Environmentální účetnictví a reporting na mikroekonomické a makroekonomické úrovni (Sborník z mezinárodní vědecké konference)

Ministerstvo životního prostředí Český statistický úřad Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Masarykova univerzita v Brně Vysoká škola ekonomie a managementu v Praze Univerzita Pardubice Vysoká škola ekonomická v Praze

Environmentální účetnictví a reporting na mikroekonomické a makroekonomické úrovni (Sborník z mezinárodní vědecké konference)

Brno, 23. - 25. dubna 2012

Recenzenti: Prof. RNDr. Jiří Hřebíček, CSc. – Masarykova univerzita v Brně Prof. Ing. Jiřina Jílková – Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Ing. Jan Slavík – Vysoká škola ekonomická v Praze

Rukopis neprošel redakční ani jazykovou úpravou.

Obsah Riadenie logistického reťazca s využitím metód viackriteriálneho porovnávania variantov a metódy Petriho sietí. Patrik Aláč, Vojtech Demoč

2

Návrh postupu aplikovania manažérstva trvalého úspechu v priemyselnej organizácii z hľadiska manažérstva procesov 13 Viliam Cibulka Zkušenosti z realizace vstupních hodnocení možností inovací udržitelné spotřeby a výroby Vladimír Dobeš, Pavel Růžička

22

Nákladového účetnictví materiálových toků a efektivní využívání přírodních zdrojů v lesním hospodářství Miroslav Hájek

26

Zmena paradigmy vzdelávania ľudských zdrojov k TUR/UR – príležitosť riešenia krízy v podmienkach európskeho hospodárskeho prostredia Bartolomej Hajnik, Peter Sakál, Gabriela Hrdinová, Jozef Zlocha, Andrea Andrášová, Marián Kortiš

34

Environmentálny marketing ako faktor podpory rozhodovania firiem Eva Hanuláková

40

Environmentální reporting Michal Hodinka, Oldřich Trenz, Michael Štencl, Jiří Hřebíček, Ondřej Popelka

47

Nové trendy v EMS, EMAS a reportingu ve stavebních firmách Jiří Hřebíček, Eva Kutová, František Piliar

54

Kvantitativní modelování v Maple pro rozhodování odboru životního prostředí Zuzana Chvátalová, Martin Malimánek

63

Databáze OECD/EEA ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí: Poplatky a daně Pavla Kačmárová, Kateřina Kaprová

73

Sekvestrácia uhlíka v poľnohospodárskych pôdach a plodinách ako oceňovaná ekosystémová služba v systéme obchodovania s emisnými kvótami Radoslava Kanianska Hodnocení environmentální škodlivosti podpor v ČR Kateřina Kaprová, Pavla Kačmárová

83 89

Emisie skleníkových plynov zo skládok odpadov v SR – pohľad na kvalitu údajov, príčiny a dôsledky Blanka Kapustová

101

Čistší produkce jako motivace pro vznik environmentálního účetnictví Jana Kotovicová, Magdalena Vaverková

107

Vývoj v reportingu udržitelného rozvoje - standard GRI: Sustainability Reporting Guidelines; případová studie Czech Coal. Stanislav Kužel

116

Determinanty poptávky po pitné vodě a jejich socioekonomické souvislosti Vítězslav Malý

126

Politika Európskej únie v oblasti univerzitného vzdelávania v kontexte trvalo udržateľného rozvoja Oliver Moravčík, Peter Sakál

135

Možnosti sledování vztahů mezi kvalitou životního prostředí a ekonomickými souvislostmi na úrovni regionů Ilona Obršálová, Robert Baťa, Jan Fuka, Hana Přibylová

143

Je stávající stav na trhu druhotných surovin dlouhodobě udržitelný? Marta Osersová

149

Co může motivovat k investicím do využívání obnovitelných zdrojů energie? Jan Prachař, Domingos Jacinto

158

Příklady scénářů pohrom a udržitelného rozvoje Dana Procházková

165

Podpora zavádění nákladů materiálových toků účetnictví (software) Gabriela Rajdlová

180

EPD – nový marketingový nástroj Květoslava Remtová

187

Metodologické aspekty identifikace výrobců environmentálního zboží a služeb: Zkušenosti vybraných zemí EU Egor Sidorov, Iva Ritschelová

194

Implementace udržitelného rozvoje do účetnictví podniku Iris Šimíková

202

Metodika hodnocení běžných výdajů obcí na životní prostředí Jana Soukopová, Eduard Bakoš

208

Odpadové hospodářství obcí Jihomoravského kraje s důrazem na konkurenceschopnost a charakter společnosti Jana Soukopová, Ivan Malý Legislatívny rámec Republiky Srbsko v oblasti životného prostredia Vladimír Surový, Zuzana Kubaščíková, Vladan Pavlović Posuzování životního cyklu a myšlení - jako nástroj pro snížení environmentálních dopadů nakládání s odpady v Africe Ebo Tawiah Quartey

220 230

236

Cesty prenosu a komercializácie výsledkov duševného vlastníctva z univerzít do priemyselnej praxe. Andrea Vadkertiová

243

Environmentální účetnictví v České republice Eva Kožoušková, Miloslava Veselá

251

Národný akčný plán pre zelené verejné obstarávanie v SR na roky 2011 – 2015 Soňa Záhoranová

253

Riadenie logistického reťazca s využitím metód viackriteriálneho porovnávania variantov a metódy Petriho sietí. Patrik Aláč 1 Vojtech Demoč 2 Abstrakt. Navrhovaný model logistického reťazca je komplexom aplikácií viacerých metód. Použili sme rozhodovací strom, metódu analýzy úžitku s párovým porovnávaním a grafickým znázornením cez Petriho siete, ktoré sú ideálnym nástrojom na znázornenie rozhodovacích situácií ostredníctvom prechodov a na znázornenie celého toku v logistickom reťazci cez uzly, ktoré predstavujú technologické a netechnologické operácie. Navrhovaný model by mal slúžiť na podporu riadenia. Klíčová slova: logistický reťazec; rozhodovanie; model rozhodovania; Petriho siete; analýza úžitku; párové porovnávanie Klasifikace JEL: D18, E14

1 ÚVOD Na dosiahnutie optimálnych výsledkov v oblasti logistiky je nutné budovať špeciálny riadiaci informačný systém tejto oblasti. Manažment logistiky zahŕňa rozsiahly plánovací, výkonný, regulačný a kontrolný systém. Napriek tomu, že logistika súvisí predovšetkým s materiálovým tokom, ktorý sa na prvý pohľad zdá determinovaným a jednoznačne vymedzeným, manažment logistiky vyžaduje od manažérov uplatňovať a využívať tvorivé schopnosti, pružnosť a prispôsobivosť. Význam metód viackriteriálneho hodnotenia variantov nespočíva v jednoznačnej objektivizácii ich výsledkov, aj keď by mal k nej smerovať. Pri uplatňovaní nových pohľadov dôležitou súčasťou manažmentu je skúmanie podnikových aktivít v ich vzájomných súvislostiach a prepojení. Pri hodnotení ich účinnosti a efektívnosti nie je rozhodujúca iba ich parciálna výkonnosť a účinnosť, ale dôležité sú i tzv. synergické efekty, ktoré vznikajú práve ich účinným a efektívnym prepojením a harmonizáciou. Uskutočňované analýzy 1

doc. Aláč Ptrik, Technická Univerzita vo Zvolene Katedra podnikového hospodárstva, Masaryka 24, 960 53 Zvolen, [email protected], 2 doc. Demoč Vojtech,Technická Univerzita vo Zvolene,Katedra podnikového hospodárstva Masaryka 24, 960 53 Zvolen, [email protected]

2

hodnotových reťazcov sa sústreďujú na hľadanie tzv. úzkych miest, ktoré poukazujú na aktivity, ktoré znemožňujú zvyšovanie marže ako celkového efektu dosahované spoločným pôsobením podnikových aktivít. Rovnako poukazujú na nehospodárnosť spôsobenú predimenzovaním niektorých aktivít, vzhľadom na všeobecne nižšiu úroveň zabezpečenia a výkonnosti ostatných aktivít v podniku. Prednosťou je predovšetkým to, že uľahčuje prácu rozhodovateľa pri riešení úloh usporiadania variantov vzhľadom k rozsiahlejšiemu súboru kritérií, vymedzuje jednotlivé kroky riešenia, núti rozhodovateľa aby explicitne vyjadril svoje chápanie dôležitosti jednotlivých kritérií hodnotenia. Celý tento postup riešenia je priehľadný, reprodukovateľný a je z neho zrejmé, z akých predpokladov sa vychádzalo a ako tieto predpoklady, stavy, kritériá a dôsledky ovplyvňujú dosiahnuté výsledky. Pri viacerých kritériách hodnotenia, ktoré majú viesť k stanoveniu preferenčného usporiadania variantov hrá najvýznamnejšiu úlohu význam, dôležitosť, ktorú rozhodovateľ pripisuje jednotlivým kritériám hodnotenia. Významnosť týchto kritérií nie je daná objektívne, ale závisí na hodnotovej sústave rozhodovateľa, resp. hodnotovej sústave jeho firmy, ktorá sa odráža v stanovených a sledovaných cieľoch a v uplatňovaní podnikateľskej stratégii. Poradie variantov, resp. optimálny variant môžu byť pri tej istej úlohe rôzne, práve kvôli rôznym rozhodovateľom a nie je teda možné hovoriť o jedinom objektívne platnom preferenčnom usporiadaní variantov pri úlohách viackriteriálneho hodnotenia. Určitá subjektivita sa prejavuje nielen pri hodnotení významnosti kritérií, ale už v predchádzajúcom kroku, a to pri výbere hodnotiacich kritérií.

2 Dynamické sledovanie výrobných procesov Zložitosť, rozsiahlosť a rôznorodosť súčasných technických, sociálnych resp. zmiešaných objektov si vynucuje popri aplikácii poznatkov a metód tradičných odborov aj aplikáciu takých metód, ktoré by dovolili explicitne, objektívne a na inžinierskej úrovni zvládnuť v ďalšej etape projektovať a riadiť tie vlastnosti, ktoré charakterizujú syntézu funkčných častí objektu do jedného celku. Požiadavky na systémový model je možné zhrnúť do nasledovných bodov, čiže pre systémový model je nevyhnutné, aby [5, 6]:

 zobrazoval systémové vlastnosti objektu, t.j. aby vzal do úvahy všetky časti, javy a procesy objektu, ktoré sa na vytváraní týchto vlastností podieľajú a sú ich predstaviteľmi,

 zjednodušoval pôvodnú zložitosť objektu tak, aby bola technicky zvládnuteľná,  homogenizoval na úrovni modelu heterogenitu jednotlivých častí objektu, a tým umožnil využitie formalizovaných prostriedkov,

 forma modelu umožňovala parametrizáciu a merateľnosť zobrazovaných skutočností. Systémové vlastnosti sú univerzálne vlastnosti objektov reálneho sveta, pod tento pojem sú zahrnuté nasledovné vlastnosti objektov:

 interakcia častí celku medzi sebou  interakcia objektu s okolím  dynamika a cieľovosť chovania objektu  adaptabilita objektu na zmeny v okolí a vo vnútri samotného objektu  schopnosť uchovávania a využívania skúseností. Aby sa mohli podrobne skúmať vlastnosti plynúce z dynamiky systému, zavádza sa pojem stav systému alebo dynamika, ide o cieľové chovanie reprezentované následnosťou stavov, ktorou vývoj systému prechádza. 3

Dynamické vlastnosti systému je možné charakterizovať nasledovnými pojmami: Udalosti

 množiny javov, ktoré spôsobujú zmeny stavov prvkov systému v určitom čase fi

u = si,t  sj,t+k s - prvky systému napr. objednávka zákazníka Schopnosti systému

 množiny funkcie fi, ktoré má systém k dispozícii na to, aby nimi spôsobil udalosti napr.: schopnosťou systému je dispozícia vhodnej technológie, kvalifikovanej pracovnej sily, dostatku materiálu, surovín

 postupnosť udalostí na stavoch prvkov systému v postupnosti časových

Proces

okamžikov napr.: technologický postup konkretizovaný plánom výroby Mohutnosť systému

 množina všetkých procesov, ktoré sú realizovateľné v systéme napr.: mohutnosť je možné vyjadriť možnosťami firmy

Výber procesu sa riadi vstupným zadaním a vnútornými predpokladmi. Vhodnými nástrojmi sú Petriho siete [1, 2], ktoré je možné stručne charakterizovať nasledovne: sieť tvoria dva druhy vrcholov:

 tradičná množina vrcholov, ktorá zobrazuje stavové veličiny - t.j. prvky (udalosti) systému  netradičná množina vrcholov, zobrazuje prechody medzi rôznymi stavmi dvoch susedných prvkov, resp. spôsobujúce zmenu stavu nasledujúceho prvku na základe stavu predchádzajúceho prvku. prechod (prvok z neštandardnej množiny) sa odlišuje od udalostí tým, že nie je priraďovaný ako vlastnosť jedného prvku, ale je samostatným, akoby fiktívnym prvkom, ktorý iniciuje udalosť; je zobrazením dynamickej vlastnosti väzby štruktúry systému. Jeho reálnym nositeľom funkcieschopnosť prvku zmeniť svoj stav (zrušiť, resp. prijať nové obsadenie). Zápis štruktúry systému je doplnený o modifikáciu zápisu incidenčnej funkcie grafu systému: 

väzby zobrazujúce vzťah v smere od prvku k prechodu - „prechodné“ incidenčné funkcie



väzby v smere opačnom t.j. od prvku späť k prechodu (k tomu, ktorý spôsobil zmenu daného prvku) - „spätné“ incidenčné funkcie.

Na základe tohto definovaného procesu je možné popísať Petriho sieť PN:



PN  P , T , F , B , M o 

P  T  0 (1)

kde: P, T

- príslušné množiny prvkov a prechodov

F, B

- incidenčné funkcie prechodné a spätné

Mo

- počiatočné obsadenie systému

Zavedenie prechodných a spätných incidenčných funkcií umožňuje oddeliť skúmanie pripravenosti prvkov na realizáciu prechodov (matica F) alebo pripravenosť prvkov prijať dôsledky prechodov (matica B). Formálne sa môžu obe matice zlúčiť do matice E.

E  ( PxT )  ( TxP ) 4

(2)

Logistické systémy v drevospracujúcej výrobe sú dynamické, permanentne sa prispôsobujúce turbulentnému trhovému prostrediu a integrujúce všetky funkcie materiálového hospodárstva od stanovenia materiálových a surovinových potrieb až po predaj finálnych výrobkov.

2.1

Analýza logistického reťazca

Logistický reťazec začína identifikáciou zákazníkových potrieb. Bezprostredne na to nadväzuje potreba zabezpečenia vstupných surovín, materiálov, polotovarov a súčiastok, ktoré sú nevyhnutné pre výrobu daného žiadaného výrobku. Identifikácia zákazníkových potrieb, resp. identifikácia zákazníka môže byť v logistickom reťazci uzol situačný, teda stochastický, nerozhodovací, ale aj uzol deterministický, teda rozhodovací. Ďalší uzol logistického reťazca je zabezpečenie vstupov (materiálov, surovín atď.). Ide o uzol rozhodovací (deterministický), kde sme uvažovali s dvoma variantmi riešenia. Prvý variant je zabezpečenie vstupov dodávateľským spôsobom od cudzieho subjektu a druhý variant predstavuje vlastná dodávka, resp. zabezpečenie vstupov vlastnými kapacitami. Keď povieme, že podnik v ktorom sme riešili dizertačnú prácu používa obidva varianty, to neznamená, že nenastáva proces rozhodovania. Z analýzy podniku je zrejmé, že sa delí na dve samostatné výrobné divízie, ktoré nakupujú desiatky komponentov. Niektoré sa dajú realizovať len dodávateľsky a u niektorých je možnosť voľby medzi dodávateľským spôsobom a vlastnými kapacitami. V percentuálnom vyjadrení pripadá na cudzie dodávky viac ako 80% všetkých komponentov, čo predstavuje primárne náklady a menej ako 20% dodávok sa realizuje vlastnými kapacitami a vyjadrené je to sekundárnymi nákladmi. Rozhodujúcimi kritériami pri rozhodovaní o voľbe dodávky vstupov sú náklady na dodávku, jej kvalita, flexibilnosť, dodané množstvo. Ako optimálny nástroj rozhodovania v tomto uzle a pri rovnakých druhoch výrobkov sa javí „make or buy“ metóda. Uzol „výber dodávateľa“ je dôležitou súčasťou logistického reťazca, nakoľko správny a podľa objektívnych kritérií zvolený dodávateľ v konečnom dôsledku ovplyvní kvalitu vyrábanej produkcie. Okrem kvality a ceny, ktoré sú však konkurenčné kritériá (nemôžme väčšinou očakávať za nízku cenu vysokú kvalitu), má veľký vplyv aj kritérium flexibility dodávok a veľkosti dodávaného množstva. Flexibilita ovplyvní dĺžku trvania celého logistického reťazca, a teda aj termín uspokojenia zákazníka. Dodávané množstvá zasa majú vplyv na skladovacie a dopravné náklady podniku. Po výbere dodávateľa je potrebné rozhodnúť sa o spôsobe dopravy. Samozrejme je nutné poznamenať pre úplnosť, že pri voľbe zabezpečenia vstupov vlastnými kapacitami odpadá rozhodovanie o doprave do podniku. Doprava ako taká však samozrejme nebude vylúčená z reťazca ani v tomto prípade. Bude však zabezpečená vnútropodnikovou dopravou, od ktorej však budeme abstrahovať v našom logistickom reťazci. Vráťme sa teda k externému dodávateľovi vstupov a poďme riešiť varianty dopravy od tohto dodávateľa. Na výber máme tri varianty – doprava vlastnými dopravnými prostriedkami, doprava zabezpečená dodávateľom vstupov a doprava objednaná od tretieho subjektu. Tieto varianty sa ďalej vetvia na dopravu železničnú, cestnú a kombinovanú. Ako kritériá pre rozhodovanie sa uvažuje s cenou, flexibilitou, prepravnými kapacitami, druhom prepravovaného materiálu, technologickým vybavením skladov a dostupnosťou dopravných trás. Dodané vstupné materiály a komponenty je potrebné uskladniť. Nakoľko technologický postup výroby a dodávateľsko-odberateľské vzťahy nedovoľujú úplne minimalizovať, alebo vylúčiť zásoby, je nutné uvažovať so skladovacími priestormi. Rozhodovacia situácia operuje s dvoma variantmi riešenia, a to sklady vlastné a cudzie. Ako základné kritériá sa znova objavujú náklady, pružnosť dodávok, vzdialenosť, skladová kapacita, ochranná funkcia skladov. Nasledujúci uzol logistického reťazca je výroba. Výroba môže byť chápaná ako uzol situačný, keď neuvažujeme v intenciách rozhodovacieho procesu, alebo ako uzol deterministický, keď riešime možnosť využitia externých výrobných kapacít. Do úvahy je možné brať tri varianty – výroba 5

vlastnými výrobnými kapacitami, časť výroby presunúť na externý subjekt alebo celú výrobu presunúť na externistu. Posledné dve možnosti by samozrejme rezultovali do analýzy a pravdepodobnej zmeny celého logistického reťazca. Bolo by tiež nutné riešiť otázku vlastných výrobných kapacít a ich vyťaženosti. Kritériá v tomto uzle sú nasledovné: rentabilita výroby, náklady, využiteľnosť kapacít, časová náročnosť a pružnosť výroby, kvalita, náklady na úpravu a zmeny logistického reťazca. Posledným prvkom v logistickom reťazci je predaj. Až donedávna podnik využíval dva varianty predaja: vlastné divízie a externé subjekty. Kritériá pre voľbu variantu by mali byť nasledovné: schopnosť zväčšovať alebo aspoň udržiavať súčasný trhový podiel, náklady na predaj. Logistický reťazec končí, tak ako začal, u zákazníka. Nekončí však predaním daného výrobku. V súčasnej dobe sa snáď rovnako vysoký dôraz ako na výrobok kladie aj na poskytované popredajné služby a servis s patričnou úrovňou komunikácie. Nižšie načrtnutý optimálny logistický reťazec je znázornený prostredníctvom rozhodovacieho stromu na nasledovnom obrázku 1. Teraz je potrebné popísať jednotlivé uzly v konkrétnej situácii zachytávajúcej súčasný stav v podniku.

6

Obrázok 1

Návrh optimálneho logistického reťazca

5. uzol rozhodovania 4. uzol rozhodovania

3. uzol rozhodovania

vlastné sklady vlastná

2. uzol rozhodovania

Dodávateľ č. 1

Doprava

Skladovanie

dodávateľ

cudzie sklady

3. strana

1. uzol rozhodovania

vlastná 3. strana

vlastné

vlastná

výber dodávateľa

doprava

Dodávateľ č. 2

Doprava

dodávateľ 3. strana

Skladovanie

vlastná

cudzie

predaj

vlastná

doprava

celá vlastná kapac.

3. strana

výroba

časť outsourcing

vlastná doprava do závodu

celá outsourcing

dodávateľsky

vlastná

Dodávateľ č. xy

Doprava

dodávateľ 3. strana

vlastné

doprava do závodu

Skladovanie cudzie

vlastná

doprava

3. strana

zabezpečenie mat. surovín identifikácia zákaz. potrieb

vlastná kapacita

vlastné sklady Skladovanie cudzie sklady doprava

vlastná 3. strana

7

outs. predaj

3. strana

predaj

vlastná

predaj

3. strana

predaj

2.2

Model logistického reťazca na prevádzke Spracovania dreva

Model logistického reťazca sme sa rozhodli riešiť pomocou aparátu Petriho sietí (PN). Pre tento nástroj sme sa rozhodli kvôli jeho prezentačnej schopnosti poukázať na rozhodovacie situácie, kvôli prehľadnosti pri popise a znázornení celého toku, resp. reťazca v podniku a na divíziách a najmä kvôli jeho parametrizácii súboru kritérií vyjadrených prostredníctvom prechodov a miest. Kvôli komplexnosti by mohli byť požité aj ďalšie aplikovateľné metódy, ako napr. PERT diagram a CPM metóda, Ganttov graf spolu s histogramom, ktoré sa používajú ako nástroje pre plánovanie, koordináciu a schematické znázornenie časových okamžikov a vyťaženia kapacít. Tieto metódy sa používajú najmä pri úlohách sledujúcich odhad času ukončenia, resp. začatia projektu a na skoordinovanie dodávok a celého procesu v reťazci. Ako modelový príklad aplikácie Petriho sietí sme spracovali výrobu reziva v drevospracujúcom podniku.

Obrázok 2

Model logistického reťazca výroby reziva P4

P3 trh t1 (q, m, p, č, n, c)

t2 (c, q, f, m)

P5 P2

P1

P = {P1, P2, P3, P4, P5}

P4

- sklad výrobkov

(reziva)

T = {t1, t2}

P3

- píla

P2

- manipulácia a odkôrňovacia stanica

P1

- sklad guľatiny

P5

- dodávateľ piliarskych výrezov

P1 uzol, miesto, place – sklad guľatiny Prvý uzol reťazca je sklad guľatiny. Neprebieha proces rozhodovania, nakoľko pred uzlom nie je žiaden prechod „t“. Vstupné suroviny je nutné nakúpiť na trhu, teda od externého subjektu. Tam 8

samozrejme dochádza k procesu výberu, teda rozhodovania, od ktorého subjektu odoberať vstupný materiál. Tento proces výberu dodávateľa významne ovplyvní kvalitu výstupov, dobu výroby a následne čas dodávky zákazníkovi ako aj nákladovosť výroby. Táto rozhodovacia situácia však spadá do kompetencií obchodného a zásobovacieho útvaru, ktorý nákup vstupných surovín zabezpečuje centrálne pre celý podnik. Možnosť voľby dodávateľa sme preto znázornili už pri analýze logistického reťazca podniku pomocou rozhodovacieho stromu na obrázku 1. Podobne ako u prevádzky Preglejka, aj tu je nutné stanoviť si a sledovať určité parametre na vstupné suroviny, v tomto konkrétnom prípade na guľatinu, aby bolo možné tento proces monitorovať a hodnotiť.

Tabuľka 1

Kritériá na sledovanie uzla „Sklad guľatiny“ pri výrobe reziva

Kritérium

Vyhovuje

Nevyhovuje

Množstvo

Do X m³

Menej ako X m³

Moment objednania

Y dní

Viac a menej ako Y dní

Poistná zásoba

Z m³

Menej ako Z m³

Kvalitatívne požiadavky

Dané normou

Odlišné od normy

Náklady na skladovanie

Do W Eur

Nad W Eur

P2 uzol, miesto, place – manipulácia a odkôrňovacia stanica Každý výrez, ktorý sa presunie ďalej na pílu musí prejsť týmto technologickým zariadením. Znova je potrebné stanoviť parametre procesu, aby mohol byť sledovaný, hodnotený a kontrolovaný. Návrh je znázornený v nasledovnej tabuľke.

Tabuľka 2

Kritériá na sledovanie procesu manipulácie a odkôrňovania

Kritérium

Vyhovuje

Nevyhovuje

Priemer ø

Interval X-Y cm

Mimo intervalu X-Y cm

Čas procesu

X min

X min

Dĺžka výrezu

Interval X-Y m

Mimo intervalu X-Y m

Náklady na proces

Do W Eur

Nad W Eur

P3 uzol, miesto, place – píla Pred vstupom výrezov do pilnice je prechod „t2 “, kde je možné a aj nutné sa rozhodnúť o voľbe dodávky výrezov buď z vlastnej prevádzky po absolvovaní dvoch predchádzajúcich procesov alebo 9

nákupu odkôrnených výrezov od externého dodávateľa. Voľba jedného alebo druhého variantu závisí na splnení určitých technologických a ekonomických kritérií a podlieha procesu rozhodovania.

Tabuľka 3 Kritérium

Váha

Rozhodovacia matica prechodu t2 „Píla“ Vlastná dodávka

Externá dodávka

Cena (c)

0,30 X Eur; resp. udaná ako: nižšia X Eur; resp. udaná ako: nižšia alebo vyššia ako externý alebo vyššia ako interná dodávateľ dodávka

Kvalita (q)

0,30 Norma

Norma

Flexibilita dodávky (f)

0,25 Do X dní, hodín

Do X dní, hodín

Množstvo (m)

0,15 Do, nad X m³

Do, nad X m³

Tabuľka 5 Rozhodovacia matica prechodu „Píla“ pri voľbe medzi externými dodávateľmi Kritérium

Váha

Externý dodávateľ č.1

Externý dodávateľ č.2

Cena

0,30 X Eur; resp. udaná ako: nižšia X Eur; resp. udaná ako: nižšia alebo vyššia ako externý alebo vyššia ako externý dodávateľ č.2 dodávateľ č.1

Kvalita

0,30 Norma

Norma

Flexibilita dodávky

0,25 do X dní, hodín

do X dní, hodín

Množstvo

0,15 do, nad X m³

do, nad X m³

Najdôležitejšia operácia pri výrobe reziva je operácia pílenia. Je nutné venovať pozornosť voľbe, sledovaniu, hodnoteniu a kontrole kritérií ovplyvňujúcich kvalitu tohto procesu. Nestačí sledovať výťaž pri procese a kvalitu reziva, dôležité je venovať sa aj času a nákladom daného procesu, nakoľko tieto parametre výrazne ovplyvňujú spokojnosť, resp. nespokojnosť zákazníka pri voľbe nákupu.

10

Tabuľka 7

Kritériá na sledovanie procesu pílenia

Kritérium

Vyhovuje

Nevyhovuje

Výťaž

Z%

Menej ako Z %

Čas procesu

X min

Viac ako X min

Kvalita reziva

Norma

Odchýlka od normy

Náklady na proces

Do W Eur

Nad W Eur

P4 uzol, miesto, place – sklad reziva Posledný uzol v logistickom reťazci je uzol sklad reziva. Podnik využíva vlastné skladové kapacity, ktoré sú nadmieru dostatočné pri súčasnej produkcii. Všetky výrobky sú vyrábané na objednávku a proces skladovania je teda využívaný len na sušenie reziva podľa druhu jeho použitia, resp. podľa zákazníkových požiadaviek. Každý produkovaný výrobok musí spĺňať určité kvalitatívne parametre dané normou a tieto je nutné skontrolovať aj na sklade hotových výrobkov, nielen v procese výroby. Okrem kvalitatívnych parametrov sme navrhli aj ďalšie ako udáva nasledovná tabuľka 8. Kvôli zjednodušeniu komplikovaného systému triedenia reziva do kvalitatívnych tried, použijeme pre názornosť len 3 triedy, nakoľko dané zjednodušenie nijako neovplyvní výsledky prezentované v článku.

Tabuľka 8

Kritériá na sledovanie uzla „Sklad reziva“ a prechodu t1 „trh“

Kritérium

Trieda 1

Trieda 2

Trieda 3

Kvalitatívne znaky (q)

norma

norma

norma

Vyprodukované množstvo (za m³ 1deň, smenu, na 1 objednávku) (m)

m³

m³

% z celkového množstva (za X % 1deň, smenu, na 1 objednávku) (p)

Y%

Z%

X Eur / Y Eur

X Eur / Y Eur

Priemerný čas na výrobu 1 m³ X hod s prestojmi (č) Priemerný čas na výrobu 1 m³ X hod bez prestojov Náklady v Eur/Cena v Eur (n,c)

X Eur / Y Eur

11

3

ZÁVER A ZHODNOTENIE

Navrhovaný model logistického reťazca je komplexom aplikácií viacerých metód. Použili sme rozhodovací strom, metódu analýzy úžitku s párovým porovnávaním a grafickým znázornením cez Petriho siete, ktoré sú ideálnym nástrojom na znázornenie rozhodovacích situácií prostredníctvom prechodov a na znázornenie celého toku v logistickom reťazci cez uzly, ktoré predstavujú technologické a netechnologické operácie. Navrhovaný model by mal slúžiť na podporu riadenia. Riadenie je možné charakterizovať ako postupnosť individuálnych rozhodnutí, ktoré sú vykonávané na základe informácií o riadenom systéme. Dôležitá je pritom práve kvalita a objektivita získaných informácií, ktoré by mali podporovať a objektivizovať rozhodovací proces. Otázka teda nestojí, či sa rozhodovať, ale ako sa rozhodovať a na základe akej množiny kritérií. Podstatná je metodika rozhodovacieho procesu, ktorá vychádza z metodiky zberu a hodnotenia informácií a procesov v logistickom reťazci. Tradične sa rozhodovacie problémy riešili prevažne intuitívne na základe skúseností a profesionálneho citu pre danú situáciu. Tým nechceme povedať, že by rozhodovanie opierajúce sa o bohaté profesionálne skúsenosti a zručnosti realizované na podklade solídneho logického rozboru, nemohlo viesť k dobrým alebo dokonca k veľmi dobrým výsledkom. Dokonca je možné tvrdiť, že k rovnako dobrým výsledkom môžu viesť aj rozhodnutia urobené intuitívne a náhodne. Čo však vo všetkých týchto prípadoch chýba je presná predstava o kvalitatívnej úrovni vykonaného rozhodnutia. Chýba totiž poznanie, či zvolené riešenie daného problému je zo všetkých možných riešení najlepšie, najvyhovujúcejšie, resp. sa približuje k optimálnemu. Pri intuitívnom rozhodovaní nie je možné porovnávanie prijatých rozhodnutí, či variantov riešenia, pretože chýba akýsi štandard, ktorý by mohol slúžiť ako meradlo kvality vykonaného rozhodnutia. Podľa výsledkov, ku ktorým takéto subjektívne rozhodnutie vedie, možno síce posúdiť, či vykonaná voľba bola dobrá alebo zlá, avšak toto poznanie prichádza až ex post, teda s časovým oneskorením, takže voľbu rozhodnutia už nemožno včas ovplyvniť. Práve v tom je nedostatok rozhodovania opierajúceho sa len o intuitívne neformalizované postupy. Nami navrhovaný model analyzovania a hodnotenia logistického reťazca by mal riešiť podmienky objektivizácie a maximálnej informačnej podpory pre subjekt rozhodovania s cieľom minimalizácie odhadovaných, nepresných a intuitívnych rozhodnutí.

LITERATÚRA ALÁČ, P.: Dizertačná práca. TU vo Zvolene, Drevárska fakulta, 2004, 137 s. Čulík, M., Kičák, P. 2008 Koncepcia projektu výroby a predaja netradičných hudobných nástrojov v slovenských podmienkach (Cajon) = Conception of the project in production and sale of nontraditional musical instruments in Slovak conditions (Cajon) In: Manažment priemyselných podnikov, 1/2008, Zvolen, s. 11-18, ISSN 1336-5592 Čulík, M., 2011 Koncepcia výroby elektrickej gitary v podmienkach domácej dielne = The Concept of the electric guitars production in conditions of a home. In: Manažment podnikov, Ročník 1 (7), 2/2011, Zvolen, s. 37-44. ISSN 1338-4104 FOTR, J., DĚDINA, J., HRÚZOVÁ, H.: Manažerské rozhodování. Ekopress, 1997, 176 s. ISBN 80901991-7-8 Kolektív autorov: Predimplementačná analýza nasadenia nového informačného systému v Bučine Zvolen, a.s., TU Zvolen, 1997, 130 s. 12

Kolektív autorov: Logistický systém realizácie drevodomu. Projekt pre Bučina Zvolen, a.s., TU Zvolen, 1998, 47 s. KOTLÍNOVÁ, M., ALÁČ, P.: Logistika-konkurenčná výhoda podniku. In: Logisticko-distribučné systémy, MVK-Zvolen, 2001, ISBN 80-968494-6-8, s.123-127 KRAJČOVIČ, M. a kolektív: Logistika. Vydala Žilinská univerzita v Žiline, 2003, 378 s. LAMBERT, D., STOCK, J., ELLRAM, L.: Logistika. Computer Press, Praha, 2000 VIESTOVÁ, K. – ŠTOFILOVÁ,. J.: Distribučné systémy a logistika. Bratislava: Ekonóm, 2004. 300 s. ISBN 80-225-1821-2

13

Návrh postupu aplikovania manažérstva trvalého úspechu v priemyselnej organizácii z hľadiska manažérstva procesov Viliam Cibulka1 Abstrakt. V príspevku je predstavený návrh postupu aplikovania manažérstva trvalého úspechu organizácie v praxi podľa ISO 9004:2009, zameraný hlavne na budovanie systému manažérstva kvality z hľadiska manažérstva procesov, s cieľom zabezpečiť účinné využívanie zdrojov, prijímanie rozhodnutí na základe kvantitatívnych údajov, na spokojnosť zákazníka, ako aj na potreby a očakávania ďalších dôležitých zainteresovaných strán. Navrhovaný postup v rámci manažérstvo procesov je zameraný tiež na zabezpečenie tvorby pridanej a rozšírenej hodnoty produktov pre organizáciu a zákazníka. Kľúčové slová: Proces; potreby a očakávania zákazníka; trvalý úspech; manažérstvo kvality; pridaná hodnota Klasifikace JEL: D18, E14

1 Úvod Medzinárodná norma ISO 9004:2009- Manažérstvo trvalého úspechu organizácie [7], [8] je v platnosti od roku 2010 v Českej i v Slovenskej republike. Uvedená norma poskytuje návod na podporu dosiahnutia trvalého úspechu akejkoľvek organizácie v zložitom, náročnom a neprestajne sa meniacom prostredí na základe manažérstva kvality. Za trvalý úspech organizácie sa považuje jej dlhodobá schopnosť plniť potreby a očakávania zákazníkov a ďalších zainteresovaných strán prostredníctvom efektívneho manažérstva, chápania jej prostredia, štúdia a vhodnej aplikácie zlepšovaní a inovácií procesov organizácie. Charakteristické pre prv uvedenú normu je rozšírený model procesne orientovaného systému manažmentu kvality, ktorý vlastne rozširuje procesný model podľa ISO 9001:2008 [9] o moduly riadenia trvalého úspechu organizácie, stratégiu a politiku, rozšírený manažment zdrojov, manažment procesov, monitorovanie, meranie, analýzu a činností preskúmavania a tiež zlepšovanie, inovácie a učenie sa. Zaoberá sa potrebami a očakávaniami všetkých relevantných zainteresovaných strán organizácie a poskytuje návod na systematické a nepretržité zlepšovanie celkovej výkonnosti organizácie z hľadiska zabezpečenia dlhodobej schopnosti plniť potreby a očakávania a spokojnosť zákazníkov a zainteresovaných strán.

1

doc. Ing. Viliam Cibulka, CSc., Fakulta špeciálnej techniky, Trenčianska univerzita Alexandra Dubčeka v Trenčíne, [email protected] 14

2 MANAŽÉRSTVO PROCESOV Procesy sú pre každú organizáciu špecifické a menia sa v závislosti od jej typu, veľkosti a úrovne dokonalosti. Potrebné je, aby organizácia zabezpečovala proaktívne manažérstvo všetkých procesov vrátane procesov zaobstarávaných externe s cieľom zabezpečiť ich efektívnosť a účinnosť a tým dosiahnutie cieľov, ktoré si organizácia v rámci stratégie a politiky trvalého úspechu stanovila. Ich aplikovanie znamená vytvorenie a udržiavanie procesov a postupov, ktoré podľa potreby transformujú jej stratégiu a politiku na merateľné ciele pre všetky úrovne organizácie. Vyhodnocujú tiež strategické riziká a definujú zodpovedajúce opatrenia, poskytujú zdroje vyžadované na rozvinutie požadovaných činností a realizujú činnosti potrebné na dosiahnutie týchto cieľov. Prv uvedené postupy predpokladajú zavedenie procesného prístupu podľa zásad systému manažérstva kvality. Všetky procesy organizácie sa plánujú a kontrolujú či sú v súlade so stratégiou organizácie, a týkajú sa manažérskych činností, poskytovania zdrojov, realizácie produktov, monitorovania, merania a činností preskúmavania. Plánovanie procesov je spojené s analýzou prostredia organizácie, krátkodobými a dlhodobými predpoveďami vývoja trhov, potrebami a očakávaniami zainteresovaných strán, cieľmi, ktoré sa stanovili v rámci stratégie, všetkými druhmi rizík a príslušnými opatreniami, postupnosťou procesov a vzťahmi medzi nimi, vrátane ich merania, monitorovania a činnosti preskúmavania. Súčasťou plánovania procesov sú i zlepšovateľské a inovačne návrhy zmeny procesov, ktoré zvyšujú pridanú hodnotu produktov organizácie. Zabezpečenie trvalého úspechu organizácie v nepretržite sa meniacom a neistom prostredí predpokladá, že organizácia pravidelne monitoruje, meria, analyzuje a preskúmava uskutočňované činnosti a procesy. Úlohou vedenia organizácie je vytvoriť a udržiavať procesy monitorovania prostredia organizácie, vrátane zberu a manažérstva informácií, ktoré umožňujú identifikovať a pochopiť súčasne a budúce potreby a očakávania všetkých zainteresovaných strán, hodnotenie silných a slabých miest, príležitostí a ohrození, určenie konkurenčných ponúk produktov, hodnotenie súčasných a potenciálnych trhov a technológií, ale tiež pochopenie a akceptovanie sociálnych, ekonomických a ekologických trendov súvisiacich s činnosťami organizácie, určenie potrieb prírodných zdrojov a ich dlhodobej ochrany a zhodnotenie súčasných spôsobilostí organizácie a jej procesov.

2.1 NÁVRH POSTUPU ZABEZPEČOVANIA DLHODOBEJ SCHOPNOSTI PLNIŤ POTREBY A OČAKÁVANIA ZÁKAZNÍKOV A ZAINTERESOVANÝCH STRÁN V ďalšej časti sú predstavené dva základné postupy zvyšovania pridanej a rozšírenej hodnoty procesov produktov organizácie, ktoré je vhodné aplikovať postupným a nadväzujúcim spôsobom. Cieľom ich aplikovania je navrhnúť nové zoskupenie procesov organizácie po ich zlepšovaní alebo inovovaní z hľadiska zabezpečenia dlhodobej schopnosti plniť potreby, očakávania a spokojnosť zákazníkov a zainteresovaných strán, ale tiež zvýšiť pridanú a rozšírenú hodnotu procesov produktov organizácie.

2.2 Model hodnotenia efektívnosti a optimalizácie zmien procesov dodávateľských odberateľských sieti organizácie V dodávateľskom odberateľskom systéme organizácie sa spravidla vyskytuje viac druhov dodávateľských odberateľských sieti. Tieto sa môžu navzájom líšiť napr. len rozdielnymi parametrami procesov podľa požiadaviek zákazníka alebo rozdielnymi podmienkami objednávania

15

zákaziek (bod rozpojenia objednávky) a štruktúrou výrobného procesu. Toto sú spravidla podstatne odlišnosti v procesoch dodávateľských odberateľských sieti organizácie. Predmetom zefektívňovania sú procesy (zlepšovania a inovácia) organizácie v prv uvedených druhoch dodávateľsko odberateľských sieti organizácie. Pre hodnotenie efektívnosti súboru dodávateľsko odberateľských sieti organizácie je vhodný model DOOS [2], [3]. Tento model pozostáva zo štyroch modulov (obr. č. 1): 

INdate (vstupné údaje dodávateľsko odberateľských sieti organizácie),



PROCES (spracovanie údajov navrhovaných zmien procesov dodávateľských odberateľských sieti organizácie),



VALUE (hodnotenie efektívnosti odberateľských sieti organizácie),



ACRETI (výpočet prírastku intenzity tvorby zisku zmien procesov v jednotlivých dodávateľsko odberateľských sieťach organizácie, sumarizovanie prínosov zo zmien v jednotlivých sieťach a v celkovom systéme organizácie).

navrhovaných

zmien

procesov

dodávateľských

V module INdate sa zadávajú všetky časové a nákladové údaje o súčasných dodávateľských odberateľských sieťach organizácie vrátane hodnoty produktu dodávaného organizáciou zákazníkovi a intenzity tvorby zisku vytváranej sieťou. Navrhované zmeny procesov v jednotlivých dodávateľských odberateľských sieťach organizácie sa premietajú do údajovej základne modulu PROCES. Predpokladané zmeny procesov sa deklarujú zmenami v časových a nákladových parametroch procesov. Platia základné podmienky, že každá navrhovaná zmena procesu dodávateľsko odberateľskej siete organizácie musí znižovať celkový priebežný čas dodania tovaru zákazníkovi o určitú kladnú hodnotu ΔCp. Nákladová zložka navrhovanej zmeny procesu siete ΔNp môže nadobúdať hodnoty kladné, záporné alebo nulovú. Pre organizáciu a dodávateľsko odberateľskú sieť organizácie sú najväčšími prínosmi návrhy zmien procesov so zápornými zmenami nákladov na proces. Tieto záporné zmeny v nákladoch znamenajú priame zvýšenie hodnoty zisku dodávaného tovaru príslušnou dodávateľsko odberateľskou sieťou organizácie Za každú dodávateľsko odberateľskú sieť organizácie sa takýmto spôsobom zosumarizujú navrhované časové a nákladové zmeny v procesoch. Výpočet efektívnosti navrhovaných zmien procesov jednotlivých sietí sa realizuje v module VALUE. Určí sa pre každú sieť nová hodnota intenzity tvorby zisku a tiež hodnota prírastku intenzity tvorby zisku. V poslednom module ACRETI modelu sa sumarizujú výsledne hodnoty prírastku efektívnosti jednotlivých sietí organizácie a celkového systému organizácie. Porovnávajú sa pre každú sieť pôvodná hodnota a zmenou procesu dosahovaná hodnota intenzita tvorby zisku. Navrhovaná zmena procesu siete je akceptovateľná len vtedy ak prináša prírastok intenzity tvorby zisku, inak platí pre dodávateľsko odberateľskú sieť organizácie pôvodná štruktúra procesov s pôvodnou hodnotou intenzity tvorby zisku.

16

Obr. č. 1 Štruktúra modelu dodávateľsko odberateľských sieti organizácie

Zdroj: vlastný Výsledná hodnota intenzity tvorby zisku organizácie so zmenami v procesoch jednotlivých dodávateľsko odberateľských sietí je súčtom akceptovateľných prírastkov intenzít tvorby ziskov vytvorených jednotlivými sieťami. Simulačný model DOOS umožňuje overovať zmeny procesov jednotlivých sieti organizácie viacerými postupmi. Buď postupne po jednotlivých zmenách procesov jednotlivých sieti, po skupinách alebo so zosumarizovanými všetkými zmenami procesov za každú sieť. Voľba postupu overovania zmien procesov sieti organizácie závisí od štruktúry navrhovaných zmien procesov a od rozsahu odlišnosti štruktúr jednotlivých dodávateľsko odberateľských sieti organizácie. Každopádne sa odporúča pri rozsiahlych odlišnostiach štruktúr procesov jednotlivých sietí aplikovať postup overovania po jednotlivých navrhovaných zmenách procesov sieti kvôli získaniu lepšej prehľadnosti o efektívnosti navrhovaných zmien procesov a ich vplyve na zmenu intenzity tvorby zisku organizácie. Z analýzy výsledkov simulácie navrhovaných zmien procesov jednotlivých sieti môže vyplynúť potreba overenia nového návrhu zmeny procesu alebo procesov siete. Priamo sa takáto novonavrhovaná zmena procesu siete alebo sieti s požadovanými časovými a nákladovými údajmi zadáva do modelu DOOS a následne sa zmena alebo zmeny procesov overujú. Z uvedenej analýzy výsledkov simulácie môže tiež vyplynúť potreba overiť si efektívnosť zmeny procesu alebo procesov siete v predpokladanom časovom a nákladovom intervale. Čo znamená určiť optimálne hodnoty prínosu z navrhovaných zmien procesov pre sieť a siete organizácie vo väzbe na navrhované zmeny procesu / procesov siete a reťazcov sieti organizácie. Riešenie tohto zadania znamená využiť možnosť 2. kroku modelovania riešeného projektu a pokračovať zadaním spresneného intervalu (parametrov optimalizácie), minimálnej a maximálnej hodnoty časovej a nákladovej zmeny procesov siete a sieti vrátane kroku zmeny hodnoty parametra pri optimalizovaní. Zároveň sa zadáva kritérium optimalizácie, premenná z programu, ktorá bude počas simulovania optimalizovaná. Simulačný model DOOS umožňuje pri simulácii súčasne viac premenných optimalizovať. Optimalizovanie v simulácii znamená hľadanie maxima alebo minima premennej vo väzbe na parametre optimalizovania. Ak je potreba pri simulácii súčasne optimalizovať viac premenných, niektoré z nich je možné maximalizovať, iné minimalizovať. Ide v tomto prípade o multikriteriálne optimalizovanie premenných organizácie. Samozrejme pri multikriteriálnom optimalizovaní platí, že optimalizované premenné sú navzájom nezávislé. Pre hodnotenie efektívnosti zmien procesov siete a sieti organizácie postačuje aplikovanie kritéria optimalizovania len jednej premennej programu, napr. maximalizovať celkovú hodnotu prírastku intenzity tvorby zisku organizácie.

17

Výsledkom simulácie optimalizovania navrhovaných zmien procesov sieti organizácie je protokol optimalizácie zahrňujúci poradie efektívnosti variantov procesov sieti podľa zadaného kritéria optimalizácie. Súčasťou výsledných výstupov simulácie sú grafy a histogramy overovaných premenných, ktoré doplňujú informácie z protokolu a prispievajú ku zvýšeniu úrovne rozhodovania o realizovaní navrhovaných zmien procesov sieti organizácie. Ide o histogramy efektívnosti zmien procesov sietí organizácie a histogramy efektívnosti zmien procesov v rámci jednotlivých sieti. Vo výstupnom protokole sa môže vyskytovať viac návrhov zmien procesov sieti organizácie, ktoré prinášajú rovnakú celkovú hodnotu prírastku intenzity tvorby zisku organizácie. V týchto prípadoch sú dôležité pre rozhodovanie histogramy prírastkov intenzity tvorby zisku jednotlivých sietí a histogramy ďalších sledovaných premenných (zvyšovanie zákazníkovej produktivity (znižovanie vstupných nákladov a času)), ktoré uľahčujú rozhodovanie výberu realizácie varianty zmien procesov sieti organizácie z hľadiska konkrétnych podmienok organizácie. Každý súbor zmien procesov sieti organizácie vyžaduje na realizovanie rozdielne náklady, čas realizovania a pozostáva z rozdielnej štruktúry procesov, ktoré prinášajú zákazníkovi a zainteresovanej strane rozdielnu úžitkovosť a rozdielne ovplyvňujú zákazníkovu produktivitu. Všetky tieto faktory je potrebné komplexne prehodnotiť a na základe toho vybrať výsledný variant zmien procesov sieti organizácie. Prioritu pri rozhodovaní však vždy má hľadisko maximálna dlhodobá schopnosť plniť potreby a očakávania zákazníkov, vrátane zvyšovania produktivity zákazníkov dodávaním požadovaných produktov. Simulačný model umožňuje spracované výsledné hodnoty premenných pretransformovať do MS Excel, v ktorej si ich užívateľ môže ďalej spracovať a zakomponovať do ďalších zdrojov použitia. Model DOOS bol využitý v praxi pri hodnotení efektívnosti zmien procesov dodávateľsko odberateľských sieti vo vybraných organizáciách [3]. Výsledkom takéhoto zefektívňovania procesov (zlepšovanie a inovácia) bolo dosiahnutie výrazného zvýšenia prírastku intenzity tvorby zisku organizácie, čo predstavuje vlastne úsporu času a nákladov v procesoch organizácie, zvýšenie hodnôt zisku, zníženie stavu zásob v skladoch, zvýšenie cash flow organizácie a zároveň dosiahnutie zvýšenia zákazníkovej produktivity.

2.3 Komplexný model hodnotenia efektívnosti zmien procesov organizácie Komplexný postup hodnotenia efektívnosti procesov (zlepšovanie a inovácia) organizácie je možné uskutočniť pomocou maticového modelu, ktorý umožňuje kvantitatívne a tiež nekvantitatívne hodnotenie procesov organizácie pomocou vybraných ukazovateľov [2], [3]. Vhodne je ho aplikovať ako nadväzujúci postup na predchádzajúce kvantitatívne hodnotenie efektívnosti procesov, čiže ide o rozširujúci, komplexný postup hodnotenia efektívnosti procesov organizácie. Maticový model [2], [3] pozostáva zo / z: 

súboru detailných vybraných ukazovateľov na horizontálnej úrovni (ukazovateľ x proces x požiadavky zákazníka),



súboru ukazovateľov na vertikálnej úrovni pre jednotlivých zákazníkov organizácie,



agregovaných ukazovateľov organizácie.

Aplikovanie maticového modelu organizácii umožňuje následne vykonávať rôzne cielené analýzy: 

analýzu vplyvu jednotlivých procesov organizácie na hodnoty ukazovateľov zo sústavy, 18



analýzu rozdielneho nákladového zaťaženia jednotlivých požiadaviek zákazníka,



analýzu vzťahov medzi ukazovateľmi z jednotlivých skupín ukazovateľov zo sústavy ukazovateľov daného procesu, to znamená napr. analýzu vzťahov medzi ukazovateľmi zo skupiny ukazovateľov služieb a zo skupiny nákladov daného procesu alebo porovnanie ľubovoľných skupín ukazovateľov zo sústavy ukazovateľov navzájom daného procesu,



porovnanie procesov rovnakého druhu, ale nachádzajúcich sa v postupnosti procesov organizácie.

v rôznych miestach

Hodnotenie kvalitatívneho prínosu zmien procesov (zlepšovanie a inovácia) organizácie, ktoré nie sú zdrojom pridanej hodnoty dodávaného produktu, ale prispievajú ku zvýšeniu plnenia požiadaviek, očakávaní a spokojnosti zákazníkov a zainteresovaných strán. Ide o rozšírené hodnoty dodávaného produktu. Je to súbor služieb, informácií a pocitov, ktoré zákazník spolu s produktom obdrží a tvoria integrálnu súčasť dodávaného produktu. Táto rozširujúca hodnota produktu mnohokrát rozhoduje o splnení požiadaviek a spokojnosti zákazníkov viac ako vlastný produkt. Takýmto spôsobom sa podnik odlišuje od konkurencie a získava konkurenčnú výhodu na trhu. Každá „vlastnosť“ rozšírenej hodnoty produktu sa analyzuje zvlášť a vyhodnocujú sa jej prínosy pre zákazníka. Jedným zo spôsobov ako hodnotiť rozšírené hodnoty produktu je prostredníctvom mapy úžitkovosti pre zákazníka vo väzbe na životný cyklus produktu. Do životného cyklu produktu sa zahŕňajú fázy nákupu, dodania produktu, užívania, doplnky, údržba a likvidovanie produktu. Zákazník úžitkovosť rozšírených hodnôt produktu (šesť druhov úžitku pre zákazníka) hodnotí vo väzbe na jednotlivé fázy životného cyklu produktu. Dôležité je pri výslednom celkovom hodnotení rozšírených hodnôt produktu zohľadňovať synergiu rozšírených hodnôt produktu pre zákazníka, ktorých účinnosť je podstatne väčšia a zvyšuje úroveň plnenia požiadaviek, spokojnosti zákazníka, ale tiež konkurencieschopnosť produktu u zákazníka a organizácie na trhu. Prínosy rozšírených hodnôt produktov v etape zefektívňovania zmien procesov organizácie vznikajú najmä pri ich navrhovaní v činnostiach nákupu, dodania, užívania, údržby a likvidovania zo životného cyklu produktu a naviac prinášajú zákazníkovi tiež zvýšenie jeho produktivity. Ukazovateľ zvýšenia zákazníkovej produktivity (znižovanie vstupných nákladov a času) je súčasťou skupiny ukazovateľov úrovne dodávateľských služieb maticového modelu organizácie. To znamená, že hoci sa nedokáže kvantifikovať zmena času a nákladov procesu, ktorá je tvorcom rozšírenej hodnoty produktu, ale pomocou ukazovateľa zvýšenie zákazníkovej produktivity sa v organizácii posudzuje a monitoruje. Nastavenie hraničnej hodnoty tohto ukazovateľa sa obvykle uskutočňuje vo väzbe na rastúce požiadavky a očakávania súčasných a potenciálnych zákazníkov, ale i zainteresovaných strán. Maticový model hodnotenia efektívnosti procesov organizácie je otvorený a stavebnicový model. To znamená, že je ho možné postupne budovať. Spravidla sa ako prvé v poradí podrobujú hodnoteniu pomocou sústavy ukazovateľov maticového modelu kritické úseky organizácie. Napríklad subdodávatelia strojárskeho priemyslu sa zameriavajú najprv na oblasť obstarávania, z toho dôvodu, že je to pre nich kritická oblasť činnosti a postupne model dopĺňajú o sústavu ukazovateľov pre nadväzujúce oblasti (procesy) organizácie. Maximálna účinnosť modelu sa dosahuje ak sústava ukazovateľov maticového modelu zastrešuje všetky procesy organizácie. Vtedy je možné komplexne vyhodnotiť efektívnosť fungovania organizácie. Vykonať analýzy jednotlivých procesov z hľadiska druhov dodávaných produktov, z hľadiska požiadaviek zákazníkov alebo vzájomné porovnanie skupín ukazovateľov zo systému ukazovateľov daného procesu. Komplexný (všetky procesy organizácie) maticový model poskytuje široké možnosti hodnotenia jednotlivých druhov dodávateľsko odberateľských sietí organizácie, ktoré sa navzájom líšia požiadavkami zákazníkov. Je len samozrejme, že pomocou maticového modelu je možné hodnotiť efektívnosť procesov organizácie z hľadiska variantných požiadaviek a potrieb zákazníkov.

19

3 ZÁVER Navrhovaný postup dlhodobej schopnosti plniť potreby a očakávania zákazníkov a zainteresovaných strán bol vo dvoch krokoch overený vo vybraných strojárskych organizáciách. Dôležité je ho aplikovať formou nepretržitého zlepšovania procesov organizácie v zmysle známeho Demingového cyklu zlepšovania, ale tiež radikálnej a dynamickej inovácie procesov organizácie napr. na základe reinžinieringu. Aplikácie prv charakterizovaného postupu v praxi potvrdili jeho využiteľnosť v celom rozsahu pri zlepšovaní a inovácii procesov organizácie. Výsledkom aplikovania navrhovaného postupu v praxi vo vybraných organizáciách sú rozsiahle ekonomické prínosy pre podnik (úspora času a nákladov, zníženie stavu zásob, zvýšenie cash flow, zvýšenie pridanej a rozšírenej hodnoty dodávaných produktov), zvýšenie produktivity zákazníkov, ale hlavne trvalá udržateľnosť procesov organizácie prejavujúca sa tiež v požadovanej výkonnosti organizácie, čo vytvára základ trvalého úspechu a konkurencieschopnosti organizácie.

Odkazy CIBULKA, V.: Aktívne manažovanie zefektívňovania procesov logistických systémov, Bratislava, STU v Bratislave, 152 s., ISBN 978-80-227-2980-2, 2008 CIBULKA, V.: Komplexný prístup k zefektívňovaniu logistických procesov, 1. vyd., Trnava,AlumniPress, 103 s.,ISBN978-80-8096-082-7, (http://www.mtf.stuba.sk), 2009 CIBULKA, V.: Complex Approach to Goods Quality Improvement for the Company and the Customer, 1st ed., Köthen: Hochschule Anhalt, 103 s., ISBN 978-3- 86011-035-5, 2010 CIBULKA, V.: Integrated optimization of process innovation in industrial enterprise as an equipment of ensuring an increasing of supplied goods value, In: Annals of DAAAM and Proceedings of DAAAM Symposium, ISSN 1726-9679, Vol. 21, No 1. Annals of DAAAM for 2010 & Proceedings of the 21st International DAAAM Symposium "Intelligent Manufacturing & Automation: Focus on Interdisciplinary Solutions" 20-23rd October 2010, Zadar, Croatia, Vienna : DAAAM International Vienna, 2010, ISBN 978-3-901509-73-5, s. 0577-0578, 2010 MALINDŽÁK, D., et al.: Modelovanie a simulácia v logistike, 1. vyd., Košice : Technická univerzita v Košiciach, 181 s., ISBN 978-80-553-0265-2, 2009 MALINDŽÁK, D., et al.: Aplikácia modelovania a simulácie v logistike podniku, 1. vyd., Košice : Technická univerzita v Košiciach, 286 s., ISBN 978-80-553-0264-5, 2009 STN EN ISO 9004: Manažérstvo trvalého úspechu organizácie. Prístup na základe manažérstva kvality (ISO 9004: 2009), Slovenský ústav technickej normalizácie, Bratislava, 2010

20

ČSN EN ISO 9004: Řízení udržitelného úspěchu organizace – Přístup managementu kvality (ISO 9004: 2009), Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, květen 2010 ST N EN ISO 9001: Systémy manažérstva kvality. Požiadavky (ISO 9001: 2008), Slovenský ústav technickej normalizácie, Bratislava, 2009

21

Zkušenosti z realizace vstupních hodnocení možností inovací udržitelné spotřeby a výroby Vladimír Dobeš1 Pavel Růžička 2 Abstrakt: Příspěvek prezentuje zkušenosti autorů z realizace projektů metodiky vstupního hodnocení možností inovací udržitelné spotřeby a výroby. Metodika prokazuje svou praktickou uplatnitelnost a přínosnost ve formě identifikace inovačních opatření, které vedou u zúčastněných podniků k dosahování pozitivních environmentálních i ekonomických efektů. Žádoucí je doplnění metodiky o postupy pro zajištění možnosti sledování a hodnocení reálných, měřitelných dopadů zavedených opatření. V příspěvku je prezentována možnost využití mezinárodního protokolu o měření a verifikaci IPMVP. Klíčová slova: životní prostředí; udržitelná spotřeba a výroba; inovace; měření a verifikace; nástroje politiky životního prostředí. Klasifikace JEL: Q55, Q51, D24

1 Úvod Metodika vstupního hodnocení možností inovací udržitelné spotřeby a výroby představuje komplexní přístup k hodnocení potenciálu efektů u inovací v jednotlivých oblastech podniku: design produktu a jeho životní cyklus, výrobní procesy, systémy řízení a vztahy se zájmovými skupinami. Jedná se o metodiku pro diagnostiku příležitostí pro eko-efektivní inovace udržitelné spotřeby a výroby (USV) v podnicích, která byla vyvinuta v rámci projektu Partnerství pro udržitelnou spotřebu a výrobu (2006-2008, ENVIROS). Metodika byla odzkoušena také v rámci paralelního projektu CENIA a v současné době je úspěšně aplikována ve dvou návazných projektech (EMPRESS, Liberecký kraj), do nichž je zahrnuto několik desítek výrobních podniků a dalších organizací. Součástí projektu Libereckého kraje je též realizace střednědobého vzdělávacího kursu Manažer USV.

1

Ing. Vladimír Dobeš, M.Sc., ředitel EMPRESS (platforma pro účinnější využívání zdrojů a udržitelnou spotřebu a výrobu), Na Rovnosti 1, 130 00 Praha 3, [email protected] 2 Ing. Pavel Růžička, ENVIROS, s.r.o., Na Rovnosti 1, 130 00 Praha 3, [email protected] 22

Výsledky projektů ukazují, že v podnicích stále existuje významný potenciál úspor a i velmi kvalitně řízené a technologicky vyspělé podniky mohou využít nástroje udržitelné spotřeby a výroby (USV) pro zvyšování své konkurenceschopnosti.

Metodika vstupního hodnocení možností inovací udržitelné spotřeby a výroby Metodika Vstupního hodnocení možností inovací udržitelné spotřeby a výroby (VH USV) představuje komplexní analytický nástroj pro hodnocení prevenčního potenciálu udržitelné spotřeby a výroby v podnicích a organizacích. Jeho cílem je identifikovat a podle možností i vyhodnotit projekty, jejichž realizací dosáhne hodnocený subjekt pozitivních efektů v oblasti ekonomické, environmentální a sociální. V rámci hodnocení jsou nejprve identifikovány oblasti inovačního potenciálu a teprve následně jsou doporučeny vhodné nástroje pro realizaci žádoucích opatření a změn.

Postup vstupního hodnocení Vlastní realizace vstupního hodnocení v podniku se sestává z následujících, na sebe navazujících kroků: 1. Screening Jedná se o úvodní návštěvu v podniku, při které odborník (vyškolený Manažer USV) provádí základní zjišťování a analýzu informací a identifikuje, zda a do jaké míry lze v podniku očekávat potenciál pro zlepšení. Potřebným vstupem jsou základní informace o účinnosti využívání přírodních zdrojů v podniku a základních faktorech, které tuto účinnost ovlivňují - jak ve výrobních procesech, tak i v celém životním cyklu výrobku anebo služby. 2. Určení oblastí inovačního potenciálu Oblastmi inovačního potenciálu se rozumí ty oblasti, kde by mohly inovace podniku přinést největší konkrétní efekty a zlepšení. Jejich určování zahrnuje následující kroky: -

Analýza zájmových skupin sloužící k identifikaci významných skupin (vně i uvnitř podniku) a míry praktického zohlednění jejich vlivu na naplňování strategie podniku

-

Míra zohlednění potřeb podniku na úrovni systémů řízení a efektivnost těchto systémů

-

Analýza potenciálu pro efektivnější využívání materiálových a energetických toků ve výrobních procesech

-

Analýza životního cyklu produktů z hlediska USV

-

Vlastní určení oblastí inovačního potenciálu

Určení oblastí inovačního potenciálu se provádí ve skupině, kde jsou zastoupeni určení pracovníci podniku a manažer USV. Výsledné hodnocení je výsledkem konsenzu hodnotící skupiny, přičemž názor pracovníků podniku je rozhodující.

23

3. Výběr nástrojů Teprve na základě identifikace potenciálu pro zlepšení (oblasti inovačního potenciálu) jsou těmto příležitostem přiřazovány konkrétní nástroje pro inovace a zlepšení. Ve fázi výběru nástrojů je zásadní zkušenost manažera USV s aplikací jednotlivých nástrojů a jeho schopnost popsat nástroje a způsob jejich aplikace pracovníkům podniku. 4. Analýza nástroje – analýza rizik Jedná se o stanovení potenciálu efektů a nákladů na uplatnění nástroje anebo inovace a její technická realizovatelnost. Závěry této analýzy jsou projednávány s managementem podniku. Pokud je v rámci vstupního hodnocení navržen neinvestiční projekt na zavedení konkrétního nástroje, např. z podpůrné oblasti systémů, nebo projekt, u něhož nelze vyčíslit anebo se neočekává snížení provozních nákladů (dosažení úspor), vstupní hodnocení se pro daný nástroj tímto bodem ukončuje, neboť podnik už má pro daný případ k dispozici dostatek informací pro své rozhodnutí, zda daný nástroj využít, anebo ne. 5. Návrh a hodnocení projektu U investičně náročnějších inovací a projektů následují další kroky, nezbytné pro podrobnější analýzu daného nástroje. Projekt bude navržen na využití hodnoceného nástroje anebo kombinace nástrojů. Následně je projekt posouzen z hlediska finančního/ekonomického, environmentálního a sociálního. Součástí tohoto kroku je též návrh vhodného mechanismu financování projektu, včetně prověření možnosti získání dotací anebo poskytnutí záruk za jeho efekty a splácení až z dosažených úspor. 6. Závěrečná zpráva Finálním výstupem VH USV je závěrečná zpráva určená pro vedení podniku, která prochází oponenturou.

Zkušenosti ze vstupních hodnocení Postupné vyhodnocování realizovaných VH USV ukazuje, že inovační potenciál existuje v podnicích ve všech čtyřech základních oblastech, v nichž se hodnocení provádí: procesy, produkty, systémy řízení, vztahy se zájmovými skupinami. Obecně lze říci, že nejlépe jsou v podnicích ošetřeny systémy řízení a nejméně řízení životního cyklu produktů. Opomíjená bývá dále oblast vztahů se zájmovými skupinami. Nedostatky jsou často patrné také v oblasti řízení materiálových a energetických toků, a to ve smyslu (ne)sledování jejich reálné účinnosti a z toho vznikajících ztrát. Aby bylo možné dostatečně kvalitně sledovat a hodnotit reálnou účinnost využívání významných zdrojů, včetně sledování reálných, měřitelných dopadů zavedených opatření, je žádoucí rozšířit metodiku VH USV o postupy měření a verifikace. K tomuto účelu lze úspěšně využít např. mezinárodní protokol IPMVP.

24

IPMVP – Mezinárodní protokol o měření a verifikaci Mezinárodní protokol o měření a verifikaci (IPMVP - International Performance Measurement and Verification Protocol) poskytuje přehled nejlepších současných přístupů a technik verifikace výsledků projektů zaměřených na úspory energie, vody, surovin a materiálů a projektů zaměřených na využívání obnovitelných zdrojů energie v komerčních a průmyslových zařízeních. Mohou jej používat i provozovatelé zařízení, a to k hodnocení a zlepšování nakládání s energiemi v rámci daného zařízení. Obzvláště se používá v případě energetických služeb s garantovanou úsporou, kdy se úspory musejí dokladovat přímo klientovi a může na nich záviset i platba firmě energetických služeb (ESCO). IPMVP používá běžnou terminologii a deklaruje plnou otevřenost, aby podpořil racionální diskusi o mnohdy sporných problémech měření a verifikace (M&V). Primárním účelem IPMVP je publikování informací o současných kvalitních postupech v rámci M&V, a to jako ujištění veřejnosti o pravdivosti zpráv o úsporách. Jeho celosvětové využití výrazně napomohlo trhu energetických služeb s garantovanými úsporami v USA i dalších zemích. Opatření vedoucí k úsporám energií, o nichž protokol také pojednává, zahrnují úsporná opatření týkající se paliv, vody, přesunů zátěže a omezování spotřeby energie díky instalaci či dovybavení se zařízením a/nebo úpravám provozních postupů. Protokol IPMVP v současnosti sestává ze tří částí: 1. Část I – Koncepty a možnosti pro stanovení úspor energie a vody; 2. Část II – Kvalita vnitřního prostředí; 3. Část III obsahuje aplikační pokyny pro Část I (současné návody se zaměřují na nové stavební konstrukce a dodatečná vybavení stávajících zařízení obnovitelnými zdroji energie). IPMVP byl vytvořen a je nadále rozvíjen neziskovou organizací EVO (Efficiency Valuation Organization), která se zaměřuje na zlepšování metod řízení rizik projektů zaměřených na úspory energie.

25

Nákladového účetnictví materiálových toků a efektivní využívání přírodních zdrojů v lesním hospodářství Miroslav Hájek1 Abstrakt. Nákladové účetnictví materiálových toků lze považovat za významný nástroj při zajišťování efektivního nakládání s přírodními zdroji. Na rozdíl od klasického účetnictví se zaměřuje na vyčíslení veškerých materiálových a energetických vstupů a výstupů a podporuje tím vyšší ekonomickou efektivnost a konkurenceschopnost. Výhodou je, že lze tento nástroj použít v různých typech organizací i odvětví. Lesní hospodářství lze zařadit do odvětví, které těží přírodní zdroje s tím, že zajišťuje souběžně pro společnost řadu dalších funkcí. Využití nákladového účetnictví materiálových toků je proto v tomto případě důležité jak z pohledu těžby dříví, tak i zajišťování ostatních celospolečenských funkcí lesa. Klíčová slova: nákladové účetnictví materiálových toků; ekonomika lesního hospodářství; celospolečenské funkce lesa; environmentální manažerské účetnictví; konkurenceschopnost; inovace. Klasifikace JEL: D240, L730, M410, Q560

1 Úvod Jedna z priorit Státní politiky životního prostředí České republiky do roku 2020 je zaměřena na efektivní nakládání s přírodními zdroji. Tato orientace vyplývá vývoje stavu životního prostředí a kroků k dalšímu snižování dopadů na životní prostředí. Je cestou, jak se odchýlit od realizace nákladných tzv. koncových technologií a přejít k využívání technologií, pracovních postupů, výrobků, které ve svém důsledku budou mít ekonomický přínos a zároveň nižší dopad na životní prostředí. Odklon od omezování konkrétních druhů znečištění k efektivnímu nakládání s přírodními zdroji je dán historickým vývojem v politice životního prostředí. Nejedná se již o to, aby se dále výrazně omezovaly jednotlivé druhy vypouštěného znečištění nebo odpadů, ale o využívání takových výrobních technologií a na druhé straně, aby se spotřebovávaly takové výrobky, které jsou materiálově a energeticky méně náročné a mají proto nižší ekonomický dopad a ve svém důsledku omezují čerpání přírodních zdrojů. Dochází tak k logickému propojení dvojího zaměření environmentální politiky na ochranu přírodních zdrojů a snižování emisí znečišťujících látek. Zároveň je v tomto pojetí začleněn i princip integrace, který opouští složkový přístup a orientuje se na komplexní pojetí ochrany životního prostředí. 1

Doc. Ing. Miroslav Hájek, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze, Kamýcká 129, 165 21 Praha 6 – Suchdol, e-mail: [email protected] 26

Na podporu výše uvedené priority lze využít řadu nástrojů, které však většinou odpovídají dřívějšímu pojetí politiky životního prostředí. Zaměření na efektivní nakládání s přírodními zdroji lze vysledovat jen v některých nástrojích a to zejména dobrovolných. Administrativní a ekonomické nástroje zahrnuté do zákonů mají zpravidla primárně složkové zaměření. Z dobrovolných nástrojů lze využít k naplnění výše uvedeného cíle nákladového účetnictví materiálových toků, které bylo v srpnu 2011 schváleno jako nová norma ISO vydaná v tomto roce jako ČSN EN ISO 14051 Environmentální management – Nákladové účetnictví materiálových toků – Obecný rámec. Využití normy ČSN EN ISO 14051 v lesním hospodářství poukazuje na široké možnosti praktické aplikace i v takto složitém odvětví, jehož hospodaření přímo ovlivňuje kvalitu ekosystému, vstupuje do ekonomiky dodáváním dřevní hmoty a zároveň má řadu výstupů netržních, uspokojujících potřeby společnosti.

2 Význam nákladového účetnictví materiálových toků Cílem nákladového účetnictví materiálových toků je podporovat úsilí organizací v dosahování lepších ekonomických výsledků při klesajícím dopadu jejich aktivit na životní prostředí. Konkrétně se předpokládá, že dojde k: -

zvyšování transparentnosti materiálových toků a s tím souvisejících nákladů a vlivů na životní prostředí, podpoře manažerských rozhodnutí v oblasti technického zajištění procesů, inovačních procesů, kontroly kvality, managementu dodavatelských řetězců, zlepšování koordinace a komunikace při využívání materiálů a energie v rámci organizace.

Výsledkem úsilí k dosažení cíle při zavedení nákladového účetnictví materiálových toků jsou zejména následující přínosy: -

-

snížení podnikových nákladů za současného snížení dopadů na životní prostředí a efektivnějšího nakládání s přírodními zdroji, dochází k optimalizaci (zlepšení účinnosti) výrobních procesů (snižuje se množství odpadů i spotřeba materiálů a energií na jednotku výkonu), dochází k novým podnětům v rámci inovačního procesu (pro vývoj nových výrobků, technologií i pracovních postupů), zkvalitnění rozhodovacích procesů v organizacích s ohledem na další informace o průběhu výrobních procesů, zlepšení organizace práce (zavedení efektivnější organizační struktury), zlepšení procesu koordinace a komunikace mezi jednotlivými útvary v rámci dané organizace, případně v rámci celého výrobního řetězce s ohledem na rozsah zavedení nákladového účetnictví materiálových toků, zvýšená motivace zaměstnanců a vedení v návaznosti na pozitivní ekonomické přínosy zavedení nákladového účetnictví materiálových toků (snižování nákladů).

Za pozitivní z hlediska možnosti zavedení nákladového účetnictví materiálových toků lze také pokládat využití ve všech typech organizací, výrobních řetězců, provozů aj. S ohledem na přínosy nákladového účetnictví materiálových toků je vhodné připomenout i odlišné posuzování hospodaření organizace oproti využití konvenčního účetnictví. V normě ČSN EN ISO 14051 je tento rozdíl jasně definován (Schéma č. 1) a spočívá v monetárním vyjádření všech materiálových a energetických toků včetně odpadů. Konvenční účetnictví v tomto smyslu nepředkládá dostatečný přehled o materiálových a energetických tocích a proto je tak velký potenciál a očekávané přínosy ze zavedení nákladového účetnictví materiálových toků.

27

Schéma č. 1: Srovnání konvenčního nákladového účetnictví a nákladového účetnictví materiálových toků

Zdroj: ČSN EN ISO 14051 Environmentální management – Nákladové účetnictví materiálových toků – Obecný rámec.

Uvedené srovnání dokládá jiný pohled na posuzování efektivnosti materiálových a energetických toků a je obdobné jako v případě environmentálního manažerského účetnictví, které nákladové účetnictví materiálových toků zahrnuje ve své struktuře. V běžném podnikovém účetnictví jsou environmentální náklady často považovány za režijní náklady a nejsou odlišeny od jiných nákladů. Důsledkem toho je, že pracovníci, odpovědní za výrobu nehledají žádné podněty k jejich snižování a vedoucí pracovníci si často rozsahu těchto nákladů vůbec nejsou vědomi (Hyršlová 2001, Jasch 2003). V každém případě lze vyzdvihnout pozitivní ekonomický dopad u organizace, která systém nákladového účetnictví materiálových toků zavede nad rámec svého povinného konvenčního účetnictví, vyšší konkurenceschopnost a z celospolečenského pohledu nižší zátěž životního prostředí.

28

2.1

Využití nákladového hospodářství

účetnictví

materiálových

toků

v lesním

Lesní hospodářství je odvětvím, ve kterém lze bez problému zavést systém nákladového účetnictví materiálových toků. Na druhou stranu je potřebné uvést specifika, která vyplývají zejména z porovnání s průmyslovými odvětvími (Klemperer 1996): 1. lesní hospodářství má celou řadu funkcí (výstupů), které vznikají souběžně. Řadu z nich však nelze prodat, 2. těžba dříví způsobuje negativní dopady na lesní ekosystém, obdobně jako negativní externality v jiných odvětvích, 3. společnost má zájem zejména o netržní funkce lesního hospodářství (rekreační, hydrologické, klimatické) a minimalizaci negativních dopadů, 4. lesní porost je považován za konečný výstup výrobního procesu a zároveň továrnou či výrobní provozovnou, 5. výrobní proces je lesní hospodářství velmi dlouhý a s tím souvisí i velká nejistota týkající se kvality konečných výstupů. Z výše uvedeného vyplývá, že při zavádění nákladového účetnictví materiálových toků je třeba brát v úvahu řadu specifik.

3 Výrobní proces v lesním hospodářství Z hlediska zavedení nákladového účetnictví materiálových toků v lesním hospodářství není problém se zjištěním dat ohledně materiálových a energetických vstupů a výstupů, stanovením kvantitativních středisek a výpočtem materiálových ztrát. Použijeme-li příklad z normy ČSN EN ISO 14051 (Schéma č. 2) a stanovíme systém toků, poskytuje schéma přehled o celkovém procesu a určuje místa, kde může docházet k materiálovým ztrátám. Výrobky přitom představují různé sortimenty dříví v různých fázích výrobního procesu. Pro každé kvantitativní středisko znázorněné na schématu č. 2 by mělo být provedeno modelování a kalkulace (materiálová bilance a kalkulace nákladů). V zásadě bude složitost, resp. počet kalkulačních středisek záviset na druhu sortimentu. U vánočních stromků by postačovalo jedno středisko, naproti tomu u pilařské kulatiny s dlouhou dobou obmýtí (dlouhým výrobním procesem)bude potřeba kalkulačních středisek více.

29

Schéma č. 2: Model materiálových toků pro proces v rámci hranic MFCA

Zdroj: ČSN EN ISO 14051 Environmentální management – Nákladové účetnictví materiálových toků – Obecný rámec. Problém nastává, vezmeme-li v úvahu délku výrobního procesu, neboť výrobní proces v lesním hospodářství je nepoměrně delší než v průmyslových odvětvích. Zatímco u průmyslového podniku může výroba výrobku trvat několik hodin, v lesním hospodářství to je v desítkách let v závislosti na sortimentu. Z toho důvodu bude potřebné provést kalkulaci nákladů včetně diskontování. Uvedeme-li jednoduchý příklad se čtyřmi kalkulačními středisky 1. 2. 3. 4.

zalesňování (bezprostředně po těžbě dříví, náklady na zalesnění C1, materiálové ztráty MZ1), probírky I (po 10ti letech, náklady C2, materiálové ztráty MZ2), probírky II (po 40ti letech, náklady C3, materiálové ztráty MZ3), těžba dříví (po 80 letech, náklady C4, materiálové ztráty MZ4),

a dále použijeme diskontní sazbu r pro celé výrobní období, měli bychom kalkulovat náklady a materiálové ztráty podle vzorce

C SH 

Cn (1  r ) n

hodnota současné hodnoty nákladů a materiálových ztrát v celém výrobním procesu by potom představovala součet současné hodnoty nákladů a materiálových ztrát v jednotlivých kalkulačních střediscích

 C2 MZ 3   C 4 MZ 2   C3 MZ 4  C SH  C1  MZ1         10 10  40 40  80 1  r    1  r  1  r    1  r  1  r 80   1  r  Kalkulace nákladů je provedena primárně v materiálové bilanci, která je provedena ve fyzikálních jednotkách a poté dochází k přepočtu na monetární jednotky. V případě dlouhých výrobních období jako je tomu v případě lesního hospodářství by se měla vypočítat současná hodnota nákladů pro posouzení skutečného dopadu výsledných hodnot nákladů do ekonomiky podniků.

30

4 Kalkulace nákladů v souvislosti s výstupy v lesním hospodářství Výstupy v lesním hospodářství jsou nazývány zpravidla funkčním působení lesů (Pulkrab, Šišák, Bartuněk 2008). Při určité míře zjednodušení lze rozdělit funkce. Na funkce produkční a mimoprodukční. Náklady, které jsou spojené s produkční (dřevoprodukční) funkcí slouží zárove ň k rozvoji dalších funkcí lesů. Z druhého pohledu, nevynaloží-li vlastník lesa dostatečné náklady na udržení produkční funkce, mohou být nedostatečné jiné, celospolečenské funkce, které les plní (např. protierozní ochrana). Náklady na mimoprodukční funkce jsou vynakládány tak, jak již bylo řečeno souběžně s produkční funkcí, kde prvotním důvodem vzniku nákladů je produkce dřeva. Druhá skupina mimoprodukčních funkcí je financována odděleně od produkční funkce. Mimoprodukční funkce lesa lze rozdělit na ekologické (vodohospodářská, klimatická), sociální (rekreační, zdravotní, estetická) a funkce ochrany přírody (chráněné krajinné oblasti, přírodní parky) (Pulkrab, Šišák, Bartuněk 2008). Pro stanovení kvantitativních středisek podle normy ČSN EN ISO 14051 je rozhodující, které funkce bude vlastník lesa podporovat a tudíž, které náklady bude kalkulovat. V zásadě podle vlastnictví rozdělit les na soukromý nebo veřejný. V prvém případě je prioritou produkční funkce, které je podřízeno hospodaření v lese. Mimoprodukční funkce lesů zde působí souběžně s produkčními. V případě, že vlastníkem lesa je např. město, cílem hospodaření v lese není pouze orientace na produkční funkci lesa, ale i na další funkce, které jsou důležité pro obyvatele města. V tom případě můžeme nalézt náklady vynaložené na zabezpečení těchto dalších, mimoprodukčních funkcí. V případě rekreační funkce se například jedná o nákup a rozmístění laviček, úpravu a značení lesních cest atp. V případě vynaložení nákladů na podporu mimoprodukčních funkcí je třeba zvolit způsob uplatnění nákladového účetnictví materiálových toků buď samostatně pro produkční funkce a jednotlivé podporované mimoprodukční funkce lesů, nebo společně pro všechny funkce lesů a potom je třeba vhodně zvolit kvantitativní střediska a zohlednění času, kdy jsou vynaloženy náklady a jak dlouho budou podporované funkce působit, resp. jaká je životnost konkrétních opatření. Pro hodnocení efektivnosti hospodaření v lese lze využít analýzu nákladů a užitků. V případě, že vlastníkem lesa je stát, nebo obec, zahrnuje analýza nákladů a užitků i netržní funkce lesa, kde je možné s využitím publikovaných metodik stanovit hodnotu jednotlivých netržních funkcí lesa (Šišák Pulkrab 2008) a porovnat ji s vynaloženými náklady. V případě zavedení nákladového účetnictví materiálových toků jsou však sledovány pouze náklady a hodnotu mimoprodukčních funkcí není proto nutné kvantifikovat. Výstupy jsou pouze popsány a není u nich uváděna hodnota, ale pouze náklady na jejich podporu.

5 Lesní hospodářství jako součást výrobního řetězce Lesní hospodářství náleží mezi odvětví, která se zabývají těžbou přírodních zdrojů a předávají je dále ke zpracování. Při zavádění nákladového účetnictví materiálových toků je proto důležité v praxi posuzovat lesní hospodářství jako součást výrobního řetězce. Norma ČSN EN ISO 14051 zahrnuje i případovou studii zaměřenou na výrobní řetězce a dokládá významné ekonomické přínosy. Továrna japonské společnosti na výrobu objektivů, která je jednou ze světových společností v tomto oboru, dosáhla významných ekonomických a environmentálních přínosů po zavedení nákladového účetnictví materiálových toků. Před zavedením se společnost domnívala, že její stávající proces pro výrobu objektivů má velmi vysoký výrobkový výnos, tj. 99 %, jak je znázorněno na schématu č. 3. V důsledku zavedení nákladového účetnictví materiálových toků si společnost uvědomila, že náklady na materiálové ztráty činily přibližně 32 % celkových nákladů na proces výroby objektivů.

31

Schéma č. 3: Srovnání konvenčního řízení výroby a řízení pomocí nákladového účetnictví materiálových toků

Zdroj: ČSN EN ISO 14051 Environmentální management – Nákladové účetnictví materiálových toků – Obecný rámec. Z uvedených důvodů lze předpokládat, že i u organizací v odvětví lesního hospodářství mají potenciál ke snižování nákladů prostřednictvím nákladového účetnictví materiálových toků.

6 Shrnutí Nákladové účetnictví materiálových toků je důležitým nástrojem politiky životního prostředí působícím na efektivní využívání přírodních zdrojů. Má přitom významný ekonomický přínos a zároveň působí na snižování dopadu na životní prostředí. Využití nákladového účetnictví materiálových toků v lesním hospodářství má velký potenciál, i když je třeba vzít v úvahu zejména specifika související z dlouhého výrobního procesu. V této souvislosti je potřebné kalkulovat s náklady přepočtenými na současnou hodnotu, aby byla zajištěna kvalitní data pro rozhodování. Důležité je využití nákladového účetnictví materiálových toků v souvislosti s podporou žádoucích funkcí lesů. Výhodou je, že tato metodika nevyžaduje kalkulaci hodnoty jednotlivých funkcí. Význam má tato metodika i pro výrobní řetězce, kde lze dosáhnout výrazné úspory pro jednotlivé organizace.

Odkazy Hyršlová, J. 2001. Environmentální manažerské účetnictví. Ministerstvo životního prostředí Praha, 2001. Jasch, CH. 2003. The use of Environmental Management Accounting (EMA) for identifying environmental costs. Journal of Cleaner Production. Vol. 11, 2003, pp. 667–676. Klemperer, W.D. 1996. Forest Resource Economics and Finance. Kluwer Academic Publishers, 1996. 32

Pulkrab, K. – Šišák, L. – Bartuněk, J. 2008. Hodnocení efektivnosti v lesním hospodářství. Lesnická práce, 2008. Šišák, L. – Pulkrab, K. 2008. Hodnocení společenské sociálně-ekonomické významnosti funkcí lesa. Česká zemědělská univerzita v Praze, 2008.

33

Zmena paradigmy vzdelávania ľudských zdrojov k TUR/UR – príležitosť riešenia krízy v podmienkach európskeho hospodárskeho prostredia Bartolomej Hajnik 1 Peter Sakál 2 Gabriela Hrdinová 3 Jozef Zlocha 4 Andrea Andrášová 5 Marián Kortiš 6 Abstrakt: Predpokladom úspechu našich podnikov a podmienkou ich prežitia a budúceho rastu v národnom ale najmä európskom hospodárskom prostredí je nevyhnutnosť zabezpečovať inovačné aktivity najdôležitejších vstupov transformačného procesu- ľudských zdrojov. Zmena paradigmy vzdelávania ľudských zdrojov k trvalo udržateľnému rozvoju a k trvalo udržateľnému partnerstvu je príležitosťou k riešeniu krízy, príležitosťou k zmene myslenia a konania najvzácnejších vstupov – ľudských zdrojov . Kľúčové slová: Trvalo udržateľný rozvoj; ľudské zdroje; paradigma vzdelávania ľudských zdrojov; inovácie vzdelávacích aktivít v prospech Klasifikace JEL: D18, E14 1

Doc., Ing., Bartolomej Hajnik PhD, Detašované pracovisko MtF STU Trnava, Dubnica nad Váhom, [email protected] 2 prof. Ing. Petr Sakál, CSc., Ústav priemyselného inžinierstva, manažmentu a kvality, Materiálovotechnologická fakulta so sídlom v Trnave, STU Bratislava, +421903470002, [email protected] 3 Ing. Gabriela Hrdinová, Ústav priemyselného inžinierstva, manažmentu a kvality, Materiálovotechnologická fakulta so sídlom v Trnave, STU Bratislava, [email protected] 4 Ing. Josef Zlocha, Ústav priemyselného inžinierstva, manažmentu a kvality, Materiálovotechnologická fakulta so sídlom v Trnave, STU Bratislava, [email protected] 5 Ing. Andrea Andrášková, Ústav priemyselného inžinierstva, manažmentu a kvality, Materiálovotechnologická fakulta so sídlom v Trnave, STU Bratislava, [email protected] 6 Ing. Marián Kortiš, Ústav priemyselného inžinierstva, manažmentu a kvality, Materiálovotechnologická fakulta so sídlom v Trnave, STU Bratislava, [email protected] 34

1

ÚVOD

Cieľavedomé vytváranie a využívanie ľudského potenciálu je predpokladom budovania a rozvíjania silných stránok a konkurenčných výhod podniku. Zdôrazňuje sa najmä zásada, že „ľudia sú povinní vidieť ľudí a rozumieť ľuďom“ . Ľudský potenciál tvorí súbor individuálnych schopností a vlastností človeka myslieť, cítiť a konať s určitým zameraním, s určitou intenzitou, mierou cieľavedomosti a v primeraných podmienkach s určitým očakávaným cieľom. Riadenie ľudských zdrojov (personálne riadenie) predstavuje aktivity, ktoré podporujú rozvoj vrodených i získaných osobných vlastností jedincov, rozvíjajú schopnosti koncepčnej tvorby, poznania, využívania ľudského potenciálu aj v sociálno-ekonomickej sfére. Zo sociálneho hľadiska čoraz viac narastá význam rozvoja ľudského a sociálneho potenciálu, najmä v súvislosti s efektívnosťou podnikania. Z hľadiska ekonomického vzrastá význam investícií do rozvoja ľudských zdrojov, ktoré sa chápu ako investične rovnocenná sféra podniku a zdôrazňuje sa najmä vysoká návratnosť týchto investícií v porovnaní s investíciami do technológií, infraštruktúry , surovín a pod.Tak ako pri ostatných oblastiach fungovania podniku je i pre ľudské zdroje nevyhnutné vytvoriť a používať mechanizmy na ich riadenie, reguláciu, kontrolu. Ak k riadeniu ľudských zdrojov (personálnemu riadeniu) okrem dosahovania prosperity, zisku, efektívnosti, uspokojovania sociálnych podmienok zamestnancov a ich trvalého rozvoja pridáme nevyhnutnosť zabezpečovať tvorbu a ochranu životného prostredia a etické princípy, dostane riadenie ľudských zdrojov (personálne riadenie) iný rozmer. Dôležitosť súborov činností práce s ľudskými zdrojmi alebo personálnej práce, je aktívna a cieľavedomá podpora plnenia hlavného cieľa podniku, ktorým je udržanie a rozvoj podniku a zväčšovanie jeho majetku v podmienkach trhovej ekonomiky, pri rešpektovaní princípov TUR a spoločensky zodpovedného podnikania.

2 VZDELÁVANIE V OBLASTI TRVALO UDRŽATEĽNÉHO ROZVOJA A SPOLOČENSKY ZODPOVEDNÉHO PODNIKANIA Vzdelávanie zamestnancov možno charakterizovať ako permanentný proces, v ktorom nastáva prispôsobovanie a zmena pracovného správania sa, úrovne vedomostí, zručností a motivácie zamestnancov organizácie tým, že sa učia na základe využitia rôznych metód. Výsledkom je zníženie rozdielu medzi aktuálnymi kompetenciami zamestnancov a požiadavkami, ktoré sa nich kladú [1]. Hlavnou náplňou týchto vzdelávacích aktivít je oblasť zvyšovania kvalifikácie. Ide najmä o profesnú prípravu, získavanie odborných znalostí, zručností a skúseností. Do tejto oblasti patrí aj rekvalifikácia zameraná na získavanie nových vedomostí a praktických skúseností pri zmenách pracovného zaradenia. Príprava ľudských zdrojov v rámci podnikového systému vzdelávania je veľmi dôležitou a náročnou aktivitou riadenia ľudských zdrojov a musí vykazovať tieto hlavné charakteristiky [2] : -

musí mať charakter systematického vzdelávania,

-

musí vychádzať zo strategického plánu podniku,

-

musí byť starostlivo pripravená, komplexne zabezpečená a efektívne realizovaná.

Prínosy vzdelávania možno charakterizovať nasledovne: •

zvýšenie výkonu pracovníkov, 35

•

zlepšenie produktivity a kvality práce,

•

zvýšenie lojality a angažovanosti pracovníkov,

•

úspora nákladov spojených s prijímaním a zapracovaním nových pracovníkov,

•

dosiahnutie konkurenčnej výhody.

Je nevyhnutné zosúladiť a využitím nasledovných krokov:

organizačnú

štruktúru

s

podnikovou

stratégiou

1. presne vymedziť kľúčové funkcie, úlohy a aktivity, ktoré sú rozhodujúce na úspešné uskutočnenie činností a procesov v oblasti RĽZ (personálneho riadenia), 2. objasniť a pochopiť vzťahy medzi aktivitami. Rozčleniť aktivity na štandardné a kritické z hľadiska novej stratégie. Aktivity v oblasti RĽZ (personálneho riadenia) môžu byť spojené materiálovým tokom, informačnými tokmi, technickými zručnosťami, 3. zoskupiť aktivity do organizačných útvarov. Činnosti rozhodujúce na dosiahnutie strategického úspechu získavajú formálne postavenie v organizačnej hierarchii adekvátne svojmu významu. Príprava personálu v podmienkach podniku prebieha v nasledovných etapách [2], [4] : -

identifikácia potreby vzdelávania,

-

plánovanie vzdelávacích aktivít,

-

realizácia vzdelávacích aktivít,

-

kontrola priebehu vzdelávacích aktivít,

-

vyhodnotenie programu vzdelávania.

Vzdelávanie personálu a zvyšovanie ich kvalifikácie v oblasti TUR a SZP predstavuje dôležitý proces pri plnení stratégie podniku. Zamestnanci musia mať zodpovedajúcu úroveň znalostí, požadovaných pre výkon ich funkcií účinným a kompetentným spôsobom, pričom musia poznať dopad svojej činnosti na TUR a SZP, ak by ich vykonávali nesprávnym spôsobom. Spoločensky zodpovedné podnikanie predstavuje koncept, ktorý posúva nielen krajinu, ale aj podniky k udržateľnému rozvoju, prepája ich ekonomický rozvoj so sociálnymi aspektmi, environmentálnou únosnosťou a inštitucionálnou kvalitou. Spoločensky zodpovedné firmy sa správajú tak, aby zohľadnili potreby svojho vnútorného a vonkajšieho prostredia, aby pomáhali celkovému zlepšovaniu stavu spoločnosti a prispievali k udržateľnému rozvoju, [5]. Proces vzdelávania je založený na odovzdávaní vedomostí. Snahou podnikov musí byť trvalé prenášanie vedomostí a zručností vzdelaných jednotlivcov na pracovné tímy a z nich na celý podnik v spojení s ekonomickým efektom a v súlade s podnikovou stratégiou. Veľkú úlohu zohráva motivácia ,etický kódex a lokálpatriotizmus. Pre všetky vrstvy a skupiny obyvateľstva treba zabezpečiť dostupnosť a rovnosť šancí ku vzdelávacím aktivitám počas celého životného cyklu. Spoločnosť založená na znalostiach prináša so sebou aj značné riziká a nerovnosti vyplývajúce najmä z polarizácie vzdelanostnej štruktúry obyvateľstva, [1].

36

3

ZMENA PARADIGMY VZDELÁVANIA K TUR/ UR

Zmena je fenomén, ktorý má za cieľ maximálne využiť potenciál spoločnosti z predchádzajúceho obdobia pre tvorbu produktov (poskytovanie služieb) ale aj vytvorenie potenciálu pre budúce obdobie. Zmeny pre naše podniky boli a sú : organizačné, v technike a v technológiách, v ekológii, v tvorbe a ochrane životného prostredia, v podnikovej kultúre, ale najmä v riadení ľudských zdrojov. Okrem materiálnych, energetických, finančných zdrojov je potrebné neustále venovať zvýšenú pozornosť ľudským zdrojom a inováciám v riadení ľudských zdrojov.

Obr. 1 uvádzame nevyhnutnosť zmeny v podmienkach našich podnikov.

Zmeny v riadení ľudských zdrojov

Zmeny v tvorbe a ochrane životného prostredia

Zmena paradigmy v RĽZ

Zmena paradigmy myslenia a konania ľudských zdrojov

ZMENY

Zmeny v podnikovej kultúre Etické riadenie

Zmeny v technike a v technológiách Zverejňujú informácie štáty G7 ? Je to etické v súčasnej koevolúcii ?

Organizačné zmeny

Spoločensky zodpovedné podnikanie

Zmeny paradigmy v inováciách organizácie

Prečo je nevyhnutná zmena v riadení ľudských zdrojov: 1 2 3 4

5 6

Ľudské zdroje sú faktorom, ktorý uvádza do činnosti ostatné zdroje ( výrobné faktory). Naše podniky a organizácie musia inovovať činnosti a procesy v riadení ľudských zdrojov. Vzdelávanie a trvalá príprava ľudských zdrojov sa musí chápať ako ucelený a trvaloinovovaný podnikový systém. Podnikový systém vzdelávania musí mať stanovenú stratégiu , rozpracovanú v plane vzdelávania , musí zahŕňať všetkých zamestnancov a táto funkcia riadenia ľudských zdrojov ( personálneho riadenia) musí nadväzovať na ostatné funkcie personálneho manažmentu : na vyhľadávanie, výber, rozmiestňovanie, prípravu personálnych rezerv, karierový rozvoj, sociálnu starostlivosť atď. Vzdelávanie sa musí stať nástrojom podnikovej (hlavnej) stratégie a personálnej (funkčnej) stratégie. Zmena musí trvale zaznamenať realitu: vzdelávanie nie sú náklad naviac, ale výnosy budúcich období. 37

7

Výstupy (v podobe zisku, rentability, ale aj etiky, TUR, SZP) budú v transformačnom procese vytvárať jedine ľudské zdroje.

4

ROZVOJA BARIÉRY ĽUDSKÝCH ZDROJOV V NAŠICH PODMIENKACH

Medzi bariéry rozvoja ľudských zdrojov v našich podmienkach možno uviesť: 

jazyková bariéra - naši pracovníci musia neustále zvyšovať svoje jazykové znalosti, nakoľko si plne uvedomujú, že my sa musíme prispôsobovať európskemu resp. svetovému hospodárskemu priestoru a nie naopak;



finančná bariéra - svetové hospodárske problémy upozornili na tvrdú realitu, že zmena musí nastúpiť aj v oblasti finančného manažmentu. Stabilita menového systému závisí od stability EMS (európskeho menového systému), MMF, Svetovej banky atď. ako aj od stability národných menových systémov RF, Švajčiarska, Japonska, Číny, USA, Spojeného kráľovstva;



disciplína bánk, podnikov, organizácií ale najmä disciplína ľudských zdrojov v komplexnom ponímaní upozorňuje na nevyhnutnosť, že predstavitelia parlamentu, vlády, VÚC, mestských a miestnych zastupiteľstiev musia byť príkladom systému disciplíny;



etická, morálna (mravná) duševná hygiena ľudských zdrojov musí nájsť pevné miesto v našich podnikoch, orgánoch a organizáciách. Stabilita národného hospodárstva (NH) začína od ľudských zdrojov, bohaté podniky, organizácie, ktoré sú disciplinované a stabilné tvoria bohatý štát. Autor [3] s. 399 uviedol, že slovenská spoločnosť sa nachádza v morálnej kríze. Je to však príznačný atribút západnej civilizácie všeobecne;



sporivosť (je skromnosť a dôvera) ako schopnosť zrieknuť sa dočasne výhod v prospech vyšších cieľov. Vyššie ciele v konečnom dôsledku zaznamenajú prosperitu a možnosť návratu zrieknutých sa výhod ku excelentnosti;



informovanosť je slabinou súčasnej svetovej populácie. Zverejňujú vyspelé štáty G7 informácie vo vede, technike, technológiách, genetike ? Uvedomme si, že v súčasnom období je geneticky modifikované všetko. Je to etické v súčasnej koevolúcii ľudskej civilizácie? Koevolúcia je súčinnosť vzájomného ovplyvňovania , ale aj informovania o nových poznatkoch v oblasti vedy, techniky, technológiách, genetike...

5 ZÁVER Riadenie ľudských zdrojov (personálne riadenie) stojí pred celým radom náročných úloh, ktoré sú spojené so získavaním a udržiavaním kvalitných ľudských zdrojov, ich trvalým vzdelávaním, rozvojom a motivovaním, spojené s odhaľovaním talentovaných zamestnancov a zabezpečovaním ich ďalšieho rozvoja v rámci kariérneho rastu. Centrom pozornosti podnikových činností a procesov však musí byť nielen usmerňovanie všetkých zamestnancov v prospech zmeny pre trvalo udržateľný rozvoj a etické správanie sa a konanie v podniku a jeho okolí, v kontakte so zákazníkmi, ale získanie pre zmenu všetkých účastníkov reprodukčného procesu.

38

Poďakovanie Táto práca bola podporovaná Agentúrou na podporu výskumu a vývoja na základe zmluvy č. LPP – 0384-09 „ Koncept HCS modelu 3E vs. koncept Corporate Social Responsibility, interné číslo projektu 1K19.

Práca je tiež súčasťou schváleného projektu KEGA č. 037STU-4/2012:“Zavedenie predmetu „Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie“ do študijného programu Priemyselný manažment v druhom stupni na MtF STU Trnava“, interné číslo projektu 1747.

LITERATÚRA Kachaňáková, A. Personálny manažment. Bratislava: Iura Edition, 2011. ISBN 978-80-8078-391-4. Sablik, J. Motivačný program ako nástroj manažmentu podnikového vzdelávania. Žilina: MASM, 1999. ISBN 80-85348-38-1. Sedlák, M. Manažment. Bratislava: Iura Edition, 2011. ISBN 978- 80- 8078-283-2. Hajnik, B. Vzdelávanie pracovníkov v environmentálne orientovaných spoločnostiach. práce MTF Trnava, 2006, č. 20/2006. ISSN 1336-1589.

Vedecké

Sakál, P. a kol. Logistika výkonného podniku. Trnava: SP SYNERGIA, 2009. ISBN 978- 8O- 254- 5754- 2. NADÁCIA PONTIS Firemné dobrovoľníctvo. Sprievodca úspešným projektom. [online] Nadácia Pontis, 2006 [citované 09.04.2008] Dostupné z internetu: http://www.blf.sk/tmp/asset_cache/link/0000012990/BrozurkaFirem.dobrovol.pdf Európska komisia: zodpovedné podnikanie. Zbierka vybraných úspešných príkladov európskych malých a stredných podnikov. ES, 2004. ISBN 92-894-5481-4. Sobeková- Majková, M. Ako financovať malé a stredné podniky. Bratislava: IURA ISBN 978-80-8078-413-3.

39

Edition, 2011.

Environmentálny marketing ako faktor podpory rozhodovania firiem Eva Hanuláková7 Abstrakt: Environmentálny marketing predstavuje významný nástroj riadenia firiem. Znamená aktivity, ktoré zohľadňujú environmentálne hľadiská ako súčasť ďalšieho rastu a rozvoja firiem. Východisko environmentálneho marketingu sú analýzy zamerané na spotrebiteľov aj na konkurenciu. Predstavujú vstupy pre tvorbu optimálneho environmentálneho mixu a pre výber vhodnej environmentálnej marketingovej stratégie. Uvedené nástroje a procesy environmentálneho marketingu podporené vhodnou firemnou kultúrou sú predpokladom pre dosiahnutie konkurencieschopnosti. Kľúčové slová: životné prostredie; environmentálny marketing; environmentálne vhodný produkt; environmentálne spotrebiteľské správanie. Klasifikácia JEL: M31

1

Úvod

Marketing predstavuje jednu z kľúčových podnikových funkcií. Ako koncepcia riadenia a podnikateľská filozofia je založený na systematickom prístupe k trhu. Najmä v poslednom období sa však výrazne rozširuje na celú spoločnosť. Znamená to, že podniky si uvedomujú dôležitosť problémov celospoločenského charakteru a nevyhnutnosť ich riešenia. Vo svojej činnosti zohľadňujú tie faktory, ktoré zásadným spôsobom ovplyvňujú podnikové procesy a rozhodovanie. K uvedeným faktorom patrí aj životné prostredie. Možno konštatovať, že environmentálne faktory ovplyvňujú všetky rozhodnutia týkajúce sa podnikateľských nákladov , akými sú zdroje nerastných surovín, prevencia znečisťovania, manažment odpadov, výskum a vývoj, administratíva a v neposlednom rade aj marketing. Cieľom predloženého príspevku je charakterizovať environmentálny marketing, jeho nástroje a procesy ako významný faktor rozhodovania firiem vo vzťahu k ich postaveniu na trhu a so zreteľom na ich konkurencieschopnosť a celkový podnikový výkon. Je zrejmé, že manažéri musia oveľa zodpovednejšie pristupovať k marketingovým rozhodnutiam a ich dopadom na životné prostredie. Nejedná sa pritom len o environmentálne vhodné produkty a ich obaly alebo masívne komunikačné 7

doc. Ing. Eva Hanuláková, PhD., ENAX, spol. s r. o., Leškova 3A, 811 04 Bratislava, Slovenská republika, [email protected] 40

kampane na podporu environmentálnych tém. Bez dôkladnej znalosti environmentálneho vedomia a/alebo environmentálneho spotrebiteľského správania alebo napríklad bez poznania environmentálneho prístupu konkurentov môžu byť marketingové nástroje a stimuly neúčinné a neefektívne.

2

Podstata a význam environmentálneho marketingu

Environmentálne výzvy začali už dávno meniť pravidlá hry v každej brandži. Požiadavky na ochranu životného prostredia tak majú nielen spoločenský rozmer, ale tiež majú vplyv na zmeny konkurenčného prostredia. Rastúci záujem verejnosti o environmentálne problémy, ako aj aktivity na ochranu životného prostredia nútia podniky viac sa sústrediť na výber takých nástrojov a využívanie takých procesov, ktoré podporia ich rozhodovanie o podnikateľských aktivitách. K uvedeným podporným faktorom patrí aj marketing, charakterizovaný postupným prechodom k environmentálnemu marketingu. Environmentálny marketing predstavuje “také marketingové aktivity, ktoré zohľadňujú environmentálne hľadiská a tie sa stávajú súčasťou zodpovedného prístupu firmy k podnikateľskej činnosti a súčasne príležitosťou podnikateľského rastu”. (Hanuláková, E., Pročková, A., 2001) Z tohto hľadiska možno environmentálne orientované správanie firiem považovať za bázu pre vytvorenie, udržanie a posilnenie konkurenčnej pozície a ochranu životného prostredia chápať v pozitívnom vzťahu ku hlavným podnikovým cieľom, akými sú dlhodobá ziskovosť a udržateľná konkurenčná schopnosť. Z krátkodobého hľadiska sú tu síce zrejmé určité konflikty, napríklad vo vzťahu ku dosahovaniu krátkodobého zisku alebo skutočnosť, že environmentálne vplyvy skracujú životný cyklus produktu, v konečnom dôsledku však environmentálny trend nemožno hodnotiť len zo záporného hľadiska. Otvára podnikom nové podnikateľské príležitosti a perspektívy. Úlohou environmentálneho marketingu je: (Ottman, J. A., 1992) -

vytvoriť a podporiť predaj produktov, ktoré sú v súlade s potrebami a želaniami spotrebiteľa a zároveň majú minimálny vplyv na životné prostredie,

-

navrhnúť a vytvoriť obraz environmentálne zodpovednej firmy.

Environmentálny marketing nadväzuje na environmentálne riadenie (správanie) firmy. Ako súčasť environmentálneho manažmentu predstavuje pre firmu celý rad prínosov, spomedzi ktorých uvedieme tieto: -

dosiahnutie výhody diferenciácie (odlíšenia sa od konkurencie),

-

environmentálna reputácia, goodwill a spokojnosť spotrebiteľov,

-

dlhodobé prežitie a podpora konkurencieschopnosti,

-

podnikateľské príležitosti, rozvoj trhu,

-

posilnenie trhovej pozície.

Environmentálne orientované správanie firiem je východiskom pre také kľúčové aspekty, akými sú environmentálne prijateľné, spoločensky únosné a ekonomicky výhodné riešenia. Je tiež faktorom dlhodobého ekonomického úspechu a nástrojom na zlepšenie konkurenčnej pozície firmy. Zároveň

41

predstavuje bázu pre tvorbu environmentálne orientovanej stratégie/stratégií. Uplatňovanie takýchto stratégií prináša firmám viaceré výhody. Firma konkuruje v environmentálnej oblasti a má predpoklady pre dosiahnutie konkurenčnej výhody, ktorej bázu tvorí práve environmentálny faktor. Environmentálny marketing ako nástroj riadenia a faktor podpory rozhodovania firiem je prínosom najmä za predpokladu, že sa využíva celý systém environmentálneho marketingového manažmentu. Východiskom tohto procesu sú seriózne marketingové analýzy orientované predovšetkým na poznanie spotrebiteľských preferencií a postojov vo vzťahu k environmentálnym aspektom činnosti firmy a tiež na správanie konkurentov v tejto oblasti. Uvedené analýzy predstavujú vstupy pre tvorbu primeraného marketingového mixu ako aj vhodnej environmentálnej stratégie, resp. pre rozhodovanie o výbere vhodnej environmentálnej marketingovej stratégie alebo konkurenčnej stratégie. Vhodná environmentálna marketingová stratégia podporená primeranou firemnou kultúrou predstavujú jeden z kľúčových predpokladov pre dosiahnutie a najmä udržanie konkurencieschopnosti. Rovnako kontrolná činnosť v oblasti environmentálne orientovaného marketingu môže prispieť k jeho efektívnosti a účinnosti.

3

Environmentálne spotrebiteľské správanie

Jedným z prejavov environmentálnych výziev v súčasnosti je vyššie ekologické cítenie spotrebiteľov, ktoré sa premieta aj do ich nákupného správania. Popri cene, kvalite alebo napríklad vlastnostiach produktu sa tak stáva jedným z faktorov spotrebiteľského správania a nákupného rozhodovania environmentálny rozmer, ktorý sa prejaví v charaktere a intenzite environmentálneho uvedomenia. Pre správne pochopenie environmentálneho uvedomenia spotrebiteľov je potrebné vychádzať z troch zložiek. Sú nimi: 1. Kognitívna zložka, ktorá predstavuje poznatky, názory a myšlienky spotrebiteľa o životnom prostredí. Znamená súhrn subjektívnych poznatkov spotrebiteľa o dopadoch jeho činnosti na životné prostredie. 2. Afektívna zložka, ktorá je súhrnom emócií, resp. pocitov spotrebiteľa o životnom prostredí. 3. Konatívna zložka, ktorá charakterizuje tendencie správania jednotlivca vo vzťahu k životnému prostrediu. Environmentálne uvedomené nákupné a spotrebiteľské správanie ovplyvňujú tri skupiny faktorov: (Hanuláková, E., Pročková, A., 2001) 1. Faktory environmentálneho uvedomenia – osobný záujem, vnímanie vlastnej zodpovednosti, význam spotreby z environmentálneho hľadiska, uvedomenie si dôsledkov spotreby, vnímaný spoločenský tlak. 2. Faktory environmentálnej spotreby – vnímané environmentálne hľadiská produktu, spotrebiteľské poznatky o životnom prostredí, vnímané legislatívne, ekonomické, spoločenské podnety a sankcie. 3. Faktory nákupného rozhodovania – zvažovanie komplementárnych a protikladných vplyvov (cena, pohodlie pri nákupe, kvalita produktu), situačné požiadavky a bariéry.

42

Základným východiskom toho, čo vlastne ovplyvňuje environmentálne správanie spotrebiteľov je nájsť odpovede na nasledujúce otázky: -

Kto sú environmentálni spotrebitelia?

-

Aké sú ich ciele?

-

Aké sú ich motívy?

-

Čo potrebujú?

-

Čo chcú?

-

Ako prichádzajú k svojim nákupným rozhodnutiam?

-

Kto má v ich prípade vplyv na nákupné rozhodovanie?

-

Kde najradšej nakupujú?

Existuje niekoľko známych segmentácií spotrebiteľov z hľadiska environmentálneho správania, ktoré boli vytvorené zahraničnými poradenskými spoločnosťami a ušité na mieru pre niektoré známe a veľké spoločnosti (napríklad Roper/S. C. Johnson segmentácia, ktorú v roku 1990 realizovala americká spoločnosť Roper Organisation pre spoločnosť S. C. Johnson & Sons, Inc.). Poznanie jednotlivých skupín spotrebiteľov v kontexte životného prostredia a nákupného správania potom umožňuje rozlíšiť jednotlivé faktory vplyvu a indikátory environmentálneho správania. Vytvorí sa tak základ pre ďalšie marketingové stimuly, ktoré môžu prispieť k takémuto správaniu.

4 Vybrané metódy environmentálneho marketing a ich prínosy Medzi základné predpoklady pre to, aby environmentálne orientovaný marketing prinášal firmám očakávané výsledky patrí využitie vhodného marketingového inštrumentária. Dôkladná analýza spotrebiteľského správania môže napríklad odhaliť profily spotrebiteľov, ktorí nereagujú na environmentálne faktory a pri nákupnom rozhodovaní jednoznačne uprednostnia cenu. Pôsobiť na takýchto spotrebiteľov v rámci komunikačnej kampane environmentálnymi apelmi by bolo neúčinné. Je to len jeden z mnohých argumentov a dôvodov pre menej intuitívny a viac sofistikovanejší prístup k využívaniu environmentálneho marketingu v praxi firiem. V ďalšej časti príspevku sú uvedené dve z najvýznamnejších oblastí marketing – spotrebiteľské správanie a marketingový mix a odporúčané nástroje.

5

Environmentálne postoje, uvedomenie a správanie spotrebiteľov

Je zrejmé, že environmentálne uvedomenie spotrebiteľov sa v poslednom období stáva popri ekonomických, spoločenských, kultúrnych a ďalších jedným z významných faktorov nákupného správania. Je tomu tak najmä v ekonomicky vyspelých krajinách, kde si spotrebitelia oveľa viac uvedomujú vplyv environmentálnych zmien na ich zdravie, bezpečnosť a vôbec kvalitu života. Environmentálne obavy spotrebiteľov zároveň vytvárajú jeden zo základných predpokladov pre začlenenie environmentálnych hľadísk do firemných aktivít. V oblasti poznania postojov, uvedomenia a správania spotrebiteľov možno využiť nasledujúce metódy: -

prieskum faktorov environmentálneho uvedomenia, prieskum environmentálne (ne) uvedomeného nákupného správania, 43

-

analýzu environmentálnych aspektov v hodnotovo - postojovom systéme spotrebiteľa,

-

prieskum potrieb, želaní a očakávaní spotrebiteľov v kontexte environmentálnych aspektov ponuky, analýzu faktorov environmentálnej spotreby,

-

analýzu faktorov environmentálneho nákupného rozhodovania,

-

typológiu spotrebiteľov podľa environmentálnych postojov,

-

analýzu vplyvu detí na environmentálne nákupné správanie domácností,

-

prieskum a analýzu spotrebiteľských preferencií v kontexte environmentálnych aspektov produktov a aktivít firiem,

-

modelovanie environmentálneho spotrebiteľského správania.

6

Environmentálne orientovaný marketingový mix

Produkt je najdôležitejším marketingovým nástrojom. Základné rozhodnutia o environmentálnych produktoch sa týkajú predovšetkým ich vlastností, obalov a značky. V oblasti tvorby vhodného environmentálneho produktu je možné zamerať sa a využiť: - analýzu environmentálnych faktorov spotreby a prístupov k tejto spotrebe (obaly ako odpad; komunálny odpad a pod.), - marketingovú podporu systému recyklácie a opätovného využitia obalov, -

analýzu trhu/odvetvia recyklovaných materiálov,

-

analýzu faktorov konkurencie na trhu/v odvetví recyklovaných materiálov,

-

analýzu trhovej pozície environmentálnych produktov a značiek,

-

analýzu diferenciačných faktorov environmentálnych produktov a značiek,

-

analýzu imidžu environmentálnych produktov a značiek, strategický manažment environmentálnej značky,

-

prieskum znalostí a preferencií environmentálnych značiek EVV,

-

grafické návrhy dizajnu environmentálnych obalov a značiek.

Cena ako marketingový nástroj predstavuje jeden z významných faktorov nákupného rozhodovania spotrebiteľov. Cena environmentálnych produktov je zvyčajne vyššia než cena bežných produktov. Spotrebitelia majú často tendenciu preferovať nižšiu cenu a nie sú ochotní zaplatiť viac za to, že produkt a/alebo obal sú environmentálne vhodné. Z hľadiska environmentálne orientovanej ceny je vhodné realizovať: -

analýzu citlivosti spotrebiteľov na ceny produktov v kontexte environmentálnych aspektov,

- analýzu vplyvu ceny na preferencie spotrebiteľov vo vzťahu k environmentálnym produktom. Distribúcia ako marketingový nástroj plní kľúčovú úlohu v sprístupnení environmentálneho produktu spotrebiteľom. Tu je možné riešiť: -

navrhovanie distribučných kanálov pre predaj environmentálnych produktov,

-

tvorbu environmentálneho sortimentu,

-

analýzu rozporov medzi záujmami maloobchodu a dodávateľov environmentálnych produktov. Marketingová komunikácia má za cieľ ovplyvňovať spotrebiteľov, resp. výrobcov a všeobecnú verejnosť (obyvateľstvo, médiá, nátlakové skupiny a pod.). Tento hlavný cieľ sa konkretizuje do 44

jednotlivých čiastkových komunikačných cieľov: informovať, presviedčať a pripomínať. V prípade environmentálne orientovanej marketingovej komunikácie pôjde o napĺňanie uvedených cieľov v kontexte environmentálnych aspektov. Pre túto oblasť sú vhodné najmä: -

návrhy environmentálnych komunikačných stratégií (defenzívnych, ofenzívnych),

-

poziciovanie environmentálnych produktov,

-

environmentálna reklama, environmentálna podpora predaja,

-

environmentálny osobný predaj,

-

environmentálne public relations,

-

issue management (manažment sporných otázok) v kontexte environmentálnych aspektov, krízová komunikácia v kontexte environmentálnych problémov,

- event marketing (podujatia s environmentálnou tematikou). Prínosy využitia týchto nástrojov spočívajú najmä v: -

adresnom/cielenom uplatnení environmentálneho marketingu,

-

efektívnom využití a alokácii finančných zdrojov na marketing, dosiahnutí špecifickej kompetencie firmy, ktorá môže smerovať k dosiahnutiu konkurenčnej výhody, dlhodobejšom pôsobení marketingových stimulov a i.

-

Aj napriek zlepšeniu prístupu k problematike ochrany životného prostredia, mnohé firmy ešte stále konajú regresívne - ak aj uplatňujú environmentálne hľadiská vo svojej podnikateľskej činnosti, robia tak pod vplyvom legislatívy a/alebo nátlakových skupín. Marketing, rovnako aj environmentálny marketing sa často pri tom zužuje len na oblasť produktu (EVV) a/alebo na komunikáciu. Komunikačné kampane, ak sa vôbec realizujú sa zvyknú pripravovať bez dostatočných analytických podkladov. Zvyčajne sú založené na presvedčení o zvyšujúcom sa environmentálnom správaní spotrebiteľov, na druhej strane však nerozlišujú medzi jednotlivými segmentmi a nezohľadňujú ani charakter a intenzitu environmentálneho vedomia jednotlivých segmentov. Výsledok na strane spotrebiteľov sa potom prejavuje tak, že buď svoje spotrebiteľské správanie neprispôsobujú environmentálnym požiadavkám alebo majú pri nákupnom rozhodovaní iné preferencie, napr. nižšiu cenu bežného produktu oproti (zvyčajne) vyššej cene environmentálne vhodného výrobku.

7

Zhrnutie

Dôležitosť environmentálnych problémov a nevyhnutnosť ich riešenia predstavuje pre firmy výzvu na nové smerovanie a environmentálne orientované podnikateľské správanie. Zároveň predstavuje nové príležitosti ich podnikateľského rastu a rozvoja a profilovania sa na trhu a v odvetví. Environmentálne zmýšľajúci a konajúci manažéri identifikujú nové podnikateľské príležitosti, súvisiace so životným prostredím - počnúc prevenciou znečisťovania a využitím efektívnych technológií až po environmentálne vzdelávanie zamestnancov a spotrebiteľov a komunikáciu environmentálne vhodných produktov. Environmentálny prístup v marketingovej praxi znamená zodpovedný a prijateľný prístup firiem k zákazníkom a k svojmu okoliu. Spočíva v dvoch základných princípoch, ktorými sú environmentálna 45

perspektíva a environmentálny záväzok. Environmentálna perspektíva by sa mala prejaviť v uznaní vplyvu správania sa jednotlivcov a domácností, firemných aktivít a aktivít štátu na životné prostredie, v pochopení dôležitosti a uvedomenie si následkov environmentálnych problémov, ako aj v snahe o ich riešenie zo strany firiem. Environmentálny záväzok by mal vyústiť do rozhodnutia jednotlivcov, domácností a firiem stať sa environmentálne uvedomelými a prezentovať toto rozhodnutie vo všetkých svojich aktivitách (environmentálna politika, environmentálne inovácie a environmentálne vzdelávanie).

Odkazy Balhar, V. 2011. Ekologický marketing. Studia commercialia Bratislavensia. Vedecký časopis Obchodnej fakulty Ekonomickej univerzity v Bratislave, 15 (3/2011), str. 345 – 352. Coddington, W. 1993. Environmental marketing. Positive Strategies for Reaching the Green Consumer. New York: McGraw – Hill, 1993. Hanuláková, E. – Pročková, A. 2001. Spoločenský marketing . Bratislava: vydavateľstvo EKONÓM, 2011. Ottman, J. A. 1992. Green Marketing: Challanges and Opportunities for the New Marketing Age. Chicago: NTC Business Books, 1992. Smreková, D. – Palovičová, Z. 1999. Podnikateľská a environmentálna etika. Bratislava: IRIS, 1999.

46

Environmentální reporting Michal Hodinka1 Oldřich Trenzi Michael Štencli Jiří Hřebíčeki Ondřej Popelkai Abstrakt: Environmentální reporting je cílené podávání zpráv o stavu podniků vzhledem k životnímu prostředí. Jedná se o nástroj, za jehož pomoci organizace informuje veřejnost o svém environmentálním výkonu (profilu). Příspěvek poskytuje ucelený přehled o možnostech formalizace environmentálního reportingu a současně stručně uvádí nástroje, které jej výrazně zefektivňují. Konkrétně se zaměřuje na notaci XBRL a shrnuje možnosti jejího nasazení v rámci vývoje a implementace informačního systému podniku. V diskusi pak nastiňuje možnosti využití notace XBRL pro environmentální reporting a výročních zpráv v rámci EMAS. Klíčová slova: EMAS; Návrh IS; Podniková pravidla; Reporting, XBRL; GRI Klasifikace JEL: D18, E14

1

Úvod

Příspěvek se zabývá nejenom základním pohledem na environmentální reporting a možnosti jeho integrace do informačních systémů, ale přináší teze, které stály u zrodu tohoto přístupu. Článek dále pojednává o konkrétních aspektech environmentálního reportingu s využitím univerzálního otevřeného standardu XBRL vyhovující směrnicím Global Reporting Initiative (GRI). V diskuzi zhodnocuje možnost nasazení jazyka XBRL a jeho budoucnost s výhledem na novou verzi GRI-G4. Právě možnost implementace příslušného reportingového nástroje je součástí řešení projektu GA ČR P403/11/1103 Konstrukce metod pro více faktorové měření komplexní podnikové výkonnosti ve vybraném odvětví, konkrétně části zaměřené na hloubkovou analýzu implementace reportingu u vybraných ekonomických aktivit a jejich zdůvodnění. Cílem příspěvku je detailní analýza současného stavu používání nástrojů pro environmentální reporting.

1

Ing. Michal Hodinka, Ing. Michael Štencl, Ph.D., prof. RNDr. Jiří Hřebíček, CSc., Ing. Oldřich Trenz, Ph.D., Ústav informatiky, Provozně ekonomická fakulta, Mendelova univerzita v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno, e-mail: [email protected], [email protected], [email protected], [email protected] 47

2

Přehled přístupu k environmentálnímu reportingu

V případě environmentálního reportingu jde o jeden ze způsobů, jak mohou organizace přímo komunikovat se svým okolím, prezentovat své environmentální vize, současný rozvoj v této oblasti. Způsob a forma této komunikace má více aspektů, více např. v Hřebíček a Soukopová (2008). Dříve byly zprávy – reporty – dostupné v textové podobě. Jednalo se většinou o periodicky vydávané brožury, monitorovací zprávy. S rozvojem informačních technologií se přikročilo k jejich prezentaci v podobě webových stránek (portálů), viz Hřebíček a Kubásek (2011), nebo k přímé distribuci za pomoci volně dostupného formátu (txt, pdf). Tato mnohdy nejednotná podoba nebyla již efektivní s ohledem na cílenou selekci informací pro vybrané skupiny. Začal narůstat důraz na snadný sběr dat, jejich třídění, selekci, editování a adekvátní distribuci mezi velkým množstvím různých subjektů. Expanzivní rozvoj environmentálního reportingu je spjat s haváriemi průmyslových podniků a nutností adekvátně a rychle informovat obyvatelstvo o stavu v oblasti. K dalšímu nárůstu a „zkvalitnění“ reportingu došlo po zavádění systému EMAS (Eco-Managment and Audit Scheme ) a mezinárodních norem řady ISO 14001 (Edwards, Edwards, 2004). V těchto standardech jsou uvedena základní pravidla, jež by environmentální report/prohlášení měla obsahovat. Takto vytvořená prohlášení a zprávy zvyšují informovanost obyvatelstva v environmentální oblasti a zvyšují taktéž jeho ochotu věnovat tomuto segmentu větší pozornost. Takto si může organizace budovat konkurenční výhodu a to v podobě informovaných a motivovaných spotřebitelů protěžujících ekologicky orientovaný podnik, který o sobě dává vědět. Integrovaný přístup k ochraně životního prostředí je zakotven i v legislativě Evropské unie a to např. ve směrnici 2008/1/ES o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC –Integrated Pollution Prevention and Control), která je do českého právního řádu zavedena ve formě zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci. Podstatou této zákonné úpravy je ochrana životního prostředí před průmyslovým a zemědělským znečištěním a to ve formě řízené regulace provozu. I zde dochází ke komunikaci mezi příslušnými složkami a transferu reportů. Podrobněji na stránkách Ministerstva životního prostředí2. Při tvorbě environmentálních reportů je nutné se držet podoby mezinárodních specifikací, zejména standardu EMAS a manuálů mezinárodní organizace GRI3 (Global Reporting Initiative). Které jsou přeložené i do češtiny4. Tyto reporty obsahují informace o ekonomických, environmentálních a sociálních indikátorech organizace (Hřebíček a kol, 2011), (Hodinka a kol, 2012). Děje se tak v rámci společenské zodpovědnosti dané organizace (CSR - Corporate Social Responsibility). Důraz je v tomto případě kladen na možnost distribuce zpráv v rozdílné obsahové podobě pro různé uživatelské skupiny. Tedy snahou je nezahltit jednotlivé subjekty nepotřebnými údaji. Je tedy nutno definovat jednotlivé skupiny uživatelů pro distribuci reportů. Jako vhodný rámec pro vytváření reportingových zpráv se jeví vytvořená osnova GRI (GRI Guidelines). Nosnou složkou takové zprávy jsou indikátory vystihující jednotlivé reportované skutečnosti. Součásti této směrnice jsou i návody jak tyto popisné indikátory použít. Podstatou je transparentnost těchto ukazatelů pro obdobné podniky z oblasti. Podrobné informace k této specifikaci jsou dostupné na oficiálních stránkách sdružení [6]. Obecně směrnice GRI Guidelines v oblasti trvale udržitelného rozvoje jsou rozděleny do několika úrovní popisující jednotlivé činnosti organizace. Vlastní tvorba reportu je ovlivněna závažností poskytované informace, formou spolupráce zainteresovaných stran, úrovní systému environmentálního managementu v organizaci a obsahovou úplností. Po obsahové stránce se musí jednat o adekvátně vyvážený materiál (neutrální podoba),

2

http://www.mzp.cz/ippc https://www.globalreporting.org/ 4 https://www.globalreporting.org/languages/czech/Pages/default.aspx 3

48

který je srozumitelný dané skupině subjektů, je přesný v uváděných údajích a vyznačuje se svojí pravidelností (periodicitou) a porovnatelností s jiným zdrojem.

3

Reporting v podobě XML (XBRL)

Jednou z možných cest je formalizace environmentálního reportingu na bázi univerzálního značkovacího jazyka XML. Reporty/zprávy podniku mohou mít různou podobu výstupu. V rámci elektronické distribuce dokumentů v poslední době narůstá význam formátu XML (eXtensible Markup Language) což je rozšiřitelný značkovací jazyk pro automatizovanou výměnu dat (Vykydal, 2005). Tento jazyk byl sestaven a standardizován konsorciem W3C (World Wide Web Consorcium). Vývojem architektury a standardů formátu vzniká XBRL (eXtensible Business Reporting Language). Navržená jednotná struktura dokumentu vyhovuje manuálům GRI. Primárním určením tohoto formátu je popis dat finančního reportingu organizací a podniků. Jedná se o otevřený standard vytvořený konsorciem XBRL International (Hodinka a kol, 2012), který umožňuje výměnu jednotné finanční informace mezi počítačovými systémy, softwarovými aplikacemi a uživateli. Přínosem tohoto standardu je posílení konzistence informací, efektivnější vnitropodnikový sběr a vyhodnocení dat, možnost editace dle kritérií a výsledného exportu a v neposlední řadě kompatibilita s různými systémy organizací.

Obrázek č. 1: XBRL framework

Zdroj: (Isenmann, Gómez 2009) Na základě tohoto počinu vznikla v roce 2006 specifikace GRI Guidelines G3 využívající maximálně potenciál XBRL. Na celosvětové úrovni ji podporuje většina obchodních organizací, finančních 49

institucí, investorů, regulačních orgánů (například SEC, Eurostat, CEBS) a vlád. Dnes je platná specifikace GRI Guidelines G3.1 a již je ohlášen vývoj další generace specifikace pro reporting GRI Guidelines G4. Tato specifikace by od roku 2013 měla vylepšit obsah současných GRI Guidelines G3 a G3.1. Protože se ukazuje, že stále více zainteresovaných stran včetně investorů, ratingových agentur nebo národních organizací vyžaduje nefinanční data. Další generace GRI Guidelines G4 by měla umožnit různorodým zainteresovaným stranám získat relevantní informace jednodušeji a rychleji. Nová taxonomie by měla organizacím umožnit kvalitnější výstupy indikátorů v reportingu trvale udržitelného rozvoje podniků. V případě XBRL se jedná se o otevřený standard, s jehož pomocí budou moci uživatelé použít jednu technologii pro různé aplikace. Síla XBRL plyne z jeho struktury, která je dělena na instanční dokument a skupinu taxonomií. Instanční dokument obsahuje obchodní fakta, která se reportují. Taxonomie pak definují metadata o těchto faktech, co znamenají, jejich vzájemné propojení a podobně. Pokud budeme vycházet z koncepce finančního výkaznictví FRTA (Financial Reporting Taxonomies Architecture) tak taxonomie XBRL pro korektní výstavbu a strukturu zpráv trvale udržitelný rozvoje obsahuje pět základních elementů (obr. 1) -

-

-

-

Jádrem je XML schéma jakožto klíčový prvek XBRL taxonomie pro trvale udržitelný rozvoj. Obsahuje seznam všech položek definovaných GRI, jež se budou vyskytovat ve zprávě. Položky jsou zde uvedeny jako XML elementy a jsou specifikovány skrze příslušné datové typy. LabelLinkBase propojí všechny elementy XML ve schématu s odpovídajícími hodnotami. Například můžeme publikovat zprávu ve dvou jazycích bez narušení struktury, neboť jsou termíny umístěny vně jádra struktury. DefinitionLinkBase se stará o hierarchii a uspořádání veškerých prvků vyskytujících se ve zprávě. Uspořádává elementy do stromové čí síťové struktury. PresentationLinkBase umožňuje rozložení elementů, bez toho aniž by se porušila hierarchie definovaná v DefinitionLinkBase. Stará se hlavně o uspořádání sourozenců ve stromové struktuře. Sekvence je důležitá pro případ prezentace, výpis seznamu elementů nebo další pozdější zpracování. ReferenceLinkBase nám dává možnost propojení elementů z XML schématu s dalšími informacemi, jako jsou směrnice či komentáře a díky tomu ulehčit porozumění celé struktuře.

Taxonomie XBRL obsahuje celkem šest prvků. Prvek, který jsme v seznamu neuvedli je CalculationLinkBase z důvodu nepodporování metod pro stanovení indikátorů environmentální výkonnosti (profilu) ze strany GRI – G3. CalculationLinkBase definuje pravidla za jakých podmínek lze počítat indikátory výkonnosti a jiná specifická data (Isenmann, Gómez 2009). Pokud chceme využít benefitu, které vychází z možností propojení internetu a XML, tedy jednotný a otevřený standardizovaný formát použitelný v různorodých prostředích potřebujeme definovat tří vrstvou architekturu (Hodinka a kol, 2012). Tato architektura nám umožní dobré rozložení zátěže při malé zátěži komunikačních kanálů. Jedná se o vysoce flexibilní architekturu, kdy při dodržení standardizovaných rozhraní můžeme dosáhnout také dobré rozšiřitelnosti. Datová vrstva (I) obsahuje několik zdrojů, kde jsou uloženy schéma, styly, uživatelské profily a řada dalších dokumentů XML. Tyto zdroje zahrnují příslušné údaje, metadata a tezaury. Obsluhu datové vrstvy a řízení přístupu k úložišti zajišťuje databázový server. Aplikační vrstva (II) obsahuje služby a aplikace pro vytváření a distribuci zpráv automatizovaným způsobem, pomocí strojového zpracování. Tato komplexní vrstva přístupná přes aplikační server, se používá jako integrátor dat a je zodpovědná za správu systému a logiku aplikace. Prezentační vrstva (III) představuje interaktivní uživatelské rozhraní, které slouží pro získávání informací o potřebách uživatelů stejně jako pro prezentaci reportů. Prezentační vrstva poskytuje snadný přístup prostřednictvím standardního internetového prohlížeče.

50

Na obr. 2 si můžeme ukázat příklad architektury pro environmentální reporting.

Obrázek č. 2: Advanced corporate sustainability reporting

Zdroj: (Isenmann, Gómez 2009)

Jako výhodu třívrstvé architektury můžeme vyzdvihnout oddělení prezentační a datové vrstvy, které přináší zvýšení bezpečnosti, spolehlivosti a flexibility. Taktéž při zvolení vhodných rozhraní můžeme měnit jednotlivé prezentační klienty stejně jako datový sklad.

4

Diskuse

Využití XBRL v environmentálním reportingu nemá vliv jen na zvýšení efektivnosti výměny environmentálních informací, ale může mít dopady koncepčního charakteru i na celkové pojetí výkaznictví v organizaci a ověřování systému EMS/EMAS auditory. Možnosti a meze takového uplatnění on-line environmentálního reportingu nebo komplexnějšího reportingu trvale udržitelného rozvoje jsou předmětem tohoto příspěvku. Jako jedna z oblastí trvale udržitelného rozvoje, na kterou jsme poukázali byla oblast ochrany životního prostředí a environmentálního reportingu, kde jsme navázali na práce Hřebíčka a Soukopové (2008), Hřebíčka a kol (2011) a Hodinky a kol (2012).

5

Závěr

V příspěvku byla rozebrána problematika environmentálního reportingu ve spojení s možnostmi nasazení XBRL do realizace tvorby reportů a institucionální výměnu informací. Využití XBRL 51

v environmentálním výkaznictví nemá vliv jen na zvýšení efektivnosti výměny takových informací, ale může mít dopady koncepčního charakteru i na celkové pojetí výkaznictví a ověřování údajů auditory. Je evidentní, že formu environmentálního reportingu ovlivňují mezinárodní standardy typu EMAS a GRI Guidelines. Jedná se o způsob jak sjednotit tuto mnohdy různorodou výměnu environmentálních informací. V současné době používaný popisný rámec GRI Guidelines je ve verzi G3.1 a bude již brzy nahrazen inovovanou verzí G4. Ekonomické, environmentální, sociální, správní a řídící indikátory běžně tvoří jádro hodnocení podnikové výkonnosti a jsou součástí jejích denních podnikových operací. Velmi důležité je jejich vhodná kombinace s hodnocením výkonu podniku založeném na kvalitativních metodách hodnocení komplexního výkonu podniku determinovaného množstvím dalších faktorů. Tento přístup ve spojitosti s třívrstvou architekturou podnikových informačních systémů vytvořenou pro zvýšení úrovně zabezpečení managementu a flexibility rozhodování usnadňuje implementaci nástroje reportingu do dané oblasti činnosti organizace. Sjednocení reportingu a to i ve formě zjednodušení přístupu dělá tento nástroj dostupný a nemalou míru usnadňuje jeho integraci s podnikovým informačním systémem. Příspěvek měl za cíl především přinést ucelený přehled o využití GRI Guidelines (Hodinka a kol, 2012) a jejich implementaci v rámci podnikových informačních systémů. Vedle byl v přehledu rovněž popsán možnost automatizace zpracování a začlenění environmentálního reportu do informačního systému podniku s využitím notace XBRL, jejíž popis je rovněž tohoto příspěvku. Vzhledem k celkovému rozsahu příspěvku tak byla pouze stručně nastíněna možnost aplikace XBRL na výkaznictví v rámci environmentálního reportingu EMAS. Právě tato oblast tvoří přímou aplikační doménu autorů na praktické uplatnění XBRL v dalším výzkumu.

Poděkování Příspěvek vznikl jako součást řešení projektu GA ČR č. P403/11/1103 Konstrukce metod pro více faktorové měření komplexní podnikové výkonnosti ve vybraném odvětví.

Odkazy Hřebíček, J. – Soukopová, J. Dobrovolné podnikové zprávy o hodnocení vazeb mezi životním prostředím, ekonomikou a společností. 1. vyd. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2008. 61 s. ISBN 978-80-7212-495-4. Hřebíček, J. – Kubásek, M. Environmentální informační systémy. Vyd. první. Brno : Akademické nakladatelství CERM, 2011. 121 s. ESF OPVK. ISBN 978-80-7204-697-3. Edwards, A. J. – T. Edwards, T. ISO 14001 Environmental Certification Step by Step. 2. doplněné. Oxford: Butterworth-Heinemann, 2004. ISBN 0-7506-6100-3. Dostupné z: . Hodinka, M. - Štencl, M. - Hřebíček, J. - Trenz, O. Current trends of corporate performance reporting tools and methodology design of multifactor measurement of company overall performance. Acta univ.agric. et silvic. Mendel. Brun., Brno, MZLU. ISSN 1211-8516, 2012, vol. LX, no. 2, 85–90-6 s. Vykydal, J. ebXML – moderní formát výměny dat. Bakalářská práce. Brno: MZLU v Brně, 2005. 45 s. 52

Isenmann, R., Gomez, M. Advanced corporate sustainability reporting – XBRL taxonomy for sustainability reports based on the G3-guidelines of the Global Reporting Initiative, TOWARDS eENVIRONMENT, Masaryk University, 2009.

53

Nové trendy v EMS, EMAS a reportingu ve stavebních firmách Jiří Hřebíček1 Eva Kutová 2 František Piliar 3 Abstrakt. V příspěvku je uvede přehled nového projektu MŽP „Vytvoření školících a vzdělávacích materiálů a kurzů pro EMAS III“, který řeší Masarykova universita (MU) v letech 2011 až 2012. Jsou v něm shrnuty základní etapy řešení projektu a návrh nové příručky EMS A EMAS pro podnikatele ve stavebnictví, které vycházejí jednak z Nařízení EP a Rady (ES) č. 1221/2009 o dobrovolné účasti organizací v systému Společenství pro environmentální řízení podniků a audit (EMAS) a jednak nařízení EP a Rady (EU) č. 305/2011, o stavebních výrobcích. Klíčová slova: životní protředí; EMAS, stavebnictví, ekonomika; politika; ekonomické nástroje; udržitelný rozvoj. Klasifikace JEL: D18, E14

1

Úvod

V současné době je podpora udržitelného rozvoje a zavádění systémů environmentálního managementu (EMS) v České republice (ČR) velmi důležitá pro udržení a zvýšení konkurenceschopnosti organizací v tržním prostředí na náročných trzích Evropské unie (EU). V ČR jsou systémy EMS zavedeny a certifikovány podle normy ISO 14000 [1], [2] ve více než 3 200 organizacích. EMAS je zkratka z anglického názvu „Eco-Management and Audit Scheme“, což je název programu EU, který byl zaveden Nařízením EP a Rady (ES) č.1836/1993, o dobrovolné účasti organizací v systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí (EMAS) v roce 1993. V roce 2009 bylo toto nařízení již podruhé novelizováno a nahrazeno Nařízením EP a Rady (ES) č. 1221/2009 jako tzv. EMAS III [9], neboť Program EMAS II, vycházející z Nařízení EP a Rady (ES) č. 761/2001 se dostal do krize a Evropská komise (EK) se snažila situaci zlepšit přijetím nového standardu EMAS III, který vstoupil v platnost 10. ledna 2010.

1 2 3

Prof., RNDr. Jiří Hřebíček, CSc., IBA MU, Kamenice 126/3, 625 00 Brno,[email protected] Ing., Mgr. Eva Kutová, IBA MU, Kamenice 126/3, 625 00 Brno, [email protected] Ing. František Piliar, IBA MU, Kamenice 126/3, 625 00 Brno, [email protected] 54

Cílem EK bylo pomocí Nařízení (ES) č. 1221/2009 vytvořit takový Program EMAS III, který by stimuloval organizace k neustálému zlepšování svého environmentálního výkonu/profilu [4] (anglicky „environmental performance“) a dovoloval jim dosažené výsledky měřit, registrovat, kontrolovat a pravidelně zveřejňovat v ročních environmentálních prohlášeních respektive reportech udržitelného rozvoje. V případě implementace systému EMAS v orgánech a institucích veřejné správy dávají tyto subjekty zavedením systému EMAS a realizací konkrétních opatření významný pozitivní příklad a jasný signál, jaký způsob chování je očekáván také od ostatních subjektů - podniků, dalších organizací i jednotlivců. V ČR zavedly EMAS II necelé tři desítky organizací z více než tří tisíc organizací, které mají zavedený EMS podle normy ISO 14000, tedy méně než jedno procento. Oproti předcházejícímu Programu EMAS II je v Programu EMAS III řada velmi důležitých změn, z nichž zmíníme jen ty nejdůležitější: -

Posílení důrazu na soulad organizace s environmentální legislativou – organizace musí jasně dokumentovat, že splňuje příslušné právní požadavky a má vytvořený systém pro udržení tohoto souladu; ČR jako členský stát EU zároveň musí vytvořit systém v rámci Agentury EMAS poskytující organizacím asistenci při identifikaci právních požadavků a příslušných regulačních či kontrolních orgánů/úřadů.

-

Posílení role environmentálního reportingu - jsou definovány klíčové environmentální indikátory, které musí vykazovat všechny organizace; indikátory se týkají energetické účinnosti, materiálové účinnosti, spotřeby vody, produkce odpadů, biodiverzity a emisí; v případě, že se některý indikátor nevztahuje k významným environmentálním aspektům organizace, může být vynechán.

-

Využívání oborově specifických referenčních dokumentů - EK bude v rámci jednotlivých sektorů národního hospodářství (včetně stavebnictví) postupně vytvářeny referenční dokumenty, obsahující informace o nejlepší praxi v EMS a vhodné environmentální indikátory pro daný obor; využívání těchto referenčních dokumentů ze strany organizací bude z větší části dobrovolné (organizace musí brát referenční dokumenty v potaz v rámci svého reportingu, avšak nemá povinnost dosahovat stanovených „nejlepších hodnot“).

-

Zjednodušení administrativních procedur a větší přehlednost vlastního textu nařízení. Zjednodušení registrace EMAS pro organizace, které již mají zaveden systém environmentálního řízení podle jiných standardů (např. ISO 14000).

Nařízením (ES) č. 1221/2009 dále vytváří rámec pro poskytování výhod registrovaným organizacím (např. formou snižování zátěže plynoucí z environmentálních inspekcí a kontrol, prodloužené platnosti environmentálních povolení, daňového zvýhodnění anebo zohlednění EMAS v rámci veřejných zakázek). V loňském roce bylo vydáno Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 305/2011 (dále jen CPR) [8] ze dne 9. března 2011, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh a kterým se zrušuje Směrnice Rady 89/106/EHS o stavebních výrobcích (dále jen CPD).

55

Nový předpis je stručně označován zkratkou CPR (Construction Products Regulation). Jde o stejný princip označení jako u Směrnice Rady 89/106/EHS, která je v dlouholeté praxi členských států EU známá pod zkratkou CPD (Construction Products Direction). Většina ustanovení CPR vstoupí v platnost 1. července 2013. Jeho cílem je aktualizace, zjednodušení a nahrazení CPD. CPR stanovuje pravidla, jak formulovat vlastnosti stavebních výrobků ve vztahu k jejich základním charakteristikám a jak u těchto produktů používat označení CE (Conformité Européene). V podrobnější formě stanoví ve svých přílohách pravidla pro uvádění stavebních výrobků na trh, zejména pokud jde o Prohlášení o vlastnostech (DoP – Declaration of Performance), označení CE, povinnosti hospodářských subjektů, harmonizované technické specifikace, subjekty pro technické posuzování, zjednodušené postupy, oznamující orgány a oznámené subjekty, dozor nad trhem prováděný kompetentními orgány. K významné změně dochází v institutu současného Prohlášení o shodě, které nahradí nové Prohlášení o vlastnostech (DoP). Prohlášení o shodě ve smyslu stávajících předpisů je písemné ujištění výrobce nebo dovozce o tom, že výrobek splňuje požadavky technických předpisů a že byl dodržen stanovený postup při posouzení shody. Zásadní části CPR mají odložené použití k 1. červenci 2013, kdy nařízení nabude účinnosti v plném rozsahu. S ukončením platnosti CPD pozbude platnosti nařízení vlády ČR č. 190/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na stavební výrobky označované CE, ve znění pozdějších předpisů, kterým byla tato směrnice transponována do českého právního prostředí. S ukončením platnosti této směrnice také ukončí svou činnost podle tohoto předpisu i subjekty, které v jejím rámci působí (např. notifikující orgány či notifikované osoby). Podle CPR podléhá označení CE zásadám uvedeným v nařízení EP a Rady (ES) č. 765/2008 a připojí se k těm výrobkům, pro které výrobce vypracoval prohlášení o vlastnostech. Pokud nebylo vystaveno, nesmí se označení CE k výrobku připojit. Podle CPR musí stavby jako celek i jejich jednotlivé části vyhovovat zamýšlenému použití, zejména s přihlédnutím k bezpečnosti a ochraně zdraví osob v průběhu celého životního cyklu staveb. Po dobu ekonomicky přiměřené životnosti musí stavby při běžné údržbě plnit tyto základní požadavky: 1. 2. 3. 4.

Mechanická odolnost a stabilita t; Požární odolnost; Hygiena, ochrana zdraví a životního prostředí; Bezpečnost a přístupnost při užívání (Poznámka: v CPR doplněno oproti CPD: „a přístupnost“) ; 5. Ochrana proti hluku; 6. Úspora energie a ochrana tepla; 7. Udržitelné využívání přírodních zdrojů. Šest základních požadavků uvedených v CPD se tedy v CPR rozšiřuje o nový základní požadavek č. 7: Udržitelné využívání přírodních zdrojů (Sustainable use of natural resources), podle něhož je třeba zaručit opětovné využití nebo recyklovatelnost stavebních objektů, jejich materiálů a částí po demolici, přiměřenou trvanlivost použitých výrobků a použití surovin a druhotných materiálů šetrných k životnímu prostředí (viz přílohu č. 1 k CPR). T.j. stavba musí být navržena, provedena a zbourána takovým způsobem, aby bylo zajištěno udržitelné použití přírodních zdrojů a: -

recyklovatelnost staveb, použitých materiálů a částí po zbourání;

-

trvanlivost staveb; 56

-

použití surovin a druhotných materiálů šetrných k životnímu prostředí při stavbě.

Ze znění tohoto požadavku je jasné, že výhledově bude muset dojít ke změně řady předpisů a norem pro navrhování a provádění staveb, a to zejména pokud jde o snížení negativních dopadů na životní prostředí a úspory energií a přírodních zdrojů. K tomu může významným způsobem přispět ve stavebních organizacích zavedení manažerského systému EMS/EMAS společně se systémy řízení kvality a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

2

Projekt EMAS III

V roce 2010 zahájila Masarykova universita, Institut biostatistiky a analýz (IBA MU) řešení projektu Ministerstva životního prostředí (MŽP) Vytvoření školících a vzdělávacích materiálů a kurzů pro EMAS III (dále projekt EMAS III), jehož hlavním cílem je vybudování kapacit, které podpoří školení a vzdělávání zaměstnanců, realizujících ve svých organizacích zavádění systému EMAS III. Součástí projektu bude i praktická část, která v kurzech projektu podpoří vlastní zavádění systému EMS/EMAS účastníky kurzu. Projekt je plánován na dobu 24 měsíců, tj. od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2012 a jeho řešení bude realizováno postupně. Je financován z revolvingového fondu MŽP . Projekt EMAS III navazuje na výsledky projektu VaV MŽP č. SP4i2-26-07 řešeného MU v letech 2007 až 2010, [5], [6]. Projekt sestává ze čtyř etap a první tři etapy budou ukončeny průběžnou zprávou a projekt pak bude ukončen závěrečnou zprávou. V rámci čtyř etap řešení projektu EMAS III jsou plánovány následující aktivity: 1. Etapa 1. Zpracování metodické příručky MŽP. Výstupem Etapy 1 bude nová Příručka EMAS III, která bude vydána tiskem a vystavena nejprve na webu projektu na IBA MU a pak na webu Agentury EMAS. 2. Etapa 2. Vytvoření webu českého „zrcadla“ EMAS Helpdesku „Frequently Asked Questions“. Výstupem Etapy 2 bude web českého „zrcadla“ EMAS Helpdesku „Frequently Asked Questions“, který bude implementován nejprve na webu projektu na IBA MU a pak předán Agentuře EMAS, aby byl vystaven na jejím webu. 3. Etapa 3. Zorganizování 1. kurzu pro manažery EMAS v organizacích s EMS na IBA MU. Výstupem Etapy 3 bude zorganizování 1. kurzu pro manažery EMAS v organizacích s EMS vybraných ve spolupráci s MŽP, včetně vytvoření školících materiálů. 4. Etapa 4. Zorganizování 2. kurzu pro manažery EMAS v organizacích veřejné správy na IBA MU. Výstupem Etapy 4 bude zorganizování 2. kurzu pro manažery EMAS v organizacích veřejné správy ve spolupráci s MŽP, včetně vytvoření školících materiálů. Etapy 1. a 2. byly řešeny v roce 2011 a uzavřeny 2. Průběžnou zprávou. V příspěvku je uveden základní přehled realizace projektu EMAS III a zaměření kurzů organizovaných v rámci etap 3. a 4. tohoto projektu, které byli po dohodě s odborným garantem projektu z MŽP zaměřeny do oblasti zefektivnění EMS/EMAS a reportingu ve stavebních organizacích, které se musí připravit na implementaci CPR.

2.1

Cíle projektu EMAS III

Zavedení systému EMAS může podpořit žádoucí samoregulaci organizací (podniků, institucí) k ochraně životního prostředí a podpoře udržitelného rozvoje, které mají zavedený systémy EMS podle 57

normy ČSN ISO 14001 a řízení kvality podle normy ČSN ISO 9004. Systém EMAS III oproti systému EMS podle ČSN ISO 14001 obsahuje navíc i nezávislou roční verifikaci (certifikace EMS u ISO 14000 je obvykle tříletá) a předepsaný environmentální reporting. Projekt EMAS III by mohl pomoci překonat stávající překážky pro zavádění systému EMAS III a CPR ve stavebních organizacích. Realizace projektu EMAS III pomůže vybudovat kapacity, tj. Příručku EMS/EMAS III pro stavebnictví a rozšířený web Agentury EMAS umístěný nejprve na IBA MU pro školení a vzdělávání zaměstnanců, realizujících ve svých organizacích zavádění systému EMAS III a CPR. Jeho součástí bude i praktická část ve dvou kursech pro manažery EMS/EMAS pro vlastní zavádění systému EMS/EMAS a COR účastníky kurzu ze stavebních společností. Projekt EMAS III podpoří zavádění systému EMAS III také tím, že na webu projektu EMAS III na IBA MU bude vystavena nově vytvořená příručka k EMS/EMAS a CPR a prováděné školení manažerů EMS/EMAS bude zahrnovat: -

-

-

systém pro environmentální reporting (včetně klíčových indikátorů) a návrh verifikace pravidelných zpráv o environmentálním výkonu (profilu) organizace. To by mělo vést k tomu, že systém EMAS bude pro podniky znamenat menší administrativní i inspekční (ze strany ČIŽP) zátěž; systém pro tvorbu Prohlášení o vlastnostech (DoP – Declaration on Performance) podle CPR. To by mělo vést k tomu, že systém tvorby DoP bude pro stavební podniky znamenat menší administrativní i certifikační (ze strany certifikačních organizací) zátěž; propojení se Společenskou odpovědností podnikání (angl. „Corporate Social Responsibility – CSR“) – podnik si sám stanovuje efektivní cíle ve spolupráci se zájmovými skupinami; propojení s Integrovanou prevencí a omezování znečištění (IPPC) a se zaváděním a sledováním efektů nejlepších dostupných technik (BAT); propojení s dalšími dobrovolnými dohodami nebo přístupy organizace (v procesech především Environmentálním manažerském účetnictví - EMA, Monitoring & Targeting - MT a čistší produkce - CP, u produktů především ekodesign a v některých případech i environmentální značení) při stanovení environmentálních cílů.

Ve spolupráci s MŽP a CENIA bude rozšířen webový informační systém Agentury EMAS o část webu EMAS Helpdesk „Frequently Asked Questions“, který bude implementován na webu IBA MU pro poskytování asistence organizacím zavádějícím EMAS III a dále pro identifikaci požadavků, které požaduje EMAS III v oblastech: -

Informace o klíčových environmentálních indikátorech a reportingu. Informace o jednotlivých požadavcích environmentální legislativy. Informace o složení DoP a jednotlivých požadavcích CPR. Informace o příslušných „donucovacích orgánech“ pro jednotlivé právní požadavky.

Ve dvou kurzech budou manažeři EMS/EMAS z vybraných organizací (ve spolupráci s MŽP) ze stavebních organizací a veřejné správy podrobně seznámeni s EMAS III, CPR a DoP, což by mělo pomoci při rozšiřování systému EMAS III. Zvýšenou environmentální výkonnost, důvěryhodnost a transparentnost činnosti organizace, které přináší systém EMAS III, podpoří nová příručka EMAS III pro stavební organizace, která poskytne 58

metodiku umožňující zlepšit účinnost systému environmentálního řízení pro organizace – zejména pro malé a střední podniky – a posílit jeho informační a komunikační činnosti.

3 Environmentální prohlášení o produktu – Environmental Product Declaration (EPD) Environmentální prohlášení o produktu (dále jen EPD) je soubor kvantifikovaných informací o vlivu daného produktu (výrobku nebo služby) na životní prostředí v celém jeho životním cyklu (např. spotřeba energií a vody, produkce odpadů, vliv na změnu klimatu, eutrofizaci, rozrušování ozonové vrstvy apod.). Řídí se Pravidly Národního programu environmentálního značení, která vyšla ve Věstníku MŽP 8/2007. Tyto informace se zjišťují metodou analýzy životního cyklu (LCA) podle norem ČSN ISO 14 040 - 14 049 a mohou být ještě doplněny různými dalšími údaji, jež jsou považovány za podstatné. LCA je tedy exaktní vědecká metoda k vyhodnocení komplexního vlivu produktu na životní prostředí, ve všech fázích jeho existence (od návrhu po likvidaci po ukončení jeho životnosti). Dokument EPD s těmito údaji musí být veřejně přístupný a údaje v něm obsažené musí být ověřitelné. EPD tedy spadá pod dobrovolné nástroje, které označujeme jako Environmentální značení, konkrétně se jedná o Typ III. Cílem je výrobcům a dodavatelům poskytnout způsob jak důvěryhodným a srozumitelným způsobem prezentovat environmentální vlastnosti svých produktů (výrobků i služeb). Jedná se tedy o certifikovaný systém. Celý proces od zpracování EPD, ověření a jeho certifikaci je vymezen mezinárodní normou ČSN ISO 14 025 [3]. Samotné EPD může pro výrobce nebo dodavatele zpracovat nezávislá organizace na základě tzv. pravidel produktových kategorií PCR (Product Category Rules)4. Tato pravidla obsahují metodické pokyny pro zpracování LCA u jednotlivých skupin produktů a jsou stanovována na mezinárodní úrovni. Jedná se o soustavu specifických pravidel, požadavků a směrnic pro vývoj EPD jedné nebo více produktových kategorií. Jsou zpracovávány a ověřovány oborovými kapacitami ve formě Oborových provozovatelů. Zpracované EPD musí dále projít ověřením třetí nezávislou stranou (akreditovaný ověřovatel), zda jeho obsah a formát odpovídají dané metodice zpracování. Potom může být oficiálně zaregistrováno s oprávněním používat logo EPD (v tomto případě tzv. "Green Yardstick") a uvedeno ve veřejně přístupné databázi na internetu, která je tak zdrojem vědecky ověřených informací o vlivu produktů na životní prostředí a umožňuje porovnávat je mezi sebou. EPD produktů vytvořená podle PCR, která ještě neprošla výše zmíněným procesem, mohou být registrována jen předběžně, v rámci tzv. precertifikace. Podrobné informace o Mezinárodním systému EPD jsou na internetových stránkách Mezinárodního konsorcia EPD (International EPD Consortium – IEC)5 [2], které je jeho koordinátorem. Na stejné adrese se nachází aktuální databáze mezinárodně platných EPD a PCR. Mezi dosud vydanými certifikáty pro širokou paletu výrobků jsou uvedeny i stavební materiály. V ČR je v rámci CENIA (Česká agentura pro životní prostředí) zřízena Agentura NPEZ (Národní program environmentálního značení)6 jako zastřešující orgán pro všechny tři typy environmentálního 4

http://www.environdec.com/en/Product-Category-Rules/ http://www.environdec.com 6 http://www.cenia.cz/web/www/web-pub2.nsf/$pid/CENMSFM6XRO9 5

59

značení. Byly vydány pravidla pro NPEZ, mimo jiné obsahující pravidla pro tvorbu EPD, viz Věstník MŽP 8/2007. Ověření EPD se tedy registruje jednak v rámci NPEZ v CENIA a následně u Mezinárodního konsorcia. Platnost ověření je stanoveno na dobu tří let (není-li v PCR uvedeno jinak).

3.1 Postup při zpracování EPD: 1. Analýza životního cyklu - Prvním krokem pro získání ověřeného EPD je provedení LCA daného výrobku dle ČSN ISO 14 040. Je nutné sestavit seznam dílů a produktových skupin. Je nutné provést monitoring ve výrobním závodě podrobný rozbor výrobního procesu (výrobních postupů) a všech vstupních a výstupních produktů, materiálů a energií. 2. LCA studie - Výstupem LCA analýzy je sada dat popisující životní cyklus výrobku, jeho environmentálně dopady a zpavidla také poskytuje doporučení možných úsporných opatření ve výrobním procesu. 3. Vyhotovení EPD - Na základě výstupů LCA analýzy se sestaví EPD dle ČSN ISO 14 025. 4. Ověření a certifikace – EPD a potřebná dokumentace se předloží k ověření nezávislému a akreditovanému ověřovateli k přezkoumání. Pokud ověřovatel shledá, že použitá data a metody jsou v souladu s pravidly EPD, vydá ověření daného EPD je po tom po ověření všech náležitostí postoupeno d databáze CENIA. Cílem EPD je zvyšovat zájem a povědomí spotřebitelů o environmentálních dopadech svých produktů. Zvyšuje se tím celková prestiž produktů a samotné výrobní společnosti. Jedná se o marketingový nástroj pro oslovení spotřebitelů orientovaných na kvalitu a životní prostředí s nejvyšší vypovídací hodnotou z dosud používaných nástrojů. Vzhledem k možnosti srovnání environmentálních parametrů obdobných výrobků dle mezinárodní metodiky, umožňuje držiteli EPD zvýšení konkurenceschopnosti na globálním trhu (srovnání produktů se stejnou funkcí), ekoznačka apod. EPD je dále efektivním nástrojem řízení stavební organizace. Umožňuje snížit spotřebu surovin a energií – v konečném důsledku snížení nákladů na výrobu produktu neboť umožňuje identifikaci environmentálně a finančně nejnáročnějších procesů. Do budoucna se nabízí možnost využití EPD v rámci výběrových řízení (kvalifikační předpoklady, hodnotící kritéria) u veřejných zakázek nebo uvědomělých zadavatelů zakázek, kteří podporují udržitelný rozvoj. Pro oblast stavebnictví je zpracování EPD jednoduší oproti jiným produktům z jiných oborů. Další výhodu představuje to, že lze zpracovat EPD pro široké produktové řady výrobků.

4 Shrnutí Prohlášení o vlastnostech (DoP) bude od roku 2013 nutným předpokladem pro uvádění stavebních výrobků na trh, tedy se stane součástí reportingu stavebních organizací. Vzhledem k novým požadavků zaměřeným na ochranu zdraví a životního prostředí dojde postupně ke změně řady předpisů pro navrhování a provádění staveb. Tyto nové požadavky CPR tedy mají souvislost s ekologicky šetrnými výrobky a postupem EPD stanoveným ve Věstníku MŽP 8/2007.

60

Tabulka 1 Srovnání DoP a EPD Prohlášení o vlastnostech – DoP

Enironmentální prohlášení o produktu – EPD

Povinný nástroj pro produkty uváděné na trh.

Dobrovolný nástroj.

Stavební výrobky.

Univerzální - široký rozsah produktů, využitelné i pro stavební výrobky.

Důraz na stanovená použití stavebních výrobků a základní technické vlastnosti těchto produktů.

Důraz na omezení vlivů na životní prostředí, šetrné využívání přírodních zdrojů a předcházení vzniku odpadů.

Zajišťuje shodu stavebního výrobku s tímto prohlášením.

Poskytuje metodiku pro vyčerpávající zjištění všech dopadů na životní prostředí.

Důraz na přísné kontroly výrobních procesů, umožňuje potvrzovat výrobky kvalitní konstrukce.

Poskytuje kvantifikované údaje o dopadech na životní prostředí a o všech podstatných parametrech týkajících se životního cyklu stavebního výrobku. Zdroj: autoři

Jednou z možností jak prokázat soulad s CPR tak může být i EPD jako součást implementovaného systému EMS/EMAS a jejich reportingu. Kromě jeho marketingového využití se tak logicky nabízí jeho integrace a větší propojení s metodami prokazování shody dle CPR. Vzhledem k povaze požadavků představuje oblast výše popsaného EPD a DoP obrovský potenciál pro využití ve stavebních organizacích.

Poděkování Vznik tohoto příspěvku byl podpořen z Revolvingového fondu Ministerstva životního prostředí v rámci výzkumného projektu „Vytvoření školících a vzdělávacích materiálů a kurzů pro EMAS III“.

Odkazy 1. ČSN EN ISO 14001: 2005 (010901) Systémy environmentálního managementu — Požadavky s návodem pro použití. 2. ČSN ISO 14004:2005 (010904) Systémy environmentálního managementu - Všeobecná směrnice k zásadám, systémům a podpůrným metodám. 3. ČSN ISO 14025:2006 (010925) Environmentální značky a prohlášení - Environmentální prohlášení typu III - Zásady a postupy. 4. ČSN EN ISO 14031:2000 (01 0931) Environmentální management – Hodnocení environmentálního profilu – Směrnice.

61

5. Hřebíček, J. – Soukopová, J. 2008. DOBROVOLNÉ PODNIKOVÉ ZPRÁVY o hodnocení vazeb mezi životním prostředím, ekonomikou a společností. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 61 s. ISBN 978-80-7212-495-4 6. Hřebíček, J. – Soukopová, J. – Kutová, E. 2010. Indikátory pro EMS a reporting. Metodika MŽP, Praha: Ministerstvo životního prostředí, 25 s. 2436/320/109391/ENV/10. 7. Klášterka, J. – Růžička, P. – Babička, L. – Remtová, K. 2007. E M A S, Systém environmentálního řízení a auditu. Příručka k Programu EMAS [online]. [cit. 2012-31-03]. Dostupný z http://www.cenia.cz/web/www/webpub2.nsf/$pid/MZPMSFJ1TY3H/$FILE/planeta1_korektura2.pdf 8. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1221/2009 ze dne 25. listopadu 2009 o dobrovolné účasti organizací v systému Společenství pro environmentální řízení podniků a audit (EMAS) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 761/2001, rozhodnutí Komise 2001/681/ES a 2006/193/ES. [online]. [cit. 2012-31-03]. Dostupný z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:342:0001:0045:CS:PDF 9. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 305/2011 ze dne 9. března 2011, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh a kterým se zrušuje směrnice Rady 89/106/EHS, Úřední věstník EU, L 088, 04/04/2011, s. 5 – 43. [online]. [cit. 2012-31-03]. Dostupný z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2011:088:0005:0043:CS:PDF

62

Kvantitativní modelování v Maple pro rozhodování odboru životního prostředí Zuzana Chvátalová1 Martin Malimánek 2 Abstrakt. Modelování a digitalizace dat jsou významnými nástroji pro činnost managementu organizací. Fakulta podnikatelská Vysokého učení technického v Brně podporuje realizaci projektu (GAČR403) zabývajícího se životním prostředím i spolupráci fakulty s organizacemi z praxe. V příspěvku je prezentována možnost kvantitativního modelování časového vývoje veličin systémem Maple a pouze okrajově je zařazena ukázka digitalizace dat využitím systému JanMap, obojí pro oblast myslivosti pro odbor životního prostředí správního celku. Oba přístupy nabízejí bázi pro analýzy a prognózy vývoje daných i souvisejících ukazatelů. Klíčová slova: digitalizace; Maple; modelování; životní prostředí. Klasifikace JEL: C69, Q56

1 Úvod Celé spektrum aktivit současné společnosti je ovlivněno bouřlivým vývojem i uživatelskými aplikacemi prostředků komunikačních a informačních technologií (ICT). Udržitelnost vývoje na naší planetě je založena na harmonii v oblasti ekonomické, environmentální, sociální, ale i správy a řízení. V době turbulentního vývoje, zejména za celosvětové krize, na všech úrovních řízení je třeba umět rychle se orientovat v množství informací, obratně a včasně komunikovat, operativně zasahovat měnit investiční programy, využívat nejrůznějších úsporných opatření k rozhodování, tvořit krizové scénáře apod. Takové kroky jsou logicky tím více erudované, čím více jsou učiněny na bázi odborných podkladů a odbornými metodami. Jedním z klíčových programových pilířů Fakulty podnikatelské Vysokého učení technického v Brně (FP VUT) je propojení teorie a praxe v nejrůznějších oblastech - v environmentu, v ekonomickém a finančním prostředí, v sociální a právní oblasti tržního hospodářství, ve státní správě i na poli manažerské informatiky. Příkladem toho jsou organizované semináře s odborníky z praxe jak pro učitele, tak pro studenty, dále úspěšně obhájené závěrečné práce, které jsou cílené praxi, a podpora vědecko-výzkumné činnosti a realizaci projektů. 1

2

RNDr. Zuzana Chvátalová, PhD., FBM BUT, Czech Republic, 6123 00 Brno, Kolejní 4, [email protected] Bc. Martin Malimánek, FBM BUT, Czech Republic, 6123 00 Brno, Kolejní 4, [email protected] 63

Počítačový software Maple je významným nástrojem pro konstrukci metod, číselné, grafické i statistické vyhodnocování a modelování indikátorů, jevů i závislostí ekonomického, environmentálního, sociálního i správního charakteru. Maple je proto využíván při řešení zmíněného projektu GAČR 403 (reg. č. P403/11/2085) na FP VUT, ale i ve výuce v různých studijních programech. Managementy správních celků a jejich aktivity výrazně participují na konáních jak nadřazených orgánů státní správy, tak přímo ovlivňují činnosti a život řadových občanů. Využívání prostředků ICT v současnosti je tedy pro ně neodmyslitelné. Je vhodné nejen rozumně podporovat počítačovou gramotnost populace, ale i využívat příležitosti k nasazování ICT i potenciálu odborníků schopných tvořit a modifikovat software pro řešení konkrétních problémů daného regionu - z důvodu ušetření finančních prostředků, pro hledání moderních cest k potřebným informacím v elektronické formě aj.

2 Využití ICT v odborech pro životní prostředí Na úrovni správních celků tak roste potřeba komplexně a přehledně digitalizovat užitečné informace, mapovat výskyt určitých jevů a ukazatelů, statisticky je vyhodnocovat, příp. vizualizovat, získané výsledky pak zpřístupňovat i reportovat. Je to především z důvodu dobrého vlastního hospodaření, efektivního využívání veřejných prostředků, snahy zvyšovat konkurenceschopnost regionu i informovanost občanů. Tak například z důvodu budoucího vývoje je třeba formulovat prognózy a vydávat následná opatření, ale jde i o to, aby celospolečenské efekty vynaložených prostředků do nejrůznějších aktivit, resp. projektů regionů byly maximálně využity. Je snaha, aby klíčová, základní i rozšiřující fakta vesměs interdisciplinárního profilu kvantitativního i kvalitativního charakteru byla čitelná, přehledná. Následné postupy vrcholového managementu pro řízení i kontrolu organizace pak aby vycházely z podloženého teoreticko-metodologického podkladu a mohly řešit širokospektré problémy směřujících k optimalizaci, regulacím, vhodnější alokaci aj. S využitím vhodných prostředků ICT v odborech pro životní prostředí hrají významnou úlohu konstrukce modelů reálných jevů, digitalizace informací i jejich elektronický přenos a přístup k nim. Níže bude ve zkratce uveden příklad postupu pro možnost konstrukce modelů a (pouze okrajově) zmíněna digitalizace dat pro oblast myslivosti jistého správního obvodu. A to v korespondenci se zpracováním problematiky z tematického okruhu Informatika pro životní prostředí v rámci řešení závěrečné práce (1) na FP VUT, což lze ve své základní myšlence využít jako podklad pro částečné vytvoření metodiky při modelování časového vývoje ukazatelů i digitalizace dat obecně.

3 Digitalizace Digitalizace map území poskytne například lokalizaci mysliveckých zařízení, honiteb, vymezení územních polygonů, linií aj. Umožní s údaji operativně nakládat, aktualizovat, modifikovat a využívat je pro nejrůznější účely. Existencí takových digitálních map a modelů je podpořena práce nejen kontrolních, ale i jiných souvisejících orgánů a organizací, investorů apod. V současnosti, zejména v období ekonomické krize, je přínosným potenciálem organizací partnerství s odborníky, kteří jsou schopni vynaložit vlastní úsilí pro uspoření finančních prostředků. Příkladem toho je navržený postup autora práce3 (1) v systému JanMap skládáním vrstev 3

Práce byla vybrána do soutěže závěrečných prací s tématikou životního prostředí a ekologie pořádané Jihomoravským krajem a jeho školským zařízením Lipka za spolupráce ekologického institutu Veronica. 64

v příslušném pořadí a využitím celé řady ICT aplikací. Jde o postup pro digitalizaci map území určené oblasti myslivosti určitého správního obvodu. Z důvodu rozsahu příspěvku a potažmo udržení autorství uvedeme pouze ukázky vybraných finálních výstupů. Pro digitalizaci byla užitečnými nástroji snadno dostupnými, přitom komerčně nenáročnými zvažována a využívána celá řada ICT aplikací. Jmenujme vybrané z nich: Geografický informační systém (Geographic Information System, GIS), Webová mapová služba (Web Map Service, WMS) jako standard vyvinutý a rozšiřovaný pomocí Open Geospatial Consortium (OGC), Globální poziční systém (Global Positioning System, GPS). Spojení technologií GPS a digitální mapy vytváří pružný a výkonný navigační systém. Janitor je systém určený k získávání, organizaci, správě, analýze a syntéze dat. JanMap lze chápat jako systém pro práci s prostorovými daty (viz obrázek č.1). ArcReader je aplikace pro nekomerční využití. Je volně stažitelná, umožňuje prohlížení a tisk map a mapových podkladů ve formátu PMF4. (1), (2), (3)

Obrázek č. 1: Ukázka digitální katastrální mapy vytvořené v JanMap v měřítku 1:1 132 (budova FP VUT a přilehlých pozemků)

Zdroj: (1) Ukázka finální prezentace5 digitalizovaných mysliveckých zařízení, polygonu a linií (tedy zobrazení všech vytvořených mapových vrstev ve správném pořadí) finančně nenákladným postupem tak, jak je zkonstruováno v (1), je uvedena na obrázku č. 2.

Obrázek č. 2: Ukázka digitalizace mysliveckých zařízení, polygonů a linií

Zdroj: Vlastní úprava v korespondenci s (1)

4

PMF (Published Map Format) – publikovatelný mapový formát Je vybrána pouze malá výseč z celkového správního obvodu, a to s neaktuálním reálným stavem z důvodu nežádoucího zveřejnění. 5

65

4 Modelování v Maple Významnou oporou pro udržitelnost vývoje životního prostředí a jeho ochranu je kvantitativní (matematické) modelování reálných jevů a závislostí různých ukazatelů z údajů poskytnutých v čase (časové řady). Takový model, který není nutně příliš složitý, je dostupnými prostředky zpracovatelný a dostatečně objektivní, může pak sloužit k řadě užitečných kroků při orientaci, rozhodování i řízení organizace i nematematiky. Stačí zvládnout a pochopit uživatelsky odbornou interpretaci jeho podob. Z oblasti myslivosti uveďme například modelování časového trendu vývoje konstruovaného z okamžitých hodnot kmenového stavu zvěře v honitbách, jejího odstřelu a úhynu. Přitom pravidla zachycování údajů se řídí interními vyhláškami, které v tomto příspěvku z důvodu rozsahu neuvádíme. Bez existence takových modelů ve většině případů je nutné se spolehnout na korektnost interpretace údajů v psané formě, které jsou však většinou málo přehledné a komplikovaně použitelné. Jde o materiály sestavené z hlášení (roční výkazy) podané uživatelem honitby a mysliveckým hospodářem. (Každoroční informace, např. o rozmístění mysliveckých zařízení, o kmenovém stavu jednotlivých druhů zvěře v honitbě včetně úhynů a odstřelů, pak vycházejí z těchto rámcových často nevizualizovaných shrnujících výkazů.) (3) Analýza vhodného modelu je aktuální i pro pomoc investorům, kteří chtějí realizovat projekty v různých regionech České republiky nebo správcům stávajících objektů, kteří chtějí učinit další rozhodnutí. Pro modelování využijeme vizualizační a statistické prostředky systému Maple a skutečné datové podklady uvedené v (1). Budou uvedeny vybrané možnosti konstrukcí interaktivních (snadno i pro nematematika či neinformatika dosažitelných a modifikovatelných) modelů, časového lineárního trendu kmenového stavu zvěře v honitbách, trendů odstřelu i úhynu zvěře tak, aby bylo možné jejich srovnání ať už v rámci jednoho druhu zvěře nebo různých druhů zvěře. Analýza horizontálního vývoje daného jevu v čase pak spolu s vertikální analýzou může přispět ke kvalitativním i kvantitativním rozhodnutím a následným opatřením.

5

Maple

Počítačový systém Maple, jehož aktuální šestnáctá verze byla spuštěna v březnu 2012, je schopen pracovat v režimu symbolických i numerických výpočtů. Jeho ovládání klikacím kalkulem a bohatými paletami nástrojů je vstřícné vůči logickému vedení řešení problémů, přirozenému matematickému zápisu i intuitivnímu přístupu k obsluze systému založenému především na interaktivitě. Je vybaven stále zdokonalovanými prostředky pro grafickou 2D i 3D vizualizaci, animaci i simulaci jevů (včetně jejich prezentace) nejen v matematických disciplínách, ale i v přírodovědných, technických a ekonomických oborech. Disponuje i velmi dobře propracovanou statistickou knihovnou s řadou předdefinovaných funkcí a procedur vhodných pro aplikace v praxi. Proto uživatelská obliba systému stoupá. V současnosti vývoj Maple vede kanadská společnost Maplesoft Inc. (dostupný na http://www.maplesoft.cz), která podporuje aktivity jeho uživatelů v celosvětovém měřítku. V České republice podporuje jeho uživatele Klub českých uživatelů Maple (Czech Maple User Group, dostupný na http://www.maplesoft.cz) řadou aktivit a produktů v českém jazyce. (3)

66

6 Modelování vývoje kmenového stavu, odstřelu a úhynu vybraných druhů zvěře (bažant a srnčí zvěř) v daném obvodu – postupné návodné kroky v Maple (v souladu s (1)) - Otevření příslušných knihoven; načtení vstupních dat z výkazů (jednotlivé roky; příslušné hodnoty pro kmenový stav, odstřel a úhyn zvěře sestavených dle zvyklostí při zjišťování sledovaných hodnot), vytvoření příslušných vektorů pro jejich další zpracování a pojmenování odpovídajících grafů pro finální vizualizaci: > > > > > > > >

> > > - Užití zabudovaných prostředků pro regresi v Maple (pro modelování příslušných lineárních trendů): > > > > - Odezvou systému: Získaný předpis (1) lineárního trendu kmenového stavu bažanta v daných rocích s možností předdefinování přesnosti koeficientů v (1), níže dtto předpisy i pro odstřel (2) a úhyn (3): (1)

> > > (2) 67

> > > t

(3)

- Vhodnost získaných statistických modelů a různé charakteristiky regrese lze v Maple diagnostikovat testy zahrnutými v níže uvedených příkazech (z důvodu rozsahu příspěvku zde ani níže neuvádíme): > > - Souhrnná finální vizualizace všech šesti grafů - skutečných stavů (spojnicový graf) a trendů (přímka) kmenového stavu (v grafu nejvýše), odstřelu (v grafu uprostřed) a úhynu (v grafu nejníže) bažanta uvádí obrázek č.3. Pozn. V Maple lze interaktivně využitím pravého tlačítka myši a palety nástrojů, případně ikonami v liště aktualizovat vlastnosti výstupů (barvu6 a tloušťka křivek, popisky aj.):

Obrázek č. 3: Kmenový stav, odstřel a úhyn – bažant (spojnicový graf, lineární trend)

Zdroj: Vlastní zpracování v korespondenci se zdrojem hodnot v (1)

- Jiný způsob vizualizace (obrázek č.4): trendy a bodové grafy skutečných diskrétních hodnot z výkazů (přepis příkazů stručně – nejprve pro sčítání, tj. kmenový stav, pak odstřel, nakonec úhyn téže zvěře):

6

Z důvodu potřeby černobílého zobrazení zde není prezentováno. 68

Obrázek č. 4: Kmenový stav, odstřel a úhyn – bažant (bodový graf, lineární trend)

Zdroj: Vlastní zpracování v korespondenci se zdrojem hodnot v (1) Jak bylo řečeno výše, kontinuální srovnání vývojů pro různé druhy zvěře může managementu podat či navést jej k odpovědím na řadu otázek kvantitativního i kvalitativního charakteru. Tedy analogickými kroky jako v případě bažanta níže modelujme trendy týchž vývojů například pro srnčí zvěř. Příslušné předpisy lineárních trendů označme čísly (4) pro kmenový stav, (5) pro odstřel a (6) pro úhyn, to následně vizualizujme v jediném obrázku č.5 a srovnejme (popisy již jen stručně): > Sčítání (kmenový stav) – srnčí zvěř: > > > t

(4)

Odstřel – srnčí zvěř: > > > t 69

(5)

Úhyn – srnčí zvěř: > > >

Vizualizace (viz obrázek č. 5) – sčítání, tj. kmenový stav (nejvýše v grafu), odstřel (uprostřed v grafu), úhyn (nejníže v grafu) : >

>

Obrázek č. 5: Kmenový stav, odstřel a úhyn – srnčí zvěř (spojnicový graf, lineární trend)

Zdroj: Vlastní zpracování v korespondenci se zdrojem hodnot v (1)

Následně tedy srovnejme7 na obrázku č. 6 lineární trendy kmenového stavu (nejvýše v grafu), odstřelu (uprostřed v grafu) a úhynu (nejníže v grafu) bažanta (plně) a srnčí zvěře (přerušovaně):

7

V dokumentech systému Maple je rozlišeno barvami. Zde opět nutno dodržet černobílý formát. 70

Obrázek č. 6: Srovnání trendů pro kmenový stav, odstřel a úhyn – bažant a srnčí zvěř

Zdroj: Vlastní zpracování v korespondenci se zdrojem hodnot v (1) Z vizuálního vyhodnocení v čase je evidentní zvyšující se trend vývoje kmenového stavu srnčí zvěře, je větší než u bažantů (přímka má větší sklon). U bažantů jde o mírně rostoucí trend. Lze usoudit, že se v těchto oblastech srnčí zvěři daří dobře. Důvody mohou být v příznivém vývoji podmínek životního prostředí či v legislativních opatřeních. U bažantů se nabízí otázka, do jaké míry mírný růst je důsledkem zvýšení kvality života bažantů ve volné přírodě (zlepšení určitých podmínek životního prostředí) nebo umělého chovu v bažantnicích. Obdobné úvahy lze vést pro odstřel i úhyn pokles versus růst). Klesající trend úbytku zvěře je nutno také konzultovat například s policií České republiky (pytláctví, střety s dopravními prostředky), zvažovat zachování remízků, přikrmování, zaměřit se na migraci a hnízdění, korigovat odlov apod. (Podrobněji viz (1).)

7 Shrnutí Vizuální vyhodnocení kvantitativních modelů je vhodnou bází pro smysluplné závěry v korespondenci s reálným děním. Například, roste-li úbytek drobné zvěře při zvyšování stavu vysoké zvěře (bez jiných výrazných zásahů z vnějšku), lze to zvažovat i jako důsledek potravinového řetězce. Aby nedošlo k dalšímu nežádoucímu vývoji, je nutno, aby management odboru životního prostředí objektivizoval kvantitativní výstupy spolu s vertikální analýzou vnějších a vnitřních vlivů. A pak vynesl následné opravné návrhy pro řešení situace. Digitalizací mapových podkladů mysliveckých zařízení (lze s přesností na jednotky metrů) je dosaženo důslednější kontroly oproti papírově podaným výkazům.

Poděkování Vznik tohoto příspěvku byl podpořen Grantovou agenturou České republiky MŠMT v rámci výzkumného projektu: Konstrukce metod pro vícefaktorové měření komplexní podnikové výkonnosti ve vybraném odvětví pod registračním číslem P403/11/2085

Odkazy 1. Malimánek, M. (2011) Informatika v životním prostředí Myslivecká zařízení v geografickém informačním systému pro státní správu. Bakalářská práce. Brno: FP VUT v Brně, 2011. Vedoucí bakalářské práce RNDr. Zuzana Chvátalová, Ph.D. 71

2. CENIA LabGIS. JANITOR. [online] 2005, [cit. 2011-1-4]. Dostupný http://janitor.cenia.cz/www/j2_html.php?id=2&lang=cze&idmn=24

z

WWW:

3. Chvátalová, Z. - Malimánek, M. - Chvátal, J. Informatika pro myslivecká zařízení užitím systémů JanMap a Maple. V: Hřebíček, J. – Ministr, J. – Pitner, T. (vyd.) Sborník příspěvků 8. letní školy aplikované informatiky. Vydáno: MU, Brno, s. 73-90, 2011.

72

Databáze OECD/EEA ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí: Poplatky a daně Pavla Kačmárová1 Kateřina Kaprová 2 Abstrakt: Databáze OECD/EEA ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí je spravována OECD a EEA prostřednictvím webové aplikace, jejíž výstupy jsou veřejně přístupné. Jejím hlavním účelem je shromáždit komplexní data z oblasti ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí v členění na ekologické daně, poplatky ochrany životního prostředí, podpory ochrany životního prostředí, dobrovolné nástroje v oblasti ochrany životního prostředí a depozitně refundační systémy. Z důvodu využitelnosti dat se v tomto příspěvku zaměříme pouze na oblast ekologických daní a poplatků ochrany životního prostředí, jelikož se domníváme, že právě u nich může databáze sloužit jako vhodný zdroj prvotních informací o aplikaci těchto nástrojů v zemích OECD, a to zejména pro akademickou sféru a veřejnou správu. Cílem práce je ve stručnosti představit databázi OECD/EEA a z metodologického pohledu vyhodnotit data, která do ní vstupují za ČR – se zaměřením na poplatky ochrany životního prostředí a ekologické daně. Klíčová slova: Ekologické daně; ekologická daňová reforma; poplatky ochrany životního prostředí; politika ochrany životního prostředí Klasifikace JEL: Q50, Q51, Q58

1

Úvod

CENIA, česká informační agentura životního prostředí, spravuje Databázi OECD/EEA (OECD/EEA database used for environmental and natural resources management, dále jen „databáze“). Cílem databáze shromáždit informace o ekonomických nástrojích ochrany životního prostředí. Jedná se o oblast poplatků ochrany životního prostředí, ekologických daní, podpor ochrany životního prostředí a v neposlední řadě dobrovolných nástrojů ochrany životního prostředí a depozitně refundačních systémů. V této databázi jsou k dohledání informace o ekonomických nástrojích ochrany životního 1 2

Ing., Pavla, Kačmárová, Luční 849, 36301 Ostrov, [email protected] Ing., Kateřina, Kaprová, Koleč 26, 273 29 Koleč, [email protected] 73

prostředí všech členských zemí OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, dále jen OECD) a její spravování administrativně zajišťuje OECD a EEA (Evropská agentura pro životní prostředí). Účelem databáze je poskytovat aktuální přehled o skladbě nástrojů uplatňovaných v politice životního prostředí v jednotlivých zemích OECD. Cílem tohoto příspěvku je ve stručnosti představit databázi OECD/EEA a z metodologického pohledu vyhodnotit data, která do ní vstupují za ČR. Tento text je primárně zaměřen na ekonomické nástroje negativní stimulace znečišťovatele – tj. poplatky ochrany životního prostředí a ekologické daně. Důvodem je, že do budoucna lze očekávat snižující významnosti podpor ochrany životního prostředí v nástrojovém mixu politiky životního prostředí, přičemž se předpokládá odklon od podpor ve formě dotací k bezúročným půjčkám). Dobrovolné nástroje ochrany životního prostředí nejsou v tomto článku hodnoceny především z toho důvodu, že nejsou některými členskými zeměmi OECD považovány za ekonomické nástroje v pravém slova smyslu, proto v databázi informace o jejich uplatňování v jednotlivých zemích často nejsou dostupné vůbec, či pouze v omezené míře. Souhlasíme s názorem, že dobrovolné nástroje nepatři mezi klasické ekonomické nástroje ochrany životního prostředí, přesto jsou informace o nich za ČR v databázi dostupné. Depozitně refundační systémy nejsou pro oblast ČR příliš obvyklé. Příspěvek je rozdělen do dvou částí. V první části je představena databáze OECD/EEA a dále je blíže specifikován konkrétní obsah v oblasti poplatků ochrany životního prostředí a ekologických daní. Na závěr první části jsou shrnuty přínosy a negativa databáze. Druhá část příspěvku je zaměřena na teoretické vyhodnocení poplatků ochrany životního prostředí a ekologických daní, které jsou v databázi evidovány za ČR, přičemž stanovujeme metodologická východiska jejich působení z mikroekonomického a makroekonomického pohledu.

2 Databáze OECD/EEA ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí Jak bylo uvedeno v úvodu tohoto příspěvku, databáze je spravována OECD, resp. EEA s cílem shromažďovat kompletní informace o ekonomických nástrojích ochrany životního prostředí v členění na poplatky ochrany životního prostředí, ekologické daně, podpory ochrany životního prostředí a dobrovolné nástroje v oblasti ochrany životního prostředí a depozitně refundační systémy. Považujeme za nutné zdůraznit skutečnost, že podle vymezení nástrojů v databázi vstupují do databáze výhradně ty nástroje, které byly zavedeny explicitně za účelem ochrany životního prostředí. To je také základem pro naplňování dat za ČR, respektive by toto mělo platit i pro obsah databáze za ostatní členské země OECD. Cílovými uživateli databáze jsou veřejná správa, akademická obec, neziskový sektor a veřejnost. Nyní se zaměříme na detailnější popis dat z oblasti poplatků ochrany životního prostředí a ekologických daní.

74

3

Poplatky ochrany životního prostředí

Z definice plynoucí ze složkových zákonů ČR vyplývá, že poplatky představují platby postihující znečišťování životního prostředí a ohrožování zdraví a životů lidí, zvířat a rostlinstva v důsledku lidské činnosti.3 Tyto jsou zaváděny s cílem motivovat původce znečištění ke snižování negativního vlivu jejich činnosti na životní prostředí. Poplatky přispívají k částečnému promítnutí negativních externalit do nákladů původců (v podrobnější vymezení na základě zakotvení v ekonomické teorii a rozdíly mezi ekologickými daněmi a poplatky ochrany životního prostředí je obsahem kapitoly č. 3). V databázi jsou za ČR evidovány všechny složkové poplatky k ochraně životního prostředí, registrační poplatek za registraci v systému sběru obalů, poplatek za vjezd motorových vozidel, dálniční známka a mýtné (v databázi prezentováno jako Taxes-Fees/Charges). OECD strukturuje ekonomické nástroje následovně (Ritschelová, 2002, 43-44): a) Poplatky za znečišťování životního prostředí: 

poplatky za znečišťování ovzduší,



poplatky za vypouštění odpadních vod,



poplatky za ukládání odpadu na skládky,



poplatky za spalování odpadu,



poplatky za hluk.

b) Poplatky za využívání přírodních zdrojů: 

Poplatky za odběr podzemních vod,



poplatky za odběry povrchových vod z vodních toků,



odvody za odnětí půdy ze zemědělského a lesního půdního fondu,



úhrady z dobývacího prostoru a z vydobytých vyhrazených nerostů



poplatky za kácení dřevin.

c) Uživatelské poplatky: 

poplatky za spotřebu látek poškozujících ozónovou vrstvu,



poplatky za užívání vybraných dusíkatých hnojiv a pesticidů.

3.1

Ekologické daně

Environmentální daně (v databázi prezentováno jako Taxes-Fees/Charges) OECD pro účely databáze definuje jako „povinné platby státu bez kompenzace protislužbou, uvalené na daňové základy považované za zvlášť relevantní ve vztahu k životnímu prostředí“. V databázi OECD se za Českou republiku vykazují následující environmentální daně: silniční daň, spotřební daně z minerálních olejů a daně z elektřiny, pevných paliv a zemního plynu. Databáze

3

Více viz platná legislativa ochrany životního prostředí, např. Zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech, Zákon č. 86/2002 Sb. o ochraně ovzduší, Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách aj. 75

v tomto ohledu obsahově souhlasí s Přehledem poplatků a daní souvisejících s ochranou životního prostředí spravovaném CENIA.4 Údaje sledované v databázi v oblasti environmentálních poplatků a daní jsou následující: 

oblast životního prostředí, ke které se poplatek vztahuje



název poplatku nebo daně



rok zavedení poplatku či daně



předmět zpoplatnění



sazba za jednotku



poplatník



frekvence plateb



výjimky



příjemce výnosu a jeho využití



správce/výběrce



právní zakotvení poplatku či daně

Jako pozitivní se jeví zejména účel existence databáze, kdy je OECD a EEA nadefinován neomezený přístup k informacím o ekonomických nástrojích ochrany životního prostředí jednotlivých členských zemí prostřednictvím webové aplikace z adresy http://www2.oecd.org/ecoinst/queries.5 Idea komplexního přehledu ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí v různých zemích je jednoznačně přínosná, přičemž z praxe vyplývá přínos především pro akademickou obec a veřejnou správu při tvorbě nových nástrojových mixů. Za problematickou lze však považovat nejednotnou definici pojmů „poplatek ochrany životního prostředí“ a „ekologická daň“, a to nejen na národních úrovních6, ale také na úrovni EU a i OECD. Dochází tak k tomu, že jsou jednotlivými státy často za poplatky ochrany životního prostředí označeny platby, úhrady, méně často také daně, jejichž primárním cílem není ochrana životního prostředí. Podle našeho názoru by v databázi měly být shromažďovány pouze ty nástroje, které jsou ze své podstaty primárně určeny na ochranu životního prostředí (viz např. definice v zákoně při jejich implementaci, či např. směřování výnosů z nich vybraných apod.). Dalším výrazným negativem je vypovídací schopnost uvedených informací. Data jsou statická a pouze informačního charakteru, není tedy možné provádět hlubší komparaci mezi jednotlivými zeměmi, na což důrazně upozorňujeme, jelikož toto je občas snahou jak členů veřejné správy, tak akademické obce. V neposlední řadě je problémem většiny zemí obsahově nedostatečná a pozdní aktualizace dat. Časové hledisko je v ČR problematické především v případě dat za výnosy 4

Přehled je dostupný na adrese (citováno 1. 3. 2012). 5

Údaje o nástrojích uplatňovaných v ČR lze zobrazit v odkazu All information on a specific scheme zhruba v polovině stránky, na nové stránce je následně nutné vybrat Českou republiku. 6 Např. lze uvést Německo, které upřednostňuje decentralizaci správy životního prostředí – ochranu životního prostředí mají ve své gesci jednotlivé spolkové země i, tím pádem dochází k roztříštění jednotlivých nástrojů na ochranu životního prostředí, které jsou v každé spolkové zemi rozdílné. Do těchto podmínek se navíc prolínají nástroje přijaté na národní úrovni, takže je nakonec velmi složité rozlišit, co je poplatek ochrany životního prostředí, a co je poplatek, který k ochraně životního prostředí pozitivně přispívá, avšak jeho primární účelem je regulace jiné oblasti, a co je ekologická daň. 76

z vybraných poplatků a daní. V případě ČR jsou tato data většinou dostupná do roku 2011 (díky zpoždění evaluace příslušných administrátorů nástroje, nejčastěji SFŽP). Toto však neplatí pro ostatní země OECD. K obsahové nedostatečnosti přispívá mj. také nastavení polí databáze, kdy je obsah omezen maximálním počtem znaků; v případě komplexnějších nástrojů tak není možné podat dostatečnou informaci o jejich účelu, funkci a zaměření. V současnosti se připravuje aktualizace systému vkládání a zobrazování dat, na němž je databáze založena. Domníváme se, že by bylo vhodné celkově usnadnit proces vkládání dat, což je v nejbližších měsících OECD/EEA plánováno. Je také nezbytné rozšířit prostor pro vkládání dat a zpřehlednit výstupy z databáze. Dále klademe důraz na aktualizaci webových odkazů a kontaktů na příslušné správce jednotlivých zemí, přičemž vycházíme z poznatku, že pro analýzu vycházející z dat jednotlivých zemí prezentovaných v databázi je nezbytné kontaktovat příslušnou zemi a vyžádat doplňující informace o nástrojích. V případě analyzování dat může být uživatelem požadováno ověření validity uvedených informací, což může být vysoce náročné především proto, že databáze nedisponuje dostatečnou možností uvádět zdroje dat. V rámci ČR jsou z tohoto důvodu zdroje dat pro roční výnosy z poplatků (analogicky platí i pro výdaje na podpory) evidovány interně na CENIA. Toto se v minulosti osvědčilo jako velmi přínosné v případech zahraničních dotazů; celý proces možnosti ověření validity dat ze strany uživatele by však byl velmi zjednodušen v případě možnosti zahrnutí odkazu na zdroje přímo v databázi.

4 Metodologická východiska ekonomických nástrojů vstupujících do databáze OECD/EEA: poplatky a daně V předchozí části příspěvku bylo představeno administrativní zajištění databáze ze strany CENIA. Dále byla upřesněna náplň a uvedeny hlavní přednosti a zápory databáze se závěrečným doporučením pro budoucí rozvoj a aktualizace databáze. Účelem druhé části analýzy dat vstupujících do databáze OECD/EEA je v prvé řadě metodologicky přiblížit, jakým způsobem a podle jakých kritérií dochází (nebo by mělo docházet) ke kategorizaci dat za oblast poplatků a daní. V následující tabulce je uveden příklad informací získaných z databáze OECD/EEA o ekologických daní ve vybraných zemích.

77

Tabulka 2 Ekologické daně členských zemí OECD

; Zdroj: KAPROVÁ et al. Environmentální poplatky a daně v České republice a ostatních zemích EU. Praha: CENIA, 2009. S. 38-231.

78

4.1.

Rozlišení ekologických daní od poplatků ochrany životního prostředí

Environmentální poplatky a daně jsou obecně platby, které znečišťovatelé platí z titulu svého negativního vlivu na životní prostředí. Jejich výše může být odvozena od objemu znečištění produkovaného znečišťovatelem (emise znečišťujících látek do ovzduší), objemu vstupů, které vstupují do výrobního procesu znečišťovatele (paliva, energie zatěžující životní prostředí), nebo podle objemu výrobků, které zatěžují životní prostředí (automobily, pesticidy aj.). V podmínkách České republiky se různí názvy jednotlivých poplatků (poplatky, odvody, úhrady, úplaty). Poplatky lze od daní teoreticky odlišit prostřednictvím vymezení následujících funkcí: a) Motivační funkce ekonomických nástrojů typu internalizace externalit Zajištění motivační funkce vychází z konceptu tzv. pigouviánské daně, který navrhl A. C. Pigou. Tento přístup spočívá v myšlence internalizace externality působené jednotlivými znečišťovateli pomocí daní. Sazba daně v tomto případě musí odpovídat škodě na jednotku znečištění působené externím subjektům (společenské škodě) v úrovni společensky optimálního stupně znečišťování životní prostředí daným znečišťovatelem. b) Fiskální funkce ekonomických nástrojů typu internalizace externalit Fiskální funkce znamená v praxi schopnost nástroje generovat finanční zdroje daného veřejného rozpočtu. Tato funkce představuje nepřímé snížení zátěže životního prostředí, kdy se samotného snížení zátěže zpoplatněný subjekt neúčastní přímo (tj. nerealizuje jej sám). Čím nižší jsou náklady na zamezení, tím pružněji budou znečišťovatelé na daň reagovat snížením znečištění a výnos daně se bude snižovat. V praxi proto návrhy na zdanění/zpoplatnění činností, výrobků atp. směřují spíše k těm předmětům zdanění, u kterých je jisté, že výnos daně bude relativně stabilní (alespoň v krátkém či středně dlouhém časovém období). Další významnou skutečností, kterou je třeba při úvahách o zavádění daně nebo poplatku či úpravách sazeb zkoumat, je, kdo ponese tzv. daňové břemeno - tj. na které skupiny subjektů tato platba dopadne. Pro praktické úvahy je rovněž z fiskálního hlediska na úrovni veřejných rozpočtů významná výše administrativních nákladů na zavedení a fungování daného systému daně či poplatku, která bývá nezanedbatelná, a jeho vazby na celý systém daní a veřejných financí vůbec. c) Rozdíly ve funkcích poplatků a daní Převažující funkcí daně je příjem plynoucí z daně do státního rozpočtu, prvotní funkce daně je tedy funkce fiskální. Oproti tomu hlavní funkcí poplatků je motivovat znečišťovatele k určitému (environmentálně příznivějšímu) chování. U většiny poplatků je jejich výnos směřován do mimorozpočtových fondů (na centrální úrovni např. Státní fond životního prostředí ČR), ze kterého jsou pak financovány projekty na ochranu životního prostředí. Výnos z daně plynoucí do státního rozpočtu (či rozpočtu kraje, obce) naopak nemusí být vůbec na ochranu životního prostředí využit (Jílková, 2006). Pro úplnost doplňujeme, že podle Jílkové (2006) můžeme environmentální platby rozčlenit do několika skupin:

79

a)

zvláštní poplatky7

b)

správní a uživatelské poplatky8

c)

úhrady (příspěvky, odvody)9

d)

daně

Rozdíly mezi jednotlivými skupinami poplatků jsou však v praxi neostré a často je diskutabilní, do které skupiny konkrétní poplatek zařadit. Z předchozího textu můžeme shrnout, že v praxi byly většinou všechny v současnosti fungující platby za znečišťování životního prostředí a využívání přírodních zdrojů zavedeny bez jasné definice jejich funkce či účelu. ¨

4.2 Diskuze o postupujícím přechodu od poplatků ochrany životního prostředí k ekologickým daním Ekologická daňová reforma, na rozdíl od zavádění ekologických daní, představuje specifický nástrojový mix. Spočívá ve vyšším zdanění přírodních statků a současně snížení zdanění lidské práce tak, aby se celková míra zdanění nezvýšila. Jejím cílem je stimulovat šetrnější zacházení se životním prostředím a zároveň vést ke snížení nezaměstnanosti (Svátková 2009; Ščasný, Brůha 2007; Zimmermannová 2008; Pur 2007 ad.). Ačkoliv oficiálně byly ekologické daně do politiky ochrany životního prostředí ČR zavedeny do praxe až v roce 2007 (resp. s účinností od 1. 1. 2008), lze vysledovat některá důležitá rozhodnutí, která se nepřímo snažila o zavedení ekologických daní již od druhé poloviny devadesátých let 20. století (Šauer et al. 2007). Z tohoto vyvozujeme, že snaha o přechod od poplatků k daním byla zaznamenána již v druhé polovině 90. let 20. století, legislativně je však tento cíl zakotven až v druhé fázi ekologické reformy, která je v současné době naplňována. Naším doporučením v rámci diskuze přechodu od poplatků k daním je zajištění vazby k ochraně životního prostředí. Je žádoucí, aby příjmy z vybraných daní nadále směřovaly do oblasti ochrany životního prostředí a byly tak účelově vázány, stejně jako jsou dosud poplatky k ochraně životního prostředí. Výrazným kladem ekologických daní je naopak snížení administrativní náročnosti, jelikož

7

Zvláštní poplatky jsou povinné platby bez nároku na ekvivalentní protislužbu. Vlastně tak naplňují určité znaky daně (viz výše), avšak na rozdíl od daní je zdůrazňována jejich motivační funkce a navíc jsou tyto platby směřovány do mimorozpočtových fondů. 8 Správní a uživatelské poplatky jsou poskytovány za určité plnění ze strany orgánů státu. Za zaplacený poplatek znečišťovatel čerpá určitou službu, například nakládání s komunálním odpadem či odpadními vodami). Platba je odváděna ve výši, která postačuje k částečnému či úplnému krytí nákladů poskytované služby. Hlavním důvodem zavedení této platby je podle Jílkové (2006) právě uhrazení nákladů na poskytování služby. Kromě toho však má poplatek také určitou motivační funkci. 9 Úhrady, příspěvky či odvody na rozdíl od správních a uživatelských poplatků nejsou placeny přímo „za protislužbu“, ale mají obecně krýt náklady veřejných zařízení. Předmětem poplatku je možnost subjektu-plátce tato zařízení a jejich služby využívat. Přitom však nezáleží na tom, zda je doopravdy využívá či nikoliv. Mezi tyto platby lze zařadit odvod na jaderný účet.

80

výběr daní je nákladově efektivnější než výběr poplatků (více viz např. CENIA, 2010, 2b) Posouzení efektivnosti správy poplatků; Jílková et al., 2006; Jílková et al., 2008 aj.). Přes neefektivnost vyvolanou výběrem poplatků k ochraně životního prostředí nedoporučujeme naprostý odklon od poplatků k ochraně životního prostředí a přechod na ekologické daně, který má začít s druhou fází ekologické daňové reformy. Jako nejefektivnější řešení se jeví možnost využití revolvingového fondu Ministerstva životního prostředí, v rámci které bude poskytována finanční pomoc formou půjčky nebo grantu (tj. formou nenávratné podpory), kdy by příjmy z poplatků na ochranu životního prostředí byly rovnou přerozdělovány zájemcům o nenávratné půjčky.

5

Shrnutí

Databáze OECD/EEA představuje v ideálním případě plnohodnotný a komplexní zdroj informací o ekonomických nástrojích ochrany životního prostředí využívaných členskými zeměmi OECD v aktuálním roce. Jednotlivé země disponují administrátory databáze, kteří mají primární zodpovědnost za aktuálnost a správnost dat v databázi. Data za ČR spravuje CENIA. Při aktualizaci a správě databáze za jednotlivé členské země je nutné vycházet z několika pravidelně. Pokud by toto bylo naplněno, byla by databáze vhodným doplňkem k tvorbě národních politik ochrany životního prostředí, kdy by sloužila především jako doplňující zdroj informací o nástrojích ochrany životního prostředí, jež využívají ostatní členské země OECD. Pro účely ČR by byla například využitelná ve fázi implementace cílů stanovených ekologickou daňovou reformou. Problémem však stále zůstává nejednotnost dat uvedených za jednotlivé země, a to hlavně v oblastech ekologických daní a poplatků ochrany životního prostředí. Dalším zásadním problémem je nejasná definice účelu nástrojů ve většině případů vedoucí k různícímu se typovému obsahu dat za jednotlivé země a v neposlední řadě nekomplexnost dat způsobená pozdní a obsahově neúplnou aktualizací dat. Při praktickém využívání databáze je navíc nutné zdůraznit skutečnost, že data vstupující do databáze nemohou sloužit ke komparaci politik životního prostředí aplikovaných v jednotlivých zemích, jelikož se týkají pouze jejích dílčích nástrojů bez vazby na komplexní stav politiky ochrany životního prostředí vybrané země jako celku. Cílem práce bylo ve stručnosti představit databázi OECD/EEA a z metodologického pohledu vyhodnotit data, která do ní vstupují za ČR – se zaměřením na poplatky ochrany životního prostředí a ekologické daně. Závěry prezentované v našem příspěvku vycházejí ze zkušenosti autorek s administrací databáze. Do budoucna doporučujeme jednoznačně nadále pokračovat ve správě databáze OECD/EEA, avšak zajistit, aby se jednotlivé země více zaměřily na respektování podmínek administrace stanovených v tomto textu. V případě, že by takto postupovaly i ostatní členské země OECD, navrhujeme také praktické využívání databáze při tvorbě národní politiky ochrany životního prostředí.

81

Zdroje CENIA. Přehled poplatků a daní v ČR souvisejících s ochranou životního prostředí [online]. CENIA: Praha, 2012 [cit. 201-03-01]. Dostupné z WWW: < http://www.cenia.cz/web/www/webpub2.nsf/$pid/CENMSFV3DEIF/$FILE/poplatky_dane_CR_web_akt_2011.pdf >. JÍLKOVÁ, J. et al. Poplatky k ochraně životního prostředí a jejich efektivnost. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. JÍLKOVÁ, J. et al. Analýza efektivnosti ekonomických nástrojů, Studie pro Ministerstvo životního prostředí ČR. Praha: IEEP, 2008. KAPROVÁ, K. et al. Environmentální poplatky a daně v České republice a ostatních zemích EU. Praha: CENIA, 2009. PUR, L. Analýza dopadů návrhu první fáze koncepce ekologické daňové reformy. Závěrečná zpráva projektu. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2007. RITSCHELOVÁ, I. et al. Úvod do ekonomiky životního prostředí. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, 2002. SVÁTKOVÁ, S. Spotřební a ekologické daně v České republice. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009. ŠAUER, P. Kapitoly z environmentální ekonomie a politiky i pro neekonomy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky životního prostředí, 2007. ŠČASNÝ, M. – BRŮHA J. Predikce sociálních a ekonomických dopadů návrhu první fáze ekologické daňové reformy České republiky. Praha: Centrum pro otázky životního prostředí, 2007. CENIA. Závěrečná zpráva VaV SP/4i1/169/08 „Vytvoření podmínek pro efektivnější využívání ekonomických nástrojů“. Praha: CENIA, 2010. ZIMMERMANOVÁ, J. Dopady zdanění elektřiny, zemního plynu a pevných paliv na odvětví výroby a spotřeby v České republice. Praha: Katedra ekonomiky životního prostředí, VŠE Praha, 2008.

82

Sekvestrácia uhlíka v poľnohospodárskych pôdach a plodinách ako oceňovaná ekosystémová služba v systéme obchodovania s emisnými kvótami Radoslava Kanianska1 Abstrakt. Zmiernenie klimatickej zmeny je zamerané na redukciu emisií skleníkových plynov. Do praxe boli zavedené rôzne technologické a ekonomické metódy vrátane obchodovania s emisiami zamerané na znižovanie týchto emisií. V poslednom období sa väčšia pozornosť sústreďuje na sekvestráciu uhlíka v poľnohospodárskej pôde a plodinách, ktoré disponujú veľkým potenciálom sekvestrovať uhlík. Okrem technologických postupov obrábania pôdy sú do praxe navrhované ekonomické stimuly zohľadňujúce sekvestrovanie uhlíka ako ekosystémovú službu a jej možné pretavenie do systému obchodovania s emisnými kvótami. Kľúčové slová: sekvestrácia uhlíka v poľnohospodárskych pôdach a plodinách; emisie skleníkových plynov; obchodovanie s emisnými kvótami; ekosystémové služby. Klasifikácia JEL: D18, E14

1 Úvod Koncentrácia CO2 v atmosfére sa stále zvyšuje. K nárastu týchto emisií prispievajú aj ľudské aktivity, najmä spaľovanie fosílnych palív, biomasy, odlesňovanie či obrábanie pôdy. Zvyšujúce sa energetické a potravinové nároky rastúcej populácie takto významne zasahujú do kolobehu uhlíka a prispievajú ku globálnemu otepľovaniu. So snahou riešiť tento problém bol na konferencii OSN o životnom prostredí a rozvoji v Riu de Janeiro v roku 1992 prijatý Rámcový dohovor o zmene klímy. Neskôr v roku 1997 bol podpísaný Kjótsky protokol k Dohovoru, s cieľom znížiť alebo aspoň stabilizovať koncentráciu skleníkových plynov. Pre Európsku úniu a Slovensko predstavuje záväzok v rámci Kjótskeho protokolu znížiť emisie skleníkových plynov o 8 % v porovnaní so základným rokom 1990 a následne udržať túto úroveň do roku 2012, čo sa Slovensku úspešne darí plniť. Pozitívnu úlohu v bilancii skleníkových plynov zohráva sektor pôdohospodárstva, poľnohospodárstvo a lesné hospodárstvo, prirodzenou terestriálnou sekvestráciou CO2. Táto je posudzovaná zo strany vedeckej obce ako vhodné riešenie nielen pri zmierňovaní dôsledkov 1

Ing. Radoslava Kanianska, PhD., Katedra životného prostredia Fakulty prírodných vied Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, Tajovského 40, 974 01 Banská Bystrica, Slovensko, [email protected] 83

klimatickej zmeny ale aj pre zvyšovanie pôdnej úrodnosti (Smith a kol., 2007). Zároveň je to ekonomicky efektívny spôsob s ďalšími vedľajšími benefitmi (Lal, 2008, 2010). Alternatívne môžu byť do systému obchodovania s emisnými kvótami zahrnuté uhlíkové kredity za znižovanie emisií skleníkových plynov sekvestráciou, s ktorými budú môcť obchodovať farmári. Príspevok predstavuje súčasnú situáciu a prístupy v riešení problematiky klimatickej zmeny na Slovensku, ktorá je v súlade s postupmi na úrovni EÚ. Zároveň poukazuje na nové perspektívne prístupy diskutované na medzinárodnej úrovni súvisiace so sekvestráciou uhlíka v pôde a poľnohospodárskych plodinách a ich možnou integráciou do mechanizmu obchodovania s emisnými kvótami.

2 Súčasná situácia v emisiách skleníkových plynov na Slovensku Celkové emisie skleníkových plynov v roku 2009 reprezentovali na Slovensku 43,4 Tg (bez započítania sektora LULUCF), z toho emisie CO2 tvorili 35,1 Tg. To predstavovalo v prípade celkových emisií skleníkových plynov redukciu o 41,4 % v porovnaní s referenčným rokom 1990, v prípade emisií CO2 išlo o zníženie o 44,1 %. V porovnaní s predchádzajúcim inventúrnym rokom 2008 skleníkové plyny klesli o 9,9 %, emisie CO2 o 10,3 %. Počas hodnoteného obdobia rokov 1990-2009 celkové emisie skleníkových plynov ani v jednom roku neprekročili základný rok (SAŽP, 2011). Navyše, Slovensko vykazovalo najvýraznejší percentuálny pokles v emisiách skleníkových plynov v porovnaní so susednými krajinami (tab. 1).

Tabuľka 3 Percentuálne zmeny emisií skleníkových plynov k východiskovému roku 1990 (východiskový rok = 100 %) – medzinárodné porovnanie 1990 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 Česká republika

100

72

75

77

74

74

74

74

75

75

72

68

Maďarsko

100

81

79

81

79

82

81

82

80

78

75

69

Poľsko

100

89

86

85

82

85

85

86

89

88

87

83

Rakúsko

100

103

103

108

110

118

116

119

115

112

111

102

Slovensko

100

68

66

68

67

69

68

68

67

65

65

59

Zdroj: EUROSTAT, Spracoval: SAŽP, 2011

3 Obchodovanie s emisnými kvótami v Európskej únii a na Slovensku V záujme splnenia cieľa Kjótskeho protokolu prijala EÚ v roku 2003 smernicu 2003/87/ES o vytvorení systému obchodovania s emisnými kvótami skleníkových plynov v spoločenstve, čím vznikla Európska schému obchodovania s emisnými kvótami (EU ETS). Slovensko implementovalo smernicu 2003/87/ES do národnej legislatívy zákonom č. 572/2004 Z.z. o obchodovaní s emisnými kvótami. Schéma obchodovania pokrýva len jeden plyn, a to oxid uhličitý (CO2). Od roku 2013 sa Európska schéma rozšíri o ďalšie skleníkové plyny.

84

Smernica bola doplnená v roku 2004 o projektové mechanizmy Kjótskeho protokolu, v roku 2009 o činnosti leteckej dopravy. V roku 2009 bola prijatá aj smernica 2009/29/ES, ktorou sa mení a dopĺňa smernica 2003/87/ES s cieľom zlepšiť a rozšíriť schému Spoločenstva na obchodovanie s emisnými kvótami skleníkových plynov, pričom berie na vedomie Európskou radou stanovený záväzok do roku 2020 znížiť celkové množstvo emisií skleníkových plynov produkovaných v Spoločenstve aspoň o 20 % v porovnaní s úrovňami z roku 1990. Kvóty skleníkových plynov jednotlivým zdrojom emisií boli na Slovensku pridelené prostredníctvom Národných alokačných plánov (NAP I na roky 2005 – 2007, NAP II na roky 2008 – 2012). NAP II zahŕňa na Slovensku 204 prevádzkovateľov s celkovým množstvom pridelených emisných kvót (AAU - Assigned Amount Units - jednotky priznaného množstva) 162,7 mil. ton CO2 (MŽP SR, 2011). Hlavnými subjektmi v rámci obchodovania s emisiami sú Ministerstvo životného prostredia SR ako národná autorita a správca Národného registra emisných kvót SR je na základe poverenia MŽP SR Prima banka Slovensko, a.s. Prima banka Slovensko, a.s. zriaďuje v registri osobný holdingový účet prevádzkovateľa pre každú prevádzku, ktorá má povolenie na vypúšťanie emisií skleníkových plynov do ovzdušia vydané MŽP SR a ktorá má v Národnom alokačnom pláne pridelené emisné kvóty. Register nepredstavuje trh pre obchodovanie s emisnými kvótami. Register eviduje kvóty na účtoch ich vlastníkov a zaznamenáva transakcie uskutočnené medzi dvomi účastníkmi. Účastníci si realizujú prevody kvót sami prostredníctvom internetovej stránky registra. Transakcia je vždy iniciovaná predávajúcim, ktorý prevedie kvóty zo svojho účtu na účet kupujúceho. Rozlišujú sa dve skupiny účastníkov, čiže vlastníkov účtov v registri, a to povinných a dobrovoľných. Povinní účastníci sú prevádzkovatelia prevádzok, pre ktoré majú povinnosť získať povolenie emitovať skleníkové plyny do ovzdušia od Ministerstva životného prostredia SR. Prevádzkovatelia si musia pre každú takúto prevádzku povinne zriadiť holdingový účet prevádzkovateľa. Dobrovoľní účastníci sú osoby, ktoré v registri dobrovoľne zriadia osobný holdingový účet väčšinou preto, aby mohli obchodovať s kvótami. S kvótami je možné potom vykonávať domáce a medzinárodné prevody (Prima banka Slovensko, 2011). Slovenská republika sa podpisom Kjótskeho protokolu zaviazala znižovať vypúšťanie emisií skleníkových plynov do ovzdušia, ktoré v období rokov 2008 až 2012 nesmú prekročiť cca 331 mil. ton AAU. Tento limit zahŕňa všetky oblasti od priemyslu, poľnohospodárstva, energetiky až po dopravu. Pre roky 2011 a 2012 má Slovenská republika určených na predaj cca 27 mil. ton voľných emisných jednotiek AAU. Za predané emisné kvóty vyvstala na Slovensku pre tých, ktorí obchodujú s emisnými kvótami pridelenými na roky 2011 a 2012 nová daňová povinnosť v zmysle novely zákona č. 595/2003 Z.z. o dani z príjmov.

85

4 Sekvestrácia uhlíka v poľnohospodárskych pôdach a plodinách ako možná súčasť systému obchodovania s emisnými kvótami skleníkových plynov a iných trhových mechanizmov Systém obchodovania s emisnými kvótami realizovaný na Slovensku je súčasťou celkového systému, ktorý výrazne zasahuje aj do globálnej ekonomiky a javí sa ako efektívny nástroj v porovnaní s netrhovými prístupmi uplatňovanými pri regulácii emisií skleníkových plynov. S cieľom aplikovať ďalšie účinné nástroje pri znižovaní emisií skleníkových plynov sa stále viac do centra pozornosti vedcov, odborníkov a politikov dostávajú aj ďalšie komponenty uhlíkového cyklu, zvlášť sekvestrácia uhlíka, ktorá je aj na Slovensku zaujímavá najmä z pohľadu lesných a poľnohospodárskych ekosystémov. Poľnohospodárske pôdy majú na Slovensku dominantné postavenie, v relatívnom vyjadrení pokrývajú takmer 50 % z rozlohy krajiny a preto aj nové perspektívne stimuly v tejto oblasti môžu byť vítané najmä zo strany farmárov. Sekvestrácia uhlíka je jednou z mnohých ekosystémových služieb poľnohospodárskych pôd a plodín, ktorá môže byť zahrnutá do ekonomických mechanizmov orientovaných na znižovanie emisií skleníkových plynov. Ekosystémové služby vyplývajú z funkcií ekosystémov, ktoré sú definované ako kapacita ekosystémov poskytovať tovary a služby uspokojujúce potreby človeka. Ak tieto funkcie priamo ovplyvňujú ľudské zdravie alebo ekonomický blahobyt sú považované za služby (de Groot, 2010). Všeobecne možno povedať, že v krajinách s trhovou ekonomikou sú doteraz ekosystémové služby využívané prevažne bezplatne. Viacerí autori považujú (napr. Constanza a i., 1997; de Groot, 2010), krátkodobé zisky z využívania krajiny (vrátane pôdy) za nedostatočne vyvážené prostriedkami na obnovu jednotlivých zložiek prírodného prostredia. Zastaviť či zvrátiť proces degradácie ekosystémov a tak zachovať ich plnohodnotné funkcie a služby je možné len pretavením integrovaného konceptu hodnotenia ekosystémových služieb do trhových mechanizmov, ekonomického účtovníctva, plánovania, manažovania, rozhodovacích a legislatívnych procesov a tým aj do zásadných politík. Z tohto dôvodu, vo svete neustále rastie záujem odborníkov o výskum ekosystémov. Zvláštna pozornosť je pritom venovaná agro-ekosystémom, ktoré plnia viacero ďalších ekosystémových služieb. V súčasnosti sú na medzinárodnej scéne diskutované návrhy pozitívnej stimulácie pre tých, čo tieto služby zabezpečujú. Ide najmä o platby za ekosystémové služby pre farmárov alebo zakomponovanie fázy uhlíkového cyklu prebiehajúcej v agro-ekosystémoch do súčasného uhlíkového účtovníctva, inventarizácie skleníkových plynov a systému obchodovania s uhlíkovými kreditmi. Implicitné platby by mohli byť realizované formou štátnych programov podpory pri zavádzaní techník vhodných pre sekvestráciu uhlíka ako jednej z ekosystémových služieb. Alternatívne, v rámci systému obchodovania s emisnými kvótami môže byť vytvorený trh, ktorý stanoví cenu za redukciu emisií. Farmári by mohli do tohto systému obchodovania vstúpiť a obchodovať s uhlíkovými kreditmi. Následne by mal byť vytvorený mechanizmus rozdelenia takto získaných prostriedkov na rozvoj vidieka (FAO, 2010).

86

5 Záver Návrhy možných trhových mechanizmov zahŕňajúcich uhlíkové kredity z poľnohospodárskej pôdy budú vychádzať z už existujúcich objektívnych metód merania množstva sekvestrovaného uhlíka. Samotný obsah organického uhlíka v pôde je aj v súčasnosti monitorovaný ako reprezentujúci agroenvironmentálny indikátor. Je indikátorom pôdnej úrodnosti, udržateľnosti poľnohospodárskej výroby, degradácie pôdy. Zásoby pôdneho uhlíka sú výslednicou manažmentu pôdy a v budúcnosti môže tento indikátor slúžiť ako nástroj na podporu poľnohospodárskej politiky vedúcej nielen k zachovávaniu prírodných zdrojov, zabezpečeniu potravinovej bezpečnosti ale aj k zmierňovaniu klimatickej zmeny.

Odkazy Antle, J.M., Valdivia, R. 2006. Modelling the supply of ecosystem services agriculture: a minimumdata approach. Australian Journal of Agricultural and Resource Economics, 50, pp. 1–15 Costanza, R., D´Arge, R., de Groot, R.S., Farber, S., Grasso, M., Hannon, B., Limburg, K., Naeem, S., O´Neill, R.V. Paruelo, J., Raskin, R.G., Sutton, P., van den Belt, M. 1997. The value of the world´s ecosystem services and natural capital. Nature, 387, pp. 253-260 De Groot, R.S., Alkemadeb, R., Braatc, L., Heina, L., Willemena, L. 2010. Challenges in integrating the concept of ecosystem services and values in landscape planning management and decision making. Ecological Complexity, 7/3, pp. 260-272 FAO. 2010. Mainstreaming carbon balance appraisal of agriculture projects and policies? A tool for measuring Carbon-Balance in ex-ante project programme impact appraisal. Rome, FAO, 2010 IPCC, 2007. Climate Change 2007: synthesis report, Contribution of Working Groups I, II and III to the Fourth Assessment report of the Intergovernmental Panel on Climate change. IPCC Geneva, Switzerland, 2007 Lal, R. 2010. Enhancing eco-efficiency in agro-ecosystems through soil carbon sequestration. Crop Science, 50, pp. 120 - 131 Lal, R. 2008. Carbon sequestration. Philosophical Transactions of the Royal Society B – Biological Sciences, 363, pp. 815-830 Ministerstvo životného prostredia SR. 2012. Národný alokačný plán II. [on-line] [cit. 2012-02-20] URL: Muller-Lindenlauf, M. 2009. Organic agriculture and carbon sequestration. Possibilities and constrains for the consideration of organic agriculture within carbon accounting systems. Natural Resources Management and Environment Department, Rome, FAO, 2009 Prima Banka Slovensko. 2011. Národný register emisných kvót SR. [on-line] [cit. 2012-02-20] URL:

87

Slovenská agentúra životného prostredia. 2011. Emisie skleníkových plynov. Enviroportál. [on-line] [cit. 2012-02-20] URL: Smith, P., Martino, D., Cai, Z., Gwary, D., Janzen, H., Kumar, P., McCarl, B., Ogle, S., O’Mara, F., Rice, C., Scholes, B. and Sirotenko, O. 2007. Agriculture. In Climate Change 2007: Mitigation. Contribution of Working Group III to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Cambridge University Press, Cambridge, United Kingdom and New York, 2007

88

Hodnocení environmentální škodlivosti podpor v ČR Kateřina Kaprová1 Pavla Kačmárová2 Abstrakt: Tento příspěvek diskutuje efektivní alokaci veřejných zdrojů v podobě veřejných podpor s ohledem na jejich dopady na životní prostředí a udržitelný rozvoj. Problematika hodnocení podpor je zakotvena v koncepčních dokumentech EU a je v mezinárodní praxi aplikována zejména prostřednictvím metodik hodnocení vypracovaných OECD. V ČR byla v této oblasti rovněž vyvíjena aktivita na národní úrovni. Příspěvek porovnává metodologie hodnocení environmentální škodlivosti podpor používaných v mezinárodní praxi a v praxi ČR, uvádí historii hodnocení podpor v ČR a její základní zjištění, a zhodnocuje současnou situaci v oblasti výskytu potenciálně škodlivých podpor v ČR. Cílem příspěvku je poskytnout přehled o metodách hodnocení vyvinutých OECD a MŽP ČR/CENIA a porovnat stav hodnocení environmentální škodlivosti podpor v ČR vzhledem k požadavkům a doporučením EU a OECD. Klíčová slova: Environmentálně škodlivé podpory; veřejné podpory; politika ochrany životního prostředí Klasifikace JEL: H23, Q56, Q58

1

Úvod

Veřejné podpory jsou jedním z nástrojů politiky životního prostředí a ostatních sektorových politik. V České republice i v EU jsou využívány v poměrně hojné míře a hrají tak v nástrojovém mixu jednotlivých národních i evropských politik velmi významnou roli. Vzhledem k výši veřejných zdrojů, které jsou v rámci veřejných podpor vynakládány, je nutné usilovat o jejich maximálně efektivní alokaci, kdy bude dosahováno maximálního příznivého efektu při minimalizaci nákladů. Přitom podle zjištění OECD v řadě zemí dochází k aplikaci podpor s navzájem protichůdnými cíli i efekty – – na jedné straně se sice podporuje ochrana životního prostředí, na druhé straně však plynou vysoké subvence do spotřeby energie a paliv, čerpání a nešetrného nakládání s přírodními zdroji, intenzivního průmyslového zemědělství apod. Odstranění nevhodně nastavených veřejných podpor 1 2

Ing., Kateřina, Kaprová, Koleč 26, 273 29 Koleč, [email protected] Ing., Pavla, Kačmárová, Luční 849, 36301 Ostrov, [email protected] 89

nebo revidování cílů a podmínek poskytování těchto podpor může pak z tohoto pohledu představovat důležitější cíl environmentální politiky, než jakým je zavádění nových environmentálních podpor (Johnson, 2001).

2 Vymezení environmentálně škodlivých podpor OECD (1998, 2005) vymezuje environmentálně škodlivé podpory jako následek vládní akce, která vede ke zvýhodnění spotřebitelů či výrobců, za účelem zvýšit jejich příjem nebo snížit náklady, a která zároveň není v souladu s dobrou environmentální praxí. Negativní efekt podpor na životní prostředí je podle OECD (1998) spojen s takovou úrovní odpadů a emisí výroby a spotřeby, ke kterým dochází z důvodu zavedení podpůrných mechanismů a které by nevznikly, kdyby tyto podpory nebyly aplikovány. Hlavní vedlejší negativní efekty zaváděných podpůrných mechanismů uvádí Ščasný (2002). Jedná se zejména o tyto efekty: -

-

omezení rozvoje efektivnějších či environmentálně přijatelnějších alternativ řešení environmentálních problémů, podporování určité environmentálně příznivé technologie, která se v době podpory jeví jako vhodná oproti stávajícím alternativám technologií, může však snižovat konkurenceschopnost vývoje dalších environmentálně příznivých technologií (Myers a Kent, 2001), setrvávání na podporovaných vstupech a výrobních postupech, které mají negativní vliv na životní prostředí.

V politické praxi mohou být environmentálně škodlivé podpory dále vymezovány jako protipól k termínu „environmentálně motivované podpory“ (environmentally motivated subsidies). Environmentálně motivované podpory jsou definovány z hlediska účelu zavedení podpory - tj. vytváření pobídek pro environmentálně příznivé chování (OECD/EEA 20123). Jako environmentálně škodlivé jsou pak podle OECD (1996) označovány všechny podpory zaměřené na ekonomické činnosti, které zhoršují životní prostředí, jelikož jejich důsledkem je snížení společenského blahobytu. Negativní dopady na ŽP jsou zde vedlejším efektem veřejných podpor využívaných zejména v oblasti průmyslu, podnikání, dopravy a zemědělství (Ibid.). Toto hledisko stanovení „environmentálně škodlivých podpor“ (environmentally harmful subsidies) na základě vymezení oblasti působení je zjevným protipólem „environmentálně motivovaných podpor“ a využívá se v případě reportování objemu environmentálně škodlivých podpor4. Výše uvedený způsob vymezení OECD (environmentálně motivované vs. environmentálně škodlivé podpory) nezohledňuje skutečné efekty podpory na životní prostředí, které mohou být v některých případech i u „environmentálně motivovaných podpor“ rozporuplné5. Jelikož každá podpora s sebou může nést nezamýšlené následky na životní prostředí, je nutné je bez ohledu na 3

4

5

Tento pohled se využívá především pro reporting o objemu poskytovaných environmentálních podpor v databázi ekonomických nástrojů OECD/EEA (2012) a v ČR rovněž v databázi podpor CENIA (2012). Podle OECD (2004) takto definované škodlivé podpory dosahují kolem 5 % HDP jednotlivých zemí. Přitom dvě třetiny z celkového objemu škodlivých podpor jsou zaměřeny na producenty v zemědělství (Ibid.) Jedná se především o možnost nepřímého efektu podpory na vytvoření negativního dopadu v jiné složce životního prostředí, než kam je podpora mířena, nebo adverzní efekt podpory přímo v oblasti poskytování v případě, že nejsou vhodně vymezeny podmínky poskytování podpory. 90

motiv zavedení podpory nejprve identifikovat a analyzovat. Podpora by pak měla být definována jako environmentálně příznivá jen tehdy, pokud vykazuje pouze významné pozitivní dopady na životní prostředí, případně že její pozitivní environmentální efekty převažují nad negativními environmentálními efekty. Před samotným hodnocením škodlivosti podpory je však nutné nejdříve definovat, jaké podpory mají být analyzovány z hlediska jejich environmentální škodlivosti, a to z toho důvodu, že podpory jsou poskytovány žadatelům v několika různých formách. V nejužším vymezení lze podporami rozumět pouze přímé finanční podpory vázané na vstupy a na produkci (dotace a dotační programy). Obecnou praxí je však do podpor zahrnovat také podpory nepřímé, které nejsou založeny na přímé platbě finančních prostředků od veřejné autority příjemci podpory. Nepřímá podpora podle OECD (1996) nemá za cíl přímo ovlivnit úroveň nebo ceny produkce, nebo výši renty z výrobních faktorů (např. jde o výjimky z placení daně). V širším vymezení podpor (přímé a nepřímé podpory) lze uvést následující typy veřejné podpory: -

granty a dotace, úvěry a zvýhodněné půjčky, garance a záruky, kapitálové injekce, daňové úlevy, prominutí poplatků a veřejných plateb (např. sociálního a zdravotního pojištění), kapitalizace pohledávek, odkupy nebonitních pohledávek státem, navyšování základního kapitálu orgány veřejné moci, zvýhodněný prodej nemovitostí a podniků, zvýhodnění exportu, omezení importu, podpora výzkumu a vývoje státem, preferenční tarify za dodávky energií, poskytování logistické a poradenské podpory či reklamy za nižší než tržní cenu, zvýhodněné odpisování.

V nejširším pojetí lze do podpor zahrnout také neinternalizované externality jako formu implicitní podpory. Implicitnost podpory spočívá v nedostatečném zajištění budoucích environmentálních závazků. OECD (Ibid.) uvádí možnost diferencovat dva druhy podpor: přímé (explicitní) a implicitní, přičemž přímé zahrnují jak přímé transfery od vlády nebo výrobce spotřebiteli (v podobě finančních dotací, nebo např. křížové podpory v oblasti plateb za energie); implicitní pak představují nezahrnutí externích nákladů do cen. Do analýzy veřejných podpor z hlediska environmentální škodlivosti by měly být zahrnovaty nejen přímé a nepřímé dotace, ale také implicitní podpory. Toto však není vždy akceptováno: např. při reportování objemu potenciálně škodlivých podpor ze strany OECD (viz např. OECD 2000) jsou brány v úvahu sumy všech dotací poskytnutých v daném období do „problematických“ sektorů, jako je energetika, doprava a zemědělství6. Přestože ve jmenovaných sektorech existuje větší potenciál výskytu environmentálně škodlivých podpor, takovouto generalizaci nelze v žádném případě 6

Toto vychází ze zjištění analýz Van Beers a de Moors (1999) a Myers a Kent (2001), podle jejichž závěrů i po započtení skrytých dotací a externích nákladů stále naprostá většina objemu environmentálně škodlivých podpor spadá do sektoru zemědělství, dopravy a energetiky. Odhady objemu škodlivých podpor v obou analýzách jsou pouze hrubým odhadem. 91

považovat za validní. Obecnou praxí OECD pak je vymezení podpor jakožto přímých a nepřímých, avšak nezahrnovat implicitní podpory - negativní externality (IEEP et al., 2007).

3 Zakotvení problematiky mezinárodní a národní úrovni

v

koncepčních

dokumentech

na

Hlavním cílem posuzování škodlivosti podpor je doporučení pro úpravu či zrušení těch dotačních programů, které mají negativní ekologický dopad nebo nejsou v souladu s principy trvale udržitelného rozvoje. Iniciativy poukazující na nutnost identifikace a omezování environmentálně nepříznivých podpor vycházejí především z nadnárodní úrovně - tedy aktivit OECD, EU, Evropské agentury pro ŽP (EEA) a Evropské environmentální kanceláře (EEB - 2004a a2004b) a jsou obsahem základních koncepčních dokumentů EU. Na summitu představitelů států EU v roce 2001 bylo doporučeno postupně do roku 2010 odstraňovat škodlivé podpory, reformu environmentálně nepříznivých dotací také požaduje současně platná evropská politika - 6. Akční program EU pro životní prostředí. Odstranění environmentálně škodlivých podpor je jedním z cílů Strategie udržitelného rozvoje EU. Strategie Europe 2020 uvádí, že na národní úrovni států EU má dojít k ukončení poskytování environmentálně škodlivých podpor. Na nezbytnost reformy subvencí, které mají výrazně negativní dopad na životní prostředí a jsou v rozporu s udržitelným rozvojem, poukazuje rovněž Akční plán pro environmentální technologie (ETAP - Environmental Technology Action Plan) schválený Evropskou radou v březnu 2004 a také mezi opatřeními Horizontálního projektu OECD k udržitelnému rozvoji (2004-2006) zaujímaly první pozici „překážky v odstraňování škodlivých podpor“. Na oblast hodnocení a odstranění škodlivých podpor se zaměřuje navíc i Lisabonský program společenství - Agenda pro růst a zaměstnanost, která uvádí reformu politiky v oblasti státních podpor jako klíčovou činnost s vysokou přidanou hodnotou. EEB pak v Prioritách pro EU na rok 2006 vymezila nutnost ukončení některých environmentálně nepříznivých dotací do roku 2010 (jednalo se o osvobození od daně za energii a státní podpory těžby uhlí). Základní koncepční dokumenty ochrany životního prostředí na národní úrovni ČR (Státní politika životního prostředí 2004-2010 a návrh připravované Státní politiky životního prostředí 2011-2020) naopak tento trend neodrážejí a problematiku environmentálně škodlivých podpor nezaštiťují vůbec, což je podle v rozporu s evropskou strategií v oblasti veřejných podpor ochrany životního prostředí a vytváří prostor pro neefektivníhospodaření se státním rozpočtem v podobě poskytování škodlivých environmentálních podpor. Strategie udržitelného rozvoje (SUR) pak uvádí jako jeden z indikátorů plnění cílů strategie ve fiskální oblasti ekonomického pilíře procentní podíl environmentálně nepříznivých subvencí a dotací, avšak bez vazby na konkrétní stanovený cíl, protože žádný cíl SUR není explicitně definován s ohledem na škodlivé podpory. Lze tedy shrnout, že veškeré národní aktivity ČR v oblasti škodlivých podpor probíhají víceméně bez hlubšího strategického zakotvení.

92

4 Metodologie hodnocení OECD Nyní budou představeny konkrétní metody hodnocení podle OECD, které v rámci metodické činnosti v oblasti environmentálně škodlivých podpor vyvinulo tři nástroje pro jejich identifikaci a hodnocení. Tyto nástroje jsou relativně obecné, což vyplývá z diverzifikace existujících typů podpor, jejich sektorového zaměření a existence specifik v rámci jednotlivých zemí, které vedou k tomu, že skutečná náplň termínu „environmentálně škodlivá podpora“ nemusí být stabilní z geografického ani časového hlediska (IEEP, 2009)7. Nejstarším nástrojem je tzv. „quick scan“ (OECD, 1998). Jeho účelem je stručně zhodnotit, zda podpora skutečně směřuje ke stanovenému cíli a příjemcům, a jaké vazby má na ŽP. Při zhodnocení efektů na ŽP je brán v úvahu také kontext elasticit nabídky a poptávky a dopady na objem podporované činnosti, který určuje velikost dopadu na ŽP, dále také kontext nástrojového mixu a asimilační kapacity životního prostředí v analyzované lokalitě8. Do hodnocení však nejsou zahrnuta opatření mimo nástrojový mix politiky životního prostředí (např. obchodní bariéry), která však také mají efekt na environmentální dopady podpory.

Tabulka 4 OECD Quick scan

Zdroj: OECD (1998)

Druhým nástrojem je „checklist“ (OECD, 2005). Jedná se o kvalitativní nástroj, jehož cílem je zhodnotit, zda a za jakých podmínek by zrušení dané podpory mělo významné pozitivní efekty na ŽP. Je omezen především na přímé efekty podpor produktů a technologií na vybraná odvětví ekonomiky 7

8

Například výše negativního dopadu na ekosystémy může být ovlivněna jejich asimilační kapacitou v konkrétním prostředí. Efekt podpory dále ovlivňuje aplikace ostatních nástrojů v nástrojovém mixu politiky životního prostředí. Pokud má podpora lokální dopady; u globálních efektů typu emisí CO2 a freonů je asimilační kapacita irelevantní. 93

(např. podpory používání fosilních paliv). Tyto jsou porovnávány vzhledem k tomu, jaké technologie a produkty mohou nahradit podporované produkty a technologie a jaká by byla předpokládaná změna objemu výroby v podporovaném odvětví včetně změny využívání přírodních zdrojů. Opět je kladen důraz na kontext s ostatními nástroji politiky ŽP. Metoda předpokládá, že jsou již shromážděny informace o všech podporách v ekonomice a pro všechny podpory jsou shromážděna všechna relevantní data k analýze.

Tabulka 2 OECD Checklist

Zdroj: OECD (2005)

Třetím nástrojem OECD je tzv. integrované posouzení (integrated assessment framework). Tato metoda podle OECD (2007) vychází ze separátní analýzy sociálních, ekonomických a environmentálních aspektů podpory. Rozčlenění analýzy na jednotlivé pilíře udržitelného rozvoje má umožnit lépe identifikovat jednotlivé přínosy a náklady, zamýšlené a nezamýšlené efekty podpory. Na rozdíl od předchozích metod je více zdůrazňován aspekt efektu podpory na všechny pilíře udržitelného rozvoje, není tedy zdůrazňován pouze environmentální pilíř. Metoda je definována relativně obecně, což na jedné straně umožňuje její aplikaci i na implicitní podpory (neinternalizované externality), avšak na druhou stranu neobsahuje prakticky žádná vodítka ohledně metod analýzy a kvantifikace konkrétních opatření. 94

Jednotlivé metody OECD je možné využít především k základní analýze efektů podpor. Metody předpokládají kvantifikaci efektů, která je ale podle zhodnocení metod (IEEP, 2009) ve většině případů neproveditelná z hlediska nedostatku dat; pro kvantifikaci je nutné také provést hlubší analýzu efektů, pro niž OECD metodologie neposkytuje dostatečná vodítka. Je nezbytné, aby aplikaci metodologie OECD předcházelo získání dat o všech podporách aplikovaných v ekonomice, což OECD metodicky nezachycuje. Přesto největším problémem aplikace hodnocení environmentální škodlivosti podpor bývá právě fakt, že neexistuje komplexní evidence informací o všech relevantních politikách. Metody nespecifikují jasně, jak stanovit nulovou variantu (tj. situaci „bez poskytování podpory“). Stanovení nulové varianty má přitom zcela zásadní dopad na výsledek analýzy9. Pro větší transparentnost metod je proto nutné metodicky zachytit tento krok. Nástroje také nezachycují některé zásadní dopady podpor, jako je například vliv na konkurenceschopnost a zohlednění dopadů na různé skupiny subjektů (např. malé a střední podniky), které mohou být disproporciální. Nulová varianta by v případě disproporciálních dopadů odstranění podpory mohla zahrnovat také kompenzační opatření pro tyto subjekty (Ibid). Dále OECD metodiky explicitně vyžadují kvantifikaci dopadů podpor, avšak nedostatečně zachycují kroky, jakými lze ke kvantifikaci dospět. Tuto otázku částečně řeší IEEP (2009). Dále je v rámci hodnocení nezbytné zahrnout otázky dopadu na mezinárodní konkurenceschopnost, v případě, že zrušení podpory může ovlivnit pozici konkurenceschopnosti příslušného sektoru

5 Metodologie hodnocení v ČR Z důvodu nekompletnosti metodologie OECD ve výše uvedených aspektech je vyvíjena metodologická aktivita hodnocení environmentálně škodlivých podpor také na národní úrovni ČR. Tato metodologie navazuje na podmínky hodnocení OECD, a specifikuje jednotlivé kroky (včetně sběru dat o podporách) pro aplikaci hodnocení v prostředí ČR. Zatímco v minulosti byly v ČR aplikovány přímé podpory environmentálně škodlivých aktivit, které bylo možno přímo na základě předmětu podpory vymezit jako víceméně škodlivé v souladu s principem reportování hrubého objemu škodlivých podpor v OECD, jak je popsáno výše, v současnosti je situace taková, že jsou prakticky všechny takto jednoznačně identifikovatelné škodlivé podpory odbourány10.

9

Např. při analýze podpor přímých zahraničních investic (PZI) formou případové studie je při stanovení nulové varianty na variantu neposkytnutí dané podpory ve zkoumaném případě druhou nejpravděpodobnější variantou poskytnutí této podpory jinému podniku. V tom případě výsledek analýzy záleží na porovnání envirnomentálních dopadů obou investic.

Jiná nulová varianta při rozšíření předmětu analýzy na všechny podpory PZI je neposkytování takovýchto podpor na národní úrovni, což u investičních projektů může mít pozitivní efekty na ŽP, avšak v kontextu podmínek podpory PZI obvyklých v okolních zemích pravděpodobně povede ke snížení konkurenceschopnosti ekonomiky. Pro kvantifikaci souhrnného dopadu na udržitelný rozvoj by pak v případě, že dochází k takto značným makroekonomickým dopadům, bylo nutné využít ekonomické modelování (modely všeobecné rovnováhy). 10 Například v letech 1994-98 byly v České republice poskytovány přímé dotace na fosilní paliva v celkové sumě 56 miliard Kč (EK, 2004). V současné době jsou v ČR tyto dotace odbourány (podobné jsou však stále 95

Jako environmentálně škodlivé tedy nelze již jednoznačně brát všechny podpory směřující do určité oblasti či podporující určitou aktivitu, škodlivost či neefektivnost podpor v ČR naopak spočívá spíše v nedostatečném vymezení podmínek poskytování nebo v souběhu několika podpor s protichůdnými cíli. Naprostá většina podpor má nyní relativně neutrální efekt na životní prostředí a udržitelný rozvoj, avšak analýza environmentální škodlivosti neztrácí na aktuálnosti, jelikož stále existuje značný prostor pro dosažení tzv. win-win efektu strategie spojené s reformou systému podpor, který by vedl jak ke zvýšení efektivnosti poskytování podpor a jejich efektu na životní prostředí, tak k omezení rozpočtových výdajů (Ščasný, 2002). Systém hodnocení environmentální škodlivosti podpor ČR tedy spočívá ve vytváření kompletního přehledu všech podpor, jejich cílů a podmínek poskytování a v následné analýze vybraných podpor s potenciálem negativních efektů na životní prostředí a udržitelný rozvoj. Metodicky je tento systém zakotven v několika dokumentech. V roce 2001 byla pro posuzování veřejných podpor v rámci výzkumného projektu Ministerstva životního prostředí VaV/320/1/01 „Analýza veřejných podpor s negativním vlivem na životní prostředí a podpor, které nejsou v souladu s principem udržitelného rozvoje“ zpracována metodika, která sjednocuje posuzování podpor z hlediska dopadu na životní prostředí, ale i z hlediska celkové efektivnosti (ekonomické, environmentální i společenské), což je v souladu s integrovaným posouzením OECD (OECD, 2007). Posuzování škodlivosti podpor podle této metodiky zahrnuje přímé a nepřímé veřejné podpory (včetně křížových dotací), nejsou zahrnuty implicitní podpory. Zahrnuje vytvoření přehledu o aktuálně poskytovaných podporách11, rozhodnutí o potenciální škodlivosti každé jednotlivé podpory a navazující analýzy vybraných potenciálně škodlivých podpor. Může být zkoumána podpora jako taková či konkrétní podporovaný projekt. Podpora je analyzována nejdříve na základě SWOT analýzy. Kvantifikace je následně provedena pomocí analýzy nákladů a přínosů, analýzy nákladové efektivnosti nebo multikriteriální analýzy. Může být aplikován také rozbor proveditelnosti jednotlivých variant či hessenská metoda. Na závěr analýzy je doporučeno provést citlivostní analýzu. Výsledkem hodnocení je identifikace podpory jako environmentálně škodlivé, neutrální nebo příznivé. V závěru analýzy je uvedeno doporučení, jak s podporou dále nakládat. Podle provedené analýzy může být navrženo její zrušení, případně úprava podmínek podpory. Výsledky analýzy mohou také sloužit pro vytvoření podkladů pro návrhy nových podpor s upravenými podmínkami oproti podporám zrušeným na základě analýzy. Tato metoda byla v roce 2009 doplněna o aspekty hodnocení dopadu regulace (regulatory impact assessment, RIA) a byl vytvořen dvoustupňový systém hodnocení podpor. V první fázi je na základě schématu působení podpory, identifikace subjektů ovlivněných podporou a typologie dopadů podpory na environmentální, sociální a ekonomický pilíř především kvalitativní formou zhodnoceno, zda je podpora environmentálně škodlivá. Po potvrzení environmentální škodlivosti je zpracována druhá fáze hodnocení, v níž dochází ke kvantifikaci dopadů podpory. Metodika hodnocení obsahuje aplikovány např. v USA či v Rusku). Globální objem podpor výrobcům v oblasti fosilních paliv v roce 2009 byl odhadován na 100 mld. USD (Kotecký a Klusák, 2005), avšak do tohoto objemu ČR v podstatě již nepřispívala. K tomuto přispívá mj. fakt, že od roku 2001 jsou záměry nově navrhovaných podpor a změny podpor, které vycházejí ze státních koncepcí, předmětem strategického posouzení vlivů koncepcí na životní prostředí ex ante (strategic environmental assessment, SEA) podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, § 10a.. 11

V současné době je přehled všech podpor k dispozici na CENIA (2012). 96

také podrobný materiál definující použití kvantitativních metod v jednotlivých oblastech analýzy dopadu podpory.

6 Provedené analýzy v ČR a zhodnocení současného stavu Tato kapitola uvádí přehled provedených komplexních analýz podpor z hlediska jejich efektu na životní prostředí a udržitelný rozvoj v rámci systému hodnocení environmentální škodlivosti podpor ČR včetně vyhodnocení, zda došlo v dané oblasti ke změně. Dále je v této kapitole uveden stručný přehled podpor s největším potenciálním negativním vlivem na životní prostředí, které prozatím nebyly předmětem analýzy. Bude také diskutována problematika implementace zjištěných faktů do politické praxe (tj. realizace úprav či zrušení podpor s negativním vlivem na ŽP). V rámci systému hodnocení environmentální škodlivosti podpor v ČR byly dosud zpracovány analýzy následujících podpor: -

Systémová podpora rozvoje městské hromadné dopravy Státní finance směřující do oblasti silniční a železniční dopravy Podpora oprav bytových domů postavených panelovou technologií a podpora výstavby nájemních bytů a domů s pečovatelskou službou Podpora plošné plynofikace - Program rozvoje infrastruktury malých obcí Podpora zemědělské prvovýroby prostřednictvím vratky části spotřební daně (tzv. "zelená nafta") Posouzení podpor revitalizací a pozemkových úprav Podpora obnovy, odbahnění a rekonstrukce rybníků a výstavby vodních nádrží Podpora při pěstování energetických plodin Podpory přímých zahraničních investic - případová studie Hyundai Motor Manufacturing Czech, s. r. o.

Tučně vyznačené podpory jsou aktivní i v současné době víceméně beze změn v podmínkách poskytování, tj. v podstatě s nezměněným efektem na ŽP a UR. Další veřejné podpory, které by mohly mít potenciálně negativní dopad na životní prostředí a udržitelný rozvoj, zahrnují například následující opatření: -

-

Výdajová politika státu v oblasti železniční a silniční dopravy (je poskytována formou jednotlivých projektů podpory ze Státního fondu dopravní infrastruktury, jednotlivé stavby mohou mít negativní dopady na ŽP a UR a roztříštěnost dotací do jednotlivých projektů neumožňuje při hodnocení jednotlivých dotací vztáhnout opatření k celkovému kontextu dopravní politiky) Investiční pobídky poskytované na základě zákona o investičních pobídkách (v podmínkách poskytování nejsou zakotveny environmentální aspekty) Podpora průmyslových zón a technologických center (v podmínkách poskytování nejsou pevně zakotveny a zohledněny environmentální aspekty) Podpora malého a středního podnikání (malé a střední podniky nepodléhají regulaci IPPC, a mohou tedy mít na jednotku produkce negativnější dopady na ŽP, než velké regulované podniky) Podpůrné mechanismy v oblasti letecké a lodní dopravy (osvobození od DPH, spotřební daň na letecký benzín, které vedou k relativnímu zvýhodnění oproti ostatním druhům dopravy)

97

-

-

-

Program rozvoje venkova - osa I, Opatření zaměřená na restrukturalizaci a rovzoj fyzického kapitálu a podporu inovací (je vhodné prozkoumat, zda jsou v podmínkách poskytování dostatečně zakotveny environmentální aspekty) Společná organizace trhu - vývozní licence, subvence, intervenční nákupy a výrobní kvóty pro výrobky rostlinné a živočišné výroby (tyto podpory mohou podporovat intenzifikaci zemědělské výroby, nadprodukci některých zemědělských komodit a nepříznivě se tak projevit na stavu ŽP) Podpora prevence před povodněmi II (rizikem zde zůstává nešetrné provedení, které může změnit odtokové poměry a mít negativní dopad na ekosystémy v okolí upravovaných toků, což je také rizikem ostatních podpor realizace technických opatření ve vodohospodářství12)

Realizace změn či zrušení podpůrných opatření na národní úrovni ČR však v praxi čelí několika problémům. Především, pokud se jde o podpory vázané na mezinárodní právo EU, případně jiné mezinárodní závazky, nelze uvažovat o jejich zrušení na úrovni ČR, jelikož ke zrušení je nezbytná multilaterální koordinace na nadnárodní až globální úrovni. Příkladem takové podpory jsou podpůrné mechanismy v oblasti letecké a lodní dopravy. Jedná se o zejména osvobození mezinárodní přepravy zboží a osob od DPH13, které je založeno na ustanovení článku 148 Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty - tzv. Recast14. Právní úprava EU vychází z širších mezinárodních závazků, jak poukazuje (23) Směrnice 2003/96/ES - v případě mezinárodní letecké dopravy je základem pro osvobození paliv mezinárodní úmluva Convention on International Civil Aviation, která vznikla již v roce 1944 (kapitola IV, článek 24). V případě odstranění úlev pro mezinárodní leteckou dopravu to z hlediska ČR znamená iniciovat přehodnocení těchto mezinárodních předpisů nebo vyjednat řadu bilaterálních smluv. Na druhou stranu existují i nadnárodní snahy o reformy environmentálně škodlivých podpor například v poslední době je Radou Evropy diskutována reforma Společné zemědělské politiky a Společné rybářské politiky EU mj. právě z důvodu potenciální škodlivosti některých ustanovení vzhledem k udržitelnému rozvoji (Rada Evropy, 2011)

7 Závěr Analýza škodlivosti veřejných podpor je prováděna u jednotlivých podpor s cílem odhalit státní výdaje, které mohou zvyšovat ekologické škody (tzv. „perverzní dotace“). Vychází z požadavků Evropské unie a OECD a jejím hlavním cílem je iniciování politického a ekonomického rozhodnutí o nápravě (či zrušení) těch dotačních programů, které přímo způsobují ekologické škody nebo nejsou v souladu s principy trvale udržitelného rozvoje. V ČR se v současnosti již nevyskytují podpory s přímým negativním efektem na životní prostředí, jako byly například podpory těžby uhlí aplikované v 90. letech minulého století. Naprostá většina 12

Viz výše uvedená podpora obnovy, odbahnění a rekonstrukce rybníků a výstavby vodních nádrží.

13

Analogické podmínky platí pro osvobození vnitrostátní a mezinárodní letecké a vodní dopravy od platby spotřební daně.

14

Původně bylo zvýhodnění letecké a lodní dopravy zakotveno již v Šesté směrnici 77/388/EHS (článek 15). Šestá směrnice byla zrušena Směrnicí Rady 2006/112/ES, která zvýhodnění přejala. 98

podpor má nyní relativně neutrální efekt na životní prostředí a udržitelný rozvoj, avšak analýza environmentální škodlivosti neztrácí na aktuálnosti. Stále totiž existuje značný prostor pro dosažení tzv. win-win efektu strategie spojené s reformou systému podpor, který by vedl jak ke zvýšení efektivnosti poskytování podpor a jejich efektu na životní prostředí, tak k omezení rozpočtových výdajů. V ČR byla pro první analýzy environmentální škodlivosti použita metodika vycházející z projektu Ministerstva životního prostředí VaV/320/1/01 „Analýza veřejných podpor s negativním vlivem na životní prostředí a podpor, které nejsou v souladu s principem udržitelného rozvoje“. V roce 2009 byla tato metodika upravena na dvoustupňový systém hodnocení environmentálně škodlivých podpor. Téměř polovina z podpor hodnocených v rámci systému hodnocení environmentální škodlivosti podpor ČR je v současné době stále aktivní a podmínky jejich poskytování nejsou nijak významně upraveny. Dále existuje několik (cca 10) podpor, které by mohly být spojeny s negativním dopadem na životní prostředí a udržitelný rozvoj. Realizace změn podmínek či zrušení podpor se zjištěnými negativními dopady je však v praxi problematická, pokud se jedná o podpory vyplývající z práva EU a jiných mezinárodních závazků. V tomto ohledu je ohledně další existence podpory třeba iniciovat nadnárodní jednání. V případech některých potenciálně škodlivých podpor (např. v rámci Společné zemědělské politiky) k těmto jednáním dochází přímo z iniciativy nadnárodních institucí

Zdroje CENIA (2012): Registr podpor z centrálních zdrojů ČR. On-line. . Citováno 3. 2. 2012

URL:

Convention on international civil aviation, signed of Chicago, on 7 december 1944. On-line. URL: . Citováno 8. 4. 2010 Council of Europe, 2011. Reforms of the Common Fisheries Policy and the Common Agricultural Policy. Doc. 12607. On-line. URL: . Citováno 2. 3. 2012 EEB, 2004a. Stop subsidies polluting the world: Recommendations of phasing out and redesigning environmentally harmful subsidies. Brussels: European Environmental Bureau, 2004 EEB, 2004b. NGO Guidelines for promoting National Reforms of Environmentally Harmful Subsidies (EHS). Brussels: European Environmental Bureau, 2004 European Environmental Bureau, 2004. NGO guidance for promoting national reforms of environmentally harmful subsidies. Brusel: European Environmental Bureau, 2004 Evropská komise, 2004. Státní podpora Lignit Hodonín, s. r. o. On-line. URL: . Citováno 8. 3. 2010 Goodstein, E. S., 2005. Economics and the environment. USA: John Wiley & Sons, 2005.

99

IEEP et al. 2007. Reforming environmentally harmful subsidies. Final report to the European Commission’s DG Environment. IEEP, 2007 Johnson, S. M., 2001. Economics, equity, and the environment. Environmental Law Institute Koncepce Státní politiky životního prostředí České republiky pro období 2011-2010 Kotecký, V. - Klusák, J., 2005. České perverzní dotace - analýza veřejných podpor s negativním dopadem na životní prostředí. Praha-Brno: Zelený kruh, 2005 Myers, N. - J. Kent, 2001. Perverse Subsidies. USA: Island Press, 2001 OECD, 1996. Subsidies and environment: exploring the linkages. Paris: OECD, 1996 OECD, 1998. Improving the Environment through Reducing Subsidies. Part I: Summary and Policy Conclusions. Part II: Analysis and Overview of Studies. Paris: OECD, 1998 OECD, 2003. Environmentally harmfull subsidies: Policy issues and challenges. Paris: OECD, 2003 OECD, 2004. Environmentally harmful subsidies and international instruments. Paris: OECD, 2004 OECD, 2005. Environmentally Harmful Subsidies: Challenges for Reform. Paris: OECD, 2005 OECD, 2007. Subsidy Reform and Sustainable Development: Political economy aspects. Paris: OECD, 2007 OECD,2000. Towards sustainable consumption: an economic conceptual framework. OECD General Distribution Document ENV/EPOC/GEEI(2000)8. Paris: OECD, 2000 OECD/EEA, 2012. Economic Instrument Database. http://www2.oecd.org/ecoinst/queries>. Citováno 3. 2. 2012

On-line.

URL:

<

Státní politika životního prostředí České republiky pro období 2004-2010 Van Beers, C. P. - de Moors, A. P. G., 1999. Addicted to Subsidies: How Governments Use Your Money to Destroy the Earth and Pamper the Rich. Institute for Research on Public Expenditures. IN OECD, 2000 Vrtíšková, L., 2005. Environmentálně nepříznivé podpory - situační zpráva. Praha: CENIA, 2005

100

Emisie skleníkových plynov zo skládok odpadov v SR – pohľad na kvalitu údajov, príčiny a dôsledky Blanka Kapustová1 Abstrakt. Príspevok sa zaoberá kvalitou údajov o emisiách skleníkových plynov zo skládok odpadov, ktoré ohlasujú ich prevádzkovatelia do Národného registra znečisťovania. Národný register znečisťovania je prevádzkovaný v Slovenskom hydrometeorologickom ústave a poskytuje základňu pre ohlasovanie údajov o emisiách do Európskeho registra uvoľňovania a prenosov znečisťujúcich látok (E-PRTR). Z údajov o emisiách doteraz zhromaždených v Národnom registri znečisťovania je zrejmé, že prevádzkovatelia najmä skládok odpadov majú problém vypočítať alebo kvalifikovane odhadnúť množstvo emisií skleníkových plynov. Kľúčové slová: skládka odpadov; emisie skleníkových plynov; Národný register znečisťovania; E-PRTR; kvalita údajov; odhad množstva emisií. Klasifikace JEL: D18, E14

1 Úvod V decembri 2005 Európska komisia podpísala Protokol o registroch uvoľňovania a prenosov znečistenia a na zabezpečenie podávania správ členskými štátmi Európskej únie vydala nariadenie Európskeho Parlamentu a Rady (ES) č. 166/2006 o zriadení Európskeho registra uvoľňovania a prenosov znečisťujúcich látok, ktorým sa dopĺňajú smernice Rady 91/689/EHS a 96/61/ES (ďalej len “nariadenie o E-PRTR”). Z dôvodu zamedzenia duplicitného oznamovania údajov o zariadeniach/prevádzkach a ich emisiách do jednotlivých zložiek životného prostredia Európska komisia rozšírila Európsky register znečisťovania (EPER) na Európsky register uvoľňovania a prenosov znečisťujúcich látok (E-PRTR). Podľa nariadenia o E-PRTR je každý členský štát povinný poskytovať údaje o množstvách vypúšťaných emisií vybraných znečisťujúcich látok do ovzdušia, vody a pôdy a o množstvách prenesených odpadov, a to zo zariadení, ktoré sú v nariadení definované ako tzv. prevádzkarne. Pre zjednodušenie a zreálnenie sa dá povedať, že prevádzkarňou je v princípe veľký alebo stredný podnik, poväčšine priemyselného charakteru, ktorého výrobné kapacity minimálne dosahujú až prekračujú úrovne definované v prílohe II nariadenia o E-PRTR. Základňu pre ohlasovanie údajov o emisiách do E-PRTR predstavuje v Slovenskej republike Národný register znečisťovania (NRZ), ktorý bol zriadený zákonom NR SR č. 205/2004 Z. z. o zhromažďovaní, uchovávaní a šírení informácií o životnom 1

Ing. Blanka Kapustová, PhD., Slovenská agentúra životného prostredia, Tajovského 28, 975 90 Banská Bystrica, Slovenská republika; [email protected], [email protected] 101

prostredí a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov (ďalej len “zákon č. 205/2004 Z. z”). Prevádzkovateľom NRZ je Slovenský hydrometeorologický ústav (SHMÚ) ako poverená organizácia Ministerstva životného prostredia SR (MŽP SR). Prevádzkovatelia sú povinní ohlásiť údaje o emisiách raz ročne, vždy za predchádzajúci kalendárny rok.

2 Legislatívny context 2.1 Ohlasovanie údajov o emisiách do NRZ Z hľadiska povinnosti podávať hlásenie do NRZ, v Slovenskej republike sú v podstate vyčlenené dve skupiny prevádzkovateľov, pričom každá postupuje podľa inej legislatívy a pre každú z nich platí iný termín podávania hlásení. 1. Prevádzkovatelia IPKZ – postupujú podľa zákona NR SR č. 245/2003 Z. z. o integrovanej prevencii a kontrole znečisťovania životného prostredia a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov (ďalej len “zákon o IPKZ”) a hlásenie podávajú do 15. februára; zároveň postupujú aj podľa zákona č. 205/2004 Z. z., nakoľko však oznamujú údaje podľa prvého zákona, automaticky spĺňajú povinnosti aj podľa druhého zákona. 2. Prevádzkovatelia NRZ – postupujú podľa zákona č. 205/2004 Z. z. a hlásenie podávajú do 31. marca. Prevádzkovateľ prevádzkarne je povinný oznámiť relevantné údaje o emisiách a odpadoch v zmysle zákona č. 205/2004 Z. z. iba vtedy, ak celoročné emisie konkrétnej znečisťujúcej látky presiahli prahovú hodnotu uvedenú v prílohe II nariadenia o E-PRTR. V praxi to znamená, že prevádzkareň v jednom roku je možné nájsť v NRZ, v ďalšom roku to už tak byť nemusí. Prevádzkovateľ, ktorý však spadá pod zákon o IPKZ (teda aj pod smernicu č. 2008/1 o IPPC) a zároveň vykonáva jednu alebo viac činností uvedených v prílohe I nariadenia o E-PRTR, je povinný nahlasovať údaje do NRZ o emisiách vybraných znečisťujúcich látok bez ohľadu na množstvo, teda aj v prípade nižšej prahovej hodnoty. Dôvodom rozdielneho prístupu pre prevádzkovateľov IPKZ a prevádzkovateľov NRZ je dodnes neuskutočnená novelizácia príslušnej legislatívy, ktorá by zjednotila oznamovaciu povinnosť. V roku 2011 sa začal proces tvorby nového zákona o IPKZ, ktorým by mala byť táto nezrovnalosť odstránená.

3 Skládky odpadov Skládky odpadov ako zdroje znečisťovania ovzdušia patria z pohľadu kategorizovania k stacionárnym a malým zdrojom, z hľadiska spôsobu odvádzania emisií patria k plošným (fugitívnym) zdrojom znečisťovania ovzdušia. Z pohľadu kvality prevádzkovateľmi postúpených údajov o množstvách emisií skládkového plynu vypúšťaného do ovzdušia sú problémovým zdrojom znečisťovania, a to okrem iného z dôvodu nízkej kvality údajov o množstvách týchto emisií. Väčšina skládok odpadov, okrem skládok na inertný odpad, patrí pod režim zákona o IPKZ, a teda je prevádzkovaná v zmysle platného integrovaného povolenia. Podľa podmienok integrovaného povolenia je prevádzkovateľ povinný zabezpečiť monitorovanie zloženia a objemu skládkového plynu, zisťovať objemové zloženie CH4, CO2, O2, H2S a H2 v skládkovom plyne.

102

V Slovenskej republike je aktuálne prevádzkovaných 119 skládok odpadov, okrem skládok na inertný odpad (údaj pre rok 2009 podľa Programu odpadového hospodárstva Slovenskej republiky na roky 2011 – 2015), podľa údajov v informačnom systéme integrovanej prevencie a znečisťovania je 112 skládok pod režimom IPKZ. [3; 5] Prevádzkovateľ skládky odpadov je v zmysle platnej národnej legislatívy počas prevádzkovania skládky a do 30 rokov po jej uzavretí povinný jedenkrát ročne prekladať ročnú správu z monitoringu skládkových plynov Slovenskej inšpekcii životného prostredia alebo inému povoľujúcemu orgánu, Slovenskému hydrometeorologickému ústavu a Regionálnemu úradu verejného zdravotníctva. Pokiaľ ide o kvalifikované odhady množstva skládkového plynu, v SR sa tieto robia na základe merania alebo metodických postupov, z ktorých sa používa cca 10 rôznych metodík a postupov, najmä IPCC, LandGEM model EPA, GasSim model Multiphase a pod. [2] V Správe o kvalite ovzdušia a podiele jednotlivých zdrojov na jeho znečisťovaní v Slovenskej republike 2010 sa uvádza, že skládky odpadov majú až 36 % podiel na emisiách metánu (údaj k roku 2009, v roku 2008 bol podiel 39 %). Údaje, ktoré vedú k tomuto zhodnoteniu, nepochádzajú od prevádzkovateľov skládok odpadov, ale sú prepočítané podľa metodiky IPCC, použité boli metódy Tier 1 a Tier 2 podľa algoritmov Monte Carlo. [7 ]

4 Príčiny a dôsledky neuspokojivého stavu 4.1 Legislatívna úprava Pre takmer identickú skupinu prevádzkovateľov platia dva rôzne zákony: zákon o IPKZ a zákon č. 205/2004 Z. z.; oba zákony zavádzajú ohlasovacie povinnosti pre prevádzkovateľov prevádzok a prevádzkarní. V prípade prevádzok, ktoré patria pod režim IPKZ, platí, že prevádzka IPKZ je zároveň súčasťou prevádzkarne, takže jej prevádzkovateľ musí plniť ohlasovaciu povinnosť podľa oboch zákonov. Oba zákony sú prepojené cez svoje vykonávacie vyhlášky, čo znamená, že ak si prevádzkovateľ IPKZ prevádzky splní ohlasovaciu povinnosť, má sa za to, že táto bola splnená aj v súlade s druhým zákonom. Ohlasovanie prevádzkovateľ uskutočňuje prostredníctvom tlačív, ktoré sa nachádzajú v prílohe vyhlášky k zákonu č. 205/2004 Z. z., pričom vyhláška k zákonu o IPKZ sa na tlačivá v druhej vyhláške priamo odvoláva, čiže povinnosť je de facto plnená len raz.

Nespokojnosť prevádzkovateľov Množstvo rôznych evidencií a ohlasovaní vnímajú prevádzkovatelia pomerne negatívne, upozorňujú na časté duplicity až triplicity ohlasovacích povinností. Zavedenie NRZ do legislatívy SR spôsobilo ďalšiu nevôlu prevádzkovateľov, keďže NRZ zbiera údaje, ktoré prevádzkovatelia v mierne odlišnej podobe ohlasujú na základe platnej legislatívy do iných informačných systémov. Prevádzkovatelia jednoznačne požadujú, aby od nich boli údaje vyžadované len raz, a iné formy alebo prepočty potrebné z týchto údajov si má zabezpečiť štátna správa interne, vyzývajú aj k zlepšeniu spolupráce inštitúcií v rámci rezortu životného prostredia.

103

Nevyhovujúci termín pre ohlasovanie Pre prevádzkovateľov pod režimom zákona o IPKZ platí termín 15. február, dokedy musia ohlásiť na príslušných tlačivách emisie z prevádzok IPKZ a prevádzkarní v zmysle zákona č. 205/2004 Z. z. Pre prevádzkovateľov pod režimom zákona č. 205/2004 Z. z. platí termín pre ohlasovanie 31. marec. Prevádzkovatelia jednomyseľne žiadajú zjednotenie termínu pre obe skupiny, a to minimálne na 31. marec, pretože údaje o emisiách do ovzdušia, ktoré poskytujú takmer všetci z oboch skupín prevádzkovateľov ohlasujú do Národného emisného inventarizačného systému (NEIS) v termíne do 15. februára. Mnohí prevádzkovatelia z údajov zisťovaných pre NEIS potom spočítavajú súhrnné emisie pre účely NRZ, ale stihnú to len tí, ktorí majú termín do 31. marca, čiže tí, ktorí nepatria pod režim zákona o IPKZ. Prevádzkovatelia IPKZ, ktorí tvoria drvivú väčšinu ohlasovateľov do NRZ, sú takto oproti menšej skupine prevádzkovateľov znevýhodnení a nevhodne zvolený termín ich výrazne limituje pri snahe ohlásiť údaje do NRZ správne a úplne. Realita je potom taká, že ohlásia údaje neúplné a neoverené, pričom opravy zasielajú neskôr, čo ale znamená, že sa vlastne údaje zasielajú dvakrát, a to má administratívny dopad ako na nich, tak aj na pracovníkov SHMÚ. Prevádzkovatelia tiež uvádzajú, že ideálne by bolo posunúť zjednotený termín z 31. marca na májový termín, čo by im umožnilo urobiť aspoň jednu kontrolu všetkých údajov pred ich ohlásením do NRZ. Rozdielne prahy pre ohlasovanie Dva samostatné zákony riešia cez vykonávacie vyhlášky takmer identickú ohlasovaciu povinnosť. Kým vyhláška k zákonu o IPKZ nespája ohlasovanie emisií s prahovými hodnotami, vyhláška k zákonu č. 205/2004 Z. z. stavia povinnosť prevádzkovateľovi ohlásiť emisiu znečisťujúcej látky iba v prípade, ak dôjde k prekročeniu prahovej hodnoty pre ohlasovanie. Výsledok takejto legislatívnej úpravy vedie k tomu, že prevádzkovatelia IPKZ musia ohlasovať všetky emisie relevantných znečisťujúcich látok, kým ostatní prevádzkovatelia riadiaci sa zákonom č. 205/2004 ohlasujú len v prípade prekročenia prahových hodnôt. Podhodnotené kapacity Výrazná redukcia personálnych kapacít v štátnej správe a verejnej službe prispela a naďalej prispieva k tomu, že legislatívne povinnosti samotného štátu na národnej úrovni a voči ES sú plnené len v najnutnejšej miere, zaostáva potom snaha zlepšiť, zjednotiť a sprehľadniť dátové toky, čo požadujú aj prevádzkovatelia. Príslušní pracovníci v štátnej správe si uvedomujú, že záťaž je takto prenášaná na prevádzkovateľov, a to nielen po administratívnej stránke, ale aj po stránke finančného zabezpečenia monitoringu. Toto všetko má za následok aj vysokú chybovosť údajov o emisiách obsiahnutých v NRZ, ako aj následne v E-PRTR. Nízka kvalita údajov Ďalšia administratívna záťaž prevádzkovateľov a možnosť použiť odhad ako legitímny spôsob pre zistenie množstva emisií vedie k tomu, že tento postup prevádzkovatelia často používajú, aj keď existujú presnejšie postupy zistenia množstva emisií. Problémy majú niektoré skupiny prevádzkovateľov, napr. prevádzkovatelia skládok odpadov, ktorí nie vždy majú dostačujúce možnosti a poznatky, ako stanoviť množstvo emisií do ovzdušia (v kg/rok). Najčastejšie oznamujú množstvo skleníkových plynov ako namerané percento objemu skládkových plynov. Výnimkou je malý počet prevádzkovateľov skládok, ktorí si výpočet zabezpečia na základe 104

zmluvného vzťahu s expertami, ktorí im spracujú kvalifikovaný odhad, výpočet alebo meranie. Metodické postupy a programy, ktoré sa uvádzajú ako vhodné pre zistenie množstva skleníkových plynov v Príručke pre implementáciu E-PRTR, nie sú väčšinou voľne dostupné. Štátna správa, ako aj prevádzkovatelia požadujú tento problém legislatívne a metodicky v SR ošetriť. [1] Neohlasovanie údajov o emisiách Od roku 2009 je badateľný pokles v počte odovzdaných hlásení od prevádzkarní; prevádzkovatelia sa snažia vykazovať emisie tak, aby nemuseli ohlasovať údaje do NRZ. Stratená časová kontinuita v údajoch o emisiách Prevádzkovatelia IPKZ ohlasujú údaje o všetkých emisiách relevantných znečisťujúcich látok bez ohľadu na prahové hodnoty (tie v zákone o IPKZ uvádzané nie sú), prevádzkovatelia prevádzkarní podľa zákona č. 205/2004 Z. z. ohlasujú len tie emisie, u ktorých došlo k prekročeniu prahových hodnôt, pokiaľ ide o množstvo. Dopad na NRZ je taký, že prevádzkareň sa v NRZ v jednom roku objaví, v nasledujúcom sa už objaviť nemusí. Ak ide o prevádzkareň, ktorá obsahuje prevádzku IPKZ, táto by mala ohlasovať do NRZ údaje za každých okolností. Stále to ale znamená, že nie je možné kompetentne a správne vyhodnotiť trendy vypúšťania emisií relevantných znečisťujúcich látok, pretože ich evidenciu neupravuje legislatíva rovnako. NRZ takto obsahuje časovo nekonzistentné údaje, ktoré je tiež problematické správne interpretovať. Práve údaje o emisiách skleníkových plynov zo skládok odpadov sú tie, ktoré nie sú porovnávané a verifikované podľa iných zdrojov a informačných systémov, pretože tieto nie sú dostupné. Údaje o emisiách skleníkových plynov pre účely napr. Kjótskeho dohovoru sú prepočítavané podľa metodík IPCC, ale nie sú získavané priamo od zdroja – teda od prevádzkovateľov.

Tabuľka 5 Počet prevádzkarní v SR v zmysle prílohy I nariadenia o E-PRTR Nahlasovaný rok

prevádzkarne vykonávajúce činnosti

prevádzkarne oznamujúce údaje o emisiách z činností

2007

340*

207, z toho 4 skládky odpadov**

2008

364*

245, z toho 4 skládky odpadov **

2009

381*

259, z toho 4 skládky odpadov**

2010

374 (neoverený údaj)*

n/a

Zdroj: *[6] **[4]

5 Zhrnutie Mimoriadne neprehľadná legislatíva – spletené dva zákony vytvárajúce veľmi neprehľadné prostredie, dvojaké ohlasovanie, dva rôzne termíny, dvojaký meter na prevádzkovateľov a nedostatok voľne dostupných metodík pre zistenie množstva emisií u niektorých skupín prevádzkovateľov – toto všetko spolupôsobí na kvalitu a úplnosť údajov o emisiách, ktoré sa zbierajú na národnej úrovni a poskytujú ES.

105

Keďže údaje v SR sa zhromažďujú centrálne, je reálna požiadavka prevádzkovateľov zjednotiť a presunúť termín oznamovania z februára a marca na mesiac máj. MŽP SR tento návrh zvažuje zahrnúť do novely príslušného predpisu. Vzhľadom k identifikovaným problémom v súvislosti s dostupnosťou metodík pre odhad alebo výpočet emisií zo skládok odpadov, najmä emisií do ovzdušia, predpokladá sa intenzívnejšia vzdelávacia kampaň smerovaná práve k prevádzkovateľom skládok odpadov, nevylučujeme ani menšie projekty špeciálne zamerané pre túto skupinu prevádzkovateľov. Popri diskusii o kvalite údajov sa nedá vyhnúť aj zvažovaniu, aké informácie a do akej miery, do akej hĺbky sú skutočne pre verejnosť, aj európsku, zaujímavé a potrebné. Vychádzame z poznania potrieb a požiadaviek slovenskej verejnosti, pokiaľ ide o informácie o životnom prostredí. Otázne je, do akej miery a akými užívateľmi sú údaje v súčasnom E-PRTR využívané. Našou spoločnou snahou by malo byť vyvíjanie nástrojov, ktoré môžu byť skutočne užitočné a dostanú sa k žiadaným cieľovým skupinám. Zároveň je potrebné snažiť sa o rovnováhu medzi tým, čo je budované (za účasti všetkých členských krajín, čo vyžaduje nemálo financií a personálnych kapacít) a čo je žiadané a naozaj aj využívané – jednoducho, aby všetka tá práca, ktorá je do budovania E-PRTR a podobných nástrojov vkladaná, mala skutočne aj svoj význam a stála za to.

Odkazy Ďurkovičová, D. 2011. Oznamovanie údajov o IPKZ prevádzkach a ich emisiách. Odborný seminár “Integrovaná prevencia a kontrola znečisťovania v SR”. Bratislava, 23.6.2011 Hrabčák, M. a kol. 2011. EIA – zámer pre ďalšie etapy skládky Kráľovský Chlmec. Dokumentácia pre posudzovanie vplyvov na životné prostredie, http://eia.enviroportal.sk, september 2011 Ministerstvo životného prostredia Slovenskej republiky. 2012. Program odpadového hospodárstva Slovenskej republiky na roky 2011 – 2015. Ministerstvo životného prostredia Slovenskej republiky, Bratislava. www.minzp.sk. 2012 Slovenská agentúra životného prostredia. 2011. Reporting questionnaire on implementation of EPRTR Regulation according to Decision 2010/205/EU and additional voluntary questions. Reporting country - Slovak Republic. Európska komisia, Brusel. http://cdr.eionet.europa.eu/sk/eu/eprtrpam/envtzbsaq/overview. 31.3.2011 Slovenská agentúra životného prostredia. Informačný systém integrovanej prevencie a kontroly znečisťovania. SAŽP - CEI, Banská Bystrica. http://ipkz.enviroportal.sk. 2012 Slovenský hydrometeorologický ústav. 2012. Národný register znečisťovania. SHMÚ, Bratislava. http://ipkz.shmu.sk. 2007 - 2009 Slovenský hydrometeorologický ústav. 2012. Správa o kvalite ovzdušia a podiele jednotlivých zdrojov na jeho znečisťovaní v Slovenskej republike 2010. Vydané: MŽP SR, SHMÚ, Bratislava. 2012

106

Čistší produkce jako motivace pro vznik environmentálního účetnictví Jana Kotovicová1 Magdalena Vaverková2 Abstrakt: Postupy čistší produkce, zejména metodika provádění output-input analýzy, významně přispěla ke vzniku a rozšíření řady nástrojů udržitelné spotřeby a výroby. Podstatným rysem čistší produkce je zásadní sledování ekonomických motivů, tj. eko - efektivnosti, vyplývajících nejen z prevence před postihy legislativou, ale především ze snížení spotřeb surovin, energií a pomocných materiálů. Nákladové účetnictví materiálových toků (MFCA) se zaměřuje na informace pro interní rozhodování, a má za cíl doplnit stávající postupy environmentálního managementu a postupy manažerského účetnictví. Hlavním normativním nástrojem pro zavádění MCFA v organizacích je norma ČSN EN ISO 14051 – Environmentální management – nákladové účetnictví materiálových toků. Klíčová slova: životní prostředí; ekonomika; politika; ekonomické nástroje; udržitelný rozvoj. Klasifikace JEL: D18, E14

1 Úvod Čistší produkce je univerzálně použitelná strategie, kterou lze realizovat v každém průmyslovém odvětví. Její aplikace nezávisí ani na velikosti, ani na charakteru podniku. Metodu čistší produkce lze aplikovat jak na procesy, tak i na výrobky a služby nejrůznějšího charakteru. Čistší produkce představuje takový koncepční a procedurální přístup k výrobě, jež vyžaduje, aby nejen všechny fáze výrobního postupu, ale i všechny fáze životního cyklu produktu, výrobku nebo služby, byly stále prověřovány za účelem předcházení poškození životního prostředí a zdraví člověka. Podstatným rysem čistší produkce je zásadní sledování ekonomických motivů, tj. eko - efektivnosti,

1

Doc. RNDr. Jana Kotovicová, Ph.D., MENDELU v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno, [email protected] Mgr. Ing. Magdalena Vaverková, Ph.D., MENDELU v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno, [email protected] 2

107

vyplývajících nejen z prevence před postihy legislativou, ale především ze snížení spotřeb surovin, energií a pomocných materiálů. V souvislosti s čistší produkcí se obvykle mluví o dvojím efektu – environmentálním a ekonomickým. Manažerské účetnictví a environmentální manažerské účetnictví (EMA) se zaměřují na poskytování informací organizacím pro interní rozhodování. Nákladové účetnictví materiálových toků (MFCA), jeden z hlavních nástrojů EMA, se také zaměřuje na informace pro interní rozhodování, a má za cíl doplnit stávající postupy environmentálního managementu a postupy manažerského účetnictví. Hlavním normativním nástrojem pro zavádění MCFA v organizacích je norma ČSN EN ISO 14051 – Environmentální management – nákladové účetnictví materiálových toků. I když si organizace může zvolit, že zahrne externí náklady do analýzy MFCA, externí náklady nejsou předmětem této mezinárodní normy. Cílem MFCA je motivovat a podporovat úsilí organizací ke zlepšení environmentálního i finančního výkonu prostřednictvím zlepšeného využívání materiálů a energií. MFCA je nástroj řízení, který může pomoci organizacím lépe pochopit potenciální environmentální a finanční důsledky jejich postupů při využívání materiálů a energií, a hledat možnosti, jak dosáhnout environmentálních a finančních zlepšení pomocí změn těchto postupů.

2 Možnosti čistší produkce Podstata úspěchu čistší produkce spočívá v tom, že na rozdíl od aplikace strategie kontroly a řízení znečištění, která většinou vede ke zvýšení nákladů, je aplikace čistší produkce doprovázena téměř vždy pozitivním ekonomickým efektem, snížením výrobních nákladů, zvýšením efektivnosti výroby a zvýšením konkurenceschopnosti. Tento významný rozdíl je způsoben tím, že čistší produkce snižuje negativní dopad na životní prostředí předcházením (omezováním) vzniku odpadů. Každý odpad, jehož vzniku se podaří zabránit, znamená nejen úsporu surovin, za které by bylo nutno zaplatit, ale i úsporu nákladů, které by musely být vynaloženy buď na jeho zneškodnění nebo ve formě poplatku či pokuty na jeho vypuštění do životního prostředí. Kromě toho vede aplikace čistší produkce velmi často ke zjištění zbytečných výrobních ztrát. Prověřením výrobních procesů pomocí materiálově energetických bilancí se téměř vždy zjistí úniky materiálů a energií způsobené špatným stavem anebo prací výrobních zařízení. Náprava, může se jednat o organizační opatření, opět vede nejen ke snížení znečištění životního prostředí, ale i ke zlepšení ekonomiky podniku. Snižování množství odpadů a emisí znamená tedy při důsledném využití postupů čistší produkce zvyšování efektivity a optimalizaci procesů v organizaci. Zkušenosti z vyhodnocení četných projektů dokládají, že: -

Nejdůležitější, nejlépe proveditelná a ekonomicky nejzajímavější opatření se vyskytují v oblasti pečlivého zacházení se surovinami a pomocnými látkami a v oblasti organizačních opatření (dodržování technologických postupů)

108

-

Na druhém místě jsou změny výrobní technologie, které sahají od jednoduchých úprav na strojích a přístrojích až k dalekosáhlým změnám metod. Do této oblasti spadají také opatření s největšími úsporami energií.

-

Náhrada toxických nebo obtížně recyklovatelných surovin a pomocných látek takovými, které jsou méně škodlivé, může bez velkých investic ovlivnit značné snížení množství odpadů a emisí.

-

Vytvoření systému oběhu surovin, respektive zpětného získávání surovin (vnitropodniková recyklace na místě) je další možnost, která však svým významem zaostává za ostatními.

Z uvedeného je zřejmé, že čistší produkce má velký význam pro budoucnost, zejména ve spojení s dalšími nástroji udržitelné spotřeby a výroby (USV), mezi které patří i MFCA. Provedené pilotní projekty u nás i v zahraničí ukazují, že potenciál nástrojů USV je značně vysoký, takže realizace projektů může významně přispět ke snížení negativního dopadu stávajících výrobních procesů na životní prostředí. Kromě toho, aplikace čistší produkce není vázána jen na průmyslovou sféru. Metodika čistší produkce je univerzálně použitelná v libovolné lidské činnosti. Existuje řada projektů, v nichž byla čistší produkce aplikována na nevýrobní sféru, především na hotely, restaurace, úřady a školy. Výsledkem opět bylo dosažení výrazného snížení negativního dopadu na životní prostředí za současného snížení nákladů. Potvrzuje se, že i v této sféře bude potenciál nástrojů USV dostatečně vysoký. Pozitivní vliv čistší produkce na ekonomickou situaci podniku je jednoznačný, nicméně se předpokládá, že vzhledem k starým účetním systémům nebyl dosud stoprocentně vyhodnocen. Po zavedení MFCA, které se intenzivně rozvíjí a které bude schopné ocenit skutečně všechny položky, do nichž se zavedení čistší produkce pozitivně promítlo, lze očekávat ještě další zjištění pozitivních dopadů. Z hlediska trvale udržitelného rozvoje má čistší produkce dvojnásob velký význam, neboť její aplikace vede jak ke změně výrobních vzorců, tak v důsledku rozvoje ekodesignu i ke změně spotřebních vzorců. Kvalitativně výše jsou projekty, využívající metodiku čistší produkce jako efektivní model pro zavádění EMS podle normy ČSN EN ISO 14001 nebo podle nařízení Evropského parlamentu a Rady číslo 1221/2009 k zavádění systému environmentálního managementu a auditů (EMAS III.). Metodika čistší produkce má v prevenčních systémech funkci nástroje pro EMS, který zajistí neustálé zlepšování environmentálního chování podniku.

3 Možnosti nákladového účetnictví materiálových toků(MFCA) MFCA lze implementovat v organizacích se zavedeným systémem environmentálního managementu (EMS), (například ISO 14001) nebo bez něj, ale proces implementace je jednodušší a rychlejší v těch organizacích, které tak činí v kontextu stávajícího EMS. MFCA může poskytnout důležité informace v různých fázích cyklu neustálého zlepšování Plan-Do-Check-Act (PDCA)/plánuj-udělej, zkontrolujuskutečni. Systém environmentálního managementu vyžaduje po organizaci stanovení cílů, cílových hodnot a jejich dosažení pomocí environmentálních programů. Použití MFCA umožňuje organizaci zahrnout 109

finanční úvahy při vytváření těchto programů, kde je stanovení finanční náročnosti jedním z požadavků normy ČSN EN ISO 14001. Znalost potenciálních environmentálních dopadů a finančních dopadů může zlepšit kvalitu hodnocení a poskytnout užitečné informace pro rozhodování. MFCA lze rozšířit i na další organizace v dodavatelském řetězci, a to jak směrem nahoru, tak dolů, a tím pomáhat rozvíjet integrovaný přístup ke zlepšování materiálové a energetické účinnosti v rámci dodavatelského řetězce. Toto rozšíření může být prospěšné, protože produkce odpadů v organizaci je často řízena povahou nebo kvalitou materiálů od dodavatele, nebo specifikací výrobku, jakou požaduje zákazník.

Obrázek č. 1 Cyklus PDCA pro implementaci MFCA

4 Materiálová bilance v čistší produkci Analýza vstupů a výstupů ve vybraném úseku Pro vybraný úsek je třeba provést soupis všech látkových a energetických vstupů a výstupů, které překračují zvolenou hranici systému. U vstupů je vhodným třídícím parametrem charakter použití látky ve výrobním procesu, neboť z něj vyplývá možnost vyloučení látky či její náhrada látkou jinou. Výstupy je vhodné rozdělovat podle příčiny jejich vzniku, neboť na jejím podkladě lze hledat způsob, jak vzniku příslušného odpadu zabránit. Za bilanční období se nejčastěji volí doba jednoho roku, neboť je z hlediska inventur nejvhodnější. Také může být bilancován i menší časový úsek, potom je třeba data převést na společný údaj.

Sestavení bilance látkových a energetických toků Ve vybraném systému se analyzují všechny operace a jednotkové procesy, jež zde probíhají. Při získávání dat pro látkové a energetické toky lze vycházet z: -

účetních dokladů o nákupu surovin a prodeji výrobků

-

výdejek na dílnu a vnitropodnikového účtování

110

-

výkazů o spotřebě surovin

-

norem pro výrobu a spotřebu materiálů

-

údajů měřicích přístrojů

-

výkazů ztrát

-

evidence vzniklých odpadů

-

dokladů o přepravě odpadů a vážních lístků ze skládky nebo spalovny

-

chemických analýz Hlavní zásadou čistší produkce jsou zjištění:

-

kde je spotřeba surovin nebo energie větší než je nutné

-

kde v procesu vznikají různé typy škodlivin a odpadů

-

jaké množství škodlivin a odpadů vzniká v různých úsecích

-

zda-li jsou proudy odpadů nárazové či přetržité

-

jak jsou tyto proudy v procesu roztříděny

-

proč vznikají různé proudy

-

co lze udělat pro prevenci vzniku či snížení množství odpadů

Aby bylo možné toto zjistit je nutné sestavit co nejúplnější bilanci hmot a energií v procesu. S tím souvisí nutnost ujasnit typ a velikost všech vstupujících proudů materiálu (suroviny, voda, pomocné látky a energie) a všech vystupujících materiálových proudů (výrobky, polotovary, ztráty, odpady a škodliviny).

Sledování vybraných materiálových a energetických toků Ze získaných kvantitativních údajů o množství látkových anebo energetických toků se sestavují bilanční rovnice. Bilanční rovnice odrážejí v podstatě zákon o zachování hmoty a energie. V nejjednodušším případě musí pro každé zařízení platit: celková hmotnost vstupů = celková hmotnost výstupů V případě, že v zařízení dochází k zádrži určitého množství látky, mění se bilanční rovnice na tvar: L1 = L2 + L a Kde

(1)

L1 je látka do systému vstupující L2 je látka ze systému vystupující La je látka v systému naakumulovaná V případě, že v zařízení určité množství látky Lv ještě vzniká, změní se bilanční rovnice do tvaru: L1 + Lv = L2 + La

(2)

111

Velký význam látkových a energetických bilancí tkví v tom, že s jejich pomocí lze zjistit skutečné látkové a energetické toky a odkrýt příslušné úniky látek i energií.

5 Materiálová bilance v MCFA MFCA podporuje zvýšenou transparentnost postupů při využívání materiálů a energií prostřednictvím vypracování modelu materiálových toků, který sleduje a kvantifikuje toky a zásoby materiálů v rámci organizace. Energie mohou být v MFCA buď zařazeny jako materiál nebo kvantifikovány samostatně. Veškeré náklady, které jsou vyvolány materiálovými toky a využitím energií, jsou následně kvantifikovány a k nim přiřazeny. MFCA zejména zdůrazňuje srovnání nákladů spojených s výrobky a nákladů spojených s materiálovými ztrátami, což jsou například odpady, emise do ovzduší, odpadní vody. Mnoho organizací si neuvědomuje plný rozsah skutečných nákladů na materiálové ztráty dostatečně podrobně, protože údaje o materiálových ztrátách a souvisejících nákladech je často obtížné získat z konvenčních informačních systémů, účetních systémů a systémů environmentálního managementu. Nicméně, jakmile jsou tyto údaje prostřednictvím MFCA dostupné, mohou být použity k hledání možností, jak snížit užití materiálů nebo materiálové ztráty, zlepšit efektivní využití materiálů a energií a snížit nepříznivé environmentální dopady a související náklady. MFCA je použitelné pro všechna průmyslová odvětví, která používají materiály a energie, včetně těžby, výroby, služeb a dalších odvětví. MFCA může být prováděno organizacemi jakéhokoliv druhu a rozsahu, organizacemi se zavedenými systémy environmentálního managementu nebo bez nich, v rozvíjejících se ekonomikách, stejně jako ve vyspělých zemích. MFCA je jedním z hlavních nástrojů environmentálního manažerského účetnictví a je primárně určeno pro použití v rámci jednoho zařízení nebo organizace. MFCA lze nicméně rozšířit na více organizací v rámci dodavatelského řetězce a pomoci jim vyvíjet integrovaný přístup k efektivnějšímu využívání materiálů a energií. Pro potřeby zavádění nástroje MFCA byl definován rozsah posuzovaného prostředí – kvantitativní středisko. Kvantitativní středisko je vybraná část nebo části procesu, u kterého jsou vstupy a výstupy kvantifikovány ve fyzických a peněžních jednotkách. Může se jednat o provozy, ve kterých jsou materiály skladovány anebo přeměňovány, jako například skladovací místa, výrobní jednotky a místa odesílání. Za prvé jsou v kvantitativních střediscích kvantifikovány materiálové toky a využití energie. Za druhé jsou kvantifikovány materiálové náklady, energetické náklady, systémové náklady a náklady na nakládání s odpady. Příklad jednoduché materiálové bilance kolem kvantitativního střediska je znázorněn na obrázku 2. V tomto případě vstupuje 95 kg materiálu do kvantitativního střediska. V průběhu časového období analýzy se zásoby materiálu změní z počátečních zásob v množství 15 kg na konečné zásoby v množství 10 kg. Množství materiálu opouštějící kvantitativní středisko je 100 kg, tj. vstup (95 kg) plus počáteční zásoby (15 kg) mínus konečné zásoby (10 kg). Těch 100 kg je rozděleno do výrobku (70 kg) a materiálových ztrát (30 kg), jak je znázorněno na obrázku 2.

112

Obrázek č. 2 Materiálová bilance v kvantitativním středisku

Údaje jsou často k dispozici v mnoha různých měrných jednotkách. Při sběru dat pro MCFA je nutno brát v úvahu srovnatelnost těchto dat, stejně jako jejich smysl a užitečnost pro účely posuzování vlivů na životní prostředí.

Obrázek č. 3 Model materiálových toků pro proces v rámci hranic MFCA

Materiál, který vstupuje do kvantitativního střediska, nakonec opouští kvantitativní středisko v podobě buď produktu, nebo materiálových ztrát. Materiál může také zůstat v kvantitativním středisku (například skladování) po určitou dobu, což přispívá ke změnám stavu zásob v kvantitativním středisku (počáteční zásoby mínus konečné zásoby). Protože hmotu a energii nelze ani vytvořit, ani zničit, ale pouze přeměnit, vstupy vstupující do systému by měly být rovny výstupům ze systému, s ohledem na změny zásob v rámci systému. Proto, aby se zajistilo, že veškeré materiály podléhající analýze MFCA jsou započítány, měla by být provedena materiálová bilance, která porovnává množství materiálových vstupů s výstupy (tj. výrobky a materiálové ztráty) a změny stavu zásob k určení všech významných “chybějících” materiálů nebo jiných chybějících údajů. Kvantifikace 113

materiálových toků a zajištění rovnováhy mezi materiálovými vstupy a výstupy (tj. výrobky a materiálové ztráty) patří mezi základní požadavky na MFCA.

6 Shrnutí Výše uvedené jednoduché příklady a požadavky jednoznačně potvrzují motivační vliv metodiky hodnocení možností čistší produkce na vznik a nynější stav manažerského účetnictví a environmentálního manažerské účetnictví, stejně jako nákladového účetnictví materiálových toků. Oba nástroje kladou hlavní důraz na rozdělení nákladů na jednotlivé produkty a s nimi související materiálové ztráty pomocí stanovených kriterií, která nejefektivněji pomohou kalkulovat náklady.

6.1 Čistší produkce V případě provádění projektu čistší produkce musí navrhovaná opatření projít před tím, než jsou v podniku uvedena do praxe, fází rozsáhlých technických a ekonomických zhodnocení. Za prvé je nutné zhodnotit všechny možné technické problémy, které mohou nastat při zdokonalování výrobního procesu. V technickém hodnocení je také nutno prokázat, že se v upraveném procesu nevytvoří nové problémy spojené se zdravím zaměstnanců a se životním prostředím. Zcela ústředním prvkem v technicko-ekonomické analýze životního prostředí je samozřejmě nutnost analyzovat ekonomický přínos daného opatření pro snížení znečištění. To znamená, že jsou prováděny běžné analýzy návratnosti investic. Pro získání co nejkratší návratnosti investic je důležité vyčerpat všechny možnosti snížení nákladů, které opatření umožňuje. Často jsou při zpracování odpadů a snižování úniku škodlivin přehlédnuty náklady na mzdy, dopravu a zpracování. Podobně jsou opomíjeny náklady spojené s plýtváním surovinami, energiemi a se zvýšenou spotřebou vody. Všechny tyto faktory přispívají ke zvýhodnění projektu čistší produkce. Na druhé straně je však nutné zahrnout všechny výdaje spojené s realizací opatření. Investice nepřináší jen náklady na nákup zařízení. Aby bylo dosaženo co nejobjektivnějšího východiska, musí být posouzeny náklady na projektování, montáž zařízení, vyškolení zaměstnanců apod.

6.2 Nákladové účetnictví materiálových toků V případě použití postupů nákladového účetnictví materiálových toků by náklady měly být kalkulovány z údajů dostupných pro jednotlivá kvantitativní střediska a jednotlivé materiálové toky, a ne podle odhadů pomocí postupů pro rozdělování nákladů. Nicméně, náklady jako jsou energetické náklady, systémové náklady, a náklady na nakládání s odpady jsou často dostupné pouze pro celý proces nebo zařízení. Takže v praxi bude často nutné nejprve rozdělit tyto náklady jednotlivým kvantitativním střediskům, a následně je rozdělit k výrobkům a materiálovým ztrátám ve dvou krocích, a to následovně: –

rozdělení nákladů celého procesu nebo nákladů celého zařízení různým kvantitativním střediskům;

–

rozdělení nákladů kvantitativního střediska na výrobky a materiálové ztráty

Během každého kroku rozdělování by mělo být zvoleno vhodné rozdělovací kritérium, které odráží co nejlépe rozdělení nákladů. Při rozdělování nákladů celého procesu nebo nákladů celého zařízení 114

jednotlivým kvantitativním střediskům mohou vhodná rozdělovací kritéria zahrnovat strojový čas, objem výroby, počet zaměstnanců, pracovní dobu, počet vykonávaných profesí, plochu, apod. Pro druhý krok, rozdělení nákladů z kvantitativního střediska na výrobky a materiálové ztráty by mělo být zvoleno jiné vhodné rozdělovací kritérium, například procentuální podíl rozdělení celkového materiálu, procentuální podíl rozdělení hlavního materiálu. Ve všech případech, určení nejvhodnějších rozdělovacích kritérií je na rozhodnutí organizace.

Odkazy Aktualizovaný program EMAS Amundsen, A. 1995: Omezování vzniku odpadů-čistší produkce, ENZO, Praha 1995, ISBN 80-901732-2 Engel, H.W., Tóth, G. 2004: EMAS jednoduše ! Adaptace příručky vydané Evropskou Komisí v rámci projektu "Delivery of EMAS Workshop for Acceding Countries in Latvia, Poland, Czech Republic and Hungary", překlad CPC, Praha 2004 Hájek,M.(editor)2011: Makroekonomické aspekty environmentálního účetnictví a reportingu, Univerzita Pardubice 2011 ISBN 978-80-7395-424-6, Kotovicová, J. a kol.2003: Čistší produkce, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2003, ISBN 80-7157-675-1 Kotovicová, J., Božek, F.2004: Opportunities of Multi - kriteria Metod to improve Environmental Investment Efficiency. Kvalita Inovácia Prosperita VIII/2 - 2004, s.44 - 54. TU FEI Košice 2004. ISSN 1335-1745. Meadows, D.H., Meadows, D.L., Randers, J., Behrens, W.1972: The Limits to Growth. New York : Universe Books, 1972, ISBN 0-87663-165-0 Meadows, D., Meadows D.H., Randers, J.1992: Beyond the Limits. Post Mills. : Chelsea Green Publishing, 1992 Mikoláš, J., Moucha, B.2004: Váš podnik a životní prostředí při vstupu České republiky do Evropské unie, Příručka pro podnikatele, MŽP, Praha 2004, ISBN 80-7212-268-1 Rusko, M., Piatrik, M., Kotovicová, J.: Environmentálne manažérstvo. Strix n.f. Žilina 2004, ISBN 80969257-0-9 Usnesení vlády ČR č.651/2002 Sb. ze dne 19.června 2002 k aktualizaci Národního programu zavedení systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí (Aktualizovaný program EMAS) Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, 2005: ČSN EN ISO 14001:2005 Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, 2011: ČSN EN ISO 14051:2011

115

Vývoj v reportingu udržitelného rozvoje standard GRI: Sustainability Reporting Guidelines; případová studie Czech Coal. Stanislav Kužel1 Abstrakt: Standard GRI je nejrozšířenější a celosvětově uznávaný standard nefinančního reportingu. Jeho cílem je vytvořit standard pro reporting širokého rozsahu pokrývající veškerý impact organizace a povýšit status enviromentálního a sociálního (nefinančního) reportingu na úroveň finančního reportu včetně auditu. Příspěvek shrnuje hlavní charakteristiky vývoje tohoto standardu (proměny zaměření hlavních indikátorů) i očekávatelný nebližší vývoj a porovnává podmínky využívání v zahraničí a v ČR. V závěru analyzuje využívání standardu GRI v reportech firem v ČR, či v reportování udržitelného rozvoje v krajích či na úrovni ČR (SRUR ČR) Součástí článku jsou i vybrané údaje z reportu skupiny Czech Coal, která jako jediná v ČR reportuje podle standardu GRI už od roku 2005. Klíčová slova: životní protředí; ekonomika; politika; ekonomické nástroje; udržitelný rozvoj. Klasifikace JEL: D18, E14

1 Úvod Standard GRI - Sustainability Reporting Guidelines GRI (Global Reporting Initiative) Version 3.0, resp. 3.1.2 je nejrozšířenější a celosvětově uznávaný standard nefinančního reportingu. Jeho cílem je vytvořit standard pro reporting širokého rozsahu pokrývající veškerý impact organizace a povýšit status enviromentálního a sociálního (nefinančního) reportingu na úroveň finančního reportu včetně auditu. Zprávy o společenské odpovědnosti a udržitelném rozvoji vytvořené na základě rámce GRI lze použít jako základ transparentního srovnání výkonnosti organizace ve vztahu k zákonům, předpisům, cílům a měřítkům z ekonomické, environmentální a sociální oblasti. Standard GRI měří úroveň 1

Stanislav Kužel, Konsultant: Research, Sustainable Development; Czech Coal a.s., [email protected]; [email protected] 2 www.globalreporting.org 116

udržitelného rozvoje, či Corporate Responsibility (což jsou synonyma), za něž nepovažuje výjimečné projekty, filantropii, ale denní praxi společnosti. Zahrnuje hodnocení transparentnosti corporate governance, systému vnitřních norem, pracovních podmínek, odpovědnost za produkty, management rizik včetně OŽP či protitrustového chování, kvalitu vztahů se zainteresovanými subjekty. Standard GRI není určen jen pro podnikatelské subjekty – může být aplikován na neziskové organizace či státní administrativu. V roce 2010 zaregistrovalo report vytvořený podle standardu GRI téměř 2 tisíce společností (jsou založeny na G3 Guidelines a zahrnují GRI Content Index), další údaje3 ukazují, že metodika GRI je inspirací pro téměř 5 tisíc. V ČR reportují v roce 2011/12 dvě: Skupina Czech Coal a NWR, avšak řada českých společností je součástí mateřských koncernů, které rovněž reportují dle GRI, některé společnosti uvádějí, že se inspirují indikátory GRI v interních metodikách. Základní přehled podávají následující grafy:

Graf č. 1.: Regionální distribuce GRI registrovaných reportů4

Graf č. 2.: Distribuce GRI registrovaných reportů podle země 5

3

Měření CSR, aneb Jak poznáme, že se nám na poli CSR daří, 19.května 2011. PricewaterhouseCoopers Česká republika, s.r.o. 4 GRI Sustainability Reporting Statistics, Publication year 2010, By Report Services, GRI 5 GRI: Inside [and] out, Global Reporting Initiative Sustainability Report, 2010/11, GRI 2012, str. 7

117

Graf č. 3.: Distribuce GRI registrovaných reportů podle oboru podnikání6

2 Specifika standardu GRI 2.1

Stakeholder engagement

Zásadního prvek standardu GRI – stakeholder engagement, a specifické sektorové suplementy, odlišují tento standard např. od standardů řady ISO či EMAS. Díky tomu vytváří principy reportingu dle GRI vhodné prostředí pro systematickou komunikaci s hlavními stakeholders: zákazníci, zaměstnanci, dozorové orgány, obce, NGO, odborná veřejnost aj. Roční zpráva podle standardu GRI a jí předcházející nefinanční reporting není jen "další marketingovou strategií" - cílí na mnohem rozsáhlejší počet cílových skupin než jsou zákazníci. Schopnost dobře komunikovat přínosy a dopady průmyslové činnosti s ohledem na různorodost zájmových skupin není založena na marketingových nástrojích či obvyklých nástrojích public relation. Základem je vzájemná znalost firmy a stakeholderů (tzv. stakeholders engagement) a vysoce profesionální reporting vlivů, rizik i přínosů a vývoje dotčených oblastí, tedy dat, které dle GRI v sociální a environmentální oblasti výrazně překračují oblast údajů ve Výročních zprávách a marketingových publikacích.

6

GRI Sustainability Reporting Statistics, Publication year 2010, By Report Services, GRI

118

Například v případě skupiny Czech Coal7 (reportuje podle GRI od roku 2005) pevnou součástí reportu jsou: - názory představitelů obcí na vlivy průmyslové činnosti a popis hlavních problémů regionu, jejich názory na obsah reportu jsou každoročně analyzovány - popis komunikace včetně stížností (municipalit, veřejnosti, dozorových orgánů aj.) i participace společnosti na veřejných projednávání - popis závažných havárií (pokud k nim došlo) a opatření k jejich řešení - dary a sponzoring podle obcí, kde se projekty realizovaly a podle jejich zaměření - kompenzační platby (v tomto případě především úhrady za vytěžený nerost podle obcí a náklady na rekultivace) - úplné vyčíslení státních subvencí (pokud existovaly) - přehled o veškerých daních a poplatcích, mimo jiné finanční údaje o výkonu společnosti - výpočet proporce pracovní síly v regionu/obci, kterou firma díky své činnosti zaměstnává - vysvětlení restrukturalizace podnikatelské skupiny, včetně způsobu zabezpečení propouštěných zaměstnanců - kompletní popis environmentálního impaktu (emise, odpady, vodní hospodářství, rekultivace aj.) - popis pravidel a principů, včetně účasti dozorových orgánů a obcí při procesu rekultivace - podrobný popis managementu jakosti a certifikace a složení produkce (hnědé uhlí) - detailní rozbor vývoje stavu ovzduší a zdravotní situace v regionu v souvislosti se zatížením plynoucí z uhelné energetiky - popis rizik a příležitostí v blízké perspektivě, zejména pokud jde o energetickou bezpečnost a dostupnost hnědého uhlí pro zákazníky - report obsahuje výzvu (anketu), díky které čtenář může zaslat připomínky k obsahu reportu

2.2

Management rizik a přitažlivost pro investory

Nefinanční reporting podle standardu GRI sleduje primární motiv podnikání - dosahování zisku, a nabízí návod k získání konkurenční výhody. Reporting podle GRI výrazně přispívá k identifikaci nefinančích rizik. Společnost bude srozumitelnější, transparentnější, ušetří čas při shromaždování potřebných informací v případě aktuální potřeby, jasně oddělí veřejné informace od obchodního tajemství, prostě lépe ošetří komunikační rizika. Standard GRI nabízí světově uznávaný a 7

www.czechcoal.cz/REPORT Skupina Czech Coal (4,4 tisíc zaměstnanců v prosinci 2011) zahrnuje Czech Coal a.s - obchodníka s energetickými komoditami (hnědé uhlí a elektrická energie) a dále dvě báňské společnosti: Litvínovská uhelná a.s. a Vršanská uhelná a.s., a řadu dalších obslužných společností.

119

verifikovatelný (auditovatelný) způsob, jak toto působení zveřejnit i změřit, proto je nefinanční reporting vyžadován investory na burzách v západní Evropě a Americe. Můžeme jen vyjádřit lítost nad tím, že Burza cenných papírů Praha tuto roli bohužel nesehrává, čímž prohlubuje svou marginálnost nejen v objemu obchodovaných akcií, ale i z hlediska implementace moderních trendů. Nefinanční reporting podle standardu GRI je výzva pro ty firmy, které chtějí dlouhodobě působit na trhu a dlouhodobě se příkladně chovat ke svému okolí. Následující tabulka ukazuje nejdůležitější důvody pro reporting udržitelného rozvoje, které uvádějí společnosti reportující podle GRI, mezi něž patří: 1. transparentnost rizik, příležitostí; činnosti a jejich impaktu na stakeholdery 2-3. ustanovení dobrých vztahů se stakeholdery 4. řízení reputace

Tabulka 6 Nejdůležitější důvody proč organizace vytváří report o udržitelném rozvoji8

2.3 GRI jako nástroj pro management a znalost kontextu Je významnou otázkou zda a jak víceletý proces průběžného nefinančního reportingu dle standardu GRI může mít významný příspěvek v rámci řízení firemních rizik a např. i interního auditu, či je jeho výsledkem především Roční zpráva o udržitelném rozvoji firmy, tedy komunikační a benchmarkingový nástroj v oblasti Corporate Responsibility či Sustatinability, jenž zvyšuje transparentnost firmy. Rovněž je zásadním otázkou, jak významnou roli v tvorbě „získávání většinového souhlasu stakeholderů s činností společnosti“ („Social Licence to Operate“) má v GRI požadovaná znalost (regionálního) kontextu působení firmy. Jak ukazuje Tabulka 1, je tento význam tohoto aspektu hodnocen na 4 až 6 místě (Improve organizational performace; Identify strategic oportunities, Improve collaboration across functions in 8

G4 Development, First Public Comment Period, 26 August – 24 November 2011, Full Survey Report, 10 February 2012, GRI

120

the organization) tedy jako čtvrtý po transparentnosti, vztahy se stakeholdery a reputaci. Významným prvkem při aplikaci standardu GRI je i interní využití metodik a formy indikátorů (kombinovaných proměnných) pro interní, managerskou potřebu společnosti. Zkušenost z českého kontextu (Skupina Czech Coal a NWR) lze shrnout následovně: 1. Podstatnou část číselných dat potřebných pro GRI (i v nejnáročnější úrovni A) firmy v oblasti energetiky a těžby, nejen že produkují, ale i poskytují v konsolidované podobě orgánům státního dozoru, zbývající, většinou z oblasti lidských zdrojů, corporate governance a managementu jakosti, jsou součástí interního reportingu. 2. Významnou část údajů, které vyžadují popis jednání se stakeholdery, či aktivity interního auditu a obchodní etiky, i některé částí corporate governance mohou mít organizace rozptýleny v řadě instrukcí v závislosti na struktuře a vnitřním dělení skupiny na sesterské či dceřiné společnosti. Právě v této druhé části, tedy v oblasti „nefinančních rizik“ se může reporting podle GRI stát vodítkem pro další vývoj a zdokonalování interních zásad (směrnic, kodexů, pravidel). 3. Standard GRI požaduje dostatečný popis kontextu působení společnosti. To znamená provést výzkum, či si dané údaje opatřit z výzkumů a evidence (např.ČSÚ, ČHMÚ aj.) již existující. Tento kontext zahrnuje data o vnějším prostředí - měří význam organizace na trhu práce, v komunitním rozvoji, dopravní a enviromentální vlivy apod. Mimořádným a mnohdy překvapivě užitečným výsledkem takovýchto studií je schopnost dané organizace oddělit svůj vliv/přínos od mnohem silnějších regionálních trendů (podíl na tvorbě míst, dopravní obslužnosti, či pracovní migraci, či i suburbanizaci) či vymezit svůj podíl oproti ostatnímu průmyslu (např. podíl na kvalitě ovzduší, či dopravnímu zatížení). Tato schopnost měřitelně oddělit vlivy své činnosti od ostatních faktorů se neuplatní jen pro minimalizaci negativního impaktu, ale především se ve chvílích posuzování rozvojových projektů a jejich obhajování před veřejností může ukázat jako zásadní argumentační kapitál.

3 Závěr: Proč je v ČR tak málo GRI reportů? Realita českých reportů o CSR či UR V ČR reportují podle GRI v roce 2011/12 dvě organizace: Skupina Czech Coal a NWR. Ostatní firmy v ČR, včetně řady poboček mezinárodních firem, (jejichž matky reportují dle GRI) nereportují vůbec, či mají reporty menšího rozsahu a marketingově zaměřené především na firemní úspěchy, popřípadě mají o tuto kapitolu rozšířenou výroční zprávu. Mezi oblíbené a všeobecně rozšířené modely českých firemních reportů o společenské odpovědnosti či udržitelném rozvoji patří: -

Report je „jenom za nadaci“- jde o text často odtržený od hlavní činnosti firmy. Report je jenom o výjimečných projektech z oblasti firemního dárcovství a sponzoringu, snižování produkce CO2 či pozitivním vývoji v OŽP a bezpečnosti práce Report je jen marketing a obsahem CSR je směs vizí a filantropie a úzkého profilu firmy bez číselných dat. Report není verifikován/auditován, skutečnou auditorskou firmou, tj. nezvyšuje transparentnost.

121

-

Chybí Corporate Citizenship - „rizika a příležitosti“, perspektivy, soudní spory, definice protitrustového a protikorupčních zásad společnosti, problémy náboru zaměstnanců a jejich vzdělání, popis komunikace se stakehodlery, jejich názory, dotace od státu, členství v odborných organizacích, analýzy dopadu ... apod. Je nutné si položit otázku: Proč?

Filantropie, greenwashing a tzv. dobrovolnictví je snad i chvályhodné a mediálně zajímavé, ale je to řešení problémů, za než firma obvykle nenese odpovědnost. Nicméně je to cesta k některým skupinám stakeholderů (NGO, či příspěvkové organizace). Ovšem je nutno si uvědomit, že řada příspěvkových či NGO organizací přešla od paternalizmu socialistického režimu pod paternalizmus firem, protože neumí a někdy ani nemůže bez vnějšího paternalizmu (sponzoringu, grantů, dotací) fungovat. K tomu se připojili nové NGO, které řeší nové problémy obdobným paternalizmem... a nebo mediálním útokem, často ze „zelených pozic“. Jednou z nepříjemných odpovědí pro malé rozšíření standardu GRI v ČR může být, že zatímco řada firem je v ČR zralá a schopná provést komplexní reporting a benchmarking podle standardu GRI (řada firem bez zveřejnění využívá GRI jako interní nástroj), zcela jednoznačně není zralá strana druhá... Totiž mnozí stakeholdeři (veřejná správa, samospráva, veřejnost, NGO, a zejména média) nejsou schopni rozumět a ocenit reporty podle GRI a participovat se vší odpovědností v rámci stakeholder engagement. Jsou orientovaní, i díky řadě organizací jako je Donors forum, či Byznys pro společnost Fórum odpovědných firem aj., především na „firemní filantropii“. Primární cílovou skupinou reportů v ČR zatím mohou efektivně být především investoři, zákazníci a dodavatelé, zaměstnanci, odborná veřejnost a dozorové orgány státní správy. Srovnání indikátorů GRI s indikátory pro udržitelný rozvoj v krajích a ČR Druhým důvodem pro malé rozšíření standardu GRI v ČR je i zjevná ignorace tohoto všeobecně a celosvětově převládajícího standardu Corporate Responsibility či Sustainability u významné části odborné environmentální akademické obce, včetně MŽP či ČSÚ, která vytváří tzv. indikátory udržitelného rozvoje - zejména pokud srovnáme indikátory GRI s Indikátory strategického rámce udržitelného rozvoje ČR (SRUR)9, nebo s vybranými indikátory pro monitoring udržitelného rozvoje v krajích ČR - VO UR v Krajích. 10 Úlohou Strategického rámce udržitelného rozvoje České republiky je vytvořit konsensuální rámec pro zpracování dalších materiálů koncepčního charakteru (sektorových strategií, politik či akčních programů) a být tak důležitým východiskem pro strategické rozhodování v rámci jednotlivých resortů, krajů, měst a obcí i pro meziresortní spolupráci a spolupráci se zájmovými skupinami. Dokument má připravit celostátní zavedení dobré praxe strategické práce, která je podmíněna vytyčením verifikovatelných cílů v odpovídajících koncepčních a strategických dokumentech, spolu s uvedením závazných úkolů. Má zajistit systematické sledování situace v České republice z hlediska udržitelného rozvoje pomocí sady indikátorů, obsažených v dokumentu, a reflektovat

9

Usnesením vlády České republiky č. 37 ze dne 11. ledna 2010 byl schválen Strategický rámec udržitelného rozvoje ČR (SRUR) jehož zavedení do praxe bylo předloženo jako bod 8. č.j. 1141/10 (a z jednání staženo) na programu schůze Vlády České republiky 24.11. 2010.9 10 VYBRANÉ OBLASTI UDRŽITELNÉHO ROZVOJE V KRAJÍCH ČESKÉ REPUBLIKY 2010, Český statistický úřad, Praha, 2010

122

mezinárodní dokumenty (zejména obnovenou Strategii EU pro udržitelný rozvoj z r. 2006). SRUR obsahuje pět prioritních os s 15 prioritami, 46 cíly a 48 indikátory..

Metodika Global Reporting Initiative (GRI), Sustainability Reporting Guidelines GRI, je všeobecně uznávána jako nejvýznamnější mezinárodní nástroj nefinančního reportingu. Přes 2 tisíce organizací z toho přes 200 nonprofitních a veřejných (public agency) organizací zaregistrovalo své reporty u GRI. Probíhá i spolupráce a doporučení mezi Evropskou Komisí a organizací GRI11 Metodika GRI poskytuje, jak zcela konkrétní a ověřitelné indikátory a cíle, tak požaduje rozvíjet demokratickou participaci všech dotčených skupin a zpětnou vazbu, tzv. stakeholder engagement. Tedy to, co SRUR ČR či VO UR v Krajích zcela chybí - změření a podchycení reakce a zájmů všech dotčených skupin a obzvláště zejména v případě zpětné vazby od výrobních podniků. Už zkušenosti s krajskými zprávami udržitelného rozvoje ukazují na nemožnost převodu stejných indikátorů ze státní na krajskou úroveň, a i v případech pokud ano, tak trendy a procesy těmito indikátory popisované většinou není možné ovlivnit skrze pravomoci krajských úřadů či magistrátů měst. Tudíž tyto indikátory nemohou být ve většině případů podkladem rozhodovacích procesů na nižší než národní či ve výjimečných případech krajské úrovni. Oproti tomu: -

Metodika GRI disponuje propracovanými indikátory, odvozených z mezinárodních pravidel a závazků OSN, OECD, ILO, UNESCO aj.

-

Metodika GRI slouží jako všeobecně uznávaný rámec pro reporting v oblasti ekonomického, environmentálního a sociálního/společenského působení organizací. Je navržena, a dodejme, že již i značně otestována, tak, aby se dala použít v organizacích jakékoliv velikosti, sektoru a lokality.

-

Všechny dokumenty, které jsou součástí metodiky GRI, jsou vyvíjeny prostřednictvím dialogu, který je konsenzem mezi zainteresovanými skupinami z řad podnikatelů, investorů, řadových zaměstnanců, veřejnosti, neziskových organizací, akademiků, představitelů státní správy, a dalších skupin.

Tabulka 2 Srovnání základních charakteristik indikátorů SRUR s VO UR v Krajích a metodikou GRI Typ souboru SRUR indikátory indikátorů/dokumentu udržitelného rozvoje na úrovni státu

VO UR v krajích (ČSÚ) indikátory udržitelného rozvoje na úrovni kraje

Dostupnost

Ano (ale nejsou stejnorodé se státní úrovní)

Ano ve 2/3 indikátorů, které dodávají instituce státní správy

11

GRI indikátory (Sustainability Reporting Guidelines version 3, 2006) ano

BEYOND VOLUNTARY LAISSEZ-FAIRE REPORTING: TOWARDS A EUROPEAN ESG DISCLOSURE FRAMEWORK. Submission to the European Commission by the Global Reporting Initiative (GRI), At the occasion of European Workshops on disclosure of Environmental, Social and Governance (ESG) Information, hosted by the European Commission, Brussels, September 2009 until February 2010, GRI, February 2010

123

Validita indikátoru pro řízení procesů/cílů (pro konkrétní proces existují konkrétní indikátory, tento proces lze tudíž řídit podle hodnot tohoto indikátoru a reportující organizace má mandát tyto změny provést)

ne Většinou se indikuje výsledek více procesů, RVUR či ČSÚ nemá žádný výkonný (legislativní) mandát

ne většinou se indikuje výsledek více procesů z nichž mnohé nelze vždy na lokální úrovni ovlivnit. Kraje a Regionální samospráva má omezené možnosti provádět změny.

ano obvykle ano, jsou to indikátory ke konkrétním procesům, odpovědnými osobami jsou konkrétní manageři dané organizace.

Adresnost indikátoru (jak přesně, výstižně popisuje daný jev)

Převažují indikátory, které jsou nedostatečně adresné k daným cílům

Přesně v rámci uznávaných metodik a výpočetních vzorců

Přesně v rámci uznávaných metodik a výpočetních vzorců

Dosahování zpětné vazby (tj. jak je možné na základě prokazatelně negativního trendu ovlivnit skutečnost skrze možnosti jež dává daný dokument) Pariticipace stakeholderů (Tj. přímá tvorba dat skrze participaci zainteresovaných skupin)

nejasné Lze v některých případech ovlivnit novou legislativní normou (jak se děje např. v env. pilíři), ale reportující organizace RVUR není výkonnou organizací

Z výše uvedených důvodů nemožné Proto nahrazování veřejným projednáním a expertním poradním sborem

Ano, Je to managerský nástroj

Pouze odborná veřejnost

Pouze odborná veřejnost

Ano, „stakeholder engagement“

Specifičnost

Odlišnosti mezi státy EU (ale core indikátory by měly být stejné viz. eurostat)

Specifické spíše možností dostupnosti na krajské úrovni, ale i typické pro lokální problémy

Ano, Viz sektorové suplementy a národní dodatky

Auditovatelnost procesu tvorby dat

neprovádí se

Asi ano, ale neprovádí se, resp. výsledky auditu nejsou nikde zveřejněny

Ano, Mezinárodně uznávaný certifikát (standardní verifikační procedura), povinnost zveřejňovat

Benchmarking

Ano, Eurostat

Informace není dostupná; resp. pouze mezi kraji jedné země

Úloha indikátoru

reportovat

Monitorovat a reportovat

Ano, Benchmarking je cílem metodiky, core indikátory jsou celosvětově uznávány Monitorovat, reportovat, zveřejňovat a sloužit v rámci risk

124

managementu Velikost reportovaného subjektu

Národní/státní (ČSÚ)

Krajské (vázáno na strukturu krajských institucí), do jisté míry by některé indikátory byly přenositelné na úroveň měst pověřených výkonem veřejné správy

Jakákoliv soukromá, obecní, velká i malá organizace z jakéhokoliv sektoru

Stanislav Kužel (*1970)

Vystudoval fakultu sociální věd Karlovy University v Praze (1997), obor sociální antropologie, (specializace: postkomunistické transformační procesy), v roce 1994 vystudoval přírodovědeckou fakultu Karlovy University v Praze, (diplomoval na katedře hydrobiologie). Pracuje jako konzultant v oblasti udržitelného rozvoje, na environmentálních a sociálních studiích, zejména v oblasti energetiky. Je autorem řady studií a projektů v oblasti monitoringu vlivu průmyslové činnosti a komunitního rozvoje ale i marketingových, sociálních či zaměstnaneckých výzkumů, podílel se i na posuzování nové legislativy a strategických dokumentů. Jako konzultant pracoval rovněž pro instituce státní správy (MPO ČR, ČSÚ). Externě přednáší na vysokých školách, zejména ČVUT a VŠE. Od roku 2004 do roku 2012 pravidelně vypracovává Zprávu o hospodaření a udržitelném rozvoji pro Skupinu Czech Coal, která je prvním GRI reportem v ČR, působí (2011-12) jako konzultant při zavádění reportingu podle standardu GRI v NWR. Spolupracoval na přípravě českého vydání Sustainability Reporting Guidelines, Global Reporting Initiative (GRI).

Důležité odkazy: Nefinanční reporting skupiny Czech Coal http://www.czechcoal.cz/cs/ur Oficiální český překlad metodiky GRI http://www.globalreporting.org/Home/LanguageBar/CzechLanguagePage.htm

125

Determinanty poptávky po pitné vodě a jejich socioekonomické souvislosti Vítězslav Malý1

Abstrakt. Práce se zabývá problematikou poptávky po pitné vodě s ohledem na její socioekonomické souvislosti a determinanty, jež ovlivňují její charakter a následně i výši. Dopady změn jednotlivých faktorů ovlivňujících poptávku po vodě posunují efektivnost zajištění nabídky vody, vzhledem k přirozenému monopolu v tomto odvětví a k věcně usměrňovaným cenám vodného a stočného, mnohdy do svízelné situace, kdy další zvýšení ceny vody vede pouze k snížení její spotřeby, a tím opětovnému nárůstu fixních nákladů. Cenový mechanismus by proto měl brát v potaz poptávku po vodě, jako neustále se měnící mechanismus podléhající základním ekonomickým pravidlům, nikoli staticky, pouze jako danou poptávku odvozenou od charakteru ekonomického statku voda, statku nezbytného. Tím se nejdříve statek musí charakterem svojí vzácnosti stát, teprve až pak za něj může být považován. Klíčová slova: životní prostředí; ekonomie; vládní nástroje; poptávka po vodě; peak demand JEL Klasifikace: Q25, R21, O13

1 Úvod Vodohospodářský sektor v ČR prošel od začátku devadesátých let 20. století a v prvním desetiletí 21. století významnou změnou. Legislativní změny mající za cíl narovnání cen za dodávky pitné vody s náklady vodohospodářských společností, včlenit do systému využívání a oceňování vody i ekologické funkce vody a celková změna v chápání vody, pouze jako statku sloužícího pro zajišťování potřeb člověka, vedly k růstu vodného a stočného. Tyto změny spolu s restrukturalizací průmyslu snížily nároky na spotřebu vody nejen u domácností, ale i v průmyslu a národohospodářství obecně. Od počátku devadesátých let 20. století spotřeba vody na osobu klesá, v roce 1989 činila 172 litrů, přičemž až do roku 1999 vykazovala relativně strmý pokles. Od roku 2000 dochází k neustálému mírnému snižování spotřeby vody a v roce 2010 spotřeba činila 89,5 l/osobu a den, v posledních 6 letech je pak zaznamenán mírný pokles okolo 2 % ročně (MZE, 2010).

1

Ing. Vítězslav Malý, Katedra ekonomie životního prostředí, Národohospodářská fakulta VŠE v Praze, Nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3; e-mail: [email protected] 126

Graf č. 1: Vývoj spotřeby a ceny vody v ČR

Zdroj: MZE, 2010, úprava vlastní

V porovnání s ostatními zeměmi OECD2 patří ČR k zemím s nejnižší spotřebou vody na osobu. Spotřeba vody ve Španělsku činila 265 l/osobu a den v roce 2006, v Německu to bylo 127 l/osobu a den, Velká Británie 150 l/osobu a den, Itálie 190 l/osobu a den a Estonsko využívalo své vodní zdroje v úrovni 103 l/osobu (DEFRA, Waterwise data, 2006). Poptávka po vodě (ve smyslu residential water demand) během krátkého období (do jednoho roku), dlouhého období (více jak jeden rok), ale i v krátkých limitních pozorování (peak demand) je velmi specifickou veličinou, ovlivněnou celou řadou faktorů (např. viz. Schleich a Hillenbrand (2008), Petružela (2009)), jejichž identifikace je přímým východiskem k objasnění komplementární vazby a rivality (rivalitní odběr v období nedostatku přírodního zdroje) s komerční poptávkou po vodě, jenž spolu tvoří rámec pro využívání povrchových a podzemních vod zásadně determinující nabídku vody a udržitelný vývoj přírodních systémů, zdrojů vody a vodohospodářských služeb spojených s vodou. Pokles spotřeby vody domácnostmi v ČR je s ohledem na stále rostoucí ceny vody zřejmým východiskem. Důchodová elasticita poptávky po pitné vodě, jakožto statku nezbytného, je v rámci ekonomické teorie stanovena v rozmezí 0 – 1 (|EDP| < 1). Podle četných prací na toto téma se pohybuje elasticita poptávky po pitné vodě v rozmezí od – 0,05 až po -0,69 (např. Stevens a kol. (1992) -0.10 až – 0.69; Stevens and Kesisoglou (1984) -0.10 (krátké období), -0.38 (dlouhé období), Male a kol. (1979) -0.32, Turnovsky (1969) -0.05 až – 0.40). Graf 2 zachycuje vývoj agregované elasticity poptávky po pitné vodě v rámci celé ČR a Prahy. Z ní je patrný vliv cenového mechanismu, jakožto nejvýznamnějšího determinantu ovlivňující výši poptávky. Elasticita poptávky po pitné vodě u Prahy ovšem vykazuje anomálii v podobě změny charakteru z neelastické poptávky na vysoce elastickou. Z porovnání obou křivek je patrné, že úroveň spotřeby vody u domácností není závislá pouze na ceně vody, ale vstupuje do ní i mnoho dalších ovlivňujících determinantů V rámci druhé kapitoly článku jsou tyto determinanty dále rozebírány s ohledem na osvětlení dané změny v charakteru elasticity.

2

Data pocházejí z roku 2002, kdy byla spotřeba vody 103 l/osobu a den. 127

Graf č. 2: Elasticita poptávky v ČR a Praze

Zdroj: MZE, 2010, úprava vlastní

2 Determinanty poptávky po vodě Spotřeba vody domácností je ovlivněna celou řadou determinantů. J. Schleich a T. Hillenbrand (2008) rozdělují ve své práci tyto faktory do 3 skupin, na faktory ekonomické, sociální a environmentální. Petružela (2009) uvádí celkem 4 skupiny faktorů ovlivňující užívání vody a to přírodní, technické, ekonomické a sociální. Vzhledem k složitosti a vzájemné provázanosti jsou faktory v rámci této práce rozděleny na faktory klimatické, demografické, ekonomické, sociální, přírodní a technické.

2.1 Klimatické faktory Klimatické faktory jsou s ohledem na charakter uvedených elasticit poptávky po pitné vodě velmi specifickým bodem, neboť ovlivňují zejména krátkodobou elasticitu. Jednotlivé studie zabývající se změnou klimatických faktorů a změnou klimatu, ať se již jedná o studie např. EEA, 2007; EAA, 2008; či studie NKP, uvádějí, že klimatické faktory mají vliv na vodohospodářský cyklus a tím ovlivňují i charakter poptávky po pitné vodě. S ohledem na tuto skutečnost, je ovšem nutné nahlížet na poptávku po pitné vodě ve dvou rovinách. Jednak na poptávku krátkodobou ovlivněnou změnami počasí a charakterem podnebí a poptávku dlouhodobou podléhající celkovému charakteru podnebí, a tím i možným klimatickým změnám. Downing a kol. (2003) predikuje scénáře klimatické změny a jejich vliv na charakter poptávky po vodě, přičemž poptávku po vodě rozdělil na tři specifická odvětví – domácnosti, zemědělství a průmysl. Pro každé byly vytvořeny 4 možné scénáře spotřeby. Z výsledků jejich studie ve Velké Británii vyplývá, že poptávka domácností po vodě je nejméně závislá na změnách klimatu, konkrétně se spotřeba vody zvedne o 1,5 – 3 %. Průmysl vykazuje závislost o trochu větší, 3,6 – 6,1 %. Největší dopad se váže na zemědělství, kde je očekáván nárůst spotřeby vody až o 26 %. Dle jednotlivých modelů spotřeby vychází, že spotřeba vody se k roku 2020 pro střední scénář klimatické změny zvýšila pro všechny čtyři modely, přičemž se denní spotřeba vody na obyvatele pohybovala od 115 l/den pro nejmírnější charakter spotřeby až po 200 l/den pro nejintenzivnější charakter spotřeby. Klimatická změna má podle této studie vliv na zvýšení spotřeby vody pro osobní potřebu (zvýšení frekvence sprchování) a také na zvýšení spotřeby vody pro zahradní účely (zalévání zahrádky a bazény), (Downing a kol., 2003; Malý, 2010).

128

Krátkodobá poptávka po pitné vodě je klimatickými faktory ovlivněna zejména prostřednictvím teplých suchých období. Jak uvádí Malý a kol. (2010) v závislosti na výskytu suchých období ve zkoumaných zájmových územích (Hrádek, Strašice) se zvyšuje poptávka po vodě, a to v průměru o 8,5 % během celého suchého období a o 14,5 % během posledních 5 dnech. Rozdílné elasticity poptávky domácností po pitné vodě za ČR a Prahu jsou ovšem těmito faktory de facto ovlivněny obdobně, neboť jejich vliv můžeme považovat za stejný. Z tohoto hlediska nevysvětlují změnu pražské elasticity.

2.2 Přírodní faktory Přírodní faktory jsou přímo spjaty s klimatickými, neboť samy o sobě stanovují rámec možného využívání „přírodních“ zdrojů vody pro domácnosti, které se tak nemusejí odkazovat pouze na zdroje „potrubní“. Obyvatelé vlastnící studeň, popřípadě mající přístup k povrchové vodě, využívají pro svoji potřebu také těchto zdrojů, a tím snižují spotřebu pitné vody v rámci celého spotřebiště dodávané z vodovodní sítě o 1,4 % (1,8 l za den), (Schleich, Hillenbrand, 2008). Malý a kol. (2010) uvádí, že procentuální nárůst počtu studní na počet popisných čísel sníží odběr vody z vodovodního řadu o 0,575 litru/osobu a den (odhad nezohledňuje procento obyvatel bydlících v bytech, resp. rodinných domech). Mezi ostatní přírodní faktory můžeme zařadit charakter krajinného rázu a půdního podloží. S ohledem na rozdílné elasticity poptávky ČR a Prahy v posledních dvou letech jsou přírodní faktory (zejména vlastnictví studně) důležitým determinantem určujícím výši poptávky domácností po pitné vodě. Slavíková a kol. (2011) ve své analýze modifikace plateb za využívání podzemních vod uvádí, průměrný nárůst počtu studní v ČR na obyvatele za rok o 0,137 %, tj. přibližně 13,7 nové studně za rok za 10 000 obyvatel. Možnosti pražských odběratelů využívat studně k samozásobení vodou jsou ovšem omezené a nižší, nežli je tomu u zbytku ČR. Tento faktor tudíž taktéž nevysvětluje změnu pražské elasticity, nicméně částečně vysvětluje snižování odběru vody z vodovodního řadu.

2.3 Technické faktory Technické faktory jsou v podmínkách ČR jedním z nejdůležitějších faktorů. Na jedné straně celkovou spotřebu vody domácností ovlivňuje úroveň technického vybavení. Myčky, pračky, senzory a jiná technická vybavení mají významný vliv na úroveň spotřeby, jsou ovšem ovlivněny úrovní ekonomické dosažitelnosti a taktéž svojí efektivností při eventuálním snižování spotřeby vody. Z principu platí, že úroveň technického vybavení a s ním spojená spotřeba vody domácností kopíruje Kuznětsovovu environmentální křivku (Šauer, 2007), tj. zpočátku spotřebitel nedbá na úsporná technologická zařízení, jelikož jsou pro něj finančně náročnější, posléze s růstem cen variabilních faktorů (v našem případě ceny vody) investice do těchto zařízení začíná být efektivní a spotřebitel jimi nahrazuje stávající, čímž snižuje svoji spotřebu vody. Spotřebitel je ovšem také limitován výší průměrného důchodu, neboť ten ovlivňuje jeho investiční možnosti. Tento faktor částečně osvětluje změnu pražské elasticity oproti zbytku ČR. Pražské domácnosti s ohledem na jejich vyšší důchody3 začaly při neustále se zvyšující ceně vody více investovat do úsporných zařízení, čímž částečně snížily celkovou spotřebu na osobu a tím i změnily elasticitu poptávky. Technologie dodávky vody je druhým faktorem ovlivňujícím spotřebu vody. V rámci tohoto bodu není brána v potaz opravdová dostupnost vody z vodovodního řadu, tj. zdali a jak ovlivňuje spotřebu 3

Průměrná mzda byla k 5. Prosinci 2011 v ČR 24 089 Kč, v Praze 30 641 Kč. 129

přímé napojení na vodovodní řad nebo nutnost využívat vlastních zdrojů (studny). V těchto případech je zcela zřejmé, že spotřeba bude při nošení vody ze studny velmi nízká oproti potrubnímu řešení. V rámci této skupiny uvažujeme technologii zabezpečení dodávek pitné vody a čištění odpadních vod. Vodovodní a kanalizační síť má své technické možnosti (technická úroveň, délka sítě, hustota odběratelů atd.) a specifika (kvalita surové vody, čistírny odpadních vod atd.), s čímž jsou spojeny rozdílné náklady se zajištěním dodávky pitné vody. Tento faktor je spotřebitelem vnímán prostřednictvím ceny vodného a stočného, čímž ovlivňuje jeho poptávku. Zvyšující se cena vody vzhledem k neustále rostoucím nákladům na zajištění dodávky tlačí domácnosti šetřit s vodou, případně přecházet k jiným vodním zdrojům, a tím zpětně zvyšují fixní náklady spojené s technologií dodávky vody. Vodohospodářský sektor se tak dostává do spirály vyvolané zvyšující se cenou vody a snižující se její spotřebou. Tento faktor je pro osvětlení nárůstu pražské elasticity poptávky irelevantní neboť působí jak v rámci celé ČR, tak v Praze obdobně.

2.4 Demografické faktory Každý region, oblast, má své charakteristické vlastnosti. Rozdělení obyvatel je nerovnoměrné, stejně jako zdroje vody a ekonomické aktivity. Tím jsou prvotně kladeny specifické podmínky na využívání vodních zdrojů, jejich dosažitelnost a množství stanovují úroveň zásobování obyvatel pitnou vodou, čímž tak zpětně ovlivňují, jaký charakter bude poptávka po vodě mít. Pod tuto skupinu faktorů zahrnujeme např. strukturu obyvatelstva, věkové složení obyvatel, počet lidí žijících v dané zkoumané oblasti, počet malých a středních podniků, velkých podniků, nemocnice a mnohé další. Do určité míry slouží jako vysvětlující proměnná při zjišťování celkového chování a charakteru poptávky po pitné vodě v dané určité lokalitě. Jedním z nejvýznamnějších faktorů, pokud bereme v potaz pouze poptávky po pitné vodě u domácností, jenž se promítá do charakteru poptávky, je struktura bydlení. Podle směrných čísel roční potřeby vody se spotřeba pitné vody liší u spotřebitelů žijících v bytových jednotkách a domech v závislosti na typu bydlení a pohybuje se od 16 m3 do 56 m3 (Příloha č. 12, vyhlášky č. 428/2001). Spotřebitelé z bytových jednotek mají spotřebu vody plně závislou na vodovodním řádu, kdežto rodinné domy mají mnohdy možnost obstarávání si vody z jiných zdrojů, nemluvě o možnosti potřeby zahradu zalévat. Ze studie Downing a kol. (2003) vyplývá, že zalévání zahrádek hraje ve spotřebě významnou roli, dle studie ENVIC (2007) je 10 % z celkové spotřeby využíváno na mytí a zalévání zahrady. Věkové složení obyvatelstva jakožto další proměnná determinuje spotřebu vody pozitivně. Schleich a Hillenbrand (2008) ve své studii uvádějí, že čím vyšší je věkové složení domácnosti, tím vyšší je i spotřeba vody. Odůvodňují to tím, že starší lidé využívají častěji vanu, namísto sprchy a také se častěji myjí ze zdravotních důvodů. Billings a Day (1989) tento fakt odůvodňují tím, že starší lidé více zůstávají doma a tráví více času na svých zahradách. Nauges a Thomas (2000) tvrdí na druhé straně opak, tedy že vztah mezi věkovým složením domácnosti a spotřebou vody na osobu je spíše negativní. Velikost domácnosti má spíše pozitivní dopad na poptávku po vodě, tj. s vyšším počtem členů domácnosti dochází k poklesu spotřeby domácnosti na osobu. Höglund (1999) uvádí, že s každou novou osobou bydlící v již stávající domácnosti roste spotřeba v rozmezí od 27% do 35%. Složení malých, středních a velkých podniků, veřejných zařízení a budov ovlivňuje přímo spotřebu celého spotřebiště, spotřebu u domácností ovlivňuje spíše nepřímo. Jinými slovy řečeno, možnost lidí využívat zdrojů vody a personálního zázemí na svých pracovištích např. k hygienickým

130

účelům nehraje nijak významnou roli v celkové spotřebě domácností během celého roku. Naproti tomu je zřejmé, že určité procento lidí bude s vysokou pravděpodobností využívat hygienických zařízení na svých pracovištích s cílem ušetřit vlastní spotřebu. Úroveň této „přesunuté“ spotřeby ovšem není nikterak významná. Zmíněné faktory částečně objasňují změnu pražské elasticity oproti elasticitě ČR prostřednictvím specifického demografického složení Prahy. Bytový charakter Prahy spolu s rostoucí cenou vody, neumožňuje domácnostem jinou volbu, nežli razantnější snížení spotřeby tak, jak tomu bylo v posledních letech. Průměrná spotřeba vody na osobu v Praze byla v roce 2008 122 l/osobu a den, oproti 94,2 l/osobu a den za ČR, tedy o 30 % vyšší. V roce 2010 byla již spotřeba vyšší pouze o 16 % (MZE, 2010). Relativně nižší zvýšení ceny vody tedy znamenalo vyšší snížení spotřeby a tím i zmíněný nárůst elasticity.

2.5 Ekonomické faktory Mezi ekonomické faktory řadíme především cenu vodného a stočného a důchod domácností. Cena je základním směrodatným bodem tržního systému, a je de facto to jediné, co spotřebiteli tržní prostředí poskytuje. Podle jejího vývoje spotřebitel mění své chování a neustále porovnává své užitky, tak aby z dané situace vždy vyšel co nejlépe. Cena vodného a stočného, tak plní všechny tři základní funkce, tj. funkci informační, alokační a stimulační. Z mnoha studií zabývajících se cenovou elasticitou poptávky po vodě vychází, že je cenově neelastická (např. Veck and Bill, 1998; Dalhusien et al., 2003), tedy že procentuální zvýšení ceny vede k menšímu než procentuálnímu snížení spotřeby. Tento fakt vychází ze skutečnosti, že cena vody je v porovnání s příjmy obyvatel v zemích OECD relativně nízká. Celkové platby za vodu patří k méně významným položkám domácností. Mimo to velká část spotřeby vody není v krátkém období dostatečně substituovatelná, jelikož je velmi obtížné najít přímo jiné zdroje vody (Schleich, Hillenbrand, 2008). S cenou vody a elasticitou přímo souvisí důchod domácností. Ten má podle Schleich a Hillenbrand (2008) pozitivní charakter a pitná voda je podle Philliphsovy křivky normálním statkem (normálním statkem nezbytným), neboli s růstem důchodu spotřeba vody postupně roste pomaleji. Domácnosti s vysokým příjmem využívají více statků, při jejichž užívání je potřeba pitná voda, jako jsou sauny, bazény, větší zahrady a podobně. Příjem domácností tak hraje významnou roli ve spotřebě (Schleich, Hillenbrand, 2008). Ekonomické faktory proto přímo ovlivňují úroveň spotřeby vody a elasticitu poptávky prostřednictvím cenového mechanismu a důchodu domácností. Jak vyplývá z grafu 3, elasticita poptávky je přímo provázána s důchodovou elasticitou poptávky po daném statku. Zatímco důchodová elasticita poptávky po vodě je v rámci ČR relativně stabilní a má charakter normálního nezbytného statku, v Praze vykazuje strmý nárůst, kdy je domácnostmi začínán vnímat jako statek ryze luxusní. Tento element je velmi diskutabilní a výjimečný a ovlivněný celou řadou ekonomických zákonů. S ohledem na vysvětlení změny elasticity poptávky můžeme proto konstatovat, že změna jejího charakteru je nejvíce ovlivněna relativním vnímáním výše důchodu domácností, a tím i jejím sociálním postavením. Pražské domácnosti vnímají stále rostoucí cenu vody jako element snižující jejich disponibilní důchod vydávaný na další statky, proto se snaží prvotně šetřit na výdajích, které jsou relativně snadno dosažitelné.

131

Graf č. 3: Důchodová elasticita poptávky v Praze a v ČR

Zdroj: ČSÚ, 2012, úprava vlastní

2.6 Sociální faktory Sociální faktory jsou velmi specifickou oblastí determinovanou všemi předcházejícími faktory. Souvisí s otázkou nároků obyvatelstva na kvalitní a dostupné zdroje vody. Petružela (2009) zmiňuje nutnost zabezpečit dodávky vody pro všechny skupiny obyvatel, tj. jak pro vysoce příjmové tak i nízko příjmové skupiny. Sociální únosnost, přijatelnost cen vodohospodářských služeb (v podmínkách ČR platby za vodné a stočné) neměly překročit 2 % průměrných čistých příjmů domácnosti v daném kraji (Young a Válek, 2006). Cena vody identifikovaná v Rámcové směrnici o vodách 2000/60/ES by neměla být limitujícím faktorem zajištění minimálního množství pitné vody pro osobní užití s přihlédnutím k faktu, že riziko dopadů nákladů ceny vody na poptávku zpětně ovlivňuje nabídkovou stranu a tím i udržitelné využívání vodních zdrojů při respektování optimálního využívání vody na makroekonomické úrovni. Náklady nemohou bránit spotřebitelům k dodávkám pitné vody, na druhou stranu je potřeba zajistit, aby se zdroji vody nebylo zbytečně plýtváno zvláště v situaci, kdy ČR patří do skupiny zemí s vysokým stresem na vodní zdroje (Petružela, 2009). Tento faktor hraje významnou roli v charakteru spotřeby a je nutné nastavit správné legislativní a ekonomické nastavení tak, aby bylo zajištěno udržitelné hospodaření s vodními zdroji při respektování základních práv a potřeb člověka. Mezi faktory sociálního charakteru taktéž můžeme zařadit způsob trávení volného času. Aktivní sportovci a mladší generace tráví hodně času mimo domov na různých sportovních a kulturních akcích, kde mají možnost využívat sociálního zařízení, a tím „převádějí“ část své domovní spotřeby na jiné nositele. Starší generace oproti tomu tráví více času domácími aktivitami popřípadě dalšími aktivitami v blízkosti svého bydliště, proto využívají zejména vlastního sociálního zařízení. Ze studie Downing a kol., (2003) vyplývá, že v důsledku klimatické změny by mohla narůst spotřeba vody, nutná pro zajištění sportovních středisek až o 8 %. Sociální faktory ovlivňují úroveň elasticity poptávky po pitné vodě, neboť limitují spotřebu vody na její spodní hranici. V podmínkách ČR je tato limitace v současných podmínkách stále nedosažitelná, neboť cena vody nepřekračuje 2 % hranici důchodu domácností, stejně jako spotřeba vody je stále na únosné hranici a domácnosti mají stále dostatek možností, jak s vodou šetřit, aniž by přímo omezovaly svoje základní sociální a hygienické potřeby. Tyto faktory proto nevstupují do rozdílného vývoje elasticity u Prahy a ČR. 132

3 Závěr Jednotlivé faktory determinující úroveň užívání vody jsou komplementární a neoddělitelné. Navzájem se ovlivňují, doplňují a ze změny jednoho dílčího faktoru můžeme simulovat jak nepatrnou, tak i celkovou změnu ve spotřebě a charakteru poptávky. Charakter poptávky po vodě je tak velmi složitý a je nutné zkoumat jednotlivé vlivy odděleně tak, aby bylo možné jejich dílčí vliv detailně popsat, a určit do jaké míry při daných podmínkách ostatních faktorů ji ovlivňuje. Na druhé straně nás složitost poptávky po vodě nutí k vnímání celého systému komplexně, jak uvádí Schleich a Hillenbrand (2008), je nutné se na poptávku dívat komplexně, nikoli abstrahovat pouze jednotlivý faktor. Změna v elasticitě poptávky u Prahy a ČR je na základě předcházejících determinantů vysvětlena zejména změnou důchodové elasticity poptávky, demografickými faktory v podobě nemožnosti substituce vodovodního řadu a z toho důvodu razantním snížením spotřeby při překročení únosné ceny vody s ohledem na důchodovou elasticitu poptávky a v neposlední řadě technickými faktory skrze změnu vybavenosti domácnosti (přechod na úspornější spotřebiče).

Poděkování Text vznikl jako východisko vědeckého projektu SE Klima: Socioekonomická analýza dopadů klimatické změny na vodní hospodářství v ČR – efektivnost nákladů vodohospodářských služeb a nástroje jejich regulace.

Literatura BILLINGS, R.B., DAY, W.M., 1989. Demand management factors in residential water use: the Southern Arizona experience, Journal of the American Water Works Association 81, 58–64. ČSÚ, 2012, Vývoj mezd, přístup z internetu: http://www.kurzy.cz/makroekonomika/mzdy/?G=1&A=1&page=1 , citace [23. 3. 2012]

DALHUSIEN, J. M., FLORAX, R. J. G. M., DE GROOT, H., NIJKAMP, P.:, 2003. Price and income elasticities of residential water demand: a meta analysis, Land Economics 79, 292–308. DEFRA, 2006. Future Water, The Government’s water strategy for England. Presented to Parliament by the Secretary of State for Environment, Food and Rural Affairs by Command of Her Majesty, February 2008 DOWNING, T.E, BUTTERFIELD, R.E., EDMONDS, B., KNOX, J.W., MOSS, S., PIPER, B.S., WEATHERHEAD, E.K., 2003. Climate Change and the Demand for Water, Research Report, Stockholm Environment Institute Oxford Office, Oxford, 2003 ENVIC: Voda zdroj života, 2007, přístup z internetu: http://www.envic.cz/informacnimaterialy/kvalita-vod/voda-zdroj-zivota-vystavni-panely.htm, citace [23.9.2010] 133

HÖGLUND, L. 1999. Household Demand for Water in Sweden with Implications of a Potential Tax on Water Use. Water Resources Research. 35(12): 3853-6 MALE, J. W., WILLIS, C. E., BABIN, F. J., SHILLITO, J. Ch., 1979. Analysis of the Water Rate Structure as a Management Option for Water Conservation. Water Resources Research Center, University of Massachusetts, Amherst, MA. MALÝ, V., SLAVIKOVA, L., ROST, M., PETRUZELA, L., VOJACEK, O., KAVAN, J., 2010. Analýza vlivu teploty a srážek na poptávku po pitné vodě. SE KLIMA QH 91257 MZE ČR, 2010. Vodovody a kanalizace České republiky 2010, [online]. 2010, přístup z internetu: http://eagri.cz/public/web/mze/voda/publikace-a-dokumenty/vodovody-a-kanalizace/, [cit . 201203-20] NAUGES, C., THOMAS, A., 2000. Long-run study of residential water consumption. Environmental and Resource Economics 26, 25–43 PETRUŽELA, L., 2009. Hydrosociální bilance - nástroj udržitelného užívání vody, SE KLIMA QH 91257 ŠAUER, P., 2007. Kapitoly z environmentální ekonomie a politiky i pro neekonomy, Praha : Centrum pro otázky životního prostředí ve spolupráci s KEŽP VŠE Praha, ISBN 978-80-87076-06-4 SCHLEICH, J., HILLENBRAND, T., 2008. Determinants of residential water demand in Germany, Ecological Economics, Vol. 68 (Dec., 2008), 1756 – 1769 SLAVÍKOVÁ a kol., 2011. Ekonomické nástroje k adaptaci vodního hospodářství v ČR, IEEP, Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku VŠE v Praze, Praha, SE KLIMA QH 91257 STEVENS, T. H., KESISOGLU, E., 1984. The Effect of Price on the Demand for Water in Massachusetts: A Case Study. Research Bulletin 698, Massachusetts Agricultural Experiment Station. STEVENS, T. H., MILLER J., WILLIS, C., 1992. Effect of Price Structure on Residential Water Demand. Water Resources Bulletin 28(4): 681‐685. TURNOVSKY, W. D., 1969. The Demand for Water: Some Empirical Evidence of Consumers’ Responses to a Commodity Uncertain in Supply. Water Resources Research 5: 350‐361. VECK, BILL, 2003. Estimation of the residential price elasticity of demand for water by means of a contingent valuation approach Report No 790/1/00 YOUNG, T., VÁLEK, P., 2006. Sociální únosnost vodného a stočného v podmínkách ČR. Vodní hospodářství 3/2006, p. 86 – 88.

134

Politika Európskej únie v oblasti univerzitného vzdelávania v kontexte trvalo udržateľného rozvoja Oliver Moravčík1 Peter Sakál2 ABSTRAKT. Súčasný stav našej planéty a život na nej vyžaduje, aby sme myšlienky jej udržateľného rozvoja a spoločensky zodpovedného podnikania implementovali nielen na podnikovej úrovni, ale takisto v školách a univerzitách. Pretože samotná výchova a vzdelávanie k udržateľnému rozvoju vedú jednotlivcov a skupiny ľudí k dodržiavaniu jeho zásad. V prvej časti príspevku sa zaoberáme predstavami dokumentov Európskej komisie o ďalšom rozvoji školstva a vedy v spoločnom európskom priestore.. Druhá časť sa venuje charakteristikou strategického dokumentu Enterprise 2020, ktorého hlavným cieľom je prispieť k naplneniu cieľa novoprijatej stratégie Európa 2020 – zabezpečiť udržateľné hospodárstvo EÚ. Táto iniciatíva súčasne poukazuje na zapájanie akademických inštitúcií do tohto procesu, pretože tieto vychovávajú budúcich podnikových lídrov. V tretej časti prezentujeme náš prínos v oblasti vzdelávania k udržateľnému rozvoju prostredníctvom vypracovania projektu, ktorého hlavným cieľom je zavedenie predmetu „Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie“. Kľúčové slová: trvalo udržateľný rozvoj; rozvoj školstva a vedy; výchova k udržateľnému rozvoju Klasifikace JEL: D18, E14

1

prof., Dr., Ing. Oliver Moravčík,Ústav aplikovanej informatiky, automatizácie a matematiky, Materiálovotechnologická fakulta so sídlom v Trnave, STU Bratislava, +421 918 646 065, +421 906 068 165, [email protected] 2 prof., Ing. Petr Sakál, CSc, Ústav priemyselného inžinierstva, manažmentu a kvality, Materiálovotechnologická fakulta so sídlom v Trnave, STU Bratislava, +421903470002, [email protected] 135

1 ÚVOD Múdre vlády na celom svete vedia, že najlepšie investície do budúcnosti sú investície do vysokoškolského vzdelávania mladej generácie. Ako je táto dávna múdrosť interpretovaná v tejktorej krajine, je možné bez problémov zistiť zo všeobecne prístupných zdrojov štatistických úradov, napr. EUROSTATu. Závažné rozdiely medzi investíciami do školstva a vedy v jednotlivých štátoch Európskej únie a taktiež porovnanie s vyspelými štátmi sveta dávajú jasnú odpoveď. Navyše súčasná, neskončená a skôr prehlbujúca sa hospodárska a dlhová kríza v Európe, USA a Japonsku nedáva veľkú šancu na podstatne lepšie východiská v krátkej budúcnosti - skôr naopak.

2 PREDSTAVY A DOKUMENTY EURÓPSKEJ KOMISIE O ĎALŠOM ROZVOJI ŠKOLSTVA A VEDY V SPOLOČNOM EURÓPSKOM PRIESTORE V Európe pôsobí približne 4 000 univerzít a iných ustanovizní vyššieho vzdelávania, z ktorých niektoré patria medzi najlepšie na svete. Niektoré však neboli schopné udržať krok s hospodárskymi a sociálnymi zmenami. Podľa najnovších prognóz bude do roku 2020 potrebné vysokoškolské vzdelanie až pre 35% pracovných pozícií. V súčasnosti má v Európe vysokoškolský diplom iba 26% aktívnej populácie, čo je pod úrovňou USA, Japonska či Kanady. V novej stratégii na modernizáciu vysokoškolského vzdelávania sú stanovené reformy, prostredníctvom ktorých môžu členské štáty EÚ zabezpečiť dostatok absolventov, ktorí prispejú k inovácii, hospodárskemu rastu a tvorbe pracovných miest. Cieľ reforiem: 

zvýšiť počet absolventov do roku 2020 na 40 % aktívnej mladej populácie,



umožniť mladým ľuďom z rôznych vrstiev spoločnosti získať univerzitné vzdelanie, a zároveň znížiť počet študentov, ktorí štúdium ukončia predčasne,



zlepšiť kvalitu a praktické zameranie vysokoškolských predmetov pre potreby jednotlivcov a pracovných trhov,



stimulovať a oceňovať kvalitu vo výučbe a vede,



podporovať získavanie dodatočných skúseností prostredníctvom štúdia či praxe v zahraničí,



vychovávať nových vedcov, aby bola Európa pripravená na budúce výzvy,



posilniť prepojenie medzi vzdelaním, výskumom a podnikaním,



zabezpečiť efektivitu a účelovosť financovania vzdelávania.

Napriek tomu, že oblasť vzdelávania patrí do právomoci vlád členských štátov, EÚ má k dispozícii viaceré nástroje na podporu modernizácie ich programov. Ide napríklad o vytvorenie systému na hodnotenie kvality univerzít v celej EÚ, či poskytovanie informácií o najvhodnejšej univerzite pre dané štúdium kdekoľvek v Európe. Nová schéma záruk za úvery má pomôcť študentom získať prístup k financiám na pokrytie nákladov magisterského štúdia v inom členskom štáte EÚ. Do návrhu rozpočtu EÚ na roky 2014 až 2020 Európska komisia zahrnula podstatný nárast výdavkov v oblasti vzdelávania, odbornej prípravy a mládeže (o 73%) a výskumu (o 46%). EÚ tak môže vládam členských krajín pomôcť zvýšiť úroveň vysokoškolského vzdelávania, skvalitniť študijné plány či sprístupniť štúdium osobám z rôznych vrstiev spoločnosti [1], [2]. 136

3 VÝCHOVA A VZDELÁVANIE K UR Výchova a vzdelávanie, ktoré vedú či už jednotlivcov, alebo skupiny k dodržiavaniu zásad UR, je jedným zo základných predpokladov efektívneho fungovania tohto systému v reálnych podmienkach. Kde, kedy, koho a akým spôsobom by sa malo vychovávať resp. vzdelávať k UR, sú najzákladnejšie otázky, ktoré si treba klásť a hľadať odpovede na ne ak sa chceme touto cestou vydať. Tak vo svete ako aj u nás na Slovensku vznikajú mnohé iniciatívy, ktoré sa rozhodli vydať touto cestou a sú viac, či menej úspešné v napĺňaní cieľov UR a tým je predovšetkým vytvorenie takých podmienok života na Zemi, ktoré zabezpečia budúcim generáciám rovnaké príležitosti, aké má súčasná generácia. Európska rada (European Council) vydala dokumenty ako napr.: „Stratégia EU k UR“ (The EU sustainable Development Strategy) ako aj „Dekáda OSN na vzdelávanie a výchovu v oblasti udržateľného rozvoja“ (The United Nations Decade of Education for Sustainable Development), ďalej „Odporúčanie Európskeho parlamentu a Rady z 18. decembra 2006 o kľúčových kompetenciách pre celoživotné vzdelávanie“, „Strategický rámec pre európsku spoluprácu v oblasti vzdelávania a odbornej prípravy – ET 2020“ a v neposlednom rade aj „Stratégia pre rast a zamestnanosť- Európa 2020“. V týchto dokumentoch ale aj mnohých iných súvisiacich dokumentoch možno nájsť odpovede na nasledujúce otázky [3]. 1. otázka: „Kde by sa malo vychovávať resp. vzdelávať k UR? 2. otázka: „Kedy by sa malo s výchovou a vzdelávaním k UR začať? 3. otázka: „Koho by sme mali vychovávať a vzdelávať smerom k UR? 4. otázka: „Akým spôsobom by mala výchova a vzdelávanie k UR prebiehať?

3.1 Enterprise 2020 – ciele a realita V súčasnosti, v období neustálych zmien je nevyhnutné zamýšľať sa nad tým, ako sa bude naša planéta a náš život na nej meniť. CSR Europe, organizácia zoskupujúca a zastupujúca európske podniky, ktoré vzájomne zdieľajú a vymieňajú praktické skúsenosti v oblasti spoločensky zodpovedného podnikania (SZP), spolu s Európskou komisiou sa zaoberajú hľadaním odpovedí na otázky typu: „Ako sa zmení náš životný štýl, práca, komunikácia, vzdelávanie, využívanie a zdieľanie zdrojov v priebehu nasledovných desaťročí?“. Práve v minulom roku 2010 Európska únia na čele s Európskou komisiou a Radou vydala strategický dokument Stratégia 2020, ktorá je nástupcom neúspešnej Lisabonskej stratégie.

3.2 Stratégia Európa 2020 (Europe 2020) Stratégia Európa 2020 bola uvedená s cieľom vymaniť sa z krízy a pripraviť hospodárstvo EÚ na nasledujúce desaťročie. Daná stratégia má stanovené tri kľúčové faktory rastu, ktoré je potrebné implementovať prostredníctvom konkrétnych opatrení tak na úrovni EÚ ako aj na vnútroštátnych úrovniach. Jedným z týchto faktorov je dosiahnutie inteligentného rastu, čiže podporovať vedomosti, inovácií, vzdelávania a digitálnej spoločnosti. Dosiahnutie inkluzívneho rastu, ako ďalšieho kľúčového faktora rastu, sa bude realizovať prostredníctvom zvyšovania účasti na trhu práce, získavaním zručností a bojom proti chudobe. Ďalším faktorom je zabezpečenie udržateľného rastu predovšetkým 137

prostredníctvom zefektívňovania produkcie (pokiaľ ide o zdroje) pri súčasnom zvyšovaní konkurencieschopnosti. Hlavným cieľom stratégie Európa 2020 je zabezpečiť inteligentný, udržateľný a inkluzívny rast hospodárstva. Tým najdôležitejším aspektom, na to aby sa dosiahla stabilita a udržateľný rast je nutné, aby podniky brali na vedomie, že udržateľnosť a zodpovednosť predstavujú kľúčové faktory úspechu. Podniky by sa mali správať takým spôsobom, ktorý by prispieval k blahu spoločnosti a našej planéty, a to predovšetkým prostredníctvom pozitívnych podnikateľských riešení. Podniky by si mali stavať svoju reputáciu na takej kultúre, ktorá bude založená na princípoch transparentnosti a integrovaného prístupu, na udržateľných výrobkoch a službách a predovšetkým na proaktívnej spolupráci so svojimi zainteresovanými stranami. Iba prostredníctvom presadzovania a uplatňovania princípov zodpovedného podnikania je možné prispievať k zlepšeniu podmienok života na našej planéte a k podpore jej udržateľnosti. Preto je potrebné neustále zdôrazňovať potrebu prenosu zásad spoločensky zodpovedného podnikania do všetkých podnikových aktivít, komunikovať o jej dopadoch a zapájať rôzne zainteresované strany, univerzity nevynímajúc, do jej ďalšieho rozvoja.

3.3 Enterprise 2020 V októbri minulého roka (28.10.2010) sa konalo podujatie Enterprise 2020 MarketPlace v Bruseli za účasti 70 multinárodných korporácií a 27 národných partnerských organizácií v celej Európe, Slovensko nevynímajúc, všetko členov CSR Europe. Títo spoločne predstavili spoločnú iniciatívu Enterprise 2020, ktorá má pomôcť riešiť spoločenské výzvy cez aktívnu spoluprácu a pomôcť formovať obchodný prínos pre stratégiu Európa 2020 – stratégiu udržateľného rastu. Tento projekt resp. iniciatíva má za úlohu podporiť vyššie spomínanú stratégiu Európa 2020, ktorá má napomôcť prekonaniu krízy a pripraviť ekonomiku EÚ na nasledovné desaťročie. Enterprise 2020 je iniciatíva CSR Europe pre podporu firiem budujúcich udržateľnú konkurencieschopnosť, upevnenie kooperácie firiem a jej akcionárov objavovaním nových spôsobov spolupráce a posilnenie vedúcej pozície Európy v SZP zainvolvovaním inštitúcií Európskej únie a širšieho záberu medzinárodných hráčov. Iniciatíva Enterprise 2020 je vybudovaná na pätnásťročných skúsenostiach a na dialógoch so zainteresovanými stranami. Vychádza zo základov Európskej aliancie pre CSR, ktorá bola iniciovaná v roku 2006 Európskou komisiou spoločne s organizáciami CSR Europe, BUSINESSEUROPE a UEAPME. Možno ju chápať ako otvorenú pozvánku k tvorbe nových kolektívnych a zdieľaných činností, ktoré vedú k vybudovaniu zodpovedného podniku budúcnosti – „Podnik v roku 2020“. Ako bude takýto podnik – „Podnik v roku 2020“ vyzerať? Odpoveď na túto otázku možno nájsť v spoločnej vízii tejto iniciatívy, kde je uvedené nasledovné: „Podnik budúcnosti, Enterprise 2020, dosahuje zisk prostredníctvom zodpovednosti zameranej hlavným smerom a transparentnosti a v úzkej spolupráci so svojimi stakeholdermi ponúka inovatívne riešenia pre ľudstvo a našu planétu. Spoločne riadi zmeny smerom k inteligentnej, udržateľnej a inkluzívnej spoločnosti.“ Iniciatíva Enterprise 2020 zároveň slúži ako jedinečná platforma pre školy, univerzity, ktoré majú záujem a chuť spolupracovať s podnikmi a spoločne s nimi realizovať výskum v oblasti zodpovedného manažmentu. Táto spolupráca by sa odrazila aj pri rozvíjaní schopností spôsobilostí

138

študentov, riadiacich pracovníkov, aby sme vychovali budúcich tvorcov udržateľných hodnôt nielen pre podniky ale predovšetkým pre spoločnosť ako takú. Na Slovensku je zatiaľ propagácia korporatívnej zodpovednosti v počiatočnom štádiu a potrebuje do problému zahrnúť širšiu verejnosť. Keďže akademické inštitúcie vychovávajú obchodných lídrov budúcnosti je potrebné uvedomiť si, že tieto inštitúcie by mali zohrávať kľúčovú úlohu v propagácii korporatívnej zodpovednosti [3].

4. Náš prínos k výzve ENTERPRISE 2020 Na Ústave priemyselného inžinierstva, manažmentu a kvality STU MtF v Trnave sa usilujeme o zavedenie predmetu „Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie“ v rámci študijného programu Priemyselné manažérstvo na II. stupni. Pre podporu tohto úsilia bol vypracovaný a v tomto roku podaný aj projekt KEGA v rámci výzvy 3. Obsahová integrácia a diverzifikácia vysokoškolského štúdia. Tak ako už bolo spomenuté, obsahom predkladaného projektu je zavedenie predmetu „Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie" do študijného programu Priemyselné manažérstvo v kontexte so stratégiou trvalo udržateľného rozvoja EÚ, prvýkrát prijatou v Göteburgu v roku 2001 a následne revidovanú v rokoch 2006 a 2009, stratégiou Európa 2020 pre zamestnanosť a rast, Enterprise 2020, Záverov Rady EÚ z 19. novembra 2010 o výchove k trvalo udržateľnému rozvoju (2010/C 327/05), zo summitu OSN z 20.-22. septembra 2010 o Miléniových rozvojových cieľoch a v súčasnosti prijatou normou ISO 26000 o spoločensky zodpovednom podnikaní. Hlavným cieľom daného projektu [3] je zaradenie predmetu „Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie" do študijného plánu študentov inžinierskeho štúdia v študijnom programe Priemyselné manažérstvo na Materiálovotechnologickej fakulte STU Trnava. Čiastkovými cieľmi tohto projektu sú [3]:  spracovať analýzu dostupných informačných zdrojov z problematiky vzdelávania a výchovy v oblasti UR a SZP,  navrhnúť kurikulum predmetu „Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie“,  napísať učebný text pre výučbu predmetu „Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie“,  experimentálne overiť kvalitu výučby predmetu „Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie“,  Na základe výsledkov experimentu optimalizovať kurikulum predmetu „Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie“ ako aj príslušný učebný text.

139

4.1 Súčasný stav problematiky Dokument Východisková štúdia o uplatňovaní spoločensky zodpovedného podnikania na Slovensku (2007) uviedla nasledovné odporúčania pre akademické inštitúcie: Štátne vysoké školy na Slovensku by mali byť priekopníkmi v oblasti SZP, zvyšovať povedomie a budovať kapacity na jeho implementáciu. Akademické inštitúcie by mali prinajmenšom zabezpečovať kurzy o SZP na fakultách ekonomiky a manažmentu. Tieto inštitúcie zodpovedajú za prípravu študentov, ktorí budú perspektívne zastávať významne funkcie v podnikateľskom sektore. Ako budúci manažéri by mali mať dostatok skúsenosti s implementáciou formálnej stratégie SZP [3]. Vo svete, ktorý sa stále mení, by mali byť všetci európski občania vybavení znalosťami, zručnosťami a postojmi, ktoré umožnia pochopiť a riešiť uvedené výzvy a problémy každodenného moderného života, zohľadňujúc pritom environmentálne, sociálne, kultúrne a hospodárske dôsledky a prevziať globálnu zodpovednosť. Kríza celkom znehodnotila roky hospodárskeho a sociálneho pokroku a odhalila štrukturálne nedostatky v európskom hospodárstve. Medzi tým sa svet rýchle pohybuje a dlhodobé problémy, ako je globalizácia, tlak na zdroje a starnúca populácia, sa prehlbujú. K tomu je potrebná stratégia, ktorá by prispela k tomu, aby sme z tejto krízy vyšli posilnení, a ktorá by z EÚ urobila inteligentnú a udržateľnú ekonomiku podporujúcu začlenenie a vykazujúcu vysokú úroveň zamestnanosti, produktivity a sociálnej súdržnosti. K tomu má slúžiť aj dokument Európa 2020 a dokument Enterprise 2020, Závery Rady EÚ z 19. novembra 2010 o výchove k trvalo udržateľnému rozvoju (210/C 327/05), zo summitu OSN z 20.-22. septembra 2010 o Miléniových rozvojových cieľoch a v súčasnosti prijatá norma ISO 26000 o spoločensky zodpovednom podnikaní. Na základe tohto dokumentu projekt Enterprise 2020 predstavuje unikátnu platformu pre školy a univerzity, ktoré majú záujem spolupracovať s firmami a spoločnými silami uskutočňovať výskum v oblasti zodpovedného manažmentu a rozvíjať schopnosti študentov a riadiacich pracovníkov, stať sa budúcimi tvorcami dlhodobo udržateľných hodnôt pre firmy aj pre spoločnosť. Vychádzajúc:  z holistického (systémového) prístupu k našej planéte Zem ako celistvému systému,  z poznania, že objektívna realita, ktorá nás obklopuje má svoj evolučný vývoj, do ktorého človek negatívne zasiahol svojim dlhoročným konaním,  z presvedčenia, že jedinou alternatívou ľudstva je symbióza jeho bytia v súlade s prírodou a jej zákonitosťami rozvoja a (trvalo) udržateľným rozvojom vo všetkých jeho nutných postindustriálnych prejavoch (udržateľná výroba, udržateľná spotreba, udržateľná pracovná sila, udržateľný marketing, udržateľný zisk, udržateľná kvalita života,...),  hlavne z prác a názorov A. Blažeja, F. Capru, T.M.Cooka, D.C.Cortena, F.Gregora, H. Handersonovej, K.Hatiara, J.Hyršlovej, L.A.Ismagilovej, J.Kellera, M.J.Kiernana, V.K.Lozenka, P. Sakála, P. Staněka, W.E.Stead a J.G.Stead, D.Zadražilovej, J.Zeleného, a ostatných [3], www.scss.sk chceme týmto projektom nadviazať na doterajšie skúsenosti a poznatky získané z riešeniaa úspešného obhájenia výskumných projektov riešených na UPMK MtF STU Trnava: grantového vedeckého projektu VEGA č. 1/9099/02 „Environmentálne orientovaný manažment, marketing a

140

logistika strategických podnikateľských jednotiek"; projektu APVV č. 019/2001: "Transforming Industry in Slovakia Through Partitipatory Ergonomic"; KEGA MŠ SR č. 3-3111-05: "Tvorba virtuálneho robotizovaného laboratória pre podporu výučby predmetu "Roboty a manipulátory" v novoakreditovanom študijnom programe" a v súčasnosti prebiehajúcom projekte APVV na základe zmluvy č. LPP-0384-09: „Koncept HCS modelu 3E vs. koncept Corporate Social Responsibility (CSR)". Aj tento projekt APVV si kladie za cieľ na základe kritickej systémovej analýzy súčasného stavu tvorby a rozdeľovania bohatstva našej planéty Zem rozšíriť výsledky uvedených projektov a prispieť zároveň tým k naplneniu vízie Agendy 21 a Lisabonskej stratégie v jednotlivých pilieroch stratégie TUR v podmienkach vedecko-výskumnej činnosti a pedagogického procesu na našej Alma mater MTF STU Trnava. Podľa známeho hesla "Mysli globálne, konaj lokálne", by k tomu mal slúžiť aj nami vytvorený učebný text: "Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie", ktorý, si myslíme, prispeje takto k zmene paradigmy pri tvorbe a rozdeľovaní bohatstva na planéte zvanej Zem. Pretože súčasný stav na Slovensku, Európe i vo svete je v tomto smere neudržateľný a hrozí, veľmi jemne povedané, zánik ľudstva a všetkého živého na planéte Zem.

4.2 Charakteristika, opis projektu Projekt je obsahovo orientovaný do tematickej oblasti č.3: „Obsahová integrácia a diverzifikácia vysokoškolského štúdia". Obsahové zameranie oblasti: „Výskum orientovaný na prípravu štruktúry a obsahu predmetov zameraných na základné podnikateľské zručnosti v rámci neekonomických študijných programov 1. až 3. stupňa vysokoškolského vzdelávania". Predkladaný projekt je zameraný na zavedenie predmetu „Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie" do študijného programu Priemyselné manažérstvo. Predložený projekt pripraví pedagogických a vedecko-výskumných pracovníkov MTF STU Trnava v oblasti udržateľného rozvoja a udržateľného spoločensky zodpovedného podnikania, ktorý prinesie zdokonalenie a rozšírenie ich teoretických vedomostí a praktických zručností, ktoré budú môcť uplatňovať a využívať vo výchovno-vzdelávacom a vedecko-výskumnom procese.

4.3 Predpokladané prínosy projektu Predpokladané prínosy projektu [3]:  Lepšie uplatnenie absolventov na trhu práce a zlepšenie ich zamestnanosti, produktivity a sociálnej súdržnosti.  Aktualizácia a skvalitnenie výučby na MTF STU Trnava v kontexte so Stratégiou Európa 2020, Enterprise 2020, Záverov Rady EÚ z 19. novembra 2010 o výchove k trvalo udržateľnému rozvoju (2010/C 327/05), zo summitu OSN z 20.-22. septembra 2010 o Miléniových rozvojových cieľoch a v súčasnosti prijatou normou ISO 26000 o spoločensky zodpovednom podnikaní.  Zvýšenie motivácie študentov.  Zvýšenie kvality pedagogickej a vedecko-výskumnej práce pedagogických a vedeckovýskumných pracovníkov MTF STU Trnava.

141

Absolventi novovytvoreného predmetu „Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie“ budú nositeľmi myšlienok udržateľného rozvoja a spoločensky zodpovedného podnikania schopní pretransformovať tieto poznatky do praxe slovenských priemyselných podnikov a postupne vplývať na zmenu paradigmy našich manažérov a vlastníkov podnikov.

5 ZÁVER Zodpovednosť za budúce usporiadanie sveta a systém ako taký berieme na seba všetci. Zámerom iniciatívy Enterprise 2020 je vybudovať udržateľnú konkurencieschopnosť podniku, preniesť myšlienky udržateľného rozvoja a zodpovedného podnikania do celého podniku, podporovať spoluprácu podniku v oblasti zodpovedného podnikania. Táto iniciatíva zároveň slúži ako jedinečná platforma pre školy a univerzity, ktoré majú záujem a chuť spolupracovať s podnikmi a spoločne s nimi realizovať výskum v oblasti zodpovedného manažmentu. V príspevku sme zdôraznili náš prínos k tejto iniciatíve prostredníctvom vypracovania projektu KEGA (3. Obsahová integrácia a diverzifikácia vysokoškolského štúdia), kde je našou snahou zaviesť predmet „Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie“ .

Poděkování Tento príspevok je podporovaný Agentúrou na podporu výskumu a vývoja na základe zmluvy č. LPP-0384-09: „Koncept HCS modelu 3E vs. koncept Corporate Social Responsibility (CSR).“ Tento príspevok je zároveň súčasťou podaného projektu KEGA „Udržateľné spoločensky zodpovedné podnikanie“.

LITERATÚRA http://ec.europa.eu/education/higher-education/doc/com0911_en.pdf http://www.cedefop.europa.eu/en/Files/3052_en.pdf Drieniková, K., Hrdinová, G., Naňo, T., Sakál, P. Enterprise 2020 - východiská, ciele a realita. In: Transfer inovácií. - ISSN 1337-7094. - Č. 19 (2011), s. 150-159. Viac o reformách vo vysokoškolskom vzdelávaní v Európe na: http://ec.europa.eu/education/lifelong-learning-policy/doc62_en.htm http://ec.europa.eu/slovensko/news/program_reformy_vysokoskolskeho_vzdelavania_sk.htm http://ec.europa.eu/news/culture/110926_sk.htm http://www.scss.sk

142

Možnosti sledování vztahů mezi kvalitou životního prostředí a ekonomickými souvislostmi na úrovni regionů Ilona Obršálová3 Robert Baťa1 Jan Fuka1 Hana Přibylová1 Abstrakt. Příspěvek vychází z pojetí udržitelného rozvoje a sleduje vybranou část vzájemných vazeb mezi ekonomickým výkonem regionu a kvalitou životního prostředí. Jsou charakterizovány problémy konstrukce indikátorů charakterizujících jak ekonomickou výkonnost, tak kvalitu životního prostředí. Na příkladu vybraného regionu jsou analyzovány některé významné vazby obou pilířů udržitelného rozvoje. Klíčová slova: ekonomická výkonnost; region; životní prostředí; udržitelný rozvoj. Klasifikace JEL: Q56, P48, R58

1 Úvod Potřeba monitorovat a hodnotit vývoj jednotlivých oblastí udržitelného rozvoje má vzhledem k obrovské rozmanitosti podmínek mnoho rovin. Tento příspěvek se věnuje možnostem sledování na regionální úrovni, dané správním uspořádáním (NUTS 3). V současné době jsou středem pozornosti problémy, týkající se hledání přístupů pro sledování udržitelného rozvoje. Jak známo, není obecný konsensus týkající se udržitelnosti (slabá, silná.) i způsobu metodiky sledování (přístupy a indikátory vztahující se k environmentální politice a jejím cílům nebo kapitálový přístup). Udržitelný rozvoj se snaží o rovnováhu mezi všemi třemi pilíři, a proto je velmi nutné hledat nástroje, jak toto množství přímých a nepřímých vazeb hodnotit. Stěžejním problémem je tedy samotné měření udržitelného orozvoje. Potřeba měření se objevuje v prvních dokumentech věnovaným záležitostem udržitelného rozvoje (Wilson J., Tyedmers P., Pelot R. 2007; Agenda 21; UNCSD 1996; UN Summit 2002 a další).

3

doc. Ing. Ilona Obršálová, CSc, Ing. Robert Baťa, Ph.D., Ing. Jan Fuka, Bc. Hana Přibylová, Univerzita Pardubice, Fakulta ekonomicko-správní, Studentská 95, 53210 Pardubice, e-mail: [email protected], [email protected], [email protected], [email protected] 143

Zpráva společné pracovní skupiny UNECE/OECD/Eurostat (Measuring Sustainable Development 2008) dělí indikátory na dvě hlavní skupiny: -

indikátory založené na politice UR (převažující přístup) indikátory založené na kapitálovém přístupu.

První skupina je uplatňována především ve spojitosti s národními strategiemi UR, druhý přístup je zatím zaznamenán jen v několika zemích (Norsko, Kanada, Belgie, Švýcarsko, také Světová banka aj.). Indikátory prvního typu jsou konstruovány právě pro tvorbu, řízení a kontrolu strategií, politik UR a jsou používány nejvíce. Druhý přístup pro měření UR rozšiřuje pohled na kapitál a zavádí tyto druhy kapitálu: finanční (akcie, dluhopisy, vklady apod.), výrobní (stroje, budovy, infrastruktura apod.), přírodní kapitál (přírodní zdroje, krajina, ekosystém se svými službami apod.), lidský kapitál (kvalifikovaná a zdravá pracovní síla) a sociální (sociální sítě, instituce apod.). Dosud má tento zajímavý přístup řadu omezení, vyplývajících především ze sporných otázek oceňování, etických problémů a limitujících možností vzájemné zastupitelnosti jednotlivých skupin kapitálu. Všechna aktiva nemohou být vyjádřena monetárně a jsou vyjadřována ve fyzických indikátorech (např. netržní přírodní kapitál). Zavádí se též pojem kritický kapitál, což má význam především pro přírodní zdroje. Pro lidský kapitál jsou důležité dvě dimenze – dosažení kvalifikace a zdraví. Jako indikátory pro sociální kapitál se uvádějí členství v místních spolcích a sítích, důvěra a dodržování norem a kolektivní akce. Sociální kapitál je ještě stále diskutován a univerzální definice se prozatím nenašla. Konceptuální rámec se hledá v Systémech národních účtů (SNA). Indikátory musí popisovat nejen izolovaný segment problémů, ale i četné vazby mezi jednotlivými pilíři udržitelného rozvoje. Pro prezentaci některých těchto interakcí jsme vybrali vazbu mezi ekonomickým výkonem regionu a kvalitou životního prostředí.

1.1 Vztah ekonomické činnosti v regionu a kvality životního prostředí Klíčovým problémem pro sledování těchto souvislostí je výběr indikátorů, které by splňovaly požadavky, které dále specifikujeme. Záměrem našeho výzkumu bylo zpracování sady indikátorů udržitelného rozvoje a modelování vztahů mezi oblastmi udržitelného rozvoje (UR). Daným problémem se zabývá řada pracovišť jak v zahraničí, tak i v ČR a byla již zpracována řada různě komplexních metodik sledování UR. Používané sady ve světě zaznamenávají v posledních letech posun k tvorbě kompositních indikátorů a důrazu na hledání vzájemných souvislostí původně odděleně sledovaných pilířů udržitelného rozvoje. Přestává vyhovovat popisný způsob vývoje a odhad dalšího vývoje bez vzájemných souvislostí. Pro praktické využití je však zřejmé, že množství sad s nepříliš odlišnými indikátory není přínosem. Byly prostudovány dostupné materiály a prodiskutovány potřeby potenciálních uživatelů s pracovníky veřejné správy a některých vědeckých pracovišť. Udržitelný rozvoj znamená obrovskou šíři problémů, které lze řešit z různých úhlů, rozsah má však svá omezení. Informace byly získávány z ověřených zdrojů a výsledná metodika je koncipována tak, aby neznamenala pro uživatele pokud možno další doplňující šetření. Zásadou při tvorbě metodiky bylo, aby uživatel požadovaná data bez problému nalezl v pravidelně publikovaných statistických materiálech, ve výsledcích statistických šetření, popřípadě z jiných dostupných zdrojů. (Mederly, P.,-Nováček, P.,-Topercer, J. 2003; Mihola, J.2008; 144

OECD Sustainable Development.2002; Sustainable development in the European Union. 2009 monitoring report; Křovák, J.- Ritschelová, I. 2008; Hřebík, Š. – Třebický, V. - Gremlica, T. 2005; Baťa, R. - Obršálová, I. - Costa Jordao, T. 2010) Portfolio indikátorů nemůže vyhovovat naprosto univerzálně. Je nutné je doplňovat podle specifik regionů. Týká se to zejména oblasti indikátorů charakterizujících přírodní prvky, kde jsme uvedli jen základní informace s vědomím, že oblast přírody je natolik specifická a různorodá podle jednotlivých regionů, že nelze doporučit obecně platný indikátor. Pro indikátory platí, že musí vyhovovat požadavkům, které jsou kladené na soubory indikátorů (snadná interpretace indikátoru, relevantnost ve vztahu k udržitelnému rozvoji, citlivost na změny v čase, snadnost získání dat pro indikátor, validita indikátoru, transparentnost, možnost mezinárodní komparace i komparace do minulosti – tedy aby byla k dispozici i data z minulosti, otevřenost, citlivost na politická opatření, ale nesmí být předmětem manipulace, zachycení podstaty problému a jasnost a přijatelnost pro normativní interpretaci apod.) Pro situaci na úrovni regionů nenavrhujeme jeden souhrnný ukazatel UR za území. V současné době je sledován na různých úrovních ukazatel Ekologická stopa. Pro svoji komplexnost a zaměření není ukazatelem, který by zcela vyhovoval pro daný účel. Mohl by být vytvářen v dlouhodobé řadě pro specifické srovnání vývoje na úkor jiných území apod. Domníváme se, že souhrnné konstrukce jako např. indikátor Ekologická stopa pokrývají jen část obsahu komplexního pojmu udržitelný rozvoj. Stejně tak i další konstruované agregace typu ESI (Environmental Sustainability Index), HDI (Human Development Index), SDI (Sustainable Development Index) a jiné, jsou doplňujícími indikátory, vhodnými zejména pro sledování v čase i prostoru bez nároku na pokrytí všech nejdůležitějších problémů UR. Ne všechny z těchto indexů lze promítnout na úroveň regionu. Každý z indikátorů je popsán na příkladu Pardubického kraje, který byl zvolen jako kraj modelový. Za standardním popisem ukazatele následuje ověření dostupnosti dat pro indikátor a zpracování výsledku do tabulek nebo mapových či jiných vizualizací. Byly zvoleny různé možnosti, které umožňují volbu znázornění, která je pro uživatele nejvhodnější. Indikátory mají sloužit především pro strategická rozhodování. Z tohoto pohledu byly posouzeny potřeby. Výchozí informací byly strategické dokumenty, za modelový kraj bez problému dostupné na internetové stránce kraje. Ze základního souboru indikátorů bylo vybráno několik, z nichž část je agregací uvnitř pilíře, jiné charakterizují vztahy mezi jednotlivými pilíři udržitelného rozvoje (např. vztah mezi ekonomickou výkonností a znečištěním ovzduší). Jejich výběr byl proveden na základě jejich významu při komparacích, jejich vypovídací schopnosti, použitelnosti při rozhodování atd. Vybrané ukazatele byly posuzovány ve vzájemných souvislostech.

1.2

Příklady sledování vzájemných a environmentálním pilířem

vztahů

mezi

ekonomickým

Vztah mezi ekonomickým a environmentálním pilířem lze vyjadřovat pomocí tzv. křivek decoupling (rozdvojení trendů), které sledují vzájemný vztah mezi např. znečišťováním ovzduší a ekonomickou výkonností (OECD Sustainable Development. 2002). Pro ilustraci jsme zvolili vztah dvou indikátorů

145

(graf č. 1 a graf č. 2). První graf ukazuje rozdělení křivky ekonomické výkonnosti a znečištění, charakterizované indikátory emise NOx (REZZO 1 – 4) v t.km-2 a HDP Pardubického kraje tis. Kč (ve srovnatelných cenách).

Graf č. 1: Růst HDP kraje a znečištění emisemi NOx

200 180 160

140 120

Emise NOx

100

HDP

80

60 40 20 0

Zdroj dat: http://www.pardubice.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/p/1383-10

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

[čerpáno dne 15. 7. 2011]

Druhá závislost vztahuje ekonomickou výkonnost k produkci průmyslového odpadu v kraji (HDP Pardubického kraje tis. Kč (ve srovnatelných cenách) a produkce průmyslového odpadu v t).

Graf č. 2: Růst HDP kraje a produkce průmyslového odpadu

Zdroj dat: http://www.pardubice.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/krajpubl/531011-10--xe [čerpáno dne 15. 7. 2011]

146

2 Shrnutí Sledování těchto naznačených hlavních vazeb je jednou z mnoha možností, které lze využít pro řízení udržitelného rozvoje regionu. Grafické zobrazení ukazuje na zásadní trendy pozitivního nebo negativního vývoje. Využívané nástroje, přes jejich jednoduchou konstrukci vyhovují i jako nástroj k hlubším analýzám. Přitom zároveň vyhovují pro podporu manažerského rozhodování, neboť jsou přehledné a podávají přístupnou formou potřebné informace.

Poděkování Vznik tohoto příspěvku byl podpořen - Ministerstvem životního prostředí ČR – v rámci výzkumného projektu – Indikátory pro hodnocení a modelování interakcí mezi životním prostředím, ekonomikou a sociálními souvislostmi – pod registračním číslem – SP/4i2/60/07.

Odkazy Baťa, R. - Obršálová, I. - Costa Jordao, T. 2010. Comparison of Sustainable Environment Indicators Aggregation Possibilities by Means of Chosen Petri Nets Species. WSEAS Transactions on Environment and Development, Issue 1, vol.6, March 2010, pp. 155-165 Hřebík, Š. – Třebický, V. - Gremlica, T. 2005. Manuál udržitelného rozvoje na regionální úrovni plánování a vyhodnocování. Enviconsult, MMR Praha 2005 Křovák, J.- Ritschelová, I. 2008. Za (Rámec) HDP: měření pokroku, skutečného bohatství a blahobytu národu. Statistika č. 3, 2008. str. 274-277. ISSN 0322-788x Measuring sustainable development. 2008. Report of the Joint UNECE/OECD/Eurostat Working Group on Statistics for Sustainable Development. United Nations, New York and Geneva 2008 Dostupné na: http://www.oecd.org.dataoecd/30/20/41414440.pdf [čerpáno dne 14. 09. 2009] Mederly, P.- Nováček- P.- Topercer, J. 2003.: Sustainable development assessment: quality and sustainability of life indicators at global, national and regional level. Journal of Futures Studies, Strategic Thinking and Policy; 2003,5,5; pp.42-49 Mihola, J.2008.: Udržitelný rozvoj – matematický aparát. Statistika, 2008, č. 5., s.317-392 OECD Sustainable Development. 2002. Indicators to measure decoupling of environmental pressure from ecnomic growth. SG/SD(2002)1 FINAL 16. 05. 2002 dostupné na: http://www.oecd.org/officialdocuments/publicdisplaydocumentpdf/?cote=SG/SD(2002)1/FINAL&do cLanguage=En [cit. 05.02.2008]. Sustainable development in the European Union. 2009 monitoring report. Eurostat, Luxembourg 2009. Dostupné na: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_OFFPUB /KS-78-09-865/EN/KS-7809-865-EN.PDF [čerpáno dne 10. 05. 2011]

147

Wilson, J.- Tyedmers, P.- Pelot, R.2007.: Contrasting and comparing sustainable development indicator metrics. Ecological Indicators, Volume 7, Issue2, April 2007, pp. 299-314

148

Je stávající stav na trhu druhotných surovin dlouhodobě udržitelný? Marta Osersová1 Abstrakt. Problematika českého trhu druhotných surovin ve spojení s poslední hospodářskou recesí je velmi aktuální téma. Článek podrobně analyzuje, jak nepříznivý vývoj globální ekonomiky v letech 2008-9 silně zasáhl tento trh a jak je trh připraven na obdobné situace v budoucnu. Pozornost je věnována průběhu recese, její příčině a důsledkům a reakci státu na tyto důsledky v podobě tzv. protikrizových opatření na trhu druhotných surovin. Součástí článku je rovněž analýza aktuální situace, jejíž prognózy jsou spíše negativní a hrozí tedy opakování scénáře krize z let 2008-9. Ukazuje se, že opatření, jež mu měla zabránit, nejsou dostačující a současný stav trhu se proto jeví jako neudržitelný. Klíčová slova: trh druhotných surovin; recese; regulace; udržitelnost. Klasifikace JEL: K32, Q02, Q53

1 Úvod Otázka uvedená v názvu tohoto příspěvku vyvstává na mysl při pohledu na aktuální dění na českém trhu s druhotnými surovinami. Nacházíme se v době, kdy uplynulo přibližně tři a půl roku od vypuknutí jedné z nejzásadnějších “krizí” na tomto trhu, dokonce natolik závažné, že si její řešení vyžádalo státní intervenci. Rovněž jsou tomu již zhruba dva a půl roku, co byla tato státní intervence, v podobě Opatření k řešení aktuálních problémů trhu s druhotnými surovinami,2 vládou schválena. Od té doby se pracuje na implementaci navržených opatření do praxe, přičemž některá z nich již realizována byla. Přesto se však zdá, jakoby se na stavu trhu druhotných surovin dnes, v porovnání s lety 2008/2009 mnoho nezměnilo. Tuto domněnku dokládají např. obavy z opakování krizové situace z let 2008/2009 vznesené některými členy Rady pro druhotné suroviny a odpady (orgánu vytvořeného právě v reakci na zmíněnou krizi odbytu druhotných surovin) na jejím posledním zasedání v loňském roce (Jedličková, 2012). V podobném duchu se na diskuzním semináři s názvem Ekonomie odpadů, konaném v prosinci 2011 na VŠE v Praze vyjadřovali i zástupci jedné z předních odpadářských společností působících na českém trhu. Jak je ale možné, že přes vynaložení nemalého množství finančních prostředků i lidského úsilí se zde stále objevuje nejistota ohledně budoucího vývoje? Na tuto otázku se v dalším

1

Ing., Marta, Osersová, Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku při Národohospodářské fakultě VŠE v Praze, [email protected] 2 Usnesení vlády České republiky ze dne 16. Listopadu 2009 č. 1398 o Opatřeních k řešení aktuálních problémů na trhu s druhotnými surovinami. 149

textu pokusíme najít odpověď. Ještě předtím však přistupme k podrobnější analýze vývoje českého trhu druhotných surovin v inkriminovaném období i v současnosti.

2 Nástup globální recese na trh druhotných surovin a její dopady zde Přibližně od druhé poloviny roku 2008 začalo v důsledku globální hospodářské recese docházet k postupnému poklesu spotřebitelské poptávky po zboží a službách. Na tento pokles firmy reagovaly omezováním jejich výrob. Současně s tím se snižovala i spotřeba surovin potřebných k výrobě a v konečném důsledku přirozeně také ceny těchto surovin. Pokles cen primárních surovin byl však ještě hlubší než u surovin vyráběných z odpadů, tedy surovin druhotných. To pro druhotné suroviny znamenalo praktické zastavení jejich odbytu, neboť svými cenami již nebyly schopny konkurovat levnějším primárním surovinám. Zastavení odbytu však nedoprovázelo odpovídající zastavení produkce. Tu přerušit možné nebylo, neboť recyklace, tedy proces výroby druhotných surovin je v zemích Evropské unie (tedy i v České republice) podle platné legislativy povinná (Kozel, 2009). Tato skutečnost podle Měchury (2009) znamenala, že občané i živnostníci své odpady standardně vytřídili, svozové firmy je svezly, úpravci dále upravili a zrecyklovali, ale tam se celý koloběh zastavil, neboť o druhotné suroviny již ze strany konečných zpracovatelů nebyl zájem. Jak uvádí Horák (2008) tato tíživá situace postihla především komodity papíru, plastů a železného šrotu, tedy právě ty druhy, jež jsou na domácích i zahraničních trzích druhotných surovin nejčastěji obchodovány (IEEP, 2008). Problém byl o to palčivější, že některé recyklované materiály, především papír a některé druhy plastů, nelze zejména v období zimních měsíců, kdy recese udeřila nejcitelněji, kvůli negativním vlivům počasí dlouhodoběji skladovat, a proto musejí být následně odstraňovány, nejčastěji ukládáním na skládky (Měchura, 2009). Tato situace pak mohla být podle Iványiho (2009) pro některé recyklační a úpravárenské firmy až likvidační. Kromě těchto potíží, které negativní ekonomický vývoj způsobil firmám podnikajícím v odpadové branži, měl však výše popsaný problém také (a především) svůj environmentální a ekonomický význam. Environmentální aspekt problému je na první pohled patrný. Je to jednak bezprostřední negativní dopad na životní prostředí, k němuž dochází jako důsledek nutnosti nevyužitelné odpady (druhotné suroviny) odstraňovat, a za druhé také obavy (naznačované některými předními českými experty z odpadové praxe) z toho, že občané mohou ztratit motivaci k třídění odpadů, pokud tuto činnost přestanou považovat za smysluplnou. To by totiž rovněž vedlo k nárůstu množství odpadů určených k odstranění (Kozel, 2009). Ekonomický význam problému vyplývá z postavení obce, jako původce komunálních odpadů, které jí v § 4 (písm. p) přisuzuje Zákon o odpadech.3 Ten v § 17 také říká, že obec jako původce komunálních odpadů musí plnit povinnosti původce odpadů a rovněž nese náklady s těmito povinnostmi spojené. Pojmem náklady se zde rozumí zejména náklady na zajištění tříděného sběru využitelných odpadů, směsného komunálního odpadu, na provoz sběrných dvorů, pouličních odpadkových košů, na odstraňování černých skládek a další provozní náklady, ale i náklady na informování obyvatel či administrativní náklady (Vrbová, 2011). V roce 2008 činily průměrné náklady obce na provoz odpadového hospodářství 865,2 Kč na obyvatele, z toho 121,6 Kč na obyvatele v témže roce připadalo na průměrné náklady na tříděný sběr využitelných složek komunálních 3

Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 150

odpadů. O dva roky později, v roce 2010, pak tyto částky vzrostly na 881,9 Kč na obyvatele (v případě celkových nákladů) a 136,2 Kč na obyvatele (v případě nákladů na tříděný sběr využitelných složek) (Ibid, s. 56). K úhradě nákladů využívá obec zejména příjmy od svých obyvatel,4 dále pak platby od živnostníků zapojených do systému obce, odměny ze systému EKO-KOM, popř. tržby z prodeje druhotných surovin. Od roku 2009 přibyla na příjmovou stranu ještě položka příjmy od chatařů, které však vybírají jen některé obce. Celková výše průměrných příjmů obce činila v roce 2008 v přepočtu na jednoho občana 572,8 Kč, přičemž nejvýznamnější položka – poplatek od občana – se v tomto roce pohybovala zhruba na 457,7 Kč (Vrbová, 2009a, s. 12). V roce 2010 se celkové průměrné příjmy zvýšily na 620,4 Kč na obyvatele, zatímco průměrná platba od občana dokonce mírně poklesla, a to na částku 446,7 Kč (Vrbová, 2011, s. 60). Ze srovnání nákladů a příjmů v obou letech je patrné, že příjmy odpadového hospodářství jsou nedostačující ke krytí jeho nákladů. V roce 2008, kdy byl trh druhotných surovin zasažen recesí, musely obce hradit přibližně 34 % nákladů spojených s chodem odpadového hospodářství z vlastních zdrojů (Vrbová, 2009a, s. 12), v roce 2010, kdy již recese víceméně odezněla, doplácely obce ze svého zhruba 30 % nákladů (Vrbová, 2011, s. 60). Cílem uvedených kalkulací bylo poukázat na skutečnost, že odpadové hospodářství představuje pro obce finanční zátěž i za „bezkrizového“ stavu, natož v situaci recese, kterou jsme výše popsali. V takové situaci je část prostředků5 obcemi vynakládána neefektivně, neboť nabídka druhotných surovin vytvářená z jejich zdrojů nenachází na trhu odpovídající poptávku.

3 Povinná recyklace jako příčina problémů, a její opodstatněnost Z výše uvedeného vyplývá, že hlavní příčina problémů, které s sebou hospodářská recese na trh druhotných surovin přinesla, spočívá v zákony stanovené povinnosti recyklovat. Je proto nutné klást si otázku, proč je recyklace povinná? Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/2008 o odpadech a o zrušení některých směrnic, která mimo jiné zavádí hierarchii způsobů nakládání s odpady, v níž je recyklace preferována před jiným (např. energetickým) využitím odpadů a před jejich odstraněním (čl. 4, odst. 1), uvádí jako důvod potřebu zachování přírodních zdrojů. Obava z vyčerpání surovinových zdrojů, která je zde deklarovaná, však již byla v historii mnohými ekonomy vyvrácena jako neopodstatněná. Pro připomenutí můžeme uvést jména jako Julian Simon6 nebo Bjorn Lomborg7. Tito autoři dospěli k závěru, že působením technologického pokroku a inovací na straně podnikatelů, ve spojení se snahou o substituci vzácných zdrojů méně vzácnými ze strany spotřebitelů, dochází naopak spíše k rozšiřování surovinové základny než k jejímu zmenšování. Jak uvádí Slavík (2009), existují totiž dva koncepty vyčerpatelnosti, a to vyčerpatelnost fyzická a vyčerpatelnost ekonomická. A právě ekonomická vyčerpatelnost, prostřednictvím působení cen a substitučního efektu, zabezpečuje, aby nedocházelo k fyzickému vyčerpávání zdrojů (Ibid).

4

Aktuálně mohou obce zpoplatnit své občany jednu z následujících tří forem: místní poplatek, poplatek za komunální odpad, příp. smluvní forma úhrady (Slavík a kol., 2009). 5 Jde především o náklady určené na zajištění tříděného sběru využitelných složek odpadů, ale také o náklady na administrativu spojenou s jejich výkaznictvím a rovněž náklady vynakládané na informační kampaně. 6 Simon, J. L. 2006. Největší bohatství. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. 7 Lomborg, B. 2006. Skeptický ekolog. 1. vyd. Praha : Liberální institut, 2006. 151

Pokud ale neexistuje žádný opodstatněný důvod, proč by měla být recyklace povinná, pak by bylo žádoucí využívat ji pouze tehdy, když je to ekonomicky výhodné a efektivní8 a vnímat ji jako rovnocennou alternativu k ostatním způsobům nakládání s odpady, jako je energetické využívání a odstraňování odpadů, tak, jak to doporučuje např. Porter (2002).

4 Opatření k řešení dopadů recese na trhu s druhotnými surovinami Nyní se vraťme zpět k vývoji na trhu druhotných surovin v onom kritickém období konce roku 2008 a začátku roku 2009 a podívejme se, co následovalo po uvědomění si výše uvedených negativních environmentálních, ekonomických a dalších dopadů recese. Prvotní reakcí na zmíněné události bylo uspořádání dvou tzv. kulatých stolů na jaře roku 2009 na Ministerstvu průmyslu a obchodu (Šťastná, 2009). U těchto stolů se sešly subjekty různě zainteresované v problematice odpadů a druhotných surovin, s cílem identifikovat nejzávažnější problémy sužující trh a poté společně najít „léky“ na jejich řešení. Výstupem jednání byl materiál, který poté Ministerstvo průmyslu a obchodu předložilo vládě (Ibid), a který po jejím projednání vešel v platnost pod názvem Usnesení vlády České republiky ze dne 16. listopadu 2009 č. 1398 o Opatřeních k řešení aktuálních problémů trhu s druhotnými surovinami. Uvedený dokument obsahuje deset konkrétních opatření, která jsou stručně v souhrnu uvedena v seznamu níže. V době konání kulatých stolů na Ministerstvu průmyslu a obchodu bylo autorizovanou obalovou společností EKO-KOM rozhodnuto o zavedení tzv. Stabilizačního programu, jehož cílem mělo být pomocí finanční intervence stabilizovat trh s druhotnými surovinami a tím umožnit zachování stávajícího, úspěšně fungujícího, systému třídění odpadů v ČR (EKO-KOM, 2009).

5 Protikrizová opatření obsažená v Usnesení vlády a opatření společnosti EKO-KOM: -

opatření požadující vytvoření poradního orgánu pro oblast odpadů a druhotných surovin, požadavek na vypracování strategického analytického dokumentu pro oblast využívání druhotných surovin, opatření k podpoře používání recyklovaných materiálů a výrobků z nich při veřejných zakázkách, opatření požadující nezvyšování recyklačních kvót, opatření k podpoře energetického využívání odpadů, opatření k podpoře čerpání finančních prostředků pro oblast odpadů a druhotných surovin z evropských a tuzemských fondů,9 podpora spolupráce České republiky při stanovování definic „odpad – neodpad“, Stabilizační program autorizované obalové společnosti EKO-KOM.

Poklesy poptávky po druhotných surovinách spojené s propady cen těchto surovin jsou v české ekonomice cyklickým jevem (Měchura, 2009). Tyto poklesy však ještě nikdy v minulosti nedosáhly takové intenzity, jaké dosáhl propad poptávky i cen druhotných surovin právě na přelomu let 8

Podmínkami efektivní recyklace se zabývají např. Porter, 2002, Tietenberg, 1996, Rutkowsky, 1998 či Siegler, 1992. 9 Tento bod zahrnuje tři různé programy, reprezentující tři samostatná vládní opatření. Konkrétně jde o Operační program Životní prostředí (oblast podpory 4.1 Zkvalitnění nakládání s odpady), Operační program Podnikání a inovace a Státní program na podporu úspor energie a využití obnovitelných zdrojů energie (program EFEKT) (Vláda České republiky, 2009). Pro účely této práce je však uvádíme společně. 152

2008/2009. Při předchozích recesích se trh druhotných surovin vždy po nějaké době (zpravidla půl roku až rok) opět samovolně vrátil do původního stavu (Ibid). Z toho plyne, že i stát, na němž bylo, aby na vzniklou situaci nějak zareagoval, se nacházel v poměrně nové a neznámé pozici.

6 Aktuální stav trhu a efekty protikrizových opatření Následující analýza jednotlivých navržených opatření se zaměří na zjištění fáze jejich realizace a zhodnocení efektů těch, která již byla implementována. Předtím však ještě přistupme ke krátké deskripci aktuálního stavu na trhu druhotných surovin a celkové ekonomické situace v zemi, neboť teprve v tomto světle se může naplno projevit význam výše uvedených opatření. Současnou situaci v České republice (i celé Unii) lze charakterizovat zpomalením hospodářského růstu. Česká ekonomika bude možná stagnovat a podle skeptičtějších scénářů stojíme dokonce na prahu další recese. Hrozí tedy reálné riziko, že se zopakují události let 2008/2009, což podporuje oprávněnost obav expertů a „lidí z branže“ zmiňovaných v úvodu. Rozsah a intenzita dopadů další případné krize na trhu druhotných surovin by závisely do značné míry na tom, jak se reálně podaří provádět vládou schválená opatření a jak jsou (a případně do budoucna budou) tato opatření účinná. První dvě výše uvedená vládní opatření, tj. vytvoření poradního orgánu pro oblast odpadů a druhotných surovin a vypracování strategického analytického dokumentu zabývajícího se využíváním druhotných surovin, již byla realizována. Poradní orgán, jímž je právě výše zmíněná Rada pro druhotné suroviny a odpady, byl ustaven v první polovině roku 2010 a jeho hlavním cílem má být „úspora primárních přírodních zdrojů (zejména materiálových), úspora finančních prostředků při výrobě náhrad primárních zdrojů druhotnými zdroji a recyklovanými odpady a vytváření podmínek pro efektivní využívání recyklovaných materiálů za účelem prevence vzniku odpadů“ (Osersová, 2010). Pokud jde o analytický dokument zabývající se problematikou druhotných surovin, tak ten byl Ministerstvu průmyslu a obchodu předán koncem loňského roku a v budoucnu by se měl stát součástí aktualizované surovinové politiky státu (Jedličková, 2012). Efekty obou těchto opatření je zatím velmi obtížné hodnotit, historie Rady pro druhotné suroviny a odpady je na to zatím příliš krátká a na nová Surovinová politika ČR ještě není zpracována. Dalším z vládních návrhů je opatření k podpoře používání recyklovaných materiálů a výrobků z nich při veřejných zakázkách. Zde se nepodařilo zjistit, jakým způsobem hodlá vláda tuto podporu realizovat, lze však předpokládat, že podpora bude spojena se zvýšenými nároky na veřejné rozpočty. Takže ačkoli se jedná o opatření zaměřené na poptávkovou stranu trhu, nelze jej z ekonomického pohledu vnímat jako efektivní, neboť k dosud vynakládaným prostředkům na povinnou recyklaci (nabídková strana trhu), tak přibydou ještě další prostředky na podporu poptávky. Zcela jiným směrem se ubírá opatření požadující nezvyšování recyklačních kvót, a to minimálně do doby, než budou provedeny detailní analýzy možností evropských recyklačních trhů (tj. přibližně do roku 2020) (Vrbová, 2009b). S jistou dávkou optimismu lze věřit, že výsledkem těchto analýz bude přehodnocení, omezení či dokonce zrušení současných recyklačních cílů. V nejoptimističtějším případě by došlo k odstranění regulace na trhu druhotných surovin a nabídka a poptávka po těchto surovinách by se do budoucna mohly řídit pouze tržními signály. Na druhou stranu, rok 2020 je ještě velmi daleko a tudíž podobných krizí, jako byla ta z let 2008, 2009, může přijít ještě mnoho.

153

Dalším „lékem“ navrženým k ozdravení českého trhu druhotných surovin má být podpora energetického využívání odpadů. Toto opatření bylo realizováno prostřednictvím zrušení zákazu podpory výstavby spaloven komunálních odpadů ze státních zdrojů, obsaženém v Plánu odpadového hospodářství ČR. Nyní je tedy i v českých spalovnách možné energeticky využívat ty odpady, které již nelze využívat materiálově (Osersová, 2010). To umožňuje, aby nevyužitelné odpady, jež dosud končily převážně na skládkách komunálních odpadů, byly přesunuty do spaloven a tam sloužily jako zdroje pro výrobu tepla a elektřiny (Vyštejnová, 2009). Při případné další recesi na trhu druhotných surovin by tak měli mít úpravci a recyklátoři možnost odpady/druhotné suroviny znehodnocené vlivy počasí prodat k energetickému využití. Přes všechny přínosy je třeba upozornit, že tímto opatřením nedochází ke zrovnoprávnění energetického využívání odpadů s využíváním materiálovým, a recyklace dále zůstává preferovaným způsobem nakládání s odpady. Pod pojmem podpora čerpání finančních prostředků pro oblast odpadů a druhotných surovin z evropských a tuzemských fondů, jež je dalším z opatření, se rozumí poskytování dotací různým subjektům k různým účelům v těchto oblastech. Dotace však obecně vedou k nadprodukci dotovaných komodit a k přerozdělování bohatství ve společnosti a jinak tomu není ani zde, kde stávající regulaci naopak spíše utužují. Z tohoto důvodu je nutné, dotace jako prostředek řešení problémů vyvolaných na trhu druhotných surovin globální hospodářskou recesí odmítnout. Podpora spolupráce České republiky při stanovování definic „odpad – neodpad“ je posledním ze seznamu vládních opatření. Cílem je přijetí právních předpisů stanovujících podmínky, za nichž odpad přestává být odpadem, ale stává se surovinou (Osersová, 2010). Komodity, jež budou těmto kritériím vyhovovat, budou považovány za suroviny, které tvoří jednu z částí životního cyklu výrobku a podle toho s nimi také bude nakládáno. Firmy zpracovávající druhotné suroviny již nebudou k jejich nákupu potřebovat Oprávnění k nakládání s odpady, jež bylo dosud nutné, tím uspoří náklady na administrativu spojenou s těmito oprávněními, a lze očekávat, že jejich zájem o využívání druhotných surovin vzroste. Pokles administrativy a nákladů s ní spojených se jako důsledek tohoto opatření očekává i u dalších subjektů na trhu (IEEP, 2008). Samostatným opatřením je Stabilizační program společnosti EKO-KOM. Ten byl počátkem roku 2009 realizován a svůj účel – stabilizaci trhu – splnil. V těžké době pomohl obcím s financováním odpadového hospodářství a taktéž úpravcům a třídícím firmám. Na druhé straně si ale stabilizace vyžádala dočasné zvýšení poplatků, které odvádějí klienti10 společnosti EKO-KOM za zpětný odběr a využití obalů (EKO-KOM, 2009). Je otázkou, na kolik byla tato finanční intervence nezbytná, neboť sousední slovenský trh druhotných surovin se v inkriminovaném období potýkal s obdobnými potížemi, a jak se ukázalo, dokázal se s nimi vypořádat sám. Každopádně, jak uvádí Kozel (2009), dodatečné peníze do odpadů nedokáží vyřešit prostý fyzický převis nabídky surovin nad poptávkou po nich.

7 Shrnutí Výše provedený stručný rozbor protikrizových opatření ukazuje, že se mezi návrhy nacházejí jak kroky, které mohou jednotlivým subjektům na trhu druhotných surovin nebo i trhu jako celku pomoci, tak i takové, jejichž efekty jsou více či méně sporné. Přínosy si lze slibovat zejména od možnosti energetického využívání odpadů a od ustanovení definic „odpad – neodpad“. Zatímco environmentální aspekt recese může být alespoň částečně řešen odkloněním části odpadů 10

Klienty autorizované obalové společnosti jsou firmy uvádějící na trh a do oběhu obaly a balené zboží. 154

(druhotných surovin) ze skládek do spaloven, ekonomické dopady recese na obce systematicky řešeny nejsou. Nejzávažnějším problémem však je, že i kdyby v budoucnu došlo k určitému omezení či odstranění regulace na trhu druhotných surovin, upravením či zrušením recyklačních kvót, stále zde bude chybět nějaká alternativa, která by v případě poklesu poptávky po druhotných surovinách dokázala řešit, co s odpady produkovaným občany. Takovou alternativu v současné době představuje energetické využívání odpadů, avšak nikoli pouze v té omezené podobě, ve které je nyní umožněno. Energetické využívání odpadů je třeba plně zrovnoprávnit s materiálovým využíváním tak, aby při jakémkoli dalším poklesu poptávky po druhotných surovinách byl zajištěn odbyt nejen pro odpady materiálově již nevyužitelné, ale i pro ty ostatní (Kozel, 2009). Poté, co jsme nyní ukázali, že opatření formulovaná v reakci na globální hospodářskou recesi v letech 2008/2009 by byla při současné, podobně intenzivní, recesi pravděpodobně nedostatečná, zbývá nám ještě zodpovědět otázku vyřčenou na samém názvu příspěvku, tedy, jestli je stávající stav na českém trhu s druhotnými surovinami dlouhodobě udržitelný. Koncept udržitelného rozvoje ve svém nejprostším podání nabádá současné generace k tomu, aby uspokojovaly své potřeby tak, aby nebylo ohroženo uspokojování potřeb generací budoucích (World Commission on Environment and Development, 1987). Současná generace (alespoň v ČR) však svým chováním spočívajícím v upřednostňování recyklace před ostatními způsoby nakládání s odpady, uspokojování potřeb našich potomků ve stejné míře, v jaké si je uspokojujeme dnes my, ohrožujeme, neboť jim po sobě zanecháváme méně prostoru k živobytí a jejich aktivitám a životní prostředí v horší kvalitě, než z jaké se těšíme sami. Lze tedy uzavřít, že aktuální stav na trhu druhotných surovin se jeví jako neudržitelný.

Poděkování Vznik tohoto příspěvku byl podpořen Vysokou školou ekonomickou v rámci výzkumného projektu Hodnocení modelů politik rozvoje území pod registračním číslem IGS F5/3/2012.

Odkazy EKO-KOM. 2009. Stabilizační program na podporu systému tříděného sběru odpadu v ČR. Tisková zpráva ze dne 13. února 2009. Autorizovaná obalová společnost EKO-KOM. 2009. [on-line], [cit. 201005-03]. Dostupný z WWW: http://www.ekokom.cz/assets/EKO-KOM_Press_release_13_02_09.doc Horák, M. 2008. Situace na trhu druhotných surovin je vážná. Odpady. 2008, roč. 18, č. 12, str. 19 IEEP. 2008. Strategie prevence vzniku a třídění využitelných složek komunálního odpadu na obecní úrovni a formování trhu s vytříděnými surovinami v České republice [SP/2f1/77/07]. Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku při Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze. Průběžná zpráva za řešení projektu v roce 2008 Iványi, P. 2009. Pokles cen se zákazníkům těžko vysvětluje. Odpady. 2009, roč. 19, č. 1, str. 18 Jedličková, L. 2012. Požadavky podnikatelské sféry nesmíme vnímat konfrontačně. Odpadové fórum. 2012, roč. 13, č. 2, str. 6 - 7 155

Kozel, Z. 2009. Nesmíme připustit demotivaci občanů. Odpady. 2009, roč. 19, č. 1, str. 19 – 20 Měchura, P. 2009. Slábnoucí trh odpadů ohrožuje komunální systémy. Odpady. 2009, roč. 19, č. 1, str. 17 – 18 Osersová, M. 2010. Opatření navrhovaná k řešení problémů způsobených na trhu druhotných surovin globální hospodářskou recesí. Rozhovor s Ing. Alexandrou Novotnou, CSc., odbor ekologie, Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky konaný dne 23. 4. 2010 Porter, R. C. 2002. The economics of waste. Washington : Resources for the Future, 2002 Rutkowsky, S. 1998. Abfallpolitik in der Kreislaufwirtschaft. Berlin : Erich Schmidt Verlag, 1998 Siegler, H. J. 1992. Ökonomische Beurteilung des Recyclings im Rahmen der Abfallwirtschaft. Frankfurt am Main : Peter Lang Verlag, 1992 Slavík, J. 2009. Vyčerpatelnost surovinových zdrojů, recyklace a krize na trhu druhotných surovin. Acta Oeconomica Pragensia. 2009, roč. 19, č. 6, str. 37 – 51 Slavík, J. a kol. 2009. Poplatkové systémy v obcích rizika a příležitosti pro odpadové hospodářství. 1. vyd. Praha : IEEP, Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku při Národohospodářské fakultě VŠE Praha, 2009 Šťastná, J. 2009. Řešení aktuálních problémů trhu s druhotnými surovinami. Odpady. 2009, roč. 19, č. 3, str. 7, 10 Tietenberg, T. H. 1996. . Environmental and natural resource economics. 4. vyd. New York : HarperCollins Publisher Inc, 1996 Usnesení vlády České republiky ze dne 16. listopadu 2009 č. 1398 o Opatřeních k řešení aktuálních problémů trhu s druhotnými surovinami. Vláda České republiky. 2009 Vláda České republiky. 2009. Opatření k řešení aktuálních problémů trhu s druhotnými surovinami. Příloha k Usnesení vlády České republiky ze dne 16. listopadu 2009 č. 1398 o Opatřeních k řešení aktuálních problémů trhu s druhotnými surovinami. Vláda České republiky. 2009 Vrbová, M. 2009a. Ekonomika odpadového hospodářství v obcích ČR. V Sborník přednášek konference odpady a obce. Hospodaření s komunálními odpady. str. 10 - 13, 2009 Vrbová, M. 2009b. Selhává evropský model recyklační společnosti. Odpady. 2009, roč. 19, č. 6, str. 7-8 Vrbová, M. 2011. Ekonomika odpadového hospodářství v obcích ČR – aktualizace údajů za rok 2010. V Sborník přednášek konference odpady a obce. Hospodaření s komunálními odpady. str. 55 - 60, 2011 Vyštejnová, J. 2009. Odpad je energie. V Sborník přednášek konference odpady a obce. Hospodaření s komunálními odpady. str. 97 – 101, 2009

156

World Commission on Environment and Development. 1987. Our common future. V Dvořák, A. et all. 2007. Kapitoly z ekonomie přírodních zdrojů a oceňování životního prostředí. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica. 2007

157

Co může motivovat k investicím do využívání obnovitelných zdrojů energie? Jan Prachař1 Domingos Jacinto2 ABSTRAKT. Státní energetická koncepce patří k základním součástem hospodářské politiky České republiky. Je výrazem státní odpovědnosti za vytváření podmínek pro spolehlivé a dlouhodobě bezpečné dodávky energie za přijatelné ceny a za vytváření podmínek pro její efektivní využití, které nebudou ohrožovat životní prostředí a budou v souladu se zásadami udržitelného rozvoje. Tuto zákonnou odpovědnost stát naplňuje stanovením legislativního rámce a pravidel pro chod a rozvoj energetického hospodářství. Klíčová slova: Obnovitelné zdroje energie; biomasa; zelená kniha; bílá kniha; akční plán; operační program podnikání a inovace; operační program životní prostředí. Klasifikace JEL: D18

1 CO MŮŽE JEDNOTLIVCE, PODNIKATELSKÝ SUBJEKT NEBO TŘEBA OBEC MOTIVOVAT K INVESTICÍM DO VYUŽÍVÁNÍ OBNOVITELNÝCH ZDROJŮ ENERGIE? Vedle ekologických přínosů může mít využívání obnovitelných zdrojů energie řadu příznivých přímých i nepřímých ekonomických a sociálních přínosů. Při úvahách o využívání OZE se prolínají tyto tři hlavni přístupy: 1. Diky využiti OZE dojde k úsporám energie dodávané z tradičních zdrojů a v případech, kde je obnovitelný zdroj ekonomicky konkurenceschopný, také k ekonomickým úsporám. 2. OZE jsou, na rozdíl od klasických zdrojů, v převážné míře využívány decentralizovaně (tj. vyrobena energie je v lokalitě i spotřebována). Vyšší využiti místních zdrojů energie přispívá ke snížení ztrát při přenosu a rozvodu energie, k vyšší míře soběstačnosti a bezpečnosti v zásobování obce, města či regionu energii a má pozitivní vliv na zaměstnanost.

1

Ing. Jan Prachař, PhD., Evropský polytechnický institut, s.r.o., Osvobození 699, 686 04 Kunovice, Česká republika, tel.: +420 572 549 018, e-mail: [email protected] 2 Ing. Domingos Jacinto, PhD., Materiálovo technologická fakulta STU Trnava, Paulínska 16, 917 24 Trnava, Slovenská republika, tel.: + 00421 33 55 11 033, e-mail: [email protected] 158

2

Při náhradě klasických zdrojů energie obnovitelnými zdroji (např. výtopny na tuhá paliva výtopnou na biomasu) odpadnou nebo se podstatně sníží poplatky za emise znečišťujících látek do ovzduší.

3. Využití obnovitelných zdrojů energie může výrazně přispět ke zviditelnění a zlepšeni image podniku či firmy, ale i obce, města nebo regionu a může byt do určité míry prestižní záležitostí, vyjadřující pozitivní vztah k životnímu prostředí bez ohledu na okamžitý ekonomicky efekt. 4. Dobře zpracovaný a ekonomicky návratný projekt OZE (např. obecni výtopna na biomasu, větrná farma, malá vodní elektrárna) může byt sám o sobě vhodným podnikatelským záměrem.

2 HLAVNÍ MOŽNOSTI VYUŽÍVÁNÍ OBNOVITELNÝCH ZDROJŮ ENERGIE V PODMÍNKÁCH ČR Národní hospodářství v České republice se vyznačuje značně nepříznivou skladbou primárních energetických zdrojů, kdy převažující podíl mají tuhá paliva, přinášející následné negativní dopady na životní prostředí. Hlavními příčinami nízkého zastoupení v energetické bilanci České republiky jsou zejména:

obnovitelných

energetických

zdrojů

-

dlouhodobá orientace na tradiční tuzemský zdroj energie – uhlí a jadernou energii.

-

přetrvávající nízké ceny tradičních energetických zdrojů, zejména uhlí,

-

limitovaný potenciál obnovitelných energetických zdrojů daný přírodními podmínkami ČR.

Vzhledem k tomu, že u OZE se jedná o decentralizované zdroje o poměrně nízkých výkonech, je obtížné je přesně statisticky podchytit a vyčíslit jejich podíl v národní energetické bilanci, i když situace se zlepšuje a k dispozici je podrobná statistika využití jednotlivých druhů OZE již od roku 2003, kterou zpracovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu. Podle dostupných statistických údajů činil v roce 2011 úhrnný podíl obnovitelných zdrojů energie v České republice přibližně 2,9 % na celkových primárních zdrojích energie. Klíčovým obnovitelným zdrojem s nejvyšším potenciálem v ČR je jednoznačně využívání biomasy. V ČR přicházejí v úvahu tyto hlavní možnosti využívání OZE: -

Využití energie vodních toků v malých vodních elektrárnách;

-

Využití energie větru;

-

Využití sluneční energie v aktivních solárních systémech, pasivní solární architektuře a fotovoltaických systémech;

-

Využití geotermální energie a energie prostředí převážně s použitím tepelných čerpadel;

-

Využití pevné biomasy, kapalných biopaliv a bioplynu.

Biomasa Energie získávaná ze spalování biomasy je historicky nejstarším energetickým zdrojem, který lidstvo využívá – oheň sloužil našim předkům k přípravě stravy i k vyhřívání jeskynních obydlí. Biomasa je 159

organická hmota rostlinného nebo živočišného původu. V souvislosti s energetickým využitím zahrnuje tento pojem zejména palivové a odpadní dřevo, slámu a další zemědělský a lesní odpad, záměrně pěstované dřeviny, byliny či plodiny, ale také odpady biologického původu, jako například kejdu hospodářských zvířat, kaly z ČOV a produkty jejich zpracování (bioplyn). Základní výhodou biomasy je její nefosilní původ a obnovitelnost. Z hlediska emisí oxidu uhličitého, který je hlavním plynem, způsobujícím tzv. skleníkový efekt, se biomasa chová neutrálně – při udržitelném přístupu, kdy nejsou zdroje biomasy extrémně vyčerpány, jedná se o uzavřený cyklus, kdy je CO2 uniklý do atmosféry při spalování pohlcen nově dorůstající biomasou, kterou je možno dále energeticky využít. Současné využití biomasy v ČR Biomasa je v současné době obnovitelným zdrojem s nejvyšším podílem na spotřebě primárních energetických zdrojů. Mimo decentralizované využívání biomasy ve formě palivového dřeva v lokálních topeništích a několika desítkách tisíci malých zplyňovacích kotlích na dřevo bylo v ČR v posledních cca 15 letech realizováno několik desítek malých obecních a průmyslových výtopen na biomasu (dřevní štěpka, sláma, odpadní dřevo). Biomasa je využívána i pro výrobu elektřiny v teplárnách (příkladem může být teplárna využívající ORC – Organický Rankinův cyklus v Třebíči) či pro spoluspalování s fosilními palivy v některých uhelných elektrárnách vybavených fluidními kotli. Z biomasy a bioplynu bylo v roce 2007 vyrobeno cca 732 GWh elektřiny, což je 1,06 % hrubé domácí spotřeby elektřiny (podíl vodních elektráren byl 2,94 %, podíl větrné energie 0,014 %). V ČR se v roce 2007 vyrobilo cca 125 tis. tun dřevních briket a cca 13 tisíc tun pelet. Z toho cca 65 % briket a 70 % pelet bylo určeno na vývoz.

Potenciál pro využití biomasy v ČR Biomasa má ze všech druhů OZE v ČR nejvyšší potenciál využití a také nejvyšší současný podíl v energetické bilanci – v roce 2007 měla pouze biomasa cca 2,2% podíl na spotřebě primárních energetických zdrojů. Ten má navíc rostoucí tendenci. ČR patří podle různých analýz mezi země s relativně vysokým potenciálem biomasy. Podle údajů sdružení CZ BIOM se dostupný potenciál biomasy a bioplynu pohybuje ve výši cca 134 PJ, což je cca 7,2 % současné spotřeby primárních energetických zdrojů. Významný podíl na celkovém potenciálu biomasy mají energetické rostliny a plodiny,

3 POLITICKÉ DOKUMENTY EU Nejdůležitějšími politickými dokumenty EU pro hospodaření s energií a využívání OZE jsou: -

Zelená kniha o Evropské strategii pro bezpečnost dodávky energie. Dokument přijala Evropská komise v roce 2000 a jeho smyslem je iniciace široké a otevřené diskuse o budoucí energetické politice Evropského společenství. Jednou ze zásadních priorit pro budoucnost jsou i OZE.

-

Klíčovým politickým dokumentem pro diskusi o OZE je Bílá kniha „Energie pro budoucnost – obnovitelné zdroje energie“, ve které je definován cíl zvýšit podíl energie z obnovitelných zdrojů v EU ze současných cca 6 na 12 % v roce 2010. Dokument obsahuje i Akční plán pro dosažení tohoto 160

ambiciózního cíle. Jednotlivé členské země by měly zvýšit podíl OZE dle vlastních zkušeností a vlastního potenciálu (ČR dnes cca 2,8%). -

V oblasti efektivního využívání energie je klíčovým dokumentem Akční plán ke zvýšení energetické účinnosti v Evropském společenství, který je hlavním programovým dokumentem pro rozdělování finančních prostředků EU do programů podpory energetické účinnosti.

-

Důležitým dokumentem je rovněž pracovní materiál Evropské komise „Integrování aspektů životního prostředí a udržitelného vývoje do energetické politiky a do dopravní politiky: Souhrnná zpráva rok 2001 a implementace strategií“, souvislost s efektivním využíváním energetických zdrojů má i Evropský program ke změně klimatu.

3.1 Politika a legislativa v ČR Cíle Státní energetické koncepce ČR Státní energetická koncepce patří k základním součástem hospodářské politiky České republiky. Je výrazem státní odpovědnosti za vytváření podmínek pro spolehlivé a dlouhodobě bezpečné dodávky energie za přijatelné ceny a za vytváření podmínek pro její efektivní využití, které nebudou ohrožovat životní prostředí a budou v souladu se zásadami udržitelného rozvoje. Tuto zákonnou odpovědnost stát naplňuje stanovením legislativního rámce a pravidel pro chod a rozvoj energetického hospodářství. Státní energetická koncepce (SEK) byla schválena vládou ČR dne 10. 3. 2004. Koncepce definuje priority a cíle České republiky v energetickém sektoru a popisuje konkrétní realizační nástroje energetické politiky státu. Součástí je i výhled do roku 2030. Třemi hlavními prioritami Státní energetické koncepce jsou nezávislost, bezpečnost a udržitelný rozvoj. Podpora výroby elektřiny a tepelné energie z obnovitelných zdrojů energie je cíl s velmi vysokou prioritou a v SEK je i stanoven dlouhodobý cíl: dosáhnout 15–16% podílu OZE v celostátní bilanci primárních energetických zdrojů v roce 2030. Hodnocení ekonomické efektivnosti investic do OZE Při investici do obnovitelných zdrojů energie jde samozřejmě i o to, aby tato investice byla ekonomicky návratná. Propočet ekonomické efektivnosti investice je vysoce individuální záležitostí, závislou na typu projektu, konkrétním technickém řešení, výši investice, zdroji a způsobu financování, případné státní podpoře apod. Majitel domu bude počítat náklady na pořízení solárního systému jinak než podnikatel realizující malou vodní elektrárnu nebo větrnou farmu. Výpočty se liší pro financování vlastním kapitálem nebo při úvěrování celého projektu. Financování z úvěru je typické pro případy, kdy se jedná o podnikatelský záměr (tedy například malou vodní elektrárnu či větrnou farmu), v případě financování vlastním kapitálem jde obvykle o snížení nákladů na získávání energie, kterou by jinak bylo nutno získat jiným způsobem. Podpora projektů využití obnovitelných zdrojů energie Kromě systémové podpory výroby elektrické energie z OZE je k dispozici několik možností získání podpory realizace projektů využití OZE:

161

-

podpora v rámci Státního program na podporu úspor energie a využití obnovitelných zdrojů energie,

-

podpory ze Strukturálních fondů EU a v jejich rámci Operační program Průmysl a podnikání a Operační program Infrastruktura,

-

podpora pěstování energetických plodin v zemědělském sektoru.

Státní program na podporu úspor energie a využití obnovitelných zdrojů energie Investoři do projektů využití OZE mají možnost získat investiční podporu na vybrané typy projektů z každoročně vyhlašovaného Státního programu na podporu úspor energie a využití OZE. Cílem programu je především iniciace aktivit vedoucích k úsporám energie, snižování energetické náročnosti a využití OZE s minimalizací negativních ekologických dopadů při spotřebě i přeměně paliv a energie. Státní program je jedním z nástrojů naplňování cílů Národního programu hospodárného nakládání s energií a využívání jejích obnovitelných a druhotných zdrojů. Je každoročně aktualizován a předkládán Ministerstvem průmyslu a obchodu ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí k odsouhlasení vládě ČR. Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) pověřuje administrativním zajišťováním části A Státního programu (dále jen Program) Českou energetickou agenturu (ČEA). Finanční prostředky na Program jsou poskytovány z rozpočtové kapitoly MPO. Podrobnosti k vyhlášeným programům a podprogramům je možno získat na webových stránkách České energetické agentury (www.ceacr.cz). Kontakt: Česká energetická agentura Vinohradská 8, 120 00 Praha 2 ústředna: (+420) 257 099 011 fax: (+420) 257 530 478 e-mail: [email protected] Administrátorem části B Státního program na podporu úspor energie a využití OZE je Ministerstvo životního prostředí (MŽP) prostřednictvím Státního fondu životního prostředí ČR (SFŽP). Kontakt: Státní fond životního prostředí Kaplanova 1931/1, 148 00 Praha 11- Chodov tel.: 267 994 300, fax: 272 936 597 web: www.sfzp.cz Podpory z fondů EU v období 2007–2013 Pro období 2008–2013 jsou v přípravě nové operační programy, z nich bude s nejvyšší pravděpodobností možno opět čerpat prostředky na podporu projektů využití OZE. Bude se jednat o následující operační programy:

162

-

Operační program Podnikání a inovace – tento program bude v gesci MPO a bude navazovat na Operační program Průmysl a podnikání.

-

Operační program Životní prostředí – tento program bude v gesci MŽP a bude navazovat na Operační program Infrastruktura.

Operační program Podnikání a inovace (OPPI) je připravován agenturou CzechInvest ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR, Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou a agenturami CzechTrade a ČEA. OPPI bude financován ze Strukturálních fondů Evropské unie. Podpora pro využití OZE bude k dispozici v rámci programu Eko-energie, Operačního programu Podnikání a Inovace 2007–2013. Program Eko-energie bude administrován Českou energetickou agenturou a pro aktuální informace o stavu jeho přípravy a pro finální verzi implementačních dokumentů, které by měly být k dispozici začátkem roku 2008, doporučuji navštívit stránky ČEA www.ceacr.cz, případně stránky agentury Czechinvest či www.czechinvest.cz či stránky www.strukturalni-fondy.cz. Operační program Životní prostředí (OPŽP) je připravován MŽP. Operační program Životní prostředí předpokládá čerpání finanční podpory z Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF) a dále z prostředků Fondu soudržnosti (FS).

4 SHRNUTÍ Oblast intervence – Výstavba nových zařízení a rekonstrukce stávajících zařízení s cílem zvýšení využívání OZE pro výrobu tepla, elektřiny a kombinované výroby tepla a elektřiny, kde je připravována podpora následujících typů projektů: -

instalace fototermických systémů pro přípravu teplé vody a dodávku tepla, resp. pro možnost přitápění,

-

instalace fotovoltaických systémů pro výrobu elektřiny,

-

instalace tepelných čerpadel pro dodávku tepla a pro přípravu teplé vody,

-

instalace kotlů na biomasu a systémů využívajících biomasu pro dodávku tepla a pro přípravu teplé vody, event. v kombinaci s výstavbou centrální výrobny paliv včetně technologické linky,

-

instalace kogeneračních jednotek pro kombinovanou výrobu tepla a elektrické energie z biomasy, skládkového plynu, bioplynu apod.,

-

instalace systémů pro dodávku tepla včetně přípravy teplé vody, pro dodávku elektřiny a kombinované výroby tepla a elektřiny s využitím geotermálních systémů,

-

instalace větrných elektráren,

-

instalace malých vodních elektráren.

Podpora bude poskytována prostřednictvím nevratné dotace a příjemci podpory mohou být obecně prospěšné organizace, nadace a nadační fondy, obce a samosprávné celky (kraje), svazky 163

obcí, občanská sdružení a církve, příspěvkové organizace, ostatní neziskové organizace (např. vysoké školy), organizační složky státu a státní podniky

Oblast intervence – Environmentálně šetrné systémy vytápění a přípravy teplé vody pro fyzické osoby, která bude zahrnovat instalaci zařízení pro využití OZE, zejména pro vytápění a přípravu teplé vody jako například solární systémy, kotle na biomasu, tepelná čerpadla, využití odpadního tepla atd. Podpora bude poskytována prostřednictvím grantových schémat. Operační program Životní prostředí bude administrován Státním fondem životního prostředí a pro aktuální informace o stavu jeho přípravy a pro finální verzi implementačních dokumentů doporučujeme navštívit stránky SFŽP www.sfzp.cz, případně stránky www.strukturalni-fondy.cz.

Poděkování Tento příspěvek je podporován Agenturou na podporu výzkumu a vývoje na základě smlouvy č. LPP0384_09: “Koncept HCS modelu 3E vs. Corporate Social Responsibility (CSR)“. Tento příspěvek je zároveň součástí podaného projektu KEGA č. společensky zodpovědné podnikání“.

ODKAZY http://www.strukturalni-fondy.cz https://www.sfzp.cz/ http://www.scss.sk/

164

037STU-4/2012 „Udržitelné

Příklady scénářů pohrom a udržitelného rozvoje Dana Procházková1 Abstrakt: Scénář jako nástroj pro-aktivního řízení je historicko – systémový model, který popisuje vývoj procesu v jeho různých podobách (variantách) závislých na podmínkách či učiněných rozhodnutích. Imituje mechanismy a procesy, které probíhají v systému. Jeho cílem je především určit kritické jevy či body vývoje, ve kterých dochází k ovlivnění dalšího rozvoje, tj. jsou uvedeny alternativní volby mezi různými konečnými stavy. Každý scénář obsahuje: sekvenci (posloupnost) událostí, které v jeho rámci probíhají (včetně případných variant); a popis interakce (komunikace) mezi uživatelem (aktorem) a systémem. Pro potřeby plánování a řízení bezpečnosti sledovaného systému sestavujeme v praxi následující typy scénářů: scénář dopadů pohromy; scénář odezvy na výskyt pohromy; scénář řízení. Pro řízení bezpečnosti jsou nejdůležitější scénáře pohrom, protože na jejich základě se provádí návrhy odezvy i obnovy. Článek obsahuje příklady scénářů nejkritičtějších pohrom z hlediska lidí a scénáře udržitelného rozvoje, které byly sestaveny významnými výzkumnými týmy. Klíčová slova: scénář; metodické aspekty; scénář pro řízení rizik; příklady scénářů pohrom Klasifikace JEL: D18, E14

1 Úvod V současné době lze v odborné literatuře a v různých strategických dokumentech nalézt scénář pohrom, scénář řízení a jiné scénáře. Uvedený nástroj je často používanou technikou při rozhodování při řízení bezpečnosti. Scénáře se sestavují na základě empirických dat nebo různými simulačními technikami, a to jak analytickými, tak heuristickými [1]. Z důvodu proměnnosti světa reprezentovaného lidským systémem [2] je třeba, je sestavovat ve variantách, protože průběhy procesů jsou variabilní. V současné době lze v odborné literatuře a v různých strategických dokumentech nalézt scénář pohrom, scénář řízení a jiné scénáře. Uvedený nástroj je často používanou technikou při rozhodování při řízení bezpečnosti. Scénáře se sestavují na základě empirických dat nebo různými simulačními technikami, a to jak analytickými, tak heuristickými [1]. Z důvodu proměnnosti světa reprezentovaného lidským systémem [2] je třeba, je sestavovat ve 1

Doc. RNDr. Dana Procházková, DrSc, ČVUT v Praze, Fakulta dopravní, Konviktská 20, Praha, [email protected]; [email protected] 165

variantách, protože průběhy procesů jsou variabilní. Scénář je obecně soubor isolovaných i propojených procesů nebo jevů v čase a prostoru, který probíhá v různých prostorových i časových měřítcích. Scénáře se používají pro různé účely. je de facto posloupnost, řetězec událostí v čase, území, prostoru či časoprostoru. Tento řetězec může být deterministicky daný nebo stochasticky nahodilý, přičemž míru nahodilosti lze v některých případech ocenit statistickými metodami, metodami založenými na mlhavých množinách či pomocí expertů 1. Z hlediska současného poznání víme, že existují soubory událostí, které zdánlivě nemají viditelné vnitřní souvislosti, ale jejich výsledkem je jistý konkrétní stav systému. V těchto případech mluvíme o tzv. deterministickém chaosu. V systémovém inženýrství existují metody k jeho popisu a pochopení [1]. Scénář jako nástroj pro-aktivního řízení je historicko – systémový model, který popisuje vývoj procesu v jeho různých podobách (variantách) závislých na podmínkách či učiněných rozhodnutích. Imituje mechanismy a procesy, které probíhají v systému. Jeho cílem je především určit kritické jevy či body vývoje, ve kterých dochází k ovlivnění dalšího rozvoje, tj. jsou uvedeny alternativní volby mezi různými konečnými stavy. Pro potřeby nouzového plánování a krizového řízení sestavujeme v praxi následující typy scénářů: scénář dopadů libovolné pohromy; scénář odezvy na výskyt pohromy; scénář řízení. Scénář ohrožení (hazard scenario, threat scenario) není matematickou veličinou. Tímto názvem se označují skutečnosti, z nichž se při hodnocení rizika vychází. Především se musí znát zdroj ohrožení (hazard) dále, jakým způsobem se může jeho realizace projevit; ve vojenské terminologii je uvedený pojem nahrazen scénářem hrozby (threat). V civilním prostředí [11] je hrozba chápaná jako míra výskytu útoku (teroristického nebo vojenského) v daném místě; je to pravděpodobnost, že vznikne nebo může vzniknout událost nebo soubor událostí, zcela odlišných od žádoucího stavu či vývoje chráněných aktiv z hlediska jejich celistvosti a funkce; je určena schopností útočníka, zranitelností chráněných aktiv a úmyslem útočníka. Scénář ohrožení se mění v závislosti na čase. Pro řízení bezpečnosti jsou základním materiálem scénáře pohrom, protože na jejich základě se provádí návrhy odezvy i obnovy, tj. scénáře (plány) odezvy a obnovy. Pojem scénář je dnes totiž hojně nadužíván.

2 Souhrn poznatků o scénářích Nicméně je nezbytné se zabývat dále uvedenými pohledy na scénář: záměr, obsah, formát a životní cyklus. V prvním pohledu „záměr“ je třeba odpovědět na otázku „proč se má užít scénář, jaké jsou jeho přínosy?“. Scénář může sloužit k projekci budoucnosti (to se týká zejména udržitelného rozvoje), scénář může sloužit jako podpora rozhodování (popis aktivit pro odezvu a nouzovou situaci) v hypotetické situaci. Scénář pro udržitelný rozvoj může být trojího druhu: ­

prediktivní (co se stane), který je spojen s metodou „What, If“,

­

projektivní - explorativní (co se může stát),

­

normativní (jak dosáhnout specifického cíle rozvoje, tj. musí se specifikovat hybné síly rozvoje).

166

Úkolem prediktivního scénáře je popsat budoucí vývoj v jeho různých podobách závislých na učiněných rozhodnutích nebo na očekávaných změnách podmínek. Jde především o určení kritických jevů či kritických bodů vývoje, ve kterých je nutné učinit zásadní rozhodnutí nebo může dojít k zásadní změně, ovlivňující další rozvoj. Důsledky těchto rozhodnutí jsou ve scénáři uvedeny jako alternativní volby mezi konečnými stavy budoucnosti. V případě odezvy se jedná o scénáře plánovací a realizační s využitím technik procesního řízení. Plánovací scénář se pro danou pohromu skládá z popisu nouzové situace (lokace, možnost výskytu apod.) a z popisu důsledků nouzové situace, tj. z odhadu škod a ztrát a doporučení pro prevenci a zmírnění dopadů pohromy. Scénář odezvy popisuje postupy na zdolání nouzové situace zacílené na zmírnění očekávaných dopadů u dané pohromy, na stabilizaci situace a na nastartování obnovy. Mezi scénářem pohromy a scénářem odezvy je základní rozdíl. Scénář pohromy obsahuje rozložení dopadů pohromy v území, tj. škod a ztrát, které má eliminovat odezva. Scénář odezvy je soubor opatření a činností, které provedeme v území s cílem zdolat dopady pohromy. V české praxi je znám pod pojmem havarijní plán neb povodňový plán. Oba typy plánů: ­

jsou založeny na historických datech a předpokladech, tj. scénáře jsou jen narativy (pohledy na problém),

­ ­

identifikují rozdíly v kapacitách a definují plán akcí pro odezvu, identifikují a formalizují týmy odezvy,

­

identifikují zdroje domino efektů.

Bezpečnostní plány obsahují postupy prevence, připravenosti, odezvy i obnovy, mají část obecnou, která se vztahuje k danému objektu či území a jeho specifikám a části místně specifické, které záleží na tom, jaké pohromy jsou závažné pro sledovaný objekt či území, jaká jsou zde aktiva a jak jsou uvedená aktiva zranitelná v případě očekávaných pohrom [2]. V druhém pohledu „obsah “ je třeba odpovědět na otázku „jaké znalosti scénář obsahuje?“, která souvisí s typem scénáře. Je třeba odlišit, zda scénář představuje popis nebo analyticko-syntetický přístup k faktům. Pro potřeby rozhodování je druhý přístup spolehlivější, protože se opírá o doložená fakta. V třetím nejdůležitějším pohledu „formát“ je třeba odpovědět na otázku „jak a v čem se scénář vyjadřuje?“. Je třeba odlišit, zda jde o scénář jako: ­ ­

narativ, popisnou tabulkou,

­

logickou sekvencí událostí,

­

časovou posloupnost apod.

Zvolený formát scénáře určuje metody, kterými se zpracovává v konkrétním případě. Je obtížné najít scénář v rozumném formátu, jak například ukazuje soubor scénářů v práci [3] – uvedené scénáře jsou jen výčtem faktů, většinou chybí popis algoritmu, na jehož základě byly sestaveny. Souhrnný přehled o různých formátech je např. v práci [4]. V předmětné práci je scénář chápán jako nástroj řízení. Další příklady formátu jsou v práci [5], ve které se ukazuje, že scénáře bývají základem různých výcvikových postupů v řízení odezvy (málokdy se ale používají pro výcvik plánovačů). Práce rovněž

167

upozorňuje na důležitost struktury scénáře včetně holistické organizace znalostí. Scénáře se dnes používají v řadě oblastí, jak dokumentují dále uvedené údaje: ­

článek [6] např. uvádí případovou studii využití SW produktu SEARUMS (Studying the Epidemiology of Avian Influenza Rapidly Using Modeling and Simulation.) se stručným nástinem metodologie modelování epidemie asijské chřipky,

­

článek [7] popisuje simulaci scénáře bleskové povodně pomocí modelu SOBEK, ve které se speciálně sledují dopady povodně na kriticky ohrožené prvky, jako jsou školy, supermarkety apod. práce [8] obsahuje scénáře, které byly vypracovány v USA s cílem formulovat národní standardy připravenosti pro různé typy ohrožení s tím, že byl zvážen princip “All Hazard Approach“ [9],

­ ­

­

­

práce [10] popisuje výsledky projektu Floris, ve kterém byly na základě zpracování historických dat určeny odhady pravděpodobností výskytu povodní a jejich důsledky. Při stanovení rizika se riziko definuje jako míra očekávaných škod [11]. Důsledky se kategorizují podle typů škod a dle nich se navrhují ochranná opatření jako například hráze, práce [12] obsahuje zpracování scénáře na základě výsledků SWOT analýzy, Jeho úkolem je stanovit postup pro udržitelný rozvoj regionu s důrazem na dopravní infrastrukturu, jde o popis; pokud by měl scénář být projektivní, tak v něm chybí hybné síly rozvoje, práce [13] se zaměřuje na vytváření scénářů, které se chápou jako nástroj pro zkoumání rozdílů v kapacitách orgánů odezvy na různé typy pohrom, chybí v ní však metodologie tvorby scénáře.

Ve čtvrtém „životní cyklus“ je třeba odpovědět na otázku „jak se scénářem manipuluje?“, tj. jak ho chápat a interpretovat, či hodnotit. Např. při rozhodování na základě scénářů pohrom je nutné vědět, zda izočáry reprezentují střední hodnotu sledované veličiny nebo nějakou její mezní hodnotu, viz např. scénáře pro zemětřesení, které jsou v pracích [14,15] a používají se pro zajištění seismické bezpečnosti objektů a infrastruktur. Z výše uvedeného vyplývá, že scénář je obecně soubor isolovaných i propojených procesů nebo jevů v čase a prostoru, který probíhá v různých prostorových i časových měřítcích, a že scénáře se používají pro různé účely. Zpracování scénáře z pohledu strategického řízení [2] vyžaduje: 1. Zajištění permanentního monitoringu situace v lidském systému z hlediska výskytu pohrom a z nich plynoucích kritických situací. 2.

Vytvoření nástroje na řízení pohrom a detekci blížících se kritických situací.

3. Vytvoření nástrojů, které vedou k odstranění vzniku kritických situací. 4. Vytvoření nástrojů na zvládnutí kritických situací a na odvrácení vleklých kritických situací. 5. Vytvoření nástrojů na zajištění obnovy po kritických situacích a na zajištění dalšího stabilizovaného vývoje. Komplexní scénáře pro řízení území musí mít 4 oddělené části, a to: scénář pohromy, scénář nouzové situace, scénář řízení odezvy na nouzovou situaci; scénář řízení bezpečí a udržitelného rozvoje území [16].

168

3 Metodické aspekty spojené s tvorbou scénářů Při tvorbě scénářů jsou důležité následující kroky: -

identifikovat klíčové předpoklady nebo vlivy, které působí na formu scénáře,

-

zaměřit se na faktory, které mají vysoký potenciální vliv na tvar, velikost, rozsah apod.,

-

určit faktory s nejistou povahou a pokusit se o variantní řešení scénáře.

Předpokladem je ovšem relativně malý počet těchto faktorů, které by mohly být začleněny do možné varianty. Sestavení scénáře dle práce [1] sestává z: -

shromáždění prognostických informací o daném systému a jeho okolí,

-

identifikace cílů studovaného systému,

-

identifikace vnitřních faktorů, popř. bariér rozvoje systému,

-

identifikace vnějších faktorů, popř. bariér rozvoje systému,

-

identifikace variantních strategií řízení systému (je nutné vzít v úvahu stávající mechanismus řízení a jeho různé varianty, které se mohou realizovat v budoucím období; současně je nutné formulovat strategii rozvoje systému – jakým směrem je žádoucí, aby se systém rozvíjel),

-

vlastního sestavení scénáře,

-

interpretace scénáře. Při všech výše uvedených krocích je třeba zvažovat:

-

posouzení současného stavu a současných rozhodnutí z hlediska budoucího vývoje,

-

kvalitativní faktory a strategie různých účastníků,

-

fakt, že budoucnost je mnohorozměrná a neurčitá,

-

fakt, že každý systém je třeba zkoumat globálně i systémově,

-

fakt, že informace i strategie nejsou neutrální, ale tendenční,

-

více přístupů, které se doplňují,

-

fakt, že existují předpojatosti strategií i lidí a zamezit jim.

Scénáře řízení mohou mít různou podobu, která závisí na účelu použití. Zpracování scénáře z pohledu strategického řízení území [11,16] vyžaduje: 1. Zajištění permanentního monitoringu situace v lidském systému z hlediska výskytu pohrom a z nich plynoucích kritických situací. 2.

Vytvoření nástroje na řízení pohrom a detekci blížících se kritických situací.

3. Vytvoření nástrojů, které vedou k odstranění vzniku kritických situací. 4. Vytvoření nástrojů na zvládnutí kritických situací a na odvrácení vleklých kritických situací. 169

5. Vytvoření nástrojů na zajištění obnovy po kritických situacích a na zajištění dalšího stabilizovaného vývoje. Na základě scénářů ve variantním provedení se vytváří systémy pro podporu rozhodování, které slouží k řízení bezpečnosti sledovaného systému [11,16]. Tabulka 1 stručně charakterizuje rozdíly dvou kategorií scénářů, a to scénáře hazardních her pro řízení pohrom a strategického scénáře pro koncepční řízení [16]. Cílem aplikace obou scénářů je čelit neočekávaným událostem a otestovat organizační připravenost za stavu nejistot a neurčitostí. Ze srovnání s daty vyplývá, že scénář hazardních her je vhodný pro reaktivní typ řízení a strategický scénář je vhodný pro proaktivní typ řízení.

Tabulka 1. Porovnání aplikace scénáře hazardních her na zvládání pohrom a strategického scénáře pro koncepční řízení. Charakteristika

Scénář hazardních her pro zvládání pohrom

Zdroj

Pracovní výcvik v rámci přípravy Dlouhodobá předpověď v rámci na nahodilou událost politiky / koncepce vojenskou, přírodní pohromu, rozhodování a hlavních investic. průmyslovou nehodu.

Počáteční cíle

Test provozní zručnosti a systémů s cílem vytvořit předvídatelné chování v nepředvídatelných situacích.

Upozornit vedoucí manažery organizací na změny okolního prostředí.

Povaha scénářů a nejistoty

Jednoduchý popis nouzové události nebo situace, se kterou dříve nebyly zkušenosti.

Vícenásobný popis budoucích variant (2-4) z hlediska modifikací sociálního, ekonomického a politického prostředí.

Výcvik pro předvídatelné události.

Strategický scénář pro koncepční řízení

Výcvik mentální pružnosti při rozhodování při nejisté události. Hlavní účastníci

1. Subjekt popisující událost, návrh a zvládání rizika (simulační tým).

1. Subjekt tvořící a prezentující popis scénářů (autorský tým scénářů).

2. Účastníci v terénu, kteří testují zvládání krize (cílové publikum).

2. Vedoucí manažeři, kteří využívají a strategicky rozhodují podle vytvořených scénářů (cílové publikum).

170

Metodické kroky včetně účasti veřejnosti

1. Přesvědčení vedoucích manažerů o důležitosti použitého scénáře (simulační tým).

1. Přesvědčení vedoucích manažerů o důležitosti použitého scénáře (autorský tým scénářů).

2. Rozhodnutí o účelu simulace: které organizační schopnosti mají být testovány?

2. Identifikace existujících předpokladů (způsob myšlení) především vedoucích manažerů.

(Vzájemné setkání simulačního týmu a cílového publika). 3. Konstrukce a zdůvěryhodnění scénáře pohromy nebo nouzové situace (simulační tým).

3. Identifikace důležitých trendů, nejistot a podnětů vnějšího světa, které zpochybňují současný způsob myšlení manažerů (autorský tým scénářů).

4. Návrh simulačního cvičení s cílem zjistit odezvu cílové skupiny na scénář (simulační tým).

4. Uspořádání faktorů pro malý počet scénářů (2-4) za účelem znázornění budoucích variant (autorský tým scénářů).

5. „Hraní hry“

5. Prezentace přesvědčivých skutečnosti vedoucím manažerům (autorský tým scénářů).

(simulační tým + cílové publikum). 6. Vyslyšení hráčů a posouzení zkušeností získaných během hry (simulační tým + cílové publikum).

6. Práce s manažery ve věci koncepčního rozhodování a investování pro každý scénář (autorský tým scénářů + cílové publikum).

Prezentace filozofie

Cvičení a spolupráce za účelem přípravy specifických neobvyklých situací.

Cvičení a spolupráce za účelem přípravy pro širokou budoucí nejistotu.

Prezentace cílů

Zlepšení činnosti během pohromy nebo nouzové situace.

Zlepšení rozhodovacího procesu v oblasti politiky a strategie.

Společné cíle

Čelit neočekávanému.

Otestovat předpoklady a organizační připravenost.

171

4 Aplikace scénáře při řízení rizik Procesní model rámcového logického modelu řízení rizik v území je dle [11] následující: -

popis procesu,

-

definování cílů (kritéria pro měření cíle, verifikaci, hierarchizaci a priority cílů),

-

generování struktury systému (jako formát jednoduchého orientovaného grafu včetně prvků a vazeb),

-

stanovení kritických míst procesu,

-

definování parametrů kritických míst,

-

určení relativní důležitosti (váhy) jednotlivých parametrů,

-

agregace výsledků šetření a přípustná zjednodušení,

-

interpretace výsledků a přijatelného rizika pro rozhodovací proces,

-

definování protiopatření v podobě scénářů odezvy na pohromy ve variantním provedení,

-

generování scénáře řízení odezvy pro variantu superiorní, která byla vyhodnocena (zvolena) pro realizaci jako společensky nejvýhodnější.

Většina zmíněných úkolů se zvládá standardními metodami operační analýzy a systémového inženýrství, tj. pomocí: -

screeningu potenciálních rizik v území,

-

generování kritérií vůči bezpečnosti a udržitelnému rozvoji,

-

modelování integrálního rizika,

-

modelu řízení rizik,

-

katalogu kritérií,

-

metodického zpracování výsledků počátečního screeningu,

-

přijatelnosti rizika,

-

aplikace principu předběžné opatrnosti.

Při screeningu potenciálních rizik v území se algoritmus hodnocení děje na pozadí konceptuálního schématu pro udržitelný rozvoj. Systémový koncept určuje základní paradigma, které vyjadřuje postupné kroky pro systematickou analýzu rizik systému; viz schémata z teoretické oblasti modelování integrálního rizika[11].

4.1 Příklady scénářů nejkritičtějších pohrom Řada scénářů zpracovaných v USA pro potřeby řízení bezpečnosti je v práci [17]. Např. scénář propuknutí chřipkové epidemie je generován na základě pragmatické zkušenosti lidstva, podle které 172

chřipková pandemie se vyskytuje pravidelně v intervalu 10 až 60 let, např. se třemi výskyty ve 20. století (1918, 1957-8, 1967-8). Chřipkové viry pravidelně způsobují každoroční epidemii, která prochází napříč světem. Obvykle však jde o lehké formy onemocnění, které jen málokdy zabíjejí - a pokud ano, tak zpravidla pouze staré a oslabené lidi, zpravidla v řádech desetitisíců obětí na celém světě. Občas se však objeví rozsáhlá epidemie způsobená nebezpečnou variantou (mutací, kmenem) viru, která se vyznačuje nejen obvyklou velkou nakažlivostí, ale též vysokou smrtností. Pohroma "Španělské chřipky", která svět postihla na konci první světové války (byla také jedním z hlavních důvodů konce této války) typu H1N1 nakazila po celém světě 500 milionů lidí. (Tehdy přitom na Zemi nežily ani 2 miliardy lidí). Nakazil se jí zhruba každý třetí člověk na planetě. Podlehlo jí 40-50 milionů lidí. Poslední velkou epidemií byla v roce 1968 „Hongkongská chřipka“ viru H3N2, na kterou zemřelo asi milión lidí. Virtuální scénář předpokládá vznik pandemie bez předcházející plánované přípravy. Za ohnisko se uvažuje malá vesnice na jihu Číny v počtu 25 případů, následně po dvou měsících propukne nákaza v Hong Kong, Singapore, South Korea a Japonsku; úmrtnost dosáhne 5 %. Po několika týdnech se objeví první případy ve čtyřech velkých městech v USA. Pandemie nadále pokračuje. Hrozba je zesílena časovou osou. Jednak jde o rychlé šíření pandemie, takže není dost času vyvinout, testovat a vyrobit účinnou protilátku, jednak není možné provést očkování dostatečně „významného“ počtu osob. Druhotné následky jsou dramatické – dochází k uzavření pracovišť, služeb, škol, zdravotnická zařízení jsou přeplněna. Je omezena doprava a možnost cestování. Obrázek 1 ukazuje scénář pro zajištění bezpečného potravního řetězce pro definované hrozby; tj. vyznačuje místa, ve kterých je reálná hrozba (tj. riziko spojené s lidským úmyslem poškodit potravní řetězec) a místa, ve kterých se musí z důvodu bezpečnosti aplikovat příslušná opatření [18]. Obrázek ukazuje, že reálné hrozby jsou na farmě, při zpracování a přepravě, ve velkoobchodě i při transportu do maloobchodu. Dále ukazuje, že protiopatření musí dělat jak veřejná správa, zpracovatel potravy i nadnárodní instituce.

173

Obr. 1. Scénář zajištění bezpečného potravního řetězce[18].

Obrázek 2 znázorňuje tradiční představu zvládání scénáře pohromy jako spojitého procesu na sebe navazujících aktivit [20].

5 Scénáře udržitelného rozvoje Současná úroveň poznání vyžaduje suplovat teoretický koncept udržitelného rozvoje dostupnými politickými a normativními opatřeními. Uplatnění principu předběžné opatrnosti je ve shodě s velmi slabě udržitelným rozvojem. Pro posuzování rozvojových plánů velkých územních celků je třeba generovat specifické indikátory udržitelného rozvoje, které umožní posoudit homeostázi na regionální úrovni. Paradigma současného posuzování rozvoje regionů a rozvojových koncepcí směřuje k pseudo-udržitelnému rozvoji s různou mírou užitku. Optimální výsledek vyžaduje uplatnit více variantní řešení, tj. množinu různých scénářů a aplikovat formalizovanou multikriteriální analýzu [21].

174

Obr. 2. Tradiční představa zvládání scénáře pohromy jako spojitého procesu na sebe navazujících aktivit [20].

Katalog metodických scénářů pro strategické posuzování vlivů rozvojových záměrů na životní prostředí v rámci velkých územních celků (regionů) a požadavek udržitelného rozvoje dle práce [22] obsahuje šest scénářů udržitelného rozvoje, které jsou charakterizované v tabulce 2. Varianty vznikly metodickým rozpracováním prací Turnera z roku 1995, který uplatnil teorii Solowa, nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1987 za „neoklasický model růstu“ [23].

Tabulka 2. Scénáře udržitelného rozvoje A

Název: Nulová varianta Cíl: Zachování stávajícího trendu. Charakteristika:  varianta bez vypracování územního plánu,  rozvoj zájmového území na základě prolongace současného stavu,  zachování současných trendů vývoje negativních i pozitivních.

B

Název: Varianta velmi silně udržitelného rozvoje Cíl: Absolutní preference ochrany přírodního prostředí. Stacionární stav ekonomiky. Charakteristika:  útlum průmyslu,  uzavření veškerých těžebních prostorů,  minimalizace užívání neobnovitelných zdrojů v energetice,  žádné nové zábory půdy,  bez kvantitativního rozvoje dopravní infrastruktury,

175

        

žádné nové zdroje znečištění ovzduší, požadavek výstavby kanalizace a ČOV ve všech obcích, rozšíření počtu i plochy všech typů chráněných území a systému ÚSES, decentralizované a extenzivní zemědělství s důrazem na údržbu krajiny, návrat lesů s původní dřevinnou skladbou, obnova mokřadů drobných vodotečí a nádrží, nedotknutelnost mimo-lesní zeleně a drobných krajinných prvků, přísná ochrana kulturního dědictví, rekreační aktivity pouze rozptýlené.

C

Název: Varianta silně udržitelného rozvoje Cíl: Preference ochrany přírodního prostředí. Značně omezený ekonomický rozvoj. Charakteristika:  šetrné využívání neobnovitelných zdrojů,  využívání obnovitelných zdrojů v rámci regenerační kapacity,  přísný výběr lokalit pro nové ekonomické aktivity, princip změny místa,  podmínka využití nejlepších dostupných technologií pro tyto aktivity,  preference pro rekonstrukce starých průmyslových objektů před záborem nové půdy,  posílení významu železnice, u silniční dopravy pouze kvalitativní změny, podpora cyklostezek,  obnova venkova, šetrné formy zemědělství, ochrana kulturní krajiny  plynofikace obcí, výstavba ČOV,  omezení pro hromadné rekreační aktivity,  rozšiřování chráněných území všech typů,  rozvoj systému ÚSES,  přísná ochrana vodních a mokřadních ekosystémů a mimo-lesní zeleně,  ekonomická i mimoekonomická kompenzace reziduálních impaktů.

D

Název: Varianta slabě udržitelného rozvoje Cíl: Důraz na ochranu kritického přírodního kapitálu. Ekonomický rozvoj s dílčími omezeními. Znehodnocení životního prostředí může být nahrazeno umělým kapitálem (kromě kritického přírodního kapitálu). Charakteristika:  rozvoj systému maloplošných a velkoplošných chráněných území,  plošné omezení systému ÚSES,  ochrana přírody soustředěna pouze na chráněná území,  na ostatním území preferován rozvoj ekonomických aktivit,  přípustné rozsáhlé zábory půdy pro dopravní infrastrukturu a průmyslové zóny,  podpora výstavby nové energetické infrastruktury  nová vodní díla, regulace toků, hydro-meliorace,  intenzivní zemědělská velkovýroba,  koncentrace funkce bydlení i rekreace,  úbytek přírodních zdrojů a přírodního prostředí nahrazen pomocí ekonomických, 176

případně technických kompenzací. E

Název: Varianta velmi slabě udržitelného rozvoje Cíl: Preference ekonomického rozvoje. Kompenzace škod na přírodním prostředí. Charakteristika:  rozvoj ekonomických aktivit podobný jako v předchozím případě,  chráněná území omezena co do rozlohy i stupně ochrany,  rozvoj ekonomických aktivit i v těchto územích (těžba přírodních zdrojů, zemědělská výroba apod.),  umisťování rekreačních a sportovních aktivit do přírodně nejcennějších oblastí,  ekonomická kompenzace ekologické újmy pro jednotlivce i společnost,  technické kompenzace (přesuny cenných ekosystémů, umělé vytváření přírodního prostředí, rekultivace).

F

Název: Varianta maximálního ekonomického rozvoje Cíl: Ekonomický rozvoj na úkor přírodního prostředí bez omezení a bez kompenzací. Charakteristika:  maximalizace ekonomického zisku,  neomezené využívání všech přírodních zdrojů,  umisťování nové infrastruktury a ekonomických aktivit bez ohledu na přírodní podmínky a environmentální impakty,  kvalitativní omezení v zájmu ekonomických cílů přípustná i pro funkci bydlení a rekreace,  pro rozvoj technické, energetické a vodohospodářské infrastruktury preferovány ekonomické cíle na úkor sociálních, hygienických a environmentálních,  preference nových šetrných a úsporných technologií pouze na základě výsledků CBA analýzy,  ekonomická hodnota přírodního prostředí a přírodních zdrojů vnímána jako nulová, proto nejsou uvažovány žádné kompenzace vyvolaných impaktů.

Pokračující dynamický vývoj v řízené péči o životní prostředí dává nahlédnout do hlubin poznání, které nelze opomíjet. Na jedné straně to je postupná precizace pomocných pracovních nástrojů ve prospěch udržitelného rozvoje, především indikátorů udržitelného rozvoje, vývoj zákonných norem a navazující metodologie v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí, včetně narůstajícího počtu domácích strategických rozvojových koncepcí. Na straně druhé to je fatální kolaps teoretického konceptu udržitelného rozvoje v mezinárodním měřítku. Jako náhradu za selhání vědeckého konceptu je požadováno přijetí politických a normativních opatření. Naopak pro sociálně-ekonomický a územně-technický rozvoj se aktuálně žádá důsledně aplikovat princip předběžné opatrnosti. Fenomén zvyšujícího se rizika diktuje potřebu rozšířit tři dosud uznávané opěrné pilíře udržitelného rozvoje (environmentálního, ekonomického, sociálního) o čtvrtý pilíř bezpečnosti, tedy nadále deklarovat model „3+1“.

177

6 Závěr Zpracování scénářů vhodných pro praxi vyžaduje disponibilní databáze pro předmětný problém a multioborový tým expertů, aplikaci vhodné týmové expertní metody jako je brainstorming, DELPHI, panelová diskuse apod. Z pohledu ochrany lidí je třeba zpracovat jak optimistické, tak pesimistické scénáře; viz např. závěry vyplývající z práce [19].

Poděkování Autorka děkuje ČVUT v Praze, Fakultě dopravní, MŠMT ČR – grant 7E11072 a EU projektu FOCUS grant No 261633 za podporu při zpracování publikace.

Literatura D. Alexander: Scenario Methodology for Teaching Principles of Emergency Management. In: Disaster Prevention and Management, 9 (2000) 2, pp.n89 – 97. N. Arambepola: Disaster Risk management. ASIAN URBAN DISASTER MITIGATION PROGRAM (AUDMP). (2011), 187 pp. http://ebookbrowse.com/10-1-adpc-urban-disaster-risk-managementarambepola-pdf-d52029679 M. Borell, K. Eriksson: Learning for Safety - Improving Effectiveness of Scenario-Based Exercises. http://www.lucram.lu.se/upload/LUCRAM/ Learning ForSafety.pdf D. Howe: Planning Scenarios- Executive Summaries. The Homeland Security Council, Washington 2004, 2005. http://www.scd.hawaii.gov/ grant_docs/National_Planning_Scenarios_ExecSummaries_ver2.pdf, http:// cees.tamiu.edu/covertheborder/TOOLS/NationalPlanningSen.pdf LLOYD'S: Realistic Disaster Scenario. www.lloyds.com D. Howe: Planning Scenarios- Executive Summaries. The Homeland Security Council, Washington 2004, 2005. http://www.scd.hawaii.gov/ grant_docs/National_Planning_Scenarios_ExecSummaries_ver2.pdf, http:// cees.tamiu.edu/covertheborder/TOOLS/NationalPlanningSen.pdf FEMA: Guide for All-Hazard Emergency Operations Planning. State and Local Guide (SLG) 101. FEMA, Washinton 1996. D. Procházková: Metody, nástroje a techniky pro rizikové inženýrství. ČVUT, Praha 2011, ISBN 978-8001-04842-9, 289p. D. Procházková: Bezpečnostní plánování (územní, nouzové a krizové plánování). ISBN 978-80-8670880-5. VŠERS o.p.s., České Budějovice 2009, 200p. M. D. Rao, A. Chernyakhovsky, V. Rao: Modeling and Analysis of Global Epidemiology of Avian Influenza. Environmental Modelling & Software 24 (2009), pp.124–134. 178

T. H. Sheika: Flash Flood Scenario Modelling for Preparedness Planning and Mitigation: Case study of Barcelonnette, France. Thesis, International Institute for Geo-information Science and Earth Observation, Enschede, 2010, http://eost.u-strasbg.fr/omiv/Publications/Henry_2010_MScThesis.pdf C. J. van Westen: Flood Risks and Safety in the Netherlands (Floris) : Floris study - full report, Ministerie van Verkeer en Waterstaat (VenW), Rijkswaterstaat, Dienst Weg- en Waterbouwkunde (RWS, DWW), Project FLORIS - Flood Risks and Safety in the Netherlands, Amsterdam 2005. D. Procházková: Analýza a řízení rizik. ČVUT, Praha 2011, ISBN 978-80-01-04841-2, 368p. Scenario Analysis – Including SWOT Analysis. Baltic gateway report, WP2, 2005. K. Rademakers et. al: Strengthening the EU Capacity to Response to Disasters: Identification the Gaps in the Capacity of the Community Civil Protection Mechanizm to Provide Assistance in Major Disasters and Options to Fill the Gaps – Scenario Based Approach, ENV. G.1/FRA/2006/0073, Rotterdam, 2009 D. Procházková, V. Kárník (eds): Atlas of Isoseismal Maps for Central and Eastern Europe. Geoph. Inst. Czechosl. Acad. Sci., Praha 1978, 368p. D. Procházková: Earthquake Pattern in Central Europe. Acta Universitatis Carolinae - Mathematica net Physica. 34 (1993), 3-66. D. Procházková: Strategické řízení bezpečnosti území a organizace. ISBN 978-80-01-04844-3. ČVUT, Praha 2011, 399p. D. Howe: Planning Scenarios. The Homeland Security Council. Washington, D.C.(2004), 55 pp. http://www.scd.hawaii.gov/grant_docs/ National_Planning_Scenarios_ExecSummaries_ver2.pdf R. Setola: Security of the Food Supply Chain. In: 31st Annual International Conference of the IEEE EMBS, Minneapolis, Minnesota, USA, September 2-6, 2009. http://secufood. unicampus.it/press/Secufood_Embc09.pdf D. Procházková: Případová studie a metodika pro její sestavení. In: Manažérstvo životného prostredia 2006. ISBN 80-89281-02-08, Strix et VeV, Žilina 2008, http://mazp2006.emap.sk, pp. 507-534. J. Říha: Scénáře pro posouzení pseudo-udržitelného rozvoje regionů. Urbanismus a územní rozvoj 4 (2004), 12-15. D.Bubák: Aplikace indikátorů udržitelnosti v procesu hodnocení vlivu územích plánů velkých územních celků na životní prostředí. Doktorská disertační práce, Fakulta stavební ČVUT v Praze. (2003). J. Říha: Posuzování vlivů na životní prostředí. Metody pro předběžnou rozhodovací analýzu. Vydavatelství ČVUT Praha (2001), 477 stran. ISBN: 80-01-02353-2.

179

Podpora zavádění nákladů materiálových toků účetnictví (software) Gabriela Rajdlová1 Abstrakt: Norma 14051 analyzuje informace o vstupech a výstupech v každém procesu a transformuje materiálové toky do informací o nákladech, ale nehodnotí. MFCA je jedním z hlavních nástrojů environmentálního manažerského účetnictví a má za cíl doplnit stávající postupy environmentálního managementu a postupy manažerského účetnictví. Může pomoci organizacím lépe pochopit potenciální environmentální a finanční důsledky jejich postupů při využívání materiálů a energie a hledat možnosti, jak dosáhnout zlepšení pomocí změn těchto postupů. MFCA zejména zdůrazňuje srovnání nákladů spojených s výrobky a nákladů spojených s materiálovými ztrátami, což jsou například odpady, emise do ovzduší a odpadní vody. Na podporu zavádění ISO 14051 se postupem času rozvíjí softwary a materiálové audity v různých zemích. V příspěvku uvedeme softwary a materiálové toky vzniklé v Německu a Finsku. Vědecké výzkumy týkající se ISO 14051 jsou prováděny také v Americe a Japonsku. V České republice došlo k vydání normy, české společnosti jsou ve fázi zavádění normy. Klíčová slova: ISO; náklady materiálových toků účetnictví (MFCA); software Klasifikace JEL: D18, E14

1

Úvod

ISO „International Organization for Standardization“ je mezinárodní organizace standardizování, má 160 národních institucí v různých zemích. Zabývá se stanovením tzv. norem. ISO vyvinula normy, které pomáhají organizacím při výběru vhodného přístupu chování k životnímu prostředí. ISO 14000 je soubor norem environmentálního managementu, který může být realizován v jakémkoliv typu organizace ve veřejném či soukromém sektoru. ISO pomáhá čelit výzvám na změny klimatu s normami skleníkových plynů v účetnictví, ověřením a obchodování s emisemi a s měřením uhlíkových stop výrobků. ISO rozvíjí normativní dokumenty k usnadnění fúze podnikání a environmentálních cílů prostřednictvím podpory začlenění environmentálních aspektů do produktového designu. ISO nabízí 1

Ing. Gabriela Rajdlová 180

široké portfolio normy pro vzorkování a testování metod, které se zabývají zvláštními environmentálními výzvami. Vyvinula přibližně 570 mezinárodních norem pro sledování takových aspektů jako je kvalita ovzduší, vody a půdy, stejně jako hluk, záření a také normu pro kontrolu přepravy nebezpečného zboží. ISO slouží v řadě zemí jako technický základ pro ochranu životního prostředí. Do souboru norem rodiny 14000 patří i norma 14051, tedy norma nákladového účetnictví materiálových toků. Tato norma stanovuje obecné zásady a rámec pro nákladové účetnictví materiálových toků (MCFA).

2

Náklady materiálových toků účetnictví (MFCA)

Material Flow Cost Accounting (MFCA) patří mezi významné metody environmentálního nákladového účetnictví (a tedy i environmentálního manažerského účetnictví). Jedná se o základní nástroj manažerského přístupu označovaného jako management toků, jehož cílem je řízení především výrobních procesů s ohledem na toky materiálů, energií a informací tak, aby výrobní proces probíhal účinně a v souladu se stanovenými cíli. Základní koncept MFCA vychází ze schématu uvedeného na Obr. 1.[1] Náklady materiálových toků účetnictví (MFCA) je tedy manažerský informační systém, který sleduje všechny vstupní materiály, které přicházejí do výrobního procesu a měří výstupní materiály, což jsou produkty a odpady. Například 100 kg materiálu je vstup do výrobního procesu a z toho 70 kg je finální produkt a 30 kg je odpad, který se ale dále zpracovává. Při využívání tohoto systému se snižuje odpad společnosti a tím se zlepšuje i dopad na životní prostředí. [2]

Obrázek č. 1: Schéma MFCA

Zdroj: [1]

V rámci MFCA je hlavní důraz kladen na transparentnost materiálových toků a na náklady s nimi související, tím jsou vytvořeny základní předpoklady k navrhování opatření, která jsou spojena s významnými materiálovými a nákladovými úsporami. Opatření, jejichž cílem je snížit spotřebu 181

materiálů, jsou spjata i s nákladovými úsporami v oblasti manipulace s materiálem a v oblasti nakládání s odpady. ISO 14000 je soubor norem, které zahrnují normy a směrnice související s řídicími systémy, a příbuzné normy upravujících terminologii a specifické nástroje, jako je audit (proces kontroly, zda systém řízení odpovídá normě). Jsou rozděleny do dekád podle tematických okruhů. Norma nákladového účetnictví materiálových toků 14051 patří do souboru norem 14000. V roce 2011 byly v problematice environmentálního managementu připraveny a vydány nové ISO normy. [2]

Obrázek č. 2: Normy pro environmentální management (rodina norem ISO 14000)

Zdroj: [2]

3

Norma ISO 14051:2011

ČSN EN ISO 14051 Norma stanovuje obecné zásady a rámec pro nákladové účetnictví materiálových toků (MFCA). Obsahuje základní terminologii, cíle a zásady, základní prvky a prováděcí kroky potřebné pro zavedení MFCA. Norma doplňuje o ekonomické aspekty hodnocení životního cyklu (LCA) podle norem ISO 14 040, ISO 14 044, hodnocení zajištění ochrany životního prostředí (EPE) ISO 14 031 a management skleníkových plynů. Norma 14051 analyzuje informace o vstupech a výstupech v každém procesu a transformuje materiálové toky do informací o nákladech, ale nehodnotí. MFCA je jedním z hlavních nástrojů environmentálního manažerského účetnictví a má za cíl doplnit stávající postupy environmentálního managementu a postupy manažerského účetnictví. Může pomoci organizacím lépe pochopit 182

potenciální environmentální a finanční důsledky jejich postupů při využívání materiálů a energie a hledat možnosti, jak dosáhnout zlepšení pomocí změn těchto postupů. MFCA zejména zdůrazňuje srovnání nákladů spojených s výrobky a nákladů spojených s materiálovými ztrátami, což jsou například odpady, emise do ovzduší a odpadní vody. Mnoho organizací si neuvědomuje plný rozsah skutečných nákladů na materiálové ztráty dostatečně podrobně, protože údaje o materiálových ztrátách a souvisejících nákladech je často obtížné získat z konvenčních informačních systémů. MFCA je použitelné pro všechna průmyslová odvětví, včetně těžby, výroby, služeb a dalších odvětví a lze rozšířit i na více organizací v rámci dodavatelského řetězce.[3] Zavedením normy ISO 14051:2011 se stanoví rámec pro náklady materiálových toků účetnictví ( MFCA ). V rámci organizace se podle MFCA budou moci dohledat a kvantifikovat toky a materiály v naturálních jednotkách (např. hmotnost, objem), dále budou moci být hodnoceny i náklady spojené s těmito materiálovými toky. Výsledné informace mohou působit jako motivace organizaci a manažerům k vyhledávání možností současně generující finanční výhody a snížení nepříznivých dopadů na životní prostředí. MFCA je použitelná pro jakoukoliv organizaci, která používá materiály a energie, bez ohledu na jejich produkty, služby, velikost, strukturu, umístění a stávající systémy řízení a účetnictví. MFCA může zahrnovat i další organizace v dodavatelském řetězci a tak pomáhat rozvíjet integrovaný přístup ke zlepšení materiální a energetické účinnosti v rámci dodavatelského řetězce. Toto rozšíření může být velmi prospěšné. MFCA je jeden z hlavních nástrojů environmentálního manažerského účetnictví (EMA), které se rovněž zaměřuje na informace pro interní rozhodování, a jeho cílem je doplnit stávající environmentální management a postupy manažerského účetnictví. Organizace si mohou vybrat zahrnout externí náklady do analýzy MFCA avšak externí náklady jsou mimo rámec normy ISO 14051:2011.[2]

4

Podpora ISO 14051:2001 (Software)

Na podporu zavádění ISO 14051 se postupem času rozvíjí softwary a materiálové audity v různých zemích. V příspěvku uvedeme softwary a materiálové toky vzniklé v Německu a Finsku. Vědecké výzkumy týkající se ISO 14051 jsou prováděny také v Americe a Japonsku.

Německo Společnost ifu Hamburg GmbH se zabývá vývojem různých softwaru napomáhajícím společnostem hospodárnosti a účelnosti při jejich podnikání. Mezi jejich hlavní produkt patří Software e!sankey. Software e!sankey! Je plnohodnotný nástroj na zakreslení procesů do map tzv. Sankeových diagramů. Společnost si může zakreslit nákladové, materiální a energetické toky. Pomocí tohoto softwaru společnost může zlepšit účinnost a efektivitu svých procesů. Software pomůže organizaci vizualizovat jejich materiály, energii a náklady do sankeových diagramů, pomůže porozumět nastalým komplikacím v organizaci, rozhodnout jak efektivněji pracovat a zoptimalizuje proces.

183

E!sankey! je možno stáhnout demo verzi a používat 30 dní na vyzkoušení poté je nutno zakoupit software. Cena software se pohybuje od 89€ do 150€.[4]

Obrázek č. 3: Ukázka programu esankey!

Zdroj: [4]

Finsko Ve Finsku jsou prováděny audity materiálových toků společnosti, jejichž hlavním cílem je vyhledání a navrhnutí pomocí pro lepší hospodárnost a účelnost účetnictví. Pro příklad správného fungování auditu ve Finsku byl prováděn audit společností Motiva tzv. materiální audit ve společnosti Oras Oy na základě funkčních nástojů k vizuální prezentaci použití materiálů, nakládání s nimi a k identifikaci potenciálních úspor. Materiální audit navrhl společnosti Oras Oy, která sídlí ve městě Rauma osmnáct návrhů k dosažení vyšší efektivity. Audit dal dobrý přehled o materiálových tocích a možnosti úspor. Společnost Motiva použila správný nástroj pro prezentaci použití materiálu a nakládáním s odpady. Ředitel technologie Jukka Koskinen, uvedl, že diagram Sankey, znázorňující materiální bilanci společnosti dává velmi vhodný celkový obraz o materiálních tocích a odpadech. Zpráva z auditu poskytuje velmi dobrý přehled o možnostech společnosti a způsobu ovlivňování zvyšování účinnosti podnikání. Nástroj poskytuje dobrý způsob, jak skloubit příslušné know-how odborné organizace a nabitých zkušeností společnosti Motiva. 184

Společnost Motiva vyvíjí model jako podklad pro audit podnikům s cílem zlepšení nakládání s materiálem, které povede k úspoře nákladů a přínosům pro životní prostředí. Cílem je tedy vypracovat obecný model pro všechny sektory podnikání, které mají být použity poradci a společnostmi. Audit, který byl dokončen ve společnosti Oras Oy v květnu 2009 byl první svého druhu.[5]

Japonsko Japonským největším výrobcem diverzifikovaných výrobků je společnost Nitto Denko Corporation. Společnost významně přispěla k vydání normy ISO 14051:2011. Tato společnost spolu se společností Sustainability Promotion Group jako první stanovila rámec pro nákladové účetnictví materiálových toků. Z důvodu stanovení tohoto rámce, který byl zároveň povzbuzením tvorby revoluční nové mezinárodní normy ISO 14051, získal prestižní ocenění Ministerstvem obchodu a průmyslu a vlády. Japonci poznali, že MFCA je mocný nástroj ke snížení dopadů na životní prostředí, ke zlepšení podnikatelské výkonnosti a zároveň slouží jako nástroj pro nalezení materiálních ztrát. Tato myšlenka byla původně rozvíjena v Německu, ale kompletní vývoj metody MFCA byl rozpracovány v Japonsku. V roce 2000 společnost METI oslovilo Nitto Denko ke spolupráci na vývoji MFCA. Společnost Nitto Denko si vybrala pro výzkum zavádění MFCA výrobní závod v Toyouhashi. Zavedený plán pro zkoumaný závod byl velmi precizně vymyšlen, proto je závod neustále navštěvován badateli o tuto metodu. Společnost Nitto Denko pokračuje ve výzkumu zavádění ISO 14051 se snahou docílení snížení neviditelných i viditelných nákladů a snížení dopadu na životní prostředí. Její další výzkumy budou známy v nejbližší době.

Česká republika Česká republika nyní zavádí normu do praxe. Na českém trhu je však problém se zaváděním nové normy, jelikož zde chybí zájem ze strany uživatelů (společností). Na téma, proč firmy nemají zájem o zavedení normy ISO 14051, jsou vedeny rozsáhlé výzkumy. Výzkumem se snaží najít, jak by se docílilo vyššího procenta uživatelů, kteří normu zavedou. Realizací MFCA společnost sníží náklady. MFCA představuje účetní přístup poskytující zcela nové informace - informace o hodnotové stránce materiálových toků. Systém poskytuje informace nejenom o hodnotě materiálu na do podniku, ale je zdrojem informací o nákladech na zpracování tohoto materiálu v jednotlivých fázích výroby až po konečné dodání výrobků zákazníkům (tyto produkty jsou označovány pozitivní produkty). Lze tedy sledovat postupný narůst hodnoty materiálu, který se přes nedokončenou výrobu a polotovar stává hotovým výrobkem určeným pro zákazníky (pozitivním tem). V průběhu výrobního procesu dochází ke ztrátám materiálu (k plýtvání), k jeho znehodnocování, mohou vznikat nekvalitní produkty a odpady (pevné, kapalné i plynné) — tyto jsou označovány jako negativní produkty. Systém informuje uživatele nejen o nákladech, které byly vynaloženy na výrobu výrobků určených pro zákazníky, ale i o „hodnotě" nekvalitních produktů a odpadů (tedy negativních produktů) a o nákladech na jejich odstranění (nakládání s nimi). Zavedením normy se objeví tzv. neviditelné náklady, do kterých spadají náklady na pracovní sílu, náklady na 185

energii, náklady na suroviny, manipulace a skladování, doprava, údržba atd. do viditelných nákladů spadají náklady na odpad. Na zavedení normy je kladen vysoký důraz a to proto, že je očekáván nižší dopad společností na životní prostředí a zároveň se společnostem sníží jejich náklady a to informováním o skutečných tzv. nechtěných nákladech a jejich odstranění. Na českém trhu neexistuje software jako je například německý e!sankey!. Proto by bylo vhodné vyvinout software, který by mohl konkurovat již vzniklým programům a aplikacím.

5

Shrnutí

Odkazy: URL: http://vskp.vsb.cz/oblast-mfca/ URL: http://www.sis.se/pdf/iso_14051_mfca__ims_1-2-2009_e.pdf URL: http://www.technickenormy.cz/ URL: http://www.e-sankey.com URL: http://www.motiva.fi/ URL: http://www.tretiruka.cz/news/ URL:http://www.iso.org/iso/iso_catalogue/

186

EPD – nový marketingový nástroj Květoslava Remtová1 Abstrakt: Zkratka EPD je z anglického názvu Environmental Product Declaration, který do češtiny překládáme jako Environmentální prohlášení o produktu. EPD patří mezi dobrovolné informační nástroje environmentální politiky, jehož hlavním úkolem je seznámit zákazníka s vlivy produktu na životní prostředí. Vzhledem k tomu, že velikosti těchto environmentálních vlivů se určují jednotným normalizovaným způsobem a získané výsledky jsou ještě ověřovány akreditovanou organizací, je EPD důvěryhodným marketingovým nástrojem, který je v zahraničí velmi využíván. Úkolem článku je seznámit naše podniky s podstatou EPD, jeho vypracováním a aplikací. Klíčová slova: životní prostředí; environmentální politika; environmentální prohlášení o produktu; EPD; dobrovolné nástroje. Klasifikace JEL: D18, E14

1 Úvod 1.1

Podstata environmentálního prohlášení o produktu

Stručně lze EPD charakterizovat jako ucelený a jednotným způsobem (podle normalizovaného vzoru) systematicky uspořádaný soubor požadovaných informací o užitných a environmentálních vlastnostech daného produktu, popř. i skupiny týchž produktů vyráběných v různých závodech, tzv. odvětvové EPD. V důsledku jednotného uspořádání informací v environmentálních prohlášeních alternativních produktů lze pak vlastnosti produktů snadno vzájemně porovnat, což zájemci velmi usnadňuje optimální výběr požadovaného produktu. Rozsah environmentálního prohlášení má být v rozmezí 4 – 8 stran. Pravdivost informací uvedených v EPD ověřuje akreditovaný orgán a ověřené EPD lze za poplatek umístit do mezinárodní databáze EPD, která je volně přístupná veřejnosti. Zájemci o příslušný produkt si pak snadno mohou na podkladě porovnání jednotlivých EPD všech alternativních produktů vybrat takový produkt, který bude nejvíce splňovat jejich požadavky. Údaje o podniku uvedené v EPD umožňují zájemci navázat s výrobním podnikem rychlý kontakt a domluvit koupi produktu.

1.2

Organizační zajištění EPD

Z hlediska environmentální politiky patří EPD mezi dobrovolné nástroje, a to environmentální prohlášení III. typu, která jsou normalizována normou ISO 14025. Protože tato norma dovoluje vytvoření environmentálního prohlášení podle různých systémů, tzv. programů (podobně jako je 1

Ing. Květoslava Remtová, CSc., e-mail: [email protected] 187

tomu u environmentálního značení I. typu - ekolabelingu, kde také existují různé programy pro udělování značky ekologicky šetrný výrobek), je třeba, aby v environmentálním prohlášení bylo vždy uvedeno podle jakého programu (systému) bylo dané environmentální prohlášení vytvořeno. Vedle Obecných programových instrukcí, kde jsou uvedeny základní informace o programu jako celku, vydává každý program ještě tzv. Pravidla produktových kategorií (product category rules, zkratka PCR). Tato pravidla jsou vydána vždy pro určitý produkt (někdy i pro skupinu produktů) a přesně specifikují informace, které musí být v odpovídajícím EPD uvedeny. Vzhledem k tomu, že požadavky na tyto informace se mohou program od programu lišit, nelze environmentální prohlášení vytvořená dle různých programů vzájemně porovnávat. Jedná se hlavně o environmentální informace, které se získávají metodou LCA a kde vypočtené hodnoty závisejí na mnoha parametrech, např. na rozsahu hranic systému, použité referenční jednotce, charakterizačním modelu a podobně. Vzhledem k tomu, že zatím nejpropracovanějším a v Evropě nejrozšířenějším programem je mezinárodní program vytvořený v rámci švédsko - italské spolupráce, tomuto programu se dává přednost i v České republice. Jedná se o program jehož provozovatelem je Mezinárodní EPD konsorcium ( The International EPD Consortium, zkráceně IEC). Bližší informace lze najít na: www.environdec.com. V České republice je gestorem pro všechny typy environmentálních značení MŽP ČR a výkonným orgánem je Agentura pro dobrovolné nástroje, která patří pod Cenii, viz: www.cenia.cz. Tato Agentura vede i evidenci EPD a zajišťuje kontakt s provozovatelem mezinárodního programu EPD.

2

Postup podniku při přípravě EPD

2.1

Výběr produktu

Podniky většinou vytvářejí EPD pro jeden produkt, nicméně je možné vytvořit i tzv. odvětvové (sektorové) EPD pro více týchž produktů vyráběných v různých závodech. V České republice bylo již vytvořeno odvětvové EPD pro český cement.

2.2

Výběr akreditovaného ověřovatele EPD a mezinárodního programu

Při výběru akreditovaného ověřovatele EPD je třeba přihlédnout k sortimentu produktových kategorií na které má ověřovatel EPD akreditaci. V současné době existují v České republice dva akreditovaní ověřovatelé na EPD: Výzkumný ústav pozemních staveb (VUPS) a Elektrotechnický zkušební ústav (EZÚ). S akreditovaným ověřovatelem lze zkonzultovat výběr mezinárodního programu. I když všechna dosavadní EPD byla připravena podle už zmíněného švédského programu a existuje zde velmi dobrá spolupráce, může si podnik teoreticky vybrat pro vytvoření EPD jakýkoliv jiný mezinárodní program. V každém případě je však třeba zvážit při výběru program pro, které druhy produktů má tento program již vypracovaná Pravidla produktových kategorií a jaká je oblast a geografický rozsah jeho působnosti. Je třeba seznámit se s jeho Generálními programovými instrukcemi a s Pravidly 188

produktové kategorie pro daný produkt. Oba materiály by měly být uvedeny na webových stránkách daného programu. Pro informaci je vhodné podívat se i do databáze environmentálních prohlášení vybraného programu a seznámit se s již vypracovanými jednotlivými environmentálními prohlášeními pro vybraný produkt. V neposlední řadě je vhodné zvážit možnosti vzájemné komunikace.

2.3

Tvorba environmentálního prohlášení

Při tvorbě EPD je třeba vycházet z požadavků uvedených v Pravidlech produktové kategorie pro daný produkt. Je třeba uvést všechny požadované informace (viz dále kapitola 3) a to ve struktuře uvedené v příslušných Pravidlech produktové kategorii. Dodržení jednotné struktury je důležité pro vzájemné porovnání EPD. Nejdůležitější a nejnáročnější část EPD tvoří tzv. environmentální profil produktu. Jedná se o číselné hodnoty dopadů, jimiž daný produkt v průběhu svého životního cyklu přispívá k hlavním globálním problémům, jako je změna klimatu, rozrušování ozonové vrstvy ve stratosféře, okyselování a podobně. Tyto hodnoty musí být vypočítány metodou LCA, kterou je třeba aplikovat, opět z důvodů možnosti vzájemného porovnávání jednotlivých EPD, přesně tak, jak je v pravidlech produktové kategorie požadováno. Vzhledem k tomu, že se z hlediska rozdílů mezi jednotlivými produkty jedná v podstatě o nejdůležitější informace obsažené v EPD, musí být správnost výpočtu těchto hodnot, tj. příslušná studie LCA, ověřena akreditovaným ověřovatelem studií LCA. Ověření studie LCA probíhá v rámci ověřování EPD, takže ověřovatele studie LCA si podnik nemusí opatřovat. Musí si však opatřit odborníka na tzv. kritické zhodnocení studie, které podle normy ISO 14040 je částí studie LCA, ale musí být vypracováno jinou osobou než je autor studie.

2.4

Ověření a registrace EPD

Pravdivost informací a správnost vypočtených hodnot uvedených v EPD je třeba ověřit akreditovaným ověřovatelem. Vzhledem k nutnosti ověřit pravdivost podkladových výchozích dat se ověření provádí v místě závodu. Ověřuje se jak studie LCA , tak EPD. Po ověření je EPD zaregistrováno a předáno Agentuře pro dobrovolné nástroje na Cenii, která vyřídí jeho registraci v příslušném mezinárodním programu.

3 Obsah EPD Požadované informace jsou v environmentálním prohlášení rozděleny do následujících skupin: -

informace vztahující se k programu informace vztahující se k produktu informace vztahující se k environmentálnímu profilu produktu doplňkové environmentální informace mandatorní prohlášení.

189

3.1

Informace vztahující se k programu

Tato část environmentálního prohlášení musí obsahovat: -

jméno programu a provozovatele programu, číslo referenčního dokumentu obsahujícího pravidla produktové kategorie registrační číslo (dodává ověřovatel) datum zveřejnění a platnosti (přednostně s indikací roku reprezentujícího data LCA), geografický rozsah aplikace EPD jestliže se odchyluje od mezinárodního rozsahu, informace o roku nebo referenčním období podkladových dat pro EPD, odkaz na relevantní webové stránky pro více informací.

3.2

Informace vztahující se k produktu

Ta to část environmentální prohlášení o produktu musí obsahovat následující informace: -

obchodní jméno produktu, v případě, že to firma považuje za užitečné jednoznačnou identifikaci produktu podle klasifikačního systému OSN (Central Product Classification, zkr. CPC), číslo bývá uvedeno v pravidlech produktové kategorie, stručný popis organizace zahrnující informace o produktech způsob použití produktu, technický popis produktu v termínech funkčních charakteristik, očekávané životnosti atd., odpovídající referenční (funkční nebo deklarovanou) jednotku, k níž se vztahují výpočty vlivu na životní prostředí stručný popis podkladových informací pro LCA (např. výtah z existující LCA studie) prohlášení o obsahu (v podstatě jde o seznam materiálů a chemických látek, jež jsou významné z hlediska environmentálních dopadů uvedených v EPD. Jejich množství by měla být uvedena váhou, jež připadá na referenční jednotku produktu nebo ve váhových procentech).

3.3

Informace vztahující se k environmentálnímu profilu

Jedná se o hlavní část EPD obsahující informace o vlivech daného produktu na životní prostředí. Tyto informace jsou požadovány v následující struktuře: a) Použití zdrojů (podkladová nezpracovaná data o spotřebě zdrojů z inventarizace životního cyklu by měla být uvedena pod následnými titulky: - neobnovitelné zdroje

-

i)

zdroje materiálů

ii)

zdroje energie (použité pro energetické přeměny)

obnovitelné zdroje iii) zdroje materiálů iv) zdroje energie (použité pro energetické přeměny)

- použití vody 190

Všechny parametry pro spotřebu zdrojů nesmí být agregovány ale uvedeny separátně a vyjádřeny v gramech (nebo jejich násobcích pro lepší porozumění) s výjimkou obnovitelných energetických zdrojů užitých pro výrobu solární energie a elektřiny z vody a větru, které musí být vyjádřeny v MJ. Použití vody může být vyjádřeno v litrech. Zdroje, které přispívají 5% nebo více, z celku musí být uvedeny na seznamu a podrobně popsány pro každou kategorii (obnovitelné a neobnovitelné, s nebo bez obsahu energie). Vedle uvedených obecně požadovaných zdrojů mohou pravidla dané produktové kategorie požadovat v závislosti na charakteru produktu i jiné informace. b) Potenciální environmentální dopad se vypočte metodou LCA většinou pro tyto kategorie dopadu: -

změna klimatu (jde o emise skleníkových plynů, velikost jejich dopadu se vyjadřuje ekvivalentním množstvím oxidu uhličitého CO2), rozrušování ozonové vrstvy ve stratosféře (jde o emise plynů způsobujících přeměnu ozonu na kyslík, vyjadřují se ekvivalentním množství freonu 11, tj. v CFC 11), okyselování (jde o působení kyselinotvorných látek, vyjadřuje se ekvivalentním množstvím molů H+ nebo váhovým množství oxidu siřičitého SO2), tvorba fotooxidantů (jde o emise plynů, které přispívají k tvorbě přízemního ozonu, vyjadřují se ekvivalentním množstvím uhlovodíku etenu) eutrofizace (jde o látky přispívajících k úbytku kyslíku ve vodě, vyjadřují se ekvivalentní spotřebou kyslíku).

Číselná hodnota vlivů na uvedené kategorie dopadu musí být vztažena k referenční (funkční nebo deklarované) jednotce. Vedle uvedených kategorií dopadu mohou být v Pravidlech pro produktové kategorie stanoveny ještě další kategorie dopadu, např. množství energie či deficitních surovin, jež daný produkt spotřebuje během svého životního cyklu a apod. Prezentace uvedených informací musí být uvedena sumárně, za celý životní cyklus produktu a také v rozdělení do hlavních stádií životního cyklu, tj. : -

procesů horního toku (zahrnují procesy na získání surovin a na úpravu a výrobu materiálů včetně jejich dopravy),

-

výrobních procesů (zahrnují všechny procesy potřebné k vlastní výrobě produktu),

-

procesů dolního toku (zahrnují distribuci, používání a likvidaci produktu).

Podle Pravidel produktové kategorie mohou být v některých případech, (např. když se jedná o materiály jež mohou mít různé použití), vyžadovány informace jen u prvních dvou etap. Pravidla produktové kategorie mohou v závislosti na druhu produktu vyžadovat také ještě další informace, např. rozdělení vzniklých odpadů, uvedení spotřeby elektřiny během výroby a podobně. V každém případě musí být požadované informace v EPD uvedeny, popřípadě musí být uveden důvod proč uvedeny nejsou.

3.4 Doplňkové environmentální informace Do této části EPD se mohou zařadit informace, které nejsou součástí studie LCA, nicméně se vztahují k životnímu prostředí. Může jít např. o informace vztahující se k recyklaci produktu nebo jeho částí a získaných případných environmentálních užitků nebo o informace týkající se vhodných způsobů

191

opětného použití produktu (nebo částí produktu) nebo o procedurách pro nakládání s odpadem na konci jeho životního cyklu a podobně. Doplňkové environmentální informace mohou také obsahovat podrobnější popis obecné environmentálně zaměřené práce organizace, např. EMS, EMAS.

3.5 Povinné (mandatorní) informace Environmentální prohlášení o produktu musí vždy obsahovat: -

informace o stádiích životního cyklu produktu, která nebyla do environmentálního prohlášení o produktu zařazena, přičemž vypuštění stádií musí být zdůvodněno,

-

větu: „Environmentální prohlášení o produktu v téže produktové kategorii, ale z jiných programů nemusí být porovnatelná“.

-

informace týkající se způsobů, jimiž byly získány vysvětlující materiály

-

informace o vykonané ověřovací proceduře.

4 Shrnutí V článku je popsána podstata významného marketingového nástroje - environmentálního prohlášení o produktu, zkráceně EPD (z anglického názvu Environmental Product Declaration). Je zde také uveden postup podniku při jeho vypracování a možnosti jeho použití. EPD patří obecně mezi environmentální prohlášení typu III, jež jsou normalizovaná mezinárodní normou ISO 14025, ale jeho konkrétní vypracování závisí na pravidlech zvoleného programu, z nichž mezi nejpoužívanější patří v Evropě tzv. švédský program (www.environdec.com). Jednotlivá prohlášení EPD jsou vytvářena jednotným způsobem podle normalizovaných pravidel příslušného programu a vedle informací o užitných vlastnostech daného produktu obsahují informace o vlivech produktu na životní prostředí za jeho celý životní cyklus. Vzhledem k jednotnému způsobu strukturování daných informací a jednotnému způsobu výpočtu velikostí environmentálních dopadů, lze EPD používat pro srovnávání alternativních produktů jak z hlediska jejich užitných, tak i environmentálních vlastností. Po ověření pravdivosti informací uvedených v EPD akreditovaným orgánem lze EPD registrovat a umístit do mezinárodní databáze příslušného programu. Databáze je veřejnosti přístupná na internetu a její použití je velmi široké. Výrobcům produktů poskytuje reklamu na mezinárodní úrovni a zákazníkům umožňuje vybrat si požadovaný produkt na základě porovnání jeho vlastností s ostatními alternativními produkty existujícími na trhu.

Odkazy: Remtová,K.: Dobrovolné environmentální aktivity, Orientační příručka pro podniky, PLANETA, roč.XIV, č.6/2006, MŽP ČR ČSN ISO 14025 Environmentální značky a prohlášení – Environmentální prohlášení typu III – Zásady a postupy, ČNI, 2006 192

ČSN EN ISO 14040 Environmentální management – Posuzování životního cyklu –Zásady a osnova, ČNI 2006 EPD General Programme Instructions, version 1,0, 2008, www.environdec.com

193

Metodologické aspekty identifikace výrobců environmentálního zboží a služeb: Zkušenosti vybraných zemí EU Egor Sidorov1 Iva Ritschelová2 Abstrakt. Sektor environmentálního zboží a služeb je pojmem zahrnujícím řadu podniků uvedených z hlediska oficiální statistiky ve velkém počtu konvenčních sekcí, tříd a nižších klasifikačních celků. Vzhledem k těmto okolnostem používají národní statistické úřady velmi různé přístupy k identifikaci souborů respondentů v dané oblasti. Příspěvek shrnuje zkušenosti několika předních producentů statistických dat o sektoru environmentálního zboží a služeb v EU. Pozornost je věnována popisu koncepčních přístupů ke statistice environmentálního zboží a služeb, přístupům k identifikaci souboru respondentů a jejich silným a slabým stránkám. Klíčová slova: environmentální zboží; služby; statistika; šetření; databáze; deskripce. Klasifikace JEL: Q500, C800

1 Úvod Rostoucí zájem o ochranu životního prostředí a strategii udržitelného rozvoje je spojován se zvýšeným zájmem jednotlivých států o statistiku tzv. sektoru environmentálního zboží a služeb (viz OECD, 2009). Dle definice EC (2009) se jedná o heterogenní souhrn výrobců technologií, zboží a služeb, kteří: „měří, kontrolují, obnovují, odvracejí, korigují, minimalizují, zkoumají a obracejí pozornost ke škodám na jednotlivých složkách životního prostředí, tj. ovzduší, voda a půda, stejně jako k problémům, které se týkají odpadového hospodářství, snížení hluku, biodiverzity či krajiny; zahrnují i čistší technologie, produkty a služby, které odvracejí či minimalizují znečištění prostředí“ a dále také „měří, kontrolují, obnovují, odvracejí, minimalizují, zkoumají a obracejí pozornost k vyčerpávání přírodních zdrojů; vztahují se převážně k efektivnějším technologiím, zboží a službám, které minimalizují spotřebu přírodních zdrojů“ (podrobněji viz např. Sidorov a kol., 2011).

1

2

Egor Sidorov, Ph.D., Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Fakulta životního prostředí, [email protected] doc. Ing. Iva Ritschelová, CSc., Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Fakulta životního prostředí, [email protected] 194

Environmentální zboží a služby nejsou dosud mezinárodně jednoznačně definovanou kategorií. Sektor environmentálního zboží a služeb není specifickým sektorem v rámci konvenčních ekonomických činností, jako např. sektor dle klasifikace NACE (v podmínkách ČR je užívána klasifikace ekonomických činností CZ-NACE, vycházející z NACE Rev. 2). Položky environmentálního zboží nejsou zvláštní kategorií např. nomenklatury průmyslové produkce PRODCOM či kombinované nomenklatury mezinárodního obchodu. Obdobná situace je i v oblasti environmentálních služeb. Z těchto objektivních důvodů je identifikace populace a následně i statistický sběr příslušných dat obtížnou úlohou. Sektor environmentálního zboží a služeb je pojmem zahrnujícím řadu podniků uvedených z hlediska oficiální statistiky v rámci konvenčních sekcí, tříd a nižších klasifikačních celků. Vzhledem k těmto okolnostem používají národní statistické úřady různé přístupy k identifikaci souborů respondentů a sběru statistických dat v dané oblasti. Následující příspěvek představuje analýzu existujících přístupů k identifikaci populace a způsobu sběru statistických dat v oblasti sektoru environmentálního zboží a služeb vybraných statistických úřadů zemí EU, které patří v dané oblasti statistiky k nejvyspělejším.

2 Přístup Německa: Výběrové šetření V Německu je od roku 1997 realizováno roční statistické zjišťování, které poskytuje informace o nabídce a struktuře environmentálního zboží, služeb a staveb (EC, 2009). Získaná data charakterizují rozsah environmentálního trhu, stejně jako jeho podíl na zaměstnanosti ve struktuře za jednotlivé spolkové země. Zjišťování bylo ze začátku koncipováno jako výběrové. Prvním sledovaným obdobím byl rok 1997, kdy byl počet respondentů přibližně 5 000. Lze tedy usuzovat, že se jednalo o relativně omezený vzorek. Od r. 2005 je toto roční zjišťování realizováno na nejvýše 15 000 statistických jednotek. Problémem zjišťování však zůstává chybějící odhad populace. S tím je samozřejmě spojena jistá míra nepřesnosti a neurčitosti výsledků. Původně byly od roku 1997 zjišťovány údaje o obratu v rozdělení na tuzemské spotřebitele, spotřebitele ze zemí EU a jiných zemí. V průběhu let došlo k řadě změn, které vedly k omezení srovnatelnosti výsledků. Zjišťování je prováděno v oblasti několika environmentálních domén zahrnujících odpadové hospodářství, vodní hospodářství, snižování hluku, ochrana čistoty ovzduší, ochrana přírody a péče o krajinu a sanace půd. Od roku 2006 je nově zahrnuta ochrana klimatu jako sedmá environmentální doména. Informační povinnost mají podnikatelé, firmy a další organizace. Data jsou získávána prostřednictvím papírových či elektronických online dotazníků. Vykazovacím obdobím je kalendářní rok. Šetření je prováděno statickými úřady jednotlivých spolkových zemí. Statistický spolkový úřad agreguje výsledky jednotlivých zemí a zajišťuje metodologickou podporu. Podle zkušeností čerpají respondenti většinu údajů z ročních uzávěrek. Spolkové výsledky zjišťování jsou zpravidla zveřejněny 14 měsíců po referenčním období. Pilotní zjišťování umožnila identifikaci položek NACE a PRODCOM, které by mohly reprezentovat největší objem produkce sektoru environmentálního zboží a služeb. Toto následně dovolilo soustředit se na statistická zjišťování v rámci několika skupin NACE a položek PRODCOM a přesněji definovat 195

soubor respondentů. Např. v roce 2008 bylo realizováno zjišťování u 15 000 podniků s počtem zaměstnanců nad 100. Předpokládaná frekvence rotace zjišťování, která dle očekávání umožní podrobněji definovat soubor a přesněji zjistit podíl příslušného environmentálního zboží a služeb v rámci NACE a PRODCOM, je 5 let. Soubor respondentů může být definován na základě několika parametrů. Za prvé, jsou dotazovány subjekty produkující předem definované položky PRODCOM. Statistický spolkový úřad používá vlastní seznam environmentálního zboží, který je výsledkem poznatků získaných v rámci statistických zjišťování v oblasti environmentálního zboží a služeb a analýzy mezinárodních seznamů environmentálního zboží (především tzv. ilustrativní seznam v oblasti environmentálního zboží vypracovaný odborníky OECD a Eurostatu, podrobněji viz např. Steenblik (2005)). Seznam je permanentně aktualizován. Sami respondenti mají možnost doporučovat položky, které chybějí v předloženém seznamu, a které považují za součást sektoru environmentálního zboží a služeb. Tyto návrhy jsou následně projednávány na úrovni spolkového úřadu ve spolupráci se zemskými statistickými úřady, konzultovány s Eurostatem a příp. zahrnovány do seznamů pro další zjišťování. Šetření podléhají respondenti spadající do určitých odvětví. Je nutné poznamenat, že vyčerpávající zjišťování je realizováno u následujících odvětví: a) těžba a dobývání; b) zpracovatelský průmysl; c) výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla a klimatizovaného vzduchu; d) zásobování vodou; e) činnosti související s odpadními vodami, odpady a sanacemi; f) stavebnictví; g) architektonické a inženýrské činnosti; technické zkoušky a analýzy; h) profesní, vědecké a technické činnosti a i) jiné služby. Do šetření jsou zahrnovány nově vzniklé ekonomické subjekty, které jsou přímo dotazovány, zda produkují environmentální zboží či služby. Dotazování provádí zemské statistické úřady. Respondenti mohou být identifikováni prostřednictvím dodatečných informačních zdrojů (např. databáze podniků z internetových zdrojů, seznamy podniků z veletrhů apod.), což také umožňuje průběžnou aktualizaci databáze výrobců v sektoru environmentálního zboží a služeb Německa. Statistický spolkový úřad má rozpracovaný seznam klíčových slov pro vyhledávání podniků v oblasti ochrany životního prostředí, který poskytují zemským pracovištím a na jehož základě jsou další respondenti vyhledáváni. Mezi hlavní uživatele příslušných dat patří spolková ministerstva a úřady, zvláště Spolkové ministerstvo životního prostředí, ochrany přírody a jaderné bezpečnosti, Spolkové ministerstvo hospodářství a práce a současný Zemský úřad. Vedle uvedených institucí také Hospodářský svaz, média, vysoké školy, výzkumné ústavy a další zájmové skupiny. Zjištěná data a zkušenosti z Německa jsou využívány Eurostatem. Vzhledem ke skutečnosti, že není statistické zjišťování vyčerpávající, používají uživatelé výstupy jako spodní hranici odhadu aktivit v oblasti sektoru environmentálního zboží a služeb. Institucionální uživatelé v doplnění k šetřeným informacím dodatečně zjišťují kromě přímé zaměstnanosti i nepřímou, např. v oblasti obchodu s environmentálním zbožím a službami nebo s bio-potravinami.

196

3 Přístup Švédska: Přístup založený na databázi Švédský statistický úřad již od roku 1998 používá tzv. přístup založený na databázi. Tento přístup je zcela odlišný od výběrového šetření prováděného v Německu, v jehož rámci samotní respondenti určují svou příslušnost k sektoru environmentálního zboží a služeb a také odhadují výši požadovaných indikátorů. Přístup Švédska spočívá v tvorbě databáze subjektů spadajících do sektoru environmentálního zboží a služeb externím pozorovatelem na základě dostupných zdrojů, zjištění jejich identifikačních čísel a v následném propojení těchto subjektů s disponibilními indikátory získanými v rámci konvenčních podnikových statistik. Statistika sektoru environmentálního zboží a služeb ve Švédsku je založena na sběru dat na úrovni místních činnostních jednotek. Sběr dat na úrovni místních činnostních jednotek umožňuje mj. deskripci environmentálních aktivit dle regionů. Výsledky reprezentují cca 14.000 místních činnostních jednotek představujících cca 10.000 podniků. Hlavní aktivity spojené s tvorbou základní databáze výrobců proběhly v letech 1999-2000 a následně mezi roky 2003-2005 (Brolinson a kol., 2006). Deklarovaným cílem je dosažení vysoké vypovídající schopnosti databáze, avšak bez ambicí vytvořit vyčerpávající seznam příslušných výrobců zboží a poskytovatelů služeb. Pozornost je věnována spíše zachycení trendů, než přesné kvantifikaci rozsahu sektoru. V souladu s přístupem založeným na databázi se celkový soubor jednotek skládá z tzv. „klíčových“ odvětví (core industries) a „neklíčových“ odvětví (non-core industries). Jako klíčová jsou pojímaná odvětví, jejichž aktivity jsou zcela zahrnuty v definici analyzovaného sektoru a které mají „jako celek“ charakter environmentálního zboží či služeb. Klíčová odvětví mohou být identifikována pomocí konvenčních klasifikací, přičemž následující identifikace podniků je možná prostřednictvím automatického výběru z registru ekonomických subjektů. Klíčová odvětví zahrnují následující odvětví (NACE Rev. 2): výroba pryžových plášťů a duší; protektorování pneumatik (22.11), úprava odpadů k dalšímu využití (38.3), činnosti související s odpadními vodami (37.00), shromažďování a sběr odpadů (38.1), odstraňování odpadů (38.2), sanace a jiné činnosti související s odpady (39) a velkoobchod s odpadem a šrotem (46.77). Řada místních činnostních jednotek má pouze jednu hlavní činnost (jako např. v oblasti odpadového hospodářství či eko-turismu), a proto jsou snadno identifikovatelné jako součást sektoru environmentálního zboží a služeb. Avšak v řadě případů jsou aktivity místních činnostních jednotek značně diverzifikovány (např. v oblasti obnovitelných zdrojů energie). Nicméně, při doplnění jednotek zatříděných zatříděným do těchto odvětví, se lze dodatečně zaměřit na jednotky, které uvádějí klíčová odvětví jako oblasti své vedlejší (nikoliv hlavní) činnosti. Neklíčová odvětví naopak nemohou být identifikována na základě konvenčních klasifikací. Proto musí být jednotky vybrány s použitím dalších informačních zdrojů. Švédský statistický úřad používá především různé (častokrát komerční) databáze podniků. Jedním z takových zdrojů jsou tzv. Žluté stránky. Pro účely vyhledávání je odborníky statistického úřadu rozpracován seznam klíčových slov charakteristických pro podniky sektoru environmentálního zboží a služeb. Mezi další podobné zdroje patří např. komerční databáze podniků a jejich výrobků, seznamy členů asociací (např. výrobců solární energie apod.) či databáze SWENTEC (Swedish Environmental Technology Council — Švédská

197

rada pro environmentální technologie) zastřešující environmentální technologie v rámci Švédské obchodní komory. Důležitým zdrojem dat jsou seznamy účastníků regulérních tematických veletrhů (např. Eco-Tech Scandinavia). Dalším významným zdrojem informací je registr ekonomických subjektů. Slouží jako doplnění k automatické identifikaci podniků v rámci klíčových odvětví a umožňuje manuální vyhledávání jednotek prostřednictvím jména firmy. V úvahu přichází např. výběr v databázi s pomocí např. klíčových slov obsahujících části eko*, bio* apod., příp. v kombinaci s určitými NACE kódy. Mezi konvenční statistické zdroje patří i seznam podniků např. v oblasti obnovitelů zdrojů energie zjišťovaných v rámci energetické statistiky. Mezi další zdroje patří i dodávky dat na základě smluv o spolupráci (např. dlouhodobá smlouva s externím dodavatelem dat o ekologických zemědělcích). Aktivně se využívá i cílené manuální vyhledávání na internetu a analýza webových prezentací výrobců. Jedná se o soustavnou manuální činnost expertů, v jejichž rámci postupně vzniká, rozšiřuje se a obnovuje databáze jednotek sektoru environmentálního zboží a služeb. Zjištění identifikačního čísla organizace je často ztíženo tím, že se podnik prezentuje navenek jiným názvem, než je zapsán v registru ekonomických subjektů. V rámci odhadu tzv. environmentálních podílů příslušných jednotek (resp. podílu environmentálního zboží a služeb na výkonech) jsou velmi často aplikovány metody expertních odhadů. V minulosti byly užívány pouze 2 kategorie podniků dle výše environmentálních podílů: do 0,49 včetně a nad 0,50. V současnosti se environmentální podíly zjišťují s větší úrovní detailizace. Detailnost je však v tomto případě pojem relativní, protože je ve většině případů podíl zjišťován expertním posouzením, např. na základě informací uváděných v rámci veřejných zdrojů. Prioritní pozornost (a následně i přesnost odhadu environmentálního podílu) je věnována velkým podnikům. Referenčním ukazatelem je počet zaměstnanců podílejících se na výrobě environmentálního zboží a služeb. Environmentální podíly lze zjišťovat i na základě dalších konvenčních statistik. Např. energetická statistika poskytuje data o podílech obnovitelných zdrojů energie na celkových energetických zdrojích jednotlivých producentů. Na základě podílů obnovitelných zdrojů mohou být definovány příslušné environmentální podíly. Pro účely obnovování databáze má statistický úřad rozpracovaný seznam klíčových slov pro vyhledávání podniků v jednotlivých oblastech životního prostředí. Na rozdíl od Německa nemá švédská statistika zemské úřady a aktualizace je zajišťována výhradně pracovníky zodpovědnými za tuto oblast statistiky. Významným podpůrným nástrojem tvorby databáze je zvláštní programové prostředí, které jednak umožňuje archivaci informací o podnicích, které byly již jednou vyřazeny, a také umožňuje přidávání stručného popisu podniku a komentářů expertů na základě zjištění během výzkumných prací. Manuální tvorba databáze má svá omezení. Např. uvedený přístup neumožňuje odhad výsledků za celkovou populaci. Je velmi obtížné zahrnout všechny potencionální respondenty do databáze. U některých je podíl environmentálních aktivit zanedbatelný, jiné podniky se neidentifikují jako součást sektoru environmentálního zboží a služeb (např. na svých internetových stránkách). Je dále nutné zmínit, že v roce 2005 byl také testován tzv. přístup na základě seznamu výrobků. Očekávalo se, že přístup umožní rozšířit databáze podniků v oblasti sektoru environmentálního zboží 198

a služeb nezávisle na jejich hlavní činnosti deklarované v rámci registru ekonomických subjektů. Přístup byl založen na seznamech environmentálního zboží rozpracovaných mezinárodními experty (viz např. Steenblik, 2005). Primárním informačním zdrojem byla statistika zahraničního obchodu založená na kombinované nomenklatuře (Společný celní sazebník EU). Databáze podniků, odhady environmentálních podílů místních činnostních jednotek a propojení s konvenčními registry umožňuje švédskému statistickému úřadu publikovat data popisujících sektor environmentálního zboží a služeb ve struktuře požadované Eurostatem s roční periodicitou. Mezi hlavní uživatele výstupů patří vládní organizace, rizikový podnikatelský sektor (tzv. venture businesses) a také výše uvedená rada pro environmentální technologie SWENTEC, která se zabývá prosazováním environmentální produkce, služeb a technologií tuzemských firem, především malých a středních podniků.

4 Diskuse Výše popsané přístupy k deskripci sektoru environmentálního zboží a služeb lze souhrnně definovat jako přístupy ze strany nabídky. Ty spočívají ve sběru dat o produkci prostřednictvím a) specifických statistických zjišťování, b) přidávání příslušných dotazů do existujících zjišťování nebo c) používání dat existujících statistických zdrojů o odvětvích a produkci, které dle předpokladů patří do sektoru environmentálního zboží a služeb. Je zcela zřejmé, že tento přístup má řadu silných, ale i slabých stránek. Mezi základní silné stránky přístupu patří skutečnost, že umožňuje kombinovat přístup založený na seznamu produkce pro mapování sektoru výroby a přístup založený na databázi podniků, včetně informací o klíčových odvětvích, pro účely mapování environmentálních služeb. Dále umožňuje využívání konvenčních statistik ve fyzických jednotkách (např. o výrobě energie z obnovitelných zdrojů) pro odhady produkce, zaměstnanosti a dalších ukazatelů sektoru environmentálního zboží a služeb. Část sektoru environmentálního zboží a služeb představují podniky tzv. klíčových odvětví, o kterých jsou informace dostupné z konvenčních statistických zjišťování bez nutnosti dodatečného sběru dat. Využívání konvenčních statistik je možné i v jiných případech, avšak to vyžaduje dodatečné informace o environmentálních podílech. Environmentální podíly mohou být odhadovány na základě zvláštních statistických šetření či expertním způsobem na bázi informací uvedených v rámci veřejných informačních zdrojů či prostřednictvím přímého kontaktování. V daném případě se jedná o velice hrubý odhad, který nemusí odrážet skutečnost. Silnou stránkou přístupu na základě databáze je, že po její přípravě lze pravidelně získávat potřebná data z existujících statistických i administrativních zdrojů dat. Silnou stránkou tvorby databáze a propojení existujících statistik je především skutečnost, že nezvyšuje administrativní zátěž respondentů. Přístup založený na cíleně zaměřených statistických zjišťováních je pravděpodobně nejvhodnějším pro definici souboru a sběr dat o výrobcích environmentálního zboží a služeb. Přístup založený na databázi podniků umožňuje identifikovat subjekty, které samy sebe definují jako součást sektoru environmentálního zboží a služeb (např. prostřednictvím internetových stránek, účastí v příslušných asociacích, registrací na environmentálních veletrzích apod.). Stejně tak, jako přístup založený na

199

seznamu produkce umožňuje identifikovat dodavatele environmentálního zboží nezávisle na tom, zda se jedná o jeho hlavní nebo vedlejší činnosti. Přístup ze strany nabídky však má i řádu významných omezení. Environmentální aktivity jsou obecně obtížně identifikovatelné, protože na ně není cíleně směřována pozornost konvenčních klasifikací. Dodavatelé environmentálního zboží a služeb (především jejich vedlejších a doplňkových činností) jsou zahrnuti v rámci jednotlivých tříd NACE. Přístup ze strany nabídky vyžaduje náročnou fázi identifikace souboru respondentů a pravidelnou aktualizaci databáze jednotek. Konvenční klasifikace často obsahují příliš široce definované položky, což neumožňuje oddělit environmentální zboží od ostatních produktů v rámci položky, která nemá pouze environmentální účel. Je nutné předpokládat (či dodatečně zjišťovat) environmentální podíl v případě zboží a služeb, které nemají jednoznačně environmentální účel. Odhady environmentálního podílu položek v konvenčních klasifikacích, stejně tak jako i identifikace producentů, vyžaduje četné předpoklady a zjednodušení, což ovlivňuje kvalitu výsledků. Účelová statistická zjišťování zvyšují celkovou statistickou zátěž podniků. Pokud nejsou dána zákonem, mají extrémně nízkou návratnost. Protože není známa celková populace, není možné určit, zda vybraný vzorek reprezentativně popisuje celkový soubor. V této souvislosti není možné použít zjištěné proměnné pro dopočet proměnných za celý soubor. Přístup založený na databázi podniků vyžaduje náročný a pravidelný proces obnovování a ověřování kompletnosti a správnosti údajů v rámci databází. Obnovování databází je navíc často spojeno s revizemi předchozích údajů spolu s nalézáním „nových“ jednotek, které fungovaly v předchozích obdobích. Jako alternativní se může jevit přístup na základě poptávky. Dle ICEDD (2007) má přístup ze strany poptávky velký potenciál zachytit sektor environmentálního zboží a služeb. V tomto případě je obrat sektoru environmentálního zboží a služeb aproximován environmentálními výdaji subjektů národní ekonomiky. Přístup má také řadu silných, ale i slabých stránek. Mezi silné stránky patří skutečnost, že přístup ze strany poptávky zachycuje všechny výdaje na environmentální zboží a služby nezávisle na tom, zda se týkají hlavních, vedlejších či doplňkových činností ekonomických subjektů. Dále nevyžaduje odhady environmentálních podílů. Na druhé straně, přístup ze strany poptávky neumožňuje oddělit import a tuzemskou produkci. Je navíc spojen s problémem přiřazování dodávek jednotlivým NACE, protože výdaje charakterizují spotřebu, nikoliv výrobu. Proto vyžaduje četné předpoklady a odhady pro propojení poptávky a produkce a následně produkce a obratu (podrobněji viz ICEDD, 2007).

5 Závěr Sektor environmentálního zboží a služeb je pojmem zahrnujícím řadu podniků uvedených z hlediska oficiální statistiky ve velkém počtu konvenčních klasifikací a číselníků. Vzhledem k těmto okolnostem používají národní statistické úřady různé přístupy k identifikaci souboru respondentů. Samotný způsob sběru dat zaleží především na tom, jaké možnosti mají statistické úřady v rámci zvyšování administrativní náročnosti respondentů a dále také i z hlediska financování případných statistických zjišťování.

200

V příspěvku byly prezentovány zkušenosti několika předních producentů statistických dat o sektoru environmentálního zboží a služeb v EU. Každý z existujících přístupů je charakterizován řadou silných a slabých stránek. Vzhledem k experimentální povaze této oblasti environmentální statistiky je obtížné se v současnosti přiklonit ke konkrétnímu způsobu akvizice dat pro účely deskripce sektoru environmentálního zboží a služeb. Každý z uvedených přístupů je svým způsobem přínosný pro vývoj v dané oblasti. Vzhledem k současnému vývoji financování státní statistické služby napříč EU a převažující koncepci snížení administrativní zátěže respondentů lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že statistika environmentálního zboží a služeb bude v průběhu nadcházejících let mít spíše experimentální povahu. Pilotní projekty v oblasti budou především využívat existující zdroje dat a mít omezený charakter z důvodu objektivní neznalosti celkové populace.

Poděkování Tento příspěvek byl podpořen Technologickou agenturou České republiky v rámci výzkumného projektu „Regionalizace indikátorů ekonomické výkonnosti ve vazbě na kvalitu životního prostředí“ pod registračním číslem TD010130.

Odkazy BROLINSON, H. – CEDERLUND, M. – EBERHARDSON, M. Environmental goods and services sector in Sweden 2002-2005. Stockholm: Statistics Sweden, 2006. EC. The Environmental Goods and Services Sector. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2009. ICEDD. Environmental Industry Statistics. Final Report. Institut de Conseil et d'Etudes en Developpement Durable ASBL, 2007. OECD. Environmental Goods and Services. The Benefits of Further Global Trade Liberalization. Paris: OECD Publishing, 2001. RITSCHELOVÁ a kol. Liberalizace obchodu s environmentálním zbožím a službami - Trendy v České republice. Praha: Linde, 2009. SIDOROV, E. – RITSCHELOVÁ, I. – VESELÁ, M. Statistika environmentálního zboží a služeb v ČR: rozvoj a směrování metodologie. In: Hájek, M. (ed.) Makroekonomické aspekty environmentálního účetnictví a reportingu. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2011. s. 124-134. STEENBLIK, R. Environmental Goods: A Comparison of the APEC and OECD Lists. Trade and Environment Working Paper No. 2005-04. Paris: OECD, 2005.

201

Implementace udržitelného rozvoje do účetnictví podniku Iris Šimíková1 Abstrakt. Nedílnou součástí profesionálního řízení je dostatek kvalitních podkladů. Vývoj společnosti přinesl filosofii udržitelného rozvoje, která je dobrovolně akceptována podniky. Databáze účetního systému představuje zdroj informací nejen pro podniky, ale i pro veřejnost. Účetní závěrka obsahuje komplex rovnocenných, vyvážených informací o aktivitách podniku. Účetní výkazy, které tvoří závěrku, jsou zpravidla zveřejněny v obchodním rejstříku a tím je získán přístup k informacím i pro veřejnost. V příloze je možno vlastním rozhodnutím uvádět informace o vlivu udržitelného rozvoje na hospodaření podniku. Účetní výkazy se tak mohou stát nástrojem prokazujícím a hodnotícím implementaci udržitelného rozvoje do účetnictví podniku. Klíčová slova: účetnictví; účetní jednotka; udržitelný rozvoj; účetní závěrka; účetní výkazy; příloha; audit. Klasifikace JEL: M41, Q01

1 Úvod Problematika implementování principů filosofie udržitelného rozvoje je v současnosti řešena převážně na bázi podniků. Udržitelný rozvoj, jehož cílem je dosahování rovnováhy mezi požadavky člověka a zdroji poskytovanými přírodou, vyžaduje sledování a zaznamenávání aktivit vyvolaných touto činností. Pro mezipodnikové srovnání je proto nezbytné vybudovat systém, který by evidoval a současně umožňoval srovnat a vyhodnotit vynaložené náklady a získané přínosy. Cílem příspěvku je analyzovat účetnictví jako možný nástroj implementace udržitelného rozvoje. Vedení účetnictví je povinné pro všechny účetní jednotky. V souladu s platnou legislativou jsou za účetní jednotky považovány: a) právnické osoby, které mají sídlo na území České republiky, b) zahraniční osoby, pokud na území České republiky podnikají, nebo provozují jinou činnost podle zvláštních předpisů, c) organizační složky státu podle zvláštního právního předpisu, d) fyzické osoby, které jsou jako podnikatelé zapsány v obchodním rejstříku,

1

Ing. Iris Šimíková, SU v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, email: [email protected] 202

e) ostatní fyzické osoby, které jsou podnikateli, pokud jejich obrat podle zákona o dani z přidané hodnoty, včetně plnění osvobozených od této daně, jež nejsou součástí obratu, v rámci jejich podnikatelské činnosti přesáhl za bezprostředně předcházející kalendářní rok částku 25 000 000 Kč a to od prvního dne kalendářního roku, f) ostatní fyzické osoby, které vedou účetnictví na základě svého rozhodnutí, g) ostatní fyzické osoby, které jsou podnikateli a jsou účastníky sdružení bez právní subjektivity podle zvláštního právního předpisu, pokud alespoň jeden z účastníků tohoto sdružení je osobou uvedenou v písmenech a) až f) nebo h), nebo h) ostatní fyzické osoby, kterým povinnost vedení účetnictví ukládá zvláštní právní předpis.

2 Charakteristika účetního systému Účetnictví je systém založený na stanovených a uznávaných zásadách, umožňujících věrně zobrazit skutečnost. Přes dlouhý historický vývoj lze konstatovat, že se jedná o kreativní systém, který je schopen akceptace nových požadavků. Kovanicová [2004, str. 6] uvádí „Moderní účetnictví je informační systém, který identifikuje, měří, zpracovává a prezentuje finanční informace o podniku, na jejichž základě si mohou nejen manažeři podniku, ale zejména externí uživatelé (kteří nemohou tyto informace jinak získat) učinit správný úsudek o podniku a přijmout kvalifikovaná rozhodnutí“. Ekonomická informace je funkcí ekonomické reality a cílem je poskytnutí včasných, pravdivých, kriteriálně prověřených údajů, které jsou uschovány v databázích pro další vytěžování. Účetní systém je formován souběžně s vývojem podniku tak, aby vždy byl schopen plnit aktuální požadavky managementu.

Obrázek č. 1: Subsystémy účetních informací a jejich uživatelé

Finanční úřady (základ daně z příjmu)

Externí uživatelé (finanční stabilita a výkonnost)

Interní uživatelé (hodnotové řízení)

Odlišné požadavky na:

 pojetí (vymezení)  ocenění  strukturu aktiv, vlastního kapitálu, závazků, nákladů, výnosů, zisků, příjmů a výdajů

Daňové účetnictví (evidence)

Finanční účetnictví

Manažerské účetnictví

Zdroj: FIBÍROVÁ, J., ŠOLJAKOVÁ, L., WAGNER, J. Nákladové a manažerské účetnictví. Praha: ASPI, 2007. str. 19. 203

U podnikatelských subjektů právnických osob je povinnost vedení účetnictví vázána na vznik, kterým je zápis do obchodního rejstříku. Od tohoto dne je vedeno účetnictví v souladu s účetními zásadami nepřetržitě až do zániku. Ve stanovených intervalech – účetní období, kterým je rok kalendářní, nebo rok hospodářský, lze jednotkově i sumarizačně identifikovat a hodnotit majetkové změny a změny ovlivňující výsledek hospodaření. Vlivem požadavků kladených na účetnictví se postupně vytvořily v účetním systému další složky, které plní specifické požadavky interních a externích uživatelů. Tuto situaci popisují Fibírová, Šoljaková, Wagner [2007, str. 11] „Účetní informace se dělí do relativně tří samostatných subsystémů: na účetnictví finanční, daňové a manažerské. Tyto okruhy se mezi sebou liší jak obsahem, tak zejména svým cílem“. Lze tedy předpokládat, že pokud budou vznikat další specificky nastavené požadavky, které současné subsystémy nebudou schopny plnit, potom mohou vznikat další subsystémy. U stávajících subsystémů nutno zdůraznit povinný obsah a formu účetnictví finančního, a kreativní obsah a formu účetnictví daňového a manažerského. Jednu podmínku ale účetnictví daňové a manažerské musí vždy plnit a tou je podmínka správného vedení účetnictví. „Účetnictví účetní jednotky je správné, jestliže účetní jednotka vede účetnictví tak, že to neodporuje tomuto zákonu a ostatním právním předpisům ani neobchází jejich účel“2. Tato podmínka v zásadě by měla zajistit metodiku kreativně nastavených účetních subsystémů, které vedou účetní jednotky dle vlastního rozhodnutí. Zásada věcného a časového rozlišování – akruální princip – znamená uplatňování nákladů ve stejném účetním období jako s nimi související výnosy. Jednotlivá účetní období lze srovnávat. Všem účetním jednotkám je stanovena povinnost sestavit k rozvahovému dni, kterým je zpravidla poslední den účetního období, účetní závěrku. Účetní závěrka je nedílný celek, který tvoří: 

rozvaha (bilance),



výkaz zisku a ztráty,



příloha, která vysvětluje a doplňuje informace obsažené v rozvaze a výkazu zisku a ztráty.

Hakalová [2010, str. 9] uvádí „Účetní závěrka je důležitým zdrojem informací pro akcionáře a společníky (vlastníky), vedení společnosti, věřitele, investory, obchodní partnery banky a další. Z hlediska potřeb uvedených uživatelů jsou na informace uvedené v účetní závěrce kladeny určité základní kvalitativní požadavky, mezi které patří především srozumitelnost, relevantnost (významnost), spolehlivost a srovnatelnost účetních informací“. Ověření plnění těchto podmínek je úkolem auditu. Auditem se rozumí názor nezávislé, stanovenou kvalifikací disponující osoby. Auditorem se může stát fyzická osoba, která splní podmínky auditorské zkoušky3. Komora auditorů z pozice profesní organizace vydává vnitřní předpisy, jedním z nich je Etický kodex. V preambuli se uvádí služba veřejným zájmům, dodržování etických standardů. Zvláštní pozornost si zaslouží úvodní ustanovení: „Některé legislativy mohou obsahovat požadavky a postupy, které jsou odlišené od tohoto Kodexu. Auditoři/účetní znalci působící v rámci těchto místních legislativ si musí být vědomi těchto rozdílů a musí dodržovat vždy ty přísnější požadavky, pokud to zákon nebo regulatorní 2 3

§ 8 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. § 8 zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech). 204

opatření nezakazují“4. O výsledku ověření je vydáván Výrok auditora, který může být bez výhrad, s výhradou, záporný nebo vyjádření výroku může být odmítnuto. Situace odpovídající charakteru výroku je vodítkem pro stav účetnictví. Auditor ověřuje účetní závěrku, jejíž sestavení vychází z účetních záznamů za sledované účetní období. Pro potřeby účetnictví jsou části závěrky označovány jako účetní výkazy, za nepovinné účetní výkazy jsou považovány přehled o peněžních tocích a přehled o změnách vlastního kapitálu5. Z těchto podmínek lze odvodit, že informace uváděné v účetní závěrce prošly stupni ověřování a lze je považovat za prokazatelně pravdivé.

3

Účetní výkazy

Výkazy sestavované účetní jednotkou lze rozdělovat z různých aspektů. Dle zákona o účetnictví se člení na povinné a nepovinné. Dle potřeb účetní jednotky na legislativou vymezené a ostatní, které definují interní předpisy. Dle přístupu k informacím na výkazy zveřejňované a výkazy nezveřejňované. V zásadě na všechny lze analogicky uplatnit podmínku správného vedení účetnictví, tedy možnost vytvářet další účetní výkazy dle vlastních rozhodnutí a potřeb v souladu s legislativním rámcem. Podnik sestavuje účetní výkazy zpravidla ve formě tabulkové, textové, nebo kombinaci obou možností. Forma a obsah rozvahy a výkazu zisku a ztráty je taxativně stanovena metodikou účetního práva. Pro laiky se tím stávají oba účetní výkazy obsahově nesrozumitelnými, kdy stávající forma a obsah musí být v souladu s harmonizačním procesem v účetnictví. Hakalová [2010, str. 50] harmonizaci vnímá jako „Součást jednotného evropského podnikatelského prostředí s cílem umožnit srovnatelnost podnikatelských subjektů operujících na územích, kde platí jednotné účetní standardy, ulehčit situaci podniků, které expandují své aktivity mimo území svých domovských států, a umožnit jednotné pochopení a účetní ošetření transakcí a finanční situaci podniků“. Srozumitelným účetním výkazem, ve kterém se lze snadněji orientovat, se tak stává příloha, která tento úkol přímo nese ve svém titulu, kterým je vysvětlení a doplnění informací. Opět důsledkem časového vývoje se prezentované informace rozšiřovaly a prohlubovaly, kdy informace, které musí příloha obsahovat, jsou uvedeny ve vyhlášce, kterou se provádí ustanovení zákona o účetnictví6. V zásadě lze údaje uváděné7 rozdělit do tří skupin, kterými jsou: 

identifikační povinná část, poskytující primární informace o názvu, sídle, právní formě, předmětu činnosti, datu vzniku, fyzických nebo právnických osobách, které ovládají nebo mají podstatný vliv, organizační strukturu a další. Tato část má za úkol jednoznačně odlišit

4

Etický kodex pro auditory a účetní znalce. Str. 3. Dostupný z WWW: http://www.kacr.cz/Data/files/Metodika/Auditing/Sn%C4%9Bm%202010/02__eticky_kodex_2010___A4%20%282%29.pdf. [vid. 2012-03-02]. 5 § 18 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. 6 Vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví. 7 § 39 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví.

205

popisovanou účetní jednotku od ostatních. Zpravidla lze požadované údaje získat z normovaných dokumentů, jako např. výpis z obchodního rejstříku; 

část vysvětlující a doplňující, která je směřovaná na aplikaci účetních zásad, použití účetních metod, způsoby odpisování, oceňování, s odkazem na významnost uváděných informací pro správné posouzení finanční a majetkové situace a výsledku hospodaření. Tato část má za úkol vysvětlit a doplnit údaje uváděné v rozvaze a výkazu zisku a ztráty z účetního aspektu;



část ostatní, ve které účetní jednotka dle vlastního rozhodnutí uvádí další údaje o významných skutečnostech za dané účetní období.

Obsahovou náplň si člení účetní jednotka dle vlastního rozhodnutí tak, aby naplnila cíl stanovený pro přílohu, tedy vysvětlující a doplňující součást nedílného celku účetní závěrky. Rozsáhlá obsahová náplň přílohy je uvozena slovem „zejména“. Znamená to, že výčet požadovaných informací není taxativní, dle požadavků uživatelů lze aktuálně doplňovat a rozšiřovat. Formální úpravu přílohy vytváří sama účetní jednotka, s předpokladem tvorby přehledné dokumentace. Touto podmínkou, kdy ze strany legislativy je stanovena povinnost podat vysvětlující a doplňující informace, se objevuje možnost, využít přílohu jako dobrovolného nástroje implementace udržitelného rozvoje do účetnictví podniku. Přístup a akceptace udržitelného rozvoje pravděpodobně i v dalších letech zůstane na bázi dobrovolnosti. Odpovědný přístup managementu podniku je nositelem progresívních směrů. Evropská unie inklinuje k pozici dobrovolnosti, kdy východiskem je předpoklad dodržování morálních hodnot a odpovědnosti jedince i společnosti. Je otázkou, zda stejnou odpovědností disponují občané České republiky. Tlak veřejnosti na dodržování morálních hodnot roste s přístupem k informacím. V červnu 2012 se bude konat v Rio de Janeiro světový summit o udržitelném rozvoji s označením Rio+20. Mohlo by dojít k posunu ve filosofii udržitelného rozvoje8. Příloha jako nástroj implementující udržitelný rozvoj v podniku může být legislativně doplněna a upravena. Stanovením povinnosti uvést informace o nákladech vynaložených a přínosech získaných, budou všechny účetní jednotky nepřímo nabádány zakomponovat do svého účetnictví principy udržitelného rozvoje. V aktuálně platné účetní legislativě tato povinnost zcela chybí. Pouze ve výroční zprávě je uváděna povinnost informovat o aktivitách v oblasti ochrany životního prostředí. Pokud by se podařilo dostat podobnou formulaci do přílohy, lze očekávat odpovědnější přístup k poskytování informací uživatelům. Důsledkem se jeví získání přístupu veřejnosti k informacím a budování pozice odpovědně se chovajícího podniku.

4

Shrnutí

V současnosti udržitelný rozvoj setrvává v pozici dobrovolné akceptace. Evropská unie ve Strategii udržitelného rozvoje, obnovách a přezkumech, zachovává tento vztah. Česká republika svojí legislativou uznává tato stanoviska vlastní Strategií udržitelného rozvoje a Strategickým rámcem udržitelného rozvoje.

8

Dostupné z WWW http://www.uncsd2012.org/rio20/index.php?page=view&type=12&nr=246&menu=14 [vid.2012-03-02]. 206

Odpovědně se chovající podniky, které se rozhodly akceptovat udržitelný rozvoj, stojí před problémem evidence vlivů na hospodářskou činnost a prezentací dosažených výsledků. Účetní systém pro kreativně reagující management se může stát nástrojem implementace. Výhodou jsou systémem účetního práva nastavené základní povinnosti a možnost jít nad rámec těchto povinností. Příloha má pozici rovnocenné komponenty v celku účetní závěrky. Na rozdíl od rozvahy a výkazu zisku ztráty má kompetenci legislativou neohraničeného rozsahu uváděných informací. Formulování informací v příloze uváděných je záležitostí účetní jednotky. Současně na prezentované informace je kladen požadavek správnosti a významnosti. Účetní závěrka po ověření auditorem se stává součástí sbírky listin obchodního rejstříku, zveřejňovanou dokumentací, která tak naplňuje požadavek pro službu veřejnosti.

Poděkování „Vznik tohoto příspěvku byl podpořen Institutem společenské odpovědnosti, o.p.s. Zapojením v Projektu společenské odpovědnosti byl získán přístup ke spolupráci s podniky a organizacemi pro získávání a ověřování praktických podkladů nezbytných pro informace uvedené v příspěvku“.

Odkazy FIBÍROVÁ, Jana., ŠOLJAKOVÁ, Libuše., WAGNER, Jaroslav. 2007. Nákladové a manažerské účetnictví. Praha: ASPI, 2007. HAKALOVÁ, Jana. Účetní závěrka a auditing. 2010. Brno: Tribun EU, 2010. KOVANICOVÁ, Dana. 2004. Jak porozumět světovým, evropským, českým účetním výkazům. Praha: BOVA POLYGON, 2004. Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli, účtujícími v soustavě podvojného účetnictví.

207

Metodika hodnocení běžných výdajů obcí na životní prostředí Jana Soukopová1 Eduard Bakoš 2 Abstrakt. V příspěvku je uvedena metodika hodnocení běžných výdajů obcí na ochranu životního prostředí vyvinutá pro Ministerstvo životního prostředí ČR na sledování a vyhodnocování efektivnosti běžných výdajů obcí na ochranu a tvorbu životního prostředí. Autoři vychází z analýzy teoretických pojetí efektivnosti z hlediska konceptu racionálního chování jednotlivce. Efektivnost je v pojetí autorů chápána z hlediska metodologie 3E a metodologie trvale udržitelného rozvoje – sociální, environmentální a ekonomický pilíř trvalé udržitelnosti. Návrh metodického postupu posuzování efektivnosti běžných výdajů obcí vychází z metody vícekriteriálního váženého hodnocení. Tento metodický postup je aplikován na souboru dat environmentálních výdajů reprezentativního vzorku obcí s rozšířenou působností. Klíčová slova: odpadové hospodářství; konkurenceschopnost; efektivnost; výdaje obcí; Jihomoravský kraj. Klasifikace JEL: H76, Q53

1 Úvod Otázka sledování dopadů běžných environmentálních výdajů je součástí monitorování efektivností veřejných výdajů jako komplexu. Je pochopitelné, že pokud nebude nastaven vhodný management veřejných výdajů na obecné úrovni, je možné jenom velice stěží psát a diskutovat specificky o efektivnosti environmentálních výdajů na úrovni obce. Pro management veřejných výdajů byla vytvořena celá řada nástrojů, postupů a metodických příruček, které představují příslušné koncepce „vhodného“ neboli „správného“ managementu veřejných výdajů. Za všechny příručky lze vzpomenout příručku Allana a Tommasiho (2001). S rozvojem společnosti a prosazování konceptu udržitelného rozvoje je v současné době daleko více prosazována i efektivnost na poli životního prostředí a bezprostředně také i na úrovni environmentálních veřejných výdajů. Tento problém si uvědomuje celá řada mezinárodních institucí. I proto vznikly mezinárodní příručky jak zvládat management ekonomických nástrojů na životní prostředí a zvláště environmentálních výdajů. Tento 1

2

Mgr. Ing. Jana Soukopová, Ph.D., Ekonomicko-správní fakulta MU, Katedra veřejné ekonomie, Lipová 41a, 602 00 Brno, e-mail: [email protected] Ing. Eduard Bakoš, Ph.D., Fakulta ekonomiky a managementu UO, Katedra ochrany obyvatelstva, e-mail: eduard.bakos@ 208

text se zabývá příslušnou metodikou hodnocení běžných výdajů obcí na životní prostředí. Přitom vychází ze zkušeností z metodiky OECD (OECD, 1994, 1997, 2002, 2003 a ECE, 2003), která je především zaměřena na ekonomické nástroje životního prostředí a speciálně na veřejné výdaje v této oblasti, tak i doporučeními OSN, či postupy Světové banky (EIG, 2010), jenž na poli životního prostředí provádí rozsáhlé aktivity. Zvláštní postupy představuje metodika socioekonomického rozvoje, která byla zpracována MMR (2005) na základě mezinárodních zkušeností a standardů. Uvedená metodika se nezabývá vyhodnocování efektivnosti environmentálních výdajů, přesto však podrobně uvádí postupy hodnocení socioekonomického rozvoje, což samozřejmě také souvisí s kvalitním životním prostředím a řešením efektivnosti v této oblasti. Cílem příspěvku je představit metodiku hodnocení běžných výdajů obcí na ochranu a tvorbu životního prostředí, která byla vyvinuta pro Ministerstvo životního prostředí jako dobrovolný nástroj pro obce pro sledování a vyhodnocování efektivnosti běžných environmentálních výdajů. Cílem metodiky pak bylo podat jasný, stručný, jednoduchý a komplexní návod pro obce k provádění vyhodnocení efektivnosti běžných výdajů místní úrovně do oblastí ochrany a tvorby životního prostředí dle konceptu ochrany životního prostředí s přihlédnutím ke specifickým podmínkám každého územně samosprávního celku (ÚSC). Tvorba metodiky hodnocení běžných výdajů na životní prostředí v rámci municipalit vychází z metodik managementu veřejných výdajů a dále z obecných přístupů k hodnocení efektivnosti z hlediska ekonomického pojetí. Standardní ekonomické pojetí efektivnosti z hlediska posuzování efektivity ve veřejném sektoru a hodnocení alokace veřejných vychází z metodologie 3E – účinnost, hospodárnost a efektivita. Blíže k těmto pojmů viz publikace celé řady autorů např. Ochrana (2001), Malý (1999, 2002), Nemec (1997), Nemec a Ochrana a Šumpíková (2008) a zvláště v ochraně životního prostředí jak ji definuje Jílková a kol. (2004, 2010) nebo Šauer (2011). Jedná se tedy o využití veřejných výdajů ve vztahu k jejich účinnosti vzhledem k stanoveným cílům, jejich hospodárnosti z hlediska technické alokace a jejich efektivita z hlediska nákladového přístupu. Kromě toho je nutné také poznamenat, že uvedené veřejné výdaje musí podléhat legálnosti a kvalitě. Bez přístupů, které jsou dány z hlediska schválené legislativy, hodnocení environmentálních výdajů obcí není možné. Kvalitu je možné posuzovat ve vztahu k cílové skupině, tj. k uživatelům. Zpravidla se jedná o občany dané obce či regionu, pokud se jedná o spádovou oblast obce III (jedná se o specificky výdaje v rámci dané oblasti, či regionu).

2 Environmentální výdaje a jejich efektivnost Environmentální výdaje (Environmental Protection Expenditures - EPE) jsou dle definice EPEA (Environmental Protection Expenditures Account) výdaje na všechny aktivity, jejichž cílem je prevence, tedy snižování a eliminace produkovaných znečišťujících látek, stejně jako náprava poškozeného životního prostředí. Jedním ze základních kritérií je, že ochrana životního prostředí je prvotním cílem těchto aktivit. Aktivity, které sice pozitivně ovlivňují životní prostředí, ale jejich prvotním cílem není ochrana životního prostředí, nejsou do aktivit na ochranu životního prostředí zahrnovány. Dělit je můžeme podle oblastí ochrany životního prostředí, zdrojů financování nebo druhů výdajů. Z pohledu oblastí ochrany životního prostředí (po technické stránce) je pro dělení výdajů na ochranu životního prostředí nejčastěji využívána klasifikace CEPA 2000 (Classification of 209

Environmental Protection Activities) vypracovaná Statistickým úřadem Evropského společenství (Eurostat, 2001). Podle ní jsou environmentální výdaje děleny podle následujících oblastí ochrany ŽP: 1.

ochrana ovzduší a klimatu,

2.

nakládání s odpadními vodami,

3.

nakládání s odpady,

4.

ochrana a péče o půdu, podzemní a povrchové vody,

5.

redukce hluku a vibrací,

6.

ochrana biodiverzity a krajiny,

7.

ochrana před radioaktivitou,

8.

věda a výzkum,

9.

ostatní aktivity ochrany životního prostředí.

Podle zdrojů financování existuje několik klasifikací. Podle statistiky EU jsou výdaje na ochranu životního prostředí děleny podle sektorů na výdaje: - veřejného sektoru, který zahrnuje výdaje centrální, regionální a místní samosprávy – podle klasifikace ekonomických činností (NACE), konkrétně NACE 84 (Eurostat, 2008), přičemž vykazované údaje jsou bez jakýchkoli převodů mezi těmito orgány státní správy, - podnikového sektoru, který zahrnuje výdaje související s ochranou životního prostředí u všech podnikatelských subjektů (Eurostat, 2008) s výjimkou veřejného sektoru a činností specializovaných poskytovatelů environmentálních služeb (hlavně v oblasti odpadového hospodářství (NACE 38.1 a 38.2 a 39) a odpadních vod (NACE 37), - specializovaných environmentálních výrobců a producentů environmentálních služeb soukromého a veřejného sektoru, kdy se jedná o společnosti (soukromé i veřejně vlastněné), jejichž hlavní činností je výroba na ochranu životního prostředí a poskytování environmentálních služeb (oblast odpadového hospodářství, odpadních vod aj.).3 Podle druhu výdajů se výdaje dělí na investiční (kapitálové) výdaje a neinvestiční (běžné) výdaje, přičemž kapitálové výdaje zahrnují veškeré výdaje na pořízení dlouhodobého hmotného majetku (DHM), a to koupí, vlastní činností, bezúplatným nabytím aj.4 Neinvestiční výdaje na ochranu životního prostředí nebo také běžné či provozní výdaje zahrnují mzdové náklady, platby za spotřebu materiálu a energií, za opravy a udržování atd. a platby za služby, u kterých je hlavním účelem prevence, snížení, úpravy nebo likvidace znečištění a znečišťujících látek nebo další degradace životního prostředí. Metodika byla navržena pouze pro hodnocení běžných výdajů.

3 4

Jedná se především o podniky spadající do třídy 37xxxx, 381xxx, 382xxx a 39xxxx podle CZ-NACE. Do kapitálových výdajů se zahrnují samostatné movité věci a soubory movitých věcí se samostatným technicko- ekonomickým určením s dobou použitelnosti delší než jeden rok a v ocenění stanoveném účetní jednotkou a to od částky stanovené zákonem o daních z příjmů pro tento majetek. Od roku 2001 je pro dlouhodobý hmotný majetek stanovena částka 40 tis. Kč. 210

2.1 Proč měřit efektivnost environmentálních výdajů Jakkoliv je prostá velikost environmentálních výdajů významným indikátorem sama o sobě (viz výše), jejich klíčovou charakteristikou je, resp. by měla být, efektivnost, s jakou jsou vynakládány. Na ní závisí konečná velikost užitků a míra uspokojení potřeb lidí. Lze o ní hovořit jako o kritériu racionality při jednání zúčastněných subjektů a o klíčové kategorii ekonomického přístupu k analýze a hodnocení společenských procesů (Malý, 2002). Tato ekonomická racionalita pramení z představy, „…že racionální činnost spočívá v efektivním využití omezených zdrojů za účelem maximálního dosažení cílů, resp. žádoucích užitků“ (Malý, 1999: 32). Podle Špačka a Malého a Bakoše (2010) je přitom je zřejmé, že s tím, jak se v posledních dekádách ve vyspělých zemích zvyšuje všeobecné napětí mezi relativně stále omezenějšími veřejnými zdroji a účely, na které by je bylo možné a žádoucí použít (ať již jsou generovány společenskou poptávkou či účelovým aktivismem vlád), roste potřeba dosahovat a prokazovat vyšší míry efektivnosti při hospodaření s veřejnými prostředky. Tato snaha naráží na celou řadu překážek. Důvody tendencí veřejného sektoru k neefektivnosti jsou obecně známé a jejich odstraňování není snadné. Stačí poukázat na technické obtíže spojené s vyjadřováním a porovnáváním užitků spojených s (nejen) environmentálními výdaji. Už jen ty samotné v mnoha případech stačí k tomu, aby byla zpochybňována potřeba provádět systematicky ekonomické analýzy, podmiňovat jejich výsledky alokaci veřejných prostředků a používat je při plánování zdrojů (Špaček a Malý a Bakoš, 2010).

3 Metodika hodnocení Metodika hodnocení efektivnosti výdajů obcí na životní prostředí (dále jen Metodika) je vystavěna na kritériích, které udávají celý rámec a filosofii tohoto materiálu, kterými jsou: - Využití konceptu ochrany životního prostředí zahrnující ekonomický a sociální aspekt – metodika vychází primárně ze tří základních pilířů ochrany životního prostředí (environmentálního, ekonomického a sociálního). Každý pilíř je posuzován samostatně, přičemž celkové hodnocení je sumarizací těchto tří pilířů. - Využití existujících metodik a analýz – před tvorbou metodiky byly provedeny šetření a analýzy existujících metodik, způsobů, metod a kritérií pro hodnocení environmentálních výdajů. Pokud to bylo možné, byla převzata tzv. dobrá praxe a vyhovující indikátory hodnocení, které byly adaptovány na podmínky českých ÚSC. - Dosažitelnost dat – snahou autorů bylo nadefinovat takové indikátory, k jejichž hodnocení by bylo možné využít data, která jsou úřadům ÚSC dosažitelná. - Multikriteriální hodnocení s využitím vah – efektivnost je v metodice hodnocena podle kritérií ekonomických, sociálních a environmentálních a kritéria reálnosti plánování s využitím vah určujících důležitost jednotlivého výdaje a oblasti ochrany životního prostředí. Váhy byly stanoveny expertně. - Jednoduchost a komplexnost výstupu – metodika byla na základě tohoto kritéria navržena jako indexová, tj. výsledný index je kombinací dílčích hodnotících indexů, které jsou nadefinovány pro jednotlivé pilíře udržitelné ochrany životního prostředí. Dílčím záměrem byla snaha usnadnit interpretaci, publikaci a komunikaci výsledků prováděného hodnocení.

211

3.1 Postup hodnocení efektivnosti Metodika obsahuje jednoduché otázky pro jednotlivé oblasti ochrany ŽP s cílem provázat naplňování principů ochrany životního prostředí zahrnující ekonomický a sociální aspekt s vynakládanými výdaji a zhodnotit jejich efektivnost v konceptu 3E (efektivnost, hospodárnost, účinnost). Výchozím se stal požadavek na stanovení takových otázek, které by byly jednoduše vyhodnotitelné, pro něž existují a jsou dostupná data a není složité jejich zjišťování či získání. Výsledkem je hodnotící systém, který umožňuje porovnání s ostatními ÚSC. Tedy provádění benchmarkingu, na základě kterého by bylo případně možné nastartovat proces „učení se od druhých“. Postup hodnocení efektivnosti výdajů na ochranu a tvorbu životního prostředí je ukázán na následujícím obrázku.

Obrázek č. 2: Postup hodnocení efektivnosti výdajů ÚSC na ochranu životního prostředí Zdroje údajů – rozdělení sledovaných oblastí podle rozpočtové skladby

Vstupní údaje - vybrané paragrafy rozpočtové skladby

Postup hodnocení podle pokynů v programu EXCEL (odpovědi na otázky)

Metodika hodnocení zadaných odpovědí a interpretace výsledků

Využití výsledků

Doporučení pro hodnocení

Zdroj: Soukopová, Neshybová, Bakoš, Hřebíček, 2010

S ohledem na jednoduchost vyhodnocování, bylo vhodné využít existující aparát záznamových položek výdajů, které jsou ÚSC povinni aplikovat. Pro potřeby metodiky bylo využito odvětvové třídění5 rozpočtové skladby. Výdaje jednotlivých paragrafů rozpočtové skladby jsou pak v metodice členěny podle klasifikace CEPA 2000 do následujících oblastí ochrany životního prostředí - ochrana vody, ochrana ovzduší, nakládání s odpady, ochrana půdy a podzemní vody, ochrana biodiverzity a krajiny, redukce působení fyzikálních faktorů, správa v ochraně životního prostředí, výzkum životního prostředí a ostatní činnosti v ekologii6.

Tabulka 1 Oblasti ochrany ŽP a jednotlivé paragrafy výdajů z rozpočtové skladby 5 6

Nebyl brán zřetel na druhové a konsolidační třídění příjmů a výdajů, jež jsou také povinné pro ÚSC. Tyto oblasti korespondují s členěním, které využívá Ministerstvo životního prostředí pro své analýzy a publikace. 212

2321 Odvádění a čištění odpadních vod, kaly 2322 Prevence znečišťování vody Ochrana vody 2329 Odvádění a čištění odpadních vod j.n. 2333 Úprava drobných vodních toků 2115 Programy zateplování a úspor energie 3711 Odstraňování tuhých emisí 3712 Odstraňování plynných emisí 3713 Změny technologií vytápění Ochrana ovzduší 3714 Opatření ke snižování produkce skleníkových plynů 3715 Změny výrobních technologií za účelem odstranění emisí 3716 Monitoring ochrany ovzduší 3719 Ostatní činnosti k ochraně ovzduší j.n. 2122 Sběr a zpracování druhotných surovin 3721 Sběr a svoz nebezpečných odpadů 3722 Sběr a svoz komunálních odpadů 3723 Sběr a svoz ostatních odpadů 3724 Využívání a zneškodňování nebezpečných odpadů Nakládání s odpady 3725 Využívání a zneškodňování komunálních odpadů 3726 Využívání a zneškodňování ostatních odpadů 3727 Prevence vzniku odpadů 3728 Monitoring nakládání s odpady 3729 Ostatní nakládání s odpady j.n. 2341 Protiporézní ochrana 3731 Ochrana půdy a podzemní vody proti znečišťujícím infiltracím Ochrana půdy a podzemní vody

3732 Dekontaminace půd a čištění spodní vody 3733 Monitoring půdy a podzemní vody 3734 Předcházení a sanace zasolení půd 3739 Ostatní ochrana půdy a spodní vody j.n.

Ochrana biodiverzity a krajiny

1037 Celospolečenská funkce lesů 2334 Revitalizace říčních systémů

213

3741 ochrana druhů a stanovišť 3742 chráněné části přírody 3743 Rekultivace půdy v důsledku těžební a důlní činnosti 3744 Protierozní, protilavinová a protipožární ochrana 3745 Péče o vzhled obcí a veřejnou zeleň 3749 Ostatní činnosti k ochraně přírody a krajiny j.n. 3751 Konstrukce a uplatnění protihlukových zařízení 3752 + 3771 Protiradonová opatření Redukce a působení fyzikálních faktorů

3772 Radioaktivní odpad 3753 + 3773 Monitoring k zajišťování úrovně fyzikálních faktorů 3759 + 3779 Ostatní činnosti k redukci fyzikálních vlivů 3761 Ústřední státní správa v ochraně ŽP

Správa v ochraně ŽP

3762 Ostatní orgány státní správy v ochraně ŽP 3769 Ostatní správa v ekologii

Výzkum ŽP

3780 Výzkum ŽP 3791 Mezinárodní spolupráce v ŽP 3792 Ekologická výchova a osvěta

Ostatní činnosti v ekologii 3793 Ekologické programy v dopravě 3799 Ekologické záležitosti a programy j.n. Zdroj: autoři podle Vyhlášky č. 323/2002 Sb., o rozpočtové skladbě

V tabulce 1 jsou uvedeny jednotlivé oblasti ochrany životního prostředí a k nim přiřazené paragrafy odvětvového třídění rozpočtové skladby. Logika Metodiky je soustředěna na hodnocení efektivnosti dle jednotlivých oblastí ochrany životního prostředí (listy oblastí ochrany ŽP) a jednotlivých pilířů ochrany životního prostředí zahrnující ekonomický a sociální aspekt. Pro samotné hodnocení efektivnosti výdajů plynoucích do oblastí ochrany ŽP je připraven program v MS Excel přístupný na webové stránce http://amr.webnode.cz/metodika-hodnoceni-vydaju-obci/software-pro-hodnoceni/. Následně bude představena pouze konstrukce metodiky a způsob hodnocení efektivnosti výdajů. Metodika obsahuje uzavřené i otevřené otázky, kdy první část věnovaná pouze definici obce tvoří otevřené otázky. Tato část obsahuje základní obecné informace týkající se obce/města, tedy: název obce, druh úřadu, počet obyvatel, katastrální výměru a rozpočet běžných environmentálních výdajů podle výše zmíněných analyzovaných paragrafů odvětvového třídění rozpočtové skladby, které se zadávají do tabulky 1 a to jako plánované a realizované výdaje. 214

Druhá část, která je klíčovou částí hodnocení obsahuje pouze uzavřené otázky. Tato část se dělí na část obecnou, část oblastí ochrany životního prostředí a část ostatní. Obecná část obsahuje informace o vztahu obce k ochraně ŽP z pohledu používaných nástrojů environmentálního managementu, dobré praxe a orgánů obce. Tato část obsahuje 8 otázek týkající se používaných nástrojů systému environmentálního managementu (3 otázky), dobré praxe v ochraně ŽP (4 otázky), podpory volených orgánů obce/města (1 otázka). Část oblastí ochrany životního prostředí je dělena podle jednotlivých oblastí na vodu, ovzduší, odpady, půdu, biodiverzitu, redukci FF a správu, které vycházejí z členění MŽP uvedené v tabulce 1. Tyto oblasti obsahují otázky na hodnocení efektivnosti ekonomického, sociálního a environmentálního pilíře. Hodnocení ekonomického a sociálního pilíře je pro všechny oblasti ochrany ŽP shodné. Rozdílné jsou otázky environmentálního hlediska hodnocení. K ekonomickému a sociálnímu pilíři jsou sady otázek dále ještě tematicky rozděleny do okruhů, které jsou u ekonomického pilíře – legitimita (zákonnost), účinnost, hospodárnost a efektivnost a u sociálního pilíře - legitimita a transparentnost vynaložených prostředků, rozsah, v němž politika ochrany ŽP vytváří prostor pro spoluúčast zainteresovaných stran, zlepšení kvality života, zlepšení pracovních podmínek a ostatní. Celkem je za všechny pilíře 30 otázek, kdy u ekonomického pilíře je 15 otázek, u sociálního 7 otázek a u environmentálního 8 otázek. Část ostatní byla do metodiky přidána po jejím testování obcemi. Vychází z problému, že obce člení výdaje na ochranu životního prostředí často jiným způsobem než MŽP a proto list obsahuje další možné výdaje, které v sobě zahrnují ochranu životního prostředí. Pro hodnocení efektivnosti je však tato část bezvýznamná. Následné vyhodnocení efektivnosti je rozděleno na dvě větve. První větev se týká vyhodnocení tzv. obecného environmentálního pilíře, ve kterém nejsou rozlišeny jednotlivé oblasti a paragrafy těchto oblastí, jedná se o zhodnocení bez použití vah. Maximálně lze získat 100 bodů. Druhá větev je syntézou hodnocení ekonomického, sociálního a environmentálního pilíře a reálnosti plánování, a to pro všechny jednotlivé oblasti ochrany ŽP. Jedná se o vážené hodnocení z několika pohledů: -

Vážené hodnocení z pohledu výše výdajů (efektivnost výdaje, který v rámci celkových environmentálních výdajů tvoří např. 80%, ovlivňuje z 80% celkové hodnocení efektivnosti všech environmentálních výdajů obce), kdy

viO 

CiO

(1)

n

C i 1

iO

kde viO je váha i-tého výdaje v O-té oblasti ochrany ŽP (i = 1,…,n O = 1,…, 77) CiO je i-tý výdaj v O-té oblasti ochrany ŽP 7

V metodice je sledováno 7 oblasti ochrany ŽP – voda, ovzduší, odpady, půda, biodiverzita, redukce a správa. 215

n je počet realizovaných environmentálních výdajů v dané oblasti a váha dané oblasti podle následujícího vzorce: n

vO 

C i 1 7

iO

C i 1

n

,...C O   C iO i 1

(2)

i

kde vO je váha O-té oblasti ochrany ŽP CO je celkový výdaj za danou oblast. Výsledkem je poznání rozložení objemu prostředků, které byly alokovány do jednotlivých činností (tj. paragrafů) v rámci oblasti ochrany vody. Zástupci obce tak získají informaci o tom, jak velký podíl (tj. kolik procent z celkové částky na oblast ochrany vody) tvoří jednotlivé paragrafy. Dále váhy ukazují údaj o podílu výdajů směřujících do dané oblasti na celkových výdajích směřujících do oblasti ochrany ŽP za hodnocený rok. Informace je využitelná pro vlastní potřeby obce/města, má informativní charakter, slouží jako vstup do dalšího kroku výpočetního algoritmu. • • • •

Vážené hodnocení z pohledu ochrany životního prostředí zahrnující ekonomický a sociální aspekt, přičemž váhy byly stanoveny expertně následně:: ekonomický pilíř – váha 0,35, sociální pilíř – váha 0,25, environmentální pilíř – váha 0,30 a reálnost plánování – váha 0,10.

Jak již bylo výše zmíněno, pro každý pilíř byly vytyčeny okruhy, v rámci nichž byly naformulovány otázky, které mají souvislosti s daným pilířem. Tyto sady otázek obsahují různý počet otázek a tedy i různý maximální počet bodů, které lze získat. Celkově lze dosáhnout max. 100 bodů: • • •

za ekonomický pilíř max. 40 bodů, za sociální pilíř max. 30 bodů, za environmentální pilíř max. 24 bodů a

 za reálnost plánování pak max. 6 bodů. Následně je skutečně dosažený počet bodů každého paragrafu vydělen maximem pro daný pilíř a pro zhodnocení výdaje se použije vážený počet bodů pro daný pilíř. Výsledky hodnocení efektivnosti jednotlivých pilířů ke konkrétním paragrafům pak poskytují informaci o tom, které podoblasti – činnosti jsou z hlediska hodnoceného úhlu pohledu (ekonomického, sociálního, ekologického) v rámci dané oblasti nejvíce efektivní, respektive na kolik % jsou výdaj do toho či kterého paragrafu efektivní v porovnání s ostatními paragrafy. Váhy pro jednotlivé pilíře byly stanoveny na základě expertního stanovení, ale metodika umožňuje nastavit pro jednotlivé pilíře váhy podle priorit obce. Alternativně pak vychází hodnocení podle součtu všech oblastí a podle priorit obce.

216

Celkové hodnocení pak probíhá váženým součtem hodnot první a druhé části hodnocení, kdy jde o vážený součet efektivností pilířů UR a reálnost plánování – váha 0,9 a obecný environmentální pilíř (společné pro všechny oblasti ochrany ŽP) – váha 0,1. Po zohlednění vah je pak vyčíslena konečná efektivnost a to součtem váženého součtu efektivností pilířů ochrany životního prostředí zahrnující ekonomický a sociální aspekt a reálnosti plánování a váženého součtu bodů obecného environmentálního pilíře.

4 Shrnutí Využívání indikátorů pro hodnocení nejrůznějších oblastí/činností na místní úrovni není v územně samosprávných celcích ČR (dále jen ÚSC) příliš obvyklým jevem. Většina obcí dosud systematicky nepracuje s indikátory místní ochrany životního prostředí zahrnující ekonomický a sociální aspekt. Statistické ukazatele jsou využívány pouze izolovaně a nesystematicky. Návrh metodiky vznikl jako reakce na neexistenci jednoduché metodiky pro potřeby úřadů na místní úrovni. Metodika vznikla také proto, že pro oblast hodnocení výdajů na ochranu životního prostředí není na úrovni ČR i ve světě jednotný koncepční nástroj, který by umožňoval hodnocení běžných výdajů. Pro hodnocení ekonomických nástrojů sice existuje metodika OECD (1997, 2002), ze které částečně vychází i námi navržená metodika. Pojetí metodiky OECD však vychází z jiné filosofie než propojení environmentálního, ekonomického a sociálního pilíře ochrany životního prostředí. Pro konstrukci jednotného hodnotícího kritéria vychází z kritérií environmentální efektivnost, administrativní a vyvolané náklady a ekonomická efektivnost (Pavel, 2004). Dále metodika OECD zdůrazňuje a upozorňuje na nastavení institucionálního prostředí před příslušným hodnocením ekonomických nástrojů. Kromě již uvedených metodik OECD Metodika vychází také z „dobré praxe“ metodiky Jílkové (2004), metodiky Šauera (2009), a „good practises“ (Kiev, 2003) pro management veřejných výdajů na ochranu životního prostředí. Uvedené přístupy upozorňují na pojetí efektivnosti jak obecně ve vztahu k veřejným výdajům, tak i specificky k veřejným výdajům na ochranu životního prostředí. Dále poukazují na problémy vznikající při hodnocení veřejných výdajů. Při tvorbě této Metodiky bylo přihlíženo i těmto přístupům. Všechny uvedené metodiky se opírají o kvalitativní a kvantitativní analýzu dostupných statistických dat o veřejných výdajích. Z hlediska jejich sledovaní a vyhodnocování je nutné upozornit na jejich interpretaci a využitelnost. Často se stává, že uvedená data a implikace z nich jsou vysvětlována mylně. Dochází k nesouměřitelnosti dat např. při srovnání dat z ČSÚ a z MF. Výsledkem hodnocení je informace o ekonomické efektivnosti, sociální efektivnosti, environmentální efektivnosti a reálnosti plánování u jednotlivých výdajů, oblastí ochrany i o celkových výdajích na ochranu životního prostředí. Tím je možné získat přehled o tom, zda alokované prostředky přinášejí, s ohledem na výši celkových výdajů do všech oblastí a činností ochrany ŽP, žádoucí výsledky z hlediska principů ochrany životního prostředí obce/města. Všechny čtyři hodnoty jsou graficky zobrazeny pro všechny jednotlivé oblasti ochrany ŽP. Kromě efektivnosti finančních prostředků jednotlivých oblastí ochrany je vyčíslena souhrnná ekonomická, sociální, environmentální efektivnost a reálnost plánování a také celková efektivnost celkových výdajů na ochranu životního prostředí.

217

Získané informace lze využít pro další plánování, rozhodování a řízení, a to na základě toho, že výstupy hodnocení poskytují argumentační základ vystavěný na poznání reality, pro sledování trendu výdajů do oblastí ochrany ŽP, na základě kterého bude možné provést zpětné hodnocení a komparaci údajů, pokud bude vyhodnocování prováděno pravidelně (výstupy hodnocení pomohou zvýšit znalost a informovanost jednotlivých úředníků o výdajích směřujících do oblastí ochrany ŽP), ke zprůhlednění prováděných výdajových rozhodnutí, jež jsou důležitá především směrem k voleným orgánům příslušného města. (zejména grafické výstupy pomohou členům těchto orgánů jednoduše a rychle porozumět městem prováděné politice či strategii v oblasti ochrany ŽP). Dále je možné je využít pro zajištění informovanosti a případné zpětné vazby s veřejností (veřejnost bude obeznámena s finančními toky do ochrany ŽP včetně toho, zda jsou tyto prostředky efektivní s ohledem na snahu řídit a spravovat obce/město udržitelně), čímž bude zajištěna transparentnost konání zástupců města v oblasti ochrany ŽP, k porovnání se s jinou obcí/městem, z čehož je možné získat zpětnou vazbu a porovnání.

Odkazy Allen, R. - Tommasi, D. Managing Public Expenditure: A reference book for transition countries, Paris: OECD, 2001 EIG Annual Report Results and Performance of the World Bank Group, 2010 [on-line] [cit. 15.12.2010] Dostupný na http://www.worldbank.org/ieg/rap2010/index.html ECE, Good Practices of Public Environmental Expenditure Management in Transition Economies submitted by the Task Force for the Implementation of the Environmental Action Programme for Central and Eastern Europe OECD, background document for fifth ministerial conference, United nations, Economic Commission for Europe, Kiev, Ukraine, May 2003, KIEV.CONF-2003-INF.-13 [online] [cit. 13.12.2010], Dostupný na: www.oecd.org/dataoecd/51/59/34595093.pdf Eurostat, Classification of Environmental Protection Activities and Expenditure (CEPA 2000) with Explanatory Notes, submitted to the United Nations Expert Group on International Economic and Social Classifications – meeting of 18–20 June 2001 in New York, New York, 2001 Jílková, J. - Holländer, R. - Kochmann, L. - Slavík, J. – Slavíková. Economic valuation of environmental resources and its use in local policy decision-Making: A comparative Czech-German border study. V Journal of Comparative Policy Analysis: Research and Practice. 12 (3). 2010. str. 299-309 Jílková, J. a kol. Efektivnost veřejných výdajů na ochranu životního prostředí. Závěrečná zpráva. VaV/303/3/03, Praha, 2004 Malý, I. Stanovení cílů veřejných politik V Rektořík, J. a kol. Strategie, komunikace, řízení – Rukověť územní samosprávy. Díl IV. Brno: Masarykova univerzita, 2002 Malý, I. Veřejný zájem z pohledu veřejné ekonomie v Problémy definování a prosazování veřejného zájmu. Brno: ESF MU, s. 21–25, 1999

218

Ministerstvo pro místní rozvoj, Evaluace socioekonomického rozvoje, Metodická příručka, Praha, 2005 [on-line] [cit. 15.12.2010] Dostupný na: http://www.strukturalni-fondy.cz/Files/65/6535ed33359c-45ca-a6fb-942705ba875c.pdf Ministerstvo financí, Vyhláška č. 323/2002 Sb., o rozpočtové skladbě. Praha. 2002 [on-line] [cit. 15.12.2010] Dostupný na: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/vyhlasky_32273.htm OECD, Economic Instruments in Environmental Policy: Lessons from OECD Experience and their relevance to Developing Economies, Paris, 1994 OECD, Evaluating the Efficiency and Effectiveness of Economic Instruments in Environmental Policy, Paris: OECD Publishing, 1997 OECD, Improving the Efficiency and Sustainability of Public Expenditure in the Czech Republic, Paris: OECD Publishing, 2002 OECD, Good Practices of Public Environmental Expenditure Management in Transition Economies, Paris: OECD Publishing, 2003 Ochrana, F. Veřejný sektor a efektivní rozhodování, Praha: Management Press, 2001 Nemec, J. Cesty zvyšovania alokatívnej a technickej efektívnosti verejného sektora v Efektivnost veřejného sektoru. Brno: ESF MU, 1997 Nemec, J. – Ochrana, F. – Šumpíková, M. Czech and Slovak lessons for public administration performance evaluation, management and finance. Public Management Review. 10 (5). 2008. str. 673-684 Soukopová, J. – Neshybová, J. – Bakoš, E. – Hřebíček, J. Hodnocení efektivnosti výdajů obcí na ŽP – metodika. Brno. 2010 [on-line] [cit. 15.5.2011] Dostupný na: http://amr.webnode.cz/metodikahodnoceni-vydaju-obci/ Šauer, P. – Fiala, P. Aplikace kombinatorických aukcí na alokaci veřejných podpor v oblasti životního prostředí: ekonomický laboratorní experiment. Politická ekonomie. 3/2011, str. 379-392

219

Odpadové hospodářství obcí Jihomoravského kraje s důrazem na konkurenceschopnost a charakter společnosti Jana Soukopová1 Ivan Malý 2 Abstrakt. V příspěvku je na základě analýzy běžných výdajů obcí na nakládání s odpady provedeno porovnání výdajů na obyvatele podle jednotlivých velikostních skupin obcí a následné porovnání vlivu konkurenčního prostředí a vlivu charakteru společnosti na efektivnost výdajů. Vyhodnocení a srovnání je provedeno u 671 obcí Jihomoravského kraje. Klíčová slova: odpadové hospodářství; efektivnost; výdaje obcí; Jihomoravský kraj.

konkurenceschopnost;

Klasifikace JEL: H76, Q53

1 Úvod Odpadové hospodářství obcí je podle Vrbové (2009) souborem služeb, kterými obce primárně zajišťují odvoz odpadů a udržují čistotu na svém území. Výdaje na ně tvoří průměrně více než 4 % z celkových běžných výdajů obcí, přičemž u obcí o velikosti do 5000 obyvatel často tvoří i více než 6 % celkových běžných výdajů. Navíc je zřejmé, že spolu s rostoucími nároky na kvalitu nakládání s odpady, které souvisejí s legislativními požadavky a technickým vývojem v dané oblasti, narůstá také rozsah těchto služeb a náklady s tím spojené. Proto je sledování a pravidelné hodnocení ekonomických ukazatelů komunálního odpadového hospodářství nezbytným předpokladem dlouhodobého rozvoje systémů nakládání s odpady, které budou environmentálně ale také sociálně a ekonomicky únosné pro občany, obce a další subjekty v systému. Finanční náročnost odpadového hospodářství pro obce je ovlivňována řadou faktorů, ať již čistě technologických či institucionálních. Např. Soukopová a Bakoš (2010) identifikují na základě korelační analýzy jako hlavní faktory velikost svozové oblasti obce, objem a charakter odpadu, druh zařízení zpracovávající odpad a dále faktory na straně samotných svozových společností (jejich cenová a obchodní politika, kvalita a rozsah služeb apod.

1

Mgr. Ing. Jana Soukopová, Ph.D., Ekonomicko-správní fakulta, Katedra veřejné ekonomie, Lipová 41a, 602 00 Brno, e-mail: [email protected] 2 Doc. JUDr. Ivan Malý, CSc., Ekonomicko-správní fakulta, Katedra veřejné ekonomie, Lipová 41a, 602 00 Brno, e-mail: [email protected] 220

Cílem tohoto příspěvku je ukázat na studii obcí Jihomoravského kraje, zda při poskytování služeb nakládání s odpady hraje roli forma vlastnictví společnosti zajišťující sběr a svoz komunálního odpadu (veřejná, soukromá) a jakou roli v cenách nakládání s odpady hraje konkurence. První práce týkající se optimalizace běžných výdajů obcí na nakládání s odpady najdeme v 60. a 70. letech 20. století. V té době bylo na odpadové hospodářství pohlíženo především prostřednictvím pojmů sběr, svoz a likvidace odpadu na skládkách. Od 70. let se výzkum začal zaměřovat i na vztah výdaji a proměnnými, které je ovlivňují. Podle Lombranna (2009) byli prvními autory, kteří zkoumali vztah mezi množstvím běžných výdajů obce, velikostí populace a charakterem firmy zajišťující sběr a svoz odpadu (veřejný nebo soukromý charakter) Savas (1977) a Stevens (1977). Studie, které následovaly (McDavid, 1985, Domberger et al, 1986, Szimansky, 1996, Gomez Lobo a Szimansky, 2001, Brown a Potoski, 2006) byly zaměřeny především na úspory z rozsahu a způsob kontrahování. V České a Slovenské republice se problematikou kontrahování v oblasti služeb odpadového hospodářství zabývali např. Pavel (2007), Pavel a Sičáková-Beblavá (2008), Nemec (2002), Nemec a kol. (2005, 2007) a Ochrana a kol. (2007).

2 Data Pro analýzu byla použita data výdajů obcí na odpadové hospodářství z automatizovaného rozpočtového systému ARIS Ministerstva financí České republiky (MF ČR)3 a informačního systému ÚFIS Ministerstva financí ČR4. Získaná data se vztahují k roku 2008. Pro analýzu byla získána data výdajů všech 671 obcí Jihomoravského kraje5. Data o množství komunálního odpadu byla získána z informačního systému odpadového hospodářství (ISOH), který provozuje CENIA, česká informační agentura životního prostředí. Data použitá pro analýzu se vztahují k produkci komunálního odpadu za rok 2008. Pro analýzu byla získána data od 621 obcí. 50 obcí data do informačního systému ISOH neposkytla6. Pro data o počtu obyvatel byla získána z Českého statistického úřadu pro všech 671 obcí Jihomoravského kraje. Další zdroje informací jako portál Regionálních informačních servisů byly využity především pro získání údajů souvisejících s charakteristikou jednotlivých analyzovaných obcí (informace o počtu rekreačních objektů, katastrální výměře apod.), informace o vzdálenosti k zařízení zpracovávající 3

http://wwwinfo.mfcr.cz/aris/ http://wwwinfo.mfcr.cz/ufis/ 5 Data o výdajích na odpadové hospodářství obcí sice sleduje ještě Český statistický úřad (ČSÚ), ale na základě výsledků analýzy a porovnání různých dat výdajů na životní prostředí (data ČSÚ a MF ČR), které provedli Bakoš, Soukopová a Kaplanová (2009) považujeme data MF ČR za více relevantní. Nicméně i u těchto dat existuje riziko zkreslení. Je to proto, že veškeré výdajové i příjmové položky obcí jsou v těchto systémech vykazovány podle rozpočtové skladby a existují oprávněné pochybnosti o její důsledné a správné aplikaci v praxi na úrovni obcí, takže může docházet k vykazování výdajových nebo příjmových položek v rámci špatného paragrafu rozpočtové skladby. Proto lze souhlasit s názorem, že ještě vhodnějším zdrojem dat by byly statistické údaje autorizované obalové společnosti (AOS) EKO-KOM, a.s. Tato společnost od roku 2001 vyhodnocuje ekonomické údaje obcí související s nakládáním s odpady. Ale vzhledem k tomu, že společnost EKO-KOM tato data neposkytuje, byla pro případovou studii využita data z automatizovaného rozpočtového systému ARIS, který je veřejně přístupný. 6 Pro analýzu těchto dat může být problematická skutečnost, že údaje o množství odpadu uvedené v ročním hlášení nemusí, ať již úmyslně nebo v důsledku chybné evidence, odpovídat množství odpadu, který v daném roce obec skutečně vyprodukovala. 4

221

odpad z geografického informačního systému na serveru www.mapy.cz a informace od svozových společností SITA, a. s., RESPONO, a. s. a van Gansewinkel, a. s. a od starostů k zajištění doplňujících informací o způsobu kontrahování aj.

3 Metodika výzkumu Výdaje na nakládání s odpady jsou podle odvětvového třídění rozpočtové skladby vykazovány pod paragrafy uvedenými v tabulce č. 1.

Tabulka 1 Paragrafy rozpočtové skladby a jejich podíl na výdajích obcí na nakládání s odpady v letech 2005 - 2009 Č. paragrafu

Podíl výdajů na celkových výdajích na nakládání s odpady

Sběr a zpracování druhotných surovin

2122

0,17%

Sběr a svoz nebezpečných odpadů

3721

1,79%

Sběr a svoz komunálních odpadů

3722

75,79%

Sběr a svoz ostatních odpadů

3723

4,54%

Využívání a zneškodňování nebezpečných odpadů

3724

0,29%

Využívání a zneškodňování komunálních odpadů

3725

10,66%

Využívání a zneškodňování ostatních odpadů

3726

0,25%

Prevence vzniku odpadů

3727

4,10%

Monitoring nakládání s odpady

3728

0,08%

Ostatní nakládání s odpady

3729

2,33%

Název paragrafu

Zdroj: autoři podle zdrojů MF ČR

Z tabulky je zřejmé, že největší podíl mají výdaje paragrafu 3722 na sběr a svoz komunálních odpadů, které tvoří více než 75% celkových výdajů na nakládání s odpady a výdajů paragrafu 3725 na využívání a zneškodňování komunálního odpadu, které tvoří více než 10% celkových výdajů. Proto byla následně provedena analýza a porovnání nákladových a cenových vztahů a konkurenčního prostředí pouze u těchto výdajů. Pro tuto analýzu bylo potřeba zjistit, jaké aktivity a služby jsou do daných paragrafů zahrnovány a jaké indikátory s těmito aktivitami korelují. Do paragrafu 3722 je možné zahrnout služby sběr a svoz komunálních odpadů (domácnosti), svoz komunálních odpadů z veřejných komunikací, prostranství a ze sběrného dvora a odstranění odpadů7. Do paragrafu 3725 pak pouze neziskové nakládání s komunálními odpady se záměrem nahrazení produkce a ukládání odpadů (skládkování a zneškodňování) procesem opětného zapojení 7

Odstraňování odpadů představuje fyzikální a chemické úpravy, biologické metody, spalování bez tvorby energie a skládkování. (Zákon o odpadech) 222

odpadních látek do ekonomického koloběhu (ve formě suroviny nebo energie) a procesem obnovy (proces integrován s příslušnou činností), tedy využívání8 odpadu. Podle charakteru veřejných služeb je zřejmé, že výdaje na tyto služby ovlivňují následující indikátory: -

množství odpadu (které alternativně ovlivňuje i počet obyvatel), cena na zařízení (skládky, spalovny, mechanicko-biologické úpravny, bioplynové stanice, kompostárny aj.), vzdálenost k zařízení zpracovávajícího odpady (skládky, spalovny) včetně vzdáleností v obci, sazba za dopravu, kapacita dopravního prostředku a marže svozových společností.

Při analýze síly jednotlivých indikátorů bylo zjištěno, že nejsilnější korelace existuje mezi výdaji a počtem obyvatel (korelační koeficient 0,9985), kdy korelace mezi výdaji a množstvím odpadu byla jen o něco nižší (korelační koeficient 0,9963). Proto byla pro porovnání zvolena analýza výdajů na obyvatele. V případě výdajů na obyvatele pak byla nejsilnější korelace zjištěna mezi vzdáleností k zařízení (korelační koeficient 0,0689). Proto byly výdaje pro analýzu konkurenčního prostředí upraveny a očištěny o vliv vzdálenosti, a to na základě následujícího vztahu:

V  2 * v * sd *

Q  p * Q  m  VD  VZ  m kd

(1)

kde V jsou výdaje na sběr a svoz komunálních odpadů a jejich využívání a zneškodňování [Kč] Q je množství odpadu [t] v je vzdálenost k zařízení zpracovávajícího odpady (skládky, spalovny) [km] včetně vzdáleností v obci sd je sazba za dopravu [Kč/km], je uvažována sazba za soupravu 55 Kč/km9 kd je kapacita dopravního prostředku [t], uvažujeme maximální kapacitu soupravy 25 t. p je cena skládky [Kč/t] m je marže svozové společnosti. První část vzorce tvoří výdaje a dopravu - VD a duhou část výdaje na zpracování odpadu (odstranění či využití odpadu) - VZ a marže. Následně byly výdaje očištěny o výdaje na dopravu:

V *  V  VD

(2)

Výdaje očištěné o dopravu pak ovlivňuje množství odpadu (zprostředkovaně počet obyvatel), cena zařízení a marže jednotlivých svozových společností. 8

9

Využívání odpadů se označuje proces, ve kterém dochází k jejich zhodnocení. Způsoby využití odpadů jsou využití odpadu jako druhotné suroviny – recyklace, kompostování – tj. zneškodňování odpadů biologickým procesem, ale také využívání kompostovatelných odpadů pro výrobu kompostu a zdroj energie – využitelnost odpadu jako zdroje energie při spalování. (Zákon o odpadech) Tato sazba byla nastavena po konzultacích se svozovými společnostmi van Gansewinkel, a. s. a SITA, a. s. 223

Při zkoumání vlivu konkurenčního prostředí jsme vycházeli z mapy pokrytí svozovými společností. Jak je z obrázku č. 1 zřejmé, některé obce jsou umístěny uvnitř rozsáhlejších teritorií se společným smluvním partnerem, jiné se nacházejí na hranicích mezi dvěma a více svozovými společnostmi. Nabízí se hypotéza, že vliv konkurence na ceny bude vyšší u obcí, které mají sousedy s jiným smluvním partnerem, neboť je zde předpoklad nižších marginálních nákladů konkurenční společnosti při zvažování expanze a převzetí nového klienta.

Obrázek č. 3: Mapa svozových oblastí podle svozových firem pro rok 2012

Zdroj: Piliar a kol (2011)

Jednotlivé obce jsme tedy roztřídili podle toho, zda v sousedících obcích fungují jiné svozové společnosti, než se kterou má obec uzavřenou smlouvu. Pro vzniklých sedm skupin obcí jsme porovnali údaje o průměrných výdajích na obyvatele, střední hodnotě výdajů na obyvatele a směrodatné odchylce výdajů a obyvatele s množinou dat celého Jihomoravského kraje. Sílu konkurenčního prostředí jsme zkoumali také v jednotlivých okresech. Podle informací od jednotlivých svozových společností jsme brali v úvahu pouze obce, u kterých je odpad likvidován na skládce. V roce 2008 byla spalovna Brno v rekonstrukci a svozové společnosti vozily odpad především na skládky. Výjimku tvořila společnost SAKO Brno, a. s., kterou jsme proto z analýzy vyjmuli.

224

4 Výsledky a diskuse Z analýzy bylo zjištěno, že síla konkurenčního prostředí je v Jihomoravském kraji (JMK) průměrná. Více než 2/3 obcí v kraji má v regionu tvořícím sousedícími obcemi žádnou nebo pouze jednu konkurenční společnost a více než 90 % obcí má do dvou konkurenčních společností v regionu tvořeném sousedícími obcemi, viz následující graf.

Graf č. 4: Charakter konkurenčního prostředí v obcích Jihomoravského kraje

Zdroj: autoři

Při analýze průměrných výdajů na obyvatele očištěných o faktor vzdálenosti podle vzorce (2) bylo zjištěno, že jak aritmetický průměr, tak střední hodnota i směrodatná odchylka jsou nejnižší u hodnot výdajů na obyvatele obcí, u kterých není konkurenční prostředí, viz tabulka 2.

Tabulka 2 Výsledky analýzy vlivu konkurenčního prostředí u výdajů na obyvatele Směrodatná

Počet obcí

Aritmetický průměr (ẋ)

Střední hodnota (µ)

odchylka ()

žádná konkureční společnost

180

474,00

444,36

325,86

1 konkurenční společnost

263

566,06

522,88

325,86

2 konkurenční společnosti

170

539,72

520,69

164,11

3 konkurenční společnosti

48

510,98

506,16

130,92

4 konkurenční společnosti

8

689,33

647,14

236,18

5 konkurenčních společností

1

6,63

6 konkurenčních společností

1

980,12

672

532,00

501,52

241,66

Jihomoravský kraj

Data očištěná od extrémních hodnot 225

žádná konkureční společnost

179

464,06

443,94

111,93

1 konkurenční společnost

263

523,18

520,10

132,65

2 konkurenční společnosti

170

536,30

520,40

148,62

3 konkurenční společnosti

48

510,98

506,16

130,92

4 konkurenční společnosti

8

611,75

609,48

124,86

658

511,19

498,70

137,18

Jihomoravský kraj

Zdroj: autoři

To nám zcela vyvrací naši hypotézu. Na základě výsledků analýzy by bylo možné konstatovat, že na výši výdajů nemá námi zkoumaný územní aspekt konkurenčního prostředí téměř žádný vliv. Nicméně nižší hodnoty než v rámci celé množiny dat Jihomoravského kraje mají také obce, u kterých je vliv konkurenčního prostředí velký (mají 3 konkurenční společnosti v sousedících obcích). Proto není možné vyvodit jednoznačné závěry. Pro posílení relevance výsledků analýzy byla následně povedena analýza vlivu konkurenčního prostředí v jednotlivých okresech, kde jsme předpokládali snížení vlivu ostatních vlivů. Analýza byla již provedena na datech očištěných od extrémních hodnot. Výsledky analýzy jsou zřejmé z následujících tabulek.

Tabulka 3 Počet obcí a konkurenčních společností v jednotlivých okresech JMK

Okres

Blansko

Počet obcí

Počet obcí s daným počtem konkurenčních svozových společností v sousedících obcích

Počet SS10

0 SS

1 SS

2 KS

3 SS

4 SS

55

44

15

1

1

116

7

Brno-město

1

1

Brno-venkov

187

11

31

32

81

37

Břeclav

62

7

14

30

15

3

Hodonín

82

5

27

38

11

5

Vyškov

79

2

46

25

8

Znojmo

144

11

7

94

40

5 SS

1

2

6

1

1

Zdroj: autoři

10

6 SS

SS – Svozová společnost – určuje počet konkurenčních svozových společností v sousedících obcích 226

Tabulka 4 Počet obcí a konkurenčních společností v jednotlivých okresech JMK Střední hodnota výdajů na obyvatele pro obce s daným počtem konkurenčních svozových společností v sousedících obcích 0 SS11

1 SS

2 KS

3 SS

4 SS

Střední hodnota okresu (µ)

Blansko

427,96

448,91

491,61

390,87

791,62

441,84

Brno-venkov

436,93

449,49

530,56

507,45

590,15

496,46

Břeclav

554,39

552,42

459,70

591,10

Hodonín

441,79

466,87

517,23

545,56

Vyškov

433,90

515,67

388,86

Znojmo

690,24

572,01

583,59

Okres

529,38 648,81

465,98 440,67

438,00

577,18

Zdroj: autoři

Výsledky analýzy je možné interpretovat různými způsoby: -

-

Zkoumat hypotézu, že v oblasti, ve které je nižší konkurenční prostředí, je vliv konkurence na ceny vyšší u obcí, které u sousedících obcí více smluvních partnerů (svozových společností), neboť je zde předpoklad nižších marginálních nákladů konkurenční společnosti při zvažování expanze a převzetí nového klienta. Zkoumat hypotézu, že vliv konkurence na ceny je celkově vyšší u obcí, které mají u sousedů více smluvních parterů. Zkoumat hypotézu, že v oblasti ve které je konkurenční prostředí vyšší, je vliv konkurence na ceny u obcí nižší.

První hypotézu je možné potvrdit pro okres Vyškov, který je specifický fungováním společnosti RESPONO na téměř celém území okresu, kde pouze dvě obce mají kontrakt s konkurenční společností SITA CZ. V tomto okrese nejnižší výdaje na obyvatele mají obce s dvěma konkurenčními společnostmi. Druhá hypotéza však potvrzena nebyla. Je možné ji sice potvrdit v okrese Znojmo, kde je zřejmé, že obce s vyšším konkurenčním prostředím mají také nižší výdaje na obyvatele. Nicméně pro ostatní okresy to neplatí. V okrese Brno-venkov a Blansko, ve kterých je silnější konkurenční prostředí mají dokonce nejnižší výdaje obce s nižším konkurenčním prostředím a mezi konkurenčním prostředím a výší výdajů zde existuje nepřímá úměra. Třetí hypotéza byla potvrzena pro okresy Blansko, Brno-venkov a Hodonín. Na základě výsledků v okrese Brno-venkov by se tato hypotéza dala potvrdit. Je zde nejsilnější konkurenční prostředí z celého Jihomoravského kraje, ale byla vyvrácena v okrese Znojmo, ve kterém je také konkurenční prostředí (11 svozových společností). Na základě tak rozporuplných výsledků by se dalo konstatovat, že síla konkurenčního prostředí téměř nehraje roli jako faktor efektivnosti výdajů na nakládání s odpady. Z analýzy by se dalo usuzovat, že na výši výdajů na obyvatele mají ostatní faktory silnější vliv. V případě ČR však roli hraje

11

SS – Svozová společnost – určuje počet konkurenčních svozových společností v sousedících obcích 227

také to, že svozové společnosti působí na malém území a díky tomu musí kooperovat, což konkurenční prostředí silně pokřivuje. To potvrzuje i výzkum Szymanskiho (1996), který a dokazuje, že pro výši výdajů je významný spíše vliv charakteru vlastnictví svozové společnosti, kdy se při kontrahování docílí větších úspor, pokud je jako partner zvolen soukromý subjekt. Podle Ochrany a kol. (2009) je v případě služeb nakládání s odpady nejdůležitějším faktorem způsob kontrahování služby, kdy za nejefektivnější považují veřejnou případně omezenou soutěž. Z našeho pohledu však výzkum Ochrany a kol. (2008) neanalyzoval chování obecních obchodních společností v rámci konkurenčního prostředí, kdy tyto společnosti fungují a chovají se jako společnosti soukromé. Zvlášť pokud mají charakter akciových společností.

5 Shrnutí V příspěvku byla provedena analýza a zhodnocení výdajů obcí na nakládání s komunálním odpadem na obyvatele a vyhodnocení vlivu konkurenčního prostředí na efektivnost těchto výdajů. Z výsledků analýzy je patrné, že v rámci sledovaného vzorku obcí je možné dospět k závěru v tom smyslu, že efektivnost výdajů není konkurenčním prostředí jednoznačně ovlivňována nebo není ovlivňována téměř vůbec. Je zřejmé, že faktory, které efektivnost výdajů ovlivňují ve vyšší míře, jsou obchodní a cenová politika svozové společnosti, způsob kontrahování služby a charakter vlastnictví svozové společnosti. Svou nezastupitelnou roli hraje také cena koncového zařízení, jejíž vliv nebyl v této analýze zkoumán. Proto bude následující výzkum zaměřen tímto směrem, aby mohly být výsledky této analýzy potvrzeny nebo vyvráceny a následně budou zkoumány ostatní výše zmíněné faktory.

Odkazy Bakoš, E. - Soukopová, J. - Kaplanová, B. Porovnání vykazovaných environmentálních dat se zaměřením na úroveň municipalit in Účetnictví a reporting udržitelného rozvoje na mikroekonomické a makroekonomické úrovni. první. Praha: Linde nakladatelství Praha, str. 79-85, 2009 Brown, T.L. - Potoski, M. Journal of Public Administration Research and Theory, Díl. 13, Číslo. 4 (2003), str. 441-468 Clark, R. M. Economics of solid waste investment decisions, Journal of Urban Planning and Development Division. Díl. 96, Číslol. 1, (1970), str. 65-79 Domberger, S. - Hall, C. - Li, E. The Determinants of Price and Quality in Competitively Tendered Contracts. Economic Journal., Díl. 105, Číslo. 433, (1995), str. 1454–1470 Domberger, S. - Meadowcroft, S. A. - Thompson, D. J. Competitive tendering and efficiency: the case of refuse collection. Fiscal Studies. Díl. 7, Číslo. 4, (1986), str. 69–87 Gomez-Lobo A. - Szymanski S. A law of large numbers: bidding and compulsory tendering for refuse collection contracts. Review of Industrial Organization, Díl. 18, Číslol. 1, (2001), str. 105-113. ISOH [online], quoted 22.8.2011, .

228

Lombrano, A. Cost efficiency in the management of solid urban waste. Resources, Conservation and Recycling, Díl. 53, Číslo 22, (2009), str. 601-611 McDavid, J. C. (1985) The Canadian experience with privatizing residential solid waste collection services. Public Administration Review, Díl. 45, Číslol. 5, str. 602–608. MF ČR Vyhláška č. 323/2002 Sb., o rozpočtové skladbě - Příloha [online], quoted 22.8.2011, . , 2002 Nemec, J. Zmluvné zabezpečovanie verejných služieb. Ekonomický Časopis, Díl. 50, Číslol. 6, (2002), str. 9-11 Nemec J. - Meričková, B. - Vítek L. Contracting-out at Local Government level: Theory and Selected Evidence from Czech and Slovak Republics. Public Management Review, Díl. 7, Číslol. 4, (2005), str.638-647 Nemec, J. - Meričková, B. - Šumpíková, M.F.. E a M: Ekonomie a Management, Díl. 10, Číslol. 3, (2007), str. 5-14 Ochrana, F. – Fantová Šumpíková, M. – Pavel, J. – Nemec, J. a kol. Efektivnost zabezpečovánívybraných veřejných služebna úrovni obcí, Praha: Nakladatelství VŠE, 2007 Pavel, J. Efektivnost obecních obchodních společností při poskytování služeb. Politická Ekonomie, Díl. 55, Číslol. 5, (2007), str. 681-693 Pavel, J. - Sičaḱová-Beblavá, E. Transparency of public procurement market in the Czech Republic and Slovakia. Ekonomický Časopis, Díl. 56, Číslol. 2, (2008), str. 168-181 Piliar, F. - Soukopová, J. - Hřebíček, J. – Kalina, J. Bioplynová stanice Vyškov – mokrá fermentace. Studie proveditelnosti a Finanční analýza. Brno: ECO-Management, 2011. Savas, E. S. An empirical study of competition in municipal service delivery. Public Administration Review, Díl. 37, Číslol. 6, (1977), str. 717-724 Soukopová, J. - Bakoš, E. Assessing the efficiency of municipal expenditures regarding environmental protection, Environmental Economics and Investment Assessment III, Cyprus, WIT Press, str. 107-119, 2010 Stevens, B. J. Scale, market structure, and the cost of refuse collection, Review of Economics and Statistics, Díl. 60, Číslo. 3, (1977), str. 438-448 Szymanski, S. The impact of compulsory competitive tendering on refuse collection services, Fiscal Studies, Díl. 17, Číslol. 3, (1996), str. 1-19. Vrbová, M. Ekonomika odpadového hospodářství obcí v ČR, Odpady a obce, Díl. 60, Číslo. 3, str. 1014, 2009 http://www.mapy.cz http://wwwinfo.mfcr.cz/aris/

229

Legislatívny rámec Republiky Srbsko v oblasti životného prostredia Vladimír Surový12 Zuzana Kubaščíková13 Vladan Pavlović Abstrakt: Článok podáva stručný prehľad tzv. „Zeleného balíka“ Republiky Srbsko. Je to balík zákonov, ktoré boli schávlené v Národnom zhromažení Republiky Srbsko v roku 2009. Navrhovateľom balíka bolo Ministerstvo životného prostredia, baníctva apristorového plánovania. Cieĺom tohto balíka je komplexná ochrana životného prostredia na území Republiky Srbsko. Schválenie takéhoto balíka zároveň vyplýva z potreby zapojenia sa do integračných procesov Republiky Srbsko v Európskych rozmeroch. Kľúčové slová: životné prostredie; legislatíva; Republika Srbsko Klasifikácia JEL: K32

1 Úvod Legislatívny rámec Republiky Srbsko v oblasti životného prostredia obsahuje celkom 16 zákonov. Skupina týchto zákonov tvorí tzv. „Zelený balík“, ktorý bol schválený v Národnom Zhromaždení Republiky Srbsko v máji v roku 2009. Navrhovateľom schváleného „Zeleného balíka“ bolo Ministerstvo životného prostredia, baníctva a priestorového plánovania (Ministerstvo životného prostredia, Ťažba a územné plánovanie). Je dôležité zdôrazniť vyhlásenie ministra životného prostredia Olivera Dujića, podľa ktorého „Zelený balík“ je plne v súlade s direktívami Európskej únie. Cieľom „Zeleného balíka“ je ochrana všetkých zložiek životného prostredia (vzduchu, vody a pôdy), ako aj úprava v oblasti bezpečného používania a odkladania nebezpečných chemických látok, skladovania odpadov, údržba skládok odpadu a úprava všetkých javov, ktoré môžu byť hrozbou pre životné prostredie a zdravie ľudí, živočíchov a rastlín. Zákonmi „Zeleného balíka“, sa rozširujú právomoci a kompetencie lokálnych samospráv v oblasti ochrany životného prostredia s dôrazom aby prostriedky, ktoré boli určené na ochranu životného prostredia nebolo možné použiť na iné účely.

12

Dipl. Csc., PhD. Vladimír Surový, Katedra účtovníctva a audítorstva, FHI EU v Bratislave Dolnozemská cesta 1, 852 35 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] 13 Ing., PhD. Zuzana Kubaščíková Katedra účtovníctva a audítorstva, FHI EU v Bratislave Dolnozemská cesta 1, 852 35 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] 230

2 Stručný prehľad zákonov „Zeleného balíka“ 2.1

Zákon o spravovaní odpadmi

Cieľom tohto zákona je aby sa dosiahli podmienky pri ktorých by sa znížil vznik odpadov, najmä aplikáciou čistejších technológií a efektívnejším používaním prírodných zdrojov, následné používanie a recyklácia odpadov, získavanie druhotných surovín z odpadov, používanie odpadov ako zdrojov energie a takisto správne skladovanie odpadov. Tento zákon a ďalšia právna úprava na základe tohto zákona sú predpokladom na tvorbu legislatívneho rámca, ktorý umožní implementáciu medzinárodných záväzkov a požiadaviek, ktoré vyplývajú z direktív EÚ o riadení odpadom. V Srbsku je asi 5000 nelegálnych skládok odpadu a Zákon o spravovaní odpadmi má zabrániť ich nárastu. V porovnaní s doterajšou legislatívou tento Zákon rozširuje právomoci lokálnych inšpektorov a týka sa to najmä oblasti udeľovania sankcií.

2.2

Zákon o obaloch a odpadoch z obalov

Cieľom tohto zákona je aby sa v súlade so zásadami udržateľného rozvoja zabezpečila ochrana všetkých prírodných zdrojov, ochrana životného prostredia, vývoj moderných technológií výroby obalov, zriadenie systémov riadenia obalmi a odpadov z obalov. Týmto zákonom sa národná legislatíva približuje k legislatíve EÚ. Tento zákon zároveň predpokladá tvorbu podmienok na vytvorenie legislatívneho rámca, ktorý zabezpečí uplatňovanie v praxi medzinárodných požiadaviek v oblasti riadenia obalov a odpadov z obalov.

2.3

Zákon o ochrane ovzdušia

Zákon o ochrane ovzdušia, ktorý je tiež súčasťou „Zeleného balíka“ rovnako ako celý balík je koncipovaný aby sa dosiahol súlad národnej legislatívny s legislatívou EÚ. S cieľom efektívneho riadenia kvality ovzdušia, zákon je zameraný na tvorbu systému sledovania a kontroly stupňa znečistenia ovzdušia a databázu o kvalite ovzdušia. Opatrenia zamerané na skvalitnenie ovzdušia sa vzťahujú na nasledovné: stanovenie hraničných hodnôt emisie znečisťujúcich látok zo stacionárnych a mobilných zariadení, predpísané dovolené množstvo látok vo výrobkoch, ktoré sa považujú za zdroje znečistenie, zmenšenie emisií plynov, ktoré majú za následok skleníkový efekt, postupné zmenšovanie používania látok, ktoré poškodzujú ozónovú vrstvu a ďalšie opatrenia týkajúce sa prevencie a znižovania kontaminácie a takisto aj stanovenie zodpovednosti za implementáciu týchto opatrení.

2.4

Zákon o chemických látkach

Základným cieľom tohto zákona je zlepšenie bezpečnosti transportu chemických látok. Tento zákon upravuje výrobu, dovoz a použitie chemických látok spôsobom ktorý neohrozuje zdravie ľudí a životného prostredia. Zákon je zvlášť zameraný na bezpečnosť pri medzinárodnom transporte chemických látok a takisto na iniciatívu vývoja bezpečných chemických látok, ktoré by mohli nahradiť doteraz používané chemické látky. Z uplatnenia tohto zákona v prvom rade budú mať úžitok osoby, ktoré prichádzajú do styku s nebezpečnými chemickými látkami, lebo tento zákon určuje, že týmto osobám musí byť poskytované viac informácií o látkach, s ktorými prichádzajú do styku. Povinnosť poskytovania takýchto informácií sa nevzťahuje len pre zamestnancov, ktorí pracujú v chemickom priemysle ale aj 231

pre zamestnancov iných odvetví hospodárstva v ktorých ľudia prichádzajú do styku s chemickými látkami. Zákon predpokladá založenie agentúry pre chemické látky a spoločného výboru pre integrované riadenie chemickými látkami. V kompetencii agentúry a výboru by bolo efektívne a bezpečné riadenie chemickými látkami a biocidnými výrobkami.

2.5

Zákon o biocidných výrobkoch

Tento zákon sa vzťahuje na tvorbu a zdokonalenie jednotného systému povoľovania prevádzky biocidných výrobkov a spôsobu ich používania na území Republiky Srbsko, s čím súvisí aj primerané poučenie pre užívateľov o spôsobe použitia biocidných výrobkov. Medzi biocidné výrobky sa zaraďujú chemické látky, zmes chemických látok, mikroorganizmy, huby a vírusy, ktoré majú negatívny vplyv na určité organizmy. Týmto zákonom sa zabezpečí vyššia zdravotná úroveň ľudí a životného prostredia a zlepšenie voľnej prevádzky z takýmito výrobkami v krajinách EÚ a iných krajinách. Zákonom vyžaduje aby na obaloch biocidných výrobkov bolo primerané poučenie o ich účinku na ľudí a životné prostredie. Zavádzanie povinnosti povolenia na prevádzku biocidných výrobkov ako aj primeraná kontrola rizika spojená s prevádzkou týchto výrobkov sú základné požiadavky, ktoré vyplývajú z tohto zákona. Týmto zákon sa dosiahnu preventívne účinky aby riziko, ktoré vzniká v súvislosti použitím biocidných výrobkov bolo čím menšie.

2.6

Zákon o ochrane životného prostredia

Zákon o ochrane životného prostredia vytvára podmienky na tvorbu Národnej stratégie udržateľného využívania prírodných zdrojov a statkov a Národného programu životného prostredia. Týmto zákonom sa definuje kategória „územie osobitného štátneho záujmu z v oblasti ochrany životného prostredia“ a ustanovuje sa, že Vláda stanovuje kritériá a určuje územie osobitného štátneho záujmu v oblasti ochrany životného prostredia, a takisto aj výšku a spôsob platby odškodného za znečistenie životného prostredia na tomto území.

2.7

Zákon o oceňovaní vplyvu na životné prostredie.

Dôležitou zmenou v Zákone o oceňovaní vplyvu na životné prostredie je spresnenie vzťahu s predpismi v oblasti územného plánovania a stavebníctva. Zmeny v tomto zákone takisto umožňujú aby kompetentné orgány mohli určiť minimálne požadované opatrenia ochrany životného prostredia bez povinnosti o vypracovaní štúdie k tejto záležitosti. Takto by sa predišlo prípadom pri ktorých by vypracovanie požadovanej štúdie mohlo mať za následok neodvodnené zvýšenie nákladov na splnenie takejto požiadavky a predlžovanie termínu začatia uplatnenia opatrenia o čas potrebný na predchádzajúce vypracovanie štúdie.

2.8

Zákon o ochrane prírody

Zákon o ochrane prírody predpokladá zistenie a oceňovanie stavu v prírode, ochranu prírodných statkov, zriaďovanie systému monitorovania prírodných hodnôt a ochrany prírodných statkov, ochranu prírody a krajiny v priestorových plánoch a v projektovej dokumentácii, schvaľovanie programu riadenia prírodných zdrojov a rozvoj povedomia o potrebe ochrany životného prostredia v procese výchovy a vzdelávania. Tento zákon ponúka riešenia v súlade s medzinárodnými záväzkami ktoré vyplývajú z ratifikovaných medzinárodných zmlúv v oblasti ochrany biodiverzity: Konvencia 232

o biologickej rôznorodosti, Konvencia o medzinárodnom obchode ohrozených druhov divej flóry a fauny (CITES), Konvencia o ochrane kultúry a prírodných pamiatok, Konvencia o močiaroch medzinárodného významu, najmä ak sú oni bydliskom vodných vtákov, Konvencia o ochrane migrujúcich druhov, Konvencia o ochrane európskej divej flóry a fauny, Karpatská konvencia ako aj direktív ktoré sa vzťahujú na ochranu prírody.

2.9

Zákon o ochrane pred ionizujúcim žiarením a o jadrovej bezpečnosti

Najdôležitejší dôvod schválenia tohto zákona je potreba harmonizácie predpisov z tejto oblasti s legislatívou EÚ, sprísnenie režimu jadrovej a rádiovej bezpečnosti v Srbsku a dosahovanie úrovne, ktorá zodpovedá narastajúcim požiadavkám bezpečnosti v dôsledku významných zmien vo svete v priebehu posledného desaťročia. Okrem toho bolo treba zabezpečiť legislatívnu platformu aby sa mohol vytvoriť nezávislý orgán regulácie a to Agentúra pre ochranu pred žiarením a jadrovú bezpečnosť Srbska. Táto legislatívna platforma je najvýznamnejšou novinou vzhľadom na doterajšiu regulatívu. Na takýto spôsob sa zvyšuje efektívnosť kontroly a dozoru nad bezpečným používaním zdrojov s ionizujúcim žiarením.

2.10 Zákon o ochrane pred neionizujúcehim žiarením Schvaľovanie tohto zákona bolo nevyhnutné lebo stav v oblasti neionizujúceho žiarenia v Srbsku nie je uspokojivý. S ohľadom, že doteraz nebol ustanovený systematický výskum úrovne neionizujúceho žiarenia v životnom prostredí, často zdroje neionizujúceho žiarenia v životnom prostredí boli používané bez adekvátnej kontroly. Tento zákon predpokladá decentralizáciu pri určovaní opatrení, podmienok a dozoru príslušnými orgánmi na všetkých úrovniach pri používaní zdrojov neionizujúceho žiarenia rôznymi prevádzkovateľmi. Očakáva sa výsledný efekt v uplatňovaní opatrení ochrany životného prostredia pred neionizujúcim žiarením a dozoru na úrovni lokálnych samospráv, pokrajiny a zo strany ministerstva. Zákon definuje aj osobitné objekty ako sú školy, škôlky a zdravotné zariadenia na ktorých nebude možné umiestňovanie zdrojov neionizujúceho žiarenia ako sú napríklad anténové systémy telekomunikačných zariadení.

2.11 Zákon o zákaze vývoja, výroby, skladovania a používania chemických zbraní a ich ničení Republika Srbsko podpísala Konvenciu o zákaze vývoja, výroby, skladovania a používania chemických zbraní a ich ničení v roku 2000. Štáty, ktoré podpísali túto konvenciu sa zaviazali na likvidáciou všetkých svojich zdrojov zásob chemických zbraní a zariadení na ich výrobu, vyradených zbraní tohto typu vrátane. Schvaľovaním tohto zákonu sa v úplnosti umožňuje realizácia požiadaviek konvencie čím je splnený záväzok ktorý vyplýva z podpísania tejto konvencie. Výkonom požiadaviek tohto zákona sú poverené dva orgány. Keď ide o výrobu a požívanie chemických látok pre potreby armády ktoré sú podľa konvencie dovolené je to v kompetencii Ministerstva obrany a keď sa tieto látky používajú pre iné potreby (priemyselné, poľnohospodárske, medicínske a farmaceutické) je to v kompetencii Ministerstva životného prostredia, baníctva a priestorového plánovania. 233

2.13 Zákon o ochrane proti hluku v životnom prostredí Zákon o ochrane proti hluku upravuje nasledovné: subjekty ochrany proti hluku v životnom prostredí, opatrenia a podmienky ochrany životného prostredia proti hluku, meranie hluku v životnom prostredí, prístup k informáciám o hluku, dozor a iné otázky ktoré sú dôležité pre ochranu životného prostredia a zdravie ľudí. Tento zákon zároveň predstavuje východisko pre vypracovanie ďalších predpisov nižšieho stupňa, ktoré sa budú týkať hraničnej hodnoty hluku v životnom prostredí. Ustanovenia tohto zákona sa nevzťahujú na hluk na pracovnom mieste a pracovnom prostredí, hluk ktorý vzniká v dopravných prostriedkoch, hluk ktorého zdrojom sú vojenské aktivity na vojenských polygónoch alebo hluk ktorý vzniká v dôsledku prírodných katastrof, prírodných a iných nehôd.

2.14 Zákon o ochrane a udržateľnom rozvoji používania zdrojov rybolovu Tento zákon je zameraný na dosahovanie nasledovných cieľov: riadenie zdrojov rybolovu vo vodách ktoré sa využívajú na rybolov t.j. ochrana a udržateľné využívanie, lov a obchod s rybami, využívané zdrojov rybolovu na taký spôsob ktorý prispieva k zachovaniu biodiverzity, stanovenie podmienok pod ktorými je možné vykonávať rybolov pre potreby hospodárske, stanovenie podmienok rekreačného a športového rybolovu, rybolov pre vedecko - výskumné potreby a elektrorybolov, stanovenie podmienok pre výkon obchodu s rybami, zavedenie efektívneho dozoru ktorý obsahuje práva, povinnosti a právomoci inšpektor, sprísnená politika sankcií.

2.15 Zákon o ratifikácii o zmene prílohy B Kjótskeho protokolu k Rámcovému dohovoru OSN o zmene klímy Ratifikáciou tejto prílohy Kjótskeho protokolu, Republika Srbsko prispieva k jeho účinnosti, vlastne pristúpenie Bjeloruska ku krajinám prílohy B Kjótskeho protokolu a stanovení kvantity záväzku zníženia emisii plynov, ktoré vyvolávajú skleníkový efekt.

3

Roterdamská konvencia o procese dávanie súhlasu na základe predchádzajúceho oznamu pre určité nebezpečné chemické látky a pesticídy v medzinárodnom obchode

Základným cieľom je Roterdamskej konvencie je rozdelenie zodpovednosti a spolupráca v medzinárodnom obchode určitých nebezpečných chemických látok a to s cieľom správneho narábania s nebezpečnými chemickými látkami s úmyslom ochrany zdravia ľudí a životného prostredia (prostredníctvom výmeny informácií o vlastnostiach týchto chemických látok). Roterdamská konvencia chráni krajiny, ktoré dovážajú nebezpečné chemické látky. S ohľadom na skutočnosť, že Republika Srbsko viac menej dováža chemické látky, informácie o vlastnostiach chemických látok, ktoré sa pre každú z týchto chemických látok ktoré sú na zozname tejto konvencie, pripravujú v rámci jej orgánov, tieto informácie pomôžu Republiky Srbsko pri rozhodovaní sa o tom či sa bude pokračovať s dovozom týchto chemických látok.

234

4

Konvencia o dostupnosti informácií, účasti verejnosti pri schvaľovaní rozhodnutí a práva na právnu ochranu v otázkach životného prostredia.

Arhuská konferencia je medzinárodná zmluva v oblasti životného prostredia, ktorá jasným spôsobom spája ľudské práva s procedúrou a nástrojmi súčasnej politiky a práv v oblasti životného prostredia. Konvencia stanovuje osobitné záväzky členských štátov z troch aspektov: dostupnosť informácií o ochrane životného prostredia, účasť verejnosti pri schvaľovaní rozhodnutí, ktoré sa týkajú životného prostredia a práva na právnu ochranu v oblasti životného prostredia (tri body Arhuskej konvencie). Arhuskou konvenciou sa definuje účasť verejnosti najmä v nasledovných prípadoch: schvaľovanie rozhodnutia o tom či je treba povoliť úmyselné vypúšťanie geneticky modifikovaných organizmov do životného prostredia, v príprave plánov, programov a politík v súvislosti so životným prostredím, v procese prípravy vykonávacích predpisov a/alebo všeobecnej uplatniteľných právne zaväzujúcich normatívnych nástrojov. Ratifikácia Arhuskej konvencii a dôsledné uplatňovanie jej ustanovení je v priamej nadväznosť s procesom približovania sa Republiky Srbsko EÚ a ukazuje pripravenosť Srbska dodržiavať hodnoty, ktoré sú definované ako cieľ a základ tejto a iných medzinárodných zmlúv. Treba podotknúť skutočnosť, že Arhuskú konvenciu doteraz ratifikovalo 41 krajín regiónu, medzi ktorými sú aj Bosna a Hercegovina a všetky štáty susediace s Republikou Srbsko.

5 Záver Tvorba uvedeného „Zeleného balíka“ je výsledkom Republiky Srbska zapojiť sa do integračných procesov Európskej únie. vypracovaná a schválená sústava zákonov, ktoré sú obsahom tohto balíka je po stránky odbornej na požadovanej kvalifikovanej úrovni a v súlade s príslušnými normami Európskej únie. Hlavnou prekážkou pri implementácii zákonov „Zeleného balíka“ sa ukázal nedostatok finančných prostriedkov. Už v roku 2009, keď bol tento balík schválený, v porovnaní s rokom 2008 Ministerstvo životného prostredia, baníctva a priestorového plánovania vyčlenilo menej finančných prostriedkov na účely implementácie tohto balíka. Rovnaký trend limitujúcich finančných prostriedkov je pre implementáciu „Zeleného balíka“ pretrvával aj v nasledovných rokoch.

Odkazy: www.ekoplan.gov.rs

235

Posuzování životního cyklu a myšlení - jako nástroj pro snížení environmentálních dopadů nakládání s odpady v Africe Ebo Tawiah Quartey1 Abstrakt. V lidských sídlech je nezbytnou součástí infrastruktury životního prostředí nakládání s odpady. Systém nakládání s odpady zahrnuje veškeré činnosti prováděné z hlediska vzniku odpadu až po konečnou likvidaci. Ve většině zemí Afriky jsou za pevné odpady, v konečném důsledku, v městských částech odpovědné zastupitelstva měst, zatímco většina venkovského obyvatelstva odpady zpracovává na domácí úrovni. Při hledání vhodného systém nakládání s odpady, je třeba dbát na to, aby procesy byly šetrné k životnímu prostředí, a nenásobily účinky na životní prostředí a zdraví lidu. Klíčová slova: životní prostředí; posuzování životního cyklu; systém nakládání s odpady; život cyklu; udržitelný rozvoj. Klasifikace JEL: O13, Q56, Q53

1 Úvod Svět se neustále mění v souvislosti s výrobou energie a systémů nakládání s odpady. Tyto změny jsou do značné míry řízeny ochranou životního prostředí a jedna z hlavních hnacích sil je hrozba globální změny klimatu způsobené koncentrací oxidu uhličitého (CO2), metanu (CH4) a jiných skleníkových plynů v atmosféře. Jedním ze způsobů snižování emisí skleníkových plynů do atmosféry je snížit emise z odpadů z lidských činností, jako je snížení emisí metanu (CH4) z rozkladu organických materiálů na skládkách. Tohle je jeden z důvodů pro politiky v mnoha zemích ke snížení skládkování organických materiálů [Göran F et al]. V Africe se jednotlivé země nacházejí v různých fázích tohoto postupného vývoje k "moderním" standardům nakládání s odpady. V mnoha nejchudších zemích, a v oblastech s nízkými příjmy v částech velkých měst, je stále větší prioritou přenést odpovědnost jinam. Normy odstraňování odpadů jsou stále všeobecně nízké, s otevřeným dumpingem ve standardních metodách ve většině zemí. Nebezpečné odpady začínají být uznávány jako prioritní problém, ale většina zemí je v poměrně rané fázi vývoje a provádění akčních programů.

1

Ing. Ebo Tawiah Quartey, PhD kandidát., Fakulta ekonomicko-správní, Universita Pardubice, Studentská 95, 532 10 Pardubice 2, Česká republika, [email protected]) 236

Funkční systém nakládání s odpady má velký význam pro zdraví lidí a pro ochranu životního prostředí. Rozvojové země čelí velkým problémům při budování provozních a udržitelných systémů nakládání s odpady a zároveň je třeba více udržitelných zdrojů energie pro rozvoj, nejlepší jsou obnovitelné zdroje, které mají minimální dopad na životní prostředí. Jednou z možností je využití odpadů pro výrobu elektřiny v centralizovaných elektrárnách. V současné době, probíhají diskuse v mnoha zemích o tom, jak snížit využívání fosilních paliv a zvýšit využití obnovitelných paliv. Odpad je někdy považován za obnovitelné palivo. Politiky, které se týkají systémů nakládání s odpady, proto by měly být posuzovány společně s politikami v oblasti energetických systémů. Hierarchie nakládání s odpady se často navrhuje a užívá pro tvorbu odpadové politiky. Existují různé verze v hierarchii, ale ve většině případů to naznačuje následující pořadí:

Obrázek č. 1: Hierarchie nakládání s odpady

Zdroj: Wikipedia článek o hierarchii nakládání s odpady

I když prevence a minimalizace je vrchol pyramidy (obr. 1), první krok v každém plánu pro nakládání s odpady směřuje vždy ke snížení množství odpadu obecně. Na zbývající odpad je třeba dávat pozor co nejefektivněji, i když je malý. Různé metody péče o zbývající odpady existují už po prvním kroku, zbytek hierarchie je často sporný a diskuse o odpadové politice jsou v mnoha zemích intenzivní. Zvláště se diskutuje o recyklaci a spalování. Další otázkou je, kam umístit biologické léčení, jako je anaerobní digesce a kompostování v hierarchii (Göran Finnveden), odtud termín využití energie na zajištění spalování, biologické léčby apod. Hlavním cílem tohoto článku je představit a zhodnotit výhody, kterých může být dosaženo zpracováním odpadů, založených na principu životního cyklu. Důležitým cílem je identifikovat výhody a nevýhody různých metod pro nakládání s odpady a identifikovat kritické faktory v systémech, které mohou být zlepšeny uskutečněním LCA v systému.

237

2 Hodnocení životního cyklu a myšlení Hodnocení životního cyklu je definováno jako technika pro posuzování environmentálních aspektů a potenciálních dopadů spojených s vytvořením seznamu relevantních vstupů a výstupů systému, vyhodnocení potenciálu environmentálních dopadů spojených s těmito vstupy a výstupy a interpretaci výsledků třídění a dopad fáze ve vztahu k cílům této studie (ISO 14040, 2006). Tento analytický nástroj a také koncept zohledňování životního cyklu (LCT) nabíraly na obrátkách v informovanosti politiky nakládání s odpady v mnoha evropských zemích. LCT je pojem, jak je vidět na obrázku 2, který se snaží najít možnosti zlepšení zboží a služeb v podobě nižších dopadů na životní prostředí a snížení využívání zdrojů ve všech fázích životního cyklu (Evropská komise, 2010).

Obrázek č. 2: Koncept životního cyklu myšlení.

Životní cyklus myšlení

Zdroj: Přijato od http://ies.jrc.ec.europa.eu/our-activities/support-for-eu-policies/life-cycle-thinkingand-assessment.html

V každé fázi životního cyklu výrobku nebo služby, jsou použity přírodní zdroje a emise různých druhů jsou odesílány na životní prostředí. Fáze životního cyklu může vypadat docela jinak, v závislosti na druhu výrobku či služby v rámci studia. Zajímavým případem je aplikace posuzování životního cyklu jako nástroj (LCA) nebo životního cyklu jako koncept (LCT) k nakládání s odpady, tvorbu politiky.

238

3 Fáze LCA Obrázek 3. LCA rámec (ISO 14040)

Cíle a rozsah definice interpretace inventarizační analýza

Posouzení dopadů

Podle normy ISO 14040, proces posuzování životního cyklu má v podstatě čtyři fáze (obr. 3), které jsou: a) Definice cíle a rozsahu, b) Životní cyklus zásob, c) posuzování dopadů životního cyklu, a d) Vyhodnocení. 1. Cíle a scoping Kroky ve scopingu determinují, které procesy a otázky životního prostředí budou zahrnuty, pokud není uvedeno, jaké ekonomické nebo sociální zboží je poskytováno zbožím nebo službami a řeší veškeré technické problémy a definuje okruh lidí pro LCA. 2. Inventarizační analýza životního cyklu (LCI) Inventarizace poskytuje informace o všech environmentálních vstupech a výstupech z celé části systému produktu zapojeném v posouzení životního cyklu. Jedná se o modelování systému produktu, sběru dat a ověřování dat pro vstupy a výstupy pro všechny části systému výrobku. Vstupy jsou: vstupy materiálu, energie, chemikálie a "jiné". Výstupy jsou: emise do ovzduší, vodních emisí a pevných odpadů. 3. Posuzování dopadu životního cyklu Hodnocení bere inventarizační údaje a převádí jej na ukazatele pro každou kategorii dopadu. Typický seznam indikátorů dopadu zahrnuje: 

Globální změna klimatu



Vyčerpání stratosférického ozónu



Smog



Acidifikace 239



Eutrofizace



Přírodní zdroje (Habitat, voda, fosilní paliva, minerální látky, biologické zdroje)



Lidská toxicita



Ekotoxicita



4 Výklad Posledním krokem je analýza dopadů dat, což vede k závěru, zda ambice z cíle a rozsahu mohou být splněny. Výklad je fáze opakující proces přezkoumání a úpravy cíle a rozsahu, může INP a LCIA až výsledky v souladu s cíli a rozsahu a důvěryhodné doporučení a závěrů se provádí na základě analýzy citlivosti.

5 Aplikace LCA/LCT v systémech řízení odpadů Za dobu životnosti, mohou výrobky (zboží a služby) přispívat k dopadům na životní prostředí. Životní cyklus myšlení říká, že rozsah dopadů ve vztahu k celé životnosti výrobku. LCA toto kvantifikuje posouzením emisí, spotřebováváním zdrojů a posouzením tlaků na zdraví a životní prostředí, které lze přidělit k produktu. To trvá celý životní cyklus v úvahu - od těžby přírodních zdrojů až po zpracování materiálu, výroby, distribuce a používání, a nakonec opětovné použití, recyklace, energetické využití a likvidace zbývajícího odpadu. Život cyklus myšlení (LCT) a hodnocení (LCA) usiluje o určení možných zlepšení na zboží a službách v podobě nižších ekologických stop a snížení využívání zdrojů ve všech fázích životního cyklu. Začíná to s těžbou surovin a přeměnou, pokračuje výrobou a distribucí, až po použití nebo spotřebu. Toto skončí opětovným použitím, recyklací materiálů, energetickým využitím a konečnou likvidací. Všechny dopady jsou zohledněny, bez ohledu na to, kde se vyskytují (IES). Systémy nakládání s odpady jsou jednou z hlavních oblastí, které jsou nově založené na znalostech přístupu řízení právě přijatých v Africe. Zvláště přístupy k životnímu cyklu hrají dominantní roli ve smyslu decentralizovaného, kolektivního rozhodnutí prostřednictvím přenosu znalostí. LCA / LCT lze identifikovat, když je konkrétní systém nakládání s odpady šetrný k životnímu prostředí tím, že zvažuje všechny úrovně zapojené do systému. Jak je to v případě Evropy, Evropská komise nedávno doporučila, aby kandidátské země zaujaly integrovaný přístup založený na LCA při rozhodování o svých systémech nakládání s odpady. Životní cyklus myšlení a LCA jsou výslovně uvedeny v tematické strategii pro předcházení vzniku odpadů a jejich recyklaci a souvisejících bezprostředních prováděcích opatření. S pomocí LCA nástroje a LCA koncepce, vliv na životní prostředí velkých systémů nakládání s odpady, jako je skládkování, spalování, běžná anaerobní digesce v Africe mohou být určena a přijata vhodná opatření ke snížení vlivu odpadů na životní prostředí. LCT a LCA pomůže zvážit možné přínosy pro životní prostředí a nevýhody spojené s volbou politiky v konkrétní situaci. Typické otázky, které mohou vzniknout v místních nebo regionálních uspořádáních: 240



Je lepší recyklace odpadu nebo využití energie z něj? Jaké jsou obchody-off pro jednotlivé druhy odpadů?



Je lepší vyměnit zařízení za nové, více energeticky úsporné modely, nebo nadále používat ty staré a vyhnout se vytváření odpadu?



Jsou emise skleníkových plynů vytvořen při sběru odpadu odůvodněna očekávané přínosy?



Mělo by být podporováno domácí kompostování?

6 Závěr Základním cílem zohledňování životního cyklu je snížit celkové dopady na životní prostředí. To může znamenat kompromisy mezi dopady v různých fázích životního cyklu. Nicméně, péče potřebuje být vzata tak, aby se vyhnula přesouvání problémů z jedné etapy do druhé. Snížení dopadu na životní prostředí výrobku ve výrobní fázi může vést k většímu dopadu na životní prostředí v další řadě. Zjevné výhody z možností nakládání s odpady mohou být proto zrušeny, nejsou – li důkladně vyhodnoceny. Proto je velmi důležité, aby africké země vytvořili soubor vodicích linií, které jasně definují, jak se provádí LCA a jak se uplatňují koncepce životního cyklu do nakládání s odpady a měly by být v souladu s mezinárodními normami Životní cyklus myšlení a hodnocení mohou být použity pro podporu rozhodování v oblasti nakládání s odpady a určit nejlepší environmentální možnosti v Africe, jak je to v případě Evropy. To může pomoci tvůrcům politiky pochopit výhody a kompromisy, kterým musí čelit při rozhodování o strategii nakládání s odpady. Poskytuje kvantitativní informace, které klade potenciální ekologické výhody a nevýhody do perspektivy. Hodnocení životního cyklu nemůže nahradit rozhodovací proces, ale může vést veřejné orgány a podniky, pro lepší environmentálně šetrnější alternativy.

Poděkování Tato práce byla podpořena vědeckým výzkumným projektem Ministerstva životního prostředí České republiky v rámci grantu: SP/4i2/60/07 s názvem “Indikátory pro hodnocení a modelování interakcí mezi životním prostředím, ekonomikou a sociálními souvislostmi“.

Odkazy Asa Moberg, Göran Finnveden, J Johansson, P Lind. Life cycle assessment of energy from solid waste part 2: landfilling compared to other treatment methods in Journal of Cleaner Production (2005) B Resources - Conducting a Life Cycle Assessment (LCA), http://www.bcorporation.net Göran et al, Life cycle assessment of energy from solid waste? Part 1: general methodology and results Journal of Cleaner Production (2005) Volume: 13, Issue: 3, Publisher: Elsevier, Pages: 213229

241

http://ies.jrc.ec.europa.eu/our-activities/support-for-eu-policies/life-cycle-thinking-andassessment.html (accessed March 12 2012) Impact Assessment on the Thematic Strategy on the prevention and recycling of waste and the immediate implementing measures. Non-official document. DG Environment. Brussels ISO 14040: Environmental management - Life cycle assessment - Principles and framework. International Organisation for Standardisation, Geneva, Switzerland Pere et al, Using Life Cycle Thinking and Assessment for Industrial Waste Management Policy Making. http://upcommons.upc.edu/e-prints/bitstream/2117/6595/1/using_life_cycle.pdf The European Commission’s Joint Research Centre, ILCD Handbook http://lct.jrc.ec.europa.eu/pdfdirectory/ReqNo-JRC65850-LB-NA-24916-EN-N.pdf Vagt H., Jacob K., Zieschank R. (2007) D. 3 Position Paper. LCA for Sustainability Governance: Requirements. CALCAS (Co-ordination Action for innovation in Life-Cycle Analysis for Sustainability) project. www.calcasproject.net

242

Cesty prenosu a komercializácie výsledkov duševného vlastníctva z univerzít do priemyselnej praxe. Andrea Vadkertiová1 Abstrakt: V súčasnej dobe je spolupráca verejného a súkromného sektora v oblasti duševného vlastníctva na neuspokojivej úrovni. Interakcia medzi vedou a praxou je aj v dobe udržateľného rozvoja poznačená mnohými bariérami na strane univerzít i podnikov. Príspevok sa zaoberá možnosťami spolupráce uvedených subjektov s dôrazom na tvorbu, transfer, aplikáciu a komercializáciu univerzitných poznatkov. Popisuje možnosti zlepšenia transferu a komercializácie duševného vlastníctva, ako aj prínosy spolupráce univerzít a podnikov do budúcnosti. Klúčové slová: univerzita; transfer poznatkov; ochrana duševného vlastníctva; komercializácia. Klasifikácia JEL: I23, D83

1 Úvod V súčasnej dobe patrí k základným cieľom spoločnosti vzdelanosť. Tento jav je podmienený neustále sa meniacim prostredím, ktoré vyžaduje sústavné zdokonaľovanie, prehlbovanie a rozvíjanie vzdelanostnej úrovne každého človeka. Vzdelávanie a formovanie pracovných schopností sa preto stáva v modernej spoločnosti celoživotným procesom. Nová globalizovaná ekonomika pokladá znalostný kapitál za najcennejší kapitál podniku, ktorý v rozhodujúcej miere ovplyvňuje podnikovú úspešnosť. Rast kvality ľudských zdrojov akejkoľvek organizácie je podmienený cestou neustáleho rozširovania vedomostí, znalostí a zručností. Iba takýto komplexný a nepretržitý systém vzdelávania dokáže formovať intelektuálny kapitál, ktorý je základným zdrojom v rozvíjajúcej sa znalostnej spoločnosti. Na popredné priečky takejto spoločnosti sa v procese tvorby a distribúcie znalostí dostáva univerzita. Jej základnou prioritou je vyprodukovať znalosti, ktoré dokáže vhodnými metodickými postupmi posunúť ďalej. Lisabonská stratégia EÚ definovala okrem vzdelávacieho a vedecko-výskumného poslania aj tretie poslanie univerzitných pracovísk, ktorým je prenos poznatkov a spolupráca s praxou. Jeho základnou úlohou je uplatňovanie aplikovaných výstupov vedy, prenos nových poznatkov, zakladanie inovatívnych spoločností a priame pôsobenie na rozvoj regiónov. Toto poslanie univerzít je v modernej spoločnosti spoločenskou nutnosťou a jeho význam neustále vzrastá. V procese tvorby a 1

Ing. Andrea Vadkertiová, Univerzita sv. Cyrila a Metoda, Námestie J. Herdu 2, 917 00 Trnava, [email protected]

243

distribúcie znalostí nemôže univerzita figurovať izolovane, bez spolupráce s externým prostredím. K prehlbovaniu doterajších znalostí, ale aj tvorbe nových poznatkov potrebuje partnerské organizácie, ktorými sa najčastejšie stávajú iné domáce a zahraničné univerzity, ale aj ďalšie organizácie pôsobiace v súkromnom či verejnom sektore a osobitné miesto patrí partnerstvu univerzít s priemyselnými podnikmi.

2 Pojem duševné vlastníctvo a jeho právna ochrana Duševné vlastníctvo chápeme ako súhrn práv k autorským dielam a zahŕňa individuálne výsledky tvorivej činnosti. Aj keď sa tento pojem používa pomerne často, v našej legislatíve (tak v súkromnoprávnej, ako aj vo verejnoprávnej), nie je nikde presne vymedzený. Podľa názoru Vojčíka (Vojčík, 2011, str. 12) duševné vlastníctvo možno vymedziť ako inštitút súkromného práva, ktorý v medziach právneho poriadku poskytuje výlučné práva autorom, výkonným umelcom, výrobcom zvukových /zvukovo-obrazových/ záznamov, vysielateľom a pôvodcom alebo majiteľom zákonom definovaných alebo vymedzených predmetov priemyselno-právnej ochrany. Tento inštitút umožňuje teda chrániť predmety duševného vlastníctva, využívať a disponovať nimi nezávisle od oprávnení iných subjektov, pričom v oblasti priemyselných práv je proces prihlasovania a rozhodovania o ochrane predmetov priemyselného vlastníctva upravený aj normami verejného práva. Väčšina definícií vyzdvihuje právne aspekty pojmu duševné vlastníctvo. Svetová organizácia pre duševné vlastníctvo (WIPO, 200) umožňuje širší pohľad na uvedený pojem. Do pojmu duševné vlastníctvo zahŕňa práva k rôznym výsledkom duševnej činnosti, práva k vynálezom, priemyselným vzorom, ochranným známkam a ďalším predmetom priemyselného vlastníctva, ale aj práva na ochranu proti nekalej súťaži a ostatné práva, ktoré sa vzťahujú k výsledkom duševnej činnosti v oblasti priemyselnej, vedeckej, literárnej a umeleckej, ku know-how, zlepšovacím návrhom a vedeckým objavom. Možno zjednodušene konštatovať, že duševné vlastníctvo je všeobecne chápané ako spoločný termín pre tvorivé prejavy duševnej činnosti. Je to vlastníctvo nehmotného charakteru s rôznymi úrovňami výhradných práv, ktoré sa uplatňujú využívaním na trhu. Je analogicky možné tak, ako sa vymedzuje vlastníctvo k hmotným veciam, duševné vlastníctvo charakterizovať aj ako výlučné právo majiteľa (spolumajiteľov) zákonom definovaných alebo vymedzených predmetov v medziach zákona tieto chrániť, využívať a disponovať nimi nezávisle od oprávnení iných subjektov. Duševné vlastníctvo teda tvoria všetky nehmotné statky, ktoré spĺňajú nasledovné znaky: 1. sú spôsobilé byť predmetom súkromnoprávnych dispozícií ich majiteľov, 2. majú určitú, aspoň potenciálnu majetkovú hodnotu. Právna úprava pre oblasť duševného vlastníctva sa v podmienkach Slovenskej republiky (Vojčík, 2004, str. 21) delí na: 1. autorské právo, právo príbuzné autorskému právu (právo výkonných umelcov) a práva súvisiace s autorským právom (právo výrobcov zvukových a zvukovo-obrazových záznamov a právo vysielateľov). 2. práva priemyselného vlastníctva, ktoré sa ďalej členia na:

244

4.1

4.2 4.3

priemyselné práva na výsledky tvorivej duševnej činnosti: patentové právo (právo vynálezov), právo priemyselných dizajnov, právo úžitkových vzorov, právo topografií polovodičových výrobkov, právo nových odrôd rastlín a nových plemien zvierat. priemyselné práva na označenia: známkové právo (právo ochranných známok), právo označení pôvodu výrobkov a zem označení výrobkov, právo obchodných mien. práva obdobné priemyselným právam: zlepšovateľské právo (právo zlepšovacích návrhov), právo nových spôsobov prevencie, diagnostiky a liečenia ľudí a zvierat a ochrany rastlín proti škodcom a chorobám, právo know-how, právo loga, právo doménových mien, právo na ochranu názvu a dobrej povesti.

V tejto súvislosti treba ešte podotknúť, že s právami duševného vlastníctva súvisí právo obchodného tajomstva, právo nekalej súťaže a mediálne právo. Autorské právo by vo svojej podstate nikdy nemalo brániť ďalšiemu rozvoju tvorivosti, práve naopak, malo by ju podporovať a podnecovať k ďalšej tvorivej duševnej činnosti. Svetová asociácia autorských práv a duševného vlastníctva uzatvorila so všetkými členskými štátmi medzinárodnú zmluvu, kde sa rozumie pod autorstvom presne definované právo na výsledok vedeckovýskumných diel, vývojových inovácií, umeleckých diel, aktivít reprodukčných umelcov, ako aj práv na produkciu elektronických zvukových a obrazových záznamov vrátane práv na televízne a rozhlasové relácie. V dnešnej digitálnej spoločnosti je autorom temer každý z nás. Tomu pomáha najmä rozšírenie sociálnych sietí, online komunikácia, blogovanie, masové zdieľanie hudby, videí, obrázkov a iných autorských predmetov ochrany. Je nereálne dúfať, že sa dá úplne technicky zabezpečiť autorská ochrana používania týchto predmetov duševného vlastníctva. Navyše, zvyčajne to ani nie je v súlade s cieľmi jednotlivých autorov. Tí sledujú skôr verejné šírenie diel, ako prísne zabezpečenie používania viazané na výhradný súhlas autora.

3 Univerzita ako tvorca duševného vlastníctva Na základe predchádzajúcich vymedzení môžeme užšie definovať duševné vlastníctvo na univerzitách ako tvorivé prejavy vedeckej a pedagogickej činnosti vysokoškolských zamestnancov a študentov väčšinou vyjadrené na materiálnom substráte, ktoré je spôsobilé byť predmetom spoločenských vzťahov. Duševné vlastníctvo univerzity v akejkoľvek podobe by malo mať inovatívny charakter s možnosťou jeho využitia a komercializácie v praxi. V prostredí našich univerzít za hlavný výsledok duševného vlastníctva môžeme považovať určitý systém poznatkov, znalostí a zručností, ktoré sú rôznorodé a úzko súvisia s druhom a činnosťou daného univerzitného pracoviska. Tieto nové poznatky vznikajú dvomi základnými spôsobmi (Čaplánová, 1999, str. 42): -

v pedagogickom procese formovaním ľudského kapitálu študentov, vo výskume, ktorý je zhmotnený vo forme článkov v odborných časopisoch, kníh a výskumných štúdií odborných zamestnancov univerzít.

V akademickej oblasti k tvorbe diel duševného vlastníctva dochádza pravidelne a jeho tvorcami sú študenti, pedagógovia či vedecko-výskumní pracovníci, prípadne samotná vzdelávacia inštitúcia. Vedecká a umelecká tvorba študentov je veľmi rôznorodá, v závislosti od študijného odboru. Umelecké autorské diela (obrazy, sochy, fotografické diela, filmové diela, divadelné diela atď.) vznikajú najmä na umeleckých školách, vedecké autorské diela najmä na univerzitách s primárne humanitným zameraním (napr. záverečné práce, seminárne práce). Študenti technických smerov sa podieľajú tiež na vytváraní počítačových programov, kartografických diel a podobne. Je zrejmé, že 245

naše univerzity pokrývajú sú všetky druhy autorských diel, ako aj iné predmety, na ktoré sa upínajú práva súvisiace s autorským právom (napr. práva výkonných umelcov, práva výrobcov zvukových a zvukovo-obrazových záznamov a pod.) alebo právami priemyselného vlastníctva. Nemenej významnú súčasť tvorivej činnosti na akademickej pôde predstavuje činnosť pedagógov, vedecko-výskumných pracovníkov a umeleckých pracovníkov, ktorí sa tiež zúčastňujú vzdelávacej činnosti univerzity. Na zreteli máme najmä výsledky tvorivej duševnej činnosti potrebné na získanie vedecko-akademickej hodnosti, umelecko-akademickej hodnosti, ako aj vedecko-pedagogických a umelecko-pedagogických titulov „docent“ a „profesor“. Osobitne treba menovať prednáškovú činnosť, tvorbu študijných materiálov či vytváranie iných autorských diel, na ktoré sa prípadne môže vzťahovať právny režim zamestnaneckého diela. Aj samotná univerzita môže vykonávať autorské práva, aj keď nie ako pôvodný, ale len ako odvodený subjekt. K tvorivej činnosti dochádza najmä pri činnosti špecializovaných výskumných a vývojových pracovísk a špecializovaných umeleckých pracovísk jednotlivých univerzít. Podľa našich doterajších prieskumov sme dospeli k záveru, že najviac sa pojem duševné vlastníctvo skloňuje v súvislosti so záverečnými prácami študentov, tvorbou učebných materiálov a publikačnou činnosťou pedagogických a vedecko-výskumných pracovníkov univerzít. Tieto závery potvrdzuje aj prieskum (Babiaková, 2010, str. 20), ktorý bol uskutočnený v rokoch 2009-2010 Univerzitou Mateja Bela na vzorke 85 respondentov s názvom „Analýza súčasného stavu využívania výsledkov duševného vlastníctva na vysokých školách na Slovensku a vo vybraných krajinách EÚ“ Prieskumu sa zúčastnili okrem slovenských univerzít aj univerzity z Českej republiky, Poľska, Maďarska, Litvy, Lotyšska a Nemecka. Cieľom bolo zhodnotiť využívanie výsledkov duševného vlastníctva, analyzoval sa súčasný stav riešenej problematiky a porovnávali zistené údaje. Zistilo sa, že na Slovensku sa otázkami duševného vlastníctva zaoberá 70% opýtaných fakúlt, čo je v porovnaní so zahraničím menej. Vo vybraných krajinách EÚ sa tejto problematike venuje v priemere 81% fakúlt. Ďalšou analýzou bolo zistené, že takmer všetci respondenti považujú za výsledky duševného vlastníctva všetky druhy publikácií, väčšina z nich považuje za takéto výsledky výstupy riešení výskumných a vzdelávacích projektov, výsledky dizertačných prác, prezentácie na konferenciách, publikovanie a prednáškovú činnosť. Približne polovica respondentov identifikovala ako výsledky duševného vlastníctva ich fakúlt prezentácie na workshopoch, expertíznu a posudzovateľskú činnosť a podklady pre tvorbu študijných programov. Z uvedeného je zrejmé, že prepojenie práv duševného vlastníctva a distribúcia poznatkov z univerzít do praxe sú nevyhnutné a veľmi úzke oblasti spolupráce. Oblasť vzdelávania je rodiskom inovácií a tvorba spolu s ochranou duševného vlastníctva by mala zohrávať významnú rolu pri skvalitňovaní a transfere poznatkov.

4 Univerzita ako distribútor duševného vlastníctva V modernej spoločnosti je základnou prioritou univerzity vyprodukovať znalosti, ktoré dokáže vhodnými metodickými postupmi posunúť študentom a ďalším subjektom vrátane podnikovej sféry. Uvedené subjekty by mali tvoriť prvoradý výstup univerzít, ktorý bude schopný poznávať problémy praxe a na základe nadobudnutých poznatkov tieto problémy riešiť. Na základe toho možno konštatovať, že univerzity považujeme za jeden z najdôležitejších aktérov znalostnej spoločnosti. (Výrostová - Výrost, 2009, str. 59). Transfer poznatkov chápeme ako proces prenosu vedomostí, 246

nápadov a riešení zo subjektu, ktorý je zdrojom poznatkov na potenciálneho užívateľa týchto znalostí. Na jednej strane vstupujú do systému zadávatelia projektov (napr. podniky), ktorí hľadajú riešenie svojho problému. Na druhej strane vstupujú do systému potenciálni riešitelia (napr. univerzity), ktorí chcú uplatniť svoj talent, vedomosti, kreativitu a majú na riešenie dostatočné materiálno-technické aj ľudské zdroje. Prítomnosť univerzít v určitom regióne môže podporovať rozvoj regiónu, prostredníctvom vytvárania a transferu poznatkov a znalostí, tvorby ľudského kapitálu, transferu existujúceho knowhow, technologických inovácií, kapitálových investícií a produkcie znalostnej infraštruktúry sa môže rozvíjať región a celá spoločnosť. Produktom univerzít sú vzdelaní absolventi a výsledky výskumu. Tieto produkty samé o sebe však ešte nie sú zárukou hospodárskeho rastu krajiny, ba ani regiónu. Podľa štúdie OECD (OECD, 2007, str. 11) najlepšie regióny sú tie, ktoré vytvárajú priestor pre transfer poznatkov na základe prepojení lokálnych aktérov, kde inovatívne podniky majú ľahší prístup k akademickým znalostiam a vedia ich využívať ako konkurenčnú výhodu. Vzájomná komunikácia podnikov a univerzít je daná dopytom podnikov po poznatkoch a ponukou poznatkov zo strany univerzít. Nie vždy sa však darí distribúcii poznatkov z univerzitného prostredia do podnikovej sféry. Výrazným problémom súčasnosti je nedostatočná previazanosť činnosti univerzít s potrebami praxe ale aj previazanosť vysokoškolských inštitúcií navzájom. Podľa viacerých autorov univerzity a podnikateľský sektor málo spolupracujú. Vo vyspelých štátoch je bežné, že spolumajiteľom napríklad patentu je univerzita a podnikateľský subjekt, ale u nás na Slovensku je to skôr výnimka ( Šípoš, 2011, str. 10). Za podstatnú príčinu spomínaného javu možno považovať aj absenciu podnikateľského manažmentu univerzít, v ktorom také princípy ako marketing alebo projektové riadenie sú často iba teoretickým pojmom. Manažérske praktiky väčšiny univerzít nezodpovedajú dobe zrýchľujúcich sa procesov, zákazníckej orientácii a globálnej konkurenčnej spoločnosti. Otázka transferu poznatkov však stále viac naberá na dôležitosti. Naše univerzity majú vedecký potenciál a venujú značnú pozornosť aj nemalé finančné prostriedky výskumným aktivitám, avšak ich distribúcia do praxe je na neuspokojivej úrovni. Na odstránenie tejto disproporcie v súčasnosti vznikajú kancelárie a centrá pre transfer poznatkov a technológií, informačné portály a rôzne ambiciózne projekty. Ich spoločným cieľom je popularizovať výsledky výskumu a informovať potenciálnych záujemcov o spoluprácu s výsledkami výskumu a vývoja danej univerzity, prípadne dohodnúť zmluvné podmienky takejto spolupráce. Autori už spomínaného výskumu z UMB (Babiaková, 2010, str. 24) zistili, že najviac respondentov využíva výsledky duševného vlastníctva v publikačnej činnosti, vo vedeckom výskume, vo vyučovacom procese a vo vydavateľskej činnosti. Menej ako polovica využíva svoje výsledky pri rozvoji fakulty, pri podnikateľskej činnosti, pri organizácii práce na fakulte alebo iným spôsobom. Len menej ako polovica všetkých respondentov uviedla, že ich fakulta komercializuje výsledky duševného vlastníctva. Kým 56% všetkých skúmaných škôl nekomercializuje duševné vlastníctvo, zvyšných 44% áno. Na Slovensku uviedla komercializáciu poznatkov polovica respondentov. Až 72% respondentov pritom uviedlo, že komercializácia nie je významným finančným zdrojom príjmov ich fakulty. Na základe komparácie zistených údajov môžeme konštatovať, že na Slovensku komercializuje duševné vlastníctvo viac vysokých škôl ako v skúmaných krajinách EÚ. Kým v SR je to 50% škôl, celkovo v ostatných krajinách EÚ 42,1%. Na druhej strane viac zahraničných ako slovenských respondentov považuje komercializáciu duševného vlastníctva za významný zdroj financovania činnosti ich fakúlt.

247

Na základe skúseností zo zahraničia možno odporúčať univerzitám v oblasti distribúcie poznatkov nasledovný postup: 1. Identifikovať všetky výstupy výskumu, ktoré môžu byť predmetom ochrany práv duševného vlastníctva. Na túto činnosť sú väčšinou potrební externí pracovníci, nakoľko naše univerzity nedisponujú zvyčajne potrebným personálom. 2. Jednotlivé výsledky duševného vlastníctva vhodným spôsobom autorsky chrániť, napr. patentovaním. 3. Zabezpečiť marketing a popularizáciu daných poznatkov na vhodných miestach v závislosti od charakteru duševného vlastníctva – portály, databázy, konferencie, sympóziá, výstavy, osobné stretnutia za účelom prezentácie duševného vlastníctva a pod. 4. Rokovať o konkrétnych zmluvných podmienkach s jednotlivými záujemcami o výsledky duševného vlastníctva na základe obojstranne výhodnej spolupráce. Potreba zverejňovať a sprístupňovať výsledky výskumu a vývoja sa často považuje za nezlučiteľnú s požiadavkami priemyslu na ochranu informácií prostredníctvom utajenia alebo práv duševného vlastníctva. V praxi sa však ukazuje, že rozširovanie nových poznatkov a ich ochrana môžu byť zlučiteľné, pokiaľ sú otázky duševného vlastníctva chápané a spravované profesionálne. Vzájomné pôsobenie pri týchto činnostiach môžu uľahčiť napr. Lambertove dohody. Jedná sa o päť britských modelových dohôd o spolupráci v oblasti výskumu určených vysokým školám a firmám, ktoré sa chcú spoločne podieľať na výskumných projektoch.

Tabuľka 7 Pomôcka pri uzatváraní zmlúv – Lambertove dohody Lambertove dohody

Zmluvné podmienky

Dohoda č.1

Sponzor má nevýlučné práva na používanie výsledkov výskumu v špecifickej oblasti.

Dohoda č.2

Sponzor môže uzatvárať ďalšiu licenciu s inou univerzitou

Dohoda č.3

Sponzor môže vyjednávať o postúpení výsledkov výskumu inej univerzite

Dohoda č.4

Univerzita má právo využívať výsledky výskumu na nekomerčné účely

Dohoda č.5

Majiteľ priemyselných práv

univerzita

sponzor

Zmluva o výskume: univerzita nezverejní výsledky výskumu bez súhlasu sponzora

Zdroj: Michalovský, M. Pomôcka pre univerzity a súkromný sektor – Lambertove dohody. Časopis Duševné vlastníctvo č.3/2011, str. 57. ISSN 1335-2881

Uvedené vzorové dohody neboli primárne vytvorené s cieľom maximalizovať komerčnú návratnosť, ale skôr podporovať spoluprácu univerzít a priemyslu. Predstavujú východiskové body,

248

ktorými je možné ušetriť čas i peniaze vynaložené na vyjednávanie a môžu byť našim univerzitám nápomocné.

5 Záver Dôležitou súčasťou modernej spoločnosti je vytváranie a rozvíjanie priaznivých podmienok pre proces uplatňovania nových poznatkov v praxi, pretože ich aplikácia môže priniesť nemalé úspory. Medzi základné nástroje podpory inovačného procesu patrí koordinácia prepojenia akademickej a podnikateľskej sféry. V priebehu takejto spolupráce sa uskutočňuje výskum, ktorého výsledkom sú aj poznatky podliehajúce ochrane duševného vlastníctva. Vedecká a umelecká tvorivá činnosť v univerzitnom prostredí je nevyhnutne spätá s ochranou duševného vlastníctva a je preto veľmi dôležité, aby naše univerzity prijali problematiku ochrany duševného vlastníctva ako nevyhnutnú súčasť ich fungovania. Mnohé výskumy aj samotná prax poukazujú na fakt, že komercializácia duševného vlastníctva môže pomôcť rozvoju nielen univerzitnému, ale aj celospoločenskému. Je to investícia, ktorá sa každej vysokoškolskej vzdelávacej a výskumnej inštitúcii mnohonásobne vráti či už v podobe spoločenskej akceptácie, aj z pohľadu finančnej návratnosti.

Odkazy Babiaková, B. 2010. Využívanie výsledkov duševného vlastníctva na vysokých školách. Hodnota duševnej práce pre organizáciu a spoločnosť. Zborník vedeckých prác. Vydané: UPJŠ Košice, str.19 28. ISBN 978-80-7097-847-4. 2010 Čaplánová, A. 1999. Ekonómia vzdelávania a tvorba ľudských zdrojov. Vydané: Edícia Ekonómia, Bratislava. ISBN 80-88715-22-9. 1999 Čepelová, A. 2009. Ľudské zdroje, vzdelávanie a výkonnosť organizácie verejnej správy. Časopis: Verejná správa a spoločnosť. Vydané: UPJŠ Košice, ročník X, č.1/2009. str. 24 -31. ISSN 1335-7182 Michalovský, M. 2011 Pomôcka pre univerzity a súkromný sektor – Lambertove dohody. Časopis: Duševné vlastníctvo č.3/2011. Vydané: ÚPV SR Banská Bystrica. ISSN 1335-2881. str. 57 Nováková, R. 2005. Manažment duševného vlastníctva vo výskumných organizáciách dotovaných z verejných prostriedkov. Management of intellectual property in state-aided research organisation. Zborník príspevkov: Jakost 2005 = Quality 2005. Vydané: ÚPV SR Banská Bystrica. Ostrava. str. 18-22. ISBN 80-02-01720-3. 2005 OECD. 2007 Universities could play a greater role in regional development, says OECD [online] [cit. 2012-02-26]. Dostupné z: http://www.oecd.org/document/25/0,3343,en _2649_37455_ 39329177 _1_1_1_1,00.html Šípoš, J. 2011. Deň duševného vlastníctva. Časopis: Duševné vlastníctvo č.2/2011. Vydané: ÚPV SR Banská Bystrica. ISSN 1335-2881. str. 6 – 10 ÚPV SR. 2005. Duševné vlastníctvo – Prostriedok rozvoja malého a stredného podnikania. Vydané: ÚPV SR Banská Bystrica. ISBN 80-88994-42-X. 2005

249

Vadkertiová, A. 2010. Bariéry a možnosti transferu poznatkov medzi univerzitami a podnikovou sférou. Nové trendy v marketingu. Zborník z konferencie. Vydané: FMK UCM Trnava, str. 319-324. ISBN 978-80-8105-209-5. 2010 Vojčík, P. 2004. Základy práva duševného vlastníctva. Vydané: TypoPress Košice. ISBN 80-89089-22-4. 2004 Vojčík, P. 2011. Zverejňovanie záverečných a kvalifikačných prác na internete. Časopis: Duševné vlastníctvo č.2/2011. Vydané: ÚPV SR Banská Bystrica. ISSN 1335-2881. str. 11 - 14 Výrostová, E. - Výrost, T. 2009. Možnosti merania vplyvu univerzity na regionálnu ekonomiku. Teória a prax verejnej správy. Zborník príspevkov. Vydané: UPJŠ Košice. ISBN 978-80-7097-736-1, ISBN 9788070977361. str. 57 - 63 WIPO. 2005. Duševné vlastníctvo – prostriedok rozvoja malého a stredného podnikania. Vydané: ÚPV SR Banská Bystrica – 2. doplnený preklad WIPO. Originál: Intellectual property as a Resource for Quality Development – General orientation and most Important websites for Small and Medium Enterprises (SMEs), WIPO. Ženeva. 2001 Zákon č. 618 /2003 Z. z. o autorskom práve a právach súvisiacich s autorským právom (autorský zákon)vznení neskorších predpisov.

250

Environmentální účetnictví v České republice Eva Kožoušková 1 Miloslava Veselá 2 Abstrakt. Evropský parlament a Rada již v roce 2007 zdůraznily v rámci statistického programu Společenství na období 2008 až 2012 potřebu vysoce kvalitních statistik a účtů v oblasti životního prostředí. Eurostat připravil ve spolupráci s členskými státy návrh nařízení o environmentálním účetnictví, které bylo v červnu 2011 schváleno v Radě EU a v Parlamentu. V současnosti toto nařízení obsahuje 3 základní moduly – modul emisí do ovzduší, modul materiálových toků a modul environmentálních daní. Rozšíření o další moduly je plánováno na rok 2013. Klíčová slova: životní prostředí; environmentální účetnictví. Klasifikace JEL: Q560

1 Úvod Ekonomický rozvoj společnosti úzce souvisí s dopady do životního prostředí a je zároveň životním prostředím limitován, a to především omezenými přírodními zdroji. Environmentální účty se snaží tyto dopady a omezení kvantifikovat ve vazbě na národní ekonomické účty a tím dokumentovat hlediska udržitelného rozvoje.

2

Systém integrovaného účetnictví

environmentálního

a

ekonomického

Environmentální účty propojují statistiku životního prostředí se statistikou ekonomickou, kdy se environmentální účty podřizují pravidlům o národním účetnictví. Základní rámec pro tvorbu i užití těchto účtů tvoří Systém integrovaného environmentálního a ekonomického účetnictví (SEEA), který je vnímán jako satelitní systém k systému národních účtů – SNA. Systém již v 90. letech 20. století vytvořily OSN, Evropská komise, Mezinárodní měnový fond, Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj a Světová banka. SEEA obsahuje harmonizované přístupy, postupy a definice, které mají poskytovat základ pro vývoj standardů. Obsahuje též praktické rady, jak environmentální účty vytvářet a jak je analyzovat. Tento systém prochází v průběhu své existence revizemi, kdy poslední z

1 RNDr. Eva Kožoušková, Český statistický úřad, Oddělení statistiky životního prostředí, [email protected] 2 Ing. Miloslava Veselá, Český statistický úřad, Oddělení statistiky životního prostředí, [email protected] 251

nich byla dokončena v loňském roce a statistická komise OSN ji schválila na svém zasedání ve dnech 28. 2. – 2. 3. 2012 jako mezinárodní statistický standard.

3 Legislativa Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1578/2007/ES ze dne 11. prosince 2007 o statistickém programu Společenství na období 2008 až 2012 jasně poukázalo na potřebu vysoce kvalitních statistik a účtů v oblasti životního prostředí. Mezi hlavními iniciativami pro období 2008 až 2012 bylo dále uvedeno, že by měly být případně vypracovány právní základy pro základní oblasti sběru environmentálních údajů, které nejsou v současnosti upraveny žádným právním aktem. Následně započal proces tvorby návrhu nařízení o environmentálních ekonomických účtech. Protože jednotlivé účty byly v různém stadiu vývoje, byl přijat návrh o modulární struktuře a jako první 3 moduly byly navrženy modul emisí do ovzduší, modul materiálových toků a modul environmentálních daní. Legislativní proces byl úspěšně završen 6. července 2011. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 691/2011 o evropských environmentálních hospodářských účtech vstoupilo v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 22. července 2011. První zpravodajská povinnost nastane pro členské státy v posledním čtvrtletí roku 2013 a bude se jednat o časové řady s daty od roku 2008 do 2011. V současnosti však již probíhá proces, jehož výsledkem by mělo být začlenění dalších tří modulů do výše zmíněného nařízení, a to modul environmentálního zboží a služeb, účet výdajů na ochranu životního prostředí a účet energií. Završení tohoto procesu je očekáváno v průběhu roku 2013. Zároveň probíhá vývoj dalších environmentálních účtů, např. účet vody.

3 ČSÚ a environmentální účetnictví Český statistický úřad se problematikou environmentálního účetnictví zabývá již více než 10 let a poprvé se pokusil sestavit vybrané environmentální účty v rámci projektu MB PHARE 2003. Jednalo se o účet emisí, na kterém se velmi úzce spolupracovalo s Českým hydrometeorologickým ústavem a o účet materiálových toků, který vznikal za metodické podpory Centra pro otázky životního prostředí UK. V rámci statistického programu Společenství jsou v oblasti environmentálního účetnictví každoročně podporovány pilotní studie členských států. V letech 2009 až 2010 ČSÚ v rámci tohoto programu sestavil účet environmentálních daní a v roce 2010 ve spolupráci s Univerzitou JEP v Ústí nad Labem účet environmentálního zboží a služeb.

4 Závěr Satelitní účty umožňují pružně a bez přetěžování nebo narušení ústředního systému rozšířit analytické kapacity národních účtů na vybrané oblasti společenského zájmu, jako jsou tlaky na životní prostředí vyplývající z lidské činnosti. Spolehlivé a srovnatelné informace o stavu životního prostředí a o klíčových trendech, vlivech a faktorech environmentálních změn jsou zásadní pro tvorbu efektivní politiky a její provádění. Proto je velmi důležité, aby okamžitě po dosažení plné funkčnosti systému byly evropské environmentální hospodářské účty aktivně a přesně využívány ve všech členských státech a při tvorbě všech příslušných politik Unie a představovaly základ pro posuzování dopadů, akční plány, legislativní návrhy a další důležité výsledky politického rozhodování.

252

Národný akčný plán pre zelené verejné obstarávanie v SR na roky 2011 – 2015 Soňa Záhoranová1 Abstrakt. Slovenská republika pokračuje v realizácii zeleného verejného obstarávania v rámci Národného akčného plánu pre zelené verejné obstarávanie v SR na roky 2011 – 2015 (ďalej NAP GPP II) s cieľom zvýšiť úroveň uplatňovania zeleného verejného obstarávania u ústredných orgánov štátnej správy a im podriadených organizácií na 65% všetkých zákaziek a u samosprávnych krajov a miest na 50%. Základným nástrojom pre realizáciu tohto cieľa bude najmä vzdelávanie obstarávateľov a verejných obstarávateľov, keďže základné štruktúry boli položené v rámci realizácie NAP GPP I v rokoch 2007 – 2010. Realizácia NAP GPP II zároveň prispeje k rozvoju všetkých ostatných dobrovoľných nástrojov environmentálnej politiky ako aj k rozšíreniu zeleného úradovania v SR. Kľúčové slová: zelené verejné obstarávanie; trhovo orientované nástroje environmentálnej politiky; obstarávateľ; verejný obstarávateľ; zelená zákazka Európska komisia si v hlavnej iniciatíve Stratégie Európa 2020 „Európa efektívne využívajúca zdroje“ stanovila zámer „zlepšenie rámca na využívanie trhovo orientovaných nástrojov (napr. obchodovanie s emisiami, úprava zdaňovania energie, rámec pre štátnu pomoc, podpora širšieho využívania ekologického verejného obstarávania)“. Na vnútroštátnej úrovni majú členské štáty niekoľko povinností; jednou z nich je povinnosť „využívať reguláciu, normy energetickej hospodárnosti budov a trhovo orientované nástroje ako sú zdaňovanie, dotácie a verejné obstarávanie, na zníženie energetickej spotreby a využívania zdrojov, ako aj využívať štrukturálne fondy na investovanie do efektívneho využívania energie vo verejných budovách a do efektívnejšieho recyklovania.“ Preto je využívanie zeleného verejného obstarávania jedným z dôležitých faktorov pri napĺňaní cieľov stratégie Európa 2020 na národnej úrovni. Ministerstvo životného prostredia Slovenskej republiky pripravilo a vláda Slovenskej republiky svojím uznesením č. 22 dňa 18. januára 2012 schválila Národný akčný plán pre zelené verejné obstarávanie v SR na roky 2011 až 2015“ (ďalej NAP GPP II), ktorý vychádza z požiadaviek Európskej komisie a zhodnotenia úrovne uplatňovania GPP v SR v rámci plnenia Národného akčného plánu pre

1

: Ing. Soňa Záhoranová, Ministerstvo životného prostredia SR, odbor environmentálnej politiky, Tel: +421 2

5956 2365, E-mail: [email protected] 253

zelené verejné obstarávanie na roky 2007 – 2010 (NAP GPP I). Vývoj GPP v SR sme hodnotili na základe 2 základných indikátorov, spoločných pre všetky členské krajiny:  indikátor 1: % GPP z celkového verejného obstarávania vo väzbe na počet zákaziek (uzatvorených zmlúv a objednávok),  indikátor 2: % GPP z celkového verejného obstarávania vo väzbe na hodnotu uskutočnených zákaziek (uzatvorených zmlúv a objednávok s DPH). Strategickým cieľom NAP GPP II je „zvýšiť úroveň uplatňovania zeleného verejného obstarávania v Slovenskej republike v pôsobnosti ústredných orgánov štátnej správy na 65% a v pôsobnosti samosprávnych krajov a miest na 50% do roku 2015“. Pre naplnenie tohto ambiciózneho cieľa bol vytvorený základ pri plnení NAP GPP I tým, že sa uskutočnili viaceré aktivity, podmieňujúce jeho realizáciu: 

vytvorenie medzirezortnej pracovnej skupiny pre zelené verejné obstarávanie (ďalej GPP) ako poradného orgánu ministra životného prostredia,



realizácia pilotného projektu GPP na regionálnej úrovni,



vydanie metodickej príručky ku GPP,



uskutočňovanie vzdelávania verejných obstarávateľov, obstarávateľov a dodávateľov,



vytvorenie komunikačného a informačného portálu k problematike GPP v rámci Enviroportálu na webovej stránke Slovenskej agentúry životného prostredia (ďalej SAŽP).

V rámci realizácie NAP GPP II budeme v týchto aktivitách pokračovať, pričom sa jednotlivé súčasti procesu budeme snažiť zdokonaľovať. Keďže z výsledkov trojročného plnenia NAP GPP I vyplynulo, že základným problémom v oblasti GPP je najmä nízka informovanosť obstarávateľov, verejných obstarávateľov a dodávateľov, sústredia sa MŽP SR a SAŽP pri realizácii NAP GPP II najmä na oblasť vzdelávania, a to jednak cyklom prednášok, organizovaných v jednotlivých regiónoch, ale aj organizáciou odborných seminárov a konferencií k problematike GPP a ostatných trhovo orientovaných nástrojov environmentálnej politiky (environmentálne označovanie produktov, environmentálne manažérstvo, environmentálne technológie). Veľkým prínosom a zároveň dôležitou pomocou pre obstarávateľov a verejných obstarávateľov, ktorá výrazne zjednoduší zadávanie verejných zákaziek s uplatnením environmentálnych charakteristík, bude vzorová zadávacia dokumentácia pre 3 – 5 najčastejšie obstarávaných skupín produktov, ktorú plánujeme zverejniť na stránke SAŽP a MŽP SR v priebehu roku 2013. K naplneniu strategického cieľa bude viesť realizácia prioritných úloh na národnej úrovni i na úrovni spolupráce s Európskou komisiou (ďalej EK) : 



Budovať povedomie verejných obstarávateľov a obstarávateľov o problematike GPP - najmä cestou vzdelávania obstarávateľov a verejných obstarávateľov, aktualizácie metodickej príručky, zverejňovania informácií na webe; Posilnenie uplatňovania environmentálnych charakteristík vo verejných zákazkách – najmä prostredníctvom help-desku GPP, vydania vzorovej dokumentácie pre 3-5 najčastejšie obstarávaných produktov; 254



Hodnotenie úrovne uplatňovania GPP v SR vo väzbe na požiadavky Európskej komisie – poskytovanie informácií EK, spolupráca s pracovnou skupinou EK pre GPP a ostatnými členskými krajina v tejto oblasti ;

Monitorovanie úrovne uplatňovania GPP v SR sa bude realizovať raz ročne formou dotazníkového prieskumu. Výsledky sa budú predkladať na rokovanie vlády SR ako informatívny materiál „Správa o implementácii NAP GPP II za príslušný kalendárny rok“. V rámci dotazníkového prieskumu sa budú sledovať tieto indikátory:  počet oslovených subjektov,  počet subjektov, zapojených do prieskumu,  percentuálny podiel subjektov, zapojených do prieskumu,  celkový počet realizovaných zákaziek,  celková hodnota realizovaných zákaziek (v €),  celkový počet realizovaných zelených zákaziek,  celková hodnota realizovaných zelených zákaziek (v €),  priemerná úroveň uplatňovania GPP v SR na základe 2 indikátorov: indikátor 1: % GPP z celkového verejného obstarávania vo väzbe na počet zákaziek (uzatvorených zmlúv a objednávok), indikátor 2: % GPP z celkového verejného obstarávania vo väzbe na hodnotu uskutočnených zákaziek (uzatvorených zmlúv a objednávok s DPH).  použité environmentálne charakteristiky vo väzbe na počet realizovaných zelených zákaziek,  použité environmentálne charakteristiky vo väzbe na hodnotu realizovaných zelených zákaziek,  využitie kritérií environmentálnych značiek (environmentálna značka EÚ, Environmentálne vhodný produkt, iné národné značky), využívanie energetického štítkovania, požiadavky na environmentálne manažérstvo vo väzbe na počet a hodnotu zákaziek,  počet realizovaných zelených zákaziek na tovary, služby a stavebné práce,  počet realizovaných zelených zákaziek podľa finančného limitu,  počet realizovaných zelených zákaziek podľa spôsobu zadania environmentálnej charakteristiky v procese verejného obstarávania,  percentuálny podiel zelených zákaziek zo zákaziek uskutočnených pre 10 prioritných skupín produktov vytýčených EK. V prípade, že Európska komisia zavedie jednotný dotazník pre všetky členské krajiny, Slovenská republika bude sledovať úroveň GPP v intenciách tohto dotazníka.

255

Záverom možno konštatovať, že dosiahnutie trvalo udržateľného rozvoja na všetkých úrovniach verejnej správy nie je možné bez začlenenia environmentálnych aspektov do všetkých ostatných politík a riadneho vykonávania politiky životného prostredia. K tomu môže dôjsť vďaka výraznejšiemu uplatňovania trhových nástrojov environmentálnej politiky a informačnej činnosti, zameranej na všeobecnú verejnosť, aby sme podporili nevyhnutné zmeny v jej správaní sa. Verejné obstarávanie tvorí významnú časť výdavkov verejnej správy EÚ. Ich náklady neustále rastú a v súčasnosti predstavujú približne 2 bilióny € ročne, čo zodpovedá 17 % hrubého domáceho produktu EÚ. Hoci je GPP dobrovoľný nástroj environmentálnej politiky, zohráva kľúčovú úlohu v snahe EÚ o zdrojovo efektívnejšiu ekonomiku. Pomocou podpory a využívania GPP môžu orgány verejnej moci poskytovať priemyslu podnety na vývoj environmentálne vhodných technológií a produktov. V niektorých sektoroch majú verejní obstarávatelia veľký podiel na trhu (napr. verejná doprava a stavebníctvo, zdravotníctvo a školstvo), preto ich rozhodnutie má významný vplyv. Využitím ich kúpnej sily na výber environmentálne vhodných výrobkov, služieb a stavebných prác, je možné významne prispieť k trvalo udržateľnej výrobe a spotrebe. Aj keď sa podarilo naplniť cieľ NAP GPP I – dosiahnuť 50%-nú úroveň GPP v SR do roku 2010 v indikátore 2, nemôžeme sa s týmto stavom uspokojiť, ale musíme sa snažiť zapájať čoraz širší okruh obstarávateľov a verejných obstarávateľov do uplatňovania environmentálnych požiadaviek v procese verejného obstarávania. Jednou z ciest, ako túto náročnú úlohu zrealizovať, je permanentný proces vzdelávania verejných obstarávateľov a obstarávateľov, a to na úrovni ústredných orgánov štátnej správy a im podriadených organizácií, ale najmä miest v Slovenskej republike, ktorý bude ťažiskovou činnosťou pri realizácii NAP GPP v rokoch 2011 až 2015 a ktorý iste prispeje k naplneniu náročného cieľa, stanoveného pre ÚOŠS (65%-ný podiel zelených zákaziek na verejnom obstarávaní) a samosprávne kraje a mestá (50%-ný podiel zelených zákaziek na verejnom obstarávaní) do roku 2015.

Vieme, že jednou z prekážok zeleného verejného obstarávania je nedostatok finančných prostriedkov u obstarávateľov a verejných obstarávateľov. Aj z uvedeného finančného dôvodu sa zameriame na užšiu spoluprácu s obstarávateľmi a verejnými obstarávateľmi v jednotlivých regiónoch a vzdelávacie aktivity pre obstarávateľov a verejných obstarávateľov na ústredných orgánoch štátnej správy a im podriadených organizáciách ako aj na úrovni samosprávnych krajov, im podriadených organizácií a miest SR budeme organizovať na regionálnej úrovni. Veríme, že výsledkom týchto aktivít bude zlepšenie environmentálneho správania sa verejného sektora, zvýšenie úrovne uplatňovania GPP a vytvorenie podmienok, aby sa táto úroveň do roku 2015 ešte viac priblížila priemernej úrovni GPP, ktorú v súčasnosti dosahujú členské štáty s najlepšími výsledkami.

256