V DOBRÉM i ve zlém Love Story Elizabeth Gilbertová JOTA / 2011
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. COMMITTED © Elizabeth Gilbertová, 2010 Translation © Jan Sládek 2010 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7217-819-3 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7462-042-3 (ePub) ISBN 978-80-7462-068-3 (mobi)
Para J. L. N. - o meu coroa
Není nic nebezpečnějšího než svatba. Ovšem také nic šťastnějšího než šťastné manželství. BENJAMIN DISRAELI, 1870, V DOPISE LOUISE, DCEŘI KRÁLOVNY VIKTORIE, JAKO BLAHOPŘÁNÍ K JEJÍMU ZASNOUBENÍ
Pár slov na úvod
Před pár lety jsem v knize Jíst, meditovat, milovat popsala svou dlouhou cestu třemi vzdálenými zeměmi světa, na kterou jsem se vydala zcela sama po obtížném rozvodu. V době, kdy jsem na ní pracovala, jsem začínala druhou polovinu třetí dekády života a nacházela se v klíčovém bodě své spisovatelské dráhy. Do té doby jsem byla v literárních kruzích známá (pokud si mne vůbec kdo všiml) především jako autorka zabývající se muži, na které jsem se také hlavně obracela. Dlouhé roky jsem pracovala pro takto zaměřené časopisy, především Gentlemen’s Quarterly a Spin, na jejichž stránkách jsem probírala mužská témata ze všech možných úhlů. Podobné byly i mé první tři knihy (fiktivní i skutečné příběhy ze života), v kterých se objevují hlavně hrdinské postavy kovbojů, rybářů lovících humry, lovců, řidičů náklaďáků, dřevorubců… V době, o které se zmiňuji, jsem opakovaně slýchala, že píši jako chlap. Po pravdě mi není tak docela jasné, co tohle „jako chlap“ vlastně znamená, myslím ale, že většina lidí to myslela jako pochvalu. Já to tak rozhodně brala. Kvůli jednomu článku pro Gentlemen’s Quarterly jsem se dokonce na týden převlékla za muže. Nechala jsem si ostříhat vlasy, pevně stáhla hruď, kalhoty si vycpala kondomem plným ptačího zobu, pod spodní ret jsem si přilepila malou bradku - chtěla jsem se co nejlépe vžít do své dočasné role a pochopit co nejvíc záhad světa mužů. Na tomto místě musím přiznat, že má fixace na muže se přenášela i do soukromého života. Často jsem s tím měla pořádné problémy. Kdepak - vždycky jsem s tím měla pořádné problémy. Zmítala jsem se mezi romantickými vztahy a profesionálními povinnostmi a nechala se natolik unášet mužskými problémy, že jsem prakticky neměla čas věnovat se ženám. Natož pak, abych se zabývala sama sebou. Když k tomu připočtu fakt, že jsem nijak zvlášť nedbala na své pohodlí, není divu, že jsem toho o sobě mnoho nevěděla. Když na mě pak kolem třicítky padla pořádná deprese, nedokázala jsem pochopit, natož pak jasně formulovat, co se to se mnou děje. Nejdřív to odneslo mé tělo. Hned nato se mi rozpadlo manželství a pak jsem se složila psychicky. Hrozně mě to vyděsilo. Ze svých znalostí mužů jsem nedokázala vykřesat jedinou jiskřičku útěchy. Z citových zmatků jsem se musela vymotat svými vlastními silami. Všeho jsem nechala a zcela sama, rozvedená a se zlomeným srdcem, se vydala na roční cestu za sebepoznáním. Začala jsem průzkum, kterému jsem kdysi podrobila mizející prototypy amerických kovbojů. A protože jsem spisovatelka, vše jsem pečlivě zaznamenala. A protože život je často hodně podivný, z knihy se stal prvotřídní mezinárodní trhák a já se po deseti letech, která jsem strávila výhradně psaním o mužích a jejich problémech, doslova přes noc stala ženskou autorkou. Ani teď nevím, co to znamená, ale nijak nepochybuji, že tohle spojení není kompliment. Každopádně se mě všichni pořád dokola ptají, zda jsem něco takového čekala. Chtějí vědět, jestli jsem při psaní své poslední knihy tušila, že z ní bude takový hit. Netušila. Nedokážu si vůbec představit, jak bych takovou úžasnou reakci mohla předvídat nebo dokonce plánovat. Vlastně jsem celou dobu, kdy jsem na knize pracovala, doufala, že mi potřebu sepsat své zážitky nebude nikdo vyčítat. Měla jsem jen malý okruh čtenářů, většinou to byli věrní příznivci. Líbila se jim zarputilá mladá žena, která jim předkládala rázovité příběhy ze života větrem ošlehaných drsňáků. Nepředpokládala jsem, že stejní lidé budou mít zájem také o emotivně pojaté deníkové zápisky rozvedené ženy hledající psychickou rovnováhu a duchovní útěchu. Na druhé straně jsem věřila
v jejich velkorysost, doufala, že pochopí osobní důvody, které stály u zrodu knihy, přečtou ji a odloží. Pak se všichni pohneme o kus dál. Dopadlo to ale docela jinak. (Abychom si rozuměli: Ani v knize, kterou právě držíte, nenajdete příběhy ze života větrem ošlehaných drsňáků. To jen tak mimochodem, abyste neřekli, že jsem vás nevarovala!) Další otázkou, kterou v poslední době slýchám pořád dokola, je, jak mi úspěch knihy Jíst, meditovat, milovat změnil život. Odpovídá se mi na ni obzvlášť těžce, protože se setkávám s tolika novými věcmi. Možná pomůže příklad z dětství: Když jsem byla malá, rodiče mě vzali do Přírodovědného muzea v New Yorku. Stáli jsme spolu v Sále světových oceánů. Tatínek ukázal ke stropu na model plejtváka obrovského v životní velikosti, který byl zavěšený přímo nad našimi hlavami. Chtěl mě upozornit na jeho velkolepé rozměry, ale já velrybu neviděla. Chápejte, stála jsem hned pod ní a upřeně na ni zírala, přesto jsem ji nedokázala pohledem obsáhnout. Mozek něco tak obřího odmítl vnímat. Dívala jsem se na modrý strop a sledovala udivené tváře lidí kolem (určitě tu bylo něco strašně zajímavého!), ale samotná velryba mi unikala. Přesně tak se často cítím, když myslím na knihu Jíst, meditovat, milovat. V určitém bodě své cesty dosáhla takových rozměrů, že jsem ji při zdravém rozumu nedokázala dál sledovat. Raději jsem to vzdala a pozornost obrátila k jiným věcem. Hodně mi pomohla zahrada. Pokud chcete získat odstup, rozhodně doporučuji sběr slimáků požírajících rajčatové keříky. Současně jsem si ale dělala hlavu, jestli po tomhle fenomenálním úspěchu ještě dokážu psát o něčem jiném než o sobě. Ne že bych falešně smutnila po dobách strávených v literárním ústraní, ale je fakt, že v minulosti jsem vždy psala s tím, že mě bude číst jen velmi málo lidí. Z velké části mě to pochopitelně trápilo, v jednom důležitém ohledu mě to ale naopak uklidňovalo: pokud se dokonale znemožním, aspoň o tom nebude vědět tolik lidí. Tak jako tak, tyhle problémy byly náhle zcela akademické: z ničeho nic jsem měla miliony čtenářů, kteří čekají na mou další práci. Jak má ale člověk proboha psát knihu, která nadchne takové davy? Nechtěla jsem se otevřeně podbízet, ale současně jsem se bála, že zklamu všechny bystré a citlivé příznivce, především čtenářky, s kterými jsme toho tolik prožili. Nevěděla jsem jak dál, tak jsem se pustila do práce. Během roku jsem dokončila první verzi této knihy - měla pět set stran -, ale prakticky okamžitě jsem si uvědomila, že s ní něco není v pořádku. Hlavní postava nemluvila mým hlasem. Vlastně nemluvila ani jako žádná jiná lidská bytost. Bylo to, jako by halasila z megafonu, navíc v nějakém hrozném překladu. Rukopis jsem odložila a myslela, že už se na něj nikdy nepodívám. Vrátila jsem se na zahradu a dala se do dalšího meditování a přemýšlení, zatímco jsem se rýpala v hlíně. Chtěla bych tu zcela jasně říct, že nešlo o žádnou velkou krizi, do jaké se člověk dostane, když neví jak psát, nebo alespoň jak psát, aby to působilo přirozeně. Žilo se mi moc pěkně, spokojenost v osobním životě a profesionální úspěch mi nedovolily ztratit se v bludišti pochyb. Cesta se mi ale nehledala snadno. Chvílemi jsem dokonce přemýšlela, jestli jsem jako spisovatelka zcela neskončila. Pokud mi osud určil, že už nebudu psát, byla jsem na to připravená. Prozatím jsem si nebyla jistá jak dál. Snažím se říct, že mě čekala další spousta hodin na záhonu s rajčaty, než jsem si v sobě dokázala udělat pořádek. Nakonec jsem si s jistou úlevou uvědomila, že bych neměla - nemůžu - psát knihu, která má nadchnout miliony čtenářů. Rozhodně to nesmí být můj záměr. Je fakt, že vůbec netuším, jak na objednávku vytvořit populární bestseller. Kdybych věděla, jak se takový populární bestseller na objednávku píše, můžete si být jisti, že bych jich měla už pár za sebou. Dávno by mi to podstatně usnadnilo a zpříjemnilo život. Tak to ale nefunguje - tedy alespoň ne u spisovatelů jako jsem já.
Píšeme pouze to, co musíme nebo dokážeme. Knihu pak vypustíme do světa a co se s ní dál děje, už není naše starost. Takže jsem nakonec zjistila, že potřebuji napsat právě tuto knihu - další osobní zážitky (se sociohistorickými úvahami!) související s mou snahou vyrovnat se se složitou institucí manželství. O tématu jsem ani chvíli nepochybovala; pouze jsem nějakou dobu nedokázala najít ta správná slova. Po čase jsem dospěla k závěru, že pokud mám znovu psát, musím - alespoň ve svých představách radikálně zredukovat počet lidí, ke kterým se obracím. Pustila jsem se do práce, znovu pěkně od začátku. A tuhle verzi V dobrém i ve zlém jsem nepsala pro miliony čtenářů. Obracela jsem se přesně k dvaceti sedmi lidem. Chci být naprosto otevřená, takže tady máte jejich jména: Maude, Carole, Catherine, Ann, Darcey, Deborah, Susan, Sofie, Cree, Cat, Abby, Linda, Bernadette, Jen, Jana, Sheryl, Rayya, Iva, Erica, Nichelle, Sandy, Anne, Patricia, Tara, Laura, Sarah a Margaret. Těchto dvacet sedm žen tvoří můj malý, ale mimořádně důležitý okruh přítelkyň, příbuzných a sousedek. Je mezi nimi čerstvá dvacítka i dáma daleko za devadesátkou. Jedna je moje babička, další nevlastní dcera. Mám tu nejstarší i nejnovější kamarádku. Jedna žena je čerstvě vdaná, další dvě, či více bolestně touží po svatbě; některé se nedávno vdaly podruhé; jedna je nesmírně šťastná, že se tomuto osudu dokázala vyhnout. Je zde i žena, která právě ukončila deset let trvající vztah se svou partnerkou. Máme tu sedm matek, z nichž dvě jsou v současné době těhotné. Ostatní jsou z různých důvodů bezdětné a svou situaci vnímají velmi odlišně. Některé ženy se starají o domácnost, jiné se věnují kariéře. Pár - buď jim samo nebe milostivo - se stará o domácnost a současně věnuje kariéře. Většinou jsou to bělošky; několik dam má černou pleť, dvě pochází ze Středního východu, jedna ze Skandinávie, dvě jsou Australanky, jedna z Jižní Ameriky, další je potomek francouzských osadníků z Louisiany. Tři ženy jsou hluboce věřící, pět se o boží existenci nijak nezajímá. Většina je v duchovních otázkách tak trochu zmatená, některým se postupně podařilo dosáhnout jisté soukromé dohody s Bohem. Všechny jmenované mají nadprůměrný smysl pro humor. Všechny v určitých fázích života protrpěly bolestnou ztrátu. Během dlouhých let jsme s těmito drahými dušemi, samostatně i ve skupinkách, vypily spoustu čaje a alkoholu a probíraly problémy související s manželstvím, intimitou, sexualitou, rozvodem, věrností, rodinou, zodpovědností a nezávislostí. Tato kniha vznikla na pevných základech těchto hovorů. Když jsem skládala jednotlivé části příběhu, mnohokrát jsem se přistihla, že nahlas mluvím k těmto přítelkyním, příbuzným, sousedkám - odpovídala jsem jim na otázky mnohdy staré desítky let, kladla jim své vlastní, zcela nové. Nebýt vlivu těchto dvaceti sedmi mimořádných žen, kniha by nikdy nevznikla. Všem jsem jim strašně vděčná. Jejich přítomnost mi byla jako vždy předtím poučením a útěchou. Elizabeth Gilbertová New Jersey, 2009
Kapitola první
Manželství a překvapení Manželství je úředně uznané přátelství. Robert Louis Stevenson
Jednou pozdě odpoledne v létě roku 2006 jsem se ocitla v malé vesnici v severním Vietnamu. Se skupinkou místních žen, jejichž jazyku nerozumím, jsem seděla kolem čadícího ohniště v kuchyni a snažila se jim klást otázky ohledně manželství. Měla jsem za sebou několik měsíců cestování jihovýchodní Asií v doprovodu muže, který se měl brzy stát mým manželem. Předpokládám, že oficiálně by se takovému jedinci mělo říkat „snoubenec“, ale nám se tohle slovo ani jednomu nelíbilo, takže jsme se mu vyhýbali. Po pravdě jsme se nedokázali tak docela smířit ani s myšlenkou na manželství. Spolu jsme vstup do takového svazku neplánovali a samostatně po něm netoužili. Do plánů nám ale vstoupil osud, a proto jsme se nyní potulovali sem a tam Vietnamem, Thajskem, Laosem, Kambodžou a Indonésií a celou dobu se ze všech sil - chvílemi naprosto zoufale - snažili dostat zpátky do Ameriky a vzít se. Muž, o kterém mluvím a kterému v této knize budu říkat Felipe, byl tehdy už dva roky můj milenec, moje láska. Felipe je milý, něžně láskyplný brazilský gentleman, o sedmnáct let starší než já, kterého jsem poznala na jiné cestě (tu jsem si předem naplánovala) před pár lety, když jsem objížděla svět a snažila se najít lék na své zlomené srdce. Před koncem toulek jsem narazila na Felipa, který žil dlouhá léta sám a docela klidně na Bali, kde opečovával své vlastní zlomené srdce. Něco nás k sobě přitahovalo. Následovaly krátké námluvy a pak, k našemu oboustrannému překvapení, láska. Odmítavý postoj k manželství tak neměl naprosto co do činění s nedostatkem citu. Naopak, s Felipem jsme se milovali úplně k zbláznění. Bez váhání jsme se zřekli jiných vztahů a připravovali se na společný život. Dokonce jsme si přísahali věčnou věrnost, i když jen mezi sebou v soukromí. Problém byl v tom, že jsme za sebou měli bolestné rozvody, a tahle zkušenost nás natolik vyčerpala, že jsme se děsili jen pomyslet na jakýkoli úředně ověřený vztah - byť s tak milým partnerem. Rozvody jsou prakticky vždy bolestné (Rebecca Westová poznamenala, že „je to činnost skoro tak zábavná a užitečná jako rozbíjení míšeňského porcelánu“) a ty naše nebyly žádnou výjimkou. Na všeobecné vesmírné Stupnici rozvodového utrpení (kdy jednička odpovídá přátelskému rozchodu a desítka dokonalé popravě) bych ten svůj nejspíš ohodnotila číslem sedm a půl. Nedošlo na vraždy ani sebevraždy, ale jinak byl konec našeho manželství záležitostí tak odpornou, jaké jsou dva jinak slušně vychovaní lidé vůbec schopni. Vše se navíc táhlo víc než dva roky. Pokud jde o Felipa, jeho první manželství (s inteligentní, profesně zdatnou Australankou) skončilo takřka deset let před tím, než jsme se potkali na Bali. Rozvod proběhl poměrně hladce, ale ztráta ženy (domu, dětí a také bezmála dvou desítek let, která spolu prožili) toho dobrého muže hluboce zasáhla a zanechala v něm neodbytný smutek s mimořádně silným pocitem lítosti, samoty a finanční nejistoty. Oba jsme žili s bolestnou zkušeností, byli jsme nejistí a velmi podezíraví ohledně radostí souvisejících s posvátným svazkem manželským. Stejně jako všichni, kdo někdy prošli rozvodovým údolím stínů. Felipe i já jsme z první ruky získali zneklidňující jistotu, že pod lákavým povrchem každého intimního vztahu leží skryté zárodečné klubko budoucí katastrofy. Také jsme se přesvědčili, že manželství je instituce, do které se daleko snadněji vstupuje, než se z ní odchází. Bez právních
omezení může svobodný člověk špatný vztah opustit, kdy se mu zlíbí. Jako účastník legálně stvrzeného svazku, který se chce zbavit chřadnoucích citů, pravděpodobně záhy zjistíte, že velká část vašeho vztahu patří státu, který musíte žádat o svolení. Snadno se vám může stát, že na dlouhé měsíce, možná dokonce roky, uvíznete ve svazku bez lásky, v němž si budete připadat jako v hořící budově. Uprostřed domu v plamenech, kdesi ve sklepení, s rukou připoutanou želízky k topení. Nedokážete se vysmeknout, zatímco kouř bude houstnout a trámy budou padat k zemi… Omlouvám se, pokud zní to příliš pesimisticky. Snažím se s vámi podělit o tyhle nepříjemné myšlenky, jen abych vysvětlila, proč jsme s Felipem měli od samého začátku našeho milostného vztahu dost neobvyklou domluvu. Z celého srdce jsme si přísahali, že se nikdy, za žádných okolností, znovu nevdáme ani neoženíme. Dokonce jsme si slíbili, že nepovedeme společné finance, odmítli jsme myšlenku na společný majetek, jen abychom se vyhnuli možnému utrpení souvisejícímu s dělením skladiště plného výbušnin v podobě hypoték, finančních a jiných smluv, bankovních účtů, kuchyňského vybavení a oblíbených knih. Jakmile jsme naše rozhodnutí patřičně stvrdili, mohli jsme se v klidu vydat na cestu pečlivě rozděleným svazkem. Neboť podobně jako jiné páry čerpají všeobjímající jistotu z manželské přísahy, my jsme nacházeli citovou jistotu potřebnou k novému láskyplnému vztahu v závazku nikdy znovu nevstupovat do manželství. Toto společné rozhodnutí - zcela úmyslně pojaté bez oficiálního posvěcení - nás zázračně osvobozovalo. Bylo to, jako bychom našli neprozkoumanou cestu k Dokonalé intimitě - něco, co se slovy Garcíi Márqueze „podobá lásce, ale nepřináší to její problémy“. Takže takto jsme žili až do jara roku 2006: starali jsme se každý sám o sebe a zcela spokojeně budovali do detailů oddělený společný život. A docela dobře jsme tak naprosto šťastní mohli pokračovat až do smrti, kdyby se neobjevila nepříjemná překážka. Do věci se vložilo Ministerstvo vnitřní bezpečnosti Spojených států. Problém byl v tom, že Felipe a já jsme přes mnohé podobnosti a společné šťastné zážitky neměli stejnou státní příslušnost. Felipe byl rodilý Brazilec s australským pasem a v době, kdy jsme se setkali, žil převážně v Indonésii. Já jsem Američanka, která, nebereme-li v úvahu mé časté cesty, žila převážně na východním pobřeží Spojených států. Zpočátku našeho bezprizorního milostného dobrodružství jsme žádné problémy neočekávali, i když při zpětném pohledu jsme asi měli s komplikacemi počítat. Staré rčení říká: Ryba může milovat volavku, kde ale budou žít? Oba jsme milovali cestování a v tom jsme viděli řešení (já byla volavka, která se noří pod hladinu, Felipe měl ploutve uzpůsobené ke krátkému letu). Minimálně během prvního společného roku jsme žili převážně mezi oběma živly - potápěli se a klouzali s větrem nad hladinou oceánů a kontinentů, jen abychom mohli být spolu. Podobný život jsme si naštěstí mohli dovolit díky druhu práce, které se věnujeme. Jako spisovatelka si ji mohu brát kamkoli s sebou a Felipe, který obchoduje se šperky a drahými kameny, jež prodává také ve Spojených státech, musí cestovat tak jako tak. Stačilo jen zkoordinovat jednotlivé přesuny. Já jsem letěla na Bali, on přijel do Spojených států; společně jsme se vypravili do Brazílie a znovu se setkali v Sydney. Dočasně jsem přijala místo jako lektorka kreativního psaní na University of Tennessee, pár zvláštních měsíců jsme společně žili ve zchátralém starém hotelovém pokoji v Knoxville. (Takový druh bydlení mimochodem doporučuji všem, kdo si chtějí ověřit, zda se k sobě s novým partnerem skutečně hodí.) Žili jsme ve staccatovém rytmu, povětšinou spolu, prakticky neustále v pohybu, jako důležití svědci v mezinárodním ochranném programu. Ačkoli v osobní rovině vše probíhalo vyrovnaně a klidně, náš vztah byl nepřetržitou logistickou výzvou a kvůli dlouhým přeletům mezi kontinenty
taky notnou finanční zátěží. Psychicky nás to vyčerpávalo. Při každém setkání jsme se s Felipem museli stále znovu a znovu poznávat. Nikdy jsme se neobešli bez nervózních chvil během čekání na letišti, kdy jsem si říkala: Je to pořád ten stejný Felipe? Budu pro něj ta, kterou čeká? Po prvním roce jsme oba začali toužit po troše klidu. Felipe se rozhodl k velkému kroku. Zbavil se skromného, ale půvabného domku na Bali a přestěhoval se se mnou do maličkého domu, který jsem si nedlouho předtím pronajala na předměstí Filadelfie. Ačkoli výměna Bali za okrajovou část Filadelfie se může zdát divná, Felipe tvrdil, že se mu už dávno omrzel život v tropech. Stěžoval si, že na Bali vše bylo až příliš snadné, dny za dnem ubíhaly příjemně, ale byly jen nudnou replikou odžité předlohy. Trval na tom, že o odjezdu už nějaký čas uvažoval, dokonce v době, než se setkal se mnou. Věřím, že pokud jste v ráji nikdy nežili, asi stěží pochopíte, jak někomu může zevšednět (mně osobně tahle představa připadala dost ujetá), ale je fakt, že Felipe po všech těch letech vnímal pohádkový život na Bali jako takřka nesnesitelnou nudu. Nikdy nezapomenu na jeden z posledních kouzelných večerů, které jsme strávili společně v jeho tamním domku - seděli jsme venku s bosýma nohama a kůží pokrytou jemnou rosou vysráženou z teplého listopadového vzduchu, popíjeli jsme víno a pozorovali záplavu souhvězdí mihotajících se nad rýžovými poli. Provoněný vánek zašustil v korunách palem a přinesl tiché tóny z obřadu ve vzdáleném chrámu. Felipe se na mě podíval, vzdychl a řekl takřka bez výrazu: „Těchhle sraček už mám až po krk. Nemůžu se dočkat, až budeme ve Fily.“ Takže jsme se bezodkladně přestěhovali do Filadelfie (města bratrské lásky a rozbitých silnic). Je pravda, že se nám oběma nový domov moc líbil. Bydleli jsme jen kousek od mé sestry a její rodiny, z jejíž blízkosti jsem v minulých letech čerpala sílu, takže mi vše přišlo důvěrně známé. Po všech těch cestách do různých koutů světa bylo příjemné a posilovalo nás, že jsme ve Spojených státech, zemi, která nás přes všechny své nedostatky stále ještě zajímala: na místě tepajícím rytmem moderní doby, multikulturním, neustále proměnlivém, ztřeštěně protikladném, vyzývavě tvůrčím a nekonečně živém. Takže ve Filadelfii jsme s Felipem rozložili hlavní stan a s povzbudivým úspěchem začali poprvé vést společnou domácnost. On prodával šperky, já začala psát o věcech, které vyžadovaly hlubší průzkum, a tudíž pobyt na jednom místě. Felipe vařil, já se starala o trávník; tu a tam někdo projel dům vysavačem. Spolupracovali jsme skvěle, denní povinnosti jsme si dělili bez sebemenších hádek. Těšili jsme se do práce, která nám šla od ruky. Byli jsme plní optimismu. Život byl prima. Podobná období klidu ale nikdy netrvají dlouho. Felipe mohl na své vízum ve Spojených státech legálně zůstat maximálně tři měsíce, pak se musel na čas odporoučet do nějaké jiné země. Nasedl tedy do letadla a já, zatímco byl pryč, zůstala sama se svými knihami a sousedy. Po pár týdnech se do Států vrátil na další devadesátidenní vízum a společně jsme se vrátili k našemu domácímu životu. Z toho, že nám tyhle tříměsíční úseky vyhovovaly, je vidět, jak moc jsme se báli dlouhodobých závazků: byla to přesně odměřená dávka budoucnosti, kterou jsme jako stále ještě roztřesení ztroskotanci rozvodů dokázali zvládnout bez pocitu ohrožení. Někdy, když mi to práce a další povinnosti dovolily, jsem se k němu přidala a vyrazili jsme na vízový výlet. To vysvětluje, proč jsme se jednoho dne oba vraceli z obchodní cesty do Spojených států. Kvůli levným letenkám a navazujícím spojům jsme dosedli na Mezinárodní letiště Dallas/Fort Worth. Imigrační kontrolou jsem jako první prošla já, spolu s řadou amerických spoluobčanů vracejících se do vlasti jsem proklouzla naprosto hladce. Za přepážkami jsem čekala na Felipa, který stál uprostřed dlouhé řady cizinců. Sledovala jsem, jak přistupuje k imigračnímu úředníkovi, který začal stránku po stránce, razítko za razítkem, bezmála včetně otisků prstů studovat Felipův australský pas, který tloušťkou připomínal bibli. Běžně takhle ostražití nebyli, začínala jsem být nervózní z toho, jak dlouho to trvá. Dívala jsem se a čekala, uši nastražené, aby mi neunikl ten nejdůležitější zvuk
provázející každý úspěšný přechod přes hranici: hutné pevné žuchnutí razítka jako z městské knihovny ohlašující udělení víza. Marně. Místo toho úředník zvedl sluchátko a začal s někým tiše hovořit. O chvilku později se objevil muž v uniformě Ministerstva vnitřní bezpečnosti a odvedl mého drahouška s sebou. Uniformovaní pánové Felipa na dallaském letišti zpovídali šest hodin. Celých šest hodin jsem ho nesměla vidět a nemohla jsem se na nic ptát. Seděla jsem v čekárně Ministerstva vnitřní bezpečnosti fádní, zářivkami osvětlené místnosti plné vyděšených lidí z celého světa - a podobně jako oni čekala celá ztuhlá strachem. Vůbec jsem netušila, co tam vzadu s Felipem dělají nebo co od něj chtějí. Věděla jsem, že neporušil žádný zákon, ale tahle myšlenka mě neuklidňovala ani zdaleka tolik, jak by se dalo čekat. Byli jsme v posledních letech vlády administrativy prezidenta George W. Bushe, nijak šťastném historickém okamžiku, pokud se váš miláček ze zahraničí dostal do péče úřadů. Snažila jsem se uklidnit slavnou modlitbou mystičky ze čtrnáctého století Juliany z Norwiche („Vše se v dobré obrátí, vše v dobré se obrátí, všem povede se dobře.“), ale nevěřila jsem si ani slovo. Nic nevypadalo dobře. Pochybovala jsem, že by se mi právě teď mohlo vést dobře. Co chvíli jsem se zvedla z plastové židle a snažila jsem se od imigračního úředníka za neprůstřelným sklem zjistit nějaké informace. Na mé dotazy vůbec nereagoval, jen pořád dokola omílal tu stejnou větu: „Jakmile budeme s vaším přítelem hotoví, slečno, okamžitě vám dáme vědět.“ Musím říct, že v podobné situaci snad není chabějšího slova než přítel. Z pohrdlivého způsobu, jakým ho úředník vyslovoval, bylo jasné, že na něj můj vztah s Felipem neudělal žádný dojem. Proč by měl proboha vládní úředník vydávat nějaké informace o obyčejném příteli? Hrozně jsem tomu člověku chtěla všechno vysvětlit, říct mu: „Poslouchejte přece, ten muž, kterého tam vzadu držíte, je pro mě daleko důležitější, než si vůbec dokážete představit.“ Přes všechnu úzkost, kterou jsem prožívala, mi ale bylo jasné, že by to ničemu nepomohlo. Spíš jsem měla podezření, že nadměrným naléháním bych mohla Felipovi přitížit, a tak jsem se raději bezmocně držela zpátky. Dnes mi připadá, že jsem se možná měla pokusit kontaktovat právníka. Neměla jsem ale u sebe telefon a nechtěla jsem odcházet ze svého dočasného stanoviště v čekárně. V Dallasu jsem navíc žádné právníky neznala a byla neděle odpoledne, takže bych se žádnému stejně asi nedovolala. Po šesti hodinách se konečně objevil úředník a odvedl mě spletitými chodbami bludiště plného byrokratických tajemství do spoře osvětlené místnosti, v níž seděl Felipe s imigračním úředníkem, který ho vyslýchal. Oba vypadali stejně unaveně, ale jen jeden z nich byl můj miláček - nejdůvěrněji známá tvář na celém světě. Když jsem ho spatřila v téhle situaci, na prsou mě rozbolelo touhou. Chtěla jsem se ho dotknout, ale cítila jsem, že se to tu nesmí, takže jsem zůstala stát. Felipe se na mě chabě usmál a řekl: „Tak to vypadá, drahoušku, že budeme mít daleko zajímavější život.“ Než jsem stačila odpovědět, iniciativu rychle převzal vyslýchající úředník a dal se do vysvětlování. „Zavolali jsme vás, madam,“ řekl, „abychom vám sdělili, že vašemu příteli nadále neumožníme cestovat do Spojených států. Budeme ho muset zadržet a v cele počká, než mu najdeme místo v letadle do Austrálie, kam podle svého pasu patří. Poté se již nebude moct vrátit.“ Nejdříve ze všeho jsem pocítila fyzickou slabost. Bylo to jako by se mi ve vteřině vypařila všechna krev z těla, vůbec jsem nedokázala zaostřit. V dalším okamžiku mi naštěstí nastartoval mozek. Rychlostí blesku jsem v duchu prošla všechna podstatná fakta téhle nenadálé vážné krize. Felipe ve Státech obchodoval dávno před tím, než jsme se potkali, jezdil sem na krátké návštěvy, legálně z Brazílie a Indonésie dovážel drahé kameny a šperky, které od něj kupovali místní prodejci.
Amerika byla k podobným zahraničním podnikatelům vždycky vstřícná, přivážejí zajímavé zboží, peníze, oživují obchod. Felipovi se odměnou ve Státech skvěle dařilo. Díky penězům, které za dlouhé roky vydělal ve Spojených státech, mohl nechat děti (teď už byly dospělé) vystudovat na nejlepších australských soukromých školách. Amerika pro něj byla přirozeným centrem podnikání, přestože tu až donedávna nikdy nežil. Měl zde ale spoustu zboží na skladě a množství důležitých obchodních přátel. Pokud by ho do země už nikdy neměli pustit, jeho podnikání by bylo prakticky v troskách. A to nemluvím o tom, že zde žiji já a že Felipe chce být se mnou a já - kvůli rodině a práci - tu budu mít vždy stálý domov. A že Felipe je už dávno součástí mé rodiny. Mí rodiče, sestra, mí přátelé ho přijali jako svého, stal se součástí našeho světa. Jak bychom měli žít, kdyby už mezi nás nikdy nesměl? Co bychom si počali? (v tklivém textu milostné písně kmene Wintu se říká „Kde spolu budeme spát? Pod drsným cípem oblohy? Kde spolu budeme spát?“) „Z jakého důvodu ho deportujete?“ zeptala jsem se úředníka Ministerstva vnitřní bezpečnosti Spojených států a snažila jsem se znít co možná nejrozhodněji. „Přísně vzato nejde o deportaci, madam.“ Úředník se na rozdíl ode mne o panovačný tón nepokoušel. Měl ho dokonale zažitý. „Pouze jsme mu zakázali vstup do Spojených států, poněvadž je během posledního roku navštěvoval příliš často. Nikdy neporušil maximální dobu pobytu určenou vízem, ale podle všeho se zdá, že s vámi celou dobu žil ve Filadelfii, vždy tři měsíce, pak nakrátko odjel ze země a hned nato se zase vrátil zpět.“ S tím se dalo těžko polemizovat, protože přesně tak to Felipe skutečně dělal. „A to je nezákonné?“ zeptala jsem se. „Ne tak docela.“ „Ne tak docela nebo není?“ „Ne, madam, není to nezákonné. Proto jsme ho také nezatkli. Ale tříměsíční povolení k pobytu, které Spojené státy udělují občanům spřátelených zemí, nemá být využíváno k neomezenému počtu opakovaných návštěv.“ „To jsme ovšem nevěděli,“ namítla jsem. Do hovoru se vložil Felipe. „Po pravdě mi jednou imigrační úředník v New Yorku řekl, že mohu do Spojených států jezdit, jak často budu chtít, pouze nesmím překročit vízový limit devadesáti dnů.“ „Nevím, kdo vám něco takového řekl, ale není to pravda.“ Úředníkova poslední slova mi připomněla, co mi kdysi Felipe říkal o kontrolách na státních hranicích: „Nikdy je neber na lehkou váhu, miláčku. Vždycky musíš počítat s tím, že tě nějaký místní strážce, klidně naprosto nečekaně a bez zjevného důvodu nenechá projít.“ „Co byste dělal vy, kdybyste se ocitl v naší situaci?“ otázala jsem se. To je postup, který už dlouhé roky používám, kdykoli se dostanu do slepé uličky při hovoru s nezúčastněným operátorem na zákaznické lince nebo netečným úředníkem. Když svou žádost zformuluji právě takto, člověk, který má v danou chvíli veškerou moc, dostane chvíli času, aby se vžil do pozice osoby, jež je právě docela bezmocná. Takové jemné ponouknutí k empatii. Někdy to pomůže. Většinou ale, mám-li být upřímná, vůbec. Chtěla jsem ovšem zkusit vše, co se dá. „Pokud váš přítel bude chtít někdy zpátky do Spojených států, musí si obstarat lepší, dlouhodobější vízum. Být na vašem místě, začal bych mu ho vyřizovat.“ „Dobrá,“ pokračovala jsem. „Jak se dá co nejrychleji zařídit takové lepší, dlouhodobější vízum?“ Úředník Ministerstva vnitřní bezpečnosti Spojených států se podíval na Felipa, pak na mě a pak zase na Felipa. „Docela upřímně?“ zeptal se. „Budete se muset vzít.“ Srdce mi spadlo tak prudce, že to bylo skoro slyšet. Cítila jsem, jak na druhém konci maličké
místnosti v dutém souznění žuchlo i Felipovo srdce. Když o tom dnes přemýšlím, nedokážu pochopit, jak to, že jsem byla tím návrhem tak překvapená. Jako bych proboha nikdy předtím neslyšela o svatbách kvůli zelené kartě. Možná se vám zdá nepochopitelné i to, že mě - vzhledem k naléhavosti situace - myšlenka na svatbu tak vyděsila, místo aby mi přinesla úlevu. Byla to přece jen aspoň nějaká možnost, že ano? Přesto mě to ale naprosto vyvedlo z míry. Taky to zabolelo. Slovo svatba jsem si tak dokonale vymazala z hlavy, že mě teď nahlas vyslovené úplně šokovalo. Z nečekané rány mi bylo do breku, cítila jsem nesmírnou tíhu, jako bych přišla o část své osobnosti, ale především jsem vnímala, že jsem v pasti. Uvízli jsme v ní oba. Létající ryba i střemhlavá volavka uvízly v síti. Bylo to, jako bych dostala pořádnou mlaskavou facku. Zdaleka ne poprvé v životě mi ji vlepila má vlastní naivita. Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že budeme s Felipem moct natrvalo žít jen podle svých představ? Chvíli bylo naprosté ticho, až se imigrační úředník při pohledu na naše ztrápené obličeje zeptal: „Nějak nechápu, vážení, jaký s tím máte vlastně problém?“ Felipe sundal brýle a protřel si oči - z dlouhé zkušenosti jsem věděla, že je to známka naprostého vyčerpání. Se vzdechem ze sebe vyrazil: „Kdybys jen věděl, Tome, Tome, Tome…“ Do té doby mě nenapadlo, že by si tihle dva mohli tykat, i když mi přijde přirozené, že během šestihodinového výslechu k něčemu podobnému může dojít. Zejména, když vyslýchaným je právě Felipe. „Ne docela vážně - v čem je problém?“ zeptal se znovu úředník Tom. „Je jasné, že spolu už dost dlouho žijete. Určitě se máte rádi, nemáte žádné jiné závazky…“ Felipe se předklonil a tónem, který se příliš nehodil do těchto úředních prostor, začal vysvětlovat. „Ty ale nevíš, Tome, že Liz i já za sebou máme skutečně hodně, hodně špatné rozvody.“ Úředník Tom vydal sotva slyšitelný zvuk - cosi jako chápavé „Aha…“. Pak si i on sundal brýle a začal si protírat oči. Mimoděk jsem očima sklouzla k třetímu prstu levé ruky. Žádný prsten. Z holé kůže na prsteníku a bezděčné bolestně soucitné reakce jsem si udělala rychlý závěr: taky rozvedený. A právě v tomto bodě se náš hovor posunul do surreální polohy. „No, každopádně byste mohli sepsat předmanželskou smlouvu,“ navrhl úředník Tom. „Abyste chápali, hodně to pomůže, když se při rozvodu chcete vyhnout všem těm nechutnostem kolem financí. No, a jestli máte strach z nového vztahu, možná byste si měli zajít někam do poradny.“ Nevěděla jsem, jestli mám věřit svým uším. Skutečně nám úředník Ministerstva vnitřní bezpečnosti Spojených států dává rady do manželství? Ve vyslýchací místnosti, kdesi hluboko v útrobách Mezinárodního letiště Dallas/Fort Worth? Když se mi vrátil hlas, navrhla jsem geniální řešení: „Poslouchejte, Tome, co kdybych to vymyslela tak, že bych si Felipa sice nevzala, ale že by pro mě pracoval? Mohla bych ho do Států dostat jako svého zaměstnance, i když bychom nebyli svoji?“ Felipe se na židli napřímil a hlasitě zvolal: „To je vážně báječný nápad, drahoušku!“ Úředník Tom se na nás postupně dost divně podíval. Felipa se zeptal: „To bys byl vážně radši, kdyby ti tady ta žena dělala šéfku, než abys ji měl za manželku?“ „Proboha, jasně že ano!“ Jasně jsem cítila, jak se úředník Tom zuby nehty drží, aby se nás nezeptal: „Co jste to sakra za lidi?“ Na to byl ale příliš profesionální. Místo toho si odkašlal a dodal: „Možnost, o které jste se právě zmínili, bohužel není v naší zemi zákonem povolená.“ Oběma nám s Felipem spadla ramena, zase naprosto současně, jako na povel. Zkroušeně jsme mlčeli. Po drahné chvíli jsem se znovu ozvala: „Tak dobrá,“ pronesla jsem rezignovaně. „Takže si to ještě
jednou probereme. Když si Felipa hned teď, tady v kanceláři vezmu, pustíte ho ještě dnes do země? Možná tady někde na letišti máte kněze, který by nás mohl oddat?“ V životě jsou chvíle, kdy rysy obyčejných lidí mohou získat takřka božský výraz, a právě to se stalo v této chvíli. Tom - utahaný úředník s pořádným panděrem a odznakem texaského oddělení Ministerstva vnitřní bezpečnosti Spojených států - se na mě smutně usmál vlídným pohledem, který se do tohoto odlidštěného prostoru vůbec nehodil. Náhle vypadal sám jako kněz. „Kdepááák…“ skoro zašeptal. „Obávám se, že takhle to nepůjde.“ Když o tom teď zpětně přemýšlím, samozřejmě si uvědomuji, že úředník Tom věděl daleko líp než my, co nás s Felipem čeká. Bylo mu jasné, že pokus o získání snoubeneckého víza, zejména po „incidentu na hranici“, jaký jsme právě měli za sebou, nebude žádná hračka. Úředník Tom předvídal všechny problémy, které na nás číhaly: trápení s právníky třech zemí - po pravdě celých tří kontinentů -, kteří budou muset připravit všechny nezbytné dokumenty, shánění policejních zpráv ze všech zemí, v kterých kdy Felipe pobýval, shromažďování záplavy osobních dopisů, fotografií a dalších intimních svědectví, jimiž budeme muset prokázat, že máme skutečný vztah (je děsivě ironické, že se neobejdeme ani bez dokladu o společném účtu, který patří k drobnostem, které jsme se ze všech sil snažili udržet oddělené). Budeme potřebovat otisky prstů, očkovací průkazy, rentgenové snímky dokládající, že netrpíme tuberkulózou. Promluvíme si se zaměstnanci amerických velvyslanectví v zahraničí, vyhrabeme údaje o Felipově vojenské službě v brazilské armádě před třiceti pěti lety a především strávíme spoustu cenného času mimo zemi, v níž začne probíhat zdlouhavý úřední proces - nejhorší ovšem bude strašná nejistota, jestli všechno naše snažení bude dostatečné, přesněji řečeno, jestli vláda Spojených států (v takových případech připomínající přísného staromilského otce) akceptuje Felipa jako budoucího manžela pro svou žárlivě hlídanou dceru. Takže tohle všechno už úředník Tom věděl a to, že nám projevil svou účast a soucit nad tím, co budeme muset protrpět, bylo v dané zoufalé chvíli moc milé. Nikdy by mě nenapadlo, že kdy budu v nějaké knize chválit pracovníka Ministerstva vnitřní bezpečnosti Spojených států, z čehož je patrné, v jak bizarní situaci jsme se nacházeli. Musím ale dodat, že úředník Tom pro nás udělal ještě jednu hezkou věc. (Tedy ještě než Felipovi nasadil želízka a odvedl ho do dallaské oblastní věznice, kde ho nechal na noc v cele plné skutečných kriminálníků.) Mluvím o následujícím gestu: Celé dvě minuty nás s Felipem nechal samotné ve vyslýchací místnosti, abychom se mohli pěkně v soukromí rozloučit. Když máte osobě, kterou milujete jako nikoho na celém světě, dát za dvě minuty sbohem, přičemž nevíte, kdy se zase uvidíte, snadno se můžete zaseknout, protože se snažíte vše vyslovit a urovnat naráz. Během našich dvou minut samoty ve vyslýchací místnosti jsme ve spěchu, takřka bez dechu připravili následující plán. Já se vrátím domů do Filadelfie, odstěhuji se z pronajatého domu, všechny věci někam uložím, najmu právníka a pustím se do boje se zákony. Felipe půjde samozřejmě do vězení. Odtamtud ho deportují do Austrálie - i když přísně vzato, vlastně o „deportaci“ nepůjde. (Za tohle slovo, které se objevuje v celé knize, se vám omlouvám, ale pořád ještě jsem nepřišla na to, jak jinak popsat situaci, když člověka vyhazují ze země.) Vzhledem k tomu, že Felipe neměl proč v Austrálii zůstávat, neměl tam dům ani práci, co nejdříve to zařídí tak, aby se přestěhoval někam, kde se dá žít levněji - pravděpodobně do jihovýchodní Asie. Já se za ním do téhle části světa vydám, jakmile se to tu dá trochu do pohybu. Pak budeme společně trávit nekonečné chvíle čekáním na výsledek. Zatímco mi Felipe ve spěchu sepisoval telefonní čísla svého právníka, dospělých dětí a obchodních partnerů, abych je mohla všechny informovat o vzniklé situaci, obrátila jsem kabelku naruby a jako v transu hledala drobnosti, které by mu mohly zpříjemnit pobyt ve vězení. Dostal žvýkačku, všechnu hotovost, kterou jsem zrovna měla u sebe, láhev vody, naši společnou fotografii
a knížku, kterou jsem četla v letadle - měla dokonale přiléhavý název Činy lásky. Felipovi vhrkly slzy do očí a řekl: „Děkuju, že jsi mi vstoupila do života. Nehledě na to, co se stane, nehledě na to, co se rozhodneš udělat, nikdy ti nezapomenu, že jsi mi věnovala dva nejradostnější roky mého života.“ Okamžitě mi blesklo hlavou: Bože můj, on si snad myslí, že bych ho mohla opustit. Felipova reakce mě překvapila a dojala, ale spíš než cokoli jiného mě zabolela. Od chvíle, kdy nám úředník Tom představil naše možnosti, mě ani na chvíli nenapadlo, že bych si Felipa nevzala a nezachránila ho z jeho vyhnanství - jemu ale zjevně možnost, že ho odvrhnu, tak úplně nemožná nepřišla. Vážně se bál, že bych ho mohla opustit, nechat ho na holičkách, odkopnout ho jako starého nepotřebného psa. Čím jsem si takové podezření zasloužila? Copak jsem se během naší malé milostné romance někdy projevila jako člověk, který při prvních těžkostech utíká z boje? Při pohledu na můj minulý život se ale možná Felipe strachoval právem. Kdyby vše bylo naopak, ani na chvíli bych nezapochybovala, že mi bude stát po boku, že ochotně obětuje prakticky cokoli, jen aby mě zachránil. Mohl si být jistý, že stejně pevná budu i já? Nezbývá mi než přiznat, že kdyby se celá věc odehrála před deseti patnácti lety, prakticky jistě bych v ohrožení hodila svého partnera přes palubu. Nerada připouštím, že jsem v mládí smyslem pro čestné jednání zrovna neoplývala, pokud jsem nějaký vůbec měla. Spíše jsem byla známá bezstarostnou přelétavostí. Teď mi ale na charakteru záleží, jak stárnu, stále víc a víc. V dané chvíli zbýval mi skutečně jen ten poslední okamžik o samotě - ode mne muž, kterého jsem zbožňovala, dostal jedinou věc, kterou si zasloužil. Přísahala jsem mu - jednotlivá slova jsem mu zavrtávala přímo do ucha, aby pocítil jejich váhu -, že ho neopustím, že udělám, co budu moci, abych dala všechno do pořádku a že dokonce i v případě, že ve Státech se to nepodaří, stejně navždy zůstaneme spolu, najdeme si svoje místo, i kdyby to mělo být na konci světa. Pak se do místnosti vrátil úředník Tom. V posledním zlomku vteřiny mi Felipe zašeptal: „Strašně tě miluju, tak moc, že si tě klidně vezmu.“ „I já tě strašně miluju, tak moc, že si tě klidně vezmu,“ slíbila jsem. Nato nás milí lidé z Ministerstva vnitřní bezpečnosti Spojených států odtrhli a Felipa v želízkách odvedli pryč - nejdřív do vězení a pak do vyhnanství. Během nočního letu zpět do našeho nyní již nepotřebného útočiště ve Filadelfii jsem začala střízlivě promýšlet, co jsem právě slíbila. S překvapením jsem si uvědomila, že se mi nechce plakat, ani nepanikařím; na to byla celá situace asi příliš vážná. Místo toho jsem se strašně soustředila - měla jsem pocit, že vše musím brát s největší zodpovědností. Uběhlo jen pár hodin a náš společný život s Felipem byl naruby, jako by s ním mrskla obří vesmírná obracečka. Teď jsme se podle všeho museli vzít. Zásnuby byly pravda dost podivné a uspěchané. Spíš než výjev z Austenové to připomínalo Kafku. Zasnoubení ale tak jako tak platilo, protože jinak to nešlo. Takže v pořádku. To bychom měli. Rozhodně nebudu první žena v naší rodině, která se vdává kvůli vážné životní situaci - tedy ta má alespoň nezahrnuje nechtěné těhotenství. Další postup je ovšem naprosto stejný: práskneme do toho a uděláme to co nejdřív. Ano, tak jsme to plánovali. Byl tu ale jeden vážný problém, na který jsem připadla oné noci v letadle na cestě zpátky do Filadelfie: neměla jsem tušení, v čem spočívá podstata manželství. Tuhle chybu jsem už jednou udělala - vdala jsem se, aniž bych o této instituci cokoli tušila. Ve skutečnosti jsem do prvního svazku skočila v naprosto nezralém věku dvaceti pěti let, stejně jako neohrabaný labrador skáče do bazénu - byla jsem stejně dobře připravená a sdílela jeho prozíravost.
V pětadvaceti jsem byla tak nezodpovědná, že mi raději neměli dovolit vybírat ani pastu na zuby, natož abych rozhodovala o budoucnosti. Jistě si dokážete představit, že tahle neopatrnost mě přišla dost draho. O šest let později jsem její následky odklízela po celých hromadách, v depresivní atmosféře rozvodového soudu. Když vzpomínám na svoji první svatbu, vybavuje se mi román Richarda Aldingtona Smrt hrdiny, v kterém přemítá o dvou mladých milencích v osudově tragický den svatby: „Je vůbec možné dohlédnout, jaká nevědomost, jak hluboká nevědomost přiměla George Augusta a Isabel, aby si slíbili lásku, dokud je smrt nerozdělí?“ I já jsem kdysi byla vystrašená mladá nevěsta podobně jako Aldingtonova Isabel, o které napsal: „Vše, co netušila, takřka splývalo s objemem lidského vědění. Bylo by zajímavé zjistit, co vlastně tušila.“ Ani teď - v podstatně usedlejším věku třiceti sedmi let - jsem si nebyla jistá, zda toho o úředně posvěceném svazku dvou lidí vím podstatně víc než dřív. V manželství jsem selhala, a proto jsem se ho děsila, to ze mne ale odborníka nedělalo. Pouze jsem byla specialistka na prohry a utrpení, což je ovšem oblast, kde se to experty jen hemží. Osud ale chtěl, abych znovu vstoupila do manželství a já toho ze životních zkušeností věděla dost na to, abych chápala, že jeho zásahy je někdy možné chápat jako ponouknutí k boji, třeba dokonce vítěznému, s našimi nejhoršími obavami. Není třeba být žádný génius, aby vám došlo, že když vás okolnosti tlačí k věcem, kterých jste se vždycky děsili, může to být přinejmenším zajímavá příležitost k růstu. V letadle z Dallasu mi tedy pomalu začínalo svítat, že ačkoli svět se mi obrátil vzhůru nohama, milence vyhnali ze země a prakticky nás tím odsoudili ke sňatku, měla bych zbývající čas, než zase skočím do manželství, využít k tomu, abych se o něm něco dozvěděla. Možná by bylo rozumné věnovat trochu úsilí řešení hádanky, co vlastně je z pohledu Boha a lidských dějin tahle záhadná, zneklidňující, sporná a přesto vytrvale přetrvávající instituce jménem manželství. Pustila jsem se do práce. Následujících deset měsíců, které jsem strávila s Felipem v pozici vykořeněných tuláků, z velké části urputnou prací na jeho návratu do Spojených států, kde se budeme moct v klidu vzít (úředník Tom nás varoval, že svatbou v Austrálii nebo kdekoli jinde na světě bychom jen popudili Ministerstvo vnitřní bezpečnosti Spojených států a ještě víc zbrzdili schvalovací proces), jsem nemyslela na nic jiného než na manželství, o ničem jiném jsem nečetla a bezmála ani nemluvila. Sestru ve Filadelfii (docela se hodí, že je historička) jsem požádala, aby mi poslala několik krabic s knihami o manželství. Kdykoli jsme se s Felipem někde na čas usadili, zavřela jsem se do hotelového pokoje a dala se do studia, neskutečné hodiny jsem trávila ve společnosti věhlasných odbornic na manželství, jako je Stephanie Coontzová a Nancy Cottová - spisovatelek, jejichž jména jsem nikdy předtím neslyšela, které se mi ale nyní staly vzory a učitelkami. Přiznávám, že kvůli studiu jsem byla hrozná turistka. Během měsíců na cestách jsme se s Felipem ocitli na mnoha nádherných, fascinujících místech, obávám se ale, že jsem ne vždy věnovala okolí patřičnou pozornost. V této části našich toulek jsme si ostatně nikdy nepřipadali jako bezstarostní dobrodruzi. Spíš to bylo jako vyhnání z ráje. Když se nemůžete vrátit domů, přesněji jednomu z vás v tom brání zákony, cestování si nikdy příliš neužíváte. Navíc jsme měli značné finanční starosti. Měl uplynout ještě necelý rok, než se z knihy Jíst, meditovat, milovat stane dobře vydělávající světový bestseller, což jsme ale v dané chvíli netušili a samozřejmě nám to nijak nepomáhalo. Felipa dokonale odstřihli od zdroje obživy, takže jsme se oba hřáli v dohořívajících plamíncích mé poslední smlouvy a já netušila, jak dlouho nám vydrží. Ještě chvíli ano - ne ale navždy. Nedávno jsem začala pracovat na nové knize, ale přípravné práce i samotné
psaní přerušila Felipova deportace. Proto jsme se vydali do jihovýchodní Asie, kde dva nenároční lidé bez problémů vystačí zhruba s třiceti dolary na den. I když netvrdím, že jsme v tomto období našeho exilu přímo strádali (proboha nebyli jsme žádní hladovějící političtí běženci), řekla bych, že to byl zvláštní život plný napětí, které se zvyšovalo našimi nejistými příjmy. Bezmála rok jsme se bezcílně toulali a čekali na den, kdy Felipe dostane pozvání k prvnímu pohovoru do Austrálie, na americký konzulát v Sydney. Přesouvali jsme se ze země do země a stále víc se podobali dvojici lidí trpících nespavostí, kteří se snaží najít klidné spočinutí v cizí nepohodlné posteli. Hodně úzkostných nocí jsem ležela ve tmě, v cizí a nepohodlné posteli, a do tmy přemítala o svých výhradách a předsudcích vůči manželství, probírala jsem se informacemi načerpanými z četby, usilovně hledala v historii příběhy se šťastnými konci. Co nejdřív musím upozornit, že jsem se při svém studiu soustředila prakticky výhradně na manželství v dějinách západního světa, což znamená, že tato kniha má jistá kulturní omezení. Jakýkoli seriózní historik či antropolog v mém vyprávění najde řadu mezer, neboť jsem pominula celé kontinenty a staletí, a to nemluvím o tom, že jsem přeskočila některé významné typy vztahů (jako třeba polygamii). Bylo by příjemné a jistě poučné, kdybych se mohla hlouběji ponořit do průzkumu nespočetných uspořádání manželských poměrů, na to jsem ale neměla dost času. Pouze studium složité podstaty manželského soužití v islámském světě by mi například zabralo několik let. Má práce byla termínovaná, takže skutečně rozsáhlých úvah jsem se musela vzdát. V uších mi neustále zněl velmi zřetelný tikot hodin: za rok - ať se mi to líbí či ne, nehledě na to, zda budu připravená - se musím vdát. S tím se nedalo nic dělat, takže mi přišlo jasné, že se musím zaměřit na dějiny monogamního manželství západního typu, jejichž prostřednictvím snad lépe pochopím své zděděné názory, minulost svých blízkých a také kulturně podmíněný seznam úzkostí. Doufala jsem, že studiem zmírním svou averzi vůči manželství. Netušila jsem, jak by k tomu mělo dojít, ale z dřívějška jsem věděla, že čím víc se o věci dozvím, tím menší z ní mám strach. (Některé obavy zmizí podobně jako obtížný skřet, když odhalíte a vyslovíte jejich pravé jméno.) Ze všeho nejvíc jsem toužila po tom, aby pro mě slavný den svatby s Felipem nebyl jen tvrdou hořkou pilulkou, ale skutečnou radostí. Možná si řeknete, že jsem staromódní, mně se ale zdálo, že bych pak mohla být na svatební hostině skutečně šťastná. Šťastná a střízlivá. Tahle kniha vypráví, jak se mi to podařilo. A vše začíná - protože každý příběh musí někde začínat - v horách severního Vietnamu.
