Efektivní Úvodník. Pozdrav z Respektu - vlevo podpis zástupce šéfredaktora Marka Švehly (více o naší návštěvě na straně 34 )

1

komiks

2

Efektivní Úvodník Měsíc s měsícem se sešel a vy držíte v rukou další číslo GYMu. Jaké je? No přece lepší, než to předtím. Ano, neustále se snažíme zlepšovat jeho obsah i podobu. K tomu slouží nesčetné redakční rady, ale hlavně vaše připomínky.Ty jsme vzali na vědomí. Trochu mě mrzí taková ta zahořklost několika z vás. Co se dá dělat. Důležité je, že teď je spousta studentů, přesněji kvintánů a prváků, efektivní. Nebo ne? Přečtěte si příspěvek Martina Rosochy v rubrice „Etika“. Zato jeho Samorozhovor končí. Stejně jako Kronika tajemství od Terezy Kučerové. Místo ní budete v tomto časopisu nacházet cenné rady do života. Počáteční ochutnávka je k nalezení pod názvem „Život ukrytý v kameni . Radí i Lukáš Jílek, ovšem pouze těm, co už můžou volit (zde je třeba upozornit, že jde o názory autora, nikoliv redakce). Mnozí s právem volit právě maturují – přesněji „normálně maturují“. Státní maturity nás čekají až za rok, jestli vůbec. Přesto neuškodí o nich poskytnout nějaké informace, a tak je z nich hlavní téma GYMu. Tento časopis už dávno ztratil hranice, o čem psát a o čem ne. Za hranicemi České republiky žije J. Dvořáček (bývalý student našeho gymnázia) – dotáhl to daleko, až do Honkongu. O něco blíž leží stát Izrael. V něm byl už dvakrát Adam Prášil – a píše o něm. Jsme prostě světoví, stejně jako celkem mladý sport Geocaching, o kterém se dozvíte víc od Ivči Moravcové. „Geocaching anglicky znamená zeměpisné lovení“, řekl by vám profesor Petr Kopeček. V tomto čísle s ním je Dekahovor. Jenom mi tam chybí otázka, proč se neustále usmívá. Odpověď je jednoduchá – dostává hodně lásky. A co taková trocha lásky? Co byste za ni dali? Sextáni v rubrice „Poezie“ nabízí celkem konkrétní odpovědi. Zato pan Pražák vám jen řekne, že „láska je smuteční páska“. Dovedete si představit, jak ho zdravíte „Ahoj Venco!“ ? O tykání si přečtěte v rubrice Etika, jde o celkem rozsáhlé téma. A jsme u stálých rubrik. Jedna z nich, Hry, nabízí recenzi jedné deskovky a informace o stahování počítačových her. Také se dozvíte o jednom šachovém mistrovi (ne, M. Rosocha to není). A málem bych zapomněl na DRBY. „Zkulturněné DRBY“, doplnil by krutoprisnejhustodemon. No, moc bych tomu nevěřil. Tenhle úvodník není moc efektivní, spíš je pěkně ukecaný, co? To asi bude tím, že ho napsal neefektivní člověk. Mám totiž moc rolí ve svém životě, jak jsem se dozvěděl ve výše zmíněném semináři. A taky kradu právo na úvodník šéfredaktorovi. Achjo. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné čtení vám přeje Tomáš Tichý

Pozdrav z Respektu - vlevo podpis zástupce šéfredaktora Marka Švehly (více o naší návštěvě na straně 34 )

3

Obsah Efektivní Úvodník.........................................................................................3 Posbíráno ze všech stran…............................................................................5 Projektárium.................................................................................................7 Etika.............................................................................................................8 Martin Krynický - O tykání ..........................................................................9 Co mi tykáš??!! ..........................................................................................12 Písemná maturita.......................................................................................18 Kterak šlo štěstí na vandr – podruhé v Za Školu!.........................................19 Našim voličům...........................................................................................20 Téma : Státní maturita ano či ne??.............................................................21 Za vůní arabské kávy, životem v kibucu, až k dálnému Mrtvému moři........26 Izrael..........................................................................................................27 Kam to dotáhli...........................................................................................30 Radikální myšlenky.....................................................................................33 S respektem za Respektem ........................................................................34 Hry ............................................................................................................37 Moderní lovci pokladů...............................................................................38 Jazykové okénko........................................................................................39 Deutsch.....................................................................................................39 Our little school life is full of big events......................................................40 Drby...........................................................................................................41 Život ukrytý v kameni ................................................................................43 Dekahovor..................................................................................................44 Radosti života!...........................................................................................47 Šachový koutek..........................................................................................47 15 vs 1, zkrátka férovka!.............................................................................48 Koutek poezie............................................................................................48 Za trochu lásky... á la sexta.........................................................................49 Sámorozhovor............................................................................................50 Kronika tajemství.......................................................................................51 To musíte vidět!.........................................................................................53 Jak se věci mají..........................................................................................55 Na závěr.....................................................................................................55

4

Posbíráno ze všech stran… S velkou radostí pro vás jako vždy posBírala –ako-

•

•

•

•

• Kdo si všiml v minulém Posbíráno drobné chyby v nadpisu, vězte, že to nebyl úmysl, nicméně uznávám, že to někdy nemá daleko od pravdy…:) • Uplynulé velikonoční svátky prověřily naší novou výtvarnici J. K., která spolu se svými žáky vyzdobila školu pestrobarevnými artefakty – jen začít zpívat! Ale komu by se v kleci chtělo… Ani v jarním kole akce MFD Studenti čtou a píší noviny jsme nezůstali nic dlužní pověsti školy s nejčastěji vydávanými příspěvky – zasloužili se o to hlavně žáci vyšších ročníku, kteří se vyjadřovali k tématům Volby, Politická situace u nás a Státní maturity. Právě probíhajícího třetího kola, jehož téma se týká životního prostředí, se zúčastnil 1. a 2. ročník. Všichni přispěvatelé opět uvítali příjemný bonus v podobě čerstvého denního tisku. Několik výtisků vozí každodenně Milan Liška do Domova seniorů – jako pozornost pro ty, kteří chtějí číst a nemaji co. Bonusový bod si zaslouží všichni ti, kteří se mnou chodí čas od času zpívat do Domova seniorů – v současné době jsou to vždy ochotní sextáni – myslím, že je to oboustranná radost (viz foto). Již v minulém čísle jsem psala o úspěších všech, Znám chlápka, ten má v úctě svět kteří postupují v různých a přitom devadesát pět, předmětových olympiádách ten mládím září. do vyšších a vyšších kol – za Ty ale klidně odzíváš všechny bych jmenovala snad všechno, nač se podíváš. výrazný úspěch kvartánUž strašně dlouho v sobě máš ky Ivy Vu (která se na mě své vlastní stáří. určitě bude zlobit, že ji takto veřejně chválím), jež obsadila v krajském kole olympiády z angličtiny krásné druhé místo a málem se probojovala do kola celostátního. Velkou radost udělala své vyučující Kateřině Janů. Máme před sebou několik významných studentských atrakcí – 5. května Majáles, 7. května Poslední zvonění maturitních ročníků (to jsme všichni zvědaví, jestli se něco změní...) – určitě bude o čem psát! Ve chvíli, kdy držíte tento GYM v ruce, proběhly na naší škole i Studentské volby – těm budeme určitě také věnovat pozornost.

5

• •

•

•

•

•

V souvislosti s chválením kohokoliv za cokoliv budu vděčná každému z vás, kdo mi dáte vhodný tip – s radostí zveřejníme!! Na konci března proběhla tradiční oslava Dne učitelů – opět jsme si důstojně připomněli význam svých pozic při bowlingovém turnaji. Za zveřejnění stojí výsledek pánsko-dámského zápasu, kdy se proti sobě udatně postavily dvojice ako + kja a tla + pdo. Díky neskutečné vrhačské formě Kateřiny J. dostaly dámy pány jak jinak než na lopatky, ten slabší z pánského mužstva posléze akci opustil, aby vyhledal lékařské ošetření (místo odoperované koule mu byla k ruce doživotně implantována speciální myš) . Zbytek více než dvacetičlenného kantorského týmu se dobře bavil pod vedením Šedého vlka („pindy starého zbrojnoše“ nechaly málokoho z nás chladnými), o kulturní vložku se postaral společenský Otepkovic retrívr Jessinka, který dával k dobru své artistické kousky (sedni, lehni (v tom je asi největší mistr), pac apod.). 9. dubna se podíval za hranice republiky a všedních dnů se svým šachovým mančaftem Martin Rosocha. Tým se po názvem Pratičíčur (Prach-Tichý-Čížek-Čurda) zúčastnil mezinárodního šachového dne v dalekém rakouském Gmündu a pointa na závěr – ZVÍTĚZIL !! Gratulujeme! Zajímavou zkušeností musela být pro vybrané třeťáky a septimány tzv. parlamentní simulace, které se v rámci SZV zúčastnili v Českých Budějovicích. Sjeli se na ni zástupci 8 gymnázií jihočeského kraje. Ze všech studentů se stali poslanci, kteří museli mj. za svou politickou stranu u řečnického pultu hájit její zájmy při schvalování konkrétního zákona. Kolega Zdeněk Kučera si naše žáky velmi pochvaloval!! Kromě reklamy v podobě článků našich žáků v MFD se nám od její redakce dostalo ještě jednoho překvapení – několikrát vyšel celostránkový inzerát s textem, že náš fiktivní student třetího ročníku J. Kundera (ještě takové spisovatelské příjmení!) vyhrál významnou literární cenu – víte o tom někdo něco?? (viz foto) V úterý 20. dubna proběhla prezentace projektu „Studentský summit“, kterého se zúčastnily 3 žákyně druhého ročníku – Michaela Kovaříková, Lucie Hercová, Lenka Kosová a septimán Dayva Nguyen. Pražský studentský summit je prestižním vzdělávacím projektem pro čtyři stovky studentů středních a vysokých škol. Svým účastníkům nabízí možnost okusit vrcholná diplomatická jednání o nejrůznějších problémech současného světa. Studenti se stávají součástí simulace Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance a Evropské unie a skrze ni tak mohou nahlédnout do světa dnes velmi důležitých meziná-

6

•

•

•

rodních vztahů. V diskusích se svými vrstevníky z celé České republiky se snaží obhájit zájmy stovky zemí z celého světa. Naší reprezentovali africkou Ugandu. Redakční rada GYMu se loučí se svým šéfredaktorem Adamem Klimešem, kterého čeká maturita a úplně jiné starosti. Slíbil nám ale, že se stane další obětí našeho Dekahovoru a v červnovém čísle odpoví na našich všetečných 10 otázek. Loučíme se i s externí spolupracovnicí a šikovnou dopisovatelkou Ivčou Malechovou. Každopádně nejen jim, ale všem maturantům přejeme hodně štěstí u přijímacích zkoušek – maturita je snad samozřejmostí :)...Jo a – nový šéfredaktor bude brzy jmenován, rozhovor s ním a jeho „gymovizí“ přineseme příště... Oslabení redakční rady se nicméně nekoná, posílena je o nové dvě členky, které se s námi počínaje červnovým číslem pouští do práce – snad se kvintánkám Kristýně Vojtíškové a Anně Kolářové podaří maximálně vás všechny zaujmout svou chystanou kulturní rubrikou!!! Přejeme hodně štěstí, nápadů, elánu, vytrvalosti, vtipu, švihu, espritu, radosti, zábavy, vynalézavosti, originality, šmrncu, ... a hlavně čtivých článků pro zvídavé čtenáře!!! Akce Přečti a vrať čeká na další dárce = čtenáře !!!

Projektárium V plném proudu jsou projektové práce ve všech jeho šesti aktivitách. Jak pokračují práce na časopisu GYM si právě můžete na vlastní oči důkladně prověřit. Často se nás ptáte, proč je i nadále nezměněna cena časopisu. Jsme přesvědčeni o tom, že ona dvacetikoruna, kterou za GYM zaplatíte, je symbol ocenění naší práce. Nechceme peníze vydělávat pro sebe, ale byli bychom rádi, kdyby se k vám tato investice dostala i jinak, než prostřednictvím GYMu. Minulý měsíc jsme nakoupili 17 nových knih do akce Přečti a vrať a rozhodli jsme se, že budeme každý měsíc platit pronájem počítače, který bude sloužit v Domově seniorů. Součástí práce na tomto časopisu jsou i jiné akce – v dubnu to například byla návštěva redakce týdeníku Respekt a deníku Hospodářské noviny, které se zúčastnila redakční rada a o které podrobněji píšeme na jiném místě. Vedoucí projektové aktivity Rozvoj partnerství Ivana Čurdová rozběhla spolu s M. Benedovou práce na přípravě projektového týdne s partnerskou německou školou v Uetersenu a rovněž zajištění prožitkových kursů, kterých se v září příštího školního roku zúčastní prima, kvinta a první ročník. Další aktivita s pracovním názvem Finanční gramotnost vychází pod vedením Pavla Krejči z nové vznikající metodické příručky a sbírky úloh z finanční matematiky, podle které se budou v těchto dnech vyučovat žáci maturitních ročníků. Kolegyně J. Vondrášková se v rámci environmentalistiky postarala o sérii exkurzí, kterých se mnozí z vás již zúčastnili (prima až kvarta). Na různá témata – např. samočisticí schopnost vody, význam třídění odpadů a čištění odpadních vod, sledování biodiverzity – hovořila u suchdolských pískoven RNDr. Markéta Drábková. O Regionální dějepisně-zeměpisný katalog se stará spolu se svými žáky p. uč. Ivana Kubínová. V současné době sbírají terciáni fotografický materiál na téma „Místo v okolí mého bydliště“, který se učí zpracovávat. Jak probíhají práce

7

v šestém podprojektu Etika, podrobněji popisuje Martin Rosocha, čímž navazuje na stejné téma z minulého GYMu : -ako-

Etika Milí studenti, někteří z vás již jistě zaznamenali skutečnost, že na naší škole probíhá projekt, jehož součástí je také tvorba videoklipů s tematikou „etika“. Pro ty z vás, kteří by se chtěli na tomto filmovém projektu podílet, nabízím možnost sepsat krátký scénář. Prvním vyhlášeným tématem je „7 efektivních kroku k etice“. Vaše náměty zasílejte na adresu [email protected]ávěrka prvního kola je 30.04.2010.

Etický postřeh Ke konci března proběhl na naší škole dvoudenní seminář „ 7 návyků skutečně efektivních lidí“(viz dále). Měl jsem tu „čest“ prohlédnout si bitevní pole po skončení akce, a mohu konstatovat, že u leckterých studentů kvinty a prvního ročníku došlo k hlubokému nedorozumění se smyslem celého podniku; jinými slovy že došlo k zdeformování názvu semináře na „7 zlozvyků neskutečně nevychovaných lidí“. Nepořádek, který měl možnost rozlézt se do všech koutů učebny biologie, by se dal shrnout asi takto: 1. krok: přinést si co největší množství sušenek, čokolád, kafí a bonbonů 2. krok: nezřízená konzumace 3. krok: rozhazování obalů od výše zmíněných produktů na všechny strany, pokud možno co nejdále od sebe 4. krok: Nedaří-li se odhodit obaly dostatečně daleko od sebe, je třeba je nenápadně nohama od sebe co nejdále odkopnout 5. krok: efektivní úklid na svém písečku tak, aby bylo zřejmé, že u mne je vše v nejlepším pořádku 6. krok: pomalý a veselý odchod ze zaneřáděné třídy, totální zaslepenost k následkům svého nezodpovědného chování 7. krok: já nic, já muzikant. Kdepak já, to oni (klasický orientalismus) Vrcholem, a možná dokonce osmým bodem tohoto smutného příběhu, je pohození manuálu pro probíhající seminář, který hradila škola a který je jinak mimochodem ceněným know how leckterého z manažerů předních firem. Jeho torzo, zničené a vulgárním způsobem popsané, se povalovalo na zemi s podpisem studentky (S.D.), která, dle mého názoru, skutečně na škole nemá s tímto přístupem co pohledávat. Má-li k tomu kvinta a první ročník co říci, má možnost na stránkách časopisu GYM, www. -roscasopisgym.cz.

8

Martin Krynický - O tykání Během předvánočního učitelského posezení jsme se s Aničkou Kohoutovou přeli o výhodách a nevýhodách tykání učitele se studenty. Naše debata vyprovokovala Aničku jednak k publikování její vlastní glosy a jednak k tomu, abych napsal svůj názor. Byl jsem trochu pomalejší, ale zase je můj text rozsáhlejší (bude to vůbec někdo číst?). Úvodem bych chtěl všechny upozornit, že: · K napsání textu jsem byl vyzván a nikdo ho nemusí číst. · Většina textu se zabývá mými zkušenostmi ze Strakonic. Není na tom nic protitřeboňského, stačí si uvědomit, že ve Strakonicích jsem strávil jako učitel desetkrát delší dobu než v Třeboni a došel jsem tam k názorům, o kterých píšu. · Nehodnotím, co je dobré a co je špatné obecně. Píšu o tom, co se líbí mě. Jako učitel jsem začínal ještě jako vysokoškolák na gymnáziu Buďánka. Pod vedením tehdejšího ředitele Tomáše Houšky bylo před patnácti lety výkladní skříní alternativního přístupu ve školství. Tykání učitelům tam bylo naprosto normální, studenti neřekli řediteli jinak než Tomáši. I když měla Buďánka spoustu chyb, atmosféra školy, to, jak se k sobě chovali učitelé a minimálně tři čtvrtiny studentů, byla naprosto unikátní. Já osobně jsem v žádné škole podobnou atmosféru nikdy předtím ani nikdy potom nezažil a tykání jsem považoval ze jednu z věcí, které k tomu hodně přispívaly. Když jsem přišel do Strakonic, moc jsem nad tykáním nepřemýšlel. Přišlo mi normální i žádoucí, a tak jsem ho nabídl ve svých třídách všem. Ne všude se uchytilo, ve třídách, které jsem nedostal na začátku, mi většinově nepřestali vykat a já to nijak zvlášť neřešil. Třídy, které jsem dostal od začátku, mně tykaly (s jedinou výjimkou). Všude to bylo stejné, rozhodl první měsíc, který jsme byli spolu. Že tykání vadí některým kolegům, bylo jasné poměrně záhy. Doneslo se mi, že někteří můj přístup dokonce považují za sabotování jejich práce a přímé podkopávání autority učitele. Na druhou stranu kromě jediné kolegyně mi to nikdo z nich nikdy neřekl přímo a většině těch, kteří se mnou doopravdy spolupracovali, to nevadilo. Přesto jsem se před odchodem do Třeboně rozhodl, že nebudu vyvolávat zbytečný rozruch a tykání v Třeboni studentům nabízet nebudu. Když jsme však ve třídách o tykání diskutovali (studenti strašně stáli o to, abych jim domluvil tykání i u mého nástupce), naprostá většina z nich mě přesvědčovala, abych u tykání zůstal. Když jsem se nad celou situací zamyslel, došlo mi, že mají asi pravdu, a rozhodl jsem se u tykání zůstat. Proč je pro mě tykání lepší? Zkusím být upřímný. Učil jsem devět let na škole, kde jsem sám studoval. Jednou z prvních věcí, kterou jsem prošel, bylo „srovnávání na stejnou úroveň“, se kterým přišly i nabídky na tykání. Během jednoho roku zůstaly v podstatě dvě skupiny kolegů (bývalých učitelů), se

9

kterými jsem zůstal u vykání. První tvořili lidé, se kterými jsem se neměl rád už za mých studií, se kterými si prostě nejsme blízcí a nemáme důvod spolu interagovat jinak než zcela profesionálně. Druhou skupinu naopak tvořili učitelé, které jsem měl nejradši, ke kterým jsem cítil (cítím) největší úctu a u kterých jsem i já sám cítil tykání jako nepatřičné. Mluví o to pro vykání pouze zdánlivě. Ačkoliv si myslím, že náš vztah je velmi dobrý, není to přesně ten vztah, který bych chtěl mít se svými bývalými studenty. Je tam příliš mnoho úcty, příliš velký odstup, některé věci nejdou říct tak, jak bych je asi říct chtěl, některé věci asi nejdou říct vůbec. Nevidím v tom žádný problém, není to podle mě nic špatného, jde prostě jen o klasický vztah učitel-žák. Myslím, že potřebuji od studentů něco jiného. Nestojím o to být autoritou, která studentům sděluje nezpochybnitelná moudra. Jsem přesvědčený, že v téhle roli jsem snadno nahraditelný a dnes, kdy není problém „cokoliv najít“, na první pohled i zbytečný. Spíš si myslím, že bych se měl snažit o to, jak natrénovat mozek mých studentů, aby dokázal s matematickými (fyzikálními) informace lépe zacházet (což samozřejmě znamená i některé si pamatovat). Komunikace v takové situaci musí být oboustranná. Já sice zůstávám odborníkem na matematiku, ale odborníkem na vlastní mozek je hlavně každý sám. Potřebuji, aby se studenti nebáli dělat přede mnou chyby, aby se nebáli upozornit na chyby mé. Martin se k těmto účelům hodí daleko lépe než ctihodný pan profesor. Myslím si, že více než cokoliv jiného komplikuje učení fakt, že studenti dělají spoustu věcí úplně špatně. V Třeboni jsem poznal, jak velkým handicapem je pro mě situace, kdy se snažím někomu vysvětlit, že něco nedělá dobře (kdo by to slyšel rád) a jsem místo role staršího moudřejšího spolupracovníka v roli toho, kdo se musí poslouchat (a který si svoje rady může strčit někam). Taky mám pocit, že nedostávám spoustu informací, které se ke mně dostávaly dřív. Nemám rád oslovení „pane profesore“. Dobře si pamatuji, jak na něm nejvíc trvali ti, kterým nejmíň slušelo. Je trochu nepatřičné, když má někdo oslovovat profesore člověka, který se nezmohl ani na úspěšné dokončení doktorandského studia. Navíc úcta není jediné, co se s oslovením pane profesore pojí. Mnohdy je tak titulován spíše mimozemšťan, který prostě nemůže pochopit, co si studenti myslí, a se kterým je třeba prostě jenom vydržet v jedné místnosti, protivník, na které je každý podraz dovolený. Já osobně jsem cítil ve větě „Ahoj, Martine“ daleko víc úcty, než teď slýchám v pozdravu „Dobrý den, pane profesore“. Tykání většinou přicházelo, když se se mnou studenti začali být ochotní bavit upřímně, bez neustálého přetvařování a pečlivě promyšlených polopravd. A já jsem se pak vždycky cítil míň jako dozorce a víc

10

jako učitel. Jako každý normální člověk mám rád svoje jméno. Není o nic lepší než jakékoliv jiné, ale je moje. Každý, kdo ho použije, si ho musel zapamatovat a mluví přímo ke mně. Lichotilo mně, když jsem zjistil, že v perličkách kromě Hrušků, Chalupů a Sankotových vystupuje trošku jiný typ postavy jménem Martin. Každý si může vyzkoušet dosazením do věty: „XXX zapisuje do třídnice …“. Tykání je pro mě natažená ruka. Znamená, že stojím o spolupráci a budu se snažit o to, aby byla co nejúspěšnější. Je to přiznání, že jsme odkázaní jeden na druhého a že vyhrát můžeme jenom společně. Je to výzva ke společné práci (jak ta dokáže dát někdy lidi dohromady). Samozřejmě to nemusí fungovat (a taky nefunguje) vždy, ale snaha tu byla. Nebyl jsem vzorný student. Neučil jsem se na písemky, nepsal si taháky, nebojoval jsem o známky. Všichni se shodovali na tom, že studuji těžce pod své možnosti. Přesto jsem měl na konci studia u některých učitelů téměř výsadní postavení. Pramenilo z toho, že jsem se k nim choval normálně, bez poníženě pokrčených zad do očí a bez pohrdání za zády. Věděli, že jim řeknu přesně to, co si myslím. Už tehdy mě nedělala dobře válka, která se ve školách do dneška vede. Na jedné straně zkostnatělí učitelé, kteří se nezmohli na pořádný povolání, na druhé nezodpovědní nedospělí frackové, kteří si neváží toho nejcennějšího - vědění. A po několika dnech jsou na maturitním večírku všichni strašní kamarádi. Nabídka tykání je z mé strany vyhlášením, že minimálně jedna strana barikád bude prázdná. Tykání je privilegium. Privilegium, které je možné odebrat tomu, kdo ho nedokáže zvládnout a nechová se tak, jak situace vyžaduje. Tykání je lakmusový papírek. Vždycky, když ve třídě začalo převažovat tykání, zmizela bariéra a měli jsme k sobě blíž. Tykání je brzda. Je docela jednoduché nadávat na někoho, komu musím prokazovat úctu. Tykání není povinné a každý mohl u vykání zůstat. Nadávat někomu, koho jsem i sám uznal za hodného tykání, je daleko těžší. Tykání je symbol. Je to symbol jiné hodiny než většina ostatních. Hodin, kde se nehraje na formální úctu, kde se nepředstírá náročnost tím, že je dopředu jasné, kdo bude zkoušený nebo jaké bude zadání příští písemky. Je to symbol jiného vztahu. Tykání možná může být pro studenty problém. Není pochyb, že třídy, na kterých jsem

11

se podepsal, se občas chovaly jinak než většina ostatních (a někomu to vadilo). Na druhou stranu jsem je vždycky upozorňoval, že většina autorit bude požadovat trochu jiné chování, a nezdá se, že by jim zkušenost se mnou nějak komplikovala další život. Tykání se mi osvědčilo. Ve všech třídách, kde se ujalo, bylo stvrzením toho, že se máme v podstatě rádi. Že já respektuji fakt, že škola pro ně není v jejich věku to úplně nejdůležitější, že můžeme mít úplně jiné představy o matice i čemkoliv jiném, že nemají pokaždé svůj den, ale přesto jsme v podstatě na jedné lodi a chci je respektovat. Oni pak chápali, že jako učitel se musím na spoustu věcí dívat jinak než oni, že je musím trápit písemkama, kontrolovat docházku a nutit je, aby něco dělali, i když se jim nechce. Obě strany věděly, že druhá nemůže bezmezně ustupovat a že může mít taky jinou pravdu, ale tykání bylo symbolem toho, že přesto spolu chceme vycházet. A proto maturita na našem vztahu nic nezměnila. Jenom já jsem se od nich učil víc a oni ode mě míň. Mně osobně se po tykání stýská. Ne kvůli němu, ale kvůli tomu, co znamenalo. Musím ale uznat, že kdybychom si tykali například s Dominikem, Danem, Káťou, Bárou, Evou, Monikou, Bohoušem, Luckou, Jakubem, Kristýnou, Petrem, Lubošem nebo Janou, znělo by to divně. Jako přetvářka, kterou nemá zapotřebí ani jedná strana. Škoda.

Co mi tykáš??!! Stejný název měl i můj lednový blog na webových stránkách GYMu (můžete si stále přečíst), ve kterém jsem reagovala na jednu mou předvánoční diskusi s kolegou Martinem Krynickým. Hovořili jsme spolu o jeho přístupu k žákům, jehož součástí je i na dnešní poměry celkem velkorysá nabídka tykání pro všechny. Přestože by mě také zajímaly vaše reakce, zeptala jsem se prozatím svých kolegů, co si o tom myslí. V závěru i reakce redaktorů GYMu. Milada Benedová Jsem pro vykání pedagogům a tykání studentům.Vykání je podle mých zkušeností pěkná česká tradice, která naznačí malinko (někdy i více) jiný vztah k člověku, kterému vykám. Já sama vykám ráda, třeba mé tchýni, kterou mám ráda, kolegům z jiných škol, s kterými si výborně rozumím, sousedům v ulici, s kterými si vzájemně pomáháme, když je třeba ... . Vykání pro mne znamená naznačení úcty k druhému člověku a vztahu, který není ještě tak blízký, abych tykala.Tykání studentům je pro mě naznačením přístupu - jsi mladší, znám tě a mám tě ráda. Ostatně, nedokážu si představit, že bych ve své třídě od primy do kvarty tykala a pak přešla na vykání. Jsem však svobodomyslný člověk, uznávám různé názory a myslím, že pokud nezmizí z našeho chování korektnost, vzájemná úcta a přátelství, ať se lidé oslovují, jak je jim libo. Petr Kopeček V lidské společnosti je běžné, že v různých fázích života má člověk různé role. Jsem v tomto smyslu asi více konzervativní, na vykání žáků svým učitelům neshledávám

12

nic odtažitého, nepatřičného či snad zastaralého. Žákům se učitelé přibližují podle svých možností a povahy už dost, a to v jiném smyslu. Chápu ale, že toto je věc velmi individuální. Lenka Janovská I když mám za sebou pedagogické zkušenosti ze středních škol i jazykových kurzů, nikdy mě nenapadlo nabídnout svým žákům tykání. Proč? Za jakým účelem? Nač rušit a měnit generacemi prověřené? Možná jsem trochu staromilec, ale jedním z mých mnoha úkolů učitele je také výchova. Výchova k určité úctě a respektu. Dle mého názoru, vykání je dobrý prostředek, jak předvést, že jsme na akademické půdě a tam vykání zkrátka patří. Jana Coufalová Nikomu vzájemné tykání mezi žáky a učiteli nevyčítám, sama jsem to nikdy nezkusila a už asi nezkusím. V začátcích své kariéry učitelky jsem žákům vykala. Vykání je v českém jazyce výrazem úcty a uznání. Opravdu nyní lituji, že jsem svým žákům přestala vykat, bylo to vlastně na jejich přání, ale neměla jsem podlehnout. Přiblížit se k sobě můžeme dvěma způsoby - učitel sestoupí k žákům nebo učitel žáky pozvedne k sobě a vyká jim. Nejraději bych se k vykání žákům vrátila. Zvyk je ale železná košile, určitě bych se pletla a bylo by to víc směšné než důstojné. Jana Haiderová Jedno latinské přísloví říká: Quod licet Iovi, non licet bovi. V překladu to znamená: Co je dovoleno Iovovi, není dovoleno volovi. Tj. co si smí dovolit Jupiter (člověk ve vysokém postavení), nesmí si dovolit vůl (člověk podřízený). I když se překlad ani výklad nedá brát doslovně, vyplývá z něj, že si všichni až tak rovni nejsme a ani nemůžeme být. Proto vzájemné tykání mezi učiteli a žáky osobně neschvaluji a rozhodně ho neberu jako snahu maximálně se svým žákům přiblížit. I v 21. století má vykání své místo a opodstatnění, kdy by se mělo dodržovat, někdy i oboustranně, např. nadřízený versus podřízený, lékař versus zdravotní sestra atd. Pavel Krejča Přiznám se, že si nedovolím zaujmout jednoznačně kladné nebo záporné stanovisko k tomuto fenoménu. Neexistuje totiž přesvědčivá statistika o tom, zdali tykání či vykání zvyšuje či snižuje z dlouhodobého hlediska efektivitu vzdělávací a výchovné práce učitele či jeho autoritu. Přesto několik námětů, třeba jen subjektivních (a zdaleka nejsou všechny, které mne napadají): Jsem člověk, který si s každým hned netyká, tykání považuji za projev důvěrnějšího vztahu dvou lidí, kteří se již více poznali a jsou si v něčem blízcí. Z tohoto hlediska mi připadá směšná představa, že (navíc v mých letech) vstoupím 1. září do prvního ročníku plného zcela neznámých tváří a charakterů a nabídnu jim všem tykání. Zaslouží si to oni a zasloužím si to já? Přestože stejně jako každý jiný učitel vítám příjemné vztahy mezi učitelem a žáky (koneckonců ve třídě trávím většinu pracovní doby, tak proč ne příjemně), necítím to tak, že učitel a žák jsou „kámoši“ v pravém smyslu tohoto slova. Učitel je profesionál, zaměstnanec školy, (snad) odborník v tom, co chce žákům předat. A někdy musí vyžadovat i něco, co je žákům nepříjemné, někdy musí i trestat. A to se „kámošovi“ těžko

13

provádí a od „kámoše“ těžko přijímá. Myslím, že bychom se měli na názor zeptat samotných žáků, a to po delší době jejich zkušenosti s daným učitelem. A udělat statistiku, kolik z nich je vlastně tím tykáním až tak nadšeno a kolik ne. Pokud mluvím čistě sám za sebe, byl bych velmi na rozpacích, kdyby mne můj (třeba) o dvacet let starší učitel - který pro mne byl později autoritou a velice jsem si ho vážil - vyzval k tykání, zejména v prvních dnech naší známosti. Asi bych ho požádal, aby na tom netrval a nezlobil se... P.S. Tak mne napadá, že bude asi nejlepší, když si budeme všichni hezky symetricky vykat - ale zase - v primě také - dnes ?? Martin Rosocha Cítím se k odpovědi bohužel nepříliš kompetentní, i když... na jedné straně si nedokážu představit, že bych studentům vykal, na straně druhé, že by oni mně tykali; možná je to tím, že si záměrně zjednodušuji situaci, která by vyžadovala hlubší zamyšlení a osobnější přístup. Již jsem jednou psal, že v Japonsku je dokonce pět druhů oslovování, od božské úcty, po strohé příkazy. Snad by mi to vyhovovalo, ale to by doba nesměla být příliš zrychlená, zjednodušující, zmasovatělá a povrchní... Ivana Čurdová S tykáním žáků učiteli při vyučování bych byla moc opatrná; myslím si, že je to na střední škole zbytečné. Učitel a žák mohou mít hezký vzájemný vztah i bez tykání a rozhodně v tom nevidím podanou ruku, spíše pro některé žáky chaos a zmatek. Já sama mám velmi hezký a blízký vztah s některými lidmi, kterým vykám, a vůbec mi vykání nepřekáží. Zdeněk Kučera Nedokáži si představit, že bych ve svém věku muže po čtyřicítce z ničeho nic nabízel ve třídách svým žáků tykání. „Ahoj Víťo, já jsem Zdeněk……Jo, to je v pohodě, jen mi, prosím, neříkej vole…..Já vím, ono ti to občas ujede, ale je to fakt blbý nejen ve třídě, ale hlavně před mojí manželkou, znáš to. Barčo, sorry, na ulici mi raději vykej, to víš, sousedé… Cože? Co na to říká moje dcera? Proč prý nemůže také tykat tvému tátovi a mámě… Bylo by to prý fér ! STOP ! Jsem proti. Proč ? Protože : 1/ Nejsem zastánce marxistické teorie naprosté rovnosti - „ budeme si tykat a oslovovat se občane nebo soudruhu “. To už tady bylo. 2/ Jsem zastánce společenské hierarchie, sociologie tomu říká sociální diference. 3/ Úctu ke spoluobčanům mohu vyjádřit i bez tykání. Většině lidí logicky vzato (starším - mladším) vykám. Vykám i bývalým studentům, zejména studentkám, které se už provdaly. Je to slušnost i vůči jejich manželům.

14

4/ Tykání je projevem opravdové důvěry, přátelství, kamarádství… a to se přece běžně nerozdává! Ba naopak, vybíráme si. 5/ Naštěstí v této společnosti platily, platí a budou platit i nadále etické normy, které nevznikly ze dne na den, tudíž ani ze dne na den nezaniknou. 6/ Stále platí pravidlo - Vy vole se říká hůř než Ty vole! Znáte přeci dnešní mluvu… 7/ Nemám zapotřebí se někomu podbízet a sbližovat se s ním, když já sám o to nestojím. A za žáky alespoň dvě reakce : Adam Klimeš Tykání či vykání je dle mne hlavně o zvyku. A tato „železná košile“ se někdy těžko odhazuje. Myslím si, že často zvolíme pozdrav na základě tohoto zvyku, bez přemýšlení, bez uvažování. A proto vykáme (my studenti) často i tam, kde to není zapotřebí, pokud jsme tak navyklí. Učitelům vykáme ze zvyku a mám dojem, že především z přesvědčení, že by to tak mělo být. Ale záleží na tom? Tykání je prý osobnější, ale já vídám odtažité tykání i vstřícné vykání. Ne vždy tomu tak je. Snad bychom spíš měli rozlišovat mezi pozdravem s úsměvem a bez něj. Takže úsměv prosím! Tereza Kučerová Nemyslím si, že by způsob oslovování mohl nějak zásadněji ovlivnit spolupráci nebo vztah učitele a žáka. Přesto mi myšlenka tykání mezi učiteli a studenty nepřipadá nesmyslá. Znají-li se obě strany delší dobu a vykání brání neformálnější komunikaci, nevidím důvod, proč by se nemohlo přejít k tykání. Vždyť tykat někomu ještě neznamená chovat se k němu jinak nebo snad vyjadřovat méně úcty k jeho povolání. Styl komunikace záleží pouze na lidech a jejich přístupu. Na druhou stranu nabízet studentům tykání hned při prvním setkání mi připadá spíš kontraproduktivní. Čistě z pohledu člověka nechápu, proč bych měla tykat někomu, koho vůbec neznám. Podle mě by se mělo přejít k tykání ve chvíli, kdy jsou na něj obě strany připravené a vnitřně s ním ztotožněné, jinak pozbývá smysl.

Seminář „7 Návyků skutečně efektivních lidí“ Naše škola měla tu čest, že dostala od pana Lubomíra Šarmana nabídku, aby si žáci kvinty a prvního ročníku osvojili základy jím prezentovaného semináře. Seminář se opíral o učení Stephena Coveyho, který také sepsal knihu se stejným názvem („7 návyků skutečně efektivních lidí“). Ve dvou za sebou jdoucích dnech – 29. a 30. dubna - nás pan Šarman učil, jak se stát efektivně pracujícími lidmi . 7 hodin denně jsme se učili novému pohledu na svět, který je založen na sedmi návycích a jejich postupném chápání a uplatňování v běžném životě. První návyk se jmenuje Buďte proaktivní, což ve zkratce znamená, že by člověk neměl emocionálně a výbušně reagovat na vnější podněty ale měl by mít

15

neustále kontrolu nad svým jednáním. Druhý návyk nám říká, že bychom si měli vytvořit jasné životní cíle a snažit se je plnit. Třetí se opírá o plánování času a radí, jak co nejefektivněji využít čas a nestát se jeho otrokem. Čtvrtý návyk nás vtahuje do vztahů a připomíná, že vztahy jsou důležitou součástí našich životů a ohleduplné, fungující a důvěryhodné přátelství je nejlepší investice do budoucna. Poslední návyk, který nám pan Šarman prezentoval, byl o komunikaci a schopnosti porozumět a pochopit druhé. Zbylé dva už jsme bohužel nestihli, neboť vyprchal pro seminář vymezený čas (určitě se k nim ale v budoucnu vrátíme!). Samozřejmě jsme se po skončení semináře zeptali žáků kvinty a prvního ročníku na jejich reakce. Rád bych uvedl nejčastěji zmiňované výroky a jejich četnost a několik krátkých citací. Celkem se vyjádřilo 21 žáků, z kterých jen jeden napsal, že se mu seminář nelíbil, vzhledem k tomu se dá považovat seminář za úspěšný, neboť se 18 lidem líbil. 5 lidí napsalo, že se jim seminář zdál složitý a doporučovali by ho spíše starším studentům. Většině žáků nevyhovovala relativně krátká doba na pochopení a vysvětlení látky, což je i podle mne chyba, ale jsem rád, že se seminář vůbec uskutečnil. 7 lidí si stěžovalo na velký počet účastníků a stejný počet chválil pana Šarmana za pěkné podání a srozumitelný jazyk. Jen dvěma žákům seminář nic nedal, neboť už předtím vše věděli. Mnoho žáků(5) zmínilo, že jim seminář pomohl přemýšlet o problémech a hlavně o sobě. -adyctu- dva dny nějakého semináře vám nepomohou se změnit, neudělají z vás efektivnější lidi, ale ukáží vám cestu, kterou jít, pak už je to na vás - Lucka Bicková - nic zásadně nového mi to do života nepřineslo, utřídila jsem si ale priority. Rozhodně jsem nesouhlasila komplexně se vším, co pan Šarman prezentoval, i některé zmíněné “zaručené“ postupy z praxe nefungují (z vlastní zkušenosti,) ale rozhodně bylo zajímavé dozvědět se o jiném úhlu pohledu na danou problematiku - Kristýna Vojtíšková - bylo to dost zajímavé. Donutilo mě to přemýšlet o věcech zase trochu jinak. Škoda jen, že jsme nebyli v menších skupinách a možná se to v některých částech až moc zaměřovalo na lidi, kteří většinu času tráví v práci a nemají žádný volný čas, tedy na typ, pro které to bylo původně určeno a ne tolik na studenty. Gabriela Davidová - přednášející nás, alespoň si myslím podle mého dojmu, upoutal. Jen bylo těžší skloubit větší počet účastníků a skutečně efektivní prezentaci. Témata, která byla na semináři probírána, třeba některé z nás ani nenapadla. Myslím si, že tato událost měla cenu, jen tak dál! Milan Wölfl - říkal jsem si, že si na semináři odpočinu, ale vyčerpalo mne to více než škola Kryštof Prášil - seminář nás minimálně donutil přemýšlet. Přístup pana Šarmana byl velice profesionální, podařilo se mu až na malé výjimky udržet naši pozornost až do závěru. Daniel Řezníček - podle mne byl seminář velmi přínosný. Nejen že mne přinutil přemýšlet, ale zapříčinil dokonce, že jsem si mnoho věcí uvědomil. Samozřejmě obrovský dík panu Šarmanovi, díky němuž se 7 návyků téměř nedalo neosvojit... – Miroslav Franěk - pro mě trochu nudně strávený čas, ale neučili jsme se, to byla výhoda –

16

Silvia Dvorčáková - dostal jsem mnoho nových podnětů k zamyšlení, takovýchto zpestření výuky by mělo být více, rozhodně bych stál o pokračování – Michal Marek - více než seminář mi dalo jeho představení. Byl to totiž první impuls k tomu, abych oprášila vlastní pohled na náplň mých dnů. Po čase ho jako staré botky znovu pozorně oprášit, jestli pořád padnou. Člověk si pak uvědomí jizvy po puchýřích a jak ho, byť jemně, obepínají hranice vlastních obzorů. Jen kdyby u toho všeho bylo méně vznešených hesel a více zde bezbolestné reflexe. Anna Kolářová Semináře se zúčastnila i část redakce GYMu – zde jejich reakce : Adam Klimeš - Jakmile se vyskytne nějaká akce v rámci školy, tak „všem“ probleskne hlavou: „Paráda! Ulijeme se (nebo oddychneme si).“ Po této události nezaznívalo: „To jsme si pěkně odpočinuli.“ Ale bylo slyšet, jak vržou ozubená kolečka uvnitř našich hlav, víc takových, prosím! Tereza Kučerová - že by snad pan Covey přišel s něčí neznámým a převratným, co by nám vyrazilo dech až bychom si řekli:“Ano, to je ta jediná správná cesta.“ On nám to prostě jen ukázal z jiné stránky a přiměl nás se nad tím vším znovu zamyslet. Chvílemi se člověk neubránil dojmu, že když je to všechno tak jasné a jednoduché, proč už to každý nedělá. Jenže vědět kam jít, ještě neznamená jít a už vůbec ne dojít. Tento seminář nám pomohl rozšířit výběr cest, po nichž bychom se mohli vydat, ale kdo z nás by bez přemýšlení šel tam, kam se mu ukáže i kdyby stokrát věřil tomu, že je to cesta k cíli? Snad jedině efektivní člověk. Jakub Novotný - Věřím, že lidé, kteří 7 návyků skutečně dodržují, mají velkou šanci stát se skutečně efektivními, včetně pana Šarmana. Jeho podání dlouholeté práce Stephena Coveyho bylo srozumitelné a jasné. Nejsem si ale jistý, jestli vsadili na správného koně, když s programem přišli na střední školu, konkrétně za žáky prvního ročníku a kvinty. Program pojednával o rozložení času, efektivním přístupu, ale já jsem se celou dobu nemohl zbavit dojmu, že tato problematika jde trochu mimo mě. Když potřebuji čas – udělám si ho, když uvažuji o tom, co budu dělat, přirozeně si určím priority. Neříkám tím, že byl tento seminář zbytečný, rozhodně nabídl studentům jiný přístup k životu, ale nejsem si jistý, jestli je pro efektivitu skutečně třeba natolik přepracovat své chování. Buďme každý svůj! Tomáš Tichý - Seminář 7 návyků byl velice užitečný. Přesto jsem zůstal neefektivním člověkem, který dělá všechno na poslední chvíli, má v životě příliš mnoho rolí a zabývá se zbytečnostmi. Chyba není v semináři, ale ve mně. Důležité pro mě je, že tento seminář mi pomohl najít a pojmenovat ty chyby. Třeba je někdy po uzávěrce GYMu odstraním...jak řekl pan Šarman: „My jsme vám ukázali cestu, teď je to na vás, jestli po ní půjdete.“ Jana Havlová - Stala jsem se po absolvování semináře 7 návyků efektivním člověkem? Jde o to, jestli jsem efektivní vůbec chtěla být. Samotné slovo efektivita mi totiž jde proti srsti. Evokuje ve mně představu amerických bussinesmanů, kteří se potácí mezi prací a rodinou a neumí si určit priority. Přínos vidím v myšlence kooperace s druhými pro dosažení „lepších výsledků“, neboli ,jak říká pan Šarman, přenést se od závislosti k

17

vzájemnosti. Toto pravidlo si bohužel moc lidí neuvědomuje, slepě se ženou za svými cíli a ostatní neberou v potaz. Další plus je návrh na rozložení času, které se nám bude hodit hlavně do budoucna. Celkově seminář oceňuji, protože vždy je dobré zamyslet se nad životními principy, které seminář 7 návyků celkem šikovně shrnul.

Písemná maturita Postrach nebo zábava?

Den po velikonočním pondělí, v úterý 6. 4., zasedli vyklepaní maturanti do lavic a vyběhli na první metu zkoušky z dospělosti. Jednalo se „pouze“ o písemnou maturitu, ale představy o ní jsou většinou zkreslené... nejedná se o žádnou brnkačku. Čtvrťáci a oktaváni čtyři hodiny v kuse přemýšleli a zpracovávali jedno z vybraných témat: Člověk z pohledu mimozemšťana (charakteristika), Dopis politikovi, Vlk z Červené Karkulky: vrah či oběť?(volný slohový útvar) a Marečku podejte mi pero! (fejeton ze školního prostředí). Přinášíme reakce některých z nich : VIII. V. Zbudil – Po počátečním překvapení z vybraných témat probíhala písemná práce celkem v klidu, až na časté křeče v ruce a příležitostné myšlenkové vyčerpání, které vynahradila odpolední prosluněná pivovarská terasa. D. Pumpr – Spousta času? K napsání vrcholového výkonu to nestačilo. Předpoklady se naplní vždycky, a tak i zde jsem počítal s velkou bitvou. Nějak jsem to napsal... A. Klimeš – Na můj vkus jsou maturitní písemka a její sounáležitosti příliš formální, svázané pravidly, přízemností a k umělecké tvorbě má její sepsání daleko. Není to v zásadě špatné, ale myslím, že je to trochu škoda. anonym – Maturitní písemka ve mně vzbudila snad všechny pocity, jakých jsem schopen. Š. Budíková – Z maturitní písemky mám extrémně dobrý pocit, takže čekám nějaký (ne)čekaný kolaps. Témata byla letos zvláštní, žádná klasika čili záchrana, ale za fejeton jsem byla ráda. P. Štefl – Během psaní panovala příjemná atmosféra, dokonce jsem se stihl i nasvačit. B. Dušková – Písemná maturita je vskutku zkouška hlavně nervů. Já osobně jsem tedy nervózní byla, a to sakra nervózní. Když se člověk rozepíše, už je to fajn. Nervozita opadá, zavřete se do své hlavy a prostě píšete. Popravdě mě to i docela bavilo. Není třeba se bát. Není, ale to se teď lehko říká. 4. M. Jindrová – Musím říct, že jsem se těšila, protože z mého pohledu je to pro maturanty jakýsi bonus. Výběr témat se mi líbil, i když jsem čekala, že se na nás „vyřádíte“ víc. J. Kostelecký – O prázdninách jsem trénoval psaní, aby mě nebolela ruka. Celou práci jsem napsal v kuse, zatímco druzí se chytali za ruce a naříkali, že jim upadnou. P. Petrovič – Nejkratší 4 hodiny ve škole, utekly jakoby nic. Lepší témata snad ani být

18

nemohla, o útvarech nemluvě. J. Škulavik – Maturitní písemka pro mne byla mdlá. Témata celkem zajímavá, ale nesedl mi žádný slohový útvar. Nerad píši stylem, který nemám rád. I. Malechová – Maturitní písemná práce se mi psala moc dobře, jelikož jsem celý gympl byla drilovaná psát. A vyplatí se to. Vyplatí se i číst. Člověk tím získá určitou inspiraci. Maturitní témata je potřeba brát více z hloubky, nejít úplně napovrch, to není hodné maturanta. anonym – Věděl jsem, že pokud budu znát základní postupy, jak se co píše, tak už snad něco na ten papír napíšu. Důležité je neudělat pravopisné chyby -jna-

Kterak šlo štěstí na vandr – podruhé v Za Školu! V minulém čísle Gymu vyšla reportáž o tom, jak žáci sexty Bára, Martin a Kuba soutěžili v televizní soutěži Za Školu! Máme tu pokračování! Jistě všichni čekáte, jak že dopadlo sextánské „vědomostně-zručnostně-pohybovělogické“ soutěžení v televizi. Nebudu vás napínat – nestali jsme se nejlepšími středoškoláky na celém světě, zkřížili jsme totiž kordy s týmem z Humpolce, který nás svou výhodnou konformací zkrátka přemohl. Mohl bych ale ve zkratce popsat, jak k tomu vlastně došlo. K prvnímu kontaktu s nepřítelem došlo 15. března, v Humpolci. Byli jsme na neznámé půdě vskutku nehezké školy. Domácí tým byl ale velmi sympatický, takže jsme byli A teď to máme na triku! ušetřeni slovních přestřelek zdroj: zaskolu.cz a potyček. V první soutěži, ve které jsme měli využít vzájemnou komunikaci a orientaci v prostoru, jsme pohořeli. Nezískali jsme ni jediný bod a umožnili tak druhému týmu, aby se dostal do velikého vedení. Bodový rozdíl se nám nepodařilo smazat ani v dalších soutěžích, ať už šlo o jednoduchou kryptografii, nebo znalosti z chemie. První den jsme proto obrečeli. Dění druhé se odehrávalo na místě mnohem vhodnějším – na naší škole. Zde jsme měli mohutnou podporu studentů, která dokáže „podržet“. Snad díky dobré náladě,

19

domácímu prostředí a možná i štěstí se nám tento den opravdu vydařil. Ve všech soutěžích dne jsme zmírňovali bodový náskok soutěže. Jen jednou jsme zaváhali, a to při soutěži, ve které jsme se pohybovali a plnili úkoly poslepu. Třeba mají učitelé pravdu- jsme stále krátkozrací. I při závěrečném finále se nám dařilo, takže bodový rozdíl už byl opravdu minimální. Nicméně ani naše velká snaha a silná vůle vyhrát nemohla dohnat propad z předchozího dne. Neodešli jsme proto z této soutěže jako vítězové, ale pouze jako hrdí vlastníci reklamních triček České televize. -KubaN-

Našim voličům Za necelý měsíc budou mít někteří z nás možnost, která se opakuje v posledních dvaceti letech jedenkrát za čtyři roky. Budeme si moct zvolit své zástupce do poslanecké sněmovny. Jistě jsme si to vyzkoušeli účastí v projektu „Studentské volby“, který se konal několik dnů před vydáním GYMu. Nevím, jak tento projekt dopadl, ale pro některé z nás byl tento projekt generálkou před skutečnými volbami. Nechci někomu brát názor, ani ho ovlivňovat, ale přesto bych chtěl prostřednictvím této cesty sdělit několik rad budoucím voličům. Běžte volit!!! Jednou to právo máte, a tak by byla škoda promarnit tu příležitost, která se naskytne jednou za čtyři roky. Volte ty, kterým důvěřujete a jejichž předchozí práci znáte, protože předchozím dílem se nejlépe projeví osobnost a vlastnosti budoucího poslance. Hodnoťte také minulou práci strany, kterou se ten, co se uchází o Váš hlas, může projevit. Volte ty, kteří nebyli exponováni v bývalé druhé Topolánkově vládě, protože tahle vláda se vyznačovala hrubostí (Topolánek s tím pokračuje i nadále po jeho pádu, viz jeho měsíc staré výroky), nekoncepčností, chaotičností (zdravotnické poplatky) a všeobecnou neoblíbeností. Nevolte ty, které se za podivných okolností účelově politicky stěhují z jedné partaje do druhé. Existuje podezření, že tyto lidé jsou „pátou kolonou“ ODS a chytají voliče z ODS. Nevolte ty, jež jsou spojeny s kontroverzními kauzami , které jsou pro naši republiku velmi nebezpečné. Takovým klasickým příkladem je causa Diag Human. Pečlivě si přečtěte jejich volební programy, abyste si dokreslili představu o té či oné partaji. Jakmile narazíte na nejasnosti ve volebním programu, ptejte se. Jak praví staré známé přísloví: líná huba, holé neštěstí.

20

Vyslechněte si názory příznivců i odpůrců na partaj. Uděláte si tak komplexní obrázek o té či oné politické straně. Vždy mějte oči otevřené (u pravicových stran zvláště bedlivě), uši nastražené a hledejte si alternativní informace. Lukáš Jílek, VII.

Téma : Státní maturita ano či ne?? Bohužel stále aktuálněji se toto docela ožehavé téma jeví dnes, kdy se z něj stává jedno z politických témat předvolební kampaně. Velká chyba. Nejde o politiku, jde o úroveň českého školství, o jednu z jejích zásadních reforem. Nejistota všech zúčastněných pramení jednoznačně z její nedostatečné připravenosti, o tom není pochyb. Diskuse by měla být o tom „kdy“, ne „zda vůbec“. Je na nás všech, abychom ji přijali za vlastní, pochopili její důležitost, a pak udělali vše pro to, abychom na ni byli dobře připraveni. Oslovili jsme pro vás pedagogy naší školy, aby se k tomuto tématu vyjádřili. Zároveň přinášíme první díl jakéhosi stručného souhrnu, ve kterém se vám učitelé jednotlivých předmětů vyjádří k rozdílu současné a budoucí podoby maturitní zkoušky. Milada Benedová Státní maturity jako srovnávací zkoušku pro všechny školy bych brala jako zajímavou a férovou, kdyby byla jedna stejně obtížná úroveň pro všechny školy a úspěšné výsledky u maturity by byly bonusem při přijímacích zkouškách na vysokou školu. To, jak jsou koncipované nyní, není nejšťastnější. O státních maturitách se mluví velmi dlouho. Pokud si dobře vzpomínám, mělo se celostátně maturovat už v roce 2002. Od té doby spolykala příprava maturit úžasné množství peněz (ó, jak bychom se měli, kdyby šly tyto peníze přímo do škol!). Co se mi líbí, je nová podoba ústní části maturity z cizích jazyků - pestrost témat při jedné zkoušce, zajímavé přílohy, komunikace s improvizací, šance, ukázat, co umím. Petr Kopeček Dlouho očekávanou státní maturitu vítám. Je mi velmi sympatická snaha upravit způsoby ústního i písemného zkoušení podle konkrétně daných kritérií a sjednocených parametrů. Myšlenka je to tedy skvostná. Příliš spokojený ale nejsem se způsobem školení učitelů a nanejvýš podezřelý je mi chvat, ve kterém tento nový systém vzniká a průběžně se mění. A jedno přání bych měl závěrem - výsledky u maturit by měly začít zajímat naše podřimující, mnohdy tlející vysoké školy, maturita by měla něco znamenat a garantovat a mělo by se na ni na vysokých školách v konkrétních úrovních smysluplně navazovat. Nyní se tak neděje. Lenka Janovská Státní maturity vítám, s výtkami, které ale vždy provází vše nové a neokoukané. V poslední době trávím nad různými školeními, on-line kurzy a diskusemi spoustu času. Chtěla bych, aby státní maturity byly skutečně komplexní zkouškou. Takovou, kde žák „okouzlí“ zkoušejícího i hodnotitele měrou vrchovatou a kde bude mít ten správný

21

pocit, kdy si řekne: Ano, řekl jsem vše potřebné k tomu, abych dokázal, že mé znalosti jsou celistvé a ne pouze vztahující se např. k tématu číslu 7, jak je to dnes. Žákům, které státní maturity čekají, bych chtěla vzkázat, ať se nestrachují, ať využijí informačních zdrojů, www.novamaturita.cz, a ať k věci přistupují s nadhledem. Anna Kohoutová Ano, myslím, že je to důležitý krok. Potřebujeme státní maturity. Učitelé, školy i žáci. Je třeba maximálně sjednotit její úroveň, i když je strašně těžké, obzvláště v humanitních předmětech, sjednotit kritéria hodnocení a zajistit jejich objektivitu. Tzv. standardizací maturitní zkoušky zvýšíme její prestiž a váhu. Musí to ale respektovat všichni zúčastnění, včetně vysokých škol. Velmi mne irituje nákladnost, s jakou se po celá dlouhá léta na státních maturitách pracuje, neefektivnost, zbytečná komplikovanost. V této fázi příprav je ale nutné co nejdříve celý proces rozběhnout a velmi striktně doladit všechny nedokonalosti tzv. za chodu. Neuděláme-li to, zaplatíme za to. Nejen penězi. Jana Coufalová Na státní maturity se už dlouhá léta těším. Ne snad proto, že bych chtěla naše žáky zbytečně trápit. Je pro mne nástrojem, který snad *oficiálně* prokáže, že maturita na gymnáziu má vysokou úroveň a že řada ostatních škol (ne všech) není hodna maturitní vysvědčení vydávat. Dnes má každé maturitní vysvědčení stejnou hodnotu. A to je nespravedlivé a nesprávné. Věřím, že pro naše žáky bude státní maturita nejvýše stejně obtížná jako ta školní. Druhá věc je, jak je připravena. Jsem přesvědčená, že to šlo rychleji, levněji a lépe. Jenže dokonalé to nebude nikdy. Za rok, za dva to bude lepší, ale pokud vůbec začneme. Pokud ne, budeme stále dokola řešit, zda zkoušku z jazyka tak či onak, vše má své zastánce a odpůrce. Pojistka proti všeobecnému propadnutí u státní maturity v regulích je, tak jen ji odstartovat. Jana Haiderová Myšlenka centralizované státní maturity, stejné pro všechny žáky republiky, není ve své podstatě špatná. Tradiční maturitní zkouška z cizího jazyka je pouze ústní a navíc je koncipována monotematicky, což v praxi znamená, že si žák vylosuje 1 téma a na jeho základě prokáže znalost do jisté míry omezené slovní zásoby a gramatickou úroveň, v některých tématech i faktografickou znalost. Jazyková úroveň je ověřována i na úvodní práci s textem (pokud je ovšem tento pro žáky neznámý – v opačném případě žák prokazuje znalost 25 naučených textů …). Naproti tomu nová státní maturita má charakter komplexní zkoušky, jejíž součástí je poslech (30 min.), porozumění čtenému textu a test na doplňování gramatických tvarů (60 min.), 1 delší a 1 kratší slohová práce (60 min.) a ústní zkouška, která má 4 různé části zahrnující 4 různá témata (15 min.). Takto koncipovaná zkouška bude jistě vypovídat o jazykové úrovni žáka objektivněji než dosavadní forma školní maturity. Až potud vidím ve státní maturitě velké plus. Je tu ale jedno velké ALE. Témata k ústní zkoušce jsou stanovena příliš obecně. Zatím ani učitelé nevědí, jaký rozsah má mít slovní zásoba např. k tématu zeměpis a příroda (fauna a flóra, země a vesmír jsou opravdu široké pojmy …). A aby žák mohl být výše popsaným způsobem zkoušen, musí být, když ne od začátku, tak alespoň poslední 2 roky odpovídajícím

22

způsobem svými učiteli i učen. Což v praxi znamená, že by učitel měl mít k dispozici odpovídající učebnice (možná je za těch 10 let, co se státní maturita připravuje, mohl pro francouzštinu už někdo napsat), popř. další materiály, jako mají např. angličtináři v časopise Bridge i jinde. Dalším otazníkem pro mě jsou 2 varianty maturity, základní a vyšší úroveň, neboli lehčí a těžší, kterou si žák volí. Neměla by být stanovena 1 povinná výstupní úroveň pro absolventa 1. cizího jazyka, jiná pro absolventa 2. cizího jazyka bez možnosti volby? A co školy různého zaměření? Odborné školy mají přece jiný programový obsah než gymnázia, a tak třeba maturita z matematiky na gymnáziu bude asi náročnější než na SOŠ. Proč by měla být stejná? A tak místo volby základní a vyšší úrovně by mělo být stanoveno povinné penzum pro absolventy gymnázií a jiné pro absolventy SOŠ. Jinak je to podle mého názoru srovnávání hrušek s jablky. Pavel Krejča Od okamžiku, kdy jsem poprvé slyšel o záměru a důvodech zavedení státní, tedy standardizované části maturity, jsem všemi deseti pro (přes technické a logistické potíže s tím dočasně spojené). Tolerovat a dokonce podporovat současnou podobu „domáckých“ maturit na jednotlivých školách, jejichž úroveň je absolutně nesrovnatelná a v některých případech je způsob provedení zkoušky (zejména z hlediska požadavků kladených na maturanty) nejen výsměchem tradici maturitní zkoušky, ale i potřebám současnosti, je ostudné. Standardizovaná zkouška ze zákona by měla nahradit přijímací zkoušky na většinu vysokých škol; o důstojnosti a objektivnosti některých nedávných přijímacích řízení jsme se naštěstí dozvěděli z médií, to je ovšem zcela jistě jen špička ledovce. Některé VŠ vyžadují absolvování testů soukromé komerční firmy SCIO, ty si ovšem studenti musí zaplatit. Jak toto odpovídá zásadě rovného přístupu ke vzdělání? Ivana Čurdová S myšlenkou státních maturit moc nesouhlasím, uniká mi hlavní příčina zavedení státních maturit. Sjednocení úrovně maturit na různých středních školách je podle mne nemožné a využití výsledků státních maturit při přijímání na VŠ také nevidím v současné době reálně některé VŠ vůbec PZ nemají, jiné si naopak vybírají z velkého počtu uchazečů na základně PZ z určitých vyučovacích předmětů. Zdeněk Kučera Státní maturita – ano, 100 % souhlas. A jsem přesvědčen, že stejného názoru jsou i kolegové, takže bych se opakoval. Přesto jednu otázku. Proč ? Protože konečně dojde ke zkvalitnění maturitní zkoušky jako takové. Prokáže znalosti nejen samotných žáků, ale i úroveň jednotlivých středních škol. Vyšší úroveň dává šanci gymnáziím ukázat,

23

že získaná maturita právě na této škole (v porovnání s jinými) bude mít svoji váhu a cenu! Martin Krynický Nepovažuji maturity za dobře připravené, nejsem spokojený s navrhovaným systémem a přijde mi skandální, jak málo se podařilo připravit za tolik peněz. Mám pocit, že hlavním cílem maturit je uživit vybrané spřátelené firmy.Přesto všechno maturity podporuji, protože jsou jediným nástrojem, který v současné době stát má, aby kontroloval kvalitu vzdělávání, na které vynakládá spoustu peněz. V současnosti může v České republice vystudovat VŠ i zcela negramotný člověk, protože za celou dobu studia nemusí projít žádnou alespoň částečně objektivní zkouškou.Zavedení státního zkoušky by podle mě také pomohlo zlepšit vztahy mezi učiteli a žáky. Učitel by už nebyl tolik záškodníkem, který klade před studenty zbytečné překážky (kterým by u jiného učitele byli ušetřeni) a mohl by se posunout více do role pomocníka, který studentům pomáhá překonat překážky postavené někým jiným. A jak budou vypadat nové maturity ? Anglický jazyk Maturitní zkouška z anglického jazyka bude mít ve společné části charakter komplexní jazykové zkoušky. To znamená, že během zkoušky bude prověřována úroveň osvojených znalostí a dovedností v několika dílčích částech: didaktický test – poslech a dále čtení a jazyková kompetence písemná práce ústní zkouška Novinkou budou i sjednocená kritéria pro zadávání, zpracování i opravu těchto dílčích částí zkoušky. Žák si bude moci zvolit ze dvou úrovní obtížnosti – základní (odpovídá úrovni B1 podle SERRJ) a vyšší (B2 podle SERRJ). Závěrem rád dodávám, že na naší škole je dvojúrovňový systém ústní maturitní zkoušky z anglického jazyka používán díky chvályhodné prozíravosti paní kolegyně J. Lhotské již od roku 2003 – liší se tedy obsah zadání pro žáky ze začátečnických a pokročilých skupin. Petr Kopeček

Matematika Rozdíl je jako u většiny jiných předmětů, tedy přibude společná (dříve nazývaná „státní“) část maturitní zkoušky z MAT, která je povinně-volitelná, např. v r. 2011 si žák může vybrat k povinné zkoušce z českého jazyka volitelnou zkoušku z alternativ cizí jazyk/matematika, v dalších letech má být nabídka alternativ širší. Společná část zkoušky z MAT probíhá formou didaktického testu, žák si zvolí buď základní nebo vyšší úroveň obtížnosti. Školní (profilová) část maturitní zkoušky zůstane zřejmě ve stejné podobě jako je dnes, tedy půjde o ústní zkoušku. V každém případě zůstává maturita z matematiky volitelnou záležitostí. Dlouho jsem zastával názor (který možná čtenáře překvapí), že mat. zk. z matematiky by pro všechny povinná být neměla. Podporoval jsem tím diferenciaci zaměření

24

studenta podle jeho schopností a oboru budoucího studia. Když však sleduji zoufalý stav znalostí našich žáků v MAT těsně před koncem studia a především jejich neochotu se matematikou i v nejprimitivnější podobě vůbec zabývat, měním názor. Povinná maturita (samozřejmě v té nižší úrovni obtížnosti) by nám učitelům přidělala spoustu práce, ale žákům by nedovolila matematiku téměř úplně „vypustit“. Jde přece jen o obor, který v obecném smyslu vede k logickému a kritickému myšlení, racionální argumentaci a kultuře vyjadřování - je mezi námi někdo, kdo si troufne prohlásit, že tohle v životě nepotřebuje? Pavel Krejča Český jazyk Státní maturita z českého jazyka prošla změnou velmi výraznou. Bude se skládat ze třech částí, vybírat se i zde budou dvě úrovně – základní a vyšší. Jako první se bude maturovat ústně – ústní MZ bude vycházet ze seznamu četby, který každý žák do konce března odevzdá (neodevzdá-li, bude maturovat z celého školního seznamu četby – pro základní úroveň 40 knih, pro vyšší 105) – pro základní úroveň vybírá žák 20 knih, pro vyšší 40. Zkouška bude probíhat nad texty, vybranými z těchto knih – na každém pracovním listu, podle kterého se bude zkoušet, bude jeden umělecký a jeden tzv. neumělecký text. Maturuje se stejně jako doposud 15 minut (+ 15 minut na přípravu). Není přípustný čtenářský deník na potítku. Ústní zkouška se neznámkuje, ale boduje. Druhá část MZ je tvořena didaktickým testem, který bude zadáván centrálně, škola jej nepřipravuje. Hodnocen bude opět centrálně. Poslední částí MZ bude písemná práce. Centrálně bude zadáno 10 témat pro obě úrovně. Důležitou změnou jsou přesná formální kritéria, která musí žák dodržet. Pro základní úroveň 20-25 řádek (200-350 slov) a 60 minut, pro vyšší úroveň 25-30 řádek (250-500 slov) a 90 minut. Počet nicméně nebude pokaždé striktně přepočítáván, jde o celkovou funkčnost textu. Není vyžadováno napsání konceptu a osnovy. Složitější slohové útvary (esej, fejeton) budou jen u vyšší úrovně. Nebude se hodnotit myšlenková originalita, ale schopnost bezchybně napsat určitý typ textu, který lze maximálně objektivně ohodnotit (tzn. srovnatelně s ostatními žáky či školami). Opět se hodnotí bodově, vše hodnotí dva nezávislí hodnotitelé. Celková známka bude vygenerována opět centrálním zadavatelem podle získaného bodového ohodnocení ze všech 3 částí. Anna Kohoutová

Každý učitel je připraven odpovědět na jakékoliv dotazy týkající se státních maturit, popřípadě poradit, kde odpovědi hledat. Ovšem na základní otázku, tj. jestli se státní maturity opravdu definitivně příští rok odstartují, nikdo z nás bohužel odpovědět nedokáže. Vypadá to, že se téma státních maturit stává atraktivním předvolebním politickým tématem a že o jejich budoucnosti možná rozhodnou ti, kteří o jejich důležitosti, připravenost a úrovni vědí nejméně – totiž někteří politici. Přejme si, aby tomu tak nebylo a zvítězil zdravý rozum nad populistickými prohlášeními. -ako-

25

Za vůní arabské kávy, životem v kibucu, až k dálnému Mrtvému moři aneb s Adýčtem do Izraele

Myslím, že jen málo z nás mělo možnost navštívit vzdálenou Svatou zemi, jejíž osud je opředen tolika náboženskými spory a zároveň několika otazníky o „pravosti“ židovského státu. Proto jsem se ptala právě Adama Prášila, který Izrael navštívil již podruhé a podělí se s námi o své zážitky i názory ohledně zdejšího života i náboženských konfliktů. Více o státu Izrael se můžete dozvědět v jeho faktografickém článku za tímto rozhovorem... Jak na tebe působí tak rozmanité prostředí Izraele: kontrast moře, úrodné zemědělské krajiny a pouště? Líbí se mi slovo kontrast, neboť pokud bych měl říci jedno slovo, které dnešní Izrael vystihuje, vybral bych si ho. Nemluvě jen o geografickém, ale i sociálním a náboženském měřítku. Z hlediska faktického, tedy geografického, se mi Izrael opravdu moc líbí. Jeden příklad za všechny. Přistanete v Tel Avivu , kde je přímořské středozemní klima s palmami na písčitém pobřeží, a okamžitě se vydáte na východ směrem k Jeruzalému. V Jeruzalému, který se nachází asi 20 minut jízdy od Tel Avivu, je teplé suché klima a pokud bych chtěl být ještě důslednější, pošlu Vás k Mrtvému moři, které je o 1200 metrů níže než Jeruzalém a kde stopy po vegetaci mizí stejnou rychlostí, jakou se po nebi prohánějí stíhačky Izraelské armády. Pokud bych měl být subjektivní, musím říct, že Izrael je úžasné místo ze všech možných i nemožných úhlů pohledu… Chvíli jsi bydlel i v domě místních obyvatel, vašich přátel, jak oni vnímají prolínání kultur a obzvláště problémové soužití třech náboženství? Měl jsem to štěstí, že jsem navštívil dvě různé rodiny. Jednu z Jeruzaléma a druhou z kibucu v Galileji. U té z Jeruzaléma mě překvapila skutečnost, že by nikdy nevstoupili do arabských čtvrtí ve starém městě a u Židů z Galileje naopak jejich chuť přátelit se a udržovat dobré vztahy s Araby. Myslím si, že záleží na typu člověka jak k problému soužití přistoupí. Jaký vztah mají místní k cizincům? Izraelští Židé mají většinou k cizincům a turistům vztah kladný, protože cítí v západním světě oporu, ale i to není pravidlem, neboť policie, armáda a úřady celkově chovají k turistům spíše podezření a neustálé prověřování je na denním pořádku. Musím však dodat, že podezíravost vychází ze zkušenosti z předešlých teroristických útoků, takže se není čemu divit. Arabové se neskrývají tím, že se snaží na turistech co nejvíce vydělat, ale že by chovali vůči cizincům nějakou nenávist, to nemohu potvrdit. Určitě jsi navštívil spoustu zajímavých míst a památek. Vyber z nich ty, které tě nejvíce oslovily. Krásné jsou jeruzalémské brány a celkově systém opevnění. Mešita Al-Aksá spolu s

26

dalšími krásnými památky od pevnosti Masada až po obří ornitologickou přírodní rezervaci Hula-Hula. Je ti sympatický životní styl zdejších Židů? Dokázal by sis představit trvalé bydlení v kibucu? Životní styl, aspoň co jsem měl já možnost vidět, židovského obyvatelstva je podobný západnímu stylu života. Mně osobně se idea kibucnictví (tedy žití v komunitě, kde každý dělá pro ostatní a tedy pro sebe, neboť ostatní dělají pro něj) velice líbí. Dnešní poměry už nejsou tak nebezpečné, takže chuť a motivace obyvatel lpět na sociální sounáležitosti, tedy společné práci, společné výchově dětí atd, už není tak velká a lidé, i když žijí za elektrickým plotem, který chrání jejich vesnici, nemají potřebu dále pracovat pro ostatní, což je pochopitelné. Jaký máš názor na brannou povinnost izraelských žen v armádě? ji kvituji, neboť vidím, že je v dané oblasti potřeba. Znám několik žen, které si výcvikem prošly a všechny říkaly, že je to dobrá zkušenost a jsou za to rády. Vím, že pro nás je tento problém absurdní, ale pokud se zamyslíme nad situací v Izraeli, musíme si uvědomit potřebnost tohoto opatření. Kdybys mohl popsat několika slovy atmosféru židovského, křesťanského i muslimského města Jeruzaléma... Pro mě naprosto úchvatné město s orientálním pachem arabské kávy, hašiše a výborných falafelů, kde se mísí poctivost, pracovitost a cílevědomost Židů s emocionálností, leností a fatalismem Arabů. Místo míru, které koketuje s válkou. Mazel Tov. -jna-

Izrael Měl jsem to štěstí, že jsem už dvakrát za svůj krátký život navštívil Izrael. Paradoxně nejsem křesťan, žid, ani muslim, ale stejně jsem si tuto zemi opředenou různými mýty oblíbil a přirostla mi k srdci natolik, že bych vám chtěl o jejích kouzelných místech v několika článcích poreferovat. Pokusím se psát čtivě a zároveň fakticky správně, abych vás nemystifikoval či neklamal. Pokud chceme komplexně porozumět problémům a sporům v Palestině(o Palestinu), musíme poznat, co předcházelo všem známým válkám a konfliktům v dané oblasti. O tom také bude můj první příspěvek. Židé jsou už od svého putování z Mezopotámie do Judey (cca. 2000. př.n.l) pronásledováni a utlačováni. Po 1000 letech zotročování se Hebrejci vymanili z područí Egypťanů a pod vedením Mojžíše a následně králů Davida a Šalamouna si založili vlastní království a začali prosperovat. Éru hojnosti a relativního štěstí však ukončila snaha ostatních národů uzurpovat cenné území chránící obchodní stezky mezi Afrikou, Evropou a Asií. Na Židy útočili Asyřané, Egypťané, Řekové, Římané a Babyloňané. Největší hrozbou pro malý národ žijící v Palestině byl však paradoxně vznik náboženství hlásajícího lásku - křesťanství. Křesťané, jak je všeobecně známo, věří také v

27

jednoho boha jako představitelé Judaismu, a právě proto se potřebovali jasně odlišit od Židů, aby mohli do svých chrámů nalákat co nejvíce nerozhodnutých pohanů. Odlišování ovšem neprobíhalo v rámci teologických diskusí a rozprav, ale krvavými nájezdy křižáků, kteří volajíce Deus vult (Bůh to chce) plenili jednu židovskou osadu za druhou. Po všech těchto komplikacích se Nejzajímavější na tom všem je skutečnost, že to Židé rozprchli do Evropy hledat není vůbec nezajímavé... lepší život. Evropané ale na tento národ, který taktéž uctíval jednoho Boha, pohlíželi jako na jinou rasu. Vháněli je proto do uměle postavených ghett, kde nehrozilo asimilování obyvatelstva a vždy když vyvstal nějaký problém (mor, vražda…), mohli křesťané svést vinu na Židy, což se hodilo(samozřejmě nemyslím všechny křesťany, jen chci poukázat na značně antisemitistickou náladu ve středověké společnosti).Rabování, lynčování a výstupy proti židovskému obyvatelstvu pokračovali až do Velké francouzské revoluce. Jediné místo, kde Židé nebyli perzekuováni, bylo Španělsko za vlády Arabů, tedy až do konce 15.století, kdy byli Židé ve velkém vyhnáni na popud Ferdinanda a Isabely. Osud se však začal obracet a vliv na tom měla známá protižidovská Dreyfusova aféra (1895), ve které byl mladý Žid Alfred Dreyfus odsouzen za velezradu, které se samozřejmě nedopustil. Když bylo zjištěno, že motivujícím faktorem k zatčení byl jeho židovský původ, rozhodl se Theodor Herzl, přihlížející Žid, založit Sionistické hnutí. Napsáním knihy Židovský stát, kde navrhuje jako řešení židovské krize založení vlastního nezávislého státu, a následným pořádáním sionistických kongresů dal naději tisícům Židů na splnění životního snu, snu o svém státu. Sionisté chtěli vytvořit na území Palestiny moderní židovský stát (Sion = země Vyvolená). Od této chvíle Židé z celého světa začali vkládat peníze na takzvané Národní konto, skrz nějž kupovali půdu v Palestině. V roce 1917 se však situace změnila, neboť v Judey se k moci dostala Velká Británie, a ta přislíbila Židům, že je bude v jejich myšlenkách podporovat. Ovšem stejný slib dala i palestinským Arabům, což když se Arabové dozvěděli, okamžitě vyvolali povstání, které však prohráli (1920). Ve stejném roce se do popředí dostávají dvě ústřední osobnosti následujících arabsko-židovských válek. David Ben Gurion (David, „syn Lva“) a jeho nepřítel Hádždž Amín. V roce 1928 zinscenuje Amín další povstání namířené hlavně proti Britům, ale neměl úspěch, stejně jako v předešlých a následujících pokusech. Důležité je určitě zmínit vznik Židovské agentury v Izraeli, která se formovala už za vlády Britů. S tím spojený začátek fungování ilegální izraelské armády Hagana. Na

28

druhé straně snaha Arabů kulminovala v založení skupiny, která si říkala al-Fatáh/vítězství, jejímž hlavním cílem bylo vyhnat Turky a ostatní národy (Angličany, Francouze) z Blízkého Východu. 29. listopadu 1947 se v New Yorku sešla OSN, aby situaci Židů, kteří byli za druhé světové války vystaveni genocidě, řešila. Padl zde návrh, který počítal s rozdělením Palestiny na dvě části, část židovskou - Izrael a na část Arabskou. Hlavním úskalím celého problému však bylo město Jeruzalém (místo míru), na které si obě strany nárokovaly právo. OSN proto rozhodla, že Jeruzalém bude mezinárodní území, které nebude spravovat ani židovská ani arabská správa. Po téměř 2000 letech útrap (nikoliv, že by jednali 2000let) rozhodla OSN v poměru: 33 hlasů pro, 13 proti a 10 se zdrželo hlasování, že Židé získají svůj nezávislý stát. To samozřejmě vzbudilo vlnu nevole v řadách snad všech Arabů a na druhé straně obrovskou radost Židů. Židovský stát vznikl až když poslední anglický voják opustil Svatou zemi, což se stalo 14. května 1948. Potom začal dvoudenní krvavý boj o Jeruzalém, potažmo Izrael. Ve stejné chvíli, kdy Izrael vyhlásil nezávislý židovský stát, zaútočilo uskupení pěti arabských států( Sýrie, Transjordánsko, Irák, Egypt a Libanon) na území ovládané Židy. Tato první arabsko - židovská válka byla pravděpodobně nejkrvavější ze všech válek vedené Izraelity. Trvala rok a Izraelci ji vyhráli a získali o 21% území více, než jim přidělila rezoluce OSN. Dobyli západní část Jeruzaléma, ale navštěvovat svatá místa mohli až v roce 1967. V roce 1967 se armády arabských států shlukly kolem izraelských hranic. Izrael to chápal jako přípravu na válku a v tzv. Šestidenní válce rozmetal arabské armády a uštědřil jim obří porážku, kterou získal četná území (západní břeh Jordánu, Golanské Výšiny, východní Jeruzalém…). Další střet byl naplánovaný na rok 1973 a název dostal Jom Kipurská válka, neboť Arabové zaútočili na Židy v den Jom Kipur, což je největší Židovský svátek (Den smíření), při kterém se nesmí pracovat, takže Izrael byl velice ochromen. Naštěstí pro Izrael skupinka hrdinně bojujících kibucníků (obyvatelé kibucu, což je typ vesnice částečně založen na komunistických idejích) na Golanských výšinách, která zabrzdila syrský postup a dala čas armádě na mobilizaci. Izraelci opět vyhráli i za cenu velkých ztrát. V roce 1977 se do čela izraelské vlády dostala strana Likud, která hájí pravicové ideje. S novou vládou přišla i nová rozhodnutí, a proto Izrael postupně podepsal mírové smlouvy s arabskými státy, tedy kromě Sýrie, s kterou má i dnes oficiálně válečný stav. Samozřejmě situace dnes je mnohem lepší než v předešlých letech, ale strach, nenávist a netolerance jsou neustále přítomny. Nespokojenost Arabů se současným stavem je na jednu stranu pochopitelná, ale po útrapách nesčetných židovských generací se musím přiklonit k názoru, že stát Izrael má právo na existenci. Tím bych chtěl podotknout, že Židé si půdu legálně koupili a Společenství národů jim poskytlo šanci na život zcela podle demokratických principů. Doufám, že jsem Vás neunavil a těšte se na další část, která už by nemusela být tak nudná. Otázka na závěr: „Víte, kdo jako první poskytl zbraně Izraelcům?“… -adyctu-

29

Kam to dotáhli... Přinášíme rozhovor s bývalým žákem našeho gymnázia Jaroslavem Dvořáčkem (mat. ročník 2005), který se dokázal prosadit v tvrdém světě modelingu na světové úrovni. Často žasnu nad jeho dokonalými fotkami a nad místy, odkud se docela často hlásí na svém facebookovém profilu. Zkusila jsem Jardu poprosit, zda by se s vámi nechtěl podělit o své už celkem bohaté zkušenosti s prací a životem v tak atraktivním prostředí – a překvapivě mi velmi ochotně vyhověl a dovolil i zveřejnit jeho krásné fotky. Osm let jsem byla jeho třídní – chodil do třídy, na kterou se mi pořád těžko zapomíná. Jarda není určitě jediný, který to v životě daleko dotáhne. Pokusím se být důsledná a v každém GYMu pro vás oslovit některého našeho bývalého žáka, aby vás inspiroval, podělil se s vámi o své zajímavé zkušenosti. Třeba budeme v budoucnu psát i o vás...

Jaroslav Dvořáček na maturitním tablu, r. 2006

Jaké vzpomínky v tobě převažují v souvislosti s třeboňským gymnáziem? Jak už to příroda zařídila, tak špatné vzpomínky časem zmizí a v paměti se uchovají jen ty pěkné. Takže pokud někdo řekne“třeboňské gymnázium“, tak se mi okamžitě objeví úsměv na tváři a vzpomenu si na krásných 8 let. Byla to bitva, ale všichni jsme si ji užívali! Co z toho, co ses tady naučil, ti bylo k užitku?? Na jaké učitele rád vzpomínáš? Přestože nějaký základ mi zůstal, středoškolské učivo mi z hlavy postupně mizí. Doposud využívám vědomostí ze základů společenských věd a HLAVNĚ znalosti cizího jazyka - do teď mě štve, že jsem se mu tehdy nevěnoval více. Nejčastěji si vzpomínám na učitele, kteří se nám pokoušeli něco sdělit do budoucího reálného života - J.Hrubešová, A.Kohoutová, B. Černá, Z.Kučera a další Jak vzpomínáš na svou třídu, spolužáky? Jste stále v kontaktu? Moc rád vzpomínám a přiznávám, že poté, co jsem nastoupil na VŠ, nebylo lehké se od mých středoškolských let a dlouholetých spolužáků odpoutat. Nejdříve jsme se o to všichni pokoušeli, rozlétli se do světa, ale postupem času se všichni vracíme ke vzpomínkám i jeden k druhému. Vzpomínám si na tvůj velmi hektický čas předmaturitní - v souvislosti s tehdejší fantastickou pražskou přehlídkou legendární návrhářky Vivienne Westwood - jak se na to díváš s odstupem ty? S tím, že vyhraji casting na přehlídku tohoto typu, jsem vůbec nepočítal. Kdybych zrovna v ten den nebyl na přípravném kurzu na VŠ, tak bych kvůli tomu do Prahy ani

30

nejel. Přehlídka mi vzala 4 dny ze svaťáku – což bylo hodně! Ale naštěstí jsem měl už něco naučené a otázky u maturity mi celkem sedly. Až na češtinu – tam jsem byl vyšší mocí potrestán za své podvody ve Čtenářském deníku . Kdy se vůbec v tobě zrodily ambice být modelem? Kdo tě v tom nejvíce podporoval? Asi v ten moment, když jsem si připustil, že vypadám dobře a že bych z toho mohl profitovat. Pak už jsem jen čekal na potvrzující odezvu z modelingového světa. V modelingu mě vždy podporovala mamka. Díky své profesi do tohoto byznysu viděla a věděla, že hodně nabízí. Na co jsi ve své stále ne příliš dlouhé kariéře nejvíce pyšný? Nejsou to přehlídky pro známé značky nebo plakáty na ulici, což by se možná mohla zdát. Jsem pyšný, že jsem zůstal realista. Že jsem velice rychle sundal „růžové brýle“, které vám Minulé životy jsou vždy nereálné (Na vlně TSF)! modeling nasadí. Kariéru jsem v modelingu nikdy moc nehledal ani neviděl. Je to pro mne způsob, jak cestovat, získávat kontakty, a přitom se moc pracovně nepřepínat . Co pro tebe znamená cestování, kde všude už jsi byl? Když jsem s modelingem začal, cca 4 roky zpět, cestování ještě nebylo tak dostupné jako nyní. Pro mne to bylo to největší lákadlo. A kde jsem všude byl - Athény, Osaka, Londýn, Tokio, Jakarta, Shanghai, Singapure, Kuala Lumpur, Hong Kong, Bangkok... Jak řešíš na svých dlouhých cestách smutky po domově? Co maminka, máš malou sestřičku... Tohle je správná otázka, to je jedna s věcí, se kterou nejvíce zápasím. Kontrakty v zahraničí jsou zpravidla na tři měsíce v jednom městě a když už jste v Asii, většinou zůstanete déle. Za tři měsíce poznáte město, zjistíte veškeré možnosti zábavy, najdete si přátele, konečně zaběhnete do rytmu jiné kultury a hle, smlouva končí. Letíte do nového města, kde to všechno začne nanovo. Nikde si nestíháte vytvořit pevné zázemí nebo důvěrné přátele. Takže není divu, že se mi často zasteskne po rodině, dlouholetých přátelích a po mé posteli v mém pokoji. Jsi stále student? Je to pro tebe vůbec důležité? Studia důležitá jsou. Soukromá škola, kde studuji, mi poskytuje možnost vždy rok studovat, rok cestovat, rok studovat atd. Jak jsi na tom s cizími jazyky? Angličtinu používám každý den. A nyní se učím španělsky, což jde celkem dobře, neboť mým druhým jazykem na gymnáziu byla francouzština.

31

Co máš před sebou, jaké jsou tvé ambice? Myslíš na budoucnost? Postupem času myslím na budoucnost čím dál častěji a častěji. Přichází to zdravě s věkem. Dříve jsem žil ze dne na den a za toto období jsem velmi rád – myslím, že ho tím pádem nebudu v budoucnu postrádat. Studuji marketingovou komunikaci a stále mám v této oblasti své plány, ale nyní chci těžit z mých cestovatelských let, a proto se zaměřuji na cestovní ruch. Asi je pravda, že je v prostředí modelingu více gayů – čím to? A je to tak? Co se týče mužských modelů, jde o nesmysl. Tento dojem navozuje české prostředí, kde o zevnějšek pečují zejména gayové. Pokud mluvíme o modelingu jako bysnysu, tak ano. Návrháři, choreografové, vizážisti, stylisti, make-up artisti, kadeřníci jsou lidé, kteří musí být kreativní, estetičtí, povrchní New York, Paris, London, Milano, a musí mít smysl pro detail. Zdá se, že tyto Trebon© vlastnosti mají často homosexuálové. Jak těžká je práce profesionálního modela – jak moc tě to vlastně baví – co je tvá hlavní motivace pro to, co děláš? Jak moc na sobě musíš pracovat? Nechci lhát – není to práce jako každá jiná, jak bývá často zmiňováno, jde o práci snadnou a životní styl pohádkový. Když se řekne modeling, vybaví se vám většinou focení a módní přehlídky – ale to je jen třešnička na dortu, to je výplata na konci měsíce. Pracovat jako model/ka znamená vypadat neustále co nejlépe – to je vaše práce. Zdravý spánek, zdravá výživa, péče o pleť, formování postavy a budování image. Výsledkem je, že budete pozváni do zahraničí zahraniční agenturou, budete se moci účastnit castingů a když budete mít štěstí, casting vyhrajete, projdete se pět minut po mole a až v ten moment vám bude zaplaceno. Takže pokud chcete mít jistý měsíční příjem, modeling rozhodně nedělejte. Co se týče životního stylu: přes den oběhnete pár castinNeviděli jste někde Deppa? gů, případně něco nafotíte nebo odchodíte, pár

32

hodin ve fitku a večery trávíte v restauracích a klubech obklopeni ostatními modely a modelkami. Restaurace a kluby těží z přítomnosti modelů, a tak se předhánějí v benefitech. Záleží na městě, ale většinou jsme VIP a konzumujeme zdama – takže není divu, že noci bývají divoké Jak jsem již zmiňoval, kariéru jsem v modelingu nikdy moc neviděl. Lákalo mě cestování a samozřejmě popsaný způsob života, ale člověk se přejí všeho, věřte mi. Skrze fitko si udržuju štíhlou postavu a čistím si pleť, jinak musím přiznat, že to lajdám. Co nejraději děláš? Čteš? :) Když jsem v Česku, tak je to sport a mám slabost pro noční život. Když jsem v zahraničí, tak je to sightseeing a opět noční život...A co čtu? Často otvírám učebnici španělštiny a listuji odbornými časopisy marketingu. Díky za rozhovor a přeji hodně štěstí ! připravila -ako-

Radikální myšlenky V několika posledních letech pronikají do našeho okolí radikální názory a hodnocení a vynořují se na povrch častěji, než jsme byli zvyklí a častěji, než by se mnohým z nás zamlouvalo. Tento jev se zde neobjevil jen tak přes noc. Určitá forma radikality provází lidstvo odnepaměti a v jednotlivých obdobích minulosti se vždy projevovala – tu více, tu zas méně. Díky ní bylo dosaženo důležitých a nepochybně pozitivních věcí (vznik našeho státu po 1. světové válce, Národní obrození), ale na druhé straně způsobila tolik smutku, bolesti a nespravedlivého utrpení, že se nedivím, že bývá velmi často vnímána pouze v tom negativním slova smyslu. Vzniklou kontroverzní tématikou bych se chtěl v tomto článku zabývat. V České republice se většina lidí s radikálními názory hlásí k některé extrémní politické straně či hnutí. Jsou to nacionalisté, skinheadi, pravičáci na jedné straně a levičáci, socialisté na straně druhé. Přibývá mladých lidí levicového smýšlení, kteří věří komunistické straně (a pokud představitelé této strany nechtějí být spojováni s její nesympatickou (radikální) minulostí, očekával bych něco jako omluvu za ni, když ne rovnou změnu názvu strany) a jsou ochotni ji podpořit ve volbách. Co je k tomu vede? Nevědí snad, čeho se komunisté v minulosti dopustili? Nevědí o zločinech minulého režimu, nebo o nich dokonce vědět nechtějí? Ne, tak jednoduché to nebude. Tito lidé jsou většinou v nelehké finanční situaci. Jedná se o důchodce, o lidi, kteří přišli o práci, o mladé lidi, kteří nedávno založili rodiny – zkrátka jsou to lidé, kteří počítají každou korunu. Komunistická strana jim slibuje veškerou možnou i nemožnou (a tu především) sociální péči a podporu. Žilo by se těmto lidem v ultralevicovém státě lépe? No, nějakou dobu ano. Podle mého názoru asi do té doby, než by komunisté prohospodařili a rozdali veškerý kapitál, který nám ještě zbyl, což by patrně až tak dlouho netrvalo. Problémem těchto voličů je neschopnost nahlédnout trochu dopředu, díky čemuž jsou ochotni volit

33

stranu uvažující naprosto neekonomicky a dávající velmi moderní (rozumějte nesplnitelné) sliby. S ultrapravicovými lidmi je situace poněkud horší. Jsou to lidé, kteří se zklamali v základních morálních hodnotách nebo je z nějakého důvodu nevzali za své nebo (což je asi nejsmutnější případ) se nechali strhnout svými vrstevníky. Uznávají mnohdy jen sami sebe, případně svůj národ a barvu pleti a často obdivují bývalé německé nacistické vůdce. Jak je od jejich myšlení odradit? Rozsáhlá kampaň ve stylu Hitler nechal zabít 11 milionů nevinných židů. Byl to zločinec a vrah…by nejspíš moc nezabrala. Pro takové jedince naší společnosti jsou židé méně než prach na podrážkách jejich bot (protože toho se zbaví snáze). Nejspíš by zasloužili postřílet, ale kdybychom zastřelili každého, kdo si to zaslouží, moc by nás tu nezůstalo. Chce to tedy vymyslet nějaké jiné řešení. Řekl bych, že by stálo zato informovat je o tom, co se nacismu týká, ale o čem se mezi nimi nemluví. Informovat je o tom, jaké plány měli nacisté s námi Čechy a o osudu, který nás nepotkal jen díky tomu, že jejich tolik obdivovaní vůdci nezískali tolik moci, kolik by jim oni sami dopřáli. Informovat je o tom, že Češi měli v budoucnu skončit jako určitá forma novodobých otroků Němců, měli být sterilizováni (kastrováni, chcete-li) a v konečné fázi nejspíš úplně vyhlazeni. Nádherná představa, přímo vybízející ke zdvižení pravice. Strach z radikálů však u nás také některé lidi vede k radikálním opatřením. Příkladem může být zrušení ultrapravicové Dělnické strany (která šířila nacionalistické myšlenky), což na jednu stranu schvaluji, na druhou stranu ale ke zrušení Komunistické strany (která se v minulosti dopustila horších věcí) už nikdo odvahu nenašel. Nedávno jsem viděl propagandistický plakát se zněním Zastavme naci(onali)smus a (ultra)pravici! Budujme politický a radikální odpor. Nejsem si jistý, jestli radikální přístup k radikálním myšlenkám je přístupem správným. Působí trošku křečovitě a využívá prostředků, kterých se zároveň nejvíce zříká. Jak už zjistili staří Římané, můžete zabít člověka, můžete uvěznit skupinu vzbouřenců, ale jak bojovat proti myšlence? Pomocí jiné myšlenky. Využijme naší inteligence k inteligentnímu řešení našich problémů. Viva la démocratie! Jan Čížek

S respektem za Respektem Kdybychom se zabývali výrobou jogurtů, tak bychom bývali v úterý 13.4. navštívili Pribinu a nechali se inspirovat výrobou Pribináčků, ale jelikož jsme jen redakční rada a místo Pribináčků je výsledkem našeho snažení časopis, tak jsme se byli podívat na vznik Respektu a Hospodářských novin. Načerpali jsme mnoho nápadů a vskutku -klimbingjogurtové odhodlání! Můj milý deníčku, včera jsem byla s redakční radou Gymu - našeho školního časopisu, v Praze. Možná tě překvapí, že kromě prohlídky Staroměstského a Václavského

34

náměstí, Valdštejnské zahrady, vyhlídky na Prahu od metronomu nebo procházky Jelením příkopem, směřovala naše cesta také za méně, ani tak ne známým, jako vyhledávaným cílem. Dostali jsme totiž možnost navštívit redakci časopisu, jehož název vystihoval zároveň i pocit, který v nás jeho kvalita vzbuzovala – Respekt! Po vystřídání různých dopravních prostředků od vlaku, který nás dopravil z třeboňského nádraží do Prahy, až po tramvaj, jež nás „vyhodila“ Foceno s Respektem jen pár ulic od kýženého cíle, jsme konečně spočinuli před majestátně působící, ačkoli ne zrovna moderní budovou, nad jejímiž dveřmi upoutával zrak velký nápis Hospodářské noviny. Po nezbytném vyfotografování před vchodem jsme trochu nejistě, ale o to zvědavěji vstoupili dovnitř. Načež se nám otevřel pohled do rozlehlých, anticky působících prostor budovy. Ohlásili jsme se na recepci a i bez čipové karty byli vpuštěni dále. Ta trocha nervozity, která ve mně byla, se okamžitě rozplynula s příchodem muže, který si s každým z nás přátelsky potřásl rukou. Byl to dlouholetý redaktor Respektu a také jeho bývalý šéfredaktor Marek Švehla. Chvilku nato nás již kabina výtahu s nemalou námahou zvedala vzhůru. Připadalo mi, jako bych stoupala z přízemního a neodborného prostředí pouhého školního časopisu vzhůru k profesionálním a zkušeným redaktorům, kteří se ve své branži bez problémů orientují. Pak se výtah zlehka zastavil a pod nohama jsem opět ucítila „pevnou půdu“, která mě vracela zpět do přítomnosti. Dveře se pomalu otevřely a první, co jsem za nimi spatřila, byla úplně normální chodba, vedoucí do chodeb dalších. Při krátkém úvodu pana Švehly se kolem nás mihlo jen pár osob a já stále čekala, kdy uvidím všechny ty lidi a redakční shon, jaký jsem si vždycky představovala. Chvíli nato nás náš průvodce vedl pěkně zařízenými a útulnými prostorami redakce, do nichž střešními okny pronikalo sluneční světlo. Stěny chodeb byly polepené plakáty s různými tématy časopisu a všude bylo spousta stolů obložených stohy papírů, na nichž stály monitory počítačů. Jen ti redaktoři pořád nikde! Taky jsem se divila, deníčku, dokud nám pan Švehla nevysvětlil, že většina redaktorů má v pondělí a úterý volno, nebo pracuje v terénu a o to více času potom tráví v redakci po zbytek týdne. Pár z nich jsme tam přece jenom zastihli a dokonce neměli jenom lidskou, nýbrž i zvířecí podobu! Jak jsme se totiž dozvěděli, členem redakční rady se může stát i pes, jehož funkci tvoří od inspirace přes uklidňování bezradných redaktorů, třeba i popohánění a hlídání editorů.

35

Kdo by si však myslel, že v redakci Respektu se chovají na lidi jako na psy, po přečtení následujícího odstavce jistě změní názor. Téměř v každé kanceláři je totiž kanapíčko pro klidné přemýšlení nebo relaxaci po úspěšně napsaném článku. Taky by se hodilo, říkala jsem si, když jsme vstupovali do menší místnosti s téměř kruhovým stolem, po jehož obvodu jsme zaujali každý jedno místo společně s další redaktorkou Respektu, Kateřinou Šafaříkovou. V sedm večer vás všechny seřvu! Následující půl hodinka se nesla v duchu zajímavého povídání o práci jednotlivých redaktorů, psaní článků, studiu publicistiky a mnoha dalšího. A konečně tu byla dvanáctá hodina a čas skutečně profesionální redakční porady, na kterou jsme se přesunuli do větších prostor a tiše zaujali místa v pozadí, s napětím čekajíce, co bude dál. V půlkruhu kolem červeného kanapíčka se rozmístila většina z 28 redaktorů Respektu a začalo se nejdříve s hodnocením minulého číslo, které nazývali Kontrarespekt. Bylo vidět, že každý z nich ví, co říká a proč to říká, přičemž celé hodnocení probíhalo velmi konstruktivně. Kritika byla podávána i přijímána s klidem a chvála byla vyslovována s nepřehnaným nadšením, ale o to větším uznáním. Po hodině a půl se však člověk nasytí i zajímavých zpráv nových informací. Přesto jsme se ještě před odchodem z budovy zastavili v redakci Hospodářských novin, jejichž fungování nám velmi zajímavě vysvětlila zástupkyně šéfredaktora Lucie Tvarůžková. Myslím, že nikdo z nás nezapomene na modré redaktory, kteří podléhají červeným a ty „nejA já mu na to: „Zdeňku, to teda nezvládneš!“ horší“ černé, kteří musí kontrolovat úplně všechny. No, můj milý deníčku, třeba z nás redaktorů Gymu taky jednou budou takoví pestrobarevní redaktoři. -teza-

36

Hry Vítejte u další herní rubriky, přátelé! I tentokrát pro vás mám připravené dva články, měly by být i únosně krátké. Rád bych totiž školní veřejnost seznámil s taji protipirátských ochran u PC her, neboť tento průmysl se stává poměrně rozšířeným a snadno by se mohlo stát, že byste koupili zajíce v pytli. A recenze? Tak trochu Bangovitá (rozuměj na pricipu hry Bang!)hříčka s názvem Sabotér (ne, nemá to nic společného s onou PC hrou). Recenze: Sabotér Co to je > Principem této hry je souboj trpaslíků horníků s trpaslíky sabotéry. Hra tedy spočívá ve snaze horníků vytěžit zlato a snaze sabotérů onu snahu překazit. Jak to funguje > Na začátku si každý hráč vylosuje roli, zda tedy bude onen hodný a pracovitý, nebo ten záludný záškodnický. Vzhledem k tomu, že škodit je snazší, sabotérů je méně. Není jich proto tolik jako horníků a šance na úspěch jsou při vhodné konstelaci víceméně vyrovnané. Horníci se snaží prokopat ke zlatu. Má to ale jeden drobný háček, a to sice, že neví, kde přesně se zlato nachází. Musí tudíž kutat naslepo, nebo získat důlní mapu a zjistit tak, kde se zlato nachází. Pokud se jim to povede, rozdělí si mezi sebe zlato. Sabotéři se naproti tomu snaží jim v tom zabránit nejrůznějším způsobem. Třeba ničí nářadí, odvádějí chodbičky mimo požadovaný směr. Úplně nejlépe ale funguje, když pomocí speciální karty ve správný moment zboří nějakou důležitou křižovatku. To se pak můžou horníci jít zahrabat... Tento proces se opakuje třikrát, na začátku každého kola se znovu losují role a znovu začíná onen boj mezi pracovitými a záškodníky. Hodnocení > Teď k tomu, co je dobře, co funguje a co ne. Na výbornou funguje radost z ničení a maření cizí snahy (hra za sabotéra), stavění chodbiček polu carcassonnefunguje také celkem dobře, herní koncept je od pohledu svěží. Jenže hra potřebuje hráče, kteří se naplno soustředí a plní svou roli tak, jak mají. Proto pokud byste si snad chtěli zahrát tuto hru na „hrách“ zde na gymnáziu (akce hraní společenských her, vždy v pondělí od 14:00, většinou v učebně I.), počítejte s tím, že horník bude hrát jako sabotér atd. Ve výsledku je ale tento nedostatek v celku malým, nejvíce bych tedy vyzdvihl stereotyp, neboť tato hra je vzhledem ke své krátkosti a malému množství hracích karet po několika hrách jednotvárná. To ale může být jen můj osobní pohled a někdo si ji třeba užije i posté. A když přihlédnu k tomu, že se dá sehnat za sympatických 149,- Kč, s hodnocením vystoupám až někam k 60%. Hodnocení: 6/10 Piráti nám kazí zisky? Penalizujme ty, kdo jsou poctiví! V tomto článku bych vás chtěl stručně seznámit s tím, jak se v současnosti videoherní společnosti brání proti neautorizovanému kopírování her. První a nejstarší dodnes používaný způsob spočívá v tom, že pokud si hru stáhnete načerno z netu nebo vypálíte od kamaráda, hru nespustíte. U 90% her ale není problém na internetu sehnat crack, neboli upravený spouštěcí soubor, kterým nahradíte

37

původní a vše funguje bez problémů. Jako ochrana tedy funguje mizivě. Další cestou je tzv. pokročilé DRM (Digital Right Managment). To je v podstatě šikanování těch, kteří si hru koupí a piráti se jen smějí. Jde například o omezení počtu instalací, a podobně otravné záležitosti, které se netýkají verzí získaných warez stylem či přes torrent (způsoby pirátění). Tady si snad nedokážu představit zabedněnější přístup ze strany vydavatelů. Nefunguje to a ještě to buzeruje poctivce... Zbylé druhy DRM jsou různé. Rockstar* například u GTA IV nutí registraci přes internet, jinak hru nerozchodíte. Ubisoft* tuto variantu dotáhl do extrému, když u her se svou novou protipirátskou ochranou vyžaduje neustále připojení k internetu (Assasin‘s Creed II, chystaný Price of Persia: Forgotten Sands a mnohé další). To dává dohromady účinný systém ochrany, který už tolik neprudí. Upřímně: který současný hráč nemá stálé připojení k netu? Jestli je to jedno procento, je to hodně, ať si kritici nadávají, jak chtějí. Přesto existuje ještě jedna elegantnější varianta, a tou jsou sběratelské edice. Tuto cestu jednoznačně ukázali CD Project* s rozšířenou edicí Zaklínače, nebo Activision Blizzard s obdobnou verzí World of Warcraft (těm se to řekne - s jedenácti miliony hráčů platících měsíčně 13 euro). EA* nyní rozvíjí 10 dolars project, což znamená, že každý, kdo si hru koupí novou (tzn. ne bazarovou či pirátskou) verzi, dostane právo na stahovatelný obsah v ceně 10 dolarů. Tato ochrana je podle mého názoru docela účinná (návody, figurky, povídka ke hře, srdce sběratelů zaplesají) a neprudí. Tak, přátelé, doufám, že jsem vás tentokrát nezahltil informacemi, užívejte jara třeba ve společnosti Sabotéra (je to přece jenom jen 150 kaček) a příště se těším! -chinano-

Moderní lovci pokladů Pokud při procházce v lese potkáte člověka, který s GPSkou v ruce pobíhá sem a tam, nemyslete si hned, že právě utekl z psychiatrické léčebny. Pravděpodobně se jedná o cachera (=chytače), který, stejně jako další 4 miliony turistů po celém světě, propadla aktivitě zvané geocaching. Pod tímto tajemným slovem „geocaching“ si představte miliony skříněk poschovávaných na nejrůznějších místech světa a GPS souřadnice, určující jejich přesnou polohu. Jedná se o poměrně moderní aktivitu, která přišla s vývojem technologií na počátku 21. století a touhou člověka hledat poklady. Původně nevinná hra přerostla do masivního měřítka, a co se počtu hledačů týče, geochaching už není pro Čechy nic neznámého. Atraktivita geocachingu je spojená především s její relativní nenáročností a dostupností. Správný cacher (u nás taky „kačer“) si po registraci na internetové stránce www.geocaching.com vyhledá souřadnice cachek poblíž místa, kam se chystá na dovolenou nebo výlet, ty pak zanese do své GPS navigace (stačí ta do auta nebo i iphone) a potom už jen hledá, jako dávní romantičtí hledači pokladů. Skrýše jsou většinou mezi kořeny stromů, pod kameny, „pod drnem“ ale mnohdy jsou místa velmi

38

kuriózní (dutá šiška na stromě, plechovka od Coly nebo fotbalový míč). Nalezeným pokladem pak bývá krabička plná nejrůznějších „krámů“ – hlavně hraček, mincí, her, jídla, postaviček, ale můžete narazit i na zajímavější předměty, jako jsou CD, webkamery atd. Jednu z věcí uvnitř si můžeme nechat na památku, jinou ale musíme sami vložit a nechat ji tu jako vzpomínku na nás. Skříňka obsahuje i tzv. „logbook“, kam zapíšeme svůj příchod a místo, odkud pocházíte; zároveň tak zjistíme, kolik různých lidí už před vámi skříňku objevilo. Geocaching se stává postupně fenoménem. Možná se v nás opět vzbudila touha po hledání pokladů nebo jen máme potřebu hledat krásná místa. Proto pozor, člověk, který pobíhá po Jižním pólu nebo po Václaváku, není blázen, ale cacher, který hledá svůj skrytý poklad. Zdroje http://cs.wikipedia.org/wiki/Geocaching http://www.geocaching.com Zdroj obrázků http://macfarlane.ws/geocaching/uploads/20721491.jpg Ivana Moravcová, oktáva

Jazykové okénko Deutsch Obdivujte se mnou, co lze napsat po půl roce výuky němčiny. Téma: Moje školní pomůcka. Štěpánka Otepková

Mein Bleistift Mein Bleistift ist sehr schön. Er heißt Škrábalka. Škrábalka ist blau und neu. Mein Bleistift schreibt sehr gut. Ich habe Škrábalka am liebsten von allen Bleistiften. Škrábalka liebt einen kleinen und weißen Radiergummi. Škrábalka wohnt mit dem Radiergummi im Mäppchen. Das Mäppchen ist ihr altes und gutes Haus. Škrábalka kommt aus Deutshland. Anna Hamrová, tercie

Mein Bleistift – Magda Mein Bleistift ist ein Mädchen. Sie heißt Magda. Sie ist sehr farbig. Magda ist blau, rot, gelb, grün und weiß. Sie hat schwarzes lockiges Haar und einen roten Hut – ihren Radiergummi. Sie mag Eis und Kaffe. Sie spielt Tennis und mag Speerwerfen. Sie macht Judo. Magda ist schlank und groß. Sie schreibt schwarz. Sie ist zwölf Jahre alt. Sie lacht gern. Ich mag sie. Karolína Macháčková

39

Our little school life is full of big events (prepared by tercie and PK)

It was a lesson of Physics. Suddenly, two students began to laugh. ,“What is happening?“ our teacher asked curiously. All the students looked at the desk. One girl slept undisturbed on the desk. ”Well, we are not sleeping at Physics lessons,“ the teacher said amused. The girl woke up and the whole class laughed. The girl went red and said: “I did not sleep!“

The Subjects of Physics Hannah: Hallo? Can you hear me? Anita: Yes, I can hear YOU. This telephone is perfect. Hannah: Yes, it is…Hallo? Danny: Wrong conection! Ha Ha Ha Ha…

When you have NO idea, take the Super Clever. It definitely increases intelligence. Hmmmmmm – Super Clever!

A: The party yesterday was great! But I slept only two or three hours. I see myself in my bed now. B: Oh yes, I can see it. You keep the motto: “Always ready in your pyjamas,“ are not you? A: What? Ooo OMG! It is crazy.

40

Damn! I will have mark five. =( Look, there is a map! :D I hope that my teacher never notices. I will have mark one! Very good!!! :D

What is better, Fear Factor or our canteen? Tasteless in both.

Drby

Zkulturněné Drby, je třeba dodat. Sami jste si o ně v připomínkách k minulému číslu řekli. Někteří až moc urputně. Například jedna septimánka o celém GYMu napsala pouze jednu větu, a to: „Celé je to nehorázná drbárna!!!“. Nebudu brát v potaz, že Drby jsou jenom jedna malá rubrika v celém nabitém časopisu. Spíš odpovím tak, jak se na drbnu sluší: „Nevystavuj svá prsa na každé akci a poté si už o sobě třeba v drbech nepřečteš“. Je tu ovšem ještě pár názorů, na které je třeba odpovědět. „Drby nejsou přesné a někdy si vymýšlejí“, zaznělo ze sexty. Dlouho jsem se smál. Od toho jsou to Drby, ne? Stoprocentně přesné informace si přečtěte v Posbíráno. „Když chci drby, koupím si Blesk a ne GYM“, píše několik septimánů. Když chcete normální studentský časopis, kupte si GYM a nečtěte jednu jeho dvacetinu. Jediná konstruktivní připomínka byla, že by se tu neměla objevovat jména. Ano, jména omezím. Naprosto bez nich to opravdu nejde. A jak to dopadlo celkově? Kvartáni jsou jednotní v tom, že Drby jsou opravdu dobré, pro mnoho z nich je to oblíbená rubrika. Naopak, septimáni jsou téměř jednotní v tom, že poslední drby byly špatné. Asi to bylo tím, že jsem psal o jejich spolužačce. V sextě je to tak půl na půl. No, dost povídání a vpřed k drbům.

41

• • • • • •

•

•

• • • • •

•

• •

Začalo jaro. A tak není divu, že toto číslo drbů bude hlavně o vztazích. O čem jiném taky? Spoustě čtenářů GYMu chybí v tomto časopise křížovka. Pokud po ní opravdu tolik toužíte, hlasujte pro ni v nové anketě na www.casopisgym.cz. Na gymnáziu se objevila nová praktikantka. Co je na ní tak výjimečného? Narozdíl od předchozích praktikantů umí učit! Očekává se nový manželský potomek na gymplu! Koho? Lze očekávat, že se v nejbližší době bude jeden učitel/učitelka chlubit svojí ratolestí. Co se děje s penězi ze srdíčkového dne? Zlý jazykové tvrdí, že jdou na zařízení školy. Doufejme, že jde opravdu jenom o fámu. Kvinta se opět probudila. Jedna studentka očividně věří, že stará láska nerezaví, druhá zase zkouší odchytit žádaného třeťáka, který je nyní shodou okolností volný. Ani jejich spolužáci nezůstávají pozadu. Jeden z nich projevil očividný zájem o jistou studenku kvarty. Výsledek neznámý. A to nesmíme zapomenout na volejbalový trojúhelník! Velice zajímavý je takzvaný „volejbalový trojúhelník“ mezi kvartánkou, kvintánem a septimánkou. Přestože nyní septimánka dost prohrává (onen vytoužený kvintán se už seznámil se psem její konkurentky), chystá se zvítězit v oblastech, kde jí kvartánka opravdu nemůže konkurovat. V to, že stará láska nerezaví, věřil i jeden z minule jmenovaných párů. Našel se však záludný „bezvěrec“, který se snaží tento vztah rozbít. Fandím páru. Zatím je to pro něj 1:0. Že jsou členové redakční rady přechytračelí, dospělí a nudní? Kdepak, zdání klame. K rozdmýchávání ohně lásky došlo mezi jistou redaktorku a redaktorem. Naivní septimánka naletěla zkušenému medikovi z Prahy. Zatímco ona chtěla normální vztah, jemu šlo jenom o to jedno. Skončilo to fiaskem. Naprosté většině zúčastněných se seminář a způsob jeho podání líbil. Jen Jirkovi Pechovi z V. se líbil sám lektor. Mimo gymnázium: Třeboňská drbna má naprostou pravdu, Jiří Křiváček je velice tolerantní - a M.N. toho úspěšně zneužívá. D.P ostatně taky. Jaro se kromě zcela nových vztahů postaralo o několik rozchodů. O těch ovšem nebudu psát, protože rozchod je nanejvýš smutná záležitost. Dokáže ale někdo vysvětlit, proč jich je tolik zrovna na jaře? Školní psycholožka jen nechápavě kroutí hlavou. Šachisté se nezdají. Jeden záletník z tercie na lyžařském výcviku přesvědčoval a snad i přesvědčil některé sekundánky, aby se před ním svlékly do spodního prádla. Po tomto zážitku rychle obrátil kurz a nyní chodí s kvartánkou, která často nosí čelenky. A co naše stará dobrá sexta? Zde se vytvořil vskutku podivný pár. Ona je bisexuálka, on je gay. No co, je jaro. Nejmenovaná septimánka zřejmě velice touží po svém spolužákovi. Při těch nejnevhodnějších a nejintimnějších chvílích křičí jeho jméno. A co na to její stávající přítel? Rozbrečel se.

42

•

• • •

Občas můžete vidět o velké přestávce na lavičce svačit dva páry. Zatímco jeden je všeobecně známý a dlouhodobě šťastný, ten druhý je...tak trochu pochybný. Ano, jedná se o místní motorkářskou elitu. Jistá sextánka se zamilovala do Pavla Krejči. Jiskra přeskočila při určování definičního oboru. Krutoprisnejhustodemon má novou pomocnici, Krutoprisnouhustodemonku. Kdo to je? To kdybych věděl... Byla objevena milostná poezie pana Pražáka.

Láska je smuteční páska Zprvu to byla jen sázka Však učarovala mi ta kráska, Láska, láska, ta každého spráská Láska, láska, láska, ta je tím vším vinna, Láska je třaskavina.

Život ukrytý v kameni V životě se setkáváme s různými lidmi, konfrontujeme s nimi své názory a snažíme se společně něco vytvořit nebo si alespoň vzájemnou přítomností zpříjemnit život. Nezáleží na tom, jestli pracujeme na přátelském vztahu nebo rovnou na partnerství, základové kameny jsou přece stejné – jsme to my! Někdy se při křesání nestane vůbec nic, občas odskočí malá jiskřička naděje, která buď vzápětí uhasne, nebo rozžhaví pouze jeden z kamenů. Pokud však máte to štěstí a při setkání s jiným kamenem doslova přeskočí jiskra, pak je důležité, jak s jejím nábojem naložíme. Častokrát se totiž stane, že mezi kameny létají jiskry sympatií, ale přesto se nepodaří rozkřesat oheň. Na druhou stranu je spousta případů, v nichž i malá jiskřička dokázala utvořit silný plamen. Podařilo-li se nám tedy nějakým způsobem rozkřesat plamének, je velmi důležité správně se o něj starat. Stravujte ho po malých dávkách, ale v dlouhém časovém intervalu. V opačném případě by vám mohl buď vyhasnout, nebo byste ho mohli svým příliš usilovným přikládáním udusit. Dohlížejte na něj, ale nesnažte se za každou cenu řídit směr jeho plamínku. Postupujete-li podle návodu, vzniká vám z malého plaménku postupně větší a větší ohýnek, až se promění v silně plápolající vatru. A přichází chvíle, v níž to, co jste dříve museli úzkostlivě opatrovat, stra-

43

chovat se každého závanu větru, jenž by vám ho mohl sfouknout a kvůli němuž jste v noci nespali ze strachu, aby ho snad rosa neudusila, ten samý plamének teď hřeje na oplátku vás. Vždycky když na kámen dopadají všemožné nástrahy přírody – je ovanut ledovým větrem nebo zkřehlý zimou, stačí se přivalit k ohni a v okamžiku se kamenem rozlije příjemný, hřejivý a chlácholivý pocit. Na počátku vás plamének udržoval v jakémsi zdánlivém klidu, že jste se v té tmě, která vás obklopuje, neztratili a nespadli z cesty. Ale nyní vám jasný oheň onu cestu ukazuje a otevírá. Oheň ale není jen dobrý rádce a pomocník, ale také ochránce, ke kterému se vaši nepřátelé bojí jen přiblížit, protože cítí jeho neochvějnou sílu a chtě nechtě v nich vyvolává úctu jeho jasný a sebevědomý plamen. Běda však tomu, kdo by se přiblížil až příliš blízko k jeho plamenům, to potom nerozezná přítele od nepřítele a dokáže proměnit v prach všechny, kteří by chtěli proniknout do jeho středu a rozluštit tajemství, které střeží. Každý kámen totiž přirozeně zajímá, jak je možné, že ono neuchopitelné nic, které dokáže hřát i spalovat, chránit i zabíjet, pomáhat i ničit, dokáže proměnit chladný, zdánlivě bezcitný kámen ve žhavý uhlík. Jak to, že jeho ohnivému žáru neodolá ani ten nejodolnější a nejchladnější kámen z nás?! Každý kámen se dříve či později přivalí k nějakému ohni a společně s ostatními kolem něj vytváří kruh - ohniště. Je to způsob, jak alespoň částečně získat kontrolu nad tímto mocným živlem a zároveň vzdát hold oné síle, kterou stále zcela nechápeme, bojíme se jí, protože ji neumíme ovládat, nenávidíme ji, protože nás často zraňuje, zbožňujeme ji, protože nás uspokojuje a všichni bez rozdílu ji chceme. Ono tajemství ohně je totiž to jediné, co dokáže vytvořit z chladného kamene život! -teza-

Dekahovor Hlavním aktérem dalšího z řady oblíbených „dekahovorů“ je velký učitelský profesionál, předseda předmětové komise anglického jazyka a zajímavý člověk Petr Kopeček. Jsme rádi, že s ochotou odpověděl na našich deset otázek : 1. Představ si, že se tě někdo zeptá na jednoduchou otázku: „Čímže byl ten Shakespeare tak naprosto výjimečný?“ Dá se na to nějak jednoduše odpovědět? Shakespeare má v sobě rozsah celé lidské zkušenosti. Vždyť už třeba postavy jako Hamlet, Romeo, Shylock, Macbeth, Othello, Lear – to jsou úplné archetypy lidské kultury. Úžasná je jeho řeč, fascinující je skutečnost, že ač se jedná o literaturu renesanční, nedá se jednoznačně interpretovat a autor neříká doslova, co si má čtenář – divák myslet. Vždycky si v souvislosti se Shakespearem vybavím jeho slavný citát, který v parafrázi vyjadřuje to, že celý svět je vlastně divadlo a všichni jsme pouze herci ve svých rolích. To je prostě geniální! 2. Nemáš někdy dojem, že angličtina směřuje celosvětově k verzi pidgin? A pokud ano, jak se s tím vyrovnáváš? Je to přirozený vývoj všech světově rozšířených jazyků. Jazyk je lidský nástroj a každý

44

konkrétní mluvčí se ho zmocňuje po svém. Odchylky od normy a různá zkomolení vlivem mateřských jazyků jsou naprosto běžným jevem. Variabilitu pozoruji a nesu smířeně. 3. K čemu je vlastně studium cizích jazyků, když je možné sedět doma a doma je tak dobře? Jde o úhel pohledu a vlastní směřování. Určitě můžeme být spokojeni v domácím prostředí, ale kupříkladu můj obzor je rozhodně dále. A pak tedy jako příslušník malého evropského národa nemám v tomto smyslu jinou možnost, než se naučit plavat i v dalších, mnohem širších vodách. 4. Co je na angličtině nejtěžšího? Podle mě je nejtěžší umět se na jakýkoli cizí jazyk naladit - jazyk jde ruku v ruce s myšlením. Např. Čech převádí své myšlenky do vět jinak než Angličan, jinak vyslovuje jednot- Říkají, že je mi třicet let. Ale není mi devadesát, prožil-li jsem v každé minutě tři? livé hlásky, přízvuk klade na jiné části slov apod. Abych to ale konkretizoval – po svých osobních i pedagogických zkušenostech musím říct, že nejobtížnější bývají anglická frázová slovesa, předložkové vazby a synonyma. Např. slova fast, quick, rapid, promt, swift, speedy znamenají všechna rychlý, ale každé se používá v jiném kontextu. A to je na tom právě těžké – Čech rozlišuje jen rychlý X pomalý. Vystačí si s tím. Systém anglických slovesných časů a nepravidelná slovesa nás tedy nemohou rozhodit a jistě je všichni dříve či později bezpečně zvládneme… J 5. Které tři vlastnosti by jako vzor měli Češi převzít od Britů a naopak Britové od Čechů? Britové nás určitě mohou inspirovat svou slušností, tolerancí a patriotismem. My můžeme nabídnout činorodost, schopnost rychle se zorientovat v každé situaci a dovednost zjednodušit to, co se na první pohled jeví jako složité. Ještě mě také napadá vytrvalost v překonávání různých překážek. 6. Na žáky máš po svých zkušenostech jisté nároky – dokážeš se ohlédnout, jakým jsi byl studentem? Co jsi dělal málo, co moc, co špatně, co dobře…? Byl jsem víceméně pečlivý a svědomitý, na dnešní poměry až dost. Hodně jsem se věnoval jazykům a literatuře. Prostě na něco se člověk zaměří, jinde splní jen to nutné, někde jen propluje… Nemám dnes pocit, že bych se někdy něco učil úplně zbytečně. I když se přirozeně řadou věcí dnes už vůbec nezabývám, jsem docela rád, že jsem mohl i jiným disciplínám nahlédnout „pod pokličku“.

45

7. Kdo byl tvým nejinspirativnějším učitelem – v dobrém i ve zlém – a čím? Vlastně každý můj učitel mi byl příkladem – v dobrém, či horším, případně v obojím. Často nedovedeme ve svých školních letech rozpoznat, co je pro nás v konečném výsledku přínosné a co nikoliv. Jeden příklad za všechny – moje profesorka tělesné výchovy se mi zdála neobyčejně tvrdá a nekompromisní, každý musel během hodin tělocviku dělat maximum, neuznala naprosto žádné výmluvy, pravidelně mi celé středoškolské studium dávala na vysvědčení trojku. Až později mi došlo, jak pestré její hodiny byly, jaké množství sportovních činností jsme si mohli vyzkoušet – venku, v tělocvičně, bazénu, posilovně, na kolech, bruslích, lyžích. Všechny cviky dovedla sama předvést, poradit, po celou dobu nás při tříhodinové týdenní dotaci vlastně udržela v docela dobré fyzické kondici. To už se pak nikdy neopakovalo a asi opakovat nebude. Mnohokrát si na ni vzpomenu, stejně jako i na mnohé další, nejvíce ze všech ale na paní učitelku Mrázkovou, češtinářku z malé venkovské školy v Sudoměřicích u Bechyně. Pro laskavou přísnost a pedagogické mistrovství. 8. Jaké jiné povolání než kantořina přicházela kdy v úvahu? Když se mě poprvé ptali, čím bych chtěl jednou být, odpověděl jsem, že trpaslíkem. Bylo to v první třídě, preference jsem od té doby samozřejmě už změnil – bavila by mě určitě i práce průvodce na památkovém objektu, v knihovně, knihkupectví či antikvariátu. Nedávno jsme s kolegou na školení k nové maturitě rozvažovali o práci listonoše. Čas ukáže. 9. Čím je pro tebe cestování, tři nejinspirativnější cesty… Jsem člověk zvídavý, tak se rád dívám i jinam. Cest už bylo hodně a každá obohacující a v něčem jiná. Úplně první cesta, kterou si dovedu vybavit, byla s rodiči na západní Slovensko. Bylo mi pět let a zvláště náročný výstup do kopce na hrad Beckov má jasné obrysy. Odměnou mi byl nádherný výhled do okolí. Rád bych se tam zase někdy podíval. Raději bych zmínil něco ze zážitků poměrně nedávných. Moc jsem si užil prohlídku londýnského domu anglického lexikografa Samuela Johnsona, který zde, na skrytém místě, se svými několika spolupracovníky z Literárního klubu dal dohromady v letech 1747 – 1755 první velký slovník anglického jazyka. Krásný zážitek i díky sympatické, kultivovanou a srozumitelnou angličtinou hovořící průvodkyni! Během minulého léta jsem se v Paříži mimo jiné vypravil po slavných i zapadlých hřbitovech a učinil tam různá zajímavá odhalení, zároveň se mi v Latinské čtvrti podařilo najít nádherný bazén, který si určitě vybaví každý, kdo viděl vynikající film Modrá od Krzysztofa Kieslowského. Půlnoční plavání v tomto nasvíceném a libou hudbou znějícím bazénu, jen mezi pár Pařížany, je pro mě nezapomenutelné. 10. Které životní role tě nejvíce naplňují? Všechny mé role mě naplňují. A to se dostáváme zase na začátek, k panu Shakespearovi. Za odpovědi děkují –ako- a –ros-

46

Radosti života! Skončila zima, chvíli to trvalo, vzpouzela se a bránila, ale nastalo jaro. Ve své kráse, vpravdě Seifertovské. Jako by všude okolo proudila energie a síla. Síla života probouzejícího se po dlouhém spánku, načerpav síly. Vzhůru k růstu, k rozmnožování, k životu. Vesele si poskakujíc jsem procházel městem, přes park a dál... Výkřik! Zosobnění bolesti a smutku! Málem jsem upadl, už neposkakuji. Přede mnou leží tělo, dlouhé silné, ale skomírající, skoro mrtvé tělo. Život, který se vzbudil, aby zemřel. Konec místo začátku, jako zničená naděje. Byl jsem smutný, ale hlavu vzhůru, život jde dál! Pohlédnuv do dálky, spatřil jsem bojiště, kde v tratolišti krve leželi padlí. Jatka táhnoucí se do dáli, klekl jsem a slzy nezadržitelně padaly na pařezy, jediné, co zbylo. A tak přišlo jaro. -klimbing-

Šachový koutek Milí luštitelé šachových hádanek. V minulém čísle se král skrýval za jménem Pyrrhos I. Épeirský a jeho „slavné“ vítězství. Vítězem posezení u kávy se stává Lenka Cvrčková ze septimy. Úkol z totoho čísla je opět prostý: „Koho představuje bílý král a kdo jej takto pasoval?“ Nápovědou budiž, že nápovědu řekl někdo blízký k Rotterdamu. Vaše tipy odesílejte na adresu [email protected], vítěz obdrží obvyklý potlach nad kafem. -ros-

47

15 vs 1, zkrátka férovka! 27.2. k nám, sem na jih, přijel bojovník. Mistr taktiky a muž, který svedl více bitev než například Ceasar. Přijel na pozvání Martina Rosochy. Tohoto velkého válečníka jsme měli tu čest přivítat v sále lázní Aurora a zde jsme také my (nováčci a adepti umění válečnického a pobudové nachomýtlí) sešikovali své řady a pokusili se změřit síly s mezinárodním mistrem. Nebudu vás napínat, Petr Neuman nás porazil na hlavu. Táhněte! Abychom však nesmutnili, tak nám prozradil nějaká tajemství úspěchu na poli taktickém resp. šachovém. A to klíčové zní: „Trénuj, trénuj, trénuj“. Tak tedy 1. e4 e5, 2. Jf3 Jc6, 3. Sc4 Sc5 -klimbing-

Koutek poezie Milí čtenáři, dnešní koutek poezie je věnován Gustavo Adolfo Bécquerovi, pozdně romantickému básníkovi, jenž je řazen k největším španělským lyrikům vůbec. Prvně jsem s tímto básníkem setkal ve slovenské sbírce Šum bozkov v trepotání krídel, v geniálním překladu Jána Šimonoviče. Později se mi do rukou dostal také český překlad Ztichlá harfa od Miloslava Uličného; právě u téhle sbírky jsem si snad prvně uvědomil, nakolik je slovenština nádhernou řečí, jež češtinu v poetice a jemnosti často (nebo vždy?) předčí. Šum bozkov, ostatně, marně hledám v antikvariátech dodnes (to kdybyste na ni náhodou narazili .)… LIII Znovu se vrátí tmavé vlaštovičky a zas tvůj balkón hnízdy obalí a opět křídlem na tvá okna zaklepat přiletí; ale ty, jež se zarážely v letu, jen aby se tvou krásou kochaly

a štěstím mým, ty, jež nás znaly jménem, ty... už se nevrátí! Znovu se budou husté zimolezy na tvůj plot šplhat, jak se šplhaly, a v podvečeru ještě nádherněji rozevřou okvětí ale ty květy obtížené rosou,

48

jejíž kapky jsme chvět vídávali a padat jako ty slzy, jež den roní, ty... ty se nevrátí; Znovu se ozvou láskyplná slova, jejichž žár tvůj sluch opět rozpálí, a tvoje srdce z hlubokého spánku se možná navrátí; ale tak němě a uchváceně, jako zbožné duše Boha vzývaly, tak jak já miloval tě – to už nikdo zakusit nedá ti!

XXXII Šla kolem ve své strhující kráse - a ustoupil jsem jí; ač jsem se za ní neohlédl, přece „To je ta pravá!“ cosi řeklo mi. Kdo nastavil ten večer příštím ránem? Netuším; jenom vím, že v krátké letní noci smísily se obojí červánky a... byla pryč. Připravil –ros-

Za trochu lásky... á la sexta Pokaždé, když někde vykládám o díle Jaroslava Vrchlického, vzpomenu si na jeho sbírku Okna v bouři. Je v ní krátká nenápadná básnička, která se jmenuje „Za trochu lásky“. Každého vnímavého čtenáře po jejím přečtení může napadnout, co on by dal za troch lásky... a tak jsem se letos na totéž zeptala při češtině sextánů (průhledem do dějepisného kabinetu nás při tom uslyšel Václav Pražák, který si vzpomněl na svá studentská léta a na stejný úkol, který jsem jim, tuším, že v roce 1994, dala ...:), přikládám výběr z jejich textů : Už proto, že jsem se člověkem jednou stal, za trochu lásky i já bych trochu dal. Však přesto, že jsem se člověkem narodil, tak bych jen za trochou moc daleko nechodil. Za trochu lásky sel bych holou skálu, usedlík byl a neměl nikde stání, za trochu něhy mladík byl bych k stáru, zavíral dveře, když slyšel zaklepání. Za trochu lásky dal bych lásku svou, jako dvě jiskry, co spolu letí tmou, až k obloze. Za trochu lásky bych nedala ani zlámanou grešli, tak jako hamouni by pro trochu zlata nešli. Než trochu lásky, lepší nemít žádnou, trocha by mě dělala jedině bezradnou.

Za trochu lásky nedala bych nic. Trocha lásky nestačí, já bych chtěla víc. Trochu lásky mám už teď, ale je to málo, je pár lidí na světě, co by za to stálo, stálo za to jít až na ten světa kraj, aby oni věděli, že mou lásku maj... Za trochu lásky nevím, proč ti lhát, dala bych se celá tobě a sepsala doživotní pakt. Za trochu lásky leštila bych oblázky, pilovala bych jejich záhyby, aby byly bez chyby. Trápila bych se nad nimi dlouhé roky s nocemi bezesnými, A všechno to úsilí a píli do propasti poslala, jen kdybych trochu lásky dostala. -ako-

49

Sámorozhovor M: Takže, opravdu naposledy? R: Sámosebou! M: A co budete dělat? R: Odstěhuju se na Podbořansko, ukončím sámostatnost, ožením se s dvanácti slovanskými ženami a stanu se kupcem s vlastní sámoobsluhou. M: Počkejte, počkejte, takto najednou nás opustit, za tím přece musí něco nebo někdo být? R: Tak já vám to řeknu... Dagobert, ten smělý a troufalý Avar Avatar, teda Frank, ten za tím je! M: Ale prosím vás, proč by to dělal? R: Kolego, je to pomsta za Wogastiburg! M: Za co? R: Heleďte, přečtěte si Fredegara Scholastika, tam je to rozebráno podrobně, ve zkratce ale asi takto; tenhleten Merovejec mi není schopen odpustit, že jsem mu dal co proto na Kuš, jdu se bavit s někým jiným... Rubínu! M: Zase tomu nerozumím, jaký Rubín? R: Ale, to je takový vrch u Podbořan, tam jsem donutil strejce Dagoberta odvolat jeho drzé: „Sáme, Sáme, redde mihi slavicus meas! M: Aha, už to začíná dávat smysl. Pomsta! R: Pche, pomsta je rozkoší jen pro malichernou a slabou povahu, to věděl už Zdecimus Juvenalis...ať si má radost, kachna jeden. M: Škoda. Napadá mne poslední... R: Ale kolego, nikdo vás nenapadá, Dagobert tady ještě není. M: Ale já myslel otázka... otázka mne napadá. R: Jak vás může napadat otázka? M: Nu dobře, mám na vás jednu otázku. R: Kde? M: Podívejte se, ještě jinak... R: Ale já se dívám tak i jinak a nikde nic! M: Uf, s vámi je to těžké! R: Copak se mnou, ale s vámi, vždyť vy jste jakoby za dva! M: Už dost, rezignuji. Má otázka: „Chtěl byste něco na závěr vzkázat?“ R: Ano, je to taková hříčka: „Děti, učte se, ať z vás něco je!“ Všimněte si, že se neříká někdo, ale něco... M: Prosím vás, něco moudřejšího by tam nebylo? R: Nu dobrá, do života je pravděpodobněji vhodnější následující: „Pravdu může říkat každý hlupák, ale k dobrému lhaní je třeba jisté inteligence.“ A prosím, vytisknout tučně, když je to se mnou tak těžké... Nashledanou v lepších časech! -ros-

50

Kronika tajemství Blížíme se ke konci Kroniky, a tak nezbývá než vnést trochu světla do jejího obsahu. Otázkou však je, zdali je vůbec možné objasnit tajemství Kroniky, když ona sama je z nich vlastně složena. Původním významem kronik přece odnepaměti bylo popisovat události, které se opravdu staly. Stejně tak i tato kronika podává zprávu o vzniklých a vznikajících tajemstvích. Jejím posláním není je odhalit, nýbrž je co nejpřesněji popsat a vnést do povědomí čtenářů. Taková kronika je jako jedna velká hádanka, nemůžete prozradit nejprve odpověď, a pak říct hádanku, protože potom by ztratila smysl. Stejně tak i v okamžiku, kdy budou odhalena tajemství této kroniky, musí nenávratně skončit. Kronika však vzniká působením lidí. Nejpředněji samozřejmě těch, kteří utvářejí události, o nichž nás informuje, ale také těch, jež do ní ony události zapisují. Tito lidé, takzvaní kronikáři, si však často mohou daný příběh přetvořit k obrazu svému – někde ho trochu přibarví, někde okoření a jinde zas opominou pár fakt, a tak vznikne záznam plný nepřesností a často i událostí, které se s těmi původními mnohdy téměř neshodují. V takovém případě je jedinou možností přečíst kronik co nejvíc a vyhledat co nejpodobnější informace, které nám podají alespoň z části obraz reality. Ve většině případů však nejde o realitu, ale o její pozadí. Ten, kdo umí číst mezi řádky, pochopí, že kronikář často určité situace hrotí, aby upozornil na chyby, jichž se zbytečně dopouštíme i za všedních okolností. Kdo vnímá jen text a opomíná přemýšlet nad jeho myšlenkou, nikdy nepochopí, o čem čte a ukazuje tak svou lenost. Ale ten, kdo je líný nad textem přemýšlet a odsoudí ho, protože mu nerozumí, dokazuje jen svou vlastní hloupost. Zkuste tedy přemýšlet a odhalte vzkaz na pozadí…. Situace se komplikuje a je třeba vzít spravedlnost do vlastních rukou! Díl 7. Den je krásný a vzduch voní, nám myšlenky se hlavou honí o tom, zda navštíviti máme znova chýši, lesík a vzdáliti se od domova. Na policejní stanici pokládají naše svědectví za pouhý výmysl, muž prý zavřený je v cele, a proto je nesmysl, abychom se s ním setkali, to jsme si všecko jen v hlavách utkaly. Však abychom klidní byli, pošlou nám tam nějaké síly, aby hlídali náš lesík by nevlezl tam ani psík. Nám tam přístup zakázali a řekli, abychom se o to dále nestarali, krom toho ptát jsme se na nic nesměli, protože přece nejsme dospělí. Zakázali nám to, pravda, však nepomohli nám ani, proč tedy poslouchat vás, páni?! To důkazy vám zavdá, když najdeme střelce teď, že v cele by mohl nesedět! Chtěli jsme záhadě přijít na kloub sami a dokázat, že se nám neprávem smáli. Také jsme vyzkoušet chtěli, jestli jsou policisté řádně bdělí i v noci a tak jsme se vydali do lesa o půlnoci! Třásli jsme se jak osiky, div že zuby nám nedrkotaly, nevěšme si na nos bulíky – bylo to zimou, ne že bychom se báli. Po osvícených ulicích, kráčeli jsme s kuráží, avšak po vstupu do lesa, kde světlo sotva proráží cestu mezi kmeny a větvemi, přes listoví nevidět nebesa a baterky jen tlumeny, nejistota obestřela náš úmysl, má to všechno vůbec smysl?! Výkřiky noci a temné stíny nám moc nepomohly

51

a trvalo dlouho, než jsme se na správném směru dohodli. Za světla denního vše známé a snadné, tma závojem zahalila a my čekali jen, kdo první spadne přes bludný kořen, jenž padnuvší mlha skryla. Stokrát snad jsme tudy šli vždy přímo a bez nesnází, ale nyní půl druhé odzvonilo a naše kroky cíle svého nenachází, když tu se mezi stromy něco mihlo! Dvě svítící skvrny – to nebudou as oči srny ni žádného milého zvířátka. Že by vlkodlak?! Vždyť je to jen pohádka. A nebo není?? Jako smyslů zbavení šli jsme stále nevím kam, jak by bludičky nás táhly v dál. Však najednou se skvrny rozjasnili a my jsme si uvědomili, že jsme strachem opilí byli a teď jsme se uklidnili. Vždyť to žádné oči dravé zvěři, to dvě okna vedle velkých dveří byly a nás velmi potěšily. Nejprve jsme sice chtěli ukázat policistům svou statečnost, však po dvou hodinách v lese jsme toho měli dost a jediné, co jsme chtěli, bylo být zachumlaní v postelích. Co na tom, že průšvih to bude veliký a domácí trest dostaneme, raději chytat lelky než být v lese navždy ztracené. Unaveně, ale klidně jsme k oknu přistoupili, abychom od něj v dalším okamžiku zas odskočili. Nevěřili jsme očím svým, uvnitř vypadalo to jak doupě, nějaká žena podávala policistovi bankovky a patrně to nebyla žádná koupě. A tam v koutě opřený o skříň, ležel nám dobře známý samostříl!! Možná oči nás jen mámily, však uši dobře sloužily. Celé to bylo jak zlý sen, to přece není pravda , to je přelud jen! Stáli jsem v noci uprostřed temného lesa, před neznámým domem, z něhož se policisty hlas nesa: „Tisk vydá zprávu v pondělí, nebojte se, veřejnost o tom nic netuší…,“ ta slova zněla nám stále v uších. Nevím, jak a za jak dlouho, doma jsme se octli a přáli si vyspat se z toho. V noci jsme se často budili, bylo slyšet dupot nohou – to policisté si pro nás jdou, zdálo se nám, že nás chytili. Jak paprsky slunce na nose nás pošimraly, naše znavené smysly zvolna k vědomí se probíraly. Jak jeden z nás později vypravoval, jen se štěstím se z našeho výletu vykrucoval. Sotva se totiž vzbudil, slyšel, jak se matka ptá: „Kde jsi celou noc chodil?“ Odevzdaně tedy vyšel z pokoje a následovala slova: „Co to je?! Všude stopy rašeliny, to sis nemohl vzít holíny, když chodíš k tomu rybníku? Nebo choď po chodníku.“ Trvalo mu prý notnou chvíli, než si uvědomil, že matka nemá pochyby o tom, že táta šel včera na ryby! Odpoledne, jen co konec vyučování byl tady, dali jsem hlavy dohromady a začali rozplétat nitky téhle záhady, odhalujíce jisté nesoulady. Nejprve jsme si vzpomenout snažili, kde přesně jsme to všechno zažili. Nemohlo to být moc daleko, však mysleli jsme si, že okolí dobře známe, vždyť dostali jsme se tam lehko, tak i podruhé to vyhledáme.

52

Přemítali jsme též chvíli, jestli jsme si to celé nevymyslili, ale škrábance a odřeniny potvrdili naše činy. Dále jsme nevěděli, zdali všimli si nás v oné chvíli, kdy jsme oknem dovnitř nahlíželi. Také jsme však nechápali, proč by se policisté podplatit nechali a kdo byla ta žena, jako komplic přistižena. Největší otazník však visel nad otázkou, kde je se samostřílem muž? Snad s nějakou další cháskou? A co kdyby měl nůž!? Otázek bylo víc než dost a jen z jedné věci jsme měli radost. Pochopili jsme, proč jsme nemohli jít do své chýše a tím spíše, proč přehlíželi naše svědectví, vždyť tak blízko jsme byli tajemství. Schylovalo se k večeru, a tak jsme došli k závěru, že policisté na nás nepřišli a tak jsme k domovům vyšli. Tu najednou zasáhl jednoho z nás šíp – nešlo se strefit líp! Otáčeli jsme se kolem sebe a hledali nepřítele, ale nikde nikoho nevidět, snad nebude ten dětský šíp nikomu chybět. Zvedli jsme ho a zjistili překvapeni, že papírek je na něm přidělaný. Bylo to krátké varování: „Nechoďte do lesa a nepleťte se do věcí mimo vás nebo tentokrát dostanete výprask vy od nás!“ Takový byl obsah toho psaní. Že bylo od nepřátelské party neváhali jsme ani chvíli, ale jak s tím vším souvisí, jsme opravdu netušili, shoda okolností to být musí. - teza-

To musíte vidět! Tentokrát nám zajímavé kulturní zážitky, knihy i nadprůměrné filmy doporučí maturanti: čtvrťáci i oktaváni a septima. Zároveň návrhy svědčí i o osobním vkusu, takže vám navíc umožní naše nejstarší studenty lépe poznat VIII. Iva Dvořáková: Určitě si nenechte ujít zajímavý film Útěk do divočiny, z nových filmů např. romantické drama Nezapomeň na mě s výborným Robertem Pattisonem a Emilií de Ravin v hlavních rolích. Cao Van Anh: Vřele doporučuji knihu od Alvina Tofflera a jeho ženy Heidi Šok z budoucnosti, neboť zde autor hovoří o způsobech přežití do budoucnosti. Matěj Potměšil: Nová hra třeboňského loutkového divadla Dřevěný vojáček a jeho přátelé – původní loutky, rekonstruovaná scéna. Michal Polena: Friedrich Nietzsche aneb vášeň toho druhého – kniha (knížečka) pojednávající o životě, filozofii a významu F.N. anonym: Ze svých nedávných zkušeností bych určitě doporučila knihu Úklady a láska od Schillera, jelikož je to velmi dojemný příběh a pro takové ty „nečtivce“ naprosto optimální (je opravdu tenoučká) Vojta Zbudil: Film Shutter Island (Prokletý ostrov), který vás pohltí svou zápletkou a neméně zajímavým koncem. Navíc poznáte Leonarda di Capria zcela jinak, než ho znáte z Titaniku, a to stojí za to. Adam Klimeš: A. Rimbaud – Květy zla. Jaké je to, když v člověku vřou pocity a jak vypadá toto bahno nitra duše vykydnuté na papír? 4. Daniela Andrlová: Všem, kteří se chtějí odreagovat a lehkovážně se pobavit, bych

53

doporučovala zajít do Jihočeského divadla na hru - muzikál Do Naha!, protože jistě stojí za to se oprostit od všedních problémů. Šárka Hazuchová: Kdo má rád „syrové“ zobrazení bez přikrášlování, má oblibu ve složitějších vztazích postav a rád nad knihou přemýšlí, tomu doporučuji knihu Johna Steinbecka – Na východ od ráje. Příběh je dynamický, čtenáře vtáhne do děje a vývoj postav je velice často nepředvídatelný. Sáhněte po ní! Jana Adensamová: Česká komedie Ženy v pokušení. Film spíše pro ženy, ale myslím, že i pánové se pobaví. Opravdu stojí za zhlédnutí. Tereza Novotná: Pokud se někomu líbí jazz, tak před nedávnou dobou vyšlo nové CD od Jamieho Culluma a je fantastické. Markéta Jindrová: Kdysi mě nadchl film Věčný svit neposkvrněné mysli s výborným obsazením: Jim Carey a Kate Winslet. Vynikající psychologické drama s prvky sci-fi o lásce, na kterou se mělo zapomenout. + i ve vyšších ročnících se najdou lidé, které pohltila upíří sága, tento příspěvek je tomu živým důkazem Tereza Šachlová: No tak já jsem naposledy viděla filmek Twilight II. (česky je to Stmívání pro ty barbary, kteří neznají jeho pravý původní název) a bylo to prostě boží!! Edward je fakt coolouš, cukroušek, budete to prostě milovat!! A vzkaz pro Bellu: „Si mrtvá!“ VII. Dayva Nguyen: Imaginarium doktora Parnase – kluci – hravý svět fantazie, krásná herečka, hrozí konec světa, holky – špičkoví herci, Johny Depp, platonická láska. Fantazie je třetí oko!! Zuzka Drachovská – musíte vidět a slyšet Morcheebu a rozhodně musíte navštívit nové kino Světozor!! Marie Kalátová – určitě musíte vidět Katku, časosběrný dokument Heleny Třeštíkové, myslím, že většina z vás o něm již slyšela a potvrzuji, že stoprocentně stojí za to. Potom Mary a Max, animovaný film, nebo několikapříběhový Babel. Zajímavá knížka: Rodová znamení (Nancy Huston) – vypravěči jsou 4 šestileté děti, každé zastupující jinou generaci, ale patřící k téže rodině. Nebo na Primě Rande naslepo, haha. Jana Kamišová – životopisný snímek Gia. O bleskurychlé cestě americké modelky na vrchol, o její slávě a smutném konci (zemřela ve 23 letech na AIDS). V hlavní roli A. Jolie. Lukáš Jílek – doporučil bych www.rozhlas.cz/radionaprani - zajímavé četby na pokračování, rozhlasové hry a pořady k poslouchání nebo ke stažení do MP3 přehrávače

54

Martin Košina – rozhodně si nesmíte nechat ujít maturák budoucí oktávy 12. 11. 2010!! Taky doporučuji přečíst Odyssea od Jamese Joyce. Já s ním zápasím už 3 měsíce a je to to nejnáročnější, co jsem kdy četl (i když zase tolik toho zase nebylo:) ). Bára Vaclíková – film Smrt čeká všude – ten, co při Oscarech porazil Avatara – učaroval mi, opravdu vřele doporučuji originální verzi s titulky (nadabovaná čeština je hrozná). A pro dívky – třetí díl Stmívání – Zatmění – jde do kin 30. června !! Josef Válek – Nadaný žák (Apt pupil) – co cítí velitel Auschwitzu po 40 letech? Co může způsobit vyvolání starých vzpomínek? Kolik takových ještě zbývá? Psychologické drama o tom, že se nezapomíná... Hrají mj. Ian McKellen a Jan Tříska. -jna- a -ako-

Jak se věci mají? Hrajete Magic? Nechce se Vám domů? To si asi říkáte:“Přesně pro mě je studentský klub!“. Zůstávat ve škole po vyučování je rozhodně praktická věc. Já jsem ovšem zjistil, že situace není až tak jednoduchá. V minulém GYMu vyšel komentář na toto téma, ve kterém jsem vyjadřoval svou nespokojenost s tím, že i z klubu je nutné odejít po vyučování. V tomto ohledu bylo zmíněno i jméno pana Matějky jakožto člověka, který se stará právě o to, aby ve škole nikdo nezůstal po poslední vyučovací hodině. Komentář jsem ovšem interpretoval tak nešťastně, že to byl právě p. Matějka, kdo ze situace vycházel jako ten „zlý“. To rozhodně nebyl záměr, ani to přece není pravda. Věc se má tak, že není vinou nikoho, že v klubu nesmí žáci zůstávat po škole, je to nařízení takříkajíc „shora“ (zákon, vyhláška, to nevím) a ve škole zkrátka musí být někdo, kdo toto zajistí. Pan Matějka toto může vzít jako omluvu, i když šlo jen o desinterpretaci. -KubaN-

Na závěr Přes tuny sněhu se připlížilo jaro. Maturantům se začaly lehounce třást ruce a potit čela. „Jsme připraveni čelit zkoušce zralosti vyzrálým přístupem,“ pravil anonymní kandidát nadcházejících klání. „Zralost předchází zkaženosti,“ pravilo veškeré ovoce. Studentstvo se statečně nepřipojilo k protestům proti státní maturitě. „Státní maturity prý budou mít dvě části,“ štěbetaly kavky na ochozech, „budou zmatečné a profitové,“ skřehotavě dodaly. Kdyby měla škola ruce, mávla by jimi. V březnu jí neslyšně prošla náslechová adeptka učitelství. „Ne, učit se po vysoké nechystám,“ odpověděla, prosta přetvářky. „Neučíme se pro školu, nýbrž pro život,“ kontroval Seneca. Chodbami se prohnal černý kašel. „Nechtěli jsme se na to vykašlat, jen nebyl čas,“ omlouvali se šeptem všichni, kterým se nezdařily testy. „Musil je nejlepší učitel? Kdepak, to už neplatí,“ dodal rezignovaně Slavomír Pertuz. Přijela Česká, brněnská televize. Humpolácký přístup brněnského štábu při výběru otázek vedl ke statečné prohře našeho týmu. „Neklesáme na mysli, vítězství nad sebou samými - toť jediný triumf, v němž

55

úspěch nemá dluhy,“ ohodnotili sheridanovsky svou prohru sextáni. Do primy a kvinty byly nainstalovány interaktivní tabule. Tabula interaktiva rasa. „Kdo je ten ras?“ znělo z tříd tajemně. „To všichni vědí,“ odpovídala interaktivně ozvěna. Projekt konkurenceschopnosti se rozjel sedmimílovými kroky. Learning is like a car. It will not run by itself except downhill. Strážnící, měřící rychlost před školou, málem pokutovali na oběd sprintujícího terciána. „To je známý případ,“ komentoval lakonicky událost třídní. Podle nejnovějších pozorování se škola opět zamilovala do parku. Park lásku opětoval. Rozkvetl. Již po sto čtyřicáté druhé. Poslední zvonění se přiblížilo. „Poznali jsme nepřítele. Jsme to my...“ zašeptali adepti dospělosti a vykročili ke Skyle a Charibdě... -ros-

Držte se, příští stanice Maturita! Časopis GYM vydává Sdružení rodičů při gymnáziu v Třeboni. www.casopisgym.cz Šéfredaktor : Adam Klimeš (klimbing) Redakce : Jana Havlová (-jna-), Anna Kohoutová (-ako-) - [email protected], Tereza Kučerová (-teza-), krutoprisnejhustodemon - [email protected], Jakub Novotný (-kuban-) [email protected], Adam Prášil (-adyctu-) - [email protected], Martin Rosocha (-ros-) [email protected], Tomáš Tichý (-tt -) - [email protected], David Viktora (-viky-) – grafika, web, Petr Čížek(-chinano-), Ilustrace - Dayva Nguyen, Do Milana Tisk – Jakub Novotný, Milan Liška Příjem příspěvků u kohokoliv z redakční rady a na adrese [email protected] . Náklad 120 výtisků. Vydáno dne 28.4.2010

TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKOU UNIÍ A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY

56