Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra environmentálních studií
Environmentální aspekty životního způsobu českých singles (disertační práce)
Autor: Mgr. Lukáš Kala Školitelka: prof. RNDr. Hana Librová, CSc.
Brno 2014
Prohlašuji, že jsem disertační práci s názvem „Environmentální aspekty životního způsobu českých singles“ vypracoval samostatně s využitím pramenů uvedených v seznamu literatury.
V Brně, 21. 11. 2014 .………………………………. Mgr. Lukáš Kala
ANOTACE Tato disertační práce se zabývá výzkumem životního způsobu českých singles. Jejím cílem je analýza environmentálně příznivých a nepříznivých aspektů, které životní způsob singles obnáší. Teoretická část se opírá především o individualizační teorie a má za cíl poskytnout oporu části analytické. Práce v sobě spojuje sociologický zájem o singles s pohledem environmentalistickým. V environmentálním kontextu se dosavadní výzkumy zaměřují především na kvantitativní deskripci negativních aspektů života singles. Ten bývá stereotypně dáván do souvislostí s environmentálně plýtvavým konzumním stylem života. Takovýto pohled však má práce problematizuje. Pomocí kvalitativně-kvantitativních metod analyzuji vybrané aspekty životního způsobu singles v oblastech: spotřeby, práce, volného času, vztahů a bydlení. Hlavním nástrojem získávání dat byly polostandardizované rozhovory realizované s 36 komunikačními partnery. Ty jsem vybral pomocí „cíleného výběru“ (targeted sampling) jak z běžné populace, tak z řad environmentalistů. K analýze rozhovorů byla použita metoda zakotvené teorie (grounded theory). Druhým metodologickým východiskem pro mě byla upravená metoda „go along“ – komentovaná prohlídka domácností zkoumaných singles. Poslední metodou byla analýza spotřeby realizovaná na základě dat sebraných prostřednictvím dotazníku. Díky ní jsem dokázal vyčíslit ekologickou a uhlíkovou stopu zkoumaných singles a identifikoval jsem některé nepříznivé aspekty jejich životního způsobu. Následně jsem se zabýval tím, jak tyto aspekty komunikační partneři sami interpretují. Na základě analýzy jejich výpovědí jsem vytvořil čtyři rozlišné kategorie životního způsobu zkoumaných singles: poustevníci, ekologičtí občané, nazelenalí a neuvědomělí. Tato typologizace může prospět diversifikovanějšímu pohledu na životní způsob singles, který nelze jednoznačně považovat za environmentálně nepříznivý. Práce může být přínosná zejména s ohledem na budoucí očekávaný nárůst singles v populaci, se kterým se bude muset naše společnost vyrovnat.
KLÍČOVÁ SLOVA: singles, životní způsob, bydlení, domov, individualizace, identita, postmaterialismus, spotřeba, práce, volný čas
SUMMARY
This dissertation is based on research into the lifestyle of Czech singles. Its goal is to analyze the environmentally friendly and unfriendly aspects of the lifestyle of singles. The theoretical section is based on the theory of individualization, and its goal is to provide a framework for the analytical section. This dissertation combines sociological interest in singles with an environmentalist perspective. In the context of environmental research, studies conducted so far have primarily focused on quantitative descriptions of the negative aspects of singles' lives. Their lives are stereotypically associated with an environmentally wasteful, consumerist lifestyle. My dissertation, however, questions this approach. I use qualitative-quantative methods to analyze select aspects of the lifestyle of singles in the following areas: consumption, work, free time, relationships, and housing. Data was mainly collected using semi-standardized interviews conducted with 36 respondents. I selected my interviewees using targeted sampling both from the general population and from among environmentalists. Grounded theory was used to analyze the interviews. I also utilized a modified version of the "go-along" method, involving a commented "tour" of the households of the studied singles. Finally, consumption was analyzed on the basis of data collected using a survey. This method allowed me to quantify the ecological and carbon footprint of the examined singles, and I identified several environmentally unfriendly aspects of their lifestyle. I then dealt with how my interviewees interpreted these aspects themselves. On the basis of an analysis of their responses, I created four different categories of the studied singles: hermits, ecological citizens, greenish, and the non-conscious. This typology may contribute to a more diversified view of the lifestyle of singles, which cannot be definitively considered to be environmentally unfriendly. This dissertation may be beneficial considering the expected growth in singles in the future with which our society will have to deal.
KEYWORDS: singles, lifestyle, housing home, individualization, identity, postmaterialism, consumption, work, leisure
Poděkování
Děkuji své školitelce prof. RNDr. Haně Librové, CSc. za rady a připomínky k práci a za její celkové vedení mé osoby. Děkuji svým milým kolegyním Mgr. Lucii Galčanové, Ph.D., Mgr. Barboře Vacková, Ph.D., Mgr. Michaele Kvapilové Bartošové, Ph.D. z projektu „Význam domova perspektivou samostatně žijících osob“ za veškeré podněty, rady i komentáře a především za to, že mě do projektu přizvaly. Děkuji všem komunikačním partnerům/kám za jejich vstřícnost, důvěru a ochotu se podělit se mnou o nejrůznější aspekty jejich životního způsobu. Děkuji všem blízkým, kteří mně s prací v průběhu její přípravy jakkoliv pomáhali, inspirovali a měli se mnou trpělivost. Především děkuji své milované manželce Marii za podporu a pomoc nejen v období psaní této práce.
Obsah 1.
Úvod ...................................................................................................................................... 8 1.1
Výzkumný problém..................................................................................................... 12
2.1 Cíl, účel a postup práce ..................................................................................................... 13 3.1 Struktura textu ................................................................................................................... 15 2. Individualizace ........................................................................................................................ 16 2.1 Individualizace odpovědnosti............................................................................................ 19 2.2 Individualizace a proměny partnerských vztahů: zrod fenoménu singles ......................... 21 2.3 Individualizace a reintegrační tendence: komunity a neokmeny ...................................... 23 2.4 Individualizace a identita .................................................................................................. 24 2.5 Individualizace a narcizmus .............................................................................................. 30 2.6 Shrnutí ............................................................................................................................... 32 3. Singles ..................................................................................................................................... 33 3.1 Socio-demografické ukazatele ...................................................................................... 33 3.2 Definice singles.............................................................................................................. 38 3.3 Typologie singles ........................................................................................................... 41 3.4 Životní způsob singles ................................................................................................... 44 3.5 Shrnutí ........................................................................................................................... 54 ANALYTICKÁ ČÁST ............................................................................................................... 55 4. Metodologie ............................................................................................................................ 55 4.1 Předmět výzkumu a výzkumná otázka .............................................................................. 55 4.2 Výzkumná metoda ............................................................................................................ 56 4.3 Techniky sběru a zpracování dat ....................................................................................... 59 4.4 Etika výzkumu .................................................................................................................. 61 4.5 Výzkumné soubory ........................................................................................................... 62 Nezelení singles ................................................................................................................... 63 Zelení singles ....................................................................................................................... 64 4.6 Srovnání výzkumných souborů ......................................................................................... 65 Srovnání z hlediska spotřeby............................................................................................... 65 Srovnání z hlediska ekologické a uhlíkové stopy................................................................. 73 5. Výzkum profilů seznamek pro zelené singles ......................................................................... 79 6. Výzkum životního způsobu českých singles........................................................................... 99 6.1 Věci: spotřeba a vlastnění ........................................................................................... 100 6.2 Práce............................................................................................................................ 131
6.3 Volný čas ..................................................................................................................... 137 6.4 Vztahy .......................................................................................................................... 139 6.5 Bydlení a domov .......................................................................................................... 144 6.6 Identita ........................................................................................................................ 163 6.7 Typologie životních způsobů singles z hlediska environmentálních aspektů ............. 166 6.8 Shrnutí: závěr výzkumu ............................................................................................... 171 7. ZÁVĚREM ........................................................................................................................... 174 Literatura................................................................................................................................... 177 Jmenný rejstřík .......................................................................................................................... 191 Seznam obrázků ........................................................................................................................ 193 Seznam tabulek ......................................................................................................................... 193 Medailonky respondentů ........................................................................................................... 194
1. Úvod Demografický trend v České republice po roce 1989 začal kopírovat západní země, ve kterých v 60. a 70. letech 20. století došlo k zásadní transformaci intimních vztahů a populačního chování lidí. „Vstup do manželství a založení rodiny většina mladých lidí odkládá do vyššího věku, část z nich je možná vůbec neuskuteční, čímž se značně zvyšuje podíl svobodných osob v populaci, které často vytvářejí samostatnou domácnost.“ (ČSÚ, 2005) Pokles sňatečnosti a porodnosti byl následován nárůstem samostatného bydlení (Bartoňová 2005). Za zmenšováním počtu členů domácností a poklesem množství úplných rodin mohou stát výrazné změny v reprodukčním chování, ke kterým došlo v relativně krátké době 1. Mladí lidé odkládají založení rodiny a upřednostňují naplnění svých individualizovaných hodnot a cílů. Manželství bývá nahrazeno různými formami alternativních vztahů (Roseneil, Budgeon 2004; Kaufmann 1999). Tyto jevy bývají dávány do souvislosti s procesem individualizace, na který je možné se dívat jako na proces rozpadu tradice sdílení. Touha po soukromí, nezávislosti a naplnění individualizovaných hodnot 2 vyvrcholila rozpadem (rozpadáním) základní společenské jednotky – rodiny. Sdílené vlastnictví mezi jejími členy pro individuum představuje překážku, která jej omezuje v jeho svobodě. (Chandler et al. 2004, Jamieson et al. 2009). Proměňuje se vztah k soukromí, které je nově nahlíženo jako neoddiskutovatelné právo každého jedince. (Klinenberg 2012, Singly 2009). Individuální vlastnictví (zejména v oblasti bydlení) vede k větší nezávislosti na rodině. Zvláště ve věku mladší dospělosti (emerging adulthood) se rozvíjí mimo-rodinné možnosti seberealizace, což v konečném důsledku může vést k trvalému životu v jednočlenné domácnosti. Za nárůstem domácností jednotlivců a singles 3 stojí kromě výše zmíněných jevů také prodlužující se délka života a především ekonomický blahobyt (Klinenberg 2012; Williams 2005, Bradbury et al. 2014) Podle výzkumu agentury Euromonitor International trend samostatného bydlení úzce koreluje s kulturou a životní úrovní Jak ukazují zjištění jiných badatelů, jedná se o fenomén mezinárodní. Množství domácností ve většině rozvinutých zemí soustavně narůstá (Williams 2005: 409; Wulff 2004: 57). 2 Zatímco Inglhart (2008) přisuzuje tyto změny proměně hodnot v zemích bohatého Severu, Beck (2002) je přisuzuje společenským tlakům ovlivňujícím individuální životy jednotlivců. 3 Používám anglický termín single, v plurálu singles, jakožto jazykový kalk, neboť v českém prostředí nenacházím vhodný ekvivalent. Definicí tohoto termínu se zabývám níže. 1
8
(Hodgson 2007). Život v jednočlenných domácnostech si mohou dovolit hlavně lidé žijící v „ekonomicky vyspělých“ zemích. Pokles velikosti domácností (co do počtu členů) můžeme tedy pozorovat zejména ve společnostech, které vstoupily do postindustriální fáze rozvoje. (Hooper et al. 1998) V roce 2006 bylo v západní Evropě průměrně 28,9 % domácností jednočlenných 4 . Oproti tomu v rozvojových státech je míra samostatného bydlení nezanedbatelně nižší (srov. Tab. 1). Z výše uvedeného vyplývá, že významná část populace západních zemí (resp. zemí „bohatého severu“) změnila svůj životní způsob (viz definice
5
) k větší
samostatnosti a nezávislosti 6 . Přestože život o samotě není v lidské historii ničím novým 7 , zásadní odlišnost spatřuji v tom, že se týká velké části populace. Množství jednočlenných domácností celosvětově přesáhlo v roce 2006 počet 200 milionů, což oproti předchozí dekádě představuje nárůst zhruba o 50 milionů (Hodgson 2007). V důsledku demografických změn a změn normativu chování 8 v rámci západních společností se očekává během příštího desetiletí dramatický nárůst domácností jednotlivců, které již teď rostou rychlostí 1.6 % ročně. Odhaduje se, že v roce 2020 jich bude celosvětově 253,8 milionů (tamtéž). Podobný vývoj zaznamenáváme také v České republice, kde v současnosti žije 2,5 milionu dospělých osob, kteří jsou podle rodinného stavu svobodní 9, což je zhruba o 8 % víc 10 než v roce 2001 (ČSÚ 2001). Zároveň zde žije více než 1,4 milionů lidí v jednočlenných domácnostech
11
(ČSÚ 2011). Podle údajů statistiků nejrychleji
Obdobné statistiky nalézáme ve většině západních zemí (srov. U.S. Census Bureau, 2010; více kap. 3.1) V disertační práci rozlišuji mezi obvykle zaměňovanými termíny životní způsob a životní styl. O životním způsobu mluvím jako o obecnější nadřazené kategorii, která pojímá všechny aspekty života určitého jedince nebo skupiny. Zatímco životní styl chápu spíše jako termín podřazený životnímu způsobu odrážející určité specifické rysy života určitého jedince, skupiny či subkultury. (srov. Duffková et al. 2008) 6 Dokladem může být právě nárůst samostatného bydlení (solo-living), ale také transformace rodiny a partnerských vztahů, bezdětnost, proměna spotřebitelského chování, proměna struktury pracovního a volného času (viz dále). 7 Nalézáme celou řádku historicky významných osobností, které žily single. V před-moderní historii jsou to častěji muži než ženy, ale najdou se i výjimky jako např. Jana z Arku nebo královna Alžběta I. Také moderní historie se opírá o singles. Např. dějiny fyziky jsou při určitém zobecnění dějinami single mužů (např. Isaac Newton, Nikola Tesla atd). Singles byli také mnozí slavní spisovatelé (Flaubert), výtvarníci (Munch) a politici (Jefferson). Fenoménem singles v historii se zabýval Litchfield (1988). 8 Můžeme pozorovat proměnu společenského pohledu na samostatně žijící lidi. Zatímco dříve bylo bydlení v jednočlenné domácnosti vnímáno jako znak sociálního selhání, dnes se tato zkušenost stává prostředkem hledání a vyjádření sebe sama (Klinenberg 2012). 9 Jedná se tedy přibližně o čtvrtinu dospělé populace. Samozřejmě nelze všechny zahrnout do kategorie single (viz definice dále). 10 Což jistě nelze vysvětlit pouze prodlužující se délkou života. 11 V roce 2011 bylo v ČR 4,3 mil. samostatně hospodařících domácností, což je téměř dvojnásobek v porovnání se situací před sto lety. Z toho jednočlenné domácnosti představují 32% (ČSÚ 2011). 4 5
9
rostoucí skupinou samostatně žijících osob představují lidé ve středním věku 12 (20–39 let). Vývoj počtu domácností singles má dlouhodobou vzrůstající tendenci, s velmi dynamickým nárůstem v intercenzálním období 2001–2011. 13 V porovnání s ostatními typy domácností (například s úplnou či neúplnou rodinnou domácností) rostly počty domácností jednotlivců v posledních desetiletích vůbec nejvíc (podle dat ČSÚ – za 15 let 1995-2010 až o 83 %). Domnívám se, že výše uvedené demografické údaje odráží hodnotové a normativní změny naší společnosti 14 , jejichž důsledek je vynořující se životní způsob singles 15, jehož výzkum je předmětem této práce. Dříve než se jimi budeme zabývat, musíme definovat, kdo to jsou již zmiňovaní singles. V zásadě se jedná o lidi, kteří nežijí v manželském svazku a ani s nikým nekohabitují 16. Z ekonomického hlediska představují samostatně hospodařící jednotku, žijí v domácnosti bez závislých členů (např. děti, nemohoucí rodiče) a jejich domácnosti jsou mnohdy jednočlenné. Realizují životní strategii, která dočasně nebo trvale vylučuje partnerské či rodinné závazky. Jsou odpovědní převážně sami za sebe a svůj individualizovaný životní způsob (viz kap. 3). Singles představují velmi heterogenní a těžko uchopitelnou skupinu. Liší se od sebe zejména s ohledem na věk, životní způsob, gender, ale také ve vztahu k tomu jak svůj stav prožívají a hodnotí 17 (viz kap. 3.2). Zatímco někteří singles mohou svůj stav hodnotit
jako
žádoucí,
jiní
jej
mohou
vnímat
opačně
(srov.
dobrovolnost/nedobrovolnost singlovství v kap. 3.3). Poměrně jednoznačně skupinu singles dokáže vymezit kvantitativní přístup založený na cenzovních datech – např. svobodní a bezdětní, nikdy nesezdaní jedinci, jednočlenné domácnosti (viz výše, srov. Poslední census na území České republiky zjistil 300 tisíc samostatně bydlících jednotlivců ve věku 2039 let. Jejich zastoupení mezi domácnostmi jednotlivců přesáhlo jednu pětinu. Dá se předpokládat, že většina z nich odpovídá definičním znakům singles. 13 Zarážející je zejména nárůst jednočlenných domácností v mladších věkových kategoriích. „Nejvyšší relativní přírůstek až o 40 % oproti roku 2001 si díky posouvání silných generací do vyššího věku připsala věková kategorie 30–39 let.“ Významný přírůstek počtu domácností singles souvisí jak s rozvojem bytové výstavby, změnou životního stylu, tak s obecným porevolučním demografickým chováním spojeným s tzv. druhým demografickým přechodem. (Habartalová 2014: 7) 14 Podle panelového šetření „Páry a Rodiny“ podstatná část respondentů ve věku 15 – 17 let do svých představ zahrnuje přibližně dvouleté období, v němž již nebudou bydlet u rodičů, ale ani v domácnosti s partnerem. (Katrňák et al. 2010) 15 Životní způsob singles obvykle asociuje samostatné bydlení (solo-living), což je fenomén, který je s fenoménem singles úzce spojený. I když životní způsob single často implikuje samostatné bydlení, neznamená to, že každý single bydlí sám (srov. Palmer 2006). Stejně tak neznamená, že každý, kdo bydlí sám, je single (bez partnerského vztahu) – srov. Levin (2004). Přesto, nárůst singles kopíruje nárůst jednočlených domácností, což dokazují národní cenzy ve většině západních zemí. 16 Pojmem kohabitace označuje nesezdané soužití muže a ženy. Jedná se o formu vztahu, také sexuálního, mimo manželství (viz např. Giddens 1999). 17 Např. výzkum Jamieson a Simpson (2009) prokázal, že singlovství je jinak prožíváno v závislosti na gendru. 12
10
kap. 3.1). Oproti tomu kvalitativní přístup, ke kterému se přikláním, nabízí hlubší vhled a umožňuje bádání nad problémy kvantitativně nepostihnutelnými. V následující práci se proto opírám o kvalitativní definice pojmu singles. 18 (srov. kap. 3.2). S ohledem na výzkumnou otázku (viz kap. 4.2) a cíle výzkumu jsem se rozhodl pro širší definici pojmu singles. Nejdůležitějším definičním znakem pro mě je samostatná hospodařící domácnost, tedy to jestli se svými penězi zkoumaní singles hospodaří
sami.
Dalším
znakem
vymezujícím
singles
pro
mě
je
přítomnost/nepřítomnost (milostného) partnerského vztahu a také sebedefinice – tedy ztotožnění se s označením singles (v případě výzkumu). Za singles nepovažuji jedince ovdovělé, vzhledem k naprosté nedobrovolnosti jejich stavu 19 . Za singles naopak považuji osoby spolubydlící, ale samostatně hospodařící (viz poznámka 20 ). V tomto disertačním spise jsou tedy jakožto singles označováni lidé, kteří jsou finančně nezávislí, kteří z ekonomického hlediska tvoří samostatnou domácnost a nemají v současné době partnera. V rámci práce operuji také s termínem „zelený single“. Tímto souslovím označuji osoby žijící environmentálně šetrným životním způsobem 21, které zároveň splňují definiční podmínky singles. Pro analytickou část bylo důležité, aby se singles (včetně zelených) s daným označením identifikovali.
Definování souboru singles je relativně komplikované (srov. kap. 3.2). Při užším vymezení této skupiny nutně vyloučíme mnoho lidí, kterých se tento fenomén zjevně týká, při širším vymezení zahrneme lidi, kteří by se s označením single jistě neidentifikovali – např. lidé bez domova (Caton 2005). Klíčovým faktorem v definování singles zdá se být, alespoň částečně, dobrovolnost volby takového způsobu života. 19 Dobrovolnost a nedobrovolnost je sice u singles důležitou psychologickou charakteristikou, nicméně sebe-definice ji dokáže lépe zastoupit. 20 Někteří dále citovaní autoři nerozlišují mezi termínem singles a solo-living (samostatně bydlící). Rád bych čtenáře upozornil na významový rozdíl mezi těmito pojmy. Samostatné bydlení v jednočlenné domácnosti odkazuje na prostorové a ekonomické uspořádání života jednotlivce. Pojmem singles vyjadřuje spíše partnerský status, jak upozorňuje např. Jamieson and Simpson (2013: 7). Oba pojmy jsou však vnitřně propojené a často odkazují na tentýž jev. Také moje zkušenost z výzkumu potvrzuje, že samostatné bydlení bývá spojeno s partnerským single statusem (více kap. 3.2). 21 Přitom environmentálně šetrný životní způsob je takový životní způsob, jehož nositel si je vědom dopadů svého chování na životní prostředí a záměrně je snižuje volbou alternativních strategií ve své spotřebě, volnočasových aktivitách a zvyklostech (Librová, 2003; Duffková, 2008) 18
11
1.1 Výzkumný problém Nárůst počtu singles, zejména těch odhodlaných bydlet samostatně, způsobuje kromě demografických problémů 22 také problémy environmentální. Spolupodílí se na celosvětovém nárůstu poptávky po nových domech a bytech 23 (viz kap 3.4). Samostatné bydlení singles může mít ve svých důsledcích také závažné dopady na životní prostředí. 24 Z environmentálního hlediska je problematická velikost využívané obytné plochy na osobu. Dosavadní výzkumy podporují předpoklad, že menší domácnosti (co do počtu členů) jsou méně efektivní v oblasti spotřeby energie, dopravy a záboru plochy na osobu 25. Také vybavení jednočlenných domácností je z environmentálního hlediska problematické. Demografické změny v důsledku procesu individualizace způsobily, že dříve běžné sdílení věcí v rámci širších společenských struktur (komunita, rodina) bylo nahrazeno individuálním vlastněním. Plně vybavené domácnosti jednotlivců představují pro životní prostředí neoddiskutovatelnou zátěž 26 (srov. Williams 2003, 2005). Zejména jejich provoz je v přepočtu na osobu plýtvavější a vede ke zvýšení spotřeby energie i surovin a tím ke zvýšení těžby zdrojů. 27 Nárůst jednočlenných domácností je problematický zejména v mladších věkových kategoriích, které jsou, co se spotřeby zdrojů týče, relativně nenasytnější. 28 (srov. např. Klinenberg 2012). Zatímco v druhé polovině 20. století tvořil jednočlennou domácnost nejčastěji jedinec v postproduktivním věku (65 a více let), v posledních Např. pokles porodnosti pod hranici přirozené obnovy populace. S rostoucím blahobytem tíhne čím dál víc lidí k samostatnému bydlení a jsou ochotni obětovat větší část příjmů, jen aby si jednočlennou domácnost mohli dovolit (Hodgson 2007, Burr 2012). Např. ve Spojeném království bude podle odhadů třeba vybudovat 3 miliony nových bytů, aby byla nasycena poptávka singles po samostatném bydlení. (Hodgson 2007) 24 Stavebnictví je z environmentálního hlediska jedním z nejproblematičtějších odvětví. Poměrně detailně se environmentálními dopady spojenými s výstavbou single domácností zabývala Williams (2003). 25 Ekonomické analýzy doložily, že hospodaření dvou či tří malých domácností je energeticky i materiálově plýtvavější, než provoz jedné vícečlenné společně hospodařící domácnosti. Pro podobný životní standard jsou náklady na hlavu ve dvoučlenné domácnosti dvoutřetinové oproti domácnosti jednotlivců (Røpke 1999, Sanne 2002: 277). 26 Podle Sabine Dyasové vybavení dříve zastará než by se užíváním opotřebilo (Dyas 1994 in Librová 2003). 27 Zatímco růst populace je zodpovědný pouze za 1/4 nárůst spotřeby energie, zbývající ¾ má na svědomí růst domácností (MacKellar et al. 1995 in Bradbury 2014 et. al). Na základě dat z 50 tis. dánských domácností bylo zjištěno, že klesající počet členů domácnosti má negativní vliv na spotřebu energie. Byla nalezena silná korelace mezi spotřebou energie a velikostí domácnosti. V domácnostech jednotlivců se spotřebuje na jednu osobu téměř dvojnásobek energie, než v domácnosti rodinné (Hassen et al. 2009) 28 Podle závěrů výzkumu britských jednočlených domácností spotřebovávají singles ve věku 25-34 let nejvíc luxusních statků a singles ve věku 35-44 let mají největší ekologickou stopu (srov. Williams 2003: 36, 50-51). Nárůst jednočlených domácností tak ve svých důsledcích způsobuje vyšší spotřebu energie a sekundárně nárůst produkce skleníkových plynů a odpadu. 22 23
12
dekádách začínají v bohatých zemích převládat jednočlenné domácnosti singles v produktivním věku. Další nárůst těchto domácností bude mít citelný dopad na produkci skleníkových plynů, a to zejména kvůli vyšší spotřebě fosilních zdrojů na osobu – např. skrze větší spotřebu obalových materiálů, menší efektivitu v oblasti přepravy apod. (Williams 2005b: 411) Výše uvedené environmentální dopady a ohrožení spojené s životním způsobem singles se pochopitelně týkají také České republiky. Dosud nikdo se do hloubky nezabýval tím, jak u nás singles žijí, co spotřebovávají, či jaké jsou jejich plány a představy do budoucnosti. O motivech k životnímu způsobu singles se dozvídáme pouze v kontextu populačních studií zaměřujících se na ne-rodinné životní strategie (viz kap. 2). Dosud nikdo si nepoložil otázku, jaké environmentálně příznivé či nepříznivé aspekty životní způsob singles obnáší, ani to, proč je mnohými lidmi preferován. Jako nesmírně zajímavou shledávám také problematiku singlovství u environmentalistů. Kladu si otázku, zda vedle výše zdůrazňovaných negativních důsledků, může životní způsob singles přinášet i efekty environmentálně příznivé? (více kap. 4.1)
2.1 Cíl, účel a postup práce Singles poutají pozornost především sociologů, demografů, psychologů a v poslední době také ekonomů (viz kap. 2). Výzkumné otázky, které si badatelé těchto oborů kladou, mohou být sice pro environmentálně orientovaný výzkum relevantní, nicméně nedokážou zaplnit mezeru v poznání, na kterou jsem při studiu tématu narazil (viz výše). Životní způsob singles a jeho environmentální aspekty jsou, a to i v mezinárodním měřítku, spíše opomíjeným tématem. V environmentálním kontextu se dosavadní výzkumy zaměřují především na kvantitativní deskripci negativních aspektů života singles 29, anebo zůstávají na velmi povrchní úrovni 30. Nejdále v tomto směru došla britská badatelka Jo Williams (2003, 2005, 2007), která pomocí nejrůznější kvantitativních ukazatelů zjišťovala, jak velké
Např. otázkou spotřeby singles se (spíše okrajově) zabývali Hassen (2009), Røpke (1999), Sanne (2002). 30 Sociologická studie se tématu životního způsobu dotýkají pouze okrajově, a to především v kontextu bydlení a spotřeby (srov. např. Jamieson a Simpson 2013). Environmentálními aspekty se tito badatelé zabývají pouze povrchně. Např. Klinenberg v závěru své knihy uvažuje nad tím, jestli fenomén singles (resp. solo-living) nemůže představovat riziko pro environmentálně udržitelnou společnost (2012: 231). 29
13
riziko může samostatné bydlení představovat pro udržitelnou společnost a jaké možnosti máme k tomu, abychom je minimalizovali 31. Životní
způsob
singles
je
zcela
automaticky
dáván
do
souvislostí
s environmentálně plýtvavým konzumním stylem života (Røpke 1999; Sanne 2002). To, že tento pohled nemusí být úplně pravdivý, jsem si uvědomil, když jsem objevil internetové seznamky pro zelené singles. Jejich klienti svůj single status problematizovali a hledali kromě partnera s odpovídající (environmentální) identitou také ekologicky šetrnější způsoby života. Abych se dozvěděl víc o environmentálních aspektech jejich životním způsobu, rozhodl jsem realizovat výzkum jejich profilů 32 (viz kap. 5). Zjištění této dílčí, nicméně důležité studie, mě dovedly k přesvědčení, že „zelení singles“ 33 se pravděpodobně vyskytují také v české populaci, což mělo zásadní dopad na finální podobu výzkumu. Původně zamýšlený výzkum životního způsobu českých singles, který měl jako první přinést vhled do toho, jak singles žijí, jsem rozšířil o výzkum životního způsobu českých zelených singles. Hlavní cíl práce zůstal neměnný. Snažil jsem se především zjistit, jestli můžeme životní způsob singles skutečně považovat za environmentálně nepříznivý a jestli má proces individualizace, jasně se projevující na životním způsobu singles, negativní dopady na životní prostředí. Přitom se k hlavnímu cíli přidal i cíl vedlejší, ve kterém šlo o to zjistit, zda vedle environmentálně negativních důsledků individualizace existují i efekty příznivé. 34 Předmětem následující práce se stal výzkum konkrétních aspektů životního způsobu singles v oblastech: spotřeby, práce, volného času, vztahů a bydlení. Samotný výzkum byl uskutečněn na dvou souborech. Do prvního souboru byli zařazeni singles vybraní primárně pro výzkumný projekt „Význam domova perspektivou samostatně žijících osob“. Tento soubor, jakkoliv byl výběrově zatížen, odrážel běžné singles Její zpráva uveřejněná v médiích pak motivovala některé single environmentalisty k tomu, aby ekologickou stopu svého bydlení snížili. (srov. Quiet-Environmentalist 20014) 32 Zajímalo mě především, kdo jsou klienti environmentalistických seznamek. Na základě čeho konstruují svou identitu a co je vede ke ztotožnění se s označením zelený single? Také jsem pátral po tom, jestli můžeme v jejich profilech nalézt doklady environmentálně příznivého životního způsobu. 33 Zjednodušující označení zelený single používám pro všechny osoby žijící environmentálně šetrným životním způsobem, které zároveň splňují definiční znaky singles, a to přestože se nejedná o homogenní skupinu. Důležitou roli pro mě hraje sebedefinice a sebeidentifikace s tímto označením (srov. kap 3.2, kap. 5). 34 Např. rozvoj občanského aktivizmu, přijetí pro-environmentálních hodnot, uplatnění pravidel domácí ekologie v rámci domácnosti apod. Vycházel jsem z předpokladu, že životní podmínky lidí žijících „single“ snáze umožňují rozvinutí individuální odpovědnosti za životní prostředí. Oproti majoritní společnosti nenesou odpovědnost za rodinu ani za další závislé osoby a mohou se tak plně realizovat podle svých hodnot (identity). 31
14
v české populaci. Druhý soubor tvořili zelení singles vybraní z řad environmentalistů za účelem srovnání s prvním souborem. K dosažení výzkumných cílů jsem si stanovil specifickou metodu opírající se o několik výzkumných technik – zejména o analýzu hloubkových rozhovorů (viz kap. 4.2, 4.3). K výzkumu jsem byl motivován nedostatečným věděním o životním způsobu singles, který se zdá být z environmentálního hlediska značně problematický. Dále mě zajímalo, jak se vyrovnávají s negativními environmentálními aspekty svého života environmentalisté, kteří žijí sami. Také jsem se chtěl dozvědět, jakým způsobem ovlivňuje „zelená identita“ a individualizované pro-environmentální hodnoty partnerský život těchto lidí. Vzhledem k existenci mezinárodních seznamek pro environmentalisty jsem očekával, že také českým zeleným singles bude jejich životní způsob komplikovat navázání partnerských vztahů. Domnívám se, že má práce může být přínosná zejména s ohledem na budoucí očekávaný nárůst singles v populaci, se kterým se bude muset naše společnost vyrovnat. Odhalení ne-environmentálních aspektů životního způsobu singles, ale také jejich motivů a hodnot stojících na pozadí, může pomoct např. v plánování ekologicky příznivějšího bydlení pro singles. Zároveň má práce potenciál přispět k prohloubení teorie o singles, identitě a životním způsobu v environmentálním kontextu. 3.1 Struktura textu Text práce strukturuji od obecného ke konkrétnímu, proto je kapitola rámující životní způsob singles až na konci teoretické části. Jednotlivé kapitoly se snažím provazovat odkazy na místa v textu, které se tématem také zabývají. Následující kapitola pojednává o širším kontextu fenoménu singles 35. Klade si za cíl čtenáře uvést do problematiky společenských proměn, na jejichž pozadí fenomén singles vystupuje. Jejím účelem není vyčerpávajícím způsobem pojednat o jednotlivých tématech, jichž se dotýká. Spíše by měla uvést čtenáře do kontextu. Tuto kapitolu je možné přeskočit a na základě odkazů v textu se k ní pro hlubší porozumění diskutovaných témat vracet. Třetí kapitola představuje teoretické zakotvení fenoménu singles. Kapitolu uvozuji srovnáním relevantních národních i mezinárodních demografických ukazatelů. Následuje podkapitola zabývající se problematickou stránkou vymezení termínu singles. Pod tímto pojmem rozumím nárůst nekohabitujících jedinců v populaci, kteří odpovídají definičním charakteristikám singles. 35
15
V další části budou na pozadí definic ve stručnosti představeny typologie singles. Stěžejní část třetí kapitoly spočívá v teoretickém zakotvení životního způsobu singles. Ve čtvrté kapitole budou kromě metod a technik výzkumu představeny také výzkumné soubory zelených a nezelených singles. Na základě analýzy spotřeby bude porovnána jejich ekologická a uhlíková stopa. Pátou kapitolou čtenář nahlédne do prostředí mezinárodních internetových seznamek pro single environmentalisty. Tento specifický výzkum přinesl zajímavé poznatky o zelených singles, kteří kvůli svému životnímu způsobu zde hledají partnera. Následující šestá kapitola je v rámci této práce stěžejní. V jejím rámci jsou představena hlavní zjištění výzkumu environmentálních aspektů životního způsobu singles. V závěru této kapitoly představuji unikátní typologii navázanou na zjištění mé studie. Závěrečná část textu obsahuje kromě všech formálních náležitostí také kapitolu s medailonky komunikačních partnerů, kteří se na výzkumu podíleli. Struktura mé práce je částečně ovlivněna tím, že některé výsledky analýzy již byly publikovány. Proto mají některé analytické kapitoly vlastní teoretický úvod, přestože teoretická část uvozuje také práci jako celek. Vzhledem k tomu, že je část práce složena z textů, které jinak fungovaly samostatně, některé informace se v jejím průběhu v mírných obměnách opakují. Přestože jsem se snažil opakování některých teoretických poznatků a zjištění minimalizovat, na některých místech nebylo možné je vypustit, protože by tím byla narušena logická návaznost a plynulost textu.
2. Individualizace Fenomén singles a související nárůst bydlení v jednočlenných domácnostech bývají dávány do kontextu s procesem individualizace společnosti (srov. Jamieson, Simpson 2013: 15; Beck, Beck-Gernsheim 2002). Singlovství
36
je spojováno
s individualizací zejména proto, že umožňuje upřednostnění individuálních svobod a hodnot před společenskými a rodinnými závazky. (Poortman, Liefbroer 2010).
V rámci práce budu pro úspornost používat tento termín, který zastupuje termín životní způsob singles. V určitých ohledech odpovídá některými autory používanému termínu singlovský habitus. 36
16
Individualizace je procesem změny vztahu jedince a společnosti. Nejčastěji bývá chápána jako transformace tradiční pospolitosti do společnosti moderní. Čím se oproti dřívějším typům společnosti individualizovaná společnost liší? Vyznačuje tím, že nabízí možnost změnit individuální existenci, uniknout společenským závazkům a autonomně se rozhodovat o vlastním životě. (Singly 2007: 37) Zásadním rozdílem oproti tradiční společnosti je oslabení významu tradičních hodnot a norem, zpochybnění platnosti třídních a sociálně stratifikačních kategorií a naproti tomu nárůst významu individuálních rozhodnutí. Proces individualizace tak znatelně proměnil společenské životní formy industriální společnosti a nahradil je jinými, v nichž musí jednotlivec svůj život utvářet sám bez podpory tradičních sociálních vazeb (Beck, BeckGernsheim 2002; Thornton 1989) Proměna hodnot a životních forem se odráží zejména v partnerských vztazích. Podle Thorntona (1989) souvisí singlovství s širšími změnami v rámci společnosti jako je příklon k post-materialistickým hodnotám 37 (dále srov. Inglehart 1997, 2008). Odklon od tradičních forem rodiny dává do kontextu s individualizací hodnot a snahou jedince o osobní autonomii, včetně autonomie v partnerských vztazích 38 (Thornton 1989). Pro většinu singles je singlovství, jakkoliv vyvolané individualizačním procesem, nedobrovolné a nežádoucí – respektive není hodnoceno pozitivně. K pochopení paradoxní situace, kdy jedinec odmítá singlovství, ale nadále životním způsobem singles žije, je třeba porozumět procesu individualizace společnosti. Proces individualizace je logickým vyústěním modernizačních procesů projevujících se například specializovanou dělbou práce (Simmel 1971). Rozvíjí sice nezávislost jedinců, zároveň se však stává novým kohezním prvkem. Čím více jsou práce a společenské role rozděleny, tím více se stávají lidé na sobě závislí. Durkheim v tomto ohledu mluví o nahrazení mechanické solidarity typické pro tradiční společnosti, solidaritou organickou (Durkheim 2004: 115). Moderní společenské instituce je pak nutné nahlížet jako produkty individuálního jednání (racionální volby), a to i přesto, že pak třeba jedince korigují. Individualizace je pro členy společnosti přirozená, protože tyto instituce vytváří podmínky, které ji upevňují – např. legislativa
37
Hmotné zabezpečení a obecně materialistické hodnoty jsou také u nás nahrazovány hodnotami „postmaterialistickými“ jako je možnost svobodné seberealizace individua a jeho zapojení do rozhodování o věcích veřejných, kvalita života a životního prostředí (Rabušic 2010). 38 Podle výzkumu Poortmana a Liefbroera (2010) po autonomii v oblasti partnerských vztahů touží pouze menší části liberálně orientovaných singles.
17
vydělující individuum z jeho sociálního prostředí, pracovní trh požadující flexibilitu a kvalifikaci jednotlivce. (Heat 2009: 35, Bauman 2004: 30) Moderní společenské instituce, zejména pak stát, přebírají roli upadajících tradičních institucí (náboženství, komunita, rodina). 39 Vznik státní moci otevřel cestu rozvoji individuality tím, že oslabil moc tradičních institucí a postavil jednice před volbu, kým bude (Elias 2001: 18; Nevitte, Cochrane 2006: 206, Beck 2002: 89). Nárůst singlovství spočívá v individualizaci a destandardizaci
životního běhu. Výzkumy
samostatně žijících mladých jedinců ukazují, že chtějí žít mimo institucionální rámce, že jsou pro ně důležitější nové cesty a způsoby sebevyjádření – především pak nezávislý život a bydlení (srov. Nico 2009). Podle některých sociologů individualizace připravila člověka o možnost žít podle tradičních modelů života. Každý je dnes „nucen“ si svou životní dráhu (biografii) zvolit sám 40. Individualizace není volbou, ale nechtěnou součástí našeho života. Systém nutí člověka experimentovat v hledání vlastní cesty. (Beck 2005) Proces individualizace přenesl na jedince odpovědnost za vlastní osud, za individuální životní příběh (Giddens 1999). V jeho rámci musí jedinci přetvářet a znovu vytvářet vlastní biografie (Beck 2007a: 136). Na rozdíl od standardizovaných biografií typických pro dřívější epochy, kdy byl život jedince značně předurčen, jsou dnes lidé povzbuzováni k aktivní tvorbě svého příběhu, k „volené biografii“, k vlastnímu vyprávění reflexivně formulovaného příběhu 41 (Heath, Cleaver 2003; Beck, Beck-Gernsheim 1995). Osobní rozvoj, který byl dříve výsadou elit, je dnes povinností každého. Hledání „vlastního života“, převzetí odpovědnosti za svůj životní způsob, se stalo sdílenou zkušeností dnešních lidí. Všichni se snaží naplnit vlastní reflexivní projekt a „stát sebou samým“ (Giddens 1999: 75). V tomto kontextu Giddens mluví o auto-biografii, tedy Podle Becka expanze národního státu do oblastí dříve příslušejících rodině posílila rostoucí přesvědčení jednotlivců, že by si svůj život měli řídit sami. Důležitou roli hrálo zejména zavedení institucionálního vzdělávání a politika sociálního státu, které pomohli osamostatnění se individua. (Beck, Beck-Gernsheim 2005: 30). 40 Společenský i institucionální tlak na hledání osobní identity je pro některé sociology dokladem toho, že individualizace není otázkou svobodné volby, ale nutností (Beck 2007a: 137; Bauman: 2004: 61). Vzhledem k tomu, že se život stále odehrává v rámci institucí, je individualizace institucionálně podmíněna (např. promýšlení osobní biografie s ohledem na profesní životopis). Podle Becka má pak individuum automaticky sklony brát případná selhání institucí jako selhání vlastní (Beck 2004: 210). 41 K pochopení rozdílu mezi standardizovanou (tradiční) a reflexivní biografií si dovolím použít krásnou metaforu od Furlonga a Cartmela (1997 in Heath). Podle nich je třeba chápat standardizovanou biografii jako cestu vlakem, kdy na trase z bodu A do bodu B nemůžete odbočit k bodu C. Oproti tomu reflexní biografie je jako cesta autem nabízející velmi mnoho odboček. Použití symbolu auta může evokovat společensky škodlivé projevy svobodné vůle jedince, které jsou s fenoménem singles spojovány – zejména patologický egoismus ohrožující společnost. 39
18
utváření narace o sobě samém s ohledem na žádoucí projekt sebe sama v budoucnosti. (1999)
Přesto
jsou
tyto
individuálně
konstruované
biografie
ohraničené
„institucionálními biografickými modely“ (např. období školní docházky), které nejenže ovlivňují jednotlivé životní fáze, ale zároveň zásadně limitují možnosti svobodné volby individuální biografie (Beck 2004: 211). Sdílená představa o svobodné výstavbě osobní identity (vlastního příběhu, je podle Baumana největším zdrojem úzkosti individualizovaného člověka, jehož cíle se v rámci neustálých proměn institucí a zpochybňování základních předpokladů stávají nedosažitelné anebo mizí úplně – „nutí“ jedince hledat a vytvářet nové způsoby existence. (Bauman 2004: 174)
2.1 Individualizace odpovědnosti Následující text se vztahuje zejména k páté a šesté kapitole.
V předchozí části kapitoly pojednávající o obecně o procesu individualizace jsem otevřel problematiku nově se vynořujícího typu odpovědnosti, a sice odpovědnosti za vlastní životní příběh. Domnívám se, že ve vztahu k fenoménu singles je relevantní se tímto tématem zabývat. Singlovství je mnohdy výsledkem přijetí odpovědnosti za vlastní osud, snahy o nalezení sebe sama, která komplikuje navazování partnerských vztahů. Hledání sebe sama, své identity, přestože může mít i společensky příznivé efekty 42 , může způsobovat četné společenské a environmentální problémy – např. nadspotřeba (viz kap. 3). Na úvod této podkapitoly se pokusím přiblížit, jakým způsobem se proměnil vztah člověka k odpovědnosti. Podle Becka k individualizaci odpovědnosti dochází v kontextu
konfrontace
industriální
společnosti
s riziky,
které
produkuje
a s uvědoměním si, že tato rizika nelze stávajícím systémem odstranit. Poznání rizik nutí jedince redefinovat své vzorce jednání a žití 43 (Beck 1994). Tím se otevírá prostor
Nalezení identity ve spojitosti s řešením nějakého společenského nebo environmentálního problému. Podle Wenger (et al. 2007) jsou to právě singles, kdo jsou v oblasti občanského aktivizmu nejvíce činí (viz dále). 43 Odpovědnost by podle Becka neměla ležet na vědcích, kteří poznání zprostředkovali, ale na politicích, kteří stanoví přijatelnost rizik, potažmo odpovědnosti za ně. Zatímco vědci jsou schopni určit nebezpečnost určitých jevů nebo látek, je zatím stále ještě na politicích, spíš než jedincích, určit míru rizika, kterou jsme ochotní nést. (Beck 2004: 32– 39). 42
19
pro to, co Simmel nazývá kvalitativním individualismem 44 (Simmel 1971). Ten se vyznačuje tím, že se jedinec přestává cítit determinován systémem a sám hledá životní způsob odpovídající jeho představě. V souvislosti s ním můžeme mluvit o zrodu odpovědnosti. Jedinec už nespoléhá na instituce, ale sám aktivně hledá cesty k řešení určitých (např. environmentálních) problémů. Lukes tuto dimenzi individualizmu nazývá autonomií rozhodování (Lukes 2006). Librová (2009) v souvislosti s přebíráním odpovědnosti upozorňuje na Weberovu kategorii Lebensführung, neboli řízení života, ve kterém jedinec nese absolutní odpovědnost za svůj životní styl (Weber 1922: 158– 163 in Librová 2009). Jedním z projevů může být to, co Librová označuje jako záměrnou skromnost (Librová 1994, 2003). Jedinec by měl přijmout odpovědnost za svůj osud. Často i za předpokladu, že přijme systémové problémy jako problémy vlastní (Beck 2002). – srov. kap. 6.7 (Ekologický občan). Převzetí odpovědnosti za organizování vlastního života obnáší převzetí odpovědnosti za vše, co s individuálním životem souvisí 45 (Beck 2002). Tento aspekt procesu individualizace má nejen vysokou relevanci ve vztahu k fenoménu singles (soustředění na sebe v podstatě vylučuje navázání partnerského vztahu), ale také k životnímu prostředí. Každý, kdo se nevzdělává, nerozvíjí, necestuje, může vinit jen sám sebe z neúspěchu. Do originálního vedení „vlastního života“ se tak investuje obrovské množství energie často na úkor životního prostředí. (viz kap. 3.4) Individuální odpovědnosti se v kontextu pozdní (rizikové) modernity nelze zříci, jak dokládají mnozí sociologové. „Jedinec je v rizikové společnosti „donucen“ převzít odpovědnost i za systémová selhání“ (Smith 2006: 243). Problematickou stránkou individualizace odpovědnosti je fakt, že chybí jakýkoliv širší rámec, řekněme makroetika. Ne každý dokáže ve světě, kde platí „morálka bez etiky“, vědět, jak se odpovědně chovat 46 (Baumana 1995: 151). V souvislosti s tím Bauman podotýká, že povinnosti, kterým dnes musí individuum čelit, „nejsou nějakým výdobytkem, vznikají spíše z prodlení: jednoduše není nikdo, kdo by to udělal za nás“ (Bauman 2004: 127). Individualizace odpovědnosti obnáší nutnosti volit z velkého množství možných způsobů jednání. Jediné, co si jedinec zvolit nemůže, je „odmítnutí podílu na Zatímco kvantitativní individualizmus znamenal pro jednice svobodu od závazků, kvalitativní individualizmus umožňuje jedinci převzetí odpovědnosti. 45 Společnou sdílenou touhou současných lidí je prožitek „vlastního života“ („a life of my own“) domnívá se Beck (2002). 46 Před zkratkovitými návody zaměřenými zejména na spotřební chování varuje např. Maniates, který poukazuje na to, že tímto způsobem na nás korporace dovedně přenáší odpovědnost, kterou by jinak musely nést samy. (Maniates 2001: 43). 44
20
individualizační hře“. (Beck a Beck-Gernsheim 2002: xvi) Jedinec musí volit i tam, kde by se nejraději volby zřekl. (tamtéž: 144) Žít „vlastní život“ dnes podle Becka zahrnuje převzetí odpovědnosti za osobní neštěstí a neočekávané události, což se zajímavě odráží v životním způsobu singles 47 (viz kap. 3.4). 2.2 Individualizace a proměny partnerských vztahů: zrod fenoménu singles Následující text se vztahuje zejména ke kapitolám 3.4, 6.2 a 6.4.
Fenomén singles se objevuje jako nutný důsledek společenského tlaku na tvorbu či hledání vlastní identity (Singly 2003), na snahu nalézt svůj originální příběh, svůj osud (viz předchozí kapitoly). Společenské postavení již nezabezpečuje rodina, ale každý si je buduje sám. Manželství jakožto instituce, která byla nadřazena jedinci, je dnes produktem svobodné volby dvou lidí, kteří se rozhodli být spolu. (Beck 2002: 8, Déchaux, 2010: 27) Dočasnost tohoto soužití dokládá narůstající počet rozvodů, uzavírání předmanželských smluv, ale také celková neochota vztah formalizovat. Díky možnosti vztah kdykoliv ukončit rozchodem či rozvodem (a pochybnosti, že vztah vydrží) si partneři uchovávají svou individualitu, přestože jsou třeba manželé 48 (Singly 2007: 16) Sílící individualismus v oblasti partnerských vztahů asociuje Beck s rozvojem tržní společnosti, zejména pracovního trhu. Na rozchod je třeba se dívat jako na strukturální problém spočívající v rostoucí individualizaci – tlak na individuální rozvoj a uplatnění se na trhu práce není v souladu s rodinou, jak jsme ji znali dosud, tvrdí Beck a Beck-Gernsheim (1995). Práce se dnes podílí na konstrukci identity jedince mnohem víc než rodina. Přitom k zajištění práce je zapotřebí flexibilita, kterou vážně míněný partnerský/rodinný vztah nemůže poskytnout.
49
V důsledku toho ubývá rodin,
v původním slova smyslu 50, a přibývá singles či nových forem soužití jako je Beckova „dočasně sjednaná rodina“ (2004), Možného „nesezdané soužití“ nebo Levinové soužití „dohromady, ale zvlášť“ (Levin 2004). 47 V kontextu singles může být špatnou volbou jak věnování se kariéře a odkládání rodičovství, tak včasné rodičovství ohrožující budoucí zaměstnatelnost. 48 Rozchody jsou banalizovány – ze strany individua jsou chápány jako důsledek špatné volby partnera a ne vlastního selhání, tvrdí Déchaux popisující fenomén „partnerském nomádismu“ (2010: 29). 49 Zároveň velké pracovní vytížení znemožňuje nalezení partnera (Heath, Cleaver, 2003). Podle psycholožky Hakim (2006) končí ženy orientované na kariéru často bezdětné. Přitom prvotním důvodem k vyššímu pracovnímu nasazení bývá sebe-zabezpečení pro případ příchodu rodiny. 50 Rodina podle Becka patří mezi tzv. „zombie kategorie“ – přežívající termíny (kategorie), které nedokážou zachytit pravou povahu věcí.
21
Vztahy, které vysoce individualizovaní jedinci navazují, jsou podle Becka ryze účelové 51. Jejich hlavním cílem je reciproční emocionální výměna a ne rodina (2004: 209). Podle Singlyho zásadní zlom nastal v momentě, kdy se začalo mluvit o lásce jako o něčem, na co máme právo (2007: 12). V této souvislosti pojednává Giddens o „čistém vztahu“ (viz kap. 3.4) jehož existence není podmíněna stálostí, ale citovým uspokojením těch, kteří na něm participují (Giddens 1992, Singly 2007: 72). K transformaci forem soužití přispěl v západních společnostech nástup hodnot stavících nad vše individuum. Singly poukazuje na to, že touhu po jedinečnosti a specifickém přístupu v nás vzbuzuje již samotná výchova. Za dobré rodiče jsou považováni ti, kteří už od mala v dětech probouzejí specifickou osobnost. Internalizací představ o naší jedinečnosti pak samozřejmě pro sebe vyhledáváme někoho jedinečného, což vede k formulaci přehnaných představ, které znemožňují založení vztahu (Singly 2007: 86) Proměna partnerských vztahů zapříčiněná druhým demografickým přechodem 52 vedla v západních společnostech ke zpochybnění rodiny jakožto posvátné instituce, v důsledku čehož můžeme pozorovat rozšíření alternativních partnerských vztahů, zvýšenou rozvodovost a nástup fenoménu singles (van de Kaa 1987). Změny v demografickém chování byly částečně podpořeny rostoucím tlakem pracovního trhu na flexibilitu a mobilitu. Nejúspěšnější jsou ti, co nemají žádné závazky k partnerovi či rodině a pro něž jsou jejich profesní ambice vrcholným cílem existence 53. Druhá demografická tranzice však nepřinesla nějaký útlum sexuální aktivity, ale spíše nárůst autonomie v rámci partnerských vztahů (Giddens, 1991). Právě udržování vztahu bez společného soužití dokáže vybalancovat jak potřebu autonomie, tak intimity (Jamieson 2011). Jednou z nových forem soužití se tak stal model LAT – Living Apart Together, v jehož rámci spolu partneři sdílí lože, ale ne domácnost 54 (Levin 2004).
Podle četných autorů tak dochází k privatizaci partnerského života a odmítnutí kontroly ze strany institucí. Proces individualizace umocňuje např. emancipační tendence žen, které se zbavily tradiční závislosti na partnerovi. Díky finanční nezávislosti podpořené navíc politikou sociálního státu si mohou dovolit vychovávat dítě sami. Podle Heat jsou vztahy zranitelnější, když mají partneři pocit, že se dost dobře dokážou uživit nezávisle na druhém (2009:36). 52 Tedy změnou demografického chování populace rozvinutých zemí, v jejímž rámci došlo k poklesu porodnosti pod míru, která zajišťuje přirozenou obnovu populace. Za touto změnou kromě legalizace potratů a objevu antikoncepce stály hodnoty post-materialismu a individualismu. 53 Zejména ženy musí svému povolání často obětovat rodinný život, který se v důsledku dlouhotrvajícího studia a rozběhnutí kariéry stává z biologického hlediska nerealizovatelný (Houseknecht et al. 1987). Obecně singles kvůli kariéře oddalují založení rodiny. (Heath, Cleaver 2003) 54 Living Apart Together (dohromady ale zvlášt) – oba kohabitující partneři spolu sice udržují milostný vztah, ale každý si vede vlastní domácnost. Sami sebe definují jako pár a také jejich blízcí je jako pár 51
22
Takováto forma soužití je však z environmentálního hlediska plýtvavější, protože obnáší vybavení a udržování jedné domácnosti navíc 55 . Lidé žijící v páru, ale v oddělených domácnostech, jsou podle Williams největší spotřebitelé energie, prostoru i zboží 56 (2003: 50). Individualizace ve vztazích a především vyšší potřeba soukromí a autonomie vede mimo jiné k nárůstu obytné plochy k vyššímu počtu automobilů a menšímu počtu přepravovaných osob v nich (srov. Gram-Hanssen 2009). – viz kap. 3.4
2.3 Individualizace a reintegrační tendence: komunity a neokmeny Následující text se vztahuje zejména ke kapitolám 3.4, 5 a 6.4.
Mnozí sociální vědci se domnívají, že individualizace přinesla ztrátu opory, která spočívala v tradičních solidárních vazbách. Zřetelné sociální vztahy byly nahrazovány abstraktní sociální strukturou a nepřehlednými mechanismy. Zároveň vedla k osamostatnění individua tím, že mu umožnila být ekonomicky nezávislým. Funkci „záchranné sítě“, kterou dříve vykonávala rodina, převzal stát se svými institucemi sociální pomoci. (srov. Beck 2004). Díky individualizaci jedinec získal svobodu od závazků, které jej tradičně poutaly k určité místně zakotvené komunitě. Spojení místa s určitou pospolitostí lidí je v kontextu druhé modernity irelevantní, domnívá se Beck (2005: 25). Současný člověk je podle něj nucen žít sám a nést za svůj život plnou odpovědnost. Maffesoli s Beckem sice souhlasí v tom, že se rozpadly (alespoň částečně) tradiční komunitní (pospolitostní) struktury, na rozdíl od něj si však nemyslí, že by individuum muselo samo čelit všem sociálním problémům. Domnívá se, že staré komunity nahradily nové, které si člověk svobodně volí a stává se jejich součástí (srov. Maffsoli 2002, 2006). Také Librová si všimla, že se vysoce individualizovaní jedinci nakonec zapojují do různých zájmových skupin, staví se do čela kulturního a občanského života v lokalitě bydliště (Librová 1994). Tvrdí, že zajímavou a z určitého hlediska paradoxní vlastností environmentálně orientovaného individualizmu je jeho vnímají, zároveň si snaží zachovat určitou autonomii. (Levin 2004; Levin, Trost 1999). Z environmentálního hlediska je tento životní způsob stejně plýtvavý jako životní způsob singles. 55 Provoz domácnosti o dvou členech má dvoutřetinovou spotřebu na osobu v porovnání s jednočlennou domácností. (Sanne, 2002:277) 56 Individualizace projevující se rostoucí touhou po individuálním vlastnění vede k nárůstu mezilidské nezávislosti za doprovodu rostoucí spotřeby. (Ropke, 2002: 410-411)
23
reintegrační tíhnutí. Podle Maffsoliho jde o celospolečenskou proměnu hodnot a návrat ke kolektivistickému ideálu (2006). Nejdůležitějším rysem těchto reintegračních (resp. retribalizačních) snah je rozvíjení a upevňování pocitu sounáležitosti ve skupině blízkých lidí (nejen geograficky). Doslova mluví o nových kmenech. Podle něj stojí tyto nové sklony ke kolektivitě mimo vůli jedince a jsou produktem zapomenutých a znovuobjevivších se archetypů. „Ve chvíli, kdy si jednotlivec myslí, že je sám sebou, že stojí za svými názory, svými preferencemi, svojí spotřebou, je možné si všimnout, že právě tehdy se v nejvyšší míře ztotožňuje s archetypálními figurami, které na něj z hloubky působí.“ (Maffesoli 2006: 69) Oproti tomu Librová staví do hlavní role jedince, který se záměrně reintegruje (často z environmentálních pohnutek), což považuje za projev kvalitativní individualizace (srov. Librová 2009). Také Beck se domnívá, že člověk chce volit a volí z různých způsobů života i z různých socio-kulturních pospolitostí 57 (Beck 2004: 120). Sám totiž není schopen čelit strukturálním a institucionálním problémům, které ho obklopují. (Bauman 2004: 65). V těchto nových pospolitostních strukturách nalézá identitu, díky které se navrací jako aktivní činitel do společnosti (Beck 2007a: 140). Individualizační proces tedy nevede k uzavírání lidí do sebe, naopak vznikají výběrová mikrospolečenství. Komunity tedy s individualizací nezanikly, ale získaly nový význam v tom, že pomáhají individuím vytrženým ze společnosti nalézat identitu.
2.4 Individualizace a identita Následující text se vztahuje zejména ke kapitolám 5, 6.1 a 6.6.
Na individualizaci je možné nahlížet jako na proces, v jehož rámci je každý jedinec nucen vytvářet svou identitu (Singly 2008). Zatímco v tradiční společnosti byla identita člověku připsaná a více méně určovala jeho společenské role 58 , v moderní společnosti si lidé identitu a role s ní spjaté volí sami. Proces individualizace vedl Komunity nemusí fyzicky existovat, v kontextu pozdní modernity splní svou roli i v podobě virtuální – „komunity v mysli“ (srov. Day 2006) 58 Jednim z důsledků modernity je podle mnohých autorů rozklad instituce rodiny (Giddens 1991). Ta byla v dřívějšku základním kamenem konstrukce identity člověka. Rodina již nepředstavuje stabilní prvek existnce člověka, neposkytuje mu pocit jistoty a zázemí. Singly poukazuje například na to, že zejména ve venkovském prostředí nebylo třeba používat příjmení. K označení identity osoby postačilo uvést jeho křestní jméno, rodinný stav a povolání. Obojí dvojí se v rodové linii dědilo. Individuální život byl tak zasazen do širšího kontinuálního rámce. 57
24
k tomu, že člověk sám sebe čím dál více vnímá odděleně od společnosti, čímž vzniká normativ, že by každý měl být originální, nezávislý, mít svou vlastní originální biografii. (Bauman, 2004; Melucci 1996; Giddens 1991; Beck 2002) Domnívám se, že právě hledání, utváření a hájení osobní identity souvisí s fenoménem singles. Zásadním problémem singles je totiž nalezení individuální identity, která by nebyla podmíněna přítomností partnera (rodiny). Předpokládám, že právě singles budou mít větší potřebu zakotvení v beztvaré či tekuté postmoderní době, jak ji popisuje Bauman (2008). Přestože nezakotvenost (disembeddedness) se stává životní zkušeností většiny dnešních lidí, v případě singles představuje určující prvek jejich existence. Potřeba nalezení identity, která by ospravedlnila jejich bytí a zakotvila je ve světě, je pro singles klíčová (Hertel et al. 2007, Macvarish, 2006). Je skoro s podivem, že se identitou ve vztahu k singles dosud příliš nikdo nezabýval. A z jakého důvodu bychom se měli zabývat identitou, když tématem práce je životní způsob singles? Mnozí autoři poukazují na to, že každý člověk žijící v postmoderně uspořádané společnosti je dennodenně konfrontován s různými možnostmi volby životního způsobu a musí se rozhodovat, jak by měl žít (Giddens, 1991: 14, Elias 2001). Musí volit tak, aby jeho rozhodnutí bylo v souladu s jeho hodnotami a dávalo smysl v celkovém pojetí jeho života (Heelas, 1996: 5) Domnívám se, že právě identifikace s určitými hodnotami utvářejícími identitu jejich nositele se bude odrážet ve specifickém životním stylu, a to zejména v případě singles, kteří mohou volit bez ohledu na partnera či rodinu. Zároveň jsem si vědom vágnosti termínu „identita“ skloňovaného v rámci mnoha vědních disciplín a nabývajícího v různých kontextech odlišných významů 59 . Osobně se kloním ke konstruktivistickému pojetí 60 Bergera a Luckmana (1999). Cílem této kapitoly však nebude vyjasnění pojetí identity, ale představení nové společenské situace, v jejímž rámci hraje utváření identity kardinální roli, a ve svých důsledcích se souvisí s fenoménem singles.
Pro filozofy identita znamená způsob poznání sebe sama jakožto objektu. (Filozofický slovník 2002). Psychologové pod pojmem identita rozumí uvědomování si sebe sama, své jedinečnosti a odlišnosti od ostatních (Hartl, Hartlová 2009) a schopnost udržení si smyslu stejnosti a kontinuity (Erikson 2007). Sociální psychologové tuto „silnou“ koncepci identity rozšiřují o její „slabou“ variantu, v jejímž rámci se identita jedince proměňuje v závislosti na situaci, místě a čase (Bačová 1997). Sociolog Erving Goffman (2003 resp. 1963), průkopník teoretického vymezení identity v rámci této disciplíny, popisuje na základě pozice, z jaké se aktér vztahuje ke světu, tři typy identit – kromě ego identity i identitu osobní a sociální. 60 V jejich pojetí je identita konstruována na základě tří fází: uvědomění si vnějšího světa (externalizace), přiřazování významů, chápání smyslu, dávání věcí do kontextu (objektivizace) a vytvoření osobnosti na základě svého specifického vztahu k vnějšímu světu (internalizace). 59
25
V případě singles je možné na identitu nahlížet jakožto na mechanizmus zakotvení ve společnosti. Již dříve bylo diskutováno, že důsledkem modernizačních procesů je jedinec neustále nucen k „sebe-reflexi“ a rozhodování o tom, kým bude 61. Přitom společenský normativ velí, aby každý byl sám sebou. Osobní identita („selfidentity“ nebo také „personal identity“) se stává úkolem, projektem v jehož rámci jedinec reflektuje svoji biografii s ohledem na své hodnoty, přesvědčení a představy o sobě (Bauman 2008). Na identitu je možné nazírat jako na příběh, který je člověk nucen psát a neustále přepracovávat, aniž by někdy mohl dosáhnout koce, protože se musí neustále vracet k předělávkám prvním kapitol (Giddens 1991: 54) Zejména riziková společnost zakládá potřebu neustálého přehodnocování jednání a rozhodování o tom, kým by měl člověk být 62. Na základě společenských tlaků jedinec vytváří svou autentickou biografickou naraci, která vysvětluje, někdy i obhajuje, jeho motivy a vystihuje jeho identitu 63. Identita, je tedy z určitého pohledu jakýmsi procesem formace sebe sama, jak tvrdí Melucci 64 (1996). Je to nikdy nekončící sebe-reflexivní proces identifikace (identification) a hledání pozice vlastního já (Bauman 2008) 65 projevující se skrze životní styl a jednání 66. Identita je především „práce na sobě samém 67“ (Alheit 2002), nikdy nekončící projekt redefinující postavení člověka ve společnosti 68. (Castells 2011). Biografická sebe-prezentace je v pojetí německých sociologů Fischer-Rosenthal nahlížena jako neustálá snaha explicitně vyjádřit před sebou samým i ostatními, kdo V dnešní době jde již od narození dítěte o jeho jedinečnost. Podle Singlyho ani rodiče neuvažují o tom, že by jejich děti žily stejným životem (Singly 2000: 43). 62 „Já“ je dnes třeba chápat jako sebe-reflexivní projekt, kdy i rozhodování o nákupu oblečení nebo jídla nabývá s ohledem na možné globální důsledky, hlubšího významu. (Giddens, 1994: 58) Uvědomění si tohoto kontextu proměňuje situaci běžného dne v identitární rozhodnutí, které musí být v souladu s odpovědí na otázku „Kdo jsem?“ Viz výpovědi mých komunikačních partnerů kap. 6. 63 Osobní identita se svým způsobem stává významnější než společenská identita (social identity), v jejímž rámci jsou určité charakteristiky jedinci připsány druhými. Nejde u ní o to, kdo jsme, ale kým bychom chtěli být (srov. kap. 5). 64 Podle něj je dokonce termín identita matoucí, protože evokuje neměnný stav. Zavádí proto nový pojem identizace (identization), který vyjadřuje proces konstruování autonomní identity (1996: 77). 65 Situaci post-moderního člověka Bauman (2008) ilustruje na příkladu vagabunda, člověka bez papírů (sans papiers), který je denně vystaven otázkám: „Kam bych mohl/měl jít?“ a „Dovede mně tam tato cesta?“ 66 Jednání podle Arendtové představuje způsob, jak se projevuje naše osobní identita, jak se konstruuje „já“. (2002) 67 Podle něj se člověk sám sobě stává „agenturou nuceného sebe-organizačního procesu učení“, v jejímž rámci jde především o konstrukci nezaměnitelné jedinečné biografie. (Alheit 2002) 68 Manuel Castells (1997) v rámci své typologie identit odlišuje identitu založenou na individuálním projektu (the project identity) od legitimizující identity (legitimizing identity) a resistenční identity (resistance identity). Rozmach projektové identity spojuje s rozšířením internetu a s nástupem nových sociálních hnutí (např. feminizmu a environmentalizmu). Zatímco legitimizační a rezistenční identita je velmi úzce svázána s institucionálními autoritami, které sociálním hráčům připisují určitý druh identity, projektová identita se opírá o svobodu individua. 61
26
jsem, kým jsem se stal a jaké s tím mám zkušenosti (Fischer-Rosenthal 1997). Identita je zde utvářena selektivním výběrem událostí ze života jejího nositele, na jejichž základě je rekonstruována přítomnost 69. Je kontinuálně prezentována druhým za účelem uvedení rozporuplných životních situací do konzistentního vysvětlujícího příběhu (Alheit 2002:12). Představuje pro jedince to, co Giddens (1992) nazývá „ontologickým bezpečím“ a
Melucci (1996) dokonce „domovem“. V jejím rámci je jednotlivým
životním epizodám dáván hlubší smysl. Identita představuje odpověď na otázku „Kdo jsem?“. Hledání tohoto „bezpečí“ (zakotvení v identitě) se pro člověka stává kritickým podnikem. Claude Lévi-Strauss chápal identitu jako jakýsi druh „virtuálního domova“ (foyer virtuel), který je nezbytný k pochopení věcí, ke kterým se vztahujeme. (LéviStrauss, 1977: 13) Tři způsoby utváření identity V předcházející části kapitoly jsme si ukázali, že hledání identity je v postmoderním kontextu nikdy nekončící sebereflexivní projekt, který vytrženým individuím (singles) přináší zakotvení ve světě. V kontextu dalších částí práce hodlám nyní představit tři způsoby utváření identity: skrze materialitu, prostřednictvím vztahů a skrze přináležení (identifikace) s určitou skupinou. Identita jedince je v neustálém ohrožení v důsledku působení vnějších vlivů. Jak podotýkají někteří autoři, úplného bezpečí dosáhnout nelze. Sebepevnější identitární zázemí („domov“ viz výše) musí být neustále přestavován, aby dokázal čelit novým vlnám nejistot a událostí. (Melucci 1996: 2). Proto se mnoho lidí snaží tento metaforický identitární domov zpředmětnit skrze materialitu. Identita se tak promítá např. do bydlení, a to jak ve výběru jeho typu, tak místa. Někteří autoři poukazují na to, že bydlení mnohdy představuje prostředek k zakotvení ve známém, vlastním, kontrolovaném prostoru (Blunt 2005) vyjadřujícím identitu majitele (Savage et al. 2005). Individualizovaná identita totiž stojí na možnosti mít prostor pro vlastní aktivity. Singly doslova mluví o možnosti „mít pokoj pro sebe“, který individuu umožňuje vymanit se z „oficiální identity“ uzavírající ho do jediné role (Singly 2009). Touha po
Pojetí identity jako projektu či strategie je nutně retrospektivní, zasazující určité jednání do smysluplného celku (Calhoun 1994 69
27
vlastním prostoru odkazuje na touhu po mnohorozměrné proměnné identitě, v jejímž rámci se může každý stát sám sebou 70 (tamtéž). – viz kap 6.1 Vlastnictví předmětů odráží vnitřní hodnoty člověka. Podle mnohých autorů se člověk snaží harmonizovat svůj zevnějšek (a věci, které ho obklopují) se svými představami o sobě (svou biografií) a tímto se přiblížit ideálnímu Já 71. (Giddens, 1991; Dittmar 2004; Niinimäki 2010). To zakládá paradox, kdy je toto „narativní já“, poznání sebe sama, hledáno a vytvářeno ve standardizovaném prostředí konzumní společnosti, 72 v jejímž rámci si člověk může vybrat z široké palety „identit" (včetně např. identity zeleného spotřebitele 73) a všech částí potřebných k jejich sestavení 74. Viz kap. 3.4 a 6.1 Z dosavadního uvažování o individualizaci a identitě by se mohlo zdát, že kolektivní dimenze identity pozbyla na významu. Není tomu tak, zůstává nadále důležitá právě jako zdroj významu pro individuální identitu 75 – viz kap. 2.4. Sdílení sociální identity nebo vymezení se proti ní, napomáhá dotváření osobní identity. Reakce druhých jsou nesmírně důležité pro udržení narativu ohledně individuálně utvářeného „já“ 76 (Giddens 1991: 54). Pro identitu je klíčová volba referenční skupiny, tedy okruhu lidí, vůči nimž poměřujeme své chování. Důležitou roli přitom hraje „fasáda“ – hodnota, kterou člověk připisuje svému jednání na základě viditelných atributů. (Goffman 2003). Tyto atributy (např. statusové symboly) pak referenční skupina hodnotí a poskytuje jednajícímu negativní nebo pozitivní zpětnou vazbu 77. S rozpadem tradičních struktur a rostoucí privatizací veřejného prostoru poskytuje identita vytrženým individuím náhradní domov. V rámci jejího hledání se lidé identifikují s vybranými referenčními skupinami, o kterých někteří autoři mluví jako nových kmenech – neo-tribes (Maffesoli 1996, Bauman 2000, Watters 2003). Neokmeny mohou mít podobu jak zájmových skupin, tak subkultury. Jsou charakteristické Skutečná podstata domova není přitom tak důležitá jako představa o něm. Podle Maffesoliho je konstrukce identity vždy relativní, vzniká na základě vztahu. Materialita, tedy hmotné předměty, umožňují jedinci identifikaci s určitými nepřítomnými symbolickými celky (Maffesoli 2002). 71 Lidé se cítí nedostateční, když se nemohou vyjádřit skrze materiální objekty (Csikszentmihalyi (1981: 212). 72 Sebe-poznávání a snaha o autenticitu tak nabývá patologických rozměrů nadspotřeby doprovázených pocity deprese a osamění. (Honneth 2004) 73 Jejich etická volba nakupovat environmentálně šetrné či příznivé produkty odráží podle Moisander a Pesonen (2002) jejich touhu být určitým typem člověka. 74 Jsou to opravdové „stavebnice identity" ve stylu „udělej si sám", podotýká Bauman (2000: 188). 75 Skotský sociolog Jock Young na to konto poznamenává, že „jakmile se rozpadla komunita, objevila se identita“. Identitu pak pojímá jako „náhradní komunitu“ (1999: 164). 76 „Sebeidentifikaci tedy umožňují prostředky, které čerpáme ze svého prostředí, a žádné pevné „jádro" naší identity neexistuje (Bauman 2000: 44). 77 Což je důležité zejména v kontextu výzkumu seznamek pro environmentalisty – viz kap. 5. 70
28
svou heterogenitou, neuzavřeností a propustností (Maffesoli 1996).). V souvislosti s hledáním identity kmeny nahrazují pozdně moderní době roli rodiny a poskytují jedinci identitární zázemí. – viz kap. 5 a 6.4 Postmoderní situace umožňuje identifikaci s množstvím takových skupin, jejíž členové se ani nemusí znát. Pro osobní identitu je důležité, že se skupina nějakým způsobem vyděluje. Rozlišování skupin na my-oni je konstantním rysem lidských společností 78, domnívá se Eriksen (2007: 88). Vytvoření alternativních skupin/proudů je projevem vymezující identity. Identifikace je proměnlivá v závislosti na tom, ke komu se člověk vztahuje (tamtéž: 68). Náleží-li k minoritě, je mu jeho identita připomínána denně, zatímco ten, co přísluší k majoritě, si svou identitu vůbec uvědomovat nemusí. Např. singlům je jejich rozdílnost neustále připomínána, jejich habitus pak může být pociťován jako sociální stigma 79 (srov. DePaulo (2011). Stigmatizovaní jedinci se snaží stigmatu čelit, vytvářejí např. imaginární komunity odporu, které mají zvolenou identitu bránit 80 (Defensive identities). Důležitou roli při vytváření osobní identity hrají vztahy s významnými druhými (srov. Singly 2001, 2003). Díky nim člověk může nahlédnout sebe pohledem jiných lidí a reflektovat své jednání. Přitom nejdůležitější roli hrají partneři, kteří se na formování identity podle Singlyho podílejí největší měrou 81 . Láska tak nabývá v konstrukci identity kardinální význam, jelikož milostné vztahy pomáhají člověku „být sám sebou“ (Singly 2001: 7). Paradoxem dnešní doby je to, že lidé zároveň vyžadují větší autonomii a zároveň lásku, která však ze své podstaty nezávislost vylučuje 82. Láska vytváří příběh vytržený z kontextu sociální identity, je to příběh dvou lidí, kteří k sobě osudově patří a kteří jsou ve své podstatě jedineční – existující jakoby Eriksen v souvislosti s identifikací ke skupině mluví o Simmelově pravidle, podle kterého je vnitřní soudržnost skupiny odvislá od míry vnějšího tlaku (Eriksen 2007: 78). 79 Goffman ve své práci definoval stigma jako znak, který je v očích ostatních (v rámci určité sociální interakce) vnímán jako deviantní od sociální normy. Stigmatizovaní lidé pak vnímají tuto skutečnost jako diskreditující Goffman (1963: 3). 80 Zejména na sociálních sítích narážíme na desítky skupin obhajující životní způsob singles proti stále silnému společenskému normativu rodinného života. 81 Partnerství je podle Baumana jednou ze základních konstruujících součástí identity člověka. Epizodické střídání rolí v rámci moderního života nemůže konstruktivní roli partnerského vztahu nahradit. Bez partnera jsme jen sbírkou rolí, které zaujímáme v různých situacích (zaměstnanec, zákazník…); nejsme „sami sebou" a nikde nejsme tak úplně doma (Bauman 2000: 107). Sebepotvrzení lze nalézt pouze ve vzájemnosti a porozumění. Lidská výlučnost se uskutečňuje právě prostřednictvím partnera, proto lze na partnerství obecně pohlížet jako na základní konstrukční prvek identity (Bauman 2000: 110, Déchaux, 2010: 31). 82 Tento rozpor se snaží překlenout modely jako Living Apart Together (Kaufmann 1994, Levin 2004) nebo Singlyho „individualistická vztahová rodina“ (Singly 2001: 7) 78
29
mimo společnost (srov. Giddens, 1992: 39). Giddens rozlišuje „romantickou lásku“, což je podle něj ryze moderní koncept, od vášnivých románků i od rodinných vztahů na základě specifického příběhu, který o dvojici vypráví. Touhu po romantické lásce možné brát jako touhu po zakotvení své identity. Od partnera se očekává bezvýhradné uznání naší vlastní identity, čímž se podle Luhmanna individuu dostane kýženého sebepotvrzení – „,…co se hledá jako láska, co se hledá v intimních vztazích, bude tedy v první řadě validita sebeprezentace 83.“ (2002: 170). Láska tak nese obtížné břímě uznání i takových aspektů partnerovi indenty, které jsou v rozporu s identitou vlastní. Z toho důvodu singles sice po vážných vztazích touží (srov. Tomášek 2006), ale odkládají je do doby, než naleznou ideálního partnera. Touha po romantické lásce má značnou, i když nezřejmou ne-environmentální relevanci. Narativ romantické lásky je natolik silný, že je celospolečensky sdílen a má v zásadě podobu sociálního normativu. Na základě svých zjištění Bawin-Legros tvrdí, že se mnoho lidí bojí postoupit ve vztahu dál (např. ke společnému bydlení) právě s odvoláním na to, že si nejsou jisti, jestli je to ten pravý nebo ta pravá. (2004: 243) Což může být důvodem, proč mnoho lidí oddaluje společné bydlení. Zároveň absence vztahu romantické lásky vede u singles k pocitu společenské nedostatečnosti (stigmatu) a pocitu osobního selhání.
2.5 Individualizace a narcizmus Následující text se vztahuje zejména ke kapitolám 5 a 6.7. Proces individualizace podle Heat (2009) vyústil do neobvyklé formy kultury sebe-sama (selfculture). Ta se vyznačuje tím, že poprvé v historii má jedinec prostor a čas pouze sám pro sebe (2009:116). Kdokoliv se může dožadovat svého práva na to být výjimečný a k tomu má dostatek času na to, aby reflektoval sebenepatrnější rozdíly mezi ním a ostatními (viz předchozí kapitoly). Lipovetsky proto proces individualizace ztotožňuje s procesem personalizace společnosti 84. (Lipovetsky 2003: 76) Zajímavá je Láska se hledá kvůli sebepotvrzení. V partnerském vztahu se „snižuje práh relevancí“ a vše, čím se zabýváme, co děláme a říkáme je druhým bráno jako hodno zamyšlení. (Luhmann 2000) „Milující člověk přijímá a potvrzuje svrchovanost svého partnera a jeho právo rozhodovat sám za sebe a volit podle svého mínění.“ (Bauman 2000: 107) Partneři si rozumí bez odvolávání na širší společenské kontexty nebo významy. 84 Podle některých sociologů došlo v druhé polovině 20. století v důsledku sekularizace kapitalistické společnosti k úpadku politiky a demokratizaci individualistického sebepojetí (Lipovetsky 2003:64, Sennett 2002: 338, Lasch 1991: 53). Toto vyvrcholení procesu individualizace vyznačující se personalizací dříve neosobních aspektů společenského života zbavuje tradiční výkladové rámce (náboženství, ideologie…) platnosti a na jejich místo staví jedince toužícího po autentičnosti a osobitosti. 83
30
především šíře tohoto fenoménu. Personalizace světa a okouzlení sebou samým vedlo podle Heat k celospolečenské „normalizaci narcismu“ 85. (2009: 45) Jak se narcizmus týká životního způsobu singles? Singles bývají stereotypně označováni za egoistické, narcisistní jednice. Hledal jsem proto nějaký empirický důkaz, který by tento stereotyp potvrdil nebo vyvrátil. Výzkumem neklinických forem narcizmu se u nás zabýval sociolog František Bartoš. Přestože se přímo nezaměřoval na singles, zjistil, že nejvyšší „narcistické skóre“ mají právě svobodní a bezdětní lidé 86 ve věku od 18-29 let (Bartoš 2010: 114). Určitá souvislost by zde tedy mohla být 87. Bylo by však nutné Bartošův výzkum zopakovat na souboru singles. Čím se společenský narcizmus vyznačuje? Podle některých autorů je možné jej vnímat jako vyhrocený individualizmus, jehož cílem je umožnit jedinci být sám sebou. Bývá spojován s nárůstem touhy po sebevyjádření 88 (Lipovetsky 2003: 146, Sennett 2002: 220, Lasch 1991: 53). Kořeny kulturního narcizmu spatřuje Lipovetsky (2003) ve všeobecné „psychologizaci sociálna“
89
, jehož hlavním symptomem je způsob
komunikace založený na „Já“ 90. Společenský narcizmus se vyznačuje tím, že intimita a subjektivita zasahuje do společenských vztahů, u kterých je požadováno, aby byly autentické. Dalším důležitým aspektem narcisistní společnosti je nárůst konzumu v důsledku toho, že narcisistní člověk hledá autentické sebevyjádření skrze nakupované zboží (Lipovetsky 2003: 146). Jak se poznají moderní narcisové? Především u nich dochází ke ztotožnění se s ideálem vlastního Já. Vlastní aktivity považují vždy za významné, jedinečné a nadprůměrně kvalitní. (Horneyova 2000: 170 in Bartoš 2010) Narcisistní pocity Narcizmus není jen společenská deviace, ale kulturní fenomén, v jehož rámci jsou podstatné společenské aspekty subjektivizovány. (Lipovetsky 2003, Singly 2001, Sennett 2002) 86 Bartoš zjistil, že lidé nejvíce skórující v jeho testu narcismu se negativně vymezují vůči základním primárním a sekundárním skupinám, které se pro ně stávají toliko objektem soutěživosti. Jedinci s pozorovatelnými narcistickými rysy se výrazně méně identifikovali s rodinou, partnerem či spolupracovníky. Intimní život sdíleli především se spolupracovníky a to za účelem získaní pozornosti, pocitu suverenity a úspěšnosti. „Intimita u narcisty není cílem, nýbrž prostředkem. Své spolupracovníky narcističtí respondenti spíše využívají při dokazování si vlastni dominance a privilegovanosti.“ (Bartoš 2010: 115) 87 Spojitost mezi společenským narcismem a fenoménem singles můžeme nalézt také v oblasti vztahů. Eriksen poukazuje na to, že tam, kde je láska, nahrazena touhou po pozornosti, začíná narcisistní identita (Eriksen 2007: 192). – viz kap 3.4 88 Kromě materiální sebeprezentace v rámci spotřební kultury vzrostla také potřeba veřejně se vyjadřovat, sdělovat osobní názory a informace. V narcisní kultuře chybí ochota poslouchat i hlubší zájem o druhé a jejich názory. Převládá touha zalíbit se, být jedinečným, stát se vzorem pro ostatní (Lasch 1979: 55, 64). 89 Subjektivizaci všech dříve neosobních oblastí života (politika apod.). 90 Singly mluví o „novém imperativu“, kdy je individuum nuceno být originálním a kdy je společností povzbuzováno k životu ve shodě s vnitřní skrytou povahou. (Singly 2001) Podle Sennetta je v současnosti veškerá lidská činnost (včetně veřejné politiky) realizována tak, aby se v ní projevila duchovní stránka jednajícího (2002: 159). 85
31
výjimečnosti a vlastní důležitosti mohou být však také společensky přínosné. Podle výzkumu Twenge a Campbell touhu po sebe-obdivu (self-admiration) někteří naplňují v rámci různých dobrovolnických organizací snažících se o změnu – making difference (2010: 253). Participace na „záchraně světa“ dává postmodernímu Narcisovi dostatečný doklad o vlastní důležitosti. Podle Lipovetského narcizmus nevede k izolaci jedince, ale vytváření miniaturních skupin, kde se lidé cítí mezi svými. „Úpadek veřejné vzájemnosti totiž nevede k tomu, že by člověk měl vztah jen sám k sobě, nýbrž k tomu, že se emočně váže na soukromé skupiny, přičemž jeho zájem o ně je sice nestálý, nicméně zcela opravdový. (Lipovetsky 2003: 38) Environmentální hnutí jako taková se tak stávají platformou pro napojení lidí, kteří problémy s životním prostředím vnímají podobně. Lipovetsky však za angažovaností vidí egoistický zájem spočívající zejména v příležitosti setkání s lidmi (1999:162).
2.6 Shrnutí Předchozí kapitola pojednávala o širším kontextu fenoménu singles, který byl vykreslen v kontextu procesu individualizace společnosti a rozpadu tradičních struktur. Tato kapitola přinesla v určitém slova smyslu omezený pohled na jinak plastickou sociální realitu pozdní moderny. Diskutované teorie však pro účely budoucí analytické práce shledávám jako užitečné. Domnívám, že jsou to právě singles, kteří do uvedených teorií bez rozporu zapadají; vystupují jako samostatné individuality čelící problémům, které uvedení teoretikové konceptualizují. Dozvěděli jsme se, že moderní individuum bylo vytrženo z tradičních předmoderních vazeb a že bylo postaveno před nutnost redefinovat své vzorce jednání a žití. Podle představených teorií, dnes každý musí převzít odpovědnost za vlastní život a za svůj životní příběh. Zatímco v tradiční společnosti byla identita člověku připsaná a více méně určovala jeho společenské role, v moderní společnosti si lidé identitu a role s ní spjaté volí sami. Proměna společenských nároků (na vzdělání, kariéru, flexibilitu) vedla k proměně vztahu jedince k rodině. Došlo ke zpochybnění rodiny jakožto posvátné instituce a individualizaci ve vztazích – vzrostla potřeba soukromí a autonomie, což mělo mimo jiné vliv na nárůst jednočlenných domácností. Vyhrocený individualizmus se projevuje kulturou narcismu, která bývá spojována s nárůstem touhy po
32
sebevyjádření, jejímž cílem je umožnit jedinci být sám sebou. Zároveň však jedinci touží po tom někam patřit, a tak vzrůstá význam komunit.
3. Singles Následující kapitola čtenáři přiblíží fenomén singles, seznámí ho se sociodemografickými ukazateli, které jej charakterizují, a definicemi i typologiemi, které se jej snaží vymezit. Závěrečná část této kapitoly bude věnována životnímu způsobu singles a environmentálními aspekty, které se s ním pojí. Na úvod je třeba si znovu připomenout, co termín singles znamená a analyticky jej odlišit od příbuzných termínů. Použití termínu single je často matoucí, protože tento termín bývá v anglicky mluvících zemích využíván jak k označení rodinného stavu určitého člověka (česky odpovídá značení svobodný), tak k označení lidí, kteří nemají partnera 91. Je tedy třeba odlišit singles ve smyslu „žijící bez partnera“ (v angl. solos, singletons, solo-livers) od singles „žijících v jednočlenných domácnostech“ (v angl. zaužívaný termín solo-living). Přitom obě kategorie se mohou prolínat, což stěžuje porozumění tomu, o kom je řeč. 3.1 Socio-demografické ukazatele V následující kapitole prohloubím socio-demografické poznání ohledně singles, které jsem načrtl v úvodu. Nejdříve si představíme singles v kontextu zahraničních censů. Většina výzkumů realizovaných v roce 2011 prokázala jak nárůst svobodných lidí v populaci, tak nárůst jednočlenných domácností 92 . Podle agentury Euromonitor Internacional roste celosvětově počet domácností rychleji než počet lidí 93 . Během posledních 15 let se počet jednočlenných domácností navýšil o 80% ze 153 milionů v roce 1996 na 277 milionů v roce 2011. V některých západních zemích je téměř každá čtvrtá domácnost domácností jednotlivce 94. (Euromonitor 2013)
Obojí přitom mohou žít sami v jednočlenné domácnosti. Nicméně v jednočlenných domácnostech mohou žít také lidé, kteří partnera mají, jen s ním nechtějí spolubydlet. (Kaufmann 1994, Levin 2004). Zároveň singles, kteří partnera nemají, mohou sdílet domácnost s dalšími lidmi. (Heath 2004, Roseneil, Budgeon 2004) 92 Podle U. S. Census Bureau (2007) žije ve Spojených státech amerických 99,6 milionů svobodných lidí starších 18 let (43,6 % dospělé populace) a 31 milionů lidí žije v domácnostech jednotlivců (27 % všech domácností). Podle Australian Bureau of Statistics v Austrálii mají 24,4 % takovýchto domácností, v Británii podle The Office for National Statistics 28 %, v Německu podle DESTATIS 29 % (2011). 93 Jen v období 2007-2012 byl zaznamenán nárůst o 9% na 1,9 miliard. 94 V Japonsku každá třetí a ve Skandinávii dokonce každá druhá (srov. Klinenberg 2012: 10-11) 91
33
Tabulka 1: Podíl počtu jednočlenných domácností v závislosti na světových regionech
Podíl jednočlenných domácností na celkovém počtu domácností podle regionů v%
35 30 25
28,9
26,7 22
25,7
20 15 10 5
7,8
7,6 3,1
0
Zdroj: Euromonitor International (2013) Z předkládané tabulky (Tab.1) je patrné, že samostatné bydlení je častější v relativně bohatších regionech. Kupní síla populace tak může být faktorem, který spoluovlivňuje tendence lidí k samostatnému bydlení (srov. úvodní kapitola). Kromě toho ovlivňuje bydlení v jednočlenné domácnosti také věk a pohlaví. Ukazuje se, že v relevatních věkových kategoriích 95 a ve většině zkoumaných států bydlí častěji samostatně muži (srov. Tab. 2)
Samostatně bydlících přibývá také mezi staršími lidmi ve věkové kategorii 60 a více let. Vzhledem k tomu, že se často jedná o osoby ovdovělé, tedy ne singles, nepovažuji sledování této kategorie za relevantní. Oproti singles v produktivním věku představují tito lidé poměrně trvalejší skupinu, co se vztahů i bydlení týče. (srov. Jamieson 2008)
95
34
Tabulka 2: Samostatně žijící osoby podle věku, pohlaví a státní příslušnosti Muži 14,7%
Věk 18-29 Ženy 10,9%
N=100% 18046
Věk 30-59 Ženy 11,5%
Muži 16,4%
N=100% 21 členských 35625 států EU* Finsko 24,3% 22,7% 1036 17,5% 14,0% 1881 Německo 20,3% 18,7% 1235 17,4% 11,5% 2854 USA 8,3% 6,7% 48,079k 11,5% 9,1% 105,203k Portugalsko 3,0% 2,9% 1028 3,9% 3,9% 1507 Slovinsko 1,1% 2,0% 847 4,8% 2,7% 1301 * Rakousko, Belgie, Česká republika, Německo, Dánsko, Španělsko, Finsko, Francie, Řecko, Maďarsko, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Švédsko, Slovensko, Švýcarsko a Velká Británie Zdroj: European Social Survey (2002-2005) a U. S. Census Bureau Survey (2006)
Zajímavá je také otázka, kolik lidí bydlících v jednočlenných domácnostech je rozvedených či ovdovělých. Zjištění takovéto informace by nám odhalilo strukturu těchto domácností. Díky ní bychom mohli zjistit, jak moc se fenomén singles podílí na samostatném bydlení. Podle údajů z European Social Survey by singles mohli tvořit až 58 % jednočlenných domácností mužů a až 46 % domácností žen 96 (srov. Tab. 3). Z hlediska našeho tématu je také důležité zaměřit se na jejich zkušenosti se spolubydlením (srov. kap. 3.4 a 6.5). Ukazuje se, že větší část z nich v minulosti spolubydlela, takže strategie samostatného bydlení následovala až po zkušenosti se sdílením obytného prostoru (srov. Tab. 3). Tabulka 3: Zkušenosti s partnerským soužitím a spolubydlením u samostatně bydlících lidí. Muži ve věku 30-59 Nikdy nebyli/nebyly 24,5% ženatí/vdané, ani nikdy nebydleli ve spolubydlení Nikdy nebyli/nebyly 33,0% ženatí/vdané, ale spolubydleli/y. Rozvedení nebo odloučení 36,8% Ovdovělí 2,2% Ženatí/vdané (partner 3,4% dlouhodobě žije mimo domácnost) N (všichni samostatně bydlící ve 100%=2246 věku 30-59) Zdroj: European Social Survey (2002-2005)
Ženy ve věku 30-59 21,5%
24,7% 37,5% 13,1% 3,2%
100%=1766
Samostatné bydlení však není možné nahlížet jako trvalý stav, i když ochota k návratu do spolubydlení není vysoká (srov. kap. 3.4). Naopak je časté, že se k sobě 96
Statistické údaje však nedokážou postihnout, jestli respondenti žijí v partnerském vztahu nebo ne.
35
sestěhují partneři. Dynamiku změn v bydlení v jednočlenných domácnostech 97 se snažil postihnout mimo jiné Melbourne Institute of Applied Economic and Social Research, který ji sledoval na svém panelu HILDA (srov. Tab. 4).
Tabulka 4: Dynamika vývoje bydlení v australských jednočlenných domácnostech mezi lety 2001 – 2007 Počet samostatně bydlících lidí v první ze dvou po sobě jdoucích fázích průzkumu* Počet lidí, kteří začali samostatně bydlet Počet lidí, kteří přestali samostatně bydlet Počet samostatně bydlících lidí ve druhé ze dvou po sobě jdoucích fázích průzkumu Procentní podíl lidí, kteří začali samostatně bydlet Procentní podíl lidí, kteří přestali samostatně bydlet Přírůstek jednočlenných domácností
4809 +710 -442 5077 +14,8% -9,2% +5,6%
*Velikost panelu 10 392 respondentů
Zdroj: HILDA, vlna sběru dat 1 a 4; srov. Jamieson 2009, Qu; de Vaus, 2011: 130
Domnívám se, že výše uvedené pro srovnání dostačuje. Podívejme se nyní na výsledky posledního Sčítání domů, lidí a bytů v ČR, které proběhlo 26. 3. 2011. Zjistíme, že více než 1,4 milionů lidí žije v jednočlenné domácnosti, což je o 34 % více než v předchozích dekádách 98. (srov. Habartová 2014, viz Tab. 5). Každý sedmý občan ČR starší 15 let tedy hospodaří sám 99 , přičemž domácnosti jednotlivců představují třetinu všech hospodařících domácností. Dlouhodobou tendencí ve vývoji hospodařících domácností je růst jejich počtu a zároveň snižování jejich průměrné velikosti. (tamtéž) Nejedná se však pouze o singles (viz kap. 3.2), do této statistiky jsou zahrnuty také domácnosti seniorů 100.
Také výzkum Jemiesson a Simpson ukázal, že se po roce pouze 9 % z jejich respondentů přestěhovalo do vícečlenné domácnosti (2013: 6). 98 Na počátku časové řady souměřitelných sčítání (1970) bylo množství jednočlených domácností pětinové. 99 Z cenzových údajů dále vyplývá, že čeští singles jsou častěji zaměstnaní (především ženy) než lidé žijící ve vícečlenných domácnostech. Také jsou daleko méně často ekonomicky neaktivní (až o 60 %). 100 Seniorských jednočlených hospodařící domácnosti bylo přibližně půl milionu, což se rovná 36 % všech hospodařících domácnostech jednotlivců. Nejčastěji se jedná o lidi ovdovělé, kteří dožívají v jednočlenné domácnosti. Přestože jejich počet v důsledku prodlužující se délky života také narůstá, nebudu se jimi dále zabývat. Jejich životní způsob totiž nelze považovat v porovnání se singles za dobrovolný. 97
36
Tabulka 5: Vývoj počtu hospodařících a bytových domácností v letech 1930 – 2011
Zdroj: ČSÚ 2011, tabulka převzata z (Habartová 2014)
Nejvýraznější nárůst jednočlenných domácností zaznamenáváme ve věkové kategorii 30-39 let, kde relativní přírůstek oproti roku 2001 činí 40 % (srov. Habartová 2014). Pokud se zaměříme na adolescentní a postadolescentní životní fázi, zjistíme, že u nás žije 300 tisíc samostatně bydlících jednotlivců ve věku 20–39 let. Přestože v této věkové kategorii tvoří singles pouze 10 % celkové populace, obývají jednu pětinu domácností. (tamtéž). Z environmentálního hlediska je také důležité, jak velké domácnosti singles obývají (srov. Tab. 6). Průměrná obytná plocha jejich bydlení 101 činí 51 m2, což je sice méně v porovnání s vícečlennými domácnostmi, nicméně zde na 1 osobu připadá průměrně 25 m2. Lidé bydlící v jednočlenné domácnosti tedy žijí téměř na dvojnásobné ploše než ostatní.102 Singles žijí nejčastěji ve větších městech, kde představují až 14 % obyvatel 103. Nejčastěji v nájemním bydlení 104.
Ve Velké Británii bydlí singles nejčastěji v bytech o průměrné rozloze 67.1 m2, což je o 30.7 m2 na osobu víc než bydlení v domácnosti dvoučlenné a o 43.9 m2 než v domácnosti čtyřčlenné. (Williams 2003: 81) 102 Průměrně má domácnost singles 2-3 pokoje, v garsonce žije pouze 14% z nich. (Habartová 2014). 103 Zatímco v Brně žilo více než 13 % osob ve věku 20–39 let jako singles, v okolních SO ORP se jednalo pouze o 5% podíl. (Habartová 2014). 104 Více než 40 % singles žije v nájemní bydlení a to především v bytových domech, kde žijí více než tři čtvrtiny z nich. Tento způsob bydlení souvisí pravděpodobně s jejich deklarovanou flexibilitou (pracovní i geografickou), otevřeností ke stěhování a jejich odhodláním založit v budoucnosti rodinu. 101
37
Tabulka 6: Vybrané typy domácností podle velikosti
Zdroj: ČSÚ 2011, tabulka převzata z (Habartová 2014)
3.2 Definice singles Přestože se o singles hodně mluví a o jejich nárůstu v zemích tzv. bohatého severu jsou četné statistiky, neexistuje shoda na tom, koho tento pojem reprezentuje. Singles jsou velmi heterogenní skupinou, do které bývají řazeni mladí nekohabitující lidé, dlouhodobě samostatně žijící lidé, lidé nenavazující partnerské vztahy atd. Někteří mezi ně zahrnují osoby ovdovělé, odloučené a rozvedené Schwartz a Scott (2010: 201), jiní je jako singles nevidí (Lamanna, Riedmann 2003: 185). Další berou za hlavní kritérium singlovství absenci dlouhodobého vztahu (Radimská, Tomášek, 2003: 10) či nepřítomnost rodičovského závazku (Možný, 2002: 205). Snaha o nalezení jednotné definice naráží na dynamičnost této sociální skupiny, která se vlivem postupujícího procesu individualizace neustále proměňuje. Je proto velmi obtížné nalézt objektivní charakteristiky (kvalitativní i kvantitativní), který by singles definovali. Nejširší možná definice singles se odvíjí od jejich manželského stavu. „Právnicky vzato jsou singles všichni dospělí, kteří nevstoupili do úředně uznaného manželského svazku.“ (DePaulo a Morris 2005: 58) Každý, kdo není ženatý/vdaná, rozvedený/rozvedená nebo ovdovělý/ovdovělá je v tomto pojetí single. „Použijeme-li jako vymezující proměnnou pouze rodinný stav, pak do této kategorie spadnou i osoby sice svobodné, žijící však v nesezdaném soužití.“ (Habartová 2014) Toto široké demografické pojetí, do kterého v ČR spadá téměř 40% populace, však zahrnuje bezpočet dalších osob, které do skupiny singles jistě nepatří. (děti, svobodné matky, homosexuálové a osoby vyloučené z manželského svazku – např. kněží, duševně 38
nemocní apod.). Je patrné, že svobodný rodinný stav (angl. single) je jako kritérium nedostačující. Užší vymezení nabízí definice založené na přítomnosti nebo nepřítomnosti partnerských vztahů. Tomášek a Radimská (2003) jako singles chápou „…lidi nežijící v páru, žijící bez životního partnera.“ Problematickým aspektem tohoto vymezení je doba, po kterou by člověk měl být sám, aby mohl být považován za singla. Beata Küpper (2000) např. pro účely své disertační práce zařazovala do svého výzkumného souboru pouze osoby žijící alespoň dva roky bez partnera. Singlovský životní způsob však podle mého názoru může vést také ten, který často střídá partnery nebo je z partnerského života okolnostmi vyloučen. Dalším problematickým aspektem vymezením singles skrze partnerský život je skutečnost, že je téměř nemožné určit počet takto žijících lidí. (Habartová 2014) Někteří badatelé definují singles věkem. Nástup tohoto fenoménu spojují se vznikem nové životní etapy, kterou nazývají post-adolescence (Du Bois-Reymond 1998; Heath, Cleaver, 2003). Tuto fázi života charakterizuje vysoká míra svody a nezávislosti na tradičních institucích, což vytváří živnou půdu pro rozvoj „kultury nezodpovědnosti 105“ (srov. Galland 2003). Post-adolescence přinesla širokým masám dospívajících lidí možnost ekonomické nezávislosti na rodičích a zbavila je nutnosti založit z ekonomických důvodů rodinu vlastní. Post-adolescentům se tak na jednu stranu otevírá možnost užívat si výhody adolescentní fáze života (objevování světa, vzdělávání se atd.) bez nutnosti navazovaní dlouhodobých vztahů 106, na druhou stranu je zde společenský normativ – tento životní způsob se očekává (Slepičková, Bartošová 2008; Bartošová, Fučík 2014). Skutečnost, že je možné spojovat strategii singles s určitou etapou života, dokládá většina dosavadních výzkumů. Z jejich závěrů vyplývá, že většina singles ve
105 Dominantním rysem mladistvé kultury je podle Gallanda (2003) snaha o to mít se dobře, užívat si, a neochota se něčeho vzdát. Environmentální důsledky životního způsobu mladých a poživačných jsou na snadě. 106 Výzkumy ve Velké Británii zaměřené na fenomén tzv. rozdělené mládeže (youth divide) poukazují na to, že post-adolescentní životní fáze a singlovství, které se s ní často pojí, souvisí s volbou „pomalé životní dráhy“. Pomalou životní dráhu si volí mladiství pocházející z lépe zabezpečených a často vzdělaných rodin. Investují do „pozitivní individualizace“ – do vzdělávání, sebe-rozvoje a poznávání sebe i světa. Oproti tomu mladiství s „rychlou dráhou“ začínají rovnou pracovat a brzy zakládají rodiny. (srov. Bynner 2005)
39
věku do 45 let 107 očekává relativně brzký vstup v do manželství a založení rodiny (Cargan, Melko 1982, 1992; Tomášek 2006; Renzetti, Curran 2005, 246). Z důvodů vysokých očekávání ohledně partnera souvisejících např. s životním stylem (ale také vzděláním, identitou apod.) však partnera často nenachází. (srov. Tomášek 2006). Singlovství spojené s post-adolescentní životní fází se tak může transformovat do relativně trvalejších (nedobrovolných) forem. 108 Mnozí autoři proto singles rozlišují na základě dobrovolnosti jejich rozhodnutí pro život mimo partnerské vztahy a rodinu. S tímto kritériem operuje zejména laická veřejnost, která se na singles dívá stereotypním pohledem diváka seriálů jako je Sex ve městě apod. Naneštěstí na něj narážíme také u odborníků. Podle psychologů Hartla a Hartlové je single „...jedinec žijící ze svobodného rozhodnutí osaměle, ....,je přesvědčen o výhodách života bez závazků; psychoanalytický výklad říká, že jde o narcistně zahleděné jedince, kteří se zbavují odpovědnosti za druhého, případně za rodinu, a nejsou schopni se omezovat“ (2004: 538). Podobně singles definuje také sociolog Jandourek: „Pojem singles označuje jedince, kteří nechtějí vstoupit do manželství, protože jim život o samotě v zásadě vyhovuje. Motivací je především větší možnost věnovat se kariéře, osobním zálibám, možnost vstupovat do více sexuálních vztahů.“ (2009:23) Podobné definice však vylučují většinu singles, kteří partnera hledají a nenachází (srov. např. Radimská, Tomášek 2003) nebo singles, kteří se nechovají sobecky, ale ve svém volném čase se věnují práci pro druhé (srov. např. Jamieson 2013: 172-175) Je třeba vzít v úvahu, že se v populaci vyskytují jak singles, kteří tímto životním způsobem žijí dobrovolně, tak singles, kteří jsou takto nuceni žít nejrůznějšími okolnostmi 109 (Bennett, Dixon 2006; Garthwaite 2012). Jedna z dalších možností, jak definovat singles, se nabízí skrze bydlení. Fenomén singles bývá často stereotypně zužován právě na samostatné bydlení (např. známý film Deník Bridget Jonesové). Nejnovější akademické práce zabývající se singles se soustřeďují především na ty samostatně bydlící a nevylučují z výzkumného souboru např. rozvedené (srov. Jamieson, Simpson 2013: 58). Základní charakteristikou Problematickým aspektem vymezení singles věkem je určení etapy života, které se to týká. Např. Habartová ve své analýze cenzových dat považuje za singles všechny samostatně bydlící domácnosti jednotlivců ve věku 20–39 let (2014). 108 Zatímco je singlovství v adolescentní a post-adolescentní fázi poměrně snadno příjímáno, s postupujícím věkem jsou singles stigmatizováni (Hertel et al. 2007: 5) 109 Garthwaite (2012) v rámci svého výzkumu zjistila, že mnozí singles čelí bariérám, které jim znemožňují odchod ze samostatného bydlení (např. život ve venkovských oblastech v nemovitostech po rodičích, relativní chudoba, apod.). 107
40
v rámci takovéto definice singles je dlouhodobá nekohabitace daného jedince – tedy to, že žije sám. Základním nedostatkem tohoto vymezení je skutečnost, že ne všichni singles nutně žijí sami. Takováto definice vylučuje singles žijící se spolubydlícími nebo ty, co bydlí u rodičů. Tento problém se snaží ve své práci překlenout Klinenberg, který pro samostatně žijící singles používá označení singleton, čímž je odlišuje od singles žijících bez partnera (2012: 4). Ještě o něco přesnější definice singles se opírá o sociálně-ekonomickou stránku jejich života. Singles jistě nejsou v tomto směru jakkoliv indisponovaní lidé, jak byli v minulosti nazíráni (srov. Schwarz, Scott, 2003, 134 – 136). Právě finanční a sociální nezávislost je zdrojem a podmínkou jejich svobody. Proto je možné právě tyto atributy považovat za hlavní definiční charakteristiku. Tím, že singles po finanční stránce zodpovídají pouze za sebe, jsou v rámci společnosti výluční. Budeme-li za singles považovat pouze samostatně hospodařící domácnosti jednotlivců 110, vyhneme se většině slabin předchozích definic (srov. Raymo 1998). Tento přístup však singles nedefinuje z hlediska vztahů. Na jeho základě bychom museli za singles považovat i páry nesdílející jednu domácnost (srov. Levin 2004). Podle významného francouzského sociologa Kaufmanna je to právě společný majetek, který zakládá vztah. Je toho názoru, že singlovství končí a partnerský vztah začíná momentem pořízení si společné pračky, jakožto relativně drahého majetku, který nelze rozdělit. (1992: 25)
3.3 Typologie singles V případě singles se nejedná o nějakou homogenní skupinu, liší se jak životním způsobem, tak věkem či genderem (srov. Hall 1997: 178). O povaze skupiny singles mohou leccos napovědět dostupné typologie, které prohlubují výše představené definiční rámce. Klasickou typologií, ke které se vztahuje většina autorů pojednávající o singles, je typologie Steinova (1981). Ten jako hlavní kritérium zvolil dobrovolnost a nedobrovolnost životního způsobu singles a jako první zpochybnil stereotypní pohled na singles jakožto lidi, kteří se kvůli vlastnímu štěstí vyhýbají závazkům plynoucím z rodinného nebo partnerského života. Naboural klišé, že v zásadě každý člověk, který Domácnost jednotlivce tvoří jednotlivá minimálně 15letá osoba samostatně hospodařící, která žije v bytě sama nebo s další hospodařící domácností. Je nejmenší možnou cenzovou domácností (= domácností společně bydlících a hospodařících jedinců). 110
41
žije single, je se svým životem spokojený. Ve své typologii poukázal na to, že tento životní způsob nemusí být vždy dobrovolný a že může být zapříčiněn vnějšími vlivy mimo kontrolu jednice. Stein rozlišuje a) dobrovolně dočasné singles (voluntary temporary), kteří odkládají manželství (vážné vztahy) např. kvůli studiu nebo kariéře, ale do budoucna se jich nezříkají; b) dobrovolně trvalé singles (Voluntary stable), kteří jsou s životním způsobem singles spokojení a do budoucna vylučují manželství, c) nedobrovoně dočasní singles (Involuntary temporary singles), kteří aktivně hledají partnera, kteří nejsou s identitou singla smíření a aktivně hledají partnera; d) nedobrovolně trvalí (Involuntary stable singles), kteří byli nuceni přijmout single identitu (např. kvůli pokročilému věku, hendikepu apod.), přestože by rádi žili v jakékoliv formě partnerského vztahu. Tuto typologii prohloubil Arthur Shostak (1987), který se kromě dobrovolnosti volby životního způsobu singles zaměřil také na dlouhodobost této volby. Kromě nejčastější 111 kategorie a) trvalých (Resloved), kterým takovýto život dlouhodobě vyhovuje, jsou zde další kategorie jako např. b) rozpolcení (Ambivalents), kteří sice teď nehledají partnera pro dlouhodobý vztah, ale do budoucna s ním počítají; c) toužící (Wishfuls), kteří ho hledají, ale nenachází; d) žalostní (Regretfuls), kteří už hledání vzdali a nedobrovolně zůstávají sami. Klasickou námitkou proti zařazení určitého jedince mezi singles bývá přítomnost určité formy krátkodobého vztahu (byť např. pouze sexuální). Robert Staples (1979) na základě přítomnosti/nepřítomnosti vztahu rozděluje singles na a) volné bez závazků (Free-floating unattached), kteří často střídají partnery, b) singles žijící v otevřeném vztahu (Open-couple relationship), kteří mají kromě stálého partnera i další krátkodobé vztahy, c) zavázaní singles (Commited singles), kteří spolu žijí, ale nemají sexuální vztah, d) jedinci žijící o samotě (Accomodationalist). Vztahy, respektive jejich absence, mají značnou environmentální relevanci, protože se výrazně promítají do životního způsobu jednice. Nepřítomnost vztahu (rodiny) uvolňuje člověku ruce k jiným aktivitám. Za převládající tip motivace k životnímu způsobu single označují socioložky Schwartz a Scott potřebu pocitu Na základě našeho šetření by tato skupina byla spíše v menšině oproti rozpolceným a toužícím. K podobným závěrům dochází také Tomášek (srov. 2007).
111
42
soběstačnosti, svobody a autonomie projevující se především skrze budování osobní identity a pracovní kariéry (2010c: 223). To z environmentální perspektivy téměř automaticky implikuje vyšší pracovní nasazení a větší či environmentálně nákladnější spotřebu. Nicméně, život bez partnera nemusí nutně vyústit v individualistickou životní strategii tak, jak je stereotypně vykreslována. Na základě životního způsobu Schwartz a Scott definují pestrou typologii singles. Přitom mezi individualistické typy lze zařadit pouze tři: a) pasivní (Passive), který se vyznačuje nízkou sociální participací; b) individualistický (Individualistic), který usiluje o osobní rozvoj, vyšší autonomii a soukromí; c) profesionální (Professional), pro nějž je typické zacílení na kariérní růst a realizace v rámci zaměstnání. Kromě nich však definují také méně individualistické typy: d) podporující (Supportive), kteří pracovní i volný čas věnují péči o druhé; e) sociální (Social), kteří jsou zapojení do různých sociálních skupin, se kterými tráví většinu svého času; f) aktivistický (Activists), pro který je charakteristické zapojení do veřejného života a angažování se v sociálních a politických otázkách. (Schwartz, Scott, 2010c: 223). Přitom právě aktivistický typ je charakteristický pro zelené singles 112 (srov. kap. 5 a 6). Stereotypní pohled na singles Na singles je ovšem nahlíženo stereotypně. Obecně bývá tato životní strategie v očích veřejnosti brána jako společensky škodlivá 113. Přestože je současná společnost k této životní strategii mnohem tolerantnější, bývají singles mnohdy stigmatizováni 114 (srov. Reynolds a Wetherell, 2003; Budgeon 2008). Zejména ženy pokládají život o samotě jako osobní selhání 115 (srov. Klinenberg 2012: 68). Podle psycholožek DePaulo a Morris (2005) je život v manželství stále silnou sociální normou. Z jejich výzkumu vyplynulo, že lidé žijící v partnerském vztahu jsou okolím vnímáni jako šťastnější, zralejší a celkově přizpůsobivější, naopak na singles je nahlíženo jako na Z environmentálních kruhů můžeme vzpomenout například přírodovědce John Muira, který se v USA zasadil o vznik četných národních parků, známého filozofa Henry David Thoreaua, který svými eseji výrazně ovlivnil zelené hnutí, bioložku a aktivistku Rachel Carson, která svou knihou „Mlčící jaro“ podnítila vznik ochranářských organizací po celém světě, politické a environmentální aktivisty Ralpha Nadera či Julii "Butterfly" Hill bojující za ochranu životního prostředí a divočiny 113 Singles jsou v médiích vykreslováni jako egocentričtí, emocionálně nezralí mladí lidé, jejichž flexibilní životní styl je založen na zábavě. (Hertel 2007) 114 Emocionální zátěž a psychický tlak, kterému singles čelí kvůli své, často nedobrovolné, společenské pozici u nich vede ke zvýšenému výskytu deprese a dalších duševních poruch (srov. Schachner, et al. 2008). 115 Environmentálně uvažující single žijící v jednočlenné domácnosti, mohou za své selhání považovat také relativně plýtvavější způsob svého života – viz výpovědi zelených singles kap. 5 a 6. 112
43
egoistické, nezralé a nešťastné 116 jedince oddané pouze sobě a své kariéře (DePaulo, Morris, 2005).
3.4 Životní způsob singles Po té, co jsme singles vymezili demograficky, definičně i typologicky, zaměříme se na jejich životní způsob 117 – tedy zejména na jeho hlavní charakteristiky. Stejně jako singles sami, také jejich životní způsob je značně heterogenní a proměňuje se v závislosti na pohlaví, věku, socio-ekonomických podmínkách, životním běhu atd. Životní způsob singles utváří různé životní styly, které můžeme vzhledem k odlišnosti od společenské normy118 řadit mezi alternativní životní styly 119. (srov. Duffková 2008: 123) Charakteristiky životního způsobu singles
Pro životní způsob singles je charakteristické, že dřívější mezníky životního běhu určující hranici mezi dětstvím a dospělostí, jako byl sňatek a založení rodiny, jsou nahrazovány jinými – např. nástup do zaměstnání, pořízení vlastního bydlení (srov. Bartošová 2012:109, Budgeon 2006) Množství mladých lidí se v rámci emancipace od původní rodiny stěhuje do samostatného bydlení, přestože svou vlastní rodinu ještě nemají 120. (viz kap. 3.2) Potřeba osamostatnění se a vyjádření sebe sama prostřednictvím samostatného bydlení přichází jako kulturně daný imperativ ve chvíli, kdy se člověk již nevyhnutelně cítí být příliš starý na to, aby bydlel s rodiči či spolubydlícími 121. Nutnost samostatného Určitou roli hraje způsob bydlení. Dánští singles žijící v jednočlenných domácnostech byli celkově méně spokojení se svým životem než lidé spolubydlící s více lidmi (Hanssen et al. 2009). 117 Pro připomenutí: životní způsob chápu jako obecnou kategorii zastřešující variantnost životních stylů. (srov. Duffková et al. 2008, viz úvod). 118 Singles jsou nekohabitující jedinci mnohdy žijící v jednočlenné domácnosti, což je v rozporu se společenským normativem, jakkoliv se dnes již mění. 119 „Alternativní životní styl je záležitostí hlavně subjektivní volby (…) a jeho podstata spočívá v dobrovolné výrazné preferenci určité hodnoty významně ovlivňující, eventuálně i utvářející životní styl a jeho vývoj.“ (Duffková 2008: 123) 120 Někteří autoři upozorňují na to, že nárůst počtu singles mezi mladými lidmi v produktivním věku souvisí také s nově se objevivším obdobím přechodu mezi životem v domácnosti rodičů a usazenější formou dospělého života (Heat 2004) – viz kap. 3.2 121 Samostatné bydlení hraje v narativech mladých lidí klíčovou roli a podle (Thompson et al., 2002; Chandler et al. 2004) ovlivňuje jejich budoucí způsob bydlení. Lidé zvyklí na samostatné bydlení se jen těžko přizpůsobují někomu jinému a i v budoucnu tíhnou k bydlení o samotě. 116
44
bydlení je spojena s pocity kontroly nad vlastním prostorem, časem, zdroji a rozhodnutími a je demonstrací nezávislé dospělosti. (Jamieson, Simpson 2013; Bartošová, Fučík 2014). Vlastní bydlení však již není vyhledáváno z důvodu založení rodiny, ale kvůli osobním potřebám individua (srov. Tomášek 2006). Zcela běžně dnes páry bydlí v oddělených domácnostech (Levin 2004). Přitom právě společné bydlení bývá prezentováno jako klíčová podmínka k utváření dlouhodobých vztahů zaměřených na reprodukci. Pro životní způsob singles je také charakteristický specifický přístup k práci. Zaměstnání pro ně nemusí být pouze způsobem obživy, ale také místem navazování sociálních kontaktů či prostředkem seberealizace a sebe naplnění. O sociálně inkluzívní roli práce a o identitární rovině zaměstnání pro singles referuje např. Jamieson a Simpsons (2013). To ovšem na druhou stranu neznamená, že jim práce nahrazuje vztah a rodinu, jak se mnohdy stereotypně předpokládá. Práce je pro singles klíčová v tom, že pokud nemohou pracovat (např. z důvodu nemoci), nemají druhý příjem partnera, který by dočasný výpadek vykryl. V konečném důsledku singles pracují relativně víc než lidé žijící v páru nebo v rodině 122 (srov. Bennett; Dixon 2006). Daleko méně také oddělují práci od volného času a obě tyto sféry jim splývají (Dudová 2008, Kvapilová-Bartošová 2012). – viz kap. 6.2 Dalším charakteristickým atributem životního způsobu singles je bezdětnost, která bývá stereotypně spojována s tím, že si singles chtějí užívat života. Ve skutečnosti je však podmíněna (zejména u žen) nejrůznějšími vnějšími faktory, nad kterými singles nemají kontrolu a jsou spíše nezamýšleným důsledkem modernizačních procesů, než výsledkem jejich rozhodnutí (srov. kap. 2). Singles jsou nuceni s ohledem na pracovní kariéru a nejistotu v partnerských vztazích do plánování dítěti zahrnout kalkulaci nákladů spojených s rodičovstvím (Slepičková, Bartošová 2008). Ve snaze zabezpečit se na období, výpadku příjmů v důsledku rodičovství, singles rozvíjí kariéru a dostávají se do pozic, ze kterých se pak těžko odchází. Odkládání rodičovství a zvyšování průměrného věku žen při porodu prvního dítěte souvisí jednak s jejich racionální volbou, ale také s proměnou genderových rolí. Podle Kaufmanna došlo ke zpochybněním role muže jakožto živitele rodiny, což vedlo k osamostatnění žen a oddělení trajektorie životního běhu obou genderů. (Kaufmann, 1994). Na empirický důkaz podpořený silnějšími argumenty, než pouze výpověďmi respondentů, jsem však nenarazil. 122
45
Nejvýraznějším specifikum životního způsobu singles spočívá ve vztazích. Problematika vztahů singles (zejména těch partnerských), resp. toho, proč je nenavazují a proč se jim rozpadají, je natolik komplexní, že není možné ji v rámci této kapitoly obsáhnout. Přesto bych se jí rád zabýval, protože vidím možnou souvislost mezi proměnou
partnerských
vztahů,
změnami
životního
způsobu
a
negativními
environmentálními aspekty, které z nich vyplývají (bydlení v jednočlenných domácnostech, nadspotřeba apod.). Milostné vztahy mají pro naplnění jednotlivce kardinální význam a jejich hledání a utváření se stává individualizačním projektem samo o sobě (Bawin-Legros 2004: 241–250). Zejména u singles se vztahy odpoutaly od finančních a materiálních záležitostí. Mnozí singles cílí především na „čistý vztah“, který není ničím podmíněn a stojí na naprosté svobodě obou partnerů 123 (srov. Giddens 1997). Ačkoliv jsou si často vědomi utopičnosti takovéto formy vztahu, vyhledávají partnery z rodu rytířů na bílém koni. Hledají partnery, kteří odpovídají jejich ideálům, sdílejí jejich hodnoty a zároveň si nenárokují podíl na jejich čase 124 a prostoru ve smyslu spolubydlení (srov. Tomášek 2006). Víra v romantickou lásku je sice celospolečensky sdílený narativ, nicméně důraz na to, že trvalé emocionální vazby je možné dosáhnout pouze ve vztahu s někým, s kým člověk sdílí určité vnitřní kvality, je akcentován právě u singles 125 (Bawin-Legros 2004: 241–250). Singles neradi slevují ze svých představ o ideálním partnerovi a trvají na svých očekáváních, což dokládá výzkum Marcela Tomáška. Důvodem, proč singles „dávají laťku tak vysoko“ je určitá neochota ke kompromisu a víra v sebe sama. Tomášek demonstruje tento obecně sdílený postoj výpovědí jedné ze svých respondentek: „...furt si myslím, že v tuhletu chvíli v šestatřiceti můžu věřit na nějaký ideál, na něco ideálního, nemusím jít do kompromisu a myslím, že ještě to není tak ztracený a že jsou věci, které se fakt objevují čas od času.“ (Tomášek 2006: 95).“ Právě podobné výpovědi zaznamenávané výzkumníky zabývajícími se singles odkazují podle mého na proměnu společenských hodnot, v jejímž rámci stojí na prvním místě individuum. – srov. kap. 2.5
Takovéto vztahy jsou v zásadě zaměřeny na individuální potěšení (zejména sexuální a emocionální), které partner zprostředkovává. 124 Podle Tomáška je hlavní překážkou navázání partnerských vztahů (a mnohdy důvodem jejich rozpadu) vysoké pracovní nasazení (2006: 88). – viz kap. 6.2 125 Což má zároveň velkou relevanci ve vztahu k zeleným singles (viz např. seznamky pro environmentalisty, kap. 5) 123
46
Posledním významným atributem životního způsobu singles je hledání emocionálního zázemí v přátelských vztazích. Společensky sdíleným stereotypem o singles sice je, že žijí osaměle mimo sociální vazby, podle dostupných výzkumů tomu tak ale není (srov. Jamieson 2008). Absence partnerských závazků dává singlům svobodu a volnost k navazování širších sociálních kontaktů a k participaci na různých sociálních sítích 126. Roseneil a Budgeon tvrdí, že se intimita, péče a starost čím dál víc uplatňují mimo rodinu v rámci sítě přátel (2004). Podle ameriského žurnalisty EtHana Watterse se život single v zásadě rovná životu v určité komunitě, respektive „městském kmeni“ (2003: 39) – viz kap. 2.3. Na základě svých pozorování vyvozuje, že kmen představuje pro singles vytržené z tradičních rodinných vazeb novou formu domova 127 (tamtéž: 135). Podle něj kmeny zastupují v mnohých ohledech rodinu (srov. Watters 2003: 37, 50-54). Kmeny navíc nemusí být fyzicky přítomné v lokalitě, ale mohou existovat např. na internet – viz kap. 5. Watters (2003) zjistil, že na druhou stranu však nové kmeny vyloženě sabotují partnerský život svých členů. Emocionální zázemí kmene dělá singles ve vztazích pohodlnější a budování přátelství je odvádí od toho, aby si hledali životního partnera. Watters si dále všiml, že kmen na jednu stranu umí milovat, na druhou stranu však také žárlí. Svatba a především pak děti, jsou „jízdenkou ven z kmene“. Podle Watterse je fenomén městských kmenů zodpovědný za odkládání rodinného života (2003: 198200). Singles a spotřeba Singles, respektive jednočlenné hospodařící domácnosti, se stávají nejrychleji rostoucí skupinou spotřebitelů a výrazně zasahující do globální ekonomiky. Jen v USA podle Bureau of Labor Statistics utratí jednočlenné domácnosti ročně $1.6-1,9 miliard, což odpovídá třetině celkových výdajů domácností. (srov. Klinenberg 2012b) Průměrně zde jedna single domácnost utratí 34,4 tis. USD ročně, což je v přepočtu na osobu Podle výzkumů Tomáška (2006) singles vlastně nikdy sami nejsou. Na místě tradičních rodin spojených pokrevním příbuzenstvím nalézají tzv. „výběrové rodiny“ (families of choice). Zejména angažování se ve věcech veřejných pomáhá singlům vytvořit si podpůrnou síť přátel (Jamieson, Simpson 2013: 174). 127 Pahl a Spencer (2003) na základě závěrů svého výzkumu kritizují nálepkování „partnerský“ a „rodinný“ vztah. Mluví o „sociálním zaplavení“ (social suffusion), kde přátelské vztahy může poskytovat rodina a rodinné zázemí přátelé. 126
47
o 6 tisíc USD víc než domácnost partnerská a o 11 tis. USD víc než domácnost rodinná. (tamtéž). České jednočlenné domácnosti pracujících singlů mají, přepočteno na osobu, průměrně o 30 tis. větší čistý příjem v porovnání s domácnostmi dvoučlennými a téměř o 120 tis. více než rodina dvou pracujících rodičů a dvou dětí (ČSÚ 2014). Vyšší příjem logicky implikuje vyšší spotřebu. Výzkumy dokazující silnou korelaci mezi spotřebou jednočlenných domácností a velikostí jejich příjmů proto nepřináší zrovna překvapivé závěry (srov. Hooper et al. 1998). Detailnější analýza Williams poukázala na to, že nejvíce konzumují single-muži ve věku od 35-44 let, což je zároveň nejzámožnější skupina singles (2005b: 412). Vyšší vydání u nich můžeme pozorovat jak v oblasti spotřeby potravin, tak služeb. Přestože singles daleko víc utratí, neznamená to, že získají větší objem zboží. Kvůli jevu, který DePaulo (2011) nazývá singlismus, tedy jakési formě diskriminace, zaplatí za stejné věci celkově víc peněz, než lidé žijí v rodině či párech 128 (Hawk 2011). I když jim například kvůli absenci daňových zvýhodnění k přímé útratě zbude méně prostředků, neváhají je utrácet, a to i v období recese. Důležitou roli hrají zejména „mladí profesionálové“, kteří neváhají investovat do luxusu, a to i do toho environmentálně šetrného (Hogson 2007). Cena a pohodlnost nákupu (např. v supermarketu) pro ně nejsou jediným atributem při výběru zboží. Právě singles horují za zdravější bio potraviny v obchodech, tvrdí Hogson. Domácnosti jednotlivců představují důležitou součást spotřebitelského trhu a výrazně se podílejí na jeho růstu. Kromě toho, že vyžadují stejné vybavení jako vícečlenné domácnosti 129, mají své specifické požadavky. Na singles se již zaměřují také mnozí prodejci a marketingové agentury (srov. Klinenberg 2012: 146). Také v českém prostředí zaznamenávám snahu prodejců vyjít potřebám singles vstříc 130 . Kromě běžného zboží prodávaného v dostatečně malém objemu, aby je single stihl zkonzumovat, se nabízí zejména služby. Singles neváhají investovat velkou část svých příjmů do seberozvoje, vzdělávání a zábavy 131 (Hawk 2011). Například v internetovém obchodě Single Store si může single pořídit podobné služby jako u běžné či zážitkové
128
Podle DePaulo je to zapříčiněno tím, že jsou často oproti párům a rodinám znevýhodňováni. Nejde jenom o možnost sdílet určité zboží a služby, které pak na osobu vychází levněji, De Paulo (2011) vadí např. zvýhodňování rodin na vstupném apod., které vnímá jako diskriminační. 129 Ale pouze pro jednu osobu, čímž zvyšují celkové množství prodaného zboží (Hodgson 2007). 130 Ať už jsou to paštiky pro singles od Hamé nebo typizované domky pro singles od firmy Bydlení dnes Rýmařov. Na příští rok se v Praze plánuje veletrh pro singles „Singles days“. 131 V porovnání s manželskými páry pak mnohem méně investují do vlastního bydlení. (Hawk 2011).
48
agentury ovšem s tím rozdílem, že jsou designované pro jednotlivce a částečně plní roli seznamky132. Objevuje se také bezpočet kurzů a návodů, jak si život singles užít 133. Kromě toho, že se domácnosti jednotlivců staly nedílnou součástí trhu, staly se také rostoucím rizikem pro životní prostředí. Zatímco dříve sdílely vybavení domácnosti zároveň tři generace jedné rodiny, s postupujícím procesem individualizace počet uživatelů klesá 134 (srov. kap. 2). Rozdíl mezi velikostí populace a množstvím domácností se soustavně zmenšuje. S domácnostmi jednotlivců roste i spotřeba zboží, služeb a energie (viz níže). Kvůli provázanosti ničení přírody a získávání přírodních zdrojů k produkci materiálních statků představuje individuální spotřeba, resp. spotřeba domácností, klíčovou oblast pro environmentální změny životního způsobu. Zajímavým zjištěním výzkumu holandských badatelů Gtersdlebena a Vleka (1998) bylo, že domácnosti jednotlivců nehodnotily svůj způsob života jako environmentálně nepříznivý 135. (1998: 173)
Environmentální aspekty životního způsobu singles V následující kapitole hodlám čtenáře seznámit s výsledky dosavadního bádání nad environmentálními aspekty životního způsobu singles. Klíčovým prvkem přitom bude samostatné bydlení. Environmentálně problematický je zejména nárůst jednočlenných domácností, o kterém byla řeč v kapitole 3.1. Podle četných výzkumů jsou jednočlenné domácnosti na osobu materiálově náročnější než domácnosti vícečlenné 136 . Výzkum britských domácností ukázal, že v některých ohledech je úspora vícečlenných domácností trojnásobná (viz Tab. 7, Tab. 8, Tab. 9). Podle zjištění Williams spotřebuje jednočlenná domácnost o 23-77% víc elektrické energie, 38-54% víc plynu, 46-65% víc
Environmentální dopady tohoto spotřebitelského sektoru se zabývala (Frélichová, 2010). Sherri Langburt například založila stránku SingleEdition.com, která nabízí poradenství v oblasti obchodu a služeb lidem, kteří žijí sami. O tomto úspěšném nápadu vypovídá takto: “V době, kdy jsem začínala se svou stránkou (v roce 2007) se weby pro singles zabývaly hlavně seznamováním. Sama jsem byla single, ale můj život nebyl jen o randění, potřebovala jsem praktické rady, jak nakupovat, cestovat apod., očividně jsem nebyla sama.“ (Klinenberg 2012b) 134 Podle Ropke individualizace vede k rostoucí nezávislosti individuí, čímž ovšem vyvolává nárůst spotřeby. Roste potřeba soukromí i individuálního vlastnictví. (srov. 2002: 411) 135 Významnější rozdíl v hodnocení byly zaznamenány mezi vzdělanými/nevzdělanými a lidmi s vyššími/nižšími příjmy. Zatímco bohatí nebo vzdělaní mají tendenci hodnotit svůj životní způsob jako environmentálně nepříznivý, chudší a méně vzdělaní se domnívají, že životnímu prostředí škodí méně (Gtersdleben,Vlek1998: 173). 136 Sanne tvrdí, že dvoučlenná domácnost má dvoutřetinovou spotřebu na osobu ve srovnání s domácností jednočlennou. (Sanne 2002: 277) 132 133
49
prostoru než domácnosti dvou a čtyřčlenné tvořené výhradně dospělými lidmi 137 . (Williams 2005: 162) Tabulka 7: Srovnání spotřeby a produkce odpadu v různě velkých domácnostech na osobu a rok spotřeba zboží spotřeba obalových materiálů spotřeba vody nepřímá spotřeba energie (výroba a dovoz výrobků) spotřeba elektřiny spotřeba plynu produkce odpadu
jednočlenná domácnost 100 100
dvoučlenná domácnost 75 75
čtyřčlenná domácnost 62.5 58
100 100
100 63
75 42
100 100 100
68.5 64.5 88.5
45 39 75.5
Zdroj: Noorman and Uiterkamp 1998: 39, Williams 2005)
Tabulka 8: Velikost domácnosti a spotřeba elektřiny 8000 Spotřeba elektřiny (kWH)
7000 6000 5000 4000
Spotřeba na domácnost
3000
Spotřeba per capita
2000 1000 0 1
2
3
4
5
6
7
Počet osob v domácnosti Zdroj: převzato z (Williams 2003) na základě analýzy Aarhus databáze, n=50,000. Modré sloupce znázorňují spotřebu elektřiny na domácnost, zatímco červené sloupce představují spotřebu elektřiny na osobu.
Singles bydlící v jednočlenných domácnostech totiž vyžadují stejné standardy bydlení (stejnou obytnou plochu) jako lidé bydlící ve sdílených domácnostech. (Hooper et al. 1998; Wulff et al. 2004). 137
50
Celkově mají jednočlenné domácnosti v přepočtu na osobu až dvojnásobnou spotřebu energie než domácnosti rodinné 138 . Signifikantní rozdíl mezi vícečlennými a jednočlennými domácnostmi v oblasti spotřeby energie prokázaly mnohé další výzkumy (Schipper 1989; Wilting, Biesiot 1998; Williams 2005) Také v oblasti nepřímé spotřeby energie jsou jednočlenné domácnosti energeticky náročnější – např. domácnost párová potřebuje ročně 6,1 MJ/Dfl 139 a domácnost jednotlivce průměrně 7,8 MJ/Dfl (srov. Wilting; Biesiot 1998: 79) Úsporu energií v rámci vícečlenných domácností zobrazuje Tab. 9 (viz níže).
Průměrná roční úspora na osobu (kWH)
Tabulka 9: Úspora elektřiny a plynu ve vícečlenných domácnostech za rok 8000 7000 6000 5000 4000
elektřina
3000
plyn
2000 1000 0 2 osoby
3 osoby
4 osoby
Počet dospělých lidí v domácnostech
Zdroj: převzato z (Williams 2003) na základě dat DETR 1997 Jednočlenné domácnosti jsou také z environmentálního hlediska plýtvavější v oblasti spotřeby zboží a produkce odpadu. Hooper et al. (1998) na základě poznatků získaných v rámci studie „Home alone“ tvrdí, že jednočlenné domácnosti v přepočtu na osobu zkonzumují týdně daleko víc zboží a potravin než domácnosti vícečlenné 140 . Zároveň prý vyprodukují 1,49 krát více odpadu na osobu než dvoučlenné domácnosti a trojnásobně víc než čtyřčlenné domácnosti. (srov. Noorman and Ulterkamp 1998: 39) Například průměrná dvoučlenná domácnost spotřebuje ročně o 1500 KWh méně elektřiny a o 5000 KWh plynu než domácnost jednočlenná. Čtyřčlenná domácnost dokonce o 5400 KWh elektřiny a o 7000 KWh plynu. (Williams 2003: 45). Srov. Tab. 8 139 MJ/Dfl = množství energie v megajoulech potřebné k vytvoření finanční jednotky výstupu 138
S podobným předpokladem operuje ve svém textu zabývajícím měnícími se formami spotřeby také Ropke (2001). 140
51
K podobným závěrům dospěla také Williams (2003) na základě analýzy dat ICPEN (viz Tab. 10). Tabulka 10: Spotřeba zboží, energie a produkce odpadu v různě velkých domácnostech Výrobky na osobu (kg na rok) Obaly na osobu (kg na rok) Energie spotřebovaná z distribučního řetězce (GJ na rok)
1 osoba 1600
2 osoby 1200
3 a více osob 1000
120
90
70
190
120
80
Zdroj: ICPEN data (2001) převzato z Williams 2003
S rostoucí velikostí domácností zaznamenáváme signifikatní pokles velikosti ekologické stopy 141 v přepočtu na osobu. K výpočtu ekologické stopy domácnosti se využívá analýza spotřebitelského koše a záznamy o odběru energií. Jak již bylo ukázáno, jednočlenné domácnosti mají daleko větší spotřebu energií na osobu než domácnosti vícečlenné (Noorman and Ulterkamp 1998: 39, Williams 2003: 45). Kromě toho spotřebovávají daleko více zboží a produkují větší množství odpadu (srov. Hooper et al. 1998) Navíc v přepočtu na osobu zabírají daleko větší plochu než vícečlenné domácnosti 142. Ze zjištění Roy a Calrd vyplývá, že jednočlenná (single) domácnost má v porovnání se čtyřčlennou (řekněme rodinnou) domácností až 2,5 – 3 násobně větší ekologickou stopu (srov. Roy; Calrd 2002 in Williams 2003). – viz kap. 4.6
Ekologická stopa je indikátor udržitelnosti životního způsobu. Poukazuje na množství spotřebovaných přírodních zdrojů a vyprodukovaného odpadu v hektarech. Více viz kap. 4.6. 142 Například dvoučlenná domácnost zabírá průměrně o 30.7 m2 na osobu méně než domácnost jednotlivce. Čtyřčlenná potřebuje dokonce o 43.9 m2 na osobu méně. (Williams 2003:46). 141
52
Ekologická stopa (100 EcoCal = 1ha)
Tabulka 11: Průměrná ekologická stopa domácností
Průměrná ekologická stopa domácností 250 200 150
trafic/pers
100
total/pers
50
energy/pers
0 1
2
3
4
5
6
7
Počet členů domácnosti
Zdroj: Roy a Calrd (2002) převzato z (Williams 2003)
S ohledem na environmentální dopady a ekologickou stopu samostatného bydlení je důležité zejména to, že podle britských výzkumů 90% singles po takovém bydlení touží. Co víc, přáli by si bydlet v domě se zázemím a venkovním prostorem, přestože v současnosti nejčastěji využívají jen jednu místnost 143 (srov. Williams 2003). Singles tedy upřednostňují obdobné bydlení jako vícečlenné domácnosti.
144
Nejenom
z environmentálního hlediska je proto zajímavé se ptát, proč singles touží po takovém bydlení. Ze studie britských domácností vyplývá, že v samostatných domácnostech se singles cítí bezpečněji a že mají větší pocit kontroly nad svým bezprostředním okolím. Samostatné bydlení považují dotázaní singles jako jistější investici. Ve vlastním bydlení lze podle respondentů výzkumu snáze dělat změny, zabydlovat prostor a získat pocit domova. Navíc vlastnictví domova dává vlastníkovi vyšší společenský kredit, vytváří dojem zajištěnosti a odpovědnosti 145 (Mullholland, 1997 in Williams 2003: 90)
Podle Williams si extra prostory pořizují kvůli možnosti ubytování hostů (viz výše: společenské aspekty singlovství), budoucího založení rodiny nebo proto, že je to lepší investice. ( 2003: 89) Podle australské studie (Wulff et al. 2004) singles nejvíce preferují třípokojové samostatně stojící domy. 144 Také v ČR singles preferují větší byty nebo samostatně stojící domky. Zatímco v roce 2001 obývali nejčastěji dvoupokojový byt o průměrné rozloze 47 m2, dnes žijí v domácnostech se třemi místnostmi o rozloze 68m2 (Habartová, 2014; Škrabal, Morávková 2003: 232). Stále větší jednočlenné domácnosti pak mají stále vyšší nároky na energii, zboží, služby a infrastrukturu. Přitom vyprodukují více odpadů a zaberou větší plochu než v dřívějších letech. (srov. Kušková 2009) 145 Prostornější bydlení je také požadováno z důvodu specifického životného způsobu singles. Vzhledem k tomu, že stráví velkou část svého času prací, snaží se maximalizovat podíl volného času nad časem vázaným stráveným prací v domácnosti. Potřebují tedy „domácí pomocníky“ (myčky, sušičky apod.) 143
53
Nejenom zahraniční, ale také české studie ukazují, že v momentu, kdy singles k samostatnému bydlení dosáhnou, jsou jen těžko schopni sdílet tento vydobytý prostor s někým dalším. Samostatné bydlení, mnohdy pořizované za účelem budoucí rodiny, se paradoxně může stát překážkou dosažení tradičního uspořádání párové domácnosti. (Tomášek 2006). Kvůli neochotě přizpůsobit se, někdy také kvůli neblahé zkušenosti se soužitím rodičů, a potřebě kontrolovat svůj svět zůstávají mnozí lidé ve svých bytech sami. Přestože jsou neblahé environmentální aspekty životního způsobu singles známy, dosud nikde na světě neexistují politická opatření (cíle), které by se zaměřovaly na vyřešení tohoto problému. Přitom ekonomické prognózy předpokládají, že jednočlenné domácnosti budou nadále růst a bohatnout, což představuje nezanedbatelný risk pro udržitelné hospodaření s přírodními zdroji 146. (Williams 2005b)
3.5 Shrnutí Předcházející kapitola si kladla za cíl seznámit čtenáře s tím, jak je možné fenomén singles vymezit a definovat. Byly představeny typologie ozřejmující heterogenní povahu singles. Dále byly prezentovány teorie vysvětlující fenomén singles v kontextu vzniku nové životní etapy (post-adolescence) a společenských změn zejména v oblasti bydlení, práce a vztahů. Popisované změny byly podloženy sociodemografickými ukazateli. Stěžejní část této kapitoly byla zaměřena na popis životního způsobu singles. Byly představeny určité charakteristiky životního způsobu singles. Problematizováno bylo zejména samostatné bydlení a individualizovaná spotřeba. Ukázalo se, že jednočlenné domácnosti mají v přepočtu na osobu až dvojnásobnou spotřebu energie než domácnosti rodinné. Také v oblasti spotřeby zboží a služeb jsou jednočlenné domácnosti environmentálně náročnější, což bylo doloženo závěry několika výzkumů. Tato kapitola je relevantní zejména ve vztahu ke kapitolám 4.6 a 6. Představuje referenční rámec, ke kterému se v následujících částech textu vztahuji.
šetřící čas. Nehledě na to, že zatěžují svým neefektivním provozem životní prostředí, zabírají místo kvůli kterému musí být jednočlenná domácnost v podstatě stejně velká jako domácnost vícečlenná (srov. Williams 2003: 89). 146 Williams vidí řešení jak v zavedení speciálního zdanění (occupancy tax), ve výstavbě bytových domů pro singles a také v propagaci alternativních životních způsobů.
54
ANALYTICKÁ ČÁST
4. Metodologie 4.1 Předmět výzkumu a výzkumná otázka V teoretické části jsem se zaměřil na zarámování fenoménu singles z hlediska sociologického, demografického a humanitně-environmentalistického. Poukázali jsme na problematiku konstrukce identity v období pozdní modernity a na společenské aspekty,
které
hledání
originální
biografie
způsobuje.
Od
obecných
údajů
představujících výzkumný problém jsem přešel ke konkrétním teoriím, které jsem vybral ve snaze zakotvit problém v širším společenskovědním kontextu. Představil jsem relevantní individualizační teorie stavějící problematiku singles do souvislosti s proměnou utváření a hledání identity. Dále byl problematizován životní způsob singles na základě poznatků o dopadech jejich životního způsobu na životní prostředí. Obecně má teoretická část za cíl poskytnout oporu části analytické, kde bude zkoumán vztah procesu individualizace k životnímu způsobu singles. Hlavním cílem práce je zjistit, jakým životním způsobem čeští singles žijí. Kromě výzkumu konkrétních aspektů životního způsobu singles se pokusím zjistit, zdali můžeme životní způsob singles skutečně považovat za environmentálně nepříznivý a jestli má proces individualizace, jasně se projevující na životním způsobu singles, negativní dopady na životní prostředí. Dále se pokusím identifikovat environmentálně příznivé aspekty životního způsobu singles. Výzkumnou otázku si ve shodě s metodou zakotvené teorie (viz dále) kladu relativně obecnou: Jaké environmentální aspekty lze identifikovat v životním způsobu českých singles? Z hlediska výzkumu považuji za zajímavé, že jak spotřebitelská reklama, tak výzvy environmentálních organizací cílí na individuum. Vzhledem k tomu, že singles obvykle nemusí svou volbu obhajovat před nikým jiným než před sebou, stávají se ideálními adresáty obojího. Jádrem mého šetření je výzkum motivací (případně okolností), které komunikační partnery 147 vedly k volbě konkrétního životního stylu. V případě environmentálně uvědomělých singles pak hodlám zjišťovat motivace k volbě environmentálně příznivějších alternativ jejich životního stylu a případné problémy, kterým musí čelit (zejména v oblasti partnerských vztahů). Dále mě zajímají Pro účastníky šetření používám označení komunikační partner případně komunikant, abych vyjádřil rovnocenné postavení mezi námi. 147
55
případná pociťovaná pozitiva/negativa, která jim zvolený životní styl přináší. Ve výzkumu se zaměřím také na biografie komunikačních partnerů, které mně pomohou zasadit, jejich specifický životní styl (identitu) do širšího kontextu. Kromě
životního
způsobu
bude
předmětem
výzkumu
také
domov
komunikačních partnerů. Domov je v kontextu výzkumu chápán jako významuplné místo, jako specifická organizace času a prostoru, jejíž uspořádání je vyjednáváno v rámci každodenních praktik jejích členů.
Nárůst domácností singles domov
a materialitu, která ho utváří, staví do nového světla. Vyvstává provokující otázka, jak je domov utvářen a zakoušen lidmi, kteří žijí sami? Výzkum bude zaměřen na konstrukci významu domova a na způsob utváření, udržování, zakoušení a zobrazování domova a ustavování pozic a identity v rámci širších sociálních sítí, rodiny a společnosti. Dále si kladu následující dílčí výzkumné otázky: Jaké rozdíly existují mezi domácnostmi singles a domácnostmi vícečlennými z hlediska spotřeby? Jak svůj životní styl komunikanti popisují a jaká dilemata se s ním pojí? Jaké motivace je vedly k volbě daného životního stylu? Jakou roli hraje v jejich životním stylu bydlení (zejména samostatné)? Můžeme nalézt rozdíly v životním způsobu mezi domácnostmi zelených a nezelených singles? S jakými symbolickými celky se identifikují? Jaké životní strategie mají komunikanti připravené do budoucnosti (jaké jsou jejich plány, tužby a očekávání)? 4.2 Výzkumná metoda Výzkum environmentálních aspektů životního způsobu singles je v českém prostředí unikátní. Ostatně také v zahraničí nebyl fenomén singles v tomto kontextu dostatečně probádán. Detailněji se jím zabývali pouze Williams (2003, 2005, 2007) a Gram-Hanssen (2009) a to především s ohledem na samostatné bydlení.
České
prostředí má navíc oproti západu svá sociálně-demografická specifika spočívající především v odlišném vývoji společnosti v průběhu komunistického režimu. Z těchto důvodů jsem se přiklonil k metodám kvalitativního výzkumu, který jsou schopny odhalit nové souvislosti a generovat vysvětlující teorie. Hlavním nástrojem získávání dat byly polostandardizované rozhovory odvíjející se od předem daného scénáře. Zejména v první fázi měly charakter biografických rozhovorů. Přestože okruhy a varianty otázek byly předem stanoveny s ohledem na 56
výzkumné otázky, samotný průběh rozhovoru se vždy odvíjel individuálně. V rozhovorech jsem nevystupoval jako tazatel, ale spíše jako citlivě reagující komunikační partner, který se snaží porozumět významům, které komunikanti do svých verbálních i non-verbálních vyjádření vkládali. Veden induktivní logikou jsem k rozhovorům přistupoval bez předem formulovaných teorií obeznámen pouze s rámujícími teoriemi uvedenými v první části práce. Cílem práce nebylo tyto teorie testovat, ale objevit nové, netušené souvislosti fenoménu singles a individualizace ve vztahu k životnímu prostředí. Teorie uvedené v analytické části byly vyhledány až na základě prvotní analýzy získaných terénních poznatků. Ve své práci je využívám jako referenční. Hranice mezi teoretickou a analytickou částí není v mé práci záměrně ostrá. Kontextové teorie studované v rámci analytické fáze hermeneuticky rozvíjely mé dosavadní poznání a problematizovaly předvědění, se kterým jsem do terénu vstupoval. Samotný výzkum a analýza získaných dat vycházely z přístupu interpretativní sociologie Bergera a Luckmanna (1999: 25). Zajímalo mě, jak singles interpretují svůj singlovský stav a životní způsob. K porozumění jejich výpovědím se nejlépe hodila metoda zakotvené teorie 148 , o kterou se moje práce metodologicky opírala (Glaser, Strauss 1967; Strauss, Corbin 1999). Epistemologicky tedy má práce vychází ze sociálního konstruktivismu 149. Nekladu si tedy za cíl popsat jednu objektivní realitu, ale odhalení různých subjektivně pojímaných realit a významů, které komunikační partneři přisuzují svému singlovství, různým životním situacím a událostem, hodnotám či aspektům životního způsobu. Moje porozumění a interpretace jejich reprezentací reality představují aktivní konstruktivní proces vycházející ze vzájemné interakce mezi mnou a komunikačními partnery. Základem analýzy byly, jak je u zakotvené teorie zvykem, tři typy kódování: otevřené 150, axiální 151 a selektivní 152. V první fázi analýzy jsem opakovně četl postupně
Zakotvená teorie představuje způsob analýzy dat generující teorii zakotvenou právě v datech získaných během studie samotné. Proces vytváření teorie probíhá tak, že výzkumník vytváří na základě sebraných dat hypotézy, které následně systematicky přezkušuje (Glaser, Strauss 1967). 149 Sociální konstruktivizmus vychází z předpokladu, že významy nejsou zkoumaným objektům (činnostem) předem dány, ale jsou vytvářeny sociálními aktéry a mohou se měnit. Účelem sociálního konstruktivismu je odhalení toho, jakým způsobem je vytvářena sociální realita a jednotlivé sociální fenomény. Sociální konstruktivizmus tak předpokládá existenci vícero sociálních realit. (Berger a Luckmann 1999) 150 Otevřené kódování spočívá v důsledném čtení přepisů rozhovorů a sledování textu „řádek po řádku“. Jeho cílem je nalezení a definování prvotních kategorií a dimenzí. Techninkou otevřeného kódování je systematické vytváření poznámek (memos) a jejich konstantní porovnávání s poznámkami v rámci 148
57
přibývající přepisy rozhovorů s komunikačními partnery. Prostřednictvím označování opakujících se slov nebo slovních spojení 153 a jejich seskupování byly hledány zajímavé kategorie související s hlavními výzkumnými otázkami 154 . Následně byly nalezené kategorie tříděny, srovnávány a spojovány do superkategorií (tzv. rodin kódů). Na základě stanovených kategorií pak byla identifikována hlavní témata přinášející odpovědi na výzkumné otázky, jejichž relevance byla následně prověřována. V rámci jednotlivých rozhovorů byly hledány tvrzení potvrzující i zpochybňující vynořující se teorii. Pracoval jsem také s nevyřčenými informacemi, se sděleními mezi řádky, které mně pomáhaly identifikovat zejména kontradikce v promluvách komunikačních partnerů, ale také analýza pořízených fotografií. Důležité pro mě byly také započaté, ale nedokončené myšlenky, zamlčovaná témata a odbočky v konverzaci (Kaufmann 2010). Druhým metodologickým východiskem pro mě byla varianta metody „goalong“, v jejímž rámci jde spolu-procházení významných míst současně s vedením hloubkového rozhovoru. Vedení rozhovoru přímo v místech, kterého se týká, evokuje bohatší množství informací, současně umožňuje sledovat interakci aktéra s prostředím. Tato metoda, kterou rozpracovala Margarethe Kusenbach (2003), byla upravena pro potřeby zkoumání domácích praktik v propojení s vizuálními technikami sběru dat. V podstatě se jedná o „komentovanou procházku“ interiéru bytu či domu, který nám umožnilo sledovat významné věci, místa a technologie, které lidé ve svých domácnostech využívají a které považují za důležité v kontextu jejich životního stylu i vytváření domova. Výhodou této metody bylo, že si komunikanti určitá fakta a kontradikce uvědomili až v konfrontaci s předměty v jejich domácnosti (více srov. Galčanová, Vacková 2014). Třetí použitou metodou, respektive technikou, byl dotazník zaměřený na zjištění velikosti spotřeby zkoumaných domácností singles. K “dotazníkovému šetření“ jsem byl nucen přistoupit, abych dokázal odpovědět, na ty otázky týkající se spotřeby, které jednoho rozhovoru (i v rámci všech rozhovorů) na základě něhož výzkumník vytváří ndřazené kategorie, se kterými pracuje v rámci axiálního kódování. 151 Cílem axiálního kódování je nové seskupení dat v rámci kategorií vytvořených otevřeným kódováním a identifikace ústředního jevu či kategorie skrze kladení si doplňujících otázek. (Strauss, Corbin 1999: 70). 152 V rámci selektivního fáze jsou slučovány kategorie vzniklé v předchozích fázích kódování. Výzkumník vybírá ústřední kategorii, ke které jsou pak ostatní kategorie systematicky vztahovány a rozvíjeny. (Strauss, Corbin 1999: 86). V této fázi krystalizuje hlavní osa příběhu, tedy srozumitelná interpetace souvislostí určitého fenoménu (tamtéž) 153 Označování probíhalo nejčastěji formou „in vivo“ kódů, tedy označením přesných řečových obratů komunikačních partnerů. 154 Doslovné přepisy rozhovorů byly zavedeny do analytického programu Atlas.ti, který badateli dovoluje jednoduše texty indexovat a analyzovat.
58
nebyly zodpovězeny v průběhu terénního šetření. Metodologicky nebyl mnou vytvořený elektronický dotazník zakotven. Svou formou a rozsahem se podobal spíše anketě. Většinu otázek, které obsahoval, jsem převzal z webových aplikací Hra o Zemi a Kalkulačka uhlíkové stopy, které vypočítávají přibližnou ekologickou/uhlíkovou stopu konkrétního člověka (podrobně viz kap. 4.6). Cílem dotazníku bylo zjistit konkrétní údaje stran spotřeby. Účelem bylo pouze rámcové srovnání obou zkoumaných soborů. Domnívám se, že je zvolená technika vzhledem k jejímu účelu validní. 4.3 Techniky sběru a zpracování dat Sběr dat měl tři fáze, v první jsem náhodným výběrem získal tisíc profilů ze seznamek pro environmentalisty (viz kap. 5), v druhé fázi jsem získal data v terénu (rozhovory, fotografie, terénní poznámky) 155 a konečně ve třetí fázi jsem získal doplňující informace ohledně spotřeby zkoumaných domácností singles. Klíčovou fází bylo vedení rozhovorů. Každému rozhovoru předcházelo dotazování na správnost výběrových charakteristik a kritérií, bez kterých by nebylo možné komunikačního partnera do souborů zařadit (viz kap. 4.5). Rozhovory byly zaznamenávány na diktafon k budoucímu doslovnému přepisu a následné analýze (viz předchozí oddíl). Dále jsem si psal heslovité terénní poznámky pro pozdější snadnější orientaci v přepisech, ale také abych se v průběhu rozhovoru mohl operativně vracet k tématům relevantním s ohledem na výzkumné otázky, které zůstaly nevysvětleny. Rozhovory byly vedeny na základě strukturovaného scénáře rozděleného na tři hlavní oblasti: materialita, vztahy, domov, kterými jsem se obvykle zabýval v tomto pořadí. V případě potřeby, zejména kvůli tematické návaznosti, jsem je však někdy prohazoval. První část rozhovoru byla zaměřena na historii bydlení. Komunikační partner byl vyzván, aby vzpomínal na předchozí způsoby bydlení a na to, co ho dovedlo k současné formě bydlení. Tato fáze byla nejblíže metodě biografického rozhovoru. Vzpomínáním byla obvykle navozena důvěrná atmosféra. Pokud se rozhovor odehrával v bytě, následovala většinou jeho komentovaná prohlídka, v jejímž rámci komunikant popisoval způsob vybavování a zabydlování obývaného prostoru. Tím jsme se přiblížili tématům s největší environmentální relevancí, a sice ke spotřebě a způsobu trávení
Tato fáze probíhala v rámci grantového projektu GAČR „Význam domova perspektivou samostatně žijících osob.“ Celkem osm rozhovorů ze třiceti šesti, se kterými jsem pak pracoval, bylo realizováno bez mé účasti. 155
59
volného času. V další fázi rozhovoru byli komunikanti vedeni k tomu, aby hovořili o svých vztazích a důvodech svého singlovství. Závěrečná část rozhovoru se týkala toho, co pro něj znamená domov. Byla důležitá zejména v kontextu teorií o domově a identitě. Rozhovor měl určité charakteristiky narativního interview i chápajícího rozhovoru, takže komunikant nebyl přerušován, naopak byl povzbuzován k co nejdelšímu vyprávění o svém životě a životním způsobu. Tím jsem získal ucelenější představu o jeho životní zkušenosti, na jejímž základě jsem si mohl dovolit interpretovat dílčí aspekty jeho životního způsobu. Moje role v rozhovoru tedy nebyla pouze pasivní. Na základě techniky chápajícího rozhovoru jsem komunikanty povzbuzoval k vyprávění a především jsem do rozhovoru aktivně vnášel nové otázky na základě vlastní interpretace (porozumění) popisované skutečnosti. Terénní šetření bylo realizováno od dubna 2013 do srpna 2014 především v českých a moravských městech (viz Obr. 1). Místem setkání a realizace rozhovoru byla nejčastěji domácnost komunikačního pantera. V některých případech bylo nutné realizovat rozhovory na dvakrát kvůli seznámení se s komunikačním partnerem na neutrálním území (nejčastěji v kavárně). Druhé setkání pak obnášelo komentovanou prohlídku domácnosti. K prohlídce bytu však v některých případech z různých důvodů nedošlo (např. ostych komunikanta). Z většiny domácností jsem měl však k dispozici alespoň fotografie.
60
Obrázek 1: Mapa lokalit výzkumných rozhovorů
Jednotlivé rozhovory byly anonymizovány (viz následující oddíl). Všem komunikačním partnerům byly přiděleny přezdívky v podobě vlastních jmen (viz kap. 4.5). Snažil jsem se přitom respektovat pořadí, ve kterém do souboru přibyli a to tak, že např. Aleš a Anna byli první 156. Jména a výpovědi respondentů uvádím pro lepší orientaci v textu kurzívou. Z důvodů srozumitelnosti a stručnosti jsem do vět respondentů částečně zasahoval a mazal zejména slovní výplň. Větší části chybějícího textu jsou označeny tímto symbolem (…). 4.4 Etika výzkumu Vzhledem k tomu, že se téma výzkumu životního způsobu dotýká také relativně intimních sfér života, a obnáší bádání v soukromí jednotlivých domácností, bylo třeba komunikační partnery ujistit o tom, že s citlivými údaji bude zacházeno zodpovědně. Každý z nich byl informován o tom, co se bude se získanými daty dít. Jak již bylo předestřeno, veškeré údaje v přepisech rozhovorů, které by mohly vést k identifikaci komunikanta, byly anonymizovány. Zveřejnění úryvků rozhovorů a fotografií podléhá informovanému souhlasu komunikačních partnerů.
V jejich případě se jednalo o pilotní rozhovory, které se však osvědčily, takže nebyl důvod je z finálního souboru vyřadit.
156
61
4.5 Výzkumné soubory Výběr respondentů v rámci obou souborů probíhal podle metody „cíleného výběru“ (targeted sampling), která byla designována k etnografickému výzkumu „skrytých populací“ 157 (srov. Watters a Biernacki 1989). Tato metoda umožňuje oslovit právě ty lidi, u kterých předpokládáme, že se jich zkoumaný fenomén týká a že odpovídají určitým výběrovým kritériím. Přestože množství singles v populaci stále narůstá, není možné singles vzhledem k jejich heterogenitě zkoumat pomocí reprezentativních výběrových šetření. Zvláště pak zelené singles, kteří reprezentují velmi specifickou subpopulační skupinu. K nalezení komunikačních partnerů posloužila síť mých známých pracujících v environmetálně zaměřených vzdělávacích zařízeních a ekologických neziskových organizací 158 . Komunikační partnery do skupiny nezelených singles oslovili podle daných kritérií kolegyně z výzkumného projektu GAČR skrze síť svých známých. Výběr komunikantů probíhal podle kritérií odvozených z definice singles (viz kap. 3.2). Většina účastníků výzkumu byla obeslána emailem, ve kterém jim byl představen výzkum i charakteristika osob, které hledáme. Pokud se s touto charakteristikou ztotožnili (viz sebeidentifikace kap. 3.2) a zároveň byli ochotni na výzkumu participovat, byli do souboru zařazeni 159. Výběrové charakteristiky: •
dospělost
•
nekohabitace (nežijící v partnerském vztahu)
•
bezdětnost
•
samostatně hospodařící domácnost (vč. singles spolubydlících)
•
sebeidentifikace s označením singles (případě zelený single)
Do souboru nezelených singles byli zařazeni komunikanti vybraní primárně pro výzkumný projekt „Význam domova perspektivou samostatně žijících osob“. Jakkoliv
Nejčastěji bývá využívána ve výzkumu určitých zdravotních problémů či uživatelů návykových látek. V případě zelených singles jsem oslovil 17 osob a získal 55 tipů na případné komunikační partnery z řad environmentalistů. Rozhovor jsem domlouval s třicítkou z nich. Z kapacitních důvodů a především vzhledem k tomu, že se výpovědi komunikačních partnerů začínaly opakovat (nalézal jsem podobné typy), jsem realizoval pouze 20 z nich. 159 Na základě osobních rozhovorů se však ve dvou případech stalo, že jsme byli nuceni komunikačního partnera ze souboru vyloučit. V obou případech kvůli tomu, že nesplňovali výběrové charakteristiky. 157 158
62
byl výběr tohoto souboru nereprezentativní a výběrově zatížený 160 v určitých ohledech by mohl odrážet „běžné singles“ v české populaci. Druhý soubor tvořili zelení singles vybraní z řad environmentalistů za účelem srovnání s prvním souborem. Nezelení singles Soubor nezelených singles se skládal z 11 žen a 4 mužů161. Jejich průměrný věk byl 36 let (v době realizace rozhovoru). Až na jednu středoškolačku a jednoho vyučeného
měli
všichni
vysokoškolské
vzdělání.
Dvanáct
z nich
pracovalo
v zaměstnaneckém poměru, dva byli živnostníci a jeden důchodce. Většina z nich pracovala ve vzdělávání, nejčastěji na univerzitě nebo v ekonomických profesích. Sami se řadí do střední až vyšší vrstvy společnosti (v poměru 12:3). Jejich čistý měsíční příjem se nejčastěji pohybuje mezi 25 001-30 000 Kč. Jejich průměrné měsíční náklady spojené s bydlením jsou 9392 Kč. Více než polovina z nich bydlí ve vlastním bydlení, čtvrtina si pronajímá soukromý nebo družstevní byt a zbytek žije v podnájmu.
Skrze sítě našich známých se do souboru dostali především velmi vzdělaní lidé. Přestože mezi singles jsou obecně vzdělaní lidé nadreprezentováni (Stone et al., 2011: 652) , v obou našich souborech je zarážející množství vysokoškoláků. 161 Mezi nezelenými singles bylo daleko těžší oslovit často pracovně vytížené muže, aby se podíleli na našem výzkumu. 160
63
Tabulka 12: Nezelení singles – vybrané charakteristiky konverzačních partnerů Výzkumný soubor nezelených singles Přezdívka Věk Vzdělání Zaměstnání vědecká pracovnice/asistentka v Zuzana* 30 VŠ (Mgr.) ordinaci Anna 31 VŠ (Dr.) výzkum a výuka na VŠ Hynek* Gustav* David* Karel Marie Nora Olga Iveta
34 64 58 35 26 34 32 34
výzkum a výuka na VŠ truhlář v důchodu ekonom-poradenství učitel/překladatel výzkumnice mzdová účetní vědecká pracovnice vedoucí sociální pracovník
Charlota* Barbora*
VŠ (Dr.) SŠ (vyučen) VŠ (Mgr.) VŠ (Dr.) VŠ (Mgr.) VŠ (Mgr.) VŠ (Dr.) VŠ (Mgr.) SŠ 30 (maturita) 39 VŠ (Dr.)
Eva* Josefína Wanda*
33 VŠ (Mgr.) 32 VŠ (Dr.) 37 VŠ (Mgr.)
účetní v NNO výzkum a výuka na VŠ výzkumnice/projektová manažerka výzkum a výuka na VŠ lékařka
*Rozhovory, které byly realizovány bez účasti autora této práce.
Typ bydlení
vlastní vlastní a banka vlastní a banka/spolubydlení vlastní vlastní a banka pronájem podnájem/spolubydlení vlastní pronájem podnájem vlastní podnájem vlastní pronájem/spolubydlení vlastní a banka
Zelení singles Soubor zelených singles se skládal z 11 žen a 10 mužů 162. Jejich průměrný věk byl 34 let (v době realizace rozhovoru). Až na dva středoškoláky měli všichni vysokoškolské vzdělání. Šestnáct z nich pracovalo v zaměstnaneckém poměru, tři byli živnostníci a jeden nezaměstnaný. Většina z nich pracuje v environmentálně zaměřených organizacích, případně v sociální oblasti nebo vzdělávání. Sami se řadí do stření až nižší střední vrstvy společnosti (v poměru 11:9). Jejich čistý měsíční příjem se nejčastěji pohybuje mezi 15 001-20 000 Kč. Jejich průměrné měsíční náklady spojené s bydlením jsou 4588 Kč. Méně než třetina z nich bydlí ve vlastním bydlení, více než třetina žije v podnájmu v soukromých nebo družstevních bytech a zbývající část si společně se spolubydlícími pronajímá soukromě vlastněné byty.
Mezi nezelenými singles bylo daleko těžší oslovit často pracovně vytížené muže, aby se podíleli na našem výzkumu. 162
64
Tabulka 13: Zelení singles – vybrané charakteristiky konverzačních partnerů Výzkumný soubor zelených singles Přezdívka Věk Vzdělání Zaměstnání Marek 28 SŠ (matur.) občasný brigádník koordinátorka v eko. Ilona 28 VŠ NNO Ulrich 29 VŠ grafik Řehoř 41 SŠ (matur.) vedoucí kanceláře NNO Štěpánka 30 VŠ fyzioterapeutka Eliška 31 VŠ lektora v eko. NNO Jana 28 VŠ vedoucí NNO Gabriela 33 VŠ lektor jazyků/medicíny Hana 33 VŠ projektová manažerka Daniela 32 VŠ profesionální aktivista Aleš 32 VŠ lektor profesionální ekoBedřich 50 VŠ aktivista Václav 37 VŠ architekt Xénie 50 VŠ úřednice ve státní správě Filip Lukáš Fabián Radka Pravdomila Cyril
45 29 29 28 37 37
VŠ VŠ VŠ VŠ VŠ VŠ
Lilla
27
VŠ
Typ bydlení podnájem/spolubydlení podnájem podnájem vlastní vlastní/spolubydlení pronájem/spolubydlení pronájem/spolubydlení podnájem/spolubydlení podnájem vlastní pronájem/spolubydlení
podnájem pronájem/spolubydlení podnájem vlastní a učitel ZŠ, SŠ banka/spolubydlení koordinátor v eko. NNO pronájem/spolubydlení expertní prac. pro NNO podnájem ekoporadce podnájem vedoucí kanceláře NNO vlastní elektro-projektant vlastní profesionální ekoaktivista pronájem/spolubydlení
4.6 Srovnání výzkumných souborů Srovnání z hlediska spotřeby Průměrná česká domácnost utratí měsíčně 10 835 Kč na osobu z toho 4754 Kč za bydlení (ČSÚ 2011b). Pokud bychom tato průměrná vydání vztáhli k souboru zelených singls, tak by činila přibližně 67% jejich příjmů. Oproti tomu nezelení singles by utratili pouze 37% svých příjmů. Jednočlenná domácnost je však z podstaty věci ekonomicky nákladnější než průměrná domácnost. Vzhledem k tomu, že nezelení singles bydlí daleko častěji sami, jsou jejich vydání spojené s bydlením téměř dvojnásobné než průměr. Naopak náklady na bydlení u zelených singles jsou v podstatě průměrné. Přesto zůstává zkoumaným nezeleným singles po odečtení nákladů na bydlení průměrně o 8 112 Kč víc než zeleným singles. Uspořené peníze mohou hrát roli 65
ve struktuře spotřeby a mají pravděpodobně vliv na to, že si nezelení singles mohou častěji dovolit vlastní bydlení, cestování do zahraničí atd. Otázkou je, jestli by měli zelení o takovou spotřebu zájem. Průměrná obytná plocha bytu zkoumaných zelených singles je 60 m2, což je o něco méně než obytná plocha bytů nezelených singles (65 m2). Zatímco nezelení singles bydlí na ploše odpovídající celorepublikovému průměru 163 , zelení singles obývají nemovitosti o nižší obytné ploše. Dotázaní zelení singles navíc své bydlení častěji sdílí 164 , takže na jednu osobu v jejich bytech připadá 30,7 m2, což je dokonce pod celorepublikovým průměrem (32,5 m2). Oproti tomu nezelení singles obývají v přepočtu na jednu osobu plochu 49,1 m2. Vezmeme-li v úvahu, že s životním cyklem každého čtverečního metru zastavěné plochy je spojena spotřeba 1233-1697 kWh energie vložené do stavebních materiálů 165, dojdeme k závěru, že na bydlení dotázaných nezelených singles bylo kvůli relativně nižší obsazenosti bytů a jejich vyšší výměře v průměru spotřebováno o 32tis. kWh víc než na domácnosti zelených singles. Mezi souborem zelených a nezelených singles jsem nalezl významný rozdíl v oblasti stravování. Nezelení singles si daleko častěji dopřávají jídlo obsahující živočišné bílkoviny než zelení singles. Zatímco v souboru zelených singles téměř polovina nejí maso (45%) a tři z nich jsou dokonce vegani, u nezelených jsem narazil pouze dva vegetariány. Menší rozdíly mezi oběma soubory byly překvapivě ve frekvenci spotřeby tropických a subtropických plodin 166. Očekával jsem, že zelení je budou konzumovat méně často než nezelení z důvodu zvýšené ekologické zátěže plynoucí z jejich dopravy a produkce. Samozřejmě záleží na míře reflexe, které byli dotázáni schopni 167 . Zhruba tři čtvrtiny obou soborů přiznávají, že tyto plodiny příležitostně konzumují. Avšak pouze u zelených vyvolala dotazníková akce potřebu kvalitativního doplnění. Např. respondentka Radka dodává: „tropické ovoce sice jím, ale výhradně z dumpster divingu, nekupuju ho vůbec (to jen pro upřesnění).“ Xénie se
Viz (ČSÚ 2011c) Zatímco dotázaní zelení singles svůj byt sdílí s více než jednou osobou (průměrně 1,16), nezelení žijí častěji sami (průměrně s 0,42 dalšími osobami). 165 Energie nutné k vytěžení, zpracování, transportu a instalace stavebního materiálu. (srov. Bastianoni 2006) 166 Tropické a subtropické plodiny jsem zvolil jako indikátor (ne)šetrného nakupování v kontextu environmentálních dopadů jeho dovozu a produkce (srov. Česká stopa 2005) 167 Velké množství surovin pro přípravu vegetariánských jídel pochází ze zemědělské produkce v tropických oblastech (např. sója), což zejména u uvědomělých environmentalistů nekonzumujících banány a cistrusy, mohlo vést k přiznání, že plodiny z těchto oblastí konzumují. 163 164
66
zase nedokázala smířit se spojením tropické a subtropické plodiny: „Tropické nekupuji vůbec. Citróny však používám místo octa a kupuji je často.“ Oba dva soubory se poměrně málo liší v tom, kde nakupují potraviny. Vzhledem k tomu, že většina zkoumaných singles nevlastní automobil, téměř vůbec nenakupují v hypermarketech a nákupních centrech. Zhruba polovina obou souborů nakupuje většinu potravin v menších supermarketech. Oblíbené jsou také samoobsluhy a trhy (včetně farmářských). Odběr bio-bedýnek a různé alternativní formy nákupu potravin se na celkové spotřebě jídla obou souborů podílí spíše marginálně. Jediný výraznější rozdíl mezi oběma soubory představují zdravé výživy, kde výrazně víc nakupují zelení singles. Další otázka stojící na odhadu respondentů, jaké množství jimi konzumovaných potravin je dováženo ze zahraničí, však již soubory rozděluje. Zatímco 50% nezelených singles odhaduje, že polovina až tři čtvrtiny potravin spotřebovávaných v jejich domácnosti pochází ze zahraničí, 83% zelených singles tvrdí, že dovážených potravin je u nich méně než čtvrtina. Ve snaze určit, jakým způsobem, se oba soubory liší z hlediska materiální spotřeby, jsem zvolil dva indikátory. Prvním z nich je frekvence obměny šatníku, respektive nakupování nového oblečení 168. Zatímco zelení singles vyráží do obchodů s textilem jedenkrát či dvakrát ročně, nezelení nakupují nové oblečení každé čtvrtletí. Také, co se spotřeby elektroniky týče, jsou nezelení singles většími konzumenty. Jako indikátor byl zvolen mobilní telefon 169 , který v současnosti vlastní většina populace. Respondenti byli dotázáni na to, kolikátý je jejich aktuálně používaný telefon za posledních pět let a jaké je stáří přístroje. Zatímco nezelení obměňují mobilní telefony (a pravděpodobně další elektroniku) stejně často jako průměrná populace ČR 170, zelení využívají mobily výrazně déle. Stáří mobilního telefonu u nezelených respondentů je zhruba 22,8 měsíců, oproti tomu mobil zelených singles svým uživatelům slouží průměrně 42,6 měsíců. Výraznější rozdíl mezi oběma soubory jsem očekával s ohledem na samozásobitelství. Celkem očekávatelně nezelní singles uvedli, že množství samostatně Textil jsem zvolil jako indikátor proto, že jeho spotřeba (zejména bavlny) sebou nese značnou ekologickou stopu a vodní stopu (srov. Chapagain 2006). 169 Mobil jsem zvolil jako indikátor proto, že jeho výroba je z ekologického hlediska nesmírně náročná na energii i na zdroje. Zejména získávání koltanu potřebného k výrobě procesorů ohrožuje životní prostředí. Přitom vlastnictví mobilu není ryze užitkové a dochází k jeho časté obměně s ohledem na módu (srov. Kala, Klenovská 2013) 170 Podle ankety ČTK mění Češi mobilní telefony každé dva roky (ČTK 2014) 168
67
vypěstovaných (vč. darovaných výpěstků), je na jejich jídelníčku v menšině – uvedlo 83% respondentů (17% nekonzumuje žádné). Překvapilo mě, že také zelení singles, kteří podle všeho často zahradničí, uvádí, že jejich vlastní potraviny jsou v porovnání s koupenými v menšině – 61% respondentů (22% nekonzumuje žádné). Bylo by jistě zajímavé se samozásobitelstvím singles podrobněji zabývat, a to nejen s ohledem na environmentální aspekty, ale také na ekonomický a sociální kapitál respondentů. Celkem překvapivě jsou oba dva soubory zaměnitelné z hlediska třídění odpadu. Zejména papír, plasty a sklo třídí drtivá většina respondentů z obou souborů (viz tab.). Mírné rozdíly však mezi oběma soubory jsou. Zelení jsou ve třídění důslednější. V porovnání s nezelenými singles daleko častěji třídí také kovy, tetrapaky a bio odpad, a to i tam, kde se o jeho svoz nestará radnice. Nezelení singles zase více třídí textil, což však může být dáno tím, že ho více nakupují a že se ho nezbavují skrze seconhandy a bazárky jako zelení. V průběhu terénní fáze výzkumu jsem se dostal téměř do čtyř desítek domácností singles. Na základě pozorování jsem předpokládal, že spotřeba v domácnostech zelených singles musí být s ohledem na jejich životní způsob a snahu o minimalizaci jeho dopadu na životní prostředí výrazně nižší. Překvapivým zjištěním pro mě bylo, že jsou si v tomto ohledu oba soubory podobné. 171 Dalším překvapením bylo, že podle získaných dat žijí relativně šetrněji než průměrná česká domácnost. Podle statistik Eneregetického regulačního úřadu se pohybuje průměrná roční spotřeba elektřiny běžné 2,5 členné české domácnosti kolem 3500 kWh, v domácnostech zkoumaných zelených singles však byla pouze 1665 kWh a v domácnostech nezelených singles dokonce 1264 kWh 172. Částečně je to jistě dáno tím, že zkoumané domácnosti mají méně členů než průměrná česká domácnost. Per capita sice vychází spotřeba na 1400 kWh 173, ohledně spotřeby energie a počtu členů domácnosti však neplatí přímá úměra, jak dokládá Williams (2003, 2005). Pokud platí závěry jeho studie (viz kap. 3.4), tak by se měla průměrná spotřeba elektrické energie jednočlenných domácností pohybovat kolem 2300 kWh.
Zjištění je však nutné brát jako přibližná. Zatímco někteří znali svou spotřebu přesně v měrných jednotkách, u jiných bylo třeba hodnoty dopočítat na základě zaplacených faktur se zahrnutím přeplatků a nedoplatků. 172 Rozdíl mezi zelenými a nezelnými singles je dán tím, že získané údaje odpovídají bytové domácnosti tvořené v případě zelených mnohdy vícero hospodařícími domácnostmi. 173 Tuto průměrnou výši spotřeby energie na hlavu dokládá také Statistika rodinných účtů (ČSÚ 2010), podle níž se ročně za elektrickou energii utratí 6077 Kč/osobu, což se při ceně 4,50/kWh rovná zhruba 1400 kWh/os. 171
68
Zarážející je, že podobné vychýlení od republikového průměru zaznamenáváme také u spotřeby dalších druhů energií např. u plynu a dálkového tepla. Zatímco celorepublikový průměr spotřeby plynu se podle statistik Eneregetického regulačního úřadu pohybuje kolem 25tis. kWh ročně (na domácnost odebírající plyn), mezi odběrateli z řad zkoumaných zelených singles byla vyčíslena průměrná spotřeba na 5604 kWh a mezi nezelenými na 10860 kWh 174. Podobně je tomu u spotřeby dálkového tepla. Jeho průměrná roční spotřeba se podle údajů Energostatu a Teplárenského sdružení České republiky pohybuje kolem 8000kWh/na domácnost odebírající dálkové teplo. Zkoumané domácnosti zelených singles napojené na systém dodávky dálkového tepla však odebírají pouze 2960 kWh a nezelní 3324 kWh. Podle Williamsovy (2005) úměry by přitom průměrná jednočlenná domácnost měla odebírat mezi 10 00016 000 kWh plynu a mezi 3300-5100 kWh dálkového tepla 175. Oba soubory mají tedy výrazně nižší spotřebu energií než je celorepublikový průměr, a to jak na domácnost, tak na hlavu. Je jistě možné namítnout, že směšuji jednočlenné a vícečlenné domácnosti singles. V druhé fázi analýzy dotazníků spotřeby jsem se proto zaměřil výhradně na jednočlenné domácnosti singles, které jsem z obou souborů vyfiltroval. Zatímco samostatně žijící nezelení singles se svou roční spotřebou energií začali blížit průměru: 3168 kWh elektřina, 17100 kWh plyn, 6814 kWh dálkové teplo, zeleným samostatně bydlícím singles spotřeba výrazně poklesla: elektřina 384kWh, 8833 kWh, 7312 kWh dálkové teplo. Tyto nízké hodnoty spotřeby energií na jednu stranu vypovídají o jisté šetrnosti zelených singles, na druhou stranu odkazují na alternativní životní způsob, který vedou 176 . Průměr snižuje např. Radka, která bydlí v zahradním domku vytápěném dřevem, kde většina spotřeby elektřiny padá na notebook a několik úsporných žárovek nebo Fabián 177 žijící v malé místnosti bez topení Výrazný rozdíl mezi zelenými a nezelenými může být dán také tím, že v zelených domácnostech je plyn využíván spíše na vaření. K vytápění je využívána biomasa a alternativní zdroje energie (např. solární kolektory). Průměrné množství spotřebované biomasy je 4766 kWh, což by odpovídalo rozdílu ve spotřebě plynu mezi zelenými a nezelenými. 175 Williamsova studie byla realizována v jiném geografickém a kulturním prostředí. Naše zjištění jsou v podstatě nesrovnatelné. Uvádím je jako ilustrační. Několikanásobné rozdíly totiž považuji za signifikantní. 176 Průměr sráží poměrně extrémní případy s velmi nízkou spotřebou. Zatímco zelení singles žijící ve spolubydlení bydlí relativně konvenčně, samostatně bydlící zelení singles experimentují s alternativními bezdopadovými způsoby života. 177 Fabián dotazník doplňuje: „S určením spotřeby energie je to trochu problém, protože je součástí nájmu. Odhaduju, že měsíčně můžu spotřebovat max. 15 kWh – svítím si 3W LED svítidlem, jídlo si vařím na indukčním vařiči a notebook toho s 50 W příkonu taky moc nespotřebuje. Otázkou je spotřeba sdílené pračky (ve které peru tak jednou týdně na 40°C a něco přes hodinu), nebo ohřev teplé vody na sprchu.“ Tuto výpověď uvádím pro ilustraci, že lze žít s 20x nižší spotřebou elektrické energie, než je celorepublikový průměr. 174
69
ve starém průmyslovém areálu. Nízkou spotřebu však mají také ti, kteří vsadili jako Cyril na environmentálně šetrné technologie 178. Jeho zateplený dům vytápěný dřevem a solárním ohřevem vody s manuálním pohonem většiny systémů a sklepem místo ledničky spotřebuje 888 kWh elektřiny ročně a 5m3 dřeva (= cca 15200 kWh energie). Čím to, že oba zkoumané soubory vykazují menší spotřebu energie než je průměr v naší zemi? Domnívám se, že je to dáno zejména jejich kulturním, sociálním a vzdělanostním kapitálem. Oba soubory tvoří většinou vysokoškolsky vzdělaní lidé se spíše post-materialistickými hodnotami (viz kap. 6). Nižší spotřeba energií je dána také nevlastněním některých spotřebičů. V porovnání s vybaveností běžných českých domácností, v domácnostech zkoumaných singles téměř nenalézáme televize, DVD přehrávače, satelitní přijímače či myčky. Také další elektronika je u nich výrazně podreprezentována např. mikrovlny, mrazničky či CD přehrávače (viz tabulka 14). Tabulka 14: Množství vybraných spotřebičů ve zkoumaných domácnostech Tabulka reprezentuje zastoupení určitých spotřebičů ve sledovaných domácnostech.
Vzorek populace ČR* Nezelení singles počítač/notebook plynová trouba plynový šporák lednice pračka rychlovarná konvice vysavač tyčový mixér televize elektrická trouba mikrovlnka mraznička toustovač robot nářadí elektrický sporák DVD… rádio CD/audio přehrávač myčka sušička prádla satelitní souprava osobní automobil motorka
160% 140% 120% 100% 80% 60% 40% 20% 0%
Zelení singles
*Statistika rodinných účtů 179 ČSÚ (2013).
Mnozí praticipanti mého výzkumu sdílí hlubokou znalost stran své spotřeby. Ve srovnání s respondenty etnografické studie Opinion Dynamics Corporation dokážou identifikovat, co stojí za jejich energetickou spotřebou. Nepřehlíží „systémy na pozadí“, které fungují pasivně, zato však kontinuálně – topení, klimatizace, lednička. (srov. Dougherty; Mitchell-Jackson 2010: 59-60) 178
Pro srovnání uvádím výsledky šetření vybavenosti domácností realizovaném na kvótním výběru populace ČR. Chybějící modrý sloupec znamená, že údaje nebyly statistiky sledovány. V rámci tohoto šetření byl zohledňován počet spotřebičů na domácnost, a proto některé hodnoty překračují 100 %. 179
70
Z grafu je patrné, že oba dva sledované soubory vlastní signifikantně méně elektronických přístrojů než reprezentativní vzorek české populace. Za základní spotřebiče lze považovat počítač, ledničku a pračku, bez kterých se neobejde většina zkoumaných domácností. Oba dva soubory však vlastní výrazně méně bílé elektroniky (mrazničky, myčky apod.) a audiovizuální techniky, zejména pak televize. Zatímco absence bílé elektroniky pravděpodobně indikuje odlišnou kulturu stravování a uskladnění potravy, nepřítomnost televize, satelitů a DVD přehrávačů odkazuje na odlišný způsob trávení volného času. Tím, že singles tráví velkou část svého času mimo domácnost, stravují se a baví se venku, nemají oproti běžným domácnostem takovou potřebu vlastnění domácí elektroniky. To ovšem paradoxně neplatí v případě ledničky a pračky, které vzhledem k životnímu způsobu některých zkoumaných singles rozhodně nejsou nezbytností, a přesto je vlastní. Například ledničky v mnohých domácnostech skrývaly pouze dochucovadla, marmelády a alkohol, což jsou komodity skladovatelné v pokojové teplotě. Zejména jednočlenné domácnosti zelených singles tuto skutečnost reflektují a dobrovolně lednice nemají. Naopak pračku vlastní téměř všechny domácnosti zkoumaných singles. Ve velkých sdílených bytech je to ještě pochopitelné, ale v malých bytech obývaných jediným singlem je vlastnictví pračky prostorově náročné a ekonomicky i environmentálně nešetrné. Vzhledem k tomu, že pračka se v domácnostech jednotlivců spustí ročně 75-109 krát 180 , přibližně stejně jak v domácnostech dvoučlenné, je zřejmé, že buď není vytížená, nebo pere věci, které ještě nejsou úplně špinavé 181 (srov. Dyas 2000 in Librová 2003; Gtersdleben, Vlek 1998: 165). Podle studie Pakula a Stamminger (2010) jsou v evropských domácnostech pračky vytíženy pouze na 75%, nejméně vytížené jsou přitom pračky v jednočlenných domácnostech. Studie ukazuje, že existuje přímá souvislost mezi velikostí domácnosti a spotřebou energie a vody na osobu v důsledku praní. Zároveň upozorňuje na to, že zvyšující se počet domácností a snižující se počet
Zatímco podle Gtersdleben & Vlek (1998) perou jednočlené domácnosti 1,6 krát týdně, aktuálnější studie Pakula & Stamminger (2010) uvadí frekvenci 2,1 krát týdně. 181 Na naplnění jedné standardní pračky (6 kg/cyklus) je potřeba 38 triček/160g, případně 20 kalhot/300g nebo 13 svetrů/450g. I kdyby byla frekvence obměny oblečení dennní, při průměrných 1,6 praních týdně single nedokáže pračku efektivně využít (a to i kdyby se každé druhé praní týkalo ložního prádla a ručníků). 180
71
uživatelů jedné pračky, bude mít nezanedbatelný vliv na celkovou spotřebu energie a vody 182 (tamtéž). Přestože praní v jednočlenné domácnosti je nejméně efektivní, oproti praní ve veřejných prádelnách se finančně vyplatí 183. Pravděpodobně jedinou motivací pro jejich využití je úspora místa v bytě. Překážkou je však „štítivý individualizmus“ 184 (viz kap. 6.5).
Z environmentálního
hlediska
je
zajímavé,
že
štítivý
individualizmus
problematizuje také sdílení praček vícero domácnostmi (např. v rámci jednoho domu). Silnou touhu po vlastnění pračky nezmírní ani značný socializační potenciál veřejných prádelen. Podle dostupných statistik je privatizace praní rostoucí trend, který stejně jako fenomén singles souvisí s procesem individualizace. Přemístění pračky z veřejného prostoru do soukromí bylo podle (Watson 2010) zapříčiněno emancipací žen, a to zejména v oblasti placené práce. Zejména pro single ženy představuje pračka a domácí praní prvek konstituující samostatný domov (tamtéž). Z výpovědí našich respondentů je patrné, že koupě pračky představuje jakýsi přechodový rituál mezi dětstvím (respektive dospíváním) a dospělostí (srov. kap. 6.1). Okamžikem, kdy odpadá nutnost odjezdu k rodičům kvůli praní oblečení, nastává nová svobodnější fáze života 185. V kontextu Baumanova uvažování o vlastnictví a svobodě rozšiřuje vlastnictví pračky autonomii člověka a představuje „uschopňující podmínku“ svobodné volby. (Bauman 1996: 89) V tomto směru je zarážející, že zkoumaní singles nevlastní osobní automobil. Rozdíl je oproti jiným domácnostem vskutku výrazný. 186 Automobil je v domácnostech singles přítomen vskutku ve výjimečných případech. Paradoxně o něco častěji mezi zelenými singles a to zejména mezi těmi žijícími na venkově. Například Cyril, zakladatel občanského sdružení propagujícího cyklodopravu, se po přestěhování na V současné době disponuje pračkou 2,3 mld. lidí žijících ve 780 milionech domácností (Pakula & Stamminger 2010). Při nárůstu jednočlených domácností o 1.6% za rok (srov. Hodgson 2007) by však podobnou měrou mohlo narůstat i ndividuální vlastnění praček. K vyprání stejného množství oblečení pro stejné množství lidí by tak v roce 2020 mohlo být zapotřebí o 75 milionů praček víc, přičemž by narostla spotřeba elektřiny o 8,3 mil. kWh a vody o 333 mil. m3. 183 Při spotřebě 1kWh a 40l/cyklus (cca 8 Kč), kupní cenně 8000 Kč a průměrné životnosti 6 let (data ČSÚ) stojí jedno praní 25 Kč. Přitom cenny ve veřejných prádelnách jsou někdy více než pětinásobné. 184 Podle Watson se praní špinavého prádla přesunuje z veřejného prostoru do soukromého především kvůli znechucení ze zašpiněných a zničených prostor prádelen využívaných nízkopříjmovými skupinami (2010: 7). Nejenže se lidé štítí prát po druhých, ale také mají čím dál přísnější požadavky na vlastní hygienu. Dřívější občasné „velké prádlo“ nahradilo téměř každodení pranní, což je v rámci veřejných prádelen obtížně realizovatelné. 185 Pračku lze brát jako symbol osamostatnění se. Kaufmann poukazuje na to, že pár přestává být vázán na původní rodiny tím, že si ji pořídí. Podle něj pračka zakládá vážný vztah (1992: 25). Pračka jakožto předmět téměř každodenní potřeby dává člověku nezávislost tím, že se nemusí přizpůsobovat pravidlům a podmínkám stanovených druhými (rodinou, otevírací dobou prádelny). 186 Vzhledem k tomu, že podle Centrálního registru vozidel vlastí v ČR (2014) osobní automobil každý 2,1 obyvatel včetně dětí, by mělo být vlastnictví auta běžnější také mezi zkoumanými singles. 182
72
venkov snažil dojíždět do města a k vlaku na kole. Když potřeboval větší nákup, využíval spolujízdu. Nakonec však kvůli praktičnosti slevil ze svých hodnot a auto si pořídil. 187
Srovnání z hlediska ekologické a uhlíkové stopy Zajímavé srovnání obou souborů umožňují kalkulátory ekologické 188 a uhlíkové stopy189. Přestože poskytují jen ilustrativní obrázek o ekologické (ne)šetrnosti životního způsobu zkoumaných singles, byly pro mě důležitým vodítkem v určování oblastí každodenního života, na které jsem pak zaměřil v analýze rozhovorů a deníků. K určení ekoligické a uhlíkové stopy jsem použil běžně dostupné aplikace vycházející z mezinárodně používané metodiky Global Footprint Network adaptované na české prostředí – Hra o Zemi 190 a Kalkulačka uhlíkové stopy191. Oba dva fungují na principu jednoduchého dotazníku, který zadaná data převede na ekologickou/uhlíkovou stopu konkrétního člověka. 192 Aplikace bohužel neumožňují vytištění finálního výpočtu včetně zadaných vstupních dat. Právě o vstupní data mně však šlo především. Rozhodl jsem se proto vytvořit vlastní dotazník zjišťující data ohledně bydlení, spotřeby a životního způsobu. Oproti němu Karel si díky životu ve městě může dovolit žít bez auta a spoléhat se na kamarády, kteří ho vozí. K vlastnění věcí má však specifický vztah vyjádřený následovně: „Jako mně připadá, že my tady v Čechách žijeme všichni v takovým pocitu, že všichni musíme něco přece mít, že musíme mít ten vlastní dům a vlastní byt a vlastní dítě a čert ví, co ještě a vlastní auto...“ Karel Považuji ho za zajímavý v kontextu s kap. 6. 188 Ekologická stopa představuje v případě jednotlivce indikátor udržitelnosti jeho životního způsobu. Poukazuje na množství spotřebovaných přírodních zdrojů a vyprodukovaného odpadu. Pomocí určité matice, která je Global Footprint Network neustále zpřesňována, se přepočítává individuální spotřeba na množství biologicky produktivní země potřebné k vytvoření spotřebovávaných staků a k asimilaci odpadů (tzv. globální hektary (gh)). Ekologická stopa v podstatě koresponduje s poptávkou po zdrojích, která však naráží na biokapacitu ekosystémů. V současnosti má každý člověk k dispozici 1,8 gha země, zejména Evropa a Severní Amerika však spotřebovává mnohem víc – průměrně 5 a 9 gha na osobu. Celkově lidstvo překračuje biokapacitu Země o 20%. (Kitzes, 2008; Wackernagel, Rees 1998) 189 Uhlíková stopa je součástí výpočtu ekologické stopy, ze které se však vydělila jako samostatný indikátor poukazující na neudržitelnou spotřebu fosilních paliv a na implicitní riziko klimatických změn. Měří množství uhlíku uvolněného do atmosféry určitou činností. Přepočítává množství oxidů uhlíku na produktivní půdu a mořskou hladinu, které jsou potřebné k absorpci těchto emisí. (Wiedmann, Minx 2008) 190 Kalkulátor je součástí 12 let trvající stejnojmenné kampaně koordinované Zeleným kruhem. [test. 2014-11-10]. Dostupné z: http://www.hraozemi.cz/files/ekostopa/ekostopa.php 191 Na výpočet uhlíkové stopy se zaměřuje kalkulátor sdružení pro záchranu prostředí Calla. Aplikace se snaží postihnout všechny hlavní zdroje emisí skleníkových plynů v běžném životě. Výsledná hodnota emisí je v tunách CO2 ekv. Jde o emise různých skleníkových plynů přepočtené na ekvivalentní množství oxidu uhličitého [test. 2014-11-10]. Dostupné z: http://kalkulacka.zmenaklimatu.cz/ 192 Kritickým pohledem sociologa je třeba konstatovat, že mnohé otázky jsou zavádějící a určité zkreslení je možné nejen kvůli nedokonalosti algoritmu, ale také kvůli špatnému pochopení otázky ze strany respondenta. 187
73
Na základě takto získaných údajů jsem pak s využitím kalkulátorů zjistil ekologickou a uhlíkovou stopu většiny zkoumaných singles. 193 Náhodně vybrané respondenty 194 jsem pak nechal vyplnit kalkulátor samostatně, abych zjistil, jestli nedochází ke zkreslení. Rozdíl mezi mým výpočtem a výpočtem těchto respondentů byl vždy nižší než 10%, takže předpokládám, že i v ostatních případech odpovídají mé kalkulace skutečnosti. Zjištěné individuální ekologické a uhlíkové stopy každého respondenta jsem pak shrnul a na základě aritmetického průměru zjistil přibližnou velikost environmentálních dopadů životního způsobu zelených a nezelených singles (viz následující srovnání celkové ekologické a uhlíkové stopy zelených a nezelených singles – Tab. 15). Přestože se životní způsoby obou soborů jevily v průběhu terénního šetření jako podobné, u obou jsem pozoroval post-materialistickou orientaci, výpočet ekologické a uhlíkové stopy ukázal, že se přeci jen v určitých ohledech liší. Zajímavá přitom není jenom velikost ekologické či uhlíkové stopy, ale také podíl jednotlivých složek životního způsobu na jejich velikosti. Zatímco u zelených singles se na ekologické i uhlíkové stopě nejvíc podílí spotřeba potravin, u nezelených jsou dominantní kategorií zboží a služby. V případě zelených singles to však neznamená, že by jejich ekologická a uhlíková stopa spojená se spotřebou potravin, byla nějak vysoká. Spíše je jejich dopad v ostatních oblastech nízký 195. (srov. Tab. 15, Tab. 16, Tab. 17)
193
Návratnost dotazníku byla 83%. Konkrétně 6 z obou souborů (≈ 20% z těch, co odpověděli). 195 Důvodem však nemusí být pouze ekologická šetrnost, ale investice do jiných segmentů spotřeby. Ropke (1999) upozorňuje na to, že s rostoucím příjmem lidé přestávají většinu svých prostředků utrácet za jídlo a investují do bydlení a dopravy. To se v rámci mého šetření potvrdilo. Ti, kteří měli nejnižší ekologickou stopu, patřili zároveň do nižších příjmových skupin. Nutno však dodat, že víceméně dobrovolně. 194
74
Tabulka 15: Srovnání ekologické a uhlíkové stopy mezi domácnostmi zelených a nezelených singles
Zdůrazňuji, že mně nešlo o přesné stanovení ekologické a uhlíkové stopy, což ani není možné, ale zachycení určitých aspektů a specifik životního způsobu nezelených a zelených singles. Oba kalkulátory pracují s českými daty, a proto se mohou výsledky lišit od obdobných zahraničních kalkulátorů. Přestože jsou předkládané údaje ilustrativní, považuji za zajímavé předložit srovnání s běžnou populací (srov. Tab. 16, Tab. 17)
75
Tabulka 16: Průměrná ekologická stopa českých domácností
Česká republika: environementální dopad podle ekologické stopy Stopa z celkové spotřeby: všechny výrobky
Spotřebitelský koš
Bydlení Doprava Jídlo Zboží Služby Jiné
0
0,2
0,4
0,6
0,8
1
1,2
1,4
1,6
Ekologická stopa na osobu v gha Zdroj: EUREAPA 2004
Podle dat EUREAPA (2004) by měla průměrná ekologická stopa občana ČR odpovídat 4,77 globálních hektarů (gha) a uhlíková 13,8 t ekv. CO2. Zatímco nezelení singles jsou v případě obou stop mírně nadprůměrní a potřebovali by k uspokojení svých potřeb 3,3 planety, zelení singles jsou výrazně pod průměrem a stačil by jim 1,2 násobek planety.
76
Tabulka 17: Průměrná uhlíková stopa českých domácností
Česká republika: environmentální dopad podle uhlíkové stopy Stopa z celkové spotřeby: všechny výrobky
Bydlení
Spotřebitelský koš
Doprava Jídlo Zboží Služby Jiné 0
1
2 3 4 Uhlíková stopa na osobu (v tunách CO2)
5
Zdroj: EUREAPA 2004
Čím to, že mají zkoumaní zelení singles výrazně nižší ekologickou a uhlíkovou stopu, přestože žijí až na výjimky podobně jako nezelení? Klíčovým faktorem zdá se být spolubydlení. Čím víc lidí sdílí určitý obytný prostor a vybavení, tím menší má každý z nich ekologickou stopu (viz kap 3.4). Podíváme-li se na bydlení z hlediska ekologické stopy, zjistíme, že každý čtvereční metr zastavěné plochy zodpovídá za zábor 6,2 – 9,4 m2 biologicky produktivní země 196, což v případě průměrné domácnosti souboru nezelených singles koresponduje s územím o rozloze 461 m2 (respektive 0,04 globálních hektarů). To samo o sobě není mnoho, připočteme-li ale energii a materiál potřebný k výstavbě a vybavení bytu a energii nutnou k jeho provozu, dostaneme se u singles bydlících v jednočlenné domácnosti až ke 2 gha. 197 Abych prověřil hypotézu, že na sdílení bydlení skutečně záleží, rozdělil jsem soubor zelených singles 198 na ty, kteří s někým spolubydlí a na ty, kteří žijí sami. Výpočet je převzat z výzkumu badatelů Bastianoni et. al (2006). Podle nich odpovídá ekologická stopa výstavby bytu/domu 0,09 – 0,12 globálních hektarů na hlavu. 197 Nejvýraznější složkou ekologické stopy domácnosti je totiž spotřeba elektřiny a energie k vytápění, která v případě jednočlenné domácnosti per capita vyšší. (EUREAPA 2004) 198 Zvolil jsem soubor zelených singles, protože v něm bylo dostatečné množství lidí sídlících bydlení. K volbě uhlíkové stopy mě vedla skutečnost, že operuje s většími čísly a rozdíl je více patrný. 196
77
Z následujícího grafu je patrné, že spolubydlení vychází z hlediska uhlíkové stopy na hlavu šetrněji. Kromě nižších dopadů spojených s bydlením mají spolubydlící zelení singles nižší stopu také v kategorii dopravy. Může to být náhoda, ale zdá se, že mají menší potřebu cestovat.
Teprve až další výzkum by mohl potvrdit nebo vyvrátit
hypotézu, že lidé žijící ve spolubydlení mají menší potřebu cestovat (např. za známými, rodinou apod.).
Tabulka 18: Srovnání uhlíkové stopy u jednočlenných a vícečlenných domácností zelených singles 6 5 4 spolubydlící
3
samostaně bydlící 2 1 0 Bydlení
Doprava
Potraviny
Odpady
Právě doprava je však dalším klíčovým prvkem zvedajícím nezelným singles ekologickou a uhlíkovou stopu. Přestože se oba soubory v podstatě neliší ve způsobu běžné každodenní dopravy, a to ani co se množství najetých kilometrů týče 199, vychází jim v této kategorii v podstatě dvojnásobná ekologická stopa – také produkují čtyřnásobně víc skleníkových plynů. Rozdíl mezi oběma soubory spočívá v letecké dopravě. Zatímco zkoumaní zelení singles stráví průměrně ročně v letadle 4,3 hodiny (cca 3500 nalétaných km), nezelení 25,7 hod. (cca 20500 nalétaných km) 200 . Větší množství nalétaných kilometrů má pak na svědomí jejich větší ekologickou stopu.
Průměrně zelení singles týdně ujedou 24,5km autem (vč. spolujízdy) a 111 km veřejnou dopravou. Nezelení singles pak 36,6 km autem (vč. spolujízdy) a 113 km veřejnou dopravou. 200 Což zhruba odpovídá poměru 0,7 t oproti 4,4 tunám emisí ekv. CO2. Zajímavý je také poměr, těch co létají hodně a těch, co během roku 2014 ještě neletěli. Zatímco 72% zelených singles neletělo vůbec, 75% nezelených singles letělo více než 10 tis. km. 199
78
V případě potravin za nižší ekologickou a uhlíkovou stopu zkoumaných zelených singles stojí bezesporu nižší spotřeba živočišných bílkovin. Již dříve jsem poukázal na to, že v souboru zelených singles jsou výrazně nadreprezentováni vegetariáni a vegani. Také snaha o konzumaci lokálních potravin a samozásobitelství ekologickou a uhlíkovou stopu snižuje.
Na závěr této podkapitoly bych rád shrnul zjištění vyplývající ze srovnání obou výzkumných souborů. Zelení singles mají v porovnání s nezelenými téměř dvojnásobně menší peněžní vydání spojené s vedením domácnosti. Jejich bydlení je totiž v přepočtu na osobu menší a vzhledem k tomu, že častěji spolubydlí, jsou také jejich výdaje za spotřebované energie nižší. Přestože jsou oba soubory v mnohých ohledech zaměnitelné (např. třídění odpadu, orientace na nemateriální spotřebu), což je odlišuje od průměrné české domácnosti, identifikoval jsem výrazný rozdíl v jejich uhlíkové a ekologické stopě. Hlavními odlišujícími faktory jsou samostatné bydlení a časté zahraniční lety nezelených singles.
5. Výzkum profilů seznamek pro zelené singles 5.1 Kontext výzkumu 201 Snaha o ekologicky příznivé chování pronikla i do specifických oblastí rodinného života. Zajímavé zjištění přinesly studie zkoumající environmentální dimenze rodinných rituálů, například svateb (Kozin 2003) a pohřbů (Dobešová 2012). Poněkud stranou zájmu badatelů zůstává oblast hledání partnera, do níž se snahy o environmentálně příznivý životní způsob také promítají. Na internetu můžeme nalézt desítky národních i mezinárodních seznamek, které se zaměřují na klienty s environmentálními zájmy a hodnotami. Tyto weby bychom mohli zařadit do kategorie subpopulačních seznamovacích systémů, které jsou zaměřené na určitou cílovou skupinu a vymezují se vůči mainstreamu (Finkel a kol. Tato kapitola byla publikována v recenzovaném časopisu Sociální studia (Kala 2013) a odkazuje na kontextové šetření realizované před výzkumem životního způsobu českých singles. Uvádím ji v neredigované podobě (odstranil jsem jen některé abundance). 201
79
2012). Jejich deklarovaným cílem je zprostředkovat seznámení lidem žijícím dlouhodobě bez partnera, kteří se zároveň hlásí k environmentálním hodnotám. Slovy zřizovatelů seznamky Earth Wise Single patří do okruhu jejich klientů „zeleně žijící a environmentálně odpovědní přátelé Matky Země, kteří se zajímají o lidská práva, světový mír, alternativní a holistickou medicínu či ekologické zemědělství“. 202 Přestože
tyto
seznamky
mají
desítky
tisíc
klientů,
zůstal
fenomén
environmentálně smýšlejících singlů badateli až doposud bez povšimnutí. Ačkoliv jejich masivní nárůst pozorujeme až v posledních letech, jejich počátky klademe do 80. let 20. století, tedy do stejného období, kdy se singles stali předmětem výzkumu. Okruh klientů je přitom z výzkumného hlediska nesmírně zajímavý. Samotná existence environmentálně se profilujících singlů nabourává četné stereotypní představy o singles, 203 jejichž životní způsob je nezřídka popisován jako plýtvavý a životnímu prostředí škodlivý. 204 Fenomén singles bývá dáván do kontextu společenských změn vyvolaných procesem individualizace (srov. kap. 2). Do životního způsobu klientů zelených seznamek se tyto změny také promítly (například odložení rodiného života a realizace prostřednictvím jiných životních strategií). Projevují se však u nich také výrazné snahy o nalezení identity (srov. kap. 2.4) mimo konzumní vzorce chování (hledají nové totožnostní skupiny a environmentálně příznivější varianty životního způsobu), čímž se odlišují od ostatních singlů. Prvotní úvahy nad skupinou klientů environmentálních seznamek mě dovedly k otázkám: Kdo na nich hledá partnera? Na základě čeho se jejich uživatelé ztotožňují s označením zelený single? Můžeme v jejich profilech nalézt doklady environmentálně příznivého životního způsobu? Domnívám se, že nejvíc nám o nich samotných prozradí to, koho hledají. K výzkumu přistupuji s hypotézou, že hledají svůj vlastní obraz – někoho stejně hodnotově orientovaného s podobným životním způsobem. 5.2 Základní vymezení pojmů Podobně svou cílovou skupinu popisují i ostatní seznamky pro zelené singly. Jejich příkladem může být inzertní článek výrobce potravin Hamé: „…nechtějí s nikým sdílet společnou domácnost, a dělit se tak o podstatnou část své svobody a soukromí. Život o samotě jim v zásadě velice vyhovuje… [v]ěnují se kariéře nebo osobním zálibám… [m]ohou si dovolit výstřední koníčky… [u]žívají si klid a pohodu, nemusí se nikomu přizpůsobovat…“ (anonymus 2012). 204 O plýtvavém a energeticky i materiálově náročném životě jednočlenných domácností referuje například Sanne (2002: 277). 202 203
80
Fenomén singles bývá spojován s procesem individualizace, tedy s procesem nabourávání tradičních institucí industriální modernity, včetně rodiny. 205 Člověk je vnímán sebou i společností jako individuum existující nezávisle na jakýchkoliv skupinách (Singly 2007, Beck a Beck-Gernsheim 2002 a další). Kvůli oslabení významu tradičních hodnot 206 je jedinec osvobozen od sociálních omezení a vzrůstá důležitost jeho individuálních rozhodnutí a jednání (Halman 1996, Nevitte a Cochrane 2006). Jeho identita již není daná a může se jí zříct (Singly 2007: 35). Zároveň se však získání a naplnění identity stává úkolem se všemi negativními důsledky z toho plynoucími (Bauman 2004: 171). Zásadní je vymezení pojmu singles. Přestože se o singles hodně mluví a jejich nárůstu v západních společnostech jsou věnovány četné statistiky, 207 nejedná se o jasně definovanou sociální skupinu. Někteří mezi ně zahrnují osoby ovdovělé, odloučené a rozvedené (Schwartz a Scott 2010: 201), jiní je jako singles nevidí (Lamanna a Riedmann 2003: 185). Další berou za hlavní kritérium singlovství absenci dlouhodobého vztahu (Radimská a Tomášek 2003: 10) či nepřítomnost rodičovského závazku (Možný 2002: 205). Do jisté míry může být nápomocná materiální definice singles, kdy zásadní roli hraje jejich finanční nezávislost 208 (Raymo 1998). Na základě tohoto přístupu bychom však museli za singles považovat i páry nesdílející jednu domácnost. 209 Rozpory v základních atributech určujících singlovství vedou k vágnímu teoretickému zakotvení této skupiny. V případě environmentálně zaměřených singlů je situace ještě složitější. Pokud bychom tuto skupinu hledali v populaci, museli bychom navíc definovat hranici mezi environmentálním zájmem a nezájmem. V rámci tohoto výzkumu jsem proto ponechal definiční vymezení výzkumného vzorku na samotných klientech seznamek pro environmentalisty. 210 Pro zjednodušení je budu označovat
Tradiční rodina byla institucí „charakteristickou internalizovanými normami a hodnotami, které byly silně sociálně vzorovány a kontrolovány“ (Rabušic 1996: 175), zatímco současné formy soužití jsou založené na každodenních životních experimentech (Giddens 1992). 206 Za tradiční hodnoty považuji hodnoty nereflektované, přijaté na základě deontologické etiky – „co se musí“. 207 Srov. kap. 3.1 208 Kaufmann je toho názoru, že singlovství končí a pár začíná momentem pořízení společné pračky (1992: 25). 209 Například nové rodinné formace LAT (Living Apart Together), kdy žijí partneři každý zvlášť (Levin 2004). 210 DePaulo a Morris právě vlastní definování se singlem vnímají jako rozhodující (2005: 59). 205
81
termínem zelení singles, i když je zde předpoklad, že se nejedná o homogenní skupinu vyznačující se jednotnou charakteristikou. 5.3 Metoda výzkumu Určení výzkumného vzorku předcházel výběr zelených seznamek, mezi jejichž klienty byl výzkum realizován. Vzhledem k tomu, že se na environmentálně zaměřené singly orientuje několik desítek seznamek, bylo nutné vyhledat ty, u nichž bylo možné předpokládat srovnatelnou klientelu. Prvním kritériem byla deklarovaná cílová skupina. Byly vyloučeny niche seznamky zaměřující se pouze na specifickou část zelených singlů
211
(například vegetariány, ochránce zvířat atd.). Kvůli možnosti zkreslení
národními specifiky byly do vzorku vybrány pouze mezinárodní zelené seznamky. 212 Dále jsem se snažil vybrat seznamky s dostatečným množstvím klientů, aby byl možný náhodný výběr. Důležitým kritériem byla podobnost cílové skupiny. Nespoléhal jsem přitom pouze na sdělení zřizovatelů, vodítkem pro mě byl i vzhled a obsah stránek. Avšak nejdůležitějším kritériem výběru byla porovnatelnost deskriptorů (věk, povolání, náboženství…) vyžadovaných po klientech a zveřejňovaných v rámci jejich profilů. Většina zelených seznamek využívá k oslovení svých klientů podobná hesla. 213 Zajímavá je i symbolika. Stránky jsou laděné do zelené a spolu se symboly lásky vždy současně vystupují symboly přírody, nejčastěji stromy. Pokud se na stránkách vyskytuje reklama, jedná se zpravidla o upoutávku na environmentální organizace a jejich projekty (například People for the Ethical Treatment of Animals, Save Whales Again, AVAAZ či Greenpeace). Co se vzhledu týče, jsou si stránky seznamek velmi podobné. Na základě výše popsaných kritérií byly vybrány seznamky Planet Earth Singles (dále PES), Green-Passions (dále GP), Ethical Singles (dále ES), EcoDater (dále ED) a Green Singles (dále GS). Jejich komparabilitu jsem zpětně prověřil porovnáním rozdílů mezi profily singles získanými z různých seznamek. Zjištěné rozdíly průměrných hodnot nebyly ve většině kategorií statisticky významné.
Patří sem například Veggie Love, Veggie Connection, Veggie Romance či Animal Attraction. Národní seznamky jako britská Natural Friends a Ecologist Dating, německá Gleichklang či francouzská Amours Bio byly vyloučeny. 213 Pro srovnání, heslo seznamky Green Singles zní: „Najdi lásku & zachraň planetu!“ a heslo EcoDater: „Miluj přírodně!“. 211 212
82
Výběr vzorku probíhal pomocí generátoru náhodných čísel, který z každé seznamky vylosoval 100 mužských a ženských profilů 214 bez ohledu na zemi pobytu. Z každé z pěti seznamek tak bylo vybráno 200 profilů, celkově 1000. Pokud to podmínky seznamky neumožňovaly, byl použit vícestupňový náhodný výběr, při kterém byly losovány nejprve státy a posléze profily. Vzhledem k tomu, že se zajímám o singles, kterých se potencionálně může týkat založení rodiny, vyloučil jsem z výběru všechny klienty starší 50 let. Obsah každého vybraného profilu byl posléze za účelem kvantitativní analýzy kódován. Byly sledovány následující kategorie: pohlaví, věk, sexuální orientace, preferovaný vztah, etnická příslušnost, náboženské přesvědčení, politická orientace, vzdělání, zaměstnání, životní situace, počet dětí, odhodlání mít děti, ochota k přestěhování se, stravování, tetování a piercing, domácí mazlíčci, mecenášství, aktivizmus a dobrovolnictví. Částečně vyplněné profily nebyly ze vzorku vyloučeny. Zvlášť jsem zaznamenával odpovědi na otevřené otázky zaměřené na popis sebe a hledaného partnera. V kontextu kategorií sledovaných kvantitativním výzkumem jsem si v textech všímal často se opakujících slov a slovních spojení. Indikátorem významnosti pro mě byla četnost výskytu určitého typu výpovědi v různých profilech. K těmto výpovědím jsem přistupoval hermeneuticky s cílem porozumět významům, které do nich klienti seznamek vložili. Sledoval jsem souvislosti, v jakých je klienti používají, což mně pomohlo porozumět jejich specifickým motivacím, jednání a postojům.
5. 4. Výsledky šetření Cílem bádání bylo zjistit, kdo jsou klienti seznamek pro environmentalisty a koho na těchto seznamkách hledají. Vzhledem ke specifičnosti výzkumu opírajícího se o odpovědi na otázky, které pro své účely vymysleli zřizovatelé seznamek, jsem byl metodologicky limitován. Omezil jsem se v podstatě na deskriptivní statistiku dokreslenou reprezentativními výpověďmi klientů. Výsledky šetření strukturuji do dvou bloků podle výzkumných otázek, přitom první blok dělím do podkapitol Individualita
Vyhledávání mužů a žen zároveň nebylo možné, proto nemůžeme říct, zda by byli ve vzorku zastoupeni rovnoměrně či zda by určité pohlaví převažovalo.
214
83
a životní styl, Děti, Bydlení, Stravování, Zaměstnání, Politické preference, Religiozita a Aktivizmus/dobrovolnictví.
Kdo jsou zelení singles? Náhodným výběrem jsem získal vzorek 1000 profilů zelených singlů z 58 zemí světa. Kvůli povaze výzkumného souboru jsem mohl použít pouze metody deskriptivní statistiky. Vzorek jsem podrobil frekvenční analýze v programu SPSS. Ze zjištěných četností je možné získat přibližnou představu, kdo se stává klienty mezinárodních zelených seznamek. Nejčastěji to jsou obyvatelé USA (46 % klientů), méně často pak UK (16 %) nebo Kanady (11 %), jejichž průměrný věk je 35,2 let (muži) případně 34 let (ženy). 215 Většinou se jedná o bělochy (85,1 %), dále pak o Latinoameričany (3,6 %) nebo Asiaty (2,7 %). Převažuje mezi nimi heterosexuální orientace (95,8 %). 216 Téměř polovina z nich má vystudovanou vysokou školu (48,8 %). 217 Ve většině případů pracují ve službách (63,3 %), méně často pak jako samoživitelé (11,7 %). Část z nich ještě studuje (11,2 %). 218 Většinou se nehlásí k žádné náboženské denominaci, ale jsou věřící (46,4 %). Politicky jsou spíše levicově orientovaní, liberálové (25,5 %) či socialisté (16,4 %).
219
Nejvíce z nich bydlí v samostatné domácnosti (48,1 %) nebo se
spolubydlícími (29,7 %). Drtivá většina z nich žije bez dětí 220 a ani děti nemá (81,9 %). Významná část z nich by však děti mít chtěla (80,2 %). Co se vztahů týče, jsou pochopitelně sami (99,7 %), přitom v 87,9 % případů byli vždycky svobodní, 9,6 % je rozvedených 221 či odloučených (2,1 %). Značná část z nich hledá partnera pro vážný vztah (41,2 %). 222 Převažují však ti, co jim je jedno, v co se seznámení vyvine (49,4 %).
Individualita a životní styl Nejpočetnější věkovou kategorií byla kategorie 26–34 let. Přitom musíme mít na paměti, že ze souboru byly vyloučeny osoby v post-reprodukčním věku, tedy 50+. 216 Pouze 1,2 % identifikuje svoji orientaci jako čistě homosexuální (0,9 % gayové, 0,3 % lesby), 2,7 % jsou bisexuálové nebo transsexuálové. 217 Z toho čtvrtina studovala v magisterském nebo postgraduálním studijním programu. Celkově převažují o 10 % absolventky nad absolventy. 218 Nejvíce studované jsou umělecké a pedagogické obory, případně přírodní vědy. 219 Více než polovina klientů své politické názory neprozradila. Přitom z těch, co se k svému politickému přesvědčení nějak vyjádřili, je čtvrtina apolitických. 220 Ve společné domácnosti s dětmi, ať už ve střídavé péči nebo na stálo, žije jen 14,6 % z nich. 221 Zhruba o jedno procento převažují mezi rozvedenými ženy. 222 Partnera k uzavření sňatku hledá pouze 2,8 %. 215
84
Zelení singles často velmi dbají na to, aby byl jejich životní styl a veškeré jeho projevy v souladu s jejich životním způsobem. 223 Módní trendy u nich naráží na neochotu nosit kožešiny, výrobky z kůže či šperky s velkou ekologickou stopou. Populární je kultura DIY a vyrábění si módních doplňků svépomocí. V profilech s chybějící fotografií, která by tyto vizuální symboly předala, většinou nechybí slovní popis vizuální identity klienta. „Nosím častěji gumáky než makeup, ve skutečnosti makeup
skoro
nikdy
nenosím“
(Lilybee).
Podobně
se
vyjadřuje
také
VeganSeeksGreenMan: „Nenosím makeup ani šaty či sukně.“ Zejména vegetariáni a vegani zdůrazňují, že jejich oblečení není z kůže, případně, že je produktem ekologického zemědělství. Dalším viditelným způsobem, kterým zelení singles vyjadřují svůj vztah ke světu, je tetování, případně piercing. Podle Le Bretona se stává viditelným znamením vnitřní ontologické změny identity. Tvrdí, že zatímco dříve tetování odkazovalo na příslušnost k určité skupině, dnes má potvrzovat jedinečnost jeho nositele (2002). Na základě pilotního průzkumu profilů jsem očekával, že zelení singles budou ve větší míře tetovaní. Zejména mezi klienty žijícími životním způsobem straight edge 224 jsem narazil na větší množství singlů hrdých na svá tetování. Ukázalo se však, že ve vzorku je tetovaných „pouze“ 15 % klientů. 225 U zelených singles můžeme pozorovat zvýšený zájem o sebe, a to jak po tělesné, tak po duchovní stránce. Velmi hojně v jejich profilech narážíme na popis jejich individuální cesty sebe-poznání a sebe-vědomí. „Skutečné a opravdové uzdravení planety nastane, až každý uzdraví sám sebe. Osobně jsem velmi zapálená do sebepoznání, které prospívá ozdravení mé individuality“ (Moondrum). Jejich životní styl obnáší praktikování východních cvičebních a meditačních metod – jógy, tai-chi, reiki a mnohých dalších. Přitom se překvapivě často distancují od módní vlny, která klade důraz na fyzickou stránku cvičení, a odvolávají se na duchovní aspekty svého přístupu.
V rámci textu rozlišujeme životní způsob, jakožto systém významných činností a vztahů, životních projevů a zvyklostí, od životního stylu, který častěji podléhá změně a nápodobě (srov. Duffková 2005). 224 Straight edge je subkultura vzešlá z hardcore-punkové scény vymezující se zejména proti konzumaci drog a alkoholu. Environmentálním souvislostem životního způsobu straight edge se hlouběji věnoval Michoin (2011). 225 Vyplnění pole „tetování“ v přihlašovacím formuláři zelených seznamek nebylo povinné, takže lze předpokládat, že někteří svá tetování tají. Navíc vzhledem k absenci referenční skupiny je těžké posoudit, zdali je tentovaných poměrně hodně nebo málo. 223
85
Děti Nedílnou součástí životního způsobu zkoumaných zelených singles jsou děti. Téměř každý se o vztahu k nim, z pochopitelných důvodů, vyjadřuje (zvláště pokud hledají partnera pro vážný vztah). Překvapivě nejsou děti centrem zájmu pouze u žen, ale stejně často i u mužů. Zelení singles se často stávají strýčky a tetičkami dětí svých kamarádů. Například pro Hardcoreactivist, dětmi prý přezdívaného jako táta Jeremy, jsou děti „smyslem života“. Svou životní situaci popisuje takto: „Bydlím v lesní chatě v sousedství stejně smýšlejících kamarádů, s jejich dětmi mám blízky vztah. Žádné vlastní nemám, ale pro část z nich představuji otce, pro mnoho z nich strýčka.“ Oproti stereotypním představám o singles jsou pro většinu z nich děti významnou hodnotou. Založit rodinu, respektive počít dítě, by určitě chtělo 35,1 % zelených singlů. Dalších 45,1 % by za určitých okolností bylo ochotno o dítěti uvažovat. Zelení singles se však vztahují k dětem také v abstraktnější rovině. Představují pro ně budoucnost a jsou často důvodem jejich aktivizmu. Buddhistická aktivistka Solei například prohlašuje: „Jsem oddaná myšlence zachovat naši plantu takovou, aby byla obyvatelná pro naše děti a všechny další druhy.“ Z dalších výpovědí je možné usuzovat, že nejen vlastní, ale i cizí děti mohou být důvodem aktivismu. „Přestože nemám vlastní děti, je mou vášní zachránit naši planetu pro příští generace“ (Nonnilucious). Kromě přírody se i děti samy stávají předmětem dobrovolnické činnosti zelených singlů, jak dokládá například výpověď sunsetovertheocean: „Věřím, že máme všichni moc změnit svět. Já ji našla, když jsem jako dobrovolnice stavěla přístřešky pro zvířata nebo pomáhala zmírnit utrpení dětí nemocných rakovinou. Nikdy jsem se necítila tak šťastná.“
Bydlení Jak už bylo představeno výše, 48,1 % zelených singlů žije v domácnostech jednotlivců. S ohledem na vyšší spotřebu jednočlenných domácností jde o skutečnost, která mluví proti jejich označení „zelení singles“. Je však nutno dodat, že pouze 11,7 % z nich by nebylo ochotno tento aspekt svého životního způsobu změnit. Navíc, mnozí klienti vypovídají o tom, jak šetrně ve svých domácnostech hospodaří. „Dělám, co 86
můžu, abych snížila svou uhlíkovou stopu na minimum. Nekupuju věci do zásoby, recykluju veškeré odpadky a hledám pro ně nové využití. Snažím se udržet svůj kousek Matky Země čistý a zelený“ (Ecodivawannabe). Poměrně často také narážíme na singles, kteří by rádi snížili svoji ekologickou stopu přestěhováním se do nějaké formy komunitního bydlení. „Dlouhodobě se vidím, jak žiju buď v nějaké neo-urbánní komunitě, nebo na venkově“ (HopeNCommunity). Jiní založení komunity přímo plánují. „Ráda bych nalezla lidi, kteří myslí na sedm generací dopředu a kteří chtějí žít jednodušší a environmentálně příznivější život. Doufám v založení vesnice, kde budou mé děti vyrůstat ve společenství opravdového přátelství a respektu“ (sunflower). Přestože sny o životě na venkově nebo v komunitě jsou poměrně častým prvkem vyskytujícím se na profilech zelených singlů, v komunitním bydlení žije pouze 7,7 % z nich. 226 Daleko víc singlů žije ve spolubydlení (22 %). Zde je však silná korelace s nižším věkem. Jedná se především o postadolescenty, kteří sdílí bydlení pravděpodobně z jiných než environmentálních příčin (srov. Heath a Cleaver 2003, Garthwait 2012).
Stravování Mezi výrazná specifika životního způsobu klientů zelených seznamek patří především jejich dieta. Ve zkoumaném vzorku jsou výrazně nadreprezentováni vegetariáni (39,2 %) a vegani (16,2 %).
227
Klasickou euro-americkou stravu
z konvenčních zdrojů jí pouze 29 % zelených singlů. Vzhledem k jejich zájmu o zdraví a čistotu těla by se dalo očekávat, že právě zdravotní důvody budou hlavní motivací k odmítání masité stravy. Zdůvodnění zelených singles se však až překvapivě často odvolávají na etické příčiny. „Být etická je pro mě velmi důležité, kvůli tomu jsem se rozhodla být vegetariánka“ (Rosie). Zajímavým zjištěním bylo, že informaci Přesto se domnívám, že lze toto reintegrační tíhnutí považovat za významné. Prostřednictvím komunity stejně smýšlejících lidí, které Maffesoli (1996) označuje jako elective affinity groups, se jedinec může stát hybatelem výraznějších environmentálních změn. Skutečnost, že zelení singles po životě v komunitě touží, vypovídá jak o tom, že by rádi nalezli útočiště v nějaké pospolitosti, tak o tom, že hledají cíl, který by dal jejich životu smysl. Mnoho zelených singlů jej nalézá spojení se stejně smýšlejícími lidmi při práci na společném díle, jak dokládá Permawoman, která se svou komunitou založila v Londýně permakulturní zahradu. 227 Výsledky výzkumů zastoupení vegetariánů v populaci se pochopitelně mění s ohledem na kulturu. Například v americké dospělé populaci by mělo být 5,2 % vegetariánů (Kalof a kol. 1999). 226
87
o vegetariánství klienti sdělují nejčastěji bezprostředně poté, co projeví svůj vztah ke zvířatům. Tato asociace je pro mě dokladem toho, že deklarované propřírodní hodnoty myslí upřímně. „Miluji zvířata a každý den s nimi pracuji. Jsem vegetarián a snažím se také vyvarovat jedení vajec a mléčných výrobků“ (leea80). Podobně pak 3385sunshine: „Respektuji Zemi a všechno živé. Byl jsem vegetariánem několik let a rok a půl jsem veganem.“ Motivace k bezmasému stravování se můžou projevit také aktivizmem jako u Nadie: „Jsem vegankou víc než 8 let a jsem ráda za to, že jsem součástí protestního projektu proti krutosti na zvířatech.“ Své stravování berou zelení singles velmi vážně a je spíše projevem životního způsobu než životního stylu. V mnoha případech je spojeno se snahou o tzv. „čistý život“ vycházející z hodnot „straight-edge“.
Zaměstnání Většina zelených singles pracuje ve službách (63,3 %), nejčastěji ve zdravotnictví, školství, v nevládních neziskových organizacích a sektoru IT. Nachází se mezi nimi až zarážející množství zdravotníků, kteří ať už v rámci své práce nebo ve volném čase praktikují nějakou z forem alternativní medicíny. Léčitelé, terapeuti, maséři a bylináři jsou ve vzorku také hojně zastoupeni. Mezi vzdělavateli se nejčastěji vyskytují vysokoškolští pedagogové a učitelé umění. Specifickou skupinou jsou zaměstnanci nevládních organizací. V rámci vzorku můžeme nalézt zejména tři typy těchto profesí: charitativní pracovníky, ekopedagogy a profesionální aktivisty. Další klienti (11,7 %) pracují jako živnostníci, v naprosté většině případů se jedná o umělce. Zcela výjimečně se objevují drobní podnikatelé, například majitelé vegetariánských restaurací nebo prodejci biokosmetiky. Na volné noze jsou také zemědělci, ti jsou ve vzorku zastoupeni málo (4,6 %). Nejčastěji se jedná o ekologické či permakulturní farmáře. Mezi klienty se vyskytují také studenti (11,2 %). Zaujal mě jejich průměrný věk 29,3 let. Ten zvedají doktorští studenti, ale také lidé doplňující si současné vzdělání o environmentální dimenzi jako ecotect: „V současné době se snažím dovzdělat. Mám umělecké vzdělání, ale zaujalo mě studium ekologické architektury a udržitelného designu. Rozjíždím kariéru v nadaci podporující ekologické stavitelství v Arizoně.“ 88
Nekonvenčních forem vzdělávání se však účastní skoro všichni zelení singles – téměř v každém profilu se píše o nějakém workshopu nebo kurzu, který navštěvují. „Místo studia na vysoké škole čerpám zkušenosti z života v ekologické vesnici, kde se učím, jak si navrhnout a postavit ekodům a jak vést malou farmu či byznys“ (circles101). Odhodlání něco se dozvědět bývá vyslyšeno těmi, co chtějí své dovednosti předat. „Rozhodl jsem, že budu v rámci environmentálního vzdělávání v různých komunitách učit lidi jednoduchému způsobu života a primitivním dovednostem sběrače“ (HunterGatherer). Touha po samozásobitelství je velkým specifikem životního způsobu zelených singles. Velká část z nich pracuje jen na částečný úvazek nebo sezónně. „Přes léto jsem samoživitel, prospívá to jak planetě, tak mně“ (popo). Další si přilepšují tím, co ostatní vyhodí. „Dumpster diving, využití vyhozeného, soběstačnost a schopnost samostatně opravovat věci jsou pro mě extrémně důležité“ (kristen). Pro všechny alternativně se živící zelené singly je velmi důležitá podpora komunity, o níž se často zmiňují.
Politické preference Zajímavým zjištěním byla značná apolitičnost zelených singlů. Členství či podpora politických stran nejsou podstatnou součástí jejich životního způsobu – 38% se o politiku nezajímá. V některých případech se však nejedná o lhostejnost, ale o programový
přístup.
„Nezajímám
se
o
politiku,
jsem
libertarián/agorista“
(earthwindfire12). Pokud inklinují k nějakým stranám, tak jsou to strany liberální (25,5 %). Mezi preferované patří také socialisté (16,4 %) a pochopitelně strana zelených (10 %). Zachovávají si však odstup. „Přestože je strana zelených nejbližší mým hodnotám, považuji se za nezávislého a vždy posuzuji program každého jejich kandidáta individuálně“ (Agnogreen). Třídění druhého stupně také ukázalo, že většina aktivistů a dobrovolníků se zároveň zajímá o levicovou politiku. Možnou souvislost nabízí výpověď Veganedge: „Jsem anarcho-komunista, moje aktivistické kořeny pramení z boje za práva zvířat, což je má největší vášeň. Jsem také enviro-aktivista a věřím v osvobození veškeré země a zotročených bytostí bez ohledu na cenu.“
89
Religiozita Podobně zajímavým aspektem životního způsobu zelených singlů je jejich religiozita. Příslušnost k tradičním církvím a praktikování tradičních věrouk je totiž spíše raritní záležitostí. Většina zelených singlů jde vlastní duchovní cestou – 46,4 % z nich je věřících bez vyznání. „Baví mě se učit a poznávat různé náboženské tradice a věřím, že je zde mnoho cest, které vedou ke stvořiteli“ (earthdreamer). Důležitá je pro ně spiritualita, kterou „postrádají u organizovaných náboženství“, jak popisuje klientka ED Katie. Spiritualitu začleňují do svého životního způsobu díky stravování, cvikům, meditaci a rituálům. Velmi časté je spojení duchovního života s léčením tělesných problému. Překvapivě velké množství zelených singlů nedělá rozdíl mezi posvátným a profánním, religiozita vstupuje do jejich každodenního života. Je pro ně cestou k jejich vědomí, ke zrození autentičtějšího a celistvějšího já. Pracují s ní jako s duchovní technikou k dosažení osobní spokojenosti. Zavedená náboženství a věrouky (zejména východní) využívají jako zdroj inspirace ke svému individuálnímu duchovnímu rozvoji. Na jejich duchovním životě můžeme popsat fenomén individualizace a detradicionalizace religiozity projevující se klesajícím zájmem o organizované formy náboženství a příklonem k neinstitucionalizovaným „neviditelným náboženstvím“ (Luckmann 1967: 103). Tradiční církve mají oproti soukromým náboženstvím malou podporu. 228 Z nových náboženských hnutí je oblíbené zejména neo-pohanství 229 , ke kterému se hlásí 4,8 % klientů zelených seznamek. Oproti tomu scientologové nejsou ve vzorku téměř zastoupeni (0,3 %). Domnívám se, že zelení singles vyhledávají v rámci nových náboženských hnutí ta, která umožňují hlubší prožívání vztahu člověka a přírody. Narážíme zde možná na archetypální náboženskou potřebu člověka, jak o ní píše Mircea Eliade (1994: 8), stojící proti suché vědecké ekologii a církvím uzavřeným do chrámů.
Aktivizmus a dobrovolnictví
Ke katolickému vyznání se hlásí 3,2 % z nich a k dalším křesťanským církvím 7,8 %. Populární je také buddhizmus (5,4 %). Nicméně je otázkou, jestli jej na Západě řadit mezi tradiční náboženství. 229 A to především kult wicca uctívající Bohyni Matku (Zemi). 228
90
Aktivizmus a dobrovolnictví jsou kromě vegetariánství dalším specifickým znakem zelených singlů. Podle toho, co na svých profilech tvrdí, se této činnosti věnuje 33,7 % z nich. Není překvapivé, že se nejvíc angažují mladí lidé do 26 let (43 % z této kategorie), s přibývajícím věkem míra jejich aktivizmu klesá a v kategorii 42–50 let se angažuje už jen 28 % singlů. Jak už bylo řečeno, na míře aktivizmu se podílí i politické přesvědčení. Mezi sympatizanty socialistů je 63,2 % aktivistů, což je dokonce víc než u strany zelených, kde jich je jen 54,7 %. Důvody, proč se zelení singles angažují, jsou různé. Jako převažující motivace bych označil práva zvířat a globální problémy (například klimatická změna). „Vedu kampaň ohledně změny klimatu, protože to považuji za jednu z největších výzev pro lidstvo v historii, nehledě na to, že moje studium muselo ustoupit na druhou kolej“ (moriarty). Někdy aktivizmus u zelených singles představuje hlavní způsob trávení času. Pokud prostoupí hlouběji do životního způsobu, má podle mě velký identitární význam. Identita environmentálního aktivisty je poměrně trvalá a odkazují se k ní i ti, co se již přímým aktivizmem nezabývají. Nalezl jsem velké množství výpovědí odkazujících na aktivistickou minulost, například: „Jako aktivista a žurnalista jsem dokumentoval dopady americké politiky na životní prostředí a obyvatele Latinské Ameriky, trénoval jsem aktivisty v technice nenásilného odporu“ (Greenmansean). Specifickým typem klientů-aktivistů jsou ti, kteří jsou motivováni deontologicky – tedy určitou mravní povinností. Někteří takovouto povinnost vnímají jako vnitřní, přestože jejich jednání reaguje na potřebu druhé bytosti. Tento typ motivace se zpravidla vyskytuje u biofilně orientovaných klientů seznamek. Například aktivista GentleSpirit68 se na svém profilu několikrát vyjadřuje k tématu života: „Jsem životem fascinován… [ž]ivot je nejdůležitější lekce… Zajímá mě vše okolo života“. V souvislosti se svým aktivizmem se pak vyjadřuje následovně: „Musím se starat (zajímat se) o každou bytost, se kterou se setkám, ať už je to člověk nebo mravenec.“ Podobně motivovaná je buddhistka Justice4all, která bojuje za práva zvířat prostřednictvím nenásilných a mírových kampaní. Vnější deontologické motivace mající kořeny v náboženské ideologii jsem však nepozoroval. 230
Můjvýzkum neprokázal, že by se buddhisté více zabývali otázkami životního prostředí než vyznavači ostatních náboženství, jak by se mohlo zdát ze závěrů práce Zelení bodhisattvové Dušana Lužného 230
91
Nejčastějším typem aktivizmu je dobrovolná činnost pro nějaké místní sdružení. Domnívám se, že zelení singles inklinují k členství v těchto organizacích také ze sociálně inkluzívních důvodů. Velmi časté je také dobrovolnictví na ekologických farmách spojené s cestováním po světě – wwoofing 231. Výpovědi, především mladších zelených singlů, jako je Maggiem, se s překvapivou podobností opakují: „Mojí vášní je dobrovolnictví a aktivizmus, mým snem je cestovat. Hledám někoho, kdo by chtěl se mnou poznat svět.“ *** Namísto shrnutí atributů životního způsobu zelených singles představím výstižnou sebereflexi 36letého Kanaďana vystupujícího pod pseudonymem Anarchoprimitivist. „Jsem aktivista, bývalý culture jammer a writer. Taoista, anarchista a neotribalista. Vagabund hledající skutečný domov. Miluji svobodu a nenávidím lži. Miluji děti, zvířata a krajinu. Někdy, dřív než budou mé dny u konce, bych chtěl pocítit rodinnou blízkost. Chci být šťastný. Nechal jsem za sebou shon města a žiju soběstačně na venkově. Nemám internet, ale bývám on-line, když se do města vracím. Také nemám trvalé zaměstnání, nestarám se o majetek. Souhlasím s Tyler Durdenem: ,Věci, které vlastníš, nakonec vlastní tebe.‘ Chtěl bych domov a komunitu!“
5. 4. 2. Koho na zelených seznamkách hledají? Kvantitativním šetřením jsem zjistil, že 49,3 % klientů je otevřeno jakémukoliv typu vztahu, 41,2 % hledá pouze vážnou známost, 5 % na seznamkách hledá přátele, 2,8 % potencionálního manžela/manželku a 1 % krátkodobý vztah. Toto zjištění nám nabízí jen částečnou odpověď na výše položenou otázku. Ani třídění druhého stupně však nepřineslo zajímavá zjištění. Různé kategorie zelených singlů vyhledávají v podstatě stejné typy vztahů. Není překvapivé, že nejčastěji vyhledávají vážný vztah nebo manželství starší klienti (zejména ženy), zatímco mladší jsou typu vztahu více otevření.
(2000). Alespoň mezi klienty zelených seznamek se mnoho angažovaných buddhistů nenalézá. Ze všech buddhistů se dobrovolnictví nebo aktivizmu věnuje pouze 27 %, což je v podstatě stejně jako například u křesťanů. 231 Worldwide Opportunities on Organic Farms.
92
Kvalitativní analýza výpovědí získaných z profilů zelených singles potvrdila předpoklad, že ve většině případů hledají někoho podobně hodnotově orientovaného, před kým by si svůj životní způsob nemuseli obhajovat. Výpovědi některých klientů v podstatě potvrzují fenomén pozorovaný Luhmannem: „V manželství se již nehledá nereálně povýšený ideální svět, a tím méně nějaké trvalé osvědčování vášnivých citů, nýbrž základ dorozumění a společného jednání ve všem, co je pro člověka důležité“ (2002: 157). Pro představu uvádím několik reprezentativních výpovědí: „Jsem přesvědčený vegetarián, ale snažím se jíst převážně veganskou stravu. Mám rád Boha, přírodu a všechny živé bytosti a hledám někoho, kdo to má podobně“ (lovemystic76). „Hledám někoho, kdo rozumí motivům mého životního způsobu a chtěl by jít mou cestou“ (larimarlove). „…někoho, kdo sdílí mé hodnoty“ (emeralda). „.…kdo sdílí můj pohled na svět, mé výzvy a myšlenky…“ (LDN). „…kdo sdílí můj zájem. Veganství je plus, vegetariánství nutnost“ (Aimee). Zjistil jsem, že zejména pro vegetariány je nalezení někoho se stejným životním způsobem klíčové. Nacházíme desítky podobných formulací. Například u Jeremyho: „Jsem vegetarián a rád bych se seznámil se ženou, která má stejné zájmy a životní styl.“ Ačkoliv jsou zelení singles sami, neslevují při hledání partnera ze svých hodnot. Klient ED Eco-prince hledá veganky a environmentalistky pro „uhlíkově neutrální vztah“ a vymiňuje si: „Nekontaktujte mě, dokud nebudete znát svou uhlíkovou stopu!“ Mezi další podmínky vztahu patří, často vyžadovaná, biofilní orientace potencionálního partnera. „Musí mít rád rostliny, zvířata a přírodu“ (Soulcraft). Nezřídka se vyskytuje i negativní vymezení nepřípustných hodnot a životního stylu. „Neklapne to: s někým, kdo sleduje hodně TV, kdo není schopen vést vážný rozhovor déle než 5 minut, kdo nerad čte…“ (televisionsux). Ve vzorku se však vyskytují také singles hledající vztah romantické lásky, jak jej popisuje Giddens (1993). Oproti kompatibilitě hodnot a životního způsobu hledají tito klienti především spřízněnou duši (soul mate). Vyznačují se přesvědčením, že podmínkou manželství (případně dlouhodobého vztahu) je vzájemná přitažlivost. 232 V tomto duchu se například vyjadřuje klientka Aldrin: „Hledám romantického muže, se kterým bych mohla založit rodinu.“ Zajímavým zjištěním bylo, že zeleným singlům jde spíše o přitažlivost duševní než tělesnou. Chybějící údaje tělesných proporcí u většiny
232
93
Giddens v tomto směru mluví o afektivním individualizmu (Giddens 1992).
profilů a detailní rozpracování duševní stránky osobnosti by této domněnce nasvědčovaly. Klient PoPo se k tomu vyjadřuje takto: „Nehledám u ženy pouze sexuální a bio-chemickou přitažlivost, ale pravé partnerství, lidskou a pravdivou komunikaci, opravdovou spirituální lásku a přitažlivost.“ Podobně pak Earth_buddha: „Přestože mám hodně přátel, chybí mi romantický partner, se kterým bych mohla sdílet hluboké duchovní spojení. Jeho osobní víra není důležitá.“ Právě nevyhraněnost a obecné romantické očekávaní od partnera činí tyto singles specifickými. Nejvýrazněji jsem tento postoj pocítil ve výpovědi Lilybee: „Ekoprincezna hledá ekoválečníka: ,…očekávám seznámení s někým ekologicky ctnostným, …kdo bude chtít žít zelený, jednoduchý, čestný a intuitivně správný život…‘.“ Častým jevem je také touha po toleranci a akceptace jinakosti. „Nežiji jako mainstreamoví lidi, věřím ve ctnosti, soucit, ale to je všechno staromódní a nudné. Jsem taky vegetarián, další komplikace. Hledám někoho tolerantního, kdo je zároveň spokojený sám se sebou“ (Hopeless romantic). V profilech těchto zelených singlů se někdy společně s touhou po partnerovi objevuje touha změnit se a uniknout ze současné životní situace. „Jsem připravena na hlubokou lásku, snášet dobré i zlé. Opusťme hned naše životy, usaďme se co nejdál od měst a buďme soběstační“ (beingoflove). Podobnou skupinu představují ti, co romantický únik z měst podnikli, ale jsou osamocení. Jejich motivace k nalezení partnera hodnotím jako pragmatické. Typickým zástupcem této skupiny je ekologický zemědělec, který žije sám na farmě a hledá ženu, kterou by tento životní způsob zajímal. „V předchozím desetiletí jsem se stal farmářem. Vypadl jsem ze sociálního života, který jsem vedl v Torontu. Je pro mě důležité najít někoho, kdo by chtěl žít na farmě“ (Jonny). Do stejné situace se dostávají singles žijící v uzavřených komunitách bez možnosti nalézt vhodného partnera. „Žiji se svými 12 kamarády na 220 akrech v horách Západní Virginie, jsem frustrovaný z toho, že tady nemůžu najít ženu, které by nešlo jen o sociální status a peníze“ (Peiro). Ve zkoumaném vzorku jsem narazil také na několik singles, jejichž hlavní motivací bylo nalezení partnera pro založení rodiny. Jednalo se spíše o výjimečné případy. Zatímco kvantitativní šetření ukázalo, že 35,1 % klientů chce dítě, v kvalitativním šetření jsem nenarazil na výpovědi, které by dokládaly, že chtějí také partnera pro založení rodiny. Zelení singles se v souvislosti s dítětem o partnerovi baví jen málo, když už, tak překvapivě často zmiňují účelovost takového vztahu. 94
Breathinglife: „Ráda bych potkala někoho, kdo by chtěl vychovávat uvědomělé děti.“ Podobně pak Claraartista: „Ráda bych s někým přivedla na svět své děti, což byla vždycky moje priorita.“
5. 5. Diskuze
5. 5. 1. Věrohodnost výpovědí Hlavním úskalím analýzy profilů zelených singles je jejich možná autostylizace. Určitý individuální greenwashing 233 je sice možný, ale ve větší míře ho vylučuji. Především kvůli tomu, že téměř 44 % klientů zelených seznamek vyhledává dlouhodobý vztah nebo manželství a 49 % vážný vztah nevylučuje. Psychologické výzkumy přitom prokázaly, že pokud klient seznamek očekává setkání tváří v tvář, je ve vyplňování profilů upřímnější, a to i přesto, že má upřímnost negativní vliv na jeho schopnost zaujmout potenciálního partnera (Gibbs 2006). Nemůžeme však vyloučit určité zkreslení. Podle výzkumu Bryma a Lentona zhruba čtvrtina klientů internetových seznamek klame, nejčastěji ohledně věku (14 %), rodinného stavu (10 %) a vzhledu (10 %) (2001). Důvodem je očekávané klamání a přehánění ze strany ostatních a obava, že by kvůli své pravdomluvnosti byli znevýhodněni (Fiore a Donath 2004). Vzhledem k tomu, že klienti zelených seznamek hledají dlouhodobý vztah, že kladou důraz spíše na atraktivitu osobnostních rysů, stylu života, názoru a postojů, dá se očekávat vyšší míra pravdomluvnosti 234.
5. 5. 2. Identita Klienti zelených seznamek představují pestrou skupinu rozdílně motivovaných singles s odlišným životním způsobem. Přesto hledají partnera na stejných stránkách Klamavé jednání za účel prezentovaní se zelenějším a environmentálně odpovědnějším než jakým jsem ve skutečnosti. 234 Nemůžu však vyloučit to, že o sobě mají klienti seznamek nerealistické představy. Podle Yurchisina se individuální (osobní) identita skládá ze dvou dimenzí: „aktuálního já“ (now selves) a „možného já“ (possible selves), což jsou vize o sobě samém, které ještě nebyly realizovány. Podle výzkumu znovuutváření identity skrze sebe-prezentaci na internetových seznamekách jejich klienti prezentují spíše identitu, kterou by chtěli mít, ale v současnosti ji ještě nemají. (Yurchisin 2005) 233
95
a identifikují se všeobecným označením zelený singl. Co však odlišuje zeleného singla od ostatních singles? Na základě čeho staví svoji identitu? V rámci výzkumu jsme narazili na několik „zelených kulturních kódů“ 235, které zkoumaní singles sdílejí a které mohou odkazovat k určité kolektivní identitě. Styl oblékaní vyznačující se oblibou pestrých barev (batiky), khaki, přírodních ozdob a symbolů odkazujících k subkultuře hippie by stál za samostatnou analýzu profilových fotografií. Mezi další společné kulturní kódy patří pobývání v přírodě, deklarovaná touha po životě na venkově či přímo život na venkově, specifické praktiky nakupování, umělecké ambice, absence televize či auta. Charakteristické jsou zejména projevy asketických hodnot (různá sebeomezení) a snahy o nezávislost na systému: samozásobitelství, pěší nebo cyklistická doprava, neplacené zaměstnání. Mnoho klientů zelených
seznamek
staví
svou
identitu
na
„dobrovolné
skromnosti“
a „nematerialistickém přístupu k životu“ (Katelovescosmos). Podobně Glenn: „Jsem oddaný jednoduchému životu, soběstačnosti a zemitému životu zahrádkáře, rybáře a lovce.“ Kulturní kódy sdílené zelenými singly se v zásadě shodují s těmi, které identifikoval Horton u environmentálních aktivistů (2003: 65–70). Ve shodě s jeho závěry bych také já za hlavní distinktivní rys zelené identity označit stravování (2003: 70). Zatímco některé kulturní kódy, jako nevlastnění auta či televize, mají spíš epizodický charakter, být vegetarián nebo vegan je pro identitu zeleného singla určující. Oproti
Hortonovi
však
nemůžeme
potvrdit,
že
by
aktivizmus
koreloval
s vegetariánstvím. Bezmasé stravování patří k životnímu způsobu zelených singlů napříč všemi kategoriemi. 236 Zejména na základě svých specifických stravovacích návyků se vymezují vůči mainstreamu. U vegetariánů a veganů můžeme nejsnáze popsat Baumanovo dichotomní dělení světa na „my“ a „oni“ (1996: 44). Pro ilustraci uvedeme poměrně ostře znějící stanovisko LDN: „Jsem tvrdý oponent speciesismu. Jsem unaven z lidí, kteří ignorují moje vysoké etické standardy. Nechci se setkávat s masožravci, naopak bych rád potkal lidi, kteří sdílí moje názory.“ Identita vegetariána a vegana je pro ně natolik důležitá, že 235
Tento termín poprvé použil Horton (2003) v rámci svého výzkumu identity mezi zelenými aktivisty a navázal tak na Bourdieuho „kulturní kódy“. 236 Výrazný rozdíl se projevil pouze v porovnání politického přesvědčení a stravy. Z neznámých důvodů je nejvíce vegetariánů a veganů mezi socialisty (65 % z nich) – pro srovnání sympatizanti strany zelných jsou vegetariány ve 43 % případů.
96
ji většinou zohlední i ve volbě přezdívky, pod kterou se na zelených seznamkách prezentují – například Anastasiavegan, Straight Edge Vegan či Mindfull vegan soul. Ve svých profilech klienti používají nejen identitu podtrhující přezdívky, ale také ustálená spojení, o kterých se domníváme, že mají povahu jazykových kódů. Jejich rozbor není předmětem našeho výzkumu, nicméně může mnoho napovědět o povaze identity zelených singlů. Domnívám se, že použití některých slov a slovních spojení (jako Matka Země) je sémanticky prázdné, ale hraje zástupnou identitární úlohu. Sociolingvistická analýza profilů zelených singles by tak mohla přinést další zajímavá zjištění. 5. 5. 3. Kvalitativní individualizace Proces formace identity, tak jak jej chápe Melucci, není jen výslednicí našich získaných nebo zděděných vlastností, ale produktem naší vědomé akce a výsledkem naší sebereflexe (1996: 30–31). Domnívám se, že identita zelených singles, postavená na individuálně zvolených proenvironmentálních hodnotách, může být tedy projevem kvalitativní individualizace, jak o ní pojednává Librová (2010: 142). Poznání společenských a ekologických rizik umožňuje zeleným singlům redefinovat vzorce jednání a žití (Beck 1994: 59–61) a projevuje se autonomií rozhodování (Lukes 2006). Odmítnutí konzumu a potřeba prezentovat se jako někdo se specifickým životním způsobem je zeleným singlům vlastní. Jejich snaha o převzetí odpovědnosti za svůj životní způsob, případně za určitý environmentální problém, je pro mě dokladem toho, že proces individualizace společnosti může, vedle environmentalisty zdůrazňovaných negativních důsledků, přinášet i efekty životnímu prostředí příznivé.
5. 5. 4. Proč jsou singles? Důvody, proč jsou klienti zelených seznamek až doposud singles, jsou diskutabilní. Za nejpravděpodobnější vysvětlení považuji jejich specifický životní způsob a hodnoty. K tomuto přesvědčení mě vedou výpovědi typu: „Žít skutečně odpovědným životem je téměř nemožné, pokud nemáte podporu rodiny a přátel. Proto se snažím najít někoho, kdo bude sdílet mé hodnoty a pro koho nebudu jen fundamentalistka“ (Lerochka). Z citace je patrné, že životní způsob této klientky není ostatními bezproblémově přijímán. Implicitně z ní vyplývá také důvod jejího osamocení 97
a zároveň odhodlání opustit své singlovství, avšak se zachováním současného životního způsobu. To, že jsou hodnoty významným limitujícím faktorem při hledání partnera, dokládají i jiné výzkumy (srovnej Tomášek 2006). Hlavní problémem jsou podle mě vztahy, které hledají. Ze zjištění vyplývá, že sice hledají dlouhodobý vztah, zároveň však pouze takový, který je bude naplňovat. Podle Bawin-Legros mají pro singles vztahy, jejichž prostřednictvím by měla být naplněna a potvrzena individualita, kardinální význam a stávají se individualizačním projektem samy o sobě (2004: 241–250). V profilech zelených singlů je vztah často pojímán samoúčelně, jako prostředek k dosažení sebe-poznání. „Co se hledá jako láska, co se hledá v intimních vztazích, bude tedy v první řadě validita sebeprezentace“ (Luhmann 2002: 170). Spíše než romantickou lásku hledají lásku spoluplynoucí 237 (Giddens 1992). KindredSoul se například ptá svého hypotetického partnera: „Taky chápeš romantický vztah jako cestu osobního růstu, primárně jako zrcadlo poznání sebe sama a ne druhé osoby?“ Jejich životní způsob a okruh lidí, ve kterém se pohybují, se jim pak logicky stávají limitujícím faktorem v nalezení žádoucího vztahu. Diskutabilní je také míra dobrovolnosti toho, že jsou singles. Přestože dobrovolně volí svůj životní způsob, jsem toho názoru, že jsou singles nedobrovolně. 238 Přizpůsobením se mainstreamu by možná zvýšili svou šanci na seznámení, ale ztratili by svou reflexivně konstruovanou identitu – tedy sebe samotné. Jejich neochota ke kompromisům ve vztazích je vzhledem ke křehkosti jejich identity pochopitelná.
5. 6 Shrnutí Tato práce je shrnutím části výsledků kvantitativně-kvalitativního výzkumu zaměřeného na profily klientů environmentalistických seznamek. Předložená studie jako první přináší pohled na specifickou skupinu lidí, kteří se identifikují s označením zelený single. Cílem této kapitoly bylo popsat, kdo tyto seznamky využívá a koho na nich hledá. Zjistil jsem, že s největší pravděpodobností se jedná o lidi, kteří sdílejí podobné
Confluent love – vztah postavený na jejím základě trvá, pokud přináší užitek (naplnění). Peter Stein by je pravděpodobně označil za „nedobrovolně dočasné“ případně „nedobrovolně trvalé“ (1981). 237 238
98
proenvironmentální hodnoty. Společné rysy vykazuje také jejich životní způsob a jeho projevy v životním stylu (móda, trávení volného času apod.). Přestože téměř polovina z nich bydlí v domácnostech jednotlivců, snaží se žít ekologicky šetrně. Inklinují ke sdílení předmětů, samozásobitelství, nižší spotřebě a ani ideál komunitního bydlení jim není cizí. Absence rodinných závazků jim dovoluje se plně věnovat aktivitám, o nichž se domnívají, že jsou příznivé životnímu prostředí a že vedou k jeho zachování. Zároveň jim umožňuje svobodnou volbu zaměstnání bez ohledu na časovou náročnost a výdělek. Určité prvky tohoto životního způsobu se pak projevují při konstruování jejich identity. Jedná se zejména o vegetariánství, veganství a aktivizmus, na které kladou ve svých profilech obzvlášť velký důraz a na jejichž základě se vymezují nebo identifikují s ostatními. Pro mnohé z nich je pak klíčové nalézt podobně hodnotově orientovaného partnera, který by byl ochoten přijmout jejich životní způsob. Dosavadní zjištění mě vedou k přesvědčení, že singlovství klientů zelných seznamek je pravděpodobně důsledkem jejich životního způsobu. Starost o životní prostředí se v jejich případě nepřímo stává překážkou úspěšného partnerského života. Při interpretaci výsledků je třeba vzít v úvahu limity výzkumu (otázky byly formulovány zřizovateli seznamek) a možnosti autostylizace klientů. Představená analýza poskytuje pouze základní vhled do této problematiky a pro detailnější porozumění fenoménu zelených singles by bylo třeba provést hlubší kvalitativní šetření opírající se o cíleně pokládané otázky. 6. Výzkum životního způsobu českých singles Výzkum souborů zelených a nezelených singles přinesl překvapující zjištění, že se obě skupiny nalezené separátně v mnohých aspektech životního způsobu podobají. Očekával jsem, že prvky alternativních životních stylů naleznu většinou mezi zelenými singly a že nezelní singles budou orientovaní více konzumně. Na první zdání však byly oba soubory zaměnitelné. Běžné bylo třídění odpadu, nákup ekologicky šetrných výrobků, záliba v umění a nevlastnění běžných spotřebičů jako je televize. Až podrobnější šetření spotřeby prokázalo určité rozdíly. Prvotní záměr analyzovat životní způsob obou souborů singles separátně se však ukázal jako zbytečný. Takovýto postup by nepřinesl nic nového, neumožňoval by nalézt rozdílné ideální typy ani teorii. 99
Rozhodl jsem se tedy, že budu analyzovat oba soubory dohromady pomocí jednotného klíče s tím, že rozdíly v jednotlivých sledovaných oblastech se promítnou do vytváření ideálních typů (srov. kap. 4) Struktura následující kapitoly se odvíjí od oblastí, na které jsem se v rámci analýzy realizovaných rozhovorů zaměřil: spotřeba, práce, volný čas, vztahy, bydlení a domov. 6.1 Věci: spotřeba a vlastnění Na úvod si představíme několik možných pohledů na vztah člověka k věcem a jejich spotřebě. Bauman za jednu z hlavních změn životního způsobu označuje narůstající konzumerizmus. Všímá si, že člověk oproti dřívějšku neodvíjí svou identitu od toho, co vytváří, ale od toho, co konzumuje 239 . (2002) Identita je tak budována prostřednictvím hmotných věcí (Ropke, 2001: 410). Dittmar poukazuje na skutečnost, že symbolická hodnota nakupovaného zboží je často důležitější než hodnota užitná. Vlastnictví určitých předmětů ovlivňuje zároveň to, jakým způsobem na sebe nahlížíme (sebeúcta), ale také to, jak nás vnímají druzí (sebepotvrzení). Konzumní životní způsob se tak stává mediátorem, skrze nějž jedinec nalézá a vyjadřuje svou identitu (Dittmar 1992). Podle níže uvedených autorů v oblasti spotřeby převládají potřeby nepravé (podnícené módou a reklamou) nad pravými (obživa, odívaní či bydlení). Spotřeba reagující výhradně na nepravé potřeby ztrácí svůj primární účel a stává se účelem sama pro sebe 240. Přestává být součástí životního stylu, ale sama se jím stává (Marcuse 1991) Pro současnou fázi moderny je typické časté střídání životních stylů, které již nejsou vybírány napořád, ale jsou obměňovány s ohledem na to, co je zrovna v módě, tvrdí Lipovetsky (2003: 66). Singles by podle všeho měli být ke svodům spotřebitelské kultury nejnáchylnější.
Oproti očekáváním načerpaným studiem literatury a předvěděním
o životním způsobu singles formovaným sledováním filmů a seriálů populární kultury jsem zjistil, že nejsou. Zkoumaní singles nepřebírají jen předpřipravené vzorce života, ale z produktů masové spotřeby si skládají originální identitu opírající se např. také Oproti moderní době, kdy lidé usměrňovali svůj životní způsob s ohledem na celospolečenské zájmy (budování pokroku), se jednání post-moderního člověka odehrává zejména ve sféře soukromé (Bell, 2000). Nakupování mu dává pocit i zdání kontroly a moci rozhodovat, čímž se stává očistným rituálem a útočištěm dnešního člověka (Bauman, 2002:131). Zároveň nezáleží pouze na tom, co se potřebovává, ale také na tom, jak jsou věci spotřebovávány (srov. Bourdieu 1984) 240 Životní způsob orientovaný na hodnoty spojené s frommovským „mít“ se podle některých autorů stávají dominantním rysem pozdně moderní společnosti. (Miles 1998: 52) 239
100
o environmentální hodnoty. Zdaleka tak snadno nepodléhají módě, ale sami ji vytváří tím, že materiální předměty běžné spotřeby (ale také odpady) dávají do nových kontextů a přiřazují jim nové funkce 241. Na základě rozhovorů a jejich prvotní analýzy vyvstala potřeba doplňující rámcové teorie, která by vysvětlila relativně nekonzumní přístup mých respondentů a zároveň nebyla v rozporu s dosavadními teoriemi, se kterými jsem pracoval. Domnívám se, že tento účel může splnit Inglhartova teorie post-materialismu 242. Tato teorie by navíc osvětlila, proč jsou si oba soubory podobné, přestože byly vybrány odlišným způsobem. Podle Ronalda Ingleharta dochází k hodnotové změně západních bohatých společností. Na základě svého longitudiálního výzkumu došel k závěru, že ekonomický vývoj ovlivňuje hodnoty společnosti tak, že s blahobytem a vzrůstající ekonomickou jistotou klesá důvěra v materialistické hodnoty. Podle Ingleharta existuje jednosměrná kauzalita mezi rozvinutostí hospodářství určité země a transformací hodnot občanů od materiálních k post-materiálním. (Inglehart 1997) Postmaterializmus přitom nelze jednoduše směšovat s asketizmem, ale je za ním třeba vidět proměnu hodnotových preferencí lidí 243, kterou Inglehart nazývá „tichou revolucí“ 244. Nárůst postmaterialistických hodnot dává sám Inglehart (2008), ale i další autoři do kontextu s individualizací společnosti, především s rostoucím důrazem na zájmy jednotlivce a jeho svobodu k seberealizaci a sebevyjádření. Hledání osobní identity, tvorba vlastní biografie, účast na veřejném dění, zájem o životní prostředí se stávají společenskou normou. Librová dává tyto tendence do souvislosti s kvalitativní individualizací a snahou o lepší život, což může mít podle jejího názoru environmentálně příznivé dopady (Librová, 2009: 21) – srov. kap. 2.1. Jsem si vědom toho, že to není charakteristika, která by se dala vztáhnout pouze na singles. Nicméně vnímám jako důležité se vymezit vůči kategorickému spojení single = konzument. 242 Inglehart si všiml, že ekonomický blahobyt, kterého dosáhlo obyvatelstvo průmyslově vyspělých států, vedl k tomu, že se zejména u mladší generace začaly prosazovat vyšší nemateriální potřeby (estetické, intelektuální, seberealizační) nad potřebami nižšími (materiální zabezpečení). Na základě dlouhodobého výzkumu hodnot prokázal, že roste počet lidí, kteří se hlásí k post-materialistickým hodnotám. Výzkum započal na základě čtyřpoložkového idexu, kde podle kombinace tvrzení zvolených respondenty určoval, zda se jedná o materialistu či post-materialistu. Svůj výzkum však zdokonalil a změny hodnotové orientace dával do kontextu mimo jiné i s ochranou životního prostředí (Inglehart 1995, 2008). 243 Zatímco moderní industriální společnost určovala kvantita, pozdní moderna se zaměřuje na kvalitu a prožitek (Bell 1973). Neznamená to, že by společnost nějak výrazně odkláněla od materializmu, samotná proměna probíhá na rovinně hodnotové. 244 Přestože Inglehartův výzkum sklidil vlnu kritiky, podle Librové jeho závěry „dokazují přinejmenším, že ve společnosti existuje právě sociální norma stranící‚ postmaterialistické orientaci, což je nepochybně sociologicky zajímavý a ekologicky významný poznatek; lidé si přejí žít jinými než materiálními hodnotami“ (Librová 1997: 53). 241
101
S post-materializmem však souvisí také změny reprodukčního chování (viz demografická
tranzice).
Pokles
porodnosti,
odkládání
rodičovství,
proměny
partnerských vztahů, vyšší rozvodovost a životní dráha singles nalézejí společného jmenovatele právě v post-materialismu (Rabušic 2000). Van de Kaa (2001) sice tvrdí, že druhou demografická tranzici nelze nárůstem post-materialistickými hodnot vysvětlit, připouští však, že mezi lidmi skórujícími v indikátorech post-materializmu je časté
nesezdané
soužití,
odkládání
rodičovské
a
obecně
upřednostňování
individualizovaných hodnot a cílů. Také v českém prostředí se podle četných výzkumů projevují hodnotová změny od materializmu k post-materializmu. Jestliže vezmeme Inglehartovu metodu měření (přes četnou kritiku) jako validní, zjistíme, že post-materialistické hodnoty jsou v ČR na vzestupu (srov. Rabušic 2000). Podle šetření CVVM skončila hodnota vlastnictví až na posledním místě za rodinou, svobodou apod. (srov. Červenka 2004). Konzumerismus přestává být výhradním způsobem užívání si života. O úpadku materialistických hodnot a inklinaci lidí k jednodušším formám života píše nejen Librová (Librová 1994, 1997, 2003), ale také Soukup (2001) a Řeháková (2001). V posledních letech sice téma postmaterialismu částečně z akademické diskuze vymizelo, ale fenomén, zdá se, zůstává. S ohledem na to, do jaké míry byla témata spojená s post-materialismem prozkoumána, je až s podivem, že se dosud nikdo nepokusil zjistit, jak souvisí nárůst post-materialistických hodnost s fenoménem singles a obráceně. Předkládaná studie nemá ambice tuto badatelskou mezeru zaplnit. Nicméně tato forma testování by byla jistě v budoucnu možná. V následující kapitole se pokusím poukázat na postmaterialistické aspekty v životním způsobu zkoumaných singles. Vycházet budu především z analýzy rozhovorů s komunikačními partnery. Důležitou roli však bude hrát také moje zkušenost z terénu, pozorování a nepřímé indikátory (jako např. nevlastnění televize). Domnívám se, že by tento přístup mohl být dokonce cennější než indexování deklarací po vzoru Inglharta. Dříve než se budeme zabývat výsledky analýzy souboru singles, pokusím se stručně
představit
dosavadní
zjištění
ohledně
post-materializmu
a
jeho
environmentálních aspektů. Dosavadní výzkumy prokázaly, že jsou post-materialisté „více přesvědčeni o vážnosti ekologické krize, méně sdílejí víru ve všespasitelnost ekonomického růstu, jsou ochotnější k omezením svého životního stylu ve prospěch ochrany životního prostředí, častěji omezují jízdy autem, podepisují petice na ochranu životního prostředí ap.“ (Soukup 2001) Především jsou však postmaterialisté ochotni se 102
omezit, platit vyšší ceny, daně a obecně akceptovat materiální snížení životní úrovně v zájmu ochrany životního prostředí (Řeháková 2001). Také Librová si v rámci longitudiálního výzkumu na vzorku „Pestrých a zelených“ všimla, že schopni výrazného sebeomezení týkajících se „těch dimenzí konzumu, které jsou ekologicky zřetelně a pověstně riskantnější – spotřeby energie, četnosti nákupů, užívání automobilu.“ (Librová 2003: 155) Odklonění se od materializmu a nejrůznější sebeomezení přináší post-materialistům více vědomý, jednodušší a smysluplnější život 245. (Elgin, 1993: 23-24). Objevují se nekonzumní a post-materialisticky orientované životní způsoby jako dobrovolná jednoduchost 246 či LOHAS 247 (akronym pro "lifestyles of health and sustainability“). Jejich společným znakem je nevynucená nízká spotřeba materiálních statků a také to, že se objevují v relativně bohatých společnostech u relativně zajištěných lidí (srov. Librová 1997) Společným znakem Ray a Anderson (2000) zkoumali po více než desetiletí proměny životního způsobu Američanů a došli k závěru, že se z ryze konzumní společnosti vyděluje subkultura beroucí větší ohledy na společnost i životní prostředí. Pro jejich snahu realizovat vize a „žít změnu 248 “ je označují jako „kulturní kreativce“ 249. Tato subkultura společensky i environmentálně uvědomělých, aktivních, post-materialisticky orientovaných lidí podle nich v roce 2000 čítala padesát milionů Američanů. Ray a Anderson (2000) spojují nárůst kulturních kreativců s touhou lidí po jednodušším životě. Nejedná se však o nástup jakéhosi asketizmu, ale o jakousi ne-materiální (duchovní) nástavbu, která by měla přinést nové kvality života.
Právě luxusní povaha sebeomezení (to že přináší určitý druh uspokojení) dává naději, že postmaterialistické dobrovolně jednoduché životní způsoby přetrvají. (Elgin, 1993:102) 246 Podle Elgina (1993) se touto myšlenkou v 80. letech v USA inspirovalo 33 milionů lidí. 247 V evropském kontextu se tomuto životnímu způsobu nejvíce blíží „holandští doktoři“, o kterých ve své případové studii referovala Aarts (in Librová 1997, 2003) 248 Tento životní způsob našel své místo také v ČR, o čemž vypovídá film Žít změnu Václava Kučery (2013). 249 Kulturní kreativci jsou lidé, kteří jsou hluboce oddáni konceptu udržitelnosti. Starají se o životní prostředí, jsou dobrovolníky a aktivisty nejenom v environmentální, ale také sociální a lidsko-právní oblasti. Je pro ně důležitá autenticita prožitku, sebe-vyjádření, sebe-rozvoj a sebevzdělávání. V kontextu západní civilizace předefinují význam slova úspěch, který již nespojují s množstvím získaných statků, ale s žitím vyrovnaného, šťastného a naplněného života s ohledem na životní prostředí. 245
103
Každodenní spotřeba Nakupování 250 Podobnost obou soborů zelených a nezelených singles se nejvíce projevuje právě v oblasti spotřeby, jak již bylo diskutováno v předchozích kapitolách. U obou pozorujeme výrazný příklon k post-materialistickým hodnotám projevující se menší a výběrovější spotřebou, v některých případech přímo záměrnou snahu o snížení „metabolismu domácnosti“. Zkoumaní singles při výběru zboží zohledňují kromě ceny a kvality také další faktory (např. původ, podmínky výroby apod.). Dalo by se říct, že hledí na ideační hodnotu výrobku 251 . Lilla na to konto vypovídá naprosto v Kohákovském duchu 252 : „myslím, že málo jídla, to je tady pro tenhle byt typický, že obě dvě hodně nerady nakupujeme, ...při nakupování potřebuju psychickou podporu...vždycky u každýho takovýho nakupování většinou tak třikrát nebo víckrát zvažuju, jestli to potřebuju.“ Překvapivě oba soubory spíše nerady nakupují a snaží se návštěvu obchodu (zejména supermarketů) pokud možno odkládat. Přitom se až na výjimky (Lukáš, Hana, Ilona) nejedná o spotřebitelský bojkot 253, ale o nechuť k nakupování ve velkých obchodech a nedostatek času. Na otázku, kde nakupuje, odpovídá: „tady v těch lokálních malejch, protože do Sparu se člověku nechce, a navíc tady v těch mě vždycky… hm, člověk je naučenej tak, že má podporovat tady ten lokální byznys, čímž si obhajuje to, že je prostě línej jít kamkoliv jinam.“ Obliba malých samoobsluh 254 je až zarážející, přitom sociální a etické důvody téměř nezaznívají. Václav v nich nakupuje, protože to má po cestě z práce, Filip zas proto, že to má blízko, Jana s Lillou, protože mají dlouho otevřeno a Anna, že ji v obchodě znají. Zatímco do supermarketu je jim líno se vypravit, neváhají jezdit na zeleninové a farmářské trhy (Ulrich, Gabriela), do Sklizena či ke Třem sudičkám pro produkty místního zemědělství (Hana, Illona). Zatímco ztráty času nakupováním supermarketu litují, nákup na trhu apod. jim přináší určité potěšení. Zajímavá je odpověď Štěpánky: Následující podkapitola přináší kvalitativní rozšíření kap. 4. 6. Dvořáková-Janů tímto termínem označuje soubor ne-utilitárních hodnot stojících na pozadí výroby zejména potravin (1999: 175). Vysokou ideační hodnotu mohou mít pro spotřebitele výrobky, u kterých zná podmínky výroby. (srov. Librová 1994: 79; 2003: 23.) 252 Filozof Erazim Kohák, kritik nadspotřeby, radí položit si vždy před regálem otázku: „Opravdu to potřebuji?“ 253 Bojkotovány jsou především supermarkety Lidl a Tesco pro své neenvironmentální a neetické chování. 254 Někdy mezi ně řadí i malé supermarkety řetězce Albert. 250 251
104
„No tak bohužel nejčastěji nakupuju v Albertovi. ...bohužel vzhledem k tomu, že v......, kde teď bydlím, máme každou sobotu farářské trhy“, to ale bývá v práci nebo jezdívá k rodičům. Když mívala volno, chodila na trh nakupovat: „...pak jsme si dělali luxusní třeba oběd jako pstruha jako z trhu, jo, nebo kachnu z trhu jo, prostě jakože jsme si dělali tady fakt jako tady z těch, a přijde mně to jako lepší, proto jsem řekla asi bohužel ten Albert,“ zdůvodňuje Štěpánka. Produkty s vysokou ideační hodnotou jsou komunikačními partnery obecně považovány za luxusní. Kromě zboží z trhů mezi ně patří vajíčka od babičky (Lilla), zelenina přímo od zemědělce 255 (Xénie), sýry z holandské sýrárny (Eliška), věci z potravinové banky (Radka), výpěstky získané v rámci LETS (Řehoř) či bio-pochoutky ze zdravé výživy či „eko-hříšné“ mořské ryby s certifikátem, které si výjimečně dopřává (Fabián). Obecně jsou běžně dostupné potraviny hodnoceny jako nekvalitní a nejenom zelení singles hledají strategie, jak nakupovat zdravé a ekologicky šetrné potraviny 256 . Poměrně bizarním případem je Karel: „...jako tady ty potraviny jsou hrozně nedobrý a strašně drahý, na to, co je, tak my vlastně jednou za 14 jezdíme do úplně pitomýho Laa, do pitomýho Intersparu a nakupujeme jako potraviny z Rakouska (v bio-kvalitě poz. autora). Je to trapný, ale je to tak. Tady nakupuju ve zdravý výživě, a pak ještě jako pár takových, nebo jako na trhu. A nebo v takových těch malých obchůdcích typu Gran Moravia, který máš prostě jako vyzkoušený.“ Také Jamieson a Simpson si všimly, že jejich respondenti, kteří nakupují jídlo málo a občasně, zohledňují při nákupech častěji etické a politické aspekty produktu – např. nakupují lokální produkty, podporují místní menší obchody. (Jamieson; Simpson 2013: 126) Vysoké pracovní nasazení a jen občasné nakupování může tak mít nezáměrně pozitivní vliv na snížení dopadu spotřeby na životní prostředí. Stravování Dosavadní výzkumy poukazují na to, že s nakupováním jídla a se stravováním mají singles zásadní problém – skrze ně si uvědomují singlovský habitus. (Klinenberg 2012: 58; Jamieson; Simpson 2013: 122) Britský výzkum Warde a Martens (2000 in Někteří komunikační partneři jako Xénie jsou zapojeni do komunitou podporovaného zemědělství. Zajímavou možnost srovnání nabízí data z výzkumu Alexander Ussher (2012), kteří se zaměřili na lidi hlásící se k myšlence dobrovolné jednoduchosti – tedy lidi, kteří odolávají svodům konzumní společnosti a dobrovolně volí život s menší spotřebou. Ze souboru 2268 respondentů (vybraných samovýběrem) pouze 11% jedlo konvenčně, 63% z nich se snažilo jíst čerstvé nezpracované pokrmy, 9% z nich byli peskatariáni, 13% vegetariáni a 4% vegani (Alexander; Ussher 2012). 255 256
105
Jamieson; Simpson 2013: 122) poukázal na to, že se lidé cítí trapně, když se stravují sami 257 . Nepříjemným zážitkům jsou vystavováni především v restauracích, kde se očekává, že budou jíst s někým. To má za následek, že chodí do podniků, kde společnost není očekávána (např. fastfoody) nebo se stravují doma z polotovarů a předpřipravených jídel. Mezi zkoumanými singles to byli především starší single muži. Tento způsob stravování „koreloval“ s přítomností mikrovlnky v domácnosti (Gustav, Řehoř). Někteří respondenti výzkumu Jamieson a Simpson měli možnost reflektovat rozdíl mezi stravováním v páru a samostatně. Dokládají, že singles se snaží s jídlem neztrácet čas. Kvůli tomu, že jim není individuální stravování příjemné, jedí ve spěchu. To má za následek, že nevěnují přílišnou pozornost tomu, co jí (srov. Jamieson a Simpson 127) Velká část námi zkoumaných singles také nevaří. Je to patrné z pořízených fotografií. V domácnostech, kde se nevaří, chybí základní suroviny (olej, mouka, cibule), lednice jsou prázdné a kuchyňské linky jsou zaskládané nejrůznějšími věcmi (např. Pravdomila na ní pěstuje kytky). Nejenže singles nemají pro koho vařit. Vaření pro jednoho má také svá úskalí. Je těžké vařit z čerstvých surovin, když je nedokáží všechny včas upotřebit, a pak je často vyhazují. Jejich singlovský habitus je pak nutí kupovat polotovary a předpřipravená jídla k ohřevu v mikrovlnné troubě. (Jamieson; Simpson 2013: 125) Přestože tuto skutečnost otevřeně žádný z našich komunikantů nepřiznával, analýza fotografií jejich ledniček rozdíl mezi jednočlennou a vícečlennou konvenčně se stravující domácností jasně prokázala 258. Se závěry Jamieson a Simpson (2013) se v tomto směru ztotožňuji.
Tři čtvrtiny respondentů výzkumu britských domácností souhlasí s tvrzením „Nemám rád stravování o samotě.“ (Warde and Martens 2000 in Jamieson and Simpson 2013). 258 Posuzoval jsem množství a druh potravin. Výjimkou byla domácnost Karlova a obecně domácnosti vegetariánů, kteří žijí samostatně. Jejich dieta jim neumožňuje konvenční stravovaná a nutí je si např. připravovat obědy předem do krabiček. 257
106
Obrázek 2: Srovnání obsahu lednic komunikačních partnerů
Řehoř (samostatně bydlící)
Josefína (spolubydlící)
Karel (samostaně bydlící vegetarián)
Obecně se stravování singles výrazně spolupodílí na jejich ekologické stopě. Pokud se totiž chtějí vyhnout plýtvání jídlem, mají dvě možnosti: vařit ve velkém a jídlo konzervovat (např. mražením) nebo nakupovat polotovary balené do nádob pro singles dovážené často ze vzdálených oblastí. Obé implikuje negativní environmentální konsekvence. Tento problém však nemají singles, kteří s někým spolubydlí. Podle výpovědí mých komunikantů bylo na většině „privátů“ běžné, že si spolubydlící navzájem vařili. Zejména Aleš a Lukáš si na společné večeře (někdy i snídaně) se spolubydlícími zvykli a oba shodně potvrzují, že právě odpovědnost za to, aby večeře byla, je motivuje k tomu, aby si zorganizovali čas. „...jako mám rád ty naše vegetriánský večery, ale poslední dobou mám čím dál míň času, čím dál víc mám té práce, víš, tak alespoň ty společné večeře mě jako motivují, spolubydlící na mě spoléhají.“ Lukáš Zajímavou skutečností je podle mého názoru také to, že společné večeře pořádali pravidelně zejména spolubydlící vegetariáni a vegani. Pro Aleše je spolubydlení s vegetariány klíčové. Vždy, když se stěhuje, vyhledává bydlení, kde se připravuje jídlo v souladu s vegetariánskou či veganskou etikou. Podle svých slov neměl nikdy problém takové bydlení najít. „...vegetariáni a zejména vegani se přátelí významně častěji navzájem než s ostatními lidmi. Ve výzkumu vegetariánů uvedlo 44% respondentů, že se stejně stravují i členové jejich rodin“ (Beardsworth – Keil 2003: 233 in Librová 2003: 258)
107
Podobně jsou na tom samostatně bydlící singles zapojení např. do iniciativy „Jídlo místo zbraní" (např. Radka). Setkávají se totiž ke společnému vaření jídla, které pak rozdávají bezdomovcům (Lukáš, Daniela). 259 Např. pro Radku jsou to spíše sociální setkání, jídlo z vyhozených surovin příliš nekonzumuje – dává přednost vlastní zelenině: „přece jen dumster dive to je ve spoustě ohledu strašně fajn, ale furt je to taková hypáčová zelenina, takže když jsem zvyklá na to ze zahrady, tak prostě tohle na to nemá, takže to buď dávám po známých, a nebo na Jídlo místo zbraní.“ To, že komunita k pečení a vaření singles povzbuzuje, dokazuje případ Gabriely, která peče kváskový chléb a velmi barvitě dokáže vylíčit, jak se o kvásek stará a kolik dalších lidí už její kvásek kultivuje. Není překvapivé, že zelení singles nakupují certifikované potraviny, o čemž konec konců byla a bude ještě řeč. Zajímavé je, že na eko-značky slyší i nezelení singles (Anna, Josefína). Nesnaží se o asketický život, spíš rozvážně rozhodují, za co své peníze utratí a co jimi podpoří 260. Velmi zajímavou výpověď k tomuto i předchozímu tématu (o vaření v single domácnosti) nabízí opět Karel: „...je nepříjemný a nudný vařit pro jednoho člověka. Někdy jako víc vařím pro psa než pro sebe. Ona má kombinovanou stravu. Jako má samozřejmě ty granule a ty konzervy svý, a je to téměř v bio kvalitě 261 a je to bez krutosti, protože proč, když už teda někdo v tý mojí domácnosti musí jíst to maso, holt jako ze psa vegetariána neudělám, tak proč by to jako mělo být nějak špatně, takže občas jako jí třeba do těch jako jsou takový ty obchody, kde prodávají ty mořský ryby a takový ty jakoby hezký obchody, tak tam jí občas jako zajdu koupit lososa, tuňáka ne... tuňáka nekupujeme z ekologických důvodů, protože jako ten se špatně loví a už žádný tuňák nikdy nebude, až se všechen vyloví, takže tuňáka nekupujeme. Pstruha kupujeme, toho máme rádi. Tuto výpověď, jakkoliv je v porovnání se zelenými singles mělká, uvádím jako další doklad toho, že jsou si oba
Suroviny získávají nejčastěji z kontejnerů, kam bylo jako prošlé vyhozeno (dumpster diving). Mezi aktivní freegany, lidi kteří se živí převážně mimo peněžní ekonomiku, v našem souboru patří Radka a Lukáš. 260 Stěží bychom mohli komunikanty mého výzkumu označit za dobrovolně skromné, nicméně podle těchto charakteristik by se podobali souboru Alexander a Ussher (2012) zkoumajícím „simplicity movement“, kteří by je takto možná dokázali označit. 261 Kromě toho pes dostává hračky z bio-bavlny. 259
108
vzorky podobné. Ekologickou zátěž a další sociálně-ekologické aspekty takového jednání ponechávám bez komentáře 262. Nakládání s odpadem Oba dva soubory se vyznačují tím, že mají problém s vyhazováním věcí 263 . Charakteristická je snaha o znovuvyužití odpadu.
Ve velkém počtu zkoumaných
domácností jsem např. nalezl nádobu na odkládání igelitových sáčků a tašek. 264 Morálnímu zastarávání věcí se brání zejména zelení singles, kteří si věci k vyhození renovují a přetváří. 265 Např. Xénie si sama zrestaurovala truhlu po dědovi, skříně od známých i postel ze skládky. Josefína zas zachránila několik věcí z bytu po babičce apod. O třídění odpadu v obou souborech již byla řeč. Mezi zelenými a nezelenými je však kvalitativní (dotazníkem nerozpoznatelný) rozdíl v důslednosti, s jakou třídí. Nejenže se ve většině domácností zelených singles kompostuje,266 nakládání s odpadem je hlouběji promýšleno a není to pouze zautomatizovaná činnost jako u nezelených. Zajímavým případem je Štěpánka, která svou chodbu proměnila „na třídící linku“. Rozděluje jednotlivé složky odpadu na několik poddruhů (zejména plasty a kovy) s úmyslem vytřídit také běžně nerecyklované složky. Ty hodlá časem odvést do patřičného eko-dvora. V domácnostech důsledně třídících komunální odpad se pak tento odpad typicky kupí připravený v pytlích na odvoz, což se však podle výpovědí stává zřídka 267. Třídící „eko-úchylku“ 268 má také Xénie, která vozí vytříděný odpad z jednoho krajského města do blízkého okresního města, protože od známého ví, že se tam skutečně recykluje.
262
V tomto světle přestávají být závěry výzkumu manželů Valeových (2009) přičítající chovu středně velkého psa ekologickou stopu srovnatelnou s provozem terénního auta (0,8 gha) šokující. 263 Podrobněji se tímto tématem zabývám v kapitole Hédonistická spotřeba. 264 Vizuální analýza fotografií prokázala přítomnost znovuvyužitého odpadu v 36% nezelených a 65% zelených domácností. 265 V 52% domácnost zelených singles jsem nalezl alespoň jeden domácky recyklovaný výrobek. Např. Fabián, kterému bylo líto vyhodit klasické žárovky kvůli výměně za úsporné, si z nich udělal další výrobky – např. zkoušečku proudu. 266 Např. Václav si důmyslně vyrobil vlastní trojdílný vermi-kompostér z plastových krabic. 267 Zajímalo by mě, jestli to je typické pouze pro domácnosti singles, jestli by se podobné zahlcení odpadem mohlo stát také v partnerské domácnosti. 268 Sama svou činnost takto označuje.
109
Obrázek 3: Třídění odpadu v domácnostech zelených singles
Jana (sdílená domácnost)
Štěpánka
Předměty v domácnosti: indikátory post-materialismu Podle Csikszentmihalyiho výzkumu 269 je v domácnosti nejvíce ceněn nábytek. To by samo o sobě nebylo překvapivé s ohledem na to, že nábytek je právě ten typ předmětů, který dělá život v domácnosti pohodlným (postel, stůl, židle). Nábytek, pokud byl označován jako oblíbený, byl zmiňován v souvislosti se starší generací, po které byl zděděn, nebo se k němu vázaly určité vzpomínky. Zvláště ceněny byly kusy, do kterých jejich majitelé vložili nějakou práci (např. sami je natřeli, opravili). Nábytek je tedy „speciální“ právě s ohledem na to, že ztělesňuje vzpomínky a zážitky. Oproti jiným předmětům hraje v rámci domácnosti důležitou roli ve vztahu k identitě majitele 270 a jeho rodiny. (Csikszentmihalyi 1981: 62) Nelze říct, že by v námi zkoumaných domácnostech byl nábytek zvláště ceněn – až na výjimky hrál spíše funkční roli (více viz kap. 6.5). Daleko větší shodu nalézám s Csikszentmihalym ohledně obrazů, které jsou v případě zkoumaných singles ceněny také spíše kvůli tomu, co pro majitele ztělesňují, než kvůli estetické libosti. Daleko důležitější než styl se ukazují důležité rodinné vazby a vzpomínky 271 (1981: 65; 269
V roce 1977 realizoval tým pod vedením profesora Csikszentmihalyiho telefonické rozhovory s 315 respondenty z různých amerických domácností ohledně významu předmětů, kterými jsou vybaveny. Zaměřili se přitom na předměty, kterých si jejich majitelé obzvláště cenní. 270 Nábytek byl vždy odznakem společenské prestiže a postavení, protože symbolizoval velké množství lidské práce, kterou si ho mohl dovolit zaplatit jen bohatý člověk. Nábytek tak symbolizoval moc, kterou jeho majitel měl nad druhými lidmi – např. slovo divan je odvozeno od názvu osmanských ministrů. 271 Z psychologického hlediska mají takové věci pro člověka existenciální význam (Dittmar 1992, Csikszentmihalyi 1981). Podle Librové je možné se domnívat, že vlastnění předmětů, ke kterým má člověk osobní vztah a které jsou součástí jeho soukromí, zmírňují jeho potřebu nakupovat věci nové (Librová 2009).
110
Jamieson; Simpson 2013: 111) Josefína např. vyvěsila fotografie 272 svých rodičů zachráněné z domácnosti po babičce, Filip hodlá vyvěsit krajinku malovanou strýcem. Anna k obrázku, který visí v její ložnici, uvádí: „Tohle je vlastně asi taková nejosobnější věc ten obraz, protože moje maminka (...) dostávala od svého šéfa takové ty dary z cest (...) po Asii. (...) tak dostala jako na plátně tady ten obrázek, já jsem si s ním hrála, když sem byla malá, (...),mamka to nechala to zarámovat a dostala jsem to k Vánocům“ Knihy byly po nábytku, obrazech a fotografiích Csikszentmihalyim označovány jako čtvrtá nejdůležitější věc ve zkoumaných domácnostech (1981: 69-70). V rámci našeho výzkumu bych si troufl tvrdit, že by byly první. Knihy odkazují na dřívější úspěchy jejich majitele v rámci studií nebo jiných „duchovních projektech“, ale také na současné „intelektuální“ povolání (vědci, právníci, lékaři). Jsou odznakem seberespektu a úctyhodnosti, u věřících pak také víry 273. Obecně se v domácnostech singles vyskytují především memorabilní objekty zpředmětňující vztahy s nepřítomnými blízkými. Takovéto předměty bývají jen zřídka vyhazovány a hromadí se v nejrůznějších místech domácnosti (pokračování v kapitole hédonistická spotřeba). Někteří respondenti pro ně vyčleňují specifická místa. Například. Eva si založila krabici nazvanou memorábilie. Její obsah popisuje následovně: „jsou to prostě drobnosti (upraveno autorem) na památku, no. To si prostě někde nabereš něco na památku, pak je ti líto to vyhodit. Index můj, taška, co jsem dostala k nějakým narozeninám...“. Mezi zelenými singles jsou jako memorabilní objekty shromažďovány kamínky z cest. Jejich výstavka má v těchto domácnostech téměř podobu klišé. Např. Šťepánka: „A tak to jsou kamínky, tohle je z Islandu, islandskej kamínek a některý větší si nejsu úplně jistá... Vím, že u jedné kytky tady mám kámen od pramenu Kněžné, kde jsme byli na nějakým výletě,..., pak tady mám takový i jako severský kameny z různých, prostě asi nejvíc to bude asi to Norsko.“
Fotografie zprostředkovávají v domácnostech singles vztahy s nepřítomnými druhými (Jamieson; Simpson 2013: 112). 273 Bible dominovala v domácnostech Daniely, Řehoře, Radky, Pravdomily a beze slov odkazovala na jejich víru. 272
111
Dva chybějící prvky konstituující domácnost Přestože singles využívají domácnost jinak než rodiny (například moc nevaří), vybavují domácnost stejně jako ony. Z Millera vyplývá, že se při zařizování bytu drží ikonického obrazu ideálního (rodinného) bydlení, což je důvod, proč si např. nakupují množství drahých elektrospotřebičů určených pro rodiny, které stejně nevyužijí. (Miller 2010) Náš výzkum Millerovy závěry potvrzuje jen částečně. Je zde sice velké množství elektroniky, kterou si zkoumaní singles pořizují a nevyužívají ji, mnohé vybavení typické pro běžné domácnost u nich však nenalézáme (srov. kap. 4. 6). Překvapivým zjištěním našeho výzkumu byla absence televize ve většině zkoumaných domácností. 274 Přitom by se dalo očekávat, že zejména v domácnostech jednotlivců bude televize suplovat chybějící sociální kontakty 275. Celkem ojedinělým případem byla respondentka Marie spolubydlící s respondentem Hynkem, která jej přesvědčila, aby si televizi pořídili: „prostě pro to mám takovej ten návyk, že mně ta televize dělá to doma, že je to prostě takový to příjemný, třeba mně bývalo kolikrát o víkendech jako smutno ty první roky, že občas tady člověk, protože vlastně ti moji kamarádi většinou odjížděli na víkendy domů a já jsem tu jakoby od pátku zůstávala sama.“ Televize v jejím případě spoluvytvářela pocit domova a bezpečí, který jí chyběl 276. Některým respondentům zpřítomnění cizích lidí v domácnosti skrze média vyloženě vadí. Respondentka Eva vzpomíná na nepříjemné zkušenosti se spolubydlící: „...jako s Helenou, když jsem tady byla, tak ona neměla televizi, ale furt čučela na nějaký filmy a seriály, a i když měla zavřený dveře a já jsem měla zavřený dveře, tak mě to strašně sralo. „...když jsem přišla z práce a tady prostě mluvil nějaký cizí chlápek a něco říkal, tak já jsem z toho měla strašnou úzkost.“ Přitom televize jí vadí nejvíc. Když se k ní stěhovala jiná spolubydlící s dítětem, dala jí ultimátum: „no televize nesmí přes práh, jakože klidně se nastěhujte ale bez televize. Tak televizi dali do sklepa a možná tam ještě snad je, že už se k tomu nikdy nevrátili.“ Je patrné, že největší 274
Ve výzkumném souboru zelených singles má televizi jedna domácnost z dvaceti. Na souvislost mezi narůstajícím zájmem o televizní vysílání a rostoucí počtem jednočlenných domácností upozorňují mnohé, zejména americké, výzkumy. Bylo zjištěno, že se singles dívali na televizi dvakrát častěji, než partnerské a rodinné domácnosti (Meyrowitz 1985; Kubey, Csiksezentmihalyi 1990: 115, Richterová 2006). 276 Výzkumy ukazují, že ke sledování televize jsou motivováni především potřebou trávení času s druhými lidmi. Televize také dělá pocit bezpečí tím, že přivádí (alespoň virtuálně) do domácnosti další osoby, takže člověk není nikdy sám. (Abercrombie 1996: 189) 275
112
problém ohledně televize má Eva s tím, že rozrušuje hranici mezi veřejným a privátním světem. Na jednu stranu sice posiluje pocit domácího bezpečí (viz Marie), současně jej však zpochybňuje tím, že do domácnosti přivádí vnější svět. Podle Alexander a Ussher (2012) je absence televize indikátorem změny životního způsobu k větší jednoduchosti. Dalším indikátor by mohla podle mého být absence automobilu 277 . Zajímavým zjištěním naší studie bylo, že většina našich komunikačních partnerů bez rozdílu toho, jestli se považují za environmentalisty nebo ne, automobil nevlastní. Mezi našimi respondenty bylo vlastnictví automobilu spíše vzácností a to i v případě těch, kterým by se hodil a zbavil je závislosti na pomoci kamarádů 278 . Přitom motivace k nevlastnění auta nelze označit za ryze ekonomické. Důvody k životu bez automobilu se spíše odvozují od jejich specifického životního stylu 279. Přitom nevlastnění auta v jejich případě často implikuje další environmentálně příznivé změny spotřebitelského chování 280. Skrze vlastnictví automobilu a televize se obvykle demonstruje sociální status: velké auto na reprezentaci ve veřejném prostoru a širokoúhlá televize jako statusový symbol domácnosti. Tyto dva nejviditelnější prvky konzumní identity však u zkoumaných singles chybí. Domnívám se, že příčinou nebude pouze jiný způsob života, ale také proměna hodnot, která mu předcházela – viz výše, teorie postmaterializmu.
Burr (2012) spojuje s nárůstem jednočlenných domácností také s individuální automobilovou dopravou. Přestože chybí jakýkoliv důkaz, který by podpořil existenci souvislosti mezi životem o samotě a využíváním automobilu pouze jednotlivcem, domnívá se, že absence rodiny u singles vede k tomu, že nemají s kým automobil sdílet. 278 Snadnost s jakou jsou zkoumaní singles schopni ze svého životního způsobu vyškrtnou jinak obvyklé věci má velkou environmentální relevanci. Teorie udržitelného rozvoje se až doposud snažila nalézt tzv. “win-win” řešení ekologické krize, které by umožňovalo stávající životní způsob, ale šetrnější k životnímu prostředí. Podle de Geuse tato idea selhala a je nutné ji opustit (2003: 139). Řešení vidí ve znovunalezení smyslu oběti a obětování se ve vyšším zájmu. Podle četných dokladů získanch analýzou rozhovorů se domnívám, že by to mohli být právě singles, kteří by mohli reagovat na tento požadavek. 279 K využívání environmentálně příznivějších forem dopravy také nahrává skutečnost, že singles žijí převážně ve městě (Hodgson 2007) a nemají tak často ani reálnou potřebu vlastnit auto. (srov. Jamieson; Simpson 2013: 141) Tento aspekt jejich životního způsobu je z environmentálního hlediska velmi příznivý zvážíme-li, že individuální doprava má nezanedbatelný podíl na celkové ekologické stopě domácností (srov. Wiedman 2006). 280 Např. Anna si byt vybavovala s tím, že pravděpodobně nikdy nebude mít auto. Odmítla si pořizovat provizorní věci a raději investovala do trvanlivějšího a úsporného vybavení. 277
113
Spotřeba a identita Spotřeba zboží a služeb hraje důležitou roli v utváření individuální identity a životního způsobu 281. Význam, který je připisován jednotlivým aspektům životního způsobu, je nejlépe možné pozorovat skrze spotřebovávané statky (Sobel 1981:47 in Wilska 2002). Baudrillard (1971/1988) tvrdí, že je možné se na spotřebitele dívat skrze sociální a kulturní milieu, tedy prostředí, které ho obklopuje. Spotřeba je tak mimo jiné jedním z nejdůležitějších faktorů tvorby sociální identity – její specifičnost určuje příslušnost k určité sociální skupině (Bauman 1990:205-207). Castells (1997) podotýká, že identita může být konstruována třeba také kolem environmentálního aktivizmu či odmítáním spotřeby282. Spotřebu ovlivňují také normativy příslušející určitým sociálním skupinám a jejich životnímu stylu 283, které determinují každodenní rozhodování a dávají určitým skupinám jisté atributy, podle kterých jsou ostatními rozpoznatelné. V oblasti spotřeby ovlivňují individuální preference či vkus. Pro jedince je důležité nakupovat podle toho, co je žádoucí s ohledem na skupinu, co je v módě 284. Dosavadní zjištění na poli výzkumu spotřebitelského chování poukazují na to, že se konzument při nakupování soustřeďuje zejména na autenticitu vlastní identity a její uznání ze strany druhých. Tráví velké množství času zkoumáním druhých a hledáním přirozeného životního stylu podle nejnovější módy 285 (Gabriel, Lang 2006: 89) Je poměrně jednoduché připustit, že věci, které lidé používají, vlastní a kterými se obklopují, mohou do značné míry ovlivňovat četné aspekty osobnosti a že se stávají prostředkem jejího vyjádření. (Csikszentmihalyi 1981:15) Na spotřebu, respektive na výběr zboží, může být nahlíženo jako na uplatňování svobody. Skrze ni člověk tvoří sám sebe. Tím, že volí mezi různými druhy zboží, utváří svou identitu bez rizika selhání (Bauman 2003: 83) 282 Zajímavá zjištění přinesl výzkum Moisander a Sinikka (2002), který představil zelené spotřebitele jakožto individualizované jedince rezistentní vůči vlivům sociálních skupin. Podle jejich analýzy jsou zelení spotřebitelé v kontextu převládající materialistickou kultury marginalizovaní – je na ně pohlíženo jako na sociální deviantní jedince. Jejich tržní jednání Moisander a Sinikka chápou jako morální činnost, která nemůže být zúžena jen na způsob módního sebevyjádření. Podle nich se jedná o ve foucaultovském slova smyslu „politiku sebe sama“ – morální sebeformující činnost. Na stanoviscích četných respondentů dokazují, že zelení spotřebitelé nereagují pouze na tlak sociálního okolí, ale snaží se nezávisle svým drobným dílem přispět ke zmírnění dopadů lidské činnosti na životní prostředí. 283 Srov. „balíček životního stylu“ (Toffler 1970). 284 Stejně tak environmentálně příznivý balíček životního stylu se snaží uplatnit v rámci skupiny vzdělaných alternativně smýšlejících městských vysokoškoláků než např. na venkově. 285 Toto poměrně banální zjištění konec konců předvídal již v roce 1908 Simmel, který poukazoval na to, že přes všechnu naši technickou vyspělost to budou věci, které nám nakonec budou dominovat (1971). 281
114
Vlastnictví předmětů symbolizuje a komunikuje žádoucí kvality jedince v kontextu jeho příslušenství k určité skupině nebo sociální třídě (Dittmar, 1992). Zejména statusové symboly (např. osobní automobil) dávají lidem pocit příslušnosti ke skupině mocných (Csikszentmihalyi 1981: 142). Předměty tedy ztělesňují systém významů, který jedinci využívají v rámci procesu identifikace s druhými V domácnosti předměty vytváří „ekologii znaků“
287
286
.
, které odráží tvary jako znaky
majitelova Já. (Csikszentmihalyi 1981:17). Předměty (např. značkové zboží) pomáhají lidem vyjádřit jejich odlišnost od druhých. V rámci svého bádání, ale také mezi ostatními psychology, nachází Dittmar četné doklady toho, že „vlastnit“ znamená „být“. Vlastnictví odráží hodnoty, vyjadřuje vztahy, podtrhuje identitu a celistvost a kontinuitu osobnosti (Ditmar 2004). Človek a materialita, kterou se obklopuje, vytváří samostatný, hybridní subjekt (asamblage). Na spotřebu lze pohlížet také jako na způsob vztahování se k vlastní osobě a vlastnímu tělu. Téměř v každé kultuře jsou předměty vybírány s ohledem na to, aby reprezentovali identitu a postavení jejich nositele
288
. Nevystupují v reprezentaci
samostatně, ale ve souzvuku s ostatními předměty. Jakmile je jeden předmět vytržen z kontextu dalších předmětů, harmonická kvalita asambláže zaniká 289. V tomto kontextu je nutné na pořízení nových věcí nahlížet jako na snahu po dosažení kompletnosti (McCracken 1988 in Gabriel, Lang 2006: 53) Přitom vlastnictví nemusí nabývat jen formy předmětů. V symbolické rovině se člověk může stát majitelem hory, kterou přemohl zdoláním jejího vrcholku (tamtéž), což mu mohou připomínat předměty, které si za tímto účelem pořídil (suvenýry, kamínky, fotografie apod.). Mezi zvláště cenné objekty v domácnostech jednotlivců patří nejrůznější sbírky odkazující na jejich identitu. Takovéto věci jsou vyňaty z každodenního běhu domácnosti. Například oproti oblečení, které má velmi blízko k tělu a se kterým je neustále manipulováno (praní, žehlení apod.), jsou tyto předměty osobě majitele fyzicky
Zároveň jejich nevlastněním sdělují ostatním, že se vůči jejich skupině vymezují a že netouží po příslušnosti k ní (Moynagh and Worsley 2002, Dittmar 2004). 287 Csikszentmihalyi zde používá termín ekologie právě s odkazem na původní význam slova: οικος (oikos, "domácnost") a λόγος (logos, shromážděné věci). 288 Statusové symboly obecně vyjadřují ty aspekty osobnosti jejich majitele, které mu dávají moc kontrolovat ostatní. (Csikszentmihalyi 1981: 31). 289 „Svým vlastnictvím je (předměty – poz. autora) pozvedám až do roviny funkčního bytí; můj běžný život se jeví tvůrčí právě proto, že svou kontinuitou uchovává u každého předmětu, který patří do mého majetku, kvalitu toho, co je vlastněno; vtahuji do bytí celé své okolí. Jsou-li mi ony předměty odňaty, umírají, jak by odumřela paže, kdyby ji někdo ode mě oddělil.“ (Sartre 2006: 670 286
115
vzdálené. Přesto v domácnosti zaujímají viditelné místo – vitrínka, výše položené poličky apod. (srov. Gregson 2007: 125). Kromě různých ocenění spojených s výkonem práce (např. Řehořovy diplomy), můžou tobýt věci odkazující na rodinnou identitu (Štěpánčin servis s borůvkami po babičce) nebo Gustavova sbírka mysliveckých trofejí odkazující na jeho lovecké úspěchy. Identitu však mohou spoluutvářet také věci každodenní spotřeby. Například Anna si ráda pořizuje hezké oblečení, což není zas až tak překvapivé, jako to, že by se ho nerada vzdávala. „Asi spíš věci jako moje věci jako třeba bych nechtěla přijít nikdy o oblečení svoje, protože oblečení to je ta moje sbírečka to těch cenných věcí. I když není vůbec cenné, já mám většinu věcí ze sekáče.“ Její oblečení a z mého pohledu také tašky, ve kterých si jej z obchodů přináší, se výrazně podílí na její identitě. Symbolický význam věcí ve svých textech diskutuje Mary Douglas. Poukazuje na kulturní význam předmětů jakožto nositelů významů. Asambláž věcí podle ní zviditelňuje postoje a hierarchii hodnot jejich vlastníka, čímž o něm vytváří pro ostatní srozumitelný obraz 290 (Douglas 1978). Podobný názor zastával již Simmel (1971) a Veblen (1999), kteří si všímali zejména toho, jak je skrze předměty komunikována privilegovaná pozice jejich majitele. Skrytým významem věcí se pak zabýval v rámci své analýzy symbolických významů produktů v reklamách také sémantik Barthes (1966), který jako první poukázal na schopnost předmětů vyprávět specifický příběh dokreslující identitu jejich vlastníků 291. Identita však není konstantní, stejně jako móda. Identitární předměty „morálně zastarávají“; pokud v majiteli vzbuzují úzkost, stud nebo pocit, „to už nejsem já“, bývají postoupeny někomu jinému (např. oblečení) nebo vyhozeny. Největší potenciál k tomu stát se odpadem má v domácnosti elektronika, technologie a oblečení 292. Nejenže rychle zastarávají tím, že se stávají v kontextu technologického vývoje neužitečnými (nemódní
Podle Sartra vlastnit znamená být vlastním cílem existence předmětu. Totalita vlastnictví odráží totalitu bytí daného člověka (tamtéž 2006: 671). 291 Vzniká situace nazývaná sociálně konstruované „symbolické univerzum“, ve které jedinec přistupuje k předmětu jako k „objektivní realitě“ a skrze něj rozumí druhému (Schutz 1962, Berger, Luckmann 1966). 292 Zastaralá elektronika a textil se tak stává odpadem častěji než ostatní věci z domácnosti (Gregson et al. 2007b: 683) Proto byl zvolen jako indikátory spotřeby v rámci dotazníkové akce mobilní telefon a oblečení. 290
116
oblečení, video, walkmen), stávají se také problematickými ve vztahu ke spotřebitelově identitě 293. Identitární předměty můžeme naleznout v každé, ze zkoumaných domácností. Ať už to je to domácí audio-systém Evy odkazující na její zálibu v poslechu hudby či Barbořino skládací kolo Bronton poukazující na příslušnost k subkultuře městských cyklistů. Především v domácnostech zelených singles nalézáme předměty a značky, které jsou zejména pro environmentalistu rozpoznatelné, které odkazují k určitému životnímu stylu a identitě (např. ekologicky šetrné čisticí prostředky, menstruační kalíšky, domácí vermikompostéry apod). Specifickým aspektem zelených singles je vystavování environmentálně šetrných, a často také drahých, výrobků (např. biokosmetika). Běžné jsou také vystavené certifikáty za koupi části soukromé rezervace a instalace různých benefičních předmětů (afgánské šaty Daniely od Berkatu). Jejich domácnost s určitým nadhledem funguje jako jakási vitrína zeleného životního stylu. Narazil jsem také na příklad jakési kamufláže, kdy v jedné z domácností bylo ve sklenici na bio-mléko z automatu 294 mléko obyčejné. Položil jsem si otázku, v kolika dózách na fair-trade kávu, bio-čaj apod. se nachází výrobek nesplňující tyto standardy. Přestože nemám žádný empirický doklad o tom, jak zelení singles nakládají s nezelenými výrobky, našel jsem fascinující studii Coupland (2005), která poukazuje na to, že přestože její respondenti deklarovali, že nepociťují identitární vztah k věcem každodenní spotřeby, maskovali určité značky výrobku značkou jinou 295 (tamtéž: 112). Gabriel a Lang si povšimli, že touha po odlišení již nenásleduje Veblenovskou subordinaci, kdy se bohaté třídy snažily odlišit od chudých skrze statusové znaky. Jejich význam podle nich ve společnosti, ve které se chce odlišit každý od každého, upadá (2006: 74). Důležitou roli hraje originální příběh, který předměty o svém nositeli
Přesto i předměty demodé a technologicky překonané (gramodesky) se mohou stát součástí identity, jak je patrné ze stylu hipsters. 294 Doptával jsem se při kávě, odkud respondentka mléko bere. 295 Vztah mezi spotřebitelem a značkou, které věří a se kterou by rád používal, má veskrze identitární povahu. Odkazuje na nepřítomnou skupinu, se kterou by se rád identifikoval. Předměty, které nezapadají do hodnotového rámce spotřebitele (resp. subkultury), jsou kamuflovány nebo předělávány tak, aby odpovídali identitě majitele. Z různých důvodů (např. finančních) spotřebitelé nakupují produkty, které slovně označují jako „to nejsem já“. Jejich značky jsou pak podle Coupland (2005) v rámci každodenního života „zneviditelňovány“. 293
117
vypráví. Nakupování je podle nich čím dál víc o pořizování si věcí, které dohromady budou vypovídat nový296 specifický příběh o svém majiteli 297. Nejedná se jistě o něco specifického pro singles, ale tento aspekt konzumní spolčenosti je u nich znatelnější. Nepřítomnost partnera dává citelněji vyniknout určitým specifikům osobnosti. Téměř u každého respondenta jsem nalezl nějaký charakteristický předmět vypovídající žádoucí příběh o svém majiteli. Jako příklad uvedu Karla a Elišku, kteří oba vypovídají o své specifické spotřebě jako o „úchylce“, na kterou jsou svým způsobem hrdí. Oba také tvrdí, že je podle toho každý pozná. Výrazným prvkem Karlovy identity jsou vůně – nakupuje si je všude po světě a vlastní celou sbírku velmi originálních parfémů. Z jeho výpovědi je patrné, že se domnívá, že si ho s tím lidé spojují. „Takže to je takový, tohle si myslím, že je důležitý, protože tohle je úplně jako ikonická vůně pro mě, ...to jsem si takhle na sebe jako jednou špluchtnul, když jsme byli s XY na Czech grand designu a ona říkala: "To je hrozný, mě si tady nikdo nevšímá, protože prostě ty jsi přišel a vstoupila sem ta vůně.“ Oproti tomu Eliška se domnívá, že ji každý pozná podle látkových tašek, pouzder a obalů. Nesnáší totiž igelit a plastové obaly. Do vlastnoručně ušitých pytlíků nakupuje např. také pečivo.
Nevlastnění určitých předmětů má stejný, ne-li hlubší, symbolický význam jako jejich vlastnění. Pro naši identitu je zásadní nejen to, po čem toužíme, ale také to, čemu se snažíme vyhnout. (srov. Wattanasuwan 2005) Také Gabriel a Lang se domnívají, že identita nemusí být nutně budována skrze spotřebu, ale je možné ji vystavět na odporu vůči ní (2006: 98). Také nenakupování (spotřebitelský bojkot) je možné brát jako symbolický protest proti výrobci. V případě domácností zelených singles kriticky se vyjadřujících k určitým značkám a životním stylům pro mě byly důležité také chybějící značky – typicky CocaCola, ale třeba i Savo. Dá se však říct, že jejich identita byla v souladu s jejich životním stylem. Přestože je téma utváření identity a životního způsobu skrze spotřebu široce diskutováno, existuje jen velmi málo empirických studií, které by se mu věnovaly. Scitovski (1976) jako jeden z prvních ekonomů poukázal na to, že hlavní hnací sílou konzumentů je touha po něčem novém. 297 Motivace k nakupování nových věcí tak mohou spočívat v tom, co Freud označoval „narcizmem malých rozdílů“ (Freud 1921, 1930 in Gabriel a Lang 2006: 73-74). Přestože je většina věcí vyráběna v masovém měřítku sériově, lze dosáhnout unikátního sebe-vyjádření skrze jejich promyšlenou kombinaci (Csikszentmihalyi 1981:94) 296
118
Jedním z mála pokusů o operacionalizaci složité otázky vztahu identity, spotřeby a životního způsobu je finský výzkum realizovaný socioložkou Terhi-Anna Wilska (2002). Výsledkem faktorové analýzy spotřebitelských vzorců je následující typologie: a) hédonista – většinu příjmů utratí za volnočasové aktivity a sociální život 298 , b) domácí typ – většinu příjmů utrácí za vybavení domácnosti, děti, jídlo, c) deprivovaný materialista – věří, že větší příjem a větší spotřeba vedou ke štěstí, d) zelený a kritický – ovlivněn post-materialistickými hodnotami, spotřebovává uvědoměle, e) spořivci – s vědomím možných budoucích výdajů se vyhýbají spotřebě, f) intelektuálové 299 – nespoří a utrácí za duchovní statky (kultura, vzdělání apod.) V případě našeho souboru by pravděpodobně byli nejvíce zastoupeni intelektuálové, hédonisté, zelení a kritičtí. 300 Symbolická spotřeba Kromě věcí každodenní spotřeby se v našich domácnostech nachází předměty symbolicky301 významné. Symbolické vlastnění věci napomáhá našemu dorozumívání s okolním světem; sděluje, kdo jsme a kam patříme. Vlastnění takovýchto předmětů nám podle Dittmarové (1992) umožňuje sebeuvědomění (nalezení autenticity) a zároveň nám dává pocit jistoty, že někam patříme, tím, že nám zpředmětňuje naši minulost. Symbolické vlastnění představuje mechanizmus, který umožňuje vytváření a rozvíjení určité identity. (Piacentini, Mailer 2004; Dittmar, 1992) Možnost volby výrobku s ohledem na vyznávané hodnoty poukazuje na postavení jedince ve společnosti a zviditelňuje jeho postoje.
Lury (1996: 13) Předměty, které
spotřebováváme, můžeme chápat jako jistý informační systém, skrze nějž jsou předávány a tlumočeny kulturní významy 302 (Gabriel, Lang 2006: 44). Skrze zboží, které konzumujeme, komunikujeme s ostatními, přestože nejsou přítomní. Douglas poukazuje na to, že i spotřebitel, který jedná osamoceně, potvrzuje určité kulturní vzorce a kategorie 303 (Douglas 1978: 67). Kromě toho také komunikuje sám se sebou304 tím, že upevňuje pro něj žádoucí klasifikace.
Nejčastěji se jednalo o mladé lidi (srov. Wilska 2002: 201). Typickými reprezentanty této kategorie jsou tzv. „holandští doktoři“investující do relativně šetrného luxusu (srov. Aarts in Librová 2003). 300 Domnívám se, že obecně je mezi singles je málo spořivců a domácích typů. 301 Etymologicky je slovo symbol odvozeno z řeckého syn-ballein = „házet do hromady“, spojovat. Adjektivum symbolický tedy znamená „spojitelný“ a odkazuje na věci, které patří dohromady. O symbolickém vlastnění předmětů referuje Csikszentmihalyi (1981: 40). 302 „Přepych neoznačuje kvalitu předmětu, který vlastníme, nýbrž kvalitu vlastnění.“ (Sartre 2006: 656) 303 (např. tím, že u jídla používá příbor, přestože se nikdo nedívá). 298 299
119
V domácnostech zelených singles jsme až překvapivě často naráželi na různé návody šetrné spotřeby – ve čtvrtině z nich bylo vylepeno Desatero domácí ekologie, v několika dalších domácnostech jsem pak nalezl různé aktivistické samolepky umístněné nejčastěji na lednici nebo na rám dveří. Také vytříděný odpad byl často na viditelném místě. Naopak elektrické přístroje jako toustovač, byly skryty. Jistě nešlo pouze o display, o sebe-prezentaci návštěvníkům skrze symboliku, o přetváření domácnosti v jakousi vitrínu vlastního životního stylu. Přestože komunikanti vysvětlují tento jev pragmaticky – „muselo se tam něco pověsit“, „nešel nikam jinam dát“, souhlasím s Douglas, že se možná podvědomě snaží udržet kontinuitu svého snažení skrze přítomné symboly. Předměty přispívám ke kultivaci Já tím, že vytváří symbolický řád, který člověka umisťuje do světa. Subjektivita člověka stojí na objektivitě člověkem utvářeného světa 305 spíše než na absolutní lhostejnosti nedotčené přírody (Arendt 1958: 137). Civilizovaní lidé se obklopují umělými věcmi a odlišují se od lidí primitivních komplexností těchto věcí 306. (Csikszentmihalyi 198: 92)
Symbolický význam spotřeby projevující se komunikací se sebou samým dokládá například také tetování. 305 Arendtová v tomto kontextu pojednává o člověku tvůrci (homo faber). 306 Schopnost člověka přetvářet předměty je sice jedním z rozlišovacích znaků lidské evoluce, ale zároveň také schopností, které se vymknula naší kontrole. Také Csikszentmihalyi se domnívá, že by člověk měl pod tíhou uvědomění si těchto ekologických souvislostí přehodnotit své cíle a způsoby sebe-vyjádření a sebe-potvrzení (Csikszentmihalyi 1981:12, 53). 304
120
Obrázek 4: Symbolický svět domácností zelených singles
Fotografie symbolických předmětů: Lilla (nahoře), Daniela (dole), Ilona (vpravo)
Dittmarová tvrdí, že symbolická hodnota věcí je spojena se specifickým příběhem, který se s ní pojí. Důležitý je vztah, který majitel k vlastněnému předmětu má (dědictví, dárek, atd.)
307
. Využívání předmětů k demonstraci určité individuality
a vztahování se k blízkým lidem skrze předměty jde v duchu postmoderního individualizmu. Podle Librové vztah k předmětům přináší určitou naději. Věci využívané jako odlišující předmět, jako způsob sebeprezentace a sebevyjádření, mohou za určitých okolností (pokud k nim majitel má vztah) působit proti neofilii a konzumerismu. (Librová 2003: 82) Pokud však jednou člověk přijme určitou věc za svou vlastní (podílející se na jeho identitě) může mít problém ji sdílet.308 Předměty v domácnostech přestávají hrát v konzumní společnosti čistě funkční roli, která je dříve definovala, ale plní roli symbolickou tím, že vypráví příběh o jejich majiteli. (Baudrillard, 1988b: 44). Stejná věc však může ve vlastnictví různých majitelů vyprávět odlišný příběh. Moderní drahá lednice s nízkou spotřebou energie může být ve vlastnictví environmentalisty součástí příběhu o ekologicky šetrné domácnosti a v jiné Dotazovaní majitelé obrazů a soch v Csikszentmihalyiho výzkumu překvapivě opomíjeli vnitřní kvalitu těchto objektů a v souvislosti s vysvětlením jejich důležitosti pro ně častěji zmiňovali vzpomínky na různé události, rodinu, přátele (Csikszentmihalyih 1981: 178). 308 Zejména ve sdílených domácnostech, kde je toto téma diskutováno, jsem narazil na tabuizované předměty, které si ostatní nesměli půjčovat (od oblíbeného hrníčku po kolo). 307
121
domácnosti vyprávět příběh o sociálním postavení jejího majitele. (srov. Kleine et al. 1995). Spotřeba a především sebe-prezentace skrze zakoupené zboží odkazuje na materialisticko-idealistický paradox, kdy na jednu stranu deklarujeme rovnost lidí a jejich hodnocení podle zásluh a na druhou stranu se necháváme strhnout předsudky, když vidíme znaky materiálního nedostatku. Výzkum Ditmarové poukázal na to, že lidé vypadající jako chudí, jsou vnímáni jako líní, nezodpovědní apod. (Dittmar 1992: 1961, Dittmar 2004) Zejména šetrní zelení singles jsou svými příbuznými nahlíženi jako sociálně potřební, co si nemohou dovolit auto, nové oblečení apod.: „...jako naši tomu nerozumí (tomu, že záměrně omezuje spotřebu – pozn. autora), snaží se mně pořád něco dávat, jako nevím co s tím sledujou, leží mně to v krabicích, dost toho jako unosím po ségře, ...sama pro to nic nedělám, vždycky mně to donese a já to pak unosím do mrtě.“ Gabriela Zejména ženy se ve spotřebě vymezují vůči původním rodinám a snaží se, aby vybavení bytu odkazovalo k jejich hodnotám. Nejvýrazněji se to projevuje u zelených singles. Např. Lilla o vybavení svého bytu říká: „...jako nechci tady mít moc věcí. Já to nemám ráda, takový ty plný byty. Možná je to zas pozůstatek toho, že doma jakoby, že kdyby člověk chtěl plivnout na zeď, tak není kam (smích), všude jsou obrázky nebo něco takovýho. Mamka nakupuje asi hodně ráda a tisíc hrnečků a všeho možnýho. Bráchovi, když se měl narodit, tak jela pro kočárek kdesi do Polska a místo kočárku přivezla obraz, jo? Protože se jí strašně líbil. A na kočár už neměla peníze.“ Symbolická spotřeba v zásadě nemá za cíl pouze konstrukci já, ale také jeho zasazení do společnosti 309. Spotřeba je klíčová aktivita dávající smysl každodennímu životu. Nejde v ní pouze o naplnění našich potřeb, ale skrze ni se naplňuje náš životní projekt. Nakupování není jen přivlastňování si věcí, ale konstrukcí identity. (Clammer 1992 in Wattanasuwan 2005) Skrze předměty jsou nám sdělovány kulturní významy a prostřednictvím nich demonstrujeme naši identitu. Předměty často fungují jakožto dynamický element „rozšířeného já“. (Lee 1993: 26) Lidé jsou ochotni investovat část sebe do materiality, která vyjádří jejich sociální pozici (Belk 1988) Spotřebovávané zboží se stává důležitým materiálním a symbolickým zdrojem, kterým lidé znovu-utváří Heidegger se ve svých úvahách nad bytím dotýká také vlastnění věcí. Právě skrze ně se člověku otevírá možnost porozumění světu. Např. pohled na džbán neevokuje pouze zřejmou skutečnost, že je to nádoba. Materialita džbánu ztělesňuje přátelské posezení. Podle Heideggera člověk „svěřuje svět věcem a zároveň ukrývá věci do svitu světa. Ten skýtá věcem jejich bytnost. Věci vytvářejí svět. Svět skýtá věci.“ (Heidegger 1993: 31)
309
122
jimi zvolený způsob života (Lee 1993: 49), což můžeme vidět například na vyjádření Pravdomily: „Všechny potraviny a všechno co kupuju je český výrobek a pokud kupuju čaj, čokoládu nebo kávu, tak to musí mít fair-tradeovou značku. Což samozřejmě v Albertu nekupuju. Většinou chodím na Veronicu a nebo jak je ten obchod Na zemi na Pekařskou. Ale ten je docela z ruky, takže tam spíš chodím před Vánocema, abych obšťastnila svoje příbuzné.“ Librová si povšimla, že Pestrým (respondenti jejího výzkumu) záleží na tom, kdy a co od koho nabyli, „obklopují věcmi s poukazem, že jim zprostředkují vazbu na jiné lidi. V určitém ohledu individualizmus díky našemu vztahu k věcem přesahuje sobectví. [...] Díky naší omezené emoční kapacitě si nedokážeme vytvořit vztah k velkému množství věcí“, domnívá se na základě Frommových úvah Librová. (Librová 2003: 279) Člověk, který má opravdu rád, co vlastní, se vlastně vzpírá logice konzumní společnosti. Podle Librové tak individualizmus krotí konzumerismus. Zkoumaní singles mají až na výjimky citový vztah k věcem, které je obklopují. Nejčastěji se jedná o memorabilní objekty, které jim připomínají osoby a místa blízká jejich srdci. Pro Štěpánku tyto věci znamenají domov: „...určitě to taky vymezuju věcma, těma drahýma věcma, který si jako, takovýma těma fetišistickýma kouskama, který si s sebou člověk nosí jako, i kdyby to měl být třeba jenom hrnek, jeden hrnek ze sady s borůvkama jo nebo prostě něco, co jsem si prostě odněkud zrovna dovezla a je to zrovna moje jako velká jako věc nějakej prostě šutr nebo něco, to tak asi je. Domov. Ano. Domov jsou tady tyhlety věci“ – pračka na míru, kterou si sama instalovala; věci s příběhem (budík z nadačního obchodu po jejím učiteli), borůvkový servis po babičce, knihy, přírodniny dovezené z cest (kamínky, pírka apod.). Tyto objekty hromadí většina zkoumaných singles (zejména zelených) 310. Xénie, přestože sama v podstatě necestuje, dostává od známých kamínky z cest po celém světě – ty jsou jí pak připomínkou jejich vztahu.
Symbolika daru Jak už si všiml Marcel Mauss (1974) dárky nejsou jen zbožím zdarma, ale jsou součástí recipročních směnných relací. Dárky jsou široce přijímaným způsobem, jak vyjádřit určité emoce jako je (úcta, vděčnost, láska, ale i pohrdání a opovržení) či sociální blízkost nebo také odstup mezi dárcem a příjemcem. Dárek je něco, na jehož
310
Je zajímavé, že je téměř shodně umisťují na parapet okna.
123
základě je posuzován jak dávající, tak obdarovaný. Zajímavou výpověď v tomto kontextu poskytla Pravdomila: „...ti co mě znají, tak ví, že mi v podstatě nesmí dávat žádné upomínkové předměty, těmto věcem se jakoby bráním. Nechci mít ani takové asi věci u sebe. Nemám ráda právě takové ty drobnosti, a vitrínky s nějakýma broušenýma sklenicema, které se nikde nepoužívají a nějaké medvídky a já nevím co všechno. Samozřejmě se mi to časem, ty věci, nějak objevujou, tak buď je posílám dál a s některýma „vkusnýma soškama“, já jsem to dávala jako drenáž do květináčů.“ Člověk, který tuto respondentku dobře nezná, může svým darem narušit „ekologii znaků“ její domácnosti, která je přísně funkčně vybavená, a jeho dar pak nevyjadřuje blízkost, ale odstup. Dárky jsou doslova nabity symbolikou a mají obrovskou schopnost vyjadřovat významy a emoce. (Mauss (1974, Gabriel, Lang 2006: 56) Z těchto důvodů se lidé k dárkům chovají se zvláštním respektem, protože si uvědomují možný konflikt mezi darujícím a obdarovaným. Potenciál konfliktu lpí v tom, že darující nezná obdarovaného natolik, aby věděl, co mu udělá radost. Zvláště nepřijatelné jsou dárky, které jsou v rozporu s identitou obdarovaného, jak jsme si ukázali na případu Pravdomily. Naopak dárky, které podtrhují osobnost obdarovaného, se prezentují a vystavují. Nora od svých známých pro svou lásku k Africe dostává věci v afro-ethno stylu a aktivistka za ochranu oceánské fauny Lilla bývá často obdarována nejrůznější předměty s motivy těchto zvířat. Nechává si však pouze ty, které pro ni mají silnou emoční hodnotu, a ostatní prodává v dobročinných dražbách na podporu těchto zvířat: „To já myslím, že už tady je těch .... hodně a většina za nich, nebo všechny jsou dárky. A je to takový, že některý jsou pro mě hodně osobní, tady ta keramická, tak tu vyrobily děti pro mě někde ve škole, že jo? Prostě chtěly přispět na projekt, tak vyrobily 50 keramickejch .... a jednu jsem si teda nechala jako vzpomínkově, ale ostatní se prodaly v akci na přírodovědě a měly z toho pak děti v Indonésii pexeso a tak je to i s těma plyšovejma.“ Lilla Dárky zpředmětňují v domácnosti nepřítomnou blízkou osobu, díky čemuž jsou obdarovaní schopní přejít to, že by se jim některé dárky za jiných okolností nelíbily. „Andílka, toho jsem dostala jako dárek....Původně, kdybych to viděla někde, tak bych řekla, že je to strašnej kýč, ale není to kýč, protože jsem to dostala, jako prostě mi to v tu chvíli sedlo, takže on je taky můj, tak se sem stěhoval...“ Nora Z určitého pohledu tak
124
dárky nejenže podněcují spotřebu, nutnost blízké obdarovávat, ale zároveň skrze svou emocionální hodnotu brání člověku v jejich zužitkování 311.
Vyhazování symbolicky zatížených věcí Gregson upozorňuje na to, že spotřeba a produkce odpadu nerostou úměrně. Zatímco je spousta věcí vyhazována, srovnatelně velké množství věcí je skladováno a uchováváno jako materializace vzpomínek. Jako problematické vidí Gregson opomíjení skutečnosti, že vyhazování a skladování věcí není jen čistě fyzická činnost, ale společensky a kulturně významná aktivita. Předměty jsou totiž podle ní obdařeny schopností vyprávět příběh svých majitelů a skrze ně tak lze porozumět specifickým soci-kulturním jevům (2007: 19) Zdá, se že právě singlovství umocňuje hromadění objektů evokujících vzpomínky. Samozřejmě nám chybí srovnání, ale z četných výpovědí respondentů hromadících memorabilní objekty takto usuzuji. Např. Eva si vzpomínkové předměty archivuje ve speciálně určených bednách: „Memorábilie jsou prostě blbinky na památku, no. ...To si prostě někde nabereš něco na památku, pak je ti líto to vyhodit. Index můj, taška, co jsem dostala, tady jsou nějaký fotky, kartáčky...tak tady tuhle jsme třeba neměla votevřenou fakt tak čtyři roky, takže vlastně moc nevím, co tam mám, ale teďka mám založenou novou aktuální krabici na memorabilie.“ Vyhazování věcí, kterým se upínají vzpomínky, je pro zkoumané singles problematická aktivita. Memorabilní objekty 312 jsou důležité a těžko se jich zbavují, i když ví, že by měli. Téměř v každé domácnosti se najdou věci, které tam leží ladem, jak dokládá výpověď Anny: “Jsou to věci, kterým se stalo, že jsou tady, protože jsem je třeba dostala od někoho nebo se u mě sešly v době, kdy jsem se stěhovala. Hrnec na fondue, kdybyste někdo chtěli, protože ty mám dva.“ V období spolubydlení vzniká dublování vybavení domácností, ze kterých si člověk odnáší věci, které nakoupil a přináší je do prostoru, kde už jsou.
Mnohdy dárky představují jediné předměty, které se s člověkem stěhují a které si uchovává: „Mám tady jako jednu věc, mám tady opičku, kterou jsem dostal od maminky, když mi byly čtyři roky a se kterou do dneška spím, jako je to trapný. No fakt ke čtvrtým narozeninám jsem ji dostal, ale jinak jsem se s ničím nestěhoval.“ Karel Srov. výzkum Gergson (2007) 312 Ve většině domácností existuje určité kritické rozlišení mezi věcmi denní spotřeby a věcmi, které sice mohly dříve sloužit běžné denní spotřebě, ale dnes jsou považovány za posvátné, protože ztělesňují jisté vzpomínky, které se k nim vážou. (Gregson 2007: 19) 311
125
Vyhazování věcí, na které se vážou vzpomínky, tematizuje většina našich respondentů. Nejčastěji čekají na správnou příležitost jako např. Olga: „ten roh na té skříni, to jsou jediný věci, který prostě čekám na ten okamžik, kdy je všechny vezmu a vyhodím je nebo je někam přesunu. Ty ptačí budky asi vyhazovat nebudu, ale třeba ten len starej, ten teda se mnou cestuje asi vod nějakejch osmnácti, to je pořád ta jedna věc a teď tam už možná pět let leží a už v podstatě jenom čekám, až přejde trpělivost a já to vyhodím...“ Jak ukazuje Gregson, o vyhazování věcí nerozhoduje nadspotřeba, ale propojení identity s materialitou. Vyhazování věcí totiž velmi úzce souvisí s narací o sobě a s navazováním intimních vztahů. (Gregson et al. 2007b) Podle Gregson a jejích spolupracovníků je narůstající produkce odpadu způsobena spíše vzrůstající mobilitou lidí a proměnlivostí jejich vztahů než s proměnou trajektorií samotných předmětů. Problematickou kategorií věcí jsou podle Gregson (2007) již diskutované dárky, zejména ty nevhodné. Přestože v nás mohou evokovat úzkost pramenící z naprostého nesouladu s naší identitou, jsou v domácnostech ponechávány kvůli emocím, které jsou do nich vloženy (typicky plyšový medvídek z lásky). Takovéto předměty pak působí v domácnostech jaksi neharmonicky a jsou většinou tím prvním, co člověka upoutá. Např. v designérkou navržené domácnosti padesáti-osmiletého účetního Davida jsme narazili na desítky plyšových opiček, které dostává do série kvůli jednomu žertovnému dárku 313. Typicky také výrobky a malůvky do synovců a neteří (Barbora, Daniela). Nejenom zelení singles si uvědomují nepatřičnost hromadění věcí 314. Snaží se jich proto zbavovat. Podle všeho to jde nejsnáze s věcmi, které považují za cizí a ke kterým nemají emoční vazbu. V některých situacích (např. po rozchodu) to dokonce pociťují jako nutnost. Např. Xénie se po nevydařeném vztahu zbavila postele, kterou pro přítele pořídila. Nicméně jak ukazuje následující výpověď Hynka, ne všechny předměty dokážou nést emoční náboj. „Jako fotky a knížky okej…ale ten zbytek…. Jsou to materiální objekty prostě, ne že ne. ...„Likvidoval jsem věci teda po tý jedný, který byly prostě řvavý, který jsem nechtěl, ale jinak to tady asi zůstalo. Jako třeba v kuchyni zůstal po jiný odkapávač, což ale takhle vznikla půlka týhle kuchyně. Vlastně sedimenty po těch lidech, co vodcházeli.“
V jeho ryze funkčně a moderně pojaté domácnosti jsou opice téměř jediným prvkem, který místu dává určitou osobitost. 314 Důvody k vyhazování jsou často psycho-sociální a zřídka environmentální. 313
126
Zejména zelní singles se snaží materiální likvidaci nepotřebných předmětů oddálit. Podle závěru výzkumů, na které se odkazuje Gregson 315 , nemusí být nutně sami. Překvapivě malé množství věcí, kterých se lidé zbavují, skončí nakonec v popelnici 316. V analýze rozhovorů se souborem zelených singles narážíme velmi často na výpovědi odkazující na to, jak se snaží symbolicky naplněný odpad zachránit. Např. Lilla: „My vlastně v naší nevládce (anonymizováno) máme takovej zvyk, že si děláme bazárky, a ti zaměstnanci se domluví, že si uklidí skříně, a když už nás to nebaví, tak to přinesem a tak si to povyměňujeme. Zároveň mám ségru a sestřenku, tak třeba často nemusím nakupovat a člověk nemusí jít nakupovat a má nový věci a nemusí to jít na skládku.“ Originální způsob zbavování se oblíbených věcí nám představil Karel: „Když už jako se mi po deseti letech něco znelíbí, tak to někomu dám. Anebo třeba jako to nosíš ven, jako to co už třeba fakt nechceš, tak dáš to třeba tady tak po lavičkách a tak a to se rozebere.“ Ať už jsou motivy našich komunikačních partnerů ke znovu využívání věcí jakékoliv, nelze takové činnosti upřít pozitivní environmentální aspekt. Hédonistická spotřeba Hédonistická spotřeba pravděpodobně většině čtenářů asociuje nadspotřebu, a to zejména luxusních statků.
Librová se domnívá, že dnešní konzumerismus je
s hédonismem spojován neprávem, „protože nezná jeho základní hodnotu – míru věcí a klidu.“ (2003: 283) Podle ní by se antický hédonik díval na dnešního spotřebně orientovaného člověka s pohrdáním (tamtéž). Hédonizmus je podle Librové neslučitelný s predačním luxusem, který se snaží využít všechny nabízené možnosti materiálního potěšení, naopak se jich raději zřekne, aby mohl vychutnat duchovně či ekologicky luxusní statky (2003: 283). Pro hédonika je naopak typické, že se dobrovolně vzdává některých „hrubých“ radostí, aby mohl vychutnat slast z prožívání vyšších hodnot – Campbell (1987) v tomto kontextu mluví o moderním hédonismu. Moderní hédonismus vyhledává potěšení v emocích provázejících nejrůznější zážitky a to i ty nepříjemné 317 (Gabriel, Lang 2006: 104). Pod vlivem romantické etiky
Pomineme-li jiné kulturní prostředí. Ve Spojeném království je pouze 29% věcí přímo vyhozeno a 60% věcí darováno na charitu, přátelům, rodině nebo prodáno. (Gregson et al. 2007b: 682) 317 Podle Schulze (2008) se motivy a postoje lidí ve vztahu ke spotřebě v období pozdní moderny radikálně proměnily. Podle něj je zřejmé, že oproti dřívějšku ustupují do pozadí hodnoty jako trvalost, užitečnost a praktičnost. To na čem dnes záleží je zážitek (experience), který produkt člověku přináší. Důležitý je design, příběh a obecně pocit vnitřního uspokojení. Schulze skrze spotřebu poukazuje na zásadní proměnu životního způsobu, který označuje jako zážitkový. Této změny si všímá také Bauman, který konzumenty přirovnává ke sběračům prožitků (Bauman 2002). Lipovetsky v tomto kontextu hovoří 315 316
127
spojil spotřebitel hédonismus s estetickým přístupem ke světu. Estetizace každodenního života vedla podle Gabriela a Langa k opuštění důrazu na funkci předmětu (use-value) a objevení hodnoty významové (sign value). Západní spotřebitel podle nich stráví neuvěřitelné množství času výběrem zboží tak, aby bylo podle jeho vkusu (viz kap. 2.4). Důležitou roli zde hraje zejména potěšení, které předmět evokuje (Holbrook, Hirschman 1982). Zdá se, že v oblasti spotřeby převládla forma nad funkcí. Podle Gabriel a Lang je to možné pozorovat na tom, jaký důrazu je kladen na výzdobu a estetizaci obydlí 318 (Gabriel, Lang 2006: 108). Za hédonistické můžeme považovat Karlovo prožívání jeho designově čistého bytu stejně tak dobře jako Radčino užívání si „nesamozřejmého tepla“ kamen, do nichž si sama ručně nařezala dřevo. Librová poukazuje na to, že hmotný luxus pozbyl svou symboliku tím, že se z něj vytratily rituály luxusního chování. Luxus je podle ní znehodnocován napodobováním a rychlím šířením (Librová 2003: 53 – 54). Vzácným se naopak stává to, co bylo dříve samozřejmé. Zejména času se nám nedostává, přestože jeho (s)potřeba vzrůstá. (Ropke, 2001: 413). Enzensberger novým luxusem označuje kromě času, pozornost, prostor, bezpečnost, přírodu a klid. (1997 in Librová 2003: 54 – 56). Těchto statků je možné dosáhnout v zásadě dvěma cestami; uskrovněním se nebo za cenu velkých finančních nákladů – predační luxus 319 (2003:57). Librová vymezuje moderní hédonizmus vůči ekologicky luxusnímu životnímu způsobu. Hlavní rozdíl mezi moderními hédonisty a ekologicky luxusně žijícími lidmi vidí v tom, že hédonisté sledují sebe-omezením především vnitřní klid a osobní štěstí, ale nesnaží se zmenšovat neblahý vliv vlastního jednání na ostatní lidi a přírodu (Librová 2003: 284). Porovnáme-li životní způsoby např. Hany a Radky s tím, který vedou komunikační partneři výzkumu Galčanové (2012) 320, rozdíl mezi hédonizmem a ekologickým luxusem se stane patrný. Domnívám se, že zejména zelení singles žijí o hyperspotřebě, protože nakupování nezprostředkovává pouze hmotné statky, ale také psychické uspokojení. 318 Mnozí sociologové však poukazují na to, že estetizace každodenního života a hédonistické potěšení z výběru věcí tak, aby k sobě ladily, může být zálibou jen těch, co si to můžou dovolit. (Bourdieu 1984: 47, Giddens 1991: 81) Ti, kteří si volbu nemohou dovolit, jsou označováni jako „noví chudí“ (Bauman 2004). 319 Například investice do automobilu, který má krátit čas nutný na přepravu, se nevyplatí kvůli tomu, že člověk musí nejdřív odpracovat stovky hodin v práci, než si jej může pořídit. Případná časová úspora je tak vykoupena ztrátou času v práci, což si naši komunikanti, zdá se, uvědomují. V explikaci důvodů nevlastnění auta však čas nebyl téměř zmiňován. Ve většině případů vysvětlení spočívalo v tom, že by auto byla starost navíc a zbytečnost, když ho mají kamarádi a člověk ho téměř nevyužije. Poměrně ojediněle se vyskytlo zdůvodnění: „auto nevlastním, to víš, zase ta stopa (poz. aut. myšleno ekologická), snažím se chodit pěšky, i když mně vadí, že jsem někdy závislá.“ Eliška 320 Galčanová se ve svém výzkumu částečně zabývala výzkumem životního způsobu obyvatel suburbií. Radka a Hana žijí také v suburbální oblasti, i když v zahradním domku.
128
a spotřebovávají spíše ekologicky luxusně 321: „...radši vyjdu s málo penězma a budu míň pracovat a víc si to užívat, to je taková ta klasika, jako s tím trochu ekologickým luxusem, mám prostě chuť dopřávám si víc toho času a je pro mě jednodušší vyjít s málo penězma než se snažit vydělat hodně peněz...a je to do určitý míry, je to pro mě i jako pohodlnější nebo prostě míň...řekněme, když se budu stresovat, chci se stresovat kvůli něčemu, co má pro mě ten ještě vnitřní smysl (kontextově environmentální kampaně, do kterých je zapojena – poz. autora) a ne aby to byly jako peníze nebo splátka další hypotéky.“ Radka Touha po jednoduchosti: většina našich komunikantů sní o životě jednodušším, prostším, který by byl snáze pochopitelný a uchopitelný. Touha po ekologicky příznivém způsobu života je podle Librové součástí tohoto postmoderního tíhnutí (2003: 68). Inklinace k jednoduchosti se projevují například snahou nehromadit věci. Nevlastnění majetku dává člověku zažít svobodu vymanění se ze začarovaného kruhu plýtvavé spotřeby322 (Librová 2003:70). Všichni naši komunikační partneři se vyjádřili v tom smyslu, že věci nehromadí, že jsou jim přeplněné domácnosti odporné, že mají jen praktické věci a že kdyby chtěli, tak že všechno vyhází a vejdou se do krosny323. Byl bych neupřímný, kdybych tvrdil, že ve skutečnosti všichni hromadí a že možnost vejít se do krosny je jen zbožným přáním. Např. Pravdomila má domácnost naprosto očištěnou od věcí tak, že připomíná klášterní celu. Také Aleš, Lukáš, Hana a Gabriela by se pravděpodobně do krosny ještě vlezli, ale to jenom díky tomu, že mají zázemí pro věci u rodičů. Ostatní domácnosti jsou však zavaleny předměty. Přestože je ekologicky příznivý životní způsob spojován s jednoduchostí a za zdroj ekologických problémů je považováno vlastnění věcí, jsou to právě zelení singles, kteří vlastní a skladují nejvíce věcí 324. Hlavním problémem je, že majitelé věcí nebo ti, kteří je od vyhození zachraňují, si nejsou schopni připustit to, že by tyto předměty měly být zapomenuty a zničeny. Samostatné bydlení a singlovství hromadění věcí ještě nahrávají. Dovolil bych si odcitovat signifikantní část korespondence s Xénií, které mě ani pod příslibem přísné anonymity nedovolila nahlédnout do své domácnosti kvůli zaplavení věcmi: Sami to konec konců říkají, koncept znají a jsou s ním ztotožněni. Librová vzpomíná Broukovu monografii, ve které autor poukazuje na nesvobodu a pošetilost těch, kteří hromadí věci. Brouk rozhořčeně píše: „lidé nejsou s to rozloučit se s žádnou tretkou v naivním přesvědčení, že zásadně každá věc má svoji cenu.“ (Brouk 1947 in Librová 2003: 83). Librová dále dodává, že právě tento kritizovaný postoj, je environmentálně cítícímu člověku vlastní. 323 krosna figurovala v několika výpovědích jako jakési měřítko udržitelného množství předmětů. 324 Zde nalézám shodu s výzkumem Librové, jejíž dobrovolně skromní také vlastnili bezpočet věcí, kterých se nedokázali zbavit (Librová 2003: 82). 321 322
129
„Když jsem bydlela ve třech na podnájmu, dokázala jsem kvůli spolužití s dalšími dvěma podnájemnicemi udržet volný společný prostor a mít zde zároveň i svůj vlastní. Sama to vlastně nezvládám, to by byl fakt námět pro psychologickosociologickou sondu. Ten můj byt je tak děsný, že tam prostě nikoho vzít nemohu a uvědomuju si, že je to vlastně hodně vypovídající o mě, .... že neustále mám spoustu jiné práce, ... že nedokážu vyhodit spoustu věcí, které mi jsou k ničemu a zatěžují nejen můj vnější prostor, ale i můj vnitřní prostor.“ Nejčastějšími předměty, které respondenti obou souborů hromadí, byly knihy. Vzhledem, že mezi respondenty byli oproti populaci nadreprezentováni vysokoškoláci, bude mít hromadění knih co do činění s jejich vzděláním. Téměř v každé domácnosti byla hojně zaplněná knihovna, ve které se vyskytují jak knihy související se studiem respondenta, tak knihy, které prostě jen chtěl mít v knihovně. Zajímavým fenoménem je vlastnění knih, ke kterým se respondent ještě nedostal. „Je to sice smutný, ale budu teďka trošku tak jako takový štěstí, že zavřeli jednoho šedivýho, protože to bylo pekelný knihkupectví. Takže já jsem vždycky z toho knihkupectví jako odcházel takhle (obtěžkán knihami – poznámka autora). Tak jsem si říkal jako to je dobrý, to si pak jednou, až budeš starej, přečteš, teď na to nemáš čas.“ Karel Problematickou stránkou pořizování knih je skutečnost, že je časem není kam dávat. Tomuto problému čelí zejména ti, kteří bydlí ve spolubydlení nebo jakékoliv formě přechodného bydlení. Není proto výjimkou, že respondenti uskladňují knihy v krabicích u kamarádů nebo u původní rodiny. Dalším aspektem bydlení v přechodné formě domácnosti je to, že z temporálních důvodů do ní nemá cenu nashromážděné knihy vozit. Respondenti, kteří bydlí v takovýchto domácnostech jako třeba Aleš, se omezují na právě čtené knihy a knihovny v pravém slova smyslu si prozatím nepořizují. Drtivá většina našich respondentů má však ke svým knihám silnou emoční vazbu. Ví, kde je najít a především, co v nich hledat. Knihy pro ně často představují memorabilní objekty, připomínky dřívějších vztahů, zájmů a aktivit. „Jo že třeba z biologie knížky, to čemu se teďka nevěnuju, tak všechno studium biologie je prostě tady. Což neznamená, já su přesvědčená o tom, že se k tomu jako ještě vrátím, jo ale teď to prostě spí tady zrovna tak, jako teď spí jako tahle moje jako složka, stránka.“ Štěpánka Knihy mohou pro singles představovat způsob zakotvení ve světě, způsob jeho symbolického přivlastnění. Toto poznání nelze jistě zobecňovat, nicméně až na výjimky hrály knihy v zabydlování prostoru domácností našich respondentů klíčovou roli. Např. 130
Josefína si do svého bytu přinesla starou českou klasickou literaturu z dědictví po babičce, kterou chtěl její táta vyhodit, přestože tento typ literatury nečte. Přijde jí však důležité ji mít doma. Snad jediným respondentem, který neměl potřebu vlastnit knihy, přestože je četl, byla Pravdomila: „já sama o sobě nemám potřebu mít vlastní knihy. Co jsem. Měla jsem dřív ještě samozřejmě, ale to jsem buď rozdala, nebo prodala do antikvariátu. A teďka co potřebuju, tak je v knihovně. A když si něco koupím jakoby sama pro sebe, tak to potom dávám do té knihovny.“ Vejít se s vlastnictvím věcí do krosny, která je, zdá se, novým ekvivalentem rance, je klíčové zvláště pro zelené singles. S přibývajícím věkem, a především s přibývajícími věcmi, se však ke krosnám přidávají krabice. Pozoruhodné je však, jak se s tím snaží vyrovnat. Ekologicky příznivý život není jednoduchý a velmi záleží na důmyslu těch, kteří se o něj snaží. Příkladem může být Eliška, která se rozhodla pořídit si nábytek stěhovatelný bez auta: „Nikdy jsem neměla moc věcí, potřebovala jsem se vejít do krosny, a až na Hané, jak jsme se zabydlovali – nechali jsme si udělat postel, stůl a tak. (...) Kamarád má chráněnou dílnu, vyrábí nábytek z masivu, který je rozložitelný do krabic a všechno je to v souladu s antroposofickýma myšlenka Steinera, žádný pravý rohy, ale křivky – ty jsem si sama namalovala.“ 6.2 Práce Někteří autoři jako třeba (Robinson 2006, Geus 2003) se domnívají, že celý problém s ničením životního prostředí se odvíjí od začarovaného kruhu výroby a spotřeby, jejímž společným jmenovatelem je práce 325. „Člověk svou prací k entropii výrazně přispívá: za pomoci energetických vstupů přeměňuje přírodu ve výrobky, předměty své spotřeby, a tak ji čím dál tím víc pohlcuje a destruuje, zanechávaje vedle degradované energie (odpadového tepla) také další odpady své činnosti.“ (Librová 1994: 47) Zjištění, že společnou charakteristikou většiny zkoumaných singles je neutuchající práce má tak obrovskou environmentální relevanci. Vysoké pracovní nasazení můžeme pozorovat u našich komunikantů bez ohledu na to, jak a kde pracují. Také Jamieson a Simpsons narazily v rámci svého výzkumu samostatně žijících jedinců na stejný fenomén. Vysvětlují jej tím, že singles s vysokým 325
Socioložka Juliet Schor se pokusila pomocí lineární regresní analýzy zjistit vztah mezi národní ekologickou stopou a množstvím odpracovaných hodin. Zjistila silnou pozitivní korelaci podporující předpoklad, že snížením odpracovaných hodin by se snížila ekologická stopa. (2005: 47)
131
příjmem mívají odpovědnou práci, která vyžaduje jejich celodenní nasazení, zatímco singles s nižším příjmem mají několik drobných úvazků a zaměstnání vyžadujících velkou časovou investici (2013: 175). Dříve bylo nemyslitelné bydlet samostatně, přestože by si to možná lidé přáli. Možnost vydělat si tolik, aby si člověk mohl dovolit samostatné bydlení, pravděpodobně spoluovlivňuje nárůst fenoménu singles. Na jednu stranu si někteří singles můžou dovolit samostatné bydlení, na druhou stranu jsou daleko víc ohroženi chudobou než lidé žijící v páru (viz kap. 3.4). Nejenže utratí relativně více peněz za život, ale také jsou závislí na jednom příjmu (Bennett; Dixon 2006). Práce je pro singles klíčová v tom, že pokud nemohou z důvodu nemoci pracovat, není nikoho, kdo by „splácel jejich hypotéky“. Jejich ochota pracovat víc je pak podle De Paulo (2011) zaměstnavateli zneužívána 326. Pro zkoumané singles je schopnost postarat se o sebe zároveň zdrojem hrdosti a osobního uspokojení. V práci nemusí jít nutně o vysoké zisky a výkon činností se sebezapřením. Zejména zelení singles vykonávali práci v rámci neziskového sektoru, kde o budoucím kariérním postupu, ani o zajímavých příjmech, nemohla být řeč. 327 Ocenění v práci je jedním z faktorů, který může být chápán jako znak dospělosti či lépe řečeno zodpovědnosti za sebe sama. (srov. kap. 3.4) Práce představuje v životě singles nejenom prostředek k sebezabezpečení, ale nabývá mnohých dalších významů (identita, sociální kontakt, pocit smysluplnosti). Velmi snadno pak hypertrofuje do přepracování se. Mezi zkoumanými singles bylo běžné pracovat přesčas, z domu, na dovolené, a to zvláště u těch, pro které jejich práce byla zároveň koníčkem. Pro oba soubory bylo charakteristické, že se věnují vícero druhům placené práce. Např. Eva si nad rámec svého vědeckého úvazku přibrala: „...ještě dva evropský projekty, který mně taky tak zaberou jako každej by mně měl zabrat aspoň full-time, takže to prostě tak jako honím, jakože většinu času trávím jako u počítače. A tam jsem jako zabředlá celej den od rána do večera.“ Zároveň se v jejím případě jedná o práci, která ji nenaplňuje a o které neví, proč ji dělá. Uvědomuje si, že kvůli ní nemá čas na sebe, na údržbu domácnosti či koníčky a že je z ní „na pokraji Singles jsou podle ní automaticky nasazováni na přesčasovou práci a diskriminováni oproti lidem žijícím v rodině. Stereotypně se předpokládá, že jim práce nahrazuje vztah a rodinu (DePaulo 2011) 327 Zejména ženy inklinovaly k tomuto druhu práce. Na možnou souvislost mezi nenaplněnými mateřskými potřebami a ochotou vykonávat nějakou obecně prospěšnou činnosti upozorňuje také Bartošová (2012: 126). 326
132
nervovýho zhroucení“. Zdá se, že se do práce vrhá, aby si nemusela klást nepříjemné otázky ohledně smyslu jejího života, jak dokládá následující výpověď: „A najednou jsem to prostě neměla (partnera – poz. autora) a zjistilo se, že já vlastně nevím, že pracuju vlastně moc a že vlastně nějaký koníčka a tak nemám. Strašně kouřím a strašně pracuju a strašně kouřím a strašně pracuju, že jsem občas na pokraji nervovýho zhroucení, že se probudím občas a nevím co dřív.“ Eva V kontrastu s Evou vystupuje Radka, která má také vícero zaměstnání, z nichž však větší část dělá proto, že jí dávají smysl a že ji naplňují. Největší úvazek má z projektu jedné ekologické nevládky zabývající se zeleným úřadováním. Kromě toho vyjmenovává několik dalších zaměstnání: „ a potom pracuju pro Seznam.cz na kalibraci fultextu, což je taková trochu jako oblbovačka, ale je to aspoň nějak jistota, jako plus mínus taková lepší brigáda než vyloženě práce,...Pak něco dělám ještě jako pro XY (další ekologickou nevládku) částečně dobrovolnicky. ...pomáhám v kočičím útulku v Olomouci, (...) vlastně ještě teďka mám zase na půl roku takový malý úvazek na pedagogické fakultě, (...). Podobně je na tom Ulrich, který se živí komerční grafikou a ve volném čase dělá grafiku pro neziskový sektor. Jeho práce jej baví, takže nemá potřebu si nějak hlídat čas a nevadí mu, že dělá v podstatě tu stejnou činnost ve svém volnu jako dobrovolník. Kromě práce, která jim zajišťuje obživu, tak mají zkoumaní singles většinou ještě další aktivity, které sice jako práci kvalifikují, ale dělají zadarmo. Neziskový sektor přináší altruisticky či environmentálně motivovaným singles možnost realizovat se v zaměstnání, které je v souladu s jejich hodnotami a navíc v prostředí podobně smýšlejících lidí. Absence rodiny je v tomto směru prospěšná, protože nemusí hledět na finanční zisk ani na čas strávený prací. Pocit prospěšnosti a smysluplnosti
jejich
zaměstnání,
mnohdy
notně
podporovaný
komunitou
spolupracovníků, hraje důležitou roli – stimuluje je k další aktivitě, dává smysl jejich životu. Takováto zaměstnání upevňující vědomí prospěšnosti a smysluplnosti pomáhají singles naplňovat společenský ideál života pro druhé, i když ten jejich se nerealizuje v rámci rodiny (srov. Casey a Alach 2004).
133
Práce a volný čas
Kvapilová-Bartošová (2012) poukazuje na význam práce s ohledem na sociální inkluzivitu. Nejenže práce jako taková většinou implikuje sociální kontakty, ale je také zdrojem peněz, díky nimž si singles mohou dovolit koníčky. Kvapilová-Bartošová zjistila, že ačkoliv singles věnují práci značnou část svého času, realizují se především ve svém volném čase 328 (2012: 112). V jeho rámci se setkávají s blízkými lidmi a společně prožívané chvíle nejsou jen způsobem rekreace, ale stávají se zdrojem určení vlastní identity (Honneth 2004). Zajímavým zjištěním našeho výzkumu bylo, že zkoumaní singles v podstatě žádný volný čas nemají; respektive, že nedokážou oddělovat práci od volného času. O neschopnosti singles oddělit tyto dvě sféry referovala také Dudová (2008) a Kvapilová-Bartošová (2012). Podle všeho lidé žijící v páru (případně mající rodinu) dokážou lépe vyvážit poměr času pracovního a soukromého (Dudová 2008). Výzkum Ettlerové (2007) poukázal na to, že zejména mladí singles si nechávají prací kolonizovat soukromý život 329. Jak vyplývá z výpovědi Hynka: „Já na to při tý práci nemám čas (péči o domácnost – poz. autora). Jako ve chvíli, kdy člověk pracuje šest sedm dní tejdně, tak na to prostě fakt nemá čas. Nemám čas na nic jinýho, (...) Podobně se vyjadřuje také Anna: „Jdu do práce, no a když se vracím... tak.... ty večery ty jsou fakt krátké no, my chodíme s (kamrádkou) jako okolem půlnoci i z práce, takže to je tak akorát sundat si čočky, vyčistit zuby, převlíct se do noční košile a jít spát.“ Práce mnohdy vyplňuje jejich celodenní aktivitu a stává se dominantním rysem jejich životního způsobu. De Paulo (2011) nachází příčinu tohoto aspektu životního způsobu singles ve společenské netoleranci. Podle ní zaměstnanci, kteří mají životního partnera, nemusí nijak legitimizovat to, že jejich pracovní čas skončil. Zato singles musí pracovněnepracovní hranice silněji ospravedlňovat. Z výpovědí našich komunikačních partnerů však vyplývá, že práci dělají dobrovolně a že si ochotně nabírají další. Vzhledem
Podle empirických dokladů této studie naopak převládá realizace v rámci práce, která je někdy zároveň povoláním a koníčkem. 329 Její kvantitativní studie ukázala, že 1/3 dotázaných singles ve věku 25-29 let nedokázala zabránit tomu, aby práce ovlivnila jejich soukromí, přitom každý třináctý respondent svůj soukromí život obětoval kvůli důležitosti práce. (Ettlerová 2007) 328
134
k tomu, že jejich práce má charakter “svobodných povolání” bude důvodem spíše jejich potřeba vyniknout 330. Rozhovory také poukázaly na tenkou hranici mezi tím, co pro naše singles znamená práce a co už je volný čas. Pro mnohé z nich je práce povoláním 331, kterému jsou schopni leccos obětovat – nejčastěji volný čas. Např. Lilla nerozlišuje mezi prací a volným časem, dělá to, co ji baví a dělá to ráda. Stejně jako většinu našich respondentů ani ji v práci nikdo nekontroluje, což má za důsledek, že pracuje víc, než by musela: „...že většinou od těch osmi tak do těch šesti tam jsem, no dejme tomu. Snažím se teďka si domlouvat věci tak jako spíš odpoledne, aspoň na tu šestou nebo i dřív, abych se donutila odejít z tý práce, takže to vypadá tak, že většinou rovnou někam jdu.“ Podle jejích slov nejčastěji někam přednášet o výsledcích své práci. Také Gabriela ve volném čase dělá v podstatě to samé, co v práci (aktivizmus). Lapidárně tento aspekt životního způsobu zejména zelených singles shrnuje Pravdomila: „Já asi nějak jako koníčky vlastně moc nemám, no. Já jsem to všechno promítla do toho, co dělám no. Jako to je to, čím žiju.“ Ve
výpovědích
downshiftingu
332
některých
našich
respondentů
však
nalézáme
prvky
(záměrného zpomalování). Někteří singles se kvůli tomu, aby měli
více času sami na sebe, zbavují svých úvazků a neváhají přitom obětovat část svých příjmů 333. Příkladem může být Cyril, který se záměrně odstěhoval na vesnici, aby se jeho režim více přizpůsobil přírodě, aby měl víc času na sebe a svůj duševní rozvoj. Do práce jezdí jen na dva dny v týdnu, a když pracuje z domu, nehledí na hodinky. Velmi si pochvaluje přirozený běh času, „takže já jsem přes zimu nedělal prakticky vůbec nic krom toho, že jsem nosil dřevo a uklízel jsem si tady. Prostě jsem se jednoduše věnoval sobě.“ Přestože ve městě žil víc jak 30 let, městský život mu podle jeho slov nechybí a zcela se identifikuje s životem na venkově. Cyril relativní nesvobodu (sepjetí s místem) pociťuje jako výzvu. Chtěl by „využít ty minimální podmínky tý vesnice v Scitovsky zjistil, že lidé pracující bez pevně stanovené pracovní doby pracují víc než lidé, jejichž čas v práci je ohraničen (1992: 93). Zároveň Scitovsky poukazuje na to, že angažování se v různých (environmentálních) organizacích a následné přepracování může souviset s touhou eliminovat nudu. 331 Splynutí pracovní činnosti s osobním zájmem a dobrovolnická práce pro ostatní lidi jsou nejvýznamnějším rysem vzorku pestrých a zelených Librové (2003: 152) 332 Z výzkumu praktik dobrovolně jednoduchého života vyplynulo, že 38% respondentů přistoupilo ke změně pracovní kariéry a téměř polovina (48%) snížila množství odpracovaných hodin (Alexander, Usser 2012: 73) 333 Nora začala pracovat na zkrácený úvazek, aby se mohla věnovat tanci a studiu. Hana opustila dobře placenou práci ve městě a pracuje na dálku z kanceláře v zahradním domku. 330
135
maximální svobodu vnitřní, (...) mně to učí vnitřní nezávislosti.“ Nejsou to však pouze zelení singles, kteří se snaží zjednodušovat svůj životní způsob, snížit pracovní nasazení se snaží různými způsoby také někteří nezelní singles – viz dále. Práce a bydlení V případě zkoumaných singles práce penetruje do jejich domácnosti. Zejména v případě těch, kteří vnímají svou práci jako poslání nebo je jednoduše baví (typicky eko-aktivisté). Opakující narativ obhajující práci doma je potřeba svého klidu. „Třeba já fakt jsem se, když potřebuji něco udělat, tak zůstávám doma, protože já ani v tom kanclu...(...), protože když jsem s někým, tak já musím mluvit něco, že musím sdílet nějaký informace, tak třeba i v tom kanclu, jako hlavně mojí vinnou a potřebuji si vykládat.“ Eva Na druhou stranu práce z domu přináší problém spočívající v tom, že zde není nikdo a nic, co by ji ukončilo. Řehoř se koupí vlastního bytu snažil předejít přepracovanosti – dříve bydlel a pracoval na jednom místě. Nechtěl už dál sdílet soukromý a pracovní život. Stále však pracuje i doma, což vysvětluje následovně: „...určitý problém singles je, že žijí víc prací než domácností, taková snaha toho stihnout vlastně víc, než člověk jako může, a to přetíkání vlastně do těch nočních hodin, pozdní vstávání, takovou tou denní roztěkaností; (...) s touhle prací (vedoucí neziskovky) to prostě nejde.“ Ve velké části rozhovorů jsem zaznamenal výpovědi popisující úsilí v boji o volný čas. Někteří komunikanti (Xénie, Bedřich) doma záměrně nemají počítač nebo internet, aby je to k práci nesvádělo (Iveta). Další se snaží o oddělení práce a bydlení tím, že si vytváří pracovny či pracovní kouty 334 (Hynek, Hana). Většina respondentů však práci doma nedokáže udržet pod kontrolou. Bez ohledu na to, jakou roli v jejich životních stylech práce hraje, je to zejména samostatné bydlení, které podněcuje k většímu pracovnímu nasazení. Vlastní bydlení se pro singles paradoxně stává místem, kde buď stráví celý den prací (Eva) nebo kam se kvůli práci vůbec nedostanou (Anna).
Práce a vztahy Stereotypně se předpokládá, že singles (především ženy) záměrně obětují pracovní kariéře možnost založení rodiny. Ve skutečnosti jde spíše o souhru okolností, Otázkou však je, jestli jde v tomto případě opravdu o oddělení a ne naopak o setření hranice mezi soukromým prostorem a prací. 334
136
nad kterými nemají ženy vliv, než o záměrnou životní strategii (srov. Gordon 1994). Jednou z těchto okolností je potřeba žen osamostatnit se. Vysoce ceněné samostatné bydlení ale předpokládá dostatečné finanční příjmy, což může mít za následek nedostatek času k navázání partnerských vztahů, které by mohly vést k založení rodiny. Řehoř poměrně přesně vyjadřuje zkušenost starších singles: „...mám dojem, že jsem mládí propracoval; není to jen časem, ale i zaměřením; kolem mě bylo hodně slečen a mladých dam, ale já jsem se snažil nezneužívat postavení vedoucího; nedávno jsem si uvědomil, že jsem skoro za zenitem pro rodinu.“ Důvodem intenzivní práce u některých singles bývá očekávání budoucího vztahu a rodiny. Zatímco muži mohou své pracovní nasazení obhajovat budoucí rolí živitele, ženy mohou tutéž zkušenost vysvětlovat jako přípravu na budoucí mateřství a způsob existenčního zajištění pro případ výpadku na trhu práce po dobu rodičovské dovolené (Bartošová 2011). Přestože doufají, že s příchodem partnera a rodiny dokážou lépe vybalancovat nepoměr pracovního a volného času, přechodu do této životní fáze se obávají s ohledem na své životní plány (srov. Ettlerová 2007: 40). Mnozí z našich komunikačních partnerů „vydělávají pro budoucí rodinu“, přestože pro ni nejsou rozhodnuti. 6.3 Volný čas Volným časem je označována část mimopracovní doby, kdy se člověk může věnovat svobodně zvoleným aktivitám, které nesouvisí s výkonem pracovních povinností a uspokojováním fyziologických potřeb (jídlo a jeho příprava, hygiena, spánek) – srov. Duffková 2008. Podle teoretiků post-modernity rodu Lipovetského se volný čas stal nejvýraznějším prvkem existence člověka 335. Proměňuje se nejen kvantita volného času, ale také jeho struktura – jak a s kým jej trávíme.
Oproti moderní
společnosti je volný čas všeobecný a individualizovaný (nepodléhá kontrole rodiny ani jiných institucí). Stojí v protikladu k času pracovnímu a je chápán jako kompenzace zážitků, o které byl člověk „okraden“ v rámci pracovní doby. (Duffková 2008: 142) V České republice má většina populace (67%) alespoň 3-4 hod. volného času denně (Šamanová 2010). Přestože stereotypní předpoklady, vznikající ve veřejném diskursu, přisuzují singles daleko více volného času, než mají k dispozici ostatní, výzkumy ukazují, že tomu tak Podle Lipovetského představuje 82-89% veškerého bdělého času a vydává se na něj stále více peněz. (Lipovetsky, 2007: 28).
335
137
není 336 (srov. Williams 2003: 209) Jak bylo již ukázáno, práce u nich velmi často kolonizuje oblast volného času. Rozvoj volnočasových či odpočinkových aktivit se proto u některých z nich stává programovou strategií vedoucí k omezení každodenní pracovní činnosti 337 . Zásadním problematickým aspektem volného času zkoumaných singles je to, že neexistují žádné vnější okolnosti či tlaky, které by ho strukturovaly (školní docházka dětí, pracovní doba partnera). Především singles ze souboru zelených tematizovali to, že se kvůli práci ani nedostanou ven – ve smyslu do přírody. (Lukáš, Ulrich) Marie si pro tento účel pořídila psa, který v pravidelných intervalech potřebuje vyvenčit, což znamená v rámci nepřetržitého toku času pro Marii pozitivně hodnocenou změnu. Dále je na singles v rámci veřejného diskursu nahlíženo jako na jedince věnující se ve volném čase nákladným koníčkům s často nezanedbatelnou ekologickou stopou. U námi zkoumaných komunikačních partnerů se však podobná strategie trávení volného času neobjevuje 338. Obecně se zdá, že naši singles, pokud nepracují, snaží se čas zaplnit z jejich pohledu smysluplnými a společensky uznávanými aktivitami. Nejsou konzumní, nesledují televizi a až na výjimky nejezdí k moři, naopak, volný čas věnují činnosti, která by se dala označit jako činnost pro druhé. Toto zjištění je v souladu s četnými zahraničními studiemi, podle nichž se dobrovolníci různých organizací často rekrutují právě z řad bezdětných singles. (Lamanna, Riedman 2003; Wenger et al. 2007) Angažování se ve veřejném životě je začleňuje do určité kolektivity, prostřednictvím které se stávají součástí sítí přátelských vztahů (Filip, Gabriela) – srov. kap. 2.3. Problematickým aspektem volného času u singles je totiž to, že ho není s kým trávit
339
. Vrstevníci a kamarádi mnohých našich komunikantů se totiž v současnosti
realizují v rodinném životě (Hynek, Filip). V tomto kontextu Eliška mluví o krizi středního věku – dřív pro skupinu kamarádů organizovala výlety, teď mají všichni děti. Na víkendovky s Brontosaurama, kam pravidelně jezdili známí, už jezdí o generaci mladší lidé, takže se jí tam už nechce. Někteří zkoumaní singles problematizují také to, Podle deníkového výzkumu tráví lidé žijících v jednočlenných domácnostech běžnými aktivitami (domácí práce, čtení, poslech, sledování televize...) stejné množství času jako lidé žijící v domácnostech vícečlenných. Jediný rozdíl zaznamenali v přípravě a konzumaci jídla, práci doma a praní, což podle dostupných dat vykonávají singles žijící v jednočlenných domácnostech méně často než ostatní (Diary Survey Data, 2001 in Williams 2003: 209). 337 Kromě toho zaznamenáváme mezi našimi komunikanty tendenci věnovat se volnočasovým aktivitám z identitárních důvodů (srov. Honneth 2004). Nejde jen o únik od pracovních povinností, ale o experimentální úsilí definovat dimenze vlastní identity. Např. freeganismus některých zelených singles by se dal jen stěží označit za odpočinkovou aktivitu. 338 Nutné je ovšem podotknout, že oba výzkumné soubory jsou specifické. 339 Daleko lépe hodnotí trávení volného času singles žijící komunitně. 336
138
že kamarádi, co jsou v páru, je nezvou na akce, které pořádají (Marie, Štěpánka). Účastní se proto akcí otevřených široké veřejnosti – jezdí na různé prázdninové školy a workshopy. Zejména mladší zelení singles věnují seberozvoji a dalším vzděláváním v oblasti životního prostředí. (Ilona, Gabriela, Aleš) To, že není nikdo, s kým by mohli volný čas trávit, se projevuje nejvíc v čase dovolených 340 . Oproti stereotypním představám, ve kterých singles figurují jako poživační cestovatelé, ukazuje náš výzkum daleko střídmější obrázek. Většina našich komunikačních partnerů na dovolené nejezdí. Náš výzkum, stejně tak jako ten Jamieson
a Simpson, ukázal,
že komerčně organizované dovolené singles
nevyhledávají 341 (2013: 136) V organizaci dovolených byli zkoumaní singles odkázáni na sítě přátel (Bedřich, Aleš). Sami v podstatě nejezdí 342. Zejména zeleným singles zní termín dovolená cize 343. Někteří z nich, jako třeba Ilona se vyjadřují s nechutí vůči turizmu. Mnozí další zelení singles nikdy dovolenou neměli 344 (Lukáš, Radka, Marek). Záměrně nepracující Marek posměšně poznamenává, že má dovolenou každý den. Řehoř v tomto kontextu vzpomíná na čtyřměsíční pěší pouť do Compostely, kterou absolvoval před lety a od té doby žije jednotný čas bez přetržky. Pokud se nejednalo ze strany zelených singles o autostylizaci, je způsob trávení jejich dovolených oproti nezeleným singles výrazně ekologicky šetrnější 345.
6.4 Vztahy V následující kapitole navážu na část kap. 3.4 o životním způsobu singles týkající se vztahů a představenou teorii prohloubím o má empirická zjištění opírající se o analýzu výpovědí našich komunikačních partnerů. Kromě několika málo z nich
Např. Nora vypověděla, že dříve (v době kdy měla přítele) bylo cestování nedílnou součástí jejího životního stylu. Zvládla prý i 12 zahraničních cest za rok. Sama tak často nejezdí. 341 Zvláště dovolené designované pro rodiny (typicky v hotelovém resortu v přímořském letovisku) hodnotí singles jako vyloženě nevhodné pro někoho, kdo cestuje sám (srov. Jamieson a Simpson 2013: 141). 342 .Nejenže cestování pro jednoho vyjde relativně dráž, přináší nepříjemné a často traumatizující situace. (srov. Jamieson a Simpson 2013: 141). Pro singles však začínají vznikat cestovní agentury jako Singletour, která s heslem „Repektujeme váš životní styl“ nabízí dovolené jednotlivcům. 343 Neváhal bych ji v kontextu realizovaných rozhovorů označit beckovským termínem zombie kategorie. 344 Specifickým případem je Filip, který v rámci dovolené jezdí pracovně s cestovní kanceláří jako kuchař. 345 Zkoumaní zelení singles se nezpronevěřují ideálu „v tom nejedu“, jak by se dalo očekávat (srov. Librová 2003: 85), a až na výjimky (Aleš, Daniela, Lilla) jsou v necestování zásadoví. Přestože by rádi navštívili zaoceánské destinace, nedokázali by se smířit s ekologickou stopou. Viz vyjádření Radky: „Spojený státy by byly zajímavý, nebo že třeba Jižní Amerika, (...), ale nepřekousnu to, že se tam letí letadlem, takže se toho radši vzdám.“ 340
139
hovořili všichni o svém singlovství jako o dočasném stavu. Být single pro ně nebylo cílem, ale „prostě se to tak nějak sešlo“, říká Xénie, která za celý svůj život neměla žádný funkční dlouhodobý vztah (podobně Řehoř, Gustav, David). Z výpovědí našich respondentů plyne, že vzhledem k dosavadním partnerským zkušenostem a taky k věku, hledají ve vztazích spíše „jistotu“ (Ulrich). Nechtějí „vztah pro vztah“, jak říká Olga 346, která žila dlouho s někým, o kom nebyla přesvědčena. Měla totiž pocit, že musí mít partnera, aby byla „správná ženská“. Po rozchodu si uvědomila, že musí v prvé řadě najít sama sebe a oprostit se od strachu z hledání vlastní identity. V podobné životní fázi nalézáme například také Noru, která se po rozchodu stále cítí „raněná“ a „nevyřešená“. Její předchozí identita, která se kvůli životu v cizině opírala především o osobu jejího partnera, byla rozchodem nabourána. U obou komunikačních partnerek vedla touha postavit se na vlastní nohy k zařízení si vlastní jednočlenné domácnosti 347. V kapitole (6.2 viz výše) jsme se zabývali tím, jak vztahy (případně jejich absence) ovlivňují práci. Také samotná práce však poznamenává partnerský život našich komunikačních partnerů. Vzhledem k tomu, že singles jiné sféry života v průběhu času nerozvíjeli a že sebenaplnění nalézají právě skrze práci, je těžko představitelné, že by pro ně práce začala být pouhým prostředkem k realizaci např. rodinných cílů. Zejména v případě mladších singles je charakteristická neschopnost oběti pro vztah (Lilla, Ilona). Např. Lilla hledá někoho, kdo bude respektovat a chápat její profesní zájmy a zároveň bude podobně jako ona budovat svůj vlastní projekt nezávislý na vztahu. Nechce někoho, kdo si myslí, že všechen jejich čas je společný 348 ; vztah však chápe jako „základní tábor, bez kterého nemůže dobývat své vrcholy.“ Z jejích výpovědí však vyplývá, že se právě o to pokouší. Své poslání ochránkyně oceánské fauny považuje za tolik důležité, že „...si nedovedu představit, že bych řekla, že tady teď zůstanu kvůli někomu a pak za dvacet let on si vymyslí, že potkal nějakou mladší třeba a já si řeknu, proč jsem tady jako zůstala?“ Svou práci, která obnáší časté zahraniční cesty, bere jako nedílnou součást své identity, které se nehodlá vzdát (srov. kap. 2 a 3.4) Vztahy také narušují každodenní rutinu, na kterou si singles mnohdy silně zvykli. Mnozí naši komunikanti se vyjádřili, že potřebují mít kontrolu nad svým prostorem, Podobně také Nora: „Nechci mít jako se vrhnout do nějakýho vztahu jakoby abych měla vztah.“ Z environmentálního hlediska je také relevantní, že obě dvě po rozchodu podnikly zaoceánské cesty – Olga za šamanem do Asie, Nora za vzděláním do Austrálie. Potřeba znovu-nalezení identity u singles, kteří prodělali neúspěšný vztah může mít zásadní ekologickou stopu. 348 Poslední, několikaměsíční vztah, se rozpadl právě z důvodu neschopnosti obou partnerů podřídit své osobní zájmy nebo kariérní aspirace společnému času a budování vztahu. 346 347
140
kterou ve vztahu ztrácí. Např. Eva odmítá vztahu podřídit svůj životní styl, rytmus každodenních rutin a vůbec prostor své domácnosti. Vyjádřila se, že by jí vadilo, kdyby se musel omezovat a hlídat se. V předchozím vztahu vymezila velmi striktní hranice ohledně návštěv a užívaní jejího bytu. Po rozchodu si navykla řídit svůj svět sama a nehodlá to měnit. Také Ilona si nedokáže představit, že by si partner „nárokoval její volný čas“ (z jejího popisu vyplývá, že i v průběhu předchozího vztahu žila vlastně single). Ani Barbora si neumí představit, že by žila s někým v jednom bytě, potřebuje mít část svého soukromí, kterou nesdílí s nikým jiným 349. Překážkou vztahů jsou také hodnoty. Potřeba vytvoření vlastní originální identity vedla u některých zkoumaných singles k individualizace specifických hodnot, ze kterých ve vztahu nehodlají slevit. V případě zelených singles (zvláště těch samostatně bydlících) tak vzniká paradox, kdy se snaží žít environmentálně šetrně, ale právě kvůli hodnotám, na kterých jejich životní styl stojí, zůstávají singles se všemi výše zmíněnými environmentálními implikacemi. Např. Ulrich se po předchozích vztazích bojí, že v partnerství ztratí sebe – „při postupné ustupování v hodnotových věcech partnerce jsem si klad otázky: „Dělal bych to, kdyby to po mě nechtěla?“ Sem to ještě já?“ Přestože se zelení singles shodnou, že nevyžadují někoho stejného, nakonec v popisu ideálního partnera zvýznamňují hodnoty, na kterých stojí jejich identita. Např. Řehoř by byl rád, kdyby potkal věřící dívku s „praktickým přístupem k žití změny“ 350. S ohledem na zjištění výzkumu profilů seznamek zelených singles (viz kap. 5) jsem se zaměřil na to, koho hledají a jestli vůbec někoho hledají. Přestože mnozí singles jsou v hledání partnerského vztahu pasivní 351 , dá se říct, že většina zkoumaných singles někoho hledá. Alespoň deklarativně jsou otevřeni komukoliv, i když pak narážíme na určité kontradikce. Zejména v případě zelených singles se objevuje snaha „ochránit“ svou identitu před možným ohrožením ze strany potenciálního partnera. S ohledem na své hodnoty vyžadují především respekt. Např. Aleš se vyjádřil: „jako nepotřebuju zelenou holku, stačí, když mě bude respektovat.“ Při hledání partnerky sice nezohledňuje to, jestli je vegetariánka, ale domnívá se, že by to tak nakonec přirozeně bylo. Zelení si obecně nemyslí, že by jejich hodnoty mohly být vztahu na překážku. Hana na to konto prohlašuje: „co kdo vyzařuje, to si také přitáhne“; (...) svým Samostatně žijící ženy si s postupem času čím dál víc váží svého statusu a mohou jej začít vnímat jako pevnou součást své identity. (Jamieson, et al. 2009). 350 Aluze na kulturní kreativce a projekt Žít změnu (viz výše). 351 Čekají, až budou osloveni, až bude příležitost, nevyhledávají partnera záměrně na seznamovacích akcích apod. 349
141
způsobem byli všichni moji bývalí tak trochu přírodní lidi“. Eliška však vidí problém ve „vyloveném envi-rybníku“; „jako, co si budeme nalhávat, jako nepohybuju se v normální společnosti, a na těch enviroakcích jsou všichni chlapi zadaní.“ Zejména ve výpovědích zelených singles se objevují kontradikce mezi deklarovanou otevřeností osobnosti potencionálního partnera a relativní uzavřeností vůči jiným hodnotám, které by mohl zastávat. U zelených singles se daleko výrazněji projevuje obecná neochota ke kompromisům 352 . Obávají se natolik o svou individualizovanou identitu, že možná nejsou ani vztahu schopni, jak se obává Štěpánka. Problém podle ní spočívá v neschopnosti si připustit, že vztah nemusí znamenat volbu: „...já jsem se asi nikdy v životě nesmířila s tím, že bych měla být ta, kterou si někdo vybere, jsem si vždycky myslela, že si vyberu já (...), že prostě všechno v životě jsem si jako mohla volit já, že nedokážu připustit, že bych prostě jako musela z něčeho slevit nebo prostě uhnout.“ Domnívá se, že v jejím případě je problém v tom, že lpí na určitém ideálu a že by jí zároveň vadilo přizpůsobovat partnerovi. Zajímavé také je, že jsem v žádné výpovědi nenarazil na ochotu vzdát se své identity ve prospěch romantické lásky. Prostor pro vztah, který by našim komunikantům vyhovoval, je v jejich životech omezený. Ve výzkumném souboru se zároveň projevují genderové rozdíly, které vedou k tomu, že komunikanti o partnerských vztazích přemýšlejí rozdílným způsobem. Zatímco muži o možnosti, že by zůstali po zbytek života sami a třeba nikdy nezaložili rodinu, příliš neuvažují 353, ženy výrazněji tuto možnost reflektují. Hledají také strategie, které by se obešly bez partnera. Např. Eliška není ochotná dělat kvůli potenciální rodině kompromisy. Přestože by si dítě přála, „spermabanka je lepší řešení“ než nevyhovující partner. Podobný názor má také Gabriela: „...většina lidí je ve vztahu s někým, protože neuměj bejt sami, (...) já ale nepotřebuju s někým bejt, já chci být s někým, se kterým můžu něco sdílet a dělat společný věci, (...) musí to být někdo, kdo si mě v uvozovkách zaslouží, (...) – radši budu single, než abych byla s někým jenom proto, že už chci mít ty děti jako, to jakože radši budu mít ty děti sama 354 .“ Zvláště pro mladší singles Zejména vegetariáni a vegani jsou v tomto ohledu nekompromisní. Např. pro Radku představuje jedení masa nezodpovědný čin; nemohla by tudíž být s nikým, kdo jí maso – „hodnotový rozdíl by byl tak velký, že by pravděpodobně byl nepřekonatelnou překážkou.“ 353 Např. Cyril si postavil dům pro rodinu s dětským kolotočem na zahradě a vůbec si nepřipouští, alespoň v rámci rozhovoru, že by v něm mohl zůstat sám. 354 Dalo by se říct, že Gabriela čeká na vztah romantické lásky a nehodlá z tohoto ideálu slevit. Pokud to bude nutné, pořídí si dítě, o kterém je přesvědčená že jej chce, klidně sama. Gabriela měla dokonce domluvené umělé oplodnění i dárce spermatu, ale vzhledem k jejímu přijetí k dalšímu studiu tuto strategii prozatím odložila. 352
142
bezdětnost nepředstavuje žádnou životní prohru 355 . Naopak vzdání se své identity, svého životního stylu, by prohra byla. Lilly Zajímavý postoj k otázce partnerství a dětí nalézáme u Radky, která se možnosti mít děti neuzavírá 356 : „...Jako děti nebo ne, to protože pro mě je ta otázka taky jako otevřená, že buď prostě děti mít budu nebo nebudu a ne neusiluju ani o jedno, ani o to druhý.“
Zároveň však nehodlá slevit ze svého životního stylu a hodnotových
přesvědčení (veganství, ekologický způsob života, nezadlužování) a to i za cenu, že zůstane celý život sama. Radka se případného celoživotního singlovství neobává. Sama si zařídila vysněné bydlení, čímž si dokázala fyzickou nezávislost na mužích 357, což jí však zároveň ztěžuje možnost najít vhodného partnera: „…trochu čekám, že ten muž bude jaksi mužštější než já, jak bych to nazvala jo, že já si prostě spoustu věcí zvládnu zařídit sama a prostě jsem poměrně fyzicky zdatná, spoustu věcí pro mě není problém. Tak čekám, že on v tom bude lepší.“ Případný partner tedy musí vynikat na škále „mužskosti“, zatímco Radka svou „ženskost“ neřeší 358. Někteří naši respondenti uvedli, že nevidí reálnou možnost změny životního způsobu, přestože jim třeba nevyhovuje. Netýká se to přitom jenom partnerského života a jejich single statusu, ale také způsobu bydlení, který s tím souvisí. K podobným zjištěním dospěly Jamieson a Simpson (2013). Mnozí jejich respondenti se cítí „příliš usazeni v zavedeném způsobu života“, že si stěží dokážou představit jiný. (Jamieson; Simpson 2013: 98) Zatímco někteří si životní způsob singles užívají, jiní se cítí být nešťastní. Přesto si nedokážou představit, jak by se dal zaměnit (Xénie). Některé z našich komunikačních partnerů jsme však zastihli v období tranzice, kdy se snaží o změnu a aktivně hledají partnera/ku (např. Řehoř). Právě Řehoř tematizoval jako problematický aspekt svou víru (podobně Iveta a Štěpánka). Zejména věřící singles mají problém se se svým singlovstvím vypořádat 359. Podle mnohých autorů život o samotě V některých případech je chybějící vlastní rodina suplována kontakty s rodinou původní. Zejména single ženy nalézají uplatnění jako tety dětí svých sourozenců a kamarádů. „...takže prostě třeba je fakt moje životní role teta a ne matka“ Štěpánka (podobně pak Anna, Barbora) 356 Zejména mladší zelení singles mají tendence spojovat plození dětí s přelidněním planety (Radka, Fabián). Přestože existují studie spojující globální nárůst populace s rostoucí spotřebou a exploatací přírodních zdrojů (srov. Reid 2005), chybí jakýkoliv empirický důkaz toho, jestli je dobrovolné zřeknutí se dětí skutečně environmentálně šetrné. 357 Většinu stavebního materiálu přepravila sama na kole a část „zednické“ zvládla také sama. 358 Na genderově univerzalizující potenciál samostatného bydlení (solo-living) upozorňují ve svém textu kolegové Bartošová a Fučík (2014). 359 Často jim chybí i v pokročilém věku jakákoliv partnerská zkušenost. Např. Štěpánka zůstala poslední ze skupiny věřících kamarádek, co přísahaly věrnost svému singlovskému habitu – jejich společně zvolený symbol stále vévodí Štěpánčině ložnici. Oproti tomu Pravdomila našla útočiště v civilním řeholním životě. 355
143
(v partnerském slova smyslu) představuje stigma, které je singles ze strany společnosti připomínáno (srov. Klinenberg 2012; Depaulo 2011; Jamieson, Simpson 2013: 107). Výzkum postojů holandských singles (n=836) poukázal na to, že drtivá většina singles daleko pozitivněji hodnotí partnerský život než život o samotě a myslí si, že by v partnerství byli šťastnější (Poortman, Liefbroer 2010). Také z výpovědí našich komunikačních partnerů (alespoň některých) byla patrná touha po vztahu, kterému však odmítali obětovat svou identitu a životní styl. Přestože téma štěstí a šťastného života nebylo v rámci rozhovorů diskutováno, bylo patrné, že někteří naši komunikační partneři nejsou šťastní (Filip, Xénie). Přitom nespokojenost se single statusem se může transformovat
v nespokojenost
se
zvoleným
životním
způsobem
(a
to
i environmentálním).
6.5 Bydlení a domov Domov a identita Důležitost domova tkví v tom, že nabízí prostor pro jednání, které vede k upevnění jedincovy identity. Soukromí umožňuje kultivovat jeho cíle bez obav z toho, že by byl vysmíván. Domov se tak stává útočištěm, symbolickým prostředím, ve kterém se může plně rozvíjet jeho individualita a specifický životní způsob (např. environmentálně šetrný).
Člověk, který má takovéto zázemí v privátní sféře
domácnosti, může také účinněji jednat jako aktivní občan ve sféře veřejné. (Arendt 1958, Csikszentmihalyi 1981: 144,153) Domov nelze objektivně definovat zvenku, jeho podstata vzniká na základě dialektického vztahu mezi jedincem a místem. Představuje místo bezpečí, kam lze uniknout před tlakem veřejného světa. Domov je pevným bodem, odkud vycházíme a kam se vracíme, kde jsou naše emocionální vazby nejintenzivnější. „K základnímu formování Já tak dochází právě v prostoru domova, který se tím stává pro většinu z nás nenahraditelným symbolickým prostředím zrodu identity.“ (Volek 1999: 21) Domov je jako rozšířený organizmus, jako extenze našeho těla. Prožitek domova je do nás hluboce vepsán také fyzicky. „Je to druh organických návyku. S odstupem dvaceti let, oproti všem anonymním schodištím, znovu bychom našli reflexy „prvního schodiště“, nezakopli bychom o nějaký vyšší schodek. Rozvinulo by se celé bytí domu, věrné našemu bytí.“ (Bachelard 1990: 53 in Pelcová 2008)
144
Domov v životě člověka hraje doslova bytostní roli, je místem ontologického bezpečí 360 a prostor k vyjádření naší identity361. Zejména pro zelené singles jejich nově nabyté domovy představují prostor pro svobodnou realizaci své environmentální identity. Např. Ilona ve svém novém domově uskutečňuje své sny skoro proti vůli nepřítomné matky, která považovala její způsob vedení domácnosti za „zbytečně moc alternativní“. Přesto připouští, že říká, že jede domů, i když jede na návštěvu k rodičům. Podobně se vyjadřuje většina našich komunikačních partnerů. Odráží to pravděpodobně mnohovrstevnatost jejich identity. Poměrně výstižně domov definuje Radka: „...je to místo, kam můžu přijít v kteroukoliv denní nebo noční dobu a člověk je vždycky vítán.“ Přitom se nemusí jednat pouze o místo ve smyslu bydlení, jak ukazuje Řehoř: „Domov je tam, kde se cítím dobře, kde tomu rozumím a rozumím tomu tady na Jesenicku – to je pro mě domov jako takovej širší domov.“ Proměnlivost a mnohavrstevnost identit trefně vystihuje Galčanová: „Lidské identity jsou ustavovány skrze místa a v místech na různých úrovních a v různých měřítcích – měřítko bydlení je jedno z nejvýznamnějších, i když jeho obsah a podoba se proměňuje.“ (2012: 86) Prostorová svoboda, absence partnerských vztahů a povinností vztažených k určité lokalitě vedli u mnohých zkoumaných singles ke vzniku specifického internacionálního životního způsobu. Domov pro ně neznamená jedno místo, ale síť vztahů, byť lokalizovaných. Například Barbora bydlí v Londýně, ale aktivně udržuje vztahy s rodinou a přáteli rozesetými po celé Evropě. Přestože má silné vazby k Brnu, Budapešti a Štúrovu, vrátit se nehodlá. Podobně rozkročená je Nora žijící ve švédské Uppsale toho času na stáži v Austrálii: „...v současný chvíli jako jsem tady doma, protože jsem se tak rozhodla, nikam se nestěhuju, ani se nevracím do Česka, i když Čechy miluju. Jakoby úplně na těch sto procent se necítím nikde doma.“ Nejlépe je kosmopolitní přístup některých singles patrný na výpovědi environmentální aktivistky Lilly cestující po světě za účelem ochrany mořských živočichů. Domov je pro ni místo, kde spí alespoň dvě noci. Může to být byt v Praze stejně tak dobře jako chatrč v Indonésii. „Pojedeme domů, to znamená tam, kde bydlíme teď v tuhle chvíli. Já tohle nemám jako přesně určený, že by to znamenalo jedno místo“, doplňuje.
Podle výzkumu Jamieson a Simpson je klíčovým prvkem naplnění konceptu ontologického bezpečí pocit kontroly (Jamieson; Simpson 2013:96 ) 361 Domov není jenom materiální přístřeší, ale teké prostor pro věci, které mu dávají význam. (Csikszentmihalyi 1981:139). 360
145
Tři narativy o domově
V rámci projektu, jehož součástí byl také můj výzkum, jsme se zabývali otázkou, zda a jak lidé, kteří žijí sami, budují, prožívají a zvýznamňují svůj domov. Domov je přitom obvykle asociován s dalšími lidmi, nejčastěji s rodinou. Na základě analýzy výpovědí samostatně žijících mužů a žen byly identifikovány tři způsoby vyprávění o domově. „V Barbořině vyprávění se objevuje linie, kterou označujeme domov jako volba; město, jeho charakter, sociokulturní milieu, v ní hraje zásadní roli. Domov se utváří skrze aktivní volbu přináležení k místu, která zohledňuje osobní potřeby a očekávání. Domov je místem, do kterého mohu dobře zapadnout. Dalším vyprávěním, kterému jsme se věnovaly jako prvnímu, je domov jako projekt. Cyril, Anna i Zuzana jsou rozkročení mezi dvěma či více místy či městy. Současně však všichni vytváří uvědoměle a plánovaně vlastní prostor, který splňuje jejich představu o domově. U Cyrila je tato představa spojena s vizí rodinného domu, pro Annu je to především potřeba vlastního soukromého prostoru, který dosud neměla, Zuzana je vedena vazbou k rodnému městu. Všichni však budují svá místa s jasnou vizí, kterou se snaží naplnit. Konečně ve třetím typu vyprávění, se objevuje domov prožitý, domov, který je budován skrze každodenní zkušenost, praktiky, postupné navazování vztahů a budování své pozice v místě. Je to postupné budování struktury míst i lidí, vyrůstání sítě vazeb (přátelských, neformálních i formálních), která je usazena v konkrétním městě či sousedství. Především zde, ale také ve vyprávění o domově volbou, je město chápáno jako specifický konglomerát míst a vztahů, jako socio-prostorová jednotka.“ (Galčanová, Vacková 2014)
Ideální bydlení Z environmentálního hlediska má význam se bavit o domově zejména v kontextu jeho hledání a vytváření. Přestože zkoumaní singles žijí v drtivé většině případů ve městech, zejména ti, které označuji jako „zelené“, si jako ideální bydlení představují domek na venkově. Tento narativ má minimálně dva environmentální aspekty. Za prvé singles sní o bydlení ve volné krajině, což by mělo za následek pokračující zábor biologicky aktivní země 362. Za druhé by rádi bydleli v individuálním bydlení, které je z ekologického hlediska obecně méně šetrné. Svými preferencemi
Australský výzkumu preferencí bydlení ukázal, že 85% respondentů by preferovalo život v řídce zalidněných oblastech, které k životu považují za nejatraktivnější (Wulff 2004: 61) 362
146
bydlení se tak neliší od lidí žijících v rodině. Sami toto své ideální bydlení taky s rodinou asociují. Snad kromě několika málo typicky městských singles (Václav, Karel, Eva či Barbora) sdílí ostatní vizi ideálního bydlení
363
na venkově, notně podpořenou
zidealizovanými vzpomínkami na dobu dětství. Nostalgický, romantizovaný domov je jako v případě Wandy spojený s dobou bez větších problémů, kdy: „běhali po háji, běhali po zahradě, běhali po háji, lozili na stromy, sbírali prostě, co tam kde bylo, sbírali třešně, lozili na třešňu no a takové věci.“ Pro některé ze zkoumaných singles, jako pro Ivetu, pak současné bydlení není to „doma doma, i když je to domov“; ideální domov by byl pro ni v domku na venkově blízko města (dostupnost autem i MHD) s přírodou v docházkové vzdálenosti. Ideální bydlení je ve většině případů očekáváno až s případnou rodinou. Např. Lukáš by s dětmi rozhodně nechtěl žít ve městě, ale v domě s velkou zahradou u lesa. Podobně se vyjadřuje Řehoř, Aleš a Gabriela, které by pro život s dětmi (neuvažuje partnera – poz. autora) dokonce stačila maringotka se zahradou. Podobně se vyjádřila Radka: „...nemám tolik potřebu mít tu vnitřní plochu nějak kor moc velkou, ale chci mít takovej ten prostor, kde můžu být jako venku...“. Ta by však svůj sen o bydlení ráda naplnila i bez rodiny. O ideálním bydlení bez rodiny uvažovala Xénie a Radka. Pro Xénii představuje ideální bydlení blízkost přírody a blízkost stejně smýšlejících lidí sdílících určitou filosofii. Schopnost obejít se v ideálních představách bez rodiny dotahuje do dokonalosti Radka, která navíc již v domku se zahradou bydlí: „...jako takový můj sen je mít takový trochu rodový statek 364, to je zvláštní trochu rodový statek bez rodiny;(...) nemusí to mít nutně hektar a (...), ale mít to někde na úplně na samotě nebo nebo tak, ale můj takovej jako fakt ideál představa je, že se kus kus pole přemění na kus takový zahradní divočiny no. Ale to je zase, to je jako cíl, ke kterýmu bych chtěla ku řekněme směřovat, (...), že v tomhle už jsem dost jako rozhodnutá, není to nadšení po přečtení (...) návodu na vytvoření ekozahrady, (...). Vím jistě, že nechci bydlet ve městě. Vím jis jistě, že nechci bydlet v bytě a chtěla bych mít větší zahradu, (...).“ Právě kvůli žité zkušenosti se samozásobitelstvím však Radčiny představy nezní natolik utopicky jako od těch, co o zakládání rodových osad debatují v městských kavárnách. 363
Eva se proti ideálnímu vymezuje: Domov není ani v minulosti, ani v idylické budoucnosti, domov je teď a tady, místem odpočinku i práce, místem vlastního já. Eva 364 Rodový statek je dům s hektarovým permakulturně obhospodařovaným pozemkem., který by měl uživit rodinu téměř bezpracně. (Srov. Kramosilová 2009)
147
Mnozí zelení singles se snaží ve svých představách skloubit současný životní styl napojený na město a luxusní ideál života v souladu s přírodou. Filip jako ideál vnímá dřevostavby s přímým propojením s přírodou: „Tak určitě nebo takový bydlení snů je něco co občas je vidět, co mě fascinuje, jsou takové ty domky nebo byty propojené s přírodou. (...) Jo nějaká taková dřevostavba, kde se prostě dá v létě otevřít stěna v podstatě a člověk je v zahradě, tak to se mi líbí hodně.“ Zároveň by však rád žil ve městě, kde má zázemí. Podobně se vyjadřuje Ulrich, který se ve svých představách obrací k ideálu sekundárního bydlení 70. a 80. let. Žil by sice rád ve městě, ale chtěl by chalupu („refugium“), kam by se dalo unikat 365. Někteří zkoumaní singles už si svůj sen o ideálním bydlení splnili. Cyril stavbou domu naplinl svou vizi o ekologickém bydlení na vesnici. „Já jsem třeba vo tomhle snil od svejch osmnácti, jo a je to v zásadě zhruba podle toho, jak jsem si to vysnil, to prostě sedí. Takže já jsem si na tom furt vnitřně pracoval, jako co vlastně chci, jak to má vypadat a tak dále.“ Dům vnímá integrálně spojený se sebou samým. Plně vyjadřuje jeho osobnost: domu vtiskává podobu podle své vůle a dům ho zpětně utváří. Uvědomuje si, že by možná ve městě měl větší šance najít si partnerku, ale nedokáže svůj dům opustit: „v bodě, kdy bych teďka zboural to, co jsem jako udělal a nějakým způsobem to udělal tak, jak asi většina singlů ve městech, kde mají větší šanci a tak dále, tak prostě tak jako tím zbourám sebe. Tím zbourám vlastně celý tohle. A mně se to chce nechat růst, a ne nebourat.“ Cyril zároveň věří, že případná budoucí partnerka, bude schopna se s domem sžít: „tak se některý věci třeba upravěj, ale myslím si, že ty základní základní koncepční věci tak, jak jsou, tak prostě zůstanou.“ Mezi zelenými singles se vyskytl případ, kdy právě realizace snu o ideálním bydlení vedla k rozpadu vztahu a singlovství naší komunikační partnerky. Ta si sehnala práci v jedné eko-vzdělávací instituci na Hané a přestěhovala se s přítelem do malé vesnice v podhůří Drahanské vrchoviny, kde koupili menší domek: kachlová kamna, vše ve dřevě, citlivě zrekonstruovaný. Místní komunita je však nepřijala, nikdo je nezdravil, k tomu složité dojíždění a péče o dům. Nakonec přišlo rozčarování, vyprchání společně sdíleného snu a rozchod. „Teď mně stačí blízkost zeleně, hezký bydlení a blízkost přátel.“ Eliška
Aktuálně si pořídil dodávku a přestavil si ji na obytnou pracovnu, se kterou může pracovat klidně i v přírodě, bude-li to třeba. 365
148
Zabydlování Domov je podle Gergson utvářen skrze nikdy nekončící proud lidí, věcí a zvířat, které dočasně utvářejí jeho strukturu (2007: 21). Pocit domova nevzniká jeho výstavbou, ale kultivací a pobýváním mezi věcmi – jejich opatrováním. 366 Člověk materialitu domova nejen vytváří, ale zároveň je jí sám utvářen, jak vysvětluje Cyril a jak můžeme pozorovat u Filipa. Pocitu domova je možné dosáhnout pouze skrze „obývací činnosti“ vytvářející „bydlící struktury“ skrze zabydlování domova, domnívá se Gregson 367 (2007: 177). Pozoruhodné bydlící praktiky má Radka, která domov skutečně hluboce prožívá a to nejenom emocionálně, ale přímo fyzicky. Než si sama zařídila přívod vody, půl roku ji vozila v kanistrech na kole z práce. V zahradní chatce, kterou přestavěla k celoročnímu bydlení, nebylo ze začátku nic. Ani dnes není její bydlení jednoduché, což jí však nevadí, naopak: „...jako jednoduchý bydlení mě nebaví a takový to věčný teplo těch přehřátejch bytů mě vyloženě ubíjí jako, že mám potřebu (...) vytápění jakoby v kamnech, (...) kdyby to bylo moc jednoduchý, tak bych se do určitý míry jako v tom bydlení nudila, (...) takže nebaví mě někdy některý věci dělat tím moc jednoduchým způsobem.“ Vztah k domovu si buduje právě prací, kterou na něm vykonává 368. Zabydlování je možné realizovat také prostřednictvím věcí, zejména v nájemním bydlení, kde jsou možnosti přetváření bydlení omezené, je to často jediná možnost. Miller poukazuje na to, že lidé potřebují obrovskou haldu věcí k tomu, aby proměnili prostor, ve kterém chtějí žít, v domov. (Miller 2010:81) Kulturní mikrokosmos domova umožňuje pozorovat, jakým způsobem se promítají hodnoty a cíle daného člověka do prostoru, který obývá. Pozornost, která je věnována určitým objektům, a významy, které jsou přisuzovány některým činnostem, odkazují k specifickým motivacím a odlišují jednotlivé domácnosti a jejich obyvatele (Csikszentmihalyi 1981: 188) – viz kap. 6.1 Při nastěhování do nového prostoru se zde jeho noví uživatelé automaticky necítí doma, čeká je dlouhý proces zabydlování, kterému předchází očištění prostoru od předchozích majitelů 369 . Tento očistný rituál, který mnohdy přeroste do kompletní rekonstrukce, má vážné environmentální důsledky. V jeho rámci totiž dochází
366
Domovský prostor vzniká zabydlováním; nežijeme ani tak v prostoru domova jako ho žitím a bydlením vytváříme. 367 Také Heidegger tvrdí, že nejdůležitější je v tomto smyslu zabydlování – pěstování a pečování o stavbu, která vzniká dílem člověka a jinak vzniknout nemůže (1993). 368 Oproti tomu Filipa topení dřevem a jeho shánění otravovalo, a proto přešel na brikety z biomasy. 369 K „očištění“ dochází také po rozchodu, kdy se vyhazují předměty nesoucí emocionální zátěž. (Olga, Hynek)
149
k likvidaci často funkčního vybavení bytu, ke zbavování se předmětů se symbolickou hodnotou, které jsou novému majiteli cizí. Eva pocit nastěhování se do nového bytu popisuje následovně: „...já vždycky když se někam nastěhuju, ale to mám tak jako vždycky, tak si prostě připadám v tom novým bytě jak na návštěvě. Prostě mám fakt takovej strašně odcizenej pocit a nevím jako jak se mám jako zařídit a sedím někde a čučím.“ Ve výpovědích našich respondentů nalézáme spíše iracionální zdůvodnění nutnosti přestavby a vyhazování věcí po předchozích majitelích. Karel v této souvislosti mluví o „očištění od času“, který na vybavení domácnosti ulpěl. Cyril se snažil na atmosféru domu zvyknout a měl pocit, že jej dům přijal, nakonec jej však celý přestavěl a vybavení uskladnil v kůlně 370. Naši komunikační partneři mnohdy přestavují nemovitosti do idealizované podoby. Připravují místo pro rodinu, aniž by tušily, s kým ji založí. Pokud najdou partnera, nelze očekávat, že by se smířil s jejich individualizovaným pojetím domova. Anna se v tomto směru obává: „Říkal mi kamarád tak uštěpačně, když viděl tu moji tapetu, že to už se ke mně žádný chlap nenastěhuje, že je to strašně jako holčičí, což mi přijde hrozně vtipný, no tak možná se ke mně stejně by ani nikdo nechtěl stěhovat, no.“ Dá se očekávat, že se případný partner bude snažit prostor alespoň částečně přizpůsobit sobě, což může podnítit další spotřebu s potencionálně nepříznivými environmentálními dopady. Při nastěhování do nového bytu je podle Gregson skoro normativní praxí redekorace místností podle „vlastního vkusu“ 371. Snaha o uvedení vnitřních prostorů bytu do souladu s vlastní identitou a odstranění materiálních stop ostatních je jejím častým projevem. Zatímco drobné předměty jsou postupně vyhazovány, pevné součásti bytu jsou v rámci zabydlování daleko spíše dekorovány. (2007: 52-53) Zatímco singles bydlící ve vlastním dělají spíše úpravy „nezvratné“, singles bydlící na „privátech“ si prostory zvelebují plakáty, závěsy a obecně věci odstranitelnými. Důležitým aspektem je však autenticita (srov. kap. 6.1).
V souvislosti s atmosférou místa si vzpomněl na kamarády, kteří „koupili barák a říkali, že museli udělat několik pařeb než prostě to jako vočistili.“ Cyril 370
I když jsme mezi našimi komunikačními partnery narazili na výjimky – např. Iveta bydlí v pokoji, kde zůstaly vystavené předměty původního majitele. 371
150
Obrázek 5: Srovnání trvalého a dočasného zabydlování prostoru
Vlevo finálně řešená domácnost Davida, vpravo dočasně zabydlená domácnost Aleše.
Obrázek 6: Srovnání dekorace prostoru v zamýšleném trvalém a dočasném bydlení
Vlevo dekorace stěny – Jana (dočasné bydlení), vpravo dekorace stěny – Anna (trvalé bydlení)
Autentické zabydlovaní domova 372 označují výzkumníci Ray – Anderson (2000) za jeden z charakteristických znaků kulturních kreativců (cultural creatives). Také naši komunikační partneři se snaží, aby bylo vybavení jejich bydlení v souladu s jejich hodnotami 373. Např. zelení se v zabydlování až překvapivě často uchylují k odkazům na 372
V souladu s hodnotami a postoji. Ray – Anderson označuje způsob, jakým kulturní kreativci vyzdobují interiéry svých domácností za eklekticky-dekorativní (2000). 373
151
tradice. Je používána tradiční barevnost (kombinace červená a bílé, případně modré a bílé). Pokud zelení singles investují do nábytku, tak se oproti běžným singles daleko častěji jedná o masivní dřevo. Zároveň u nich narážíme na vystavování starých selských memorabilních objektů. Také domy jsou re-konstruovány a vybavovány jako chalupy (např. Cyril, Radka). V zkoumaných domácnostech jsou skrze symboly přítomny vzdálené nebo „imaginativní“ domovy, které zpředmětňují fotografie, plakáty nebo suvenýry. Skrze ně si zkoumaní singles připomínají místa významná pro jejich biografie. Mezi zelenými singles jsou tyto memorábilie dokladem často značné ekologické stopy vyplývající z cestování. Zajímavým zjištěním bylo, že společně sdílí určitý okruh zemí, do kterých se vypravují. Nejčastěji je to Indie, Balkán, Afrika a severské země. Jedou z prvních věcí, co Nora udělala v novém bytě, bylo vyvěšení černobílého obrázku Prahy, aby si přiblížila zemi a město, odkud pochází: „...to je skoro jediný takový jako český pražský jako no, takovej oltáříček....“ Zajímavějším prvkem, který se objevuje skoro ve všech zkoumaných domácnostech, je dekorování podle cizích zemí, ke kterým mají respondenti vztah. V případě Nory to byl dekorativní obraz zebry, který ji má připomínat Afriku, „takže jsem viděla zebru a prostě byla moje, věděla jsem, že že ji chci a že že sem bude pasovat i tím, jak je velká a jak je trošku tak rozostřená, no takže takže jsem koupila zebru Belu no a tak mně tady vévodí.“ Při zabydlování prostoru bývají důsledně odstraňovány stopy po předchozích obyvatelích. Problematické je sdílení předmětů považovaných za intimní. Librová si všimla, že moderní spotřebitel nerad užívá stejné věci, které používají jiní. Většina snah o zavedení minimálního bydlení s maximem sdílených prostor a služeb (srov. Honzík 1946) nakonec ztroskotala 374 . Librová tento relativně nový fenomén nazývá štítivým individualismem. (Librová 2003: 277) Podle ní se současný spotřebitel štítí sdílet a raději má všechno potřebné pro život v osobním vlastnictví. Zejména díky domácnostem jednotlivců pak neúměrně narůstá spotřeba (srov. Williams 2005). Sabine Dyas zabývající se spotřebními vzorci německých domácností upozorňuje na to, že míra opotřebení věcí je závislá nejen na čase, ale také na užívání. (srov. kap XY – singles a spotřeba ).
U funkčních projektů dlouhodobého spolubydlení jsou sdíleny jen prostory, které nejsou vnímány jako intimní (dvorek, zahrada, prádelna), všimla si holandská antropoložka Brunn (2011). Ty pak vytvářejí jakýsi meziprostor mezi soukromím a veřejným a prohlubují pozitivní pocit sousedství. 374
152
V kontextu štítivého individualizmu nelze „prodej či sběr použitých věcí považovat za výraz ochoty ke sdílení, spíše uvolňuje prostor pro nákup nových věcí.“ Pro štítivý individualizmus bohatých je příznačné, že sice věci odkládá, ale málokdy je ochoten věci z druhé ruky sám používat.“ (Librová 2003: 277) Typickým zástupcem štítivých individualistů je v našem souboru Karel, který se věcí sice relativně uvědoměle zbavuje, ale zejména pro to, aby si koupil nové. Štítivý individualizmus se projevuje také v oblasti bydlení. Zejména kuchyň a koupelna, tedy místnosti spojeny s hygienou a přípravou jídla, představují problém ve sdílení. (Williams 2003: 92). V případě zabydlování jsou důkladně čištěny a k předmětům zde ponechaným předchozími majiteli je přistupováno fobicky. Obava z tušených příběhů, které s nimi souvisely, bývá podle Gegson natolik velká, že nakonec vede k jejich vyhození a nahrazení vlastními (Gregson 2007: 43). Štítivý individualizmus v kontextu singles vede k nárůstu spotřeby, představuje překážku ve spolubydlení a nalezení environmentálně šetrnějších modelů bydlení 375. Mezi souborem zelených a nezelených singles je rozdíl ve způsobu zabydlování domácností nábytkem. Zatímco v domácnostech nezelených singles nalézáme poměrně běžně obývací stěny (často v souvislosti s televizí 376 ), gauče, pohovky a skříně, v domácnostech zelených singles je nábytku podstatně méně. Způsob zabydlování nábytkem ilustruje výpověď Fabiána: „si nepamatuju, že bych nakoupil nějaký kus nábytku, většinou je to něco, co prostě zbyde; tohle mám zase od kamaráda, soudky, které používám jako stolky, takže, snažím se využívat spíš, co je.“ Zarážející je také způsob ukládání věcí. V domácnostech zelených singles jsou předměty nejčastěji uloženy v otevřených policích nebo jen tak na volno. Na podobný způsob ukládání věcí však narážíme také v souboru běžných singles a to zejména u těch respondentů, kteří do budoucna zvažují přestěhování a kteří danou domácnost nezabydlují jako trvalou. Jakkoliv svádí interpretovat nevybavenost zelených domácností nábytkem jako projev dobrovolné skromnosti a odpovědnému přístupu ke spotřebě dřeva, důvodem bude pravděpodobně jejich nezakotvenost. Velká část z nich totiž nepovažuje současné bydlení za finální. Za environmentálně ctnostné lze považovat to, že si provizorní
Zde se projevuje výrazný rozdíl mezi oběma soubory. Zatímco zelení singles se neštítí využívat využívat věci po druhých a to dokonce z kontejnerů a skládek (Lukáš, Radka), nezelení singles se věcí po druhých v bytu zbavují nebo si pořizují věci nové (Karel, David). 376 Zatímco zkoumané domácnosti nevlastnící televizi (zejména zelení singles) působí poněkud neuspořádaným decentralizovaným dojmem, domácnosti, ve kterých se televizor vyskytuje, jsou uspořádanější, a to přinejmenším ve smyslu orientace nábytku. 375
153
bydlení nevybavují novým levným nábytek (jako např. Marie a její pokoj z Ikea), ale snaží se sehnat nábytek z druhé ruky (Ilona – vyřazený nábytek z práce). Temporální zabydlování má svá environmentální pozitiva a netýká se pouze zelených. V případě provizorního bydlení je člověk schopen se přenést přes to, že věci nejsou úplně v souladu s jeho vkusem. Není třeba nakupovat nové, když je možné využít staré a fungující, jak dokládá Iveta: . „V době, kdy já jsem se stěhovala, tak vlastně zemřela moje teta. Takže jako mám, mám pár věcí po ní. ...todle vnímám jako dočasnou variantu a nechci do toho investovat, když vlastně když bych měla měla svůj vlastní byt, tak potom už bych si kupovala vybavení tak, že bych věděla, že mi to pasuje...“ Zabydlovaní probíhá také skrze přítomnost zvířat a rostlin v domácnosti 377. Péče o ně vyžaduje permanentní přítomnost a svědčí o vyšší míře usazení. Živé bytosti začleňují do struktury bydlení přírodu, která pak proměňuje způsob a rytmus života. Zvířata sice strukturují čas svých majitelů, což však bývá mnohdy pozitivně hodnoceno. Zejména psi pomáhají svým majitelům navazovat mezilidské vztahy a otevírají jim sousedství (Gregson 2007: 145-157).
Samostatné bydlení Samostatné bydlení lze s určitou licencí brát jakožto vrchol individualizmu (viz kap. 2 a 3.4) Umožňuje kontrolu nad osobním světem a nezávislost na ostatních lidech. Tato nezávislost je však podmíněna ekonomicky a bez finančního kapitálu by nebyla možná (Singly 2001). Proto je vlastní bydlení symbolem prestiže a úspěchu. Poměrně překvapivě je tento typ bydlení žádán i mnohými zelenými singly, kteří jinak na sociálně status příliš nedají. Jak si dále ukážeme, jejich motivy k samostatnému bydlení se různí. Charakteristickým
motivem
je
touha
po
soukromí.
S ohledem
na
celospolečenský vývoj to není nic překvapivého. Oproti tradiční společnosti a dřívějším fázím moderny se v oblasti bydlení výrazně proměnil vztah mezi soukromým a veřejným prostorem. Dřívější pevné spojení produkce a spotřeby s rodinou a domovem bylo v rámci modernizačních procesů narušeno. Především došlo Jedním ze zažitých stereotypů ve veřejném diskursu je, že singles chovají domácí mazlíčky častěji než běžná populaci s tím, že jim nahrazující chybějící vztahy a děti. Z celého souboru se nějaké zvíře vyskytovalo pouze v šesti domácnostech. 377
154
k oddělení veřejné a privátní sféry – oddělení prostoru placené práce od prostoru pro rodinu, což zapříčinilo vyvazování jedince z rodinných vazeb a tíhnutí k vytváření individuálních prostorů (Collins 2009). Vlastní bydlení pro mnohé ze zkoumaných singles znamená definitivní odpoutání od rodičů. Existence vlastní domácnosti slouží jako viditelný symbol jejich samostatnosti. Přestože singles nemovitost aktuálně nepotřebují pro rodinu, pořizují si ji mnohdy s vidinou, že ji zde budou mít. Zatímco v dřívějších fázích moderny dítě představovalo závazek, které odlišovalo dospělého člověka od mladistvého, dnes jeho roli (v jistém zobecnění) přebírá „hypotéka“. Např. pro Annu pořízení si samostatného bydlení a přijetí odpovědnosti za hypotéku znamenalo finální krok k dosažení dospělosti: „takže jako potom vznikla i možnost vlastně si vzít hypotéku a tak jsem to a cítila jsem se na to, prostě jsem se na to nějak cítila, to je zase asi věc, ke které člověk musí dozrát no, že jako to rozhodnutí jsem schopná udělat.“ Bydlení s rodiči či spolubydlícími neposkytuje dostatek soukromí a je vnímáno jako nedospělé, pařící k překonané životní fázi post-adolescence (studijního života). Vlastní byt představuje ukončení přechodové fáze dospívání. Touha po vlastním bytě završuje adolescentní touhu po vlastním pokoji, tedy prostoru, ve kterém je možné realizovat intimní aktivity, místa, kde může být plně a svobodně realizována identita majitele. (Singly 2009). Zatímco adolescenti touží po vlastním pokoji, post-adolescenti touží po vlastním bytě/domě. Být „ve svém“ je aktem odlišení se, není to jen požadavek vlastnictví striktně osobního prostoru. (tamtéž). Přestože singles touží po samostatném bydlení, žijí častěji v nájmu (přinejmenším ve věku do 30 let) než jejich sezdaní vrstevníci (Hawk 2011:40). Podle výpovědí našich respondentů koupě nemovitosti znamená první zřetelný předěl mezi jejich vlastním životem a životem u rodičů. Zatímco respondenti, žijící na privátech a v různých formách spolubydlení, jsou stále velmi úzce napojeni na své původní rodiny (např. vozí si k nim vyprat prádlo), ti, kteří mají svou vlastní domácnost, „rodinných služeb“ využívají výrazně méně. Pořízení si vlastní nemovitosti (vč. samostatného pronájmu) je tak především symbolický akt vůči rodičům a okolí. Jasné rozlišení mezi post-adolescentní fází a adolescencí na základě způsobu bydlení nalézáme u Evy, když mluví o problematice soužití: „...celej život, co je v Brně, tak bydlí na nějakých sdílenejch privátech, takže na ty moje prostě... někdy mám pocit, že jsou fakt dospělácký návyky, jakože fakt chceš mít klid na některý věci a máš pocit, že některý věci není potřeba jako fakt vysvětlovat.“ Jako hlavní devízu samostatného 155
bydlení vidí Eva v tom, že si může dělat věci po svém a zabydlovat prostor podle sebe a bez ohledu na druhé. „A asi je pro mě fakt důležitý mít nějaký svůj prostor, ve kterým můžu být úplně nerušená, a nemuset jakoby vyjednávat prostě s nikým o ničem. Dělat si ty věci po svým.“ Eva Tranzitní podoba domácnosti je mnohdy reflektována jako nedospělá. Vizuální analýza fotografií pořízených v domovech našich respondentů poukázala na to, že zejména u mladších z nich jsou věci uskladněny na volno. Na jednu stranu se to může jevit jako módní styl, na druhou stranu je to ovšem nutnost. Zatímco drobné předměty se poměrně snadno dají často stěhovat, velké kusy nábytku nikoliv. Snad právě proto jsou skříně asociovány s dospělostí, resp. s dospělým (rozumněji usazeným) tipem domácnosti jak vyplývá z výpovědi Josefíny: „Na ty věci. Dala jsem tam závěs, protože jsem strašně chtěla už jako hrozně dospělou tu skříň, kde bych mohla mít prostě pověšený věci....“ kvůli nezakotvenosti a častému stěhováni však musí tento problém řešit provizorně závěsem. Pořízení si vlastní domácnosti a často také koupě nemovitosti bývají spojovány s věkem 378. Narážíme na výpovědi podobné tomu od Pravdomily: “ Tak to je tak, když vám táhne na třicet. A měla jsem poměrně asi jako velké úspory a věděla jsem, nebo tak jsem chtěla, ty peníze na účtu prostě se nijak jako nezhodnocujou, takže. A ty podnájmy jsou poměrně drahé, tak mi to nepřišlo jakoby z ekonomického hlediska v pořádku a navíc rodiče se nabídli, že by mi vlastně dali bezúročnou jako půjčku. Takže jsem nemusela mít hypotéku a potom samozřejmě tam potom hrálo roli i to, že když jsem byla na privátě, tak tam vždycky byla nějaká bytná a ještě nějací jiní lidé, se kterýma jsme se střídali v koupelně a vlastní byt, tady tohle všechno odpadá, tam už v koupelně nikoho nepotkávám.“ Přestože životní způsob této respondentky by se dal pospat jako dobrovolně skromný, neváhala, a když se naskytla příležitost, pořídila si byt do osobního vlastnictví. Touha po samostatném životě a potřeba investovat do svého, byla v jejím případě silnější než její poměrně ortodoxní hodnoty stran vlastnění majetku. 379 Dalo by se říct, že když není trvalost nalezena v rámci vztahu, začíná se od určitého věku hledat ve vlastnění nemovitosti. Pro mnohé respondenty začíná být život V porovnání s muži zároveň u žen s rostoucím věkem klesá pravděpodobnost, že ještě vytvoří sdílenou (partnerskou) domácnost (Qu, de Vaus 2011). 379 Předchozí pokus Pravdomily o spolužití nedopadl kvůli její potřebě být sama: „...tak jsem si taky myslela, že nebudu žít sama, že budu žít v nějaké komunitě a mě to i z toho ekologického hlediska přišlo jako fajn. Jo, že prostě kontemplativní klášter, oni tam, že jo mají cely, která je vlastně pro jednu sestru jedna cela. Zároveň ta komunita sdílí...Ale se ukázalo, že to jakoby není ono.“ 378
156
v provizorních spolubydleních a nekonečné stěhování otravné a hledají trvalejší místo. Například Anna hledala: „byt, ve kterém nějakou dobu vydržím, případně kdybych zůstala sama, vydržím jako nafurt, protože jako být zase v něčem jako nepohodlném a provizorním, já jsem věděla, že prostě mockrát se k téhle akci jako nevzedmu v životě.“ Důležitým motivem ke koupi bytu je potřeba mít určitou kontrolu nad svým osudem. Josefíně se nechce být samotné, ale chce být pánem místa, kde bydlí. Plánuje koupi vlastního bytu, ale klidně by žila celý život v pronájmu, kdyby tento systém fungoval (v současnosti selhává – zvedá se nájem, člověk nemá jistotu, že neskončí ze dne na den na dlažbě). Pocit ztráty kontroly se však pojí také se spolubydlením. Vidina spolubydlícího byla pro respondenty Jamieson a Simpson (2013) extrémě nepříjemná právě z tohoto důvodu. Z výpovědí našich komunikantů je patrné, že se pro samostatné bydlení rozhodovali na právě na základě negativních zkušeností se spolubydlícími, kdy neměli kontrolu nad intimní oblastí domova. Potřeba kontroly pro ně je silnější než potřeba společnosti, která jim na druhou stranu chybí (Eva, Anna, Barbora). V těchto závěrech se naši komunikanti shodují s Jamieson a Simpson (2013). Přestěhování se do samostatného bydlení představuje zlomový moment v osobní biografii, o kterém někteří ze zkoumaných singles dlouhodobě snili (viz dále v pojednání o ideálním bydlení). Stěhování umožňuje změnu narace o sobě (sro. Miller 2010: 97). V nejsilnější podobě na ni narážíme v případě stěhování se do domu, který si respondent sám postavil. S určitou licencí je možné stavbu domu brát jako jakýsi individualizační projek, jako materiální extenzi sebe sama. Důležitou motivací, zejména singles mužů (Cyril, David), k výstavbě či rekonstrukci domu je „rekonstrukce osobní biografie“, naplnění svých představ o sobě samém (srov. Galčanová, Vacková 2014). Lidi žijící v jednočlenných domácnostech nelze považovat za sebestředné hyperindividualisty, kteří se skrze nezřízenou spotřebu snaží uspokojovat své potřeby. Mnozí z nich žijí samostatně kvůli okolnostem, nad kterými nemají kontrolu. Jiné k samostatnému bydlení dovedla například jejich víra. Věřícím singles dodržujícím náboženskou morálku není např. předmanželské soužití dovoleno. Např. Řehoř bydlící více než 20 let samostatně ani jednou nežil společně s partnerkou (více v kap. 6.4). Přestože je jejich pojetí domova individualizované (místo pro bytí sám sebou, útočiště, bezpečí, kontrolovaný prostor) nevylučuje kolektivitu (místo přináležení, prostor pro rodinu). V rámci našeho výzkumu jsme stejně jako Jamieson a Simpson narazili na
157
několik domácností, které byly připraveny pro rodinu a byly jednočlené v podstatě nezáměrně. (2013: 218). Spolubydlení Málokdo si uvědomuje souvislosti mezi bydlením a jeho dopady na životní prostředí. Nejsou tak zřejmé jako např. provoz auta produkujícího exhaláty. Spolubydlení
380
představuje z environmentálního hlediska šetrnější variantu než
individuální bydlení. Potencionální environmentální benefity spolubydlení obhajuje ve svých textech zejména Williams (2007, 2005) a Burr (2012). Přestože ne všichni zastánci environmentálně šetrných forem života žijí ve spolubydlení, mnozí z nich jsou vědomím plýtvavosti samostatného bydlení ke spolubydlení motivováni. 381 Spolubydlení je model, který nabízí jak vysokou úroveň sociálního kapitálu, tak pro-environmentální chování. Díky spolubydlení se průměrně ušetří 31% místa k výstavbě 382 , 57% elektřiny, 8% nákupu zboží. Zejména potřeba individuálního vlastnění větší bílé elektroniky (pračky, mrazničky) klesá v rámci komunit spolubydlících průměrně o 25% (Williams 2005: 165). Seyfang a Smith (2007) doplňují, že v rámci společného bydlení lze snáze realizovat ekologicky příznivé projekty (např. znovu využívání šedé vody) než v domácnosti jednočlenné. Domácností jednotlivců je v ČR 1,389 milionu. Z toho většinu tvoří samostatně hospodařící lidé. Pouze 174 tis. lidí spolubydlí s jinou domácností. (ČSÚ 2011) Podle výhledu ČSÚ by v roce 2030 mělo žít na území ČR v domácnostech jednotlivců 1, 633 milionů lidí, což bude znamenat kromě značného tlaku na výstavbu také značnou environmentální zátěž, pokud se alespoň část z nich nerozhodne pro spolubydlení – srov. (ČSÚ 2005b) a kap. 3.1 a 3.4. Nejrychleji rostoucí kategorií jednočlenných domácností je kategorie 20-35 let (relativní nárůst v období 1995-2010 byl až pětinásobný (srov. ČSÚ 2011)). V tomto věku převažují dosud nesezdaní, bezdětní lidé odkládající manželství a rodičovství. Britský výzkum Heat a Kenyon (2001) poukázal na skutečnost, že právě mladým lidem Spolubydlení, tedy soužití několika nepříbuzných osob, bývá spojováno se studentskými domácnostmi (Stará 2010), kdy jsou mladí lidé okolnostmi nuceni žít ve sdílených domácnostech (Garthwait 2012). Případně se spolubydlením seniorů. 381 Sargisson (2010) zjistil, že udržitelnost a šetrné hospodaření se zdroji představují opakující se téma mezi lidmi žijícími ve spolubydlení (in Jemieson a Simpson 2013). 382 Vzhledem k tomu, že poptávka singles po samostatném bydlení přímo či nepřímo podněcuje výstavbu nových nemovitostí, klesá biokapacita země. Nová výstavba zpravidla probíhá na zemědělských půdách, které mají 2,64 násobně větší biologickou produktivitu než ostatní plochy (srov. Třebický, 2011). 380
158
spolubydlení nejvíc vyhovuje. 383 Přestože spolubydlení většinou nepředstavuje trvalý aspekt životního způsobu, snižuje v mnoha ohledech ekologickou zátěž. Spolubydlení je čím dál víc charakteristické pro přechodnou životní fázi mezi „studentským“ a „rodinným životem“. Toto období bývá označováno jako raná dospělost (Bois-Reymond 1998) nebo také post-adolescence (Galland 2003) a vyznačuje se získáním ekonomické nezávislosti na rodičích. V rámci této životní etapy lidé začínají s pracovní kariérou a často si nemohou dovolit vlastní bydlení. Navíc většinou nehodlají zakládat rodinu či se trvale usazovat, a tak pro ně spolubydlení představuje ideální formu bydlení. K pokračování života ve spolubydlení je pak vede poznání výhod spočívajících nejen ve snížení životních nákladů, ale také ve vzájemné podpoře. (Kemp; Rugg 1998, 2001) Spolubydlení představuje zejména v životní fázi adolescence často jedinou možnost, jak se stát nezávislým na mínění rodičích. Potřebu vést si svůj život podle sebe a zbavit se všudypřítomného dohledu ze strany rodičů demonstruje výpověď Štěpánky: „...v té době si myslím, že jsem to hodně potřebovala, (..,) protože jsem věděla, že možná i ten jako způsob jakým volně žiju, že prostě chci přijít domů, kdy chci a tohle, (...) a nebýt permanentně nějakým způsobem pod kontrolou“ Štěpánka Přestože se Štěpánka stěhovala do eko-komunity, jejím primárním motivem byla touha osamostatnit se. Přátelské vazby, které lidé v rámci sdílených domácností budují, se svou intenzitou a významem blíží vazbám rodinným, čehož si všimla celá řádka sociologů pojednávajících o nových formách soužití (Heath 2004, Roseneil, Budgeon 2004; Giddens 1992; Tomášek 2008, Watters 2004) – srov. kap. 2.3. Oproti rodině se však vyznačují uvědomovanou pomíjivostí a účelností. Kvůli častému střídání členů a jejich určité nezakotvenosti je možné moderní sdílené bydlení přirovnat k Abramsovým kvazi-komunám 384 hippies (Abrams 1976).
Ke spolubydlení výrazně více tíhnou lidé s vyšším vzděláním mající s ním zkušenost z období studií (Stone et al., 2011). 383 Je zajímavé, že zejména nezaměstnaní muži raději žijí o samotě (nejčastěji v bydlení nižší kvality), než ve sdíleném bydlení (tamtéž: 657). Ekonomická výhodnost spolubydlení pro ně zdá se hraje menší roli. Oproti tomu vzdělanější a ekonomicky aktivní single muži spíše tíhnou ke spolubydlení v luxusnějších bytech např. v centrech měst. (Stone et al. 2011: 657; Wasoff, Jamieson 2005) 384 Kvazi-komuna představuje nestálé seskupení lidí, kteří jsou si nějakým způsobem navzájem prospěšní. Podle Abramse ji tvoří zejména lidi, kteří dosud neví, kam chtějí směřovat nebo jim okolnosti nedovolují jejich záměry uskutečnit (Abrams 1976). Kvazi komuny zakládají lidé, kteří jsou v nějaké přechodové fázi života (např. právě post-adolescence). Po čase se rozpadají a nahrazuje je partnerské soužití nebo zcela samostatné bydlení. 383
159
Nakonec
většina
lidí
bydlících
ve
sdílených
domácnostech
končí
v domácnostech rodinných nebo jednočlenných 385 . Potřeba samostatného bydlení a soukromí narůstá s věkem. Určitou roli hraje také gender a rozdílný životní běh mužů a žen 386 . Pro mladé lidi (zejména ženy) představuje samostatné bydlení završení emancipačního procesu, pro lidi ve středním věku východisko z rozpadlých vztahů (rozvedení velmi zřídka odchází do spolubydlení), pro seniory nedobrovolnou formu bydlení po úmrtí partnera (nevyhledávají spolubydlení) – srov. Qu a De Vaus (2011). Také z hlediska respondentů našeho výzkumu je spolubydlení chápáno spíše jako dočasné útočiště. Málokdy je považováno za domov. Přestože respondent Cyril žil ve spolubydlení téměř deset let a má na ně spoustu dobrých vzpomínek, nikdy se k němu neupínal. Naopak šetřil na vlastní rodinné bydlení na venkově, a jakmile to bylo možné, nechal veškeré vazby ke spolubydlícím za sebou a odstěhoval se. Spolubydlení pro něj bylo: „... jako zázemí, slovo domov bych nepoužil, protože prostě to byl jednoduše privát, ale cítil jsem se tam hodně dobře. Jo, měl jsem to rád, líbilo se mně i vlastně, že to tam bylo takový jako komunitní, tak prostě pro to období, který s tím bylo spojený, to bylo tak akorát.“ Pro některé lidi má však sdílené bydlení a přátelství institualizované kolem určitého bytu trvalejší charakter. Tam, kde mizí vědomá dočasnost spolubydlení, vzniká pravá komunita. Ustálené skupiny přátel zde navazují intimní vztahy a vykazují další rodinné znaky jako je láska, solidarita, ochota k emocionální i materiální pomoci. Takovéto tipy komun označuje Weston (1991) jako „zvolenou rodinu“, Maffesoli (1996) jako „neo-kmen“ a Watters (2004) jako „městský kmen“. Přestože se jejich pojetí komun v mnohém odlišují, popisují v zásadě stejný jev, kdy relativně mladí lidé hledají zakotvení ve světě skrze sdružování se do malých skupin (např. v rámci spolubydlení), v nichž sdílí fyzický i symbolický prostor (např. rituály, zvyky apod.). Není jistě bez zajímavosti, že ti z našich respondentů, kterým se podařilo žít v nějaké komunitní formě bydlení, žijí i dnes alternativně a často environmentálně šetrně. Např. Fabián dnes žije společně se skupinkou umělců v bývalém průmyslovém areálu. Jeho zkušenost se spolubydlením je následující: „...ve chvíli, kdy jsem potom změnil obor studia, (...) se tam utvořila nějaká skupina spolužáků, (...) tak pak skrz tady Přechod ze sdílené domácnosti do domácnosti jednočlené je daleko častější než naopak – podle výzkumu Qu a De Vaus v 88% případů (2011: 130). 386 Ženy si nachází partnera statisticky dřív než muži a žijí kratší dobu v jednočlenné domácnosti. Také v případě rozpadu vztahu/rodiny, zůstává dítě nejčastěji s matkou. Ženy tak žijí méně často v jednočlených domácnostech. (Jamieson et al. 2009). 385
160
tuhletu skupinu jsem se vlastně dostal ke společnému podnájmu, který mi vyhovoval teda nejenom ze strany zajištění nějakých těch základních potřeb jako místa, (...), ale i tam byl nějaký sociální život s tím spojený, tak to se mi líbilo.“ Podobně pozitivní zkušenost měl také Aleš, který žil se skupinou dobrých kamarádů, se kterými sdílel volný čas, studoval a dobrovolničil pro jednu neziskovou organizaci: „jako vždycky jsem bydlel s lidma se kterýma jsem chtěl být, (...), jako s holkou nikdy, ale nechybí mně to, bylo to obohacující, to sdílení informací, vzájemné učení a větší ohruh přártel.“ V současné době je na cestách, ale v době výzkumu bydlel v jiné záměrné komunitě. Sdílené bydlení pro většinu singles nepředstavuje ideál, ale spíš ekonomickou nutnost. Z výzkumů Heath a Cleaver vyplývá, že hlavním motivem ke spolubydlení je snaha snížit náklady na bydlení a zároveň možnost dovolit si bydlení kvalitnější. Z výpovědí jejich respondentů vyplynulo, že sociabilita je až na posledním místě (Heath a Cleaver 2003) 387. Na druhou stranu však výzkumný vzorek Heath a Cleaver (2003) zahrnoval také singles, kterým by příjmy stačily na pronájem vlastního bydlení; ve spolubydlení žili, aby si naspořili na věci pro ně významnější. V našem souboru např. Cyril šetřící na vlastní bydlení. Problematickým prvkem spolubydlení je sdílení společného prostoru. Za konfliktními situacemi popisovanými také našimi respondenty často stálo rozdílné pojetí symbolického prostoru jakožto sdílenému pohledu na svět. Společné hodnoty podle mnohých autorů usnadňují ustanovení funkční domácnosti. (Heath, Cleaver 2003, Stará 2010). Kolektivního ducha skupiny a pocit přináležitosti pak upevňují zejména společné aktivity a rituály (Maffesoli 1996) Komunitnímu duchu spolubydlení pak nejvíce pomůže nějaký sdílený projekt. V rámci svého výzkumu Stará pracovala s domácností „environmentalistů“, které spojovala spolupráce na společné zahrádce, étos samo-zásobitelství a snaha o to, budovat něco společného. V podobných domácnostech žijí z našich komunikantů například Aleš a Lukáš. V tomto kontextu není překvapivé, že si některé komunity (priváty) své spolubydlící pečlivě vybírají. Pořádají se dokonce konkurzy na spolubydlící. Zajímavou shodou okolností se mezi mé komunikační partnery dostal jak člověk, který takovýto konkurz pořádal, tak dívka, která se v minulosti konkurzu zúčastnila. Pozoruhodné na
K podobným závěrům došla Dudová, která za nárůstem obliby této formy soužití vidí "nedostatek ekonomických zdrojů nebo záležitost omezeného časového období v životním běhu člověka spíše než jako projev individualizovaného životního stylu“ (Dudová 2007 in Stará 2010). 387
161
tom je, že v současné době mají úplně oddělné biografie a bydlí v jiných městech 388. Některé empirické důkazy nasvědčují tomu, že zvláště mezi zelenými singles existují významné sociální sítě, které se blíží svou formou Maffesoliho novým kmenům a které by bylo zajímavé hlouběji zkoumat. Spolubydlení přináší mnohé úskalí, jak dokládají následující výpovědi. Mezi lidmi, kteří spolu sdílí domácnost, přestože nejsou příbuzní, vzniká po čase vztah, který v určitých aspektech připomíná vztah členů rodiny (Heath 2004; Steinführer, Haase 2009). To sebou nese kromě pozitiv, také jisté obtíže, protože lidé, se kterými člověk bydlí, si nárokují jeho volný čas: „...„A nemůžeš přece vlézt do toho bytu a rovnou se jít zavřít do toho svého pokoje....Že prostě ti vykládá všechno, co bylo v práci a všechno s druhým a tak.“ Barbora K nabourání tohoto vztahu dochází s příchodem partnera, jak je vidno z výpovědi Ivety:„...když se jedna teda spolužačka, kamarádka zamilovala a ta potom jako měla velké nároky na koupelnu a nebavila se o tom s nikým. (...) na to se potom nabalovaly i další věci, .... když ti tam v jednu v noci přijde vona se svým partnerem a probudí téměř celý privát.“ Cizí lidé zavlečení do kolektivu spolubydlících narušují pocit domova.„...když oni si tam prostě přivlečou nějakého chlapa, o kterým jako vůbec nic neví, prostě potká ho někde v baru a pak si ho pozvou domů. (...) vždyť tohle se nedělá. Navíc ještě, když tam s někým bydlíš.“ Na což člověka začíná být citlivější s věkem, jak dokládá Barbora : „...Myslím si, že jakoby se člověk může cítit doma, jakože je to tvoje, i když tam někdo je (...) myslím si, že i člověk věkem ztrácí trpělivost tomu, aby jako investoval do lidí, se kterýma stejně ví, že jako nebude.“ Přestože sdílení bytu znamená určitou finanční úlevu, potřeba přizpůsobení se je natolik odrazující, že nakonec u většiny respondentů vyústí k samostatnému bydlení tak jako u Anny: „..už mě to tak jako nebavilo, protože jsem si říkala, že pořád hledat někoho, s kým by člověk chvilku vydržel a sdílel s ním koupelnu a... a kuchyň se mi už nechce.“
Štítivý individualizmus se pak projevuje s ohledem na úklid společných
prostor, zejména pak pocit, že k němu dochází méně často, než by mělo, a že tíha úklidu dopadá jen na někoho. Konfliktní bývají také cizí zvuky, které narušují harmonické spolubydlení: „...jako s Helenou, když jsem tady byla, tak ona neměla televizi, ale furt čučela na nějaký filmy (...) Fakt mě to hrozně vytáčelo. (...) když jsem přišla z práce a tady prostě
388
Navíc se do souboru dostali na doporučení dvou rozdílných lidí, kteří se navzájem neznají.
162
mluvil nějaký cizí chlápek, (...) tak já jsem z toho měla strašnou úzkost,“ vzpomíná Eva. Pro samostaně bydlící singles, se kterými jsme vedli rozhovory, byla důležitá zejména potřeba klidu a soukromí. Např. jinak environmentálně smýšlející Radka nedokázala žít ve spolubydlení, byť to byli stejně smýšlející přátelé, protože by jí chyběl „...dostatek soukromí a takový to, že já mám takovou tu potřebu, když přijdu domů, tak mít jakoby fakt klid.... mám takovou tu potřebu toho soukromí, mít takovou tu ulitu.“ Radka Environmentálně
příznivý
model
spolubydlení
tak
často
selhává
na
spíše
psychologických bariérách. Jistě by však bylo možné navrhovat bydlení pro singles, které by výše uvedené překážky překonávalo. 6.6 Identita Identita velmi úzce souvisí s životním stylem 389 (srov. kap. 2.4). Na životní styl je možné nahlížet jako na výkladní skříň identity daného jedince. Odlišuje jednotlivce od jeho okolí a zároveň odkazuje na životní způsob charakteristický pro určitou sociální skupinu, se kterou se jedinec identifikuje. Každý životní styl se skládá z mnoha aspektů, které dohromady tvoří originální identitu jedince projevující se zejména jednáním. Důležitou roli hrají jeho hodnotové orientace, které se mohou v čase vyvíjet. Identita je tedy dynamická, není pouze souborem individuálních vlastností a schopností, je to proces nalézání a tvoření zároveň 390 (Ricouer 1990). V rámci vytváření identity se člověk pokouší o zakotvení a to jak v místě, tak skrze určité věci či hodnoty. Předmětem této podkapitolky bude právě zjištění, s jakými symbolickými celky se naši komunikační partneři identifikují a jak se to odráží v jejich životním stylu. Pro část našich komunikačních partnerů hraje v procesu identifikace důležitou roli krajina a místo v geografickém slova smyslu. Ať už je to Řehoř nebo Cyril, kteří v takové významuplné krajině žijí, nebo Wanda či Bedřich, kteří se k ní vztahují ve svých vzpomínkách a narativech zdůvodňujících, proč je jejich identita taková jaká je 391. Jejich identita se pojí s místem, které v jejich vyprávění hraje určující roli. Pro 389 Existuje celá řádka typologií životních stylů podle identity jejich nositele (srov. Duffková 2008: 130136). 390 Jedinec vytváří svou autentickou biografickou naraci, která vysvětluje, někdy i obhajuje, jeho motivy a vystihuje jeho identitu. Nalezení identity je podle (Ricoeura 1990) hlavním problémem moderního člověka. 391 Zajímavým příkladem je také Barbora, která si vybrala Londýn jakožto město odpovídající její představě o sobě samé. Vztah zde vzniká skrze aktivní identitární volbu – „výběrové přináležení“ (selective belonging), jak o něm referují (Vacková, Galčanová 2014).
163
ilustraci uvádím Cyrilovu výpověď: „Takže pro mě to prostě je ten pocit jako někde být, to je vlastně asi ten nejzákladnější pocit, prostě někde být je jako pro mě hodně důležitej. A mám to vázaný právě na to místo, na tu nemovitost, já se vůbec vážu na místa jakoby myšlenkově hodně.“ Cyril výběr místa svého bydliště, které by bylo v souladu s jeho identitou, dlouho řešil. Rozhodoval se mezi místem, odkud pochází jeho předci (kde se cítí doma „po krvi“) a místem, které je mu nejbližší ve vztahu k jeho identitě. Cyril se rozhodl se jít svou vlastní cestou. Jeho identita je odvislá od jeho rozhodnutí: „Tohle je můj projekt, kterej začínám já a sám jsem si ho vytvořil takhle, jak je. Tohle je prostě pokus o u začátek úplně něčeho novýho, protože prostě jednoduše nechci navazovat ani na jednu stranu.“ Také u ostatních komunikačních partnerů narážíme na potřebu vydělit se a jít svou cestou bez ohledu na to, co si myslí ostatní (srov. kap. 2.4; srov. Melucci 1996: 3031). Zakotvení může být nalezeno nejenom v místě (Cyril), ale také v nitru člověka – srov. „virtuální domov“ (Lévi-Strauss, 1977: 13). Zajímavou výpověď nalézáme u Olgy, která se po rozchodu s dlouholetým partnerem rozhodla vytvářet svůj život sama za sebe na základě rozvíjení svých vnitřních schopností, a vydělování se řekněme tradičních struktur. Jejím cílem je: „ zbavit se těch strachů, že budu někým hodnocena, to znamená, že chci žít tak, jak si já opravdu vnitřně myslím, že to tak má být a nestydím se za to nebo neobviňuju se za to, (...) Zároveň chci žít bez pocitu závislosti na nějakým tom uznání nebo ohodnocení rodičů, společnosti, (...) No a teďkon právě doufám, že to nebude znít sentimentálně, ale vlastně tady tyhle všecky jako drobnosti, co se mě spojujou v to žít jakoby v lásce vůči sama sobě no... Takže poslouchat sebe, vnímat sebe... (...) Nikdy jsem vlastně si nevytvářela ten život tak, jak si přeju já a teď mám pocit, že je ve mně velký potenciál té tvořivosti a že vlastně to chci rozvíjet, tvořit si ten svůj život,“ Olgu jsem vybral jenom jako jednu z mnoha komunikačních partnerů, jejichž výpovědi odráží jejich individualizovanou identitu existující nezávisle na hodnocení ostatních. Podle dalších empirických dokladů usuzuji, že její výpověď odráží charakteristický obrat k sobě založený na sebe-uvědomění a sebe-rozvoji 392 typický pro všechny zkoumané soubory. Dalšími dvěma významnými způsoby identitárního zakotvení u našich komunikačních partnerů byla práce 393 a vlastnění věcí (viz kap. 3.4, 6.1 a 6.2). Zvláště Bez jakéhokoliv empirického důkazu zde nalézám paralely s Lashovým (1991) vymezením kultury narcizmu (srov. kap. XY). 393 Podle Heat je totiž práce pro singles jedním z hlavních zdrojů identity (Heat 2009: 39). 392
164
v případě práce, která byla pro některé zároveň povoláním, můžeme mluvit o identitě. Pro připomenutí bych zmínil případ Lilly, která je ochotna své práci obětovat veškerý volný čas, přestože jí to nepřináší vyšší příjmy. Jedná se jí totiž o cíl, kterým je ochrana konkrétních mořských živočichů, se kterým se plně identifikuje. A případ Štěpánky, která si v městě svého původního bydliště udržuje pokoj pro věci, které pro ni představují identitární zázemí. Zdá se, že u lidí žijících bez partnera, hraje ve srovnání s ostatními důležitější roli práce či vlastnění určitých statků. Zaměstnání a spotřeba však zdaleka nejsou jedinými prvky ovlivňujícími tvorbu identity singles. Zejména u zelených singles jsem narazil na četné výpovědi odkazující k neurčité identitě environmentalistů vyznačující se zřejmou podobností používaného jazyka i motivů k environmentálně příznivému chování. Opakovaly se také určité „kulturní kódy“, vizuální symboly i narace popisující životní příběhy komunikantů. Z nich bylo patrné, že jejich identita byla konstruovaná podobně. Domnívám se, že zde existuje jistá forma zelené identity, na kterou jsem narazil také v rámci výzkumu seznamek pro environmentalisty (srov. kap. 5) Jejím nejpatrnějším projevem je jakási výlučnost 394 oproti ostatním (majoritě) 395 , která odpovídá Hortonovu termínu green distinction 396 . Např. Aleš svou environmentální uvědomělost automaticky srovnává s mainstreamem. Jeho pro-environmentální životní styl mu přijde přirozený, zatímco konzumní životní způsob majority mu přijde vychýlený a nikdy by se s ním nedokázal ztotožnit. Zelení singles se pak mnohdy ve společnosti cítí stigmatizováni. Gabriela tvrdí, že se mnohokrát setkala s tím, že jí kvůli jejímu životnímu stylu řekli, že je divná. Zejména pak vegetariáni a vegani musí neustále obhajovat svou volbu nejíst maso, jak dokládají výpovědi Lukáše, Radky, Daniely a mnohých dalších.
Specifickým aspektem zelené identity je to, že ji lze brát jako elitářství svého druhu (Schmidt in Librová 2003). Také Moisander a Pesonen (2002), kteří se ve svém výzkumu zaměřili na zelené spotřebitele, zjistili, že se jejich respondenti cítí marginalizováni. To jim však dávalo pocit nadřazených lidí (superior individuals) obětujících se pro blaho nevědomé společnosti. 395 Ale i oproti životnímu stylu rodičů (Fabián, Ilona) 396 Horton (2003) ve své etnografické studii zkoumal identitu environmentálních aktivistů skrze „zelenou odlišnost“ (green distinction) projevující se v jejich životním způsobu. Zaměřil se zejména na její materiální projevy v rámci každodennosti. Všiml si, že rozdílné formy environmentálního aktivizmu se vyznačují jiným životním stylem, který je možný rozpoznat skrze předměty, kterými se obklopují nebo které naopak nevlastní. Podle něj environmentální aktivisté vytváří viditelné hranice oddělující je od zbytku společnosti a zároveň od sebe navzájem. Symbolický význam má zejména oblečení. 394
165
Jejich pojetí identity, jako určitého životního projektu či strategie, je do určité míry retrospektivní. Singles veškeré momenty v rámci své biografie jakoby směřovali k identitě, kterou v rámci výzkumného rozhovoru reprezentovali. Např. Eliška podle všeho jezdila do školy ze sousední vesnice na kole, což v současnosti interpretuje jako prvotní projevy environmentálního přístupu k dopravě. Z jejího vyprávění vyplynulo, že k environmentalizmu inklinovala už od dětství, což dokazovala literaturou, kterou četla a tím, že odmítala jíst maso. Zároveň se automaticky přidává ke skupině stigmatizovaných tím, že už na gymplu byla za blázna, protože nejedla maso a četla Koháka. Zcela zřejmě je zde identita utvářena selektivním výběrem událostí z jejího života tak, aby souzněla s její současnou identitou. (srov. Fischer-Rosenthal 1997; Calhoun 1994). Posledním prvkem identifikace, který dle mého zelení singles využívají a díky kterému jsem byl mimochodem tak otevřeně přijat, je v bourdieuovské slova smyslu zelený kulturní kapitál. Podle mého názoru získávají jedinci, kteří se pohybují na „sociálním poli“ environmentální problematiky, habitus environmentalisty. Trávením času ve světě, kde se vše točí kolem ochrany životního prostředí, internalizují specifické zvyklosti a znalosti, které jim pak umožňují „poznat své“. (srov. Bourdieu, 1998).
6.7 Typologie životních způsobů singles z hlediska environmentálních aspektů Environmentálně (ne)příznivé aspekty životního způsobu našich komunikačních partnerů jsou ovlivňovány několika faktory. Prvním z nich je velikost a struktura spotřeby.
Dalším
důležitým
faktorem
ovlivňujícím
environmentálnost
či
(ne)environmentálnost životního způsobu je struktura pracovního a volného času, zejména pak to, co se v jeho rámci dělá. Nezanedbatelnou roli hraje také způsob bydlení. Diferenciace mezi jednotlivými životními styly by byla možná pouze na základě výše uvedených zjištění vyplývajících z analýzy rozhovorů. Společně s údaji stran spotřeby domácností našich komunikačních partnerů by bylo možné získat poměrně pestrou škálu typů domácností singles 397. K vytvoření přehledné typologie přispělo až zahrnutí motivací (viz jednotlivé typy). Díky nim se mně podařilo vytvořit čtyři rozlišné Pokud bychom se snažili vytvořit typologii podle podobnosti všech indikátorů, šlo by v rámci našich souborů vytvořit 9-12 typů. Což by nebylo příliš funkční. 397
166
kategorie životního způsobu zkoumaných singles: poustevníci, ekologičtí občané, nazelenalí a neuvědomělí – viz dále. Technicky byly kategorie vytvořeny na základě shlukování jmen jednotlivých komunikantů v závislosti na určitých proměnných (indikátorech). Použil jsem jak data z dotazníků, tak z rozhovorů. Indikátorem v rámci dotazníků byla např. frekvence nákupu nového oblečení a (sub)tropických plodin, míra samozásobitelství či konzumace živočišných produktů, druhy tříděných odpadů a množství nalétaných hodin za rok. S daty z rozhovorů jsme pracoval více kvalitativně, nicméně jsem se vždy snažil zpětně ověřit, zda přidělený typ odpovídá biografii (narativu) konkrétního komunikanta.
Tabulka 19: Tabulka ideálních typů životních způsobů singles z hlediska environmentálních aspektů POUSTEVNÍCI
EKOLOGIČTÍ OBČANÉ
orientace na sebe omezují spotřebu omezují práci spíše vlastní bydlení trvalost
orientace na společnost omezují spotřebu práce je posláním spíše podnájem tranzice
NAZELENALÍ
NEUVĚDOMĚLÍ
orientace na sebe neomezují se práce je prostředkem spíše podnájem tranzice
orientace na společnost neomezují se práce je cílem spíše vlastní bydlení travalost
Poustevníci Proč poustevníci? Zejména proto, že žijí na venkově, na okrajích měst nebo v zahrádkářských koloniích odloučeni od ostatních lidí. Toto odloučení však může být také vnitřní. Jsou to útěkáři. Nesnaží se měnit společnost, ale jen svůj životní styl. Odolávají svodům konzumní společnosti a dobrovolně volí život s menší spotřebou. Snaží se o zjednodušení životního stylu. Důležitou roli hraje minimalizace životních nákladů spojených s bydlením. Redukují dobu trávenou placenou prací, ale ne kvůli tomu, aby měli čas na aktivity strávené ve společnosti, ale proto, aby se mohli věnovat 167
vlastnímu seberozvoji a sebrealizaci odehrávajícímu se nejčastěji v soukromí (např. učení se cizím jazykům, hře na kytaru apod.) Snaží se o samozásobitelství. Věnují čas přípravě domácích jídel, pečou si kváskový chleba apod. Snaží se vybalancovat sebeomezení se zisky v podobě zvýšení kvality života. Tíhnou k jednoduchosti. Jejich společným sdíleným ideálem je harmonický život na venkově. Zcela záměrně se snaží vlastnit minimum věcí (snaha vejít se s majetkem do krosny). Jejich proenvironmentální chování částečně souvisí s pro-přírodními hodnotami, které zastávají. Důležitou roli však hraje také hodnota času a prostoru pro sebe. Snaží se o nalezení harmonie a dosažení „šťastného života“. Necestují, a když, tak jedou za poznáním a ne za odpočinkem. Velmi často cestují sami. Často jsou nábožensky zaměření (zejména ženy). Nehodlám znovu opakovat příklady tohoto životního způsobu, které zazněly v rámci šesté kapitoly. Jedná se zejména o výpovědi Radky, Marka, Aleše, Hany, Pravdomily a Gabriely. Jejich společným motivem ke zvolenému životnímu stylu je to, že jej vnitřně považují za správný (v určitém slova smyslu za normální) a že je naplňuje štěstím. Dělají v zásadě jen to, co je jim příjemné. Nežijí ekologicky příznivě se sebezapřením. V podstatě mimoděk jsem narazil na „nové pestré“, na lidi, kteří se velmi podobali těm, které zkoumala v roce 1994 profesorka Librová. Například Radka nepokrytě přiznávala inspiraci pestrými. Pokud bychom hledali nějaké teoretické zakotvení pro jejich životní způsob, nejvíce odpovídající by byla nejspíš teorie downshiftingu 398 , tedy dobrovolného zpomalování. Relevantní vysvětlující rámec by však poskytly také teorie, které v kontextu bádání nad vlivem procesu individualizace na životní způsob rozvíjela Librová (2010, 2013). „Poustevnický“ životní způsob v tomto kontextu odpovídá projevům Lebenskunst (umění žít)399 s prvky ekologického luxusu 400 (Librová 2004). Tento životní způsob je vlastní zejména zeleným singles, ale také mezi nezelenými se najdou mnozí, kteří záměrně zjednodušují svůj životní způsob kvůli tomu, aby měli více času na sebe (Marie, Nora). Nicméně ostatním charakteristikám by „Downshifting“ je podněcován hodnotovou změnou ve společnosti, kdy hodnota času začíná převyšovat hodnotu peněz. Podle Alexander a Ussher (2012) tak významné množství lidí snižuje své úvazky a hledá jednoduchý život, který by jim přinesl pocit individuální rovnováhy a štěstí. Environmentálně příznivé aspekty jsou jakýmsi vítaným bočním efektem. 399 Životní způsob Lebenskunst je podle Librová jedním z projevů kvalitativního individualizmu pojímajícího život jako umělecké dílo. Možná překvapivě postrádá asketický rozměr, jeho nositelé s mírou užívají tělesných i duševní slastí. (2013) 400 Ekologický luxus má podle Librové společné atributy s novým luxusem Enzensbergerovým, kdy se vzácným stává čas, pozornost, prostor, klid, životní prostředí a bezpečnost. (in Librova 2003). 398
168
již neodpovídaly. Čím se tento typ liší od typů ostatních? Oproti Ekologickým občanům se více orientují na sebe, na své zdraví, seberozvoj, samozásobitelství než na společnost (to mají společné s Nazelenalými). Nesní o ekologicky příznivém bydlení a životě, žijí takto 401. Užívají si života, ale daleko skromnějšími prostředky než Nazelenalí.
Ekologičtí občané
Každodenní jednání ekologického občana reflektuje environmentální a sociální důsledky způsobené jeho životním stylem. Kvůli dosažení spravedlnosti se ekologický občan snaží tyto důsledky zmírnit. V určitých aspektech se sice může chovat jako zelený konzument, ale jedná ne s ohledem na sebe, ale na vzdálené (i mimolidské) bližní. Ekologičtí občané berou v úvahu přímé i nepřímé škody, které vznikají jejich jednáním a přebírají za ně odpovědnost. Sledují, za co utrácí. Obvykle znají přesně spotřebu energie své domácnosti, někdy dokonce svou ekologickou stopu. Nežijí odloučeně jako Poustevníci, ale aktivně se zapojují do života komunity. Kromě toho se angažují také v problémech, které hranice komunity přesahují. Aktivně se zasazují o ochranu přírody, bojují za lidská práva a snaží se o „žití změny“. Také bývají nábožensky zaměřeni (zejména muži). Ekologičtí občané jsou motivováni individualizovaným pocitem odpovědnosti. Omezují se ne (resp. nejenom) proto, aby zažívali radost z jednoduchosti jako Poustevníci, ale kvůli tomu, že se cítí spoluzodpovědni za škody na životním prostředí a za újmy způsobené často vzdáleným bližním. Staví si ekologicky šetrné domy, zakládají občanská sdružení a všemožně se snaží o změnu společnosti. Z našich souborů to byli opět častěji zelení singles jako např. Řehoř a Bedřich. Částečně pak také Lukáš, Filip, Jana, Ilona, Lilla a Daniela, v jejichž výpovědích můžete výše popsané atributy životního způsobu vystopovat. Z nezelených singles některé atributy splňuje např. Hynek. Název této kategorie jsem odvodil od Dobsonova konceptu ekologického občanství 402, které stojí na politizaci každodenního života. Singles žijící tímto životním Musíme však brát v potaz určité přechodové typy jako je např. Cyril, který svým životním stylem zapadá také do kategorie Ekologický občan. 402 Britský politolog Andrew Dobson rozvinul koncept ekologického občanství kolem odpovědnosti za ekologickou stopu. Každý, kdo překračuje únosnou mez, se musí uskromnit. Dobson tvrdí, že je nutné přehodnotit to, co považujeme za politické. Podle něj dnes neplatí, že pouze veřejná aktivita může být 401
169
stylem proměňují své vzorce žití za účelem snížení svého dopadu na životní prostředí. Angažují se ve prospěch různých kauz. Ke svému jednání jsou motivováni teleologicky, tedy účelem (srov. Librová 2013). Stejně jako Poustevníci žijí mnohdy skromně, ale v jejich pojetí se jedná o záměrnou skromnost 403. Čím se tento typ liší od typů ostatních? Stejně jako Neuvědomělí si neužívají života a tráví většinu času prací. Ta je pro ně však zároveň posláním, které se snaží naplnit nehledě na osobní štěstí. Plánují však žít jako Poustevníci, ideálem je domek na venkově. Oproti nim jsou však více zapojeni komunitě, která je v jejich činnosti podporuje a dává jim pozitivní zpětnou vazbu. Nazelenalí
Obvykle nejsou vázáni na nějakou lokalitu a přesouvají se tam, kde tuší lepší život. Domov pro ně neznamená jedno místo, ale síť vztahů. Svoji osobnost vyjadřují úspěchy v práci, svými koníčky, ale i vlastnictvím. Věnují se různým sportovním aktivitám a péči o zdraví těla. Uznávají platnost environmentálních hodnot, ale jen potud, dokud je neomezují. Souhlasí s tím, že létání letadlem způsobuje vysoké emise skleníkových plynů a ohrožení klimatu, ale nedokážou si odříct zajímavou zaoceánskou cestu za poznáním nedotčené přírody. Jsou to typičtí zelení spotřebitelé. Oproti Ekologickým občanům však nekupují certifikované produkty s cílem ochránit životní prostředí či vzdálené domorodé komunity, ale kvůli svému zdraví a pocitu zadostiučinění. Přestože, jejich jednání může mít pozitivní environmentální dopady (resp. nemusí mít negativní dopady), není hlouběji promýšleno. Přestože by se dal jejich životní způsob označit jako post-materialistický, na vlastnictví zde záleží – vlastnictví zážitků, originální biografie apod. Nenalézají ho však v jednoduchosti, ale ve spotřebě luxusních statků. Vyděláváním peněz pak stráví většinu svého času stejně jako Neuvědomělí. Nazelenalými jsou všichni ti singles, kteří nějakým způsobem reflektují environmentální problémy, ale svůj životní styl orientují především podle toho, co pokládána za občanskou aktivitu. Jakékoliv „lifestylové“ změny individuálního chování nebo činnost primárně zaměřená na soukromý účel, může mít veřejné dopady (politické implikace). (Dobson 2003: 54). 403 Záměrná skromnost v sobě obsahuje prvky asketického heroismu (Librová 2003). Souvisí s konceptem Lebensführung, řízení života, v jehož rámci jednotlivec odolává vnějším okolnostem, ale i vnitřní pudovosti a vášním „přirozeného“ člověka, řízen hodnotovou racionalitou (tamtéž).
170
podtrhne jejich identitu. V rámci zkoumaných souborů to byli častěji nezelení singles. Jejich typickými reprezentanty jsou Karel a Barbora. Částečně pak Josefína, Olga, Nora a Anna. V této kategorii se nejzřetelněji projevuje kulturní narcismus popsaný Lashem (1991). Nazelenalí představují jakousi sebe-kulturu lačnící po identitě a sebenaplnění (srov. Heat 2009). V přepisech jejich rozhovorů nacházím paralely s životním způsobem Bobos
404
popsaných Brooksem (2001). Některé aspekty jejich života
odpovídají životnímu způsobu Scuppie 405 (srov. Duffková et al. 2008: 124). Pozitivním aspektem jejich životního způsobu je to, že třídí odpad, omezují spotřebu živočišných bílkovin a snaží se alespoň částečně zmírňovat svou jinak vysokou ekologickou stopu způsobenou nejčastěji létáním. Neuvědomělí V případě neuvědomělých se nedá říct, že by spotřebovávali nejvíc. Rozhodně však svoji spotřebu z environmentálního hlediska nereflektují a neomezují se. Zdaleka nejméně také třídí odpad, neřeší domácí ekologii. Neangažují se jako Ekologičtí občané a problémy životního prostředí je míjí. Stejně jako Nazelenalí hodně cestují, ale pouze výjimečně. Daleko víc totiž pracují, práce se pro ně stává cílem a smyslem života. Vydělané peníze si však neužívají tak jako Nazelenalí, ani je neinvestují do společensky prospěšných projektů. Uspořené finance ukládají v majetku (především nemovitém). Atributy tohoto životního stylu můžeme nalézt ve výpovědích Davida, Wandy a Evy.
6.8 Shrnutí: závěr výzkumu Stereotypizace singles ve veřejném diskursu může vést k mylným předpokladům o hyper-spotřebě singles. V rámci analýzy rozhovorů, ale i terénního pozorování, jsem však nenarazil na známky nadspotřeby. Naopak se zdá, že zkoumaní singles mají rádi, to co, již vlastní a mnozí z nich se explicitně vyjádřili v tom smyslu, že neradi nakupují. Při určitém zobecnění by se dalo říct, že jsou až na výjimky nekonzumní. Když Neboli „bourgeois and bohemian“ (buržoázní bohémové) jsou mladí profesionálové snažící se smířit rozpor mezi tím, co by chtěli dělat (ideály) a tím, co ve skutečnosti dělají. Pokouší se žít environmentálně a sociálně odpovědně, ale nechtějí se omezovat (Brooks 2001). 405 Specifická varianta yuppies (mladí měští profesionálové) zakládající si na ekologické a sociální odpovědnosti kupující výhradně certifikované produkty. 404
171
nakupují, hledí často na ideační hodnotu výrobku – tedy na to, od koho jej kupují a jak byl vyráběn. Deklarují, že nehromadí předměty, a to přesto že jsou jejich domácnosti mnohdy věcmi přeplněné. Nalézáme zde zejména memorabilní objekty zpředmětňující vztahy s nepřítomnými blízkými. Takovéto předměty bývají jen zřídka vyhazovány a jsou uchovávány jako upomínka vlastní biografie. V některých případech jsou vystavovány symbolické předměty odkazující na specifický životní styl. Pro mě jakožto výzkumníka a humanitního environmentalistu byly nejčitelnější symboly vztahující se k jejich environmentálním hodnotám. Důležitým znakem obou soborů singles bylo nevlastnění auta a máločetné vlastnění televize, což by podle teoretiků postmaterializmu a downshiftingu mohlo odkazovat na záměrnou snahu o jednodušší život. Narativ o jednoduchém životě hraje zejména mezi zkoumanými zelenými singles významnou roli. Narážíme také na záměrné snahy, jak zjednodušit vlastní spotřebu. Na základě četných dokladů získaných analýzou rozhovorů se domnívám, že jsou to právě singles, kteří mohou účinně měnit své spotřebitelské vzorce. A to zejména proto, že nemusí tuto změnu obvykle před nikým obhajovat. Dále výzkum životního způsobu zkoumaných singles přinesl zajímavá zjištění v oblasti pracovního a volného času. Nalézáme četné empirické doklady toho, že práce představuje v jejich životech určující rys. Ze zjištění vyplývá, že je prožívána dvojím způsobem: na jednu stranu je brána jako způsob seberealizace a sebenaplnění, na druhou stranu jako nutný prostředek k udržení si životního stylu. Vzhledem k tomu, že jsou všichni zkoumaní singles závislí na jednom příjmu, práce pro ně hraje klíčovou roli. Ať už jsou jejich motivace jakékoliv, pro velkou část komunikačních partnerů představuje práce ústřední prvek jejich života. V rozhovorech můžeme naleznout četné empirické doklady toho, že zkoumaní singles mají problém oddělit práci od volného času. Navíc, mnohé výpovědi nasvědčují tomu, že volný čas nedokážou před svým sociálním okolím legitimizovat. Sami připouští, že neexistují žádné vnější okolnosti, které by ho strukturovaly. Mnohdy proto hledají nové závazky a povinnosti, kvůli kterým musí práci v určitou dobu přerušit. Naši komunikační partneři pak často ve volném čase realizují jiné druhy práce – v případě zelených singles je to například práce pro neziskové organizace. Volný čas se pak jeví jako další zaměstnání, což v případě práce pro neziskové (environmentální) organizace může být v kontextu ochrany životního prostředí nakonec pozitivní. Nicméně práce může nabývat také environmentálně negativních podob – nadvýroba vedoucí k nadspotřebě. Mnozí environmentalisté poukazují na to, že za problémy 172
životního prostředí může právě hypertrofující práce. Pro další výzkum by bylo jistě zajímavé detailněji se zaměřit na vztah singles k práci. Vzhledem k tomu, že naši singles prací stráví relativně hodně svého času, bylo by jistě zajímavé zjistit, jak moc pracují singles obecně a do jaké míry se podílí skrze svou práci na globální ekologické stopě. Z výpovědí mnohých komunikačních partnerů byla patrná touha po vztahu, kterému však odmítali obětovat svou identitu a životní styl. Vztahy mnohdy narušují každodenní rutinu, na kterou si někteří singles silně zvykli. Mnozí komunikační partneři se vyjádřili, že potřebují mít kontrolu nad svým prostorem, kterou ve vztahu ztrácí. Překážkou vztahů bývají také hodnoty. Potřeba vytvoření vlastní originální identity vedla u některých zkoumaných singles k individualizace specifických hodnot, ze kterých ve vztahu nehodlají slevit. Tento aspekt shledávám problematickým zejména u zelených singles, kteří kvůli svému, často velmi specifickému, životnímu stylu nemohou nalézt partnera. Jako potenciálně zajímavý vidím výzkum souvislosti sebenaplnění v partnerském životě s kontinuitou environmentálně příznivého životního stylu. U komunikačních partnerů, kteří eventuálně v singlovský habitus opustí, by bylo zajímavé zkoumat vliv partnera na hodnoty zvnitřnělé v období, kdy žil single. Chybějící partnerský vztah ovlivňuje také způsob bydlení. Mnozí zkoumaní singles se totiž negativně vymezují vůči spolubydlení a raději bydlí sami, což je z environmentálního hlediska relativně méně šetrné. Charakteristickým motivem je touha po soukromí, které pro značnou část našich respondentů představuje významnou hodnotu. Problematickým prvkem je také sdílení věcí, respektive neochota samostatně bydlících singles věci sdílet. Zároveň samostatné bydlení pro mnohé z nich představuje jakýsi přechod k dospělosti a první zřetelný předěl mezi jejich vlastním životem a životem u rodičů. Málokdo si uvědomuje souvislosti mezi bydlením a jeho dopady na životní prostředí. Také někteří zelení singles, přestože jsou v tomto směru poučenější, preferují mnohdy samostatné bydlení, které si všemožným způsobem racionalizují. Sdíleným ideálem obou soborů je bydlení v domku na venkově. Svými preferencemi bydlení se příliš neliší od lidí žijících v rodině. Sami také do svého bydlení rodinu projektují.
Z badatelského hlediska by bylo jistě zajímavé zkoumat, jaké formy
spolubydlení by byly pro samostatně bydlící singles ještě přijatelné – co by byli, ochotni sdílet a co už ne. Tato zjištění by mohla napomoct lepšímu plánování bydlení s ohledem na demografický vývoj i životní prostředí.
173
Na základě mnohých empirických dokladů získaných analýzou rozhovorů se domnívám, že pro oba soubory je charakteristický obrat k sobě, ve smyslu orientace na vlastní prožívaní sociální reality. Jejich pojetí identity, jako určitého životního projektu či strategie, vede k sebe-rozvoji podle určitých individualizovaných hodnot. Nelze jistě říct, že by to byl jev charakteristický pouze pro singles, v jejich případě však může mít za následek neúspěchy v partnerských vztazích. Což je však nutné empiricky ověřit. Zajímavý by byl také výzkum zelené identity. Zejméne jejich vymezování se vůči životnímu
způsobu
majority
a
identifikace
s hodnotami
environmentálního
subpopulačního okruhu nasvědčují tomu, že sdílí podobné kulturní kódy. K tomuto předpokladu mě vedou mimo jiné také zjištění páté kapitoly, která dává završení této studie hlubší kontext. 7. ZÁVĚREM Prezentovaná disertační práce se zaměřila na výzkum životního způsobu českých singles. Jejím cílem byla analýza environmentálně příznivých a nepříznivých aspektů, které životní způsob singles obnáší. Hlavním nástrojem získávání dat byly polostandardizované rozhovory odvíjející se od předem daného scénáře. Samotný výzkum a analýza získaných dat vycházeli z přístupu interpretativní sociologie Bergera a Luckmanna (1999). Rozhovory byly realizované s 36 komunikačními partnery, které jsem vybral pomocí „cíleného výběru“ (targeted sampling) a to jak z běžné populace, tak z řad environmentalistů. Cílem takto diversifikovaného výběru bylo srovnání jednotlivých životních stylů a jejich environmentálních aspektů. K analýze rozhovorů byla použita metoda zakotvené teorie (grounded theory). Druhým metodologickým východiskem pro mě byla upravená metoda „go along“ – komentovaná prohlídka domácností zkoumaných singles. Poslední metodou byla analýza spotřeby realizovaná na základě dat sebraných prostřednictvím dotazníku. Po teoretické stránce je práce zasazena do kontextu individualizačních teorií (kap. 2). Další rámec představují práce zaměřující se na fenomén singles, kterým se detailněji zabývám ve třetí kapitole. Nejprve jsou představeny typologie ozřejmující heterogenní povahu singles. Dále jsou prezentovány teorie vysvětlující fenomén singles v kontextu vzniku nové životní etapy (post-adolescence) a společenských změn zejména v oblasti bydlení, práce a vztahů – obecně životního způsobu. Stěžejní částí třetí kapitoly jsou zjištění konstituující výzkumný problém našeho výzkumu. Jsou jimi 174
především
četné
socio-demografické
studie
poukazující
na
nárůst
singles
a jednočlenných domácností v populaci. Podle nich v zemích bohatého severu narůstá počet domácností jednotlivců tak, že téměř ve třetině z nich žije jen jedna osoba. Přitom jednočlenná domácnost dospělých lidí spotřebuje o 23-77% víc elektrické energie, 3854% víc plynu, 46-65% víc prostoru než domácnosti dvou a čtyřčlenné. (Williams 2005: 162) Kromě toho jsou domácnosti jednotlivců z environmentálního hlediska plýtvavější. Spotřebovávají daleko více materiálních statků a produkují větší množství odpadu než domácnosti vícečlenné. A mají tudíž větší ekologickou stopu (viz kap. 3.4). V českém kontextu se podobným šetřením dosud nikdo nezabýval, rozhodl jsem se proto zjistit velikost a strukturu spotřeby na souboru zelených a nezelených singles. Zjistil jsem, že zelení singles mají v porovnání s nezelenými téměř dvojnásobně menší peněžní vydání spojené s vedením domácnosti. Jejich bydlení je totiž v přepočtu na osobu menší a vzhledem k tomu, že častěji sdílí bytovou domácnost s dalšími lidmi, jsou také jejich výdaje za spotřebované energie nižší. Přestože jsou oba soubory v mnohých ohledech zaměnitelné (např. třídění odpadu, orientace na nemateriální spotřebu), což je odlišuje od průměrné české domácnosti, identifikoval jsem výrazný rozdíl v jejich uhlíkové a ekologické stopě. Zatímco nezelení singles jsou v případě obou stop mírně nadprůměrní a potřebovali by k uspokojení svých potřeb 3,3 planety, zelení singles jsou výrazně pod průměrem a stačil by jim 1,2 násobek planety. (srov. Tab. 15) Hlavními odlišujícími faktory jsou samostatné bydlení a časté zahraniční lety nezelených singles. Oproti předpokladům jsem zjistil, že životní způsob singles za určitých podmínek nemusí být ekologicky škodlivý. Jádro práce tvoří dvě studie. První z nich (kap. 5) se zabývala zelenými singles v kontextu seznamek pro environmentalisty. Cílem tohoto výzkumu bylo popsat, kdo tyto seznamky využívá a koho na nich hledá. Díky této studii a především díky výzkumným oblastem, které jsem v jejím rámci identifikoval, jsem byl schopen připravit design výzkumu zaměřený na výzkum životního způsobu českých singles (kap. 6). Ten byl pro zodpovězení výzkumné otázky stěžejní. Hlavní část práce se opírá o analýzu hloubkových rozhovorů s komunikačními partnery v oblastech: spotřeby, práce, volného času, vztahů a bydlení. Díky ní jsem byl schopen identifikovat čtyři ideální typy životního způsobu zkoumaných singles: poustevníci, ekologičtí občané, nazelenalí a neuvědomělí. Pro každý z těchto ideálních typů jsem našel charakteristické atributy, což může prospět diversifikovanějšímu pohledu na životní způsob singles. Zejména životní způsob poustevníků a ekologických 175
občanů má četná environmentální pozitiva (srov. kap. 6. 7) Souhrn výsledků této analýzy předchází závěru a nepovažuji proto za nutné zde tato zjištění znovu opakovat (viz 6.8). V rámci předcházející kapitoly také naznačuji, kam by se měl ve světle předložených výsledků práce ubírat další výzkum. Předkládaná práce je v této výzkumné oblasti unikátní. Nejen v českém, ale také v mezinárodním kontextu dosud chybí hlubší uchopení problematiky singles ve vztahu k životnímu prostředí a tato studie je v tomto směru pilotní. Poukazuje na to, že zkoumaní singles tíhnou k individuálnímu bydlení a že obytné prostory zabydlují podobně jako vícečlenné domácnosti. S ohledem na to, že bydlí sami, má takovýto životní způsob značené environmentální konsekvence (viz kap. 3.4, 4.6). Potřeba osamostatnění se a vyjádření sebe sama prostřednictvím vlastního bydlení přichází jako kulturně daný imperativ, na který zkoumaní singles reagují. Jinak environmentálně příznivé spolubydlení bývá nahlíženo jako nedospělé. V rámci této studie mimo jiné upozorňuji na proměnu společenských hodnot, na kterou však, jak vyplývá z výzkumných rozhovorů, nejsou instituce připraveny. Předkládaná práce tak může být přínosná zejména s ohledem na budoucí očekávaný nárůst singles v populaci, se kterým se bude muset naše společnost vyrovnat. Přitom samotný nárůst singles představuje z environmentálního hlediska menší problém, než nárůst jednočlenných domácností. Oba dva jevy spolu však úzce souvisí a nelze je oddělovat. Lze však plánovat bydlení tak, aby singles vyhovovalo a zároveň mělo menší dopady na životní prostředí. V tomto směru je však třeba realizovat další výzkumy ve spolupráci s urbanisty, architekty a psychology.
176
Literatura ABERCROMBIE, N. Television and Society. Cambridge: Polity Press, 1996. ALEXANDER, S.; USSHER, S. The Voluntary Simplicity Movement: A multi-national survey analysis in theoretical context. Journal of Consumer Culture, 2012, roč. 12, č. 1, s. 66-86. ALLEN, K. R. Single women / Family ties. Life histories of Older Women. Newbury Park: Sage Publications, 1989. ARENDT, H. The Human Condition. 1958. Chicago: University of Chicago Press, 1998. BAČOVÁ, V. Identita v sociálnej psychológii. In VÝROST J., SLAMĚNÍK I. (Eds.), Sociální psychologie. Praha: ISV, 1997, s. 213-215, s. 223-224. BARTHES, R. ‘The rhetoric of the image’, In Heath, S. (ed.), Image – Music – Text. Glasgow: Collins, 1977, s. 32–51. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1FfnvXJ BARTOŇOVÁ, D. „Cenzové domácnosti jednotlivců v České republice v poslední třetině 20. století.“. Demografie, 2005, roč. 47, č. 2, s. 77-86. BARTOŠ, F. Škála měřící intenzitu neklinickeho narcismu: konstrukce a zjištění. Sociologický časopis, 2010, roč. 1, s. 101–124. BASTIANONI, S., et al. The ecological footprint of building construction. The Sustainable City IV: Urban Regeneration and Sustainability, 2006, 345-356. Baudrillard, J. ‘Consumer society’, in M. Poster (ed.), Jean Baudrillard: Selected Writings. 1988. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1pbfWPw BAUDRILLARD, Jean. The System of Objects, trans. J. Benedict. London and New York: Verso, 1996. BAUMAN Z. Tekutá modernita. Praha: Mlada fronta, 2002. BAUMAN Z. Tekuté časy. Život ve věku nejistoty. Praha: Academia, 2008. BAUMAN, Z. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta, 2004. BAUMAN, Z. Myslet sociologicky: netradiční uvedení do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. BAUMAN, Z. Svoboda. Praha: Argo, 2003. BAUMAN, Z. Úvahy o postmoderní době. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. BAUMAN, Z. Work, consumerism and the new poor. McGraw-Hill International, 2004. 177
BECK, U.; BECK-GERNSHEIM, E. Individualization: Institutionalized Individualism and its Social and Political Consequences, London: SAGE Publications, 2002. BECK, U.; BECK-GERNSHEIM, E. The normal chaos of love. Cambridge: Polity Press, 1995. BELK, R. Possessions and Self. John Wiley & Sons, Ltd, 1988. BELL, Daniel. Kulturní rozpory kapitalismu. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. BENNETT, J.; DIXON, M. Single person households and social policy: Looking forwards. Joseph Rowntree Foundation, 2006, 1-47. BERGER, P. L.; LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. BLUNT, A. 2005. Cultural geography: cultural geographies of home. Progress in Human Geography 29, roč. 29, č. 4, s. 505-515. BOURDIEU, P. La précarité est aujourd’ hui partout. P. Bourdeau. Contre-feux. Paris: Raison d’Agir, 1998, 95-101. (Translated as Acts of Resistane (1998), Cambridge, Polity.) BRADBURY, M.; PETERSON, M. N.; LIU, Jianguo. Long-term dynamics of household size and their environmental implications. Population and Environment, 2014, 1-12. BRYM, R. J.; LENTON, R. L. Love online: A report on digital dating in Canada. MSN.ca February, 2001, 6. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://projects.chass.utoronto.ca/brym/loveonline.pdf BUDGEON, S. Couple culture and the production of singleness. Sexualities, 2008, roč. 11, č. 3, s. 301-325. BUDGEON, S.; ROSENEIL, S. Editors' introduction: Beyond the conventional family. Current Sociology, 2004, roč. 52, č. 2, s. 127-134. Burr, Judee. Living the (Sustainable) Single Life. Stanford Magazine online. March/April 2012. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://stanford.io/1xPZveG CALHOUN, C. Social theory and the politics of identity. Blackwell, 1994. CAMPBELL, W. K.; MILLER, J. D.; BUFFARDI, L. E. The United States and the “Culture of Narcissism” An Examination of Perceptions of National Character. Social Psychological and Personality Science, 2010, roč. 1, č. 3, s. 222-229. CARGAN, L. Singles: An examination of two stereotypes. Family Relations, 1981, 377-385.
178
CARGAN, L.; MELKO, M. Singles: Myths and realities. Beverly Hills, CA: Sage Publications, 1982. CASEY, C.; ALACH, P. ‘Just a temp?’Women, temporary employment and lifestyle. Work, Employment & Society, 2004, roč. 18, č. 3, s. 459-480. CASTELLS, Manuel. The power of identity. 1st pub. Massachusetts: Blackwell Publishers, 1997, xv, 461 s. ISBN 1557868735. CASTELLS, Manuel. The power of identity: The information age: Economy, society, and culture. John Wiley & Sons, 2011. COOMBS, Robert H. Marital status and personal well-being: A literature review.Family relations, 1991, 97-102. COUPLAND, J. C. Invisible brands: An ethnography of households and the brands in their kitchen pantries. Journal of consumer research, 2005, roč. 32, č. 1, s. 106-118. CSIKSZENTMIHALYI, M.; HALTON, E. The meaning of things: Domestic symbols and the self. Cambridge University Press, 1981. ČERVENKA, J. Hodnotové orientace české veřejnosti. [tisková zpráva CVVM online]. Praha: AV ČR, 2004. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1urqqWY Česká stopa: Ekologické a sociální dopady domácí spotřeby za našimi hranicemi. 1. vyd. Praha-Brno: Zelený kruh a Hnutí DUHA, 2005. 56 s. ISBN 80-239-6724-X ČSÚ. Projekce domácností České republiky. Český statistický úřad [online]. 2005b. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/157tKSn ČSÚ. Datové publikace ze sčítání 2001. Český statistický úřad [online]. 2001. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1yH2sv6 ČSÚ. Datové publikace ze sčítání 2011. Český statistický úřad [online]. 2011a. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://vdb.czso.cz/sldbvo/ ČSÚ. Domácnosti jednotlivců v ČR v letech 1970 až 2001. Český statistický úřad [online] 28. 5. 2005 [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1rcRIjJ ČSÚ. Domácnosti jednotlivců v ČR v letech 1970 až 2001. Český statistický úřad [online] 2005a [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1rcRIjJ ČSÚ. Statistika rodinných účtů. Český statistický úřad [online]. 2013. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1ABhPJF ČSÚ. Tab. 28 Průměrná obytná plocha obydlených bytů v přepočtu na 1 byt a 1 osobu podle druhu domu a podle velikostních skupin obcí a krajů. 2011c. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://1url.cz/GDwj
179
ČSÚ. Tab. 28 Průměrná obytná plocha obydlených bytů v přepočtu na 1 byt a 1 osobu podle druhu domu a podle velikostních skupin obcí a krajů. Český statistický úřad [online]. 2010. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://1url.cz/GDwj ČSÚ. Výdaje a spotřeba českých domácností. Český statistický úřad [online prezentace]. 2011b. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1FfvTpX ČSÚ. Vydání a spotřeba domácností statistiky rodinných účtů za rok 2013. Český statistický úřad [online]. 2013. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1xGIhiA ČTK. Mobily Češi mění již každé dva roky, notebooky po třech letech. Deník.cz. [online]. 2.8.1014. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1FfyccO DE VAUS, D. A.; RICHARDSON, S. Living alone in Australia: Trends in sole living and characteristics of those who live alone. Academy of the Social Sciences in Australia, 2009. DÉCHAUX, J.–H. Sociologie de la famille. la Découverte, 2010. DEPAULO, B. M.; MORRIS, W. L.. Singles in Society and in Science. Psychological Inquiry, 2005, roč. 16, č. 3, s. 57–83. DEPAULO, Bella M. Singlism: What it is, why it matters, and how to stop it. DoubleDoor Books, 2011. DITTMAR, H. Are you what you have. The Psychologist, 2004, roč. 17, č. 4, s. 206210. DITTMAR, H. The social psychology of material possessions: To have is to be. Hemel Hempstead: Harvester Wheatsheaf, 1992. DOBEŠOVÁ, B. Až umřu, zasaďte na mně jabloň. Environmentální a společenské přínosy přírodního pohřebnictví. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra environmentálních studií, 2012. DOBSON, A. Citizenship and Environment. Oxford Univ. Press, Oxford, 2003. DOUGHERTY, A.; MITCHELL-JACKSON, J. Ethnographic Inquiry in Energy: Exploring Meaning-Making and Sociality in Language Use, Program Participation, and Behavioral Choice in ACEEE Summer Study on Energy Efficiency in Buildings, 2010. DOUGLAS, M.; ISHERWOOD, B. The world of goods: Towards an anthropology of goods. London: Allen Lane, 1978. DU BOIS-REYMOND, Manuela. ‘I don't want to commit myself yet’: young people's life concepts. Journal of youth studies, 1998, roč. 1, č. 1, s. 63-79.
180
DUDOVÁ, R. (ed.). 2008. Nové šance a rizika. Flexibilita práce, marginalizace a soukromý život u vybraných povolání a sociálních skupin. Sociologický ústav Akademie věd ČR, 2008. DUFFKOVÁ, J. et al. Sociologie životního stylu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 237 s. ISBN 9788073801236. DURNING, A. T. How Much is Enough (London: Earthscan). 1991. DVOŘÁKOVÁ-JANŮ, V. Lidé a jídlo. Praha: ISV, 1999. ELIADE, M. Posvátné a profánní. Praha: Česká křesťanská akademie, 1994. ELIAS, N. Society of individuals. Continuum, 2001. ERIKSEN, T. H.; JAKOUBEK, M.. Antropologie multikulturních společností: rozumět identitě. Praha: Triton, 2007. ETTLEROVÁ, S. Rodina a zaměstnání I. Svobodní jedinci. Praha: VÚPSV, 2007. EUREAPA. [databáze online]. One Planet Economy Network. 2004. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: https://www.eureapa.net EUROMONITOR Int. Downsizing Globally: The Impact of Changing Household Structure on Global Consumer Markets. [online]. 2014. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1uQ7kit Filozofický slovník. 2. rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, 463 s. ISBN 8071820644. FINKEL, E. et al. Online Dating: A Critical Analysis From the Perspective of Psychological Science.Psychological Science in the Public Interest, 2012, roč. 13, č. 1, s. 3–66. FIORE, A. T.; DONATH, J. Online Personals: An Overview. In: CHI'04 extended abstracts on Human factors in computing systems. ACM, 2004. p. 1395-1398. FISCHER-ROSENTHAL, W. Potíže s identitou. Biografie jako řešení některých (post) moderních dilemat. Biograf 12/1997, 1, 1997, 18. FRÉLICHOVÁ, V. Environmentální souvislosti zážitkových agentur [online]. 2010 [cit. 2014-08-15]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Hana Librová. GABRIEL, Y..; LANG, T. The unmanageable consumer: contemporary consumption and its fragmentations. London: Sage Publications, 1995. GALČANOVÁ, Lucie. Narativy touhy a narativy soužití: Sociologický pohled na zkušenosti residenční suburbanizace. [online]. 2012 [cit. 2014-05-06]. Disertační práce. 181
Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Hana Librová. Dostupné z: . GARTHWAITE, K. Home Alone? Practitioners’ Reflections on the Implications of Young People Living Alone. Youth & Policy, 2012, 108: 73. GEUS, M. A. de. The end of over-consumption: towards a lifestyle of moderation and self-restraint. Utrecht: International Books, 2003. GIBBS, J. L.; et al. Self-presentation in online personals the role of anticipated future interaction, self-disclosure, and perceived success in Internet dating. Communication Research, 2006, roč. 33, č. 2, s.152-177. GIDDENS, A. Modernity and Self-identity: Self and Society in the Late Modern Age. Cambridge: Polity, 1991. GIDDENS, A. The Transformation of Intimacy: Sexuality, Love and Eroticism in Modern Societies. Cambridge: Polity, 1992. GLASER, B., STRAUSS, A. The Discovery of Grounded Theory. Chicago: Aldine, 1967 GOFFMAN, E. Stigma: Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha: Slon, 2003. Gordon, T. Single Women: On The Margins? Basingstoke: Macmillan, 1994. GRAM-HANSSEN, K.; HOLST SCHERG, R.; CHRISTENSEN, R. One-person households-a growing challenge for sustainability and housing policy. In: ENHREuropean Housing Research Network Conference'09. 2009. GREGSON, N. Living with things: ridding, accommodation, dwelling. Sean Kingston Pub, 2007. GREGSON, N; METCALFE, A.; CREWE, L. Identity, mobility and the throwaway society. Environment and planning D: society and space., 2007b, roč. 25, č. 4, s. 682700. GRISKEVICIUS, V.; TYBUR, J. M.; VAN DEN BERGH, B. Going green to be seen: status, reputation, and conspicuous conservation. Journal of personality and social psychology, 2010, 98.3: 392. HALL, R. et al. ‘The Pattern and Structure of One-Person Households in England and Wales and France’, International Journal of Population Geography, 1997, roč. 3, č. 2, s. 161–81. HALL, R.; OGDEN, P. E.; HILL, C. Living alone: evidence from England and Wales and France for the last two decades. Macrae, S Changing Britain: population and household change in the 1990s. Oxford University Press (Oxford: 2000), 1999.
182
HARTL, P.; HARTLOVÁ, H.. Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009. HAWK, W. Household spending by single persons and married couples in their twenties: a comparison. Consumer Expenditure Survey Anthology, 2011. HEATH, S. Peer-Shared Households, Quasi-Communes and Neo-Tribes. Current Sociology, 2004, roč. 52, č. 2, s. 161–179. HEATH, S.; CLEAVER, E. Young, free, and single? Twenty-somethings and household change. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2003. HERTEL, Janine, et al. She’s single, so what? How are singles perceived compared with people who are married?. Zeitschrift für Familienforschung-Journal of Family Research, 2007, 19.2. HODGSON, A. One-Person Households: Opportunities for Consumer Good Companies. Euromonitor International, 2007, 27. HOCHSCHILD, A. The Commercialization of Intimate Life Berkeley: University of California Press, 2003. HOLBROOK, M. B.; HIRSCHMAN, E. C. The experiential aspects of consumption: consumer fantasies, feelings, and fun. Journal of consumer research, 1982, 132-140. HONNETH, A. „Organized Self-Ralization; Some Paradoxes of Individualization.“ European Journal of Social Tudory, 2004, roč. 7, č. 4, s. 463–478. HONZÍK, K. Necessismus. Klub pro studium spotřeby, 1946. HOOPER, A.; DUNMORE, K.; HUGHES, M. Home Alone: The Housing Preferences of One-person Households. Amersham: National House Building Council, 1998. HORTON, D. Green Distinctions: The Performance of Identity among Environmental Activists.Sociological Review, 2004, roč. 51, č. 2, s. 63–77. HOUSEKNECHT, S. K.; VAUGHAN, S.; STATHAM, A. The impact of singlehood on the career patterns of professional women. Journal of Marriage and the Family, 1987, 353-366. CHANDLER, J., et al. Living alone: Its place in household formation and change. 2004. CHAPAGAIN, A. K., et al. The water footprint of cotton consumption: An assessment of the impact of worldwide consumption of cotton products on the water resources in the cotton producing countries. Ecological economics, 2006, roč. 60, č. 1: 186-203. INGLEHART, R. F. Changing values among western publics from 1970 to 2006. West European Politics, 2008, roč. 31, č. 1-2, s. 130-146. INGLEHART, R. Postmaterialist values and the erosion of institutional authority. Why people don’t trust government, 1997, 236. 183
JAMIESON, L.; SIMPSON, R. Living Alone: Globalization, Identity and Belonging. Palgrave Macmillan, 2013. JAMIESON, L.; WASOFF, F.; SIMPSON, R.. Solo-living, demographic and family change: the need to know more about men. Sociological Research Online, 2009, roč. 14, č. 2. JAMIESON, Lynn. Intimacy as a concept: explaining social change in the context of globalisation or another form of ethnocentricism? The Clarion. [online]. 2011 [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1toRgyE JANDOUREK, J. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2009. KALA, L. Zelení singles: Analýza profilů environmentalistických seznamek. Sociální studia, Brno: Fakulta sociálních studií MU Brno, 2013, roč. 10, č. 1, s. 129-146. ISSN 1214-813X. KALA, L.; KLENOVSKÁ, H. Mobil – co nevyčteme z displeje: Manuál výukového programu na téma globální problémy. první. Brno: Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání, 2013. s. 28-60, 33 s. ISBN 978-80-87604-46-5 KATRŇÁK, T., et al. Na prahu dospělosti: partnerství, sex a životní představy mladých v současné české společnosti. Praha: Dokořán, 2010. KAUFMANN, J. C. Chápající rozhovor. Praha: Sociologické nakladatelství, 2010. KAUFMANN, J.-C. La Femme Seule et Le Prince Charmant. Paris: Nathan, 1999. KAUFMANN, J-C. Les ménages d'une personne en Europe. Population (french edition), 1994, 935-958. KAUFMANN, Jean-Claude. La trame conjugale. Paris: Nathan, 1992. KEMP, P. A.; RUGG, J. The single room rent: its impact on young people. University of York, Centre for Housing Policy, 1998. KEMP, P. A.; RUGG, J. Young people, housing benefit and the risk society. Social Policy & Administration, 2001, roč. 35, č. 6, s. 688-700. KLEINE, S. S.; KLEINE III, R. E.; ALLEN, C. T. How is a possession" me" or" not me"? Characterizing types and an antecedent of material possession attachment. Journal of Consumer Research, 1995, 327-343. KLINENBERG, E. Solo nation: American consumers stay single. CNN Money, 2012b. KLINENBERG, E. Going solo: The extraordinary rise and surprising appeal of living alone. Penguin, 2012. KOZIN, Michelle. Organic Weddings: Balancing Ecology, Style and Tradition. New Society Publishers, 2003. 184
KRÁL, Vít. Single ženy současnosti: kvalitativní výzkum. Praha: Univerzita Karlova, 2009 KRAMOSILOVÁ, Jiřina. Zvonící cedry Ruska v kontextu spirituálních, environmentálních a utopických ideových konceptů [online]. 2009 [cit. 2014-11-23]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Hana Librová. Dostupné z: . KUBEY, R.; CSIKSZENTMIHALYI, M. Television and the quality of life: How viewing shapes everyday experience. Routledge, 2013. KÜPPER, B. Sind Singles anders als die anderen? Ein Vergleich von Singles und Paaren. Bochum: Ruhr-Universität Bochum, 2000. KUSENBACH, Margarethe. Street Phenomenology: The Go-Along as Ethnographic Research Tool.” Ethnography, 2003, 4, 3, 455–85. ISSN 14661381. KUŠKOVÁ, P.; MARKOVÁ, A.; NAJMANOVÁ, K. Češi ve spotřebitelském ráji (!?). Ministerstvo životního prostředí, 2009. KVAPILOVÁ-BARTOŠOVÁ, Michaela, Petr FUČÍK Emerging Adulthood, Sololiving and the Changes in Gender Subjectivity. (forthcoming) LAMANNA, M. RIEDMANN, A. Marriages and Families: Making Choices in a Diverse Society. Belmont: Wadsworth Publishing, 2010. ISBN 1111726434. LASH, S., et al. Reflexive modernization: politics, tradition and aesthetics in the modern social order. Reflexive modernization: Politics, tradition and aesthetics in the modern social order, 1994. LASH, S.; URRY, J. Economies of Signs and Space. London: Sage, 1994. LASCH, C. The Culture of Narcissism. American Life in An Age of Diminishing Expectations. New York: W. W. Norton & Company, 1991. LASCH, C. The Minimal Self: Psychic Survival in Troubled Times. London: Pan, 1984. LE BRETON, D. Signes d‘identité: Tatouages, piercing et autres marques corporelles. Paris: Métailié, 2002. LEE, M. J. Consumer culture reborn. The Cultural Politics of Consumption. London, 1993. LEVIN, I.; TROST, J. Living apart together. Community, work & family, 1999, roč. 2, č. 3, s. 279-294. LEVIN, Iren. Living Apart Together: A New Family Form. Current Sociology, 2004, roč. 52, č. 2, s. 223–240. LÉVI-STRAUSS, C. (ed) L’Identité. Paris: Grasset, 1977. 185
LIBROVÁ, H. Environmentálně orientované motivace a potenciál zklamání. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, Praha, Sociologický ústav AV ČR. 2013, roč. 49, č. 1, s. 53-74. LIBROVÁ, H. Individualizace v environmentální perspektivě: sociologické rámovaní mění pohled a plodí otázky. Sociologický časopis, 2010, roč. 46, č. 1, s. 125–152. LIBROVÁ, H.. Ekologicky příznivé varianty života nerostou z jediného zdroje. In Sociální studia G 39. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 1997. s. 117133. LIBROVÁ, Hana. Čtyři dimenze individualizmu v environmentální perspektivě. Sociální studia, Brno: FSS MU, 2009, roč. 6, č. 3, s. 11-29. ISSN 1214-813X. LIBROVÁ, Hana. Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti. Vyd. 1. Brno: Veronica, 1994, 218 s. ISBN 8085368188. LIBROVÁ, Hana. Vlažní a váhaví: (kapitoly o ekologickém luxusu). Vyd. 1. Brno: Doplněk, 2003, 319 s. ISBN 8072391496. LIPOVETSKY, G.: Éra prázdnoty. Praha: Prostor, 2003. LIPOVETSKY, G.: Soumrak povinnosti. Praha: Prostor, 1999. LITCHFIELD, R. B. Single people in the nineteenth-century city: a comparative perspective on occupations and living situations. Continuity and Change, 1988, roč. 3, č. 1, s. 83-100. LUCKMANN, Thomas. The Invisible Religion. New York: Macmillan, 1967. LUHMANN, N. Láska jako vášeň, Paradigm lost. Praha: Prostor, 2002. LUKES, Steven. Individualism. Colchester: Basil Blackwell, ECPR Press, 2006. LURY, C. Consumer culture. Cambridge: Rutgers University Press, 1996. MAFFESOLI, M. O nomádství. Praha: Prostor, 2002. MAFFESOLI, M. Rytmus života: Variácie o postmodernom imaginárne. Bratislava, SOFA 2006. MAFFESOLI, M. The Contemplation of the World: Figures of Community Style. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1996. MAFFESOLI, M. The Shadow of Dionysus: a contribution to the sociology of the orgy. Suny Press, 1993. MARCUSE, H. Jednorozměrný člověk: studie o ideologii rozvinuté industriální společnosti. Praha: Naše vojsko, 1991.
186
MELUCCI, A. The playing self: Person and meaning in the planetary society. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. MILES, S. Consumerism – as a Way of Life. London: SAGE Publications, 1998. MILLER, D. Car Cultures. Oxford: Berg, 2001. MOŽNÝ, I. Sociologie rodiny. 2. uprav. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. NEVITTE , N.; COCHRANE, C. Individualization in Europe and America: Connecting Religious and Moral Values. Comparative Sociology, 2006, roč. 5, č. 2–3, s. 203–230. NICO, M. Individualized housing careers in early adulthood: conditions and constraints in a familistic society. Sociological Research Online, 2010, roč. 15, č. 1, s. 6. NIINIMÄKI, K. Eco‐clothing, consumer identity and ideology. Sustainable Development, 2010, roč. 18, č. 3, s.150-162. PAHL, R.; SPENCER, L. Personal communities: not simply families of ‘fate’or ‘choice’. Current Sociology, 2004, roč. 52, č. 2, s. 199-221. PAKULA, C.; STAMMINGER, R.. Electricity and water consumption for laundry washing by washing machine worldwide. Energy efficiency, 2010, roč. 3, č. 4, s. 365382. PIACENTINI, M.; MAILER, G. Symbolic consumption in teenagers' clothing choices. Journal of Consumer Behaviour, 2004, roč. 3, č. 3, s. 251-262. POORTMAN, A.-R.; LIEFBROER, A. C. Singles’ relational attitudes in a time of individualization. Social Science Research, 2010, roč. 39, č. 6, s. 938-949. PUTNAM, R. Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community. New York: Simon & Schuster, 2000. QU, L.; VAUS, D. A. D. Starting and ending one-person households: A longitudinal analysis. Journal of Family Studies, 2011, roč. 17, č. 2, s. 126-145. RABUŠIC, L. Je česká společnost „postmaterialistická"?/Is Czech Society'Postmaterialist'?. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2000, 3-22. RABUŠIC, L. O současném vývoji manželského a rodinného chování v České republice. Demografie, 1996, roč. 38, č. 3, s. 173–180. ISSN 0011-8265. RADIMSKÁ, R.; TOMÁŠEK, M. Singles – nový životní styl a jeho genderová specifika v České republice. Gender, rovné příležitosti, výzkum, 2003, č. 1–2, s. 10–12. RAY, P. H.; ANDERSON, S. R. The cultural creatives : how 50 million people are changing the world. New York: Three rivers press, 2000. RAYMO, J. Later Marriages or Fewer? Changes in the Marital Behaviour of Japanese Women. Journal of Marriage and the Family, 1998, č. 60, s. 1023–1034 187
RICOEUR, P. Soi-Même comme un Autre. Paris : Editions du Seuil, 1990. REID, W. V., et al. Ekosystémy a lidský blahobyt: syntéza: zpráva Hodnocení ekosystémů k miléniu. Praha: Univerzita Karlova. Centrum pro otázky životního prostředí, 2005. RENZETTI, C. M.; CURRAN, D. J. Ženy, muži a společnost. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005. REYNOLDS, J.; WETHERELL, M. The discursive climate of singleness: the consequences for women's negotiation of a single identity. Feminism & Psychology, 2003, roč. 13, č. 4, s. 489-510. ROBINSON, T.Work, leisure and the environment: the vicious circle of overwork and over consumption. Cheltenham: Edward Elgar, 2006. ROPKE, I, The environmental impact of changing consumption patterns: a survey. International Journal of Environment and Pollution, 15 (2) pp127-145, 2001. ROSENEIL, S., BUDGEON, S. „Cultures of Intimacy and Care Beyond the Family: Personal Life and Social Change in the Early 21st Century.“ Current Sociology, 2004, roč. 2, č.. 2, s. 135–159. ŘEHÁKOVÁ, B. Determinanty vztahu k ochraně životního prostředí/Determinants in the Relationship to the Protection of the Environment. Sociologický Časopis/Czech Sociological Review, 2001, s. 479-498. SANNE, C. Willing Consumers – Or Locked-in? Policies for a Sustainable Consumption. Ecological Economics, 2002, roč. 42, č. 1–2, s. 273–287. SAVAGE, M.; BAGNALL, G.; LONGHURST, B. J. Globalization and belonging. London: Sage Publications, 2005. SHOSTAK, Arthur B. Singlehood. In: Handbook of marriage and the family. Springer US, 1987. [online]. p. 355-367. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1uWqXDV SCHIPPER, L., et al. Linking life-styles and energy use: a matter of time?. Annual review of energy, 1989, roč. 14, č. 1, s. 273-320. SCHWARTZ, M. A.; SCOTT B. M. Marriages and Families: Diversity and Change. Upper Saddle River, NJ: Prentice Hall/Pearson, 2010. SIMMEL, G. Georg Simmel on individuality and social forms. University of Chicago Press, 1971 (1922). SINGLY, F. (ed.) Etre soi parmi les autres. Paris: L’Harmattan, 2001. SINGLY, F. La lien familial en crise. Paris: Presses de l’Ecole normale supérieure, 2007.
188
SINGLY, F. Les uns avec les autres: quand l'individualisme crée du lien. Paris: Armand Colin, 2003. SINGLY, François. Mít vlastní pokoj Ke vztahu mezi prostorem a osobní identitou. Sociálni Studia/Social Studies, 2009, 6.4. SLEPIČKOVÁ, L.; BARTOŠOVÁ, M. Problematické tranzice k mateřství. Sociálni Studia/Social Studies (1214813X), 2008, 5.2. SMITH, M., 2006: Environmental Risks and Ethical Responsibilities: Arendt, Beck, and the Politics of Acting into Nature. Environmental Ethics, roč. 28, č. 3, str. 227-246. SOUKUP, P. „ISSP – Životní prostředí.“ Sociologické texty/Sociological papers 01: 6. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2001. STAPLES, Robert. Beyond the Black Family: The Trend toward Singlehood.Western Journal of Black Studies, 1979, 3.3: 150-56. STEIN, P. J. Single Life: Unmarried Adults in Social Context. New York: St. Martin’s Press, 1981. STRAUSS, A., CORBIN, J. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999. ŠAMANOVÁ, G. 2010. Volný čas. Tisková zpráva CVVM. 14. 1. 2010. [online]. [cit. 1. 12. 2010] Dostupné z: http://bit.ly/1zOOp7t ŠKRABAL, J.; MORÁVKOVÁ, Š. Sčítání lidu, domů a bytů k 1. 3. 2001 – obyvatelstvo, byty, domy a domácnosti Česká republika. Praha: Český statistický úřad, 2003. Dostupné z: http://bit.ly/1zOOp7t THORNTON, A. Changing attitudes toward family issues in the United States. Journal of Marriage and the Family, 1989, s. 873-893. TOMÁŠEK, M. Singles a jejich vztahy; kvalitativní pohled na nesezdané a nekohabitující jednotlivce v České republice. Sociologický časopis, 2006, roč. 42, č. 1, s. 81–105. TWENGE, J. M.; CAMPBELL, W. K. The Narcissism Epidemic. Living in the Age of Entitlement. New York: Free Press, 2009. VAN DE KAA, D. J. Europe’s Second Demographic Transition. Population Bulletin, 1987, roč. 42, č. 1, s. 1–47. VAN DE KAA, D. J. Postmodern fertility preferences: from changing value orientation to new behavior. Population and Development Review, 2001, s. 290-331. VOLEK, J., et al. Televize jako spolutvůrce domova a extenze rodiny. Sociální studia, 1999, č. 4, s. 17-42.
189
WATSON, S. Mundane objects in the city: Laundry practices and the making and remaking of public/private sociality and space in London and New York. Urban Studies, 2014. WATTANASUWAN, Kritsadarat. The self and symbolic consumption. Journal of American Academy of Business, 2005, roč. 6, č. 1, s. 179-184. WATTERS, J. K.; BIERNACKI, P. Targeted sampling: options for the study of hidden populations. Social problems, 1989, s. 416-430. WEEKS, J.; HEAPHY, B.; DONOVAN, C. Same sex intimacies: Families of choice and other life experiments. Psychology Press, 2001. WENGER, G. C., et al. Social Embeddedness and Late-Life Parenthood Community Activity, Close Ties, and Support Networks. Journal of Family Issues, 2007, roč. 28, č. 11, s. 1419-1456. WILLIAMS, J. Homes for the future – Accommodating one-person households the sustainable way. [online]. 2005b. [cit. 2014-11-11]. Dostupné z: http://bit.ly/1ABhPJF WILLIAMS, J. Homes for the Future -A Means for Managing the Singletons' Consumption Crisis? University College London, doctoral theses, 2003. WILLIAMS, J. Innovative solutions for averting a potential resource crisis – the case of one-person households in England and Wales. Environment, Development and Sustainability, 2007, roč. 9, č. 3, s. 325-354. WILLIAMS, J. One-person households: a resource time bomb?. Transactions on ecology and the environment, 2005a, s. 409-417. WILTING, H. C.; BIESIOT, W. Household energy requirements. Green households, 1998, s. 64-81. WULFF, M. 'Growth and change in one person households: Implications for the housing market', Urban Policy and Research, 2001, roč. 19, č. 4, s. 467-489.
190
Jmenný rejstřík
Aarts, 103, 119 Abercrombie, 112 Abrams, 159 Alach, 133 Alexander, 105, 108, 113, 135, 168 Alheit, 26, 27 Anderson, 103, 151 Arendt, 120, 144 Bačová, 25 Bachelard, 144 Barthes, 116 Bartoňová, 8 Bartoš, 31 Bartošová, 39, 44, 45, 132, 134 Bastianoni, 66, 77 Baudrillard, 114, 121 Bauman, 17, 18, 19, 20, 24, 25, 26, 28, 29, 30, 72, 81, 100, 114, 127, 128 Bawin-Legros, 30, 46, 98 Beardsworth, 107 Beck, 18, 19, 24, 32, 97 Beck-Gernsheim, 16, 17, 18, 20, 21, 81 Bennett, 40, 132 Berger, 25, 116 Biernacki, 62 Biesiot, 51 Blunt, 27 Bois-Reymond, 159 Bourdie, 96 Bourdieu, 19, 32, 128 Bradbury, 8, 12 Brouk, 129 Budgeon, 8, 33, 43, 44, 47 Burr, 12, 113, 158 Bynner, 39 Calhoun, 27, 166 Campbell, 32, 127 Cartmela, 18 Casey, 133 Castells, 26, 114 Clammer, 122 Cleaver, 18, 21, 22, 39, 87, 161 Cochrane, 18, 81 Collins, 155 Corbin, 57, 58
191
Csikszentmihalyi, 28, 110, 114, 115, 118, 119, 120, 144, 145 Curran, 40 Červenka, 102 Day, 24 de Kaa, 102 Déchaux, 21 DePaulo, 29, 38, 43, 48, 81, 132, 134 Dittmar, 28, 100, 110, 115, 119, 122 Dixon, 40 Dobson, 169, 170 Donath, 95 Dougherty, 70 Douglas, 116 Du Bois-Reymond, 39 Duffková, 9, 11, 44, 85, 163, 171 Durkheim, 17 Dvořáková-Janů, 104 Dyas, 12, 71 Elgin, 103 Elias, 18, 25 Enzensberger, 128 Eriksen, 29, 31 Ettlerová, 134 Fiore, 95 Fischer-Rosenthal, 26, 166 Fučík, 39, 45 Furlonga, 18 Gabriel, 114, 115, 117, 118, 119, 124, 127 Galčanová, 58 Galland, 39, 159 Garthwait, 158 Garthwaite, 40 Geuse, 113 Gibbs, 95 Giddens, 18, 22 Glaser, 57 Goffman, 25 Gram-Hanssen, 23, 56 Gregson, 116, 125, 126, 127, 149, 150, 153, 154 Gtersdleben, 49, 71 Haase, 162 Habartalová, 10 Habartová, 36, 37, 38, 39, 40, 53
Hakim, 21 Hall, 41 Halman, 81 Hartl, 25 Hartlová, 25 Hassen, 12, 13 Hawk, 48, 155 Heat, 17, 22, 30, 44, 158, 164, 171 Heath, 18, 21, 22, 33, 39, 87 Heelas, 25 Heidegger, 149 Hertel, 25, 40, 43 Hirschman, 128 Hodgson, 9, 12, 48, 72, 113 Hogson, 48 Holbrook, 128 Honneth, 28, 134, 138 Honzík, 152 Hooper, 9, 48, 51, 52 Horton, 96, 165 Houseknecht, 22 Chandler, 8, 44 Inglehart, 17, 101 Jamieson, 8, 10, 11, 13, 40, 45, 105, 106, 111, 113, 141, 145 Jamiesson, 16, 22 Jammieson, 45, 131 Jandourek, 40 Kala, 67, 79 Kalof, 87 Katrňák, 10 Kaufmann, 8, 29, 33, 45, 72, 81 Keil, 107 Kemp, 159 Kenyon, 158 Kitzes, 73 Kleine, 122 Klenovská, 67 Klinenberg, 8, 9, 12, 13, 33, 41, 43, 48, 49, 105 Kohák, 104 Kubey, 112 Küpper, 39 Kusenbach, 58 Lamanna, 38, 81, 138
Lang, 114, 115, 117, 118, 119, 124, 127 Lasch, 30, 31 Le Breton, 85 Lee, 122 Levin, 10, 21, 22, 23, 29, 33, 41, 45, 81 Lévi-Strauss, 27, 164 Librová, 1, 11, 12, 20, 23, 24, 71, 97, 101, 102, 103, 104, 107, 110, 119, 121, 123, 127, 128, 129, 131, 165, 168, 170 Liefbroer, 16, 144 Lipovetsky, 30, 31, 32, 100, 127 Luckman, 25 Luckmann, 90, 116 Luhmann, 30 Lukes, 20, 97 Lury, 119 Lužného, 91 MacKellar, 12 Macvarish, 25 Mailer, 119 Maniates, 20 Martens, 105 Mauss, 123 Melucci, 25, 26, 27, 97, 164 Meyrowitz, 112 Miles, 100 Miller, 112, 149, 157 Minx, 73 Mitchell-Jackson, 70 Moisander, 28, 114, 165 Morris, 38, 43, 81 Možného, 21 Možný, 38, 81 Nevitte, 18, 81 Nico, 18 Niinimäki, 28 Pahl, 47 Pakula, 71
192
Palmer, 10 Pelcová, 144 Pesonen, 28, 165 Piacentini, 119 Poortman, 16, 144 Rabušic, 17, 81 Radimská, 38, 39, 40, 81 Ray, 103, 151 Raymo, 41, 81 Rees, 73 Renzetti, 40 Ricouer, 163 Riedman, 138 Riedmann, 38, 81 Richterová, 112 Robinson, 131 Ropke, 23, 49, 51, 74, 100, 128 Roseneil, 8 Rugg, 159 Řeháková, 102 Sanne, 12, 13, 14, 23, 49, 80 Sargisson, 158 Sartre, 115 Savage, 27 Scitovsky, 135 Scott, 38 Sennett, 30, 31 Seyfang, 158 Shostak, 42 Schachner, 43 Schipper, 51 Schmidt, 165 Schor, 131 Schulze, 127 Schutz, 116 Schwartz, 38 Simmel, 17, 19, 32, 114, 116 Simpson, 10, 11, 13, 16, 36, 40, 45, 47, 105, 106, 111, 113, 141, 145 Singly, 8, 17, 21, 22, 24, 26, 27, 29, 31, 81
Sinikka, 114 Smith, 20, 149 Sobel, 114 Soukup, 102 Spencer, 47 Stamminger, 71 Staples, 42 Stein, 41 Steinführer, 162 Stone, 159 Strauss, 27, 57, 58 Šamanová, 137 Thornton, 17 Toffler, 114 Tomášek, 30, 38, 39, 40, 42, 45, 46, 54, 81, 98 Třebický, 158 Twenge, 32 Usser, 135 Vacková, 58 van de Kaa, 22 Veblen, 116 Vlek, 71 Volek, 144 Wackernage, 73 Warde, 105 Wasoff, 141 Watson, 72 Wattanasuwan, 118, 122 Watters, 28, 47, 62, 159, 160 Weber, 20 Wenger, 138 Weston, 160 Wiedman, 113 Wiedmann, 73 Williams, 8, 12, 13, 23, 37, 48, 50, 51, 52, 53, 54, 56, 68, 138, 152, 153, 158, 175 Wilska, 114, 119 Wilting, 51 Wulff, 8, 50, 53, 146 Young, 28 Yurchisin, 95
Seznam obrázků
Obrázek 1: Mapa lokalit výzkumných rozhovorů ....................................................................... 61 Obrázek 2: Srovnání obsahu lednic komunikačních partnerů .................................................. 107 Obrázek 3: Třídění odpadu v domácnostech zelených singles ................................................. 110 Obrázek 4: Symbolický svět domácností zelených singles ....................................................... 121 Obrázek 5: Srovnání trvalého a dočasného zabydlování prostoru ............................................ 151 Obrázek 6: Srovnání dekorace prostoru v zamýšleném trvalém a dočasném bydlení .............. 151
Seznam tabulek
Tabulka 1: Podíl počtu jednočlenných domácností v závislosti na světových regionech ........... 34 Tabulka 2: Samostatně žijící osoby podle věku, pohlaví a státní příslušnosti ............................ 35 Tabulka 3: Zkušenosti s partnerským soužitím a spolubydlením u samostatně bydlících lidí. .. 35 Tabulka 4: Dynamika vývoje bydlení v australských jednočlenných domácnostech mezi lety 2001 – 2007................................................................................................................................. 36 Tabulka 5: Vývoj počtu hospodařících a bytových domácností v letech 1930 – 2011 ............... 37 Tabulka 6: Vybrané typy domácností podle velikosti................................................................. 38 Tabulka 7: Srovnání spotřeby a produkce odpadu v různě velkých domácnostech na osobu a rok ..................................................................................................................................................... 50 Tabulka 8: Velikost domácnosti a spotřeba elektřiny ................................................................. 50 Tabulka 9: Úspora elektřiny a plynu ve vícečlenných domácnostech za rok ............................. 51 Tabulka 10: Spotřeba zboží, energie a produkce odpadu v různě velkých domácnostech ......... 52 Tabulka 11: Průměrná ekologická stopa domácností .................................................................. 53 Tabulka 12: Nezelení singles – vybrané charakteristiky konverzačních partnerů ...................... 64 Tabulka 13: Zelení singles – vybrané charakteristiky konverzačních partnerů .......................... 65 Tabulka 14: Množství vybraných spotřebičů ve zkoumaných domácnostech ............................ 70 Tabulka 15: Srovnání ekologické a uhlíkové stopy mezi domácnostmi zelených a nezelených singles ......................................................................................................................................... 75 Tabulka 16: Průměrná ekologická stopa českých domácností .................................................... 76 Tabulka 17: Průměrná uhlíková stopa českých domácností ....................................................... 77 Tabulka 18: Srovnání uhlíkové stopy u jednočlenných a vícečlenných domácností zelených singles ......................................................................................................................................... 78 Tabulka 19: Tabulka ideálních typů životních způsobů singles z hlediska environmentálních aspektů ...................................................................................................................................... 167
193
Medailonky respondentů Medailonek Anna Anna si svůj domov uvážlivě snaží vybudovat tak, aby jí vyhovoval ještě dlouhou dobu. Vybrala si byt v centru, protože neplánuje pořízení auta. Ačkoliv dosavadní spolubydlení hodnotí negativně a očividně bydlí ráda sama, dokáže si představit, že by v budoucnu bydlela ve svém bytě s dětmi či jedním z rodičů. Její byt je už nyní připraven a vybaven na návštěvy rodičů a dětí přátel. Anna neplánuje sdílet svůj prostor s partnerem, snad protože ji chybí zkušenosti s partnerským soužitím. Anně nevadí amatérská rekonstrukce bytu provedená jejím otcem a kamarády, převažuje vybavení z Ikea, což sama hodnotí jako levný a průměrný nábytek. Sklokeramická varná deska je jistou známkou luxusu – Anna ráda vaří jak pro sebe, tak i pro děti přátel. Dalším prvkem originality a luxusu je designová tapeta v ložnici.
194
Medailonek Barbora Pro Barboru je domov snad všude v Evropě. V Londýně, kde nyní bydlí a pracuje na univerzitě, si pronajímá garsonku. V tomto prostoru je pro ni velice důležitý jídelní a zároveň pracovní stůl, designový kousek. Obklopuje se věcmi s příběhem, nosí šperky po babičce. Má citový vztah k dárkům, které jí vyrobily děti přátel. Zdůrazňuje, že k tomu, aby si udržela kontakt s přáteli, nepotřebuje sociální sítě. Pochází z rodiny, jejíž členové bydlí v Brně, na Slovensku a v Maďarsku a sama od malička mluví třemi jazyky. Je pro ni tedy přirozené, že se se svými blízkými nepotkává na jednom místě, ale klidně se sejdou na kávě kdekoli v Evropě.
195
Medailonek Cyril Pro Cyrila je v životě jeho dům zcela zásadní. Jeho rekonstrukci věnoval se svou bývalou přítelkyní mnoho času, peněz i energie. O tom, že chce bydlet v domě na vesnici, měl jasno již jako osmnáctiletý. Ještě dlouhá léta však bydlel na privátech a cíleně šetřil na své vysněné bydlení. Rekonstrukci domu si přímo užívá. Dům je opraven dle nejmodernějších eko-stavitelských trendů, použity jsou luxusní přírodní materiály (marmoleum, masiv, atd.). Otisk bývalé partnerky v prostoru je stále znatelný. Interiér domu působí neútulně, nezabydleně. Věci, ke kterým by měl Cyril emocionální vztah, v domě zkrátka chybí. Ačkoliv právě k domu má Cyril silný emocionální vztah.
196
Medailonek David David se vrátil domů. Dům, ve kterém vyrůstal, musel být zbourán, a tak si nechal postavit nový dům na blízké parcele, která patří i jeho sourozencům. Počítá s tím, že jej bude užívat jeho rodina, tedy synovci a neteře. Na bydlení v domě si pochvaluje soukromí a možnost samostatně rozhodovat o prostoru, což mu v paneláku chybělo. Lze říct, že dům je bezbariérový, už myslí na stáří. V interiéru jsou moderní prvky, které se mu nelíbí, ale navrhla je architektka, a tak se podřídil. Část vybavení je přenesena z jeho původního bytu. Prostor tak působí nesourodě, ovšem David jej označuje za domov. V domě nemá svou postel, spí na gauči. David bydlel s rodiči do svých třiceti let, dlouhodobě nikdy nežil s partnerkou.
197
Medailonek Eva Eva začala ve svých šestnácti letech bydlet v bohémském domě, komunita alternativních umělců ji dokonce finančně podporovala při studiu. Poté žila na kolejích s kamarádkou, s manželem se stěhovali po Evropě kvůli práci, určitou dobu žili také každý zvlášť. Nyní bydlí sama v brněnském bytě a je rozvedená. Eva má staré věci, protože už nestárnou. Cíleně se obklopuje věcmi, ke kterým má emocionální vztah, zejména obrázky od přátel. Poslech hudby je pro ni velice důležitý. Prostor vypovídá o prožité zkušenosti s undergroundem a avantgardou, mísí se v něm věci s příběhem s vybavením z Ikea a spousta nedodělků, které ovšem nepůsobí rušivě.
198
Medailonek Filip Filip si pořídil dům v brněnské čtvrti, která je proslulá svými alternativními obyvateli, zejména umělci. Dům se mu příliš nelíbil, chtěl ale být nablízku rodině své kamarádky. Při prohlídce si neuvědomil, že dům má spoustu nedostatků, je malý, tmavý a zejména vlhký. Nyní si ani nevzpomíná, proč si dům kupoval, jeho představu ideálního bydlení by splňoval byt nedaleko městské zeleně, Filipa totiž ani trochu neláká život na venkově. V domě žije v jedné místnosti, která je ložnicí, pracovnou i obývacím pokojem. Ačkoli žije v městské části, kde se pořádá mnoho kulturních akcí, Filip se těchto akcí záměrně neúčastní. Jako fotograf dokonce ještě ani nenašel odvahu ve svém sousedství pořídit pár záběrů. Je velice spokojený v okruhu přátel, se kterými pořádá známý filmový festival. V létě nadšeně jezdí na turistické zájezdy do Skandinávie jako kuchař.
199
Medailonek Gustav Gustav je vášnivý myslivec. V části zahrady si vybudoval svou hájenku. Vystavuje všechny své myslivecké trofeje, všechna výzdoba je podřízena myslivecké tématice. Celý život bydlí v jednom domě na vesnici. Ve své obci se velice dobře orientuje ve vztazích, očividně se podílí na veškerém dění ve vsi. Gustav nikdy nežil s žádnou partnerkou, přestože se chlubí milenkami. Po škole třicet let pracoval na montážích, pracovní kolektiv byl bezesporu pro Gustava velice důležitý. Nyní se aktivně stýká se svou širokou rodinou a s přáteli.
200
Medailonek Hynek Poměrně velký byt si Hynek pořídil se svou, dnes již bývalou, přítelkyní. Nyní v něm bydlí s nevlastní sestrou. Interiér bytu připomíná spíše studentské bydlení, byt je vybaven nesourodými kusy nábytku pořízených v bazarech či v Ikea. Hynek byt nevybavoval s nějakým estetickým záměrem, moc mu na tom nezáleží. Prostor je přizpůsoben dalším dvěma obyvatelům – kocourům. Ačkoliv to nedává příliš najevo, má emocionální vztah k pověšeným obrázkům a ke květinám. Hynek tvrdí, že technologie mají důležité místo v jeho bytě, představují zásadní prvky jeho domova.
201
Medailonek Charlota Charlota bydlí v bytě, kde jako dítě vyrůstala. Členové její rodiny postupně odcházeli a odstěhovávali se, Charlota zůstala bydlet v bytě, ke kterému se váží vzpomínky na dětství. To popisuje jako šťastné období s nekomplikovanými vztahy. Je velice silně citově vázaná jak k místu, tak i k věcem, například k obrazům po svém strýci, nemají pro ni velkou estetickou hodnotu. Charlota pracuje v malém divadle, je pro ni druhou rodinou, ačkoliv si uvědomuje, že pracovní a přátelské vztahy nejsou tak pevné jako ty rodinné. Je zajímavé, že čtvrť, ve které sídlí divadlo, zná lépe, než tu, ve které bydlí.
202
Medailonek Ilona Ilona zakotvila kvůli práci na severní Moravě. Pronajímá si byt, vnímá jej ale jen jako přechodné bydlení, a proto není ochotná do něj investovat ani čas ani peníze. Protože si nenosí práci domů, v bytě nemá internet. V interiéru dbá na užitečnost, na estetickou stránku věcí příliš nehledí. Ve svém bytě ze zásady nehromadí upomínkové předměty, sama tvrdí, že k věcem nemá žádný vztah. Velice důležitá je pro Ilonu víra, což dokazuje i obrázek kříže. S vírou souvisí i její velká záliba – hra na varhany, ve které se snaží neustále se zdokonalovat. Doufá, že bude mít rodinu a že bude žít v domě na venkově.
203
Medailonek Josefína Josefína bydlí v bytě s rodinou, která má malé dítě. Tento prostor nenazývá svým domovem, protože v brzké době plánuje stěhování. V době rozhovoru podnikala kroky ke koupi vlastního bytu (dosud žije ve spolubydlení). Josefína má bohaté zkušenosti se sdílením prostoru – dlouhá léta se stěhovala po privátech, vždy jí při stěhování pomáhal otec. Josefína prožila i dlouhodobý vztah s partnerem, s nímž i bydlela. Nyní si aktivně hledá partnera. Denní rozvrh si pečlivě plánuje, snaží se dodržovat určitý režim. Při výběru bydlení je pro ni zásadní výhled z okna, nad možností, že by nebydlela ve městě, ani neuvažuje. Sousedství považuje za důležité ve svém životě, udržuje tak přátelské vztahy.
204
Medailonek Karel Karel na sobě ani na svém bydlení rozhodně nešetří. Sice bydlí v brněnském podnájmu, ale nevadilo mu zaplatit polovinu nákladů na rekonstrukci, jen tak si totiž mohl nechat malý byt vybavit od architekta designérskými kousky. Samostatné bydlení si užívá, ve spolubydlení během studií se necítil dobře. Estetická stránka bydlení je pro něj velice důležitá, byt je zařízen dle nejmodernějších trendů, ale věci, které jsou staré a stále fungují, si nechává. Karel rád vaří pro sebe a svého psa, při nákupu potravin hledí pouze na čerstvost a kvalitu, nakupuje v malých a ověřených obchodech. Tvrdí, že do nejbližšího supermarketu, kde je ochoten si nakoupit jídlo, to má 60 km a pravidelně se svými přáteli tam jezdí nakupovat. Karel je rozhodnutý, že nechce mít děti. Každoročně létá na dovolenou do Thajska, kde cvičí jógu. Celý svůj život Karel podřídil ekologickému luxusu, pro který si neváhá zaletět na druhý konec světa. Ačkoli jezdí za rodiči podle svých slov asi jednou do roka, říká, že jede domů. Za svůj druhý domov považuje kavárnu nedaleko svého bytu.
205
Medailonek Lilla Lilla vyrůstala na rozlehlém statku svých rodičů. Poté spolubydlela se svou babičkou. Jako výzkumnice, mořská bioložka, si vyzkoušela bydlení v mnoha exotických zemích a leckdy v extrémních podmínkách. I bydlení v chatrči nebo na ubytovně pro badatele hodnotí veskrze pozitivně. Nyní bydlí v pražské čtvrti blízko zeleně, což je pro Lillu velice důležité. Sama o sobě říká, že je aktivistka. Lilla nesnáší nakupování, i při nákupu základních potravin musí překonávat svůj odpor k obchodům. Věci si pořizuje v dobročinných bazarech. Právě si pořídila svou první pračku. Z druhé ruky samozřejmě. Domov pro Lillu nepředstavuje místo, sama zatím neví, kde zakotví.
206
Medailonek Marie Marie bydlí v bytě se svým nevlastním bratrem, který je majitelem tohoto bytu. Do bydlení investuje pouze nájemné, vnímá toto bydlení jako přechodnou záležitost. Přesto plánuje s bratrem kuchyň, Marie zejména estetickou stránku rekonstrukce. Cítí se být odtržená od své původní rodiny, ráda by je vídala častěji než jednou měsíčně. Sama přiznává, že má zmatek ve svých domovech. Marie má zkušenost s dlouhodobým bydlením s partnerem, i se spolubydlením. Na spolubydlení jí nejvíce vadila náladovost ostatních obyvatel prostoru. Pocit domova pro Marii vytváří televize, mají jich v bytě dokonce několik. Libuje si v zažitých stereotypních činnostech.
207
Medailonek Nora Nora žije ve Skandinávii. Poté, co se na Erasmu zamilovala, se přestěhovala z Prahy až na daleký sever. Nyní zde žije sama v prakticky zařízeném bytě, který si koupila. Ze zájmu po večerech studuje na univerzitě. Většinu sociálních kontaktů má z večerních kurzů tance. Cestování po světě je její velkou vášní. Jinak žije docela ekologicky – jezdí na kole nebo vlakem, nevyhazuje zbytky, oblečení věnuje do charity. Neshromažďuje věci, ale předměty, k nimž má citovou vazbu, si uchovává. Ačkoli je ve Skandinávii spokojená, sama neví, zda tam nakonec zakotví. Domov je pro Noru reálný cíl.
208
Medailonek Olga Olga bydlí v brněnském bytě, ve kterém vyrostla. Žije se spolubydlící, ačkoliv by už ráda měla tento prostor jen sama pro sebe. Systematicky se zbavuje starých věcí, ale to, k čemu má emoční vazbu, si nechává. Potraviny nakupuje v supermarketu nebo ve večerce. Dělá si radost nákupem nových kousků oblečení. Ačkoli má tento byt ráda, dokáže si bez emocí představit, že by se mohla odstěhovat. Olga před časem ukončila dlouhodobý vztah, nyní si ve svém životě ujasňuje, co by chtěla. Domov znamená pro Olgu cítit se bezpečně.
209
Medailonek Pravdomila Pravdomila si pečlivě chrání své soukromí. Do svého bytu si nevodí žádné návštěvy, vpustila do něj jen kněze při svěcení prostoru a své rodiče. Vyrůstala ve vícegeneračním domě, poté krátce spolubydlela na kolejích, nyní žije sama v garsonce, což jí velice vyhovuje. Doma má spoustu květin, je k nim vázána silným citovým poutem. Nelpí na věcech, nemá žádné upomínkové předměty nebo věci, které by si schovávala kvůli jejich emocionální hodnotě. Nerada nakupuje, dbá na český původ potravin. Její byt je zařízen v téměř asketickém duchu. Je křesťanka a ekoložka. Žije v podstatě zasvěceným životem mimo klauzuru. Po práci pomáhá s chodem kostela a přilehlého kláštera. Se svým singlovstvím je spokojená, tvrdí, že takoví lidé byli a jsou ve společnosti velice užiteční. Ze zásady necestuje. Domov pro Pravdomilu není jedno místo, je to něco, co už je v plnosti, kde člověk spočine a potká lidi, co má rád. V této souvislosti zmiňuje také místo před svatostánkem.
210
Medailonek Radka Radka bydlí v zahradní chatce za menším městem. Obývá jednu útulnou místnost, kde převládají přírodní materiály a věci z druhé ruky. Topí dřevem. Přestože při studiu spolubydlela, vždy si přála samostatné bydlení. Život v zeleni je pro ni velice důležitý. Nerada nakupuje nové věci, snaží si vše vyrobit nebo opravit sama. Nevlastní pračku ani ledničku – potraviny uchovává ve sklepě, pere v ruce. Aktivně se věnuje zahradničení, což je pro Radku i zdroj ovoce a zeleniny. Zeleninu dále získává z potravinové banky. Nerozlišuje mezi prací a svými koníčky. Chová kočky. Domov je pro Radku místem, kde se cítí být vítána. A to její chatka rozhodně splňuje.
211
Medailonek Řehoř Řehoř si pořídil byt ve městě v pohraničí. Jako hluboce věřící katolík žije v podstatě řeholním životem. Angažuje se také v různých ekologických hnutích, až, jak sám přiznává, zapomíná sám na sebe. Řehoř si koupil byt, protože cítil potřebu do něčeho investovat a také se snaží oddělovat práci od soukromého života. Dříve totiž bydlel v bytě, který byl i jeho kanceláří. Hledá nový způsob životního způsobu, jeho ideálem je přestěhovat se na venkov do domku se zahrádkou, kde by založil rodinu. Uvědomuje si však, že se mu už možná nepovede najít ženu dle svých představ, a tak zvažuje i jiné možnosti, např. život v celibátu. Řehoř se ve svém bytě cítí být doma, podle něj je domov tam, kde se cítí dobře a kde tomu rozumí. Této definici odpovídá celý region, o kterém Řehoř mluví jako o „širším domovu“.
212
Medailonek Štěpánka Štěpánka zdědila byt v Brně, přesto nyní žije a pracuje v Praze. Prošla si snad všemi možnými typy bydlení, včetně spolubydlení se třemi muži v zahradní chatce o rozloze 16m2. V Praze, kde je přes týden, sdílí pokoj se svou kamarádkou, tento studentský byt označuje za noclehárnu. Každý večer se snaží mít nějaký program – tanec, setkávání s kamarády – a do bytu chodit jen přespávat. Štěpánka pronajímá jen část svého bytu, aby si v něm mohla nechat všechny své věci. Má velice emocionální vztah ke všem upomínkovým předmětům, je to sběratelka. Když přijede do Brna, snaží se téměř veškerý čas trávit se svými rodiči. Štěpánka se cítí doma na více místech, například na pronajímané chatě, kam jezdila jako malá s rodiči na dovolenou. Sama vnímá domov jako místo, kde je obklopená lidmi, které má ráda, a věcmi, ke kterým má vztah.
213
Medailonek Ulrich Ulrich se před delším časem rozešel se svou přítelkyní. Předchozí vztahy nevnímal tak vážně, nyní má problém se svou situací vyrovnat, často přemýšlí o svém singlovství. Bydlí v domě na předměstí Brna, kde si pronajímá garsonku. V tomto domě bydlí ještě rodina jeho kamarádky, Ulrich se zhostil role strýčka, se kterou je velice spokojen. Při zabydlování prostoru důkladně odstraňoval stopy jako po bývalých podnájemnících, tak i po své bývalé přítelkyni. Ulrich si téměř nic nekupuje, potraviny pořizuje v supermarketu nebo na trhu. Čerstvě si pořídil tranzit. Jeho denní rutina je velice pestrá, nemá žádný řád, živí se jako grafik na volné noze. Ačkoliv má Ulrich bohaté zkušenosti se spolubydlením, už si uvědomuje, že by to byl pro něj problém. Ulrich se necítí nikde doma.
214
Medailonek Václav Václav je povoláním architekt a pronajímá si pokoj v bytovém domě z počátku 20. století. Byt je vybaven provizorně, Václav žije v téměř prázdném prostoru – má jen stojany na šatstvo, rýsovací stůl a postel z palet. Nemá rád hromadění věcí, ani nákupy, obdivuje však řemeslně dokonalé předměty. Má slabost pro staré věci, ke kterým ho váže emocionální vztah, např. oblíbená konvička. Raději si nechává opakovaně věci opravovat, než aby je vyhodil a musel si pořizovat nové. Potraviny nakupuje v malých obchodech. Václav si nebere práci domů, ale nemá rutinní dny. Volný čas tráví na přednáškách a výstavách, významnou roli v jeho životě hraje také hudba – je členem hudební skupiny.
215
Medailonek Wanda Wanda je lékařka, celý život se soustředí na svou kariéru. Dříve doma hodně pracovala, nyní se to však snaží omezovat a naučit se oddělovat volný čas a čas pro práci. V minulosti prožila několik vztahů, i nyní se v jejím životě rýsuje vztah, ovšem sama si není jistá, zda chce mít partnera a případně zakládat rodinu. Wanda je věřící. Nyní žije v panelákovém bytě v Praze, pochází však z podhůří, k této oblasti má velký citový vztah, což dokazují fotografie v jejím bytě. V tomto prostoru má vystaveny i další upomínkové předměty. Doma se cítí v krajině svého dětství a poslední dobou se takto začíná cítit i ve svém bytě, Prahu by však za svůj domov neoznačila. Oblast podhůří si značně idealizuje, snad protože si uvědomuje, že její sociální život i kariéra je pevně spojena s velkoměstem. Medailonek Xenie Xenie prožila studentská léta ve spolubydlení, poté se nastěhovala do malého bytu v panelovém domě, kde dodnes žije sama. Tento byt nazývá noclehárnou. Xenie tvrdí, že v bytě nemá zbytečnosti, záměrně se vyhýbá nákupu elektroniky. Nevlastní počítač a doma nemá přístup k internetu, aby zvládla oddělit soukromý a pracovní život. Po večerech se věnuje malování a četbě, její byt je zaplněn spoustou knih a stále kupuje další. V bytě si vystavuje upomínkové předměty a dárky. Xenie má ráda věci s příběhem. V jejím pojetí domova je důležitá i krajina, ideální bydlení by bylo v blízkosti přírody v komunitě lidí, kteří by sdíleli společnou filosofii.
216
Medailonek Aleš Aleš sice nikdy nebydlel s partnerkou, ale zato má bohaté zkušenosti se spolubydlením. Vystřídal několik privátů, koleje, až nyní zakotvil v domku ve vesnici nedaleko Brna. Tento dům sdílí se spolubydlícími. Na tomto způsobu bydlení oceňuje, že je s lidmi, se kterými chce být, může s nimi sdílet informace, rozšiřovat si takto okruh přátel a vzájemně se od sebe učí. Obyvatelé domu se snaží společně o environmentálně šetrný způsob života, sami si pěstují zeleninu a mají kompost. Má u sebe jen věci, které právě potřebuje, ostatní skladuje u rodičů. Nevlastní žádný nábytek, stěhuje se pouze s velkým batohem. Vystavuje si předměty, k nimž má citovou vazbu – džezvu, keramickou čajovou soupravu, atd. Pro Aleše byl každý jeho privát domovem, neboť domov se mu pojí s lidmi. Myslí si, že v současnosti má více domovů, ale chtěl by mít jen ten jeden.
217
Medailonek Bedřich Bedřich zakotvil v obecním bytě, o který si požádal už v roce 1991. Ačkoliv o sobě tvrdí, že věci nehromadí a vyhazuje je, druhým dechem přiznává, že skladuje krabice kamení. Má v bytě televizi. Bedřich ze zásady nepracuje doma, jeho práce ho baví a naplňuje – je profesionální aktivista. Při nákupu potravin hledí pouze na cenu. Nestresuje se tím, že je dlouhodobý single, myslí si, že by ještě mohl založit rodinu, věk mu v tomto připadá nepodstatný. Na tom, že je singl, oceňuje zejména pohodu. Bedřich vnímá domov jako místo, kde je klid, ten si užívá ve svém bytě. České středohoří považuje za krajinu svého domova.
218
Medailonek Daniela Daniela zdědila brněnský byt po babičce, který zrekonstruovala společně se svým strýcem. Při rekonstrukci se snažila myslet na environmnentální aspekty, sháněla FSC dřevo, atd. Zjistila, že ve stavebnictví se na ekologické varianty vůbec nepomýšlí. Daniela má zkušenosti se spolubydlícími, ale nyní žije sama, velmi si váží svého klidu. V bytě Daniela hromadí knihy, ale přiznává, že nemá čas je číst. Také má zábrany zbavit se předmětů, k nimž má silnou citovou vazbu. Občas pracuje z domu, ale nevyhovuje jí to. V práci i ve svém volném čase se zabývá aktivismem. Je vegetariánka, což vnímá jako možnou překážku v partnerském vztahu. Daniela má silnou potřebu být užitečná. Vnímá několik typů domova – místo, kde vyrůstala, krajina, kam se ráda vrací. Domov je pro ni místo, kde nikdo nikoho nehodnotí a nekritizuje, kde se cítí být v bezpečí.
219
Medailonek Eliška Eliška bydlí v Brně se dvěma kamarádkami. Tvrdí, že sehnat singla ke spolubydlení je téměř nemožné. V domácnosti se snaží zavádět ekologicky šetrné prostředky, třídí odpad. Domnívá se, že je šetrná díky své rodině, tato šetrnost se později vyvinula k environmentálně příznivému životnímu způsobu. Eliška nesnáší igelitové pytlíky, sama si proto šije látkové. Myslí si, že ji podle nich každý pozná. Eliška nehromadí věci, ale do stávajícího bytu si pořizuje nábytek, který snad vydrží už napořád. Nevlastní auto, cítí se kvůli tomu být závislá, nicméně si uvědomuje, že ekologickou stopu po dvou výletech do Indie už napraví jen těžko. Eliška si dokáže představit, že by měla rodinu, ale v současnosti kvůli tomu není ochotná dělat kompromisy.
220
Medailonek Fabián Fabián má mnoho zkušeností se spolubydlením, ale od chvíle, co okusil bydlení v samostatném domě, už nechce svůj prostor s nikým sdílet. Nyní si pronajímá pokoj v bývalé továrně, což vnímá jako prozatímní řešení, do kterého nehodlá investovat. Oceňuje však přátelské sousedství. Kolem matrace leží mnoho rozečtených knih. Nechce pracovat ve svém bytě, stále hledá místo, které by mu sloužilo jako kancelář. Důvod, proč by Fabián chránil přírodu, je dle jeho slov čistě sobecký: přeje si, aby i v budoucnu bylo kde žít. Fabián říká, že jde domů, když jede k rodičům a také, když se vrací do svého pokoje.
221
Medailonek Gabriela Gabriela se dříve hodně stěhovala, což ji naučilo mít jen pár věcí, které pro ni vytvářejí domov – zejména drobnosti na parapetu. Žije ekologicky luxusně, peče si chleba, zavařuje, kompostuje. Ačkoliv zkusila spolubydlení, nevyhovovalo jí to, měla pocit, že musí své chování někomu přizpůsobovat. Na samostatném bydlení oceňuje klid. Aby snížila ekologickou stopu své jednočlenné domácnosti, ve svém bytě téměř netopí. Gabriela nemá rutinní dny, každý její den je jiný. Nosí si svou práci domů. Od ostatních lidí si přeje, aby ji respektovali. Domov je pro Gabrielu všude tam, kde zrovna je. Po delší chvíli přemýšlení chce svou definici změnit: domov je planeta.
222
Medailonek Hana Hana vystřídala několik typů bydlení, v době rozhovoru bydlela v rekonstruovaném zahradním domku v Brně, který jí zapůjčili přátelé. Dává přednost jednoduchým, funkčním věcem z přírodních materiálů. Haně vyhovuje spolubydlení, potřebuje však mít místo, které je jen její. I s případným partnerem by chtěla žít v nějaké formě komunitního bydlení. Tvrdí o sobě, že nehromadí věci, ale nerada se zbavuje všeho, k čemu jí váže citové pouto. Ideální bydlení si představuje plné světla, přírodních materiálů, s velkou zahradou a zvířaty. Hana nezná rutinní dny, má volnou pracovní dobu. Nakupuje ve farmářských obchodech a ve vybraných supermarketech. Domov Hana vnímá jako bezpečí, sama se cítí doma u rodičů.
223
Medailonek Jana Janě v dospívání vadila absence vlastního prostoru, nyní si pronajímá pokoj ve sdíleném bytě. V tomto prostoru pociťuje nezabydlenost, byt dekorují její spolubydlící. Představuje si, že k zabydlení by pomohl klavír. Chybí jí zde pořádný stůl. Pokoj si vybavila nábytkem z druhé ruky, třeba vyřazeným z kanceláře. Nevlastní televizi. Jana vstává brzo ráno, nemá pravidelnou pracovní dobu, často pracuje i o víkendu. Protože ji práce splývá s koníčkem, není schopná vytvořit předěl mezi volným časem a prací. Potraviny nakupuje v malých obchodech nebo ve zdravých výživách, nejvíce hledí na kvalitu. Příprava jídla je pro ni nepříjemnou nutností. Domov je pro Janu místo, kde se nemusí nic vysvětlovat, kde panuje společná řeč. Rozhodně tuto definici nesplňuje její současný byt.
224
Medailonek Lukáš Lukáš během studií v Brně vystřídal celou řadu privátů. Nyní se se spolubydlícími usadil ve starém, rozlehlém bytě. Toto bydlení hodnotí velice pozitivně, cítí se být městským člověkem. Pokoj si vybavil nalezeným či poděděným nábytkem, kupoval si jen knihovnu a lampu. Se spolubydlícími se snaží o environmentálně příznivý životní způsob, společně se starají o bylinkovou zahrádku a další dvě zahrady. Tvrdí o sobě, že nehromadí věci, ale má dvě krabice věcí, co jsou mu líto vyhodit. Potraviny Lukáš nakupuje na trhu nebo ve farmářských obchodech, občas loví v kontejnerech. Peče si chléb a často vaří. Je vegan. Dům u lesa s velkou zahradou by pro Lukáše představoval ideální bydlení, kdyby měl rodinu. Domov je pro něj místo, kde má svou postel, tento sdílený byt je mu domovem.
225
Medailonek Marek Markova historie bydlení by mohla leckoho překvapit – krom obyčejného spolubydlení bydlel i v maringotce na pastvě. Jeho současné bydlení představuje do jisté míry i Markův ideál, chtěl bydlet v komunitě, ale zároveň mít svůj pokoj, soukromí. Pavlačový dům to splňuje, ačkoliv jeho obyvatelé si museli zvyknout na polní podmínky, třeba suchý záchod. Marek často přebývá u kamarádů v jiných městech, vozí si s sebou přesně určené osobní věci. Do svého pokoje nic nekupoval, nábytek našel nebo podědil, jeho důvody pro to jsou však čistě ekonomické, na nákupy nemá peníze. Marek záměrně nic netvoří ani nebuduje, nezná rutinní dny. Živí se sezónními pracemi, standardní zaměstnání nechce. Potraviny nejraději nachází a sbírá v přírodě. Samota mu vyhovuje.
226
