Ženy ve sportovní žurnalistice. Women in sports journalism

Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky

Ženy ve sportovní žurnalistice Women in sports journalism

Bakalářská diplomová práce

David Janeczek

Vedoucí práce: Mgr. Zdeněk Sloboda Olomouc 2016

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně na základě literatury a dalších zdrojů uvedených v závěru práce. Počet znaků v práci včetně mezer je 81 297. V Olomouci dne 21.4. 2016

……………………. David Janeczek

Poděkování Chtěl bych poděkovat vedoucímu práce Mgr. Zdeňku Slobodovi za jeho velmi přínosné rady a konzultace během celé doby psaní mé práce. Také děkuji všem svým participantkám za vstřícnost a to, že si ve svých nabitých programech udělaly na rozhovor čas a poskytly mi odpovědi bez, kterých by tato práce nemohla spatřit světlo světa. Také bych chtěl poděkovat své přítelkyni Ivaně, která mě podporovala a starala se o mě během psaní této práce.

Abstrakt Bakalářská práce analyzuje současnou pozici žen uvnitř sportovních mediálních organizací, jež jsou od svého začátku působení primárně doménou mužů. Analýze jsou pomocí kvalitativního

dotazování,

technikou

polostrukturovaných

rozhovorů

podrobeny

tři

participantky. Dvě z nich pracují ve sportovní redakci veřejnoprávní televize a třetí působí v redakci soukromé internetové televize. Práce se opírá o koncepty genderu, mediálních organizací a sportu. V práci jsou aplikovány také termíny z jiných oborů – zejména ze sociologie. Klíčová slova Sportovní žurnalistika, gender, mediální organizace, ženy, sport Abstract This thesis analyses the current position of women within sports media organizations, which are since their creation primarily the domain of men. The analysis is using qualitative questioning technique and semi-structured interviews directed on three female participants. Two of them are working in the sport sections of public television and the third works in private internet television. This thesis relies on concepts of gender, media organisations and sport. This thesis uses terms from different scientific fields – especially from sociology. Key words Sports journalism, gender, media organization, women, sport

Obsah: 1. Úvod ....................................................................................................................................... 7 2. Teoretická východiska ............................................................................................................ 8 3. Metodika................................................................................................................................. 9 3.1. Kvalitativní výzkum ........................................................................................................ 9 3.2. Dotazování .................................................................................................................... 10 3.2.1. Kvalitativní dotazování .......................................................................................... 10 3.2.2. Polostrukturovaný rozhovor ................................................................................... 10 3.3. Vlastní výzkum a jeho participantky ............................................................................. 11 3.3.1. Karolína .................................................................................................................. 12 3.3.2. Markéta................................................................................................................... 12 3.3.3. Blanka..................................................................................................................... 12 4. Gender .................................................................................................................................. 13 4.1. Feminita a maskulinita .................................................................................................. 14 4.2. Genderové stereotypy .................................................................................................... 16 4.2.1. Genderové stereotypy od narození ......................................................................... 17 4.3. Genderová segregace pracovního trhu .......................................................................... 17 4.3.1. Diskriminace na základě pohlaví ........................................................................... 20 4.3.2. Typy genderové diskriminace na trhu práce .......................................................... 21 4.3.3. Tokenismus ............................................................................................................ 21 4.3.4. Skleněný strop ........................................................................................................ 22 5. Mediální organizace a žurnalistika ....................................................................................... 24 5.1. Mediální organizace ...................................................................................................... 24 5.1.1. Zaměření mediální organizace ............................................................................... 25 5.1.2. Mediální produkce.................................................................................................. 26 5.1.2.1. Vnější vlivy v mediálních organizacích .............................................................. 27 5.1.2.2. Vnitřní vlivy v mediálních organizacích ............................................................. 28

5.1.3. Mediální rutiny ....................................................................................................... 29 5.1.3.1. Výběr zpráv a gatekeeping .................................................................................. 31 5.2. Žurnalistika.................................................................................................................... 32 5.2.1. Pozice ženy v žurnalistice ...................................................................................... 32 5.2.1.1. Historie pozice ženy v žurnalistice ...................................................................... 33 5.2.2. Sportovní žurnalistika ............................................................................................ 34 5.2.2.1. Sportovní novinář a novinářka ............................................................................ 35 5.2.2.2. Ženy v pozici sportovní novinářky...................................................................... 36 6. Sport ..................................................................................................................................... 39 6.1. Novodobé dějiny sportu ................................................................................................ 39 6.2. Pozice ženy ve sportovním odvětví ............................................................................... 40 6.2.1. Historie pozice ženy v novodobých olympijských hrách ....................................... 40 7. Závěr..................................................................................................................................... 42

1. Úvod Tato bakalářská práce pojednává o přítomnosti žen ve sportovní žurnalistice a jejich postavení v této žurnalistické disciplíně. Metodou polostrukturovaných rozhovorů jsou mapovány dílčí oblasti této problematiky. Kapitoly jsou koncipovány tak, aby poskytli čtenáři vhled do dané problematiky nejen z hlediska odborné literatury, ale i podložením teoretických pilířů získanými daty z těchto rozhovorů. Pro tento koncept práce jsem se rozhodl, protože se domnívám, že mé participantky mohou pomoci svými výpověďmi čtenáři lépe přiblížit teorii zpracovanou z odborné literatury. Proto jsem začal celou práci kapitolou o metodice, abych měl zmíněný koncept své práce teoreticky podložen. Po představení mých participantek přijde na řadu kapitola o genderu, jež do velké míry ovlivňuje profesi sportovního novináře a novinářky, vždyť ženy se vně prostředí profese, ve které po celou dobu její existence dominují muži, prosazují pozvolna dodnes, s čímž do jisté míry počítá teorie genderové segregace pracovního trhu. Pátá kapitola pojednává o mediální organizaci a žurnalistice, do které specifické odvětví sportovní žurnalistiky spadá. V této kapitole nahlížím i na mediální rutiny uvnitř mediálních organizací a pozici ženy nejen ve sportovní žurnalistice v minulém století. Poslední kapitola se věnuje vymezení termínu sport a novodobým dějinám tohoto fenoménu. Kapitola neopomíjí ani pozici ženy ve sportovním odvětví v minulém století. Cílem práce je prozkoumat do jaké míry ovlivňuje postavení žen ve sportovních mediálních organizacích u nás jejich gender. Vezmeme-li v úvahu, že profese sportovního novináře je považována jako primárně mužská doména. Dalším z cílů je zjistit zda je na ženy v prostřední sportovní žurnalistiky nahlíženo stejně jako na muže a jestli se ženy nesetkávají s genderovými stereotypy a dalšími negativními fenomény spojeny s tímto termínem.

7

2. Teoretická východiska V úvodu své práce jsem představil cíle práce a stručně poodhalil, o čem budou následující kapitoly mé práce referovat. Ve druhé kapitole popisuji, z jakých teoretických východisek jsem v práci vycházel. V úvodu jsem problematiku metodiky práce popsal z publikace Výzkum médií od Renáty Sedlákové a publikaci Milana Hendla. Nejprve jsem se podrobně seznámil s termínem gender. Vycházel jsem ze sociologického slovníku Jana Jandourka. S hlubším pochopením genderu mi pomohly publikace Martina Fafejty, Ann Oaklyové, Richarda Lippy nebo odborný článek Michala Bočáka. Pojem mediální organizace jsem vymezil díky Slovníku mediální komunikace Ireny Reifové a Slovníku teorie médií A-Ž od Petera Valčeka. S teorií mi výrazně pomohly publikace Barabary Köpplové a Jana Jiráka. Důležitou roli v mé práci hraje také publikace Denise McQuaila a Tomáše Trampoty. Pojem žurnalistika jsem vymezil zásluhou Slovníku mediální komunikace Ireny Reifové a publikace Jaroslava Bartoška. V kapitolách o sportovní žurnalistice jsem se opřel o odborný článek Maxxe Grubba a Theresy Billiotové, publikaci Jakuba Děkanovského, nahlédl jsem rovněž do bakalářské práce Terezy Jelínkové. Nebo anglicky psaných knih o sportovní žurnalistice od Raymonda Boyala, Phila Andrewse. S historií novodobého sportu mi pomohly internetové stránky českého olympijského týmu.

8

3. Metodika Jelikož zkombinovat tři oblasti zájmu: gender (ženy), sport a média (mediální organizace) není jednoduché, rozhodl jsem se přistoupit ke kombinaci teoretické a analytické práce tak, že budu v jednotlivých kapitolách vedle teoretického poznání uvádět i příklady z vlastního výzkumu. Pro svou práci jsem se proto rozhodl využít kombinace teoretické rešeršní práce s kvalitativním výzkumem. Ten jsem provedl formou řízených, polostrukturovaných rozhovorů s třemi etablovanými sportovními novinářkami.

3.1. Kvalitativní výzkum Kvalitativní výzkum mohou někteří metodologové chápat jako pouhý doplněk tradičních kvantitativních výzkumných strategií. Další metodologové ho mohou brát jako protipól nebo vyhraněnou výzkumnou pozici ve vztahu k jednotné, na přírodovědných základech postavené vědě. Kvalitativní výzkum si v sociálních vědách postupně vydobyl rovnocenné postavení k ostatním formám výzkumu (Hendl 2012: 47). Nejjednodušeji můžeme o kvalitativním výzkumu říci, že výzkumník pracuje s daty, které získal během výzkumu podle svého uvážení. Podstatou práce s kvalitativními daty je jejich interpretace, odhalování a specifikace jejich významu. Jde o velké množství dat od menšího množství zástupců daného fenoménu. Přičemž platí tvrzení, že výzkumník pracuje rovněž s měkkými daty. Kvalitativní postupy výzkumů jsou příhodné v případech zkoumání nových fenoménů, které doposud nebyly příliš prověřené. Teorie, jež byly na kvalitativních základech formulovány, se mohou následně otestovat kvantitativně (Sedláková 2014: 395396). „Zpracování kvalitativních dat spočívá ve dvou následných krocích, jejich analýze a interpretaci. Analýzou rozumíme postupy třídění dat, při nichž soubory dat (např. přepsané rozhovory) strukturujeme a rozčleňujeme na dílčí úseky, jež se stávají základními podklady pro následné interpretace. Během procesu interpretace se badatel snaží rekonstruovat a vysvětlit smysl dat, a to s ohledem na kontext jejich vzniku, případně osobnost informanta.“ (tamtéž: 397). Během celého kvalitativního výzkumu je potřeba se vyvarovat několika chyb. Výzkumník by se měl vyhnout přeinterpretaci, která hrozí v případě zaujetí tématem natolik, že výzkumník hledá v datech významy, jenž přeformuluje pro odborníky neadekvátně. Dále si 9

výzkumník nesmí domýšlet, spekulovat či podsouvat vlastní soudy a očekávání. V ideálním případě by se mělo na výzkumu podílet více lidí, tak aby byly špatné interpretační tendence potlačovány ostatními (tamtéž: 397).

3.2. Dotazování Nejfrekventovanější výzkumnou technikou v oblasti médií a kultury je dotazování. V mediálních a komunikačních studiích se výzkum nezaměřuje pouze na publikované nebo odvysílané finální sdělení. Ale v této oblasti tvoří podstatnou část výzkum příjemců, tvůrců, šiřitelů nebo vlastníků. Dotazování zahrnuje širokou škálu výzkumných technik sběru dat. Záleží na míře standardizace a strukturovanosti dotazníku a na druhé straně na volnosti vedení rozhovoru (Sedláková 2014: 155-156). 3.2.1. Kvalitativní dotazování Současnou společnost můžeme identifikovat jako interview society, což dokládá frekvence použití techniky interview v humanitních a sociálněvědních oborech (Silverman in Sedláková 2014: 207). „Při realizaci kvalitativních rozhovorů do značné míry záleží na tom, z jaké teoretické tradice vycházíte, jaké je vaše odborné zakotvení, i když ještě mnohem více se to projeví až při analýze materiálu než ve fázi jejich sběru.“ (tamtéž). „Hlavní skupinu metod sběru dat v empirickém výzkumu tvoří naslouchání vyprávění, kladení otázek lidem a získávání jejich odpovědí. Dotazování obecně zahrnuje různé typy rozhovorů, dotazníků, škál a testů.“ (Hendl 2012: 164). 3.2.2. Polostrukturovaný rozhovor Polostrukturované

rozhovory

bývají

často

označovány

jako

rozhovory

semistrukturované nebo řízené. Můžeme je označit i jako rozhovory s návodem, protože si pro tyto typy rozhovorů předem připravujeme soupis otázek. Při takto vedeném rozhovoru rozlišujeme dva základní typy otázek. Primární – předem připravené a sekundární (sondážní), jenž vznikají ad hoc při realizaci rozhovoru, s cílem doplnit, co již zaznělo, nebo podnítit informanta k další výpovědi. Polostrukturovaný rozhovor můžeme označit jako ideální způsob získávání dat, protože se v něm mísí výhody standardizované i nestandardizované formy dotazování a snaží se minimalizovat jejich omezení. I kvůli těmto výhodám patří k nejčastěji využívaným technikám kvalitativního přístupu (Sedláková 2014: 211). Rozhovor pomocí návodu má zajistit, že se opravdu dostane na všechna pro tazatele zajímavá témata. Tazatel má ve svých rukou, jakým způsobem a v jakém pořadí získá 10

informace. V průběhu rozhovoru může taktéž přizpůsobovat formulace otázek, čímž může reagovat na nepředvídatelný vývoj rozhovoru. Rozhovor pomocí návodu také umožňuje provést strukturované interview s více lidmi, čímž ulehčí jejich srovnání (Hendl 2012: 174). Při tvorbě nestrukturovaného nebo jen z části strukturovaného rozhovoru je potřeba disponovat rozvinutými komunikačními dovednostmi v kombinaci s citlivostí, empatií a odpovídající mírou otevřenosti. Také musíme dbát na to, že každý dotazovaný vyžaduje odlišný přístup. U přirozeně hovorného jedince mohou stačit pouze drobné náznaky nebo základní otázky. Naopak u jiných musí tazatel položit mnohem více doplňujících otázek, a přesto se jeho snažení nemusí potkat s úspěchem. Pro tazatele s minimálními zkušenostmi je důležitá nejen pečlivá příprava, ale i nácvik vedení dialogu souběžně s dalšími činnostmi. Protože při ostrém dotazování bude muset tazatel reagovat a hlavně zachytit důležité podrobnosti, zároveň musí pořizovat záznam a podobně (Sedláková 2014: 208-209). Aby byl náš kvalitativní rozhovor úspěšný, je nezbytná příprava podkladů, tzv. scénáře či návodu rozhovoru. Pro předem připravené otázky určené dotazovanému platí, že nejsou shodné s výzkumnými otázkami, protože výzkumné vykrystalizují až na základě řady otázek, které dotazovanému položíme (tamtéž).

3.3. Vlastní výzkum a jeho participantky Pro svou praktickou část jsem si k polostrukturovaným rozhovorům vybral tři velmi erudované sportovní novinářky. Abych dotazované nedostal do kompromitujících situací, rozhodl jsem se, že v práci neuvedu jejich pravá jména. Rozhovory jsem provedl na začátku dubna ve dvou dnech. Všechny participantky byly velmi vstřícné a domluvit osobní schůzku nebyl vůbec žádný problém. Za dvěma z nich jsem odjel do Prahy, za třetí jsem přijel do Brna. Veškerá korespondence ohledně osobních schůzek mezi mnou a participantkami proběhla přes email a sociální sítě. Nejdelší rozhovor trval čtyřicet pět minut nejkratší třicet minut. Průběh rozhovoru byl vždy podobný. Ze začátku jsem každou respondentu požádal, aby mi řekla svůj životní příběh. Poté jsem se doptával na témata, jež participantky dostatečně nerozvinuly. Na všechny rozhovory jsem měl předem připravený soupis stěžejních otázek, které byly z většiny odpovězeny ještě před položením. Pokud se tak nestalo, pomohl jsem si doplňujícími neboli sondážními otázkami.

11

3.3.1. Karolína Karolína pracuje v redakci sportu veřejnoprávní televize už od začátku tisíciletí. S profesní kariérou začínala Karolína během studia na vysoké škole, kde studovala obor, ve kterém nyní pracuje. Během studia si ji do sportovní redakce vybral dnešní šéfreportér a vedoucí hokejové sekce sportovního kanálu. Právě tento muž, jenž zároveň na vysoké škole vyučuje, ji ovlivnil natolik, že u sportovní specializace zůstala. Karolína se po celou svou kariéru specializuje na ryze maskulinní sporty, jako jsou hokej, florbal a motorismus. Během zimní sezony jí vždy přibývá ještě biatlon. Na začátku kariéry se Karolína zkoušela uplatnit ve veřejnoprávním rozhlase a v dnes už zaniklém soukromém deníku. 3.3.2. Markéta Markéta pracuje rovněž v redakci sportu veřejnoprávní televize, kde začala před čtyřmi lety. Vysokou školu studovala dálkově, protože chtěla ihned po střední škole čerpat pracovní zkušenosti. Markéta začínala svou profesní kariéru v soukromém regionálním rozhlase, ze kterého se přesunula do regionální televizní stanice. V začátcích své kariéry se Markéta nespecializovala pouze na sport. Ale také vzhledem k tomu, že pochází ze sportovní rodiny, tak se nakonec rozhodla pro sportovní specializaci. Její specializací je fotbal. Tedy sport, ve kterém se pohybuje od mala, protože její otec fotbal dlouho hrával a po skončení aktivní kariéry dodnes fotbal trénuje. 3.3.3. Blanka Blanka pracuje dva roky v soukromé internetové televizi, jež spadá pod jediný ryze sportovní deník u nás. Sport, na který se zaměřuje, je fotbal, který je rovněž v české kultuře jako ryze maskulinní sport. Blanka se podobně jako Karolína rozhodla pro sportovní žurnalistiku až během studia na vysoké škole, kde její kariéru rovněž výrazně ovlivnil dnešní šéfkomentátor sportovní redakce veřejnoprávní televize. Blanka začínala svou novinářskou kariéru v soukromé rozhlasové stanici, jež se zaměřovala výhradně na sport, už během bakalářského studia. V rozhlase se specializovala spíše na další ryze maskulinní sport, kterým je hokej. Nyní je její hlavní náplní práce fotbal.

12

4. Gender Předchozí kapitola představila metodiku sběru dat a další podkapitoly představily také participantky. Nyní se zaměřím na teoretické ukotvení, pro tuto práci, klíčového termínu genderu, který u profese sportovního novináře a novinářky hraje důležitou roli, protože práce sportovního novináře spadá spíše do povolání, ve kterých dominují muži. Jelikož je gender považován za prakticky všudypřítomnou kategorii, která stratifikuje naši společnost, je tudíž nejvšeobecnějším jevem i v mé práci, a proto se mu budu věnovat jako prvnímu ze tří oblastí, které se v mé práci protínají. Sociologický slovník Jana Jandourka (2012: 93) popisuje gender jako soubor charakteristik, které rozlišují mezi mužskými a ženskými vlastnostmi. Gender vyjadřuje myšlenku, která říká, že pokud jde o sociální chování, lidé se jako muži a ženy nerodí, ale teprve později se do značné míry naučí jak jako muž nebo žena jednat. „Termínem gender označujeme kulturní a sociální stereotypy a očekávání, které se pojí k jednotlivým pohlavím.“ (Fafejta 2004: 30). Fafejta rovněž říká, že na genderu je ze sociologického pohledu podstatné, že není stálý, pevný. Závazný je pouze na základě sociálních norem. Tudíž je možno ho měnit. Slovo gender se často spojuje s biologickým pohlavím. Michal Bočák (2007: 5) charakterizuje pohlaví jako souhrn vrozených biologických vlastností, především vnějších a vnitřních pohlavních orgánů, konfiguraci pohlavních chromozomů a přítomnosti hormonů v krvi. Po narození je dítě lékaři zařazeno do jedné z dvou kategorií (muž, žena) na základě jednoznačných nebo aspoň převládajících pohlavních znaků. Jenže gender nemůžeme spojovat pouze s pohlavím jedince. Oakleyová (2000: 11) genderem myslí sociální konstrukt1, který vyjadřuje, že vlastnosti a chování spojované s obrazem muže a ženy jsou formovány kulturou a společností. Dále říká, že se pohlaví kategoricky nemění pod vlivem času či místa. Gender ukazuje, že mužské a ženské role chování a norem jsou v různých společnostech, obdobích či sociálních skupinách rozdílné (tamtéž: 12). Což potvrzuje Lippa (2009: 107-108), jenž například říká, že v průběhu historického období byly u mužů dlouhé vlasy považovány za maskulinní i femininní. Nebo

1

Sociální konstrukt popisuje Jandourek (2001: 130) jako nepřímý závěr vytvořený s ohledem na dosud neměřené nebo i neměřitelné vztahy, proměnné entity, o kterých se však věří, že reálně existují.

13

v určitých kulturách je povolání lékaře bráno jako femininní, ale v jiných kulturách může být bráno jako maskulinní. Rozdělení pouze na mužské (anglicky: male) a ženské (female) pohlaví se ukazuje jako zastaralé. Protože existují jedinci, kteří se narodí s kombinací vlastností obou pohlaví. Tak zvaní intersexuálové, starším termínem hovoříme o hermafroditech. Anne FaustoSterlingová napsala už v roce 1993 článek, ve kterém navrhuje uznat alespoň pět pohlaví. Většina lidí se ztotožňuje se svým biologickým pohlavím, ale existují i lidé, kteří už v útlém věku cítí rozpor mezi určeným pohlavím a jeho připisovanou rodovou identitou. U takových lidí se jedná o transgenderismus, starším termínem hovoříme o transsexuálech (Bočák 2007: 6). Karsten říká, že ne každé dvouleté dítě dokáže správně zodpovědět otázku o svém pohlaví, ale ve třech letech už většina dětí odpovídá správně, když se jich někdo zeptá, jestli je chlapeček nebo holčička. Karsten usuzuje, že řada dokladů nasvědčuje tomu, že právě během třetího roku života se dítěti s přispěním přidělených sociálních interakcí na základě pohlaví (myšleno genderu – pozn. D. J.) postupně formuje subjektivní pocit příslušnosti k jednotlivému pohlaví. Někteří vědci tvrdí, že tento proces, jenž jedince nezvratně formuje a působí na něj i neurofyziologicky, může k vést k poruchám, jež jsou popsané v klinické psychologii. U některých jedinců totiž může v pozdějším věku dojít k rozporu mezi jejich připisovaným pohlavím a jejich psychosexuálním pohlaví (myšleno genderem – pozn. D. J.) (Karsten 2006: 51-52). Nicméně příčiny vzniku transsexuality nejsou jednoznačně prokázané.

4.1. Feminita a maskulinita Lidské pohlaví je (pomineme-li intersexualitu) biologická danost, podle které si lidé konstruují společenskou kategorii zvanou gender na maskulinitu a feminitu (Renzetti a Curran 2003: 20). Feminitou se rozumí charakteristické chování, které očekáváme od osob mající ženské pohlaví v určité kultuře (Jandourek 2001: 83). V naší kultuře stojí vedle feminity maskulinita, přičemž jsou obě kategorie vnímané jako odlišné (jedna je opakem druhé) a zároveň komplementární (navzájem se doplňující v jeden celek). Teorie genderových čoček/skel Sandry Bemové říká, že genderová polarizace představuje odlišnosti mezi ženami a muži a podle těchto odlišností je společnost uspořádána. Dalším genderovým sklem je dle Bemové androcentrismus, který říká, že muži jsou nadřazení ženám a vše, co je spojeno s muži, tvoří normu, podle níž jsou posuzovány ženy. Také biologický esencialismus, který

14

také patří mezi genderové čočky, říká, že rozdíly mezi ženami a muži jsou biologické dané, což zdůvodňuje jako nadřazenost mužů (Smetáčková a Vlková 2005: 21). S feminitou, vč. odborného zájmu o ni, souvisí i termín feminismus. Ten pochází z latinského femina, což znamená žena. Jandourek ve svém sociologickém slovníku (2001: 83) popisuje feminismus jako ženské hnutí, které usiluje o překonání útisku a marginalizace žen a změnu doposud mužsky utvářených společenských struktur. Na počátku předminulého století uvedl pojem feminismus do společenského podvědomí francouzský filozof Charles Fourier2 (tamtéž: 83). Je možné popsat a odlišit různé podoby feminismu (viz např. ABC feminismu, Havelková a kolektiv autorů: 1773), přičemž jedna z odnoží se později etablovala jako akademická disciplína nahrazující hlavní předmět zájmu „žena“ analytickou kategorií „gender“ (která zahrnuje i maskulinitu a zabývá se vzájemnými vztahy obou). Richard A. Lippa (2009: 77) ukazuje na příkladu romanopisce Marcela Prousta, kterého uvádí jako femininního muže. Proust měl křehkou tělesnou schránku, často se nad sebou zamýšlel, byl emociálně citlivý, marnivý a proti srsti mu bylo hravé zápasení. Čímž se snaží dokázat, že u některých mužů mohou převládat spíše femininní vlastnosti a naopak u některých žen vlastnosti maskulinní. Takovéto popisy nás upozorňují na konstruovanou podstatu genderu tedy historicky a mezikulturně proměnlivou podobu toho, co považujeme za ženské (femininní) a mužské (maskulinní). Lippa (tamtéž) říká, že vůbec prvními vědci, kteří se zabývali maskulinitou a feminitou byli Lewis Terman a Catharine Cox Milesová, kteří v roce 1936 společně publikovali knihu Pohlaví a osobnost.4 Kniha popisuje metody měření maskulinity-feminity, ale najdeme v ní i výzkum zaměřující se na maskulinitu a feminitu. Terman se domníval, že maskulinitu a feminitu je možné měřit pomocí adekvátně vytvořeného testu, podobně jako třeba test IQ. Na konci minulého století označili někteří psychologové maskulinitu a femininu jako mlhavé pojmy (Deaux, Maccoby, Helgeson in Lippa 2009: 104). Pojmem mlhavý měli psychologové

na

mysli,

že

feminita

s maskulinitou

jsou

definovány

rozličnými

charakteristikami a kategorie do, kterých femininní a maskulinní lidé zapadají, nejsou jasně ohraničené. Mlhavé kategorie, tudíž kategorie feminity a maskulinity, můžeme vysvětlit

2

François Marie Charles Fourier - francouzský filozof a jeden z hlavních představitelů utopického socialismu. Dostupné online: http://zenskaprava.cz/files/abc_fem1.pdf 4 Sex and Personality, původní anglický název. 3

15

pomocí prototypů tak, že předpokládáme, že někteří lidé představují jasnější příklad maskulinity a feminity, které definujeme na základě lidského vzhledu, neverbální projevů, sociálních rolí, zaměstnání, koníčků, zájmů, sexuálního chování, biologických charakteristik a osobnostních znaků (tamtéž). Toto je v sociologickém přístupu považováno právě za způsoby a projevy sociální konstrukce genderu (Fafejta 2004: 31).

4.2. Genderové stereotypy Pod pojmem stereotyp rozumíme předem stanovené představy o povahových rysech, způsobech chování a zvycích příslušníků určité skupiny. Bez přihlédnutí na individuálního člena skupiny a jeho konkrétní životní situaci. Kvůli stereotypům si vytváříme představu o situacích, věcech nebo lidech bez jakýchkoliv dalších znalostí a podrobností. Stereotypy si nevytváříme na základě osobních zkušeností, ale tvoříme je díky tradování. Nebo verbálním i neverbálním zprostředkováním ostatními příslušníky společnosti (Martin in Janošová 2008: 27). Známe stereotypy zaměřené na určitou etnickou skupinu, věkovou skupinu, sociální vrstvu, druhy zaměstnání a další, ale stereotypy, jenž se týkají rolí mužů a žen jsou zřejmě nejsilnější (Beal in tamtéž). „Genderové stereotypy jsou zjednodušující popisy toho, jak má vypadat „maskulinní muž“ či „femininní žena“. O takových stereotypech lidé obvykle uvažují bipolárně, tedy tak, že normální muž nenese žádné rysy ženskosti a naopak.“ (Deaux a Kite in Renzetti a Curran 2003: 20). O genderových stereotypech se předpokládá, že jsou všeobecně platné, protože všichni příslušníci určitého pohlaví sdílejí charakteristiky genderového stereotypu (tamtéž). K tomuto tématu participantka mého výzkumu Karolína na otázku, jestli měl někdo během její kariéry problém s tím, že je žena, odpověděla. „Problém asi ne. Spíše si občas dávají pozor na pusu. Já jsem se spíše paradoxně setkala v motorismu, s takovými podivnými, nebo nečekanými pohledy, protože tam to všem přišlo asi ještě exotičtější. Tím ,že je motorismus ještě více maskulinní sport. Sice tam závodí pár holek, ale když tam přijela reportérka, tak jako chvíli koukali.“ Ale v další části rozhovoru odmítala, že by šlo výhradně o problém genderu. „Člověk si musí asi budovat tu důvěru, ale tak to je u obou pohlaví. Není to jen vyloženě otázka genderu. Každý si musí svou pozici trochu vydobýt, ale ženy mají možná v začátcích trochu neobvyklejší startovní pozici.“ (Karolína). 16

4.2.1. Genderové stereotypy od narození Karsten říká, že bylo experimentálně prokázáno, že rodiče a ostatní dospělí jsou při vnímání a hodnocení novorozených dětí ovládání pohlavními stereotypy a otřelými klišé o pohlavních rolích. Tvrzení ilustruje na příkladech, kde byli údajní chlapci posuzováni jako velcí, silní a aktivní, zatímco údajná děvčata jako malá, milá a pěkná. (Karsten 2006: 49). Na chlapce v batolecím a předškolním věku jejich nejbližší okolí obvykle mnohem více dohlíží než na děvčata. Naopak výkyvy očekávaného chování se mnohem více tolerují děvčatům. Což reprezentuje tento příklad. Když si děvče hraje s autíčkem, většinou to nikomu příliš nevadí. Zatímco chlapce hrajícího si s panenkou nejbližší okolí příliš nechápe a může se setkat i s opovržením či výsměchem (tamtéž: 64). Zde je vhodné pro ilustraci uvést zjištění z vlastního výzkumu. Na příklad během rozhovorů mi participantka Karolína, řekla. „Já jsem vlastně druhá dcera, takže jsem byla od mala tak trochu kluk. Já jsem to chtěla tátovi vynahradit, protože on chtěl syna. Takže jsem s ním dělala víc takové ty klučičí věci, chodili jsme opravovat auta. Ale do sportu jsem v té době nijak zvlášť nebyla zapálená.“ (Karolína). Participantka Markéta mi přiznala, že právě výchova výrazně ovlivnila její aktuální profesi sportovní novinářky. „Prostředí, které mě v mládí formovalo, určitě ovlivnilo, že teď dělám sportovní žurnalistiku. Nedokážu si představit, že bych se fotbalu tolik věnovala, kdyby nebyl můj otec fotbalista a trenér. Ale mě hodně pomohlo i to, že jsem vyrůstala s babičkou, která na stadionu pracovala.“ (Markéta). Naopak participantka Blanka říká, že byla od mládí vychovávána jako žena. „Já osobně jsem výrazně ženský typ. Ani v dětství jsem si nehrála moc s chlapci, spíše jsem měla kamarádky. U mě je to spíše jako práce, která mě hodně baví, ale pořád je to práce.“ (Blanka).

4.3. Genderová segregace pracovního trhu „Genderová segregace trhu práce znamená, že ženy a muži pracují v různých zaměstnáních, sektorech, pozicích nebo za různých smluvních a pracovních podmínek, tyto rozdílnosti mají genderový význam a téměř vždy je jejich důsledkem genderová nerovnost. Na genderové významy rozdělení žen a mužů do různých oblastí a úrovní trhu práce poukazuje zejména statistická evidence přetrvávající segregace zaměstnání podle pohlaví.“ (Křížková,

17

Sloboda 2009: 11). Jde o globální a douhodobě přetrvávající problém (Hartmann, Wallby, Anker, England in Křížková a Sloboda 2009: 13). Genderová segregace rozděluje sektory pracovního trhu na zaměstnání, ve kterých spíše dominují muži, ve kterých spíše dominují ženy a na tzv. integrované oblasti, kde se podíl mužů a žen srovnává. Segregace pracovního trhu je pevně spjata s genderovou strukturou společnosti. Genderová struktura trhu práce není vždy určována na základě biologického pohlaví, ale spíše na základě genderových režimů (např. Connell in Křížková a Sloboda 2009: 13). Společnost každodenně na základě genderových stereotypů vytváří, reprodukuje a přeměňuje potenciály tzv. „ženské“ a „mužské“ práce (Cockburn, Acker in tamtéž). Asi nejomývanějším negativním důvodem genderové segregace je to, že zaměstnání, ve kterých převládají muži, jsou mnohem lépe finančně ohodnocena než ty, ve kterých dominují ženy (Cockburn, England in tamtéž: 13-14). Segregace také ovlivňuje fungování trhu práce, protože není využíván individuální potenciál pracovníků a pracovnic, ale využití jejich schopností mnohdy ovlivní genderové stereotypy (Reskin a Padavic in tamtéž: 14). A právě proto segregace brzdí reakční čas trhu na změny, protože snižuje pružnost nabídky a poptávky na pracovním trhu. Opomenout nemůžeme ani to, že genderová segregace zpětně negativně ovlivňuje výchovu a výuku dalších generací. Protože školy a rodiče často děti donutí si vybrat určitý obor na základě pozorovaného budoucího uplatnění na trhu práce (Anker in tamtéž). Segregace natolik ovlivňuje ženskou zaměstnanost, že v některých zemích či oblastech ženy zvažují, jestli mají vůbec pracovat. Protože pracovní sektory, jenž jsou častěji doménou žen jsou omezené a často slabě platově ohodnocené. Samozřejmě záleží i na dalších faktorech, jako je nastavení sociálních dávek, dopravní dostupnost, počet dětí, rodinná situace a podobně. V rozvojových zemích je i v důsledku tohoto nešvaru zvýšená porodnost, která často ještě více prohlubuje sociální problémy. Naopak v rozvinutých zemích, ve kterých je nezaměstnanost nežádoucí, se ženy musejí rozhodovat mezi mateřstvím, špatnými pracovními podmínkami a nezaměstnaností. Což může vést i ke globálním důsledkům, vezmeme-li v úvahu, že existuje mnoho domácností, v jejíchž čele stojí samotná špatně placená žena. Což může vést i k chudobě dětí z takových rodin (Anker, Dudová in tamtéž). Feminizace chudoby je významným důsledkem genderové segregace pracovního trhu práce (Brenner in tamtéž), a to jak na lokální, tak i globální úrovni (Moghadam in tamtéž).

18

Dalším problémem, který segregace sebou nese je i to, jak muži vidí ženy a jak ženy vidí samy sebe. Segregace zaměstnání totiž výrazně reprodukuje genderové stereotypy. Které ovlivní nejen okolní náhled na nás, ale i to jak své šance vidíme my sami (Reskin, Padavic, Anker, Oakleyová in Křížková, Sloboda 2009: 14). Historicky patří profese novináře a novinářky spíše k mužským doménám. Obdobně je možné mluvit o sportu coby principiálně maskulinním (viz níže). A právě profese sportovního novináře nebo novinářky se dá v naší společnosti zařadit mezi spíše „mužské“ povolání. Není proto divu, že se všechny tři etablované sportovní novinářky, které jsem vyslechl, shodovaly, že v redakcích převládají muži. Samozřejmě záleží na jaký sport se žena zaměří. Ve svém výzkumu jsem oslovil pouze novinářky, které se zabývají v české kultuře ryze maskulinními sporty, fotbalem, hokejem nebo motorismem. Přesto se rozložení mužských a ženských sil vně sportovních mediálních organizací v České republice v posledních letech pomalu srovnává. „U hokeje jsme tři ženy a zbytek jsou chlapi. Ale i tak je to sekce, ve které je nejvíce žen. U fotbalu je pouze jedna. V atletice taky. A pak tam jsou reportérky, které objíždějí nějaké menší sporty. Žen je tam pořád méně, ale oproti tomu, když jsem nastupovala je to lepší. To jsem v té době byla opravdu exotická. Kdy jsme byli asi čtyři ženy v celé sportovní redakci. Teď je nás přes dvanáct.“ (Karolína). Srovnala ve své výpovědi participantka Karolína, jež se vně sportovní mediální organizace profesně pohybuje ze všech dotazovaných nejdéle, a to konkrétně od roku 2002. Rovněž participantka Blanka pozoruje pronikání žen do sportovních mediálních organizací. „Máme i píšící ženy, které dělají třeba atletiku, lyžování. Máme dokonce i kameramanku a redaktorky v magazínu. Myslím, že z celé zhruba padesátičlenné redakce je u nás deset žen.“ (Blanka). Z těchto výpovědi vyznívá, že se situace lepší, ale profese sportovního novináře stále patří mezi zaměstnání, ve kterém dominují muži. Participantka Markéta přišla z jiné mediální organizace se zajímavým postřehem. „Ženu u nás do fotbalové sekce hledali hlavně z důvodu, že tam žádnou neměli. Třeba šéf hokejové sekce dává ženám prostor už delší dobu. A lidé už vnímají, že ty holky k tomu hokeji už patří, jezdí na mistrovství světa. Dokonce v hokeji už ženy pomalu začínají komentovat, kdežto ve fotbale to bude ještě chvíli trvat. Než si i ten divák zvykne, že je tam žena, zatím to lidi berou jako trochu exotiku.“ (Markéta). Její odpověď je možné zohlednění genderové nerovnosti muži v mocenských pozicích, zároveň jako reflexi toho, že gender a z něj plynoucí segregace v rámci povolání je zvykovou (kulturně podmíněnou) záležitostí, možná by se 19

nabízel i termín „pozitivní diskriminace“ (pokud byla žena vybrána zájmu o stejné místo v konkurenci s muži jen proto, že je žena). 4.3.1. Diskriminace na základě pohlaví Diskriminace na základě pohlaví znamená, že bude jedinci zamezeno k přístupu ke zdrojům, možnostem a příležitostem pouze na základě jeho kategorizace podle pohlaví bez zjištění jeho individuálních schopností a možností (Gender, rovné příležitosti, výzkum, č. 2-3, 2002: 25). Diskriminace na základě pohlaví se dělí na přímou a nepřímou. Přímá diskriminace je taková situace, ve které je s osobou zacházeno hůře, nebo jsou jí odepřeny určité výhody a pozice kvůli pohlaví dané osoby a s ním spjatém společenské očekávání. Nepřímou diskriminací myslíme takovou situaci, ve které zákon, politika nebo praxe, které se jeví jako neutrální, neadekvátně negativně ovlivňují příslušníky jednoho pohlaví, v případě, ve kterém není možné tento rozdíl vysvětlit objektivními faktory (Křížková, Maříková, Uhde 2006: 119). Mé respondentky se s přímou diskriminací na základě pohlaví nesetkaly. Navíc Karolína dokonce hovořila i o pozitivní diskriminaci. „Je mi jasné, že můj začátek a vůbec proč nás do sportovní redakce televize začal vedoucí hokejové sekce posílat, tkvěl v tom, že potřeboval něco jiného. Takže v podstatě pozitivní diskriminace. Potřeboval tam ženský faktor, trochu jiný pohled na věc a očekával trošku jiné chování od těch hráčů. Možná se ze začátku kluci špatně dívali, protože nás s jednou kolegyní vybral vedoucí hokejové sekce, který potom rozhodl, že budeme moderovat jeden hokejový pořad. V době, kdy jsem teprve začínala. Takže možná trochu zlé krve z toho taky bylo, protože kluci tam roky objížděli stadiony a my protože jsme ženy, tak naopak pozitivně diskriminované.“ (Karolína). Markéta se rovněž s diskriminací napřímo nesetkala. „Kdyby mě někdo na základě mého pohlaví diskriminoval, tak bych ho klidně naprášila, ale mě ani kolegyním to nikdy nikdo neudělal. Nevzpomínám si na žádný moment, ve kterém by mi někdo dal najevo, že tam nepatřím, že jsem ženská a nerozumím tomu. Samozřejmě člověk se občas z doslechu dozví spoustu věcí. Myslím si, že chlapi to z očí do očí nepřiznají.“

5

Dostupné online: http://www.genderonline.cz/uploads/16564aed756b0d368c0bff0b7326c2503b022776_rocnik0 3-2-3-2002.pdf

20

4.3.2. Typy genderové diskriminace na trhu práce Sexuální obtěžování je systematické fyzické či psychické jednání, které se uplatňuje vůči jedincům kvůli jejich příslušnosti k určité skupině, která je definována na základě genderových charakteristik nebo sexuální orientace či kombinací několika kategorií. Sexuální obtěžování reprezentuje jednu z forem kulturního zneuznání žen jako plnohodnotných členů společnosti. Z ekonomického hlediska mohou být ženy pomocí sexuálního obtěžování vytlačovány z pozic, ve kterých mohou narušovat mužskou dominanci a ekonomickou nerovnost mezi muži a ženami (Křížková, Maříková, Uhde 2006: 20). Rozlišení znevýhodňování v práci je velmi složité, protože záleží na každém případě jednotlivě. Proto je i pro odborníky nebo soudní znalce složité vyhodnotit, o jakou formu či intenzitu znevýhodnění se jedná. Odborníci musejí rozklíčovat, zda nejde jen o snahu jedince se zviditelnit. Či neodhadnutou motivaci k výkonu zaměstnance ze strany manažera. Znevýhodnění může pramenit buď z osobních důvodů, ale může vznikat i ze špatných pracovních poměrů (tamtéž: 25). 4.3.3. Tokenismus Nyní se podívám na termín tokenismus, který se v souvislosti s genderovou segregací často objevuje. „Pojem, který lze do češtiny těžko přeložit, jedná se o fenomén, kdy je zástupce v jiném společenství jediný či početně vzácný. Pak se tento zástupce stává jakýmsi symbolem (token) své skupiny, je k němu obracena větší pozornost a soustřeďují se vůči němu stereotypy. Kanter popisuje tři jevy, které se projevují ve vnímání tokenů: pozornost, kontrast a asimilace. Tokenové přitahují pozornost právě svou výjimečností ve skupině; pozorovatelé mají tendenci přehánět rozdíly mezi zástupci většiny a tokeny a zejména charakteristiky tokenů a jejich sociální zařazení je předmětem generalizace a stereotypizace. Pak je pro tokeny jednodušší se přizpůsobit těmto stereotypům.“ (Gender, rovné příležitosti, výzkum, č. 2-3, 2002: 36). Příkladem takového tokenu je participantka Markéta, která je v redakci ryze maskulinního sportu osamocená žena. Což odkazem na svou exotičnost potvrzovala i Karolína v předchozí citaci. „To jsem v té době byla opravdu exotická. Kdy jsme byly asi čtyři ženy v celé sportovní redakci.“ (Karolína).

6

Dostupné online: http://www.genderonline.cz/uploads/16564aed756b0d368c0bff0b7326c2503b022776_rocnik 03-2-3-2002.pdf

21

4.3.4. Skleněný strop Termín skleněný strop7 byl popularizován v roce 1986 v novinovém článku titulu Wall Street Journal. Text popisuje neviditelné bariéry, jež preventivně zabraňují proniknout ženám na hlavní manažerské pozice v průmyslovém odvětví (Lupinacci 1998: 14). Skleněný strop představuje soubor bariér, přes které se ženy jako celek, jen stěží dostávají na vyšší pozice v zaměstnání. Bariéry pracovního postupu žen můžeme shrnout do několika typů. Společenské bariéry zahrnují rovnost příležitostí v přístupu ke vzdělávání a zaměstnání. Bariéry odlišnosti se projevují při přijímaní nových zaměstnanců, kde pracovníci, jenž mají tento proces na starosti, přijmou spíše uchazeče, kteří se od nich významně neodlišují. Pakliže budou na vyšších pozicích managmentu převažovat muži, bude si dle této teorie vrcholový managment vybírat znovu muže. Institucionální bariéry znamenají to, že není zajištěna dostatečná informovanost o pozici žen na vedoucích a řídících pozicích a zejména statistiky práce nejsou dostatečně genderově citlivé. Segregace pracovního trhu (viz výše). Old-boy network jde o sítě neformálních vztahů, jež si mezi sebou muži vytvářejí aktivitami na pracovišti i mimo ně. U této bariéry nastává problém, když je zejména nízký podíl žen na pracovišti a vyloučení žen z mimopracovních např. sportovních aktivit. Muži těchto sítí využívají v pracovních vztazích, což znevýhodňuje ženy, které do těchto sítí zapojeny nejsou. Diskriminace na základě pohlaví (viz výše). Sexuální obtěžování (viz výše) jde o nežádoucí chování sexuální povahy, jež má vliv na důstojnost žen. V tomto případě hovoříme hlavně o chování nadřízených a kolegů v práci. Antidiskriminační zákony jsou legislativní opatření zakazující diskriminaci. Problémem je, že tyto zákony postrádají dostatečné mechanismy postihu tak, aby nebyla žalobou postižena zejména žena. Zároveň není diskriminace ve společnosti považována za významný problém hodný žaloby (Gender, rovné příležitosti, výzkum, č. 2-3, 2002: 2-38). Do jaké míry funguje skleněný strop v mediálních organizací dotazovaných novinářek, není jisté. Ale Markéta konstatovala, že „nejvyšší ženská pozice v redakci sportu u nás, je žena na úrovni moderátorky sportovního zpravodajství. Hlavní sportovní dramaturg je muž. Rovněž garanti velkých sportů jsou muži.“ (Markéta). Participantka Karolína zase přiznala, že jí byla nabízená hierarchicky vyšší pozice v mediální organizaci, kterou ale odmítla. „Já po komentátorské pozici netoužím. Mě baví ten 7

Anglicky jako glass ceiling. Dostupné online: http://www.genderonline.cz/uploads/16564aed756b0d368c0bff0b7326c2503b022776_rocnik0 3-2-3-2002.pdf 8

22

kontakt s lidmi a v tom mi vyhovuje moje reportérská práce. Komentovat nechci, po tom netoužím. Bylo mi nabízeno, abych komentovala v motoristické sekci, ale já to dělat nechci. A myslím si, že na to prostě nemám.“ Karolína během rozhovoru ještě dodala, že „ve vedení jako takovém jsou vlastně jen muži, ředitel, šéfkomentátor, šéfeditor.“ (Karolína). Participantka Markéta měla rovněž možnost mimo redaktorskou práci zkusit i komentování, ale prozatím také odmítla. „Mě osobně nabídli komentovat záznamy fotbalové Premier League. Ale odmítla jsem, protože se ještě na to necítím. Nemyslím si, že na to mám. Těžko říci jestli někdy v budoucnu, opravdu nevím.“ (Markéta).

23

5. Mediální organizace a žurnalistika Gender není jediným faktorem, který ovlivňuje fungování médií a konkrétně sportovní žurnalistiky, je to struktura a procesy uvnitř tzv. mediálních organizací. V této kapitole se proto zprvu zaměřím na mediální organizace, ve kterých se tvoří finální mediální produkty. Během celého výrobního procesu působí na konečné mediální sdělení mnoho faktorů, které mohou výrazně ovlivnit konečnou podobu sdělení a do jisté míry ovlivnit i mediálního příjemce. V další části kapitoly se zaměřím na žurnalistiku, která jako profesní činnost patří vně mediálních organizací. Podívám se také na pracovní pozici žurnalisty, jež patří do hierarchie mediální organizace. V podkapitolách se také zacílím na pozici ženy v žurnalistice a blíže se zaměřím také na sportovní žurnalistiku.

5.1. Mediální organizace Nejprve je potřeba si vymezit termín mediální organizace. Podle Slovníku mediální komunikace od Ireny Reifové a kolektivu (2004: 174) se pod pojmem mediální organizace rozumí jednotka uvnitř instituce médií, např. konkrétní redakce, televizní či rozhlasová stanice a podobně. S čímž se vlastně ztotožňuje i Slovník teorie médií od A-Ž od Petera Valčeka (2011: 199), kde se o mediální organizaci píše jako o organizační jednotce institucionálního působení médií. Čímž rozumíme například vydavatele, vysílatele, či jeho nižší vnitřní organizační divize. Mediální organizace je tudíž část mediální instituce, ve které se shromažďují žurnalistické profese a další zaměstnání (viz níže), která jsou nezbytná pro chod určité mediální organizace. „Instituce představují způsob, jakým lidé provádějí určitou činnost, organizace jsou struktury lidí, kteří určitou činnost přímo provádějí a podílejí se různou měrou na konečné podobě produktu.“ (Jirák a Köpplová 2007: 74). Denis McQuail (2009: 284) říká, že v počátcích masové komunikace se teoretici zabývali výhradně vzniklým mediálním sdělením. Organizaci, ve které tyto sdělení vznikala, brali teoretici jako samozřejmost, zabývali se pouze samotným sdělením. Mediální produkce se začala zkoumat později, až když se začala popisovat jednotlivá povolání mediální sféry, ať už ve filmu nebo tištěných médiích (Rosten in McQuail 2009: 284). 24

Takový pohled už ale neplatí. Teoretici totiž už dávno vědí, že právě proces vzniku mediálního produktu velmi ovlivňuje jeho konečnou podobu. Právě typický charakter výroby finálního produktu pro mediální průmysl se významně podílí na jeho výrobě (Jirák a Köpplová 2009: 143). Což potvrzuje i zjištění z počátku osmdesátých let minulého století, které cituje McQuail ve své knize. „Výzkum „dělání médií“ byl původně podnícen důkazy o zpravodajských šablonách a selektivní pozornosti (někdy zvané „předpojatost“) v obsahu zpráv. Tento výzkum prokázal, že produkt zpravodajství je současně rutinním produktem „továrny na zprávy“, ale současně také velmi předvídatelnou symbolickou „konstrukcí“ skutečnosti.“ (Bantz a kol. in McQuail 2009: 284). A proto je důležité se podívat i na chody uvnitř mediálních organizací, které souvisí s finálním produktem. 5.1.1. Zaměření mediální organizace Reifová a kol. říkají, že klasifikace zaměření mediální organizace je binární. Prvním ze dvou základních cílů je jako u téměř všech ostatních průmyslových organizací cíl maximalizace zisku, o čemž Reifová píše jako o formě obchodní činnosti. Jednoduše se snaží naplnit veřejnou poptávku po informacích s cílem co největšího zisku (Reifová 2004: 174). Participantka Blanka působí v soukromé mediální organizaci, která se zaměřuje výhradně na zisk. Možná nás napadne, že se primárně jedná o bulvární tituly, redakce zábavních soukromých televizních pořadů, nebo komerční rádiové stanice. Jenže „v drtivé většině mediální organizace fungují jako obchodní podniky.“ (McQuail 1999: 181). Naopak druhým cílem mediální organizace je forma veřejného zájmu. Mediální organizace by měla šířit informace, kontrolovat výkon moci, poskytovat prostor pro názory společnost, pomáhat k akcelerování veřejného mínění, vzdělávat, nebo šířit osvětu. (Reifová 2004: 174) S takovým záměrem by na území České republiky měly vysílat média veřejné služby, což u nás jsou Česká televize a Český rozhlas. Podobně o rozdělení cílů mediálních organizací smýšlí i McQuail, místo binárních cílů se ale zmiňuje o dualitě cílů. Jejichž rozdělení považuje za utilitární a normativní. Utilitárním cílem myslí směňovat zboží či služby za úplatu. Naopak normativními cíli myslí, že by se mediální organizace měly snažit podporovat nebo uskutečňovat určité ideály. Taková typologie ale některé mediální organizace staví na pomezí, protože často se objevují směsice 25

normativních a utilitárních cílů (McQuail 2009: 291). Dvě participantky z mého výzkumu působí v mediální organizaci veřejnoprávní televize. A právě mediální organizace, v nichž se objevují duální cíle, často čelí určitému skrytému konfliktu mezi například inzertním a redakčním oddělením. Například tlaky na pozitivní informování o silném inzerentovi může v některých případech kolidovat s objektivním informováním (Trampota 2006: 94). Vně mediálních organizací sportovní žurnalistiky, ale takové problémy najdeme jen stěží. Důležité je dodat, že v České republice převládají soukromě vlastněné mediální organizace, které se zaměřují na generování zisku. Najdeme u nás i média veřejné služby. Třetím typem z hlediska vlastnictví jsou komunitní média, které ale u nás významné zastoupení nemají. Pro zajímavost mezi komunitní média patří třeba lokální rozhlasové stanice, letáky pro místní komunity apod. jednoduše média, jenž slouží hlavně malým komunitám (Jirák a Köpplová 2009: 146-147). Z tohoto pohledu nejsou účastnice mého výzkumu asi typickými zástupkyněmi médií v České republice. Nicméně zásadní je jejich exemplarita jevu, kterým se zabývám – ženy ve sportovní žurnalistice, zároveň všechny reportující o spíše mužských sportech (hokej, fotbal, motorismus). Podstatné je také to, že redakce, v nichž mé participantky působí, jsou klíčovými hráči na poli sportovní žurnalistiky u nás. 5.1.2. Mediální produkce Mezi hlavní dva aspekty práce v mediálních organizacích řadíme výběr a zpracování zpráv. Pod výběrem rozumíme – sled rozhodnutí, která zahrnují vše od výběru neopracovaného materiálu jako takového až po doručení konečného produktu mediálnímu publiku. Zpracování zpráv se nejčastěji spojuje s využitím rutinních mediálních postupů, které do jisté míry ovlivní podstatu produktu při jeho postupu přes řetězec rozhodovacích aktů (McQuail 2009: 317). Takový přístup ke zpracovávání mediálních produktů mediálními organizacemi původně vychází z výzkumu analyzujícího produkci zpravodajství (Hirsch in tamtéž). U zpravodajství začíná výrobní proces zprávy tím, že si někdo na světě všimne nějaké události, o které napíše nebo ji natočí a posléze ji připraví pro přenos k příjemci. V oblasti populární uměnovědy začíná celý řetězec ideou v něčí hlavě a pokračuje procesem redakčního výběru a mnoha fázemi přeměn až do podoby konečného produktu (Ryan a Peterson in McQuail 2009: 317). 26

Než kterýkoliv mediální produkt spatří světlo světa, musí projít fází výroby v mediální organizaci, jež má vlastní byrokratickou strukturu. Což znamená, že disponuje složitými organizačními celky s propracovanou hierarchií rozdělení pravomocí, odpovědnosti každého zaměstnance a vysokou dělbou práce (Jirák a Köpplová 2009: 145). Příjemci, ale dokonce ani všichni autoři si často neuvědomují, že za výsledným mediálním produktem nestojí jen ti, kteří mu zaprodají svou tvář, či jméno. Čímž myslíme hlavně ty, kteří finální produkt reprezentují (moderátoři a moderátorky, blogeři a blogerky, komentátoři a komentátorky, herci a herečky apod.). Díky složité organizační struktuře, ve které najdou uplatnění profese, jako jsou editoři, grafici, korektoři, tiskaři, scénáristé, osvětlovači, maskéři, kameramani, rešeršisté, správci sítí apod. se může divák těšit z finálního mediálního produktu. Pro běžné uživatele je mediální komunikace vysoce personalizovaná (tamtéž: 146). O týmové práci, která stojí za finálním produktem, hovořila i participantka Blanka, jež porovnávala práci v soukromém rozhlase a soukromé internetové televizi. „Mou velkou výhodou bylo, že jsem v tom rádiu dělala skoro to samé. Sice teď jsem občas i vidět, ale primárně namlouvám ty sestřihy z fotbalové ligy z redakce, takže se to zase tolik neliší. Rozdíl je, že teď pracuji s kameramanem a střihačem, kdežto v tom rádiu jsem si to nahrávala sama.“ (Blanka). V odborných kruzích můžeme takto strukturovaně propracovanou hirearchii organizace nazvat jako organizaci úrovňovou. Na pomyslném Olympu stojí šéf, u mediální organizace mluvíme o např. vedoucím vydavatelství nebo řediteli. V dnešní době se média stávají součástí mediálních koncernů. Což způsobuje, že šéfové mediálních organizací jsou zařazeni do další vyšší hierarchie, tentokrát koncernové. Takže před pracovníky redakcí povětšinou nesedí majitelé, společníci nebo členové správní rady. Ale manažeři, jenž jednají v podstatně podle svého vlastního uvážení. Manažerskou pozici může ohrozit situace, kdy konkrétní organizace nefiguruje v ekonomicky černých číslech (Mohl 2005: 151). Což potvrzuje i nynější český mediální trh, kde převládají mediální magnáti, za které vedou redakce dosazení manažeři. Je jasné, že miliardáři typu Daniela Křetinského, Andreje Babiše nebo Zdeňka Bakaly nevedou osobně všechny své mediální organizace, které v českém mediálním prostředí z velké části vlastní (mediaguru9). 5.1.2.1. Vnější vlivy v mediálních organizacích „Celý chod mediálního průmyslu má své charakteristické rysy ekonomické (týkající se produkce a distribuce mediální produkce jako zboží), politické (týkající se nejen postavení

9

Zdroj mediaguru, dostupné online: http://www.mediaguru.cz/2014/06/infografika-vlastnici-ceskych-medii-ajejich-dosah-na-trhu/#.VxSycTCLTIU

27

médií a procesy jejich regulace, ale i vlivu médií na politické rozhodování a politickou komunikaci a tím zpětně o větší regulaci), společenské a kulturní (týkající se podmínek produkce, výměny a reprodukce společenských vztahů a kulturně sdílených významů.“ (Jirák a Köpplová 2009: 106). Tyto charakteristické rysy ve velké míře ovlivňují chod průmyslového odvětví, kterými dozajista masová média jsou. Právě ekonomické, politické, společenské a kulturní faktory ovlivňují chod mediálních organizací zvnějšku (Jirák a Köpplová 2009: 106). Za vnější faktor můžeme považovat celkový vztah společnosti k médiím. Jelikož je společnost různorodá, tak se očekávání, která si s médii spojují například inzerenti, politici, uživatelé nebo veřejnost mnohdy nesejdou. Rozdílná až protikladná očekávání vedou k vnitřně rozporuplným společenským vztahům k jednotlivým médiím. Jirák s Köpplovou zdůrazňují, že společenský rámec a ekonomické podmínky jsou dva hlavní, vzájemně těsně svázané vnější faktory, které zásadně ovlivňují mediální produkci (tamtéž: 107). 5.1.2.2. Vnitřní vlivy v mediálních organizacích Podle Jiráka a Köpplové (2009: 107) je rozdělení vnějších a vnitřních faktorů uměle vytvořeno a slouží hlavně k přehlednějšímu uspořádání výkladu, protože ve skutečnosti faktory, jenž ovlivňují chod mediálních organizací, tvoří jedno kontinuum. Ve všech průmyslových odvětvích jde hlavně o finanční zisk a v mediálním průmyslu tomu není jinak. Proto je ekonomické nastavení masmediálních organizací nutno zasadit mezi vnitřní vlivy, které výrazně ovlivňují jejich chod. Musíme se také zaměřit na způsoby financování mediální produkce a také vlastnickou strukturu jednotlivých médií. Ve všech průmyslově rozvinutých státech převládá soukromé vlastnictví mediálních podniků, proto je logické, že se v nich převládá ekonomická racionalita, která zapříčiňuje tak zvanou komercializaci médií. Což znamená, že média vytvářejí takové produkty, které zaručují ekonomický úspěch (tamtéž: 107-108). Významnou roli při produkci mediálních obsahů hrají organizační a výrobní struktury jednotlivých mediálních organizací. Finální produkt do jisté míry ovlivní hierarchie rozhodování a odpovědnosti, profesní standardy a mezilidské vztahy. Na mediální produkci ale nepochybně nejvíce působí lidský faktor. Ať už se jedná na jedné straně o zaměstnance, přispěvatele (i ty na „volné noze“), autory, scénáristy či komentátory. A na straně druhé zaměstnavatelé či vlastníky médií (tamtéž: 108).

28

5.1.3. Mediální rutiny Pracovníci mediálních organizací často pracují pod velkým časovým tlakem uzávěrek. Z toho vyplývá, že jejich tvorba často podléhá pravidelným vzorcům. (Tuchmanová in Trampota 2006: 55). Rutiny vně mediálních organizací pomáhají usnadňovat kontrolu toku práce, nebo zpracovávat zprávy o nečekaných událostech v krátkém časovém horizontu (tamtéž: 55). S pravidelnými vzorci se setkávají i sportovní novináři, kteří působí v internetové online mediální organizaci. Aby poskytli informaci o určité sportovní události v co nejrychlejším čase. „Standardizované a opakující se vzory zpráv a zábavního obsahu mají velký podíl na vzniku rutinních postupů. Rutiny zajišťují, že se mediální systém chová předvídatelným způsobem a že nemůže být snadno narušen. Tvoří soudržný soubor pravidel a stal se nedílnou součástí toho, co znamená být mediální odborník.“ (Shoemakerová a Reese 1996: 10110 překlad z ang. D.J.). Masová média jsou v pozici, ve které výrazně ovlivňují konstrukci reality, protože je jen na nich, která témata selektují a jak je budou dále interpretovat. A při vzniku zpravodajských obsahů se mediální pracovníci řídí celou řadou opakovaných technik, jež ale v mnohých případech používají víceméně nevědomě. Na finální zpravodajské obsahy působí tak ve svých důsledcích mnoho vlivů. Hierarchický model organizace je rozděluje na faktory ideologické a organizační. Ideologické faktory můžeme označit jakožto určitý světonázor, díky kterému se určitá zpráva formuje, jenž ale vždy nemusí platit. Organizační faktory ale působí pokaždé, protože jsou důsledkem organizace práce v mediálních institucích, které Pamela Shoemakerová definuje jako mediální rutiny (Reifová a kol. 2004: 107). Mediální rutiny sebou ale nesou i určitá rizika. Přílišné navyknutí mediálního pracovníka na ustálené pracovní postupy může vést k nedostatečnému zvládnutí mimořádné události. Velké předvídatelnosti konání médií mohou, k ovlivňování podoby konečných zpravodajských celků, snadno využít třetí subjekty. Jako jsou například PR agentury (Trampota, 2006: 8). Nebo profesionální mediální poradci, kteří kalkulují s vývojem události v médiích v prospěch svého klienta. Mediální rutiny můžeme rozdělit podle Gaye Tuchmanové na další typy. Jako je třeba personální obsazení události, předurčení události novinářem, prostorový a zpravodajský 10

Dostupné online: https://journalism.utexas.edu/sites/journalism.utexas.edu/files/attachments/reese/mediatingthe-message.pdf

29

aspekt zpravodajské sítě a časovou typizaci událost (Tuchmanová in Reifová a kol. 2004: 107). Podle Pamely Shoemakerové ovlivňuje novináře na individuální úrovni také gender, etnicita a sexuální orientace (tamtéž). Takovým tvrzením ale Shoemakerová může posilovat nejen genderové stereotypy. Trampota (2006) uvádí, že pravidelné vzorce chování se nenacházejí jen při konečném zpracování zpravodajského obsahu. Nýbrž se rutinní postupy vyskytují i při sestavování agendy zpravodajství, vyhledávání informací nebo práci se zdroji. Karolína popisuje svůj den, ve kterém jede dělat reportérku na hokejové utkání. „Doma si formálně dělám dvě, tři hodiny přípravu. Sestavy, statistiky, zajímavosti, jubilea apod.. Doma se musím umýt, vyfoukat, namalovat, aby to bylo koukatelné. Pak odjedu normálně do práce, kde odjezd je třeba dvě a půl hodiny před začátkem vysílání, nemyslím zápasu, ale už i studia. V práci se sejdou komentátor, reportéři, režisér. Vezmeme kazetu, na kterou natáčíme pozápasové rozhovory, třeba si ještě v kostymérně půjčím nějaké sako. Vlastně ještě, když je potřeba sestříhat nějaké předzápasové rozhovory sestříhat do takzvaných failů11. To znamená, že jsme den předem něco natočili a bude to v tom předjezdu. Tak teď už to většinou řeším tak, že to dělám po telefonu. Večer po zápase si oskriptuju12, co ti lidi řekli a potom počkám, až přijde scénář, ve kterém je napsáno o jakých tématech se tam bude diskutovat. Tak si vyhledám třeba některé hráče a jejich odpovědi. A zavolám, do redakce, kde to režisér vystříhá. Domluvím se s ním, jaké titulky k tomu dají a on už to pokryje obrazově. Může se to dělat na místě, ale já to dělám po telefonu. Odjedeme na reportáž, když máme nějaké předtáčky dopředu, tak si to domluvíme. Po každé třetině bereme jednoho hráče na rozhovor. Po zápase třeba i pět, šest lidí. Vrátíme se zpátky třeba v 10 až 11. Já si to ještě většinou ještě v práci oskriptuju a jedu domů.“ (Karolína). „Hodinu před prvním zápasem nastoupím do redakce, potom postupně dostáváme záznamy a my to s komentářem dáváme dohromady. Materiál stříhá kameraman a zpracováváme to spolu. Já to řeším po obsahové stránce, natočím si namlouváky apod. Během týdne děláme různé další pořady, jako jsou nejhezčí góly apod. Občas natočíme ještě nějakou tvorbu, která vydrží na stránkách déle, zaměřenou třeba na lifestyle nebo nějaké poloformální rozhovory.“ Popisuje svou pracovní rutinu Blanka.

11 12

Fail – Namluvený krátký sestřih, který se pouští ve studiu před utkáním (Karolína). Skriptování – K zajímavé natočené situaci si napíšu komentář (Karolína).

30

Od Markéty jsem se dozvěděl, že na určitý druh sportovního klání probíhají rozdílné rutinní přípravy. „Dělají se týden až dva dopředu plány, podle kterých se určí, kdo na jaký zápas pojede. Ale záleží, o jakou soutěž jde. Když jde o Evropskou ligu, musíme natočit materiál o obou týmech z tiskové konference, která se koná den předem. Je potřeba udělat reportáže do různých zpravodajských relací. Točí se takzvané předjezdy, které se používají ve studiu před zápasem. Nutná je i příprava na zápas a pak už to co vidíte v televizi.“ (Markéta). 5.1.3.1. Výběr zpráv a gatekeeping Vůbec první mediální rutina, kterou popsal David Manning White v roce 1950, byla selekce události. Na principu „gatekeepingu“ a role „gatekeepera“ (vrátného) (Reifová 2004: 108). Prvním člověkem, jenž použil slovo „gatekeeper“ neboli vrátný, byl německý emigrant, psycholog a sociolog Kurt Lewin žijící ve Spojených státech amerických, jenž po druhé světové válce přišel s prvním modelem gatekeepingu. Zabýval se výběrem potravin pro americké stoly (Roberts 2005: 213, překlad z ang. D.J.). Celý proces gatekeepingu, což znamená tok zpráv o událostech, jenž procházejí kanálem několika branami, řídí gatekeeper. Takový vrátný určuje, které informace dostanou největší prostor na titulních stránkách novin, nebo které informace se ke čtenáři, divákovi, nebo posluchači vůbec nedostanou (Shoemakerová a Vos 2009: 22, překlad z ang. D.J.). A právě proces gatekeepingu je možno vidět i u práce sportovních redaktorů, kteří vybírají sportovce, jenž se s diváky podělí o své postřehy, které zažil během hry. Karolína popisuje svůj proces výběru respondenta během hokejového zápasu. „Já třeba, když toho hráče neznám, tak se poptám v realizačním týmu, jestli určitý hráč chodí nebo nechodí na rozhovory. Takže občas se dá předejít nepříjemným momentům. Když vám realizační tým řekne, že tenhle hráč nerad chodí o přestávkách a je nepříjemný. Tak raději jdu na jistotu.“ (Karolína). Zajímavé je také to, že ohlas sportovce, který se k divákovi často dostane, není autentický. „Pokud hráče neznám a máme před rozhovorem chvilku času, tak si s nimi projdu, jestli chce vědět, na co se budu ptát, nebo jestli si já nejsem u nějaké situace jistá, tak abych ho nepřivedla do rozpaků, že on by si na tu situaci nevzpomněl, tak ho upozorním, o čem se budeme vůbec bavit. Aby se předešlo nepříjemnostem ve vysílání.“ Přiznala participantka Karolína.

13

Dostupné online: http://www.reelaccurate.com/about/gatekeeping.pdf

31

5.2. Žurnalistika Reifová a kolektiv autorů a autorek (2004: 322) popisují žurnalistiku jako specifickou profesní činnost, jež zahrnuje pravidelný a soustavný sběr, třídění, zpracovávání a distribuci aktuálních sdělení časové povahy. Žurnalistika se může zabývat oblastí politickou, ekonomickou, kulturní, společenskou, nebo například sportovní. V žurnalistice rozlišujeme mezi „zpravodajstvím“ a „publicistikou“. Zpravodajství může být interpretováno jako zmíněná distribuce aktuálních sdělení. Publicistikou myslíme soustavnou prezentaci argumentace nebo subjektivního postoje či názoru. Bartošek (1997: 5) žurnalistikou rozumí sběr, úpravu a distribuci žurnalistických sdělení (texty, komunikáty) v žurnalistických celcích určených veřejným příjemcům (recipientům, veřejnosti, publiku). Za žurnalistická sdělení Bartošek považuje zprávy, komentáře, oznámení a podobná poselství z oblasti sociální komunikace. 5.2.1. Pozice ženy v žurnalistice V dnešní době se ženy-novinářky už plně usadily v žurnalistické profesi, ale ještě na začátku 90. let minulého století byla žurnalistika hlavně mužskou doménou. Jenže obecně ženy stále stojí v hierarchii jednotlivých mediálních organizací spíše na nižších pozicích a produkují mediální produkty spíše z kategorie „soft news“, tedy zpráv, které jsou společností (patriarchální) vnímány jako s nižší mírou důležitosti dopadu na společnost (jde o zajímavosti, kuriozity, celebrity apod.). Ženy vidíme spíše v televizi, kde jsou často sexualizovány kvůli jejich fyzickému vzhledu. To pramení hlavně z toho, že na vrcholných pozicích v hierarchii mediálních organizací stojí většinou muži (Chambers a Steiner in Allan 2012: 49, překlad z ang. D.J.). Podle Hernandezova výzkumu z roku 1996 se devadesát tři procent ženských novinářek potkalo s překážkami, které jejich mužští kolegové nemuseli nikdy řešit. Ženy ve sportovním vysílání zase neustále cítí tlak, aby si zachovaly svůj vzhled, neustále musí prokazovat svou důvěryhodnost. Pro povýšení musejí pracovat mnohem déle než muži a také musí tolerovat politiku mediálních organizací, podle které raději najmou fyzicky přitažlivou ženu než inteligentní (Grubb a Billiot 2010: 89, překlad z ang. D.J.). U žen ve sportovním vysílání mnohem více záleží na jejich vzhledu. Reportérka americké televize KXAN Jen Ohlsonová říká, že kdyby žena vypadala jako Willard Scott, tedy plešatý reportér s dvacetikilogramovou nadváhou, neměla by absolutní šanci se v televizi prosadit. Ženy to mají také těžší ve vyšším věku. V americké televizi KCNC uvažovali, že by 32

nahradili reportérku Marcii Nevilovou, která měla krátce před padesátými narozeninami, mladší ženou. Nebo Robin Adamsová z ABC říká, že její blízkou kolegyni vyhodili z televize, protože se publiku zdála ošklivá. Další reportérka Erica Morehousová říká, že ji do pracovního emailu často chodí pohrdavé zprávy o jejím účesu, oblečení a dalších aspektech jejího fyzického vzhledu. Přičemž dodává, že její mužští kolegové podobné nepříjemnosti nemusejí vůbec řešit (tamtéž: 89, překlad z ang. D.J.). V červnu roku 2000 byla tehdy šestačtyřicetiletá hlasatelka televizní stanice ABC Lesley Visserová nahrazena o dvacet let mladší Melissou Starkovou. Za vším stál nový producent televize Don Ohlmeyer. Další sportovní hlasatelka televize ABC Donna de Varona podala padesáti milionovou žalobu na televizi za diskriminaci kvůli věku a pohlaví (tamtéž: 89, překlad z ang. D.J.). 5.2.1.1. Historie pozice ženy v žurnalistice Ženy se v žurnalistice začaly prosazovat na přelomu 19. a 20. století, tedy v období, ve kterém se začaly ženy integrovat mezi tehdy výhradně mužské profese. Editoři a vydavatelé však ženy nepovažovali za původce mediálních produktů, ale spíše jako jejich příjemce. Editoři se také domnívali, že ženy nejsou dostatečně reportérsky zdatné a zaměstnávali je tak pouze jako producentky témat, která jsou i v dnešní době brána jako typicky ženská a o která muži nejevili přílišný zájem. Např. móda a společnost, umění, společenské novinky apod. tedy témata, která můžeme zařadit do kategorie „soft news“. Ze začátku ženy působily jako novinářky, jež měly lákat hlavně nové zákazníky z řad ženského pohlaví (Chambers a kol. 2004: 15-17, překlad z ang. D.J.). Ostatním ženám začaly na konci 19. století otevírat cestu k žurnalistice hlavně úspěšné novinářky. Jakými byly např. Margaret Fullerová ze Spojených států amerických nebo Harriet Marineauvoá z Velké Británie (tamtéž: 19, překlad z ang. D.J.). Během první světové války, podobně jako i v jiných profesích, ženy často nahrazovaly muže, kteří byli povoláni na frontu, na vyšších pozicích v hierarchii jednotlivých mediálních organizacích. Podobná situace nastala o dvacet let později během druhé světové války, ale po konci celosvětového válečného konfliktu ženy zase uvolněná místa přenechaly mužům (Sebba 1995: 160, překlad z ang. D.J.). Se vznikem dalších masových médií, kterými byly v první polovině 20. století televize s rádiem, rázem v žurnalistice vznikala další pracovní místa. Jenže ženský průlom do 33

kategorie „hard news“, tedy závažnějšího zpravodajství, stále nepřicházel. Ženy většinou pracovaly pouze na pořadech pro své pohlaví. Až v polovině 70. let minulého století začala Angela Ripponová pravidelně moderovat zpravodajství pro britskou BBC (Chambers a kol. 2004: 55, překlad z ang. D.J.). 5.2.2. Sportovní žurnalistika Sportovní žurnalistikou rozumíme takové odvětví žurnalistiky, které reflektuje činnost sportovců, sportovních týmů, funkcionářů a trenérů. Sportovní žurnalistika o všech zúčastněných ve sportovním dění podává ucelené informace ve formě sportovního zpravodajství nebo sportovní publicistiky. Mezi primární cíle sportovní žurnalistiky patří sportovní komentáře, výsledky a rozhovory (Jelínková 2006). Odvětví sportovního zpravodajství a publicistiky se v tištěné formě začalo pravidelně objevovat až na začátku minulého století. Počátky sportovní žurnalistiky ale nemůžeme ani zdaleka srovnávat s přísunem sportovních informací, které k nám proudí v dnešní době. Na začátku 20. století se příjemce dočetl jen stručný přehled sportovních výsledků. Rozvoj jednotlivých sportovních odvětví šel ruku v ruce s rozvojem sportovního zpravodajství a publicistiky (Čmejrková, Daneš, Kraus, Svobodová 1996: 174). První přímou rozhlasovou sportovní reportáž v celé Evropě odvysílal Čech Josef Laufer, který pro posluchače tehdejšího Radiojournalu komentoval fotbalové utkání Slavie Praha proti Hungarii Budapešť (Kohout a Kanta 201114). Pokud se zaměříme pouze na české prostředí tištěných médií denního periodického typu, zjistíme, že největší deníky u nás dávají prostor sportovní rubrice, protože právě sportovní rubrika dokáže přitáhnout nezanedbatelnou část publika. O tom, že absence sportovní rubriky se nemusí vyplatit, se přesvědčily polistopadové Lidové Noviny, které po sametové revoluci prezentovaly sport jako velmi okrajovou záležitost. Tehdejší Lidové Noviny tiskly pouze stručné sportovní výsledkové zpravodajství. Čas ukázal, že opomíjení sportovní rubriky výrazně zúžil potenciální čtenářskou obec Lidových Novin. Dnešní Lidové Noviny nabízejí hlavní sportovní zprávy na poslední straně výtisku a dokonce zásadnějším sportovním zprávám je vyhrazena strana titulní (Děkanovský 2008: 42). V současnosti vychází na území České republiky jeden ryze sportovní deník pod názvem Deník Sport, jenž vydává vydavatelský dům Czech News Center. Deník Sport byl za

14

Dostupné online: http://www.rozhlas.cz/zpravy/ostatnidiscipliny/_zprava/881713

34

třetí a čtvrtý kvartál minulého roku (2015) čtvrtým nejčtenějším deníkem v České republice (mediaguru15). 5.2.2.1. Sportovní novinář a novinářka O práci sportovního novináře a novinářky si často široká veřejnost myslí, že jde o práci snů. Sportovní novinář píše o svém oblíbeném sportu, stýká se s elitními sportovními týmy, cestuje po celém světě. Má možnost dostat se k nejlepším sportovcům skrze rozhovory a za to všechno dokonce dostává zaplaceno. Ale realita práce sportovního novináře je často velmi odlišná. Málokdo například vnímá velkou časovou náročnost povolání sportovního novináře. Ligové soutěže, závody nebo zápasy se hrají pravidelně o víkendech nebo ve večerních hodinách. Sportovní novinář také tráví spoustu času rešerší a přípravou. Sportovní novinář musí zajistit precizní a hlavně rychlou práci, aby předstihl konkurenci, mnohdy mu navíc ztěžují práci ztížené podmínky v místě sportovního dění (Andrews 2005: 1, překlad z ang. D.J.). Podle Boyela jsou často sportovní novináři spojování s pohrdavým označením a čelí kritikám nedostatečné profesionality. Jejich články jsou navíc řazeny do kategorií spolu se zábavou a lifestylem. Jejich články nejsou brány jako „opravdové zpravodajství“ (real news). Sport byl tradičně vnímán jako specializace, ve které musí novináři působit důvěryhodně a nesmějí jim chybět znalosti. Výzkum ukázal, že na pozici sportovních televizních redaktorů a komentátorů jsou preferováni bývalí sportovci (Allen in Grubb a Billiot 2010: 88, překlad z ang. D.J). Participantka Blanka dává Andrewsovi za pravdu, že práce sportovního novináře je velmi specifická, co se týče časové náročnosti. „Pracovní doba novináře je hodně specifická. Děláme hodně o víkendech, protože se hrají ligové zápasy. Člověka ten sport docela pohltí, a pak tím člověk úplně žije. Je hrozně důležité, aby člověk z toho nevypadl, musíš sledovat přestupy apod. Člověk si tu práci nosí domů.“ (Blanka). To participantka Markéta zase kvituje, že sportovní žurnalistika je pro diváka primárně odpočinkovou záležitostí. „Věděla jsem, že zpravodajství dělat nechci. Myslím, že točit o politice, krimi nebo jiných vážných věcech je strašně stresující práce. Já si zpravodajství vyzkoušela v začátcích v regionální televizi a věděla jsem, že to dělat nechci. Nejhorší co se ve

15

Dostupné online: http://www.mediaguru.cz/2016/02/ctenost-deniku-bez-zmeny-na-cele-stale-blesk/#.Vv6AKSLTIU

35

sportu může stát je, že prohraje národní tým, kdežto kolegové ze zpravodajství musejí mnohdy vstávat uprostřed noci, aby pokryli nečekanou situaci. Práce sportovního novináře je samozřejmě také stresující, ale je to o tom odpočinkovém tématu, což sport pro diváka je.“ (Markéta). Participantka Markéta také hovořila o tom, že začátky kariéry sportovní novinářky nejsou vůbec jednoduché. „Povolání je docela náročné na psychiku, občas se něco nepovede, může se stát, že nestihnete deadline reportáže do sportovní zpravodajské televizní relace. Je potřeba to pořád zkoušet, stresovat se za odměnu, která vás v žádném případě neuživí. Takže musíte mít druhou práci. Není to tak, že vás přijmou a máte vyhráno. Hodně záleží na člověku, jestli je vytrvalý, jestli si jde za svým cílem nebo nedá přednost lepší nabídce na práci, kterou třeba nechce dělat, ale ty peníze tam jsou hned.“ (Markéta). 5.2.2.2. Ženy v pozici sportovní novinářky Na konci minulého století došlo k pomalému nástupu žen mezi televizní sportovní redaktorky, které však musely ze začátku čelit různým překážkám ze strany mužských kolegů, sportovců a publika sportovní žurnalistiky, které je také tvořeno převážně muži (Black in Grubb a Billiot 2010: 88, překlad z ang. D.J.). Manželka Harryho Johnsona je považována za jednu z prvních ženských sportovních novinářek. Na konci třicátých a začátkem čtyřicátých let minulého století pracovala jako sportovní komentátorka během manželova vysílání pro Central Sates v Omaze v Nebrasce (tamtéž, překlad z ang. D.J.). Další pozoruhodný příběh napsala Jane Chastainová, jež začala pracovat ve sportovním vysílání v polovině šedesátých let dvacátého století. Chastainová začala pracovat pro rozhlasovou a televizní americkou společnost CBS, jako první žena, jež živě popisovala sportovní události (Schwartz in tamtéž, překlad z ang. D.J.). Lessley Visserová se zase stala první ženou, která se stala odborníkem na ryze maskulinní sport, kterým je americký fotbal. V roce 1974 se dokonce stala první ženskou reportérkou z amerického Superbowlu (Sobel in tamtéž, překlad z ang. D.J.). Podle Allena (2003) nebyly v padesátých a šedesátých letech minulého století ženy najímány pro jejich sportovní znalosti. Jako příklady uvádí Pauline Frederick a Nancy Dickerson z americké NBC. Nebo Miss America 1971 Phyllis Georgová, která začala ve sportovním vysílání pracovat od poloviny sedmdesátých let (Schwartz in Grubb a Billiot 36

2010: 88, překlad z ang. D.J.). Přestože bývalá miss Georgová odváděla tvrdou práci, tak ji diváci vnímali spíše jako sex symbol (Martze in tamtéž, překlad z ang. D.J.). Viceprezident americké společnosti CBS Sports Bob Wussler vydláždil cestu ženám do sportovního vysílání, protože si uvědomil, že právě ženy tvoří nezanedbatelnou část sportovního publika (Martze in tamtéž, překlad z ang. D.J.). Těžší začátky žen ve sportovní žurnalistice dokresluje situace ze začátku sedmdesátých let minulého století. Jeannine Morrisová, která pokrývala zápas amerického fotbalu mezi Chicagem a Minnesotou, nebyla vpuštěna do tiskového centra stadionu a musela o zápasu referovat uprostřed vánice (tamtéž, překlad z ang. D.J.). Ženy se v sedmdesátých letech minulého století nesetkávaly ani s pochopením hráčů. Quaterback Pittsburghu Terry Bradshaw vzal novinářce Lesley Visserové poznámkový blok a vrátil jí ho i se svým podpisem. To vše, když chtěla Visserová s Bradshawem udělat rozhovor (Sobel in tamtéž, překlad z ang. D.J.). Reportérku Melissu Ludtkeovou z časopisu Sports Illustrated vykázal v roce 1978 komisař nejvyšší zámořské baseballové soutěže MLB Bowie Kuhn z šaten týmů během vymezeného času na rozhovory. Vydavatelství Time Incorporated, které Sports Illustrated v té době vydávalo, později žalovalo baseballovou ligu. A federální soudce jim dal za pravdu, když rozhodl, že ženští i mužští reportéři by měli mít stejný přístup do šaten (Druzin in tamtéž, překlad z ang. D.J.). Přestože se ženské sportovní reportérky často setkávaly s různými problémy kvůli svému pohlaví, nenechaly se od práce sportovní novinářky odradit. Ku příkladu reportérka Chicaga Cub Paola Boivinová vešla v roce 1987 společně s dalšími mužskými reportéry do šatny baseballového týmu St. Louis Cardinals. A ihned jeden z hráčů přispěchal s poznámkou. „Jste tady kvůli rozhovoru, nebo se dívat na chlapské nářadí.“ Přičemž přistál Boivinové suspenzor na hlavě (Druzin in tamtéž: 89, překlad z ang. D.J.). S nepříjemnou historkou ze svých profesních začátků přišla i reportérka Karolína. „Vzpomínám si na úplně první hokejový výjezd, kdy jsem ještě nejela samostatně, ale s kolegou, který mě zacvičoval. Po zápase jsem měla na kolegův pokyn udělat rozhovory do kabiny hostujícího týmu. Čekala jsem před šatnou, otevřely se dveře, tak zrovna procházel jeden hráč na Adama, a když mě viděl, tak se zakryl ručníkem. Ale pak to zase rozkryl… Já jsem tehdy ještě nebyla dost pohotová říct mu, aby si to raději zase zakryl, že tam zas o tolik 37

nejde. V těch začátcích samozřejmě bylo vidět, že někteří samozřejmě zkoušeli takové věci. Ale v té době jsem byla ještě hodně mladá. Postupně se takové ojedinělé excesy nestávaly. A hlavně já do té kabiny raději nelezu, protože respektuji, že je to mužské území. Podle mě sportovci nemají rádi ani, když tam lezou kolegové.“ (Karolína). Markéta říká, že v českém mediálním prostředí jsou často přebírány trendy ze zahraničí. „Veřejnoprávní televize přejímá trendy ze světa. A jedním z nich je přítomnost ženy ve sportovní žurnalistice. Sport je pořád hlavně zábava, a když je u toho žena, tak to může být zajímavé spojení. Samozřejmě se brání tomu, aby ženu postavili před kameru, oblékli ji do minisukně a halenky s výstřihem. Myslím si, že prvoplánové zdůrazňování ženskosti není úplně nutné. Naopak v zahraničí vídám, když cestuji s týmy, že práci sportovních reportérek nebo moderátorek ve studiu dělají i ženy okolo čtyřicítky, o kterých si člověk nemyslí, že to jsou modelky. Občas ten trend směřuje k tomu, že by sportovní redaktorka měla být modelka, aby se na ni dobře koukalo. Opravdu v ostatních zemích často vídám i starší ženy, které tam nejsou jen kvůli svému vzhledu. Takový trend už je tam zajetý a myslím si, že k nám to za pár let přijde taky.“ (Markéta).

38

6. Sport Předchozí kapitoly se zabývaly genderem, mediálními organizacemi a žurnalistikou. Proto se teď zaměřím na sport, který v mé práci hraje taktéž výraznou roli. Nejprve je potřeba si vymezit sport jak ho známe v dnešní době. Choutka s Dovalilem (2004: 116) říkají, že sport v moderní podobě je provozován přibližně posledních dvě stě let. Zvláště během minulého století se sport jako takový nejvýrazněji změnil. Během celého tohoto období se objevovaly a nadále se objevují nejrůznější pokusy vyjádřit, co pojem sport znamená a jaká je jeho podstata. Přesto se autoři Choutka s Dovalilem (1987: 15) pokusili vymezit sport jako oblast dobrovolné lidské činnosti, jež uspokojuje potřeby sportovců a dalších účastníků, kteří se ve sportu realizují a nacházejí v něm všestranné a hluboké prožitky. Sportovec je v této činnosti nejen objektem, ale i subjektem svého zdokonalování, seberozvoje a sebevýchovy. Akademický slovník cizích slov zase sport definuje jako pohybovou činnost (tělesné cvičení, hry aj.) prováděnou zpravidla soutěživou formou. Nebo také jako jinou činnost provozované ze záliby, pro zábavu (ABZ.cz: slovník cizích slov17). Participanta Markéta má s aktivním sportem velké zkušenosti. „V mládí jsem dělala sedm let gymnastiku a balet. Na tréningu ženského fotbalu jsem byla dvakrát, ale fotbal mi vždycky přišel spíše jako sport pro kluky než pro holky. Ale fotbal si občas zahraju ráda, baví mě, ale nehrála jsem ho závodně. Ale všeobecně jsem byla ke sportu vedena.“ (Markéta). Participantka Karolína má rovněž za sebou širokou sportovní průpravu. „Ve všech sportech, které jsem dělala, jsem byla tak nějak průměrná. Nikdy jsem se násilím nechtěla dostat na špičkovou úroveň. Zkoušela jsem národní házenou, chviličku jsem dělala atletiku, ale nic vrcholově.“ (Karolína).

6.1. Novodobé dějiny sportu V původním významu anglické slova sport ze začátku 15. století označovalo venkovské zábavu, konkrétně šlo například o jízdu na koni, lov a podobně. Až v roce 1863

16 17

Dostupné online: http://www.olympic.cz/www/docs/osmus/sport.pdf Dostupné online: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/hledat?cizi_slovo=sport&typ_hledani=prefix

39

slovník Oxford English Dictionary obohatil definici sportu i o míčové hry a další sportovní disciplíny jak některé známe i dnes (Pelc 2012-201418). V českých zemích můžeme srovnat definici sportu v Riegrově a Ottově slovníku naučném. „Zvláště nazývají Angličané s(portem) všelikou zábavu, při které se cvičí tělesná obratnost a síla, kupř. jízdy o závod, honbu a podobně,“ (Riegrův slovník naučný 1870, díl 8. in Pelc 2012-2014). „Hra, zábava, značí po výtce nezištnou zábavu spojenou s vynikajícím nějakým cvikem tělesným a provozovanou většinou pod širým nebem, jako jsou jízda na koni a na kole, automobilismus, lov a různé jeho druhy, plování, veslování, yachting, tělocvik v širším slova smysle (athletika lehká i těžká), šermířství, bruslení, jízda na lyžích a na sáňkách, hry míčem, střelba, turistika horská a podobně,“ (Ottův slovník naučný, 1905, svazek 23. in tamtéž). Obrovským mezníkem v dějinách novodobého sportu byl rok 1896, konkrétně 6. dubna začaly první novodobé mezinárodní olympijské hry v Aténách. O znovuzrození olympijských her se z největší části postaral francouzský pedagog a historik Baron Pierre de Coubertin.

6.2. Pozice ženy ve sportovním odvětví Ženy do sportovního odvětví nepronikaly snadno. Genderové rozdělení rolí v průběhu 19. století ženám nedovolovalo se aktivně zapojit do sportovní činnosti. Ženy nejprve pronikaly do bezkontaktních a elegantních sportovních odvětví, jako je krasobruslení, lyžování, tenis, nebo golf. Ve výrazně maskulinních sportovních odvětvích se ženy prosazují pozvolna dodnes. Ženský hokejový turnaj na olympijských hrách je na programu teprve od zimní olympiády v Naganu 1998. Ženský box se zase poprvé objevil teprve na posledních letních olympijských hrách v Londýně 2012 (Pelc 2012-14). 6.2.1. Historie pozice ženy v novodobých olympijských hrách Během prvních novodobých olympijských her v Aténách, které se uskutečnily před sto dvaceti lety se ženy objevily pouze mezi diváky. Až na druhých novodobých hrách v Paříži v roce 1900 se odehrál ženský golfový a tenisový turnaj. O čtyři roky později v Saint Louis dokonce ženy soutěžily jen v lukostřelbě. Teprve na pátých novodobých hrách ve Stockholmu

18

Dostupné online: http://www.slu.cz/slu/cz/projekty/webs/popularizace/postery-sylaby-publikace-1/poster/5cyklus/0416_pelc.pdf

40

1912 ženy bojovaly o medaile také například v plavání, nebo skocích do vody (Knorre, Kolář, Dovalil 2004: 119). Zakladatel novodobých olympijských her Coubertin vystoupil při příležitosti pátých her ve Stockholmu s návrhem proti ženským soutěžím na olympijských hrách i proti možnosti samostatných ženských olympijských her. U ostatních členů mezinárodního olympijského výboru ale podporu nenalezl, a tak se od příštích her měly ženy zúčastnit olympiády rovnocenně společně s muži. Hry v Berlíně 1916 se ale kvůli první světové válce neuskutečnily. O další čtyři roky později se v Antverpách představilo sedmdesát osm žen (tamtéž). Zlom v nahlížení na ženský sport nastal v roce 1921, kdy se v Monaku konaly první velké mezinárodní závody žen, kterým se přezdívalo „olympiáda žen“. Tato veleúspěšná akce přivedla zástupce pěti států (Británie, Československa, Francie, Itálie a Spojených států amerických) k myšlence založení Mezinárodní federace ženského sportu. Od roku 1928 se ženské olympijské disciplíny rozšířily o atletiku a gymnastiku (tamtéž). O obrovský posun v nahlížení na účast žen na olympijských hrách se postaral desátý olympijský kongres v bulharské Varně roku 1973. Na kterém se účastníci vyslovili proti jakékoliv diskriminaci žen a doporučili rozšířit ženský program her o další sportovní odvětví. Což zapříčinilo, že už v Montrealu 1976 se ženy poprvé představily po volejbalu v dalších kolektivních sportech. Diváci v Kanadě viděli poprvé ženský basketbalový a házenkářský turnaj, nebo ženské veslování (tamtéž: 2).

19

Dostupné online: http://www.olympic.cz/www/docs/osmus/zeny_a_sport_v_olympijskem_hnuti.pdf

41

7. Závěr V této práci jsem se zabýval postavením žen ve specifické žurnalistické disciplíně, kterou je sportovní žurnalistika. Hlavním cílem práce bylo zjistit, do jaké míry ovlivňuje pozici ženy ve sportovní mediální organizaci její gender. Teoretickými pilíři celé práce bylo vymezení termínů gender, mediální organizace a sportovní žurnalistika. Pomocí metody empirického dotazování, technikou polostrukturovaných rozhovorů, jsem na základě výpovědí participantek zjišťoval, zda vybrané teoretické koncepty korespondují, s daty získanými z polostrukturovaných rozhovorů. Dotazoval jsem se tří participantek, které působí ve významných sportovních mediálních organizacích v České republice, tedy v redakci sportu veřejnoprávní televize a v redakci internetové sportovní televize. Participantky jsem vyzpovídal v pražských a brněnských kavárnách, v jejich osobním volnu. Veškerá data získána z rozhovorů jsem nahrával na diktafon a jejich transkript obsahuje příloha práce. Protože se ženy v ryze mužském teritoriu sportovní žurnalistiky dlouho příliš neprosazovaly. Chtěl jsem zjistit, jak se k této profesi dostaly a do jaké míry ovlivňuje gender jejich postavení ve sportovní mediální organizace, ve které dominují mužští novináři. Abych ještě více podtrhnul početní rozdíly mužů a žen uvnitř sportovních mediálních organizací vybral jsem si participantky, jež se specializují na v České republice ryze maskulinní sporty. Všechny tři participantky se v rozhovorech shodovaly, že se s přímou diskriminací na základě svého genderu ve svém zaměstnání nesetkaly. Markéta s Karolínou však přiznaly, že byly ve svých začátcích profesních kariér nejen publikem, ale i respondenty považovány za neobvyklé. Markéta hovořila dokonce o pozitivní diskriminaci, protože podle jejích slov hledali do fotbalové sekce veřejnoprávní televize cíleně ženu. Zajímavostí také je, že ani jedna z mých participantek po profesi sportovní žurnalistiky od mládí netoužila. Karolína a Blanka se pro sportovní specializaci rozhodly až během studia na vysoké škole. Kde je z pozice vyučujícího výrazně ovlivnil dnešní šéfreportér veřejnoprávní televize. Po jehož semináři se obě definitivně rozhodly pro sportovní žurnalistiku. Třetí participantka Markéta vyrůstala ve sportovní rodině, což ji v začátcích její kariéry výrazně pomohlo. Markéta se pro sportovní žurnalistiku definitivně rozhodla až poté, co si zkusila v regionální televizi i jiné žurnalistické disciplíny a zjistila, že jí prostředí sportovní žurnalistiky vyhovuje nejvíce.

42

Karolína s Markétou se také shodovaly, v tom že ženy se vně sportovní mediální organizace dostávají snáze, protože se české mediální prostředí inspiruje tendencemi ze zahraničí, kde jsou ženské reportérky častějším jevem. Blanka také hovořila o tom, že ve sportovním mediálním prostředí záleží také na známostech napříč mediálním prostředím. Tímto výrokem Blanka potvrdila jednu z neviditelných bariér skleněného stropu, kterou je old-boy network. Ženy se v posledních letech v českém mediálním prostoru čím dál více prosazují do sportovních mediálních organizací, ale dosud chybí ženské zastoupení ve vyšších sférách sportovních organizací. Přesto se dle slov jedné z participantek situace za posledních patnáct let výrazně zlepšila.

43

Seznam literatury ALLAN, Stuart (ed.). The Routledge companion to news and journalism. Revised edition. London: Routledge, 2012. ISBN 978-0-415-66953-5. ANDREWS, Phil. Sports journalism: a practical guide. Thousand Oaks, Calif.: SAGE, 2005. ISBN 1-4129-0271-1. BARTOŠEK, Jaroslav. Žurnalistika: úvod do studia. Vyd. 1. Olomouc: Středisko distančního vzdělávání FF UP, 1997. BOČÁK, Michal. Viditeľné a neviditeľné v diskurze pohlavia, rodu a sexuality. (online) 2007,

s. 1-13. (cit. 2016-03-

21) Dostupné z: http://michalbocak.weebly.com/uploads/2/8/1/2/2812791/bocak_pohlaviegender-sexualita_diskurz_2007.pdf BOYLE, Raymond. Sports journalism: context and issues. London: SAGE, 2006. ISBN 14129-0798-5. CHAMBERS, Deborah, Linda STEINER a Carole FLEMING. Women and journalism. New York: Routledge, 2004. ISBN 0-415-27445-1. FAFEJTA, Martin. Úvod do sociologie pohlaví a sexuality. Věrovany: Jan Piszkiewicz, 2004. ISBN 80-86768-06-6. Gender - rovné příležitosti - výzkum. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2000. ISSN 1213-0028. GRUBB, Max V. a Theresa BILLIOT. Women sportscasters: navigating a masculine domain. Journal of Gender Studies [online]. 2010, 19(1), 87-93 [cit. 2016-04-20]. DOI: 10.1080/09589230903525460. ISSN 0958 9236. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi /abs/10.1080/09589230903525460 HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0219-6. CHOUTKA, Miroslav a Josef DOVALIL. Sportovní trénink. 1.vyd. Praha: Olympia, 1987. Naučná literatura. 44

JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Masová média. Vyd. 1. Praha: Portál, 2009. ISBN 97880-7367-466-3. JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Média a společnost. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-287-4. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-535-0. JANOŠOVÁ, Pavlína. Dívčí a chlapecká identita: vývoj a úskalí. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-2284-9. JELÍNKOVÁ, Tereza. Psychologie sportu a sportovní žurnalistika. Olomouc, 2006. Bakalářská práce, Univerzita Palackého v Olomouci. KARSTEN, Hartmut. Ženy - muži: [genderové role, jejich původ a vývoj]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006. Spektrum (Portál). ISBN 80-7367-145-X. KŘÍŽKOVÁ, Alena a Zdeněk SLOBODA. Genderová segregace českého trhu práce: kvantitativní a kvalitativní obraz. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2009. ISBN 97880-7330-165-1. KŘÍŽKOVÁ, Alena. Sexualizovaná realita pracovních vztahů: analýza sexuálního obtěžování v České republice. Vyd. 1. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2006. ISBN 807330-090-7. LIPPA, Richard A. Pohlaví: příroda a výchova. Vyd. 1. Praha: Academia, 2009. Galileo. ISBN 978-80-200-1719-2. LUPINACCI, Alicia Sheppard. Women and business ownership: entrepreneurs in Dallas, Texas. New York: Garland Pub., 1998. ISBN 0815331959. MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-200-9. MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. 4., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-574-5. OAKLEY, Ann. Pohlaví, gender a společnost. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178403-6.

45

REIFOVÁ, Irena. Slovník mediální komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178926-7. RENZETTI, Claire M a Daniel J CURRAN. Ženy, muži a společnost. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0525-2. ROBERTS, Chris, Gatekeeping theroy: An evolution. (online). 2005, s. 1-17 (cit. 2016-0402). Dostupné z: http://www.reelaccurate.com/about/gatekeeping.pdf RUß-MOHL, Stephan. Žurnalistika: komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. 1. vyd. Překlad Hana Bakičová. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-0158-8. SEBBA, Anne. Battling for news: the rise of the woman reporter. London: Sceptre, 1995. ISBN 0340632615. SEDLÁKOVÁ, Renáta. Výzkum médií: nejužívanejší metody a techniky. Vyd. 1. Praha: Grada, 2014. Žurnalistika a komunikace (Grada). ISBN 978-80-247-3568-9. SHOEMAKER, Pamela J a Stephen D REESE. Mediating the message: theories of influences on mass media content. 2nd ed. White Plains, N.Y.: Longman, c1996. ISBN 0801312515. SHOEMAKER, Pamela J a Tim P VOS. Gatekeeping theory. New York: Routledge, 2009. ISBN 978-0-203-93165-3. SMETÁČKOVÁ, Irena a Klára VLKOVÁ. Gender ve škole: příručka pro vyučující předmětů občanská výchova, občanská nauka a základy společenských věd na základních a středních školách. Vyd. 1. Praha: Otevřená společnost, 2005. ISBN 80-903331-2-5. TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-096-8. VALČEK, Peter. Slovník teórie médií: A-Ž. 1. vyd. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2011. ISBN 978-80-8119-042-1. VALDROVÁ, Jana. Abc feminismu. Brno: Nesehnutí, 2004. ISBN 80-903228-3-2.

Internetové zdroje: www.mediaguru.cz

46

www.olympic.cz www.slovnik-cizich-slov.abz.cz www.rozhlas.cz www.slu.cz

47

Přílohy na CD: Transkripty rozhovorů se třemi participantkami.

48