Ukázky | Próza | Alice Munroová: Drahý život /ukázka/
Alice Munroová: Drahý život /ukázka/ Osudy hrdinů nové knihy Alice Munroové nezřídka utvářejí a proměňují náhlá hnutí mysli, citová vzplanutí, erotické touhy i zcela náhodné události. Voják podléhající při návratu z války strachu ze shledání se snoubenkou, zámožná žena ochotná nechat se vydírat kvůli svému milenci, otec, který tělesně zatouží po vlastní dceři, nezkušená učitelka zneužitá svým nadřízeným - ti všichni zjišťují, že jejich život se po náhlém přerušení jeho dosavadního běhu už nikdy nevrátí do původních kolejí.
Alice Munroová: Drahý život
Paseka 2014 Překlad: Zuzana Mayerová 280
U jezera Žena si jde ke své lékařce pro nový předpis, jenže ta v ordinaci není. Dnes má volno. Žena si totiž spletla dny, protože není pondělí, ale úterý.
Přesně o tom chce s doktorkou mluvit, kromě nového předpisu. Má obavy, že poslední dobou začíná zapomínat. „To myslíte vážně?“ čeká, že uslyší. „Vy a zapomínat? Co vás to napadá!“ (Ne že by ji lékařka nějak zvlášť dobře znala, ale mají společné přátele.) Místo toho jí následující den zavolá z ordinace sestřička, že má předpis připravený a že ji – žena se jmenuje Nancy – objednala ke specialistovi kvůli té zmatenosti.
To není zmatenost. Jen paměť. Na tom nesejde. Ten specialista se zabývá staršími pacienty. Jistě. Staršími pacienty, kterým šplouchá na maják. Sestřička se zasměje. Konečně se někdo zasměje. Pak jí řekne, že lékař má ordinaci v městečku, které se jmenuje Hymen, asi dvacet mil od místa, kde Nancy bydlí. „Tak to by se měl orientovat spíš na mladší,“ řekne Nancy. Sestřička nechápe. „Nevadí. Budu tam.“
V posledních několika letech se ordinace odborných lékařů přesunuly do různých městeček po celém kraji.
Do jednoho si zajedete na tomograf, do druhého k onkologovi, plicní ambulance je ve třetím a tak dál. Je to proto, aby se člověk nemusel kvůli všemu trmácet až do nemocnice, ale nakonec mu to zabere stejně času, protože ne v každém městě je klinika, a když tam přijedete, musíte pátrat, kde vlastně dotyčný doktor sídlí.
Právě proto se Nancy rozhodne, že do městečka, kde ordinuje specialista pro seniory, jak si ho v duchu pojmenovala, pojede už večer před smluvenou návštěvou. Aspoň bude mít dost času najít jeho ordinaci a nemusí se bát, že k němu dorazí celá uřícená nebo dokonce se zpožděním a zapůsobí na něj hned napoprvé špatným dojmem.
Mohl by s ní jet manžel, ale Nancy ví, že ten se chce dívat v televizi na fotbal. Je ekonom a polovinu večerů se dívá na sportovní přenosy a v těch zbylých píše knihu, i když po Nancy vždycky chce, aby o něm říkala, že je v důchodu.
Nancy mu řekne, že chce ordinaci najít sama. Sestřička jí popsala, jak se do města dostane.
Je krásný podvečer. Jakmile však sjede z hlavní silnice a pokračuje dál na západ, svítí jí zapadající slunce přímo do očí. Když se posadí co nejvíc rovně a povystrčí bradu, podaří se jí dostat oči do stínu. Navíc má dobré sluneční brýle. Zahlédne návěstí, které hlásí, že do Highmanu je to osm mil.
Highman. Takhle se to správně jmenuje. Highman, 1553 obyvatel.
Že jim stojí za to psát tam tu trojku? Každá duše se počítá. Nancy má ve zvyku jen tak pro zábavu posuzovat malá městečka podle toho, jestli by tam mohla bydlet. Tohle se jeví nadějně. Slušně velké tržiště, kde se pravděpodobně dá koupit poměrně čerstvá zelenina, i když nejspíš nepochází z okolních polí. Ucházející kavárna. Prádelna a drogerie s lékárnou, kde by dostala potřebné léky, i když tam patrně neprodávají dražší časopisy.
Místy je samozřejmě vidět, že městečko zažilo lepší časy. Výkladní skříni slibující „Zlato – šperky“, ale teď plné starého porcelánu, hrnců, konví a věnců ze zkroucených drátů, kralují hodiny, které nejdou.
Nancy shodou okolností zaparkuje právě před obchodem, a tak vystoupí a jde se na vystavenou veteš podívat. Pak usoudí, že může docela dobře začít hledat ordinaci pěšky. A téměř vzápětí, takže ani nemá čas si to užít, opravdu spatří přízemní budovu z tmavých cihel, stylem odpovídající podobným užitkovým stavbám z minulého století, a skoro by se vsadila, že se nemýlí. Lékaři v menších městech a na vesnicích dřív obvykle mívali ordinaci v domě, kde současně i bydleli, když pak ale potřebovali u domu místo na parkující auta, postavili si takovouhle budovu. Hnědočervené cihly a na zdi skutečně tabulka Lékař / Dentista. Vzadu parkoviště.
Nancy má v kapse na papírku napsané doktorovo jméno, a tak lístek vytáhne, aby se na ně podívala. Na dveřích s mléčným sklem stojí Dr. H. W. Forsyth, dentista, a Dr. Donald McMillen, praktický lékař.
Na lístku není ani jedno z jmen. Není divu, protože na papírku má napsané jen číslo. Velikost bot manželovy sestry, která už není naživu. O 71⁄2. Chvíli jí trvá, než zkratku roz luští – O znamená Olivia, ale je načmárané ledabyle a nečitelně. Matně si vzpomíná, že snad kdysi kupovali Olivii pantofle, když byla v nemocnici.
Což je jí teď samozřejmě k ničemu.
Nabízí se vysvětlení, že specialista, k němuž je objednaná, si tu zřídil ordinaci teprve nedávno a na dveřích ještě není jeho jméno uvedeno. Měla by se někoho zeptat. Ze všeho nejdřív by měla zazvonit, jestli čirou náhodou uvnitř není někdo, kdo pracuje přesčas. Stiskne tlačítko zvonku a svým způsobem se jí uleví, že nikdo nepřichází, protože jméno lékaře, kterého hledá, jí momentálně úplně vypadlo z paměti.
Jiný nápad. Není vlastně možné, že by tenhle specialista – tenhle cvokař, jak se ho rozhodla v duchu nazývat – není vlastně docela možné, že by takový doktor (nebo doktorka – Nancy jako většina osob v jejím věku automaticky nepři pouští druhou možnost) prostě ordinoval doma? Bylo by to docela logické a hlavně lacinější. Na cvokařinu nepotřebujete žádné složité přístroje.
Nancy jde dál směrem od hlavní ulice. A po chvíli se jí jméno vybaví, jak už to tak bývá, když krize pomine. Míjí domy postavené většinou v devatenáctém století. Některé jsou dřevěné, většina z cihel. Cihlové mají zpravidla nad pří zemím první patro, dřevěné jsou o něco skromnější a horní patro je jen poloviční, se šikmým stropem v podkrovních místnostech. Některé vstupní dveře vedou rovnou na chodník, jiné na prostorné, občas zasklené verandy. Před sto lety by za takového večera na verandách nebo na zápraží seděli lidé. Hospodyně, které domyly nádobí a ten den naposledy vytřely kuchyň, muži, kteří pokropili trávník a právě uklidili hadici. Nikde žádná prázdná zahradní křesílka okázale vystavená na odiv jako dnes. Jen dřevěné schody nebo z kuchyně vynesené židle. Rozmluvy o počasí nebo o tom, jak někomu utekl kůň, o sousedovi, kterého uložili do postele a už se sotva uzdraví. A jakmile by byla Nancy z doslechu, zvídavé dohady, co je asi zač.
Tentokrát by jejich zvědavost ukojila, protože by se zastavila a zeptala: Můžete mi prosím říct, jak se dostanu k doktorovi?
Nový námět k hovoru. Nač potřebuje doktora? (To ovšem až po tom, co by se vzdálila.)
Teď jsou ale všichni do jednoho uvnitř, kde sedí u zapnutých větráků nebo klimatizace. Domy jsou označené čísly úplně jako ve městě. Jen nikde žádná tabulka se jménem lékaře.
Na konci chodníku stojí velká cihlová budova s lomenicemi a věžičkou s hodinami. Snad škola, než začali rozvážet školáky autobusy do nějakého většího a ošklivějšího vzdělávacího ústavu. Ručičky stojí na dvanáctce, ukazují poledne nebo půlnoc, což očividně není správný čas. U domu je spousta květin zjevně zasázených profesionálním zahradníkem – některé visí v hroznech z dřevěného trakaře, další z vědra na mléko hned vedle. Cedule, kterou nemůže přečíst, protože přímo na ni svítí slunce. Vstoupí na trávník, aby se na ni mohla podívat z jiného úhlu.
Pohřební ústav. Teď vidí i přistavěnou garáž, ve které je pravděpodobně pohřební vůz.
Budiž. Půjde si dál po svém.
Zabočí do vedlejší ulice s úhlednými, pečlivě udržovanými domky, které dokládají, že i v tak malém městečku může být cosi jako vilová čtvrť. Každý domek je trochu jiný, přesto vypadají tak nějak stejně. Jemně zbarvený kámen nebo světlé cihly, lomená nebo kulatá okna, záměrný opak čistě užitkového vzhledu, typický rančerský styl minulých desetiletí.
Tady jsou lidé. Ještě se všichni nestačili zavřít uvnitř u své klimatizace. Chlapec na jízdním kole šikmo křižuje chodník. Něco jí na něm připadá divné, ale marně si láme hlavu, co to je.
Jezdí pozpátku. To je ono. V rozevláté bundě, takže není hned vidět – aspoň ona to nevidí –, co tu nesedí.
Na ulici stojí žena, na jeho matku možná trochu stará, přesto vypadá velmi zachovale a sportovně. Sleduje chlapce na kole, v ruce drží švihadlo a baví se s mužem, který určitě není její manžel – chovají se k sobě příliš srdečně.
Chodník se stáčí do oblouku a o kus dál končí. Slepá ulice.
Nancy přistoupí k dvojici dospělých, omlouvá se a říká, že hledá doktora.
„Ne, ne,“ dodává hned. „Nebojte se. Hledám jen jeho ordinaci. Třeba byste mi mohli poradit.“
Jenže pak si uvědomí, že si stále není jistá jménem. Muž a žena zdvořile nedávají najevo překvapení, ale nemohou jí pomoci. Nepřirozeně kroužící cyklista se přežene jen těsně kolem nich, taktak že je všechny tři neporazí.
Muž a žena se smějí. Nikdo ho nenapomene. Takový rošťák, a oni ho ještě obdivují. Pak společně poznamenají, jaký je dnes krásný večer, a Nancy se otočí a vykročí zpátky, odkud přišla.
Nedojde ale až k pohřebnímu ústavu. Zabočí do postranní ulice, kterou předtím minula, snad proto, že není vydlážděná a ji nenapadlo, že by mohl doktor v takových končinách bydlet.
Není tu chodník a kolem domů je bláto. Pár mužů cosi montuje pod zdviženou kapotou nákladního auta a Nancy usoudí, že by nebylo vhodné je vyrušovat. Kromě toho před sebou zahlédne cosi zajímavého.
Je tam živý plot, který sahá až k cestě. Je příliš vysoký, takže se obává, že na druhou stranu neuvidí, ale
možná bude moci nakouknout skrz něj.
Nakonec to není třeba. Když dojde až k plotu, ukáže se, že pozemek za ním – velký asi jako čtyři běžné městské parcely – je zcela otevřený do ulice, po níž přišla. Zdá se, že je tu nějaký park s dlážděnými cestičkami šikmo protínajícími posekaný a svěže zelený trávník. Mezi nimi se z trávy derou trsy květin. Některé poznává – například sytě zlaté nebo světle žluté třapatky a plaménky s růžovými květy a rudým středem –, ale rozhodně není žádná velká zahradnice, a tady jsou všude shluky a kaskády květenství mnoha barev, které ani neumí pojmenovat. Některé šplhají po laťkových oporách, jiné se plazí volně. Vše je velmi estetické, ale nic nepůsobí strojeně, dokonce ani fontána, z níž tryská voda téměř do dvoumetrové výšky a padá zpět do nádržky vyložené kameny. Nancy přistoupí blíž, aby se osvěžila jemnou chladnou sprškou, a nedaleko fontány objeví železnou lavičku, kde se může posadit.
Po cestičce přichází muž se zahradnickými nůžkami v ruce. Od zahradníků se tady zjevně očekává, že budou pracovataž do pozdního večera. I když po pravdě řečeno muž nevypadá jako najatý pracovník. Je vysoký a velmi hubený a na sobě má černou košili a přiléhavé kalhoty.
Až dosud ji vůbec nenapadlo, že by se nemuselo jednat o městský park.
„Máte to tady krásné,“ zavolá na muže co možná přátelsky a pochvalně. „Udržujete to opravdu moc hezky.“
„Děkuji,“ odpoví muž. „Klidně si tu poseďte.“
Lehce chladným tónem jí dá na srozuměnou, že to opravdu není park, ale soukromá zahrada, a on sám není zaměstnanec města, ale majitel.
„Měla jsem vás požádat o dovolení.“
„To je v pořádku.“ Soustředěn na práci se skloní a zastřihne výhonek, který se opovážil přerůst na cestičku.
„To je celé vaše? Tohle všechno?“ Dokončí, co začal, a přisvědčí: „Tohle všechno.
„Mohlo mě to napadnout. Je to příliš originální, aby to byl jen veřejný park. Příliš osobité.“ Muž neodpoví. Nancy se ho chce zeptat, jestli tady taky rád po večerech sedává. Ale pak si to rozmyslí. Zdá se, že s ním není lehké pořízení. Pravděpodobně to bude ten typ, co je právě na tuhle svou nepřístupnost pyšný. Radši mu poděkuje a půjde.
Po chvíli si však muž přisedne vedle ní. A promluví, jako by mu tu otázku položila.
„Víte, já jsem spokojený, jenom když dělám něco užitečného,“ řekne. „Když se sem posadím, nesmím se dívat kolem sebe, protože vidím jen další práci.“
Mohla už předem odhadnout, že není žádný mluvka. Přesto je stále zvědavá...
