Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické a dřevařské ekonomiky a politiky
Ekonomická transformace pilařských podniků v České republice Diplomová práce
2011/2012
Martin Kůs
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma ,,Ekonomická transformace pilařských podniků v České republice“ zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, případně zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MENDELU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Zavazuji se, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně dne 26. 3. 2012
Poděkování Děkuji panu Ing. Daliboru Šafaříkovi za odborné vedení při zpracování diplomové práce, paní Ing. Zdeňce Dočekalové za pomoc při korektuře a stylizaci textu, firmám Javořice, a. s., Kasalova pila, s. r. o. a Dřevozávod Pražan, s. r. o. za poskytnutí potřebných materiálů a zodpovězení mých otázek a panu Ing. Pavlu Kejíkovi a panu Karlu Jedličkovi za obětavé zodpovězení všech mých dotazů.
Jméno a příjmení: Martin Kůs Název práce: Ekonomická transformace pilařských podniků v České republice
ABSTRAKT
Diplomová práce se zabývá ekonomickou transformací pilařských podniků v České republice v 90. letech 20. století, zejména vývojem finanční situace vybraných firem po její realizaci. Hlavní částí transformačního procesu byla změna centrálně plánovaného systému ekonomiky na tržní a převedení státního vlastnictví zpět do soukromého sektoru. Všechny tyto změny měly různý dopad na budoucí ekonomicko-hospodářský vývoj podniků. V kapitole Současný stav řešené problematiky jsou přiblíženy historické skutečnosti, které předcházely procesu této transformace, a dále je nastíněn její celkový průběh. Podstatná část této kapitoly je věnována veřejnému sektoru v ekonomice, jelikož jej pro pochopení celkové problematiky nelze opomenout. Současný stav řešené problematiky je ukončen popisem průběhu transformace se zaměřením přímo na pilařské podniky. Praktická část je již věnována vlastní finanční analýze vybraných firem s vyhodnocením jejich ekonomického a politicky-historického vývoje. V závěrečné části diplomové práce je aktuální stav dané problematiky rozebrán za pomoci vybraných podniků a jsou diskutovány příčiny těchto skutečností.
Klíčová slova: ekonomická transformace, privatizace, státní vlastnictví, soukromé vlastnictví, centrálně plánovaná ekonomika, tržní ekonomika, pilařské podniky, Česká republika, finanční analýza
Name: Martin Kůs Thesis Title: Economic transformation of sawmill companies in the Czech Republic
ABSTRACT
The thesis deals with economic transformation of sawmill companies in the Czech Republic in the 1990s mainly with the financial situation of selected businesses after its realization. The major part of the transforming process was the change of central planning to free market economy and the transfer of state ownership back to private sector. All the changes had a different impact on potential company developments. In the section Current State of Solved Problems is shown the historic facts which preceded the transformation process and then the overall process is outlined. The major part of the section deals with a public economic sector which cannot be missed out to be able to understand the whole issues. The present state of solved items is finished by transformation process description right focus on the sawmill companies. The experience part is devoted to the financial analysis of the selected businesses simultaneously with their economically and politically-historical development. In the final part of the thesis there is the current status of the issues analyzed in the selected companies and there is the discussion about the reasons.
Key Words: Economic transformation, privatization, state and private property (ownership), central planning economy, free market economy, sawmill companies (businesses), Czech Republic, financial analysis
OBSAH
1 Úvod ........................................................................................................................... 8 2 Cíl ............................................................................................................................... 9 3 Současný stav řešené problematiky ...........................................................................10 3.1 Ekonomická situace českých zemí do roku 1948 ..............................................10 3.2 Změna ekonomického systému po roce 1948 na model CPE ............................ 11 3.3 Pokusy o zreformování socialistické ekonomiky před rokem 1989 ..................14 3.4 Transformace CPE na tržní ekonomiku ............................................................. 17 3.4.1 Stávající podmínky pro změnu systému ..................................................17 3.4.2 Rozepře při stanovení strategie transformace československé ekonomiky ...................................................................................................................19 3.4.3 Konečný scénář ekonomické transformace ..............................................23 3.5 Privatizace státní sféry .......................................................................................24 3.5.1 Státní podniky a jejich vlastnická transformace ......................................24 3.5.2 Restituce ...................................................................................................25 3.5.3 Malá privatizace .......................................................................................27 3.5.4 Velká privatizace ......................................................................................28 3.5.5 Metoda kupónové privatizace ..................................................................29 3.5.6 Zhodnocení průběhu privatizace .............................................................. 32 3.6 Transformace české ekonomiky s odvětvovým zaměřením na pilařské podniky ............................................................................................................................. 33 4 Metodika ....................................................................................................................40 4.1 Vlastní metodika ................................................................................................ 40 4.2 Teoreticko-metodická východiska .....................................................................41 4.2.1 Rentabilita vlastního kapitálu ...................................................................41
4.2.2 Rentabilita aktiv .......................................................................................42 4.2.3 Celková zadluženost – věřitelské riziko a míra finanční samostatnosti ...42 4.2.4 Pohotová likvidita – likvidita 2. stupně ...................................................44 4.2.5 Altmanova analýza (Altmanovo ,,Z“ skóre) .............................................44 4.2.6 Úrokové sazby PRIBOR ..........................................................................46 5 Výsledky ....................................................................................................................48 5.1 Pila Javořice, a. s. ............................................................................................... 48 5.1.1 Historie .....................................................................................................48 5.1.2 Finanční analýza ......................................................................................51 5.2 Kasalova pila, s. r. o. .......................................................................................... 57 5.2.1 Historie .....................................................................................................57 5.2.2 Finanční analýza ......................................................................................59 5.3 Dřevozávod Pražan, s. r. o. ................................................................................64 5.3.1 Historie .....................................................................................................64 5.3.2 Finanční analýza ......................................................................................66 6 Diskuze ......................................................................................................................71 7 Závěr .......................................................................................................................... 75 8 Summary ....................................................................................................................76 9 Literatura ....................................................................................................................77 10 Seznam použitých zkratek, tabulek, obrázků a grafů ..............................................80 11 Přílohy ......................................................................................................................83
1 ÚVOD
Současná situace pilařských podniků v České republice (resp. celého dřevařského průmyslu) se nachází v značně destruktivním stavu. Ceny nákupu vstupního materiálu stále rostou a zároveň klesá poptávková cena výrobků a dokonce i celková poptávka tohoto průmyslu. Pilařské provozy jsou nuceny snižovat objemy své výroby, popřípadě hledat odbytiště v jiném spektru konečných výstupů. Někdo by mohl oponovat, že změny, které musejí tyto firmy provádět, jsou dány zdravým konkurenčním prostředím a tedy neustálým vývojem trhu. Avšak je otázkou, je-li toto mínění na místě, jestliže vezmeme v potaz dopad ekonomického vývoje pilařských podniků na snižující se zaměstnanost, rozvoj blízkého okolí těchto provozů (sociální, kulturní atd.) a hlavně celkový stav dřevařského průmyslu. Jestliže chceme nalézt nějaké řešení pro zlepšení těchto podmínek, je nutné kromě aktuálního stavu pilařských provozů znát i jejich historický vývoj, resp. vývoj celkové ekonomicko-politické situace státu. Kořeny některých příčin dnešní ,,pilařské krize“ lze často najít již v průběhu a změně centrálně plánované ekonomiky na tržní. Po roce 1948 s nástupem komunistického režimu docházelo ke znárodňování soukromého majetku a všechny pilařské podniky tak přešly pod státní správu. Veškerá správa a provozní činnost byly řízeny dle předem zpracovávaného plánu. Tržní prostředí bylo zcela potlačeno a veškerá konkurence vymýcena. Kvůli těmto skutečnost postupem času docházelo k ustrnutí technologického vývoje provozů a dřevařský průmysl tak začal zaostávat za jinými zeměmi. Problémy vzniklé v tomto období se poté při privatizačním procesu po roce 1990 přenesly na nové majitele (často se jednalo o majitele, kteří měli na tento majetek bezprostřední právo) a vytvořily tak podmínky pro následující hospodaření. K těmto nepříjemným okolnostem se postupem času ještě přidávají dopady celkové ekonomické krize a často nesmyslná byrokratická rozhodnutí. Pilařské podniky se tak musí vypořádat s řadou útoků podlamujících jejich finanční zdraví a neustále jsou nuceny si pokládat otázky týkající se jejich budoucího vývoje.
8
2 CÍL
Situace dřevozpracujícího průmyslu, resp. pilařských podniků, se v současnosti nachází ve značně krizovém stavu. Prakticky všechny provozy již dnes nevyužívají maximální kapacity pilnic, řada z nich řeže jen ,,finančně životní“ minimum a některé byly donuceny i k zániku. Stávající firmy se každý den snaží najít nějaké řešení, které by je z tohoto problémového stavu vyzdvihlo. Pro sestavení ,,záchranných plánů“, které by zlepšily celkovou ekonomickou situaci tohoto průmyslu, je nutné kromě přítomnosti znát i historický vývoj, vedoucí k současné tristní situaci. Cílem této práce je proto přiblížit informace o historickém ekonomickém vývoji státu a následně i dřevařského průmyslu. Kromě shromáždění teoretických poznatků je dalším cílem práce analýza historického a ekonomického vývoje vybraných podniků až do současnosti. Poté za pomoci finanční analýzy vyhodnocení získaných dat a definování a popis struktury možných příčin současné situace.
9
3 SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY
3.1 Ekonomická situace českých zemí do roku 1948 České země se za dob Rakousko-Uherska vyznačovaly velmi obstojným ekonomickým postavením. Hlavně díky průmyslu byly v devadesátých letech 19. století řazeny k velmi silným hospodářským oblastem, a to i přes to, že jejich výkonnostní a technologická úroveň nebyla srovnatelná s nejvyspělejšími zeměmi. Tato hospodářská situace se následně přenesla i do roku 1918 vzniklé Československé republiky. “Nově vzniklý stát zdědil po monarchii více než 60 % průmyslové kapacity, přičemž v něm žilo pouze 26 % obyvatelstva a území Československa představovalo pětinu území rozpadlé monarchie.“ (Králík, 1999) Při srovnání s průmyslově vyspělejšími státy, jako byla např. Velká Británie a Francie, však československý průmysl
disponoval
zastaralejšími
výrobními
technologiemi.
Tato
skutečnost
způsobovala nižší kvality vyráběných produktů a vyšší výrobní náklady. Z toho se následně vyvinula nižší konkurenceschopnost českých výrobců na zahraničních trzích. Dalším nepříznivým faktorem byla vzniklá situace v oblasti financování, a to díky vyčerpanosti státních financí, kterou po sobě zanechala rakousko-uherská monarchie. Cenová hladina rostla a s ní se zvyšoval i růst oběživa. Tyto faktory se staly hybnou silou pro akutní zavedení vlastní měny. “Při řešení tohoto úkolu sehrál významnou úlohu přední český národohospodář a první ministr financí Dr. Alois Rašín. Pod jeho vedením se v únoru 1919 uskutečnila měnová reforma a celní odluka. Polovina bankovek byla okolkována a dána do oběhu. Druhá polovina bankovek byla zadržena a byly za ni vydávány nezcizitelné 1 % státní půjčky. Československo tím získalo jako jediná země ve střední Evropě stabilní a hodnotnou měnu.“ (Králík, 1999) Ke stabilizaci československé ekonomiky přispělo také vydání tzv. nostrifikačních zákonů. Těmi bylo českým firmám nařízeno přesunutí svých sídel na území Československa. Cílem ,,nostrifikace“ bylo snížení vlivu rakouského a maďarského kapitálu a následné posílení pozice kapitálu západoevropského (britského a francouzského). Tato opatření a reformy zajišťovaly relativně dobré zázemí pro rozvoj řady odvětví (např. obuvnictví – Baťa, kovoprůmysl – Škodovy závody v Plzni, sklářství, cukrovarnictví aj.) a díky tomu rostla i ekonomická výkonnost Československé republiky. Avšak tato výhodná situace začala v roce 1929 stagnovat, a to díky krachu na
10
newyorské
burze.
Následná
celosvětová
hospodářská
krize
dopadla
i
na
Československou republiku v nemalé míře, jelikož Československá ekonomika byla značně závislá na vývozu průmyslové produkce do zahraničí. Česká ekonomika, vyjma nastolení nacistického systému válečného řízení, se dočkala významnějších změn až v roce 1945, kdy došlo k obnovení tržní ekonomiky avšak se zavedením některých prvků řízeného hospodářství. Po provedení listopadové měnové reformy vešly v platnost znárodňovací dekrety (schválené 28. 10. 1945 prozatímním parlamentem) a v jejich duchu byl následně znárodněn hutní průmysl, bankovnictví, pojišťovnictví. Dále byly znárodněny také průmyslové podniky s více než pěti sty zaměstnanci. Tato ekonomická situace tzv. třísektorového hospodářství (státní, družstevní a soukromý sektor), kdy se objevovala jak tržní ekonomika, tak řízené hospodářství, se prakticky mezi lety 1945-1948 nezměnila. Jediným stěžejním bodem, který nastal v roce 1947, bylo vyhlášení Marshallova plánu hospodářské pomoci ze strany USA. Československá vláda však i přes svůj původní souhlas musela pod nátlakem Stalina odmítnout účast na tomto plánu. Toto rozhodnutí bylo nemalou ekonomickou chybou, jelikož v rámci Marshallova plánu bylo rozděleno přibližně 13 miliard amerických dolarů (většinová forma darů – cca 80 %) během pěti let a země, které tuto pomoc přijaly, přešly k nejvyspělejším v Evropě. 3.2 Změna ekonomického systému po roce 1948 na model CPE Přebráním moci Komunistickou stranou Československa (KSČ) se únor roku 1948 stal počátkem éry ,,socialistické ekonomiky“. Tento krok s sebou přinesl nemalé změny. Během krátké doby byly znárodněny všechny podniky s více než padesáti zaměstnanci, dále pak od roku 1949 nastávalo cílené likvidování soukromých živností s následným zestátněním nebo združstevněním obchodů, podniků a služeb. Dokonce ani zemědělství nebylo z restrukturalizace vyjmuto. Všechen soukromý majetek přešel pomocí tzv. kolektivizace do Jednotných zemědělských družstev (JZD). Jelikož tato družstva vznikala často nuceně, docházelo k poklesu produkce a k výraznému snížení životní úrovně zemědělců. Významnou a nejspíše i základní charakteristikou této ,,éry“ se stala centrálně plánovaná ekonomika (CPE). Podstatou CPE byla absence trhů, a tedy i samotných skutečných cen, které by plnily alokační, informační a hlavně motivační funkce. Místo
11
těchto tržních cen existovaly pouze úředně stanovené ceny, které nebyly schopny vyjádřit jakýkoliv faktor potřebný pro efektivní hospodaření. Podnikaní, jako takové, centrálně plánovaná ekonomika neznala. Bylo shledáváno nezákonným a samostatná hospodářská činnost se stala právně postihnutelnou ,,zákonem o nedovoleném podnikání“. To mělo za následek, že podnikatelské funkce jakými byly například objevování mezer na trhu, inovace aj. v CPE neplnil nikdo. Podnikání se pro socialistickou ekonomiku stalo historickou záležitostí, která již byla překonána dosavadním vývojem hospodaření. Zastínění samostatné hospodářské činnosti se jevilo z hlediska centrálně plánované ekonomiky zcela logickým krokem, jelikož obě koncepce si navzájem odporovaly. Komunistický režim, resp. jeho byrokracie, si nemohl dovolit uvolnit sebemenší prostor pro volné a samostatné podnikání (a tím vytvořit ,,svobodný trh“), když jeho jediným cílem byla snaha kontrolovat jakékoli hospodaření. “Centrální plánování bylo považováno za základní nástroj koordinace ekonomiky. V Československu byl model centrálního plánování a řízení ekonomiky uplatňován od roku 1952 do roku 1989. Vycházel z následujícího principu: -
Rozhodnutí ústředních stranických orgánů (ÚV KSČ) v ekonomické oblasti zabezpečovala vláda, která po sestavování plánu vytvořila specializovanou instituci – Státní plánovací komisi (SPK)
-
SPK rozpracovala plán pro jednotlivá ministerstva. Používala při tom bilanční metody a centrálně stanovené ceny.
-
Ministerstva rozpracovala plán pro střední články řízení (odvětvová ministerstva průmyslu pro výrobně hospodářské jednotky (VHJ), ministerstvo zemědělství pro krajské zemědělské správy apod.)
-
Střední článek rozpracoval plán pro základní článek řízení (tj. podnik).
-
Základní článek řízení (podnik) rozpracoval plán pro jednotlivá pracoviště (závody, dílny, farmy atd.)“ (Králík, 1999)
Výše popsaný princip znázorňuje nemalou složitost systému plánování. Zjednodušeně lze říci, že nadřazené články řízení určovaly těm podřazeným, co mají dělat. Ty zpětně informovaly o ekonomické a naturální náročnosti výroby a dle toho nadřazené články dané úkoly příslušně modifikovaly. Avšak právě kvůli finanční zainteresovanosti na plnění
daných
modifikovaných
úkolů
k záměrnému zkreslování informací.
12
podřazených
článků
docházelo
často
Centrálně plánovaná ekonomika se vyznačovala dvěma hlavními znaky: centralizací ekonomického rozhodování a plánováním hmotných ukazatelů. Centralizace ekonomiky znemožňovala samostatné rozhodování podniků o jejich produkci a odbytu. Tím pádem nedocházelo k prosazení tržní síly nabídky a poptávky. Tržní ceny byly tvořeny arbitrárně socialistickou byrokracií, a proto nebyly schopny odrážet strukturu spotřebitelských požadavků ani vzácnost ekonomických zdrojů. Tyto nepříznivé faktory způsobily, že alokační funkce ceny byla postupně degradována, jelikož bez volných tržních cen nebyla známa relativná vzácnost ekonomických zdrojů. “Centralizace ekonomického rozhodování měla také negativní dopad na ekonomické motivace manažerů socialistických podniků. Ti neměli příliš prostoru pro strategické investiční rozhodování ani pro hledání nových trhů. Základní manažerské funkce jako je prosazování nových a efektivních výrobních postupů, inovování výrobků a služeb a řízení lidských zdrojů – funkce zcela nepostradatelné v kapitalistických firmách – v socialistických ekonomikách zcela zakrněly. ,,Manažeři“ socialistických podniků soustředili své úsilí převážně na udržování personálních kontaktů se státní byrokracií a s komunistickými funkcionáři. Jejich hlavním cílem bylo prosadit ,,měkké plány“ (daný podnik by měl vysoké vstupy, ale nízké výstupy) v procesu plánování a získávat pro ,,své“ podniky od státu nedostatkové zdroje. Nedostatkovými zdroji pak většinou byly výrobky dovážené z kapitalistických zemí.“ (Holman, 2000) Finanční ukazatele, užívané v kapitalistických firmách (např. příjmy, náklady, zisky), byly v podnikcích ovládaných CPE nahrazovány ukazateli hmotnými, jelikož oproti hmotným tokům socialistickou ekonomiku peníze příliš nezajímaly. Socialistická ekonomika navzdory kapitalistické, která peněžní toky využívá jako hybné síly pro alokaci výrobních zdrojů, uvažovala s těmito toky jako s nástrojem pro zachycení hmotných toků v účetních knihách. Plánování finančních ukazatelů by však pro socialistickou ekonomiku stejně nemělo potřebný užitek a to kvůli absenci volných tržních cen. Díky arbitrárně určeným byrokratickým cenám nejsou schopny peněžní příjmy ani náklady firem odrážet jakoukoli realitu hospodaření. Z tohoto důvodu mělo užívání hmotných ukazatelů pro tuto ekonomiku logické vysvětlení. Každý podnik měl své závazné plány hmotných toků, které mu v případě potřeby byly profinancovány. Dále se také nemusel ohlížet na hospodárnost výroby, jelikož v případě, že mu na nákupy materiálu (resp. všech hmotných vstupů) nestačily vlastní příjmy, byl automaticky dotován státem, popř. mu byl poskytnut úvěr státní bankou. Tyto faktory byly důvodem, proč socialistické podniky neměly snahu o dosažení 13
maximálního zisku, a proč prakticky neexistovala konkurence. Díky tomu docházelo ke stagnaci ve vývoji nových výrobků a výroba začala zaostávat za vyspělejšími západními státy. “V roce 1949 se ČSR stala členem Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Tato skutečnost urychlila restrukturalizaci národního hospodářství. Bylo posilováno hornictví, hutnictví, strojírenský a chemický průmysl. Omezován byl spotřební průmysl a služby. Československo se stalo strojírenskou velmocí (,,kovárnou RVHP“). Hypertrofie těžkého průmyslu vedla k vysoké surovinové, energetické, investiční a dopravní náročnosti československé ekonomiky.“ (Králík, 1999) Rada vzájemné hospodářské pomoci byla vytvořena v důsledku neschopnosti konkurence socialistických zemí na světovém trhu zemím kapitalistickým. Tato skutečnost byla dána nízkou kvalitou zboží charakteristickou pro socialistickou ekonomiku. Právě proto vznikla idea o vytvoření velkého společného trhu, kde by docházelo k bezproblémovému obchodu i s tak málo kvalitními výrobky. “Důležitým rysem tohoto společného socialistického trhu byl způsob placení. Platby se totiž uskutečňovaly nikoliv za světové měny, ale na bázi clearingu, přičemž zúčtovací jednotkou byl tzv. převoditelný rubl. To, že socialistické podniky nemusely na trzích RVHP požívat dolary či jiné ,,tvrdé“ měny, vytvořilo z RVHP velký avšak uzavřený kruh – uzavřený vnějšímu světu a omezený prakticky pouze na socialistické země s centrálně plánovanými ekonomikami.“ (Holman, 2000) Vytvoření tohoto tržního kruhu přineslo pouze to, že podniky nemusely hledět na kvalitu produktů, jelikož jejich odbyt byl v rámci RVHP zaručen a tak se zaměřovaly pouze na kvantitu. Díky tomu docházelo k dalšímu ekonomickému ,,zakrňování“ podniků. 3.3 Pokusy o zreformování socialistické ekonomiky před rokem 1989 Centrálně plánovaná ekonomika dokázala sice zapojit veškeré výrobní zdroje do výrobního procesu. Důkazem byla téměř nulová nezaměstnanost. Efektivnost využití těchto zdrojů však byla mizivá. Postupem času docházelo k čím dál většímu vyčerpávání většiny potřebných zdrojů pro dané produkce a k postupné degradaci hospodářské situace. “V 70. a 80. letech již nebylo možné zapojovat v takové míře do výroby nové pracovní síly, nebylo již možné stavět nové výrobní kapacity, a nebylo možné rozorávat další meze a obdělávat novou půdu. Proto se začala především v 80. letech v Československu stále zřetelněji projevovat tendence k poklesu temp 14
hospodářského růstu. Jak znázorňuje graf 1., pokles tempa hospodářského růstu československé ekonomiky se projevil v tom, že vytvořený národní důchod na obyvatele od konce 70. let v podstatě stagnoval.“ (Jonáš, 1997)
Obr. 3.1 ČSR: národní důchod na jednoho obyvatele (ve srovnatelných cenách, 1948 = 100) (Zdroj: převzato z Jonáš, 1997) Díky celkové nepříznivé situaci československého hospodářství se za ,,komunistické éry“ objevilo několik plánů, resp. návrhů pro zlepšení aktuální socialistické ekonomiky. Bohužel se tyto reformní kroky často setkávaly s neúspěchem, a proto všechny možné změny zůstávaly pouze ve formě prvotních návrhů bez jejich následné účelové aplikace v praxi. Již v roce 1958 byla představena první tzv. ,,Rozsypalova reforma“, v rámci které mělo dojít k decentralizaci řízení podniků. Smyslem bylo zajistit větší samostatnost při rozhodování těchto podniků. Dlouhodobé plány měly být stanovovány plánovacím centrem a plnit pouze funkci orientační a až střednědobé plány se měly stát závaznými. Pro poskytnutí prostoru podnikům k případnému vytvoření vlastních finančních zdrojů následně docházelo ke stanovení normativů dlouhodobé zainteresovanosti. Tato situace měla nabízet firmám možnost se částečně samostatně ekonomicky rozhodovat. Jelikož ale tato reforma stála na nefungujícím základu CPE, v roce 1961 se zhroutila a následně byla zrušena.
15
V 60. letech byl podán návrh o propojení tržní ekonomiky s centrálním plánováním, jehož autorem byli Ota Šik, Karel Kouba aj. (reformní ekonomové z Ekonomického ústavu ČSAV). Hlavním cílem této idey bylo změnit vztah mezi podniky a státem, který do této doby byl striktně administrativním, na vztah ekonomický, který bude založen na daňovém principu. Spis, který se týkal těchto ekonomicky inovativních změn, byl pod názvem ,,Návrh zásad nové soustavy plánovitého řízení národního hospodářství“ schválen v lednu 1965 ÚV KSČ. Kromě hlavního cíle rozvoje tržních prvků v CPE počítal tento plán také se sociálními riziky a z toho důvodu k němu byl od roku 1967 připojen program změn sociálního systému. Podstatou bylo obnovení funkcí běžné sociální politiky i s jejich institucemi, které byly rušeny s příchodem komunistického režimu. Takto předložený reformní program byl sice přijat, ale neměl dlouhého trvání, jelikož byl po intervenci vojsk Varšavské smlouvy a nástupu G. Husáka do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ v dubnu 1969 pozastaven a zrušen. Ekonomika se tedy zpět vracela do původního stavu socialistických myšlenek. Jelikož nebyly
provedeny
žádné
změny tehdejšího
ekonomického
systému,
situace
československého hospodářství se stále zhoršovala. V druhé polovině 70. let 20. století se zdály ekonomické nedostatky státu téměř neúnosné. Z toho důvodu přišel další pokus o změnu. Reforma nesla prostý název ,,Soubor opatření“ a jejím záměrem bylo kombinovat
střednědobé
plánování
s tzv.
dlouhodobými
normativy
hmotné
zainteresovanosti podniků. Toto spojení mělo u firem podpořit zájem a vyšší výkonnost a maximalizaci při plnění stanovených plánů. Bohužel ani tato reforma nebyla řešením pro postupně se rozpadající hospodářskou situaci Československa. ,,Novou krev do žil“ proreformní atmosféry Československa vehnaly souvislosti s nástupem M. Gorbačova do čela Sovětského svazu v roce 1985. Byl vytvořen nový dokument ,,Řízení pro 8. pětiletku“, podle kterého mělo dojít k efektivnějšímu pojetí výroby. Do ekonomiky se měl dostat pokrok vědy a techniky a zároveň se projevila snaha o celkový ekonomický a sociální rozvoj za pomoci zvyšování kvality práce a přísné hospodárnosti. Dalším krokem k ,,lepší budoucnosti“ mělo být vydání reformního textu roku 1987 ,,Zásady přebudování hospodářského mechanismu ČSSR“. Oproti předchozím pokusům o reformy, které braly v úvahu spíše zdokonalení stávající situace, se zde vyskytla myšlenka o celkové přestavbě modelu CPE. Při přenesení tohoto návrhu do reality by mělo dojít ke vzniku nového pojetí socialistické ekonomiky, která by se stala konkurenceschopná, vysoce efektivní, a která by si vytvořila silné vnitřní zdroje a stimuly pro vlastní rozvoj. Bylo zdůrazňováno, aby jednotlivé podniky 16
pociťovaly jak zodpovědnost, tak své pravomoci, ale samozřejmě pod stálým dohledem centrálního plánování. Toho mělo být docíleno díky zvýšení reálné účasti kolektivů při správě a řízení jednotlivých firem a dále jejich hmotnou zainteresovaností na konečných výsledcích. Tento návrh byl sice ÚV KSČ odsouhlasen, ale na rychlost jeho provedení nebyl kladen skoro žádný důraz. Jen některé prvky předkládaného návrhu se shledaly s praxí. Důsledkem byla opět téměř nezměněná ekonomická situace. Ke konci 80. let byla jasná jediná skutečnost, že jakékoliv pokusy o reformy CPE jsou bezúčelné. Podle řady publikací byly zamýšlené změny neuskutečnitelné, jelikož centrální plánování vyžaduje státní vlastnictví, a to je neslučitelné s prvky tržní ekonomiky, která naopak těží na výkonu vlastnických práv. Tento systém podporuje v rámci zjednodušení plánování monopolní strukturu s arbitrárně stanovenými cenami, proto skoro jakákoliv korekce cen vede k inflaci. Zároveň se při uvedených podmínkách nemůže vytvářet ani konkurenční prostředí, a tak jsou socialistické firmy v dosti velké nevýhodě oproti zahraničním kapitalistickým podnikům.
3.4 Transformace CPE na tržní ekonomiku Na závěru roku 1989 už bylo více než jasné, že pro nastolení příznivější ekonomické situace a k odstranění stále větší zaostalosti Československa vůči vyspělým tržním ekonomikám nemůžeme uvažovat s pouhými reformami stávajícího ekonomického řízení. V tuto chvíli už byla jediným východiskem z postupné degradace ekonomiky Československého státu celková přeměna politického, ekonomického a sociálního systému. 3.4.1 Stávající podmínky pro změnu systému Problematikou transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní se dříve nikdo nezaobíral. Proto, když ke konci osmdesátých let 20. století došlo k hroucení komunistického režimu, neexistoval žádný předem připravený plán. Jediné, na čem mohla aktuální ekonomická sféra stavět, byla snaha o vyrovnání ekonomické výkonnosti Československa s ostatními vyspělými tržními ekonomikami, jako např. západní Evropa, USA a Japonsko. Problém byl v tom, že nešlo převzít a aplikovat principy těchto fungujících systémů, jelikož Československo mělo zcela jiné hospodářské podmínky. Státní ekonomická situace ovládaná bezmála čtyřicet let
17
totalitním režimem a centrálním plánováním nešla změnit v jediném okamžiku. Muselo dojít k jejímu postupnému budování a k následné adaptaci lidí na nový systém. Možnost opisu postupu transformace od jiných států, dříve ovládaných centrálním plánováním, byla také nemyslitelná, jelikož na dobrém výsledku ekonomické transformace participovala řada dílčích činitelů, jakými byly i výchozí podmínky našeho státu. Ty následně ovlivňovaly průběh ekonomických změn jak v kladném, tak v záporném smyslu. Mezi kladné okolnosti ekonomické transformace Československa patřily např.: -
poměrná výkonnost průmyslu a zemědělství
-
stávající pracovní síla se vyznačovala v celku dobrou kvalifikovaností a vzdělaností, a také se byla schopna relativně dobře adaptovat
-
oproti ostatním postkomunistickým státům bylo Československo nejméně zadlužené
-
relativně nízká inflace
Mezi záporné faktory pro transformaci patřily např. tyto: -
rozpadem RVHP v roce 1991 přišlo Československo o velice výhodný trh pro své výroby, na kterém bylo značně závislé
-
omezení výměny zboží s Německem
-
postupně docházelo ke zhoršování exportních podmínek a růstu úrokových sazeb
-
nedostatečné zkušenosti s tržní ekonomikou a zaostávání za vyspělejšími ekonomikami západních států
-
praktická neexistence soukromého sektoru
-
životní prostředí se nacházelo v takřka dezolátním stavu
-
lidé odchovaní CPE měli díky nemožnosti vlastní realizace za tehdejšího systému špatnou sebedůvěru a takřka postrádali víru ve vlastní schopnosti
S ohledem na výchozí podmínky pro ekonomickou transformaci lze říci, že Československo
vstupovalo
do
transformačního
procesu
oproti
jiným
postkomunistickým státům jako středně vyspělá země. Z toho hlediska měla ČSR sice značné výhody pro následný průběh transformace, ale i tak nemohl být výsledek ekonomické přeměny zcela jednoznačný. Její úspěšnost byla podmiňována také jinými neméně důležitými faktory, jakými byly např. národní mentalita, míra adaptace lidí na nový systém a ve velice podstatné míře i hospodářská politika státu.
18
Brzy po revoluci převládl mezi obyvatelstvem názor, že jediným východiskem je opravdu odmítnutí předchozího totalitního režimu zároveň se vším, co obsahoval. Problém byl v tom, že nikdo nevěděl kam směřovat, jelikož nebylo zatím nic nového vytvořeno. Tento faktor kladl důraz na urychlené provedení transformačního procesu, avšak vládnoucí představitelé Československa se ze začátku nedokázali ustálit na určitém plánu, který by vedl k úspěšné a fungující tržní ekonomice. 3.4.2 Rozepře při stanovení strategie transformace Československé ekonomiky Vodítkem pro sestavení programu ekonomické reformy i s jeho klíčovými prvky se staly výsledky diskuzí o problémech hospodářství centrálně plánovaného, kdy jediným východiskem je jeho následného převedení na tržní. Ty je pak možné sumarizovat do následujících závěrů: “Za prvé, ve většině oblastí je soukromé vlastnictví z hlediska ekonomické efektivnosti nadřazeno vlastnictví společenskému či státnímu. Proto je nutné uskutečnit rozsáhlou privatizaci výrobních prostředků. Za druhé, soukromé vlastnictví samo o sobě není myslitelné bez efektivně fungujících trhů kapitálem, pracovní sílou a zbožím a službami. Tyto trhy nemohou efektivně fungovat, aniž by zároveň odpovídajícím způsobem fungoval cenový systém, který koordinuje ekonomické aktivity jednotlivých účastníků trhu a určuje alokaci zdrojů. Proto je nutné přistoupit k rozsáhlé cenové liberalizaci. Za třetí, monopoly jsou obvykle škodlivé pro konkurenci a jsou ekonomicky neefektivní. To platí obzvláště o monopolech, které vznikly nikoli na základě působení ekonomických sil, ale které byly vytvořeny prostřednictvím administrativních rozhodnutí. Tyto administrativní monopoly je proto nutné rozbít a vytvořit konkurenční prostředí. Jedním z důležitých nástrojů zvýšení konkurenčního prostředí je otevření ekonomiky vůči zahraniční konkurenci. Proto je potřebná liberalizace zahraničního obchodu a zahraničních investic, aby byli domácí výrobci vystaveni patřičným konkurenčním tlakům. Za čtvrté, schodky veřejných rozpočtů mají za následek, že omezené národní úspory jsou částečně pohlcovány veřejným sektorem, který tak omezuje investiční možnosti soukromého sektoru. Jelikož jsou až na určité výjimky investice uskutečňované soukromým sektorem efektivnější, vytěsňování soukromých investic veřejnými má negativní dopad na budoucí výrobní potenciál ekonomiky a omezuje budoucí 19
hospodářský růst. Z toho vyplývá potřeba udržovat veřejné rozpočty v rovnováze. Navíc byly úloha státu a rozsah přerozdělování prostřednictvím veřejných rozpočtů v bývalém ekonomickém systému neúnosně vysoké, a proto bylo nutno dosáhnout při současně vyrovnaných příjmech a výdajích veřejných rozpočtů snížení jejich výše. Za páté, rozhodování ekonomických subjektů je v období ekonomické reformy velice ztíženo značným stupněm nejistoty, která je nedílnou součástí hlubokých ekonomických a politických změn. Není žádoucí, aby byla tato nejistota prostředí, ve kterém se výrobci, finanční instituce či domácnosti pohybují, navíc zvýšena vysokou inflací. Z nežádoucích ekonomických důsledků vysoké inflace proto vyplývá jednak potřeba vyrovnaných veřejných rozpočtů a rovněž potřeba restriktivní měnové politiky centrální banky.“ (Jonáš, 1997) Zmíněné předchozí poznatky se staly prvním krokem, na kterém se většina ekonomů i politických představitelů shodla, nicméně byl bohužel také posledním. Do stávající hospodářské situace tyto diskuze sice vnesly jakýsi cíl, kterého by se měla československá ekonomika dobrat. Ale jakým způsobem toho dosáhnout zůstávalo stále otázkou. Od první poloviny roku 1990 byly vedeny četné rozepře o rychlosti a celkovém pojetí ekonomické transformace. Názorová rozdílnost v této diskuzi vytvořila tři hlavní skupiny ekonomů. První – liberální – podněcovala omezení role státu a snižování jeho zásahů do ekonomiky. Jejich hlavní vizí byla rychlá a důsledná privatizace (tzv. šoková terapie). Mezi zastánce těchto názorů patřili např. Václav Klaus, Jiří Jonáš, Tomáš Ježek. Druhá skupina, se stoupenci jakými byli např. Valtr Komárek, Miloš Zeman, František Vlasák, chtěla sice také zavést tržní hospodářství, ale s ponecháním zásahů státu do ekonomiky a to zejména v rámci sociálního zajištění (např. zaměstnanost). Dále se pak lišily její myšlenky v rychlosti privatizace, kdy doporučovala spíše pomalejší cestu (tzv. gradualistickou). Třetí skupina podporovala tzv. třetí cestu, při které chtěla propojit přednosti jak kapitalismu, tak socialismu. Tato, dle mého mínění, dosti utopická myšlenka se opět vracela k ,,pouhým“ reformám centrálního plánování – rušení monopolů, zavedení konkurenčního prostředí aj.. První komplexnější návrh, který se týkal přímo průběhu ekonomické transformace, předložil exilový ekonom J. Švejnar. Východiskem tohoto textu byla myšlenka, že nejtěžší část přeměny vězí v mikroekonomické oblasti a pro úspěšnost revitalizace mikroekonomie státu je stěžejní dobrá makroekonomická politika. Takto pojatý dokument o přeměně ekonomické situace předložil rozdělený do třech částí. “V první – přípravné – fázi se měly realizovat tyto kroky: 20
-
přijetí zákonů vymezující všeobecná pravidla hry pro budoucí hospodářskou činnost a předpisů definujících detailně jednotlivé nástroje (míru zdanění, úroveň cel, rozdělení akcií státních podniků, naráz přeměněných na akciové společnosti,
obyvatelstvu
atp.);
současně
měly
být
ustaveny
nové
a zreformovány staré instituce (banky, burzy, odbory atp.); -
podniky a jejich nové dohlížecí orgány (ředitelské rady) měly vybrat manažery a připravit podnikatelskou strategii pro tržní podmínky;
-
výkonné orgány vlády měly reformovat státní správu pro potřeby ekonomické přeměny.
Ve druhé fázi mělo dojít k liberalizaci cen a devizových kurzů a podniky měly začít pracovat podle tržních signálů při současném přidělení výchozích dotací a stanovení daní; současně se předpokládal vstup nových podniků na vzniklý trh. Ve třetí fázi, zahrnující přechodné období (2 – 4 roky), měly být postupně odbourávány dotace, přemisťování pracovních a jiných zdrojů se mělo uskutečňovat podle poptávky; realizovat se měly projekty v dopravě a jiných prioritních oblastech; měla začít fungovat burza a dojít k dražbám vybraných podniků; konec přechodného období se předpokládal po odstranění dotací, kdy se podniky měly stát plně autonomními subjekty. (Šulc, 1996) Tento návrh, i když obsahoval podrobné kroky jak dostát kvalitnímu tržnímu systému, se však nestal východiskem pro vládní scénář transformace, jelikož místopředseda federální vlády, odpovědný za oblast ekonomie, Valtr Komárek byl zastáncem názoru dlouhodobé privatizace. Podle něj se měla transformace rozložit na desetiletí, aby ekonomické náklady na tyto změny nebyly tak vysoké. Pro své tvrzení však nepředložil žádný ucelený návrh onoho průběhu. Přístup federální vlády k řešení problematiky byl téměř tristní, a tak čeští představitelé vytvořili vlastní tým expertů v čele s F. Vlasákem, který v dubnu 1990 předložil vlastní projekt s názvem ,,Návrh strategie přechodu k tržní ekonomice“. Ten preferoval pomalejší cestu transformace. Navrhovali, aby se do konce roku 1990 vytvořil celkový soubor změn, které by se týkaly např. nového cenového systému, daňové soustavy a pravidel podnikání (obchodní zákoník). Ten byl k 1. 1. 1991 schválen jako jeden velký balík reforem. Návrh, předložený českým týmem expertů, vyvolal téměř ihned zpětnou odezvu federálního ministerstva financí. To pod vedením V. Klause 20. dubna 1990 vyrukovalo s vlastním projektem ,,Strategie ekonomické reformy“, kde podněcuje rychlost celkové 21
transformace bez jakéhokoli kompromisu (tzv. šoková terapie). Svoji vizi odůvodňovalo tzv. ,,transformační pastí“. Tento plán popisuje postup odstranění centrálního plánování bez následné aplikace tržního hospodářství v plné míře. “Ekonomika se pak může ocitnout ve stavu určitého vakua, kde neexistuje ani plán, ani trh, a výsledkem může být ještě horší ekonomická situace než ve starém systému centrálního plánování.“ (Jonáš, 1997) Tomuto návrhu nahrával fakt, že bezprostředně po pádu starého režimu jsou lidé, v rámci vize v novou a lepší budoucnost, nejvíce ochotni přijmout změny, a že odkládáním těchto změn dochází k nepotřebnému posilování opozice. Došlo tedy k vytvoření dvou souběžných návrhů, federálního a českého, které sice měly stejnou vidinu v cíli transformace, tržní ekonomiku, ale neshodovaly se v pojetí určitých částí průběhu celkových změn. První rozepře panovala ve strategii vlastnické transformace. Pro federální scénář bylo stěžejní vytvoření soukromého sektoru. Hledal se způsob, jak přetvořit stoprocentně zestátněné podniky do této sféry. “Standardní způsob privatizace, používaný ve vyspělých tržních ekonomikách se však zdál neschůdný pro svou předpokládanou pomalost a pro nedostatek domácích kapitálových zdrojů. Proto byl navržen nestandardní způsob – kupónová metoda, jejímž prostřednictvím se měl majetek zestátněných podniků opět rozdělit mezi občany jako jejich soukromé vlastníky.“ (Šulc, 1996) Čeští představitelé sice vnímali vytvoření soukromého sektoru jako důležitý krok, ale nesouhlasili s masovou kupónovou privatizací velkých státních podniků. Dle jejich názoru by se po tomto kroku objevily milióny nových vlastníků bez potřebných znalostí k řízení podniku. Dalším problém bylo i to, že v rámci centrálně plánované ekonomiky fungovaly podniky na státních dotacích, a to i bez přihlédnutí k jejich prosperitě. Proto by po přesunu do ,,soukromých rukou“ docházelo k velmi nevyrovnaným počátečním podmínkám. Řešení těchto problémů nastínili rozložením transformační strategie na dvě fáze. V prvním kroku by došlo nejdříve k deetatizaci státních podniků (odstátnění) se současným peněžním vymezením jejich základního jmění. To by probíhalo spolu s vnitřní liberalizací. Dočasným vlastníkem těchto podniků se měl stát Fond národního majetku, a ty by pak vůči státu byly vázány pouze daňovými povinnostmi. Na tento krok
měla
navázat
samotná
privatizace,
avšak
řízená
plány
vytvořenými
managementem odstátněných podniků. Tato opatření měla usnadnit podnikům přizpůsobení se na nové podmínky trhu bez státního řízení. Další neshoda panovala v otázce liberalizace. Na neodkladném provedení liberalizace vnitřních cen, kdy se předpokládala jednorázová realizace v roce 1991, se sice obě 22
strany shodly, ale v rámci otevírání státní ekonomiky světu se názorově velmi lišily. “Federální scénář předpokládal okamžitou liberalizaci zahraničního obchodu. To ovšem vyžadovalo vysokou míru devalvace koruny (z 15 na 28 Kč / USD – rozhodující vliv na tuto kvantitativní determinaci kursu měl při realizaci Mezinárodní měnový fond). Nevyhnutelným důsledkem byl prudký vzestup cenové hladiny, redukce domácí poptávky a následný hluboký pokles výroby.“ (Šulc, 1996) Oproti tomu český scénář podněcoval opět volnější tempo s rozložením liberalizace zahraničního obchodu do více kroků. Nejdříve předpokládal pouze s částečnou liberalizací a se zachováním určité míry regulace zahraničního obchodu. Zároveň mělo dojít k vytvoření dvou devizových trhů, kdy jeden by byl určován úředním kursem (s nepatrnou devalvací) a druhý kursem volným řízeným nabídkou a poptávkou. Postupem času měla hospodářská politika státu docílit přibližování těchto kursů až k výsledné deregulaci této oblasti. “Oba scénáře projednala federální vláda 3. května 1990. Výsledkem nebyl výběr jedné z předložených variant, ale rozhodnutí předložit federální vládě jediný integrovaný scénář. Další práce na dotvoření scénáře od této chvíle již probíhaly na půdě federální vlády. F. Vlasák jako představitel české vlády vystupoval v tomto procesu již jen jako minoritní připomínkující činitel.“ (Šulc, 1996) 3.4.3 Konečný scénář ekonomické transformace Výsledná podoba průběhu transformace vyústila v konečné projednání a schválení Federálním
shromážděním
v září
1990.
Následně
došlo
k vymezení
makroekonomického rámce hospodářské politiky jako restriktivní měnové a fiskální politiky. Přeměna státní vlastnické struktury na soukromý sektor se nakonec měla uskutečnit ve třech fázích: -
malá privatizace
-
částečná restituce
-
velká privatizace
Vetší pozornost byla věnována velké privatizaci, která po oddlužení a odstátnění státních podniků Fondem národního majetku byla realizována nejen standardním způsobem, ale i nestandardním – pomocí tzv. investičních kupónů (díky tomu je často nazývána ,,kupónová privatizace“). “Od 1. 1. 1991 se dále předpokládala souběžná liberalizace vnitřních cen a zavedení tzv. vnitřní směnitelnosti měny (povinný odprodej devizových inkas bankám a možnost volného nákupu deviz k úhradám do zahraničí, 23
jednotný devizový kurz na základě nabídky a poptávky, vyloučení oběhu cizích měn v čs. ekonomice), což vyžadovalo devalvaci koruny o více než 80 % oproti počátku roku 1990.“ (Šulc, 1996) Federální shromáždění si uvědomovalo, že provedení takto rozsáhlých reforem, resp. celkové ekonomické transformace, s sebou nese určitá rizika a může mít velice negativní dopad zejména na slabší sociální vrstvy obyvatelstva. Na tento popud byla snaha zahrnout do transformačního scénáře jakási ochrana takovýchto článků formou kompenzací některých nevalných účinků reformy na tyto vrstvy, dále pak vytvořením záchranné sociální sítě (vyřešení nezaměstnanosti, rekvalifikace aj.). V neposlední řadě byla řešena i problematika obnovování trhu práce (společné vyjednávání o pracovních podmínkách a mzdách, možnost stávkovat atd.). 3.5 Privatizace státní sféry Realizace ekonomické transformace řešila několik systémotvorných prvků, jakými byly transformace bankovní soustavy, úpravy peněžního a kapitálového trhu a dále pak například revitalizace trhu pracovních sil. Pro tuto práci je však stěžejní část v problematice změny vlastnických struktur, a tak i z důvodu omezeného rozsahu této práce se dále zaměřuji pouze na tuto část. 3.5.1 Státní podniky a jejich vlastnická transformace Jak již bylo dříve zmíněno, obnova soukromého vlastnictví se stala jednou z významných podmínek pro realizaci kýženého tržního systému ekonomiky. Před listopadem 1989 čítalo státní vlastnictví skoro 95 %, a tedy soukromý sektor se zde téměř nevyskytoval. Z tohoto důvodu bylo jasné, že se vznikem tohoto sektoru (resp. celého tržního hospodářství) budou muset být pro větší zřetelnost o rozhodování a odpovědnosti při správě jednotlivých podniků stanovena práva a povinnosti jednotlivých účastníků. Výsledný transformační scénář, zaměřený na rychlou a přímou privatizaci státních podniků, zapříčinil časový rozpor mezi nově vytvořenými cenově liberalizovanými trhy a vlastnickou transformací státních podniků. Po odstranění centrálního plánování přestal stát vykonávat své vlastnické funkce takřka ihned, avšak podniky se nových vlastníků často dočkaly až po několika letech. Do té doby byly v rukou původního managementu, který často přestal následovat strategické řízení a plánování pro ,,cizí budoucnost“ 24
a začal se obohacovat na úkor státních podniků. Právní legislativa v tomto směru byla nedostatečná, a tak často docházelo k rozprodávání podniků, jejich pronájmu, anebo k prodeji podceněných výrobků spřízněným firmám bez jakéhokoli postihu zákonem. V Československu byl tento jev popsán jako ,,předprivatizační agónie“. Kromě velkých finančních ztrát na státním majetku došlo také díky předprivatizační agónii k velkému zpomalení transformace, jelikož se takřka zastavila adaptace podniků na nově vzniklé tržní podmínky. Místo aby na prvním místě bylo strategické budování silné pozice podniku na trhu, tak docházelo ze strany stávajících manažerů (v rámci ,,existenční nejistoty“) spíše k uspokojování osobních zájmů a potřeb. Tato krutá realita podněcovala tehdejší federální vedení pro co nejrychlejší proces privatizace. Dalším uváděným důvodem vysokého tempa průběhu byla nutnost restrukturalizace podniků, která měla být v rámci nízkého státního kapitálu přenesena až na nové majitele. “Československá privatizace měla tři základní formy: malou privatizaci, velkou privatizaci (uskutečňovanou jak standardními, tak nestandardními způsoby – kupónová privatizace) a restituce. Malá privatizace zahrnovala menší podniky a provozovny, většinou ve službách a obchodu. Velká privatizace zahrnovala střední a velké podniky zejména v průmyslu. Restituce znamenaly navrácení majetku, znárodněného po komunistickém převratu v únoru 1948, původním vlastníkům nebo jejich dědicům.“ (Holman, 2000)
3.5.2 Restituce “Jednou z nejproblematičtějších forem vlastnické transformace se staly tzv. restituce, tj. návrat zestátněného majetku původním vlastníkům. Vládnoucí program, ani transformační scénář ze září 1990, s nimi nepočítaly. Tento požadavek se však v parlamentě projevil v souvislosti se zákony o ,,nápravě křivd minulosti“ (zákony o soudních a mimosoudních rehabilitacích). I když jako nepřekročitelná hranice byl stanoven 25. únor 1948 (den, kdy byla v ČSR nastolena vláda jedné strany), vznikl obrovský tlak různých jedinců i skupin na prolomení této hranice. Mimo to byla uplatněna zásada, podle které se restituce vztahovaly nejen na přímé vlastníky, ale i jejich dědice (náhradní vlastníky). Nebyla přitom zvolena cesta restitucí finančních (např. dlouhodobé dluhopisy), ale naturálních.“ (Šulc, 1996) Průběh vlastnické transformace se tak stal díky nedostatečně formulované právní legislativě velmi komplikovaným. Místo toho, aby docházelo k produktivnímu 25
rozmnožování stávajícího majetku, na povrch vyplynula spíše dychtivost po rychlém zbohatnutí bez jakéhokoliv produktivního hospodářského úsilí, což se v onu chvíli stalo nemalým problémem. V rámci vznesených požadavků na restituci docházelo k pozastavení celkového transformačního procesu a vyskytl se sektor tzv. ,,rozplývání“ stávajícího majetku. Problémem bylo, že u velkého množství restitucí již neexistoval původní majitel, jelikož od znárodnění uplynulo několik desítek let. Proto se vyskytoval poměrně velký seznam žadatelů o tyto majetky a s tím přicházely i velice zdlouhavé soudní spory o dědictví. “Mnohé osoby odsouzené po válce podle retribučních dekretů za kolaboraci se snažily o navrácení rozsáhlých majetků (např. bývalá šlechtická panství) dodatečným obstaráváním svědků o své tehdejší nevině a tím i o prolomení hranice dané 25. únorem 1948 (tyto problémy se projevily i v souvislosti s navrácením majetku církvím). Restituce nabídly možnost i pro četné pokusy o podvody a korupci (někteří žadatelé se podvodně obstarávali doklady o českém občanství a trvalém pobytu v ČR, což jsou zákonné podmínky pro uplatnění těchto nároků, či dokonce padělky dokladů, jako falešné závěti atp.).“ (Šulc, 1996) Další problém se vyskytl v části restitucí půd a pozemků. Dříve rozsáhlé plochy pozemků s předpokladem k funkčnímu plnění požadavků na produkci v souvislosti k jejich rozloze, se díky restitučnímu dělení mezi různé vlastníky většinou zmenšily na 5 %-20 % potřebné výměry pro následné ekonomicky výhodné hospodaření. V tomto důsledku docházelo k jejich majoritnímu pronajímání nebo prodeji novými majiteli, místo toho aby takto relativně ,,lehce“ nabyté prostředky použili následní vlastníci pro osobní podnikání. “Zvlášť kritická situace se vytvořila u státních statků po jejich vlastnické transformaci. Vysoký podíl restitucí zde vedl k jejich ochromení či k úplnému zastavení jejich činnosti, dokonce i k jejich likvidaci. Nemalá část zbývajícího majetku nenacházela zájemce o jeho odkoupení. Ten byl sice převeden do správy Pozemkového řádu, ale problém, ,,co s ním“, nebyl ještě v roce 1995 vyřešen. Nejde přitom jen o údržbu tohoto majetku, ale i o závažný ekologický problém – o ochranu a ,,údržbu“ krajiny.“ (Šulc, r. 1996) I přes tyto potíže byla restituce, což se jeví jako zcela logické, podporována širokou veřejností (77 % české populace se vyslovilo pro restituci) a pomocí tohoto „transformačního nástroje“ bylo navráceno soukromému sektoru přibližně 30 000 podniků.
26
3.5.3 Malá privatizace Jediná forma změny vlastnických vztahů, která dostala jednohlasné ,,ano“ v otázce rychlosti transformace, byla malá privatizace. Na tento proces se přistoupilo již koncem roku 1990. Jeho průběh upravoval zákon o malé privatizaci – č. 427/1990 Sb. Zpočátku byly vzneseny požadavky, aby vedoucí a zaměstnanci daných provozoven měli předkupní právo těchto dražených objektů, ale v rámci opozičních názorů ohledně nedostatku popudu k následným investicím a restrukturalizaci takto vzniklých nových vlastníků ke schválení předkupního práva nedošlo. Charakteristikou malé privatizace byl přímý prodej menších podniků soukromým majitelům. (Pro tuto část vlastnické transformace bylo vyčleněno 25 578 provozních jednotek.) Noví nabyvatelé získávali vlastnictví provozoven většinou prostřednictvím veřejných aukcí. Tím měla být zajištěna co nejširší účast potřebných zájemců o koupi privatizovaného majetku. Předmětem aukce byl majetek (provozovna, zařízení a zásoby), případné původní závazky se na nového nabyvatele nepřeváděly. Tyto zůstávaly vztaženy na mateřský podnik a dle zákona byly řešeny až v rámci likvidace celkového podniku. Kromě standardní aukce bylo využíváno ještě tzv. holandských dražeb, kdy docházelo k postupnému snižování ceny daného dražebního objektu do té doby, než si ho někdo koupil. Cena mohla klesnout v prvním kole na 50 % základu a v kole druhém dokonce až na 20 % základu. Upřednostňovanými účastníky aukce byli občané republiky. Zahraniční účastníci v prvním kole do aukcí nevstupovali, povoleno jim to bylo až při kole druhém. Po půl roce se tímto způsobem prodalo přes 18 000 jednotek s tržbou kolem 24 mld. Kč. Nicméně se často stávalo, že předmětem dražby byl pouze časově omezený pronájem dané provozovny a nikoliv její odkoupení, a tak celková hodnota majetku, který noví vlastníci skutečně získali, se pohybovala jen kolem 6 mld. Kč. Důsledkem dražených pronájmů docházelo u nově vzniklých majitelů ke snižování motivace k efektivnějšímu hospodaření, protože si uvědomovali, že za několik let o tyto objekty přijdou, a to i bez předkupního práva. I přesto se malá privatizace stala hybným faktorem soukromého sektoru a napomohla k obnovení podnikatelské třídy, která doposud chyběla. Ukončena byla v prosinci 1993 a celkový výnos čítal cca 45 mld. Kč. Tyto peníze přecházely na speciálně vytvořený účet Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, z něhož byly později
27
uvolňovány prostředky např. na odstraňování následků povodní, obnovu vodních toků, vodovodů a úpraven, Státní fond životního prostředí aj. 3.5.4 Velká privatizace Stěžejní částí vlastnické transformace byla velká privatizace řízená právní úpravou zákonu č. 92/1991 Sb. Právní účinnost nabyla dne 1. dubna 1991. Podstatou bylo převedení státního majetku jak fyzickým, tak právnickým osobám bez upřednostňování obyvatelů republiky. I když se nevylučovalo převést pouze část podnikového majetku, byla podporována, a i prováděna, privatizace podnikových celků. Rozdíl od malé privatizace byl hlavně ve struktuře obsahu privatizovaných předmětů, kdy v rámci velké privatizace byly na nové majitele převáděny nejen majetek podniku, finanční prostředky, práva a jiné hodnoty podniku, ale i závazky a pohledávky daného podniku. Tyto měl povinnost řešit až nový nabyvatel. V rámci snížení obav věřitelů zmíněných závazků bylo dáno do kompetence nově zřízeného Fondu národního majetku ručení za jednotlivé závazky (ty, které přešly na nového majitele spolu s podnikem, ne ty, které vznikly při jeho následném provozu) až do jejich splacení. Tento krok se však později ukázal jako špatný, jelikož docházelo k jeho zneužívání. Dlužníci své staré závazky nespláceli a věřitelé se tedy obraceli na uvedený fond. Poskytované finance z tohoto fondu však nebyly nevyčerpatelné, a tak v důsledku již nedostačujícího kapitálu byl roku 1995 paragraf o ručení fondu za závazky zrušen. Nástroji velké privatizace se staly: -
veřejná dražba
-
veřejná soutěž (jediným požadavkem není cena, ale přihlíží se např. k výrobnímu programu, plánům atd.)
-
přímý prodej předem určenému vlastníkovi
-
kupónová metoda (nestandardní způsob průběhu privatizace; blíže je specifikována v kapitole 3.5.5)
Průběh velké privatizace začal rozdělením státního majetku do čtyř kategorií – majetek určený pro 1. vlnu privatizace, majetek určený pro 2. vlnu privatizace, majetek, který se privatizovat nebude a majetek, který bude zlikvidován ještě před zahájením privatizace. Následně byly vypracovány privatizační projekty, obsahující souhrn ekonomických, technických, majetkových a jiných potřebných údajů. Tímto docházelo ke konkretizování průběhu privatizace pro dané celky. Vypracované projekty byly 28
předávány ministerstvu ke schválení. Po jejich odsouhlasení přecházely privatizované předměty na Fond národního majetku, který dohlížel na shodnost průběhu odstátnění s daným předloženým projektem. Prostřednictvím velké privatizace byla snaha přivést do české ekonomiky zahraniční investory a tím vnést do našeho průmyslu a obchodu moderní technologie, řízení a organizace. 3.5.5 Metoda kupónové privatizace “Jako metoda rychlé hromadné privatizace se nakonec prosadila kupónová privatizace. Myšlenka předávat státní podniky občanům prostřednictvím kupónů se objevila hned na počátku transformace a je spojována se jmény Dušana Třísky, Tomáše Ježka a Václava Klause. Podstatou této metody byla distribuce kupónových knížek občanům starším 18 let za relativně nízký poplatek 1 000 Kčs (žadatelé nejdříve zaplatili 35 Kčs, jako nominální cenu kupónové knížky, a až při následné registraci byli povinni uhradit nabývající cenu investičních kupónů – 1 000 Kčs). Lidé, kteří si kupónovou knížku koupili (každý občan starší 18 let mohl registrovat jen jednu kupónovou knížku), mohli pak za kupóny získávat akcie podniků, které byly do kupónové privatizace zařazeny.“ (Holman, 2000) Jelikož se vyskytovaly názory, že tento způsob privatizace vytvoří velké množství různých drobných akcionářů bez schopnosti jakékoliv vlastnické kontroly nad podniky, byly zřízeny investiční privatizační fondy - IPF (řízeny zákonem č. 92/1991 Sb.). Nejednalo se však o fondy kontrolované státem, ale o fondy zakládané investičními společnostmi, bankami či případně jinými soukromými osobami. Jestliže si občan koupil kupónovou knížku, mohl se rozhodnout buď pro individuální investování (přímo za akcie podniku) anebo prostřednictvím těchto investičních fondů. Pokud si vybral druhou variantu, stával se akcionářem daného fondu a ten poté disponoval jeho kupóny, které dále investoval dle svého uvážení. Ze začátku byl zájem o kupony velmi nízký a k nárůstu jejich popularity přispěly až masivní reklamní kampaně některých fondů. Asi nejznámější se stala agresivní kampaň Viktora Koženého s tzv. Harvardskými fondy. Ten přislíbil lidem desetinásobný výnos za jednu kupónovou knížku, tedy 10 000 Kčs a na tento popud se zájem o kupóny během několika týdnů zvedl (únor 1992) asi na 70 % dospělé populace (skoro 8,5 mil.
29
československých občanů). Zde byl názorně vidět masivní vliv reklamy, která se dodnes používá k úspěšnému ovlivňování spotřebitelů. Metoda změny vlastnictví pomocí kupónů byla realizována ve dvou fázích – před rozdělením ČSFR na celém území bývalé Československé republiky a po rozdělení ČSFR pouze na území nově vzniklého českého státu. Při první fázi, která se týkala celé ČSFR, bylo privatizováno 1 492 státních podniků o nominální hodnotě cca 300 mld. Kčs, z toho přibližně 212 mld. Kčs bylo v hodnotě majetku firem se sídlem na území České republiky. Druhá fáze (proběhla od prosince 1993 do listopadu 1994), která se týkala už jen České republiky, vykazovala privatizovaný majetek v přibližné hodnotě 145 mld. Kč s účastí zhruba 6 mil. občanů ČR. Celkem bylo v obou fázích privatizováno 1 800 podniků. I když se nacházela řada zastánců kupónové privatizace, která oceňovala její celkový přínos (mezi největší zastánce patří dodnes její spoluautor Václav Klaus), reálný vývoj napovídal opaku. Předpoklad, že lidé budou chtít využít možnosti spolurozhodování v podnicích, se neukázal jako správný. Občané ve velké míře pochopili kupónovou privatizaci jako způsob ke zlepšení situace rodinného rozpočtu. Rychle se vzdávali možnosti individuální investování a tím i spolurozhodování v akciových společnostech. Věřili spíše v investiční fondy, které přinášely menší riziko. Pouhá třetina DIKů (držitelů investičních kupónů) se odhodlala investovat kupóny přímo do podniků, a i tak se většinou neúčastnili valných hromad a vzdávali se svých práv na spolurozhodování při řízení podniku. Následující tabulka vyjadřuje procentuelní zastoupení DIKů při investování daných kupónu. Je zde názorně vidět převažující důvěra v investiční fondy, a také je poukázáno, jak přímé investice souvisely se vzděláním držitelů.
30
Tab. 3.1 Účast českých občanů v privatizaci a následné chování (% dotázaných) Varianty odpovědí
První vlna
Druhá vlna
Investiční body přenechané IPF
Žádné
27,5
38,7
Méně než polovinu
3,3
4,4
Asi polovinu
9,5
8,3
Více než polovinu
2,9
2,8
Všechny
56,8
45,8
Celkem
100,0
100,0
Ti, kdo odpověděli „žádné“ podle vzdělání: Základní
13,0
15,8
Vyučení
19,3
26,3
Středoškolské
27,1
41,0
Vysokoškolské
38,7
53,6
Celkem
27,5
38,7
(Zdroj: Převzato z Večerník a kol., 1998) Další nesplněný předpoklad se nacházel v požadavku na rychlost této metody privatizace. Celková příprava, a i následný průběh procesu se nakonec ukázal jako časově náročný. V důsledku toho, že podniky byly do doby konečné privatizace prozatímně v držení předchozího managementu, docházelo k jejich beztrestnému rozkrádání, protože za hospodářské výsledky v danou chvíli nikdo nezodpovídal. Na vině byla hlavně nedostatečná právní úprava, kvůli které začalo také docházet k nemalé míře korupce. “Výhodou kupónové privatizace oproti standardním privatizačním metodám nebyla jen její rychlost (i když nebyla rychlá tak, jak se předpokládalo, stále byla rychlejší než ostatní metody), ale také to, že nezatížila nové vlastníky privatizačním dluhem. Při použití standardních metod zájemci mezi sebou soutěžili a nabízeli za podniky vysoké ceny. Na zaplacení si pak obvykle půjčovali u bank. Podnik byl pak zatížen velkým dluhem, který novému vlastníku neumožňoval investovat a podnik restrukturalizovat.“ (Holman, 2000)
31
3.5.6 Zhodnocení průběhu privatizace “Privatizační proces proběhl v zásadě administrativní cestou, bez zřetele k výslednému ekonomickému efektu rozdělení majetku a sociálnímu profilu nových vlastníků. Zvolená cesta tiše spoléhala na předpoklad, že jakmile budou rozdělena vlastnická práva, vytvoří se podmínky k tomu, aby proběhla postupná alokace majetku do rukou odpovědných vlastníků díky působení tržních mechanismů. Pro úspěch byla tedy za nejdůležitější parametr považována rychlost, nutná v zájmu překonání propasti jedním skokem, a také k tomu, aby si minimalizovaly možnosti rozchvácení majetku v období bezvládí. Můžeme jen spekulovat o tom, nakolik byl zvolený postup založen na otevřeném a upřímném spolehnutí se na domněle slepé ekonomické zákony a nakolik vlastně realisticky počítal s tichým převodem státního majetku do rukou předchozích, ať už přímých či nepřímých správců.“ (Večerník a kol., 1998) Značná rychlost transformačního procesu, které byl přikládán takový vysoký význam, bohužel nesplnila úplně svá očekávání, a i přes to docházelo k tzv. předprivatizační agónii (zmíněno v předešlých kapitolách). Na vině ne zcela předpokládaného průběhu byla také kriticky nedostatečná legislativa, která měla četné trhliny v právní úpravě a díky níž docházelo k nepoctivému, avšak právně nepostihnutelnému obohacování. Dalším neméně významným faktorem průběhu privatizace se stala i lidská povaha a touha po zbohatnutí. “Na rozdíl od idealistických předpokladů, že v privatizaci zvítězí jen ti nejlepší, zkušenost ukázala, že pozitivní lidské schopnosti nebyly vždy tou nejdůležitější investicí. Nikoli lidský kapitál a vysoká mravní úroveň, nýbrž předchozí opozice, kontakty a informace, či prostě jen příslušnost k určitým uzavřeným sítím a okruhům lidí byly skutečně rozhodující pro úspěch předkládaných privatizačních projektů, které vyžadovaly detailní znalost příslušné organizace.“ (Večerník a kol., 1998) I přes zmíněné problémy privatizačního procesu se podařilo více či méně dostát kýženého cíle – obnovit soukromý sektor ,,bez“ zásahů státu a tím přetvořit centrálně plánovanou ekonomiku na tržní hospodářství.
32
3.6 Transformace české ekonomiky s odvětvovým zaměřením na pilařské podniky “Pilařské zpracování dřeva patří v České republice k odvětvím s nejstarší tradicí. Stav a vývoj výrobních kapacit, jejich četnost a rozmístění, vycházel historicky z lesnatosti území a dispozic dřevní suroviny.“ (Kupčák, 2002 b) Stav pilařské výroby charakterizující předválečné období se nesl v duchu poměrné roztříštěnosti. Většina subjektů se zaměřovala na malovýrobu, popř. řemeslnický charakter a větší podniky se v tomto období takřka nevyskytovaly. V roce 1925, jak vychází z Dřevařské ročenky, bylo evidováno v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 2 681 pil s více jak deseti zaměstnanci (viz tab. 3.2). Tab. 3.2 Počet pil v roce 1925 Země
Zařízení pily
Druhy pily vodní
parní
elektro
jednolisté
rámovky
cirkulárky
pásovky
pily Čechy
1 261
429
77
675
1 422
1 339
106
Morava
495
205
11
330
604
558
43
Slezsko
120
77
6
330
5
4
Celkem
1 876
711
94
2 355
1 902
153
1 005
(Zdroj: Převzato z Bomba, 2009) Ještě v roce 1937 se v Československu vyskytovalo 4 377 pil (včetně ostatních podniků zaměřených na pevnostní zpracování dřeva) avšak po druhé světové válce došlo k rapidnímu snížení tohoto počtu. “V průběhu války došlo ke zničení nebo krachu značné části závodů, které již v mnoha případech nebyly dále obnoveny, neboť se začala prosazovat myšlenka budování velkokapacitních kombinátů.“ (Klein, 1986) Následný vývoj dřevařského průmyslu lze klasifikovat ve třech fázích – 1. fáze: 1945 až 1948 (první náznaky znárodňování), 2. fáze: 1948 až 1989 (nástup centrálně plánované ekonomiky) a 3. fáze: vývoj po roce 1989 (navracení se zpět k tržnímu hospodářství a soukromému sektoru). Období let 1945 až 1948 je charakteristické propojením jak soukromého sektoru, tak i jakýmsi plánovaným hospodářstvím. S tím je spjato i vydání znárodňovacích dekretů. V rámci těchto skutečností došlo ke znárodnění daných závodů a přiřazení k jednotlivým národním podnikům jakými byly České pily, Moravsko-slezské pily, 33
Českomoravské impregnační závody a Českomoravské překližkárny a dýhárny. Avšak díky prozatímnímu udržení soukromého sektoru bylo mnoho podniků stále ještě ponecháno v původním stavu a pouze rozřazeno do dvou hospodářských skupin – skupina pilařská a skupina dřevozpracujícího průmyslu. ,,V roce 1946 se dřevařské závody v první etapě znárodnění (včetně konfiskací) začínají seskupovat v nově vznikajících národních podnicích: Solo Sušice, Závody na překližky a dýhy Praha, Českomoravská impregnace dřeva Soběslav, Moravskoslezské pily Šumperk a České pily Praha. Pro závody s převažující stavebně – truhlářskou výrobou je zřízen národní podnik Delta.“ (Pražan, 2010) Před příchodem plošného znárodnění (po roce 1948) bylo evidováno 1 778 pil vyskytující se na území dnešní ČR (viz tab. 3.3). Tab. 3.3 Počet pil v roce 1947 (před úplným znárodněním) Počet
Pily České pily
37
Moravskoslezské pily
25
Státní lesy a statky
130
Ostatní obchodní
1 586
Celkem
1 778
(Zdroj: Převzato z Bomba, 2009) Rokem 1948 s nástupem komunistické moci a jejím totalitním režimem došlo k prakticky úplnému znárodnění podniků. Nejmenší znárodňovací jednotkou byly sice určeny provozy s denní kapacitou 8 m3, ale tento požadavek splňovala skoro každá pila, a tak de facto došlo k odstranění dřevozpracujících závodů ze soukromého sektoru. Další ,,ekonomickou ranou“ pro dřevozpracující hospodářství se stala skutečnost, že díky válečné těžbě a zvýšené spotřebě dřeva nedocházelo k dostatečnému přírůstu lesních porostů. To mělo za následek výrazný nedostatek dřevní suroviny a tím i následný zánik mnoha provozů. K likvidaci bylo náhle určeno přibližně 70 % pil a i tak stále průměrná kapacita pilařského provozu přesahovala skutečné využití (resp. skutečný pořez) o více než 65 %. Počet pil se tak na počátku padesátých let pohyboval již jen v rozmezí čtyři sta až pět set provozů.
34
Po zrušení Českých a Moravskoslezských pil v roce 1950 došlo ke vzniku dvanácti krajsky ohraničených podniků a přeskupení výroby dýh a překližek a Českomoravských impregnačních závodů do čtyř národních podniků. V následujících letech docházelo k několika různým reorganizacím, což roku 1958 vyústilo k založení sdružení podniků dřevařského průmyslu v Praze. “V roce 1965 byla založena výrobně hospodářská jednotka Dřevařský průmysl Praha (VHJ DP Praha), trust, sdružující stěžejních 8 národních podniků podle krajů ČR: Jihočeské dřevařské závody České Budějovice, Jihlavské dřevařské závody, Středomoravské DZ Brno, Severočeské dřevařské závody Česká Lípa, Severomoravské dřevařské závody Šumperk, Středočeské dřevařské závody Praha, Východočeské dřevařské závody Trutnov, Západočeské dřevařské závody Mariánské Lázně. K trustu patří také podniky Solo Sušice, Závody na překližky a dýhy Hodonín a účelová organizace Výzkumný a vývojový ústav dřevařský Praha. Nedostatečné zabezpečení potřeb dřevoprůmyslu strojírenským odvětvím vede ještě VHJ DP Praha v roce 1983 ke zřízení n. p. Dřevostroj Čkyně.“ (Pražan, 2010) Tab. 3.4 Počet pilařských závodů v roce 1970 s následným rozčleněním dle pořezů
(Zdroj: Bomba, 2009) V průběhu 70. a 80. let se vyskytl tlak na zvýšení výrobní kapacity, a tak se do výrobního procesu začala začleňovat modernizace a systemizace. Byly zde snahy zavést do provozů světové technologie, jakými byly frézovací agregáty, a tím se i vyrovnat konkurenčně vyspělejším státům (resp. trhům). Avšak díky zhoršující se situaci české ekonomiky, spjaté i s nesčetnými pokusy o jakési reformy stávajícího systému, se plány na modernizaci realizovaly jen ve velmi malé míře (např. provozy Ždírec nad Doubravou, Volary a Ptení). Stále tak převažovala standardní ,,rámovková“ technologie 35
se zanedbatelným stupněm automatizace. Není tak divu, že na počátku 90. let se v rámci všech předešlých tíživých okolností VHJ DP Praha rozpadla. “Z vývoje organizace a řízení dřevařských podniků je zřejmé, že dochází k stále většímu přenášení rozhodovací pravomoci do centra, ignoraci nesprávných rozhodnutí a tím ke stále větším deformacím a oslabování celého rozvoje. Důsledkem tohoto vyřazení samoregulačních mechanizmů je postupné zaostávání dřevařského průmyslu v mnoha oblastech.“ (Pražan, 2010) Na následujícím grafu je názorně předvedeno, jaký dopad mělo totalitní období na pilařské podniky.
Obr. 3. 2 Vývoj počtu pil v ČR od roku 1925 do roku 1986 (Zdroj: Převzato z Bomba, 2009) “Na počátku 90. let procházel dřevařský průmysl zásadními změnami. Státní podniky se rozkládaly na menší celky, ty se osamostatňovaly a nastalo období restitucí a privatizace. Nové provozy se mnohdy stávaly pružnějšími a dobře se orientovaly v měnících se ekonomických podmínkách, což vyhovovalo tuzemskému obchodu s řezivem. Zahraniční obchod, orientovaný převážně na stabilní západoevropský trh, oslaboval a jeho struktura se rozpadla. Samostatného obchodování byli stále schopni velcí výrobci, vedle nich tu vznikaly i nové zprostředkovatelské firmy. 36
Pilařství se tak stávalo atraktivním oborem podnikání. Svůj provoz znovu začaly některé pily uzavřené v předchozích letech a objevily se desítky nových, většinou drobných zpracovatelů kulatiny. Byli vedeni výhodností zpracování suroviny z vlastních lesů nebo pocitem vylepšení své ekonomické situace pořezem nakoupené kulatiny a prodejem řeziva. Ve druhé skupině vznikaly nové pilařské provozy pod heslem ,,lacině postavit a rychle vydělávat“. Důsledky tohoto směru vývoje pak byly: nízká až primitivní technická i technologická úroveň většiny nově do provozu uváděných zařízení; vysoký podíl ruční práce a nízká produktivita (hlavně léta 1990 – 1993); odbytové problémy tuzemských výrobců strojně – technologického zařízení a tím útlum jejich výroby, zvýšení zpracovatelské kapacity na asi 145 – 160 % úrovně konce 80. let; nedostatek suroviny, což v období liberalizace cen znamená prudké zvýšení její ceny; nové provozy často vlastnili a řídili lidé v oblasti zpracování dřeva bez vzdělání, zkušeností i citu, v některých případech i bez zájmu o něj.“ (Bomba, 2009) “Ve druhé polovině roku 1992 začíná hluboký útlum obchodu se dřevem a všemi jeho výrobky i v západní Evropě. Naše exportní řezivo díky nižší ceně ještě nějakou dobu útlumu odolává, v roce 1993 však dochází i u něj k prudkému poklesu cen a snížení objemu vývozů. Výrobci jsou nuceni prodávat zboží na skladech za ceny často nižší než výrobní náklady, omezovat výrobu včetně krátkodobých odstávek provozů apod. Pokles výroby vyvolává i snížení cen kulatiny (mezi lety 1992 – 1993 v průměru o 30 %). Výsledkem jsou pouze ztráty vlastníků lesů, oživení výroby a obchodu s řezivem nenastává. Následný vývoj je pro pilařství neradostný. Některé provozy končí, mnohé ve víře brzké změny stavu udržují výrobu a postupně se zadlužují vůči finančním ústavům i dodavatelům suroviny. Následně nejsou schopny plnit své závazky a nuceně ukončují svou činnost a existenci i ony. Hůře jsou na tom malé a střední závody a závody s jednostrannou orientací výroby, které nemohou propad jednoho druhu výroby tlumit lepším stavem výroby jiné. Těch je však po vlně osamostatňování, restitucí i celkovém tlaku na likvidaci velkých celků většina. Věřitelé chtějí zpět své peníze, jejichž absence je samotné uvádí do stavů platební neschopnosti a závody často pod cenou prodávají. Tuzemští investoři nemají většinou vztah k nějakému odvětví (tedy ani ke dřevařskému odvětví). Jejich cílen je maximální zisk z vložených prostředků. Pilařské závody ale mají perspektivu investice s dlouhodobou návratností, často i brzkou nutností dalších nákladů na opravy. Proto o ně nejeví zájem ani za nízkou nabývací cenu. Koupě se 37
mnohdy ujímají spekulanti, jimž nezáleží na provozu závodu, ale na jeho momentálně nízké ceně. Ojedinělé nejsou ani postupy získat na ne vážně míněný podnikatelský záměr úvěry a po nezdaru ponechat závod novému věřiteli.“ (Janák, 1999) “V tomto období prakticky utichá publikační činnost jak o počtu podniků, jejich strojním vybavení, tak i majetkoprávních vztazích apod.“ (Bomba a kol. 2009) “Situace se v druhé polovině 90. let ujímají zahraniční investoři, obzvláště velké a zavedené dřevařské společnosti, hledající právě dlouhodobě perspektivní investice. Perspektivnost investování zvyšuje finančně slabší konkurence se slabou pozicí na trhu a nejednou či vůbec chybějící koncepcí rozvoje. Po nákupu závodů následuje jejich zpravidla celková rekonstrukce se záměrem zvýšení produktivity zařízení a technických parametrů produkce (jakost, opracování ploch a vysoušení). Odbyt je zajištěn předem, dodavatelé suroviny jsou spokojeni – platby jsou spolehlivé s kratší dobou splatnosti a ceny často vyšší než u tuzemských odběratelů. Tím má také investor víceméně zajištěnou přednost zásobování, vyšší cenu je schopen dlouhodobě krýt z jiných zdrojů – déle než ostatní.“ (Pražan, 2010) “V roce 2003 je započata výstavba první velkopily u nás, pily Paskov a v následujících letech pokračuje výstavba dalších čtyř velkopil. V současné době tedy stojí na území ČR 5 velkopil – Ždírec (fa Stora Enso Timber), Planá (fa Stora Enso Timber), Paskov (fa Mayr Melnhof), Ptení (fa Javořice), Chanovice (fa Haas Fertigbau). Z globálního hlediska je pro tyto společnosti rozhodující zahraniční trh. Jsou schopny zajistit požadovaný objem řeziva v požadované kvalitě a termínu. Velké zakázky mohou plnit rychle, hospodárně a spolehlivě. V oblasti středních kapacit dochází na mnoha místech ještě k redukci jejich počtu a postupně se přeorientovávají na produkci, kterou mohou bez problémů zvládat a přitom se nesnažit konkurovat velkopilám. Jejich snahou by měl být maximální účelový prodej řeziva tuzemským zákazníkům a uzpůsobení nabídky potřebám těchto zákazníků. Vedle velkých a středních podniků působí na území ČR přibližně 1 700 malých a nejmenších pil. Ty jsou doslova ,,rozesety“ po celém území naší republiky, zpracovávají surovinu z místních lesů a pokrývají potřeby svého blízkého či vzdálenějšího okolí. Jejich existence je v daném kraji mnohdy spjata s dlouholetou tradicí a navazuje na ně mnoho dalších výrob.“ (Bomba, 2009)
38
Obr. 3.3 Vývoj počtu pil v ČR od roku 1925 do roku 2006 Pozn.: V roce 1930 jsou uváděny pouze pily s více než 10 zaměstnanci, v roce 1947 se jedná o počet pil před úplným znárodněním, počet pil v roce 2006 je považován za odhad. (Zdroj: Bomba, 2009) Jak to bude do budoucna s pilařskými podniky, je nyní velikou otázkou, jelikož jejich ekonomická situace je zcela tristní. Na hospodářských výsledcích se odráží jednak celosvětová ,,ekonomická krize“ a dále pak nedostatek cenově úměrné vstupní suroviny zapříčiněný hlavně Lesy České republiky. Aktuální pořez řady pil je často jen zlomkem celkové kapacity provozu, a tak mnoho pilařských firem řeže v současnosti pouze množství potřebné k udržení ,,životaschopnosti“ provozu.
39
4 METODIKA
4.1 Vlastní metodika Kapitola Současný stav řešené problematiky vznikala za pomoci studia odborné literatury (knihy a jiné dokumentace) a webových stránek, týkajících se příslušných informací. Některé části jsou doslova citovány a jiné doplněny vlastními poznatky, získanými četbou publikací se související tématikou. Závěrečná část této kapitoly je pak věnována zaměření se na historický vývoj s odvětvovým zaměřením přímo na pilařské podniky. Praktická část diplomové práce je zaměřena kromě historického vývoje i na finanční analýzu vybraných podniků. Obecně lze říci, že finanční analýza je nástroj, který hodnotí minulost, současnost a na jehož základě lze prognózovat budoucnost finančního hospodaření dané firmy. Poměřuje získané údaje mezi sebou navzájem a rozšiřuje tak jejich vypovídací schopnost. Právě díky tomu je možné dospět k určitým závěrům týkajících se celkové finanční situace podniku a následně použít tyto informace pro jeho řízení a rozhodování o dalších strategických krocích. Cílem finanční analýzy je zhodnotit ,,finanční zdraví“ firmy (popř. najít slabá místa, která by mohla být příčinou budoucích problémů a vymezit silné stránky). Finanční analýza, použitá v této práci, vychází z následujících prvků: rentabilita vlastního kapitálu, rentabilita stálých aktiv, věřitelské riziko, finanční samostatnost, pohotová likvidita a Altmanovo ,,Z“ skóre. Jednotlivé ukazatele jsou použity pro hodnocení dostupných roků daných firem a poté vyneseny v grafech pro zobrazení jejich historického průběhu. Odůvodnění výsledných hodnot analýz není zařazováno do diskuze, ale pro větší názornost je uváděno přímo u daných grafů. Data, potřebná k sestavení této části diplomové práce, byla získávána převážně osobním kontaktem s dotyčnými podniky, popř. informacemi dostupnými z obchodního rejstříku. Jednalo se o velice časově a finančně náročný proces, který mnohdy končil neúspěchem (potřebné informace nebyly poskytnuty nebo byly použitelné jen z části). Diskuze je věnována rozebrání příčin finanční situace vybraných firem a zhodnocení celkového stavu pilařských podniků po transformaci české ekonomiky. Kromě posuzování výsledků finančních analýz je součástí diskuze zhodnocení jejich závislostí
40
na vývoji úrokových sazeb PRIBOR (určovaných ČNB) jako jednoho z možných činitelů pilařských problémů. Celkový přístup k dané problematice je z makroekonomického hlediska řešen formou pozitivní ekonomie. Smyslem tohoto procesu je popsat fakta pomocí matematických aparátů a hledat odpověď na otázky, jaký ekonomický stav je, ne jaký by měl být. 4.2 Teoreticko – metodická východiska 4.2.1 Rentabilita vlastního kapitálu (ROE – Return on Equity) Ukazatel rentability (ziskovosti) vlastního kapitálu zjišťuje výnosnost kapitálu, který do podniku vložili jeho vlastníci či akcionáři (tzn., kolik korun zisku připadá na jednu korunu vlastního kapitálu) a dále hodnotí, zda je kapitál využíván s intenzitou odpovídající investičnímu riziku. Výsledný ukazatel by měl být vyšší než úroky, které by vynesla jiná forma investování. Jestliže je hodnota dlouhodobě nižší nebo rovna výnosnosti cenných papírů garantovaných státem, pak potencionální investoři se budou nejspíše snažit investovat svůj kapitál jinde a výhodněji.
(4.1) kde: ROE – rentabilita vlastního kapitálu EAT – čistý zisk VK – vlastní kapitál Výpočet ukazatele ROE má však mnoho nedostatků, které musíme brát v potaz při jeho užívání ve finanční analýze. Nezahrnuje informaci o rizikovosti návratnosti vlastního kapitálu. Vysoká zadluženost paradoxně směřuje k lepší hodnotě ukazatele. Výpočet dále například nezohledňuje inflaci a náklady na vlastní kapitál.
41
4.2.2 Rentabilita aktiv (ROA – Return on Assets) Ukazatel rentability aktiv hodnotí, jaká část zisku byla vytvořena z investovaného kapitálu, resp. z celkových aktiv (z pohledu aktiv). Na rozdíl od rentability vlastního kapitálu, který poměřuje výsledek hospodaření jen z vlastního kapitálu, ukazatel ROA započítává do hodnocení výsledek hospodaření získaný z peněz od majitelů i věřitelů (z pohledu pasiv). Dále se tento ukazatel může brát v úvahu při hodnocení rizikových aktiv firmy. Například jestliže podnik ročně vytváří nedobytné pohledávky či neprodejné zásoby ve výši 5 % aktiv a rentabilita aktiv je 5 %, pak ROA pokryje tato riziková aktiva a jiné výdaje (např. investice) musí být financovány z jiných zdrojů, než z provozní činnosti.
(4.2) kde: ROA – rentabilita aktiv EBIT – hrubý zisk SA – stálá aktiva 4.2.3 Celková zadluženost – věřitelské riziko (DR – Debt Ratio) a míra finanční samostatnosti (FS) Ukazatel celkové zadluženosti charakterizuje úroveň věřitelského rizika za pomoci hodnocení míry krytí majetku firmy cizími zdroji. Obecně lze říci, že čím je vyšší hodnota ukazatele, tím vyšší je zadluženost firmy v závislosti k celkovým aktivům a tím vyšší je i věřitelské riziko (firma je závislejší na cizích zdrojích).
42
(4.3) kde: DR – celková zadluženost CD – celkové dluhy CA – celková aktiva Vypovídací schopnosti ukazatele celkové zadluženosti používají jak věřitelé (stávající i potenciální), tak dotyčná firma. Věřitelé při vyšším riziku budou požadovat vyšší výnosy a dále se pak vyšší riziko může promítnout do vyšší ceny finančního zdroje (např. banka propůjčí své finanční prostředky s mnohem vyššími nákladovými úroky). Pro podnik je tento ukazatel vyjádřením tzv. finanční páky (ta je založena na skutečnosti, že cizí kapitál je levnější než vlastní, jelikož úroky z cizího kapitálu jsou uznatelným nákladem, který se až na některé výjimky odečítá z daně z příjmů), která indikuje ,,zdravost“ finanční struktury. Hodnota ukazatele celkové zadluženosti je závislá na velikosti podniku, oboru podnikání, charakteru jeho činnosti, zkušenostech vedení atd. a pro vyspělé tržní ekonomiky by se měla pohybovat v rozmezí 0,3-0,6. Při překročení těchto hranic může docházet k překapitalizování podniku (podnik nedostatečně využívá cizí zdroje a vlastní zdroje používá i ke krytí oběžných aktiv; vykazuje sice vyšší solventnost a stabilitu, ale za cenu nižší výnosnosti kapitálu.) anebo k podkapitalizování podniku (podnik využívá převážně cizí zdroje a část svých stálých aktiv kryje zdroji krátkodobými a tedy existuje reálné nebezpečí insolvence). Dalším možným způsobem vyjádření zadluženosti je použití vzorce finanční samostatnosti. Tento vztah vypovídá o tom, kolik korun vlastního kapitálu zahrnuje koruna kapitálu cizího (optimální hodnoty by se měli pohybovat kolem 1).
43
(4.4) kde: FS – finanční samostatnost VK – vlastní kapitál CK – cizí kapitál 4.2.4 Pohotová likvidita – likvidita 2. stupně (QAR – Quit Asset Ratio) Účelem ukazatele pohotové likvidity je vyjádření množství krátkodobých závazků krytých pouze finančním majetkem. Z tohoto důvodu jsou oběžná aktiva snížena při výpočtu o zásoby, jelikož se jedná o krátkodobé aktivum, které nevytváří finanční prostředky do doby, než dojde k jeho prodeji (ukazatel bere v úvahu pouze artikly, které je možno pohotově přeměnit na peněžní prostředky a pokrýt jimi krátkodobé závazky). Optimální hodnota pohotové likvidity by se měla pohybovat v intervalu 0,8-1,79.
(4.5) kde: QAR – pohotová likvidita OA – oběžná aktiva Z – zásoby KZ – krátkodobé závazky 4.2.5 Altmanova analýza (Altmanovo ,,Z“ skóre) Altmanovo ,,Z“ skóre představuje bankrotní model založený na poměrových ukazatelích. Účelem této analýzy je určit finanční stav podniku pomocí jedné hodnoty, která následně udává, s jakou pravděpodobností se ve střednědobém horizontu dostane analyzovaný podnik do bankrotního stavu (tato hodnota vyjadřuje jakýsi index důvěryhodnosti zdraví podniku).
44
Původní model vznikl v roce 1968 na základě porovnávání dvou skupin firem, z nichž každá obsahovala třicet tři podniků. První skupinu (tzv. bankrotní) tvořily firmy zařazené v letech 1946-1965 do tzv. bankrotní petice a druhou (tzv. nebankrotní) tvořily firmy s majetkem v rozmezí jeden až dvacet pět miliónů amerických dolarů. Z těchto dvou skupin byly vybírány vhodné poměrové ukazatele, které nejlépe vyjadřovaly průběh směřování podniků k bankrotu. Následně byla vytvořena rovnice skládající se z pěti poměrových ukazatelů (pro české podmínky doplněn ještě ukazatel šestý) upravených o dané koeficienty zohledňujícími dané ekonomické podmínky (tyto koeficienty byly v letech 1983 a 1995 upravovány). Pro výsledné zhodnocení byly určeny číselné hranice 1,8 a 2,9 (při hodnotě ,,Z“ vycházející pod hranici 1,8 se vyskytuje reálná hrozba bankrotu firmy, oproti tomu při výsledku nad 2,9 lze firmu hodnotit jako finančně stabilní). Pro společnosti obchodované na burze: (4.6) Pro společnosti neobchodované na burze: (4.7) kde: Z – bankrotní index X1 – čistý provozní kapitál/aktiva celkem X2 – zadržené výdělky/aktiva celkem X3 – zisk před úroky a zdaněním (EBIT)/aktiva celkem X4 – tržní hodnota vlastního jmění/účetní hodnota celkových závazků X5 – tržby/aktiva celkem X6 – závazky po lhůtě splatnosti/tržby Při aplikaci Altmanovy analýzy na české podmínky musíme zohlednit několik problémů. Prvním je výskyt závazků po lhůtě splatnosti typických pro české podnikání, a proto je vzorec doplněn o šestý poměrový ukazatel zohledňující tyto nesrovnalosti (závazky po lhůtě splatnosti se nevyskytují ve finančních výkazech, ale jsou však povinnou součástí přílohy k účetní závěrce). Dále je často velice problematické určení tržní hodnoty vlastního kapitálu (vyskytující se ve čtvrtém poměrovém ukazateli), jelikož celá řada firem není veřejně obchodována a tedy není možné přímé odvození 45
této tržní hodnoty. Ověření fungování modelu (tzn. případnou změnu poměrových ukazatelů a jejich koeficientů) pro české podmínky je velice obtížné, protože se zde nevyskytuje dostatečný počet potřebných reprezentativních podniků (nízký počet zbankrotovaných podniků). I přes to je dobré při analýze podniku (a následné prognóze) brát tento model v úvahu, jelikož dokáže relativně dobře předpovědět možný bankrot firmy na dva roky dopředu a přibližně se 70 % přesností do výhledu pěti let. 4.2.6 Úrokové sazby PRIBOR PRIBOR sazba (Prague InterBank Offered Rate) je průměrná úroková sazba, za kterou si banky na českém mezibankovním trhu půjčují peníze. Od ní se pak zcela nebo částečně odvíjí úrokové sazby úvěrů poskytovaných bankami nebankovním subjektům. Jelikož cizí kapitál (resp. bankovní úvěry atd.) je nedílnou a často i podstatnou součástí finanční struktury podniků, tak výše úroků z poskytovaných úvěrů může značně ovlivňovat jejich finanční situaci. Z tohoto důvodu je dále v této práci porovnávána závislost finančních analýz jednotlivých firem na vývoji PRIBOR sazeb. Při výpočtu se uvažuje s tří měsíčními PRIBOR sazbami, tzv. PRIBOR 3M. Pro roky 1997-2003 jsou hodnoty těchto sazeb převzaty z webových stránek Ministerstva financí České republiky a pro roky 1992-1996 a 2004-2010 jsou hodnoty PRIBOR 3M vypočítány aritmetickým průměrem denního vývoje sazeb daných let uváděného na webových stránkách ČNB. Tab. 4.5: Vývoj úrokových sazeb PRIBOR 3M [%] PRIBOR 3M
PRIBOR 3M
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
12,50
13,15
9,11
10,95
12,02
15,97
14,33
6,84
5,36
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
5,18
3,55
2,28
2,36
2,01
2,30
3,10
4,04
2,19
1,31
(Zdroj: ČNB 1992 – 2010, MFČR 1992 - 2010)
46
PRIBOR sazby 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0
PRIBOR sazby Klouzavý průměr
Obr. 4.4: Vývoj úrokových sazeb PRIBOR 3M [%] (Zdroj: ČNB 1992 – 2010, MFČR 1992 - 2010)
47
5 VÝSLEDKY
5.1 Pila Javořice, a. s. 5.1.1 Historie V roce 1984 byla pila ve Ptení slavnostně otevřena jako součást Jihomoravských dřevařských závodů. Podnik koncipovaný na pořez 160 000 m3 kulatiny ročně (70 % představovaly dodávky po železnici) zaměstnával přibližně 95 lidí a kromě hlavní činnosti, tzn. výroby řeziva, byl zaměřen i na přidruženou výrobu palubek. Hlavním obchodním partnerem se stala Anglie, do které bylo vyváženo cca 70 % řeziva na stavební účely (řezivo bylo nejdříve expedováno do Polska a odtud dopravováno loděmi do Anglie). Zbylých 30 % pokrývalo „poptávku“ Československa (nejednalo se o poptávku v pravém slova smyslu, jednotliví odběratelé byli určeni danými orgány tehdejšího režimu) a velice malá část výroby se expedovala do zemí bývalého RVHP, hlavně do Maďarska. Vysokou hodnotu exportované výroby odůvodňovala skutečnost, že získané devizové prostředky zůstávaly podniku a ten je nadále mohl využívat k osobnímu rozvoji. Díky tomu se zaměřil hlavně na zlepšení platových podmínek svých zaměstnanců a zařadil se tak mezi platově nejvyspělejší podniky tehdejšího státu. Důkazem toho bylo, že mnoho zaměstnanců pocházelo z Prostějova, a i když měli řadu průmyslových podniků v blízkosti bydliště, i za cenu denního dojíždění do práce dali přednost ptenské pile. Po roce 1989 se vedení ptenské pily dohodlo o oddělení od Jihomoravských dřevařských závodů. Přes řadu překážek (generální ředitelství oponovalo, že nebudou schopni vést celkovou ekonomiku, protože doposud ji vedli jen v zjednodušené podobě) se nakonec podařil vznik státního podniku Ptení a následně se začal budovat závod na přidruženou výrobu biodesek. Po roce 1992 otřásla Anglií finanční krize (v důsledku změn daňového systému) a řada účastníků anglický trh opustila. Vzhledem k tomu, že majoritní většina výroby ptenského podniku směřovala právě na tento trh, tyto skutečnosti měly nepříznivý dopad na finanční situaci podniku. To vedlo k hledání nového odbytiště, kterým se následně staly Rakousko, Německo a Itálie. V roce 1993 důsledkem české ekonomické transformace došlo k privatizaci státní podniku Ptení, a to včetně všech jeho problémů. Jako způsob privatizace byl použit přímý odkup, kterým došlo k 100 % zadlužení pilařského podniku se čtyřletým 48
horizontem splacení. Kvůli této zadluženosti, s přihlédnutím k finančním problémům přineseným privatizací, byl podnik nucen nakupovat zboží formou směnek. Jelikož při privatizaci nastal problém s dováženou kulatinou (zákaz těžby v církevních lesích), docházelo k využití výrobní kapacity jen z 60 % a nastávaly problémy se splácením dluhu. Dále se pak přidaly devizové problémy (v důsledku devalvace české měny v období privatizace), ze kterých měl podnik značné finanční prostředky a problémy se směnečným obchodem, kvůli nimž přestával být podnik schopný hradit své závazky. Poslední ranou, která hnala podnik do konkurzu, se stalo neprodloužení smlouvy se státními lesy a tím snížení množství vstupního materiálu na tristně nízkou hranici. Nemalou měrou se na likvidační situaci podílely také následující povodně, které zničily přilehlou železnici a došlo k úplnému zastavení dodavek kulatiny kolejovou dopravou. S přihlédnutím k tomu, že stále 70 % vstupního materiálu bylo dopravováno po železnici, která byla neprůjezdná, a k problémům s dodavatelskými smlouvami a splácením závazků, došlo v roce 1995 ke konkurzu této pily a v témže roce ke vzniku pilařského podniku Javořice, a. s. (vyjma přidružené výroby biodesek, která se dostala přes další konkurz až k dnešnímu majiteli). Postupem let zaměstnávala firma okolo tři sta zaměstnanců a technologicky se rozrůstala s cílem navýšení kapacity zpracované kulatiny na cca devět set tisíc m3 za rok. Tyto plány se však rokem 2007 začínaly hroutit. Firma musela hned začátkem tohoto roku dvakrát vyhlásit čtrnáctidenní nucené volno (v únoru a dubnu), jelikož docházelo ke změnám ve vedení společnosti Lesy České republiky (dále LČR) a tím k nahrazování starých smluvních vztahů novými (z toho důvodu byly pozastaveny dodávky kulatiny). Do konce dubna byla schopna provozu už jen na dvě směny. Po této měsíční odstávce byl pilařský podnik nucen čelit dalším nepříjemnostem spjatých s přírodními živly – s orkánem Kyrril. Nejprve se naskytl přebytek kulatiny, avšak příliš kvalitní, a tedy i zbytečně drahé. Ke změně došlo až v polovině roku, kdy se vyskytl druhý extrém a dodávané dřevo se vyznačovalo mnohem horší kvalitou, než podnik potřeboval. Další problém se vyskytl ve čtvrtině roku 2008, kdy došlo ke stagnaci výstavby dřevěných domů v Severní Americe. To mělo za následek přebytek dřeva na evropských trzích, jelikož řada provozů, stejně tak pila Javořice, zde měla své velké odbytiště. Z toho důvodu musel podnik přesměrovat svůj vývoz na africký trh, který bohužel během krátké chvíle přestal být také perspektivní, a snížit svůj provoz na dvě směny. V polovině roku 2008 utržila společnost CE WOOD (vlastník pily Javořice) ztrátu ve výši 4,8 miliardy korun kvůli nedodržení závazků ze strany LČR (LČR však tvrdí, že je dodržely), což byl začátek 49
existenčních problémů pilařského provozu. Tyto problémy vyvrcholily koncem roku 2008, kdy markantně klesl dovoz vstupní kulatiny a poté i prodej hotových výrobků. Pila byla nucena zastavit normální provoz, vyhlásit do konce ledna 2009 volno a po tuto dobu realizovat jen přerušovaný provoz, který byl umožňován díky skladovým zásobám. Zaměstnanci po tuto dobu pobírali jen 70 % ze své mzdy. Ke zlepšení situace však nedocházelo. Na začátku února 2009 byly dořezány skladové zásoby a pila dále nebyla schopna financovat svůj provoz. Přes 200 zaměstnanců dostalo výpověď (náklady na měsíční mzdy činily 7 miliónů korun). Důvody, které vedly k této velice nepříznivé skutečnosti, byly jednak krach amerického trhu s dřevostavbami a dále hlavně insolvenční řízení vyhlášené na evropský dřevařský gigant CE WOOD, vlastnící pilu Javořice. Existenční krize (a s tím spjaté propouštění zaměstnanců) měla špatný dopad i na okolní život. Došlo např. k přerušení realizace ptenského obchvatu a několika cyklostezek, která měla být sponzorována právě společností CE WOOD. Většina malých obchodů ve Ptení musela ukončit svou činnost, jelikož obyvatelé kvůli finanční tísni více nakupovali ve slevách supermarketů. Jediným východiskem jak obnovit provoz a vrátit lidem práci, bylo najít vhodného zájemce o koupi podniku. První zmínka o novém kupci se naskytla v polovině roku 2009. Mělo se nejspíše jednat o LČR, ale větší zájem nadále projevován nebyl, a tak mohlo jít spíše jen o spekulaci. V lednu 2010 byla provedena dražba podniku s vyvolávací cenou půl miliardy korun. Tu vyhrál olomoucký právník pro anonymního klienta a splatnost byla určena do třiceti dnů po dražbě. Vedení již začalo počítat s těmito finančními prostředky na zaplacení všech svých závazků a na obnovení provozu a vypadalo to, že se pile podaří své problémy přestát. Poslední den splatnosti však neznámý investor oznámil, že nezaplatí a odstoupil od smlouvy. Několik hodin před tímto výrokem bylo na firmu zároveň vyhlášeno insolvenční řízení. Tyto skutečnosti vytvářely myšlenky o jakémsi nekalém obchodu, ale to nic neměnilo na tom, že s firmou byl prakticky konec. Závěrem února 2010 vstoupila pila do konkurzu a směřovala k úpadku. V květnu 2010, krátce před úplným bankrotem podniku, pražská firma PYRGHOS LEFKOS (akciová společnost zabývající se pronájmem a správou vlastních nebo pronajatých nemovitostí) odkoupila pilu a začala hledat partnera pro obnovení pilařského provozu. Koncem roku 2010 se podařilo obnovit provoz pily alespoň na minimální výkon a také navázat spolupráci s finskou poradenskou společností, která by měla pomoci zprostředkovat vazby na světové těžební a dřevozpracující podniky a případně nalézt partnera pro další investice. Tyto plány na vzkříšení však začátkem roku 2011 krachují, jelikož Krajskému soudu 50
v Brně nebyl dodán reorganizační plán. Management pily nebyl schopen tento plán sestavit kvůli velkým sporům s LČR, vůči kterým měl údajně závazek 200 miliónů korun a neměl tedy dostatečnou finanční rezervu, aby uspokojil tohoto věřitele. Když už to opět začalo vypadat s pilou špatně, vysvitla naděje. V březnu 2011 nabídly „pomocnou ruku“ Hanácké sladovny Kroměříž, které byly schopny a ochotny předložit reorganizační plán pily Javořice. Krátce poté začala pila nabírat nové zaměstnance a rozjíždět provoz. Při jednosměnném provozu zaznamenávala v květnu pořez 7 000 m3 kulatiny za měsíc, v září se tento výkon zvýšil již na 12 000 m3 kulatiny za měsíc a do konce roku 2011 bylo plánováno navýšení spotřeby až na 20 000 m3 kulatiny za měsíc. (Ústní zdroj: Ing. Pavel Kejík, Ing. Jan Vařeka) 5.1.2 Finanční analýza Tab. 5.6 Početní vyhodnocení dílčích kroků finanční analýzy – pila Javořice, a. s. Ukazatel
1996
1997
1998
1999
2000
ROE [%]
3,1946
1,9924
7,1832
1,6834
21,732
ROA [%]
0
0
7,3547
2,4169
DR
0,0199
0,0057
0,7177
FS
49,19
175,67
16,857 -
QAR Altmanovo ,,Z" skóre Ukazatel
2001
2002
2003
-19,84
10,097
1,5796
24,827
-15,66
18,32
24,99
0,737
0,7416
0,7105
0,452
0,474
0,3873
0,3572
0,3447
0,4066
1,2124
1,1084
185,17
1,0933
1,7331
1,0092
0,8256
0,9908
0,8353
-
1,2135
2,9605
2,8469
2,6561
3,4755
3,3791
2007
2008
2009
2010
2004
2005
2006
ROE [%]
-0,073
5,4849
14,854
-46,6
-
-
-
ROA [%]
-1,513
4,2248
11,524
-18,68
0
-45,88
-11,94
DR
0,4404
0,5984
0,6377
0,7221
1,2176
1,6728
1,6958
FS
1,2682
0,671
0,5672
0,3842
-0,179
-0,402
-0,411
QAR
0,8059
0,1716
0,417
0,1853
0,0123
0,0118
0,0851
Altmanovo ,,Z" skóre
2,5104
1,7815
2,1545
3,0583
0,5868
-2,321
-0,724
Tabulka 5.6 zobrazuje časový vývoj hodnot jednotlivých ukazatelů finanční analýzy. Pro větší názornost jsou tyto hodnoty dále vyneseny jednotlivě v grafech. Rentabilita vlastního kapitálu dosahovala v průběhu analyzovaných let různých hraničních hodnot (viz obr. 5.4). Počáteční nižší hodnoty byly dány skutečností, že podnik prošel v roce 1995 dražbou a musel se nejdříve vzpamatovat z předchozí finanční vyčerpanosti a předložit nové strategické plány. První významnější hodnota byla dosažena v roce 2000, kdy se meziročně navýšila rentabilita přibližně o 14,5 %, a to nejspíše díky provedeným inovacím provozní technologie zapříčiňujících skoro
51
dvojnásobné utržení čistého zisku oproti minulému roku. Následně se však v roce 2001 propadla hodnota rentability vlastního kapitálu skoro o 40 %. Na tuto skutečnost měl vliv prudký pokles cen prodávaného řeziva bez dostatečně rychlé odezvy dodavatelů kulatiny a v případě LČR k této odezvě vůbec ani nedošlo. Důkazem, že „cash flow in“ bylo menší než cash flow out“, může být i prudký nárůst závazků po lhůtě splatnosti v tomto roce (oproti roku 2000 se závazky po lhůtě splatnosti navýšily přibližně o 24 miliónů korun). Poté se až do roku 2006 vyvíjela hodnota rentability převážně v kladných hodnotách. Poslední zaznamenanou hodnotou je rok 2007, kdy došlo k obrovskému propadu zisku, zapříčiněného změnou smluv s LČR (a s tím spjaté nucené odstávky provozu) a také orkánem Kirril, kvůli kterému se nedostávaly standardní potřebné dodávky kulatiny. Rentabilita vlastního kapitálu se tak propadla na hodnotu -46,6 %. Ač byla ztráta zisku velice markantní, hodnota vlastního kapitálu alespoň dokázala pokrýt všechny závazky. Od roku 2008 hodnoty již zaznamenány nejsou, jelikož hodnota vlastního kapitálu již nebyla schopna pokrýt závazky, které ji v řádech stovek miliónů korun převyšovaly. Tato situace byla důsledkem problémů majitelů, kteří byli uvrženi do insolvence, následným zastavením pilařského provozu a konečným insolvenčním řízením i pro tento podnik.
Rentabilita vlastního kapitálu 30 25 20 15 10 5 0 -5 -10 -15 -20 -25 -30 -35 -40 -45 -50 -55
Rentabilita vlastního kapitálu Klouzavý průměr
Obr. 5.5 Vývoj ukazatele rentability vlastního kapitálu – pila Javořice, a. s.
52
Vývoj rentability stálých aktiv (viz obr. 5.5) kopíroval historický vývoj podniku (stejně tak, jako ostatní ukazatele). Počáteční dva roky Javořické pily vykazovaly nulovou ziskovost stálých aktiv, která byla dána skutečností, že v letech 1996 a 1997 neevidoval podnik jakákoliv stálá aktiva. Od roku 1998 se začal objem těchto aktiv zvyšovat a tomu odpovídal i růst hodnoty ukazatele rentability. Tento trend se držel až do roku 2006 až na dvě výjimky, a to roky 2001 a 2004, kdy nastal propad hodnoty ukazatele v závislosti na záporném hrubém zisku (blíže vysvětleno v historii podniku a v dodatku u rentability vlastního kapitálu). Od roku 2007 se hodnota rentability stálých aktiv pohybovala pouze v záporných hodnotách. To svědčí o skutečnosti, že podnik byl uvržen do insolvence a směřoval k úpadku. Bližší vysvětlení poskytuje výše popsaná historie podniku.
Rentabilita stálých aktiv 30 25 20 15 10 5 0 -5 -10 -15 -20 -25 -30 -35 -40 -45 -50
Rentabilita stálých aktiv Klouzavý průměr
Obr. 5.6 Vývoj ukazatele rentability stálých aktiv – pila Javořice, a. s. Hodnota věřitelského rizika (viz obr. 5.6) se začala zvyšovat až v roce 1998, kdy podnik realizoval své větší investice a potřeboval cizí zdroje pro navýšení finančních prostředků. V důsledku velikosti realizovaných investic se podařilo pokořit podniku horní hranici optimálního věřitelského rizika (0,6) a až do roku 2001 se tato hodnota pohybovala kolem 0,7. Jelikož se však nejednalo o extrémní překročení optimální hranice a podnik měl velice dobře vybudované zázemí, nedocházelo ke snižování náklonnosti věřitelů, a tedy se nadále dostávalo potřebných finančních prostředků. Po tomto roce se dokonce až do roku 2006 povedlo ustálit hodnotu věřitelského rizika 53
v optimálním intervalu. Hodnota v roce 2007 mohla signalizovat přicházející problémy, jelikož opět došlo k jejímu navýšení nad horní hranici optima, a to bez jakýchkoliv realizovaných investic. Následně byl podnik nucen využívat převážně cizí zdroje a svá stálá aktiva začínal krýt zdroji krátkodobými a i to se stalo jednou z příčin následné insolvence. Tuto skutečnost potvrzuje i markantní navýšení hodnoty věřitelského rizika po roce 2007.
Věřitelské riziko 1,8 1,7 1,6 1,5 1,4 1,3 1,2 1,1 1 0,9 0,8 0,7 0,6 0,5 0,4 0,3 0,2 0,1 0
Věřitelské riziko Klouzavý průměr
Obr. 5.7 Vývoj ukazatele věřitelského rizika – pila Javořice, a. s. Pro roky 1996 a 1997 nebyly v grafu finanční samostatnosti zaznamenány hodnoty, protože se v podniku nevyskytoval takřka žádný cizí kapitál. Vývoj těchto hodnot je tedy popisován až od roku 1998 (viz obr. 5.8), kdy došlo k ráznému navýšení cizího kapitálu (o cca 130 miliónů korun) v důsledku potřeby větších finančních prostředků na realizaci plánovaných investic. Z těchto důvodů došlo k poklesu finanční samostatnosti pod ideální hodnotu (ideální hodnota = hodnoty blízké 1). Opětovné získání stability, resp. finanční samostatnosti, došlo až v roce 2002. V roce 2005 dochází opět k propadu hodnoty finanční samostatnosti, a to opět kvůli realizovaným investicím a větší potřebě vstupních finančních prostředků z cizích zdrojů. Nízká hodnota ukazatele v roce 2006 se dala předpokládat vzhledem k předešlým plánům. K navýšení finanční samostatnosti však nedošlo a kvůli již zmiňovaným nechvalným událostem došlo naopak k jejímu velkému propadu.
54
Finanční samostatnost 1,4 1,3 1,2 1,1 1 0,9 0,8 0,7 0,6 0,5 0,4 0,3 0,2 0,1 0 -0,1 -0,2 -0,3 -0,4 -0,5
Finanční samostatnost Klouzavý průměr
Obr. 5.8 Vývoj ukazatele finanční samostatnosti – pila Javořice, a. s. Pro roky 1996 a 1997 nejsou v grafu pohotové likvidity vyneseny hodnoty, jelikož podnik nevykazoval skoro žádné krátkodobé závazky a pohotová likvidita tím vykazovala takřka „astronomická“ čísla. Od roku 1998 do 2004 (viz obr. 5.8) se pohotová likvidita pohybovala v optimálním intervalu (0,8-1,79). Z toho plyne, že podnik bezproblémově pokrýval většinu krátkodobých závazků svým finančním majetkem. Od roku 2005 začal mít podnik problémy s financováním těchto závazků, jelikož došlo meziročně k jejich velkému nárůstu bez zpětné vazby oběžných aktiv podniku. Důkazem problémů s financováním může být i zvýšený objem závazků po splatnosti. V následujících letech tyto problémy přetrvaly a vyústily nejdříve v druhotnou platební neschopnost podniku a následně jej uvrhly do insolvence a velice blízkého úpadku. Tuto skutečnost zobrazuje strmě klesající průběh hodnoty pohotové likvidity.
55
Pohotová likvidita 1,9 1,8 1,7 1,6 1,5 1,4 1,3 1,2 1,1 1 0,9 0,8 0,7 0,6 0,5 0,4 0,3 0,2 0,1 0
Pohotová likvidita Klouzavý průměr
Obr. 5.9 Vývoj ukazatele pohotové likvidity – pila Javořice a. s. Altmanova analýza je aplikována až od roku 1998 (viz obr. 5.9), jelikož zaznamenaná data z let 1996 a 1997 nebyla zcela určitá. V roce 1998 byla sice hodnota Altmanovy analýzy pod spodní hranicí (menší než 1,8 značí možnost bankrotu; hodnota nad 2,9 vykazuje firmu jako finančně stabilní), ale jelikož se jednalo rozjíždění „nového“ podniku (privatizovaného v roce 1995), nemusela tato hodnota naznačovat bankrot. Toto tvrzení je doloženo vývojem ukazatele v následujících letech, který se až do roku 2004 pohyboval v relativně optimálním intervalu. V roce 2005 však došlo k jeho poklesu pod spodní hranici (možná již toto byl zlom, který předpovídal následný průběh). To bylo hlavně zapříčiněno zápornou hodnotou čistého pracovního kapitálu, který označuje, kolik prostředků zbude podniku, jestliže uhradí všechny své krátkodobé závazky. To, že podnik nebyl schopen hradit tyto dluhy, dokazuje i zvýšený objem závazků po splatnosti. V následujících letech 2006 a 2007 se sice podařilo podniku obnovit hodnoty Altmanovy analýzy na velmi přijatelné hodnoty, ale při bližším prozkoumání se naskýtá závěr, že to bylo pouze díky vysokým tržbám v těchto letech a hodnota čistého pracovního kapitálu se dostávala do stále větších záporných čísel. Důkazem tohoto „ticha před bouří“ se stal rok 2008, kdy podnik dosáhl nulových tržeb a ještě zápornějšího čistého pracovního kapitálu. To zapříčinilo propad Altmanova ukazatele do kritických bankrotních hodnot. Již pro rok 2008 nebyly dostupné hodnoty závazků po lhůtě splatnosti, které jsou potřebné při aplikaci Altmanovy analýzy na české podniky. V tomto roce byly však nulové tržby, a tedy tyto závazky nejsou 56
nezbytné. Pro roky 2009 a 2009 potřebné již jsou. Jelikož nebyly zjištěny, průběh hodnot znázorněných v grafu je od roku 2008 pouze názorný. Zároveň se v těchto letech firma vyskytuje v insolvenci, a proto Altmanova analýza postrádá svou vypovídací schopnost (podnik se již víceméně blíží k bankrotu).
Altmanovo ,,Z" skóre 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0 -0,5 -1 -1,5 -2 -2,5 -3
Altmanovo ,,Z" skóre Klouzavý průměr
Obr. 5.10 Vývoj Altmanova ,,Z“ skóre – pila Javořice, a. s. 5.2 Kasalova pila, s.r.o. 5.2.1 Historie Historie Kasalovy pily sahá do dávné minulosti. Výstavba začala v roce 1896 v Jindřichově Hradci tehdejšími majiteli, kterými byli rodina Steinova. Odtud byl odvozen i první název provozu ,,Steinova pila“. První pořez kulatiny proběhl v roce 1899 při technologickém vybavení dvou rámových pil a jedné omítací pily poháněných parní lokomobilou. Provoz zajišťoval jeden dílovedoucí a deset dělníků. Po krátké době bylo zjištěno, že výkon parní lokomobily je příliš malý, a tak byla nahrazena samostatným parním strojem. Díky tomuto kroku nesla firma více než půl století označení ,,parní pila“. Název ,,Kasalova pila“, který je užíván dodnes, vznikl v roce 1928, kdy byla pila odkoupena Rudolfem Kasalem, vlastnícím již pilu v Humpolci, pro svého syna Bohumila Kasala. Bohumil Kasal byl kromě jiného i stavitel a architekt, který postavil řadu významných staveb v Jindřichově Hradci (např. kino Vesmír, Obchodní akademie aj.) a dále byl významným dodavatelem vojenských opevnění. Změna vlastníka pilařského provozu se ukázala jako správná. Starý parní stroj byl
57
vyměněn za větší a mnohem výkonnější, který zároveň poháněl i elektrický generátor. Všechny ostatní stroje byly již poháněny elektrickou energií. Rovněž se změnilo i technologické vybavení pily. Tři staré rámové pily byly vystřídány dvěma rychloběžnými rámovými pilami, a také se již začlenil jistý stupeň mechanizace formou dvou řetězových dopravníků pro dopravu výřezů do pilnice. Následně v roce 1940 došlo k další inovaci ve formě sušárny dřeva. Provoz byl nejvíce zaměřen na výrobu pražců a dále pak na výrobu stavebních prvků. V roce 1944 zajišťovalo provoz pily celkem 43 pracovníků. Prvního března roku 1948 se změnou politického systému došlo ke znárodnění provozu a pila se postupem času zařadila k provozům spadajících do čtvrtého závodu Jihočeských dřevařských závodů. Zastupitelem národní správy se stal František Hefl. Ten byl zaměstnancem již za soukromé sféry, což bylo pro Kasalovu pilu velkým štěstím. Díky jeho zkušenostem a odborným kvalitám nedocházelo k úpadku podniku, jak se často v průběhu tohoto období stávalo, ale naopak ke zvětšení pily o trojnásobek oproti původnímu soukromému vlastnictví. Díky těmto skutečnostem se Kasalova pila stala ,,vlajkovou lodí“ Jihočeských dřevařských závodů. Po roce 1990, při privatizačním procesu, zažádal pan Kasal o zpětné navrácení pily do soukromého vlastnictví. Kvůli trojnásobnému zvětšení za státního vlastnictví měla být jedna třetina majetku restituována a zbytek odkoupen. I když se zdálo být vše jasné, privatizační proces byl velice komplikovaný. Privatizační dokumenty byly neustále vraceny k přepracování nebo k doplnění údajů a docházelo tak k záměrnému zdržování privatizačně administrativními kroky. Když už vypadalo, že je vše v pořádku, tak byl panu Kasalovi zamítnut požadovaný privatizační úvěr, který si musel vzít na dokoupení rozrostlé části podniku, a začalo vše znova. Nakonec se mu podařilo získat úvěr od bývalé banky IPB a po třech letech problémů roku 1994 přešla Kasalova pila opět do soukromého vlastnictví. Od privatizace se Kasalova pila, s. r. o. rozrostla do roku 2003 ze 130 zaměstnanců na 294 zaměstnanců a tento rok byl zároveň považován za největší rozkvět pily. Následně je situace velmi silně ovlivňována světovou ekonomickou krizí. Jelikož 65 % výroby je exportováno do zahraničí (hlavně do Rakouska a Německa), provoz se potýká s nemalými problémy nepříznivého vývoje kurzu CZK/EUR. Avšak i přes tyto neshody se počet zaměstnanců dnes pohybuje nad dvěma sty a Kasalova pila stále zastává dobré jméno solventního obchodního partnera. (Ústní zdroj Ing. Zdeněk Pavlovský, Výroční zpráva Kasalova pila, s. r. o. 2010)
58
5.2.2 Finanční analýza Tab. 5.7 Početní vyhodnocení dílčích kroků finanční analýzy – Kasalova pila, s. r. o. Ukazatel
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
ROE [%]
21,71156
30,51587
17,99013
11,00629
12,35455
7,558326
0,750822
4,043716
ROA [%]
35,7417
45,70132
29,55423
14,94875
18,54525
8,40501
0,828517
6,727637
DR
0,382674
0,462662
0,406521
0,360622
0,326373
0,349601
0,381754
0,340602
FS
1,611066
1,15928
1,471929
1,769619
2,062354
1,852924
1,612542
1,933562
QAR
1,064511
1,552262
1,330841
1,218735
1,358318
1,4203
1,486707
1,21333
Altmanovo ,,Z" skóre
3,149783
3,432401
3,31044
3,397773
3,439136
3,176628
2,91125
3,230631
Ukazatel
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
ROE [%]
4,366035
2,464682
-9,25363
3,876846
3,681264
-10,6771
3,145923
-4,8282
ROA [%]
4,093385
2,482628
-9,92911
4,349328
2,91774
-9,62813
2,468608
-5,30663
DR
0,343795
0,359912
0,427849
0,403308
0,429535
0,475176
0,421909
0,41976
FS
1,903851
1,776148
1,335418
1,466028
1,327167
1,088457
1,368953
1,376118
1,24238
0,838726
0,728071
1,163122
0,916035
0,820057
0,617252
0,76676
2,991489
2,889887
2,262406
2,646051
2,741247
2,345734
2,628517
2,304806
QAR Altmanovo ,,Z" skóre
Tabulka 5.7 zobrazuje časový vývoj hodnot jednotlivých ukazatelů finanční analýzy. Pro větší názornost jsou tyto hodnoty dále vyneseny jednotlivě v grafech. Hodnoty rentability vlastního kapitálu (viz obr. 5.11) na počátku analyzovaných let vykazovaly velmi dobrých výsledků a odrážely tak velice kvalitní zázemí, které si podnik vytvořil ještě před privatizací (důvody viz historie podniku). Tyto hodnoty postupem času klesaly v důsledku přicházejících problémů s dostupností a cenou kulatiny, avšak až do roku 1999 byla rentabilita velmi přijatelná. V roce 2000 se snížila téměř na polovinu, a to hlavně kvůli začínajícím nepříznivým změnám kurzu CZK/EUR. To, že je firma z větší části závislá na exportu výrobků, se ukázalo o rok později, když vrcholil nepříznivý kurz měn a rentabilita vlastního kapitálu se tak přiblížila nulové hranici. Následně až do roku 2004 se hodnota rentability pohybovala průměrně kolem 3 % a stále byly vidět problémy s nepříznivým kurzovým vývojem. Místo nárůstu rentability v roce 2005 došlo vlastní chybou k velmi rapidnímu poklesu až na –9 %. Kasalova pila nevěnovala dostatečnou pozornost průběžnému stavu významného odběratele, který náhle zkrachoval. Nedokázala tak včas podchytit vznikající situaci a odklonit export výrobků jinam, a tak si ,,sama nechtěně“ vytvořila pohledávky ve výši cca 5 miliónů korun. V letech 2006 a 2007 se podniku podařilo opět obnovit zisky a rentabilita vzrostla na cca 3 %. Když už to vypadalo, že se hodnoty 59
budou dále úspěšně vyvíjet, přišla další rána v podobě přírodního živlu orkánu Emma. Na pile se v této době stále ještě nacházely velké zásoby původní kvalitní kulatiny (opět chyba podniku, jelikož si vytvořil příliš velkou zásobu, a to na cca čtyři měsíce). Kvůli polomové kulatině vzniklé během orkánu se však rapidně snížila cena prodávaného řeziva. Pila tak byla nucena řezat drahé zásoby (kvalitní kulatinu dodanou před orkánem), ale levně je prodávat. Tím se hodnota rentability dostala zpět k záporné hranici 10 %. Následně se sice hodnoty rentability vrátily zpět do kladných čísel, ale ne na dlouho. V roce 2010 dolehla plně ekonomická krize ve stavebnictví i na Kasalovu pilu a hodnota rentability se opět propadává do záporných čísel. Výroba hoblovaného materiálu poklesla asi o 40 % a dále muselo být propuštěno cca 60 zaměstnanců.
Rentabilita vlastního kapitálu 35 30 25 20 Rentabilita vlastního kapitálu
15 10
Klouzavý průměr
5 0 -5 -10 -15
Obr. 5.11 Vývoj ukazatele rentability vlastního kapitálu – Kasalova pila, s. r. o. Vývoj rentability stálých aktiv (viz obr. 5.12) prakticky po celou dobu analyzovaných let kopíruje hodnoty rentability vlastního kapitálu. Má tedy taktéž klesající trend, který odráží historický vývoj firmy. Převážná část hodnot se vyskytuje v kladné části, kromě let 2005, 2008 a 2010, které se pohybují pod nulovou hranicí. Důvody těchto záporných hodnot jsou vysvětleny u výše uváděné rentability vlastního kapitálu.
60
Rentabilita stálých aktiv 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 -5 -10 -15
Rentabilita stálých aktiv Klouzavý průměr
Obr. 5.12 Vývoj ukazatele rentability stálých aktiv – Kasalova pila, s. r. o. Hodnota věřitelského rizika (viz obr. 5.13) se v průběhu analyzovaných let pohybovala v rozmezí 0,3-0,48. Jelikož je pro vyspělé tržní ekonomiky udávané optimální rozmezí 0,3-0,6, lze usuzovat, že firma se věřitelům jeví v tomto směru jako důvěryhodná. Drobné poklesy a navýšení jednotlivých hodnot věřitelského rizika jsou většinou zapříčiněny investicemi do inovací nebo oprav stávající technologie.
Věřitelské riziko 0,5 0,49 0,48 0,47 0,46 0,45 0,44 0,43 0,42 0,41 0,4 0,39 0,38 0,37 0,36 0,35 0,34 0,33 0,32 0,31 0,3
Věřitelské riziko Klouzavý průměr
Obr. 5.13 Vývoj ukazatele věřitelského rizika – Kasalova pila, s. r. o.
61
Ukazatel finanční samostatnosti (viz obr. 5.14) se v průběhu analyzovaných let stále držel nad hodnotou 1. Podnik více pracoval s vlastním kapitálem, a jak již vyplývá z předešlého ukazatele věřitelského rizika, nedostával se do velkého zadlužení. V určitých letech se však ukazatel drží kolem hodnoty 1,5 a někdy dosahuje i hodnoty 2. Tato skutečnost může napovídat, že si podnik zadržuje zbytečně velké finanční prostředky a nedostatečně tak využívá cizího kapitálu. V tomto případě by tak mohlo docházet ke snížení účinnosti tzv. finanční páky.
Finanční samostatnost 2,1 2 1,9 1,8 1,7 1,6 1,5 1,4 1,3 1,2 1,1 1
Finanční samostatnost Klouzavý průměr
Obr. 5.14 Vývoj ukazatele finanční samostatnosti – Kasalova pila, s. r. o. Hodnoty pohotové likvidity (viz obr. 5.15) se po celou dobu pohybují v optimálním intervalu 0,8-1,79. Od roku 1995 do roku 2001 se tyto hodnoty přibližují spíše horní hranici optimálního intervalu a podnik se tak veřejnosti vykazuje jako velmi likvidní. Od roku 2002 začíná likvidita klesat a v letech 2008, 2009 a 2010 se průměrně drží jen kolem spodní hranice intervalu. Při podrobnějším prozkoumání finančních údajů lze zjistit, že výše krátkodobých závazků se nijak markantně nezvyšuje a tedy problém se nachází někde jinde. Podnik si postupem času vytvořil relativně velké množství zásob, ve kterých je zadržováno mnoho finančních prostředků, které nelze rychle (resp. akutně) převést na peníze. I když se tento problém neprojevil v platební neschopnosti podniku, měl dopad v již zmíněném roce 2008 (viz historie firmy), kdy kvůli orkánu Emma klesla cena řeziva, ale podnik byl zbytečně předzásoben, a tak nuceně řezal draze a levně prodával.
62
Pohotová likvidita 1,7 1,6 1,5 1,4 1,3 1,2 1,1 1 0,9 0,8 0,7 0,6 0,5
Pohotová likvidita Klouzavý průměr
Obr. 5.15 Vývoj ukazatele pohotové likvidity – Kasalova pila, s. r. o. Dle výsledné Altmanovy analýzy si podnik vedl, a i vede velice dobře (viz obr. 5.16). Do roku 2004 se hodnoty pohybují kolem 3. To vypovídá o velice stabilní finanční pozici. Následně sice dochází k poklesu, ale hodnota se stále pohybuje ve velice slibném intervalu 2,3-2,6, vyjadřujícím taktéž dobrou finanční stabilitu. Nižší hodnoty jsou zapříčiněny hlavně aktuální celosvětovou ekonomickou situací a dále pak problémy vzniklých v jednotlivých letech (viz historie firmy), jakými byly například zkrachování odběratele, orkán Emma aj.
Altmanovo ,,Z" skóre 3,5 3,4 3,3 3,2 3,1 3 2,9 2,8 2,7 2,6 2,5 2,4 2,3 2,2 2,1 2
Altmanovo ,,Z" skóre Klouzavý průměr
Obr. 5.16 Vývoj Altmanova ,,Z“ skóre – Kasalova pila, s. r. o.
63
5.3 Dřevozávod Pražan, s.r.o. 5.3.1 Historie Pila byla založena Františkem Pražanem v roce 1898 jako provoz se dvěma rámovými pilami. Posléze roku 1902 zde došlo k velkému požáru a celý podnik vyhořel. Již rok po požáru byl však provoz kompletně obnoven, a to díky úvěru, který se podařilo F. Pražanovi získat. První světovou válku doprovázely nemalé hospodářské obtíže, ale i přes tyto skutečnosti se pile dařilo zvětšovat svou produkci. František Pražan, zakladatel tohoto pilařského provozu, zemřel v roce 1919 a na jeho místo nastoupil syn Ladislav. V letech 1928-1929 musel podnik kvůli dopadu hospodářské krize a dalším tíživým okolnostem částečně omezit výrobu a zároveň ji přeorientovat. Hlavními výstupy se poté staly dřevěné obaly pro munici, výroba škopků a sudů a později (v průběhu druhé světové války) byl sortiment rozšířen také o výrobu podpatků a bas na lahve. V letech 1945-1948 procházel podnik velkou obnovou, jelikož po konci války a příchodu sovětské armády se nacházel v značně vyrabovaném stavu. Poté v únoru roku 1948 dochází v rámci změn politicko-ekonomického systému k jeho znárodnění a výroba se pod tlakem těchto skutečností přesměrovává výhradně na vojenské muniční truhlíky. Po revoluci v únoru 1989 došlo v provozu dalšímu požáru, a tak se prvním cílem po změně režimu stala rekonstrukce poničených objektů. Zároveň se podnik odtrhává od socialistického celku Východočeských dřevařských závodů s ředitelstvím v Trutnově a přechází na státní podnik Dřevozávod Polička s. p. Poté v roce 1990 píše Jiří Pražan (syn Ladislava Pražana) místopředsedovi vlády ČSFR panu Ing. Vladimíru Dlouhému, CSc. dopis s požadavkem navrácení pily v Poličce, kde vysvětluje všechny související skutečnosti a podává i návrh formy navrácení. Tento dopis zasílá rovněž prezidentu republiky Václavu Havlovi, předsedovi vlády Dr. Petru Pithartovi, místopředsedovi vlády Dr. Valtru Komárkovi, ministru lesnímu hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu Ing. J. Bočkovi, ministryni spravedlnosti Dr. Dagmar Burešové a ministru financí Ing. Václavu Klausovi. I přes nemalý administrativní chaos, vytvořený změnou politického a ekonomického režimu, se dostává částečně kladné odpovědi. Navrácení pily rodině Pražanů jsou víceméně všichni nakloněni, ale nelze to provést tak snadno a rychle, jelikož stále nejsou vytvořeny zákony podchycující tento proces privatizace. A tak začíná dlouhá řada jednání s příslušnými institucemi a tvoření nemalého množství potřebných privatizačních dokumentů pro Dřevozávod Polička, s. p. Tyto záležitosti si bere na starost sám Jiří Pražan. Jeho syn, Petr Pražan, se vrací zpět do 64
Poličky (Jiří Pražan v rámci tvorby a vyřizování privatizačních dokumentů zůstává v Praze) a začíná se angažovat v provozu jako konzultant vyřizující obchodní vztahy. Celkový průběh restituce byl rovněž probírán i se zaměstnanci pilařského podniku (resp. s vedoucím závodu p. Andrlíkem), jelikož bylo cílem převzít podnik, který by byl schopný provozu a to znamená i se všemi zaměstnanci. Tyto komunikativní snahy sklízely své ovoce rovněž při tvorbě soupisu majetku pro ocenění podniku. Pro možnost restituce muselo být sestaveno ocenění majetku podniku před znárodněním a ocenění majetku na konci státního vlastnictví (bralo se v úvahu, že1 Kčs před znárodněním = 1 Kčs za státního vlastnictví), pokud byla hodnota majetku za státního vlastnictví navýšena, musel restituent rozdíl doplatit. Právě díky dobrým vztahům p. Pražana se zaměstnanci státního podniku se podařilo odstranit nesmyslný a zbytečný majetek, který by navyšoval cenu podniku. Obě ocenění tak dosahovala přibližně stejných hodnot (do roku 1948 – cca 18,3 mil. Kčs, 1948 až 1990 – cca 18 mil. Kčs) a tím pádem pro navrácení majetku nemusel restituent nic doplácet. Po dvou letech náročných příprav a vyřizování dochází k restituci Dřevozávodu Polička, s. p. a v červenci roku 1992 tak vzniká současný pilařský podnik Dřevozávod Pražan, s. r. o. založený a vedený Ing. Petrem Pražanem. Následující roky se nesly v duchu inovací a zavádění nových technologií. V průběhu čtyř let se provoz rozšířil o novou halu zařízenou pro výrobu přepravních beden, centrální údržbu nástrojů a výrobní linku na pořez tenké kulatiny. Dále došlo k navýšení sušárenské kapacity, zavedení technologie odkorňování kulatiny a štěpkování odpadu, vybavení pilařské linky třídírnami středového a bočního řeziva a postavení skladovací haly pro vysušené řezivo. Následně se v letech 1997-2004 zmodernizovala manipulace ve skladu kulatiny pomocí manipulačně a třídícího vozíku, výrazně se rozšířila klimatizační hala a provoz se také rozšířil o novou víceletou zkracovací pilu. O tom, že byla snaha o neustálou inovaci provozu, svědčí i instalace nového kotle na kůru a modernizace celého topného systému (označováno za největší investiční akci v novodobé historii pily), dále zakoupení formátovací pily na velkoplošné materiály a také dostavění nové skladovací haly (rozloha 1 000 m2) a vybudování dalšího skladu řeziva. V roce 1997 se Ing. Petr Pražan stává předsedou Společenstva dřevozpracujících podniků v České republice a zároveň dostává jeho podnik mezinárodní atest jakosti výroby ISO 9001, poskytovaný prestižní britskou firmou BSI. Následující rok je pilařský podnik zařazen do kodifikačního systému NATO jako subdodavatel obalů pro vojenskou techniku a v roce 2003 získává ještě dvě další certifikace. (PEFC – zpracování dřeva z trvale udržitelných zdrojů, IPPC – tepelné 65
ošetření obalů). V současné době se podnik, stejně jako řada jiných firem působících v tomto průmyslovém odvětví, potýká s řadou ekonomických problémů (spojených např. s odbytem výrobků, nákupní cenou zásob aj.) způsobených hlavně aktuální politicko-ekonomickou krizí dřevařského průmyslu. (Ústní zdroj: Ing. Petr Pražan, prospekty Dřevozávod Pražan, s. r. o., záznamy z dokladů restituce pily Polička 19901992-1993) 5.3.2 Finanční analýza Tab. 5.8 Početní vyhodnocení dílčích kroků finanční analýzy – Dřevozávod Pražan, s. r. o. Ukazatel
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
ROE [%]
-3,32581
-3,57188
2,857761
-17,9448
16,78499
-2,97738
8,190514
ROA [%]
-3,92004
-4,06364
3,51541
-18,6351
22,34426
-4,0882
12,00377
DR
0,211748
0,290392
0,260166
0,313065
0,260989
0,255663
0,257455
FS
3,693028
2,415712
2,822536
2,167319
2,824422
2,907175
2,883187
QAR
1,259678
1,377487
1,301544
0,639643
2,637857
2,917642
3,275407
Altmanovo ,,Z" skóre
2,425892
1,962504
2,325332
1,573795
2,991008
2,634629
2,672673
Ukazatel
2004
2005
2006
2007
2008
2009
ROE [%]
1,832977
-7,83076
0,322205
2,065441
-29,021
4,465777
ROA [%]
2,599261
-11,172
0,48578
3,000961
-28,3282
5,073668
DR
0,237798
0,235798
0,3538
0,455762
0,510763
0,456098
FS
3,204114
3,23708
1,825656
1,193716
0,957229
1,19184
QAR
2,254893
2,791418
3,180127
5,782741
4,908625
4,516597
Altmanovo ,,Z" skóre
3,038806
2,646541
2,278195
2,005317
1,060582
1,670821
Tabulka 5.8 zobrazuje časový vývoj hodnot jednotlivých ukazatelů finanční analýzy. Pro větší názornost jsou tyto hodnoty dále vyneseny jednotlivě v grafech. Hodnoty rentability vlastního kapitálu (viz obr. 5.17) na počátku analyzovaných let vykazovaly lehce záporných hodnot zapříčiněných prováděnými investicemi (viz historie firmy). Tyto hodnoty poté kulminovaly v roce 2000, kdy rentabilita dosahovala -17 %. Hluboký propad ziskovosti byl údajně dán velmi nákladnou investicí, která činila cca 15 mil. korun. Následně se rentabilita až do roku 2005 držela průměrně kolem 5 %. Od roku 2005 dochází k jejímu propadu, a to hlavně kvůli stále rostoucímu dopadu krize v dřevozpracujícím průmyslu. Následující roky 2006 a 2007 byly pro firmu relativně dobrými, ač to z analyzovaných hodnot není patrné. Výsledné hodnoty jsou ovlivněny nutně tvořenými zálohami na opravy ve výši cca 22 mil. korun. Hraničním 66
rokem záporných hodnot se stal rok 2008, kdy se rentabilita propadla až na záporných 29 %. Příčinami kromě vlivu špatného vývoje hospodářství (resp. dřevařského průmyslu) byly hlavně vysoké investiční náklady (výstavba sušáren) a také výpadek jednoho z odběratelů. Kromě výše uváděných příčin, které měly dopad na pokles rentability, se také v nemalé míře přidávají nepříznivé změny kurzu CZK/EUR (firma expeduje 70 % výroby – Rakousko, Německo, Švýcarsko, Velká Británie). Na celkovém ,,skákavém“ trendu vývoje hodnot rentability se také podílí skutečnost, že podnik si nebral jakékoliv bankovní úvěry, a tak všechny prováděné investice financoval převážně z vlastních zdrojů.
Rentabilita vlastního kapitálu 20 15 10 5 Rentabilita vlastního kapitálu
0 -5
Klouzavý průměr
-10 -15 -20 -25 -30
Obr. 5.17 Vývoj ukazatele rentability vlastního kapitálu – Dřevozávod Pražan, s. r. o. Vývoj rentability stálých aktiv (viz obr. 5.18) prakticky po celou dobu analyzovaných let kopíruje hodnoty rentability vlastního kapitálu. Trend vývoje těchto hodnot taktéž vychází z historického vývoje firmy. Lze opět zaznamenat roky, které jsou zatíženy nákladnými
investicemi
a roky, kdy se
přidávají
ještě problémy spojené
s nedostatečným odbytem a s vlivem špatného vývoje situace dřevozpracujícího průmyslu.
67
Rentabilita stálých aktiv 25 20 15 10 5
Rentabilita stálých aktiv
0 -5
Klouzavý průměr
-10 -15 -20 -25 -30
Obr. 5.18 Vývoj ukazatele rentability stálých aktiv – Dřevozávod Pražan, s. r. o. Hodnota věřitelského rizika (viz obr. 5.19) se až do roku 2005 držela pod spodní optimální
hranici
intervalu
zadluženosti
(0,3-0,6).
Tato
skutečnost
byla
charakterizována strategií firmy, která neměla žádné bankovní úvěry. Jediný cizí kapitál byly půjčky, které podniku poskytoval Ing. Petr Pražan jako soukromá fyzická osoba. Věřitelské riziko začalo růst až po roce 2006, kdy se v navýšení celkových dluhů projevily skutečnosti spojené s vytvořením záloh na opravy. Avšak i přes tento trend vývoje posledních let nepřekonaly hodnoty horní hranici optimálního intervalu.
Věřitelské riziko 0,55 0,5 0,45 0,4 Věřitelské riziko
0,35
Klouzavý průměr 0,3 0,25 0,2
Obr. 5.19 Vývoj ukazatele věřitelského rizika – Dřevozávod Pražan, s. r. o. 68
Ukazatel finanční samostatnosti (viz obr. 5.20), jako vyjádření obrácené hodnoty věřitelského rizika, zobrazuje převážnou finanční nezávislost firmy na cizích zdrojích. Jak již vychází u výše analyzované zadluženosti, tyto hodnoty se následně mění ke konci analyzovaných let. Avšak i při nejvyšší vázanosti cizích zdrojů se drží kolem hraniční hodnoty 1 (důvody vysvětleny výše).
Finanční samostatnost 4 3,8 3,6 3,4 3,2 3 2,8 2,6 2,4 2,2 2 1,8 1,6 1,4 1,2 1 0,8
Finanční samostatnost Klouzavý průměr
Obr. 5.20 Vývoj ukazatele finanční samostatnosti – Dřevozávod Pražan, s. r. o. Hodnoty pohotové likvidity (viz obr. 5.21) se až do roku 2000 pohybovaly v optimálním intervalu 0,8-1,79. Poté od roku 2001 začíná mít trend rostoucí tendenci a kulminuje v roce 2005, kdy přesahuje hodnotu 5. Při podrobnějším prozkoumání lze z finančních údajů zjistit, že výše krátkodobých závazků se v průběhu let výrazně nemění. Příčinou je rostoucí objem oběžných aktiv a v některých letech také dochází při navyšování těchto aktiv k poklesu množství zásob. Na jednu stranu vyšší likvidita může uspokojovat věřitele (daný subjekt je schopen rychle hradit své závazky), ale oproti tomu stojí fakt, že v podniku jsou vázány příliš vysoké finanční prostředky, které nejsou efektivně využívány a klesá tak jeho výkonnost. Vyšší likvidita je zde nejspíše dána větším objemem pohledávek. Na tuto skutečnost je však dát pozor, protože kromě snižování výkonnosti firmy může značný nárůst pohledávek dostat podnik až k platební neschopnosti.
69
Pohotová likvidita 6 5,5 5 4,5 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5
Pohotová likvidita Klouzavý průměr
Obr. 5.21 Vývoj ukazatele pohotové likvidity – Dřevozávod Pražan, s. r. o. Dle průměrných hodnot Altmanovy analýzy od roku 1997 do roku 2007 by neměla existovat větší hrozba bankrotu podniku (průměrný vývoj trendu se nesnižuje pod hraniční hodnotu 1,8). V roce 2008 však hodnota propadá pod hraniční hodnotu a upozorňuje tak na možnost hrozících problémů. Při bližším prozkoumání a přihlédnutím k následujícímu roku, kde dochází zpět k navýšení této hodnoty, se nabízí závěr, že tato nízká hodnota je dána pouze okolnostmi závislými na tomto období (viz výše) a není nutno jí do budoucna věnovat větší pozornosti.
Altmanovo ,,Z" skóre 3,2 3 2,8 2,6 2,4 2,2 2 1,8 1,6 1,4 1,2 1
Altmanovo ,,Z" skóre Klouzavý průměr
Obr. 5.22 Vývoj Altmanova ,,Z“ skóre – Dřevozávod Pražan, s. r. o. 70
6 DISKUZE
Původním záměrem této práce bylo vyhodnotit vývoj pilařských provozů po ekonomické transformaci v roce 1989 za pomoci analýzy vybraných podniků jako zástupců malé, střední a velké výrobní kapacity. Pro možnost statistického porovnání konečných výsledků bylo nutné analyzovat minimálně tři podniky z každé skupiny, tedy provést průzkum alespoň devíti pilařských firem. Vzniklé okolnosti však neumožňovaly realizovat předem plánovanou formu analýzy vývoje. Potřebná data většinou nebyla běžně dostupná, a tak bylo nutné kontaktovat dotyčné firmy s požadavkem poskytnutí těchto informací. Dotazované ekonomické subjekty často ale nebyly ochotné spolupracovat a v mnohých případech se po jejich kontaktování nedostavila žádná odezva. Po vytrvání v tomto úsilí se z obsáhlého počtu dotazovaných podniků podařilo získat potřebné poznatky pouze od tří provozů (Javořice, a. s., Kasalova pila, s. r. o., Dřevozávod Pražan, s. r. o.). Bylo tak nutné upustit od původního cíle statistického porovnání a uzpůsobit tak celkovou analýzu nově vzniklým skutečnostem. Vybrané podniky byly hodnoceny jednak z hlediska jejich historického vývoje a dále pomocí analytické metody, uvedené v metodické části této práce. I přes jejich ochotu spolupracovat byl proces shromažďování potřebných informací velmi náročný s řadou překážek. Některá hledaná data se často již nikde nevyskytovala anebo byla umístěna v téměř nedostupných archivech, jelikož firmy nemají povinnost evidovat záznamy od určitého stáří. Další překážkou bylo to, že ekonomické hodnoty vznikaly ještě za státního vlastnictví nebo podnik v průběhu let měnil majitele, a tak se příslušné informace staly nedostupnými. Z těchto důvodu bylo možné provést finanční analýzu až po roce 1995 (nejstarší dostupný rok je odvislý dle vybrané firmy) a nikoliv bezprostředně po nástupu tržní ekonomiky. I když pro průběh privatizace vybraných provozních subjektů nebyly nashromážděny konkrétní číselné hodnoty, podařilo se jej zachytit alespoň slovně. Výsledky finančních analýz, jak již bylo zmíněno v metodické části, jsou pro větší přehlednost diskutovány přímo u grafů. Z toho důvodu budou následující odstavce diskuze věnovány zhodnocení historického vývoje vybraných firem (po roce 1989) a posouzení závislosti na úrokových sazbách PRIBOR. Následně bude nastíněn i průběh privatizace z pohledu celého pilařského průmyslu a její dopad na další vývoj tohoto odvětví. 71
Průběh privatizace ptenské pily nepřinášel žádné velké spory, jelikož se jednalo o přímý odkup, a to přispívalo k tehdejšímu cíli ,,nalít“ peníze do státního rozpočtu. Bylo však znát, že podnik přechází na nového majitele se všemi svými problémy (hlavně malá finanční základna) a zároveň to, že se musel kvůli privatizaci velmi zadlužit. Když se v následujících letech k tomu přidal ještě celkový vývoj ekonomiky (devizové problémy), pilařského průmyslu (nedostatek vstupního materiálu) a náhlých nepříjemných okolnosti ve formě přírodních živlů (povodně), bylo vcelku jasné, že bez zásadní změny dojde k zániku tohoto provozu. Jediným možným východiskem se stal konkurz firmy, díky kterému byla převedena na akciovou společnost a jak již vychází z této obchodní kapitálové formy ekonomického subjektu, došlo k pozvednutí celkové finanční situace pilařského podniku. Vedení firmy si bylo vědomo nutnosti technologické inovace v rámci zlepšení konkurenceschopnosti a udržení slušné pozice na trhu a díky nově nabytému kapitálu ji začalo realizovat. Na nějaký čas opravdu docházelo ke zlepšení a zdálo se, že ,,svítá na lepší časy“. Avšak tato situace dlouho nevydržela. Kvůli jakési nesmyslné ,,inovační dravosti“ došlo k příliš vysokému navýšení výrobní kapacity, která nemohla být, s ohledem na nasycenost trhu konkurencí, využita. (Důvody těchto technologických změn se nepodařilo zjistit, je možné, že příčinou byla určitá forma nekalého obchodu, ale to je jen spekulací.) Podnik se tak zpětně navracel do finanční tísně, která vrcholila byrokratickými spory. Tyto skutečnosti a dále problémy spojené s krizí odvětví (stagnace zahraničních trhů, zvyšování cen kulatiny, nedostatek vstupních materiálů aj.) přivedly ptenskou pilu až do dnešní situace, kdy se po insolvenčním řízení snaží opět nastartovat svou činnost. Převod Kasalovy pily do soukromého vlastnictví provázela řada problémů, souvisejících s procesem privatizace. Jelikož pilařský podnik vznikl jako rodinná firma, která byla při nástupu komunistického režimu znárodněna, při ekonomické transformaci po roce 1989 měl být navrácen formou restituce. Podnik se však za státního vlastnictví rozrostl o dvě třetiny původního majetku. Z toho plynulo, že část provozu, převyšující jeho původní hodnotu (před znárodněním), musel restituent doplatit. Zpočátku to vypadalo, že vše půjde hladce, ale postupem času vznikaly problémy s poskytnutím privatizačního úvěru a s celkovým odsouhlasením privatizačních dokumentů. Tato nesnadná cesta k soukromému vlastnictví byla dána tím, že Kasalova pila patřila díky své prosperitě (za doby státního vlastnictví) k vlajkovým podnikům Jihočeských dřevařských závodů, a tak byla při privatizaci velmi malá snaha tento podnik vrátit zpět do soukromých rukou. To, že se jednalo o velmi silnou firmu, bylo znát v následujících 72
letech, kdy zdvojnásobila pracovní obsazení a jakékoliv existenční problémy se zde nevyskytovaly. Avšak postupně vyvíjející se nevalná situace pilařského průmyslu a jeho trhu a také nepříznivý kurzový vývoj měly dopad stejně jako u jiných provozů i na tento podnik. Záchranou Kasalovy pily v tomto krizovém období byla a stále je diverzifikace své výroby. Podnik téměř upustil od výroby řeziva (dnes jen cca 20 % výroby) a zaměřil se trh s dřevěnými konstrukcemi a stavebně truhlářskou výrobou se schopností realizace kusové výroby. Oproti průběhu privatizace Kasalovy pily byl Dřevozávod Pražan převeden do soukromého vlastnictví bez větších problémů (zásluhu na tom zajisté mělo i dobré jméno restituenta). Formou odstátnění díky historickému zázemí rodiny Pražanových byla rovněž restituce, ale oproti výše uvedenému případu nedošlo k zvýšení majetku pily za státního vlastnictví. Pila, tak přecházela na ,,nového“ majitele bez doplatků. Jediné, co zdržovalo privatizační proces, byla nepřipravenost legislativy a obsáhlé množství potřebných dokumentů, které bylo nutné pro jeho úspěšný průběh dodat. Následující roky prováděla firma nesčetně inovací, jelikož bylo nutné upevnit své místo na trhu a konkurovat ostatním subjektům dřevařského průmyslu. V současné době však činnost pily stagnuje. Stejně jako ostatní firmy se potýká s problémy poptávky, ceny a dostupnosti vstupních materiálů a s celkovou krizí, dopadající na toto průmyslové odvětví. Je formulována hypotéza, že jednou z možných příčin ekonomického vývoje pilařských podniků byl měnící se trend úrokových sazeb PRIBOR (vysvětleno v metodické části práce). Po jeho zhodnocení a porovnání s výsledky finančních analýz jednotlivých firem se naskýtá však závěr, že zde není jakákoliv závislost. Postupem let úrokové sazby klesaly a místo, aby se v rámci určité korelace zvyšovala například rentabilita provozů, docházelo k jejímu poklesu. Tento výsledek byl rovněž potvrzen při komunikaci s analyzovanými podniky s dodatky, že mezi hlavní problémy řadí spíše rostoucí ceny kulatiny a snižování poptávkových cen výstupů. Smyslem porevoluční politiky (resp. procesu privatizace) bylo dostat co nejvíce finančních prostředků do státní pokladny. Často se nehledělo na to, zda nový vlastník bude schopen podnik dál provozovat. Hlavní bylo, že má dostatek finančních prostředků pro jeho odkup. Z toho důvodu se do vedení podniku dostávaly nekvalifikované osoby, které nedokázaly úspěšně vést podnik, a tak jej zlikvidovaly, anebo lidé, kteří využili nedokonalé legislativy pro jeho tunelování. To samozřejmě vedlo k poklesu celkové prosperity tohoto odvětví. Většinou, když se naskytl potencionální majitel s potřebnou 73
kvalifikovaností a s jakousi vizí dalšího průběhu hospodaření, neměl dostatečné množství finančních prostředků na odkup a byl nucen zatížit budoucí kapitál firmy značnými úvěry. Kvůli této malé finanční základně občanů ČR se hlavně velké podniky dostávaly do vlastnictví zahraničních investorů a opět docházelo k určitému utlačování českého průmyslu. Ani privatizace formou restitucí neprobíhala zcela ve prospěch pilařského odvětví. Nárůst majetku podniků za státního vlastnictví byl často nadhodnocen (při oceňování se započítával majetek, který byl pro nového majitele naprosto bezcenný), restituent proto musel rozdíl doplatit a docházelo tak opět k následnému zadlužování ekonomických subjektů. Řada restituovaných firem se také nacházela v tzv. ,,mrtvém stavu“ (veškerý majetek před převodem do soukromého vlastnictví byl rozprodán nebo rozkraden) a jejich opětovné uvedení do života by bylo tak nákladné, že se raději nechaly ,,ležet ladem“. Asi největším problémem pilařských podniků České republiky po ekonomické transformaci, který přetrvává dodnes, byla jejich technologická zaostalost oproti ostatním konkurentům na trhu, což mělo za následek, že si nebyly schopny tvořit dostatečnou přidanou hodnotu a zároveň dosáhnout dobré konkurenceschopnosti pilařského odvětví. Privatizované (resp. i restituované) podniky se často nacházely v značně devastovaném stavu a byly zatíženy finančními úvěry. Jelikož si byly vědomy nutnosti provést alespoň základní inovace pro udržení ,,životaschopnosti“, docházelo k jejich dalšímu zadlužování, které mnohdy souviselo také se změnami vlastníků a forem ekonomických subjektů (např. s. r. o., a. s.). Bohužel to nebyly jediné problémy, kterým musely tyto podniky čelit. Postupem času se přidaly: nesmyslná byrokratická rozhodnutí, neúměrné stále se zvyšující ceny vstupních materiálů, nekalé konkurenční boje, světová ekonomická krize aj. V současnosti se ještě připojují problémy úzce spjaté s tendry LČR. Jednou z mnoha výtek je jejich zpožděné vypisování, které vede k nedostatku suroviny pro dřevozpracovatele a růstu její ceny. Všechny tyto skutečnosti přivádějí pilařské podniky, resp. celé dřevozpracující průmyslové odvětví, až do situace, kdy budoucnost je pro ně jednou velkou otázku a vyhlídky ,,životaschopnosti“ nejsou vůbec dobré.
74
7 ZÁVĚR
Pilařský průmysl by z laického hlediska podnikání mohl vypadat jako velmi lukrativní obor činností. Vstupní surovina je obnovitelným zdrojem, a proto by nemělo dojít ke snížení její dostupnosti. Dřevo a dřevěné výrobky vždy byly, jsou a budou součástí každého z nás, takže i odbyt by měl být zajištěn. Navzdory těmto krásným úvahám, zde působí ještě mnoho dalších činitelů a při zkušenějším pohledu na současný stav pilařských podniků lze dojít k zcela opačnému závěru. Každý den je možné z informačních prostředků pozorovat vývoj okolností, ovlivňujících aktuální a budoucí situaci dřevozpracujícího průmyslu. Podniky jsou zadlužené, výroba stagnuje, poptávka klesá a spolu s některými absurdními byrokratickými výroky klesá jakákoliv důvěra v ,,zářivou“ budoucnost tohoto průmyslu. Mnoho z nás si těchto problémů nevšímá, přitom ale krizový stav tohoto průmyslu má dopad na celkovou společnost a ekonomickou situaci ČR. Zavírání provozů způsobuje nezaměstnanost, která vede ke snižování HDP a zhoršení životní úrovně společnosti. Zároveň je postihováno i blízké okolí těchto podniků. Tyto podniky do něho vnášely určité a často nemalé finanční prostředky a podílely se tak na jeho nejen průmyslovém, ale například i kulturním a sociálním rozvoji. Jak již bylo poznamenáno v této práci, příčinami současného stavu pilařských provozů nejsou jen aktuální okolnosti. Pro objektivní posouzení ekonomického vývoje a podchycení všech vstupujících činitelů je nutné nahlédnout i do historie. Jedině zhodnocením provázanosti historického a aktuálního stavu lze dosáhnout uceleného názoru na tuto problematiku a teprve tehdy je možné začít s plánováním, jak dosáhnout lepší budoucnosti.
75
8 SUMMARY
Situation of a wood industry or rather sawmill companies is nowadays in considerably crisis. In fact, nearly all factories do not use up maximum sawmill capacity and most of them cut only „financial survival“ minimum and some of them went in bankrupcy. Existing companies try to find solutions every day, which help them get away from these problems. To set „rescue plans“ for improving of the economic situation is necessary to know their presence and even historic progress leading to this dismal situation. The first part of my thesis deals with historic facts before economic transformation and its overall progress. This part was worked up thanks to studies of professional literature (books and other documents) and websites regarding particular information. The next part of the thesis goes about historic development and financial analysis of selected companies and the analysis are considered according to the items: their own capital profitability, permanent asset profitability, creditor risks, financial independence, promt liquidity and Altman´s “Z” score. Single indicators are used to judge particular years of companies and these items are put into graphs to show their historic development. The justification of analyzes the resulting values are not mentioned in discussion but it is written right below the graphs because of a greater clarity. The data needed to compile of this part of the thesis were gained mainly with my personal contacts with these companies or information obtained from the commercial register. It was finance and time- consuming process which sometimes ended up with failure (necessary information was not provided or it can be used only partially). The discussion deals with the analysis of financial situations of selected companies and the evaluation of sawmill general conditions after the Czech economy transformation. Overall approach to the issues in macro-economy terms is dealt with the form of positive economics. The purpose of the process is to describe the facts with mathematic mechanism and to look for answering questions what the economic situation is not what should be.
76
9 LITERATURA
BOMBA. J., 2009. Hodnocení stavu strojně technologického vybavení pro malé a střední pilařské podniky v České republice. Disertační práce. Česká zemědělská univerzita v Praze. 159 s. BOMBA, J., Friess, F., 2009. Vývoj pilařství v českých zemích. Lesnická práce 2/2009. s. 32-33 DĚDĚK. O., 1991. Kupónová privatizace a rozvoj kapitálového trhu v Československu. Praha: Ekonomický ústav ČSAV. ISBN 80-7006-095-6 HAVEL. J., 1997. Chování subjektů v transformaci. Praha: Institut ekonomických studií UK HOLMAN. R., 2000. Transformace české ekonomiky (V komparaci s dalšími zeměmi střední Evropy). Praha: CEP. ISBN 80-902795-6-2 JANÁK, K., 1999. Stav pilařství v českých zemích – jak se k němu dospělo a co můžeme očekávat, když. Lesnická práce 5/1999. s. 228-229. JONÁŠ, J., 1997. Ekonomická transformace v České republice: makroekonomický vývoj a hospodářská politika. Praha: Management Press. 207s. ISBN 80-85943-22-0 KALOUSEK, F., Máchal. P., 2000. Finanční řízení. MENDELU v Brně. 111 s. ISBN 80-7157-472-4 KLEIN, J. a kol., 1986. Organizácia a riadenie výroby v drevozpracujúcom priemysle, časť I. Zvolen: edičné stredisko VŠLD. 258 s. KLAUS, V., 1991. Cesta k tržní ekonomice : (Výběr z článků, projevů a přednášek v zahraničí). Praha: TOP Agency. 81 s. KLAUS, V., 1991. O tvář zítřka (rok devadesátý). 1.vyd.Praha: Pražská imaginace. 211s. ISBN 80-7110-035-8 KOPPA. K. a kol., 1991. Právní úprava malé privatizace. Praha: Monatex
77
KRÁLÍK, O., 1999. Transformace české (československé) ekonomiky v 90.letech 20.století. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s.r.o.. 28s. ISBN 80-7204-124-1 KUPČÁK, V., 2002b. Vývoj dřevozpracujícího průmyslu ČR v období 1945-1981. Brno: Sborník referátů z konference Lesnicko-dřevařský sektor České republiky a zemí Evropské unie, 23.5.2002. str.21-29 KUPČÁK, V., 2005. Ekonomická transformace a podnikatelské subjekty v lesním hospodářství České republiky. Habilitační práce. MZLU v Brně. 237 s. PETŘÍK. T., 2009. Ekonomické a finanční řízení firmy. 2. vyd. Praha: Grada Publisher. ISBN 978-802473024 PRAŽAN, P., Příkaský F., 2007. Postavení malých a středních pilařských provozů v ČR. Časopis Lesnická práce 3/2007. s. 151-153 PRAŽAN. P., 2010. Analýza faktorů množství vývoje malých a středních pilařských provozů v ČR. Disertační práce. Česká zemědělská univerzita v Praze. 129 s. STRÁNSKÝ. P., 1995. Privatizace z českého pohledu. Olomouc: Vydavatelství univerzity Palackého. ISBN 80-7067-488-1 ŠAFAŘÍKOVÁ. V. a kol., 1991. Velká privatizace aneb průvodce privatizačním projektem. Praha: Economia, a. s.. ISBN 80-85378-08-6 ŠEDIVKA.
P.,
2010.
Ekonomická
specifika
zejména
prvovýrobních
firem
malokapacitního zpracování dřeva. Disertační práce. Česká zemědělská univerzita v Praze. 119 s. ŠVEJNAR, J., 1990. Strategie ekonomické přeměny Československa. Praha: Lidové noviny. 48s. ISBN 80-7106-008-9 ŠULC, Z., 1998. Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu (České republice) 1945-1995. 2.vyd. Brno: Doplněk. 117s. ISBN 80-7239-005-8 VEČERNÍK, J. a kol., 1998. Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. Praha: Academia. 364s. ISBN 80-200-0703-2
78
Internetové zdroje:
79
10 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK, TABULEK A GRAFŮ
Seznam zkratek: USA – United states of America ČSSR – Československá socialistická republika ČSR – Českolsovenská federativní republika ČSR – Československá republika ČR – Česká republika KSČ – Komunistická strana Československa CPE – centrálně plánovaná ekonomika JZD – Jednotná zemědělská družstva ÚV – ústřední výbor SPK – Státní plnánovací komise VHJ – Výrobně hospodářská jednotka RVHP – Rada vzájemné hospodářské pomoci ČSAV – Československá akademie věd IPF – Investiční privatizační fond DIK – držitel investičního kupónu VHJ DP – Výrobně hodpodářská jednotka dřevařského průmyslu ROE – Return on Equity (rentabilita vlastního kapitálu) EAT – Earnings after Taxes (čistý zisk) VK – vlastní kapitál ROA – Return on Assets (rentabilita aktiv) EBIT – Earnings before Interest and Taxes (hrubý zisk) SA – stálá aktiva DR – Debt Ratio (celková zadluženost) FS – míra finanční samostatnosti CD – celkové dluhy CA – celková aktiva CK – cizí kapitál QAR – Quit Asset Ratio (pohotová likvidita) OA – oběžná aktiva 80
Z – zásoby KZ – krátkodobé závazky PRIBOR – Prague InterBank Offered Rate (průměrná úroková sazba) LČR – Lesy České republiky HDP – hrubý domácí produkt
Sezanam tabulek: Tab. 3.1 Účast čekých občanů v privatizaci a jejich následné chování ........................31 Tab. 3.2 Počet pil v roce 1925 .......................................................................................33 Tab. 3.3 Počet pil v roce 1947 .......................................................................................34 Tab. 3.4 Počet pilařských závodů v roce 1970 s následným rozčleněním dle pořezů ..35 Tab. 4.5 Vývoj úrokových sazeb PRIBOR 3M ............................................................ 46 Tab. 5.6 Početní vyhodnocení dílčích kroků finanční analýzy – pila Javořice, a. s. .....51 Tab. 5.7 Početní vyhodnocení dílčích kroků finanční analýzy – Kasalova pila, s. r. o. ........................................................................................................................59 Početní vyhodnocení dílčích kroků finanční analýzy – Dřevozávod
Tab. 5.8
Pražan, s. r. o. ................................................................................................ 66 Tab. 11.9 Vývoj jednotlivých hodnot použitých při finanční analýze – pila Javořice, a.s. ........................................................................................................................83 Tab. 11.10
Vývoj jednotlivých hodnot použitých při finanční analýze – pila
Javořice, a.s. ...................................................................................................84 Tab. 11.11
Vývoj jednotlivých hodnot použitých při finanční analýze – Kasalova
pila, s. r. o. .....................................................................................................85 Tab. 11.12
Vývoj jednotlivých hodnot použitých při finanční analýze – Kasalova
pila, s. r. o. .....................................................................................................86 Tab. 11.13 Vývoj jednotlivých hodnot použitých při finanční analýze – Dřevozávod Pražan, s. r. o. ................................................................................................ 87 Tab. 11.14 Vývoj jednotlivých hodnot použitých při finanční analýze – Dřevozávod Pražan, s. r. o. ................................................................................................ 88 Seznam obrázků a grafů: Obr. 3.1 ČSR: národní důchod na jednoho obyvatele ...................................................15 Obr. 3.2 Vývoj počtu pil v ČR od roku 1925 do roku 1986 ..........................................36 81
Obr. 3.3 Vývoj počtu pil v ČR od roku 1925 do roku 2006 ..........................................39 Obr. 4.4 Vývoj úrokových sazeb PRIBOR 3M ............................................................ 47 Obr. 5.5 Vývoj ukazatele rentability vlastního kapitálu – pila Javořice, a. s. ..............52 Obr. 5.6 Vývoj ukazatele rentability stálých aktiv – pila Javořice, a. s. .......................53 Obr. 5.7 Vývoj ukazatele věřitelského rizika – pila Javořice, a. s. ............................... 54 Obr. 5.8 Vývoj ukazatele finanční samostatnosti – pila Javořice, a. s. ......................... 55 Obr. 5.9 Vývoj ukazatele pohotové likvidity – pila Javořice, a. s. ............................... 56 Obr. 5.10 Vývoj Altmanova ,,Z“ skóre – pila Javořice, a. s. ........................................57 Obr. 5.11 Vývoj ukazatele rentability vlastního kapitálu – Kasalova pila, s. r. o. .......60 Obr. 5.12 Vývoj ukazatele rentability stálých aktiv – Kasalova pila, s. r. o. .................61 Obr. 5.13 Vývoj ukazatele věřitelského rizika – Kasalova pila, s. r. o. ......................... 61 Obr. 5.14 Vývoj ukazatele finanční samostatnosti – Kasalova pila, s. r. o. ..................62 Obr. 5.15 Vývoj ukazatele pohotové likvidity – Kasalova pila, s. r. o. ........................63 Obr. 5.16 Vývoj Altmanova ,,Z“ skóre – Kasalova pila, s. r. o. ...................................63 Obr. 5.17 Vývoj ukazatele rentability vlastního kapitálu – Dřevozávod Pražan, s. r. o. ................................................................................................ 67 Obr. 5.18 Vývoj ukazatele rentability stálých aktiv – Dřevozávod Pražan, s. r. o. ......68 Obr. 5.19 Vývoj ukazatele věřitelského rizika – Dřevozávod Pražan, s. r. o. ...............68 Obr. 5.20 Vývoj ukazatele finanční samostatnosti – Dřevozávod Pražan, s. r. o. ........69 Obr. 5.21 Vývoj ukazatele pohotové likvidity – Dřevozávod Pražan, s. r. o. ..............70 Obr. 5.22 Vývoj Altmanova ,,Z“ skóre – Dřevozávod Pražan, s. r. o. .......................... 70 Obr. 11.23 Přesné záznamy průběhu restituce Dřevozávodu Pražan, s. r. o. ................89 Obr. 11.24 Přesné záznamy průběhu restituce Dřevozávodu Pražan, s. r. o. ................90 Obr. 11.25 Přesné záznamy průběhu restituce Dřevozávodu Pražan, s. r. o. ................91 Obr. 11.26 Přesné záznamy průběhu restituce Dřevozávodu Pražan, s. r. o. ................92 Obr. 11.27 Žádost o restituci Dřevozávodu Pražan, s. r. o. . .........................................93 Obr. 11.28 Žádost o restituci Dřevozávodu Pražan, s. r. o. . .........................................94
82
11 PŘÍLOHY
Tab. 11.9 Ukazatel ROE
Vývoj jednotlivých hodnot použitých při finanční analýze – pila Javořice, a. s. (v tisících Kč) Finanční položky Čistý zisk
DR
FS
Altmanovo ,,Z" skóre: X4
2003
12835
23519
1033
1054
53444
54176
68778
69545
127117
148894
Hrubý zisk
54
34
5365
1862
21222
-13444
14791
31853
Stálá aktiva
0
0
72947
77042
85481
85865
80738
127463
21
6
137990
151650
199545
171035
104850
134337
Celková aktiva
1054
1060
192273
205778
269071
240724
231967
283390
Vlastní kapitál
1033
1054
53444
54176
68778
69545
127117
148894
21
6
137990
151650
199545
171035
104850
134337
354
1111
116236
117494
174738
147039
145227
139123
0
0
33406
23911
63149
59385
53097
50129
21
6
75758
53996
110568
106165
92990
106546
Čistý provozní kapitál
333
1105
40478
63498
64170
40874
52237
32577
Celková aktiva
1054
1060
192237
205778
269071
240724
231967
283390
0
0
0
2319
2431
16183
2385
12703
1054
1060
192237
205778
269071
240724
231967
283390
54
34
5644
6880
28278
-8654
16877
31906
Celková aktiva
1054
1060
192237
205778
269071
240724
231967
283390
Tržní hodnota vlastního jmění
1033
1054
53444
54176
68778
69545
127117
148894
21
6
137990
151650
199545
171035
104850
134337
527
0
155677
510401
588541
569365
593495
685290
1054
1060
192237
205778
269071
240724
231967
283390
21
5
72
200
8282
32911
9908
20612
527
0
155677
510401
588541
569365
593495
685290
Celkové dluhy
Oběžná aktiva
Nerozdělený zisk z minulých let
Zisk před úroky a zdaněním
Tržby Celková aktiva
Altmanovo ,,Z" skóre: X6
2002
-13798
Účetní hodnota celkových závazků Altmanovo ,,Z" skóre: X5
2001
14947
Celková aktiva Altmanovo ,,Z" skóre: X3
2000
912
Krátkodobé závazky
Altmanovo ,,Z" skóre: X2
1999
3839
Zásoby
Altmanovo ,,Z" skóre: X1
1998
21
Cizí kapitál QAR
1997
33
Vlastní kapitál ROA
1996
Závazky po lhůtě splatnosti Tržby
(Zdroj:Účetní závěrky Javořice, a.s. 1996-2010)
83
Tab. 11.10 Vývoj jednotlivých hodnot použitých při finanční analýze – pila Javořice, a. s. (v tisících Kč) Ukazatel ROE
Finanční položky Čistý zisk
DR
FS
QAR
Altmanovo ,,Z" skóre: X4
Altmanovo ,,Z" skóre: X5 Altmanovo ,,Z" skóre: X6
2008
2009
2010
-96306
0
-221987
-53974
245963
259822
304697
206676
-110171
-332159
-379706
-2280
19219
59714
-99940
0
-221987
-53974
Stálá aktiva
150674
454914
518172
535104
493731
483819
452001
Celkové dluhy
193944
387224
537154
537959
614933
825746
924929
Celková aktiva
440375
647130
842360
744949
505051
493631
545431
Vlastní kapitál
245963
259822
304697
206676
-110171
-332159
-379706
Cizí kapitál
193944
387224
537154
537959
614933
825746
924929
Oběžná aktiva
189256
111568
274990
180116
10572
9480
90556
62762
72429
98431
98322
3694
3247
43086
156953
228131
423354
441365
560223
530264
557686
Čistý provozní kapitál
32303
-116563
-148364
-261249
-549651
-520784
-467130
Celková aktiva
440375
647130
842360
744949
505051
493631
545431
31926
31747
44978
86038
860038
0
86037
440375
647130
842360
744949
505051
493631
545431
-1614
21153
67683
-88445
0
-221869
-49403
Celková aktiva
440375
647130
842360
744949
505051
493631
545431
Tržní hodnota vlastního jmění
245963
259822
304697
206676
-110171
-332159
-379706
Účetní hodnota celkových závazků
193944
387224
537154
537959
614933
825746
924929
Tržby
816221
922610
1415485
2474630
0
308
114824
Celková aktiva
440375
647130
842360
744949
505051
493631
545431
20694
58058
100077
258001
-
-
-
816221
922610
1415485
2474630
0
308
114824
Hrubý zisk
Nerozdělený zisk z minulých let Celková aktiva
Altmanovo ,,Z" skóre: X3
2007
45259
Krátkodobé závazky
Altmanovo ,,Z" skóre: X2
2006
14251
Zásoby
Altmanovo ,,Z" skóre: X1
2005
-179
Vlastní kapitál ROA
2004
Zisk před úroky a zdaněním
Závazky po lhůtě splatnosti Tržby
(Zdroj:Účetní závěrky Javořice, a.s. 1996-2010)
84
Tab. 11.11 Ukazatel ROE
ROA
DR
FS
QAR
Altmanovo ,,Z" skóre: X1
Vývoj jednotlivých hodnot použitých při finanční analýze – Kasalova pila, s. r. o. (v tisících Kč) Finanční položky
Altmanovo ,,Z" skóre: X5 Altmanovo ,,Z" skóre: X6
1998
1999
2000
2001
2002
24951
17277
11737
15013
9907
987
5217
Vlastní kapitál
78852
81764
96036
106639
121518
131074
131456
129015
Hrubý zisk
27010
38773
25041
15109
19219
9899
959
7621
Stálá aktiva
75570
84840
84729
101072
103633
117775
115749
113279
Celkové dluhy
48944
70530
65245
60261
58922
70739
81521
66724
Celková aktiva
127900
152444
160496
167103
180536
202342
213543
195900
Vlastní kapitál
78852
81764
96036
106639
121518
131074
131456
129015
Cizí kapitál
48944
70530
65245
60261
58922
70739
81521
66724
Oběžná aktiva
52096
65728
62138
62668
73022
80322
94305
80979
Zásoby
30892
31066
33308
37194
37521
46864
49903
45534
Krátkodobé závazky
19919
22330
21663
20902
26136
23557
29866
29213
Čistý provozní kapitál
32177
43398
40475
41766
46886
56765
64439
51766
127900
152444
160496
167103
180536
202342
213543
195900
12828
31699
47979
59095
73757
83059
76388
127900
152444
160496
167103
180536
202342
213543
195900
32164
43562
31393
22068
24157
14848
6518
12148
127900
152444
160496
167103
180536
202342
213543
195900
78852
81764
96036
106639
121518
131074
131456
129015
48944
70530
65245
60261
58922
70739
81521
66724
Tržby
193697
272240
279243
304864
306396
336665
340928
334900
Celková aktiva
127900
152444
160496
167103
180536
202342
213543
195900
0
0
0
322
0
0
0
0
193697
272240
279243
304864
306396
336665
340928
334900
Nerozdělený zisk z minulých let Zisk před úroky a zdaněním Celková aktiva
Altmanovo ,,Z" skóre: X4
1997
17120
Celková aktiva Altmanovo ,,Z" skóre: X3
1996
Čistý zisk
Celková aktiva Altmanovo ,,Z" skóre: X2
1995
Tržní hodnota vlastního jmění Účetní hodnota celkových závazků
Závazky po lhůtě splatnosti Tržby
(Zdroj:Účetní závěrky Kasalova pila, s.r.o. 1995-2010)
85
Tab. 11.12 Ukazatel ROE
Vývoj jednotlivých hodnot použitých při finanční analýze – Kasalova pila, s. r. o. (v tisících Kč) Finanční položky Čistý zisk
FS
QAR
Altmanovo ,,Z" skóre: X1
Altmanovo ,,Z" skóre: X5 Altmanovo ,,Z" skóre: X6
2008
2009
2010
5031
-13192
4008
-5868
134905
138314
126599
131705
136665
123554
127403
121536
5516
3387
-15533
6547
4621
-15074
3641
-7317
134754
136428
156439
150529
158376
156562
147492
137884
Celkové dluhy
70859
77873
94801
89838
102975
113513
93066
88318
Celková aktiva
206108
216367
221576
222753
239736
238886
220583
210401
Vlastní kapitál
134905
138314
126599
131705
136665
123554
127403
121536
Cizí kapitál
70859
77873
94801
89838
102975
113513
93066
88318
Oběžná aktiva
69343
75677
62775
70023
79505
81029
71400
70485
Zásoby
38855
52581
42871
44867
48947
52450
54291
49406
Krátkodobé závazky
24540
27537
27338
21628
33359
34850
27718
27491
Čistý provozní kapitál
44803
48140
35437
48395
46146
46179
43682
42994
206108
216367
221576
222753
239736
238886
220583
210401
81605
87495
90904
79189
84295
89326
76134
80142
206108
216367
221576
222753
239736
238886
220583
210401
9207
7873
-12943
7735
8995
-8632
6643
-5484
206108
216367
221576
222753
239736
238886
220583
210401
134905
138314
126599
131705
136665
123554
127403
121536
70859
77873
94801
89838
102975
113513
93066
88318
Tržby
322558
331447
315459
327109
391896
369946
337140
279900
Celková aktiva
206108
216367
221576
222753
239736
238886
220583
210401
0
0
0
0
0
0
105
3086
322558
331447
315459
327109
391896
269946
337140
279900
Hrubý zisk
Nerozdělený zisk z minulých let Zisk před úroky a zdaněním Celková aktiva
Altmanovo ,,Z" skóre: X4
2007
5106
Celková aktiva Altmanovo ,,Z" skóre: X3
2006
-11715
Celková aktiva Altmanovo ,,Z" skóre: X2
2005
3409
Stálá aktiva DR
2004
5890
Vlastní kapitál ROA
2003
Tržní hodnota vlastního jmění Účetní hodnota celkových závazků
Závazky po lhůtě splatnosti Tržby
(Zdroj:Účetní závěrky Kasalova pila, s.r.o. 1995-2010)
86
Tab. 11.13 Vývoj jednotlivých hodnot použitých při finanční analýze – Dřevozávod Pražan, s. r. o. (v tisících Kč) Ukazatel ROE
ROA
DR
FS
QAR
Finanční položky
Altmanovo ,,Z" skóre: X2
Altmanovo ,,Z" skóre: X5 Altmanovo ,,Z" skóre: X6
2000
2001
2002
2003
-2245
1849
-9844
11065
-1906
5711
Vlastní kapitál
65097
62852
64701
54857
65922
64016
69727
Hrubý zisk
-2165
-2245
1849
-9844
11087
-1906
5736
Stálá aktiva
55229
55246
52597
52825
49619
46622
47785
Celkové dluhy
17627
26018
22923
25311
23340
22020
24184
Celková aktiva
83245
89596
88109
80849
89429
86129
93935
Vlastní kapitál
65097
62852
64701
54857
65922
64016
69727
Cizí kapitál
17627
26018
22923
25311
23340
22020
24184
Oběžná aktiva
26806
34237
35346
27851
39465
39377
46033
9071
12638
12336
14107
14255
14437
15480
Krátkodobé závazky
14079
15680
17679
21487
9557
8548
9328
Čistý provozní kapitál
12727
18557
17667
6364
29908
30829
36705
Celková aktiva
83245
89596
88109
80849
89429
86129
93935
297
132
132
132
132
11197
11197
83245
89596
88109
80849
89429
86129
93935
-682
-454
3984
-8087
11583
-1486
1432
83245
89596
88109
80849
89429
86129
93935
65097
62852
64701
54857
65922
64016
69727
17627
26018
22923
25311
23340
22020
24184
Tržby
65698
73068
75426
74245
104061
94972
97252
Celková aktiva
83245
89596
88109
80849
89429
86129
93935
0
0
0
0
0
0
0
65698
73068
75426
74245
104061
94972
97252
Nerozdělený zisk z minulých let Zisk před úroky a zdaněním Celková aktiva
Altmanovo ,,Z" skóre: X4
1999
-2165
Celková aktiva Altmanovo ,,Z" skóre: X3
1998
Čistý zisk
Zásoby
Altmanovo ,,Z" skóre: X1
1997
Tržní hodnota vlastního jmění Účetní hodnota celkových závazků
Závazky po lhůtě splatnosti Tržby
(Zdroj:Účetní závěrky Dřevozávod Pražan, s.r.o. 1997-2009)
87
Tab. 11.14 Vývoj jednotlivých hodnot použitých při finanční analýze – Dřevozávod Pražan, s. r. o. (v tisících Kč) Ukazatel ROE
Finanční položky
DR
FS
QAR
2005
2006
2007
2008
2009
1302
-5160
213
1265
-13776
2219
71032
65894
66107
61246
47469
49689
Hrubý zisk
1308
-5160
213
1280
-13776
2228
Stálá aktiva
50322
46187
43847
42653
48630
43913
Celkové dluhy
22169
20356
36210
51307
49590
41691
Celková aktiva
93226
86328
102346
112574
97090
91408
Vlastní kapitál
42718
40064
58386
69801
48326
47357
Cizí kapitál
18638
11960
13931
12708
12925
11843
Oběžná aktiva
42718
40064
58386
69801
48326
47357
Zásoby
18638
11960
13931
12708
12925
11843
Čistý zisk Vlastní kapitál
ROA
2004
Krátkodobé závazky
10679
10068
13979
9873
7212
7863
Altmanovo ,,Z" skóre: X1
Čistý provozní kapitál
32039
29996
44407
59928
41114
39494
Celková aktiva Nerozdělený zisk z minulých let
93226
86328
102346
112574
97090
91408
Altmanovo ,,Z" skóre: X2
16911
18214
18214
1265
1265
Celková aktiva Zisk před úroky a zdaněním
93226
86328
102346
112574
97090
91408
Altmanovo ,,Z" skóre: X3
5925
-5038
317
1370
-13690
2322
Celková aktiva Tržní hodnota vlastního jmění Účetní hodnota celkových závazků
93226
86328
102346
112574
97090
91408
71032
65894
66107
61246
47469
49689
22169
20356
36210
51307
49590
41691
102339
90000
106649
122326
76075
70508
93226
86328
102346
112574
97090
91408
0
0
0
0
0
0
102339
90000
106649
122326
76075
70508
Altmanovo ,,Z" skóre: X4
Altmanovo ,,Z" skóre: X5
Tržby
Altmanovo ,,Z" skóre: X6
Celková aktiva Závazky po lhůtě splatnosti Tržby
(Zdroj:Účetní závěrky Dřevozávod Pražan, s.r.o. 1997-2009)
88
Obr. 11.23 Přesné záznamy průběhu restituce Dřevozávodu Pražan, s. r. o. (Záznamy z dokladů restituce pily Polička 1990-1992-1993)
89
Obr. 11.24 Přesné záznamy průběhu restituce Dřevozávodu Pražan, s. r. o. (Záznamy z dokladů restituce pily Polička 1990-1992-1993)
90
Obr. 11.25 Přesné záznamy průběhu restituce Dřevozávodu Pražan, s. r. o. (Záznamy z dokladů restituce pily Polička 1990-1992-1993)
91
Obr. 11.26 Přesné záznamy průběhu restituce Dřevozávodu Pražan, s. r. o. (Záznamy z dokladů restituce pily Polička 1990-1992-1993)
92
Obr. 11.27 Žádost o restituci Dřevozávodu Pražan, s. r. o. (Kopie dopisu zaslaného Místopředsedovi vlády ŠSFR)
93
Obr. 11.28 Žádost o restituci Dřevozávodu Pražan, s. r. o. (Kopie dopisu zaslaného Místopředsedovi vlády ŠSFR)
94
