864 †1947 domkář manželka Klusáčková Antonína svobodný, 1915–1936 Jan Klusáček *1915 †1936 čalouník †na TBC Rudolf Klusáček stolař

1239

Dům č. 201/9 zdobil ještě před několika lety nezvykle mohutný strom vinné révy. Zasadili jej obyvatelé domu nejpozději kolem roku 1880. V rejstříku domů a jeho obyvatel je uvedeno, že roku 1887 koupila rodina Klusáčkových jeden díl domu s révou. Byla pozoruhodná tím, že její kmen měl v té době ještě vlastní kořeny (tzv. pravokořeny). Znamená to, že réva nebyla postižena Mšičkou révokazem. Tento škůdce vinné révy – hmyz z čeledi Phylloxeridae, byl do Evropy zavlečen kolem roku 1860 spolu s révou, která byla určena pro šlechtění v Evropě. Původně z listové formy, která napadala révu vinnou na americkém kontinentu, se v Evropě vytvořila forma napadající kořenový systém. Na kořenech saje, čímž se vytváří nádorky způsobující uhnívání a oslabení kořenového systému a následuje úhyn celé rostliny. Škůdce zdecimoval prakticky všechny evropské vinice a došlo k těžkým ekonomickým ztrátám. V českých zemích byla Mšička révokaz zaznamenaná v r. 1890 v Šatově u Znojma. Nejúčinnější bylo shledáno štěpování oček ušlechtilé evropské révy na speciálně vyšlechtěnou americkou révu vinnou, která je proti mšičce odolná. Od té doby se vinná réva v Evropě štěpuje a podzemní část rostliny má původ v Americe, nadzemní je ušlechtilá evropská réva. Odrůda, která u domu rostla, v našich zemích zanikla již v minulém století. Tehdy se nazývala „malvas“ nebo také „malvazinka“ pro svou ranost, sladkost a výbornou chuť. Je to název starého, u nás téměř zapomenutého, ale kdysi mimořádně ceněného dezertního vína. Bylo to sladké těžké bílé víno zlatožluté barvy a s charakteristickým výrazným buketem. Patřilo k velmi drahým vínům. Na brněnské trhy bylo dováženo již od třináctého století. Domovem malvazu bylo Řecko, a to výhradně okolí městečka Napoli di Malvasia, známého pod dnešním názvem Monemvasia. Leží v jihovýchodní části Peloponéského poloostrova. Na domě upoutal na první pohled rovný kmen, stoupající vpravo od vstupních dveří. Podle měření v roce 1984 měřil v obvodu 38 cm. Délka kmenu ke kořenům činila 4,5 metru. Koruna vedla dvěma rameny. Levé rameno mělo původně délku pět metrů, ovšem v roce 1923 muselo být zkráceno na 1,83 metru. Pravé rameno bylo o délce 3,5 metru. Sklizeň stromu bývala dvě putny hroznů (jedna putna měla 25 kilogramů). Bylo o něj pečováno pouze pravidelným každoročním postřikem, posledním pohnojením byla katastrofální povodeň roku 1862. Zajímavostí je, že roku 1900 byl tehdy 2,5 metru vysoký kmen zasypán navážkou, na které byla postavena nová komunikace. Je škoda, že se majitelům domu v devadesátých letech minulého století nepodařilo vzácný kmen zachovat a došlo k likvidaci stromu. Mohli jsme se třeba za několik stovek let dočkat rekordmana ve stáří hlavy vinné révy. Nejstarší potvrzený strom révy je asi 440 let starý. Roste v centrální části města Maribor ve Slovinsku podél zdi jednoho dvoupodlažního domu. Jeho věk byl určen metodou sondáže a pod mikroskopem. Kmen je o průměru 25 cm, ve dvou metrech se větví a každá větev dosahuje délky 15 metrů. V roce 2004 byl strom zapsán do Guinessovy knihy světových rekordů a je oficiálně uznán jako nejstarší ze všech vinných hlav v celém světě. 1240

Č. p. 200, Rybárna, č. o. 13 V roce 1844 měl dům číslo 168 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky –1844 Franz Duda 1844–1880 Anton Heiss 1880–1881 Wenzl Heiss syn Antona 1881–? v domě sídlila Občanská záložna –1944 Stanislav Machač Ludmila Machačová manželka Stanislava Č. p. 195, Rybárna, č. o. 23 V roce 1787 měl dům číslo 74 V roce 1844 měl dům číslo 163 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1680–1694 Hans Brant 1694–1712 Filip Hakl 1712–1725 Matěj David 1725–1735 Michael Weiss první manžel Apolonie 1735–1747 Apolonie Weissová 1747–1775 Johan Buršík druhý manžel Apolonie 1775– Šimon Wostřížek 1844–1880 Jakob Handlar 1880– Handlarová manželka Jakoba 1877–1947 Vincencie Moučková *1877 †1947 dcera Jakoba František Moučka manžel Vincencie Vincenc Moučka †1914 obuvník otec Františka 1898–1926 František Moučka *1898 †1940 zedník syn Františka Moučky manželka Františka *1898, roz. Pelikánová z Jezeřan. Terezie Moučková *1903 †1981 Jejím 2. manželem byl Adolf Řiháček syn Františka a Terezie Jaroslav Moučka *1929 †1984 Moučkových Marie Hodovská Jan Hodovský

*1915 †1963 *1912 †1988

1923?–1977 Rudolf Bojanovský *1899 †1977 řezník 1923?–1969 Štěpánka Bojanovská *1902 †1969 Rudolf Bojanovský *1924 †1992 Hynek Bojanovský

*1931 1241

manžel Marie syn Antonína a Matyldy z č.115/11 manželka Rudolfa rozená Moučková 1 syn Rudolfa a Štěpánky, později bytem Jiráskova č.449/31 a Ivančická č.763/7 2 syn Rudolfa a Štěpánky

Dům č. 195/23 patří rodině Bojanovských. Bojanovští patřili dříve k významným řeznickým rodům. Cech řeznický byl znám v našem městě již v roce 1553. Také tento cech, tak jako většina dalších (kloboučnický, ševcovský, kožešníků a další), byl velmi vážený a s bohatou tradicí. V roce 1573 potvrdil cechovní artikule a práva majitel kounického panství Adam ze Zástřizl, totéž pak učinil i Ferdinand z Dietrichsteina v r. 1662. Zvláštností cechu bylo to, že učně přijímali a propouštěli jen ve dvou termínech – čtvrtou neděli postní a o Božím těle, kdy se konala cechovní schůze. Učni řeznického cechu byli přijímáni do učení na tři roky. Nebylo výjimkou, že synové řeznických mistrů absolvovali výuku už v raném věku, aby byli připraveni nastoupit případně za své předčasně zemřelé otce. Od roku 1733 byla vedena kniha přijímání mistrů. Na počátku 17. století byl v Dolních Kounicích rozvětvený, vážený a významný řeznický rod Plucarů, později se hovoří o rodu Altrichterů, Wlachů, Handlarů či Růžičků. Uváděno je i jméno Jakub Schmucker. V 19. století cechy zanikly, ale řemeslo řezníků se dochovalo až do poloviny dvacátého století. Jeho členové často ještě v první polovině dvacátého století užívali cechovní symboly. Například při pohřbu pana Šlapala, byly neseny v pohřebním průvodě symbolické sekery a řezníci šli i ve svých krojích. V minulém století byly známy řeznické rodiny Bojanovských a Spitzů. Dále jsou známa jména Šlapal, Štěrba, Sobotka, Chramosta, Beierle, Zahrádka či Matoušek. Po roce 1950 soukromí řezníci zanikli a s nimi i pietně udržované tradice cechu. 1242

Stojící zleva: Antonín Bojanovský (*1901 †1976), Rudolf Bojanovský (*1924 †1992), Rudolf Bojanovský (*1899 †1977); sedící zleva: Františka Bojanovská, roz. Klapalová (*1903 †1987) – manželka Antonína Bojanovského *1901, Matylda Bojanovská (*1872 †1940) – manželka Antonína Bojanovského *1871, Antonín Bojanovský (*1871 †1959), Štěpánka Bojanovská, roz. Moučková (*1902 †1969 ) – manželka Rudolfa Bojanovského *1899, v peřince Antonín Bojanovský (*1933), stojící chlapec v bílém Hynek Bojanovský (*1931) Rod Bojanovských: Zakladatelem řeznického rodu Bojanovských byl Antonín Bojanovský (*6. ledna 1871 †25. listopadu 1959). Živnostenský list mu byl vydán 9. srpna 1899, a protože v té době ještě vykonával vojenskou službu, musel mu jej vyřizovat jeho otec, obuvnický mistr Jiří Bojanovský. V učení byl u Jana (Johanna) Spitze v Kounicích. Antonín Bojanovský nastoupil vojenskou službu v c. a k. armádě Rakouska – uherska v říjnu 1894. Zkratka „c. a k.“ znamená zkratku pro „císařský a královský“ – používala se pro označení v titulu orgánů společných Rakousku i Uhrám. V armádě sloužil až do přelomu století, kdy byl v srpnu 1900 propuštěn do zálohy. V únoru 1899 ještě v průběhu výkonu své vojenské služby se oženil s Matyldou roz. Lapešovou z Horních Kounic. Měli syny Rudolfa (*1899 †1977) a Antonína (*1871 †1959), kteří také provozovali řeznickou živnost. 1243

Antonín Bojanovský zakoupil dům č. 115/11 v Tovární ulici. Přestavěl dolní část, ve které vybudoval chladírnu masa a sklad a v tomto domě provozoval svoji řeznickou živnost. Objekt naproti domu, který byl původně sklepem, přestavěl na prodejnu. Dům byl původně gruntem, ke kterému patřily pozemky v polní trati Horní Opatov a na Karlově. V Horním Opatově byl v šedesátých letech minulého století na jeho části postaven kravín. Původní část gruntu pocházející z předminulého století již neexistuje. Ve střední části byla původně ledárna, v horní byly původně chlévy pro dočasné ustájení dobytka pro řeznictví. Tyto byly kolem roku 1962 zbourány a na jejich místě postavena obytná část.

Výuční list Antonína Bojanovského, kterým se potvrzuje, že od ledna 1885 do ledna 1888 provozoval řeznické řemeslo u Johanna Spitze V listopadu 1916 byl Anotnín Bojanovský povolán do 1. světové války a jako záložák zařazen u 7. roty 3. pěšího pluku v Kroměříži. Od prosince 1916 do března 1918 byl odeslán do speciální jednotky (Abt. 7B Geniekorps in Gross – Enzersdorfs bei Wien) – jednoho z výcvikových středisek Millitärtechnik Ministerstva války – Mödling. V tomto středisku byli také cvičeni vojenští chemici c. a k. armády Rakousko-Uherska. Jednalo se tehdy o nový obor, tzv. „plynová služba“. 1244

Po propuštění ze služby v listopadu 1919 se vrátil domů a pokračoval ve své živnosti. Mezitím se jeho syn Antonín *1901 vyučil řeznictví u řeznického mistra Burdy v Horních Kounicích. Po vyučení provozoval živnost spolu se svým otcem a později ji převzal. Ve vedení živnosti, zejména v účetnictví a vedení písemností mu velmi zdatně vypomáhala jeho manželka Františka, roz. Klapalová z Bohutic (*1903 †1987). Již na základní škole měla velmi dobrý prospěch a výbornou paměť, matematické znalosti a velmi hezké, úhledné písmo, si zachovala až do svého pozdního věku. O její skvělé duševní svěžesti svědčilo příkladně i to, že ještě ve svých osmdesáti letech měla velmi dobrý přehled o sportu a to v první řadě o kopané. Manželé Bojanovští mimo svou živnost ještě provozovali hospodářství (měli dva koně, kozy, prasata, drůbež) a rolničili na poměrně velkém pozemku v Opatově. Za 2. světové války byl Antonín (*1901) na základě udání vyšetřován gestapem pro černé porážky. Vyšetřování nakonec skončilo bez většího postihu. Kolem roku 1950 ukončil řeznickou živnost. Pak pracoval jako skladník v brněnském železářství VICHR a dlouhá léta jako vrátný v podniku Drukocel Dolní Kounice. Zakladatel řeznického rodu Antonín Bojanovský *1871 proslul tím, že jako řezník skolil na jatkách někdy kolem roku 1912 vola o rekordní velikosti. Jeho rohy dlouho visely v chodbě domu č. 115/11. V sedmdesátých letech minulého století věnovala rodina trofej do muzea, které tehdy bylo na zámku. Vlastivědné muzeum s regionálním zaměřením založil v několika místnostech v hlavním paláci zámku Vlastivědný kroužek Osvětové besedy. V této souvislosti mírně odbočím od tématu. Prosil bych občany, pokud někdo vlastní fotografii interiéru muzea na zámku, o její zapůjčení ke zhotovení kopie, případně mi stačí skenovaná kopie. Zajímaly by mě také fotografie vystavených exponátů, případně jestli někdo neví, kde se momentálně některé z nich nacházejí (pozn. kronikář Bruno Němec). Č. p. 193, Rybárna, č. o. 25 V roce 2010 byl dům rozdělen na dvě popisná čísla. Polovině domu zůstalo původní číslo, druhá polovina obdržela č. o. 25A, č. p. 827 V roce 1787 měl dům číslo 72 V roce 1844 měl dům číslo 161 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1657–1686 Václav Řehák 1686–1706 Jiřík Vrba 1706–1745 Karel Zelinka 1745–1775 Franz Čáp 1844–1880 Josef Hlavoň 1880–1882 Johan Hlavoň 1882–1895 Franz Prchal 1882–1895 Anna Prchalová 1245

1895–1915 Jakub Prchal 1895–1920 Marie Prchalová –1945 Jan Prchal –1908 František Fraňa 1990– František Baštář 1990– Danuše Baštářová NÁJEMNÍCI 1936–1937 Julius Gregor

†1915

majitel firmy na výrobu knoflíků manželka Jakuba

†1908 stolař *1917 lékař *1925 †1996 zdravotní sestra manželka Františka *1864 †1937

1936–1946 Marie Gregorová *1870 †1946 v domácnosti 1936 Miloš Říha 1936 František Sobotka 1936 Eduard Kaloud 1937–1945 Franz Skalitzky 1938–1939 Alois Vojta učitel 1938 Josef Bílý učitel 1939 Eduard Šenkýř 1940–1941 Bohumil Machovský 1940–1945 Josef Fojtík 1942–1944 Josef Frkal 1942–1948 Václav Janderka 1945– Marie Buchtová 1945–1946 Josef Knotek 1946– Stanislav Svoboda 1946–1947 Čeněk Tesař 1947–1949 Jan Musil 1975– Matěj Kopečný 1975– Františka Kopečná

plukovník ve výslužbě manželka

Po roce 1900 byla v domě knoflíkářská dílna manželů Jakuba a Marie Prchalových, kteří mimo stálé zaměstnance dávali práci až čtyřem stovkám perleťářů z kounic a širokého okolí. Prchalovi se v podnikání velmi dařilo a roku 1912 koupil škrobárnu, kterou její vlastník Fischer musel pro insolventnost v dražbě prodat. Jakub Prchal ovšem roku 1915 zemřel a vdova Prchalová pronajala škrobárnu roku 1926 společníkům Václavu Sochorovi a K. Kolářovi. V domě se nacházely v polovině minulého století dva jednopokojové a tři dvoupokojové byty. Volné byty bývaly využívány k pronájmu. Objekt byl na základě Benešových dekretů vystavením dekretu ze dne 25. března 1946 konfiskován bývalému majiteli Janu Prchalovi, který se hlásil k německé národnosti. Národním správcem byl jmenován Václav Janderka, jenž v jednom z bytů také s rodinou bydlel. 1246

V době protektorátu pracovali v Dolních Kounicích dva lékaři. MUDr. Josef Sychra jako obvodní lékař a MUDr. Morávek jako lékař praktický. Druhý jmenovaný se po válce vrátil do původního působiště v obci Loděnice a MUDr. Sychra zůstal na celý obvod, čítající 13 obcí s 9 000 obyvateli, sám. Takový rozsáhlý obvod nestačil zajišťovat jediný lékař, proto Místní národní výbor v Dolních Kounicích společně s Okresním národním výborem Brno-venkov vypsal konkurs na obsazení druhého lékaře v Dolních Kounicích. Ordinační místnosti a byt byly připraveny právě v domě č. 193/25. Šlo o konfiskát po německém občanu Juliu Gregorovi, který byl vojenským kartografem. O místo lékaře mělo zájem několik uchazečů, ze kterých vítězně vyšel MUDr. František Baštář z Brna. Vybavení ordinační místnosti nábytkem, nástroji a obvazovým materiálem musel zpočátku pořídit na vlastní náklady. Pro zajištění návštěvní služby nemocných mu byl přidělen osobní automobil značky Tatra 57, který byl majetkem řezníka a uzenáře Rudolfa Bojanovského, bydlícího v sousedním domě č. 195/23. Rudolf Bojanovský jej vozil za nemocnými do roku 1949, kdy MUDr. Baštář obdržel poukaz na koupi osobního automobilu značky Aero – Minor za 135 000,- Kčs. Číslo do ordinace a bytu bylo 68. Noční telefonní služba v místní centrále nebyla zajišťována a návštěvy lékaře od 17 do 7 hod. ranní musely být přijímány přímo v bytě lékaře. Obvodní lékaři zpočátku pracovali v ordinacích sami, teprve po roce 1952 byly začleněny zdravotní sestry. Většinou to byly manželky obvodních lékařů, které musely prodělat kurs. U MUDr. Baštáře to byla manželka Danuše. Takové byly počátky působení manželů Baštářových jako lékařů v Dolních Kounicích. V srpnu 1981 byly ordinace všech obvodních a zubních lékařů přemístěny do suterénu kulturního domu a dětské oddělení do ordinace MUDr. Baštáře v důsledku plánované opravy zdravotnického střediska na Masarykově náměstí č. 64/4. Po ukončení rekonstrukce v říjnu 1984 byly všechny ordinace přemístěny do nového střediska. MUDr. Baštář ukončil svou lékařskou praxi roku 1981 odchodem do důchodu. 1247

Č. p. 191, Rybárna, č. o. 29 V roce 1787 měl dům číslo 70 V roce 1844 měl dům číslo 139 v letech jméno a příjmení 1657–1690 Jakub Mráček 1690–1715 Jan Mráček 1715–1748 Šimon Mráček 1748–1775 Antonín Mráček 1775– Antonín Mráček 1844– Lorenc Hladký 1880– Wenzl Zipper 1880– Karolína Zipperová Václav Zipper Emil Zipper Rudolf Zipper Jan Zipper Marie Zipperová Růžena Zipperová Marcela Zipperová

osobní data povolání

jiné poznámky

starší mladší *1855 †1932 *1854 †1939 pekař oženil se v Rusku *1880 †1953

svobodná provdaná Křížová provdaná Krutišová

Rodina Zipperových: stojící zleva: Václav Zipper mlsdší, Hermína Hladká – jeho manželka, Emil Zipper, Marie Zipperová, Růžena Zipperová provd. Křížova, Rudolf Zipper; dolní řada zleva: Marcela Zipperová provd. Krutišová, Karolína Zipperová, Jan Zipper, Václav Zipper 1248

Do roku 1958 tvořila na ulici Rybárna mezi domy č. 469/41 až č. 460/53 komunikace oblouk, kopírující domy. V tomto roce bylo provedeno napřímení komunikace. Majitelé domů poskytli k tomuto účelu zdarma části svých zahrad. Po rekonstrukci silnice kameníci zrekonstruovali staré obrubníky, které znovu použili. Chodníky byly vydlážděny.

Tvar komunikace Rybárna do roku 1958 Tak jako domy v nižší části ulice bývaly ohroženy velkou vodou, budovy výše položené zase mají jiné potíže. Počínaje číslem orientačním 55 a dále se majitelé domů odjakživa potýkají s nestabilními skalisky. Těsně za budovami se nachází úpatí vrchu Antoníček a směrem vzhůru pokračuje jako skála. Ta je do hloubky několika metrů velmi narušena kořeny stromů a to převážně akátů. Také povětrnostní vlivy hrají výraznou roli. Postupným mechanickým a chemickým zvětráváním hornin, působením srážkové vody v kombinaci s mrazem a větrem, dochází k rozrušení horninových bloků s rozšiřováním tektonických poruch. 1249

Poslední výrazný sesuv skalního bloku byl zaznamenán počátkem devadesátých let přímo do dvora domu č. o. 61. Protože padání menších či větších úlomků skal pokračovalo v dalších letech i za dalšími domy, přistoupilo město v roce 2006 k sanaci skály. V první řadě byla pečlivě odstraněna vegetace včetně kořenového systému, odstraněny volné kameny, zvětralé části skalní stěny a nestabilní bloky. Po očištění byla skalní stěna překryta ocelovými sítěmi a zpevněna betonovými plombami.

Komenského Na ulici Rybárna navazuje nad křižovatkou do Strání nad splavem ulice Komenského. Ta vznikla relativně nedávno, neboť první zmínky se váží ke konci devatenáctého století. Zde se v roce 1881 vzpomíná dům č. 552/21 pod německým názvem „An der Mielczan Strasse“, neboli „Na mělčanské cestě“. Pokud bereme v úvahu posloupnost v číslech popisných, tak ve stejné době již také musel stát v této ulici i dům č. 551/45 (poslední dům u silnice po levé straně). V těch letech zde byla pouze polní cesta, neboť silnice do Mělčan byla vybudována až za první republiky. Původní cesta, která vedla do Mělčan, se ovšem nacházela dále. Na konci Rybárny (1) u splavu se polní cesta dělila (2) na budoucí Komenského ulici (3) a do Strání (4). Pod Skalkou (5) se opět větvila. Do Strání pokračovala tak jako dnes podél řeky a do Mělčan odbočovala vlevo podél potoka pod Skalkou nahoru. Pokračovala kolem polní tratě známé pod názvem Kapoun (6) a napojovala na dnešní silnici mezi sady (7).

1250

Po roce 1920 byla zhotovena silnice, ulice se začala postupně zaplňovat vilkami a dostala název Mělčanská. V době budování silnice postavil na skalnaté vyvýšenině nad řekou svou vilu č. 627/49 Emil Maštera, majitel cihelny na Karlovské ulici. Patrně v důsledku hospodářské krize ve třicátých letech minulého století, prodal Emil Maštera vilu rodičům MUDr. Zoufalého. Před rokem 1940 byl název změněn na ulici Jana Amose Komenského a tento název přetrval do dnešních dnů. V ulici je 26 domů s orientačními čísly. Nejstaršími v ulici jsou následující tři domy: Č. p. 552, Komenského, č. o. 21 v letech jméno a příjmení osobní data Josef Karber Kristina Karberová

povolání

ve *1892 †1954 učitel výslužbě Anna Pazourková *1900 †1971 1922–1922 Zdenka Pazourková *1922 †1922 Jan Pazourek *1934 †1954 –1954

jiné poznámky

Jan Pazourek

Č. p. 551, Komenského, č. o. 45 v letech jméno a příjmení osobní data Bernard Karber Anton Čudan Augustin Woch

povolání

jiné poznámky spolumajitel lomu v letech 1939–1945 manželka Augustina

*1901

Růžena Wochová

Č. p. 627, Komenského, č. o. 49 v letech jméno a příjmení osobní data

manželka Jana dcera Jana a Anny syn Jana a Anny

povolání

jiné poznámky v roce 1960 se odstěhoval do Nové Role, okr. Karlovy Vary manželka syn, pracoval v Moravském Krumlově manželka

1923–

Emil Maštera

–1960

Zoufalý

–1960

Zoufalá

–1955

Zoufalý lékař Zoufalá Josefa Grydilová *1862 †1940 v domácnosti vdaná Václav Šalplachta *1879 †1952 Marie Šalplachtová *1878 †1943 v domácnosti manželka Václava

–1940 –1952 –1943

lékař

1251

Emil Maštera, původně četník, byl prvním podnikatelem v Dolních Kounicích, jenž vlastnil nákladní automobil. V roce 1900 je o něm první zmínka jako o majiteli cihelny. Před rokem 1920 postavil vilu č. 627/49 na ulici Komenského a asi o dva roky později i dům č. 628/7 před vjezdem do cihelny na Karlovské ulici po levé straně. Emil Maštera později vilu na Komenského ulici prodal rodičům MUDr. Zoufalého, patrně v důsledku hospodářské krize ve třicátých letech minulého století. Katastr města nekončí číslem 551/45. Pokud budeme pokračovat po silnici vzhůru, míjíme po pravé straně polní trať zvanou Kapoun (lidově Kapón, dříve také Kapaun). Tato trať sleduje starou polní cestu, stoupající vzhůru, od kaple sv. Antonína dále, směrem do Mělčan. Po levé straně se nachází Řepná hora (dříve Rübenberg), která končí vrcholovou kótou 276 metrů. Zde, v esovité zatáčce katastr města končí. Vlevo odbočuje cesta směrem ke Karlovu, doprava polní cesta nad Pravlov. Právě zde se nachází kříž z roku 1906 postavený manželi Šléglovými z Mělčan.

pokračování příště Bruno Němec kronikář města tel.: 732 605 376 [email protected] 1252

Lucie Kovandová – Česká Miss World Lucie se narodila 6. listopadu 1993 ve znamení Štíra. Je obyčejná holka, která se ráda směje. Mezi její zájmy patří cestování, fotografování, hudba, modeling, nakupování, posezení s přáteli, tanec, filmy, procházky s pejskem a trošku netradičně fotbal. Také má ráda hokej a fandí Kometě. V Dolních Kounicích, kde od malička vyrůstala, nejprve navštěvovala mateřskou školku a poté i základní školu. Nyní je studentkou 4. ročníku Obchodní akademie v Brně. Po ukončení by chtěla studovat vysokou školu, obor Speciální pedagogika – logopedie. Jejím dětským snem bylo stát se modelkou, a tak se od 15 let plně věnuje modelingu a focení. Zúčastnila se několika soutěží krásy. Na většině z nich se jí podařilo umístit: Look Bella 2009 – finalistka Top Model 2010 – Dívka Internetu Miss Reneta 2010 – Miss Reneta internet 2010 Miss Zrcadlo 2011 – vítězka, Miss Sympatie Supermiss 2011 – Supermiss Internet Miss Vyškov 2011 – Vítězka GripTV – GripGirl vítězka pro měsíc Srpen 2012 Miss Face 2012 – 2. Miss Face, Miss Internet Největší sen si splnila letos, kdy se dostala do finále Česká Miss 2013, kde získala 2. místo a titul Miss World ČR. Město Dolní Kounice blahopřeje Lucii k získání titulu Česká Miss World a přeje mnoho životních i pracovních úspěchů. 23

Dětský maškarní karneval K masopustnímu období patří neodmyslitelně maškarní zábavy, které jsou oblíbené zejména mezi dětmi. K jejich radosti jsme uspořádali v neděli 3. 2. 2013 v kulturním domě každoroční Dětský maškarní karneval. V zaplněném sále v úvodu zatančily děti z Taneční školy manželů Novosádových a potom se již program nesl v duchu Pohádkového království s královnou Vilemínou, šaškem Fandou a kuchtíkem. Dětský smích a oči plné radosti každoročně naplňují sál kulturního domu. Své dostaveníčko zde mají postavičky z pohádek a bájných příběhů, tedy nechyběly krásné princezny, tanečnice, víly, indiáni, různá zvířátka, čarodějnice a mnoho jiných hezkých masek, aby společně skotačily, soutěžily a měly radost z příjemně prožitého odpoledne. Účast masek předčila všechna naše očekávání, přišlo na 140 dětí v doprovodu rodičů. Na závěr karnevalu připravilo TIC za účasti několika sponzorů dětem i sladkou tombolu. Všechny děti si odnesly malou pozornost a všem jim patří velké poděkování, stejně jako jejich rodičům, kteří jim s výrobou masek jistě pomáhali. Věříme, že i Vám se letošní karneval líbil, a že se opět za rok všichni sejdeme. Jak se letošní maškarní karneval vydařil, si můžete prohlédnout i na stránkách města www.dolnikounice.cz v sekci Fotografie. Děkujeme všem, kteří se podíleli na přípravě a zdárném průběhu karnevalu.

Včelařský kroužek Základní organizace Českého svazu včelařů Dolní Kounice ve spolupráci s TIC města připravila pro děti VČELAŘSKÝ KROUŽEK, který je zaměřen na dovednosti praktického včelaření. Cílem kroužku je přiblížit dětem jednoho z nejužitečnějších tvorů na zemi – včely medonosné. Mladí včelaři se v kroužku naučí např. jak hospodařit se včelami a zajistit opylování s důrazem na získání a zpracování produktů jako jsou med, pyl, propolis atd. K teoretické části výuky je k dispozici moderně vybavená učebna v hasičské zbrojnici, kde se děti každé pondělí setkávají v 17 hod. Pro praktickou část je připravena moderní včelnice, dále maringotka a stáčírna medu. Kroužek je bezplatný a je vhodný pro děti od 10 let. Jestliže máte zájem dozvědět se více o tomto vzácném oboru, neváhejte, přijďte a žihadel se nebojte. Včelařský kroužek vede dlouholetý včelař Ing. Pavel Fischer. 24

Regiontour 2013 Ve dnech 17. 1.–20. 1. 2013 se město Dolní Kounice v rámci Mikroregionu Ivančicko prezentovalo na mezinárodním veletrhu cestovního ruchu Regiontour v Brně. Od roku 2008, kdy se město veletrhu účastnilo poprvé, se snažíme každým rokem o zdokonalení a nápaditost expozice. V letošním roce byla zvětšena celková plocha z původních 55 m2 na 65 m2. Došlo také k modernizaci celkového uspořádání stánku a efektivnější využití výstavní plochy. Prezentace města se tak stala přehlednější a osobitá. Podobně jako v minulých letech nechyběla vinařská část stánku, kterou si sjednává město samo. Návštěvníci měli možnost ochutnat vína od vinařů z Dolních Kounic a z blízkého okolí. Dle statistiky návštěvnost památek města stále stoupá a to i díky této účasti na veletrhu Regiontour.

Ples města Dolní Kounice V sobotu 16. února se v prostorách kulturního domu uskutečnil Tradiční společný městský a hasičský ples. Ples byl zahájen vystoupením studentů Tanečního klubu Orion z Oslavan, kteří zatančili mix standartních tanců a navodili u hostů pravou taneční náladu. Zasloužený potlesk, který jejich vystoupení provázel, vystřídaly tóny první písničky v podání kapely Gejzír s kapelníkem J. Krutišem a to byl signál pro taneční páry, které v rytmu polky vpluly na parket. Jedním z hlavních bodů programu plesu byla i bohatá tombola, kterou připravilo město za podpory sponzorů. Její průběh, jak už to bývá, provázela radost, ale i zklamání. No, všichni si domů odnést cenu opravdu nemohli. Během tomboly využila kapela čas k občerstvení, aby nabrala sil do zbytku zábavy, protože tanečníci se zdáli být k neutahání. Na tanečním parketu se poté bavili návštěvníci plesu až do pozdních ranních hodin. Rádi bychom touto cestou chtěli vyslovit poděkování dárcům i sponzorům, díky nimž se celý ples mohl uskutečnit. Fotografie z plesu se nacházejí na webových stránkách města Dolní Kounice. Ing. Jana Jurková, vedoucí TIC 25

Vývoj mezináboženských vztahů Druhý vatikánský koncil přinesl kladnější pohled na nekřesťanská náboženství, i když církev i před koncilem připouštěla možnost spásy vyznavačů jiných náboženství. Některé proudy viděly nekřesťanská náboženství jednostranně negativně. Opačný extrém představuje tvrzení, že všechna náboženství mají zhruba stejnou cenu a nikdo nemůže vědět, které je vlastně pravé (Lessing, Podobenství o prstenech). Ježíš je stavěn do jedné řady se zakladateli starověkých náboženských směrů. Koncil naopak chtěl upřímně ocenit, co je v nekřesťanských náboženstvích cenného. Na druhé straně pravdivým poznáním jiných náboženství umožnit lépe poznat křesťanství a jedinečnost Krista. Koncilní učení je shrnuto v deklaraci Nostra aetate (V naší době). Jde o kratičký text, ale s dlouhou a dramatickou prehistorií. Je jedním z těch výsledků koncilu, který nebyl vůbec zamýšlen, ale stal se přesto jeho plodem. Církev se na koncilu poprvé ve svých dějinách vyjádřila k nekřesťanským náboženstvím. V době vzniku prohlášení neměla katolická církev dost odborníků na dialog s nekřesťanskými náboženstvími, což se pak zásadně změnilo, proto má prohlášení z roku 1965 určité nedostatky, např v charakteristice jednotlivých náboženství. Teolog Karl Rahner však poznamenal: „Vzdor takovýmto a jiným námitkám, se nesmí přehlédnout, že deklarace v dnešním znění a ve své vnitřní dynamice je jediná svého druhu v dějinách církve, jejích koncilů a její teologie.“ Mezináboženské vztahy se tím podstatně změnily. Všimněme si nejprve jiných náboženství z pohledu biblické víry. Izrael měl v celých svých dějinách co dělat s náboženstvími národů kolem sebe. Izraelité se však nezabývali náboženstvími Egypťanů, Kenaanců, Babyloňanů, Asyřanů, Řeků a Římanů abstraktně, neboť jim šlo v prvé řadě o to, aby poznali a uchovali si vlastné svéráz – identitu. Biblické texty počítají s tím, že náboženské prostředí, ve kterém žije společenství věřících vyznávajících Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova je poznamenáno i přítomností jiných náboženských komunit a nelze popírat, že v bibli převažují negativní výroky na adresu pohanů. Různost náboženských fenoménů bychom však alespoň podle současných dokumentů magistéria (učitelského úřadu církve) měli interpretovat v kontextu základního novozákonního sdělení o univerzální spásné Boží vůli (Skutky 10, 34) Petr se ujal slova: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.“ Vedle toho lze připomenout postavy „svatých pohanů“ Starého zákona (Abel, Henoch, Noe, Job, Melchizedech, Lot, královna ze Sáby) nebo pozitivní výklad mýtu o babylónské věži či klasické téma Božích smluv s člověkem. Celkově se tedy zdá, že bible obsahuje poměrně široké pojetí dějin spásy: dějiny spásy tu nejsou prostě totožné s dějinami Izraele či dějinami církve, Bůh je pánem celých dějin, stvořitel a osvoboditel všech. Dějiny spásy se pak dovršují ve světě prostřednictvím lidí a jejich náboženských výrazů. 26

Biblická náboženství, židovství i křesťanství, mají hluboké kořeny v okolních neizraelských náboženských tradicích a kulturách. Náboženská identita Izraele, jeho vědomí, že je „vyvoleným lidem Božím“ s sebou nesla i negativní vymezení vůči ostatním náboženstvím a kulturám, ale i určité ocenění jedinců, kteří podle Starého zákona poznali Hospodina a to nikoliv prostřednictvím Izraele. Irenej z Lyonu interpretoval starozákonní smlouvy jako čtyři důležité etapy Boží pedagogiky a vzájemně úzce propojené fáze dějin spásy. V tomto smyslu dějiny spásy nejsou pouze záležitostí jednoho vyvoleného lidu, ale týkají se celého lidstva. Irenej ve svém spisu Adversus haereses píše: „…lidský rod obdržel čtyři smlouvy: první před potopou, za časů Adama, druhou po potopě, za časů Noemových, třetí smlouvou jsou zákony dané za časů Mojžíšových, čtvrtá, která obnovuje člověka a zahrnuje do sebe všecko ostatní, je ta, které se nám dostalo prostřednictvím evangelia a díky níž lidstvo letí vstříc nebeskému království.“ Další důležitou reflexi ohledně jiných náboženských tradic najdeme v textech starozákonních proroků, kteří podobně jako deuteronomistická literatura varují před idolatrií neizraelských náboženství. Zejména po období babylónského vyhnanství se jejich spisy hemží kritikou synkretismu a neustálým připomínáním smlouvy, již Bůh se svým vyvoleným lidem uzavřel a jež byla zapomenuta. Sílící úsilí o formulaci teoretického monoteismu, s sebou přineslo mj. ideu univerzální nadvlády Hospodina nad celým světem. Rolí izraelského lidu přitom zůstává prostředkování Boží nabídky spásy ostatním národům. Vedle zmíněné silné kritiky přejímání cizích náboženských látek však najdeme v prorockých textech několik smířlivějších teologických motivů, z nichž je zřejmé, že ani v tomto období starozákonního Izraele nebyli všichni neizraelci považováni za modloslužebníky. Za všechny připomeňme alespoň krále Kýra nebo příběh obrácení Ninive, který lze interpretovat jako rozšíření Boží nabídky, lásky a odpuštění i na tyto národy, případně pasáž Izaiáše 60, 1-20: „všechny národy budou chválit Hospodina.“ Výrazy jako: Boží slovo, Boží moudrost a Boží duch (dabar, chochma, rúah) v nejmladší mudroslovné biblické literatuře jak se zdá mají univerzální konotace přesahující hranice Izraele. Dabar, Boží slovo je nositelem Boží moci, jeho vyslovení uskutečňuje Boží záměr, skrze ně Bůh volá k životu celé lidstvo. Podobně moudrost, chochma má svůj původ v Hospodinu, který ji vložil do všech svých děl. Moudrost se stává univerzálním principem a řádem skutečnosti, který mohou poznat všichni, kdo ho hledají, neboť je zároveň původem všeho poznání a veškeré moudrosti. Boží duch, rúah představuje Boží sílu a moc, které jsou přítomné v Božím stvořitelském díle. Boží duch se vznáší na počátku stvoření nad vodami (Gen 1, 2), na něm závisí veškerý život, Boží duch oživuje všechny lidské bytosti a je schopen je neustále obdařovat životem: „Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země“ (Žalm 104, 30). Uvedené výrazy jsou především výpovědí o Boží nadvládě nade vším stvořením. Hospodin je tu představen jako dárce a udržovatel veškerého života. Je nesporné, že starozákonní texty obsahují množství negativních výpovědí o po27

hanech, avšak nejen téma univerzální Boží smlouvy a vůbec učení o stvoření či jednotlivé postavy neizraelských náboženství, které se staly součástí posvátného textu nebo téma univerzálního působení Boží moudrosti poukazují na širší teologickou perspektivu. Není na místě vyzvedat pouze ony pozitivní náhledy vyjádřené v uvedených pasážích a vyvozovat z nich příliš optimistické a irenistické závěry. Právě tak ovšem nemůžeme neuvážit, že krom tvrdého soudu o jiných náboženských tradicích najdeme ve sz. textu i místa vyjadřující větší pochopení pro to, že Hospodin je Bohem, který se stará o všechny, aby i všichni příslušníci neizraelských kultur jako Job o něm mohli nakonec říci: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem“ (Job 42). V intertestamentární a rabínské literatuře je téma Boží smlouvy, a to tentokrát smlouvy se samotným izraelským lidem pojednáno jako to, co umožňuje, aby Bůh mluvil i k ostatním národům. Jedinečnost Izraele tedy umožňuje univerzalitu. Právě proto, že Izrael přijal smlouvu na Sinaji, je možné mluvit o univerzálním rozšíření Boží smlouvy na všechny národy. Novou dimenzi získává novozákonní pohled na příslušníky jiných náboženských tradic. Prvním a zcela základním rysem novozákonní zvěsti je důraz na jedinečnost postavy, poselství a osudu Ježíše Krista, který je zde představen jako prostředník spásy, Bohem Otcem vyslaný Boží Syn a jeho evangelium nesoucí spásu „předně pro Židy, ale také pro Řeky“ (srov. Řím 1, 16 – může však ale jít hlavně o etnické nikoliv náboženské vymezení). Zdá se, že můžeme rozlišit předvelikonoční a povelikonoční fázi hlásání, v obou najdeme typická témata a důrazy. První fáze zahrnuje období Ježíšova života a nabízí dvě základní polohy textů: na jedné straně stojí pasáže, kde se hovoří o tom, že Ježíš byl poslán především k Izraeli, na druhé straně je nepopiratelná i otevřenost vůči příslušníkům pohanských národů. Připomeňme epizodu, kde Ježíš chválí setníkovu víru, víru Syroféničanky a podobných textů. Z těchto textů dovozujeme, že Boží království je tedy přítomné a působí i mezi pohany, víra a spása jsou nabídnuty cizincům právě tak jako Židům. Zázraky, které Ježíš koná mezi pohany mají tentýž význam jako kterékoliv jeho mocné činy, mají sdělit, že Boží království již přichází a působí a to všude, kde nachází víru. Povelikonoční období, které je časem prvotní církve, s sebou nese dozrávání vědomí, že církvi je svěřeno univerzální poslání, opět máme k dispozici velmi ambivalentní údaje. Na jedné straně se setkáváme s texty jako Skutky 10 (Petr v rodině pohanského setníka Kornélia, na všechny je seslán Duch), na druhé straně nemůžeme opominout ani výrazně formulovaný pavlovský pesimismus (např. Řím 1-3) obsažený ve výrocích o Božím hněvu. Tento hněv se však podle apoštola týká pohanů i židů, neboť oni nerozpoznali Boží zjevení a nezachrání je ani jejich zvláštní postavení Bohem vyvoleného lidu. Podobně Řím 6, 6 nebo 2 Kor 5, 17 a Ef 4, 22 či Kol 3, 9 představují novou situaci, v níž víra nabídnutá křesťanům relativizuje význam všech ostatních náboženství. Právě s postavou 28

apoštola Pavla jsou však spojeny známé pasáže (Pavel v Lystře a na athénském Areopágu), kde se zdá, že ve své misii zaujímá vůči pohanům, jejich kultuře a myšlení i větší vstřícnost. Aniž bychom chtěli přecenit hodnotu textu Skutků 17, který obsahuje citace z duchovních pokladů pohanských básníků, nejde přitom o jediné podobné místo, citát „v něm žijeme, pohybujeme se, jsme“ pochází od řeckého básníka Epimenida (6. stol. př. Kr. ), „vždyť jsme jeho děti“ od jiného řeckého poety Arata (3. stol. př. Kr.) nelze si nevšimnout, že zejména verš 27 nás nasměrovává k tomu, co již najdeme i v Řím 1, tedy, že Bůh zjevil sebe sama všem národům: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které je neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu“ (Řím 1, 19-20). Dokonce v lukášovském textu, který nechává příhodu vyústit do neporozumění ohledně Ježíšova zmrtvýchvstání („Poslechneme si tě jindy…“) někteří současní exegeté zdráhají interpretovat jako jednoznačné ztroskotání Pavlovy mise mezi vzdělanými pohanskými Athéňany, ba naopak v něm spatřují počátek nové misijní strategie založené na pozitivním přístupu ke zbožnosti řeckého obyvatelstva. Další ukázkou vstřícného přístupu a univerzální dostupnosti evangelia se zdá být janovská christologie Logu, která ztotožňuje univerzální princip bytí s Kristem: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí“ (Jan 1, 1-4). Celé dějiny spásy provází Boží slovo – Logos, od stvoření až po vtělení Slova, neboť „bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo do světa. Na světě bylo, svět povstal skrze ně. . . “ (Jan 1, 9-10). Pokročme dál. Jaký vztah měli starokřesťanští církevní otcové (autoři) k jiným náboženským tradicím? Připomeňme si stručně, jak vypadala situace v prvních staletích křesťanství, ještě než se klíčem uchopení vztahu křesťanství k ostatním náboženstvím na několik staletí stal výrok sv. Cypriána „extra ecclesiam nulla salus“ (mimo církev není spásy). Tento výrok se původně ovšem vůbec nezabýval vztahem křesťanů k pohanům či židům, ale byl namířen do vlastních řad vůči těm křesťanům, kteří v Cypriánově době opouštěli společenství církve k sektám. První církevní otcové projevují jako apoštol Pavel většinou velmi přísný postoj vůči pohanským kulturám své doby. Dokonce i tam, kde se domnívají, že v nich nacházejí rysy převzaté z bible, vysvětlují a pranýřují je jako „opičení po Bohu“, které převrací pravdu a dělá z ní lež. Je ovšem jasné, že otcové nemohli mluvit o náboženstvích, která neznali. Křesťané začali používat slovo náboženství pro označení celku křesťanského vyznání, kultu a mravů v závěru druhého století po Kristu, avšak doprovázeli ho přívlastkem „vera religio“. Křesťanské užití slova religio se nám dochovalo nejprve u Tertuliána a u Minucia Felixe. Antický pojem „religio“ původně totiž označoval zbožný postoj k bohům, který se navenek projevoval dodržováním veřejných i privátních kultických úkonů regulovaných zákony. Nezahrnoval filozofii (nauku o původu a vlastnostech božstev) nebo etiku vycházející z náboženské29

ho přesvědčení, jako tomu je u křesťanů. Náboženství bylo vnímáno jako religio civica, akceptující přirozeně i kulty okolních národů. Při vstupu do světa helénské kultury se křesťanství muselo konfrontovat s podezřením, že je pouhou pověrou (superstitio), tedy novinkou bez hlubokého zakořenění v osvědčených tradicích, zato s maximalistickými nároky (prezentovalo sebe sama jako zaručenou cestu korektního vztahu k pravému Bohu). Toto své přesvědčení muselo ovšem obhájit v kontextu legitimního a tolerantního prostředí antické společnosti. Podstatnou součástí náboženské otázky antického světa ještě před existencí křesťanství byla otázka po spáse, záchraně, ale právě ona byla úzce spojována s účastí na obřadech, které se jevily jako ověřené a vhodné pro kontakt s božstvem, tj. zajišťující ochranu jednotlivce i společnosti. Helénské náboženství mělo veřejně-politický charakter, s důrazem získat a udržet přízeň božstev pro zajištění stability společnosti a ochrany před přírodními katastrofami. Podle prostředí, ve kterém se pohybovalo, tíhlo křesťanství jednak k sebeprezentaci vlastní náboženské nabídky jakožto „pravého náboženství“ anebo jako dovršení všech předchozích velkých náboženských i filozofických směrů. Staří církevní otcové nacházejí pozitivnější postoj k některým filozofickým systémům starověku, především k platonismu. Se vstřícnějším přístupem přišli ve 2. a 3. století: Justin, Ireneus a Klement Alexandrijský učením o zrncích pravdy, „logos spermatikos“. Mnozí otcové ve filozofických naukách uznávají světlo, které vychází z Božího slova, osvěcujícího každého člověka. Justin rozvíjí zmíněné učení, jehož předmětem je logos spermatikos – výraz, jehož kořeny leží současně v evangeliu, u židovského filozofa Filona a ve stoicismu. Podle Justina lidstvo před křesťanským zjevením přijalo semínka nebo zárodky Logu a tímto způsobem mohlo poznat něco o pravdě, která se nakonec plně zjevila v Kristu. Píše: „Za všechny správné zásady, které odhalili filozofové a zákonodárci, vděčí skutečnosti, že zkoumali jednu část Slova (Logu): Proto není učení Platonovo cizí učení Kristovo, stejně jako učení ostatních stoiků, básníků a spisovatelů. Každý však dokázal vyslovit pouze dílčí pravdu.“ Také Klement Alexandrijský v prvním ze svých Strómat píše: „Všechno, co bylo ve školách řečeno dobrého a co nás učí spravedlnosti včetně bohabojné vědy, tvoří dohromady onen celek, který označuji jako filozofie.“ Justin a Klement jdou ještě dále: Vidí paralelu mezi Řeky a Židy, což pro ně znamená: mezi myšlenkovým světem pohanství a Starým zákonem. „Pán“, říká Klement, „rozdělil svá dobrodiní podle schopnosti každého je přijmout-Řekům i barbarům. Jedněm dal zákon, druhým filozofii… Jeden jediný Bůh byl znám Řekům pohanským způsobem, Židům židovským způsobem a křesťanům duchovním způsobem. „V záři Slova, které se jednou mělo stát člověkem, vzešla lidskému vědomí řada podstatných pravd, které se shodují s křesťanskou vírou nebo mohou sloužit jako příprava k ní.“ Podle tohoto učení o zrncích pravdy i jiná náboženství obsahují určitá zrnka pravdy a přestože jsou překryta mnohými pověrami, umožňují nám, abychom 30

i mimo křesťanskou církev mohli vidět Boží působení a ne pouze dílo zlých sil. Od počátku se totiž setkáváme s vyhraněným rozlišováním pravého náboženství (křesťanství) od ostatních falešných náboženství, jež bývají někdy označována jako vynález ďáblův, což nikdy nebyl oficiální názor církve. Aniž by následoval polemické excesy takového Hermia nebo Tatiána, kteří zde zůstávají výjimkou, je Origenův postoj obecně přísnější. Origenes má silný cit pro to, že u pohanů je „veškerá pravda smíšena s poskvrnou“ a že filozofové, jejichž „sofismata“ rád odhaluje, se velmi často připojují k modloslužbě, když se klanějí dílu svého vlastního ducha, stejně jako jiní dílu svých rukou. Přesto připisuje jejich nejlepším naukám propedeutický význam vzhledem ke struktuře křesťanské moudrosti. Více než on vidí Augustin v řecké filozofii ohlašovatelku křesťanského náboženství. Podnětem k tomu mu byla, jako jiným otcům, představa, že Platon znal Mojžíšovy spisy. K dispozici však je dvojí protiváha. Jestliže Augustin i Klement staví křesťanskou zvěst na pozadí všeobecného náboženství, kde se jeví jako jeho naplnění, přesto je současně chápána jako volání ke konverzi, protože všechna částečná zrnka – logoi mají tendenci se absolutizovat a tím se stavět do zaviněného protikladu k pravému Logu. Mimoto vznáší Augustin často zásadní námitku proti těm, které nazývá platoniky, čímž míní většinou Plotina a jeho stoupence. Koncept těchto systémů byl podle něho sám o sobě chvályhodný, často však bránil rozletu duše, protože se přitom rozvinula určitá pýcha. „Platonici“, říká Augustin „dobře viděli, že existuje slovo Boží, které je pravda, patrně oni zprostředkovali cíl lidského života, totiž zření na Boha, ale cestu, která k tomu vede neobjevili, protože nemohli znát Ježíše, vtělené Slovo, Boha v ponížení lidské přirozenosti, nebo dnes, protože nechtějí uznat… Je něco jiného, zda vidím vlast zdáli, nebo zda naleznu cestu, která k ní jedině vede, a s rozhodností se po ní vydám.“ Z myšlení církevních otců zachyťme všeobecný náhled, který vyslovil již Ireneus: „Logos Boží byl ve všech dobách neustále přítomen lidskému rodu.“ Totéž říká Hilarius: „Paprsky Božího slova jsou vždy připraveny zazářit tam, kde se docela prostě otevřou okna duše.“ Právě tak dokáže křesťanský apologeta Tertulián tento fakt charakterizovat lapidární formulací: Anima naturaliter christiana, „Přirozeně křesťanská duše“. Jak ukazuje jeho krátký traktát O svědectví duše, chce tím říci, že nezkažená lidská duše spontánně dosvědčuje některé velké pravdy hájené křesťanstvím: pravdy, které patří k „přirozené teologii“, třebaže jsou popírány nebo překrouceny ve většině starověkých pohanských náboženstvích nebo filozofických systémů, jsou potvrzovány přirozeným hnutím duše. Tertulián však na druhé straně jednoznačně prohlašuje, že člověk se křesťanem nerodí, ale musí se jím teprve stát. Z myšlení otců obecně vyplývá, že kdekoli lze – ať už je to v tzv. spontánním hnutí lidského ducha, nebo v naukách, které vypracoval – odhalit přípravu k přijetí evangelia, má to svůj základ v tom, že člověk je stvořen pro spásu, kterou mu evangelium zjevuje a dává. Boží dílo stvoření má totiž vnitřní logiku. 31

Církevní otcové (a po nich i velcí teologové středověku) vidí v tomto ohledu věci často organičtěji než pozdější teologie. Koncil se vlastně v hodnocení jiných náboženství vrátil k dávné původní tradici. Bůh stvořil člověka k božskému cíli: v člověku tedy musí být základy, dispozice, které jsou zaměřeny k tomuto cíli a jeho zjevení. Spolu s Irenejem, Origenem a dalšími lze říci: Bůh stvořil člověka podle svého obrazu, aby jej učinil svým podobenstvím, sobě podobným. Na základě lidské přirozenosti a v důsledku toho v každém člověku je vyryt obraz Boží, tzn. něco, co v něm ještě bez jeho přičinění – působí jako tajné volání ke středu plného a nadpřirozeného zjevení, které přinesl Kristus. Právě k této myšlenkové tradici se hlásí nové myšlenkové dokumenty církve o vztahu k nekřesťanským náboženstvím. Kromě některých dílčích tvrdých soudů o náboženstvích jejich doby, podle názoru otců musí církev Kristova integrovat každé upřímně míněné náboženské snažení lidstva obrácením ke své víře v Krista. Takováto integrace má nejprve aspekt očišťování, zápasu a vylučování, neboť všechno je nejprve více nebo méně smícháno s omylem a zlem a pak aspekt přijetí, přizpůsobení a proměnění. Klement Alexandrijský používá obrazu částí Pentheova těla, roztrhaného a rozptýleného bakchantkami: „Kdo shromáždí rozptýlené části a obnoví dokonalost Logu v jednotě, ten může být klidný, že uvidí bez nebezpečí pravdu.“ Již Justin řekl ve své druhé Apologii: „Naše učení převyšuje každé učení, protože v Kristu máme celý Logos.“ Hodnocení otců o náboženském fenoménu je dynamické. Je formulováno v zacílení na jedinou církev Kristovu, nositelku absolutního významu Kristova. Všechno, co ve světě existuje pravého a dobrého, je nutno, jak naznačuje apoštol Pavel, zahrnout do křesťanské syntézy, integrovat a přetvořit. Otcové vědí, že i dřívější „zjevení“ (kosmické, abrahámovské a mojžíšské) jsou v Kristu jak naplněna tak překonána. Celý plán spásy nalezl svůj výraz a „inkarnaci“ v milosti a pravdě, které k nám přišly skrze Ježíše Krista a ve spáse, kterou nelze najít nikde jinde. Přesto říká Augustin (který může být v mnoha ohledech považován za rigoristu), že „i pohané mají své proroky… Aniž to věděli, byli proroky Kristovými“. Ve stejném smyslu se vyslovil Klement: „Bůh probudil v lůně Řecka nejctnostnější ze svých dětí, aby je ustanovil jako proroky uprostřed svého lidu.“ Augustinova i Klementova myšlenka i jiných je doplněna druhým výrokem: „Jedině v církvi Kristově se obnovuje lidský rod.“ Irenej poznamenal: „Přinesl všechno nové, když přinesl sám sebe.“ Moderní teolog Hans Urs von Balthasar, znalec patristiky hodnotí Krista jako toho „který naplňuje všechno pravdivé, co obsahovaly jako částečné pravdy všechny mýty všech národů.“ Nelze jednostranně fixovat pohled na mýtická poblouzení nebo na hrůzy, jichž jsou dějiny náboženství také plné. Právě tak nelze učinit zkrat, že pravou vírou v Boha v Kristu je vše nekřesťanské prostě zavrženo. Ani Ježíš sám ani jeho učedníci nikdy neprosazovali tak nelidské dělení. Zavržení, odmítnutí falešných bohů, které si člověk vymyslel v temné zaslepenosti ke 32

svému vlastnímu obrazu, není zavržením lidské přirozenosti, Bohem stvořené, jejíž náboženské hledání, aby bylo konsistentní, musí nutně zápasit o tvar. Proto se také křesťanství (jako již izraelský kult Boha) od svého prvopočátku jevilo očím všech jako jedno z náboženství, ba nárokovalo si být dokonce jediným pravým náboženstvím, třebaže bylo možné správně, ale paradoxně formulovat, že Kristova smrt na kříži „byla nejvyšším aktem náboženské demytologizace“ a proto byla definitivním naplněním všech náboženských tužeb starověkých tradic. Cyprián z Kartága ve 3. století vedl v době pronásledování křesťanů za Décia a Valeriána africkou církev jako biskup a chránil ji před zánikem. Jeho výrok: Mimo církev není spásy, později nesprávně pochopený, chtěl hájit jednotu církve ve smyslu jednoty křesťanů kolem jednotlivých biskupů a tak čelit tendencím k nezávislosti a separaci uvnitř církevních obcí podléhajících jejich autoritě. Jeho tvrzení směřuje tedy více k tomu, že hierarchická struktura církve je absolutně nutná, než k tomu, že značná část lidstva je ztracena. Cyprián neřeší ostatně tuto otázku v celém jejím rozsahu, jeho jediným záměrem je ušetřit církev nebezpečí roztržek, které jí hrozí, nikoli spekulovat o spáse lidstva. Ve škole Augustina toto tvrzení ovšem vyznívá absolutněji. Fulgentius z Ruspe (Afrika) říká: „…nejen pohané, ale také židé, heretici, schismatici a všichni jiní, kdo žijí mimo katolickou církev, budou zbaveni věčného života a budou uvrženi do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům, jestliže před smrtí nebudou přijati do církve.“ Tento strohý názor získal v církvi váhu, neboť jej později přijal Florentský koncil v roce 1439 přičemž církev ponechala otevřenou možnost vyhnout se zužující interpretaci staré nauky, chápané zcela doslovně, aniž pozitivně vypracovala novou nauku. Přitom Augustin zároveň s velice rigidní koncepcí církve jako jediného prostředku spasení, vypracoval ideu „církve Abelovy-ecclesia ab Abel“, která naznačuje jakési přináležitosti k církvi i za jejími viditelnými a právními hranicemi. Krokem kupředu byl projev Pia IX. Singulari quadam. Potvrdil totiž na jedné straně, že římsko-katolická církev je nezbytná ke spáse, avšak na druhé straně řekl, že pro ty, které nepřekonatelná neznalost zdržuje daleko od církve, možnost spásy zůstává. Papež zdůraznil, že nemůžeme vymezovat hranice Božímu milosrdenství a že nemůžeme znát tajemné záměry Boží. Ponechal zdánlivý rozpor mezi obojím tvrzením nerozřešený a spokojil se s uznáním možnosti spásy pro nekřesťany žijící v dobré víře a s konstatováním, že církev je zároveň jediný prostředek spásy. Dalším krokem kupředu byl dopis Svatého Oficia bostonskému arcibiskupu Cushingrovi z 8. července 1949. V tomto dopise se odmítá teorie P. Feeneye, který učil, že ti, kteří jsou prakticky mimo římsko-katolickou církev, nedosáhnou dobra spásy. Tento římský dokument uznává, že může existovat „implicitní touha“ po církvi (desiderium implicitum), díky které vůle člověka je shodná s vůlí Boží, takže takový člověk je na cestě ke spáse. Teolog Joseph Ratzinger prezentuje současný teologický pohled na otázku: Mimo církev není spásy? takto: „Celé lidstvo žije skutečností, že naším zástupcem je Kristus… posláním církve je účast na tomto Kristově díle pro nás, neboť 33

Kristus je chce konat jako Christus totus, caput et membra… Rozumíme-li tímto způsobem postavení církve v dějinách, nemusíme se už zneklidňovat tím, že je na pohled tak „malá“ na pozadí dějin světa. Ke spasení všech církev nemusí obepínat svými vnějšími hranicemi celé lidstvo. Už ze samé své přirozenosti měla by se spíše představovat jako onen jeden člověk, ona hrstka těch několika, jejichž prostřednictvím si Bůh přeje spasit všechny lidi. Církev není vším, avšak existuje pro všechny… Především misie církve jsou nevyhnutelným důsledkem skutečnosti, že církev není společností spasených, kteří žijí pro sebe, ale ze samé své přirozenosti je „pro jiné“. Misie jsou právě nutným výrazem onoho „pro jiné“. Z titulu svého znamení „božské agapé“ církev nemůže být soukromou skupinou, nýbrž zásadně otevřeným polem. Axiom Pseudo-Dionýsiův „bonum diffusivum sui“ – dobro se šíří, týkající se v prvé řadě otevření Božího, neboť Boží láska, která se rozlévá ve stvoření i ve zjevení, se také uskutečňuje v církvi rozrůstající se do misií.“ Třebaže Augustin (4.–5. století) byl přesvědčen o Boží nabídce určené všem (ecclesia ab Abel), přesto je přitom zapotřebí Kristovy milosti a prostřednictví. Jeho dědicové jako Prosper Akvitánský nebo Fulgentius z Ruspe přecházejí k exkluzivismu, který Cypriánův axiom: extra ecclesiam nulla salus (mimo církev není spásy), původně adresovaný odpadlíkům od křesťanských církevních obcí, budou aplikovat na pohany a židy. U všech autorů prvních staletí, jejichž spisy se nám dochovaly, nalezneme tři základní přesvědčení na nichž v konfrontaci s ostatními náboženstvími zásadně trvají: 1. Ježíš má zcela jedinečnou roli v naplnění spásy a v jejím prostředkování člověku; 2. Boží milost působí všeobecně; 3. synkretismus je pro křesťany sice nepřijatelný, ale přitom je nezbytná inkulturace víry. Výhody a rizika inkulturace dobře ilustruje i tzv. „teologie Logu“, která propojovala křesťany s helénským myšlením a zároveň se židovským světem. Pro církevní otce nebyl problém rozpoznat v Izraeli Kristovy proroky, bez nichž by poznání Krista nemohlo být adekvátní, právě tak jako si na Sókratovi a Platónovi cenili jejich svědectví pravdě a moudrosti, která v nich byla díky Božímu slovu – jedinečnost Krista se jim totiž nejevila jako exkluzivistická, vylučující, ale naopak jako usmiřující, jako znamení spásy, která skutečně dospěla do celého světa. V dalších dějinách křesťanství se pozornost soustředila na šíření víry a další rozvíjení vlastního učení. V evropském kulturním okruhu křesťanství dlouho nemělo konkurenci v nějakém náboženství. Při svých misiích, spojených většinou s politickým dobýváním území, se misionáři setkávali s různými formami místních náboženských kultů. Ty byly mnohde násilím potlačovány. Některé jejich prvky však byly integrovány do křesťanských obřadů. Misie mezi Anglosasy se připisuje především iniciativě papeže Řehoře Velikého. Roku 596 poslal opata Augustina se skupinou mnichů do Kentu, jehož král, který měl za ženu franckou šlechtičnu, jim poskytl přístřeší a dovolil jim kázat. Brzy si získali sympatie obyvatelstva, jak o 100 let později napsal učedník, bene34

diktin Beda Ctihodný, sám Brit. Po několika letech (601) Augustin papeži vzkázal, že národ Anglů přijal křesťanskou víru a zároveň ho prosil o radu v různých záležitostech. Zvlášť významný byl Řehořův pokyn, adresovaný opatu Mellitovi, který do Anglie přišel s Augustinem, jak se má nakládat s pohanskými kultovními místy: „Nuže, když vás nyní všemohoucí Bůh přivede k ctihodnému muži, našemu bratru biskupu Augustinovi, oznamte mu, co jsem po dlouhém přemýšlení rozhodl ve věci Anglů. Pohanské chrámy tohoto lidu ať se neničí, jen podobizny bůžků v nich, pak ať se tyto chrámy vykropí svěcenou vodou, ať se tam postaví oltáře a uloží relikvie, neboť jsou-li tyto chrámy dobře postavené, mohou se docela dobře proměnit z místa démonů v domy pravého Boha, takže když lid sám uvidí, že se jeho chrámy neboří, odloží ze svého srdce omyly, uzná pravého Boha a bude se mu klanět a podle svého starého zvyku bude chodit na obvyklá místa. A protože jsou zvyklí zabíjet mnoho volů na počest démonů, má se i toto proměnit v určitý druh slavnosti: o výročí posvěcení chrámů nebo při narozeninách svatých mučedníků, jejichž ostatky tam odpočívají, se mají kolem chrámů, které vznikly z oněch svatyň, postavit chýše z větví a slavit tam církevní slavnost. Pak už neobětují voly ďáblu, nýbrž zabíjejí zvířata pro hostinu k oslavě Boží. Neboť když se vám dostane nějakých radostí zvenčí, pak přivyknete snáze i radostem vnitřním. Nelze totiž odkrojit veškerou tvrdost mysli najednou, protože i ten, kdo chce vystoupit až na nejvyšší vrchol, se propracovává vzhůru postupně, krok za krokem, ale ne skokem…“ Od 7. století je křesťanství konfrontováno s rychle se rozšiřujícím islámem. Do poloviny 8. století pronikl islám přes severní Afriku a Pyrenejský poloostrov až do centra tehdejší Evropy a stal se na dlouhou dobu fenoménem, se kterým křesťanství muselo počítat jako s rovnocenným partnerem, alespoň vojensko-politicky. V severní Africe některé heterodoxní křesťanské skupiny muslimy dokonce vítaly jako své osvoboditele od politického a ideologického útlaku Byzantské říše. Kontakty mezi myšlenkovým světem islámu a křesťanství jsou od počátku plné vzájemného nedorozumění, mnohdy provokované samotným výkladem islámu. Různé výpady islámu proti křesťanství se zakládají na zkušenosti s heterodoxními křesťanskými skupinami na arabském poloostrově. Na druhé straně zase křesťané neměli pochopení pro odlišné kulturní zvyklosti (např. mnohoženství, představy o ráji) a často polemizovali s islámem bez jeho valné znalosti. Z dějin kultury však známe také období, kdy křesťanství přijalo množství podnětů od vyspělého arabského světa. V podstatě je však křesťanská Evropa s islámským světem na Pyrenejském poloostrově a později na Balkáně v permanentním válečném stavu v podstatě až do 20. století. Křižácké války a různá turecká osmanská tažení, válečné konflikty během staletí poznamenaly vztahy mezi křesťany a mohamedány. Obrat přinesl v zásadě až Druhý vatikánský koncil. Papež Benedikt XVI. v projevu na univerzitě v Regensburgu 19. září 2005 zmínil dialog, který vedl byzantský císař Manuel II. Paleolog asi v roce 1391 v zimním táboře v Ankaře s učeným Peršanem o křesťanství a islámu a o prav35

dě obou. Řekl: „Dialog zahrnuje celou oblast struktur víry, obsažených v bibli a v koránu a pojednává především o obrazu Boha a obrazu člověka, ale vždy znovu podle potřeby i o vztahu mezi ‚třemi zákony‘: Starým zákonem – Novým zákonem a koránem…“ V sedmém kolokviu se císař dostává k tématu džihádu (svaté války). Císař určitě věděl, že súra 2, 256 obsahuje: Žádný nátlak ve věcech víry – je to jedna ze starších súr z období, ve kterém byl sám Mohamed ještě bezmocný a ohrožený. Ale císař přirozeně znal i výrok o svaté válce, napsaný v koránu, který vznikl později. Bez toho, aby se pouštěl do podrobností, jakou bylo např. rozdílné zacházení s „majiteli Písma“ a „nevěřícími“, obrací se překvapivě příkrým způsobem na svého partnera v rozhovoru s centrální otázkou o vztahu mezi náboženstvím a násilím. Říká: „Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed a nalezneš pouze zlé a nelidské věci, jako například to, že ti předepsal, aby jsi víru, kterou ti hlásal, šířil mečem.“ Císař potom obšírně zdůvodňuje, proč je šíření víry násilím nesmyslné. Je v rozporu s podstatou Boha a podstatou duše. „Bůh nemá zálibu v krvi, nečinit rozumné odporuje podstatě Boha. Víra je plodem duše, ne těla. Kdo chce tedy někoho přivést k víře, potřebuje schopnost být dobrým řečníkem a správně uvažovat, ale ne násilí a hrozby. Na to, abychom přesvědčili rozumnou duši, nepotřebujeme silnou ruku ani nástroje, kterými je možné udeřit, ani jiné prostředky, kterými lze někomu pohrozit smrtí.“ Papež se dotkl ožehavého problému celých dějin, a víme jak dramatické byly reakce v arabském světě. V dějinách středověké církve najdeme dva papežské a dva koncilní dokumenty, které ze starších pramenů přejímají strohé citáty ze sv. Cypriána a zejména z Fulgentia (mimo církev není spásy). Je však dobré zmínit i odlišný postoj některých středověkých představitelů církve, který navazuje na pozitivní biblické a patristické motivy. List papeže Řehoře VII. z roku 1076 adresovaný muslimskému králi Anzirovi do Mauretánie děkuje za dary a za osvobození některých vězňů. Obsahuje formulaci, že křesťané i muslimové uctívají téhož Boha. Petr Abélard (12. stol.) ve svém Dialogu mezi filozofem, židem a křesťanem, v žánru fiktivního snového dialogu srovnává jednotlivá náboženská přesvědčení a nezastírá přitom značné rozdíly, které podle něj panují už v samotném způsobu hledání, avšak hledání téhož dobra a téhož absolutního Boha. Raymond Llul na přelomu 12.–13. století ve své knize o pohanovi a třech mudrcích – popisuje společné hledání jednoho náboženství a jedné víry v Boha. Tento španělský teolog, filozof a františkánský terciář doufal ve sjednocení tří velkých monoteistických tradic, neboť jednota je podle něj mnohem důležitější než vzájemné rozdíly. Přes problematické rysy jeho „racionalistického mysticismu“, který prolíná jeho díla a jež byl v roce 1379 odsouzen, byl o několik staletí později rehabilitován a v roce 1858 papežem Piem IX. blahořečen s přídomkem doctor illuminatus. Renezanční teolog, kardinál Mikuláš Kusánský (1401–1464) ve svém spisu De pace fidei, který zveřejnil po florentském koncilu, hledá jednotu a pokoj mezi náboženstvími, neboť rozdíly jsou podle něj zdrojem vzájemné nenávisti. Říká, že různá náboženství jsou jen různé cesty k uctívání stejného Boha. Žádné ná36

boženství podle něj nevlastní absolutní pravdu, avšak křesťanství je jí podle něj nejblíže. Proti zarytosti k ostatním náboženstvím byl i svatý František z Assisi. Roku 1219 se během páté křižácké výpravy v Egyptě setkal v nepřátelském táboře s obávaným sultánem Malikem al-Kamilem. Sultán se seznámil s tou nejhorší tváří křesťanství – s křižáky, kteří mávali Kristovým křížem jako zbraní, dokonce i poté, co jim byl nabídnut mír za rozumných podmínek. František poté al-Kamilovi představil. co znamená být opravdovým křesťanem, který bere vážně Ježíšovu výzvu k lásce k nepřátelům. Dokonce společně stolovali. Později papež Řehoř IX. pokáral císaře Fridricha II. za to, že přátelsky stoloval s muslimskými vůdci, což prý bylo hanebné. Přátelská hostina nezapadla do tehdejších představ. Sv. Rajmund z Peňafortu založil v Murcii školu hebrejštiny a v Tunisu jinou, kde se vyučovala arabština. Přiměl Tomáše Akvinského, aby napsal slavnou Sumu proti pohanům umožňující poznat blíže kulturu jiných tradic. Svých znalostí a vlivu využíval k obrácení mnoha mohamedánů. Roku 1256 poslal představenému dominikánů zprávu, že 10 000 muslimů přijalo křest. Naopak jeho jmenovec sv. Rajmund Nonnatus, člen řádu Mercedářů vykupující křesťanské otroky, který získal na křesťanství několik mohamedánů, se nakonec sám dobrovolně stal v Alžírsku otrokem, byl do krve mohamedány zbičován, přejeli mu rty žhavým železem a na ústa mu dali zámek. Jednou denně dostával stravu. Tím mu chtěli zabránit, aby nemohl pokračovat v apoštolátu slova. Jakmile se donesla zpráva o jeho hrdinství do Španělska, Petr Nolasko poslal potřebnou částku na jeho vykoupení. V linii předních reformačních myslitelů na počátku novověku převládl negativní postoj k příslušníkům jiných společenství. Na katolické straně nacházíme různorodá stanoviska. Pro Martina Luthera patří ostatní náboženství modloslužbě, neboť i ona sice pramení z jakéhosi povědomí o Bohu, ze všeobecného zjevení, které však bylo neadekvátně přijato. Jen tam, kde je výslovně hlásáno evangelium, je podle něj možná spása. Podobně pro Kalvína je stvoření odrazem Boží slávy, takže všichni mají tušení božství, které však u některých v důsledku prvotního hříchu zůstane jen neadekvátní odpovědí. Židé byli v dějinách křesťanské Evropy neoblíbenou menšinou, která byla od 11. století při každé sebemenší příležitosti pronásledována. Toto nesmyslné pronásledování vyvrcholilo vlnou antisemitismu na přelomu 19. a 20. století a za druhé světové války. Jan Pavel II. byl prvním papežem, který navštívil židovskou synagogu a Židy nazval „staršími bratry“. S různými náboženstvími se setkávali křesťanští misionáři, především od doby zámořských objevů. Příslušníci nekřesťanských náboženství byli označováni za „pohany“. Misionáři byli většinou těmi prvními, kteří Evropě zprostředkovali dosud neznámé náboženské představy. Řeholní řády od 16.–18. století šířili zvěst evangelia s různým úspěchem. Například jezuité pronikli i do Asie, kde se jim však mnoho lidí na křesťanství obrátit nepodařilo. Buddhismus, hinduismus, šintoismus, konfuciánství či islám zde měly dlouhou zakořeněnou tradici. Mnohem úspěšnější však byli jezuité u domorodců v Africe a především v Jižní Americe. Dokázali si 37

získat domorodé obyvatelstvo. Často bránili Indiány před bezohlednými portugalskými a španělskými kolonizátory. Navíc respektovali zvyky domorodců, naučili se jejich řeč, navázali na místní představy a přizpůsobili některé křesťanské obřady, aby je tak učinili srozumitelnější pro místní lid. Těmto často úspěšným pokusům o inkulturaci byl učiněn konec zákazem akomodace i v Indii a v Číně papežem Benediktem XIV. v roce 1742. Dlouholetý český misionář v Japonsku Dr. Ludvík Armbruster vzpomíná: „Když jsem odjížděl v roce 1952 do misií, musil jsem ještě skládat několikastránkovou přísahu, že se vyvaruji jakéhokoli úsilí o akomodaci (tak se tehdy říkalo inkulturaci) křesťanství. To byly poslední ozvěny nešťastného sporu o konfuciánské rity, který v 18. století učinil konec slibné jezuitské misijní činnosti v jihovýchodní Asii, zaštítěné jmény jako Roberto de Nobili v Indii a Matteo Ricci či Karel Slavíček v Číně. Další ranou především pro misie v Jižní Americe bylo zrušení jezuitského řádu roku 1773 a tím i tzv. redukcí. Na mnoha místech však byli misionáři odmítáni a zabíjeni. V polovině 19. století můžeme pozorovat určitý rozmach misií do asijských oblastí a na africký kontinent. Místním kulturám a náboženství však nebývalo věnováno příliš pozornosti. Papež Jan Pavel II. se setkal na svých apoštolských cestách s náboženskými představiteli Indie, Japonska, Thajska, hovořil ze zástupci afrických animistů, Indiány nebo australskými domorodci. V misijní encyklice Redemptoris missio z roku 1990 v 56. článku pod názvem: Dialog s bratry jiných náboženství, říká: „Ostatní náboženství znamenají pro církev určitou výzvu, povzbuzují ji přímo k tomu, aby objevovala znamení Kristovy přítomnosti a působení Ducha, a rovněž k tomu, aby prohlubovala vlastní identitu a dosvědčovala úplnost zjevení, jehož je strážkyní k dobru všech… Partner dialogu musí vyhovovat vlastním tradicím a náboženským přesvědčením a být přístupný chápat druhé, a to jak bez zastírání, tak bez uzavřenosti do sebe, avšak v duchu pravdy, pokory a poctivosti, s vědomím, že dialog může každého obohatit. Nesmí být přitom žádná poddajnost, ani žádný irénismus. Je třeba oboustranného svědectví pro společný pokrok na cestě náboženského hledání a zkušenosti. Toto slouží k přemožení předsudků, nedorozumění a nesnášenlivosti. Dialog směřuje k vnitřnímu tříbení a obrácení, které bude duchovně plodné, bude-li vpravdě vedeno Duchem.“ Závěrem ocitujme koncilní Deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím, kterou uvádí lapidární věta: „V souvislosti se svým úkolem podporovat jednotu a lásku mezi lidmi a také mezi národy zaměřuje/církev/ pozornost především na to, co mají lidé společného a co je vede k vzájemné pospolitosti“ (Nostra aetate 1).

Pokračování

Karel Obrdlík 38

Odhalení Povídka Nazdar Ládiku, já jsem tak rád, žes přišel. Čau Emile, jak bych mohl odolat zavolání starýho kamaráda. Tak jak žiješ, povídej. Do telefonu jsi říkal, že ses právě vrátil z naší rodné moravské vísky a potřebuješ v souvislosti s tím něco probrat. Tak copak se tam za naší nepřítomnosti přihodilo? Nepřihodilo se tam téměř nic a to je právě to, co mi celou zpáteční cestou ve vlaku vrtalo hlavou. O té naší malebné vesničce vlastně ostatní svět nic neví, proto jsem se rozhodl, že tam umístím povídku s detektivní zápletkou. No tak to už jsem doma, proto ta kavárna Slávie místo naší obvyklé knajpy, ty chceš, aby tě tady políbila múza, že jo? To máš sice pravdu, jenže já bych potřeboval pomoc spíš od tebe, ale ty mne přitom líbat nemusíš. To je teda velká škoda, ale snad to přežiju. Tak povídej, co ti táhne hlavou a co tvá nevyčerpatelná fantazie vymyslela tentokrát. Jenom pevně doufám, že nechceš do naší vesničky umístit nějaký vraždící monstrum, abys ji zviditelnil. Ale nic takovýho, já bych chtěl zachytit něco, co se zakládá na pravdě. Mně už totiž delší dobu táhne hlavou inspirace podle románu Mrtvá a živá od Daphne du Maurier. Znáš to? No, myslím, že jsem to kdysi četl, ale kde tam vidíš nějakou podobnost s Moravou? Přinejmenším to taky začíná na M. Tos mne uklidnil, ale jinou podobnost stejně nevidím. Počkej, já to myslím asi takhle: v tom románu přichází mladá žena na starobylé panství Manderley a netuší ani ona ani nikdo jiný, že tam tam její choť zavraždil svou první ženu. No dobře, ale stejně pořád nechápu. Napadá mne, že třeba i u nás, v naší poklidné vesničce by mohl leckterý dům mít podobnou minulost, prostě svého kostlivce ve skříni, jak se tomu taky říká. No a já bych právě takovýho kostlivce chtěl vytáhnout na světlo. No to mne podrž a jak to chceš udělat? To chceš chodit od chalupy k chalupě a vyzvídat? To teda daleko nedojdeš, protože hned v té první udělají kostlivce ve skříni z tebe. Máš pravdu, já věděl, že v tobě najdu toho správného inteligentního člověka, co mne usměrní. A co teda najít u nás něco, co nikde jinde není? A co by to například mělo být? Třeba zvonička. Krásná, historická a v širokém okolí o žádné jiné nevím. To máš pravdu, tu kdyby viděl Quasimodo, tak ho už žádný Notre Dame v Paříži neudrží a poběží zvonit rovnou k nám na Moravu. 39

Jasně, on by se totiž u nás cítil jako doma, protože kousek odtud má jedna rodina přece v zahradě krásnou Eiffelovku. Moje dcera tam byla nedávno s přítelem a ten na ní mohl oči nechat. To se nedivím, je to hezká holka. Ale já mluvím o té Eifelovce, ty troubo. Tak a teď jsi použil jednu naši krásnou typickou moravskou nadávku, kterou nám už ale Pražáci sebrali. Jak to, tady v Praze jsem ten výraz nikdy neslyšel. Copak ty neznáš tu písničku Lucie Bílé, co se přímo jmenuje Trouba? Ale ty si ze všeho děláš psinu, s tebou se nedá vést seriozní debata. Tak dobře, odteď budu smrtelně vážnej. A neměli jsme tam třeba nějakou bláznivou dívčinu na způsob Viktorky? A proč, co bys s ní chtěl podniknout? No, že bychom ji místo do jeskyně jako šoupli do té zvoničky, protože ten Quasimodo je přece jen vymyšlená postava.To by byla rarita! Tak to teda ne, já nebudu vykrádat naši největší národní spisovatelku. Viktorka je jednou Boženy Němcové a již v bibli se praví: co je císařovo císaři a .. A co je Boženino Boženě. Zase legrácky, vždyť ty vůbec nemáš úctu k autoritám. Ale naopak, jenže ty mne nejsi schopen docenit. Tak dobře, co tam máme dál? Třeba krásnou kapličku, no a naproti rybník. Náš idylickej rybníček. Rákosí šumí, žáby kuňkají, občas vyskočí kapřík nad hladinu, nad hlavou měsíček. Mamka totiž vařila vydatné večeře, tak jsem je tam pravidelně rozcházel. Tys tam nikdy nebyl? Ale jo, moje máma taky dobře vařila, ale já jsem spíš coural kolem řeky. No jo, řeka, Jihlavka naše rodná. Počkej, počkej, ale my jsme se přece narodili v Ivančicích a tam se stékají dokonce tři řeky: Oslavka, Jihlavka a Rokytná, což musíš určitě do té povídky napsat, protože my jsme vlastně křtěni třema řekama. Vždyť to je světovej unikát! No jo, ty světovej unikáte a jestlipak si pamatuješ, že se kdysi u nás v té řece utopil nějakej kluk? My s ostatníma klukama jsme přece koukali z mostu, jak se ho doktor pokouší vzkřísit. Něco jsem o tom slyšel, ale jistě vím, že jsem tam tenkrát nebyl. Ale byl jsi tam. Teď si vybavuju, žes nebyl s náma na mostě, ale byls přímo pod mostem na druhé straně řeky v takovým křoví. A měls plavky a přes sebe ručník, taks musel být předtím ve vodě. No ty seš teda druhej bystrozrakej. Jaks mohl z mostu s vysokým zábradlím vidět někoho přímo pod mostem? To bylo jinak. Já jsem si tenkrát potřeboval odskočit, tak jsem seběh kousek pod most. Tak ty si teď přesně vybavuješ, jak sis před třiceti léty odskočil, jo? Víš co? Jdi se vycpat. 40

No dobře, tak se možná pletu. Ale ten kluk se tenkrát jmenoval Milan, pamatuješ? To nevím, nemám v hlavě seznam utopenejch. Ale za tvou Danou tenkrát pálil taky nějakej Milan… Tak moment, co má tohle všechno znamenat, ty Šerloku? Tak tys mne sem vlastně vytáhnul kvůli tomu, abys mne usvědčil, že jsem se kdysi podílel na utopení nějakého kluka, kterýmu se líbila moje Dana? Byla to přece krásná holka, která se líbila spoustě kluků. A co třeba ty, myslíš, že jsem neviděl, jak ji hltáš očima, kdykoliv ji vidíš? Proč jsem tenkrát teda neutopil tebe, vždyť dodnes neumíš plavat. Bože, proč jsem to tenkrát neudělal? Ale takhle to neber …. Dost, s tebou jsem tady a teď skoncoval. Pane vrchní, platím. A ve vlastním zájmu nechoď hned za mnou nebo tě teď do té Vltavy hodím, mám v tom praxi, ne? Fuj, ten mi to teda dal. A ještě abych se bál jít domů. No ale kdo to teda tenkrát byl v tom křoví? A mělo to nějakou souvislost s tím utopeným? To už se asi nedozvím, ale mám svého kostlivce ve skříni. Jaroslava Číhalová

PC kurz pro seniory Už třetím rokem letos probíhá výuka seniorů v práci s počítačem v útulné místnosti na hasičce. Zájem o kroužek neustále vzrůstá, abychom zvládali individuální přístup, museli jsme otevřít tři paralelní třídy. Motivace seniorů jsou různé. Někdo má příbuzné nebo přátele v cizině a ocení možnost volání i vizuálního kontaktu přes Skype. Jiní jsou nadšení, že mají na dosah neomezenou studnici vědomostí, kde si mohou podle libosti vyhledat cokoliv – jízdní řády, atlasy hub, obrázky krásných míst na zemi, recepty, básničky, předpovědi počasí nebo novinky. Každý si zřídil svoji e-mailovou poštu, takový e-mailový dopis přijde příjemci do deseti sekund a není třeba na něj lepit ani známku. Pro názorné předvedení všech operací máme k dispozici městský projektor. Kdo máte chuť a čas, nemusíte se bát k nám připojit. Alena Šustová 41

Tři králové opět šli Kounicemi Letos pátého ledna se v našem městě uskutečnila už pátá tříkrálová sbírka. Sbírku konají místní lidé a je určena pro pokrytí nákladů sociální péče v blízkém okolí, především v hospicu v Rajhradě. Je zajímavě, jak se vyvíjí vztah občanů k této organizované akci. Že tříkrálová sbírka existuje, vědí někteří lidé z Kounic už dlouhé roky. Ovšem teprve koncem roku 2008 se povedlo organizačně připravit sbírku i v Dolních Kounicích a v mrazivém ránu první soboty v lednu 2009 vyšly poprvé skupinky koledníků. Pro lidi v Kounicích to byla věc nová, proto i přijetí bylo různé. Jde se dům od domu a kdo chce, může otevřít, kdo nechce, nechá prostě dveře zavřené. Vzpomínám, že už v prvním roce většina lidí otevřela. Nastala jen jedna nepříjemná situace, kdy jsme zvoněním a zpěvem probudili spící mimino. To se ale opravdu špatně předvídá. Druhý rok byla situace podobná, nejlepší byl zážitek z jedné bytovky, kde nás asi tříletý klučina odháněl, říkal: „Táhněte pryč, tady bude klid!“. Pak se ukázalo, že on si vzpomněl na Mikuláše, a jelikož neviděl s námi čerta, tak z něj byl najednou hrdina. Postupem času se daří zapojit více lidí i menších dětí. Tím, že na každou skupinu připadne kratší trasa, je umožněno zapojit i menší děti. I tak ovšem je normální, že se koledníci unaví. Jak všichni rodiče vědí, jedním z prvních projevů únavy dítěte je zlobení. Ovšem my to víme také, proto děláme pauzy tam, kde bydlí někdo blízký koledníkům, a jsme rádi, že to jde. Je jasné, že v dnešní těžké době zdaleka ne každý má peněz nazbyt, proto je nutno být vděčný i za ten nejmenší příspěvek. I tomu, kdo jen otevře, a peníze dát nemůže, dáváme cukr, aby si aspoň trošku osladil svůj třeba i nelehký život. Letos při sbírce jeden starší občan vyslovil zajímavou myšlenku. Řekl něco v tomto smyslu: „I tady v Kounicích jsou někteří lidé chudí, tak co takhle udělat tu sbírku i pro místní chudé?“ Nevěděl jsem, co odpovědět. Přiznám se, že nemám přehled o tom, kdo z našeho města je doopravdy chudý. Přesto si myslím, že je to zajímavá myšlenka případného rozšíření tříkrálové sbírky. Samozřejmě by to nešlo tak, že obsah pokladniček dáme první osobě, která nám řekne, že je chudák. Ale, najde se nějaká organizace, která by byla ochotná sepsat lidi, kterým by se mohlo nějak přispět z výnosu tříkrálové sbírky? Jak by kouničáci zareagovali na to, že sbírka by nebyla jen pro hospic v Rajhradě, ale třeba i pro místní potřebné?

Jan Horký 42

Fotbal v Dolních Kounicích MUŽI Kolo 15. 16. 17. 18. 19. 13. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26.

Domácí Nová Ves Dol. Kounice Řeznovice B Dol. Kounice Ořechov B Dol. Kounice Dol. Kounice Dol. Kounice Oslavany B Dol. Kounice Hrušovany Dol. Kounice Mor. Bránice B

Hosté Dol. Kounice Radostice Dol. Kounice Troubsko B Dol. Kounice Mor. Bránice B Střelice B Budkovice Dol. Kounice Modřice B Dol. Kounice Mor. Bránice A Dol.Kounice

Termín 30. 03. – 15:00 06. 04. – 15:30 14. 04. – 13:15 20. 04. – 16:00 28. 04. – 10:30 01. 05. – 16:30 04. 05. – 16:30 11. 05. – 16:30 19. 05. – 12:30 25. 05. – 16:30 02. 06. – 16:30 08. 06. – 16:30 16. 06. – 14:15

Den SO SO NE SO NE ST SO SO NE SO NE SO NE

Hosté Dol. Kounice Rajhrad Dol. Kounice Troubsko Dol. Kounice Kupařovice Mokrá Měnín/Blučina Dol. Kounice Modřice Dol. Kounice Ořechov/Želešice Dol. Kounice

Termín 30. 03. – 12:00 06. 04. – 13:15 13. 04. – 16:00 20. 04. – 13:45 28. 04. – 13:45 04. 05. – 14:15 08. 05. – 14:15 11. 05. – 14:15 18. 05. – 14:15 25. 05. – 14:15 02. 06. – 14:15 08. 06. – 14:15 15. 06. – 14:15

Den SO SO SO SO NE SO ST SO SO SO NE SO SO

DOROST Kolo 15. 16. 17. 18. 19. 20. 13. 21. 22. 23. 24. 25. 26.

Domácí Újezd Dol. Kounice MCV Brno B Dol. Kounice Pozořice Dol. Kounice Dol. Kounice Dol. Kounice Vojkovice Dol. Kounice Žabčice Dol. Kounice Mokrá

43

STARŠÍ ŽÁCI Kolo 12. 13. 14. 15. 22. 16. 17. 18. 19. 20. 21.

Domácí Dol. Kounice

Hosté Nová Ves

Dol. Kounice

Čebín

Želešice Dol. Kounice Dol. Kounice Oslavany Dol. Kounice Mor. Bránice Dol. Kounice

Dol. Kounice Vev. Bítýška Vev. Knínice Dol. Kounice Zbraslav Dol. Kounice Kupařovice

Termín 06. 04. – 11:15

Den SO

20. 04. – 11:45

SO

01. 05. – 10:30 04. 05. – 12:15 11. 05. – 12:15 18. 05. – 12:15 25. 05. – 12:15 02. 06. – 10:00 08. 06. – 12:15

ST SO SO SO SO NE SO

volno volno

44

Tradiční společný městský a hasičský ples 16. 2. 2013

Dětský maškarní karneval 3. 2. 2013

Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma. Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 546 421 482 Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka Ev. č. MK 11172 IČ: 00281 701