POZDRAV Z HŦREK. autor JDM

POZDRAV Z HŦREK autor JDM

JDM / Pozdrav z Hůrek / 2

1. Akce Hůrky

S tváří znachovělou námahou zvedám batoh. V horní úvrati pohybu úlevně vyfukuju z plic přebytek nasátého vzduchu. „Sákryš to je ale tíha,“ vyheknu. Popruhy se mi okamžitě s poživačnou chutí zakusují do ramen. Od loňska jsem nějak zlenivěl či co. Teď přichází na řadu plátěná taška řečená „somračka.“ Tu si přehodím přes levé rameno a uhnízdím ji křížem na pravém boku. V somračce mám ustájené předměty rychlé až neodkladné potřeby. Mezi nimi v mém V.I.P. seznamu zaujímá díky loňské, místy až pádivé zkušenosti, podtrženou protekční jedničku pohotovostní toaletní papír. Mít bleskově po ruce svačinu je v mém případě taktéž přímo život zachraňující nutnost. Má přiděleno inventární číslo dvě. Šup tam s ní. Trojkou se pyšní foťák radostně bzučící nabitými bateriemi připravený pro pořizování momentek z akce. Nosím ho sebou vždycky i když kluci brblaj, že je to stejně pořád stejný. Já se ale pak na ty snímky přece dívám celej rok. Čtyřku na pomyslném dresu dostala slabá pláštěnka na ochranu před deštěm (ale tajně též pro potřebu zachování životadárného tepla, kdyby byl někdo cestou raněn). No a další dŧležitostí pro muže mého postavení ve společnosti je nožík a brýle proti sluníčku. Zbyla na ně pětka a šestka. Tím je nechci nijak degradovat. Prostě to na ně takhle vyšlo. Brýle na čtení brát nebudu. Jejich vytáhnutí na světlo světa včetně prozrazení jejich adresy bydliště právě na mém frňáku by mohlo spustit lavinu všeobecného veselí a nemístných narážek na vrub nejstaršího člena této fascinující výpravy. A pak stejně, kdo by si na pánské akci četl že? Mrška život mi je nadělil k šestačtyřicetinám. Pěkně děkuju. Se mnou teda nepojedou. Poslední zátěž na mých nečekaně brzo potících se bedrech je termo toulec na plechovková piva. Příjemný módní doplněk kam se vejdou buď čtyři kusy pŧllitrových, nebo šest kusŧ třetinkových zlatavých mokŧ. Ve vlaku se budou hodit, to je snad

JDM koncern 2014

Honza


každému účastníkovi pánských jízd jasné. Zručně jej instaluju zrcadlově proti somračce. Ještě než jsem se před odchodem zálibně prohlédl v zrcadle, vyštrachal jsem předem v duchu vysněný obraz (kdysi mnou inspirovaný dychtivou četbou rodokapsŧ), že (a zvláště muži mi teď budou rozumět) "CHLAP MÁ BEJT PŘIPRAVENEJ.“ To, co jsem však viděl v krutých a nesmlouvavě pravdivých konturách se spíše podobalo vytáhlému japonskému ježatému kulometčíkovi opásanému výbušninami. Vak se stanem nápadně připomínal pancerfaust, toulec zas ruční protitankovou střelu „RPG.“ Výraz v obličeji (k dalšímu nemalému rozladění) navíc znázorňoval místo odhodlaného chlapáctví spíše obraz ne zcela dosud v mysli stráveného vyššího vojenského rozkazu vyzývajícího k sebeobětování. „BANZAÍÍ!“ zahulákám a divoce se na sebe zašklebím. "Ježišmarjá!" zaúpěl jsem. „Já si zapomněl nazout boty!“ „Eh, sakra práce.“ Za hlasitého praštění kloubŧ se opatrně skláním s rádoby citlivým vyvažováním batohu k zemi. Už už držím koncem prstŧ botku, ale zákeřný bágl jako na potvoru (zrovna teď!) mění zvesela stanoviště a s mocným drcnutím do hlavy mě předbíhá v pohybu dolŧ. Já (tušíc neodvratnou katastrofu) padám přímo na nos. Předsíň rezonuje dunivou ranou. Zoufale se snažím vyprostit končetiny z popruhŧ a stihnout zaujmout pŧvodní postavení o stoji spatném. Rychle než z obýváku přikvačí hlukem vyděšená manželka. Je však již pozdě. Jsem trapně odhalen v poloze jakéhosi předpotopního gigantického brouka, který nemŧže bez dopomoci na vlastní nohy. Místností se už rozléhá její zvonivý smích. S funěním přehlušujícím rozjezd parní lokomotivy a za podpory řehtající se ženušky se mi přeci jen podařilo vstát. Rudější než rak na prvním randeti fofrem pumpuju krev z hlavy zpátky do zbytku těla. Ještě dostávám slzavou pusu od smíchu na rozloučenou a každoroční prodloužená víkendová pánská akce „HŦRKY“ mŧže konečně (KONEČNĚ!) začít. Tak jdu na to.

JDM koncern 2014

Honza


V roce 1996 se naše parta kamarádŧ při vášnivé diskuzi u piva radostně a jednomyslně usnesla, že by nebylo na škodu vrátit na pár dní starosti s výchovou dítek a kupící se hromadu neoblíbených a svazujících domácích aktivit do časŧ prvobytně pospolné společnosti. Tudíž výhradně ženám. „Chlap si potřebuje taky někdy odpočinout,“ sděloval jsem pak doma vemlouvavě dramatické dŧvody k úniku z reality své v ten moment bŧhvíproč naštvané manželce. „A kluci by se mi smáli, kdybych nejel,“ vytahoval jsem pak ještě poslední zoufalé záchranářské eso z rukávu. Jinde to bylo podobné. No zkrátka nebylo to tenkrát v rodinách úplně bez bolesti, ale v ten osudný první rok jsme nakonec jeli všichni. Neženáči, tedy "ortodoxní monologisté" samozřejmě s daleko lehčím batohem. Myslím, neobtěžkaným tíživým svědomím a bez uší dosud plně rezonujících výčitkami citově vydíraných chotí. Určitě jim též nevyvstal před očima srdceryvný obraz vztahujících se ručiček zoufale plačících potomkŧ s hromadou plen rozvěšených na šňŧrách v pozadí této domácí apokalyptické scény. Víkend se tenkrát jaksepatří povedl. Vyčistili jsme si hlavy od všech starostí světa jako správní chlapi. Pili jsme hromady piv rovnou z láhví, hlasitě a s rozkoší prděli do všech světových stran, za mohutného řehotu vyprávěli sprosté vtipy, dloubali jsme se v nose i neskrývaně škrábali v intimních oblastech. Po celé dny jsme se požitkářsky váleli u ohniště a společný čas prokládali nekonečnými diskuzemi o fascinující kráse (cizích) ženských těl. Nádherné počasí, zpívání s harmonikou a koupání v rybníku „na Adama“ dovršilo celkový spokojený dojem z těžce nabyté svobody. Výprava měla v rodinách takový úspěch (to vypichuji samozřejmě pocity mužské části), že letos pokračujeme už dávno v druhé desítce účastí. Ženy na to moudře rezignovaly. Tenkrát se naše místo k táboření jmenovalo Hŧrky. Už dlouho jezdíme k rybníku Staňkov, ale pojmenovali jsme tuto akci po nich. JDM koncern 2014

Honza


Akce se jmenuje zkrátka Hŧrky a už to tak zŧstalo napořád. Postupem let se i jména účastníkŧ na těchto ozdravných víkendech rŧzně obměňovala, ale to pravé jádro jezdí stále. S pýchou mocně tryskající z mých holubích prsou se do něho s maximálním počtem účastí hrdě hlásím i já.

JDM koncern 2014

Honza


2. Cesta „Stanice Hlavní nádraží,“ hlásá amplion v metru. Tady budu konečně vystupovat. Řeknu vám, že toho kodrcání ve špičce v MHD s přihlédnutím na komplikované rozměry mé obtěžkané postavy připomínající ledoborec bylo tak akorát. To věčné omlouvání za nechtěné rány a žďuchance neposedným toulcem by vydalo na román. Přál bych si vypadat neohroženě a silně jako ten chlápek z reklamy na Marlboro. Rozladěně však registruji příznaky začínající tělesné slabosti a lavinovitě postupující vlhkost mezi lopatkami. Pod čarou též přiznávám, že jsem nikdy neměl koně. Taky nevím jestli to mám jenom já, (ale jako na potvoru) když má člověk například obě ruce zaměstnané ukázňováním neposedného toulce a vyvažováním netradičně vysokého těžiště, tak se (zrovna teď!) dostaví neovladatelné svědění nosu. To by se jeden zbláznil. Přes ústrky, které nám sympatickým dobrodruhŧm každodenní pobyt na této planetě přináší, se snažím myslet pozitivně. Mé kroky s mírně se podlamujícími koleny se odhodlaně chystají dosáhnout sraziště. Hurá. Cením na dálku zuby. Kluci už čekají. Zatínám všechny svaly a snažím se nenuceně a nijak zvlášť rychle sundat bágl na zem. Kdyby se nepočítal nečekaný úder toulcem do slabin, tak jsem to zvládnul celkem dobře. Jedna ruka mi pomstychtivě vystřelí v ústrety nosu svědivcovi, druhá zas nenápadně zjišťuje škody v intimních lokalitách. Najednou se přímo vznáším jak jsem lehký. Ta úleva. Lomcuju si energicky s Karlovou pravicí. Pak přichází na řadu Jerry a potom Péťa řečený Drsoň. Jsme pro dnešek komplet. Zítra za námi ještě po vlastní ose dorazí poslední člen výpravy Venca. Pŧjdeme mu pak z kempu naproti do hospody, kterou má při cestě ze zastávky autobusu i on. To je holt taková tradice. Karla a Jerryho, tedy Jardu, znám ze střední. Vencu jsem potkal kdysi ve společné práci a hned jsme se skamarádili. Drsoň se znal zase s Karlem, který ho později mezi nás přivedl.

JDM koncern 2014

Honza


Napřed jsme se všichni vzájemně oťukávali u piva. Zjistili jsme, že nám to spolu klape, že máme jak podobný styl humoru, tak i kvalitně propracovaný úchop pivní láhve. Na základě těchto nesmírně složitých výběrových kriterií jsme pak společně začali pořádat i časově delší akce. Každý z nás je, jak už to bývá, jiný. Venca je například slávista. Ale máme ho rádi. Venca je náš černovlasý fešák. Má krásné kouty na hlavě, proto ženský koukají na něho a my ostatní máme pokoj. Jerry ač nesportovec nemá pivní břicho. Za to ho nemáme rádi vŧbec. Jerry tmelí partu hlavně svým hraním na tahací harmoniku. Všude jí ale musí chudák vláčet. Na její přepravu má proto vyrobený vysoce sofistikovaný „babotah“ s kolečky. Jerry je také fešák, jenomže světlovlasý. Vidět Karla hubeného se považuje v našich kruzích za něco až neuvěřitelně neslušného. Karel vŧbec nepotřebuje být fešákem. Pozornost má díky svému humoru i perfektní znalosti textŧ písní vždy zajištěnou. Péťa ke své přezdívce Drsoň přišel jako vyjádření protikladu vŧči svojí strašně hodné povaze. Tu ale poměrně často doprovází smŧla. Bere to statečně a je vždy připravený pomoci. Péťa v ženách probouzí mateřské a ochranitelské pudy. Drsoň je talismanem naší party. O sobě se nebudu rozepisovat tak zeširoka jako u ostatních. Vrozená skromnost mi dovolí popsat se jenom heslovitě. Přes svŧj vesnický pŧvod zřejmě zaujímám v naší skupině přední dŧležitou roli. Kamarády jsem tuhle zaslechl, jak o mně láskyplně mezi sebou mluví jako „o tom mrťafovi co se furt někam cpe.“ Není vŧbec pravda, že mám velký nos zvaný „hejl.“ (Je sice trošku větší, ale dveřmi pohodlně projdu). Zvláštní je, přestože jsem nejstarší z party, že nemám vŧbec žádné šediny ani pivní bříško. Jen si musím koupit větší triko a čepici. Každá pokrývka hlavy mi sluší. Nechápu proč se mi kluci hlavně v zimě řehtají. Je-li mŧj hlas dostatečně rozředěn hlasy desítek účastníkŧ hospodského halekání, tak i velmi hezky zpívám. No, to by bylo tak nějak ve zkratce všechno, abych postoj žen ke mně nějak rychle zamluvil. Halou se rozléhá naše první společné řehtání a line se hlahol vyjadřující spokojenost ze setkání. Každý na přeskáčku a narychlo popisuje vlastní úskalí začátku výpravy. Tak honem koupit lístek a doplnit zásoby baget a plechovkáčŧ. JDM koncern 2014

Honza


Před krámkem nám ale na tvářích naskakují starostlivé výrazy. V duchu počítáme, zda vystačíme se zásobami až do kempu. „Kluci v kolik tam budeme?“ vyráží ze sebe Drsoň, hnán spalujícími obavami. „Bude mi to stačit?“ Pohledy nám zaparkovaly na jeho náruči plné piv a vějířŧ z obložených baget. „Když si sedneš vedle mě, tak nebude,“ pokouším se o humor. Vyplašený Drsoň opět střelhbitě mizí v prodejně. Konečně v kupé. Každý zaujímáme pohodlné pozice. Já s nadšením malého kluka uzemnil své pozadí na sedadlo u okénka. Jerry rezolutně zabarikádovává vchod harmonikou. Tenhle prostor bude až do Veselí jenom náš. Hbitě dokončujeme ukládání zavazadel a téměř okamžitě následuje otevírání prvních plechovkáčŧ. Kupátkem se rozléhá bujaré „HŦŦRKÝÝÝ.“ Vstávám a dívám se z okna. Je krásný srpnový den. Zaposlouchám se do tichého bzučení lokomotivy a očima přejíždím prostor nádraží. Co já se tu jen najezdil. Splývá to, ale zrovna na tyhle výjezdy člověk nezapomíná. Tolik jsem se těšil. „Jo a snad se nic cestou nepodělá.“ To v duchu bleskově střílím ustaranou modlitbu mířenou těsně kolem trolejí vzhŧru směrem do nebeského oddělení ČD. Vzduch v kupé je obtěžkán přímo hmatatelným těšením. Za pár minut se vlak dá do pohybu a odveze nás vstříc každoročnímu volnému prodlouženému víkendu. Hlasitě a úlevně se nadechuji. Na tváři mi vyskakuje spokojený úsměv. Koukám na své parťáky. Vypadají jako rozjařené děti na prázdninovém výletě. Vŧbec tu nehraje roli věk, a to je moc dobře. Jsme tu opět po roce zdraví a živí. Nikdo nechybí. Demonstrativně vyzývám kluky, ať si vypnou mobily. Pro nikoho jiného už odteď nejsme. Vlak se s mohutným cuknutím rozjel. Vyšplíchl jsem si trochu piva na triko. To to začíná. Jenže pak se všichni smějeme. Kluci jsou na tom stejně. Drsoň nás poté baví povídáním o smŧle, která ho tentokrát provázela při balení. S pochechtáváním vypravuje, jak ráno všechno nacpal do báglu, pečlivě uvázal a zašněroval a když bágl zvednul, tak uviděl pod ním zapomenuté plavky. Bylo mu líto vynaloženého úsilí se šněrováním a tak si plavky po chvíli rozmýšlení navlíknul pod trencle. JDM koncern 2014

Honza


Nastává hlasité naléhání, aby nám je ukázal. Drsoň se po chvíli nechává přemluvit a celý zrŧžovělý ukazuje své dvojité jištění. Na to reagujeme dalším pořádným oslavným douškem. Kupátkem se pak nese jeden příběh za druhým. Zatím se většinou váže na zážitky z rodinného života vždy doprovázený nakažlivým řehotem. Manželky nás naštěstí nemŧžou slyšet. Nit na nich proto nezŧstane suchá. První uvolňovací ventil je tak otevřen. Večer už budeme žít přítomností. „Pánové mám bezva vtip,“ povídá Karel držíce se tématu. Poposedl si na kraj sedadla a když uviděl, že ho bedlivě všichni sledujeme, začal vypravovat. „Potkají se čerstvý ženáč se svobodným kámošem v hospodě.“ „Hele, ty jsi se prý nedávno oženil,“ ptá se ten svobodnej toho ženatýho. „Hm, oženil no,“ potichu odpovídá ženáč. „To musíš být ale šťastnej viď?“ vyzvídá ten svobodnej chlápek. „Hm, to musím no,“ odpovídá smutně ten ženáč. „Cha cháá.“ Směju se a koukám, že nejvíc se vtipu řehtají právě potrefení ženáči. „Kluci, tenhle víkend asi potřebujeme všichni jako sŧl,“ uvažuju nahlas. „Vlastně ho, jak tak koukám, potřebujou i naše ženy.“ „Taky si asi rády od nás vodfrknou.“ „To máš recht,“ dodává Jerry. Ostatní přikyvují. „Hele, poslouchejte kamarádi, co se onehdá stalo za příhodu doma mně,“ urval jsem si rychle prostor pro svŧj příběh. „To jednou jsem přišel domŧ a už ve dveřích jsem se rozhodl udělat nějakou taškařici.“ „Otevřel jsem dveře od ledničky, chvíli do ní čučel a hned jsem se naoko rozčílil. Žena z obýváku na mě zvědavě volala co jako že se děje?“ „Došel jsem si pro ní a s nuceně vážným výrazem ji dotáhl k tý ledničce.“ „Znovu jsem otevřel dveře a ptal se rozčileně co vidí?“ „Ona pánové vŧbec nechápala co po ní chci.“ „No já zatím taky ne,“ vyprskl Drsoň. „Po dramatické odmlce, na které jsem si dal kluci opravdu záležet, jsem si s rukama v bok začal stěžovat,“ pokračoval jsem. „Kdykoliv má milá jdu po TOBĚ do ledničky, tak vidím, že jsi v ní ZASE zapomněla ZHASNOUT!“ povídám jí a mám co dělat abych se nerozesmál. „Pánové, já čekal, že mi řekne něco jako že to jsou blbý fóry, ale najednou vidím, jak začala brečet.“ „To mě znervóznilo.“ „Vŧbec jsem takovou reakci nečekal.“ „A s pláčem pokračovala.“ „Víš vŧbec co mám práce s dítětem, vařením, praním a s celou domácností?“ štkala do kapesníku. „Bóže, tak jsem nechala svítit v lednici NÓ,“ zvlykala a utekla do pokoje. JDM koncern 2014

Honza


„Byl jsem kluci konsternován.“ „Musel jsem ji utěšovat a polopatisticky vysvětlovat, že se jednalo o žert a že v lednici se přece svítí vždycky.“ „Byla tenkrát chudák asi přepracovaná.“ „Dneska se tomu samozřejmě směje stejně, jako teď vy.“ „No né, to je dobrý,“ chechtá se celé kupé. „Já mám podobný ledničkový vtip,“ culí se Jerry a vypravuje. Moje holka nechala na ledničce vzkaz: „Nefunguje to. Už to nevydržím. Odcházím k mamince.“ „???“ „Otevřel jsem ledničku. Světlo svítilo. Pivo bylo studené... O čem to, doprdele mluvila?“ Pořizuji první fotky. Děláme do objektivu naschvál opičky. Krajina vesele ubíhá. Svištíme si to na jih. Přihřívám si znovu polívčičku humoru ukazujíc s ustaraným výrazem na Karla, který drtil v zubech vajíčkovou bagetu. Karel má v břiše snad turbospalování a vajíčka u něj vbrzku proměněná v plynné skupenství vnáší právem obavy do našich řad. „To nemáme šanci přežít,“ pravím s dramatickým výrazem ve tváři. „Co blbneš vole?“ opáčí s klidem Karel. „Hŧrky ne!!!“ „Jdi do toho po hlavě a makej,“ vykřikne a bez varování mi vrazí dobrou pŧlku svojí bagety do mých kusadel. Takový výpad jsem nečekal. Z poklidného cestujícího jsem se v mžiku přeměnil na kuckajícího křečka načapaného v plné sýpce. Další dŧvod k napití. „Měl jsem k večeři svíčkovou s brusinkovým terčem a šlehačkou, k tomu nealko pivo páč jsem ještě musel pak řídit a nakonec jsem dojídal jogurty po dětech a ředkvičky ze zahrady.“ „Jo a ještě jsem nebyl,“ prozradil záhy na sebe varující intimnost Jerry. Já neměl co zajímavého k tématu hodit na plac, tak jsem pustil říhanec, abych zapadl. „Dobrý Honzo, dobrej oddíl,“ zazní unisono pochvala. Malinko zčervenám. Kdyby mě tak viděli doma. Taťka se spustil ze řetězu. Tento víkend ale běžná pravidla neplatí. „Pryč s podšálkama, záclonama a dečkama!“ halekám odbojně se zdviženým pivem. Zbytky vajíček mi přitom odletují od úst. „Pryč s holením a mytím!“ přidávají se kluci. Drsoň sedící naproti mně si rozmrzele kapesníkem otírá poprskanou tvář. Cesta příjemně ubíhá. Sem tam vycházíme na chodbičku vagonu a krátíme si čas pozorováním krajiny. JDM koncern 2014

Honza


„A kdy už tam budeme?“ ptá se starostlivě Drsoň. Ihned se nám v duchu vybaví malé dítě otrávené dlouhým cestováním. „Teda kolik času máme na přestup ve Veselí?“ opravuje dotaz, když zahlédne naše pošklebky. „Já jen, abych stihnul koupit nějaký pivo,“ vrací se rychle mezi dospělé Drsoň. „Neboj.“ „Máme tam pŧl hoďky,“ opáčí Jerry s pohledem na hodinky. „Pánové, to bychom stihli i jedno točený,“ vymazlil situaci Karel. Mlaskl a požitkářsky se poplácal po břiše. „No to né, to néé,“ dal se ihned do naříkavého protestování Jerry. „Někdo mi musí pomoct s harmonikou a vy mi vždycky zdrhnete.“ Nastala překotná diskuse o řešení budoucí situace. Po chvíli dohadování připomínající italský parlament jsme se usnesli, že piva bude ještě až až a že točené si dáme v kempu za odměnu. Po uklidnění situace sedíme dál pohodlně rozvalení a chvíli jen tak chytáme lelky. Pozoruji, že Karel se dle výrazu tváře přeci jen nerad loučí s představou šumu nádražního lokálu s vyleštěnou pípou a oroseným pŧllitrem před pupkem. V duchu, aby Jerry nic neviděl, se připojuji na jeho stranu barikády. „Kluci a znáte ten vtip,“ povídám do pléna abych rozehnal chmury, „jak se vrátil ten kosmonaut z cesty na Mars?“ Ne, povídej vybídli mě kluci. „No tak se konečně po letech vrátil na Zem. No a všichni se ho hned ptají, jestli je tam život.“ „A kosmonaut povídá.“ „Je a jakej.“ „Představte si, že tam žijou ženský Marťanky.“ „Vypadaj úplně stejně, jako naše ženský, jenom mají prsa na zádech.“ „No, nic moc pěknýho to nejni,“ povídá kosmonaut, ale strašně hezky se s nima tancuje....he, he, he.“ „Jó Honza vtipálek,“ štípe mě do boku Jerry. „Pánové Veselí je tu,“ hlásí Karel s nosem přilepeným na skle. „Přijeli jsme na čas.“ „Akce nečeká,“ zvolal a hned se natahuje po svém batohu. „Lepší než v Tokiu,“ pomyslím si a mrknu děkovně směrem k troleji. „Materiál uchopit,“ vybavuju si vojenský povel, ale nechám se k vlastnímu zahanbení znovu povalit svým batohem. „Krucipísek.“ Živelně, každý na vlastní pěst se přesouváme k motoráku. „Počkejte na mě!!!“.... „Kucííí!“ volání Jerryho zaniká v hlášení staničního rozhlasu. JDM koncern 2014

Honza


„Hele Regionova,“ radostně volám směrem k rekonstruovaném vláčku. „Už žádný votlačený zadky,“ zajásám nadšeně. Hrneme se dovnitř vozu a obsazujeme vyvýšený prostor. Jerry samozřejmě zcela opuštěn stále ještě drkotá s harmonikou po peróně. Naštvaně přitom lomí rukama až někam do Západního Německa. „Já to říkal!“ celý rudý burácí poté co se ztěžka usadil mezi nás. „Vždycky se na mě vykvajznete.“ „Ále co pořád máš?“ říká Karel. „My ti tu přece držíme místo,“ povídá na oko dotčeně. „Hm, mockrát děkuju.“ „Co tady budeme čtyřiadvacet minut dělat?“ ptá se po čase pedant Drsoň se starostmi nadzdviženým obočím. „No coby?“ „Dáme ve vlaku jedno,“ pravíme jednomyslně. „Honzo podej toulec.“ „Tak na nás pánové!“ Musím si písknout,“ sdělil po chvíli čekání na odjezd Karel. „Jo tak to pozor!“ rychle vyskakuje Jerry. „Co, jako že ve stanici nelze?“ zeptal se zamračeně Karel. „Ale né,“ kroutí hlavou Jerry. „Je tady jiné nebezpečí.“ „Sledujte pozorně pánové,“ vyskočil a stiskem tlačítka otevřel automatické dveře vlakového WC. „Takhle to jde normálně,“ zahajuje Jerry instruktáž. „Každej sem vleze a stiskne tlačítko pro zavření dveří,“ ukazuje prstem. „Jenomže je tady pod tím ještě jedno!“ dramaticky zvýšil hlas a pohledem se ujistil, že ho všichni sledujeme. „To je ZÁMEK!!“ pokračuje. „Nezapomenout na to!“ „Jinak se mŧže stát, že spokojeně uvolňujete stavidla a z venku nečekaně votevře dvéře další zájemce a pŧlka vlaku sleduje, jak si bezstarostně mnete svoje moudí.“ Nastává přemýšlivé ticho. „Jo a prodleva mezi zmáčknutím knoflíku a zavřením těch blbejch dveří,“ pokračuje Jerry, co se zase mezi nás posadil, „je asi tři trapný vteřiny.“ „Dost na zajímavý divadlo.“ Úlevně děkujeme Jerrymu za záchranu před trapasem. Karel již spěšně mizí za dveřmi a všichni napínavě sledujeme, jestli se zamknul. „Jo, klaplo to,“ hlásí s úlevou v hlase Jerry. Každému z nás probíhá v myslivně co by dělal, kdyby nebyl osvícen pohotovou

JDM koncern 2014

Honza


instruktáží a narazil na cestujícího s podobně naléhavou potřebou. Brr, hrozná představa. Vlak se rozjel. „Tak pánové jedeme!“ pohotově oznamuje od okénka Drsoň. Tentokrát jsem se polil jen já sám. Holky odnaproti se mi hihňají a já okamžitě zrudnu. Motorák hrkotavě pádí mezi poli. Cestu si krátíme připomínáním zážitkŧ z minulých akcí. Zavzpomínal jsem, jak jsme si jednou pŧjčili v kempu pramici s pohonem na autobaterii. Naložili jsme do ní věci na jednu noc, vychlazená piva a buřty na večerní oheň. Vyjeli jsme daleko od civilizace. Stali se z nás Robinzoni. Rybník má spousty zajímavých zátok a výběžkŧ vhodných na táboření. Jednu z nich jsme si vybrali a pojmenovali ji „Zátoka sviní.“ Na břehu bezprostředně u vody byl ideální plácek. Hned za ním začínal les. Obstarali jsme dříví a rozbyli ležení. Nikde nikdo jenom my. Krásná idyla. Koupali jsme se v čisťounké vodě a se západem slunce jsme zasedli k ohni. Buřty chutnali znamenitě. Spali jsme ve spacácích jen tak pod širákem. Ráno jsem pak rozesmál kluky, když jsem objevil pod svou karimatkou úplně rozpláclou žábu. Vlezla mi tam asi chudák schovat se na noc. Kamarádi si mě pak dobírali. Místo abych ji prý políbil a ona mi splnila přání, tak jsem jí brutálně zalehl. „Hlavně aby to nebyla ta žába od jezírka za městem,“ komentuje polohlasně pro sebe vyprávění Jerry a potutelně se usmívá. „Nebo jak jsme jednou jeli do kempu taxíkem,“ přidává se s příhodou Drsoň. „To jsme si ještě v Praze našli na internetu ideální spojení,“ pokračoval směrem k Karlovi, který tenkrát jel po vlastní ose. „Psalo to, že máme v Třeboni přestoupit na autobus, který nás měl odvézt přímo do Staňkova.“ „Tak jsme v milé Třeboni vystoupili a hned za nádražím objevili autobusovou zastávku. Ještě jsme si pochvalovali, jak všechno klape a navazuje.“ „Jenže jak se pak ukázalo, měli jsme vystoupit z vlaku až o stanici dál.“ „Jó, Třeboň – Lázně,“ zvolal pohotově Karel. „Přesně tak, pokračoval Drsoň.“ „Tomu říkám smŧla,“ zasmál se Jerry a poplácal Drsoně po ramenou. „No vždyť jsi tam byl s náma,“ zareagoval vyčítavě na Jerryho smích Drsoň. „Víme, víme, jenom pokračuj,“ vybídl ho k vyprávění Jerry. „No zkrátka se to nějak nevyvedlo.“ Na tom itineráři byla napsána jenom Třeboň.“ „Žádné Hlavní nádraží, nebo Lázně,“ na svou obranu dovysvětloval Drsoň. „Tak se stalo, že jsme zŧstali trčet v tom městě a samozřejmě další spoj už ten den nejel.“ JDM koncern 2014

Honza


„To jsem v tu chvíli byl i malinko ustnatý,“ přidal jsem se smíchem. „Domlouvali jsme se co dál,“ povídá dál Drsoň. „Moc šancí nebylo.“ „Pak jsem si vzpomněl, že u dopravní kanceláře byl kontakt na místní taxislužbu.“ „Zavolali jsme na to číslo a asi za pŧl hodiny opravdu přijel taxík.“ „Museli jsme se smát, protože to byla taková otlučená kára.“ „Chlápek ani nemrknul, naložil nás a tradáá.“ „Hnal to s náma jako o život.“ „Předjížděl přes plnou čáru, žádná padesátka v obci ho nevzrušovala.“ „Taky se později přiznal, že už měl před dvěma léty vybraných všech dvanáct přestupkových bodŧ,“ zašklebil se Drsoň. „Představte si to pánové.“ „On se vybodoval v Třeboni, kde je snad jenom jedna světelná křižovatka,“ smál se a hned pokračoval. „Do kempu jsme vpadli vskutku triumfálně.“ „No vzpomeň si Karle.“ „Ty jsi seděl před stánkem, najednou se v mraku prachu přihrnulo tágo a z něho pak vylezla tlupa trempŧ cha chá!“ „Trempové v taxíku to se povedlo,“ ukončil vyprávění Drsoň. „Taky všichni koukali,“ chechtal se Karel. „Přijeli soudruzi z Prahy.“ Ale to už nás vítá Majdaléna alias Chlum u Třeboně. Loučíme se pro dnešek s vlakem a zakrátko už supíme se zavazadly po peróně. Naštěstí jenom na opačnou stranu nádražní budovy. Slunce nám přitom pere nelítostně do zad. Hurá. Autobus už čeká. V proklatě úzké uličce přibližovadla se odvíjí další kolo mého osobního zápasu s těžkým nákladem. Šineme si to v prázdném autobusu kolébavě jako kachny usadit se do jeho zadní části. V tuhle dobu s ním skoro nikdo nejezdí. Celková cesta z Prahy trvá na náš vkus už poměrně dlouho. Venku je pěknej pařák. V očích nás pálí prach ze sledování jízdy z okna rychlíku, v uších bolestivě doznívají zvuky rázových vln, trika se lepkavě přisávají na těla. Břicho mi navíc dme vrcholící, krutá až nelítostná pivobagetová bitva. Ostatní na tom jsou podobně. Eh, už abychom tam byli. Mlčky po sobě jukáme. Až na Drsoně. Ten samozřejmě okamžitě dříme. Hlava mu vlivem jízdy legračně poskakuje. „PRRRRRRRD!!!“ Ospalé ticho pojednou rozeťal zvuk prohraného zápasu Karlových útrob s vajíčkama. To samozřejmě spouští nekontrolovatelný smích naší party doprovázený dalšími neudrženými výstřely jednotlivých borcŧ. To už mi tečou slzy smíchu, takže jsem dokonce úplně zapomněl na nauzeu a s tím spojené obavy z cestování autobusem. Jízda naštěstí trvá jen chvíli, takže řidič se spokojil pouze s vrtěním hlavy, ale osobně se

JDM koncern 2014

Honza


vyvádět nás za límec neobtěžoval. Vrátil jsem při výstupu kladívko na rozbití okna „V NEBEZPEČÍ“ zpátky na místo. „STAŇKÓÓV!!!“ Vystupujeme na hrázi rybníka a úlevně vítáme konec trmácení. Do kempu je to jen kousek. Vpadneme tam jako tlupa Hurónŧ brzděná nalovenými bizony. Naposledy padám s báglem naznak. Toulec je neškodně prázdný a už mi nemŧže pro dnešek ublížit. Konečně jsme tu. Akce začíná.

JDM koncern 2014

Honza


3. Staňkov Natěšeně se rozhlížíme po starých známých panoramatech a očima též kontrolujeme oblíbená místa pro naše budoucí stanové městečko. Je to dobrý. Parking volný. Je to pro nás totiž vysoce strategické místo. Máme to odtud přibližně dvacet metrŧ k občerstvovacímu stánku a stejně tak daleko i k rybníku, který mu bezprostředně sousedí. Stany budeme stavět vždycky tak, abychom ze vchodu měli na obojí nerušený výhled. Znalecky odhadujeme počet ubytovaných. Všichni se stávají potencionálními hosty naší večerní hudební produkce. A už si našeho příchodu všímá i pan majitel s chotí v podobě známých tváří Roberta a Evy. Hrneme se o překot k výdejnímu okénku s nápisem RECEPCE. Nastává hlasité vítání a následné vyřizování ubytovacích formalit. Každý z nás pak dostává na krk šňŧrku s klíčem od WC. Ten bude s námi v dobrém i zlém po celou dobu pobytu. Každý si totiž ten klíč střeží, jako oko v hlavě. Nikdo nechce zažít loňskou Karlovu příhodu s děsivými prvky hororu. VAROVÁNÍ ! SLABŠÍ POVAHY NECHŤ RADĚJI PŘESKOČÍ NÁSLEDUJÍCÍ ODSTAVEC ! Při večerním zpívání s harmonikou jsme tenkrát nechávali šňŧrky s klíči volně na hromádce na stole. Stalo se, že Drsoň pak omylem vzal na noc k sobě do stanu klíče dva. Karla pak brzo k ránu přepadlo neodkladné nutkání a (jaký to děs!) klíč nikde. Vzbudilo nás tenkrát zoufalé lomcování s našimi stany. Karlova vzteklá žádost o urychlené vydání kradeného doslova spalovala okolní kyslík. Stihl to chlapec ušatá na poslední chvíli a kemp měl pak nadlouho z jeho hlasitého lamentování přetržené spaní. „Přátelé!“ zvolal jsem a na dŧkaz vážnosti svých dalších slov se vyšvihl na lavičku. Kamarádi se mezi tím otočili ke mně a vzali se spontálně kolem ramenou. „Navrhuji před náročnou výstavbou stanového městečka nejprve v krátkosti zhodnotit již uplynulou část tohoto slavnostního dne a poté vám pánové s veškerou naléhavostí v hlase doporučuji náležitě se občerstvit,“ pravil jsem dŧstojně s nečekaně nabytou energií dobyvatele umocněnou šťastným zbavením tíživého nákladu.

JDM koncern 2014

Honza


„Máme za sebou nesmírně náročnou organizaci srazu na pražském nádraží,“ pokračoval jsem po vzoru uznávaných rétorŧ. „Výtečně jsme též zvládli úskalí při řešení se zásobováním proviantem.“ „Zde mám na mysli především efektivní sloučení značek piv, aby vám nebylo špatně vy volové,“ pokračoval jsem směrem k chechtajícím se kamarádŧm. „A dále jsem....“ „....a dále už slez dolŧ a pojď na jedno,“ skočil mi do proslovu Karel. Pan majitel s pochopením v mžiku ve svých rukách vykouzlil pŧllitry s uchem. Jsou extra prý jenom pro nás. „A už se to roztáčí,“ zamlaskali jsme. „Kluci?“ „He?“ „Pomalu se bude smrákat.“ „Měli by jsme postavit ty stany.“ „He?“ „Pak na to neuvidim.“ „A jestli si dám ještě jedno, tak upadnu,“ cedil mezi zuby a se škvírkama místo očí Jerry. „Škyt.“ Šťouchnutím vzbudím klimbajícího Drsoně a se zívnutím vstanu. „Po-zóór!“ „Drrr-soni!“ „Do tanku v tank!“ „Tak jdeme na to,“ odevzdaně vydechl Karel. S těžko skrývanou nechutí ke stavební práci a s všelijakými obtížemi osobního rázu se ploužíme ke staveništi stanŧ. Jerry jako vždy hořekuje nad drzostí obtížného bodavého hmyzu. S výrazem unaveného štamgasta vyprošťuji svŧj vigvam z futrálové ulity. Naštěstí mám k ruce přeochotného parťáka, horlivého stavitele stanŧ, nosiče vody, hromosvoda problémŧ, našeho starého a za všech okolností u krku zapnutého, ale i skrz naskrz dobrého kamaráda a mého spolunocležníka Drsoně. Přes brýlový handicap zápasí v nastalém šeru s kompletací stanových tyčí nadmíru udatně. Krátkými dorozumívacími signály tu a tam doplněnými unaveným funěním stavíme společně naše plátěné obydlí. Jsme lety sehraní, jen ty ruce dnes nějak neposlouchají.

JDM koncern 2014

Honza


Jerry má po obětavém boji svŧj stan postavený jako první. S hekáním poté vytahuje harmoniku a po chvíli se najednou kempem linou tóny známé písně „Není nutno, není nutno...“ Slunce visí nízko nad obzorem, stíny se plazí do dáli, v rybníce se mrskají rybky a hluk okolí utichá. Tu a tam začíná stoupat kouř od prvních ohníčkŧ. Stojíme zpocení před stany a pozorujeme tu až kýčovitou krásu. „Romantika jako prase,“ povídám. Jerry s mohutným plácnutím vztekle rozmázl na krku dalšího komára. Starosti s ubytováním jsou za námi. Už je zase hezky. Usmíváme se a spokojeně stíráme pot z čela. „Zpátky na pozice,“ velí Karel, když shledá, že máme všichni hotovo a jako první se žene ke stánku. Už jsme zase při síle. Nastává příprava na večerní kulturní činnost. Bereme do ruky zpěvníky a přesouváme se po chvíli do zadní místnosti. Jsme tu zatím prvními hosty dnešního večera. Karel mává na šéfa podniku a pomocí němohry kdy hřbetem pravé ruky energicky seká do levé dlaně, objednává obložené talíře s krájenou uzeninou a podobně vhodnými pochutinami pro naši skupinu. Robert pochopí a bleskově mizí v kuchyni. Jerry ladí nástroj a my ostatní se pohodlně usazujeme. Na stole před námi leží kupa zpěvníkŧ. Listujeme v nich a vybíráme následující repertoár. První písnička je ale vždycky svěrákovka. Dohodli jsme se takto už před léty. Nedokázali jsme se v minulosti totiž rozpomenout, nebo jednotně vybrat úvodní skladbu. Brzdilo to rozjezd. „Na zdraví kluci!“ Pozvedáme sklenice. Pak to Jerry zmáčkne. Je už krátce před pŧlnocí. Hospoda je ve varu. Všichni zpívají s námi. Je „plný sál“ a báječná atmosféra. Ale taky děsný vedro. Venku se tedy nijak zvlášť neochladilo. Jerry na nás sykne „pauza“ a pak do davu vykřikne své oblíbené „komerční přestávka“ a odloží harmoniku. JDM koncern 2014

Honza


Jdeme ven na vzduch. Shlukujeme se u takového dřevěného žlutočerně pomalovaného sloupku. Říkáme mu totem. Tam hodnotíme návštěvnost produkce a nejvydatnější zpěváky. „Kluci,“ praví zasněně Jerry. „Ta dlouhovlasá kočka u okna je kus.“ „Ty bláho, vždyť je jí tak šestnáct a nemá prsa,“ rozhořčeně namítám. „Taková nedodělaná,“ doplňuji nesmlouvavý popis. „No to je na tom právě to pěkný,“ opáčí Jerry. „Mně se to takhle líbí.“ Následuje vášnivá debata při které každý prosazuje svŧj vysněný ideál ženské krásy. „Klidně ať je vošklivá, ale musí mít pořádný dudy,“ zasněně popisuje Drsoň svou představu ženského ideálu. „Záleží na vkusu každého soudruha,“ kradu hlášku z jednoho filmu. „Kluci,“ povídá Jerry a podívá se významně mým směrem, „taky mám jeden vtip.“ „Chlápek co ho má strašně malýho už zanevřel na všechny doktory.“ „Nic mu nepomohlo.“ „Někdo mu ale pak poradil.“ „Jeď za město, tam je jezírko, u jezírka kámen a na něm žabička.“ „Ty se musíš tý žabičky zeptat, žabičko, nechtěla by jsi jít si se mnou zatancovat?“ „A žabička odpoví NE.“ „Když to takhle poví, mazej domŧ a tam uvidíš.“ „Tak ten chlápek se vydá za město a skutečně tam uvidí tu žabičku.“ „Žabičko,“ povídá nervózně chlápek, „nechtěla by jsi jít si se mnou zatancovat?“ „Ne!“ „Chlápek se otočí na podpadku a maže dle instrukcí domŧ.“ „Tam si svlíkne gatě a hurááá, mám ho většího,“ jásá. „Jenomže pak si v duchu řekne, že by ho mohl mít ještě většího.“ „Největšího v ulici.“ „Tak jede zase k tomu jezírku.“ „Žabičko,“ povídá dychtivě, „nechtěla by jsi se mnou tancovat?“ „Ne!“ „Sláva“ a chlapík běží domŧ. „FUNGUJE TO!!“ jásá nahlas. „Jenže pak si zase řekne.“ „Když je to takhle jednoduchý, to bych ho mohl mít největšího ve městě.“ „No a tak pádí potřetí k jezírku.“ „Žabičko, nechtěla by jsi si se mnou zatancovat?“ „Krucinál chlape,“ povídá najednou naštvaně žabička. „Vždyť už jsem ti to říkala.“ „Jsi snad hluchej?“ „NE, NE, NE a stokrát NE!!!“.... Ten byl dobrej smějeme se.

JDM koncern 2014

Honza


„Chudák ten chlápek opáčím.“ „Co teď s tím?“ „Jerry, proč se sakra pořád díváš na mě?“ „Ale teď musíme mazat zpátky.“ „Bude pŧlnoc,“ zavelel Karel když utichl smích. „No jó hymna,“ mne si ruce Drsoň. „To budou koukat.“ Hrneme se na svá místa. Přesně o pŧlnoci vstáváme, bereme se kolem ramen a Jerry spustí hymnu. Lidi jsou napřed překvapení, ale pak vstávají taky a přidávají se. Nakonec si všichni spokojeně zatleskáme. „A teď trochu klasiky,“ zahuláká do sálu rozjetý Jerry a zahraje směsku hospodských odrhovaček a sprostonárodních písní. Snažíme se všichni ze všech sil překřičet lokál. „Prase nejni takhle zpocený,“ povídá po dalším kole zpěvu Karel a ovívá si zpěvníkem obličej. Jsme na tom podobně. „To zas budeme ráno mutovat,“ směju se. Hlasivky dostávají pěkně zabrat. Najednou zaznamenávám silné vibrace. Slyšet není nic, ale lavice se chvěje jako při zemětřesení. Pátrám vyděšeně po příčině. „Karle!“ Ten se tváří jakoby nic, obrací dlaň ruky dolŧ a nahoru a krčí rameny. Ale smích ho prozradil. Jerry urychleně hlásí „komerční přestávku“ a spěšně opouštíme svá místa. „Chlapi, berte už něco na ty prostaty,“ mylně si vykládá náš úprk jakási macatá ženština. Venku tankujeme do plic čerstvou porci nekontaminovaného kyslíku. „Takhle prej nějak vyhynuli dinosauři,“ hlásím se smíchem. „No jsem zkrátka kapánek plynatej,“ informuje nás celkem zbytečně Karel. Pomalu se vracíme. Už se nehraje. Hospoda hučí vlastním životem a pan vedoucí nestačí roznášet panáky rozjetým hostŧm. My naštěstí pro nás pijeme jenom pivo. Na ty panáky dojde až zítra, ale o tom bude ještě řeč. Drsoň si pochvaluje, že není vŧbec vožralej. JDM koncern 2014

Honza


„Vždyť my dneska všechen alkohol vyzpíváme,“ směje se Jerry. Asi má pravdu. Je hluboká noc. Kemp už spí a my postáváme na hrázi rybníka. Nad hlavami se lesknou hvězdy a každou chvíli šplouchne ve vodě nespavá ryba. „Kluci to je nádhera,“ šeptám do ticha. „Tak se nám to přeci jen povedlo.“ „Po roce opět tady,“ dodává Drsoň s hlavou zakloněnou k obloze. „Byla to fuška, myslím v práci a tak,“ promluvil Jerry. „Ale nakonec to klaplo.“ „Hŧŧ, to byly nervy,“ přitakávám. „Ale teď se jde do pelechu,“ slyšíme Karla. „Jsem vorvanej, jako píšťalička.“ „Tak dobrou,“ loučíme se a potichu rozcházíme. Do nočního ticha drnčí zipy našich stanŧ. Uvnitř ještě tlumeně hodnotíme s Drsoněm hudební účast. „Bylo to dobrý,“ shodujeme se. Bylo plno. „Ani jsem neusnul,“ chválí se věčný dřímal Drsoň. To už ale zaujímám pozici ležícího střelce, abych mohl nerušeně pozorovat každoroční představení kamarádova převlékání do nočního úboru. Koušu se raději do rtŧ, abych smíchem nebudil ostatní. Drsoň s tváří pokerového hráče postupně na svoje mocně chlupaté tělo navlíká nátělník, froté košili, kterou samozřejmě zapíná až ke krku a navrch dává svŧj tradiční rolák. Pak si natahuje na nohy tlustý ponožky a na závěr toho všeho nabalování dává ještě tepláky. „Chlape, vždyť je nejmíň vosumnáct stupňŧ nad nulou,“ pištím smíchy do spacáku. „To mráz prdel trhá,“ doplňuji aktuální informace o počasí. Oba se smějeme. Drsoň jako vždy omluvně přiznává, „že je takhle zvyklej.“ „Hele, že ty jsi si nesundal ještě ty plavky?“„Už dávno,“ brání se pohoršeně napadený. „Ukaž!“ „Neukážu.“ „Ukaž, nebo se podívám sám.“ „Ty si blbej.“ „Pojď ke strejdovi maličký,“ pravím čtyřprocentním mazlivým hláskem a sunu ruku směrem ke kamarádovi.

JDM koncern 2014

Honza


„Nešahééj, nebo tě plácnu,“ oplácí mi stejným hlasem smějící se Drsoň. „Nebraň se čumáčku, strejda ti dá bonbónek.“ „Sakra co to tam vyvádíte?“ ozývá se z Jerryho stanu. „Ještě chvilku a začnu si tu dělat dobře.“ „Vo co jsem přišel?“ zahuláká do noci ze svého stanu Karel. „Ále, Honza vlítnul na Drsoně,“ podává Jerry pohotovou informaci. „Ježíšmarjá, to je teprve první den.“ „Co budou provádět v sobotu?“ ozval se zděšeně Karel. „Ale vždyť jsou už sundaný,“ opáčí schválně nahlas chechtající Drsoň a ukazuje mi plavky v kapse batohu. „Už je to dobrý,“ hulákám do okolí zase já. „Už je má dole,“ pravím dvojsmyslně. „Spěte bejci!“ jde směrem od Jerryho. „Tak dobrou,“ špitne Drsoň s úlevou v hlase, že už to má za sebou. „Dobrou.“ „Dobrou.“ Zapínáme se do spacákŧ a už v klidu pomalu zavíráme oči. V tom rozetne posvátné ticho mohutný trhanec z vedlejšího stanu. „Karle Ve vteřině je po klidu. Rušíme tábor strašným řehotem. „To jsem byl já,“ ozývá se pyšně z Jerryho stanu. „To mělo kvalitu,“ hodnotí Karel. „No není tu krásně?“ říkáme si s Drsoněm. Bonton je tu, jak už to tak vypadá, sprostý slovo. „Uaaáá!“ Probouzím se a zíváním se mi mŧžou roztrhnout panty. Sluníčko už pere přímo do našeho stanu. Uvnitř je hrozný dusno. Mrknu na kolegu nocležníka. Ten spokojeně chrupe samozřejmě stále zabalenej jako mumie. Rozepnu stan a mžourám do sluníčka. Vidím, jak se těsně nad rybníkem povalují cáry zbytkŧ ranní mlhy. V tom zahlédnu ve vodě šplouchající postavu. To si Karel dopřává osvěžující koupel. „Pojď taky do vany,“ haleká, když mě uvidí. Chvilku bojuju s vlastním náznakem chrabrosti, ale nakonec nápad zamítám. JDM koncern 2014

Honza


Umývárka bude pro mou tělesnou schránku šetrnější. „Brr.“ Teče jenom studená. To jsem tam přece jenom mohl vlézt. Už abych to měl za sebou. Když jsem zpátky u stanŧ vidím, že ostatní také už jakž takž vstali. Zdravíme se a vyměňujeme si informace o prožité noci. Drsoň nás dŧrazně žádá, abychom onu záležitost s plavkami raději nepřipomínali. „Tak dneska dorazí Venca,“ oživuju známou informaci. „No jo.“ „A bude Sandokan,“ dodává tajemně Drsoň. Hospoda zvaná mezi místními „U Sandokana“ leží asi tři kilometry odtud. Tam si dáme sraz s posledním členem výpravy Venouškem. Má to na pŧl cesty z autobusu do kempu. Ten jeho přípoj totiž až k nám na hráz nejede, a proto musí jít část cesty pěšky. Diskuzi přerušuje zvuk zvedající se rolety. „Á stánek se otevírá.“ „Bude snídaně.“ Jako hladová drŧbež se poslušně šouráme za vŧní poživatin. Postupně se každý z nás naklání do okénka a vybírá proviant. Za chvíli všude voní káva, nebo čaj. Je to balzám na naše ztrápené hlasivky. „Včera to teda mělo grády,“ hlásí všem ochraptěle Jerry. „Myslíš zpěv, nebo tady Karla?“ ptám se z legrace. Všichni se chechtáme. „Však vy na tom budete za chvíli stejně,“ brání se taktéž ochraptělým hlasem Karel. „Pořád jsem ještě nebyl,“ zvedá své akcie Jerry. „Tak pánové dopito, dojedeno?“ ptá se po chvíli žoviálně Drsoň. „No jasně.“ „Nejsme tady pro zábavu,“ říkám vážně a vstávám k okénku s pípou. Přes úvodní protesty rok co rok se zbytečně opakující (jako že je ještě brzo) nakonec zvedáme všichni sklenice s prvním dnešním pivem. „Tak na nás.“ „HŦŦRKÝÝÝ!!!!“

JDM koncern 2014

Honza


4. Sandokan

Beru si vycházkové kraťasy a šrajtofli. Tajně a jaksi zbytečně se ve stanu přičísnu a chlístnu pod triko kapku voňavky. Jdeme k Sandokanovi. To je velká událost. Paní vedoucí na nás mává ze stánku a přeje šťastný návrat. Ví už své. Kyneme jí pravicemi a vyrážíme. Máme na sobě tradiční hŧrecké dresy, které prakticky po celý pobyt nesundáme. Některé z nich už nesou stopy po aktivní činnosti jejich majitelŧ. „Jako že jdou do všeho prsama,“ pomyslím si. „Tak je to správné, tak to má být,“ napadá mě další hláška a zachechtám se. Jdeme lesní stinnou cestou a vzájemně se pošťuchujeme. Je opět nádherný slunečný den. „Dneska do panákŧ nejdu,“ pravil z ničeho nic s nádechem vzdoru Jerry. „Mně to nedělá dobře.“ „Lehni na hadr.“ „Když všichni, tak všichni,“ vykřikuju furiantsky, přestože ani já si nevykračuju úplně bez obav. Nikdo totiž nejsme na pití panákŧ příliš zvyklí. „To je holt taková tradice,“ pravím sám překvapen nečekanou odvahou ve hlase. „Bude mi blbě.“ „No a co.“ „Mně taky.“ „To rozchodíme.“ „Máte vlastně sebou někdo čepičku?“ ptám se rychle ostatních abych zahnal vlastní chmury. Všichni víme, že Sandokan rád rozdává pokuty v podobě panákŧ, když nachytá hosta s pokrývkou hlavy, nebo s nohou na trnoži židle. Na tuhle hru „rádi“ v duchu tradice přistupujeme a vždycky po jídle se necháváme hostinským schválně načapat. „Já mám,“ hlásí Jerry. „No vidíš, pít to nechce, ale čepičku to nezapomene,“ dobíráme si Jerryho. „Kluci dáme si tam nějakou hotovku,“ zamlaská a mění téma Drsoň. „Já se těším na něco s vejcetem,“ znovu zamlaskal nad vidinou oblíbené pochutiny. „To je jasnačka,“ přikyvujeme. „Drsoň tam flákne vejceto i kdyby to měly být borŧvkový knedlíky,“ smějeme se kamarádovi. „Když mně to chutná,“ jakoby omluvně povídá Drsoň. „Asi že chodil doma spát se slepicema,“ chechtá se Jerry. „Něco zkrátka dáme,“ a „ať se práší za kočárem,“ ujišťujeme se vzájemně.

JDM koncern 2014

Honza


Lesní cesta se posléze mění na asfaltku. Za malou chvíli nás dovede k prvním obydlím. Ptáci vesele poletují, všude voní posekaná tráva. S nadšením si užívám nabytou svobodu a bezstarostnost. Jsem moc rád, že tu s klukama jsem. Za zatáčkou na nás po chvíli vykoukne zářivě žlutá fasáda hospody. Styčný bod je dobyt! „Hlavně ať kluci moc nevyvádí a netlačí přehnaně do těch panákŧ,“ pomyslím si ještě ve dveřích starostlivě. Vcházíme zvesela do známého lokálu. „Dobrý den,“ hlasitě zdravíme. Hostinský řečený Sandokan sedí v rohu s přáteli. Je to pořádnej kus chlapa. Tělo valibuka a dlouhé šedivé vousy až na prsa. Podáváme si ruce jako staří známí a usedáme ke stolu. Do příchodu Venci zbývá ještě hodina a pŧl. No, čekat s jídlem nebudeme. Následuje výběr jídel a cinkot prvních plných sklenic. Čas příjemně až ospale ubíhá. Hospodské mouchy si nás s potěšením rozebírají. Všude klid a mír. „Kucííí nazdááár.“ „Vašku, tak konečně.“ Vstáváme a vítáme se s nově příchozím. Rozmrzele pozoruji, kterak Venca bez nejmenších obtíží a bez náznaku zadýchání pokládá na zem svŧj napěchovaný bágl. Jenom vyplazuje jazyk. „Mám žízeň jako trám,“ oznamuje. Hned mu objednáváme a rozhovor nabírá obrátky. „Tak jak bylo včera? Co cesta? Hráli jste?“ O překot vypravujeme zážitky. „HŦŦRKÝÝÝ!!!“ ...Mžourám ospale na hodinky. „Sakra to už je tolik?“ „Vždyť tu jsme jen chvilku,“ pomyslím si. V hlavě mi bzučí včelí roj. Vstanu s úmyslem jít na záchod. Moje židle s lomozem padá na záda. „Jejda, nějak tu fouká či co,“ zafuním a přidržím se stolu. Koukám na Drsoně spícího s hlavou na prsou. „Zase chrápe kluk jeden,“ pronesu s úšklebkem. „A ten jeho věčně zapnutý knoflíček u krku mě pěkně rozčiluje,“ zabručím pod vousy. „Utrhnu mu ho, to bude kamarádíček koukat.“ Jerry s podepřenou bradou a očičkama schovanýma za typickou škvírkou nepřítomně mžourá do nikam. Karel s Vencou dřepí proti sobě. Vzájemně se objímají s hlavami „čélo na čélo.“ Slyším je, jak tklivě zpívají: „Chtěl bych být víc než přítel tvŧj.“ Na našem stole stojí neuspořádaná hromada nestejnorodě vypitých sklenic s pivem a mezi nimi jsou do pyramidy postaveny prázdné panáky. Do nejvyššího kdosi položil umělou kytičku z vázy.

JDM koncern 2014

Honza


„S dŧvěrou vám sděluji,....škyt,....že jste všichni...eh,...volové,“ vypustím do prostoru potom, co se zase ztěžka usadím. Nikdo mi neodpověděl. „Pane šéf,“ cedím mezi sevřenými zuby směrem, kde tuším v jakési barevné mlze kontury Sandokana. „Ještě jedno kolo pro mě a tady pro pány.“ „No nazdar,“ vyčerpaně hlesl Jerry. „To zas bude v álejích nablito.“ „Nic nebude vole.“ „Vem si hysteps,“ máchnu odmítavě rukou. „Seš taky vŧl,“ pronese zničeně směrem ke mně Jerry. „Probuďte někdo Drsoně,“ slyším sám sebe najednou vykřikovat! „Drrr..soni, ...stát, vlastně...ehm...vstát!“ „Máš tu práci!“ Drsoňovi na malou chvíli vyplavou očka zpoza brýlí jako hodně ospalému šnekovi, ale pak je zase pomalu zavírá. Tenhle svět se ho už pro tuto chvíli netýká. „Drrr..soni!“ ztěžka vstávám, při tom převrhnu svou sklenici s pivem. „Jste všichni volové!“... . „Všichni!“... . „škyt“ ... . „Drrr..soni, na mŧj rozkaz...!“ nese se hospodou mé opilecké hulákání.... ...Stojíme venku před lokálem s hlavami svěšenými na prsou. Těla nám vlají každému jiným směrem. Chudák Vašek zápasí navíc ještě s tím svým báglem. Přes rozostřený obraz v oku s potěšením zaznamenávám jeho narŧstající obtíže se stabilitou. „Týý bláho.“ „To bylo teda něco,“ zaškytám. „Kamarádi, jde se domŧ,“ zavelí zničeně Karel. „Ešče,“ polknu nasucho, .... „eščě snímeček,“ zahuhlám. „Jdi do prdele Ho... škyt... nzíku,“ poradí mi komplikovaně následující osobní program Jerry, ale poslušně se staví čelem. S potížemi mačkám spoušť foťáku. „Teda tohle by doma vidět neměli,“ prohlásil Venca marně bojující s domnělými poryvy větru a zápasící s neposlušnou přezkou od batohu. „Alespoň děti ne.“ „Hele kluci, vydržte,“ mumlá Jerry. „Já si nás teda vy...škyt ...fotím taky.“ „Da-ám to na samospoušť.“ „Ať jsme tam v...šichni.“ Jerry postavil svŧj foťák na stolek před hospodou a přes huhňavé protesty nás zahnal na opačnou stranu silničky.

JDM koncern 2014

Honza


„Teď se de..., de..., hernajs, deset vteřin blbě netlemte,“ mumlá naším směrem a po zmáčknutí časovače s potížemi pospíchá velkým motavým obloukem do houfu. Civíme mlčky přes ulici do objektivu. Jenže jako na potvoru, zrovna když cvaká samospoušť, projela mezi námi a přístrojem dodávka z pekárny. „Doprčic,“ lamentuje naštvaný Jerry, držíc opět v ruce fotoaparát. „Veky a housky,“ cituje z napŧl rozmazaného snímku. „A kdě som ja?“ paroduji text z jedné komedie. Všichni se pochechtáváme a za všeobecného podpírání se vracíme k pořízení opravného snímku. „No tak ještě jednou.“ „Pozór, teď,“ mačká Jerry opět samospoušť a pleská sandálama o asfalt směrem k nám. „HRC-PRC-HRC-PRC.“ „Krucinál, kde se tady odpoledne vzal hovnocuc?“ už notně vztekle nadává Jerry. My ostatní jsme se svezli na zem. „Tohle by nenatočil ani mistr Bean,“ kuckám smíchy směrem k obloze. Ještě vleže jsme zakázali Jerrymu pro dnešek další pořizování fotodokumentace. Každý z nás honil v hlavě poslední přeživší mozkové buňky a hledal řešení, jak se dostat zpátky na nohy. „To je pěkné nadělení,“ povídám. „Lidičky podívejte.“ „Tatínkové od rodin dostali vycházky. „Kluci, chcete něco vidět?“ Překvapeně se obracíme za neznámým hlasem. Před vchodem do hospody vlaje úplně stejně jako my asi pětatřicetiletá žena. Všimli jsme jí už prve v hospodě. Bavila se tam náramně s jedním chlápkem. Zjevně se neznali dlouho, ale nějak si rozuměli či co. Ten maník do ní poměrně rychle se zjevným úmyslem, („prasák jeden,“ šeptávali jsme mezi sebou závistivě) pumpoval vizoury. „A co by to mělo jako být?“ zeptám se s palcema vraženýma za opasek a snažím se při tom neupadnout. „Tak sledujte,“ pravila vláčně. Všichni jsme s úžasem třeštili oči, když si ta dáma z ničeho nic rozepla džínovou vestičku a na světlo světa vyklouzly její nádherná prsa. „Ááách,“ vydechli jsme rázem střízliví. Střídavě jsme koukali na tu nádheru a na sebe, abychom se ujistili, že se nám to nezdá.

JDM koncern 2014

Honza


„Nebe existuje,“ pravil Venca. „A to mám po dvou dětech,“ sdělila nám s hrdostí ona dáma a zase se pomalu zahalila. Stáli jsme tam uprostřed silnice v tom tichém úžasu a vstřebávali události posledních minut jistě bohem seslané. „A to je všechno?“ kul žhavé železo pragmatik Jerry. V ruce už si šteloval fotoaparát. Reakce oné dámy byla více než vstřícná. Alkohol ji chudákovi taky pěkně zatemnil mysl. Mé vychování mi velelo zahalit tu ženu do pokrývky a odvést ji pryč od z cesty sešlých neřestníkŧ, ale kupodivu se mi v tu chvíli nějak nechtělo, a taky jsem neměl po ruce žádnou pokrývku že. Slintal a hýkal jsem vzrušením úplně stejně, jako ostatní. Vytvořili jsme pŧlkruh a s povzbuzujícím komentářem a za urputného cvakání foťákŧ sledovali s nadšením novou produkci. Na pár prchavých vteřin jsme viděli ženskou krásu v „plném 3HD rozlišení,“ jak by pravil IT odborník neboli „ajťák“. Odměnili jsme jí srdečnými ovacemi. Paní se posadila na lavičku a my se už zády k ní natahovali Jerrymu přes rameno. Každý se chtěl ještě jednou podívat na zdařilé snímky. Najednou nás vyrušil burácivý hlas hostinského Sandokana. „Pánové, odveďte si tu babu pryč!" Otočili jsme se a vidíme, že ona dáma se mezi tím svezla z lavičky na zem a teď spokojeně pochrupuje. Slunce a alkohol udělali své. „Ale ona k nám nepatří,“ vyhrknul rychle Drsoň. „Hele to mě nezajímá,“ pravil vážně Sandokan. „Ten její kunčoft se zdejchnul a já jí tu mít takhle nechci.“ „Postarejte se o ní pánové.“ Shlukli jsme se do houfu a rozebírali situaci. „Přátelé,“ povídá Karel ztěžka opřený o Jerryho. „Ta..., ta..., uf, ženská nemŧže bejt z daleka,“ soukal ze sebe pomalé dedukce. „Pravděpodobně bude z nějakého kempu v okolí.“ „Támhle jí čouhá mobil, tak z něj někomu zkusíme brnknout.“ Byl jsem nejblíž a tak jsem se pro něj opatrně sehnul. Kluci se mezi tím snažili probudit notně zvláčnělou paní. Moc se to tedy nedařilo. „Honzo našel jsi ň...eco?“ ptal se Karel. „Jo tady je jedno číslo nejvíc volaný.“ „Péťa.“ „To by mohl být někdo....sákryš....škyt... ze známejch.“ „Dobře, tak tam....škyt... brnkni,“ povídá se sevřenými rty Venca. „A co mám jako říct?“ bezradně se rozhlížím po kamarádech. „Něco vymysli, přece tu nebudeme věčně,“ pobízí mě Jerry, který by se samozřejmě raději už viděl někde jinde a hlavně ve stínu. Neochotně vytáčím číslo.... JDM koncern 2014

Honza


...„Haló,....ehm...tak tedy....no zkrátka....víte nám tu leží u nohou jedna blonďatá paní...a....a...“ „COŽE?“ ozval se vztekle z telefonu mužský hlas. „Kde je?“ „Ona se zase vožrala jo?“ „Tak to jsi byl ty, kdo jí vodvez na tý motorce jo?“ „Až tě NAJDU tak si TĚ pěkně PODÁM panáčku,“ hřímalo do mého ztrápeného ucha. Kadencí slov mi to připomínalo velkorážní kulomet. „A...a... vy jste kdo?“ zeptal jsem s těžkou artikulací, když jsem využil přestávky, při jeho nádechu. „Já jsem MANŽEL a povidám, až si TĚ najdu...!!!!“ Rychle jsem zavěsil. „Kluci to bude prŧser,“ hlesl jsem a opřel se bezvládně o dopravní značku. „To byl manžel.“ „A dost vzteklej.“ „Bodejť by nebyl, když se mu manželka takle předvádí,“ povídá Karel drbaje se pln starostí za uchem. „Hele,...ach jo,... má tady v seznamu „máma,“ tak...tak zavolám jí,“ skoro jsem šeptal. Zmáčkl jsem se zjevnou nechutí zelené tlačítko hovoru. Hlava mi třeštila. "Ha...haló..., víte..., my jsme u Staňkova a...a...my jsme asi našli vaší dceru ... a..." "COŽE!" ozvalo se podruhé." "Jak vypadá?" "Není zase opilá?" "No...,ehm..." „To jste byl vy, kdo ji opil?“ uslyšel jsem výhrŧžně. Kolena se mi zlehka podlomila. „Ne, né,“ odpověděl jsem rychle. „My jí tu s kamarádama našli a.....“ .... „vy mi tak něco povídejte.“ „Cejtím z vás chlast až sem.“ „Hlavně a za žádnou cenu nesmíte volat jejímu manželovi, nebo ji přerazí a vás pravděpodobně taky,“ přerušil mě hysterický ječák. „Myslíte Péťovi?“ zeptal jsem se opatrně. „COŽE?“ „Vy jste mu už volal?“ „Jste neskutečnej kretén milej pane,“ vřískalo na mě z mobilu. „No paní já....“ „Hele, nic mi nevykládejte vožralo.“ „Musíte ji honem vrátit do kempu.“ „Do kterýho?“ ptám se připitoměle. „Oáza člověče.“ „Ano prosím,“ a s notně vyschlým krkem jsem vypnul mobil. „Máme ji vzít do Oázy,“ rozhlížím se zoufale po klucích. „N...nno to je perfektní,“ vybuchl Drsoň a rozhodil nešťastně rukama. „Vždyť je to nejmíň pět kilákŧ.“ „To ji máme táhnout na zz...,škyt, ...zádech nebo co?“ JDM koncern 2014

Honza


„Vždyť ani nevíme jak se jmenuje.“ „A to nám hrozí, že dostaneme přes hubu jestli nás s ní ten její načapá,“ zachvěju se ve vzpomínce na první hovor. „Já bych šel pryč kluci,“ povídá Venca. „Drsoň má pravdu.“ „Vždyť ji neznáme a s náma nepřišla.“ „Přece ji tady nenecháme ležet na zemi, když je tuhošcamping,“ doluju záblesk gentlemantství ve svém černém svědomí. „Chlapi mám návrh,“ znovu se vkládá do debaty hostinský Sandokan. „Pošlu kluka s autem.“ „Pomozte mu, naložte jí a vysaďte na recepci.“ „Jo bezva nápad.“ „Alespoň nemusíme štrádovat pje... pje... hepčíí... pěšky,“ povídá s úlevou Venca. „Hezky se svezeme.“ Plán se nám docela zamlouval. Počkali jsme na auto a začali mumlající a zcela gumovou ženštinu cpát na zadní sedadlo. „Kluci, dejte ji doprostřed, my se namačkáme kolem.“ „Alespoň nám nespadne,“ vzal si organizaci zasedacího pořádku na starost Jerry. „Není nás na to malý auto nějak hodně?“ zeptal se Drsoň opatrně. „Prosímtě nevyšiluj a radši pořádně zatlač,“ pobídl jej Karel. „Aauuu, ....jauvajs, ..... sakra takhle to nepŧjde.“ „Musíš jít z týhle strany.“ Lezli jsme do toho auta jak při zdolávání rekordu v počtu lidí na metr čtvereční. Trvalo nám to asi patnáct minut, když jsme takřka bez možnosti nadechnutí zabouchli za sebou konečně dveře. Ruce a nohy jsme měli vzájemně propleteny. Auťák nervózně coural zástěrkama po zemi. Řidič nastartoval. Už to vypadalo, že jsme z nejhoršího venku, když v tom začala z ničeho nic ona dáma natahovat. „Panebože, vona snad bude blejt!“ vykřikl zoufale Jerry. Dominovým efektem jsme postupně začali natahovat všichni. Na nic jsme nečekali a všemi silami jsme o překot opouštěli vozidlo. Vypadalo to, jako když se pavoučci líhnou z hnízda. Stáli jsme zase rozuzlováni venku a zrychleně dýchali. „To se mŧže stát jenom nám,“ hořekoval Drsoň. „Taková smŧla.“ „Co teď?“ „No já do toho auta už nevlezu,“ povídám celý bledý. „Ani já ne,“ přidává se Venca.

JDM koncern 2014

Honza


„Víte co,“ povídá řidič. „Já tam s ní zajedu sám a vy klusejte po svejch.“ Naštvaně nastartoval a odjel. Po chvilce věnované vzpamatování a zorientování v terénu konečně vychází náš zubožený prŧvod směrem do kempu. Tentokrát štrádujeme jinou trasou přímo po silnici. „Je to sice delší, za to však horší cesta,“ cituju s velkou úlevou v hlase, že to máme za sebou. „A levá,....škyt,... levá,... levá,“ povzbuzuje nás Karel ťapající šněrujícím a rozvláčným krokem. Se znovu nabytou svobodou se dostáváme do stavu, kdy už nás zase rozesměje kdeco. Nejvíc si dobíráme Jerryho za ten propadák s focením. Samozřejmě nechybí ani dramatické hodnocení oné paní a jejich rodinných příslušníkŧ. „To bude teda zápis do deníku,“ povídám směrem k ostatním. „To byl teda masakr,“ přidává se Venca. Po chvíli jdeme kolem zahrady kde burácí naplno motor sekačky na trávu. „Jéé sekačka,“ hlásí objevitelsky Drsoň. Karel se otočí směrem k zahradě a zahaleká. „Prosím vás, dejte nám každýmu patnáct deka sekačky jó.“ Všichni v tu chvíli visíme na plotě a smíchy se nemŧžeme hnout z místa. Asfalt bublá odpoledním horkem. Na obloze není ani jeden mráček poskytující vysvobozující kousek stínu. Do zátylkŧ nám nesmlouvavě pere odpolední slunce. Naše znavená pochodující karavana se postupně roztáhla snad na padesát metrŧ. Každý bojuje sám se sebou. „Království za koně,“ huhlám si pro sebe. Cesta na základnu trvá proklatě dlouho. Pobyt u Sandokana s netradiční kulturní vložkou jako bonusem nám pochopitelně vzal hodně sil. „Kucíí, počkejte na mě,“ žadoní uřícený Venca a pokládá bezvládně svŧj tlumok na zem. Celkem neochotně se všichni obrací za zdrojem hořekování. Karel a Jerry se v nastalé pauze čelem k sobě vzájemně zaklesli rameny. S rukama visícíma volně pod těly vypadají v tu chvíli jako klátící se polní protisněhová zábrana. Drsoň tentokrát s tváří masového vraha střílí pšouky a já se ho z legrace neúspěšně pokouším nakopnout do zadku. Neudržím ale rovnováhu a tak toho brzy nechám. Skupina se s nemalou námahou za vzájemného povzbuzování pak opět sjednotila, aby JDM koncern 2014

Honza


pomohla Vencovi s nákladem. Do kempu při té vší zbědovatělosti nakonec vcházíme už docela spořádaným krokem.

JDM koncern 2014

Honza


5. Zpátky v kempu Pan vedoucí se naší zbídačené tlupě už z dálky chechtá. „Roberte natoč nám jedno,“ žadoníme prosebně s jazyky na vestě. V pusách máme troud... „...To je zajímavý,“ pravím klukŧm ztuhle sedícím opět v bezpečí domovského stánku, „že nejsme vŧbec vožralý.“ „No teda kapánek jsme,“ soukám ze sebe a znaveně sleduji duchem nepřítomné pohledy kolegŧ. „Ale ne moc.“ „Tohle vypít odpoledne po práci, tak jsme totálně tuhý,“ kladu dŧraz na naše předchozí heroické počínání. „Čím si to vysvětlujete pánové?“ ptám se rozvláčně s oběma rukama pod bradou, když mi dobré dvě minuty nikdo neodpověděl. „To je zdejším vzduchem,“ namítá po dlouhé odmlce Karel. „Já například tady všechen alkohol z těla vystřílím.“ S úšklebkem se zasmějeme jeho šokující pravdě. „Odkdy smrdí alkohol jako metan?“ zavrčí zamračeně Jerry. „Teda jestli tady někdo navrhne, že ukáže kozy, tak ho bacim a uteču do Rumunska,“ povídá unaveným hlasem Drsoň.“ Pak si položí hlavu na ruce a usne. Na dobrých deset minut se pohroužíme každý zvlášť do svých myšlenek. Zmocňuje se nás plíživá ospalost. Pivo nám na stole pomalu teplá. „Pánové.“ „Vy chcíplotiny,“ pravil pojednou Karel a se zíváním se protahuje. „Pojďme do vody.“ „Ono nás to probere.“ „Vypadáte jako banda zemdlelých velbloudářŧ,“ vyzývá ostatní. „Jasně, jde se pro plavky,“ nechám se slyšet. „Ty Drsoni nemusíš.“ „Přece stačí, když si stáhneš vrchní díl,“ bouchne mu do zad Jerry a vzbudí ho. Všichni se zachechtáme bručivému protestování páně Drsoňově. „Jejda to to studí.“ „Nejtěžší zřejmě bude předěl mezi dolní a horní částí trupu, tzv. čára ponoru,“ hlásím ostatním drkotavě. V tom už vorvaň Karel hází šipku do vody. „Se zbláznil ne?“ glosuje Jerry. Vencovi se legračně nafoukly plavky. Vypadá jako Ferda mravenec. Když se i on položí do vody, uvolněná obří bublina se s mohutným „plov“ rozprskne na hladině. „Počkejte večer,“ hlásí Jerry, „to taky něco takovýho předvedu.“ „Jenomže na souši.“ JDM koncern 2014

Honza


Odpovědí je mu cákanec do očí. Pár vteřin na to se strhne obří vodní bitva. Všichni se snaží ze všech sil cákat na všechny strany. Voda se vaří. Celí zmáčení se ukrýváme před běsnícími živly pod hladinu. Za chvíli je po bitvě. Jsme udýchaní a navzájem se dobíráme. „Vypadáme jako hroši v Africe,“ pravil Karel, kterému z vody koukají jenom partie nad ušima. „A ty Drsoni si zapomněl do vody sundat zimní doplňky ne?“ naráží Venca na Drsoňŧv chlupatý tělový porost. „To jsou ale blbý fóry,“ brání se napadený. Najednou je po únavě. Voda nás zázračně probrala. „Jde se ven.“ „Sraz u totemu přátelé.“ Ještě v mokrých plavkách si dáváme opatrně jedno zdravotní. „Na zdraví pánové.“ „Na zdraví té rozkošné mladé dámy.“ Po převlečení se opět zvolna přesouváme do společenské místnosti. Večeříme a pak Jerry vytahuje harmoniku. „Jsem zvědavej, jestli zase přijde ta bloncka,“ zasní se Jerry. „No abych měl zas pro koho hrát.“ „Vždyť tu budeš mít snad plnej lokál ne?“ namítnu. „To jó,“ pravil Jerry, „ale mně se líp hraje, když si mŧžu vybrat nějakou tu inspiraci.“ „Platonickou pochopitelně,“ doplňuje Jerry. V duchu se modlíme, aby přišla. „A Na Pankrááci,“ huláká Venca svoji oblíbenou píseň a s ním huláká i celá hospoda. Je už pozdní večer a stejně jako včera to tu žije. Jsme rádi. Necháváme zahrát na přání. Jerry je však při výběru skladeb nekompromisní. „Tohle nehrajeme,“ namítá. “Moc složitý a zbytečně bych se zpotil,“ zavrhuje další žádost. Říká to, přestože má po celovečerním hraní úplně propocené triko. „No to by šlo,“ spokojeně kýve hlavou nad opravou ve výběru. „Kluci, hlídá někdo čas?“ „Abychom neprošvihli pŧlnoc.“ „Bude hymna,“ ozývá se Drsoň. Pohled na hodinky nás uklidnil. Máme ještě čtvrt hodiny. „Dáme ještě jednu píseň a komerční přestávku.“ „Ono to pak přesně vyjde,“ hlásí principál Karel.

JDM koncern 2014

Honza


Zase je tu hluboká noc. Před pŧl hodinou nás uběhaný Robert uprosil, ať pro dnešek končíme. Naše parta teď sedí na břehu tmavého rybníka. Mezi námi koluje v pravidelných intervalech pivní lahváč. Ten nám vrazil do ruky šéf podniku, aby urychlil zavírání hospody a vystrnadil nás snáze z lokálu. Vsedě sledujeme odraz zářícího měsíce v úplňku koupajícího se na hladině hladké jako zrcadlo. Stanový tábor za námi spokojeně chrupe, jen tu a tam zaslechneme tlumené hlasy nespavcŧ. Opíráme se zády o stromy a koukáme do noci. Všechno kolem nás je vidět zalité stříbrem. „Kluci, vzpomínáte, jak jsme to tu objevili prvně?“ ptám se do ticha. „Povídejte, já tenkrát nebyl,“ vyzve nás Venca. „To byly pěší Hŧrky,“ bere si slovo Karel. „To jsme tenkrát měli bezva nápad.“ „Plánovali jsme pěší výpravu z Majdalény s pokračováním podél Staňkovského rybníka přes Peršlák do Bystřice.“ „No a pak samo sebou na Osiku, kde už to všichni známe.“ „Dohodli jsme se geniálně, že sraz si dáme už večer před odjezdem v Praze v hospodě.“ „S veškerým vybavením.“ „Po zavíračce jsme se volně přesunuli rovnou na nádraží.“ „Měli jsme v plánu, že pojedeme po pŧlnoci rychlíkem do Veselí.“ „Na hlaváku byl tehdy ještě non stop stánek na stojáka.“ „Dávali jsme si tam tenkrát nějaký to pivko a klobásu.“ „Byla tenkrát docela legrace a i čas utíkal v pohodě.“ „Ve vlaku jsme si pak malinko schrupli.“ „Ve Veselí jsme byli někdy mezi druhou a třetí ráno.“ „Tam nás přeci čekaly asi necelý tři hodiny pauzy.“ „Ale uteklo to docela rychle.“ „Vzpomínám si, že jsme si na primusu vařili kafe.“ „Pak jsme nasedli na první ranní motorák a kodrcali se na Majdalénu.“ „Tam jsme se pěšky přesunuli asi kilák k nejbližší pískovně.“ „U ní jsme zalehli a dospali noc.“ „Pak to už byla ta správná dobrodružná výprava.“ „Nesli jsme sebou vařič a nějaké ty instantní polívky a masové konzervy.“ „Nejvíc starostí nám dělala pitná voda.“ „Já měl asi dvě dvoulitrové PET lahve.“ „Kluci taky něco nesli.“ „Mělo nám to vystačit na celý den a noc.“ „Šílená váha mimochodem.“ „Paradoxem je, že jsme je skoro vŧbec nevyužili.“ „K tomu se ale dostanu,“ pokračoval Karel ve vyprávění. „Naše výprava byla naplánovaná územím nikoho, jenom lesem.“ „Měli jsme mapy, busoly a na obranu před divou zvěří nože a dýky.“ „Jerry měl repelent, šťouchnul si Drsoň do Jerryho.“ „Ale voni fakt hryzali,“ bránil se napadený Jerry. „Ráno jsme teda vyrazili z té pískovny,“ pokračoval s vyprávěním co utichl chechot Karel. „Šli jsme směrem ke Staňkovskému rybníku.“ „Cesta ubíhala dobře.“ „To nám bylo ještě hej.“ „A tak jsme prvně společně uviděli tato místa,“ povídá Karel a ukázal rukou do kempu. JDM koncern 2014

Honza


„Tenkrát jsme ale pokračovali ještě kousek dál tady po hrázi.“ „Spali jsme támhle,“ ukázal Vaškovi Karel opuštěné místo na opačném břehu. „Druhý den po snídani tady u Roberta nás na jednom rozcestí čekalo setkání s dalším tehdejším členem výpravy, Jirkou.“ „Ten se k nám připojil po dohodě až tam.“ „Všechno klaplo a my mohli společně pokračovat podél rybníka a vlastně i hranic k dalšímu rybníku na trase, k Peršláku.“ „Zde jsme měli přečkat následující noc pod širákem.“ „To už byly ty bágly sakra těžký.“ „Když jsme tam dorazili, ihned jsme se osvěžili koupelí v rybníce.“ „Pŧvodně jsme měli pro ten den skončit tam a rozdělat si oheň, najíst se a tak.“ „Věděli jsme ale, že nedaleko odtud je lesní hotel stejného jména.“ „Žízeň nám poroučela nehledět na ceny a zajít si tam alespoň na pivo.“ „Hotel je totiž poměrně luxusní.“ „Trempové tam tedy moc nejezdí.“ „Tak jsme šli.“ „No to bylo přivítání.“ „Najednou se tam zjeví banda zarostlejch chlapŧ s batohama.“ „Ze začátku nevěděli co s náma.“ „My se slušně zeptali, jestli si mŧžeme u nich dát pivo.“ „Byl tam tenkrát takovej číšník, docela starej pán.“ „Vzal si nás na starost.“ „Pánové, ty tlumoky si mŧžete položit třeba zde a pojďte se posadit dovnitř ke stolu,“ luskl prsty na pomocníky a pravil nám s úsměvem, že ty květiny ve vázách asi nebudeme potřebovat a nechal je odnést. „Když viděl, že jsme v pohodě, snesl by nám modré z nebe.“ „Byl to úžasnej večer.“ „Nikdo z nás zpátky do lesa nepospíchal.“ „Pivko bylo vynikající a obsluha jakbysmet.“ „Vzpomínám si, že nás obsluhovala taková šikovná servírka.“ „Schválně jsme každý dopíjeli v rŧznou dobu, aby k nám musela častěji,“ doplnil vyprávění Jerry. „Když jsme se po pŧlnoci loučili s personálem jako staří známí, zvali nás pak ještě na snídani,“ pokračoval už zase Karel. „Vrátili jsme se pak nadšeně nocí k rybníku a ještě před zalehnutím se spustila nekontrolovatelná žranice.“ „Každý vytahoval konzervy a paštiky.“ „Ráno po probuzení jsme si všimli zachumlaného Jerryho, který si v noci ustlal pod jednou borovičkou.“ „Vypadalo to, jako by nám ho nadělil Ježíšek.“ „Na tu nesenou zteplalou vodu už nedošlo.“ „S nadšením jsme ji vylévali do toho rybníka.“ „No a pak jsme se přesunuli do Bystřice.“ „Zachránila nás tam před vedrem taková malebná hospŧdka s krytou zahrádkou.“ „To už jsme věděli, že k cíli je to už asi jen tři kilometry.“ „Bylo to tehdy velmi poetické odpoledne,“ zasnil se Karel. „Pak byl přesun k Bobasovi na Osiku, to už znáš Venco.“ „Jó, hostinec U Bobase.“ „Tenkrát to tam žilo.“ „Osvěžili jsme se tam a šli přespat do lesa k rybníku Osika.“ „Druhý den už byl návratový.“ „Už bylo malinko za potřebí se zcivilizovat,“ usmál se JDM koncern 2014

Honza


Karel. „Hm, pěkné vyprávění,“ poděkoval Venca. „Takže jste to tady v kempu očíhli a příští Hŧrky byly tady, že jo?“ „No je to tu ideální,“ vzal si slovo Jerry. „Místo pro stany, kousek do vody, pivo a jídlo u nosu a hlavně místo, kde se dá nerušeně hrát.“ „Lepší jsme zatím nenašli.“ „Je tu krásně,“ pověděl Drsoň a protáhl se. „Dneska byl den pro vopravdový chlapy,“ pronesl se zívnutímVenca. Zŧstali jsme ještě chvilku ve vzpomínkách sedět. Bylo příjemné teplo a vlahá letní noc. „PRRRRRRD!“ „Honzo!!!“

JDM koncern 2014

Honza


6. Ryby a chcandáti „Uaaáá!“ Další nádherné ráno. Slunce praží z vymetené oblohy. Drsoň ještě napŧl ve spacáku vykukuje za mnou ze stanu. Vypadá jako právě se z kokonu klubající motýl. Ve vedlejším stanu to ještě spokojeně pochrupuje. A hele. Támhle kráčí Karel. Tak nás přece jenom ve vstávání předběhl. Setkáváme se pod stříškou stánku na poradě. Přichází i Jerry. Má malá očka. „Teda já se vŧbec nevyspal,“ hlásí nám stížnost. „Před usnutím mi bylo po tom hraní vedro.“ „Tak jsem se nepřikrejval.“ „V noci mě zas vzbudila zima.“ „No tak jsem se zabalil do spacáku.“ „Jenže k ránu mě vzbudilo zasejc hrozný vedro.“ „ Tak jsi se zase vodkopal,“ smějeme se mu. „No právě,“ mračí se Jerry. „Jeden tady nemá vŧbec klid.“ „Je tma jak v pytli, z jedný strany slyšíte chrápání, z druhý vod Karla zase šílený detonace.“ „Jak se má pak člověk soustředit na spaní?“ „Taky jsem měl nějakou tvrdou karimatku.“ „Rozespalej jsem se pokoušel trochu jí upustit, ale nezvlád jsem to včas zarazit a ušel mi skoro všechen vzduch.“ „Byl jsem línej vstát a teď jsem celej rozlámanej.“ „Příště navrhuju nějakej penzion pánové.“ „To pak budu použitelnější,“ sděluje Jerry naříkavě. Nastala hromadná diskuze nad dědkovatěním našeho mladého společenství. „A kde je Venca?“ „Cože, ještě chrápe?“ „Kluci, něco mu provedeme.“ „Haló pane, prosím vás, nemohl by jste pořádně zatřást s támhletím stanem?“ poprosili jsme procházejícího chlapíka. „Ále jak je libo.“ „Jo, to je přesně ono.“ „Děkujeme vám.“ Z polorozbořeného stanu vylézá Vaškova rozčepýřená hlava. „Vy jste pitomí,“ nadává ale směje se u toho. „Zrovna se mi něco hezkýho zdálo.“ JDM koncern 2014

Honza


„Pánové,“ žádá o pozornost Jerry. „Vypadá to, že budu muset konečně kamsi.“ Do toho si vzal Karel slovo a koutky úst mu cukaly. „Přátelé, musíme všichni vědět, jak se tady kdo z nás cítí dobře.“ „O dobré náladě rozhoduje každá maličkost.“ „Víte přece, že mimo jiné kvalita a pevnost stolice přímo souvisí s dobrým tělesným pocitem.“ „Takže odteďka je každý z nás ostatním povinnen hlásit příslušné číslo svého vzorku,“ pokračuje s vážnou tváří Karel. „Jaké číslo?“ ptáme se nechápavě. „To je jednoduchý.“ „Vybírá se ze stupnice od jedný do deseti, přičemž desítka je v našich odborných kruzích přidělena něčemu, co je označováno jako tzv. „husí hvizd.“ „A na opačné straně spektra je jednička.“ „No to už je kámen vhodný na operaci, jestli mi správně rozumíte.“ Hlasitě se smějeme nově objevené fekální tématice a v duchu přisuzujeme číslo své poslední osobní prezentaci. Sledujeme znervóznělého Jerryho a vyprovázíme ho na jeho pouť s ustaranými pohledy. „Tak si dáme zatím jedno ne?“ navrhuje Drsoň. „Hm, dobrej nápad.“ „Tak co?“ vyzvídáme jako jeden muž na Jerrym, když mezi nás opět usedl. „Coby,“ krčí rameny s předstíranou skromností Jerry. „Střílená šestka.“ To spustí další lavinu smíchu. Venca vyprskl, svalil se na zem a svíjel se v křečích. „Prej střílená šestka.“ „Já snad umřu.“ „Pivo pro Jerryho!“ zahulákali jsme jako jeden muž. „Vyhlašuju ranní hygienu v naší vaně“ povstal po nějaké chvíli Karel a rukou ukazuje na rybník. „To by šlo.“ „Mám to na hlavě samej kamzík,“ pŧjčuji si zase jednu hlášku.“ „Tak se jde.“ S povykem běžíme hromadně do vody. „Cigi caga hej hej hej!“ A zase se vaří voda. Když hygiena, tak pořádná. Vrátil jsem se sprintem do stanu pro sprcháč a už se mydlím. „Chudáci ryby,“ vykřikl kdosi. Všichni se myjeme a smějeme se představě vany veliké 241ha. Takovou nikdo nemá. „Kamarádi,“ obracím se provinile na ostatní. „Nepřehnal jsem to včera malinko u toho Sandokana?“ JDM koncern 2014

Honza


„Ale to víš že ne,“ šimrá mě pod bradou Venca. „Pan hoteliér za námi pak ještě dlouho mával radostně šátkem,“ ozval se Karel. „No hlavně, že jsi netáhnul tu holku k sobě do stanu,“ strachoval se spolunocležník Drsoň. „Jak já bych to jen tam nahoře vysvětloval,“ a jeho oči se zvedly k nebesŧm. „Drsoni, když jsi měl svatbu v kostele, tak máš pocit, ač neznaboh, že jsi tam nahoře sledován?“ vyptávám se s úsměvem. „Né,“ pospíší si s odpovědí Drsoň, „ale bál jsem se, že bych musel zase ukazovat ty svoje plavky,“ zachechtal se a my všichni s ním. „Chlapci, dneska se jde na oběd do rybárny,“ hlásí Venca. „Minule to tam bylo fajn.“ „Jasně, proč ne,“ přidáváme se. „Sraz za pět minut u totemu.“ Naše pětice si vykračuje po hrázi směrem k rybí restauraci. On je to spíš bufet s venkovním sezením pod přístřeškem. Je tam pěkně živo. „Ryby táhnou,“ házím do placu. „Jsem zvědavý, jestli mají chcandáta,“ komolím z legrace název oblíbeného vodního živočicha. „To já si dám úhoře,“ pravil znalecky Venca. Stavíme se do fronty a když na mě přijde řada málem si udělám ostudu. „Prosím jednoho chcan.., totiž candáta,“ rychle opravuji objednávku. Celý rudý odcházím ke stolu. Taková sympaťanda tam zrovna obsluhovala... Jako vždycky to byla bašta. „To jsem si pošmáknul,“ vložil se do pomlaskávání Karel. „Jenom to pivo je prachbídný.“ „Jde se jinam,“ zavelí. Kráčíme opět po hrázi. „Hele hrajou fotbal.“ „Hurá za sportem,“ vykřikl Venca a už se kutálí dolŧ z kopce na nedaleké místní hřiště. Následujeme ho a všímáme si s potěšením otevřeného výdejního okénka se zrzavým mokem. „Pětkrát prosím.“ Zaujímáme pozice na lavičce. Na hřišti se to navzdory vedru docela pěkně mydlí. „A kteří jsou naši?“ zeptám se sousední lavičky. „Ty modrý,“ opáčí fanoušek. „Hele jakýho mají tlustýho brankáře,“ všímá si Drsoň. JDM koncern 2014

Honza


„Pánové pozor,“ ozývá se před tím oslovený chlápek. „To je nejlepší hráč na hřišti.“ „Sice nemá ideální postavu, ale je pěkně mrštnej.“ „Má každej balon ve vápně.“ „Mrkněte na něj chlapi.“ Zaměřili jsme svá pozorování na golmana. „Má pravdu,“ hlásí Venca. „Ten chlap je vážně dobrej.“ Hlasitě potom oslavujeme každý jeho zákrok. „Jo Drsoni,“ bere si o přestávce slovo Venca. „Chtěl jsem Ti pěkně poděkovat za svýho kluka.“ „Proč jako?“ ptá se nechápavě Drsoň. „Pamatuješ se, jak jsme byli vloni na společný dovolený i s dětma?“ „Jasně že pamatuju.“ „No a ty jsi věčně povídal, jak máš rád vejceta a všechno že jíš nejradši s vejcetem, v každým druhým slově jsi zkrátka měl vejceto.“ „A co má bejt jako?“ nechápal smysl povídání Drsoň. „Já jen,“ pokračoval Venca, „že náš kluk co chodí do třetí třídy měl ve škole skloňovat slovo vejce.“ „Jelikož tě pořád slyšel mluvit o vejcetech, měl za to, že je to gramaticky správně.“ „Tak tam fláknul v 1.pádu vejceto, ve druhým vejcete a tak dál.“ „Učitelka mu napařila pětku.“ „Kluk doma strašně bulil a bránil se, že strejda Drsoň, ke všemu inženýr, přece takhle mluví.“ „Ahá.“ „Tak pardón.“ „To mu budu muset koupit na usmířenou čokoládu,“ omlouval se Drsoň. „Jo, budeš to mít drahý,“ smál se Venca. „Hele, už začíná druhý poločas,“ ukazuje Jerry. Pohodlně jsme se usadili. „Penaltááá,“ zahulákal těsně před koncem zápasu Venca a vyskočil jako čertík z lavičky. „Viděli jste to?“ „To bylo likvidační,“ rozčiloval se nad nevychovaným soupeřovým obráncem. Obecenstvo pískalo, ale následně zatleskalo rozhodčímu, který nekompromisně ukazoval na pokutovou značku. Všichni jsme s napětím sledovali počínání domácího exekutora. „Jestli jí dá, tak domácí najisto vyhrajou,“ řekl jsem a napjatě sledoval přípravy aktérŧ. Domácí hráč se rozeběhnul a vypálil na branku. Brankář vystihl směr dráhy míče a dotkl se jej dokonce konečky prstŧ. Gólu však nezabránil. Vyskočili jsme a společně s domácími fanoušky spokojeně zatleskali.

JDM koncern 2014

Honza


„To bylo o prsa mladé korejské ženy,“ glosoval jsem do všeobecného rámusu provedení kopu. Zasmáli jsme se a připili na vítězný gól, protože krátce před tím odpískal rozhodčí konec zápasu. Zŧstali jsme ještě chvilku sedět. Dopíjeli jsme pivo a pozorovali cvrkot. Hráči se pomalu loudali do kabin a pan správce začal sundavat sítě z branek. Malí kluci vyběhli s balonem na hrací plochu a kopali si. „Hele, koukejte támhle na ty děduly,“ řekl Drsoň a ukazuje na skupinku staříkŧ o holích v družném hovoru. „Až takhle budeme jednou vypadat my,“ zamyslel se a hned se zeptal. „Kluci, budeme se i pak scházet jako tihle?“ Hned se rozeběhla diskuze o tom, jak budeme vypadat a na jaké akce budeme mít ještě sílu. „To bude legrace,“ chlemtal se Jerry, „až se tu budeme šermovat francouzkejma holema a všichni budeme hluchý jako pařezy.“ Zachechtali jsme se při takové představě. „Jo a do kempu nás budou ošetřovatelky vozit na vozíčkách,“ smál se Venca. „No když ten vozíček bude mít zároveň i nočník, tak to zas tak špatný nebude.“ „Horší bude, když si nevzpomenu, kde jsem nechal ležet zuby,“ zasměju se. „Ono to mŧže bejt i horší,“ pokračuje Jerry. „Třeba si ani nevzpomenu na nějaký noty a vlastně bŧh ví, jestli poznám i vás.“ „Určitě budeme mít sklerózu jako prase.“ „Hele, to se dá zařídit,“ povídám. „Už teďka máme jmenovky na dresech.“ „Stačí, když nám ty jména napíšou kapánek větší a pověsí na krk na cedulky.“ „Mŧžou tam být pro přesnost i naše fotky.“ „No to je všechno pěkný, ale v kempu nejspíš nebudeme,“ zauvažoval Karel. „Spíš to vypadá na nějakej pečovatelák se zimní zahradou a rybičkama v akvárku.“ „Třeba nám tam dovolej vobčas sedávat.“ „Tak to se alespoň uvidíme častěji,“ zaradoval se Drsoň. „Jo hele, víte proč si starší lidi píšou nad vchodovýma dveřma křídou K+M+B?“ pospíšil si ještě s hádankou. „To je jasný ne.“ „Kašpar, Melichar, Baltazar.“ „Co je na tom?“ divil se Venca. „Máš špatný informace,“ opravuje ho Drsoň. „To si tam dŧchodci píšou, aby nezapomněli Klíče, Mobil a Brejle,“ vyprskl. „Ha, há, jo ahá,“ smějeme se všichni.

JDM koncern 2014

Honza


„Kluci a smí se hymna vodšišlat?“ „Není to urážka majestátu, nebo tak nějak,“ chechtám se představě pravidelné pŧlnoční melodie v našem gerontologickém podání. „To nech ležet,“ usmívá se Jerry. „Do pŧlnoci stejnak nikdo z nás nevydrží čerstvej.“ „Povím vám kluci,“ beru si slovo, „co jsem viděl v jednom filmu.“ „Bylo to přesně o nás.“ „Tak ten film začínal tak, že parta dědkŧ se po letech sešla v nemocnici nad lŧžkem jejich kamaráda.“ „Ten chudák dědek tam ležel bez známek života na posteli.“ „No a oni se tam sešli proto, že když jim bylo pětadvacet, tak si vzájemně přísahali, že až přijde stáří a někdo z nich by měl skončit trvale na přístrojích, že ho ostatní přijdou tajně odpojit a pohřbí ho pak na domluveném místě, kterému říkali Chýše.“ „Tam se v mládí scházeli na takový jejich Hŧrky,“ vysvětluju. „Teď tam stáli zase spolu po strašně dlouhejch letech nad tou postelí a dohadovali se, kdo z nich ho teda odpojí.“ „Nakonec si jeden dodal odvahy a šel, jako že to udělá.“ „U hlavy umírajícího se ale zastavil a otáčí se zpátky na kámoše.“ „Co je?“ ptají se ho vyplašeně. „Kluci, on není na nic připojenej,“ odpoví zmateně ten chlápek. „Nevedou od něj vŧbec žádný dráty.“ „Koukali rozpačitě jeden na druhýho a nevěděli co dál.“ „Tu se jeden z nich rozhodne.“ „Všichni zírají, jak bere z vedlejší postele polštář.“ „No co koukáte?“ povídá, „viděl jsem to v jednom filmu.“ „Krásně se tím udusí.“ „Ale to nemŧžeš,“ brání nemocného šokovaní kamarádi. „Jak jako?“ „No podívej se.“ „Vytáhnout přístroje ze zásuvky je něco úplně jinýho než udusit polštářem.“ „Ahá,“ povídá zklamaně dusič a vrací polštář zpátky na postel. „Tak co teď?“ „Všichni tam stojí a neví co dál.“ „Nakonec se rozhodnou, že kámoše propašují do auta a v Chýši už nějak vymyslí, jak ho zprovodit ze světa.“ „No a pak se opakuje známá scénka, jak se jim v tom autě probere a oni z toho mají málem infarkt.“ „Když se pak oživlej kámoš dozví, co jako že s ním chtěli dělat, strašně se rozčílí.“ „Vždyť já tam ležel s blbým žlučníkem!“ „Dneska mě měli pustit vy volové.“ „Ještě štěstí, že mám lehký spaní,“ spíná ruce k nebesŧm. „Kámoši na něj koukaj a jsou docela zklamaní, že jim ten pohřeb nevyšel, když už si dali takovou práci,“ končím vypravování.

JDM koncern 2014

Honza


„No to bylo dobrý,“ praví Venca. „Už se vidím, jak mě táhnete místo harmoniky pochovat sem na Hŧrky.“ „Tak to kluci už stačí,“ vpadne nám Drsoň do řeči. „Na pohřební úvahy je snad ještě času dost.“ „Jsme mladí a hlavně dost neklidní, poněvadž jak vidím, zavřeli výdejní okénko.“ „No není to smŧla?“ „To je jistojistě kvŧli tobě Drsoni,“ zahaleká z legrace Karel. „Drsoň je totiž pánové ten největší přitahovač smŧly co znám.“ „Tak například.“ Kdyby existoval sto metrŧ dlouhej regál s jedním typem mobilu, tak si Drsoň namátkou tutově vybere zrovna ten jedinej nefunkční.“ „To je pravda,“ přitakává souhlasně Drsoň. „Ale zase jsem se skvěle naučil reklamovat zboží,“ směje se. „Nebo jak si tenkrát ode mě,“ pokračuje Karel, „vybíral tři kusy dvd z mého kufříku se sedmdesáti erotickejma filmama všeho možnýho druhu.“ „Tak on si namátkou sáhnul dovnitř pro tři filmy a pelášil s nima domŧ, že si udělá hezkej víkend.“ „V pondělí přišel ty filmy vrátit a když jsem vyzvídal jak si to užil, tvářil se, jako když mu nadloube.“ „Pak z něho vylezlo, že si ke své tradiční smŧle vybral, jak se pak ode mě dozvěděl, jediný tři filmy v tom kufru, kde byli samí gayové.“ „Ani jedna ženská kluci!“ „Natož svlečená,“ smál se Karel. „No jo, to taky byla malinko smŧla,“ přitakával smutně Drsoň. „Já byl tenkrát sám doma.“ „Vrazil jsem tam první film a koukám, dobrejch patnáct minut se tam producírujou samí chlapi.“ „Říkám si, krucinál, kdy už se dostavěj ženský.“ „No, čekal jsem dalších patnáct minut a pořád nic.“ „Tak jsem ten film naštvaně vytrhnul z přehrávače a dal jsem tam druhej.“ „Co vám budu povídat.“ „Bylo to úplně to samý, jenom jiný kulisy.“ „Třetí film jakbysmet.“ „Pořádně mě to naštvalo.“ „Navíc jsem chytnul pěknej velikostní mindrák.“ „Takže z plánovanýho odpočinkovýho víkendu nebylo nic.“ „Jak říkám.“ „Smŧla pánové.“ „Proto mám nejradši, když zahrajou tu písničku od Dalibora Jandy.“ „Vždycky jsem to já, koho smŧla provází.“ „Tak ta je vyloženě o mně,“ sklesle povídá Drsoň. „Ale no tak kamaráde,“ bereme všichni Drsoně kolem ramen. „Netruchli.“ „Máš přece nás,“ utěšujeme ho. „Pojď, zkontroluj si knoflíček,“ povídám mazlivě, jako bych mluvil s dítětem. Drsoňova ruka bezděky vylétne k poslednímu knoflíčku u krku. „Vy jste ale volové,“ rozesměje se Drsoň. JDM koncern 2014

Honza


Chechtáme se všichni a plácáme jeden druhého po ramenou. „Ale jsem stejně rád, že se známe,“ pokyvuje hlavou teď už zase spokojený Drsoň. „Tož pŧjdeme tam, kde nám nalejí,“ pravím rozšafně. „Ať si mŧžeme připít na zdraví tady našeho smolnatého pana kolegy.“ Vstáváme a protože to je do kempu nejblíže přes hřiště, sundáváme si boty a brouzdáme se travou jen tak naboso. Vlhká tráva hladce klouže mezi prsty. Máme příjemný pocit, jako kdybychom šli po měkkém koberci. „Ještě kdyby tak mě nějaké něžné ženské prstíky drbaly ve vlasech,“ představuju si nahlas. „To bych předl jako kočka.“ „Jo, to by se mi taky líbilo,“ povídá Venca. „Není nad prsní masáž,“ zasní se Drsoň. „Já bych ty obrovský prsa hnětl se zručností mistra pekaře,“ pochechtává se. „To je ale malebné odpoledne,“ shrnuje naše pocity Jerry. „Jejda to to zase studí,“ hořekuji po pás ve vodě. „Tak vám nevím, jestli jsem chlapeček, nebo holčička.“ „Nefňukej chlapečku, nebo dostaneš pasana do vody,“ odpovídá Karel přísně. „Tak já tam teda hupnu,“ povídám odhodlaně, ale stejně se stojíc na špičkách šourám pomalu jako slimák invalida. „Krok za krokem, píď za pídí,“ cituji z Rychlých šípŧ. V tom se mi najednou zatmělo před očima a já zahřměl pod hladinu jako kometa. Ve vteřině jsem byl kuckající opět nad vodou. Ta mi crčí z vlasŧ. Vypadám jako hastrman nachytaný při onanii. „Jerry, tys mě strčil,“ vyčítám naoko plačtivě. Ten se smál až se za břicho popadal. „To je nečestné a nesportovní,“ hořekoval jsem nad svým osudem. „Jerry, budeš bacanej,“ smál jsem se spolu s ostatníma a už jsem si to hnal za pomstou. Jerry na nic nečekal a prchnul pod hladinu. „Vzdej se, nebo to odnese tady Václav, kterej za nic nemŧže,“ volal jsem na záda unikajícího bývalého přítele. „Óhó to teda né,“ bránil se Vašek. „Vezmi si tady Drsoně,“ obrátil se na mě chechtající Vašek a rukou zadržel vedle něj stojící další oběť v pořadí. „Já to beru,“ překvapivě odevzdaně odpověděl Drsoň. „Při tý mý smŧle, je pravděpodobnost potíží poměrně vysoká,“ pravil. JDM koncern 2014

Honza


„Drsoně nedám,“ křičím. „Drsoň je talisman.“ „A spíme spolu,“ dodávám dvojsmyslně. „Člověče Karle, co se ti to dělá u zadku za bubliny?“ ptá se z ničeho nic Venca. „Pánové, ústup!“ Konečně i on pochopil nebezpečí. Rázem je zapomenut Jerryho zákeřný počin. Všichni se o překot ženeme z vody. „Chudáci ryby,“ slyším tento víkend již podruhé.

JDM koncern 2014

Honza


7. Poslední večer K večeři jsme dostali předem objednané vepřové koleno. Kolenoto jak říká náš drtič gramatiky Drsoň. To je ale prima bašta. Jíme jej v klidu zadní kryté místnosti, kde normálně probíhá večerní hudební produkce. Jsme tu teď sami. Kolem dokola se ozývá spokojený mlaskot. „Podejte mi kluci kousek toho klepavýho,“ žádá nás teatrálně Vašek. „To je dobrý na kolena.“ „Namaž si to taky na prsa,“ dobírá si Jerry s plnou pusou kamaráda. „Ty hele Vašku, nemáš náhodou vysokej tlak?“ přidávám se do debaty. „Mŧžeš tohle vŧbec jíst?“ Jestli ne, tak se do toho extra nežeň.“ „Alespoň zbyde víc na ostatní.“ „No to určitě.“ „Abych se na vás vy holomci jenom koukal.“ „Ono když se to pořádně rozkouše, tak to tlaku nevadí,“ zamumlal s plnou pusou Vašek a napíchl si na vidličku další kousek. Je dojedeno a všichni máme plný břicha. Sedíme tu takřka bezvládně. Spokojeně funíme. „Teda to bude káko,“ pleská si Karel rukama o břicho. „Za kolik to budeš mít?“ ptáme se ho na jeho číselnou stupnici. „No to ještě nevím, ale určitě to bude bomba pánové.“ „Říkal jsem vám, jak mám doma občas mléčný víkendy?“ zasměje se na nás s připravenou další kulišárnou a dá se do vypravování. „Někdy si zkrátka určím, že po celý víkend u mě proběhne vnitřní očista těla. „Jím zásadně jenom mléčné výrobky.“ „Nic víc.“ „Takže spořádám jogurty, sýry, piju mléko a kefír.“ „Brr,“ zachvěju se. „To bych teda kefír nepozřel,“ vkládám se do vyprávění. „No vážně,“ pokračuje Karel. „Jenom mléčný výrobky.“ „Onehdá se mi stalo, že jsem šel v pondělí ráno na záchod a koukám, že ze mě vyšel úplnej albín.“ „Bože né,“ chechtáme se pointě příběhu. „Já snad omdlím,“ směje se Venca a bouchá při tom rukou do stolu. „Prej vykadil albína.“ „To snad není možný.“ „To jako že bylo celý bílý?“ ptá se nevěřícně Drsoň. „No když albín, tak bylo bílý,“ chechtá se Karel. JDM koncern 2014

Honza


„Kluci,“ připíjím na Karla, povídá Jerry a zvedá svou sklenici. Připojujeme se a s mohutným pokřikem „Na albína,“ cinkáme sklenicemi. „To snad ani nemŧžu vyprávět doma.“ „To mi nikdo neuvěří,“ směje se dál Venca. „Neustále od ženy slyším otázku, a co si tam mŧžete pořád vypravovat?“ „Tady to máte.“ „Pořád samý prdy, prsa a kadění.“ „Nemŧžete pánové hodit do placu něco smysluplnýho?“ „Když pak doma po návratu pro jistotu zarytě mlčím, manželka si myslí, že tu máme tajně ženský.“ „A víte, že by to nebylo špatný,“ zasní se Jerry. „To určitě.“ „Podívejte se na sebe,“ povídám. „Břicha plný piv, ke všemu je máme nafouklý jako pátrací balóny, že se bojíme pohnout. „Téma rozhovorŧ jsme před chvílí rozebírali.“ „To asi taky není nic k oslnění bab.“ „Pak, ne, že by mi to extra vadilo, ale asi i trochu smrdíme.“ Na to ty naše doma asi spoléhají.“ „Máme kolem těla takový smrdutý pás cudnosti,“ zakončuji proslov. „Kdepak.“ „Žárlí jako prase,“ povídá Venca. „Že tu jsme jen tak pro sebe mi ta moje prostě nevěří.“ „Jo, u nás doma taky nechápou, jak to, že nechodíme za celý víkend někam na výlet, nebo že si nepŧjčíme kola a někam si nezajedeme,“ přitakávám. „Třeba do Krakova na trh pro záclony,“ uchechtne se Karel. „Prostě ty naše ženský vŧbec nedokážou pochopit, že tu spokojeně dřepíme čtyři dny na zadku, chlemtáme jenom to pivo a vedeme sprostý řečičky,“ dokončuji myšlenku. „A že je nám u toho báječně,“ pozvedá Drsoň pŧllitr a vyzývá ostatní. Všichni jako jeden muž se přidávají. „HŦŦRKÝÝÝ“ „Tak to bych tu měl jeden vtip o ženách,“ pronesl Jerry a obrátil ihned veškerou pozornost na sebe. „Přijde takhle chlápek večer domŧ a manželka ho vítá s pláčem.“ „Karle představ si, že mi doktor řekl, že na ty mý malý prsa je i medicína krátká.“ „Plastika prý nejde na tak malý ploše udělat.“ „Poraď mi miláčku něco, nebo se mi zhroutí svět.“ „No tak si ty prsa otírej toaleťákem,“ odpoví pohotově manžel. „???“ „Tak se nediv.“ „Jen se podívej co ti to udělalo s prdelí.“ „Cha, chááá,“ smějeme se. „Jak to, že nechodíme nikam na výlet?“ pokračuje v tématu hned co utichl smích Venca. „Vždyť jsme šli od Sandokana takovou dálku.“ „Vy jste to dokonce šli pěšky i tam,“ směje se. „A taky jsme byli pěšky na rybě a zašli jsme i za sportem.“ „Byli jsme na tom fotbale,“ JDM koncern 2014

Honza


vložil se se svým příspěvkem Jerry. „No nevím jak vy,“ povídá Karel, „ale já jsem po Hŧrkách vždycky sedřenej, jako bych lezl na osmitisícovku.“ „Žádný válecí lázně to tady rozhodně nejsou.“ „Tak co ty ženský mají?“ „Tady je to zkrátka pro opravdický muže, a to ženský nikdy nemŧžou pochopit,“ uzavírám diskuzi. „Já se včera na umývárce náhodou myl,“ z ničeho nic povídá zamyšleně Drsoň. Venku se pomalu stmívá a naše parta je už pohodlně uhnízděna v zadní místnosti. Jarda si opět šteluje nástroj ke hraní. Pojednou vchází rodinka se čtyřmi malými caparty. „Jaroušku zahraj něco z pohádek,“ zašeptá Venca. „Ať z toho ty děcka něco mají.“ Jerry se otočí dozadu na děti. Slyšíme ho, jak se jich ptá, co by chtěli zahrát za písničku. Ale děti se stydí a schovávají se za maminku. „Tak co třeba Princeznu ze mlejna?“ pomáhá prolomit ostych Drsoň. Děti i rodiče s úsměvem přitakávají. Jerry na nás mrkne a zahraje první tóny. Tuhle písničku hrajeme dost často. Text nám proto nedělá problém. Akorát tu a tam nechtěně prohodíme sloky. No a co. Po písničce si všichni i s dětmi zatleskáme. Ledy se prolomily. Pak zahrajeme „Prší, prší“ a „Skákal pes“. Hudba přilákala i další děcka dosud sedící venku. Musím se přiznat, že to je skvělý pocit, vidět ty mrňouse nadšeně zpívat. Jerry vytahuje svou nejlepší zbraň. Zazpívá sám písničky o Včelích medvídcích. Je vidět, že to má z domova natrénované. Vždyť má taky děti. Jeho charakteristické šišlání, kterým napodobuje Pučmelouda nakazí smíchem i dospěláky. Dětské pásmo hrajeme asi hodinu. To už přicházejí i lidé těšící se na večerní hrací produkci. Ani jim dětská vložka nevadí. Přidávají se a zpívají s ostatními. Když rodičové nabádají děcka k odchodu na kutě, hospodou se rozléhají protesty malých zpěvákŧ. „Tak zahrajeme ještě dvě ukolébavky a potom už pŧjdete spát,“ navrhuje dětem na usmířenou Karel. Sedím mezi svými kamarády opřený zády o stěnu a čelem do místnosti. Mám perfektní přehled o dění v sále. Po mé levici vegetí Drsoň. Po té jeho, v čele stolu, sedává opřený o vedlejší stěnu Jerry. Naproti mně tentokrát zády k ostatním stolŧm je Karel. Vedle Karla oxiduje Venca. Ten se ale většinou posadí vedle mě, aby měl lepší rozhled. V prŧběhu let se tu ustálil jakýsi nepsaný zasedací pořádek. Karel pomáhá Jerrymu JDM koncern 2014

Honza


nalistovat ve zpěvnících tu správnou písničku. Ten se pak nemusí zdržovat hledáním a plně se věnuje hraní. Ještěže tu Jerryho máme. Harmonika je skvělý nástroj. Dá se na ní zahrát skoro cokoliv. Akorát ten zpropadenej Windsurfing ne a ne ten kluk zahrát. Prej je moc těžkej. No snad se jednou dočkáme. V hospŧdce to opět docela pěkně hučí. Snad nás to pomŧže vyburcovat k lepšímu výkonu. Už jsou docela znát příznaky pořádné únavy. Celý víkend se občerstvovat pivem a každý večer naplno hrát a zpívat vyžaduje jistojistě dokonale připravené muže. Dneska tu hrajeme poslední noc. Ale nemyslíme na to. I tu únavu nakonec překonáme. Humorem, zpěvem a vyprávěním. No vlastně na vyprávění není v tuto chvíli moc čas. Ani bychom se pořádně neslyšeli. Dáváme si jen rychlé informace o následujícím repertoáru a o případném pohybu dívčích vnad, která jsou dobře vidět okénkem z Karlova a Jerryho stanoviště. Jerry vždycky významně sykne a mrkne směrem k výdejnímu oknu. My ostatní se bleskurychle nakloníme nad stŧl a snažíme se urvat pro sebe tu prchavou chvíli krásného pohledu. Někomu se to možná mŧže zdát přízemní, ale nechat si ujít pohled na předkloněné poprsí objednávající si u pana vedoucího něco dobrého k pití, to si teda nenecháme. Rodinný stav, víra, nebo známky na školním vysvědčení v tomto ohledu žádné brzdící prostředky neaktivují. Tolik slušnosti a vychování ze sebe, čestně přiznáváme A TEĎ POZOR! JESTLI TOTO ČTOU DĚTI, ZAKRYJTE JIM NA CHVÍLI OČI prostě nevydolujeme. Nastává čas pro specielní skladby. Přichází „Elektrický valčík.“ Jistě jej znáte. „Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden – elektrický proud“ zpívá se v refrénu. Tahle písnička má dvě mluvené vsuvky „A nyní kdo tu všechno byl“ a „Z projevu inženýra Maliny“. To je vždycky Karlova chvíle. Ve správný čas popadne zpěvník a postaví se směrem k hostŧm. Předstíraje zanícenou četbu, sám spolehlivě nahlas odříkává mluvený text. Poslední dvě slova už halekáme s ním. Podporujeme jej takříkajíc zdola. Lidé jsou nadšení. Pan principál se pak spokojeně uklání na všechny strany. Další v pořadí je mládkova „Hlásná Třebáň.“ Zpíváme ji všichni, ale před refrénem najednou Jerry zahaleká „Honza sólo.“ V tu chvíli vyskočím a zcela osamocen falešně hulákám do davu že „Dóóle u Berounky roste kapradíí.“

JDM koncern 2014

Honza


A když je ta správná nálada, vytasíme se i s taneční produkcí. Ta vznikla u písničky „Královské reggae“ z pohádky „O princezně, která ráčkovala.“ Jerry hraje a my ostatní se postavíme za sebe chyceni za pasy. V rytmu hudby poskakujeme vpřed. Vzdáleně se jedná o jakýsi prehistorický Letkis. Pro zvýraznění estetického dojmu si před tím schválně vytáhneme gatě co nejvýše a někteří si též vycpou břicha svetrem. Moc nám to spolu neladí, ale vlastně to není na škodu. O zábavu je tím postaráno. Jerry v závěru písničky schválně zrychlí, aby nás donutil i rychleji poskakovat. Většinou se tím náš lidský řetěz záhy přetrhne a někdo zahřmí do kulis. Smíchu není nikdy dost že. Potom se celí uřícení dožadujeme komerční přestávky k opětovnému nabrání dechu. „Drsoni, takhle alespoň neusneš u stolu,“ pobaveně plácnu po zádech prudce oddychujícího parťáka. „Ále kdeže,“ odpovídá Péťa celý rudý námahou. „Jsem jako rybička,“ uculuje se. „Kluci, všimli jste si, jak ta fešanda s tím klukem v rohu u dveří znala snad všechny texty?“ vpadne do řeči Jerry. „Vážně zpívala dobře,“ přitakal Karel. „To se dneska u mladejch moc nevidí.“ Souhlasně jsme jako jeden muž pokyvovali hlavami. „A je to sympaťanda,“ pochválil jí Drsoň. „No já na ní při sólech házel voči, ale nechce mě.“ „Je holt zaláskovaná,“ zasmál se Jerry. „Nechce mě, nechce mě,“ prohlásil jsem zamyšleně a podrbal se na bradě. „To je jako v tom vtipu s tou blondýnkou.“ „To se takhle sluní na terase v přízemí vícepatrového domu krásná blondýnka.“ „Najednou vidí, jak se k ní z hořejšího patra spouští lísteček na provázku.“ „Ona čte: Madam, jste neskutečně krásná a já toužím se s vámi pomilovat.“ „Souhlasíte-li, zatahejte 3x za provázek.“ „V opačném případě zatahejte 30x a posledních deset zatahejte prosím rychleji.“ „Cha ,chá,“ smějeme se všichni dokola. „Já tomu nerozumim,“ rozhodil Jerry odevzdaně rukama. „To si ten provázek jako přivázal...jo ahá už chápu,“ plácl se do čela. Smáli jsme se víc než tomu vtipu. „Tak co?“ povídá po chvíli Karel. „Jdeme zpátky pánové?“ Jerry se u totemu předkloní, aby byl lépe slyšet. JDM koncern 2014

Honza


„Hele kluci, já už mám hraní dost.“ „Prsty jsou úplně vošoupaný.“ „Co by jste řekli na to, že bychom už nehráli a jenom si pokecali?“ „Souhlas,“ povídá Drsoň. „Já to taky beru,“ přitakávám. Venca s Karlem zvednou jenom palec nahoru. „Tak se jde,“ poví na to Jerry. „Ale byli jsme kluci šikovný,“ zachechtá se Venca a poplácá nás po zádech. Tak jsem se opět usadili na svých tradičních místech a Jerry pomalu balil harmoniku do futrálu. „No jó, bylo toho dost,“ vysvětluje počínání vedlejšímu stolu. „Tak se pojďte osvěžit,“ vyzval nás Jerry když měl hotovo a energicky pozdvihl svou sklenici. Přiťukli jsme si na zdařilou akci.

JDM koncern 2014

Honza


8. Návrat „Uaaáá!“ „Dobré ráno Drsoni,“ pozdravím přítele. „Dobré ráno,“ odpovídá s mžouráním do světla právě probuzený kolega. Slastně se ještě ve spacáku protáhnu. Najednou vystřelím jako na pérku. „Jéžišmarjá to je bolest,“ zaúpím a rychle se hrnu ze stanu. Drsoň na mě polekaně volá „co se mi stalo?“ „Chytla mě křeč do nohy jako prase člověče,“ vysvětluju s hekáním a co nejrychleji se stavím na zadní a propínám postižené partie. Ve vedlejších stanech se postupně rozdrnčí zipy od vchodŧ. Vystrčené, nocí rozčepýřené hlavy kamarádŧ s pobavením sledují mou „one man show“, kdy z čirého zoufalství poskakuji toporně po táboře. Přes neutuchající bolest ve stehně zřetelně vnímám posměšné glosy snášející se na mou osobu. „Pánové!“ „Trochu respektu k raněnému,“ rozčileně rozhazuju rukama směrem k přátelŧm a na podporu svých slov vypínám hruď s trikem s nápisem RESPEKT, které jsem dostal na začátku akce darem od Drsoně. „Jakej asi mŧžeš chtít respekt, když tu chodíš jako Joffrey de Peyrac z Angeliky,“ smál se Karel. „Pěkné představení, děkujeme,“ zatleskal s chechtotem Venca. „Jestli chceš, tak vytrhneme stanovou tyč od Drsoně, aby ses mohl pohodlně opírat,“ huláká mým směrem Jerry. „No plazit se před váma jako Meresjev to teda nebudu, ale tu tyč tam koukej nechat,“ rychle odpovídám s obavami o svŧj příbytek Jerrymu. „Šéfe buď v klidu.“ „My tu stejně žádnou nemáme,“ pobaveně povídá Drsoň. „Tu měl jen ve svém áčku Péťa Petrov a ten už s náma nejezdí.“ „Á už mi to povolilo,“ sděluji konečně s ulehčením a opatrně se vracím ke svému stanu. „Tak konec představení vy strašidla,“ směju se na všechny strany. „Odneste mě na snídani a já zapomenu na vaše nevhodné chování,“ pronáším s rukama v bok a s bojovně vystrčenou bradou.“ „Drsoni nástup,“ zavelí Jerry. „Ty jsi blbej,“ uchechtne se Drsoň, ale jen tak pro jistotu zaleze do stanu.

JDM koncern 2014

Honza


Z výdejního okénka vykoukne hlava Roberta. „Mám tu výbornou dršťkovou polévku, dáte si?“ „No výborně,“ zahalekáme jako jeden muž. „To je přesně to pravé pro naše žaludky.“ Za chvíli už to u našeho stolu dokola mlaská. „Chlapi, chvíli počkáme než nám uschnou stany a pak je zabalíme ne?“ nadhodil po jídle Jerry. „Ať na to pak nemusíme chodit v poledním vedru“. „Jen žádnej spěch.“ „Na to bude ještě čas.“ Napřed si dáme pivko, aby se nám lépe přežilo to deprimující balení,“ povídá Karel. „Mně se do toho nijak zvlášť nechce.“ „Vždycky to tady tak rychle uteče,“ posmutněle pronesl Drsoň. „Ráno balit stany a večer už budeme v Praze.“ „Ale vždyť se jenom třistadvaašedesátkrát vyspíme a jsme zase tady Drsŧňku,“ rozšafně dloubnul Venca Drsoně do ramene. „To člověče uteče jako voda.“ „To je teda fakt útěcha,“ uchechtl se Drsoň. „No vidíš,“ povídám. „A když máš teď zase lepší náladu, tak mi pojď pomoct s pŧllitrama.“ „Vídím, že jsou už připravený.“ „HŦŦRKÝÝÝ!!!“ „Kluci.“ „Jaksi tradičně nám to s tím balením nevyšlo, ale na druhou stranu nám polední slunce krásně usušilo stany,“ zachechtám se a s palcem přes rameno ukazuju na naše tábořiště. „Dvacet korun každýmu, kdo nám ty stany složí,“ vykřikne Venca tak, aby ho u ostaních stolŧ slyšeli. „Hm, nějak se Venouši nehrnou,“ pronese po chvíli smutně Jerry. „Buď budeš muset přitlačit, nebo vstát a udělat to sám.“ „Hele tak radši na to jdem,“ pravil Drsoň. „Hlavně ať to máme rychle za sebou“. „Jsem totiž už malinko unavenej víte?“ Neochotně jsme vstali a s opovržlivým funěním jsme opustili stinné místo u stolu. „Teda ten rozdíl pobytu tam a tady na slunci je pořádně znát,“ řekl s úšklebkem Jerry s hlavou smutně otočenou k našim opuštěným místŧm. Všichni jsme zaklekli ke svým stanŧm a s mohutným nádechem vlezli do rozpálených kobek. Ve vteřině z nás všech lil pot. Vyfoukl jsem karimatku a cpal odevzdaně spacák do batohu. „Pánové, nechte si venku plavky.“ „Pak hned vlítnem do vody,“ ozývá se z Karlova stanu. „Jo, jo,“ odpovídáme. JDM koncern 2014

Honza


Vložil jsem do batohu všechno nepotřebné, pouze věci na cestu jsem vyndal ven. Drsoň si vypŧjčil v recepci košťátko, aby jako vždy pečlivě vymetl stan od trávy a dalšího nanošeného smetí. Potom se lačně vrhl na stanové kolíky. Vzal jsem do ruky foťák, abych vše zdárně zdokumentoval. Ostatním klukŧm práce taky docela odsejpala. Nikdo nechtěl zbytečně trávit čas zevlováním na slunci. Po nějaké chvíli nebylo po stanech ani památky. Místo nich postávaly na zemi napěchované batohy. Stáli jsme tam a dívali se mlčky po okolí. Drsoň si opíral bradu o koště. Vzpomněl jsem si díky tomu na jeden žertovný mail od kamaráda. Rozhodl jsem se, že o něm povím ostatním. Alespoň hned nepŧjdeme do vody tak uřícení. „Kluci, dostal jsem mailem takovou dětskou malŧvku,“ povídám. „Děti měli ve škole namalovat, jaké zaměstnání mají jejich maminky.“ „Na první pohled na tom obrázku bylo, jak stojí ženská v nějakém baru na podstavci u tyče a kolem dokola postávají chlápci a natěšeně cpou tý ženský bankovky.“ „Přesně jako stojíme teď kolem Drsoně my,“ dodávám se smíchem. „Paní učitelka taky přiložila rozhořčený dopis, kde nabádá matku k větší obezřetnosti při výběru povolání.“ „Na to obratem odepisuje ona matka.“ „Pravila, že se zde jedná o fatální omyl.“ „Rozhodně nepracuje u tyče jako tanečnice s pochybnou pověstí.“ „Dcera podle ní zaznamenala její vyprávění o příhodě v zaměstnání.“ „Já pracuji jako prodavačka v OBI v oddělení železářství.“ „Minulou kalamitní zimu jsme ten den již vyprodali všechny lopaty na sníh.“ „Dcera namalovala, jak držím v ruce poslední lopatu a přítomní zákazníci se přou o to, kdo z nich ji zakoupí.“ „Dobrá příhoda ne?“ ptám se ostatních. „Jo, to jo,“ uchechtne se Jerry. „Koukejte na Drsoně.“ „V těch plavkách a s tím koštětem vypadá fakt svŧdně.“ „Vždyť ty by jsi si mohl z fleku takhle u tyče vydělávat,“ chechtá se Jerry a my s ním. „Zatanči nám kloučku,“ žadoní Venca. „Helejďte se pánové,“ povídá zachmuřeně Drsoň. „Najděte si laskavě k popichování někoho jinýho.“ „Já jsem rád, že momentálně nemám žádnou smŧ....“ Poslední slovo Drsoň nedopověděl. Právě v té chvíli se pod jeho vahou zlomila násada a on padl jako podťatý na zem. JDM koncern 2014

Honza


Další události popíšu jen mlhavě. Smíchem jsem se prohnul v pase a v ten okamžik mě do stehna chytla podruhé dnešní den ta zpropadená křeč. Znovu jsem byl nucen proti své vŧli hrát si na Jofreye, a tak jsem vyrazil vpřed jako bodlý šídlem. Při dalším klopotném oběhu kolem kamarádŧ s nataženou nohou a za výkřikŧ „to je bolest“ jsem koutkem oka zahlédl v troskách koštěte válejícího se Drsoně. Venca třískal do zad chroptícího a nezdravě rudého Karla, kterému zřejmě smíchem zaskočilo a opodál lezl po čtyřech a plácal rukou o zem řehtající se Jerry. No musel to být na nás pohled, protože několik lidí k nám vylekaně běželo na pomoc. Mysleli si, že jsme se snad stali oběťmi teroristického útoku. „Téda to je den,“ prohlásil se smíchem Venca, když jsme zase jako hroši v Africe blaženě seděli po uši ve vodě. „A to jsme ještě neměli ani oběd,“ pronesl jsem. „Drsoni tohle nám nedělej,“ funěl do vody Karel. „Já zestárnul snad o deset let.“ „Ty lidičky si vážně mysleli, že jsme terčem teroristickýho útoku,“ chechtal se Jerry. „Vždycky jsem to já koho smŧla provází,“ zanotoval Drsoň a očička mu vesele jiskřila.„Oběěěd!“ volala na nás ze břehu paní vedoucí Eva. „Tak za hodinku budeme muset vyrazit,“ řekl Karel s pohledem upřeným na hodinky. „Ještě dobře, že nemusíme hned,“ povídám pohodlně rozvalený na lavici. „Jsem po jídle napucnutej až běda.“ „Taky pěkně funíme,“ přidávají se kluci. Jídlo bylo jako vždy perfektní. „Mŧžu si přisednout?“ ozval se pojednou Robertŧv hlas za zády. Ochotně děláme místo u stolu. Robert se posadil a položil před nás tác s panáky. „Pozornost podniku pánové.“ „Chtěl jsem vám poděkovat za návštěvu a hudební produkci.“ „Hosté i personál byli spokojení,“ usmál se. „No z naší strany byla taktéž plná spokojenost,“ odpověděl za nás všechny Karel. „Perfektní služby, kvalitní obsluha a navíc senza počasí,“ doplnil. „Tak si ťukneme,“ řekl Robert a pozdvihl svou sklenku. „Na vás a ty vaše Hŧrky.“ „HŦŦRKÝÝÝ!!!“ voláme jako jeden muž. „No nedá se nic dělat, musíme se teď věnovat technickým věcem,“ zvolal po chvíli Jerry a v rukou si chystal peněženku. „Ach jo,“ ulevil si smutně Drsoň a sáhl po svém batohu.

JDM koncern 2014

Honza


Stáli jsme v zástupu před tolik oblíbeným výdejním okénkem a s povzdechem platili útratu. „Pánové nevyhazovat účtenky,“ volal na nás Venca. „Musíme spočítat piva jestli náhodou nepadl rekord.“ „To padne asi těžko,“ řekl Jerry. „Kdysi nás jezdila větší banda.“ „Jejich žejdlíky nám dneska budou chybět,“ připojuji se k Jerrymu. „Jé já zapomněl vrátit klíč od záchodu,“ vracel se urychleně k okénku Drsoň a sundaval si z krku šňŧrku s klíčem. „No tak to je vždycky,“ opáčil jsem s úšklebkem. „Ještě se nestalo, aby někdo nezapomněl“. „Ale, ale. A co se ti to houpe Honzo na krku?“ zeptal se mě s přísným výrazem ve tváři Robert. „Jejda,“ vyjekl jsem a tvář mi zalil ruměnec. „Tak já vám tu pane vracím teda, jaksi, ehm ten klíč,“ povídám schválně nahlas a poslušně jsem před sebe položil šňŧrku s klíčem. „Pŧvodně měl být erotik, ale je to jen sklerotik,“ vysvětloval s úšklebkem Robertovi Venca mé počínání. Chtěl jsem se ohradit, ale Karel mě pupkem postrčil mimo okénko se slovy abych nezdržoval provoz. Tak jsme po chvíli stáli smutně v hloučku jako hejno osiřelých mláďat. „To nic kluci,“ vzal si slovo Venca. „Jak jsem říkal.“ „Jenom se třistadvaašedesátkrát vyspíme a jsme zase tady.“ „Mezitím se na vánoce kapku nadlábneme, aby to veseleji utíkalo,“ přidal se se smíchem Jerry. „A víte, že ode dneška přesně za čtyři měsíce ty vánoce jsou?“ povídá Drsoň. „Vzpomeňte si pak u stromečku, jak jsme se tu jen v trenclích takhle ve vedru potili“. „No tak se jde,“ tradičně zavelel Karel. Popadli jsme o poznání lehčí batohy (nějak jsme tu zmužněli či co) a s posledním zamáváním jsme vykročili k zastávce autobusu. „Houby zmužněli,“ smál se cestou Jerry. „Nevláčíme žádný pivsóny a taky jsme spotřebovali veškeré zásoby toaleťáku“. Chechtot mu byl odpovědí. Cesta busem na Majdalénu nám docela uběhla. Na vlakovém nádraží jsem si spolu s Vencou jako zástupci neželezničářŧ koupili jízdenku do Prahy. JDM koncern 2014

Honza


Měli jsme potom ještě pár minut čas na zevlování po perónu, když tu se pojednou Karel plácnul do čela. „Pánové,“ řekl si hlasitě o pozornost. „Jak jistě víte je neděle a čeká nás cesta z Veselí nacpaným rychlíkem.“ „Co takhle koupit si tu bleskově místenky, abychom byli pak ve Veselí jaksi ušetřeni boje o místa?“ „Bezva nápad,“ zvolali jsme radostně potěšeni skvělým nápadem. Karel bleskově sundal bágl a hnal se k pokladně. Když se po chvíli vracel s vějířem místenek v ruce náš motorák do Veselí právě přijížděl. S hlasitým a radostným halekáním jsme podobně jako před pár dny v Praze obsadili místa k sezení. Vzrušeně a s pochechtáváním jsme diskutovali o šťastném nápadu s místenkami. Na nádraží ve Veselí bylo ten den jaksepatří živo. Drsoň s Jerrym se prodíral mrakem lidí koupit plechovková piva a bagety na cestu, ostatní hlídali zavazadla. Když po dvaceti minutách čekání přijel rychlík, strhla se před dveřmi vagónŧ mela. Vlak byl pěkně natřískaný a každý se tlačil dovnitř. „Jen je nechte v klidu nastoupit kamarádi,“ uklidňoval nás Karel. „Však uvidíte, že si sedneme.“ Tak jsme to tak provedli. Nastupovali jsme jako poslední. Karel si nekompromisně klestil cestu davem. Pak otevřel dveře našeho kupé a zazněla později již legendární věta: „Dobrý den, tak tady teď bude pár změn.“ Usmál se pak bezelstně na cestující sedící na našich rezervovaných místech a zamával před nimi našimi místenkami. Pár lidí protestovalo, měl jsem pocit, že zaznělo pár výkřikŧ nevole či dokonce snad vole, ale za chviličku jsme už radostně třeli zadkama o rozpálenou koženku. „Pánové!“ „Jsme obdařeni nevýslovnou inteligencí a naše akce jsou doprovázeny chrabrými činy,“ pronesl jsem slavnostně hned co jsme v kupé osiřeli. Pohledem jsem pobídl kolegu Drsoně k spěšnému rozdání vychlazené várky piv. „Na zdraví!“ zakřičeli jsme. „HŦŦRKÝÝÝ!“ „Jerry zahraj!“ vybídli jsme společně kamaráda. Ten vytáhl nástroj a s úsměvem se zeptal. „Tak jakou?“ „Hymnu přece!“ zahulákali jsme jako jeden muž. „Muži nejlíp sluší sólo v bitvě jako u plotny...“ zpívali jsme bujaře písničku z Karlštejna. JDM koncern 2014

Honza


Vlak svištěl ku Praze a v kupé se po nějaké době rozložilo ospalé ticho. Měli jsme docela dost. Zážitkŧ, smíchu, zpěvu i vypitých piv. K tomu to vedro. Venca si ovíval trikem obličej. „Docela se těším na sprchu,“ pravil. „No jestli se prokecneš s tou čarokráskou od Sandokana, tak ti ji určitě dá manželka už ve dveřích,“ zasmál se Jerry. „A ani nemusí téct voda,“ doplnil jsem ho. „To se kluci nesmí dozvědět,“ přísně se na nás zadíval Venca. „My teda nic zlýho neprovedli, ale jsou věci, které by chlap raději doma ani vyprávět nemusel.“ „Proč ne?“ podivil se Karel. „Já to náhodou kliďánko řeknu,“ zachechtal se. „No jó, vždyť ty nejsi ženatej, tobě to projde.“ „To není směroplatný,“ bránil se Venca. „Co se pořád bojíte kluci?“ opáčil Karel a mávl rukou. „Vždyť o nic nešlo.“ „Ono se leccos špatně vysvětluje,“ vzal jsem si slovo. „Dcera například letěla kdysi do Londýna na brigádu.“ „Jako študák bez peněz si vezla sebou takové ty instantní polévky a všelijaké polotovary k vaření.“ „Protože byla do letadla limitovaná váhou zavazadla max 20kg, všechna ta jídla vyndala doma před odletem z krabic.“ „A teď si představte, že celník na letišti v Anglii ji vytáhne z kufru neoznačený pytlík s bílým práškem nápadně podobným koksu a ptá se přísně anglicky Was ist das?“ „To je Myšička-kašička,“ odpověděla plaše dcerunka. „Krupicanda víte?“ „He?“ na to celník a paže mu významně sjížděla k revolveru. „Holt se některý věci dost blbě vysvětlujou,“ dopověděl jsem. „Zvlášť když se anglickej celník ptá Was ist das,“ smál se Venca. Smáli jsme se všichni. „Je, hele, už budeme na hlaváku,“ oznamoval Drsoň. „Ani jsme si všechno nestihli dopovědět že jo?“ „Pánové, děkuji vám všem za účast.“ „Zejtra si v práci odpočiňte, pak si zavoláme a domluvíme hospodu, kde letošní akci Hŧrky uzavřeme závěrečným hodnocením,“ zahulákal jsem do hřmotu brzdícího vlaku. Všichni jsme si srdečně stiskli rukama a vzájemně poděkovali za příkladnou účast. Na nástupišti jsme ještě pořídili poslední společné foto a znovu si na rozloučenou potřásli rukama. „Tak šťastnou cestu,“ zvolal jsem za rozcházejícími se kamarády a dlouze se na ně díval.

JDM koncern 2014

Honza


„A už jsem vám říkal, že jste všichni volové?“ zahalekal jsem za nimi. „HŦŦRKÝÝÝ,“ zaznělo mi naposledy v odpověď halou.

JDM koncern 2014

Honza


Epilog ...Kráčel jsem k domovu s vidinou vlídného přijetí doprovázeného tichou uklidňující hudbou a šuměním napouštěné vany. Obtěžkán batohem s nevětraným spacákem a železničním prachem ve vlasech jsem se pomalu šourajíc k domu těšil na posilující spánek. V uších mi stále ještě zněly rozesmáté hlasy mých kamarádŧ doprovázené vzdálenými tóny harmoniky. To, že jsem tu najednou bez klukŧ mi po společném divokém víkendu přišlo docela divné. Hluk města, tramvají a aut mi přišel úplně jakoby z jiného světa. Smutně jsem se zadíval do zapadajícího slunce. Plíživě se mě zmocňovala opuštěnost. Ale to už jsem stál před naším domem. Dle předchozí domluvy mě měla žena vítat ve dveřích. Nebral jsem si totiž kvŧli fyzické i psychické zátěži vlastního organizmu mobil ani klíče od domu. Pah! Jakéto překvapení! Domovní vrata zamčeny a zvonek marně vyzvánějící. Zoufale jsem si třel čelo a honil znavené myšlenky. Proč himbajs není ženuška v kuchyni? Spokojil jsem se s verzí, že mi mohla jít pravděpodobně s přebytkem lásky a něhy naproti a my se nechtíc minuli. Co teď? Batoh i únava zle tížily. Usednul jsem před domem a čekal, až mě někdo vpustí dovnitř. Naplánoval jsem, že si nechám věci ve výklenku před bytem a vrátím se do ulic vstříc klíčŧm a objímání. Ani ne za 15 minut šel soused a vpustil mě do domu. Prosil jsem ho, ať nezamyká venkovní vrata, že se budu hnedlinky vracet. Domovní vrata z ulice ústila do prŧjezdu na jehož konci byla další vrata na dvŧr. Uprostřed tohoto prŧjezdu byly zamykatelné lítačky do domu. Jako srnka v pokročilém stádiu těhotenství jsem po zdárném složení nákladu slézal schody dolŧ. Přesně v době, kdy jsem bral za kliku vrat do ulice jsem uslyšel, jak se zabouchly lítačky k domovnímu schodišti. V tom samém okamžiku jsem seznal, že vrata do ulice mezi tím zas nějakej pablb zamknul. S klikou jsem lomcoval marně. Přidaný vzteklý kopanec také moc nepomohl.

JDM koncern 2014

Honza


Má situace nebyla nejrŧžovější. Prohnal jsem znovu ty dvě zbylé mozkové buňky a rozhodl se projít prŧjezdem na opačnou stranu do dvora a následně překonat oplocení a přes veřejné dětské hřiště obejít dŧm. To už se ale také hlásily sice první, ale zato vysoce alarmující peristaltické potíže. S břichem plným víkendového piva, jídelních vzájemně neslučitelných směsek a extrémního množství plynného skupenství jsem nervózně vstoupil na dvŧr. Ha! Co to vidí oči mé? Motorka se sajdkárou! Přijeli Francouzi! Milí přátelé, kteří nikdy nezavolají napřed. To bude žena určitě s nima vedle v restauraci, blesklo mi po minutách usilovné dedukce. S odhodláním muže co má nesmírnou žízeň a asi pŧltucet volných minut před samovolným vyměšením jsem hodlal přelézt plot. Zrovna když jsem visíc na pletivu spílal neznámému kreténovi, co dal na vrchol ostnatý drát, vyběhl zpoza motorky proti mé utrápené postavě zuřivě štěkající vlčák. Oni si sebou přivezli psa!!!! Spasil jsem se úprkem zpátky do prŧjezdu a zabouchl poslední volná vrata. Mŧj osud byl zpečetěn. Dveře ke schodŧm zabouchnuté, vrata do ulice zamčená, na dvoře vzteky slintající chlupatý aligátor a volné minuty těsně před uplynutím. Zhodnotil jsem svou svízelnou situaci jako chlap. Představil jsem si kamarády ve svých příbytcích zavalené komfortem, něhou a ... a... ano, rozbrečel jsem se. Seděl jsem v těžké životní krizi ve tmě v tom pitomým prŧjezdu a andělské světlo na konci tunelu v nedohlednu. Vždycky mě štvali pejskaři, kteří často večer třískali dveřma a rušili mé poklidné sledování televize. Dnes jsem k nim vzhlížel s veškerou nadějí. Jako na potvoru měli ten den asi všichni pejsci zácpu. Jenom já s nohama do kříže, rozkousanými rty, mokrou tváří od slz a s břichem jako Mongolfiera bych se venčil s nadšením. Uběhlo asi pŧl hoďky, když KONEČNĚ někdo šel. Dávno před tím jsem již přestal cvakat minutkovým vypínačem, aby na tu bídu a utrpení JDM koncern 2014

Honza


bylo dobře viděno. Ten chlap se mě ve tmě děsně leknul. Nakonec ale odemknul a pustil mě neochotně ven. Ženu s frantíkama jsem našel a nastalo vítání s pusou neupřímně narafičenou od ucha k uchu. Neumím francouzky ani blé. Když pochopili mé klopotné pantomimické vyprávění o nedávno minulých událostech, mohli se uřehtat. Dřepěl jsem jak bezďák v restauraci celý ogrilovaný sluncem, zarostlý, smradlavý a v umolousaném hŧreckém dresu. Doma jsme pak s hosty ještě seděli a plácali nesmysly do pŧl druhý. Po celou tu dobu jsem se bál břichem jen pohnout. Se strojeným úsměvem a se zadkem na špičce židle jsem vrkal jako holoubek to svoje anglické plíís a nou plíís. Oni umí anglicky perfektně, ale mně teda moc nerozumněli. Když jsme konečně leželi v posteli, pak ke všemu chtěla žena vyzvídat události víkendu. To už jsem ji chudáka bacil. V pŧl sedmý ráno mě vyděsil budík do práce. Za spokojeného chrupání návštěvníkŧ jsem se za proklatě slabou deskou dveří od wc snažil co nejtišeji zbavit přebytkŧ z akce Hŧrky. Vzpomněl jsem si na Jerryho „střílenou šestku“, vyprskl jsem smíchy až mi vylítla nudle, ale zároveň mi v tu chvíli zmizely i starosti co tam s tím vzadu. S očima jako angorskej králík jsem pak mazal do práce. Tam jsem se urputně snažil oživovat zbídačené mozkové buňky a prováděl jsem rekonstrukční práce mé tělesné schránky. Večer následoval prŧvod Prahou s celou suitou i s tím mým pitomým plíís v závěsu. Sedělo se zas do pŧl druhý v noci. To jsem pak sebou praštil obličejem rovnou na postel a bez převlíknutí. Tak to trvalo až do čtvrtka!!! Ve chvíli, kdy vítr rozehnával dým z výfuku odjíždějící motorky a hlavním městem zaznělo mé poslední kvičivé plíís, jsem se svezl na chodník a ve vteřině usnul...

JDM koncern 2014

Honza


Až nyní to pro mě byl závěr letošní grandiózní, velkolepé, ryze pánské akce HŦRKY. Už se těším na příští ročník.

Honza

JDM koncern 2014

Honza

POZDRAV Z HŦREK. autor JDM

Recommend Documents