Eseje
Roland Barthes Říše znaků
Roland Barthes Eseje o Japonsku
fra
Eseje
Roland Barthes Říše znaků
fra
Roland Barthes (1915–1980) vystudoval klasickou literaturu a filologii. Barthesovo dílo nikdy netvořilo koherentní celek, který by sledoval jednotnou teoretickou linii. Od kritiky dějin se postupně přesouval k obecné i aplikované sémiologii a od počátku sedmdesátých let si postupně vybudoval zcela svébytný způsob uvažování o literárních textech, charakteristický rezignací na zobecňující systémy a postupnou fragmentací a zdůrazňováním jednotlivostí a nahodilostí. Posledním Barthesovým textem je esej o fotografii, nazvaný Světlá komora (česky Fra 2005), který v mnoha ohledech dává tušit nový zlom ve vývoji Barthesova díla, jež náhle přerušila smrt při automobilové nehodě v roce 1980.
fra
Roland Barthes Říše znaků
Ve Fra vychází
Světlá komora, 2005 Barthes o Barthesovi, 2013
Roland Barthes Říše znaků Přeložil Petr Zavadil
fra
Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme d’aide à la publication F. X. Šalda, bénéficie du soutien de Culturesfrance – opérateur du Ministère français des affaires étrangères et européennes et du Ministère de la culture et de la communication, de l’Ambassade de France en République tchèque et de l’Institut français de Prague. Kniha vychází s laskavou pomocí Culturesfrance – agentury francouzského Ministerstva zahraničních a evropských věcí a francouzského Ministerstva kultury a komunikace, Velvyslanectví Francouzské republiky v České republice a Francouzského institutu v Praze v rámci podpůrného programu F. X. Šalda.
Eseje
Roland Barthes Říše znaků Z francouzského originálu L’Empire des signes (Editions du Seuil, Paris 2005) přeložil Petr Zavadil Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2,
[email protected], www.fra.cz, roku 2012 jako svou 114. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Éditions Fra, 2012 Text © Editions du Seuil, 2005 La première édition de cet ouvrage a été publiée en 1970 par les Editions d’Art Albert Skira Translation © Petr Zavadil, 2012 Author photo © Ferdinando Scianna, 1977 ISBN 978-80-87429-25-9 DD004
Obsah Tam 13 Neznámý jazyk 17 Beze slov 23 Voda a vločka 27 Hůlky 33 Jídlo zbavené středu 39 Mezi 45 Pačinko 51 Střed města, prázdný střed 57 Bez adres 63 Nádraží 69 Balíčky 75 Trojí psaní 81 Živé/neživé 93 Uvnitř/vně 97 Úklony 101 Vloupání do smyslu 109 Osvobození od smyslu 115 Příhoda 119 Tak 127 Papírnictví 131 Napsaná tvář 137 Miliony těl 145 Oční víčko 151 Zápis násilí 157 Kabinet znaků 163 Seznam vyobrazení 167
7
8
Mauriceovi Pinguetovi
10
Text „nekomentuje“ obrázky. Obrázky „neilustrují“ text: každý z nich byl pro mě pouhým odrazem k jakémusi zrakovému vrávorání, snad podobnému ztrátě smyslu, které se v Zenu říká satori; text a obrázky mají vzájemným proplétáním zajistit oběh, směňování signifikantů – těla, tváře, písma – a číst v nich ústup znaků.
11
Tam
Pokud si zamanu představit si fiktivní národ, mohu mu dát vymyšlené jméno, veřejně s ním zacházet jako s románovým předmětem, založit novou Garabánii, tak abych ve své fantazii neohrožoval pověst žádné skutečné země (jenže pak ohrožuji pověst právě této fantazie ve znacích literatury). Také mohu, aniž bych měl jakkoli v úmyslu představovat či analyzovat skutečnost byť sebemenší (to jsou základní gesta západního diskursu), vybrat někde na světě (tam) určitý počet rysů (slovo s grafickým i lingvistickým významem) a z těchto rysů záměrně vytvořit systém. Právě tomuto systému budu říkat: Japonsko. Východ a Západ zde tedy nemohou být chápány jako „skutečnosti“, které bychom se pokoušeli historicky, filozoficky, kulturně, politicky sblížit nebo postavit do protikladu. Nehledím láskyplně k nějaké orientální podstatě, Východ je mi lhostejný, pouze mi poskytuje zásobu rysů, jejichž rozestavění, vymyšlená hra mi umožňuje „hýčkat“ představu neslýchaného symbolického systému, naprosto odtrženého od našeho. Při uvažování o Východě je možné usilovat nikoli o jiné symboly, jinou metafyziku, jinou moudrost (byť nám tato moudrost připadá žádoucí), nýbrž o možnost odlišnosti, proměny, revoluce ve vlastnictví symbolických systémů. Jednoho dne by bylo dobré sepsat dějiny naší temnoty, vyjevit hutnost našeho narcismu, udělat v průběhu staletí soupis těch několika výzev k odlišnosti, které jsme občas dokázali zaslechnout, a ideologických přivlastnění, jež nevyhnutelně následovala a která spočívají v tom, že neustále zdomácňují naši neznalost Asie pomocí známých jazyků (Orient, jak ho představuje Vol14
Mu, prázdno
taire, Revue Asiatique, Loti nebo Air France). Dnes se bezpochyby můžeme od Východu naučit tisíce věcí: obrovská práce poznání je a bude nezbytná (jeho odklad může být pouze důsledkem ideologického zastírání); ale také je třeba, aby, pokud připustíme, že na obou stranách zůstanou ve stínu rozlehlé oblasti (kapitalistické Japonsko, poameričtění kultury, technický rozvoj), tenký paprsek světla pátral ne po dalších symbolech, nýbrž naopak po trhlině v symboličnosti. Tato trhlina se nemůže projevit na úrovni kulturních produktů: to, co zde představujeme, nepatří (alespoň si to tak přejeme) do umění, do japonského urbanismu, do japonské kuchyně. Autor nikdy v žádném smyslu Japonsko nefotografoval. Bylo by to spíš naopak: Japonsko ho oslnilo četnými záblesky; nebo ještě lépe: Japonsko ho uvedlo do polohy psaní. Právě v této poloze se odehrává jisté rozviklání osobnosti, převracejí se naruby staré interpretace, otřásá se smysl, rozervaný, vyčerpaný až do nenahraditelné prázdnoty, aniž předmět byť na okamžik přestává být označující, žádoucí. Psaní je vlastně svým způsobem jakési satori: satori (zenová událost) je více či méně silný otřes (nijak okázalý), který rozkolísá poznání, subjekt: uskutečňuje prázdnotu slova. A právě v prázdnotě slova se vytváří také psaní; z této prázdnoty vyrážejí rysy, jimiž Zen, při oproštění od veškerého smyslu, píše zahrady, gesta, domy, kytice, tváře, násilí.
16
Neznámý jazyk
Sen: znát cizí (zvláštní) jazyk, a přesto mu nerozumět: pochytit v něm odlišnost, aniž by si tuto odlišnost někdy přivlastnila povrchní společenskost řeči, sdělnost nebo vulgarita; poznat hranice možností našeho jazyka pozitivně odrážené v novém jazyce; naučit se systematiku nepochopitelného; rozebrat naši „skutečnost“ pod vlivem jiného členění, jiných syntaxí; objevit neslýchaná postavení podmětu ve větě, posunout jeho topologii; jedním slovem sestoupit do nepřeložitelnosti, pocítit její otřes a přitom ho nijak netlumit, dokud se v nás celý Západ nezachvěje a nezakolísají práva naší rodné řeči, té, jež pochází od našich otců a která z nás také dělá otce a vlastníky kultury, již právě historie proměňuje v „přirozenost“. Víme, že základní koncepty aristotelské filozofie byly svým způsobem vynucené základním členěním řečtiny. Jak by naopak bylo blahodárné přenést se do vidiny nepřekonatelných odlišností, již nám může v záblescích vnuknout nějaký velmi vzdálený jazyk. Kapitola ze Sapira nebo z Whorfa o jazyce činuk, nootka, hopi, z Graneta o čínštině, názor nějakého přítele na japonštinu, to vše otevírá celistvou romanesknost, o níž si lze udělat představu jen na základě několika moderních textů (ovšem žádného románu) umožňujících zahlédnout krajinu, kterou naše promluva (ta, jejíž vlastníky jsme) nemohla za žádnou cenu vytušit ani objevit. V japonštině bujení funkčních přípon a složitost příklonek předpokládá, že podmět postupuje v rámci věty s obezřelostí, skrz opakování, zpožďování a s naléhavostí, jejichž konečný objem (v tu chvíli už by se nedalo mluvit o prosté řadě slov) činí právě 18
ze subjektu velikou prázdnou obálku slov, a nikoli to plné jádro, které má řídit naše věty, zvenčí a z výšky, takže to, co nám připadá jako přemíra subjektivnosti (říká se, že japonština vyjadřuje dojmy, ne konstatace), je mnohem spíš jakýmsi rozpouštěním, krvácením subjektu v jazyce, který je rozdělený, roztříštěný, zprohýbaný až do prázdna. Nebo ještě takhle: jako mnoho jazyků i japonština odlišuje životnost (lidskou a/nebo zvířecí) od neživotnosti, především různými výrazy pro sloveso být; avšak fiktivní postavy, které jsou vloženy do příběhu (typu: byl jednou jeden král) nesou znaménko neživotnosti; zatímco celé naše umění se pachtivě snaží potvrdit „život“, „skutečnost“ románových bytostí, samotná struktura japonštiny ustavuje nebo udržuje tyto bytosti v postavení výtvorů, znaků odříznutých od referenčního alibi par excellence: od alibi živoucí věci. Anebo ještě radikálněji, neboť jde o pojmutí něčeho, co náš jazyk pojmout nedokáže: jak si můžeme představit sloveso, které by bylo zároveň bez podmětu a bez doplňku a přitom tranzitivní, jako například akt poznání bez poznávajícího subjektu a bez poznaného objektu? Přesto právě takovou představivost po nás vyžaduje hindská dhjána, původ čínského čchanu a japonského zenu, kterou samozřejmě nemůžeme přeložit slovem meditace, aniž bychom k ní přidali subjekt a boha: vyžeňte je, oni se vrátí a cválají přitom na našem jazyce. Tyto a řada dalších skutečností prokazují, nakolik směšné je chtít pochybovat o naší společnosti a nikdy nepřemýšlet o omezenosti jazyka, kterým (instrumentální vztah) se o ní snažíme pochybovat: to je jako chtít zničit vlka tím, že se mu pohodlně uvelebíme v tlamě. Tato cvičení v odchylné gramatice by měla alespoň tu výhodu, že by vnesla pochybnost do samotné ideologie naší řeči.
19
Déšť, Símě, Rozesetí Útek, Tkáň, Text. Psaní.
Proč Japonsko? Protože je to země rukopisu: ze všech zemí, které autor mohl poznat, právě v Japonsku narazil na práci se znakem, která má nejblíže k jeho přesvědčení a k jeho tajným představám, nebo, chcete-li, má nejdál k jeho nechutím, k podráždění a ke vzdorům, které v něm podněcuje západní sémiokracie. Japonský znak je silný: úchvatně uspořádaný, sestavený, vyjevený, nikdy přejatý nebo zracionalizovaný. Japonský znak je prázdný: jeho signifikát prchá, na dně signifikantů, které vládnou bez protiváhy, není žádný bůh, pravda, morálka. A především: vyšší jakost tohoto znaku, ušlechtilost jeho tvrzení a erotický půvab, s jakým se kreslí, jsou vylepené všude, na předmětech i na těch nejmalichernějších úkonech, které obvykle vykazujeme do sféry bezvýznamnosti nebo vulgárnosti. fra.cz
Obálka Žena chystající se psát dopis
Photo © Ferdinando Scianna, 1977
Proč Japonsko? Protože je to země rukopisu: ze všech zemí, které autor mohl poznat, právě v Japonsku narazil na práci se znakem, která má nejblíže k jeho přesvědčení a k jeho tajným Již vyšlo představám, nebo, chcete-li, má nejdál k jeho Roland Barthes, Světlá komoraa ke vzdorům, které nechutím, k podráždění John Berger, O pohledu v něm podněcuje západní sémiokracie. JaponGeorges Didi-Huberman, Ninfa moderna ský znak je silný: úchvatně uspořádaný, sestavePřipravujeme ný, vyjevený, nikdy přejatý nebo zracionalizovaRoland Barthes, Barthes o Barthesovi ný. Flusser, Japonský je prázdný: Vilém Za znak filosofii fotografie jeho signifikát prchá, na dně signifikantů, Hal Foster, Design a zločin a jiné které kritikyvládnou bez protiváhy, není žádný bůh, pravda, Jonathan Crary, Techniky pozorovatele morálka. A především: vyšší jakost tohoto Georges Didi-Huberman, Otevřít venušiznaku, ušlechVilém Flusser, Tvar věcí. Filosofie půvab, designu s jakým se tilost jeho tvrzení a erotický Denisa Kera, Screensvšude, na předmětech i na kreslí, jsouPrint vylepené těch nejmalichernějších úkonech, které obvykle vykazujeme do sféry bezvýznamnosti nebo vulgárnosti. fra.cz
Obálka Žena chystající se psát dopis
Photo © Ferdinando Scianna, 1977
fra
