časopis studentů judaistiky, religionistiky a teologie

Acta

Iudaica &

Theologica časopis studentů judaistiky, religionistiky a teologie

I

2012

Acta Iudaica & Theologica: časopis studentů judaistiky, religionistiky a teologie Časopis sebraných studentských prací zaměřených na judaistiku, religionistiku, biblickou i systematickou teologii, církevní dějiny a psychosociální vědy. Vychází pouze v elektronické formě, je finančně nezávislý a zdarma. Redakční rada: Petra Černá Jan Hron Eva Mašková Antonín Šedivý Petr Turek Klára Verzichová Marek Vinklát Kontakt: http://actaiudaica.blogspot.com e-mail: [email protected] Vyšlo 21. 02. 2012

Acta Iudaica & Theologica

Obsah Editorial .................................................................................................................... 4 Studie: Petra Černá ....................................................................................................... 5 Židé v Bečově: výzkum na základě nalezených náhrobků ze židovského hřbitova v Bečově nad Teplou Tomáš Drábek .................................................................................................. 24 Další vzdělávání v problematice partnerských a sexuálních vztahů osob se zdravotním postižením Eva Mašková .................................................................................................... 38 Hagioterapie: uvedení do problematiky a praktický exkurz Antonín Šedivý ............................................................................................... 49 Azarja dei Rossi: Me’or ejnajim - Autor a jeho pojetí dějin Marek Vinklát ................................................................................................ 59 Qulasta: mandejská kniha rituálních scénářů Recenze a zprávy: Jan Hron ........................................................................................................... 68 Thomas. A. Tweed, Crossing and Dweliing: A Theory of Religion Marek Vinklát ................................................................................................ 72 Prague Jewish Studies Eva Mašková ........................................................................................................... 73 Přednáška Annette Merz, PhD. na ETF UK

4

Editorial

Editorial Soubor studentských prací, jenž jste právě otevřeli, je vyústěním úsilí studentů Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Snaha o zpřístupnění vlastních myšlenek, práce, a bádání konečně našla formu, jež je bezesporu důstojnější a užitečnější, než internetové blogy či fakultní archív diplomových prací. Jak je vidět z názvu i v současném čísle (a bude zřejmě vidno i v číslech příštích), soustřeďují se Acta Iudaica & Theologica především na oblast židovských studií. Výjimkou však nejsou a nebudou články s religionistickou či teologickou tematikou. Specialitou vznikajícího časopisu je zatím jeho finanční nezávislost, existence pouze v elektronické podobě a distribuce zdarma. Tato kritéria si klade redakční rada od počátku příprav, jelikož doufá, že jedině to může přispět k rychlejší publikaci každého čísla a k jeho snadnější přístupnosti skrze internet. Zároveň však bude pro studijní účely zařazena i tištěná kopie do knihovny Husitské teologické fakulty. První předkládané číslo obsahuje dvě judaistická témata Petry Černé a Antonína Šedívého. Psychosociálních studií se dotknou články Tomáše Drábka a Evy Maškové. Příspěvek Marka Vinkláta je pak tematiky spíše religionistické. Většina těchto textů má původ ve studentských soutěžích, které fakulta v minulých letech pořádala. Těšit se můžete rovněž na dvě zprávy a na sice jednu, avšak zajímavou recenzi. Marek Vinklát

5


Židé v Bečově (výzkum na základě nalezených náhrobků ze židovského hřbitova v Bečově nad předběžná zpráva)1

Teplou –

Petra Černá Historické zprávy dokládají židovské osídlení v Bečově nad Teplou již od počátku 14. století. Hřbitov zdejší židovské komunity, umístěný ve svahu nad řekou Teplou západně od města, je zmiňován od 2. poloviny 17. století. Obci sloužil do roku 1938, kdy byl po okupaci pohraničí zničen nacisty. Náhrobní kameny byly použity k dláždění dvora mlýna v nedaleké obci Vodná. Mlýn po odsunu německého obyvatelstva zanikl. V jeho suti byly náhrobky uchovány až do odborného vyzvednutí v roce 2010–2011. Vyzvednutí náhrobků inicioval současný soukromý majitel pozemku bývalého mlýna. Provedení archeologického výzkumu zajistil společný výzkumný tým společnosti Matana, a. s. a Národního památkového ústavu vedený autorkou. Výzkum v areálu mlýna označovaného „Obere Gangër Mühle“2, ležícího v nivě na levém břehu řeky Teplé, byl zahájen zjišťovací etapou s cílem potvrdit sondáží přítomnost náhrobků odvezených v letech 1938–1945 ze zničeného židovského hřbitova, doloženou ústním sdělením pamětníků. Sondáž v roce 2010 Jedná se o upravený příspěvek studentské soutěže „Studentská vědecká konference“ Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce 2011. 2 Příloha č. 1. 1

6

Petra Černá

přítomnost náhrobků v suti zaniklého mlýna potvrdila, a proto byla v roce 2011 následně odkryta celá plocha dvora3 (přibližně 5 x 25 m) a vyzvednuty všechny zjištěné náhrobky. Celkem bylo výzkumem získáno 156 různě poškozených náhrobků a jejich zlomků. Vyzvednuté náhrobky byly předběžně očištěny, fotograficky zdokumentovány a uloženy pro přípravu odborných restaurátorských zásahů. Dle předběžné zprávy restaurátorů se zde vyskytují minimálně dva typy kamene: částečně přeměněná žula, která se vyskytuje na Karlovarsku a Mariánskolázeňsku (místně zvaná „pískový kámen“) a jemnozrnný pískovec tzv. mšenského typu. Náhrobky byly před očištěním pokryté silnou vrstvou hrubých nečistot se zbytky cementového pojiva.4 Konečným cílem celého projektu je úplná dokumentace vyzvednutých náhrobků, analýza nápisů a komparace s historickými zprávami, odborné restaurátorské ošetření náhrobků a jejich navrácení na původní, pietně upravenou plochu hřbitova. Židovská obec v Bečově byla v minulosti (17.–19. st.) velmi početnou a významnou obcí v širokém okolí. Z roku 1570 máme poprvé doložen konkrétní počet židovských mužů – 3 dospělí muži, tj. max. 3 rodiny.5 Z počátku 17. století se dochoval jmenný soupis hlav rodin. Od této doby židovské obyvatelstvo v Bečově vzkvétalo a rodiny se rozrůstaly. Na konci 18. století zde žilo na 40 rodin. Ve 20. letech 20. století tvořila židovská obec nejvýznamnější náboženskou menšinu v Bečově.6 Před obsazením pohraničí na podzim roku 1938 většina Židů odešla do vnitrozemí. Po válce se do města vrátil pouze jeden Žid, který byl v poválečném období členem obnovené karlovarské obce.7 Příloha č. 2. ČERNÁ, P., PREKOP, F., VLADAŘ, J. Nálezová zpráva, s. 2. 5 FIEDLER, J. Dějiny a památky židovské obce v Bečově nad Teplou, s. 33. 6 Tamtéž, s. 33 – 34. 7 Tamtéž, s. 35. 3 4


7

Seskupení židovských domů do vyděleného prostoru – ghetta – na západním okraji města ve svahu nad řekou – dnešní Poštovní ulice – je doloženo nejpozději v 17. století. Dnes je valná většina domů zbořená nebo přestavěná. Přestože jsou v matrikách dostupné údaje o nájemnících domů, nejsme schopni určit topograficky všechny domy, z důvodů změn v popisných číslech.8 Synagoga9 pro židovskou obec v Bečově a rodiny z okolních vsí existovala nejpozději od 1. poloviny 17. století. V průběhu let několikrát vyhořela a ve 30. letech 20. století byla kvůli statickým poruchám zbořena. Kamenná budova synagogy stála v centru ghetta od uliční čáry dnešní Poštovní ulice byla patrně oddělena průchozím obytným domem. Židovský hřbitov10 byl pravděpodobně založen po třicetileté válce. První písemná zmínka pochází z roku 1662 a z této doby s největší pravděpodobností pocházejí i nejstarší náhrobky.11 Hřbitov se nacházel rovněž západně od města, asi 600 metrů od ghetta, na protilehlém svahu říčního údolí, v cípu silnic na Novou Ves a Mnichov. V roce 1859 byl hřbitov rozšířen o část východně ležící louky. V souvislosti s budováním železniční tratě Mariánské Lázně – Karlovy Vary, uvedené do provozu roku 1898, bylo přesunuto koryto řeky Teplé a v místech původního řečiště bylo postaveno nádraží. Zmínka o ohrazení hřbitova kamennou zdí pochází až z 30. let 20. století, vsoučasnosti nejsou pozůstatky ohrazení patrné a jejich zjištění bude předmětem dalšího výzkumu. Hřbitov zničili nacisté mezi říjnem 1938 a zářím 1939 při rozšiřování údolní silnice a dle ústních výpovědí pamětníků zde pracovali nuceně nasazení dělníci z východní Evropy.12 Parcela po zaniklém hřbitově má Tamtéž, s. 38. Příloha č. 3 a 4. 10 Příloha č. 13.- 15. 11 FIEDLER, J. Heslo Bečov, s. 1. 12 Tamtéž, s. 2. 8 9

8

Petra Černá

tvar nepravidelného lichoběžníku o přibližných rozměrech 95 x 15 metrů. Geodetické zaměření provedené v rámci projektu obnovy hřbitova ukázalo na složitější parcelní vztahy. Nález náhrobků významně doplňuje prameny pro studium židovského osídlení Bečova nad Teplou, dosud známé pouze z dochovaných částí matrik židovské obce a soupisů Židů ze 17.–19. století. Dokumentace nalezených náhrobků a epigrafické zpracování textů je v prvotních fázích. Epitafy jsou v současné době (podzim 2011) přepisovány a podrobovány jazykové analýze.13 Z celkového počtu 156 různě velkých fragmentů původních náhrobků bylo zatím datováno 56 (již s přihlédnutím k archivním dokumentům). Prozatím bylo z nápisu zjištěno jméno, resp. příjmení zesnulého u 88 náhrobních kamenů. Ve spolupráci s historiky Karlovarského muzea jsou postupně vyhledávány další archivní dokumenty doplňující prosopografické informace o jednotlivých zesnulých. Epigrafické zpracování je ztíženo faktem, že všechny kameny byly upraveny pro účel vydláždění pozemku mlýna. Tím byly ztraceny důležité informace pro identifikaci náhrobků. Valná většina macev má osekané oblouky, na nichž se většinou nalézá právě jméno zemřelého nebo datum jeho úmrtí. Z tohoto důvodu se podařilo z epitafu získat často jen jednu z těchto dvou důležitých informací. Z 54 náhrobků jich bylo 12 datováno do 18. století, 37 do 19. století a 5 do 20. století. Nejstarším náhrobkem datovaným k roku 1743 je náhrobek číslo 32114 (jméno zemřelého se nepodařilo získat). Z roku 1925 máme prozatím nejmladší náhrobek patřící Marii Seketes (náhrobek číslo 2215, zemřela 12. dubna 1925). V několika případech se jich podařilo ztotožnit osoby zaznamenané na náhrobcích s archivními údaji. Například ČERNÁ, P., PREKOP, F., VLADAŘ, J. Nálezová zpráva, s. 3. Příloha č. 5. 15 Příloha č. 6. 13 14

9


příjmení Auerbach se v bečovských matrikách objevuje minimálně od roku 1775. Dawid Auerbach získal familiantskou koncesi číslo 4160 s dominiem 18 po svém otci Izáku Auerbachovi.16 Izák byl jako většina z rodu Auerbachů sklenářským mistrem. Dawid Auerbach – syn Izáka a Judity – byl obchodníkem s konfekcí, v soupise židovských rodin z roku 1793 je Dawid zapsán jako obchodník s prýmky. Dawid a jeho žena Judita měli dva syny, Raphaela17 (*1786 až 6. 5. 1836) a Gabriela (*1791 až 21. 10. 1860). Patrně jde o Gitl Auerbach18 z náhrobku číslo 26819. Náhrobek je z hrubozrnné žuly, předpokládaný vrchní oblouk je odlomen, text je po stranách ohraničen tesanou negativní drážkou. ‫גיטל בת מהור’’ר‬ ’‫אלישר רב דק’’ק פ‬ ‫אשת דוד אוירבאך‬ ‫ה’’ל יום ו’ עש’’ק‬ ‫כ’’א א’ ש’ תקס’’ה‬ ‫תנצב’’ה‬

1. Git l, dcera vá ženého 2. El i z era, rabí n a v Bečově. 3. Byla ženou Dav ida Auerbac h a 4. Odešla n a onen svět v pátek, v předvečer svatého šabat u 5. 21. ? roku 565. 6. Ne c hť je je jí duše př ipojen a do sva z ku živ ýc h.

Nemanželským synem Rafaela a jeho ženy Judith (vzali se až pět let po narození potomka) byl Abraham Auerbach, obchodník (*1810 až 1896), jenž má náhrobní kámen číslo 4020 společný se svojí ženou Babette. Náhrobek je z hlazeného světlehnědého pískovce tzv. mšenského typu, horní část je opět odsekána, svisle NA Praha, HBF /XI/V. 100, Kniha familiantů, Elbogner Kreis, Buch N. V, Petschau Herrschaft, Saar Gut. 17 NA Praha, HBF /XI/V. 100, Kniha familiantů, Elbogner Kreis, Buch N. V, Petschau Herrschaft, Saar Gut. 18 Tato domněnka se bude muset ještě hlubším zkoumáním potvrdit či vyvrátit. 19 Příloha č. 7. 20 Příloha č. 8. 16

10

Petra Černá

je plastickou lištou rozdělen na dvě části, pravá část náleží ženě, levá muži, text je bíle zvýrazněn.

‫תנצב‘‘ה‬ ‫תרנ’’ז לפ‘‘ק ]פ[עטשיוא‬ ___

... ‫מת ביום ]ט[’’ו טבת‬ ‫תרנ’’ו לפ‘‘ק פעאשוי‬ ‫תנצב‘‘ה‬ ___

Hier ruhet selig

Hier ruht selig

Babette Auerbach

Abraham Auerbach

gest. d. 6. April 1897

gest. d. 20. Dezhr. 1896

ruhe ihrer Asche

ruhe seiner Asche

Barbara (Babette) Auerbach se narodila 22. května 1809 v rodině Kleinů. Ve svých třiceti letech se vdala za Abrahama Auerbacha, byli oddáni v bečovské synagoze rabínem Eliasem Kohnem (Elias Kohner ze Svojšína21). Babette zemřela v domě č.p. 32, ve společném vlastnictví čtyř osob byl dům v roce 1841, jednalo se o Raphaela Auerbacha (později jeho část zdědila Theresie Auerbach), Mosese Broda (po něm dědil Abraham Feigl), Isaka Epsteinaaa a Samuel Pichl (po něm dědil Hermamnn Pichl). Celková rozloha tohoto objektu činila 41 sáhů čtverečních. Dům v roce 1859 vlastnili Aron Becher a Theresie Auerbach22. Druhou ženou Rafaela Auerbacha byla Theresie rozená Blauer, z Prašného újezdu. Společně měli syna Izáka (7. 2. 1821 – 26. 7. 1883), žili v domě č.p. 32. Izák, jenž byl jako jeho dědeček Dawid sklenářský mistr, se oženil s Fani (nemanželská dcera Lipmanna FIEDLER, J. Dějiny a památky židovské obce v Bečově nad Teplou, s. 36. NA Praha, SK DUPLIKAT 2890, Bauparzellen Protocoll der Gemeinde Petschau 1841. 21

22


11

Kohna a Brigitty Löwi) z obce Budov23. Fani patří náhrobek číslo 15.24 Za materiál náhrobku byl použit pískovec tzv. mšenského typu, horní část, patrně ukončená obloukem, i spodní část jsou odlomeny, písmena textu jsou barevně zvýrazněna černou barvou na podkladě bílé a text je orámován rytou drážkou (v horní části nedochována). 1. Sem uložili ‫פ’’ט‬ 2. ženu váženou ‫האשה החשובה‬ 3. Fajgele Auerbach. ‫פיגלה אועירבאך‬ ‫ מתה כ’’ג אב תרכ’’ח לפ‘‘ק‬4. Zemřela 23. [měsíce] av [roku] 628 5. Kéž je její duše připojena do svazku ‫תנצב‘‘ה‬ živých. ___ Hier ruht Frau Fani Auerbach gest. d. 24. August 1905 in 74. Lebensjahr. ___ Ruhe sanft!

Druhý syn Dawida Auerbacha, Gabriel, se narodil 4. srpna 1791 (náhrobek číslo 21125).26

NA Praha, HBMa 22, Matrika narozených 1839 – 1922, 1929. Příloha č. 9. 25 Příloha č. 10. 26 NA Praha, HBMa 21, Matrika narozených 1788 – 1868. 23 24

12

Petra Černá

‫איש תם וישר‬ ‫ירא אלהים לה‬ ‫גבריאל אייערבאך‬ ‫מנ פעטשוי הלך בדרך‬ ‫כל הארץ ביום ה‬ ‫לחדש מרחשון‬ ‫שנת תרכ‘‘א לפ‘‘ק‬ ‫תנצב‘‘ה‬

1. Muž dokonalý a přímý, 2. bohabojný. 3. Gabriel Auerbach 4. z Bečova. Odešel cestou 5. všeho pozemského dne 5. 6. měsíce marchešvan 7. roku 621 dle malého počtu. 8. Nechť je jeho duše připojena do svazku živých.

V bečovské matrice je veden záznam o sklenáři Gabrielu Auerbachovi, který zemřel 23. října 1860 ve věku 69 let, příčinou úmrtí byla vodnatelnost.27 Jeho první ženou byla Magdalena Weis, která zemřela tři roky po svatbě. Za druhou ženu pojal Katharinu Fischel z obce Kořen, oddával je známý bečovský rabín Simon Popper.28 Rabín Simon Popper působil v Bečově nad Teplou v letech 1845 až 1852. Pocházel z Vlachova Březí, jeho manželkou byla Rosi Freund, dcera novobydžovského rabína Abrahama Moses Freunda a jeho choti Theresie.29 Další rodinou v Bečově byli například Berlovi. Prvorozeným synem bečovského familianta (číslo koncese 4151 s dominiem č. 9) Abrahama Berla a jeho ženy Gittl byl Joachim, druhý syn se jmenoval Enoch.30 Enochově ženě Francizce, rozené Mayer (zemřela v noci 6. února 186331), zřejmě patří náhrobek číslo 25632. Náhrobek je přelomený, vrchní i spodní hrana je osekaná. V místě, kde se v epitafu nachází jméno manžela, je náhrobek poškozený Wassersucht, NA Praha, HBMa 25, Matrika zemřelých 1788 – 1867. NA Praha, HBMa 23, Matrika oddaných 1788 – 1868. 29 Fiedler, J. Heslo Bečov nad Teplou, s. 7. 30 NA Praha, HBF /XI/V. 100, Kniha familiantů, Elbogner Kreis, Buch N. V, Petschau Herrschaft, Saar Gut. 31 NA Praha, HBMa 25, Matrika zemřelých 1788 – 1867. 32 Příloha č. 11. 27

28

13


a překrytý asfaltem, který byl použit k upevnění kamene na dvoře mlýna. ... ‫הלכה‬ ‫תרכ’’ג לפ’’ק‬ ... ‫האשה הצנועה‬ ‫שכל וטובת מעשים מ’ פיגלה‬ ‫ בערל מפעטשו‬... ‫אשת כ’’ה‬ ...‫כבודה בבית ומהוללה‬ ...

1. Odešla … 2. [roku] 623 dle malého počtu. 3. Ctnostná žena … 4. … dobrý činů. Paní Figla 5. žena váženého … Berla z Bečova. 6. Všemi vážená a chvályhodná 7. …

Prvorozený syn Joachim Berl a jeho žena Sibila měli dva syny: Friedmana (*1785) a Beera (*1788). Friedmanovi a jeho ženě Rebece (rozené Lang) se dne 28. ledna 1819 narodila dcera Julie (Judith).33 Julii pravděpodobně patří náhrobní kámen číslo 27934. Epitaf je bilingvní, ale z hebrejské části jsou zachovány pouze dva spodní řádky. Vrchní část náhrobku, kde se nacházel právě hebrejský text, je osekaná. Julie neboli Juditha Berl zůstala neprovdaná, zemřela ve věku 54 let dopoledne 16. září 1873, zřejmě na tuberkulózu.35 Stejně jako u většiny ostatních židovských obcí v Čechách, se po 2. světové válce v Bečově dochovalo jen velmi málo historických dokumentů. Bečovské knihy a listiny byly v průběhu existence obce několikrát zničeny, ale v nějaké podobě přesto existovaly až do 30. let 20. století, kdy byly nacisty úplně zničeny.36 Jiří Fiedler uvozuje svůj článek „Dějiny a památky židovské obce v Bečově nad Teplou“ sdělením, že „nelze provést rozbor textů na starých náhrobcích (jehož výsledkem bývají mj. cenné genealogické a sociologické NA Praha, HBMa 21, Matrika narozených 1788 – 1868. Příloha č. 12. 35 NA Praha, HBMa 26, Matrika zemřelých 1840 – 1928. 36 FIEDLER, J. Dějiny a památky židovské obce v Bečově nad Teplou, s. 33. 33

34

14

Petra Černá

poznatky), protože bečovský hřbitov byl nacisty zničen“37. Naše studie si nyní klade za cíl doplnit právě tu část historických informací, kterou lze získat právě z nalezených náhrobků. Užitá literatura: ČERNÁ, P., PREKOP, F., VLADAŘ, J. Terénní úpravy na pozemku ppč. 35/1, 35/2, Vodná u Bečova nad Teplou. Nálezová zpráva. Archiv NPÚ – ÚOP Loket, 2010. FIEDLER, Jiří. Dějiny a památky židovské obce v Bečově nad Teplou. In: Sborník 600 let Bečova. Bečov 1999, s. 33 - 39. ISS nemá. FIEDLER, Jiří. Encyklopedie židovských obcí, sídlišť a památných míst na území ČR, heslo Bečov nad Teplou. Dostupné [WWW. http:// www.jewishmuseum.cz/shop/czshopenc.htm]. SVOBODA, Lukáš. Židovské náhrobky ze hřbitova v Bečově – archeologický nález Vodná. Muzeum Karlovy vary, 2011. Rukopis. Summary: The study presents a brief treatise on the hoisting of Jewish tombstones from the site of a former mill, which has been ensured by joint research team of Matana a.s. the National Heritage Institute and led by the author. The study briefly introduces the history of the Jewish community in Bečov and the local cemetery. The author‘s future aim is to add information that can be obtained from the tombstones about other historical reports in the final synthesis of Jewish settlement in Bečov. 37

Tatméž, s. 33.


15

Přílohy: 1. Katastrální mapa Vodné u Bečova nad Teplou (stav před r. 1945), zvýrazněn prostor mlýnského dvora 2. Odkrytá plocha dláždění dvora. 3. Synagoga od východu, před rokem 1931.38 4. Synagoga uvnitř v Grotteho knize. 39 5. Náhrobek č. 312. 6. Náhrobek č. 22. 7. Náhrobek č. 268. 8. Náhrobek č. 40. 9. Náhrobek č. 15. 10. Náhrobek č. 211. 11. Náhrobek č. 256. 12. Náhrobek č. 279. 13. Původní umístění židovského hřbitova v Bečově nad Teplou, 1848 14. Stav 1952, letecký mapový snímek 15. Předválečný pohled Bečova nad Teplou s detailem židovského hřbitova (Muzeum Karlovy Vary)

38 39

FIEDLER, Jiří., Dějiny a památky židovské obce v Bečově nad Teplou, s. 72. Tamtéž.

16 Příloha č. 1

Příloha č. 2

Petra Černá

Acta Iudaica & Theologica Příloha č. 3

17

18 Příloha č. 4

Petra Černá

Acta Iudaica & Theologica Příloha č. 5.

Příloha č. 6

19

20 Příloha č. 7

Příloha č. 8

Petra Černá


Příloha č. 10

21

22 Příloha č. 11

Příloha č. 12

Petra Černá


Příloha č. 14

Příloha č. 15

23

24

Tomáš Drábek

Možnosti dalšího vzdělávání v problematice partnerských a sexuálních vztahů osob se zdravotním postižením Tomáš Drábek Úvod Autor se úzkým zaměřením příspěvku snaží o šíření poznatků, které by měly přispívat k řešení problematiky partnerského a sexuálního života u lidí s různým typem zdravotního postižení. V praxi pomáhajících profesí se často vedou diskuse o tom, zda pracovník může být jen odborníkem v příslušném oboru, jako např. pedagog, psycholog či sexuolog. Novosad1 k tomu dodává, že při hledání odpovědi musíme vždy vycházet z působnosti, poslání a erudice pracovníka. Uvažujeme-li v tomto kontextu například o profesi sociálního pracovníka, pak je rozsah a náplň jeho činnosti dána právě širší kvalifikací, resp. profesně-osobnostními kompetencemi příslušného pracovníka. V praxi to znamená, že sociální pracovník bude vždy schopen rozpoznat a pojmenovat klientův problém, bude vědět, na jakého odborníka se může klient obrátit a s kým může spolupracovat. To však neznamená, že by v konkrétní problematice nemohl provádět facilitaci, intervenci, terapii apod. Míra a rozsah činnosti jsou dány totiž především možnou specializací, která pak může přímo souviset se zaměřením jeho studia a studijními možnostmi, jež konkrétní školská NOVOSAD, L., Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním, s. 148. 1


25

instituce nabízí, nebo právě možnostmi dalšího vzdělávání, které jistou formu specializace také nabízí. V současnosti existuje již několik akreditovaných vzdělávacích programů pro celoživotní vzdělávání, které se na problematiku partnerských a sexuálních vztahů osob se zdravotním postižením zaměřují. Většina těchto kurzů je roztroušena po celé České republice s převahujícím místem realizace v Praze, přičemž kurzy jsou organizovány různými organizacemi nebo individuálními subjekty. Podstatné však je, že tyto vzdělávací programy jsou a především že přibývají. Je neblahým faktem, že sexuální potíže připravují o životní radosti mnoho lidí, proto autor apeluje o snahu takové obtíže vystihnout, řešit a cíleně se na ně v rámci své kvalifikace připravovat. Význam informací z oblasti sexuality v praxi sociální práce Tak jako by měl být u každého jedince se zdravotním postižením brán důraz na jeho edukaci o sexuální problematice včetně rodinné výchovy, je nutné speciální sexuální výchovu zaměřit také na všechny pomáhající pracovníky, kteří člověku se zdravotním postižením poskytují pomoc a participují na jeho podpoře. Znalosti o partnerském a sexuálním životě by tak měly být orientovány nejen na pedagogy, vychovatele, ošetřovatele a zdravotnický personál, ale také na sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách. K tomu Levická a Truhlářová2 uvádějí, že právě i sociální pracovníci řeší řadu problémů, které souvisejí s lidskou sexualitou, jež je přirozenou a neoddělitelnou součástí každého lidského života. Zásadní význam má skutečnost, že klienti se zdravotním postižením, kteří se obracejí na sociálního pracovníka nebo jiné pomáhající pracovníky, se na ně obracejí s různými otázkami a problémy, tedy i ze svého intimního LEVICKÁ, J; TRUHLÁŘOVÁ, Z., Miesto a význam informácií z oblasti l’udskej sexuality v praxi sociálneho pracovníka, s. 81 2

26

Tomáš Drábek

života, často ze zcela běžných důvodů, jež sumarizují Levická a Truhlářová3: jejich otázka je napadla právě ve chvíli, kdy hovořili s pracovníkem; mají k němu důvěru vzhledem k předcházející spolupráci; řeší s pracovníkem různé problémy, tak proč neřešit i sexuální život; jít za sociálním pracovníkem je pro ně přijatelnější než návštěva sexuologa či psychiatra; nebo je pracovník zkrátka fakticky nejdostupnější (např. pro mentálně postižené) nebo nejblíže (např. pro tělesně postižené). Působení a vliv sexuální či rodinné výchovy je podle Truhlářové4 ve velké míře propojen s výkonem sociální práce, především během případové práce s jednotlivcem. Mnoho potíží, které mohou mít uživatelé sociálních služeb, totiž vychází z rodinného prostředí nebo vztahových a sexuálních problémů. Pokud bude sexuální vzdělání pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách dobře nastaveno, mělo by to přispět ke snížení počtu jedinců se zdravotním postižením, kteří budou v sexuálním a partnerském životě strádat a pociťovat problémy. Co by měl pracovník vědět o lidské sexualitě? Zásadní otázkou pro nás je, co by měli sociální pracovníci a pracovníci v sociálních službách vědět jak o lidské sexualitě, tak o specifických problémech, které vznikají v jejím vztahu ke zdravotnímu postižení. Mimo obecný rámec sexuální výchovy, která je nutným základem, by bylo vhodné zaměřit se na určité zásadní a specifické okruhy, jež mají svou určitou roli ve vztahu k jednotlivým typům zdravotního postižení. Typ postižení se tak vlastně stává jedním z měřítek pro obsahovou náplň vzdělávacích programů. Víme, že lze hovořit o mnoha společných tématech, jednotlivé okruhy však často ve vztahu k určitému 3 4

LEVICKÁ; TRUHLÁŘOVÁ, cit 2, s. 80. TRUHLÁŘOVÁ, Z., Odraz sexuální výchovy v praxi sociální práce.


27

postižení získávají zvláštní náplň – to i ve vztahu k přímé praxi. Mimo poznatky z oblasti biologie člověka, psychologie sexuality, komunikace v oblasti sexuality, současného stavu sexuálních výzkumů, problematiky menšinových skupin či sexuálního zneužívání, existují právě oblasti, jež jsou v určitém zaměření proměnné. Ve vztahu k mentálnímu postižení je například speciální problematikou hygiena klienta, masturbace, těhotenství a rodičovství nebo hypersexualita. U tělesného postižení jsou specifickým tématem sexuální dysfunkce, problémy v sexuálním životě, sebepojetí jedince, vliv nemoci a neúspěchu na sexuální život či výběr partnera. Naopak u lidí s duševním postižením a psychiatrických klientů musíme řešit rizikové sexuální chování, vliv návykových látek na sexualitu atd. Obecně jsou v sexuálním životě zdravotně postižených důležité kategorie jako tabu a mýty v sexualitě, genderové stereotypy, sociosexuální normy, návštěva odborného lékaře (gynekologie, sexuologie apod.) nebo sexualita a náboženství. Další vzdělávání sociálních pracovníků V současnosti jsou studenti sociální práce seznamováni s různorodými tématy z oblasti lidské sexuality, kdy většina těchto základních informací bývá tematicky začleněna do předmětů jako sociální patologie, práce s rodinou či etika. Navzdory oprávněnému významu těchto informací lze předpokládat, že nejsou pro specifickou praxi dostatečné. To potvrzují také Levická a Truhlářová5, které konstatují, že v rámci pregraduální a graduální přípravy sociálních pracovníků je lidské sexualitě věnovaná nedostatečná pozornost. Můžeme se domnívat, podobně

5

LEVICKÁ; TRUHLÁŘOVÁ, cit 2, s. 80.

28

Tomáš Drábek

jako Marková a Lukšík6, že sociální pracovníci si nebývají jisti svými kompetencemi a možnostmi pomoci v oblasti sexuality. Aby se pracovníci mohli cítit kompetentními například pro vedení rozhovorů o sexualitě svých klientů, měli by mít dostatečné teoretické znalosti a potřebné dovednosti pro praktické vedení těchto rozhovorů. Toho lze docílit zařazením odpovídajících předmětů do jejich studia, jako „základy lidské sexuality pro sociální pracovníky“ nebo „zdravotní postižení a sexualita“7. Zvyšování erudice formou dalšího vzdělávání by pak pro sociální pracovníky bylo pochopitelně další možností. V současnosti jsou však akreditované vzdělávací programy v oblasti sexuálního a partnerského života zdravotně postižených spíše jedinou možností přípravy vzhledem k popsaným nedostatkům pregraduálního vzdělávání. Další vzdělávání pracovníků v sociálních službách Do jiné situace se dostaneme v oblasti profesní přípravy pracovníků v sociálních službách. Vzhledem k tomu, že na pracovníky je kladen požadavek nižších znalostí a standardizovaný rozsah kvalifikačního kurzu pro pracovníky v sociálních službách nemívá nijak rozsáhlou hodinovou dotaci, měly by být jejich znalosti k dané problematice získávány standardně právě především dalším vzděláváním. Podle Kozákové8 by pak bylo nejvhodnější, aby základní kurz v oblasti sexuality osob se zdravotním postižením absolvoval celý personál pracující s lidmi se zdravotním postižením. Je důležité dostatečně informovat zaměstnance o tom, jakým MARKOVÁ, D; LUKŠÍK, I., Aký by mal byť obsah sexuálnej výchovy pre študentov a študentky sociálnej práce, s. 83. 7 LEVICKÁ; TRUHLÁŘOVÁ, cit 2, s. 82. 8 In VOLFOVÁ, I. a kol., Prevence sexuálního zneužívání dětí a adolescentů se specifickými potřebami, s. 72. 6


29

způsobem reagovat na nejrůznější dotazy a potíže. Pro samotnou kvalitu sociálních služeb při práci s cílovou skupinou zdravotně postižených je nutné, aby všichni pomáhající pracovníci byli v určitých oblastech poučeni a aby získali dostatečné informace. Pracovníci by měli vědět, že jsou k dispozici tištěné informace, audiovizuální zdroje nebo že existují organizace, na které se lze obrátit9. McCarthy a Thompson10 zdůrazňují přínos těchto kurzů pro pracovníka, je jím především poznání, že lidé se zdravotním postižením jsou sexuální bytosti, že jejich sexualita se nikterak neodlišuje. Pracovníci budou spíše podporovat sexuální edukaci a nebudou se obávat případných důsledků a projevů sexuálního života u zdravotně postižených. Budou mít možnost pochopit, že zkušenost druhých lidí se sexualitou je odlišná od jejich vlastní zkušenosti. Další vzdělávání pracovníků podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách V srpnu roku 2009 vystoupila v platnost novela zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v pozdějším znění, která pracovníkům v sociálních službách a sociálním pracovníkům stanovuje povinnost dalšího vzdělávání v rozsahu 24 hodin za kalendářní rok. Z těchto 24 hodin je možné absolvovat osm hodin v rámci odborné stáže v zařízení sociálních služeb a dalších osm hodin v rámci školicí akce. Minimálně osm hodin musí být tedy splněno formou akreditovaného kurzu u Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále jen MPSV ČR). V systému dalšího vzdělávání, který je obvyklý u jiných pomáhajících profesí (zdravotní sestry, ŠTĚRBOVÁ, D., Sexuální výchova a osvěta u osob s mentálním postižením. Strategie odborných služeb a modelový protokol sexuality a vztahů, s. 39. 10 In TRÚCHLA, Z. a kol., Sexuálna výchova v Domove sociálnych služieb Nádej Vidiná, s. 145. 9

30

Tomáš Drábek

lékaři apod.), je zaměstnavatel povinen zabezpečit pracovníkům účast na těchto stážích, školicích akcích a kurzech, kde si obnovují, upevňují a především doplňují kvalifikaci. Jak autor již zmínil, tyto akreditované kurzy jsou do jisté míry věnované i problematice sexuálního a partnerského života osob se zdravotním postižením. Kurzy se v České republice zaměřují především na cílovou skupinu lidí s mentálním postižením. Štěrbová11 konstatuje, že by měl být při vzdělávání zaměstnanců zachován standardní postup, jak je ověřený v organizacích v zahraničí. Dodává, že především v oblasti sexuálního a partnerského života osob s mentálním postižením je nezbytné, aby zaměstnanci byli pravidelně proškolováni a měli k dispozici odborné zázemí, čímž má na mysli dostatek odborných materiálů a možnost konzultací s odborníky. Ovšem i ve vztahu k jiným typům zdravotního postižení by mělo být další vzdělání v problematice zcela žádanou realitou. Aby mohli být pracovníci proškoleni, je potřebné, aby byl vytvořen systém vzdělávacích akcí a doškolovacích aktivit pro sociální pracovníky a pracovníky v přímé péči, čímž by byl zaručen odborný přístup k sexualitě uživatelů služeb. Další vzdělávání v této oblasti zárukou rozvoje sebe sama a současně základem pro rozšíření a zdokonalení služeb pro uživatele sociálních služeb.12 Přehled akreditovaných vzdělávacích programů Autor provedl analýzu „Seznamu vzdělávacích programů akreditovaných MPSV ČR v letech 2007 až 2011“, přičemž se pokusil sestavit přehledný seznam dostupných vzdělávacích programů zaměřených na problematiku partnerských a sexuálních vztahů osob se zdravotním postižením. Z uskutečněné analýzy lze konstatovat navíc jeden příjemný fakt, že v roce 2011 došlo 11 12

ŠTĚRBOVÁ, cit. 9, s. 9. ŠTĚRBOVÁ, cit. 9, s. 14-16.

31


ke značnému navýšení nabídky těchto kurzů. V tabulce jsou u jednotlivých kurzů uvedeny pouze základní informace, které autor považuje za podstatné (název programu, číslo akreditace, realizátor programu, místo a hodinová dotace). Pro přehlednost významu akreditačního čísla je zde uvedeno vysvětlení písemných zkratek: PC (akreditace pro pracovníky v sociálních službách), SP (akreditace pro sociální pracovníky), VP (akreditace pro vedoucí pracovníky zaměstnanců v sociálních službách), PP (podpora fyzických osob, které poskytují pomoc příjemci příspěvku na péči). Tabulka 1 – Seznam akreditovaných vzdělávacích programů v ČR 2007/135-SP

Sexualita lidí s mentálním postižením QUIP – Společnost pro změnu

Praha

Sexuální pedagogika lidí s mentálním postižením CARITAS – Vyšší odborná škola sociální

Olomouc

Sexuální výchova a osvěta u osob s mentálním postižením Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu

Praha

Praha

Sexualita a vztahy lidí s mentálním postižením II Pohoda, o. s.

Praha

Praha

Úvod do problematiky sexuality a vztahů lidí s postižením 1

Arcidiecézní charita Olomouc

16 hodin 2008/333-SP 15 hodin

8 hodin 2009/534-SP 8 hodin 2009/556-PC

Sexualita lidí nejen s mentálním postižením Asociace pomáhající lidem s autismem – APLA

2008/138-SP

2009/533-SP

Sexualita a vztahy lidí s mentálním postižením I Pohoda, o. s.

11 hodin

Olomouc

14 hodin 2010/0148PC/SP 8 hodin

32

Tomáš Drábek

2010/0828PC/SP/VP

Přístup k sexualitě lidí s mentálním postižením Bc. Vítězslav Král

Plzeň

2010/1252PC/SP/PP

Sexualita osob s mentálním postižením Hradec Králové Partnerské a sexuální soužití klientů s mentálním postižením Mgr. Jana Fišerová

Asociace pomáhající lidem s autismem – APLA

Praha

Vsetín

24 hodin 2011/0285PC/SP

Krnov

Úvod do praxe sexuální výchovy a osvěty osob s mentálním postižením I Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu

Praha

Úvod do praxe sexuální výchovy a osvěty osob s mentálním postižením II Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu Sexualita handicapovaných

12 hodin

8 hodin 2011/0804PC/SP/VP/ PP

Sexualita lidí s mentálním postižením EDUCO CENTRUM, s. r. o.

2011/0786PC

Praha

Sexualita osob s mentálním postižením Vzdělávací a komunitní centrum Integra Vsetín

16 hodin

2011/0220PC

Přístup k sexualitě klientů v sociálních službách PhDr. Martina Venglářová

5 hodin

Praha

8 hodin 2011/0212PC/SP/VP 8 hodin 2011/0213PC/SP/VP 8 hodin 2011/0856PC/SP/VP

33

Acta Iudaica & Theologica Veverská Bítýška

Hartmann Rico, a. s.

2011/0859PC/SP/VP

Sexualita třetího věku Veverská Bítýška

Hartmann Rico, a. s.

5 hodin 2011/0882PC/SP/VP

Sexualita a vztahy lidí s postižením Uherské Hradiště

Marlin, s. r. o.

Přístup k sexualitě lidí s psychózou v rámci poskytování sociálních služeb Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví

Praha

8 hodin 2011/1031-SP 8 hodin 2011/1089PC/SP/VP

Sexualita u mentálně postižených PROFIMA EFFECTIVE, s. r. o.

Zlín

Víkend s českým znakovým jazykem – Sex a intimita Pevnost – Institut neslyšících specializované vzdělávání

5 hodin

pro

Praha

Úvod do tématu agresivity a sexualita u dětí se zdravotním postižením Alfa Human Service

Praha

Úvod do problematiky sexuality lidí s mentálním postižením SENIOR CONSULT, s.r.o.

Uherské Hradiště

Úvod do problematiky sexuality v zařízení poskytující službu lidem s MP Diakonie Českobratrské církve evangelické

Praha

Úvod do problematiky sexuality v zařízení poskytující službu lidem s MP Diakonická akademie, s.r.o. Praha

6 hodin 2011/1214PC 11 hodin 2011/1286PP 16 hodin 2011/1368PC/SP/VP 8 hodin 2011/1405PC/SP/VP/ PP 6 hodin 2011/1463PC/SP/VP 6 hodin

34

Tomáš Drábek

Další možnosti vzdělávání Mimo výše uvedené akreditované programy existují ještě jiné možnosti, jak získat tolik potřebné znalosti. Několik organizací v České republice pravidelně pořádá osvětové akce, často v podobě společných diskusí a besed (Asociace pomáhající lidem s autismem – Apla, Centrum pro zdravotně postižené Středočeského kraje Mladá Boleslav, Poradenské centrum Amorela aj.). Dalším zdrojem informací jsou nepravidelně probíhající konference, které se věnují problematice z mnoha různých úhlů (Orfeus, Pedagogická fakulta UHK, VOŠ Olomouc). Také každoroční konference Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu (dále jen SPRSV) nabízejí další poznatky, kdy jsou otázky z rodinného, sexuálního a partnerského života zdravotně postižených zahrnuty do přednášek na krajských konferencích a celostátních kongresech (např. „O sexualitě, lidských vztazích a sexuální výchově“). Zdravotně sociální pracovník má možnost absolvovat distanční kurz „Handicap a sexualita“, který je ohodnocen třemi kredity a nabízí ho virtuální škola SETRANS. Také SPRSV pravidelně zajišťuje akreditaci svých kurzů i pro nelékařské zdravotnické pracovníky, mezi které zdravotně sociální pracovník patří. Škola SPMP Modrý klíč v Praze každoročně nabízí neakreditovaný čtyřdenní kurz „Problematika sexuality u lidí s mentálním postižením.“ Během kurzu se řeší mnoho témat, od postojů k sexualitě mentálně postižených, tvorby protokolu sexuality, rozsahu odpovědnosti pracovníků až po program osvěty pro rodiče. Poradenské centrum Amorela nabízí vzdělávací programy pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách „Sexualita aneb život se vším všudy“, které jsou zaměřeny na práci v oblasti sexuality lidí s mentálním postižením. Program je realizován jako základní a nadstavbový seminář a pilotní kurzy proběhli během roku 2011 v rámci projektu „Vzdělávání v oblasti sexuality“. Tento projekt je určen k vývoji vzdělávacích modulů,


35

proto nejsou kurzy akreditovány. Účastnit se jich však mohou pouze pracovníci z Plzeňského, Jihočeského a Karlovarského kraje. Martina Venglářová nabízí mimo svého akreditovaného kurzu také individuální semináře z oblasti sexuologie na různá témata, jako sexualita nemocných, sexualita klienta s mentálním postižením nebo sexualita seniorů. Závěr Autor se domnívá, že by smysluplně využívané celoživotní vzdělávání mohlo být jednou z možností, jak získat dostatečné informace vhodné pro podporu partnerského a sexuálního života osob se zdravotním postižením. Tomu navíc přispívá skutečnost, že se celý komplex sociálních služeb dostal do své další dekády, když zákon o sociálních službách reflektoval i jejich dosavadní vývoj a vnesl na pracovníky určité kvalifikační požadavky, včetně požadavku na pravidelné prohlubování získané kvalifikace. V rámci dalšího vzdělávání se zmíněné kurzy věnují a mohou věnovat právě i problematice sexuálního a partnerského života zdravotně postižených. Souhrn základních informací, které pracovník účastí na takovém kurzu získá, je minimální investicí, avšak mnohdy tím nejužitečnějším s předpokládaným užitkem pro samotného klienta. Záměrem autora nemohlo být zachycení všech možností dalšího vzdělávání, ale upozornit na vybrané akreditované programy, jejichž absolvování přispívá k naplňování přirozených lidských potřeb poskytovateli sociálních služeb v České republice.

36

Tomáš Drábek

Užitá literatura: DRÁBEK, T. Možnosti sociální práce v podpoře partnerského a sexuálního života lidí se zdravotním postižením. Praha, 2011. Diplomová práce. Univerzita Karlova. Husitská teologická fakulta. Katedra psychosociálních věd a speciální etiky. LEVICKÁ, J.; TRUHLÁŘOVÁ, Z. Miesto a význam informácií z oblasti l’udskej sexuality v praxi sociálneho pracovníka. In Mitlöhner, M. (Ed.) Sborník referátů ze 17. celostátního kongresu k sexuální výchově v České Republice 2009. Brno: SPRSV, 2009, s. 80–82. ISBN 978-80-7399-835-6. MARKOVÁ, D.; LUKŠÍK, I. Aký by mal byť obsah sexuálnej výchovy pre študentov a študentky sociálnej práce? In Mitlöhner, M. (Ed.) Sborník referátů z 17. celostátního kongresu k sexuální výchově v České Republice 2009. Brno: SPRSV, 2009, s. 83 – 90. ISBN 978-80-7399-835-6. NOVOSAD, L. Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním: základy a předpoklady dobré poradenské praxe. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-509-7. ŠTĚRBOVÁ, D. Sexuální výchova a osvěta u osob s mentálním postižením. Strategie odborných služeb a modelový protokol sexuality a vztahů. Praha: SPRSV, 2009. ISBN 978-80-7415-005-0. TRUHLÁŘOVÁ, Z. Odraz sexuální výchovy v praxi sociální práce. In Mitlöhner, M. (Ed.) Sborník referátů z 16. celostátního kongresu k sexuální výchově v České Republice 2008. Praha: SPRSV, 2008. ISBN 978-80-86559-99-5. TRÚCHLA, Z; DEBNÁRIKOVÁ, M., ORAVCOVÁ, I. Sexuálna výchova v Domove sociálnych služieb Nádej Vidiná. In Mitlöhner, M. (Ed.) Sborník referátů z 17. celostátního kongresu k sexuální výchově v České Republice 2009. Brno: SPRSV, 2009, s. 142 – 146. ISBN 978-80-7399-835-6.


37

VOLFOVÁ, I.; KOZÁKOVÁ, Z.; VELEMÍNSKÝ, M. Prevence sexuálního zneužívání dětí a adolescentů se specifickými potřebami. Praha: Triton, 2008. ISBN 978-80-7387-129-1. Summary In his paper the author considers further education of social workers and workers in social services in the area of supporting sexuality and partnership for people with disabilities. He recognizes a paradox in the concept of social services which is the fact that although these workers tend to have knowledge of many disciplines, they are not educated in something so ordinary and common, closely connected to life and its quality, like human sexuality. According to the author the social workers’ attitudes toward sexuality need to be shaped during their qualification courses, and thereby a different behavior to persons with disabilities, including their intimate experience of life, should be implied. However, this is not common in practice, therefore the aim of this work is mainly to provide clear information regarding the training opportunities in relation to this issue in the reflection of Act No. 108/2006 Coll. Social Services, as amended.

38

Eva Mašková

Hagioterapie: uvedení do problematiky a praktický exkurz1 Eva Mašková Úvod V této práci by měla být nastíněna psychoterapeutická metoda s názvem „hagioterapie“. Metoda, která vznikla ve stejné době nezávisle na dvou různých místech. Metoda, která oslovuje věřící, spirituálně založené i ateistické jedince. Metoda, která syntetizuje teologii a psychologii. Můžeme mluvit o moudrosti věků, o hluboké vnitřní spiritualitě každého z nás či o úctě k prastarému Písmu v naší kultuře. A můžeme také mluvit o příbězích popisujících dávné archetypy, které nepřestávají fascinovat. Cílem této práce je stručně seznámit čtenáře s nejvýraznějšími prvky této nepříliš známé formy psychoterapie a ukázat na popisu sezení, jak tato teoretická východiska fungují v praxi. Popsat, jak hlubinně-analytický výklad bible ve společenství pacientů může motivovat k uvažování o sobě samém, o druhých, o světě i o Bohu v novém světle. Práce by měla také osvětlit vznik a filosofické základy, ze kterých hagioterapie vychází. A zároveň, čerpajíc z autentických zkušeností, přiblížit zážitek samotného terapeutického procesu. Protože právě zde, v pedagogice a psychologii, více než kde jinde, nás zajímá teorie uvedená v život s žáky, studenty, klienty a pacienty. Stěžejním bodem naší práce je moment, kdy má teorie obstát tváří v tvář praxi. Jedná se o příspěvek do studentské soutěže „Fórum nadaných“ Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce 2010. 1


39

Dovolím si tedy hagioterapii představit jako směr, který je starý jako Písmo samo. Jako směr, který se vyvíjí jen pár desítek let na dvou odlišných místech světa, a také jako směr, který se teprve rodí do pečujících rukou svých průvodců, jimiž je společenství terapeutů a klientů. Pojem hagioterapie Hagioterapii bychom mohli dost dobře označit jako střet světa psychologie a teologie. V takovém případě bychom se však velmi mýlili, hagioterapie je souladem těchto dvou světů, které se setkávají proto, aby pomohly pacientům v jejich léčbě a v ideálním případě i v uzdravení. Etymologicky viděno je slovo hagioterapie odvozeno od slova „hagios“ (svatý, usilující o dobro). Vyvinula se z pastorační terapie a duchovního poradenství, které byly před rokem 1989 praktikovány v dobách komunistického režimu v podzemních strukturách katolické církve.2 Zajímavé je, že se začala vyvíjet na dvou různých místech zároveň, a to nezávisle na sobě. V Čechách se zasloužil o vývoj hagioterapie MUDr. Prokop Remeš. V Chorvatsku pak vznikala metoda spirituální léčby známá pod pojmem „hagioterapija“. Zde se vyvíjela původně z katolického charismatického hnutí a duchovním otcem hagioterapie v Chorvatsku byl prof. Tomislav Ivančić.3 V širokém prostoru mezi klasickou psychoterapií a náboženstvím vystupují čtyři obory lidské činnosti: pastorace, pastorační terapie, transpersonální psychologie a hagioterapie. Každá z nich se formovala z jiného filosofického základu a každá z nich přistupuje ke stejné problematice z odlišného úhlu. Pastorace se obrací na lidi věřící, kteří budují svůj život na náboženském vidění světa, či jsou takové vidění světa ochotni přijmout. 2 3

SMOLÍKOVÁ, P. Náboženství v terapiích Jana Czecha a Prokopa Remeše. IVANČIĆ, T. Hagioterapija.

40

Eva Mašková

Pastorační terapie je pak další formou pastorační práce, kdy se užívá prostředků duchovního vedení k terapeutickým účinkům. V pastorační terapii však více než snahu o spásu duše nacházíme snahu o duševní uzdravení.4 Transpersonální psychologie se zase zajímá o jevy a schopnosti člověka, které nejsou vázány na fyzické nositele. Nacházíme zde snahy, jako jsou oživení nitroděložního života či vyvolání vzpomínek přesahující individuální existenci člověka.5 Tento směr však odmítá, na rozdíl od tří předešlých, věroučnou interpretaci těchto prožitků. Hagioterapii tedy můžeme zařadit do tohoto rozvětveného trsu teorií, které vznikají na místě setkání psychoterapie a náboženství. Je jistou formou bibliografie, což je metoda využívající léčebného účinku četby. Právě četba je schopna odpoutat pacienta od myšlenek na nemoc a posílit jeho chuť a vůli k uzdravení.6 V případě hagioterapie je Bible právě tou knihou, ze které terapeut a pacienti čerpají. V této kapitole byla hagioterapie popsána a představena z hlediska, jakým prospívá pacientům a jak je provozována v psychiatrické léčebně. Ovšem pro úplnost nesmíme opomenout ani druhé možné nazírání na hagioterapii. Tento pojem se též užívá ve smyslu léčby nemocných zaklínáním, modlitbou, či uctíváním ostatků. Zejména v německy mluvících zemích se ve středověku používaly relikvie sv. Valentýna k léčbě epilepsie. Ta nebyla chápána jako záchvatové onemocnění, ale spíše jako trest od Boha. Metoda této „léčby“ byla ve své době poměrně rozšířená a oblíbená.7

REMEŠ, P. Hagioterapie - nový směr psychoterapie. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 6 HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 7 VERHAGEN, P. Religion and Psychiatry. 4 5


41

Východiska hagioterapie v ČR Hagioterapie je jednou z metod, kterou jsou léčeni pacienti v Psychiatrické léčebně Bohnice v Praze. Této léčbě a pravidelným sezením se věnuje MUDr. Prokop Remeš, který metodu v České republice založil, jak bylo popsáno výše. Jeho cesta k terapii nebyla úplně jednoznačná. Přes profesi gynekologa v PL Bohnice a studium KTF UK dostal nabídku zastřešení oblasti, kde se protíná lékařská věda s náboženstvím. Po dokončení atestace z psychiatrie se od roku 1991 věnuje pravidelným setkáním s pacienty léčenými se závislostí v PL Bohnice.8 Dr. Remeš spatřuje v hagioterapii dva podstatné cíle. Bezprostředním cílem terapeutického působení je utužení dospělých složek osobnosti, za které považuje existenciální a hodnotové struktury. Vzdáleným cílem je pak působení na změnu životního charakteru neseného negativní emocí z neuspokojené touhy po tom, co člověk nemá, v životní charakter nesený emocí radostné vděčnosti z toho, co člověk má.9 Účastníky hagioterapeutických skupin jsou lidé hospitalizovaní v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Jedná se o klienty z oddělení věnujícímu se závislostem: alkoholici, drogově závislí, gambleři apod. Dále mohou hagioterapeutická sezení navštěvovat osoby s neurotickou diagnózou, klienti se ztrátou smyslu života a dalšími poruchami osobnosti. Formou se hagioterapeutická sezení blíží otevřeným skupinovým psychoterapiím. To znamená, že složení účastníků se může hodinu od hodiny měnit a skupina nemá rigidní složení. Výhodou je velká nízkoprahovost a otevřenost pro nové zájemce, nevýhodu můžeme spatřovat v tom, že se prakticky neformuje dynamika skupiny z dlouhodobého hlediska (právě kvůli proměnlivosti složení účastníků). 8 9

FRIEDLOVÁ, A. Hagioterapie. REMEŠ, P., HALAMOVÁ, A. Nahá žena na střeše.

42

Eva Mašková

Hagioterapie v praxi Následující nástin průběhu hagioterapeutického sezení pramení z aktivní účasti na skupinových terapiích v PL Bohnice vedených dr. Remešem, se kterými jsme se blíže seznámili výše. Jako první probíhá vzájemné představení jednotlivých účastníků křestním jménem a rozdání biblí. Sedí se v úzkém kruhu a ve středu tohoto kruhu je stolek se svící, mističkou a „perlami“ (perleťové korálky). Jako první se uzavře téma z minulé hodiny – zopakuje se téma čteného textu a všichni účastníci se k němu ještě vyjádří. Dr. Remeš celou diskusi zúčastněných moderuje, často i poměrně direktivně, pokud se účastník ostýchá před ostatními vyjádřit. Po této části přichází vysvětlení funkce perel, které leží na stolku mezi účastníky. Tak jako lovci perel odhazují své oblečení, i my odložíme vše, co by nás mohlo tížit, a potopíme se hluboko za pokladem, za poznáním. Lovcům sloužil k hlubokému ponoru těžký kámen, se kterým se vrhali do neznámých vod, pro tento účel my použijeme bibli. Dr. Remeš pak uvede vybraný příběh, který se toho dne bude číst, a zasadí jej do dějinného rámce. Nutno přiznat, velmi působivě a se schopností zaujmout posluchače. Následuje první čtení jedním z účastníků sezení, kterého vybírá terapeut, stejným způsobem i čtení druhé. Zde je prostor pro poslední objasnění reálií z příběhů. Napotřetí je text čten terapeutem – dr. Remeš čte text sám a klienti na sebe nechávají tato slova působit. Namísto přemýšlení, o čem text je, na což byl prostor v předešlých dvou čteních, je v tuto chvíli Písmo prožíváno. Pracují zde emoce a prožívání klientů. Po třetím přečtení každý dostane prostor pět minut, aby si o příběhu popřemýšlel. Aby v soukromí našel subjektivně nejdůležitější téma, které se ho nejvíce dotýká. Těchto pět minut je pro vytvoření vlastního obrazu o příběhu, který je pak formován


43

už jen se skupinou. Po uběhnutí tohoto času má každý za úkol říci jednu základní emoci, kterou v něm příběh vyvolává. Často to byl právě vztek, radost, ale i překvapení nebo úleva. Každému jednotlivci je věnováno opět slovo a v kruhu každý řekne, co ho v příběhu naštvalo. Vztek jako jedna z nejsilnějších emocí – kde jsme jej při čtení a promýšlení příběhu zacítili. Ten, kdo se v tuto chvíli projeví nejsilněji, u koho je projev například nejvíce nabitý emocemi či začne spatřovat sebe samého, dostává do ruky meč a s ním i slovo. Začíná mluvit o tom, co jej v příběhu nejvíce zaujalo, ostatní mají možnost reagovat, ne mu však do řeči násilně vstupovat. K tomu slouží právě meč, aby určil, kdo je v danou chvíli rétorem. Symbol meče je také zajímavým prvkem této terapie. Můžeme pozorovat nesmělé držení při vyjadřování vlastních postřehů, ale i nervózní ťukání o zem, či rázné přitakávání silnými ranami, pokud se mluvčí rozhorlí. Zde probíhá jádro skupinové terapie. Právě v tomto je stěžejní kus práce, který každý na této terapii odvede. Terapeut projevuje svoji kreativitu, dává slovo různým klientům, zapojuje pasivnější, usměrňuje ty příliš aktivní, moderuje rychlá kolečka (např. „Udělal to Pavel správně?“ a každý z účastníků musí odpovědět – striktně, jasně, rychle a rozhodně; pokud váhá, je terapeutem k rozhodnutí doprovozen vhodně pokládanými otázkami). Sledujeme vývoj jedné postavy v celém příběhu, která skýtá klientům prostor se s ní identifikovat, či s ní identifikovat nějakou jinou osobu. Nejprve se řeší problém postavy v příběhu, brzy však začne vyplouvat na povrch, jak tento příběh rezonuje v nás samých. Např. v příběhu o Pavlu a Silasovi, kdy se žalářník kaje z toho, že je držel ve vězení, chce se probodnout mečem, ale příběh končí jeho obrácením (Sk 16,27). Jeden z klientů se vyjadřoval ke scéně následovně:

44

Eva Mašková

„To přece nejde, aby uvěřil a všechno mu bylo odpuštěno, on se tady raduje s rodinou. Takhle to prostě nefunguje. Nejde to tak, že pijete a pak se lusknutím prstu obrátíte a už nikdy na flašku nesáhnete. Ta změna je dlouhodobá, nejde se zbavit zodpovědnosti tím, že prostě uvěřim.“ Takovýchto osobních výpovědí pramenících z vyhrocených okamžiků v příběhu nalézáme na každém sezení desítky. Po této bouřlivé a emočně nabité fázi následuje další část. Každý má jedním slovem říci, o čem pro něj tento příběh byl (např. o obrácení, lásce, hlouposti), zde už se nesleduje konkrétní emoce, ale ústřední téma. Poslední částí sezení je, že si každý vezme jednu perlu ze stolku uprostřed a řekne, co si z dnešního sezení odnáší. Co je pro něj tím pokladem, který objevil, ať již v sobě, v bibli, či z vyprávění druhých. Poté perlu vrací zpět do „společného pokladu“. Úskalí a kritická místa hagioterapie V předešlých kapitolách jsme se zabývali zejména pozitivním vlivem, který může hagioterapie na pacienty mít. Avšak jako u každé jiné terapeutické techniky můžeme i zde nalézt stinné stránky. Tou nejvýraznější je právě kontroverze, se kterou vstupuje do dnešního, více než kdy dříve ateistického světa. Je možné setkat se s názory „Proč právě bible“ či „Zase nás bude někdo evangelizovat“. Snad právě tyto otázky a pochyby byly zodpovězeny výše. Po překonání těchto obav a strachů je však možné na klientech pozorovat zvýšený nárůst zájmu a touhy po konfrontaci s hodnotovými, morálními či náboženskými podněty.10 Další úskalí, která bychom mohli najít na této metodě, jsou

10

REMEŠ, P., HALAMOVÁ, A. Nahá žena na střeše.


45

například úzký okruh zájemců, který může tato metoda zaujmout.11 Můžeme pochopitelně předpokládat, že biblická témata neosloví tak široký okruh zájemců, jaký bychom si přáli. Dále hraje roli a má význam pečlivě vyškolený terapeut, který za sebou bude mít četné zkušenosti právě s touto metodou. V současné době neexistuje v České republice žádný akreditovaný výcvik v hagioterapii. Případné další nevýhody a citlivá místa hagioterapie mohou pramenit z toho, že vychází z konceptu skupinové terapie. Terapeut musí vynaložit zvýšené úsilí ve spolupráci se skupinou, na rozdíl od spolupráce s jedním klientem. Na terapeuta jsou kladeny větší požadavky také v pohotovosti a obratnosti. Ovšem i klienti mohou mít například problém s dostatečným otevřením se, spontánním mluvením o svých problémech, projekcích vlastních nezdarů do biblických příběhů před ostatními. Jednotlivcům je také ve skupině věnováno méně času, než kdyby byli přítomni na terapii individuální. Závěr Tato práce ve stručnosti shrnuje základní informace o ne příliš rozšířené metodě psychoterapie, jež je založena na biblioterapii a skupinové terapii. O terapii, která vyrůstá ze společné půdy teologie a psychologie. Popisuje vznik a krátký vývoj v moderní době, zejména v naší zemi. Ukazuje na popisu struktury sezení svůj průběh a stěžejní momenty ve svém aktivním působení na klienty. V rámci poměrně limitovaného rozsahu této práce nebylo o hagioterapii řečeno zdaleka vše, co shledávám podstatným. Zejména o jejích hlubokých historických kořenech a možných dlouhodobých výsledcích, které lze na pacientech a klientech 11

SCHOVÁNKOVÁ, L. Hagioterapie pro ženy v krizových situacích.

46

Eva Mašková

pozorovat. V dalším bádání by bylo také zajímavé postihnout vliv hagioterapie na osobní spiritualitu, náboženské vyznání či dokonce církevní příslušnost. K praktické stránce věci považuji za podnětné zabývat se těmi biblickými místy, která vzbuzují v pacientech nejvíce emocí a nejlépe se s nimi identifikují. Popsat jejich působení na rozdílné účastníky terapie, jak tomu bylo v této práci například s klientem a jeho rozhořčením vůči biblickému žalářníkovi. Snažila jsem se představit hagioterapii jako směr s nesmírným potenciálem, který by si zasluhoval být dále rozvíjen a pěstován. Ať už tímto rozvojem budeme mít na mysli založení vlastní školy, profesionální vzdělávání terapeutů či praktická provozování ve více než jedné léčebně, více než jedním terapeutem. Důležitým poselstvím stále zůstává, že teologie, potažmo biblistika, by se měla dále otevírat i jiným oborům. Stejně tak otevřená by měla zůstávat i psychologie a aplikovaná psychoterapie. Podněcovat dialog i s dalšími vědami, protože obě toho mají v dnešní době mnoho co nabídnout. Podstatné je, ať už k lidem hagioterapie promlouvá díky věkovité moudrosti lidstva, či Bohem samým, že svým pacientům pomáhá. Otevírá jim jejich vlastní hodnotové systémy a ukotvuje etická přesvědčení, která každý nosí v sobě.


47

Užitá literatura FRIEDLOVÁ, A. Hagioterapie. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Teologická fakulta, Katedra teologické etiky, sociální etiky a etického vzdělávání 2007. 82 s., 2 s. příloh. Vedoucí diplomové práce Mgr. Jindřich Šrajer, Dr. theol. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. 776 s. ISBN 80-7178-303-X. IVANČIĆ, T. Hagioterapija, 2008. /www.hagioterapija-split.hr/. Vytištěno 18. 9. 2010; http://www.hagioterapija-split.hr/ hagioterapija.htm. REMEŠ, P. Hagioterapie - nový směr psychoterapie, 2009. /www. hagioterapie.cz/. Vytištěno 18. 9. 2010; http://www. hagioterapie.cz/?p=75. REMEŠ, P., HALAMOVÁ, A. Nahá žena na střeše: psychoterapeutické aspekty biblických příběhů. Praha: Portál, 2004. 197 s. ISBN 8071789216. SMOLÍKOVÁ, P. Náboženství v terapiích Jana Czecha a Prokopa Remeše. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, 2009. 67 s. 19 s. příloh. Vedoucí diplomové práce Mgr. Vít Machálek, Dr. SCHOVÁNKOVÁ, L. Hagioterapie pro ženy v krizových situacích (se zaměřením na léčbu alkoholové závislosti v Psychiatrické léčebně Bohnice). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická faktulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2006. 107 s., 6 s. příloh. Vedoucí diplomové práce MUDr. Mgr. Prokop Remeš. VERHAGEN, P. Religion and Psychiatry: Beyond Boundaries. John Wiley and Sons, 2010. 667 s. ISBN 9780470694718.

48

Eva Mašková

Summary This article presents view on the new psychotherapeutic method called „Hagiotherapy“, which connects theology and psychology. The aim of this paper is to briefly familiarize the reader with the most distinctive elements of this not very well known form of psychotherapy. In the first part we explain the terminology and background of this method. In the second part we visit the psychiatric hospital in Bohnice, where therapists work with this method with addicted patients. Finally, we present difficulties and obstacles related to this method. This critical review points out these areas for further consideration.


49

Azarja dei Rossi: Me’or ejnajim – Autor a jeho pojetí dějin1 Antonín Šedivý Úvod Ve svém článku bych chtěl pojednat o životě, díle a přínosu židovského učence 16. století, kterým je Azarja dei Rossi2. Vzhledem k omezenému prostoru však půjde pouze o jakýsi rychlý náčrt. Příspěvek je rozdělen do čtyř částí – úvodu (zasazení autora do rámce dějin), oddílům o autorovi a struktuře Me‘or ejnajim3 a na závěr dei Rossiho přínosu a přístupu k dějinám a židovské historiografii. Azarju dei Rossiho lze vnímat ve dvou kontextech – ve světě renesanční Itálie a v rámci židovské historiografie. Židé žili v Itálii již od 1. st. př. o. l.4 a měli zde, oproti ostatním evropským zemím, relativně velkou svobodu. Nevztahovalo se tu na ně tolik omezení, mohli si tedy zachovat věrnost svým náboženským tradicím a zároveň se zapojit do kulturního života Jedná se o upravený příspěvek studentské soutěže „Studentská vědecká konference“ Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce 2011. 2 V příspěvku je použit systém přepisu z hebrejštiny, jehož autorem je doc. PhDr. Bedřich Nosek, CSc. a který je uveden např. v NEWMAN, J. – SIVAN, G. Judaismus od A do Z: slovník pojmů a termínů. Dotisk prvního vydání. Praha: Sefer, 2009. Hebrejský originál: ‫עזריה מן האדומים‬. (Veškeré hebrejské názvy v příspěvku viz ‫עזריה מן האדומים‬. ‫ספר מאור עינים‬. ‫ווילנא‬, 1866). 3 Možný překlad: “Světlo očí”. Hebrejský originál: ‫מאור עינים‬. 4 KATZ, Bernard. A Brief Journey through Italian Jewish History. Jewish Affairs, ROSH HASHANAH 2009, vol. 64, no. 2, s. 38. Šlo o otroky dovezené do Itálie Pompeiem po dobytí Judska v r. 63 př. o. l. 1

50

Antonín Šedivý

země.5 Tato atmosféra poskytla potřebný substrát k jedinečné tvorbě, jejímž dokladem je i Me‘or ejnajim. V období renesance, kdy Azarja dei Rossi žil, zaznamenaly židovské obce na severu Itálie jedno z největších období svého rozkvětu, který trval ve větší míře až do poloviny 16. století.6 Nyní několik slov o vývoji židovské historiografie.7 Ve středověku vzniklo pouze několik spisů zachycujících židovské dějiny. Většina děl z této doby nemá, i přes přítomnost historických údajů, primárně historiografickou (dějepisnou) funkci (šlo např. o cestopisy, literaturu šalšelet ha-kabala nebo tzv. Memorbücher).8 Nejde tedy o historickou literaturu v pravém slova smyslu. Mezi takovou se ve středověku dá zařadit snad pouze spis Josipon, jehož vznik se datuje do 10. století.9 Situace se změnila až s příchodem 15. a zejména 16. století, kdy (v poměrně krátkém časovém horizontu MILANO, Attilio. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 9. Jerusalem: Keter Publishing House, 1996. ITALY, s. 1115. 6 KATZ: A Brief Journey, op. cit., s. 39-40. Jedním z důvodů konce rozkvětu a počátku úpadku židovských komunit jistě byla i tzv. protireformace, tedy reakce katolické církve na reformaci. Církev v čele s papežem se začala bránit všem cizím vlivům a toto mělo velký dopad i na italské Židy, kterých žilo nemálo na území papežského státu. 7 Srov. YERUSHALMI, Yosef Hayim. Zakhor: Jewish History and Jewish Memory. 1st paperback edition. Seattle: University of Washington Press, 1996. Stručný náčrt lze nalézt také v ROTH, Cecil. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 8. Jerusalem: Keter Publishing House, 1996. HISTORIOGRAPHY, s. 551569. Pro zájemce o problematiku vývoje židovské historiografie doporučuji zejména práci Yosefa H. Yerushalmiho, který přináší velice podnětný pohled na židovské dějepisectví. 8 YERUSHALMI: Zakhor, op. cit., s. 31-52; MANSOOR, Menahem. Jewish History and Thought: an Introduction. 1st edition. Hoboken: Ktav, 1991. Chapter XXIII, Medieval Jewish Travelogues and Chronicles, s. 209-221. 9 MANSOOR: Medieval Jewish, op. cit., s. 210-211. Za jeho autora byl dlouhou dobu považován Flavius Josephus, velice důležitý autor pro starověkou židovskou historiografii. Jedním z učenců, kteří se zasloužili o odstranění nesprávného určení autorství a datace Josiponu, byl i Azarja dei Rossi. 5


51

v porovnání s předchozím obdobím) vzniklo hned několik historických děl, převážně kronik.10 Mezi tyto bývá řazeno i Me‘or ejnajim. Azarja dei Rossi Azarja dei Rossi se narodil mezi lety 1511 a 151411 v severoitalské Mantově12 jako potomek významné rodiny13 min ha-Adomim14. Získal tradiční židovské, ale také sekulární vzdělání, studoval texty v hebrejštině, aramejštině, latině a italštině.15 Z klasických jazyků neovládal dobře pouze řečtinu.16 Většinu svého života strávil dei Rossi v několika různých italských městech (např. v Bologni nebo Anconě), na konci svého života se však vrátil do Mantovy.17 Me‘or ejnajim není jeho jediným dílem, po sepsání tohoto monumentálního spisu napsal ještě několik dalších prací. Jde především o odpovědi na kritiku odpůrců Me‘or ejnajim, které Srov. YERUSHALMI: Zakhor, op. cit., s. 57-58. Mezi nejpravděpodobnější důvody tohoto náhlého zlomu v historiografické tvorbě je považováno vyhnání Židů ze Španělska a Portugalska v letech 1492, resp. 1497. 11 BARON, S. W. History and Jewish Historians: Essays and Addresses. 1st edition. Philadelphia: Jewish Publication Society of America, 1964. Chapter 7, Azariah de‘ Rossi: A Biographical Sketch, s. 167. Datace autorova narození je nejistá, datum bývá odvozováno podle vzniku Me‘or ejnajim, kde dei Rossi sám sebe označuje za šedesátiletého. 12 Srov. SIMONSOHN, Shlomo. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 11. Jerusalem: Keter Publishing House, 1996. MANTUA, s. 895-899. 13 ROSSI, Azariah de’. The Light of the Eyes. New Haven: Yale University Press, 2001, s. 718. Mělo jít o jednu z rodin přivedenou do Říma císařem Titem po dobytí Jeruzaléma v 1. st. o. l. 14 Ibid., s. 80. V italském překladu „dei Rossi“. Hebrejský originál: ‫מן האדומים‬. 15 Ibid., s. XIV. 16 DAN, Joseph. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 14. Jerusalem: Keter Publishing House, 1996. ROSSI, AZARIAH (Bonaiuto) BEN MOSES DEI, s. 316. Zde můžeme vidět důvod, proč nepřekládá Aristeův dopis z originální řečtiny, ale z jeho latinského překladu. 17 Ibid., s. 315. 10

52

Antonín Šedivý

dei Rossi shrnul do spisů pojmenovaných Macref le-chesef a Cedek olamim.18 Azarja dei Rossi zemřel mezi lety 1577 a 1578.19 Me‘or ejnajim Roku 1570 došlo ve Ferraře, kde v té době Azarja dei Rossi žil, k ničivému zemětřesení.20 Tato katastrofa představuje hlavní důvod vzniku Me‘or ejnajim. Azarja dei Rossi, který se do té doby nevěnoval soustavné literární činnosti, se rozhodl sepsat své vzpomínky na zemětřesení21 a tak vznikl spis nazvaný Kol Elohim22. Ihned poté oslovil jakýsi křesťanský učenec dei Rossiho s dotazem na znění Aristeova dopisu v hebrejštině. Tento pseudoepigrafní spis však neexistoval v hebrejském znění, jeho originálním jazykem byla řečtina a přeložen také nikdy nebyl. Azarja dei Rossi se ho tedy rozhodl přeložit do hebrejštiny23 a nazvat ho Hadrat zekenim24. Tyto dva spisy (Kol Elohim a Hadrat zekenim) tvoří první kapitoly Me‘or ejnajim. Třetí a zdaleka nejrozsáhlejší část celého díla se jmenuje Imrej bina25. Tento oddíl je rozdělen na čtyři pododdíly26 a BARON: A Biographical Sketch, op. cit., s. 169. Informace se zde rozchází. Baron udává rok 1577 (BARON: A Biographical Sketch, op. cit., s. 170.), Encyclopaedia Judaica 1578 (DAN: ROSSI, op. cit., s. 318.). 20 ROSSI: The Light, op. cit., s. XVI. 21 Ibid., s. 7-9. 22 Možný překlad: “Hlas Boží”. Autor odkazuje na Pythagora a jeho pojmenování zemětřesení (Viz ROSSI: The Light, op. cit., s. 22.). Hebrejský originál: ‫קול אלהים‬. 23 ROSSI: The Light, op. cit., s. 31. 24 Možný překlad: “Vznešenost starších”. Název je odvozen od legendy o sedmdesáti mudrcích, kteří přeložili Tanach do řečtiny (Viz ROSSI: The Light, op. cit., s. 6.). Hebrejský originál: ‫הדרת זקנים‬. 25 Možný překlad: “Slova moudrosti” nebo “Slova porozumění”. Název je vysvětlen autorem, který poznamenává, že bude citovat výroky mnoha moudrých mužů (Viz ROSSI: The Light, op. cit., s. 81.). Hebrejský originál: ‫אמרי‬ ‫בינה‬. 26 Třetí část Imrej bina nese název Jemej olam a zabývá se pouze chronologií. Možný překlad: „Dny světa“. Hebrejský originál: ‫ימי עולם‬. 18

19


53

celkem 60 kapitol. Imrej bina pojednává o různých tématech (např. o kritice Filóna Alexandrijského,27 chronologii, kněžských oděvech a dalších). Tyto tři části tvoří dohromady Me‘or ejnajim.28 Tvorba celého díla a jeho vydání proběhly mezi lety 1570 a 1574 ve Ferraře a Mantově.29 Me‘or ejnajim se ihned po svém vydání stalo terčem kritiky.30 Na dílo byl v mnoha italských obcích uvalen cherem (klatba) a jeho studium se stalo bez zvláštního povolení zakázaným.31 Tento cherem se však vztahoval pouze na samotné Me‘or ejnajim, nikoli na osobu autora.32 Mezi dalšími oponenty můžeme nalézt např. safedské rabíny v čele s halachistou Josefem Karo (1488-1575), pražského Maharala (c. 1520-1609) nebo rabína Jakoba Emdena (1697-1776).33 Me‘or ejnajim však nevzbudilo pouze odpor, některými učenci bylo přivítáno s nadšením, nicméně šlo ještě dlouhou dobu o menšinovou skupinu.34 Více kladného přijetí se spis dočkal až na konci 18. století s příchodem haskaly, tj. židovského osvícenství. Azarja dei Rossi a jeho koncept historiografie Nejprve několik slov o literárním žánru a formě Me‘or ejnajim. Azarja dei Rossi přinesl do židovského prostředí inovace jednak Byl to právě Azarja dei Rossi, který objevil Filóna pro židovský svět poté, co tento starověký učenec upadl do dlouhého zapomnění. Viz DAN: ROSSI, op. cit., s. 316. 28 Název je odvozen od dei Rossiho citátu: “Nyní celá tato kniha je světlem mých očí a radostí mého srdce.” (ROSSI: The Light, op. cit., s. 6.). 29 BARON: A Biographical Sketch, op. cit., s. 168; DAN: ROSSI, op. cit., s. 317. 30 ROSSI: The Light, op. cit., s. XIX-XXII. 31 BARON: A Biographical Sketch, op. cit., s. 171-172; DAN: ROSSI, op. cit., s. 317-318. 32 DAN: ROSSI, op. cit., s. 318. To mimo jiné dokazuje, že Azarja dei Rossi byl váženým a ortodoxním Židem. 33 BARON: A Biographical Sketch, op. cit., s. 172. 34 Šlo např. o Davida Ganse a Jom Tov Lippmanna Hellera působící určitou dobu v Praze (Viz BARON: A Biographical Sketch, op. cit., s. 172.). 27

54

Antonín Šedivý

ve struktuře a dále také v obsahu práce.35 Co se týká struktury, Me‘or ejnajim bývá řazeno mezi kroniky, tato klasifikace však zcela neodpovídá skutečnosti. Salo W. Baron označil dei Rossiho spis za eseje,36 podle Joanny Weinberg je to však nepřesné označení a jde spíše o miscelanea, tedy o kapitoly různého obsahu obsažené v jedné knize.37 Inovace v obsahu budou zmíněny později. Autorův přístup k literárním zdrojům je v mnohém jedinečný a do té doby v židovském prostředí téměř bezprecedentní, ať již jde o počet a původ pramenů nebo způsob zacházení s nimi.38 Azarja dei Rossi čerpá ve svém díle z Tanachu, Talmudu a dalších židovských spisů, ale zároveň pracuje také s nežidovskými zdroji, ať již jde o díla antických autorů nebo středověkých učenců.39 Cituje také z Nového zákona, spisů apoštolských a církevních otců a mnoha dalších autorů.40 Nyní by bylo nasnadě zmínit, jak Azarja dei Rossi vnímal autoritu jednotlivých textů. Pro něj jako ortodoxního Žida je Tanach naprosto nedotknutelný,41 z ústní tradice jsou pro něj závazné a neměnné pouze halachické pasáže, zatímco agadické látky mohou vyjadřovat názory konkrétních rabínů a proto také obsahovat chyby.42 K dalším textům je více či méně kritický. Komparativní použití židovské a nežidovské literatury a přiznání pravdivostní hodnoty oběma z nich představovalo v té době ROSSI: The Light, op. cit., s. XXIII. BARON, S. W. History and Jewish Historians: Essays and Addresses. 1st edition. Philadelphia: Jewish Publication Society of America, 1964. Chapter 9, Azariah de‘ Rossi‘s Historical Method, s. 210. Baron používá též termín „disconnected essays“ (BARON: Historical Method, op. cit., s. 211.). 37 ROSSI: The Light, op. cit., s. XXIII. 38 Ibid., s. XXXII-XLII. 39 Ibid., s. XXXII. J. Weinberg uvádí více než 150 citovaných děl. 40 Ibid., s. XXXII. Jde o více než 100 pramenů. 41 BARON: Historical Method, op. cit., s. 219-220. 42 Ibid., s. 221-222. Dále též ROSSI: The Light, op. cit., s. XXXIII-XXXIV. 35 36


55

bezesporu jedinečný přístup.43 Dei Rossiho kritické zacházení s prameny vykazuje velký pokrok vzhledem k minulosti, existují v něm však jisté mezery.44 Za zcela jedinečné by se daly označit výběr a množství témat, které autor pojednal. Jde o širokou paletu námětů, které byly na svou dobu velmi odvážné. Mezi témata Me‘or ejnajim patří mj. autorův kritický přístup k vyprávěcím látkám Talmudu, u kterých posuzuje jejich historickou pravdivost a věrohodnost za pomoci nežidovské literatury, což bylo v židovském prostředí až do konce 18. století zcela nemyslitelné.45 Přestože se ve většině témat zabývá dějinami, není jim zdaleka věnována celá kniha, která obsahuje odpovědi i na řadu otázek z jiných okruhů (mnohdy však nahlížených z hlediska dějin a historických zdrojů). Me‘or ejnajim tak stojí v kontrastu s předchozí, převážně monotematickou literaturou (např. kroniky, cestopisy, a další). Azarja dei Rossi si byl zcela vědom, jakou reakci přinese jeho kritický přístup.46 V Me‘or ejnajim se proto objevují časté omluvy a zjemňování závěrů autorovy kritiky, zejména pokud jde o otázku historické věrnosti některého z agadických příběhů. Vzhledem ke svému očekávání dei Rossi také předem odpovídá na některé argumenty svých oponentů a snaží se je vyvrátit. Na závěr tohoto odstavce je pro dokreslení profilu Azarji dei Rossiho nutno poznamenat, že šlo o ortodoxně věřícího Žida, jak to dokazuje jeho úcta k židovské tradici a jeho důrazná apologie judaismu všude, Srov. BARON: Historical Method, op. cit., s. 226. Ibid., s. 216-225. Baron zde vyzvedává dei Rossiho textovou a filozofickou kritiku, naopak kritika pramenů podle něj pokulhává. 45 Ibid., s. 212. Na konci 18. století jsou to právě dei Rossiho zastánci (a první vydavatelé od 16. století), příznivci židovského osvícenství, tzv. maskilim, kteří začínají s kritikou některých do té doby neotřesitelných hodnot. 46 Ibid., s. 210. 43

44

56

Antonín Šedivý

kde je třeba.47 Azarja dei Rossi se ve svém díle snažil o co nejvíce pravdivé zhodnocení dějin. Tento „quest for truth“48 představuje jeho motivaci a nutí ho ke kritice dříve nekritizovaných věcí i přes vědomí toho, že získá řadu odpůrců. S tímto cílem se úzce pojí dei Rossiho přístup ke studiu – prozkoumával samotné prameny, aby tím zaručil co největší věrohodnost své kritiky, a vyhledával různé verze spisů, které poté kriticky srovnával, aby si pro své bádání vybral nejlepší verzi.49 V tomto je zcela jasně renesančním autorem. Aby bylo mé zhodnocení vyvážené, je třeba podotknout, že se Azarja dei Rossi dopustil i mnoha chyb (např. nepřesné citace v Me‘or ejnajim a další).50 Na svou dobu však jde o velmi inovativního učence, který přinesl mnoho nového nejen židovské historiografii. Zcela jistě představuje jednoho z největších židovských učenců ovlivněných renesancí.

Ibid., s. 216; s. 222. Ibid., s. 212. Doslova „pátrání po pravdě“. 49 Ibid., s. 216-218; s. 230. 50 Ibid., s. 232; s. 235; s. 238. 47

48


57

Užitá literatura: BARON, S. W. History and Jewish Historians: Essays and Addresses. Compiled with a Foreword by Arthur Hertzberg and Leon A. Feldman. 1st edition. Philadelphia: Jewish Publication Society of America, 1964. XVIII, 504 s. ISBN chybí. Chapter 7, Azariah de‘ Rossi: A Biographical Sketch, s. 167-173. BARON, S. W. History and Jewish Historians: Essays and Addresses. Compiled with a Foreword by Arthur Hertzberg and Leon A. Feldman. 1st edition. Philadelphia: Jewish Publication Society of America, 1964. XVIII, 504 s. ISBN chybí. Chapter 9, Azariah de‘ Rossi‘s Historical Method, s. 205-239. DAN, Joseph. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 14. Editors in Chief Cecil Roth and Geoffrey Wigoder. Jerusalem: Keter Publishing House, 1996. 1684 s. ISBN 965-07-0242-3. ROSSI, AZARIAH (Bonaiuto) BEN MOSES DEI, s. 315-318. KATZ, Bernard. A Brief Journey through Italian Jewish History. Jewish Affairs, ROSH HASHANAH 2009, vol. 64, no. 2, s. 3844. ISSN 0021-6313. MANSOOR, Menahem. Jewish History and Thought: an Introduction. 1st edition. Hoboken: Ktav, 1991. XII, 571 s. ISBN 0-88125404-5. Chapter XXIII, Medieval Jewish Travelogues and Chronicles, s. 209-221. MILANO, Attilio. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 9. Editors in Chief Cecil Roth and Geoffrey Wigoder. Jerusalem: Keter Publishing House, 1996. 1594 s. ISBN 965-07-0202-4. ITALY, s. 1115-1147. NEWMAN, J. – SIVAN, G. Judaismus od A do Z: slovník pojmů a termínů. Dotisk prvního vydání. Praha: Sefer, 2009. 285 s. ISBN 80-900895-3-4. ‫עזריה מן האדומים‬. ‫ספר מאור עינים‬. ‫ווילנא‬, 1866. 520 s. ISBN chybí. – Azarja min ha-Adomim. Sefer Me’or ejnajim. Vilna, 1866. 520

58

Antonín Šedivý

s. ISBN chybí. ROSSI, Azariah de’. The Light of the Eyes. Translated from the Hebrew with an introduction and annotations by Joanna Weinberg. New Haven: Yale University Press, 2001. XLIX, 802 s. Yale Judaica series; v. 31. ISBN 0-300-07906-0. ROTH, Cecil. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 8. Editors in Chief Cecil Roth and Geoffrey Wigoder. Jerusalem: Keter Publishing House, 1996. 1472 s. ISBN 965-07-0194-X. HISTORIOGRAPHY, s. 551-569. SIMONSOHN, Shlomo. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 11. Editors in Chief Cecil Roth and Geoffrey Wigoder. Jerusalem: Keter Publishing House, 1996. 1590 s. ISBN 965-070218-0. MANTUA, s. 895-899. YERUSHALMI, Yosef Hayim. Zakhor: Jewish History and Jewish Memory. 1st paperback edition. Seattle: University of Washington Press, 1996. XXXVI, 154 s. ISBN 0-295-97519-9.

Summary: The article “Azarja dei Rossi: Me’or ejnajim – Autor a jeho pojetí dějin = Azariah de’ Rossi: Me’or ‘einayim – Author and his conception of history” is dedicated to a short treatise on a medieval Jewish scholar Azariah de’ Rossi and his main work Me’or ‘einayim. I have worked especially with an English translation of Me’or ‘einayim which contains an extensive introduction written by the translator Dr. Joanna Weinberg. Further should I mention articles written by Salo W. Baron which were very helpful to me.


59

Qulasta: mandejská kniha rituálních scénářů1 Marek Vinklát Úvod Qulasta2 je jednou ze sbírek mandejských posvátných textů, konkrétně modliteb a rituálních hymnů. S Ginzou a s Knihou Janovou vytváří Qulasta základ mandejské literatury, k níž patří ještě různé komentáře a magické spisy.3 Jazyk mandejské literatury patří k východoaramejskému dialektu a je podobný aramejštině babylónského Talmudu. Jako veškerá mandejská literatura je i Qulasta psána speciálním mandejském písmem, jež můžeme datovat již do 2. stol. občanského letopočtu.4 Tato krátká studie se zaměřuje na strukturu Qulasty. Zároveň je nastíněn i obsah kolofonů ve sbírce, jelikož jsou důležitým zdrojem informací. Mnohdy byly badateli z důvodu chybějících překladů přehlíženy.

Jedná se o upravený příspěvek do studentské soutěže „Fórum nadaných“ Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce 2009. Mandejštinu namísto aramejského fontu přepisuji dle transliterace Macúcha a Drowerové (DROWER, E. S.; MACUCH, R., A Mandaic Dictionary, s. xii). ‘ajin však přepisuji jako „e“. 2 Dosl. chvály, chvalořečení (od kořene ‫ – סלק‬chválit). 3 GEBELT, J., Mandejské náboženství, s. 40-41. 4 GEBELT, J., Mandejské náboženství, s. 38-39. 1

60

Marek Vinklát

Qulasta v rukou badatelů V roce 1867 Julius Euting přepsal některé části Qulasty z pařížských a londýnských rukopisů.5 Z tohoto přepisu vycházel roku 1920 Mark Lidzbarski při překladu Qulasty do němčiny, k němuž byl přiložen i přepis.6 Lidzbarskiho překlad však není překladem úplným – obsahuje pouze sto tři modliteb pařížského rukopisu a dvacet modliteb rukopisu londýnského. Roku 1959 vyšel anglický překlad Ethel Stefany Drowerové „The Canonical Prayerbook of the Mandaeans“ (dále jen CP) spolu s faksimilií rukopisů. Jedná se o korpus textů D.C.53 (získaný roku 1954) doplněných o text D.C.3, který Drowerová získala po první světové válce.7 Překlad čítá celkem čtyři sta čtrnáct modliteb, z nichž některé jsou duplicitní. V nedávné době se sbírkou Drowerové zabývala podrobněji Jorunn Jacobsen Buckleyová, a to především kolofony obsaženými ve sbírce.8 Rovněž v této práci bude kladen důraz především na D.C.53, jelikož se jedná o nejucelenější text Qulasty, dnešním badatelům dostupný. Problematika kolofonů V celé Qulastě se nachází osm kolofonů, jež obsahují vždy jméno posledního kněze, který text opsal, a opsaná jména všech ostatních kněží, kteří opisovali text před ním. Každý opisovatel rovněž opsal i poznámky obsažené v kolofonech.9 Kolofony nám tedy mohou prozradit, v jakém období již EUTING, Julius. Qolasta oder Gesänge und Lehren von der Taufe und dem Ausgang der Seele. Pařížský rukopis vyšel rovněž v de MORGAN, Jacques; HUART, Clément. Mission scientifique en Perse. 6 LIDZBARSKI, M., Mandäische Liturgien. 7 DROWER, E. S., The Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. vii. 8 BUCKLEY, J. J., The Colophons in the Canonical Prayerbook of the Mandaeans. a BUCKLEY, J. J., The Great Stem of Souls, s. 185-208. 9 BUCKLEY, J. J., The Great Stem of Souls, s. 2. 5


61

text, u něhož se nacházejí, existoval a s jakými problémy se písaři potýkali. Můžeme také rekonstruovat jakési rodokmeny písařů, mezi nimiž pravděpodobně byly i ženy zastávající kněžský úřad, o čemž svědčí některá jména uvedená v kolofonech. Jména uváděná ve spisech nejsou jména civilní (laqab), ale jména tajná (maluaša), která slouží náboženským a magickým účelům, a jsou jednotlivým mandejcům určena podle měsíce a hodiny narození.10 Kolofony dokládají, že text byl tradován svědomitě, jelikož zapsáním svého jména přebírá kněz nad textem plnou odpovědnost. Kdokoli by vynechal část textu nebo kolofonu, je považován za hříšníka. Dokonce ani chyby nesmí být zpětně z textu odstraněny a musí se pro čtenáře označit tečkami.11 Struktura sbírky Qulastu můžeme díky kolofonům rozdělit na devět celků. Na počátku prvního celku je uvedena vstupní formule „Můj pán budiž požehnán“, dále označení pro tento první celek „Kniha duší“ a požehnání určené mandejské obci „Pravda vás vyléčí“. Následuje prosba opisovatele: „Ve jménu Života Velkého a Prvního, vzdáleného od světů světla, hojného a vyvýšeného nad veškerým počínáním. Uzdravení, očištění, sílu, moc, řeč a vyslyšení, udatnost srdce a hříchy odpouštějícího, nechť jsou pro mne, Adama Iuhanu, syna Mahnušy, v moci Iauara Ziuy a Simaty Hiia.“ 12

Více viz DROWER, E. S., The Mandeans of Iraq and Iran, s. 81-82. BUCKLEY, J. J., The Great Stem of Souls, s. 3. 12 Faksimile, s. 1, řádky 1-12: bšumaihun d-hiia rbia qadmaiia nukraiia mn almia d-nhura iatiria d-elauia ukulhun eubadia asuta uzakuta uhaila ušrara uemra ušima uhaduat liba ušabiq hataiia nihuilia ldilia adam iuhana br mahnuš bhaila d-iauar ziua u simathiia. 10

11

62

Marek Vinklát

Právě zde se poprvé objevuje tradent, jehož maluaša jméno bylo Adam Iuhana. Tento muž vytvořil D.C.53 přepsáním v roce 180213, a nalezneme jej proto na počátku všech kolofonů této sbírky i v místech (v mandejštině označených jako zhara), kde je čtena maluaša osoby, jíž se modlitba týká. Po této prosbě následují již samotné modlitby pro rituál masbuta14 (modlitby 1-31), rituál masiqta15 (modlitby 32-72) a dvě modlitby (73 a 74) pro rituál ingirta16. První kolofon jmenuje na posledním místě Zazaie d-Gauazta, jehož písařskou činnost (a tedy i rituály, jichž se týká) lze datovat až k roku 270.17 „A Šganda, syn Iasminy, opsal ze svitku Zazaie d-Gauazta, syna Evy. A Zazai d-Gauazta, syn Hauy, opsal ze svitku Života Prvního.“18 Z úryvku vyplývá, že řetězec kopií začíná buď u reálného svitku, jenž se opravdu nazýval Diuan d-Hiia Qadmaiia, nebo čerpal Zazai přímo ze zjevení, čímž by celá Kniha duší získala nezpochybnitelnou kvalitu. Dále následují poznámky jednotlivých písařů z kolofonu, mezi nimiž nacházíme varování před změnami textu a ujištění, že kopie textu koresponduje s ostatními kopiemi téže doby.19 BUCKLEY, J. J., The Colophons in the Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 33. 14 Více viz DROWER, E. S., The Mandeans of Iraq and Iran, s. 100-123 nebo GEBELT, J., Mandejské náboženství, s. 47-48. 15 Více viz DROWER, E. S., The Mandeans of Iraq and Iran, s. 210-212 nebo GEBELT, J., Mandejské náboženství, s. 48-49. 16 Více viz DROWER, E. S., The Mandeans of Iraq and Iran, s. 169-173 nebo GEBELT, J., Mandejské náboženství, s. 49. 17 BUCKLEY, J. J., The Colophons in the Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 33. a GEBELT, J., Mandejské náboženství, s. 39. 18 Faksimile, s. 98, řádek 39 až s. 99, řádek 2: ušganda br iasmin ansa mn diuan d-zazai d-gauazta br haua u zazai d-gauazta br haua ansa mn diuan d-hiia qadmaiia. 19 Drowerová nepřekládá celý kolofon. Překládá však Buckleyová v BUCKLEY, 13


63

Druhý celek je složen ze tří dlouhých chvalozpěvů (75, 76, 77) a obsahuje kolofon, který ovšem nesahá až k Zazaiovi, ale k Haiuně, dceři Iahia.20 Třetí část Qulasty je uvedena modlitbou 78, která plní funkci úvodu. V ní písař označuje modlitby číslo 79-103 jako odpovědi (eniania) a chvalozpěvy (drašia) pro rituály masbuta a masiqta.21 Modlitby jsou různě dlouhé – od třířádkových po dvoustránkové. Kolofon, jenž sbírku odpovědí a chvalozpěvů uzavírá, končí u písaře jménem Eqaiam, syna Zindany, jehož působení Buckleyová klade do doby mladší než v případě výše zmíněné Haiuny.22 Jako čtvrtý díl následuje soubor denních modliteb23, z nichž první (104 – rušuma) je dokonce pronášena laiky.24 Další uvedenou modlitbou je Asut Malkia (Léčení králů), jež je recitována před každým rituálem. Navazuje série denních modliteb (106-169), střídajících se s poznámkami o jejich správném užívání. Každý den v týdnu je čas modlitby za úsvitu, v poledne a při západu slunce. V těchto chvílích je podle pokynů v poznámkách recitováno modliteb hned několik. Kolofon zavírající čtvrtou část Qulasty sleduje linii písařů opět až k Zazaiovi a k jeho Diuan d-Hiia Qadmaiia. Rovněž se tedy může jednat o nejstarší mandejské texty. Modlitby 170-199 se nacházejí v sekci páté. Důležitá modlitba Qulasty, Tabahatan (170), obsahuje žehnání nadpřirozeným bytostem, prvním lidem, předkům, písaři a jeho okolí, mandejským J. J., The Colophons in the Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 45-50. 20 BUCKLEY, J. J., The Colophons in the Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 34. Kolofon je Drowerovou přeložen opět jen z části. 21 DROWER, E. S., The Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 88. Faksimile, s. 122. 22 BUCKLEY, J. J., The Colophons in the Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 35. Kolofon není Drowerovou přeložen vůbec. 23 Modlitby 104 a 105 Drowerová doplnila z D.C.3. 24 DROWER, E. S., The Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 102, pozn. 3.

64

Marek Vinklát

etnarchům a všem mandejcům. Za zmínku stojí i alfabetický zpěv (179), jehož rýmy začínají vždy patřičným písmenem mandejské abagady.25 Dále následují modlitby pro kněžskou iniciaci a pro svatební obřady (180-199). Do šesté části (200-284) patří modlitby užívané při kněžské iniciaci. Mezi nimi se nalézají dva alfabetické hymny (206 je shodný se 179) a svatební zpěvy26 (215-232), za nimiž následuje písařova prosba o požehnání pro něj a jeho rodinu.27 Mnohé modlitby tohoto oddílu jsou duplicitní. Kolofon končí u „staršiny, ganzibry, velkého Adama Abulparaze“28 a u jeho dvou pomocníků. Sedmý díl Qulasty (285-304) obsahuje pouze duplicitní modlitby (285-292 jsou shodné se 180-187 a 293-304 se 188-109) a je zakončen nepřeloženým kolofonem, zakončeným rovněž Adamem Abulaparzem. Modlitby číslo 305-329 tvoří osmou část a též se užívají při iniciaci nového kněze. Jako modelový příklad v těchto modlitbách vystupuje postava Šišlama Velikého.29 Z kolofonu se dozvídáme, že první opis pořídil Zazai d-Gauazta.30 Po tomto kolofonu následují další modlitby, které však nejsou zakončeny žádným kolofonem. Modlitby 330-347 jsou recitovány pro praporec drabša, jenž je jednou z insignií kněží31. Modlitby 348385 pro rituální hostinu (zidqa brika – dosl. posvěcená almužna32) jsou oproti ostatním velmi dlouhé a v D.C.3 jsou zakončeny Faksimile, s. 200-202. Jejich překlad Drowerová do publikace nezařadila pro jejich lidovou formu. Překlad je k dispozici v DROWER, E. S., Šarh d-Qabin d-Šišlam Rba (D.C: 38). 27 DROWER, E. S., The Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 185. 28 DROWER, E. S., The Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 219, faksimile s. 330, řádek 4. Viz DROWER, E. S., The Mandeans of Iraq and Iran, s. 292-300. 29 Více viz DROWER, E. S., Šarh d-Qabin d-Šišlam Rba (D.C: 38). 30 Faksimile, s. 354, řádek 9-10. 31 Mandejští kněží jsou v obci považováni za krále (GEBELT, J., Mandejské náboženství, s. 50), čemuž odpovídají i jejich znaky. 32 Více viz GEBELT, Jiří, Mandejské rituální hostiny, s. 97-106. 25 26


65

kolofonem.33 Qulasta pokračuje duplicitními modlitbami (386 koresponduje s 329, 387-409 s 305-328), modlitbou Jana Křtitele (410), modlitbou pro uctění památky předků a dalšími dvěma duplicitními chvalozpěvy. Překlad Qulasty uzavírá modlitba, jež v D.C.3 předchází modlitbu 386 a jež se v D.C.53 nevyskytuje. Podle poznámky pisatele se jedná o modlitbu, kterou pronese ženich při vstupu do příbytku ještě před tím, než se s nevěstou pozdraví. Závěrem Studium Qulasty a mandejské literatury obecně je velice důležité, jelikož napomáhá lépe ozřejmit dějiny orientální gnóze i křesťanství. Z obsahu sbírky je možno získat základní přehled o mandejském kultu a z jejího textu i mnohé o mytologii a teologii. Neprobádanými místy v Qulastě jsou její kolofony, které nebyly nikdy kompletně přeloženy a které obsahují cenné historické informace, díky nimž můžeme určit stáří některých mandejských modliteb, a tedy i dobu, kdy již mohla být rozvinuta mandejská praxe.

Užitá literatura BUCKLEY, Jorunn Jacobsen. The Colophons in the Canonical Prayerbook of the Mandaeans. Journal of Near Eastern Studies. 1992, vol. 35, no. 1, s. 33-50. BUCKLEY, Jorunn Jacobsen. The Great Stem of Souls. Gorgias Press, 2006. ISBN 1-59333-338-2. DROWER, Ethel Stefana. Šarh d-Qabin d-Šišlam Rba (D.C: 38). 33

DROWER, E. S., The Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 310.

66

Marek Vinklát

Explanatory Commentary on the Marriage-Ceremony of the Great Šišlam. Rome : Pontificio istituto Biblico, 1950. DROWER, Ethel Stefana. The Canonical Prayerbook of the Mandaeans. Leiden : Brill, 1959. DROWER, Ethel Stefana. The Mandeans of Iraq and Iran, Their Cults, Customs, Magic Legends, and Folklore. Oxford, 1937. DROWER, Ethel Stefana; MACUCH, Rudolf. A Mandaic Dictionary. Oxford : Clarendon Press. 1963 EUTING, Julius. Qolasta oder Gesänge und Lehren von der Taufe und dem Ausgang der Seele. Stuttgart 1867. GEBELT, Jiří. Mandejské náboženství. Religio. Revue pro religionistiku. 1996, roč. 4, č. 1, s. 37-66. ISSN 1210-3640. GEBELT, Jiří. Mandejské rituální hostiny. In PECHA, L. (ed.) Orientalia Antiqua Nova VIII. Plzeň : Adela, 2008, s. 97-106. ISBN 978-80-87094-13-6. JASTROW, Marcus. Dictionary of Targumim, Talmud and Midrashic Literature. Leipzig : 1903. KEHLER, L.; BAUMGARTNER, W. , The Hebrew and Aramaic Lexicon of the Old Testament, Leiden : Brill 1994-2000. ISBN 9004-12278-8. LIDZBARSKI, Mark. Mandäische Liturgien. Berlín, 1920. de MORGAN, Jacques; HUART, Clément. Mission scientifique en Perse. Tome cinquième, études linguistiques. Deuxième partie, textes mandaïtes, une notice sur les Mandéens, Paris : Ernest Leroux, 1904. NÖLDEKE, Theodor. Mandäische Gramatik. Halle 1875.


67

Summary The article deals with Mandaic book of prayers known as Qulasta. In the beggining of the work the reader is introduced to the general characteristics of Qulasta and with the goal of the study. Further author sumarises the history of research on this collection of prayers and explains the role of kolophones in the text. Most of the study deals with the structure of Qulasta and its contents. Author used the English translation of Qulasta, its original Mandaic text and relevant secondary literature.

68

Recenze a zprávy

Recenze a zprávy Tweed, Thomas A. Crossing and Dwelling: A Theory of Religion. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 2006. 288 s. Thomas A. Tweed, se zaměřuje především na výzkum transnacionálních náboženství a diasporních komunit. Neschopnost dosavadních teorií náboženství vystihnout hlavní rysy těchto hybridních celků, jimiž je pohyb, vztah a posice, jej vedla k pokusu vytvořit teorii náboženství, která tyto prvky zohlední nejen při studiu diasporních náboženství, ale náboženství obecně. Využívá při tom poznatků z kognitivní religionistiky, feministické kritiky, filozofie, geografie a antropologie. Kniha je rozdělena do pěti kapitol. První kapitola je věnována pozici badatele. Tweed se připojuje k požadavku sebereflexe badatele, jak jej stanovila kulturní antropologie. Přirovnání badatele k cestovateli umožňuje Tweedovi poukázat na neustálou proměnlivost podmínek, za niž badatel vytváří své interpretace. Tak jako cestovatel přechází z jednoho místa do druhého, tak i badatel se dívá na objekt svého výzkumu z mnoha různých pozic, což Tweed sympaticky ilustruje na vlastním příkladě. Druhá kapitola se zabývá otázkou možnosti použití termínu náboženství a problémům při jeho definování. Kritici jako W. C. Smith či Timothy Fitzegarld upozorňují na kulturní a ideologickou podmíněnost pojmu náboženství a místo něj navrhují jiné termíny jako politika, rituál či soteriologie. Tyto termíny, upozorňuje autor, však problém řeší jen zdánlivě. Stejně jako náboženství to


69

jsou termíny, které se vyskytují v partikulárních souvislostech pro partikulární účely. Autor argumentuje, že podobně jako muzika pro muzikologii, umění pro historii umění, kultura pro antropologii je i náboženství termín konstituující religionistiku jako obor a sloužící k vymezení badatelova pole a jako takový je užitečný. Autor uvádí definici ve vztahu k dalším dvěma prvkům, teorii a tropu, mezi nimiž je reciproční vztah. Analýzou množství definic náboženství dochází k závěru, že nejpoužívanějším tropem při definování náboženství je metafora. Tweed považuje použití metafory v definici za nevyhnutelný fakt a sám tak činí, ovšem s vědomím, že metafora dokáže některé významné prvky náboženství vystihnout, jiné však potlačuje. V třetí kapitole přichází autor s vlastní definicí náboženství. Jelikož ale interpret přichází do kontaktu pouze s jednotlivým náboženstvím a ne s náboženstvím obecně, používá Tweed plurálu a hovoří tedy o náboženství, které „jsou soutoky organickokulturních proudů , které posilují radost a čelí utrpení tím, že čerpají z lidských a nadlidských sil, aby utvářeli domovy a přecházeli hranice.“ (s. 54) Každý z pojmů dále rozvádí a objasňuje, co jím rozumí a jak je vyčleňuje. Tok používá k upozornění na dynamickou a komplexní povahu náboženství. Výrazem organicko-kulturní se Tweed pokouší vyhnout nebezpečí redukce. Ačkoliv každý náboženský aktér je člověk a podléhá tedy určitým biologickým potencím (fyziologickým, kognitivním a emočním), zároveň podléhá i obecnějším, sdíleným formám. Tweed přímo hovoří o organických omezeních a kulturních zprostředkování. Člověk tedy jedná s biologicky danými emocemi, které vyjadřuje skrze určité kulturní praktiky. Náboženství poskytuje aktérům prostor pro vyjádření různého druhu emocí. Důrazem na intenzivní prožití pozitivních emocí jako je např. radost při narození dítěte,

70

Recenze a zprávy

se Tweed vymezuje vůči těm definicím, které vidí náboženství jako snahu o překonání zla, přičemž tuto interpretaci ale taktéž přijímá. Tweed se též připojuje k tezi, že specifičnost náboženství od jiných kulturních forem se projevuje v náboženském důrazu na nadlidské síly. Tyto síly ovšem nelze vnímat čistě theisticky, spíše jako vzory správného života, jako jsou bódhisattvové či svatí. Dvě další kapitoly rozvíjejí poslední dva výrazy v definici. První z nich, přebývání, charakterizuje autor jako dynamický proces zahrnující další procesy jako plánování, budování, obývání. Přebývání umožňuje aktérovi nalézt vlastní místo. Jinak řečeno, poskytuje mu orientaci a to v čase i prostoru. Tuto funkci přirovnává autor k hodinkám a kompasu. Oboje se projevuje na kulturní a organické rovině. Vědomí minulosti, přítomnosti a budoucnosti poskytuje aktérovi referenční rámec pro emoce, aktivitu, pochopení světa. Prostorový referenční rámec v souladu s kognitivními vědci dělí na autocentrický (orientující se na sebe) a allocentrický (orientující se na objekt). Toto rozlišení využívá k poukázání na dvojí způsob budování prostoru, přičemž kultura tento způsob dále rozvíjí, reinterpretuje, inovuje. Proces přebývání se dále děje na čtyřech rovinách. Těmi jsou tělo, dům, vlast a kosmos. Takovéto rozlišení umožňuje se zabývat jak technikami těla, tak vztahem náboženství a nacionalismu, tak i kosmologickými a kosmogonickými mýty. Náboženství není jen o nalezení a vytvoření prostoru, ale též o vyjití ze stávajícího prostoru, o překročení hranic. Tweed rozlišuje mezi třemi způsoby přesunu z jednoho místa do druhého – pozemní, tělesný a kosmický přechod. Vykonání pouti, misie, exil a návrat, úsilí o změnu sociálního postavení, to vše jsou příklady pozemního přechodu. Tělesný přechod se týká snahy překročit limity lidského těla jako je utrpení či smrt a rituálů životního cyklu vůbec. V případě kosmického přechodu rozlišuje


71

Tweed mezi transportujícími a transformující přechody, pro něž je důležité jejich vztah ke konečnému horizontu lidského života. Pro první typ horizont představuje hranici mezi tímto a jiným světem, zatímco pro druhý typ je tímto horizontem osobní nebo sociální limit. Každý z typů proto vyžaduje i jiný typ přechodu. Pro transportující je typický přechod jako změna lokace, pro transformující přechod jako změna stavu. V závěru knihy autor aplikuje krok po kroku svoji definici na rituál, na nějž mu aplikace předchozích teorií přišla nedostatečná. Dále reflexivně zmiňuje slepá místa své teorie. Uvědomuje si, že metaforický termín tok je příliš vágní a vzbuzuje řadu otázek jako např. zda je tento tok stejný jako jiné toky, jaké druhy vůbec existují a podobně. Jestliže Tweed tento tok charakterizuje jako organicky-kulturní, jaký je mezi těmito dvěma pojmy vztah? Kdy začíná jeden a končí druhý? Existuje mezi nimi silné napětí nebo jsou v křehké rovnováze? A poslední otázka se týká role významných duchovních osobností, jejichž přínos Tweedova teorie příliš nezohledňuje. K těmto sebereflexním výhradám lze připojit ještě další námitky. Např. zda při přílišném důrazu na dynamičnost, pohyblivost neztrácí Tweed se zřetele užitečnost statičnosti jako popisné kategorie. V tweedově přístupu nejsou zřetelné rozdíly mezi různými náboženskými postavami jako je kněz či mág, jejichž charakterizace se dá vytvořit na základě statičnosti a mobility. Kněz je více statický než mág, který se vyznačuje vysokou a nutnou dávkou mobility. Jestliže samo náboženství definujeme jako vysoce pohyblivé, jak potom definovat magii? Ostatně magie je v mnoha směrech Tweedově definici blíží. Magie též zintenzivňuje radost a chrání proti utrpení. I ona je podmíněna organicky-kulturně. Jaký je pak rozdíl mezi náboženstvím a magií? Další významná otázka je, jak náboženství ovlivňuje

72

Recenze a zprávy

kulturu. Je náboženství nějakým způsobem reciproční kultuře, která dle Tweedovy teorie náboženství významným způsobem vytváří? Politika, ekonomika se dá v Tweedových intencích taktéž charakterizovat jako organicko-kulturní tok. Jaký je vztah těchto jiných toků k náboženství? Co pak přesně tvoří kulturu? Nebylo by možná lepší mluvit o kultuře jako soutoku organicko-politických, ekonomických a náboženských toků? Tweedova kniha však přes uvedené výtky zůstává inspirativním čtením, prokazujícím autorovu hlubokou znalost moderních teorií nejenom z oblasti religionsitiky, ale i jí relevantních oborů. Tweedova kniha si rozhodně zaslouží pozornost. Publikace sice obsahuje množství obrázků, což je vzhledem k převážně teoretickému charakteru knihy překvapivé. Takováto forma by se dala očekávat spíže od publikací více praktických. Co zamrzí, je chybějící bibliografie. Jan Hron

Prague Jewish Studies

http://praguejewishstudies.ff.cuni.cz/ Do prvního října roku 2011 se mohli čeští i zahraniční zájemci zapsat do programu Prague Jewish Studies, jenž vznikl na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Koordinátorkou projektu je Marcela Zoufalá, Ph.D., dlouhodobě zabývající problematikou institucionalizovaného náboženství a genderu. Do týmu zajišťujícím výuku patří režisér Lukáš Přibyl, M.A. (Holocaust on Film), hebraista Pavel Sládek, Ph.D. (Essential Trends in Jewish Studies: Middle Ages and Early-Modern Period), historik umění


73

Josef Záruba-Pfeffermann, Ph.D. (Jewish Prague - Architecture, Fine Art and Music), doktorand religionistiky Mgr. Aleš Weiss (Modern Hebrew a The Jews and the “Others”) a lektorka češtiny Mgr. Zuzana Lejčarová (Czech Intensive: Language and Culture). Jarní semestr začne 20. února 2012 po dvoutýdenním kurzu češtiny a skončí 18. května. Letní semestr je výrazně kratší a pokrývá období mezi 2. červencem a 12. srpnem. Na předměty obou semestrů (uvedených kurzívou v závorkách výše) mohou studenti Karlovy Univerzity chodit zdarma, zatímco ti zahraniční musí zaplatit za jarní semestr v přepočtu 89 000 Kč a za letní 69 000 Kč. Program pořádá rovněž zahraniční návštěvy předních odborníků. Dne 12. 11. 2011 tak na půdu FF UK zavítal prof. Boaz Huss z Univerzity Ben-Guriona v Negevu se svou přednáškou Contemporary Kaballah. Následujícím hostem byla také prof. Rachel L. Greenblatt z Harvardské Univerzity, jež dne 30.11.2011 přednesla přednášku “Established the Day”: History, Memory and Local Tradition in the Jewish Community of Early Modern Prague. Návštěvy dalších hostovských přednášek v rámci Prague Jewish Studies rozhodně doporučuji, jelikož je tak možné se osobně setkat se světově uznávanými odborníky na judaistiku. Marek Vinklát

Přednáška Annette Merz, PhD. na ETF UK Dne 18. října proběhla na půdě Evangelické teologické fakulty konvokační přednáška Annette Merz, PhD. z University Utrecht na téma “The Battle for the Canonical Paul: A Fresh Look at the Role of the Acts of Paul in Early Christianity”. Přednášející zastává na univerzitě v Utrechtu pozici profesorky literatury a kultury raného

74

Recenze a zprávy

křesťanství na katedře teologie. Ve své odborné činnosti se věnuje především teologii apoštola Pavla a postavě historického Ježíše. Je také autorkou knihy Historical Jesus: A Comprehensive Guide.

Ve své přednášce představila apokryfní materiály, které označujeme jako Skutky Pavlovy. Mimo jiné se věnovala asketickému životu, který apoštol vedl a úspěchúm či nezdarům Pavlových skutků, které závisely na Pavlově obrazu. Zmíněny byly i Skutky Pavla a Thekly a v jejich souvislosti i určitá úvaha nad (ne)schopností žen následovat Ježíše Krista. Tématikou apokryfních skutků a jejich rétorickou analýzou se na HTF UK zabývá i Jiří Lukeš, ThD. ve své publikaci Raně křesťanská rétorika. Eva Mašková

časopis studentů judaistiky, religionistiky a teologie

Recommend Documents