Žena si jde ke své lékařce pro nový předpis, jenže ta v ordinaci není. Dnes má volno. Žena si totiž spletla dny, protože není pondělí, ale úterý

U jezera

Žena si jde ke své lékařce pro nový předpis, jenže ta v ordinaci není. Dnes má volno. Žena si totiž spletla dny, protože není pondělí, ale úterý. Přesně o tom chce s doktorkou mluvit, kromě nového před­pisu. Má obavy, že poslední dobou začíná zapomínat. „To myslíte vážně?“ čeká, že uslyší. „Vy a zapomínat? Co vás to napadá!“ (Ne že by ji lékařka nějak zvlášť dobře znala, ale mají spo­lečné přátele.) Místo toho jí následující den zavolá z ordinace sestřička, že má předpis připravený a že ji – žena se jmenuje Nancy – objednala ke specialistovi kvůli té zmatenosti. To není zmatenost. Jen paměť. Na tom nesejde. Ten specialista se zabývá staršími pa­cienty. Jistě. Staršími pacienty, kterým šplouchá na maják. Sestřička se zasměje. Konečně se někdo zasměje. Pak jí řekne, že lékař má ordinaci v městečku, které se jmenuje Hymen, asi dvacet mil od místa, kde Nancy bydlí. „Tak to by se měl orientovat spíš na mladší,“ řekne Nancy. Sestřička nechápe. „Nevadí. Budu tam.“ V posledních několika letech se ordinace odborných lé­ kařů přesunuly do různých městeček po celém kraji. Do jednoho si zajedete na tomograf, do druhého k onkologovi, plicní ambulance je ve třetím a tak dál. Je to proto, aby se

U jezera

člověk ne­musel kvůli všemu trmácet až do nemocnice, ale nakonec mu to zabere stejně času, protože ne v každém městě je klinika, a když tam přijedete, musíte pátrat, kde vlastně dotyčný doktor sídlí. Právě proto se Nancy rozhodne, že do městečka, kde ordi­ nuje specialista pro seniory, jak si ho v duchu pojmenovala, pojede už večer před smluvenou návštěvou. Aspoň bude mít dost času najít jeho ordinaci a nemusí se bát, že k němu dorazí celá uřícená nebo dokonce se zpožděním a zapůsobí na něj hned napoprvé špatným dojmem. Mohl by s ní jet manžel, ale Nancy ví, že ten se chce dívat v televizi na fotbal. Je ekonom a polovinu večerů se dívá na sportovní přenosy a v těch zbylých píše knihu, i když po Nancy vždycky chce, aby o něm říkala, že je v důchodu. Nancy mu řekne, že chce ordinaci najít sama. Sestřička jí popsala, jak se do města dostane. Je krásný podvečer. Jakmile však sjede z hlavní silnice a po­kračuje dál na západ, svítí jí zapadající slunce přímo do očí. Když se posadí co nejvíc rovně a povystrčí bradu, podaří se jí dostat oči do stínu. Navíc má dobré sluneční brýle. Zahlédne návěstí, které hlásí, že do Highmanu je to osm mil. Highman. Takhle se to správně jmenuje. Highman, 1553 obyvatel. Že jim stojí za to psát tam tu trojku? Každá duše se počítá. Nancy má ve zvyku jen tak pro zábavu posuzovat malá městečka podle toho, jestli by tam mohla bydlet. Tohle se jeví nadějně. Slušně velké tržiště, kde se pravděpodobně dá koupit poměrně čerstvá zelenina, i když nejspíš nepochází z okolních polí. Ucházející kavárna. Prádelna a drogerie s lé­ kárnou, kde by dostala potřebné léky, i když tam patrně neprodávají dražší časopisy. Místy je samozřejmě vidět, že městečko zažilo lepší časy. Výkladní skříni slibující „Zlato – šperky“, ale teď plné starého

191

porcelánu, hrnců, konví a věnců ze zkroucených drátů, kra­ lují hodiny, které nejdou. Nancy shodou okolností zaparkuje právě před obcho­ dem, a tak vystoupí a jde se na vystavenou veteš podívat. Pak usoudí, že může docela dobře začít hledat ordinaci pěš­ky. A téměř vzápětí, takže ani nemá čas si to užít, opravdu spatří přízemní budovu z tmavých cihel, stylem odpovídající podobným užitkovým stavbám z minulého století, a skoro by se vsadila, že se nemýlí. Lékaři v menších městech a na vesnicích dřív obvykle mívali ordinaci v domě, kde současně i bydleli, když pak ale potřebovali u domu místo na parkující auta, postavili si takovouhle budovu. Hnědočervené cihly a na zdi skutečně tabulka Lékař / Dentista. Vzadu parkoviště. Nancy má v kapse na papírku napsané doktorovo jméno, a tak lístek vytáhne, aby se na ně podívala. Na dveřích s mléč­ ným sklem stojí Dr. H. W. Forsyth, dentista, a Dr. Donald McMillen, praktický lékař. Na lístku není ani jedno z jmen. Není divu, protože na papírku má napsané jen číslo. Velikost bot manželovy sestry, která už není naživu. O 7½. Chvíli jí trvá, než zkratku roz­ luští – O znamená Olivia, ale je načmárané ledabyle a neči­ telně. Matně si vzpomíná, že snad kdysi kupovali Olivii pantofle, když byla v nemocnici. Což je jí teď samozřejmě k ničemu. Nabízí se vysvětlení, že specialista, k němuž je objedna­ná, si tu zřídil ordinaci teprve nedávno a na dveřích ještě není jeho jméno uvedeno. Měla by se někoho zeptat. Ze všeho nejdřív by měla zazvonit, jestli čirou náhodou uvnitř není někdo, kdo pracuje přesčas. Stiskne tlačítko zvonku a svým způsobem se jí uleví, že nikdo nepřichází, protože jméno lékaře, kterého hledá, jí momentálně úplně vypadlo z pa­ měti. Jiný nápad. Není vlastně možné, že by tenhle specialista – tenhle cvokař, jak se ho rozhodla v duchu nazývat – není

U jezera

vlastně docela možné, že by takový doktor (nebo doktorka – Nancy jako většina osob v jejím věku automaticky nepři­ pouš­tí druhou možnost) prostě ordinoval doma? Bylo by to do­ce­la logické a hlavně lacinější. Na cvokařinu nepotřebujete žádné složité přístroje. Nancy jde dál směrem od hlavní ulice. A po chvíli se jí jméno vybaví, jak už to tak bývá, když krize pomine. Míjí domy postavené většinou v devatenáctém století. Některé jsou dřevěné, většina z cihel. Cihlové mají zpravidla nad pří­ zemím první patro, dřevěné jsou o něco skromnější a horní patro je jen poloviční, se šikmým stropem v podkrovních místnostech. Některé vstupní dveře vedou rovnou na chod­ ník, jiné na prostorné, občas zasklené verandy. Před sto lety by za takového večera na verandách nebo na zápraží seděli lidé. Hospodyně, které domyly nádobí a ten den naposledy vytřely kuchyň, muži, kteří pokropili trávník a právě uklidili hadici. Nikde žádná prázdná zahradní křesílka okázale vysta­ vená na odiv jako dnes. Jen dřevěné schody nebo z kuchyně vynesené židle. Rozmluvy o počasí nebo o tom, jak někomu utekl kůň, o sousedovi, kterého uložili do postele a už se sotva uzdraví. A jakmile by byla Nancy z doslechu, zvídavé do­hady, co je asi zač. Tentokrát by jejich zvědavost ukojila, protože by se zasta­ vila a zeptala: Můžete mi prosím říct, jak se dostanu k dok­ torovi? Nový námět k hovoru. Nač potřebuje doktora? (To ovšem až po tom, co by se vzdálila.) Teď jsou ale všichni do jednoho uvnitř, kde sedí u zapnutých větráků nebo klimatizace. Domy jsou označené čísly úplně jako ve městě. Jen nikde žádná tabulka se jménem lé­kaře. Na konci chodníku stojí velká cihlová budova s lome­ nicemi a věžičkou s hodinami. Snad škola, než začali roz­ vážet školáky autobusy do nějakého většího a ošklivějšího

193

vzdělávacího ústavu. Ručičky stojí na dvanáctce, ukazují poledne nebo půlnoc, což očividně není správný čas. U domu je spous­ta květin zjevně zasázených profesionálním zahrad­ níkem – některé visí v hroznech z dřevěného trakaře, další z vědra na mléko hned vedle. Cedule, kterou nemůže přečíst, protože přímo na ni svítí slunce. Vstoupí na trávník, aby se na ni mohla podívat z jiného úhlu. Pohřební ústav. Teď vidí i přistavěnou garáž, ve které je pravděpodobně pohřební vůz. Budiž. Půjde si dál po svém. Zabočí do vedlejší ulice s úhlednými, pečlivě udržovanými domky, které dokládají, že i v tak malém městečku může být cosi jako vilová čtvrť. Každý domek je trochu jiný, přesto vypadají tak nějak stejně. Jemně zbarvený kámen nebo světlé cihly, lomená nebo kulatá okna, záměrný opak čistě užit­ kového vzhledu, typický rančerský styl minulých desetiletí. Tady jsou lidé. Ještě se všichni nestačili zavřít uvnitř u své klimatizace. Chlapec na jízdním kole šikmo křižuje chodník. Něco jí na něm připadá divné, ale marně si láme hlavu, co to je. Jezdí pozpátku. To je ono. V rozevláté bundě, takže není hned vidět – aspoň ona to nevidí –, co tu nesedí. Na ulici stojí žena, na jeho matku možná trochu stará, přesto vypadá velmi zachovale a sportovně. Sleduje chlapce na kole, v ruce drží švihadlo a baví se s mužem, který určitě není její manžel – chovají se k sobě příliš srdečně. Chodník se stáčí do oblouku a o kus dál končí. Slepá ulice. Nancy přistoupí k dvojici dospělých, omlouvá se a říká, že hledá doktora. „Ne, ne,“ dodává hned. „Nebojte se. Hledám jen jeho or­ dinaci. Třeba byste mi mohli poradit.“ Jenže pak si uvědomí, že si stále není jistá jménem. Muž a žena zdvořile nedávají najevo překvapení, ale nemohou jí pomoci.

U jezera

Nepřirozeně kroužící cyklista se přežene jen těsně kolem nich, taktak že je všechny tři neporazí. Muž a žena se smějí. Nikdo ho nenapomene. Takový roš­ ťák, a oni ho ještě obdivují. Pak společně poznamenají, jaký je dnes krásný večer, a Nancy se otočí a vykročí zpátky, odkud přišla. Nedojde ale až k pohřebnímu ústavu. Zabočí do postranní ulice, kterou předtím minula, snad proto, že není vydláždě­ n­á a ji nenapadlo, že by mohl doktor v takových končinách bydlet. Není tu chodník a kolem domů je bláto. Pár mužů cosi montuje pod zdviženou kapotou nákladního auta a Nancy usoudí, že by nebylo vhodné je vyrušovat. Kromě toho před sebou zahlédne cosi zajímavého. Je tam živý plot, který sahá až k cestě. Je příliš vysoký, takže se obává, že na druhou stranu neuvidí, ale možná bude moci nakouknout skrz něj. Nakonec to není třeba. Když dojde až k plotu, ukáže se, že pozemek za ním – velký asi jako čtyři běžné městské parcely – je zcela otevřený do ulice, po níž přišla. Zdá se, že je tu nějaký park s dlážděnými cestičkami šikmo protínajícími posekaný a svěže zelený trávník. Mezi nimi se z trávy derou trsy kvě­ tin. Některé poznává – například sytě zlaté nebo světle žluté třapatky a plaménky s růžovými květy a rudým středem –, ale rozhodně není žádná velká za­hradnice, a tady jsou všude shluky a kaskády květenství mnoha barev, které ani neumí pojmenovat. Některé šplha­jí po laťkových oporách, jiné se plazí volně. Vše je velmi estetické, ale nic nepůsobí strojeně, dokonce ani fontána, z níž tryská voda téměř do dvoumetrové výšky a padá zpět do nádržky vyložené kameny. Nancy při­ stoupí blíž, aby se osvěžila jemnou chladnou sprš­kou, a neda­ leko fontány objeví železnou lavičku, kde se může po­sadit. Po cestičce přichází muž se zahradnickými nůžkami v ru­ ce. Od zahradníků se tady zjevně očekává, že budou pracovat

195

až do pozdního večera. I když po pravdě řečeno muž nevy­ padá jako najatý pracovník. Je vysoký a velmi hubený a na sobě má černou košili a přiléhavé kalhoty. Až dosud ji vůbec nenapadlo, že by se nemuselo jednat o městský park. „Máte to tady krásné,“ zavolá na muže co možná přátelsky a pochvalně. „Udržujete to opravdu moc hezky.“ „Děkuji,“ odpoví muž. „Klidně si tu poseďte.“ Lehce chladným tónem jí dá na srozuměnou, že to opravdu není park, ale soukromá zahrada, a on sám není zaměstnanec města, ale majitel. „Měla jsem vás požádat o dovolení.“ „To je v pořádku.“ Soustředěn na práci se skloní a zastřihne výhonek, který se opovážil přerůst na cestičku. „To je celé vaše? Tohle všechno?“ Dokončí, co začal, a přisvědčí: „Tohle všechno.“ „Mohlo mě to napadnout. Je to příliš originální, aby to byl jen veřejný park. Příliš osobité.“ Muž neodpoví. Nancy se ho chce zeptat, jestli tady taky rád po večerech sedává. Ale pak si to rozmyslí. Zdá se, že s ním není lehké pořízení. Pravděpodobně to bude ten typ, co je právě na tuhle svou nepřístupnost pyšný. Radši mu po­děkuje a půjde. Po chvíli si však muž přisedne vedle ní. A promluví, jako by mu tu otázku položila. „Víte, já jsem spokojený, jenom když dělám něco užiteč­ ného,“ řekne. „Když se sem posadím, nesmím se dívat kolem sebe, protože vidím jen další práci.“ Mohla už předem odhadnout, že není žádný mluvka. Přes­to je stále zvědavá. Co tady bylo dřív? Než založil tuhle zahradu? „Textilka. Ve všech těchhle městečkách bývalo něco

U jezera

po­dobného, tenkrát se dělníci spokojili s žebráckou mzdou. Jenže pak továrna zkrachovala a jistý podnikatel si usmyslel, že z ní udělá sanatorium. Byly s tím nějaké potíže, protože mu město nechtělo udělit licenci, báli se, že tady bude moc starých lidí a že to bude působit depresivně. Takže nakonec tu továrnu zapálil nebo zboural, nevím.“ Není odsud. I ona vidí, že kdyby byl, nemluvil by takhle otevřeně. „Nejsem odsud,“ říká. „Měl jsem tu ale přítele, a po jeho smrti jsem přijel vyřídit jeho pozůstalost a chtěl zase odjet. Jenže pak jsem lacino koupil tenhle pozemek, protože ten původní podnikatel tu nechal jenom díru v zemi a bylo to hrozně ošklivé.“ „Nezlobte se, jestli vám připadám zvědavá.“ „To nevadí. Když nemám chuť něco vysvětlovat, tak ml­ čím.“ „Nikdy jsem tady nebyla,“ říká Nancy. „Určitě ne, protože to bych tohle místo nepřehlédla. Šla jsem kolem, protože něco hledám. A myslela jsem si, že to spíš najdu, když nechám auto někde stát a půjdu pěšky. Vlastně hledám ordinaci jed­ noho doktora.“ Vysvětluje mu, že není nemocná, že je jenom objednaná na následující den a nechce tady ráno pobíhat a teprve to hledat. Pak mu popíše, kde zaparkovala auto a jak ji překvapilo, když na žádné tabulce jméno svého doktora nenašla. „A nemohla jsem se ani podívat do telefonního seznamu, znáte to přece, jak už dnes nikde žádné telefonní seznamy ani budky nejsou. Anebo jsou uvnitř vybrakované. Bojím se, že začínám plácat hlouposti.“ Řekne mu jméno specialisty, ale muž říká, že mu nezní povědomě. „Jenže já k doktorům nechodím.“ „To možná děláte dobře.“ „Ani bych neřekl.“

197

„Nedá se nic dělat, měla bych se vrátit k autu.“ Vstane, a muž vstane s ní a řekne, že ji doprovodí. „Abych nezabloudila?“ „Ne tak docela. Zvykl jsem si vždycky si takhle navečer trochu protáhnout nohy. Ze zahradničení je člověk celý roz­ lámaný.“ „Pořád doufám, že se to s tím doktorem nějak rozumně vysvětlí. Nenapadá vás někdy, že dřív bývaly věci mnohem srozumitelnější?“ Muž neodpoví. Možná myslí na svého zemřelého přítele. Možná tu zahradu založil na památku přítele, který zemřel. Místo aby teď Nancy cítila rozpaky, že něco řekla a on jí neodpověděl, zmocní se jí zvláštní lehkost, radost z klidného souznění. Jdou vedle sebe a nikoho nepotkávají. Zanedlouho se ocitnou na hlavní ulici, budova s lékař­ skými ordinacemi je na příští křižovatce. Při pohledu na ni Nancy poněkud znervózní, zpočátku ani neví, kvůli čemu, ale po chvíli jí to dojde. Podlehne absurdní a znepokojivé představě, kterou v ní ta budova vyvolá. Co když to jméno, o kterém tvrdí, že ho nemůže najít, tam celou dobu je? Přidá do kroku, celá se chvěje a konečně, protože oči jí pořád ještě slouží dobře, čte tatáž dvě neznámá jména jako předtím. Předstírá, že pospíchá k výloze, aby se podívala na vysta­ vené zboží, panenky s  porcelánovými hlavičkami, staré brusle, nočníky a děravé přikrývky. „Smutné,“ povzdechne si. Muž jí nevěnuje pozornost. Říká, že ho právě něco na­ padlo. „Ohledně toho doktora,“ říká. „Ano?“ „Napadlo mě, jestli nemá něco společného s tím domo­ vem?“ Jdou dál ulicí a míjejí dva mládence sedící na chodníku,

U jezera

jeden má nohy natažené před sebe, takže ho musejí obejít. Její průvodce si jich nevšímá, jen trochu ztiší hlas. „S domovem?“ opakuje Nancy. „Asi jste ho neviděla, pokud jste přijela po hlavní silnici. Ale kdybyste pokračovala dál směrem k jezeru, jela byste kolem. Ani ne kilometr za městem. Na jedné straně silnice je hromada štěrku a pak už je to jen o kousek dál naproti. Nevím, jestli tam mají stálého lékaře, ale nejspíš ano. Bylo by to logické.“ „Nejspíš ano,“ opakuje po něm. „Bylo by to logické.“ Na okamžik se lekne, jestli si nebude myslet, že to po něm opakuje schválně, jako hloupý žert. Opravdu si s ním chce dál povídat a třeba i hloupě žertovat, jak bude chtít. Teď se ale vyskytne nový problém – musí si jako obvykle, než nasedne do auta, vzpomenout, kam dala klíče. Pravidelně mívá strach, jestli si je nezamkla uvnitř nebo někde nevytrou­ sila. Cítí příliv známé, vyčerpávající paniky. Pak ale klíčky nahmátne v kapse. „Za zkoušku to stojí,“ říká muž a Nancy souhlasí. „Je tam velké parkoviště, kam můžete zajet ze silnice a po­ dívat se. Jestli tam mají stálého doktora, nemusí mít tabulku se jménem tady ve městě.“ Jako by se ani jemu nechtělo s ní rozloučit. „Mockrát vám děkuju.“ „Je to jen takový nápad.“ Přidrží jí dveře, aby mohla nasednout, a pak je za ní zavře a počká, dokud nevycouvá a nezamíří správným směrem. Na rozloučenou jí zamává. Cestou z města ho Nancy ještě jednou zahlédne ve zpět­ ném zrcátku. Sklání se a něco říká těm dvěma mladíkům, kteří sedí opření o zeď na chodníku před obchodem. Když šli předtím kolem nich, vůbec si jich nevšiml, takže je pře­ kvapená, že se s nimi teď baví. Možná jen cosi ironicky poznamenává o její neschopnosti

199

a zmatenosti. Nebo o tom, jak je stará. Takový příjemný člo­ věk, a pomlouvá ji. Původně si říkala, že se pak vrátí zpátky do města, aby mu znovu poděkovala a řekla, jestli našla toho správného dok­ tora. Mohla by jen zpomalit a vesele na něj zavolat z okénka. Teď si ale říká, že prostě pojede kolem jezera a radši se mu vyhne. Nechce na něj myslet. Kus před sebou zahlédne u silnice hromadu štěrku a musí se soustředit, kam jede. Přesně, jak řekl. Tabule. Šipka k Domovu u jezera. A sku­ tečně, už odsud je vidět jezero, proužek světlé modři na obzoru. Veliké parkoviště. Jedno dlouhé křídlo, kde jsou zjevně samostatné malé byty nebo aspoň velké pokoje a u nich vlastní malá zahrádka či místo k venkovnímu posezení. Před každým dost vysoký mřížový plot, patrně kvůli soukromí nebo bezpečnosti. I když pokud dobře vidí, zrovna teď venku nikdo nesedí. Ovšemže ne. V těchhle ústavech bývá večerka brzy. Líbí se jí to mřížoví, dodává místu nádech neskutečna. Architektura veřejných budov se v posledních letech výrazně změnila, podobně jako u soukromých domů. Strohý, přísný vzhled – jiný se v jejím mládí nepřipouštěl – se zcela vytratil. Teď tu stojí na parkovišti před světlým palácem, který ji vítá vlídně a přátelsky a slibuje pohodlí a přepych. Někomu to může připadat jen tak naaranžované na efekt, ale není to nakonec přesně to, co lidé chtějí? Všechno to sklo rozhodně musí v těch staroušcích, a možná i některých mladších, kteří jsou jen trochu mimo, podporovat dobrou náladu. Zamíří ke vchodu a hledá zvonek nebo tlačítko, kterým by si otevřela. Není to však nutné – dveře se samočinně ote­ vřou. Jakmile se ocitne uvnitř, přemůže ji ještě větší dojem prostornosti, vzdušnosti, přísvit modře zabarveného skla. Na podlaze jsou stříbřitě lesklé dlaždice, na jakých se tak rády

U jezera

klouzají děti, a Nancy si na okamžik představí, jak se na nich klouzají a z legrace padají pacienti. To pomyšlení ji rozveselí. Podlaha pochopitelně nemůže být tak kluzká, jak se zdá, určitě by nikdo nechtěl, aby si tu lidi lámali vaz. „Radši jsem to sama nezkoušela,“ říká šibalským tónem komusi ve své hlavě, snad manželovi. „To je ale nápad. Co kdyby se tam zrovna objevil ten doktor, co má vyšetřit mou duševní rovnováhu? Co by mi asi řekl?“ V té chvíli nikde žádný doktor není. Pochopitelně, co by tam taky dělal? Doktoři nevysedáva­jí jen tak za přepážkou a nečekají, jestli se náhodou nedostaví pacient. Navíc ona tu ani není kvůli vyšetření. Bude muset znovu vysvětlovat, že se jen přišla ujistit ohledně času a místa, kam má přijít na vyšetření následující den. Najednou je z toho všeho hrozně unavená. V místnosti je zaoblený pult, který jí sahá asi do pasu, obložený tmavým dřevem připomínajícím mahagon, i když to pravděpodobně mahagon není. Teď za ním nikdo nesedí. Je pochopitelně po pracovní době. Nancy se rozhlíží, jestli ne­uvidí zvonek, ale žádný tu není. Pak se dívá, jestli někde nevisí seznam lékařů nebo jméno hlavního doktora. Nic tako­ vého. Člověk by si myslel, že tu bude nějaká možnost, jak se někoho dovolat i po pracovní době. V takovéhle instituci by měla být nějaká pohotovostní služba. Ani za pultem není nic důležitého. Není tu počítač ani telefon, žádné papíry nebo barevná tlačítka. Nemůže samo­ zřejmě vejít až za pult, možná je někde nějaký zámek nebo přihrádky, které nevidí. Knoflík, který obsluhuje recepční, ale na který ona nedosáhne. Opustí tedy pro tuto chvíli pult a soustředí se na míst­ nost kolem sebe. Má tvar šestiúhelníku s dveřmi ve čtyřech stěnách. Čtvery dveře  – první jsou velké vstupní dveře, kte­ré dovnitř vpouštějí světlo a návštěvníky, druhé ne tak

201

snad­no přístupné, soukromě a úředně vyhlížející dveře za recepčním pultem, a zbývající dvoje, naprosto stejné a přesně napro­ti sobě, evidentně vedou do dlouhých postranních kří­ del s chodbami a pokoji, kde jsou ubytovaní zdejší klienti. V obojích je v horní části sklo, kterým může kdokoli nahléd­ nout dovnitř. Nancy k jedněm z těchto nejsnáze dosažitelných dveří při­stoupí a zaklepe, pak zkusí zmáčknout kliku, ale dveře ne­po­vo­lí. Jsou zamčené. Ani skleněnou výplní dovnitř moc dobře ne­vi­dí. Zblízka je sklo vlnité a obraz rozmazaný. Stejný problém se sklem a klikou je i u dveří naproti. Klapot vlastních bot na podlaze, zrádné sklo, naleštěné kliky, které jsou k ničemu – to vše ji odradí víc, než se jí sa­ motné chce přiznat. Přesto se nevzdává. Znovu ve stejném pořadí vyzkouší oboje dveře, tentokrát vší silou zalomcuje klikou a volá „Ha­ ló?“ hlasem, který zní nejprve nevýrazně a plaše, pak pobou­ řeně, ale o nic nadějněji. Protáhne se za recepční pult a bez velké naděje zabuší na dveře za ním. Není na nich dokonce ani klika, jen klíčová dírka. Nemůže dělat nic než odejít a vrátit se domů. Mají to tu moc hezké a elegantní, říká si v duchu, ale služby veřejnosti nestojí za nic. Určitě naženou pacienty nebo klienty, nebo jak jim tady říkají, do postelí co nejdřív, tak to funguje všude bez ohledu na to, jak to mají naparáděné. S tímto závěrem přikročí ke vstupním dveřím a zatlačí na ně. Jsou moc těžké. Opře se do nich znovu s větší silou. Ještě jednou. Dveře nepovolí. Venku vidí truhlíky s květinami. Po silnici kolem jede au­ tomobil. Snáší se tichý soumrak. Nancy stojí a nutí se myslet. Uvnitř není žádné umělé osvětlení. V místnosti postupně zavládne tma. Už teď, navzdory tlumenému světlu zvenku, je

U jezera

tady šero. Nikdo nepřijde, všichni už splnili své povinnosti, nebo aspoň ty, které je zavedly do této části budovy. Teď ně­ kde odpočívají a sem se už nevrátí. Nancy otevře ústa a chce vykřiknout, ale z hrdla jí nevy­ chází ani hlásek. Celá se třese a marně se snaží nadechnout a dostat vzduch do plic. Jako by měla v krku knedlík. Dusí se. Ví, že se musí chovat jinak, a nejen to, musí věřit jinak. Klid. Klid. Dýchat. Dýchat. Neví, jak dlouho trvá její panika, jestli celou věčnost nebo jen chvíli. Tluče jí srdce, ale zdá se, že je zachráněna. Přichází žena, která se jmenuje Sandy. Má to napsáno na broži na blůzce, a kromě toho ji Nancy zná. „Tak co teď s vámi uděláme?“ říká Sandy. „Potřebujeme vás jen převlíknout do noční košilky, a vy se najednou začnete plašit, jako kdybysme vás chtěli sníst. Asi se vám něco zdálo, že?“ říká. „Copak se vám zdálo?“ „Nic,“ odpoví Nancy. „Byla jsem zase doma a manžel ještě žil a já jsem řídila auto.“ „Máte hezké auto?“ „Volvo.“ „No vidíte, jakou máte paměť!“