Žehnání vína Revelband v kostele sv. Barbory

NAŠE MĚSTO DOLNÍ KOUNICE

Ročník 16 • číslo 4/2012

Všem našim čtenářům přejeme šťastné prožití vánočních svátků, veselého Silvestra a do Nového roku 2013 plnou náruč zdraví a Božího požehnání Redakce

Žehnání vína 2012

Revelband v kostele sv. Barbory

Slovo starosty Vážení spoluobčané, blíží se konec roku 2012 a s ním se uzavírá i větší polovina volebního období. Dovolte mi shrnout naše úsilí touto malou bilancí na půl cesty a zmínit hlavní činnosti, které stojí za připomínku. Nejvýznamnější investicí v roce 2011–2012 bylo odkanalizování bytovek na Zamecké ulici a dolní části ulice Trboušanské, vybudování čerpací stanice a podkop pod řekou Jihlavou s využitím dotace z Ministerstva zemědělství a Jihomoravského kraje. Za pomoci občanů z pravé strany ulice Bezručovy byla v celém úseku této části města kompletně vyměněna stará betonová kanalizace. Po dokončení prací s odkanalizováním následovala výstavba nových chodníků a vozovky ze zámkové dlažby. V roce 2011 byla při ZŠ na Smetanově ulici vybudována, z velké části našimi pracovníky hospodářské správy, nová třída mateřské školy včetně sociálního zázemí pro 26 dětí. V následujícím roce byla zrekonstruována další třída sloužící pro tuto mateřskou školu. V letošním roce jsme také dokončili stavebně rekonstrukci Malého hřiště za klášterem. Na ulici Skalní jsme v celé délce silnice vyměnili silniční obruby a zrekonstruovali jsme veškerou dešťovou kanalizaci včetně repasů všech kanalizačních vpustí, což bylo zásadní podmínkou SÚS Brno venkov (Správa a údržba silnic) k vybudování nového asfaltového povrchu vozovky. Byly zde opraveny i všechny tři hlavní propustě vyúsťující v kamenné opěrné zdi. V chatové oblasti na Kamenném vrchu jsme zrenovovali cca 200 m vozovky. V této části chatové oblasti jsme také opravili zborcený vodoteč. Dále jsme pokračovali podstatně náročnější opravou vodoteče před klášterním areálem ústícím do mlýnského náhonu, který byl zcela zborcený přívalovými vodami z areálu bývalé Geoindustrie a přilehlých veřejných prostranství. V dolní části ulice Komenského byla opravena dešťová kanalizace. Na ulici Benátky jsme opravili zborcenou opěrnou zeď. Na začátku této ulice jsme dle požadavků a ve spolupráci s občany snížili a opravili chodník. V letošním roce byla také zahájena celková rekonstrukce vozovky na Benátkách. V prosinci byl předán první úsek. Na Masarykově náměstí před autobusovým nádražím byla postavena nová opěrná zeď se zábradlím a položena nová dlažba. V bytovém domě v KD a na Zdravotním středisku jsme zateplili průjezdy. Opravili jsme zborcenou kamennou vodoteč ve velice frekventované uličce vedoucí ke křížku na Trboušanskou ulici. Dle projektu „bezpečné přechody“ jsme nasvítili přechod pro chodce na ulici Hlavní a před farním kostelem sv. Petra a Pavla. Ke zklidnění dopravní situace ve městě jsme ve spolupráci s Policií ČR, Dopravním inspektorátem a SÚS Brno-venkov zajistili změnu dopravního značení spočívající ve snížení nejvyšší povolené rychlosti na 40 km/h. Po celé dva roky probíhal provoz města a jeho infrastruktury bez větších problémů. Každý rok na jaře jsme průběžně opravovali komunikace a silnice, které jsou v majetku města. Pracovníci hospodářské správy zajišťovali patřičnou údržbu, jak veřejných prostranství a zeleně, tak i v zimním období údržbu komunikací a chodníků. Finančním příspěvkem jsme podpořili spolu s Ministerstvem kultury, školství a tělovýchovy a Jihomoravským krajem opravy významných kulturních památek ve městě. V letošním roce byly zahájeny projekční práce na novém Územním plánu. V roce 2011 byl s přispěním Jihomoravského kraje pořízen nový vůz Ford pro Zásahovou jednotku hasičů včetně plného technického vybavení a radiostanice. Letos byly z dotací pořízeny nové dýchací přístroje. SK fotbalovému klubu byl dán finanční příspěvek na materiál na opravu střechy nad kabinami a příspěvek na opravu kolové sekačky trávy. Sportovní spolky působící ve městě 1

obdržely finanční podporu dle jejich skutečných vynaložených nákladů. Vedení města bylo jedním z iniciátorů vzniku nového spolku „Bratrstva vinařů a kopáčů 1737“, které si vzalo za své podporovat všestranně vinařské aktivity, tradice, turismus a obecné povědomí o vinařské kultuře. Neochudili jsme naše občany ani o jednu tradiční kulturní akci, jako jsou Svatogothardské vinařské slavnosti, Historické slavnosti Rosa coeli, Bienále a další společenské a kulturní akce pro nejmenší, dospělé i důchodce s širokou škálou žánrů a tvorby. Děti z našeho města se účastnily setkání mládeže v partnerském městě Azay-LeBrulé ve Francii a rumunské Pitesti. To vše bez dramatických zvratů, bez zadlužování, bez katastrof, které jsou zbožným přáním opozice a které jsou jimi systematicky podsouvány občanům. Hospodaření města probíhá s podstatně vyšším finančním zůstatkem na účtu města, než bylo při rozhodování rozpočtu na rok 2011 a 2012 schváleno. Na základě zpracované žádosti přislíbil Státní fond životního prostředí městu Dolní Kounice dotaci na zateplení budovy ZŠ-MŠ na Smetanově ulici ve výši 4,1 mil. korun. V současné době pracuje Rada města na výběru dodavatelské firmy. Tato částka je maximum, které jsme z fondu mohli obdržet. Pokud cena díla, jako hlavní kritérium, bude v přijatelné míře k nutným vlastním prostředkům, které musí město doložit, bude tato investice v příštím roce zahájena. Nezanedbatelnou výhodou je skutečnost, že na provedení a financování této akce budeme mít tři rozpočtové roky. Hlavní investiční akcí příštího roku bude dokončení rekonstrukce vozovky na ulici Benátky. V příštím roce chceme také postupně pokračovat na výměně oken, podlah a elektroinstalací v učebnách školy na Barborce. Pokračovat budeme i v osvětlování dalších přechodů pro chodce. V tento krásný vánoční čas zajisté nezapomeneme na pomoc druhým jakýmkoliv finančním příspěvkem do pokladniček umístěných v prodejnách A.T.G. Centrum a Radost nebo při Adventním koncertu v chrámu sv. Petra a Pavla. Výtěžek bude tradičně dorovnán symbolickou částkou od našeho města a předán paní ředitelce ústavu Zámeček Střelice za účelem nákupu potřebných věcí pro mentálně postižené děti a mládež. Nezapomeňme také na Tříkrálovou sbírku, která se bude konat v sobotu 5. 1. 2013, a kterou organizuje Oblastní charita Rajhrad, v našem městě ve spolupráci s panem farářem K. Obrdlíkem za vydatné pomoci vedoucích děvčat z SDH Dolní Kounice a početné skupiny dětí, které se, již po řadu let, s radostí v maskách tří králů a s krásnými koledami objeví u našich dveří. Nechť je na vstupních dveřích všech domů v našem městě nápis K+M+B 2013.

Krásné prožití svátků vánočních a šťastný nový rok přeje Karel Zalaba, starosta města

2

Vánoce na Starém bělidle v Babiččině údolí u Ratibořic

Velebnou se tichou nocí hlas andělský nese, narodil se nám Kristus Pán, všichni veselme se! Byl to zvyk, jak ve mlýně, tak v myslivně, i na Starém bělidle, že kdokoli přišel na Štědrý den a Boží hod vánoční, jíst a pít dostal do sytosti, a kdyby nikdo nepřišel, babička byla by šla sama hledat hosta na rozcestí. Každý rok chtěly se děti postit, aby viděly zlaté prasátko, ale nikdy k tomu nedošlo, vůle byla dobrá, ale tělo slabé. Na Štědrý den, štědře podělen byl kde kdo, i drůbež a dobytek dostaly vánočky a po večeři vzala babička ode všeho, co k večeři bylo, po kousku, hodila polovičku do potoka, aby voda čistá a zdráva zůstala, polovic zahrabala do sadu pod strom, aby země úrodná byla, všechny pak drobty sesbíravši, hodila ohni, aby neškodil. Za chlívkem třásla Bětka bezem, volajíc: „Třesu, třesu bez, pověz ty mi pes, kde můj milý dnes.“ Ve světnici se slévalo olovo a vosk a děti spouštěly svíčičky v ořechových skořepinách na vodu. „Přinese nám Jezulátko něco?“ ptaly se děti babičky potajmo, když se začalo uklízet ze stolu. „To já nemohu vědět, uslyšíte, jestli zazvoní,“ řekla babička. „Což nevíte, že není Jezulátko vidět, ani slyšet? Jezulátko sedí v nebi na světlém trůnu a posílá dárky hodným dětem po andělích, kteří je přinášejí na zlatých oblacích. Neuslyšíte nic, než zvonků hraní.“ Děti se dívaly do oken, nábožně babičku poslouchajíce. V tom kmitla se okolo oken světlá zář a zvenku zazněl hlas zvonku. Děti sepjaly ruce, Adélka pak zašeptala tiše: „Babičko, to světlo bylo Jezulátko, viďte?“ Babička přisvědčila a v tom také již matka do dveří vcházela, oznamujíc dětem, že v babiččině světnici Jezulátko jim nadělilo. To byl shon, to bylo radosti, když děti viděly osvětlený, okrášlený strom a pod ním krásných darů! Babička sice neznala ten způsob, mezi lidem se to nedělalo, ale líbil 3

se jí. „Terezko, dobře děláš, žes ten zvyk zavedla, budou to jednou dětem krásné vzpomínky, až se octnou v trudech života.“ Dlouho před Vánocemi babička vždy už sama pamatovala na vánoční strom a dceři okrašlovat ho pomohla. Zvenčí se ozvala u okna pastýřská trouba. Nejdřív pastýř odtroubil melodii pastýřské písně kolední, pak začal zpívat: „Vzhůru vstaňte pastýřkové, hlásná novina, Spasitel se nám narodil v Betlémě v chlívě“… Babička, poslouchajíc s potěšením, pravila: „Kdybych neslyšela tu píseň, ani by mi Boží hod nepřicházel tak veselý.“ Pak šla ven a naložila pastýřovi do mošny připravenou výsluhu. Na Štěpána pak chodili chlapci na koledu do mlýna a do myslivny a kdyby nepřišli, panímáma byla by myslila, že na ně strop spadl a sama by byla pro ně na Staré bělidlo přiběhla. Bertík a Frantík zase navzájem dolů přišli koledovat. A tak uběhly vánoční hody, děti si povídaly a těšily se už zase, že přijdou na Tři krále, a že i pan učitel přijde psát na dvéře jejich jména a bude koledovat. Teprve po Třech králích pak přástevnice slavily „dlouhou noc.“ Ovšem na Starém bělidle a ve mlýně nebylo to jako ve vsi, kde bylo mnoho chasy. Tam si volili královnu a krále, byla muzika, strojila se přeslice a dával se vrkoč. Na Starém bělidle vystrojila se dobrá večeře, přástevnice se sešly, zpívalo se, jedlo, pilo, a když tu najednou za dveřmi ozval se flašinet, začalo se v kuchyni tančit. Přišel také Tomeš, pan otec i myslivec, přišli ještě někteří další a taneček byl uspořádán. Kuchyň byla ovšem jen cihlami vyložena, ale děvčata si z toho nic nedělala a kterým bylo líto střevíců, tancovala bosa. Tak to byl vánočně idylický výňatek z textu „Babičky“ Boženy Němcové. A nyní ještě pár zajímavostí, vztahujících se k Babiččinu údolí a k postavě bláznivé Viktorky. Osou Babiččina údolí je řeka Úpa. Pramení na hřebenech Krkonoš v nespočetných tůních a tůňkách úpské rašeliny, chráněna majestátem Sněžky. Horním a Dolním úpským vodopádem padá z výšky vstříc skalnatým morénám a kamenitým sutím Obřího dolu. Další cestou přijímá zprava i zleva mnoho přítoků, jako Úpičku, Sněžný a Lavinový potok, pod Čertovou zahrádkou Rudný potok. Pec pod Sněžkou pak Úpa opouští mohutnější o Růžový, Modrý a Zelený potok, protéká Velkou Úpou a pak přibírá Javoří, Žlebský a Vavřincův potok a konečSousoší babičky, Panklových dětí i obou jejich psů Sultá- ně se do ní vlévá nejmona a Tyrla v Babiččině údolí u Ratibořic, nedaleko České hutnější krkonošský přítok Skalice Malá Úpa. Povodí 73 km 4

dlouhé řeky Úpy měří 517 km2 a odvodňuje tak většinu území východních Krkonoš. U Bohuslavic nad Úpou se údolí náhle zužuje a řeka protéká pod příkrými, zalesněnými stráněmi. U havlovické hájovny Úpa vtéká do Babiččina údolí, nejpůvabnější části svého toku. Pak spěchá pod Boušínem a Červenou horou k Červenému, pak k Bílému mostu a konečně k Viktorčinu splavu u Ratibořic. U České Skalice dnes Úpa předává část vody do nové vodní nádrže Rozkoš a pak už teče směrem k Jaroměři, kde Staré bělidlo v Babiččině údolí. Vlevo se jde k Vikse vlévá do Labe. torčinu splavu, vpravo, dolů, k ratibořickému mlýV Babičce Boženy Němcové nu, kde kdysi kraloval mlynář, veselý a šprýmovný je beze sporu velmi pozoruhod- „pan otec“. Pod mostkem vede náhon vody vpravo nou a velmi zvláštní postavou ke mlýnu, řeka Úpa protéká loukou vzadu, za Stabláznivá Viktorka. Byla to teh- rým bělidlem. Fotografie je z r. 1941 a byla pořízedy skutečná osoba, která au- na z protější stráně s ovocnými stromy a někdejšími torku Babičky dokonce přežila Barunčinými včelími úly. ještě o šest let. O ní ještě sama Božena Němcová napsala: Viktorka je sedlákova dcera ze Žernova. Rodiče její jsou už dávno pochováni, ale bratr a sestra žijou podnes. Před patnácti lety byla Viktorka děvče jako malina, daleko široko nebylo jí rovné. Svižná jako srna, pracovitá jako včelka, nikdo nemohl by si lepší ženy přát. Takové děvče a když má ještě podíl na statku k očekávání, nezůstane pod pokličkou, to se samo sebou rozumí. O Viktorce šla také pověst po celém okolí a námluvníci si u nich podávali dvéře. Tatíkovi a matce by se mnohý byl líbil, nejeden byl hospodář zámožný a dcera by byla přišla, jak se říká do plného, ale ona tomu nechtěla rozumět. Jen ten měl u ní dobré oko, kdo nejpěkněji tancoval a to jen při muzice. – Tolik o Viktorce B. Němcová. Podle turistického průvodce Babiččiným údolím, Viktorka, vlastním jménem Viktorie Židová, byla dcerou Antonína Žida, narodila se roku 1792 v Červené Hoře v dřevěné chalupě, která stávala na místě dnešního hostince u kapličky. Viktorka byla drobné, štíhlé postavy, v tváři kulatá a velmi hezká. Sloužila na Žernově a v Olešnici, kde byla provdána její sestra. Na Žernově se seznámila s vojákem, „černým myslivcem,“ a odešla za ním ze služby v Olešnici do Josefova a Hradce Králové. Vrátila se odtud 5

opuštěná a šílená. Novorozeně pohodila do Žebrácké rokle u Červené Hory. V době Barunčina dětství byla už krotkou a pomatenou žebračkou. Toulala se po vsích a ve staveních někdy přijímala jídlo. Nic sebou nenosila, cestou hvízdala a vykřikovala maďarská slova. Byla však čistotná, v létě se koupala ve zlíčském potoku a prala si v něm také šaty. Ráda sbírala v lese houby a dávala je, jedlé i jedovaté, na hromádky. Lidé tak poznali, kudy chodila. Na Žernov Viktorka přicházela do chalupy ševce Astra a lehávala zde na peci. Ráda sedávala také na břehu řeky Úpy u ratibořického, ještě dřevěného splavu v blízkosti Starého bělidla. Ve dvaatřiceti letech měla druhé dítě, syna Jana. Zemřela až jako 76letá v říjnu 1868 v Červené Hoře. Boženu Němcovou tedy ve skutečnosti Viktorka přežila ještě o šest let. Takže tragická smrt Viktorky za bouře v lese, jak je popsána v Babičce, byla spisovatelkou pro knihu jen vykonstruována jako její spekulativní předpoklad Viktorčina možného konce za jinak známých skutečností z jejího dosavadního života. A na závěr se opět vrátíme k vánoční tématice:

Staré lidové pranostiky, vztahující se k vánočnímu období. Listopad: 1. Nepřijde-li sníh na Vše svaté v noci, přijde o svatém Martině se vší mocí. Jíní o Všech svatých bude věštit, že o Vánocích tuhé mrazy budou třeštit. 2. Když na Dušičky jasné počasí panuje, příchod zimy to oznamuje. 9. Svatý Teodor – mrazy lezou z hor. 11. Přijede-li Martin na bílém koni, metelice za metelicí se honí. Martin a Kateřina na blátě, Vánoce na ledě. Jsou-li na Martina mračna, bude zima levná. Však bude-li noc jasná, zima bude mastná. 21. Když je na Obětování Panny Marie noc jasná a čistá, krutá zima se v lednu chystá. 22. Svatá Cecílie, sněhem pole kryje. 25. Na svatou Kateřinu, schováme se pod peřinu. Chodí-li svatá Kateřina po ledě, bude svatý Štěpán chodit po blátě. 30. Na svatého Ondřeje se někdy člověk i ohřeje. Když na Ondřeje sněží, sníh pak dlouho leží. Svatý Ondřej tichý – len nebude lichý. Ondřej z ledu mosty staví, svatý Jiří je zase odplaví. Prosinec: 1. Když mráz je na prvního prosince, vyschne nejedna studnice. 2. O svaté Barboře, ležívá sníh na dvoře. Po svaté Baruši, chraň svůj nos i uši. Má-li svatá Barbora bílou zástěru, bude příští rok hodně trávy. 6. Na svatého Mikuláše, už je zima celá naše. Když na Mikuláše prší, zima lidi řádně zkruší. 13. Na svatou Lucii jasný den – urodí se konopí i len. 6

16. O svaté Albíně, schovej se do síně. 23. Svatá Viktorie – obrázky z ledu na okna ryje. 24. Na Adama a Evu, čekejte oblevu. Jitra jasná a obloha čistá – úroda hojná je příští rok jistá. Na Štědrý večer hvězdičky – ponesou vajíčka slepičky. 25. Lepší jsou Vánoce třeskuté, než jenom mokré a tekuté. Zelené Vánoce – bílé Velikonoce. Když Vánoce obílí stromy sněhem, pak jaro je zase posype květem. Temné Vánoce – světlé stodoly – málo bude úrody. Jestli vítr o Vánocích věje, jest k hojnosti dobrá naděje. 26. Pak-li na Štěpána větrové uhodí, příští rok víno špatné se urodí. 28. Máme-li na Mláďátka a svatého Josefa pěkné počasí, urodí se příští léto brambory. 31. Na Silvestra-li větry a ráno slunce svítí, nelze nám dobrého vína se nadíti. Když byl celý rok samá voda a bláto, pak ani na Silvestra nenapadne zlato. Leden: 1. Je-li na Nový rok hezky, budou pěkné žně. Na Nový rok déšť – o Velikonocích sníh. 2. Jaké počasí na svatého Makária bývá, takové se i v září ozývá. 6. Tři králové mosty z ledu staví, nebo se jich někdy také rychle zbaví. Na Tři krále mnoho hvězd – urodí se hodně brambor. 11. Na svatého Hygina, pravá zima začíná. 14. Svatý Vigil mosty z ledu zřídil, a když je nezřídil, tak je břídil. 15. Na svatého Pavla poustevníka když je pěkný den, bude dobrý rok, je-li větrný den, bude mokrý rok. 19. Na svatého Knuta, přichází zima krutá. 20. Nezmrzne-li cikán do Fabiána a Šebestiána, potom už nezmrzne. 21. Když svatá Anežka kape ze stříšky, sedláče schovej ohryzky (zbytky píce, bude neúroda). 22. Vincence slunečnost – přislibuje vína hojnost. 25. V den obrácení svatého Pavla, když voda teče po silnici, šetřete pro dobytek píci. (Bude neúroda) 26. Na svatého Polykarpa, je sněhu plná každá škarpa. 28. Je-li dnes Karel Veliký málo ledový, pak únor to zas všechno rychle napraví. Poznámka: Pranostika je lidová předpověď ve formě krátké průpovídky, která se týká počasí, úrody a vůbec budoucích věcí a vychází z bohatých životních zkušeností našich předků, odpozorovaných z přírody. Lidové pranostiky, s velkou oblibou uváděné a lidmi vyhledávané ve starých čtecích kalendářích, se vždy časově vztahovaly k určitému období (třeba Vánoce, žně, zima, léto) a ke dni v tom měsíci, ve kterém měl k určitému datu příslušný světec svátek. Ty zavedené svátky dříve byly téměř neměnné po celá dlouhá desetiletí nebo i staletí a lidé je znali nazpaměť. 7

Později však, zejména po II. Vatikánském koncilu, když při revizích svátků v církevním kalendáři bylo třeba mezi ně vřadit i četné světce zcela nové, dříve neznámé, bylo někdy nutno i dosavadní svátky starých velkých světců přeložit na jiné datum v roce, případně některé cizí, málo známé svaté z kalendáře zcela vypustit. Proto byste dnes už v našem kalendáři ať českém nebo církevním, marně hledali jména některých dřívějších svatých ze starých pranostik, jako bývali v lednu např. sv. Hygin, sv. Knut nebo sv. Vigil. Některé svátky byly zase přesunuty na úplně jiné datum, tak např. sv. Tomáš Akvinský míval svátek 7. března, dnes jej má 28. ledna, nebo blahoslavená Anežka Česká jej mívala 2. března, dnes jako svatá Anežka Česká jej má 13. listopadu. Přitom staré pranostiky, které se někdy vyplní, někdy nevyplní, bývají citovány vždy jen v tom původním znění a jejich moudrosti mají tedy smysl jen s těmi původními světci a to jen ve vztahu k původním datům jejich svátků podle starého, historického a dnes již nepoužívaného kalendáře. To je třeba mít vždy u pranostik na paměti.

Radostné, požehnané Vánoce a šťastný celý příští nový rok, L. P. 2013! Moravské Bránice, listopad 2012 Prameny:

Stanislav Liškutín

Božena Němcová: Babička Kubka – Novotný: Božena Němcová, Neubert a synové, 1941 Vladimír Ondruška: Církevní rok a lidové obyčeje, Dona, 1991 8

Z našich akcí

Preventivní program Policie ČR V pátek 16. 11. 2012 přijela na naši školu preventistka Policie ČR. Nejdříve žákům 4. ročníku promítla film, natočený podle skutečné události, k tématu šikany. Společně s dětmi rozebírala situace, které ve filmu viděly a žáci komentovali chování jednotlivých postav. Toto téma jsme následně rozebírali ještě ve třídě a výsledkem našeho rozhovoru bylo sestavení třídních pravidel. V dalších dvou hodinách se policistka věnovala žákům 1. a 2. ročníku. V interaktivní besedě s nimi hovořila o problematice bezpečného chování mimo domov. Společně vytvářeli modelové situace a hledali jejich nejvhodnější řešení. Program byl pro všechny velmi poučný a přínosný. 9

Projekt „Šikovné ručičky JMK – Cesta k řemeslu“ Naše škola se zapojila do projektu „Šikovné ručičky JMK – Cesta k řemeslu“ na Střední škole stavebních řemesel Brno-Bosonohy. Aktivity pro ZŠ byly rozděleny do dvou částí: 1. Stavařina hrou – dva učitelé byli seznámeni s programem TurboFloorplan a jeho využitím ve výuce. Následně škola obdržela 20 licencí programu k nainstalování. Lektoři pak prezentovali program žákům. 2. Ručičkami k řemeslu – s vybranými žáky 8. a 9. ročníku jsme navštívili školu v Bosonohách. Zde si žáci mohli vyzkoušet vybraná stavební řemesla např. tesař, truhlář, klempíř či čalouník.

Adaptační pobyt – 1. ročník Adaptační pobyt prvňáčků probíhal od 12. do 14. září, v rekreačním středisku Astrál Bohdalov. Účastnily se téměř všechny děti, což bylo výborné z hlediska seznamování. Polovina pobytu nám sice propršela, ale to nám náladu nezkazilo. Hráli jsme seznamovací a jiné hry a soutěže v ubytovně, tančili, zpívali, vybarvovali obrázky. Když ustal déšť, šli jsme na vycházku, hráli hry venku a také opékali špekáčky u táboráku. Děti byly velice hodné a šikovné. Adaptační pobyt se přes nepřízeň počasí pěkně vydařil a splnil svůj účel.

10

Adaptační pobyt – 6. ročník V letošním školním roce přibylo do třídy 6. A šest dětí z Pravlova a Bratčic a s přechodem na druhý stupeň základní školy dostala třída také novou třídní učitelku. Aby se všichni lépe poznali, vyrazili 9. září na tři dny na adaptační pobyt do Bohdalova. Přivítala je nádherná příroda – hluboké lesy, louky a rybník nejen k jízdě na loďkách. Počasí jim přálo. Celé tři dny byly teplé a slunečné a mohli si do sytosti užít her a soutěží na čerstvém vzduchu a také koupání. Děti prokázaly nejen bojovnost a sportovního ducha, ale také schopnost pomáhat druhým, vzájemně se podpořit a pracovat pro tým, velký smysl pro humor a někteří také pořádnou porci odvahy. Noví spolužáci krásně do třídy zapadli, u starých kamarádů mohli objevit dosud nepoznané vlastnosti a mnozí velmi překvapili. Vraceli se domů unavení, ale s úsměvem a dobrou náladou. Letošní šesťáci se ukázali být dobrou partou schopnou táhnout za jeden provaz. Nezbývá než si přát, aby přátelská atmosféra, která celý pobyt provázela, zůstala s nimi i ve škole, a aby ze společných zážitků co nejdéle čerpali sílu a energii ke společné práci.

Ukázky hodin Výuka plavání Ve školním roce 2012/2013 se žáci 2. a 3. ročníku účastní v rámci tělesné výchovy dvouhodin plavání. Jedenkrát za 14 dní jedou autobusem do krytého plaveckého bazénu ve sportovním areálu v Nové Vsi a tam probíhá plavecký výcvik pod vedením zkušených instruktorek. S překonáváním obav při kontaktu s vodou dětem pomáhají rozličné plavecké pomůcky a hravé formy výuky. Koncem ledna obdrží MOKRÉ VYSVĚDČENÍ, které bude dokladovat úroveň dosažených plaveckých dovedností. Za učitele 2. a 3. roč. Marie Straková 11

Beseda s myslivcem ve 4. ročnících V pátek 9. 11. 2012 zavítal mezi žáky čtvrtých tříd pan Pavel Tykal, který je členem Mysliveckého sdružení Rosa coeli v Dolních Kounicích. Pro děti měl připraveno poutavé vyprávění o lesní zvěři a přinesl také zajímavé předměty související s prací myslivce. Děti bedlivě naslouchaly a měly připraveny zvídavé otázky. Jako poděkování jsme uspořádali sbírku kaštanů a suchého chleba pro lesní zvěř, za kterou děti dostaly od pana Tykala sladkou odměnu. tř. uč. Jana Hudáková a Kristina Pudelková

Třeťáci v klášteře Žáci 3. třídy v rámci učiva prvouky probírají naše město. Získávají informace o současnosti Dolních Kounic (plán města, doprava, úřady, služby…) a stručně se seznamují i s historií a památkami. A tak se třeťáci v pátek 19. 10. vydali na prohlídku kláštera Rosa Coeli. Průvodkyně, slečna Alena Šustová, přiblížila dětem historii kláštera. Svůj výklad osvěžila malými soutěžními otázkami, za jejichž správné zodpovězení byly děti odměněny sladkostí. Tím je udržela v pozornosti a žáci se dozvěděli mnoho zajímavého. Na zpáteční cestě se na Městském úřadě seznámili s činností Turistického a informačního centra. A protože se dětem v klášteře velmi líbilo, ve výtvarné výchově si vybrali a namalovali jednu místní památku. Některé práce jsme zaslali do soutěže O nejhezčí památku Dolních Kounic, kterou organizuje TIC Dolní Kounice. 12

Návštěva městské knihovny – 6.A Žáci 6.A navštívili v rámci Čj městskou knihovnu, kde se seznámili s historií i současností knihovnictví, internetovými knihovnami, vyhledáváním informací a zamlouváním knih přes internet. Paní knihovnice měla pro žáky připravený kvíz zaměřený na díla známých spisovatelů, literární žánry a orientaci v knihovně. Žáci vyzdobili okna knihovny sluníčky a podzimními listy, které vyrobila děvčata 6., 7., a 9. ročníku s p. uč. Samlíkovou v hodinách Pv.

Sportovní úspěchy Starší hoši se v průběhu podzimu účastnili různých sportovních soutěží s těmito výsledky:

okresní a okrsková kola září

Fotbal – starší hoši

okrsek (Ivančice)

2. místo

listopad

Florbal – starší hoši okrsek (Ivančice)

1. místo

listopad

Futsal – starší hoši

2. místo

listopad

Florbal – starší hoši okres (Pohořelice)

okrsek (Brno)

Největším úspěchem bylo vítězství v soutěži Orion florbal cup 12. 11. 2012 – starší žáci (8.–9. ročník) v Ivančicích. Turnaje se v našem okrsku zúčastnilo 5 škol. Zápasy probíhaly v jedné skupině systémem každý s každým. Naši školu reprezentovali: Zděněk Králík – 9.A, Radim Wascher, Patrik Hron, Adam Kamaryt, Vojtěch Káčerek, Kamil Oulehla, Ondřej Sysel – všichni z 9.B, Michal Weber – 8.A 13

4. místo

Z činnosti MŠ Ve školním roce 2012/13 byla na základní škole zřízena druhá třída mateřské školy s celodenním provozem. MŠ navštěvuje celkem 43 dětí. Třídu „Sluníčka“ navštěvuje 25 dětí, třídu „Hvězdičky“ 18 dětí. V současné době zajišťují provoz čtyři učitelky a jedna asistentka. Děti MŠ se v měsíci září až prosinec zúčastnily předplaveckého výcviku v Nové Vsi. Pravidelně využíváme tělocvičnu ZŠ k pohybovým činnostem. Navštívili jsme divadelní představení v Kulturním domě v Dolních Kounicích, které pořádalo TIC města. V listopadu navštívil ZŠ a MŠ Dolní Kounice KOUZELNÍK. Představení se uskutečnilo v tělocvičně školy. Dětem se vystoupení líbilo, protože kouzlily s kouzelníkem. Členky SDH Dolní Kounice upekly dětem MŠ vánoční perníky, které si děti samy nazdobily. 6. prosince jsme uspořádali Mikulášskou nadílku, kde nás navštívil Mikuláš a čert. TIC města Dolní Kounice nás pozvalo na Rozsvícení vánočního stromku, kde jsme zazpívali vánoční písně a zarecitovali krátké básně. Na závěr dostaly děti malé občerstvení od TIC města Dolní Kounice. 17. prosince se uskutečnila Vánoční besídka ve školní jídelně, na kterou jsme pozvali rodiče. Děti zazpívaly vánoční písně, recitovaly básničky, zahrály krátkou pohádku a na závěr si rozbalily dárky. Děkujeme městu Dolní Kounice, SDH Dolní Kounice a rodičům dětí za spolupráci. Všechno nejlepší v Novém roce 2013 přejí učitelky a děti MŠ. Soňa Svobodová, vedoucí učitelka MŠ

Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:

www.zsdolnikounice.cz 14

Městská knihovna v Dolních Kounicích Nové knihy za září, říjen a listopad 2012 Knihy pro dospělé: 001

Fosar, Grazyna

Svět nad propastí

2012

159.9 Callan, Jamie Cat

Francouzky nespí samy

2010

33

Morris, Michael

Co nesmíte vědět!

2012

615

Mach, Ivan

Doplňky stravy

2012

621.3 Tesla, Nikola

Moje experimenty a patenty

2012

641

Chléb z domácí pekárny

2009

641

Brewester, Caroline

Rychlé lahodné dezerty

2012

66

Kunath, Brian

Pivní bible

2012

74

Brahová, Marie

Vánoce s korálky

2012

74

Grimmichová, Alena Isabella Šibori batika

2012

74

Massey, Catherine

Mozaika na zahradu

2010

78

Remešová, Michaela

Iveta Bartošová

2011

B

Bach, Richard

Jonathan Livingston Racek

1999

B

Čechová, Blanka

Příručka jadranské snoubenky

2012

B

Eastland, Sam

Rudá rakev 2.

2012

B

Eco, Umberto

Pražský hřbitov

2011

B

Finley, Amy

Jak mi Francie zachránila manželství

2012

B

Formanová, Martina

Snědla dětem sladkosti 2.

2012

B

Gerritsen, Tess

Mlčící dívka

2012

B

Gilbert, Elizabeth

Jíst, meditovat, milovat 1.

2012

B

Gilbert, Elizabeth

V dobrém i zlém 2.

2012

B

Glukhovsky, Dmitry

Metro 2033 1.

2010

B

Grisham, John

Amatéři

2012

B

Hercíková, Iva

Johana

2012

B

Hofmann, Corinne

Afrika, má láska 4.

2012

B

Holcová, Milena

Přezrálé broskve

2012

B

Hůlová, Petra

Čechy, země zaslíbená

2012

B

Jackson, Lisa

Smrtelný hřích 7.

2012

15

B

Jakoubková, Alena

Poslední tango s Carmen

2012

B

Janouchová, Kateřina

Podváděná 1.

2012

B

Keleová-Vasiliková, Táňa

Nikdy

2012

B

Krásnohorská, Eliška

Svéhlavička

2011

B

Kubátová, Táňa

Čas odpouštění 2.

2011

B

Ludlum, Robert

Ostermanův víkend

2012

B

Mawer, Simon

Dívka, která spadla z nebe

2012

B

McClure, Ken

Záměna

2012

B

Nesbö, Jo

Lovci hlav

2011

B

Obermannová, Irena

Panoptikum české 2.

2012

B

Pawlowská, Halina

Strašná nádhera

2012

B

Selbourne, Raphael

Navzdory mým blízkým

2012

B

Steel, Danielle

Narozeniny

2012

B

Tichá, Jindra

Svatba snů

2011

B

Urbaníková, Eva

Suši v duši

2012

B

Váňová, Magda

Ať myši nepláčou

2012

B

Viewegh, Michal

Mráz přichází z Hradu

2012

B

Vondruška, Vlastimil

Králův dluh 16.

2012

B

Wood, Barbara

Vyvolená

2012

Knihy pro děti: M

Březinová, Ivona

Kozí příběh se sýrem

2012

M

Miler, Zdeněk

Krtek a rybka

2011

M

Vetešková, Michaela

Jak maminka vylezla na strom

2011

M

Žáček, Jiří

Šípková Růženka

2011

Auta a náklaďáky

2011

MN 629 Erne, Andrea

Krásné svátky vánoční a šťasný rok 2013. Jana Káčerková, Městská knihovna 16

Dolnokounická drakiáda 2012 TIC města Dolní Kounice pořádá Drakiádu již několik let. V době babího léta se vždy asi 100 kounických dětí spolu s rodiči sejdou na Šibeničním vrchu, aby se svými dráčky zkrášlily oblohu nad Dolními Kounicemi. V průběhu letošní akce byl pro děti připraven i doprovodný program v podobě trampolíny, míčových her, skládání puzzlí a nechybělo ani opékání špekáčků.

Dolnáci opět nezklamali – oslava 25. výročí Dolnokouničáci se opravdu umějí bavit. Ten, kdo navštívíl dne 17. 11. 2012 Kulturní dům v Dolních Kounicích se o tom mohl na vlastní oči přesvědčit. Do zaplněného sálu přišlo přes 100 nadšenců zpříjemnit si sobotní večer a pěkně si zatancovat i zazpívat. Pro zpestření večera jim město připravilo dolnokounické víno i tombolu s pěknými cenami. Ráda bych touto cestou poděkovala výrobnímu družstvu Kamena a panu Tomkovi (Konzervárna Tomek), kteří nám každoročně poskytují finanční dar či několik cen na tuto akci. K tanci i poslechu hrála kapela Dolňáci, která v letošním roce oslavila 25. výročí od svého založení. Během let jí prošla řada skvělých muzikantů a natočila několik desek, CD, DVD i videokazet. V repertoáru má jak staročeské, tak současné dechovkové hity, šlágry 70. a 80. let, i skladby známé z dnešních diskoték. Díky veselé náladě všech zúčastněných, která panovala po celý večer, kapelník pan Pavel Kašparovský prodloužil o více jak o hodinu tuto taneční zábavu. I přesto někteří tanečníci tak,,brzy“ neradi odcházeli. Jsme potěšeni, že můžeme několikrát do roka našim spoluobčanům ozvláštnit víkendové dny.

Malá Doubravěnka Ani v měsíci říjnu jsme nezaháleli a po několika letech přijala naše pozvání hudební skupina Malá Doubravěnka. Několik desítek obyvatel Dolních Kounic i ze širokého okolí, kterých byla většina, využili příležitosti a přišli si poslechnout krásné písně této kapely. Pokojné prožití svátků vánočních a v novém roce mnoho osobních i pracovních úspěchů Vám přeje Jana Jurková, TIC města Dolní Kounice 17

Lampiónový průvod Jednou z věcí, na kterou ze svého dětství vždy rád zavzpomínám, je bezesporu lampiónový průvod. A to byl jeden z důvodů, proč jsme se před třemi lety rozhodli tuto tradici obnovit. Scházíme se v sobotu 3. listopadu na dolnokounické loděnici již po obědě a připravujeme nutné zázemí. Před šestou se začínají scházet první děti v doprovodu rodičů. Letos jsme vyměnily lampióny štěstí za lodičky a plovoucí lekníny, které si mohli děti pustit po řece a třeba si i něco přát. Ti, kterým byla zima, se mohli zahřát čajem anebo u ohně, který hořel na půl cesty od čaje k molu. Chvíli předtím, než se průvod seřadil, jsme museli splnit ještě jednu věc, kterou jsme slíbili. Vyhlásit vítěze soutěže o nejkrásnější, vlastnoručně vyrobený lampión. Fantazii se meze nekladly a tak není divu, že první cenu vyhrál „párek v rohlíku“, kterým okouzlil porotu Štěpán Hrbáček. O půl sedmé, kdy po řece pluje kolem stovky lodiček a lampiónů, průvod vyráží směrem do kláštera Rosa Coeli. Během cesty se otáčíme zpět a kocháme se pohledem na řeku plnou malých světýlek. Jelikož je účast hojná, průvod čítá přes dvě stě lidí, chvíli to trvá, než všichni projdou úzkými klášterními dveřmi. A tady na nás čeká překvapení. Klášter je vyzdoben precizně vyřezanými dýněmi, které dělaly děti pod dohledem maminek ze sdružení LusKoun. Chvíli si užíváme zářících dýní při vypnutém osvětlení a až pak se světla rozsvítí. Těm, kteří cestou prochladli, podáváme horký čaj a po chvíli se lidé rozchází. Kolem osmé hodiny, kdy přecházíme na cestě domů přes most, se opět zadíváme na řeku a lodičky, které dopluly až sem. K cíli jim chybí už jen kousek. A tak se někteří z nás jdou ještě podívat ke splavu, kde jejich cesta končí. A naše taky. Tedy jen pro letošní rok, protože příští rok se opět sejdeme. Velké díky patří Vám všem, kteří jste přišli, vodákům za pomoc a zázemí, maminkám z LusKounu za pomoc při výrobě dýní a lampiónů a truhlářství Novotný za krásné lodičky. Ladislav Sattler

Výherci soutěže o nejhezčí ručně vyrobený lampión 18

Multireligiozní skutečnost Jak si vysvětlit všeobecné rozšíření náboženství? Zájem o tajemství Boha má zřejmě základ v lidské přirozenosti. Člověk v sobě nese tušení, že vposledku vyšel od Boha a k němu se navrátí. Pokud existuje člověk, existuje náboženství, krize v tom nic nemění. Už starověký římský spisovatel Cicero tvrdil, že neexistuje žádný národ bez náboženství. Přestože vědomí lidstva o existenci Boha bylo a je poměrně jednotné, představy o Bohu a způsoby jeho uctívání jsou značně rozmanité. Jsou tak rozmanité jako lidé a jejich založení, vlohy, vzdělání, jejich národní charakter a kulturní prostředí. Neboť ani sebevětším rozumovým úsilím nemůže člověk dosáhnout jasného obrazu Boha. Z tohoto pohledu se dá zdůvodnit existence velkého množství náboženství. Ať je jejich vnější podoba jakkoliv rozdílná, je jim společné zaměření k Bohu a upřímný lidský pokus Boha uctívat a na základě této zaměřenosti uspořádat každodenní život. Proto je třeba respektovat každé náboženství. Druhý vatikánský koncil výslovně zdůraznil, že církev „neodmítá nic z toho, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté“. Náboženství se nám představují jako tisíce bohů, stovky božích jmen, kultů, chrámů, tisíce odpovědí a představ. Všechna náboženství obsahují zrnka pravdy. Každý lidský pokus uctívat Boha v míře vlastního poznání je nutno mít v úctě. Už proto, že každý z těchto lidí má nejlepší vůli sloužit Bohu podle svých sil. Subjektivně může být náboženská horlivost u nekřesťana větší než u křesťana. Jan Pavel II. jednou poznamenal, že se jako křesťané můžem učit od muslimů příkladné důslednosti v pokání a modlitbě. Všechna náboženství čerpají ze dvou zdrojů: z lidského rozumu a tajuplného božího zjevení. Tajemný Bůh se chce dát poznat, skrývá se i zjevuje zároveň. Slovo zjevení znamená jakési tajemné sebeodhalení Neznámého. Lidský rozum se ovšem může mýlit, boží zjevení může člověk špatně pochopit. Přitom Bůh není žádnému člověku daleko. Dává se poznat různými způsoby: ve stvořitelském díle, v osobních zkušenostech i prostřednictvím lidí se zvláštním prorockým posláním. V každém náboženství sice bývají lidé nějakým způsobem zasaženi Božím voláním, avšak jejich odpověď na toto volání, uskutečňování tohoto zvěstování ve vlastním životě je velmi nedostatečné. Boží podstata prostě přesahuje lidský rozum. A lidská vůle je příliš slabá, než aby všechno, co přijme, uchopila a naplnila. Proto je pochopitelné, že náboženství , jež jsou založena téměř výlučně na lidských úvahách a obsahují jen zlomky božího zvěstování, jsou od pravdy dále, než ta náboženství, v nichž se samotný Bůh dostane ke slovu. Lidské, přirozené náboženství se liší od zjeveného. Také v dějinách náboženství můžem sledovat pozvolné zrání stále čistšího duchovního pojmu Boha. Proto nikoho neudiví, že u náboženství starověku nebo současných méně vyvinutých kmenů najdeme často jen nedokonalé představy o Bohu. Často se jednoduše ztotožní s „bohem“ přírodní síly. Vyšší stupně náboženství formují představu Boha podle vzoru člověka. Mluví-li se dnes o globalizaci, je vhodné hlouběji se zamyslet o „náboženské 19

globalizaci“, plynoucí už z faktu stvoření. Deklarace II. vatikánského koncilu Nostra aetate upozorňuje, že nejen všechny národy mají stejný původ, ale všichni lidé si kladou stejné otázky, které možná některým z nás mohou připomínat naše vlastní hledání. „Co je člověk? Jaký je smysl a cíl našeho života? Co je dobro, co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti?“ Každý hloubavý člověk volá v naději a úzkosti po odpovědi proto, aby věděl, jak žít. Avšak existuje ještě jedna otázka: „Co je poslední a nevyslovitelné tajemství, jež obklopuje naši existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?“ – takhle nějak je možné formulovat tušení Boha, zájem o něj a dokonce touhu po něm. Od nepaměti si lidé na tuto otázku odpovídali a promítali „svého boha“ do rozmanitých podob, od tajemných sil přes vyšší božství až po Otce. Čím byla lidská kultura pokročilejší, tím propracovanější bylo i její náboženství. Z nejznámějších můžeme uvést hinduismus, který zkoumal božské tajemství prostřednictvím mýtů a filozofie a v praxi je chtěl dosáhnout askezí, spojenou s meditací. Buddhismus usiluje o osvobození a osvícení, neboť cítí, že člověka nenaplní proměnlivý svět. Obě jmenované cesty mají společnou důvěru v transcendentální (přesažnou) moc božství a na cestu za ním nabízejí: nauky, životní pravidla a obřady. Těmito třemi prvky přes jejich různorodost jsou totiž vymezena všechna náboženství. Katolická církev z nich neodmítá nic, co je pravdivé a svaté, neboť mnohé považuje za odraz Pravdy, pravého Boha. V úctě k nekřesťanským náboženstvím církvi nebrání skutečnost, že sama vyznává Krista jako jedinečné zjevení samého Boha. V něm vnímá plnost pravdy o Bohu. Křesťané, zakořenění v Kristu, mají spolupracovat s jinými náboženstvími, uznávat, chránit a podporovat jejich duchovní a mravní hodnoty a přitom svědčit o vlastní víře. Holandský religionista Jacques Waardenburg v knize Bohové zblízka, 1987 píše: „Ve všech náboženstvích existují vedle obyčejné, všední či empirické skutečnosti další skutečnosti… je zvláštním znakem náboženství ten nárok, že mohou zprostředkovat poznatky o těchto skutečnostech. Někdy se ani tak nejedná o jinou skutečnost jako o jakousi druhou stranu této skutečnosti. Ve všech náboženstvích existují zvláštní zkušenosti… Nejedná se přitom pouze o paragnostické zkušenosti… ani jen o různé formy inspirace… Máme zde co dělat s celým spektrem tělesně-kosmických, extatických… zkušeností osob, které sice mohou být těmito osobami… ovlivňovány, nikoli však kontrolovány… Takové zkušenosti mohou být… vykládány jako manifestace jiné skutečnosti…“ Podobně v knize Jana Hellera a Milana Mrázka, Nástin religionistiky, která vyšla v Praze, 1988 ve vydavatelství Kalich čteme: „Není člověka, aby neměl – vědomě, nevědomky nebo polovědomě – svého boha nebo své bohy jako předmět své nejvyšší tužby a důvěry… a není náboženství, ani filozofie, ani světového názoru, který by nebyl nějakému tak či onak interpretovanému bůžku nakloněn. To platí nejen tam, kde se nějaké božstvo uznává, ale i tam, kde se popírá, což prakticky znamená, že se redukuje na přírodu, rozum, pokrok, pokrokově myslícího a jednajícího člověka… V tomto smyslu jsou teologiemi také zdánlivě ateistické systémy.“ 20

Z dějin Dolních Kounic – díl III. Putování ulicemi města, 5. část

Na Písku Ulice Na Písku vybíhá z ulice Rybárna u mostku. Začíná orientačním číslem 2, č. p. 202 a končí orientačním číslem 18, č. p. 222. Pokračuje náměstím Míru. Podél ulice od počátků osídlení města probíhal kanál, který odváděl dešťovou a splaškovou vodu do řeky. První domy vidíme zakreslené na mapě ze šestnáctého století. Kanál byl později vydlážděn kamennou dlažbou a dodnes kopíruje domy v ulici. V roce 1881 se ulice nazývala německy Sandgasse, neboli Písečná. Ještě v roce 1844 však byla až po dům č. p. 225 (Restaurace U Gottwaldů) nazývána také Na Budínku. Dnes končí číslem popisným 222. V ulici je devět domů.

Vlevo mapa z poloviny patnáctého století, ještě bez ulice, vpravo o 150 let později již vidíme první zakreslené budovy. 1221

Domy v ulici s původními obyvateli: Č. p. 202, Na Písku, č. o. 2 Do roku 1800 byly domy č. p. 201 (Rybárna), 202 a 203 sloučeny a tvořily jedno číslo 79. Toto číslo měl dům v roce 1787. V roce 1844 měl dům číslo 169. v letech jméno a příjmení osobní data povolání poznámky 1657–1700 Jiřík BRÁZDA 1700–1710 Jan PIČKA 1710–1749 Jan PIČKA syn Jana 1749–1775 PIČKOVÁ 1775– Tomáš KRATOCHVÍLA 1844 Josef KOZEL 1880 Petr DVOŘÁK Karel HLADKÝ z Bratčic 1929 Karel MACHAČ *1929 †1929

ulice Na Písku v roce 2006 1222

Č. p. 203, Na Písku, č. o. 4 Do roku 1800 byl dům sloučen s č. p. 201 a 202 V roce 1844 měl dům číslo 169 V devadesátých letech minulého století se v domě nacházela prodejna Tabáku, novin a hraček v letech jméno a příjmení osobní data povolání poznámky 1657–1700 Jiřík BRÁZDA 1700–1710 Jan PIČKA 1710–1749 Jan PIČKA syn Jana 1749–1775 PIČKOVÁ 1775– Tomáš KRATOCHVÍLA 1844 Karel KRÜGEL 1880 Tomáš BADIN Eduard MACHAČ Františka VEJROSTOVÁ Vincenc STŘECHA Otýlie UNZEITIGOVÁ FIALA cestář FIALOVÁ Oldřich FIALA 1. syn Zdeněk FIALA 2. syn 1943–1943 Libuše FIALOVÁ dcera Č. p. 204, Na Písku, č. o. 6 V roce 1787 měl dům číslo 80 V roce 1844 měl dům číslo 170 v letech jméno a příjmení 1688–1709 Jan TOMAN 1709–1721 Jakub JEŽEK 1721–1749 Michal KUBEŠ 1749–1775 KUBEŠOVÁ 1844–1880 Josef WEIROSTA 1880– Eduard MACHAČ 1880–

Marie MACHAČOVÁ

osobní data

poznámky

*1859 †1933 švec *1856 †1931

manželka Eduarda

*1944 †1945

manželka Jana 1. dcera, provdaná Bratková 2. dcera 3. dcera

Jan FRÁŇA Božena FRÁŇOVÁ Božena FRÁŇOVÁ Marie FRÁŇOVÁ 1944–1945 Jarmila FRÁŇOVÁ

povolání

1223

Č. p. 205, Na Písku, č. o. 8 V roce 1844 měl dům číslo 305 Františka Elsnerová byla rozená Brabcová. Manžel Vincenc Elsner zemřel v šedesáti letech. Bydleli na Benátkách č. 285/1. Kolem r. 1965 se odstěhovali do domu Na Písku č. o. 8. Zde před nimi bydleli Lukáškovi (zelináři), kteří zde žili již minimálně před r. 1937. Lukášek byl vousatý muž, který s oblibou strašil malé děti. Po smrti Vincence, zde žila Františka Elsnerová až do smrti. Bylo jí kolem 90 let. v letech jméno a příjmení 1844–1880 Ignatz SCHRUTKA 1880–

osobní data

povolání

provdaná Krejčí

Anna SCHRUTKOVÁ

1880 KREJČÍ 1935?–1965 LUKÁŠEK

zelinář manželka Lukáška

1935?–1965 Antonie LUKÁŠKOVÁ 1955–?

jiné poznámky

Vincenc ELSNER

1955–2005 Františka ELSNEROVÁ

†2005 v 90 letech

Č. p. 206, Na Písku, č. o. 10 V roce 1844 měl dům číslo 171 Václav Polách, obchodník, otevřel ve svém domě první soukromý obchod s potravinami po roce 1990. Provozoval jej do roku 1995 v letech 1800–1844 1844–1880 1844–1880 1900–1945 1900–1940 –1947

jméno a příjmení Johann BOJANOWSKÝ Jakob SCHALBABA Barbora SCHALBABOVÁ Mathias KOMENDA Kristina KOMENDOVÁ Václav KÖLBL

1940–1940 Stanislav KÖLBL

–1998 –1998

Ludmila ČECHOVÁ ČECH Václav POLÁCH Alena POLÁCHOVÁ

osobní data

povolání

jiné poznámky

*1875 †1945 dělník *1877 †1940 v domácnosti *1913 †1947 zřízenec ženatý dítě Václava *1940 †1940 Kölbla

obchodník *1951 1224

roz. Čechová

Č. p. 207, Na Písku, č. o. 14 V roce 1787 měl dům číslo 81 V roce 1844 měl dům číslo 172 v letech 1700–1715 1715–1725 1725–1735 1735–1749 1749–1775 1844

jméno a příjmení Jan PIČKA Matěj SVOBODA Johan HANDLAR Jiřík CIPR Frantz ZIPPER Josef PUTTNER KUBEŠ 1880–1932 Leopold WEISS Františka WEISSOVÁ 1928–1935 Štěpánka SCHOŘOVÁ –1944 František SCHOŘ –1944 František ŠEVČÍK 1975 Leopolda SCHOŘOVÁ

osobní data

povolání

jiné poznámky

1852 †1932 dělník

vdovec

*1928 †1935

† na záškrt

Č. p. 208, Na Písku, č. o. 16 V roce 1844 měl dům číslo 173 v letech jméno a příjmení 1800–1844 Mathias ZIPPER 1844–1902 Johan MANN 1902– Franz MANN

osobní data

1902–1946 Ludmila MANNOVÁ

*1871 †1946

povolání

manželka, roz. Koblížková dcera syn

Vlasta MANNOVÁ Jaroslav MANN Ladislav MANN Ludmila MANNOVÁ

kadeřnice

Václav VAŇÁTKO

holič

Václav VAŇÁTKO Maria VAŇÁTKOVÁ 1225

jiné poznámky

provd. Vaňátková manžel Ludmily syn Václava a Ludmily manželka Václava

Č. p. 222, náměstí Míru, č. o. 18 V roce 1844 měl dům číslo 299 v letech jméno a příjmení 1844–1875 Šimon NAVRÁTIL

osobní data

povolání

manželka Šimona

1875–1880 NAVRÁTILOVÁ 1880–1921 Johan KWASNIČKA

†1921

barvíř

1880–1922 Františka KWASNIČKOVÁ *1860 †1922 –1937

Josefa RECHOVÁ Jan SCHOŘ

*1856 †1937 v domácnosti

Marie SCHOŘOVÁ

*1900 †1946 v domác.

1931–1948 Jan SCHOŘ –2010

Vilém SCHOŘ

–2011

Drahoslava SCHOŘOVÁ

jiné poznámky

manželka Johana

vdaná, roz. Rechová

*1931 †1948 elektrotechnik, svobodný *1928 †2010 *1926 †2011 manželka, roz. Půžová

Rybárna Ulice vybíhá od mostu, po levém břehu řeky směrem na východ. Původně se nazývala Rybářská a její počátky lze klást někam do šestnáctého století. Ve století devatenáctém se užíval německý překlad Fischergasse. Téměř na konci této ulice, u č. p. 182 a u okolních domů byl používán německý název bei der Wehre – u jezu. Po druhé světové válce byl její název změněn na ulici maršála J. V. Stalina. Po pádu jeho kultu byl název změněn na ulici Rudé armády a v roce 1990 jej zastupitelstvo změnilo na název Rybárna. Zde by ovšem bylo bývalo vhodnější užít starý název Rybářská, německy Fischergasse, jak se jí říkalo v minulosti, než lidový zkomolený Rybárna. Domy č. p. 211, 212, 214 (u mostu) v této ulici nesly v minulosti zajímavý lidový název Na Budínku. Této části se tak říkalo ještě v roce 1844.

Povodeň roku 1862 Povodně na vodních tocích páchají i v dnešních dobách velké škody na životech a majetku lidí a to i přesto, že mnoho řek je regulováno hrázemi a přehradami. Odjakživa platilo, že obyvatelé měst a obcí žijící poblíž vodních toků počítali s hrozbou povodní. 1226

Tento přírodní jev nebylo dříve možné regulovat. Výstavba přehrad je záležitostí až posledního století. Jednou z nejstarších vodních nádrží ve Střední Evropě je přehrada na řece Jevišovce v Jevišovicích v okrese Znojmo. Byla vystavěna v letech 1894 až 1897 a díky svému technickému řešení byla vyhlášena technickou památkou. Povodně ve většině případů vznikají kvůli nadměrnému množství srážek, které koryta nestačí pojmout a voda se vylije mimo ně. Dalším důvodem může být na jaře rychlé tání sněhu, který stéká z hor a systém vodu nestačí odvádět. Tání je rizikovější, pokud je doprovázeno trvalými dešti. Obyvatelé Dolních Kounic měli s velkou vodou bohaté zkušenosti. Řeka Jihlava sice poskytovala obyvatelům obživu (rybolov), ulity škeble rybničné (perleťářství, knoflíkářství), led (chlazení potravin ve sklepích) a vodní sílu (mlýn), na druhé straně je jisté, že po celá staletí, co existuje naše město, je neustálou hrozbou. První zaznamenaná povodeň postihla město 4. února 1775 (strženo 50 domů a most). Další ohrožení se dostavilo v letech 1806, 1812 a 1820 (strženo 108 domů a most). Letos uplynulo právě 150 let, co prožili velmi dramatické chvíle obyvatelé Dolních Kounic a převážně ulice Rybárna v roce 1862. Po studiu kronik různých obcí a dobových dokumentů můžeme sestavit mozaiku osudných dnů. Škoda jen, že pro tuto povodeň neexistují v archivech dostatečné srážkové ani průtokové údaje. Zaznamenáno je pouze několik údajů na větších tocích v Čechách. Například v Praze napršelo prvního února 26, 4 mm srážek, což je prozatím nejvyšší denní únorové pražské maximum. V Praze, Lounech a Děčíně naměřené hodnoty odpovídaly stoletým kulminačním průtokům. Na řekách Ohře a Sázava byla tato povodeň největší známou v historii. Prudká a náhlá obleva z přelomu ledna a února 1862 byla doprovázena extrémními dešťovými srážkami, na tuto dobu nezvyklými. Jejich následkem se ve dnech 1. až 4. února rozvodnily řeky téměř po celé Evropě. Vznikly obrovské škody na staveních, polích a silnicích. Musela být zastavena pošta i doprava po železnicích. Navíc se na mnoha místech dostavila bouře s krupobitím, která zkázu dokonala. Dále je známo, že následně došlo k prudkému ochlazení, voda vylitá z koryta zamrzla a ještě tak zhoršila následky povodně. Pro město Dolní Kounice to byla největší povodeň v dějinách. Přihnala se v noci z prvního na druhého února. Jak asi taková dramatická událost probíhala? Lidé se večer odebrali na svá lože, aby si odpočali po celodenní tvrdé práci, která jim zajišťovala živobytí. Netušili však, že tato noc mnohým z nich během několika okamžiků změní život. Jindy poklidná řeka Jihlava, jejíž pramen se nachází u obce Jihlávka na Vysočině, již tou dobou sbírala svou sílu. Napájena mnohými přítoky změnila poklidnou tvář v bezohledného dravce. V místě soutoku největších přítoků, kterými jsou Oslava a Rokytná, navýšila svou hladinu o několik metrů. Zde pozdě večer zpustošila níže položené části Ivančic, prohnala se zúženým prostorem Střibského mlýna a rozlila do šíře mezi Moravskými a Novými (tehdy Německými Bránicemi). Tady díky širokému údolí a výše položeným budovám mnoho škod nezpůsobila. Přiblížila se hluboká noc a velká voda s temným hukotem naplnila úzké údolí mezi Skalní a Ivančickou ulicí. Domy na levém břehu tehdy ještě nechránil násep se silnicí zvanou Gagarinka. Bezprostředně na řeku navazovaly zahrady domů z ulice Jirás1227

kovy, stejně to vypadalo i na Rybárně. Rozdíl mezi normálním stavem hladiny řeky a základy domů nečinil více než jeden a půl metru. Voda vtrhla do domů, a protože sebou nesla obrovské množství ledových ker, dřeva a různých trosek, strhávala vše, co jí stálo v cestě. Nastal nepředstavitelný zmatek. Pohroma přišla tak nečekaně, že obyvatelé nemohli nic zachránit. Vzala jim domovy, potraviny, šatstvo. Zachránili často jen holé životy v nejnuznějším či spodním oblečení, neboť voda je zastihla uprostřed noci a zcela nepřipravené. Elektrické osvětlení bylo tehdy neznámým pojmem. Musely to být děsivé okamžiky. Viditelnost nulová, proudy vod se draly do domů a chlévů, komor a sklepů, lámaly ploty a bouraly zdi. Lidi se bránili, jak jen mohli. Nebyl čas zachraňovat domácí zvířata a dobytek. S velkým bědováním a pláčem sledovali, jak je dravá řeka unáší ze zatopených stájí. Voda neustále stoupala a mnohá stavení neodolala přívalu. Většina domů byla vystavěna z nepálených cihel nebo dřeva. Budovy se chvěly v základech a s rachotem řítily do proudu i s jejich obyvateli, kteří se snažili najít spásu v horních patrech a na půdách. Do hukotu vod se mísil nářek lidí a jekot tonoucích zvířat. Denní světlo odhalilo následky zničující katastrofy. Za oběť padl tradičně most, splav a byl poničen mlýn. Strženo bylo celkem 180 domů (některé prameny uvádí dokonce 220) a následně vznikaly další škody. Musel být uzavřen starý gotický kostel u řeky, pocházející z roku 1411, neboť voda v něm dosáhla výše přes 2 metry a natolik narušila celou stavbu, že hrozilo nebezpečí jejího sesutí. Dnes bychom mohli říct, že by hladina vzedmuté řeky sahala asi ke dveřím budovy městského úřadu. V závodí by se dotýkala objektu Potravin Radost na náměstí Míru. Záznam o povodni hovoří, že voda bohužel vzala i pět lidských životů. Jedna osoba v domě č. o. 2, č. p. 215 na Rybárně a čtyři osoby utonuly v domě v ulici Na Písku, který od té doby již nebyl obnoven. Stál přibližně naproti domu č. o. 12, č. p. 458. Divoká voda pokračovala ve své zběsilé jízdě dále po proudu. Za oběť jí padly všechny další obce v povodí řeky, Pravlov a další. Během několika dalších dnů začala voda ustupovat zpět do svého koryta. Osud ovšem připravil nešťastným obyvatelům další ránu. Dostavilo se prudké ochlazení a veškerá voda zmrzla. Trosky zhroucených příbytků byly uzavřeny do ledového sarkofágu. Lidé bez základních prostředků nacházeli útočiště v domech svých známých, kteří měli to štěstí, a povodňová vlna k nim nedosáhla. V odklízení změti trosek mohli pokračovat až po další oblevě. Základní infrastruktura byla obnovena za několik měsíců, celková rekonstrukce poničené oblasti trvala jistě několik let. Z tak velkých škod se bez pomoci jiných nemohlo obyvatelstvo vzpamatovat. Po celé Moravě byla konána sbírka na pomoc postiženým Dolním Kounicím a tato sbírka vynesla 28 796 zlatých. Samozřejmě nemohla nahradit způsobené škody, ale byla pro postižené velmi potřebná. Některé domy, např. celá čtvrtina domů židovské obce, zničených povodní už nebyla obnovena. Voda v dolní části židovské obce sahala do výše prvého patra. Obyvatelé migrovali a tak se počet obyvatel židovské obce velmi snížil. 1228

Tato povodeň přinutila obce v povodí řeky k zamyšlení nad ochranou proti velké vodě. Za přispění státu začalo budování protipovodňové hráze mezi Dolními Kounicemi a Cvrčovicemi v těch místech, kde by voda mohla jednotlivé obce ohrozit. Výstavba hrází začala někdy kolem roku 1900 a trvala pravděpodobně několik let. Jak již bylo řečeno, před povodní stály domy na Rybárně v úrovni zahrad, které leží při levém břehu řeky. Prakticky všechny musely být zbourány. Jejich sutiny byly pokryty navážkou a tím došlo k tomu, že nové domy začaly být stavěny asi o jeden a půl metru výše než dříve. Tentokrát již bez předzahrádek. Zároveň probíhala stavba devět metrů široké komunikace. Společně se silnicí a chodníkem, dokončenou roku 1900, tak byl vytvořen val proti zvýšené hladině vody. O dva roky později byl zhotoven i pevný most nad kanálem z ulice Na Písku. Všechny domy v ulici Rybárna jsou seřazeny pouze po jedné – levé straně. Výjimku tvoří dům č. o. 2, č. p. 738 u řeky. V ulici je 35 domů. Následuje přehled některých z nich s původními obyvateli.

Č. p. 214, Rybárna, č. o. 1 V roce 1787 měl dům číslo 86 v letech jméno a příjmení 1657–1689 Andreas JAKUB 1689–1732 Štěpán MELICHAR 1732–1743 Antonín MELICHAR 1743–1749 Frantz FIALA 1749–1775 Lorentz KOČÍ 1844–1880 Johann PLECH 1880– Johann SEIFERT Anton PEKLIN Franz ZÁSTĚRA Johann HURTÁK Josef ZELINKA –1935 Marie ZELINKOVÁ –1955 Anna ZELINKOVÁ ZELINKOVÁ RYBNÍČEK Václav SATTLER Eliška SATTLEROVÁ

osobní data

povolání

jiné poznámky

*1888 †1935 obchodník *1889 †1955

rozená Haklová

1229

Č. p. 738, Rybárna č. o. 2 v letech jméno a příjmení Michal KRÁL Helena KRÁLOVÁ 1944–1946 Marie KRÁLOVÁ

osobní data

*1944 †1946

Helena KRÁLOVÁ Michal KRÁL Zdeněk KRÁL

povolání

jiné poznámky 1. dcera Michala a Heleny 2. dcera Michala a Heleny 1. syn Michala a Heleny 2. syn Michala a Heleny

Křižovatka náměstí Míru – Rybárna na fotografii z roku 1935. Vlevo před domem č. 411/1 si můžeme povšimnout stojanu na pohonné hmoty. Provozoval jej obchodník Stanislav Šimbera do roku 1939. Za ním dům č. 410/3 stavitele Stanislava Kučery. Rohový dům vpravo č. 215/25, tehdy ještě přízemní, je hospoda Michala Krále zvaná „Mikádo“. Před ním tu provozoval kovářství Antonín Kratochvíl. Úplně napravo je dům č. 214/1, dříve obchod Josefa Zelinky. Na další fotografii tentýž pohled na domy v roce 2012 1230

Mimořádná obrazová kvalita a cenná dokumentární hodnota charakterizuje výše uvedenou fotografii. Je z neděle 6. července 1930. Občané se shromáždili při příležitosti slavnostního odkrytí pomníku Mistra Jana Husa u mostu (výročí upálení). Jeho původní umístění (1925 – 1930) bylo na náměstí Míru. Od roku 1930 se s menšími úpravami nachází stále na stejném místě. Foto bylo zhotoveno z okna domu č. 214/1 na Rybárně. 1231

Za řekou vlevo vidíme novostavbu budovy skladu, patřící k domu obchodníka Josefa Rössnera na Masarykově náměstí č. 480/15. Původně se zde nacházela farní zahrada s parcelním číslem 160. Josef Rössner pozemek získal ve veřejné dražbě za 2 600 korun. Nápis na nové budově skladu vlevo u řeky:

JOSEF J. RÖSSNER SKLAD nečitelné CEMENTU, BENZINU, OLEJE A BAREV ZEMSKÝCH PLODIN, MOUKY A KRMIV UHLÍ – KOKSU

Dále si můžeme povšimnout několika zajímavých detailů: – Před budovou skladu na břehu řeky jsou vysázeny stromky topolů, dnes dosahujících výšky několika desítek metrů. – Povozy (žebřiňáky), stojící u budovy skladu, dříve používané pro přepravu materiálu. – Zídka vpravo u mostu, již v té době polepená reklamními plakáty. – Směrová tabule MĚLČANY bývala umístěna na začátku levé části mostu. – Kamenná zídka pod domem u mostu vpravo od budovy skladu s otvorem na splaškovou vodu – běžný systém platný u domů do výstavby kanalizace roku 2007 Před rokem 1844 stával u mostu mezi domy č. p. 212 a 214 dům s číslem 176, později 213. Dům zdědil Jan Žaloudek, domy č. 212 a 214 spojil a v roce 1911 nakonec přestavěl na poschodí pod jedním číslem 212. Číslo 213 pak přiděleno domu rodiny Kochovy k cihelně na ulici Benátky č 213/33. Historie domu č. 213 u mostu: v letech jméno a příjmení 1800–1844 Mathias KARBER 1844–1880 Karel ŽALOUDEK 1880–1911 Johan ŽALOUDEK Č. p. 212, Rybárna, č. o. 3 V roce 1787 měl dům číslo 84 V roce 1844 měl dům číslo 176 v letech jméno a příjmení 1657–1691 Matěj JEŘÁBEK 1691–1731 Urban DUSPIVA

osobní data

povolání

jiné poznámky

osobní data

povolání

jiné poznámky

1232

1731–1749 1749–1775 1844–1880 1880– 1880– 1900–1942

Jiřík DUSPIVA Barton WEISS Karel SCHRUTKA Franz DVOŘÁK Antonie DVOŘÁKOVÁ Johann ŽALOUDEK

1900–

Marie ŽALOUDKOVÁ

*1867 †1942 pekař

1904–1925 Marie ŽALOUDKOVÁ

*1904 †1925

1926–1926 Jarmila ŽALOUDKOVÁ

*1926 †1926

Karel ŽALOUDEK

*1898 †1957 pekař

Marie ŽALOUDKOVÁ

*1898 †1981

František ŽALOUDEK

*1900 †1967 pekař

Marie ŽALOUDKOVÁ

*1900 †1993

Jaromil ŽALOUDEK

*1931 †1992 pekař

Libuše ŽALOUDKOVÁ –1938 –1950

Jan ŠPIDLA Františka ŠPIDLOVÁ

*1873 †1938 *1874 †1950

manželka Johanna dcera Marie a Johanna dcera Marie a Johanna syn Marie a Johanna manželka Karla syn Marie a Johanna manželka Františka syn Františka manželka Jaromila manželka Jana

Johann (Jan) Žaloudek *1867 †1942 provozoval pekařství v domě na Rybárně č. 212/3 od roku 1900. Dům přestavěl do poschodí r. 1911. Jan Žaloudek měl syny Karla (*15. září 1898 †5. května 1957) a Františka (*3. srpna 1900 †1. května 1967). Bratři Karel a František Žaloudkovi byli oba vyučeni pekaři. František byl velmi aktivním funkcionářem SK Dolní Kounice. Byl také členem Hudebního kroužku, hrával jako ochotník divadla, zastával i funkci předsedy Školní rady na měšťanské škole. Svou lásku k hudbě i divadlu vštípil i svému synu Jaromilu Žaloudkovi, který pokračoval v jeho šlépějích a stal se velmi úspěšným hercem i režisérem. Manželkou Františka byla Marie (*25. října 1900 †22. června 1993). Také Karel byl velmi činorodý. Byl členem Hudebního kroužku, jeho tzv. „Salóního orchestru“ a ochotnickým divadelním hercem. Zahrál si například muzikanta Kláska v Lucerně v r. 1927. V Hudebním kroužku také působil řadu let ve výboru. Nejdéle jako archivář. Jeho manželka se jmenovala Marie (*1. prosince 1898, †5. října 1981). Poté, co Karel s Františkem převzali pekařskou živnost, rozdělili se. František zůstal na Rybárně č. 212/3 a Karel otevřel pekárnu na Tovární č. 179/2. Zde je pekařství potvrzeno roku 1933. Oba bratři produkovali veškeré druhy pečiva. 1233

Foto z r. 1908. Pekařství Jana Žaloudka č. 212/3, ještě před přestavbou do poschodí

Po smrti Františka Žaloudka roku 1967 převzal živnost syn Jaromil. Jaromil Žaloudek (*20. srpna 1931 †8. března 1992) byl velmi nadaným zpěvákem, působil také jako úspěšný ochotnický divadelní režisér i herec. Jako režisér se objevil poprvé ve hře „Její pastorkyňa“ dne 19. a 20. dubna 1958. Svou režisérskou štafetu přebíral po Bohumíru Macíkovi. Největších úspěchů dosáhl právě na poli ochotnického divadla a divadelní režie. Pod jeho vedením získal divadelní ochotnický soubor „Požárník“ z Dolních Kounic řadu ocenění, umístil se několikrát na předních 1234

místech v divadelních soutěžích a řadu z nich i vyhrál. Pracoval také úspěšně v okresním poradním sboru pro Zájmově uměleckou činnost, kde za svou dlouholetou a obětavou práci obdržel Čestné uznání. Jaromil Žaloudek po dohodě s bratrancem Karlem pekl pouze rohlíky a bílé pečivo. Pracoval s manželkou Libuší. Pekařství na Rybárně skončilo úmrtím Jaromila Žaloudka v březnu 1992. Syn Karla Žaloudka (*1898 †1957) dostal po otci stejné jméno. Karel Žaloudek (*7. února 1931 †17. ledna 2007) také převzal pekařskou živnost a pokračoval v ní na Tovární ulici č. 179/2. Po dohodě s bratrancem Jaromilem pekl pouze chleba. Jeho spolupracovnicí byla Marie Ambrozková. Za manželku měl Miroslavu roz. Nešpůrkovou (*1933). Její otec byl listonoš Karel Nešpůrek (*6. září 1905 †14. října 1981), který bydlel na Jiráskově ulici č. 331/54. Původně byl obchod na rohu domu a provozovna z cesty na Barborku naproti kostelu. Kolem r. 1960 byl obchod zrušen a pro výrobky se chodilo přímo do pekárny. Pekařství zásobovalo mimo jiné potraviny na Hlavní ulici č. 146/3. Manželé Karel a Miroslava Žaloudkovi se odstěhovali po roce 1965 za svou dcerou, provdanou do Německa. Odchodem Karla Žaloudka skončilo také pekařství na Tovární č. 179/2. Opuštěný a chátrající objekt byl zbořen roku 1998.

Foto z roku 2008 ještě před rekonstrukcí Masarykova náměstí. Místo, kde stávalo pekařství Karla Žaloudka, dům č. 179/2. Pohled od náměstí, vlevo Tovární ulice, rovně k ulici U Sboru. 1235

Historie domu na Tovární č. p. 179, č. o. 2 V roce 1787 měl dům číslo 210 V roce 1844 měl dům číslo 128 v letech jméno a příjmení osobní data 1680–1694 Tomáš JINDŘICH 1694–1710 Jiřík MEZŘÍCKÝ 1710–1715 Anna MEZŘÍCKÁ 1715–1738 Rudolf JINDŘICH 1738–1775 Václav ŠRUTKA 1775– Franz HOLLAS 1844–

–1928 –1903

1975 1998

jiné poznámky

Starosta města 1870 až 1897

Franz JEŽEK Barbora JEŽKOVÁ Johann POTÁČ Antonie POTÁČOVÁ Albín DVOŘÁK Karel ŽALOUDEK Marie ŽALOUDKOVÁ Karel ŽALOUDEK Miroslava ŽALOUDKOVÁ Antonie VOLDÁNOVÁ

povolání

*1856 †1932 *1857 †1928 †1903 *1898 †1957 *1898 †1981 *1931 †2007 *1933

soukromnice vdova obuvník pekař pekař vdova objekt zbořen

příště: pokračování ulice Rybárna, Komenského

Bruno Němec kronikář města tel.: 732 605 376 [email protected]

1236

Mnohost náboženství nás nesmí překvapit. Je něčím přirozeným. Ateisté říkají, že všechna náboženství jsou stejná, jen se liší jejich obřady. Anglický myslitel Chesterton naopak namítá, že je tomu přesně naopak-obřady různých náboženství jsou vlastně podobné, ale obsah jejich víry se někdy podstatně liší. Mnohá náboženství jsou vlastně lidskýni pokusy a cestami, jak se dopracovat odpovědi na základní otázky života. Jsou to lidská hledání, lidské názory, proto jsou velice různé, proto je tolik cest, tolik bohů. Uprostřed těchto hledání oslovil skutečný Bůh Abraháma v polyteistickém prostředí Mezopotámie. Začínají tím dějiny spásy, které jsou ovšem předmětem víry, týkají se zjeveného náboženství. K jádru každého náboženství patří tajemství a dobrodružství. Francouzský filozof Gabriel Marcel v knize K filozofii naděje, rozlišuje mezi problémem a tajemstvím a ukazuje, že to nejdůležitější v životě se netýká problémů, které je možné řešit nějakým technickým postupem, ale tajemství. Když uvažujeme o zlu a smrti, smyslu života a lásce jako nejplnějším mezilidském setkání nebo o Bohu, nemůžeme se postavit stranou jako nezaujatí pozorovatelé, jakoby se nás to netýkalo. Zlo, láska, smysl života i Bůh pro mně skutečně existují jen tehdy, když mě zasáhnou, osloví. A právě takovýto „problém“ ze kterého se nemohu „vymotat“, od něhož nemohu poodstoupit, neboť mě strhává s sebou, který mě přesahuje, nazývá Marcel tajemství. Nikdo nemůže popřít, že v životě se střídají chvíle radosti a nadšení s pocity rozčarování, zklamání a bolesti. Náboženství jsou tou oblastí života, která se nejvíce ujímá touhy po dokonalosti a naplnění. Křesťanství nabízí vykoupení a spásu, v jiných náboženstvích má toto definitivní vysvobození ze strastí života různé názvy, např. v hinduismu mokša, v buddhismu nirvána. Náboženství ukazují, že nic pozemského nemůže natrvalo naplnit lidskou touhu po dokonalosti, neboť ta je nekonečná. Augustin ji charakterizoval v úvodu svých Vyznání: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, proto je nepokojné srdce člověka, dokud nespočine v tobě.“ Obrovské množství náboženských symbolů různých náboženství se snaží poukázat na přesažnost Neznámého, na to, co není vidět, co je za hranicemi našeho poznání. Řecké slovo symballein, z něhož je slovo „symbol“ odvozeno, znamená „spojovat“ nebo „setkat se“. Symbol je jako most spojující dva okraje propasti, protože spojuje dvě jinak oddělené představy. Ale podobně jako způsob, jak se díváme na dějiny, je i náš výklad symbolů určován naším světovým názorem. Pohanský náboženský svět vykládal svět a jeho vliv na lidi z hlediska mnoha bohů. Moderní věda používá znaky, které odpovídají fyzické hmotě. V takových případech je jazyk znaků informativní, možná přesvědčivý, ale stěží duchovní, protože symboly, které dávají prostor pro více než jednu významovou rovinu, jsou bohatší než ostatní znaky. Když však naše symboly ukazují na transcendentního Boha za hranicemi hmotného světa, stávají se jazykem duchovního života. A pokud takové symboly nedostatek víry nebo jejich nedbalé užívání odloučí od skutečnosti, kterou mají vyjadřovat, dostáváme to, co T. S. Eliot označoval jako „rozbité obrazy“. Náboženství hledala ve všem hmotném původní smysl tajemství. Německý religionista Rudolf Otto ve své knize Posvátno se pokouší porozumět všelidskému fenoménu náboženství. Jedním 21

z kořenů náboženství, domnívá se autor, je zaujetí člověka pro neznámé. Náboženství se zvláštním způsobem ukazuje v různé podobě tehdy, když člověk zakouší hranice svého každodenního života a myšlení. Je pravda, že neznámé v nás vzbuzuje i úzkost. Většinou si neuvědomujeme nebo si sami před sebou zakrýváme skutečnost, že svět je pro nás ve velké míře neznámý a cizí. Pro jinou část lidského „já“ však neznámé ukazuje svoji druhou, přitažlivou tvář, vyjevuje se jako tajemství. Náboženští lidé od nepaměti měli jakousi základní intuici, podle níž toto posvátné tajemství obklopuje běžný lidský život a obdarovává ho krásou a smyslem. Rudolf Otto tento rozměr lidské existence charakterizuje jako mysterium tremendum et fascinans – jako tajemství, které vzbuzuje bázeň, ale současně přitahuje člověka. Takto chápané tajemství není jen označením pro nedokonalost našeho poznání, ale je tušením toho, že tato sféra je pro člověka principiálně nepodmanitelná, že je oblastí úplné jinakosti. Proto je v náboženském světě nepřeberné množství představ i vyjádření, což tvoří duchovní bohatství lidstva. Pod religionistickou „lupou“ je sám člověk, jeho chování, tradice, intence a projevy. Samozřejmě záleží na osobním postoji dnešního člověka, jeho pohledu. Heller pojal tento problém osobitě a teologicky zaujatě, říká: „Buď je Bůh pro mne něco skutečného… pak je i vztah skutečný, nebo je Bůh pro mne iluze… pak ovšem i náboženství není skutečný vztah… Zastává-li religionistika názor, že jde o skutečný vztah, pak se soustřeďuje především na onu sílu (Boha) a její projevy. To je náboženská religionistika. V opačném případě má hlavní zájem na tom, co vede člověka k vytváření iluze Boha… To je religionistika nenáboženská nebo protináboženská. Ne všichni religionisté mají dost odvahy i vědecké pokory zároveň, aby se sami sebe předem otázali, nakolik je vztah iluzorní či reálný.“ „Kromě původu náboženství je nutné znát jeho funkci. Jelikož náboženství provází lidské společenství již dlouhou dobu, musí jít tedy o něco základního a svázat je do pojmů je velmi komplikované. Základní charakteristikou náboženství je, že samo cosi závažného vyjadřuje, dává najevo či projevuje. A abychom nezašli do slepé uličky, záměrně se vyhneme určování konkrétních osob, které náboženství ovlivňuje. Jedná se sice o věc důležitou, nikoliv podstatnou. Jak říká Rig-Véd: ‚Věčný je jeden, ale má mnoho jmen.‘ Co všechna náboženství spojuje není adresát, ale obsah náboženského projevu. K základním životním starostem člověka odjakživa patřila starost o vlastní život a život blízkých. Náboženský člověk si uvědomuje, že to nejcennější – život – přijme jako dar a za tento dar se cítí zavázán. Klade si tedy dvě otázky: Jak na to mám odpovědět? Odpovídá, jak dovede, slovem, tancem, modlitbou. Odkud dar života přišel? A právě v tomto bodu se různé formy náboženství liší. Všeobecně můžeme říci, že základní vrstvou náboženství je soustavná, artikulovaná a společná lidská odpověď na fakt života, která se zde chápe jako dar.“ (J. Dolista, J. Feber, Filosofická antropologie, České Budějovice, 2007) Víme, že svět byl vždy pluralistický. Rozmanitost kultur i náboženský pluralismus vyjadřuje hluboké společenství obou. Kultura spiritualitě slouží jako výrazová forma k vyjádření zkušenosti čehosi nevyslovitelného. Podle klasické definice Edwarda B. Tylora je kultura „komplexní struktura zahrnující znalosti, přesvědčení, 22

umění, morálku, právo, zvyky a veškeré jiní schopnosti, které lidská bytost získává jako člen společnosti“. Kardinál Joseph Ratzinger v knize Glaube-Wahrheit-Toleranz, Freiburg, 2003 to shrnuje zase takto: „Kultura je historicky vyvinuvší se společná forma vyjádření, znalosti a hodnocení, jimiž je utvářen život společenství.“ Jednou z nejrozšířenějších a nejdůležitějších vyjadřovacích forem kultury je to, co se týká vztahu člověka k poslednímu tajemství (kultura od slova kult). V mnoha kulturách je tato dimenze do té míry ústřední a ve všech aspektech života přítomná, že v podstatě vůbec neexistuje náboženství organizované jako speciální oblast. Životní aktivity a funkce jsou přímo prosáklé tímto vztahem k mystériu. Kult je důležitým a z hlediska personálu a ritu speciálním, avšak nikoli exkluzivním prvkem. Spirituální tradice se vyjadřovaly téměř vždy v určité osmóze s kulturami. Často je obtížné oddělit od sebe kulturu a náboženství. Když se o někom řekne, že je Žid, může to znamenat, že patří k židovskému národu, nebo k židovskému náboženství. Totéž platí pro Indiány a jiné kultury. Náboženství klanů, kmenů, měst, říší byla a stále ještě jsou pevnou součástí každé společenské symboliky. Někdy dala tato téměř fúze spirituality a kultury vzniknout společenským systémům, které jsou ovládány posvátným a kde chápání božského legitimizuje vládnoucí řád a moc. Jiným společnostem, které jsou rovněž úplně proniknuty touto spirituální kulturou, se naproti tomu daří neupadat do sakrálního režimu. Naopak u mohamedánů mnoha zemí je stálé pokušení zavést posvátný zákon šaría. Arnold Toynbee jako jeden z prvních ukázal na to, že setkání náboženství a kultury čili „civilizace“, jak on to nazýval, je niterné a základní. Pro antropologii Emila Durkheima je „náboženství duší kultury“. Teolog Joseph Ratzinger dává přednost pojmu „srdce“. Říká: „Vyjmeme-li z nějaké kultury její vlastní náboženství, které ji zplodilo, zbavíme ji jejího srdce.“ Mnohotvárnost kultur a z ní vyplývající náboženský pluralismus je nevyhnutelná realita. Tváří současného světa je konečně množství různých pluralismů. Není to nezbytné zlo, s nímž prostě musíme žít, naopak je to tajuplný záměr, který v sobě skrývá nové zjevení Boha. Nejde jen o to věřit, že jako je bible záznamem božského zjevení pro židy a křesťany, je korán totéž pro muslimy, védy pro hinduistu atd. Jde o mnohem víc. Jde o vzájemné obohacení. V křesťanské identitě můžeme přijímat jakési zjevení slova, s nímž se Bůh obrátil na jiné lidi, v různých kulturách, v jejich identitě muslimů, buddhistů nebo věřících původních indiánských, australských či africky utvářených tradic. Tato zjevení v nejširším slova smyslu nám říkají něco nového o Bohu a o nás samých. Ne proto, aby nás odvedla od našeho vlastního náboženství, nýbrž aby naši víru otevřela rozmanitosti božských slov, která jsou lidstvu darována z lásky. Různá náboženství jsou upřímným hledáním božské tváře. Tato teologická dimenze interkulturního a interreligiózního setkání je to, co bychom mohli označit jako hierodiverzitu. Spočívá v uznání náboženské odlišnosti a autentičnosti každé spirituální cesty nejen v případě jednotlivce, který si ji zvolil, nýbrž i co se týče celého lidstva. Potom se nám ovšem rozmanité duchovní cesty neprezentují jako pestrý trh náboženských nabídek, na kterém se můžeme obsloužit 23

s oním dnes častým eklekticismem, který představuje jednotlivá náboženství. Dochází k vzájemnému ovlivňování duchovních tradic. Přesto se nejedná o nesprávný synkretismus, který všechno hází na jednu hromadu, ani o model multikulturalismu, který dnes ve společnosti převládá a který Zygmund Baumann charakterizuje jako „kakofonii hlasů, zmatek či dokonce ideologii o konci ideologie“. P. Jacques Dupuis předložil pneumatickou teologii, v níž uvažuje o působení Ducha svatého v jiných náboženstvích a duchovních tradicích, aby „objevil, jak tento Duch zjevil pravdu a milost o tom, co nám poskytuje křesťanská tradice“. Teologie hierodiverzity uznává toto tajemné zjevení, kterého se dostalo jiným, a snaží se s jeho pomocí uznat, co nového a jiného chce Bůh sdělit křesťanskému prostředí. Diverzita čili mnohotvárnost je něco dobrého, neboť život sám je mnohotvárný. Podle Konvence na ochranu druhů je „biodiverzita“ nejen rozmanitost živých organismů, které existují na zemi, ve vodě a ve vzduchu, nýbrž také komplementarita a vztah mezi nimi. Život vzniká, když různé mikroorganismy na sebe působí a spojují se v komplexní strukturu, která tvoří živé tělo rostliny nebo zvířete. Život takové bytosti závisí na zdraví jeho organismu, ale také na celé síti života, na tzv. ekosystému. Jako vědecký koncept je biodiverzita něco nového, ale už v pradávnu v kulturách našich praotců se věřilo na princip, který je zdrojem jednoty a je přítomen v mnohotvárnosti živých bytostí. Indiáni z oblasti Xingú říkají, že duch vody odpočívá v lese a duch lesa hledá osvěžení v řece. Africká společenství mluví o axé, božské energii, která se projevuje velmi rozmanitými způsoby jako zdroj lásky a radosti. Teologie hierodiverzity aplikuje tentýž princip na kultury. Mnohotvárnost prochází napříč náboženskými společenstvími a zároveň náboženství přesahuje. Mnohotvárnost kultur a náboženství je prostor, v němž se manifestuje božské, nýbrž i to, že v tomto stále rozmanitějším láskyplném vztahu Boha k lidstvu, božské na sebe bere různé formy, a tím je tak tušení staré apofatické teologie: Bůh je tajemství, anebo slovy předků: Všechno, co o něm můžeme říci, vypovídá více o nás než o něm. Každá představa Boha bude vždy podmíněna lidskou představivostí. Křesťanství ovšem nelze dávat do stejné roviny jako přírodní a kulturní lidská náboženství. Brazilský teolog Faustino Teixeira mluví o „jedinečnosti křesťanství jako náboženství jinakosti“. Kultury ovšem nejsou vzájemně neprostupné. Navíc existuje mnoho subkultur v rámci jediné kultury chápané v širším smyslu. Existují tak hodnoty společné celému lidstvu, které přesahují hranice jednotlivých kultur a které umožňují vnímat setkávání jako vzájemné obohacování a otevřít se univerzalitě, která přesahuje jednotlivé zvláštnosti. Křesťanské církve jsou dnes konfrontovány s prohlubováním konceptu univerzálnosti víry. Víra se vždy vyjadřuje napříč kulturami. Každé náboženství ve svých vnějších projevech a myšlení je z velké části produktem kulturního systému, v němž se zrodilo a jímž bylo ovlivněno ve svých počátcích. Křesťanství v rámci evangelizace se přizpůsobuje místním kulturám, aby evangelium bylo srozumitelně hlásáno a přijato jako např. při cyrilometodějské misi u Slovanů. Konfrontace křesťanství s novými kulturami představuje jedinečnou šanci a možnost 24

obohacení, které ovšem někteří vnímají jako hrozbu vlastní identity. Jan Pavel II. odvážně prohlásil: „Kristus se stal Afričanem.“ Křesťanství je dnes zváno ke skloubení jednoty přináležitosti k víře s rozmanitostí jejích výrazů. Náboženské rozdíly jsou často velmi úzce spjaté s rozmanitostí kulturních identit. Dějiny církve zaznamenaly několik rozkolů, které byly mimo jiné vyprovokovány neuznáním kulturní odlišnosti (např. čínské obřady). V Africe se vlivem nedostatečné integrace církví přinesených ze Západu zrodilo mnoho afro-křesťanských sekt a společenství. Nebyl dostatečně brán zřetel na fakt, že jakýkoli inkulturační proces v sobě zahrnuje interkulturní a mezináboženský rozměr. Mezináboženské setkání musí být především lidské, se vzájemnou vůlí respektovat druhého a být upřímný. To vyžaduje čas, neboť sympatie nejsou nutně spontánní. Jsou nicméně důležité, jak říkal abbé Couturiér, průkopník ekumenismu v roce 1937: Lidé nemohou společně hledat pravdu, když se nemají rádi, a nemohou se mít rádi, pokud se neznají. Papež Benedikt mladé Libanonce v září 2012 při návštěvě jejich země povzbuzoval: „Krása Libanonu spočívá v této pěkné symbioze. Je zapotřebí, aby celý Blízký východ pohledem na vás pochopil, že muslimové a křesťané, islám a křesťanství, mohou žít společně bez nenávisti, v úctě k náboženskému vyznání každého a vytvářet tak společně svobodnou a lidskou společnost.“ Různá náboženství jsou produktem snahy o porozumění světu, který člověka obklopuje. Ve své podstatě je staré jako lidstvo samo, ačkoliv vlastně nevíme, kdy prvotní snaha rozumět nabylo náboženského vyjádření. Lidské pojmy a představy nemohou Tajemství uchopit. Nepokouší se člověk od nepaměti přeci jen spoutat Boha, jak jej z různých aspektů a zkušeností poznává, lidskými pojmy? Používá sice lidské pojmy ve vztahu k božskému tajemství, ale jiné k dispozici nemáme. Musíme si být u všech náboženství vědomi toho, že všechny pojmy a symboly spíše zachycují nepodobnost mezi Bohem a člověkem než podobnost. Dají se použít jen analogicky. Tyto výroky nejsou chybné, protože poukazují správným směrem. Ale Tajemný přece jen zůstává vždycky jiný, než si svojí lidskou moudrostí můžem vysnít. V každém jménu, kterým jej mnohá náboženství oslovují a vyjadřují, se Bůh zároveň odhaluje i zahaluje. Tomáš Halík cituje výrok: Pravda je kniha, kterou žádný z nás ještě nedočetl do konce. V tomto ohledu napsal italský autor Luga Zanchi: „Věřit znamená hledat toho, kterého neznáš, znát toho, kterého nevidíš, vidět toho, kterého necítíš a milovat toho, který hledá, zná, vidí, cítí a miluje tebe.“ Kdybychom měli definovat pojem náboženství všeobecně, asi by nás nejprve napadlo začít od Boha. Ale pak by se do náboženství nevešel např. buddhismus. Mnohem obecnější v náboženstvích je už zmíněný pojem „posvátného“. Posvátné nesmírně převyšuje všechno, co lze zakoušet ve stvořené realitě(rozměr transcendence) a zároveň je nějak přítomné ve světě (rozměr imanence). Rovnováhu mezi těmito dvěma póly posvátného je velmi těžké, ale nutné najít a udržet. Vladimír Boublík se snaží uspokojivě řešit tento problém: „Přesažný a imanentní Bůh se liší od člověka a je přítomný v nitru jeho osobního života, zjevuje nepřekonatelnou propast mezi sebou a člověkem a volá ke společenství života, jež překonává veš25

kerá očekávání člověka, je nedostižitelný, odpovídá však na očekávání člověka, je nepřístupný, setkává se však s člověkem v každém okamžiku, nenechává se objevit, chce však být hledán a projevuje se způsobem, který překonává každé hledání, není udělán na míru člověka a jeho ‚smyslu pro posvátné‘, povolává však člověka za a nad lidsky možné“(Vl. Boublík, Teologie mimokřesťanských náboženství, Kostelní Vydří, 2000). „Je tajemství a tajemství. Slovem tajemství nejčastěji označujeme skutečnost celkem jednoduše pochopitelnou, která se však musí utajovat. Sem patří tajné spisy policie a podobně. Vedle toho však existuje ‚tajemství‘ které neutajuje, ale tím, že v něm nacházíme stále nové rozměry, budí údiv, neboť se zdá nevyčerpatelné“ (Má to smysl-rozhovory nad Biblí, Vyšehrad, 2012), kniha rozhovorů Petra Vaďury s novozákonním teologem Petrem Pokorným. Rozmanitost náboženských tradic je důležitá a Bohem chtěná kvalita. Kdyby chtěl Bůh uniformitu, tak stvoří kasárna a ne svět. Rozdíly se projevují v každé lidské oblasti, tedy i v religiozitě a v praktikování víry. Rozdíly náboženství a kultů jsou obrovské, ale tyto odlišnosti nejsou na škodu. Otázkou vždy je, zda ta která tradice má tendenci lidi přibližovat k Bohu, zušlechťovat a činit lepšími, nebo ne. Za Gándhím jednou přišel jakýsi křesťan a říkal: „Chci se stát hinduistou, tady jsem našel pravdu!“ Gándhí na to: „A četls bibli? Tam jsi pravdu nenašel?“ „Ne“ odvětil muž. Gándhí na to: „Když jsi nenašel pravdu v křesťanství, zbytečně by si se stal hinduistou, nenajdeš ji ani tady.“ Zajímavou myšlenku rozvíjí sv. Augustin: „Jako lze v katolické církvi nalézt to, co není katolické, tak je možné najít něco katolického mimo církev.“ Benedikt XVI. k tomu dodává: „Členové církve proto nemají žárlit, ale radovat se, když někdo mimo jejich společenství koná dobro v Kristově jménu, pokud to činí se správným úmyslem a v úctě… (Mk 9, 38-41) Ježíš se chopí této příležitosti jako podnětu, aby své učedníky poučil o tom, že Bůh může konat dobro, ba dokonce divy prostřednictvím těch, kteří nepatří do jejich okruhu a že je možné spolupracovat na Božím království různými způsoby… Nicméně všichni máme být vždycky schopni vzájemně se uznávat i doceňovat, chválit Pána za nekonečnou ‚fantazii‘, s níž jedná v církvi a ve světě. “ V závěrečném dokumentu 6. plenárního shromáždění katolické biblické federace v září 2002, které se zúčastnilo 150 delegátů ze 70 zemí čteme ve 4. článku nazvaném Žijeme v pluralistickém světě: „Naše putování nás vedlo k rostoucímu vědomí, že pluralita je vetkána do mnoha výtvorů naší lidské rodiny. Existuje pluralita názorů na svět, kultur, náboženství a uspořádání společnosti. Těsná blízkost a styky kultur, náboženství a různých forem spirituality jsou dnes převládajícím jevem. Interkulturní a mezináboženská identita se stává součástí charakteru mnoha národů světa a pluralita se považuje za konstitutivní aspekt našeho světa. Naše zkušenost s pluralitou a odlišností bývá také bolestná a v rostoucí míře dvojznačná. Na jedné straně znamená odlišnost obohacení, na druhé je často vnímána jako překážka, neboť vede k nesnášenlivosti a útlaku, zvláště menšin a lidí sociálně slabých. V mnoha 26

společnostech se vede velký zápas o porozumění odlišnosti a pluralitě. Narůstá tak napětí a oddělování v občanské společnosti, církvi a náboženstvích.“ Také mechanismus mediálního působení na člověka může velmi snadno klamat, ba namlouvat nesmysly širokým masám lidí. Jeho záludnost totiž nespočívá v jednotném původu sdělení, ale v jejich mnohosti. Vzhledem k tomu, že jedinec prakticky nemůže obsáhnout celou mediální mnohost či pluralitu, je možnost poznat pravdu skrze média skutečně malá. A právě tento dojem běžného mediálního konzumenta je vlastně tím nejsilnějším zdrojem a argumentem relativismu a agnosticismu, tedy ideologií, které tvrdí, že objektivní a všeobecně závaznou pravdu nelze poznat. Proto se tato ideologie nejvíce šíří v západní, mediální kultuře. Samotná pluralita čili mnohost názorů, jež je každému zřejmá, totiž sugeruje správnost relativismu, názoru, který jinak, samozřejmě, sám sobě protiřečí, vznáší-li nárok na svou vlastní pravdivost. Při návštěvě Španělska roku 2011 papež univerzitním učitelům zdůraznil: „Cesta k plné pravdě vyžaduje celou lidskou bytost: je to cesta inteligence i lásky, rozumu i víry. Nemůžeme pokročit v poznání něčeho, nejsme-li podněcováni láskou, a nemůžeme milovat, nespatřujeme-li v tom něco rozumného. Jsou-li spojeny pravda a dobro, pak se snoubí také poznání a láska. Za druhé je třeba vzít v úvahu, že pravda sama je vždycky vznešenější než naše cíle. Můžeme ji hledat a blížit se k ní, ale nemůžeme ji zcela vlastnit. Spíše pravda nás vlastní a motivuje. Pokora je nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě.“ G. Filoramo uvádí, že podle toho, jakou definici náboženství přijmeme, takový si vytvoříme přístup k řešení otázky náboženské plurality. J. Hick chápe pluralitu náboženství jako mnohost či pluralitu různých odpovědí na tutéž základní zkušenost. Samotná pluralitní přítomnost náboženství provází celé dějiny křesťanství. Mnohem zřetelněji než dříve je v posledních desetiletích teologického bádání vnímána potřeba přehodnotit existující pluralitu z hlediska teologie. Je zřejmé, že v současnosti nestačí pouhá obrana identity křesťanství, ale je zapotřebí reflexe o vlivu této situace na sebepojetí křesťanství. Nejde samozřejmě o změny v základním pojetí víry, ale o změněné podmínky pro její porozumění. V nových perspektivách se objevila například otázka po místě ostatních náboženství v Božím spásném záměru. Dosavadní návrhy řešení, která bývají shrnována do tří paradigmatických pozic nazývaných exkluzivismus, inkluzivismus a pluralismus, se podle mnoha badatelů zdají být nedostatečné. Náboženský pluralismus vyvolává nejen otázky, ale také obavy. Akceptace pluralismu de iure by totiž mohla podle mínění některých autorů vést k nivelizaci všech náboženských tradic na tutéž úroveň, která nejenže neumožňuje nadřazenost jedné nad ostatními, ale především vposledku relativizuje jedinečnost každé z nich. Negativní teologický postoj k náboženskému pluralismu vyjadřuje vatikánský dokument Dominus Iesus, který pluralismus chápe jako nedůvěru v možnost nalezení pravdy o Bohu a předstupeň zpochybnění prostřednictví Ježíše Krista a definitivního a úplného charakteru křesťanského zjevení. Klasická apologetika přítomnost náboženských tradic odlišných od křesťanství chápala jako důsledek trvající lidské zaslepenosti a viny, případně jako 27

neúspěch křesťanské misie. Pluralismu vstřícnější teologická línie připomíná, že nevíme zcela jasně, proč tato pluralita trvá, proto je lepší ji promýšlet v celkové vizi Božího záměru. Teologové v této perspektivě upřednostňují mluvit o „tajemství“ náboženského pluralismu. Můžeme tvrdit, aniž bychom chtěli umenšit jedinečnost křesťanství, že náboženský pluralismus de facto je součástí tajemného Božího záměru se světem. Podle italského teologa Piero Cody otázka současného pluralismu souvisí s mnohem starším tázáním po formulaci jednoty a mnohosti ve zkušenosti Boha. Připustíme-li identitu v různosti a kontinuitu uvnitř proměn, které charakterizují náboženství, lze vedle sebe nekonfliktně postavit jednotu i pluralismus. Celou složitost problematiky přiblíží vyňatky z příspěvku kardinála prefekta Josepha Ratzingera u příležitosti vydání výše zmíněné deklarace Dominus Iesus mj. řekl: „Takzvaná teologie náboženského pluralismu se postupně upevňovala od 50. let 20. století, ale pouze dnes dosáhla velikého významu v křesťanském vědomí. Její konfigurace jsou přirozeně velmi rozdílné. Jde o přesvědčení o celkové nepochopitelnosti a nevyjádřitelnosti Boží pravdy, relativistický postoj ve vztazích k pravdě, pro který to, co je pravdivé pro některé, nemůže být pravdivé pro jiné, radikální protiklad mezi západní logickou mentalitou a symbolickou mentalitou východu, vyhrocený subjektivismus těch, kdo chápou rozum jako jediný pramen poznání, metafyzické vyprázdnění tajemství vtělení, eklektismus, který v teologické reflexi přijímá kategorie pocházející z odlišných filozofických a náboženských systémů, aniž by dbal jak na jejich vnitřní koherenci tak na jejich neslučitelnost s křesťanskou vírou, tendence interpretovat texty Písma mimo tradici a učitelský úřad církve… Takto se, objektivně řečeno, zavádí mylný názor, že světová náboženství doplňují křesťanské zjevení… začíná-li chybět otázka po pravdě, podstata náboženství se již neodlišuje od jeho ‚nepodstatnosti‘, víra se neodlišuje od pověry, zkušenost od iluze. A nakonec, bez jakéhokoli vážného nároku na pravdu, se také oceňování ostatních náboženství stává absurdním a protikladným, neboť nemáme kritérium pro určení toho, co je v některém náboženství pozitivní a co je nutno odlišit od toho, co je v něm negativní nebo plodem pověry či podvodu. Náboženství jsou přiřazena k dějinám a ke kulturám národů, kde smíšenost dobra a zla nemůže být nikdy zpochybňována. Jako přípravu na evangelium je tedy nutno chápat nikoli všechno to, co se v náboženstvích nachází, nýbrž pouze to, co v nich ‚Duch svatý působí‘. Z toho vyplývá: cesta ke spáse je dobrem přítomným v náboženstvích jako dílo Ducha Kristova a nejsou to tedy ona náboženství jako taková. To je potvrzeno samotným učením koncilu, když mluví o semenech pravdy a dobra, jež jsou přítomna v ostatních náboženstvích a kulturách. Úcta a respekt k náboženstvím světa jakož i ke kulturám, které přinesly objektivní obohacení lidské důstojnosti a rozvoj civilizace, neumenšuje originalitu a jedinečnost zjevení Ježíše Krista a žádným způsobem neomezuje misionářský úkol církve… plnost, univerzalita a naplnění zjevení Božího jsou přítomny pouze v křesťanské víře. Takovýto motiv netkví v domýšlivém upřednostňování členů církve, a ještě méně v historických výsledcích, jež církev dosáhla, nýbrž spočívá v tajemství Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka přítomného v církvi.“ 28

Italský novinář Vittorie Messori v knize rozhovorů „Překročit práh naděje“(Praha, 1995) klade papeži Janu Pavlu II. otázku: „Ale jestliže je na nebi Bůh, který spasil svět a nepřestal mu spásu přinášet, jediným Bohem a tím, který se zjevil v Ježíši Kristu, proč dopustil tolik náboženství? Proč nám tak ztížil hledání pravdy spletí kultů, věr a zjevení, které dodnes vládnou ve všech národech?“ Slovanský papež zevrubně odpovídá: „Říkáte, že je tolik různých náboženství. Ale já se Vám pokusím ukázat, jaké mají společné základní prvky a z čeho společně vyrůstají. Koncil definoval vztahy církve s nekřesťanskými náboženstvími v prohlášení, které začíná slovy: ‚V naší době‘ (Nostra aetate). Je to stručný, ale velmi hluboký dokument. Jeho obsahem je autentická tradice. Předává myšlení církevních Otců od nejstarších dob. Křesťanské zjevení se od počátku dívá na duchovní dějiny člověka pohledem, který určitým způsobem zahrnuje všechna náboženství, a tím ukazuje jednotu lidského rodu z pohledu věčného a konečného určení člověka. Koncilní prohlášení vypovídá o této jednotě a navazuje na typickou snahu dnešní doby sbližovat a sjednocovat lidstvo prostředky, kterými současná civilizace disponuje. Církev považuje úsilí o tuto jednotu za jeden ze svých úkolů: ‚Všechny národy totiž vytvářejí jediné společenství. Mají tentýž původ. poněvadž Bůh dal lidskému pokolení k obývání celý zemský povrch. Mají také tentýž poslední cíl, Boha, jehož prozřetelnost, projev dobrotivosti a plán spásy se vztahují na všechny… Lidé od různých náboženství očekávají odpověď na záhady lidské existence, které dnes stejně jako v minulosti hluboce znepokojují lidské srdce: jaká je přirozenost člověka, smysl a cíl našeho života, co je dobro a co hřích, jaký je původ a smysl bolesti, jakou cestou lze dosáhnout opravdového štěstí, co je smrt, soud a odměna po smrti a konečně ono poslední a nepostižitelné tajemství, které zahaluje naši existenci: odkud pocházíme a kam směřujeme. Od dávných dob až po současnost se u různých národů setkáváme s určitou vnímavostí k tajemné síle, přítomné ve sledu událostí lidského života, a někdy u nich nacházíme dokonce poznání nejvyššího božství anebo i Otce. Tato vnímavost a poznání proniká jejich život a naplňuje ho vnitřním náboženským cítěním. Náboženství, která jsou úzce spjata s pokrokem kultury, hledají v odpovědi na tyto otázky stále přesnější pojmy a stále vhodnější výrazy‘ (NA 1. 2). Koncil dále připomíná, že: ‚Katolická církev nezavrhuje nic z toho, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. Chová upřímnou úctu ke způsobům jednání a života, přikázáním a naukám, které nezřídka odrážejí paprsek pravdy osvěcující všechny lidi, přestože se od víry a učení církve v mnoha bodech odlišují.‘ Katolická církev však hlásá a musí hlásat Krista, který je ‚cesta, pravda a život‘ (Jan 14, 6), v němž lidé nacházejí plnost náboženského života a v němž Bůh se sebou všechno usmířil“ (NA2). Slova koncilu vycházejí z hlubokého přesvědčení tradice, že existují takzvaná „semínka Slova“, která se vyskytují ve všech náboženstvích. Církev si je toho vědoma a snaží se je ve velkých tradicích Dálného východu nalézt a na základě potřeb současného světa vytyčit určitou společnou cestu. Na tomto místě můžeme prohlásit, že přístup koncilu je dán skutečně univerzální péčí. Církev se nechává vést vírou, že Bůh stvořitel chce spasit všechny v Ježíši Kristu, který je jediný prostřed29

ník mezi Bohem a lidmi, protože všechny vykoupil. Velikonoční tajemství je všem lidem otevřeno stejně, a v něm se otevřela všem také cesta k věčné spáse. Koncil na jiném místě prohlašuje, že Duch svatý mocně působí také mimo viditelný organismus církve. Působí právě na základě těchto semínek Slova, která představují jakýsi společný soteriologický kořen, z něhož vyrůstají všechna náboženství. Měl jsem bezpočet příležitostí, abych se o tom přesvědčil, ať při návštěvách zemí Dálného východu, či při setkáních s představiteli těchto náboženství, zejména během historického setkání v Assisi (1986), při němž jsme se společně modlili za mír. A tak bychom místo obdivu, jak je možné, že Prozřetelnost dopouští tak rozmanitá náboženství, měli spíše žasnout nad tím, kolik mají tato náboženství společného. Zde je vhodné připomenout všechna primitivní náboženství, náboženství animistického typu, která staví na první místo kult předků. Zdá se, že lidé, kteří je praktikují, jsou neobyčejně blízko křesťanství. Také s nimi církev při své misijní činnosti snáze nachází společnou řeč. Možná je toto uctívání předků jakousi přípravou na křesťanskou víru ve společenství svatých, díky němuž všichni věřící–živí i mrtví–tvoří jediné společenství, jedno tělo. A víra ve společenství svatých je ostatně vírou v Krista, protože jen on je pro všechny zdrojem života a svatosti. Není tedy nic zvláštního na tom, že afričtí a asijští animisté poměrně snadno přijímají Krista, mnohem snáze než představitelé velkých náboženství Dálného východu. Velká náboženství Dálného východu mají charakter systému, jak o nich prohlásil také koncil. Jsou to kultovní a současně etické systémy, které kladou velký důraz na dobro a zlo. Nepochybně k nim náleží čínský konfucionismus i taoismus. „Tao“ znamená „věčná pravda“ – něco jako křesťanské Slovo – která se odráží v lidském jednání prostřednictvím morální pravdy a dobra. Náboženství Dálného východu znamenají významný přínos pro dějiny morálky a kultury a formovala vědomí národní identity obyvatel Číny, Indie, Japonska, Tibetu a také národů jihovýchodní Asie a tichomořských ostrovů. Kultury některých těchto národů sahají do velice dávných dob. Dějiny australských domorodců čítají několik desítek tisíc let a jejich etnická a náboženská tradice je starší než tradice Abraháma a Mojžíše. Kristus přišel na svět pro všechny národy, všechny vykoupil a jistě má své cesty, jak ke každému z nich v současné eschatologické etapě dějin spásy dosáhnout. Ve zmíněných oblastech ho skutečně přijímá řada lidí a mnohem větší počet lidí v něj věří implicitně (srv. Žid 11, 6) (Překročit práh naděje).

Pokračování Karel Obrdlík

30

LusKounova burza dětského oblečení Již počtvrté se uskutečnila burza dětského oblečení. Ta poslední se nově otevřela v KD z důvodu stále se zvyšující nejen nabídky, ale i poptávky. Za tyto prostory propůjčené zcela bezplatně k tomuto účelu patří poděkování městskému úřadu. Burza probíhá pravidelně 2× ročně, a to vždy na jaře a na podzim. A tak maminky mají dostatek času bedlivě prozkoumat šatníky svých ratolestí, aby vždy mohly zakoupit vše potřebné. Spousta z nich najde to, co hledá, ale občas se stává, že některé odchází s prázdnou. Je to jen o tom, co je v nabídce, protože se někdy stává, že hledané věkové kategorie zcela chybí. Věříme, že LusKounova burza vstoupila do povědomí všech natolik, aby maminky i nadále rády prodávaly a nakupovaly za senzační ceny. Svými nákupy šetříte nejen obnos svých peněženek, ale přispíváte i do světa dětí, které pak mají možnost získat odměny na všech akcích pořádaných O. S. LUSKOUN. Těšíme se na další spolupráci s Vámi. O. S. LUSKOUN

31

Prázdninový týden s LusKounem Ve dnech 23.–27. července 2012 proběhl již 2. ročník prázdninového příměstského tábora s LusKounem. Tento nápad o vytvoření táborového týdne vznikl jako snaha pomoci pracujícím rodičům zabezpečit a zajistit program pro děti, které by jinak byly odkázány být osamoceny doma nebo by si rodiče museli problematicky shánět hlídání. A proto po loňském velmi úspěšném prvním roce jsme se opět sešli, na tolik známém místě, v Klubu pro volný čas, kde jsme se mohli těšit ze shledání. S některými účastníky se potkáváme častěji na společných akcích pořádaných LusKounem během roku, s jinými pouze na letním táboře. Poděkování za zprostředkování tohoto táborového týdne však náleží nejen všem zúčastněným, ale především spolupracujícím organizacím i jednotlivcům, díky kterým se tato akce mohla opět opakovat. Jak v loňském roce, tak i letos to byl městský úřad, který zapůjčil prostory Klubu pro volný čas na vodácké loděnici, které bezplatně užíváme i během roku. Dále to byly restaurace Veronika a Princ, ve kterých nám bylo za příznivou cenu poskytnuto celotýdenní stravování. Letos, stejně tak i vloni, se spolupodílel na zpestření programu p. Kutek, díky kterému se děti dozvěděly a zkusily spoustu pro ně nových zajímavostí. Nedílnou součástí jednoho letošního dne byli i Vodáci, kteří dětem vytvořili hezké odpoledne. Poděkování však patří i všem organizovaným záchranným složkám v Ivančicích, které nám v obou letech poskytly nezapomenutelné zážitky.

32

Jaký program čekal děti v letošním roce v jednotlivé dny, Vám teď v krátkosti rádi přiblížíme. Protože se jedná pouze o příměstský tábor, každý den proběhlo setkání v 8 hodin u pošty, místa, které je pro všechny velmi známé a přístupné i dětem přijíždějícím z okolních vesnic, neboť i ony byly součástí. Pak se většinou pokračovalo na Loděnici, kde byl již připravený různorodý program. První den proběhl v klaunském duchu. Součástí tohoto dne byly seznamovací hry, různé soutěže, malování klaunských obličejů a výroba táborových triček. Nejvíce se však dětem tento den líbilo kouzlení s fyzikou. Celé pondělí probíhalo v prostorách na Loděnici. Úterý, den ideální na výlet do Ivančic, jehož nedílnou součástí se stala návštěva dvou organizovaných záchranných složek, a to policie a záchranné zdravotní služby. Mezi nejsilnější zážitky pro všechny patřily nejenom prohlídka sanitky, včetně jejího vybavení a její následný výjezd, ale i opravdové odebírání otisků prstů u policie, jež si nakonec mohli všichni odnést domů. Dalším velkým zážitkem bylo osahání a prohlédnutí si pravé policejní pistole a škorpiona, což zaujalo všechny děti bez rozdílu věku i pohlaví. V loňském roce děti navštívily hasiče, kde měly možnost vidět a slyšet mnoho zajímavostí nejen z výjezdů, ale i tzv. rutinní práce. Součástí výletu se opět stala i návštěva restaurace „Cha - cha“, kde byl zajištěný oběd. Dále se pokračovalo pěšky na Stříbský mlýn přes Rénu. Domů se pak jelo autobusem. Středa patřila divokému západu, avšak nepřízeň počasí se promítla do naplánovaného programu venku, ale nikoho neodradila od super hry „Casino“ uvnitř, díky níž si děti za vyhrané žetony z několika stanovišť, mohly odpoledne nakoupit různé odměny v tzv. „Casino trhu“. Součástí dne byla ještě spousta jiných zajímavých činností, mezi něž patřila například pantomima a výroba papírových koní. 33

Následoval africký den, kdy se povídalo o tomto kontinentu a jeho nezaměnitelných zajímavostech. Tento den se stal výjimečným. Děti se po bohatém programu na Antoníčku, kde proběhla vědomostní „šipkovaná“ s otázkami zaměřenými na Afriku, a po výrobě ozdobného kolíku odvahy na Loděnici, těšily na večerní táborák, stezku odvahy a společné spaní v Klubu pro volný čas. Ještě za světla si šli všichni zatlouci svůj kolíček na vybrané místo, jež si na stezce odvahy museli vyzvednout a pak přinést zpět k ohni jako důkaz dosažení cíle. Táborák se samozřejmě neobešel bez tak známých aktivit, jakými jsou opékání špekáčků a zpívání známých písní. Nakonec už jen pohádka a „HURÁ“ do spacáku. Poslední den ráno proběhla vydatná snídaně, po níž následovala kreativní činnost – výroba náramků z korálků pro dívky, a také terčů na paintball ve tvarech lva, medvěda a prasátka. Nato děti navštívil p. Kutek, se kterým si děti mohly vyzkoušet právě již zmíněný paintball, při kterém bylo vystřeleno asi 2000 kuliček. Odpoledního programu tohoto dne se ujali vodáci, kteří dětem nabídli kromě skvělé přednášky o vodáctví a ukázky oblečení, medailí a lodí, také plavbu po řece spolu s instruktory. Dostavili se také dva velmi zajímaví členové Vodáků, pánové Petr Veselý, mistr světa juniorů v kanoistice, a Martin Rygl, kteří vyprávěli o neopakovatelných prožitcích během závodů. Poté již následovalo jen zakončení a rozloučení se s letošním táborovým týdnem. Děti si naposledy připomněly své největší zážitky a v 16 hodin, stejně tak jako každý jiný den, se rozešly do svých domovů s přáním setkat se opět v příštím roce.

O. S. LUSKOUN 34

Kynologický klub Dolní Kounice Je neděle ráno a my se, jako každou neděli, vydáváme s našimi pejsky na cvičák. Cestou se rozléhá veselý psí štěkot. Pokračujeme dále a občas potkáme dalšího psího kamaráda. Procházíme ulicemi, jdeme parkem, kolem hřiště a ke konci zastavíme u řeky, do které se celá naše psí smečka rozjařeně vrhne a nadšeně tam dovádí, ale samozřejmě jen v letních měsících. My, pejskaři si mezitím povídáme o našich psích ratolestech (kdo čím krmí, kdo co zase vyvedl, kdo co zase komu sežral, kdo čím psovi čistí zuby, kdo chce jít na jaké zkoušky, kdo jde kam na jakou výstavu a další chovatelské záležitosti). A konečně se dostáváme k našemu cvičáku u Pravlova, kde se po dlouhém týdnu setkáváme s ostatními kamarády. Abychom našim psím mazlíčkům vynahradili ten týden dlouhého čekání, necháme je, aby si společně zařádili. Tak a jde se cvičit, opakování je matka moudrosti! Připneme si psy na vodítka, dáme povel „k noze,“ seřadíme se a již jsme připraveni na zahájení výcviku. Vycházíme všichni společně, za pokynů hlavního vedoucího. Nejdříve cvičíme základní poslušnost – chůzi u nohy, obraty na místě i za chůze, odložení za pochodu, povely lehni, sedni, vstaň, zůstaň a hlavně přivolání. Přitom máme v kapse dobrůtky, kterými motivujeme psy, aby splnili svůj úkol. A že jim to jde! Další část tvoří socializační cviky pro bojácné a jinak problémové psy. Po dokončení cviků necháme pejsky trochu si odpočinout. Třetí část výcviku je obohacena aportem, agility, obranami, zástěnami a dalšími cviky pro zpestření naší společné dvouhodinovky. Někteří z nás již složili zkoušky poslušnosti např. ZZO, BH, ZOP, jiní jsou již ke zkouškám připraveni, to vše dle Národního zkušebního řádu. Ti, co chtějí se svým psem absolvovat některou zkoušku, ti pilně trénují. Naše příjemné chvíle s psími i lidskými kamarády zase pro dnešek bohužel končí, máme odcvičeno. Rozcházíme se a už nyní se těšíme na shledání příští neděli. Domů se vracíme s dobrým pocitem, že jsme udělali něco pro sebe a pro radost našich mazlíčků. Pokud máte zájem stát se naším kamarádem, cvičíme každou neděli od 9 hod. na cvičáku u Pravlova. Jana Šustová 35

Muzikál pod širým nebem V průběhu srpna tohoto roku jsem se dozvěděl o připravovaném muzikálu, který se dotýká historie našeho města. Byl jsem zvědavý a těšil jsem se na jeho provedení. Den před jednou zářijovou nedělí jsem trochu s obavami sledoval předpovědi počasí a přál si, aby nepršelo. Nepršelo. Bylo krásné slunečné odpoledne onu první podzimní neděli. Při cestě na Veselou horu nad Dolními Kounicemi jsme potkávali nebývalé množství lidí, kteří patrně také mířili na zmíněné představení. Když jsem se blížil a podél polních cest viděl více a více zaparkovaných aut, napadlo mě, že buď je vinobraní v plném proudu, nebo jsou to ti, kteří se rozhodli strávit odpoledne kulturou v přírodě. Druhá možnost byla pravdou. Mně osobně návštěva překvapila a myslím, že účinkující i potěšila. Na připravené dřevěné lavice jsme zasedli plni očekávání. Muzikál si sami napsali a secvičili studenti Gymnázia Jana Blahoslava z Ivančic. Už po úvodních minutách jsem byl mile překvapen tím, jak to zvládli. Po první části, která vypovídala příběh o zazděné jeptišce v místním klášteře u řeky, následovala část druhá. Ta zprvu působila trochu jako vytržená z kontextu děje, ale jen přechodně. Právě tato část nás vystoupením několika tanečních skupin přenesla až do současnosti, ve které posledním dějství vrcholila. Po závěrečném aplausu mi již ty tři části vůbec nepřipadaly jako do sebe nezapadající. Naopak. V ději nás důmyslně a vtipně přenesly do současnosti. I jako laikovi mně je jasné, že příprava a nácvik téměř hodinu a půl trvajícího vystoupení se nedá zvládnout za několik málo dnů. Ještě ve chvíli, kdy jsem seděl na dřevěné lavici, přemýšlel jsem nad tím, že všichni ti mladí lidé mohli trávit spoustu času mnohem pohodlněji. Oni však více než půl roku pracovali na realizaci a secvičení tohoto muzikálu, aby tak zpříjemnili jedno odpoledne nejistému počtu lidí. Studentům a všem, kteří se na realizaci muzikálu podíleli, jsme byli vděční za příjemně strávené podzimní odpoledne. K sluníčku na obloze přidali i pěkný kulturní zážitek. Přeji si, aby tento povedený výsledek neskončil pouze jedním vystoupením.

Petr Fila

Pozn.: Názory na této straně nevyjadřují stanovisko redakce.

36

Sportovní klub Dolní Kounice Věděli jste že, Sportovní klub Dolní Kounice, založený v roce 1921, je jedním z nejstarších moravských fotbalových klubů? Že největším úspěchem klubu byl postup do druhé nejvyšší soutěže v ČR v sezóně 2002/2003? Po letech úspěchů však nastal strmý pád a klub od roku 2004 začíná od „nuly“. Doufáme, že za pomoci města, sponzorů, hráčů, fotbalových nadšenců a fanoušků se nakonec podaří na bohatou historii navázat.

Ohlédnutí za rokem 2012 Na začátku tohoto roku odstoupil ze zdravotních důvodů z funkce předsedy pan Pavel Farkaš, kterého nakrátko nahradil pan Zdeněk Veselý. Oběma jmenovaným za odvedenou práci touto cestou děkujeme. Po odstoupení pana Veselého byl novým předsedou klubu zvolen pan Petr Matuška. Klubu se letos podařilo uspořádat povedený 4. ročník sportovního bálu, úspěšnou pouťovou zábavu se skupinou Arcus a zábavu na městské historické slavnosti se skupinami Bobrbend a Barbar. Další úspěšnou akcí byl odvetný fotbalový zápas „Buríšci vs. Šedý vlk“. Taktéž se uklidil celý areál, poopravilo se hřiště, tribuna, kabiny a sprchy. V herní oblasti si pěkně vedlo družstvo starších žáků, které se na konci minulé sezóny umístilo na krásném 4. místě. Po sezóně, kdy přestoupilo 8 hráčů do dorosteneckého družstva, se k týmu připojilo několik velmi mladých a nadějných jedinců. Po podzimních bojích se umístili u konce tabulky na předposledním 9. místě své soutěže, ale je pravdou, že z důvodu všeobecného nedostatku sportovně založené mládeže hrají v týmu hráči spíše hodící se do kategorie mladších žáků či dokonce přípravky. O to je ale pohled na hru krásnější, když vidíte, že i přes tohle všechno tyto malé a šikovné děti fotbal baví. Dorosteneckého týmu se na jaře ujal nový trenér, který bohužel nebyl ze strany hráčů příliš pozitivně přijat. To se podepsalo na přístupu i herním výkonu a družstvo se 37

umístilo na předposlední 9. příčce. V jarní část sezóny byly dvě dorostenecké skupiny v okresu Brno-venkov z důvodu nedostatku hráčů sloučeny do jedné. Ve větší konkurenci týmů v jarní části nové sezóny se družstvu příliš nedařilo a nakonec skončilo na 13. a tudíž předposlední pozici. I dorostenecké družstvo se potýká s nedostatkem hráčů. Často se stává, že všichni hráči musí odehrát celý zápas, protože není nikdo na vystřídání. V kategorii mužů se udály velké změny. Po předchozím střídání mnoha trenérů se koncem podzimu 2011 týmu ujal pan Zdeněk Winkler. Celou zimní přestávku se hojně trénovalo a hráči z toho těžili po celý rok. K mužstvu se připojilo mnoho nových hráčů a dokonce i odchovanci, kteří několik let nehráli. Po letech se zkvalitnili tréninky, zlepšil se přístup hráčů a v jarní části minulé sezóny se tým dokázal probojovat z posledního 12. místa až na 6. pozici. Mužstvo se dokázalo vyrovnat i s ukončení kariéry dvou opor a od začátku podzimní části nové sezóny se umísťovalo na horních příčkách tabulky. Nakonec se družstvo umístilo na 5. příčce se stejným počtem bodů, ale horším skóre, jako tým na pozici třetí a se ztrátou jednoho bodu na družstvo na místě druhém. Jak je zmiňováno výše, dochází ke ztenčování hráčské základny zejména v mládežnických týmech, a proto bychom rádi přivítali všechny, kdo by měli zájem a chuť hrát fotbal v Dolních Kounicích v jakékoliv věkové kategorii. Na závěr bychom chtěli poděkovat hlavním sponzorům: Městu Dolní Kounice, DKM Moravia a.s., Janíček a Čupa, World Commerce s.r.o. a těm, kteří se přispěli do plesové tomboly. Děkujeme našim fanouškům a všem příznivcům dolnokounické kopané za podporu v roce 2012 a rádi bychom všechny pozvali na jarní část sezóny. Přijďte svou přítomností podpořit naše družstva a dopomoci jim tak k lepším výkonům ve fotbalových bojích. Těšíme se na vás. SK Dolní Kounice 38

Judisté se v podzimní sezóně neztratili… V průběhu měsíců září až prosince se mladí judisté Oddílu juda Dolní Kounice, trénující v Trboušanech, zúčastnili několika turnajů, kde si mohli otestovat svou momentální formu. S výsledky mohou být spokojeni (viz níže). Výrazným úspěchem je nominace nadějných sportovců Tomáše Badina a Davida Gruny do uzavřené soutěže, tj. Přeboru České republiky starších žáků. Tímto se hoši ocitli mezi první dvacítkou závodníků z celé ČR ve své kategorii. Tomáš Badin byl svým výkonem kousek od medailových pozic. Obsadil krásné 7. místo. David Gruna, díky tvrdému vyřazovacímu systému, nepostoupil do druhého kola. Vzhledem k tréninkovým podmínkám, absenci vhodného sparingu a velké konkurenci sportovních škol, se dá jejich výkon považovat za velmi dobrý. Přejeme hochům mnoho úspěchů v jejich další sportovní kariéře. Mezinárodní turnaj Brno Cup 2012 (15. 9. 2012) Tomáš Badin – 9. místo v kategorii starších žáků do 60 kg Mezinárodní mistrovství České republiky veteránů – PRAHA (22. 9. 2012) Dan Šiška - 5. místo ve váhové kategorii do 90 kg Kvalifikační turnaj na PČR starších žáků – Krajský přebor BRNO (28. 9. 2012) Tomáš Badin – 2. místo v kategorii do 66 kg dorostenců (jako starší žák startoval v kategorii dorostenců a o váhovou kategorii výše) Velká cena Tvrdonic (6. 10. 2012) Lukáš Gruna – 1. místo v kategorii do 27,6 kg mláďat; Boris Vondruška – 2. místo v kategorii do 46 kg mláďat Turnaj přípravek v Brně (20. 10. 2012) Daniel Kubů – 1. místo v kategorii mláďat; Lukáš Gruna – 1. místo v kategorii mláďat; Marie Janíčková – 1. místo v kategorii mladších žákyň Přebor České republiky starších žáků – CHOMUTOV (24.11.2012) Tomáš Badin – 7. místo v kategorii do 60 kg Mikulášský turnaj - Kostice (1.12.2012) Lukáš Gruna – 1. místo do 29,8 kg mláďat; Tomáš Badin – 3. místo do 66 kg starších žáků; Tomáš Badin – 2. místo (+73 kg) starších žáků (souboj bez rozdílů vah); Daniel Kubů – 3. místo do 38 kg mladších žáků; Boris Vondruška – 4. místo do 46 kg mladších žáků Oddíl judo Dolní Kounice v Trboušanech přeje všem občanům Dolních Kounic a širokého okolí krásné prožití svátků vánočních a všechno nejlepší do Nového roku 2013 39

Hasiči Dolní Kounice Každý rok, tak jak se schyluje k jeho konci, provádí většina z nás bilancování. Také sbor dobrovolných hasičů může hodnotit, zdali jako organizace naplnil vytčené cíle, počátkem roku stanovené. Velkou pozornost věnuje sbor práci s hasičskou mládeží. Že se daří, dokazuje členství asi třiceti dětí ve třech družstvech mladších a starších žáků. Dětem se obětavě věnují vedoucí mládeže. V zimním období mládež utužovala svou fyzickou kondici v tělocvičně základní školy. S prvním jarním sluncem se aktivity přesunuly k hasičské zbrojnici. Každý týden probíhaly pravidelné schůzky, věnované většinou přípravě na soutěže v požárním sportu. Během roku mládež absolvovala osm soutěží. Začátek prázdnin děti strávily na tradičním letním soustředění u obce Rozkoš na Znojemsku. Vlídné počasí umožnilo dětem dosyta si vychutnat pobyt v přírodě. Koupání, táborové hry a další aktivity jim vyplnily celý týden. Koncem srpna byla pro ně připravena exkurze na požární stanici HZS Brno Přehrada. Zde jim byla předvedena hasičská technika, se kterou pracují profesionální hasiči. V závěru měsíce září byla pro hasičskou mládež připravena branná hra, která prověřila jejich fyzickou zdatnost a znalosti v oblasti zdravotnictví, topografie a dalších oborech. Členové hasičského sboru připravili pro spoluobčany několik kulturních akcí. Můžeme jmenovat například maškarní ples pro dospělé, který se zanedlouho bude opět konat – zveme všechny do kulturního domu v sobotu 19. ledna 2013. Na podzimní Halloweenskou párty, připravenou ve spolupráci s městem, se do kláštera přišlo podívat přes nepřízeň počasí mnoho dětí i s rodiči. V neděli 2. prosince se v kulturním domě opět setkala s velkým úspěchem výroba vánočních dekorací a zdobení perníčků. Máme radost, že na přípravách většiny akcí se aktivně podílí i naše hasičská mládež. Náročnou sezonu mají za sebou také dvě soutěžní družstva mužů. Každá z dvanácti absolvovaných soutěží v požárním sportu znamenala důkladnou fyzickou a technickou přípravu. Ne vždy se dařilo ke spokojenosti, o to větší motivaci mají muži do nové sezony 2013. Výjezdová jednotka do uzávěrky časopisu registrovala jedenáct nahlášených událostí, včetně dvou prověřovacích cvičení. Nejnáročnějšími zásahy byly jarní požáry v krumlovském lese a červencový požár osobního automobilu na Bezručově ulici. Hasičský sbor si velmi váží všech spoluobčanů, kteří jak finančně, tak i vlastními silami vypomáhají. Děkujeme autodopravci Jindřichu Ryšavému se zabezpečením dopravy materiálu na letní soustředění a všem, kteří přispěli svým dílem do tomboly na plese. Velmi si ceníme podpory města, díky kterému je vybavenost výjezdové jednotky na vysoké úrovni. Přejeme všem obyvatelům města klidné a pohodové vánoční svátky a mnoho štěstí a zdraví v Novém roce 2013. Bruno Němec 40

Drakiáda

Posezení při víně s Dolňáky

Rozsvícení vánočního stromu

Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma. Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 546 421 482 Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka Ev. č. MK 11172 IČ: 00281 701