EPP-ED
CO BYSTE MĚLI VĚDĚT O EVROPSKÉM PARLAMENTU. Informační publikace k volbám do Evropského parlamentu v ČR. Vydáno ve spolupráci s frakcí Evropská lidová strana – Evropští demokraté (EPP-ED). Neprodejné.
Co byste měli vědět o Evropském EPP-ED parlamentu
ODS
1
Co byste měli vědět o Evropském parlamentu Informační publikace k volbám do Evropského parlamentu v ČR
EPP-ED
ODS
CO BYSTE MĚLI VĚDĚT O EVROPSKÉM PARLAMENTU Informační publikace k volbám do Evropského parlamentu v ČR. Fotografie na obálce i uvnitř publikace ČTK. Vydáno ve spolupráci s frakcí Evropská lidová strana – Evropští demokraté (EPP-ED). Neprodejné.
Vážení občané, dostáváte do rukou informační brožuru Co byste měli vědět o Evropském parlamentu, kterou jsme pro Vás připravili ve spolupráci s nejsilnější frakcí Evropského parlamentu, Evropskou lidovou stranou – Evropskými demokraty (EPP-ED). Publikace vychází v rámci informační kampaně o Evropské unii a sestává ze dvou částí. V první části naleznete základní zhuštěné informace o Evropském parlamentu, jeho historii, současné organizační struktuře, pravomocích a funkcích, jeho jednotlivých frakcích a rozpočtu. Naleznete zde rovněž informace o tom, jak probíhají volby do Evropského parlamentu u nás i v zahraničí, seznámíte se s náplní práce jeho poslanců a dozvíte se, jak se občané mohou dovolat u Evropského parlamentu pomoci. Do druhé části jsme vybrali několik nejčastějších otázek o Evropském parlamentu a práci europoslanců, které zodpovídá poslanec EP Hynek Fajmon. Pevně věříme, že Vás naše publikace zaujme a s její pomocí se ve spletité evropské problematice lépe zorientujete. JAN ZAHRADIL Vedoucí české skupiny pozorovatelů při frakci EPP-ED
3
Poslanci Evropského parlamentu ve Štrasburku.
Evropský parlament je jedním z vrcholných orgánů dnešní Evropské unie. Spolu s Evropskou komisí představuje Evropský parlament orgán, který má reprezentovat nadnárodní, celoevropské zájmy. Narozdíl od Evropské komise však má sloužit rovněž k bezprostřednímu zastupování zájmů občanů EU. To ale neznamená, že by bylo možné představit si Evropský parlament jako prostou nápodobu národních parlamentů (respektive jejich dolních komor) na evropské úrovni. Způsobem činnosti a zejména kompetencemi se Evropský parlament od svých národních protějšků podstatně liší. Cílem tohoto stručného úvodního textu je základní představení toho, jaké postavení Evropský parlament v rámci struktury EU zaujímá, jaké jsou jeho kompetence, jak toto shromáždění funguje a zejména jaké místo v něm zaujímají jednotliví poslanci, jejich frakce, co je náplní jejich práce a jakými možnostmi zastupovat naše zájmy vlastně disponují. Vzhledem k blížícímu se historicky prvnímu termínu voleb do Evropského parlamentu, kterých se mohou zúčastnit i čeští občané, je důležité vědět, do jakého sboru vlastně budeme volit a co od našich zástupců vůbec můžeme očekávat.
Jak to všechno začalo? Vznik a vývoj Evropského parlamentu
Dějiny Evropského parlamentu jsou v podstatě stejně staré jako dějiny evropské integrace samotné. Dnešní Evropský parlament má své kořeny ve Společném shromáždění Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), které se sešlo na své první schůzi v září roku 1952. Založení tohoto Shromáždění provázely některé problémy, které se v různých podobách vyskytují i v současnosti. Dlouhou dobu bylo problémem rozdělení křesel ve shromáždění. Nakonec bylo dosaženo kompromisu, který spočíval v nadhodnocení vlivu menších členských zemí (státy Beneluxu) a podhodnocení zastoupení velkých států (Francie, Itálie, Německo). Druhým
5
problémem byla otázka, jak vlastně budou jednotliví poslanci ve Shromáždění sedět. Princip národních politických klubů byl zamítnut a stejně tak nedošlo k převzetí modelu z Rady Evropy, který počítal s prostým abecedním řazením poslanců. Poslanci se nakonec rozdělili podle příslušnosti k jednotlivým politickým směrům napříč národními reprezentacemi. Když na základě Římských smluv vznikly v roce 1957 dvě další organizace evropské integrace – Evropské společenství pro atomovou energii (tzv. Euratom) a Evropské hospodářské společenství (EHS) – bylo rozhodnuto, že pro tyto organizace nebudou vytvářena zvláštní tělesa složená ze zástupců jednotlivých parlamentů, ale že pro tyto účely poslouží již existující Společné shromáždění ESUO. Tak se tento orgán stal společným výrazem respektu vůči existenci národních parlamentů a představoval orgán shodný pro všechna společenství. Tomu odpovídal také proměněný název: Evropské parlamentní shromáždění. Byly posíleny i pravomoci tohoto orgánu, který získal některé konzultační kompetence. V této podobě se poprvé shromáždění sešlo v březnu 1958 ve Štrasburku. Evropský parlament dostal své dnešní jméno o něco později. K přejmenování došlo teprve v březnu 1962 na návrh jeho německých a nizozemských poslanců. Teprve od přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986 však toto „politické“ pojmenování přešlo i do právních norem Evropských společenství. Evropský parlament byl zpočátku volen nepřímo. Jednotlivé národní parlamenty pouze delegovaly zástupce z řad svých poslanců, kteří zasedali v Evropském parlamentu a zároveň v parlamentech jednotlivých států. Této úpravě se říkalo duální mandát. Už ve smlouvě o ESUO byla sice předvídána možnost přímých voleb v jednotlivých zemích, ale politické klima v EU nebylo dlouhou dobu tomuto řešení příznivě nakloněno. Řada států se obávala, že by přímé volby automaticky znamenaly růst kompetencí tohoto nadnárodního orgánu. Tyto otázky byly vyřešeny na summitu v Paříži v prosinci 1974 a poté, co se ukázala nemožnost dosáhnout jednotného volebního systému, bylo rozhodnuto, že způsob voleb si stanoví každý členský stát samostatně. Teprve v roce 1979 se tedy konaly první přímé volby do Evropského parlamentu a od této
6
doby volí své „europoslance“ (oficiální označení je ovšem „člen Evropského parlamentu“, běžně se používá také zkratka MEP z anglického Member of European Parliament) již bezprostředně voliči v jednotlivých zemích. Legitimita Evropského parlamentu tak byla výrazně posílena, a tím se otevřela i cesta k postupnému zvyšování jeho pravomocí ve vztahu k Evropské komisi a Evropské radě.
Evropský parlament, nová budova.
Tyto pravomoci byly posilovány již Jednotným evropským aktem, který nabídl Evropskému parlamentu nové procedury ovlivňování rozhodnutí Komise a Rady (viz níže pravomoci parlamentu), Smlouvou o Evropské unii, ale zejména Amsterodamskou smlouvou, která vstoupila v platnost k 1. květnu 1999 a přinesla například to, že Evropský parlament musí schvalovat návrh na předsedu Evropské komise či možnost vyhlašovat sankce proti těm členským státům, které neplní základní pravidla a hodnoty EU. Rovněž počet poslanců Evropského parlamentu se postupně proměňoval. V následující tabulce jsou zachyceny tyto změny v závislosti na tom, jak se rozšiřoval počet členů Evropských společenství a pozdější Evropské unie:
7
PlatPočet členských států nost od roku 1956 6 (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Spolková republika Německo) 1958 6
Počet Způsob volby poslanců 78 jmenovaní parlamenty
1973
9 (6+Dánsko, Irsko, Velká Británie) 9 10 (9+Řecko)
198
1984 1986
10 12 (10+Portugalsko, Španělsko)
434 518
1989 1994 1995
12 12 15 (12+Finsko, Rakousko, Švédsko) 15
518 567 626
1979 1981
1999
142
410 434
626
jmenovaní parlamenty jmenovaní parlamenty přímo volení pouze navíc jmenováni řečtí zástupci druhé přímé volby pouze navíc jmenováni portugalští a španělští poslanci třetí přímé volby čtvrté přímé volby
páté přímé volby
Zdroj: www.knoweurope.net
Co Evropský parlament „umí“? Pravomoci a funkce Evropského parlamentu
Obecně řečeno má Evropský parlament celou řadu funkcí, které vykonává v rámci struktury orgánů Evropské unie. Provádí kontrolu, podílí se na legislativním procesu, podílí se na přijímání rozpočtu Unie, přijímá mezinárodní závazky EU, má rovněž za úkol sledovat dodržování, respektive porušování základních hod-
8
not a pravidel a případně přijímat příslušné sankce a v neposlední řadě také volí čelné představitele EU. Již bylo naznačeno, že původně v podstatě pouze kontrolní role Evropského parlamentu se začala postupně proměňovat a míra jeho kompetencí má tendenci narůstat. Přesto nelze o dnešním Evropském parlamentu říci, že by disponoval příliš rozsáhlými pravomocemi zejména ve vztahu k ostatním klíčovým orgánům EU. Tato skutečnost je dlouhodobě předmětem kritiky zejména těch politiků, kteří se domnívají, že by se Evropská unie měla přeměnit v jeden federativní stát. Existuje zde tedy každopádně poměrně velký prostor pro zvyšování pravomocí parlamentu v rámci struktur Unie. Zastavme se nejprve u kontrolních pravomocí Evropského parlamentu. Parlament může (a to již od svého založení) vyslovit nedůvěru Komisi. Tuto proceduru lze zhruba přirovnat k situaci, kdy Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovuje nedůvěru české vládě. K odvolání Komise je zapotřebí návrh, který podpoří minimálně jedna desetina všech poslanců parlamentu. Ke skutečnému odvolání je ovšem nutné, aby 2/3 odevzdaných hlasů odvolání podpořily a aby tyto hlasy zároveň tvořily více než polovinu všech „europoslanců“. To vede k tomu, že Komise ještě nikdy nebyla Evropským parlamentem odvolána, přestože se o to již sedmkrát pokusil. Problém rovněž spočívá v tom, že narozdíl od řady národních parlamentů ve vztahu k vládám nemůže parlament odvolávat Komisaře jednotlivě. Evropský parlament se ale zato již podílí na výběru předsedy Komise a schvaluje nově vytvořenou Komisi rovněž jako celek. Výbory Evropského parlamentu, poslanecké frakce a skupiny s více než 22 poslanci mohou také interpelovat členy Komise. Vzhledem k tomu, že počet interpelací narůstá, nekonají se zpravidla „tváří v tvář“. Dotazy jsou vznášeny na příslušné evropské komisaře písemně a ti rovněž písemně odpovídají. Ústně probíhá kladení otázek prakticky pouze v rámci specializovaných výborů. Ročně je vzneseno zhruba 5 000 otázek. Podstatně méně pravomocí než vůči Komisi má Evropský parlament vůči Radě EU, která je složena ze zástupců národních vlád. V praxi sice Rada reaguje na otázky a podněty Parlamentu, ale není k tomu nijak formálně povinna. Tato praxe vychází pouze
9
z politického závazku Rady, který přijala v roce 1983. Jedinou možností, kterou Parlament vůči Radě disponuje, je podání žaloby za nečinnost u Evropského soudního dvora. Pravdou ale je, že tato možnost není pro Parlament nijak exkluzivní a disponují jí také ostatní orgány Unie. Ke kontrolním pravomocem Evropského parlamentu patří také možnost projednávání a schvalování nejrůznějších programových dokumentů a výročních zpráv, které předkládají jiné orgány (Komise, Účetní dvůr atd.). V průběhu 70. let získal Evropský parlament také kompetence ve vztahu k rozpočtu Unie. Parlament mohl už předtím navrhovat různé doplňky a změny rozpočtu, ale již nemohl nijak ovlivnit, aby na tyto návrhy byl brán zřetel. Změny postavení Parlamentu ve vztahu k rozpočtu Unie sice výrazně zvýšily jeho kompetence, ale zároveň přinesly novou strukturu rozpočtu samotného. Jednoduše řečeno byla vytvořena kategorie tzv. povinných (obligatorních) výdajů, u nichž zůstala role Parlamentu pouze konzultativní. Jedná se o výdaje, které vycházejí přímo ze smluv. Tyto výdaje se týkají z převážné většiny společné zemědělské politiky a rozhoduje o nich výhradně Rada. Pro zjednodušení si je můžeme představit jako jakési evropské mandatorní výdaje. Výdaje rozpočtu v roce 2004 Rezervy 0,4 % Administrativní výdaje 6,1 %
Předvstupní pomoc 2,9 % Vyrovnávací platby 1,4 %
Vnější vztahy 5,0 % Vnitřní politiky 7,5 %
Strukturální politika 33,6 %
10
Zemědělství 45,8 %
Ve druhé kategorii nepovinných (fakultativních) výdajů ovšem mohl nadále Evropský parlament přímo uskutečňovat změny. Lze však říci, že v současné době dochází ke změně poměru v objemu výdajů mezi povinnými a nepovinnými ve prospěch těch druhých. Prostředky určené na regionální politiku a politiku hospodářské a sociální soudržnosti narůstají co do významu i co do objemu, a tak se role Evropského parlamentu v procesu tvorby rozpočtu Unie postupně zvětšuje. Nadále však platí, že rozpočet, jehož původní podobu navrhuje Komise, je společným dílem Parlamentu a Rady s tím, že Parlament má „poslední slovo“ pouze v nepovinné části výdajů. Parlament ovšem disponuje i možností odmítnout rozpočet jako celek. To dělá v situaci, kdy chce změnit zásadním způsobem výši a strukturu povinných výdajů. Potřebuje k tomu 2/3 přítomných poslanců, přičemž tyto 2/3 musejí odpovídat nadpoloviční většině všech poslanců. Pokud k odmítnutí rozpočtu skutečně dojde, musí se Komise řídit rozpočtovým provizoriem a zároveň připravovat nový návrh rozpočtu. Poprvé Parlament odmítl rozpočet jako celek v roce 1979 a od té doby používá toto právo velice důsledně, což vedlo ke zlepšení dialogu mezi Radou a Parlamentem v rozpočtových otázkách. Tento dialog byl v roce 1988 institucionalizován v tzv. meziinstitucionálních dohodách, které skutečně vedly ke zlepšení spolupráce natolik, že se začalo hovořit o období „rozpočtového míru“. Nejkomplikovanější skupinu pravomocí představují kompetence v procesu přijímání evropské legislativy. Na zákonodárné činnosti Unie se Parlament podílí několika možnými způsoby, které se nazývají konzultační procedura, procedura spolupráce a procedura spolurozhodování. Konzultační procedura se opět týká zejména vztahu mezi Parlamentem a Radou EU. Rada, která je spoluodpovědná za přijímání evropských zákonodárných aktů, na základě této konzultační procedury v podstatě vtahuje Parlament do procesu vytváření norem. Role Evropského parlamentu je ovšem v tomto případě pasivní, neboť Rada si vlastně v rámci konzultační procedury pouze vyžaduje stanovisko Parlamentu, které potom může
11
a nemusí vzít při svém rozhodování v potaz. Poté, co zavedení přímých voleb zvýšilo podstatným způsobem legitimitu Evropského parlamentu, začal Parlament tlačit na to, aby Rada skutečně proceduru konzultací dodržovala. Parlament si vymohl tento postup dokonce žalobou u Evropského soudního dvora. Změnilo se ovšem pouze to, že Rada konzultace neobcházela. Stále však platí, že se nemusí doporučením či názorem Parlamentu řídit. V klíčových oblastech jako Společná zahraniční a bezpečnostní politika a Evropská měnová unie má Parlament nadále k dispozici pouze konzultační proceduru. Závažnější podíl na evropské legislativní tvorbě získal Evropský parlament až po přijetí Jednotného evropského aktu, který vstoupil v platnost v červnu 1987. Byla zavedena tzv. procedura spolupráce (někdy se používá rovněž označení kooperační procedura). Tato procedura vlastně poprvé vtáhla Evropský parlament do přímého rozhodování o evropských zákonných normách, neboť byla vymezena řada oblastí, kdy musela příslušná předloha projít jak Radou EU, tak Evropským parlamentem. Jde o to, že předlohy, které již byly projednány v Radě, jsou postoupeny Evropskému parlamentu. Pro zjednodušení si lze tuto proceduru představit jako specifickou obdobu spolupodílení se Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky na přijímání českých zákonů. Parlament musí v přesně vymezené časové lhůtě předlohu posoudit a případně navrhnout úpravy. Má k dispozici mechanismus dvojího čtení. Již během prvního čtení může Parlament naznačit, že hodlá předlohu zamítnout, což zpravidla vede k tomu, že Komise původní předlohu stáhne a pokusí se vypracovat novou, která by více vyhovovala stanovisku Parlamentu. V prvním čtení vlastně probíhají jakési konzultace mezi Parlamentem, Radou a Komisí, kde se tyto orgány snaží „vyladit“ společné, konsensuální stanovisko. Složitější je druhé čtení. Parlament může s předlohou souhlasit nebo se jí vůbec nezabývat, potom samozřejmě platí v podobě, která byla schválena Radou. Parlament také může předlohu odmítnout. K tomu ovšem potřebuje souhlas nadpoloviční většiny
12
všech poslanců. Pak se předloha opět přesune do Rady, která se opět v přesném časovém limitu musí touto skutečností zabývat. Pokud Rada trvá na své předloze a chce ji prosadit proti vůli Parlamentu, může tak učinit, ale musí o tom rozhodnout jednomyslně. Pokud není v Radě jednomyslnosti dosaženo, návrh předlohy zcela padá. Nejčastěji dochází k tomu, že Parlament přijímá pozměňovací návrhy, které opět musejí být schváleny nadpoloviční většinou všech poslanců. Předloha opatřená pozměňovacími návrhy pak putuje do Evropské komise, která návrhy zváží. Buď se rozhodne je nezapracovávat – a pak má Parlament „smůlu“, nebo se rozhodne, že pozměňovací návrhy do textu předlohy zapracuje. V takovém případě jde pozměněná předloha opět do Rady. Rada má ovšem šanci tuto variantu zamítnout, musí ale opět hlasovat jednomyslně. Ani u procedury spolupráce ale nelze říci, že by byly kompetence Rady a Parlamentu zcela vyrovnané, neboť Rada disponuje i v této proceduře nástroji, jak Evropský parlament přehlasovat. Navíc platí, že Parlament sice může předlohu odmítnout jako celek, ale tím ztratí možnost ovlivňovat podobu nové předlohy, neboť nemá zákonodárnou iniciativu. Ukazuje se, že důležitějšími hráči v rámci této procedury jsou Rada a Komise. Největší šanci na prosazení svých připomínek má Parlament v prvním Finanční podíl členských států na rozpočtu rozšířené EU (2004) Řecko 1,8 %
Finsko 1,5 %
Portugalsko 1,5 %
Dánsko 2,1 %
Irsko 1,3 % Lucembursko 0,2 %
Rakousko 2,2 % Švédsko 2,7 % Belgie 3,8 % Nizozemí 5,5 %
Přistupující země 3,2 % Německo 22,1 %
Španělsko 8,3 %
Francie 17,0 % Velká Británie 13,0 %
Itálie 13,8 %
13
čtení, neboť Rada má zpravidla zájem chovat se konsensuálně a připomínky zohlednit.
Celkový pohled na budovu Evropského parlamentu ve Štrasburku.
Když byla v roce 1990 připravena Smlouva o EU (tzv. Maastrichtská smlouva), předpokládala zavedení procedury spolurozhodování, která by v podstatě nahradila proceduru spolupráce. Procedura spolupráce zůstala vyhrazena některým otázkám týkajícím se Evropské měnové unie, které nespadají do oblasti pouhé konzultace. Procedura spolurozhodování byla skutečně v roce 1993 zavedena, ovšem netýká se všech oblastí. Lze ji použít například na otázky spojené s volným pohybem osob, vnitřním trhem, vědou a výzkumem, budováním transevropských sítí, ochranou životního prostředí, ochranou spotřebitelů, vzděláváním, kulturou či zdravotnictvím. Probíhá obdobně jako procedura spolupráce, opět dochází ke dvojímu čtení a průběžnému vyladění názorů. Parlament ovšem v rámci této procedury má v konečném důsledku právo veta na předlohy, s nimiž nesouhlasí. Po projednání v prvním čtení v Parlamentu vypracuje Rada tzv. společný postoj k pozměňovacím návrhům. Tento společný postoj může Parlament buď schválit, absolutní většinou všech poslanců odmítnout (použití veta), nebo přijmout pozměňovací návrhy (nejčastější
14
varianta). Pokud všechny tyto změny Rada ve druhém čtení nepřijme, je svolán tzv. dohodovací výbor složený ze zástupců Rady, Parlamentu i Komise, jehož úkolem je najít kompromis. Pokud se to nepodaří, celá předloha padá. Pokud dojde výbor ke kompromisní změně předlohy, musí ji obě instituce přijmout (Parlament většinou odevzdaných hlasů), jinak opět padá. V oblasti mezinárodních dohod EU, asociačních dohod, vstupu nových členů, statutu Evropské centrální banky, určitých otázek volného pohybu osob, problémů sjednocení volebního systému do Parlamentu a definice strukturálních fondů existuje zvláštní procedura souhlasného řízení, kdy je o návrhu hlasováno v Radě i Parlamentu zvlášť bez možnosti doplňků a změn. Předloha tak může být jen přijata či odmítnuta. K přijetí je třeba souhlasu jak Rady, tak Parlamentu.
Jak se stát „europoslancem“? Způsob voleb do Evropského parlamentu
Evropský parlament je, jak již víme, od roku 1979 volen přímo občany členských zemí Unie. Již od založení ESUO se rovněž diskutovalo o tom, že by bylo vhodné přijmout pro volby do někdejšího předchůdce Evropského parlamentu jednotný volební systém, který by platil stejně ve všech členských státech. Ukázalo se, že jednodušším oříškem k rozlousknutí bude úprava přímého volebního práva než sjednocení volebního systému. Příčina je jasná. Evropské státy vytvářely své demokratické instituce a procedury poměrně dlouhou dobu a historický vývoj směrem k moderní demokracii byl v celé řadě zemí komplikovaný. Tento vývoj šel navíc různými cestami, a tak není divu, že se evropské země mnohdy liší od ostatních v otázce volebního systému. V podstatě lze říci, že podobně jako v České republice existuje ve většině evropských zemí tradice poměrného volebního systému, kde se počet hlasů odevzdaných jednotlivým stranám přepočítává na poslanecké mandáty. Tento způsob voleb také převažuje při
15
volbách do Evropského parlamentu. Snaha vypracovat jednotný volební systém by znamenala překonání dvou překážek. Jednak Evropská unie ctí princip tzv. subsidiarity, který znamená, že to, co lze efektivně rozhodnout na nižší úrovni (stát, region), nemá být předmětem celoevropského rozhodování. (A řada evropských činitelů se do jisté míry oprávněně obává, že přijetí jednotného volebního systému by bylo částečně s tímto principem v rozporu.) Dále jde o problém politický. Velká Británie, která představuje v evropském měřítku ojedinělý příklad kontinuálního utváření demokratické politiky, používá v „domácích“ volbách většinový volební systém. Tento systém spočívá v existenci jednomandátových volebních obvodů, kde vítězí kandidát, který získal většinu hlasů. Narozdíl od našeho Senátu, kde musí získat absolutní (nadpoloviční) většinu odevzdaných hlasů, stačí ve Velké Británii pouze tzv. většina relativní – vítěz musí získat více hlasů než kterýkoliv ze soupeřů. Tento systém aplikovala Británie i pro volby do Evropského parlamentu. Když však v roce 1997 nastoupila labouristická vláda pod vedením Tonyho Blaira, otevřela se možnost kompromisu. Británie signalizovala ochotu vzdát se v evropských volbách svého tradičního volebního systému a tato změna také skutečně nastala. V současné době se i britští „europoslanci“ volí poměrným volebním systémem, jenž byl poprvé aplikován ve volbách v roce 1999. Poslední výjimky v jinak „poměrné“ Evropské unii tak nadále představuje už jen Irsko a Severní Irsko. (Irové přijali po vzniku nezávislého státu dosti komplikovaný volební systém tzv. jednoho přenosného hlasu, který kombinuje princip většinového volebního systému s vícemandátovými volebními obvody.) Přestože je možno říci, že naprostá většina členských stát již zavedla pro volby do Evropského parlamentu poměrný volební systém, neznamená to, že by se příliš posunula diskuse ohledně zavedení jednotné úpravy pro celou Unii. Kromě již vzpomenuté otázky subsidiarity existuje názor, podle něhož je potřeba počkat na plné členství nových kandidátských zemí ze střední a jihovýchodní Evropy. I přes značné rozšíření poměrného volebního systému nepanuje shoda ohledně jeho použití pro evropské volby. Jeho zastánci argumentují tím, že při velikosti Evropské unie
16
Nová budova Evropského parlamentu ve Štrasburku.
a počtu „europoslanců“ stejně nemůže vzniknout vazba mezi poslancem a voliči, kterou zajišťuje většinový volební systém, a tvrdí, že poměrný volební systém nejlépe odpovídá rozložení frakcí v Parlamentu. Kritikové naopak poukazují například na to, že Itálie v roce 1994 přešla od poměrného volebního systému ke kombinaci poměrného a většinového. I když lze předpokládat, že poměrný volební systém bude i nadále jednoznačně převažovat, nelze přehlédnout, že jednotlivé státy se liší v používaných metodách přepočtu hlasů na mandáty či v tom, zda zavádějí uzavírací bariéru podobně, jako to činí český volební systém do Poslanecké sněmovny, když umožňuje vstup do parlamentu jen těm stranám, které získají 5 % hlasů. Jiné jsou i podmínky kandidatury nezávislých kandidátů a dokonce i přesné datum konání voleb si státy určují v předem určeném rozmezí samy. Komplikace způsobují i otázky spojené s volebním právem. Vzhledem k tomu, že Unie již zná institut evropského občanství, musela být jednotně upravena věková hranice práva volit, která byla stanovena na 18 let. Věková hranice práva být volen se však v jednotlivých zemích liší a pohybuje se v rozmezí 18–25 let. S tím souvisí i druhá věc: právo volit a být volen do Evropského parla-
17
mentu má v zásadě i člověk, který nemá občanství státu, kde právě žije. Podrobnosti ovšem stanoví příslušná legislativa jednotlivých států. V některých zemích (Řecko, Belgie, Lucembursko, Itálie) je dokonce účast v evropských volbách povinná, v jiných nikoliv. Volby do Evropského parlamentu dodávají tomuto orgánu přímou legitimitu. Je však třeba říci, že účast voličů v těchto volbách nebývá příliš vysoká. V prvních přímých volbách v roce 1979 dosáhla slušných 68 %, ale pak klesala a v roce 1999 dosáhla průměrně již jen 48 %. Přesnější čísla udává následující tabulka: Stát
Belgie Lucembursko Itálie Řecko Španělsko Irsko Dánsko Rakousko Francie Německo Portugalsko Švédsko Finsko Nizozemsko Velká Británie Průměr EU
1979 1981 1984 1987 1989 1994 1995/ 1999 1996 91,6 88,9 85,5 63,6 47,1 60,7 65,7 57,8 31,6 63,0
78,6 -
92,2 87,0 83,9 77,2 47,6 52,3 56,7 56,8 50,5 32,6 61,0
68,9 72,2 -
90,7 87,4 81,5 79,9 54,8 68,3 46,1 48,7 62,4 51,1 47,2 36,2 58,5
90,7 88,5 74,8 71,2 59,1 44,0 52,9 52,7 60,0 35,5 35,7 36,4 56,8
67,7 41,6 60,3 -
90,0 85,8 70,8 70,2 64,4 50,5 50,4 49,0 47,0 45,2 40,4 38,3 30,1 29,9 24,0 49,4
Změna 1979– 1999 -1,6 -3,1 -14,7 -8,4 -13,1 -3,3 -13,7 -20,5 -27,9 -7,6 -13,6
Zdroj: www.knoweurope.net
Ve většině členských zemí Unie navíc pozorujeme, že voliči v evropských volbách volí velmi podobně jako ve volbách národních. Důvod spočívá v tom, že řada voličů považuje evropské volby pouze za jakési další, méně významné kolo národních voleb.
18
Svůj podíl na tom ovšem mají i jednotlivé politické strany, které až na malé výjimky otevírají i ve volebních kampaních k evropským volbám spíše témata vnitrostátní politiky. Uvidíme, jak tomu bude v českém případě.
Jak budeme volit my? Volby do Evropského parlamentu v České republice
Volební systém pro volby do Evropského parlamentu se bude podobat tomu, který známe z voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Bude však mít některé zvláštnosti. Především celá Česká republika bude představovat jediný volební obvod, v němž bude voleno všech 24 poslanců. Kandidátky mohou vytvářet politické strany, politická hnutí nebo jejich koalice. I pro volby do Evropského parlamentu platí 5 % hranice pro přepočítávání hlasů na mandáty – pouze kandidátka, která získá celostátně 5 % hlasů a více, dostane křesla v Evropském parlamentu. Volit se bude v pátek 11. června 2004 od 14.00 do 22.00 a v sobotu 12. června 2004 od 8.00 do 14.00 v těch volebních okrscích, na které jsou voliči zvyklí. Právo volit má každý občan ČR, který alespoň v druhý den voleb dosáhl věku 18 let. Je dobré se přesvědčit, zda jsme vedeni ve voličských seznamech, a pokud ne, nechat se tam předem zapsat. Pro evropské volby je totiž sestavován zvláštní seznam voličů a ten bude definitivně uzavřen dva dny před konáním voleb. Jedinou možností, jak hlasovat, aniž by byl občan zapsán do některého z voličských seznamů, je nechat si včas vystavit voličský průkaz. Hlasovací lístky budou vytištěny pro každou kandidátku zvlášť (opět podobně jako u voleb do Poslanecké sněmovny) a volič vhodí do urny hlasovací lístek s vybranou stranou, hnutím či koalicí. Opět je možnost kroužkováním oblíbených kandidátů změnit pořadí kandidátky, ale volič může takto udělit preferenční hlasy pouze dvěma kandidátům.
19
Lze se domoci pomoci? Občan a Evropský parlament
Již bylo řečeno, že Evropský parlament má mimo jiné zastupovat zájmy občanů Evropské unie. Jak jsme si ukázali, většinu této činnosti provádí Parlament prostřednictvím svých funkcí a pravomocí vůči Evropské komisi, Radě EU a dalším orgánům EU. V podstatě lze říci, že se v celé řadě věcí podobá klasickému zastupitelskému orgánu moderních národních demokracií. Vztah občana k Evropskému parlamentu zpravidla nepřekročí roli voliče, který jednou za pět let vhodí do urny lístek pro vybranou politickou frakci. Není příliš pravděpodobné, že bude věnovat velkou pozornost tomu, co jím zvolení zástupci přesně v Parlamentu dělají, pouze bude prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků schopen sledovat nejvýznamnější rozhodnutí a nejdůležitější (či spíše mediálně nejvděčnější) evropské politické kauzy. Jen málokterý z příštích českých voličů ví, že se může obracet na orgány Evropské unie s žádostmi o informace a různými otázkami. Dokonce může použít libovolný z jazyků Unie a má právo obdržet odpověď v jazyku
Nová budova Evropského parlamentu ve Štrasburku.
20
podání. Tento servis se v praxi děje prostřednictvím internetu: dotazy směřované vůči Evropskému parlamentu je možno zasílat na mailovou adresu
[email protected]. Ale ani tím se vztah občana k Evropskému parlamentu nemusí vyčerpat. Evropský parlament totiž vstupuje podstatným způsobem do procesu volby evropského ombudsmana. Ombudsman, který musí splňovat kritérium nezávislosti, je volen Evropským parlamentem vždy na začátku jeho volebního období. Úkolem ombudsmana je přijímat a vyřizovat stížnosti občanů proti orgánům Evropské unie (s výjimkou Evropského soudního dvora). Předkládaný podnět se však nesmí týkat události starší než dva roky. Podání k úřadu Evropského ombudsmana lze zasílat jednak prostřednictvím internetu (www.euro-ombudsman.eu.int), nebo na adresu: e European Ombudsman 1, Avenue du President Robert Schuman B.P. 403 F-67001 Strasbourg Cedex Kromě ombudsmana se ovšem může občan Evropské unie obracet na Evropský parlament přímo. Jen pro připomenutí, čeští občané se stanou občany Evropské unie automaticky ke dni vstupu, protože evropské občanství je definováno prostřednictvím občanství některého z členských států Unie. Ale zpět k právu obracet se na Evropský parlament. Toto právo je vyjádřeno možností zaslat k rukám Evropského parlamentu petici. Právo podat petici má každý, kdo trvale žije v některém z členských států Unie. Petici k Evropskému parlamentu mohou podávat občané jako jednotlivci či skupiny občanů. Platí přitom, že musejí být buď občany Unie, nebo mít na jejím území stálý pobyt. Petice mohou podávat rovněž právnické osoby, které mají sídlo v EU. Petice jsou zasílány na adresu: European Parliament Petitions L-2929 Luxembourg
21
nebo prostřednictvím webové stránky www.europarl.eu.int/ petition/petition_en.htm. Petice se mohou týkat obecných věcí i konkrétních stížností a mohou dokonce žádat Parlament o zaujetí stanoviska ve věcech veřejného zájmu. Předmět petice se ovšem musí týkat sféry aktivit Evropské unie. Petice musí být formulována v jednom z oficiálních jazyků Unie a musí obsahovat jméno, povolání, národnost a adresu každého, kdo se pod ni podepíše. Petice je po zaregistrování předána Petičnímu výboru parlamentu, který rozhodne, zda její předmět spadá do okruhu aktivit Unie. Pokud výbor přijme petici, rozhodne Petiční výbor, jaký typ aktivity se má k vyřízení petice poskytnout. Podle okolností může Petiční výbor Parlamentu požádat Komisi o poskytnutí informací ohledně objektu stížnosti (například jedná-li se o petice ohledně vzájemného uznávání kvalifikace mezi jednotlivými členskými státy). Může rovněž postoupit petici k vyřízení některému z dalších výborů Evropského parlamentu či k projednání v plenárním zasedání Parlamentu. Konečně může zaujmout stanovisko a prostřednictvím předsedy Evropského parlamentu předat celou věc k vyřízení Komisi nebo Radě. Počet peticí vzrostl zejména na počátku 90. let a od té doby se pohybuje v rozmezí 1 000 – 1 350 podání ročně.
Co poslanci dělají? Struktura a práce Evropského parlamentu
Evropský parlament má jednu zvláštnost. Vzhledem k historickému vývoji nemá jedno jediné sídlo, ale sídlí na třech místech současně. Zřejmě nejznámější je sídlo Parlamentu ve Štrasburku, kde se každý měsíc po dobu jednoho týdne konají plenární zasedání parlamentu. Kromě toho ale každý měsíc parlament po dva dny plenárně zasedá i v Bruselu, kde je jeho druhé hlavní sídlo. Brusel je významný i proto, že zde čtrnáct dní v měsíci probí-
22
hají jednání jednotlivých výborů. Parlament má ovšem i svou administrativu, která se nazývá Generální sekretariát. Nesídlí ani ve Štrasburku, ani v Bruselu, jak by se dalo čekat, nýbrž v Lucemburku. Poslanci tak neustále „pendlují“ mezi Štrasburkem a Bruselem, do Lucemburku zavítá v praxi málokterý. Vzhledem ke skutečnosti, že nejvýznamnějším městem Unie jako takovým je Brusel, koná se nejvíce reálné politické i administrativní práce tam. Praxe více sídel je nákladná a odhaduje se, že náklady spojené s permanentním stěhováním vyčerpají více než 10 % rozpočtu na provoz Parlamentu. Podobně jako národní parlamenty má evropský parlament svou vnitřní strukturu. V čele Parlamentu stojí předseda, který předsedá plenárním zasedáním a rovněž Konferenci předsedů, v níž jsou zastoupeni leadeři jednotlivých frakcí. Tato konference určuje, kdy a o čem se bude jednat ve výborech a na plenárním zasedání. Pomáhají jí při tom poradním hlasem Konference předsedů výborů a Konference předsedů delegací. Jedná se o delegace Parlamentu u jiných mezinárodních orgánů a organizací, v současné době je těchto delegací 20. Předseda zastupuje Parlament navenek, zejména v oblasti mezinárodních vztahů. Aby všechny úkoly zvládnul, je voleno rovněž 14 místopředsedů, kteří mu v jeho úkolech pomáhají. Současným předsedou Evropského parlamentu je irský liberál Pat Cox. Funkce předsedy je do značné míry prestižní záležitostí a v minulosti zastávali tuto funkci i zakladatelé evropské integrace jako Paul-Henri Spaak, Alcide de Gasperi či Robert Schuman. Na řádné čerpání rozpočtu na činnost Parlamentu dohlíží tzv. Úřad, která rovněž zajišťuje běžnou administrativu. Skládá se z předsedy Parlamentu, 14 místopředsedů a dále pěti tzv. kvestorů, kteří řídí chod administrativy. Členové byra jsou voleni na dva a půl roku. Každý z poslanců se podílí na činnosti některých z výborů Evropského parlamentu. V současné době existuje 17 stálých výborů, jejichž činnost pokrývá celé spektrum aktivit Parlamentu. Kromě stálých výborů může Parlament ustavovat i dočasné výbory a komise určené pro řešení aktuálních kauz (například komise
23
pro BSE, „nemoc šílených krav“). Přehled stálých výborů podává následující tabulka: Výbor Výbor pro rozvoj zemědělství a venkova Výbor pro rozpočtovou kontrolu Rozpočtový výbor Výbor pro občanská práva, justici a vnitro Výbor pro ústavní záležitosti Výbor pro kulturu, mládež, vzdělávání, média a sport Výbor pro rozvoj a spolupráci Výbor pro ekonomické a měnové otázky Výbor pro zaměstnanost a sociální věci Výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a spotřebitelskou politiku Výbor pro rybolov Výbor pro zahraniční věci, lidská práva, společnou bezpečnostní a obrannou politiku Výbor pro průmysl, vnější obchod, výzkum a energie Výbor pro právní záležitosti a vnitřní trh Petiční výbor Výbor pro regionální politiku, dopravu a turistiku Výbor pro ženská práva a rovné příležitosti
Oficiální zkratka AGRI CONT BUDG LIBE AFCO CULT DEVE ECON EMPL ENVI PECH AFET ITRE JURI PETI RETT FEMM
Zdroj: www.europarl.eu.int/committees/home_en.htm
V současné době má Evropský parlament 626 poslanců, tento počet se samozřejmě bude měnit v souvislosti s nadcházejícím rozšířením. Přehled počtu poslanců za jednotlivé státy, který naposledy upravila smlouva z Nice (v platnosti od února 2003), podává následující tabulka:
24
Země
Německo Velká Británie Francie Itálie Španělsko Polsko Nizozemí Řecko Belgie Portugalsko Česká republika Maďarsko Švédsko Rakousko Dánsko Finsko Slovensko Irsko Litva Lotyšsko Slovinsko Lucembursko Estonsko Kypr Malta Rumunsko Bulharsko Celkem
1999–2004
99 87 87 87 64 31 25 25 25 22 21 16 16 15 6 626
2004–2009 2004–2009 Po volbách před přijetím po přijetí 2009 Bulharska Bulharska a Rumunska a Rumunska 99 99 99 78 78 72 78 78 72 78 78 72 54 54 50 54 54 50 27 27 25 24 24 22 24 24 22 24 24 22 24 24 22 24 24 22 19 19 18 18 18 17 14 14 13 14 14 13 14 14 13 13 13 12 13 13 12 9 9 8 7 7 7 6 6 6 6 6 6 6 6 6 5 5 5 36 33 18 17 732 786 736 Zdroj: www.knoweurope.net
V přechodném období mezi naším vstupem do EU k 1. květnu 2004 a mezi volbami do Evropského parlamentu bude Českou republiku reprezentovat ve funkcích „europoslanců“ 24 pozorovatelů, kteří jsou delegováni Poslaneckou sněmovnou a Senátem Parlamentu České republiky. Jejich mandát zanikne 20. července
25
2004, kdy se ujmou na první plenární schůzi svých funkcí poslanci již řádně zvolení v evropských volbách. Zajímavě je uspořádána neslučitelnost mandátu poslance v Evropském parlamentu. Logicky nemůže „europoslanec“ vykonávat funkce v jiném orgánu Unie. Ve většině členských zemí však není formálně zakotvena neslučitelnost mandátu v Evropském parlamentu s mandátem v parlamentu národním. Počet poslanců, kteří „sedí na obou židlích“, však výrazně klesá a v probíhajícím funkčním období Evropského parlamentu nepřekročil dvacítku poslanců. Podobně jako čeští poslanci a senátoři mají i „europoslanci“ volný mandát. To znamená, že je nikdo nesmí nutit k zaujetí určitého postoje či rozhodnutí a jejich rozhodování a jednání má být nezávislé. Je logické, že v praxi podléhá poslanec celé řadě omezení a tlaků. Poslanci bývají poměrně úzce navázáni na stranu, která je kandidovala. To nutně neznamená, že by museli v této straně samotné mít nějaký rozhodující vliv, ale spíše to, že jejich sepětí s programem a celkovou politikou „mateřské“ strany může být relativně vysoké. Podobně dochází k poměrně intenzivním kontaktům mezi poslanci Evropského parlamentu a národními parlamenty příslušných zemí. Tyto vazby jsou již dokonce institucionalizované. Z toho lze odvodit určitý paradox: „europoslanec“ by měl hájit teoreticky pouze zájmy Unie samotné. V praxi ale v podstatě všichni poslanci hájí jednak zájmy svých stran, které je kandidovaly, jednak zájmy národních politických struktur, ale v neposlední řadě také zájmy svých voličů v jednotlivých státech. Velmi důležitá je také vazba poslance na frakci, na jejíž činnosti se podílí (viz níže). Co tedy bude evropský poslanec po svém zvolení vlastně dělat? Naprostá většina práce Parlamentu se neodehrává v plénu, ale spíše v jednotlivých výborech a komisích. Evropský parlament tak nepředstavuje mediálně vděčný objekt hádek a slovních soubojů. Konec konců v něm vládne poměrně komplikovaná jazyková situace. Dnes má EU 11 oficiálních jazyků a po květnovém rozšíření přibude devět dalších (na řecké části Kypru, která vstoupí do Unie, se mluví řecky). Do těchto jazyků jsou překládány všechny oficiální dokumenty Unie (v roce 2001 tak bylo do 11 jazyků
26
Zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku.
převedeno 757 900 stran oficiálních dokumentů). K tomu disponuje Evropský parlament armádou překladatelů a na tlumočnické a překladatelské služby vynakládá více než třetinu svého rozpočtu. Pokud neexistuje přímý tlumočník například mezi maltštinou a estonštinou, tlumočí se přes třetí jazyk, zpravidla angličtinu. V praxi se ale používá jazyků méně: vedou angličtina a francouzština, daleko méně je pak používána němčina a španělština. Vstup nových členských států opět napomůže dominanci angličtiny v běžném provozu Parlamentu na úkor francouzštiny. Efektivní poslanec není ten, kdo umí dobře debatovat ve světle kamer, ale spíše ten, kdo umí své postoje vysvětlit, obhájit a vyjednat s představiteli dnes 15 a od května 25 států. Musí neustále pracovat na třech úrovních – své poslanecké frakce, ostatních poslaneckých frakcí a příslušného výboru či výborů. Prostředky, které má poslanec k prosazování svých názorů a zájmů, jsou poměrně široké. Může se obracet s otázkami na Komisi a Evropskou radu (interpelace), může vydávat různá prohlášení a rezoluce, navrhovat pozměňovací návrhy k různým předlohám ve výborech, může veřejně a oficiálně podporovat a zdůvodňovat své stanovisko, obracet se s otázkami a podněty na řídící struktury parlamentu (předseda, místopředsedové, kvestoři, Úřad). Kromě
27
toho může poslanec také neformálně ovlivňovat názory svých kolegů. Do klíčové pozice se dostane poslanec v případě, že se stane zpravodajem (tzv. rapporteur) některé z probíraných předloh. Poslanec musí také pracovat ve výborech a tato práce pro něj představuje dokonce jednu z nejdůležitějších činností. Většinou pracuje poslanec ve více výborech zároveň, přičemž ovšem zpravidla chápe práci v jednom z nich jako svůj hlavní úkol. Může se mu ovšem snadno přihodit, že se schůze výborů, v nichž zasedá, časově kryjí. Do jeho časového rozvrhu se také musejí vejít kontakty s mezinárodními delegacemi a se skupinami návštěvníků, kteří přicházejí z různých důvodů do Evropského parlamentu (studenti, akademici, veřejnost atd.). Hodně času také zabere setkávání s lobbyisty, novináři či ostatními poslanci. Poslanec Evropského parlamentu tak musí neustále volit své politické a časové priority. Možností, jak se v rámci Evropského parlamentu profilovat, je mnoho. Pokud je dostatečně schopný a má dobré politické postavení, může se stát předsedou či místopředsedou některého z výborů. Obecně vzato jsou křesla předsedů a místopředsedů výborů (stálých i mimořádných, platí to i pro delegace; každý výbor má tři místopředsedy) obsazována podle příslušnosti k různým parlamentním frakcím. Ctí se přitom zásada proporčnosti: každá frakce získá tolik předsednických a místopředsednických křesel, jaký je podíl počtu jejích poslanců v Parlamentu jako celku. Přestože je vedení výborů formálně voleno jejich členy, existuje vždy předběžná dohoda frakcí ohledně kandidátů a nestává se, že by o některé místo soutěžilo více poslanců. Procesy voleb vedení výborů a delegací a vlastně všech funkcí v Parlamentu probíhají dvakrát za volební období, tedy jednou za 2,5 roku. Velmi důležitou součástí práce každého poslance je udržování rozsáhlé sítě informací a kontaktů: s jinými poslanci, s Komisí, s administrativními pracovníky a experty orgánů EU a konečně také s lobbyistickými skupinami. V Evropském parlamentu existují poměrně přesná pravidla pro různé lobbyistické skupiny, které se soustředí v Bruselu a pokoušejí se ovlivňovat názory a postoje „europoslanců“. Lobbying má různé podoby, dochází k ovlivňování jednotlivých poslanců i celých skupin, koná se přímo
28
či zprostředkovaně, osobně či pomocí médií. Vzrůst lobbyingu donutil v roce 1996 přijmout první pravidla této činnosti. Byl rovněž zaveden oficiální registr lobbyistických organizací, které mají umožněn přístup k „europoslancům“. Zejména díky neustálému přejíždění mezi Štrasburkem, Bruselem a mateřskou zemí vyžaduje výkon poslaneckého mandátu v Evropském parlamentu poměrně hodně času. Od členů Evropského parlamentu se přímo očekává, že budou udržovat styky s politiky i voliči v zemích, za něž kandidovali. Očekává se od nich, že budou v kontaktu s domácí veřejností, „mateřskou politickou stranou“, nevládními organizacemi, místními a regionálními samosprávami atd. Proto mají poslanci k dispozici asistenty, na jejichž financování získávají příspěvek. To, jakým způsobem si mají poslanci své asistenty vybírat, není nikde oficiálně stanoveno, což vedlo k některým kontroverzím. Zejména italští poslanci byli dlouhou dobu proslulí tím, že zaměstnávali takřka výhradně své příbuzné či známé. Pro spravedlnost je třeba dodat, že třeba ve srovnání s americkým Kongresem nemají „europoslanci“ k dispozici rozsáhlé administrativní aparáty, které by jim ulehčovaly jejich práci. Poslanci Evropského parlamentu rovněž disponují imunitou. V zemi, z níž pocházejí, mají po dobu výkonu svého poslaneckého mandátu stejnou imunitu jako poslanci národních parlamentů. To
Předseda Evropského parlamentu Pat Cox.
29
znamená, že tato problematika také není sjednocena. V případě, že se nacházejí na území jiného členského státu Unie, než z jakého pocházejí, požívají v zásadě také imunitu. Ta se týká přestupků i trestných činů. Pokud je ovšem evropský poslanec přistižen bezprostředně při činu, imunita se na něj nevztahuje. O vydání „europoslance“ trestnímu stíhání rozhoduje Parlament. V letech 1979–1999 bylo podáno skoro 100 žádostí o vydání poslance, kterým bylo vyhověno pouze v 18 případech. Rekordmanem tohoto období je pravděpodobně francouzský poslanec a kontroverzní politik Jean-Marie Le Pen: o odnětí jeho imunity bylo hlasováno v letech 1989, 1990 a 1998. A jak jsou za svou práci poslanci ohodnoceni? Přestože existují návrhy na zavedení jednotné odměny poslanců za jejich práci, stále platí, že výši platů svých „europoslanců“ si určují členské země individuálně. Platy poslanců se přitom mohou i řádově lišit. Tradičně „nejbohatší“ jsou italští poslanci, kteří pobírají 12 000 euro. Nejmenší platy budou mít po nových volbách jejich maďarští kolegové – 770 euro. Čeští „europoslanci“ budou měsíčně pobírat něco málo přes 2 000 euro, tedy 65 000 korun.
Jak se poslanci sdružují? Frakce v Evropském parlamentu, principy jejich utváření a jejich vnitřní struktura
Už od začátku byly v Evropském parlamentu zřízeny také poslanecké frakce. Podobně jako kluby v naší Poslanecké sněmovně či Senátu sdružují tyto frakce poslance stejné názorové orientace. Zatímco však české parlamentní kluby bývají většinou složeny pouze z jedné politické strany, frakce v Evropském parlamentu jsou převážně poměrně širokými koalicemi různých politických stran, které spojuje buď názor na některé otázky evropské integrace, nebo podobná ideologická orientace. Frakce vznikají nikoliv na bázi národních reprezentací, ale napříč národním složením Parlamentu. Jednací řád od roku 1999
30
výslovně zakazuje vytvářet frakce, kde by byli zastoupeni poslanci pouze jedné národnosti. Pokud je frakce složena jen ze dvou národností, musí mít minimálně 23 členů, pokud je složena ze tří národností, stačí 18 členů a pokud se dohodnou poslanci ze čtyř a více národností, stačí už jen 14 poslanců. Význam politických frakcí v Evropském parlamentu postupně roste a spolu s tím rostou i jejich možnosti na půdě Parlamentu. Frakce mohou interpelovat Komisi a Radu a mohou také navrhovat přijetí nových opatření v řadě politik Evropské unie. Účastnit se práce frakce je výhodné i pro poslance, neboť frakce získávají na svůj provoz nejen finanční prostředky, ale také zajištěné kanceláře a různý administrativní servis. Na provoz frakcí ročně „padne“ jedna šestina rozpočtu Parlamentu. Postavení poslance uvnitř frakce nepřináší ale jen výhody. Frakce se samozřejmě snaží tlačit „svoje“ poslance k tomu, aby v rozpravách i hlasování podporovali společné stanovisko frakce. Disciplína frakcí ovšem není tak vysoká jako v případě národních parlamentů a mnohdy mohou výrazné osobnosti z řad poslanců ovlivnit velmi podstatně stanovisko frakce. Postoje frakcí jsou utvářeny na základě složitých konzultací mezi vedením frakce, jejími členy a zainteresovanými výbory, nejsou určovány shora nějakými ministry nebo stranickými leadery. Stanoviska frakce se tak mohou někdy velmi podstatně odlišovat od postojů řady stran, které jsou ve frakci prostřednictvím svých poslanců zastoupeny. Pokud poslanec se stanoviskem své frakce nesouhlasí, může hlasovat proti, ale tato praxe není častá. Evropský parlament bývá občas svědkem výrazného vlivu okrajových poslanců i „vzpour“ členů frakcí proti kompromisům dohodnutým jejich vedeními. Obecně lze říci, že větší vliv na chod a agendu Evropského parlamentu mají velké poslanecké frakce. Tato skutečnost během historického vývoje donutila řadu politických stran z nových členských států velmi pragmaticky zvažovat své zařazení v příslušné frakci. Původní Shromáždění ESUO znalo pouze tři frakce: socialistickou (sociálně demokratickou), křesťansko-demokratickou a liberální. Od poloviny 60. let se ale spektrum frakcí v Evropském parlamentu začalo rozrůzňovat a postupně vznikly frakce,
31
které reprezentují všechny relevantní směry evropské politiky. Zavedení přímých voleb do Evropského parlamentu pak posílilo spolupráci uvnitř jednotlivých frakcí, jejich činnost byla doplněna vznikem nadnárodních organizací ideologicky příbuzných politických stran a spolupráce v rámci frakcí se nadále posiluje. Frakce se svou vnitřní strukturou podobají poslaneckým klubům v národních parlamentech. Mají své volené předsednictvo, přičemž klíčová je funkce předsedy frakce. Ten zastupuje frakci nejen navenek, ale také je jedním ze členů Konference předsedů Evropského parlamentu (viz výše). Uvnitř frakcí působí často také různé pracovní skupiny sdružující poslance podle zájmu o různá politická témata. Ve volebním období 1999–2004 působilo v Parlamentu sedm frakcí a skupina nezařazených poslanců. Dvě frakce v Evropském parlamentu jsou řádově větší než ostatní. Jedná se o Stranu evropských socialistů (PES) a Evropskou lidovou stranu-Evropské demokraty (EPP-ED), která představuje nejsilnější frakci vůbec. Třetí nejvýznamnější formací, jejíž kořeny sahají rovněž až ke Shromáždění ESUO, je Evropská liberální, demokratická a reformní strana (ELDR). Vedle těchto frakcí existuje i Evropská federace stran zelených – Evropská svobodná aliance (GR/EFA) Rozdělení křesel v Evropském parlamentu podle frakcí (volby 1999)
32
sdružující zejména ekologisticky orientované formace, Evropská sjednocená levice – Nordická zelená levice (EUL), která sjednocuje radikálně levicové a komunistické strany, a Unie pro Evropu národů (UEN), kam patří spíše euroskepticky orientované pravicové strany. Poslední frakce se nazývá Evropa demokracií a růzností (EDD). Vztah mezi jednotlivými frakcemi Evropského parlamentu je ovšem méně konkurenční než u poslaneckých klubů národních parlamentů. Ideologické konflikty jsou většinou překrývány koalicemi různých zájmů. Velmi často se také poslanci uvnitř jednotlivých frakcí dělí na euroskepticky a eurooptimisticky orientované. Většinou je nezbytné, aby se alespoň na rámcovém kompromisu dohodli zástupci dvou nejsilnějších frakcí: EPP-ED a PES. V posledních letech je však možno pozorovat, že role pravo-levého vymezení jednotlivých frakcí začíná hrát poněkud větší roli, což souvisí s postupným nárůstem pravomocí Evropského parlamentu.
EPP-ED
Nejsilnější skupina v Evropském parlamentu
Po volbách v roce 1999 se stala poslanecká frakce EPP-ED nejsilnější frakcí v Evropském parlamentu. Tím pádem mohla zaujmout klíčovou roli v rámci práce Parlamentu. Kořeny Evropské lidové strany (EPP) sahají hluboko k počátkům evropské integrace a dokonce ještě před toto období. Již v polovině 20. let minulého století byly položeny základy pro spolupráci křesťansko-demokratických stran v Evropě na mezinárodní rovině. V roce 1965 byla vytvořena Evropská unie křesťanských demokratů (EUCD). V polovině 70. let byla vytvořena ještě jedna federace středopravicových stran – Evropská demokratická unie (EDU), která kromě některých křesťansko-demokratických formací začala sdružovat významné konzervativní strany na evropském kontinentu. V červnu 1976 pak v Lucemburku vznikla Evropská lidová strana (EPP), která
33
navázala na práci EUCD a spolupracovala s EDU. EDU působí samostatně dodnes, EUCD se v roce 1999 integrovala do Evropské lidové strany. Prvořadým důvodem vzniku Evropské lidové strany byla potřeba pevněji organizovat součinnost středopravicových stran na půdě Evropského parlamentu. Plnoprávnými členskými stranami jsou tedy jen strany z členských zemí EU, které souhlasí se stanovami a politickou orientací EPP. Kromě toho existuje kategorie přidružených členů, jimiž mohou být strany ze zemí, které se nacházejí v procesu přistupování k Evropské unii. Pokud strana nechce být spojena s EPP takto pevnou vazbou, může získat status pozorovatele.
Předseda Evropské lidové strany (EPP) Hans-Gert Pöttering.
Zakládajícími stranami byly v podstatě výhradně křesťansko-demokraticky orientované strany jako německá CDU/CSU či někdejší italská Křesťanská demokracie. Kromě těchto stran se na vzniku EPP podílely i křesťansko-demokratické formace z Belgie, Francie, Irska, Lucemburska a Nizozemí. Členská základna se pak v průběhu 80. a 90. let rozšiřovala jednak o strany, které pocházely z nových členských zemí, jednak o strany, které vznikly proměnami již existujících členských stran.
34
Poměrně klíčovým momentem byl vstup španělské Lidové strany do EPP v roce 1991. Jednalo se totiž o jiný druh formace, než jakou představovaly stávající křesťansko-demokratické členské strany EPP. Španělská Lidová strana byla víceméně sekulární, pragmatickou, občansky orientovanou pravicovou formací. Její volba EPP jako frakce, v níž se bude v Evropském parlamentu realizovat, byla kombinací ideologie a pragmatiky, přičemž druhá strana věci převažovala. Lidová strana prostě chtěla být v silném poslaneckém klubu a EPP jí nebyla svým středopravicovým politickým profilem natolik vzdálená, aby to pro ni představovalo vážný problém. V roce 1996 přešla z ELDR k EPP portugalská Sociálnědemokratická strana, která přes svůj název představuje jakousi portugalskou obdobu španělské Lidové strany. Příchod skandinávských konzervativních stran do frakce EPP v 90. letech pak s konečnou platností potvrdil, že EPP již není jen křesťansko-demokratická strana, ale získala i druhý, konzervativní moment. Uznání této skutečnosti ze strany vedení EPP umožnilo, aby se součástí frakce stala v roce 1999 i Berlusconiho strana Vzhůru Itálie. Tento posun od čistě křesťansko-demokratické orientace směrem k akceptování i konzervativně či dokonce konzervativně-liberálně orientovaných stran vedl také k rozšíření názvu frakce v Evropském parlamentu na současný Evropská lidová strana – Evropští demokraté (EPP-ED). V zemích, které se stanou k 1. květnu 2004 členy EU, se k EPP hlásí řada úspěšných pravicových a středopravicových konzervativních či křesťansko-demokratických stran. Uveďme jen pro příklad maďarský Svaz mladých demokratů (Fidesz), estonskou stranu Vlast, či Slovinskou lidovou stranu. Pozorovatelem je například litevský Vlastenecký svaz. Na EPP se orientuje logicky KDU-ČSL, přes odlišnou (spíše liberální) programovou profilaci také US (její poslanci ovšem po případném úspěchu zasednou v klubu ELDR). ODS stále ještě váhá, ovšem působí plně v rámci EDU. Rovněž její poslanci-pozorovatelé v Evropském parlamentu se podíleli na činnosti frakce EPP-ED. Podobně ostatně konají poslanci britské Konzervativní strany. Strana sama není členem EPP, ale její „europoslanci“ zasedají v rámci frakce EPP-ED.
35
Tím se dostáváme k organizaci EPP. Přestože činnost frakce v Evropském parlamentu patří k nejdůležitějším aktivitám EPP, plní tato stranická internacionála řadu dalších funkcí. Kluby EPP existují i v parlamentním shromáždění Rady Evropy, Západoevropské unie, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, NATO a také v rámci Výboru regionů. K EPP se rovněž hlásí někteří politici Evropské komise. EPP má, podobně jako klasické politické strany, svého předsedu, předsednictvo a kongres. Vzhledem k tomu, že sdružuje jednotlivé strany, existuje i Konference předsedů vlád a členských stran. Frakce v Evropském parlamentu představuje, jak již bylo řečeno, velmi významnou aktivitu EPP. Tím, že sdružuje i pravicové strany, které nejsou přímo členy EPP (například britští konzervativci), napomáhá výrazně integrovat politické síly napravo od pomyslného středu. Současným předsedou frakce EPP-ED v Evropském parlamentu je německý křesťanský demokrat Hans-Gert Pöttering. K základním programovým principům EPP patří snaha o vybudování federální Evropy (to je například důvod nechuti ke vstupu do EPP britských konzervativců a také důvod váhání ODS). Kromě toho hájí EPP konzervativní variantu sociálně-tržního hospodářství, prosazuje zásadu subsidiarity. Klíčová je oblast morálně-kulturních hodnot, kde se EPP projevuje jako ochránce tradičních hodnot a rodiny. EPP představuje v současnosti nejvýznamnější evropskou politickou stranu a frakci EPP-ED v Evropském parlamentu. Po rozšíření EU se rozroste o další středopravicové a pravicové strany ze střední a jihovýchodní Evropy. Představuje tak potenciálně jednu z nejperspektivnějších evropských politických formací.
36
Nejčastější otázky o Evropském parlamentu Odpovídá Hynek Fajmon, poslanec Evropského parlamentu
Historicky první volby do Evropského parlamentu v ČR jsou teprve před námi, ale přesto již v rámci Evropského parlamentu krátce fungují čeští „europoslanci“. Jak je to možné? Česká republika získala, stejně jako ostatní státy, které k 1. 5. 2004 vstupují do Evropské unie, právo vyslat do Evropského parlamentu 24 pozorovatelů. Ti byli zvoleni již na jaře 2003 v Poslanecké sněmovně a v Senátu a od té doby se podílejí na činnosti Evropského parlamentu. Jejich práva jsou pochopitelně omezená, protože dosud nejsme členským státem, takže pozorovatelé mohou vystupovat pouze ve výborech a nemohou hlasovat. Jejich účast ale má poměrně značný význam pro získání vědomostí o jednání Evropského parlamentu. Po 1. 5. 2004 se status těchto pozorovatelů mění na status řádného poslance, protože se stáváme řádným členským státem. Mezi 1. 5. 2004 a datem voleb do Evropského parlamentu tedy již budeme mít své „europoslance“ zvolené v Poslanecké sněmovně a v Senátu. Po volbách do Evropského parlamentu nastoupí na jejich místa ti, kteří budou zvoleni občany v České republice. Mohl byste charakterizovat Evropský parlament? Evropský parlament je jediná instituce Evropské unie, která je přímo volena všemi oprávněnými voliči členských států. Je to
37
rovněž početně největší instituce EU. Po 1. květnu 2004 bude mít Evropský parlament 732 poslanců z 25 členských států. Evropský parlament má ambici plnit obdobnou roli, jakou plní národní parlamenty v demokratických státech. Této role se ale Evropskému parlamentu ještě nepodařilo dosáhnout. Jeho pravomoci jsou totiž v mnoha oblastech stále velmi omezené. Nejlepším důkazem tohoto omezení je skutečnost, že Evropský parlament nemá dosud právo legislativní iniciativy, tj. právo iniciovat legislativní proces. Toto právo je v Evropské unii vyhrazeno pouze a výhradně Evropské komisi. I přesto však role Evropského parlamentu v Evropské unii rok od roku roste. Kde má Evropský parlament sídlo? Na umístění Evropského parlamentu lze dobře dokumentovat složitost budování Evropské unie. Členské státy totiž o sídlo Evropského parlamentu i dalších evropských institucí vždy usilovně soupeřily. Výsledkem tohoto soupeření je současný stav, kdy jsou sídlem Evropského parlamentu belgický Brusel a francouzský Štrasburk. To však není konečná odpověď na položenou otázku, protože sídlem sekretariátu Evropského parlamentu je Lucemburk. Evropští poslanci a parlamentní úředníci v důsledku toho velmi často cestují mezi těmito městy. Jaká je současná struktura Evropského parlamentu? Evropský parlament se člení po dvou základních liniích. První z nich je linie organizační a druhá je linie politická. Po linii organizační se Evropský parlament člení obdobně jako národní parlamenty. V jeho čele stojí předsednictvo v čele s předsedou. Dále se Evropský parlament člení do jednotlivých výborů. Jejich počet a struktura jsou proměnlivé, ale zhruba lze hovořit o dvaceti výborech. Ty jsou obdobně jako v národních parlamentech zaměřeny na jednotlivé důležité oblasti, jako jsou například zahraniční vztahy, rozpočet, sociální politika atd.
38
Po linii politické se Evropský parlament člení na jednotlivé politické frakce. Ty jsou organizovány podle nadnárodního principu, tj. složeny z poslanců z různých členských států reprezentujících politické strany příbuzné nebo totožné politické orientace. Ve volebním období 1999–2004 fungovalo v Evropském parlamentu celkem osm politických frakcí. Těmi byly podle počtu poslaneckých mandátů: Evropská lidová strana-Evropští demokraté, Strana evropských socialistů, Evropská liberální, demokratická a reformní strana, Evropská federace stran zelených, Evropská sjednocená levice, Unie pro Evropu národů, Evropa demokracií a růzností a frakce Nezařazených. Co všechno ovlivňuje činnost Evropského parlamentu? Činnost Evropského parlamentu je ovlivňována mnoha vnějšími vlivy, které přicházejí jak od ostatních institucí Evropské unie, tak od ostatních subjektů. Vliv ostatních institucí Evropské unie je velmi významný především u Rady EU a také u Komise EU. Kromě těchto základních institucí je ale třeba počítat s poměrně značným vlivem poradních institucí EU, jakou je například Výbor regionů. S Radou a Komisí je Evropský parlament ve vzájemné interakci v rámci evropského legislativního procesu. Kromě vlivu ostatních institucí EU na Evropský parlament mají velký vliv další subjekty. Mezi nejvlivnější z nich patří jednotlivé členské státy a jejich instituce včetně národních parlamentů. Dalšími významnými subjekty ovlivňujícími Evropský parlament jsou různorodé nevládní organizace celoevropského charakteru počínaje evropskými podnikatelskými svazy přes evropské odborové centrály až po evropské organizace ochrany životního prostředí. Poslanci Evropského parlamentu jsou vystaveni intenzivnímu lobbování z nejrůznějších stran. Toto lobbování je do značné míry formalizováno. U Evropského parlamentu jsou akreditovány oficiální lobbyistické firmy, které se touto činností zabývají.
39
Co všechno může poslanec Evropského parlamentu ovlivnit? Poslanec Evropského parlamentu může reálně ovlivnit mnoho věcí. Vždy je ale třeba vycházet ze skutečnosti, že je součástí orgánu, který má několik set členů. Každý poslanec má pouze jeden hlas a podílí se tak příslušným poměrem na všech rozhodnutích, která Evropský parlament činí. V zásadě má tedy evropský poslanec následující možnosti k prosazení svého vlivu: 1. ovlivňuje politiku své národní stranické delegace, 2. ovlivňuje politiku své nadnárodní poslanecké frakce, 3. ovlivňuje činnost výboru, ve kterém je zařazen, 4. ovlivňuje politiku celého Evropského parlamentu. Hájí poslanci Evropského parlamentu spíše zájmy EU, svého státu, své frakce nebo své politické strany? Každý poslanec vykonává svůj mandát individuálně a není vázán žádnými příkazy. Z toho vyplývá, že v této věci neexistuje žádný jednotný model. Někteří poslanci kladou důraz na zájmy EU, jiní na zájmy svého státu, další na zájmy své frakce a někteří na zájmy své politické strany. V zásadě ale mohu říci, že se poslanci snaží zohledňovat všechny tyto zájmy a hledat přijatelné a veřejně obhajitelné východisko. Já jsem přívržencem zprostředkování zájmů jdoucího od občanů směrem nahoru a nikoliv naopak. Jaké jsou úkoly politických frakcí a jejich reálné možnosti? Nejdůležitějším úkolem politických frakcí je formulovat postoje frakce k otázkám, které projednává Evropský parlament. Tato činnost je obdobná jako u národních parlamentů. Každý tisk, který je do Evropského parlamentu předložen k projednání, dostává uvnitř frakce na starosti konkrétní poslanec, který se stává tzv. zpravodajem. Jeho úkolem je navrhnout postoj frakce k dané
40
záležitosti. Tento návrh musí obhájit uvnitř frakce a potom také v jednotlivých výborech a na plénu Evropského parlamentu. Reálné možnosti frakcí ovlivňovat činnost Evropského parlamentu a celé EU jsou závislé na velikosti frakce. V zásadě platí, že čím větší frakce, tím větší má význam v Evropském parlamentu a tím má také větší vliv na každodenní politiku EU. Která poslanecká frakce byla v historii Evropského parlamentu nejsilnější? V historii Evropského parlamentu se na pozici nejsilnějších frakcí vždy střídaly pouze dvě frakce. Jednalo se o frakci socialistickou a frakci lidovou, a to v jejich různých podobách a označeních. Z ostatních frakcí výrazně zasáhli do historie Evropského parlamentu pouze liberálové. Praktický vliv ostatních frakcí je velmi malý. Dobře je to ostatně vidět na obsazení funkce předsedy Evropského parlamentu. V této pozici se střídali pouze sociální a křesťanští demokraté a občas jím byl liberál. Z liberální frakce pochází i zatím poslední předseda Evropského parlamentu Pat Cox. Do které poslanecké frakce se zařadí Občanská demokratická strana? Evropští poslanci ODS již působí v rámci frakce EPP-ED a lze předpokládat, že tomu tak bude i po evropských volbách. Naším úmyslem je stát se součástí této frakce v té její části, která se označuje za Evropské demokraty. Jaká je struktura rozpočtu EU? Rozpočet Evropské unie se vyvíjel od skromných počátků v 50. letech 20. století k dnešnímu stavu, kdy jeho objem činí zhruba 100 miliard euro ročně. V evropských smlouvách je stanoveno, že roční příspěvek členských států může činit až 1,24 % HDP příslušného členského státu. V praxi však tento závazek není naplňován a příspěvky států se tak obvykle pohybují v rozmezí
41
1–1,1 % HDP. I tak ale celkový objem evropského rozpočtu tvoří větší sumu peněz než český hrubý domácí produkt za jeden rok. Příjmy evropského rozpočtu jsou tvořeny národními členskými příspěvky a komplikovaným systémem příjmů z tzv. vlastních zdrojů, které tvoří hlavně příjmy z cel, ale také některé další příjmy. Systém je komplikován i určitými slevami, které si některé členské státy v minulosti vymohly. Na straně výdajů tvoří zdaleka největší položku Společná zemědělská politika, na kterou připadá každoročně více než 40 % výdajů. Druhou největší výdajovou položku tvoří politika soudržnosti neboli tzv. strukturální fondy, které jsou využívány k budování rozličné infrastruktury počínaje čistírnami odpadních vod a konče dálnicemi. Ostatní výdaje jsou potom směřovány do dalších evropských politik a do provozu evropských institucí. Kdo schvaluje evropský rozpočet a kdo kontroluje jeho dodržování? Rozpočet Evropské unie projednávají a schvalují všechny klíčové instituce Evropské unie, tj. Evropská komise, Evropská rada i Evropský parlament. Rozpočtová politika EU vychází z tzv. rozpočtového výhledu, který se zpracovává na delší časové období, asi na 5 let. Z tohoto rámce potom vycházejí jednotlivé roční rozpočty. Hlavní kontrolní funkci vůči evropskému rozpočtu má pochopitelně Evropský parlament a v rámci této instituce jsou to dva konkrétní výbory. Za prvé výbor rozpočtový, který se výraznou měrou podílí na zpracování a schvalování rozpočtu, a za druhé výbor pro kontrolu rozpočtu, který je zaměřen výlučně na kontrolu dodržování schváleného rozpočtu. Jaká je časová náročnost poslanecké práce v Evropském parlamentu? Práce poslance Evropského parlamentu je časově náročná. Evropský parlamentu pracuje obdobně jako národní parlamenty.
42
V pracovních dnech tak nepřetržitě probíhají různá zasedání, ať už politických frakcí, parlamentních výborů nebo celého parlamentu. Navíc se zasedání konají na dvou místech, v Bruselu a ve Štrasburku, takže poslanci musejí neustále cestovat. Celkově vzato je práce poslance Evropského parlamentu prací na plný úvazek a nedokážu si představit, že by mohla být dlouhodobě vykonávána paralelně s dalšími činnostmi. Jaká bývá volební účast ve volbách do Evropského parlamentu? Účast voličů v evropských volbách je celkově vzato ve všech členských státech nižší než při volbách do národního parlamentu. Mezi stávajícími členskými státy jsou země, kde volební účast jen málo přesahuje 20 %. Na druhém konci spektra jsou státy, kde volební účast přesahuje v některých letech 50 %. Míra účasti je dána celkovým vztahem veřejnosti dané země k evropské integraci. Velmi často jsou ale volby do Evropského parlamentu ovlivňovány domácí politickou situací. Voliči často využívají této příležitosti k potrestání nepopulárních vlád. Lze předpokládat, že podobně se bude vyvíjet volební účast i v nových členských státech. Může se poslanec z malého členského státu stát předsedou Evropského parlamentu? Ano, taková možnost existuje teoreticky i prakticky. Poslanci Evropského parlamentu jsou si ve svých právech a povinnostech rovni a z toho vyplývá, že mohou být voleni do všech funkcí včetně funkce předsedy. V minulosti již byli zvoleni do funkce předsedy poslanci z menších členských států. Naposledy takový případ nastal v nyní končícím volebním období, kdy po dobu dva a půl roku vykonával funkci předsedy irský poslanec Pat Cox.
43
Jaký je vztah evropského poslance k jeho vlastní straně? Některé rysy tohoto vztahu jsou totožné pro všechny politické strany a některé jsou závislé na konkrétní situaci v příslušné straně. Celkově však lze říci, že ve standardních politických stranách je tento vztah definován ve stanovách. V tomto dokumentu jsou zpravidla stanoveny podmínky, za kterých se je možné ucházet o kandidaturu do Evropského parlamentu, a dále postavení poslance nebo poslaneckého klubu po jeho nebo jejich zvolení. Jaký je plat poslance Evropského parlamentu a je stejný ve všech členských státech? Plat poslance Evropského parlamentu je stanoven národním zákonodárstvím. To v praxi znamená, že platy jsou velmi rozdílné. Existují státy, které honorují své europoslance velmi štědře. Pokud se nemýlím, tak nejvíce platí svým europoslancům Italové, a to přes 11 000 euro měsíčně. Na druhé straně jsou potom státy, které platí svým europoslancům relativně velmi málo, a do této kategorie budou patřit především europoslanci z nových členských zemí ze střední a východní Evropy, kde jejich platy často nedosahují ani 1 500 euro. Rozpětí v platech je tedy značné. Evropský parlament je jedinou evropskou institucí, jejíž členové jsou placeni rozdílně dle národních pravidel. Evropští komisaři, auditoři, soudci a úředníci jsou všichni placeni stejně bez ohledu na to, který stát zastupují, a jejich plat je hrazen z evropského rozpočtu. Velká část poslanců Evropského parlamentu usiluje o to, aby se toto pravidlo zavedlo také pro poslance. Jejich snahy ale dosud nikdy nevedly k úspěšnému konci. Poslední taková iniciativa ztroskotala na odporu několika členských států na začátku roku 2004. Čeští poslanci budou pobírat plat, který je stanoven českým zákonem a má činit 1,4 násobek základního platu poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Tento koeficient je staví na platovou úroveň předsedy parlamentního výboru českého parlamentu. Celková výše tohoto platu je cca 60 000 Kč, což zhruba odpovídá 2 000 euro. Čeští europoslanci tak budou
44
z hlediska výše svého platu patřit do skupiny nejméně placených europoslanců. Je evropský poslanec na svou práci sám, nebo má k dispozici asistenty? Ve všech národních parlamentech evropských států je zavedena praxe, kdy poslanec má možnost zaměstnat asistenta nebo asistenty. Je tomu tak v českém parlamentu a nejinak je tomu i v Evropském parlamentu. Evropský parlament poskytuje svým poslancům měsíčně zhruba 11 000 euro, za které mohou zaměstnat neomezené množství asistentů. Částka se zdá být na první pohled vysoká, ale v úvahu je třeba vzít to, že asistent si musí ze své odměny sám hradit ubytování v Bruselu a Štrasburku, dopravu do těchto měst a do místa svého bydliště a musí rovněž platit daně a sociální a zdravotní pojištění. Závisí zcela na rozhodnutí europoslance, kolik asistentů si najme a kolik jim za jejich služby platí. Zpravidla však mají europoslanci nejméně jednoho asistenta. Výjimkou nejsou ani případy, kdy mají jednoho asistenta v sídle Evropského parlamentu a jednoho ve svém státě. Asistenti se věnují především administrativním činnostem, vyřizování pošty, komunikaci s veřejností, organizaci pracovního času europoslance a přípravě podkladů pro jednání. Jsou europoslanci objektem zájmu lobbyistů? Samozřejmě, že jsou a řekl bych, že v ještě větší míře než poslanci národních parlamentů. Je tomu tak z toho důvodu, že v Evropském parlamentu se rozhoduje o zákonodárství, které má miliardové a někdy i větší dopady a navíc na téměř celém území Evropy. Evropský parlament má také co říci k věcem celosvětového významu, a to především v oblasti obchodní nebo zemědělské politiky, což vytváří zázemí pro činnost lobbyistických firem. U Evropského parlamentu jsou takové firmy oficiálně akreditovány a jejich jména a adresy jsou veřejně přístupné na interneto-
45
vých stránkách Evropského parlamentu. Dnes jsou mezi nimi již i české firmy. Proč není v celé EU jednotný způsob volby do Evropského parlamentu? Tato skutečnost je výsledkem rozdílného historického vývoje v jednotlivých členských státech a z toho vyplývajících rozdílných politických tradic. V Evropském parlamentu vždy existovala tendence ke sbližování volebních systémů a tato tendence se postupně prosazuje. Díky tomu se již nyní volební systémy pro volby do Evropského parlamentu neliší tak diametrálně, jako tomu bylo ještě před 10 lety. Největším krokem k unifikaci pravidel bylo to, že Británie opustila svůj tradiční většinový systém a pro volby do Evropského parlamentu zavedla systém poměrného zastoupení. Co obnáší práce v jednotlivých výborech Evropského parlamentu? Práce ve výborech Evropského parlamentu je obdobná jako v případě národních parlamentů. Po zvolení Evropského parlamentu se zpravidla nejprve vede debata o počtu a přesné náplni činnosti jednotlivých výborů. Vzhledem k postupnému přesunu pravomocí z národních států na evropskou úroveň se postupně rozšiřuje také portfolio činnosti Evropského parlamentu a tomu odpovídá rostoucí počet výborů. Poté jsou do jednotlivých výborů zvoleni jednotliví poslanci a zvolí se také vedení těchto výborů. Samotná práce ve výboru se potom věnuje projednávání legislativních aktů spadajících do kompetence příslušného výboru. Pokud se tedy má v Evropském parlamentu projednávat rozpočet EU, je takový návrh předložen k projednání rozpočtovému výboru. Pokud se projednává zemědělská politika, putuje takový návrh do zemědělského výboru. V principu potom platí, že každý návrh, který do Evropského parlamentu doputuje, musí být projednán
46
v příslušném výboru. Je tomu tak proto, aby se mohla vést podrobná a fundovaná debata o všech podrobnostech návrhu. V jakém jazyce lze získat odpovědi na otázky směřované na evropské instituce? Evropská unie je od svého založení postavena na principu využívání všech úředních jazyků svých členských států. Tyto jazyky jsou naprosto rovnoprávné, a to v jakémkoliv druhu řízení. Tato úprava se tedy vztahuje i na jednání institucí Evropské unie včetně Evropského parlamentu. Evropská legislativa a všechny další dokumenty produkované evropskými institucemi jsou tedy k dispozici ve všech jazycích Evropské unie a tato zásada se bude v plné míře vztahovat po 1. 5. 2004 i na Českou republiku. Čeština se tedy stane jedním z úředních jazyků EU a český občan bude mít právo získat odpověď na svůj dotaz ve svém jazyce.
47
Obsah Úvodní slovo Jana Zahradila
3
Jak to všechno začalo? Vznik a vývoj Evropského parlamentu
5
Co Evropský parlament „umí“? Pravomoci a funkce Evropského parlamentu
8
Jak se stát „europoslancem“? Způsob voleb do Evropského parlamentu
15
Jak budeme volit my? Volby do Evropského parlamentu v České republice
19
Lze se domoci pomoci? Občan a Evropský parlament
20
Co poslanci dělají? Struktura a práce Evropského parlamentu
22
Jak se poslanci sdružují? Frakce v Evropském parlamentu, principy jejich utváření a jejich vnitřní struktura
30
EPP-ED Nejsilnější skupina v Evropském parlamentu
33
Nejčastější otázky o Evropském parlamentu Odpovídá Hynek Fajmon, poslanec Evropského parlamentu
37
Obrázky na obálce: Přední strana: Budova Evropského parlamentu v Bruselu a symbol eura Nová budova Evropského parlamentu ve Štrasburku Zadní strana: Budova Evropského parlamentu v Bruselu s vlajkami – rybím okem Prezident Václav Klaus s předsedou Evropského parlamentu Patem Coxem při setkání v Bruselu
EPP-ED
CO BYSTE MĚLI VĚDĚT O EVROPSKÉM PARLAMENTU. Informační publikace k volbám do Evropského parlamentu v ČR. Vydáno ve spolupráci s frakcí Evropská lidová strana – Evropští demokraté (EPP-ED). Neprodejné.
Co byste měli vědět o Evropském EPP-ED parlamentu
ODS
1
