28
eiger
I Jan Martínek, Pavel Koubek a Petr Gříbek při odpočinku ve stěně
první
zimní
29
S MARTINEM NOVÁKEM ROZMLOUVAL MARTIN KREJSA FOTO: ARCHIV JANA MARTÍNKA
faktografie Eigeru
První československý výstup Severní stěnou Eigeru v zimě
1981 L První průstup Severním zářezem se podařil koncem srpna švýcarskému družstvu Christel Howald, Hans Howald a Marcel Rüedi.
1982 L V severní stěně Eigeru přibyly dvě nové, volně lezené linie. Slovinec Franček Knez vylezl první z nich sólově 15. července, 13. srpna připojila druhou cestu dvojice Švýcarů Kaspar Ochsner a Urs Brunner.
1983 L Pavol Pochylý přelézá poprvé Ideální direttissi-
mu. Svůj sólový prvovýstup uskutečnil v zimním období 20. března až 2. dubna. Téměř padesátileté období neúspěšných pokusů prostoupit stěnu po linii, nastolené v roce 1935 dvojicí Karl Mehringer a Max Sedlmayer, je u konce. (viz str.40) L 19. května se Italům Toni Valeruzovi a Bruno Pederivovi zdařil první sjezd téměř 60 stupňů strmé severovýchodní stěny na lyžích. L Nová cesta západním pilířem „Spit Verdonesque Édenté” vznikla ve dnech 3. června a 9. až 12. července díky švýcarské dvojici Pierre-Alain Steiner a Paul Maillefer. L Francouz René Ghilini a švýcarský lezec Michel Piola z Ženevy přelézají 26. až 30. července novou cestu v severní stěně, dnes známou pod názvem „Direttissima Ghilini – Piola”. L Francouz Jean-Marc Boivin zdolává v sólovém výstupu kombinaci Heckmairovy a Harlinovy cesty od Žehličky za 7 a půl hodiny. L Rakušan Thomas Bubendorfer zlézá klasickou cestu za 4 hodiny 50 minut – vytváří tak nový rychlostní rekord.
1985 L Francouz Christopher Profit zdolává severní stěnu Eigeru třetím zimním sólovýstupem za 10 hodin. L Jiří Šmíd, Michal Pitelka a Čestmír Lukeš vytvořili 10. až 27. března novou linii – „Cestu na památku Toni Hiebelera”. L Severní stěna Eigeru se stala svědkem nejvýznamnějšího počinu třicetiletého rychlostního specialisty Christophe Profita z Francie. Tři nejznámější severní stěny Alp – Eigeru, Matterhornu a Grandes Jorasses (přes Crozův pilíř) zdolal 25. července během jednoho dne za pouhých 22 a půl hodiny. K přesunu mezi horami použil helikoptéru. Dosažené časy jsou zarážející – severní stěna Eigeru mu trvala 6 hodin 45 minut, Matterhornu a Grandes Jorasses shodně pouhé 4 hodiny. L Jugoslávci Franček Knez, Mayan Freser a Dani Tič překonali 27. a 28. července novou linii, dnes známou jako Slovinská cesta. L Počátkem září se Švýcaru Danielu H. Ankerovi
podařil první sólový výstup Severním zářezem. L 23. září provedl Francouz Pierre Gevaux první
let z vrcholu Eigeru na padákovém kluzáku.
1
ČÍSLO 2 / 2003 A mountain ADVENTURE
Thomas Bubendorfer
Jaké to bylo, když jsi nakonec pod ním stál poprvé? Když jsem se poprvé dozvěděl, že bych měl jet na severní stěnu Eigeru, byl jsem hodně vzrušený. Stěna měla šílenou pověst, vykládalo se o ní u táborových ohňů. Zanedlouho jsem skutečně nasedl do vláčku, který jede z Grindelwaldu na Kleine Scheidegg pod Eigerem. Kus tratě vede přímo pod jeho severní stěnou, já na ni koukal přičemž moje hlava šla pěkně do záklonu. Krve by se ve mně nedořezal. Vzpomněl jsem si na všechny křížky, namalované v knížkách a časopisech v místech, kde někdo zahynul, na veškeré příběhy o neúspěšných slaňováních, kdy horolezci zůstávali viset na konci rozpletených konopných lan v převisech. Byly to šílené historky, které se mi v tu chvíli honily hlavou. Když jsme později do Eigeru vlezli, měl jsem už trochu jiné starosti a tak ze mě tíha tragédií v minulosti částečně spadla. Prvotní dojem byl velmi silný - vůbec se odhodlat vlézt do takové stěny, což považuji za náš hlavní přínos, protože jsme Eiger u nás částečně zbavili mýtu. Na počátku jsme si ale skutečně říkali: „My obyčejní Ostraváci a teď se sereme do takových věcí…” Mysleli jsme si, že to je nad naše možnosti, protože před tím jsme nic tak extra nezdolali. Když jsme pak lezli Těžkou spáru a uviděli nad sebou ty traverzy, stará lana v nich skutečně visela a příběhy z minulosti opět ožily. Uvěřili jsme jim. Stěna už šla pořádně do kopce. Padající kameny nás míjely daleko za zády. Než jsme se s touto skutečností sžili, trvalo to strašně dlouho. Zvuk, který vydávalo padající kamení, byl podobný svištící kulce. Jakmile zazněl, ihned jsme se schovávali. Až později jsme zjistili, že lítají daleko od nás a nic tak zvláštního se neděje. Bylo to však psychicky vysilující. Také díky skutečnosti, že návrat dolů byl téměř nemožný. Už jen kvůli skobám by-
L První zimní ženské přelezení severní stěny Eigeru Heckmairovou cestou se podařilo 12 až 15. února Němce Claudii Heissenbergerové.
Christopher Profit
Kdo byl duchovním otcem myšlenky, vylézt tuto stěnu a navíc extrémně těžkou Japonskou direttissimou? Určitě Leoš Horka s Láďou Starčalou. Oba byli největší tahouni, kteří Eiger poznali už o rok dříve než já. Proč vybrali právě Eiger? Je toho víc… Pro horolezce byl vždycky obrovskou výzvou. I po letech znamenal v horolezeckém světě hodně. Poprvé jej od nás zdolali Kuchař se Zibrínem, ale ještě nikdo z Československa po nich Severní stěnu Eigeru neprostoupil v zimě. Když se na něj koukáš z jakékoliv strany, z protějších kopců, kde jsou sjezdovky – třeba z Lauberhornu, neznám jinou stěnu v Alpách, která by byla tak impozantní jako právě Eiger.
Michel Piola
1980
kenu. A byl to právě on, kdo mi po letech o svém životním zážitku povyprávěl.
Pavel Pochylý
1976
Petr Gříbek a Leoš Horka zahynuli v roce 1988 na Tilicho Peaku (7.134 m) po úspěšném zdolání vrcholu severní stěnou 18. října.
L Gérard Hopfgartner a Michel Piola ze Švýcarska poprvé zlézají cestu „Les Portes du Chaos” (Brána chaosu). Cesta je dnes známá pod názvem Ženevský pilíř. Jedná se o první moderní volně lezenou cestu v severní stěně Eigeru.
Franček Knez
P
rvními horolezci z bývalého Československa, kteří prostoupili severní stěnu Eigeru, byla v létě 1961 dvojice Kuchař – Zibrín. Podobně unikátním výstupem je první československé přelezení této obávané stěny v zimě, které se podařilo v roce 1976 šestici Ostraváků. Skupinu úspěšných horolezců tvořili Leoš Horka (1943–19881), Jan Martínek (1950) a Vladimír Starčala (1946–1997) z vítkovického horolezeckého oddílu společně s Petrem Gříbkem (1943–19881), Milanem Motyčkou (1941) a Martinem Novákem (1950) z horolezeckého oddílu Nové huti. Jejich dnes již legendární 16-ti denní výstup Japonskou direttissimou představuje teprve druhé zimní přelezení této přímé linie (celkově čtvrté), ale vůbec první, které bylo uskutečněno lehkým alpským stylem. Jejich zdařilému výkonu předcházel jeden neúspěšný pokus 5. až 18. března 1975, kdy se o stěnu pokoušeli Petr Gříbek, Leoš Horka, Vladimír Starčala, Milan Motyčka, Bohumil Kadlčík a Josef Kulhavý. Kvůli neskutečně špatnému počasí se tenkrát museli vrátit z horních partií severní stěny. O rok později do ní nastupují 19. února v pozměněné sestavě znovu. Kromě již zmiňované šestice se výstupu zúčastní také Pavel Koubek z Brna, po zranění kamenem však musí svůj další postup ve stěně šestý den ukončit. O dramatické události při výstupu nebylo opravdu nouze a tak i s odstupem času se o tomto výkonu traduje spousta historek – bivaky bez spacáku, pády do pofiderního jištění, to vše s vybavením vyrobeném doslova na koleně. Nakonec se ale všichni probojují až k vrcholu obávaného Eigeru, na kterém stanou 5. března. Dramatičnost jejich výstupu tímto nekončí, při sestupu Martin Novák nešťastně uklouzne. Jeho několikasetmetrový pád západní stěnou končí na nemocničním lůžku v Interla-
1979
30
eiger
chom neměli odvahu slaňovat – všechna skála kolem byla totiž opačně ukloněný „šindel”, do kterého zatlouct pořádnou skobu bylo téměř nemožné. Snad ještě zavrtat nýt, ale jinak si slaňování nedovedu představit. A když jsme dosáhli ve stěně vyšších partií, jediná cesta vedla skutečně už pouze nahoru. O převislém skalním pásu Rote Fluh se tvrdí, že je lezitelný pouze po nýtech... Opravdu, tato část stěny se dala vylézt pouze po nýtech, jinak to nešlo. Nevím, jestli se vůbec někdo pokoušel o její čisté přelezení, jedná se totiž o tektonické zrcadlo. Není tam vůbec nic – hladká stěna a Japonci to po ní valili po nýtech, které jsme používali i my. Nechali zde dokonce viset kroucená nylonová lana. Místy jsme si je procvakávali a občas je použili i k postupu. Hlavně u výlezu z Rote Fluh, kde se převis láme do kolmé stěny a skála pomalu přechází v ledové pole. Tam jsme se starého lana opravdu chytali - až do chvíle, než jsme po něm vylezli na jeho konec. Bylo totiž jen tak smotané a zamrzlé v ledu. Také nás dost vystrašilo, když jsme dosáhli ledové pole a připravovali se na bivak. Začalo se smrákat, proto jsme se rozhodli, že si v ledu vysekáme „seslíček”, kde bychom mohli schrupnout. Při kopání v ledu jsme narazili na nějakou tkaninu. Zarazili jsme se. Hlavou se nám honilo: „Je tam chlap, není tam chlap?” Nebylo nám dvakrát nejlíp, ale když už jsme do sekání investovali tolik práce a neměli síly nazbyt, pokračovali jsme v hloubení. „Dlubli” jsme do neznámé hmoty, ale naštěstí to byl jen „prázdný” svetr. Byli jsme rádi, že vše dobře dopadlo. Stěna totiž neskutečně straší.
2. zimní a 1. československý průstup Severní stěnou Eigeru 3.976 m n.m. Japonskou direttissimou Účastníci: Petr Gříbek, Leoš Horka, Jan Martínek, Milan Motyčka, Martin Novák, Vladimír Starčala, Pavel Koubek Obtížnost: VI A3, 83 délek na vrchol
Průběh vlastního výstupu: Středa 18. 2. 1976 Krátce po poledni příjezd na stanici Eigergletscher. Transport materiálu a stavba základního tábora. Čtvrtek 19. 2. 1976 Traverz pod stěnu, zabezpečení předpolí až po úpatí „Rozlámaného pilíře” fixními lany, vynáška materiálu. Návrat do základního tábora. Použitý materiál: nataženo 400 m lan, 13 skalních skob, 4 bongy, 1 nýt. Pátek 20. 2. 1976 Zabezpečení dalších 240 m předpolí fixními lany, vynáška potravin a zbývajícího materiálu. Použitý materiál: 240 m lan, 15 skalních skob, 4 bongy, 1 nýt. Sobota 21. 2. 1976 Příprava osobní výstroje a výzbroje, sušení výstroje, poslední přípravy. V uvedených dnech byly optimální povětrnostní podmínky – jasno, bezvětří, teplota -10 °C až -15 °C.
Neděle 22. 2. 1976 Vynáška osobních batohů po zafixovaných lanech, stažení fixních lan, hloubení bivakové jeskyně na úrovni střední části „Rozlámaného pilíře” a zabezpečení posledních tří délek k traverzu pod „Těžkou spáru”. Ve 14.00 zvrat počasí, hustě sněží. Lezení velmi ztěžoval pád prachových lavin. Zataženo, bezvětří, -11 °C. Použitý materiál: 120 m lan, 12 skalních skob. Pondělí 23. 2. 1976 Lezení je obtížnější. Zabezpečujeme lany 40 m traverz pod „Těžkou spáru”, „Těžkou spáru” a úsek až po úpatí „Rote Fluh” (tzv. Chanceterasse). Návrat do bivakové jeskyně. Večer přestalo sněžit, 30 cm nového sněhu, silný vítr, -15 °C. Použitý materiál: 120 m lan, 15 skalních skob, 2 bongy.
mountain ADVENTURE
A ČÍSLO 2 / 2003
Dneska už mě samozřejmě neděsí, protože jsem s ní skončil. To je taky zvláštní. Ve chvíli, kdy jsem vylezl na vrchol Eigeru, přestal mne zajímat. Předtím jsem na něj myslel pořád, ale potom ze mne všechno spadlo a už by mě tam nikdo nedostal. U ostatních hor ani skal se mi to ještě nestalo. Třeba na písku – lezeš na Kapelníka, pak si řekneš, dám si ještě další cestu a jdeš do ní. Nebo si stejnou cestu přelezeš dvakrát, třikrát po sobě, když se ti líbí. Ale o Eigeru nemohu říct, že by se mi lezení v severní stěně líbilo, je to o něčem jiném. Kdybychom náš výstup očistili od emocí, bylo v něm pěkně hnusné lezení! Všechno úplně obrácené – vápenec, který drží pohromadě jenom mrazem. Nedovedu si představit, jak musí stěna vypadat v létě, když všude teče voda. My jsme měli skálu zpevněnou alespoň ledem. Když jsem do ní kopnul, zjistil jsem, že to byly pouze kameny jen tak přimrzlé k sobě... Přes převislý pás Rote Fluh to tedy byla naprosto klasická hákovačka. Ale potkaly vás tam volně lezené úseky, kde jste museli opravdu zkousnout? Několikrát. Většinou zde byly mixy, skála olezlá ledem. Opravdu těžké lezecké úseky. Skobu jsi do skály občas s obtížemi zatloukl, ale když jsi vylezl pět metrů, kolega pod tebou ji měl na sobě. Dlouhé úseky vyloženě volného lezení. Píše se, že v Japonské direttissimě byly použity tuny železa. Bezpochyby, ale my je využili pouze v Rote Fluh, protože jinde bylo vše zalité v ledu. Materiál, který Japonci zanechali ve stěně, byl pryč. Nebo štandy… Já sám jsem musel dvakrát nebo třikrát použít nýtek, protože jsem se neměl jak zajistit. Úterý 24. 2. 1976 Přelezen „Rote Fluh”, zčásti využito starých japonských lan, skob a nýtů. Část materiálu dopravena na horní okraj „Rote Fluh”, zbývající vynesen k jeho úpatí. V průběhu dne první závažná událost. Pavel Koubek po předchozím zranění musí opustit stěnu (pohmožděné zápěstí padajícím kamenem). Za pomoci Milana Motyčky opouští stěnu „štolou”, kterou nacházejí po delším hledání. Jsme roztaženi na vzdálenost 350 m, dva bivakují v sítích na horním okraji „Rote Fluh”, ostatní se vracejí do bivakové jeskyně. Dnes jasno, silný vítr, -18 °C. Použitý materiál: 180 m lan, 10 skalních skob. Středa 25. 2. 1976 Dnes jsme přelezli velmi strmé zaledněné skalní prahy spodního okraje „2.ledového pole”, kde v jeho pravém okraji pod skalním pilířem vysekáváme do ledu bivakovou polici. Postupně vynášíme materiál. Celý den jasno, větrno, -18 °C. Použitý materiál: 80 m lan, 9 skalních a 2 ledovcové skoby, 1 nýt. Čtvrtek 26. 2. 1976 Dosažen horní okraj „2.ledového pole”. Transport zbývajícího materiálu přes „Rote Fluh” Bivakujeme na stejném místě jako včera. Jasno, bezvětří, -15 °C. Použitý materiál: 200 m lan, 5 skalních a 6 ledovcových skob, 2 nýty. Pátek 27.2.1976 Tento den jsme vylezli jen tři lanové délky ve velmi těžkém terénu (z objektivních důvodů tvoříme vlastní variantu). Přemisťujeme bivak na horní okraj „2. ledového pole”. Počasí beze změny. Použitý materiál: 120 m lana, 25 skalních skob, 3 bongy, 4 nýty. Sobota 28. 2. 1976 Natažení fixních lan přes vyšší skalně ledové prahy „2.ledového pole” až do štítové stěny, asi 80 m její výšky, resp. tam, kde cesta dělá pod „Centralbandem” kličku doprava. Vynáška části materiálu. Počasí beze změny. Použitý materiál: 360 m lan, 18 skalních skob, 6 bongů, 4 nýty. Neděle 29. 2. 1976 Vylezeno 80 m v krajně těžkém terénu. Vynáška veškerého materiálu na „Věžičku”, likvidace fixních lan. Jsme opět roztaženi na vzdálenost 150 m, část bivakuje na sněhovém hřebínku „Věžičky”, část na sněhové polici v převislém komíně pod „Centralbandem”. Pro silné poškození padajícími kameny jsme nuceni vyřadit 240 m lan. Po celý den fouká silný ledový vítr, teplota klesla na -20 °C. Použitý materiál: 80 m lan, 26 skalních skob, 4 bongy, 1 nýt. Pondělí 1. 3. 1976 Dosahujeme „Centralband”, kde zřizujeme další bivak. Vynášíme veškerý materiál, ve spodní části stahujeme lana. Roztáhli jsme se na
Vytáhl jsem délku nadoraz a jediná možnost jak zaštandovat bylo zavrtat se. Další kapitolu tvořily ledovcové skoby… K dispozici byly jen vývrtky – já s nimi dnes otvírám víno, k ničemu jinému se ani nehodí. O vašem tehdejším vybavení se vůbec vykládají ohromné historky. Mohl bys popsat, s čím jste vlezli do stěny? Oblečení jsme si vyrobili sami. Koupily se larisové deky a manželka mi z nich střihla na kalhoty a bundu. Také ušila speciální větrovku, protože když sis v té době u nás koupil šusťákovku, vůbec nebyla stavěná k tomu, aby ses pod ní ještě podvléknul larisovým kompletem nebo svetrem. Všechno se dělalo na koleně, dokonce i jümary jsme si vyráběli. Já si sice ve Švýcarech jeden koupil, ale jinak jsme měli jejich věrné kopie. Leoš nebo Láďa jednou přitáhl originál, podle kterého pak ve Vítkovicích odlévali tato klasická šplhadla. Udělali odlitek a každý kdo měl možnost, vzal do ruky pilníček a dodělal zbytek. Tam se vůbec vyrábělo ledacos – třeba skoby nebo bongy, které nahradily dřevěné klíny – sami jsme si je navrhovali. Všechno jsme pak táhli do stěny. Originální jsme měli snad jedině karabiny. Ale i boty jsem si koupil až tam – kožené dvojité Galibiery, ještě dnes v nich chodím do práce. Zima v nich fakt není, bez nich bych Eiger asi nedal. Měly tvrdé podrážky, tenkrát s nimi Popradky moc srovnatelné nebyly. Vydržet na předních hrotech… Vůbec si neumím představit, že bych náš výstup absolvoval v nějakých ohebných botách. Karimatky? Ty ještě nebyly na světě. Spali jsme na všem, co jsme měli po ruce. Na lanech, batozích, které jsme ani nevyvzdálenost 8 lanových délek. Jasno, větrno, -22 °C. Použitý materiál: 320 m lan, 30 skalních skob, 5 bongů. Úterý 2. 3. 1976 Přelezli jsme krajně těžký úsek na „Sfinxband”. Často se již vyskytují staré japonské nýty a skoby. Vracíme se opět na „Centralband”, kde bivakujeme. Počasí beze změny. Použitý materiál: 200 m lan, 36 skalních skob, 4 bongy, 2 dřevěné klíny. Středa 3. 3. 1976 Po orientačních těžkostech končíme v kotli pod „Sfinxem”, kde vynášíme veškerý materiál a bivakujeme. Lezení v kombinovaném terénu. Jasno, vítr zesílil, -23 °C. Použitý materiál: 120 m lan, 10 skalních skob, 3 nýty. Čtvrtek 4. 3. 1976 V kombinovaném terénu postupujeme na „Sfinx” a bivakujeme tři lanové délky nad hlavou „Sfinxu”. Vynášíme zbývající materiál. Zůstalo nám již jen jedno nepoškozené 80 m lano! Po celý den fouká silný nárazový vítr, -28 °C. Použitý materiál: 320 m lan, 32 skalních a 2 ledovcové skoby, 5 bongů. Pátek 5. 3. 1976 Po těžkém traverzu ve velmi strmém ledu, kde nic nedrží, překonáváme poslední obtíže stěny a ve 12.00 jsme všichni nahoře. Na vrchol je 100 m lehkým terénem. Ve 14.00 sestupujeme. Při sestupu s těžkými batohy dochází k pádu Martina Nováka, který končí naštěstí jen lehkým zraněním. K lékařskému vyšetření je odtransportován vrtulníkem švýcarské letecké záchranné služby. Ostatní pokračují v sestupu a ve 20.00 jsme v základním táboře. Celý den větrno, -25 °C, příznaky špatného počasí. Použitý materiál: 120 m lan, 6 skalních a 2 ledovcové skoby, 2 bongy. Sobota 6. 3. 1976 Likvidace základního tábora, přípravy k odjezdu. Neděle 7. 3. 1976 Odjezd domů. Výzbroj a výstroj: lana _ 9 a 11 mm – 640 m, karabiny duralové – 120 ks, skoby skalní a bong bongy – 80 ks, skoby ledovcové – 15 ks, smyčky – 30 ks, kladiva skalní – 4 ks, cepíny – 2 ks, kladivocepíny – 5 ks, mačky – 7 ks, šplhadla – 14 ks, stoupací třmeny – 6 ks, nýty – 35 ks, bivakovací stany vlastní výroby – 3 ks, spací pytle, přilby, čelové lampy, osobní lékárničky, boty Galibier duplex, vařiče Bluet + náplně – 3 ks, vařič benzínový – 1 ks, radiostanice – 2 ks, stany základního tábora – 2 ks, nafukovací podušky – 7 ks, oblečení převážně vlastní výroby v kombinaci vlna–silon.
31
faktografie Eigeru
V Eigeru je hodně důležitým faktorem počasí, měli jste na ně štěstí? Eiger se opravdu vyznačuje svým mikroklimatem. Všude okolo může být pěkně, ale v severní stěně se to točí. Masa hory špatné počasí asi přitahuje. Nám vyšlo počasí převelice. Při našem příjezdu bylo dost posněženo, obloha zatažená. Ale když jsme začali s výstupem, udělalo se jasno a udeřily mrazy. Ty jediné nás trápily – pětadvacet, sedmadvacet pod nulou bylo určitě. Další svízel představují bivaky… Protože nás bylo šest, většinou jsme spali po dvojkách. Snad jedině dole nad Těžkou spárou jsme bivakovali pokupě, jinak jsme byli roztažení na pěti, šesti lanových délkách. Míst, kde se dalo přespat, nebylo až tak moc. Neleželi jsme, vždy jsme seděli jen tak na půl prdele… Bylo to náročné. Při těch největších mrazech jsme se kontrolovali, abychom neusnuli. Báli jsme se totiž, že bychom se už taky nemuseli probudit. Jenom ty tehdejší spacáky… Já navíc ke všemu ten svůj od poloviny stěny neměl, protože mi spadl dolů. Měli jsme s Leošem Horkou vybudované sezení. Leoš zalezl pod žďárák a povídá: „Tak pojď!”. Strčil jsem si tedy pod žďárák nejprve spacák, a když jsem se pak pod něj nasoukal i já, už tam nebyl. Dodnes nevím, jak vlastně spadl – padat jsem ho neviděl. Bylo to ani ne v půlce stěny. Nebyly ještě velké mrazy, tak mínus patnáct, a když jsem jeho ztrátu zjistil, říkal si: „To je strašné.” Nechtěl jsem kruté skutečnosti uvěřit. Pořád jsem po spacáku koukal, hrabal se v batohu, ale přitom už věděl, že ho nemám.
1986 L Podobné zřetězení tří nejtěžších alpských stěn jako Christophe Profit uskutečňuje v březnu Slovinec Tomo Česen. K přepravě mezi stěnami používá své staré auto zn. Zastava, proto mu celá trilogie zabere dohromady 6 dní. Severní stěnou Eigeru vystupuje za 12 hodin.
Christopher Profit
1987
Když se taková stěna leze několik dní, většinou se tam moc nevyspíš. Regenerace je téměř nulová, což se zákonitě musí projevit i na lezeckých výkonech. To je pak každý den všechno o stupeň těžší, nebo se mýlím? Do jistého okamžiku to tak opravdu je. Pak ale nastane zlom, kdy z tebe všechno spadne a kdy si řekneš: „Děj se vůle boží.” Zní to trochu jako šibeniční humor, ale ty se octneš úplně v jiné dimenzi. Neříkám, že nevnímáš okolní nebezpečí, jen chytneš nadhled stoicismu. Co už teď, že? Jsme tady, dolů nepůjdeme a nezbývá nic jiného než vylézt nahoru. Kluci, se kterými jsi Eiger přelezl, byli známí jako veselé kopy. Vydrželo jim to i tam? Během výstupu k žádné ponorce nedošlo. Určitě díky tomu, že jsme byli po dvojkách a když jsme se potkali, byl to svátek. Vždycky jsme si měli co sdělit. Dojmy z výstupu a z pobytu ve stěně byly natolik silné, že ses o ně prostě musel s někým podělit. Noci byly jenom o povídání. Spát se nedalo, řečnili jsme, abychom si noc zkrátili. Nálada byla perfektní. Později jsme s klukama mockrát rozebírali negativní dojmy z výstupu a zjistili, že jich moc není. Prostě to nemělo chybu. Sešla se vzácná konstelace, všem nám tento výstup ohromně sedl. Kolikrát ti na horách, pokud jsi s někým v jednom stanu nebo bivaku, začne vadit na druhém to či ono. V noci třeba chrápe nebo mlaská při jídle. Nevzpomínám si, že by na Eigeru něco takového nastalo. Neměli jsme mezi sebou žádné třenice. Mnohokrát k nim dochází ve chvílích, kdy se parťáci nemohou shodnout na dalším směru výstupu. Přitom se o těchto věcech vedly polemiky skoro pořád, hlavně v druhé půlce stěny nad ledovým polem. Rozměry samotné severní stěny Eigeru jsou ohromné. Jestli jdeš přímo nahoru nebo o sto metrů vlevo, je často úplně jedno. Když se například v průvodci po Tatrách od Puškáše píše tři metry vlevo, pak kolmo nahoru a patnáct metrů doprava, v Eigeru by se mohly používat termíny jako: třista metrů doleva, čtyři sta nahoru, zahni doprava a šikmo vzhůru sto padesát metrů... Výstupové spáry jsme viděli sice zdálky, i tak jsme si však udělali představu o jejich rozměrech. To nejsou spáry, ale doslova kotliny nebo údolíčka, kde se vyloženě ztrácíš. Při sestupu se Ti podařilo i zhučet dolů... Když jsme vylezli nahoru, rázem ze mne všechno spadlo.
L Christophe Profit svou trilogii opakuje uprostřed zimy 12. a 13. března. Ke svému výkonu potřeboval 42 hodin. 12. března nastoupil ve 3.40 hod. do severní stěny Grandes Jorasses a v 10.30 hod. stanul na vrcholu Crozova pilíře, odkud se spustil do Courmayeru na padáku. Autem a vrtulníkem se dopravil pod Eiger, kde od 16.00 hod. započal výstup klasickou cestou v severní stěně Eigeru, který mu trval necelých 16 hodin. Vrchol dosáhl 13. března v 9.50 hod. Odtud jej vrtulník dopravil pod severní stěnu Matterhornu, na chatu Hörnli. Výstup na Matterhorn absolvoval za 6 a půl hodiny, vrcholu dosáhl večer ve 20.24 hod. L 22. dubna uskutečnil první sjezd západní stěnou na snowboardu Francouz Bruno Gouvy za 28 minut (v některých pramenech se uvádí datum 21. dubna).
1988 L Severní stěna oslavuje padesáté výročí prvovýstupu klasickou cestou. V tomto roce v ní vznikají tři nové linie: „Eigersanction”, „Žlutý anděl” a „Hra děr”.
1989 L Švýcarští horolezci Erhard Loretan (nejznámější švýcarský horolezec, který se stal třetím lezcem, jenž zdolal všechny osmitisícovky) a André Georges provedli během třinácti dní od 14. do 26. ledna zřetězení třinácti výstupů v severních stěnách Bernských Alp. Mezi nimi vylezli 18. ledna i klasickou cestu severní stěnou Eigeru za 10 hodin.
Erhard Loretan
1976
Vzpomínáš si na nějaké konkrétní těžké lezecké místo? Těžká spára byla dole hodně zaledněná, tam jsme měli dost velké starosti. Také si pamatuji další silný moment z výstupu. Šestý nebo sedmý den lezl vpředu Láďa Starčala. S Leošem jsme zrovna vybírali na chvostu skoby a materiál. Dolezli jsme na polici, na které všichni postávali. „Co se děje?”, ptáme se. Oni jen: „Láďa spadnul!” Nemohl přelézt mírně převislý komínek nad námi, zakončený sněhovým bříškem. Vypadal škaredě a zajistit se také moc nedal. Spadnout v něm bylo něco šíleného, mohl z toho být průšvih jako hrom. Naštěstí se nic vážného nestalo, ale znovu se pustit do obtížného místa se už nikomu z nás nechtělo. Jediný, kdo chyběl, byl kousek pod námi lezoucí Milan Motyčka. Nevěděl o ničem. Když k nám dolezl, řekli jsme mu jen: „Běž do toho!”, a protože byl „čistý”, krásně to vylezl bez sebemenších problémů. Až později jsme mu prozradili, jaká to vlastně byla krizová záležitost. Úplně všechno zde bylo o psychice. Kdybys Eiger rozkouskoval na desetimetrové úseky, přeleze jej každý začínající horolezec. S výškou stěny 1.800 metrů je to však o něčem jiném.
Později jsem jeden bivak strávil s Petrem Gříbkem. Povídá mi: „Půjč si na dnešní noc můj spacák...”. Já na to: „Proč bys mi ho půjčoval? Hloupý jsem já, to mně spadnul dolů... Jen si ho nech!”. Ale on byl taková dobrá duše: „No né, já se s tebou vystřídám!”. Dlouho jsme se spolu dohadovali a ráno zjistili, že spacák stojí vedle nás a v noci v něm nikdo nespal. Byla to dost srandovní situace. Od té doby se bivaků nebojím, jsem schopen přečkat noc bez strachu téměř kdekoliv. Vydržím hodně – je to psychická záležitost. Musíš hlavně myslet na to, že nesmíš omrznout. Kontrolovat se, hýbat prsty…
1990 L Slovinec Slavko Svetičič podniká v lednu první sólový zimní výstup cestou Johna Harlina za 27 dní.
1991 L Američan Jeff Lowe sám a bez skob otevírá novou direttissimu severní stěnou Eigeru za 13 dní ve dnech 19. února až 4. března. Jeho linie vede mezi Japonskou a Ideální direttissimou. L V září vzniká v jihovýchodní stěně prvovýstup „Panoramaroute” s obtížností VI/A0, autory jsou Werner Burgener, Hannes a Ueli Stähli ze Švýcarska.
1992 Catherine Destivellová
balovali, protože co nebylo uvázané, padalo dolů. Přiznávám – salámů a čokolád, které nám spadly dolů, nebylo zrovna málo. To ses hrabal v batohu a najednou padala rukavice… Co nebylo přikované, letělo.
L Francouzka Catherine Destivellová podnikla 10. března první zimní ženský sólovýstup klasickou cestou za 17 hodin. L Švýcaři Daniel H.Anker a Michel Piola 17. a 18. července dokončili 900 metrů vysoký, volně lezený prvovýstup „Le Chant du Cygne”.
1994 L První záchrana na Eigeru v noci proběhne 23. července. Během výstupu dvojice německých horolezců klasickou cestou poraní v Křemenné spáře padající kámen jednomu z nich ruku. Napříč zranění dosahují oba ve 22 hodin vrcholu, odkud jsou staženi dolů vrtulníkem. L 26. července se v severní stěně uskutečnila první záchranná akce v tzv.podvěsu. Během ní byl zachráněn holandský horolezec, který si při pádu poranil v Ženevském pilíři nohu.
1996 L Poslední lednovou noc proběhne jedna z nejnáročnějších záchranných
ČÍSLO 2 / 2003 A mountain ADVENTURE
32
eiger
Celou dobu jsme byli ve stínu a najednou na nás svítilo opět slunce. Teploučko, už jsme nemuseli nikam stoupat. Ohromná úleva! Chvíli jsme tam seděli, pak začali sestupovat, opět se řečnilo. Kousek pod vrcholem se mi podařilo upadnout. Byla to moje blbost, mám vše pořád v paměti. Na jedné noze jsem měl mačku se zadními hroty podseknutými. Jak jsem scházel přes různé traverzy, batoh mi sjel na stranu, špatně jsem došlápl na poškozenou mačku a už jsem se koulel. Napřed jsem tomu nevěnoval až takovou pozornost, ale když jsem ztratil batoh, uvědomil jsem si, že musím začít něco dělat. Padal jsem po sněhu západní stěny, potom začal i skákat, nakonec jsem přeletěl přes skalní práh. Cítil jsem, že letím jako hadrový panák. Nekoordinované pohyby. Dopadl jsem do sněhové de-
do sanitky a odvezli do nemocnice v Interlakenu. Perfektní lidský přístup. Později se za mnou ještě přišel dvakrát nebo třikrát podívat, když přilétávali do Interlakenu s novými pacienty do nemocnice. Perfektní lidi. Přemýšlel jsem nad tím, že pro ně tato záchranka neznamenala žádné fyzické vypětí. Jistěže to bylo nebezpečné, ale když stejnou situaci srovnáváš s Tatranci, kteří jsou ve vytopené služebně a někdo tam zavolá: „Máte na Ľadovém štítě chlapa”... – to pak musí jít s těžkými batohy tři hodiny zachraňovat. Jsou na dotyčného patřičně naštvaní a dají mu to taky odpovídajícím způsobem vyžrat. Nevím, jaká je situace teď, ale v minulosti jsem jim dvakrát pomáhal a pak si říkal: „Doufám, že nikdy nebudu muset být zachraňován tatranskou horskou službou.” Z vlastní zkušenosti znám jejich nepěkné chování k zachraňovaI Cestou do Švýcarska - ným. Na jedné straně je chápu zleva Milan Motyčka, – kvůli nějakému „ceprovi” musí Petr Gříbek, Pavel riskovat... Pod Eigerem je to jiKoubek, Jan Martínek nak. Přiletí pro tebe vrtulníkem a Martin Novák Japonská direttissima, profesionálové, dobře placení. zima 1976 Nikdo ti nic nevyčítá, protože je to jejich povolání. V Tatrách se dělaly rozbory příčin nehody a závěr byl jednoznačný – dotyčný tam neměl co dělat. Ve Švýcarsku mi ve špitále nikdo neřekl nebo nenaznačil: „Co jste tam dělal? Proč jste tam lezl…” To se vůbec neřeší.
prese, kde jsem zpomalil, začal brzdit a naštěstí se zastavil. Byl jsem bez batohu a v šoku. Podíval jsem se nahoru, kde jsou kluci a zjistil, že jsem profrčel půlku stěny. Pokoušely se o mne mdloby. Zabodnul jsem cepín do sněhu a čekal až zcepením. Celkem nic mě nebolelo, byl jsem opravdu jen otřesen. Nade mnou se objevil vrtulník. Byli jsme pojištěni, a proto nás zespodu celou dobu sledovali. Když jsme se blížili k vrcholu, dělali nad námi dokonce vyhlídkové lety. Několikrát se na nás létali koukat turisti – viděli jsme jim přímo do očí. Vadilo nám to a párkrát jsme je museli odhánět. Tvrdý byznys. Kluci ke mně sestoupili a přivolali vrtulník, co nad námi kroužil. Byl to pro mě zážitek. Později jsem se několikrát zúčastnil akcí horské služby v Tatrách a tak mohu srovnávat, jak rozdílný vztah mají k lidem naši a švýcarští záchranáři. Nebe a dudy. Helikoptéra vysadila z lana chlapa. Byl v červené větrovce, pamatuji si, že měl pod ní kravatu. Čisťoučký... Nakšíroval mě do postroje a vrtulník mezitím poslal pryč, aby nám nepřekážel, protože přistát zde nemohl. Až skončil, přivolal jej zpátky – mikrofon měl přímo na hlavě, něco takového jsem viděl poprvé v životě. Na konci podvěsu měl vrtulník „hrušku” na zacvaknutí karabiny. Věřím, že přede mnou ten záchranář frajeřil. Nastavil před sebe ruku a helikoptéra jej při náletu minula tak o půl metru. Kdyby chtěl, natáhne se a hrušku si chytne. On ne, byl to tvrďák. Nechal je udělat ještě jedno kolečko a hruška zacvakla přímo do karabiny v jeho ruce. „Cvak!” a už jsem frčel nahoru. Když jsem se dostal dovnitř, byl to pěkný pocit. Přál jsem si ještě, ať se mnou naposledy zaletí do severní stěny. Pilot mi vyhověl, potom mne v Scheideggu přeložili
Fascinuje mě, že ti amputovali prsty na nohách, ale přesto jsi „vesele” lezl dále. Uvažoval jsem, kdyby mne potkalo něco podobného, s jakými potížemi bych se musel potýkat. Co se ti tenkrát honilo hlavou? Bylo to dost ostré. Ve Švýcarech jsem ležel asi 14 dní. Když mě dotáhli do špitálu a já se vzpamatoval z šoku, měl jsem jen trochu krvavý naražený bok a evidentně mi nic jiného nebylo. Ale taky se zjistilo, že mám omrzlé prsty – z posledního bivaku. S Leošem jsme byli ještě ve stěně, Láďa Starčala už byl nahoře a my věděli, že všechno je v pohodě. Tu noc bylo sedmadvacet stupňů pod nulou. Jelikož jsme věděli, že všechno dobře dopadne, psychicky jsme vypnuli. Nehlídali jsme se jako obvykle. Švýcaři mi pak říkali: „To byl přesně okamžik, kdy jste omrznul.” Poté co mi ve špitálu sundali boty, prsty jsem měl úplně bílé, dokonce až do půlky nártu. Skvělá nóbl nemocnice se speciálním oddělením pro lyžaře – dělali se mnou všechno. Když se ukázalo, co se dá zachránit a co je ztracené, ptali se mě, jestli tam nechci zůstat, aby mě operovali. Bylo už jasné, že o prsty přijdu. V té době jsem byl čerstvě ženatý, měl jsem už děcko a tak jsem chtěl jet co nejdříve domů. Doktor se jmenoval Vogel. Za mlada byl na stáži v popradské nemocnici. Řekl jsem mu o mém úmyslu jet domů. Měl však z Československa zafixovanou pouze popradskou nemocnici, a tak rezolutně řekl: „V žádném případě! Já vás nepustím.” Vysvětlil jsem mu, že to u nás nevypadá všude jako v Popradě, proto jsem nakonec odjel. Jelikož jsem byl zaměstnaný jako horník, příslušel jsem do nemocnice v Karviné, do níž jsem dokonce přišel po svých. Ptali se mě:
mountain ADVENTURE
A ČÍSLO 2 / 2003
„Co máte?” A já na to: „Omrzl jsem.” Doktor na mě hloupě zíral, tak jsem mu ukázal prsty, které už byly fialové a do půlky nártu hrály růžovou a mírně fialovou. Řekl jen: „To musí pryč!” Já na to: „To mi ve Švýcarsku říkali taky.” Zaznělo jen: „Dobře. Zítra půjdete na sál.” Vzal inkoustovou tužku, naslinil ji a udělal čáru. V půlce nártu! Ve mně by se krve nedořezal. Že o prsty přijdu, s tím jsem se už smířil. Sice jsem nevěděl, co to udělá, ale budiž. Když mi však namaloval čáru takhle v půlce nártu a já si představil, že mám celou klenbu pryč – pomyslel jsem si: „No potěš pánbůh.” Odpoledne za mnou byli na návštěvě kluci. Přišli všichni. Popovídal jsem jim novinky a Láďa říká: „Tak to ne. My máme známého v Ostravě na popálenince. Pojď!” „Jak pojď?”, nechápal jsem. Byl jsem v nemocničním mundůru, ale byli nekompromisní. Normálně mě posadili do auta, všechny moje věci zůstaly v nemocnici. Převezli mě do Ostravy jen v papučích a pyžamu. Nový doktor si mě prohlédl a rozhodl: „Zkusíme, co se zachránit dá.” Byl to bezvadný chlap. Dával mi antibiotika, nechal mě u nich asi měsíc. Postupně jsem cítil, jak se mi do nártů navrací život, ale prsty zčernaly úplně. Když jsem pak šel asi za měsíc na sál, dostal jsem jen místní umrtvení. Pamatuji si to dodnes – doktor vzal kleštičky a prsty mi normálně ulámal. Hotový jsem byl za chvíli... Největší obavy jsem měl z toho, jestli ještě vůbec budu schopen jezdit na běžkách. Nakonec se ale ukázalo, že prsty při běhání na lyžích až tak důležité nejsou. Zpočátku jsem byl rozechvělý, ale po prvním tempu jsem zjistil, že to jde i bez prstů, a uklidnil se. Po skalách jsem se naučil lézt bez prstů také a nějaká ta céčka ještě přelezl. Musel jsem však trošku změnit techniku – nestoupal jsem po špičkách nártů, ale po jejich hrankách. Věnuješ se ještě lezení? Teď už ne. Lezení mě přestalo zajímat. Asi tak před deseti léty jsem se začal bát – hlavně na písku. Postupně se dostavilo zjištění, že můj strach je silnější než samotná touha lézt. Trochu jsem se za to styděl, ale pak jsem si říkal, že k tomu není důvod. Horolezecky jsem normálně vyhasl. Ztratil jsem požitek z lezení, a proto jsem s ním skončil. Nahradil jsem ho padákovým létáním. Chvíli jsem jezdil na divoké vodě, zkoušel všechno z těchto srandiček a u padáku jsem zůstal. Paragliding je taky adrenalinový, strachu si tam opravdu užiješ hodně. Ale je to jiný strach než při lezení. Ze všech tvých výstupů Eiger ční asi nejvýš… Určitě ano. Později jsem byl i v Himálajích a na Kavkaze, ale Eiger byl skutečně něco extra. Byl to silný zážitek, kompletní. Prožili jsme při něm všechno, co může v takové stěně horolezce potkat. Po dlouhou dobu byl tento výstup zdrojem mého sebevědomí. Když zdoláš něco takového jako je Eiger, víš na čem jseš. Poznal jsem se dokonale. Je fajn zjistit, že ledacos dokážu zkousnout a vydržet. Umím vyjít s lidmi a překoA nat všelijaké potíže.
33 I Schéma Japonské direttissimy, jak je po návratu zakreslil Leoš Horka.
faktografie Eigeru akcí, během níž je z Božského traverzu vyproštěna vrtulníkem vyčerpaná švýcarská horolezkyně. Společně se svým spolulezcem ji ve stěně překvapila náhlá změna počasí. Jedná se o první noční záchrannou akci přímo v severní stěně Eigeru.
1997 L Ital Benedetto Salaroli se ve věku 72 let stal zdoláním klasické cesty nejstarším pokořitelem severní stěny Eigeru.
1998 L Italové Andrea Foldini a Gianni Faggiana dokončili cestu „Yeti”, vedoucí mezi Severním zářezem a Eigersanction.
L V srpnu spojilo německé lezecké družstvo Daniela Jasper-Klindt a Robert Jasper pěti novými, volně lezenými délkami cesty Le Chant du Cygne a Spit Verdonesque Édenté. Nová varianta s obtížností 9+/10- má název „Symphonie de Liberté”, její přelezení na jeden zátah se lezcům podařilo uskutečnit ve dnech 28. a 29. srpna.
2000 L Maďarský tým Gábor F. András, Ervin Nagy, Gergö Sántha a Tibor Seper vytvořili ve dvou etapách 8.–15.srpna 1999 a 20. srpna 2000 novou sportovní cestu v pravé části jihovýchodní stěny. L Daniel H. Anker a Stephan Siegrist ze Švýcarska dokončili v srpnu po několika pokusech první volně lezenou cestu v Rote Fluh s názvem „La Vida es Silbar". 900 metrů dlouhý výstup vede přímo přes tento skalní převislý pás, navzdory jeho nechvalně známé mizerné kvalitě skály a dřívějším pochybám o možnosti volného přelezení, pokračuje po tzv. „Českém pilíři" a končí na západním hřebeni asi 1 a půl hodiny pod vrcholem Eigeru. Jedná se o nejdelší z těžkých skalních tras v Severní stěně Eigeru s velmi vyrovnanou obtížností jednotlivých lanových délek (27 délek s klasifikací 2 x 7c, 2 x 7b+, 1 x 7b, 2 x 7a+, 2 x 7a, 4 x 6c+, zbytek 6b+ a méně).(viz [21])
2001 L V květnu byla uvedena do provozu nová chata na hřebeni Mittelegi. L Bernd Rathmayr a Reto Ruhstaller ze Švýcarska vylezli v srpnu volně novou
cestu „Deep Blue Sea” napravo od cesty Spit Verdonesque Édenté z roku 1983. L Další švýcarští lezci Res Leibundgut a Sacha Wettstein vytyčili novou linii v pravé části jihovýchodní stěny s názvem „Märmelibahn” a osadili ji 76 jistícími borháky. L Švýcaři Stephan Siegrist a Ueli Steck zlezli 15. října novou cestu „The Young Spider” v severní stěně Eigeru. (viz [20])
2002 L Dvojice Švýcarů Phillipe Steulet a Gabriel Gobat zahynuli 31. března po výstupu severní stěnou v lavině na západních srázech hory. Stali se tak celkově 60. a 61. obětí severní stěny Eigeru. L Urs Odermatt a Peter Keller ze Švýcarska zlezli 12.–16.září novou linii „Griff ins Licht”, vedoucí mezi Skotskou direttissimou a Slovinskou cestou na severním pilíři. 40 lanových délek dosahuje obtížnosti až IX ve skále a M5 v mixech. Tento prvovýstup představuje v pořadí již 28. cestu v severní stěně Eigeru. (viz [17]) L 17. až 18. srpna přelézají Stephan Siegriest a Michal Pitelka klasickou cestu s vybavením prvovýstupců. Jejich výstup zdokumentoval výtečným způsobem Thomas Ulrich. (viz [22])
2003 L 24. března utváří tyrolský horský vůdce Christoph Hainz nový rychlostní rekord. Jeho čas k dosažení vrcholu klasickou cestou činí pouhé 4 hodiny a 30 minut. L První přelezení všech délek cesty „La Vida es Silbar" stylem RP během jednoho výstupu uskutečnili Stephan Siegrist a Ueli Steck 29. a 30. června. V nejtěžším úseku v Rote Fluh musela dvojice stahovat lano kvůli sérii pádů celkem třikrát a po 16 délkách, na jejichž přelezení potřebovali 12 hodin, dosáhli ve 21 hodin pohodlný „Český bivak". Následující den nastoupili o půl osmé do 17.délky a po 7 a půl hodinách lezení dosáhli vrcholového hřebene. (viz [21])
ČÍSLO 2 / 2003 A mountain ADVENTURE
Robert Jasper
1999
