Ekleziologie a sakramentální teologie Oddíl: Ekleziologie

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

Ekleziologie a sakramentální teologie Oddíl: Ekleziologie 1. Úvod Anotace – přehled látky Ekleziologie a sakramentální teologie (KSTE005) Protože za část „ekleziologie“ je tam jen jedna až dvě věty, odkazuji Vás – pro přehled – na: Ekleziologie (KSTE020) Metodické východisko Jde mi o styl práce. Na vysoké škole se předpokládá, že studenti chtějí studovat, chtějí zvládnout to, čeho je možné na nejvyšší oficiální úrovni vědění dosáhnout. To vyžaduje dvojí: 1) osobní studijní projekt: student sám se musí starat, aby se mu látka poskládala, 2) začlenění se do fakultního „studijního projektu“, což je v našem případě Vědeckou radou fakulty schválený studijní plán. Pak chápu přednášky jako místo, kde se tyto dva projekty setkávají a vzájemně se obohacují. Fakultní nabídka bude patrně větší, bude trochu překračovat schopnosti studentů či možnosti osobního studentova „studijního projektu“, ale to přeci vůbec nevadí. Fakulta totiž zde není jen pro jednoho toho či jiného studenta, ale pro celou studentskou obec, vlastně pro širší akademickou obec. Přijměte tedy, prosím, z mé strany to, že u vědomí vašich často obtížných studijních podmínek Vám budu i přesto předkládat nároky, které řada z Vás asi nebude moci splnit. Snad jen tak si budete moci odnést uspokojivě osvojené znalosti a poznatky a skutečné vědomí toho, že pole ekleziologie je mnohem širší a že právě ve své šíři si uchovává svou závažnost. Literatura Asi jsme zvyklí, že některá literatura je povinná (tj. ta se studuje), další nepovinná (ta se nestuduje). Takový přístup k uváděné literatuře nesdílím. Nedělím vůbec literaturu na povinnou a další, ale na základní – pramennou, dále základní příručky a ostatní a z takto rozčleněné literatury studuji to, co považuji za závažné; pokud neumím (zatím) sám rozhodnout, vyžádám či vyčtu si posudek o knize. Jestliže je pravdou, že všechna literatura je zmiňována proto, že Vám může pomoci k nastudování daného předmětu, pramenná literatura a seznámení1 se s příručkami je něco, co se u zkoušky předpokládá. Pramenná literatura … se týká především magisteria, vlastně 2. vatikánského koncilu. II. VATIKÁNSKÝ KONCIL, Věroučná konstituce o Církvi Lumen Gentium, in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha 1995, 29-100. ––––, Věroučná konstituce o Církve v dnešním světě Gaudium et spes, in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha 1995, 179-265. ––––, Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus, 271-297. ––––, Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam Actuositatem, 379-413. ––––, Dekret o misijní činnosti církve Ad Gentes, 459-507. Příručky M. SCHMAUS, Cirkev, Rímskokatolická Cyrilomedotdská bohoslovecká fakulta UK v Bratislave 1993. P. FILIPI, Církev a církve. Kapitoly z ekumenické ekleziologie, CDK, Brno 2000. 1

Alespoň do knihy nahlédnout, podívat se na její členění, její původní název (když jde o překlad), kde byla vydána, kdo napsal nějaký úvod, možná se dozvědět alespoň základní informaci o autorovi. Takové zběžné prolistování pokládám - vedle prostudování alespoň jedné z příruček – za užitečné.

1 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

F. S. FIORENZA, J. P. GALVIN, Systematická teologie 2., CDK-Vyšehrad, Brno 1998. J. KUBALÍK, České křesťanství, Bohuslav Rupp, Praha 1947, zvláště I. díl: Církev Kristova, 7-62. Cizojazyčné příručky: J. AUER, Die Kiche – Das allgemeine Heilssakrament, Pustet, Regensburg 1983. L. BOUYER, Die Kirche I. Ihre Selbstdeutung in der Geschichte, Johannes Verlag, Einsiedeln 1977. L. BOUYER, Die Kirche II. Theologie der Kirche, Johannes Verlag, Einsiedeln 1997. S. DIANICH, S. NOCETI, Trattato sulla Chiesa, Queriniana, Brescia 2002. M. KEHL, Die Kirche. Eine katholische Ekklesiologie, Echter Verlag, Würzburg 42001. G. LAFONT, Imaginer l’Église cagholique, Les Èditions du Cerf, Paris 1995. G.BATTISA MONDIN, La chiesa primizia del regno. Trattato di ecclesiologia, EDB (CTS 7), Bologna 2r1992.

Ostatní BOUBLÍK, V., Boží lid, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997. PESCH, O. H., Druhý vatikánský koncil 1962-1965. Příprava průběh odkaz, Vyšehrad, Praha 1996. KEHL, M., Kam kráčí Církev? Diagnóza doby, CDK, Brno 2000. W. KASPER, Teologie - součást naší doby, ČKA, Praha 1994. SCHOOF, T., Aggiornamento na prahu 3. tisíciletí? Vývoj moderní katolické teologie, Vyšehrad, Praha 2004, především příloha: „Řeč papeže Jana XXIII., zahajující Druhý vatikánský koncil (11.10.1962)“, 375-385. Nejsou připravená skripta, ani neexistuje jediná příručka. Proto bude další literatura (i základní cizojazyčná) doporučena během přednášek. Metodické pokyny 1) přednáška je pro první ucelený obraz; pokyny ohledně četby je třeba bedlivě sledovat, vytvářejí s přednáškou jediný celek. 2) ke zkoušce: připravit otázky z → thesaurus.doc 3) konsultace: ústně – po přednáškách si dohodnout čas, popř. přes e-mail: [email protected] Obsah úvodní přednášky 1.

ÚVOD .............................................................................................................................................................. 1

I. OBRAZ CÍRKVE.................................................................................................................................................... 3 1.

VE FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGII ....................................................................................................................... 3 1.1. Od apologetiky k fundamentální teologii .............................................................................................. 4 1.2. Církev ve fundamentální teologii .......................................................................................................... 5 2. V DOGMATICKÉ TEOLOGII ............................................................................................................................... 7 2.1. Úvod: Otázka po identitě církve............................................................................................................ 7 2.2. Církev jako společnost .......................................................................................................................... 7 2.2.1. Dějinný pohled ................................................................................................................................................. 8 2.2.1.1. I. vatikánský koncil ..................................................................................................................................... 8 2.2.1.2. období ekleziologické obnovy (’20-’60) ..................................................................................................... 8 2.2.2. Pohled společenských věd ................................................................................................................................ 9 2.2.2.1. Náboženská zkušenost, symbolizace a institucionalizace............................................................................ 9 2.2.2.2. Náboženské instituce v náboženstvích: židovství, islám, buddhismus, křesťanství................................... 10 2.2.2.2.1. Přirozené.................................................................................................................................................... 10 Židovství ................................................................................................................................................................... 10 Islámské společenství ................................................................................................................................................ 10 Společenství v buddhismu......................................................................................................................................... 11 Závěr ......................................................................................................................................................................... 11 2.2.2.2.2. Církev ........................................................................................................................................................ 11 2.2.2.3. Základní tvar církve................................................................................................................................... 11

2.3. 2.3.1. 2.3.2. 2.3.3.

2.4. 2.4.1. 2.4.2.

Církev jako svátost .............................................................................................................................. 11 Návrat k pramenům a dějinně spásný obraz církve......................................................................................... 12 Mysterium ecclesiae nahlíženo trojičně ......................................................................................................... 12 Církev a její vztahovost .................................................................................................................................. 12

Církev jako communio ........................................................................................................................ 13 První receptio (65-80) – diskontinuita ............................................................................................................ 13 Druhá „receptio“(1980-2000) – kontinuita ..................................................................................................... 15

2 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1 3.

P.Brož

ZÁVĚR ........................................................................................................................................................... 17

II. BIBLICKÉ ZÁKLADY POJETÍ CÍRKVE ...................................................................................................... 17 1. 2.

TERMÍNY ....................................................................................................................................................... 17 POJEM CÍRKVE V RŮZNÝCH TEOLOGICKÝCH KONCEPCÍCH ............................................................................. 17

I. Obraz církve Osnova: 1. Ve fundamentální teologii 2. v dogmatické teologii 3. první formování otázek: 1. církev jako společnost 2. církev jako svátost 3. církev jako společenství Chápání církve na základě dějinně pojatého zjevení Božího (tzv. metodou ekleziogeneze) → zvláště ve 20. století (od I. vatikánského koncilu po Biskupský synod o eucharistii 2004/2005, viz soubor: Obraz církve 19. a 20. století.doc) Církev je res vera – pravá a pravdivá věc. Její věcný obsah, který je daný Božím úradkem, je zcela objektivní danost. Tuto objektivní danost je ovšem třeba poznat, vstoupit do vztahu s ní a odtud ji také činorodě utvářet. Proto je třeba přistoupit k církvi takovou formou, která je pro člověka typická: poznat církev a na základě poznání ji spolu-utvářet. Náš kurs chce ukázat, jakým způsobem je možné církev poznat.

1. Ve fundamentální teologii Pojednání o Církvi mělo klasicky své místo v apologetice.2 2

Zajisté bude užitečné učinit malý přehled o tom, jak bylo studium teologie organizováno v období mezi dvěma vatikánskými koncily. Existovaly v zásadě dvě příručky (manuály): pročež se takové teologii říká manualistika. První manuál byla apologetika, druhým byla dogmatika. Manuál apologetiky (což je vlastně část fundamentální teologie) můžeme rozdělit na tři části: 1. demonstratio religiosa zkoumá povahu náboženství obecně a božího zjevení zvlášť s tím, že chce dokázat možnost (possibilitas), vhodnost (convenientia) a nutnost (necessitas) nadpřirozeného zjevení a současně s tím chce také předložit kritéria, na základě kterých se takové nadpřirozené zjevení pozná. 2. demonstratio christiana dokazuje, že Ježíš z Nazareta je osoba schopná předat nadpřirozené boží zjevení. 3. demonstratio catholica dokazuje, že Církev katholická byla ustanovena Kristem a byl jí jím předán úkol předávat, rozšiřovat a střežit poklad pravdy, darovaný samotným Bohem. Základní dva traktáty v apologetice tedy jsou De Revelatione a De Ecclesia. Manuál dogmatiky je komplexnější záležitostí. První okruh je o Bohu, jež je členěno do dvou traktátů: De Deo Uno a De Deo Trino. Druhý okruh je o Kristu, ten je členěn do dvou traktátů: De Verbo incarnato („christologie“ ve smyslu pojednání o osobě a ontologické konstituci Krista) a De Christo Redemptore („soteriologie“, tedy pojednání o tajemství vykoupení a spásného díla Kristova, odděleně od prvního traktátu – ontologické struktury Kristovy osoby). Někde mezi těmito dvěma traktáty se také nacházelo pojednání či úvaha Cur Deus homo, neboli o důvodu a cíly Vtělení: toto pojednání bylo nazýváno De praedestinatione Christi. Třetí okruh byl výsledkem záměrů I. vatikánského koncilu a eklesiologických snah papežů: šlo o Církev. Traktát De Ecclesia měl svůj vývoj: po I. Vatikánu se jednalo více o objektivní struktury a viditelnou instituci Církve, tedy se hovořilo o societas perfecta – společnosti, jež má nadpřirozený cíl i původ. Mezi dvěma světovými válkami se posouvá pozornost na christologické založení Církve a na její svátostnou dynamiku. V Církvi je tak viděno Mystické Tělo Kristovo, jejímž vnitřním principem je Duch svatý, pohled jenž se dostane do encykliky Pia XII. „Mystici Corporis“ 1943. Čtvrtý okruh se týká milosti. Téma de gratia má za sebou velmi bohatou diskusi během celého novověku, takže i jeho členění bude bohatší. Prvním traktátem byl De Deo creante, jež se týkal stvoření a přirozenost, De Deo elevante se týká nadpřirozena. Obojí jakoby postihovalo konstitutivní ontologickou dimenzi stvořené a vykoupené

3 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

1.1.

P.Brož

Od apologetiky k fundamentální teologii

Bude dobré si uvědomit, jakým vývojem prošla fundamentální teologie, abychom tak mohli zjistit, v čem se změnilo chápání také učení o Církvi. Apologetika je vlastně část teologie, která má své ryze dějinné pohnutky: od 16. století bylo třeba obhajovat před mnohými ne malými filozofickými, teologickými i politickými proudy právo katolické teologie na existenci. Nikdo samozřejmě nezpochybňoval katolickou teologii o sobě, ale když vstoupila do tehdejšího myšlenkového světa, musela umět prokázat schopnost odpovídat či dokázat svou pravdu před těmi, s nimiž nemohla mít stejné východisko. Takže v 16. století musí reagovat na Reformaci, v 17. století se musí obhájit před volnomyšlenkáři a praktickými ateisty, v 18. století musí umět čelit encyklopedistům a deistům. - Proti volnomyšlenkářům a ateistům se snažila pojednat ve svém demonstratio religiosa, tedy o založení náboženství vůbec. V rámci této první části šlo o vypracování tzv. přirozené teologie se svou schopností dokázat, což se dělo přesnou teodiceou. - Proti deistům, kteří se spokojovali s nějakým přirozeným náboženstvím a odmítali jako nadbytečnou jakoukoliv formu dějinného náboženství, bylo třeba dokázat, že existuje dějinné náboženství, totiž v křesťanství, a že je pravé.3 To se dělo tak, že se prokazovala pravost osoby Ježíše Krista a přijatelnost jeho Vzkříšení. (demonstratio christiana) - Proti protestantům bylo třeba dokázat, že je to církev katolická, která nese dědictví jedné, pravé, všeobecné a apoštolské Církve. A zatímco protestanté zdůrazňovali subjektivní prvek víry, přilnutí ke Slovu silou Ducha, apologetika uváděla na tomto místě objektivní kritéria příslušnosti k Církvi. Víra je nutná pro demonstratio christana, vstup do Církve je nutný pro demonstratio catholica. Toto trojdílné rozdělení je známé už od 16. století, např. v oddíle o Církvi v Římském katechismu z r. 1556.4 O apologetice se běžně začíná mluvit až v první polovině 19. století. Se stále stejným záměrem – totiž obhájit pozici teologie mezi ostatními vědami – se apologetika ve 20. století velmi rozvíjí díky rozvoji studia Bible, lingvistiky a exegetických postupů, dále pak díky rozvoji humanitních věd, filozofie, psychologie, sociologie. Ovšem čím více se apologetika snažila obhájit statut teologie „v horizontu té které vědy“, vždy se jí to méně dařilo a vždy více byla nařčena z apriorismu: chce v tom kterém vědním dojít k tomu, co si dopředu již rozhodla. Jako by se ve fundamentální teologii nedělala seriózně ani ta která vědní disciplína, ani teologie. A tak po 2. světové válce se dostává apologetika do vážné krize a přemýšlí sama o sobě.5 V 60.letech 20. století až do vydání Dei Verbum můžeme sledovat druhou fázi fundamentální teologie. Jejím rysem jsou tři věci: staví na zjevení a na obhájení své důvěryhodnosti před jakoukoliv filozofií, čímž si postupně vytváří fundament i pro vlastní uvažování. Zjevení, jehož promýšlení začalo intenzivně již ve 40. letech 20 .století, našlo své formulace v díle H. Niebeckera, R. Guardiniho, K. Rahnera a nakonec v Dei Verbum (18.11.1965). skutečnosti, zatímco De gratia pojednával o „nadpřirozených prostředcích“ nutných a současně darovaných k tomu, aby člověk dosáhl nadpřirozeného cíle. V souvislosti se stvořením, uchopeným milostí, se také uvádí traktát De novissimis, tedy o posledních věcech člověka (eschatologie). Pátý okruh se týká svátostí: De sacramentis in genere – o svátostech obecně a pak jednotlivě (in specie). Velké oživení tohoto pátého okruhu zaznamenalo vydání encykliky Mystici Corporis Pia XII. (Pro přehled, jak takový manuál dogmatiky mohl vypadat, můžeme krásně pozorovat na poměrně jednoduché verzi takového manuálu u V. WOLF, Syntéza víry, MCM, Olomouc 2003.) Vedle těchto dvou manuálů se také vyučovala asketika a praktické či dějinně-právní obory (dějiny, právo, morálka) aj. 3 Krásné pojednání o tom, že křesťanství je religio vera, je možné najít v J. RATZINGER, Glaube – Wahrheit – Tolleranz. Das Christentum und die Weltreligionen, Freiburg: Herder 42005, kap. „Das Christentum – die wahre Religion?“, str. 131-147. 4 Tam jsou dva traktáty De vera religione a De vera ecclesia. Dokonce už u jednoho autora na sklonku 14. století (Heinrich Totting de Oyta 1330-1397) můžeme najít drojdílné rozdělení apologetiky: náboženské, křesťanské a katolické dokázání. Srov. S. PIÉ-NINOT, La teologia fondamentale. Rendere ragione della speranza, Queriniana, Brescia 2002, 15. 5 Velikým přínosem k tomuto zevrubnému promýšlení byla tzv. Nouvelle Théologie a jezuité v Lyonském Fourvière.

4 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

a) V tomto dokumentu zjevení není jen uchopeno jako učení či poselství, ale jako čin Boží, jeho zjevení sebe samého a jeho sebedarování v Kristu, jenž je Zjevením. Toto zjevení je nikoliv isolovaným aktem, ale je ekonomií (dějinami). Tato konstituce také posbírala jednotlivá menší pojednání a uceleně je předložila: De Inspiratione je nyní součástí De Sacra Scriptura, De Traditione náleží do pojednání De Ecclesia i do pojednání De Locís. b) Otázka důvěryhodnosti zjevení (zázraky, proroctví, poselství o Království, Vzkříšení) trpělo nedostatečnými exegetickými nástroji, příliš se zjednodušovalo (např. v otázce naplnění mesiánských zaslíbení), mezi znameními Ježíšovými se dostatečně nerozlišovalo, takže se na stejnou úroveň dostávaly zázraky, proroctví a Ježíšovy činy a jeho Církve. Málo se uvažovalo o síle svědectví, o důslednosti mezi evangeliem hlásaným a žitým. c) Ovšem při tom všem se fundamentální teologie stává velmi pozornou na znamení vedoucí k víře, jimiž se zabývá na stále širším základě: všímá si stále více problematiky dějin a hermeneutiky, zajímá se o antropologické podmínky zjevení, prohlubuje poznání znamení Ježíšovy přítomnosti jako Emmanuel, na adresáty zjevení se již dívá jako na partnery dialogu. V období po II. Vatikánu vězí fundamentální teologie mezi dvěma nebezpečími: Kupí se stále více materiálu, takže hrozí, že se tato disciplína roztříští a neudrží jednotnou strukturu („pantologia sacra“); tradiční témata se odsouvají jako neslibná. K tomu II. Vatikán jakoby na fundamentální teologii zapomněl (chybí v Optatam totius i v Normae Quaedam). Výsledkem je, že na mnohých teologických školách se tato disciplína neprovozuje, její témata jsou svěřena úvodům (do teologie, do Bible). A tak vyvstává potřeba soustředěnosti mnohého materiálu, najít identitu této disciplíny a uvést do patřičné hierarchie probíraná témata. V apoštolské konstituci Sapientia Christiana (29.4.1979) Jan Pavel II. uvádí fundamentální teologii jako povinnou disciplínu (specifikováno ještě v Prováděcích normách Kongregace pro katolickou výchovu art. 51, 1,b). Předmětem této disciplíny je Sebezjevení a hodnověrnost sebe sama, jakou má Bůh v Kristu. Metodou integrace humanitních věd do procesu víry lze takové sebezjevení Boha v Kristu studovat a vykládat. V žádném případě se již nelze ubírat cestou, na které na jedné straně existuje apologetika, jež finguje „před-věřící přístup“, a na druhé straně dogmatika, která s ne-teologickým myšlením nemá žádný styčný bod. Jde totiž o tajemství Božího zjevení, vydání se Boha do lidských dějin, jež vede metodu jak dogmatickou tak i teologicko-fundamentální. Pro fundamentální teologii tedy platí metoda integrace, zásadně založená na dialogu: zakládá se na dogmatu, nakolik pojednává o tajemství, zakládá se na události zjevení, nakolik naslouchá a odpovídá do světa lidí.6

1.2.

Církev ve fundamentální teologii

Církev se objevuje ve fundamentální teologii v rámci tzv. demonstratio catholica tehdy, kdy v době Reformace více společenských, proti sobě stojících uskupení nárokovalo pro sebe, že plynule navazují na Církev, kterou založil Kristus: katolíci, anglikáni či protestanté různého typu. Pomineme-li De vera ecclesia od Jakuba z Viterba (1301-1302), pojdnání De vera ecclesia najedeme v 16. století (viz výše). Tato ekleziologie postupovala třemi cestami: 1. via historica – prostřednictvím historických dokumentů doložit, že církev římská je pravou církví, ta církev, která je viditelně – sociologicky organizovaná a řízená hierarchicky. Tato cesta nás přivádí k jisté „redukci“ – via primatus, což je zjednodušení viae historicae: Via primatus spočívala v tom, že se dokázalo, že římský biskup je právoplatným nástupcem Petrovým. 2. via notarum – postupuje tímto sylogismem: Ježíš Kristus dal své Církvi čtyři (podstatně) rozlišovací známky: jednotu, svatost, obecnost (katolickost) a apoštolskost. Církev římská katolická je jedinou, která je schopná se těmito čtyřmi známkami prokázat. Proto je pravou Církví Kristovou. V tomto postupu zůstávají stranou ostatní církve a církevní společenství. 6

R. LATOURELLE, „Teologia fondamentale“, in DTF, 1248nn.

5 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož 7

3. via empirica je přijata na I. Vatikánu díky kardinálovi Deschamps : odkládá první i druhou cestu, jež jsou vždy velmi komplikované, a současný stav církve považuje za morální zázrak. Je – ve všem svém dějinném uspořádání (v „empirickém“ uspořádání) – znamením Boží přesažnosti. Via notarum má v dějinách asi největší úspěch: v 16. a 17. století se tato cesta opírá o dědictví Otců a hledá argumenty v Písmu. Ve stoletích 18. a 19. se spíše nacházejí „známky“ jako přítomné v tehdejší církevní společnosti (jde o charakteristiky konkrétního společenského útvaru). Na I. Vatikánu se znovu zdůrazňují via primatus (dogma o papežské neomylnosti, DH 3053-3074) a via empirica. Pro ekleziologii II. Vatikánu je pro Církev zásadní kategorie: svátost – společenství. Jde především o to, že Církev – svou podstatou – je odkázáním na či znamením Krista, přítomného ve své Církvi pro tento svět. Tento pojem má v sobě dvojí hodnotu: vnitřní, neboť Církev je tak zdrojem všech ostatních svátostí; vnější proto, že znázorňuje poslání a spásné prostředkování pro svět, s kterým je spojena do jedné complexa realitas (LG 8). Posun lze vnímat tedy v tom, že Církev už není jen dokazující znamení, ale ona sama je a současně má být průkazným, zjevujícím znamením Kristova tajemství, k čemuž nemůže chybět přístup víry. Mimo víru bude tedy jakýkoliv přístup k Církvi deficitní. Svátost (sacramentum) je kategorie, která přebírá konotace přítomné již na I. Vatikánu, kde je církev signum levatum in nationes (srov. Iz 11,12, DH 3014): znamení pozvednuté k pronárodům. Svátost tak je znamením jednoty v lásce: Církev je tak znamením příchodu spásy mezi lidi, nakolik odráží v našem světě jednotu a lásku trojičního života. A tak zatímco Vatikanum I. hovořilo o zázračné přítomnosti Církve ve světě (via empirica), II. Vatikán pojímá přítomnost Církve jako personalizující proces ve světě, mající svůj základ v ekonomii zjevení (včetně jeho předávání), čímž je celá ekleziologie zaměřena nově. Pro fundamentální teologii je v ekleziologii velmi důležitá nová kategorie, která v empirickém světě dává vědět o přítomnosti Církve tak, aby to bylo důvěryhodným způsobem: jde o kategorii svědectví. Téma svědectví je nejen hojně zastoupeno v učení II. Vatikánského koncilu (133 krát se toto slovo objevuje v jeho dokumentech), ale především v následujících letech na biskupských Synodách o Evangelizaci (1974), jehož výsledek je shrnut v apoštolské exhortaci Pavla VI. Evangelii nuntiandi, a na synodě o laikátu (1987), stvrzené apoštolskou exhortací Jana Pavla II. Christifideles laici. S tématem svědectví se můžeme v těchto letech setkat i mimo církevní dokumenty a prostředí, např. v dílech E. Levinase a P. Ricoeura (na trojí úrovni: zkušenostní, právní a etické). Jaké pojetí Církve tedy přináší téma svědectví? Církev je tou, která je zbudována a opírá se o prvotní svědectví apoštolů: je to okolo tohoto prvotního svědectví, že se Církev stále více a v dějinách progresivně shromažďuje v jedinou congregatio (v základu tohoto slova – shromáždění – je grex: stádo. Jde tedy o velmi souhrnný pojem, opírající se o obraz pastýře a stáda). Církev je tak Ecclesia mater congregans – Církev jako Matka, shromažďující lidi na základě prvotního svědectví apoštolů.8 Tak bude shromažďovat Církev až do konce věků lidi, protože má svého oslaveného Pána uprostřed sebe (srov. Mt 28,16-20). Druhý moment takového shromažďování skrze Církev je Ecclesia fraternitas congragata. Jde tedy o Církev ustanovenou, shromážděnou, jejíž dějinná podoba má být a je živé svědectví křesťanů, zakládající se na jejich přičlenění ke Kristu. Církev jako Mater congregans a fraternitas congregata je živě propojena a vnitřně vystavěna svědectvím Ducha, jenž oživuje Církev. Jde o Spiritus in Ecclesia (LG 4; analogie mezi božstvím a lidstvím při vtělení a Církev jako společenský útvar a Duch svatý v LG 8a). Shrnutí: Pojetí Církve jako svátost umožňuje překonat všechna úskalí jen sociologických či ontologizujících pojetí Církve tím, že nalézá Církev v dějinách spásy jako znamení Božího plánu a Boží přítomnosti ve své dějinné povaze, kterou Církev nikdy nemůže opustit. Pro 7

S. PIÉ-NINOT, Teologia fondamentale …, 542-553. Jak toto svědectví je vnitřně konfigurované, se lze dočíst v janovské literatuře Nového zákona, kde se dozvíme, kdo je hlavním protagonistou tohoto svědectví – na starozákonní proroctví (činy-skutky) navazující a je zakládající činnost Ducha v Novém zákoně. Jde ovšem o hluboce propojenou a komplexní skutečnost. K tomu lze uvést R. PENNA, „Spirito Santo“, in NDTB, 1498-1518. 8

6 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

fundamentální teologii z této svátostné povahy Církve vyplývá nová kategorie, která umožňuje oslovit tento svět jeho vlastními kategoriemi: jde o svědectví. Jakým způsobem může Církev v tomto světě svědčit o tom, co není z tohoto světa? To je dnes zásadní náhled fundamentální teologie, když chce mluvit o Církvi.9

2. V dogmatické teologii 2.1.

Úvod: Otázka po identitě církve

V návaznosti na přednášku prof. Hilberatha o komunikativní teologii jsem si položil otázku po identitě církve. Prof. Hilberath rozložil velmi mnohotvarou podobu skutečnosti, v níž se „děje“ teologie. Za velmi důležité v tomto přístupu považuji usilování o jednotící obraz takto dynamicko pojaté skutečnosti. Církev, která má kladně zužitkovat svou různost musí mít vědomí svého big picture – uceleného obrazu. Pokusím se nyní poukázat na jistý iter v rámci katolické církve, který můžeme ve věci sebepochopení církve sledovat od konce 19. století. Snahou je ukázat, že obraz církve, jak se právě od poloviny 19. století rozvíjí, má svou živorodost, je vystaven procesu recepce. Ten ovšem vůbec není lineární, jde o proces velmi komplexní. Pro jednoduchost – snad se nebude jednat o nepatřičné zjednodušení – se opřeme o tři záchytné body: a. I. vatikánský koncil, b. II. vatikánský koncil, c. 1985 biskupská synoda o církvi. I na úrovni ekumenických snah lze zaznamenat výzvu k důkladnějšímu sebepochopení jednotlivých církví, jak lze zaznamenat z jednání v Porto Allegre (2006). Otázky po obecném pohledu na církev, na ekumenickou jednotu, se formulovaly již velmi zevrubně – vzpomeňme cestu, vedoucí od Nairobi (1975) přes Limu (1982) až ke Canbeře (1991); nyní je třeba, aby si ta která konkrétní církev prověřila svou vlastní identitu, zda je ochotna a schopna nést/snést zatížení „jedné a společné“ církve. Pro pochopení římsko-katolické sebereflexe se ukazuje jako základní jeden předpoklad: existuje větší plynulost mezi I. vatikánským koncilem a obnovným procesem 20. století, než se obyčejně předpokládá.10 Proto se nejprve podíváme na východisko 19. století a současně výchozí bod 20. století – I. vatikánský koncil.11

2.2.

Církev jako společnost

Ji6 od dob sv. Augustina se můžeme opřít o podvojné pojetí církve: společnost a mysticky založený útvar. Tuto podvojnost je možné sledovat u representativního představitele novověkého pojetí římskokatolické církve Roberta Bellarmina: Církev je „shromáždění lidí, kteří jsou spojeni poutem vyznání jedné a téže víry, účasti na týchž svátostech, pod vedením řádných pastýřů a zvláště zástupce Krista na zemi, římského papeže.“… „Církev je živým tělem: proto jsou v ní duše a tělo. Duše je tvořená vnitřními dary Ducha svatého, vírou a láskou … tělo pak navenek vyznanou vírou a účastí na svátostech.“12

9

S. PIÉ-NINOT, „Ecclesiologia fondamentale“, in DTF, 148-151. Viz Studijní kurs, „La Chiesa e il Vaticano II. Problemi di ermeneutica e ricezione conciliare“, pořádána ATI v Římě ve dnech 28. – 30.12.04 a vydaná akta La Chiesa e il Vaticano II. Problemi di ermeneutica e

10

recezione conciliare, Milano: Glossa 2005. 11

Podobné panoráma zpracovává Giampietro Ziviani, Valentino Maraldi, Ecclesiologia, in G. Canobbio, P. Coda (edd.), La Teologia del XX secolo – un bilanco. 2. Prospettive sistematiche, Roma: Città Nuova 2003, 287-410. 12 Controv. IV. lib. III., [H. Rahner, Die Kirche, 214, Lambiasi, Lo Spirito santo …]; Bellarmino je spojován často s tzv. Galikánskými artikuly, v nichž se výslovně popírá teorie „potestatis indirectae“, s níž vystoupil R. Bellarmino.

7 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

2.2.1. Dějinný pohled 2.2.1.1. I. vatikánský koncil Během 19. století se vypracoval manuál apologetiky, jehož pojetí výrazně ovlivnilo chápání církve. Apologetika obecně reagovala na „víře cizí“ myšlenkové přístupy. Při „obraně“ církve tedy nepoužívala jinou argumentaci, než která byla pro běžné uvažování dostupná. Neoperovala s argumenty typu „založená v milosti“, „neviditelná církev“, ale naopak se opírala o viditelné prvky, tedy o dějinné a institucionální veličiny. Církev byla chápána především jako societas, která byla nazvána perfecta nikoliv pro svůj dokonalý projev, ale protože byla založena Kristem; původem tedy byla dokonalá. I. vatikánský koncil měl připravený text, který se jmenoval De ecclesia Christi, zhotovený J. Franzelinem, nástupcem Schradera a Passagliho (Římská škola; ta do sebe převzala instance ekleziologie J. A. Möhlera a J. H. Newmena). Základním schématem tohoto koncilu byla církev jako mystické tělo Kristovo, tj. vnější projev církve má své niterné, v Božím působení založené těžiště, má svou Boží podstatu. Znovu se přijímá Irenejovo „ubi ecclesia, ibi Spiritus Sanctus, et ubi spiritus sanctus, ibi ecclesia, omnis veritas et gratia.“ Zvláštním projevem církve ve svém tajemném založení je její universálnost. Petrův úřad úzce souvisí s universalitou církve. Základní stavební prvky výpovědi I. vatikánského koncilu (Pastor aeternus) jsou: Petrův úřad, který je spojený s biskupským úřadem zcela konkrétním – v Římě. Protože se každý biskupský úřad (munus) projevuje prostřednictvím magisterium,ministerium a gubernatio, je Petrův úřad zviditelněn v universálním magisteriu (infallibilitas), ministeriu (pontifex) a gubernatio (universální iurisdictio). Tento moment měl být ještě dodělán, což ovšem nebylo možné a se závaznou formulací se čekalo až do II. vatikánského koncilu a jeho nauku o collegium episcopale. 2.2.1.2. období ekleziologické obnovy (’20-’60) Existují studie Y. Congara, který zdůrazňuje, že vedle apologetického a jurisdikčního chápání církve se ve 20. letech začíná užívat obraz nebeského Jeruzaléma ze Zjevení, jehož světlem je Beránek. Církvi se tak dostává bytostná souvislost s Kristem v termínech „světla“. Nikoliv exekutivní vykonávání moci, ale inspirační síla církve, kterou má od samotného Krista. To je téma, které se dostane do incipit dogmatické konstituce o Církvi Lumen Gentium (27.11.1964). 1. faktory obnovy - po I. světové válce se vytrácí důvěra v civilní instituce, náboženské instituce naopak zažívají boom (jak dokládají vysoké stavy v noviciátech). - Hnutí jako - liturgické hnutí či - biblické a patristické hnutí znovu uvádějí důležitý pramen poznání: meditace a nazírání na tajemství církve. - ekumenické hnutí a obnova protestantské teologie (K. Barth, D. Bonhöffer, J. Moltmann). - dialogické chápání ekleziálních skutečností (ekumenický dialog jako etapa na cestě od sporu k oboustranně angažovanému reflektovanému vztahu). - apoštolát není už jen hierarchický, ale laici – společně s hierarchií – jsou protagonisty apoštolátu (Katolická akce v Itálii a Francii). 2. Pius XII. a Mystici corporis (1943) - ve 40. letech vznikají díla, která se zamýšlejí na „das Wesen der Kirche“ (Koster, Deimel, Zimara, Bouyer). Protože se mnohdy soustředila pozornost jednostranně na duchovně založenou a věcně se již neprojevující církev, píše E. Przywara článek Corpus Christi mysticum. Eine Bilanz (1940). S podobným záměrem – spojit duchovní založení a základní povahu církve a její společensko-institucionální výstavbu – je sepsána i encyklika Mystici corporis. Spojetí mezi lidmi a Kristem, které vytváří základ církve, je coniunctio arctissima a nejedná se o spojení naturalis, takže lidé prostě svou lidskou přirozeností by Kristu náleželi (K. Pelz), ale jeho osobě patří per partecipationem (účastenstvím) na Kristově vykupitelském díle. Při dalším rozboru se toto pouto odvolává na působení Ducha svatého. Zde se nachází odkaz na teologickou interpretaci církve J. A. Möhlera, J. M. Scheebena či H. Schella. Slabým místem zůstává pojetí 8 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

apoštolátu, které je vyhraněno hierarchii, a laici – nakolik pomáhají hierarchii – se ho též účastní. 3. Po II. světové válce V souvislosti se světovou válkou ožilo eschatologické téma. Pro další vývoj se stala důležitá dvě témata: a) Církev jako Boží lid - Navazuje na ekleziolgický koncept J. H. Newmena; proti jisté statičnosti „mystického těla Kristova“, které jakoukoliv změnu v posledku vyřešila nasměrováním do mystického sjednocení konečné podoby Kristova mystického těla, se zde soustředí pozornost na nehotovost církve, která se postupně projevuje, vyvíjí v dějinách, kráčí dějinami. Objevuje se Kirche im Werden (Koster, 1940) jako opozice ke statické církvi mystického těla. Základním analogatum církve se nachází v Lidu staré smlouvy. Jde také o předzvěst Third quest v christologii: obrácení se na starozákonní – židovské tradice. „Boží lid“ se stane synonymem církve, která se stává pozornou na jakoukoliv problematiku spojenou s každodenním životem, církví, která prochází světem, nechává se jím poznamenat a své naplnění nenachází ve „svatých okamžicích“ např. liturgie, ale své naplnění očekává v eschatologickém završení. b) Církev jako svátost - příkladným dílem je O. Semmerloth13 a vystihuje účinné spojení s Bohem, „setkání“ s Bohem, které musí být osobní, aby vůbec bylo. 2.2.2. Pohled společenských věd Tuto tohoto tématu – O Církvi – chci věnovat úvaze, která by nám mohla umožnit vůbec církev začít vnímat jako relevantní veličinu ve skutečnosti lidského žití. Církev je totiž niterně (podstatně) spojena s náboženstvím. Víme, že v době osvícenství došlo k rozdělení a záměrnému oddělování společnosti a náboženství (např. Voltaire, Störig, Malé dějiny filozofie, KNA 2000, str. 279-280). Od té doby – od dob francouzské revoluce – existuje skutečný protináboženský afekt ve společnosti a v kultuře. Náboženství se vytěsňovalo do mezí čisté racionality, což vedlo k tzv. vypreparování podstatné náboženské povahy života: nikoliv iracionálno, ale posvátno. (Jsou dva autoři, kteří popisují ztrátu posvátna: Kierkegaard a Nietzsche. ) Důležitost posvátna snad už dnes nikdo nepopírá: i psychologie – tzv. logoterapie či hagioterapie – vědí o tom, že posvátno, jakožto sjednocující moment lidské osobnosti, je pro lidskou existenci nutností. Je-li posvátno nutné pro jedince, pro integrovanou osobnost, podobně je posvátno věcí nutnou pro společnost: vždyť společnost je živým prostředím, kde jednotlivci žijí. Jaké dynamiky či procesy jsou ve hře, když chceme postihnout či pozitivní stanovit vztah mezi jedincem a jeho vědomím (tedy jak se vědomě utváří jedinec jako osoba) a mezi společností či společenstvím, o tom pojednává tzv. sociologie vědění: jak „vystavět“, jak postihnout a uchopit vědomou strukturu vztahu jedince a společenství. 2.2.2.1. Náboženská zkušenost, symbolizace a institucionalizace Peter L. Berger, Thomas Luckmann, Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění, CDK, Brno 1999. 1. Zkušenost – člověk pro svůj plnohodnotný život žije zkušeností: ty vytvářejí „každodenní realitu“. Důležitou zkušeností je náboženská zkušenost. (Posvátno: fascinans et tremendum, Otto, Eliade) 2. Tato zkušenost je přesažná: není možné ji jednoduše sdělit jinému či sdílet s ostatními. Je třeba procesu symbolizace: na základě zkušeností dosažitelných výrazových prostředků se sdělí náboženský obsah: zpěv, tanec, oheň atd. 13

Gott und Mensch in Begegnung, Frankfurt a.M. 1958

9 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

3. Ve zkušenosti člověka je ukrytý zájem, vnitřní angažovanost jedince. Pokud se – v rámci sdílení – setká několik zájmů, pak se jedná o relevantní skutečnost (pro ty, kdo na tom mají skutečně zájem). 4. Relevantní skutečnost (např. soud, bohoslužba, manželství, modlitba, obchodní smlouva aj.) chce pak ve společnosti přetrvávat. Pokud se takové skutečnosti vtiskne vůle k přetrvávání, stává se institucí. To je velmi důležité, protože: a) Umožňuje udržovat kdysi nabytý společný zájem. b) umožňuje také předávat (institucionálně!) zájem i zkušenost, kterou – samozřejmě – musí udělat jednotlivec vždy sám a nově. c) Vytváří tradici (trvanlivě uchovávaná relevantní zkušenost). Institucionalizace v oblasti náboženské zkušenosti je procesem, který utváří společnost jako náboženskou. Tři momenty: 1) Zakládající zkušenost 2) Původní hnutí přecházející k instituci 3) Následný život té které instituce (pokračuje moment nových původních zkušeností, které potvrzují a doplňují již jsoucí instituci). 2.2.2.2. Náboženské instituce v náboženstvích: židovství, islám, buddhismus, křesťanství Máme zásadně dva typy náboženských společenství: 1. Umělé či osvojené - církev 2. Přirozené, založené na svazcích krve a předků. 2.2.2.2.1.

Přirozené

Židovství Je to společenství, které stojí na svazku krve (člověk se Židem rodí); tento svazek je plně vnesen do náboženské instituce: Zákon pokrývá zcela život jedince i národa. - v centru pozornosti (zájmu) je Slovo, kult Slova Hospodinova. - Úzký vztah mezi členstvím entickým a náboženskou jednotou Izraele. - 19. století – reformní hnutí (židé jsou po celém světě, mají tendenci se asimilovat); proti tomu přichází reakce: sionistické hnutí. Islámské společenství - v porovnání s židovstvím: velký misijní náboj. - Základem: je umma – světové společenství všech „islam“ – věrných. Jediným zákonodárcem je Muchamadan – Mohamed. Ten vystavěl tuto komunitu na původním náboženství arabů v Mekce a Medině. Islám může tedy existovat jen na základě již přítomné přirozené komunity. Proto – když muslimové přicházejí do cizích prostředí (diaspora), mají problém zachovat – nakolik v cizím prostřední – svou vlastní identitu: musejí vytvářet vlastní, uzavřené skupiny, kde uchovávají svůj vlastní charakter. - Uvnitř islámského společenství – mnoho tradic a hnutí. Jsou základní dvě tendence pojetí uspořádání společenství (ummy), uspořádání vlády: o Šiité: vedoucím či hlavou může být pouze potomek Mohamedův (přes Aliho) a je nositelem prorocké autority (magisterium): ímám o Sunnité: hlavou je ten, kdo má bránit náboženství – kalif. Není nositelem náboženské autority. → Tedy ani islámské společenství není schopné přijmout zásadní alternativu jiné společnosti (není autoreferenciální skupinou). V posledku není možné, aby byla v islámské společnosti obhájena autonomní existence nějakého jiného společenství. Byť Islám prochází napříč národy, pak – coby náboženská skupina – má tendenci vždy splynout se společenstvím přirozeným. 10 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

Společenství v buddhismu - vlastní komunita je pouze komunita mnichů /mnišek, sangha, silně institucionalizovaná na základě jakého rozhraní: buď mnich, nebo laiky. (Mahajána) - Nejde o sektu (zcela odloučené společenství), protože je takové společenství integrováno do širší komunity, která se identifikuje s buddhistickou tradicí. Tato integrace se děje skrze bódhisattwu. Exkurs 1. hínajána (malé vozidlo) původně hanlivé označení starého buddhismu ze strany přívrženců mahájány. Sami stoupenci své učení označovali théraváda (učení starších řádů), je také označován jako „jižní buddhismus“ protože je rozšířen především v zemích na jihu Asie (Cejlon, Thajsko, Barma, Kambodža, Laos, Vietnam). Formuje se od Buddhovy smrti do počátku našeho letopočtu. Vyznavači uvádí, že jde o původní, čisté učení, které kázal Buddha. V učení se přísně drží tzv. pálijského kánonu = Tripitaka (trojí koš): 1. koš (Vinajapitaka) obsahuje zprávy o vzniku první mnišské obce (sangha), kázeňská pravidla, upravující vzájemné soužití mnichů (mnišek). 2. koš (Sútrapitaka) obsahuje výroky Buddhy a jeho žáků (členěny do pěti sbírek) a 3. koš (Abhidharmapitaka) tvoří souhrn buddhistické filosofie a psychologie. Všechny texty jsou sepsané v posvátném jazyce pálí.Hínajána je proti Mahájáně střízlivější, neteistická, elitářská (nirvány mohou dosáhnout pouze mniši, laici si mohou pouze zasloužit příští zrození jako mniši), individualistická (každý o nirvánu usiluje sám za sebe), Buddha není zbožštěn. 2. mahájána (velké vozidlo) někdy označována jako „severní buddhismus“ pro své rozšíření z Indie do Tibetu, Číny, Koreje a Japonska. Vzniká v 1. stol. př. Kr. označení „velké vozidlo“ získává díky otevření cesty k vysvobození velkému počtu lidí, dokonce všem bytostem (nejen mniši mohou dojít nirvány). Jestliže hínajána usiluje o vlastní vysvobození, stoupenec mahájány chce dosáhnout osvícení, aby mohl jednat pro blaho všech bytostí. Bodhisattva je člověk, který dosáhl nirvány, ale dobrovolně, ze soucitu se jí zřekl, aby mohl vést ostatní k dosažení osvobození od strasti ( sám si určí v jaké podobě se vtělí v příštím životě). Mahájána zbožštila Buddhovu osobu, přejala většinu božstev hinduismu, ti z Buddhy vycházejí (emanují) a učinila z nich strážce buddistického učení. Mahájána se stává základem pro tibetskou, čínskou a japonskou formu buddhismu.

- sangha – náboženské společenství – je tedy nakonec integrována do společnosti, je její součástí; pochopitelně je rozlišena od zbytku společnosti, nicméně ne oddělena. Závěr - v žádné z těchto uskupení tedy není možné, aby náboženství bylo soukromou věcí. Eo ipso je člověk začleněn do náboženského společenství. (To je až jen osvícenství.)

-

2.2.2.2.2. Církev je – viděno očima sociologa – samostatné a autoreferenciální společenství. Což může přinášet dvojí formu: autoreferencialita od ostatní společnosti (např. tzv. „svobodné církve“) autoreferencialtia ve prospěch společnosti, většina křesťanských církví.

2.2.2.3. Základní tvar církve Společnost (societas) právní uspořádání lidského soužití za účelem vládnutí (sekundární vztahy). Společenství (communio) – takové uspřádání lidského soužití, aby vynikly rysy jednotlivých osobností, dává se prostor subjektivnímu prožívání společenství, založené na přátelství (primární vztahy). Lid (populus) – popisuje skupinu lidí v mnohovrstevném procesu svého dějinného utváření.

2.3.

Církev jako svátost

Na 2. vatikánském koncilu se stala jedna důležité věc: „Na tomto koncilu,“ píše K. Rahner, „se církev stala jak podmětem, tak též předmětem svých výpovědí; Církev zde reflektuje vědomí, jaké má sama o sobě.“14 Slovo evangelia se tak stává živé, aby nejen bylo odráženo ve slovech lidských, ale lidská slova aby byla zcela ve službě evangelia. Jak prohlásil 11.9.1962 Jan XXIII. ve svém rádiovém poselství: „Církev je zcela zacílena na sdílení Evangelia Kristova.“ (EV 14

Il nuovo volto della Chiesa, NS III, 398n.

11 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

1,[31]) Církev si – na základě reflexe církevních otců, scholastiky, Mystici corporis stále více uvědomuje, kdo/co vlastně je – uchopuje/přijímá svou vlastní identitu. Vše objektivní je neseno živým sdílením evangelia, takže Písmo a Tradice nejsou jen do dějin se bořící fosílie, ale stále zdroje, jimiž dnes jako kdysi proudí živé evangelium. Jsou živými stavebními prvky (konstitučními) církve. 2.3.1. Návrat k pramenům a dějinně spásný obraz církve Právě díky diskusi o konstituci o Božím zjevení se otvírá nový pohled: ještě nedůvěřivý pohled na modernismem zasaženou civilizaci se pročišťuje ve světle Božího zjevní a církev se tak stává přítelkyní všech lidí, přihlásí se ke své kultuře a ke své době.15 K tomu přispělo především odsouhlasení konstituce o liturgii: liturgie není jen opakování minulosti, ale uskutečňování dějin spásy v životě věřících (SC 2) Když budeme sledovat iter tohoto koncilu (od 20.10.62 až po GS), zjistíme, že církev ve své ekleziologii otevřela dveře obnovenému chápání Zjevení, při využití myšlenkových nástrojů humanitních i biblický věd. Nicméně si koncilní otcové jsou vědomi toho, že humanitní vědy se dostávají do pohybu fragmentace, takže již nedisponují uceleným rámcem. Proto základní osou koncilních výpovědí zůstává zcelující perspektiva dějin spásy, nesená samotným zjevením, které má svůj základní nástroj – Boží slovo a zkušenost v Duchu. Spojení Boží slovo a svátost či svátostný charakter vytváří jakýsi základní kodex tohoto koncilu. Pokusme se ovšem uchopit nyní společně dějinně-spásnou perspektivu a svátostnost církve; tím dostáváme perspektivu, která má eschatologický rys, takže v dějinách není možné vystihnout tajemství církve než s odkazem na jejich naplnění. Církev je tak nástrojem Božího království, s nímž se opravdu identifikuje, nakolik zůstává věrně in paupertate et persecutione (LG 8c) v dějinách, čímž ji je darováván podíl na již přítomném království. Svátostnost církve – zejména pak svátosti – nejsou tedy exkluzívními okamžiky života církve, ale naopak inkluzívními momenty integrujícího působení církve v dějinách spásy. 2.3.2. Mysterium ecclesiae nahlíženo trojičně Koncil neposkytl žádnou definici církve – a to ne pro intelektuální lenost, ale protože chtěl poukázat na ústřednost dějinné přítomnost základního tajemství církve, k němuž se přidává schopnost v obrazech či v poctivém intelektuálním diskursu toto tajemství vystihovat. Kritizoval v koncilní aule kardinál Montini (budoucní Pavel VI.) přístup, který by chtěl do několika tezí uzavřít tajemství mesteria ecclesiae, v níž se skrývá vztah mezi v Boha věřícími lidmi s Kristem samotným. A tak se poopravovalo schéma De ecclesia (redakce Philips), které dnes začíná Mystérium ecclesiae, které je pojednáno trojičně. Církev tak bude už napříště vždy komplexa realitas. „Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny. Je to společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo, viditelné shromáždění i duchovní společenství, pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary. Nelze ji však považovat za dvě rozdílné věci, nýbrž to obojí tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku.“ LG 8a Zásadním zvratem – podle Congara – je toto seřazení prvních kapitol: tajemství církve – Boží lid – hierarchické uspořádní – laici. 2.3.3. Církev a její vztahovost 1. Souvztažnost uvnitř Církve

15

Alberico, St Con II, 2, 259.

12 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

Církev totiž už svou podstatou je vztažena ke Kristu. A tuto vztahovost si ponechá jako podstatný rys. Cílem Církve je uvádět do vztahu k Bohu, ke Kristu: má-li k tomu užívat lidských nástrojů – a jinak ani nemůže, pak toto uvádění ke Kristu se bude dít skrze instituci. Ale prvotní je činnost Ducha svatého, jež si slouží slovem, svátostmi, hierarchickým uspořádáním, dokonce růzností uvnitř Církve samotné proto, aby uvedl „do celé pravdy“. 2. Souvztažnost na úrovni dělící se Církve (ekumene) Uvnitř tohoto nitrocírkevního uspořádání, jež se zakládá na Trojičním společenství a směřuje k lidem formou ekleziálního společenství, je třeba hledat také stopy po obnovující se jednotě na rovině ekumeny. Zde jen dvě poznámky: a) LG 9: v každé době a v každém národě je Bohu milý každý, kdo se ho bojí a jedná správně (srov. Sk 10,35). Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho v pravdě uznával a svatě mu sloužil. b) UR 3b: Kromě toho mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve některé, ba mnohé a významné prvky a hodnoty, které společně budují a oživují církev: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky. Všechny tyto věci, které pocházejí od Krista a k němu vedou, právem patří k jediné Kristově církvi. 3. Vztahovost Církve vzhledem ke světu Církev není exkluzivní společenství, ale inkluzivní. Je zde ve prospěch celé lidstva, celého stvoření. „Je jako svátost (nástroj) znamením sjednocením s Bohem a jednoty celého lidské pokolení.“

2.4.

Církev jako communio

2.4.1. První receptio (65-80) – diskontinuita Po koncilu se tedy pokračovalo velmi povzbudivě v intuicích II. Vatikánu. Bylo tolik podnětů a tolik nových určujících linií, že nebylo možné hovořit o jediném směru. Veliká rozmanitost a různost byla znamením bohatosti Církve universální, jež se jako takové uvědomila sebe samu. První hvězdy zazářily … Ještě před koncilem pracovali teologové jako Congar, de Lubac, Chenu, Rahner na svých ekleziologických konceptech, které po koncilu publikují. První ryze pokoncilní autor je Hans Küng, švýcarský teolog, jež v r. 1967 publikuje svou knihu Die Kirche. V návaznosti na (vždy dílčí) pohledy protestantských teologů, zvláště pak exegetů, rozpracovává Küng pojetí Církve, v níž rozlišuje složky původní a přidružené. Pozdější období Církve a magisterium jakoby spadaly do oné kategorie přidružené. Proto se též dostává do sporu s Kongregací pro nauku víry.16 Druhým teologem je Jürgen Moltmann, autor protestantský, jenž píše svou Theologie der Hoffnung (1964). Svátost - společenství Druhou řadu autorů tvoří: K. Rahner, O. Semmelroth a E. Schillebeeckx a též H. U. von Balthasar. Jejich představa církve je vystavěná kolem Církve jako svátosti a společenství. Obnova institucionální Po Koncilu byla veliká vůle velmi rychle aplikovat to, co bylo již změněno. Reformovala se Římská kurie a struktura Svatého stolce. Vznikají: Synoda biskupů, Rády pro laicis, cor unum, Komise – Iustitia et Pax, pro sociální komunikaci, CTI a CBI, Sant´Uffizio se jmenuje Kongregace pro nauku víry.

16

Mysterium Ecclesiae (1973), pak ještě 75 a 79.

13 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

Za zmínku stojí biskupský synod: 1969 se konal mimořádný synod na téma kolegialita. Na něm vystoupil kardinál Wojtyła a návrhem, aby se vytvořila stálá synodální instituce, aby se ještě rozšířila jeho zatím jen poradní funkce, aby se revidovaly způsoby volby papeže, aby se pouvažovalo nad strukturou diplomatického sboru, aby se dalo místnímu episkopátu více autonomie. Pavel VI. vydává exhortaci Quinque iam anni a v Biskupské synodě a v biskupských konferencích vidí dobré instituce pro zodpovědné společné dílo obnovy. Synody: Zabíhací synod 1976, 69: biskupové a CE, 71: kněží a spravedlnost; 74 – evangelizace; 77 – katecheze; 80 – rodina; 83 – usmíření a pokání; 87 – laici; 90 – kněžská formace. Krom toho jsou mimořádná zasedání 85- recepce koncilu, 91 Europa. Kontinentální synody 94: Afrika, 95 – Libanon, 97 Amerika, 98 Asie, 98 Oceánie, 99/00 – 2. zvláštní o Evropě. 2001 – O biskupské službě (služba Evangeliu – naděje); 2004-05 synod o eucharistii; na r. 2008 je plánován synod od Božím slově. Obnova eucharistie – společenství - Trojice jako společenství - Syn se obětuje a dává lidem, Duch svatý tak zpřítomňuje v Církvi toto Synovo vydání v eucharistii jako tajemství: jde o tělo a svátost ve vztahu ke Kristu, jde o lid a proroctví Království ve vztahu k Duchu svatému. Duch je právě tím, kdo realizuje společenství: vertikální i horizontální: on je plně zasazen v koordinátách lidské existence, a přitom je daleko přesahuje. Bruno Forte communio sanctorum sacramentorum – Slovo a Svátost. Církev jako Kristem ustanovená a k eucharistii podstatně vztažená: „Eucharistie vytváří církev, a Církev utváří eucharistii“. communio sanctorum fidelium – jde o účast pokřtěných na jenom Duchu svatém J.M. Tillard Církev universální a církve partikulární. „Církev církví“. Vidí v souvislosti vztah mezi colegialitou biskupů a papežem a vztah mezi Církví universální a církvemi partikulárními. Laici Koncil se nezabýval přímo způsoby, jakými by se měli laici zapojit do dění církve. Jistě postavil základní styčné body: všeobecné kněžství, sensus fidei – sensus fidelium. Ale jakými formami? V této době tedy je na právu, aby stanovilo, jaké formy účasti jsou k dispozici. Je to především ve Třetím světě, kdy se velmi šíří dílo katechetů a laici jsou velmi zapojováni do díla evangelizace. Pneumatologie Jestliže se tehdy velmi užívala definice „Duší Církve je Duch svatý“ (už sv. Augustin), což ovšem často vedlo k domněnce, že tělo církve je již hotové ve svém stránce institucionální, stačí mu jen dát duši. Proti tomu vystupuje W. Kasper a poznamenává, že tím de facto není v Církvi místo pro charismatický prvek v Církvi, ani pro ekumenu, ani pro působení Církve ve světě: totiž, když činnost Ducha je vztažena jen na institucionální stránku Církve. O Duchu raději hovoří takto: „Církev je «svátostí Ducha»“. Tím se Duch na straně jedné a Církev na straně druhé dostávají do poněkud jiných vztahů: - Církev celá – ve své složenosti – je vedena Duchem skrze tento svět. - Jednota Ducha svatého již existuje mezi různými církvemi a církevními společenstvími - Církev je otevřená (jako celek) nepředvídatelnému vedení Ducha. - Je třeba usilovat o ekleziální spiritulalitu – Sk 12,2817. Vedle toho jsou ještě dva ucelenější koncepty na katolické straně: H. Mühlen a Y.J.M. Congar (přítomnost Ducha svatého, jež je osobní a spojuje). Ekumenismus 17

Sk 15,27 Posíláme k vám tedy Judu a Silase, kteří vám to vše sami potvrdí. Sk 15,28 Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné: Sk 15,29 Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně. Buďte zdrávi."

14 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

Stačí sledovat vývoj ekumenické situace od vzniku Světové rady církví (Amsterodam 1848) až po Nairobi, Limu a Hrare a postoj Římskokatolické církve. Zde je situace velmi diferencovaná. Zatímco římskokatolická církev do Světové rady církví jako její člen nevstoupila, na různých úrovních (např. v komisi Víra a řád) se ekumenických snah účastní i formou členství. Kérygma a misijní charakter Církve S. Dianich – Hlásání Evangelia nemůže nezahrnovat existenci toho, kdo hlásá i těch, kdo poslouchají. Jde tedy o svědectví, jež ovlivňuje společenství. Má-li být tento vliv hlásání spásný, musí jít – na základně hluboké lidské dynamiky – o dar Ducha svatého: svědectví a společenství, jež jsou první účinky hlásání evangelia, mají tak rys církevně-tvorný, totiž pod vedením Ducha. Tento pohyb se v Církvi potkává se svátostmi, jež jsou uchovávány a stále znovu-tvořeny uvnitř Církve. Takže základní prvky tohoto církevně-tvorného pohybu Dianich vidí v: památka velikonoční události (katolické chápání!), společenství, jež je schopné takovou památku přijmout (ministerialita), radost ve sdílení a ze společenství (lidská i ona Ducha svatého), a v centru je Boží Království, které je vyzařovatelem oné radostné zvěsti-Evangelia. Sociální charakter Církve má své kořeny hluboce v tajemství Nejsvětější Trojice a v dějinném ustanovení a uspořádání Kristem a jeho učedníky. Katolicita pak se může uskutečnit, když v dějinách a mezi lidmi pokračuje (kontinuita) Evangelium a tím se anticipuje Království. Politická teologie J. B. Metz (Münster), žák Rahnerův. Jde mu o to, že veřejné působení Církve se nemůže uzavřít jen do své významnosti, ale musí se stát skutečným partnerem v politickém úkolu lidstva na této zemi. Církev a svět Církev je zde ve světě a pro svět. To může být jeden ze základních témat pastorální konstituce GS. Její působení v tomto období spočívalo především v tom, že jen „potvrzovala“ to, co bylo stanoveno v LG. Tedy dodávala důvěryhodnost dogmatické konstituci O Církvi. Pak také určila žhavá témata doby: člověk, jeho důstojnost, rodina, otázka kultury, hospodářství a mír mezi národy. Církev je postavena do světa, jež zažívá změnu „ze starého se stává svět nový“ (Kdyby Církev neměla II. Vatikán, nepřežila by tento zvrat ’68). Tím se ovšem v těchto letech zjistilo, že Koncil nevypracoval teologii „světa“: je stvořen, je vykoupen a je místo boje se zlým. Ale styčných ploch je přeci více, a je zásluhou veliké práce teologů, že se jim podařilo obraz světa rozpracovat (W. Pannenberg, K. Rahner). 2.4.2. Druhá „receptio“(1980-2000) – kontinuita Z této druhé fáze je možné zdůraznit dvě základní ekleziologická témata: „communio“ a „spása“. Communio Pottmeyer (Fundamentaltheologie an der Kath.Teol. Fak. der Uni Bochum): jsou dvě velmi odlišná pojetí Církve již na II. Vatikánu. 1) communio ecclesiarum, zakládající se na communio fidelium, 2) vycházející z tzv. Kontroreformy a zdůrazňuje hierarchickou strukturu a pravněinstitucionální autoritu správců, zvláště papeže. Ekleziologie II. Vatikánu vychází z pojetí communio, jež má svátostnou povahu a rovněž dějinnou. Jde tedy o Společenství, založené v Trojici a též mající svůj původ v dějinné podobě Božího lidu. To je tedy první vize Církve, jdoucí od Nej. Trojice, přes Boží lid, shromážděný vposledku Synem, Kristem, jenž je tu pro všechny – tedy s perspektivou eschatologickou. Právě toto je výtěžek Zvláštní biskupské synody 1985 (20 let po II. Vat.): jež paralelně také reflektovala CTI – Themata selecta de ecclesiologia. 1. communio – vertikální a horizontální. Vertikální communio je základní, a strukturuje celou církev horizontálně. Sekretářem Synodu byl W. Kasper, který v té době vypracovává (a 1986 publikuje) Die Kirche als Kommunio.18 18

Základní dimenze církve jako společenství jsou:

15 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

2. Vztah mezi papežem a biskupy: úřad Petrův je zasazen do collegia 12. A tento mandát dvanácti je dán Kristem ještě dřív, než ten či onen je začleněn do tohoto kolegia. a) Uvnitř kolegia: úřad Petrův – ten patří biskupovi římskému. b) Uvnitř kolegia: správa místní církve – patří jednotlivým biskupům. c) Správa místních církví je tedy principielně universální. d) Každý biskup má plnou autonomii, protože je plně členem kolegia biskupů. e) Viditelnou institucí této universality nemůže být ten či onen biskup, protože by narušoval kontinuitu kolegia. Je to jen ten biskup, jenž má úkol Petrova úřadu. f) Petrův úřad je tedy viditelným úřadem jednoty, proto má přímou iurisdikci nad celou církví, byť vždy uprostřed kolegia biskupů a se zachováním jejich kolegiální svrchovanosti. Spása Téma spásy se objevuje ve spojitosti s universálními nároky církve na spásu: církev má prostředkovat spásu? Jakým způsobem? Objevuje se znovu znění: „Extra ecclesiam nulla salus?“19 1. Církev je svátostí, tedy všeobecným znamení a nástrojem spásy 2. Církev je zárodek Království Božího, tedy jde o reálnou možnost, v ní zakoušet usmířené lidství coby jednotu celého lidského rodu 3. Církev anticipuje Království, tedy je v ní přítomen eschotologický horizont, ke kterému spěje, horizont definitivní

1. Společenství s Bohem – „mysterium ecclesiae“: Bůh vstoupil do společenství s člověkem. 2. Společenství jako účast na Božím životě Slovem a Svátostí 3. Církev jako Jednota-Společenství: tím jsme u společenství jako terminus technicus. Jde o společenství, do kterého jsme zapojeni skrze munera. Jde tedy o hierarchizované společenství, jež vytváří podmínky uskutečnění církve na světě. 4. Communio fidelium jako participace a spoluzodpovědnost všech. 5. Společenství Církve jako svátost pro svět. W. Kasper, Theologie und Kirche, Mainz 1987, 272-289. 19 G. CANOBBIO, Chiesa perché. Salvezza dell’umanità e mediazione ecclesiale, San Paolo, Cinisello Balsamo 1994. Uvádím základní schéma jeho pojetí. Paradox Církve přímo odkazuje na tajemství Božího Království. Jde o: 1. Správné uchopení této formule (Origenes, Cyprián, Augustin) a. Origenes, Homilie na knihu Jozue: církev – Rahab: uprostřed světa je přijímána zvěst evangelia b. Cyprián: jen jednota víry (v církvi) přináší spásu. Jednota: znamená úzké spojení s Bohem Otce („Nemůže mít Otce za Boha ten, kdo nemá církev za matku.“). Eschatologický charakter spásy – eschatologický charakter církve jako místa spásy. c. Augustin i. polemika proti donatistům & spor o milost a předurčení: 418 – proslov v Cesareji (Mauritanie) ii. jen v církvi je charitas; proto všechny dary mimo církev postrádají plodnost této lásky (jednoty). iii. Communio sacrametorum (vnější, viditelná podoba církve) × societas sanctorum (vnitřní, eschatologická rovina církve). Pro dosažení spásy je třeba dosáhnout „societatis sanctorum“, což ovšem není na tomto světě bez communio sacramentorum iv. Spása před Kristem? Kristus – coby Slovo – je současný všem lidem (a vytváří tak společenství spravedlivých od Abela). v. Spása – plod Božího vyvolení (praedestinatio) v Kristu; tento dar je přítomný v církvi (Tělo Kristovo); spásy je možné dosáhnout, když mám účast na societas sanctorum, což není možné bez účast na communio sacramentorum vi. Mimo církev – je mnoho darů Ducha svatého; jen v církvi jsou tyto dary in unitate charitatis – ad salutem. 2. Existují „rigidní“ (exkluzivní) výklady této formule (Fulgencius z Ruspe 467-532) 3. Sv. Tomáš a Magisterium ve středověku: církev jako ordo pro salutem mundi 4. Umět zhodnotit „náboženství národů“ 5. Církev (nutně přítomná) uprostřed světa 6. Spása světa a spása eschatologická 7. Církev a misie 8. Spása v Církvi ve vztahu k spáse v náboženstvích

16 /z 17

Ekleziologie KSTE005 1

P.Brož

4. Církev je nutná jako plná nabídka spásných prostředků ke spáse v dějinách, ale to, co je pro jednotlivce rozhodující, aby k Bohu přilnul vírou (AG 7). 20

3. Závěr 1. Církev je viditelné společenství, které má svůj plný sociální dynamismus 2. Církev je současně zahrnuta do tajemství vtěleného slova, na němž se přímo účastní. „Mít účast na Božím životě“: sdílet skutečnost a předávat skutečnost božího života je pro církev podstatné. 3. Církev je tak společenstvím, které umožňuje plně rozvinuté lidské společenství (jednota lidského rodu) uvnitř společenství s Bohem (sjednocení jednoho každého s Bohem a s ostatními lidmi).

II. Biblické základy pojetí Církve 1. Termíny 2. Pojem církve v různých teologických koncepcích základní pojetí: a) Dějiny vyvoleného národa a jeho konstituování ve Starém zákoně (Praeparatio ecclesiae) b) Církev v Novém zákoně (Positio ecclesiae) → mohu zaslat text ke studiu Literatura: PAUL TERNANT, „Církev“, in Slovník biblické teologie, Velehrad – Křesťanská akademie, Řím 1991, 50-56. L. DE LORENZI, „Chiesa“, in NDTB, 250-268.

20

Kristus totiž sám "výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat". Bůh sice může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit, přesto však připadá církvi povinnost42 a zároveň i svaté právo hlásat evangelium. Proto si misijní činnost uchovává dnes tak jako vždycky svůj plný význam a naléhavost.

17 /z 17