Energická krajina. Jak můžeme vyrábět domácí teplo či elektřinu z biomasy a přitom pečovat o zdravou přírodu?

Energická krajina Jak můžeme vyrábět domácí teplo či elektřinu z biomasy a přitom pečovat o zdravou přírodu? Glopolis, duben 2015

Energická krajina: Jak můžeme vyrábět domácí teplo či elektřinu z biomasy a přitom pečovat o zdravou přírodu? Autor: Vojtěch Kotecký Vydal: Glopolis, Praha 2015, První vydání Grafická úprava: www.creativeheroes.cz Vydavatel: Glopolis Soukenická 23, 110 00 Praha 1 Tel.: +420 272 661 132 www.glopolis.org

Analytické centrum Glopolis promýšlí globální výzvy, propojuje občanskou společnost, byznys a politiku a prosazuje ucelenější rozvoj Česka, Evropy a světa. Pro více informací navštivte naše webové stránky www.glopolis.org.

Tato publikace vznikla s účastí RSJ a. s. a je součástí společného projektu analytického centra Glopolis a společnosti RSJ a. s., jehož snahou je prozkoumávat příležitosti a překážky české bioenergetiky. Vytištěno na recyklovaném papíru.

ISBN 978-80-87753-23-1

Foto na obálce: Manfred Werner / Wikimedia Commons

© Glopolis 2015

Energická krajina Jak můžeme vyrábět domácí teplo či elektřinu z biomasy a přitom pečovat o zdravou přírodu? Glopolis, duben 2015

Obsah:

Úvod ...................................................................................................................................................................................................................... 7 Kapitola 1 1. Předmět: Energetická biomasa.................................................................................................................................................... 9 Účelově pěstovaná biomasa.............................................................................................................................................................. 9 Zbytky a odpadky.................................................................................................................................................................................. 9 Spalování................................................................................................................................................................................................10 Přepracování..........................................................................................................................................................................................10 Výroba bioplynu...................................................................................................................................................................................10 Kapitola 2 2.

Kolik biomasy můžeme používat? ...........................................................................................................................................13

Kapitola 3 3. Proč je přínosná energie z biomasy?.......................................................................................................................................15 3.1. Recyklace uhlíku..................................................................................................................................................................................15 3.2. Místní ekonomika................................................................................................................................................................................17 Kapitola 4 4. Rizika bioenergetiky.......................................................................................................................................................................21 4.1. Konzumace plochy..............................................................................................................................................................................21 4.2. Pěstování biomasy..............................................................................................................................................................................22 Energetické plodiny............................................................................................................................................................................22 Konvenční zemědělské plodiny.....................................................................................................................................................23 4.3. Čerpání živin..........................................................................................................................................................................................23 Zemědělství...........................................................................................................................................................................................23 Lesnictví..................................................................................................................................................................................................23 Kapitola 5 5. 5.1. 5.2. 5.3. 5.4. 5.5.

Perspektivy české bioenergetiky..............................................................................................................................................27 Intervence státu...................................................................................................................................................................................27 Konkurence o palivo...........................................................................................................................................................................28 Pelety.......................................................................................................................................................................................................30 Bioplyn.....................................................................................................................................................................................................31 Vertikální integrace coby perspektiva pro výrobce................................................................................................................32

Kapitola 6 6. Příležitosti pro bioenergetiku.....................................................................................................................................................35 6.1. Péče o krajinu........................................................................................................................................................................................35 Rychle rostoucí dřeviny ....................................................................................................................................................................35 Energetické pařeziny..........................................................................................................................................................................35 Opuštěné louky....................................................................................................................................................................................37 6.2. Energetické využití komunálního odpadu.................................................................................................................................38 Energetická bilance............................................................................................................................................................................39 Ekonomický a politický kontext.....................................................................................................................................................39 PRAMENY..................................................................................................................................................................42

Foto: Boris Belchev / Dreamstime.com

Úvod

Desítky tuzemských obcí začaly vytápět dřevní štěpkou nebo slámou. Na venkově vznikly stovky nových bioplynových stanic. Tisíce domácností pořizují kotle na pelety nebo dřevo. Přibývá také plantáží rychle rostoucích dřevin a roste spotřeba palivového dřeva. Je to trend, který nelze přehlédnout: více a více českých domů vytápí nebo osvětluje energie vyrobená z biomasy. Energetická biomasa je sektor s prazvláštním postavením. Patrně nejlépe o něm vypovídá banální statistika: evropská i severoamerická spotřeba na přelomu milénia byla menší než v polovině devatenáctého století.1 Navzdory průmyslovému růstu na konci devatenáctého století i poválečnému spotřebnímu boomu používáme méně biomasy než naši pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra-prapředci. S výjimkou surovin, se kterými jsme se mezitím rozhodli úplně rozžehnat, například guána nebo velrybího tuku, se patrně žádný jiný takový materiál nenajde. Jenomže – a tady to začíná být opravdu zajímavé – spotřeba biomasy v posledních desetiletích opět roste.1 A platí to i pro průmyslové země. Po dekádách poháněných fosilními palivy se společnost a také trh opět rozhodují pro suroviny, jež se zdály být věcí minulosti. Biomasová energetika Anno Domini 2015 není biomasovou energetikou z poloviny devatenáctého století. Nemalá část surovin, které nyní používáme, jsou sofistikovaná nová paliva, speciálně vyšlechtěné nové plodiny nebo dosud přehlížené suroviny, jež dříve končily v odpadu; na trhu se objevily inovativní technologie s účinností spalování, o jaké se dříve ani neuvažovalo. Namísto návratu nazpátek začínáme biomasu používat znovu, jenomže chytřeji. Máme k tomu dobré důvody. Výroba energie z biomasy má důležité přednosti. Snižuje naši závislost na spalování uhlí nebo dováženém zemním plynu. Posiluje také ekonomiku na českém venkově či menších městech, protože peníze za palivo zůstávají u domácích dodavatelů a otáčejí se dál mezi místními firmami i rodinami. Bioenergetika proto patří mezi odvětví, která nejvíce přispívají k hospodářskému oživení našich obcí a městeček. Růst bioenergetiky přitom vyvolává nemalé napětí, protože větší čerpání energetických surovin po sobě nutně v krajině zanechá nezanedbatelnou stopu. Plantáže dodávající biomasu zabírají místo, takže mohou vytlačovat pestrou přírodu na našem venkově i divočinu na jiných kontinentech. Intenzivní pěstování speciálních plodin někdy vyžaduje vysoké dávky agrochemikálií

a degradaci orné půdy. Masové čerpání paliv také může připravit zeminu o důležité živiny. Přitom některé konsekvence, jež výroba biomasy má, teprve postupně poznáváme a učíme se, jak s nimi nakládat. Chytré čerpání biomasy však může naší krajině také prospívat. Mohlo by ji oživit: sekvence kukuřičný lán – plantáž topolů – pšeničný lán patrně vytvoří místo pro více zvěře a lépe ochrání půdu před erozí než kombinace kukuřičný lán – pšeničný lán. A nakonec – není možná největší příčinou, proč naše příroda chudne, menší a menší poptávka po některých druzích biomasy? Květnaté louky, jež po staletí dodávaly seno, často leží ladem a postupně zarůstají. Malá poptávka po palivovém dřevu také patří mezi důvody, proč jsme v lesnictví opustili tradiční pařeziny. Státní správa, organizace na ochranu přírody a zemědělci, progresivní investoři nebo myslivci si dilemata, která před ně čerpání biomasy staví, už řadu let uvědomují. Jak se vyhnout Sofiině volbě mezi čistou energií a zdravou krajinou? Potřebujeme proto najít taková praktická řešení, jež využijí plusy a předejdou mínusům: oživí domácí ekonomiku i českou přírodu. Je to pozoruhodná příležitost. Cílem této studie je prozkoumat, zda a jak bychom ji mohli využít. Přitom se soustřeďuje na biomasu používanou k výrobě tepla nebo elektřiny; automobilová biopaliva, specifické a hodně odlišné odvětví se samostatným trhem, ponechává stranou. Skládá se ze šesti kapitol. První dvě stručně vymezují odvětví a jeho rozsah v Česku. Třetí kapitola shrnuje, k čemu je výroba energie z biomasy přínosná, a čtvrtá naopak diskutuje rizika. Klíčové jsou nicméně poslední dvě kapitoly, jež popisují ekonomické perspektivy české bioenergetiky v příštích několika letech a konkrétní příležitosti ke spolupráci mezi výrobou energie a péčí o krajinu či lepším využíváním surovin. Stejně jako kolem nás přibývá bioenergetických projektů, přibývají také praktické projekty, jež mají oživit přírodu v české krajině, vracet do ní zvěř nebo lépe využívat odpady. Dva trendy – a dva zájmy, mezi kterými občas panuje napětí – tak někdy běží vedle sebe. Ambicí této studie je navrhnout, kde konkrétně by se mohly přímo a smysluplně setkat a pokračovat po cestě společně.

Energická krajina: Jak můžeme vyrábět domácí teplo či elektřinu z biomasy a přitom pečovat o zdravou přírodu?

7

Foto: Amaza / Wikimedia Commons

1. Předmět: Energetická biomasa

Především – o čem je vlastně řeč? Akademický slovník cizích slov uvádí, že biomasa je: „biol., ekol. organická hmota jednotlivých rostlin n. porostu v urč. časovém okamžiku na urč. ploše.“ 2 Není to úplně přesné: hmota živočichů, hub a rozličných byvších protistů, bakterií nebo archeí není biomasou o nic méně než těla rostlinná. Nicméně toto slovo má v praktické češtině především dva různé, jakkoli související, zažité významy: kromě biologického ještě také energetický. Takže tady si moc nepomůžeme. Co tedy skutečně biomasa je, chystáme-li se hovořit o energetice? Autorům Akademického slovníku budiž omluvou, že sestavit smysluplnou a přitom kompletní definici na dva řádky by věru nebyl snadný úkol. Energetická biomasa totiž je, milosrdně řečeno, hodně široká a pestrá kategorie. Spadá do ní směs rozličných paliv, která mají společného pouze jedno: buď ona sama, nebo něco, z čeho byla vyrobena, někdy v nepříliš dávné minulosti tvořily součást těla živé (obvykle) rostliny, popřípadě (vzácněji) živočicha. Jinak spolu prakticky nijak nesouvisejí. Účelově pěstovaná biomasa Některé typy biomasy se pěstují. Přinejmenším několik set tisíc let lidé používají k výrobě energie dřevo, v posledních staletích také z cílevědomě pěstovaných

lesů. Energetickou biomasu lze ovšem pěstovat rovněž v zemědělství. Plantáže takzvaných rychle rostoucích dřevin (u nás ponejvíce topolů či vrb) dodávají opět dřevo; na polích se pěstují různé druhy energetických plodin: travin a jiných bylin, jako je obří tráva ozdobnice, speciálně vyšlechtěné odrůdy šťovíku a další, nebo se dají paliva udělat z konvenčních plodin (kukuřice, řepky, pšenice, cukrové řepy, brambor, cukrové třtiny aj.). A energii lze také vyrábět z lučního sena či čerstvě pokosené hmoty. Zbytky a odpadky Nicméně k výrobě energie může také sloužit nejrůznější zbytková a odpadní biomasa: • Zbytky na poli: sláma z obilných nebo řepkových polí. • Zbytky ze zpracování zemědělských plodin: různé výpalky, pokrutiny, zbytky z čištění obilí (výčist, zadina, plevy) a podobně. • Exkrementy hospodářských zvířat. • Zbytky z těžby nebo pěstování lesa: větve či vršky stromů (a popřípadě jehličí na nich), které zůstanou v lese po těžbě dřeva nebo při probírkách. • Odpady na pilách: kůra, piliny a další zbytky, které zůstávají na pilách při rozřezání kmenů.

Pro hrubou orientaci: watty a jouly

Výroba a spotřeba elektřiny se obvykle udává v násobcích watthodin. Množství tepla se většinou uvádí v násobcích joule. V Česku je zvykem joule používat také při kalkulacích energetické bilance, kde je potřeba do jednoho sloupečku sčítat elektřinu, teplo i pohonné hmoty v autech. Jeden petajoule (PJ) je 3,5 terawatthodiny (TWh). Česká ekonomika spotřebuje zhruba 70 TWh elektřiny ročně (a vyrobí kolem 80 TWh: rozdíl vyvážíme). Průměrná česká domácnost použije asi 3,6 megawatthodiny (0,0000036 TWh) ročně. Běžná bioplynová stanice může každý rok dodat kolem jednotky gigawatthodin (tisíciny TWh).

Naše národní hospodářství spotřebuje asi 1800 PJ energie ročně; z toho 500 PJ slouží k vytápění (a ohřívání vody) a ještě zhruba jednou tolik je technologické teplo v průmyslu. K vytápění rodinného domku je potřeba kolem 20–60 GJ (milióntin PJ) a pro byt v paneláku zhruba 10–40 GJ ročně. Městské teplárny, jež zásobují 85 % bytů v Třebíči, každý rok vyrábějí kolem 290 tisíc gigajoulů (0,29 PJ) a okresní výtopna v jihomoravské obci Hostětín dodává 3500 GJ (0,003 PJ). Spálením tuny slámy vyrobíme kolem 14 GJ tepla. Hektar plantáže rychle rostoucích topolů dává kolem 150 GJ ročně.


9

Graf 1: Pomalu, ale jistě roste: výroba energie z biomasy v evropských zemích stoupá všude, kam se podíváš

600

Výroba energie z pevné biomasy Petaloulů ročně

500

Francie Švédsko Německo Polsko Rakousko Rumunsko Itálie Česko Slovensko

400 300 200 100

• Odpady v dřevozpracujícím průmyslu: zbytkové dřevo, které zůstane při zpracování, a také energeticky bohaté výluhy v celulózkách a papírnách. • Potravinářské odpady: různé zbytky z nejrůznějších provozů, které pracují s potravinářskými komoditami. • Zbytky z čističek odpadních vod: běžně se z nich vyrábí bioplyn, šlo by je také sušit a posléze spalovat. • Komunální odpad – přesněji řečeno jeho biologicky rozložitelná část, tj. kuchyňské odpadky, posečená tráva, shrabané listí, ořezané větve a podobně. Spalování Stejně jako energetická biomasa může mít nejrůznější původ, také se s ní nejrůznější věci dají udělat. První, poměrně banální, je přímé spalování dostatečně suché biomasy. Dřevo se u nás už tisíce let spaluje při vytápění v domácnostech. Různé druhy dřevní štěpky, cíleně pěstovaných plodin nebo lesnických i zemědělských odpadů lze spalovat v teplárnách, výtopnách, elektrárnách nebo kogeneračních zařízeních, která vyrábějí teplo i elektřinu. Mohou přitom používat čistou biomasu nebo směs biomasy s fosilním palivem (obvykle uhlím). Spalovny odpadu jsou (u nás) speciálním případem kogenerace, kde se společně pálí biomasa s ostatními složkami komunálního odpadu (a obvykle také ještě zemním plynem). Přepracování Různé druhy sušší biomasy (dřevo, popřípadě slámu nebo seno) lze slisovat do pelet, které se posléze spalují. Sofistikovanějšími průmyslovými procesy se z biomasy vyrábějí kapalná biopaliva, kterými lze pohánět hlavně spalovací motory. Jsou dvojího typu, jakkoli proza-

10

2012

2011

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

2003

2002

2001

0

Poznámky: Nezahrnuje dřevěné uhlí Pramen: Eurostat

tím spíše teoreticky. Konvenční, tzv. biopaliva první generace, se vyrábějí z cukrů, škrobů nebo olejů, tj. z potravinářských komodit; biopaliva druhé generace (pokročilá biopaliva), jejichž komerční výroba ovšem teprve začíná, se dělají z celulózy a ligninu, tedy ze zemědělských odpadů nebo ze dřeva.3 Chemici hovoří také o palivech třetí generace, jež by se měla vyrábět ze speciálně pěstovaných vodních řas; ta nicméně prozatím nejsou ničím více než laboratorním konceptem. Výroba bioplynu Snadno rozložitelné – tedy obvykle poměrně vlhké – druhy biomasy se správným poměrem dusíku k uhlíku v chemickém složení lze nechat v anaerobních podmínkách (tj. bez přístupu kyslíku) s použitím speciálních bakterií rozložit. Přitom vzniká bioplyn, který obsahuje 55–70 % metanu. Lze jej víceméně na místě spálit a vyrobit tak elektřinu či teplo (obvykle obojí). Dá se ovšem také vyčistit a metan použít do sítě coby ekvivalent zemního plynu. Kromě toho vzniká digestát, zbytková hmota s vysokým obsahem živin, kterou lze použít ke hnojení. Potud biomasa. Nyní provedeme banální, ale (víceméně) ostrý řez. Pro zbývajících pět kapitol pozapomeneme, že existují kapalná biopaliva. Naším předmětem zájmu je výroba elektřiny a tepla. Biopaliva používaná v dopravě se v řadě ohledů liší: ponejvíce se vyrábějí z jiných surovin a úplně jinými technologiemi, trh s nimi je prakticky oddělený – a prolíná se více s trhem s potravinami než s energetickou biomasou – a ekologické konsekvence jsou často také razantně odlišné. Sem tam na ně narazíme, pokud jsou důležitá pro srovnání nebo k porozumění kontextu; naše pozornost se však soustřeďuje na vytápění a elektrárny.


Foto: Andreas Krappweis / Freeimages.com


11

Foto: Rudmer Zwerver / Dreamstime.com

2. Kolik biomasy můžeme používat?

Takže z rozličných typů biomasy lze vyrábět elektřinu nebo jimi vytápět budovy. Ale – kolik takové energie vlastně u nás můžeme rozumně čerpat? Česká společnost a tuzemská ekonomika celkem spotřebuje zhruba 1800 petajoulů energie ročně. Jakou část z toho by šlo vyrábět z biomasy? Během posledních deseti let vzniklo několik propočtů, jež postupně upřesňovaly možnosti a rozměry. Pačesova komise odhadovala, že potenciál energetické biomasy činí 276 petajoulů, počítaje v to i půdu pro dopravní biopaliva; z toho 70 % měly tvořit zemědělské plodiny a zbytky. Revidované propočty pro Akční plán pro biomasu, který nechalo sestavit ministerstvo zemědělství4, ovšem předpokládají (pokud kalkulujeme také s palivovým dřevem používaným v domácnostech) potenciál kolem 233 PJ. Při případném srovnávání k tomu však můžeme připočíst 26 PJ kapalných automobilových biopaliv, protože Akční plán a priori vyčleňuje půdu nutnou pro jejich výrobu z pozemků, se kterými lze kalkulovat. Největší část z 233 PJ, 30 %, tvoří různé zemědělské odpady, především sláma. Čtvrtina jsou reálné možnosti pěstování energetických plodin. Po jedné desetině přispívají luční biomasa, biosložka komunálního odpa-

du a různý odpad ze zpracování dřeva; 7 % činí podíl palivového dřeva. S výsledky v Akčním plánu zhruba koresponduje alternativní propočet, který sestavovala Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) s výslovným cílem vymezit udržitelný, ekologicky šetrný rozsah čerpání biomasy.5 Dospěl k nepříliš odlišnému celkovému potenciálu 209 PJ. Několik českých a nizozemských autorů spočetlo reálné možnosti na 195 PJ, předpokládáme-li jen mírné vylepšení zemědělské produktivity.6 Česká ekonomika přitom v roce 2013 vyráběla 121 PJ energie z biomasy (plus 11 PJ biopaliv). Zbývající, prozatím nevyužitá rezerva tudíž činí něco málo přes stovku petajoulů. Struktura statistik, které sestavuje ministerstvo průmyslu a obchodu, nedovoluje ji přímo porovnat s dílčími položkami z potenciálu sestaveného pro Akční plán pro biomasu. Každopádně platí, že v Česku je, přinejmenším technicky, nezanedbatelný prostor pro investice do nových zdrojů, jež by vyráběly energii z biomasy; navíc se v příštích letech ještě o něco rozšíří (viz kapitola 5.2). Nicméně rovněž platí, že energetická biomasa je odvětví, do kterého se masivně promítají politické priority, regulace a veřejné investice, navíc v řadě rozličných resortů, oborů a hospodářských sektorů.

Tabulka 1: Možnosti výroby energie z biomasy v Česku: propočty Akčního plánu pro biomasu

Zdroj biomasy

Energetická hodnota (PJ)

Energetické plodiny

651

Louky

261

Sláma

50

Zvířecí exkrementy

4

Ostatní zemědělské odpady

17

Palivové dřevo

18

Zbytky po těžbě v lesích

5

Kůra

51

Odpad na pilách

91

Odpad v dřevozpracujícím průmyslu

9

Biosložka komunálního odpadu Celkem

25 233

Poznámky: 1. Střední hodnota z většího rozsahu Energická krajina: Jak můžeme vyrábět domácí teplo či elektřinu z biomasy a přitom pečovat o zdravou přírodu?

13

Foto: Petr Kovar / Freeimages.com

3. Proč je přínosná energie z biomasy?

Graf 2: Více a více českých budov vytápí teplo z biomasy 35

Výroba tepla z pevné biomasy Petaloulů ročně

30

v domáctnostech komerční

25 20 15 10 5

Česká společnost i stát podporují výrobu energie z biomasy. Stát investuje do nových výtopen na biomasu, peletáren nebo bioplynových stanic, podporuje výrobu tepla z biomasy a bioplynu, pomáhá rodinám pořídit kotle na pelety či kamna na dřevo nebo financuje šlechtění a testování energetických plodin. Příčiny jsou zčásti patrně kulturní, historické a politické. Spalování biomasy není žádná novota, takže konvenuje našemu intuitivnímu konzervativismu. Nejenže se u nás tradičně topilo dřevem; celé odvětví se technologiemi i svým charakterem podobá konvenční fosilní energetice. Tuzemský průmysl má poměrně silnou tradici výrobců relevantních technologií a paliv. České strojírenské podniky jsou úspěšnými výrobci i exportéry kotlů pro domácnosti i pro větší výrobce energie. A konečně: velká část sektoru se také potkává se subjektivním prospěchem některých etablovaných zájmových skupin: zemědělců, vlastníků či správců lesů, teplárenských společností a podobně. Ale pro větší výrobu energie z biomasy máme také dobré a silné praktické ekonomické důvody. Je důležitým prvkem skládačky, ze které se skládá menší závislost země na fosilních palivech – potažmo i emise skleníkových plynů – a silnější místní ekonomika v českých obcích a městech.

2013

2012

2011

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

2003

0

Pramen: MPO 2014 33

3.1. Recyklace uhlíku Biomasa nesporně není fosilní surovina a nesporně je obnovitelným zdrojem energie – lze ji znovu vypěstovat. Ale její všeobecně akceptovaná prestiž čistého paliva na první pohled nedává smysl: při pálení dřeva přece vzniká oxid uhličitý, který obratem uniká do vzduchu, stejně jako z fosilních paliv. Navíc biomasa obvykle dává méně tepla než uhlí či zemní plyn, takže k vyrobení jedné kilowatthodiny energie je potřeba vytvořit podstatně více uhlíkových emisí než při spalování fosilních paliv.7 Proč tedy biomasu považujeme za čisté palivo? Protože mezi dřevem a uhlím je principiální rozdíl. Každý atom uhlíku vypuštěný do atmosféry z ní rostlina předtím, při svém růstu, naopak odčerpala. Bioenergetika tudíž je v důsledku uhlíkově neutrální. Když v elektrárně shoří uhlí nebo auto spálí ropu, do vzduchu se přemisťuje uhlík, který milióny let ležel hluboko v zemi. Ale při hoření dřeva v kamnech se v atmosféře jenom znovu ocitá oxid uhličitý, který tam patrně před několika desítkami let ještě byl; spalování slámy nebo sena do vzduchu vypouští uhlík, který tam byl přinejmenším loni. Tudíž se vlastně recykluje. Fotosyntéza jej odčerpá ze vzduchu a uloží do rostliny, po spálení se opět vrátí, atd. Proto se většinou předpokládá, že spalování biomasy má (přinejhorším) nulové emise.8 Navíc někdy


15

se k výrobě energie používá biologicky rozložitelný odpad: listí nebo tráva, kuchyňské zbytky či sláma. Při jeho tlení by mohl vznikat metan, což je – pokud počítáme celý životní cyklus – zhruba dvanáctkrát silnější skleníkový plyn než oxid uhličitý.9 Ve skutečnosti je záležitost o něco složitější. Komplikuje ji několik věcí. Některé druhy biomasy by byly uhlíkově neutrální pouze na papíře. Pokud spálíme dřevo z pralesa, který po tisíce let tvořily postupně se navzájem nahrazující stromy, a na jeho místě vznikne pastvina s metr vysokou trávou, evidentně se recykluje pouze malá část uhlíku. Většinu hmoty, jež po tisíciletí cirkulovala ze stromu do stromu (řeč je samozřejmě o bilancích, nikoli o konkrétních atomech), prostě přemístíme z lesa do vzduchu. Navíc se patrně uvolní část uhlíkových atomů uložených v půdě. Tohle je sice příklad, který dává smysl spíše v tropech než ve středoevropských podmínkách, kde bývá poměrně striktně vymezená hranice mezi lesem a ostatními pozemky, takže vykácení lesů na biomasu a přeměna na jiné použití prakticky nepřipadá v úvahu. Nicméně i tady platí obecnější problém: na parcele, kde biomasu pěstujeme, by namísto ní byla bývala rostla jiná vegetace a také by zadržovala uhlík.10, 11 Jakákoli smysluplná bilance bioenergetiky jej musí odečíst. Inventury, které počítají emise skleníkových plynů, s tím kalkulují – ale pravidla, jež spalování biomasy a priori přisuzují nulové emise, už nikoli.11 Vážnější komplikací je časový odklad. Uhlík se sice recykluje, jenomže i spolehlivá recyklace může u stromové biomasy trvat desítky nebo i stovky let.12 Při spalování dřeva z běžného středoevropského hospodářského lesa si můžeme být prakticky jisti, že na stejném místě opět vyroste víceméně totéž – podle českého lesního zákona majitel pozemku musí nové stromky vysázet nejpozději do dvou let a nadále o ně pečovat. Nicméně stromy své původní velikosti dosáhnou, a tudíž uhlík ze vzduchu opět pohltí, až po několika dekádách.13 Uhlík tudíž pulsuje – rychle se do atmosféry uvolní a pak desítky let ubývá. A protože pro globální změny podnebí jsou kritické právě hodnoty, jichž koncentrace skleníkových plynů v ovzduší dosáhnou v příštích několika desetiletích, po praktické stránce nám to už může být skoro jedno. Uhlík ze spáleného dřeva se sice někdy opět recykluje do biomasy, ovšem v době, o kterou nám nejvíce jde, velká většina pořád ještě bude ve vzduchu. A navíc záleží na tom, jestli počítáme dílčí vykácenou plochu, nebo celý velký lesní pozemek, kde obvykle část je čerstvě vykácená (a neobsahuje stromy s uhlíkem), jinde právě rostou mladé stromky (a pohlcují uhlík ze vzduchu) a na dalším místě je starý porost (kde už uhlíku plus mínus nepřibývá ani neubývá). Každopádně průběžně bude ve vzduchu více uhlíku, než kdyby na celé ploše byl vzrostlý les. Poslední důležitou – a poměrně banální – komplikací jsou uhlíkové náklady na výrobu biomasy. Souvisejí s energetickou bilancí. Použití každého obnovitelného zdroje také nějakou energii spotřebuje. Proto nás vždy

16

zajímá energetická návratnost, která, dlužno poznamenat, bývá poměrně solidní. Ani biomasa samozřejmě není stoprocentně uhlíkově neutrální, pokud se k jejímu vypěstování, zpracování nebo přepravě používají fosilní paliva – což je víceméně vždy. Oxid uhličitý uniká při spalování nafty při orbě půdy, dopravě a sklizni, při výrobě hnojiv nebo elektřiny potřebné k přepracování vytěžené biomasy na komerční palivo;14 oxid dusný, jiný skleníkový plyn, především při syntetickém hnojení. Navíc spalování biomasy sice marginálně, nicméně nenulově přispívá k oteplování atmosféry i jinými cestami, než jsou emise skleníkových plynů: vznikající aerosoly mění utváření mraků, do atmosféry proudí odpadní teplo a vodní pára.15 Nicméně žádný zdroj energie nikdy nebude mít absolutně nulovou uhlíkovou stopu. Proto nás ve skutečnosti nezajímá uhlíková náročnost energie vyrobené z biomasy v porovnání s hypotetickými nulovými emisemi, nýbrž rozdíl mezi uhlíkovou náročností biomasy a fosilního paliva, které popřípadě nahrazuje. Jeho kvantifikace byla předmětem zkoumání především v souvislosti s kapalnými automobilovými biopalivy. Ta se často vyrábějí ze silně hnojených a každoročně oraných plodin (řepka, kukuřice) a mohou vyžadovat energeticky poměrně náročné průmyslové přepracování. Jsou také jediným případem, kdy některé propočty vycházejí negativně, tj. pohon biomasou někdy vytváří větší emise než ropná paliva.16 Zda to opravdu platí, bylo předmětem řady výzkumů. Výsledky se rozcházejí už jenom proto, že analýza často bývá hodně citlivá na arbitrární předpoklady. Nicméně převažují pozitivní závěry. Platí to také pro bioetanol a bionaftu vyráběné v českých podmínkách.17 Automobilová biopaliva jsou však – právě kvůli své relativní energetické náročnosti – extrémní případ. Použití biomasy (i bioplynu) k výrobě elektřiny nebo tepla vykazuje spolehlivě nižší uhlíkovou stopu než fosilní paliva, jež nahrazuje – a to i když slouží jako náhražka relativně čistšího zemního plynu.16 Měrné emise skleníkových plynů, jakkoli nejsou nulové, běžně bývají o 80–90 % nižší, než kdyby se používalo fosilní palivo,16, 18 přinejmenším u štěpky, slámy, pelet i briket z domácích evropských zdrojů.19 Proto navzdory všem komplikacím a nuancím platí premisa, se kterou diskuse začínala: spalování biomasy k výrobě tepla či elektřiny je většinou poměrně čistá výroba energie, která za sebou zanechává nízké znečištění a snižuje závislost na uhlí a zemním plynu. Další perspektiva, ze které se na věc můžeme dívat, je ovšem účinnost využití pozemků – nebo biomasy obecně. Plocha zemědělské půdy, které lze k pěstování energetických plodin použít, není neomezená; stejně tak zbytkové biomasy, jako je sláma, tráva ze zahrad nebo dřevěné piliny, nemáme nekonečné množství. Musíme proto rozhodnout, které využití je nejlepší. Platí prakticky totéž jako u měrných emisí na vyrobenou energii: pěstování energetických plodin na pelety používané k výrobě tepla dává (podstatně) lepší výsledek než použití stejné půdy k výrobě automobilových biopaliv.18 Právě toto porovnání je klíčové, pokud se společnost chce od teoretických konceptů přesunout k praktickým


dilematům, jež před ní stojí: co je lepší na polích pěstovat? Kalkulace je ještě o něco komplikovanější: při pěstování dejme tomu pšenice používáme nejenom zrno na bioetanol, ale také můžeme spalovat slámu, takže půda vlastně dodává dvě různé energetické suroviny. Nicméně v celkové bilanci patrně obvykle platí, že při omezené ploše, kterou můžeme energetickým plodinám věnovat, dává větší smysl investovat ji do rychle rostoucích dřevin nebo energetických bylin k výrobě tepla či kogeneraci tepla a elektřiny, spíše než na nich pěstovat kukuřici a řepku na biopaliva.

„zdrojích energie z rizikových oblastí“ a „spolehlivosti dodávek cizích zdrojů“) coby jednu ze tří centrálních priorit. Česko navíc importuje zemní plyn a ropu ze zemí, které část tuzemských nebo evropských elit rozhodujících o energetické politice z různých důvodů nemusí považovat za spolehlivé partnery: 99,93 % dovozu ropy v roce 2014 pocházelo z Ruska, Ázerbájdžánu, Kazachstánu a Libye (v tomto pořadí; srovnatelná data pro zemní plyn nejsou). Stát proto může usilovat o větší využití biomasy proto, aby snížil dovoz přinejmenším zemního plynu.

Zapeklitější výsledek dostaneme, pokud chceme porovnat použití pozemku k pěstování energetických plodin s jeho zalesněním. Čísla se liší, protože závisí na řadě proměnných. Zatímco výroba pelet z biomasy (konkrétně: prosa prutnatého v kanadské provincii Ontario) vypěstované na hektaru půdy sníží emise o 8–13 tun CO2 ročně, přínos zalesňování jehličnany v evropských podmínkách se pohybuje mezi 1–24 tCO2/ha/rok. K podobnému problému se ještě vrátíme v případě komunálního odpadu (kapitola 6.2).

Právě geopolitické ohledy byly klíčovým důvodem, proč některé státy během ropných krizí v sedmdesátých letech a také po 11. září začaly s podporou automobilových biopaliv. Ropě tradičně patřila větší pozornost politické debaty. Patrně nejúspěšnějším takovým projektem bylo rozhodnutí vojenské diktatury v Brazílii, která v roce 1975 vytvořila Národní alkoholový program (Pró-álcool), aby podporoval použití etanolu z cukrové třtiny coby paliva. Během třinácti let brazilská spotřeba bioetanolu stoupla z půl milionu na 9,5 miliardy litrů a 95 % automobilů v zemi v roce 1988 mělo pohon na alkohol.20 Nicméně podobné, víceméně geopolitické motivy jsou viditelné také u rozhodnutí o systematické podpoře biopaliv nebo energie z biomasy v dalších pionýrských zemích: Dánsku, Švédsku nebo USA.

3.2. Místní ekonomika Druhým důležitým důvodem, který činí energii z biomasy atraktivní pro státní politiku i pro řadu obcí, je podpora místní ekonomiky. Fenomén má vlastně několik různých, nikoli nezbytně souvisejících rovin a rozměrů. Pro část politických špiček je důležitou motivací geopolitický rozměr. Mohou obecně usilovat o větší soběstačnost země ve výrobě energie, popřípadě o menší závislost na vybraných státech. Spalování biomasy většinou nahrazuje fosilní paliva – uhlí či zemní plyn k vytápění, hnědé uhlí k výrobě elektřiny nebo ropu při pohonu aut. Česká ekonomika podstatnou část z nich importuje. Platná Státní energetická koncepce z roku 2004 proklamuje větší nezávislost (na „cizích zdrojích energie“,

Nicméně možná i silnější motivací je vysloveně finanční rozměr. Čistý dovoz ropy a zemního plynu v roce 2013 přišel českou ekonomiku na 197 miliard korun. Perspektivou individuálního odběratele někdy může být výhodnější nakupovat dovážené palivo; perspektiva národního hospodářství je už komplikovanější. Prostředky se sice utratí relativně méně efektivně, ale obvykle ve prospěch domácích dodavatelů, takže zůstávají v tuzemské ekonomice. Používání biomasy (a některých dalších obnovitelných zdrojů) k výrobě energie tudíž snižuje odliv kapitálu do zahraničí.

Tabulka 2: V kostce: co se nám na bioenergetice líbí a co by nás mohlo (třeba až časem) znepokojovat

Líbí se

Důvody k obavám

Nízké emise skleníkových plynů

Pěstování paliv zabírá zemědělskou půdu a přispívá ke spotřebě plochy, ubývajícího přírodního zdroje, i místa pro přírodu Elektřina, zejména z bioplynu, je poměrně drahá

Poměrně levný zdroj tepla Domácí, místní palivo – dovážíme méně plynu, posilujeme lokální ekonomiky Může (někdy) přispívat k péči o krajinu, ochraně přírody nebo zadržování vody Mají z ní prospěch etablované zájmové skupiny (zejména zemědělci a majitelé lesů) Pomáhá zbavit se odpadu

Může nadměrně odčerpávat živiny, které jsou důležité pro zemědělskou či lesní půdu Intenzivní pěstování (například kukuřice) může přispívat k erozi půdy a zatěžovat krajinu pesticidy nebo průmyslovými hnojivy Může konkurovat některým silným zájmovým skupinám (ČEZ, provozovatelé spaloven odpadu, dodavatelé fosilních paliv) Je to obnovitelný zdroj a obnovitelné zdroje jsou pro část politických elit a priori podezřelé

Nerozčiluje novotami


17

Prakticky totéž platí v rovině regionů a obcí, tentokrát ovšem kromě plynu také pro uhlí a elektřinu (nikoli však pro ropu, kterou nelze nahradit místními palivy). Plyn proudí skoro vždy ze zahraničí, ovšem také za uhlí a elektrickou energii regionální ekonomika většinou platí, přímo nebo nepřímo, dodavatelům z Prahy, Mostu, Sokolova nebo Ostravy. Naopak biomasa je obvykle regionální zdroj: palivo k výrobě tepla se vyplatí dovážet ze vzdálenosti do několika desítek kilometrů. Útrata za ni proto částečně zůstává u místních dodavatelů. Jak velký je to rozdíl?

nicméně protože zhruba dvě třetiny nákladů v Hostětíně tvoří palivo (u kterého je lokální útrata uhelné nebo plynové výtopny víceméně nulová), přitom geografická struktura ostatních výdajů by u výtopny na fosilní paliva byla přibližně stejná a jiné typicky místní výdaje (ponejvíce mzdy) činí méně než 10 % provozních nákladů, pravděpodobně by nemohl být o mnoho větší než 1,2.

Záleží na tom, kde utrácejí své peníze dodavatelé, kterým energetická společnost platí, což lze spočítat. Takzvaný lokální multiplikátor obecní biomasové výtopny v bělokarpatském Hostětíně (okres Uherské Hradiště) činí 2,3 – takže z každé koruny, kterou utratí, její dodavatelé nebo dodavatelé jejích dodavatelů utratí 1,30 Kč ve vzdálenosti do 25 kilometrů.21 Není sice jasné, kolik by činil lokální multiplikátor plynové nebo uhelné výtopny;

18


Foto: Andreiuc88 / Dreamstime.com


19

Foto: Christophe Libert / Freeimages.com

20


4. Rizika bioenergetiky

Náhrada fosilních paliv energií vyrobenou z biomasy má tudíž praktické přínosy: snižuje emise skleníkových plynů a posiluje místní ekonomiky. Samozřejmě nese rovněž náklady – vypěstovat či sklidit energetické plodiny a připravit je ke spálení vyžaduje fosilní paliva. Ale to nemusí být fatální problém, protože skutečně důležitá je celková bilance ve srovnání s uhlím či plynem, popřípadě ropou. Pokud je výrazně kladná, má smysl biomasu používat. Nicméně využívání energetické biomasy má také některá rizika a náklady. Intenzivní lesnictví i zemědělství – tedy pěstování a čerpání komodit – po desetiletí degradovalo půdu nebo vytlačovalo z krajiny zbývající přírodu. Pokud by nově vznikající sektor pokračoval ve stejném stylu, může za sebou zanechat mohutnou ekologickou stopu. Dobře to ukázala debata o dopravních biopalivech, která se z počátečního entusiasmu proměnila v diskusi, zda úplně zakázat, radikálně omezit, nebo jenom striktně regulovat. Proto coby první krok musíme vymezit pole, ve kterém se odvětví bude pohybovat. Vztah výroby biomasy ke krajině je komplikovaný. Má více rozměrů a prakticky v každém z nich podstatná rizika i důležité přínosy. Jsou samozřejmě typy biomasy, u kterých prakticky žádný problém nevzniká ani vzniknout nemůže. Platí to hlavně pro různé vedlejší produkty nebo odpady: z pil a dřevozpracujících podniků, z čističek odpadních vod, papíren, chovů hospodářských zvířat a také komunální odpad. Rizika ovšem mohou nastat v okamžiku, kdy surovinu čerpáme přímo z krajiny.

4.1. Konzumace plochy Především: poptávka po energetické biomase roste v době, kdy rapidně rostoucí poptávka po biokomoditách okupuje větší a větší plochu země. Energetická biomasa by mohla zabírat plochu pro pěstování potravin, respektive – v případě tzv. biopaliv první generace – přímo konkurovat potravinářským komoditám. Právě to mohlo přispět k vysoké ceně potravinářských komodit v letech 2008–2009. Evropská unie kvůli tomu už nyní limituje a po roce 2020 možná úplně vyloučí energii vyráběnou z potravinářských komodit v biopalivech používaných v dopravě. Vláda rovněž ve svém Akčním plánu pro biomasu předem počítá, kolik půdy je potřeba k zajištění potravinové soběstačnosti, a pro energetické plodiny kalkuluje pouze s částí přeby-

tečných pozemků. Příležitosti k výrobě energie z biomasy, které diskutujeme v kapitole 2, už s těmito mezemi explicitně kalkulují. Není důvod se domnívat, že by na ně nové energetické projekty mohly v dohledné době narazit. Důležitější překážkou se paradoxně může stát rozměr, který je domácí spotřebě vzdálenější: totiž globální hlad po půdě a evropská spotřeba surovin. Lidé každoročně spotřebují kolem 18 miliard tun suché biomasy: potravin, krmiv, dřeva, vláken aj.22 S rostoucí poptávkou po komoditách se půda stává nedostatkovým přírodním zdrojem.23 K pěstování surovin a chovu zvířat už používáme zhruba 60 milionů čtverečních kilometrů půdy – to je skoro polovina světové souše.24 Spotřeba se přitom rapidně zvětšuje. Světová plocha kultivované půdy mezi roky 1970 a 2005 stoupla o 21 %25 a prognózy se shodují, že expanze bude v příštích dekádách pokračovat.26 Hlavní příčinou je rostoucí produkce masa. Skoro třetina kultivovaných pozemků na světě se používá k pěstování krmiv pro hospodářská zvířata.27 Proto ubývá původních lesů, savan i další divoké přírody. Podstatnou měrou k tomu přispívají také evropské země27 – paradoxně ačkoli na našem kontinentu obdělávané půdy spíše ubývá (viz kapitola 6.1). Více a více plochy však virtuálně importujeme v dovážených komoditách. Evropská unie k pokrytí své spotřeby potřebuje jedenapůlkrát více půdy, než kolik činí její rozloha.28 Například česká ekonomika v jihoamerických zemích konzumuje ekvivalent poloviny Zlínského kraje k pěstování sóji, která se k nám dováží coby krmivo pro velkochovy prasat, drůbeže a skotu.29 Kvůli tomu mizí unikátní biotop tropické savany cerrado, který je domovem vzácných a vymírajících zvířat: jaguárů, pštrosů nandu nebo mravenečníků obrovských. Evropská unie proto zařadila půdu mezi čtyři hlavní indikátory spotřeby přírodních zdrojů, které chce začít systematicky sledovat s ambicí se postupně dobrat smysluplného postupu, jak virtuální import pozemků snižovat.30 Budou také součástí doporučených kritérií ekologických a sociálních rozměrů výroby, které by podle nové legislativy o nefinančním účetnictví měla každoročně auditovat každá velká veřejně obchodovaná firma. Pěstování energetické biomasy samozřejmě přispívá ke spotřebě půdy. Pětinu evropského trhu s automobilovými biopalivy pokrývá palmový olej z jihovýchodní Asie31 a – což je pro tuto studii důležitější – v Německu, Itálii a Nizozemsku se ho ročně používají


21

řádově stovky tisíc tun k výrobě elektřiny a tepla.31 Rychle expandující plantáže palmy olejné jsou důležitou příčinou odlesňování v Indonésii a Malajsii.32 A mezi hlavní zdroje biomasy k výrobě elektřiny a tepla v některých západoevropských zemích už teď patří importované dřevo (a hlavně z něj vyrobené pelety) ze severoamerických lesů. Problém pravděpodobně není bezprostřední pro českou bioenergetiku, jež většinou používá domácí zdroje. Platí to dokonce i pro většinu automobilových biopaliv: kolem 80 % naší spotřeby pokrývají tuzemští dodavatelé.33 Nicméně pěstování energetických plodin není izolované odvětví. Je součástí agrárního trhu, kde o půdu soutěží různé komodity. Proto může ke stopě, kterou česká spotřeba surovin našlapuje na okolní svět, přispívat nepřímo. Nemusí importovat virtuální pozemky, nýbrž na některých místech nahrazovat jiné zemědělské plodiny, jež tuzemská ekonomika pak dováží.

4.2. Pěstování biomasy Nicméně protože energetická biomasa bude ponejvíce domácího původu, pozornost se více než na spotřebovanou plochu soustřeďuje na stopy, které pěstování za sebou zanechává v české krajině. Kriticky důležité proto bude, jaké kultury vzniknou: tedy jaká paliva a jak pěstujeme. Český venkov pozbývá biologickou diverzitu. Populace ptáků polních druhů, jako jsou strnadi, skřivani nebo koroptve, jsou nižší než v roce 1982, na vrcholu intenzivní velkovýroby – skřivanů ubylo 40 % a koroptví dokonce 90 %.34 Vyhynutím je také ohroženo 46 % tuzemských druhů denních motýlů nebo 44 % včel.35 Hlavní příčinou je intenzifikace zemědělství: krajina se stává monotónnější, ubývá v ní drobné zeleně a pestrého střídání biotopů. Navíc silně degraduje půda. Velké množství ornice stéká z polí, intenzivní mechanizace zhutňuje zeminu a pozemky jsou kontaminovány chemickými látkami.36 Voda z českých zemědělských pozemků každý rok odnese 21 milionů tun zeminy.37 Volba energetických plodin i pěstebních postupů může k těmto trendům přispívat, nebo je naopak zmírňovat. Energetické plodiny Vliv cíleně pěstovaných energetických plodin na biologickou diverzitu závisí na tom, co se pěstuje, kde se to pěstuje a jak se to pěstuje. Jde o komplikovanou souhru různých konsekvencí, které rozhodují o tom, jak se konkrétním projekt podepíše na okolní krajině; v některých případech se může péče o přírodu s bioenergetikou elegantně shodovat, jindy dojde k přímému konfliktu. Při prvních diskusích o pěstování energetických plodin panovaly obavy ze zavlečení invazivních rostlin, které by nekontrolovaně expandovaly do krajiny. Kvalitní surovinou pro bioenergetiku jsou například asijské křídlat-

22

ky38, které však patří mezi nejobtížnější invazivní rostliny v Česku.39 Proto jejich pěstování vůbec nepřipadá v úvahu. Ze stejného důvodu je rizikem rovněž paulovnie: velmi rychle rostoucí a přitom nenáročný – a tudíž energeticky zajímavý – okrasný strom. Zákon o ochraně přírody a krajiny explicitně vyžaduje, že „záměrné rozšíření geograficky nepůvodního druhu rostliny či živočicha do krajiny je možné jen s povolením orgánu ochrany přírody“. Hrozbou také může být křížení některých speciálně vyšlechtěných plodin s původními českými druhy, například s domácími topoly. Státní Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví vydává aktuální Seznam rostlin vhodných k pěstování za účelem využití biomasy pro energetické účely40 včetně podmínek, za jakých by s nimi ochrana přírody neměla mít problém. Není zakázáno pěstovat také jiné plodiny a naopak některé plodiny ze Seznamu v některých případech podléhají schválení, nicméně Seznam slouží jako užitečný instrument, jak předem vymezit pole. Souhlas úřadů je potřebný přibližně pro polovinu plodin ze Seznamu. Zákon také a priori zakazuje „povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin a živočichů“ v národních parcích, chráněných krajinných oblastech, národních přírodních rezervacích a krajskými úřady spravovaných přírodních rezervacích. Prakticky jediná větší plocha orné půdy, kterou zákaz postihuje, jsou ovšem některé chráněné krajinné oblasti, jež dohromady – včetně lesů a luk, jež v nich převažují – pokrývají 13 % českého území. Samozřejmě i zde lze pěstovat domácí plodiny, mezi něž patří i některé z nejvýnosnějších odrůd topolů a vrb. Pěstování energetických plodin by se mohlo dostat do střetu s ochranou přírody, pokud by okupovalo bohaté biotopy, například květnaté louky. Nicméně většina plantáží u nás vzniká na orné půdě. Pole nejsou úplně mrtvé plochy – žijí tu některá zvířata adaptovaná na rozlehlé lány, například skřivani nebo čejky. Právě ony patří mezi nejvíce mizející druhy: oproti začátku osmdesátých let u nás ubyly dvě pětiny skřivanů a dokonce 90 % čejek.34 Výsadba jakýchkoli nových plodin nebo jiné zeleně v krajině jim samozřejmě ubírá domovský biotop. Ale kruciální příčinou úbytku polních ptáků v Česku není úbytek polí, nýbrž způsob, jakým se na nich hospodaří – a převedení byť i několika procent půdy na energetické plodiny není faktorem, který by významněji ovlivnil jejich populace. Není proto pravděpodobné, že by se plantáže na polích dostaly do střetu s ochranou přírody, spíše naopak. Pomáhají totiž rozčleňovat monotónní zemědělskou krajinu. Plantáž topolů nebo jiných rychle rostoucích dřevin není žádný les. Je poměrně jednotvárná, stromy hodně mladé, chybí v ní křoviny a podrost vzniká jenom několik let. Proto se nelze divit, že v ní žije méně savců i lesních nebo dutinových druhů ptáků než v běžném lesním porostu.41 Jenomže reálně nestojíme před výběrem mezi plantáží a lesem, nýbrž plantáží a polem. Plantáže energetických plodin tudíž dělají to, co české venkovské krajině často chybí: rozčleňují ji.42 Platí to hlavně pro víceleté rostliny: rychle rostoucí dřeviny, tj.


obvykle porosty topolů nebo vrb, nebo energetické traviny, jako je ozdobnice (Miscanthus). V lánech orné půdy vytvoří nový zelený prvek, kde mohou hnízdit a živit se ptáci, hmyz nebo drobní savci. Půda se neoře, takže se na ní může utvořit trvalejší vegetace, která poskytuje potravu i úkryt. Potvrzují to i statistická srovnání: v plantážích či kolem nich bývá více motýlů43, blanokřídlého hmyzu44, ploštic44 nebo ptáků i pestřejší složení ptačích45, 46, 47 a žížalích48 druhů než v běžných polích. V porostech rychle rostoucích dřevin je také bohatší vegetace.44, 49, 50 Většinou jde o větší hustotu poměrně běžných druhů spíše než vyslovené rarity, nicméně v britských plantážích ozdobnice i vrb se přes zimu skrývaly poměrně vzácné sluky lesní, bekasiny otavní nebo koroptve45, 47 a české výzkumy potvrdily také výskyt některých státem chráněných druhů dravých brouků.51 Pro obě perspektivy – bioenergetiky i ochrany přírody – je patrně povzbuzující, že nejpočetnější populace střevlíků jsou při četnosti sklizně, která také dává nejvyšší výnosy.52 Jisté riziko do budoucna ovšem tkví v tom, že pěstování energetických plodin je teprve v počátcích. Pěstitelé ozdobnice jaksi měli na technologické inovace o nějakých 10–12 tisíc let méně času než pěstitelé pšenice. Dá se čekat, že zemědělci postupně vytvoří sofistikovanější a intenzivnější techniky farmaření, které budou dávat větší výnosy, ovšem sníží přínos pro přírodu. Konvenční zemědělské plodiny Kde se naopak konflikt rýsuje, je nemalá část bioenergie, jež se vyrábí z konvenčních zemědělských plodin. Automobilová biopaliva, jakkoli domácí, jsou jedním příkladem. Pěstování pšenice, cukrovky, brambor nebo řepky pro výrobu energie víceméně kopíruje současnou podobu zemědělství. Patrně největší sporný bod nyní představuje používání kukuřice coby hlavní suroviny pro bioplynové stanice a také výrobu etanolu (coby biopaliva),53 které podstatně rozšiřuje osetou plochu. K výrobě bioplynu slouží asi 12 % kukuřičných polí, rozloha ovšem roste a během několika let může stoupnout ze současných 40 tisíc na 130–150 tisíc hektarů.54 Kukuřice je širokořádková plodina, takže půda trpí silnou erozí. Ztráty zeminy na kukuřičných polích jsou zhruba třikrát větší než průměrné hodnoty české orné půdy.37 Stát už podnikl první kroky, jež omezí roli konvenčních zemědělských plodin ve výrobě energie: především reformoval dotace pro bioplynové stanice. Ministerstvo zemědělství použilo peníze z Programu rozvoje venkova (tzv. druhého pilíře evropských zemědělských dotací), aby v letech 2007–2013 financovalo výstavbu 164 nových bioplynových stanic v zemědělských podnicích. Subvenční titul bude pokračovat i po roce 2014 a jsou na něj vyčleněny nižší stovky milionů korun. Nově ovšem s podmínkou, že cíleně pěstovaná biomasa (což je v tomto případě většinou kukuřice) smí tvořit nanejvýše pětinu používaného materiálu; nejméně 30 % musí být prasečí kejda.55

4.3. Čerpání živin Různé zbytky a odpady jsou svým způsobem bezpečnějším a méně kontroverzním zdrojem biomasy než cíleně pěstované plodiny. Nakonec jsou to zbytky a odpady: nevyžadují tedy žádnou novou plochu ani pěstební opatření. Navíc jejich prodej vytváří dodatečný zdroj zisku pro venkovská odvětví – zemědělce, vlastníky lesů, pily a podobně. V minulých sedmi letech stát z Programu rozvoje venkova podpořil mimo jiné stavbu 125 peletáren, které používají ponejvíce zbytkovou biomasu (odpad z pil, slámu apod.). Přitom jde o poměrně levnou surovinu. Odpady však mohou někde chybět. Platí to především pro využití zbytků po sklizni nebo těžbě, které v zemědělství i lesnictví jinak zůstávají na pozemku a rozkládají se v půdě. Proto se výhledově může rýsovat několik oblastí, ve kterých by se mohla otevřít diskuse o nových regulacích. Zemědělství Přibližně pětinu biomasy, kterou by podle vládního Akčního plánu pro biomasu šlo realisticky používat k výrobě energie, tvoří obilná a řepková sláma. Je to zdroj, který se přirozeně nabízí a také už poměrně běžně využívá. Zemědělci jsou zvyklí slámu sklízet a dá se přímo spalovat nebo používat jako jedna ze surovin při výrobě pelet. Čerpání slámy pro výrobu energie ovšem představuje riziko. Pokud jsou zbytky z polí soustavně odstraňovány, může v půdě ubývat důležitých živin i půdního organického uhlíku.56 Navíc se zemina stává náchylnější ke zhutňování, utěsňování povrchu i erozi a ubývá v ní dostupné vláhy.56 Proto klesá úrodnost a výnosy pěstovaných plodin.56 Úbytek živin musí kompenzovat umělá hnojiva.57 Akční plán s tímto omezením počítá. Proto ve svých kalkulacích počítá s využitím necelých dvou třetin technického potenciálu obilné a 45 % řepkové slámy; přitom technický potenciál sám o sobě činí zhruba 70 % slámy, jež na poli vzniká. Rešerše doposud provedených studií sestavená pro Světový fond pro ochranu přírody (WWF) ovšem došla k závěru, že bezpečně udržitelné je odčerpávání jen asi 20–40 % reziduí po sklizni.58 Pokud bychom s tímto limitem kalkulovali v českých podmínkách, sníží se množství dostupné energie ze slámy z 50 petajoulů dle Akčního plánu na 23–45 PJ. Nicméně takové omezení není na stole a realisticky není pravděpodobné, že by se o něm v dohledné době byť jenom otevřela diskuse. Lesnictví Novým a důležitým fenoménem českého lesnictví se v posledních několika letech stalo energetické využití těžebních zbytků: větví a stromových vršků s jehličím, popřípadě listy. Přibližně 15–25 % stromu se totiž nedá použít jako stavební nebo průmyslové dřevo.59 Akční plán kalkuluje, že by z nich šlo vyrábět 4,8 petajoule energie ročně. Panují ovšem vážné obavy, že to dále zhorší zdravotní stav lesů.


23

České emise oxidu siřičitého, hlavní složky kyselých dešťů a druhdy příčiny masivního hynutí smrkových lesů v pohraničních horách, klesly o 93 % oproti roku 1990.60 Přesto průměrný zdravotní stav dospělých jehličnanů, který se měří takzvanou defoliací (odlistěním), je v tuzemských lesích nyní horší než v osmdesátých letech a srovnatelný s obdobím kolem roku 1990.61 Bezmála tři čtvrtiny jehličnanů, skoro stejný podíl jako v nejkritičtějším roce 1996, spadají do druhé a horší třídy defoliace, tj. chybí jim více než čtvrtina jehlic.62 Hlavní roli při chřadnutí lesů hrají geochemické poměry lesních půd, totiž jejich postupné okyselování. Půd-

foliace českých porostů smrku silně negativně koreluje s poměrem zásaditých látek k hliníku v půdě.64 Těžba všech stromů představuje problém sama o sobě; odvážení zbytkové biomasy (hlavně větví) k výrobě energie jej ovšem ještě eskaluje.63 Část listí, jehličí nebo malých větviček sice opadá a zůstane v lese, přesto je rozdíl podstatný. Pokud jsou ve smrkovém porostu vyváženy jen kmeny s kůrou, ztráta zásaditých kationtů se pohybuje mezi 30 a 56 kmol eq./ha, zatímco při využití celých stromů činí asi 75–140 kmol eq./ ha.63 Citlivost na ztráty živin se liší podle charakteru půdy, vlhkosti a terénu.19

obrázek 1: Zóny s navrženým omezením využívání zbytkové biomasy Možnost odnímat potěžební biomasu ANO (79 %) NE (21 %)

Pramen: Hruška et Oulehle, 2009 65

ní pH v Krkonoších mezi padesátými lety a rokem 1986 kleslo z 5 na 3,5, aby posléze v devadesátých letech jen mírně stouplo.63 Trend má několik prapříčin: imise do půdy dodávají kyselé látky; nadměrně se sázejí jehličnaté stromy, které okyselují půdu; holosečná těžba lesní půdu dále degraduje a také odstraňování biomasy přispívá k ochuzování půdy o živiny. Soustavný sběr biomasy z půdy nevratně odčerpává zásadité kationty vápníku, hořčíku a draslíku, které jsou vitálně důležité pro růst rostlin a které by se v přírodním pralese při rozkladu dřeva starých stromů vracely zpět.63 Každoroční příjem těchto prvků stromy (jež jsou posléze vytěženy a odvezeny) je totiž bezmála stejně velký jako rychlost, se kterou zvětrává skalní podloží (a tudíž se doplňuje jejich zásoba v půdě). De-

24

Řešení navrhla obsáhlá studie, kterou pro ministerstvo životního prostředí sestavilo bezmála 40 expertů z různých institutů a univerzit.63 Doporučila rozdělit republiku na čtyři zóny poškození (mírně, středně, silně a extrémně narušené; někteří autoři navrhují používat snadno zapamatovatelné a srozumitelné barevné rozlišení:19 například zelená, modrá, žlutá a červená zóna) půd podle kombinace tří kritérií: přirozené citlivosti (srážky, teplota, půda chudá nebo bohatá na živiny), postižení imisemi síry a imisemi dusíku. Pro každou z nich přitom nastínila konkrétní typy opatření. Pro využití biomasy jsou důležité dvě nejvíce rizikové zóny. Oblast extrémního narušení tvoří plochy, kde studie doporučuje těžební zbytky striktně ponechávat na místě, navíc nespálené, aby se mohly volně rozkládat,


což umožní návrat zásaditých látek do půdy. Kmeny by se tu navíc měly vyvážet pouze bez kůry. V zóně silného narušení půd navrhuje ponechávat těžební zbytky v lese a nepálit je. Obě zóny, kde by těžební zbytky měly zůstávat, dohromady tvoří 21 % území – a to převážně v horských a podhorských oblastech.65 Nikdo však neprováděl odhad, jaké části dřeva by se omezení týkalo. Výsledky by šlo promítnout do praktických regulací. Ilustrací může být Švédsko, kde podobná pravidla už platí: původně vznikla jako nezávazné doporučení, nicméně počínaje rokem 2002 se stala součástí lesního zákona. Těžební zbytky se tam nesmí odstraňovat z míst s kyselou půdou či nedostatkem živin; je vyloučena těžba odumřelých stromů a na vybraných plochách typu mokřadů nebo říčních a potočních břehů.66 Větve po stanovenou dobu zůstávají ležet na místě, aby uschly a jehličí opadalo. Přinejmenším pětina zbytků musí zůstat v lese; regulace ovšem rozdělují Švédsko do zón, které se liší tím, kolik těžebního odpadu lze čerpat.67 V roce 2008 vznikla navíc další pravidla, jež oficiálně interpretují lesní zákon a požadují na místa, odkud bylo vyčerpáno více než 0,5 tuny reziduí – což je skoro každé místo, odkud se štěpka sváží – recyklovat 2–3 tuny popela ze spalování biomasy, a to dvakrát s desetiletým odstupem, a vrátit tak do půdy část živin.68 Podobně litevské regulace zakazují odstraňování těžebních zbytků na vybraných chudých půdních druzích a na rašeliništích.69

Na první pohled – na rozdíl od sběru a spalování slámy – jde o poměrně marginální problém: celé dilema tkví v otázce, jak velkou část ze dvou procent (dle Akčního plánu) potenciálu české energetické biomasy využijeme. Ve skutečnosti může být vážnější. Štěpka z těžebních zbytků tvoří podstatnou část paliva na současném trhu – padesátinu potenciálu, ale mnohem více než padesátinu aktuální spotřeby. V řadě důležitých zdrojů, například patrně nejambicióznějším českém bioenergetickém projektu, teplárnách v Třebíči, slouží jako hlavní používaná surovina. Navíc na některých místech přijatelné meze překračuje už současná spotřeba štěpky,70 takže případná legislativa regulující čerpání by některé ze stávajících energetických zdrojů připravila o část dodávek. Omezení je možná okrajové v celostátní bilanci biomasy, ale pro některé části země by mohlo představovat podstatnou změnu. Proto s ním investoři musí předem počítat. Nevyužité a pomalu tlející dřevo je také důležité pro život v lese. Staré stromy, stojící souše, padlé kmeny nebo ležící velké větve slouží jako útočiště a domov pro řadu druhů ptáků nebo plchy, netopýry či veverky, pro mloky i vzácné druhy brouků, houby, lišejníky, mechy či kapradiny.71 Méně se ví o významu, který pro biologickou diverzitu lesa má – nebo nemá – drobný klest.72 Patrně však lze vytvořit praktická pravidla, jež umožní jeho sbírání bez nadměrných následků pro živou přírodu.19


25

Foto: Stefano Pezzolato / Dreamstime.com

26


5. Perspektivy české bioenergetiky

Ještě na konci devadesátých let česká bioenergetika byla víceméně experimentem. Sem tam první plantáž, několik odvážnějších obcí nebo průkopnických podnikatelů, pár bioplynových stanic – plus samozřejmě statisíce domácností, které tradičně topily dřevem. Ale během uplynulých zhruba deseti let se odvětví doslova proměnilo. Česká ekonomika každý rok k výrobě tepla nebo elektřiny použije miliony tun biomasy. Vznikly stovky nových projektů, jež vyrábějí asi čtyři petajoule tepla ročně a do sítě dodávají elektřinu, jež pokryje poptávku bezmála 738 000 domácností. Navíc několikanásobně stoupla i domácí spotřeba palivového dříví; poměrně běžné už jsou také kotle na pelety. Vzniká nové, dynamické odvětví, které ovšem prochází nemalými výkyvy. Proto v této kapitole stručně diskutujeme, co se na trhu děje a během příštích několika let patrně dít bude.

5.1. Intervence státu Růst tuzemské bioenergetiky v nemalé míře nastartovala cílená legislativa a veřejné investice. Proto je důležité, kterým směrem se v příštích letech tato opatření vydají. Nemalou komplikací se tudíž stává poněkud schizofrenní přístup státu, se kterým se investoři – ať už jsou to firmy, obce nebo rodiny – často potýkají. Stát postupně, během několika let, sérií zásahů seškrtal podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Počínaje ro-

kem 2016 z ní – kromě pokračování už přislíbené podpory pro stávající zdroje – zůstanou už jenom drobnosti. Mezitím však vzniká nová legislativa, jež má podpořit především efektivní výroby tepla z biomasy. Navíc stát bude v příštích několika letech investovat do nových peletáren či bioplynových stanic a pomáhat rodinám s pořízením domácích kotlů na biomasu. Zákonodárci a ministři evidentně mají zájem o větší výrobu energie z biomasy a hledají cesty, jak jí otevírat trh (Tabulka 3). Hlavním rizikem českého trhu s energií z obnovitelných zdrojů – včetně biomasy – jsou nicméně soustavné a nepředvídatelné politické zásahy. Bioenergetika se na rozdíl od některých jiných sektorů obvykle nesetkává s cílevědomou rezistencí ze strany státu – snad jedinou významnější výjimkou byla nepřátelská rétorika předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ) vůči bioplynovým stanicím. Větší problém představuje, že se stává obětí kolaterálních škod a nechtěných následků dílčích, ale potenciálně destruktivních nedomyšlených rozhodnutí. Příkladem byly soustavné změny státní podpory pro pěstování energetických plodin, ke kterým docházelo v minulém desetiletí. Po zrušení dotací na pěstování víceletých nebo vytrvalých energetických bylin zemědělci kolem roku 2008 opět rozorali 1500 hektarů funkčních plantáží. Permanentní změny i chaotické diskuse o retroaktivních úpravách v podmínkách pro obnovitelné zdroje, jež stát v minulosti garantoval, soustavně destabilizují trh a činí celé odvětví riskantním počinem, kam se podniky bojí investovat a banky půjčovat.

Tabulka 3: Kde stát ještě finančně podporuje výrobu energie z obnovitelných zdrojů Program

Zákon o podporovaných zdrojích energie

Evropské fondy a Program rozvoje venkova Nová zelená úsporám a tzv. kotlíkové dotace

Podpora Komerční výroba tepla z biomasy nebo geotermální energie má nárok na zelený bonus od státu ve výši 50 Kč/MJ, který se počínaje rokem 2016 patrně začne valorizovat o 2 % ročně Výroba tepla v bioplynových stanicích, kde alespoň 70 % používaného materiálu tvoří zvířecí exkrementy nebo komunální odpad a které také vyrábějí elektřinu, bude mít nárok na takový zelený bonus, aby se investice do 15 let vrátila Nadále platí pevná výkupní cena pro elektřinu z malých vodních elektráren Příspěvky na investice do některých technologií, například výrobu tepla a elektřiny z biomasy, peletárny, potrubí k využití tepla z bioplynových stanic nebo nové bioplynové stanice používající převážně prasečí kejdu nebo komunální odpad Finanční podpora pro investice do malých obnovitelných zdrojů tepla (solární kolektory k ohřívání vody, kotle na biomasu, tepelná čerpadla) v domácnostech


27

5.2. Konkurence o palivo Patrně největší a nejvážnější komplikací, kterou intervence státu vyvolaly, jsou nicméně následky, které má řadu let společné spalování uhlí a biomasy ve velkých kondenzačních elektrárnách a teplárnách. Zákon o obnovitelných zdrojích energie z roku 2005 jej zařadil mezi podporované sektory.73 Hovořily pro to dva důvody. Především elementární logika: není důvod neřadit spoluspalování mezi obnovitelné zdroje, když každý gigajoule získaný spálením biomasy nahrazuje gigajoule

jů prakticky skoupili veškerou dostupnou surovinu do vzdálenosti desítek kilometrů. Malé obecní výtopny na biomasu tak buď přišly o palivo, nebo z roku na rok musely platit dramaticky vyšší cenu. Středním městským výtopnám tehdy během tří let stouply náklady na palivo až trojnásobně.77 Spoluspalování na několik let podstatně zpomalilo rozvoj místního vytápění biomasou. Deficit štěpky je přitom relativně regionální. Chybí hlavně v dovozní vzdálenosti velkých zdrojů, které používají spoluspalování nebo spalují čistou štěpku, nebo v po-

Graf 3: Paliva v perspektivě: kolik energie se u nás vlastně vyrobí z různých druhů biomasy

12

Spotřeba různých druhů biomasy Petaloulů ročně

10

energie z celulózových výluhů (celkem

8

teplo z dřevní štěpky

6

elektřina z dřevní štěpky

4

elektřina ze slámy aj. neaglomerovaných rostlinných materiálů

2

teplo ze slámy aj. neaglomerovaných rostlinných materiálů teplo z briket a pelet

získaný spálením uhlí. Druhým argumentem mělo být založení stabilního trhu. Řada autorů – nejen v Česku, ale také třeba britské ministerstvo energetiky a další – poukazovala na to, že skupina silných odběratelů může vytvořit poptávku, ve které se zemědělcům vyplatí začít s pěstováním energetických plodin ve velkém. Proto také zákon požadoval, aby se na cíleně pěstovanou biomasu vztahovaly vyšší výkupní ceny. ERÚ to splnil: například v roce 2012 takzvané zelené bonusy pro společné spalování pěstované suroviny s fosilními palivy v nových zdrojích byly dvakrát vyšší (1370 Kč/MWh) než bonusy pro spoluspalování odpadní biomasy (700 Kč).74 Legislativa měla na trh skutečně masivní, avšak poměrně destruktivní vliv. Velké energetické společnosti totiž – výhodnějším sazbám pro cíleně pěstované palivo navzdory – začaly do elektráren a tepláren používat především odpadní biomasu (lesní těžební zbytky, popřípadě slámu). Rekordu spoluspalování dosáhly v roce 2012, kdy z biomasy vyrobily asi 0,9 terawatthodin (TWh) elektřiny,75 tj. asi 11 % z veškeré české výroby z obnovitelných zdrojů.76 K tomu spotřebovaly kolem 800 000 tun paliva.75 Dvě elektrárny ČEZ – Poříčí a Hodonín – navíc přešly z uhlí na biomasu úplně. Proto v některých regionech provozovatelé velkých kondenzačních zdro-

28

2013

2012

2011

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

0

elektřina z briket a pelet Pramen: MPO 2014 33

hraničí s Rakouskem či Německem. Česká ekonomika totiž, napjaté poptávce navzdory, v roce 2013 v čisté bilanci exportovala 370 000 tun biomasy, přičemž většinu vyváženého materiálu tvořila štěpka, piliny nebo různý dřevěný odpad.33 Případ spoluspalování ilustruje, v čem tkví hlavní riziko trhu. Biomasa je – společně s hnědým uhlím – prakticky jediný energetický sektor, který limituje fyzická dostupnost suroviny, přinejmenším v českých geografických a ekonomických podmínkách. Provozovatelé biomasových zdrojů si tudíž konkurují o místní nabídku. Proto stát, pokud se rozhodne výrobu energie z biomasy podporovat, musí udělat explicitní nebo implicitní rozhodnutí, do kterého segmentu palivo nasměruje. Rozhodnutí v každém případě postihnou ostatní segmenty. Pokud je navíc bude často měnit, může vytvořit nestabilitu na trhu stejně, jako to udělal razantními změnami pravidel pro výkupní ceny u solárních elektráren. Rozhodnutí o použití biomasy přitom mají konsekvence pro množství vyrobené energie. Kondenzační zdroje vyrábějí s poměrně malou účinností – v uhelných elektrárnách se využití energie obsažené v palivu pohybuje mezi 30 a 45 %; zbytek se maří. Naopak zdroje s vysokoúčin-


nou kombinovanou výrobou tepla a elektřiny mají běžně účinnost vyšší než 80 %; tudíž ze stejného množství suroviny vyrobí zhruba dvaapůlkrát více energie. Kritici proto namítají, že podporované spoluspalování nejenže plýtvá palivem, ale také vytlačuje jeho efektivnější využití. Plýtvání surovinou však během krátké doby skončí, což více otevře trh pro místní bioenergetiku. Po dílčích úpravách v algoritmu, jakým se vypočítává sazba zeleného bonusu, spoluspalování biomasy mezi roky 2012 a 2013 kleslo z 0,9 TWh elektřiny na 0,5 TWh.75 Mělo to dvě pří-

Současná legislativa (evropská směrnice o obnovitelných zdrojích z roku 2009) požaduje, aby do roku 2020 desetinu ropy, kterou země EU používají v dopravě, nahradila energie z obnovitelných zdrojů. Ke splnění tohoto požadavku může přispět elektřina z obnovitelných zdrojů – nicméně při podílu elektromobilů (a vlaků) na vozovém parku, se kterým lze do konce dekády realisticky počítat, bude tento poměr naprosto marginální. Prakticky proto zbývají biopaliva. Navíc směrnice o jakosti benzinu a motorové nafty (rovněž 2009) očekává, že do konce desetiletí klesne uhlíková stopa automobilových paliv o 6 %.

Tabulka 4: Vytápění biomasou: několik ilustrativních příkladů Místo

Roční výroba tepla

Palivo

Roční spotřeba paliva

Z jaké vzdálenosti dováží palivo

Cena tepla

Třebíč

289 000 GJ

Dřevní štěpka, sláma

> 39 000 tun

30 km

451 Kč/GJ

Žlutice (Plzeňský kraj)

31 200 GJ

Dřevní odpad, sláma

1000 tun slámy

Neuvádí

575 Kč/GJ

Hostětín (Zlínský kraj)

3500 GJ

Dřevní štěpka

500–600 tun

15–50 km

405 Kč/GJ

112 000 GJ

Sláma, seno, energetické plodiny

Neuvádí

Zhruba 70 km

363 Kč/GJ

65 400 GJ

Sláma, seno

Neuvádí

Preferuje < 50 km

379 Kč/GJ

Jindřichův Hradec Kutná Hora

činy: spoluspalování se už tolik nevyplácelo a navíc se zmenšil podíl biomasy na vyrobené elektřině, který lze vykazovat, takže dodávky jednoduše papírově klesly. Reálně se tak uvolnilo kolem 150 000 tun paliva ročně a produkce tepla z biomasy během jediného roku stoupla o 3,5 PJ (ekvivalent bezmála jedné terawatthodiny).75 Ke skutečně velké změně na trhu dojde počínaje lednem 2016. Vstoupí totiž v platnost novela zákona o podporovaných zdrojích energie, kterou poslanci schválili na podzim 2013 a jež zelený bonus pro spoluspalování úplně ukončí.78 Míchání uhlí s biomasou bez kogenerace proto přestane dávat ekonomický smysl. Proto se předpokládá, že spoluspalování klesne o 80–90 % a uvolní se kolem 400–450 000 tun biomasy, převážně štěpky z lesních těžebních zbytků.75 Měl by se tak rázem otevřít prostor pro nové místní zdroje, které by vyráběly kolem 3–4 PJ energie.75 Novým faktorem na trhu, možná i srovnatelným se spoluspalováním, se ovšem během několika let mohou stát automobilová biopaliva. S používáním energetické biomasy při výrobě tepla, elektřiny, popřípadě metanu si mohou konkurovat dvěma způsoby. V principu by se mohly vzájemně vytlačovat z půdy. Hektar použitý k pěstování řepky do bionafty nebo kukuřice či pšenice na bioetanol už nelze použít na plantáže rychle rostoucích dřevin či energetických plodin. V dohledné době, při množství dostupné půdy a přebytcích na českém – i evropském – trhu s agrárními komoditami, to však patrně bude nanejvýš nepřímý konflikt (viz kapitola 4.1). Skutečným faktorem, který razantně promění nabídku a poptávku po biomase, se ovšem může stát druhá generace biopaliv.

Státy Evropské unie se ovšem po počátečním entusiasmu a několika letech debat rozhodly (na rozdíl například od USA), že omezí používání potravinových komodit k výrobě biopaliv. Ministři členských zemí v červnu 2014 schválili dvě opatření: (i) nejvýše sedm procentních bodů z očekávaného desetiprocentního podílu smí tvořit konvenční biopaliva (nyní je to 4,7%) a (ii) Unie se dohodla na neformálním, nezávazném cíli pokrýt 0,5 % spotřeby v roce 2020 z pokročilých biopaliv druhé generace. Co bude poté, nikdo přesně neví. Politická dohoda o energetických a klimatických cílech na další desetiletí, na které se shodl evropský summit v říjnu 2014, s žádnými konkrétními cíli pro dopravu a paliva v ní používaná nepočítá. Je pravděpodobné, že další kroky Unie ponechá na členských státech, jež se v názoru na biopaliva radikálně rozcházejí. Větší využití biopaliv druhé generace má nesporné výhody. Jsou méně kontroverzní, protože nekonkurují na trhu s potravinářskými komoditami a na stejné množství energie spotřebují méně půdy a také mají podstatně nižší emise skleníkových plynů než konvenční biopaliva – redukce emisí oproti fosilním palivům se pohybuje kolem 90 %,79 takže je srovnatelná s biomasovou kogenerací. Nicméně jejich větší nasazení by patrně vyvolalo další podstatný výkyv v české bioenergetice. Protože by se vyráběla z odpadů a dřeva (včetně rychle rostoucích dřevin), budou se současnou výrobou tepla a elektřiny z biomasy přímo konkurovat o suroviny. Nová poptávka může vytlačit některé stávající spotřebitele nebo jim podstatně zvýšit náklady podobně, jako se to stalo při podpoře spoluspalování.


29

Jak se evropský rámec promítne v Česku? První riziko představuje už samotný půlprocentní cíl, který může mít podstatný vliv přinejmenším lokálně – na výrobce v blízkosti výroby biopaliv druhé generace. Zda vůbec (a popřípadě kde) bude výroba umístěna u nás, lze nicméně pouze spekulovat. Druhou otázkou je ovšem proaktivní domácí politika. Český stát už po desetiletí podporuje biopaliva bez ohledu na evropská pravidla. Může se proto snadno stát, že zákonodárci v národní legislativě stanoví náročnější standardy na používání biopaliv, i kdyby po roce 2020 unijní legislativa nepokračovala.

pění. Ale ze stejného důvodu česká nabídka pelet více závisí na dění na evropském trhu.

5.3. Pelety

Česko je převážně exportérem pelet: u tuzemských spotřebitelů končí jen asi třetina domácí produkce. Export přitom podporují dva faktory. Prvním je rostoucí poptávka a blížící se nedostatek pelet v některých evropských zemích. Druhým potom konsolidace kvality. Kolem 70 % – v kontextu EU nadprůměrný podíl – tu-

Novým fenoménem, který se v příštích letech bude více a více promítat do trhu s biomasou, je výroba pelet. Tvoří specifický – dražší a kvalitnější – segment trhu; řada středoevropských domácností používá pelety k vytá-

Pelety se totiž rutinně převážejí na podstatně větší vzdálenosti než těžební zbytky či zemědělský odpad. Evropská unie v roce 2013 spotřebovala 18 milionů tun pelet – o třetinu více, než kolik sama vyrobila.80 Většinou slouží k výrobě tepla, ale Británie, Nizozemsko a Belgie je ve velkém používají také coby palivo v elektrárnách.80 Největší část produkce je soustředěná v šesti zemích: Německu, Švédsku, Rakousku, Lotyšsku, Portugalsku a Francii, přičemž jenom dvě z nich (Švédsko a Německo) také patří do šestice největších spotřebitelů.80

Tabulka 5: Český trh s peletami z biomasy, 2013

Pelety

Brikety

294 tisíc tun

121 tisíc tun

z toho dřevěné

163 tisíc tun

120 tisíc tun

rostlinné

131 tisíc tun

1 tisíc tun

Export

131 tisíc tun

59 tisíc tun

Import

54 tisíc tun

37 tisíc tun

217 tisíc tun

99 tisíc tun

Výroba

Domácí spotřeba K čemu se používají: výroba tepla

1 008 tisíc GJ

výroba elektřiny

594 tisíc GJ1

Poznámky: 1. Což je asi 0,17 terawatthodiny. Pramen: MPO 2014 33

Tabulka 6: Pelety a brikety přes hranice: kolik vyvážíme a dovážíme, rok 2014

Export

Import

kolik

kam

kolik

odkud

Dřevěné pelety

148 000 tun

Itálie (33 %), Rakousko (30 %), Německo (26 %), Slovensko (7 %)

31 000 tun

Dřevěné brikety a ostatní

160 000 tun

Německo (87 %), Rakousko (11 %)

47 000 tun

Ukrajina (54 %), Bělorusko (11 %), Rakousko (11 %), Polsko (8 %), Německo (7 %) Polsko (26 %), Slovensko (25 %), Ukrajina (23 %), Německo (6 %)

Poznámky: Pelety ze slámy jsou v databázi ČSÚ vedeny pohromadě se slámou. Pramen: Český statistický úřad

30


zemské výroby už nese evropský certifikát ENplus81, který umožňuje integraci českých producentů do západoevropského trhu. Rapidně také expanduje výrobní kapacita zdejších producentů, jež během minulých deseti let stoupla skoro na 8900 %,33 během roku 2015 by mělo přibýt dalších 300 000 tun.82 Na druhé straně ovšem roste rovněž domácí poptávka. Kotlíkové dotace a Nová zelená úsporám umožňují, aby moderní kotle na pelety v domácnostech přibývaly.

riálů, jež musí být dostatečně vlhké. Používat lze ledacos: silážované zemědělské plodiny či posečenou trávu, kejdu a hnůj, kuchyňské odpadky nebo trávu ze zahrad, kaly z čističek odpadních vod a různé odpady z potravinářského průmyslu (pivovarské mláto, řepné řízky a melasu, výpalky z lihovarů a odpad ze škrobáren) nebo jatek.

5.4. Bioplyn

Z bioplynu se u nás ještě před deseti lety vyrábělo hlavně teplo, elektřina byla jen sekundárním produktem. Coby surovina sloužily především kaly v čističkách odpadních vod; provozovatelé skládek také sbírají takzvaný skládkový plyn, který vzniká tlením nahromaděných odpadků, obsahuje převážně metan a uniká do vzduchu. Ale během minulých zhruba deseti let u nás začalo dramaticky přibývat zemědělských bioplynových stanic, které vznikají na farmách a coby surovinu nejčastěji používají kukuřici. Dodávají především elektřinu; teplo (stejně jako digestát) se používá jen na některých místech (viz Graf 4). Příčinou nového trendu bylo zařazení bioplynu mezi paliva, na něž se vztahovala pevná výkupní cena elektřiny podle zákona o obnovitelných zdrojích energie z roku 2005.

Některá technologická řešení bioplynu jsou patrně nejbližší uzavřenému cyklu surovin a energie na farmě, jakého lze v moderním českém zemědělství dosáhnout:

Výroba bioplynu a spalování energetické biomasy jsou sice podobná a příbuzná odvětví, prakticky si však nekonkurují. Mají totiž přesně opačné požadavky na ma-

Výroba dřevěných pelet se s dodávkami biomasy pro výtopny (nebo elektrárny) překrývá jen okrajově. Vyrábějí se ponejvíce z odpadu ze zpracování dřeva, jako jsou piliny nebo hobliny. Výrobci tepla či elektřiny nakupují nejvíce levnější palivo, například těžební zbytky či slámu. Proto přímá konkurence o dřevo příliš nehrozí. Rychle expandující poptávka a prohlubující se evropský deficit však může vyvolat nepřímý tlak také na trh s odpadní biomasou.

Graf 4: Proměněné odvětví: použití bioplynu a původ bioplynové elektřiny

9

Použití a zdroje bioplynu Petalouly ročně

8 7

teplo z bioplynu

6

elektřina z bioplynu z toho elektřina z komunálních čističek odpadních vod

5 4

ze skládkového plynu

3

z bioplynových stanic

2 1

recyklují statkový odpad, vytápějí budovy nebo sousední obec, dodávají elektřinu a zbytkovým digestátem lze hnojit. Většina projektů, které u nás v posledních letech vznikly, má sice k něčemu takovému ve skutečnosti hodně daleko, stát však má v plánu výrobu bioplynu postupně posouvat k používání odpadních surovin a lepšímu využití vyráběné energie. Bioplyn je směs metanu a oxidu uhličitého. Vyrábí se fermentací bez přístupu kyslíku z biologických mate-

2013

2012

2011

2010

2009

2008

2007

2006

2005

2004

2003

0

Pramen: MPO 2014 33

teriál: ke spálení se hodí biomasa co nejsušší, naopak k výrobě bioplynu musí být dostatečně vlhká. Kejdu nebo hnůj, kuchyňský odpad či mokré průmyslové zbytky nejde rozumně spalovat. Patrně jediná surovina, jež realisticky může sloužit jako suchá energetická biomasa i materiál k výrobě bioplynu, je posečená travní hmota. Majitel louky – pokud má vůbec na výběr mezi více zájemci – se může rozhodnout, že ji usuší na seno a prodá ke spálení, nebo z ní udělá travní senáž k použití do bioplynové stanice.


31

Náklady na výrobu elektřiny z bioplynu jsou ovšem vyšší než cena, za kterou do sítě dodávají uhelné elektrárny, pokud neplatí ekologické škody, jež za sebou zanechávají. Proto bioplynové stanice ke konkurenceschopnosti potřebují státní podporu. Původní pevnou výkupní cenu zákonodárci ukončili. Novela zákona ze začátku roku 2015 ji ovšem obnovuje v pozměněné formě: podporována bude výroba tepla (nikoli elektřiny), ale pod podmínkou, že bioplynová stanice dodává také elektřinu a coby nejméně 70 % materiálu k výrobě bioplynu používá zvířecí exkrementy nebo odpad. Legislativa požaduje, aby ERÚ stanovil takový bonus, že se investice do patnácti let vrátí. Tato reforma se v příštích letech patrně stane klíčovým faktorem, který podpoří větší výrobu energie z bioplynu. Navíc Program rozvoje venkova bude na nové stanice přispívat 45–65 % investičních nákladů – nicméně rovněž s podmínkou, že budou používat větší množství prasečí kejdy a nejvýše 20 % suroviny budou tvořit pěstované plodiny jako kukuřice (viz kapitoly 4.2 a 5.1). Proto stavba bude dávat smysl pouze v blízkosti velkochovů prasat.

5.5. Vertikální integrace coby perspektiva pro výrobce Biomasy – včetně levnější biomasy, jako je štěpka z těžebních zbytků nebo sláma – na českém trhu v příštích letech patrně nebude kritický nedostatek. Konec podporovaného spoluspalování skokově uvolní velkou většinu suroviny, kterou doposud okupovali provozova-

Jakékoli pokusy o prognózy navíc komplikuje banalita: žádný český trh s biomasou vlastně neexistuje. Protože ekonomicky nedává příliš smysl vozit palivo na velké vzdálenosti, země je de facto rozdělená na řadu sice překrývajících se a neizolovaných, nicméně regionálních trhů. Očekávané trendy proto jsou pouze přibližným vodítkem pro praktické rozhodování o investicích (viz také rámeček Dovozní vzdálenosti: jak daleko se vyplatí vozit biomasu?). Skutečně důležité bude, co se stane v místech, kde má nový projekt vznikat. Konec spoluspalování uvolní velké množství biomasy nedaleko uhelných elektráren, které ji používají; nebude však mít žádný dopad na trh v regionech, kde je v provozu – a surovinu vykupuje – například místní výtopna. Ostatně ilustrativní je, že zatímco v některých částech republiky panuje silná konkurence o štěpku z těžebních zbytků, jinde se prakticky nepoužívá a zůstává v lese: například v Orlických horách a jejich podhůří.75 Určitou ochranou pro provozovatele bioenergetických projektů každopádně může být nějaká míra vertikální integrace. Vlastní zdroj biomasy anebo majetkové propojení s dodavatelem mohou výrobce energie odstínit od náhlých výkyvů na trhu, dramatických cenových skoků nebo dlouhodobé nejistoty. Vertikální integraci lze zajistit dvěma způsoby. Provozovatel bioenergetického zdroje si může banálně sám vyrábět svoji biomasu – vybudovat plantáž rychle rostoucích dřevin, pěstovat nízký či střední les (viz kapitola 6.1) a podobně. Takové řešení však z podstaty věci připadá v úvahu pouze pro cíleně pěstované, dražší typy biomasy. Napětí na trhu se ale týká v prvé řadě levněj-

Tabulka 7: Přibližná cena energetické biomasy z vybraných typů tuzemských zdrojů

Palivo

Přibližná cena

Lesní zbytková štěpka

Kolem 120 Kč/GJ

Štěpka rychle rostoucích dřevin

130–160 Kč/GJ

Pelety

250–300 Kč/GJ

Palivové dřevo

150–250 Kč/GJ

Poznámky: 1. Celou tabulku je potřeba brát s velkou rezervou. Ceny se liší podle regionů a rychle se mění v průběhu času. 2. Při porovnávání s fosilními palivy je potřeba kalkulovat se státním příspěvkem pro komerční výrobu energie z biomasy ve výši 50 Kč/GJ – náklady na biomasu se o něj de facto snižují.

telé kondenzačních uhelných elektráren a tepláren. Nicméně část z ní převezme rostoucí poptávka elektráren, jež přešly na spalování čisté biomasy, a nově vznikající menší zdroje s vysokou účinností.75 Faktorem snižujícím domácí nabídku popřípadě může být i export do deficitních evropských zemí: většina české výroby biomasových pelet jde na export. Proto „poptávka... klesne pouze minimálně a nepochybně krátkodobě“.75 Novým konkurentem v soutěži o surovinu se také mohou stát výrobci biopaliv druhé generace (viz kapitola 5.2).

32

ších odpadních surovin (odpadní štěpka, sláma, piliny atd.). Alternativou proto může být majetkové propojení s dodavatelem, například menšinový podíl majitelů lesa nebo zemědělské půdy v energetickém projektu, který je motivuje, aby své palivo dodávali do něj a nikoli jiným odběratelům. Jednou z mezí, na které může provozovatel narazit, je plocha pozemků, jež by k vypěstování potřebné biomasy potřeboval, respektive velikost jeho zdroje. Ko-


lik půdy jsem ochoten na pěstování rychle rostoucích dřevin nebo pařeziny koupit nebo vyčlenit? A je vůbec reálné hospodařit na tak velké ploše? Vertikální integrace může být méně komplikovaná a smysluplnější u menších energetických projektů: například výtopen,

které obsluhují jednu vesnici. Některé z takových projektů jsou přitom příležitostí, jak může bioenergetika podstatně přispět k oživení české krajiny nebo lepšímu využívání odpadů. Několik z nich podrobněji diskutujeme v příští kapitole.

Dovozní vzdálenost: jak daleko má smysl vozit biomasu?

Poptávka po biomase je vysoká a trh v některých částech republiky napjatý. Řadu investorů proto zajímá banální otázka: pokud není zdroj v sousedství, z jaké vzdálenosti má ještě smysl biomasu přepravovat? Některá paliva – například pelety – se vyplatí dovážet tisíce kilometrů přes oceán. Velká část (západo) evropské spotřeby proto pochází ze Severní Ameriky i odjinud. Pro nás je však důležitější, z jaké vzdálenosti lze vozit dřevní štěpku, slámu a podobná neupravená paliva. Čeští výrobci energie z biomasy běžně dovážejí ze vzdálenosti řádově

středních desítek kilometrů. Koncept horního limitu dovozní vzdálenosti je však poněkud problematický. Většina energie z biomasy se používá k výrobě tepla. Výrobci tudíž obvykle mají pozici, která nemá daleko k přirozenému monopolu. Proto hodně záleží na místních podmínkách. Kdo bude energii odebírat, kolik je za ni ochoten platit a jaké má vůbec alternativy? Stručně řečeno: převézt jeden gigajoule energie v dřevní štěpce na vzdálenost deseti kilometrů stojí asi 1,50-2,00 Kč. Další rozhodnutí musí vyplývat z místních podmínek, potřeb a příležitostí.


33

Foto: Frank Vassen / Wikimedia Commons

34


6. Příležitosti pro bioenergetiku

V šesté kapitole diskutujeme, jak může čerpání biomasy posílit intenzivní pěstování zemědělských plodin, které zabírá místo pro divočinu nebo vytlačuje přírodu z venkova, přispívá k erozi úrodné půdy a její degradaci vysokými dávkami agrochemikálií.

vypěstovat a prověřit klony adaptované na české podmínky. Vybudoval rovněž poměrně kvalitní soubory dat, které investorům usnadní rozhodování: je vypracovaná typologie zemědělských půd, mapy výnosnosti nebo metodiky pěstebních postupů.

Nicméně pokud se podaří najít funkční modely, bioenergetika může účinně spolupracovat s ochranou přírody i snižovat plýtvání surovinami. Přitom výrobci získají spolehlivý zdroj paliva, který sníží jejich závislost na nestabilním trhu s biomasou. Tato kapitola proto prozkoumává několik konkrétních příležitostí, kde lze v českých podmínkách taková řešení hledat.

Akční plán pro biomasu přitom odhaduje, že realistický potenciál pro pěstování specializovaných energetických plodin k přímému spalování činí 70 000 hektarů.4 Taková plocha – pokud by nebyla koncentrována v malé části země nebo ve velkých monokulturách – by mohla podstatně přispět k rozčlenění i oživení zemědělské půdy (viz kapitola 4.2). Plantáže topolů nebo vrb nejsou zrovna bohaté biotopy, ale oproti lánům ornice představují pokrok. Podpoří biologickou diverzitu, vytvoří úkryty pro zvěř, pomohou chránit půdu proti erozi i zadržovat vodu. Přínos by mohl být ještě větší, pokud by vlastníci k ochraně namísto pletivových plotů používali například pásy hustých keřů, jako jsou trnky, a vytvářeli tak dobrý úkryt pro zvířata i hnízdiště pro ptáky.

6.1. Péče o krajinu Továrnička v polské vesnici Trzcianne vyrábí energetické pelety z 24 000 tun rákosu (a sena) sklízeného v Biebrzanském národním parku.83 Rákosiny se v řadě evropských zemí tradičně sklízely především coby materiál na doškové střechy. Ale když stavebníci přešli na moderní materiály a poptávka se víceméně vypařila, rákosové porosty zarůstají. S nimi mizí důležité biotopy vzácných druhů ptáků. Bioenergetika proto pomáhá v národním parku udržet biotopy, bez kterých by přišel o velkou část svého přírodního bohatství. Důležitou příčinou úbytku českého přírodního bohatství v posledních desetiletích totiž je rovněž příliš malé využívání biomasy z některých tradičních zdrojů: květnaté louky zarůstají křovinami, pestré pařeziny se přeměňují v monotónní porosty a zemědělci nemají motivaci v lánech udržovat jakoukoli rozptýlenou zeleň. Bioenergetika může do těchto míst v krajině vrátit život. Rychle rostoucí dřeviny S postupně rostoucí poptávkou po palivu se pro řadu výrobců energie ve střednědobé perspektivě může i vlastní pěstování biomasy stát relevantní alternativou. V prvé řadě se očividně nabízejí plantáže rychle rostoucích dřevin, popřípadě ozdobnice nebo jiných energetických bylin. Nahrává tomu několik faktorů. Dřevo z rychle rostoucích dřevin je nadále dražší než odpadní lesní štěpka, ale náklady na založení nové plantáže v posledních letech klesly o 30–40 %.84 Stát investoval nemalé prostředky do podmínek, jež takové projekty podporují. Nechal

Rychle rostoucí dřeviny jsou inovativní novinkou. Nicméně některá další řešení mohou přímo podpořit péči o důležité polopřírodní biotopy, jež byly součástí české krajiny po staletí. Energetické pařeziny Ještě kolem roku 1900 asi 155 000 hektarů české krajiny pokrývaly takzvané nízké a střední lesy:85 nížinné listnaté porosty tvořené nejčastěji dubem, lípami, lískou, babykou, olší nebo habrem, popřípadě topoly či vrbami, kde se těžilo každých zhruba 7–30 let a jež sloužily coby zdroj palivového dřeva. Kácení většinou probíhalo po malých plochách a nové stromy se v nich nesázely, nýbrž obrážely z pařezů. Proto je tvořila pestrá mozaika světlin, několikaletých výmladků a vzrostlejších stromů. Pařeziny byly v minulosti hlavním typem lesů v českých nížinách. Dodnes je můžeme běžně vidět na Balkáně, ve Francii a Itálii nebo na Pyrenejském poloostrově, vzácněji také v Británii nebo v některých středoevropských zemích. Díky své rozmanité struktuře a střídání světlých míst se stinnými byly útočištěm řady druhů motýlů nebo brouků86, 87, 88, 89, rostlin90, 91 či ptáků91. Podobně jako tradiční sečené louky (viz níže) utvářely v krajině pozoruhodný fenomén, který spojoval kulturu a ekonomické využití s prostorem pro přírodu. Během poválečných desetiletí však tuzemské pařeziny téměř beze zbytku zanikly, neboť klesla poptávka po palivovém dřevu; navíc


35

státní lesy sjednotily přístup k hospodaření na různých pozemcích napříč republikou a opustily lokální tradice. Během několika desetiletí se proto proměnily ve vysoké, stinné porosty se stromy stejného věku. Nízkého a středního lesa zbylo pouze asi 9000 hektarů.85 Měření z Pálavy ukazují, že takto vzniklé vysokokmenné lesy mají podstatně chudší vegetaci a vymírají v nich vzácné druhy rostlin.90 Větší využití nížinných listnatých lesů k produkci palivového dřeva nebo štěpky by umožnilo návrat k pařezení, tudíž by obnovilo jejich strukturní diverzitu, a tak oživilo i jejich přírodní bohatství;92 rovněž by šlo zakládat nové pařeziny na zemědělské půdě. Protože obnova pařezin patří mezi hlavní priority, které se v posledních letech diskutují v tuzemské ochraně přírody, může jít o zajímavou příležitost ke spolupráci investorů se státem. Poptávka po biomase nyní oživuje zájem o obnovu pařezení v evropských lesích, kde tuto praktiku v minulosti opustili.93 Pařeziny lze vytvářet dvěma cestami. Investor může vlastnit (nebo koupit) vysoký vzrostlý les a postupně v něm zavádět (respektive pravděpodobně obnovovat) pařezení. Prakticky to znamená na dílčích plochách postupně vždy pokácet stromy, dřevo prodat a nechat obrážet mladé stromky, popřípadě na vhodných místech dosázet sazeničky; může také ponechat stojící vybrané stromy, které budou tvořit vyšší a starší patro nově vznikajícího středního lesa i sloužit jako zdroj semen a kvalitnějšího, dražšího dřeva.94 Nový mladý porost už bude dodávat palivo. Příkladem je Čehovický les v okrese Prostějov. Porost o výměře 13 hektarů původně vznikl na orné půdě; měl však vyrůst v běžný vysoký les. Nezisková organizace Koalice pro řeky společně s obcí, která je majitelem pozemku, dodatečně navrhla a také nastartovala převod zhruba osmihektarové části na střední les. Postupně proto začíná sloužit coby zdroj topiva pro domácnosti v obci, kterým každý rok dodává zhruba 110–170 m3 palivového dřeva a 30–40 m3 štěpky. Lze také založit nový les na zemědělské půdě. Protože pařezina bude sloužit k dodávkám energetické biomasy, není v tomto případě důležitá jedna podstatná nevýhoda: často nízká kvalita dřeva z první generace stromů vypěstovaných na polích. Striktně vzato pěstovat pařezinu vytváří menší ekonomický příjem než udržovat a průběžně těžit běžný vysoký les. Vykazuje sice vyšší produkci na hektar a rok, protože výmladky rostou rychleji než stárnoucí stromy: dubová pařezina poskytuje podle bonity půdy 2,8–11,7 m3/ ha/rok, zatímco smrkový les ve shodných podmínkách 2,2–7,5 m3/ha/rok.94 Palivové dřevo je však podstatně (i několikrát) lacinější než surovina lepších hodnotových tříd, takže majitel má ze svého lesního pozemku menší profit. Pro řadu vlastníků ovšem takový rozdíl bude poněkud akademický. Vysoký les sice v těžebním věku poskytne lepší zisk, jenomže v českých podmínkách trvá v průměru 115 let, než do něj dospěje.95 Proto se investor může rozhodnout, že dá přednost relativně menšímu finančnímu efektu v kratší době před perspektivou vysoké návratnosti za sto a více let. Takto postavené dilema platí především u menších lesních majetků, kde dost dobře

36

nejde těžbu rozložit na dílčí plochy tak, aby garantovaly víceméně souvislé dodávky suroviny. Nevejde se do nich dostatek pasek, mladých porostů, staršího i dospělého lesa tak, aby se při delší periodě těžby jednotlivé věkové třídy mohly střídat a průběžně poskytovat dřevo. Podstatnější pro investora, který si chce zajistit průběžné zásobování bioenergetického zdroje palivem, bude dilema, zda založit plantáž rychle rostoucích dřevin, nebo pařezinu. Nespornou slabinou nízkého lesa jsou relativně nižší výnosy a také delší čekání na první sklizeň – předpokládáme-li, že majitel, i kdyby na pařezinu převáděl stávající vysoký les, nebude hodnotné dřevo z původního porostu chtít spálit, ale raději jej prodá a na palivo použije až nově rostoucí biomasu. (Problém neplatí, pokud investor koupil přestárlou pařezinu, jakých se v českých nížinách a pahorkatinách nachází tisíce hektarů.) Má však i některé výhody. Především stát dotuje zakládání lesů na zemědělských pozemcích pevnou subvencí z Programu rozvoje venkova, takže prakticky jediným větším nákladem investora je cena půdy – pokud se ovšem podaří překonat právní nejasnosti kolem regulace pařezin, které současný lesní zákon ponechává v legislativním vakuu. Nárok na podporu mají majitelé i nájemci nebo pachtýři půdy. Je to navíc jeden z mála relevantních subvenčních programů, u kterých patrně není důvod k obavám z razantních změn. Ministerstvo zemědělství jej provozuje už od poloviny devadesátých let ve víceméně neměnné formě (mění se pouze dotační sazby a některé dílčí detaily). Pro investory, kteří chtějí postavit dlouhodobější energetický projekt, může být vlastní pařezina výhodnou garancí dodávek. Zakládání pařezin pro energetické využití má – kromě dodávek poměrně čistého paliva – dva důležité přínosy. Především je to ochrana před povodněmi. Tuzemská protipovodňová opatření se v minulosti soustřeďovala víceméně výhradně na technická řešení, jako jsou hráze, nádrže nebo kapacitní koryta. V posledních několika letech se však také v české vodohospodářské politice více a více hovoří o vytváření ploch pro takzvané přirozené rozlivy.96 Silnou motivací jsou přibývající úspěšné vzory v jiných evropských zemích a především lepší ekonomika, respektive poměr nákladů k ochráněné ploše. Koncept přirozených rozlivů pracuje s představou, že řeka potřebuje prostor, aby se při povodni mohla bezpečně a bez větších škod rozlít do krajiny. Města a obce na dolním toku tudíž zasáhne slabší povodňová vlna. Už po staletí takto slouží lužní lesy v chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví, které na vnější straně lemují tzv. selské hráze; při velkých povodních v roce 1997 podstatně snížily škody v Olomouci. V Německu a jiných zemích vznikají i na velkých řekách – ilustrací budiž sedmikilometrový úsek Labe u Lenzen v Braniborsku, kde přesunuli hráze od koryta do vnitrozemí. Prakticky to znamená vypočítat a vyčlenit vhodnou plochu, která bude určena k rozlivu, odstranit její ochranu hrázemi podél břehu (respektive je posunout) a v době mezi záplavami ji používat k běžnému hospodaření. Běžné hospodaření má ovšem meze: nemůže sloužit k účelům, které se vylučují s občasnou záplavou. Tako-


Tabulka 8: Pařezina versus plantáž rychle rostoucích dřevin: ekonomické přednosti a nevýhody

Pařezina

Plantáž rychle rostoucích dřevin

Dražší sazenice

Levnější sazenice

Stát zalesňování dotuje 3035 €/ha/rok (duby, lípy, jasany ), respektive 2100 € (ostatní), a prvních pět let přispívá na péči 669 €, respektive 298 €/ ha/rok (pokud se ovšem podaří vyřešit právní postavení pařezin v lesním zákoně).

Výsadbu bezezbytku financuje investor (náklady na sadební materiál řádově tisíce až nižší desítky tisíc korun na hektar)

Roste pomaleji

Brzy po založení poskytne první výnos a další v krátkých intervalech

Nižší výnosy na hektar (8–83 GJ/ha/rok podle druhu a místa)94

Několikrát vyšší výnosy na hektar (kolem 150 GJ/ha/rok)

Náročnější těžba

Technicky snadnější sklizeň

Při založení na zemědělské půdě stát prvních 10 let poskytuje dotaci 488 €/ha/rok (orná půda), respektive 161 € (louky a pastviny) – opět pokud se podaří vyřešit právní postavení pařezin v lesním zákoně.

Prvních 14 let se na půdu vztahuje přímá platba, která v roce 2014 činí 5997 Kč/ha (pokračuje i posléze, ale majitel musí plantáž rozorat a vrátit pozemek přinejmenším dočasně do běžného zemědělského hospodaření, nebo jej vyjmout ze zemědělského půdního fondu a přijít o přímé platby)

Lze očekávat podporu státní ochrany přírody

Státní ochrana přírody je víceméně neutrální

(i)

Poznámky: (i) A některé další, jež se však nehodí do pařezin. vým využitím budou především pole (a samozřejmě jakékoli budovy: je ovšem nabíledni, že pro rozlivy se nebudou používat místa osídlená nebo určená k zástavbě). Proto utváření místa pro přirozené rozlivy v důsledku vyžaduje převést vybrané plochy orné půdy na lužní lesy a zaplavované louky, popřípadě jiné pozemky (mokřady) či nějakou jejich kombinaci. Nízké nebo střední lesy proto mohou sloužit jako smysluplné využití ploch, jež budou využity pro přirozené rozlivy. Lužní lesy jsou považovány za patrně nejproduktivnější biotopy ve středoevropské krajině, protože každoroční povodně do nich soustavně přinášejí nové a nové živiny. Při vhodné volbě dřevin, kterým vyhovují lužní podmínky – vysoká hladina podzemní vody a občasné záplavy –, lze protipovodňové projekty kombinovat s pěstováním palivového dřeva či štěpky v pařezinách. (Ovšem i tak výnos dřevní hmoty činí necelých 5 tun sušiny na hektar a rok,97 takže je nižší než spodní hranice u rychle rostoucích dřevin na bonitních pozemcích.) Nabízí se i prostor pro projekty, jež by vznikaly v partnerství soukromých investorů a státu. Druhým přínosem je ochrana přírody. Obnovené pařeziny mohou být domovem řady vzácných druhů fauny i flóry, jakkoli jsou porosty zakládané na orné půdě většinou poměrně chudé a vysoká diverzita může vznikat desítky let nebo i déle. Přírodu oživí rovněž plochy pro přirozené rozlivy, které za prvé umožňují obnovit přirozené říční koryto a důležité přírodní biotopy v něm, za druhé opět také polopřírodní plochy pařeziny, popřípadě střídané mokřady v nivě podél něj. Platný Státní program ochrany přírody a krajiny požaduje: „Pro rozšíření plochy lužních lesů v nivách řek zpracovat tři pilotní projekty s cílem vytvořit do r. 2020 alespoň 100 km2 nově založených ploch s tímto vegetačním útvarem.“

Partnerství komerčních energetických investorů se státem nebo nezávislými organizacemi na ochranu přírody s použitím dotací na zalesnění zemědělské půdy je koncept, který se patrně vymyká zvykům i jakýmkoli zkušenostem obou stran a může být náročný. Investorovi navíc přidělává zbytečnou komplikaci. Z jeho hlediska je víceméně jedno, kde nově zakládaný les vznikne. Ochrana před povodněmi nebo oživení přírodního bohatství je sice důležitým veřejným benefitem, ale nemá žádný vliv na návratnost projektu a volbu pozemku. Nicméně spolupráce může otevřít dveře, usnadnit realizaci a vylepšit financování. Navíc použití zaplavovaných pozemků, kam řeka dodává živiny, zvýší produktivitu dřevin, a tudíž i výnosy dřeva. Je to řešení, jež může stát za prozkoumání. Kardinálním problémem ovšem je, že i rychle rostoucí dřeviny – nota bene běžný les – jsou na současném trhu poměrně nákladným zdrojem suroviny, dražším než odpadní štěpka z lesů nebo sláma. Podobný projekt má smysl pouze jako dlouhodobý záměr vertikální integrace s cílem zajistit vlastní zdroj paliva pro energetický projekt – nebo lokální projekty jako v Čehovicích, jež slouží k zásobování místních domácností dřevem. Opuštěné louky Druhá důležitá oblast, kde se zájmy bioenergetiky a ochrany přírody mohou scházet, je péče o pozemky, které vyžadují pravidelnou seč, aby nezarůstaly. Použití lučního sena coby energetické biomasy nebo čerstvé či silážované trávy k výrobě bioplynu může obnovit hospodaření na opouštěných květnatých loukách, které jsou důležité pro utváření biologické diverzity v krajině. Části evropské krajiny – včetně Česka – totiž postihuje pravý opak globálního hladu po půdě, totiž opouštění


37

chudších zemědělských pozemků. Hospodaření v podhorských oblastech, na mokrých nebo strmých parcelách se přestává vyplácet a majitelé (kterým je někdy také stát nebo obec) je nechávají zarůstat. Paradoxně i opouštění půdy má nepříznivé následky pro přírodu. Mezi prvními oběťmi jsou tradiční extenzivní louky a pastviny, jež tvoří tradiční součást české krajiny a také vitálně důležité biotopy pro tisíce druhů rostlin, hmyzu nebo ptáků. Už teď zdaleka největší položku v rozpočtu českého Programu rozvoje venkova tvoří agroenvironmentální subvence, především podpory na pokračování v péči o louky a pastviny; Agentura ochrany přírody a krajiny navíc rozděluje miliony korun z Programu péče o krajinu na granty, jež mají financovat sečení nebo spásání vybraných, mimořádně bohatých pozemků. Na některých místech by větší poptávka po energetické biomase mohla obnovit aktivní hospodaření na opuštěných loukách nebo pastvinách.99 České pokusy potvrdily, že balíky sena lze bez větších obtíží spalovat v kotlích na slámu.100 Luční řezanka má přibližně o pětinu nižší výnos bioplynu než kukuřice, takže může realisticky sloužit coby surovina pro bioplynové stanice, například v podhorských oblastech.101 Energetický výnos při spalování sena z německých mezofilních luk (nebo, chcete-li, kopretinových: viz rámeček Co je mezofilní louka?) činí v průměru 86 GJ/ha ročně.102 Kotle, které vyrábějí teplo či elektřinu (nebo obojí), mohou spalovat balíky sena nebo z něj vyrobené pelety. Podstatně lepší výtěžky budou na vlhkých loukách v nivách řek a potoků: v Estonsku – severské zemi s horšími klimatickými podmínkami, než jsou české, a tudíž menšími výnosy – dávají 115 GJ/ha.103 Půda je tu, stejně jako

zala, že v lučním senu překračují kritické hodnoty.102, 103 Problém patrně jde z větší části technicky řešit.102 Nicméně provozovatelé bioenergetických zdrojů budou chtít složení paliva přinejmenším velmi pečlivě kontrolovat. Využití luční suroviny však může mít i přesně opačný výsledek. Ochrana přírody a majitelé či nájemci mají totiž shodný zájem na kosení luk, ale mohou se rozcházet v konkrétním provedení. Pro ochranu přírody je důležité extenzivní hospodaření. Naopak majitelé budou ekonomicky motivováni k intenzifikaci (hnojení, častější seče), které by proměnilo důležité fragmenty druhově bohatých biotopů v chudé kultury. Variantou stejné příležitosti by mohlo být pravidelné vyřezávání dřevin ze zarůstajících porostů, zejména podél vodních toků. Především v pohraničí nebo podhůřích je takových pozemků řada – typicky jde o původní mokré louky v nivách potoků, které zarůstají nejprve buření, posléze i křovinami nebo olšemi. Ochrana přírody či obce mohou mít zájem na jejich elementárním udržování. Přitom je to doslova opuštěná půda: pozemky, které někdo formálně vlastní, ale dávno o ně přestal jevit jakýkoli zájem. Proto patrně ledaskdy půjde vyjednat smlouvy o sklizni za symbolickou cenu. Bylo by však nutné se vypořádat s několika komplikacemi – technickými i organizačními. Nejde o rozsáhlé soustavné pozemky, nýbrž dílčí rozptýlené plochy. Přitom pravděpodobně nepřipadá v úvahu pravidelné sečení jednou nebo dvakrát do roka, nýbrž jednorázové zásahy s několikaletou frekvencí. Nicméně větší počet takových míst nasmlouvaný na území s jejich silnější koncentrací by mohl zajistit dostatečnou průběžnou a soustavnou dodávku biomasy.

Co je mezofilní louka?

Němci dělali pokusy se spalováním sena z mezofilních luk k výrobě energie. Ale co jsou mezofilní louky? Dobrá otázka. Čeština sice má svůj název pro každý druh ptáka na světě (mravenčík bělolící, mravenčík běloboký, mravenčík pacifický, linduškovec růžovoprsý, linduškovec proužkoprsý,

v lužním lese, plná živin, jež přinášejí nebo v minulosti přinesly povodně. Rovněž seno z bohatých květnatých luk poskytuje více energie než monokultury nebo druhově chudé porosty; německé mezofilní louky se směsí šedesáti různých druhů rostlin dávají 152 ± 36 GJ/ha ročně.102 Pro srovnání: české plantáže rychle rostoucích dřevin poskytují kolem 150 GJ/ha. Nemalou komplikací je ovšem vysoký obsah škodlivin. Popeloviny a prvky, ze kterých vznikají emise, tvoří jen 1 % biomasy smrkového dřeva, ale 5 % v ozdobnici z plantáží a 7–10 % lučního sena.102 Množství popelovin snižuje energetickou bilanci paliva. Největší problém nicméně mohou představovat vysoké koncentrace síry nebo chlóru, jež při spalování korodují kotel. Měření uká-

38

linduškovec žlutobrvý, pištec nezdobený…), ale nemáme adjektivum pro kromobyčejný prvek domácí krajiny. Mezofilní jsou ty nejběžnější sečené lučiny v nížinách, středních polohách i podhůří – ani hodně suché, ani příliš podmáčené, ani skalní, ani rašelinné. Prostě obyčejná louka s kopretinami.

Navíc surovina bude nestálé kvality, takže ji většinou patrně nepůjde používat na výrobu bioplynu, nýbrž pouze ke spalování, a na zarostlejších místech může být nutná ruční sklizeň křovinořezem nebo motorovou pilou. Podobně jako obnova pařezin kombinovaná s protipovodňovou ochranou může i zde být smysluplným řešením partnerství mezi státní ochranou přírody nebo nezávislými organizacemi, odběrateli biomasy a vlastníky zarůstajících pozemků. Mohli by společně vybudovat systém dodávek a výkupu, který by pokrýval luční biotopy nebo potoční nivy na větším území a zajišťoval palivo pro výrobu energie.


6.2. Energetické využití komunálního odpadu Samostatným tématem je využívání biologické složky komunálního odpadu. Jde o podstatnou příležitost: z 233 PJ, se kterými kalkuluje Akční plán pro biomasu, tvoří 11 %. Nicméně je to také hodně specifické odvětví, protože v něm víceméně neexistuje trh. Použití různých technologií, které se ke zpracování odpadu nabízejí, je prakticky úplně v rukou politického rozhodnutí státu, krajů a měst či obcí. České statistiky komunálního odpadu jsou chronicky diskutabilní a navíc předmětem léta trvajícího sporu mezi ministerstvem životního prostředí a Českým statistickým úřadem. Nicméně země patrně produkuje zhruba pět milionů tun komunálního odpadu ročně, z toho přibližně 40 % tvoří pestrá kategorie biologicky rozložitelných komunálních odpadů. Recykluje (nebo kompostuje) se přibližně 30 % komunálního odpadu, ale méně než 1 % bioodpadu; kolem 12 % (a patrně zhruba adekvátní podíl bioodpadu) se spaluje za výroby elektřiny a tepla. Evropská legislativa vyžaduje, aby Česko snížilo do roku 2020 skládkování bioodpadu na 35 % ročně. Ještě razantnějším rámcem je ovšem domácí zákon o odpadech, který nově obsahuje úplný zákaz skládkování jakéhokoli recyklovatelného nebo spalitelného odpadu počínaje rokem 2023. Takto formulované pravidlo se vztahuje prakticky na jakýkoli biologicky rozložitelný odpad: zbytky z kuchyně nebo listí a trávu ze zahrad či parků, potravinový odpad ze supermarketů či restaurací a podobně. Přinejmenším některé radnice patrně začnou chystat cílená opatření, která by posílila třídění bioodpadu. Množství separovaného bioodpadu proto pravděpodobně bude podstatně stoupat. Technologicky lze s bioodpadem udělat zhruba tři věci: (i) vyrábět z něj elektřinu a teplo v kogeneračních spalovnách, (ii) v bioplynových stanicích z něj dělat bioplyn (z něhož jde vyrábět teplo a elektřinu nebo náhradu zemního plynu) a zbytkový digestát, který jde použít coby zdroj živin v zemědělství, (iii) kompostovat jej a kompost používat na polích, popřípadě z části vyrábět zahradnické substráty. První řešení nevyžaduje třídění – druhá dvě ano. Česko bude ve skutečnosti v příštích letech používat kombinaci všech tří možností: je krajně nepravděpodobné, že by byly uzavřeny tři spalovny nebo naopak řada kompostáren, které už jsou v provozu. Otevřená volba se proto týká zbytkového, prozatím skládkovaného odpadu – ministerstvo životního prostředí odhaduje, že na skládkách nyní končí asi 1,2 milionu tun zbytkového biologicky rozložitelného komunálního odpadu ročně.104 Energetická bilance Kompostování je řešení, na které sází řada měst a obcí. Je pro ně atraktivní přinejmenším proto, že alespoň u rodinných domků se zahradami umožňuje, aby odpad vůbec neopustil domácnosti: lidé jej doma kompostují

a použijí. Pro obecní rozpočet je takové řešení přirozeně nejlevnější, neboť prakticky eliminuje náklady na svoz a další nakládání s odpadem. Některé radnice proto rodinám rozdělují zdarma nebo za nízký poplatek domácí kompostéry; objevily se už i první projekty takzvaného komunitního kompostování, jež slouží hlavně bytovým domům nebo menším obcím. Nicméně i svážení do obecní kompostárny, která svůj produkt posléze prodává, může být pro obec výhodné. Výroba energie z odpadu ovšem také reálně připadá v úvahu. Česká i evropská legislativa formálně obsahuje takzvanou odpadovou hierarchii, podle které každý, kdo nakládá s odpadem, musí dát přednost jeho materiálovému využití (obvykle recyklaci) před energetickým. Ve skutečnosti je však hierarchie ponejvíce proklamací, ke které stát i obce často přistupují s jistou licencí. Navíc biologicky rozložitelný odpad je hraniční případ. Lze plausibilně argumentovat, že přinejmenším výroba bioplynu, při které vzniká energie i zbytkový materiál, který lze použít („recyklovat“) v zemědělství, respektuje hierarchii stejně jako kompostování. Řada výzkumů porovnávala energetické náklady a zisky při recyklaci různých odpadních materiálů s energií, kterou lze vyrobit při jejich spálení. Lepší energetickou bilanci má recyklace dřeva, pryže a textilu105, papíru, novin, papírových obalů, kartonu, polyethylentereftalátu (PET), polystyrenu, polyethylenu, polypropylenu, PVC i – nikoli překvapivě – skla a různých kovů106. Recyklace nahrazuje výrobu materiálu z přírodní suroviny, která je často energeticky náročná. Porovnání 51 různých scénářů variantního použití papíru soustavně dávalo větší energetický zisk z recyklace oproti použití ve spalovnách, bez ohledu na místo nebo konkrétní technologické řešení.107 Bioodpady jsou ovšem speciální případ. Mohou sice substituovat přírodní substráty, nicméně energetický zisk ze samotné náhrady rašeliny kompostem vyrobeným z biologické složky komunálního odpadu je několikrát menší než přínos jejího použití ve spalovně.105 Pro bioenergetiku je ovšem důležitější porovnání různých přístupů k výrobě energie. Má větší smysl bioodpad spálit, nebo z něj udělat bioplyn? Energetická bilance bioplynových stanic je soustavně lepší než výsledky spaloven, které z bioodpadu vyrábějí teplo a elektřinu.108, 109, 110, 111 V některých případech je pro výsledek důležitý dílčí prvek. Například dánská data naznačují, že pro kladnou bilanci bioplynové stanice oproti spalovně je nezbytné, aby stanice používala komunální bioodpad ve směsi se zvířecími exkrementy ze zemědělství.108 Pro výsledek přitom není důležité, zda se bioplyn posléze spaluje na elektřinu a teplo, nebo používá k výrobě CNG pro pohon aut.108 Porovnání ovšem platí pouze v případě, že vážíme dva úplně nové projekty. Pokud už ve městě pracuje spalovna, není energeticky výhodné k ní stavět ještě bioplynovou stanici a část odpadu do ní odklánět.112 Určitou předností bioplynových stanic přitom je, že vyrábějí energii (bioplyn) i živiny (digestát), takže představují cosi jako kombinaci mezi energetickým využitím a recyklací odpadu.


39

Města, kraje a stát musí rozhodnout, kam nasměrují toky biologicky rozložitelného komunálního odpadu. Předpokládáme-li energetické využití, bude pravděpodobně výhodnější soustředit jej do bioplynových stanic než do spaloven. Ekonomický a politický kontext Ekonomika odvětví, kde dodavatel (obec) platí výrobci energie (spalovně, bioplynové stanici, kompostárně, skládce) za to, že od něj surovinu převezme, je samozřejmě neobvyklá – nota bene v situaci, kdy dodavatelem je veřejná správa a surovinu musí prodat, protože jí zákon zakáže odpady skládkovat. Navíc ji na některých místech částečně předurčují přirozené monopoly. V Praze, Brně a Liberci – a brzy patrně také v Plzni – jsou hlavním odběratelem komunálního odpadu místní spalovny. Je krajně nepravděpodobné, že by se komukoli vyplatilo proti nim budovat nového, alternativního odběratele. K tomu pražská, brněnská a budoucí plzeňská spalovna jsou ve většinovém nebo úplném vlastnictví města. Magistráty přirozeně nebudou komunální odpad posílat jinam než do své vlastní spalovny.

možnost utvořit konsorcia bioplynových stanic například se svozovými firmami nebo recyklačními společnostmi. Navíc materiál pro bioplynové stanice musí být poměrně homogenní a čistý. Proto tímto způsobem patrně půjde použít jen část materiálu: například zbytky z kuchyní nebo trávu ze sekání zahrad či parků. Obojí je ovšem otázkou organizačního řešení. Nicméně by patrně kromě konsorcia se svozovou nebo recyklační firmou vyžadovalo také těsnou spolupráci města. Několik českých obcí či firem už provozuje bioplynové stanice, kam sváží vhodné komunální bioodpady (Žďár nad Sázavou, Vyškov, Přibyšice u Benešova); evidentně tedy řešení není technologicky ani organizačně nemožné. Větší města mohou dodávat řádově stovky tun odpadu z údržby zeleně ročně.109 Akční plán pro biomasu počítá s tím, že by koncem desetiletí šlo z 578 tisíc tun komunálního odpadu vyrábět asi 9 petajoulů (ekvivalent 2,5 TWh) energie ročně. To je bezmála ještě jednou tolik, co dělá kompletní současná česká výroba energie z bioplynu.

Většina republiky nicméně nemá použití komunálního odpadu takto předem vymezeno a města musí v příštích letech urgentně hledat řešení, jak splnit zákaz skládkování. Nikdo, pokud je nám známo, nedělal porovnání různých technologií v českých podmínkách. Dánská data však naznačují, že spalování s výrobou elektřiny a tepla je nákladnějším řešením, jak se zbavit tuny komunálního bioodpadu než kterákoli plausibilně zvažovaná verze výroby bioplynu.108 Měrná cena za snížení uhlíkových emisí je nicméně nižší pouze v případě, že se bioplyn vyrábí ze směsi komunálního bioodpadu se zvířecími exkrementy.108 Stát i některé kraje v minulých letech z různých důvodů dávaly podstatně větší důraz na stavbu spaloven než výrobu bioplynu. Ale schválený zákaz skládkování jakéhokoli odpadu, který lze recyklovat nebo spalovat, paradoxně může pootevřít prostor pro nová řešení. Přirozeným uchazečem jsou sice opět spalovny, které legislativu poměrně rychle a bezezbytku splní, pro obce to nicméně bude představovat vysoké náklady: nechat odpad spalovat je a bude drahé. Radnice by mohly mít zájem ušetřit domácnostem poplatky za svoz odpadu a/ nebo své rozpočty. Otevře se tak reálnější soutěž. Patrně prvním kandidátem jsou kompostárny; pokud se ovšem potvrdí, že také v českých podmínkách budou konkurenceschopnou alternativou bioplynové stanice, mohly by se součástí řešení stát také ony. Výroba kompostu i bioplynu čelí přinejmenším jednomu nespornému handicapu: umí se postarat pouze o biologicky rozložitelný komunální odpad, nikoli o ostatní suroviny, které napříště už nepůjde skládkovat. Investoři by proto patrně museli přijít s balíčkem řešení, který bude obsahovat i realistický plán, jak se vypořádat s ostatními druhy odpadu – ať už půjde o vyšší recyklaci, výrobu RDF (palivo z plastů a jiných spalitelných zbytků používané mj. v cementárnách) nebo nějakou kombinaci. Nabízí se přitom

40



41

Prameny

1. Fernandes, S. D., Trautmann, N. M., Streets, D. G., Roden, C. A., Bond, T. C., 2007. Global biofuel use, 1850– 2000. Global Biogeochemical Cycles 21, 1–15. 2. Petráčková, V., Kraus, J., 2000. Akademický slovník cizích slov. Academia, Praha 3. Carriquiry, M. A., Du, X., Timilsina, G. R., 2011. Second generation biofuels: economics and policies. Energy Policy 39, 4222–4234. 4. Akční plán pro biomasu v ČR na období 2012–2020. Ministerstvo zemědělství, Praha 2012. 5. EU bioenergy potential from a resource-efficiency perspective, European Environment Agency, Copenhagen 2013. 6. Lewandowski, I., Weger, J., van Hooijdonk, A., Havlickova, K., van Dam, J., Faaij, A., 2006. The potential biomass for energy production in the Czech Republic. Biomass and Bioenergy 30, 405–421. 7. Schlamadinger, B., Apps, M., Bohlin, F., Gustavsson, L., Jungmeier, G., Marland, G., Pingoud, K., Savolainen, I., 1997. Towards a standard methodology for greenhouse gas balaces of bioenergy systems in comparison with fossil energy systems. Biomass and Bioenergy 13, 359–375. 8. Bird, D. N., Pena, N., Frieden, D., Zanchi, G., 2012. Zero, one, or in between: evaluation of alternative national and entity-level accounting for bioenergy. GCB Bioenergy 4, 576–587. 9. Myhre, G., Shindell, D., Bréon, F.-M., Collins, W., Fuglestvedt, J., Huang, J., Koch, D., Lamarque, J.-F., Lee, D., Mendoza, B., Nakajima, T., Robock, A., Stephens, G., Takemura, T., Zhang, H., 2013. Anthropogenic and natural radiative forcing. In: Stocker, T.F., Qin, D., Plattner, G.-K., Tignor, M., Allen, S. K., Boschung, J., Nauels, A, Xia, Y., Bex, V., Midgley, P. M. (eds.): Climate change 2013: the physical science basis. Contribution of Working Group I to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Cambridge University Press, Cambridge, 659–740. 10. Haberl, H., Sprinz, D., Bonazountas, M., Cocco, P., Desaubies, Y., Henze, M., Hertel, O., Johnson, R. K., Kastrup, U., Laconte, P., Lange, E., Novak, P., Paavo-

42

lam, J., Reenberg, A., van den Hove, S., Vermeire, T., Wadhams, P., Searchinger, T., 2012. Correcting a fundamental error in greenhouse gas accounting related to bioenergy. Energy Policy 45, 18–23. 11. Searchinger, T. D., Hamburg, S. P., Melillo, J., Chameides, W., Havlik, P., Kammen, D. M., Likens, G. E., Lubowski, R. N., Obersteiner, M., Oppenheimer, M., Robertson, G. P., Schlesinger, W. H., Tilman, G. D., 2009. Fixing a critical climate accounting error. Science 326, 527–528. 12. Taylor, R. (Ed.): Living forest report. WWF, Gland 2011. 13. Cherubini, F., Peters, G. P., Berntsen, T, Strømman, A. H., Hertwich, E., 2011. CO2 emissions from biomass combustion for bioenergy: atmospheric decay and contribution to global warming. GCB Bioenergy 3, 413–426. 14. Gangwer, T., 2008. Biomass fuel cycle boundaries and parameters: current practice and proposed methodology. In: Pimentel, D. (Ed.): Biofuels, solar and wind as renewable energy systems: benefits and risks. Springer (New York), 231–257. 15. Jacobson, M. Z., 2014. Effects of biomass burning on climate, accounting for heat and moisture fluxes, black and brown carbon, and cloud absorption effects. Journal of Geophysical Research: Atmospheres 119. 16. Chum, H., Faaij, A., Moreira, J. (eds.): Bioenergy. In: Edenhofer, O., Madruga, R. P., Sokona, Y. (eds.): Renewable energy sources and climate change mitigation. Special report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Cambridge University Press, New York 2012. 17. Analýza životního cyklu fosilních motorových paliv a biopaliv pro tvorbu koncepčních dokumentů zavedení daně z CO2 v oblasti mobilních zdrojů znečišťování. Centrum dopravního výzkumu, Brno 2010 18. Samson, R., Lem, C. H., Bailey Stamler, S., Dooper, J., 2008. Developing energy crops for thermal applications: optimising fuel quality, energy security and GHG mitigation. In: Pimentel, D. (Ed.): Biofuels, solar and wind as renewable energy systems: benefits and risks. Springer (New York), 395–423.


19. Fritsche, U. R., Iriarte, L., de Jong, J., Agostini, A., Scarlat, N., 2014. Extending the EU Renewable Energy Directive sustainability criteria to solid bioenergy from forests. Natural Resources Forum 38, 129–140.

31. Gerasimchuk, I., Koh, P. Y., 2013. The EU biofuel policy and palm oil: cutting subsidies or cutting rainforest? The International Institute for Sustainable Development, Winnipeg.

20. Boddey, R. M., de B. Soares, L. H., Alves, B. J. R., Urquiaga, S., 2008. Bio-ethanol production in Brazil. In: Pimentel, D. (Ed.): Biofuels, solar and wind as renewable energy systems: benefits and risks. Springer (New York), 321–356.

32. Fitzherbert, E. B., Struebig, M. J., Morel, A., Danielsen, F., Bruhl, C. A., Donald, P. F., Phalan, B., 2008. How will oil palm expansion affect biodiversity? Trends in Ecology and Evolution 23, 538–545.

21. Labohý, J. (Ed.): Co přinesly projekty v Hostětíně: 20 let na cestě k energetické soběstačnosti. Veronica, Brno 2013. 22. Krausmann, F., Erb, K.-H., Gingrich, S., Lauk, C. Haberl, H., 2008. Global patterns of socioeconomic biomass flows in the year 2000: a comprehensive assessment of supply, consumption and constraints. Ecological Economics 65, 471–487. 23. Rockström, J., W. Steffen, K. Noone, A. Persson, F. S. Chapin, III, E. Lambin, T. M. Lenton, M. Scheffer, C. Folke, H. Schellnhuber, B. Nykvist, C. A. De Wit, T. Hughes, S. van der Leeuw, H. Rodhe, S. Sorlin, P. K. Snyder, R. Costanza, U. Svedin, M. Falkenmark, L. Karlberg, R. W. Corell, V. J. Fabry, J. Hansen, B. Walker, D. Liverman, K. Richardson, P. Crutzen, and J. Foley. 2009. Planetary boundaries:exploring the safe operating space for humanity. Ecology and Society 14, 32. 24. Hooke, R. B., Martín-Duque, J. F., Pedraza, J., 2012. Land transformation by humans: a review. GSA Today 22, 4–10. 25. Rudel, T. K., Schneider, L., Uriarte, M., Turner, B. L., DeFries, R., Lawrence, D., Geoghegan, J., Hecht, S., Ickowitz, A., Lambin, E. F., Birkenholtz, T., Baptista, S., Grau, R., 2009. Agricultural intensification and changes in cultivated areas, 1970–2005. Proceedings of the National Academy of Science 106, 20675–20680. 26. Smith, P., Gregory, P. J., van Vuuren, D., Obersteiner, M., Havlík, P., Rounsevell, M., Woods, J., Stehfest, E., Bellarby, J., 2010. Competition for land. Philosophical Transactions of The Royal Society B 365, 2941–2957.

33. Obnovitelné zdroje energie v roce 2013: výsledky statistického zjišťování. Ministerstvo průmyslu a obchodu, Praha 2014. 34. Zámečník, V., 2013: Metodická příručka pro praktickou ochranu ptáků v zemědělské krajině. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha. 35. Farkač, J., Král, D., Škorpík, M. (eds.), 2005. Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. List of threatened species in the Czech Republic. Invertebrates. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha. 36. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013, Ministerstvo životního prostředí, Praha 2014. 37. Situační a výhledová zpráva: půda. Prosinec 2012, Ministerstvo zemědělství, Praha 2012. 38. Sladký, V.: Křídlatka jako energetická plodina, www. biom.cz/cz/odborne-clanky/kridlatka-jako-energeticka-plodina 39. Mlíkovský, J., Stýblo, P. (Eds.), 2006. Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Český svaz ochránců přírody, Praha. 40. VÚKOZ: Seznam rostlin vhodných k pěstování za účelem využití biomasy pro energetické účely z pohledu minimalizace rizik pro OPaK (aktualizace XII/2014), www.vukoz.cz/dokumenty/057/seznamy/Seznam_2014.pdf 41. Riffell, S., Verschuyl, J., Miller, D., Wigley, T. B., 2011. A meta-analysis of bird and mammal response to short-rotation woody crops. GCB Bioenergy 3, 313–321.

27. Environmental indicators report 2014: environmental impacts of production-consumption systems in Europe. European Environment Agency, Copenhagen 2014.

42. Baum, S., Bolte, A., Weih, M., 2012. Short rotation coppice (SRC) plantations provide additional habitats for vascular plant species in agricultural mosaic landscapes. BioEnergy Research 5, 573–583.

28. Europe’s land import dependency: new research reveals extent of land imports from outside the EU. Friends of the Earth Europe, Brussels 2011.

43. Haughton, A. J., Bond, A. J., Lovett, A. A., Dockerty, T., Sünnenberg, G., Clark, S. J., Bohan, D. A., Sage, R. B., Mallott, M. D., Mallott, V. E., Cunningham, M. D., Riche, A. B., Shield, I. F., Finch, J. W., Turner, M. M., Karp, A., 2009. A novel, integrated approach to assessing social, economic and environmental implications of changing rural land-use: a case study of perennial biomass crops. Journal of Applied Ecology 46, 315–322.

29. Atlas masa. Heinrich Böll Stiftung–Hnutí DUHA, Praha–Brno 2014. 30. KOM(2011) 571: Plán pro Evropu účinněji využívající zdroje. Evropská komise, Brusel 2011.


43

44. Rowe, R. L., Hanley, M. E., Goulson, D., Clarke, D. J., Doncaster, C. P., Taylor, G., 2011. Potential benefits of commercial willow Short Rotation Coppice (SRC) for farm-scale plant and invertebrate communities in the agri-environment. Biomass and Bioenergy 35, 325–336. 45. Sage, R., Cunningham, M., Boatman, N., 2006. Birds in willow short-rotation coppice compared to other arable crops in central England and a review of bird census data from energy crops in the UK. Ibis, 148, 184–197. 46. Robertson, B. A., Doran, P. J., Loomis, L. R., Robertson, J. R., Schemke, D. W., 2010. Perennial biomass feedstocks enhance avian diversity. Global Change Biology Bioenergy 3: 235–246. 47. Bellamy, P.E., Croxton, P.J., Heard, M.S., Hinsley, S. A., Hulmes, L., Hulmes, S., Nuttall, P., Pywell, R.F., Rothery, P., 2009. The impact of growing miscanthus for biomass on farmland bird populations. Biomass and Bioenergy 33, 191–199. 48. Felten, D., Emmerling, C., 2011. Effects of bioenergy crop cultivation on earthworm communities a comparative study of perennial (Miscanthus) and annual crops with consideration of graded land-use intensity. Applied Soil Ecology 49, 167–177. 49. Baum, S., Bolte, A., Weih, M., 2012. High value of short rotation coppice plantations for phytodiversity in rural landscapes. GCB Bioenergy 4, 728–738. 50. Semere, T., Slater, F. M., 2007. Ground flora, small mammal and bird species diversity in miscanthus (Miscanthus x giganteus) and reed canary-grass (Phalaris arundinacea) fields. Biomass and Bioenergy 31, 20–29. 51. Boháč, J., Kohout, P. 2011. Metody studia biodiverzity v porostech energetických rostlin – půdní a epigeičtí brouci. Acta Pruhoniciana 97: 85–96. 52. Weger, J., Vávrová, K., Kašparová, L., Bubeník, J., Komárek, A., 2013. The influence of rotation length on the biomass production and diversity of ground beetles (Carabidae) in poplar short rotation coppice. Biomass & Bioenergy 54, 284–292.

58. Lübbeke, I., Anderson, J.: Smart use of residues: exploring the factors affecting the sustainable extraction rate of agricultural residues for advanced biofuels. WWF, Brussels 2012. 59. Chytrý, M., 2007. Potenciál lesní dendromasy pro energetické využití a energetická koncepce České republiky. Zprávy lesnického výzkumu 52 (Special 2007), 21–25. 60. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013, Ministerstvo životního prostředí, Praha 2014. 61. Fabiánek, P., Hellebrandová, K., Čapek, M., 2012. Monitoring of defoliation in forest stands of the Czech Republic and its comparison with results of defoliation monitoring in other European countries. Journal of Forest Science 58, 193–202. 62. CENIA: Míra defoliace jehličnatých porostů starších 60 let, ČR [%]. http://issar.cenia.cz/issar/page.php?id=1551 63. Hruška, J., Cienciala, E. (eds.), 2005. Dlouhodobá acidifikace a nutriční degradace lesních půd – limitující faktor současného lesnictví. Česká geologická služba (Praha). 64. Hruška, J., Cudlín, P., Krám, P., 2001. Relationship between Norway Spruce status and soil water base cations/aluminium ratios in the Czech Republic. Water, Air, and Soil Pollution 130, 983–988. 65. Hruška, J., Oulehle, F., 2009. Diferenciace lesů ČR z pohledu možného dotčení půdního chemismu v závislosti na intenzitě odběru lesních těžebních zbytků pro energetické účely. Česká geologická služba, Praha. 66. Andersson, K.: Bioenergy – the Swedish experience. How bioenergy became the largest energy source in Sweden. Svebio, Stockholm 2012.

53. Situační a výhledová zpráva: obiloviny. Prosinec 2013, Ministerstvo zemědělství, Praha 2013.

67. Evans, A.M., Perschel, R.T., Kittler, B.A.: Revised assessment of biomass harvesting and retention guidelines. Forestguild, Santa Fe 2010.

54. Honsová, H.: Pěstování kukuřice na výrobu bioplynu, www.biom.cz/cz-bioplyn/odborne-clanky/pestovani-kukurice-na-vyrobu-bioplynu

68. Rekommendationer vid uttag av avverkningsrester och askåterföring. Meddelande 2:2008. Skogsstyrelsen, Jönköping 2008.

55. Program rozvoje venkova, Ministerstvo zemědělství, Praha 2014.

69. Stupak, I., Asikainen. A., Jonsell, M., Karltun, E., Lunnan, A., Mizaraité, D., Pasanen, K., Pärn, H., Raulund-Rasmussen, K., Röser, D., Schroeder, M., Varnagiryté, I., Vilkriste, L., Callesena, I., Clarke, N., Gaitnieks, T., Ingerslev, M., Mandre, M., Ozolincius. R., Saarsalmi, A., Armolaitis, K., Helmisaari, H.-S.,

56. Blanco-Canqui, H., 2010. Energy crops and their implications on soil and environment. Agronomy Journal 102, 403–419.

44

57. Nguyen, T. L. T., Hermansen, J. E., Mogensen, L., 2013. Environmental performance of crop residues as an energy source for electricity production: the case of wheat straw in Denmark. Applied Energy 104, 633–641.


Indriksonsh, A., Kairiukstis. L., Katzensteiner, K., Kukkola, M., Ots, K., Ravn, H.P., Tamminen, P., 2007. Sustainable utilisation of forest biomass for energy — possibilities and problems: policy, legislation, certification, and recommendations and guidelines in the Nordic, Baltic, and other European countries. Biomass and Bioenergy 31, 666–684. 70. Nikl, M., Soušek, Z. (eds.): Pěstování a využití biomasy lesních dřevin pro další zpracování a energetické účely. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, Brandýs nad Labem 2014. 71. Bláha, J., Štroufová. Z., Kotecký. V., 2005. Staré stromy a tlející dřevo v lesích. Hnutí DUHA, Brno. 72. Abbas, D., Current, D., Phillips, M., Rossman, R., Hoganson, H., Brooks, K. N., 2011. Guidelines for harvesting forest biomass for energy: a synthesis of environmental considerations. Biomass and Bioenergy 35, 4538–4546. 73. Zákon č. 180/2005 Sb., § 3, odst. 3 74. Cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 7/2011 ze dne 23. listopadu 2011, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů

83. Scrase, I., Gove, B. Meeting Europe’s renewable energy targets in harmony with nature. BirdLife Europe–RSPB, Brussels-Sandy 2011. 84. Weger, J., Bubeník, J., 2014. RRD v Čechách už 20 let a zažívají explozi. Biom 1/2014, 1–5. 85. Zpráva o stavu lesa a lesního hospodaření České republiky v roce 2009. Ministerstvo zemědělství, Praha 2010. 86. Konvička M., Čížek L., Beneš J, 2006.. Ohrožený hmyz nížinných lesů: ochrana a management. Sagittaria, Olomouc. 87. Vodka, S., Konvicka, M., Cizek, L., 2009. Habitat preferences of oak-feeding xylophagous beetles in a temperate woodland: implications for forest history and management Journal of Insect Conservation 13, 553–562. 88. Fartmann, T., Müller, C., Poniatowski, D., 2013. Effects of coppicing on butterfly communities of woodlands. Biological Conservation 159, 396–404. 89. Benes, J., Cizek, O., Dovala, J., Konvicka, M., 2006. Intensive game keeping, coppicing and butterflies: the story of Milovicky Wood, Czech Republic. Forest Ecology and Management 237, 353–365.

75. Vyhodnocení efektivity spoluspalování biomasy s uhlím ve velké (elektro)energetice a přínosy jejího alternativního užití v lokálních zdrojích tepla, SEVEn Energy pro CZ BIOM, Praha 2014

90. Hédl, R., Kopecký, M., Komárek, J., 2010. Half a century of succession in a temperate oakwood: from species-rich community to mesic forest. Diversity and Distributions 16, 267–276.

76. Roční zpráva o provozu ES ČR 2012. Energetický regulační úřad. Jihlava 2013

91. Bergmeier, E., Petermann, J., Schröder, E., 2010. Geobotanical survey of wood-pasture habitats in Europe: diversity, threats and conservation. Biodiversity Conservation 19, 2995–3014.

77. Petříková, V., 2011. Nedostatek biomasy, Biom 1/2011, 6–7 78. Zákon č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 310/2013 Sb., § 54, odst. 6 79. Hromádko, J., Hromádko, J., Miler, P., Hönig, V., Cindr, M., 2010. Technologie výroby biopaliv druhé generace. Chemické listy 104, 784–790. 80. AEBIOM: European bioenergy outlook 2014: www. aebiom.org/wp-content/uploads/2014/11/Presentation-Statistical-Report-2014.pdf

92. Fuller, R. J., Smith, K. W., Grice, P. V., Currie, F. A., Quinne, C. P., 2007. Habitat change and woodland birds in Britain: implications for management and future research. Ibis 149 (Suppl. 2), 261–268. 93. Suchomel, C., Pyttel, P., Becker, G., Bauhus, J., 2012. Biomass equations for sessile oak (Quercus petraea (Matt.) Liebl.) and hornbeam (Carpinus betulus L.) in aged coppiced forests in southwest Germany. Biomass and Bioenergy 46, 722–730.

81. Stupavský, V.: Trh s peletami a automatickými kotli na biomasu, www.biom.cz/cz-pelety-a-brikety/ odborne-clanky/trh-s-peletami-a-automatickymi-kotli-na-biomasu

94. Kadavý, J., Kneifl, M., Servus, M., Knott, R., Hurt, V., Flora, M., 2011. Nízký a střední les jako plnohodnotná alternativa hospodaření malých a středních vlastníků lesa. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy.

82. Česká peleta: Výhled na 2015: Vyrostou čtyři nové peletárny: www.ceska-peleta.cz/tiskove-zpravy/ vyhled-na-2015-vyrostou-ctyri-nove-peletarny/

95. Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky v roce 2012. Ministerstvo zemědělství, Praha 2014.


45

96. Pithart, D., Dostál, T., Langhammer, J., Janský, B. (eds.). Význam retence vody v říčních nivách. Daphne ČR – Institut aplikované ekologie, České Budějovice 2012. 97. Klimo, E., Heger, H. (eds.). The floodplain forests in Europe: current situations and perspectives. European Forests Institute, Leiden 2000. 98. Aktualizace Státního programu ochrany přírody a krajiny České republiky. Ministerstvo životního prostředí, Praha 2009 99. Bas Pedroli, B., Elbersen, B., Frederiksen, P., Grandin, U., Heikkilä, R., Krogh, P. H., Izakovičová, Z., Johansen, A., Meiresonne, L., Spijker, J., 2013. Is energy cropping in Europe compatible with biodiversity? Opportunities and threats to biodiversity from land-based production of biomass for bioenergy purposes. Biomass and Bioenergy 55, 73–86. 100. Frydrych, J., Andert, D.: Alternativní využití produkce lučních porostů s vysokou druhovou diverzitou pro energetické účely, www.biom.cz/cz/odborne-clanky/ alternativni-vyuziti-produkce-lucnich-porostu-s-vysokou-druhovou-diverzitou-pro-energeticke-ucely 101. Lhotský, R., Kajan, M., 2011. Anaerobní digesce fytomasy z trvalých travních porostů jako alternativa k energetickým plodinám. Acta Pruhoniciana 97: 69–75.

108. Münster, M., Lund, H., 2010. Comparing Waste-to-Energy technologies by applying energy system analysis. Waste Management 30, 1251–1263. 109. Khoo, H. H., Lim, T. Z., Tan, R. B. H., 2009. Food waste conversion options in Singapore: environmental impacts based on an LCA perspective. Science of The Total Environment 408, 1367–1373. 110. Cherubini, F., Bargigli, S., Ulgiati, S. 2009. Life cycle assessment (LCA) of waste management strategies: landfilling, sorting plant and incineration. Energy 34, 2116–2123. 111. Morris, J., 2005. Comparative LCAs for curbside recycling versus either landfilling or incineration with energy recovery. The International Journal of Life Cycle Assessment 10, 273–284. 112. Kirkeby, J. T., Birgisdottir, H., Hansen, T. L., Christensen, T. H., Bhander, G. S., Hauschild, M., 2006. Evaluation of environmental impacts from municipal solid waste management in the municipality of Aarhus, Denmark (EASEWASTE). Waste Management & Research 24, 16–26. 113. Dvořáček, T., Rosenberg, T., Tluka, P., Habart, J., 2009. Výstavba komunálních bioplynových stanic s využitím BRKO. Státní fond životního prostředí ČR, Praha.

102. Khalsa, J., Fricke, T., Weisser, W. W., Weigelt, A., Wachendorf, M., 2012. Effects of functional groups and species richness on biomass constituents relevant for combustion: results from a grassland diversity experiment. Grass and Forage Science 67, 569–588. 103. Melts, I., Heinsoo, K., Ivask, M., 2014. Herbage production and chemical characteristics for bioenergy production by plant functional groups from semi-natural grasslands. Biomass & Bioenergy 67, 160–166. 104. Plán odpadového hospodářství České republiky pro období 2015 – 2024. Ministerstvo životního prostředí, Praha 2014. 105. Morris, J., 1996. Recycling versus incineration: an energy conservation analysis, Journal of Hazardous Materials 47: 277–293. 106. Björklund, A., Finnveden, G., 2005. Recycling revisited–life cycle comparisons of global warming impact and total energy use of waste management strategies, Resources, Conservation and Recycling 44: 309–317. 107. Villaneuva, A., Wenzel, H., 2007. Paper waste – recycling, incineration or landﬁlling? A review of existing life cycle assessments, Waste Management 27: S29–S46.

46


V českých domech více a více topíme i svítíme dřevní štěpkou nebo slámou, bioplynem z prasečí kejdy a odpadků či peletami. Snižujeme tak svoji závislost na fosilních palivech a bioenergetika může také přispět k hospodářskému oživení obcí a městeček. Jakou stopou však bude čerpání biomasy došlapovat na naši krajinu? Intenzivní pěstování energetických plodin může vytlačovat zbytky divoké přírody, poškozovat ornou půdu a vyčerpávat důležité živiny. Ale chytře použitá bioenergetika by také mohla vracet život na místa, jež závisí na pravidelném hospodaření a která lidé opustili: květnaté louky nebo tradiční pařeziny. A může i rozčlenit monotónní polní krajinu zelení. Proto tato publikace navrhuje konkrétní řešení, jak bioenergetika a péče o krajinu – mezi kterými občas panuje vzájemné napětí – mohou smysluplně spolupracovat.

Energická krajina. Jak můžeme vyrábět domácí teplo či elektřinu z biomasy a přitom pečovat o zdravou přírodu?

Recommend Documents