Česká a moravská krčma v 16. a 17. století: Místo střetů a setkání

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Česká a moravská krčma v 16. a 17. století: Místo střetů a setkání (magisterská diplomová práce)

Jan Čech

Vedoucí práce: doc. PhDr. et Mgr. Tomáš Knoz, Ph.D.

Brno 2007

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. 15. srpna 2007

2

Poděkování Chtěl bych touto cestou poděkovat lidem, bez jejichž přispění by tato práce vznikala pomaleji: Děkuji zejména panu doc. Tomáši Knozovi za to, že mou diplomovou práci vedl a za jeho cenné rady a připomínky k tématu. Dále bych chtěl poděkovat svým spolužákům, jmenovitě Radimu Ježovi, Leoši Pechovi, Michalu Konečnému, Jiřímu Slavíkovi, Lukáši Reitingerovi ad., za důležité náměty a podněty při hledání potřebného materiálu. V neposlední řadě děkuji mnohými přehlíženému Zikmundu Winterovi za neuvěřitelné množství pramenů, které zpracoval při psaní svých objemných děl. Michalu Vejlupkovi děkuji za technickou podporu. Všem mým blízkým děkuji za toleranci.

3

Obsah Úvod.............................................................................................................................. s. 6 Prameny a literatura .................................................................................................... s. 9 Vývoj a role krčem ve společnosti do začátku 16. století .......................................... s. 13 Hospodářský význam krčem v 16. a 17. století, cíl i střet zájmů panského a městského pivovarnictví a podnikání obecně..........................................................s. 17 Boje o právo varu a šenku mezi královskými městy a šlechtou na přelomu 15. a 16. století ..................................................................................s. 17 Vliv vrchnostenského podnikání v 2. polovině 16. a v 17. století na vývoj krčem ......................................................................................................s. 23 Posudné a platy od krčmářů a šenkýřů...............................................................s. 33 Hospodářské instrukce poddaným ......................................................................s. 36 Odraz války a přírodních katastrof.....................................................................s. 45 Krčmy ve městě............................................................................................................s. 50 Šenky, hostince, pravovárečné domy ..................................................................s. 50 Šenkýři a město ...................................................................................................s. 57 Židovští šenkýři ...................................................................................................s. 65 Pravidla šenku ....................................................................................................s. 67 Cechy a krčmy, cechovní hospody ......................................................................s. 70 Venkovské krčmy.........................................................................................................s. 77 Krčmy výsadní, svobodné a vrchnostenské.........................................................s. 77 Venkovští krčmáři a šenkýři, jejich práva a povinnosti......................................s. 83 Svobodní fojti a rychtáři .....................................................................................s. 88 Zájezdní hostince.........................................................................................................s. 93 Vnitřní a vnější vybavení krčmy .................................................................................s. 99 Kvalita hospodských služeb ......................................................................................s. 107 Pivo ...................................................................................................................s. 107 Víno ...................................................................................................................s. 113 Pálenka .............................................................................................................s. 117 Jídlo...................................................................................................................s. 120 Hostinské nádobí...............................................................................................s. 123 Ubytování..........................................................................................................s. 126 Ceny pokrmů, nápojů a ubytování ....................................................................s. 132

4

Krčma – místo setkání...............................................................................................s. 140 Krčma jako kulturní středisko, zdroj informací a shromaždiště.......................s. 140 Tanec a hudba...................................................................................................s. 146 Připíjení, pití na řád a další hospodské rituály ................................................s. 149 Řády usměrňující a omezující pobyt hostů v krčmách ......................................s. 158 Ženy v krčmě .....................................................................................................s. 166 Církev – její pohled a vliv na krčmu .................................................................s. 168 Krčma – místo střetů .................................................................................................s. 173 Výtržnosti, rvačky a vraždy ...............................................................................s. 173 Hazardní hry a spory z nich..............................................................................s. 181 Krádeže a loupeže .............................................................................................s. 191 Překupnictví ......................................................................................................s. 196 Nežádoucí nevěstky ...........................................................................................s. 200 Podvody šenkýřů a hostů ..................................................................................s. 202 Trestně právní zvyklosti spojené s krčmou........................................................s. 205 Problémy s ležáky .............................................................................................s. 207 „Ukrutný a hanebný hřích opilství“.........................................................................s. 216 Závěr ..........................................................................................................................s. 222 Seznam použitých zkratek.........................................................................................s. 223 Seznam použitých pramenů a literatury...................................................................s. 224 Použité prameny................................................................................................s. 224 Použitá literatura ..............................................................................................s. 227 Použité webové stránky.....................................................................................s. 231 Přílohy .......................................................................................................................s. 232

5

Úvod Krčmám patří v dějinách zvláštní, důležité a poměrně stabilní místo. Své služby hostům nabízely už od starověku a přes období středověku a novověku se dochovaly až do současnosti. Přitom nelze říci, že by v kterékoliv době jejich význam a potřeba nějak znatelně upadaly a ostatně ani dnes by je nikdo neoznačil za přežitek minulosti. Krčmy tu byly, jsou a budou. Bez ohledu na kulturní vývoj, bez ohledu na střídání panovnických dynastií či politických režimů a dokonce i bez ohledu na technologický pokrok si udržely oblibu mnoha společenských vrstev. A to i přes různé snahy o omezování jejich provozu. Bylo tomu tak i proto, že zejména ve středověku a raném novověku krčma pro velkou část obyvatelstva nabízela jednu z mála možností, jak trávit volný čas a odpočinout si od každodenní práce. Avšak je zajímavé, že návštěvnost hospod neklesá ani dnes, přestože zde již existuje velmi pestrý výběr zájmových činností a zábavních podniků. Hospoda je totiž prostředím natolik jedinečným – jak duchem místa, tak nabídkou služeb – že doposud nikdo nenalezl (a ani snad nechce) její konkurenceschopnou alternativu. Nemůže ji ohrozit ani rychlý rozvoj komunikačních a mediálních technologií. Naopak lze říci, že společenský rozvoj napomáhá dalšímu zdokonalování tohoto druhu podnikání. K řadě restaurací, hospůdek, barů, kaváren a hotelů se přidávají nová a nová specializovaná zařízení, která bychom ještě o několik století dříve mohli všechna sjednotit pod jediným souhrnným názvem krčma. Lidé krčmy ale pochopitelně nenavštěvují a ani nenavštěvovali pouze kvůli zábavě. Odedávna tyto instituce poskytovaly nocleh, stravu a pití všemožným cestujícím. To bylo dalším důvodem, proč si hospody uchovaly početnou klientelu a proč si ji ostatně drží dodnes. Hlad, žízeň a únavu budou lidé patrně pociťovat v jakékoli epoše a z toho důvodu jsou podniky typu krčem v podstatě nenahraditelné. A lidé vědí, že bude-li potřeba, vždycky dříve či později nějaké pohostinské zařízení (ať už v jakékoli podobě) najdou. Věděli to i dříve a bude tomu tak pravděpodobně i nadále. Tímto vědomím se krčma stává jakousi individuální jistotou jednotlivce a jako taková je pak i stálicí pro celou společnost. Už to samo o sobě činí z krčmy dost zajímavý dějinný fenomén. Díky své potřebnosti a vyhledávanosti se však toto místo stalo i styčným bodem mnoha zájmů a zároveň střetů na všech možných rovinách života. Na úrovni hospodářské zde panoval souboj jak mezi jednotlivými krčmáři, tak i například mezi šlechtou a městy. Na úrovni sociální

6

a kulturní zde docházelo ke každodenním konfliktům mezi jednotlivými hosty. Současně ale byla krčma místem setkávání, prolínání rozdílných názorů a kultur, šířily se zde informace a také klíčily zárodky mnoha důležitých událostí a hnutí. Vždyť i roku 1482 před pražskou defenestrací „konšelé měli své šibaly a zrádce; ti po viních a šenkovních domích chodíce, počínali sami najprv leccos mluviti proti konšeluom…“ A roku 1520 popisuje pražský kronikář snahy Lutherových stoupenců, kteří se pokoušeli naklonit si posluchače v nejedné městské hospodě.1 Ani později krčemní prostředí jistě neztratilo nic ze své inspirativnosti a dalo vzniknout mnoha myšlenkám. Tvořivým i destruktivním, mírumilovným i bojovným. V kolika krčmách se lupiči smluvili na ozbrojená přepadení? V kolika hospůdkách to ševelilo nadšenými i pesimistickými hlasy v době národního obrození? A kolik literárních postav se zrodilo v hlavě pana Bohumila Hrabala v hospodě U Zlatého tygra? Mentalita lidí v jejich každodenním životě, jejich starosti, radosti, pomyslný žebříček hodnot či způsob, jakým se stavěli k jednotlivým problémům – to jsou věci, které mě na historii zajímají a zejména pak ve starších obdobích dějin. Za svou specializaci jsem si vybral dobu raného novověku, u které prameny dovolují tyto otázky zkoumat již poněkud lépe než třeba pro středověk. Etapou 16. a 17. století jsem se zabýval již dříve2 a při svém tehdejším bádání jsem mnohokrát narazil na problematiku krčmy. Uvědomil jsem si, jak hodně byla v této době tato instituce propojena s mnoha dalšími oblastmi lidské společnosti a jak zajímavé informace může toto místo podat o postojích a životě tehdejších obyvatel. Proto jsem se rozhodl této tematice věnovat svou diplomovou práci. Jako její přibližné časové určení jsem opět zvolil 16. a 17. století. To je z hlediska české historiografie poněkud netypické ohraničení, běžněji se jako mezník užívá spíše změna panovnických dynastií v roce 1526 nebo bělohorská bitva. Vzhledem k tomu, že ale téma mé práce není politické, postrádají zde podobné mezníky své odůvodnění. Na fungování krčem neměl nástup Habsburků na trůn ani stavovský odboj větší vliv a je tím spíše zajímavé sledovat, jak události, které jsou z určitých úhlů pohledu důležitými dělítky, z jiných hledisek ztrácejí význam. Svou roli pak při volbě období hrálo také to, že již mám s 16. a 17. stoletím z předchozí doby dost potřebných zkušeností.

1

Válka, Josef: Česká společnost v 15. – 18. století I., Praha 1972, s. 35 a 36. Čech, Jan: Hazardní hry v Čechách v 16. a 17. století. Práce k souborné zkoušce z historie HÚ FF MU, Brno 2005. 2

7

Ve své bakalářské práci jsem se zabýval pouze teritoriem Čech. Díky tomu, že jsem ve svém dalším bádání ale nalezl poměrně početné záznamy i z oblasti Moravy, rozhodl jsem se popsat na následujících stránkách fungování krčem v obou tradičních zemích Koruny české. Na celé české země jsem si přecejen netroufl, jednak protože jejich tehdejší území sahalo leckde daleko za současné státní hranice a jednak protože bych tak velký záběr přecejen nezvládl. Ani pro Čechy a Moravu se mi bohužel nepodařilo shromáždit tolik materiálu, aby beze zbytku pokrýval všechna mnou vybraná témata. I když ale v některých kapitolách čerpám z informací převážně české provenience a moravských zmiňuji jen málo (případně naopak), domnívám se, že v případě otázky krčem, to tolik nevadí. Nepředpokládám totiž, že by se například v českých krčmách hosté bavili a páchali zločiny výrazně jinak než v moravských. Z názvu, respektive podtitulu, jaký jsem své diplomové práci dal, vyplívá, že se chci krčmami zabývat hlavně z kulturně sociálního a právního pohledu. Tímto směrem by se mé pojednání mělo ubírat asi nejvíce. Ovšem kromě toho mám v úmyslu popsat i další aspekty, aby byl obraz raně novověké krčmy co nejúplnější. Pokusím se objasnit hospodářské souvislosti, u kterých mj. ukážu, že ke střetům, v jejichž ohnisku stály krčmy, docházelo i na této úrovni. Také bych chtěl nastínit, jakým způsobem fungovaly krčmy ve městech a na venkově a rozeberu jejich jednotlivé typy. Zároveň se podívám na hmotné vybavení hospod a také na to, jaké služby vlastně tyto podniky nabízely. Na konec bych rád připojil ještě kratší kapitolu o tom, jak se v 16. a 17. století dívali lidé na problematiku opilství, neboť i to s krčemní otázkou souvisí. Doufám, že se mi podaří napsat práci tak, aby její obsah byl co neucelenější, přínosný a zajímavý zároveň.

8

Prameny a literatura Při psaní této práce se opírám o prameny a literaturu rozličné povahy. Žádný ze zdrojů nelze pravděpodobně označit za stěžejní pro celý obsah. Absence hlavního pramenu je způsobena mj. tím, že žádná z písemností, z nichž jsem čerpal není věnována přímo krčmám, všechny pouze obsahují více či méně zmínek, jejichž spojením se lze dopátrat celkového obrazu. Podobně je tomu i u literatury. Přímo krčmami jako hlavním tématem se totiž zabývalo jen velmi málo českých historiků a ti se navíc většinou soustředili jen na určitou lokalitu nebo zkoumali krčmy pouze v jednom směru. Většina z těchto nemnoha titulů navíc nepřekračuje délku několika málo stran.3 Z mého pohledu asi nejkompletněji se zajímal o krčmy Aleš Stejskal, který ale mapuje v podstatě jen jihočeské hospody a to ještě pouze v období posledních Rožmberků. I tak ale z jeho prací lze získat hodně potřebných poznatků. Z jeho článků se mi jako nejpodrobnější jeví Hospoda raného novověku: Příklad posledních Rožmberků publikovaný roku 1999 ve sborníku s názvem Průvodce po budějovických hostincích a kapitoly z jihočeské pivní historie. Článek Venkovské krčmy v okolí Prahy na přelomu středověku a raného novověku od Julie Richterové je zaměřen spíše na archeologické aspekty a ostatní otázky jsou zde probrány jen velmi zběžně. Poměrně dost informací o krčmách poddanského města lze pak vyčíst ze spisku Jana Kühndela: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově. Alespoň jednu celou kapitolu věnuje krčmám Vladimír Procházka ve své České poddanské nemovitosti v pozemkových knihách 16. a 17. století. Žádný z těchto titulů však, jak jsem psal, nemohu (ať už pro jejich stručnost nebo úzké zaměření) jmenovat jako základní. Zároveň je tématika krčem poměrně pestrobarevná a těžiště práce se tak kapitolu po kapitole přesouvá z jednoho druhu pramenů a literatury na druhý. Pro odpovědi na otázky významu krčem v rámci vrchnostenského a městského podnikání jsem upotřebil nejvíce prameny hospodářské, případně právní. Všeobecné poznatky jsem čerpal převážně z České společnosti v 15. – 18. století od Josefa Války, z knihy Františka Matějka: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě a z publikací Aloise Míky: Feudální velkostatek v jižních Čechách a Poddaný v Čechách v první polovině 16. století. Pro městské prostředí jsem použil tituly věnující se konkrétním jednotlivým obcím.

3

Za výjimku lze určitě označit Karel Altman, který se ale ve svých knihách bohužel sousřeďuje hlavně na pozdější období.

9

O stejnou literaturu jsem se opíral i při řešení konkurenčního boje stavů o krčmy. Z pramenů jsem zde upotřebil některá zemská zřízení, různá městská práva a konkrétní spory o krčmy mezi šlechtou a městy zaznamenané v edici Archiv český (například díly XVIII., XX., XXI. a XXXII.). Problematiku vrchnostenského hospodaření s krčmami a s nimi související výrobou piva a vína jsem popsal jednak na základě selských řádů a hospodářských instrukcí obsažených opět v Archivu českém (tentokrát zejména díly XXII., XXIII. a XXIX.) i jinde a dále s využitím českých a moravských urbářů.4 O záležitostech celozemského charakteru, jako bylo třeba královské posudné apod., se lze dočíst v edici Sněmů českých či v Kameníčkových Zemských sněmech a sjezdech moravských. Z literatury jsem vedle již zmíněných děl Matějka, Míky a Války využil zvláště Český komorní velkostatek v 17. století od E. Maura, Moravský venkov od J. Jiráska, od téhož autora i Pivovary na Moravě koncem 16. století, Kroftovy Dějiny selského stavu či Českou poddanskou nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století od V. Procházky. Také mi dobře posloužily monografie o jednotlivých panstvích, pro představu mohu uvést Litomyšlský velkostatek za Pernštejnů od J. Křivky, Hodonínské panství počátkem 17. století od B. Chocholáče, Pekařovu Knihu o Kosti a další. Z městského prostředí mohu vyzdvihnout Kühndelovy práce o Prostějově a Olomouci, Dějiny města Vlašimě a jeho statku od F. A. Slavíka, Dějiny města Třebíče od V. Nikodéma, Dřímalovy Dějiny Brna nebo třeba diplomovou práci Petra Eckla o městečku Dolních Kounicích, atd. V kapitole o městských krčmách a jejich typech jsem se opíral opět zejména o výše zmíněné monografie jednotlivých měst. Důležitým zdrojem pro mne byl také Zikmund Winter a jeho knihy Kulturní obraz českých měst a Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Z pramenů jsem využil některých urbářů pro typologii hospod v poddanských městech a městečkách. Tento druh pramenů mi kromě toho posloužil i informacemi o povinnostech a způsobu šenkování nápojů. Pivní a vinný šenk v některých lokalitách je pak také popsán ve XX. dílu Archivu českého a zabývají se jím i panovnické patenty uložené v Národním archivu. Instrukce pro pražské šenkýře jsem našel v Archivu hl. m. Prahy. O životě městských šenkýřů se lze také leccos dozvědět z Knih svědomí uložených tamtéž. Co se týče přístupu k hospodám ze strany městských cechů, použil jsem především Winterův Český průmysl a obchod v XVI. věku a dále Vývoj olomouckých řemesl4

Při zkoumání urbářů jsem volil metodu sondy, tak abych území Čech a Moravy pokryl co nejrovnoměrněji.

10

ných cechů od Jana Kühndela. Dost cechovních artikulů je zachyceno také v knihách o dějinách Třebíče, Vlašimi a dalších měst. Různé události z pražských cechovních hospod jsou pět zaznamenány v místních Knihách svědomí. Jako pramenů k venkovským krčmám a krčmářům jsem využil českých i moravských zemských zřízení, urbářů a také smolných knih. Zde nalezené údaje jsem doplnil o již zmíněné publikace (Matějka, Míky, Procházky, Krofty, Pekaře, Jiráska, Maura a Války) s venkovskou tématikou. Hojně jsem citoval také Rožmitálské panství a jeho urbář z r. 1565 od A. Macáka a Poddaný lid v Čechách na prahu třicetileté války od J. Petráně. Část kapitoly věnovanou svobodným rychtářům a jejich krčmám jsem popsal zejména na základě článků J. Novotného: Svobodní rychtáři na Moravě, ve Slezsku a v sousedních územích německé kolonizace, respektive J. Jiráska: Poddaní na panství olomouckého biskupství v druhé polovině 16. století a také Matějkovy knihy Feudální velkostatek a poddaný na Moravě. Dost zmínek pak lze nalézt také v Procházkově České poddanské nemovitosti a v některých (zvláště moravských) urbářích. Problematiku zájezdních hospod jsem řešil s pomocí smolných knih a také nemnoha zmínek ze šlechtických cestovních deníků obsažených ve velké míře v knize J. Kunského: Čeští cestovatelé, případně z edice deníku Adama Mladšího z Valdštejna. Mezery v pramenech jsem vyplnil zvláště informacemi ze sborníku Cesty a cestování v životě společnosti, Vermouzkovými Zájezdními hospodami, Hlavačkovým Cestováním v éře dostavníku5 a okrajově i další literaturou. Vnitřní a vnější vybavení krčmy jsem popsal na základě pestrých údajů ze smolných knih. Důležitým podkladem mně byly taktéž šlechtické pozůstalostní inventáře ze 17. století. Z literatury jsem zde použil hlavně Petráňovy Dějiny hmotné kultury, Winterův Kulturní obraz českých měst a knihu Kultura a každodenní život v raném novověku od Richarda van Dülmena. Některé znalosti jsem čerpal také z Kühndelových publikací o jednotlivých prostějovských pravovárečných domech. V podstatě ze stejných zdrojů jsem později čerpal při popisu hospodského nádobí. K objasnění toho, jaké jídlo a pití se v raně novověkých krčmách nabízelo, jsem použil zmínky z velké části různých pramenů i literatury, přičemž opět nelze říci, že by některé tituly byly důležitější než jiné. Budu tedy jmenovat alespoň zdroje, které jsem

5

Přestože se Milan Hlavačka dotýká 16. a 17. století jen velmi okrajově, lze z jeho knihy odvodit mnohá fakta i pro tuto etapu.

11

citoval nejčastěji. Z pramenů to jsou zápisy ve smolných knihách a v pražských Knihách svědomí, pro otázku rozšíření piva, vína a kořalky také urbáře. O tom, jaké se v českých zemích v 16. a 17. století pilo pivo mi hodně poznatků poskytla kniha J. Janáčka: Pivovarnictví v českých královských městech v 16. století, a vedle ní dále publikace stejného autora: Řemeslná výroba v českých městech v 16. století a opět již vícekrát zmiňovaná díla J. Kühndela: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově a Z. Wintera: Kulturní obraz českých měst. Pro venkovské prostředí mi posloužily již řečené urbáře a literatura věnující se jednotlivým panstvím a poddanským městům. Podobné zdroje jsem pro venkov použil i v případě části věnované vínu, u měst jsem sáhl po Janáčkových Dějinách obchodu v předbělohorské Praze a dále také po četných sněmovních výnosech o vínu a jeho šenkování zachycených v edici Sněmů českých, případně po prameni podobného typu – panovnických patentech. V případě kořalky jsem mj. čerpal z Kühdelovy knížečky Čtyřistapadesát let prostějovské starorežné a z Winterova Řemeslnictva a živností XVI. věku v Čechách. Jakým způsobem se hosté v krčmách stravovali, jsem vyčetl zejména z pramenů, konkrétně znovu ze smolných knih a pražských Knih svědomí, dále z nařízení krčmáům ve Sněmech českých a také z jedné panovnické vyhlášky určující krčmářům kolik jídla mají návštěvníkům nabízet. Ze stejných pramenů jsem čerpal i informace o ubytovávání. Navíc jsem zde opět použil několik úryvků z Hlavačkova Cestování v éře dostavníku a Winterova Kulturního obrazu českých měst. U cen za hospodské služby jsem opět využil celého spektra pramenů i literatury, nejvíce asi údajů z Winterova Kulturního obrazu českých měst, dále z knihy Jiřího Sejbala: Základy peněžního vývoje, ze Sněmů českých, z Kameníčkovy práce o sněmech a sjezdech moravských, a také z panovnických patentů a vyhlášek. V případě krčmy jakožto místa setkání jsem se obracel hlavně do smolných knih a pražských Knih svědomí. Pokud mě zajímalo, jaké činnosti byly lidem v krčmách zakazovány, sáhl jsem i po příslušných svazcích Archivu českého, Sněmech českých a pak moravských a českých zemských zřízeních. Významným pramenem pro mne byla také rozličná dobová satirická literatura jako třeba Frantova práva nebo spisy sebrané Čeňkem Zíbrtem do jeho knihy Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných v zemích českých. Dále jsem čerpal zejména z Winterových děl, Stejskalovy Hospody raného novověku a také z obsáhlejších monografií k dějinám některých měst. 12

Z podobných pramenů jako u kapitoly nazvané Krčma – místo setkání jsem čerpal i v případě zkoumání krčmy jakožto místa konfliktu. Posloužily mi znovu Winterovy objemné práce a Zíbrtova posledně zmiňovaná kniha. Kromě toho jsem využil také diplomovou práci T. Knoze: Poddaný na předbělohorské Moravě jako objekt právních normativních pramenů. V podkapitole o hazardních hrách v hospodě jsem se hojně opíral o svou bakalářskou práci Hazardní hry v Čechách v 16. a 17. století a pro oddíl o ležácích byla stěžejní publikace F. Čády: Ležení podle českého práva zemského. Poslední kapitolu jsem se rozhodl věnovat pohledu raně novověkých lidí na problém opilství. Proto zde vycházím téměř výhradně z dobové literatury. Některá díla jsem dosud nejmenoval (nebo jen velmi málo), protože nejsou hlavní ani pro jednu část mé práce. Přesto se mezi nimi nachází tituly z kterých jsem čerpal poměrně dostkrát a které mi pomohly vyřešit nejednu otázku. Mám na mysli třeba Mackův Jagellonský věk v českých zemích a také Petráňovy Dějiny hmotné kultury. Cenná fakta jsem také získal na základě četby některých dalších Zíbrtových kulturně historických spisů. Cizí literaturu jsem bohužel příliš nevyužil, jelikož přímo o tématu krčem v raném novověku žádná relevantní historická zahraniční publikace nepíše (nebo o tom alespoň nevím). Za vděk jsem tak musel vzít literaturou zabývající se kulturou raného novověku obecně. Kvalitní prací je z tohoto hlediska například kniha Richarda van Dülmena: Kultura a každodenní život v raném novověku.

13

Vývoj a role krčem ve společnosti do začátku 16. století Jak již bylo řečeno v úvodu práce, krčmy jsou fenoménem, jehož kořeny tkví hluboko v dějinách lidské společnosti (nejsou-li ovšem přímo jedním z kořenů samy). V českých zemích se s nejrůznějšími druhy pohostinských zařízení běžně setkáváme už od raného středověku (sám pojem krčma je staroslovanského původu6). Krčmy a šenky tvořily běžnou součást měst, městeček i vsí. I zmínky o šenkýřích bychom našli už v 11. a 12. století, mezi prvními záznamy o řemeslnících vůbec.7 Ovšem v této nejstarší době jejich existence se ještě nejednalo ani tak o povolání, které si v pozdější době spojujeme se šenkem nebo krčmou, jako spíš o funkci úzce spojenou s řemesly na větších dvorech. Krčmy plnily již v období středověku funkci společenských středisek a samozřejmě i institucí nabízejících za poplatek stejné služby jako v době pozdější, tedy možnost občerstvení se jídlem a pitím, eventuelně noclehu a ustájení koní. Hospodská zařízení stávala v této době zejména v místech, kde se konal trh, vybíralo mýto či jiné poplatky a kde se shromažďovalo větší množství lidí. Z toho důvodu byly krčmy často i součástí opevněných týnů a jako své stanoviště si je leckdy vybírali knížecí úředníci vybírající clo. Zdejší nabídky noclehu a pohoštění zároveň využili i sem přicházející kupci. Pro chudé pocestné jinak sloužily církví (zejména kláštery) provozované útulky, kde bylo možné se ubytovat levně nebo dokonce zdarma. Zvláštní druh krčmy se ve středověku také provozoval v rámci vojenských ležení.8 Někdy mohla mít středověká krčma i další významy, které později ztrácí. V sousedním Polsku například fungovala i jako tržiště9 ale nejen to. V tamějších krčmách dokonce údajně dříve zasedaly i soudy a sněmy, což svědčí o tom, že hospoda původně neměla vůbec špatnou pověst.10 Pohled na krčmu se však časem změnil a tento fakt se odráží i v postupně se množících kritikách. Těžko říci, zda jimi nemohl být i tak trochu ovlivněn. S odsuzováním krčem se na českém území lze setkat již v legendách 10. století. Již sv. Václav prý trestal hospodské pijáky.11 Roku 1039 pak při dobytí Hnězdna vydal

6

Richterová, Julie: Venkovské krčmy v okolí Prahy na přelomu středověku a raného novověku, AH 24, 1999, s. 111. 7 Winter, Zikmund: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XV. a XVI. století, Praha 1906, s. 8. 8 http://www.curiavitkov.cz/prace25.htm. 9 Macek, Josef: Jagellonský věk v českých zemích, 3 – 4, Praha 2002, s. 429. 10 Čáda, František: Ležení podle českého práva zemského, Praha 1922, s. 48. 11 http://www.curiavitkov.cz/prace25.htm.

14

kníže Břetislav I. Svá slavná dekreta, v nichž mj. požaduje, aby „krčmu, která jest kořen všech špatností“ nikdo nezřizoval pod hrozbou zmrskání. A pijáci, kteří by byli přistiženi v krčmě mají být uvězněni, dokud by nesložili 300 denárů knížecí komoře. Zdá se však nepravděpodobné, že by byly v 11. století v Čechách zrušeny všechny krčmy. Ze strany Břetislava se jednalo spíše hlavně o křesťanské gesto a dá se také předpokládat, že jeho dekrety byly namířeny pouze proti krčmám soukromým, nespadajícím pod knížecí komoru.12 Ani v následujících staletích pak kritici krčem neumlkli a tak si můžeme poslechnout stížnosti třeba Arnošta z Pardubic, Tomáše Štítného nebo Jana Husa.13 Na větší hospodářské důležitosti začaly krčmy nabírat se zakládáním měst. Již během 13. a potom i ve 14. a 15. století udělil panovník mnoha královským městům mezi jinými privilegii i mílové právo. To znamenalo, že v okolí města nesměla být provozována řemesla do vzdálenosti jedné míle nikým jiným než plnoprávnými měšťany (v případě Prahy byl tento okruh dokonce třímílový). Právo míle se samozřejmě týkalo i krčem a města bedlivě hlídala, aby okolní vrchnost a její poddaní ve zmíněné distanci krčmy nestavěli. Jedním z nejdůležitějších prvků v hospodářství nově zakládaných měst se totiž záhy stala výroba a prodej piva a bylo důležité udržet si v tomto směru co nejširší odbytovou sféru. Co se týče práva vaření piva, byl zde v počátku rozdíl mezi městy poddanskými a královskými. Zatímco královská města nebyla v tomto ohledu ničím vázána a panovník jim většinou toto právo udělil velmi záhy (mnohdy současně s právem mílovým) v případě měst vrchnostenských si pán s měšťany v prodeji piva mohl konkurovat, a proto s udělením patřičných privilegií někdy otálel. I vrchnost však brzy zanechala tohoto nerozumného soupeření a produkce piva se pak mohla naplno rozjet i ve městech nekrálovských.14 Se zvýšenou výrobou piva potom logicky souvisí i větší rozvoj krčmářského a šenkýřského řemesla ve městech. Právo vařit pivo a provozovat šenk nebo krčmu mohli z počátku získat všichni obyvatelé města i předměstí. V praxi ale, jak to můžeme vidět například v Prostějově, vařili pivo ponejvíce zámožní občané ze středu města či z domů na hlavním náměstí.15 Postupem času si pak tito pravovárečníci, jak se jejich řady zvolna rozšiřovaly, snažili prosadit u vrchnosti, aby již nadále dalším lidem varné právo a právo šenku udělováno 12

http://www.curiavitkov.cz/prace25.htm. Zíbrt, Čeněk: Z her a zábav staročeských, Velké Meziříčí 1889, s. 15. 14 Winter, Z.: Dějiny řemesel a obchodu, s. 74 – 75. 15 Kühndel, Jan: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, Prostějov 1931, s. 4. 13

15

nebylo. Což se jim v tom městě dříve, v jiném později většinou podařilo. Lidem z předměstí bylo pak právo vařit pivo někdy sebráno úplně a ani co se týče hospod nemělo předměstí většinou rovnoprávné postavení s obyvatelstvem sídlícím uvnitř hradeb. Podobná pravidla jako pro pivo platila i pro víno. Na to se na jednu stranu nevztahovala stejná nutnost oprávnění k jeho výrobě jako v případě piva (prozměnu se zde zase platily poplatky z vinic) a také daně za jeho prodej byly mírně odlišné. Právo šenku a pravidla, jakými se tento šenk řídil, byla ale udělována městům i jeho jednotlivým obyvatelům téměř shodným způsobem. Podobně na tom také byli pivní i vinní šenkýři, kteří se v některých městech již ve středověku dokonce začali soustřeďovat do cechů. Na venkově se to s krčmami mělo poněkud jinak než ve městech, i když zde lze vysledovat i podobné vývojové prvky. Někteří historici se domnívají, že původně si na vesnici vařil pivo každý doma sám. Nebo alespoň měl tu možnost. Nevyskytoval-li se ovšem v dané obci člověk s nějakým speciálním privilegiem (které by tento stav nějak limitovalo) nebo svobodný rychtář – o těch se zmíním v samostatném oddílu.16 Podobně jako ve městech potom časem vaření piva přešlo do rukou jednoho zámožnějšího jedince,17 který potom zakládá krčmu (ve smyslu instituce, zpravidla nestaví novou budovu) a v ní dává pivo (nebo víno) na odbyt. Tuto krčmu si její majitel také nechává schválit a potvrdit od své vrchnosti a dostává na ni privilegium, výsadu – od toho název výsadní krčma. V pozdější době, kdy se prodej piva stává jedním z klíčových bodů hospodářské politiky, si často mohou ponechat právo svobodného vaření a šenkování právě pouze výsadní krčmy „od stara dávna vařecí.“18 Krčmy s možností vaření vlastního piva se ale pochopitelně nevyskytovaly v okolí měst, která si úzkostlivě hájila svá teritoria a na základě mílového práva zásobovala krčmy ve svém dosahu městskými druhy piva a vína. Majitel krčmy odváděl platy z ní i z prodeje piva své vrchnosti. Neznamenalo to ale nutně, že ostatní vesničané museli s vařením přestat a dokonce těžko říct, zda jim to automaticky zabraňovalo v jeho šenkování. V období středověku, kdy se vrchnost (nebylo-li jí město) ještě příliš nesoustředila na odběr vlastního piva a vína, neomezovala příliš poddané ve výrobě a prodeji těchto nápojů a byla naopak spíše ráda, že jí z této činnosti plynuly peníze do vrchnostenské pokladny. 16

Matějek, František: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě, Praha 1959, s. 182. To bývali často například mlynáři, kteří obecně požívali poněkud vyššího postavení než většina ostatních obyvatel vesnice. 18 Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným, ed. Čáda, František, Praha 1937, s. 130. 17

16

Ve středověkých českých a moravských krčmách se pilo ponejvíce pivo. Pivo se vůbec postupně stalo nejběžnějším nápojem každodenního života. Voda se samozřejmě pila také, ale i k jídlu a na zahnání žízně se s naprostou samozřejmostí sahalo po žejdlíku piva. Velmi rozšířené však bylo také pití vína. Hlavně měšťané si v tomto směru udržovali již na konci středověku celkem vysoký standart a vlastnili také dost často tu a tam nějakou vinici. Na venkově ale víno dokázalo konkurovat pivu snad pouze ve výrazně vinařských oblastech, jakou byla (a dodnes je) jižní Morava. Mohla za to i o poznání vyšší cena tohoto moku, a tudíž ti, kdo neměli k dispozici víno vlastní a neoplývali mnoha penězi, dali přednost spíše pivu. I tak ale obliba vína do konce středověku a i na začátku raného novověku pozvolna stoupá.19 Nápojem, který se tou dobou už postupem času začínal vytrácet a přitom ještě ve středověku se v krčmách běžně čepoval, byla medovina. Na sklonku 15. století ji však lidé již považovali za zastaralou.20 Naopak na vzestupu byla obliba pálenky, jejíž doba měla ale přijít teprve se začátkem 16. století. Možná že předchozí řádky budí představy o vřelém vztahu českého obyvatelstva k alkoholu a možná že se tyto představy ani příliš neliší od skutečnosti. Ovšem pravda je taková, že tomu tak bylo i v dalších středověkých evropských státech, a to i přesto, že nejrůznější doboví moralisté tvrdí, že je to právě jejich národ, který pijáctví nejvíce propadl.21 Mnohým středověkým cestovatelům připadá, že v jiných zemích se nesetkávají s takovým holdováním opojnému moku jako ve vlasti, ale to je dáno spíše individuálními odlišnostmi způsobu popíjení jednotlivých nápojů. Dá se proto říci, že konzumace alkoholu byla již na sklonku středověku mezinárodní záležitostí.22

19

Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích, 3 – 4, s. 426. Tamtéž, s. 261. 21 Stejskal, Aleš: Hospoda raného novověku: Příklad posledních Rožmberků, In: Průvodce po budějovických hostincích a kapitoly z jihočeské pivní historie, České Budějovice 1999, s. 73. 22 Za všechno mluví už jen to, že samotné slovo alkohol pochází z arabštiny (al kuhl), jména jednotlivých nápojů jsou potom nejrůznější provenience: Zatímco pivo a víno je údajně z latiny, punč pochází z Indie, whisky z Irska, grog, rum a gin z Anglie a slovo likér je původu francouzského. Stejskal, A.: c. d., s. 73. 20

17

Hospodářský význam krčem v 16. a 17. století, cíl i střet zájmů panského a městského pivovarnictví a podnikání obecně Boje o právo varu a šenku mezi královskými městy a šlechtou na přelomu 15. a 16. století Ve druhé polovině 15. a na začátku 16. přešlo mnoho původně královských měst z Čech i Moravy do poddanské závislosti. Bylo to důsledkem politiky Jiřího z Poděbrad i obou Jagellovců, kteří za účelem zisku peněz houfně prodávali královská města šlechtě. Města se této celkem podstatné změně většinou příliš nebránila, protože vrchnost v té době do jejich vnitřních poměrů tolik nezasahovala a navíc se od ní mnohdy dal očekávat pokrokovější hospodářský přístup než od krále.23 Mezi postavením českých a moravských královských měst byl znatelný rozdíl. Moravská města se na rozdíl od českých neúčastnila aktivně husitského hnutí, a proto nezaznamenala takový politický vzestup.24 Projevilo se to i v jejich počtu. Zatímco v Čechách i přes zmíněný úbytek existovalo nadále několik desítek královských měst, na Moravě se jejich počet už ve 2. polovině 15. století zastavil na šesti.25 Jak na Moravě, tak i v Čechách se ale spolu s měnícím se poměrem množství královských a poddanských měst začalo také přesouvat těžiště hospodářského vlivu. Poddanská města podporovaná svou vrchností byla na vzestupu a královská jim nedobrovolně vyklízela prostor.26 Tento vývoj vyústil v sílící konkurenční zápas královských měst (nechtějících se smířit se ztrátou svých pozic na výsluní hospodářské politiky) se šlechtou a jednou z hlavních linií tohoto zápasu byl boj o odbytiště vyrobeného piva a vína. Důležitým a stále platným argumentem, o který se opírala města, bylo mílové právo. Tato výsada byla v druhé polovině 15. století již považována za samozřejmost a počet měst která ji ještě neměly se rychle zmenšoval.27 A ta co ji měla, si nechala od Jiřího z Poděbrad všeobecný zákaz prodeje piva v mílové distanci potvrdit.28 Panstvo naproti tomu pozvolna začínalo zakazovat svým poddaným, aby kupovali pivo a víno v královských městech a nakazovala jim odebírat je naopak z měst poddanských. Královským městům, která tímto přicházela o své odvěké zákazníky, tak v podstatě nezby23

Válka, J.: Česká společnost v 15. – 18. století, I., s. 32. Matějek, F.: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě, s. 59. 25 Byla to města Brno, Jihlava, Olomouc, Uherské Hradiště, Uničov a Znojmo. 26 Válka, J.: Česká společnost v 15. – 18. století, I., s. 33. 27 Viz například AČ XVIII., ed. Kalousek, Josef, Praha 1900. 28 Míka, Alois: Poddaný v Čechách v první polovině 16. století, Praha 1960, s. 56. 24

18

lo, než hájit si důsledněji než dříve svůj prostor a odvolávat se na stará privilegia. Od druhé poloviny 15. století se tak začínají u zemských soudů množit stížnosti na porušování mílového práva. Například Olomouc si stěžuje roku 1486 na krčmáře v okolních vesnicích, že šenkují cizí piva.29 Po celý začátek 16. století potom měla Olomouc problémy s klášterem v Hradisku, jehož krčmy čepovaly moravskotřebovské pivo, a to i ve vesnicích ležících v mílové vzdálenosti od města. A i přesto, že Olomouci mílové právo potvrdil král Ludvík roku 1523, povoloval hradišťský opat svým poddaným krčmářům nabízet cizí pivo dál. Krčmáři z blízkosti Olomouce pak šenkovali třebovské pivo i za Ferdinanda Habsburského, ovšem důvodem tohoto dlouhodobého porušování městských práv byla patrně i lepší kvalita tohoto piva v porovnání s olomouckým, neboť se dochovaly zmínky, že mu mnohdy dali přednost i samotní olomoučtí řemeslníci.30 Také Brno muselo na přelomu 15. a 16. století velmi usilovně hájit svá práva. Ohledně šenkování vína mělo spory téměř se všemi ve městě usídlenými církevními institucemi. Vladislav Jagellonský se snažil rozepře vyřešit kompromisem a roku 1497 udělil kapitule a jednotlivým řádům povolení vyšenkovat ročně určité menší množství vína a ve výsadní krčmě na starém Brně jim dokonce dovolil nalévat víno v libovolném množství. To se pochopitelně nelíbilo městu. Brno brání své zájmy o dva roky později tím, že nedovoluje Cisterciačkám šenkovat víno a roku 1519 křižovnické komendě za stejným účelem zřídit krčmu. Další podobné spory se táhly celým 16. stoletím, přibyly i konflikty se šlechtou a Brno se muselo stále (a ne vždy úspěšně) bránit. Z dlouhodobého hlediska svůj boj s vyššími stavy spíše prohrávalo.31 S církevním pivovarem měli v první polovině 16. století problémy i v Uherském Hradišti. Tamější opat vařil přímo na předměstí. Přestal až na přímluvu samotného krále v roce 1545.32 Odvážného souseda měl i Šumperk. Byl jím Jan z Bulkavky, na nějž se snášely stížnosti, že měšťanům „mimo jich privilegia pivovar blíž míle od Šumberka a dva domy postaviti dal, a v těch domech pivo i víno šenkovati dával.“33 V Čechách, kde byl městský stav silnější, se dá předpokládat boj o vliv na krčmy ještě urputnější. Významné postavení mezi českými královskými městy měla Praha. Zde se například již roku 1456 nabádají sladovníci, aby si navzájem pomáhali a hlídali, aby

29

Kühndel, Jan: Vývoj olomouckých řemeslných cechů, Olomouc 1929, s. 89. Tamtéž, s. 91 – 92. 31 Dřímal, Jar. & kol.: Dějiny Brna, 1, Brno 1969, s. 112. 32 Winter, Zikmund: Kulturní obraz českých měst. Život veřejný v XV. a XVI. věku, II., Praha 1892, s. 314. 33 Winter, Zikmund: Kulturní obraz českých měst. Život veřejný v XV. a XVI. věku, I., Praha 1892, s. 99. 30

19

se v okolí Prahy šenkovalo pouze pražské pivo.34 Sporů v souvislosti s krčmami a mílovým právem zde ale samozřejmě probíhalo více. Docházelo k nim však i v dalších českých městech. Například Trutnovští na přelomu 15. a 16. století vedli při s krčmářem Janem Zilvarem ze vsi Mladé Buky. Město tvrdilo, že Zilvar je povinen brát pivo od nich. Prý to dobrovolně slíbili jeho předci. To ovšem krčmář popřel. Avšak manský soud 5. ledna 1503 rozhodl, že Zilvar nebo kterýkoliv další držitel krčmy v Mladých Bucích nemá vařit piva proti Trutnovu.35 Roku 1524 zase pohání purkrabí města Donína pana Sebastiana z Weitmille a na Chomutově za to, že souhlasil s postavením krčmy ve vsi Přelíči.36 Ústí nad Labem řešilo ve 40. letech 16. století spor se sousedním poddanským městečkem Chabařovicemi, kde v té době začali vařit a šenkovat pivo. Ústečtí měšťané si na to stěžovali u krále, který posléze uznal oprávněnost jejich žaloby a Chabařovicím výrobu a prodej piva zakázal.37 V Plzni to byl roku 1538 sám panovník, kdo vzkázal sousednímu Václavu Točníkovi, aby přestal vařit pivo ve svém pivovaře.38 Jak lze vyčíst z předchozích řádků, města se většinou za obranou svých starých práv obracela na zemské soudy, které potom řešily (nebo neřešily) jednotlivé spory. Ovšem vyskytly se i případy, kdy města vzala spravedlnost do vlastních rukou. Ve vsích v okolí Českých Budějovic již během 15. století existovalo větší množství krčem a sládků vařících pivo. Většina těchto vsí patřila Rožmberkům. Když potom začalo ve druhé polovině století krčmářů a sládků ještě přibývat, postřehli budějovičtí nebezpečí sílící konkurence a rozhodli se poměrně rázně zakročit. Roku 1464 vyslali do šesti z těchto vsí39 rychtáře Pryndla s několika konšely a dalšími pomocníky a ti zde velmi nevybíravým způsobem vyplenili a pobořily krčmy a veškeré sladovnické zařízení, které jim přišlo pod ruku. Vesničané přihlíželi celé akci s naprostým úžasem, neboť jak svorně uvádí skoro všichni svědci, po dlouhá léta mívali ve vsích krčmy, vařili pivo a odváděly z toho platy a nikdy od svých předků neslyšeli, „by kdy jim bráněno bylo a překážieno na tom od měšťan budějovských, jakož nynie (jim) teprv počeli sú překážeti a škoditi, ješto jich předkové nikdy nečinili a nebránili, aniž se kdy o to pokúšeli.“40 Pochopitelně, že se obyvatelé zmíněných vesnic vzápětí obrátili s lamentacemi na Jana z Rožmberka, chtíce po něm, aby zjednal nápravu. Škody byly značné, celkem zničili 34

AČ XIV., s. 468. CIM III., s. 942. 36 AČ XXXII., s. 641. 37 Kaiserová, Kristina – Kaiser, Vladimír: Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995, s. 36. 38 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, I., s. 99. 39 Byly to vesnice Kamenný Újezd, Plavo, Boršov, Homole, České Plané a Vidov. 40 AČ XXI., s. 337. 35

20

budějovičtí 14 sladoven, 7 krčem a další majetek, Rožmberk ovšem na danou situaci nemohl nijak důrazně reagovat, protože město bylo v podstatě v právu, hájilo si jen své mílové právo. Jen v případě jediné vsi – Kamenného Újezdu – se jihočeský šlechtic ohradil. Tamější obyvatelé totiž prohlašovali, že mají svědky na to, že vzdálenost jedné míle od Českých Budějovic končí na začátku jejich vesnice a tudíž, že útok budějovických proti jejich statkům byl naprosto neoprávněný. Jan z Rožmberka proto požádal královskou komisi o nové přeměření míle a vytyčení mezníků v patřičné distanci. Ani zde však neuspěl, komise potvrdila, že Kamenný Újezd leží v rámci mílového hájemství Českých Budějovic.41 Díky tomu, že se spory o vaření a šenkování piva staly obecným problémem, usilovala města o prosazení různých užitečných ustanovení na zemských sněmech. Šlechta se samozřejmě snažila naopak získat výhody na svou stranu, ale i tak se často nakonec oba stavy shodly na kompromisu, který se měl (alespoň v teoretické rovině) dodržovat. Asi první takovou zásadou se roku 1486 v Čechách stalo, že žádný pán ani zeman nemá vést ve městě pivní ani vinný šenk v domě, který by sám neobýval, „leč se chce v městský řád dáti.“42 Toto pravidlo bylo později vepsáno do Knihy Tovačovské a stalo se i součástí dalších zemských zřízení 16. století.43 Přesto, že na Moravě nebyla pozice měst tak silná, stěžují si roku 1499 zdejší města, že šlechta leckde porušuje jejich mílové právo a vaří a šenkuje ve vesnických krčmách pivo.44 Nejpozději roku 1509 se v reakci na to objevilo nařízení, „aby piva ve vsech nevařili a piv přívozných v krčmách vysazených nešenkovali v míli od přísedících měst,“ leda že by na to měli ti krčmáři právo. V tom případě mají právo šenkovat, ale jen dovezené pivo z příslušného města a žádné jiné. „A vína aby také ve vsech šenkována nebyla proti zvyklosti a svobodám městckým, leč tu, kde hory vinné mají.“ Později byla formulace tohoto článku změněna v tom směru, že text nabádá pány a rytíře, aby dohlédli na to, že se takové věci nebudou dít. Mimo to byl ještě připojen odstavec přejatý z Knihy Tovačovské a Drnovské, že „což se krčem vařecích od stara dávna dotýče, ti vařiti mohou a doma v té dědině vyšenkovati. Ale vystavovati piva žádný nemá.“ Za porušení tohoto nařízení se pak platila celkem vysoká pokuta 50 kop grošů českých. Celý článek byl v různém znění obnovo-

41

Pletzer, Karel: Ozbrojené akce Českých Budějovic proti vařičům piva v okolí. In: Průvodce po budějovických hostincích a kapitoly z jihočeské pivní historie, České Budějovice 1999, s. 60 - 62. AČ XXI., s. 332 – 343. 42 Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným, s. 165. 43 Válka, J.: Česká společnost v 15. – 18. století I., s. 40. 44 Matějek, F.: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě, s. 167.

21

ván i v dalších moravských zemských zřízeních.45 Panstvo se cítilo být podobnými usneseními znevýhodněno, a tak alespoň prosadilo obnovu staršího pravidla, že si každý svobodný člověk může vařit pivo pro svou vlastní spotřebu.46 Vyhrocení sporů přineslo už předtím Vladislavské zřízení zemské roku 1500. Města si opět stěžují, že páni a rytíři pivo nejen vaří, ale i prodávají a navíc brání svým poddaným, aby pivo nakupovali v královských městech. Šlechta proti tomu oponovala tím, že města zase zabraňují venkovanům dovážet víno na městské trhy a že ho sama kazí.47 A roku 1502 v Čechách opět zaznívají stížnosti měst, že panští poddaní stále porušují výhradní práva měšťanů a jejich vrchnost že navíc vysazuje nové krčmy.48 Podobné rozepře panovaly až do roku 1517, kdy se šlechta s městy ve Svatováclavské smlouvě domluvila, že v tomto směru uzavřou hospodářské příměří a nebudou se touto otázkou následujících šest let zabývat. Tím byla celá věc slavnostně odložena na neurčito a při tom už také zůstalo. V následující době se totiž s výjimkou článků opisovaných do jednotlivých zemských zřízeních o tomto problému již nemluví.49 Jak je vidět ze zákonodárných bojů měst se šlechtou, měl zápas o vaření a výčep nápojů dvě hlavní roviny. První z nich už jsem dostatečně popsal – tou byl souboj o venkovské krčmy. Druhou rovinou byly sklony zamezit šlechtě provozovat krčmy přímo ve městě. Městům zpočátku nevadilo, že si páni a rytíři kupují a staví domy v jejich ulicích. Potom si ale šlechta začala čím dál častěji ve městě kupovat a zřizovat různé živnostnické podniky (mezi jinými právě krčmy), přičemž ale zároveň odmítala platit za ně povinné poplatky.50 Města se tím cítila být šizena. Velmi brzy si proto na sněmu prosadila již zmíněný článek z roku 1486, přejímaný i do následujících zřízení.51 Ale jak už to u mnoha zemských nařízení v této době bývalo, i toto pravidlo se často obcházelo a zase byla nutná jeho další a další opakování. Vedle královských měst se potom podobné instrukce dochovaly i u měst poddanských. Například roku 1538 uděluje Jan z Pernštejna svému městu Meziříčí pokyn, aby rytířům, kteří by se nechtěli chovat podle městského pořádku, nebyl povolen šenk. Výjimku povolil jen rytířům ve městě již usazeným, z čehož vyplývá, že dříve zde nebylo takovéto pravidlo zvykem.52 Podobné naří-

45

Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným, s. 129 – 130. Matějek, F.: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě, s. 167. 47 Válka, J.: Česká společnost v 15. – 18. století I., s. 41. 48 Janáček, Josef: Řemeslná výroba v českých městech v 16. století, Praha 1961, s. 69. 49 Válka, J.: Česká společnost v 15. – 18. století I., s. 42. 50 Matějek, F.: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě, s. 63. 51 Viz strana 20. 52 AČ XX., s. 423. 46

22

zení vydal Pernštejn ve stejném roce i pro Prostějov.53 Šlechta se snad nakonec těmto ustanovením přecejen podvolila, přesto se můžeme ještě roku 1594 (a velmi podobně i roku 1637) dočíst v instrukci pražských šenkýřů, že „v domích stavu panského, rytířského a duchovních, ani v domích držitelův z jiného práva, žádných šenků provozovati přísežní dopouštěti nemají.“54 Ovšem jak už také bylo zmíněno, šlechta si za tento ústupek vymohla možnost bezplatně skladovat víno a pivo alespoň pro vlastní potřebu. V rámci konkurence královských měst a šlechty v odbytu piva a vína do venkovských krčem se koncem 15. a počátkem 16. století měnil poměr sil obou táborů.55 Výhody jedné strany byly nevýhodami pro stranu druhou, avšak jedna tendence byla shodná pro oba rivaly: Gradující snaha o vliv na co nejširší odbytiště nápojů vlastní výroby způsobila, že se obě strany snažily zbavit konkurence nejen strany druhé, ale i té od vlastních poddaných, kteří do té doby často šenkovali v krčmách své pivo a víno. Konec 15. a začátek 16. století je tak obdobím rychlého ústupu šenkování poddanského piva a vína.

Vliv vrchnostenského podnikání v 2. polovině 16. a v 17. století na vývoj krčem Hospodářská politika šlechty se od konce 15. století začíná měnit. V předchozí podkapitole jsem se zabýval konkrétními důsledky soupeření královských měst se šlechtou, nyní bych však rád ukázal, jak se dále vyvíjela rostoucí hospodářská aktivita šlechty, která tyto procesy spoluovlivnila. Ještě v průběhu 15. století bylo trendem zbavovat se různých statků za účelem jednorázového zisku peněz, jako tomu bylo třeba v případě Jiřího z Poděbrad a Jagellovců u královských měst. I jednotliví páni a rytíři spravovali svá panství podobným způsobem. Hlavní zdroj jejich příjmů v té době tvořily poddanské dávky od lidí a vrchnost se tím pádem snažila mít poddaných na svém dominiu co nejvíce. Proto ještě na přelomu 15. a 16. století prodává šlechta své dvory, mlýny, krčmy a další podniky, usazuje na nich své poddané a vybírá od nich plat. V průběhu 16. století si ale feudální vlastníci postupně začínají uvědomovat výhody vrchnostenského podnikání, vlastních zásahů do výroby a prodeje některých surovin a výrobků. Proto nastává fáze skoro zrcadlově opačná k předchozímu vývoji a páni teď naopak jednotlivé statky (mj. i krč53

Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 10. Archiv hl. m. Prahy, Šenkýři 23, folia 15 a 6. 55 Až nakonec postupně zvítězil tlak panského a rytířského stavu. 54

23

my) skupují a začínají zakládat režijní velkostatky. K tomuto procesu dochází zhruba na přelomu první a druhé poloviny 16. století.56 Vedle rybníkářství, které se už dříve stalo jedním z nejvíce prosperujících režijních podniků nejen v jižních Čechách, se od poloviny století začínají zakládat i panské dvory a také výrobní zařízení silně spjatá s příštím osudem krčem a hostinců – vrchnostenské pivovary. Nelze říci, že by panské pivovary vznikaly až během 16. století. Tu a tam byly k vidění již dříve, ale do té doby sloužily spíše jen k pokrytí vlastní spotřeby piva a ne pro trh, jak tomu bylo hlavně od druhé poloviny 16. století.57 Šlechta totiž ještě v 15. století považovala výrobu piva za nedůstojnou a udělovala raději právo vařit pivo poddaným nebo svým městům.58 Podporou pivovarnictví poddanských měst nastala jakási přechodná fáze k budování velkých pivovarů venkovských. Tato fáze ale trvala po celou první polovinu 16. století a do té doby se páni řídily pravidlem, že tam, kde je na jejich panství měšťanský pivovar, nemá cenu zakládat další a spokojili se s výběrem daní z provozu těch stávajících.59 V té době ještě panské pivovary nemohly městským konkurovat a vrchnost měla mnohde problémy dokonce i s vytěsněním piva vařeného vlastními poddanými.60 Tento vývoj byl shodný pro Moravu i pro Čechy. Pro ukázku můžu uvést, že například Beneš Krčma z Koněpas uzavřel roku 1528 dohodu s městečkem Štíty, ve které jim za roční plat povolil měšťanský pivovar a okolním krčmám přikázal brát z něj pivo.61 Podobně se dohodl o dva roky později Jan z Pernštejna s městem Přerovem. Město mu mělo platit za používání pivovaru dvakrát ročně 6 kop grošů62 Stejný šlechtic podporuje ve 30. a 40. letech pivovarnictví v Pardubicích.63 V Jindřichově Hradci se udržela výroba piva v rukou měšťanů velmi dlouho. Panský pivovar se tam staví až roku 1582.64 V Litomyšli ještě o dva roky později.65 Dokonce ani jihočeští Rožmberkové nijak se stavbou velkých vrchnostenských pivovarů nespěchali a stačily jim platy za pivovary ve městech. Navíc ještě roku 1540 povolili svým

56

Matějek, F.: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě, s. 150. Míka, Alois: Feudální velkostatek v jižních Čechách, Praha 1951, s. 111. 58 Matějek, F.: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě, s. 165. 59 Tamtéž, s. 176. 60 Míka, A.: Poddaný v Čechách v první polovině 16. století, s. 123. 61 Matějek, F.: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě, s. 172. 62 Dějiny města Přerova, I., Přerov 1970, s. 177. 63 AČ XX., s. 79 – 80, 272 a 358. 64 Ledvinka, Václav: Feudální velkostatek a poddanská města v předbělohorských Čechách. In: Česká města v 16. – 18. století, Praha 1991, s. 108. 65 Křivka, Josef: Litomyšlský velkostatek za Pernštejnů. Rozpravy ČSAV, 69, 1959, s. 31. 57

24

poddaným vařit si pivo pro vlastní potřebu (šenkovat už ho ale nesměli).66 Vůbec podmínky v jižních Čechách vytvořily takové prostředí, že při dosavadní malé výkonnosti pivovarů a řídké koncentraci měst (prosazujících své mílové právo) se ve většině vsí vařilo podomácku hluboko do 16. století a některé vzdálenější obce byly běžně pronajímány cizím vrchnostem k odbytu jimi vyrobeného piva.67 Na druhou stranu to byly ale právě jižní Čechy, kde se začaly tu a tam stavět první pivovary vrchnostenské. Nové pivovary se stavěly minimálně na Bechyňsku a Prácheňsku nebo na Orlíku již ve 20. a 30. letech.68 Opravdu velké, výkonné pivovary a s nimi politiku úzce související s krčmami zahájili Rožmberkové, Pernštejnové a další šlechtické rody až od poloviny století. Vedle měšťanských pivovarů do té doby (a mnohde i později) prožívali dobré časy i městští pravovárečníci. Ti byli sice někde vytlačeni, když se výroba piva pro městské a okolní krčmy koncentrovala do městských pivovarů, jinde zase městský pivovar nebyl vůbec a veškerou produkci piva zajišťovali pravováreční obyvatelé. Zdá se, že ani jeden typ v žádné oblasti výrazněji nepřevládal. Až do počátku 16. století měšťanů vařících a šenkujících pivo ve svých domáckých hospodách přibývalo. Jednotlivé vrchnosti jim tato práva bez problémů udělovaly výměnou za plat podobně jako tomu bylo na vsích. Později se počet pravovárečníků ustálil. Tak tomu bylo i v případě pravovárečníků prostějovských, kterým roku 1533 Jan z Pernštejna slíbil, že už do budoucna dalším měšťanům právo varu a šenku udělovat nebude.69 V Novém Bydžově se ještě roku 1588 mohlo šenkovat pouze ve várečných domech. Jen jednou směl nalévat pivo Václav Mělnický ze vsi Červené, ale jen proto, že u něj tehdy bydlel „pohořalý“ novobydžovský měšťan Jiřík Dub, který tou dobou z pochopitelných důvodů nemohl provozovat šenk u sebe.70 S nástupem výstavby panských pivovarů začaly potom jak pravovárečníkům, tak pivovarům poddanských měst horší časy a měšťané bojovali se svými vrchnostmi za zachování svých předchozích práv. Samozřejmě existovaly i výjimky, kde páni udělovali svým městům právo šenku ještě v 17. století, ale naprostá většina feudálů již tou dobou zastávala opačnou hospodářskou politiku. Někde se páni snažili s městy dohodnout po dobrém a vyměnit s nimi varné právo za jinou „výhodu“, což bylo leckde možná dáno i tím, že si pamatovali ještě nedávnou podporu podniků, které se teď snažili 66

Míka, A.: Poddaný v Čechách v první polovině 16. století, s. 56. Týž: Feudální velkostatek v jižních Čechách, s. 108 a 118. 68 Týž: Poddaný v Čechách v první polovině 16. století, s. 124. 69 Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 9. 70 Zíbrt, Čeněk: Sladovnické obyčeje, zábavy, slavnosti a pověry v nákladnických domech a pivovárech českých, Praha 1910, s. 346. 67

25

vyřadit z provozu. Litomyšli uzmul varné právo Vratislav z Pernštejna až roku 1629. Měšťané Pernštejnovi ustoupili, ale vymohli si za to, že bude prodávat do jejich městských hospod a domácností pivo vždy o půl kopy grošů míšeňských levněji než jinam. Zároveň se šlechtic zavázal, že nebude město nikdy nutit k povinnému odběru a o veselkách jim přislíbil za korec pšenice sud piva. Po smrti Vratislava z Pernštejna se ovšem město pokusilo získat právo vařit vlastní pivo zpět, ale marně, nový pán si byl vědom výhody stávajících poměrů.71 Městečko Sobotka se roku 1629 vzdalo práva vařit pivo ve prospěch Polyxeny z Lobkovic, ale výměnou za to získalo právo pálit kořalku72 – další důležitý zdroj příjmů a opět úzce související s krčemním prodejem. Jinde bylo měšťanům právo vařit si vlastní pivo prostě sebráno, jak to udělal držitel Chýnova již ve třicátých letech 16. století.73 Měšťané se ale nevzdávali svých práv tak lehce. Kupříkladu v Třebíči, kde stál panský pivovar sice již za Pernštejnů, ale nový pán – Burjan Osovský – se rozhodl postavit na panství ještě další tři a to se Třebíči nelíbilo. Nelíbil se jí hlavně plánovaný pivovar v Podkláštěří, které leželo ve vzdálenosti jedné míle od města. Proto město pohnalo roku 1559 svého pána před zemský soud a ten rozhodl, že tehdy už stojící pivovar musí přestat vařit. Burjan Osovský soudní výnos přijal a v Podkláštěří výrobu piva ukončil, ovšem nebránilo mu to v tom, aby dovážel do krčem v okolí Třebíče pivo ze svých ostatních pivovarů. Městu nakonec nezbylo, než se odvolat k samotnému panovníkovi, který následně potvrdil jeho mílové právo. Ani potom ale boje o odbytiště piva mezi Třebíčí a jejím vlastníkem úplně neustaly a byly ukončeny až po smrti Burjana, jeho manželkou Eliškou Bítovskou z Lichtemburka. Ta se domluvila s městem na kompromisu: Vrchnost může vařit pivo a město smí prodávat své nápoje do předem smluveného výčtu vesnic.74 I na venkově byl znát stoupající zájem feudálů o vlastní pivovary. Zatímco například na třebíčském panství směli obyvatelé 25 vesnic ještě roku 1556 svobodně vařit a šenkovat pivo, roku 1573 už museli odebírat pivo panské.75 Vrchnost samozřejmě dělala všechno pro to, aby připravila pro odbyt svého piva co nejlepší podmínky. Kromě omezování poddanské výroby nápojů, se kterým se můžeme setkat po všech českých zemích (s několika výjimkami, kde se domácí vaření a šenkování udrželo dlouho) a které logic71

Křivka, J.: Litomyšlský velkostatek za Pernštejnů, s. 33. Pekař, Josef: Kniha o Kosti, Praha 1998, s. 220. 73 Míka, A.: Poddaný v Čechách, s. 124. 74 Nikodém, Vilém: Dějiny města Třebíče, Třebíč 1931, s. 99 – 100, 115 a 140. 75 Matějek, F.: Feudální velkostatek na Moravě, s. 174. 72

26

ky sílí v souvislosti se zakládáním panských pivovarů, se důležitým nástrojem umožňujícím regulaci odbytu vlastního piva stalo i omezování počtu vesnických krčem. Páni si začali regulovat počet hospod na svých dominiích (podle toho, jaká byla výkonnost jejich pivovarů), krčmáři měli nakázáno odebírat pivo z konkrétních zdrojů, a tím byl zajištěn rovnoměrný odbyt. O pravidelný odbyt se na některých panstvích (např. na rožmberských) starali také tzv. roztahovači, kteří rozváželi sudy s pivem do jednotlivých hospod.76 Jinde ale museli pro pivo dojíždět krčmáři sami. Někdy – hlavně ve fázi, kdy ještě panské pivovary nezvládaly pokrýt spotřebu celého panství – fungovala mezi pánem a poddanými dohoda, že buď budou lidé šenkovat panské pivo nebo ho budou dovážet odjinud, ale bude jim zdaněno určitou částkou. Třeba v Poděbradech roku 1553 kromě piva ze zámeckého pivovaru pili sousedé i pivo nymburské a českobrodské, u těch ale navíc platili jeden groš za každý sud. Krčmář na sousedním velkostatku Kostelec nad Černými lesy čepoval původně také českobrodské pivo, ale později se ho vrchnost zeptala, „chce-li bráti od zámku po dvou sudích každého týhodne.“ V tom případě by už nemusel platit zbytečné peníze navíc.77 Pivovarnictví se ve druhé polovině 16. století stalo jedním z nejvýnosnějších odvětví (na mnoha místech tím úplně nejvýnosnějším) vrchnostenského hospodaření. Tento trend potom přetrval a možná se ještě více ukotvil i na začátku 17. století a i po restauraci válkou zničené země ve druhé polovině století. Podle Josefa Války se díky všeobecnému hospodářskému zaměření také celkově zvedla produkce piva a to i přes to, že panské pivovarnictví silně zatlačilo do pozadí výrobu královských a později i poddanských měst. A vzhledem k tomu, že z dalších závěrů vyplývá, že většina vrchnostenských velkostatků spotřebovala pivo v rámci vlastního dominia, ukazovalo by to na fakt, že se vedle produkce piva zvýšil i jeho konzum.78 Výroba piva nečinila vrchnostem žádné větší obtíže ani v horských oblastech, jak to vyplývá třeba ze studie Václava Pešáka o panstvích rodu Smiřických. Pešák píše, že teoreticky horší klimatické podmínky neby76

Někteří roztahovači nebyli dříve na takto zodpovědnou funkci zvyklí a se svěřenými penězi nakládali dosti svérázně. I Jíra Kocmánek z Lomnice nad Lužnicí po utržených financích nejednou sáhnul. Po čtvrt roce jeho působení ve funkci lomnická obec musela konstatovat: „Nemnoho střízliv byl toho čtvrt léta, než jako hovado upíje se, nabera peněz k sobě po domích šenkovních chodil ve dne v noci. A ráno o penězích nevěděl, než kdo mu se k čemu seznal a vrátil (...) A on tejden, dvě, tři neděle den jako den pil, to vše nám navzdory...“ Zajímavé je, že sám Kocmánek o svou práci nijak nestál. Dokonce ji ani nechtěl a žádal, aby byl své funkce zbaven. Městská rada jej však z nedostatku pracovních sil zaměstnala i nadále, pouze jej nabádala, „aby více bedliv byl.“ Stejskal, A.: Hospoda raného novověku, s. 72. 77 Míka, A.: Poddaný v Čechách, s. 126. 78 Válka, Josef: Poznámky o ekonomickém charakteru předbělohorského velkostatku. SPFFBU 8, C 6, 1959, s. 23 – 25.

27

ly pro zdejší pivovarnictví velkou překážkou a to, co nakonec výrobu limitovalo, byly právě nikoliv nekonečné možnosti poddaných v odběru piva. Lidé prostě už časem nestíhali (ať už z finančních či biologických důvodů) kupovat a pít takové množství nazlátlého moku a vrchnost musela svou produkci v budoucnu snížit.79 S podobným přesycením domácího trhu musela evidentně na začátku 17. století bojovat i vrchnost bzeneckého panství. V urbáři z roku 1604 se píše: „Pivo, jak je ho mnoho navařeno bude a kterého se v domě nespotřebuje, musejí pokaždé poddaní docela jak na vystavení přijde pobrati.“80 Naskýtá se ovšem otázka, zda byla daná situace odrazem přemíry prodávaného piva nebo jen poddaní upřednostňovali šenk piva vlastního a panské jim proto přebývalo. Zajímavé porovnání ohledně rozložení pivovarů na Moravě provedl Jiří Jirásek. Zjistil totiž, že nejvíce pivovarů se nacházelo na rytířských statcích. Pivovarů vyšší šlechty bylo sice méně, ale zato se jednalo o mnohem větší a výkonnější jednotky a jejich pivo tak zásobovalo celkově více obyvatel. Kdo naopak nové pivovary příliš nestavěl, byla církev, která v tomto směru hospodářský vývoj poněkud zanedbala. Dá se tak říci, že církevní pivovarnictví v 16. a 17. století dosti stagnovalo. Na celé Moravě se koncem 16. století nacházelo pouhých 24 církevních pivovarů, z čehož skoro třetina patřila olomouckému biskupství. Většina z těchto pivovarů navíc dosahovala jen velmi nízkých výkonů a zisky z nich tak nehrály výraznější roli v celkových příjmech.81 Tento fakt by nahrával myšlence, že poddaní církevních panství měli minimálně na Moravě výrobu piva z velké části ve svých rukou. Aspoň na statcích olomouckého biskupství většinu piva produkovala města a městečka, případně svobodní fojti.82 S vrchnostenským pivovarnictvím souvisely i další spory o krčmy mezi šlechtou a městy – teď už i poddanskými – které díky významu, jaký v té době měla výroba a prodej nápojů, pokračovaly i v druhé polovině 16. a v průběhu 17. století. Nešlo o nic nového. Jak bylo možno vidět už z některých ukázek, šlechta i dále porušovala mílová práva měst a stejně jako dříve i na přelomu 16. a 17. století žila v přesvědčení, že jakožto svobodný stav není povinná platit městům poplatky za domy a živnosti.83 A to navíc zemský sněm roku 1612 žádal města, aby jejich „páni obyvatelé lidem poddaným svým

79

Pešák, Václav: Panství rodu Smiřických v letech 1609 – 1618, Praha 1940, s. 104. MZA Brno, F 287 Bzenec, inv. č. 1, folio 20. 81 Jirásek, Jiří: Pivovary na Moravě koncem 16. století. ČMMZ 47, 1962, s. 74. 82 Jirásek, Jiří: Poddaní na panství olomouckého biskupství v druhé polovině 16. století. Rozpravy ČSAV 67, 1957, s. 41. 83 Válka, J.: Morava reformace, renesance a baroka, s. 44. 80

28

nezapovídali na cizí piva choditi.“84 Tato prosba se však s přílišným úspěchem nesetkala. V Poličce se ve druhé polovině 17. století rozhořel spor se sousedním pánem – Maxmiliánem Valentinem z Martinic, který zřídil v těsném sousedství města několik krčem, které potom k velké nelibosti Poličky navštěvovali i její poddaní.85 Litovelským pravovárečníkům sice kazil příjmy již od roku 1550 panský pivovar v Haňovicích, s touto skutečností se však měšťané smířili. Vadilo jim ale, když roku 1676 vystavěla haňovická vrchnost (olomoucká kapitula) hospodu u senické silnice, která ležela v mílovém teritoriu Litovle. Odvolávali se na svá stará práva, ovšem neúspěšně. Rozhořčení měšťané proto 1. června 1677 večer dotyčnou hospodu přepadli a velmi ji poškodili, aby nemohla fungovat. Ani tento radikální čin (velmi připomínající dvě století starou akci Českých Budějovic) jim nebyl nic platný. Kapitula nakonec spor vyhrála a hospoda zůstala stát.86 Obecně se dá říci, že šlechtě se pozvolna dařilo vytlačit městské pivo z vesnic svých panství. Uvnitř hradeb však většinou obyvatelé svá práva uhájili.87 Někdy byla spornými stranami dvě města. Roku 1586 bojovala Kutná Hora za to, aby sousední menší Kaňk nesměl šenkovat víno a když král dlouho neodpovídal na neustálé netrpělivé dotazy kutnohorských, kdy už konečně Kaňku bude šenk zakázán, pokoušela se Hora přesvědčit Rudolfa II. argumentem, že Kaňk vlastně svými praktikami okrádá nejen ji, ale i panovníka.88 Rudolfovi si stěžuje o dva roky i Praha. Panovník prý vydal některým měšťanům (a vadí jim ještě více, že i Židům) privilegia na šenk různých cizích vín, což je proti starým pražským právům a ke škodě městských vinic. Rudolf má proto laskavě svá privilegia zrušit.89

Jak už je jasné z předchozího textu, pivo nebylo jediným nápojem považovaným v 16. a 17. století za hospodářsky výhodný artikl. Zvláště na Moravě, ale nejen tam, pivu zdatně sekundovalo víno. Pěstovalo se i v krajích, kde bychom dnes po vinicích marně pátrali – na Plzeňsku, Kutnohorsku, Berounsku či Krumlovsku.90 Ovšem vrchnostem se vinařství ve vlastní režii vyplácelo málokde,91 většinou jen v nejúrodnějších oblastech, jako byla jižní a střední Morava nebo Polabí a Poohří v Čechách. Tam pak ale vrchnost, stejně jako v případě piva, velmi usilovala o to, aby poddaní nešenkovali 84

Sněm držaný léta 1612. Ze zápisu Karla ze Žerotína, ed. Brandl, Vincenc, Brno 1864, s. 38. Růžička, Jindřich – Krušina, Josef: Dějiny města Poličky, I., Hradec Králové 1968, s. 66. 86 Weigel, B. – Černý, N.: Dějiny města Litovle, Přerov 1937, s. 11. 87 Jirásek, J.: Pivovary na Moravě, s. 74. 88 SČ VII., s. 9, 44 a 63. 89 Tamtéž, s. 267. 90 Míka, A.: Poddaný v Čechách, s. 36. 91 Válka, J.: Morava reformace, renesance a baroka, s. 37. 85

29

víno své nýbrž panské. Respektive jelikož vína, jak se zdá, nemívali páni v zásobě takové množství jako piva, zaopatřovali se jednoduše tak, že poddaným přikázali odkoupit a vyšenkovat ve svých hospodách určité množství sudů (většinou rovnoměrně rozpočítaných na celé panství) a pak ať si šenkují svoje víno, jak je libo. Například na panství Chrlice se kolem roku 1573 vyšenkovávaly ročně tři desetivěderní sudy panského vína, z čehož jeden sud zvládlo vyšenkovat městečko Modřice a zbylé dva sudy byly rozděleny mezi dalších 7 vesnic podle jejich velikosti.92 Na napajedelském panství jsou poddaní některých vesnic roku 1658 povinni dvakrát ročně „bečku ze sklepu (panského) vzíti a mezi sebou rozděliti“ a za tu zaplatit 95 zlatých rýnských.93 Naproti tomu třeba ves Kudlovice je od panského šenku osvobozená, ale „za nepité víno“ platí ročně 30 moravských zlatých.94 Obyvatelé panství Nový Světlov také museli šenkovat panské víno – velké vesnice tři, střední dvě a malé jednu bečku vína. Měli jej šenkovat „po čem se jim sadí, mírnost v tom zachovaje,“ neboli: Pánu je jedno, kolik na čepování vína obyvatelé vydělají, jen ho nemají předražovat. Navíc za každý sud, který jim pán pošle, měli zaplatit 10 zlatých.95 Povinnost šenkovat víno se udržela v Novém Světlově až do poloviny 17. století. V urbáři z roku 1665 jsou zaznamenaná velmi podobná pravidla, ale už je zde také zmíněna možnost z této povinnosti se vykoupit.96 Podobné směrnice odběru panského vína platila v 16. století i na vizovickém a pršticko-vlasatickém panství i na panství brněnských Augustiniánů.97 Kromě nuceného odběru vína poddanými se ještě snažili feudálové pozvednout zisky za víno i tím, že zakládali panské hospody, kde se šenkovalo víno z vrchnostenských vinic. S panskými šenkhauzy se můžeme setkat hlavně na Moravě, například na novosvětlovském panství,98 na Hodonínsku99 i jinde. Na příkladu Hodonína, který stál s počtem svých vinohradů na Moravě na prvním místě, je dobře vidět, že co se týče vína, opravdu nemívali páni na poddanský šenk nesplnitelné nároky. Protože zatímco na celém panství měli poddaní vyšenkovat ročně 57 beček vína, samotný šenkhauz v Hodoníně vyčepoval za rok 80 beček.100

92

MZA Brno, F 306 Chrlice, inv. č. 5, folio 5. MZA Brno, G 10 Sbírka rukopisů archivu, č. 682, folio 35 a dále. 94 Tamtéž, folio 53. 95 MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv. č. 1, folio 8. 96 MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv. č. 3. 97 Jirásek, Jiří: Moravský venkov před Bílou Horou. ČMMZ 49, 1964, s. 105. 98 MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv. č. 3. 99 Chocholáč, Bronislav: Hodonínské panství počátkem 17. století. ČMM 113, 1994, s. 69. 100 Tamtéž. 93

30

Víno se v raném novověku pěstovalo hodně v okolí měst. Leckde měl skoro každý movitější měšťan svou vinici a to platilo jak pro města královská, tak pro poddanská (pokud tedy šlechta svá města vínem dostatečně nezásobovala jako v případě zmíněných Napajedel). Poddanským městům jednotlivé vrchnosti opět udělovali zpočátku privilegia na svobodné šenkování městského vína. Roku 1500 tak učinil Vilém z Pernštejna například v případě Přerova či Třebíče,101 o 17 let později udělil stejné potvrzení i Novému Bydžovu.102 Později ale tam, kde se víno vrchnosti vyplatilo pěstovat, dochází naopak ke snaze přinutit měšťany k odběru vína panského. Heřman Černín takto donutil vzdát se svobodného práva šenku své městečko Sobotku.103 V Prostějově roku 1610 slíbilo všech 68 majitelů výsadních krčem Karlovi z Lichtenštejna, že od něj budou ročně kupovat jeden desetivěderní sud vína. Pravovárečníci se přijmout tuto povinnost nijak moc nezdráhali, Lichtenštejn jim totiž spolu s tím daroval privilegium na výrobu a nalévání kořalky.104 V první polovině 18. století si další člen Lichtenštejnského rodu – Josef Václav – stěžuje na obyvatele města Podivína, že nechtějí odebírat a šenkovat jeho víno. Podivínští zase žalují na pána, že po nich chce, aby víno šenkovali o krejcar dráže, než je jeho běžná cena.105 To ve Vlašimi vrchnost žádné velké plány s prodejem vína neměla. Roku 1655 prostě František Vilém z Talmberka městu udělil právo na šenk vína, „poněvadž oni Vlašimští od předešlých vrchností žádného privilegium neboližto obdarování, aby víno svobodně v městě Vlašimi šenkovati mohli, neměli.“106 Také v případě vína se stávalo, že byl někdy trh přehlcen, víno se hromadilo ve sklepích a lidé ho pili méně, než se dováželo. Typickým příkladem toho je Praha. Nejen že měli Pražané hodně vína z vlastních vinic, zároveň tvořilo město jeden z hlavních obchodních uzlů a bylo zde tedy i dost vína z dovozu. Proto se zde čas od času musel vyhlásit zákaz dovozu vína nového a měšťané byli naopak povinni pokusit se vyšenkovat staré přebývající zásoby. Víno se tedy, jak vidno, během 16. a 17. století stalo důležitým prvkem vrchnostenského hospodářství. Avšak zatímco na Moravě se výnosy z vinné révy leckde staly pevnou součástí příjmů v pokladnách majitelů panství, v Čechách od 17. století vinohradnictví upadalo. Svou roli v tom jistě sehrálo i ochlazování klimatu, za stávajících podmínek se zde panstvu více vyplatilo pivovarnictví oproti finančně náročnějšímu a 101

Nikodém, V.: Dějiny města Třebíče, s. 28. AČ XVII., s. 242. 103 Pekař, J.: Kniha o Kosti, s. 220. 104 Kühndel, Jan: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 21. 105 Hosák, Ladislav: Dějiny města Podivína, Brno 1959, s. 67. 106 Slavík, František Augustin: Dějiny města Vlašimě a jeho statku, Vlašim 1889, s. 217. 102

31

méně výnosnějšímu pěstování vína.107 Nicméně i na Moravě, kde byly podmínky pro pěstování vína lepší, se od počátku 18. století tu a tam začíná pozornost obyvatelstva obracet k přecejen levnějšímu pivu.108 Jakýmsi doplňkem k pivu a vínu se stal v 16. a 17. století prodej pálenky. Nebyl tak rozsáhlý jako v případě piva a vína a vrchnost o něj (na rozdíl od poddaných) také dlouho nestála. Zpočátku však zakazovala pálené i poddaným, protože se jí tento nápoj zdál být hříšný. Později páni tento názor překonali. Jak již bylo vidět z některých ukázek, často páni využívali touhy svých měst a městeček po právu pálit a prodávat kořalku a toto právo jim udělovali výměnou za zřeknutí se starých práv či slib nových povinností.109 Dlouho nechávala vrchnost své poddané vyrábět pálenku podomácku. Na svatovavřineckém panství třeba prodala roku 1576 vrchnost Samuelu Antonimu výlučné právo pálit a prodávat kořalku všem poddaným.110 Později se šlechta snažila dostat výrobu a prodej pálenky pod svou kontrolu, i když často jen částečně. Například podivínští měšťané směli v 17. století pálenku vyrábět i šenkovat, ale jen ve městě, mimo město si už toto právo vyhrazovali páni.111 Ve Vlašimi směli také lidé pálit kořalku a šenkovat ji, ale opět jen ve městě a navíc za poplatek. Také nesměli prodávat pálenku dráž ani levněji než činil pán. A kdyby se stalo, že by ve Vlašimi nebyl žádný vinopal, osobovala si vrchnost právo prodávat měšťanům pálenku svou.112 Občas se ale páni spokojili s tím, že nutili pálit poddané za poplatek ve vrchnostenských palírnách.113 V Čechách se vinopalnictví v průběhu vývoje vrchnostenského hospodářství ukázalo pro pány nevýnosné a proto od něj ve vlastní režii upustili114 a raději v jeho provozování podporovali poddané. V moravských krajích jsem se ale s vrchnostenským šenkem pálenky setkal i ve druhé polovině 17. století. A to opět ve spojitosti s panskými šenkhauzy. V panských šenkovních domech na novosvětlovském panství se totiž kromě vína měla nalévat i panská kořalka a pivo,115 podobně tomu bylo i roku 1681 na olomouckém panství. Olomouc si tehdy vymohla, že může šenkovat ve třech poddaných

107

Maur, E.: Český komorní velkostatek v 17. století, Praha 1975, s. 44. Dřímal, J. a kol.: Dějiny města Brna, s. 162. 109 Jako v případě Prostějova roku 1610 či Sobotky roku 1629 (viz výše s. 25 a 30). 110 Procházka, Vladimír: Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století, Praha 1963, s. 261. 111 Hosák, L.: Dějiny města Podivína, s. 65. 112 Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě, s. 226. 113 Válka, J.: Morava reformace, renesance a baroka, s. 36. 114 Takový je aspoň názor Eduarda Maura. Viz Maur, E.: Český komorní velkostatek v 17. století, s. 44. 115 MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv. č. 3. 108

32

vesnicích své víno a pálenku, jelikož i „jiné vrchnosti to právě tolikéž mají, že na gruntech neb vesnicích svý víno i kořalku šenkovati mohou.“ Město ale ubezpečuje dotyčné vesnice, že nebudou muset víno ani kořalku prodávat oni, nýbrž že Olomouc bude nalévat „skrze svého vlastního šenkýře a v hospodě své“ a že ani nebude pálenka poddaným nucena k odběru a k pití.116

Posudné a platy od krčmářů a šenkýřů Důležitou součástí hospodářských příjmů jak držitelů jednotlivých panství, tak panovníka, bylo tzv. posudné. Jak již název napovídá, jednalo se o daň ze sudů – sudů plných vína či piva. To je popis na první pohled celkem dětinský, leč přiléhavý, protože posudné platili jak obchodníci za prodej sudů s nápoji, tak potom i krčmáři za to, že sud načali. Nás by měl vzhledem k tématu práce zajímat hlavně plat krčmářů, dobové právo však mezi těmito z dnešního pohledu různými povinnostmi nečiní rozdíl. Měrnou jednotkou této daně byl v obou případech pochopitelně jeden sud. Již v první polovině 16. století platili čeští i moravští hospodští na venkově i ve městech daně. Krčmáři z vesnic a poddanských měst své vrchnosti, vlastníci hospod v královských městech do městské pokladny. Tyto daně v sobě zahrnovaly směsici platů za právo šenku piva a vína, peníze ze samotné tržby a plat za krčmu jako usedlost.117 Od nástupu Habsburků na trůn v roce 1526 ale začal být vyvíjen jak na města, tak na šlechtu tlak. Ferdinand I. se na těchto ziscích chtěl podílet a proto prosazoval zavedení královského posudného, které by znamenalo, že by stavy navíc odváděly panovníkovi (výše popsaným způsobem) získané peníze. Ale zatímco ve Slezsku se Ferdinandovi tato daň podařila prosadit již roku 1528, v Čechách a na Moravě se s touto zátěží nechtěli smířit. I zde ale nakonec panovník královské posudné prosadil. Nové normy ale zaváděl opatrně a po částech. Roku 1534 bylo ustanoveno, že majitelé domů, kteří sami šenkují pivo, posudné platit nemusí, ale kdyby najímali šenkýře, má povinnost platit groš z každého načatého sudu. Zároveň je v tomto nařízení zmíněno, že domácí vína nemají být zdaněna. Jen kdyby se nalévala vína cizí, má se krčmář podělit o určitý díl zisku (půl groše až jeden groš za každou vydělanou kopu grošů českých).118

116

Krofta, Kamil: Dějiny selského stavu, Praha 1949, s. 210. Samozřejmě že všude byly zastoupeny všechny složky v různém poměru a některé z nich mohly chybět, podle toho o jaký druh hospodského zařízení se jednalo. 118 SČ I., s. 376 – 377. 117

33

K zavedení královského posudného jako takového došlo ale až později. V obou zemích krátce po sobě, ale v Čechách za mírně odlišných podmínek než na Moravě. Roku 1546 přesvědčil konečně Habsburk moravské stavy o finanční vyčerpanosti země a sněmy se podvolily následující tři roky platit do Vídně z každého prodaného a vyšenkovaného čtyřvěderního sudu piva jeden bílý groš. Stavy si zároveň vymohly potvrzení, že králi podstupují tento poplatek dobrovolně.119 V Čechách odsouhlasil sněm králi posudné na čtyři roky a mělo se platit z každého věrtele piva sedm bílých peněz.120 Doba, kdy k odsouhlasení královského posudného došlo nebyla nikterak náhodná, v Říši začínala Šmalkaldská válka a Ferdinand peníze jistě potřeboval. V následujících bojích mezi protestanty a katolíky se ale česká města vzepřela habsburské moci a postavila se po bok jejích odpůrců, na což jak známo nakonec doplatila. Ferdinand nejednotný stavovský odboj potlačil a královská města v Čechách (mimo loajální Plzeň, České Budějovice a Ústí nad Labem) potrestal. A kromě toho, že jim sebral většinu starých privilegií a zavedl instituci královských rychtářů, přinutil také královská města k placení dědičného posudného na věčné časy.121 Rokem 1547 měl Ferdinand vystaráno o zdroj příjmů alespoň u českých měst, jinde ale musel opět přemlouvat. Jenže stavové mu vždy vybírání posudného o pár let prodloužili a vždycky s tím, aby už tuto povinnost po nich příště nevyžadoval. Navíc začal posléze panovník i navyšovat částku, která se ze sudu měla platit. Na Moravě zvedl posudné roku 1557 z jednoho na dva groše a tato cifra se pak ještě zvyšovala – na tři, čtyři a nakonec skončila na šesti groších za sud. Podobným způsobem se navyšovaly platy za posudné i v Čechách. Na druhé straně byla pravda, že vybírání peněz od poddaných se neprovádělo příliš precizně a většinou bylo vybráno méně, než jaký byl odhad.122 Ovšem když bylo v letech 1584 – 1593 posudné zvýšeno na pět grošů za sud, přiznávali poddaní prodaného a vyšenkovaného piva ještě méně. A i když sněm nakázal vrchnostem, aby to hlídaly, stejně se vybíralo rok od roku méně a méně.123 Obnoveným zřízením zemským bylo potom ustanoveno posudné ve výši jednoho zlatého.124 Vedle piva začali habsburští panovníci ve druhé polovině 16. století zdaňovat i šenk vína. Už roku 1549 prohlásil Ferdinand I. za potřebné, aby se z přivezených a

119

Kameníček, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, I., Brno 1900, s. 218 a 221. SČ II., s. 40. 121 Janáček, Josef: Města v českých zemích v 16. století. Hospodářské dějiny 4, 1979, s. 178. 122 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, I., s. 221 – 222. 123 Tamtéž, s. 224. 124 Tamtéž, s. 226. 120

34

vyšenkovaných vín v pražských městech odváděl za každý žejdlík jeden malý peníz.125 Roku 1569 navrhl Maxmilián II. stavům, že by bylo dobré umořit státní dluhy uvalením počepovného „na každé vědro a některý máz“ vína, které roste v českých zemích, „ale také na jiná, která se z cizích zemí vezou, prodávají a šenkují, jmenovitě sladká rýnská, uherská a rakouská i jiná.“126 Rudolf II. potom od 80. let 16. do začátku 17. století za účelem zisku finančních prostředků na válku s Turky zorganizoval několik sbírek z prodeje a šenku domácího i cizího vína, cizího piva a také pálenky.127 Od dvacátých let 17. století zavedli habsburští panovníci tzv. vinný tác. Bylo to v podstatě zdanění vinného šenku. Platit se měly „z jednoho každého vědra čtyry pinty, v tý ceně, jak by se víno každého času prodávalo.“128 Ve stejné době bylo podobně zdaněno i pivo. Zde se platil jeden rýnský zlatý za každý věrtelný sud.129 Habsburkové si příjmy z těchto platů hlídali a v případě potřeby neváhali nařízení o vinném tácu opakovat.130 Jinak, jak už bylo zmíněno, platili hospodští i další peníze. Od všech kromě těch, kteří měli svobodnou krčmu, byly vybírány nájmy za usedlost, v níž krčmu provozovali. Ve městech se k výši činže ještě někdy připočítávalo tzv. krčemné. Například v Prostějově platili vlastníci domů s šenkovním právem vyšší částku než lidé bez tohoto práva.131 Venkovská feudální renta se v podstatě většinou vztahovala jen na pozemek, na kterém dům stál a bylo jedno, jestli je to krčma, kovárna nebo obyčejný selský statek. Ovšem leckdy byla v rámci pravidelných poddanských platů zdaněna také různá venkovská řemesla. Z nejvýnosnějších provozoven (to byly hlavně mlýny a krčmy) se odváděly pravidelné pololetní (někde čtvrtletní) dávky, dosahující výše platů za velké usedlosti.132 Podobný charakter měly platy z řemesel v poddanských městech a městečkách.133 V rámci vesnické pozemkové držby ovšem někdy vrchnost praktikovala zásadu, že nově zakládané statky – a mezi nimi i krčmy – osvobozovala na nějakou dobu od placení renty nebo jim jí alespoň podstatně snížila.134 Tím vycházelo panstvo poddaným

125

SČ II., s. 588. SČ III., s. 449. 127 SČ VII., Praha 1891. SČ VIII., Praha 1895. SČ IX., Praha 1897. SČ X., Praha 1900. 128 Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 299. 129 Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 300. 130 Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 598. 131 Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 11. 132 Míka, A.: Poddaný v Čechách, s. 233. 133 Tamtéž, s. 75. 134 Procházka, V.: Česká poddanská nemovitost, s. 272. 126

35

vstříc a zároveň se tak snažilo nového osedlého co nejrychleji zabydlet, aby lépe zvládal své povinnosti. Krčmáři, kteří neměli výsadu, odváděli platy za šenkování. To se týkalo míst, kde ještě směli šenkovat všichni poddaní a prodej piva a vína nebyl sveden jen do jedné či dvou krčem a zároveň nebyli lidé povinní čepovat nápoje své vrchnosti. Taková situace byla samozřejmě typická hlavně pro některá města a městečka, ale i na venkově leckde směl šenk provozovat kdokoliv. Na hlubockém panství takto v polovině 16. století platili poddaní rychtáři za každý vyšenkovaný sud dva denáry. Na vimperském velkostatku měli roku 1552 povoleno šenkovat poddaní čtyř vesnic, za každý vyčepovaný věrtel piva platili jeden groš.135 Moravská ves Kudlovice naopak podobným způsobem dávala pánovi peníze za to, že šenkovat vrchnostenské víno nemusí.136 Podobně činilo i několik vesnic na třebíčském panství a jinde.137 Další příklady kdy krčmáři platili za dovoz a šenk piva z cizího panství, jsem již zmínil dříve. Krčmáři panských hospod (šenkhauzů ad.) pravidelně posílali vydělané obnosy své vrchnosti.

Hospodářské instrukce poddaným V souvislosti s růstem zájmu feudálních vlastníků o aktivní hospodaření začínají na přelomu 15. a 16. století vznikat první vrchnostenské řády pro poddané. Takovýchto instrukcí v průběhu 16. a 17. století přibývá a jejich texty jsou postupně zdokonalovány. V těchto pramenech se objevují směrnice pro všechny možné oblasti hospodářského života i pro volný čas a hodně místa je zde věnováno také krčmám, jakožto velmi důležitým institucím z ekonomického i společenského hlediska. Jednotlivá hospodářská nařízení byla různého druhu. Krčmy byly v tomto směru sice důležitým ale zároveň komplikovaným prvkem, takže lze na jedné straně nalézt instrukce snažící se zajistit co nejlepší fungování krčem a zvýšit jejich oblibu a na straně druhé pokyny s cílem co nejvíce pobyt lidí v krčmě omezit. Další rozdíl spočíval v tom, ke komu konkrétně páni instrukce směřovali. V případě krčem to mohli být buď rychtář a konšelé, kteří měli dohlédnout na to, aby se všichni chovali tak, jak mají; nebo se řád mohl obracet přímo na krčmáře – opět aby zajistil bezproblémový chod svého podniku; 135

Míka, A.: Poddaný v Čechách, s. 56. Viz výše, s. 30. 137 MZA Brno, F 200 Třebíč, inv. č. 134, folia 208, 215 a 219. 136

36

a nebo byl rozkaz orientován na poddané, kterým se nadiktovalo, co mohou a nemohou v krčmě činit nebo kdy tam smí či nesmí chodit. Na tom, komu vrchnost to či jiné nařízení udělí, záleželo celkem dost, protože tato osoba potom většinou za plnění dané instrukce odpovídala či byla trestána za její porušení. Z významového hlediska sledovaly vrchnostenské řády na jedné straně účely spíše hospodářsky motivované a na straně druhé se staraly také o dodržování různých etických hodnot. V této kapitole, která se zabývá veskrze vlivem vrchnostenského hospodaření na problematiku krčem, jsem se rozhodl zmínit jen hospodářsky orientované instrukce, zbylé rozeberu až později. Vrchnostenských pokynů, které měly zlepšit finanční příjmy pána, byla ve srovnání s těmi snažícími se ovlivnit morálku venkovanů většina. V zájmu vrchnosti samozřejmě bylo, aby její panství co nejvíce prosperovalo a to se odráží v četných nařízeních buď přímo usměrňujících způsob hospodaření nebo alespoň zajišťujících správné chování obyvatelstva, které mělo efektivní chod hospodářství zjednodušit. Charakteristickým a velmi obvyklým typem takovýchto nařízení byly tzv. přímusy. Jednalo se o instrukce, které prosazovaly zboží dané vrchnosti před cizopanským nebo poddanským, což logicky korespondovalo se vzrůstající hospodářskou aktivitou šlechty, zakládáním pivovarů a dalších podniků. V rámci našeho tématu se asi nejčastěji setkáme s tím, že vrchnost poddaným zakazuje chodit do cizích krčem a na cizí piva, z čehož jí samozřejmě ucházel zisk. Většinou nesmí obyvatelé panství do cizích krčem obecně, někdy jsou ale zmiňovány i konkrétní vsi, kam se nemělo chodit přednostně. Například zádušní správa svatého Mikuláše na Starém Městě pražském zakazuje roku 1579 svým poddaným ve vsi Kojeticích, aby chodili (vedle ostatních) do Byškovské krčmy, smí chodit pouze do té Kojetické.138 Roku 1582 stejná vrchnost stejným lidem opět zakazuje, aby chodili do cizopanských krčem a je zde výslovně zmíněno, že zvláště nemají navštěvovat hospodu „paní Sekerkové.“139 Lobkovskou krčmu pak ve svých zákazech páni od sv. Mikuláše zmiňují ještě v letech 1586140 a 1587.141 Jiří z Valdštejna na svém Hostinském a Miletínském panství roku 1566 zapovídá chození do cizích přespolních krčem na cizí piva, zvlástě pak na hradecká.142

138

AČ XXIX., s. 78. Tamtéž, s. 90. Paní Mariana Sekereková z Šebířova držela ves Lobkovice, kam je z Kojetic asi půl hodiny cesty. 140 AČ XXIX., s. 109. 141 Tamtéž, s. 118. 142 AČ XXII., s. 223. 139

37

Podobně jako zakazovala vrchnost lidem chodit pít do cizích krčem, zakazovala skoro stejně často i krčmářům, aby pořizovali pivo v jiných pivovarech, než ve vlastních nebo tam, kde to měl feudální držitel panství (za výhodných podmínek) smluveno. V poddanském řádu doksanského kláštera se roku 1648 píše, že krčmáři nemají pod pokutou brát pivo odnikud jinud než z klášterního pivovaru.143 Kojetičtí krčmáři zase mají brát pivo jen od domácího pana mistra Pavla Kristiána z Koldína,144 na valský statek si přeje Jindřich Kunata dovážet pivo pouze z Vorle.145 Šenkýři v Jaroměři a okolních vsích jsou roku 1627 povinni odebírat pivo jen od jaroměřských nákladníků a nákladnic. Za vystavené pivo navíc musí platit do dvou, nejpozději do čtyř neděl.146 Jen pokud nemělo příslušné panství zajištěno vlastní pivo, směli krčmáři odebírat cizí. Na sklonku 16. století už byl odběr piva z pivovarů celkem dobře zorganizován a většinou všechny krčmy na panství měly přesně určeno, z kterého pivovaru mají odebírat pivo. Důkladnou organizaci lze vidět na roudnickém panství v roce 1592, kde se nacházely pivovary dva. K roudnickému bylo přičleněno toto město i s předměstími a dále 18 vesnic, celkem 68 šenkovních domů a krčem. K druhému pivovaru v Hošťkách patřilo městečko a šest vesnic – dohromady 21 šenkovních domů a krčem.147 I moravští feudálové již tou dobou zásobili svým pivem celé území svých dominií. Na telčském panství existovaly tři pivovary – v Telči, Studené a Želetavě. Z Telče odebíralo pivo 28 vesnic o 30 krčmářích, ze Studeného 27 obcí s 28 krčmáři, ze želetavského pivovaru putovalo pivo k 12 krčmářům ze 13 obcí.148 Vrchnost nutila své poddané k odběru svého piva, snažila se ale zároveň, aby lidé dostávali kvalitní zboží. Biskupská kancelář roku 1563 například nakazuje úředníkovi vyškovského panství: „…také k tomu přihlédni, aby krčmářům piva příhodná a dobrá podle slušnosti byla vystavována, poněvadž lidé se k tomu drží, aby z města, městeček panských piva brali.“149 O kvalitu piva se onehdy dohadoval i Jan z Pernštejna s Pardubicemi. Roku 1539 mu město žaluje, že poddané krčmy berou pivo odjinud a Jan jim na to odpovídá, že je to jejich vina, protože svou vlastní neopatrností vaří piva horší kvality. Město prý podle Pernštejna zneužívá povinnosti lidí brát pivo odtud a šlechtic se

143

AČ XXIII., s. 218. AČ XXII., s. 113. 145 Tamtéž, s. 334. 146 Zíbrt, Č.: Sladovnické obyčeje, s. 194. 147 Křivka, Josef: Roudnický velkostatek na sklonku 16. století, HM 29, 1956, s. 200. 148 Jirásek, J.: Pivovary na Moravě, s. 69. 149 Týž: Poddaní na panství olomouckého biskupství, s. 80. 144

38

tímto zastává vesničanů, neboť i oni jsou jeho poddanými. Pardubice tak dostali celkem jasně na srozuměnou, že se mají příště víc snažit.150 Instrukce určující místo odběru se vedle piva často vztahovaly také na víno a na pálenku, která se od 16. století začíná čím dál více prosazovat. Například Jaroslav Bořita z Martinic na svých panstvích roku 1638 zavádí, že nikdo nemá kupovat, pít ani vyrábět „pálený“ jinde než ve vinopalně jeho milosti.151 Na novohradském panství mají od roku 1636 krčmáři povinnost brát od vrchnosti týdně pálenku a kdo ji nebude brát týdně nebo dokonce vůbec, bude potrestán pokutou.152 S tím souvisí také instrukce, požadující po krčmářích, aby měli piva i pálenky dostatek. Často je to vyjádřeno typickou formulkou, že mají mít „pivo za pivem.“ Frýdlantská instrukce z roku 1628 nabádá hejtmana, aby hlídal, má-li krčmář pivo za pivem, aby lidé nechodili jinam.153 Krčmář již zmíněného Jindřicha Kunaty má zase zaplatit pokutu, nebude-li mít dva dny a dvě noci u sebe žádné pivo.154 Pokutou by byli potrestáni i krčmáři na statcích svatojiřského kláštera, neměli-li by dostatek piva a páleného155 atd. Je jasné, že bylo jen v zájmu pána, aby jeho krčmáři vyšenkovali jeho piva, vína nebo páleného co nejvíce a pokud krčmář několik dní neměl tohoto zboží dostatek, vrchnost zbytečně přicházela o peníze. Druhým důvodem takovýchto pokynů pak určitě byla i snaha udržet panské krčmy v oblibě u poddaných, aby neměli sklony chodit pít jinam. Na základě této snahy – neodradit hosty – pak také vzniklo i nařízení vyspravit silnice (v blízkosti krčem), které můžeme nalézt opět ve svatojiřské hejtmanské instrukci. Zde je pak dále ještě dodáno, že krčmáři mají mít připraven oves a slámu, jídlo, a též mají být na své hosty vlídní.156 Kromě pokynů prodávat panské produkty dostávali krčmáři i další směrnice zajišťující jejich dobré (a snadnější) zacházení s krčmami či šenky, především pak jejich správné hospodaření s financemi. Největší důraz byl z tohoto hlediska kladen asi na to, aby nedávali krčmáři lidem pivo na dluh do příliš vysokých částek. Hrozilo totiž, že by pak krčmář nemusel už své peníze dostat zpátky a tím by buď přicházela vrchnost o zisk nebo by mohl být zruinován dotyčný krčmář. Zároveň to do svízelné situace uvrhovalo i dlužníky. 150

AČ XX., s. 79. AČ XXIII., s. 159. 152 Tamtéž, s. 140. 153 Tamtéž, s. 29. 154 AČ XXII., s. 334. 155 AČ XXIII., s. 383. 156 Tamtéž, s. 382. 151

39

Na rozdíl od některých jiných artikulů, u kterých si nemůžeme být jisti, zda vznikly z důvodu přemíry nějakého jevu či jen jako jeho prevence, zde máme argumenty, že se lidé občas dlužili opravdu hodně. Série výjezdních zpráv a následných nařízení zádušní správy sv. Mikuláše do vsi Kojetice to jen dokazuje. V pořadí první zprávě z 11. 6. 1576 je poddaným nařízeno, že nemají chodit do krčmy ani kojetické ani jiné, mají raději krčmáři zaplatit dluh, který se u nich nashromáždil na 25 kop grošů míšeňských (a to měly Kojetice maximálně několik desítek obyvatel) a nadále už se nemají dlužit přes 15 grošů míšeňských (na osobu). Pokud by jim krčmář věřil víc, nejsou povinni mu to zaplatit.157 Při dalším výjezdu z 24. 6. 1579 bylo zjištěno, že někteří poddaní – často konšelé – mnoho dluží krčmáři Martinovi v sousední vsi Byškovicích. Celkový dluh činil tou dobou dokonce 135 kop míšeňských (z toho 3 kopy dlužil i kojetický krčmář Pechan, půjčil si je v zimě, když potřeboval dříví). Za zmíněné služby někteří Kojetičtí byškovskému krčmáři přenechali část svých polí.158 Z toho je vidět, že i takto pro vrchnost závažné problémy mohly vzniknout z pouhého dluhu za pivo v hospodě. Kojetičtí páni proto nakazují přesně vyměřit, kolik půdy bylo byškovskému krčmáři darováno a nemá se mu z ní vydávat žádná úroda. Dluhy mu zatím také nemají lidé vracet, bude to předmětem dalšího jednání. A napříště mají poddaní byškovskou krčmu zakázanou.159 24. 5. 1582 si však opět můžeme přečíst nabádání kojetických vesničanů, aby se nedlužili v krčmě. A opět že krčmář, bude-li věřit lidem více peněz, než bylo stanoveno, nebudou povinni mu to zaplatit. Sousedu Říhovi Haloušovi byla krčma z důvodů zadlužení zapovězena úplně, nesmí do ní napříště chodit ani ve svátek ani v neděli ani ve všední den. Jeho dluh v krčmě totiž dosáhl úctyhodných 11 kop grošů.160 I přes tyto snahy se ale i v následujících výjezdních zprávách nachází další výtky ohledně krčemných dlužeb. Rozliční feudálové proto často zakazovali svým krčmářům nalévat na dluh. Někde úplně, někde přes určitou částku. Na panstvích Jiřího z Valdštejna činila tato částka v roce 1566 pět grošů českých (jeden český groš odpovídal zhruba dvěma míšeňským),161 zhruba ve stejné době se stejná cifra objevuje v instrukci olomouckého biskupství,162 v Griespekově řádu je roku 1588 poměrně benevolentněji povoleno dávat

157

AČ XXIX., s. 76. Tamtéž, s. 78. 159 Tamtéž. 160 Tamtéž, s. 90. Říha byl uvězněn, ale následně propuštěn s tím, že má v úmyslu vyprodat se z gruntu. 161 AČ XXII., s. 223. 162 Jirásek, J.: Poddaní na panství olomouckého biskupství, s. 80. 158

40

lidem na dluh do 30 grošů míšeňských.163 Tři zhruba po 20 letech po sobě následující vrchnostenská nařízení na rožmberských panstvích nejprve kolem roku 1540 zakazují dávat na dluh přes tři,164 kolem roku 1560 přes pět165 a konečně kolem roku 1580 zase už jen přes čtyři míšeňské groše.166 Obvyklá, ale zde trochu rozšířená formule, že budou-li krčmáři věřit lidem více peněz, mají si pak onen dluh vymáhat sami a nemá jim být od rychtáře ani konšelů pomoženo a že se s tím krčmáři ani nemají obracet na jeho milost, by mohla svědčit o tom, že problémy s dluhy nakonec přecejen nezatěžovaly až zas tak extrémně hosty, jako spíše krčmáře. Panstvo na řešení jejich nesnází s neplatiči tímto mohlo rezignovat a krčmáři museli pochopit, že je jen v jejich vlastním zájmu, budou-li dávat lidem na dluh co nejméně. Je zajímavé, že v 17. století jsem se se zákazy nalévání na dluh setkal již méně často. Buď vrchnost našla nějaký efektivnější způsob, jak se s dluhy poddaných vypořádat, nebo na tento nešvar prostě rezignovala. Krčmáři ale neměli problémy jen s dluhy ze strany svých hostí, dlužili se často sami a i proti tomu vrchnost ve svých hospodářských instrukcích bojuje. Není se čemu divit. Vezmeme-li si, že k finančním problémům s dlužníky se mohli přičíst ještě krčmářovi dluhy za pivo a další za sudy, nemuselo by to s ním bez příslušných opatření dopadnout moc dobře. Vrchnost zakazuje krčmářům dlužit se buď obecně nebo konkrétně uvádí, že se nemají zadlužovat za pivo, případně do jakého množství piva. Tak správní návod Jana Brtvína z Ploskovic z první poloviny 16. století jen nabádá krčmáře, aby se příliš nedlužili u sladovníků, aby neměli těžkosti a nebyli stíháni.167 Podobný teoretický návrh na hospodářskou instrukci, tentokrát vytvořený roku 1540 Mikulášem Černobýlem, doporučuje zakázat krčmářům zadlužovat se ve městech za pivo nad jednu kopu grošů.168 Na žichovickém panství zase nemá být od roku 1649 krčmářům věřeno víc než dva sudy piva.169 Na statcích svatojiřského kláštera se má dokládat na cedulích, kolik piva který krčmář vystavil a nemá se mu dávat na dluh přes tři věrtele piva.170 V naší známé vsi Kojeticích se na základě toho, že tamní krčmářka dlužila jistému Floriánu Koníkovi alias Talavaškovi z Nového Města Pražského za pivo (které navíc měli v Kojeticích zakázáno odtud brát), rozvinul dlouhý a vážný spor mezi záduším sv. Mikuláše a Novým 163

AČ XXII., s. 324. Tamtéž, s. 107. 165 Tamtéž, s. 176. 166 Tamtéž, s. 281. 167 AČ XXII., s. 122. 168 Tamtéž, s. 131. 169 AČ XXIX., s. 246. 170 AČ XXIII., s. 382. 164

41

Městem Pražským.171 V Kojeticích se vůbec kromě tradičního dlužení se krčmářů za pivo setkáme s tím, že si krčmář ve finanční tísni půjčuje od ostatních lidí ze vsi172 nebo dokonce od cizího krčmáře.173 Z toho si lze udělat obrázek, že přestože dost historiků považuje toto povolání za jedno z nejlukrativnějších na vesnici, uživit se jako krčmář někdy nebylo vůbec jednoduché a to, že si pak někteří krčmáři leckdy pomáhali různými podvody, bylo nasnadě. Poslední instrukce související s finančním hospodařením krčmářů nakazovaly, aby krčmáři vydělané peníze bez prodlení posílali vrchnosti. Jednu takovou můžeme nalézt v řádu novohradského panství z roku 1636.174 V poddanském řádu rychmburského, rosického a slatiňanského z roku 1626 se píše, že krčmář má peníze hned odvádět pánu, nemá s nimi handlovat a kupčit ani zamaskovávat dluhy.175 I na červenořečickém panství můžeme roku 1633 najít poznámku, že kdo šenkuje pivo, má ihned posílat sudy sládkům a peníze důchodnímu písaři.176 Pokyny, jak zacházet se sudy, se nám v hospodářských nařízeních dochovaly také. Krčmáři nemají prázdné ničit, ale posílat je hned do pivovaru. Kromě posledně zmíněné instrukce to zmiňuje ještě například poddanský řád uhříněveského panství.177 Asi nejlépe popisuje zacházení se sudy před chvílí zmíněný řád rychmburský: Krčmáři mají posílat pro pivo se sudy a nemají je u sebe shromažďovat, nesmí je rozbíjet pro jinou potřebu. Kdo by to udělal, má za každý sud vyrobit 15 nových.178 Zmínku, že krčmáři mají pro pivo jezdit s vlastními sudy obsahuje i černínská instrukce.179 Vrchnost chtěla pochopitelně co nejvíce ušetřit, a proto se jednak snažila uchovat co nejvíce materiálu, jednak, když už ho měla, zbytečně neplatit za další. Se sudy ještě souviselo placení již zmíněného posudného za každý načatý sud piva či vína. V instrukcích a nařízeních se s nabádáním k jeho placení setkáme zhruba podobně jako v případě peněz za vyšenkovaný mok, takže není potřeba uvádět zde další příklady. Za zmínku stojí snad nařízení pro statky svatojiřského kláštera z roku 1566, kde mají panští úředníci dohlédnout na to, aby se šenkovalo pouze ve výsadních krč-

171

AČ XXIX., s. 111. Tamtéž, s. 130. 173 Tamtéž, s. 78. 174 AČ XXIII., s. 140. 175 AČ XXII., s. 563. 176 AČ XXIII., s. 134. 177 Tamtéž, s. 504. 178 AČ XXII., s. 563. 179 AČ XXIII., s. 199. 172

42

mách, pokud by chtěl někdo šenkovat jinde, má odvádět „panně její milosti“ posudné – za věrtelný sud 1 (později přepsáno na 5) groš český.180 Dosud zmíněné instrukce se stavěly ke krčmám jako k aktivnímu hospodářskému činiteli, který má za úkol zvýšit finanční příjmy pána. Jejich úkolem bylo většinou venkovské obyvatele přimět k jejich častému navštěvování (pokud se nejednalo o krčmy cizopanské nebo člověka typu Říhy Halouše – tam chtěla vrchnost samozřejmě docílit opaku). Na druhé straně ale existovalo i mnoho nařízení, která počítala se škodlivým vlivem krčem na hospodářskou výkonnost poddaných. Tato nařízení proto naopak pobyt v těchto objektech omezovala. Vrchnost se snažila co nejvíce snížit negativní působení krčem na pracovní morálku a pracovní výkonnost obyvatelstva. Pokynů sledujících tento cíl lze v hospodářských instrukcích najít celkem pestrý vzorek. Četná byla nařízení omezující pobyt poddaných v krčmě jak z důvodu, že jinak potom podávali horší pracovní výkon, tak také proto, že tam utráceli mnoho peněz a chudli. Na pomezí ekonomických a morálních důvodů bylo zakazování hazardních her, protože i při těch lidé přicházeli o peníze a to příliš hospodářskému fungování panství nesvědčilo. Vyjmenovávám na tomto místě tyto druhy nařízení zatím jen stručně, protože instrukcemi usměrňujícími pobyt hostů v krčmě i hazardními hrami se budu zabývat posléze podrobněji. Další typ hospodářského nařízení působícího spíše proti rozvoji krčem souvisel s už zmíněnou regulací počtu krčem vrchnostmi. Úředník vyškovského panství dostal roku 1563 takovýto pokyn: „Krčem žádných nedej zarážeti, kdež jich prve nebylo a jsou-li zbytečné které, těch zastaviti.“181 Podobná je instrukce Vojtěcha z Pernštějna pro potštejnské a litické panství z roku 1525 – úředníci mají dohlédnout na to, aby v každé vísce byla pouze jedna krčma. Jen tam, kde by se uznalo za nutné, může být zřízena druhá.182 Poněkud specifické jsou instrukce zakazující krčmářům v hospodách přechovávat ležáky. Ležákům budu v závěru práce věnovat ještě samostatnou podkapitolu, nicméně v pojetí hospodářských řádů byli ležáky označováni všichni lidé, kteří se ubytovali nebo prostě na delší dobu usadili v krčmě a tam zdarma konzumovali zásoby piva a dalších potravin. To mohli být buď ležáci v původním slova smyslu (viz příslušná pasáž o ležácích), domnívám se ale, že ležáky jsou v hospodářských instrukcích myšleni i běžní

180

AČ XXII., s. 232. Jirásek, J.: Poddaní na panství olomouckého biskupství, s. 80. 182 AČ XXII., s. 61. 181

43

povaleči, kterým se prostě jen zalíbilo v dané krčmě, kde se usadili a cizopasili.183 Vrchnost se proti nim každopádně velmi bránila. Většinou jsou ležáci nebo povaleči vyjmenováváni mezi jinými Nežádoucími osobami. Někdy se ale objevují samostatně ve zvláště naléhavých pokynech. Nikdo nesmí nikde ve vsích v krčmách ani doma pod skutečným trestáním přechovávat ležáky – to se píše na sta-cích svatojiřského kláštera.184 Na valském statku Jindřicha Kunaty se zase píše, že krčmáři nemají u sebe přijímat povaleče ani jim dávat nocleh nebo jídlo pod trestem smrti!185 Ležáci zkrátka v očích vrchnosti znamenali pro jejich dominium stejnou pohromu jako kobylky pro Egypt a v zájmu stability hospodářství se proto páni snažili tuto hrozbu co nejvíce eliminovat. Naprostá většina všech hospodářských instrukcí a nařízení byla logicky sankcionalizována, aby měli poddaní větší motivaci dotyčná ustanovení dodržovat. Nejčastěji se jednalo o finanční pokuty a to v řádech jedné až několika kop českých nebo míšeňských grošů. Výše pokut postupem času s inflací mírně rostla, takže zatímco na počátku 16. století se tato částka pohybovala spíše kolem jedné kopy grošů českých (nebo zhruba dvou míšeňských), v 17. století už to nezřídka bylo více. Porovnáváním těchto sum peněz na jednotlivých panstvích (jak v rámci jednoho z nich, tak mezi sebou navzájem) se můžeme dobrat obrazu o tom, která ustanovení byla pro vrchnost nejdůležitější a která naopak méně. Nelze to, dle mého názoru, u mnoha typů instrukcí říci nijak jednoznačně, protože když jsem se různé pokuty takto srovnat pokoušel, zjistil jsem , že mnohdy měli dva různí páni onen pomyslný žebříček hodnot nastavený naprosto rozdílně. Něco ale přecejen snad vysledovat lze. Jak bylo řečeno, většina pokut se pohybovala kolem jedné až dvou kop grošů. To se týkalo například dávání hostům piva na dluh. Obecně se ale dá říci, že tyto, řekněme standartní, pokuty následovaly po přestupcích spíše morálního rázu. Na základě pramenů si troufám tvrdit, že tím vyšší byla pokuta, čím větší finanční újma nebo snížení příjmů vrchnosti hrozilo. Nejvýše pokutovanými přestupky byly totiž braní cizopanských piv, chození do cizích krčem nebo nedostatečné zásoby pití v krčmě domácí. Například v řádu Jaroslava z Martinic z roku 1638 se vedle většiny pokut ve výši 2 kop míšeňských objevuje (hned na prvním místě) instrukce, že krčmáři nemají brát cizí pivo ani víno pod pokutou propadení toho vína nebo piva a zaplacení 8 kop míšeňských – tedy

183

Ale i opačně – řekl bych, že píše-li se v nařízeních „povaleči,“ mohou se za ně počítat i „praví“ ležáci. AČ XXII., s. 232. 185 Tamtéž, s. 334. 184

44

radikálně více než u ostatních případů.186 Nebo na uhříněveském panství na přelomu 17. a 18. století se jak chození na cizopanská piva, tak jejich kupování krčmáři trestalo 10 kopami českých grošů, zatímco třeba přechovávání čeládky v krčmě bylo pokutováno jen desetinou této sumy.187 Tyto posledně jmenované prohřešky – braní cizopanských piv, chození na ně nebo nedostatek vlastního piva – byly poměrně pravidelně také pokutovány nefinanční hodnotou a to konkrétně bečkou soli. To je případ třeba miletínského zřízení Jiřího z Valdštejna 1566,188 řádu rychmburského, rosického a slatiňanského panství roku 1626189 nebo řádu panství novohradského 1636.190 Tím se dostáváme k pokutám nepeněžním. Fyzické tresty (někdy souhrnně nazývané pojmem „skutečné trestání“) se používaly opět spíše v souvislosti s etickými prohřešky nebo dlouhým vysedáváním v krčmě. Konkrétně vězením si ale páni často pomáhali jako donucovacím prostředkem k zaplacení pokuty. Třeba na hukvaldském panství strkali do vězení dlužníky za pití v krčmě, pokud předtím do tří týdnů nezaplatili dluh. Pak už kromě dluhu platili navíc i pokutu, dřív nebyli propuštěni.191 Podle svatojiřské instrukce ale mají být skutečným trestáním postiženi také ti, kdo dopustí ve své krčmě ležáky.192 Stejný přestupek trestal i Jindřich Kunata z Dobřenic. Ovšem poněkud přísněji. K ležákům měl, jak se zdá, silnou averzi. Možná na základě vlastní zkušenosti nebo bylo toto „nebezpečí“ zrovna aktuální. Každopádně krčmáře, který by u sebe přijal ležáky, odsuzuje Kunata k smrti.193 To už lze považovat za trestání opravdu „skutečné“!

Odraz války a přírodních katastrof Hospodaření krčmářů negativně ovlivňovaly války a další neočekávané pohromy v podobě různých přírodních či lidských neštěstí, jako byly například požáry. Mnoho útrap městské i venkovské hospody překonaly celkem lehce a stalo-li se, že byly při některém menším vojenském konfliktu nebo jiné ráně pobořeny či nějak poškozeny, většinou se velmi rychle z této negativní události vzpamatovaly a brzy již 186

AČ XXIII., s. 159. Tamtéž, s. 503, 505 a 510. 188 AČ XXII., s. 223. 189 Tamtéž, s. 563. 190 AČ XXIII., s. 140. 191 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., s. 603. 192 AČ XXIII., s. 232. 193 Tamtéž, s. 334. 187

45

zase normálně fungovaly. Pokud ale došlo k podobnému střetu, kdy byli lidé, a samozřejmě nejen krčmáři, vystaveni opakovanému průtahu vojsk a všeobecnému pustošení, už se to na jejich poměrech logicky projevilo. Ovšem již na přelomu 16. a 17. století putovalo českými zeměmi více vojenských oddílů a jelikož se museli tu a tam někde ubytovat, umisťoval je panovník formou tzv. mustruňků do obydlí civilistů. Krčmy byly z tohoto hlediska vhodným místem. Jak hospodským, tak i ostatním řemeslníkům a sedlákům však tyto ač nedlouhé vojenské pobyty dosti znesnadňovaly život. Na zemských sněmech dokonce zaznívaly stížnosti, že „mnozí z nich (vojáků) netoliko na dni, ale i na týhodne před uloženým datem v ta místa, kdež mustrováni býti měli, přijeli, v hospodách trávili, všeho sobě dosti dáti poroučeli a žádnému nic nezaplatili...“ Stavy proto opakovaně prosily krále, aby více mustruňků, než bylo odsouhlaseno, nebylo v zemi prováděno.194 Velké nesnáze přišly na lid s počátkem třicetileté války. Její vývoj pochopitelně způsobil, že v rámci českých zemí nebyla všude stejná situace. Existovala místa, kterých se válka téměř nedotkla a naproti tomu kraje, kterými se prohnala vojska několikrát ročně. Díky tomu někteří krčmáři spokojeně prosperovali po celou první polovinu 17. století a válečné nepokoje u nich ovlivnily maximálně ztížený dovoz zásob nebo počet hostů, na druhé straně potom mělo smůlu mnoho a mnoho krčmářů a šenkýřů, kteří díky válce o svou živnost (a mnohdy nejen o ni) přišli. Rozdíl byl markantní hlavně v porovnání venkova s městy. Zatímco ve volné krajině nenapáchaly vojenské šiky tolik škody – většinou „jen“ zlikvidovaly zásoby nebo pobrali majetek, ve městech byla situace horší. Jednak se stala města větším objektem zájmu, protože byla chápána jako důležitá centra; a také se zde často jednotlivé armády ubytovávaly a parazitovaly na náklady domácích obyvatel. Mnoho domů – a mezi nimi krčem – ve městech bylo po takovéto vojenské návštěvě srovnáno se zemí, hodně bylo pustých a naprostá většina bez prostředků. Dosti městům bylo navíc souzeno absolvovat vojenský nájezd hned několikrát, takže se často ve chvíli, kdy se obyvatelé jakž takž zmátořili a dostali se z nejhoršího, vrátilo ohnisko bojů do jejich oblasti a nesnáze byly zpět. Podívejme se, jak válka ovlivnila chod krčem konkrétně. Zdá se, že ve srovnání s některými jinými živnostmi se hospodám a šenkovním domům jako takovým vedlo možná o něco lépe. V Prostějově, který válka také nikterak nešetřila byla roku 1625 skoro polovina všech domů pustých. Oproti tomu to ale platilo jen pro tři výsadní krčmy

194

SČ X., s. 39, 276, 412 a 560.

46

z původních 68. To mohlo být na druhou stranu dáno tím, že pravovárečníky se, jak jsem psal, většinou stávali bohatší měšťané. Navíc i když pravovárečné domy bojům v té době zatím odolávali, i tak jich většina měla značné potíže se svou existencí.195 To je možno dokumentovat i na příkladu jednoho šenkovního domu – U tří zajíců. Ten se ještě před válkou prodával za 2.000 zlatých – část byla placena vždy v hotovosti a zbytek na splátky. V rámci válečných podmínek o pár let později už stačilo městské radě, pouze když kupující slíbil, že bude dům splácet, hotovost nebyla třeba žádná.196 Důvodů, proč prostějovské ale i jiné moravské a české krčmy řešily existenční problémy, i když se vyhnuly ničení, bylo několik. Jako podstatná skutečnost zde figuroval fakt, že prostě nebylo, komu by hospodští nápoje nalévali. Válka postihla všechny a lidé byli většinou rádi, když uhájili vlastní živobytí, takže na vysedávání v hospodě neměly čas, chuť ani peníze. To platilo jak pro města, tak pro venkov. Zpráva o křesetickém statku z roku 1625 říká, že ve čtyřech vsích se nacházejí dvě krčmy, do kterých ale pro chudobu obyvatelstva stejně není bráno pivo. A pokud náhodou krčmáři pivo měli, stejně všechno vypili krajem táhnoucí vojáci.197 Ovšem to už pro hospodáře nebyla taková ztráta, protože obyvatelé panství by si na pivo stejně sednout nepřišli. Na kosteckém panství odebíralo pivo z pivovaru jen městečko Sobotka a dále jen jediná krčma. Ta stála pod zámkem a měla tak relativně výhodnou pozici, protože sem občas mohl zavítat někdo z obyvatel Kosti, kteří na tom byli finančně přecejen lépe než řadoví poddaní. Z důvodu takto malého odbytu se v zámeckém pivovaru vařilo pouze jednou za měsíc.198 Městské pivovary na tom byly navíc podstatně hůře. Pokud nebyly pobořeny, měly problémy se zásobováním. Tudíž krčmy ve městech kromě toho, že neměly komu, neměly mnohde ani co nalévat a k čemu pak bylo, že se zachránila neporušená šenkovna, když zela prázdnotou. V často vzpomínaném Prostějově sice nebyli pravovárečníci závislí na vrchnostenském pivu, ale stejně když v letech 1641 – 1648 odolávala Morava náporu švédské invaze a následně město zachvátilo řádění císařské soldatesky, vařit pivo se v takových podmínkách nedalo. V celém vnitřním městě v té době zbylo pouze 34 obytných domů a předměstí byla vylidněná úplně. Z válečných následků se pak pra-

195

Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 23. Týž, Dům U tří zajíců vypravuje, Prostějov 1940, s. 26. 197 AČ XXII., s. 551. 198 Pekař, J.: Kniha o Kosti, s. 297. 196

47

vovárečníci i celé město vzpamatovávali jen velmi pomalu. Do roku 1656 bylo obnoveno teprve 59 výsadních krčem a až v 70. letech se jejich počet vrátil k původním 68.199 Zajímavý byl fakt, že boje méně postihly židovské obyvatelstvo, a tak se leckde můžeme ke konci války setkat s tím, že Židé přebírají iniciativu v provozování vinného a pivního šenku. Často si počínali celkem chytře. V Brně byl za účelem umoření válečných dluhů pod dohledem městské rady Židy založen zájezdní hostinec a dále ve dvou zakoupených domech pivnice.200 I v Prostějově získali za války majoritu Židé a ujali se šenkování místo zdecimovaných pravovárečníků. Později, když město pomalu povstávalo z trosek a život se vracel do starých kolejí, snažili se své šenkovní domy udržet. Již roku 1633 přesvědčili vrchnost, aby v jednom domě založila panskou palírnu, ze které pak odcházela kořalka do židovských krčem. Mimo pálenky židé ve svých hospodách přijímali pivo z panských pivovarů, doufali, že se jim tak podaří své živnosti zachovat. Proti panské palírně i dovozu vrchnostenského piva ale brzy zakročili prostějovští a na základě starých privilegií dosáhli zrušení obojího. S židovskými krčmami ale patricijští pravovárečníci sváděli boje dál, až do 18.století.201 Šenk piva a vína byl totiž i přes nepříznivé podmínky jak během války, tak v době po ní těsně následující jedním z nejdůležitějších zdrojů zisku měšťanů. Možnost prodeje piva a vína také pomáhala obnově narušeného městského hospodářství. Litovel byla v době poválečné restaurace ráda za každý příjem a v podstatě vedle jediného plátenictví byla hospodářsky závislá na produkci a příjmech pravovárečných měšťanů.202 Už dobře známí prostějovští vedle piva šenkovali hlavně víno a nezabránily jim v tom ani válkou zničené vinohrady, měšťané kupovali a dováželi víno z méně poškozených částí Moravy a z Rakouska.203 Z celozemského hlediska určily větší válečné škody ve městech oproti venkovu další hospodářský vývoj země. Poničená města dlouhou dobu nemohla konkurovat šlechtickému velkostatku a české země se tak agrarizovaly. Dominantní postavení si nadále udržely pivovary, které rychle obnovily výrobu a pivní politika šlechty ovládla vnitrozemský trh ještě více než v době před Bílou Horou.204 Přírodní katastrofy typu požárů osudy venkovských i městských krčem také někdy dost zamíchaly. Budovy se v 16. a 17. století stavěly ještě v naprosté většině ze dřeva, 199

Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 25. Dřímal, J.: Dějiny Brna, 1, s. 159. 201 Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 25 – 26. 202 Weigel, B. - Černý, N.: Dějiny města Litovle, s. 10. 203 Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 28. 204 Válka, Josef: Česká společnost v 15. – 18. století II., Praha 1983, s. 61 – 67 a 111. 200

48

komíny také dosud nebyly běžnou součástí všech stavení, a tak k požárům docházelo celkem často. Na druhou stranu byli lidé té doby na podobné pohromy zvyklí a překonávali je většinou velmi rychle. Takže pokud někomu shořela krčma nebo šenkovní dům a majitel se snažil co nejrychleji svou živnost opět obnovit, stálo na místě starého domu brzy stavení nové. Přesto však samozřejmě nebyl požár příjemnou záležitostí a nebezpečně nahrával konkurenci. V Prostějově zničil oheň roku 1697 většinu pravovárečných domů. Z této pro většinu obyvatel neradostné události však vytěžilo zisk několik šťastných krčmářů, jejichž domy zkáze unikly. Na výsluní se tak dostala jména některých hospod, jako byly domy U tří zajíců,205 U zlaté studny206 a U zeleného stromu207 a svůj věhlas si udržela i v dalších staletích.

205

Kühndel, J.: Dům U tří zajíců vypravuje, Prostějov 1940, s. 35. Týž: Dům U zlaté studny, Prostějov 1934, s. 34. 207 Týž: Čtyřistapadesát let prostějovské starorežné. 1518-1968. K dějinám výsadního domu U zeleného stromu, Brno 1968, s. 16. 206

49

Krčmy ve městě Šenky, hostince, pravovárečné domy Města byla už od středověku baštami výroby a šenkování piva a vína. V raném novověku to již sice úplně neplatilo, protože městům v tomto směru začala mocně konkurovat šlechta, ale šenkovní domy ve městě i nadále vlastnila tradičně velká část obyvatel, nadto často velmi vlivných. To bylo důvodem, proč úporné boje měst o uhájení práva šenku v 16. a 17. století nebyly nikterak slabé a proč se nevyvinuly jen na několika místech v Čechách či na Moravě, ale na většině území. Městům šlo o zachování jednoho ze základních pilířů jejich příjmů, a tím při nezdravě tradicionalistické politice měst šenk piva a vína rozhodně byl. V dřívějších dobách měli možnost výroby a šenku nápojů všichni obyvatelé ve městě i na předměstí. Obyvatelé vnitřního města za hradbami ale potom začali mít sklony usedlostem na předměstí upírat právo vařit pivo a leckde je i omezovat v šenkování. Tyto snahy se postupně prosadily do různých statut a privilegií a časem se umístění krčmy před městskými hradbami stalo na většině území překážkou pro její rovnocenné postavení s hospodami ve městě. V Třebíči nesměli nejpozději v roce 1574 šenkýři na předměstí vařit vlastní pivo a museli je odebírat od třebíčských měšťanů (za které díky poloze svého bydliště nebyli považováni).208 Právo vařit pivo neměli v 16. a 17. století ani lidé z prostějovského předměstí.209 O jejich postavení vzhledem k městu hovoří fakt, že se zde na počátku 17. století nacházel pouze jediný pravovárečný dům z celkových 69 a ten navíc neměl zdaleka stejná práva jako ty ve městě. Z domu na předměstí se ročně platilo sice pouze 42 grošů oproti 51 grošům u výsadních hospod uvnitř města, ale tento šenkovní dům měl oproti těm městským pouze poloviční právo šenku (nemohl šenkovat víno) a nesměl ani vyrábět a prodávat kořalku. Pivo samozřejmě odebíral z města.210 Předměstskému obyvatelstvu se taková diskriminace nelíbila a často si ji nenechalo líbit. Hlavně také proto, že města mívala sklony po lidech z předměstí chtít stejné povinnosti jako mají městští usedlíci, ale zároveň co se týče práv, na ně používali mnohdy tvrdší metr, než jakým se měřilo okolním vesnicím. Zástupci litoměřického předměstí si na to roku 1515 stěžovali u městské rady. Prý se po nich chce, aby se „šosem srov-

208

Nikodém, Vilém: Dějiny města Třebíče, s. 177. Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 4. 210 Tamtéž, s. 11. 209

50

nali“ s vnitřním městem, a proto požadují i stejná práva. Hlavně možnost šenku vína a vaření piva. Evidentně tedy směli jen nalévat na prodej pivo. Celkem pochopitelně se zlobí, že měšťané když nestihnou vyšenkovat všechno víno, chtějí po nich na předměstí, aby zbytky vyšenkovali oni, ale když je vína zase nedostatek, nechtějí víno kupovat z předměstí a raději ho dovážejí z venkova. Žádají proto radu, aby „poněvadž jiní jinde před městem svá vína šenkují (…) a piva (…) vaří,“ aby také jim byla tato výsada udělena. A letmo pohrozili odbojem, nebude-li jejich přání vyslyšeno. Rada se nejprve odvážného požadavku zalekla, ale pak se jala vyšetřovat, zda opravdu chce předměstí proti nim povstat a vystrašení předměstští raději své nároky odvolali a prosili pouze, aby jim aspoň měšťané prodávali pivo za slušné peníze. S tím radní milostivě souhlasili. Spory mezi Litoměřicemi a jejich předměstím ale trvali po celé 16. století a obyvatelé před hradbami nakonec přecejen dosáhli práva šenku vína, ovšem roku 1591 se litoměřická obec usnesla, že na předměstí je šenkovních domů mnoho a proto se mají zrušit a napříště zůstat jen tam, kde by litoměřický purkmistr uznal za vhodné.211 V Českém Krumlově už v 15. století a dříve platili předměšťané pokrčemné, ale zároveň byli povinni odebírat pivo z města. V polovině 15. století bylo předměstí prohlášeno za rovnoprávné s městem, ale o sto let později (roku 1555) už Vilém z Rožmberka zase píše, že předměstské krčmy mají brát pivo z Krumlova. Byla to cena za to, že byli zástupci z předměstí přizváni do městské rady.212 Tak tedy bojovala města o udržení veškerých šenkovních práv uvnitř hradeb. Ani v samotném vnitřním městě ale nepanovalo rovnoprávné postavení mezi všemi majiteli krčem. Tato situace se město od města lišila a tak bylo možné v různých obcích najít různý vzorek hospod s různými pravidly a možnostmi šenku. Kdo všechno tedy měl právo šenku a jaké druhy krčem bychom v 16. a 17. století v českých a moravských městech a městečkách našli? Několikrát již bylo řečeno, že v dřívějších staletích mohli ve městech vařit a šenkovat všichni. To byla pravda. Várečné a šenkovní právo se totiž vázalo na dům a tím se zpočátku myslel jakýkoli dům ve městě. Později se ale začalo vydělovat z ostatních měšťanů pravovárečné obyvatelstvo. Jak již bylo zmíněno, zpravidla to byli zámožní patricijové sídlící v centru města, mnohdy v domech kolem hlavního náměstí. Ti se později spojili v cech a osobovali si hlavní práva na výrobu a prodej piva a většinou i vína. Novousedlíkům už podobnou možnost povolovat nechtěli. Jejich domy se tak staly výsadními a tím se v podstatě ze hry dostali 211 212

Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 313. Tamtéž, s. 312.

51

i starousedlíci, kteří měli jen menší usedlost, například podsedek. Pěkně to shrnuje roku 1570 Vratislav z Pernštejna, který píše o Litomyšli: „Jest v městě ve zdech jistý počet domů, výsadních, k nimž užívání živností městských, totiž dělání sladů, vaření piva na výstavu, šenk vína od starodávna přináleží (…) a zase domečkové, ješto k takovým živnostem práva nemají, slovou domečkové nebo podsedkové, že v nich řemeslníci obývajíce, toliko řemesly obchodí a se živí.“213 Pravováreční měšťané se snažili svých výsad využívat, jak mohli a měli sklony, v případě, že vlastnili ve městě více domů, provozovat šenk na více místech. Proti tomu se však většinou buď ostatní obyvatelé nebo i vrchnost stavěli. Zakázat podobnou věc se při konkrétních případech snažili roku 1588 v Lounech a 1605 v Rakovníku214 ale i u mnoha dalších měst. Naproti tomu v Prostějově platil regulérní předpis, že každý měšťan může svůj dům s výsadní hospodou rozdělit na dva a krčmu provozovat v obou z nich. Místní lidé ale této možnosti nijak běžně nevyužívali.215 Jak bylo řečeno, bránili pravovárečníci ve vaření piva a v provozu šenku měšťanům s obyčejnými domy. Na druhou stranu se jim ale nelíbilo, ani když vrchnost tuto výsadu udělovala novým domům. Po stížnostech v Prostějově rozhodl roku 1533 Jan z Pernštejna, že ti, kdo dříve neměli výsadu, nemají dále šenkovat a zároveň se zavázal, že v budoucnu už nikomu v Prostějově právo výsadní krčmy neudělí.216 Počet výsadních domů se tak v tomto městě ustálil na 70 a tento počet se změnil už jen jednou do konce 17. století, když byl jeden výsadní dům prodán šlechtici, který zde neměl díky své stavovské příslušnosti možnost šenku.217 Jan z Pernštejna udělil podobné potvrzení i dalším městům. Roku 1530 Přerovu218 a 1540 Lipníku. Avšak dříve než slíbil, že neudělí nikomu dalšímu výsadu šenku, rozmnožil Pernštejn naposled řady obyvatel Lipníka s tímto právem o bednáře Vítka a kováře Kašpara.219 V Olomouci se výsadní šenkovní právo vztahovalo hlavně na šenk vína, a proto zde jakousi obdobou pravovárečníků byli tzv. „vinní domovníci.“ Také ti bojovali proti tomu, aby mohli šenkovat i ostatní obyvatelé města. Roku 1523 získali vinní domovníci majestát od krále Ludvíka, ve kterém se opět slibovalo, že již nikomu dalšímu nebude výsada udělena.220

213

Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 307. Tamtéž, s. 308. 215 Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 9. 216 AČ XX., s. 373. 217 Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 9 – 10. 218 Dějiny města Přerova, I., s. 177. 219 AČ XX., s. 445. 220 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II. s. 372. 214

52

Podobná ustanovení ale často nepomáhala a boje mezi pravovárečníky a obyvateli bez výsadního práva trvaly dál. Šenkovat pivo a víno chtěli i neprivilegovaní měšťané a často nezůstalo jen u chtění. Kromě pernštejnských měst se proti tomu brání i v Počátkách roku 1565. Vadí jim, že pekaři, řezníci a další řemeslníci chtějí také vařit pivo a prý je to nespravedlivé. Chtějí proto, aby se to nedopouštělo, když jinde, jako třeba v Hradci či v Telči také smí vařit pivo pouze sladovníci.221 Také pražský perkmistr si roku 1588 stěžuje, že se neoprávněně šenkuje víno i pivo na mnoha místech ve městě222 a požaduje, aby se to zatrhlo.223 Problém s šenkujícími řemeslníky pak v 17. století řešil i brněnský patriciát. Krčmářská živnost se zde po třicetileté válce mezi drobnými řemeslníky velmi rozšířila. Tito lidé si totiž šenkováním přivydělávali v případě, že se je jejich hlavní zaměstnání neuživilo. To ale znamenalo nevítanou konkurenci pro patriciát, který šenkoval stabilně a často to byl jeho hlavní (ne-li jediný) zdroj příjmu. Proto byl vznesen požadavek, aby řemeslníci zůstali pouze u výkonu své profese. Nakonec se spor protáhl takřka o dalších sto let a zajímavé na něm bylo, že ve skutečnosti probíhal mezi městskou radou a obcí, protože zatímco obec zastupovala řemeslníky, rada byla pod vlivem patriciátu. Do sporu musel několikrát zasahovat i císař a ten také přišel roku 1695 s celkem kompromisním řešením, že řemeslníci smí provozovat své šenky dál a patricijové dostanou jako odškodné navíc právo výčepu rakouských a uherských vín. Nepadlo ovšem žádné rozhodnutí omezující množství šenkovních domů na nějaký konečný počet. Císař roku 1653 pouze udělení práva šenku zpoplatnil na 30 moravských tolarů.224 I přes různé peripetie se ale pravovárečnému patriciátu dařilo. V raných dobách mívali většinou každý vlastní pivovar a jen ty, kteří se na něj nezmohli, živil někdy pivovar společný. V průběhu 16. století potom menších měšťanských pivovarů ubývalo. Ovšem neznamenalo to, že by s nimi mizeli i pravovárečníci, ti pouze raději začali spolupracovat a zakládat větší obecní pivovary, do nichž kolektivně investovali a stejně kolektivně je i užívali. O tom, že pravovárečné domy prosperovaly vypovídá i jejich relativní početnost. V Litovli například bylo těchto výsadních hospod 57, což tvořilo zhruba osminu celko-

221

Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 306. Kokrétně to prý bylo v nově vznikajících domcích u kostela sv. Tomáše na Malé Straně, v oboře u sv. Jana, v chalupách u sv. Anny na Starém Městě, na Novém Městě pak u kostela Panny Marie Sněžné a v pustém klášteře na Zderaze. 223 SČ VII., s. 240. 224 Dřímal, J.: Dějiny Brna, 1, s. 161.

222

53

vého počtu domů ve městě,225 prostějovských 70 pravovárečníků obývalo více než desetinu usedlostí.226 Tato čísla se shodují i s Wintrovými výpočty z Prahy, kde mu vyšla pro rok 1653 opět více než každá osmá budova jako šenkovní dům.227 V jihočeských městech byly poměry v tomto směru stejné, v městečkách se zde hospod nacházelo o něco méně, zhruba každý jedenáctý dům.228 Tyto relativně stabilní počty by mohly vysvětlovat zuřivý konkurenční boj majitelů městských hospod mezi sebou. Poměr množství krčem k celkovému počtu městských domácností evidentně dosáhl téměř maxima a větší kvantum hospod by se vedle sebe ve městě zřejmě neuživilo. I proto si majitelé svých šenkovních domů velmi cenili (což bylo znát i na kupní ceně městských krčem) a v případě nějaké katastrofy se snažili své podniky opět rychle obnovit, o čemž svědčí to, že na hodně místech se počet těchto výsadních šenkovních domů v průběhu mnoha desetiletí téměř neměnil. Výčep piva a vína se prostě stále vyplácel a tvořil tradiční zisky královských měst. Pravovárečná společenství se většinou vyvinula právě hlavně v městech královských. I v těch, která záhy upadla do poddanské závislosti, ale přinesla si tam s sebou i několik starých privilegií. Josef Válka píše, že díky odlišné hospodářské politice dohnala hlavně v 17. století poddanská města ta královská a jelikož se rozdíly mezi nimi setřely, pozbývá v této době rozdělení na královská a poddanská města své funkčnosti.229 Z jistého hlediska je tento závěr logický. Co se ale týče hospod a způsobu jejich fungování, domnívám se, že zde rozdílný původ vzniku měst zanechal své pozůstatky. V poddanských městech a městečkách – a řekl bych, že hlavně v těch později založených – mám totiž zkušenosti s dosti jiným stylem šenkování než u královských měst. V královských nebo aspoň původně královských městech držela v 16. a 17. století šenkovní právo většinou skupina privilegovaných měšťanů. Ti ve svých domech provozovali hospody, které bývaly hostům přístupné během celého roku, všechny zároveň. Naproti tomu v menších poddanských městech a městečkách pravovárečníci většinou nebyli a šenkovní právo zde měli svým způsobem všichni. Ale pouze do té míry, že nešenkovali všichni najednou, ale střídali se určeným způsobem tak, že vždy se nalévalo pivo či víno (ať už vlastní nebo vrchnostenské) jen v několika málo domech najednou. Pravidla, jakými se hospodští při šenkování řídili, popíšu v samostatné podkapitole. 225

Weigel, B. – Černý, N.: Dějiny města Litovle, s. 10. Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 23. 227 Winter, Z.: Řemeslnictvo a živnosti, s. 706. 228 Stejskal, A.: Hospoda raného novověku, s. 75. 229 Válka, J.: Česká společnost v 15. – 18. století II., s. 118. 226

54

Od toho se samozřejmě odvíjel i rozdíl v zařízení jednotlivých městských krčem. Zatímco výsadní hospody byly více přizpůsobené trvalému provozu a měli pro něj často i vyhrazené zvláštní prostory, v případě střídání se v domovním šenku se nalévalo spíše pouze v rámci jinak využívaných prostor přechodně uzpůsobených šenkování. Protože oba typy hospodských zařízení měly za účel hlavně prodávání piva, vína a později pálenky, scházeli se zde návštěvníci primárně na posezení u těchto nápojů a někdy jen přišli nakoupit lahodný mok do přinesených nádob a nápoj si odnesli k vypití domů. Jídlo, natož ubytování se tam, kde se šenkovalo po řadě, v nabídce pravděpodobně moc neobjevovalo. U stálých šenkovních domů bylo minimálně jídlo běžnou záležitostí a ubytovat se zde menší počet hostů často také mohl. Právě na ubytování, ale samozřejmě i na stravu se specializovaly zájezdní hostince – další druh krčem vyskytujících se ve městech. Běžné šenkovní domy mnohdy nezvládaly pojmout všechny hosty (zvlášť při jarmarcích nebo jiných událostech, při kterých se do měst sjelo hodně lidu z okolí i z daleka). Proto se ve městech kromě již zmíněných šenkovních domů často nacházely i jedna či dvě zájezdní hospody. Tam, kde byl cestovní ruch čilejší, jich leckdy bylo i mnohem více. To byl případ například Třebíče, Třeboně, Prachatic a dalších měst ležících na frekventovaných trasách. V hostinských domech (jak byly v městském prostředí tyto podniky nazývány v protikladu k názvu šenkovní dům) se tedy ubytovávali hosté s tím, že zde bude postaráno o jejich nasycení a nocleh – podobně jako tomu je v dnešních hotelech či penzionech. Šenkovní domy sytily spíše žízeň domácího obyvatelstva, i když i sem čas od času zavítali přespolní návštěvníci. Kromě šenkovních a hostinských domů řadových měšťanů se zvláště v poddanských městech postupně začínají objevovat tzv. šenkhauzy. Jednotlivé vrchnosti nebo městská obec zakládají panský či obecní šenkovní dům – šenkhauz – a v něm za peníze nalévají svoje, respektive panské pivo, víno a kořalku. S těmito institucemi jsem se setkal hlavně v průběhu 17. století, v naprosté většině případů se vyskytovala tato nálevna v daném městě jedna a ta byla snad téměř vždy umisťována na městské radnici nebo vedle ní. Tak tomu bylo v Klatovech,230 v Dolních Kounicích,231 v Uherském Brodě,232 ale i v mnoha dalších českých a moravských městech. Obecní hospoda na dolnokounické radnici měla přednostní právo šenku vína, vždy se čepovalo nejprve několik dní tam a teprve potom směli šenkovat i další domy ve městečku. Kromě toho radniční šenk na 230

Petráň, Josef: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, Praha 1997, s. 545. Eckl, Petr: Život obyvatel městečka Dolní Kounice ve 2. polovině 17. století a v 1. polovině 18. století. Diplomová práce HÚ FF MU, Brno 2003, s. 64. 232 MZA Brno, F 281 Uherský Brod, inv. č. 4, folio 60. 231

55

rozdíl od ostatních domů v městečku prodával víno po celý rok s výjimkou postního období. Celoročním provozem byly zvýhodněny radniční hostince obecně – i v jiných obcích. Díky tomu příjmy z jejich provozu často mnohonásobně převyšovaly výnosy za prodej panských nápojů v ostatních krčmách. V Uherském Brodě se třeba roku 1671 na radnici vyšenkovalo 20 sudů vína oproti 18 sudům na celém panství, v městečku Bojkovicích se roku 1598 počítalo s vypitím 65 sudů233 a v Hodoníně činil na počátku 17. století počet sudů vína, vyšenkovaného v městském šenkhauzu dokonce 80 sudů oproti 57 sudům vystavovaným do hodonínských vesnic.234 V případě, že se jednalo o šenkhauz panský, si vrchnost navíc mohla dovolit ve své prominentní hospodě nasadit i levnější ceny než jinde. Za zmínku ještě stojí, že některé městské rady nechávaly zřizovat veřejné stravovny,235 otázka zní, zda tyto jídelny nemohly fungovat právě při těchto radničních hostincích. Já se domnívám, že ano, minimálně v Novém Bydžově měli v druhé polovině 16. století na radnici obecní kuchyni. Snad na tom nic nezmění fakt, že to vím pouze ze zmínky, že se v ní tehdy čepovalo pivo.236 Šenkhauzy ale nemusely být jedinou formou panských hospod. Ve městech se mohlo hostinců a šenkovních domů řízených vrchností mohlo nacházet i více. Příkladem budiž Vlašim, kde na konci 17. století fungovaly panské krčmy čtyři. Byly to hospody Na Pekárně, Nová hospoda, Drbohlavka a Veselka. Krčmáři v Nové hospodě bylo v následujícím století dokonce svěřeno i provozování městské loterie.237 Mimo rámec všech už popsaných typů městských krčem stály cechovní hospody. Hodně cechů mělo svoje zařízení, kde se jednou za čas scházeli na schůzi, kde nacházeli tovaryši toho či onoho řemesla přechodné ubytování nebo kam jen členové cechu chodili popít a pobesedovat. Pro tyto hospody platilo mnoho zvláštností, díky kterým se od ostatních poměrně lišily. Zaslouží si proto, abych se jimi později ještě podrobněji zabýval. V raně novověkých městech tedy, jak vidno, nebyla nouze v případě potřeby nějakou krčmu najít. Byly zde hospody zařízené hlavně na výčep piva a vína (později i kořalky) nebo hostince poskytující ubytování a stravu, vlastní krčmy měli i jednotlivá cechovní sdružení. Nutno ovšem dodat, že se samozřejmě ve všech městech nevyskytovaly všechny druhy krčem pohromadě. Některé se dokonce navzájem vylučovaly – 233

MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv. č. 1, folio 8. Chocholáč, B.: Hodonínské panství počátkem 17. století, s. 69. 235 Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích, 3 – 4, s. 267. 236 Zíbrt, Čeněk: Sladovnické obyčeje, s. 346. 237 Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě, s. 323. 234

56

například hospody pravovárečníků a domy prodávající pivo a víno podle stanoveného pořádku. Vždy existoval ve městě či městečku buď jeden nebo druhý způsob, oba najednou vedle sebe nemohly fungovat, zvítězilo jen jedno na úkor druhého a nikdy oboje. Radniční šenkhauzy také nemuseli být nutně všude a co se týče cechovních hospod, ty se samozřejmě dochovaly pouze ve městech s početným řemeslnictvem. I tak ale výběr pro hosty zůstával, dle mého názoru, poměrně pestrý.

Šenkýři a město Pokud chtěl majitel městského domu provozovat hospodu, měl více možností, jak to zařídit s její obsluhou. Asi nejjednodušší řešení bylo ujmout se role hospodského sám. Pivní nákladníci mohli ve svých domech šenkovat sami. Stačilo, když se přihlásili na úřadě kvůli posudnému a směli prodávat pivo.238 Mnoho případů, kdy v šenkovním domě obsluhuje jeho vlastník, je k vidění v Praze. Přesto, že v 16. a 17. století se zde podle Zikmunda Wintera vyskytovalo solidní množství šenkýřů, nalezl jsem docela početný vzorek hospod, o jejichž chod se starali majitelé. Tak třeba roku 1525 Jan, krejčovský tovaryš, vypráví: „Byli jsme čtyři, když jsme vešli do domu Kosmáčkova. I mluvil k nám Kosmáček: ‚Milí tovaryši, pijte a budete veseli a budete-li chtíti, kapr vám zabím a posloužím vám sám rád.‘ “239 O dva roky později zase můžeme vidět, že v hospodě „U Zikmunda“ obsluhovala hosty samotná hospodyně.240 Vůbec paní domu a vlastnice krčem šenkovaly často, možná častěji než jejich manželé. Bylo tomu tak proto, že zatímco hospodář třeba zařizoval různé věci po městě (někdy nebyla hospoda jeho jediné povolání), doma se mihnul jen několikrát za den a vrátil se až k večeru, hospodyně trávila v domě času podstatně více a hlavně přes den se starala o hosty ona. Když byl ale doma i manžel a ve světnici sedělo hodně hostů, přiložili ruku k dílu oba. Nezřídka při tom přišli k újmě na zdraví. U pana Martina Beránka sedělo roku 1525 několik hostů i s rychtářem. I přes přítomnost úřední osoby se ale stejně pohádali a při následné potyčce dostal Beránek šavlí po hlavě. Naštěstí byla poblíž i jeho žena, která ho odtáhla ven z dosahu rváčů.241 Roku 1568 roznášeli ve svém domě pivo Pavel Řezník se ženou. I zde převládly v jeden okamžik alkoholem

238

Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 342. Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio K 12. 240 Tamtéž, folio R 17. 241 Tamtéž, folio K 6. 239

57

ovlivněné emoce a hosté se začali bít. Nakonec se chystali vrhnout se i na krčmáře, ten se však stačil ukrýt do komory. Ne tak jeho manželka, se kterou by to nedopadlo dobře, kdyby se na poslední chvíli nedovolala práva.242 I takovýto incident se mohl stát argumentem, proč raději za sebe najmout šenkýře. Hlavní důvody k zaměstnání jiné osoby byly ale spíše časové, personální (hospodský provoz někde vyžadoval více rukou) a někdy snad i společenské. V raném novověku kladli lidé velký důraz na své postavení a pro některé bohatší měšťany bylo jistě pod jejich úroveň, aby sami čepovali pivo a pobíhali od stolu ke stolu. Šenkýři naproti tomu pocházeli spíše z chudších společenských vrstev – velmi často se nechali najímat podruzi nebo lidé přicházející z venkova (než to město začalo omezovat) – a z pohledu zámožnějších obyvatel se k šenku lépe hodili. Proto se zdá pravděpodobné, že mohl-li si majitel domu dovolit zaměstnat šenkýře, udělal to. Městských krčem bez obsluhujícího šenkýře či šenkýřky nebylo mnoho. Šenkýře mohl najmout hospodář buď jen jako výpomoc, šenkoval-li přecejen i on sám, nebo, nešenkoval-li, pronajal mu celou hospodu a šenkýř z ní platil majiteli nájem plus určité procento za každý vyšenkovaný sud.243 Kromě šenkýře či šenkýřky zaměstnával vlastník šenkovního domu mnohdy i kuchařku a někdy dokonce i pokojnou.244 Patřila-li hospoda mezi navštěvovanější mohlo se v ní pohybovat šenkýřů a šenkýřek hned několik. Na Starém Městě pražském, v jednom z význačných domů, u Odhajů, roku 1566 pracovali tři – jeden šenkýř a dvě šenkýřky.245 Šenkýři navíc sami někdy měli vlastní děvečku jako třeba roku 1565 šenkýř od „Vodičků“ Jan Měch.246 Takové děvečky však už samotným svým postavením upadaly často do podezření. Hlavně v Praze se totiž pod jménem šenkýřské čeledi často ukrývali nevěstky.247 Nicméně jsem chtěl hlavně ukázat, že šenkýři, jakkoli byli asi nejcharakterističtějším hospodským personálem, nebyli personálem jediným a při různých příležitostech se lze v městské krčmě setkat zároveň například s hospodářem, kuchařkou, šenkýřkou i děvečkou.248 V domě u Jana Víznera roku 1634 kromě něj samého obsluhovala dokonce i jeho švagrová,249 v již zmíněném domě Jana Odhaje zase musel roku 1593 vypomoci s šenkováním piva mládek.250 242

Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 19. Winter, Z.: Řemeslnictvo a živnosti, s. 706. 244 Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 349. 245 Archiv hl. m. Prahy, 1048, folio 200. 246 Tamtéž, folio 159. 247 Winter, Z.: Řemeslnictvo a živnosti, s. 706. 248 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 48. 249 Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 349. 250 Archiv hl. m. Prahy, 1061, folio 105. 243

58

Nikdo nemohl začít šenkovat bez patřičných náležitostí. V 16. a 17. století se již vyvinula pravidla, na jejichž základě bylo jednotlivým šenkýřům povolováno vykonávat jejich zaměstnání. Šenkýři nikdy nevytvořili normální samostatný cech (často ho neměli dokonce vůbec), právní dohled nad nimi mívala městská rada. V menších městech tomu tak bylo po celou mnou sledovanou dobu, v městech větších se časem oddělila samostatná skupina spravující městské finance. Počet členů (konšelů a starších) tohoto voleného orgánu se pohyboval od dvou do šesti. V Praze tak máme Šestipány, v Chebu Čtyřpány, v Klatovech dva Truhelní úředníky atd.251 Tito Šestipáni, Čtyřpáni a další měli pak kontrolu právě i nad šenkýři, případně jejich cechem. Městská rada ovšem nebyla jediná, kdo na šenkýře dohlížel. Šenkýři totiž zároveň částečně spadali i pod vliv pivních nákladníků nebo perkmistra hor viničních, podle toho, jestli se jednalo o šenkýře vinné či pivní. Takto komplikovaný systém se zachoval v Praze, předpokládám, že v dalších městech nebyla správa nad šenkýři tak složitá a že spíše logicky vyplívala ze zaměření města na prodej piva nebo vína. A někde možná byli šenkýři závislí na městských orgánech jen naprosto minimálně. Chtěl-li tedy nějaký šenkýř začít provozovat živnost, musel obvykle předstoupit se žádostí před zmíněné orgány. Bez toho to nešlo, protože mohl nastat stav, kdy „šenkuje a šenk zaráží téměř kdo chce,“ jak si na to stěžuje roku 1565 Maxmilián II.252 Zpočátku bylo ještě udělení svolení šenkýřům celkem jednoduché. Leckde stačilo pouze svolení městské rady. Pražský řád z roku 1490 říká jen: „Žádný aby nešenkoval, leč bude přijat v šestipanském úřadě a slib učiní, že se bude věrně a právě při šenku chovati.“ V Litomyšli ještě roku 1562 stačilo, když „každý, kdož by v domě svém šenkéři šenku dopustiti chtěl, s ním na rathouz vstoupil a jeho pánům odpověděl.“253 Později už se kladli na šenkýře větší nároky. V Praze na konci 16. století musel šenkýř předložit městské radě tzv. zachovací list (potvrzení o původu a dobrém chování), říci odkud pochází a žádat o povolení provozovat šenkýřskou živnost.254 Jak vidno, do přijímání šenkýřů tehdy ještě moc nemluvili pravovárečníci ani perkmistr. To se ale brzy změnilo a v Kouřimi byl už roku 1618 nutný souhlas jak od konšelů, tak od nákladníků.255 Další věcí, na kterou se v 16. století ještě příliš nehledělo, bylo, zda příslušný šenkýř je nebo není právoplatným měšťanem. V Praze vidíme v tomto směru první pokus roku 1616 na 251

Bělohlávek, Miloslav: Kniha počtů města Plzně 1524 – 1525, Plzeň 1957, s. 20. Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 350. 253 Tamtéž, s. 349. 254 Archiv hl. m. Prahy, inventář č. 371, s. III. 255 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 349.

252

59

Malé Straně, kde vznesli ještě poměrně benevolentní požadavek, aby byl každý šenkýř měšťanem nebo aspoň pod ochranou města.256 Od roku 1637 už ale v Praze platilo, že neobdrží-li šenkýř městské právo, bude mu zabrána jeho živnost a on sám bude potrestán vězením.257 Tou dobou již také v nynějším hlavním městě platil šenkýřský řád z roku 1620, který zde uvedu na ukázku toho, jak se pravidla pro povolení šenkování během doby vyvinula. Na základě tohoto řádu tedy měli pivní šenkýři nejprve předstoupit před Osmipány (to bylo osm představených členů pražských nákladníků)258 se zprávou o svém řádném zplození a o slušném chování, zde potom prosit o přijetí. Dva přátelé se měli zároveň za příslušného šenkýře zaručit, že se zachová šlechetně a bude platit dluhy. Teprve potom se odebral šenkýř prozměnu před šestipány slíbit, že bude správně platit daně a nakonec musel ještě vstoupit do šenkýřského cechu a tomu potvrdit, „že se bude pána Boha báti, manželku, dítky, čeládku k podobnému dobrému vésti a vyučovati, zlořečení, hromování, přísahání, oplzlého mluvení, her, rufiantsví, ovšem pak nočních povyků nedopouštěti, zahalečů a škůdců lidských nepřechovávati.“ K tomu ještě musel zaplatit tzv. „příjemné“, vystrojit členům cechu hostinu a teprve pak se stal právoplatným šenkýřem.259 Městských řádů, jimiž se měli šenkýři řídit, vzniklo během doby více. Jejich původcem mohla být buď vrchnost nebo (tam kde se vytvořil) šenkýřský cech. Pražští šenkýři cech měli již ve 14. století a první instrukce pro jeho členy byla sepsána roku 1490. Vinní i pivní šenkýři (tehdy byli ještě sdruženi v jednom společenství) byli nabádáni, aby se nedlužili u nákladníků, aby nemíchali nápoje ani při jejich nalévání jinak nepodváděli, a také aby se u vína, piva ani jiného pití nedružili s hosty.260 Tím si řád v podstatě všimnul největších problémů objevujících se při šenku a stále vzpomínaných i v následujících staletích. V Třebíči byl roku 1573 kladen důraz na to, aby „šenkýři a ti, kteříž na řády piva neb vína dáváte“ dodržovali míry, pod pokutou jedné kopy grošů, a aby zabraňovali případným rvačkám.261 I ve Velkém Meziříčí roku 1630 mají šenkýři dodržovat spravedlivé míry. Šenkýři zároveň musí mít dostatek vína do zásoby, aby jim nedošlo. A u koho by byl zjištěno, že podvádí nebo že nalévá „nehodným lidem,“ zaplatí pokutu 5 kop grošů. Bedlivý pozor na to mají dávat osoby, kterým byl určen dohled nad

256

Winter, Z.: Řemeslnictvo a živnosti, s. 705. Archiv hl. m. Prahy, inventář č. 371, s. III. 258 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 320. 259 Tamtéž, s. 350. 260 Tamtéž, s. 344 a 378. 261 Nikodém, V.: Dějiny města Třebíče, s. 161. 257

60

šenkýři.262 Lidé, vykonávající nad šenkýři dozor, byli dosazováni i v Praze. Alespoň na Novém Městě byli pro každou městskou čtvrť ustanoveni čtyři hlídači, kterými byli, jak se píše v řádu z roku 1594, starší přísežní.263 Dozorci se mají pravidelně scházet a jednou za čtvrt roku o suchých dnech svolat všechny šenkýře a šenkýřky před šestipanský úřad, kde jim budou přečteny šenkýřské artikuly. V těch se opět píše, aby šenkýři u sebe nepřijímali povaleče, zahaleče, vandrovní nevěstky a další pochybné osoby. Z toho důvodu se mají šenkýři ptát cizího příchozího, „kdo jest, jak jemu říkají, odkud a kde jde aneb co zde jednati chce.“ A zase se výčepníci nabádají, aby nemíchali pivo a dodržovali správné míry.264 Toto byla v 16. a 17. století asi nejrozšířenější výtka, která se objevuje znovu a znovu do omrzení. I díky tomu bylo už od dříve zakázáno čepovat více než vždy jen jediný druh piva či vína.265 Jiným nešvarem, za který se města na šenkýře zlobili, bylo vydržování nevěstek. Pražský řád z roku 1594 se o tento problém stará hned na prvním místě. Ale ani další města nemohla tvrdit, že by se jich prostituce v hospodách netýkala. Bojuje proti ní roku 1566 Kutná Hora nebo třeba 1528 Litoměřice.266 Z roku 1637 pochází další pražská šenkýřská instrukce. Ve stručnosti se dá říci, že kritizuje stejné nepravosti jako ta předchozí a navíc zmiňuje, jen aby šenkýři nebrali od zlodějů kradené zboží. Dodržování pořádku má napomoci zvýšení počtu dozorčích ze čtyř na osm.267 Kupodivu bylo jak roku 1594, tak 1637 věnováno poměrně málo místa dluhům za pivo, jinak všeobecně častému jevu. To napravuje následující nařízení z roku 1644, které se o něm rozepisuje celkem zeširoka.268 Poměrně nábožně laděné, o šest let mladší nařízení pak přidává zákaz zlořečení, lání, přísahání a opilství.269 Tím jsem zhruba vyjmenoval kompletní vzorek nejčastěji káraných hospodských nepořádků. Ještě je třeba zmínit, že většina přestupků se trestala peněžitou pokutou, dluhy často vězením a přechovávání prostitutek nebo obcování s nimi vyhnáním z města. Například v Hradci nad Labem se ale na šenkýře rozhněvali roku 1527 tolik, že je za jejich skutky všechny šmahem vyhnali z města! O podobnou věc se pokusili i roku 1552 v Kouřimi a 1566 v Nymburce. Ale staré šenýře rychle vystřídali noví a ti nebyli o mnoho lepší než jejich předchůdci.270 262

AČ XXIII., s. 105. Archiv hl. m. Prahy, Šenkýři 23, folio 13. 264 Tamtéž, folio 14 a dále. 265 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 345 a 379. 266 Tamtéž, s. 94 – 95. 267 Archiv hl. m. Prahy, Šenkýři 23, folio 5 – 6. 268 Tamtéž, folio 11. 269 Tamtéž, folio 3. 270 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 348. 263

61

Soudní pravomoc nad šenkýři mívala městská rada a nákladníci resp. perkmistr, výkonnou moc zastupoval rychtář. Fungoval-li ve městě šenkýřský cech, měli jisté slovo i jeho starší. Ale ti rozhodovali pouze vzájemné spory mezi šenkýři a další vnitrocechovní záležitosti jako udělování různých povinností a vybírání poplatků.271 Jak již bylo řečeno, spory a boje o práva na šenk piva či vína bylo ovlivněno silnou vytížeností trhu. Kromě toho byla konkurence příčinou právě i některých šenkýřských nešvarů, jako například dlužení se majiteli domu a nákladníkům. Šenkovních domů bylo po městech hodně a nabídka pro hosty tudíž velká, takže hospodští nemohli nasadit nijak vysoké ceny. Zvláště ne v pokročilejším 16. a v 17. století, kdy se to již jen hemžilo různými cenovými omezeními. Zisk z šenku tedy nebyl nikterak velký. A přičetl-li se k tomu ještě nájem za pronajatý šenkovní dům, posudné a případně i cechovní poplatky, nezbývalo městskému šenkýři zrovna moc. Jestliže chtěli tito lidé ze své živnosti uživit ještě manželku a děti, nelze se divit, že měli tolik dluhů. Zároveň nám to i napovídá, proč se šenkýři čas od času nevyhnuli nějakému tomu dalšímu hříchu, jako bylo šizení hostů, falšování nápojů, krádeže apod. Rozhodně nechci tvrdit, že všichni šenkýři byli nevinní, mnozí tyto kousky nepodnikaly zrovna z nouze, ale jistě se našlo i dost takových, kterým někdy nic jiného nezbylo. Je ovšem pravda, že mnozí šenkýři si za svou finanční situaci mohli částečně sami, protože dávali příliš často hostům na dluh a hosté se pak někdy neměli k tomu, aby dluh zaplatili. Proto se v různých instrukcích šenkýřům prodej na dluh zakazuje. Mnozí hospodští si však věděli rady, jak z dlužníků peníze dostat. Kašpar Horník roku 1604 v Praze dával dceři od Kamzíků víno pouze na prstýnek, „takže kolikrát Kamzíkovic ten prsten vypláceli a zase zastavovali.“ Roku 1611 seděli u pražské šenkýřky Mariany tři pijáci a odmítali jí zaplatit útratu za úctyhodných 209 pinet. Mariana z již podroušených hostů ale postupně vyloudila košili, prsten a tři tolary a pak ještě čtvrtý, když ho chtěl jeden z návštěvníků rozměnit. Tak si v podstatě zaplatila sama.272 Někteří šenkýři ale takové štěstí neměli a hosté jim leckdy utekli bez zaplacení. Hlavně šenkýřky, které bývali k hostům mírnější než muži, mívali potíže s placením hostů a díky tomu pak i následně se zaplacením nájmu. Leckterý šenkýř takový problém vyřešil prostě tak, že utekl také. Žertovné krčmářské artikuly ze 16. století si tuto běžnou skutečnost dobírají: „Item který krčmář šenkuje (...), aby neutíkal, dokud se nezdluží 80 neb sto kop. Jestližeť nechtí věřiti v jednom městě, jeď do druhého, třetího, až do pátého, a když budeš sto kop dlužen a nechtíť víc 271 272

Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 350. Tamtéž, s. 382 až 383.

62

věřiti, tehdy muožeš se ctí utéci.“273 A že autor předchozích slov zesměšňoval opravdu existující problém, dokazují pražské artikuly z roku 1629 určené šenkýřům. Aby nedocházelo k ochuzování nákladníků, mají se hospodští řídit tímto pravidlem: „Který by šenkýř spustíce se jednoho pána nákladníka, od jiného piva bráti by chtěl, ten neprodleně aby dluh předešlému nákladníku zaplatil a dokavadž by nezaplatil, žádný z nákladníkův pod pokutou vejš oznámenou jemu aby piv nevystavoval, dokudžby cedulky aneb kvitanci o spokojení prvnějšího pana věřitele svého neukazoval.“274 Je tedy vidět, že nesplacené dluhy šenkýřů byly v 16. a 17. století denní rutinou. Úplně konkrétní případ pak můžu doložit na pražské šenkýřce Lidmile Šimonové. Ta roku 1695 stanula před městskou radou a mj. vypověděla: „Paní Kuttnerový jsem dlužna za pivo 3 zl. a 30 kr. a každou hodinu mě upomíná. (...) Šenkovala jsem U Žaludu dokud mně pivo neskysalo, potom jsem přestala a zůstávám tam dosavad, a nevím, co paní za činži vezme. (...) Já byla jednou v arestu na Novém Městě asi do třetího dne, že jsem byla dlužna asi 30 zl. za pivo.“275 Z tohoto strohého sdělení si lze učinit představu o tom, v jak neutěšené situaci se někteří nájemní šenkýři nacházeli. A to všechno i kvůli tomu, že větší než únosné množství lidí vidělo v možnosti šenku svého chlebodárce. Nejlépe je to vidět na už známém brněnském případu. Třicetiletou válkou poškozené město obývalo dost řemeslníků, kteří jako únikové východisko v období neprosperity jejich původního zaměstnání šenkovali víno z vlastních vinic, aniž by k tomu měli právo. Tím značně vzrostla konkurence pro odedávna šenkující patriciát a dlouholetý spor se mohl rozhořet.276 V Praze byla situace dokonce taková, že se někdy vyskytly i domy, v nichž se snažili provozovat živnost hned dvě hospody. Roku 1568 v jednom takovém domě šenkovala jednak paní Třeštíková a vedle ní panna Anna Kokerská. Jejich koexistence dostala vážné trhliny v okamžiku, kdy se pohádaly a popraly kvůli zákazníkům a skončily přes soudem.277 Konkurence však nepanovala pouze mezi samotnými šenkýři a vlastníky hospod, ale také mezi nákladníky, kteří jim prodávali pivo. Ti se snažili ušetřit právě na šenkýřích a přetahovali se mezi sebou o ty „nejvhodnější.“ Snažili se získat si je různými dary. Za ty po nich pak například požadovali, aby prodávali jejich zkažené pivo. I proti tomu se často zvedala vlna nevole. Toho se týká i poznámka z třebíčského městského 273

Frantova práva a jiné kratochvíle, ed. Kolár, Jaroslav, Praha 1977, s. 58. Zíbrt, Čeněk: Z dějin piva a pivovarnictví v zemích českých, Praha 1894, s. 15. 275 Archiv hl. m. Prahy, 1085, s. 40. 276 Dřímal, J.: Dějiny Brna, 1, s. 161. 277 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 384. 274

63

řádu z roku 1573, že šenkýři nemají dbát na žádné přátelství ani dary a chovat se spravedlivě.278 Pražští šenkýři byli na začátku 16. století pravidelně na vánoce obdarováváni od sladovníků. Ti se roku 1505 rozhodli, že s tím přestanou. Pod pokutou jedné kopy grošů bylo napříště zakázáno dávat šenkýřům „kúr anebo húsú anebo cožkoli.“ Jenže už o dva roky později zaznívá kritika na to, že se ustanovení nedodržuje. Prý se sice přestalo s vánočními dárky, ale sladovníci proto dopřáli šenkýřům dost dárků aspoň o velikonocích. Od roku 1507 se proto v Praze mělo dodržovat doplněné nařízení, „aby žádný soused netoliko k vánocům, ale ani k veliké noci kúr, vajec, drev, koledy neb cožkoliv nedával, tím chtě sobě šenkýřku před jinými vykúpiti.“279 Povolání městského šenkýře tedy mohlo být dosti nelehké a zdaleka ne vždy výnosné. Na druhé straně pokud byl hospodský chytrý, vyznal se, a pokud navíc měl hospodu na výhodném místě, mohl to dotáhnout docela daleko. Roku 1577 si v Českém Krumlově na náměstí zakoupil jistý Jan Ledenický zájezdní hostinec po zemřelém radním Zikmundu Podlahovi. Ledenický udržel dobrý kredit hospody a brzy se i jemu začalo říkat Podlaha a hostinci U Podlahů. Samozřejmě že vlastnit zájezdní hospodu bylo něco jiného, než šenkovat jako podruh v pronajatém domě. Navíc U Podlahů se během několika let ubytovalo mnoho významných hostů a nejen jejich tržba, ale hlavně jméno vynesly Jana Ledenického na výsluní. Již brzy se začal objevovat po boku Jakuba Krčína z Jelčan jako člověk, který mu následně po celá osmdesátá léta zajišťoval převody financí. Z postavení svého majitele hostinec Jana Ledenického zpětně profitoval, zatímco jeho hospodář v pozici rožmberského agenta hodně cestoval – do dolno- i hornorakouských měst, do Německa, Uher, ale hlavně do Prahy. Cestovné mu samozřejmě proplácel jeho rožmberský pán. Nakonec to Ledenický jako schopný hospoddář v rámci rožmberského dominia dotáhl až na post hlavního správce financí rožmberského kontingentu, se sídlem v Praze. A nebýt toho, že Petr Vok přičiněním některých dalších úředníků později odhalil mnohatisícové peněžní úniky do Ledenického kapsy, užil by si pravděpodobně milý hospodský celkem příjemné a zajištěné stáří.280

278

Nikodém, V.: Dějiny města Třebíče, s. 157. Zíbrt, Čeněk: Z dějin piva a pivovarnictví, s. 40 – 41. 280 Stejskal, Aleš – Bastl, Milan: Vzestup a pád rožmberského úředníka, HO 6, 1995, s. 119 – 123. 279

64

Židovští šenkýři Viděli jsme, že měšťané v 16. a 17. století bojovali proti šenkování šlechty, proti cizím šenkýřům, proti šenkujícím cizím městům, ale dokonce i proti obyvatelům města vlastního. Proto jistě nepřekvapí, že se od možnosti šenkovat víno a pivo čeští a moravští měšťané snažili odstrčit také některé náboženské a národnostní menšiny, jako byli Židé. Židé byli pro české obchodníky a živnostníky od středověku velkou konkurencí a proto se měšťané již od 15. století snažili co nejvíce omezovat jejich práva různými nařízeními. Roku 1542 dokonce dosáhli toho, že byli všichni Židé vypovězeni z českého království a například v Praze zůstalo jen 15 jejich nejpřednějších členů. Již o sedm let později se ale opět mohli všichni vrátit nazpět. Roku 1567 jim Maxmilián II. dokonce vydal privilegium, které mělo zamezit tomu, aby se podobný exodus opakoval.281 Tím získali Židé na dlouho relativní klid a přestože se proti nim poddané obyvatelstvo stále bouřilo a svádělo na ně některé své neúspěchy, panovníci nad nimi drželi ochrannou ruku. Jak by také ne, když si od nich půjčovali nemalé sumy peněz. Po prohrané Bílé Hoře pak Židé ještě získali, když jim Ferdinand II. udělil privilegium na obchod se všemi možnými produkty. Páni si je navíc zvali jakožto zkušené obchodníky na svá panství a lidé s despektem sledovali nevítanou konkurenci. Až do třicetileté války se dařilo měšťanům držet židovské obyvatelstvo dál od důležitých živností, jako bylo šenkování piva a vína. Městské rady různě kličkovaly a oháněly se různými listinami a oprávněními. Například pražská rada roku 1588 proti tomu, že Rudolf II. udělil právo šenku některým Židům.282 Roku 1620 si stěžovali prozměnu pražští Židé, že stávající šenkýřský řád zhoršuje možnost jejich výdělku. Konšelé je vyslechli, nechali si celou záležitost projít hlavou a nakonec odpověděli velmi neutrálně a celá věc byla zametena pod stůl.283 Nerovný boj při prosazení se v šenkýřské živnosti sváděli Židé i v Přerově. Do konce 16. století se jim podařilo nashromáždit několik privilegií, ovšem ta jim roku 1600 všechna zrušil Karel Starší ze Žerotína a zakázal jim ve svých domech šenkovat víno. Směli ještě doprodat to, co měli v zásobě, ale od příště již museli víno pořizovat od domácích měšťanů.284

281

Janáček, Josef: Dějiny obchodu v předbělohorské Praze, Praha 1955, s. 68. SČ VII., s. 267. 283 Zíbrt, Č.: Z dějin piva a pivovarnictví, s. 90. 284 Dějiny města Přerova, I., s. 233. 282

65

V 17. století se ale situace Židů přecejen v některých směrech zlepšila. Během třicetileté války se jim podařilo překonat lépe její útrapy a leckde získat vliv na šenkýřskou živnost. Vyplívá to z některých zmínek, jako třeba že když roku 1629 obnovil Vratislav z Pernštejna litomyšlským měšťanům jejich privilegia, zakázal zároveň šenkovat víno vesničanům a také Židům.285 V Brně spolupracovali Židé s městskou radou, když za účelem ulehčení městu od válečných dluhů vznikl na Křenové ulici židovský zájezdní hostinec a v jiných dvou domech pivnice.286 V Prostějově využili Židé válečného rozvratu a převzali v nepočetném městě řízení vinného a pivního šenku. Když se po válce začalo město vracet do starých kolejí, snažili se Židé udržet si získané pozice a podporovali vrchnost v jejím podnikání proti měšťanům.287 I to byl ostatně důvod, proč páni rádi zaměstnávali Židy – stáli totiž většinou na jejich straně. Nic jiného jim také často bohužel ani nezbývalo. Prostějovští Židé se nakonec, když se město hospodářskému nátlaku vrchnosti ubránilo starými privilegii, snažili uhájit si alespoň možnost pálení kořalky. Městská rada jim sice roku 1692 při prohlídce zabavila několik kotlů a zakázala obchodovat s obilím, ale Židé přesto pálenku dál vyráběli tajně.288 Právě ve výrobě pálenky časem objevili Židé možnost výdělku, a proto se s židovskými vinopaly můžeme v 16. a 17. století setkat v mnoha českých a moravských krajích. V Bzenci měli roku 1657 za vinopala Žida Josefa.289 Kořalku pálí a prodávají roku 1671 i uherskobrodští Židé.290 Ve Vlašimi na přelomu 17. a 18. století vyráběl a peněžil kořalku vrchnostenský Žid, který navíc na rozdíl od ostatních vinopalů možná ani nemusel odvádět povinné poplatky.291 K Židům se zkrátka prosazoval vždy poněkud odlišný přístup než k ostatním. Většinou bohužel spíše diskriminující, ovšem židovští měšťané s tímto faktem dokázali bojovat a v něčem ho leckdy i využili. Třeba díky tomu, že v Praze nebyli židovští šenkýři vedeni v knihách s ostatními, neměli nad nimi konšelé zdaleka takovou kontrolu a Židům se tak dařilo mnohem lépe vykličkovat a vymluvit se z dluhů, které tak často trápili jejich křesťanské kolegy.292

285

Křivka, J.: Litomyšlský velkostatek za Pernštejnů, s. 33. Dřímal, J.: Dějiny Brna, 1, s. 159. 287 Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 25 – 26. 288 Tamtéž. 289 MZA Brno, F 287 Bzenec, inv. č. 3, folio 6. 290 MZA Brno, F 281 Uherský Brod, inv. č. 4, folio 47. 291 Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě, s. 236. 292 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 345. 286

66

Pravidla šenku Šenkování piva a vína ve městech i na venkově se řídilo různými vrchnostenskými nařízeními. Jinak probíhal šenk ve městech s pravovárečnými obyvateli, jinak ve městech s šenkovním pořádkem. Některá společná pravidla ale platila tam i tam. Chtěl-li šenkýř či hospodář šenkovat víno, musel nejprve donést na ukázku vzorek perkmistrovi a k tomu určeným konšelům, kteří víno okoštovali. Podle toho měli určit jeho cenu „a na sudu připsati dáti, po čem to víno sazeno jest a špunt na témž sudu zapečetiti a tak má to víno (…) šenkováno býti.“293 Takové pravidlo platilo roku 1571 v Praze, ale s podobnými se lze setkat i jinde – například v Kutné Hoře již roku 1510 nebo v Litomyšli 1563.294 I u piva určovala městská rada ceny a ty potom visely vyvěšené na zdi radnice nebo byly po ulicích vyhlašovány biřici.295 Úmyslnému zhoršování kvality nápojů mělo zabránit výše uvedené zapečetění sudu a nákladnická znamení na sudech, která ukazovala, na koho si jít v případě nedobrého piva stěžovat.296 Každý měl také šenkovat pouze jediný druh piva či vína, jednak opět kvůli zamezení míchání a také aby se zvýhodnily domácí nápoje před dováženými. Snad téměř všude platilo nařízení, že cizí pivo a víno se šenkuje dráže než domácí (a navíc se platí za jeho dovoz). Kdo by chtěl šenkovat cizí víno, má v Praze roku 1571 donést k okoštování půl pinty a opět bude perkmistrem a konšely určena výčepní cena a zapečetěn špunt na sudu. A kdyby šenkýř nebo šenkýřka víno (u piva platilo něco obdobného) přecejen nějak upravili nebo kdyby jej prodávali dráž než se stanovilo, mělo se jim zabavit a navíc provinilci hrozila ztráta živnosti. A kdyby to víno „změněno neb zplundrováno bylo, a to se vskutku poznalo, ten hospodář neb hospodyně, šenkýř neb šenkýřka, má podle uvážení trestán býti a to víno chudým do špitálu dáno býti. Pakli by tak zplundrováno a zkaženo bylo, jakož se toho mnoho (…) přihází, a ku pití se nehodilo, (…) takové víno ať ven z sklepův na ulici vytaženo a vosekáno jest.“297 Takováto nařízení se týkala hlavně měst, kde lidé šenkovali alkohol vlastní. Tam, kde se povinně nalévaly vrchnostenské nápoje cenu buď pán přímo určil nebo to nechal na poddaných a spokojil se s tím, že si víno nebo pivo od něj koupili. Tak například roku 1604 jsou „obyvatelé města Bzence povinni vrchnosti ročně dvanácte beček vína

293

Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 75. Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 376. 295 Tamtéž, s. 346. 296 Tamtéž, s. 342. 297 Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 75.

294

67

vyšenkovati, v tý ceně, jak jim od pána vystaveno bude.“298 Roku 1671 jsou vrchností určeny prodejní ceny i Uherskému Brodu.299 Naproti tomu na novosvětlovském panství mají šenkýři nalévat víno „po čem se jim sadí, mírnost v tom zachovaje.“300 S opatřeními proti falšování piva a vína jsem se v tomto typu měst a městeček nesetkal. V případě, že se šenkovalo panské pití, však pravděpodobně k jeho předělávání neměli lidé moc velké sklony. Co ale majitelé měst a městeček jejich obyvatelům určovali, bylo množství piva a vína, které museli odkoupit a vyšenkovat. Většinou to bylo řečeno podobně jako výše ve Bzenci. Měšťané Moravské Třebové měli povinnost vyšenkovat ročně dva drajlinky vína.301 Jinde je pouze konstatováno, kolik se ročně v daném městě vyšenkuje určitého nápoje, není to dáno nijak direktivně, ale pravděpodobně se s nastaveným režimem počítá. Města, která měla povinnost vyšenkovat to, co jim pán přikáže, se ale někdy mohla dočkat i nečekaných bonusových dávek, jako tomu bylo roku 1599 v Soběslavi. Petr Vok z Rožmberka se tehdy chtěl zbavit přebytečného vína a přikázal městu, že musí vyšenkovat 20 věder. Prý jim je dá stejně levně, jako je sám koupil a navíc jim i odpustí ungelt.302 Města, jenž měla svobodu v šenkování svých nápojů a zachovala se v nich vrstva obyvatel s výsadními šenkovními domy, už další pravidla ohledně výčepu nemívala. Pravovárečníci šenkovali celý rok a svůj provoz si regulovali sami, pokud samozřejmě nějak nenarušovali městské stanovy. Nebylo jich přecijen tolik, aby se museli ve své živnosti omezovat. Ve městech (zpravidla poddanských), kde mohli šenkovat všichni lidé, ale byl potřeba nějaký řád, podle kterého by se měšťané v šenku spravedlivě vystřídali. Takovému řádu se v 16. a 17. století říkalo „pivná“ resp. „vinná pořádka“. Pořádka spočívala už podle názvu v tom, že sousedé šenkovali „po řadě“ zaběhaným způsobem (většinou podle ulic a městských částí). Když došel šenk až k příslušnému měšťanu, dotyčný vyvěsil na znamení, že bude prodávat víno či pivo, slaměný věchet a začal šenkovat. Měl na to většinou omezenou dobu v řádu několika dnů až týdnů a po uplynutí tohoto času musel s šenkováním přestat, sejmout vích a předat pomyslnou štafetu svému sousedu. Poměrně typickým způsobem se měl odvíjet šenkovní pořádek v městě Kojetíně podle tamějšího návrhu z roku 1541: Město by se v rámci šenku rozdělilo na třetiny, v každé by čepoval jeden soused vždy jen jedno víno, toho by pak 298

MZA Brno, F 287 Bzenec, inv. č. 1, folio 20. MZA Brno, F 281 Uherský Brod, inv. č. 4, folio 41, 60 – 61. 300 MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv. č. 1, folio 8. 301 MZA Brno, F 75 Moravská Třebová, inv. č. 2, folio 4. 302 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 377. 299

68

vystřídal další. Každý by mohl vyšenkovat buď dva sudy nebo jednu tzv. „desítku“ (desetivěderní sud) a k té ještě 4, 6 nebo 8 věder. „Pořádka jíti má do dvouch neděl, a má počínáno býti druhou neb třetí hodinu na den, a zvoněno býti má na pořádku půl hodiny.“ Kdo by nestihl načaté víno vyšenkovat do dvou týdnů, „ten hned v tej hodině, jakž by na jinou pořádku zvoněno bylo, aby vích sňal a vína toho nešenkoval pod propadením pokuty na rathauz hřivny, a vína do roka aby nešenkoval.“ Kdo by šenkovat nechtěl, nemůže nikomu tuto možnost prodat ani darovat. A má se hlídat, aby nikdo nešenkoval déle nebo víc vína, než je psáno, a nemá být nikomu „podtáčeno“ mimo pořádek, vše pod stejnou pokutou.303 V dalších městech byla organizace velmi podobná, s některými malými odlišnostmi. Tak například vlašimští obyvatelé jsou roku 1655 nabádáni, „aby pořádkem šenkovali, a na každé straně304 asi na dvou místech. A pakli by ten, na koho by pořádek šenku přišel, šenkovati nechtěl, bude moci jinšímu (však proti slušné záplatě) ten šenk pustiti.“305 Šenkovní právo mohou přenechat ostatním i obyvatelé měst a městeček hukvaldského panství v roce 1554, ovšem musí to oznámit čtyři neděle předem, aby se ti, na nichž bude řada, stihli do té doby zásobit vínem. Kromě toho se na tomto panství rozlišuje pořádka vinná a pivná, které se sice řídí stejnými pravidly, ale pravděpodobně neprobíhají současně.306 Podobně tomu bylo i v Prostějově, kde se při pivné pořádce vařilo pivo, ovšem šenkovalo se až při pořádce vinné.307 Některé šenkovní pořádky byly ovlivněné pravomocemi vrchností dodávat do měst svoje pivo a víno. Již zmínění vlašimští museli v rámci své vinné pořádky nejdříve pánu „k ruce jednu bečku vína vyšenkovati“ a teprve potom mohli zpeněžit i jeden soudek svůj. Toto pravidlo ale pozdější vlastnice Vlašimi – hraběnka Františka Benigna z Weiszenwolfu – zrušila a dovolila poddaným šenkovat víno, jaké chtějí. Ovšem za příslušný poplatek.308 V dalších městech se páni snažili prosadit své víno jinak. V Hodoníně měl počátkem 17. století vždy od svatého Valentina do svatého Václava monopol na prodej vína pouze panský šenkhauz.309 I Dolní Kounice měly na přelomu 17. a 18. století nařízeno, aby vždy nejprve několik dní šenkoval panský šenkhauz a až potom směli přijít na řadu ostatní domy v městečku.310 Jakousi kombinaci několika možných způsobů jsem našel roku 1585 ve Vizovicích. Zde byl šenkýřský rok následovně rozfá303

AČ XX., s. 455. Vlašim rozděluje řeka Blanice na dvě části. 305 Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě, s. 218. 306 Kameníček, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., Brno 1905, s. 600 a 604. 307 Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 14. 308 Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě, s. 218 a 226. 309 Chocholáč, B.: Hodonínské panství počátkem 17. století, s. 69. 310 Eckl, Petr: Život obyvatel městečka Dolní Kounice, s. 64. 304

69

zován: Od sv. Jiří do sv. Václava držel šenk vizovický pán. Od Václava do Martina mohli měšťané provozovat šenkýřskou živnost naprosto volně. Potom od sv. Martina až do velikonoc se ve Vizovicích dodržovala pořádka a od velikonoc do sv. Jiří bylo období dalšího „frejunku“ neboli volného šenku.311 Takové „frajlinky čtyři, při nichž se žádného platu nedává,“ měli i v Jaroměřicích nad Rokytnou roku 1630.312 Těžko říct, zda je Jaroměřičtí neměli v době městských jarmarků. Některé vrchnosti totiž svým městům dávaly v čase trhů volnost šenku (třeba již uvedenému Kojetínu313) a města tuto možnost dobře využila. Při jarmarcích proudilo do měst velké množství lidí, takže zisky z prodeje nápojů při těchto příležitostech byly často srovnatelné se zisky za období několikanásobně delší. Jak jsem již psal, šenkovní pořádka se dochovala hlavně ve městech bez výsadních hospod. Jednou z mála výjimek, kde pravovárečníci pořádku tolerovali, byl Prostějov. Jinde se většinou proti takové násilné organizaci vzepřeli. V Mělníce se roku 1572 původně měšťané také dohodli, že by mohli šenkovat víno podle pořádku, ale bohatí hospodští ve spojenectví s rychtářem dosáhli toho, že z pořádku sešlo.314 Obecně si troufám říci, že systém vinné a pivní pořádky se rozvinul v mnohem větší míře na Moravě než v Čechách, kde si měšťané snad uchovali větší rozhodovací pravomoci.

Cechy a krčmy, cechovní hospody Od husitské revoluce nastala v královských a po nich i v poddanských městech zlatá doba cechů. Cechy ovládly městské hospodářství na následujících několik staletí, přečkaly potrestání stavovského odboje v roce 1547 i třicetiletou válku a přesto, že svou konzervativní politikou působily na rozvoj měst spíše negativně, staly na celé 16. a 17. století jedním z hlavních činitelů ovlivňujících život městské společnosti. Nejen, že se členové cechů museli řídit různými statuty obsahujícími i články o tom, jak se chovat v hospodě, existovali dokonce vlastní cechovní hospody, kde se mistři a tovaryši scházeli při rozličných příležitostech. Cechovní společenství dodržovala hodně tradic a zvyklostí a s mnoha z nich byla časem pevně spjata hospoda. Některé zvyky měly kořeny hluboko ve středověku. Již ve

311

MZA Brno, F 12 Vizovice, inv. č. 3, folio 127. MZA Brno, F 459 Jaroměřice nad Rokytnou, inv. č. 1, folio 6. 313 AČ XX., s. 456. 314 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 372. 312

70

14. století bylo prý zvyklostí podarovat cizího tovaryše na přivítanou či když odcházel přípitkem. Tato zvyklost se nazývala „tovaryšským šenkem“ (z něm. Geschenk - dar). Tovaryšský šenk se později stal téměř nutností u těch cechů, jejichž tovaryši měli povinnost vandrovat (na zkušenou obcházet další tuzemské i cizozemské cechy stejného řemesla). Z toho důvodu dělí Zikmund Winter řemesla na šenkovní a nešenkovní. A hned dodává, že v českých zemí byla naprostá většina těch šenkovních.315 Být šenkovním cechem tedy znamenalo mít hospodu – bylo to důležité, chtěl-li cech přijímat nové cizí tovaryše a chtěl-li také, aby jeho domácí odchovanci měli zaručeno podobné přijetí v cizině. To, že cech nemá hospodu, se totiž rychle rozneslo a takové organizaci se pak vandrovní tovaryši vyhýbali.316 Řeklo-li se v 16. století, že řemeslníci nemají hospodu, bylo to jako říci, že nemají cech. Roku 1571 podobnou informaci kdosi roztrušoval o pražských hřebenářích.317 Proto vlastnit hospodu byl základ a nemohlo-li by ji řemeslo svou velikostí plně vytížit, skládaly se na ni i dva nebo tři cechy dohromady.318 Správná cechovní hospoda se pyšnila vývěsním štítem se znamením vystihujícím příslušné řemeslo. Statut tesařů pražského Nového Města z roku 1585 nakazuje, aby na domě, kde je hospoda, byla přibita tabule s malovaným tesařským znamením, „tak aby tovaryši vandrovní, kde hospoda jest, poznati mohli.“319 V 16. století byla cechovní znamení na hospodách ještě skrovnějšího rázu, v 17. století již vznikají výraznější a jednoduché vývěsní štíty si uchovávají již jen chudší cechovní organizace. Zatímco pražští cvočkáři vlastnili jen tabulku se srdcem a dvěma hřebíky, koláři ze stejného města se mohou pochlubit červeným kolem drženým dvěma zlatými lvy a malostranští ševci velkou černou, zlatem pobytou botou.320 Cechovní hospoda měla hned několik důležitých funkcí. Jednou z hlavních bylo, že se v ní konaly cechovní schůze – „pořádky“ (nebylo tomu tak jen u některých menších cechů s málo mistry). Schůze se řídily zavedenými pravidly, jejichž porušování se pokutovalo. V 17. století byla schůze svolávána obchůzkou s ferulí, cechmisterským odznakem.321 Všichni mistři a tovaryši byli většinou povinni na schůzi přijít, jak tomu bylo v Chomutově 1520, ale i jinde.322 Zpravidla se netolerovaly pozdní příchody, byl určen čas, do jakého se měli všichni dostavit a po jeho vypršení se platila pokuta. Někde 315

Winter, Z: Český průmysl a obchod, s. 21 – 22. Tamtéž. 317 Tamtéž, s. 7. 318 Tamtéž, s. 343. 319 Tamtéž, s. 165. 320 Tamtéž. 321 Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, s. 720. 322 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 116. 316

71

pro teto účel měli přesýpací hodiny, jinde čas měřili vyhořením svíce.323 Ševci ve Vlašimi mají od roku 1654 chodit do hospody všichni najednou společně, „tak jak starobylý pořad vždycky se jest zachoval.“324 Na cechovním pořádku byli všichni rozmístěni podle zasedacího pořádku. Počet účastníků pořádku býval obvykle takový, že hosté seděli za několika stoly. První v pořadí stál cechmisterský, neboli „starší“ stůl, u „mladšího“ stolu seděli řadoví mistři a poslední stůl patřil tovaryšům. Tak tomu bylo u počtem mohutných pražských cechů, v menších městech jakým byla roku 1583 Česká Kamenice, se cech při pořádku srovnal u jednoho stolu. V Heřmanově Městci byli roku 1591 pekaři seřazeni hierarchicky a cechmistři ještě zvlášť podle data svého zvolení.325 Všichni se měli samozřejmě při schůzi chovat slušně a vyvarovat se nepřístojností. Běžně také nikdo nesměl bez dovolení vstávat a odcházet, nejmladší mistr obyčejně sedával u dveří a hlídal, aby nikdo nevyšel, dokud schůze neskončí nebo dokud mu to nebude dovoleno.326 Cechovní schůze se konaly několikrát do měsíce a čtyřikrát do roka pak byly schůze hlavní. Kromě toho se držely větší slavnosti také o tzv. „svačinách“, což byly slavnosti svatého patrona cechu, něco na způsob posvícení. Jak už to při takových slavnostech chodilo, spořádalo se hodně jídla i pití a hody se také někdy trochu protáhly. Roku 1613 byli takto předvoláni na radnici všichni pražští mlynáři, kterým bylo nakázáno, „aby takového nenáležitého pití, žraní, pangetování den, dva, tři i třebas celý týden zanechali.“327 K hlavním cechovním schůzím bývaly také připojovány „svačiny mistrovské“. Buď se konal pořádek jinde a na svačinu se cech přesunul do hospody nebo už se v hospodě sedělo předtím a při svačině akorát nastal jakýsi volnější režim v chování. Při mistrovské svačině se také na hlavní cechmisterský stůl vyskládaly cechovní honosné picí nádoby. To byly hlavně cínové konvice, které postupem doby získávaly čím dál větších rozměrů. Pražští sladovníci měli konvici tak velkou, že ji museli nosit na nosítkách. Malované džbánky a sklenice se vypálenými znaky, figurami a nápisy se objevují až v pokročilém 17. století.328

323

Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 116. Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě, s. 235. 325 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 169. 326 Tamtéž. 327 Tamtéž, s. 169, s. 117. 328 Tamtéž, s. 180 – 181. 324

72

Pivo a víno se v cechovních hospodách popíjelo prakticky při všech příležitostech. První událostí v roce, kdy se řemeslníci sešli u pití, byla volba cechmistrů.329 Pilo se samozřejmě i na svačinách ale také při běžných cechovních schůzích. Většinou se pilo tzv. „na řád“ a hlasovalo se, zda na vinný či pivní mok padnou peníze z cechovní pokladny nebo si útratu zaplatí každý sám.330 Kromě všech těchto pravidelných akcí se pořádala hostina i při mimořádných příležitostech jako třeba návštěvě jednoho cechu druhým, jako když roku 1597 přijeli budějovičtí sladovníci za svými kolegy do Loun. Některé cechy mívaly v hospodě dokonce cechmisterský soud a při (nebo po) něm se jistě také něco vypilo.331 Mimořádný hodokvas se konal, když se cech stěhoval do jiné hospody. Zatímco chrudimský cech koželuhů a mydlářů při té události utratil roku 1592 pouze 40 míšeňských grošů, litoměřičtí soukeníci prohýřili roku 1553 hned 23 kop.332 U piva a vína se ale cech sešel i při neveselých okolnostech, jako byl pohřeb některého z členů. Koncem roku 1620 se v Praze po jednom takovém pohřbu konaném „na jednoho perníkáře“ sešli řemeslníci v hospodě a popíjeli pivo, až se nakonec někteří poprali a jeden člověk při tom zemřel. Pohřeb se tak konal nakonec ještě jeden.333 Chovat se řádně ale museli členové cechu v hospodě stále. Kožešníci v Trhových Svinech měli dodržovat, „dokavad v cechu seděti budou, aby oplzlých mluvení a lání se uminulo a toho ušetřilo.“ Kromě toho neměli řemeslníci rozlévat pivo, opíjet se a připíjet si s nevěstkami.334 Kromě hlavní cechovní hospody mívaly cechy ještě hospodu tovaryškou.335 Právě ta tvořila jakési zázemí, základní tábor pro příchozí vandrovní tovaryše, ti měli povinnost ubytovat se pouze tam a nikde jinde, ve Vlašimi by za to roku 1655 přišli o živnost nebo museli do vězení.336 Takový tovaryš přišel do města, podle vývěsního štítu našel cechovní hospodu, vešel dovnitř, vyčkal příchodu hospodského, představil se, svěřil mu svůj cestovní tlumok a zbraň (jinak by nemusel být přijat) a požádal o ubytování. Přišlili do hospody starší tovaryši, měli novému příchozímu připít vínem nebo pivem. Hlavně vinný přípitek ale tovaryše velmi finančně vyčerpával, i když na něj šly často příspěvky z tovaryšské pokladny. Proto si například olomoučtí váčkařští tovaryši roku 1539 vymohli, aby směli připíjet jen pivem a řemenáři ze stejného města roku 1580, aby se pří329

Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 116. Tamtéž, s. 117 a 181. 331 Tamtéž, s. 142. 332 Tamtéž, s. 118. 333 Archiv hl. m. Prahy, 1071, folio 131. 334 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 181. 335 Kühndel, J.: Vývoj olomouckých řemeslných cechů, s. 123. 336 Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě, s. 248. 330

73

pitky aplikovaly jen v sobotu.337 Starší tovaryši vandrovníkům také sháněli práci mezi cechovními mistry. Někde ovšem mistři docházeli do hospody najímat vandrovní tovaryše sami. Od 17. století sloužila k tomuto účelu ve světnici stojící tabule, na níž byl zaznamenán stav pracovní poptávky ze strany mistrů.

338

Pokud se pro vandrovního

tovaryše žádná práce nenašla, směl v hospodě zpravidla krátký čas pobýt, ale potom musel putovat dál. V hospodě pražských mlynářů roku 1602 a rakovnických krejčí 1580 směl tovaryš bydlet tři dny, u tkalců v Trhových Svinech roku 1573 osm dní, ovšem pražští knihtiskaři na sklonku 16. století neúspěšné vandrovní tovaryše vyháněli ihned. O jejich odchodu měl také většinou vědět hospodský, neboť u něj tovaryši často nastřádali za dobu svého krátkého pobytu dluh.339 Kromě toho, že chodili tovaryši na cechovní pořádky s mistry, mívali i pravidelný vlastní slavnostní šenk. Ten se konal většinou v neděli,340 ne všude však každý týden, běžnější byl spíše čtrnáctidenní termín, jako u vlašimských ševců (1655) a řezníků (1657) 341 a třebíčských soukeníků (1592).342 Při tom kdo z třebíčských tovaryšů přijde do pořádku, má zaplatit do společné pokladnice dva denáry, ten kdo by se nedostavil, má dát tři. Řád někdy určoval, kolik se smí při této sešlosti propít peněz. Při tovaryšském pořádku se popíjelo za podobných pravidel jako při normální cechovní schůzi. Platil zde podobný zasedací pořádek, všichni se měli chovat slušně a trestaly se pozdní příchody. Roku 1585 se v Kutné Hoře nechtělo zámečnickému tovaryši Petru Pičkovi do schůze vůbec. Proto se omluvil a zaplatil za sebe povinný peníz. Ostatní tovaryši se ale dožadovali, aby přišel osobně a tak mu nezbylo, než se dostavit. Ovšem, když měl „každému dvě konvičky piva splnit“ (neboli příslušný objem s každým vypít), utekl, k velikému rozhořčení spolustolovníků.343 Podobné pití na řád se u tovaryšů ale již později trestalo. Co se pokutovalo téměř všude, bylo rozlití piva, dále zmíněné opilství a připíjení nevěstce. A úplně nejčastěji snad účast při hazardních hrách. Žádný tovaryš neměl chodit do pořádku se zbraní, bez čepice či klobouku a ve všedním nebo nějak nenáležitém oblečení.344

337

Kühndel, J.: Vývoj olomouckých řemeslných cechů, s. 125. Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 344, 348 – 349. 339 Tamtéž, s. 350. 340 V Olomouci se mu proto říkalo „Schenk-suntag“. Kühndel, J.: Vývoj olomouckých řemeslných cechů, s. 125. 341 Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě, s. 248 a 252. 342 Nikodém, V.: Dějiny města Třebíče, s. 222. 343 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 352. 344 Tamtéž, s. 394. 338

74

Tovaryšský pořádek se nemusel nutně konat v samostatném šenkovním domě, mohl fungovat pouze v rámci běžné hospody. Třebíčský mlynářský řád z roku 1608 praví: „Jestliže by se trefilo, že pan otec více hostí má, tedy máte stolu svého ustoupiti a hostem příti a k jinému stolu sednouti a pořádku přece konati.“345 U vlašimských řezníků zase „poněvadž pan tatík dům hostinský má a s nimi samými živ býti nemůže,“ mají tovaryši, kdyby přišel do hospody nějaký soused, dotyčnému nabídnout místo u stolu, vstát a pozdravit.346 Neseděli-li tovaryši na pořádku ve vlastní hospodě, sedali aspoň u jednoho stolu. Obecně tovaryši většinou drželi při sobě v rámci jednoho řemesla a sedávali zvlášť od řemesel ostatních, jak bude dobře vidět v jedné pozdější ukázce. Učedníci směli někde na tovaryšský pořádek též přijít. Po jeho skončení ale neměli v hospodě déle zůstávat, bujné tovaryšské veselí jim tak bylo odepřeno.347 Jinak asi učedníci do hospody moc chodit nesměli, ovšem pokud se někdo vyučil řemeslu, užil si své „povýšení“, když ho tovaryši pozvali na hospodu a přivítali mezi sebou. Hotový učedník měl ale krom toho ještě vystrojit svačinu mistrům (nebo za ni aspoň zaplatit).348 V tovaryšských hospodách a mezi tovaryši vůbec se odehrálo během 16. a 17. století bezpočet rozepří. Nejčastěji docházelo k rozmíškám řemeslníků mezi sebou, ale časté byly také bitky s městskými synky či kolejními studenty. Roku 1594 přišel na pořádek pražských pokrývačů Jan Pěnkava. Starší tovaryši seděli pokojně, ale Pěnkava „hned hledal zlou vůli.“ Snažili se domluvit mu, ale on se rozzlobil a hodil mezi ně konvici.349 Dokud probíhaly spory v rámci jednoho cechu, většinou nedošlo k vážnějšímu incidentu. Tovaryši se mezi sebou směli škádlit, jak chtěli. Ovšem jakmile do toho zasáhl cizí řemeslník, už si to líbit nedali. Roku 1570 seděli v jedné pražské hospodě za jedním stolem kloboučníci a za druhým sladovníci. Kloboučnický tovaryš Martin Heřman vypráví: „…i kratochvílili naši, porazil jeden druhého na lavici. Tehdy sladovníci, kteříž seděli za druhým stolem, vlili pivo na něj.“ Z toho vzešla hádka, která by nebývala dlouho pokračovala, kdyby nebylo nějakého zvlášť sedícího boleslavského nožíře, který vzal konvici a hodil ji mezi znesvářené řemeslníky. To vyvolalo rvačku, kterou musel uklidňovat šenkýř s pomocí hospodáře.350 Roku 1606 zase v Kutné Hoře seděli na pivě uzdáři a punčocháři, kteří se navzájem neměli v lásce. Jeden uzdář hvídl do ucha punčochářovi a vzešla z toho opět bitva, při které byl vážně poraněn nevinný host Joachim 345

Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 394. Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě, s. 250. 347 Tamtéž, s. 314. 348 Tamtéž, s. 334. 349 Archiv hl. m. Prahy, 1061, folio 244. 350 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 138. 346

75

Špelink.351 Z Vlašimi prozměnu zaznívají na sklonku 17. století stížnosti na to, jak tovaryši a čeládka v pondělí po schůzi často bezdůvodně zahálí, „mladou neděli sobě dělají, pijí a kvasí.“352 Některé cechy proto tovaryšské hospody nechtěly. Prostějovští soukeníci, když v roce 1520 získali od Jana z Pernštejna cechovní artikuly, prosili zároveň, aby jim šlechtic nezřizoval tovaryšskou hospodu, protože prý takové hospody přináší každému řemeslu jen „nepořádky a meškání.“ Věděli to pravděpodobně z blízké Olomouce.353 Provozovat dům s cechovní hospodou se považovalo za poměrně výdělečné. Podnikání se bohužel nevydařilo pražskému měšťanu Tauškovskému, který roku 1612 naříká, že když najímal dům, tvrdil mu jeho majitel, jak dobře dělá, že zde má hospodu ševcovský pořádek. Jenomže ševci si prý mezitím oblíbili jinou hospodu a pan Tauškovský tak utrpěl škodu.354 Hospodáři, který cechovní hospodu spravoval, se mezi tovaryši neřeklo jinak než „pan otec“ nebo „pantatík“, jeho manželce „paní matka“ a oni sami pak tovaryše nazývali „pány syny“. To, jak se měl cech k hospodskému chovat vystihuje dobře ševcovský tovaryšský řád z Vlašimi druhé poloviny 17. století: „A poněvadž jest hospoda pro pohodlí vandrovním řemeslníkům spůsobena, tu všickni předně pantatíka, paní matku, dítky, čeládku jejich v poctivosti míti (mají).“355 Pražští mečíři roku 1575 trestali dlouhým vězením řemeslníka Antonína, za to že řekl pantatíkovi „šelmo“.356 Hospodský se mimo jiné někdy staral o pokladnu, kam také putovaly jemu odevzdané tovaryšské výdělky. Jinak měl pan otec poměrně široké pravomoce, hlavně nad tovaryši. V České Kamenici nesměli roku 1538 ševcovští tovaryši vstát bez jeho svolení od stolu, zouvat se, česat se, nadávat, sednout si na jeho stůl a potrestán byl i ten, kdo hospodskému neřekl „otče“.357 Často mohl hospodský tovaryše sám trestat. V Sobotce měl roku 1597 hospodář dokonce spolu s cechmistry soudit.358 Na vánoce někdy dostával pan otec od cechu peněžité dary. Cechovní hospoda tedy jak vidno stála v centru dění snad ještě více než ostatní městské krčmy. Dalo by se říci, že pro některé tovaryše byla jejich hospoda opravdovým druhým domovem a nejen proto, že je v ní vždy přivítal pan otec s paní matkou. 351

Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 300. Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě, s. 255. 353 Kühndel, J.: Vývoj olomouckých řemeslných cechů, s. 124. 354 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 164. 355 Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě, s. 248. 356 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 166. 357 Tamtéž, s. 381. 358 Tamtéž, s. 166. 352

76

Venkovské krčmy Krčmy výsadní, svobodné a vrchnostenské Stejně jako ve městech i na venkově se během staletí vyvinulo několik více či méně odlišných druhů krčem. Co ale tento vývoj celou dobu určovalo pro všechny typy krčem společně, byla možnost prodeje nápojů, respektive nabídky ubytování. Zpočátku mohli na vsích pravděpodobně pivo pro vlastní potřebu vařit všichni lidé (pomineme-li vesnice s šenkujícím svobodným rychtářem). Tam, kde se pivo začalo prodávat, později zůstalo jen několik osob, které se této výdělečné činnosti věnovaly. Více by se jich vedle sebe neuživilo, a tak bylo pro ostatní vesničany časem výhodnější kupovat si pivo od těch, kteří se na jeho výrobu a prodej specializovali. Tito lidé na své krčmy postupně získávali různá privilegia a svobody. Tak se vyvinuly výsadní a svobodné krčmy. V Čechách bylo na většině panství šenkování piva (a v té době již dlouho i vína) do krčem soustředěno již ve druhé polovině 15. století.359 Na Moravě tomu tak dle mého názoru zcela nebylo. V jagellonské době ale páni každopádně už viděli, že se jim vyplatí příjmy z hospodských nájmů a zakládali dosti krčem nových.360 To byla jakási předfáze vrchnostenského podnikání a budování pivovarů. V 16. a 17. století měli naopak stavové sklony počet krčem limitovat na takový, aby tak akorát vyhovoval jejich zásobám piva a vína, které do krčem posílali. Stará privilegia výsadních krčem sněm zrušit nemohl, ostatním hospodám ale vaření piva zakázal. Takže zatímco ještě za krále Ludvíka se mohla na vsích provozovat různá vaření piv „i šenkování všelijaká,“ dovolil-li to pán,361 později už platilo zřízení „O krčmy a vaření piva ve všech“ s tímto zněním: „Což se krčem po vsech a v těch krčmách vaření a vystavování piva dotýče, to aby každý pán, prelát, z rytířstva, i z měst po všech svých zastavili, aby v takových krčmách piva vaření a vystavování nebylo pod pokutou padesáte kop groší. Než co se krčem vařecích od starodávna dotýče, ti vařiti mohou a doma v té dědině vyšenkovati. Ale vystavovati piva žádný nemá.“ 362 Tento artikul vznikl na Moravě v roce 1530 a byl s malými změnami obnovován po celé předbělohorské období a vrchnost měla své režijní pivní hospodářství pojištěné. V rámci tohoto systému během 16. a 17. století vznikaly na venkově i z měst už známé šenkhauzy – vrchnostenské krčmy. Vedle krčem výsadních, vrchnos359

Míka, A.: Poddaný v Čechác, s. 56. Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích, 3 – 4, s. 426. 361 Kniha Drnovská, ed. Brandl, Vincenc, Brno 1868, s. 93. 362 Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným, s. 129. 360

77

tenských a nevelkého počtu krčem svobodných pak na vesnicích po celou dobu vznikalo a zase zanikalo dost obyčejných krčem poddanských, které páni podle vlastní vůle svým lidem povolovali. Kromě všech zmíněných druhů pak sem tam existovaly i krčmy obecní – byly vlastnictvím vesnické obce a často disponovaly svobodným šenkem. Rozložení zmíněných druhů krčem v rámci území Čech a Moravy nebylo během 16. a 17. století zdaleka rovnoměrné. Souviselo to s odlišnými právními a hospodářskými poměry v obou zemích i v jejich dílčích oblastech. Shrnul-li bych svoje poznatky načerpané z širšího vzorku českých a moravských urbářů a z literatury zabývající se raně novověkým venkovem, byli by moje závěry asi takové: V Čechách bylo obecně krčem poměrně hodně, v průměru zhruba v každé obci jedna (někde žádná, výjimečně dvě nebo více). U poměrně velkého počtu z nich se jednalo o krčmy výsadní, ve zbytku většinou běžné poddanské. Do těchto krčem byl soustředěn prodej vrchnostenského piva a vína. Panských krčem nebo šenkhauzů jsem na území Čech objevil jen velice malé procento. Tu a tam po Čechách také šenkují pivo a víno svobodní rychtáři ve svých svobodných nebo výsadních krčmách. Instituci svobodných rychtářů se budu ještě podrobněji zabývat dále, na tomto místě však mohu říci, že tato vrstva obyvatelstva se v Čechách objevuje podstatně méně často než na Moravě. Tam vytvořili svobodní rychtáři nebo fojti skupinu o poznání početnější. Ve vsích, kde se vyskytovali často měli přednostní právo na prodej nápojů oni. Více bylo na Moravě i panských šenkhauzů, které vrchnost tu a tam rozmisťovala do vsí, aby zvýšila produkci svého piva a vína. Výsadní krčmy vlastnilo poměrně velmi málo Moravanů (pokud to nebyli zmínění svobodní rychtáři) a i obecně zde bylo hospod (i těch nevýsadních) znatelně méně než v Čechách. Zdá se, že snad na Moravě na mnoha místech nedošlo k fázi, při níž se vedení krčmářské živnosti přesunulo do rukou několika „specialistů“ a buď si do chvíle, kdy dostali příkaz k odběru vrchnostenského pití vyráběly nápoje podomácku nebo měli právo šenku všichni. U nemála moravských urbářů totiž ve většině vesnic buď nelze najít ani jednu krčmu nebo zde naopak plat z tzv. „krčmy“ odvádějí téměř všichni. Tak například na brtnickém panství ve většině z asi 30 vsí není v 16. století o krčmě ani zmínka.363 Pouze u několika málo obcí je roku 1538 uvedeno, že kdo zde šenkuje, má odvádět pánu ročně jednu prostici soli. Možnost, že by na panství krčmy byly a pouze se o nich urbáře nezmiňují, je zde vyvrácena tím, že dvě krčmy se zde přecejen jmenují – ve vsi Bitovčicích vlastní krčmu roku 1585 mlynář Mach a krčmáře mají i v Petro363

MZA Brno, G 10 Sbírka rukopisů archivu, č. 638. MZA Brno, G 169 Collaltové, č. I 2561.

78

vicích, a to minimálně po většinu 16. století (jak roku 1538 tak i 1585 platí z šenku zmíněnou prostici soli). Ani ve století 17. nejsou na panství Nový Světlov výslovně jmenovány krčmy. V některých vesnicích stojí panské šenkhauzy a skoro všude se lidem dává za povinnost vyšenkovat určité množství vína, piva a pálenky (některé vsi platí za to, že tak činit nemusí), ale u žádného hospodáře se neuvádí, že by krčmu vlastnil.364 Podobná situace panovala i na dalších místech. Na celém luhačovickém panství zase prozměnu téměř všichni venkované od roku 1660 platí čtyřikrát ročně „za suché vinné a pivné krčmy“.365 Na Tovačovsku roku 1615 opět platí dost vesnic „krčemné“ a v obci Bolelíči tak činí všichni, kdo vlastní půl lánu pozemků a více.366 Na základě uvedených příkladů samozřejmě nechci tvrdit, že na Moravě existovala v 16. a 17. panství, kde nebylo žádných krčem ani že jinde měli krčmu všichni ve vsi. Podle mě se jedná spíše o stav, kdy lidé, kteří šenkovali (a podle formulace některých zápisů lze usuzovat, že často tímto právem nebyl pověřen nikdo konkrétní), nevlastnili výsadní krčmu a možná dokonce ani klasickou krčmu jako takovou, ale že pouze u sebe doma provozovali pivní či vinný výčep. Je však otázkou, nakolik lze takové zařízení nazvat krčmou. Zbývá ještě vysvětlit, jaký byl vlastně rozdíl mezi svobodnou, výsadní a běžnou poddanskou krčmou. Historici se v názoru na tuto problematiku příliš neshodují. Já osobně souhlasím s tvrzením Antonína Macáka, který se domníval, že hlavní rozdíl mezi krčmou výsadní a obyčejnou tkví v dědičném právu výsadních krčem vařit si vlastní pivo.367 I František Kameníček ztotožňuje krčmy výsadní s krčmami „vařecími“.368 Tuto dle mého soudu vcelku logickou myšlenku potvrzuje i zmínka typu instrukce svatojiřského kláštera z roku 1566, totiž že se má dohlédnout na to, aby tam, kde není výsadních krčem, nikdo nešenkoval.369 Toto nařízení jakoby vycházelo právě ze sněmovního ustanovení o vařecích krčmách. Také vypovídá o tom, že vedle práva na vaření piva se dědičná výsada samozřejmě vztahovala také na právo šenku. Běžným krčmám mohla vrchnost šenkování zastavit, výsadním ne. Na rozdíl od Vladimíra Procházky370 si také myslím, že mohla být výsadní krčma dědičná i jako instituce. Grunt obdařený možností provozu výsadní krčmy mohl podle mě v případě jejího zániku nebo delší doby neexistence tento podnik později znovu obnovit. Na více věcí se už ale výsa364

MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv. č. 1. MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv. č. 3. 365 MZA Brno, F 124 Luhačovice, inv. č. 2. 366 MZA Brno, G 10 Sbírka rukopisů archivu, č. 742. 367 Macák, Antonín: Rožmitálské panství a jeho urbář z r. 1565, Praha 1950, s. 44. 368 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., s. 212 – 213. 369 AČ XXII., s. 232. 370 Procházka, V.: Česká poddanská nemovitost, s. 163.

79

da pravděpodobně nevztahovala. Vrchnostenské dávky se z výsadní krčmy normálně platily. Neplatilo se akorát za krčmy v pravém slova smyslu svobodné. Ovšem souhlasím s Procházkovým míněním, že některé krčmy takto označované zcela svobodnými ve skutečnosti nebyly a myslely se jimi krčmy výsadní.371 V poděbradském urbáři z poloviny 16. století se například zdá užívání pojmů „výsadní“ a „svobodná“ poměrně libovolně zaměnitelné.372 Zajímavý názor má také Josef Petráň, který říká, že výsadní krčmy byly na vesnicích buď majetkem obce nebo byly spojené se svobodnými rychtami.373 Já se domnívám, že to není tak úplně pravda, i když leckde obec výsadní krčmu asi opravdu vlastnila a existuje i dost dokladů o tom, že ji odkoupila, jako třeba ve vsi Lobodice. Roku 1506 „krčmu, kteráž v tej vsi od starodávna byla jest, ji zkoupili sou všecka obec (…), aby sobě piva ku potřebě své vařiti mohli, tím živnost lepší (…) že by jmíti mohli.“ To jim Vratislav z Pernštejna dovolil a podotkl, že kdyby chtěli někdy šenkovat jiné pivo než své, že mohou, ale smí je dovážet pouze z Tovačova.374 O jiné pernštejnské vsi – Věrovanech se roku 1523 píše toto: Byly zde prý krčmy, „kterýž sou piva k šenkům vařívaly a plat s těch krčem na Tovačov dávali, kdež tíž lidé naši věrovanští ty krčmy skoupili sou s vuolí naší, kromě krčem dvou, kteréž sou svobodné zuostány, a z těch krčem skoupených plat, kterýž sou dávali, na se pak přijali.“375 Rozeberu-li poslední úryvek, ukáže se snad, že mé dosavadní závěry ohledně výsadních krčem jsou správné. Předně se ale nesmíme nenechat zmýlit tím, že Pernštejn nazývá krčmy „svobodnými“. Svobodné v pravém slova smyslu nebyly, protože odváděly plat. Jednalo se proto podle mě o krčmy výsadní, které koupila vesnická obec. To zároveň potvrzuje i vyvrací Petráňovo tvrzení. Obec opravdu výsadní krčmu vlastnila, ale až potom, co ji koupila, předtím ji držel někdo jiný a dvě podobné krčmy navíc dále zůstávají v samostatném provozu. Ukázka pak také potvrzuje, že výsadní krčmy měly opravdu možnost vaření vlastního piva. Na druhou stranu ale je třeba podotknout, že co se týká dědičnosti svobodného vaření piva v praxi, výsadní krčmy jí v pozdější době tolik nevyužívaly a odebíraly pivo panské nebo městské, tak jak to nabídl Vratislav z Pernštejna obyvatelům Lobodic. Co se týče pozemkové držby, krčmy nijak zvlášť nevybočovaly z řady ostatních usedlostí ve vesnici. Ke krčmě ve velkém počtu případů náleželo něco mezi jedním a 371

Procházka, V.: Česká poddanská nemovitost, s. 162. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 72. 373 Petráň, Josef: Poddaný lid v Čechách na prahu třicetileté války, Praha 1964, s. 49. 374 AČ XVII., s. 68. 375 AČ XX., s. 315. 372

80

půl lánem rolí. Avšak je možné, že některé hospody ve skutečnosti žádné pozemky nevlastnily a byly pouze za lán či půllán počítány. Jinak by totiž odváděly do vrchnostenské pokladny jen velmi málo peněz, protože platy poddanských usedlostí se, jak známo, vypočítávaly z výměry pozemku. Na tom je mimochodem vidět, že si páni cenili krčem poměrně vysoko. Příklad k doložení této teze jsem nalezl ve vsi Opočnice na českobrodském panství. Krčmář Matěj zde někdy v 16. století drží půllánový pozemek. Je zde ale poznámka, že krčma se dříve, když u ní nebylo žádné „dědiny“, počítala za lán a majitel z ní platil paradoxně více než nyní, kdy má krčma dědiny půl lánu.376 Zajímalo by mě, jestli Matěje (nebo jeho předchůdce) přivedla ke koupi půllánu právě tato myšlenka. Jinak ale danění hospody jako lánového pozemku nebylo vyjímkou. Doklady jsou o tom i v moravských lánových rejstřících.377 Kromě láníků a půlláníků ale někdy byli majiteli krčem i menší pozemkoví vlastníci. V Podkosti například byla krčma roku 1688 počítána za čtvrtlán.378 Ve Věšíně na rožmitálském panství vedl krčmu pouhý chalupník.379 Obě tyto krčmy byly výsadní. Tento fakt nabízí závěr, že k držbě menší plochy půdy inklinovaly spíše krčmy výsadní. To by nebylo nelogické z toho důvodu, že usedlosti s dědičnou držbou hospody se mohli během doby zmenšovat či zvětšovat a právo na provoz krčmy měly dál. U obyčejných krčem mohl pán zvažovat, zda je či není určitý grunt pro krčmářskou živnost vhodný, výsadním hospodářům do toho mluvit nemohl. Umístění krčem v rámci vesnice mohlo být asi dosti libovolné. Často ale stávala krčma na návsi (zvláště jednalo-li se o zájezdní hostinec). V dosti obcích měli krčmu hned v sousedství kostela. Jiří Vodička byl roku 1542 „na Plesu krčmářem proti kostelu u tvrze.“380 I v táborské černé knize se roku 523 objevuje „krčmář s Hůrky, který u kostela,“381 atd. Z hospodářského hlediska byly důležité krčmy nacházející se u hlavních frekventovaných silnic. To byly taktéž často hospody zájezdní, které díky své lokaci „při silnici na dobrém odbytu jsou a šenku piva, nebo lidé každej den svou chůzi tudy a v těch krčmách stanoviště mívají,“ podobně jako roku 1591 na kocléřovském panství.382 Pivo a víno se ve vesnických krčmách šenkovalo různým způsobem, opět v závislosti na jejich typu. Svobodné, výsadní i obyčejné krčmy, stejně jako panské hospody 376

Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 15, folio 4. Krofta, K.: Dějiny selského stavu, s. 255. 378 Pekař, J.: Kniha o Kosti, s. 137. 379 Macák, A.: Rožmitálské panství a jeho urbář z r. 1565, s. 44. 380 Knihy smolné, ed. Bičík, Z., Hradec Králové 1969, s. 31. 381 Z táborské knihy černé, ed. Straka, Josef, Tábor 1937, s. 54. 382 Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 42, folio 17. 377

81

většinou šenkovaly celý rok. Také vesnice, které vlastnili obecní hospodu a mohli v ní šenkovat vlastní pivo či víno, byly v provozu celoročně. Vesnice, které povinně odebíraly vrchnostenské nápoje a zároveň neměly svou hospodu, šenkovaly pivo či víno po řadě, podobně jako v některých městech. Na Zbirovsku ve vsi Tejčku měli roku 1652 hospodu spálenou, a proto museli šenkovat panské pivo pořádkem, dokud by nepostavili novou. Podobně na tom byli ve Vejvanově, kde sousedy střídavý šenk zatěžoval, takže „aby zla toho zbaveni byli, na obci krčmu postavili.“ Další ves – Mlečice – se rozhodla stejnému problému čelit tím, že nabídli tomu, kdo by chtěl krčmu vést, obecní pozemek. Ani v Lišné roku 1652 hospodu neměli, zde prozměnu byl povinnen šenkovat ten, komu to bylo určeno.383 I v Topolné na panství Napajedla měli lidé v polovině 17. století dvakrát ročně „bečku vína ze sklepu (panského) vzíti a mezi sebou rozděliti.“384 Ve vsi Šumice na uherskobrodském panství bylo roku 1671 víno naléváno „durch den darinnen wohnenden Schäncken“ střídajícími se ve výčepu v panském šenkhauzu.385 Jinde, přestože panská hospoda ve vsi stála, měli lidé přesto povinnost vyšenkovat určité množství alkoholu sami. Tak tomu bylo třeba v Záhoří na novosvětlovském panství roku 1665. Obyvatelé měli vyšenkovat ročně tři bečky vína (nebo za ně zaplatit) a vedle nich prodával pití ještě panský šenkhauz, takže „může víno, pivo i pálený, kdož by píti chtěl, v něm vždycky na šeňku míti.“386 Jsou-li mé předchozí závěry správné, pak už z rozložení jednotlivých druhů krčem po českých zemích vyplívá (a náhled do urbářů to potvrzuje), že šenkování po řadě bylo stejně jako v případě měst obvyklejší záležitostí na Moravě oproti Čechám. Stejně jako se nejvíce nápojů ve městech prodalo při jarmarcích a tato doba byla tudíž jakýmsi vrcholem městského šenku, tak podobně i některé venkovské vrchnosti soustředily přísun svého piva či vína poddaným do období posvícení a dalších vesnických slavností. Vesnice Otrokovice a několik dalších vsí na napajedelském panství mělo roku 1658 nakázáno „při hodech jednu bečku vína ze sklepu J. V. K. etc. Milosti vzíti a takovou jak se v ten čas víno na šenkhauzu šenkuje, v týž ceně vyšenkovati.“387 Podobně propracovaný odbyt vína měl ve druhé polovině 17. století i pán uherskobrodského dominia. Jednotlivé vsi dostávaly víno po několika etapách, podle počtu obyvatel. Nej-

383

Zíbrt, Č.: Sladovnické obyčeje, s. 105. MZA Brno, G 10 Sbírka rukopisů archivu, č. 682, folio 35. 385 MZA Brno, F 281 Uherský Brod, inv. č. 4, folio 61. 386 MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv. č. 3, folio 57. 387 MZA Brno, G 10 Sbírka rukopisů archivu, č. 682, folio 74. 384

82

častěji se na tomto panství šenk načínal na velikonoce, o svatodušních svátcích, na vánoce a při posvíceních.388 Jak se ale zdá, poddaným se povinné šenkování panských nápojů dosti zajídalo, neboť když při vídeňské morové ráně v roce 1679 pobýval císař Leopold v Praze a do středu Čech se začaly stahovat delegace sedláků s peticemi za zlepšení jejich životních podmínek, skoro nejvíce stížností nesených panovníkovi vystupovalo právě proti nucenému šenku.389

Vesničtí krčmáři a šenkýři, jejich práva a povinnosti Držet krčmu nemohl v raném novověku každý. Vrchnost si stavy svých krčem hlídala, jak jsem ukázal hlavně v části o hospodářských instrukcích, ale i jinde. I sněmy měly v podstatě celé 16. a 17. století na zřeteli, aby nikdo neprovozoval krčmu neoprávněně. Česká zemská zřízení v 16. století stanovila toto pravidlo: „Všecky krčmy v koruně české,“ u kterých může být dokázáno, že jich někdo užíval přes 30 let, mohou pokračovat v chodu i nadále. „A jestliže by která kde v té vsi svedena byla od těch třidcíti let: ta má na jiný purgkrecht převedena býti od pána gruntovního v téže vsi.“ Ti, kdo by vlastnili krčmu neoprávněně a méně než 30 let, mohou být pohnáni před soud člověkem, jemuž by taková krčma byla na škodu. Bude-li stížnost uznána za oprávněnou, má neoprávněný držitel poškozenému zaplatit pokutu 20 kop grošů českých a navíc i újmu, která dotyčnému vedením krčmářské živnosti vznikla.390 Po Bílé Hoře bylo toto nařízení znovu vloženo i do Obnoveného zřízení zemského. Znění se v podstatě moc nezměnilo, kromě toho, že byl ještě připsán dodatek, že kdyby někdo vlastnil pustou ves, v níž bývala jedna nebo více krčem, může ty krčmy zase postavit a užívat jich.391 Stíhání nelegálnosti pozemkového vlastnictví se tedy v případě krčem prosazovalo již v raném novověku. Stavy tím ale spíše chtěly zabránit nekontrolovatelnému prodeji piva a vína na svých panstvích. I návod na artikuly k moravským výročním soudům z roku 1607 navrhuje, aby nikdo nesměl začínat šenk kromě krčmy.392

388

MZA Brno, F 281 Uherský Brod, inv. č. 4, folio 61. Válka, J.: Česká společnost v 15. – 18. století II., s. 146. 390 CIB IV./I., ed. Jireček, Hermenegild, Praha 1882, s. 205. 391 Obnovené Právo a Zřízení Zemské dědičného království českého, ed. Jireček, Hermenegild, Praha 1888, s. 492 – 494. 392 AČ XXII., s. 506.

389

83

Vlastnictví krčmy bylo totiž svého času považováno za velmi dobrou investici. Venkovské hospody proto často kupovali i měšťané.393 I povolání krčmáře bylo na vsi považováno za jedno z nejvýnosnějších. Podporoval to i fakt, že krčmáři byli díky svému zaměstnání jedni z mála venkovanů, kteří u sebe mívali větší finanční obnos. Z toho důvodu si od nich hodně lidí peníze půjčovalo a zároveň byly krčmy vedle mlýnů i nejvykrádanějšími vesnickými objekty v 16. a 17. století.394 Ne každou hospodu ale provozoval krčmář. Stejně jako u měst, i ve venkovské krčmě se objevuje pestřejší vzorek personálu. Ve srovnání s městy ovšem přecejen převládala situace, kdy v krčmě obsluhoval její hospodář či hospodyně. Takových příkladů je hodně. Někdy si ale i venkovští krčmáři najímali šenkýře. Roku 1590 třeba zaměstnávala Anna Jiskrová ze vsi „Sudoměřic“ na Táborsku šenkýřku ve své krčmě, „jako říkají Na Dunaji.“395 Roku 1562 se scházeli někteří obyvatelé „v Janově u Václava, na Matějkově kruntu, v tej krčmě.“396 Roku 1607 někde ukradl Tomáš Vřesný šaty a odnesl je „k Moravce šenkýřce do Měšic, která šenkuje u pana Přehořovskýho.“ Dotyčná Moravka navíc ještě měla i podruha a ani ten nebyl zrovna vzorem slušného chování, svědci o něm vypověděli, že „ona (Moravka) ho sobě proto chová, a von k ní všecko nosí, co kde komu pokrade, a na to jedí a pijí. A von, ten Jirka, nic nedělá, jen pije a hrá i s Moravkou líhá.“397 Z toho je vidět, že i na venkově měli často důvod k pochybnostem o bezúhonnosti lidí provozujících šenkýřskou živnost. Většina z nich – a o těch se z pramenů bohužel moc nedozvíme – se pravděpodobně chovala čestně. Na druhé straně ale bylo pravdou, že stejně jako Moravka se svým podruhem i mnoho dalších venkovských šenkýřů a krčmářů si při svém zaměstnání přivydělávalo překupováním kradeného zboží. I tímto způsobem se někdy zvětšovalo jejich bohatství. Zatímco běžní a výsadní krčmáři většinou vykonávali svou živnost sami a jen někdy (a spíše ti bohatší) si na práci najímali šenkýře, do panských hospod vrchnost najímala šenkýře v naprosté většině případů. Bylo tomu tak v případě vrchnostenské krčmy stojící roku 1565 na předměstí města Rožmitálu.398 Nájmy platili koncem 17. století i šenkýři ze tří panských hospod kosteckého panství.399 I moravské šenkhauzy na tom byly podobně. Olomouc směla roku 1681 jakožto vrchnost v několika svých vesni393

Procházka, V.: Česká poddanská nemovitost, s. 170. Petráň, J.: Poddaný lid v Čechách na prahu třicetileté války, s. 152. 395 Z táborské knihy černé, s. 308. 396 Tamtéž, s. 166. 397 Tamtéž, s. 346. 398 Macák, A.: Rožmitálské panství a jeho urbář z r. 1565, s. 43. 399 Pekař, J.: Kniha o Kosti, s. 297. 394

84

cích šenkovat vlastní víno a kořalku, „však skrze svého vlastního šenkýře a v hospodě své.“400 V již jednou zmíněných Šumicích nebyl roku 1671 najatý jeden konkrétní zaměstnanec, měli tam na střídačku čepovat tamější šenkýři. Ti, podobně jako jejich kolega v panském šenku na radnici v Uherském Brodě, dostávali za každý vyšenkovaný sud vína jeden zlatý, pivo a kořalku však měli prodávat bezplatně. A kromě toho ještě měli povinnost zajišťovat, aby se v šenkhauzu vždy nacházelo dostatečné množství světla a picích nádob („das nothwendige Licht und Trinckgeschier“).401 Na jindřichohradeckém panství si mohli jednotlivé vesnice svého šenkýře volit. Ovšem kdyby se osvědčil, měli za ním stát.402 Pro šenkýře bylo běžné nechat se najmout, nějakou dobu v příslušné krčmě pracovat a potom změnit působiště. Na Táborsku jeden člověk nesl onehdy nějaký lup Mandě šenkýřce, která tehdy působila ve Vyšově, nedlouho potom, roku 1589, když byl dotyčný zloděj chycen, se z jeho výpovědi dozvídáme, že Manda tou dobou již šenkuje ve Lhotě.403 A o několik let dříve bychom mohli narazit na šenkýře Jana, „který u Stříbra jest a tu šenkuje po těch vesnicích vokolo Stříbra.“404 Tento Jan byl tedy, zdá se, jakýmsi šenkýřem z profese. Takoví ale nebyli zdaleka všichni. Roku 1585 byl například ve Slapech šenkýřem rybníkář Hruška.405 Pro tehdejší lidi asi obecně neznamenalo žádný problém změnit časem své řemeslo i působiště. Roku 1542 se třeba na Pardubicku objevuje „krčmář Vytřinos z Vistonic, bejval ševcem na Moravě před Dívčími hrady.“406 Jsou to pravděpodobně zmínky tohoto druhu, co vyvolává v některých historicích domněnku, že šenkýři a hlavně nájemníci panských hospod měli možná větší svobodu pohybu než ostatní obyvatelstvo.407 Nevím, zda měli šenkýři a krčmáři v pohybu větší volnost, domnívám se však, že minimálně prodělali dost mezipanských přesunů. Vladimír Procházka uvádí krčmy jako typický příklad toho, že vrchnost někdy při nedostatku vlastních lidí usazovala na grunty cizopanské poddané.408 Někdy na přelomu roku 1590 a 1591 se do kojetické krčmy přistěhoval jistý Vít. Víme to proto, že na něj bylo v lednu a únoru 1591 vznešeno několik stížností. Prý dlužil několika sousedům peníze a zatím jim je nevrátil a kromě toho ani tou dobou dosud nebyl právoplatným kojetickým 400

Krofta, K.: Dějiny selského stavu, s. 210. MZA Brno, F 281 Uherský Brod, inv. č. 4, folio 61. 402 AČ XXIII., s. 403. 403 Z táborské knihy černé, s. 306. 404 Tamtéž, s. 170. 405 Tamtéž, s. 290. 406 Knihy smolné, s. 32. 407 Petráň, J.: Poddaný lid v Čechách na prahu třicetileté války, s. 258. 408 Procházka, V.: Česká poddanská nemovitost, s. 175. 401

85

poddaným – neukázal totiž ještě výhostní list a nepřísahal člověčenství ani poddanství. Tuto druhou část stížnosti krčmář odčinil 15. února roku 1591, složil náležité přísahy a stal se „Kojetičanem.“ Zda splatil i dluhy, jsem nezjistil.409 Z nashromážděných příkladů, kterými jsem se snažil doložit své závěry, ale mimoděk vysvítá jiná věc. Zdá se, že pohled poddaných na krčemní hospodaření byl poněkud komplikovaný. Jak už bylo řečeno, krčmáři si ve vsi často užívali společenské prestiže, po mlynářích asi největší. Jejich živnost byla považována za jednu z nejvýnosnějších a obecně se vědělo, že hodně krčmářů si žije dobře. Pokud ale potřeboval pán někoho obsadit do uprázdněné krčmy, často se stávalo, že se k tomu nikdo z domácích neměl. Lidé totiž věděli, že jakkoliv je vedení hospody výnosné, je v některých směrech, například co se týče dluhů, zároveň i riskantní. Riskantní a náročné. I proto se poddaným nelíbila povinnost šenku panských nápojů. Proto se obyvatelé Mlečic a Vejvanova (viz výše) snažili zbavit se tohoto „zla“ převedením šenkování na postavenou obecní krčmu. Šenk je při jejich běžném živobytí zatěžoval. A i to bylo důvodem k zaměstnání šenkýře typu stříbrského Jana. Možná, že i někteří výsadní krčmáři vykonávající jiné než šenkýřské zaměstnání (třeba krčmář ve Věšíně na rožmitálském panství byl povoláním řezník410 a podobné případy jsou známé i z moravského prostředí411) museli učinit krok k nájmu pomocníka. Před dluhy, jak jsem ukázal na hospodářských instrukcích, vrchnost šenkýře a krčmáře varovala a často je za ně trestala. Praktickou ukázku toho, jak to vypadalo s dluhy u krčmářů jsem uvedl na příkladě již několikrát jmenovaných Kojetic. Do této středočeské obce bych se proto ještě na chvíli vrátil a rozšířil obraz tamější situace o další informace. Kojetice jsme opustili ve chvíli, kdy měli jejich obyvatelé dlouhodobé sklony dlužit se u krčmáře sousední-ho panství. To jim vrchnost do budoucna pod trestem zakázala. Dluhy však splaceny nebyly a byškovský krčmář Martin zažil hodně problémů s jejich zpětným vymáháním. Obávám se, že pravděpodobně nakonec získal zpátky jen minimum z toho, co půjčil. Roku 1588 Martin obvinil u kojetické vrchnosti z nesplácení dluhu bývalého rychtáře Jana Kávu, který mu prý vrácení peněz slíbil. Kojetičtí páni ale krčmáři odepsali, že se velmi podivují tomu, že on půjčuje jejich poddaným peníze bez vědomí úředníků a zároveň se odvolali na sněmovní usnešení, podle kterého mu byli ochotni vrátit pouhých 6 míšeňských kop grošů. Se zbytkem mu pomá-

409

AČ XXIX., s. 130 – 131. Macák, A.: Rožmitálské panství a jeho urbář z r. 1565, s. 44. 411 Např. Chocholáč, Bronislav: Selské peníze, Brno 1999, s. 83. 410

86

hat nechtěli a ani nemuseli. Martin na to zareagoval rozhodnutím poradit se se svou vrchností, ta ale asi jen těžko mohla situaci zlepšit.412 O jiné zpestření se už o dva roky dříve postarala domácí kojetická krčmářka. Ta přes zákaz odebírala pivo od pražského nákladníka Floriána Koníka, řečeného Talavašky a zadlužila se u něj. Talavaška požadoval její vydání, ovšem kojetická vrchnost krčmářku vydat odmítla. Když potom Talavaška chtěl provinilou krčmářku odvést, rychtář se mu v tom pokusil zabránit. Florián Talavaška proto uvěznil jeho samého a držel ho do té doby, než se za něj kojetičtí konšelé zaručili. Talavaška rychtáře pustil, jenže situaci nečekaně zkomplikovala opět krčmářka tím, že z Kojetic utekla. Proto byl rychtář uvězněn znovu a nakonec za něj museli orodovat samotní kojetičtí páni.413 Takové spory tedy mohly nastat kvůli dluhům. Na těchto dvou příkladech jsem chtěl ukázat, že post krčmáře s sebou někdy nesl nemalé obtíže, i když si za ně často mohli hospodští sami. Vůbec si krčmáři leckdy dělali, co chtěli. Podkosteckému krčmáři Matěji Ječnému vytýkal ke konci třicetileté války zámecký hejtman, že prý vede výnosné obchody a nikomu z toho nic nedá, dále že nechce kupovat panské sýry, pálené bere odjinud než má, od zámeckých mušketýrů kupuje komisní pivo a to na škodu hraběte prodává a celý že je „protimyslný a trucovitý.“ A to byl navíc Ječný v rozmezí let 1645/46 několik měsíců zavřen na zámku za to, že si kácel dřevo v panských lesích. Krčmáři tehdy hrozilo, že o hospodu přijde. Již mu byla i prodána, ale nakonec si ji přecejen udržel.414 Kromě dluhů a taktéž již zmíněných pokynů souvisejících s odběrem panského piva, vína a pálenky měli hospodští dodržovat i další zásady. Většinou nesměli šidit hosty a porušovat správné míry, jako na hostinském a miletínském panství roku 1566415 nebo na panství nelahozeveském roku 1588.416 Na témže dominiu měli také krčmáři zakázáno přechovávat „v domě svém povalečů, lotrů a kurev.“ Nevěstky neměly trpět ani hospodští na žichovickém panství roku 1649, kromě toho měli také hlídat, aby se lidé nepřeli, nekleli a nevraždili se.417 Podobné artikuly platily v různých zněních a pod různými tresty na mnoha českých i moravských panstvích, nemá cenu je zde všechny jmenovat. Vzhledem ke své specifické živnosti bývali krčmářům někde určovány lehčí robotní povinnosti než ostatním poddaným. Bylo tomu tak zřejmě díky jejich časové 412

AČ XXIX., s. 119. Tamtéž, s. 111. 414 Pekař, J.: Kniha o Kosti, s. 135. 415 AČ XXII., s. 223. 416 Tamtéž, s. 324. 417 AČ XXIX., s. 243. 413

87

vytíženosti. Vrchnost pochopitelně měla zájem na tom, aby lidé měli v každý čas přísun jejího piva či vína a k tomu potřebovali krčmáře. Na vlašimském panství ve druhé polovině 17. století Františka Benigna z Weissenwolfu ustanovila „šenkýřům, jenž své zakoupení mají,“ že jelikož dříve měli stejné roboty „celoroční jako ostatní, je jim něco uleveno pro lepší šenk piva.“ A chalupníci, kteří provozují hospodu, mají za sebe po celé žně a sena vysílat jednoho dělníka, aby sami mohli šenkovat.418 O Moravě píše Jiří Jirásek, že zdejší krčmáři v předbělohorském období robotovali jen výjimečně.419 Na komorních statcích se v 17. století krčmářům odpouštěl jeden den roboty týdně na dopravu piva z panského pivovaru a podobnou úlevu získávali lidé tam, kde krčmu neměli a v šenku piva se střídali.420 Již v 18. století jsem pak nalezl zmínku z bečvářského panství, že tamější šenkýři nerobotují vůbec.421 Na druhou stranu je třeba říci, že jsem setkal i s nejedním krčmářem, který platil stejné úroky a vykonával stejnou robotu jako ostatní sousedé. To je případ třeba tří krčmářů ve vsích Kršový, Okrouhlé Hradiště a Poloučany na bezdružickém panství roku 1567.422 Ve vsi Jiřice na brandýském panství měl krčmář Říha také stejné robotní povinnosti jako jiní sedláci.423 Přestože se tedy na mnoha místech českým i moravským krčmářům poskytovaly robotní úlevy, generalizovat tento fakt podle mého názoru nelze.

Svobodní fojti a rychtáři V některých oblastech nebyli krčmáři vůbec, protože zde veškerá práva na šenk piva či vína měli svobodní rychtáři. Tato poměrně specifická vrstva obyvatelstva se hlavně v 16. ale i v 17. století objevuje převážně ve vesnicích vzniklých kolonizací (a to podle magdeburského práva), neboť svobodní rychtáři vzešli z původních lokátorů dané obce. Z toho důvodu se jich nejvíce udrželo hlavně na severní Moravě, ve střední už méně a na jihu, kam proniklo hlavně právo norimberské, byli rychtáři odedávna dosazováni vrchností, proto se zde svobodné rychty nedochovaly.424 V Čechách bylo svobodných rychtářů méně – vyskytovali se hlavně na východě a kromě toho ještě na několika 418

AČ XXIII., s. 403. Jirásek, J.: Moravský venkov, s. 74. 420 Maur, E.: Český komorní velkostatek v 17. století, s. 108. 421 AČ XXIX., s. 429. 422 Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 5, folia 34, 103 a 110. 423 Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 8/2, folio 6. 424 Novotný, Jaroslav: Svobodní rychtáři na Moravě, ve Slezsku a v sousedních územích německé kolonizace, HM 3, 1958, s. 39. 419

88

roztroušených ostrůvcích po celé zemi.425 Zatímco v Čechách a na střední Moravě se jim říkalo svobodní rychtáři, na severní Moravě a ve Slezsku se užívalo názvu fojti. Svobodní fojti byli původně jakožto lokátoři stavu městského nebo rytířského, postupem času ale většina z nich upadla do poddanské závislosti. Nebyli tedy svobodní v pravém slova smyslu, svobodně jen drželi reality, které jim přisuzovala jejich výsadní listina.426 Především tito rychtáři vlastnili určité množství svobodné půdy. Většinou se oproti ostatním usedlostem jednalo o větší pozemkovou výměru, často jeden až dva lány. Kromě půdy pak svobodní rychtáři zpravidla mívali mlýny a právě krčmy. Podle Matějka krčma patřila k vybavení téměř každého svobodného rychtáře.427 Jednu z největších svobodných rychet bychom mohli najít roku 1503 na hukvaldském panství ve Větřkovicích. Měla pět svobodných lánů a patřily k ní hned dvě svobodné krčmy.428 Z půdy ani podniků nemuseli fojti nic platit a pokud nějaké dávky odváděli, pak z jiného titulu než ostatní hospodáři, rychtářské platy byly chápány spíše jako pocta pánu.429 Krčma patřící svobodnému fojtu byla svobodná a rychtář v ní mohl volně šenkovat pivo, víno a později někdy i kořalku. Pivo si směl často i sám vařit, ale později se hlavně tuto výsadu snažila vrchnost kvůli svému podnikání omezit a rychtář pak musel odebírat nápoj z panského pivovaru. Za odbývání cizopanského alkoholu platil rychtář stejně jako ostatní poddaní. Peníze odevzdával i z šenku vína, pivo čepoval bezplatně. V tom lze vidět jistou souvislost s výsadními krčmami a také to, že v době zisku svobod bylo pivo považováno za hlavní nápoj a víno se prosadilo až později. Svoboda šenku bývala ale někdy omezena jen na dobu výročních soudů a hlavních svátků. V druhé polovině 17. století již většinou svobodné fojty jejich páni nutí šenkovat vrchnostenské pití.430 Na panství Moravská Třebová již roku 1563 několik svobodných rychtářů platí za šenk piva a někteří pivo odebírají z města Třebové.431 Na sovineckém panství smí roku 1629 svobodní rychtáři volně šenkovat víno a cizí pivo jen třikrát, čtyřikrát ročně a navíc za něj musí odvádět naturální dávky. V obci Pohledí může rychtář vařit a šenko-

425

Jednalo se o litomyšlské panství a lanškrounský velkostatek ve východních Čechách, více ve vnitrozemí pak byli svobodní rychtáři na poděbradském panství a černokosteleckém velkostatku, na jihu na panství Hluboká. Kromě toho se svobodný nebo aspoň šenkující rychtář objeví sem tam osamoceně v některé vsi po celých Čechách. Jak již ale bylo řečeno, celkově jich bylo méně než na Moravě. 426 Novotný, J.: Svobodní rychtáři na Moravě, s. 40 - 41. 427 Matějek, F.: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě, s. 205. 428 Novotný, J.: Svobodní rychtáři na Moravě, s. 46. 429 Tamtéž, s. 41. 430 Tamtéž, s. 42. 431 MZA Brno, F 75 Moravská Třebová, inv. č. 2.

89

vat pivo, jen „dokudž Chřenov zdí ohrazena nebude, a když by Chřenov zdí ohrazena byla, tehdy má v Chřenově pivo bráti a doma nevařiti.“ V Petřvaldě musí roku 1657 rychtář šenkovat panské pivo, víno však nemusí.432 Na novosvětlovském panství již na konci 16. století není zmínky o tom, že by fojti svobodně šenkovali a roku 1665 už je některým výslovně nakazováno, aby kdykoliv, když pán určí, vystavil víno, pivo nebo panské pálené, „tolikéž ořechů vlaských neb herynků panských odvedl.“433 Jak jsem již také nakousl, svobodní fojti měli často na výčep piva či vína monopolní výsadu a tudíž se v oblastech, kde šenkují svobodní rychtáři, zpravidla s jinými krčmáři nesetkáme. Minimum krčmářů se z tohoto důvodu vyskytovalo třeba na panstvích olomouckého biskupství.434 Kromě držby svobodných pozemků, krčem a mlýnů měli svobodní rychtáři často k dispozici několik jim nepřímo poddaných řemeslníků či sedláků, často takto zaměstnávali krčmáře. Ve druhé polovině 15. století dostal zbraslavský svobodný rychtář obnovené privilegium, podle nějž měl v jeho krčmě šenkovat pouze ten, koho rychtář najme. A zároveň dostali ostatní přikázáno chodit na pivo jen tam.435 V poděbradské Chotouni v polovině 16. století svobodný rychtář „sedí na rychtě svobodné vejsadní, k níž sou tři lány rolí svobodné, z čehož nic neplatí, než toliko rychtářství spravuje. A zvláště k též rychtě drží krčmu a v ní krčmáře nájemního chová.“436 I co se týče ostatních poddaných, měli svobodní rychtáři mnohdy širší pravomoci než rychtáři běžní. Někde například rozhodovali různé vesnické rozepře při již zmíněných výročních soudech. Ty se odehrávaly u rychtáře doma a jelikož blízko stála krčma (pokud nefungovala přímo v rámci rychty), měl při těchto početných shromážděních rychtář solidní zisky. V Chrzenově na Moravskořebovsku se soudy konaly třikrát ročně. Rychtář sice své privilegium někde ztratil, takže nemohl své svobody dokázat, staří lidé mu to ale potvrdili. Rychtář ze vsi Janůvek na stejném panství vlastnil roku 1548 „rychtu svobodnou s lánem rolí (…), při soudech má svobodu piva šenkovati, avšak z Třebovej aby bráno bylo.“ Linhartický rychtář „má rychtu svobodnou k šenkování piva. Ale toliko má piva šenkovati osm dní před soudem a osm dní po soudě, nic déle.“437

432

Novotný, J.: Svobodní rychtáři na Moravě, s. 47. MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv č. 1. MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv č. 3, folio 140, 149 a 165. 434 Jirásek, J.: Poddaní na panství olomouckého biskupství, s. 41. 435 AČ XXII., s. 16. 436 Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 72, folio 48. 437 MZA Brno, F 75 Moravská Třebová, inv. č. 1, folio 124 - 127. 433

90

Kromě rozsáhlých svobod měli však tito lidé také dost speciálních povinností. S krčmami kromě platu z šenku vína a cizího piva souvisel i nepříliš častý závazek poskytnout pánu a jeho služebníkům nocleh a stravu. Ještě na začátku 16. století svobodní rychtáři většinou nemusí vykonávat skoro žádné panské požadavky, během doby ale vrchnosti na fojty vyvíjí stále větší tlak a nutí je k čím dál rozsáhlejším dávkám a robotám. Na konci 17. století se tak již svobodní rychtáři svými pravomocemi velmi přibližují ostatním poddaným.438 Co se týká porovnání Čech a Moravy, měli prý svobodní rychtáři v obou zemích zhruba stejné povinnosti, akorát se v Čechách mohly rychty pochlubit o něco bohatším vybavením.439 Kromě rychtářů svobodných a obyčejných poddanských se na některých místech ještě můžeme setkat s rychtáři zákupními. Na Moravě jich bylo hodně na Žďársku,440 ale i jinde. Zákupní rychtáři byli například v roce 1665 na panství Nový Světlov,441 jeden se objevuje i roku 1556 ve vsi Luky na třebíčském panství.442 V Čechách se (podle Procházky) instituce zákupních rychtářů nezachovala vůbec.443 Rychtáři zákupní neměli zdaleka tak rozsáhlá práva jako svobodní, nedrželi tolik půdy ani pro ně nevykonávali práci vlastní poddaní. Co je však většinou odlišovalo od ostatních poddaných, byla možnost svobodného šenku,444 později ovšem dosti omezovaného. Ani monopol neměli v případě práva šenku zákupní rychtáři tak silný jako rychtáři svobodní – v uvedených Lucích kromě rychtáře šenkovali i další sousedé. Jinak v Čechách někdy také šenkovali pivo i rychtáři normální, ovšem spojení šenku s poddanskou krčmou nebylo tak obvyklé.445 Výjimečné kompetence si svého času udržovali rychtáři v Kladsku. Ve středověku zde vytvořili jakýsi svaz se svým vlastním představenstvem a rychtářským soudem (zanikl koncem 16. století). Dokonce do třicetileté války i hlasovali v kladském sněmu jako třetí stav. Po Bílé Hoře však bylo hodně kladských rychtářů potrestáno za to, že se přidali k povstání. Roku 1675 jim však většina svobod (včetně volnosti vaření piva, šenku nápojů a mnoha dalších ziskových činností) byla vrácena. Své stavovské postavení už ale zpátky nezískali.446 438

Novotný, J.: Svobodní rychtáři na Moravě, s. 45. Tamtéž, s. 97. 440 Matějek, F.: Feudální velkostatek, s. 208. 441 MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv č. 3, folio 140, 149 a 165. 442 MZA Brno, F 200 Třebíč, inv. č. 131. 443 Procházka, V.: Česká poddanská nemovitost, s. 151. 444 Matějek, F.: Feudální velkostatek, s. 208. 445 Míka, Alois: Poddaný v Čechách v první polovině 16. století, Praha 1960, s. 140. 446 Novotný, J.: Svobodní rychtáři na Moravě, s. 98 - 99. 439

91

V průběhu 16. a 17. století svobodných rychtářů postupně ubývalo. Tu a tam se stalo, že některý zemřel bez dědice a rychta se vším příslušenstvím připadla pánu; většinou však svobodní rychtáři podléhali na ně vyvíjenému nátlaku. Páni se snažili svobodné rychtáře přinutit k stejným povinnostem jako ostatní poddané a nakládali na jejich bedra mnoho úkolů. Na ty někdy buď rychtářovy nestačily síly nebo se dotyčný člověk rozhodl, že se mu za daných podmínek už vlastnictví svobodného fojtství nevyplatí. Každopádně mnoho svobodných rychtářů bylo podmínkami donuceno svůj majetek buď prodat, v horším případě z nich zběhnout. Ve vsi Petroušově na moravskotřebovském panství je již roku 1548 pustá rychta, ale „kde krčma a mlejn bejval, to se pronajímá.“447 Některým fojtům, kteří se rozhodli vrchnostenský nápor vydržet, páni určili tolik povinností, že je nemohli zvládat a rychta jim byla zabavena stejně.448 Po odkupu nebo odebrání svobodné rychty ji vrchnost z pochopitelných důvodů zbavila dosavadních privilegií. Z bývalých svobodných rychtářů se tak postupně stávali rychtáři poddanští. Olomoucká biskupská komora, která fojtství začala skupovat na konci 16. století, rychty po smrti jejich majitelů převedla ze svobodných na zákupní. Od některých rychtářů pouze odkoupila krčmu nebo mlýn.449 Někteří se však zbavili zátěže svobodné rychty s noblesou a podařilo se jim vstoupit do šlechtického stavu.450 Ovšem i na počátku 18. století se ještě přecejen sem tam někde svobodní rychtáři udrželi a i šenkovali. Roku 1707 vypovídá jedna žena z okolí Bojkovic, že se s Mikulou Hurtů scházeli „k starému fojtovi, když kořalku míval.“451

447

MZA Brno, F 75 Moravská Třebová, inv. č. 1, folio 63. Tamtéž, s. 41. 449 Jirásek, J.: Poddaní na panství olomouckého biskupství, s. 39. 450 Novotný, J.: Svobodní rychtáři na Moravě, s. 99. 451 Krevní kniha městečka Bojkovic 1630 – 1721, ed. Verbík, A., Uherské Hradiště 1971, s. 151. 448

92

Zájezdní hostince Zájezdním hostincům jsem se cíleně rozhodl věnovat samostatnou kapitolu. Jednak je nelze zařadit ani do města ani na venkov (vyskytovaly se v obou těchto prostředích) a navíc plnil tento druh krčem i jiné funkce než většina ostatních hospod. V zájezdních hostincích si stejně jako v ostatních krčmách mohli hosté objednat jídlo a pití. Jejich hlavní význam ale spočíval v možnosti ubytování. Návštěvníky ubytovávaly i některé jiné městské či venkovské hospody, zájezdní hostince se na tyto služby však vysloveně specializovaly. Ubytovací zařízení byla v období raného novověku velmi důležitým prvkem, bez něj nemohla být vyřízena žádná záležitost spojená s delší cestou. V 16. a ani v 17. století doprava samozřejmě neumožňovala žádné okamžité přesuny, nejrychlejším pohonem byla koňská síla a velké množství lidí vedle toho cestovalo pěšky. Tímto způsobem (a ještě při tehdejším ne moc pěkném stavu silnic) se nedalo denně urazit více než několik mil a ani zkušení poslové na koni neurazili za den více než několik desítek kilometrů. Například Joachim König na konci 16. století zvládal cestu z Norimberka do Prahy za osm dní. V Čechách nocoval zpravidla ve Stříbře, Plzni, Berouně a na okraji Prahy. V Praze se prý ubytovával v blíže neurčeném hostinci, kde platil za nocleh, stravu, krmení pro koně a drobné kovářské práce.452 Kvůli potřebě noclehu na cestách proto v 16. a hlavně potom v 17. a 18. století po celých Čechách a Moravě vytvořila (především v okolí hlavních silnic) hustá síť zájezdních hospod. Hodně se jich nacházelo v městech a vsích ležících na důležitých tratích, další byly rozmístěny po kraji, často na samotě, na křižovatkách cest. V pobělohorské době také vznikalo hodně hospiců a zájezdních hostinců v reakci na rozmach náboženských procesí, pro odpočinek poutníků. Protože do těchto podniků směřovaly kroky naprosté většiny cestovatelů, hrály zájezdní hostince důležitou roli v nákladní i osobní dopravě a také v předávání informací. Zastavovali se zde (ať už na několik nocí či jen na oběd) různí delegáti, poslové s důležitými zprávami i další lidé jdoucí za svými povinnostmi. To mohli být mimo jiné i svědci putující k soudu. Podle některých moravských zřízení z 16. století měl svědkům ten, kdo by si je pozval „po vyslyšení každému od míle po dvú groších dáti“ a také jim měl zaplatit pobyt v hospodě.453 Podobně se mělo ubytování v krčmě platit i katu, který

452

Bůžek, Václav: Zpravodajské cesty Norimberčanů do rudolfínských Čech. In: Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1997, s. 185. 453 Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným, s. 55.

93

musel za svým zaměstnáním „přes pole.“454 Velmi častými, ne-li nejčastějšími klienty zájezdních hospod byli formani. Díky tomu se podle nich hospodám někdy říkalo formanské. Pro formany znamenala zájezdní krčma snad ještě více než pro ostatní putovníky. Nejen že se zde mohli najíst a složit na noc hlavu, ale doplnili zde i své zásoby a hlavně nechali odpočinout koně, pro které byly v zájezdních hostincích vyhrazeny prostorné stáje. Často také formani na těchto místech přepřahali staré koně za čerstvé. Hostinští někdy za těmito účely chovali i několik koní vlastních, které potom dávali za úplatu formanům k dispozici. Vedla-li v blízkosti hostince cesta příkrým terénem, zapůjčoval hospodář formanům několik koní na přípřah. Během 16. a 17. století a později potom začala vedle formanů tyto hospody využívat i pošta a také osobní dostavníky. Ty už sice jezdily o poznání rychleji, ale ještě stále byly při špatném stavu cest na občerstvení a ubytování v zájezdních hostincích závislé. Hospody proto v raném novověku stávaly tak daleko od sebe, aby bylo možno nejen dojet či dojít od jedné ke druhé za jeden den, ale aby se i v poledne mohli unavení lidé a koně občerstvit a doplnit síly. Kvůli cestovatelům stávalo dost zájezdních hostinců také na předměstích. Města totiž ještě v 16. a 17. století na noc zavírala své brány a pozdním poutníkům tak nabídla své pohostinství alespoň hospodská zařízení před hradbami.455 O tom, jakým způsobem se v 16. a 17. století cestovatelé po českých zemích ubytovávali a stravovali, si lze učinit představu především z některých šlechtických cestovních deníků a záznamů o služebních výjezdech. Na prvním místě je třeba říci, že přestože se podobných pramenů zachovalo celkem hodně, na zprávu o zájezdních hostincích a ubytování obecně v nich narazíme poměrně zřídka. Nebylo to však dle mého názoru zapříčiněno tím, že by většina pánů, rytířů či úředníků vyhledávala pro své pohodlí jiná místa (i když samozřejmě často využívali pozvání spřátelených rodin a někdy mohli absolvovat třeba celou cestu, aniž by přenocovali v hostinci). Spíše bylo pro většinu nobility spaní v zájezdní krčmě tak rutinní záležitostí, že je ani nenapadlo se o tom ve svých spiscích zmiňovat. Běžně se proto setkáme se záznamy jako: „Vyjel jsem z Kadaně (…) a jel jsem ten den do Chyš 4 míle, a tu jsem se shledal s panem Jetřichem z Guthštayna, tovaryšem svým. A na zejtří v úterý jeli jsme spolu do Plzně 6 mil. Ve středu z Plzně jeli jsme na Velhartice 6 mil. Ve čtvrtek z Velhartic jeli jsme do městečka Cvizle (Zwiesel) 5 mil přes hory a velmi zlou cestou…“456 Tak píše roku 1493

454

Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným, s. 198. Hlavačka, Milan: Cestování v éře dostavníku, Praha 1996, s. 55. 456 Kunský, Josef: Čeští cestovatelé, Díl I., Praha 1961, s. 89. 455

94

Jan Hasištejnský z Lobkovic, starší bratr asi známějšího Bohuslava. O hospodách tedy ani zmínka. A přesto v nich pravděpodobně spali. Podobně jsou na tom jiné prameny, Adam Mladší z Valdštejna do svého kalendáře zapsal na začátku 17. století toto: „1605 září: …25. Jel sem z Prahy k obdankování lidu jízdnýho i pěšího z Království českého vypraveného, na noc až do Kolína. 26. Jel sem k snídani na Zoušice a na noc do Německého Brodu. 27. Jel sem na noc až na Třebíč. 28. Jel sem na noc až do Brna. 29. Zůstal sem v Brně.“457 O dva měsíce později se tentýž rudolfínský dvořan vypravil jiným směrem: „1605 listopad: …23. Vyjel sem z Prahy na sněm do Slízka, přijel sem na noc až do Mladý Boleslavě. (…) 24. Jel sem na noc až do Žitavy. 25. Jel sem na noc až do Nejkracen. 26. Jel sem na noc až do Lehnice. 27. Přijel sem do Vratislavě, vyjelo proti mně do sta koní, kdeří mne vítali. 28. Dnes sem celý den z hospody nevycházel, očekával sem kurýra.“458 Opět cestovatel zmiňuje jen místa noclehu a pouze z poslední zmínky o hospodě a z jedné letmé poznámky o snídani se dá předpokládat, že přebýval v hostincích. Renesanční šlechtic prostě nepovažoval za důležité zapisovat takové „nicotnosti.“ Jindy jsou ale prameny naštěstí sdílnější. Víme, že první tři dny cesty Adama II. z Hradce roku 1576 do Prahy vypadaly následovně: V pondělí 26. 3. dorazil do Tábora, kde mimo jiné platil útratu za večeři, včetně pinty vína na cestu. Druhý den snídal ve Voticích, v Bystřici se zastavil na pivo, v Benešově si poručil další dvě pinty červeného vína a na noc se zastavil v Nespekách. Zde platil Adam za jídlo, pití a krmení pro koně (tedy typické služby zájezdních hospod). Zdejší víno však zmlsanému Jihočechovi nechutnalo, a proto musel posel v noci pro jiné až do Pyšel. Ve středu se hradecký pán zastavil v Ládví na pivo a již v Praze nakoupil suroviny na večeři.459 Roku 1586, při uvádění nového karlštejnského děkana do funkce, popisují pražští církevní hodnostáři svůj pobyt takto: „Přijeli jsme k zámku Karlštejnu v jednu hodinu na den, s koňmi a vozem do hospody pod Karlštejn sme vtrhnouti poručili.“ V hostinci přespali a ráno je čekala audience na hradě u purkrabího. S tím se ale pro něco nepohodli a ještě jej urazili, když s ním odmítli poobědvat. Vymluvili se na to, že už mají oběd sjednaný v hospodě. Tam ovšem nakonec jen rychle spořádali snídani a odjeli zpátky do Prahy, chtěli být doma brzy.460 Na cestách se ale nepohybovali samozřejmě jen šlechtici. Jak již bylo řečeno podstatnou klientelu zájezdních hospod tvořili formané. Ti si zpravidla sice cestovní 457

Deník rudolfínského dvořana, ed. Koldínská Marie – Maťa, Petr, Praha 1997, s. 114. Tamtéž, s. 116. 459 Ledvinka, Václav: Úřední cesty a pobyty českých nejvyšších kancléřů v 2 polovině 16. století. In: Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1997, s. 179. 460 SČ VII., s. 50 – 53. 458

95

záznamy nevedli, přesto se s jejich pobytem v hospodě někdy v pramenech můžeme setkat. Jistý Zikmund z Třeboně se roku 1603 přiznal, že třem formanům ukradl při noclehu v Ševětíně 16 kop grošů.461 Na podobné aktivity se roku 1591 specializoval další Jihočech Václav. Naštěstí ne příliš úspěšně. Nejprve vzal peníze jednomu člověku při noclehu v Miličně, ale pak je prý zase musel vrátit. V Týnu nad Vltavou v hospodě u Hadrávků se pokusil – opět v noci – pobrat peníze formanovi. Ovšem také je musel vrátit a navíc mu byly pobrány peníze jeho. Do třetice pokoušel Václav štěstí v Milevsku, kde chtěl o majetek obrat dalšího spolunocležníka. Při výslechu si nešikovný zloděj povzdechl: „Chtěl sem váček s penězi vzíti pod hlavou a již sem jej držel za pás, a on mne popadl za ruku, zase mi jej vzal.“462 Z toho vyplívá, že v zájezdních hostincích (stejně jako jiných hospodách) nebyl pocit jistoty vždy zrovna na místě. Kromě šlechty a formanů tedy přespávala v zájezdních hostincích i řada obyčejných poddaných. Na cestě bychom zastihli roku 1564 i vandrovní tovaryše. Spali tehdy tři ve vsi Hlinici ve formanské hospodě. Prameny tuto okolnost znají, neboť jen díky jejich přítomnosti tehdy nedošlo k vraždě jiného hosta (bohužel to smutnou událost tehdy pouze oddálilo).463 Takovým případům nahrávala právě častá odlehlost hostince od ostatní civilizace. Loupežná přepadení v těchto končinách nebyla žádnou výjimkou a často byli lapkové domluveni přímo s hospodským. Třeba roku 1573 vypovídá jistá Káča z Borotína, že „u těch Janků v Vračovicích veliký stanoviště lotři mívají, a voni je nočně pouštějí a je přechovávají (…) a jim toho všeho dopomáhají a je fedrují. A proto formani u nich sou nechtěli stávati, že sou voni krádali a překáželi jim.“464 Vrchnost však o takových pochybných útulcích nezřídka věděla (často z podobných výslechů) a na podezřelé si tam počíhala. Podle těchto zátahů pak některé zájezdní hostince získaly například jméno Lapač.465 Provoz zájezdních hostinců byl v lecčems obdobný jako v ostatních hospodách. Povinnosti krčmářů se v podstatě nelišili od těch již popsaných, záleželo samozřejmě na tom, zda se krčma nacházela ve městě či na vsi a v jakém byla poměru k vrchnosti. Samotné zájezdní hostince se od sebe mohly navzájem celkem hodně lišit. Ve střední Evropě sice diferenciace na hromadné noclehárny a luxusnější ubytovací hostince proběhla podle některých názorů až v 18. století,466 i tak ale mohly být podmínky dosti rozličné. Z Erasmova spisu Diversoria si můžeme udělat srovnání o tom, jak vypadal velký 461

Z táborské knihy černé, s. 334. Tamtéž, s. 311. 463 Tamtéž, s. 179. 464 Tamtéž, s. 261 – 262. 465 Vermouzek, Rostislav: Zájezdní hospody, JM 13, 1977, s. 130. 466 Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, s. 112. 462

96

hostinec pro pocestné v Evropě v roce 1523. Autor ho popisuje spíše jako jakousi velkou noclehárnu plnou lidí různého původu, společně se stravujících a jinak se věnujících vlastním činnostem.467 Domnívám se, že v českých podmínkách se můžeme setkat s širokou škálou zájezdních hostinců, od nemnoho odlišných od větších krčem na jedné straně, až k velkým rezidenčním hostincům na straně druhé. Tyto velké hostince byly budovány hlavně za účelem ubytování urozenějších návštěvníků. Mezi ně patřila například hospoda již jednou zmíněného Jana „Podlahy“ Ledenického v Českém Krumlově. Během jednoho roku se u něj ubytovala celá jedna třetina všech oficiálních poselstev placených rožmberským velmožem. Navíc k tomuto hostinci patřila i stáj s kapacitou 40 koní. V tomto ohledu se mohl hospodě „U Podlahy“ široko daleko rovnat pouze ubytovací areál v Třeboni, jehož majitel Jan Pratnpergar zvládal ustájit koní dokonce 66.468 Podobně velké hospody vznikaly také v druhé polovině 17. a století a později v lázeňských centrech a při již zmíněných poutních místech.469 Každopádně i v případech, kdy se nejednalo o takto rozsáhlé ubytovací prostory, ale spíše o menší formanskou hospodu, zde byl viditelný velikostní rozdíl proti ostatním krčmám. Byl dán nejen větším počtem pokojů a kapacitou hlavní světnice, ale také přidruženými budovami a plochami. Ty sestávali především z většího dvora s přilehlými stájemi a stodolou. Hospodský dvůr mohl být průjezdný, takže do něj formani nebo kočí mohli vjet oběma směry a nemuseli se otáčet. Pro formanské vozy i pro kočáry stávala na dvoře prostorná otevřená kůlna. Dvůr se na noc uzavíral těžkými vraty. K zájezdním hostincům pak často patřily i kovárny a kolárny.470 Podrobný obrázek si můžeme udělat o prostějovském hostinci U tří zajíců: Stával (jak tomu u městských zájezdních hospod bývalo) na hlavním náměstí. V polovině 16. století se dům skládal z velké přízemní šenkovny s výhledem k zámku, na dvoře stál pivovar se sladovnou a hvozdem, dále kůlny s vozy, chlévy a konírny. Dům i hospodářská stavení měly střechy pokryté došky. V hospodě sedělo po celý den plno lidí zahánějících žízeň domácím pivem nebo vínem dováženým z jižní Moravy. Na přelomu 60. a 70. let se v tomto hostinci zdržovalo mnoho Němců a Vlachů, kteří tou dobou pracovali na modernizaci pernštejnského zámku v sousedství.471

467

Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích, 3 – 4, s. 267. Stejskal, Aleš – Bastl, Milan: Vzestup a pád rožmberského úředníka, s. 121. 469 Viz příloha, s. 233. 470 Vermouzek, R.: Zájezdní hospody, s. 129. 471 Kühndel, J.: Dům U tří zajíců vypravuje, s. 12 a 17.

468

97

Jak se z takových podmínek lehce dá vyčíst, zájezdní hostince zpravidla dobře prosperovaly. Nezřídka proto byly budovány vrchnostmi jako hospody panské.472 Díky tomu, že ležely na frekventovaných cestách, a že se v nich ubytovávalo mnoho hostů, tržilo se pochopitelně dost i z prodeje nápojů. V Horním Bouzově se v hospodě ležící u silnice vyšenkovalo nejvíce piva z celého kosteckého panství.473 I ve vsi Jiřice na brandýském panství se roku 1584 počítá s velkým výnosem z šenku piva, „nebo jest ta krčma na silnici, že mnoho tu formanův jiných stává a odbyt jest.“474 Nelze se tedy divit, že se vrchnost většinou snažila dělat všechno pro hladký provoz těchto krčem. Například na statcích svatojiřského kláštera se roku 1665 objevuje již jednou zmíněné nařízení opravit v okolí hostinců silnice, aby to neodradilo návštěvníky. Krčmáři mají mít připraven oves a slámu, jídlo, mají se chovat vlídně a nesmí přijímat kradené zboží.475 V Třebíči, která odedávna ležela na důležité silnici se již v 15. století „domy hostinské se všemi potřebami opatřené postavily, aby císařové, králové, knížata, hrabata, páni, biskupové a jiní lidé, co každého roku mnoho tady jedou, odpočinutí míti mohli.“476 Roku 1573 se potom přikazuje, že jelikož Třebíč stále leží na hlavní trase „a znamenití lidé tu jezdí, v pití rozličný nedostatek trpí.“ Hostince se proto mají zásobit dostatečným množstvím různých druhů piva a vína. Stejně tak mají majitelé hostinských domů dohlédnout na to, aby když přijíždějí hosté, bylo v maštalích při vydávání sena a slámy bezpečno a nemají spoléhat jen na „hausknechta.“477 Na bezpečnost početných hostů dohlíželi v 17. století i v městečku Rousínově, taktéž ležícím na významné silnici.478

472

Vermouzek, R.: Zájezdní hospody, s. 129. Pekař, J.: Kniha o Kosti, s. 137. 474 Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 8, folio 8. 475 AČ XXIII., s. 382. 476 Nikodém, V.: Dějiny města Třebíče, s. 12. 477 Tamtéž, s. 164 a 169. 478 Hálová, Petra: Život v mestečku Rousínov v druhej polovici 17. storočia a v prvej polovici 18. storočia. Diplomová práce HÚ FF MU, Brno 2007, s. 38. 473

98

Vnitřní a vnější vybavení krčmy To co odedávna dělalo (a dodnes dělá) hospodu hospodou, byla především světnice, ve které si hosté mohli objednat něco k pití nebo k jídlu. Takové prostory se předpokládaly u všech typů krčem. A nějaká podobná místnost také je a snad i byla tím, co si člověk pod pojmem „krčma“ představí. Jak to v takové šenkovně v 16. a 17. století vypadalo? Jednalo se zpravidla o větší místnost, v podstatě hlavní světnici v budově. Byla většinou umístěna v přízemí a vcházelo se do ní přímo hlavními domovními dveřmi. Těžko říci, kolik se do šenkovní světnice mohlo vejít lidí. Těsnější podmínky mohly hostům nabídnout asi jen některé menší městské šenkovní domy. Venkovské krčmy a vrchnostenská výčepní zařízení byla obvykle prostornějšího rázu. I v městských hospodách ale většinou narazíme minimálně na dva tři stoly a i počet návštěvníků se nezřídka vyšplhá k desítce a výše (u zájezdních hostinců pochopitelně více). Některé prosperující šenkovní domy dokonce provozovaly i více místností. V roce 1523 v Praze u Holců si mohli příchozí vybrat, zdali chtějí sedět ve světnici, kde se šenkuje pivo nebo ve druhé, kde jim bylo nalito víno.479 I u Pastuchů roku 1579 využívaly k šenku jak šenkovnu v přízemí, tak i světnici v patře.480 Ve venkovských krčmách netísněných omezeným prostorem se asi shromažďovalo hostů více, Vaněk, šenkýř z Kamene, v polovině 16. století tvrdí, že u něj jich bylo najednou 16.481 V zájezdních hostincích se však jistě sešlo ještě větší množství lidí. Zařízení šenkovny sestávalo z několika velkých dřevěných stolů,482 za kterými hosté sedávali na dlouhých lavicích, méně často na stolicích. Židle s opěradlem se v této době ještě běžně nepoužívaly. Tento nábytek se zatím objevuje hlavně u bohatších obyvatel, k nimž patřily sice často i krčmáři, přesto ale židle v porovnání s lavicemi a stoličkami v krčmě najdeme poměrně zřídka. Stůl většinou nepokrýval ubrus. Ty už v této době byly běžně známé, ale v krčmách se jejich použití většinou považovalo za přílišný luxus – zvlášť při obrovském množství vylitého pití. Důležitou součástí šenkovní světnice, ale i jiných hospodských místností byla velká kamna nebo pec zabírající podstatnou část prostoru. V podkostecké krčmě to údajně

479

Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio A VI. Archiv hl. m. Prahy, 1120, folio 64. 481 Z táborské knihy černé, s. 103. 482 Většinou se jednalo o dlouhé, obdélníkové stoly, v jedné pražské hospodě můžeme ale roku 1579 nalézt například i „stůl kružný.“ Viz Archiv hl. m. Prahy, 1120, folio 49. 480

99

byla asi jedna šestina místnosti.483 Kamna sloužila primárně jako topné těleso, v dřívějších dobách však často také jako jeden ze zdrojů světla.484 Kromě toho na peci nebo za ní spával šenkýř či šenkýřka. Roku 1567 tato skutečnost posloužila i jako argument pražské šenkýřce Maruši, kterou rychtář obvinil z pletek s majitelem domu. Když ji chtěl zavřít s hospodářem do komory, ohradila se Maruše: „Proč mnou strkáte, však sem tam neležela, ležela jsem za kamny a teď na svědomí mé botky pod lavicí leží!“485 Jindy pec posloužila jen jako odkladiště zavazadel. Do luhačovické hospody roku 1667 přinesla Kateřina Divoká „jakousi bílou šatu a hned tu šatu vrhla na pec, kde žena neznámá batůžek svůj měla.“486 Nábytkem nesloužícím hostům, ale krčmáři, byl tzv. „šenktyš“ – výčepní stůl. Takový šenktyš neměl jen úlohu obyčejného stolu, většinou se v něm nacházely i uzamykatelné duté prostory sloužící jako schránka na peníze a další důležité věci. Proto se šenktyš stával častým objektem zájmu hospodských zlodějů. Roku 1594 vypověděl jistý Janek z Víkovic, že vyloupil v Ivanovicích na Hané „u Václava Šakala, budouc v hospodě“ výčepní stůl. Použil k tomu vlastnoručně vyrobeného železného paklíče a díky tomu, že akci chytře provedl v době jarmarku, našel v šenktyši schovaných „peněz 14 zlatých míň 6 grošů.“487 Osvětlení ve světnici už v 16. a 17. století zajišťovala skleněná okna. Z ikonografických materiálů lze usuzovat že minimálně v 16. století se ještě nejednalo o okna otevírací, ale o napevno zabudovaná okna vytvořená spojením mnoha skleněných tabulek.488 Velké okenní tabule se objevily až později. I přes přítomnost oken však bývaly místnosti relativně tmavé,489 a proto se v krčmách svítilo svícemi, případně loučemi. Někde měli hosté k dispozici obyčejnou svíčku, jiné hospody se honosily kovovými svícny. Že mnohým lidem nesloužily pouze k osvětlení, dokázal roku 1632 majitel pražské hospody Jan Prejdar, který ve vzteku vrhl svícen po své šenkýřce. Naštěstí cíl netrefil.490 Koncem 17. století už byly světnice o poznání prosvětlenější. Vesnické šenkhauzy vizovického panství jich v šenkovnách měli povětšinou čtyři až pět, světnice pozdě-

483

Pekař, J.: Kniha o Kosti, s. 137. Dülmen, R. v.: Kultura a každodenní život raného novověku, I.: Dům a jeho lidé, Praha 1999, s. 64. 485 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 96. 486 Krevní kniha městečka Bojkovic, s. 108. 487 Smolná kniha města Lipníka, ed. Marada, Miroslav, Přerov 1994, s. 27. 488 Viz příloha s. 100. 489 Dülmen, R. v.: Kultura a každodenní život raného novověku, I., s. 64. 490 Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 269. 484

100

chovské hospody dokonce osm.491 I v Rohatci a Sudoměřicích, přestože světnice tamějších šenkhauzů nebyly pravděpodobně moc velké,492 zajišťovala světlo tři větší okna.493 Z šenkovní světnice vedly dveře do dalších místností. Důležitou roli v pohostinské živnosti hrál sklep, jemuž se v 16. a 17. století také někdy říkalo pivnice. Tam byly uskladněny sudy s pivem či vínem a propojení s šenkovnou bylo z toho důvodu vhodné. Sklep se nacházel snad téměř vždy v podzemní části domu, často přímo pod šenkovní světnicí. Roku 1569 se v jedné pražské hospodě dva výtržníci ocitli v takovém zápalu boje, že ze světnice do sklepa spadli.494 Někdy se pivo čepovalo již přímo ve sklepě a nosilo se pak nahoru do šenku, jako roku 1593 u Odhajů v jiné pražské hospodě. Pravděpodobně kvůli rychlejšímu odbytu vynášel již nalité pivo ze sklepa mládek a pokládal ho na malý stoleček, „jak na něj pivo stavějí“ a po šenku pak pivo roznášela šenkýřka.495 Správná teplota ve sklepě byla zajišťována pomocí hromady dováženého ledu. V roce 1567 použil jeden hospodský pojmu „sklep lehací.“ Jak ale vyplívá ze slov jeho šenkýřky, nebyla tímto pojmem myšlena ani tak uskladňovací místnost pro nápoje a další věci, jako spíše komora, ve které dotyčný muž spával.496 Podobné komory – soukromé krčmářovy místnosti – také někdy sousedily s hlavní světnicí, pokud nebyly umístěny až v prvním patře hospody. Zařízení komory bývalo uzpůsobeno potřebám hospodáře a jeho ženy, většinou sestávalo z manželské postele, nábytku určeného k uložení oblečení a osobních cenností (to v 16. a 17. století znamenalo truhlu nebo almaru), případně z několika polic na stěnách a obrázků svatých. K vybavení majitele hospody, stejně jako u jiných hospodářů, patřila zbroj a byla to jediná povolená zbroj v krčmě. Stejně jako komora, i kuchyně mohla buď přiléhat k šenkovní místnosti v přízemí nebo se nacházela v poschodí. Záleželo na tom, na jak velkém půdoryse hospoda stála. Městské šenkovní domy mívaly soukromé prostory a často i kuchyni v prvním patře. Třeba roku 1620 svědčila v záležitosti jisté hospodské bitvy paní Horoměřická, že neví, proč se hosté svadili, „…nebo byvši já nahoře v kuchyni, hospodářství své jsem spravovala.“497 Roku 1624 zase vypovídá Sibyla Bortová, že „u nich“ seděl rychtář s třemi dalšími spolustolovníky a když vypili asi žejdlík vína, poslal ji pan rychtář nahoru (tzn.

491

MZA Brno, C 2 Tribunál – pozůstalosti, G 9, folia 16 – 19. V obou byl hostům k dispozici pouze jeden dlouhý stůl s lavicí. 493 MZA Brno, C 2 Tribunál – pozůstalosti, M 4, folia 107 – 108. 494 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 48. 495 Archiv hl. m. Prahy, 1061, folio 105. 496 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 96. 497 Archiv hl. m. Prahy, 1071, folio 132. 492

101

do kuchyně) pro chleba.498 O sto let dříve ale vypráví host jiné pražské hospody, že nějaký pes přišel ze dvora a lehl si před kuchyní pod stůl.499 Tudíž se i ve městě kuchyně někdy nacházela v přízemí. Zato obydlí majitelů městských hospod leželo nad schody téměř vždy (pokud nežili v jiném domě). V pramenech se nachází mnoho zmínek o tom, že do šenku hospodář „sešel dolů“500 nebo že šenkýřka „nahoru pro paní běžela.“501 I roku 1620 pozval pan Rataj dámy jedoucí kolem jeho šenkovního domu nahoru do svého bytu v prvním patře a pacholek jim mezitím chodil dolů do šenkovny pro pivo.502 V prvním patře hospod, a to nejen městských ale i venkovských, se taktéž ve většině případů nacházely pokoje pro návštěvníky. I zde se opět setkáme s informacemi o „pokojích nad šenkem“503 nebo že šel někdo „z svého pokoje dolů k své marštali.“504 Šenkýř Vaněk z jihočeského Kamene přemlouval hosta: „Spraviš se rozumem a poď ležet nahoru!“505 Roku 1683 si vdova po hospodském z prostějovské Zlaté studny vyhradila u svého syna právo bydlet v prvním patře hospody, v malém pokojíku s výhledem na zámecké náměstí.506 Horní pokoje některých krčem jsou zmíněné i v inventáři majetku vizovického panství z roku 1686.507 K vybavení těchto místností patřila postel pro nocležníky i s povlečením (které se mimochodem docela často kradlo), někdy stůl a lavice. Nevím, jak kde byla standartním zařízením kamna, záleželo asi i na počtu a velikosti pokojů. Běžné asi bylo, že majitel hospody nechával v místnostech pro hosty uložen svůj majetek. Například Michal Němec roku 1575 vypověděl: „K tomu se znám: Když sem ležel v Hradci v Jindřichově, na hospodě na rynku, na noclehu, taky sem vodemkl truhly dvě nočně v tom pokoji, v kterém sem ležel. Měl sem sebou klíč svůj k tomu strojenej. A v těch truhlách bylo dosti šatů a peněz…“508 Osvětlení i v těchto místnostech zajišťovala okna. Do místnostím v patře se vycházelo logicky po schodech. Ty byly ovšem asi jen zřídka vedeny vnitřkem domu. Většinou jsem se setkal se samostatným schodištěm na boku domu, po němž se vystoupalo na pavlač, z níž pak vedly dveře k jednotlivým pokojům. Roku 1570 498

Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 34. Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio E X. 500 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 53. 501 Archiv hl. m. Prahy, 1085, folio 13. 502 Archiv hl. m. Prahy, 1071, folio 106. 503 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 114. 504 Archiv hl. m. Prahy, 1071, folio 14. 505 Z táborské knihy černé, s. 105. 506 Kühndel, J.: Dům U zlaté studny, s. 34. 507 MZA Brno, C 2 Tribunál – pozůstalosti, G 9, folia 16 – 19. 508 Z táborské knihy černé, s. 267. 499

102

bydleli v jedné z mnoha pražských hospod kloboučničtí tovaryši. Při posezení v šenku se nepohodli s jinými řemeslníky a po několika vzájemných potyčkách za nimi nakonec vyběhl jeden sladovník nahoru na pavlač a chtěl je bít konvicí. Další rvačku tak musel vyřešit hospodský pobídkou, „aby každý šel k svýmu pokoji.“509 V roce 1619 popisuje jinou tragickou událost hospodská kuchařka: Prý na pavlači zabili nějakého muže, slyšela to ze svého pokoje. A když umíral a prosil o pomoc, nikdo z hostů na pavlač nevyšel, aby ho zachránil, až musela doběhnout pro lidi ona.510 Kromě písemných zmínek ale vypovídá o přístupu k pokojům z pavlače i dochovaná architektura (budu-li si doufat, že některé domy neprodělaly během staletí zásadní přestavbu).511 Rozdíl byl, jak jsem naznačil, ve velikosti a také kvalitě nabízených pokojů. Troufám si tvrdit, že na venkově se v 16. a 17. století hospodští návštěvníci ubytovávali spíše ve větších, často společných místnostech. Někdy (jak šlo vyčíst i z některých mnou použitých ukázek) se setkáme s mnoha nezávislými nocležníky umístěnými v jednom pokoji. Roku 1607 se jistý Václav pokusil vloupat do hostince pana Danihele Čápa, konkrétně „do pokoje, kde ten nejvyšší lekát ležel.“ Ale vyplašilo ho to, že „světlo tam hořelo a bylo tam těch mnoho vartýřů a hejduků, leželo po zemi, po lavicích.“512 V bohatších městských hospodách se proti tomu lze setkat s více menšími samostatnými pokoji v rámci jednoho domu. Ožehavou záležitostí v rámci krčem (ale i u ostatních domů dané doby) byly toalety. Zhruba do 16. století většinou domácnosti nebudovaly opravdové záchody a za těmito účely se chodilo prostě ven. To nemuselo znamenat takový problém na venkově ve volnější přírodě, ale ve městech, kde byli lidé zvyklí za příslušnou potřebou chodit na hnojiště na dvoře nebo dokonce na ulici, to kromě neestetického zážitku mohlo šířit i nákazu nebezpečnými nemocemi. Od 16. a 17. století už se ale ve městech i na venkově vyčleňuje pro tyto záležitosti speciální místo, většinou někde na domovním dvoře. Přesto ale ještě dlouho zcela čisto před hospodami nebylo. Roku 1650 jsou káráni pražští šenkýři, že „hnojův a kuchyňských smetí nemají na ulicích skládati, nýbrž za bránu vyvážeti a vynášeti, jako i bláta před domy nejméně jednou do týhodne uklízeti.“513

509

Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 138. Archiv hl. m. Prahy, 1071, folio 20 – 21. 511 Viz příloha, s. 234. 512 Z táborské knihy černé, s. 353. 513 Archiv hl. m. Prahy, Šenkýři 23, folio 4. 510

103

Z pramenů se bohužel někdy nelze dočíst, zda záchod na dvoře stál či nikoliv a většinou narazíme pouze na zmínku, že šenkýř vyšel „na dvůr z potřeby.“514 Z některých příhod ale víme, že hospody již záchody používaly. Třeba když roku 1605 přepadli lupiči krčmu v jihočeské vsi Tlučné. Pobrali majitelům, co mohli, ale krčmářka se později nechala slyšet, že před nimi „do 1800 kop do latryny vhodila a tak je zachovala.“515 Jindy se setkáme dokonce s toaletou uzamknutelnou – v Praze koncem 16. století v jedné hospodě zamkli na záchodě záletníka, kterého tam přistihli s krčmářkou.516 Zamknout se jinak dalo v krčmě skoro všechno od dveří po nábytek a zamykání se hlavně i poměrně hojně užívalo a hlídalo. Těžko říci zda tomu tak bylo jen v krčmách nebo i v jiných domácnostech, v hostinském prostředí ale zámky tvořily významnou pojistku proti zlodějům všeho druhu. Jinak hned hrozily ztráty. Jako když roku 1594 v hospodě v „Ejvanovicích (…) dívky plže (tj. sklep) nezamkly,“ vlezl jim tam host a vypil všechno mléko.517 Zloději se však zámků mnohdy nezalekli a se šperhákem se lehce dostali do šenktyše nebo do truhly (viz výše). Zajímavé je, jak hodně již v této době lidé vnímali pocit ztráty bezpečí (nebo bezpečí majetku). Janek Němeček roku 1578 popisoval, jakým způsobem dva jeho známí vykrádají hospody a na závěr své zpovědi se pozastavil nad tím, že „pokrada, k čemu jen mohou přijíti, nechaje odevříno ujdou pryč.“518 Tedy tím, že nezavřou, se dopouštějí jakési mimořádnosti, jíž způsobují domácí rodině další komplikace. Zámky zajišťovaly v hospodě ale i pocit bezpečí okamžitého. Nejednou se před zuřivými opilci musel zamknout krčmář v komoře nebo kuchařka v kuchyni a otevřeli, až když bylo po boji.519 Roku 1524 si zase stěžuje paní Uršula Wolfová na svého šenkýře, že když šla minule do domu, on se zamkl. Hospodyně myslela, že dělají něco užitečného a šenkýř hrál s kumpány karty.520 Hospody se také zamykaly na noc. Hlavně vrata na dvoře, jako prostředek proti pozdním nevítaným hostům. Návštěvníci proto také běžně předpokládali, že dům je zavřený a proto došli za personálem, aby jim bylo odemčeno. Tak tomu bylo i roku 1569 v pražském šenkovním domě u paní Vackové. Hosté chtěli otevřít po kuchařce, ta jim ale odvětila: „jděte, jest duom otevřený.“521 Zámky se již v té době používaly různé, v pozůstalostním inventáři vizovického panství 514

Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 32. Kniha černá nebo smolná královského svobodného města Rokycan z let 1573 – 1630, ed. Cironis, Petros, Rokycany 1994, s. 101. 516 Stejskal, Aleš – Bastl, Milan: Vzestup a pád rožmberského úředníka, s. 120. 517 Smolná kniha města Lipníka, s. 28. 518 Z táborské knihy černé, s. 270. 519 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 48. 520 Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio E VIII. 521 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 48. 515

104

z roku 1686 se lze setkat hojně s visacími zámky, s dveřními zámky se západkou i s pojmem „jednoduchý zámek“.522 Západkové zámky se používaly v tehdejších krčmách již běžně. Ve zmíněné hospodě Danihele Čápa se chtěl zloděj dostat do sklepa, který byl sice zamčený, „ale byl klíč ve dveřích.“523 Domovní vrata ale někdy bývala na závoru.524 Krčma někdy mívala dva vchody. Možnost nepozorovaného příchodu nebo odchodu zadními dveřmi využil i Václav od pana Čápa. V Kutné Hoře si zase roku 1596 stěžují, že v hospodě „u Vydřimašky“ se děje taková neplecha, že když tam přijde rychtář zkontrolovat, zda u piva nevysedávají ti, co nemají, jakmile vejde dveřmi, ostatní utečou druhými.525 Z hospody se vycházelo buď rovnou na cestu (respektive na ulici) nebo na dvůr. Stěnami vnitřních prostor však hospoda často ve skutečnosti nekončila, i na dvoře či prostranství před domem mnohdy seděli hosté na lavicích a popíjeli. Třeba roku 1569 přišli do hospody Lidmily Vackové čtyři muži, „kázali sobě vína dáti, nejprv byli u domu, potom šli do světnice, pili.“526 I roku 1620 při pohřební hostině za „jednoho pernikáře“ z Prahy si někteří řemeslníci přinesli pivo před dům a pili ho tam.527 Na prostranství před hospodou také někdy stával kuželník. Roku 1594 vypráví o příhodě z jednoho malostranského šenku Jan Špáta: „Hráli jsme na hospodě v koule nás čtyři, přišel potom také mezi nás Sixt, mistr pivovarský, sám druhý a chtěl s námi hráti, a my sme ho nechtěli mezi sebe přijíti, tehdy šenkýř odvedl ho od nás, aby nám dal pokoj, ale on přišel podruhý mezi nás a když rovně tehdáž koule dolů běžela, on ji vzal do hrsti…“528 S kuželkami před hospodou se potom můžeme setkat také na různých dobových vyobrazeních.529 Jinak jak už bylo řečeno, mohlo se na dvoře nacházet mnoho různých hospodářských a dalších stavení, někdy i obydlí podruhů či výměnkářů. Kromě různých kůlen s nářadím stávala na dvoře stodola, neboť krčmáři vedli (hlavně na venkově) mimo své živnosti ještě normální selské hospodářství a potřebovali někam umístit obilí apod. Ze stejného důvodu se na dvoře objevovaly i chlévy pro dobytek. Při zájezdních hostincích se pak také vyskytovaly nutné stáje, případně přístřešky pro povozy a kočáry. Koně měl krčmář často vlastní. Výsadní krčmy mívaly hlavně v 16. století, kdy si vařily pivo doma, na dvoře vlastní pivovar se sladovnou a dalším příslušenstvím, jak to lze vidět 522

MZA Brno, C 2 Tribunál – pozůstalosti, G 9, folia 16 – 19. Z táborské knihy černé, s. 353. 524 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 96. 525 SČ IX., Praha 1897, s. 305. 526 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 48. 527 Archiv hl. m. Prahy, 1071, folio 131. 528 Archiv hl. m. Prahy, 1126, folio F 23 – F 24. 529 Viz příloha, s. 236. 523

105

například u některých prostějovských pravovárečníků,530 ale nejen tam. Dále se na dvoře také muselo někde nacházet místo, kde bylo složené dříví, kterého se samozřejmě spotřebovalo hodně jak na vytopení vnitřních prostor, tak případně i na vaření piva. Dřevo se nosilo ze dvora asi už naštípané, ale přesto skoro v každé šenkovní místnosti ležela položená pod lavicí nebo jinde aspoň malá sekerka za účelem přištípnutí nadměrných polínek.531 Na dvoře stála také již zmíněná toaleta. Ve stínu všech možných přístřešků a stavení pak bohužel často vznikalo výhodné prostředí pro počíhání si na vycházející hosty a další sousedské bojůvky. Dvůr uzavírala zpravidla velká dřevěná vrata. Celá budova hospody byla v 16. a 17. století postavená často ještě ze dřeva, kamene jako stavebního materiálu se užívalo většinou hlavně ve městech a spíše až v pozdější době. Střechy krčem a přilehlých stavení tvořily na venkově došky, ve městech došky nebo šindele. Ať tak či tak, materiály to byly oba dva velmi hořlavé a domovní požáry stály na denním pořádku. Z toho důvodu se měl dodržovat stejně jako všude jinde i v hospodách požární řád a také neměli lidé chodit po setmění kupovat pití s hořícími třískami, jako podle třebíčského městského zřízení z roku 1573.532 Poznávacím znamením hospody byl už zmíněný slaměný vích, případně řemeslnická znamení u cechovních hospod. Jinak měly někdy krčmy (hlavně ve městech) i svá malovaná domovní znamení, takže se můžeme setkat se jmény jako „U tří zajíců“ v Prostějově,533 nebo „U žaludu“ v Praze.534 Většinou mají však soudobí návštěvníci hospod ve zvyku říkat, že jdou „k Václavovi šenkýři“,535 „k Sukničkovům“536 nebo „k starému fojtovi.“537

530

Kühndel, J.: Dům U tří zajíců vypravuje, s. 12. Týž: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 12. 531 Tyto hospodské sekery se bohužel velmi často stávaly oblíbeným bojovým náčiním krčemních bitev. 532 Nikodém, V.: Dějiny města Třebíče, s. 160. 533 Kühndel, J.: Dům U tří zajíců vypravuje, 1940. 534 Archiv hl. m. Prahy, 1085, folio 40. 535 Archiv hl. m. Prahy, 1126, folio G 10. 536 Archiv hl. m. Prahy, 1048, folio 149. 537 Krevní kniha městečka Bojkovic, s. 151.

106

Kvalita hospodských služeb Pivo V dřívějších kapitolách jsem se zabýval tím, jak důležité bylo pivo z hlediska hospodářských příjmů, nyní bych rád ukázal, jaké pivo (a následně i víno a kořalka) se v českých a moravských krčmách v 16. a 17. století hostům podávalo. V tehdejší době se po českých zemích nalévalo piva nesčetné množství druhů a jednotlivé výrobky se značně lišily kvalitou i chutí. Bylo to dáno jednak velkými rozdíly ve znalosti výroby, dále nestejným vybavením jednotlivých pivovarů, pravovárečných domů a výsadních krčem a v neposlední řadě i originálními recepty na slady i pivo, které si jejich výrobci žárlivě střežili a které se tudíž kraj od kraje, město od města měnily. Kromě toho se navíc v každém pivovaře mohlo vyrábět opět několik chuťově odlišných typů piva. Podle surovin, z jakých byl vytvořen slad, se rozeznávala piva pšeničná, ječná, případně smíšená, podle způsobu přípravy pak stará a mladá. Zdálo by se, že se zde nabízí více kombinací, v praxi se ale vařilo pouze pár základních druhů. Na základě dobového názvosloví však lze obtížně určit hranice mezi nimi. Na celém území Čech a Moravy se v této době v podstatě objevují hlavně dva pivní výrobky: Pivo pšeničné mladé, nejčastěji se objevující pod jménem „bílé“ nebo „světlé“; a vedle něj pak pivo ječné staré, neboli „tmavé“, „černé“, „hořké“, ale často prostě pouze „staré“. Dá se ale těžko říci, zda se připravovalo pšeničné pivo jen mladé nebo naopak ječné jen jako staré. Většinou asi ano. Ale přesto se lze tu a tam setkat se starým pšeničným pivem a výjimečně i s mladým ječným.538 Smíšené pivo (tzn. pivo ze smíšených ječných a pšeničných sladů) se také moc často nevařilo, hlavně kvůli možnostem podvádění. Ovšem například roku 1670 prosí poděbradský hejtman, aby směli ve městě tento druh piva vařit, prý „lepší, chlebnější jest a do krčem se častěji odbývá.“539 Zdá se, že tedy smíšené pivo získalo kvality obou v sobě zahrnutých sladů. Kromě všech dosud zmíněných piv, která se normálně pila v hospodách, se také můžeme setkat ještě s takzvaným pivem „řídkým“, „zadním“ jinak také „patoky“. To byl jakýsi slabší odvar vzniklý při vaření mladého piva. Většinou se nenaléval v krčmách, ale používal se jako pití pro čeleď a služebnictvo. Například prostějovská obec ale toto podřadné pivo měšťanům vařit zakazovala, i když jej sama pro čeleď připravovala. Asi 538 539

Janáček, Josef: Pivovarnictví v českých královských městech v 16. století, Praha 1959, s. 18 – 19. Zíbrt, Č.: Sladovnické obyčeje, s. 197.

107

se konšelé báli všeobecného zhoršení kvality, a proto těm, kteří by zadní pivo vyráběli také, hrozili půlročním odnětím várečného práva.540 Ani pražští šenkýři nesměli nejpozději od roku 1644 prodávat „žádného piva řídkého neb konventu.“ Vždy totiž hrozilo, že jím budou hospodští ředit kvalitnější nápoje.541 Za horších časů se ale i řídké pivo někde šenkovalo. Stěžují si na to i poddaní na roudnickém velkostatku, kteří byli nuceni toto nekvalitní pivo odebírat během stavovského odboje 1618 – 1619.542 Zvláštním druhotným pivním produktem a fenoménem sama pro sebe byla pivní polévka, jídlo převážně chudých vrstev, v raném novověku běžně požívané. Těžko říci, zda právě tento pokrm měl na mysli roku 1579 Jan Kočí, když se svěřil, že byli v jakési pražské hospodě „na teplém pivě.“543 Hlavní pozornost konzumentů se ale věnovala pivu „bílému“ a „starému“. Základní odlišnosti obou druhů naznačují již jejich názvy a užívaná synonyma: Pšeničné mladé pivo bylo světlejší a poněkud jemnější, zatímco staré ječné pivo vynikalo tmavším zbarvením a jaksi hutnější, výraznější chutí. Jeho výroba byla také relativně kvalitnější a lidem se i o něco více zamlouvalo. Přesto se hlavně v 16. století pilo více piva bílého, které se prodávalo za nižší cenu a bylo tak určeno pro masovou produkci. Ječné pivo vedle něj vyvažovalo výrobu spíše jako doplňkové zboží. Pšeničné pivo bylo také zpočátku před ječným i protežováno. Ještě ve druhé polovině 15. století nakazuje cech pražských sladovníků svým členům, aby tam, kde se šenkují bílá piva, neodbývala se domácí piva stará.544 Poměr výroby ječného a pšeničného piva se ale postupem času mírně změnil. Bylo to způsobeno rostoucí produkcí šlechtických pivovarů, díky níž se výroba městských piv naopak snižovala. Vrchnostenské pivo se kvalitou postupně začínalo vyrovnávat městskému a měšťané měli čím dál větší problémy s odbytem. Snad jediná královská města v Čechách, jejichž prodej piva nezaznamenal úpadek, byla Rakovník a Slaný, jejichž pivo se tradičně těšilo velké oblibě (rakovnické pivo – asi nejkvalitnější v Čechách – dokonce zaznamenalo slabý vzestup, související se ztrátami pozic ostatních měst).545 Ostatní královská města (hlavně Praha546) na tom ale byla hůře. Tento problém se týkal více Čech než Moravy, protože na Moravě bylo jednak královských měst méně a navíc 540

Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 14. Archiv hl. m. Prahy, Šenkýři 23, folio 11. 542 Křivka, J.: Roudnický velkostatek na sklonku 16. století, s. 200. 543 Archiv hl. m. Prahy, 1120, folio 33. 544 AČ XIV., s. 468. 545 Janáček, J.: Pivovarnictví v českých královských městech v 16. století, s. 40. 546 Týž: Řemeslná výroba v českých městech v 16. století, Praha 1961, s. 83. 541

108

se většina z nich soustřeďovala spíše na produkci vína. Obecně se ale dá říci, že vrchnostenská piva, postupně vytlačují z trhu některá horší piva městská a na přelomu 16. a 17. století to má za následek, že mnoho královských měst téměř přestává vařit pšeničné pivo a naopak se začíná soustřeďovat na výrobu ječného (typickým příkladem byly Louny), zatímco šlechtický velkostatek naopak díky tomu zvyšuje přísun piva světlého.547 V 17. století se pak v celkovém pozvolném zvyšování produkce ječného piva na úkor pšeničného pokračuje. V Praze se v této době lze častěji setkat s lidmi poroučejícími „sobě konvičku piva hořkého dáti.“548 Městečku Sobotce bylo k starému právu vařit pšeničné pivo po Bílé Hoře přidáno i privilegium na výrobu ječného, ovšem vztahovalo se jen na katolíky.549 Trend v růstu výroby piva z ječných sladů platil i na komorních statcích.550 Ječné pivo se vyplácelo vařit ze dvou důvodů: Jednak nebyl trh v tomto směru tak vytížený a velkou roli hrál i fakt, že zatímco ječmen byl levnější než pšenice, u následných pivních produktů tomu bylo naopak. Odkud pocházela nejlepší česká a moravská piva? Přestože během 16. a 17. století páni v množství produkce města poněkud převálcovali, městská piva zůstala nadále vyhledávanější a chválenější a kdyby nebylo různých řádů a instrukcí, měla by vrchnost leckde s odbytem pěnivého moku velké problémy. Pochopitelně že když v 16. a 17. století přišel host někam do hospody a nešel na jisto, mohl ve většině případů očekávat, že mu bude podáno pivo uvařené v pivovaru příslušného města či panství, nebo přímo v oné krčmě. Na celém území Čech a Moravy se ale tu a tam můžeme setkat s místy, kam přes snahu výrobců pronikalo pivo i z jiných pivovarů. Podle toho si lze udělat obrázek o tom, která piva byla nejžádanější. Všeobecně uznávaným pivem v rámci českých zemí bylo pivo svídnické. Dováželo se do všech možných končin Čech a Moravy. Pivovarníci sice nikde nebyli rádi, pokud se v jejich okolí pilo cizí pivo a snažili se vždy dovoz nedomácího moku zastavit, avšak v případě svídnického piva často udělali výjimku. V Praze platilo již v 15. století, „že nemá žádný svídnického piva šenkovati než samo město v domě jednom.“551 V Prostějově si jako všude jinde snažili pravovárečníci hájit svá práva, ale jejich pivo asi nebylo moc dobré, protože i tamější farář si raději místo pivního deputátu nechával platit penězi a za ty si nechal dovážet pivo ze sousedního plumlovského panství. I v prostějov547

Janáček, J: Pivovarnictví v českých královských městech v 16. století, s. 42. Archiv hl. m. Prahy, 1071, folio 131. 549 Pekař, J.: Kniha o Kosti, s. 220. 550 Maur, E.: Český komorní velkostatek v 17. století, s. 43. 551 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II, s. 314. 548

109

ských hospodách se ale šenkovali cizí pivo, mimo jiné právě svídnické. Vedle něj se ale tu a tam přivážela také piva z Hradce Králové a z Moravské Třebové a na konci 16. století i pivo pražské. Proti tomu se ale roku 1603 pravovárečné měšťanstvo vzepřelo a vymohlo si, že napříště se bude do Prostějova dovážet z cizích piv pouze svídnické.552 Tento druh byl tedy mezi pivy evidentně uznávanou hodnotou, dokonce se podle něj nazýval i určitý typ sudů. V rámci Čech se asi nejvíce opěvovalo pivo rakovnické. V 16. století ho chválil Hájek553 a v 17. Balbín.554 Dlouho proti němu bojovali Pražané, jelikož právě hlavně do Prahy směřoval rakovnický export a toto kvalitní pivo v jednu chvíli málem zcela převážilo nad domácím pražským.555 Snahy pražských nákladníků ale skončily ve druhé polovině 16. století neúspěchem, již jen proto, že někteří vlastníci hospod si již dříve nechali udělit na šenkování rakovnického piva privilegium. A ještě roku 1634 bychom mohli zastihnout pana Václava Durycha, jak v jednom pražském šenku prosí o rakovnické pivo.556 Ale na tomto pivě si prý leckdy rád pochutnával i sám císař.557 Z dalších často chválených piv je třeba jmenovat ještě hradecké bílé pivo, taktéž světlé pivo slánské, Balbínovi a mnoha jiným chutnal žatecký „samec“ (prý silný s velkým množstvím chmele), známé bylo i pivo domažlické, budějovické a chomutovské a ještě v 17. století mělo dobrý ohlas i staré pivo pražské, které, jak jsme viděli, se vyváželo i na Moravu. Na poděbradském panství šenkovaly krčmy v 16. století dobré ječné českobrodské pivo a pivo nymburské.558 Brodské a čáslavské pivo také nacházelo svého času velký odbyt v Kutné Hoře. Vůbec hornická města byla vděčnými příjemci piv z okolních obcí.559 Celkově by se dalo říci, že v Čechách se díky počtu a vlivu královských měst, i možná kvůli většímu množství výsadních krčem, cizí piva šenkovala relativně běžně, a to i na venkově, hlavně v okolí výše zmíněných měst s kvalitním pivem. Ne nadarmo hrozí roku 1566 Jiří z Valdštejna ve své instrukci poddaným hostinského a miletínského panství pokutou, budou-li chodit na hradecká piva.560 V pobělohorské době však byla městská piva z venkova vytlačena561

552

Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 15 – 16. Janáček, J.: Pivovarnictví v českých královských městech v 16. století, s. 14. 554 Zíbrt, Č.: Z dějin piva a pivovarnictví, s. 195. 555 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II, s. 316 – 319. 556 Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 349. 557 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II, s. 303. 558 Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 72. 559 Janáček, J.: Řemeslná výroba v českých městech v 16. století, s. 96. 560 AČ XXII., s. 223. 561 Válka, J.: Česká společnost v 15. – 18. století II., s. 111. 553

110

Na Moravě si celozemské známosti užívalo vedle svídnického i pivo opavské (takzvaný „březňák“ nebo „pivo marcové“). Minimálně v 16. století se často objevovalo v krčmách po celé Moravě a dováželo se i do Vídně.562 Jinak většina moravských piv nepřekračovala hranice panství, na kterých byla vyrobena a piva královských měst zde na takové úrovni jako v Čechách nebyla (snad jen u městeček Opatov a Brtnice jsem nalezl pro 16. století zmínku o dovozu jihlavského piva563). Jedním z mála moravských druhů, které pronikaly i na cizí panství, bylo pivo třebovské. V 16. století úspěšně konkurovalo například pivu olomouckému564 a jak jsem výše ukázal i prostějovskému. Jinak sem pronikala spíše některá piva česká. Například Třebíči nakazuje roku 1547 Jan z Pernštejna „…piv hostinských odnikud do města (…) aby vezeno nebylo a vésti se nedopouštělo, krom piva pražského a svidnického starého.“565 Krčmáři ze západní části Moravy také tu a tam po očku koukaly po nedalekém pivu hradeckém. Piva z královských měst se na Moravě příliš nepila, mnohem větší vliv zde měla i v tomto směru šlechta. Tímto výčtem jsem chtěl nastínit, na jaká konkrétní piva a jaké kvality mohli návštěvníci českých a moravských raně novověkých hospod narazit. Důležitý byl fakt, že krčmáři nemohli nabídnout hostům více druhů piva, aby si mohl vybrat, zpravidla se totiž přikazovalo šenkovat pouze jediný druh, protože jinak hrozily ze strany hospodského různé podvody. Lidé se takto ale mohli rozhodnout, do které krčmy zamíří, na které pivo mají chuť. A rozdíly v hodnotě piva bývaly opravdu tak velké, že lidé za pivem chodili. V rámci města to ještě neměli tak těžké, když se pražští ševci roku 1567 rozhodli dát si „v Tejnu“ rakovnické pivo, nemuseli za ním tak daleko,566 za lepšími nápoji ale běžně docházeli i venkovští poddaní do měst. Městská piva totiž byla v naprosté většině případů chutnější a paradoxně často i levnější.567 Na piva z vrchnostenských pivovarů nepěl ódy snad vůbec nikdo. Přesto se ale někdy stalo, že dali měšťané přednost pivu venkovskému, jak jsem to již ukázal třeba na prostějovském příkladě. V Poličce také asi nevařili ve druhé polovině 17. století příliš dobré pivo, protože když zřídil Maxmilián Valentin z Martinic v sousedství města několik svých krčem, poličtí

562

Matějek, F.: Feudální velkostatek, s. 373. MZA Brno, G 10 Sbírka rukopisů archivu, č. 638, folio 13. MZA Brno, G 169 Collaltové, č. I 2561, folio 46. 564 Kühndel, J.: Vývoj olomouckých řemeslných cechů, s. 92. 565 AČ XX., s. 505. 566 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 121. 567 Míka, A.: Feudální velkostatek v jižních Čechách, s. 125. 563

111

obyvatelé do nich brzy začali chodit.568 Nekvalitní druhy můžeme obecně s velkou pravděpodobností určit právě tam, kde se krčmáři poohlíželi (mnohdy i přes zákazy) po cizopanském pivě, či kde lidé chodili na pivo do zakázaných hospod. Podobným ukazatelem je i právě situace, kdy některé obce, přestože se zde vyrábí vlastní mok, stejně dováží z daleka pivo hostinské. Na základě toho se odvažuji tvrdit, že česká piva dosahovala znatelně vyšší kvality než piva moravská. Způsobil to snad větší pohyb piva v rámci českého trhu a tím vzniklá konkurence, to vše umožněné silnější mocí českých měst ve srovnání s moravskými. Díky všeobecné orientaci šlechty na pivovarnictví však kvalita piva během 16. a 17. století klesla pravděpodobně celkově.569 Nic to však nemohlo změnit na tom, že bylo pivo v 16. a 17. století nejvíce užívaným nápojem. Oproti předcházejícím staletím jeho spotřeba stoupala a ve všech možných variantách ho pily všechny vrstvy obyvatelstva všech věkových kategorií, za což jistě hodně mohla zvyšující se vrchnostenská produkce a povinný odběr piva poddanými. Pivo se pilo denně, v krčmě i doma, k zahnání žízně nebo jen na chuť, samotné nebo k jídlu (nebylo-li už samo pivo jídlem570). Vodu lidé sice pili také, ale většinou její funkci v této době zastoupilo právě pivo. Vodě dávali před pivem přednost snad pouze velmi chudí lidé. V 17. století si poznamenává pán hruboskalského dominia, že „souce při týchž hornatých krčmách lidé velice chudí, více vody než piva požívajíce, těch krčem tím (jejich majitel) neužije.“571 Už podle formulace této věty je vidět, že se považovalo za výjimku, pokud lidé pili piva méně než vody. Pivo zkrátka pili v té době všichni, bílé pivo se dokonce doporučovalo nemocným a dětem (zatímco o starém se zase tvrdilo, že i po 30 letech uložení ve sklepě má vynikající chuť572 - ovšem toho ledu, co na to padlo…). Pivem byli v 16. a 17. století lidé zásobováni tolik, že ho až mnohdy nestíhali spotřebovávat. Například roku 1680 si stěžují sedláci z Lemberka, že je jejich pán nutí o svatbách a křtinách pít hodně alkoholu.573 Na druhou stranu jsem ukázal, že pokud lidé neměli dostatek kvalitního pivního moku, byli ochotni kvůli němu docházet do přespolních krčem a ještě se tam zadlužit až nad hlavu. Obecně byli lidé v té době schopni vypít piva hodně, ze všech stran je o tom spousta dokladů, kterých už jsem uvedl a ještě uvedu víc než dost. 568

Růžička, J. – Krušina, J.: Dějiny města Poličky, I. díl, s. 66. Válka, J.: Poznámky o ekonomickém charakteru předbělohorského velkostatku, s. 24. 570 Mám opět na mysli polévku vařenou z piva (hlavně na venkově), pokrm který nebyl drahý a zároveň zasytil. 571 Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 32, folio 4. 572 Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích, 3 – 4, s. 259. 573 Krofta, K.: Dějiny selského stavu, s. 212. 569

112

Vedle piva se v 16. a 17. století (ale již i dříve) v Čechách a na Moravě rozšiřovalo pití vína. Pozice piva u českého národa ohrozit nemohlo, ale i přesto si také našlo své vyznavače. Avšak zatímco se v českých zemích dalo najít mnoho oblastí, kde se šenkovalo pouze pivo, výskyt míst, kde by se nabízelo pouze víno a pivo ne, byl výjimečný. I ve městech, kde si mnoho zámožnějších obyvatel zvyklo na lahodný vinný nápoj, se samozřejmě do hospod chodilo i na pivo. V Praze se zdá poměr šenku piva a vína relativně vyrovnaný. Mohu-li soudit z knih svědomí, tak zhruba v polovině případů se hosté v krčmě poprali u vína a v polovině vznikla výtržnost u piva. Takový stav však byl, co se týče množství vinných šenků, u českých měst dosti nadprůměrný. Více hospod nalévajících víno tuším už snad jen v Mělníce, Litoměřicích nebo Lounech. Jinak ač v Čechách víno nabízely hlavně městské krčmy, převažovala ve městech poptávka po pivu. A v 17. století se spolu s tím, jak rostly nářky majitelů vinic na neúrodu, nadvláda piva ještě zvýšila. Na Moravě tomu bylo jinak, zde se vyskytovalo měst s převahou vinného šenku nad pivním docela hodně. I to byl jeden z důvodů, proč často některé moravské obce tolik nedbaly na kvalitu piva – důležitější pro ně byl odbyt vína. Typickým příkladem byl již mnohokrát zmíněný Prostějov. Víno se zde bylo hlavním výčepním nápojem a právo vinného šenku nejcennější výsadou.574 Proto i když některým předměstským krčmám dovolili šenkovat pivo, tak víno nikdy. Měst a městeček podobně soustředěných na šenk vína však bylo na Moravě více, jak již bylo řečeno hlavně na jihu. Hlavně tam bychom také nalezli venkovské krčmy čepující víno. Také sem však většinou dosáhla i produkce piva, i když zde často byla v menšině. V ostatních oblastech však v 16. a 17. století pivo venkov vysloveně ovládlo.

Víno Jestliže v Čechách vyráběli v raném novověku lepší pivo, pak Morava zase vynikala kvalitnějším vínem. Zatímco v Čechách se kromě Polabí a Poohří vinice rozprostíraly hlavně kolem měst, na Moravě bylo víno rozšířenější i na venkově, hlavně na jihu. Zde se pak udrželo i v 17. století, kdy celkové ochlazení klimatu postupně zničilo živobytí mnoha vinařů hlavně v Čechách (druhá příčina zániku mnoha vinic byla třicetiletá

574

Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 18.

113

válka). Rozložení krčem nabízejících víno se samozřejmě odvíjelo hlavně od toho, kde se réva pěstovala. Pro české prostředí by se dalo říci, že víno zdomácnělo hlavně v městských krčmách a na venkově spíše jen ve výrazně vinařských oblastech. To bylo ale ovlivněno i skutečností, že si víno kvůli nižší cenové dostupnosti nemohl dovolit každý a tento nápoj se proto těšil vzrůstající oblibě hlavně v městském prostředí.575 Na Moravě, byla situace jiná díky výhodnějším podmínkám pro obhospodařování révy. Mnohá panství se na pěstování a prodej vína hodně orientovala a zásobovala své poddané, mnohdy už nějakou vinici vlastnící, ještě svým vínem, které měli vesničané vyšenkovat. Obchod s vínem se v 16. a 17. století velmi vyplácel a i díky tomu se z Moravy dováželo hodně vína do Čech, hlavně do Prahy,576 ale i do jiných měst. Pro městské hospodářství v této době bylo totiž charakteristické, že šenk vína stále patřil k jedné z nejvýnosnějších činností.577 Česká, ale i moravská města se proto snažila využít svých privilegií k této činnosti a prodávat víno ve svých hospodách (i to byl mimochodem faktor, který přispěl k větší konzumaci vína ve městech). Pokud neměli měšťané víno z vlastních vinic, dováželi jej odjinud.578 V českých městech se tak v 16. a 17. století mohli návštěvníci hospod setkat hlavně s víny moravskými, rakouskými, uherskými a rýnskými, ale kromě nich také s frankskými, švábskými, alsaskými a jinými. Objevovali se zde také vína španělská, italská a řecká, ale ta se většinou označovala jiným dobovým názvem – „sladká pití“. Toto pojmenování leccos vypovídá o chuti těchto nápojů nebo aspoň o jejich chuti v porovnání s víny ostatními. Sladká pití se do Čech dovážela tato: „malvazí, vernací, romaný, ryvola, widpocher, rosačer, piniol, černikaler a jiná těžká vlašská vína.“579 Nejvíce cizích odrůd, ale i nejvíce vína kvantitativně se dováželo do Prahy, do ostatních českých měst méně.580 Nejčastěji se pak lze všude setkat s dovozem prvních čtyř jmenovaných druhů. Do Čech se sice vína dovážela ve velkém množství, ale byla zde i vína domácí. Mezi prodávaná patřila podle zmínek třeba vína litoměřická, mělnická, ústecká, lounská

575

Například ve zmíněném hruboskalském urbáři ze 17. století jeho autor poznamenává, že se v městě Turnově ročně vyšenkuje velké množství vína a chudí „lidé horští,“ kdyby měli nač pít, že by si raději dali pivo. 576 Janáček, J.: Dějiny obchodu v předbělohorské Praze, s. 114 – 117. 577 Válka, J.: Česká společnost v 15. – 18. století II., s. 117. 578 Majitelku pražského šenkovního domu, paní Mandalenu Ornysovou, bychom takto mohli roku 1621 potkat v Lounech, kam přijela „do jedný hospody na rynk“ (ta patřila Marii Heideliusové) dojednat nákup většího množství zásob pro svou hospodu. Archiv hl. m. Prahy, 1071, folio 194. 579 Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 75. 580 Janáček, J.: Dějiny obchodu v předbělohorské Praze, s. 114.

114

či třebenická.581 V Praze, která dovážela vín opravdu hodně (a téměř všechno víno se i prodalo v místních šenkovních domech), vlastnil v 16. století téměř každý bohatší měšťan aspoň malou vinici v okolí města.582 Díky tomu se také často vytvářely přebytky. Šenkování cizího vína v pražských hospodách tedy většinou bývalo (hlavně na popud měšťanů šenkujících vlastní víno) regulováno. Z pozdějších ustanovení se dozvídáme, že již Vladislav Jagellonský nakázal, že „nic déle než do zbírky vína taková hostinská vína se šenkovati mají.“ Po tomto termínu byli obyvatelé povinni dovežená vína přestat nalévat a naopak je měli prodat pryč z města. Na podzim a přes zimu tak nastalo období svrchovanosti vína domácího.583 I roku 1521 byl vydán příkaz, aby se od sv. Havla do sv. Jiří do Prahy nedovážela žádná nová cizí vína a ta, která se do sv. Havla nestihla vyšenkovat se nemají v okolí čtyř mil nikam prodávat, pod pokutou ztráty živnosti.584 Toto pravidlo se pak v pražských městech obnovovalo i dále v 16. i 17. století. Například Rudolf II. ale Pražanům často uděloval výjimku a povoloval jim šenkovat přes zimu i vína cizí.585 Jednak chtěl král měšťanům umožnit zbavit se kupících se přebytků, svou roli zde ale také hrála neúroda. Později se totiž můžeme dočíst, že řečený ústupek byl učiněn „pro neúrodu a nezdárnost z dopuštění božího vín domácích pražských.“ Avšak lidé „to jsou již zobyčejniti chtěli, jakoby táž svoboda vždycky beze všeho rozdílu let na vína domácí zdárnějších a z požehnání božího úrodnějších jim sloužiti měla.“ Poněvadž se ale tohoto roku (1610) opět urodilo, obnovuje se opět původní usnesení.586 Na Moravě se pila zhruba stejná vína jako v Čechách, rakouské a uherské víno se dováželo i sem, rýnské méně (to spíše jen do Čech); moravské zde samozřejmě bylo domácí. Z toho důvodu zde mělo silnou převahu. Kromě odrůd z vlastních vinic si Moravané oblíbili vína z jižní části země, například z Kobylí.587 Na venkově však většinou mohla být šenkována právě pouze vína domácí, ovšem pokud se v příslušné vsi nacházela obecní hospoda, směla se tam leckdy čepovat i vína cizí. To platilo jak na olomoucku v roce 1500,588 tak například i v obci Rakvice v druhé polovině 17. století.589 Česká vína se na Moravu pravděpodobně nedovážela. Zato se ale v moravské hospodě tu a tam objevila sladká pití – třeba v Olomouci směl na přelomu 15. a 16. století měšťan Jan 581

SČ X., s. 645. Tamtéž, s. 112. 583 Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 164. 584 AČ XVIII., s. 384. 585 Např. Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 164 (rok 1599) nebo PT 183 (rok 1604). 586 Národní archiv Praha, Cirkuláře a vyhlášky, CV 8. 587 Kühndel, J.: Dům U tří zajíců vypravuje, s. 17. 588 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., 213. 589 Krofta, K.: Dějiny selského stavu, s. 209. 582

115

Císař šenkovat „malvazie i jiná sladká pitie.“590 V Uherském Brodě mohli roku 1671 bez obav pít víno i tamější Židé. Jeden z nich totiž do města dovážel víno košerované. Pán mu ho však zdanil mnohonásobně výše než ostatním.591 Kdybychom měli porovnat kvalitu jednotlivých druhů vín a přihlédli-li bychom i k cenám jednotlivých vín, dospěli bychom k následujícím závěrům: Nejméně ceněná byla asi česká bílá vína. O něco více si Češi cenili svých vín červených, na stejné úrovni byla ohodnocena většinou i vína moravská a rakouská. Nejkvalitnější odrůdy pocházely z Uher a z rýnské oblasti.592 Nejvíce se do českých zemí dováželo asi víno uherské, minimálně tedy v předbělohorské době. V souvislosti se stavovským povstáním jeho transport silně poklesl a jeho místo v českých krčmách zaplnilo hlavně víno moravské.593 Zatímco výroba piva se dala docela dobře regulovat a ani moc nezáleželo na klimatu příslušné krajiny, u vína, jak známo i dnes, mohlo být množství i kvalita úrody rok od roku jinačí. A na úrodě či neúrodě pak závisela nejen cena vína, která se tím docela radikálně měnila, ale i jiné okolnosti týkající se šenku. Například když se jeden rok urodilo na roudnickém velkostatku Petru Vokovi hodně vína, tak „k tomu přišlo, že i kočí a maštalíři JMti, nad to jiná čeládka místo piva píti musili a sobě jej ve škopcích nosívali.“594 Naopak když v roce 1593 postihla Prahu velká neúroda, povolili přední městští představitelé, aby se cizí vína šenkovala v kuse až do roku 1594 a potom že se hostinská vína budou mimo radnice nalévat i v Platýzu a u Žábů, protože s těmito domy byla uzavřena smlouva o „šenk obecní.“595 Jak jsem již zmínil, na rozdíl od piva víno popíjeli spíše vyšší vrstvy. Díky tomu se po žejdlíku vína v hospodě někdy sahalo i z reprezentačních důvodů. Roku 1600 třeba popisují kutnohorští vyslanci na český sněm, jak „časem také truňk vína při shledávání se s jinými také košt jde“ a stěžují si, jak to zvyšuje jejich hospodské útraty.596 Kvůli nobilitě také mívaly víno v nabídce zájezdní hostince po celém království – cestující šlechta totiž často tento nápoj vyžadovala, a tak bylo dobré mít jej v záloze. Ovšem v zájezdních krčmách bylo třeba dbát při pití ostražitosti, protože hospodskému víno dlouhým skladováním leckdy zkyslo a on je pak často křísil vším možným, třeba olovem. Zkušený cestovatel sice falšované víno podle chuti poznal, v 18. století však s se590

AČ XVIII., s. 58. MZA Brno, F 281 Uherský Brod, inv. č. 4, folio 64. 592 SČ V., s. 263. 593 Janáček, J.: Dějiny obchodu v předbělohorské Praze, s. 117. 594 Křivka, J.: Roudnický velkostatek na sklonku 16. století, s. 133. 595 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 378. 596 SČ X., s. 144. 591

116

bou za tímto účelem lidé pro jistotu vozili jakýsi zkušební likér, který olovo vysrážel.597 Možná, že z podobné příčiny musel onehdy sluha Adama II. z Hradce při zastávce v zájezdním hostinci v Nespeklích pro víno několik kilometrů daleko, když se jeho pánu místní odrůda nezamlouvala.598 Urození také více dbali na kulturu pití vína. Zatímco měšťané a sedláci se spokojili s vínem takovým, jak jim bylo v hospodě nalito, v Ústí nad Labem byla na počátku 17. století vybudována jakási zahradní vinárna (spíše pro soukromé účely) a v ní mělo být víno podáváno zásadně chlazené v čisté vodě, ledu nebo alpském sněhu.599

Pálenka Takzvané „pálené“ bylo na přelomu 15. a 16. století v českých zemích už známé, dostalo se sem z Itálie někdy v 15. století.600 Až od počátku 16. se však začaly čím dále více rozšiřovat řady jeho příznivců a kořalka se postupně stala jakýmsi obecně povědomým alkoholickým doplňkem piva a vína. Výrobců pálenky v českém království zpočátku nežilo moc. Již v polovině 15. století sice měli v Praze cech, ale v 16. století už se o něm prameny nezmiňují. Avšak alespoň tak krátká doba stačila, aby se vinopalové či pivopalové (jak se palírníkům v raném novověku říkalo) roztrousili i do dalších českých a moravských měst. Zde se jejich počet během 16. století rozšířil, když pálenku začali vyrábět i někteří majitelé výsadních domů. Pálenka se v té době vyráběla dosti primitivně. Základní surovinou bylo, hlavně zpočátku, zkažené víno či pivo (což dalo jméno i vykonavatelům tohoto řemesla), které se vařilo v měděných hrncích a vzniklé páry se následně odváděly potrubím ponořeným do studené vody, čímž došlo ke zkapalnění a vzniku výsledného produktu.601 Tento výrobní proces byl jednoduchý a díky zmíněným surovinám i velmi levný. Později se spolu s rozkvětem vinopalnictví začali palírníci poohlížet po kvalitnějších ingrediencích a pálenka se začala připravovat také z ovoce, což ještě nikomu příliš nevadilo, ale i z vinných a pivních kvasnic. To už bylo horší, protože kvasnice potom leckdy scházely při výrobě vína a piva a ta byla považována za přednější. Nejvíce ale začaly vrchnosti 597

Hlavačka, M.: Cestování v éře dostavníku, s. 96. Viz výše, s. 95. 599 Kaiserová, K. – Kaiser, V.: Dějiny města Ústí nad Labem, s. 46. 600 Kühndel, J.: Čtyřistapadesát let prostějovské starorežné, s. 11. 601 Tamtéž. 598

117

proti pálence vystupovat, když ji lidé začaly vyrábět z kvalitního obilí. Obilí v důsledku toho podražilo a zemské sněmy proto byly nuceny přimět vinopaly, aby začali opět pálit dříve používané suroviny. Vyrábět kořalku z kvalitního sladu se zapovídalo roku 1590 v Žatci a trestalo roku 1614 ve Slaném,602 aby nevyráběli pálené z obilí, prosí tou dobou své poddané i hruboskalský pán603 a bojovaly proti tomu v letech 1594 a 1596 i moravské sněmy. Pálit víno z kvasnic nebo ovoce však stavy dovolily.604 Na venkově se pálenka ujala později než ve městech. Během 16. století ji ještě vrchnost svým poddaným dost zakazovala. Ještě roku 1607 se v návodu artikulů výročních moravských soudů podává návrh, aby žádný šenkýř nevydával lidem pálené víno až do opití, jinak má zaplatit kopu grošů českých. Protože „takový nenáležitý a nesnesitelný nápoj“ je více ke škodě než k užitku, děje se při něm mnoho nepravostí a mnohý prý, když začne, neví pak, kdy přestat.605 Ostatní hospodářské instrukce si v této době pálenky většinou ještě ani vůbec nevšímají. V 16. století odmítala tento nápoj dokonce i některá poddanská města, například Prachatice roku 1590. V Litoměřicích zase směl roku 1593 kořalku pálit jen omezený počet osmi lidí (z toho šesti žen) a ostatní ji museli kupovat pouze u nich.606 V Přerově se ale v letech 1613 – 1614 vybíral plat už „od 7 osob, co pálené pálí, šenkují“ a také „od 5 osob, co toliko šenkují a nepálí.“607 Tou dobou už si byli páni vědomi rostoucího zájmu o tento nápoj, stále však neuvažovali o jeho výrobě ve vlastní režii. Na místo toho ale často využívali touhy obyvatel poddanských měst a městeček po palírenském právu a udělovali jim ho výměnou za zřeknutí se výroby nebo šenku piva a vína. To byl případ třeba Sobotky,608 Prostějova,609 ale i dalších obcí. Tento akt také často znamenal, že nadále směli pálenku ve městě šenkovat pouze oprávněné hospody. Komu také neušel rozmach tohoto alkoholického nápoje, byl Rudolf II., který potřeboval získat peníze na válku s Turky a vybíral tedy daně z čeho to jen šlo. Zatímco dřívější „sbírky“ se ale týkaly spíše vína a dováženého piva, v poslední dekádě 16. století již císař žádal poplatek i z kořalky.610 Během 17. století se pak pití kořalky ještě rozšířilo. Dobrým příkladem toho byli Prostějovští, kteří spolu s tím, jak se jim přestávalo vyplácet vařit pivo v samostatných 602

Winter, Z.: Řemeslnictvo a živnosti, s. 670. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 32, folio 7. 604 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., s. 214. 605 AČ XXII., s. 506. 606 Winter, Z.: Řemeslnictvo a živnosti, s. 670. 607 Dějiny města Přerova, I., s. 248. 608 Viz výše, s. 26. 609 Kühndel, J.: Čtyřistapadesát let prostějovské starorežné, s. 10. 610 SČ VIII., s. 374 – 375. 603

118

domovních pivovarech, začali hromadně zakládat palírny a samozřejmě i prodávat své výrobky v hospodách. Ke konci třicetileté války již prostějovští měšťané vyráběly pálenku opět z obilného šrotu. Vrchnosti to již nevadilo, tuto aktivitu městu zpoplatnila, navíc se poučila o výnosnosti podnikání v tomto oboru a začala zakládat vinopalny vlastní. 611 Běžněji se ale v 17. století vyráběla kořalka podobně jako v případě Točníku: „z kalův po várkách ječných.“612 V pobělohorské době se tedy začalo hromadně „pálit víno“ i na venkově. A hned nám začíná přibývat různých instrukcí určujících pravidla jeho odběru a šenku. Většinou se nařízení vztahovala na to, aby lidé nebrali „pálený“ na cizích gruntech, jako v rosickém, rychmburském a slatiňanském řádu roku 1626613 nebo v novohradské instrukci o deset let později.614 Jindy jsou podobné příkazy dávány přímo krčmářům, kteří mají pálenku brát pouze z vrchnostenské vinopalny a prodávat ji ve svých hospodách.615 I krčmáři z Podkosti bylo ve 40. letech 17. století vytýkáno, že pálené bere odjinud.616 Díky vlastní iniciativě se pak vrchnost opětovně snažila omezit nedávno udělená práva pálících měšťanů, jak jsem to už dříve popsal na příkladu Vlašimi.617 S iniciativou to ovšem páni z pohledu poddaných občas přehnali a roku 1639 si stěžují moravské vsi Chrudichrom, Mlatkov a Skalice, že nikdy neměly povinnost odebírat vrchnostenskou pálenku v takovém množství jako nyní.618 Zatímco tedy počátkem 16. století vyrábělo kořalku jen něco málo řemeslníků, v 17. století se již pila v krčmách a šenkovních domech ve městech i po vsích ve velkém množství. V Kutné Hoře, kde žilo hodně horníků, se vinopalníci zmohli dokonce i na cech.619 Později až museli majitelé panství i sněmy vydávat zákazy konzumace páleného aspoň při některých příležitostech.

Pivo, víno a pálenka v podstatě tvoří téměř kompletní nabídku nápojů, které v 16. a 17. století české a moravské krčmy nabízely. Výjimečně se ale nalévalo i jiné pití. Medovina byla tou dobou již silně na ústupu, přesto si Praha nechala roku 1558 privilegovat její šenk a například v Platýzu se její prodej udržel až do 18. století. Šen611

Kühndel, J.: Čtyřistapadesát let prostějovské starorežné, s. 14 – 15. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 93, folio 33. 613 AČ XXII., s. 563. 614 AČ XXIII., s. 140. 615 Tamtéž, s. 159 a 503. 616 Pekař, J.: Kniha o Kosti, s. 135. 617 Viz výše, s. 32. 618 Krofta, K.: Dějiny selského stavu, s. 212. 619 Winter, Z.: Řemeslnictvo a živnosti, s. 670. 612

119

kovaly se tehdy dva druhy medoviny, hosté měli na výběr mezi nápoji z červeného nebo bílého medu. Červená medovina byla o něco lepší.620 Tekutinou, která naopak teprve koncem 17. století přicházela do módy, byla káva. Ještě roku 1688 se však postavili pražští radní proti žádosti o povolení šenku exotických nápojů „kávy, šerbetu, čaje a čokolády.“ Od 18. století se však káva stejně postupem času začala prosazovat.621

Jídlo V raném novověku lidé chodili do hospody většinou „na truňk“ vína nebo piva, jídlo bylo v tomto směru spíše doplňkem. Zájezdní hostince však jídlo svým hostům běžně nabízely. Dokonce v tomto směru byly krčmářům i vydávány stanovy, jaké jídlo mají hostům předkládat. Můžeme si tedy udělat například obrázek o tom, jak měl vypadat takový ideální oběd či večeře v pražské hospodě roku 1549 (s tou připomínkou, že se při psaní následující instrukce pravděpodobně počítalo s ubytováním spíše urozenějších hostů). Jaká jídla tedy měl krčmář podle panovnické vyhlášky připravit? Pokud by se u něj nacházelo šest až osm hostů a chtěl-li by jim dávat jídlo po třech českých groších, tehdy mají stolovníci dostat tyto pokrmy: Polévku, kus masa, „dvoje v koření, pečité,“ hrách nebo zelí a jako poslední chod kus masa a sýr. K tomu má být hostům naléváno bílé pivo – k večeři na jednu osobu pinta, mezi jídlem další pinta a po večeři půl pinty piva; kdyby ale chtěli zákazníci pít více, mají se o tom s krčmářem dohodnout. Pokud by hostům stačilo jídlo za o třetinu nižší cenu (tedy po dvou groších), dostanou v podstatě to samé, pouze s tím rozdílem, že nyní jen „jedno v koření, jedno pečité.“ V postní den měl krčmář servírovat „polévku, troje ryby, dvoje vaření a kus sejra,“ kdyby počítal jídlo po 3,5 groších. V levnější verzi jedli lidé místo tří ryb „dvoje ryby dobré.“ K tomu se opět podávalo pivo, kdyby někdo žádal víno, měl ho zaplatit zvlášť.622 Další směrnice týkající se hospodské stravy vydal roku 1562 a pak i 1570 český sněm. Co se týče pestrosti pokrmů, jsou oba artikuly stejné, jediné v čem se mírně liší, jsou ceny. Druh ani množství jídla se příliš neliší od předešlé vyhlášky: „Hospodář dávati má troje maso, jako maso na polívku, v koření, pečité, k kterémuž hus, kůře neb slepice a potom vaření a jiné krmě, totiž aby všeho pět neb šest krmí bylo…“ Takové 620

Winter, Z.: Řemeslnictvo a živnosti, s. 671. Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, s. 837. 622 Národní archiv Praha, Cirkuláře a vyhlášky, CV 1. 621

120

mělo být jídlo na „předním stole.“ Služebníkům a pacholkům se má strojit dvoje maso, „na polívku a pečité aneb v koření, vaření k tomu, žeby toho čtyry krmě byly.“ A kdyby chtěl někdo „na skromnější stravě přestati,“ tomu má krčmář za rozumnou cenu posloužit, jak si přeje. „v rybní den, když se ryby k stolu, jako kapry, štiky a jiné obecné ryby dávají (…), k takovému obědu má pět nebo šest krmí se dávati a troje ryby.“623 Už z dosavadních ukázek lze dobře vidět několik obecných rysů stravování v zájezdních hostincích, ale vlastně obecně v dané době. Předně si lze všimnout toho, že se hodně jedlo maso a pak také ryby (které se v té době ještě za maso nepočítaly). V rámci týdenního jídelníčku jim byl dokonce věnován jeden „rybní“ den. V neposlední řadě pak zaujme i to, že byli tehdejší lidé schopni konzumovat pokrmy v nemalém množství – pánům bylo připravováno k jednomu jídlu šest chodů, čeledi čtyři. Musí se ovšem brát v potaz skutečnost, že taková jídla si většinou dopřávala aristokracie, případně měšťanstvo. Selský oběd a večeře vypadaly mnohem skromněji, skládaly se většinou z mnohem více luštěnin, zelí a obilné kaše; masa se chudší vrstvy příliš nepřejedly.624 Takoví lidé však do hostinců na oběd nechodili, a když už, pak se pravděpodobně nepočítalo s tím, že by pojedli tak vydatně jako nobilita, jejíž stravování spíše popisují výše zmíněné vyhlášky. Tak tedy jedli hosté, pokud byli v hostinci ubytováni a obsluhující personál s nimi počítal. Podíváme-li se ale, jak to vypadalo, pokud dostali hlad i návštěvníci obyčejných šenkovních domů, zjistíme, že se složení jejich jídelníčku od předchozího popisu příliš nelišilo, spíše jen nebylo jídla takové množství. Nejvíce se opět lze setkat s pojídáním masa a hlavně ryb, kterých se tehdy konzumovalo tolik hlavně v souvislosti s rozkvětem rybníkářství. Už jsem dříve ukázal, jak k sobě pražský Kosmáček lákal krejčovské tovaryše s tím, že jim zabije kapra.625 Roku 1523 přišel dvě hodiny před večerem k Anně Betlímské jistý Blažek a ptal se jí, má-li něco k jídlu. Hospodářka na to, že ne, a tak jí Blažek dal peníze a poslal ji pro „štičku.“ Po večeři pak hrál Blažek s dalšími dvěma hosty karty o hrušky a jablka.626 V pramenech z jižních Čech je znát, že zde bylo rybníků snad nejvíce. Roku 1537 prý „Jindřich Vodákův brával ryby z haltýřův627 (…) a ryby po hospodách nosil a vařil.“628 O dva roky později svědčí Vaněk Makudera, že „skopali

623

SČ III., s. 126 – 127, 466 – 467. Dülmen, R. v.: Kultura a každodenní život raného novověku, I., s. 74. 625 Viz výše, s. 57. 626 Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio A VIII. 627 Tj. ze sádek na ryby. 628 Z táborské knihy černé, s. 65. 624

121

u Čáslavského rybník s Beranem a nosili ryby k němu, když šenkoval.“629 A podobně bych mohl psát dále. Jedlo se samozřejmě i jiné maso. Třeba roku 1526 si dal hlubočepský rychtář ve zlíchovské krčmě huspeninu630 a roku 1527 si bečvář Mach v pražském šenkovním domu u Zikmunda „kázal péci 4 ptáky.“ Soused Jan Samec mu tehdy vzal jednoho ptáka a Mach mu lál, ať si koupí svoje.631 Z uvedených jihočeských příkladů lze vyčíst další fakt: Kromě toho, že mnoho masa i jiných potravin připravovaných v krčmách bylo kradených, mi jde o skutečnost, že bylo v té době běžnou praxí přinést si do hospody vlastní jídlo a nechat si ho tam připravit. Roku 1615 se takto například rozhodl Janek Malý vyrazit z krčmy v Bělově „do Vejvanovic nakoupiti kuřat a masa“ a přinést to zpátky svým kamarádům (mimochodem lupičům) čekajícím v bělovské hospodě.632 Roku 1570 svědčil na Táborsku nějaký Štěpán, že brávali s dalším známým v potocích ryby a raky a ty pak „spolu jídávali v krčmách lecdes.“633 Jakub ze Hbit zabil roku 1571 s krčmářem Vaňkem kdesi u Vlásenice husu a tu pak snědli v krčmě ve Lhotě.634 Ovšem viděli jsme také, že když cestoval Adam II. z Hradce do Prahy, i on si jednou nakupoval suroviny na večeři.635 Přestože masitá strava v krčmách asi převládala, jedly se i jiné potraviny. Setkali jsme se již s ovocem, zeleninou i mléčnými výrobky. Na novosvětlovském panství dostali svobodní fojti od vrchnosti roku 1665 za úkol prodávat ve své krčmě kromě „herynků panských“ také „ořechů vlaských“636 Širokou nabídku potravin bychom mohli spatřit na různých cechovních slavnostech. V Turnově sice pojedli řemeslníci na začátku roku 1614 při volbě cechmistra jen chleba s máslem, ale zato lounští sladovníci spořádali roku 1597 při svačině čtvrt hovězího, dvě a čtvrt telete, žemle, chléb, vaječníky, preclíky, křen a okurky.637 Proti tomu pak musí člověk politovat Jarolíma z Neveklova, který roku 1603 vypráví, jak bydlel týden „na Búdách,“ u Jana šenkýře, „a jen hubami živ byl,“ protože neměl žádné peníze.638 Roku 1624 zakusovali hosté v šenkovním domě Michala Borta k vínu také pouze chléb.639 Obecně bylo asi běžné, že krčmář při sousedském posezení nabízel hostům své domácí jídlo. V porovnání s cizinou však pravděpo629

Z táborské knihy černé, s. 70. Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio P I. 631 Tamtéž, folio R XVII. 632 Smolná kniha města Lipníka, s. 49. 633 Z táborské knihy černé, s. 221. 634 Tamtéž. 635 Viz výše, s. 95 636 MZA Brno, F 280, Nový Světlov, inv. č. 3, folio 140, 149 a 165. 637 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 117. 638 Z táborské knihy černé, s. 337. 639 Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 34. 630

122

dobně bylo české pohostinství co se týče jídla na horší úrovni, v 18. století si na zdejší stravu stěžuje většina zahraničních cestovatelů a nepředpokládám, že by se česká kuchyně za sto let tolik zhoršila. Možné ale je, že se na názoru cizinců mohla podepsat nejistota z cizího prostředí.640

Hostinské nádobí V 16. a 17 století se stejně jako dnes používalo hodně druhů nádobí, mnoho z nich však bylo typických spíše pro vyšší kruhy nebo pro speciální příležitosti a v běžném každodenním životě se s nimi člověk nesetkal. Jelikož v raně novověké krčmě se konzumovaly zejména nápoje, začnu popisem picích nádob. Když přišli hosté do šenku, buď si nesli nějakou nádobu z domova nebo jim bylo pití přineseno v pohárech hospodských. To záleželo dost na tom, jestli dotyčný přišel posedět nebo zda si chtěl pivo či víno odnést domů. Pokud měl host v úmyslu v krčmě zůstat, většinou s sebou své nádobí nenosil. Obvyklou nádobou, ve které mohl být člověku požadovaný nápoj přinesen, byl žejdlík. Ten figuroval jednak jako nádoba a zároveň i jako dutá míra,641 proto někdy nelze poznat, zda nás pramen informuje o tom, z čeho se při konkrétní příležitosti pilo nebo spíše o množství zkonzumovaného alkoholu. Z žejdlíků se pilo se na vsi i ve městě. Běžně jsou k vidění poznámky jako: „Připil mi žejdlík vína…“642 nebo „tu jsme dali po dvou žejdlících…“643 Roku 1569 dokonce žejdlíkem udeřil v pražském šenkovním domě pana Volovatého jeden krejčí druhého („ale žejdlík mu ruce zůstal“ – pro účastníka neobvyklá událost, protože nádobí při podobných situacích hodně létalo vzduchem).644 Z žejdlíků se pilo většinou víno, milovníkům piva byla tato míra zpravidla příliš malá. Michal Němec třeba roku 1575 popisuje okolnosti z jedné táborské hospody: „Pil sem tam na víně; vypil sem tam dva žejdlíky vína.“645 Nebo roku 1632 vypili po pěti žejdlících vína hosté u pana Mirovského v Praze.646 Kromě vína se ale v žejdlících prodávala také pálenka.

640

Hlavačka, M.: Cestování v éře dostavníku, Praha 1996. Žejdlík = zhruba 0,358 l. http://www.jednotky.cz/objem. 642 Archiv hl. m. Prahy, 1048, folio 40. 643 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 82. 644 Tamtéž, folio 53. 645 Z táborské knihy černé, s. 266. 646 Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 273. 641

123

Pivo pili hosté z konviček, případně z korbelů. Obě nádoby byly většího objemu a většinou byly vybaveny vrchní příklopkou.647 Konvice se objevovaly v mnoha velikostech, od malých konviček až po dvoumázové korbely.648 Velikému korbelu se také někdy říkalo hubatka.649 Přehnaných rozměrů dosahovaly konvice, které byly součástí cenností některých cechů. Pražští sladovníci měli v 16. století konvici dokonce tak gigantickou, že ji museli nosit na nosítkách.650 Z nádob takových rozměrů se však samozřejmě běžně nepilo, cechovní konvice k tomu ani, jak se zdá, nebyly určené, podle některých dochovaných kusů lze soudit, že sloužily jako zásobníky, z nichž se čepovalo.651 Ostatních konviček běžných velikostí se ale užívalo velmi hojně, i když v 16. století spíše jen v městském prostředí. Vedle žejdlíků se s nimi ale můžeme setkat asi nejčastěji. Stejně jako žejdlíky je nalézáme jak v jednotlivých domovních inventářích, tak při mnoha příležitostech v hospodě. Podobných výpovědí typu: „Přišel sem (…) do domu Horoměřických, kázal sem sobě konvičku piva hořkého dáti…,“652 se v pramenech objevuje hodně. Žejdlíky a konvice mohly být vyrobeny z různého materiálu. V 16. století se hlavně na venkově sice ještě většinou používalo nádobí dřevěné, krčmáři (kteří patřili k majetnějším vrstvám a kteří se i na vsi snažili vyrovnat městským vzorům) však již tehdy nezřídka nalévali do cínových nádob. Již roku 1527 se v pražské hospodě U Zikmunda vztekal Jan Samec, když mu hospodyně přinesla pivo v dřevěné konvici a ne v cínové. Samec tehdy lál a odmítal z přinesené nádoby pít a následně se i pokoušel sebrat konvici z kvalitnějšího materiálu svému spolustolovníku.653 V 17. století žejdlíky a konvice z cínu převážily. To ovšem neznamenalo, že hospodští toto nádobí chápali jako rutinní součást inventáře. Hlavně cínové konvice dlouho nepatřily k zrovna levným záležitostem. A v 16. století, kdy ještě nebyly takovou samozřejmostí, je proto hospodský personál střežil jako oko v hlavě. Měl proč. Například roku 1565 hořekuje děvečka šenkýře Měcha, že jí už zase hosté dvě cínové konvice ukradli. Naštěstí ale tehdy viníky ještě dostihli.654 Ve stejném roce se odehrál další pokus o krádež cínového nádobí. Konvičky se tentokrát zalíbily dvěma děvečkách popíjejícím v Praze U Boží sukně (neboli „u

647

Viz příloha, s. 237. Richterová, J.: Venkovské krčmy v okolí Prahy na přelomu středověku a raného novověku, s. 120. 649 Zíbrt, Č.: Z dějin piva a pivovarnictví, s. 55. 650 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 180. 651 Viz příloha, s. 237. 652 Archiv hl. m. Prahy, 1071, folio 131. 653 Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio R XVII. 654 Archiv hl. m. Prahy, 1048, folio 159.

648

124

Sukničků“) pivo. Mladší z děveček – Annu Šilhavou – tehdy Jiřík Suknička při odchodu zastavil a strhl jí plášť, měla pod ním jednu konvičku schovanou.655 Kromě cínu a dřeva (z kterého se vyráběly spíše jen nádoby většího objemu) se v 16. a 17. století k picím účelům užívala také keramika. Domnívám se, že na venkově bylo keramických pohárů více. Hodně se v zdejších krčmách pilo třeba ze džbánů. Ve městech, se přecejen postupně stalo standardem nádobí cínové. Vedle něj se pak hlavně od 17. století začaly rychle prosazovat sklenice. V Praze se do nich nalévalo již v století předchozím. Bohužel ani větší křehkost materiálu nezabránila hostům v tom, aby se sklenicemi bili a házeli je po sobě. Na rozdíl od měst, kde se (i díky větší společenské ctižádosti a snaze ukázat světu své bohatství) šířilo cínové a po něm skleněné nádobí poměrně rychle, na venkově se sklenice staly často až záležitostí 18. století. Co se týká nádobí na jídlo, to bylo v raně novověkých krčmách v menšině. Jak jsem již psal, do hospody se v té době chodilo hlavně pít. Jestliže hosté k pivu či vínu zakusovali jen chléb, vystačili si často jen s nožem, jímž si ukrajovali jednotlivé krajíce, přičemž chleba nechávali ležet volně položený na stole. Lze tak soudit aspoň z některých ikonografických pramenů.656 Pokud si ale hosté nechali nějaký pokrm uvařit, bylo jim jídlo předkládáno na talířích a mísách. Ty byly stejně jako v případě nádob picích zpočátku spíše dřevěné, cínové spíše v městském prostředí. Řád pro pražské krčmáře z roku 1549 nabádá hosty, aby se v případě zájmu o cínové nádobí dohodli s hospodářem o speciální ceně.657 Když už se na hospodských talířích tak často nejedlo, než aby se na ně prášilo, našlo se pro ně náhradní uplatnění. Roku 1632 použil v Praze cínový talíř jeden hospodský jako útočný nástroj, když s ním tloukl svou šenkýřku.658 Létající talíř byl k vidění v podobné situaci i o tři roky dříve v hospodě „u pernikářů.“659 K porcování jídla se v krčmách (stejně jako jinde) používal nůž. K nabírání řídkých pokrmů případně sloužila lžíce. Vidlička je v 16. a 17. století spíše ještě výsadou vyšších vrstev a v běžných hospodách se s ní nesetkáme, snad jen v noblesnějších zájezdních hostincích. Po většině pokrmů se tak v té době lidé neostýchali sáhnout holýma rukama. Ve století 18. už byl v hospodách slyšet cinkot příborů (byly-li z kovu a ne například kostěné660) častěji.

655

Tamtéž, folio 149. Viz příloha, s. 239 – 240. 657 Národní archiv Praha, Cirkuláře a vyhlášky, CV 1. 658 Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 269. 659 Tamtéž, s. 204. 660 Hlavačka, M.: Cestování v éře dostavníku, s. 126. 656

125

Ubytování Jak už bylo řečeno, k ubytovacím účelům sloužily zejména zájezdní hostince. Jeden nocleh či delší pobyt si v krčmách zařizovali lidé cestující za nejrůznějšími cíli. V hospodách v podstatě spali téměř všichni, kteří vyrazili za tou či onou záležitostí dále od domova. Tato skutečnost byla v tehdejší době natolik samozřejmá, že i sněmovní směrnice z roku 1535 pro obesílání k soudu posílají rychtáře za provinilým šlechticem rovnou do hospody, v níž dotyčný přechodně bydlel.661 Bohužel, jak jsem již psal, byly tyto záležitosti dosti rutinní i pro mnoho cestovatelů, takže se o nich většinou ani nezmiňují. Na druhou stranu se naštěstí dochovalo dostatečné množství jiných dokladů o tom, že se cestující lid v hospodách ubytovával opravdu naprosto běžně. Několik příkladů jsem již uvedl v kapitole o zájezdních hostincích. Ukázal jsem, že noclehů v krčmách lepší či horší kvality využívali kromě cestující šlechty například i obchodníci, poslové, vandrovní tovaryši, svědci předvolaní k soudu či kat putující přes pole za svým neradostným zaměstnáním. I písař mezního soudu objížděl v 16. století zemi ubytovávaje se po hospodách.662 V okolí Prahy, kde byla početná podružská vrstva, měli na přelomu 16. a 17. století krčmáři minimálně dvou vesnic nakázáno ubytovávat ve volných hostinských pokojích podruhy. Hospodská lože byla zkrátka využívána širokými vrstvami obyvatelstva. Jelikož byly hostince hlavním ubytovacím zařízením, hrály v tomto směru klíčovou roli při jarmarcích, sněmech a podobných příležitostech. Tehdy se vždy sjelo do města mnoho lidí z různých končin a shánělo se po volném a levném pokoji. Aby si tuto starost ušetřili, požadovali roku 1576 moravští stavové po panovníkovi, který svolal kvůli válce s Turky generální sněm, aby poselstvo jejich vyslanců zaopatřil „dobrými hospodami na místech příležitých.“663 I při jarmarcích bývalo v městských hostincích plno, tehdy v nich nacházelo útočiště prozměnu velké množství kupců. Nejednalo se ale zpravidla o tak dlouhé pobyty jako při sněmech, kde tím více záleželo na výběru kvalitního hostince. Sehnat v době sněmů levné ubytování byl cíl poměrně nesnadný, neboť majitelé hospod se na tak vysoké poptávce snažili co nejvíce vydělat a ceny řádně navyšovali. Zaznívalo proti tomu mnoho nářků ze strany stavů i samotného panovníka. V roce 1600 tento stav pocítili kutnohorští vyslanci na pražském sněmu. Již v počátcích jednání bylo 661

Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, II., s. 55 – 56. AČ XXX., s. XXIV. 663 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, II., s. 314. 662

126

třem kutnohorským měšťanům zřejmé, že se sněm protáhne, a proto smutně píší domů, že budou pryč dlouho „a v Praze všecko draho,“ budou se tedy muset zadlužit.664 Nakonec tehdy kutnohorští vyslanci v pražské hospodě strávili, ne zcela rádi, o několik týdnů více, než plánovali. Takovéto poměry ale panovaly již dlouho předtím a stavy se s tím neúspěšně pokoušeli něco udělat. Roku 1596 se dokonce rozhodli za tímto účelem koupit Müllerův dům, který by sloužil ke společnému přebývání účastníků sněmu. Bohužel se jim tento projekt nakonec nepodařilo uskutečnit.665 I král ale roku 1602 prohlásil, že stavové nebudou napříště obtěžováni tak častými sněmy, protože dlouhými pobyty v Praze utratí v hospodách mnoho peněz.666 Že měly hospody nenahraditelnou ubytovací funkci i ke konci 17. století ukázal rok 1680. Tehdy vypukl ve Vídni mor a Leopold Habsburský se na čas přesunul se dvorem do Prahy. Zdejší hostince se tak zaplnily dvořany a obecně šlechtou. V pozdější fázi ale ubytování v pražských hostincích začali vyhledávat i delegace sedláků využívajících panovníkova pobytu a přicházejících orodovat za zlepšení svých životních podmínek.667 A přesto, že Leopold na obranu proti těmto protestům záhy zakázal hospodským selské vyslance ubytovávat, nakonec snad jejich pobyt vliv na následné vydání prvního robotního patentu měl. Ať už se ubytoval návštěvník v krčmě kvůli sněmu, jarmarku nebo úplně jiné záležitosti, měl mít alespoň teoreticky nárok na určité služby. Panovník a sněmy totiž tu a tam vydali krčmářům směrnice, podle nichž se měli při ubytovávání hostů řídit. Většinou se týkaly cen, jaké měl hospodář za poskytnutí noclehu požadovat, těmi se ale chci zabývat až dále. Přesto si z těchto „ceníků“ služeb lze udělat i obrázek toho, co všechno měl host k dispozici a v jaké kvalitě. Pokoje se podle mých závěrů většinou nacházely v horním podlaží hospody. V Praze se v polovině 16. století počítalo s tím, že si zámožnější host pronajme jednu světnici, komoru a dobře ustlané lože, „kde by sám pán poctivě bydleti a léhati mohl.“ A kdyby mu to nestačilo, mohl si za další peníze pronajmout ještě další světnice, komory a povlečené postele, v mimořádném případě dokonce celou hospodu. „A takových pokojův, o který by se tak s hospodářem smluvil a je najal, má týž host užívati, a vejše v jiné hospodáři nevkračovati, a k němu i k čeládce jeho pokojně se chovati.“668 Podle praž664

SČ X., s. 24. SČ IX., s. 212. 666 SČ X., s. 257. 667 Válka, J.: Česká společnost v 15. – 18. století II., s. 144 a 148. 668 Národní archiv Praha, Cirkuláře a vyhlášky, CV 1. 665

127

ských poměrů samozřejmě nelze hodnotit ubytovací možnosti v jiných koutech Čech a Moravy, samostatnou světnici a komoru jinde asi nebylo tak časté. Vždyť v 16. století ještě nebylo vůbec samozřejmé ani dostat samostatnou postel. Například artikuly sněmovních výnosů z let 1562 a 1570 vypočítávají hostu, kolik má zaplatit na jednu noc za lože, „ležel-li by na něm sám, neb sám druhý.“ A to se týkalo „dobrého lože panského.“ Kromě něj mohl mít nájemce k dispozici ještě „lehčejší lože, na němž by služebníci leželi.“669 Doplňkem, který už se sice v 16. a 17. století běžně používal, ale zároveň byl ze strany hostů i hospodských považován za dosti důležitý a ceněný, bylo ložní prádlo. Lze to vidět i v tom, že se cena za něj často vypočítávala zvlášť. Prameny většinou nemluví jako dnes o ceně za postel, ale za ložní šaty – tj. peřiny a prstěradlo. Podobně tomu bylo již z kraje 16. století – roku 1503 v Praze. Krčmářům byla určena cena za peřiny na osobu a noc, ale zároveň zde stojí poznamenáno, že kdo by „ohavu na těch šatech ložních učinil,“ toho už příště nemusí hospodský u sebe nechat přespat.670 Ještě ve druhé polovině 16. století ale nebylo vlastnictví peřin a prostěradla takovou samozřejmostí, hospodský ho dokonce mohl mít za ubytovacími účely jen vypůjčené. Vyplívalo by to z formulace zmíněných sněmů roku 1562 a 1570, kde se poznamenává „hospodář neb ti, číž by šaty byly.“671 U ložního prádla se jinak opět rozlišovalo, zda do něj ulehne pán nebo služebník. Méně kvalitní „ložní šaty“ pro čeleď byly roku 1543 o třetinu levnější.672 Ani povlečení určené pro panstvo ale mnohým cestovatelům ubytovávajícím se v hostincích nevyhovovalo, a proto si s sebou vozili svoje. I v pražské vyhlášce z roku 1549 je zmíněno, že pokud by si host přivezl vlastní ložní prádlo, má dostat slevu.673 Cestující z profese s sebou v pozdější době – minimálně v 18. století, ale pravděpodobně již i dříve – vozili jakýsi kožený spací vak s řemínky na zatažení a spolu s ním matrace, deky, povlaky a polštáře. Zámožnější hosté si někdy s sebou přitáhli dokonce i skládací postel, chudší zase prostěradlo a dva kusy vydělané k sobě sešité jelenice. Ta se pokládala na postel pro jistotu čistého noclehu. Strach z nečistých pokojů v českých hostincích v té době panoval ve velké míře.674 Vzhledem k tomu, že se peřiny a prostěradla běžně užívala, ale zároveň byla velmi ceněna, se také stávaly objekty častých krádeží, podobně jako jsme to viděli u cínových konviček. S krádežemi ložního prádla 669

SČ III., s. 127 a 467. Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 352. 671 SČ III., s. 127 a 467. 672 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 352. 673 Národní archiv Praha, Cirkuláře a vyhlášky, CV 1. 674 Hlavačka, M.: Cestování v éře dostavníku, s. 96. 670

128

jsem se snad setkal ještě hojněji, hlavně na venkově. Jan Valtruba ukradl roku 1595 krčmářce v Dobřínově prostěradlo,675 Michal Němec roku 1575 v táborské hospodě „u Rezků“ hned čtyři.676 Někdy tomu byli nápomocni i najatí šenkýři – Martin Baňas roku 1611 dosvědčil, co se mu stalo v Hostinném: „nějaká šenkýřka vyhodila peřinu a pravila, abych ji prodal, a já ji prodati nemohl, přinesl jsem ji zase.“677 Roku 1590 zase prodal Jiřík Škřiváček dvě odcizené peřiny šenkýři v Košíně, ale šenkýř tehdy nevěděl, že jsou kradené.678 Každopádně nám ale potvrdil, že o peřiny a prostěradla zájem byl. S další službou, se kterou se u ubytování setkáme, bylo vytápění místnosti, ve které host spal. Respektive správně by bylo říci, že s topením hostu se nesetkáváme, protože zmíněné záznamy spíše nájemníky nabádají, aby si světlo a dřevo na topení opatřovali sami. Tak tomu bylo například v Praze ve výše zmíněných cenících z let 1543 a 1549. Topení a světlo tedy do ubytovacích cen nebylo zahrnuto a lidé si museli donést vlastní. Ovšem v roce 1543 byla přecejen zmíněna výjimka. Když by totiž krčmář měl pouze jedinou světnici, ve které by sám spal i se svou čeledí a host by nocoval s nimi, pak měl topit sám hospodář.679 Z toho je patrné, že se ani v Praze v 16. a 17. století nenacházeli pouze luxusnější hostince, ale i hospůdky s poněkud skromnější nabídkou. Co do ubytovací ceny ale naopak většinou zahrnuto bylo a bez čeho by se asi žádný zájezdní hostinec neobešel, bylo ustájení koní. Jak jsem již dříve popsal, některé větší hostince s mohli pochlubit úctyhodnou kapacitou svých stájí. Pohodlné nocování a strava těchto zvířat bylo pro tehdejší cestovatele skoro stejně důležité jako jejich vlastní ubytování, neboť na koních byli dosti závislí. Dalo by se dokonce říci, že ubytování koní pro mnohé hosty stálo v nabídce hostinců na prvním místě, neboť někteří nakonec krčmu využili právě jen k ustájení svých ořů a sami vyhledali nocleh jinde. Je proto jasné, že se při vyjmenovávání cen za jednotlivé služby podstatná část věnovala ustájení koní a jejich zajištění senem a slámou. Ubytování se na druhou stranu nevztahovalo pouze na nocleh, hosté mohli v krčmě trávit celý den a zaplatit si i za jídlo a pití. Někteří ale hostinec využívali opravdu pouze k přespání, odešli ráno a vraceli se až večer a stravu si zařizovali sami jinde. Takový pobyt pak samozřejmě vyšel hosty levněji.680

675

Smolná jinak černá kniha města Solnice 1569 – 1721, Lány, Emil Pavel, Liberec 1948, s. 40. Z táborské knihy černé, s. 266. 677 Knihy smolné, s. 135. 678 Z táborské knihy černé, s. 310. 679 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 353. 680 SČ III., s. 127 a 467. 676

129

Většinou si hosté svůj pobyt v hostinci již předem naplánovali nebo aspoň s vědomím, že zde chtějí přespat, do hospody vstupovali. Někdy se ale k noclehu odhodlali až přímo na místě, často díky tomu, že se sousedské posezení neplánovaně protáhlo do pozdních nočních hodin. Například roku 1523 na sv. Mikuláše v jedné pražské hospodě seděl Blažek Bakalář. Nechal si udělat večeři, potom si k němu přisedli další dva hosté a dlouho do noci hráli karty. Skončili asi v pět ráno, druzí dva hosté odešli domů, ale Blažek požádal majitelku hospody o nocleh.681 Roku 1579 popíjel Jan Hejtmánek s kamarády v jiné pražské hospodě a protože se opili, ubytovali se na noc tam.682 Ubytování v českých a moravských hospodách bohužel nebylo ve srovnání se službami v cizině hodnoceno příliš kladně. V 18. století si na poměry v zdejších krčmách stěžovalo nemálo cestovatelů putujících do českých zemí nebo jimi jen projíždějících. Nepředpokládám, že by ve stoletích předcházejících byla situace radikálně lepší. I když mohlo být hodnocení jednotlivých návštěvníků hospod dosti neobjektivní, hodně jich mluví o ne zrovna čistém prostředí s nepohodlným ubytováním. Kromě toho se ale jednotliví cizinci pozastavovali i nad dalšími nedostatky. Cestovatel z Drážďan do Karlových Varů nebyl koncem 18. století spokojen se svým hospodským ubytováním v Nejdku a velmi barvitě a sarkasticky popisuje jeho průběh: „Hostinský mě vedl do nejlepší místnosti, která se nacházela v patře. Očekával jsem, že přinese žebřík a tím mne dostrká k nějakým padacím dveřím. Ale on mne vedl vlastním obývacím pokojem, vyhaslou kuchyní a schodištěm jako v kurníku do nejzazšího kouta. Kdyby nebylo tak větrno a deštivo a cesty byly jen trochu sjízdné nebo by nadcházela měsíčná noc, tak bych okamžitě odcestoval. Snad by šlo vyskočit z okna a zlomit si vaz, ale ani na to nebylo pomyšlení, neboť okno bylo malé a úzké. Moje místnost – jistě ta nejlepší na patře, neboť zde jiná nebyla – byla přecpána obrázky svatých stejně tak jako malá skříňka u zdi. Celou jednu stěnu zabírala studená postel s nebesy, o níž mě hostinský a jeho žena přesvědčovali, že v ní slavili svoji svatební noc, tak jako předtím jejich rodiče a prarodiče.“683 Lze si tedy všimnout, že přestože měl nejdecký nocležník k dispozici vlastní postel (což, jak jsme viděli, neocenil), jinak toto ubytování nepřevyšovalo, ba ani nedosahovalo úrovně některých hospod z poloviny 16. století. Jiný Němec – J. G. Seume – se zhruba ve stejné době vydal pěšky prohlédnout si českou krajinu. Ten v Kolíně neměl ani to štěstí, aby mohl spát na vlastním loži. Byl ubytován s několika židov-

681

Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio A VIII. Archiv hl. m. Prahy, 1120, folio 72. 683 Hlavačka, M.: Cestování v éře dostavníku, s. 127. 682

130

skými obchodníky na slámě. Nesl to ale statečněji než jeho krajan. Jak sám podotkl, musel s takovými nocemi počítat, když si doma zapínal svůj cestovní batoh.684 Na použitých ukázkách je dobře vidět, že úroveň hostinského ubytování se mohla nejen město od města či ves od vsi, ale i hospodu od hospody výrazně lišit a ani pár století nemuselo tyto rozdíly smazat. Zatímco někde dostal v 16. století pán i jeho služebník vlastní pokoj s čistě povlečenými postelemi, jinde se ještě více než o 200 let později museli hosté smířit s hromadným noclehem na slámě. Kromě nepohodlí a špatných hygienických podmínek si museli dávat hosté pozor také na své věci a mnohdy i na vlastní životy. Krádeže hrozily prakticky u jakéhokoliv noclehu v krčmě a velice často také byly uskutečňovány. V některých ukázkách v kapitole o zájezdních hostincích si šlo povšimnout, že hosté raději, pokud měli nějaké cennosti, spali na nich. Mistrní zloději jim ale i tak peníze či jiné věci nezřídka ukradli. Hlavně v odlehlých venkovských lokalitách pak hrozilo i nebezpečí silnější. Někteří krčmáři byli smluveni s nejednou skupinou lupičů, často jim i poskytovali ubytování (do odlehlých končin, kde tyto krčmy mnohdy stávaly, oko vrchnosti nedohlédlo) a následně se s nimi i dělili o kořist. Jistý Kučera roku 1564 nevědomky unikl smrti jen díky tomu, že v hospodě v jihočeské Hlinici, kde spal, byli tu noc ubytováni i tři vandrovní tovaryši. Chystal se na něj krčmář s komplici a nakonec Kučeru přecejen zavraždili, i když o pár dnů později a na jiném místě.685 O život ale mohlo jít i bez loupežných úmyslů. Například roku 1522 měl jít Jíra Rozvora z Klatov se svým tovaryšem opravit nějaké nádobí panu Barchancovi. Ten jim dojednal v Měcholupech nocleh v hospodě, řka krčmáři: „Milý brachu! Opatř je hospodou do jitra.“ Krčmář jeho přání vyplnil. Ovšem později přišlo do hospody několik domácích a ti vzkázali po krčmáři hostům, že na ně mají zlou vůli. A přestože se jim to Rozvora a posléze i krčmář s krčmářkou snažili vymluvit, opilí výtržníci nakonec zabili Rozvorova tovaryše a Rozvora sám se musel spasit útěkem.686 Z bezpečnostních důvodů někdy dostávali krčmáři řády, jaké hosty mají přijímat a jak se mají chovat. Podle pražského řádu Rudolfa II. z roku 1598 se měli lidé pobývající v hospodách do svých pokojů vracet večer včas a kdyby se bezelstně zpozdili, mají jít domů pokojně. Hlavně měl ale krčmář každého příchozího hosta nejprve prověřit, jak se jmenuje, odkud jde či jede a kam pokračuje. A to měl každý den oznamovat rychtáři a

684

Tamtéž, s. 31. Z táborské knihy černé, s. 179. 686 AČ XXXII., s. 343 – 344. 685

131

ten pak české kanceláři. A za neplnění tohoto příkazu hrozila krčmáři pokuta 100 tolarů.687 V podtextu tohoto řádu však lze pravděpodobně vidět válku s Turky a možná obava z vojenských zvědů. Podobné věci však byli pražští šenkýři povinni hlídat i na základě svých cechovních artikulů. V tomto případě se zdá argumentem být obava před nekalými živly. Roku 1594 se měli šenkýři k příchozím hostům zachovat takto: „Přijde-li k šenkýři na hospodu člověk neznámý, šenkýř se jeho zeptá, kdo jest, jak jemu říkají, odkud a kde jde, a neb co zde jednati chce: Porozumí-li na osobu jeho, že jest člověk povahy lehké, štverák, povaleč, neb jinak škůdce lidský,“ má ho opět oznámit rychtáři.688 Podobný příkaz mají krčmáři i roku 1650: „kdo by koliv do hospody přijel a neb přišel, na něm, kdo jakého stavu a neb povolání jest, odkud a z kterého místa jde neb jede, koho při sobě má, jak dlouho a za kterými příčinami zde se zdržovati, a kam zase odtad jeti neb jíti chce, (aby) přezvěděli…“689 Minimálně v Praze tedy měli, jak se zdá, o cizích návštěvnících docela dobrý přehled. Jak jsem ukázal, nebylo to od věci. Roku 1589, v jihočeském Drhovci na nečestné hosty doplatil životem šenkýř Vrzal se svou ženou. Na zločinu se tehdy podíleli čtyři muži. Jeden z nich později vypověděl, jak se celá věc odehrála: Dva přišli do hospody dříve a vypili pivo za dva bílé groše, až po nějaké době přišli druzí dva. Pak, když se ostatní hosté „rozešli a zesnuli,“ pustili se do šenkýře a šenkýřky. Zabité nechali ležet, pobrali všechno, co v krčmě za něco stálo a odešli pryč. Spali potom v lese, prý se báli ubytovat v hospodě, aby nebyli dopadeni.690

Ceny pokrmů, nápojů a ubytování Ceny za pivo, víno, ubytování a další hospodské služby byly v 16. a 17. století ve srovnání s dneškem poměrně nestabilní. Nejen že se značně lišily kraj od kraje či město od města, ale celkem výrazně se mohly měnit i v celkem krátkých časových horizontech. Vliv na jejich výši mělo mnoho faktorů. Velkou roli v této době nepochybně hrály přírodní podmínky. Úroda či neúroda ovlivňovala hlavně cenu vína, zde byly rozdíly mezi jednotlivými lety nejvýraznější. Velmi proměnlivé mohly být i ceny piva, závislé na úrodě obilí. Obrázek si o tom můžeme udělat například z ukázky z počátku 17. století. Pavel Urbanides z Rohatce po687

SČ IX., s. 505 – 506. Archiv hl. m. Prahy, Šenkýři 23, folio 14. 689 Tamtéž, folio 4. 690 Z táborské knihy černé, s. 304. 688

132

psal události na Moravě v této době a ve svých zápiscích si všímal i cenových poměrů. Roku 1600, kdy podle něj nastala „spravedlivá a hrozná nouze jak v Moravě tak v Čechách,“ stála měřice ječmene 40 zlatých. „Léta Páně 1601 na vinohrady moravské, rakouské a uherské ruda jakási červená padla a všecko spálila, tak že až při spodku réví vyschlo a vyhynulo. Tenkráte bečka vína starého 100 zl. platila.“ Roku 1613 bylo zase tak lacino, že se stejný objem ječmene prodával jen za 13 krejcarů. Máz vína tehdy stál krejcary tři. Ovšem hned následujícího roku „z toho lacina zas draho nastalo, a to slušně.“ Měřice ječmene stála 57 krejcarů.691 Od toho se samozřejmě pak odvíjela i cena piva. Hodnotu pálenky případná neúroda ovlivnila podle toho, z čeho se vyráběla. Cenu nápojů pak také určovalo, jestli se suroviny, z nichž se pití vyrábělo, pěstovaly na příslušném panství či městských pozemcích nebo zda se musely dovážet. Na jídlo přírodní podmínky takový vliv neměly a na služby pochopitelně také ne. Co ale zahýbalo se všemi cenami, byla válka. Dalším faktorem, díky kterému se ceny různily, byl rozdíl v kvalitě nabízeného zboží a služeb. Například úroveň ubytování se, jak jsme viděli, mohla hostinec od hostince dosti lišit. Výrobci nápojů také na trh dodávali různě dobrý alkohol. U piva to bylo způsobeno i tím, že si jednotliví pivovarníci bedlivě hlídali své výrobní postupy a každý měl pivo jiné. Spolu s kvalitou kráčela ruku v ruce i náročnost výroby. To, jak hodně se cena měnila určovala také skutečnost, zda byly ceny pevně stanovené nějakým vrchnostenským řádem, případně panovnickou vyhláškou nebo jestli si je hospodští určovali sami. Velký vliv pak měla úroveň nabídky a poptávky. Hlavně absence cenových omezení spolu s vysokou poptávkou a pochopitelně také touhou co nejvíce vydělat způsobovaly, že měli krčmáři často sklony hospodské ceny předražovat. Krčmáři často využívali toho, že byli jediní, kdo nabízel jídlo, pití a ubytování, dobře věděli, že hladem, žízní a únavou začne dříve či později trpět každý. Hlavně přespolní hosté s touto logikou nemohli nic moc dělat, když se museli v nějakém hostinci ubytovat. Domácí obyvatelstvo mohlo své potřeby uspokojit snáze, ovšem i tak bylo jen otázkou času, kdy lidé dostali chuť na pivo či víno a do hospody museli stejně. Jen pokud byli opravdu chudí, jak jsme mohli vidět třeba na hruboskalském panství v 17. století, nezbylo jim než nechat si chuť zajít.

691

Paměti Hradišťské, ed. Fišer, Bohumil, Valašské Meziříčí 1920, s. 35 – 37.

133

S drahými hospodami bojoval panovník a stavy především ve městech, kde byla větší konkurence. Z venkova, kde cenové podmínky závisely na držitelích panství, stížnosti na ceny v krčmách příliš nezaznívají. Ukázal jsem, jak v Praze v předbělohorské době využívali krčmáři v období sněmů zvýšené poptávky po ubytování a držely ceny vysoko. Zdálo se to aspoň velkému množství přijíždějících vyslanců a koneckonců i samotnému panovníkovi. S vysokými cenami měli ale problémy i jinde a v jiných dobách. V instrukci roudnickým konšelům z roku 1676 se třeba píše, aby se šenkýřům určilo, za kolik se má šenkovat pivo a víno, protože na tom prý jinak vydělávají.692 I na Moravě se ale sněmy potýkali s drahými krčmami ve městech. Panovník i sněmy si správně uvědomovali, že odírat hosty krčmářům umožňuje hlavně neexistence cenových stropů. Z těchto důvodů vznikaly různé ceníky, jimiž se měli krčmáři řídit. Některé z nich jsem již uvedl. Prosadit se je podařilo zejména v Čechách, ale i přes jejich uvedení v platnost nářky na drahotu v hospodách trvaly dál. Buď krčmáři stanovené hodnoty nedodržovali nebo byly určené ceny pro některé hosty i tak příliš vysoké. Zmínil jsem konkrétní stížnosti kutnohorských zástupců na sněmu roku 1600. Ti snad při žádné příležitosti, kdy psali domů, neopomněli cenové poměry v Praze zmínit. Dokonce, když viděli, že sněm potrvá déle a zásoby peněz jim nevystačí, poslali zpět do Hory své koně, aby za ně nemuseli platit, „poněvadž všechno draho v hospodách.“693 Později se v dalším dopise domů svěřují se svými obavami: „…outrata pak zde jest velmi veliká. Páni čáslavští na tři osoby za dvanácte dní za jídlo, pití, koňský obrok, kromě vína, ješto ne vždycky v hospodě jídali a koní, jakž přijeli, zase zpátkem odeslali, a jakž pro ně zase přijeli, hned nazejtří vyjeli, však v hospodě naší přes 25 tolarů nechali; nám pak přes dvě neděle se zde býti dostane také třem.“694 Drahota v hospodách vadila ale asi i jiným účastníkům sněmu, neboť se na něm stavy tuto otázku rozhodli zvážit a následně pak vysoké ceny probírali i v dalších letech.695 Koneckonců viděli jsme, že i panovník roku 1602 slíbil stavům, že nebude sněmy tak často svolávat, protože si nemohou tolik drahých pobytů v Praze dovolit. Na Moravě měli s dodržováním rozumných cen snad ještě větší problémy než v Čechách. Olomoucký sněm roku například roku 1556 nařídil, že se má v královských i poddanských městech a městečkách zařídit, aby byla lidem i koním dávána potrava za slušné peníze a nebylo s nimi zacházeno nespravedlivě. Roku 1575 se stavy obrátili na 692

AČ XXIII., s. 453. SČ X., s. 133. 694 Tamtéž, s. 143. 695 SČ X., s. 184, 280 a 416. 693

134

královská města. Chtěli po nich, aby ve svých krčmách nastolily přiměřené ceny, jinak se prý budou obecní sněmy a soudy konat jinde. O šest let později určil olomoucký sněm cenu za pokoj, ložní šaty, ustájení koní a kuchyňské nádobí na maximálně jeden zlatý rýnský, už následujícího roku se ale na dalším sněmu hořce konstatuje, že se tyto ceny nedodržují. Města se proto mají postarat o to, aby se to zlepšilo. To se ovšem měšťanům nelíbilo a výsledek se tudíž nedostavil. Roku 1587 je tak museli stavové opět žádat, aby předložili nejvyšším zemským úředníkům a soudcům určitý řád o cenách za pokoje, jídlo, nápoje, koňský obrok atd. Na to města opravdu takový řád vytvořila, ovšem kromě ceny za pokoje v něm ostatní ceny zůstaly stejné, a proto roku 1593 stavové městům (královským i poddanským) pohrozili, že nenapraví-li to, určí jim ceník sám panovník. Nestalo se nakonec ani jedno, stavy zkoušely města ke snížení cen přinutit jinými způsoby, nakonec byla roku 1604 vytvořena i zvláštní komise, která měla tento problém prošetřit, díky vpádu Bočkajovců a později konfliktu habsburských bratří se však nakonec zase nevyřešilo nic.696 Moravská města si tedy (minimálně v předbělohorské době) ceny v hospodách určovala z velké míry sama. V Čechách bylo během 16. století vydáno zmíněných několik ceníků, ať už z popudu panovníka, sněmů či městských konšelů. Na druhou stranu ale i v rámci nich měli krčmáři často relativně volné ruce a mnohdy byla cena ponechána jen na jejich dohodě s hostem. Neznamenalo to ale, že by městská správa počínání hostinských nehlídala. Například v Lounech a Chrudimi bylo roku 1579 ustanoveno, aby pravidelně (jednou týdně) obcházely vybraní úředníci trhy a podle cen ovsa určovali a v každé hospodě napsali na tabuli, kolik má host platit za obrok pro koně. Podobná usnesení se týkala i prodeje vína.697 Cenu vína většinou určoval perkmistr hor viničních nebo v poddanských městech konšelé. V některých poddanských městech ale do hodnoty šenkovaného vína chtěl mluvit držitel panství. Vlašimi udělil roku 1655 František Vilém z Talmberka privilegium o šenku vína. Ohledně ceny zde poznamenává, že nechává na svých dědicích, za kolik budou chtít víno prodávat, ale „na toto pozor dáti se musí, jak který rok vína drahá neb laciná budou.“698 Stejně tak si vlašimská vrchnost hlídala prodejní cenu pálenky. Kořalka měšťanů nesměla stát ani méně ani více než

696

Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., s. 144 – 148. Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným, s. 201. 697 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 353. 698 Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě a jeho statku, s. 218.

135

panská, aby neměl pán nižší zisk.699 Cenu domácího vína chtěl mít ve svých městech pod kontrolou i král, český sněm mu tuto pravomoc potvrdil roku 1590.700 Na venkově závisela výše cen na zásazích vrchnosti. Na panství Nový Světlov mohli na přelomu 16. a 17. století poddaní šenkovat víno, „po čem se jim sadí, mírnost v tom zachovaje.“701 Tedy, jak už jsem zmínil, pán prodal krčmářům pivo či víno za určitou sumu a dále už se nestaral o to, jak draho je prodají. Podobně tomu bylo pravděpodobně i jinde. Většinou se totiž nelze setkat s informací, jak draze krčmáři nápoje prodávají. Maximálně je zmíněna částka, za kolik se prodává panský alkohol jim a to jestli a za kolik ho krčmáři dále zpeněží už je jejich věc. I tak ale obnos, za který bylo pivo, víno či pálenka hospodským prodány výslednou cenu ovlivňoval. Krčmáři se jistě snažili prodat nápoje se ziskem a podle toho cenu stanovovali. O cenách jídla a ubytování asi rozhodovala pouze domluva mezi krčmářem a jeho klientem. U všech hospodských služeb pak jako jinde záleželo na konkurenci a poptávce, jak vysoko si hospodští mohli dovolit výslednou částku hnát. Můžeme se podívat na to, na jaké konkrétní částky vyšly jednotlivé hospodské služby. Již jsem naznačil, že ceny mohly být v této době dosti proměnlivé, vypovídací hodnota následujících údajů proto je poměrně nepřesná. Pohár piva vyšel v normálních časech hosta levně. Máz702 tekutiny mohl v 16. i 17. století dostat za cenu zhruba jednoho českého groše. Jiří Sejbal našel roku 1598 prodávat máz piva dokonce jen za dva bílé peníze,703 tedy obnos méně než třetinový. František Kavka pak uvádí pro první polovinu 16. století jednu pintu704 za 4 peníze.705 Zhruba stejně stál roku 1671 v Uherském Brodě máz.706 Levné pivo čepovala roku 1569 i krčmářka jedné vsi na Táborsku. Hosté u ní tehdy dostali „dva čbány za tři kroše bílý.“707 Kolem dvou grošů by zaplatil za pintu piva návštěvník hospody v Soběslavi roku 1526.708 Za obdobnou sumu se pivo šenkovalo na kosteckém panství o 150 let později. Pinta zde roku 1677 stála 5 krejcarů. Ovšem o čtvrt století dříve by si tam za konvici

699

Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě a jeho statku, s. 226. SČ VII., s. 547. 701 MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv. č. 1, folio 8. 702 Máz = asi 1,415 l, tedy 4 žejdlíky. http://www.jednotky.cz/objem 703 Sejbal, J.: Základy peněžního vývoje, s. 212. 704 Pinta = asi 1,91 l. http://www.jednotky.cz/objem 705 Kavka, František: K postavení městské chudiny v prvé polovině 16. století. Mzdy řemeslníků a nádeníků v Českých Budějovicích v letech 1531 – 1551, Jihočeský sborník historický 23, 1954, s. 73. 706 MZA Brno, F 281 Uherský Brod, inv. č. 4, folio 41. 707 Z táborské knihy černé, s. 211. 708 Bělohlávek, M.: Kniha počtů města Plzně 1524 – 1525, s. 111. 700

136

piva host musel připlatit krejcarů hned 30.709 Tomu se však nelze v závěrečném období války divit. Za všechno hovoří fakt, že sud piva se ve stejné době vystavoval za 9 ½ kopy grošů, přičemž běžná cena se v časech míru pohybovala mezi 1 a 1 ½ kopy. Víno bylo v porovnání s pivem nápojem dražším. Již jsem psal, že to byl důvod, proč mnozí dávali přednost pivu. České sněmy v průběhu druhé poloviny 16. století určily cenu takto: Roku 1562 se mělo platit 6 bílých penízů za žejdlík českého, 7 bílých penízů za žejdlík moravského a rakouského a 8 penízů za žejdlík rýnského vína.710 Roku 1570 byly tyto částky jednotně navýšeny o jeden bílý peníz.711 O dalších 8 let později pak byla stanovena cena zhruba v rozmezí obou předchozích výnosů: České bílé víno za 6 peněz, české červené a spolu s ním moravské a rakouské víno za 7 peněz a za uherské a rýnské víno se platilo 8 penízů za žejdlík.712 Podle zemských norem tedy byla (aspoň v 16. století) hodnota vína poměrně stabilní – přibližně jeden groš za žejdlík. S tímto údajem se shodují také zprávy o cenách vín v dosti českých městech v první polovině 16. století.713 Avšak ve vinařských krajích se tento nápoj šenkoval leckdy výrazně levněji. Už roku 1579 si stavy stěžují na poměry v Litoměřicích. Místní se prý zdaleka neřídí sněmovním zřízením a činí „tak, že po čtyřech penězích malých,714 po třech a některého vína žejdlík po bílém penízi dávají.“ A jinde je to podobné. V poddanských městech na to má proto vrchnost dohlédnout (ovšem nesmí se přesáhnout stanovená cena 6 bílých peněz za bílé a 7 za červené víno).715 V úrodných oblastech se však víno i dále nalévalo levně. Z již použité zmínky o laciných poměrech roku 1613 v Uherském Hradišti716 víme, že tehdy stál máz vína 3 krejcary; v radničním šenku v nedalekém Uherském Brodě se roku 1671 stejný objem prodával po pouhých dvou denárech.717 Je tedy vidět, že v oblastech soustřeďujících se na jeho produkci víno zase na tolik peněz nepřišlo a často bylo i levnější než pivo. Jinde ale víno zůstávalo nápojem o něco luxusnějším. Hlavně z Čech začínají během 17. století znít nářky na malý výnos vinic díky ochlazujícímu se podnebí. Bohužel se mi nepodařilo získat více zpráv, než jen že se ve Vlašimi roku 1613 žejdlík vína naléval za 2 české groše a roku 1617 se za deset žejd-

709

Pekař, J.: Kniha o Kosti, s. 215. SČ III., s. 125. 711 Tamtéž, s. 464. 712 SČ V., s. 263. 713 Bělohlávek, M.: Kniha počtů města Plzně 1524 – 1525, s. 111. 714 Jeden peníz velký (neboli bílý) odpovídá v té době dvěma malým. Sejbal, J.: Základy peněžního vývoje, s. 211. 715 SČ V., s. 527. 716 Viz výše, s. 133. 717 MZA Brno, F 281 Uherský Brod, inv. č. 4, folio 60. 710

137

líků platilo 17 grošů.718 Ceny za sladká pití se mi zjistit nepodařilo, předpokládám však, že se pohybovaly v relacích výrazně vyšších než u vína domácího. Zatímco o pivu a vínu nalezené zmínky potvrzují, že ceny za jejich nálev byly celkem kolísavé, u pálenky to tak nevypadá. Shromáždil jsem sice jen poměrně málo dat o tom, za kolik peněz se kde šenkovala, nejsou mezi nimi ale nijak závratné rozdíly. Tak na Moravě nemá podle brněnského sněmu z roku 1596 cena pálenky překročit částku 6 grošů za máz.719 V Čechách, v druhé polovině 17. století, byly ceny posazeny jen o něco výše: Na točnickém panství se roku 1652 prodává kořalka po 7 krejcarech za žejdlík720 a taktéž ve Vlašimi se roku 1665 z vinopalny „po 7 kr. žejdlík k šenkům vystavuje.“721 V tomto českém městě si tak někdy hosté šenkovních domů mohli pálené dopřát za skoro stejnou cenu jako víno. Poměrně drahá byla medovina. Možná to bylo způsobeno tím, že se již přestávala šenkovat a ti, kdo ji nabízeli, tak v podstatě neměli výraznou konkurenci. V Praze tak roku 1558 žejdlík červené medoviny stál 4 groše. Bílý med vyšel o něco levněji.722 Hlouběji do svého měšce už museli hosté sáhnout, chtěli-li se v raně novověké krčmě ubytovat a objednat si něco k jídlu. Uvedl jsem, že v tomto směru si hospody v 16. a 17. století vyslechly hodně kritiky. Umožňuje nám to ale podívat se, na jaký obnos tyto služby vyšly. Roku 1503, když se pražští konšelé pokoušeli usměrnit zdejší hostinské ceny do rozumných mezí, měli se krčmáři nocležníků ptát, „kterak by na osobu svou neb služebníků svých a co krmí potřeboval, a jak mnoho od stolu by platiti mínil. A tu jakby oznámil, že na groš, dva tři neb čtyři míti chce, aby se hospodář na tu smlúvu zachoval.“ Strych ovsa pro koně si mohl hostinský počítat o groš dráže, než jej sehnal na trhu, seno a slámu taktéž – proto vyšly v konečném přepočtu na 3 groše. Host, který by si všechno kupoval sám a ani by v hospodě nepřespával, měl zaplatit za den a noc stání pro koně jeden krejcar. Toliktéž stálo i ložní povlečení na jednu noc.723 Od roku 1543 nebyl domluvě mezi krčmářem a hostem dán takový prostor. Za výše zmíněnou několikachodovou tabuli724 pro 10 – 12 lidí se platilo 2, respektive v hojnější verzi 3 groše. Pivo na osobu a den stálo další groš. Za pokoj a komoru na týden měl host krčmáři dát 15 grošů, za ložní šaty pro sebe 3 a pro služebnictvo 2 groše. 718

Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě a jeho statku, s. 161 a 162. Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., s. 214. 720 Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 93, folio 33. 721 Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě a jeho statku, s. 195. 722 Winter, Z.: Řemeslnictvo a živnosti, s. 671. 723 Týž, Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 352. 724 Viz výše, s. 120. 719

138

Dřevo na topení si měl host pořídit sám. Za samotné stání pro koně bez jaékoliv jiné služby se platily 2 bílé peníze.725 Roku 1549 se ubytovací poměry v Praze opět změnily. Za komoru a světnici se dávalo opět 15 grošů, ovšem v ceně bylo zahrnuto již i dobře ustlané lože. A kdyby si host přivezl povlečení vlastní, neměl po něm hospodský chtít více než 10 grošů týdně. Samotné ložní prádlo tedy stálo 5 grošů na osobu na týden, v méně kvalitním provedení pro služebnictvo jen 1 – 2 groše. Za stravu si měl krčmář účtovat maximálně 12 grošů na osobu a týden, případně 2 – 3 (v rybní den 2 ½ - 3 ½) groše za jedno jídlo pro 6 – 8 lidí. Pivo k jídlu stálo opět jeden groš na člověka. Za samotné ustájení koně se platily opět 2 peníze na den a noc, za ustájení, oves, seno a slámu 2 krejcary.726 Podobné částky si museli hosté připravit i později podle ceníku z let 1562 a 1570. Výraznějších změn zde oproti předchozím letům mnoho nebylo. Hostům jen byla roku 1562 poskytnuta jakási sleva v tom, že pokud se stravovali přímo v hospodě a také od hospodáře kupovali obrok pro koně, měl jim za to nabídnout lože zdarma.727 Na Moravě byla celková cena za pokoj, ložní šaty, ustájení koní a kuchyňské nádobí roku 1581 ustavena na zmíněný 1 zlatý rýnský.728 Domnívám se, že výše popsané taxy odpovídaly ve skutečnosti zejména luxusnějším městským hospodám. Předpokládám, že skromější šenkovní domy a venkovské krčmy nechali hosty přespat a něco pojíst za výrazně méně peněz. Ovšem i služby pak zajisté byly méně prvotřídní. Aby bylo možné si srovnat ceny hospodských služeb s finančními poměry té doby, podívám se v krátkosti na tehdejší běžné příjmy a výdaje. Denní mzda běžných městských řemeslníků se v 16. a 17. století pohybovala v průměru mezi 3 a 6 groši.729 Bochník chleba se dal pořídit za necelý jeden groš,730 libra masa za 1 – 2 groše. Cena páru bot se pohybovala zhruba mezi 10 a 20 groši.731 Častý pobyt v krčmě si tedy mohli dovolit spíše jen konzumenti piva, případně levného vína, dražší nápoje si pravděpodobně mohli běžní lidé dopřát jen občas. Na dlouhodobější stravu a ubytování v lepším hostinci pak musel člověk buď patřit k bohatším vrstvám nebo dosti dlouho šetřit. To by ovšem nebylo považováno za nic mimořádného ani v dnešní době. 725

Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 352. Národní archiv Praha, Cirkuláře a vyhlášky, CV 1. 727 SČ III., s. 126 – 128 a 466 – 467. 728 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., s. 144. 729 Sejbal, J.: Základy peněžního vývoje, s. 211 – 213 a 258. 730 Kavka, F.: K postavení městské chudiny v prvé polovině 16. století, s. 72. 731 Sejbal, J.: Základy peněžního vývoje, s. 211 – 213 a 258. 726

139

Krčma – místo setkání Krčma jako kulturní středisko, zdroj informací a shromaždiště Pomineme-li přespolní hosty, cestovatele, které do hospody vedla primárně potřeba noclehu, zahnání hladu a žízně či doplnění zásob, vnímali lidé krčmu jako jakési kulturní centrum. Domácí obyvatelé – měšťané či vesničané – se během staletí naučili chápat šenkovní domy a krčmy jako jednu z nemnoha možností každodenního vyžití, jako místo odpočinku po celodenní těžké práci, místo, kde v bezstarostné sousedské zábavě u žejdlíku či džbánku pravidelně zakončovali svůj den. Pivo, víno a nevázaný rozhovor s přáteli, to byly věci, na které se lidé do hospody těšili asi nejvíce. Ve městech často chodívali do svých stálých oblíbených šenků732 nebo se již předem domlouvali s jim milými sousedy a spolu pak vyráželi hledat ideální místo k posezení. Navíc v tehdejší době obce dosahovaly takového počtu obyvatel, že nebyl problém si většinu z nich pamatovat, takže se v hospodách výsledně scházely skupinky mnohdy se navzájem dobře znající a zábava tak získávala jaksi rodinný nádech. Na vesnici byl tento fakt zaručen již tím, že zde bývala hospoda zpravidla jen jedna a pokud se někdo vydal do krčmy až v pozdějších hodinách, mohl vždy očekávat, že několik ze svých známých najde už na místě. Osobnější atmosféra v hospodách byla ale způsobena ještě další skutečností. Jen málokterá krčma (kromě velkých zájezdních hostinců) měla místnosti pro hosty oddělené od soukromých prostor majitele. Ačkoliv třeba ložnici krčmář často míval v samostatné komoře (a jak jsme viděli, někdy ani to ne), šenkovna, v níž pívali hosté, obvykle byla zároveň jeho hlavní světnicí. Zde se krčmářova rodina stravovala společně s návštěvníky, nezřídka u stejného stolu či dokonce u společného pokrmu, který krčmářka připravovala v jediné kuchyni. Hospodský přicházel, odcházel a staral se o dům tak, jako každý jiný hospodář, akorát se při tom jeho rodina nebo čeleď zároveň musela starat o hosty, kteří jim ve světnici seděli „na návštěvě.“ Nebojím se použít takovéhoto příměru. Prolínání soukromého a veřejného prostoru krčmy mělo totiž za následek, že samotní hostitelé i hosté tak krčemní posezení chápali. Svědčí o tom dobové výrazy „být v sezení“ nebo „být na truňku vína“ u někoho. Neříkalo se „jít do hospody,“ nýbrž „jít do domu pana Martina Víznera,“ „sedět u Syxta Rybáře“ nebo „zůstat na noc u paní Anny Prejdarový.“ Používala se tedy mnohem osobnější označení než dnes. Nejen 732

V pramenech se leckdy můžeme setkat se stejnými lidmi ve stejné hospodě při různých příležitostech a s jinými hosty zase v jiném oblíbeném zařízení.

140

šenkýř či šenkýřka, kteří hosty obsluhovali, ale také hospodář se ženou byli v 16. a 17. století vnímáni jako podstatná součást hospodského prostředí. A jak by také ne, když leckdy s hosty vysedávali a popíjeli až dlouho do noci. A nezřídka to byli sami krčmáři, kdo byl ze všech sousedů nejvíce opilý. Roku 1595 sedělo v domě „Václava šenkýře“ několik hostů. O tom, co se událo, vypráví Havel Grošík: „… i sedli jsme za stůl a pili jsme (…) a zavolali jsme mezi nás Jana Hlaváče. On sem se posadil, potom přišel Václav šenkýř odněkud opilý a dal nám ryb jísti, v tom šel Jan Hlaváč svou potřebou a Václav šenkýř šel za ním a nevím, co sou sobě tam řekli, než Václav šenkýř ho upral.“ A to ho předtím jeho žena nabádala, aby šel spát, protože je „hrubě opilý.“733 O mnoho zodpovědněji se zhruba ve stejné době zachovala paní Šilhánková – majitelka a zároveň šenkýřka jedné rožmberské hospody. Neodbytné hosty odmítla slovy: „Nemám kdy s vámi seděti (…) ten den jsem těžko pracovala, ráno musím vstáti a dělníky míti (…) a kde jste se ve dne vožrali, pijte i v noci!“734 Povídání si se sousedy a konzumování příjemně opojných nápojů doplňovala ještě další činnost, kterou lidé raného novověku v krčmě trávili hodně času. Tou bylo hraní hazardních a jiných her. Setkal jsem s velkým množstvím záznamů o nepříjemnostech, které z her vzešli i o jejich trestání a zakazování. Těmito negativními důsledky se ale budu zabývat až později. Dá se předpokládat, že i přesto, že se z pochopitelných důvodů nezachovalo mnoho dokladů o bezproblémové hře,735 hodně hostů si zahrálo kostky nebo karty, aniž by se u toho pohádali nebo pobili. I hry a hlavně ty hazardní vytvářely z hospody místo se svým osobitým kouzlem. Byly dalším motivem pro to se v hospodě setkat s jinými lidmi a přispívaly k ještě silnějšímu vzájemnému souznění hostů. V hospodách se i v raném novověku prodiskutovalo mnoho témat. Pochopitelně, že většina obyčejných hostů se zpravidla nebavila o politice Rudolfa II. nebo o náboženské situaci v monarchii. Obvyklejším námětem byla každodenní činnost a různé veselé i vážné příhody, které se staly buď přímým účastníkům debaty nebo jejich známým. Naskytl-li se v krčmě někdo přespolní, rádi si místní poslechli novinky z daleka. Jako taková sloužila hospoda jako důležitý zdroj informací. Jeden satirický spis z roku 1597 žertuje, že je dobré poslouchat klevetníky, neboť pak „netřeba mezi dobré tovaryše na pálený víno choditi.“736 733

Archiv hl. m. Prahy, 1126, folio G 10. Stejskal, A.: Hospoda raného novověku, s. 76. 735 Protože si na ni nikdo nestěžoval. 736 Zíbrt, Čeněk: Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných v zemích českých, Praha 1910, s. 119. 734

141

Vděčným tématem byly jako snad odedávna ženy, hlavně pak ženy nevěrné. Na účet něžnějšího pohlaví ale v hospodě padaly i vtipy. Roku 1522 například vypráví host jedné kutnohorské hospody: „A když bylo po večeři (…) tu jsme mnohé žerty a kunšty o babách spolu jměli všickni vespolek.“737 Politické otázky sice asi v hospodských debatách nebyly příliš časté, avšak i na takové někdy došlo. V pražských šencích bychom takových rozhovorů jistě několik vyslechnout mohli. Roku 1526 seděli na Starém městě před hospodou „u Marků“ Mates truhlář s Václavem řezníkem. Přišli za nimi ještě další sousedé, mezi nimi i jistý Landa. Všichni si nechali přinést na stůl ryby a jedli. Vtom někdo nadnesl otázku, čím že to je, že jsou ryby v poslední době tak drahé. „A Landa řekl: ‚Tudy to jde, že ten zvyjebený Pašek738 s tím zvyjebeným Karbanem zvěř a ryby mezi se rozectí a požerou a nám na vodu prví, že jest obecní v Krči. Kdybychom my a obec k nim přihlédli, snad by jim statky nestačily, ale museli by to něčím jiným platiti.“ Na to se Mates truhlář Paška z Vratu i Jana Karbana zastal, že nejsou takoví, jak se o nich povídá, že je zná odmalička.739 V jiné pohnuté době, v roce 1547, si zase Ferdinand Habsburský stěžuje, že se v pražských městech tisknou různé písně a traktáty, které potupují jeho i jeho bratra císaře; a ty se prodávají a také „i v domích šenkovních i hostinských proskakují, písně nenáležité se zpívají a najvíce k újmě císaře J. M. a naší…“740 Podobně laděné rozhovory se pochopitelně leckde vedly i na regionální úrovni – pomlouvala se vrchnost a úřednictvo. Těm to samozřejmě vadilo a na některých panstvích pak do městských a selských řádů pronikly podobné zákazy, jako tomu bylo roku 1573 v Třebíči. Tam tehdy Smil Osovský zakázal měšťanům o sobě, panských služebnících, rychtáři nebo konšelích cokoliv směšného povídat „v šenkovních domích na kvasích neb kdekoli jinde zbytečně, všetečně a nevážně i nenáležitě“741 a kdo mělo se mu hlásit každé přestoupení tohoto zákazu a on pak dle svého uvážení rozhodl o trestu. Podobně od stejného roku zapovídal zmíněné osoby „pomlouvati i po krčmách přesuzovati“ i ve svých vesnicích, a to pod trestem uvěznění ve věži.742 I pražským šenkýřům od rku 1650 nastala povinnost hlídat, aby se nemluvilo nebo nezpívalo proti městské radě.743

737

AČ XXXII., s. 309. Pravděpodobně se jedná o známého Paška z Vratu, v té době purkmistra Starého Města Pražského. 739 Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio P XXXII. 740 SČ II., s. 132. 741 Nikodém, V.: Dějiny města Třebíče, s. 158 742 Tamtéž, s. 153. 743 Archiv hl. m. Prahy, Šenkýři 23, folio 3. 738

142

Pro různé satirické traktáty a parodická vystoupení dobírající si světské i církevní mocnáře byla v raně novověké krčmě úrodná půda, nejen v Praze, ale i jinde. Třeba z jihočeských Lhenic si roku 1565 stěžovali tamější konšelé Vilémovi z Rožmberka na jistého Filipa Šídla, který prý na hospodské pavlači parodoval a zesměšňoval kázání místního faráře Matěje.744 Předmětem mnoha diskusí vedených nepříliš přívětivým tónem bylo společenské postavení, pověst a kvality spolustolovníků. Tehdejším lidem na společenské prestiži hodně záleželo a hlavně měšťané na ni kladli velký důraz. Bylo pro ně velice důležité moci ukázat, že jsou lepší, urozenější nebo zasloužilejší než jiní. Roku 1576 se v jedné pražské hospodě odehrál následující rozhovor: Jan Hruška, který se počítal k zemanstvu řekl posměšně krejčímu Vakrlovi: „Viď, že jsi stav!“ Krejčí odvětil: „Co se na to ptáte, a já jsem taky stav.“ Do toho se vmísil ještě další host, otočil se na Hrušku a povídá: „I pane, ste stav a vaše matka prodávala po jarmarcích koření!“ To se panu zemanovi nelíbilo a vzešla z toho rvačka, při níž byl Hruška vyhozen ze dveří.745 Na jedné tovaryšské schůzi roku 1569 zase vznikla rozepře mezi dvěma staršími tovaryši. Mates Pudivítr a Hynek Ježek velmi kritizovali třetího z nich, Jana Horu, kvůli nedobré pověsti jeho otce. Tak dlouho si Horu dobírali, až musel odejít k samostatnému stolu. Zbylí dva starší si pak přisedli k mladším tovaryšům a dál vyvržence hanili.746 V jiné krčmě se ve stejném roce svadili dva krejčí, když se hádali o to, který z nich je lepší.747 Roku 1583 se v Praze sešli na víně univerzitní studenti a mlynář Mach Stupka. Mlynář zkoušel jednoho ze studentů. Prý jaký je rozdíl mezi pendere a pendere. Latiník odpověděl: „Pendere vult justus, non vult pendere malignus, divide cum sociis, si non vis pendere solus.“ Na to se Mach Stupka obrátil na studenta Pachovského a chtěl, aby mu přeložil nějaký verš, který napsal křídou na stůl. Pachovský se zdráhal a Stupka se mu posmíval: „Děláš se učeným člověkem, proč nemůž toho vyložiti, vy už nic neumíte, usraní bakaláříčkové!“ „Potvorníče!“ Vykřikl Pachovský, načež se všichni vrhli na mlynáře a dávali mu co proto, až na něm roztrhali kabát.748 Skutečnost, že se hosté většinou navzájem dobře znali, měla i své negativní důsledky. Hospodské rozhovory se totiž velice často stáčely na otázku starých rozepří, dluhů apod. Mnoho zločinů se událo z důvodu nějakého dávného příkoří. Například 744

Stejskal, A.: Hospoda raného novověku, s. 83. Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 303. 746 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 116. 747 Tamtéž, folio 53. 748 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 303. 745

143

roku 1569 seděli u Jiříka Melantricha v Praze hosté, mezi nimi také Ox. Šenkýř Olivka ale nechtěl Oxovi nalít, že prý mu dluží peníze a Ox se hájil, že to není pravda. Šenkýř na to: „Že jsem tě prvý dvakrát upral, ještě tě potřetí uperu!“ Ostatní šenkýře mírnili a nakonec si všichni „dali po dvou žejdlících (vína) a Ox odešel pro peníze, potom taky jest mu zaplatil a ještě bílý peníz vejše než 2 žejdlíky jemu dal.“749 Roku 1633 zase hráli v jiné pražské hospodě s krčmářem karty Martin Hosták, Václav Snopek a další. U hry se pohádali, vynadali si, jak už to v té době bylo zvykem, velmi jadrně a nakonec se i poprali. A když se do bitky zapojil i Hostákův syn, musela celou situaci klidnit krčmářka ozbrojená bičem. Posléze se ukázalo, že celá rozepře vznikla jen proto, že mladší Hosták onehdy půjčil Snopkovi 4 kopy míšeňských grošů, což se nelíbilo Hostákovi staršímu. Ovšem celá věc se vysvětlila, když Hosták syn potvrdil, že mu Snopek peníze již splatil a zbývá mu vrátit jen posledních 6 grošů. Ty si vzápětí Snopek půjčil od krčmářky a svůj dluh vyrovnal.750 Roku 1589 Jan Formánek s kumpány vyloupili hospodu ve vsi Drhovci a šenkýře a šenkýřku zabili jen proto, že je kdysi odmítli pustit dovnitř a že jim šenkýřka jednou nechtěla vydat uschované věci, když jí dlužili za pivo.751 Krčmy se plnily sousedskými rozpravami po celý rok, naskytlo se ale více příležitostí, při nichž bylo v hospodách ještě více živo než jindy, pivní a vinné sudy se prázdnily rychleji a šenkýři s šenkýřkami se museli při obsluhování hostů ještě o něco více otáčet. K takovýmto událostem patřily svatební a pohřební hostiny, vítané společné oslavy a zpečetění důležitých mezníků lidského života. K hospodě se také už podvědomě obracely zraky obyvatel při různých světských či církevních svátcích, při městských jarmarcích a vesnických posvíceních. Tehdy se pilo a veselilo nejen v krčmě, ale i v jejím okolí a účastníci pojímali dny volna tak důsledně, že při těchto příležitostech mnozí z nich utratili velké množství peněz a zkonzumovali mnoho alkoholu, obojí k nevelkému nadšení vrchnosti. Kromě místa odpočinku, zábavy a šíření informací měla raně novověká krčma ještě další význam. V některých jiných zemích si hospoda dlouho udržela funkci tržiště. V Čechách a na Moravě už v 16. a 17. století krčma takto chápána úplně nebyla, přesto se lze tu a tam setkat s podomními obchodníky nabízejícími zboží i v šenkovních domech a hostincích. S touto praxí jsem setkal více na venkově, ale i ve městech se někdy

749

Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 82. Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 337. 751 Z táborské knihy černé, s. 304. 750

144

můžeme setkat například s informací, že kdosi prodával po hospodách meče.752 Velmi často se ale v případě krčem, a domnívám se, že opět spíše těch vesnických, nejednalo ani tak o poctivý obchod, jako spíše o prodej a směnu kradeného nebo falšovaného zboží. Autor pražské šenkýřské instrukce z roku 150 si zase stýská, že šenkýři mají hlídat, aby lidé nenosili do hospod zboží na prodej, a přitom je skutečnost taková, že sami tento podloudný obchod ještě podporují.753 Nezřídka byla krčma využita jako shromaždiště. Vybízelo k tomu více příhodných vlastností. Jednak byla krčma všeobecně známým a zároveň uzavřeným místem a vešel se tam v případě potřeby větší počet lidí. Není proto divu, že například v polských hospodách se ve středověku konaly sněmy a soudy.754 Ostatně tuto starou funkci si v 16. a 17. století zachovalo i nemnoho českých a moravských krčem. Tato tradice se dochovala především v některých obcích s institucí svobodného rychtáře. Například z moravskotřebovského panství máme několik zmínek o vícekrát do roka konaných rychtářských soudech. Ty se odehrávaly ve svobodné rychtě, která často byla zároveň hospodou. Potvrzuje to i několik privilegií na svobodný šenk piva při soudech.755 Výjimečně se lze setkat se sklony konat obecní schůze v hospodách i v jiných částech země. Ve středočeských Kojeticích například roku 1576 vrchnost nakazuje, aby, když se naskytne příležitost nějaké schůzky nebo obecního jednání, nekonaly se tyto sněmy v hospodě, ale u rychtáře. A kdo to poruší, má celý den sedět v kládě a zaplatit úředníkům prostici soli.756 To se schůzemi cechovními se, jak jsem ukázal, počítalo naprosto samozřejmě, po českých i moravských městech se jich v hospodách pořádalo dost a dost. Vedle již zmíněných vhodných vlastností krčem ke shromažďování se za různými účely zde hrála roli ještě další skutečnost. Fakt, že v hospodě jindy obyvatelé trávili hodně času, zajisté přispíval k pocitu většího bezpečí na tomto místě. Z toho důvodu se krčma stávala jakýmsi útočištěm a základnou různých odbojů, stávek a podobných akcí. Tovaryši různých řemesel ve městech někdy stávkovali tu proti uražené cti, jindy proti porušování tovaryšských práv. Svůj odpor dali nezřídka najevo tak, že se ve velkém množství shromáždili ve své hospodě a odmítli odtud i několik dnů vyjít, jako tomu bylo třeba u pražských kloboučníků roku 1548 nebo pekařů stejného města roku

752

Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 75. Archiv hl. m. Prahy, Šenkýři 23, folio 3. 754 Čáda, F.: Ležení podle českého práva zemského, s. 48. 755 MZA Brno, F 75 Moravská Třebová, inv. č. 1, folia 123 – 127. 756 AČ XXIX., s. 76. 753

145

1601.757 Když v první polovině 16. století pořádal „pan Václav Sádlo z Kalenic“ odboj proti některým jihočeským městům a městečkům, také se leckdy sešel se svými druhy v nějaké hospodě, aby tam spolu zkoordinovali plán.758 Roku 1644 svědčil Martin Drobina že „když bylo po shoření Brodu (Uherského), že odtud mnoho pacholků šlo a zastavili se v Bánově na šenku.“ Zde se pak spojili s dalšími muži a společně se pak rozhodli oloupit na cestě převora uherskobrodského kláštera. Nakonec se celý „podnik“ prodloužil do série několika loupežných přepadení.759 Na podobných, i předem vymyšlených akcích se domlouvali zločinci v nejedné vesnické krčmě.

Tanec a hudba Kromě běžných rozhovorů bylo někdy možné v raně novověké krčmě zaslechnout i hudbu, buď instrumentální nebo v podobně písní zpívaných účastníky hospodského posezení. Hrající hudba pak mnohdy vybídla k tanci nejeden přítomný pár i jednotlivce. Hudbě, tanci a zpěvu se lidé v 16. a 17. století oddávali rádi a často. Ovšem tyto dnes běžné a i poměrně podporované záliby tehdy zdaleka za tak pozitivní činnost považovány nebyly a církevní i světská moc proti nim bojovala. Tanec se církvím a vrchnostem nezamlouval obecně a tím více v souvislosti s krčmami. V tanci viděli jeho kritici nevázanou, až oplzlou zábavu, která podle nich prostému lidu sloužila jako záminka k tomu, aby se na sebe mohli dva lidé opačného pohlaví tisknout. Hlavně ve spojení s alkoholem pak z pohledu odpůrců dosahoval obzvláště hříšných mezí. Na různých dobových vyobrazeních odsuzujících prostopášný život tak můžeme spatřit páry křepčící v divokém tempu po šenkovní světnici nebo před hospodou.760 Na druhou stranu je ale třeba říci, že lidový tanec se v 16. a 17. století asi opravdu velmi lišil od kultivovanějšího pohybového projevu vyšších vrstev. Byl pravděpodobně mnohem spontánnější a živelnější a na přísné oko mohl působit nevkusně. A pokud se k tomuto dojmu připojil ještě citlivý sluch a špatné spaní, už tak silný odpor to ještě zvýšilo a evokovalo to rozličné stížnosti. Třeba roku 1581 byla v Praze přednesena stížnost na Dorotu Čepčařku za to, „že když víno šenkovala,“ provozovali prý u ní „hudby, tance a vožení na saních po městě,“ což dozajista způsobovalo nemalý hluk.761 757

Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 422 a 427. Z táborské knihy černé, s. 103 – 106. 759 Krevní kniha městečka Bojkovic, s. 132. 760 Viz příloha, s. 239 a 241. 761 Zíbrt, Čeněk: Jak se kdy v Čechách tancovalo, Praha 1895, s. 162. 758

146

Z takové situace vyplývalo velké množství zákazů tanců, často v jedné řadě s hazardními hrami a opíjením se. Provozování „tancuov v krčmách“ v průběhu celého 16. století zakazovaly české i moravské sněmy,762 zároveň s nimi i jednotlivé vrchnosti, které pak tento boj snad ještě zesílily po Bílé Hoře. A kromě toho proti hospodským tancům kázali i mnozí faráři, v předbělohorském období zejména přísní Čeští Bratři. Z roku 1560 například pochází jisté „Kázání o tanci“, podle nějž „jakož tanec pochází z vína, opilství (…), tak pozůstavuje po sobě (…) mordy a hrozné řeči a skutky.“763 Českobratrský řád ale zapověděl příslušníkům své církve tance už roku 1538.764 Ovšem v letech 1572 a 1573 zazněly na bratrské synodě stížnosti, že jejich věřící začínají žít výstředněji než dříve, mimo jiné se veselí, zpívají a tančí.765 I Jan Brtvín odsuzuje tanec z morálního důvodu. Ve svém konceptu selského řádu z první poloviny 16. století nabádá krčmáře, aby u sebe nedopouštěli žádných „neřádův“, kterými myslí kromě her i „tanec, freje neb jiné rozpustilosti.“766 Feudálové tanec odmítali spíše kvůli doprovodným jevům jako byl hluk a různé výtržnosti. Meziříčské městské zřízení z roku 1630 zakazuje tanec v souvislosti s nočními povyky, láním a rvačkami,767 podobně je tomu i v o tři roky mladších soudních artikulech červenořečického panství.768 Jiným vrchnostem vadily hlavně tance čeledi. V této spojitosti je zapověděl na svých panstvích Jiří z Valdštejna roku 1566,769 tance a schůzky pacholků s děvečkami, zvláště „v domech šenkovních“ se zakazují roku 1660 na Jindřichohradecku.770 Tance zakazovaly svým členům i cechy. Třeba třebíčští krejčí roku 1592.771 Na hudbu už mocnáři tak jednoznačný pohled jako na tanec neměli. Na jednu stranu přímo souvisela s tancem a v podstatě tanec podporovala. V českobratrském traktátu ze 16. století proti rychlé hudbě v kostelech vypráví fiktivní stařík: „Já kdyžkoliv varhany slyším, zdá se mi, že sem v krčmě a když bych se nepamatoval, popadnu někte-

762

SČ II., s. 701. SČ III., s. 301. SČ IX., s. 90. AČ XI., s. 367. Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., s. 208, 308 a 346 763 Zíbrt, Č.: Jak se kdy v Čechách tancovalo, s. 105. 764 Tamtéž, s. 99. 765 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., s. 436. 766 AČ XXII., s. 122. 767 AČ XXIII., s. 105. 768 Tamtéž, s. 135. 769 AČ XXII., s. 224. 770 AČ XXIII., s. 319. 771 Nikodém, V.: Dějiny města Třebíče, s. 212.

147

rou děvčici, šel bych s ní k tanci.“772 Lze tedy soudit, že lidé v 16. a 17. století rozlišovali hudbu na správnou a nesprávnou, přičemž ta provozovaná v krčmách byla často považovaná za nesprávnou. Kromě toho, že se na hospodskou hudbu někdy stížnosti z důvodu hlučnosti (jak jsme mohli vidět výše), někdy vadilo už samotné použití hudebního nástroje. České místodržitelství roku 1654 určilo, že se o bohoslužbách a jiných církevních svátcích nemají v krčmách zdržovat žádní hráči a to včetně těch na hudební nástroje.773 O jedné pražské hospůdce – říkalo se jí „Na pavláčce“ – se koncem 16. století vědělo, že tam často „bývají znamenité povyky, hudby, pískání na dudky nebo gejdy.“ Roku 1588 vzkázal tamější šenkýř jistému Blažkovi pískači, aby k nim zašel a vzal s sebou své hudební nástroje. Blažek tedy přišel a shledal, že v hospodě se všichni veselí, někteří hrají, jiní tancují. Hned v patách mu ale byl rychtář a Blažek o tom smutně praví: „Já ani na dudky nezapískal (…), i vzeli mi dudky a húsličky.“774 Na druhou stranu se můžeme setkat s tím, že na mnoha místech bylo vyhrávání muzikantů v nebo před hospodami tolerováno alespoň při různých slavnostech. V Dolních Kounicích na přelomu 17. a 18. století hrála v radničním šenku hudba například při posvícení. Také v posledních masopustních dnech bylo v hospodě na radnici veselo, hrála zde hudba a zcela jistě se prý i tancovalo. V postním období se tamější šenk sice uzavřel, ale při jeho opětovném otevření vyhrávali hudebníci opět. Za hraní dostávali víno.775 Placená hudba zněla také o hodech v Rousínově.776 O svatbách směli hrát pozounáři Starého Města Pražského. Ovšem podle intrukce z roku 1585 nesmí jinak „nočně povykův troubením a pískáním dělati. Také mimo poctivé sňatky po domích šenkovních troubení a pískání nepožívati.“777 Z hudebních nástrojů byly v 16. a 17. století oblíbené, jak jsme viděli, dudy, dále housle a píšťala, případně možná i loutna. Muzikant hrající v hospodě měl asi běžně ve zvyku (snad z akustických důvodů) vystupovat na nějaké vyvýšené místo – například lavici nebo stoličku. Některé ikonografické prameny tak aspoň hudebníky zobrazují.778 Asi nejméně zakazovaným muzikálním projevem v prostředí krčmy byl zpěv. Ten se českými hospodami linul asi poměrně často. Němce Jana Butzbacha za jeho student772

Zíbrt, Č.: Jak se kdy v Čechách tancovalo, s. 99. AČ XXIII., s. 333. 774 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 97. 775 Eckl, P.: Život obyvatel městečka Dolní Kounice, s. 47, 48, 53 a 61. 776 Hálová, P.: Život v mestečku Rousínov, s. 75. 777 Zíbrt, Čeněk: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 179. 778 Viz příloha, s. 239 a 241. 773

148

ských let trávených v Čechách zaujalo množství písní zpívaných českými pijáky piva v krčmách.779 Pokud v píseň neměla ošklivý text a zpěv nebyl příliš hlasitý, nikdo neměl důvod si stěžovat. Třeba roku 1566 v Praze u Odhajů seděl Jan Voděradský s přáteli, měli dobrou náladu a zpívali. Šenkýř ležel opilí na lavici, ale hosté jej vzbudili, a tak zpíval s nimi.780 Lounští sladovníci si sice při své cechovní svačině sami nezpívali, k jejich hospodské hostině jim ale pěli k tomuto účelu objednaní žáci.781 V krčmách kupodivu často zněly písně velmi zbožné. Ovšem i přesto někdy byly důvodem k rozmíšce. Roku 1620 seděl v Praze na Újezdě „u zlatého kohouta“ Jan Korbel s kamarády a zpívali pobožné písničky. Dva němečtí ševci ale začali zpívat proti nim a vzešla z toho rvačka, při níž létali vzduchem konvice a stolice a Jan Korbel byl pobodán.782 Roku 1592 došlo jinde k podobné potyčce, když se nábožně zpívajícím Čechům posmívali Vlaši.783 Zpěv ale vadil hlavně v případě, že se zpívaly hanlivé písničky, jako v případě těch zesměšňujících krále Ferdinanda. V Kutné Hoře o tom roku 1596 soudili, že „škaredá zpívání“ způsobuje příliš dlouhé sedání v hospodách.784 To byla patrně pravda i v případě stížnosti na staroměstské sládky, kteří někdy v roce 1591 při svém pobytu v hospodě „u Sedláků“ zpívali „hanebné písničky.“785 Jindy štiplavé nápěvy pramenily ze setkání dvou konkurenčních skupin, jakými byly cechy. V Kutné Hoře si v 16. století brali zpěváci na mušku tamější ševce zejména písněmi „Psům ta rýžka, ševcům kůže“ nebo „Stala se jest novina, zrodila ševce kobyla.“ Pražské Kožešníky zase roku 1596 pobouřila v hospodě „na košíku“ písnička o kočkách.786

Připíjení, pití na řád a další hospodské rituály Sezení v krčmě se v raném novověku odehrávalo podle zaběhaných pravidel. Podobně jako při jiných činnostech, i v hospodách se lidé řídili rozličnými zvyklostmi. Některé z nich se vžily automaticky, během času a dávno se staly samozřejmými, jako například to, že přicházející host pozdravil ostatní přítomné. Jiné se udržovaly hlavně 779

Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích, 3 – 4, s. 428 Archiv hl. m. Prahy, 1048, folio 200. 781 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 117. 782 Tamtéž, s. 302. 783 Tamtéž, s. 304. 784 SČ IX., s. 305 785 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 305. 786 Tamtéž, s. 301. 780

149

díky tomu, že byly lidem příjemné a pokud se dlouhodobě ujaly, i ony se částečně zautomatizovávaly. Jedním z nejužívanějších hospodských zvyků bylo v 16. a 17. století připíjení. Jeho kořeny v pijáckém folklóru tkvěly opravdu pevně. Tento akt byl natolik univerzální, že se dal použít pro mnoho různých příležitostí, čehož hospodští návštěvníci rádi a často využívali. Jakým způsobem se tedy v této době připíjelo? V podstatě všechny typy připíjení se odehrávaly zhruba takto: Jeden z hostů pozvedl nádobu s příslušným alkoholickým nápojem a připil druhému s otázkou, chce-li mu jeho druh tento přípitek splnit a následně do sebe obsah nádoby obrátil. Spolustolovník, nechtěl-li připíjejícího urazit, nabídku přijal, což znamenalo, že musel vypít stejné množství opojného moku jako jeho vyzyvatel. Časté bylo připíjení na přivítanou – vilkum,787 pro zdraví a štěstí či utvrzení bratrství. Tyto okolnosti také souhrnně vystihoval dobový výraz „pozvat někoho na poctu.“ Tento akt potom běžně následovala delší pitka někdy provázená dalším vzájemným připíjením. Nepsaná povinnost přijmout a splnit ztěžovala situaci nejednomu hostu. Návštěvník pražské hospody roku 1564 vypráví: „…přišel (jistý zeman) k našemu stolu, posadil se na židli proti mně, připil mi žejdlík vína, abych mu splnil, tak jsem učiniti musel.“ Potom s ním náš host popíjel dál, ale do jejich společnosti se vmísil další šlechtic a okolnosti se zkomplikovaly: „…tehdy mě ten zeman jeden popadl za ruku a vzal mne k svému stolu, tak jsem já sednouti k nim musel, pak jeden mi řekl, však nějaký dobrý tovaryš sedíc s námi, tak jsem učinil, vtom mi opět jeden připil žejdlík vína, a jestli mi nesplníš…!“788 Musel tedy chtě nechtě vypít hned několik žejdlíků, jinak by proti sobě mohl ostatní pijáky popudit. To se leckdy přihodilo jiným. Roku 1594 vypovídá Anna Koukalová: „Kašpar pil u nás od jitra, a přišedše oni ti pernikáři včickni tři, Jan, Jiřík a Václav, hned mu dávali příčinu, připíjeli mu, on od nich přijal a pil s nimi.“ Potom ale Kašpar sebral svůj kord, že půjde domů a „pernikáři“ na něj hned, že není dobrý tovaryš, nebude-li s nimi pít dál. Kašpar odvětil, že až příště, ale zbylým třem se to nezamlouvalo, počkali si na něj na dvoře a bili se s ním.789 Pozvání na poctu a připíjení se většinou neodehrávalo jen samo o sobě, ale bylo součástí takzvaného pití na řád. V širším a snad přeneseném slova smyslu někdy lidé nazývali pitím nebo naléváním nápojů na řád prostou skutečnost, že se pivo či víno

787

Podle názvu lze tušit německý původ tohoto zvyku. Archiv hl. m. Prahy, 1048, folio 40. 789 Archiv hl. m. Prahy, 1061, folio 314. 788

150

konzumuje při posezení v hospodě, na rozdíl od situace, kdy si návštěvníci odnesli koupené pití domů. V užším slova smyslu se ale řadováním myslelo skupinové pití alkoholu, kdy si všichni členové objednali po jednom žejdlíku či konvici a když všichni své nádoby vyprázdnili, pokračovali stejným způsobem dál, přičemž si u toho samozřejmě mohli i připíjet. V podstatě tento raně novověký rituál dosti připomíná to, čemu by dnešní hospodští štamgasti řekli „objednat si další rundu.“ Pívalo se často „po řeckém mravu,“ tzn. začalo se u malých nádob a postupně se přecházelo k větším a větším. Havlík z Varvažova to popisuje ve své knize O ctném obcování z roku 1613. Ovšem píše, že kdyby se prý pilo starým „řeckým štrychem, začna od náprstku, kdyby se potom, čím dále, tím větších číší připíjelo, až by se naposled na velkých kalfasích dokonalo, (…) ta vaše řečtina spíše by se potom v němčinu obrátila.“790 Tím Havlík naráží naopak na pití po německém způsobu, kterým se v raném novověku myslelo připíjení po až nepřirozeně velikých nádobách. To že se tomuto způsobu říkalo „německý“, pramenilo z dobového přesvědčení, že Němci jsou největšími pijáky v Evropě a že to byl právě tento sousední národ, od nějž se Češi a Moravané připíjení naučili. Pilo-li se v hospodě na řád, platilo se šenkýři asi po každém kole zvlášť. Roku 1523 byli kdesi v Praze na víně čtyři hosté a pili na řád, dali si všichni po jednom žejdlíku a zaplatili to. Potom si objednali všichni další žejdlík, ale následně dva ze skupiny odešli domů bez placení a v hospodě se strhla rvačka.791 Ondřej Korbel, starší bečvářského cechu roku 1569 vyprávěl: „Byli jsme u pana mistra Nikodéma na víně, dávali jsme nejprv po dvou žejdlících, potom zdržovali mne vždy, dám za třetí žejdlík, bylo od večera asi puol hodiny, i šel jsem od nich potom…“792 Roku 1630 zase jistý sladovník Jiřík Chocholouš vypovídal o jednom ze svých kolegů z cechu: „…toliko, když na řad platiti sme měli, on podle jiných se spěčoval, tehdy přísedícím sem řekl, poněvadž platiti nechce, aby mu nepřipíjeli.“793 To, že se pod prodáváním piva či vína na řád leckdy chápala i konzumace alkoholu uvnitř krčmy obecně, dle mého názoru způsobila hlavně četnost tohoto stylu popíjení. Pití na řád bylo v 16. a 17. století nejen velice rozšířenou společenskou zábavou, v podstatě se dá říci, že to byl skoro nejčastější způsob, jakým se v hospodách pilo. Návyk na tento obyčej byl v 16. a 17. století tak silný, že mnozí návštěvníci krčmy se do řadování 790

Zíbrt, Čeněk: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 66. Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio A XII. 792 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 78. 793 Zíbrt, Č.: Z dějin piva a pivovarnictví, s. 179. 791

151

pouštěli naprosto automaticky, bez toho, že by je napadlo postupovat jinak. Důležitou roli v tomto ohledu sehrálo patrně i to, že podle tehdejšího chápání lidé ani tak nekladli důraz na samotný fakt, že někdo pije, důležité bylo, že pije s někým. Tato vazba z některých zmínek vysvítá poměrně výrazně. Situaci z pražské hospody Lidmily Vackové popisuje roku 1569 kuchařka Dorota z Tábora: „…Bylo v noci, bylo asi o druhý hodině, dokud jsou u nás byli, seděli a veseli byli, a podával Martinovský, Švadlička i Ruff Polákovi tomu vína, a on nechtěl s nimi píti, potom panna Anna volala ho k stolu, když nechce s žádným píti, aby pil s ní.“794 Ve stejném roce se jinde svadili dva krejčí kvůli tomu, že jeden odmítl pít s tím druhým (z důvodu, že je prý lepší).795 Na řád se popíjelo i na cechovních schůzích – členové se složili na společné pití a když jim mok došel, vybrali peníze znovu.796 Pozvání na poctu a následné pití na řád tak bylo mimo jiné i aktem utvrzujícím bratrství či přátelství; vzájemné připíjení jaksi zhmotňovalo a utužovalo sounáležitost mezi hosty. A kdo se této činnosti neúčastnil nebo ji odmítl, jakoby se těchto hodnot zříkal, alespoň v očích pijáků. Tento způsob vnímání společného připíjení a pití na řád potvrzuje i skutečnost, že tento rituál často provozovaly různé skupiny zločinců před tím než se vydali na lup nebo za podobným cílem. Mnohdy se všichni shromáždili v bezpečné hospodě, pili spolu a připíjeli na zdar akce. Třeba roku 1538 takto svědčil Jan Veselka: „Připil sem k Cimerátovi z Jedlan u Švehlů na Táboře, aby s námi šli na vzatek.“797 Matěj Jankovců zase roku 1568 vyznal: „Petřík mi připíjel v Jetřichovicích u Důry v krčmě, když byl s jinejmi, abych s nimi na cestu šel (...) A já jsem jim připověděl, že půjdu.“798 Nebo roku 1562 se jiní tři muži smluvili o nějakém podvodu, scházeli se za tím účelem v krčmách, „na Kosovej Hoře nejvíce.“ Když celou věc konečně promysleli, připili si na závěr, aby se vzájemně mezi sebou zavázali.799 I na závěr běžných hospodských sezení se někdy připíjel poslední pohár na rozloučenou. Říkalo se mu „truňk sv. Jana Dliana“800 a byl to takový protějšek poháru vilkum na přivítanou. Po truňku sv. Jana Dliana se většinou společenství rozpustilo a sousedé se rozešli do svých domovů.801

794

Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 48. Tamtéž, folio 53. 796 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 181. 797 Z táborské knihy černé, s. 118. 798 Tamtéž, s. 198. 799 Tamtéž, s. 166. 800 Od slovesa „dlít”. 801 Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 71. 795

152

Vedle pití a připíjení na řád chápaným především jako prostředek k vytváření a utužování vztahů, měl tento druh konzumace pití i vysloveně zábavnou funkci. Počinem časově (a fyzicky) náročným bylo připíjení o základ, čili kdo vypije víc.802 Tato zábava se provozovala spíše až v pokročilejším stadiu sezení a o zvaní na poctu zde mluvit nelze. I když stejně jako například při uvítacím přípitku zde hrál roli objem picí nádoby. Zpravidla se připíjelo tzv. o plnou nebo o polovic, podle toho, troufali-li si stolovníci vypít naráz celou nebo jen polovinu nádoby. Tento způsob je zaznamenán v mnoha dobových pramenech, pro ukázku zde uvádím dobovou hospodskou písničku z roku 1546:

„Kdo chce dobrým býti, musí čistě píti, nikde nic nemíti, vesele se napíti, o plnú i o polovku vodvaž se pohlavku. Korbel ve štyři pinty – To čisté rekovství!“803

Na jedné cechovní konvici zase můžeme číst nápis:

„Kdo rád pije po půl, Miluje cnost, A kdo rád pije po plný, Ten spravedlnost.“804

Připíjení o plnú i o polovku nezřídka přerostlo v pijácký závod. Některé jsou dokonce zaznamenány v pramenech.805 Prvkem typickým pro různá zábavná zápolení tohoto typu bylo pití pokuty. V případě, že člověk nesplnil někomu přípitek nebo se jinak prohřešil proti pijanským pravidlům, musel za trest vypít bonusový pohár.

802

Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 69. Tamtéž. 804 Tamtéž, s. 217. 805 Rýmovaná báseň z počátku 17. století vypravuje o tom, jak se jindřichohradečtí měšťané rozhodli přepít svého souseda Buriana Bramhouzského a jak jim tento muž v pijáckém souboji statečně odolával. Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 203 – 205. 803

153

Pijáci ale nemuseli připíjet pouze jedinou nádobou. O to, kolik má který účastník připíjení vypít sklenic nebo žejdlíků se někdy dokonce losovalo nebo hrálo. Využíval se k tomu mimo jiné prostředek v raně novověké krčmě rovněž velmi zdomácnělý – kostky. Popisuje to další rýmovaná básnička, sepsaná kritikem připíjení, Konrádem Hosiem, v díle Rozmlouvání Petra s Pánem z roku 1585:

„Okolo stolu sedící vezmou nějakou sklenici, vloží jednu kostku do ní, pořád s ní třesou a zvoní. Komu sedne žíž806 neb pět ok, tomu nalejí plnou v skok. Kolikžkoli těch ok sedne, neodpustí ani jedné; Tolik sklenic musí píti, aneb dobře zerván býti.“807

Hosté ale znali i jiné způsoby, jak přimět některého druha k vypití většího počtu pohárů. Sloužil jim k tomu jeden vtipný způsob připíjení: Piják přistoupil k nějakému člověku neznalému hospodských triků, s tím, že mu chce „pocty činiti (…) množství konviček na pase okolo sebe zvěšeje a je pláštěm přioděje, jednu tolko v ruce drží.“ Potom připil druhému veškerým pivem, co u sebe měl. Společník vida, že mu je připíjeno jen jedinou konvičkou, ochotně přijal, avšak vzápětí byl nemile překvapen, když zjistil, že musí vypít všechny poháry, které měl jeho vykutálený kamarád přivěšené u pasu.808 Pozor si ale museli dát nezkušení návštěvníci krčmy i na další žertovný způsob připíjení, zvaný „kočičí truňk“. Pokud k nim někdo přišel se slovy: „Bratře připímť truňk kočičí“ a oni přípitek přijali, dočkali se toho, že jim následně jejich protějšek vchrstl či prskl pivo do tváře.809 Tímto zvykem si ale pijáci spíše jen občas zpestřovali zábavu, ačkoliv jinak si lidé v hospodách lili pivo a víno mezi oči velice často. Ostatně nejeden kritik si na množství rozlitého alkoholu přišlého vniveč stěžoval. Například 806

Žíž znamená v kostkářské terminologii 16. století označení pro číslo šest, podle Zíbrta pochází výraz z francouzštiny. 807 Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 70. 808 Tamtéž. 809 Tamtéž.

154

Šebestian Frank roku 1537 lamentuje: „…A tak více se vína nadarmo rozleje, než k užitku přivede. A pak se chceme diviti, kterak víno tak drahé jest, žádný sobě toho nemyslí, aby laciné bylo. Dokudž knížata a páni to připíjení trpí, jižť se ho víc po hrncích a stolích rozlívá, než vypito bývá. Jižť se ho nikdá dosti obroditi nemůže, jakť ten vožralý svět nastal,počnouc od dítěte, až do starce, všichni se na to dávají.“810 Obecně se proti připíjení a pití na řád ozývalo množství protestů a český král poddaným tyto praktiky také zakázal. Stalo se tak prostřednictvím sněmu roku 1556. Motivů, které ho k tomuto činu vedly, nebylo málo a jistě je lze vyvodit už jen z toho, co jsem o připíjení dosud napsal. Od zmíněného roku tedy měl platit zákaz připíjení o plnou či o polovici pro všechny vrstvy obyvatelstva. Kdo by druhému připil nebo kdo by přijal a splnil, mohl být (bez ohledu na to, zda byl kníže, rytíř, měšťan, svobodník, dvořák, svobodný rychtář, ale i osoba duchovní) od svědka pohnán před pražské úředníky z 10 kop grošů českých, které připadnou svědkovi. Kdyby se připíjení dopustil katolický nebo utrakvistický farář či kaplan, měla na zaplacení pokuty dohlédnout příslušná církevní konzistoř. A kdo by byl tak chudý, že by na pokutu neměl, toho má pražský purkrabí zavřít na dva týdny na Černé věži.811 Co se týká přečinů ze strany panských poddaných, ti mají být potrestáni „věží, kabátem neb šatlavou na dva dni.“ Nesmí jim ale být ublíženo na zdraví a ani nemají nic platit. A vrchnost má za těmito účely zřizovat u kostelů (nebo kde by se to hodilo) pranýře, kam by byli provinilci vázáni za ruce.812 Pochopitelně, že se pak na pranýř neposílali odsouzenci jen za připíjení, ale i za jiné nepravosti. Jednotliví páni jinak svým lidem přímo připíjení nezakazovali, v instrukcích a řádech se zaměřují spíše na potírání přílišného pití jako takového. Snad jen tři vesnice poddané Univerzitě Karlově (tedy Drahelčice, Horní Počernice a Michle) měly dbát moralistního pokynu, aby se zanechalo krčemných schůzek – tedy vlastně pití na řád v širším slova smyslu – a každý radši aby si vzal pivo domů a se svou manželkou se v bázni napil a ušetřil se tak různých „hampejzů.“813 Proti připíjení zato hojně vystupovala církev a také různí humanisté se svými satyrickými spisky. Obecně tomuto rozšířenému nešvaru vytýkali prostě to, že způsobuje přílišné opilství. Dále pak bylo trnem v oku, že se pro mnoho lidí připíjení stalo otázkou společenské prestiže a že těmi, co se tohoto rituálu neúčastní, se často opovrhuje. Dobře to vystihuje úryvek z knihy Věník fíkový, t. j. zastření neb výmluva všelikého 810

Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 77. Týž: Z dějin piva a pivovarnictví, s. 92 – 94. 812 SČ II., s. 700 – 702. 813 AČ XXII., s. 501. 811

155

opilce od Václava Dobřenského. Tento spis z roku 1587 tvoří dialog Střídmosti s Opilstvím a prvně jmenovaná v jedné části hovoří: „Vím o tom, že mnozí již z vyššího i nižšího stavu při svých panketích, sjezdích, hodech a kvasích, jináč se uctíti, seznámiti a dobrého přátelství potvrditi neumějí, nežli tím bídným, hanebným přepíjením a ohavným ožralstvím. Aniž dobrého přítele jak jináč přivítati umějí a vzáctný host u něho nebude, leč vypije na přivítanou wilkhum sklenici, aneb koflík vína, do kteréhož několik žejdlíků se vlévá, a mohli by se tím trunkem jiných deset neb patnáct osob poctivě poděliti. Ano nastali i takoví nestoudní, Boha prázdní, mrzutí pitelé, že pije-li ten, komuž připito, pomalu, praví, že by v takovej žaludek našpráchali. Druzí mocí jeho píti přinucují, mluvíce tak: Neučiníš-li mi toho kvůli, dokud živ taky pro tebe nic neudělám, ani tě v čem fedrovati budu!“814 Ďábel z překladu Hynka Krabice z Weitmile zase míní, že by ten, komu je připito, měl přijmout „zvláště proto, aby sobě lidé tehdáž o něm nesmajšleli, že to z nějakéhož nepřátelství, pajchy aneb z skouposti činí, ježto by tudy nemalú nelibost i také nepřízeň při lidech sobě přivésti a způsobiti mohl.“815 Jiným odpůrcům vadilo hlavně to, že se pije a připíjí bez žízně či jakékoliv potřeby, jen z čistého soupeření. Šebestian Frank roku 1537 podotýká: „Připíjíme sobě jeden druhému kvůli, bez žízně pijíc.“816 Takové pití kritici nazývali „hluchými truňky.“ Ani v 17. století tomu nebylo jinak. Jan Flaxius z Čeňkova roku 1618 píše, že někteří „sobě netoliko po polovici ale po plné nádobě připíjejí a ním (pivem a vínem) se tak přeplňují…“817 Z množství a stylu kritiky je vidět, že připíjení bylo v 16. i 17. století opravdu velmi rozšířenou a oblíbenou zvyklostí. I přes četné upozorňování na jeho škodlivý vliv a účinky, přes tresty a pokuty za jeho provozování, se tento rituál v této době nepodařilo nijak výrazně potlačit. Bylo totiž bohužel charakteristické, že ti, kterým připíjení ostatních vadilo nejvíce, se do něj pouštěli sami. Ne nadarmo Opilství z Dobřenského knihy tvrdí: „Však i kněží, jeden druhému po polovičce nebo po plný vína připíjejí a splňují, i také se opíjejí.“818 Na druhou stranu nelze říci, že by kázání proti připíjení neměla na lid dopad vůbec. Jistě existovali i hosté, kteří se tomuto nešvaru dobrovolně vyhýbali. Máme takový příklad třeba z Prahy z roku 1525. K Martinovi Beránkovi přišel rychtář z Dřínova se svým zetěm. Seděl tam také řezník Nosek, který přišel za nimi a připíjel jim „o poluovku.“ Rychtář ho však odmítl se slovy: „Milý Nosku, nech nás, my jsme 814

Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 129. Tamtéž, s. 52. 816 Tamtéž, s. 81. 817 Tamtéž, s. 174. 818 Tamtéž, s. 136. 815

156

nepřišli píti o poluovku, než co se nám chce.“819 Avšak jak už jsem dokumentoval, lidé, kteří odmítali přijmout přípitek, nemuseli dopadnout dobře a ani v hospodě u Beránků se to roku 1525 neobešlo bez pořádné bitky. Pobytu hostů v krčmě a množství konzumace alkoholu se týkal ještě jeden druh rituálu. Ten ovšem s připíjením a pitím na řád neměl nic společného, ačkoliv i tento zvyk měl své odpůrce. Jednalo se o různé pověry související se snahou o co nejlepší odbyt nápojů a prosperitou hospody obecně. I přes utrakvistickou a českobratrskou „odchylku“ od původní katolické církve a názorům mnohých cizinců na heretičnost české země nelze tvrdit, že by Češi nebo Moravané pevně nevěřili křesťanským hodnotám. Zdejší víra byla pravděpodobně stejně upřímná, jako jinde. Přesto se ale mezi lidem (zejména venkovským) stále ještě udržovaly některé dávné pohanské zvyky, jako právě inklinace k různým pověrám. Někteří šenkýři nebo majitelé hospod tak ještě v 16. i 17. století prováděli leckdy velice zajímavé kousky, aby si zajistili širokou klientelu a aby hosté kupovali hodně piva či vína. Ovšem pokud se na to přišlo, nemuselo to se ziskuchtivými hospodáři dobře dopadnout, mohli být totiž nařčeni z čarodějnictví. Z následných procesů a výslechů tak potom víme, jakým způsobem se pokoušeli krčmáři vylepšit své zisky. Někdy začátkem druhé poloviny 16. století například svědčila jistá Anna Kobylka, že onehdy slyšela, jak si Markyta Rejska, krčmářka někde z okolí Pardubic, jednou stěžovala, že nemá odbyt vína a nechodí k ní hosti. A šla prý kolem nějaká žena, a radila krčmářce, že to může lehce napravit: „Vemte jen kost člověčí a stlučte ji, namočte ji a ten dům tou vodou pokropte a tak ten dům zase napravíte.“820 Ale prý to nepomohlo. Roku 1573 navedla Káča Jelínková z Rokycan děvečku Maruši, aby na sousedku Ryšavou nasypala prsť z pod hlavy mrtvého psa, aby prodávala málo piva. Naopak aby u Jelínků měli dost hostů, měla Káča nabrat mravence v mraveništích a ty nasypat v šenkovně po lavicích. Tento trik byl na Rokycansku asi celkem oblíbený, protože o šestnáct let později to s mravenci zkoušeli i v jiné krčmě.821 Jinde zase ještě v 17. století věřili tomu, že vyčepují hodně piva, mají-li doma provaz ze šibenice a nebo aspoň blízko šibenice bydlí.822

819

Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio K VI. Knihy smolné, s. 75 – 76. 821 Kniha černá nebo smolná královského svobodného města Rokycan, s. 36 a 43. 822 Zíbrt, Č.: Z dějin piva a pivovarnictví, s. 134. 820

157

Řády usměrňující a omezující pobyt hostů v krčmách Krčemní provoz měl i v 16. a 17. století jistá pravidla. Už dříve jsem se snažil popsat některé zákonitosti, jimiž se řídili šenkýři při odbytu piva a vína či při nabízení noclehu a stravy. Usměrňováni byli ale také samotní hosté. Jednak platila určitá omezení ohledně činností, kterým se v krčmě věnovali, a některé skupiny obyvatel se do hospody neměly vpouštět vůbec. Vzhledem k tomu, jakých událostí se tam mohl člověk dočkat, se také nebylo čemu divit. Rozličné vrchnostenské řády, sněmovní výnosy a jiná právní nařízení tak určovala zásady, jimiž se měli návštěvníci pohostinského zařízení řídit. Typické pro tuto dobu ovšem bylo, že odpovědnost za dodržování těchto pravidel nesl obyčejně krčmář. Nejvíce byly v městských i venkovských krčmách omezovány činnosti, z nichž mohla snadno vzejít (a jak dále ukážu, také leckdy vzešla) rvačka nebo jiná výtržnost a dále pak jevy, které nevyhovovaly tehdejším etickým požadavkům. Na základě prvků, které můžeme v zákazech nalézt, si lze vytvořit obrázek o tom, co se v raně novověkých krčmách dělo nebo čeho se aspoň feudálové báli, že by se dít mohlo. Po pití asi nejrozšířenější, a proto také velmi zakazovanou činností, byly hazardní hry. Vedle nich se ale lze hojně setkat i s přetrhováním rvaček, nočního pokřikování, lání a také již zmíněných tanců. Nejprve s tím přišly již v první polovině 16. století zemské sněmy, které roku 1526 nabádají panstvo, aby nejdříve u sebe a potom u svých poddaných zastavovali „zvláště ty rozpustilosti, lání, hry, tance a krčmování škaredá…“823 Hrám zde byl věnován ještě rozšiřující odstavec, kde se píše, že kdo by na svých panstvích povoloval hraní „v kostky a v karty i jiné hry o peníze v krčmách i jinde,“ může být pohnán k soudu z 10 kop grošů.824 Sérii bojů proti obžerství, nemírnému pití, hrám, lání, tancům, přísahání atd. se potom táhla celým 16. stoletím a tyto hříchy se zakazovaly jak stavům, tak prostřednictvím nich i jejich poddaným. Hlavně ke konci století pak panovník i sněmy argumentovali zejména válkou proti Turkům a nutností ukázat nepříteli morální sílu a soudržnost.825 Ať už v souvislosti se sněmovními výnosy nebo spíše z ryze praktických důvodů se od první poloviny 16. století začínají objevovat výčty v krčmách nevítaných jevů i ve vrchnostenských řádech a instrukcích. Jan Brtvín z Ploskovic v polovině 16. století 823

AČ XI., s. 367. Tamtéž, s. 293. 825 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., s. 208, 346 a 347. SČ II., s. 700 – 702. SČ IX.,s. 90 a 215. 824

158

nabádá krčmáře, aby u sebe netrpěli „hry, tance, freje neb jiné rozpustilosti,“826 rychmburský, rosický a slatiňanský řád z roku 1626 zavrhuje hry, tance, lání, hromování, zlořečení, bitvy, rvačky a noční povyky,827 na červenořečickém panství se roku 1633 zakazuje „všelijaké zbytečné žraní (tím je myšleno opíjení se), hodování, hry, tance, pokřiky i přástky, poněvadž poddaným lidem velmi škodlivé jsou,“828 ve Velkém Meziříčí zhruba ve stejné době opět hry, tanec, noční povyk, lání, rvačky.829 Ve městech jinak na slušném chování svých členů trvaly také cechy. Tovaryši a mistři se měli vyvarovat již známých nepravostí: Například třebíčští krejčí roku 1592 znovu her, opilství, tanců, pranic a dlouhého sedání v krčmách;830 vlašimští řezníci roku 1657 zase měli zakázané „všelijaké lání, přísahání, hromování, též hry všelijaké“ – v hospodě i jinde.831 Cechy k podobným regulím vedla z velké míry otázka prestiže a kromě jmenovaných předpisů po svých členech také někdy chtěly, aby do hospod chodili slušně oblečení, aby svému řemeslu nedělali ostudu.832 Jaké pohnutky k těmto krokům vedly vrchnost, je otázka. Na jednu stranu jim pravděpodobně opravdu záleželo na tom, aby jejich poddaní nežili v hříchu, na stranu druhou bylo jen v jejich zájmu, aby se lidé i mezi sebou chovali slušně, nedocházelo k rozmíškám a všichni tak měli příznivé podmínky ke každodennímu životu. V 16. a 17. století byly trvalým problémem v krčmách různé rvačky a bitvy. Viděli jsme, že se to promítlo i na úsilí tyto poklesky omezit. Kromě toho, že zde byla snaha přímo rvačky trestat, se panovník i stavy pokoušeli snižovat následky krčemních bojů i tím, že bránili hostům nosit s sebou do hospod zbraně. Někde měli lidé pod pokutou zakázáno chodit do krčmy s jakoukoliv zbraní, jako tomu bylo na rychmburském, rosickém a slatiňanském panství.833 Většinou jsou ale zakazovány konkrétně ručnice. Pravděpodobně měli často lidé v prchlivosti sklony hned střílet a docházelo tak ke zbytečným ztrátám na životech (jak oběti, tak následně potrestaného střelce). A lze si představit, že v krčmě byla pro podobné „výstřelky“ úrodná půda. Zákazy chození s ručnicemi se začaly objevovat poměrně brzo, již v předhabsburské době. Od počátku 16. století byl článek o nenošení ručnic obnovován ve většině českých i moravských zemských zřízeních. Zprvu nebylo toto nařízení nijak specifikováno, 826

AČ XXII., s. 122. Tamtéž, s. 557. 828 AČ XXIII., s. 135. 829 Tamtéž, s. 105. 830 Nikodém, V.: Dějiny města Třebíče, s. 212. 831 Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě a jeho statku, s. 252. 832 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 392. 833 AČ XXII., s. 563. 827

159

o krčmách v něm nebyla řeč. Na druhou stranu se neměly ručnice nosit nikam a tudíž ani do hospody. V českém zemském zřízení z roku 1549 se ale už píše: „…však to zvláště po krčmách aby ode všech stavů tří opatřeno bylo, jestli že by jací povaleči na čímž koli zboží a panství s ručnicemi postiženi byli a nalezeni,“ aby byli potrestáni.834 I český sněm roku 1570 rozhodl, že mají napříště všichni hospodáři oznámit hostům, aby nestříleli z ručnic.835 Článek o tom, že lidé nemají nosit ručnice, když to není potřeba se pak otiskl i v Obnoveném zřízení zemském.836 Jednotlivé vrchnosti se ve svých državách často pouze na ručnice neomezovaly, jak lze vidět už na příkladě rychmburského panství. Často to měli páni vymyšleno tak, že když přišel někdo do krčmy se zbrojí, měl ji uschovat u krčmáře. A ten, kdo by tak neučinil, tomu měl rychtář zbraň sebrat a krčmář dotyčnému za trest ani neměl nalít nic k pití, „neb na pivo lépe sluší ústa nežli zbroji.“837 To se mělo dodržovat na statcích Jiřího z Valdštejna od roku 1566. A kdo by přesto v hospodské bitce tasil kord, měl zaplatit jako pokutu kopu grošů. Ani Griespekovi krčmáři nemají nalévat nikomu na řád, neodevzdá-li jim předtím zbraň a kdyby se tak krčmář nezachoval a strhla se kvůli tomu bitka, má být hodně trestán.838 Skoro stejné opatření platilo pro manská města a městečka hukvaldského panství v polovině 16. století839 a se zbraněmi do hospody se nemělo chodit ani na panství třebíčském.840 Vedle používání zbraní se hostům také zakazovalo pobývat v hospodě v brnění. Zmiňuje se o tom například moravský zemský sněm roku 1518. Kdo potřebuje nebo chce chodit v pancéřovém kabátci, může, ale jakmile přijde do hospody, má jej složit a uschovat u krčmáře. Kdo by to porušil, má být viněn před hejtmanem markrabství moravského, zaplatit 20 kop českých a dva týdny si posedět ve věži,841 což už samo o sobě předpokládalo, že ozbrojenec bude z bohatších kruhů. Tak tomu bylo i v případě, který se odehrál roku 1522 v Kutné Hoře. Pan Petr Bohdanecký tehdy pozval Jiříka Žehušického do hospody, kde byl ubytován, na oběd. A když Žehušický přijel, řekl mu hostitel: „Pane bratře! Vypněte ty vostruhy a rozepněte se, zůstanete dnes zde.“ Na to host odvětil, že by rád, ale že s sebou nemá své střevíce. Nakonec pro ně ale poslal a brnění tak mohl sundat. Jeho služebníci si ale „pancíře“ nechali. Naneštěstí se pak poz834

CIB IV./I., s. 426. SČ III., s. 464. 836 Obnovené Právo a Zřízení Zemské, s. 486 – 492. 837 AČ XXII., s. 224. 838 Tamtéž, s. 324. 839 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., s. 602. 840 Nikodém, V.: Dějiny města Třebíče, s. 153. 841 AČ XI., s. 313. 835

160

ději v hospodě strhla bitka, při níž byl zabit jeden z hostů. Svědci ale pro obhajobu Žehušického uváděli, že již na sobě brnění neměl.842 Z předchozí ukázky je bohužel vidět, že ani zákazy střelby z ručnice ani nošení brnění do hospody v konečném důsledku moc nepomohly. Ručnice, jakožto střelná zbraň, byla patrně velmi nebezpečná, ovšem praxe ukázala, že bodné a sečné zbraně dokázaly v krčmách napáchat stejné škody. Hospodské potyčky se šavlí, kordem či obyčejnou sekerou na dříví v ruce byly v 16. a 17. století na denním pořádku. Těžko říci, jaké výsledky měli tam, kde v krčmě platil zákaz veškerých zbraní. Ale na základě toho, že i zakázaná ručnice se v české či moravské hospodě čas od času ozvala, soudím, že ani u těchto nařízení se s jejich pečlivým dodržováním nedá příliš počítat. Omezována byla také doba, po kterou mohli hosté v krčmě sedět. Lidé měli totiž sklony to s vysedáváním u piva a vína přehánět a žádné zavírací hodiny jim v tom v raném novověku samozřejmě nebránily. Pijáci tak byli limitováni v podstatě pouze krčmářovou či šenkýřovou libovůlí, okamžikem, kdy bude chtít odejít spát a milé hosty vyprovodí ven, jako to onehdy udělala šenkýřka Šilhánková.843 Mnozí hospodští ale vydrželi sedět se svými návštěvníky až do pozdních ranních hodin a lidé pak druhý den, zmoženi dlouhým ponocováním a množstvím alkoholu, chodili do práce unaveni. Kromě toho se mnohdy celou noc do okolí krčmy šířil povyk a tropili se různé výtržnosti. To byly důvody, které přiměly vrchnost, aby přikročila k nějakým opatřením. Časté bylo určování času, do kdy mohou poddaní v krčmě pobývat, ať už konkrétního nebo přibližného. Na rožmberských panstvích vydává nejvyšší pražský purkrabí Vilém z Rožmberka kolem roku 1580 artikuly nabádající krčmáře, aby u sebe nenechávali vysedávat hosty v zimě déle než do tří hodin na noc a v létě déle než do jedné. V době adventu do dvou hodin. Pokud by to krčmář nedodržel, má zaplatit pokutu. Zároveň pak visí bič i nad ostatními poddanými, neboť „kterýby hospodář neb konšel přes celou noc v krčmě seděl,“ toho má rychtář uvěznit.844 Na Griespekově nelahozeveském panství zase roku 1588 nemají krčmáři dopouštět přílišné noční vysedávání do půlnoci a déle.845 Na arcibiskupském panství červenořečickém nemají šenkýři nikomu nalévat pivo po druhé hodině v noci.846 Jaroslavu Bořitovi z Martinic vadí, že vesničané vypravivší se do města na trh se mnohdy nevrací na noc zpátky a dokonce někdy zůstá842

AČ XXXII., s. 309 – 312. Viz výše, s. 161. 844 AČ XXII., s. 281. 845 Tamtéž, s. 324. 846 AČ XXIII., s. 134. 843

161

vají ve městě i několik dní a v tamních krčmách „žraním promrhají své peníze a statky.“ Z tohoto důvodu dostávají poddaní přikázáno, aby se v okolních městech nikde nezdržovali „více než do 20 hodin českých.“847 V Praze byla podobná instrukce šenkýřům sdělena roku 1650: „Žádného piva ani vína po druhé hodině na noc, to jest v létě před devátou a v zimě před osmou hodinou na půl orloji, na řád dávati, a aby povyku a rozpustilosti s muzikou neb jináče páchati se měli, dopouštěti nemají.“848 Ve městech minimálně ještě v jagellonské době platilo, že se měla vrata hospod po setmění měla zavírat a městské hlídky měly dbát na to, aby lidé nevysedávali a nepopíjeli dlouho do noci. Někde se dokonce zaváděla jakási všeobecná „zavírací doba“ signalizovaná vyzváněním zvonů v určitou večerní hodinu. Mezi tato města rozhodně patřila často zmiňovaná Třebíč. Platí zde totiž, že „což se nočního sedání dlouhého a zbytečného dotejče, déle aby nebylo než zvonění, neb se v tom nemalý neřád nachází.“ Rychtář to nemá dopouštět, „ale po zvonění do šenkovních domů chodí a kdež pitelé najdeš, do trestání i s hospodářem vezmi a z trestání nepouštěj, než až pokutu dole psanou při šenkýřích dadí.“ Tato pokuta činila v případě hospodského 5 grošů, sousedé přistižení u piva měli zaplatit 2 groše a vandrovní tovaryš groš jeden. Městský řád počítal (snad ze zkušenosti) i s možností, že se pijáci rychtáři poschovávají: Kdyby rychtář u hospodáře či šenkýře nikoho nenašel a věděl-li by, že do toho domu vešli, má prohledat hospodskému pokoje, a pakliže tam „pitele“ najde, má opět celé osazenstvo krčmy vsadit do šatlavy a hříšníci zaplatí dvojnásobnou pokutu. A pokud by byl rychtář při výkonu své funkce uražen nebo zraněn, má být dotyčný viník potrestán „na hrdle i statku. (…) A hospodář neb šenkýř by se tomu díval, ten tolikéž trestán bude. (…) Však kde jsou domové hostinští (tj. zájezdní krčmy) a hosté že by sobě poseděti chtěli a podle známosti neb příbuzenství pro některé poslati, ti aby při tom zachováni byli, však aby pokojně se chovali.“ Tatáž výjimka pak v Třebíči platila i pro řemeslnické hospody. Ovšem kdyby se hosté nechovali pokojně, má je rychtář sebrat a bez ohledu na výjimku budou platit stejnou pokutu jako ostatní.849 Podobně jako v Třebíči udával zvuk zvonu čas k odchodu z hospody i v jiných městech. Například v Praze však asi takové ustanovení neplatilo, neboť se v tamějších pramenech můžeme velice často dočíst o nočních pitkách táhnoucích se dlouho do noci.

847

AČ XXIII., s. 159. Archiv hl. m. Prahy, Šenkýři 23, folio 4. 849 Nikodém, V.: Dějiny města Třebíče, s. 157 a 161. 848

162

Páni ale neomezovali pouze zavírací dobu krčem. Snažili se poddaným zabraňovat ve vysedávání v krčmě i v čase, který měli podle jejich vize věnovat práci. Ve zřízení Vojtěcha z Pernštejna z roku 1525 se píše, že nechtě-li by kdo pracovat a místo toho seděl v krčmě nebo hrál hry, má ho rychtář potrestat. A byl-li by u toho rychtář nebo konšelé a zatajili by to, mají být potrestáni oni.850 Soudní artikuly na statcích kláštera sv. Jiří zase r. 1566 vyhlašují, že nikdo nemá pod pokutou v krčmě bývat ve všední den.851 Na statcích olomouckého biskupství roku 1563 obdobně platí, že „kdož by v krčmách všední dny bez potřeby býval, aneb přes noc zůstával, ten ať je trestán podle vůle páně.“ A úředník má dohlédnout na to, aby se selští synci, kteří se toulají po hospodách a nechtějí dělat, od takového počínaní odrazovali, a byli-li by svobodní, má je úředník přimět k ženění.852 Tím olomoucký biskup pravděpodobně zvolil jeden z dlouhodobě nejúčinnějších trestů. Ostatně na pracovní morálku nezapomínali u doušku piva či vína pouze obyčejní poddaní, tímto nešvarem paradoxně trpěli i ti, kteří o podobných ustanoveních rozhodovali. Do moravských zemských zřízení se během 16. století začal vkládat tento článek: „Páni soudcové aby se včas scházeli k hodině od pana hejtmana oznámené a jmenované, aby nebylo potřebí pro ně do hospod posílati a jich hledati.“853 Na obhajobu soudců ale musíme podotknout, že tento pokyn vyzní hned jinak, když si uvědomíme, že hospody byly v tomto případě primárně místem přechodného ubytování. Na druhou stranu však určitě mnohý z účastníků soudu nebo sněmu možností krčmy rád využil. Když roku 1559 během českého sněmu v Praze zemřel Jan ze Švamberka, byl poslán jeho bratru Jindřichovi dopis, ve kterém pisatel vysvětluje příčinu šlechticova náhlého skonu takto: „Obávám se, že jest sám sebou vinen, neb jest v Praze o sněmu příliš velmi a ústavně pil. A tak nám to bídný pití nic dobrého nepřináší.“854 V podstatě lze tedy konstatovat, že „škaredému krčmování“ ve všední den, místo práce, se neoddávaly pouze nižší, ale i vyšší vrstvy. Trestné to ale bylo pouze u těch nižších. Druhým paradoxem pak v tomto ohledu je, že vedle zákazů chození do hospod ve všední den, se poddaným často nedovolovalo sedět v krčmě ani ve svátky a ve dny bohoslužeb (jak později ještě ukážu). To v konečném důsledku nedávalo lidem mnoho možností navštívit krčmu legálně. Ovšem je pravda, že málokde se oba tyto zákazy střetly a na některých místech bychom nenašli ani jeden z nich. Navíc se stejně někteří řídili známým 850

AČ XXII., s. 61. Tamtéž, s. 232. 852 Jirásek, J.: Poddaní na panství olomouckého biskupství, s. 79 a 81. 853 Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným, s. 30. 854 Stejskal, A.: Hospoda raného novověku, s. 72. 851

163

zákonem, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Takže i když se může zdát, že nařízení omezujících dobu pobytu v hospodách bylo hodně, návštěvnost těchto institucí to ve skutečnosti příliš nepoznamenalo. S dlouhým vysedáváním v hospodě a s pracovní morálkou souvisely zákazy přechovávat v krčmě čeleď. České zemské zřízení z roku 1549 uvádí, že kdyby nějaký hospodář seznal, že jeho podruh „jiným nežli dílem jde a po krčmách se poválí,“ má to hlásit pánu, který potom rozhodne o trestu.855 Některým vrchnostem vadilo vysedávání v hospodě obzvláště u čeledi panské. Krčmáři uhříněveského panství na sklonku 17. století nemají u sebe nechávat čeleď jeho milosti pána pouze po slunce západu.856 To Jaroslav Bořita z Martinic v krčmách a šencích nedovoluje hostit čeládku ani ve dne ani v noci. Provádí u toho totiž prý různé nepřístojnosti a když je pán potřebuje, musí se pracně hledat v hospodě.857 Návod na artikuly k výročním soudům na Moravě vytvořený roku 1607 zase uvádí jiné důvody: Šenkýři nemají (a hlavně přes noc) přechovávat čeládku (jak selskou, tak panskou) a lákat ji k sobě. Protože díky tomu okrádají vrchnost i sebe, když čeládka pak nemá dost peněz a musí krást. Proto, kdo by přestoupil toto ustanovení, má zaplatit pokutu.858 Kromě čeládky se krčmářům zakazovaly vpouštět do hospody i jiné skupiny osob, ovšem z jiných důvodů a také s ostřejším akcentem, než tomu bylo právě u panského a selského služebnictva. Opět můžeme v jednotlivých instrukcích narazit na výčty nežádoucích individuí. Vedle již zmíněných ležáků se měli krčmáři vyvarovat různých škůdců, hlavně pak „povalečů, lotrů a kurev,“859 jak se to píše v Griespekově řádu. Především poslední jmenovaná skupina - „ženy běhlý nebo neřádné“860 – byly trnem v oku panstva. Těm se ale budu ještě věnovat v samostatném oddílu. Povaleči se neměli přechovávat ještě například v Přerově861 nebo na hukvaldském panství.862 Jsou jmenováni také v českém zemském zřízení z roku 1549 a 1564. Společně s nimi podle zemského práva nemají krčmáři přijímat a podporovat ani zemské zhoubce a zloděje.863 Zlodějům je zvýšená pozornost věnována také v Brtvínově864 a Černobýlově865 návodu. Z různých 855

CIB IV./I., s. 398. AČ XXIII., s. 505. 857 Tamtéž, s. 160. 858 AČ XXII., s. 506. 859 Tamtéž, s. 324. 860 Tamtéž, s. 122. 861 Dějiny města Přerova, I., s. 179. 862 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., s. 601. 863 CIB IV./I., s. 395, 400, 611 a 612. 864 AČ XXII., s. 122. 865 Tamtéž, s. 130. 856

164

důvodů se krčmáři nabádali k nevpouštění žebráků. Českému sněmu šlo roku 1598 v podstatě o jejich blaho. Prý mnozí, co ve dne vyžebrají, jdou na noc k nájemným šenkýřům a všechno tam zase prohrají nebo propijí. Proto kdo by je přechovával, má být spolu s nimi potrestán.866 Novému Městu pražskému šlo o rok později zase o hygienu: V rámci protimorových opatření se hlídalo, aby se po šenkovních domech nikde nepovalovali žebráci a tuláci.867 Obnovené zřízení zemské pak žebráky, tuláky, povaleče a chodce z krčmy vyhání a zakazuje je krčmářům podporovat a živit, neboť „z jedné krčmy do druhé chodí, žádného obchodu a práce nemají…“ Podobně nemají sedláci ani měšťané trpět povaleče nebo zahaleče, „zvláště neženatých (…) ani toho dopouštěti, aby se v krčmách povaleti měli.“868 Tedy znovu obava z ohrožení pracovní morálky. Rudolf II. tento problém roku 1598 vyřešil v Praze tak, že zahaleče, kteří nechtěli pracovat a místo toho pobývali v šenkovních domech, potrestal něčím, co bychom dnes nazvali veřejnými pracemi.869 Asi poslední skupinou, odmítanou jen někde, byli již rovněž zmínění muzikanti. Tím jsem v podstatě vyčerpal seznam osob, které nebyly v raně novověkých krčmách vítány. Mimo to, že se zamezovalo vstupu do hospody skupinám obecně nežádoucích lidí, jako byli zloději nebo povaleči, se také občas přihodilo, že ta či jiná vrchnost vystavila zákaz vstupu do hostinských zařízení konkrétnímu jednotlivci. Dá se říci, že takový postup hrozil vesměs u problémových jedinců, například přesmíru zanedbávajících svou usedlost nebo působících opakovaně pod vlivem alkoholu výtržnosti apod. Jednoho takového člověka jsme mohli poznat v kojetickém Říhovi Haloušovi, jehož páni odmítali pustit do hodpody pro jeho přílišné dluhy. I lounský uzdářský tovaryš Jan měl pro svá provinění roku 1589 krčmu úplně zakázanou.870 V Praze se zase dochoval případ z roku 1608, kdy v hospodské rvačce Václav Pětiprstý uťal Janu Cypřišovi čtyři prsty. Kromě toho, že musel útočník oběti vyplatit 150 kop míšeňských, bylo oběma rváčům zakázáno pobývat společně v jednom šenku. A kdyby se náhodou stalo, že by jeden z nich seděl v hospodě a druhý tam, nevěda to, přišel, měl se příchozí otočit ve dveřích a jít na truňk jinam.871 Krčemní provoz mohl být usměrňován kromě dosud popsaných způsobů také v mimořádných situacích. V rámci jedné takové (válečného stavu s Turky roku 1598) 866

SČ IX., s. 597. Tamtéž, s. 625. 868 Obnovené Právo a Zřízení Zemské, s. 572 – 576. 869 SČ IX., s. 507 – 508. 870 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 410. 871 Tamtéž, s. 302. 867

165

vydal Rudolf Habsburský řád pro pražská města o udržení bezpečnosti. Vojákům verbovaným proti Turkům bylo nakázáno, aby se v hospodách chovali pokojně a uctivě. Lidé ubytovaní v některém z hostinců se měli večer vracet raději včas. Pro hospodské platila už jednou zmiňovaná povinnost zjistit si nejdříve co nejlépe totožnost přijímaných hostů. Konečně pak platil zákaz používání ručnic a kdo by ho přestoupil, měl být potrestán „na hrdle a statku.“872

Ženy v krčmě Chodit do hospody mívala i v 16. a 17. století ve zvyku zejména mužská část populace. Ani ženy se však této společenské aktivity nevzdávaly. V krčmách bychom je na pivě či víně mohli zastihnout poměrně často, ať už s manželem, sousedkami nebo samotné a některé i častěji než mnohé muže. Jedna luhačovická krčmářka například roku 1667 tvrdí: „Kateřina Divoká s tou neznámou ženou v jednom dni několikráte do šenku přicházely, někdy ona a někdy dcera její Dorota, vždycky gořalku pily…“ Dorota tehdy pít s dotyčnou osobou moc nechtěla řka: „…nemám nač píti.“ Ale nakonec si pálenku také koupila, když ji její společnice ujistila, že všechno platí ona.873 Anna z jihočeského Záluží se zase roku 1571 spolu se svou známou potulovala po kraji, živily se tím, že kradly… „a na to sme jedly a pily spolu, kde sme se nahodily po těch hospodách.“874 Na druhou stranu byly mezi návštěvníky raně novověkých krčem ženy v menšině. Muži si ale přítomnosti něžnějších protějšků pochopitelně všímali. Hezky to roku 1525 ukázal svou výpovědí pražský krejčovský tovaryš Jan. Když prý tehdy seděli v Kosmáčkově domě a pili pivo, u vedlejšího stolu seděla „milá osoba.“ Přisedl si k ní pak nějaký zeman a začal ji objímat, ale ona ho prosila, aby jí nepřekážel. Když neposlechl, uštědřila mu „pohubek.“ Zeman chtěl ženu bít, ale na odpor se mu postavil šenkýř a nakonec se i za účasti krejčích všichni pobili zbraněmi.875 To dokumentuje celkem hojnou skutečnost, že pobyt žen v hospodách nejednou způsobil potyčku mezi mužskou částí osazenstva. Roku 1629 seděl Václav Myslík se svou ženou Zuzanou v hospodě a Zuzana se hádala s jiným hostem tak dlouho, že Myslíkovi nezbylo, než se své ženy zastat a

872

SČ IX., s. 502 – 507. Krevní kniha městečka Bojkovic, s. 108. 874 Z táborské knihy černé, s. 253. 875 Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio K XII. 873

166

do hádajícího se souseda se pustit.876 Jindy zase čtyři čeští hosté patrně ze žárlivosti zabili onoho Poláka, co rozjímal s pannou Annou.877 Možná i proto se občas vrchnost pokoušela vysedávání žen v krčmách omezovat více, než tomu bylo v případě mužů. Třeba Jindřich z Wartenberka roku 1569 zakazuje ženám a zvláště dívkám na českokamenickém panství pobyt v krčmě po setmění, a to bez ohledu na jakoukoliv výmluvu.878 Na rožmberských statcích zase platil příkaz provozování hospod „jen do západu slunce“ pro samostatně šenkující vdovy.879 V Litoměřicích dokonce od roku 1528 „děvečkám svobodným nemá šenku dopuštěno býti“ vůbec. Podle Zikmunda Wintra toto opatření bylo zavedeno kvůli možnosti prostituce,880 důvodů však mohlo být více. Také mnozí humanisté se v 16. a 17. století domnívali, že ženy do hospodského prostředí nepatří, a proto alkohol popíjející panny a paní ve svých spisech často kárali. Hynek Krabice z Weitmile o tom v podobě Anděla míní toto:

„Ačkoli opilství není s poctivostí žádnému, však proto více jest na potupu pohlaví ženskému, nežli mužskému; neb poněvadž daleko mdlejšího přirození jsú, tak také nestálejší a menší svědomí nesou. Aby mohly dobře sobě uvážiti, co jim z pití může přijíti. A protož ať se ho varují, a svému ctnostnému životu radši střízlivě se radují, nežli by druhého dne po tom měly se vyptávati o tom. Čeho jsou se z opilství dopustily a v čem jsou poctivosti své ublížily. Ježto již pozdě bývá, když potom dokud živa světskou hanbu mívá. A všecka země o tom jest zvěděla, čeho jest se taková panna neb paní z opilství dopustila, 876

Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 204. Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 48. 878 Knoz, Tomáš: Poddaný na předbělohorské Moravě jako objekt právních normativních pramenů. Diplomová práce HÚ FF MU, Brno 1988, s. 69. 879 Stejskal, A.: Hospoda raného novověku, s. 77. 880 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 95. 877

167

a by pak nic neučinila jiného, však nemá veliké poctivosti z takového pití samého.“

Ale Ďábel radí něco jiného: „Jestliže také panny nebo paní mezi pitele se přihodí a někdo by sám sobě stěžoval pití, tehdy můžete dopustiti, aby ony jemu pomohly (…) a jestliže by se ponejprv zdráhaly a pomalu píti počínaly, nedbajte, polepšíť se, a vám potom ve všem povolny budou, neb jsme toho rozličnými způsoby zkusili.“881 Taková praxe se nezdá být pouze výplodem literátovy fantazie. Vždyť i jistá Zuzka Horová z města Solnice roku 1569 otěhotněla tak, že truhlář Jíra „jest jí víno i pivo kupoval a ji vopojil.“882 Dalším moralistům zase vadila především lačnost některých žen po pivu a vínu a že „chce-li muž pro žejdlík vína poslati, žena dí, aby poslal pro půl pinty. (…) Nepojmeli ji muž s sebou na víno, hned hubu odvěsí a celý týden s ním ochotně nepromluví.“ Například Šebestian Frank proto urguje vrchnosti, aby ženám zakázaly chodit s jejich muži do hospod.883 I Frantova práva ve zvláštní kapitole o ženách žertují převážně o jejich touze po pivu. S typickým silně ironickým nádechem přisuzují ženě, která by „každý den nepropila nejméň tré grošů,“ dvě libry vosku pokuty do frantovského cechu. Potom se dává ženám návod, jak ošálit ve svém počínání muže: „Jestliže by se pak která opila, jakož toho málo slýchati, a bála se, aby muž přijda, nepoznal, tehdy polož se na lože a když muž přijde, stoň a prav, že tě nádcha anebo žeť se matka hnula. Před lože pak navěšej obrazuov svatých, ať by se muž více lekl a tak jsa v strachu, boje se, by neumřela, přidáť ještě některý groš na pivo, aby se zhojila. Pak vstaň a pí znova.“884 Dobová literatura si tedy žen v hospodách všímala poměrně hodně.

Církev – její pohled a vliv na krčmu Postoj církve ke krčmám byl v 16. a 17. století (a hlavně do bělohorské bitvy) poměrně nejednoznačný a i z pohledu tehdejších lidí mírně rozporuplný. Navíc zde existovaly rozdíly v přístupu církve katolické a Jednoty Bratrské.

881

Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 50. Smolná jinak černá kniha města Solnice, s. 21. 883 Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 82. 884 Frantova práva a jiné kratochvíle, ed. Kolár, Jaroslav, Praha 1977, 44. 882

168

Katolická církev zastávala spíše praktičtější názor na to, co po lidech požadovat a o čem je přesvědčovat. Tím, že se krčma už dávno stala samozřejmou součástí běžného života, nespadala sama o sobě mezi odsuzované záležitosti a jako taková vlastně katolickým duchovním nevadila. Vždyť katolická církev, jakožto feudální držitel půdy, provozovala v Čechách i na Moravě nejeden pivovar (i když, pravda, kapacitou se se šlechtickými pivovary rovnat nemohly) a krčmy tak byly i pro ni nezbytným odbytištěm. A to samé platilo i v případě vína. Ostatně konkurenční boje církve s městy v první polovině 16. století to více než potvrzují. Proti provozování krčem a chození do nich tedy katolický klérus nic nenamítal. Zato ale vystupoval proti četným hříchům, ke kterým v hospodách docházelo. Zde však právě přichází rozpor, který roztrpčoval mnohé současníky – totiž že se kněží nezřídka krčemního veselí sami účastní a leckdy i porušují to, proti čemu sami káží. Například roku 1562 bylo vytýkáno tištínskému faráři, že má s konkubínami nemálo dětí a že chodí do krčem a opíjí se.885 Roku 1602 si stěžuje Jaroslav Bořita z Martinic na svého družeckého faráře Šimona, že hraje a opíjí se v krčmách a často pak opilý i křtí a oddává.886 A ve stejném roce naopak oznamuje farář z Přelouče, že jeho farníkům vadí, že s nimi nikdy nezajde do šenku, ačkoliv jeho předchůdci tak prý činili a mnohdy si i karty zahráli a čistě se napili.887 Mnozí duchovní chodili za tímto účelem do krčmy i v převlečení. Roku 1557 se po olomouckých krčmách povaloval ve světských šatech oblečený sběhlý mnich se svými kumpány.888 I z jižních Čech je z konce 16. století znám případ jednoho faráře popíjejícího v přestrojení za vrchnostenského úředníka.889 Takové případy ale nebyly v dějinách ničím novým, kritici vyčítali církvi podobné nešvary již v dobách Husa a dříve. Poddaní to věděli a zdá se, že toho někdy zneužívali. Roku 1595 žádají rokycanští měšťané o svého starého kněze pod obojí, protože ten současný podle nich „nepříkladně živ byl, po hospodách se toulal, lidi bil…“ Ovšem i když je možné, že se tato výpověď zakládala na pravdě, hlavní farářův hřích patrně spočíval v tom (a to milí měšťané zapomněli zmínit), že byl katolík.890 Zdá se tedy, že někteří katoličtí duchovní se dobrému pití a hospodské společnosti příliš nebránili. Na co ale dávala církev zvlášť bedlivý pozor, bylo dodržování svátků a chození na mše. Pokud někdo vysedával v krčmě v tomto čase, vysloužil si od faráře 885

Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., s. 342. SČ X., s. 303. 887 Tamtéž, s. 297. 888 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., s. 312. 889 Stejskal, A.: Hospoda raného novověku, s. 78. 890 SČ IX., s. 147 886

169

mnohá napomínání. Z nejedné kazatelny se v 16. a 17. století snášely výtky proti lidem nectícím křesťanské svátky a dávajícím přednost hospodě před kostelem. V této volbě pijákům mimochodem napomáhala i již řečená skutečnost, že mnoho krčem stávalo v bezprostřední blízkosti božího svatostánku. K navštěvování bohoslužeb a zanechání krčemních schůzek nenabádala pouze církev. I zemské sněmy nakazovali v průběhu 16. století obyvatelům českých zemí, aby chodili v neděli na mše, ve středu a v pátek, případně se ve svátky postili. A na tyto dny, aby „v šenkovních domích a krčmách na pití a řádu nebývali.“ Rovněž kněží se mají přestat opíjet, přestat navštěvovat hospodská zařízení a jít tak ostatním dobrým příkladem.891 Podobná nařízení vydávaly i městské rady a venkovské vrchnosti. V Kutné Hoře se k obnovení navrhují roku 1596, protože se prý v době poobědních a nešporních kázání lidé zdržují po hospodách, „jeden hraje, druhý se opíjí.“892 V Praze je zase roku 1569 vyčítáno cechům, že v postních dnech v hospodách strojí maso.893 Na novohradském panství neměl od roku 1636 nikdo v době, kdy je v kostele bohoslužba (tedy v neděli a o svátky), pít pálené ani žádné pití šenkovat.894 Na žichovickém panství bylo v polovině 17. století krčmářům nakázáno, aby ve výše zmíněné době nejezdili pro pivo.895 Zajímavá je skutečnost, že páni k vydání podobných artikulů přistoupili z velké části až v pobělohorském období. Nahrávalo by to domněnce, že se v rámci celozemské rekatolizace snažili panovníkovi dokázat svou loajalitu tím, že ke katolické víře vedli i své poddané. Českobratrská církev měla jako reformovaná obecně konzervativnější pohled na to, co je či není morální. K povolání krčmáře a šenkýře neměla zrovna vřelý vztah a nabádala sestry a bratry, aby, mohou-li, raději si zvolili jiné zaměstnání. Jednotě to umožňoval fakt, že jejích členů nebylo příliš mnoho. Přesto ale musela i tato církev uznat, že někdo šenkýře resp. krčmáře dělat musí a také že tam, kde k povinnému šenku nutí vrchnost, není možné konat jinak. Aby ale při této živnosti ohlídala slušné chování, vydala roku 1538 případným českobratrským krčmářům řád, kterým se měli řídit. Na jeho začátku se píše, že „ač šeňk sám v sobě jest živnost a obchod (…) potřebný a pohodlný, zvláště šenk vína a piva, však (…) příčiny jsou tu k opilství, k zahálce, k hodování, k rozkoši, k marnosti, k nečistotám, k smilství,896 a nad to více k svárům, zlostem, láním, 891

SČ I., s. 494, 513 a 559. SČ VIII., s. 359. 892 SČ IX., s. 305. 893 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 67. 894 Tamtéž, s. 140. 895 AČ XXIX., s. 246. 896 Tedy ke všemu, co Jednota Bratrská zavrhuje.

170

vraždám duchovním i tělesným, a těm podobným zlým věcem.“897 V samotném řádu se pak majitelé hospod nabádají ke známým věcem typu, že mají najímat poctivé šenkýře a šenkýřky a naopak nemají ve svém šenku trpět „hanebných ožralců (…), her, hudeb, tancův, křikův, zpěvův, řečí oplzlých…“ a dopouštět „žádných večerních a nočních sedání a pití, než v uložený čas všech hostí z domu vybývati, pití jim více nic nedávati, jich nepřechovávati.“ Stejně jako u katolíků i zde se krčmáři nabádají, aby „v neděli v hodiny a v časy ty, když se dějí Boží služby v shromáždění věrných (…) žádnému na řad píti“ nedávali. Více pak českobratrské smýšlení vyplouvá na povrch v požadavku na šenkýře „pokudž nejvýše možno jest, aby na řad nedával, než radče ven aby sobě lidé domů brali.“ A „bratřím domácím na řad žádný Bratr, kdož šenkuje, nemá dávati, a jim k ožralství nesloužiti.“898 Vůbec co se týká chození do hospody v případě běžných bratří a sester, neviděla to Jednota ráda. Těm, kteří by museli jít na jarmark, třeba roku 1506 nakazovala, aby „do krčem nechodili; pakli by kteří měli potřebu napíti se, soukromí sobě nabrali.“ A co se týče posvícení, „má se Bratr varovati k jiným choditi na posvícení, ani manželce, ani dětem svým nedopouštěti.“899 Je tedy vidět, že v tomto ohledu zastávala českobratrská církev mnohem ortodoxnější názor než církev katolická. Církev, respektive druh vyznání hrál velkou roli v pobělohorském uspořádání a jak přímo, tak nepřímo ovlivnil i provoz krčem v některých oblastech. V Prostějově, tak jako jinde, po porážce stavovského povstání nastaly silné protireformační snahy. Hodně měšťanů se ale odmítlo vzdát svého evangelického vyznání. Karel z Lichtenštejna proto Prostějovu sebral právo vařit pivo, čímž silně omezil provoz pravovárečných domů. Měšťané pána prosili, aby jim jejich práva vrátil, ale Karel jim na to odpověděl jasně: „Já jich vám nevrátím, až všichni katolíci budete…“ Několik Prostějovských (a mezi nimi i 11 pravovárečníků) přesto vzdorovalo, ale nakonec byli okolnostmi donuceni své víry se vzdát. Od roku 1631 pak už nemohlo být uděleno právo na výsadní krčmu nikomu, kdo nebyl katolík.900 Poličce byla její privilegia vrácena roku 1628, ale opět pouze katolickým měšťanům.901 V městečku Sobotce nesměl podobným způsobem nikdo jiný než lidé katolické víry vařit ječné pivo.902 Z okolí Holešova byli roku 1624 vyhnáni evangeličtí kazatelé a lidem bylo nakázáno navštěvovat jen katolické kostely, chodili však stejně do evangelických. „…Tedy měšťanům šenky stavili“ a živnost jim povolili 897

Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 141. Tamtéž, s. 142. 899 Tamtéž, s. 140 – 141. 900 Kühndel, J.: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, s. 24 – 25. 901 Růžička, J. - Krušina, J.: Dějiny města Poličky, I. díl, s. 56. 902 Pekař, J.: Kniha o Kosti, s. 220. 898

171

provozovat až teprve když slíbili, že půjdou ke zpovědi.903 Na těchto příbězích je vidět, jak důležitou roli hrálo i ve vykonávání obživy v 17. století náboženské vyznání; a zároveň že pozastavení krčemního provozu bylo pro tehdejší lid natolik silným argumentem, že je páni používali jako nástroj k získání poslušnosti poddaných. Vrchnost ale někdy na katolické vyznání nedbala pouze u krčmářů, ale i v případě jejich hostů. Dokumentuje to už několikrát zmíněná pražská šenkýřská instrukce z roku 1650. Šenkýři „nemají žádných nekatolických lidí v domích přechovávati ani k jakým schůzkám zapověděného náboženství dopouštěti, žádných emigrantův, kteříž by povolení (...) ukázati nemohli, do hospod přijímati, přechovávati a fedrovati nemají.“904

903 904

Kronika Holešovská 1615 – 1645, ed. Fialová, Vlasta, Holešov 1940, s. 89. Archiv hl. m. Prahy, Šenkýři 23, folio 3.

172

Krčma – místo střetů Raně novověká hospoda byla zvláštním místem. Na jedné straně se zde setkávali známí i navzájem neznámí lidé, plynula tu veselá zábava, muži i ženy si tady odpočinuli od všedních povinností, zasmáli se u konvičky piva, zahráli karty nebo kostky a přespolním hostům v případě potřeby krčma poskytla nocleh a stravu. Každá mince má ale dvě strany a ta druhá se ukazuje v tomto případě být tou odvrácenou. Přes všechny klady snad totiž nebylo místa, které by lépe než hospoda vytvářelo příhodné podmínky ke konfliktům a zločinu nejrůznějšího druhu. Uzavřené prostředí, mnohdy napjatá atmosféra a alkoholové opojení – to bylo úrodné ovzduší pro osoby s nekalými úmysly ale i jen pro náhodně vzniklé rozepře. A od příznivých okolností ke skutečné události nebylo bohužel nikdy příliš daleko…

Výtržnosti, rvačky a vraždy Asi nejběžnějším hospodským konfliktem byly rozličné, většinou neplánované rvačky a výtržnosti, ať už v šenkovní světnici nebo před domem. Volná zábava, alkohol, hry o peníze a k tomu výskyt hostů různého pohlaví, národnosti, společenského postavení a často především smýšlení – pokud se sešlo alespoň několik z těchto jevů, vznikla dostatečně výbušná směs, z níž mohly kdykoliv vzejít nějaké problémy. Příklady, ze kterých jsem čerpal informace pro tuto podkapitolu, jsou bohužel ve velké míře pražské provenience. Nepředpokládám ale, že by se průběh a motivy hospodských potyček v ostatních částech Čech a Moravy nějak radikálně lišily, a myslím, že tedy lze použít tyto údaje z velké míry jako obecné. Důležitou roli hrály v hospodských sporech zejména účinky vypitého piva a vína. V opojeném stavu hostům stačilo nemnoho důvodů (a často naprosto iracionálních) k tomu, aby mezi nimi vznikla rozmíška. To jsme mohli ostatně vidět už na příkladu připíjení. Někdy ale k potyčce stačily i ještě absurdnější podněty. Například roku 1593 když v Praze u Odhajů šenkovali pivo, našel jeden opilý kožišník zálibu ve strhávání ozdobných věnců z hlavy obsluhujícímu personálu. Když mu věnce nechtěli dát, začal jim brát roznášené nádoby s pivem. „…Přinesl pivo mládek, tak se ten kožišník dral s ním o to pivo a dal mu pohlavek, potom děvečka přinesla pivo, on se s ní taky vo ně dral.“ Nakonec neúspěšný kožišník ze vzteku „házel stolicemi a štočkem, jak na něj

173

pivo stavějí.“905 O dva roky později v jiné pražské hospodě opilý šenkýř v podstatě bezdůvodně napadl Jana Hlaváče stoličkou a když se mu tento kus nábytku rozpadl v ruce, běžel si do komory pro kord. „Tu oni ostatní šli všichni domů, ale šenkýř za nimi vyběhl s dobytým906 kordem a Havla Grošíka uhodil do hlavy kamenem až upadl.“ Potom začal zbaven smyslů sekat dokola do všech přítomných. Nějací další kolemjdoucí na šenkýře chtěli shodit lešení, ale pak ho pznali a se slovy: „Gottes sacrament, es ist unser Wenzel“ zvedli šenkýře ze země a odvedli jej domů.907 Podobným způsobem se roku 1624 vrhl Matouš Kostrouch s Janem Kratochvílí na staroměstského rychtáře, kterého kdyby hosté nevystrčili na dvůr, živý by se pryč nedostal. Svědek Abraham Hon vypověděl, že Kostrouch tehdy už přišel „hrozně přepojený“ a nebyl schopen stát na nohou. Po vyřešení celého incidentu si pak pro již upokojeného Kostroucha přišla manželka a odvedla ho domů.908 Roku 1634 se opilý Václav Durych rozčílil a začal všem přítomným nadávat jen kvůli tomu, že mu šenkýřka ze stolu na chvíli odnesla svíčku. Nakonec museli zavolat rychtáře, aby Durychovi odebral zbraň. Tomu se to pranic nezamlouvalo, ale nakonec „štylet“ odevzdal a se slovy: „Třebas vás tu všechny čert vzal,“ odešel domů. Druhý den se pak zkroušeně přišel za svou prostořekost omluvit.909 Pod vlivem alkoholu se v krčmách rozdmýchávaly mnohé staré spory. Třebaže do šenku mohli sousedé přijít ještě jako přátelé, stačilo několik žejdlíků vína a již uhasínající a zapomenuté křivdy znovu vzplály v plné síle. Roku 1569 se takto pohádali a následně poprali v šenkovním domě pana Volovatého dva krejčí kvůli jakémusi dávnému svědectví.910 Mezi mistry a tovaryši bylo díky soupeřivosti uvnitř cechu i mezi různými řemesly podobných sporů hodně. Už jsem to ukázal i v dřívějších kapitolách. Roku 1590 seděli jiní hosté na truňku vína u Jiříka Jehly. Jeden z nich popisuje události takto: „…pak, když jsme chtěli domů jíti, nevím, kdo z nás řekl: ‚Dáme ještě po jednom.‘ Vtom přišel tento Jiřík Weittmansdorffer od jinýho stolu a posadil se za náš stůl a Kryštof Behem řekl, že s žádným šelmou a zlodějem píti nechce. Tu jest se on Weittmansdorffer ozval, jeho-li míní a Kryštof Behem na to řekl: ‚Ano, tebe míním šelmo, zloději a myší hlavo!‘“ Ostatní se ptali, proč Kryštof Jiříka tak haní a on na to, že prý

905

Archiv hl. m. Prahy, 1061, folio 105. Tzn. taseným. 907 Archiv hl. m. Prahy, 1126, folio G 10. 908 Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 34. 909 Tamtéž, folio 349. 910 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 53. 906

174

kvůli tomu, že se nechová jako správný mistr. Na to se někteří nařčeného mistra zastali a jali se Kryštofa Behema bít.911 V předcházející rozepři zaznělo několik dobových invektiv. Těch bychom v 16. a 17. století mohli v krčmách zaslechnout slušné (resp. spíše neslušné) množství. Stará čeština byla jadrná a sousedé se u piva ostrých slov příliš nebáli. Podobné nadávky potom mnohdy byly právě tím rozhodujícím podnětem k rozpoutání potyčky. Přestože se to v repertoáru raně novověkých pijáků hemžilo výrazy, které bychom dnes mohli jen těžko publikovat, za jedno z nejurážlivějších označení kupodivu platilo, byl-li kdo nazván „šelmou“. Ve prospěch tohoto tvrzení svědčí i událost, která se roku 1594 odehrála v jednom pražském malostranském šenku při hře v kuželky. „Sixt, mistr pivovarský“ se tehdy mínil zapojit do již započaté hry, ale bylo mu to odepřeno. A tak rozladěný Sixt naschvál „když rovně tehdáž kaule dolů běžela, on ji vzal do hrsti. A Vokáč Samuhel o to na něho spouzel a dával mu slova spurný a hanlivý, že jest troup, bukač, blimon a handtfútů, což on od něho snesl, až potom, když mu šelem nadál, schoval peníze do váčku a běžel k němu Vokáčovi a uhodil ho pohlavkem…“912 V jisté lounské hospodě roku 1620 sládkovi Martinovi jeho soused vynadal do šelem a hned dostal na oplátku sekerou.913 Šelma zkrátka značila člověka nevysokých morálních kvalit a málokdo si nechal líbit to, že tak byl pojmenován, obzvlášť v bojovné náladě v hospodě. K mnoha hospodským bitvám došlo na základě slovních rozporů s národnostními menšinami, zejména s Němci. Nejednalo se však ani tak o nějaký vyhrocený nacionalismus jako spíše o jakousi vzájemnou řevnivost při každodenním styku s českým obyvatelstvem. Bylo to logické, Němců bylo v Čechách a na Moravě hodně. Tolik, že nemělo pro české šenkýře a ostatní živnosti smysl pokoušet se je nějak omezovat, ale zároveň dost velký počet na to, aby tu a tam vznikaly vzájemné potyčky a slovní přestřelky. Těch bylo dosti hlavně v Praze, kam mířili cizinci obecně. Roku 1602 seděli v pražské hospodě němečtí zedníci. Atmosféra byla poměrně klidná, než si Čech Jiří Straka začal dovolovat na jednu žebravou Němku. Zedníci se jí zastaly a vznikla z toho rvačka.914 Roku 1618 zase řekl v Lounech sládek Ondřej lazebníkovi Štěpánovi, že je „šelma německá“ a prali se.915 Nebo v Bělé, v krčmě pod zámkem onehdy ranil Němec Michal

911

Archiv hl. m. Prahy, 1126, folio C 2. Tamtéž, folio F 23 – 24. 913 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 299. 914 Tamtéž, s. 304. 915 Tamtéž. 912

175

jistého Samuela „ze zášti k Čechům.“916 Nejednou došlo v českoněmecké při i k vraždě. Jedna taková politováníhodná událost se přihodila takto: Roku 1550 přišli v Praze do šenku Jan Velík s Janem Volfem. Oba Čechové se usadili, když vtom Němec Martin Regr „přišel k stolu jejich a sedl k nim zadkem na potupu jich, ne tak, jak lidé obecně k lidem sedati mají. Jan Volf vstal a nechtě se ho dotekl a vzal klobouk s hlavy tovaryši svému. Tu Martin pravil, že jsou Čechové šelmy a zrádci, a že nejsú hodní Čechové, aby kdo před nimi s hlavi smekati měl.“ Na to se všichni tři vyhrnuli před dům a Martin byl zabit.917 V Praze pak bývaly také půtky s Vlachy a jinými národnostmi. Třeba roku 1592 se strhla hromadná bitva mezi Vlachy (opět zedníky) a Čechy. Souboj, v němž řinčely tasené tulichy, vyprovokovali Vlaši a jeden z nich to také zaplatil životem.918 Roku 1586 zase v jiné pražské hospodě vykřikoval Krištof Polák, že bude „Čechy práti, až budou jako oslové špráchati.“ Na to ostatní hosté tasili, poprali se, Polákovi vzali rapír a byl klid. Pak ale Polák žádal svou zbraň zpět, že prý chce jít pryč. Vrátili mu ji tedy, ale on „beze vší příčiny, jak rapír dosáhl, zrádně ho do šenkýře vstrčil, až z něho střeva lezly.“ Šenkýř kupodivu toto zranění přežil a uzdravil se.919 Ve vznětlivém hospodském ovzduší bohužel někdy docházelo k rvačkám i díky zcela náhodnému nedorozumění. Roku 1525 seděli spolu na víně mimo jiné i Fryc, Václav Duha a nějaký Polák z Krakova. Fryc připil Polákovi. Duha se zrovna v tom okamžiku sehnul pod stůl pro pantofli, když Fryc strčil do Poláka a tomu vychrstlo trochu vína Duhovi do ucha. Ten se v domnění, že to bylo úmyslně, rozlítil a vylil na Poláka celý žejdlík. A i když pak Polák Duhu odprosil, stejně se následně strhla bitka.920 Hodně sporů se vyřešilo během jednoho večera, jednoho hospodského sezení. Na mnohé z nich si ostatně někteří účastníci ani nepamatovali a jiní by zase bývali byli raději, kdyby na včerejší události mohli zapomenout. Četné rozepře ale byly zakořeněny hlouběji a jejich stopy tak lehce smazat nešly. A díky tomu, že se mezi sebou hosté běžně znali, se někdy můžeme setkat s opakovanými konflikty stále stejných osob. Roku 1564 sedělo na Proseku u krčmářky Kateřiny osm hostů. Vadili se s nevěstkou a krčmář je chtěl uklidnit, ale Jan Rýthar na krčmáře vzal sekeru a uhodil ho tak, až v něm zůstala. Krčmářka proto prosila jiného souseda – Jana Střížkovského – aby to přetrhl a 916

Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, I., s. 162. Tamtéž, s. 160. 918 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 304. 919 Tamtéž, s. 305. 920 Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio H X. 917

176

on se o to pokusil, ale Rýthar zaútočil i na něj. Krčmářka Kateřina k tomu pak ještě hořce podotkla: „Bylo jich vosm, nepropili ani vosmi velkých a ještě byli ani toho nezaplatili, až hned svádu udělali.“921 Nicméně však tato událost zanechala nepěkné vzpomínky i v Janu Střížkovském. Když totiž o něco později, ještě v tom samém roce, ve stejné krčmě narazil na Jana Rýthara, po troše vypitého moku se opět poprali a Střížkovský Rýthara zabil.922 Některé jednotlivce pocit křivdy nebo myšlenky na pomstu ani sžírat nemusely. Notoričtí výtržníci, jako třeba pražský Matouš Kostrouch, měli hádky a bitky v krvi. Roku 1624 jsme ho viděli tlouci rychtáře a i později bychom jeho jméno mohli nalézt v záznamech dalších rozepří. Například roku 1629 „U Havířů“ prozměnu slovně útočil na Václava Turnovského.923 Při hospodských rvačkách se účastníci často chápali zbraní nejrůznějšího charakteru. Již z toho, jak usilovně se na zemské i místní úrovni nošení zbraní do krčmy trestalo, lze odvodit míru jejich používání v každodenní realitě. Jak jsem již psal, zákazy se hodně zabývaly zejména ručnicemi, ale už jen z dosud použitých ukázek jasně vyplívá, že se v raně novověkých krčmách naskytlo zbraní mnohem více druhů. Běžně se při hospodských rvačkách můžeme setkat s „dobytým“ kordem ale také se šavlí, „voštípem“ a podobnými bodnými či sečnými zbraněmi. Krejčí Jan Vlk roku 1564 vytáhl při jedné bitce dokonce meč. Ostatní svědci tvrdili, že nevěděli, že jej má, což je u zbraně tohoto formátu celkem překvapující.924 Naznačuje to ale, že lidé věděli, že by se zbraněmi – a zvláště takhle velkými – neměly do krčmy chodit. Kordem a šavlí se ale sekali naprosto běžně a díky tomu je mnozí patrně považovali za povolené nebo alespoň tolerované. Bylo tomu tak minimálně v Praze, kde ale díky velkému počtu cizinců a cestovatelů panovaly poněkud jiné podmínky než v jiných městech či na venkově. Pokud ale někdo použil zbraň méně obvyklou, jako v případě zmíněného Jana Vlka, hned lidé zpozorněli. I Václav Durych podle svědků vytáhl v hádce s panem Víznerem „štylet, zbraň zakázanou.“925 Roku 1568 přišli k Pavlu Řezníkovi „z jiný krčmy“ Jan Drtina s Adamem Marštalířem. Drtina měl cepy a Marštalíř kyj. Na to Pavel Řezník kázal ženě, aby jim nenalévala pivo, dokud zbraně neodevzdají. Příchozí však na to, aby jim krčmář nerozkazoval a zbraně si nechali. Dlouho však v klidu nezůstaly, neboť zanedlouho se nepohodli s „nebožtíkem Janovským,“ Drtina jej udeřil „cepy železnými, až mu voko vylezlo a Adá921

Archiv hl. m. Prahy, 1048, folio 30. Tamtéž, s. 35. 923 Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 218. 924 Archiv hl. m. Prahy, 1048, folio 38. 925 Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 349. 922

177

mek kyjem, až mu kus kyje vskočilo přes hlavu.“ Majitelé hospody se tehdy tak tak dovolali práva. „Nebožtík Janovský umřel na auterý po všech svatých.“926 Velká řada obyvatel ale do hospod docházela opravdu neozbrojena. Přesto, pokud pak došlo ke rvačce, často nebojovali holýma rukama. Jako útočné či obranné nástroje posloužily stolice, židle, svícny a nejrůznější druhy nádobí. Létající konvice, sklenice, žejdlíky a talíře nebyly ničím neobvyklým. A z množství zmínek se zdá, že minimálně v případě vrhaných picích nádob, se k tomuto způsobu boje hosté uchylovali dosti cíleně. Oblíbeným chvatem bylo buď po někom hodit konvici plnou piva nebo mu prostě vylít její obsah do obličeje. Vzorový případ se odehrál roku 1579 v Praze, když jeden host druhému vylil pivo mezi oči a ten na oplátku vzal druhého po hlavě plným korbelem.927 A nebyl to příklad ojedinělý. Třeba v tom samém roce vyrazil u Pastuchů jistý Tobiáš Kašparovi Grebrovi konvicí zub.928 I Matouš Kostrouch roku 1624 tloukl rychtáře nejprve sklenicí a jeho přítel Kratochvíle mu sekundoval žejdlíkem.929 Roku 1587 zase na Malé Straně seděl na víně písař Jan Boršic a Jiřík Zámečník a podle podobného scénáře „vzal písař skleničku s vínem, vlil mu jej mezi voči i skleničkou jej uhodil.“930 A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Koneckonců podobné taktiky si již šlo povšimnout i u jiných bitev. Kuriózní situace nastala roku 1570 v pražské Justýnově hospodě. Dva sousedé se zde pohádali u hry, až pak jeden chytil kord a druhý proti němu konvici. Host s picí nádobou proto, vědom si své nevýhody, začal přemlouvat protivníka, ať kord odloží, aby se vyrovnaly prostředky.931 Existovala také jedna zbraň, kterou si s sebou hosté do šenku přinést nemuseli a kterou přesto mohli s velkou pravděpodobností uvnitř nalézt. Martin Hosták se roku 1633 vrhl na svého soka se sekerou kterou vzal „z pod lavice.“ Adam Brzobohatý zase roku 1578 uhodil po hlavě Jiříka Chudobu sekerou, kterou sebral šenkýřovi…932 Hospodští měli ve světnici tyto sekery pravděpodobně kvůli opracování dřeva přikládaného do kamen. Hostům se však nezřídka výborně hodily k jiným účelům. Později pak ale mohli svého rozhodnutí litovat, jako třeba Jan Vaniš. Tento byvatel městečka Holic 21. 10. 1605 vypověděl: „K tomu se znám, přišedši včerejšího dne za některou potřebou svou do vsi Velin do krčmy, tam jsem dobře do půlnoci byl, až jsem se i opil; i byl tam 926

Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 19. Archiv hl. m. Prahy, 1120, folio 49. 928 Tamtéž, s. 64. 929 Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 35. 930 Archiv hl. m. Prahy, 1126, folio A 1. 931 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 143. 932 Archiv hl. m. Prahy, 1120, folio 12. 927

178

také v krčmě Václav Provazník, otec manželky mý, i pískal tam na kejdy. I dával mi vždycky příčiny, pravíc, že neuhájím pískati a já nehájil a tak jsme se o to hádali, až on na mě těmi kejdami napřáhl, jakoby mne uhoditi chtěl; tak jsem já mu se, majíc v hrsti kladní sekeru, zavrhnouti chtěl, i udeřil jsem jej tou sekerou v hlavu nad voko, až on hned tu na zem upadl a po tý jsem šel domů do Holic, nevěda dokonce, umřel-li je či neumřel…“ Václav Provazník byl však tou dobou již mrtev a Jana Vaniše sťali.933 Přítomnost či nepřítomnost zbraní v krčmě tak nezřídka rozhodovala o tom, zda se v případě nějaké rozepře jednalo pouze o rvačku nebo i o vraždu. Páni dobře věděli, proč zbraně poddaným zapovídali. Lidé se v podroušeném stavu nekontrolovali a byli schopni druhé i usmrtit. Roku 1693 se takto v jedné pražské hospodě pobili trumpetista Christian Hoffman a mlynář Georg Malz. Šenkýřka popsala událost následně: Na pivo prý přišli ještě pokojně, ale „jest to pravda, že Mlynář z svýho ležení vstal, a když Mlynář proti Hoffmanovi byl vstal, Hoffman taky vstal, ale spodky se mu rozundali, a chtíce je sobě zapínati, Mlynář na něho nenadále s rychtářem přistoupil, kord mu vzal, vydobil, a jeho křížem na hlavu sekal, tu jsem já nahoru pro paní běžela, a přijdouce s paní dolů, viděla jsem, že již Hoffman tuze raněný byl, a tu jsem viděla, že malík na pravý ruce uťatý byl, a na levý ruce palec visel, tu žádajíce Hoffman, sedící na lavici, barbíře míti, já k němu přistoupila a tu mlynář přes mou hlavu jemu Hoffmanovi náramnou pěsti dal, a pravil, že myslil, že již má dosti, však ale že pes ještě sedí a ty slova ještě vopakoval, když již ho varta vzala.“934 Trumpetistu tehdy ještě, myslím, zachránili. Mnoho jiných ale bohužel takové štěstí nemělo. Třeba pekař Albrecht Merer, který byl roku 1620 zabit v hromadné hospodské bitce, paradoxně vzniklé při cechovní pohřební hostině.935 Někteří delikventi dokonce zabíjeli úmyslně. Třeba Matouš Klimentův ze Šťáhlav na Rokycansku se roku 1615 přiznal, „že jest Lidmilu krčmářku ve vsi Seči holí zamordoval, když po světnici klídila a lavice myla, a to proto, že mu pokoje nedala.“936 Vzhledem k častým hospodským bitvám a rozepřím všeho druhu plnili šenkýři a majítelé krčem, kromě funkce obsluhujícího personálu, často také roli jakéhosi smírčího soudce. Pokud tedy nebyli sami ve sporu zainteresováni, což, jak jsme viděli, nebylo zdaleka vyloučeno. Obvykle se šenkýři snažili znepřátelené strany uklidnit po dobrém a zkoušeli rozvášněné hosty nějak uchlácholit. Roku 1566 jakýsi kožešník Marek ošklivě lál celému osazenstvu hospody. Přišel k němu proto šenkýř a prosil jej, „aby se upokojil 933

Knihy smolné, s. 121. Archiv hl. m. Prahy, 1085, folia 13 – 14. 935 Archiv hl. m. Prahy, 1071, folio 131. 936 Kniha černá nebo smolná královského svobodného města Rokycan, s. 110. 934

179

a nehněval se a on hned vzal konvici“ a s nadávkami ji po šenkýři hodil.937 Když už pak nebylo jiného zbytí, museli hospodští použít i fyzické síly. Bojovnější personál se nebál vrhnout mezi bijící se protivníky a zabavit jim zbraně. Šenkýř Jan například, když onehdy krejčí Vlk vytasil meč, zareagoval tak, že vyskočil na lavici, vytrhl Vlkovi meč a vyběhl s ním ven. Ovšem jiní hosté byli zpravidla pohotovější, o své zbraně se s hospodskými prali a ti pak nakonec mnohdy byli nechtěně zataženi přímo doprostřed bojující vřavy. Někteří šenkýři a šenkýřky ale s válčícími hosty nechtěli nic mít, a volali proto raději na pomoc hospodáře. A pokud už byla situace opravdu velmi vážná, bez rozpaků byl volán rychtář a jeho pomocníci. Zvláštním způsobem se bránili proti hospodským výtržnostem lidé bydlící ve vyšších patrech městských budov. Vícekrát jsem v pramenech narazil na situaci, kdy obyvatel vyrušený z nočního spánku, ve snaze utišit povyk před šenkovním domem, shodil ze svého okna mezi rozvášněné pijáky hrnec. Třeba roku 1591 na Starém městě, když se opili příslušníci sladovnického cechu a dělali povyk před svou hospodou, vyřešila celou situaci až nějaká Němka, která z protějšího domu vyhodila dolů hrnec.938 Shora spadlý hrnec popudil roku 1569 i jiné dva hosty rozprávějící v noci před hospodou Lidmily Vackové.939 Rvačky a výtržnosti byli ve městech i na venkově zakazovány spolu s ostatními přečiny a tresty za ně se proto lišily podle jednotlivých lokalit. Obyčejně se ale podobný přečin trestal peněžitou pokutou v řádu jedné až několika kop grošů, případně několikadenním vězením. Používání zbraní v hospodě se, jak jsem ukázal, většinou trestalo zvlášť. Pokud pak náhodou někdo v hospodské bitce zabil jiného člověka, býval zpravidla odsouzen k smrti. Tím se neblahé důsledky hospodských rozepří v podstatě zdvojnásobovaly.

Jeden podivný příběh z hospodského prostředí z konce 20. let 17. století dokládá, jak hodně mohla lidské hodnoty poznamenat probíhající válka. Jistý mušketýr císařské gardy ve Vídni roku 1629 učinil pozoruhodnou výpověď: Vracel se koncem minulého roku z Čech zpátky do Vídně a jednoho večera se rozhodl přenocovat v hostinci poblíž vsi Kamenice na třebíčském panství. Usídlil se ve světnici a zatímco mu hospodská čeleď nosila pivo, rozhlížel se po místnosti. Krčmář, podle vojáka už od pohledu velice

937

Archiv hl. m. Prahy, 1048, folio 207. Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 305. 939 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 48. 938

180

silný muž, se co chvíli na něčem domlouval se služebnictvem. Po chvíli přišel za hostem malý chlapec a varoval ho, aby si dal pozor, že se prý krčmář s ostatními domlouvali na to, že v noci vojáka zabijí. A pak udivenému gardistovi vyprávěl, jak už před několika dny zabili řemeslníka Puršela a jeho mrtvé tělo zpracovali a naložili do soli a zhruba před rokem že podobným způsobem skončil jistý poručík se svým čtyřčlenným doprovodem. Naložené maso pak údajně hospodský se ženou podávali nic netušícím hostům, většinou v černé polévce. Voják chlapcovu vyprávění příliš nevěřil, ale když potom viděl, jak hospodský personál připravuje ve světnici velké necky s vodou a speciálně upravený špalek, na nic nečekal a rozhodl se uprchnout. Po nějaké době se mu naštěstí podařilo nepozorovaně vytratit a jakmile byl před krčmou, utíkal, co mu síly stačily co nejdál odtud. U císařského pluku vzbudila vojákova zpráva rozruch a samotný císař pověřil kardinála Dietrichsteina, aby případ vyšetřil. Krčmář se ženou i ostatními lidmi žijícími v hostinci měli být předvedeni k výslechu a vše vysvětlit. Otázka, zda se nakonec mušketýrovo obvinění potvrdilo, zůstává bohužel nezodpovězená. Na základě listu z února 1629, v němž se zamítá krčmářovo propuštění z vězení, však vyplívá, že hostinský odsouzen byl, ať už za cokoliv.940

Hazardní hry a spory z nich Hazardní hry a zábavy v 16. a 17. století neoddiskutovatelně patřily k nejprovozovanějším činnostem volného času. Pronikly do všech vrstev obyvatelstva a lidé se jimi bavili jak doma, tak právě třeba v krčmách. A kromě toho, že hry hostům posloužily ke zpříjemnění společných chvil, z nich také vzešlo mnoho sporů. Hra už sama o sobě vyniká dvěma důležitými vlastnostmi – silnou měrou napětí či vzrušení a potřebou být lepší než ostatní, vítězit.941 V případě hry hazardní je tomu trochu jinak. Touha po překonání soupeře zde ustupuje do pozadí a hnacím motorem se stává vize hmotné odměny. Tím, že je výhra hmotná, a tedy velmi konkrétní, si člověk dokáže dobře představit její hodnotu a tato představa pak zvyšuje prvek napětí. Ten je u hazardních her velmi vysoký, tím vyšší, čím více je v sázce. V tom spočívá svůdnost této společenské zábavy. Míra napětí ovlivňuje zaujetí hrou. To je díky zmíněným okolnostem u hazardních her dosti značné a hráči proto berou hru velmi vážně. Už jen proto, že se většinou hraje 940 941

Knoz, Tomáš: Kriminální delikt v Kamenici na Třebíčsku v 17. století, VVM 44, 1992, s. 372 – 373. Huizinga, Johan: Homo ludens, Praha 2000, s. 75 – 76.

181

o něco tak běžného a zároveň cenného, jako jsou peníze. Mnozí lidé pak ve chvílích uchvácení hrou jen těžko rozeznávají rozdíl mezi herním světem a realitou. Spory vzešlé z hazardních her (samy o sobě častější než u mnohých jiných činností)942 potom někdy bývají vyhnané do takových emocionálních extrémů, do jakých by se za normální situace nedostaly. V hospodském prostředí pak (v součinnosti s alkoholem a uvolněnou náladou) znamenají hazardní hry záležitost sice zábavnou, ale zároveň velmi vrtkavou. A tak tomu bylo i v 16. a 17. století. Nejčastěji se v této době v českých a moravských krčmách hrály kostky a karty. Kostky nebyly v českých zemích žádnou novinkou, měly za sebou už poměrně dlouhý vývoj a již ve 14. a 15. století byly asi nejoblíbenější hazardní hrou na tomto území. Zároveň se ovšem zvyšoval i výskyt falešných hráčů a výraz kostkář se tak stal symbolem člověka nejhoršího kalibru, v pramenech je stavěn na roveň třeba povalečům a zlodějům.943 Hra v kostky neměla příliš náročná pravidla. Házelo se dvěma, někdy třemi kostkami, jejich hodnoty se sčítaly a vyhrával jednoduše ten, jemuž padlo nejvíc. Na herní plochu se kostky vrhaly „skrz trychtéř“ a byly buď dřevěné, kostěné nebo měděné.944 Velké přízni se kostky těšily do prvních desetiletí 16. století, kdy postupně začínají odcházet z výsluní a jejich pozici rychle zaujímá jiná hazardní hra – karty. Karty začaly do Čech a na Moravu pronikat až ve 14. a 15. století, ale velmi rychle se ujaly. Nebyly tak primitivní jako kostky a navíc poskytovaly velké množství herních variant.945 Během 16. a 17. století potom postupně zatlačily všechny ostatní hazardní hry do svého stínu. Právě karty oslovily snad všechny společenské vrstvy, včetně církevních hodnostářů. To se na druhé straně odrazilo v četnosti rozmíšek kartami zapříčiněných. Příkladem, řekl bych typickým, je záznam řízení fary sv. Mikuláše na Starém Městě Pražském s jejími farníky ze vsi Kojetic z ledna roku 1586: „Jíra, Nováků syn, předstoupivše před pány ouředníky, stěžoval sobě na Blažeje Halouše, když spolu v krčmě v karty rouše hráli a po bílým penízi sázeli, že bílýho peníze jemu Blažej dáti nechtěl, nýbrž jemu lál, lotrů nadával, a jakž nejvýš mohl, jest plundroval; žádaje za opatření. Proti tomu Blažej, aby to tak mělo bejti, jest odepřel pravíc, když spolu rouše hráli, že v té hře hned k němu příčiny hledal, čemuž když porozuměl, od něho za druhej 942

Už jen kvůli citlivosti hráčů na porušování hranic jejich pomyslného herního prostoru nebo nedodržování pravidel. 943 Čech, J.: Hazardní hry v Čechách v 16. a 17. století, s. 7. 944 Zíbrt, Č.: Z her a zábav staročeských, s. 65. 945 Čech, J.: Hazardní hry v Čechách v 16. a 17. století, s. 14. V řečené době to byly zejména hry: strašák, trumf, lancknecht, trapolla, fanz, tauše, hromádky nebo pikety. Hromádkám se možná také říkalo ještě jinak – k roku 1564 jsem našel zmínku z pražského Nového Města, kde „seděli všickni spolu za stolem, hráli kupečky.” Archiv hl. m. Prahy, 1123, folio 38.

182

stůl šel, ale on Jíra nechtěl se spokojiti, k němu tam šel, a aby mu do posledního dohrál,, pobízel; když pak nechtěl, hned jemu valáškův, zlodějův, že se do vsi velhal, a mezi nimi hoden bejti že není, jest divně přezdíval, a nadto vejše ven vyšedše, s kamenem míníc jej mordovati, na něj na dvoře číhal; prosíc, aby od něho jemu to k nápravě bylo přivedeno.“946 Podobných příhod, s často mnohem horším průběhem, bylo na denním pořádku dost a dost. Další hrou, kterou se lidé v 16. a 17. století bavili, byly kuželky. Jejich popularita se již v této době nemohla rovnat kartám ani kostkám a třeba šlechtě kuželky někdy považovala za sprostou zábavu; hosté mnohých venkovských, ale i městských hospod se je však hrát neštítili. Je otázka, do jaké míry se kuželky v 16. a 17. století hrály hazardně. Leckdy se jimi asi lidé bavili i bez peněžitých sázek. Ale i tak je někdy hráli dost vášnivě. To ostatně bylo vidět i na příkladu tahanice ševcovských tovaryšů s pivovarnickým mistrem o kuželkovou kouli.947 Několik zmínek o tom, že se kuželky hazardně hrály, ale přecejen máme. Z roku 1505 pochází satirický traktát O marnotratném mládenci, v němž se píše o mladíkovi lehkovážně utrácejícím zděděný majetek. Dotyčný mládenec přijde do města, kde v jedné krčmě potká hazardní hráče. Ti jej přemluví ke hře a on s nimi potom prohraje veškeré své peníze v kartách, kostkách, vrhcábech a také v kuželkách. V následující ukázce již aktéry zastihujeme v plné hře: „Smíť vrci kuli o deset zlatých jedním vrhem a ona jsúc oblá a slepá, ledakams běhá kolem. Tento bude hněvy velmi láti a tovaryš nestyště sobě hráti. Potom za tak velikými hněvy váží sobě peníze jako plevy. Chtě to jako z prava na štěstí míti, aby mu se dalo něčím požíti. Sázíť vždy víc a zapovídá, tovaryš se také ustrašiti nedá. Vida, že již hněvem velmi hoří, by to čtvero zapověděl, on vše drží. A tak mnohý ve jhře za dva dni prometá, že tím statku svého nepožive za tři léta.“948 Samozřejmě je třeba brát v potaz, že se jedná o smyšlený příběh, navíc ještě schválně vyhnaný do absurdní roviny, tomu, že se kuželky v krčmách někdy hazardně hrály, tento úryvek ale nasvědčuje. Ostatní hry se v krčmách hazardně provozovaly spíše v malé míře. Za zmínku stojí snad vrhcáby,949 které se jinak hojně hrály spíše v širších kruzích, ale které se přecejen sem tam objevují i v hospodském prostředí;950 případně biliár, který k nám od 17. století 946

AČ XXIX., s. 107. Viz výše, s. 175. 948 Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 315. 949 Záležitost mnohými historiky dříve milně zaměňovaná za kostky resp. dámu se hraje na vrhcábnici, s 15 kameny na každé straně, posouvanými různými způsoby podle toho, kolik padne na 2 – 3 kostkách, kterými se zde hází. Čech, J.: Hazardní hry v Čechách v 16. a 17. století, s. 17. 950 Viz příloha, s. 241. 947

183

přichází ze Skotska a Francie.951 V pramenech jsem však objevil i jednu zmínku o hře, jíž Komenský popisuje jako hru pro malé chlapce,952 se kterou jsem se ale já setkal ve společnosti dospělých. Jedná se o kuličky. Roku 1564 byli na víně u pana Žamberského v Praze na Starém Městě vedle jiných i Mikuláš Mlynář a nám již známý Jan Vlk, krejčí. „Tehdy Mikuláš Mlynář hrál v kuličky měděný, a když se děr chybil, udeřil v Sloupek.“ Sloupek nebyl součástí vybavení krčmy, nýbrž kmotrem od krejčího Vlka, který se za to s Mlynářem popral.953 To, co dělá hazardní hru hrou hazardní, je vidina hmotné výhry. Tou byly nejčastěji jakožto nejlépe směnitelný artefakt logicky peníze. Výše sázek, výher a proher se pochopitelně lišily v závislosti na majetnosti hráčů. Ti návštěvníci hospod, kteří pocházeli z nižších vrstev, se pravděpodobně drželi více při zemi a sázeli podobně jako Blažej Halouš s Jírou Nováků „po bílém penízi“ nebo nějaké obdobné částce. I roku 1570, „když přišel Jakub k Justýnovi s Mathiášem Malířem, sedli za stuol v kautě a za naším stolem hráli, po bílým penízi, kdo více přes sedm.“ I oni se později o jeden peníz pohádali.954 Mnoho hráčů se ale zdaleka tolik při zemi nedrželo. Jistý Martin Dolinka podle známého pravidla: „Lehce nabyl, lehce pozbyl“ nejdříve někde v jižních Čechách ukradl 18 tolarů a ty následně všechny prohrál, když seděl opilý v sedlčanské hospodě.955 Zámožnější zemani a páni se při svých pobytech v hostincích mohli odvážit sázek ještě větších. V jiných prostředích nebyl pro šlechtice problém prohrát za den obnos v řádu stovek tolarů. Ovšem i obyčejní chasníci, sedláci nebo měšťané se leckdy zapomněli a dokázali se v tomto směru podobně rozparádit. To bylo jedno z úskalí hrozících v souvislosti s hazardními sázkami v krčmě. Roku 1567 prohrál v Plzni Jíra Lexů více než 20 kop grošů a v témž roce naopak vyhrál jakýsi Korbel nad Bernhardem 140 tolarů.956 Vezmeme-li si, že v té době by si Jíra Lexů za utracenou hodnotu (která se mohla blížit téměř jeho ročnímu platu) bez problémů koupil koně a Korbelovi by jeho výhra vydala na čtyřspřeží,957 zjistíme, že měšťané a selský lid byli mnohdy stejně velkorysými hráči jako šlechta. Nehrálo-li se o peníze, tvořily výhru zpravidla různé naturálie. V tomto směru jsem již zmínil dobový zvyk hrát o pivo či víno, resp. o to, kolik sklenic bude kdo pít. I 951

Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, s. 715. Tamtéž, s. 113. 953 Archiv hl. m. Prahy, 1048, folio 24. 954 Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 143. 955 Z táborské knihy černé, s. 299. 956 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 84. 957 Sejbal, Jiří: Základy peněžního vývoje, Brno 1997, s. 212. 952

184

šenkýřka jednoho pražského malostranského šenku, Anna Soběhrdová, tuto skutečnost potvrzuje, když popisuje, jak k nim roku 1592 přišli dva Poláci: „Voni se posadili za ten stůl. Kde starší hrál s paní a paní odešla od stolu, voni sobě kázali vína dáti a ten jeden hrál s starším v karty o víno.“958 I v některých selských řádech se nakazuje, že „nikdo u sebe nemá dopouštět her o peníze nebo o pivo…“959 a jinde zase „o plné a o peníze.“960 Výjimečně se pak lze setkat i s hraním o ořechy či jiné plody. Ještě je třeba říci, že přesuny majetku ve formě výher a proher se nekonaly pouze mezi samotnými hráči. V raném novověku bylo běžné i sázení cizích účastníků na výsledek hry. A ani těm se proto nemusela vyhnout bitka s nespokojenými hráči. Na své rozhodnutí doplatil roku 1568 v jednom pražském šenku už jmenovaný „nebožtík Janovský.“ Přišel tehdy ke stolu, kde hrál Polák Pint s Krejčím a vsadil si na hru. Prohrál, Jan Pint od něj chtěl peníze vyplatit a Janovský odmítal. Jak to následně dopadlo, když se do pře vložil Drtina s „cepy železnými“ a Adámek s kyjem, už víme. O případech, kdy ze hry vzešel zločin, se dočítáme mnohem častěji než o jejím klidném průběhu. Z mnoha hazardních her žádná potyčka nevzešla a hosté si spokojeně vychutnávali pivo, víno a volné chvíle při hospodském posezení. Z pochopitelných důvodů se však dochovaly především záznamy o hrách stojících u zrodu nějakého konfliktu. I přes množství vypitého alkoholu a vyhrocenou náladu při hrách naštěstí docházelo většinou jen nepěkným nařčením nebo rvačkám (i když, pravda, občas celkem krvavým). Roku 1526 vypovídá Matěj mečíř, že seděli čtyři na víně. Někteří se mezi sebou vadili, „i roztrhal na něm košili a potom jsme hráli v kostky.“ Matěj „trefil“ a Čížek mu to dosvědčil. Proškův syn se ale rozhořčil, že Čížek nemá co svědčit, protože jeho manželka je… řekněme žena lehkých mravů.961 Mnoho jiných hádek a rvaček vzešlých ze hry jsem zaznamenal už v předchozím textu. Ovšem jak si u nich šlo povšimnout, ne všechny se skončily jen s újmou na cti a několika krvavými šrámy. Roku 1582 hrál kožišnický mistr marek se svým tovaryšem Petržilkou. Při hře se oba řemeslníci pohádali o šátek, který se tovaryši náhle ztratil. Petržilka proto obvinil mistra z toho, že mu šátek vzal, načež prchlivý mistr popadl kladivo a nebohého tovaryše zabil. Hned vzápětí se však ukázalo, že šátek schovalo

958

Archiv hl. m. Prahy, 1126, folio E 14. AČ XXII., s. 324. 960 AČ XXIII., s. 319. 961 Archiv hl. m. Prahy, 1047, folio P IV. 959

185

mistrovo malé pachole. Mistr svou vzteklost odpykal.962 Roku 1578 se vyznal Jan Němeček, že zavraždili nějakého ovčáka, protože vyhrál v krčmě pod Hlasivem peníze na šenkýři Sládkovi ze vsi Dobronic.963 Roku 1599 se zase zpovídá ovčák Jíra Dušník, že také zabil jednoho člověka kvůli hře. Prý spolu hráli v Příbrami „u Vojíře“ a on, ovčák, nad tím člověkem a jeho bratrem vyhrál. A hostinský jim zakázal dále pokračovat, což se nelíbilo prohrávajícím bratřím, kteří tak ztratili možnost získat své peníze zpět. Proto si na ovčáka počíhali na cestě před krčmou a jali se ho bít. Silný ovčák se ale tak lehce nedal a ve vzájemném boji jednoho z bratrů usmrtil.964 Se zákazy hazardních her, a nejen v krčmách, se lze v pramenech setkat již od středověku. Kostky a karty se nelíbily lidem, jako byl Arnošt z Pardubic, Karel IV. či Jan Hus. Panský a rytířský stav už roku 1467 žádá, aby „kostkáři po krčmách, ti aby byli vyzdvihováni a trestáni“ a hazardní hry začínají svým členům zakazovat i cechy.965 Silná snaha potlačit hazard pak přetrvala i v 16. a 17. století. Zákazy her se v této době objevují v sněmoních ustanoveních, zemských zřízeních (později panovnických patentech), hospodářských řádech pro jednotlivá panství i v cechovních artikulích. Ovšem je třeba podotknout, že zákazy se vztahují v podstatě jen na některé vrstvy obyvatelstva. Podle českého sněmovního nařízení z roku 1562 „nemá být žádnému falešná, podvodná ani jiná hra dopuštěna býti.“ Ale „osobám z stavu panského a rytířského i jiným dobře zachovalým v domích a hospodách jejich“ i jinde se povoluje bez podvodu hrát. Podobné ustanovení bylo převzato i do nařízení císaře Maxmiliána z roku 1570.966 Falešná hra nebyla tolerována samozřejmě ani šlechtě. I moravská zemská zřízení v 16. století přistupují k problému častých herních sporů jako k záležitosti poddanské. Feudálním držitelům pak dávají v tomto směru několikrát opakovanou a velmi užitečnou radu, totiž že každý pán má své statky opatřit, jak umí, chce-li, aby jeho lidé nehráli.967 Moravští i čeští páni své državy opatřovali různými řády a instrukcemi. Díky nim (i díky již zmíněným celozemským zákazům) tedy selský a městský lid neměl hazardní hry provozovat. Rozhodně se ale není třeba obávat toho, že by poddaní díky těmto nařízením s hraním přestali. Zvláště proto, že pro mnohé lidi byl tento druh zábavy jednou z mála možností odreagování se. A proto zákazy v konečném (i když ne cíleném)

962

Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 401. Z táborské knihy černé, s. 276. 964 Tamtéž, s. 331. 965 Čech, J.: Hazardní hry v Čechách v 16. a 17. století, s. 8 a 11. 966 SČ III., s. 123 a 466. 967 Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným, s. 131. 963

186

výsledku hazardní hry spíše udržovaly v jejich hranicích tak, že se četnost jejich provozování příliš nezvyšovala.968 Hry se zakazovaly na mnoha panstvích. Dalo by se říci, že pokud se z určitého místa zachoval nějaký selský řád nebo hospodářská instrukce, s velmi vysokou pravděpodobností se v ní spolu s jinými záležitostmi odsuzují i hry. A zejména v krčmách. Hospodští na Miletínsku a Hostinsku u sebe nemají žádné hry „v karty ani v kostky“ dopouštět od roku 1566,969 těchto „neřádův“ se doporučuje vyvarovat i Jan Brtvín či Mikuláš Černobíle970 a hráče nemají trpět ani krčmáři a šenkýři na smečenském panství.971 V Žichovicích se roku 1649 hazardní hry v hospodách zakazují, protože z nich, jak známo, pochází mnoho „různic, mordů a zlořečení“ a podobné argumenty vedou ke stejnému opatření i na uhříněveském panství972 a na statcích „Karlovy kolleje.“973 Jiným pánům vadilo, že jejich lidé díky hrám v hospodě zanedbávají své povinnosti. Vilém z Pernštejna proto zřídil roku 1525 na potštejnském a litickém panství pravidlo, že pokud někdo nechtěl pracovat a místo toho seděl v krčmě nebo hrál hry, měl ho rychtář potrestat. A byl-li by u toho krčmář nebo konšelé přítomni a zatajili to, měli být potrestáni oni.974 Velká skupina zákazů byla zaměřena proti hrám během bohoslužeb, namátkou zde mohu jmenovat meziříčské městské zřízení z roku 1630975 nebo výnos českého místodržitelství z roku 1654.976 Rudolf II. zase svůj boj proti hazardním hrám mnohdy zdůvodňoval tureckou hrozbou a potřebou morálně zodpovědného chování obyvatelstva.977 Hazardní hry svým členům nedovolovaly ani cechy. A zase bych zde mohl předložit dlouhý seznam cechovních artikulů různých řemesel z různých částí země. Roku 1513 prosí Vilém z Pernštejna soukeníky v Rychnově nad Kněžnou, aby u sebe netrpěli hry v kostky ani jiné hry o peníze,978 pražští knihaři měli v 16. století zakázáno hrát spolu navzájem v šenku (pokud by jim to předem nedovolili starší tovaryši).979 Statuta tkalcovského cechu v Třebíči zase roku 1577 říkají, že „co se her všelijakých dotýče a

968

Čech, J.: Hazardní hry v Čechách v 16. a 17. století, s. 22. AČ XXII., s. 224. 970 Tamtéž, s. 122 a 130 – 131. 971 AČ XXIII., s. 160. 972 Tamtéž, s. 503. 973 AČ XXII., s. 501. 974 Tamtéž, s. 61. 975 AČ XXIII., s. 110. 976 Tamtéž, s. 333. 977 SČ IX., Praha 1897, s. 215. 978 AČ XVII., s. 191. 979 Zíbrt, Č.: Z her a zábav staročeských, s. 28. 969

187

zvláště o peníze, to se mistrům zapovídá“ pod pokutou dvou liber vosku.980 Vlašimským řezníkům nakazuje roku 1657 jejich řád, aby se „též hry všelijaké“ a další „hříchy proti Pánu Bohu“ v hospodě ani jinde neděly, pod pokutou jedné kopy míšeňských grošů a skutečným trestáním a trojnásobnou sankcí pro toho, kdo by tuto činnost neoznámil.981 Řezničtí učni a tovaryši byli v tomto směru obecně hlídáni snad ještě více, než tomu bylo u ostatních řemesel. Stávalo se totiž často, že řeznický tovaryš, vyslaný do města s penězi na nákup dobytka, na místě všechny svěřené peníze propil nebo prohrál po šenkovních domech.982 Přísná opatření ale vládla i jinde. Třeba u pražských kloboučníků měli být podle artikulů z roku 1540 mistři „hráči kostek a kartův“ vylučováni z cechu.983 Z velkého (a rozhodně ne kompletního) množství zákazů her v krčmách je vidět, že vrchnostem hazardní hry vadily z nejrůznějších úhlů pohledu, protože pro ně znamenaly příčinu mnoha nepříjemných jevů. Z některých formulací vysvítá, že páni považovali hry v krčmách za ještě větší nebezpečí než samotné chození do těchto podniků. Dobře to vystihuje jeden sněmovní zákaz z roku 1545, podle nějž mají být zastaveny přástky a hry, při nichž se „téměř více než při jiných artikulích oplzlosti a hříchy páchají.“984 Na uhříněveském panství byl na přelomu 17. a 18. století zákaz vydán, „protože skrze hry a čtveračení přichází ty největší hříchy.“985 I záležitosti, s nimiž byly hry dávány do jedné řady, vypovídají o dobovém názoru na hazardní zábavu. Některým vrchnostem či cechům se protivily „hry, smilstva a jiní povykové proti vůli boží,“986 jinde se mají krčmáři varovat hráčů kostek a karet o peníze stejně důsledně jako „povalečů, lotrů a kurev.“987 Provozování her začalo být postupem času považováno samo o sobě za skoro nemravné. Tím více vadilo ve sváteční dny a bylo téměř jedno, zda se hrálo hazardně či nikoliv. Roku 1588 sebral rychtář Nového Města Pražského, Jan Žlutický, jednomu hospodáři hosty kvůli kuželkám, řka: „Co ještě vinni nejste, že ste na den svaté Trojice v kuželky hráli? Děláš z domu svýho v tomto slavném městě krčmu co ve vsi!“988

980

Nikodém, V.: Dějiny města Třebíče, s. 185. Slavík, F. A.: Dějiny města Vlašimě a jeho statku, s. 252. 982 Čech, J.: Hazardní hry v Čechách v 16. a 17. století, s. 35. 983 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 291. 984 SČ I., s. 611. 985 AČ XXIII., s. 507. 986 Tamtéž, s. 140. 987 Tamtéž, s. 160. 988 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 83. 981

188

Tresty za hraní v hospodách byly opět jak peněžité, tak fyzické. Finanční pokuty se pohybovaly zhruba ve výši kolem jedné kopy českých grošů v 16. století, v 17. se částka blížila spíše ke dvěma kopám. Někde se ale můžeme setkat i s většími sumami. Na červenořečickém panství přikazují artikuly roku 1633 zaplatit za hru 6 kop českých grošů989 a stejná pokuta hrozí od roku 1648 i hráčům na panstvích doksanského kláštera.990 V Plzni se dokonce platilo celých 20 kop grošů českých!991 To znamenalo cenu ve výši několika měsíčních platů provinilce!992 V případě her si často také dala vrchnost větší práci a pokuty za jejich provozování odstupňovala. V Kolíně byla pokuta roku 1502 rozdělena takto: Hospodář, v jehož šenku se hrálo, zaplatil půl kopy grošů českých, šenkýř 15 grošů, člověk, který se hry dopustil, půl kopy, vandrovní tovaryš nebo pacholek 5 grošů. Velmi podobně se hry trestaly i ve Dvoře Králové.993 Podle mnoha řádů ale samotní hráči platili mnohem menší pokutu než hospodský, případně rychtář a konšelé, kteří to měli hlídat. Třeba Rožmberkové měli na svých panstvích v 16. století pokuty za hry vyměřeny tak, že hráči platili 2 kopy grošů a ten, u koho se hrálo, 4 kopy grošů českých. A kdyby se hry náhodou účastnili i rychtář s konšely, měli zaplatit rovněž 4 kopy.994 Jan z Pernštejna zakazuje hazardní hry zejména čeledínům a sedlákům. Přestoupí-li tento zákaz, mají odevzdat půl kopy grošů českých pánu a 15 grošů obci. A jelikož se prý často stává, že rychtář a konšelé, kteří to mají přetrhovat, se k tomu spíše přidávají, je pro ně určena pokuta jedné kopy pánu a půl kopy grošů českých obci.995 V návodu na hospodářské instrukce pro Moravu z roku 1607 se určuje hráčům pokuta jedné kopy grošů českých, ale ti, u nichž by se hrálo, musí zaplatit desetinásobek!996 Vrchnost tak dávala hospodským důvod, aby si sami ohlídali, jestli u nich někdo hraje, a sama si tak ulehčila práci. Vedle pokut peněžitých se v 16. a 17. století hra trestala také placením v naturáliích. Běžně se lze setkat s pokutou jedné bečky nebo prostice soli. Pokud se hrálo v krčmě během bohoslužby, mohla být pokutou libra vosku. Stejným materiálem si pak nechávaly platit i některé cechy. Kromě zaplacení pokuty musel potrestaný leckde také podstoupit nedobrovolný pobyt v šatlavě nebo ve věži. Třemi dny ve věži a k tomu pokutou jedné prostice soli 989

AČ XXIII., s. 135. Tamtéž, s. 218. 991 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 84. 992 Sejbal, J.: Základy peněžního vývoje, s. 211 – 213. 993 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, s. 83 – 84. 994 AČ XXII., s. 103, 169 a 276. 995 Tamtéž, s. 96. 996 Tamtéž, s. 507. 990

189

byli potrestáni (v případě, že se unich hrálo) jindřichohradečtí krčmáři. A kdo by hrál o plné, ten má sedět v kládě den a noc a „hospodář pokutu přece dá.“997 „Skutečného trestání“ se v případě hazardních her užívalo i jinde. Na plnění trestu měli dohlížet rychtář a konšelé, resp. ve městech purkmistr a městská rada. Jak si ale šlo povšimnout, panovaly mnohde obavy o pečlivost těchto osob při výkonu jejich funkcí. A nebyly to obavy plané. Roku 1542 byli v Kladrubech odsouzeni dva konšelé (Pavlíček a Hrnčíř) za hru a následnou rvačku a roku 1563 za víceméně shodnou věc přísežný starší Petr Šaroun ve Dvoře Králové. Jelikož se jednalo o tak významné muže, musel být jejich trest exemplární, a proto tvrdší. Pavlíček s Hrnčířem si proto museli po zaplacení dvou kop grošů odsedět ještě dva týdny ve vězení s tím, že jakožto přísežní se her dopouštět nesmí. To Šaroun strávil v šatlavě pouze týden. I tak to ale bylo více, než kolik by bylo přisouzeno běžnému měšťanu.998 Ukázkově (a řekl bych, že i spravedlivě) byl vyřešen nám již známý herní spor z Kojetické krčmy. Blažej Halouš, který si tehdy stěžoval na Jíru Nováka, byl totiž v té době také konšelem. Proces jsme opustili ve chvíli, kdy obě strany pronesly svou žalobu a čekají na výnos. „Po vyslyšení obojí strany správu učinili rychtář a konšelé o témž Jírovi Novákovi, že by tak bylo, což on Blažej do něho stěžoval. A tak jsouce týž Novák křiv, musel se s ním, Blažejem, ruky dáním smířiti, a aby jemu to bylo odpuštěno žádati. Však přes to Blažej konšelem jsa, maje na sobě dobrej příklad dáti, že jest se hry dopustil a s ním hrál (ježto kdyby nebylo vohně, nebylo by dejmu), spolu s ním do trestání šatlavního jest dán, a v něm za tři dni držáni byli.“999 Her v krčmách si všímala i dobová literatura. Například ve vydané písni Alše Knoblocha o trunkopolství (opilství, pijáctví) z roku 1561 se vyskytuje kritika podobající se odůvodnění z vrchnostenských zákazů. Znovu se zde píše, že lidé „lají, hrají“ a opíjejí se, „tratíc pověst, statek zdraví…“1000 I autor Frantových práv si tropí žerty z toho, jak, maje jednou „nevážných“ 40 zlatých, sedě v hospodě, všechno prohrál. A nabádá k podobnému jednání i ostatní. Kdyby prý někdo měl problémy s utrácením přebytečných peněz, „jdi mezi hráče a prohraj je, ano tak dobře je prohrati, jako marně utratiti.“1001 A lidé podle frantovských zásad nemají (pod pokutou libry vosku) chodit do

997

AČ XXIII., s. 319. Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 84. 999 AČ XXIX., s. 107. 1000 Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 98. 1001 Frantova práva a jiné kratochvíle, s. 35. 998

190

kostela, neboť se tam káže proti jejich cechu. Zvláště proti freji, hrám a pití.1002 Velmi výmluvná je také další ukázka z Věníku fíkového. Opilství se zde zrovna snaží ospravedlnit připíjení: „Mně se vidí, že nemám tak velikého hříchu, splňujíc aneb pijíc polovičku a plnou, jako kdybych v šenkovním domě ustavičně sedě hrál, svůj statek utráceje, mrhal, aneb jiného též o jeho připravoval.“ Střídmost mu tuto tezi dokonce ani nevyvrací. Dí však: „Ej, buď ten menší anebo onen větší hřích, proto tebe to neočišťuje…“1003 Aby byl boj proti hazardním hrám všeobecný, pokoušeli se od nich (stejně jako od nemírného pití a přílišného sedání v krčmě) lid odradit na svých bohoslužbách také duchovní. Pro příklad lze uvést kázání bílovského faráře z přelomu 17. a 18. století. Kazatel chtěl na důkaz špatného vlivu her uvést příklad z běžného života: Prý slyšel o jednom velmi náruživém hráči, který když umíral, prosil své druhy, aby po jeho smrti z jeho kostí vyrobili nové kostky a jeho vydělanou kůží aby potáhli stůl a na něm pak hráli.1004 Takto moralistní kázání mohlo být sice velmi nadnesené, dokumentuje ale postoj, jaký církev k hazardním hrám zaujímala. Duchovenstvo se mimochodem pokusilo i o jeden zajímavý tah, jak jeho pohledu neuspokojivou situaci zlepšit. Církev si všímala, že obliba kostek a karet je u obyvatelstva velmi vysoká, a že proto není velká šance je od těchto her odradit úplně. Vytvořila proto koncepci tzv. „duchovní hry“. Ta měla v případě kostek spočívat v tom, že počet ok na stranách měl symblizovat vážné pravdy křesťanské věrouky; a v případě karet se zase na jednotlivé listy malovaly různé biblické výjevy a osobnosti. Oba tyto pokusy selhaly. Církev si totiž bohužel neuvědomovala, že hra bude v takto okleštěné formě bez prvků napětí a možnosti výhry pro lidi nezajímavá.1005 Koneckonců ani hlasy z kazatelen pravděpodobně příliš mnoho hráčů od jejich činnosti neodvrátily. V tomto směru naopak někdy slavili úspěchy vesničtí a městští obyvatelé, když se jim podařilo naučit svého faráře hrám o peníze.

Krádeže a loupeže V úvodu k této kapitole jsem psal, že raně novověká krčma měla velice příhodné prostředí pro některé typy zločinů. To rozhodně platí v případě hospodských krádeží a loupeží. Krčma byla téměř ideálním místem jak pro menší zloděje soustřeďující se na

1002

Frantova práva a jiné kratochvíle, s. 28. Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 130. 1004 Týž: Z her a zábav staročeských, s. 31. 1005 Čech, J.: Hazardní hry v Čechách v 16. a 17. století, s. 10. 1003

191

kapesní krádeže, tak i pro větší lupičské bandy přepadající domácnosti. V prvním případě musel zlodějům vyhovovat hospodský ruch a chaos a zároveň snížená pozornost způsobená vypitými nápoji, zabráním do rozhovoru nebo soustředěním se na hru. Pro kapsáře muselo být takové prostředí téměř rájem. V případě druhém zase lupiče přitahovala krčma jako zpravidla jedna z nejbohatších usedlostí ve svém okolí. Ať už šli najisto nebo ne, měli vysokou pravděpodobnost, že si z tohoto podniku odnesou poměrně vydatnou kořist. Velká část případů, kdy si některý z hostů z krčmy odnesl majetek, který mu nepatřil, nebyla předem naplánována. Možnost sebrat někomu kus oblečení nebo peníze se leckdy naskytla nečekaně. A vzhledem k tomu, že se do hospod někdy stahovali lidé nejrůznější pověsti, nebylo se čemu divit, když někdo nabízené šance k vlastnímu obohacení využil. Většinou zloději využívali chvilkové nepozornosti nebo (v lepším případě pro ně) nepřítomnosti majitele příslušné věci. Tak třeba Prokeš Řezník vzal roku 1564 v jedné krčmě nějakému sedlákovi 16 grošů „když jest spal na stole.“1006 Pekař Zych vzal roku 1569 v pražské cechovní hospodě peníze ostatním pekařům zaujatým hrou.1007 Nebo roku 1585 se přiznal Pavel z Holic: „Krčmáři v Petrovicích vzal jsem ručnici dlouhou v světnici, tu jsem prodal v Mejtě…“1008 Některé taskovéto krádeže byly opravdu dílem náhody. Mnozí lapkové a kapsáři ale raději vycházeli štěstí naproti, a to často poměrně výrazně. Nedá se totiž už považovat za náhodu, když se jednomu člověku podařilo během krátké doby obrat hosty ve dvou či třech hospodách. Jeden muž třeba roku 1576 svědčil, že „v Rychnově u jednoho souseda“ vzal kožich, sukni, čepici a další oblečení a potom „v druhý hospodě, též v Rychnově, vzal váček ženský a prstýnek.“1009 Nebo roku 1589 sdělil vyšetřovaný Jan Kubišta, že jednou vzal v krčmě v Bělé Jankovi z Běrunic 11 bílých grošů a jindy Hanušovi v Roudnici opět v krčmě 5 bílých grošů z kalhot. Chtěl se prý kvůli tomu zabít, protože ho tížilo svědomí. Nakonec byl za své skutky popraven.1010 Úplnou obživu si z hospodských krádeží udělal Dušek z Mažic, který, když byl konečně roku 1573 chycen, vyvzpomínal seznam svých zločinů: Mimo jiné vzal někomu peníze „v marštali v Tejně – nemumím menovati, kterak u nich říkají na kterej hospodě, jest u rynku.“ Další peníze sebral jednomu sedláku v hospodě v Soběslavi. V další krčmě „nějakému kováři 1006

Z táborské knihy černé, s. 177. Archiv hl. m. Prahy, 1056, folio 32. 1008 Knihy smolné, s. 91. 1009 Smolná jinak černá kniha města Solnice, s. 27. 1010 Knihy smolné, s. 102. 1007

192

z Nepomuka vzal sem kopu krošů. Měl je v váčku, a já lezl pod stůl a vzal sem jemu je; a tak sem pravil, že hledám kostky.“ Potom ukradl peníze opět hospodě a znovu „v Tejně nějakému pacholku. (…) A vzal sem mu je, ležel, měl je v tobolce. (…) V Soběslavi, týž na tej hospodě, pobral sem peníze nějakému pacholku, měl je v tobolce a spal.“1011 Cílené a dopředu promyšlené bývaly většinou krádeže uskutečněné při nocování v zájezdních hostincích. Šebestián „z Meziříčí pod Rožnovem“1012 ukradl někdy před rokem 1541 v Manětíně při noclehu sukni a tu prodal krčmáři v Štiši za 1 kopu a 7 grošů.1013 Zikmund z Třeboně se roku 1603 přiznal k tomu, že v Ševětíně na noclehu odcizil třem formanům peníze (16 kop grošů), „měli váčky pod hlavou s penězi.“1014 Ve stejném období brával formanům ve spánku peníze i Jarolím z Neveklova.1015 Roku 1615 zase vypověděl Jura z Bystrovan, že mj. „v království českém jednomu stavu rytířského, jménem Štefanovi, jsouce s ním na cestě, usnouce opilý v hospodě, vytáhl z kapsy 6 zl.“1016 Ve stejném roce pak, při jarmarku v Uherském Hradišti, vzal Janek „ze vsi Loun ve Slezsku (…) jednomu Uhru nočního času v hospodě, když ti Uhři zesnuli, pod hlavou sanistru s penězi…“1017 Někteří zloději měli terén předem pečlivě prohlédnutý a v noci už šli najisto. Jistý Václav roku 1607 ukradl peníze v hospodě pana Danihele Čápa. Vzal je panu Bechyňovi, když spal a „rozhostil se.“ Nechal prý kalhoty a tlumok na stole a Václav tak lehce otevřel tlumok klíči z kalhot. „A to bylo ve sklepě, ale byl klíč ve dveřích od sklepa.“ Do hospody se Václav dostal zadními dveřmi; už to v Čápově krčmě dobře znal, kdysi u hospodáře totiž sloužil. A když přijel legát z Polska, také mu chtěl něco uzmout. „…Vešel sem taky skrze vartu do pokoje, kde ten nejvyšší lekát ležel. A světlo hořelo, bylo tam těch mnoho vartýřů a hejduků, leželo po zemi, po lavicích.“ Ale vyplašili ho a utekl. Když se tehdy Václav přiznal ke svým hříchůma bylo jasné, že trestu neunikne, projevil se přecejen jako ne zcela špatný člověk, když prosil za odpuštění pro pana Danihele Čápa, jehož spolu s jeho ženou z celé záležitosti podezřívali. Podle Václava o ničem nevěděli a rovněž tak jejich čeládka.1018 Na okrádání kupců, formanů a pocestných ve spánku se tedy soustředilo celkem hodně zločinců a cestující si tak museli na své věci při noclehu v hostinci dávat velký pozor. A jak vidno, mnohdy jejich majetek nezachránilo ani to, když si jej na noc vložili 1011

Z táborské knihy černé, s. 259 – 260. Patrně jde o Valašské Meziřící. 1013 Knihy smolné, s. 17. 1014 Z táborské knihy černé, s. 334. 1015 Tamtéž, s. 337 – 340. 1016 Smolná kniha města Lipníka, s. 33. 1017 Tamtéž, s. 49. 1018 Z táborské knihy černé, s. 353 – 354. 1012

193

pod hlavu. Jen když byl zloděj poněkud nešikovný (jako jsme to mohli vidět v případě Jihočecha Václava, který se o noční lup pokusil třikrát a pokaždé byl přistižen),1019 přečkaly hmotné statky hostů noc bez úhony. Sortiment nejvíce ohroženého zboží závisel jednak na dosažitelnosti objektů zlodějova zájmu a pochopitelně i na jejich hodnotě. Nejčastěji můžeme narazit na krádeže peněz a různých částí oblečení, jako byly kabáty, kalhoty, mužské a ženské sukně. Černý Jíra roku 1556 „ukraď (…) v Roudným škorně šenkýřovi.“1020 Oblíbeným a ceněným úlovkem bylo například také již zmíněné ložní prádlo a cínové konvice. V případě, že se lupiči soustředili na vyrabování krčmářovy domácnosti, stál v centru pozornosti zejména „šenktyš“, v němž se zpravidla schraňovaly peníze. I roku 1580 přinesl zkroušený hospodský Zejdl pražským truhlářům úplně vybranou truhlici, kterou měl v cechovní hospodě na starosti. Nevěděl, jak ke krádeži došlo, ale stejně musel řemeslníkům zaplatit 16 kop grošů, které prý v truhlici byly.1021 Mnoho zlodějů se ale s otevíráním truhel a skříněk nezatěžovalo a z krčmy odnesli zkrátka všechno, co pobrali. Zajímavé je, že tržbu za prodaný lup zloději často utratili znovu právě v krčmách. Neměli totiž příliš na výběr, kam se uchýlit. Mnozí z nich byli známé firmy a leckde na ně měli spadeno. Byli tak zvyklí přežívat hlavně po krčmách a tento styl života některým snad i vyhovoval. Třeba osud peněz ukradených roku 1615 uherským nocležníkům byl takový, že s nimi zloději prchli „do svej hospody, k nějakému Jurkovi Šafraníkovi, totiž čtvrtý dům od tej hospody,“ kde ke krádeži došlo. Nakonec se z města přesunuli úplně a zůstali ve vsi Bělově v krčmě Václava Kučery.1022 Zloděj Martin Jeduška roku 1591 vypověděl, že „těch peněz při druhém vzatku bylo za 14 sudův piva a že je spolu propili a na ně pili.“1023 S největší pravděpodobností po krčmách. Jiný zloděj, Bartoň, roku 1567 všechny ukradené peníze „pomalu utratil a prohrál a propil, chodíce po krčmách.“ Ale přiznává: „A taky mi jich něco nějaký vosoby vandrovní pobraly, když sem se vopil.“1024 Tento hospodský koloběh kradených peněz pěkně dokládá i Kašpar Chalupa z Třeboně, který prý roku 1585 odcizil nějaké věci… „A potom sem šel k Váčkaři na Hory a tam sem pil, u Váčkaře, a tam mi ty peníze, které sem Boháčovi v Planý pobral, zase pobrali, těch čtrnácte kop, u Váčkaře, nevím kdo; byl sem vopilej.“1025 1019

Viz výše, s. 96. Z táborské knihy černé, s. 140. 1021 Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 127. 1022 Smolná kniha města Lipníka, s. 49. 1023 Smolná jinak černá kniha města Solnice, s. 38. 1024 Z táborské knihy černé, s. 196. 1025 Tamtéž, s. 289. 1020

194

Někteří zloději se nespokojovali s občasnými olupováním hostů v krčmách a zaměřovali se přímo na vlastnictví majitele tohoto výnosného podniku. Michal Němec roku 1575 vypovídá: „Vzal sem u Rezků na hospodě čtyři prostěradla. Dobyl sem se do pokoje, vodemkl sem sobě; měl sem klíče, a ty klíče sem vzal zde v městě tomto v Táboře, v jednom domě u kostela. Pil sem tam na víně; vypil sem tam dva žejdlíky vína, a ty klíče ležely na lavici, a já na ně sem vsedl a seděl sem na nich. A potom vzavši ty klíče, šel sem s nimi pryč.“ Klíče potom za městem upravil pilníkem. „A potom sem šel do hospody k Rezkovům, a když sem svou chvíli uhlídal, i vešel sem do pokoje nočně, a tam sem ty prostěradla pobral sám jedinej.“ Dále pokračoval: „K tomu se znám: Když sem ležel v Hradci v Jindřichově, na hopodě v rynku, na noclehu, taky sem vodemkl truhly dvě nočně v tom pokoji, v kterém sem ležel. Měl sem sebou klíč svůj k tomu strojenej. A v těch truhlách bylo dosti šatů a peněz, ale nic sem tam nevzal; nesměl sem, protože bylo město zavřený…“1026 Podobně se živili i nějaký Pavlíček a Zika, o kterých jejich přítel prozradil, že jakémusi kupci v hospodě sebrali plášť. „A tak činívají: Když jim dadí nocleh v hostěnici, tomu Pavlíčkovi a Zikovi, k čemu jen mohou přijíti, nechaje odevříno ujdou pryč…“1027 Krčmář Vaněk také nežil čestným životem. Kromě toho, že provozoval hospodu, kradl všude možně a přiznal se i k následujícímu skutku: „Potom jsme šli do Příkaz a tu jsme vybili Šíchovce, kterejž pivo šenkoval, a vzali jsme jemu 17 kop, zavřeli jsme jej, ženu dívku, děvečku do sklepa.“1028 Také jsme již viděli, jak roku 1594 vyloupil Janek z Víkovic hospodu „V Ejvanovicích u Václava Šakala,“ když si se svým komplicem chytře počkali na čas jarmarku, kdy bylo v „šenktyši“ hodně peněz.1029 Některá tato loupežná přepadení krčem byla i dosti brutální a jejich aktéři se nezastavili ani před fyzickým násilím na obyvatelích domu. Linhart Fres z Amberka se svými kumpány roku 1605 vlezl oknem do krčmy ve vsi Tlučné „a na krčmáře do komory dveře vyrazili.“ Krčmáře svázali a „krčmářka pak vida nezbytí, vyhodila jim z lože 50 kop, prosíc jich, aby ji a muže jejího nechali.“ Než lupičům se peněz zdálo být málo a tak lili krčmářovi na hlavu rozpálený vosk ze svíček, aby jim řekl, kde jsou další. Když moc nepořídili, „majíce odjíti, krčmáře s krčmářkou do pivnice svázané vhodili…“ Alespoň však tehdy zachránili holý život. To šenkýř Vrzal se ženou byli roku 1589 zloději, kteří přišli vykrást jejich hospodu, bez milosti zavražděni.1030 1026

Z táborské knihy černé, s. 266. Tamtéž, s. 270. 1028 Knihy smolné, s. 57. 1029 Smolná kniha města Lipníka, s. 27. 1030 Z táborské knihy černé, s. 304. 1027

195

Překupnictví S krádežemi, zloději a i jinou pochybnou klientelou některých šenkýřů a krčmářů souviselo překupnictví. Mnohé, zejména venkovské hospody ležely v ne zrovna přehledných oblastech a vrchnost o tamějším dění neměla příliš zpráv. Do takových krčem se stahovali lapkové a tuláci z širého okolí a hospodští, kteří často sami nepatřili k nejušlechtilejším, tyto lidi ubytovávali, případně schovávali. V neposlední řadě od nich také kupovali různé zboží a rozhodně se prodejců neptali, odkud je mají. V těchto místech, kam spravedlnost nedosáhla, to ostatně nebylo důležité. Již v dosud napsané části se objevilo několik příkladů zlodějů a podobných lidí, kteří přinejmenším podezřelé zboží prodávali krčmářům nebo si je u nich schovávali. Někteří hospodáři věděli, že jsou tyto věci kradené, jiní to jen tušili. A někteří to nevěděli vůbec, ale původ nabízených předmětů je nezajímal, jednoduše je přijali. Příkladů je mnoho, pro představu uvedu tento: Matouš Zemek roku 1520 u výslechu vzpomínal, co kde komu uzmul a následně dodal, že „to nosili k šenkýři do Budyně, Filipovi, a věděl vo tom, že je kradené, a to vod nich přijímal.“1031 Nebo Vondra z Člunku roku 1554 pověděl: „Babovi ukraď sem 3 sejry a pytel a prodal jsem jej u Brčkovců tý ženě, která šenkuje.“1032 Jan Nádeníček se roku 1571 přiznal, že ukradli svému pánu džber ovsa. „A ten čber vovsa sme propili všickni v krčmě pána našeho u Adamky. A ta Adamka jest o tom dobře věděla. (…) A dala nám za něj Adamka půl čtrnácta bílýho, propili sme je.“1033 Íva Šmejdířka roku 1585 vyznala,že její muž spolu s dalšími dvěma lidmi ukradli v Sedlčanech na trhu nějaké věci a všechno to pak nesli do nedaleko ležící Lhotky k tamější šenkýřce. Něco z toho u ní propili a zbytek jí dali schovat. A podíl svůj a manželův nesla Íva do Votic „na panskou hospodu, tu na kraji, jako mimo ni jedou do Prahy.“ A tam věci zakopali do sena.1034 Jarolím z Neveklova, který onehdy živořil pouze o houbách, se také neživil poctivou prací. Mimo jiného se svěřil: „…druhou ručnici, kterou sem myslivci ukradl, tu sem prodal zde v Táboře Němci, šenkýři na Bílým koni; ale von vo tom, ten šenkýř, nevěděl, bych já ji, tu ručnici ukraď; dal jest mi za ni padesáte krošů. (…) Předena sem pokradl ouředníku neveklovskýmu a ta předena sem prodal Mandě, šenkýřce Na Kocandě.“ Ta však věděla, že Jarolím zboží zcizil. „A vona kupuje i vod jinejch všecko kradený, co jí kdo přinesou.“1035 1031

Z táborské knihy černé, s. 38. Tamtéž, s. 138. 1033 Tamtéž, s. 242. 1034 Tamtéž, s. 294. 1035 Tamtéž, s. 338. 1032

196

Díky podobným svědectví se nelze divit, že některé vrchnosti nabádali své krčmáře, aby pod trestem kradené zboží nepřijímali. Spíše mě překvapuje, že jsem na podobný artikul narazil poměrně málokrát. Mikuláš Černobýle nabádá krčmáře aby takové zboží nebrali hlavně od panské čeledi,1036 kradeného zboží se mají vyvarovat i krčmáři poddaní svatojiřskému klášteru1037 a také pražští šenkýři.1038 Někteří šenkýři zloděje ke krádežím sami nabádali. Krčmář ze vsi Okrouhlice přemluvil roklu 1571 Vaňka z Mezihoří, aby pro něj někde sebral sýry a hrnec másla. Dal mu za to následně 20 bílých grošů.1039 Šenkýřka Krupičková z Žíšova zase navedla jistou skupinu k vyloupení jednoho domu v Hrušově Lhotě. Jediné, co si z celého lupu vzala, byla ale jen „dvě nebo tři prostěradla.“1040 Nemusím podotýkat, že krčmáři si tímto způsobem vylepšovali svůj zisk. Přijaté věci buď využili v krčemním provozu nebo je přeprodali či vyměnili dál. Jeden kus oblečení za druhý směnil roku 1587 Pavel Hrubeš se šenkýřem z Košíně.1041 I Jan Veselka roku 1538 sdělil: „Mám sukni a pláštěk od Říhy, šenkýře z Dobronic, za mou sukni. A pravil mi, že byli na Hovorkovi.“1042 Mnozí hospodští neměli tak ucelenou představu o tom, jaké věci by po svých přátelích chtěli přinést, pouze je pobízeli, ať jim zkrátka nosí všechno. To byl případ i známých Jana Formánka, který roku 1589 vypověděl: „V Sudiměřicích sme nejčastěji bejvali hospodou u Marušky šenkýřky, a samýmu šenkýři říkají Havel. (…) A co sme kde kradli, to sme všecko jim nosili, a vona i sám Havel šenkýř o tom o všem dobře věděli. A co sme jim prodali, tej marušce, a vona to do Prahy nosila a prodávala (…) A to jen k ní sme nosili, a vona to vod nás všech kupovala a peněžila, A na to nás navozovali sám i sama, abychme šli a brali, kde co můžem, že voni to všecko vod nás koupí.“ Jindy pak Formánek nosil věci k Mandě, šenkýřce ve Vyšově. Ona to všechno odkoupila za 20 grošů a Jan Formánek získané peníze všechny propil a prohrál v její krčmě. A když neměl na zaplacení, řekla mu Manda, ať něco zase ukradne a zaplatí tím. A takovým způsobem prý Formánek žil několik let.1043 Kromě peněz a oblečení byla pro krčmáře vítaným zbožím zvěřina. Pytláctví v 16. a 17. století celkem kvetlo a překupníci s masem byli v hospodách vítáni, neboť pak hostům mohla být předložena pestřejší jídelní nabídka. Vrchnosti se podobné praktiky 1036

AČ XXII., s. 130. AČ XXIII., s. 382. 1038 Archiv hl. m. Prahy, Šenkýři 23, folia 3 a 14. 1039 Z táborské knihy černé, s. 247. 1040 Tamtéž, s. 292. 1041 Tamtéž, s. 301. 1042 Tamtéž, s. 1538. 1043 Tamtéž, s. 305 – 306. 1037

197

ale moc nezamlouvaly. Roku 1541 byl udán Šimon, rybář z Hradce Králové, že v okolních lesích a jinde na pernštejnských panstvích střílí všelijakou zvěř „a tu prodává do Hradce Kadrmanovi a jiným po těch domích šenkovních a hospodách a kde jsou mocnější hospodáři.“ Jednou zastřelil srnu a přivezl ji Kadrmanovi do dvora „a Hradečtí jsou o tom zvěděli a tu lani vzali a jí se rozdělili, neboť oni to dobře umějí…“1044 To je typický příklad toho, že krčmáři občas kupovali od pytláků zvěřinu a tu pak prodávali svým hostům. Nemuselo ale, jak jsme viděli, jít jen o pytláky. Viktorin z Heřmanova Městce prodal na přelomu 30. a 40. let 16. století krčmářce v Libišanech 2 x 59 hus,1045 Štěpán, který se onehdy svěřil že jedl v krčmě vlastnoručně ulovené ryby a raky, měl na svědomí i další zločiny, mimo jiné i že kradl sousedům slepice a prodával je šenkýřce.1046 Jan z Brandlína ukradl roku 1604 ještě s šenkýřem z Bělé panu Václavu Lapáčkovi dvě ovce a ty pak šenkýř Jan doma zabil a zpeněžil „pitelům.“1047 Kromě odběru a prodeje kradených věcí si někteří krčmáři přivydělávali i jinak. Třeba tím, že se podíleli na padělání peněz a jejich vpouštění do oběhu. Například z jižních Čech máme svědectví, že „Petr, krčmář z Habru, koupil toho sukna 2 postavy, všecko za falešné peníze, které sám dělá.“1048 To bylo zhruba před rokem 1530. O nějakou desítku let později vyráběl falešné mince také Východočech Jan Krška. Do podvodu bylo opět zapojeno několik krčmářů a Krška o jejich roli řekl: „…Plechy k tomu a měď jednával nám Jiří Vodička, krčmář, kterej ten čas byl v Hnátnici a nyničky na Plesu jest krčmářem proti kostelu u tvrze. (…) Krčmář Vitřinos, bejval ševcem na Moravě před Dívčími Hrady, také věděl vo těch penězích, že jsou falešný, neb jsem jemu je nosíval.“ Všichni krčmáři za padělky Krškovi dávali „polovici dobrejch peněz.“1049 Krčmáři napojení na činnost lupičských skupin těmto lidem pochopitelně vycházeli všemožně vstříc a často jim také poskytovali možnost základny ve své hospodě. Jan Žamberský ze Žamberka, chudý zeman, mezi lidmi známý spíše jako Hubka Mládek, se též účastnil mnoha přepadení a krádeží. S nějakými dvěma kumpány se seznámil roku 1550 v krčmě u Prchala v Plaňasech… „neb jsme u něho mívali svá stanoviště, i jiní lotři a on nám říkával: ‚Pite, zaplatíte mi, až vás Pán Bůh penězi nadělí!‘ a věděl dobře, že jsme lotři.“1050 Jiní lupiči měli počátkem 16. století „stanoviště v Meziříčí u Víta krč1044

Knihy smolné, s. 26. Tamtéž, s. 14. 1046 Z táborské knihy černé, s. 222. 1047 Tamtéž, s. 342. 1048 Tamtéž, s. 57. 1049 Knihy smolné, s. 31 – 32. 1050 Tamtéž, s. 56. 1045

198

máře.“1051 Loupežník Petřík byl chycen roku 1567 a musel prozradit i své další známé. Prý se usídlili „v Chlístově v hospodě; chodívají tu v noci, někdy vo půlnoci, loupí po cestách a mordují.“ Jeden z nic byl prý i Valenta, co „jest vosedlej na druhý krčmě. (…) A voni všickni na to čekají tam a tam je všecky v Chlístově najdete v krčmě. A ten krčmář vo tom dobře ví, že kradou, a je fedruje a jim jísti dává a je zná všecky.“1052 Podobných loupežnických hospod bychom v Čechách a na Moravě našli více. Někteří krčmáři a šenkýři se loupežných akcí dokonce účastnili osobně, což je případ třeba zmíněného hospodského Říhy z Dobronic, který spolu s dalšími ve 30. letech 16. století vyrážel vykrádat jednotlivé usedlosti. Podle jednoho z jeho kompliců při tom prý i dva lidi zabil.1053 Nebyl ovšem jediným krčmářem s takto pošramocenou pověstí. Jednu z nejpochybnějších reputací v tomto směru musela dle mého názoru mít žena zvaná Moravka. Dozvídáme se o ní roku 1607 ze svědectví Tomáše Vřesného. Prý ukradli nějaké šaty a ty přinesli „k Moravce šenkýřce do Měšic, která šenkuje u pana Přehořovskýho.“ Šenkýřka věděla o tom, že jsou šaty kradené a prý předtím zloděje k jejich odcizení navozovala. A při odchodu se jich ptala, kdy se vrátí, aby na ně čekala s jídlem. Moravce ale nosili lidé kradené věci už předtím a i potom. A ona s nimi na lup posílala svého podruha, jakéhosi Jirku mlynáře, jehož „sobě proto chová, a von k ní všecko nosí, co kde komu pokrade, a na to jedí a pijí. A von, ten Jirka, nic nedělá, jen pije a hrá i s Moravkou líhá.“ Tímto způsobem se Moravka se svým podruhem přiživovali několik let a spolu s celou skupinou oloupili mnoho lidí. Když se pak vrchnosti podařilo pochytat většinu z loupeživé chasy s šenkýřkou spolupracující, popřela Moravka při výslechu veškeré jejich výpovědi a dařilo se jí nějaký čas vzdorovat spravedlnosti. Ale pravděpodobně ne dlouho. I když se v rámci tohoto případu nepíše, jak to s Moravkou dopadlo, setkáváme se s jejím jménem náhodou v úplně jiném procesu z doby krátce poté. Václav, který tehdy vykradl hostinec Danihele Čápa, seděl tehdy už ve vězení. A v jednom z posledních svědectví se pak zmínil, že s ním v jedné místnosti byla zavřená i žena jménem Moravka. Tehdy šenkýřka (již zřejmě smířená s popravou) po Václavovi chtěla, aby strážcovu malému pacholeti, které běhalo kolem vězení, namazal chléb rtutí a dal mu jej sníst. Snad to měla být její pomsta.1054

1051

Z táborské knihy černé, s. 29. Tamtéž, s. 199 – 200. 1053 Tamtéž, s. 117 – 119. 1054 Tamtéž, s. 346 – 352. 1052

199

Nežádoucí nevěstky Z mnohých poddanských řádů lze vyčíst obavy z přechovávání nevěstek v krčmách. A z některých dalších zmínek vysvítá, že proti lehkým ženám vrchnostenští úředníci i městské rady někdy zasahovat musely. Zde asi byl hlavním důvodem opravdu morální aspekt. Další pohnutkou snad mohla být také obava o ztrátu prestiže příslušné obce (zejména jednalo-li se o město). Šenkýři a krčmáři si nevěstky vydržovali z podobného důvodu, z jakého se věnovali překupnictví; byl to pro ně zdroj dalšího příjmu. A zatímco překupnictví kvetlo spíše mezi venkovskými krčmáři, troufám si říci, že s provozováním prostituce se mohli lidé setkat o něco častěji v měststském prostředí, i když ani na vsích nebyl tento jev neznámou veličinou. Rozšířenost lehkých žen po městských hospodách se odrazila v četných stížnostech obyvatelstva. Například v Praze bylo, jak se zdá podle nářků místních, „láryň“ docela hodně. Městská rada se proto rozhodla vkládat šenkýřům do jejich řádů artikuly podchycující tento problém. Na začátku 16. toletí se ještě považovalo za dostatečné, když šenkýř či šenkýřka předložili zachovací list, od roku 1568 už se ale měli šenkýři zaručit, že u sebe nebudou přechovávat ženek a dívek nestydatých, nebudou je přijímat do služby a kromě vlastní manželky nenechají v hospodě obsluhovat žádnou jinou ženu. Roku 1591 pak instrukce vinným šenkýřům říká „aby se šenkýř na žádné nepravosti nedíval, nevěstek netoliko nepřechovával, ale ani mezi hosti se nutkati a tříti jim nedopouštěl.“1055 I na jiných místech ale byly učiněny pokusy o vyhnání podezřelých žen z hospod. Kutnohorský řád roku 1566 poroučí, „jakož v některých hospodách pro své zisky osoby ženské, též panenčice podezřelé, pacholky scestné u sebe chovají, aby je hned vybyli.“ A to už předtím mnoho let bylo na tamější majitele krčem tlačeno, aby místo šenkýřek zaměstnávali muže.1056 V Litoměřicích byl, jak jsem už ukázal, roku 1528 zakázán všem svobodným šenkýřkám vinný i pivní výčep.1057 Strach o osud svých členů měly rovněž cechy. Proto ve svých artikulech tovaryšům často zakazovaly připíjet si v hospodě s nevěstkou, pod pokutou minimálně týden-

1055

Winter, Z-: Kulturní obraz českých měst, s. 93 – 94. Tamtéž, s. 94. 1057 Tamtéž, s. 95. 1056

200

ního platu.1058 A nebyla to pouze otázka Prahy, podobná cechovní nařízení se dochovala například z Olomouce1059 a jistě i odjinud. Snahy zbavit se potíží s nevěstkami různými zákazy ale nebyly příliš úspěšné, protože se problémy s prostitucí řeší i nadále. Jedním z důvodů byla poměrně idealistická koncepce šenkýřských instrukcí. U mnoha hospod totiž nebylo dost možné, aby zde obsluhoval pouze šenkýř se svou manželkou, chtě nechtě potřebovali výpomoc. A zároveň se hospodští rozhodli zákazy obcházet prostě proto, že se jim spolupráce s nevěstkami nadmíru vyplácela, obzvláště v obcích ležících na hlavních cestovních tazích. Některá města se snažila zbavit se těchto žen jejich vyhnáním (jako třeba Kolín roku 1606), ale většinou se zase časem vrátily zpět.1060 A leckde nepomáhaly ani pravidelné pochůzky rychtáře. Roku 1603 kdosi popisuje praktiky jednoho pražského šenkýře. Pronajal si prý místnosti v domě Šnejdarovic, „vyvěsil z každé strany dva věníky, ale nešenkoval nic, než ty povětrny opice přechovával; když přišel rychtář, vyšikoval je leckam, i do truhel zamkl, některé na žlaby utekly. Už 6 let se tu svojují Židé, Vlaši, Němci.“1061 Roku 1564 vznikla v Praze v hospodě na Proseku rvačka t toho, že hosté „vadili se s kurvou.“1062 Jednou zase přišla v noci Anna Klatovská se svým synem do šenkovního domu Anny Hřebečkové a křičela na krčmářku: „Láryně nydrlantská, vrať mi mého muže zase! (…) A vždy na ni povolávala a harapannou ji nazývala.“1063 V Postoloprtech bývaly koncem 16. století lehké šenkéřky i v hospodě na celnici, kde zasedal celní úřad.1064 Právo ovšem nevěstky někdy netrestalo příliš důsledně. Roku 1529 se dokonce plzenští konšelé zastali jedné pochybné šenkýřky proti sousedce Jaklíkové, která dotyčnou ženu tloukla „pěstí i hrnci.“1065 Někteří rychtáři zase podezřelé živobytí za úplatu přehlíželi. Pražský rychtář Vejvoda roku 1581 vyčítá svému předchůdci Smolíkovi, že mu nevěstky nosily kmentové košile a on si jich za to nevšímal. Novoměstský rychtář zase někdy před rokem 1592 sebral z důvodů prostituce Vlašku Alžbětu. Ale dříve, než to oznámil, nabídl Alžbětě, že „za dva uherské zlaté o ní dobrou zprávu v radě dá.“1066

1058

Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 394. Kühndel, J.: Vývoj olomouckých řemeslných cechů, s. 130. 1060 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 95. 1061 Tamtéž, s. 94. 1062 Archiv hl. m. Prahy, 1048, Knihy svědomí, folio 30. 1063 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, s. 97. 1064 Tamtéž, s. 95. 1065 Tamtéž. 1066 Tamtéž, s. 96.

1059

201

Ne všechny nevěstky působily v součinnosti s konkrétním šenkýřem. Některé dívky si přivydělávaly na vlastní pěst. Roku 1697 byla z prostituce podezřelá jistá Rosina Keplová. Svědci na ni tehdy prozradili: „To je pravda, když jest Rosina Keplová u Daniele Prtáka za děvečku sloužila, že jest pro ni on Daniel Prták do hospody posílati musel (…) jako i na bečvářský hospodě za častý nočního času bejvala.“1067 Je tedy vidět, že tato živnost kvetla i v poměrně uspořádané době konce 17. století. O co více asi muselo ve městech pobývat nevěstek v časech válečného chaosu, při množství vojenských posádek uvnitř hradeb. Ale že nevěstky nebyly pouze doménou městskou dokazuje případ z často jmenované vsi Kojetic. Roku 1590 byl uvržen do vězení místní krčmář Jan Pechan za to, že ve své hospodě přechovával „2 kurvy a s nimi jiným škodil.“1068

Podvody šenkýřů a hostů Šenkýři měli mimo jiné ve zvyku různě šidit hosty. Většinou tak činili v souvislosti s naléváním piva a vína. Nadarmo se nepíše ve Frantových právech, že není „šenkieř, aby některého žejdlíku kradmo nevypil aneb některého groše nezachoval“ a také „krčmář, aby nepřipsal.“1069 Na tyto prohřešky upozorňují české i moravské sněmy, snaží se je řešit různé selské i městské řády a i císař Rudolf roku 1578 nakazuje rychtářům všech královských měst, aby ustanovili pevné míry a ceny piva. „A kterýž by se šenkýř aneb šenkýřka v takovém piva dávámí, tak jakž vyměřeno bude, nechovali a méně piva dávali aneb pivo falšovali a vodou dolejvali, z těch jeden každý aby rychtáři JMC jednu kopu grošů českých propadl a beze vší milosti dáti byl povinen.“1070 Častým a špatně poznatelným podvodem bylo ředění a míchání nápojů. Tyto praktiky byly mezi šenkýři běžné již v 14. a 15. století a kritizoval je za to například Tomáš Štítný ze Štítného. V 16. století to pak rozhodně neustalo spíše naopak.1071 Pivo často falšovali již jeho výrobci. Stěžují si na to lidé například roku 1629 v Praze na Starém Městě. Nákladníci prý „někdy lehčejší piva zvařili“ a potom přemlou-

1067

Archiv hl. m. Prahy, 1085, folio 263. AČ XXIX., s. 121. 1069 Frantova práva, , s. 17. 1070 Zíbrt, Č.: Z dějin piva a pivovarnictví, s. 235. 1071 Tamtéž, s. 4 – 5. 1068

202

vali šenkýře, aby takto nekvalitní pivo čepovali. Když na to šenkýři nechtěli přistoupit, zkoušeli je nákladníci podplatit.1072 O tom jsem již psal v oddíle o městských šenkýřích. Většinou ale pivo ředili a různě míchali sami šenkýři. Do kvalitního, dobrého piva přilévali pivo slabší, pivo řídké nebo prostou vodu. V řádu ze zmíněného roku 1629 se píše, že šenkýři nemají „falšovati bílé řídkým a ječné conventem dolívati (…) neb nyní piva falšují a míchají.“1073 Podobným způsobem se slévala i vína. Horší do zbytečně příliš dobrého a lepší do nevyhovujícího. Případně se pod jménem kvalitnějšího nápoje prodával méně kvalitní.1074 Pokud měl šenkýř z nějakého důvodu nápoje zkažené a musel či chtěl je prodat, používal k jeho zlepšení různé bylinné směsi. Pro ty, kteří by chtěli vědět, jak chuť piva zaručeně zvelebit, se dochoval z roku 1595 zajímavý recept: „Fialový kořen do vína aneb do piva v pytlíčku zavěšený dává mu libou vůni a šmak. Chceš-li míti pivo dobré a vonné, vezmi půl lotu dobrých hřebíčků, tak mnoho usušených a zkrájených bobků a to spolu v pytlíčku zavěs do sudu. Podobně zvěšuje se také do piva kořen Benedyktový, z kteréhož dobrého šmaku nabývá. (…) Španělové při stole času letního do vína jej (bedrník) kladou, že z něho libé chuti nabývá…“1075 Ovšem někdy se na hlavy krčmářů snášejí i stížnosti, že přidávají do piva věci mnohem horší, než jen koření, řídké pivo či vodu. Kněz Tomáš Bavorovský ve svém kázání z roku 1552 horlí: „Ti, kteří s šenky zacházejí, k tomu se přiznají, že rádi dvě za jednu napíší, ale o tom mlčí, kterak mnohokrát nápoje čisté falšují, opravují, vápnem, sirou, solí a divnejmi flastry mistrují, (…) že ho (bližního) netoliko o některý peníz připraví, ale mnohokrát i o zdraví…“1076 Do vína se, jak jsme viděli, také někdy přidávalo olovo. Někteří kazatelé ale byli ve svých kázáních proti falšování piva poněkud nerozvážní. Jan Blahoslav uvádí příklad jedné šenkýřky, která když jedenkráte přišla z kostela, pochvalovala si, jak pěknou a poučnou slyšela ten den bohoslužbu. Kněz prý mluvil o tom, jak někteří falšují pivo tak, že pak „ani pěny držeti nechce, tedy namydlí něco toho piva a vlejí do sudů. A takž se to pivo velmi pění.“ Dotyčná šenkýřka se tak na mši přiučila novému způsobu míchání piva.

1072

Zíbrt, Č.: Z dějin piva a pivovarnictví, s. 6. Tamtéž, s. 7. 1074 Například Národní archiv Praha, PT 75, PT 184, PT 186 nebo CV 8. 1075 Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 352 – 353. 1076 Týž: Z dějin piva a pivovarnictví, s. 7. 1073

203

Kromě toho, že šenkýři pivo a víno míchali, šidili i tak, že hostům nedolévali plné nádoby, případně jim pití podávali v nádobách menších nebo špatně „cejchovaných.“ V Praze kvůli tomu již roku 1390 vydali konšelé příkaz, aby nádoby v hospodě měly cejch nebo hřeb, až po který se musí nalévat.1077 Na to, aby tomu tak skutečně bylo, město dohlíželo. Osoba k tomu určená vlastnila vzorový žejdlík a čas od času s ním chodila na kontrolu.1078 Později měli šenkýři své poháry nosit na přeměření úřadům. Aspoň tedy ve městech. V 16. a 17. století již byly zavedeny stálé míry a lidé tak časem snad získali lepší odhad. I přesto jsou ale roku 1610 pražští šenkýři opět nabádáni, aby „lidem za jich peníze míry spravedlivé žejdlíky, poloupinty nebo pinty měli, i také spravedlivě po hřebíky cejchované dolívali.“1079 Hodně hostů už tou dobou ale naštěstí disponovalo svými vlastními nádobami, a tak si mohli správnost míry ověřit. Když přišla roku 1604 děvečka Eva Stolíková pro víno do jedné pražské staroměstské hospody, šenkýř nalil ze džbánu do jejího žejdlíku, a nebyl plný. Řekla: „Já ho nesmím vzíti, kýž jste mi měřili na váš žejdlík!“ Šenkýř zkusil žejdlík svůj a tam víno sahalo po hřebík. Avšak děvečka si trvala na svém, řkouc: „A přec není dolitý!“ Šenkýř se pak kvůli tomu musel dostavit s žejdlíkem k perkmistrovi, aby se zjistilo, zda měla Eva Stolíková pravdu.1080 V případě, že se špatná míra zjistila, bývala nádoba někdy na důkaz falše provrtána. Podvodný šenkýř pak většinou zbaven živnosti. Jiným způsobem klámání hostů bylo, připisovali-li „dvě za jednu,“ jak to pěkně zmiňuje Tomáš Bavorovský, totiž že nechali hosty zaplatit za více žejdlíků, než kolik jich vypili; praktika užívaná leckde dodnes. V roce 1578 se znelíbila i Rudolfovi II., který „zapovídá ubližovati hostům připisováním.“1081 Podle některých historiků se ale šenkýři stejně tohoto typu podvodu nedopouštěli tolik často. Byl totiž lépe odhalitelný a hrozilo zde nebezpečí trestu. Obsluha se proto prý uchylovala spíše k předešle zmíněnému míchání a nedolévání. Časté bylo také předražování nápojů. I tam, kde byly ceny piva a vína určeny, se mnohdy nakonec pití prodávalo za vyšší cenu. Někteří šemkýři tak činili z chamtivosti, jiní z nutnosti, neboť by mnohdy jinak nebyly schopní svým výdělkem pokrýt nájem a k tomu životní potřeby své rodiny.

1077

Winter, Z.: Řemeslnictvo a živnosti, s. 326. Týž: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 347. 1079 Národní archiv Praha, Cirkuláře a vyhlášky, CV 8. 1080 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 380. 1081 Tamtéž, s. 379. 1078

204

Ve městech se, jak již bylo řečeno, poctivost šenkýřů obvykle pravidelně kontrolovala. Za první či druhé klopýtnutí bývali šenkýři potrestáni pouze peněžitou pokutou, za opakované šizení hostů jim ale hrozilo zastavení z živnosti.1082 Na svědomitost venkovských krčmářů měl podobně v jiných směrech dohlížet rychtář s konšely a tresty zde byly opět jak peněžité, tak i fyzické. Aby to ale nevypadalo, že se podvody děly pouze ze strany hospodských, je třeba říci, že ani někteří hosté se v 16. a 17. století nezráhali zkonzumovat množství jídla a pití a následně utéci bez placení. Třeba roku 1577 se jal pražský hospodský Krištof pronásledovat nějakého Heymera Kyrše cizozemce, „jenž u něho několik mnoho neděl trval a protraviv nemalou sumu peněz, od něho brannou rukou ušel.“1083 Krčmáři ale mohli obecně pokládat za štěstí, podařilo-li se jim ještě někdy ušlý zisk dostat zpět.

Trestně právní zvyklosti spojené s krčmou Když roku 1569 zabili v pražském šenku Lidmily Vackové onoho Poláka, vydala se zdejší kuchařka pro právo – pro rychtáře. Tak tomu bylo i v jiných případech. Rychtář, někdy s pomocníky, se dostavil na místo zločinu (v tomto případě do krčmy), případným bojujícím zabavil zbraně a provinilce odvedl. Ve městech měl rychtář jakousi policejní funkci a za doručení trestané osoby do vězení byl osobně zodpovědný. O následné vyslechnutí vězně a vynesení verdiktu se pak starala městská rada. Podobně tomu bylo v podstatě i na vsi, kde rychtář s konšely dohlíželi na pořádek a o trestu provinilce potom rozhodli vrchnostenští úředníci.1084 Za velkou část přečinů krčmářů i jejich hostů následovaly, jak jsem psal, finanční pokuty, případně „skutečné trestání“ jako sezení v kládě nebo ve věži. Ovšem za několikanásobné krádeže mohl být host či šenkýř klidně popraven, a to na mnoho různých způsobů. Rozsudku smrti se pak mnohokrát nevyhnul ani ten, kdo úmyslně či nešťastnou náhodou v hospodské rvačce někoho zabil. Z dnešního hlediska se poměrně přísně trestalo pouhé poranění druhé osoby i když je pravda, že při množství uťatých prstů a „vylezlých vočí“ není slovo „pouhé“ přímo na místě. Tedy právní pokutou za zranění bylo useknutí ruky nebo vysoká finanční náhrada. Proto se nemůžeme divit Pavlu Hadovi, jenž ve své hospodě U Štiků káral rozháda1082

Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 348. Tamtéž, s. 353. 1084 Knoz, T.: Poddaný na předbělohorské Moravě, s. 41 – 42 a 54. 1083

205

né truhlářské tovaryše, že nenechají-li toho, „schromíc jeden druhého, museli by potom býti žebrákem.“1085 Na mále měl v tomto směru mlynář Ježek z Hrádku, který roku 1510 „s některými z obyvatel města (…) všel s nimi najprv v svádu a potom v nějakú bitvu krčemní…“ Pravděpodobně Ježek někoho v této bitvě poranil, neboť měl podle práva přijít o obě ruce. Naštěstí se za něj přimluvil Jan Šlechta ze Všehrd (po předchozí přímluvě Ježkových známých), který prosí, aby byl mlynář zachován ve zdraví a mohl tak dál vykonávat své řemeslo.1086 Zaručení se přímluvou nebo rukojemstvím za někoho bylo v 16. a 17. století poměrně obvyklou záležitostí. Velkou váhu ale mělo, hlavně když byl přimlouvající se známého a urozeného jména. Krčmář Václav Urbánek ze vsi Vrbice roku 1621 bohužel moc nepochodil: „Chtěl sem slíbiti za Jiříka Zelenku podevšecku svou živnost, když ho dal rychtář v krčmě v Radešíně do klády, aby ho nebral. A rychtář mě strčil a pěstí po mně uhodil a předce ho do klády vzal.“1087 Ani ne tak přímluvou, jako spíše výmluvou se pokoušeli obhájit jiní delikventi. Zajímavé je, že u některých typů výmluv nakonec soud opravdu viníkům odpustil nebo aspoň zmírnil plánovaný trest. Účinné bylo zejména, obhájil-li se viník tím, že příslušnou urážku pronesl z žertu nebo že tak jednal z opilosti. Roku 1564 se v KutnéHoře rozhodlo o jednom sporu takto: „Ta pře se zdvihá (tj. ruší) tak, jestli jest co od Havla Judexa, řezníka, při tom času opilém o Adamovi Kulovi, řezníku z Českého Brodu, promluveno bylo, to jemu k újmě poctivosti býti nemá.“ Ale aby z toho nevyšel prostořeký řezník tak snadno a také aby se to příště neopakovalo, bylo dále poručeno: „Však aby potom Judex, kdyžby kdy vopilej byl, hleděl řečí i skutkem pokoj chovati, šepmistři a konšelé jej vězením za tři dni pořád zběhlá trestati mají.“1088 Dnes bychom tyto argumenty považovali za poměrně irelevantní, ale tehdejší smýšlení bylo od toho dnešního poněkud odlišné. Nelze se proto divit pokusům mnohých provinilců vymluvit se na opilství, a to i přesto, že to někdy nebyla pravda. Například Jiřík z Šardic alias Macháček vykradl roku 1653 zámek v Miloticích. K tomuto skutku se přiznal, ale hájil se, „že cokoli učinil, to že z opilství učinil.“1089 A o něco později se vymlouvá zloděj Lukáš Milička, že o krádeži, z níž byl obviněn, nic neví, že u ní být nemohl a že „budouce

1085

Winter, Z.: Český průmysl a obchod, s. 414. AČ XVIII., s. 512. 1087 Archiv hl. m. Prahy, 1071, folio 135. 1088 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, Díl II., s. 817 – 818. 1089 Krevní kniha městečka Bojkovic, s. 41. 1086

206

hrubě páleným opilý, že nepamatuje.“1090 I Hynek Krabice z Weitmile ironicky zmiňuje, že člověk může v opilosti učinit cokoliv, „aniž kdo bude smíti vás z takového vašeho způsobu trestati, neb dobře věěti budou, když to vínu a opilství přičtete, což koli učiníte, že hodnou a slušnou a zvláště pak i poctivú vajmluvu míti budete…“1091 Přecejen ale tato výmluva nebyla samospasící. Při těžším provinění k ní soud pochopitelně příliš nepřihlížel. Roku 1525 byl v Olomouci předveden jakýsi rytíř Kryštof za to, že zabil jistým brařím Tučapovým bratra Jindřicha. Toho nejdříve přemlouval, aby s ním hrál, „a když Jindřich na něm peníze vyhrál, zase mu je dáti chtěl a Kryštof dobyv šaršúnu, jest jej zabil v Štemberce.“ Zmíněný Kryštof toto tvrzení nepopřel, jen řekl, že se to stalo z jeho velkého opilství a prosil proto o milost. Byl však sťat mečem druhého dne u olomouckého pranýře.1092 Ne vždy ale takovou záležitost soud vyřešil. Právní zvláštností raného novověku byla nechuť zemského i třeba komorního soudu se podobnými případy zabývat. Když roku 1509 Bartoš z Kokor žaloval Hynka z Vrchovic za to, že hrál falešnými kostkami s jeho poddaným, vyřkl soud v této věci nečekaný výnos: „Poněvadž se krčemných a kostkářských věcí dotyče, že páni toho při tomto právě nesoudí.“1093 Tento dobový názor dokládá i stejně podivuhodná příhoda z roku 1555. Martin Vůz z Rovin po rozepři ubodal v jedné uličce u pražského Týnského chrámu Kryštofa Vchyňského z Vchynic. Byl pohnán před soud, ale ten ho nakonec nechal odejít, když se zjistilo, že spor začal po tom, co Vchyňský vybídl Martina Voze ke hře.1094 Zajímavou právní záležitostí 16. a 17. století pak bylo ležení.

Problémy s ležáky Ležení je název pro starobylý právní postup běžně používaný středověkou a raně novověkou šlechtou při uzavírání smluv (většinou půjčky). Ležení při tomto aktu plnilo roli sankce, bylo jakousi pojistkou, že smlouva bude dodržena (peníze budou ve stanovené lhůtě vráceny věřiteli). Zavázaná strana se totiž tímto zavazovala, že v případě otálení se splněním smluvených podmínek bude povinna „vlehnout“ na místo určené věřitelem a tam se zdržovat tak dlouho, dokud nebudou splněny všechny ve smlouvě stano1090

Krevní kniha městečka Bojkovic, s. 98. Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 55. 1092 Kniha Drnovská, s. 102. 1093 Tamtéž, s. LXVII. 1094 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, s. 789. 1091

207

vené závazky. Důvod, proč se zabývá ležením tato práce, je ten, že místem, které bylo ležákům vyhrazeno pro dobu jejich nuceného pobytu, byla v naprosté většině případů krčma. Původ ležení je velmi starý. Sahá minimálně do 11. století, do období první křížové výpravy. V Německu se rozšířilo ve století 12. a na území českých zemí se začalo prosazovat od konce století 13. a hlavně pak za vlády Lucemburků. Tato právní tradice se k nám kupodivu ale nedostala z německého práva, jak by se snad dalo tušit, pravděpodobněji spíše z práva kanonického.1095 Zajímavý je také fakt, že na Moravě prý zdomácnělo ležení rychleji než v Čechách. Na konci 14. století již bylo pevně zakotveno v místním právním systému, ale do husitských válek, během kterých se objevovalo velmi hojně, se již plně ujalo i v Čechách.1096 Od druhé poloviny 15. století se však začíná éra ležení pomalu nachylovat. Objevují se jeho první zákazy a postupně jich přibývá. Souvisí to s čím dál větším odporem k chování a životnímu stylu ležáků a s rostoucími stížnostmi na ně.1097 Pojem ležák se postupně stává synonymem pro zahálčivého člověka nevalných mravních kvalit. Co napomohlo takovéto vizitce, se pokusím přiblížit v dalších odstavcích. Jak takové ležení probíhalo konkrétně: Během několika století se postupně vydělily dva jeho základní způsoby. Buď nastoupila k ležení strana zavázaná nebo naopak věřitel. To vypadá sice celkem nelogicky, ale průběh obou typů se pochopitelně lišil. Zatímco v prvním případě (už zmíněném výše) se usídlili ležáci v hospodě náležející věřiteli a dokud dlužník nesplatil to, co měl, nesměli se odtud hnout, v případě druhém dobrovolně vlehl věřitel na pozemky dlužníka a svým pobytem (pro druhou stranu hospodářsky nevýhodným) nutil dlužníka k rychlejšímu vrácení peněz.1098 Někdy také mohl věřitel své vlehnutí mínit jen jako donucovací prostředek k nástupu ležení opačnou stranou.1099 Tak jako tak se ležáci téměř vždy ubytovávali v krčmách a jejich majitelé nebyli z pobytu svých „hostů“ právě nadšení.1100

1095

Čáda, F.: Ležení podle českého práva zemského, s. 15 a předchozí. Tamtéž, s. 19. 1097 Tamtéž, s. 20 a následující. 1098 Tento druh ležení sice byl v Čechách a na Moravě v dřívější době spíše méně běžný a prosazovat se začal až v konečné fázi vývoje, ta však spadá do 16. a počátku 17. století, tedy do mnou sledovaného období. 1099 Čáda, F.: Ležení podle českého práva zemského, s. 38 – 39. 1100 Zajímavé je, že jsem se setkal i s ležením praktikovaném nešlechtickým obyvatelstvem – konkrétně cechy. Někteří dlužící a neplatící mistři byli totiž trestáni tak, že jejich čeleď trávila čas v cechovní hospodě; pochopitelně na útratu příslušných mistrů. Roku 1603 takto byla pobrána čeleď jednomu zadluženému mistru pražského mlynářského cechu. V hospodě strávili tito rukojmí poměrně dost času a útratu 9 1096

208

Místo vlehnutí určoval pravděpodobně věřitel. Obecně byla vybírána větší města či správní střediska. Uveden mohl být buď jen název obce, kde se měli ležáci ubytovat (čímž jim byla dána možnost výběru konkrétního domu nebo krčmy) nebo se jmenovala přímo konkrétní hospoda, do které se mělo vlehnout.1101 Později se ale tato část ze smlouvy úplně vypouští, protože se ležení v podstatě skoro vždy vykonalo poblíž místa sídla věřitele.1102 Od 15. století v Čechách a na Moravě od roku 1516 se však vžilo pravidlo, že purkmistru a konšelům dotyčného města má být zahájení ležení oznámeno předem.1103 Důvod, proč bývala většinou za místo vybírána krčma, spočíval pravděpodobně v tom, že tento podnik byl pro takové účely v porovnání s ostatními usedlostmi nejlépe zařízen. Navíc ještě v hlubokém středověku mívala krčma dobrou pověst a nehrozilo tedy, že by pobyt v ní ohrozil ležákovu reputaci.1104 V pozdější době, kdy tomu tak již bohužel nebylo, se ve smlouvách objevuje poznámka, že má být k ubytování vybrána krčma s počestnou pověstí, aby nedošlo k újmě na ležákově cti.1105 Paradoxně to však byli mimo jiné právě ležáci, kdo časem udělal z hospody podnik nevalného jména. Samotného ležení se většinou neúčastnil přímo dlužník, místo něj k nucenému pobytu nastupovali ve smlouvě stanovení rukojmí. Těch bylo hned několik, v českých zemích většinou 3 - 121106 a vůbec nejčastěji se objevuje počet šesti rukojmí (tento počet se dosti praktikoval hlavně na Moravě). Rukojmí nevléhali do určené krčmy všichni najednou, ale ve dvou až tříčlenných skupinkách. Čas nástupu nebýval často určen, ale v praxi se za signál k zahájení ležení považovalo prostě neplnění smlouvy. Tehdy se odebrala do ležení první dvoučlenná skupina, tu za 14 dní vystřídala druhá a poslední dva ležáci se ohlásili u krčmáře po dalších dvou týdnech. Celková strávená doba tak činila šest neděl. Pochopitelně byly běžné i jiné časové úseky a počty ležáků.1107 V případě úmrtí některého z ležáků, nastupoval do ležení náhradní rukojmí.1108 Někdy se stávalo, že ani během takto dlouhé doby se nepodařilo z dlužníka peníze dostat a rukojmím byl jejich pobyt prodlužován. Věřitel se takto jistil, aby mu byl dluh splacen, ovšem pro příslušného krčmáře mohla taková situace znamenat katastrofu.

kop grošů za ně nakonec musel zaplatit až nový kupec mlýna. Viz Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, II., s. 149 a 54. 1101 Čáda, F.: Ležení podle českého práva zemského, s. 46. 1102 Tamtéž, s. 47. 1103 Tamtéž, s. 46. 1104 Tamtéž, s. 48. 1105 Čáda, F.: Ležení podle českého práva zemského, s. 49. 1106 Tamtéž, s. 35. 1107 Tamtéž, s. 44. 1108 Tamtéž, s. 45.

209

V Kroměříži, kde byla v 16. století šlechtická ležení dost častá, se roku 1566 ubytovalo u měšťana Matouše Pohanky několik ležáků za Adama Ořechovského ze Zástřizl, který ale nikterak se splacením dluhu nespěchal. Pohankovi proto nezbylo, než poprosit o pomoc samotného biskupa, který situaci zvážil a následně poslal Adamovi Ořechovskému domluvný list, ve kterém ho žádal, aby své ležáky vyplatil „a ten chudý člověk skrze to větších těžkostí, prací a starostí zbaven býti mohl.“ To se psal červenec 1566. Avšak ležáci byli u krčmáře Pohanky ještě v září roku 1567! Ořechovský se stále nemohl dohodnout se svým věřitelem ohledně platby a celou věc musel nakonec zase řešit biskup, kterému si Matouš Pohanka stěžoval, že je ležáky přiváděn ke znamenitým škodám. Těžko říct, jak se nakonec nebohý měšťan se svízelnou situací vyrovnal, ještě 3. prosince 1567 však píše biskup manskému hofrychtéři, aby zasáhl, protože Pohanka již prý přišel takřka o celou svou živnost.1109 Právě i z tohoto důvodu – že totiž mnoho hospod pobyt ležáků odsuzoval k zániku – začaly zemské sněmy určovat pravidla, v jejichž rámci se měl průběh ležení odehrávat. Jedním z takových předpisů bylo stanovení nejzazšího termín, do kterého museli ležáci zaplatit, Až do poloviny 16. století to bylo čtvrt roku. V roce 1550 sněm rozhodl o snížení této doby na 6 týdnů a navíc přesně vymezil ceny hostinských služeb.1110 Jak ale vidno z předchozí ukázky, nebyla podobná nařízení leckdy nic platná. Jenom to dokazuje i další příklad z Kroměříže z roku 1586. Tehdy pobývali ležáci prozměnu u Samuela Třeboňského řečeného Oháňka a ten ještě po roce od nich neměl zaplacené náklady, které musel na ležáky vynaložit. Musel se proto o peníze soudit.1111 Nepříjemnosti s nadmíru dlouhým pobytem ležáků se množili mimo jiné ale také proto, že nepanovala shoda ohledně momentu, kdy má být ležení ukončeno. Obecně se očekávalo, že ležáci odtáhnou v okamžiku, kdy budou dlužníkem splaceny všechny peníze i s úroky a dále škody způsobené ležáky spolu s náklady vynaloženými krčmářem za jejich hoštění (tzv. proleželé). Ne vždy se tomu tak ale skutečně stalo. Zde hraje důležitou roli i skutečnost, že jako rukojmí se často nechávali najímat lidé nemající k osobě, za kterou ležení vykonávali, nijak velký (nebo vůbec žádný) vztah. Proto docházelo k tomu, že dluh, kvůli kterému se celá akce konala, byl zaplacen, nicméně ležákům se z hospody moc nechtělo. To se dělo hlavně v případě vlehnutí ze strany věřitele, kterého (na rozdíl od bývalého dlužníka) ležáci cizopasící na cizím území příliš netížili a

1109

Peřinka, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže, I., Kroměříž 1913, s. 390. Čáda, F.: Ležení podle českého práva zemského, s. 38. 1111 Peřinka, F. V.: Dějiny města Kroměříže, I., s. 391. 1110

210

nenutil je tedy nijak urychleně odejít. Další komplikací zdržující odchod ležáků se někdy stala nechuť věřitele zaplatit jim peníze za dobu strávenou v krčmě. Proti podobným situacím však bylo roku 1549 vydáno (a 1564 potvrzeno) zemské zřízení uzákoňující pravidlo, že dlužník má napříště peníze (dluh a proleželé) svěřit do rukou hospodského určené krčmy a kdyby ležáci následně neodtáhli, mají už to, co by protrávili v hospodě navíc, zaplatit z vlastní (potažmo věřitelovy) kapsy.1112 Tím pádem se ležení mohlo skončit i bez vůle věřitele. Veškeré obtíže způsobené krčmářům ovšem nezpůsoboval zdaleka jen dlouhý pobyt ležáků. Jako velká hrozba působila už samotná jejich přítomnost a pověstné chování, díky kterému si nikdo pod pojmem ležák už dlouho nepředstavil nic pěkného. Na vystupování ležáků mělo vliv několik faktorů. Prvním byl samotný princip ležení: Rukojmí se odebrali do určené hospody, kde se museli zdržovat do urovnání sporu, což, jak jsme viděli, někdy netrvalo zrovna krátce. V případě ležení za dlužnou stranu se jednalo o nucený pobyt, něco na způsob domácího vězení – v podstatě jakési „vězení hospodské“. Ležáci nesměli během několika týdnů či měsíců krčmu opustit,1113 což pochopitelně působilo na jejich psychiku. Taková atmosféra pak byla velmi příhodná pro vznik různých tahanic a rvaček, při nichž samozřejmě utrpělo nejen zdraví osazenstva, ale i vybavení hospody. Co dále podstatně ovlivňovalo průběh ležení, bylo to, jací lidé se nechávali se do role ležáků najímat. Poněvadž ležet v hospodě, nechat se živit hospodským a ještě za tuto službu dostávat zaplaceno bylo dosti pohodlné zaměstnání, našlo se na Moravě (a jistě i v Čechách) hodně dobrovolníků z řad nižší a nepříliš bohaté šlechty nabízejících v tomto směru své služby. Právě nájemní ležáci, kterým mnoho nezáleželo ani na osudech krčmy a jejích majitelů ani na cti toho, kdo si je najal, většinou napáchali nejvíce škod.1114 František Čáda tvrdí, že ležení se nemohli ručit ženy. Roku 1508 ale vypovídá šenkýř v Hradci Králové: „Vlehla jest u mne paní Offka z Kuncdorfu na pana Mikuláše z Dobřenic, i ležala jest u mne deset dní a proležala 3 kopy, potom po druhé vlehla pro úrok a také ležela deset dní.“1115

1112

Čáda, F.: Ležení podle českého práva zemského, s. 45. Dokonce jeden čas nepanoval jednotný názor na otázku, zda mají být v případě lázně rukojmí na chvíli z ležení propuštěni nebo zda jim tuto službu má sprostředkovat hospodář přímo v krčmě. Čáda, F.: c. d., s. 38. 1114 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, I., s. 319. 1115 Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst, s. 826. 1113

211

Omezená možnost pohybu a dobrodružná povaha ležáků už samy o sobě v očích krčmáře znamenaly velmi křehkou a výbušnou směs. Konvice piva a vypjatá atmosféra hry v kostky nebo karty potom často působily spolehlivěji než zápalná šňůra. Nadávky, bitvy a někdy i vraždy byly častými doprovodnými jevy ležení a stížnosti na ležáky se jen množily. Stížnost z Olomouce z roku 1545, že ležáci až do pěti hodin do rána jsou mimo hospodu, bouchají lidem do vrat a ohrožují domácí obyvatelstvo, jistě patřila spíše k těm mírnějším.1116 O rozsahu, v jakém docházelo ze strany ležáků k různým nepřístojnostem, si lze udělat představu z toho, jak často se těmito záležitostmi musely zabývat zemské sněmy a jak často a jakým způsobem se objevila v jednotlivých zemských zřízeních usnesení snažící se chování ležáků usměrnit do snesitelných mezí. Tak roku 1562 jednal olomoucký sněm o způsobu, jakým bylo možno pohnat před soud ležáky způsobující v hospodě nebo ve městě svády nebo různice. Zároveň ale byli nabádáni měšťané a hospodští, aby ležákům nedávali k šarvátkám záminku.1117 Potíže ale pravděpodobně trvaly dále a o dvanáct let později určuje zemský sněm ležákům jakýsi kázeňský řád: Pokud by ležák panského či rytířského stavu někoho zranil nebo zabil, mají se příslušné obce zachovat podle zemského zřízení. Kdyby se jednalo o poddaného, má ho podle práva v zemském zřízení náležitě potrestat jeho vrchnost. Kdyby ležákem byl cizinec, má se bez újmy na zdraví uvěznit do doby příštího zemského soudu (kde bude rozhodnuto o jeho vině) nebo dokud by „to, což jest přečinil, nenarovnal.“ Zemští soudci a město pak měli hlídat, aby si krčmáři nevybírali a přijímali všechny ležáky, kteří jim byli přikázáni.1118 Z toho je vidět, za jak vítané hosty v té době ležáky považovali městští hostinští. Nelze se jim však divit, když jeden z dalších olomouckých sněmů – z roku 1587 – prosadil, aby byli souzeni a trestáni i ležáci, které nikdo k soudu nepohnal (což už samo o sobě předpokládá jisté množství těch, které někdo zažaloval) a kteří se dopustili „zjevných mordů a jiných bezbožností (…) na úkor dobrých lidí, všech stavů a na posměch této zemi.“1119 Mnoho přestupků měli ležáci na svědomí nejen v hospodě, ale i díky tomu, že ji naopak opustili. To, jak již bylo řečeno, nesměli. Jednak tím porušovali ležení samotné a také to vadilo vrchnosti té či oné lokality. Nepřítomnost ležáků v krčmě naplňovala pány obavami z toho, jaké škody mohou tyto osoby napáchat po vsi či v ulicích města. 1116

Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, I., s. 319. Tamtéž, s. 318. 1118 Tamtéž, s. 322. 1119 Tamtéž, s. 324. 1117

212

Ztropili-li pak ležáci podobný povyk jako v již zmíněném případě v Olomouci (na předchozí straně), jen tyto obavy utvrzovali. Odrazem toho jsou i nařízení v zemských zřízeních. Roku 1550 se zmiňuje, že se ležáci nemají vzdalovat z domu a mají se chovat slušně,1120 roku 1589 dostávají hospodáři za úkol hlídat, aby ležáci neopouštěli hospodu, nevyjížděli na hon a nebrali s sebou dokonce za tím účelem chrty, s kterými prý činí okolním obyvatelům nemalé škody.1121 Samozřejmě by nebyla na místě černobílá představa správného krčmáře dohlížejícího na hříšného ležáka. Hospodští totiž i zde uplatňovali svou mnohokrát prokázanou pohotovost a naskytla-li se jim příležitost k zisku pěkného úlovku, často nezaváhali. A možná se našli i takoví, kteří pod vidinou čerstvé zvěřiny ležáky sami posílali do lesa. Odpovídala by tomu poznámka v posledně jmenovaném zřízení, že pokud by krčmáři ležákům v lovu nezabránili, měla je jejich vrchnost „skutečně trestati a takové myslivosti jim pobrati.“ Věčným předmětem sporů mezi ležáky a krčmářem byly peníze. Neshody však nepanovaly pouze při průběžném či závěrečném placení útraty, týkaly se také cen jednotlivých služeb vytyčených hospodářem. Jak již bylo řečeno, ležáci znamenali pro hospodské velkou finanční zátěž a riziko. Proto se na druhé straně snažili takzvaně vytěžit z minima maximum a buď odbývali ležáky malým množstvím jídla nebo jim jídlo zase předražovali. Velmi záhy se tak začaly objevovat první oficiální ceníky vymezené zemskými sněmy a panovníkem. Již od konce 14. století platilo na Moravě nařízení Jošta Lucemburského stanovící cenu jídla pro jednoho ležáka na 3 groše a určující přesně i cenu za ustájení koní.1122 Těmito mezemi se řídili krčmáři až do roku 1550, kdy byly hodnoty služeb oficiálně změněny zemským zřízením. Již Tovačovská kniha z konce 15. století ale zachycuje jiný právní stav: Za jednu osobu s koněm mají hospodští při ležení účtovat „8 drobných neb 4 groše staré“ za den a noc. Ale kdyby hosté odmítali platit, měl jim hospodský prodat koně, s tím, že měl nejprve zjistit cenu na trhu a zpeněžit je co nejdráž. Nadto si pak museli rukojmí pořídit a přivést koně nové.1123 O něco mladší pramen z první poloviny 16. století, Kniha Drnovská, už uvádí cenu vyšší: Ležáci nemají za den a noc zaplatit více než 15 bílých grošů za 2 osoby a 2 koně.1124 Stejná cena se pak objevuje i ve zmíněném zemském zřízení z roku 1550.1125 Veškerými těmito vymezeními chtěly stavy i panovník dosáhnout toho, aby hospodští nemohli ležáky 1120

Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, I., s. 318. Tamtéž, s. 324. 1122 Čáda, F.: Ležení podle českého práva zemského, s. 38. 1123 Kniha Tovačovská, s. 97. 1124 Kniha Drnovská, s. 78. 1125 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, I., s. 318. 1121

213

(přecejen jim vydané na milost a nemilost) příliš odírat. Zdá se ale, že to se svou přísností ke krčmářům trochu přehnali, protože roku 1555 museli ceny za ubytování, stravu a ustájení koní opět zvyšovat, z důvodu že hospodáři odmítali ležáky přijímat. Od tohoto roku už tedy ležáci neplatili 15, ale 24 grošů, což bylo zdražení celkem znatelné.1126 Poslední problém, který zmíním a který mohl krčmáře dostat do svízelné situace, pramení z toho, jak zastaralým a nedokonalým právním způsobem ležení bylo. Jelikož (jak už bylo řečeno) se ležení, obecně považovalo za výhodný způsob vedení života, našlo se někdy pár výtečníků, kteří se za ležáky pouze vydávali, pod tímto dojmem si vesele užívali pohodlí hospodského života a když pak mělo dojít na placení, zmizeli a udivený krčmář se neměl kam odvolat. Proto se později například moravským zemským zřízením z roku 1604 zavádí pravidlo, že ležáci se mají při příjezdu do hospody prokázat tzv. hlavním listem, který odevzdají hospodskému a hospodský po závěrečném zaplacení ležáků vrátí list tomu, kdo jej vystavil, tedy věřiteli.1127 Jak ležení končilo? V podstatě dvěma způsoby. Buď byl naplněn jeho účel a dlužník splatil věřiteli všechny peníze, ležáci hospodskému útratu a potom odtáhli pryč. Jaké problémy ohledně odchodu ležáků nastávali jsem už podrobně popsal v předchozím textu. Mohlo se ale také stát, že ležení nedošlo úspěšného konce – dluh nebyl vrácen. To jaké nesnáze přinesla krčmáři tato varianta, jsem už také ukázal. Naštěstí ale pamatovali páni i na takovou možnost a často si ve smlouvě vyhrazovali právo, aby po jisté době ležení, v případě, že peníze nebudou placeny, směli dluh na zavázané straně dobývat kdekoliv a jakkoliv (tzv. „v křesťanech i židech“).1128 Tím bylo umožněno ležákům odjet po rozumném čase z hospody i kdyby ten, jemuž dělali rukojmí, nesplnil své povinnosti. To, jakým způsobem potom získal věřitel své peníze od druhé strany nazpět, už záleželo na konkrétní situaci. Ustálilo se několik postupů, ty však (až na vlehnutí věřitelem) s tématikou krčem nijak přímo nesouvisí. Otázku, jak důsledně bylo plněno dobývání „v křesťanech i židech“ už jsem proto podrobněji nezkoumal. Kvantum stížností na ležáky, zastaralost a neefektivnost tohoto právního postupu vyústily postupně v pokusy o jeho vymýcení. Poprvé bylo ležení zakázáno na pražském sněmu roku 1473, tehdy zatím jen na několik měsíců.1129 V průběhu celého 16. století řešily otázku ležáků české i moravské sněmy, ale i přesto docházelo k dalším a dalším problémům. Roku 1573 proto v Olomouci požádal Maxmilián II. stavy, aby upustily od 1126

Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, I., s. 318. Čáda, F.: Ležení podle českého práva zemského, s. 51. 1128 Tamtéž, s. 41. 1129 Tamtéž, s. 20. 1127

214

tohoto způsobu vymáhání dluhů a spíše zvolily cestu exekuce. Ty však ponechaly ležení v platnosti víceméně tak, jako doposavad.1130 Podobně neúspěšně vyzněla císařova snaha i v sousedním Německu.1131 Na přelomu 16. a 17. století ale potřebu změny začaly pociťovat i stavy. V obou sousedních zemích České Koruny se ale tou dobou už situace vyvíjela mírně odlišně. V Čechách používání ležení rychle ubývalo a přecejen se přikračovalo spíše k exekuci, když pak bylo ležení oficiálně zakázáno roku 1627 Obnoveným zřízením zemským, nenašlo se po něm v těchto končinách pár let už ani stopy.1132 Na Moravě tomu tak nebylo. Zdejší stavy se už od druhé poloviny 16. století pokoušeli vymyslet normu, která by umožnila ležení plně nahradit a odstranit, dlouho se jim to však nedařilo a stížnosti na ležáky se kupily dál.1133 V té době navíc kromě zločinů rukojmích začalo přibývat i úskoků ze strany hospodských (například si vybírali jen takové ležáky, na kterých mohli zbohatnout, jindy po nich zase chtěly úplatky či zálohu předem).1134 Roku 1620 byly sestaveny dvě osmičlenné komise, které měly nevyhovující situaci přesně prozkoumat, vyhodnotit a navrhnout řešení. Ani tento pokus ale, hlavně díky už zuřící válce, nevyšel.1135 Nakonec všechno vyřešilo i na Moravě Obnovené zřízení, které, stejně jako v Čechách (akorát o rok později), ležení zakázalo. Na rozdíl od Čech to zde ale lze považovat za změnu násilnou oproti dosavadnímu vývoji.1136 Tím tedy ležení definitivně zmizelo z českého zvykového práva. Pro srovnání například v Německu nebo Švýcarsku se tento způsob udržel až do 19. století.

1130

Čáda, F.: Ležení podle českého práva zemského, s. 23. Tamtéž, s. 24. 1132 Tamtéž, s. 25. 1133 Tamtéž, s. 24. 1134 Kameníček, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské, I., s. 325. 1135 Tamtéž, s. 327. 1136 Čáda, F.: Ležení podle českého práva zemského, s. 25. 1131

215

„Ukrutný a hanebný hřích opilství“ Většinou druhů pramenů 16. a 17. století prostupuje jako tenká ale výrazná nit nelibost nad tím, jak v této době bují mezi lidmi opilství. Mají-li kritici tohoto nešvaru pravdu, pak byla jeho rozšířenost v této době vskutku velká. Ovšem díky tomu, jak málo možností k trávení volného času lidé měli a vzhledem k naopak relativně velkému počtu krčem v jejich dosahu (krčem, ve kterých se šlechta, měšťané i církev snažili prodat co nejvíce svého piva a vína) se nelze jeho míře divit. Proti opilství se vlna odporu zvedala ze všech možných stran a všichni se shodovali na tom, že je to hanebný hřích a věc nepoctivá a ohyzdná, jak o tom píší zemské sněmy v první polovině 16. století.1137 Proti nemírnému pití vystupují panovníci, „všelijaké zbytečné žraní“ poddaných se nelíbí ani šlechtě, své členy za opilství trestají cechy, káže proti němu církev a v neposlední řadě v 16. a 17. vychází celá řada literárních děl tento zlozvyk odsuzujících a snažících se jej zesměšnit natolik, aby s ním lidé jednou provždy skoncovali. Z těchto kratších i delších spisků se dozvídáme, co jednotlivým mravokárcům na opíjení se nejvíce vadilo, a díky barvitosti líčení si o tomto problému můžeme vytvořit poměrně dobrou představu. Hodně kritiků v podstatě píše o tom, že „přílišné pití a naprosto zhovadilé ožralství člověku ouraz a škodu, na duši, těle, statku i poctivosti znamenitě a nenabytě přináší…“ a že „jakť ten vožralý svět nastal, počnouc od dítěte, až do starce, všichni se na to dávají. Cožkoli dobudou, aby vše propito bylo,“ přičemž „berou na se způsoby mužské ženy, muži hovadské…“1138 V tom se shodne asi většina tehdejších autorů. A jednotlivě se pak rozepisují o tom, v čem vidí největší špatnost opilství. Často se v těchto dílech objevují výčty hříchů z opilství pramenících, podobně jako to můžeme vidět i u některých selských řádů. Hynek Krabice z Weitmile roku 1538 píše, že z opilství „nic jiného, než všelijaká vzteklá a prchlivá předsevzetí a přísahání a rouhání (…), mordové, různice, ranění a jiní nevážní způsobové jsú povstávali a přicházeli.“1139 Mladí lidé se prý podle Hynka pití oddávají z důvodu, chtějí-li „v známost a v obyčej vejíti (…) a aby je páni a přátelé jejich tím více sobě vážili.“ I Marnotratný mládenec na počátku 16. století smutně vzpomíná: „Kolikrát sem se tak štědře ukázal, že sem svým měšcem všecky řády smazal, když mi se někdo pěkně poklonil, hned sem

1137

SČ I., s. 18 a 44. Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 41, 63 a 77. 1139 Tamtéž, s. 54. 1138

216

zaň víno neb malvazí zaplatil.“1140 Mnozí mladíci však leckdy nemohli konat jinak. Ti, kteří do krčmy nechodili nebo jim to jejich rodiče zakazovali, byli totiž podle Hynka Krabice mezi svými druhy k smíchu a nezbývalo jim, než zákaz porušit. Ale existovali prý i rodiče, kteří naopak viděli takové počínání u svých synů rádi, protože „by škoda byla, aby z takových čistých mládencův mniši měli býti (…) A jestliže pak v mladosti své právě se v pití dadí, tehdy těžce potom, když letuom přijdou, toho ostáti budu moci.“1141 A když k tomu tento autor připočetl ještě fakt, že se na pití dávají i ženy a dívky, musel konstatovat, že se opilství zastávají už snad „všickni (…) obyvatelé.“1142 Šebestianu Frankovi roku 1537 vadí, že „všichni sobě proti dobrému vínu zlou vůli berou. A každý chce nad ním rekovství dovozovati, po malé pak chvíli hlediž, aňt jimi ze schodu mece. A kteří sic v vojští rytířstva docházeli. Od vína přemoženi bývají.“ Navíc se pak u toho pobijí a „mnohokrát některý na placu zůstane.“ Kromě toho se Frankovi nelíbí, že alkohol zbavuje lidi (a hlavně ženy) studu. Všímá si také, že enormně popíjejí všechny vrstvy obyvatelstva a jedna od druhé si v tom bere příklad a vymlouvá se na ni. Opilce popisuje takto: „…A čím déle pijí, tím více hoří. (…) Ráno i s večera pijí a protož vždy žízní. Ač pijí, ač jim po bradě zas teče, však proto hned na nově zas do sebe lejí. Když pak již tak ožralí jsou, že ledva konec k ústům zdvihají, teprv praví, že žízní (…) Tuť pak klíčník ani kuchař, host ani hospodář žádného pokoje nemá: Jen toč, nalí ho, nerozlévaj, vypí všecko a polib dno. By nás se tak mince držala jako hned ráno pálené víno, malvazí, med a hned polévka k snídani. Toť nám trvá až do voběda. Potom přijde svačina, sníme kousek pro truňk. Zatím dospěje večeře a po malé chíli kážem přinést šlaftruňk, totiž truňk na dobrou noc. Potom když lehnou, zdvihá se v nich, přistoupá jim k srdci a žáha je pálí. Na krátce mučedlníci jsú čertovi…“ Zálibu v celodenním popíjení dosvědčuje i tzv. Grobiánská literatura (jakási obdoba Frantových práv), jejíž vyznavači si notují: „Posnídaje budem opět píti, až bude slunce zapadati, pakliť se omejlíme z některé příčiny, budem píti až do deváté hodiny.“1143 Roku 1580 vydal kněz Vavřinec Leandr Rvačovký satirické dílko o Masopustu a jeho dvanácti synech, v němž můžeme nalézt opět stále stejné postřehy: „Jest však nesčíslný počet lidí všudy na všeckny strany, kteříž sobě tu stránku oblibují a za moudrost pokládají, že ožralství není hčích, než veselí a kratochvíl a s dobrými tovaryši přátelské obveselení mysli. Neb proto nám Pán Bůh víno dává. A to již sobě v takový 1140

Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 324. Tamtéž, s. 55 – 56. 1142 Tamtéž, s. 61. 1143 Tamtéž, s. 186. 1141

217

zvyk vzali, že žádné přátelské shledání nemůže se vykonati bez toho ďábelského, hanebného, bezsmírného ožírání a kdež toho není, tam také žádného veselí není.“1144 S tím souhlasí i další literáti, mj. i Václav Dobřenský z Černého Mostu, autor Věníku fíkového. Ten k tomu ještě dodává, že navíc „ti chváleni a za poctivé držáni bývají, kteříž mnoho píti mohou a splniti umějí (…) A zase ti v posměchu a v lehkosti zůstávají, kteříž při kvasích píti dobře neumějí, aneb s jinými takovými ožralci v tom se srovnávati nechtějí.“ A když prý slyší „‚Neopíjejte se vínem,‘ tak tomu rozumějí, aby nechajíce vína, pivem se ožírali.“1145 Jeden ze dvou hlavních hrdinů jeho knihy – Střídmost – přisazuje, že „mohou takoví duspivové býti, kteříž hluchý truňky dělají, aby svých peněz odpili, že mnohem ožralejší bývají, nežli ti, kteří půl a plnou splňují.“1146 A řemeslníci spolu s čeládkou prý „pracujíc o řemesle svém dosti těžce šest dní, potom dne Páně nebo jiného svátku dočekaje, v šenkovních domích odpočinutí a posilnění hledají. V čemž nemůže se než za zlé měti, že takoví lidé, pracujíc těžce šest dní, nejsou tak mdlí a obtížení od díla, jako když z domu šenkovního vycházejí, sem i tam sebou klátí, až na nohou státi nemohou, z čehož potom na zejtří po svátku jiný svátek, aneb mladou (jakž oni říkají) neděli sobě uděklají, vyrážejíc klín klínem.“1147 Jan Flaxius z Čeňkova roku 1618 žaluje, že „ti, kteříž se opilství tak oddají, každodenně ráno páleným smradlavým začínají, a pak pivem neb vínem dolívají, a se tak ožírají, že by s nimi, jakož říkávají, dvéře vyraziti mohl (…) Takoví vinní drozdové a pivní sokolové v hospodách nalezeni bývají, v kostele pak žádný jich neuhlídá, neb sobě víno a pivo tak velice oblibují, že na slovo Boží, kteréž se v kostele zjevně káže, málo dbají (…) Takoví ožralci do kostela přijíti nemohou, neb poněvadž se u večer obyčejně truňkem obtěžují, že se jako vopice domů voditi musejí, tehdy na ráno, když se na kázání zvoní, jim hlava těžká jest, že ji vyzvednouti od lože nemohou.“ A někteří soupeřící pijáci jsou podle Flaxia tak zvrácení, že „mnohdykráte kopr a hořké mandly žerou a sůl hryzou, aby toliko švarně žráti mohli.“1148 Z Čechů si kvůli této povaze tropili žerty i sousední Poláci. Čeští otcové prý podle nich nutí děti k časté konzumaci alkoholu, aby v dospělosti hodně vydrželi a oni na ně mohli být hrdí. Zároveň byli prý obyvatelé našich zemí vína a piva tak žádostiví, že když některému hostu při obědě moucha upila trochu moku z jeho poháru, ten „muchą 1144

Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 152. Tamtéž, s. 126 – 127. 1146 Tamtéž, s. 131. 1147 Tamtéž, s. 134. 1148 Tamtéž, s. 174, 175 a 177. 1145

218

za skrzycła ujął, i tak wyjąwszy, nad kubkiem otrząsnął, a potym wyssał i zarzucił, aby to przy musze nie zostało, co w jego brzuchu bydŜ miało.“1149 Důvodů, jakými pijáci zdůvodňovali své nemírné a časté pití, bylo hodně. Hynek Krabice z Weitmile míní, že „lidé k tomu náchylní tím se brání, že všudy vůbec takový obyčej se zachovává. (…) A mnozí praví: Jestli že by se každý den (jakž jsou tomu již přivykli) neopili, tehdy že by ani odpočinouti, ani spáti nemohli, všecko to sobě ku poctivosti přičítajíc.“1150 Ďábel z jeho knihy pijákům opět radí použít osvědčený a přečasto užívaný argument – výmluvu na společenskou povinnost. Jinak také doporučuje, aby ti, kterým bylo pití a navštěvování hospod zakázáno, byli svými druhy nazýváni jinými jmény, aby tak mohli bez starosti pít.1151 A nutno potvrdit, že lidé se zákazům podobným způsobem opravdu vyhýbali. Koncem 16. století například zaznívají v Kutné Hoře stížnosti, že pijáci zapovězené šenky pokřtili novými jmény. Aby do nich mohli docházet, říkají jim prý „konventy“ či „posedy“.1152 Pestrý vzorek dobových pijáckých vytáček se dochoval ve Věníku fíkovém. Opilství se snaží Střídmost přesvědčit mnoha po řadě jdoucími důvody. Hned na úvod praví: „Já nejsem nikdy spůsobnější k modlitbě, jako když mám dobrý rouš.“ Následně autor vkládá této postavě do úst další v té době užívané argumenty: „…já vždycky musím na noc dobrý truňk vína udělati, nebo nemohu prve usnouti a spáti, leč se opiji.1153 (…) Když jest pak vejborně dobrý víno, k tomu barvy pěkné, medle, proč bych se ho do vůle nenapil, než by je jiní vypili. (…) Já nemohu nic prve začíti aneb čerstvý a způsobný k vykonání některé věci býti, leč se prve napiji, abych svobodnější mysli byl.“ Dále se pak dialog stáčí na sklony pít víno na účelem zlepšení krve, nutnost konzumace alkoholu při svatbách či připíjení na zdraví narozeného potomka a ještě další výmluvy.1154 Ani v 17. století neobhajovali lidé pití piva a vína jinak. Mravokárná knížka z roku 1642 s názvem Potvorný Drak Apokalyptický zmiňuje znovu hlavně nutnost pití a připíjení z důvodu oblíbenosti v kolektivu. „Dokuds mezi lidmi, drž s lidmi, nebuď kyselka, nevlídný vejr. Jak přítel uzří přítele, hned jako by dostal pak pitele. Vilkum, zdráv, spolu i pijan buď! Jakou chceš, štrejchovanou, plnou neb vrchovatou? Všudy vůbec takový obyčej se zachovává, ano při tom i schvaluje: kdybychom s lidmi nepili, tedy by nás 1149

Tj. „Vzal mouchu za křídla, oklepal ji a vysál, aby pití nezůstalo mouše, když náleželo do jeho žaludku.” Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 213. 1150 Tamtéž, s. 41. 1151 Tamtéž, s. 51 – 52. 1152 SČ IX., s. 305. 1153 Stejnou výmluvu později odsuzuje i Jan Flaxius z Čeňkova. Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 177. 1154 Tamtéž, s. 128 – 135.

219

sobě jiní méně než na funt koudele vážili! (…) Posavad ještě o takové vinný neb pivný poctivosti svět nevěděl…“1155 Humanistům pochopitelně vedle opilství jako takového vadily hlavně jeho důsledky. Opět se jmenují již známé průvodní jevy jako rvačky, vraždy, rouhání a přísahání, opět se žaluje na pod vlivem alkoholu opadající ostych. Koneckonců ne bezdůvodně. Nejedna děvečka se ocitla v jiném stavu po tom, co některý mládenec „jest jí víno i pivo kupoval a ji vopojil,“ jako se to přihodilo roku 1569 Zuzce Horové z města Solnice.1156 Kritika také zesměšňuje nesmyslné a směšné počínání opilců. Prý „žerou svíčky, kúší sklenice, tepou hrnec, šňůřky z hrdla neb s rukou každý pro svou milou požírají,“1157 Aleš Knobloch zpívá roku 1561 o tom, že „ožralec konví hází, koflíkem, sklenicí, hubatkú, číší také, i tou medenicí, ztluče kamna, skla, dvéře, potom platiti musí.“1158 Jan Flaxius se opilcům vysmívá, že „mnohý ožera se, přes celou noc po ulicích jako sova noční se toulá, vejská a křičí, nadívaje se jako vosel, aneb bručí a hrčí jako mest nevykysalý, aneb osmlouvá jako starý medvěd, neb okolo sebe kouše jako pes na řetěze, anebo bouří jako vítr na vroucím moři, nebo se trhá zlořečí a laje jako bláznivý člověk…“1159 Podobné metafory můžeme pozdději nalézt i v Potvorném Draku Apokalyptickém: „Pivo mnohými hází na zeď i na stěnu, mnohdykrát porazí do bláta i ženu. Nos proražen i také čelo, trp to pro pivo, milé tělo…“1160 Zraku mravokárců neunikl ani neblahý vliv alkoholu na zdraví. Hynek Krabice píše, že „opilství zdravé lidi na všech údech chromé činí, slyšící hluché, mluvící němé, vidící slepé, čijící nečitedlné…“1161 Autor předešle zmíněného Draka Apokalyptického zase radí:

„Nechceš-li o zrak přijíti, hleď více víno nepíti! Těžký ožralci, recipe, co se víc stalo, percipe: Kázal sobě zas nalíti, nemohuť já tak žízniti. 1155

Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 197. Smolná jinak černá kniha města Solnice, s. 21. 1157 Zíbrt, Č.: Řády a práva starodávných pijanských cechů, s. 81. 1158 Tamtéž, s. 101. 1159 Tamtéž, s. 174. 1160 Tamtéž, s. 193. 1161 Tamtéž, s. 62. 1156

220

Pije, v hrdle zdá se mít med, pil, oslnul, oku dal jed. Draho tu koupil slepotu, učiň sobě lepší quotu.“1162

I legendární Franta členům svého pomyslného cechu radí, „abyšte v jídle a pití žádné míry nedrželi, a to proto, že ten žádný dlúho nestůně a také lehce umře. Jakož vídáte na voko, že mnohý s chutí se napil, spoleh na stuol neb lavici, a oni mněli, že spí, a on byl bez duše.“1163 Jak vidno, nestřídmému pití bylo v raném novověku věnováno v pramenech hodně místa. Avšak již z vysoké frekevence, v jaké zaznívaly výhrady proti tomuto nešvaru, lze soudit, že vrchnostenské zákazy, kritika církve ani satirická literatura tento zlozvyk zdaleka nevymýtily. Na to byl šenk piva a vína příliš rozšířeným a podporovaným podnikáním. V 16., v 17. a pravděpodobně i v pozdějších staletích se tak provoz některých krčem a šenkovních domů dal popsat trefnou větou z Potvorného Draka Apokalyptického: „Jeden nestačí nositi, druhý nestačí hasiti!“1164

1162

Zíbrt, Čeněk: Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných v zemích českých, Praha 1910, s. 201. 1163 Frantova práva a jiné kratochvíle, ed. Kolár, Jaroslav, Praha 1977, s. 18. 1164 Tamtéž, s. 191.

221

Závěr Raně novověká krčma byla významnou a samozřejmou součástí každodenního života české a moravské společnosti. Měšťané i vesničané se zde denně scházeli, aby pobesedovali se sousedy, uvolnili se po celodenní námaze, prohráli trochu peněz v kostkách či kartách a osvěžili se chutným vínem, pivem či pálenkou. Do hospod na svých cestách ale dosti často zavítala i aristokracie a jak jsme viděli, nevyhýbala se jim ani církev. V jedné místnosti se zde potkávali lidé urození i prostí, bohatí i žebráci, počestní i méně poctiví. Lidé různých národností, obchodníci, muzikanti, cestovatelé... Čas od času sem zavítala valná část obyvatelstva. V tak živém prostředí nebyla nouze o výměny nejrůznějších informací a úsudků, projevily se zde názory jedinců na mnohé lokální i celozemské problémy či mínění jednoho hosta o druhém. Toto místo bylo zrcadlem dobře odrážejícím mentalitu lidí a fragmenty života té doby. Na hospodských rozhovorech je zajímavé pozorovat, jak velmi podobné měli tehdejší muži a ženy povahy v porovnání dnešními hosty, jak jiný byl ale zároveň v některých směrech systém jejich hodnot. Kromě toho, že byly krčmy významnými kulturními a společenskými středisky, hrály také důležitou roli v ekonomické sféře. Vzhledem k tomu, jak hodně se v 16. a 17. století hospodářství orientovalo na produkci piva a vína, byly to opět krčmy, které zprostředkovávaly prodej tohoto výnosného artiklu. Právo šenku se snažili uhájit si městští i venkovští krčmáři a tuto výhodu se na svou stranu pokoušela získat i šlechta. A nelze zapomenout ani na krčmu jako místo, kam automaticky směřovali své kroky poutníci s vědomím, že se zde budou moci vyspat a nasytit. Bez zájezdních hostinců by měl stíženou situaci leckterý člověk cestující za svými záležitostmi. Jen díky poměrně husté síti těchto hospod fungovaly diplomatické či obchodní styky a byla zajištěna přeprava zboží a zpráv na dlouhou vzdálenost. Stinnou stránkou raně novověkých krčem bylo, že díky velké výnosnosti bylo o možnost jejich provozu svedeno mnoho bojů. V rámci hospodského pobytu také docházelo k mnohým roztržkám a jiným nepravostem. Všeobecná obliba a podpora krčem pak také měla záporný dopad na přílišný pobyt, opíjení se a utrácení peněz ze strany mnohých lidí v těchto zařízeních. Krčma tak pozitivně i negativně zároveň promlouvala do osudů jednotlivců i celých skupin obyvatelstva. Minimálně pro dobu 16. a 17. století by se svým způsobem dala označit za průsečík lidských životů. Za místo střetů a setkání.

222

Seznam použitých zkratek AČ

Archiv český

AH

Archaeologia historica

CIB

Codex juris bohemici

CIM

Codex iuris municipalis regni Bohemiae

ČČH

Český časopis historický

ČMM

Časopis matice moravské

ČMMZ

Časopis moravského muzea

ČSAV

Československá akademie věd

HM

Historie a muzejnictví

HO

Historický obzor

HÚ FF MU

Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

JM

Jižní Morava

MZA

Moravský zemský archiv

SČ

Sněmy české

SPFFBU

Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity

VVM

Vlastivědný věstník moravský

223

Seznam použitých pramenů a literatury Použité prameny a) archivní prameny Archiv hl. m. Prahy, Knihy svědomí, 1047. Archiv hl. m. Prahy, Knihy svědomí, 1048. Archiv hl. m. Prahy, Knihy svědomí, 1056. Archiv hl. m. Prahy, Knihy svědomí, 1061. Archiv hl. m. Prahy, Knihy svědomí, 1071. Archiv hl. m. Prahy, Knihy svědomí, 1085. Archiv hl. m. Prahy, Knihy svědomí, 1120. Archiv hl. m. Prahy, Knihy svědomí, 1123. Archiv hl. m. Prahy, Knihy svědomí, 1126. Archiv hl. m. Prahy, inventář č. 371. Archiv hl. m. Prahy, Šenkýři 23. MZA Brno, C 2 Tribunál – pozůstalosti, G 9. MZA Brno, C 2 Tribunál – pozůstalosti, M 4. MZA Brno, F 12 Vizovice, inv. č. 3. MZA Brno, F 44 Bučovice, inv. č. 2 c. MZA Brno, F 75 Moravská Třebová, inv. č. 1. MZA Brno, F 75 Moravská Třebová, inv. č. 2. MZA Brno, F 124 Luhačovice, inv. č. 2. MZA Brno, F 178 Nové Město na Moravě, inv. č. 1. MZA Brno, F 200 Třebíč, inv. č. 131. MZA Brno, F 200 Třebíč, inv. č. 134. MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv. č. 1. MZA Brno, F 280 Nový Světlov, inv. č. 3. MZA Brno, F 281 Uherský Brod, inv. č. 4. MZA Brno, F 287 Bzenec, inv. č. 1. MZA Brno, F 287 Bzenec, inv. č. 3. MZA Brno, F 300 Napajedla, inv. č. 1. MZA Brno, F 306 Chrlice, inv. č. 5. MZA Brno, F 459 Jaroměřice nad Rokytnou, inv. č. 1.

224

MZA Brno, G 10 Sbírka rukopisů archivu, č. 212. MZA Brno, G 10 Sbírka rukopisů archivu, č. 638. MZA Brno, G 10 Sbírka rukopisů archivu, č. 682. MZA Brno, G 10 Sbírka rukopisů archivu, č. 742. MZA Brno, G 169 Collaltové, č. I 2561. Národní archiv Praha, Cirkuláře a vyhlášky, CV 1. Národní archiv Praha, Cirkuláře a vyhlášky, CV 8. Národní archiv Praha, Cirkuláře a vyhlášky, CV 13. Národní archiv Praha, Cirkuláře a vyhlášky, CV 15. Národní archiv Praha, Cirkuláře a vyhlášky, CV 18. Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 75. Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 117. Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 130. Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 164. Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 183. Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 184. Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 186. Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 226. Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 272. Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 299. Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 300. Národní archiv Praha, Sbírka patentů, PT 598. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 5. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 8. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 15. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 17. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 32. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 37. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 40. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 42. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 44. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 54. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 55. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 65. 225

Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 68. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 72. Národní archiv Praha, UR Urbáře, inv. č. 93.

b) vydané prameny Archiv český V., ed. Palacký, František, Praha 1862. Archiv český VIII., ed. Kalousek, Josef, Praha 1888. Archiv český XI., ed. Kalousek Josef, Praha 1892. Archiv český XIV., ed. Kalousek, Josef: Praha 1895. Archiv český XVII., ed. Kalousek, Josef, Praha 1899. Archiv český XVIII., ed. Kalousek, Josef, Praha 1900. Archiv český XX., ed. Kalousek, Josef, Praha 1902. Archiv český XXI., ed. Kalousek, Josef, Praha 1903. Archiv český XXII., ed. Kalousek Josef, Praha 1905. Archiv český XXIII., ed. Kalousek Josef, Praha 1906. Archiv český XXIX., ed. Kalousek Josef, Praha 1913. Archiv český XXX., ed. Friedrich, Gustav, Praha 1913. Archiv český XXXII., ed. Friedrich, Gustav, Praha 1915. Codex juris bohemici IV./I., ed. Jireček, Hermenegild, Praha 1882. Codex iuris municipalis regni Bohemiae I. Privilegia civitatum Pragensium, ed. Čelakovský, Jaromír, Praha 1886. Codex iuris municipalis regni Bohemiae III. Privilegia regalium civitatum provincialium annorum 1420 – 1526, edd. Čelakovský, J. – Friedrich, G., Praha 1948. Deník rudolfínského dvořana, ed. Koldínská Marie – Maťa, Petr, Praha 1997. Frantova práva a jiné kratochvíle, ed. Kolár, Jaroslav, Praha 1977. Kniha černá nebo smolná královského svobodného města Rokycan z let 1573 – 1630, ed. Cironis, Petros, Rokycany 1994. Kniha Drnovská, ed. Brandl, Vincenc, Brno 1868. Kniha Tovačovská, ed. Brandl, Vincenc, Brno 1868. Knihy černé jinak smolné při hrdelním soudu v městě Bystrém od r. 1625, Lány, Emil Pavel, Liberec 1946. Knihy smolné, ed. Bičík, Z., Hradec Králové 1969.

226

Krevní kniha městečka Bojkovic 1630 – 1721, ed. Verbík, A., Uherské Hradiště 1971. Kronika Holešovská 1615 – 1645. ed. Fialová, Vlasta, Holešov 1940. Obnovené Právo a Zřízení Zemské dědičného království českého, ed. Jireček, Hermenegild, Praha 1888. Paměti Hradišťské, ed. Fišer, Bohumil, Valašské Meziříčí 1920. Sněmy české I., Praha 1877. Sněmy české II., Praha 1880. Sněmy české III., Praha 1884. Sněmy české IX., Praha 1897. Sněmy české V., Praha 1887. Sněmy české VII., Praha 1891. Sněmy české VIII., Praha 1895. Sněmy české X., Praha 1900. Sněm držaný léta 1612. Ze zápisu Karla ze Žerotína, ed. Brandl, Vincenc, Brno 1864. Smolná jinak černá kniha města Solnice 1569 – 1721, Lány, Emil Pavel, Liberec 1948. Smolná kniha města Lipníka, ed. Marada, Miroslav, Přerov 1994. Z táborské knihy černé, ed. Straka, Josef, Tábor 1937. Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným, ed. Čáda, František, Praha 1937.

Použitá literatura Bělohlávek, Miloslav: Kniha počtů města Plzně 1524 – 1525, Plzeň 1957. Bůžek, Václav: Zpravodajské cesty Norimberčanů do rudolfínských Čech. In: Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1997. Čáda, František: Ležení podle českého práva zemského, Praha 1922. Čech, Jan: Hazardní hry v Čechách v 16. a 17. století. Práce k souborné zkoušce z historie HÚ FF MU, Brno 2005. Černý, Václav: Hospodářské instrukce, Praha 1930. Dějiny města Přerova, I., Přerov 1970.

227

Dřímal, Jar. & kol.: Dějiny Brna, 1, Brno 1969. Dülmen, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku, I.: Dům a jeho lidé. Praha 1999. Dülmen, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku, II.: Vesnice a město. Praha 2007. Eckl, Petr: Život obyvatel městečka Dolní Kounice ve 2. polovině 17. a v 1. polovině 18. století. Diplomová práce HÚ FF MU, Brno 2003. Hálová, Petra: Život v mestečku Rousínov v druhej polovici 17. storočia a v prvej polovici 18. storočia. Diplomová práce HÚ FF MU, Brno 2007. Hlavačka, Milan: Cestování v éře dostavníku, Praha 1996. Honl, Ivan: Z minulosti karetní hry v Čechách, Praha 1947. Hosák, Ladislav: Dějiny města Podivína, Brno 1959. Hrubý, František: Selské a panské inventáře v době předbělohorské, ČČH 33, 1927. Huizinga, Johan: Homo ludens, Praha 2000. Chocholáč, Bronislav: Hodonínské panství počátkem 17. století, ČMM 113, 1994, s. 59 – 70. Chocholáč, Bronislav: K hospodaření poddaných na pernštejnském panství v druhé polovině 16. a první polovině 17. století, ČMM 109, 1990, s. 83 – 111. Chocholáč, Bronislav: Selské peníze, Brno 1999. Janáček, Josef: České dějiny. Doba předbělohorská, Praha 1971. Janáček, Josef: Dějiny obchodu v předbělohorské Praze, Praha 1955. Janáček, Josef: Města v českých zemích v 16. století, Hospodářské dějiny 4, 1979, s. 165 – 203. Janáček, Josef: Pivovarnictví v českých královských městech v 16. století, Praha 1959. Janáček, Josef: Řemeslná výroba v českých městech v 16. století, Praha 1961. Jirásek, Jiří: Moravský venkov před Bílou Horou, ČMMZ 49, 1964, s. 69 – 168. Jirásek, Jiří: Pivovary na Moravě koncem 16. století, ČMMZ 47, 1962, s. 62 – 76. Jirásek, Jiří: Poddaní na panství olomouckého biskupství v druhé polovině 16. století, Rozpravy ČSAV 67, 1957. Kaiserová, Kristina – Kaiser, Vladimír: Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995. Kameníček, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, I., Brno 1900. 228

Kameníček, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, II., Brno 1902. Kameníček, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, III., Brno 1905. Kavka, František: K postavení městské chudiny v prvé polovině 16. století. Mzdy řemeslníků a nádeníků v Českých Budějovicích v letech 1531 – 1551, Jihočeský sborník historický 23, 1954, s. 1 – 3 a 69 – 82. Knoz, Tomáš: Kriminální delikt v Kamenici na Třebíčsku v 17. století, VVM 44, 1992, s. 372 – 374. Knoz, Tomáš: Poddaný na předbělohorské Moravě jako objekt právních normativních pramenů. Diplomová práce HÚ FF MU, Brno 1988. Krofta, Kamil: Dějiny selského stavu, Praha 1949. Křivka, Josef: Litomyšlský velkostatek za Pernštejnů, Rozpravy ČSAV 69, 1959. Křivka, Josef: Roudnický velkostatek na sklonku 16. století, HM 29, 1956. Kühndel, Jan: Čtyřistapadesát let prostějovské starorežné. 1518-1968. K dějinám výsadního domu U zeleného stromu, Brno 1968. Kühndel, Jan: Dům U tří zajíců vypravuje, Prostějov 1940. Kühndel, Jan: Dům U zlaté studny, Prostějov 1934. Kühndel, Jan: Pravovárečné měšťanstvo v Prostějově, Prostějov 1931. Kühndel, Jan: Vývoj olomouckých řemeslných cechů, Olomouc 1929. Kunský, Josef: Čeští cestovatelé, Díl I., Praha 1961. Ledvinka, Václav: Úřední cesty a pobyty českých nejvyšších kancléřů v 2. polovině 16. století. In: Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1997. Macák, Antonín: Rožmitálské panství a jeho urbář z r. 1565, Praha 1950. Macek, Josef: Jagellonský věk v českých zemích, 3 – 4, Praha 2002. Macůrek, J.: K otázce vývoje a výnosu velkého pozemkového vlastnictví na pohraničí Moravy, Slovenska a Těšínska koncem 16. a počátkem 17. století, SPFFBU, C VI., 1957. Marek, Jan: Řemeslná výroba v moravských městech v 16. století, ČMM 81, 1962. Matějek, František: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě, Praha 1959. Maur, Eduard: Český komorní velkostatek v 17. století, Praha 1976. Míka, Alois: Feudální velkostatek v jižních Čechách, Praha 1951. Míka, Alois: Poddaný v Čechách v první polovině 16. století, Praha 1960. Nikodém, Vilém: Dějiny města Třebíče, Třebíč 1931.

229

Novotný, Jaroslav: Svobodní rychtáři na Moravě, ve Slezsku a v sousedních územích německé kolonizace, HM 3, 1958, s. 39 – 52 a 97 – 104. Pekař, Josef: Kniha o Kosti, Praha 1998. Peřinka, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže, Kroměříž 1913. Pešák, V.: Panství rodu Smiřických, Sborník archivu ministerstva vnitra, XIII., 1934. Petráň, Josef: Poddaný lid v Čechách na prahu třicetileté války, Praha 1964. Petráň, Josef: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, Praha 1997. Pletzer, Karel: Ozbrojené akce Českých Budějovic proti vařičům piva v okolí. In: Průvodce po budějovických hostincích a kapitoly z jihočeské pivní historie, České Budějovice 1999. Procházka, Vladimír: Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století, Praha 1963. Richterová, Julie.: Venkovské krčmy v okolí Prahy na přelomu středověku a raného novověku, AH 24, 1999, s. 111 – 124. Royt, Jan: Poutě a poutní místa v Čechách. In: Cesty a cestování v životě společnosti, Ústí nad Labem 1997. Růžička, Jindřich - Krušina, Josef: Dějiny města Poličky, I. díl, Hradec Králové 1968. Sejbal, Jiří: Základy peněžního vývoje, Brno 1997. Slavík, František Augustin: Dějiny města Vlašimě a jeho statku, Vlašim 1889. Stejskal, Aleš: Hospoda raného novověku: Příklad posledních Rožmberků, In: Průvodce po budějovických hostincích a kapitoly z jihočeské pivní historie, České Budějovice 1999. Stejskal, Aleš – Bastl, Milan: Vzestup a pád rožmberského úředníka, HO 6, 1995, s. 119 – 123. Válka, J.: Poznámky o ekonomickém charakteru předbělohorského velkostatku, SPFFBU C 6, 1959, s. 21 – 37. Válka, Josef: Česká společnost v 15. – 18. století I., Praha 1972. Válka, Josef: Česká společnost v 15. – 18. století II., Praha 1983. Válka, Josef: Morava reformace, renesance a baroka, Brno 1996. Vermouzek, Rostislav: Zájezdní hospody, JM 13, 1977, s. 129 – 139. Weigel, B. - Černý, N.: Dějiny města Litovle, Přerov 1937. Winter, Zikmund: Český průmysl a obchod v XVI. věku, Praha 1913. 230

Winter, Zikmund: Kulturní obraz českých měst. Život veřejný v XV. a XVI. věku, I., Praha 1890. Winter, Zikmund: Kulturní obraz českých měst. Život veřejný v XV. a XVI. věku, II., Praha 1892. Winter, Zikmund: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. (1526 – 1620), Praha 1909. Zíbrt, Čeněk: Jak se kdy v Čechách tancovalo, Praha 1895. Zíbrt, Čeněk: Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných v zemích českých, Praha 1910. Zíbrt, Čeněk: Sladovnické obyčeje, zábavy, slavnosti a pověry v nákladnických domech a pivovárech českých, Praha 1910. Zíbrt, Čeněk: Z dějin piva a pivovarnictví v zemích českých, Praha 1894. Zíbrt, Čeněk: Z her a zábav staročeských, Velké Meziříčí 1889.

Použité webové stránky

http://www.jednotky.cz/objem

/2007-08-14/

http://www.curiavtkov.cz/prace25.htm

/2007-08-14/

231

Příloha obrazového materiálu

232

1

2

1

Pohled na lázně. Budovy zprava pod schodištěm a velká budova vedle hlavní rezidence jsou hostince sloužící k ubytování lázeňských hostů. Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, Praha 1997, s. 741. 2 Lázně v Malých Svatoňovicích, kresba z 1. poloviny 18. století. Budova lázní stojí před kaplí a v pravém úhlu k ní je napojen opět hostinec pro návštěvníky. Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, Praha 1997, s. 739.

233

3

4

3

5

Helikarova hospoda v Podkosti. Pekař, J.: Kniha o Kosti, Praha 1998, s. 136. Krčma v Živohošti z roku 1617. Nahoře celkový pohled, dole šenkovna – průhled dveřmi do zadního přístěnku. Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, Praha 1997, s. 434. 5 Tatáž krčma, šenkovna – nahoře pohled ke štítové stěně, dole průhled do síně a dveře do přístěnku. Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, Praha 1997, s. 435. 4

234

6

6

Mapa tzv. Zlaté stezky v okolí Prachatic. Jsou zde vyznačené povolené a zakázané cesty, různé údaje o cetovním provozu a mj. i zájezdní hostince. Ty jsou označeny vztyčeným víchem. Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, Praha 1997, s. 912 – 913.

235

7

8

7

Krčma na okraji Prahy. Vyobrazení z roku 1572. V popředí před krčmou stojí kuželník. Richterová, Julie.: Venkovské krčmy v okolí Prahy na přelomu středověku a raného novověku, AH 24, 1999, s. 115. 8 Dobový výjev měsíce dubna. Vpravo dole je znázorněná krčma s vztyčeným víchem na štítě. Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, Praha 1997, s. 61.

236

9

10

11

12

9

Cechovní sklenice z roku 1596, na níž jsou vyobrazeni hráči vrchcábů. Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, Praha 1997, s. 728. 10 Cechovní konvice olomouckých pekařů a stolařů z konce 16. století. Kühndel, Jan: Vývoj olomouckých řemeslných cechů, Olomouc 1929, s. 105. 11 Cechovní konvice a honosné nádoby. Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, Praha 1997, s. 540. 12 Picí nádoby z 14. – 17. století. Richterová, Julie.: Venkovské krčmy v okolí Prahy na přelomu středověku a raného novověku, AH 24, 1999, s. 119.

237

13

13

Venkovan nesoucí nádobu s víčkem. Vyobrazení ze Žlutického kancionálu, okolo r. 1558. Richterová, Julie.: Venkovské krčmy v okolí Prahy na přelomu středověku a raného novověku, AH 24, 1999, s. 120.

238

14

15

14

Výjev parodující necudné činnosti, zasazený do prostředí krčmy. Richterová, Julie.: Venkovské krčmy v okolí Prahy na přelomu středověku a raného novověku, AH 24, 1999, s. 117. 15 Selská hospodská veselka. Rytina z roku 1550. Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury, Díl 2, Praha 1997, s. 843.

239

16

17

16

Hodokvas staročeských žen. Vyobrazení z roku 1539. Zíbrt, Čeněk: Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných v zemích českých, Praha 1910, s. 77. 17 Pijanská společnost. Vyobrazení z roku 1537. Zíbrt, Čeněk: Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných v zemích českých, Praha 1910, s. 73.

240

18

18

Vyobrazení z traktátu Pán rady z roku 1505. V popředí je společnost zabraná do hry v karty, v zadní části se dva muži nepohodli u vrchcábů. Tančícímu páru i ostatním hraje flétnista stojící na stoličce. Ve džberu pod lavicí se chladí konvice s pivem či vínem. Honl, Ivan: Z minulosti karetní hry v Čechách, Praha 1947, s. 40.

241