Železnice – Aftereport Motto: „Tak tohle je pátrání a já jsem je zorganizoval.“ „Cože jsi si ním udělal? „Zorganizoval jsem je. To znamená – no, to je to, co se dělá s pátráním, když všichni nehledají na jednom místě. Rozumíš?“ „Ne,“ řekl Pú. „Co –“ „Tak asi za hodinku se sejdeme u Sovina domku.“ „Je Prasátko taky organizováno?“ „Všichni jsme organizováni,“ řekl Králíček a odešel. Historie: Ležíme s Danem na lavičkách v Kojetíne a čekáme na navazující spoj do Bystřice nad Hostýnem. Mohli jsme tu být už o hodin dřív, ale to by jsme nesměli tak blbě fungovat na brněnském Hlavním nádraží... Kolej, odkud odjíždí vlak na Přerov jsme našli snadno, ale jsou tam dva – jeden na jednu stranu, jeden na druhou. Ten bližší to není. Ani jeden si neuvědomujeme, že směr na Přerov je ten dál od nás, že to musí být ten druhý. Nadto potkávám kolegini ze školy, která je překvapena, že mne tu vidí na nádraží v pátek v noci, o to více ve výbavě sestávající se ze zeleného oblečení, ALICE nosňáku a celty; s obdobně vytrojeným individuem v maskáčích vedle sebe. Kecáme, zatímco se zjevně náš vlak dává do pohybu. „No jo, tohle asi je on, na něj jsme tu Naďo čekali, tenhle směr je přece na Přerov.“ Trochu nevěřícně na mne zazírá, zatímco kývnu vlaku v začínajícím pohybu a já i Dan s chechotem odcházíme z nádraží, protože další nám jede až za hodinu. Poslední do cílové stanice, abychom tam byly včas na záhájení. Začíná nám to pěkně. O dvě hodiny později v lokálním drncáku hrnoucí se tam nám to vůbec nevadí – jednak by jsme za tu hodinu navíc neměli kormu na posilnění (pivo s medovinou), jednak by jsme byli v Kojetíně dříve o hodinu a nepotkali se tam s trojicí již od pohledu jedoucí taky na Železnici, o čemž se vzápětí ujišťujeme. Ukazuje se, že jsme si o to blíže, že po jednom sdílíme školy – Mendlovku i VUT. Chuděra z Masaryčky nemá na naší straně svůj protějšek, ale o to více nás baví tvrzením, že Filozofická fakulta je jen větší zájmový kroužek – a posléze jí dáváme za pravdu, když posloucháme jak to funguje. Zjišťujeme, že mít pouze přednášky bez cvičení a psát semestrální práce na téma jak se nám hrála nějaká počítačová hra by nám šlo o mnoho snázeji. I z Kojetína se ukazují další zverbovanci pro akci nám neznámých Přerováků, další skupinky se objevují v zastávkách „motorového vozu přistaveného vlevo od nádražní budovy“– jak s překvapením slyšíme hlášení v Kojetíne – a tak cesta docela rychle ubíhá. Sraz lidí nadšených natolik, aby hodlali pobíhat den a půl kdesy v lesích, je o desíti hodinách večer na pochopitelně jinak prázdné nádražní budově v Bystřici nad Hostýnem. Velice rychle se od pohledu dáváme s Danem do pokecu s podobně smýšlejícím individuem vzor 95 – Tomem – a posloucháme detaily pravidel. Nejvíce nám pochopitelně utkvěla v paměti odpověď organizátorů na moji utroušenou poznámku, že se nesmí divit že se informatici přirozeně drbají do takových detailů a kombinací... „Ej...jejda... ale my jsme informatiky ani moc radši nechtěli...“ Tiché uchechtávání poloviny účastníků přecházející ve smích jim zcela jasně popisuje jak se situace má doopravdy. Dořešují se poslední otázky, velmi se diskutuje možnost zajetí protivníka a možnost rozhodování o majetku zabitého dle uznání vítěze, rozdávají mapy – vrstevnice ukazují poměrně členitý terén, inu Hostýnské vrchoviny – a rozhazuje se do skupin. Trochu překvapeně zírám na to, že stavitelů železnice je jenom pět, zatímco nás nájezdníků je sedmnáct – ha, to ještě nevím, co nás
čeká. Dan je přidělen do stavitelů, zatímco já k jejim protivníkům a docela nás to oba těší, že jdeme tentokrát proti sobě. Krvelačně se těšíme na bojové akce... Stavitelé odjždějí vlakem o nějaké zastávky dále aby přicházeli do herní oblasti z jiného výchozího bodu a my po určitém vymýšlení a organizování vyražíme z Bystřice též, pěším přesunem cirka patnáct kilometrů do herní oblasti. Je fakt, že už těch jedenáct všichni vyrážejí poněkud unavení. Přes poznámky dvou orgošů, pochodujících s námi (třetím poloorgem je černé psisko) o možnostech zkratek lesními pěšinami, které oni znají prakticky nazpamět, stejně vytrvale pochodujeme po silnici a zatažené noci, nadto s mlhou, mám v určitých místech potíže postřehnout i ji a musím bliknout čelovkou. Pochodujeme a zaroveň s kilometry se snažíme dát do kupy strategii na následující den – je nám jasné že teď v noci nikoho ze stavitelů nahánět nebudem. Už už se ustalujeme na plánu „campu“ (zásobárna surovin pro hru) uprostřed území a průzkumu východního a západního kraje ve skupinkách, když se díky holce, jejíž jméno jsem si bohužel nezapamatoval (ale herní číslo osm by ji mělo dostatečně identifikovat) zjišťujeme, že to je stejně pitomost – stavitelé sice mají povinnost spojit tyto kraje, ale nemají povinnost od nich začínat. Klidně mohou jet na úseky, prostě jakkoliv. Ukazuje se, že máme jen jediné vodítko, které vede k jejich bližší lokalizaci. Kromě hranic území a tedy ploše (jestli si dobře pamatuji) zhruba dvanácti čteverčních kilometrů zalesněného a členitého terému, ve kterém se musí pohybovat, je tu jediná povinnost – protnout „mosty“ – což ale může být kdekoliv na území, nejenom reálný most – nicméně nějaký význačný prvek – cesta, strom, vrchol, most, chatka... Náš plán je proto upraven na „dostat se do místa plánovaného campu a holt pátrat po jediné jistotě nutnosti výskytu stavitelů – po mostech“. Teoreticky je i můžeme zaslechnout při hvízdání na píšťalku, ale mají možnost i „tichého“ chodu, o kterém (jak se později ukazuje, správně) předpokládáme, že budou využívat především ve hře a tak na píšťalky jako vodítko k jejich lokaci můžeme v klidu zapomenout. Plán na druhý den je prostě průzkum dokudse na něco nenarazí – pokud „most“, spirálujeme od něho, protože ho prostě musí dřív nebo později přetnout a tak i když to budou chtít odkládat co nejdéle, stejně se k němu musí blížit; pokud „stavitelé“, tak holt bojujeme. Asi ve dvě v noci blomcání mlhou většina z nájezdniků už nehodlá nikam pochodovat a zabydlujeme se pod balkóny či přímo na nich od chatek, které vypadají jako neobývané. Budovy nás chrání před vlezlým větrem a mírným mrholením. Ukazuje se na studeném betonu, obzvláště v momentální chvíli, kdy toto sepisuji plný antibiotik, že přecenění mé odolnosti a nebrání spacáku a hlavně karimatky nebyla až tak dobrá myšlenka...určitě ne do doby kdy bude moje imunita a otužilost kapánek větší. Tom zdá se je spokojen, ačkoliv je ve stejné nevybavenosti jako já. Hmmm, to se někdo má... Ráno s Tomem vracíme balkón do původního stavu – odklízeli jsme v noci tamní lavičku za určtého lomozu na bok chatky abychom se tam oba vešli – a zjišťujeme, že dohad o neobývanosti byl mylný. Mírně odkrytá záclona, v ní špehírkové očíčko a silueta ženské postavy za záclonou mě trochu rozpačitě baví a trochu překvapuje vzhledem k hluku co jsme v noci šibováním s lavičkama a kecáním dělali. Zbytek u dalších chatek zjišťuje totéž a tak po sbalení opouštíme turistické chatky na Tesáku, procházíme skrze rekreační středisko do něhož jsme se v noci domotali, tam potkáváme desítky a desítky turistů, dětiček, mraky lidí...a s vědoucným pohledem na sebe se nadále pochechtáváme. Dětičky volají, že jdou vojáci, patnáct ze sedmnácti lidí v nemaskáčovém turistickém oblečení si nejspíš myslí, že jsou na hlavu a všichni vyrážíme z Tesáku dál po plánované cestě – vstupujeme o herního území a tak ho až do závěru hry již nesmíme opustit. Sedmnáct je špatný počet. Dva se již v noci nebo časně zrána někam odpojili a trochu nás znepokojuje, že to mohli udělat ještě před změnou plánu a tak zbytečně trasují okraje, dvě holky to navíc ráno zabalili úplně přestože se jenom prošli a naše řady tak začínají prořídávat. Přesto se těšíme na nalezení stavitelů a dání jim trochu do těla, problematické je jen že i s omezením na významější prvky v mapě je jich stále strašně mnoho (zvlaště s každou cestičkou na které může být herní most). A to víme jen to, že jsou na celém území dva, ani zda jeden tady a jedentam , nebo
dva poblíž sebe, prostě nic víc než jejich existenci. Sektorujeme si herní území a obvykle dvojice si berou svoje trasy průzkumu. Ti, co mají bližší jedničku na straně Čerňavy a čtyřku na straně Sochové se postupně odpojují za pochodu ke campu, zbytek až tam – což jim umožnuje jít více na lehko, neboť batohy mohou zanechat. Protože herní reálie simulují stavbu železnice kdesi na arabské poušti, jsme jako nájezdníci bráni jako „synové Alláhovi“, ale zdá se, že především pouze ode mne :) S Tomem nakonec bereme na sebe další organizování a předávání informací a zároveń případnou obranu tábora – protože znám Dana a to je pako ochotné přejít do protiútoku. Nebo prostě náhodou pojedou poblíž nás. Odtaháváme samozřejmě všechny batohy z cesty více do lesa, provizorně je maskujeme celtou a na ni dle pravidel necháváme pytel se zdravím a životy. O kus více do kopce nacházíme rovnější kryté místečko pro ideální pozorovatelnu – vidíme jak na camp, tak na místo, odkud se nájezdníci rozutekli a kam se budou vracet. Začíná pro nás ta nudná pasáž hry, protože se nemůžeme ani nijak pohybovat ani se nám nedaří vymyslet cokoliv lepšího – je prostě nutné počkat na informace a nic rozumějšího než žvejkat kousek chleba se nedá. Organizátoři, co byly dosud s náma se pěkně porozhlédnou kde co máme, utrousí cosi o tom, že to máme fakt pěkně vymyšlený, že jsou sami zvědaví k čemu to povede, ignorují naše pozvednutá obočí a odcházejí kamsi pryč. Čeká se. Do půl hodiny se nic neděje. Pak přichází první dvojce z jedničky, kterou propátrali tak zpoloviny – mapujeme kudy už šli. Vyrážejí zmapovat zbytek a přes možnost nechat si bagáž a naopak prý z podobných her v minulosti si batohy nechávají na zádech. Přichází další dvojice, tentokrát z čtverky – s tímž výsledkem. Také vyráží na další mapování. Na svoji trasu vyráží i Tom, bo jednak ho už nebaví pořád sedět (to ani mě, ale minimálně jeden v kampu zůstat prostě musí a nakonec jsem to já) a já tak nakonec zůstávám sám na zapůjčené karmě od hodné drobné filozofičky z „většího zájmového kroužku“ a pod svojí celtou. Je velmi nepravděpodobné, že se pozice našeho kampu střetně s trasou pro kterou se rozhodnou stavitelé, ale jsem jenom jeden a raději se proto moc neukazuju. Utahání ze včerejška, to že je to první akce v lese po měsící nestíhačky a celkem nicnedělání na pozici mě skládá k mikrospánkům, mimo které se pouze ohlížím na všechny strany po stavitelech a na cestu po naších. A minuty ubíhají, desítky, hodina, hodina a půl.... Až se objevuje dvojice kluků ze třetího sektoru a nadšeně jim svítí oči – narazili na dva stavitele, tedy přesněji na dvě stavitelky a pustili se s nimi do boje. To že se vrací pro životy, zdraví i zbraně dává určitou představu o jejich výsledku, to jak popisují jednu z nich (Leu jak se později dozvídám) jako naprosto nezastavitelnou a neporazitelnou to jenom dokresluje. Ale to že sami zvládli pouze zranit jednoho nepřítele není tak podstatné jako že na ně narazili. Dokonce i s informací kde je jeden most – neboť tam zrovna byli – i kolik mají zatím hotovo z tratě. No, narazili – zaslechli jejich pískání. Dokonce dvakrát, to první se přítomnému orgovy nezdálo jako dostatečně hlasité a opravdu naši až to druhé brali jako pískání, první pouze jako „něco divného “ (později se dozvídáme, že to bylo jediné zapískání od stavitelů za celou hru). To mne i je velice překvapuje – očekávali jsme že pojedou neustále na tichý chod, maximálně na závěr či v noci na hlasitý. To, že jsou pravděpodobně rozpůleni, protože svůj camp nikde poblíž nemají, též. Mne v tu chvíli lehce mrzí, že se naši nerozdělili na pozorovatele a kurýra po objevení a dali tak najevo, že o nich víme – mohli jsme mít trochu lepší možnosti kdyby nepodlehli vábení útoku, ale jsme stejně tak všichni rádi, že konečně v polovině dne už aspoň něco víme. Oba průzkumníci nakonec podlehnou dalšímu ze základních pudů a vrhají se na svoje svačiny a společně se snažíme dát do kupy co dá dělat teď, kdy oni jediní jsou tady, a zbytek je na průzkumu, přičemž čas jde stále vpřed. Prakticky vzápětí to stejně přes veškeré kombinování zůstává na první myšlence, co nejrychleji vyrazit zpět a držet se staviteli v kontaktu, dokud jim nepošlu další posily. Řešíme jak případ, kdy ještě budou stavět, tak případ, kdy tam nebudou a půjdou se vyléčit – což i předpokládám, prostě ví že o nich víme, že jsou dvě, že nemají zálohy, že mohou očekávat útok, a že je ještě druhý most. Respektive, oni mohou využít tentýž most, ale prostě se odtud ztratit, pracovat jinde a napojit se na tuto trať až v závěru, jestli vůbec.
Navíc – smutnou novinkou přesahující rámec hry je jejich třetí podstatná informace o tom, že nějaká naše nájezdnická vojice kluk a holka opouští hru, protože si chudák udělala něco s kotníkem, dost možná vymknutý. (A to zatím nebojujeme, jen pochodujeme). Dumám, zda je to dvojice od filozofičky v druhém sektoru kolem Kelčského Javorníku, nebo dvojce pražáků od známé osmičky prozkoumávájící první sektor; ti mají alespoň svoji výbavu u sebe a ne tady... Těsně před tím, než průzkumníci opět vyrazí, se v našem cempu schází tři další průzkumné skupinky, a i je zjevně těší, že je čeká něco jiného než opakování téže činnosti. Na druhý most nenarazili – jak se na závěr hry ukazuje, jedna z čtvrtého sektoru ho těsně minula, což trochu štvalo orga, který se v téže včerejší mlhavé noci, ale v ještě horším počasí doplácal na vrchol Sochové, aby tam pak celou dobu hry musel sedět o samotě a bez kontaktu s kýmkoliv. Hltají novinky o nalezení nepřítele a nikdo nemá moc náladu na další taktizování, průzkumy, prostě tam jako co možná největší banda vlítnout. To už ví, že je nás o další dva méně. Ukazuje se, že ani jedna dvojice, kteoru jsem zvažoval to není, obě přišli, jsou to ti, co se od nás odpojili ze začátku u Tesáku. Mrzí nás i to, že se někdo zranil, i to, že se díky našemu neustále snižujícímu se počtu území relativně zvětšuje a zvětšuje. Vyráží naše „trestná výprava“. Znovu si opakujeme, že i když můžeme teoreticky brát cokoliv, budeme féroví a zabavíme pouze symbolicky nějaký kus jídla – prostě můžeme očekávat shodné chování od nepřítele a jak se to zvrhne tak už to nikdo nezastaví ani nikdo nenajde svoje věci. A nebude nic horšího, než trávit neděli poletování po Hostýnských vrších a hledání ztraceného batohu. Věci se dávají do pohybu. Mapa začíná být čím dal prozkoumanější – ačkoliv je pochopitelně zřejmé, že „most“ se stejně tak dobře mohl nenajít jako přehlédnout nebo minout. Doráží i Tom ze svého průzkumu severozápádního rohu. A překvapivě i část trestné výpravy, společně s další průzkumnou dvojicí obtížené batohy. Ani ne deset minut po ujištění, že se budeme chovat rytířsky a vyražení „do boje“ se ukazuje, že je už po bitve, obě stavitelky byly zabity a zmizeli pryč do svého campu. Další mladší kluci, spokojeni se svým vítězstvím. To ovšem znamená, že můžeme se vrátit do průzkumu, protože místo aby jim nechali věci a pokusili se udržet s nimi kontakt a najít jejich camp, ne-li náhodou i zbytek, vrátili se oba a obtíženi v podstatě zbytečnosma navíc. Zlobí mne, že máme ztracenu šanci pokračovat dál – pochybuju, že se budou na totéž místo vracet, přestože tam samozřejmě má smysl mít hlídku; že jsme ve stejné slepotě jako celé dopoledne, že byla porušena nepsaná pravidla – a že taky obě holky můžou dost dobře dopadnout na poměrně akční přespávání, pokud by z jakéhokoliv důvodu nevyšlo přespání v základně organizátorů na kraji herní oblasti. Navíc – kdo se teď s těma věcma navíc taky bude tahat že...? Přesun campu se tím ztěžuje a i pochod na závěr do základny bude tužší, pokud si svoje věci nějak nevyzvednou – o čemž pochybuju, protože náš camp bez pomoci orgů nenajdou i kdyby náhodou šli po cestičce poblíž. No.. zčásti problém je to kluků, nikdo jinej to tahat pochopitelně nebude a zbytek nedokážu nijak ovlivnit... Nezpochybňujeme dosavadní průzkum – na jeho opakování stejně není čas, jsou už tak dobré tři čtyři odpoledne a zítra v devět ráno hra končí. Navíc nikdo by na něj ani neměl chuť. Už teď je problém pokrýt zbývající neprozkoumané oblasti. Instiktivně přikládáme nějvětší váhu kopci před námi s vrcholem v Kelčském Javorníku (kopci na který celé dopoledné zírám...), kde očekáváme spojenpou pětici stavitelů. Část jde na kratší průzkumy pro druhý most, jehož neznámá lokace a možnost stavby tudy (nahoře v třetím sektoru mohla být stejně dobře jen falešná „fligna“ dvou stavitelů) nás pořád znervózňuje. Já s Tomem a dalšími třemi průzkumníky bereme jen nejnutnější výbavu a vydáváme se do očekáváného průzkumu bojem v lesích pod Kelčským Javorníkem. Zbytek je ještě na svých průzkumech nebo utahán přebírá hlídku v campu. Konečně v pohybu. Konečně vidím něco jiného než jednotvárný pohled. Je odpoledne, svítí slunce a když ignoruji reálie hry, kde pomale ale jistě dostáváme na frak, je tu nádherně. Nejvíce mne překvapuje naprosto totální zavodnění snad každého čtverečního hektaru. Na rozdíl od Vizovických vrchů kde jsem byl též letos na pochodu (pravda začátkem Července) a poměrně šetřil s vodou, tady bych mohl po každých padesáti krocích vylít obsah čutor a po stovce je znovu pohodlně naplnit. Navíc – tak nějak mi připadají krásnější než Vizovicko, nedokážu ale říci proč. Dost ale na tom může mít vliv i roční doba, takže nechci sousední vrchovině křivdit.
Konečně v pohybu, kecáme pološeptem s Tomem i zbytkem, dorážíme na místo, kde se hodláme rozpojovat. Jsou dvě oblasti skrze vedou cestičky, které zatím máme v tomto sektoru neprozkoumané, počítáme tedy s tím, že se půjdeme každý svojí cestou na Kelčský Javorník, řekneme výsledek pátrání a pokud nic, tak prohrneme rojnící svahy pod ním, kde se ti zatracení stavitelé prostě musí nekdě schovávat a zatloukat klacíkové kolejnice. Metry příjemně ubíhají v tlachání, kochání se (alepoň u mne) a tichém šlapaní lesními cestičkami. I přesto mám zbraně připraveny k tasení. Chodíme pěšinami, skřípeme na štěrkových a poloasfaltových lesních cestách, potkáváme houbaře s velmi překvapenými výrazy. Kontakt...! Gesto Toma, oba jsem v skrčeném čupu, šátráme po dalekohledech... „Tři lidi, na dvanáctce“ šeptá. „Nevím co jsou zač, vypadá že tam je nějaká starší ženská, asi houbaři.“ Přesouvám se trochu vpřed ke kraji cesty – lehce mě schovává pařez a rostliny – a taky se je snažím zachytit v dalekohledu. Postupn je najdu na téže cestě co jsme my, v prudké zatáčce, kde se lesní cesta stáčí ze severovýchodního směru na severozápadní. Pět postav, vypadá to, že se vydávají na různé směry, možná část k nám, (sakra, viděli nás?), různé barvy oblečení, jedny pětadevadesátky.. Soustředím se na ně. Je to Dan! Přebíháme skrčení kus zpátky, vypadá to že jdou po nás, skáčeme dolů z cesty do krytí kapradin (pitomci jedni, měli jsme naopak zapadnout směrem do svahu a ne z něho dolů), co nejvíc krytí zase postupujeme vpřed, abychom zjistili kam se kdo vydal. Gestikulujeme, šeptáme, sme celí zelení, s kuklama, kapradinami na oblečení. Plazíme se odkrytu ke krytu. Paka... Postřehneme jak část postav jde do svahu směrem na severozápad, část jde po cestě dal od nás. Dva zůstávají. Domníváme se, že krmelec, u kterého sedí na lavičce, je jejich camp. Čím blíže jsme, tím je zřejmější, že jde o houbaře. Demaskujeme se, jdeme zpátky na cestu, pokračujeme dál po ní – přestože pořád tvrdím že Dana jsem poznal. Kterým směrem se vydala postava v maskáčích jsme nepostřelhli ani jeden, to, že se na jednom místě sešli jak naši stavitelé tak náhodní houbaři je nám vcelku zřejmé, nechceme se ale těch lidí ptát koho viděli a kdo od nich kam šel. Zklamáni tím, že nám zmizeli z dosahu (přestože si myslíme, že šli tím severovýchodním směrem) pokračujeme dál po cestě, od níž přecházíme na stezku k vrcholu Javorníku. Tam jsme dle domluvi měli už dávno být... sebralo nám to hodně času...navíc průzkum téhle oblasti jsme si tak nějak vzali „navíc“. Sápeme se do vrchu, plašíme srnku, podivujeme se nad množstvím červených muchomurek.. dvakrát zastavujeme a krátce odpočíváme. Je to prudký svach a i když jsme oba ve stavu „dál, jen dál“, Tom má stejně v nohách víc kilometrů než já. (Abych nevypadl jako ten odolnější, to co popisoval že bylo na Zóně II mě docela dostalo na nutnost určitého natrénování na podobné akce, aby to nebyla zabijárna). Nakonec stojíme na vrcholu a krom dvou chlapů na terénních čtyřkolkách nikdo z našich. Nestojíme dlouho, pokračujeme dál po žluté odkud mají přijít, zpátky na náš camp. Z každým krokem jsem stále zaraženější proč nikoho z trojice nepotkáváme (kudy šli a co dělali nevím dodnes) a tak je i trochu překvapením setkání se s trojicí stavitelů. Sekundu my zírámě na ně, o ni nás, vzápětí teda tasím zbraně aby se aspoň něco dělo – ale stavitelé na to kašlou a zatloukají si svůj poslední kolík, za hranicemi herního území. Východní kraj maj vyřešen... Dva kroky proto to vypadá na můj útok, ale taky toho nechám a prostě jdeme s Tomem na pokec. Aby se symbolicky jelo v rámci pravidel, mávám bílím kapesníkem pro vyjednávání. Vzápětí se zjištuje, že už mají víc než polovinu postavěnou, že na body opravdu vítězí a krom těch dvou ztrát na jejich straně a dvou na naší tedy žádné body z bojování nebyly (což není tak zcela pravda, protože jak se později dozvídáme v campu, orgové prozdradili naši lokaci děvčatům a ty podnikly sebevražedný nájezd na náš camp – podle mě hlavně samozřejmě hlavně kvůli návratu svých věcí). Poté, co Dan prohlašuje „klidně si nás tu v noci lovte, mi zalezem do houští a nikdo nás nenajde, stejně už máme vítězství v kapse“, to vede k tomu, že žádné body z bitev už ani nebudou. A opravdu abychom vyhráli my, synové Alláhovi, museli by jsme zabít
nevěřící stavitele více než třicetkrát a navíc bez žádné ztráty na naší straně. A to ještě za předpokladu, že by nedokončili zbývající malý úsek k propojení celého území. To se v pět hodin odpoledne a s ukončením hry v devět hodin ráno zjevně nepodaří a tak se v rámci diplomacie domlouvme na kontumačním vítezství stavitelů a ukončení hry. Oznámení orgům dojde holt od toho, kdo dřív bude v oblasti se signálem. Odpojujeme se a pokračujeme zpět po žluté do campu. Asi za dvacet minut se daří spojit se s Doktorem a nakonec se všichni mají slézt v našem nájezdnickém campu – tedy stejně tam už většina lidí je. Dorážíme i my, říkame jak jsme pochodili na průzkumu a proč přesně to vedlo k konci, odpískává se hra oficiálně a přesouváme se na základnu orgů – resp zájmenci mohou předtím samozřejmě na jídlo do hospůdky. Není jich málo :) Již za naprosté tmy se motáme po lesních stezkách, které ovšem Přerováci znají jako svoje boty a tak nás dovádí do hospody u Ježka. Cestou zjišťujeme jak se měli orgové, co tak kdo na jaké akci byl (jejich oddílové Přežití už od poslechu vypadá dosti akčně) a vůbec, opět to příjemně utíká. Přes to, že dle nich to majitel nejspíš v brzké době zabalí, je velmi příjemný a ochotný, dokonce i v devět hodin bude teplé jídlo a dáváme si tak s Tomem pořádně do těla. No uznejte sami – po dvou dnech, kdy člověk postupně zdlabal pouze půlku chleba a získával nějaké ty cukry z hrozinek, tatranek a jedné čokolády (a strachoval se kdy mu ji protivníci seberou), se člověk opravdu rád nají dosyta. Zbytek tlupy je samozřejmě také při chuti, ale naše dvě kofoly, jeden čaj s rumem, česnečka a dva guláše k tomu, nás suveréně posunulo vpřed v nepsané soutěži o největší žravce. To samozřejmě bylo menu jedné osoby, pokud jsou nějaké pochybnosti. Jím a přemítám kde se asi motá Dan a další dva stavitelé. Do základny jsou to od hospůdky dva kilometry. Kilometr se z přecpanosti lehce potácím, kilometr jdu jen obtížen. Hodně si za ty dva dny všímám Tomovy čelovky Petzlovky, o kterou jsem měl a stále mám zájem kupovat a jsem rád, že ji mohu vidět v praxi. Tu na mém čele mám půjčenou... Na základně Přerováckých Zálesáků družná zábava pokračuje a uvnitř mé hlavy bojuje jeden člověk, který rád kecá a poslochá a poznává nové lidi, s druhým, kerý je přejezený, utahaný a ospalý a nejradši by to zabalil. Vzhledem k tomu, že spát zřejmě budu na podlaze kuchyně a zábava zde jednak neutuchá, jednak nedovoluje usnout, je vcelku rozhodnuto. Zálesáci navařili houbový guláš a pořád ještě dokážu nepohrdnout dalším jídlem a nasoukat do sebe celý talíř. Je tak dobrý a je ho tolik, že si ještě půl talíře přidávám. Ráno je oficiální zakončení, přestože je nás mně než bylo očekáváno i organizátoři jsou spokojeni (alepsoń to tvrdí :o) a i my jsme spokojeni (alespoň já :o). Je zřejmé, že tento pokus o běžně táborou hru ve většm měřitku a se staršími lidmi byl „betatesting“, pokus ověřující správnost pravidel. Leckdo navrhuje konrétní návrhy a já doufám, že se na mailové adrese orgošů jich sešlo a sejde co nejvíc a příští rok bude jak více lidí ve hře, tak pravidla dotaženější do konce. To že dostáváme pamětinu – ve formě papírového diplomku, mě nepřekvapuje, to že k ní Doktor přihazuje čokolády a ananasy v konzervě už ano. Sladká vášeň hry... Postupně se loučíme a vyrážíme na vlakovou zastávku v Rajnochovicích. Navigace „musíte jít doprava přes ten menší „hebl“, ale to je jen taková hrouda“ mne opravdu dostává, totiž pojmem „hebl“, který slyším poprvé. I maličkostmi je člověk nadšen a živ. V Rajnochovicích se zase slézáme ve velkou skupinu a opět v motorovém voze – tentokrát bez hlášení na které straně budovy zastaví – se to kecá o sto šest. Koluje navíc Tomova Slivovice, kterou dostal za lidskou slušnost. Cestou jsem naprosto nadšen z pohledu na kopce Hostýnských vrchů, z pohledu na Kelčský Javorník, kde jsem ještě před chvíli stál, z dalších pojmenovaných i nepojmenovaných vršku – a zlatým hřebem je vrch samotného Hostýnu s klášterem na jeho vrchu. Vypadá úchvatně. Už podle mapy jsem se tam chtěl podívat, byl-li by čas, tento pohled mě donutil zapamatovat si to. Dřv než v příštím roce to nebude, ale tehdy se tam určitě objevím... Kroměříž – opět se lidé rozprchají na autobusy a další vlaky, tak jak před tím při cestě do Bystřice nastupovali. Loučíme se i s děvčaty též z Brna, která ale vystupují zde (a jak se pak později dozvídám od Dana z mailů užívající si zajímavé zážitky se svými malými hračkovými samopálky a orgány policie ČR...)
Tom, já i Dan pokračujem dál vlakem do Kojetína a dále na Brno, stejně tak trojice co jsme zde s Danem potkali v pátek, další dvojice naopak odtud bude pokračovat nahorů do Opavy. Kojetín...čekání na rychlík... polospánek.. spánek.. příjezd do Brna... mávnutí Danovy a Tomovy, mávnutí pro Leu i zbytek, přeběhnutí na vlak domů, tak tak, dveře se zavírají, je to na čas, vyšlo to pěkně, bohužel tím pádem ale nepokecáme v Brně, nu což, později bude taky den.. Jedu domů...zobu zbytek hrozinek.. nemám je rád, jsou příšerně sladké a jen proto je na podobné výlety vozím... přemýšlím nad úpravami pravidel... Dva týdny nato stále kašlu a kašlu, tíží mě na plicích, hodlám v budoucnu nepřecházet chřipky když to vede až sem, stále přemýšlím nad úpravami pravidel Železnice – hodlám je začít sepisovat zítra, dneska musím ještě jiné věci zvládnout a tahle pseudoepopej už mi trvala poměrně dlouho. Zírám na mapu číslo 70, protože na název Tesáku jsem si už nedokázal vzpomenout a vzpomínám. Vzpomínám na Železnici, na lidi, na hráče i Zálesáky. Vzpomínám a těším se na další ročník, který doufám bude. Vzpomínám a v duchu pozdravuji všechny, které jsem tam poznal, zdravím Vás pokud to právě teď čtete a těším se, že se za rok potkáme znovu. A s trochou štěstí, náhody či úsilý to bude i dříve a jinde. U2 mi do sluchátek hrají svůj „Beautiful Day“ a já nedokáži najít vhodnější zakončení, než můj úsměv ze vzpomínek, který se mi bohužel nedaří písmeny zachytit... Zapsáno 31.10. 2007, Petrem Hanákem.
