UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA
Efektivita sociální rehabilitace u osob s duševním onemocněním v závislosti na délce jejího poskytování
Bakalářská práce
Autor práce: Ivana Liška Carbochová Katedra: Sociální pedagogika Vedoucí práce: PhDr. Jarmila Rollová Studijní program: B7508 Sociální práce Studijní obor: Pastorační a sociální práce Rok: 2014
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci s názvem Efektivita sociální rehabilitace u osob s duševním onemocněním v závislosti na délce jejího poskytování napsala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia.
V Praze dne 20.4.2014
Ivana Liška Carbochová
Bibliografická citace Efektivita sociální rehabilitace u osob s duševním onemocněním v závislosti na délce jejího poskytování [rukopis]: Bakalářská práce / Ivana Liška Carbochová ; vedoucí práce: PhDr. Jarmila Rollová. -- Praha: Karlova univerzita, 2014. -- 111 s.
Anotace Bakalářská práce na téma „Efektivita sociální rehabilitace u osob s duševním onemocněním v závislosti na délce jejího poskytování“ se zabývá problematikou sociální rehabilitace, zda má služba i po několikaletém poskytování stále co klientovi nabídnout, zda se klientům daří uplatnit se na otevřeném trhu práce a pokud ne, co by jim mohlo pomoci. Text definuje specifika duševní poruchy s podrobnějším zaměřením na schizofrenii, její příčiny, projevy a léčbu. Poukazuje na možná úskalí a bariéry, se kterými se mohou osoby s duševním onemocněním při integraci do společnosti a pracovního procesu setkat. Dále charakterizuje klíčové pojmy jako je sociální a pracovní rehabilitace, včetně právních předpisů. Představuje organizace OS Náruč a Lomikámen o.s., kde je služba sociální rehabilitace poskytována. Na tyto poznatky navazují rozhovory s klienty obou sdružení a s vedoucími poskytované služby a jejich vyhodnocení.
Klíčová slova Duševní onemocnění, schizofrenie, komunitní psychiatrie, sociální rehabilitace, efektivita.
Summary The objective of the thesis "The effectiveness of social rehabilitation of persons with mental illness, depending on the length of its provision" is to inspect what benefits clients get from social rehabilitation services after several years. We are also interested in the chances of succeeding in the open labor market and possible improvements of social services in this direction. The text defines the specifics of mental disorders, with a detailed focus on schizophrenia, its causes, symptoms and treatment, and points out possible difficulties and obstacles in integrating persons with a mental disorder into society and employing them. It also describes key terms such as social and vocational rehabilitation, including corresponding legislation, and introduces two organisations, OS Náruč and Lomikámen o.s., who are both providers of vocational rehabilitation services. Interviews were performed with both clients and supervisors of these two organisations and evaluated in the thesis.
Keywords Psychiatry, schizophrenia, rehabilitation, cooperation, community service.
Poděkování Na tomto místě bych chtěla především poděkovat PhDr. Jarmile Rollové za její odborné vedení, cenné připomínky a vytrvalou podporu. Dále děkuji OS Náruč za pracovní zkušenosti, které jsem měla možnost během několika let získat. Taktéž děkuji Mgr. Janu Rohlenovi za jeho ochotu a vstřícnost. Velký dík patří klientům OS Náruč a Lomikámen, o.s., kteří mi ochotně poskytli možnost uskutečnit s nimi rozhovor. Nakonec bych chtěla poděkovat mému manželovi a celé rodině za trpělivost a hlídání našich dětí.
Obsah Úvod.................................................................................................................................8 1 Člověk se schizofrenií...................................................................................................11 1.1 Schizofrenie..........................................................................................................11 1.1.1 Etiologie schizofrenie....................................................................................12 1.1.2 Projevy onemocnění......................................................................................13 1.1.3 Rozvoj a průběh onemocnění........................................................................14 1.1.4 Léčba.............................................................................................................15 1.2 Sociální důsledky onemocnění..............................................................................16 1.2.1 Postoj společnosti – Stigmatizace.................................................................16 1.2.2 Schizofrenie a vztahy....................................................................................17 1.2.3 Schizofrenie a práce......................................................................................19 1.3 Rodina se členem s duševním onemocněním.......................................................19 2 Sociální rehabilitace......................................................................................................22 2.1 Sociální rehabilitace v rámci ucelené rehabilitace................................................22 2.1.1 Složky ucelené rehabilitace...........................................................................23 2.2 Sociální rehabilitace v rámci právních předpisů...................................................24 2.2.1 Zákon č.108/2006 Sb.....................................................................................24 2.2.2 Vyhláška č. 505/2006 Sb...............................................................................27 2.2.3 Individuální plánování dle standardů kvality sociálních služeb....................28 2.2.4 Individuální plánování...................................................................................29 2.3 Pracovní rehabilitace.............................................................................................31 2.3.1 Definice pracovní rehabilitace.......................................................................32 2.3.2 Pracovní rehabilitace v rámci právních předpisů..........................................32 2.3.3 Zákon o zaměstnanosti 435/2004 Sb.............................................................33 2.3.4 Zákoník práce................................................................................................33 2.3.5 Možnosti pracovního uplatnění osob s duševním onemocněním.................34 2.4 Sociální rehabilitace v rámci komunitní psychiatrie.............................................36 3 Sociální rehabilitace v praxi.........................................................................................40 3.1 Sociální rehabilitace v OS Náruč..........................................................................40 3.1.1 Poslání sociální firmy Modrý domeček.........................................................40 3.1.2 Cílová skupina v OS Náruč...........................................................................41 3.1.3 Možnosti sociální rehabilitace v OS Náruč...................................................41 3.1.4 Proces sociální rehabilitace v OS Náruč.......................................................43 3.1.5 Kazuistika klientky OS Náruč.......................................................................44 3.2 Sociální rehabilitace v organizaci Lomikámen, o.s..............................................46 3.2.1 Poslání sdružení Lomikámen, o.s..................................................................47 3.2.2 Cílová skupina sdružení Lomikámen, o.s.....................................................47 3.2.3 Možnosti sociální rehabilitace ve sdružení Lomikámen, o.s........................47
3.2.4 Proces sociální rehabilitace ve sdružení Lomikámen, o.s.............................48 3.2.5 Kazuistiky klientů sdružení Lomikámen, o.s................................................49 4 Rozhovory.....................................................................................................................54 4.1 Rozhovory s klienty kavárny Modrý domeček.....................................................55 4.2 Rozhovory s klienty kavárny Jiná káva.................................................................56 4.3 Vyhodnocení rozhovorů s klienty..........................................................................57 4.4 Závěr rozhovorů s uživateli služby sociální rehabilitace......................................66 4.5 Rozhovory s vedoucími poskytované služby sociální rehabilitace.......................67 4.6 Vyhodnocení rozhovorů s poskytovateli...............................................................68 4.7 Závěr rozhovorů s poskytovateli služby sociální rehabilitace..............................70 Závěr...............................................................................................................................71 Seznam literatury............................................................................................................73 Tištěné zdroje.............................................................................................................73 Elektronické zdroje....................................................................................................74 Seznam příloh.................................................................................................................77 Příloha č. 1......................................................................................................................78 Grafické znázornění početu klientů OS Náruč, kteří ukončili službu sociální rehabilitace..................................................................................................................78 Příloha č. 2......................................................................................................................79 Uplatnění klientů sdružení Lomikámen, o.s. po ukončení služby sociální rehabilitace..................................................................................................................79 Příloha č. 3......................................................................................................................80 Předloha rozhovorů s klienty.....................................................................................80 Příloha č. 4......................................................................................................................82 Samotné rozhovory s klienty OS Náruč.....................................................................82 Rozhovor 1............................................................................................................82 Rozhovor 2............................................................................................................86 Rozhovor 3............................................................................................................90 Rozhovor 4............................................................................................................94 Rozhovor 5............................................................................................................98 Rozhovor 6..........................................................................................................102 Příloha č. 5....................................................................................................................107 Předloha rozhovoru s poskytovateli.........................................................................107 Příloha č. 6....................................................................................................................109 Samotné rozhovory s poskytovateli služby..............................................................109
Úvod Ačkoliv jedinců s duševním onemocněním v naší populaci přibývá, stále mezi veřejností přetrvávají zažité stereotypní názory a předsudky, které mají na jedince s psychózou negativní dopad. Nejen, že se musí člověk s takovým handicapem vypořádat s vlastním onemocněním, ale současně bojuje i o důstojnou pozici ve společnosti. Onemocnění, které znenadání zasáhne do života člověka, ho ovlivní v mnoha směrech. Léčba pomocí farmak sice odstraní příznaky nemoci, ale nedokáže si již poradit s přidruženými omezeními, která vyplývají z individuálních okolností. Onemocnění zpravidla vede ke snížení kvality života nemocného, novou situací je však zasažena i rodina a nejbližší okolí. Důležité je pracovat nejen s osobou, která onemocněla, ale i s rodinou a dostatečně informovat veřejnost, aby nedocházelo k diskriminaci osob, které se s duševní poruchou potýkají. Bořit bariéry mezi lidmi s psychózou a veřejností a mýty, kterými je duševní onemocnění opředeno, se snaží i organizace, které nabízejí sociální služby. V současné době je kladen velký důraz na léčbu v přirozeném prostředí klienta mimo psychiatrická lůžková zařízení. Tento model komunitní péče vychází z principu zachování kontinuity psychiatrické a lékařské péče a sociálních služeb. Tomuto pojetí napomáhají rehabilitační programy zaměřené na zmírňování dlouhodobých důsledků duševního onemocnění. Jednu z důležitých součástí takovéto celostní léčby představuje služba sociální rehabilitace. Tato služba se stala ústředním tématem mé bakalářské práce. Zkušenosti s průběhem služby sociální rehabilitace jsem získala na pozici pracovního terapeuta v OS Náruč, kde jsem měla možnost po dobu pěti let s lidmi s duševním onemocněním pracovat, poznat jejich silné i slabé stránky, jejich schopnosti i dovednosti, seznámit se s jejich problémy ve společenském životě i s jejich složitou situací při pracovním uplatnění. Přestože klienti, se kterými jsem byla denně v kontaktu, vykazovali přinejmenším standardní pracovní výkony, od sociální služby se neodpoutali a nadále v ní zůstávají. Tento fakt mě přiměl k zamyšlení, proč se tak děje, zda je služba
8
sociální rehabilitace i po několika letech přínosná, jsou-li uživatelé služby dostatečně připraveni na zaměstnání na otevřeném trhu práce, nebo zda je otevřený pracovní trh připraven přijmout takové pracovníky. Za cíl práce jsem si stanovila zjistit efektivitu sociální rehabilitace v závislosti na době, po kterou je poskytována, proč se některým klientům nedaří uplatnit se na otevřeném trhu práce a co by jim usnadnilo na otevřený trh práce vstoupit. Sociální rehabilitace se obvykle poskytuje jako dlouhodobá služba, jejímž cílem by mělo být pomoci klientovi integrovat se v co nejvyšší míře opět do společnosti. Předpokládám, že účinnost služby sociální rehabilitace bývá nejvyšší v prvních několika měsících, poté většinou výkon uživatelů služby stagnuje, či postupně klesá. Pro srovnání jsem si vybrala dva poskytovatele služby, které se v mnohém shodují, zásadní rozdíl je však v délce jejího poskytování. U obou organizací probíhá služba sociální rehabilitace v prostředí kavárny určené široké veřejnosti, s cílovou skupinou osob s duševním onemocněním. Taktéž geografická poloha obou zařízení je podobná, kavárny jsou od sebe vzdáleny jen několik kilometrů. Šance pro klienty služby uplatnit se na otevřeném trhu práce jsou takřka totožné. Zásadní rozdíl je v délce poskytování služby. Kavárna Modrý domeček, kterou provozuje OS Náruč, nemá poskytování služby časově ohraničeno, službu je možné čerpat neomezeně. V kavárně Jiná káva, provozované sdružením Lomikámen o.s., je stanovena maximální délka pro čerpání služby sociální rehabilitace na dva roky. V praktické části se pokusím zodpovědět otázky: Co přináší klientům služba sociální rehabilitace na jejím začátku a po delší době, co brání klientům uplatnit se na otevřeném trhu práce a co by jim pomohlo odpoutat se od služby sociální rehabilitace. Odpovědi na otázky budu zjišťovat formou rozhovoru s klienty obou výše zmíněných kaváren. Do šetření zahrnu jak klienty, kteří čerpají službu méně než dva roky, tak klienty, kteří setrvávají ve službě sociální rehabilitace déle. Se stejnými otázkami se obrátím i na vedoucí služby u obou zařízení, neboť jejich pohled na službu považuji za přínosný.
9
Ve své práci krátce popíši duševní onemocnění se zaměřením na schizofrenii, její příčiny, průběh a léčbu. Následně se zaměřím na sociální důsledky, které z onemocnění vyplývají, a na rodinu jedince s psychózou. Další kapitolu věnuji sociální rehabilitaci, její zákonné úpravě a postavení v rámci komunitní psychiatrie. V souvislosti se sociální rehabilitací popíši rehabilitaci pracovní. Následovat bude oddíl věnovaný sociální rehabilitaci v praxi s představením OS Náruč a Lomikámen, o.s. V poslední kapitole se budu věnovat rozhovorům s klienty a rozhovorům s vedoucími poskytované služby. Samotný přepis rozhovorů bude součástí přílohy této bakalářské práce.
10
1 Člověk se schizofrenií 1.1 Schizofrenie Vzhledem k tomu, že schizofrenie postihuje přibližně dva lidi ze sta po celém světě, patří mezi nejzávažnější duševní onemocnění (Jarolímek, 1996). Mezinárodní klasifikace nemocí charakterizuje schizofrenii podstatnou a typickou deformací myšlení a vnímání a afektivitou, která je nepřiměřená nebo oploštělá (MKN – 10, 2008). Dle Smolíka (1996) nejsou lidé s diagnózou schizofrenie schopni adekvátní orientace ve své vlastní osobě i v okolním světě. Ztrácejí schopnost optimálně sociálně fungovat dle všeobecně akceptovaných norem sociokulturního prostředí. Změna v jejich chování a projevech se odráží na negativním postoji společnosti. I v současné době, kdy se společnost snaží odstraňovat bariéry mezi zdravými lidmi a lidmi s duševním onemocněním a bořit tak zažité mýty, setkávám se s diskriminačními názory veřejnosti. Někteří lidé stále ještě považují duševně nemocné za nebezpečné a nemocným se obloukem vyhýbají. Schizofrenie bývá často veřejností chybně interpretována jako „rozdvojení osobnosti”. Tato mylná představa je způsobena skutečností, že název schizofrenie je odvozený od dvou řeckých slov: „rozštěpit” a „mysl”. Ve skutečnosti se jedná o těžkou dezintegraci jednotlivých psychických funkcí a zkreslení reality, v důsledku čehož se naruší integrita celé osobnosti. Obtíže mají takovou intenzitu a hloubku, že zcela prostoupí život nemocného a výrazně ho ovlivní. Pro takového člověka je pak obtížné rozhodnout, co je skutečné a co ne (Jarolímek, 2006). V nejkomplikovanějším orgáunu v těle, jakým je mozek, je u lidí se schizofrenií narušen filtr třídění informací. Nedokáže správně vyhodnotit důležitost a naléhavost podnětů, které přicházejí z okolí. Veškeré události mají pro jedince zvláštní význam, nic se neděje „náhodně”.
11
1.1.1 Etiologie schizofrenie Etiologie onemocnění je různorodá, doposud nebyl prokázán jednoznačný vliv na vznik tohoto onemocnění. Není známa jedna zásadní příčina, onemocnět může prakticky každý. Schizofrenie se projevuje u všech věkových kategorií, vyskytuje se u lidí všech společenských tříd, rozličného etnického původu, postihuje stejně ženy jako muže (Michalík, 2007). Nejčastěji však schizofrenie vzniká v mladém věku, v rozmezí 16 – 25 let (Zvolský in Vágnerová, 2002). Dle Vágnerové hraje roli určitá dispozice nemocného, problém nespočívá v zátěži, ale ve způsobu jakým ji jedinec zpracuje. U člověka, který je zvýšeně zranitelný, s nižší frustrační tolerancí, mohou běžné životní zátěže vyvolat schizofrenní onemocnění. Může se jednat o cokoliv nového, odlišného od dosavadního stereotypu (Vágnerová, 2002). Na vzniku onemocnění se podílí faktory biologické, psychologické a sociální. Podíl těchto faktorů přispívajících k rozvoji onemocnění je u každého jiný. Mezi biologické faktory patří především dědičnost. Pokud jeden z rodičů trpí schizofrenií, je 10% pravděpodobnost, že onemocní i jeho potomek. U obou rodičů s touto diagnózou se zvyšuje riziko narození dítěte, které onemocní schizofrenií na 40% (Jarolímek, 2006). Další možné příčiny vzniku schizofrenie jsou faktory psychosociální, které odvozují vznik nemoci od poruch ve fungování vztahů v základní rodině. Může se jednat o přílišnou vzájemnou závislost, přes dvojznačné vztahy, až po vzájemnou odcizenost a nadměrný kriticismus. Vzájemné působení těchto vlivů vede ke zranitelnosti (vulnerabilitě), na jejímž základě může vznikat onemocnění (Kalina, 2001). „Člověka disponovaného pro onemocnění schizofrenií si můžeme představit jako takového, jehož vnější ochranná slupka je díky jeho hypersenzitivitě oslabená, a tudíž více prostupná pro okolní vlivy. Pokud je těchto vlivů příliš, jedinec se zhroutí.”1
1 – JAROLÍMEK, J. O lidech, kteří onemocněli schizofrenií. Praha: Občanské sdružení Ondřejov, 1996, s. 13.
12
1.1.2 Projevy onemocnění Pro pracovníky, kteří přicházejí do přímého kontaktu s osobami, jež onemocněly schizofrenií, je důležité rozpoznat varovné signály blížící se ataky. Taktéž považuji za užitečné porozumět příznakům a projevům schizofrenie pro lepší pochopení mysli nemocného a vcítění se do jeho potřeb. Příznaky schizofrenie ovlivňuje to, jak myslíme, jak se cítíme a jak se chováme. Lékaři dělí příznaky schizofrenie do tří kategorií (Mahnkopf, Rahn, 2000): •
Pozitivní symptomy: nadměrné nebo zkreslené vyjádření normálních funkcí. Oproti normě se objevuje něco navíc. •
Halucinace: Osoba vidí, slyší nebo čichem a chutí pociťuje věci, které ve skutečnosti neexistují.
•
Bludy: Silné přesvědčení o něčem, co nemůže být pravda.
•
Paranoidní myšlenky: Extrémní podezíravost. Pro člověka se schizofrenií jsou tyto jevy skutečné, ale neskutečné jsou pro jeho okolí, rodinu a přátele.
•
Negativní symptomy: Představují oslabení normálních funkcí, odkazují k tomu, že se něčeho nedostává. •
Snížená motivace: Ztráta zájmu o všechny oblasti svého života, ztráta energie.
•
Sociální izolace: Ztráta zájmu o přátele, raději čas tráví o samotě.
•
Nedostatečná koncentrace: Nemožnost zapamatovat si nebo se učit nové.
•
Ochuzelá řeč a nedostatek myšlenek: Zpomalená řeč, neschopnost dopovědět větu (zapomínání obsahu sdělovaného). Při negativních symptomech se může nemocnému zdát, že je „líný”, a ztratí kvůli nim zájem o lidi a dění kolem sebe. Mají paradoxně na jedince horší dopad než příznaky pozitivní, oddělují ho od druhých lidí a zvládání jejich léčby je náročnější. 13
•
Kognitivní symptomy: Odrážejí deficit v poznávacích funkcích. •
Problémy s pozorností a pamětí: Nemožnost se soustředit na běžnou činnost, nemožnost si zapamatovat.
1.1.3 Rozvoj a průběh onemocnění Jak jsem již zmínila výše, onemocnění začíná nejčastěji během dospívání a časné dospělosti. První projev schizofrenní psychózy se nazývá ataka neboli úder (Jarolímek, 1996). Opakující se ataky, které se vracejí v epizodách, nazýváme relapsy. “Četnost relapsů je důležitý znak průběhu onemocnění.”2 Dle Praška bývají častější relapsy nemoci spojeny s celkově horšími důsledky a průběhem onemocnění. Je proto důležité vědět jaké jsou varovné příznaky navracející se nemoci (Praško, 2005). Za kritické je považováno období prvních dvou až pěti let po první psychotické atace (Praško, 2005). Ataka se může projevit náhle a bez varovných příznaků, kdy schizofrenie propukne z plného duševního zdraví. Mnohem častěji však dochází k rozvoji onemocnění postupně, začátek bývá plíživý. Příznaky předcházející vlastnímu onemocnění se nazývají prodromální. Prodromy se mohou vyskytovat i léta, avšak lidé je nedávají do souvislosti s duševním onemocněním, neboť se často kryjí s osobnostními rysy. Rané příznaky schizofrenie bývají často těžko rozpoznatelné, lidé si je mohou plést s příznaky dospívání. V tomto premorbidním stádiu se nemoc projevuje povahovými zvláštnostmi, mohou být přítomny i latentní poruchy kognitivních funkcí (Libiger in Hoschl, 2002). Jarolímek do tohoto období řadí např. úzkost, podrážděnost, vztahovačnost, únavu, pocity neskutečna, nesoustředěnost apod. Tyto obtíže se pozvolna zvyšují, jedinec se uzavírá do svého vnitřního světa a omezuje sociální kontakty, až dojde k propuknutí
2 – RAHN, E., MAHNKOPF, A. Psychiatrie: Učebnice pro studium i praxi. Praha: Grada, 2000. ISBN 80-7169-964-0, s. 197.
14
vlastní schizofrenní psychózy (Jarolímek, 1996). V akutní fázi je již přítomna porucha myšlení a dezorganizace osobnosti a je potřebná odborná léčba (Praško, 1998). Prognóza u onemocnění schizofreií může být různorodá. S. Pfeifer uvádí, že u 20% nemocných dojde pouze k jedné atace. Zhruba 60% postižených se onemocnění vrací a dochází k dalšímu úbytku adaptačních schopností. U 20% osob se schizofrenií dochází k úplnému rozpadu osobnosti a potřebují trvalou péči v ústavním zařízení (Pfeifer in Vágnerová, 2002). 1.1.4 Léčba Na začátek této podkapitoly bych ráda citovala větu J. Praška: „Nejdůležitější je si uvědomit, že schizofrenní onemocnění je léčitelné.”3 Schizofrenie tudíž není nutně definitivní úděl. Jedná se však o chorobu, u které nedojde ke spontánnímu zlepšení. Jedinným způsobem, jak se dají symptomy zvládat, je komplexní péče směřovaná k nemocnému, I k jeho
okolí.
Celostní
léčba
používá
farmak
v kombinaci
s ostatními
nemedikamentózními druhy léčby. „Farmakologická léčba je založena na užívání neuroleptik, která zkracují akutní psychotickou epizodu a pomáhají zabránit recidivě. V odpovídající indikaci se užívají také jiná psychofarmaka (např. antidepresiva).”4 Mezi akutními atakami nemoci, v době zmírnění nebo vymizení příznaků, se využívají psychoterapeutické postupy. Léky sice odstraňují příznaky, neřeší však problémy, které spustily ataku. Proto se po stabilizaci stavu nemocného využívá individuální a posléze skupinová psychoterapie. Pokud je pacient zasažen převážně sociálně nebo profesně, dostávají přednost socioterapeutické metody (Praško, 2005). Mezi opatření, která zahrnují sociální léčbu, patří sociální rehabilitace, case management, denní stacionář, komunitní ubytovací zařízení apod. Velký význam při léčbě má především podpora 3 – PRAŠKO, J. et al. Léčíme se s psychózou. Praha: Medical Tribune CZ, 2005. ISBN 80-239-5482-2, s. 19. 4 – RAHN, E., MAHNKOPF, A. Psychiatrie: Učebnice pro studium i praxi. Praha: Grada, 2000. ISNB 80-7169-964-0, s. 220.
15
rodiny a okolí (Cohen, 2002). Psychosociální intervence v kombinaci s antipsychotiky má podstatně lepší výsledky než léčba separovaná (Praško, 2005).
1.2 Sociální důsledky onemocnění Na vnímání osob s duševním onemocněním má nezanedbatelný vliv majoritní společnost, její postoje a názory. Pokud se nemocný člověk nechová standardním způsobem, což je u projevů schizofrenie zjevné, okolí na tuto odchylku rychle zareaguje negativní odezvou. Osoby se schizofrenií jsou tak nuceny čelit dvěma utrpením. Vedle vlastního onemocnění jsou ještě vystaveny předsudkům veřejnosti, čímž se dostávají do společenské izolace. 1.2.1 Postoj společnosti – Stigmatizace „Obecně se stigmatem rozumí určité znamení hanby či méněcennosti, které vede k odmítání svého nositele.”5 Stigma duševně nemocných není jejich vlastností, ale je jim sociálně přisuzováno. Schizofrenie, jako i jiné duševní poruchy, je považována za výrazně stigmatizující onemocnění. I když je problém stigmatizace duševně nemocných starý jako lidstvo samo, tak je i přes veškerý pokrok společnosti stále aktuální. Vágnerová charakterizuje postoj k duševně nemocným sníženou mírou porozumění podstaty takové choroby (Vágnerová, 2002). Lidé mají o onemocnění zkreslené představy, k čemuž velkou mírou přispívají i média. Velkou část viny nesou sdělovací prostředky, které se ženou za senzacemi, stejně tak televizní a filmové portréty „šílených zabijáků”, z čehož pramení obavy z nebezpečnosti a nevypočitatelnosti nemocných. Tento předsudek vychází z faktu, že v akutní fázi nemoci jsou někteří nemocní neklidní a pod vlivem svých bludných představ bývají i agresivní. Většina osob s duševní poruchou však nikdy
5 – RYBOVÁ, L. Cesty z labyrintu duševní nemoci. Praha: Česká asociace pro psychické zdraví, 2008, s. 3.
16
nespáchá násilný trestný čin, naopak bývají obětmi trestných činů (Mahrová, Venglářová a kol., 2008). V laické veřejnosti převažují při setkání s osobou, která trpí duševní poruchou negativní pocity, v lepším případě ambivalentní spojující soucit a odmítání. Tyto pocity pramení z odlišného chování nemocného, kterému se dá těžko porozumět. „Chování a reakce nemocných nelze předvídat, nelze s nimi běžným způsobem ani komunikovat, mnohé jejich projevy vyvolávají bezradnost,…”6. Negativním důsledkem stigmatizace pro duševně nemocné jsou obavy z reakcí veřejnosti, což mnohdy vede k odmítání potřebné léčby. Stigmatizace může také způsobit změny v prožívání a chování nemocného, který si předsudky o svém onemocnění zvnitřní a dochází k tzv. selfstigmatizaci. Takový člověk má tendenci se podceňovat, je méně motivován, má pocit, že se nehodí do okolního světa, což opět přináší komplikaci při léčbě. Člověk mění obraz o sobě samém a své chování pod vlivem nálepky, nebo aby se jí zbavil. Ve svém dosavadním životě hledá podporující důkazy pro své nové stigma, pro svou novou identitu (ukotvuje se). Okolí mu přisuzuje atributy nové role (Mahrová, Venglářová a kol. 2008). V posledních letech, kdy narůstá počet psychiatrických pacientů, se stává pomoc duševně nemocným stále více veřejným zájmem. Důležitou roli v tomto procesu destigmatizace, proměny postojů k duševním onemocněním, má zdravotnická osvěta a výchova. 1.2.2 Schizofrenie a vztahy Duševní onemocnění ovlivňuje nejen samotného nemocného, ale představuje značnou zátěž i pro jeho nejbližší, přátele, kolegy v zaměstnání a rodinné příslušníky. Pro schizofrenii je charakteristické narušené vnímání reality, což s sebou přináší změny v chování, myšlení a komunikaci. Nejbližší okolí netuší, co se v nemocném 6 – VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese: Variabilita a patologie lidské psychiky. 3 vyd. Praha: Portál, 2002, s. 187.
17
odehrává, jeho projevům nerozumí a před stanovením diagnózy nedávají změnu do souvislosti s duševním onemocněním. Kvůli nepředvídatelnému chování a reakcím dochází často ke konfliktům. Nemocný se může chovat nebo říkat věci, které by za jiných okolností nedělal. Mohou být přítomny neočekávané výbuchy rozčílení a hněvu. Tyto příznaky jsou nepříjemné nejen pro samotného nemocného, ale i pro nejbližší. Vztahy s blízkými se zhoršují, nemocný může začít ztrácet své blízké nebo se uzavře do sebe a přestane interakce s ostatními vyhledávat. Ani po stanovení diagnózy není pro přátele nemocného jednoduché se se změnou vyrovnat. Člověku, který onemocní se změní od základů jeho dosavadní způsob života. To neznamená, že život nebude plný a přinášet uspokojení, ale bude jiný. Nemocný si musí zvykat na nový denní režim a změnu životního stylu. Vždy záleží, v jaké fázi onemocnění probíhá a jak kvalitní sociální oporu ve svém okolí má. Podpora přátel a členů rodiny schizofrenních pacientů přitom patří k důležitým a mnohdy určujícím faktorům úspěšnosti léčby, i když představuje obtížné zeloživotní úsilí, které může být velmi stresující.7 Partnerské vztahy se často po vypuknutí duševního onemocnění rozpadají a pro nemocné může být obtížné navazování kontaktů nových. Nicméně i přes tuto skutečnost znám z praxe několik partnerských párů, které zátěž společně ustály. Na duševně nemocného bývá někdy pohlíženo jako na osobu nesvéprávnou, což je opět jeden z mýtů o tomto onemocnění. Každý člověk má však právo žít svůj samostatný život včetně práva založit si vlastní rodinu. Otázka těhotenství ženy, která trpí psychózou, patří mezi důležité a je třeba početí potomka pečlivě zvážit. Těhotenství i narození dítěte patří mezi zatěžující situace, které mohou průběh onemocnění zhoršit. Je taktéž nutné počítat s rizikem genetického přenosu choroby z rodiče na dítě (Praško, 2005). 7 – Stop stigma – psychiatrické onemocnění: Poselství pro ošetřovatele, rodiny a přátele [on line]. [vid. 2014-3-18] URL: http://www.stopstigma.cz/schizofreni-poruchy-poselstvi-pro-osetrovatele-rodiny-apratele.html.
18
1.2.3 Schizofrenie a práce Lidé s duševním onemocněním se při pracovním uplatnění setkávají s řadou problémů. Po prodělané atace bývají více zranitelní s nižší frustrační tolerancí. Jejich motivace je snížena a to se odráží i na schopnosti vrátit se do zaměstnání, nebo hledat zaměstnání nové. Bývají snadno unavitelní, tělesně a duševně méně výkonní. V souvislosti s délkou léčby dochází k vyhasínání pracovních návyků a bývají hůře adaptabilní. Vágnerová uvádí, že nemocný nemá všechny potřebné kompetence pro zvládání zátěže, která je spojená s rolí zaměstnaného. Druhé riziko pak spatřuje v postoji společnosti, který je tak negativní, že již sama společnost představuje pro jedince silnou zátěž (Vágnerová, 2002). V zaměstnání se osoby s psychózou setkávají s neporozuměním a nedůvěrou, s čímž se těžko vyrovnávají. Při pokusu o návrat nebo nástup do zaměstnání často dochází k selhání. Nemocný pak bývá zklamaný, více úzkostný, někdy až zlostný, což jeho situaci ještě více zhoršuje. Obranným mechanismem může být v takovém případě rezignace na zaměstnání. Onemocnění probíhá v určitých fázích, zdravotní stav nebývá stálý a často kolísá, což omezuje
ochotu
zaměstnavatelů
přijmout
osobu
s onemocněním
schizofrenií
do pracovního procesu (Mahrová, Venglářová a kol., 2008). Přes veškeré potíže má jakákoliv práce pozitivní vliv na stav nemocného – zvýšení sebedůvěry, samostatnosti a schopnosti další sociální adaptace.
1.3 Rodina se členem s duševním onemocněním Z vlastní zkušenosti při práci s lidmi se schizofrenií vím, jak je důležité rodinné prostředí. Ačkoliv řada mých klientů je v období dospělosti, stále sdílejí s rodiči jednu domácnost. Atmosféra, která v rodině panuje, se přímou úměrou odráží na náladě a pracovním výkonu nemocného. Proto jsme se s ostatními pracovníky vždy snažili úzce s rodinou uživatelů služby spolupracovat a dávat si zpětné vazby.
19
Pro dítě představuje rodina první model společnosti, se kterým se v životě setkává. Na základě zkušeností z dětství se utváří jedincův pohled na svět, jeho postoje a hodnotové priority. V rodině se učí základním sociálním dovednostem, které později uplatňuje ve svém životě. Rodina by měla plnit řadu funkcí, z nichž za stěžejní považuji uspokojení potřeby jistoty a bezpečí. Jak kvalitní bývá rodinné prostředí a partnerské vztahy členů rodiny, odráží se na zdravém či patologickém vývoji dítěte. Rodina byla již od pradávna prvním a mnohdy i jediným zdrojem podpory lidí, kteří se ocitli v nesnázích (Matoušek, 2003). Přestože se pojetí rodiny v historickém čase neustále proměňuje a projevují se různé trendy, jsou i nadále mezi jejími stěžejními funkcemi výchova dětí a emocionální podpora. Jak jsem popisovala výše, lidé s onemocněním schizofrenie zůstávají ve společné domácnosti se svými rodiči. Rodiče schizofreniků tak musí nést déle rodičovskou zodpovědnost a mohou se za určitých okolností méně starat o vlastní vývoj a vývoj ostatních dětí. „Navíc není vyloučeno, že alespoň jeden z rodičů nemocného je nositelem faktoru vulnerability.”8 Duševní onemocnění jednoho člena vstupuje do života celé rodiny a představuje pro ni zpravidla těžkou krizi. Narušuje dosavadní rovnováhu rodinného systému. Rodina reaguje na diagnózu schizofrenie prožitkem hrůzy, informaci se snaží popřít nebo bagatelizovat. Někdy fakt, že jejich dítě onemocnělo, nikdy nepřijmou. V případě, že rodina překoná všechny zátěže a onemocnění přijme, dochází k novému způsobu života a zvyklostí rodinného soužití. Může se stát, že rodina zátěž neunese a rozpadá se, nebo vyloučí nemocného do ústavní péče (Vágnerová, 2002). Rodina má na jedince silný vliv, který nemusí být vždy pozitivní. Jarolímek (1996) uvádí dva extrémní přístupy rodičů k nemocnému dítěti, které mají negativní dopad. V prvém případě se jedná o rodinu, kdy je pacient vystaven kritice za své chování, které 8 – RAHN, E., MAHNKOPF, A. Psychiatrie: Učebnice pro studium i praxi. Praha: Grada, 2000. ISNB 80-7169-964-0, s. 185.
20
ovšem souvisí s psychózou. Příbuzní ho obviňují z lenosti, nemocný reaguje podrážděně nebo se více uzavírá do sebe. Tyto konflikty vedou k napětí až nepřátelství. Pro člověka, který prodělal psychózu, je takové prostředí škodlivé a jeho stav se může rapidně zhoršit. Druhým nesprávným pólem v přístupu k nemocnému je přehnané ochranitelské chování. Rodiče se chovají k nemocnému jako k nesvéprávnému, ten pak upadá do pasivní závislosti. To mu sice nevyhovuje, ale nedokáže se ze situace vymanit. Uvnitř něj se hromadí napětí, které se mnohdy ventiluje propuknutím další ataky (Jarolímek, 1996). Pro předcházení relapsům se lékaři věnují i rodinám nemocných během rodinných psychoedukačních programů. Dostávají rady, jak řešit náročné situace a jak poskytovat emoční podboru nemocnému (Praško, 2005).
21
2 Sociální rehabilitace Pro osobu, která onemocněla schizofrenií, je návrat do běžného života většinou velmi obtížný. Jak bylo popsáno výše, podílí se na jeho opětovném zařazení do společnosti rodina, přátelé, spolupracovníci, komunita, ve které nemocný žije. Jsou součástí jeho sociálního světa, nejlépe ho znají a provázejí ho životem. Nemocní procházejí od zaléčení pomocí farmak přes dlouhodobou udržovací terapii až do psychického stavu, který je stabilizován. Duševní onemocnění je záludné, s individuálním průběhem, zahaleno mnoha mýty a předsudky a většinou ukáže na potřebu odborné péče. V tomto bodě nastupuje síť pomáhajících pracovníků, zařízení a organizací, které nabízejí své služby (Mahrová, Venglářová a kol., 2008). Vhodnou službou, která pomáhá lidem s duševním onemocněním zařadit se do běžného každodenního fungování je služba sociální rehabilitace. Jedná se o jednu z mnoha služeb v rámci sociální prevence, jejímž prostřednictvím se má napomáhat osobám se sociálními problémy znovu se integrovat do společnosti (Matoušek, 2011).
2.1
Sociální rehabilitace v rámci ucelené rehabilitace
Matoušek ve Slovníku sociální práce definuje rehabilitaci jako „ … komplexní postupy odstraňující nebo zmírňující následky postižení. Cílem je dosáhnout stavu, kdy postižený člověk může plně rozvíjet všechny své schopnosti a přiměřeně se společensky uplatnit.“9 Sociální rehabilitace je součástí ucelené rehabilitace. Ucelený přístup nahlíží na člověka jako celistvou bytost, kterou je třeba chápat v jeho bio–psycho–sociální jednotě. Z tohoto holistického pojetí vyplývá, že člověk je ovlivňován mnoha faktory a je třeba ho vnímat z více úhlů pohledu (Jankovský, 2006). Ucelenost v rehabilitaci znamená především včasnost, provázanost jednotlivých oblastí a také komplexnost. 9 – MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-549-0, s.181.
22
Za cíl si klade co nejrychlejší a nejširší zapojení osob s postižením do všech obvyklých společenských aktivit s maximálním důrazem na jejich úspěšné pracovní začlenění.10 Nejedná se tedy pouze o zdravotnickou záležitost, na tělo orientované pojetí, ale o obor, který je schopen navrátit nemocnému fyzické, sociální, výchovné a pracovní dovednosti. 2.1.1 Složky ucelené rehabilitace Ucelená rehabilitace se skládá z následujících složek: •
Léčebná rehabilitace: Bezprostředně navazuje na intenzivní a akutní péči. Většinou nastupuje jako první a je prováděna na odděleních v nemocnicích a klinikách při hospitalizaci nemocného. Stejně tak může nemocný docházet na rehabilitaci ambulantně nebo může navštěvovat denní stacionář. Úsilí léčebné rehabilitace spočívá ve snaze odstranit, nebo alespoň zmírnit následky onemocnění a obnovit původní stav organismu (Jankovský, 2006).
•
Sociální rehabilitace: Obsahuje soubor činností, které směřují k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob s postižením. Za úkol si klade rozvíjet
schopnosti
a dovednosti
nemocného.
Dále
posilovat
návyky
a nacvičovat úkony, které jsou nezbytně nutné pro samostatný život. Prolíná se s ostatními složkami ucelené rehabilitace, je však specifická tím, že má permanentní charakter a je tudíž celoživotním procesem.11 •
Pedagogická rehabilitace: Jedná se o další pilíř ucelené rehabilitace, kterým je podpora osob s postižením, k jejich samostatnosti a aktivnímu zapojení do všech obvyklých aktivit společenského života. Cílem tohoto procesu je dosáhnout co nejvyššího stupně vzdělání. Efektivita pedagogické rehabilitace je stěžejní
10 – Ucelená rehabilitace: Manuál ucelené péče na území Prahy pro lidi po poškození mozku [on line]. [vid. 2014-3-20] URL: http://manual.navraty.info/info. 11 – Ucelená rehabilitace: Manuál ucelené péče na území Prahy pro lidi po poškození mozku /on line./ [vid. 2014-3-20] URL: http://manual.navraty.info/info.
23
v době dětství a dospívání, neboť právě v této době je edukace a výchova základem (Jankovský, 2006). •
Pracovní rehabilitace: Cílem pracovní rehabilitace je „ …zapojování klienta do práce, a to jak v prostředí chráněném, tak na volném trhu práce.“12 Nejedná se pouze o pracovní přípravu, ale i o získání kvalifikace a obnovu pracovního potenciálu.
Z tohoto dělení je patrné, že komplexní přístup vyžaduje týmovou spolupráci všech zainteresovaných odborníků; tj. zejména lékařů, sester, ergoterapeutů, fyzioterapeutů, psychologů, logopedů, sociálních pracovníků, speciálních pedagogů a rodičů.
2.2 Sociální rehabilitace v rámci právních předpisů 2.2.1 Zákon č.108/2006 Sb. Služba sociální rehabilitace je zakotvena v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Tento zákon je důležitý nejen pro osoby s duševním onemocněním, ale pro všechny občany, kteří se nacházejí v nepříznivé sociální situaci. Zákon vymezuje práva a povinnosti ze strany poskytovatelů sociálních služeb i ze strany státu, kraje a obce. Hlavním posláním zákona je chránit zájmy lidí, kteří jsou oslabeni v jejich prosazování z různých důvodů a příčin. Sociální služba by měla působit tak, aby uživatele služby aktivizovala, maximálně podporovala jeho samostatnost a svébytnost a současně chránila jeho důstojnost. Nemůže však přebírat odpovědnost za jedincův vlastní osud nebo životní perspektivu (Mahrová, Venglářová, 2008). „Sociální služby mohou být poskytovány formou terénní, ambulantní nebo pobytovou, přičemž tyto formy jsou i u jednotlivých druhů služeb kombinovány tak, aby byly maximálně efektní.“13 12 – MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-549-0, s.160. 13 – MAHROVÁ, G., VENGLÁŘOVÁ, M. a kol. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008, ISBN 978-80-247-2138-5, s. 41.
24
Zákon zahrnuje tři základní oblasti sociální služby: ▪ Sociální poradenství Jeho cílem je poskytnout potřebné informace, které vedou k řešení nepříznivé sociální situace. Dle zákona se člení sociální poradenství na základní a odborné. Základní sociální poradenství jsou povinni poskytovat všichni poskytovatelé sociálních služeb. Odborné sociální poradenství poskytují specializované poradny a jsou zaměřeny na určitý specifický jev (např. drogová závislost), nebo na určitou cílovou skupinu (např. osoby s duševním onemocněním). „Za velice podstatnou část základního poradenství považuji i informace o možnosti a podmínkách využití nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti, zejména účelných pracovních míst a veřejně prospěšných prací.“14 Dále by dle Hutaře (2007) mělo základní sociální poradenství obsahovat i informace o možnostech podpory členů rodiny v případě, kdy se podílejí na péči o osobu, která je v nepříznivé sociální situaci. ▪ Služby sociální péče Další oblastí sociálních služeb jsou služby sociální péče. Jejich cílem je pomoci osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost a umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti. V případech, kdy toto jejich stav vylučuje, by měla služba zajistit důstojné prostředí a zacházení. Služby sociální péče si uživatel hradí bez ohledu na to, zda je pobírán příspěvek na péči či nikoliv. ▪ Služby sociální prevence Služby sociální prevence pomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jím jsou ohroženy z důvodu krizové sociální situace, životních návyků a způsobu života, který vede ke konfliktům se společností. Další důvody sociálního vyloučení definuje zákon jako sociálně znevýhodňující prostředí jedince a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby. Tyto jevy a situace nejsou způsobeny neschopností jedince o sebe pečovat ať již z důvodu věku, či zdravotního stavu. Jak 14 – HUTAŘ, J. Sociální služby a pomoc v hmotné nouzi. Praha: Národní rada zdravotně postižených ČR, 2007. ISBN 978-80-903640-4-2, s. 137
25
z charakteristiky vyplývá, je cílem sociální prevence napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů. Zákon o sociálních službách celkem upravuje sedmnáct druhů služeb sociální prevence,
mezi
něž
je
zahrnuta
i služba
sociální
rehabilitace.
Ta je v zákoně definována jako „… soubor specifických činností směřujících k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob, a to rozvojem jejich specifických schopností a dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu běžných, pro samostatný
život
nezbytných
činností
alternativním
způsobem
využívajícím
zachovaných schopností, potenciálů a kompetencí. Sociální rehabilitace se poskytuje formou
terénních
poskytovaných
a ambulantních
služeb,
v centrech
sociálně
nebo
formou
pobytových
rehabilitačních
služeb
služeb.“15
Služba podle odstavce 1 poskytovaná formou terénních nebo ambulantních služeb obsahuje tyto základní činnosti: a) nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění, b) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, c) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, d) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Služba podle odstavce 1 poskytovaná formou pobytových služeb v centrech sociálně rehabilitačních služeb obsahuje vedle základních činností, obsažených v odstavci 2, tyto základní činnosti: a) poskytnutí ubytování, b) poskytnutí stravy, c) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu. 15 – ZÁKON č. 108/2006 Sb. [online]. [vid. 2014-3-20] URL: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp? page=4&idBiblio=62334&recShow=73&fulltext=&nr=108~2F2006&part=&name=&rpp=15#parCnt/
26
2.2.2 Vyhláška č. 505/2006 Sb. Dalším důležitým právním předpisem, který popisuje sociální rehabilitac, je vyhláška č. 505/2006 Sb., ve které jsou upřesněny jednotlivé činnosti, které by měla služba naplňovat. Popis činností v zákoně o sociálních službách je dost obecný a lze si pod činostmi můžeme představit mnohé. Pro kvalitnější naplňování služby sociální rehabilitace přináší vyhláška č. 505/2006 Sb. konkrétní popis úkonů, které spadají do jednotlivých oblastí. Základní činnosti při poskytování sociální rehabilitace se zajišťují v rozsahu těchto úkonů16 a) nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začleňování: 1. nácvik obsluhy běžných zařízení a spotřebičů, 2. nácvik péče o domácnost, například péče o oděvy, úklid, drobné údržbářské práce,chod kuchyně, nakupování, 3. nácvik péče o děti nebo další členy domácnosti, 4. nácvik samostatného pohybu včetně orientace ve vnitřním i venkovním prostoru, 5. nácvik dovedností potřebných k úředním úkonům, například vlastnoručního podpisu, b) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím: 1. doprovázení dospělých do školy, školského zařízení, zaměstnání, k lékaři, na zájmové aktivity a doprovázení zpět, 2. nácvik schopnosti využívat dopravní prostředky, 3. nácvik chování v různých společenských situacích,
16
– Ministerstvo práce a sociálních věcí: § 35 Sociální rehabilitace[online]. [vid. 2014-03-28] URL: http://www.mpsv.cz/cs/8.
27
4. nácvik běžných a alternativních způsobů komunikace, kontaktu a práce s informacemi, c) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti: upevňování získaných motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností, d) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí: 1. podávání informací o možnostech získávání rehabilitačních a kompenzačních
pomůcek,
2. informační servis a zprostředkovávání služeb, e) poskytnutí ubytování, jde-li o pobytovou formu služby v centrech sociálně rehabilitačních služeb: 1. ubytování, 2. úklid, praní a drobné opravy ložního a osobního prádla a ošacení, žehlení, f) poskytnutí stravy, jde-li o pobytovou formu služby v centrech sociálně rehabilitačních služeb: 1. zajištění celodenní stravy odpovídající věku, zásadám racionální výživy a potřebám dietní stravy, minimálně v rozsahu 3 hlavních jídel, 2. pomoc při podávání jídla a pití, g) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, jde-li o pobytovou formu služby v centrech sociálně rehabilitačních služeb: 1. pomoc při úkonech osobní hygieny, 2. pomoc při základní péči o vlasy a nehty, 3. pomoc při použití WC. 2.2.3 Individuální plánování dle standardů kvality sociálních služeb Služba sociální rehabilitace si klade za cíl dosažení maximální samostatnosti uživatele na základě jeho specifických možností a individuálních potřeb. Úkol, který z tohoto cíle 28
vyplývá pro poskytovatele služby, je zmapovat zakázku uživatele a provázet ho na cestě k dosažení jeho vytyčeného cíle. Tento proces se uskutečňuje v rámci individuálního plánování, jehož podoba je zakotvena ve standardu č. 5 v rámci Standardů kvality sociálních služeb. Standardy kvality sociálních služeb doporučované MPSV od roku 2002 se staly právním předpisem závazným od 1.1.2007. Zjednodušeně je lze definovat jako pravidla fungování služeb, která musí mít vypracována každý registrovaný poskytovatel sociální služby. Slouží jako popis toho, jak má kvalitní služba vypadat a jakým způsobem bude poskytována. Dodržování standardů je kontrolováno a pracovníci zařízení, které poskytuje sociální služby se zavazují, že budou postupovat v jejich souladu. 2.2.4 Individuální plánování Individuální plánování je základem plánování průběhu sociální služby a spolupráce mezi uživatelem a pracovníkem. Individuální plán je dohoda mezi uživatelem a poskytovatelem, je v ní vyjádřen cíl uživatele a jednotlivé kroky, které k tomuto cíli vedou. Klíčovým prvkem v sestavování individuálního plánu je zaměření se na přání a potřeby osoby, definování žádoucí změny v jeho životě, následná konkretizace cílů, termínů a úkolů (Pokorná – Vrablencová, 2007). Quip – společnost pro změnu definuje plánování zaměřené na člověka jako soubor technik individuálního plánování. Hlavní princip spočívá v aktivním zapojení člověka se zaměřením na jeho cíle. Plán zaměřený na člověka patří člověku samotnému, nikoli organizaci. Může tudíž přesahovat nabídku poskytovatele služby a zahrnovat neformální, neplacenou pomoc poskytovanou přirozeným sociálním okolím člověka.17 Individuální plánování vychází z rehabilitačního procesu, který se skládá z několika fází. Tyto fáze můžeme vnímat jako součást kruhu, kdy se neustále střídají a cirkulují (Pokorná – Vrablecová, 2007). 17 – QUIP. Plánování zaměřené na člověka.[online]. [vid. 2014-03-20] URL: http://www.kvalitavpraxi.cz/planovani-zamerene-na-cloveka.html .
29
A) Rehabilitační analýza: 1. Orientace a tvoření vztahu – poznávání se s klientem, napojení, práce na partnerství 2. Mapování – v této fázi získáváme a analyzujeme přání a potřeby uživatele, jeho možnosti a omezení, potřebné a nutné zdroje, možnosti a omezení prostředí. 3. Stanovování cíle – snažíme se synchronizovat poptávku a nabídku B) Rehabilitační plánování: Vytváříme plán dlouhodobý, který by měl určit cílový stav v budoucnosti uživatele. Následně vytváříme krátkodobý plán, ve kterém stanovíme jednotlivé dílčí kroky, vedoucí ke splnění dlouhodobého plánu. C) Rehabilitační intervence: Vykonávání plánovaných aktivit a intervencí. D) Vyhodnocení spolupráce: Ukončení plánovaných aktivit, hodnocení procesu a výsledků, zpětná vazba. Cíle vycházejí z potřeb a přání uživatele a jsou zcela individuální. Mohou se týkat různých oblastí jako je např. komunikace, vztahy s přáteli, sociální dovednosti, pracovní zručnost a mnoho dalších. Cesta k naplnění cíle by měla být taktéž cestou klienta, neboť nakonec to bude klient sám, kdo se po ní vydá. Vždy upřednostňuji, aby si klient zapisoval svůj plán osobně a tak, aby mu dával smysl a rozuměl mu. Zásady užitečně zformulovaného cíle Na závěr této podkapitoly bych chtěla uvést kritéria užitečně zformulovaného cíle, neboť jeho dobré stanovení považuji v individuálním plánování za klíčové. a) Cíl musí být pro klienta významný. Bude-li cíl pro klienta přínosný, bude daleko spíš investovat do jeho dosažení. b) Cíl musí být malý, aby jej bylo možné dosáhnout v představitelné době. Navíc dosažení malého cíle je pro klienta snažší a když je dosažen, přináší zážitek pokroku. c) Cíl musí být konkrétní. Cíle, které jsou neurčité, ztěžují zjistit, zda jich již bylo dosaženo, nebo ještě ne. 30
d) Cíl se má týkat výskytu, nikoli nepřítomnosti něčeho. Klienti většinou vědí, co by nemělo být, ale dobře zformulovaný cíl se musí týkat toho, co klient chce, aby bylo. e) Cíl má jmenovat začátek, nikoli konec něčeho. Je třeba naučit se krok po kroku věci řešit jinými, příjemnějšími způsoby. f) Cíl musí být realistický, vycházet z možností klienta (Pokorná – Vrablecová, 2007). „Klíčovými principy plánování zaměřeného na člověka je hledání silných stránek, nadání a dovedností člověka v kontextu komunity, posilování hlasu člověka a jeho blízkých, mapování historie, hodnocení současnosti a definování potřebných změn do budoucna.“18
2.3 Pracovní rehabilitace Pojem, který úzce souvisí se sociální rehabilitací je rehabilitace pracovní. Pracovní uplatnění neposkytuje jedinci pouze finanční ohodnocení, ale zasahuje do širší oblasti sociálního fungování. V zaměstnání má jedinec možnost navázat celou řadu kontaktů, stýkat se s lidmi, komunikovat, řešit každodenní problémy. Možnost a schopnost pracovat a být zaměstnán je důležitým aspektem hodnocení každého jedince ve společnosti i jeho sebehodnocení a sebedůvěry. Vágnerová (2002) popisuje oboustranný vztah mezi duševním zdravím a nezaměstnaností. „Ztráta zaměstnání zhoršuje psychickou pohodu, někdy dokonce narušuje duševní zdraví, a stejně tak platí, že psychické potíže mohou být ve vztahu k profesi rizikovým faktorem. Duševně nemocný ztrácí práci snadněji.“19 Duševně nemocní se tak mohou dostat do bludného kruhu, v němž pro ně zaměstnání představuje těžce uskutečnitelný sen. Pracovní rehabilitace by měla osoby s psychózou připravit, aby učinili první krok k samostatnosti, 18 – Kvalita v praxi: Plánování zaměřené na člověka [online]. [vid. 2014-03-28] URL: http://www.kvalitavpraxi.cz/planovani-zamerene-na-cloveka.html/. 19 – VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese: Variabilita a patologie lidské psychiky. 3 vyd. Praha: Portál, 2002, s. 175.
31
pomoci jim v orientaci na trhu práce, obnovení či získání pracovních dovedností a poskytnout nutnou podporu. Obecně lze konstatovat, že zdravotně postižený občan může, pokud mu to zdravotní stav dovoluje, najít pracovní uplatnění na otevřeném trhu práce nebo ve specializovaných organizacích vytvořených pro zaměstnávání těchto osob. 2.3.1 Definice pracovní rehabilitace MPSV charakterizuje pracovní rehabilitaci jako „souvislou činnost zaměřenou na získání a udržení vhodného zaměstnání osoby se zdravotním postižením, kterou na základě její žádosti zabezpečují krajské pobočky Úřadu práce ČR a hradí náklady s ní spojené. Krajská pobočka Úřadu práce v součinnosti s osobou se zdravotním postižením sestaví individuální plán pracovní rehabilitace“.20 „Pracovní rehabilitace zahrnuje zejména poradenskou činnost zaměřenou na volbu povolání, zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti, teoretickou a praktickou přípravu pro zaměstnání, zprostředkování, udržení a změnu zaměstnání, změnu povolání a vytváření vhodných podmínek pro výkon zaměstnání či jiné výdělečné činnosti.“21 Z výše uvedeného vyplývá, že pracovní rehabilitace má dva aspekty: 1. příprava klienta s psychiatrickým onemocněním pro práci. 2. vyhledání nebo vytvoření přiměřené pracovní činnosti nebo pracovního místa (Wilken, den Hollander, 1999 in Pěč, Probstová, 2009). 2.3.2 Pracovní rehabilitace v rámci právních předpisů I když pracovní rehabilitace probíhá někdy současně s rehabilitací sociální, je nutné rozlišit legislativní zakotvení obou služeb. Jak jsem již popsala výše, je hlavním právním dokumentem pro sociální rehabilitaci zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních 20 – Ministersto práce a sociálních věcí. Pracovní rehabilitace. [online] [2014-03-28] dostupný z http://portal.mpsv.cz/upcr/kp/pha/pracovni_rehabilitace. 21 – MICHALÍK, J. a kol. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Praha: Portál, 2011, ISBN 978–807367-859-3, s. 75.
32
službách. Pracovní rehabilitace vychází především ze zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. 2.3.3 Zákon o zaměstnanosti 435/2004 Sb. Tento zákon je ve své podstatě zaměřen na vztah státu a zaměstnavatele. Zaměstnávání osob se zdravotním postižením je věnována celá třetí část zákona. Vzhledem k problematice zaměstnávání osob se zdravotním postižením: •
definuje fyzické osoby se zdravotním postižením, jímž se poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce
•
upravuje povinnosti zaměstnavatele při vytváření pracovních příležitostí pro tyto osoby
•
formuluje sankce vůči zaměstnavatelům při nedodržení podmínek pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením
•
vymezuje
pravidla
alternativních
způsobů
naplňování
podmínek
pro
zaměstnávání osob se zdravotním postižením •
vytyčuje kritéria, za kterých je jedinec zařazován do skupiny občanů se zdravotním znevýhodněním
•
stanovuje závazky státu vůči zaměstnavateli, pokud takové pracovní příležitosti vytváří a pracovní uplatnění osob se změněnou pracovní schopností umožňuje
2.3.4 Zákoník práce Dalším nutným právním dokumentem v pracovněprávním vztahu je zákoník práce. Z obecného hlediska řeší vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. •
upravuje podmínky pro zaměstnavatele, které při zaměstnávání zdravotně postiženého občana musí dodržovat v oblasti pracovně právních vztahů
•
upravuje podmínky, které musí dodržovat zaměstnanec vůči zaměstnavateli
Jak zákon o zaměstnanosti, tak zákoník práce obsahují ustanovení o diskriminaci a jejím zákazu. Hlavní rozdíl mezi oběma dokumenty spočívá v tom, že zatímco 33
zákoník
práce
se vztahuje
na již
existující
pracovněprávní
vztahy,
zákon
o zaměstnanosti zakazuje diskriminaci již ve fázi, kdy je právo na zaměstnávání uplatňováno. Pro osoby se zdravotním postižením je především důležité, že oba zákony považují za diskriminaci i odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, která jsou nezbytná, aby tyto osoby měly přístup k zaměstnání (Hutař, 2006). 2.3.5 Možnosti pracovního uplatnění osob s duševním onemocněním Možnosti pracovní rehabilitace nabízejí v ČR především neziskové organizace, jejichž posláním je usilovat o zvýšení kvality života osob, které onemocněly duševní chorobou. Programy pracovní rehabilitace, které se v současnosti uplatňují, se snaží zaměřit na co nejindividuálnější přístup vycházející z potřeb každého jedince. Každý klient by měl mít na výběr variabilní programy zaměstnávání, které směřují k získání práce za mzdu, uskutečňující se v běžných podmínkách na otevřeném trhu práce. Snahou služby by měl být přístup – služba pro uživatele, nikoliv uživatel pro službu. Nyní blíže charakterizuji jednotlivé formy pracovní rehabilitace aplikované v ČR. V dřívějších letech byly hojně využívány pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením chráněné dílny. Od ledna 2012 však došlo ke zrušení právní úpravy chráněných dílen, které ze zákona přešly na chráněné pracovní místo. Chráněné pracovní místo Jedná se o pracovní místo zřízené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody s Úřadem práce ČR. Na zřízení chráněného pracovního místa poskytuje Úřad práce zaměstnavateli příspěvek. Od roku 2012 došlo ke změně ve výši a koncepci příspěvku, kterým budou nahrazovány náklady na mzdy ve výši 75% skutečně vynaložených prostředků, nejvýše však ve výši 8.000,-Kč. Chráněné pracovní místo musí být obsazeno po dobu 3 let. Chráněným pracovním místem může být i pracovní místo, které je obsazeno osobou se zdravotním postižením,
34
pokud je vymezeno v písemné dohodě mezi zaměstnavatelem a Úřadem práce. Dohoda se uzavírá na dobu 3 let.22 Přechodné zaměstnávání Je určeno osobám s dlouhodobým duševním onemocněním, ke vstupu do běžného zaměstnání. Jedná se o program, v jehož rámci mohou být osoby zaměstnány na přechodnou dobu, většinou šest měsíců, někdy až jeden rok. Taktéž pracovní doba je omezena na maximálně 5 hodin denně, obvykle i méně. Přechodné zaměstnávání se realizuje v běžných firmách. Poskytovatelé tohoto typu pracovní rehabilitace mají pro klienty jednoduché pracovní pozice (administrativa, pochůzky apod.). Na pracovním místě zaučuje klienty pracovník organizace, který se nazývá pracovní terapeut. Při zaučování pracují nejprve společně, později poskytuje pracovní terapeut klientovi průběžnou podporu. Za vykonanou práci jsou klienti finančně odměňováni, dle odpracovaných hodin (Pěč, 2005). Podporované zaměstnávání „Podporované zaměstnávání je služba určená lidem, kteří hledají placené zaměstnání v běžném pracovním prostředí. Jejich schopnosti získat a zachovat si zaměstnání jsou přitom z různých důvodů omezeny do té míry, že potřebují individuální dlouhodobou a průběžně poskytovanou podporu poskytovanou před i po nástupu do práce.“23 Doba tohoto typu zaměstnání není časově omezena a uživatelé služby jsou zaměstnáni na běžných pracovních místech, kde získávají individuální podporu a mají možnost osvojit si sociální dovednosti. Sociální firma Sociální firma je typ sociálního podniku, který je konkurenceschopný a působí na běžném trhu. Vytváří pracovní příležitosti pro osoby výrazně znevýhodněné na trhu
22 – Ministerstvo práce a sociálních věcí: Chráněné pracovní dílny a pracovní místa [online]. [vid. 201404-2] URL: http://portal.mpsv.cz/upcr/kp/jhm/apz/chranene_pracovni_dilny_a_pracovni_mista . 23 – Česká unie pro podporované zaměstnávání: Podporované zaměstnávání [online]. [vid. 2014-04-2] URL: http://www.unie-pz.cz/3-podporovane-zamestnavani.html.
35
práce, mezi něž spadají i osoby s duševním onemocněním. Klientům poskytují dlouhodobou, popřípadě opakovanou pracovní a psychosociální podporu.24 Job club Jedná se o podpůrnou aktivitu, jehož hlavním cílem je motivovat a aktivizovat jeho účastníky k uplatnění se na trhu práce. Pomocí tohoto poradenského programu nacvičují dovednosti a techniky vyhledávání zaměstnání. Job club probíhá formou skupinových setkání jednou až dvakrát týdně. Skupinky jsou tvořeny malým počtem účastníků – osm až deset osob. Setkání se konají opakovaně, počet schůzek je přizpůsoben potřebám skupiny.25 Pracovní terapie Pracovní terapie je součástí léčebného procesu, kdy je klient hospitalizován v nemocnici či léčebně. Za důležité se nepovažuje výsledek terapie, ale sám vlastní proces, který je významný pro projekci vlastních problémů a verbalizaci vlastní práce (Problematika zaměstnávání občanů se zdravotním postižením, 2005). Klient má možnost si ověřit své pracovní dovednosti a schopnosti během pobytu v léčebném zařízení. Práce je spíše simulována, bez finančního ohodnocení. Pro osoby s duševním
onemocněním
mohou formy pracovní rehabilitace
představovat významný mezistupeň a odrazový můstek na otevřený trh práce.
2.4 Sociální rehabilitace v rámci komunitní psychiatrie V poslední době dochází ke změně v pojetí péče o duševně nemocné. Do popředí zájmu péče o jedince s duševním onemocněním se dostává nejen jeho vnitřní život a vztahy v rodině, ale i okolní prostředí, v němž žije. Je tedy vnímán jako bytost sociální, která usiluje o naplnění svých potřeb s využitím vlastního potenciálu. Mezi postupy komunitní péče patří kromě léčby i podpora sociálních rolí, zejména v oblasti bydlení, 24 – Platforma sociálních firem: Standardy sociální firmy [online]. [vid. 2014-04-2] dostupný z http://www.socialnifirmy.cz/images/Standardy%20soci%C3%A1ln%C3%AD%20firmy.pdf 25 – Ministerstvo práce a sociálních věcí: Job club [online]. [vid. 2014-04-2] URL: http://portal.mpsv.cz/sz/obcane/jobclub
36
práce a sociálních kontaktů. Své místo má tudíž v komunitní psychiatrii i sociální rehabilitace.26 Vzhledem k tomu, že se věnuje mimořádná pozornost prostředí, je snaha zřizovat a rozvíjet širokou sítˇ sociálních služeb v každé komunitě a jejich prostřednictvím využívat co nejvíce ambulantní služby. V souvislosti s tímto opatřením je snahou omezit na minimum či prakticky vyloučit dlouhodobé hospitalizace ve zdravotnických a psychiatrických zařízeních (Hartl, 1993). Jedná se o proces deinstitucionalizace a proces budování komunitních zařízení pro duševně nemocné. Úsilí je zaměřeno na zakotvení péče v přirozeném prostředí, využití bohatých zdrojů a možností, jaké skýtá komunita. „Principu komunitní péče odpovídá, že pomoc nemocným má být poskytována co možno nejblíže jejich přirozenému životnímu prostředí, což vede k tomu, že nemocný může ve větší míře žít se svou rodinou, i když to pro ni znamená větší zátěž.“
27
Za hlavní požadavek komunitní psychiatrie můžeme tedy označit péči
o duševní zdraví, která je umístěna co nejblíže k bydlištím nebo pracovištím občanů a tím usnadnit vzájemný styk i případnou pomoc a následnou léčbu. Komunitní péče o psychiatrické pacienty by měla sdružovat množství diferencovaných služeb, které napomáhají podpoře a rozvoji duševního zdraví. „Do systému interaktivního pojetí péče jsou tak zapojeni praktičtí lékaři, specializované ambulantní psychiatrické služby a týmy, psychiatrická oddělení všeobecných nemocnic, včetně alternativ akutní lůžkové péče, jako jsou krizové služby a denní stacionáře. Patří sem také dlouhodobá rezidenční péče v komunitě a služby psychiatrické rehabilitace. Je zdůrazňována mobilita služeb, jejich propojenost, péče ve vlastním prostředí pacientů, orientace na lidská práva a potřeby pacientů.“28 Za tímto účelem je v systému kladen největší důraz na dokonalou 26 – Brožura RPODO: Základy komunitní péče o osoby s duševním onemocněním: Příručka pro pracovníky sociálních služeb a odborníky [online]. [vid. 2014-04-5] URL: http://www.rpkk.cz/download/zaklady-kom-pece.pdf 27 – RAHN, E., MAHNKOPF, A. Psychiatrie: Učebnice pro studium i praxi. Praha: Grada, 2000. ISNB 80-7169-964-0, s. 33. 28 – Psychiatrická sekce České asociace sester: Návrh konceptu oboru psychiatrie [online]. [vid. 2014-045] URL: www.psychiatrickasekcecas.estranky.cz/file/52/koncepce-oboru-psachiatrie.doc
37
propojenost poskytovaných služeb a plynulou návaznost poskytované péče. Za nejméně vhodný způsob pomoci v komunitní psychiatrii je vyjmutí jedince z komunity, nebo jeho hospitalizace. V případě, že k takovému kroku dojde, mělo by být snahou zkrátit pobyt na minimum, přejít na částečnou hospitalizaci a snažit se o rychlý návrat do komunity s pokračováním léčby ambulantním a rehabilitačním způsobem (Hartl, 1993). Dle Pěče napomáhá rehabilitace lidem s duševním onemocněním v procesu úzdravy. Úzdravu však nelze chápat jako dosažení úplného vymizení symptomů, ale je nutno na ni nazírat jako na úspěšnou adaptaci i přes přetrvávající symptomy. Přestože duševní choroba přináší nemocnému řadu omezení, díky procesu změny přístupu k onemocnění, lze žít spokojený, nadějný a přínosný život.29 Psychosociální
rehabilitace
působí
ve třech
úrovních:
jedinec
s duševním
onemocněním, okolní prostředí a společnost. Těžiště péče se průběžně mezi těmito úrovněmi přemísťuje. Jedinec se může rozvíjet ve specifickém kontextu, ve kterém žije, vzdělává se, pracuje a socializuje se. Tento kontext zachycují životní domény a osobní domény. Každá doména života v sobě zahrnuje interaktivní sociální aktivity a aktivity individua. Mezi životní domény patří: •
životní doména bydlením
•
životní doména práce
•
životní doména učení se
•
životní doména volného času
Pocit spokojenosti je podmíněn plněním každodenních činností ve čtyřech podstatných aspektech života, které se nazývají osobními doménami: •
osobní doména osobní péče
•
osobní doména zdraví
•
osobní doména účelu a smyslu
29 – Brožura RPODO” Základy komunitní péče o osoby s duševním onemocněním: Příručka pro pracovníky sociálních služeb a odborníky [online]. [vid. 2014-04-5] URL: http://www.rpkk.cz/download/zaklady-kom-pece.pdf
38
•
osobní doména sociálních vztahů
„Tyto domény jsou univerzální a použitelné na kohokoliv. Většina osob s duševním onemocněním projevuje funkční nedostatečnost v naplňování jedné nebo více životních či osobních domén. Analýza těchto domén může odhalit klientova přání a potřeby.“30 Hejzlar upozorňuje, že není možné provádět sociální rehabilitační aktivity u všech nemocných.
Jednak
z kapacitních
důvodů
a jednak
v přímé
souvislosti
se symptomatikou duševní poruchy, kdy se po její úpravě funkce zlepšuje či normalizuje. Sociálně rehabilitační programy jsou tak přínosné především pro klienty, kteří mají v důsledku nemoci přetrvávající poškození, zhoršené schopnosti a dovednosti a jimi podmíněný handicap pro výkon praktických a sociálních rolí. Sociální rehabilitace se jen okrajově dotýká psychických poruch jako je deprese, úzkostná generalizovaná porucha, panická a afektivní porucha nebo porucha osobnosti. Při léčbě schizofrenie však sociální rehabilitace zaujímá významné místo, s využitím metod asertivní komunitní léčby, zaměstnání s podporou, chráněné bydlení, trénink kognitivních funkcí a nácvik sociálních dovedností.31
30 – WILKEN, J.P., DEN HOLLANDER, D. Komplexní přístup k psychosociální rehabilitaci. Praha Matra III, 1991, s.7. 31 – HEJZLAR, P. Komunitní přístup v péči o dlouhodobě duševně nemocné. Psychiatrie 2010. Péče o duševní zdraví [online]. [vid. 2014-04-5] URL: http://www.pdz.cz/uploaded/hejzlar.pdf
39
3 Sociální rehabilitace v praxi V této kapitole popíši jak probíhá sociální rehabilitace v OS Náruč a Lomikámen, o.s. Obě organizace mají mnoho společného, ale liší se v délce poskytování sociální rehabilitace, což je pro zvolené téma mé práce klíčové. Jednou z mnoha aktivit OS Náruč je sociální firma Modrý domeček, kde jsem měla možnost pět let pracovat na pozici pracovní terapeutky, být denně ve styku s uživateli služby, pozorovat klienty při práci, vytvářet s nimi individuální plány, sdílet s nimi úspěchy i případné nezdary. Lomikámen, o.s. provozuje terapeutickou dílnu Jiná káva, kterou navštěvuji jako zákazník a mám tak možnost pohledu „z druhé strany”, sledovat přístup terapeutů, pracovní a sociální dovednosti uživatelů služby a vstřebávat celkovou atmosféru kavárny.
3.1 Sociální rehabilitace v OS Náruč Občanské sdružení Náruč vzniklo v roce 2000 v regionu Dolní Berounka na Praze– západ. Původním záměrem bylo poskytovat poradenství v oblasti vyhledávání vhodného zaměstnání a pracovního uplatnění pro handicapované děti a mládež. V květnu 2003 své aktivity rozšířilo na denní stacionář v Dobřichovicích. Ve své činnosti dále pokračovalo otevřením sociální firmy Modrý domeček se sídlem v Řevnicích. Tento objekt byl po rozsáhlé rekonstrukci otevřen v létě 2007, se snahou začlenit sociálně a zdravotně znevýhodněné občany do běžného prostředí a umožnit jim vhodné pracovní uplatnění. 3.1.1 Poslání sociální firmy Modrý domeček „Posláním sociální firmy Modrý domeček v Řevnicích je zvýšit kvalitu života a předcházet
sociálnímu
vyloučení
osob
s mentálním
postižením
a duševním
onemocněním formou poskytování sociální rehabilitace a chráněného zaměstnání.
40
Usilujeme o vytvoření otevřeného a zároveň bezpečného prostředí, které svou existencí přispívá k pozitivní změně postojů široké veřejnosti a k odstraňování předsudků o osobách s mentálním postižením a duševním onemocněním.”32 3.1.2 Cílová skupina v OS Náruč Sociální rehabilitace v Modrém domečku je určena osobám s duševním onemocněním a osobám s mentálním postižením. Sloučení těchto dvou skupin sice přináší větší nároky na pracovní terapeuty, ale v kolektivu uživatelů služby dva různé handicapy působí pozitivně. Vhodně se doplňují a učí se vzájemné toleranci a podpoře. Věk pro přijetí do služby sociální rehabilitace je stanoven od 18 let. Uživatelé zároveň pracují na chráněném pracovním místě, proto je další podmínkou přiznání invalidního důchodu. Přijetí osoby s duševním onemocněním je podmíněno stabilizovaným zdravotním stavem. Smlouva o sociální rehabilitaci je uzavírána na jeden rok a lze ji opakovaně prodlužovat. Chráněné pracovní místo je časově neohraničené, po uzavření pracovní smlouvy práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele vyplývají ze zákoníku práce.
3.1.3 Možnosti sociální rehabilitace v OS Náruč Kavárna Modrý domeček V kavárně, která je otevřena pro širokou veřejnost, je poskytován intenzivní trénink pracovních a sociálních dovedností. V těchto prostorách taktéž probíhají různé kulturní akce jako jsou besedy, vernisáže, výstavy a přednášky, určené jak pro uživatele služby, tak pro veřejnost. V kavárně si uživatelé služby mohou vyzkoušet práci dle náročnosti na následujících pozicích. 32 – Náruč – Občanské sdružení: Modrý domeček /O nás/ vize a poslání [online]. [vid. 2014-04-6] URL: http://www.os-naruc.cz/index.php?action=30101&id_p_m=56&id_m=117
41
•
pomocný kuchař
•
pomocník v kavárně
•
pomocný číšník
•
barista
Směny probíhají 4 – 8 hodin denně, 3 – 5 dnů v týdnu, v závislosti na schopnostech a možnostech uživatele služby. Za stálé podpory pracovních terapeutů na směnách mohou uživatelé získávat či zdokonalovat základní pracovní a sociální dovednosti, jako je plánování a organizace práce, zvládání stresových situací, komunikace, spolupráce, soustředění, schopnost se rozhodovat apod. Úklidové služby Probíhají ve vnitřních a vnějších prostorách kavárny Modrý domeček. Ǔklidové služby nabízejí práci 2 – 5 krát týdně, 3 – 6 hodin za den. V úklidových službách probíhá především nácvik základního pracovního režimu a jednoduchých pracovních dovedností. Začíná se vždy pozvolným tréninkem s možností postupu do náročnějšího prostředí kavárny. Po celou dobu pracovní směny je uživateli k dispozici pracovní terapeut, který přispívá svojí podporou dle potřeby. Výtvarný ateliér Součástí sociální rehabilitace je výtvarný ateliér, který se nachází v budově Modrého domečku. Uživatelé služby rozvíjejí své dovednosti pod dohledem zkušené arteterapeutky. Atmosféra v ateliéru je klidnější než v kavárně, klienti nejsou vystaveni stresorům z vnějšku a mají tak možnost formou výtvarného projevu zdokonalovat své dovednosti. Přátelské a bezpečné prostředí ateliéru umožňuje uživatelům služby spontání projev a „otevírání” témat, která jsou pro ně aktuální. Práce ve výtvarném ateliéru je pro klienty i odlehčením během hektické práce v kavárně. Ateliér probíhá 2 krát týdně.
42
Socioterapeutická pekárna Od roku 2013 rozšířilo občanské sdružení Náruč službu sociální rehabilitace do prostor denního stacionáře v Dobřichovicích. Nabízí klientům možnost učit se a rozvíjet dovednosti a návyky nezbytné pro samostatný život. Kapacita služby je 6 uživatelů a je určena osobám od 18 let, kteří spadají do cílové skupiny sociální rehabilitace. Podporu zajišťuje klientům asistent po celou dobu, kdy je pekárna otevřena, což je 4 hodiny denně, během týdne. Upečený sortiment se následně prodává v kavárně Modrý domeček. Tato socioterapeutická pekárna vznikla z potřeby umožnit uživatelům služby, u kterých došlo vzhledem ke zdravotnímu stavu k úbytku kognitivních schopností a nebyli schopni dostát náročnému provozu kavárny, vhodnou alternativu. 3.1.4 Proces sociální rehabilitace v OS Náruč Přijetí do služby Uživatelé sociální rehabilitace, kteří přicházejí do služby, bývají většinou posíláni z psychiatrické ambulance nebo z jiné tréninkové kavárny, kde je služba časově omezena, a prozatím se necítí na zaměstnání na otevřeném trhu práce. Při prvním kontaktu se zjišťují potřeby zájemce, co od služby očekává a jaký je jeho prvotní cíl. První kontakt zájemce o službu (případně rodinného příslušníka, pracovníka jiné sociální služby, lékaře, pracovníka služeb zaměstnávání apod.) s pracovníkem služby slouží především k předání základních informací o službách poskytovaných v Modrém domečku a domluvení termínu a data osobní schůzky. První kontakt slouží jen k získání základních, hrubých informací o problematice zájemce, není zaměřen na řešení problémů. Po prvním kontaktu se domluví datum a čas schůzky, kde se upřesňují informace získané při prvním kontaktu a dochází k bližšímu seznámení s náplní služby a povinnostmi z ní vyplývající. Pokud uživatel projeví o sociální rehabilitaci zájem, stanoví příjmový pracovník uživateli tři zkušební směny, které probíhají na kavárně nebo v úklidových službách. Po těchto zkušebních směnách pracovní terapeuti i uživatel zhodnotí, zda je služba pro zájemce vhodná. Pokud ano, 43
následuje podepsání smlouvy o sociální rehabilitaci. Nejprve začíná uživatel úklidovými službami a dle svých schopností postupuje výše až na pozici baristy. Pokud to zdravotní stav neumožňuje, zůstává uživatel na pozici, která mu vyhovuje a která je pro něj přijatelná. Po každé pracovní směně následuje hodnocení od pracovního terapeuta, které se zapisuje do „událostníku”. Uživatel má možnost do událostníku na požádání nahlížet a konzultovat s terapeutem průběh pracovní směny. Patronský systém Každý uživatel služby sociální rehabilitace má svého patrona (sociální pracovník nebo pracovník v sociálních službách), se kterým pracuje na individuálním plánu. Své cíle, dlouhodobé i krátkodobé, může uživatel měnit dle svých aktuálních potřeb. Schůzky se konají dle potřeby uživatele nebo patrona, alespoň však jednou za tři měsíce. Uživatel služby se může kdykoliv na svého patrona obrátit, pokud to jeho osobní nebo pracovní situace vyžaduje. Může si ke konzultaci zvolit i jiného pracovníka organizace, pokud se domnívá, že jeho problému lépe porozumí a poskytne mu očekávanou zpětnou vazbu. Na každé směně je přítomen pracovní terapeut, který pomáhá uživatelům s realizací vytyčeného cíle, učí konkrétním dovednostem, pomáhá řešit aktuální potíže, dává zpětnou vazbu a poskytuje podporu při práci a při plánování přechodu do jiného zaměstnání či jiné sociální služby. 3.1.5 Kazuistika klientky OS Náruč Formou kazuistiky představím uživatelku služby, která využívá služby sociální rehabilitace od samého počátku otevření kavárny Modrý domeček až do současné doby. Ikdyž se zpočátku její výkon jevil jako nadstandardní a několikrát jsme uvažovali, že je klientka připravena přejít na otevřený trh práce, k tomuto kroku nikdy nedošlo a nadále zůstává ve službě.
44
Martina – 31 let Martina absolvovala střední odborné učiliště s maturitou v oboru zlatnice. Této profesi se po dokončení studia také profesně věnovala. Do věku sedmnácti let se u Martiny neprojevovaly žádné známky duševního onemocnění. Avšak kolem sedmnáctého roku nastal v životě Martiny zlomový okamžik. Začala se scházet s partou vrstevníků, kde díky její snadné ovlivnitelnosti, přijala od kamarádů nabízené návykové látky. Experimentovala především s marihuanou a alkoholem. Po intoxikaci marihuanou se u Martiny začaly objevovat příznaky psychózy, v podobě sluchových halucinací. Následoval pobyt v PL Bohnice, kde strávila tři měsíce, a po stabilizování jejího zdravotního stavu byla propuštěna do domácího ošetření. Nadále užívala léky dle doporučení lékaře a změnila svůj dosavadní životní styl i okruh přátel. Přestože návykové látky byly pro Martinu již minulostí a snažila se chovat dle doporučení lékaře, začalo se u ní objevovat úzkostné chování plné nejistoty, ke kterému se přidružily opět sluchové halucinace a bludy. Martina později popisovala, že v té době s ní hovořily osoby z jiné civilizace a vybraly si ji k záchraně lidstva. Následovala další hospitalizace v PL Bohnice, tentokrát se však pobyt prodloužil na šest měsíců. Po opakovaně měněné medikaci psychiatr nalezl vhodné léky, které mají na symptomy onemocnění příznivý vliv. K nežádoucím vedlejším účinkům těchto léků však patří také nabírání tělesné hmotnosti, na což Martina negativně reagovala a během léčby měla tendence medikaci svévolně snižovat, či zcela vysadit. Tento její experiment s vysazenými léky, měl za následek návrat onemocnění a nezdařilý pokus o sebevraždu. V té době již Martina byla ve službě sociální rehabilitace v Modrém domečku, neboť si chtěla zkusit, jak bude zvládat pracovní nároky při svém onemocnění. Po velice krátké době se dostala na nejvyšší pracovní pozici baristy, díky své zručnosti, inteligenci a vstřícnému chování jak ke kolegům, tak k zákazníkům. Martina je pracovně velice šikovná. Pokud je její zdravotní stav stabilizován, pracovní činnosti zvládá bez nutné pomoci i výrazné podpory terapeutů. V roce 2011 byla navržena jako “Zaměstnanec roku” v soutěži chráněných dílen, odkud si odnesla ocenění. Martina je velmi komunikativní, avšak její 45
témata se poslední dobou soustřeďují jen na její fyzický vzhled . Jsou u ní stálé tendence snižovat váhu. Zabývá se různými dietami a cvičením, jehož frekvence je až škodlivá. Již jsme zaznamenali, že po období přílišné aktivity se u Martiny začíná navracet onemocnění, trpí halucinacemi a bývá vyčerpaná. Martina žije ve společné domácnosti s matkou a otcem, kteří její aktivitu, hraničící až s mánií, považují za chování zdravého fungujícího jedince. Matka využívá Martininých aktivních období a zahlcuje ji dalšími domácími pracemi. Bylo evidentní, že Martina je v soukromém životě přetížena, doporučenou psychoterapii přijala jako užitečnou, ale po poradě s matkou ji odmítla. Další hospitalizace a následná domácí rekonvalescence již přesahovala období více než půl roku. V současné době již sedmým rokem využívá službu sociální rehabilitace. Při posledním návratu do Modrého domečku byla v jejím chování patrná nejistota a úzkost, potřebuje ujišťovat, že vykonávanou činnost odvádí dobře. Obtíže jí činní soustředění a častěji zapomíná. Došlo i ke zhoršení komunikace a náhledu na své onemocnění. Vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu je služba sociální rehabilitace opět na místě. Martina ji vítá a považuje ji při současných obtížích za vhodnou. V průběhu uplynulých sedmi let byl několikrát Martinin pracovní výkon na tak vysoké úrovni, že by jistě obstála na otevřeném trhu práce. Otázkou zůstává, kde hledat příčinu, že nebyla v neschopna se od služby odpoutat. V šichni uživatelé, kteří využívají služby sociální rehabilitace v Modrém domečku, v ní setrvávají. Pouze u několika klientů došlo po delší stagnaci k úbytku dovedností a schopností a přešli tak na nižší pracovní pozici. Příčiny spatřuji ve zhoršení zdravotního stavu nebo ztrátě motivace pro osamostatnění.
3.2 Sociální rehabilitace v organizaci Lomikámen, o.s. Občanské sdružení Lomikámen bylo založeno v roce 2001 ve Středočeském kraji v městě v Berouně. Jako cíl si sdružení vytyčilo hned několik oblastí, ve kterých bude své aktivity uskutečňovat – sociální, občanské, ekologické a kulturní. Začalo s budováním Centra nezávislého sektoru. Přes veškeré obtíže, zvláště finančního rázu, 46
se podařil uskutečnit v roce 2003 sociálně zaměřený projekt pracovní rehabilitace pro osoby s psychickým onemocněním. Od roku 2007 poskytuje sdružení službu sociální rehabilitace s názvem „re – start” a o rok později byla zaregistrována služba sociálně terapeutická dílna Jiná káva. Tyto dvě sociální služby jsou poskytovány do současnosti. Vzhledem k poloze města Berouna je služba poskytována převážně lidem z okresů Beroun, Kladno a Praha–západ. 3.2.1 Poslání sdružení Lomikámen, o.s. „Posláním sdružení je podpora lidí s psychickými problémy poskytováním sociálních služeb zaměřených na obnovu a získávání pracovních a sociálních dovedností a osvěta v oblasti duševního zdraví prostřednictvím kulturně – vzdělávacích akcí.”33 3.2.2 Cílová skupina sdružení Lomikámen, o.s. Služba je určena lidem s psychickými problémy, kteří si chtějí obnovit nebo získat základní pracovní návyky. U cílové skupiny nejsou vymezeny psychiatrické diagnózy, doposud byly ve službě zastoupeny psychózy, deprese, úzkosti a poruchy osobnosti. Věk uživatelů služby je stanoven od 18 let, horní hranice je limitována přiznáním starobního důchodu. Přijetí zájemce do služby je podmíněno spoluprácí s psychiatrem či psychologem, výjimku tvoří případ, kdy zájemce přichází z léčebny. Dále musí být ve stabilizovaném stavu, pokud se nachází v akutní fázi své nemoci, jedná se o dočasnou kontraindikaci. Za kontraindikaci je považováno středně těžké až těžké mentální postižení, závislost na návykových látkách a poruchy autistického spektra. 3.2.3 Možnosti sociální rehabilitace ve sdružení Lomikámen, o.s. Sociální rehabilitace probíhá v prostorách kavárny Jiná káva. Kapacita služby je celkem 8 klientů. Na směně jsou v kavárně vždy dva uživatelé služby a socioterapeut, v prostorách kuchyně jeden uživatel služby pod dohledem asistenta. 33 – Lomikámen, o.s. [online]. [vid. 2014-04-6] URL: http://www.lomikamen.cz/dslomikamen.htm
47
Pracovní program je rozdělen do pěti etap dle náročnosti provozu. Každý uživatel začíná první etapou a postupuje až do etapy páté. Někteří klienti však zůstávají v etapě nižší, pokud jim tato vyhovuje a nemají v plánu dosáhnout pozici obsluhy. Pět etap pracovního programu 1. kuchyň: Obsluha myčky nádobí, péče o inventář a nádobí provozovny a pomocník v kuchyni. 2. úklid: Nachystání prostoru pro otevření s kombinací etapy 1. 3. přípravna: Příprava části sortimentu a znalost nabídky provozovny. 4. bar: Příprava kompletního sortimentu, práce s pokladním systémem a obsluha na baru. 5. obsluha: Příprava kompletního sortimentu a obsluha „na place”. Délka směn se odvíjí od schopností a možností uživatele, je tudíž závislá na individuálním dojednání. Pohybuje se mezi 4 (jedna směna) až 20 (pět směn) hodinami za týden. 3.2.4 Proces sociální rehabilitace ve sdružení Lomikámen, o.s. Zájemci o službu přicházejí na doporučení z psychiatrické ambulance nebo přímo z psychiatrické léčebny. Sdružení aktivně spolupracuje s ambulantními psychiatry a psychology a PL Dobřany a PL Bohnice. Doporučení však není podmínkou, zájemce si může vyhledat službu sám a pokud spadá do cílové skupiny a kapacita služby to dovoluje, je do sociální rehabilitace přijat. Před podepsáním smlouvy má zájemce možnost zkušebních směn, aby zjistil, zda mu bude práce vyhovovat a poznal své schopnosti a limity. Následně uzavírá zájemce s poskytovatelem smlouvu o sociální rehabilitaci a dohodu o pracovní činnosti. Klíčový pracovník sestavuje s uživatelem služby individuální plán, který se následně uživatel se socioterapeutem snaží na pracovní směně naplnit. Uživatelům služby je umožněno získat celou škálu dovedností, které v budoucnu mohou uplatnit – zlepšení komunikačních dovedností s ostatními lidmi např. zákazníky kavárny, ale i s kolegy, kde 48
se zároveň učí týmové práci. Uživatel se dále učí zformulovat své potřeby a názory a také je nekonfliktním způsobem prosazovat. Důležitou dovedností je určitě hospodaření s penězi, kterou mají možnost si osvojit při manipulaci s penězi v rámci náplně práce. Dále získávají schopnost dodržet strukturu pracovního dne, učí se udržovat pořádek, samostatně vařit a dbát o svůj zevnějšek. Na konci pracovní směny zhodnotí denní výkon jak socioterapeut, tak sám uživatel formou grafického znázornění do grafu. Někdy jsou křivky zcela totožné, jindy se objevují velké výkyvy. Bývá zřetelně viditelné, zda uživatelé své schopnosti přeceňují, podceňují nebo mají na svůj výkon reálný náhled. Pokud to provoz časově dovolí, dochází ještě ke slovnímu zhodnocení předešlé směny. Uživatelé služby jsou finančně odměňováni, což posiluje jejich sebevědomí, motivaci a pocit, že někam patří. V rehabilitačním procesu se jedná o velice důležitý prvek. Pozitivní dopad má odměňování, čímž se posilují finančních možnosti klienta. Snižuje se úplná závislost na sociálních dávkách nebo invalidních důchodech. Uživatelé tak mají možnost dopřát si volnočasové aktivity, což přispívá k jejich sociální integraci. Smlouva o sociální rehabilitaci se uzavírá na jeden rok a je možné ji prodloužit, maximálně však na dva roky. 3.2.5 Kazuistiky klientů sdružení Lomikámen, o.s. Výběr uživatelů služby v sociálně terapeutické dílně Jiná káva není náhodný. Na následujících kazuistikách bych ráda dokumentovala, že i přes veškeré zdravotní a životní handicapy je možné se od služby odpoutat. Při každém osamostatnění klienta a jeho integraci do společnosti, považuji účel služby za splněný. Vlaďka – 42 let Vlaďka byla dva roky v evidenci Úřadu práce. Marně se snažila nalézt vhodné zaměstnání. Stále se obávala toho, že nemá co nabídnout. Před tím byla propuštěna ze zaměstnání pro nadbytečnost, zároveň byla v tomto období po autonehodě. Trpěla velkými úzkostmi a fobiemi, zvláště v interakci s jinými lidmi. Pobývala dlouhodobě 49
doma. Její psychiatr ji doporučil, aby zkusila prostřednictvím sociálně terapeutické dílny navrátit se do běžného pracovního života a s podporou socioterapeuta začít komunikaci s okolím. Vlaďka si po nástupu do služby stanovila za cíl zařadit se do pracovního procesu, zvládnout komunikaci s lidmi, s kolegy v práci, zlepšit své pracovní dovednosti. Především chtěla zjistit, zda zvládne při své nemoci pracovat. Vlaďka se společně se sociaterapeutem shodla na tom, že její užívání služby bude směřovat k co nejrychlejšímu zmobilizování sil a dovedností a k návratu na otevřený trh práce. Vlaďka docházela do Jiné kávy denně na čtyři hodiny. Od počátku měla maximální pracovní zátěž, zároveň záhy (po měsíci užívání služby) společně začali hledat zaměstnání, jelikož bylo evidentní, že je schopna se v dohledné době na trh práce vrátit. Vlaďka vystoupila ze služby po 3 měsících z důvodů nalezení zaměstnání na plný pracovní úvazek jako pokojská. Nyní pracuje. Jarda – 38 let U Jaroslava se projevuje zvýšená úzkostnost, snížená odolnost vůči zátěži a sociální stažení. To mu způsobuje potíže nejen v zaměstnání, ale i v navazování nových kontaktů. Rovněž má sníženou výkonnost a problémy se soustředěním. V minulosti opakovaně selhával v zaměstnání. Jeho sebehodnocení je nízké, často se uzavírá do sebe. Bývá vztahovačný až paranoidní. Vzhledem ke svému duševnímu onemocnění byl dvakrát hospitalizován v psychiatrické léčebně. V současné době pobírá invalidní důchod třetího stupně. Službu sociální rehabilitace si Jarda vyhledal na doporučení svého psychiatra. Jarda si při individuálním plánování stanovil za cíl učit se soustředit na práci,posílit sebedůvěru, být iniciativní při vyhledávání práce, posílit dovednosti v komunikaci s kolegy a zlepšit pracovní dovednosti (pracovní docházka, podávání stálého pracovního výkonu, dodržování pravidel v práci, zjištění, zda zvládne práci při své nemoci). Jaroslav zpočátku docházel do Jiné kávy 3x týdně, postupně chodil denně na 4 hodinové směny. Službu ukončil po 13 měsících z důvodu nalezení zaměstnání. 50
Doposud pracuje v malé firmě, kde montuje sádrokartony. Nyní doufá, že mu bude snížen či odebrán invalidní důchod, nechce být již pro společnost „zátěží“. Nadále je v péči psychiatra, užívá léky, které udržují jeho stav stabilní. Irena – 23 let U Ireny dochází ke střídání emocí, její chování je výbušné, impulzivní. Díky těmto projevům, které souvisí s jejím onemocněním, docházelo k opakovaným konfliktům v zaměstnáních. Jejich důsledkem došlo vždy k propuštění. V té době začala se sebepoškozováním. Dvakrát byla Irena hospitalizována v psychiatrické léčebně. Psychiatr jí doporučil, aby se prostřednictvím služby sociálně terapeutické dílny postupně učila zvyšovat frustrační toleranci, zvládat neúspěch, řešit konfliktní situace, posílit komunikační dovednosti, trpělivost, vytrvalost a dochvilnost. Z těchto doporučení vycházela Irena při stanovení svého cíle během individuálního plánování. Stanovila si zlepšit své pracovní dovednosti (především stálost pracovního výkonu), zvýšit pracovní sebedůvěru, získat dovednosti v asertivitě a naučit se lépe zvládat stres a vztek. Irena využila služby sociálně terapeutické dílny dvakrát. Poprvé v roce 2009, kdy po několika měsících odešla do běžného zaměstnání na pozici pokladní; podruhé v roce 2012. U Ireny měla služba v obou případech především „stabilizační“ charakter. V průběhu roku 2012 absolvovala zároveň „preventivní“ 3 týdenní hospitalizaci. V Jiné kávě měla možnost revidovat svůj přístup k zaměstnání, k pracovním povinnostem i ke komunikačnícm dovednostecm. Irena je nyní maminkou a je na rodičovské dovolené, svojj aktuální roli zvládá zdárně. Petr – 30 let Petr je svobodný mladý muž, k jehož největším překážkám v sociální integraci patří silná introverze. V péči psychiatra je pět let, během nichž došlo k jedné hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Díky jeho tendenci stahovat se do sebe a nejistotě v sociálních vztazích byla v té době jeho komunikace omezena pouze na styk s lékaři a rodiči. Jeho
51
výkonnost a zátěžeschopnost je snížena. Pokud jsou na Petra kladeny větší nároky, uzavírá se do svého vnitřního světa. Cílem služby dle doporučení psychiatra by mělo být především zlepšení komunikačních schopností, zvýšení zátěžeschopnosti a zvýšení sebehodnocení. Petr se při stanovování cíle v individuálním plánování ztotožnil s doporučením psychiatra a k tomu ještě doplnil cíl „zjistit, zda zvládnu práci při své nemoci a případně připravit se na běžné zaměstnání“. První návštěvu Jiné kávy vydržel cca 10 minut a „utekl“ kvůli hluku a lidem. Přesto se podařilo Petra do užívání služby zapojit. Nejdříve pracoval jen 1 hodinu týdně. Službu sociálně terapeutické dílny končil na polovičním pracovním úvazku, kdy už obsluhoval zákazníky. Poté, v rámci služby sociální rehabilitace , dále pracoval s podporou v obchodě u „spřátelené“ podnikatelky. To již vyžadovalo velký nárok na samostatnost a zodpovědnost. Po roce této služby bylo Petrovi nabídnuto u této podnikatelky nadále pracovat. Petr tuto možnost přijal. Je u ní nadále zaměstnán na částečný pracovní úvazek. Pavel – 21 let Pavel měl při nástupu do služby sociální rehabilitace sníženou sebedůvěru, která pramenila z jeho obav ze selhání. Tyto obavy vyústily až v patologickou úzkost spojenou s nízkým sebehodnocením a frustrační tolerancí vůči zátěži. Špatně snášel kritiku a nevlídné zacházení. Z toho důvodu se jevila práce v bezpečném prostředí služby pro Pavla žádoucí, neboť by v přátelském prostředí s podporou socioterapeutů mohlo dojít ke zvýšení Pavlova pozitivního sebehodnocení a k odolnosti v sociálních dovednostech. Pavel si za svůj cíl stanovil zlepšit soustředění se na práci, zvýšit rychlosti práce, zvýšit spolehlivosti a samostatnost a zvládnout stres v průběhu práce. Pavel v Jiné kávě pracoval jeden rok, především na pozici pomocných kuchař. Chvilku si také vyzkoušel pozici barmana. Postupně, ale vcelku rychle (po 2 měsících), se dostal na zátěž polovičního pracovního úvazku. V závěru služby proběhlo 52
i vyzkoušení navýšení úvazku. Následně si Pavel v rámci služby sociální rehabilitace vyzkoušel práci (ověřil a posílil své dovednosti) ve „spřátelené provozovně (restauraci)“ na pozici pomocného kuchaře. Po třech měsících odešel na místo pomocného kuchaře na otevřeném trhu práce, kde pracuje již dva roky. Na výše uvedených kazuistikách je vidět, že i přes velké zdravotní potíže a problémy při sociální integraci je možné se plnohodnotně zapojit do společnosti. Přestože v Jiné kávě probíhá sociální rehabilitace podobným způsobem jako v Modrém domečku, klientům z Jiné kávy se daří od služby odpoutat a uplatnit se na otevřeném trhu práce.
53
4 Rozhovory Hlavním cílem šetření bylo zjistit efektivitu sociální rehabilitace v závislosti na době, po kterou je poskytována. Dále jsem zjišťovala, co uživatelům služby brání uplatnit se na otevřeném trhu práce a co by jim usnadnilo se od poskytované služby odpoutat. Tento cíl jsem se snažila naplnit prostřednictvím rozhovorů, kdy jsem od klientů zjišťovala, co jim přináší služba sociální rehabilitace při vstupu do této služby a co po delší době. Pro snazší orientaci a pochopení problematiky jsem určila několik oblastí, které sloužily klientům jako vodítko. Jednalo se o oblast zdraví, sociálních vztahů, prostředí, prožívání a práce. Rozhovory se uskutečnily během měsíce dubna 2014. Vzhledem k malému počtu účastníků rozhovoru se jedná spíše o praktický vhled do zvolené problematiky, nikoliv o zobecnění výsledků. U uživatelů služby sociální rehabilitace jsem zvolila rozhovor tváří v tvář, neboť jsem mohla kromě získaných informací těžit i z pozorování klienta. Rozhovory jsem si nahrávala na diktafon a po jeho uskutečnění jsem se dle časových možností snažila co nejrychleji rozhovor reprodukovat do textové podoby. Samotný přepis rozhovorů uvádím v příloze č. 3. Záměrně jsem nepřepisovala odpovědi do spisovného jazyka, aby text zůstal autentický. Klienti s rozhovorem souhlasily, přesto jsem si od nich vyžádala informovaný souhlas v písemné formě. Na ochranu osobních údajů klientů jsem pro účel mé práce změnila jejich jména. Zvolila jsem si metodu polostrukturovaného rozhovoru s otevřenými otázkami. Ačkoliv bylo schéma jasně dané, mohla jsem dle potřeby a možností pořadí otázek zaměňovat. Přesto jsem se snažila do rozhovoru zasahovat minimálně, pouze bylo-li třeba rozhovor usměrnit či vrátit k tématu. K motivaci klienta jsem občas využila doplňující otázky, abych mohla z rozhovoru vytěžit maximum. Než jsem přistoupila k samotnému nahrávání rozhovoru, seznámila jsem dotazované se záměrem, proč rozhovory požaduji. U klientů z Jiné kávy, kteří mě osobně neznají,
54
jsem ve stručnosti představila sebe. Taktéž jsem před samotným uskutečněním rozhovoru považovala za vhodné definovat dotazovaným termíny sociální rehabilitace a otevřený trh práce. Se stejnými otázkami, které jsem při rozhovoru kladla uživatelům služby, jsem se obrátila i na poskytovatele, kteří službu provozují. Domnívám se, že názory vedoucích na poskytovanou službu budou obohacením této práce a pomohou vytvořit celkový obraz efektivity poskytované služby sociální rehabilitace. Taktéž mě zajímá, zda odpovědi poskytovatelů budou korespondovat s odpověďmi uživatelů, nebo zda se názory u obou skupin budou rozcházet.
4.1 Rozhovory s klienty kavárny Modrý domeček Výběr účastníků rozhovoru byl záměrný, neboť splňoval kritérium užívání služby sociální rehabilitace po dobu delší než dva roky. Vybrala jsem si tři klientky, které pracují v kavárně Modrý domeček nejdéle, konkrétně jedna osm let a další dvě pět let. Důvodem výběru právě těchto klientek byl i jejich rozdílný pracovní výkon, který jsem u nich v průběhu pěti let zaznamenala. U jedné pracovní výkon stagnoval, u druhé docházelo k neustálému pokroku a u třetí klientky došlo k postupnému úbytku již nabytých dovedností. Při rozhovoru jsme si vzájemně tykaly, neboť se osobně známe několik let a byly jsme na tykání zvyklé. U této formy komunikace jsem zůstala i při vedení rozhovoru, který tak působil přirozeně. Tazatel: Ivana Liška Carbochová Dotazovaní: Petra, Dana, Helena Cíl rozhovoru: 1. Zjistit co klientům přináší služba sociální rehabnilitace při vstupu do služby a co po delší době. 2.
Zjistit co brání klientům uplatnit se na otevřeném trhu práce. 55
3. Co by klientům pomohlo odpoutat se od služby sociální rehabilitace. Místo rozhovoru: Rozhovor nebylo z provozních důvodů možné uskutečnit v prostorách Modrého domečku, proto jsme zvolily společně jako vhodnou alternativu cukrárnu nedaleko pracoviště klientek. Čas rozhovoru: S dotazovanými jsem hovořila mimo jejich pracovní dobu, a to buď těsně po jejím skončení nebo před jejich nástupem na pracovní směnu. Dobu rozhovoru jsem si stanovila přibližně na třicet minut, maximálně však na jednu hodinu. Rozhovory probíhaly během jednoho týdne v dubnu 2014. Forma rozhovoru: Polostrukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami.
4.2 Rozhovory s klienty kavárny Jiná káva Vzhledem k tomu, že jsem neměla možnost dříve osobně poznat klienty užívající službu sociální rehabilitace v kavárně Jiná káva, byli pro účel mé práce vybráni vedoucím sociálních služeb v tomto sdružení. Kritérium, aby jejich služba nepřesáhla rok či dva splnili, neboť služba sociální rehabilitace je ve sdružení Lomikámen, o.s. časově ohraničena. Před rozhovorem jsem se snažila prostřednictvím přirozené komunikace navázat s dotazovanými kontakt, získat důvěru a jejich motivaci k účasti na rozhovoru. Domnívám se, že navázat kontakt s dotazovanými se mi podařilo, přesto jsem měla obtíže při vedení rozhovoru č. 4. Problém spatřuji především v odlišné národnosti klientky Nadi a z toho vyplývající komunikační bariéry. Nebyla jsem si jista, zda otázky správně pochopila, neboť její odpovědi nebyly většinou v souladu s otázkou. Snažila jsem se smysl otázky Nadě více přiblížit, přesto se mi většinou nepodařilo z rozhovoru vytěžit potřebnou odpověď. Nechtěla jsem však překračovat stanovenou dobu, kterou jsem si na rozhovor určila, neboť se u klientky po půl hodině začala projevovat únava a s tím spojené špatné soustředění. Vzhledem k tomu, že Naďu ještě čekala pracovní směna, nechtěla jsem, aby nastupovala do práce vyčerpaná a rozhovor jsem raději ukončila.
56
Tazatel: Ivana Liška Carbochová Dotazovaní: Naďa, Jan, Valerie Cíl rozhovoru: 1. Zjistit co klientům přináší služba sociální rehabnilitace při vstupu do služby a co po delší době. 2. Zjistit co brání klientům uplatnit se na otevřeném trhu práce. 3. Co by klientům pomohlo odpoutat se od služby sociální rehabilitace. Místo rozhovoru: Rozhovory se uskutečnily v prostorách kavárny Jiná káva. S Naďou probíhal rozhovor v kanceláři kavárny, neboť v době konání rozhovoru byly prostory kavárny zcela obsazeny, čímž by nebylo zaručeno dostatečné soukromí. Vzhledem ke slunečnému počasí a volnému místu na zahrádce kavárny jsme se s Janem a Valerií rozhodli uskutečnit rozhovory v tomto prostředí. Čas rozhovoru: Stejně jak s klienty z Modrého domečku, tak i s klienty z Jiné kávy jsme se sešli před jejich a po jejich pracovní směně. Délka rozhovoru byla opět stanovena okolo třiceti minut. Rozhovory proběhly během dvou dnů v dubnu 2014. Forma rozhovoru: Polostrukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami.
4.3 Vyhodnocení rozhovorů s klienty Na úvod bych ráda uvedla pro mě zarážející poznání, že, ačkoliv všichni zúčasnění dotazovaní klienti mají podepsanou smlouvu o službě sociální rehabilitace, nevěděli, co tato služba znamená a co je jejím smyslem. Vzhledem k tomu, že služba sociální rehabilitace je u obou organizací poskytována v prostředí kavárny, měli všichni dotazovaní tuto službu úzce spojenou s vykonávanou pracovní činností. Na otázku co klientům přinesla služba sociální rehabilitace po vstupu do služby, odpověděli, že především zaměstnání a kontakt s lidmi.
57
H: „Nejde ani tak o inviduální plánování, jako, že jsem začala být mezi lidma… Začala jsem nebýt doma, takže pro mě to bylo pestřejší. Začala jsem i vstávat a něco dělat.” P: „Člověk má pocit naplnění, že někam patří. Můžu zůstat delší dobu a pracovat…” D: „No určitě práci, která je pro mě důležitá, …” N: „Já sem si to vybrala abych zkusila něco novýho. Určitě jsem očekávala tu komunikaci, protože tu potřebuju…” J: „… nějaký uplatnění a strávenej čas mezi lidma nějakou smysluplnou prací…” V: „Styk s lidma, potom to barmanství, to mi taky baví,…” Pozitivní vliv měla služba na zdravotní stav klientů, který se u pěti z nich rapidně zlepšil a nemocnost v průběhu užívání služby byla minimální. Jedna klientka uvedla, že poslední dobou se zdravotně necítí dobře, ale tuto skutečnost dává do souvislosti s medikací, kterou neužívala dle doporučení lékaře.
P: „... sem taková čilejší, nemusela jsem bejt hospitalizovaná…když se mi to stalo, tak jako úplnej únik sebevědomí, že mám zrovna schizofrenii a takže tím, že někde pracuju, tak se cejtim líp, že někam patřim…” H: „Určitě to podporuje to, že nejsem tak nemocná,… Když bych ležela doma, tak člověk zpohodlní, zlenoší a tím pádem se mu ta hlava dostane do takovýho režimu, kdy je vypnutá a člověk je tak akorát zralej na hospitalizaci…” N: „Cítím se teď líp. Byla jsem u pani doktorky a tu jsem poprosila, aby mi snížila ty dávky léků…” J: „Po zdravotní stránce se cejtím líp na duši abych to tak řekl, že člověk se zapojuje jako většina lidí v naší zemi do nějakého zaměstnání…” V: „Určitě jsem míň nemocná. Před tím jsem mívala hlasy a teď už je nemám…, doktorka mi snížila i prášek na to spaní…” 58
D: „Ta nemocnost je u mě častější a třeba jednou za rok sem nemocná, teďka poslední dobou. To bylo ale tim, že sem nebrala ty léky správně, že sem je vynechávala, to bylo tim..” Klienti uvádějí i větší nárůst energie, kromě Heleny, která se s problémem energie a únavy potýká stále. Nicméně služba ji v tomto směru ovlivnila, neboť se naučila s energií adekvátně hospodařit a plánovat si denní aktivity. H: „Dřív jsem neplánovala, ale teď jak je činností víc, tak se to musí naplánovat…” Služba přinesla všem klientům nové sociální vztahy, především v pracovním kolektivu. Helena se navíc seznámila v zaměstnání se zákaznicí, se kterou navštěvuje pěvecký sbor. Tím se ještě více rozšířil její okruh přátel. Živitního partnera nemá, pokusy o seznámení vzdala poté, co nenašla u potenciálních partnerů pochopení pro své duševní onemocnění. Bez partnera je taktéž Petra, kterou opustil její „bývalý”, když se u ní objevily první příznaky nemoci. Pro Jana nebyli kolegové z Jiné kávy neznámí, nicméně přátelské vztahy opět obnovil a stýká se s nimi častěji. Helena s jedním ze svých kolegů vytvořila před nedávnem partnerský vztah. Valerie se díky stále lepšícímu se zdravotnímu stavu před měsícem za svého partnera provdala. P: „… mám víc aktivit, víc přátel. Protože jakoby tou nemocí se to úplně přetrhlo, že sem byla mimo ty kamarády a tak…“ D: „Mám spoustu kamarádů v Modrém domečku, to jo. Hodně kolegů. Teď sem se seznámila s partnerem v práci…” H: „Vztah s přáteli je úžasný v tom Domečku. Tam jsou všichni kamarádi, všichni jsou přátelé…V domečku jsem získala tolik kamarádů…Začala jsem chodit na sbor do Řevnic se Zuzkou, tam mám ještě víc přátel. Tam jsou lidi na sebe strašně moc hodný…” 59
N: „Jsem tady spokojená, jsou tady dobrý lidi…” J: „No… ono je to u mě tak, že já sem tady vlastně pracovníky Jiný kávy a zakladatele znal z doby, než kavárna vznikla, takže to bylo takový obnovení nějakých kamarádských vztahů, když jsem sem nastoupil. Že prostě ty lidi vídám častějc a mimo práci nebo po práci, spolu můžem prohodit nějaký slovo. Vidím v tom pozitivní přínos…” V: „… našla jsem tady hodně novejch lidí… Takže našla jsem si tady dost kamarádů, i jako vedoucí, ta je známá mojí rodiny. Tady jsou lidi, jako že s nima víc vycházim, než jako v normální práci...” Pracovní uplatnění a s ním spojené finanční ohodnocení přineslo třem klientům zlepšení jejich finanční situace, dvě klientky by uvítaly vyšší finanční ohodnocení a pro Helenu je ve spojitosti se službou sociální rehabilitace finanční situace horší, než kdyby službu neužívala. Protože pozitivní vlivy, které Heleně služba přináší, upřednostňuje před financemi, zvolila raději službu užívat, než být doma a pobírat pouze invalidní důchod. D: „Ta finanční situace se jako by zlepšila, protože mám ten důchod a mám i práci, tak mám víc peněz, než sem si vydělala třeba, když sem pracovala…" P: „Finanční situace, moc mi to pomohlo. Je to nejlíp placená práce, kterou jsem po tom onemocnění měla, ten domeček. Takže k tomu invalidnímu důchodu mi to pomůže, že to mám…” J: „Tak určitě si něco přivydělám, takže je to zlepšení finanční situace. Když sem byl doma tak to nebylo rozhodně lepší…” N: „…Já myslim, že mi ta práce pomáhá i finančně k tomu invalidnímu důchodu… důchod vezmu, vyberu a dám ho mámě a tím pádem mi zůstane tak tisícovka na ruku a to si musím rozdělit na celej měsíc…”
60
V: „No tady to s těma penězma moc nejde, ale budu za chvíli končit, tak půjdu do CMS a tam to snad bude lepší…“ H: „Finanční situaci bych chtěla zlepšit. To co vydělám v Modrém domečku projedu a projím. Když si představím, že bych byla doma, tak by mi ten důchod stačil a zase na druhou stranu vím, že nemůžu zůstat doma, protože bych byla blíž tý nemoci…” Kladně hodnotily zapojení dotazovaných do služby sociální rehabilitace tři rodiny klientů. Naďa se k otázce nevyjádřila, Dana ani Valerie změnu nezaznamenaly. Všichni klienti stále bydlí u svých rodičů, Valerie však už se svým manželem v bytové jednotce rodinného domu. Stejně tak se podařilo Heleně přestěhovat se do samostatného bytu v činžovním domě, kde bydlí na jiném patře i její rodiče. H: „Vztah s rodinou se zlepšil o dvěstě procent…” P: „Rodina je moc ráda, vnímá to pozitivně, že jsem se někam zařadila…” J: „Rodina, no ty jsou rádi, že mám nějaký zaměstnání, který koresponduje s problémama, který jsem měl nebo ještě mám a prostě je tady možnost nějaký domluvy v případě špatnýho stavu…” D: „U rodiny, je to takový stejný, jenom mám pocit, že se o mě víc bojej rodiče, že mě nechtěj třeba pouštět někam přes noc nebo takhle…” V: „Teď žiju s manželem, no a žijeme u našich, protože teďko se stala taková nepříjemná věc, umřel tchán. Tak jsme se museli přestěhovat zpátky do Počap…” Při otázce, zda se změnil pohled veřejnosti na dotazované klienty v průběhu užívání služby sociální rehabilitace, jsem se dozvěděla dvě protichůdné odpovědi. Dana uvedla, že jsou lidé vůči ní citlivější a vnímavější. Helena, Petra a Valerie naopak považují své onemocnění za stigmatizující a raději o něm s nikým nehovoří. Jan žádné změny nevnímá
a Naďa na otázku
neodpověděla. Všichni se však jednotně
shodují
na příjemném chování zákazníků kavárny. Někteří tomuto chování přisuzují domněnku, 61
že zákazníci ani netuší, že by mohlo jít o socio-terapeutickou kavárnu s pracovníky s duševním onemocněním. P: „Myslim si, že je to velké stigma schizofrenie. No já sem po těch lécích normální, tak jako by ty lidi okolo mě přijali, no a to že pracuju, tak mě taky přijali líp, než kdybych byla doma. Ty co mě znaj, mě přijali. Chránim se, nikomu to neřikám, že mám schizofrenii. Jako by se snažim chránit, bojim se reakce lidí…” H: „… pokud se zmíníš, že máš schizofrenii, tak tě okamžitě odepíšou. Začnou se na tebe dívat skrz prsty. Ohledně toho bydlení, já už jsem to pak ani neřikala. Řikala jsem, že mám invalidní důchod na epilepsii, to se ještě jakž takž bere. Taky na to lidi koukaj špatně, ale líp než na tu schizofrenii… Zákazníci v kavárně jsou v pohodě. Nevím, jestli to všichni vědí, ale pokud to nikomu neřekneš, tak nevím, ale na mě to prý není vidět. Já myslim, že v tý kavárně to snad ani nejde poznat za tu chvilku, co jim to přinesu…” V: „Já jsem se s tím ani moc nechlubila mezi lidma, takže jako oni o tom tam u nás nevědi, že jsem nemocná… Zákazníci se chovají dobře, opravdu dobře. Já si myslim, že ani moc nevědí, že to je jako sociální dílna. To si myslím, že je ani moc nezajímá.“ D: „Právě že mi to přijde, že jsou na mě jakoby hodnější, takový citlivější, ty co vědí, že jsem nemocná. Všichni lidi jsou citlivější a vnímavější…” J: „To nějak nevnímám. Nevim. Zákazníci se chovají vesměs slušně…” Při zjišťování odpovědi na otázku, zda má dotazovaným služba sociální rehabilitace stále co nabídnout i po delší době, jsem se dozvěděla kladnou odpověď od všech zúčastněných. Klientky z Modrého domečku upřednostňovaly pracovní dovednosti. Pro dva klienty z Jiné kávy bylo důležité orientovat se v sociálních situacích, které nastávají s příchodem nových lidí, ať už do pracovního týmu, nebo jako zákazníci kavárny. Naďa uvedla, že je prostřednictvím individuálního plánu stále na čem pracovat, bez ohledu na délku poskytované služby. 62
D: „Já myslim, že se pořád jako zdokonaluju i v tý práci, snažim se jí dělat, co nejlíp to jde…Určitě se dá pořád na něčem pracovat, co se týká tý nervozity…“ P: „Rozhodně! Třeba to šlehání té pěny, je mnohem kvalitnější, než když jsem tam byla rok… Zdokonaluju si ty pracovní činnosti. Čím sem tam dýl, tak i ty vztahy sou hezčí. Líp se známe, je to tam stabilní…” H: „Mě stále nabízí kontakt s lidma. To mě nabízí pořád. Jako nenabízí mě nic terapeutická služba, ta mi už fakt nic nenabízí. Individuální plánovíní mi nic nenabízí… Ale rehabilitace jako ta práce, ta je určitě dobrá…” J: „No jeden ten aspekt by mohl být o poznávání lidí, vlastně…nějak se s těma lidma seznámit, nějak se zkusit zapracovat společně, což se podařilo…“ V: „Pořát jsou nový situace, ve kterých se musím zorientovat. I kdybych tady byla déle, tak si myslím, že mi to má stále co nabídnout…” N: „Změnu ani né, ale prostě jak máme ten rehabilitační plán, tak tam mám třeba napsáno, že se potřebuju soustředit a takový věci…“ Na otázku, zda klienti zkusili hledat zaměstnání na otevřeném trhu práce a pokud ano s jakým výsledkem, jsem se dozvěděla následující. Pět klientů z dotazovaných má při onemocnění zkušenost se zaměstnáním na otevřeném trhu práce. V takovém zaměstnání však nikdo z nich nesetrval, tři klientky dostaly výpověď ze strany zaměstnavatele, neboť při své nemoci a v důsledku medikace nebyly schopny dodržovat své pracovní povinnosti. Janovi v akutní fázi nemoci vypršela pracovní smlouva, která byla na dobu určitou. Pro Naďu byly nároky zaměstnavatele tak vysoké, že raději ze zaměstnání odešla sama. Se svým onemocněním se nikdo z nich svému zaměstnavateli nesvěřil. Helena zkusila zaměstnání na otevřeném trhu práce v době mezi dvěma atakami onemocnění. Při setkání s potenciálním zaměstnavatelem své rozhodnutí přehodnotila a odešla. I přes negativní zkušenost, kterou Naďa na otevřeném trhu práce získala, se jako jediná v rámci služby sociální rehabilitace pokoušela najít vhodné zaměstnání 63
mimo chráněné prostředí. Po opakovaných marných pokusech, kdy se jí dostalo odpovědi, že práce je již obsazena, své úsilí vzdala. Důvod, který především dotazovaným brání, aby hledali zaměstnání na otevřeném trhu práce, je obava z vysokých nároků zaměstnavatele. Dvě klientky se domnívají, že potenciální zaměstnavatel nebude mít pochopení pro jejich dlouhodobou nemocnost a dostanou výpověď. Valerie má obavu z náročnosti pracovních činností a Jan z dlouhých pracovních směn, přestože je možné pracovat na úvazek zkrácený. Helena by uvítala individuální přístup a ohledy na její onemocnění. Naďa se domnívá, že důvodem jejího neúspěchu na otevřeném trhu práce je její přiznaný invalidní důchod. D: „Já si myslím, že mě hodně brání to, že jsem teď byla často nemocná, třeba na tři měsíce. Každej rok vlastně. Takže si řikam, že by na mě někdo asi tři měsíce nečekal, to je asi hlavní důvod…” P: „… a taky vidim, ža když V., na ní ta ataka přijde, tak může zůstat třeba tři měsíce doma a pak se vrátit. Jenomže tahle moje kamarádka už se vrátit nemohla…Mám strach, že kdybych byla na otevřeném trhu práce a vypadla bych na delší dobu, tak bych přišla o místo…, takže mám za sebou takový trauma. Trauma z toho jak se ke mně zachovali, z otevřeného trhu práce.” J: „Nevěřil jsem si, že bych zvládnul nějakou tu šesti nebo osmi hodinovou směnu a pro mě vlastně nejsou motivací moc peníze…” V: „Tam se kladly velký nároky. Já jsem furt byla někde, kde jsou nároky takový, že se to nedá splnit… Než jsem sem přišla, tak jsem dělala ve fabrice a tam je to hrozný, tam se nezastavíte…” H: „… , potřebuju za směnu říct, že teď jsem unavená a musím si sednout..” N: „Jak říkám, s tím invalidním důchodem mě nikde nevezmou, si myslím…” V současném chráněném prostředí se všichni dotazovaní cítí dobře, vyzdvihují především přátelské tolerantní prostředí a vstřícný přístup terapeutů. Pokud by klienti 64
z Jiné kávy měli možnost, z poskytované služby sociální rehabilitace by neodcházeli. Nicméně pravidlo o maximální době trvání služby berou jako fakt, který je nikterak nelimitule. Klientky z Modrého domečku naopak neomezenou dobu poskytování služby považují za přínosnou, nemusí se stresovat z budoucnosti a jsou stále motivovány zdokonalovat své dovednosti. V : „Oni tady z toho chtěj udělat jako dílnu, tak já jsem měla takovou nabídku, ale oni to nestihli do toho určitýho datumu, co já odcházím. Tak já bych tady pracovala klidně…“ N: „… Kdyby tady ta služba nebyla omezená, tak by to nebylo horší, ale byla bych ráda, že tu můžu zůstat, že jsou se mnou spokojený, víte?” J: „…Vzal jsem to jako hotovou věc. Od začátku s tím počítám, že to je takhle omezený.“ H: „…Tím, že je služba v Domečku neomezená, tak mě to spíš motivuje být tam spokojená a nestresovat se tím, že tam jsem jenom rok a tím pádem je to lepší.“ D: „… já jsem tady spokojená. Ty nároky jsou takový, že když se něco nepovede, tak to není zas takovej problém velkej. Člověk má i nějakou tu podporu, nemusí se spoléhat sám na sebe. Možná to je takový pro mě možná pohodlnější.“ P: „Mě je takhle dobře, nechci se odpoutat.“ Při zjišťování, kam by se ubírala další cesta dotazovaných v případě náhlého ukončení služby sociální rehabilitace, se mi dostalo překvapivých reakcí. Překvapivých z důvodu, že čtyři ze šesti klientů uvažují o zaměstnání na otevřeném trhu práce, ačkoliv pokus s hledáním takové formy zaměstnání má za uplynulou dobu služby pouze Naďa. D: „… V těch chráněnejch asi ne. Já si myslím, že ty ostatní jsou na docela blbý úrovni proti Domečku. Kdyby to tady bylo jen na určitou dobu, tak mě by bavilo třeba někde prodávat…” 65
H: „Šla bych na otevřený trh práce…” N: „Třeba tu uklízečku a tak no. Nebo hlídání dětí, protože já jsem schopná hlídat děti nebo třeba no, prodavačka asi né, protože tam se musí fakt rychle. Takže jenom tyhle dvě věci.” J: „…že bych se zkusil ucházet o to místo družináře, no. Podobný zařízení jako je Jiná káva, je těžko kde zkoušet…” V: „Já jsem uvažovala určitě zase jen o chráněný dílně, protože já sama sobě si moc ještě nevěřím…” P: „Asi bych šla do Jiné kávy do Berouna, na rok. Zase bych vyhledala takovouhle službu…”
4.4 Závěr rozhovorů s uživateli služby sociální rehabilitace Ze získaných výsledků rozhovorů vyplývá, že se můj předpoklad o snižující se efektivitě při delším užívání služby sociální rehabilitace dle vyjádření dotazovaných klientů nepotvrdil. Všichni dotazovaní přisuzují službě smysl i při jejím dlouhodobém čerpání. Za přínos považují pracovní uplatnění, které má díky struktuře dne pozitivní vliv na jejich zdravotní stav a získání kvalitních sociálních vztahů s kolegy. Při delším užívání služby se zdokonalují nejen v pracovních činnostech, ale i v komunikačních dovednostech a v řešení situací, které ze sociálních interakcí vyplývají. Protože za hlavní přínos považují dotazovaní klienti zaměstnání a s ním spojené dovednosti, domnívám se, že by stejné zkušenosti získali i na otevřeném trhu práce. Tuto moji domněnku potvrzuje fakt, že pokud byla nabídnuta klientům v OS Náruč pouze služba sociální rehabilitace bez možnosti chráněného pracovního místa, nikdo z oslovených klientů nabídku nepřijal. Pokud je služba ve spojitosti s chráněným pracovním místem neomezená, nemají klienti motivaci hledat zaměstnání jinde. Ve službě jsou díky podpoře terapeutů, menším pracovním nárokům a ohledům vůči jejich onemocnění spokojeni a nechtějí nic měnit. Proti uplatnění na otevřeném trhu práce hovoří i špatná zkušenost, se kterou se klienti v průběhu své nemoci setkali. Mají většinou nedostatek 66
sebedůvěry ve své schopnosti a obavy, že potenciální zaměstnavatel nebude brát na jejich onemocnění ohledy. Přesto by většina z dotazovaných klientů při náhlém ukončení služby hledala zaměstnání na otevřeném trhu práce. Myslím si, že při integraci osob s duševním onemocněním do společnosti, není vhodné poskytovat službu sociální rehabilitace po nekonečnou dobu, ale po určitém časovém období přejít na jiný typ služby. Dle výsledků z rozhovorů dotazovaných klientů považuji za následnou vhodnou službu podporované zaměstnávání. Tato forma služby podle mého názoru splňuje vše, co nyní dotazovaní oceňují na službě sociální rehabilitace. Jedná se o smysluplné trávení času prací a s tím spojené patřičné finanční ohodnocení. Taktéž si rozšíří okruh sociálních kontaktů a zažijí nové situace, které posílí jejich sociální dovednosti.
4.5 Rozhovory s vedoucími poskytované služby sociální rehabilitace Při zjišťování efektivity služby sociální rehabilitace jsem se zaměřila především na názory uživatelů této poskytované služby, neboť klient je ten, na kterého je v systému sociálních služeb pozornost orientována. Přesto mě zajímal i pohled z „druhé strany“, proto jsem oslovila i poskytovatele služby sociální rehabilitace v organizacích, které jsem ve své bakalářské práci popsala. Domnívám se, že jejich dlouhodobé zkušenosti budou pro výsledek práce přínosné. Oslovila jsem vedoucí sociálních služeb v OS Náruč a Lomikámen, o.s. S vedoucí sociálních služeb v OS Náruč jsme se telefonicky domluvily, že dané otázky zodpoví některý z pracovních terapeutů týmu, neboť vedoucí byla v té době velice pracovně vytížena. Tazatel: Ivana Liška Carbochová Dotazovaní: Mgr. Karel Gregor – OS Náruč, Mgr. Jan Rohlena – Lomikámen, o.s. Cíl rozhovoru: 1. Zjistit co klientům přináší služba sociální rehabnilitace při vstupu do služby a co po delší době. 2. Zjistit co brání klientům uplatnit se na otevřeném trhu práce. 67
3. Co by klientům pomohlo odpoutat se od služby sociální rehabilitace. Forma rozhovoru: Dotazované jsem oslovila prostřednictvím e-mailu. Čas rozhovoru: V měsíci dubnu 2014, odpovědi jsem od dotazovaných obdržela do čtrnácti dnů po odeslání otázek.
4.6 Vyhodnocení rozhovorů s poskytovateli Ve vyhodnocení rozhovorů použiji počáteční písmena názvu organizace: N- OS Náruč, L – Lomikámen, o.s. Za jednotlivé organizace odpovídal zodpovědný pracovník s dlouhodobou zkušeností s poskytováním služby, přesto použiji raději název organizace pro lepší přehlednost a případné další zacházení s údaji. Na první otázku, jaký přínos má pro klienta služba sociální rehabilitace při vstupu do služby, považuje N získání osobního patrona, který s klientem řeší každodenní problémy. Tento proces klienta následně ovlivňuje. Pro L bylo obtížné odpověď zobecnit, neboť vzhledem k širokému spektru cílové skupiny je přínos zcela individuální. Záleží na zakázce klienta, se kterou do služby vstupuje. N: „… zájemce získá osobního patrona, který mu pomáhá řešit každodenní problémy spojené jak s prací, zvládáním onemocnění, tak s osobním životem. Všechny výše zmíněné ovlivňují pracovní výkon a psychiku…“ L: „… někdo potřebuje zjistit, jak na tom je po propuknutí nemoci (problémů) a třeba zjistí, že je na tom relativně dobře … někdo přichází a již ví, že nemá ambice připravit se na návrat do 'běžného' života – na otevřený trh práce.“ Oba poskytovatelé shodně uvedli, že u klientů dochází ke změnám v oblasti zdraví, sociálních vztahů, prožívání i práce. K těmto oblastem se konkrétně nevyjádřili, ani k tomu, zda změny mají na klienta kladný či záporný dopad. N: „Během uzavření kontraktu dochází ke všem uvedeným změnám.“ 68
L: „Ano…“ Stejný názor poskytovatelé sdílejí i na délku poskytované služby, která dle jejich zkušeností ovlivňuje klienta i po delší době užívání. Vliv na průběh služby vidí především v okolních faktorech, které na jedince působí. N: „Ke změnám dochází i po delší době. Na čase jako takovém nezáleží tolik, jako na okolních faktorech, …“ L: „… ke změnám dochází i během druhého roku,… záleží na mnoha faktorech…“ Podle názoru N klienti uplatnění na otevřeném trhu práce nehledají, neboť nechtějí přijít o bezpečné prostředí a mají obavy z vlastního selhání a ztráty invalidního důchodu. Problém vidí taktéž v neefektivním systému, který má začlenit osoby s duševním onemocněním na otevřený trh práce. L uvádí kromě obavy klientů pracovat v nechráněných podmínkách a obavy ze ztráty invalidního důchodu i další překážky, které brání klientům uplatnit se na otevřeném trhu práce. N: „Na otevřeném trhu práce místo nehledají. Nechtějí přijít o bezpečné prostředí, podporu ze strany terapeutů či ztratit důchod, který pobírají.“ L: „… zdravotní stav, předsudky, vyšší nezaměstnanost, individuální schopnosti a dovednosti, nedokončené vzdělání, ale např. i obava pracovat v nechráněných podmínkách či obava ze ztráty důchodu v případě, že se zjistí, že jsou práce schopni.“ Odpoutat se od služby sociální rehabilitace by klientům podle názoru poskytovatelů pomohla dobrá spolupráce s ostatními organizacemi a službami. Vliv přisuzují také podpoře rodiny klienta a dobrému rodinnému zázemí. Podle L by klientovi mohla pomoci také postupně se snižující podpora, která je mu poskytována.
69
N: „Vše by mělo býti zaštítěno podporou rodiny klienta.“ L: „…úspěšná psychosociální léčba, dobrá spolupráce s psychiatrem, psychologem, terapeutem, více pracovních příležitostí (volných míst), postupně snižující podpora, dobré rodinné zázemí, dobrá sociální síť, štěstí, …“
4.7 Závěr rozhovorů s poskytovateli služby sociální rehabilitace Cílem rozhovorů s poskytovateli služby bylo zjistit, jaký mají názor na užívání dlouhodobé služby sociální rehabilitace. Služba, dle jejich názoru, stále ovlivňuje klienta bez ohledu na délku jejího poskytování. Na čase jako takovém nezáleží tolik, jako na mnoha okolních faktorech, které klienty v průběhu onemocnění doprovázejí. Pracovní terapeut z OS Náruč vidí přínos služby pro klienta v získání patrona, nicméně nikdo z dotazovaných klientů tuto skutečnost nepovažuje za přínos. Vzhledem k tomu, že ani jeden z poskytovatelů se konkrétně nevyjádřil ke změnám, ke kterým u klientů v průběhu užívání služby dochází, nelze porovnat jejich pohled na danou problematiku s názory klientů. Podobně jako uživatelé služby označili za překážky v integraci na otevřený trh práce i sami poskytovatelé. Jedná se především o strach klientů, že nedostojí nárokům na otevřeném trhu práce, strach z odebrání invalidního důchodu a obava z práce v nechráněných podmínkách, kde se cítí bezpečně. Tyto obavy jsou hlavními důvody proč si klienti zaměstnání na otevřeném trhu práce ani nesnaží hledat. Pomoci uživatelům odpoutat se od služby by podle vyjádření poskytovatelů pomohla větší podpora ze strany organizace a kvalitní spolupráce s ostatními subjekty. Pokud by stávající služba musela náhle skončit, neznamenala by tato změna pro klienty ve sdružení Lomikámen, o.s. výrazně dramatickou událost. Služba sociální rehabilitace je v tomto sdružení nejdéle na dva roky, klienti s tímto omezením počítají a nikdo z nich není na službě zcela závislý. Při náhlém skončení služby v OS Náruč, kde klienti nehledají jinou alternativu uplatnění, by se za zaniklou službu snažila organizace najít klientům adekvátní náhradu.
70
Závěr Za hlavní cíl této práce jsem si stanovila otázku, zda je služba sociální rehabilitace pro uživatele efektivní i pokud ve službě zůstávají dlouhodobě. Předpokládala jsem, že po určité době klient ze služby vytěžil dostatek a je tak připraven učinit další krok k integraci do společnosti a postupného osamostatňování se. Cíle jsem se snažila dosáhnout prostřednictvím rozhovorů s klienty poskytované služby. Zajímala jsem se i o zkušenosti s touto službou u poskytovatelů, s nimiž jsem problematiku efektivity sociální rehabilitace komunikovala formou e-mailu. Můj předpoklad, že u klientů po určitém časovém období dochází ke stagnaci, se z výsledků
rozhovorů
dotazovaných
nepotvrdil.
Všichni
oslovení
uživatelé
i
poskytovatelé služby vidí stálý přínos, který služba sociální rehabilitace přináší. Vzhledem k tomu, že v životě nastávají stále nové situace a s tím možné spojené problémy, otevírají se nová témata, která může klient se svým terapeutem sdílet a pracovat na pozitivní změně. Domnívala jsem se, že neomezená doba poskytování služby vede u klientů ke ztrátě motivace hledat zaměstnání na otevřeném trhu práce. Tato domněnka se mi zčásti potvrdila, neboť klienti se v chráněném prostředí cítí bezpečně a jistě a nemají tudíž potřebu nic měnit. Nicméně tento pocit bezpečí má na jejich „fungování“ kladné účinky, chtějí podávat stále lepší pracovní výkony a zdokonalovat své sociální dovednosti. Taktéž po zdravotní stránce se cítí lépe a jejich zdravotní stav zůstává většinou stabilizovaný. Klienti mají z otevřeného trhu práce obavy. Na jejich názoru se podílí předchozí negativní zkušenost i předsudky společnosti vůči lidem s duševním onemocněním, které jsou mezi veřejností stále přítomny. Pokud by potenciální zaměstnavatelé byli vůči osobám s duševním onemocněním tolerantnější, klienti by se rádi na otevřeném trhu práce uplatnili. Z těchto výsledků vyplývá, že je stále potřeba veřejnost o duševních nemocech dostatečně
informovat a jedince s
onemocněním schizofrenie nedémonizovat. Za vhodnější než neomezeně dlouhou dobu služby sociální rehabilitace, bych považovala po určité době jiný druh služby, který by
71
byl přechodem od služby sociální rehabilitace k samostatnému zaměstnání na otevřeném trhu práce. Domnívám se, že vhodné by mohlo být podporované zaměstnávání, které však nikdo z dotazovaných doposud nevyužil. Nevím, kde hledat příčiny. Zda se jedná o nedostatek informací, které mají klienti nebo zda jsou nějaká omezení ze strany organizací, které podporované zaměstnávání provozují. Podle mého názoru by bylo přínosné se tímto tématem nadále zabývat. Jsem ráda, že oba vedoucí sociálních služeb ze sdužení, která zmiňuji ve své práci, projevili o přečtení mé bakalářské práce zájem. Předpokládám, že jim poslouží jako zpětná vazba k poskytované službě sociální rehabilitace. Práce může sloužit i jako informační prostředek pro jiné organizace, které poskytují sociální služby.
72
Seznam literatury Tištěné zdroje PRAŠKO, J. A kol. Léčíme se s psychózou. Praha: Medical Tribune CZ, 2005. ISBN 80-239-5482-2. Cesty z labirintu duševní nemoci. Praha: Česká asociace pro psychické zdraví, 2008. COHEN, M. R. Nejčastější psychické poruchy v klinické praxi. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-497-4. HARTL, P. Komunitní práce. Praha: Katedra sociální práce FFUK Praha, 1993. HÖSCHL, C., LIBIGER, J., ŠVESTKA, J. Psychiatrie. Praha: Tigis, 2002. ISBN 80900130-1-5. HUTAŘ, J. Sociálně právní minimum pro zdravotně postižené. Vyd. 9. Praha: Národní rada osob se zdravotním postižením v ČR, 2006. ISBN 80-903640-2-0. HUTAŘ, J. Sociální služby a pomoc v hmotné nouzi. Praha: Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, 2007. ISBN 978-80-903640-4-2. JANKOVSKÝ, J. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením: somatopedická a psychologická hlediska. Praha: Triton, 2006. ISBN 80-7254-192-7. JAROLÍMEK, M. O lidech, kteří onemocněli schizofrenií. Praha: Občanské sdružení Ondřejov, 1996. KALINA, K. Jak žít s psychózou. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-563-6. MAHROVÁ, G., VENGLÁŘOVÁ, M. a kol. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008.ISBN 978-80-247-2138-5. MICHALÍK, J. a kol. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-859-3. MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-548-2. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální služby. Vyd. 2. Praha: Portál, 2011.
73
PĚČ, O., PROBSTOVÁ, V. a kol. Psychózy. Praha: Triton, 2009. ISBN 978-80-7387253-3. POKORNÁ-VRABLENCOVÁ, S. Materiály ke kurzu sociální rehabilitace. Praha: Fokus Praha o.s., 2009. Problematika zaměstnávání občanů se zdravotním postižením. Praha: Rytmus, 2005. ISBN 80-903598-1-7. RAHN, E., MAHNKOPF, A. Psychiatrie: Učebnice pro studium i praxi. Praha: Grada, 2000. ISNB 80-7169-964-0 . SMOLÍK, P. Duševní a behaviorální poruchy. 2 rev. vyd. Praha: Maxdorf, 2002. ISBN 80-85912-18-X. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese: Variabilita a patologie lidské psychiky. Vyd. 3. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-678-0. WILKEN, J.P., DEN HOLLANDER, D. Komplexní přístup k psychosociální rehabilitaci. Praha: Matra III, 1991.
Elektronické zdroje Brožura PRODO: Základy komunitní péče o osoby s duševním onemocněním: Příručka pro pracovníky sociálních služeb a odborníky [online]. [vid. 2014-04-5] URL: http://www.rpkk.cz/download/zaklady-kom-pece.pdf. Brožura RPODO: Základy komunitní péče o osoby s duševním onemocněním: Příručka pro pracovníky sociálních služeb a odborníky [online]. [vid. 2014-04-5] URL: http://www.rpkk.cz/download/zaklady-kom-pece.pdf. Česká unie pro podporované zaměstnávání: Podporované zaměstnávání [online]. [vid. 2014-04-2] URL: http://www.unie-pz.cz/3-podporovane-zamestnavani.html. HEJZLAR, P. Komunitní přístup v péči o dlouhodobě duševně nemocné. Psychiatrie, 2010. Péče o duševní zdraví [online]. [vid. 2014-04-5] URL: http://www.pdz.cz/uploaded/hejzlar.pdf.
74
Kvalita v praxi: Plánování zaměřené na člověka [online]. [vid. 2014-03-28] URL: http://www.kvalitavpraxi.cz/planovani-zamerene-na-cloveka.html. Lomikámen, o.s. [online]. [vid. 2014-04-6] URL: http://www.lomikamen.cz/dslomikamen.htm. Ministerstvo práce a sociálních věcí: Chráněné pracovní dílny a pracovní místa [online]. [vid. 2014-04-2] URL: http://portal.mpsv.cz/upcr/kp/jhm/apz/chranene_pracovni_dilny_a_pracovni_mista. Ministerstvo práce a sociálních věcí: Job club [online]. [vid. 2014-04-2] URL: http://portal.mpsv.cz/sz/obcane/jobclub. Ministersto práce a sociálních věcí. Pracovní rehabilitace [online.] [2014-03-28] dostupný z http://portal.mpsv.cz/upcr/kp/pha/pracovni_rehabilitace. Ministerstvo práce a sociálních věcí: § 35 Sociální rehabilitace [online]. [vid. 201403-28] URL: http://www.mpsv.cz/cs/13929. Náruč- Občanské sdružení: Modrý domeček /O nás/ vize a poslání [online]. [vid. 2014-04-6] URL: http://www.os-naruc.cz/index.php? action=30101&id_p_m=56&id_m=117. Platforma sociálních firem: Standardy sociální firmy [online]. [vid. 2014-04-2] dostupný z http://www.socialnifirmy.cz/images/Standardy%20soci%C3%A1ln %C3%AD%20firmy.pdf. Psychiatrická sekce České asociace sester: Návrh konceptu oboru psychiatrie [online]. [vid. 2014-04-5] URL: www.psychiatrickasekcecas.estranky.cz/file/52/koncepce-oboru-psachiatrie.doc. QUIP. Plánování zaměřené na člověka.[online]. [vid. 2014-03-20] URL: http://www.kvalitavpraxi.cz/planovani-zamerene-na-cloveka.html. Stop stigma – psychiatrické onemocnění: Poselství pro ošetřovatele, rodiny a přátele [online]. [vid. 2014-3-18] URL: http://www.stopstigma.cz/schizofreni-poruchyposelstvi-pro-osetrovatele-rodiny-a-pratele.html.
75
Ucelená rehabilitace: Manuál ucelené péče na území Prahy pro lidi po poškození mozku [online]. [vid. 2014-3-20] URL: http://manual.navraty.info/info. ZÁKON č. 108/2006 Sb. [online]. [vid. 2014-3-20] URL: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp? page=4&idBiblio=62334&recShow=73&fulltext=&nr=108~2F2006&part=&name=&rp p=15#parCnt/.
76
Seznam příloh 1. Grafické znázornění početu klientů OS Náruč, kteří ukončili službu sociální rehabilitace. 2. Grafické znázornění uplatnění klientů sdružení Lomikámen, o.s. po ukončení služby sociální rehabilitace. 3. Předloha rozhovorů s klienty. 4. Samotné rozhovory s klienty. 5. Předloha rozhovorů s poskytovateli služby sociální rehabilitace. 6. Samotné rozhovory s poskytovateli služby.
77
Příloha č. 1 Grafické znázornění početu klientů OS Náruč, kteří ukončili službu sociální rehabilitace. Status uživatelů služby sociální rehabilitace 2007 -- 2014 ukončil pracovní poměr po zkušební době - studium VŠ: ukončili pracovní poměr ve zkušební době:
1
2
ukončili užívání služby: 6
pracovní poměr byl ukončen ve zkušební lhůtě zaměstnavatelem: 3
zůstávají uživateli služby: 10
Celkový počet klientů s duševním onemocněním, kteří vstoupili do služby sociální rehabilitace v OS Náruč od jejího počátku v roce 2007 je celkem 16. Z tohoto celkového počtu setrvalo ke konci dubna 2014 ve službě deset klientů. Ukončit službu se rozhodli tři klienti, a to v počátku jejího užívání, které nepřesáhlo půl roku. V ostatních třech případech byla služba klientům ukončena ze strany poskytovatele během prvních tří měsíců užívání služby.
78
Příloha č. 2 Uplatnění klientů sdružení Lomikámen, o.s. po ukončení služby sociální rehabilitace. Status uživatelů služby sociální rehabilitace dotazníkové šetření v roce 2011 nepracuji / práci nesháním: 5%
pracuji v chráněné dílně: 10%
nepracuji / práci sháním: 25% pracuji na plný úvazek: 25%
po odchodu jsem pracoval / nyní nepracuji:
5%
pracuji příležitostně: 10% pracuji na částečný úvazek: 20%
Dotazníkové šetření proběhlo v roce 2011 u bývalých uživatelů služby sociální rehabilitace. Z grafického znázornění je patrné, že téměř polovina bývalých uživatelů služby našla uplatnění na otevřeném trhu práce.
79
Příloha č. 3 Předloha rozhovorů s klienty Dobrý den, chtěla jsem Vás požádat o zodpovězení několika otázek, které se týkají efektivity služby sociální rehabilitace, kterou nyní v kavárně užíváte. Cílem mé bakalářské práce je zjistit, zda Vám má služba sociální rehabilitace stále co nabídnout i po jejím delším užívání. Dále se zajímám o Vaši zkušenost se zaměstnáním na otevřeném trhu práce, zda jste pracovní uplatnění na otevřeném trhu práce v době nemoci hledali a s jakým výsledkem. V této souvislosti bych se od Vás také ráda dozvěděla, co by Vám pomohlo se od služby odpoutat a jak byste řešili situaci, kdyby služba náhle skončila. Jako vodítko mám pro Vás napsaných několik oblastí, kterými se můžete inspirovat. Tento rozhovor budu nahrávat na diktafon a následně odpovědi přepíši do své práce. Abych zachovala Vaši anonimitu, uvedu Vás v bakalářské práci pod jinými jmény. Než začnu rozhovor nahrávat zopakuji Vám a vysvětlím termíny sociální rehabilitace a otevřený trh práce. Jméno: 1. Co Vám přináší služba sociální rehabilitace při vstupu do služby? Změnilo se u Vás něco z následujících oblastí? Oblast zdraví – nemocnost, energie, únava, odpočinek … Sociální vztahy – vztah s partnerem, vztah s přáteli, vztah s rodinou, pohled veřejnosti na Vaše onemocnění … Prostředí – domácí prostředí, zázemí, finanční situace, kultura, koníčky … Prožívání – soustředění, paměť, myšlení …
80
Oblast práce – nové dovednosti, pracovní výkonnost … Pozorujete změny v těchto oblastech i po delší době užívání služby? 2. Co Vám brání uplatnit se na otevřeném trhu práce? Pokusil/a jste se hledat zaměstnání mimo službu sociální rehabilitace? Odpověď ANO – s jakým výsledkem Odpověď NE – Proč jste to nezkusil/a? 3. Co by Vám pomohlo odpoutat se od služby sociální rehabilitace? Zkuste se zamyslet, co byste dělal/a, kdyby současná služba náhle skončila?
81
Příloha č. 4 Samotné rozhovory s klienty OS Náruč Rozhovor 1 T: tazatel Ivana Liška Carbochová P: dotazovaná Petra T: „Co Ti přinesla služba sociální rehabilitace při vstupu do služby?“ P: „Člověk má pocit naplnění, že někam patří. Můžu zůstat delší dobu a pracovat. No, že tam můžu zůstat, že to není omezeno jenom na rok. Ten domeček je kvalitnější hezčí místo než ty kavárny, kde jsem byla jenom na rok a je to tam taky náročnější. No, byla jsem v klubu v Jelení a u Green Doors dva roky. No, přijde mi, že radši bych byla než na otevřeném trhu práce právě v takovém chráněném místě, takže se mi to splnilo, že to je na dobu neurčitou.“ T: „Otázku bych vrátila, napadá tě, zda došlo k nějaké změně? Když se podíváš na nabízené oblasti?“ P: „Jsem taková čilejší, nemusela jsem bejt hospitalizovaná. Sem sice trochu unavená, ale energie postupně jakoby mírně stoupá . Jako že mám víc aktivit, víc přátel. Protože jakoby tou nemocí se to úplně přetrhlo, že sem byla mimo ty kamarády a tak.“ T: „Navázala jsi kontakt s bývalými kamarády?“ P: „Ne to ne, přineslo mi to nový vztahy. Ono když se mi to stalo, tak jako úplnej únik sebevědomí, že mám zrovna schizofrenii a takže tíim, že někde pracuju tak, se cejtim líp, že někam patřim, že mám kvalitní kamarády. Mám velkou potřebu odpočinku, proto pracuju jen na půlku úvazku. Právě že, když sem měla tu ataku, tak
82
sem vstala ve dvanáct a byla sem jakoby mimo. Měla sem přerušovanej spánek, nebo sem celou noc bloumala a poslouchala sem ty hlasy. Ta energi, čím sem zaléčená, ta energie je lepší, mám míň hlasů. Myslim si, že bejt kvalitně zaléčenej, je hodně důležitý. Teď mám eště antidepresiva.“ T: „Změna léčby byla v průběhu působení v MD?“ P: „Chodila jsem do zaměstnání, asi tejden sem byla doma při tý změně. No a všichni mi řikali, že jsem čilejší.“ T: „Když se podíváme na oblast sociálních vztahů…“ P: „Rodina je moc ráda, vnímá to pozitivně, že sem se někam zařadila. Že nejsem uklízečka prostě. Že vařim kávu, je takový hezký. Navázala jsem nové vztahy, s kolegy s práce. Rodina mi jakoby jediná zůstala z toho minula. Maminka se ke mně přestěhovala, stará se o mě, ona je v důchodu, pomáhá mi. Já jí to teď můžu víc vracet, když sem jakoby zdravější, že jí to můžu vrátit. Že v tý době, kdy mi bylo hůř mi pomáhala a teď jí to můžu vráti já. S partnerem…, no on se se mnou rozešel, když to začalo, vůbec nevěděl, co se se mnou děje a byl to můj vysněnej. Vybrala sem si ho podle nejlepšího vědomí a svědomí, no a tak sem teďka sama. Sem jakoby se zklamala, že to nevydrželo. Tak sem sama. Hm…, pohled veřejnosti na Vaše onemocnění. Myslim si, že je to velke stigma schizofrenie. No já sem po těch lécích normální, tak jakoby ty lidi okolo mě přijali, no a to že pracuju, tak mě taky přijali líp, než kdybych byla doma. Ty co mě znaj, mě přijali. Chránim se, nikomu to neřikám, že mám schizofrenii. Jakoby se snažim chránit, bojim se reakce lidí. Domácí prostředí, zázemí …, no, žiji s maminkou. Nás to hodně spojilo. Ona měla karcinom, nás ty nemoci hodně spojily. Prostě se chápeme. Máme k sobě blíž.
83
Finanční situace, moc mi to pomohlo. Je to nejlíp placená práce, kterou jsem po tom onemocnění měla, ten domeček. Takže k tomu invalidnímu důchodu mi to pomůže, že to mám. Mám hodně volného času, mám čas i vařit, na procházky chodíme, nebo chodim každou středu cvičit. Než sem byla v MD, tak sem nechodila cvičit. Hodně sem přibrala, tak sem teď ráda, že po malejch krůčcích cvičim aspoň jednou tejdně, ta hodina. Chodim tam s Péťou (pozn. klientka z MD). Minulej týden jsme byli na Wabi Daňkovi, máma chtěla jít. Dělám tu ubrouskovou techniku, kreslim, taky du někdy do kina. Prožívání, soustředění … no mám k tomu něco?“ T: „Můžeš, pokud Tě něco napadá, ale nemusíš, je to jen takové vodítko pro Tebe.“ P: „No soustředění, jsem pružnější, rychlejc mi to myslí. Nevim jestli je to tou nemocí nebo medikací, ale člověk si přijde hloupej, takovej můj vnitřní pocit. Teď je to lepší. Ta nemoc způsobuje, že se zaseknu úplně a tak, před tím se mi to stávalo. Sem ráda, že sem se toho hodně naučila v MD, různé kávičky, zázvorovou limonádu, citronádu i něco vařit, takže sem se naučila novým dovednostem. Pracovní výkonnost není moc, tedy jedu na půl úvazku. Ale snažim se být v práci aktivní.“ T: „Pozoruješ u sebe pokroky po např. třech letech, co jsi ve službě?“ P: „Rozhodně! Třeba to šlehání té pěny, je mnohem kvalitnější, než když jsem tam byla rok. Myslim si, že dělám ty kávičky kvalitnějc. Snažim se aby byly hezký a aby to bylo rychle. Zdokonaluju si ty pracovní činnosti. Čím sem tam dýl, tak i ty vztahy sou hezčí. Líp se známe, je to tam stabilní nebo tak. Furt je to stabilnější než, když sem byla v koloně, kde byl někdo třeba jenom měsíc. A setkáváme se se zdravými lidmi, kteří tam chodí, že sou zdrvý a příjemný. Přídou mi docela příjemný. U rodiny, je to takový stejný, jenom mám pocit, že se o mě víc bojej, rodiče, že mě nechtěj třeba pouštět někam přes noc nebo takhle.emný zákazníci. Rozhodně mi ta služba pořád něco přináší,mám pocit naplnění.“
84
T: „Co Ti brání uplatnit se na otevřeném trhu práce?“ P: „Příde mi, že ty terapeuti nad námi sou vzdělaný, milý a pracujou se srdcem, že rádi pomáhaj a tak. Je to úplně něco jinýho, než když jsem pracovala a mým vedoucím byla magistra farmacie, která prostě měla ambice. To prostředí je teď mnohem milejší a ty vedoucí sou mnohem milejší, než když jsem byla na otevřeném trhu práce. Takže mi ta práce přijde nejmilejší, kterou jsem kdy v životě měla. Pracovala sem asi ve třech lékárnách a jakoby ta práce v tom Domečku mi přijde, že nejsou takové ambice od vedoucích a tak. Předtím sem pracovala před nemocí i v průběhu nemoci.“ T: „Proč jsi nezkusila hledat zaměstnání na otevřeném trhu práce?“ P: „Když budu pracovat na půlku úvazku a tak nějak méně, že jakoby, jak bych to řekla? Že se mi ta nemoc nebude tolik vracet. Že kdybych se třeba stresovala, byla bych na otevřeném trhu práce, že by se mi to třeba vrátilo, vrátilo rychlejc a tak. Takhle si přijdu stabilnější. Moje kamarádky byly v hmm, jak se to jmenuje? Spřátelené kavárny Green Doors, no a ona vysadila léky a tudíž tam skončila. A taky vidim, ža když V., na ní ta ataka přijde, tak může zůstat třeba tři měsíce doma a pak se vrátit. Jenomže tahle moje kamarádka už se vrátit nemohla. Že si myslim, že v MD jsou tolerantnější. Když viděj, že se snažíš, tak sou tolerantnější k tomu. Mám strach, že kdybych byla na otevřeném trhu práce a vypadla bych na delší dobu, tak bych přišla o místo.“ T: „Co by ti pomohlo odpoutat se od služby sociální rehabilitace?“ P: „Mě je takhle dobře, nechci se odpoutat.“ T: „Co bys dělala, kdyby služba sociální rehabilitace v MD náhle musela skončit?“ P: „Asi bych šla do Jiné kávy do Berouna, na rok. Zase bych vyhledala takovouhle službu. Když sem byla v lékárně a zjistili, že mám schizofrenii, tak mě propustili, takže mám za sebou takový trauma. Trauma z toho, jak se ke mně zachovali, z otevřeného trhu práce. Teď je mi dobře a nechci to měnit.“ 85
T: „Dobře, děkuji Ti.”
Rozhovor 2 T: tazatel Ivana Liška Carbochová D: dotazovaná Dana T: „Co Ti přinesla služba sociální rehabilitace při vstupu do služby?“ D: „No určitě práci, která je pro mě důležitá, to je jasný, potom taky, myslim že sem začla jakoby…, nevim, co na to mam říct.“ T: „Když se podíváš tady na ty oblasti jako návod…“ D: „Ta nemocnost je u mě častější a třeba jednou za rok sem nemocná, teďka poslední dobou. To bylo ale tim, že sem nebrala ty léky správně, že sem je vynechávala, to bylo tim. Možná že mám spíš víc energie, sem i schopná ráno vstát. Kvalita spánku…, když nejsem večer nějak rozjetá, tak je to dobrý. Ale když se nezklidnim a rozjedu, tak pak spim blbě. Teďka už nepracuju do večera, už pracuju jenom do čtyř, protože pani doktorka řikala, že to může bejt způsobený ta ataka taky tim. Pak nespim a nemoc se může vracet. Když sem dělala do osmi, tak sem večer nespala. No sociální vztahy, myslim, že mám vztahy dobrý tady v práci určitě i takhle s lidma venku. Právě že mi to přijde, že jsou na mě jakoby hodnější, takový citlivější, ty co vědí, že jsem nemocná. Všichni lidi jsou citlivější a vnímavější. Mám spoustu kamarádů v MD, to jo. Hodně kolegů. Teď sem se seznámila s partnerem v práci. U rodiny, je to takový stejný, jenom mám pocit, že se o mě víc bojej, rodiče, že mě nechtěj třeba pouštět někam přes noc nebo takhle. Všichni se ke mně chovaj hezky, neznám člověka, kterej by mi řek něco ošklivýho nebo se ke mně nějak špatně choval. Teď , když sem v MD, tak se ke mně lidi chovaj hezky. Taky záleží na mě, jak já se chovám. 86
Doma je to jako asi všude. Občas se rodiče hádaj, to nemám ráda, když se dohadujou spolu, to mi vadí. Chtěla bych, aby byli pořád k sobě hodný, a to asi nejde. Zázemí mám velký, to určitě, protože jako rodiče se o mě staraj, jako i finančně. Neplatim úplně všechno, takže si můžu dovolit pak s kamarádkou někam na hory, nebo na víkend. Ta finanční situace se jakoby zlepšila, protože mám ten důchod a mám i práci, tak mám víc peněz, než sem si vydělala třeba, když sem pracovala. Ale vono to je taky jiná doba, že jo? Jako, že ty výplaty se zvadly. Dostatek volnýho času mám. Snažím se ho využívat tak, jako že teď sem si začla doma cvičit pilates, snažim se pravidelně. Zatím se mi to nedaří každý den, ale chtěla bych se k tomu dokopat. Začla sem i běhat, ale teď sem neběhala, protože bylo vošklivý počasí. Koníčky, to běhání, kolo, lyže mě bavjej v zimě. Snažim se bejt aktivní, protože mi to dělá dobře na tu hlavu. Dřív sem takhle aktivní nebyla, než sem byla v MD. Teď tu nemoc prožívám dobře, už sem si na to zvykla. Dlouho mi trvalo než sem se s tím smířila, prostě sem se za to styděla.“ T: „Co Ti k tomu smíření pomohlo?“ D: „No myslim, že věkem, že sem starší. A taky se to může stát každýmu. Vim, že si za to můžu sama, jak sem kouřila tu trávu, takže ten spouštěč byl takovej. Ale řikala pani doktorka, že stejně když máš k tomu dispozice, tak onemocníš, no. Teď to už prožívám líp, už z toho nemám takový komplexy, je to lepší. Taky, když pracuju s lidma se stejnou nemocí, tak mi pomohlo, že v tom nejsem sama. Že jsou na tom lidi i třeba s pohybem hůř, že nemaj třeba tolik koníčků. Ale nechci usnout na vavřínech, jak se říká, snažit se pořád. Naučila jsem se překonávat, to mi taky hodně pomáhá. Jako když se mi nechce vstát, tak vím, že musím a pak to bude dobrý. Soustředění, to se zhoršilo tou nemocí. Jako když si čtu knížku, musím na to mít úplný ticho. Paměť se mi zhoršila, strašně zapomínám. Dost se mi stane, že mi někdo něco řekne a za chvilku to zapomenu. Ale v práci je to dobrej trénink. Když mi někdo
87
řekne třeba udělej dvě kafe, vím, že mám udělat dvě kafe. Když toho teda není moc najednou. V práci sem se naučila dělat kafe. Taky obsluha lidí, to pro mě bylo nový. Ale zase ne tak nový, protože sem prodávala, tak sem s lidma taky mluvila. No a určitě jsem taková pečlivější díky tý práci. Vím, že se to má dělat všechno pořádně. Pracovní výkonnost, no nevim. Myslím, že je to lepší, že člověk, když dělá, tak ho to ještě aktivizuje, ještě se zdokonaluje a tak.“ T: „Přináší Ti služba stále něco nového (např. po pěti letech)?“ D: „Já myslim, že se pořád jako zdokonaluju i v tý práci, snažim se jí dělat, co nejlíp to jde. Abych taky byla klidnější, protože sem měla hodně problémů, když bylo víc lidí, tak sem byla nervózní a pak mě to stresovalo natolik, že jsem se úplně zasekla a nevěděla jsem, kde mám pokračovat. Určitě se dá pořád na něčem pracovat, co se týká tý nervozity.“ T: „Co Ti brání uplatnit se na otevřeném trhu práce?“ D: „Já si myslím, že mě hodně brání to, že jsem teď byla často nemocná, třeba na tři měsíce. Každej rok vlastně. Takže si řikam, že by na mě někdo asi tři měsíce nečekal, to je asi hlavní důvod. Taky, že tady to prostředí je takový přátelský a jako dobrý. Že tady je to férový vůči všem.“ T: „Měla si někdy třeba myšlenku, že bys zkusila práci jinde? Když Ti to tady šlo velice dobře.“ „To sem nechtěla zkusit, já sem tady spokojená. Ty nároky sou takový, že když se něco nepovede, tak to není zas takovej problém velkej. Člověk má i nějakou tu podporu, nemusí se spoléhat sám na sebe. Možná to je takový pro mě možná pohodlnější.“
88
T: „Máš už nějakou pracovní zkušenost na otevřeném trhu práce?“ D: „Vlastně, co jsem v 19 letech onemocněla, tak sem byla ve spoustě pracích. Ve sportovním oblečení sem prodávala, ve zlatnictví, v pekárně jsem byla na brigádě. Tam jsem měla problémy, že jsem třeba na tý noční byla tak ospalá, že jsem spala hodinu na záchodě, a pak jsem z toho měla problémy, že jsem nedodržovala tu pracovní tu, no. V tý pekárně sem odešla, protože sem se stěhovala do Hradce. To bylo kvůli tomu, že sem měla tady ty kamarády, který mě přivedli k těm drogám, tak mamka chtěla abych byla v jiným prostředí. Tak sem šla do Hradce k dědovi a babičce. Prací sem vystřídala víc, byla sem i ve výrobě. Ze zlatnictví sem odešla, protože sem jela do Francie, tak sem musela odejít. Ve výrobě, tam sem měla špatnou docházku zase a tam sem dostala výpověď. To už sem byla nemocná, to už sem se léčila. Řekla bych, že čím jsem starší, tím jsem zodpovědnější. U toho Žáčka, to sem Ti chtěla říct, tam na mě byl takovej tlak, takovej stres. Nějakýej pán tam byl na mě ošklivej, tak jsem ho poslala vlastně do prdele. To vím, že se nesmí, že jo? No a oni mě pak přeřadili z toho pečiva do doplňování zboží. Ale to jsem byla v klidu. Tam jsem si to zarovnala, vyndavala starý do předu, no. Já už sem to pak těžko zvládala, fakt velký fronty a hodně toho bylo. Paní doktorka mi řekla, že mám nárok na důchod, jestli nechci do důchodu. Já jsem jí řekla, že nechci, a pak mě vlastně přemluvily s mamkou, že by to bylo lepší pro mě. A zrovna se otvíral ten Domeček, když jsem přešla do důchodu, a tak jsem šla pracovat sem. Vlastně jsem tady nejspokojenější jakoby z těch prací.“ T: „Co by Ti pomohlo odpoutat se od služby sociální rehabilitace?“ D: „Mě je tady dobře.“ T: „Co bys dělala v případě, že by služba náhle skončila?“ D: „No určitě bych se snažila si něco najít taky. Ale na menší úvazek, třeba na 4 hodiny. Teď taky chodim na 4 hodiny. Na osm, to nevím, jestli bych pak ještě něco zvládala.“ 89
T: „Kde by sis místo hledala?“ D: „No nevím. V těch chráněnejch asi ne. Já si myslím, že ty ostatní jsou na docela blbý úrovni proti Domečku. Kdyby to tady bylo jen na určitou dobu, tak mě by bavilo třeba někde prodávat. Kdyby to šlo na čtyři hodiny, třeba nějaký oblečení nebo kosmetiku. Kde vlastně komunikuje člověk s těma lidma, vím, že to potřebuju hodně. O hodně víc, než třeba zdravý lidi. Aby se člověk neuzavíral do sebe.“ T: “Já myslím, že můžeme skončit. Moc Ti děkuju za rozhovor.”
Rozhovor 3 T: tazatel Ivana Liška Carbochová H: dotazovaná Helena T: „Co Ti přináší služba sociální rehabilitace?“ H: „Nejde ani tak o individuální plánování, jako že jsem začala být mezi lidma. Určitě jsem se něco naučila. Začala jsem nebýt doma, takže pro mě to bylo pestřejší. Začala jsem i vstávat a něco dělat.“ T: „Když se podíváš na následující oblasti, napadá Tě k tomu něco?“ H: „Určitě to podporuje to, že nejsem tak nemocná, respektive jsem vůbec nebyla nemocná za těch 7 let. K psychiatrovi jsem šla pro neschopenku jednou. Vůbec žádná hospitalizace. Když bych ležela doma, tak člověk zpohodlní, zlenoší a tím pádem se mu ta hlava dostane do takovýho režimu, kdy je vypnutá a člověk je tak akorát zralej na hospitalizaci. Energie a únava, s tou se potýkám pořád, někdy k vůli tomu nepřijdu do práce. Je pro mě složitý ráno vstávat, velice, ale většinou to překonám, no. Musím šetřit s energií. Zjistila jsem, že je ohromě důležitý plánování. Člověk si musí 90
naplánovat den, kdy jíst, kdy pracuje a kdy odpočívá. Když to špatně naplánuje, třeba i to jídlo, tak jsem potom vyčerpaná i psychicky. Hlava mi přestane fungovat, začnu mít hlasy a já je mívám málo často a začne mi nebýt dobře. A to je spojený s tou energií a to mám třeba po práci. Někdy přijdu domu tak vyčerpaná, že jsem ráda, že dojdu z toho vlaku domu. Přijdu domu, sotva si něco zvládnu uvařit, sednu si a pak je to dobrý. Takže to plánování je moc důležitý. Dřív jsem neplánovala, ale teď jak je činností víc, tak se to musí naplánovat. Nemůžu si dát třeba 3 věci na jeden den a nemůžu si dát třeba nějakou věc po práci. Spala bych pořád, ale včera jsem nemohla usnout, to jsem byla přetažená. To se mi stává teď poslední dobou. Potřeba odpočinku je veliká, hlavně v práci po jídle, doma po obědě a ráno, když člověk nechce vstávat Sociální vztahy …, partnera nemám už asi sedm let. Mám jednoho známého, ale to není partner. Chodíme spolu už rok na oběd, je to starší ženatý pán. Vztah s přáteli je úžasný v tom Domečku. Tam jsou všichni kamarádi, všichni jsou přátelé. Jen snad kdyby se někdo přetvařoval. Mám ještě jednu dobrou kamarádku, se kterou jsme se potkaly na Ondřejově, a pak mám rodinu. Sestru, sestřenici, bratrance, kmotru mám. V domečku jsem získala tolik kamarádů. Začala jsem chodit na sbor do Řevnic se Zuzkou tam mám ještě víc přátel. Tam jsou lidi na sebe strašně moc hodný. Vztah s rodinou se zlepšil o dvěstě procent. Začala jsem se snažit tátovi pomáhat a ono to nějak zázrakem jde. On nevnímá dobře jakoukoliv změnu, jsem zjistila. Nejdřív nechtěl, abych do Domečku šla a teď zase nechce, abych odcházela. Jel se tam podívat a názor změnil skoro hned. Teď se mi stala taková věc, ztratila jsem klíče a celá rodina, celá rozšířená rodina se mi snažila pomáhat. To bylo úžasný. To sem si říkala, tolik lidí mám kolem sebe, který mi jsou ochotni pomoc.“ T: „Vnímáš, že se k tobě chová jinak veřejnost?“
91
H: „Velice vnímám. Třeba jsem sháněla bydlení, a pak taky jsem sháněla partnera. A v obou případech pokud se zmíníš, že máš schizofrenii, tak tě okamžitě odepíšou. Začnou se na tebe dívat skrz prsty. Ohledně toho bydlení, já už jsem to pak ani neřikala. Řikala jsem, že mám invalidní důchod na epilepsii, to se ještě jakž takž bere. Taky na to lidi koukaj špatně, ale líp než na tu schizofrenii. A i ty kluci, co jsem se s nima setkala, tak už jsem to pak taky neřikala. Okamžitě mě přestali brát, jako že jsem podřadná, špatná. Zákazníci v kavárně jsou v pohodě. Nevím jestli to všichni vědí, ale pokud to nikomu neřekneš, tak nevím, ale na mě to prý není vidět. Já myslim, že v tý kavárně to snad ani nejde poznat za tu chvilku, co jim to přinesu. Ve společnosti jsou pořád strašný předsudky, přitom jsme normální. Pokud někdo není vyloženě po tý atace, kdy je mimo, jinak je prostě v pohodě. Domácí prostředí …, teď bydlím sama, ale v domě s rodiči. V činžovním domě v jiném patře. Takže večer chodím na televizi k rodičům. Já mám tmavej byt, takže tam nejsem ráda a chodím k našim, protože ty mají světlej byt. Nejradši bych byla sama a nebyla u našich, tak je to takový, že nevim kde bejt. Já mám takovou touhu, že bych se přestěhovala z toho města na vesnici, jenže já nemám peníze na to. Finanční situace je bídná na to, kolik bych chtěla dělat věcí. Zpívat sólově, což mě přijde až na dva tisíce na měsíc. Spořim si na důchod, telefon, pak máš tramvajenku. Když připočteš jídlo, tak mi zbejvá tak mínus tisíc. Finanční situaci bych chtěla zlepšit. To co vydělám v MD, projedu a projím. Když si představím, že bych byla doma, tak by mi ten důchod stačil a zase na druhou stranu vím, že nemůžu zůstat doma, protože bych byla blíž tý nemoci. Koníčky mám, chodím na dva sbory, zívám na koncertech, ale díky Domečku nemám čas na koncerty. Což je blbý. Ráda bych chodila třeba na jazyky se učit a taky nemůžu, protože nemám pevnej čas. Máme povolenej jeden koníček do týdne, kdy si můžeme říct, že tenhle čas chceme pro sebe volnej. Bráněj mi směny v tom, jak jsou nepravidelný. Teď je to relativně pravidelný, ale relativně.
92
Teď mám velkej problém, začlo se mi strašně zhoršovat myšlení. Připadám si jak starej člověk. Snažila jsem se teď pracovat na víc, možná že to je z toho. To tak časově sedí. Ale opravdu s tím chci jít k neurologovi. Já se toho děsim, protože kdyby to mělo jít tímhle tempem, tak budu mít ve čtyřiceti Alzhaimra. To soustředění a paměť to není dobrý a myšlení taky ne. Jsem celá zpomalená, ale tou službou se to určitě zlepšilo. Kdybych byla doma, tak jsem v takovym tom režimu spánkovym. Polehávám, pospávám, ale když jdeš do práce musíš se probrat, musíš něco dělat, takže se víc soustředíš, líp ti to myslí. Ale jsem tak pomalá, že když mi něco spadne na zem a chci se pro to ohnout, tak ten druhej člověk už to má sebraný. Oni si myslej, že sem líná se sehnout, ale mě než proběhne ta myšlenka, ta informace do mozku, tak to maj sebraný. Ale to jsou asi ty prášky, zpomalený reakce. Naučila jsem se vařit kafe a líp komunikovat s lidma. A počítat peníze jsem se tam naučila, počítat. Já sem vůbec neuměla … jak se tomu říká? Takový ty kupecký počty. Pracovní výkonnost je podle terapeutů chabá, ale mě přijde, že je stejná jako na začátku. Ale požadavky jsou mnohem mnohem vyšší.“ T: „Má ti i po delší době služba sociální rehabilitace stále co nabídnout?“ H: „Mě stále nabízí kontakt s lidma. To mě nabízí pořád. Jako nenabízí mě nic terapeutická služba, ta mi už fakt nic nenabízí. Individuální plánovíní mi nic nenabízí. Všichni si myslí, že je to pro mě důležitý, já se k tomu nestavím, že by to bylo pro mě důležitý. Ale rehabilitace jako ta práce, ta je určitě dobrá. Mě to individuální plánování nemělo co nabídnout od začátku. No, mělo. S Karin (pozn. psychoterapeutka a arteterapeutka OS Náruč) jsme něco vymyslely. Strašně záleží na tý osobě s kým mluvíš. Potřebuju aby to byl pro mě někdo zkušenej. Děti jsme řešily a tak.“ T: „Co ti brání uplatnit se na otevřeném trhu práce?“ H: „Co mi brání? Já to nevím.“
93
T: „ A pokusila ses hledat někdy zaměstnání na otevřeném trhu práce?“ H: „Nezkoušela sem to. Ale vlastně jo, před druhou hospitalizací. To jse nevěděla jako co, to sem byla doma, starala jsem se o děti. Protože děti měly i chůvu, tak jsem měla dopoledne čas, tak jsem si řekla, že půjdu pracovat do MC Donaldu. Když jsem to tam viděla a jak se ke mně začali chovat, tak jsem si řekla tak to asi ne. Takovej blbej přístup. Zvolila jsem blbý zaměstnání, ale mě nic jinýho nenapadlo, kde by mě mohli vzít. V Domečku se mi líbí, tak jsem nic nezkoušela hledat.“ T: „Co by ti pomohlo odpoutat se od služby sociální rehabilitace?“ H: „Já nepotřebuju sociální rehabilitaci, já potřebuju zaměstnání. Ale potřebuju, to mě mrzí, že už to v Domečku nefunguje, potřebuju za směnu říct, že teď jsem unavená a musím si sednout. To už teď v Domečku nefunguje. Teď se mi řekne tak jdi k lékaři. Copak já potřebuju k lékaři, když si potřebuju na chvilku sednout? Už nás tam berou jako zdravý, chtěj po nás výkony, přesnost, jako všechno a ani nás nenechaj odpočinout. Je to mnohem náročnější.“ T: „Zkus se zamyslet, co bys dělala, kdyby služba náhle skončila?“ H: „Šla bych na otevřený trh práce. Tím, že je služba v Domečku neomezená, tak mě to spíš motivuje být tam spokojená a nestresovat se tím, že tam jsem jenom rok a tím pádem je to lepší.“ T: „Moc děkuju za rozhovor.”
Rozhovor 4 T: tazatel Ivana Liška Carbochová N: dotazovaná Naďa T: „Co Vám přinesla služba sociální rehabilitace při vstupu do služby?” 94
N: „No, já nevim teďko. Já sem si to vybrala abych zkusila něco novýho. Určitě jsem očekávala tu komunikaci, protože tu potřebuju. Jsem tady spokojená, jsou tady dobrý lidi. Když potřebují pomoc, tak já sem ochotná to udělat. Před tím to bylo strašně špatný, tam byly zase rodiný problémy. Tady jsem i padala, dvakrát jsem se dostala do nemocnice s tím.” T: „Ovlivnila služba sociální rehabilitace Váš život v některé z těchto oblastí?” N: „Náročný to pro mě není. Já jsem ochotná pomoct, když je potřeba. Jsem takovej spolehlivej člověk.” T: „Ovlivnila služba například Vaše sociální vztahy?” N: „No byla tady jedna kamarádka. Jinak jako v pohodě. Tady jeden byl, jeden jak tady sedí, tak o mě řikal, že mě miluje, tak jako. Pak jsme se ještě pohádali a teď to vypadá dobře. Zůstala mi jedna kamarádka z tý školy. Myslim, že mi to tu pomohlo, že už jako všechno v pohodě. Cítím se líp a víc toho zvládám, takže jsme s panem Rohlenou domluvili, že mi teď přidá hodinu na víc. Cítím se teď líp. Byla jsem u pani doktorky a tu jsem poprosila, aby mi snížila ty dávky léků. Takže v květnu jdu na tu kontrolu a uvidíme co z toho vyvznikne.” T: „Je pro Vás přínosné individuální plánování?” N: „Myslíte ty pohovory? Ty tu jsou. Jako když se na to soustředím, tak to udělám hned, ale jako někdy mi to jde, někdy ne. Ale radši jsem, když se na to můžu soustředit. Měla jsem problém s tím kolegou. Já jsem mu prostě řekla, že jako mě prostě obtěžuje, tak jako on si s ním promluvil a takže už je všechno v pohodě. On se mě vždycky ptal proč tady chci bejt, no a já mu řikala, že se mi to tady líbí a todlecto všechno. A cítím se fakt líp než před tím, než jsem sem nastoupila. To jsem furt volala jako že mi není dobře.” T: „Před nástupem do Jiné kávy jste byla doma nebo v zaměstnání?” N: „No to jsem byla v tom Čokolendu, jestli víte kde je Královák? Tak tam jsem pracovala ještě. Taky to bylo dobrý, akorát jsem se nemohla prostě soustředit na tu práci, tak jsem se radši vzala a odešla. Protože jako lidi tam byly v pohodě, ale jako 95
tam po mě chtěli výkon, to je jasný, ale já se spíš schovávala. No a pak jsem se dostala do tý nemocnice. Taky jsem měla ty pády, záchranka taky přijela. Teď se cejtím fakt dobře, už ty pády nejsou. Všechno beru, alkohol nepiju. Jako jedno si můžu dát, ale víc ne. Mám to pod kontrolou.” T: „Naučila jste se nové dovednosti, které jste před tím neuměla?” N: „Jako teď jsem v tý třetí etapě a jako naučila jsem se … vlastně jsem se bála, když jsem přišla do tý druhý etapy, že to nezvládnu, druhej den jsem se dozvěděla, že prostě postupuju dál. Já sem byla tak ráda! Prostě zkusit nový věci, ale naučila jsem se dělat ty kafe a todlecto. Ještě si to musím zopakovat, to je jasný, ale když nevím, tak je tam ta tabulka, takže se vždycky kouknu.“ T: „Teď bych se trochu vrátila. Co byla Vaše zakázka při vstupu do služby? Proč…?” N: „No zkusit si něco, naučit se něco. Před tím jsem byla na učilišti, ale nedodělala jsem ročník. Říkala jsem si, já už nic se učit nebudu, budu pracovat. No tak jsem nastoupila do práce. Doučit se můžu, ale musí se pracovat. Ještě že mě tam vzali, první zaměstnání bylo v tom Králováku. To bylo před onemocněním. To jsem byla v pohodě, chodila jsem do práce v pohodě. Když se mi to stalo, tak jsem byla úplně mimo. To jsem měla ty bludy, halucinace, chtěla jsem skočit třeba z toho mostu a tak. Dokonce jsem zavolala mámě, máma byla úplně v šoku. Ty potíže se u mě už v tom zaměstnání objevovaly.” T: „Jak na to reagovalo okolí?” N: „Já sem to nikomu neřekla, raději jsem sama odešla.” T: „Pozorujete u sebe ještě nějaké změny po roce užívání služby?” N: „Změnu ani né, ale prostě jak máme ten rehabilitační plán, tak tam mám třeba napsáno, že se potřebuju soustředit a takový věci. A když jsme probírali s panem Rohlenou třeba ty finanční věci, tak on se mi ptal, tak kolik tak? A já mu řekla, abych tak měla alespoň tu šestku. Nevim jestli se to povede. Ta moje kamarádka ta dělá dvanáctku a taky má dost slušný. Kdyby mě teď propustili, tak budu muset hledat 96
nějakou práci, ale s mým stavem by mě vzali jenom na úklid. Já myslim, že mi ta práce pomáhá I finančně k tomu invalidnímu důchodu.” T: „Máte ve svém okolí nějakou podporu? Nemyslím jen finanční, ale při těžkostech.“ N: „To né, já si musím poradit sama. Ale žiju s rodičema a bráchou. Takže já ten důchod vezmu, vyberu a dám ho mámě a tím pádem mi zůstane tak tisícovka na ruku, a to si musím rozdělit na celej měsíc.” T: „Přejdeme ke druhé otázce. Co Vám brání uplatnit se na otevřeném trhu práce?” N: „Jak říkám, s tím invalidním důchodem mě nikde nevezmou, si myslím. Protože večerní nesmím a jako domluvit se můžu na tu dopolední. Taky sem se tady hodně skamarádila tady s tím Mírou, vycházíme jako kamarádi, takže úplně perfektní. Nebo s dalšími tady. Já sem hledala práci na tom internetu a tam sem jako obvolávala, jenomže vždycky mi odpovídali, bohužel, už máme obsazeno. Pokaždý, když někam volám, tak mě odpovídaj, už máme obsazeno. A to mě naštvalo. Tak to nechám bejt. To bylo za tu dobu, co už jsem tady, takže to zkouším. Hledám si to, abych měla lepší finance, protože peníze jsou důležitý.” T: „Co byste dělala kdyby služba, kterou nyní užíváte náhle zkončila?” N: „No, to nevim, co budu dělat. Kdyby mě propustili, takže bych těžko hledala tu práci. A s tím invalidním důchodem by mě vzali možná na ten úklid, nevím. Tak jdu asi tam, ale zase ten dotazník vyplňovat. Jednou jsem už zkoušela tady v Kauflandu a nikdo se mi neozval. Nebo v hypermarketu jsem to zkoušela, a nic. My jsme s panem Rohlenou jako zapisovali to, jakou práci můžu dělat. Třeba tu uklízečku a tak no. Nebo hlídání dětí, protože já jsem schopná hlídat děti nebo třeba no, prodavačka asi né, protože tam se musí fakt rychle. Takže jenom tyhle dvě věci. Ale myslím, že jsem se tady toho naučila hodně, že by mě mohli vzít I třeba na ten bar. Myslím, že by mě každá hospoda vzala a byla bych ráda. Kamarádka, taky odsud jde teďka do chráněný dílny. Tak jsme se s panem Rohlenou ptali… No potřebuju něco, protože doma jenom sedíš a ten den 97
rychle uteče a na ruku nemáš nic. Měla bych i finance a nebylo by tolik volnýho času. Třeba dělat tu šestku, to jsem v pohodě vydržela, takže není problém. Před tím to bylo horší, že jsem nechodila do práce a furt jsem se omlouvala. Když jsem byla v tom Králováku, byla jsem v pohodě, ale potom už to jelo s kopce. Když jsem v práci je to lepší. Doma se nudím, přečtu si nějakou knížku, televizi znám už nazpaměť. Chtěla bych zkusit ještě něco jinýho, né tady skončit, ale takovej bonus k tomu. Teď se prostě cejtim dobře, takže bych zvládala ještě nějakej úklid nebo doplňování zboží třeba. Kdyby tady ta služba nebyla omezená, tak by to nebylo horší, ale byla bych ráda, že tu můžu zůstat, že jsou se mnou spokojený, víte?” T: „Dovedete si představit, že byste byla na otevřeném trhu práce bes podpory terapeuta?” N: „Já bych řekla, že když nebudu mít toho terapeuta, tak budu muset furt bejt na tom place. Já si myslím, že bych to bez něj nezvládla. Po tu dobu, co jsem tady, tak jsem schopna toho terapeuta vyslechnout, poradit se s nim. Ale kdybych byla venku, tak by to bylo horší. Ale třeba ten úklid bych zvládla, teď když tak dobře funguju.” T: „Přijde mi, že sociální rehabilitaci máte hodně spojenou s prací. Našla byste nějaké aktivity, které pro Vás byly přínosné nebo nějakým způsobem Váš život obohatily?” N: „Já jenom řeknu, že když jsou tady ty akce, tak radši postávám a dělám nějakou práci úklidovou. Já dokážu bejt naštvaná na všechno. No ale třeba na Vánoce se tady všichni sejdem a jdeme na ten bowling, mě se to líbí, že nejsme furt v práci.” T: „Dobře, já Vám moc děkuji za rozhovor.”
Rozhovor 5 T: tazatel Ivana Liška Carbochová J: dotazovaný Jan
98
T: „Co Vám přinesla služba sociální rehabilitace při vstupu do služby?“ J: „No tak určitě je to nějaký uplatněnía strávenej čas mezi lidma nějakou smysluplnou prací. Vydělám si i nějaký peníze, takže i finanční přínos. No hlavně taky, když člověk nemůže pracovat na plnej úvazek, tak nemůže sehnat dlouho zaměstnání, tak se může taky nudit, není co dělat, takže je to takový rozvržení času aktivity a volna. To volno se potom prožívá líp, když člověk má pocit nějaký odvedený práce.“ T: „Já tady mám napsané určité oblasti, změnilo se u Vás něco?“ J: „No tak určitě po práci, což je výdej energie cejtím potřebu odpočinku, takže jako když přijedu domu, tak třeba tři čtvrtě hodiny nebo hodinku strávím na lůžku, někdy i usnu. Takže ta potřeba odpočinku určitě vzrostla. Po zdravotní stránce se cejtím líp na duši abych to tak řekl, že člověk se zapojuje jako většina lidí v naší zemi do nějakého zaměstnání. Pocit odvedený práce, něčeho smysluplnýho v zařízení, který mám rád, lidi tady mám rád. Rád tady sloužim. Ty čtyři hodiny denně, což mi sedí, že to není víc, protože potom, když je větší návštěva a člověk toho musí zvládat hodně za ten určitej čas, tak se může stát, že se u mě dostaví nějaký stresový stav a musím odejít z práce dřív. Což už se párkrát stalo.“ T: „Co se týká sociálních vztahů. Byly nějak ovlivněny tím, že zde pracujete?“ J: „No… ono je to u mě tak, že já sem tady vlastně pracovníky Jiný kávy a zakladatele znal z doby, než kavárna vznikla, takže to bylo takový obnovení nějakých kamarádských vztahů, když jsem sem nastoupil. Že prostě ty lidi vídám častějc a mimo práci nebo po práci spolu můžem prohodit nějaký slovo. Vidím v tom pozitivní přínos. To je přeci běžný přesvědčení lidí né,že každej by měl mít nějakou práci. Konec konců sv. Pavel v Písmu říká ,pracujte na svůj chléb si vydělávejte svýma rukama a nežijte jako příživníci, takže to je jednoduchý a toho se chci taky držet. Rodina, no ty jsou rádi, že mám nějaký zaměstnání, který koresponduje s problémama, který jsem měl nebo ještě mám a prostě je tady možnost nějaký domluvy v případě špatnýho stavu. Tady to prostředí vyjde člověku vstříc.“ T: „Spatřujete nějaké rozdíly v chování společnosti vůči Vaší osobě?“ 99
J: „To nějak nevnímám. Nevim. Zákazníci se chovají vesměs slušně.“ T: „Co Vaše finanční situace?“ J: „Tak určitě si něco přivydělám, takže je to zlepšení finanční situace. Když sem byl doma tak to nebylo rozhodně lepší. Můj koníček je vesměs četba a nedá se celej den strávit četbou.Je třeba ty činnosti nějak střídat a v tom mi to vyhovuje, že tady si člověk od nějakýho toho přemýšlení, od úvahovejch knih, který já většinou čtu, odpočine. Potom zase ten koníček ho víc baví.“ T: „Jaký byl Váš cíl, že jste vyhledal tuto službu?“ J: „Těch důvodů bylo asi víc nebo těch cílů. Možná bych to nazval udělat novou zkušenost, taky byla určitě motivace vydělat si nějaké peníze. Nějak se motivovat a prostě bojovat proti nudě. No já jsem měl jiný zaměstnání před nástupem do Jiný kávy. Pracoval jsem v třídírně, což byla taky jako ta dílna, jak se jí říká?“ T: „Chráněná?“ J: „No chráněná dílna, tam jsem vydržel asi tři měsíce a pak jsem zase dělal v jiný chráněný dílně, kde jsem vydržel asi tejden. Prostě to mě nemotivovalo, nebavilo mě to, bylo to sedavý prostě. Tady je to určitě jako interaktivnější, člověk musí komunikovat, zvládat různý úkony přípravy nápojů, nádobí. Je tady slušný zacházení s člověkem, přátelská atmosféra nebo kolegiální.“ T: „V Chráněné dílně se také pracuje s terapeutem, který je Vám k ruce. Tam to tam nebylo?“ J: „Ne nebylo! Ne.“ T: „Naučil jste se tady nějaké nové dovednosti?“ J: „Třeba jsem tady dělal míchané nápoje. Což není žádná velká věda, ale dřív jsem to nedělal. Připadalo mi to jako něco zvláštního, ale potom, když se to člověk naučí. Vlastně já už jsem v pohostinství dělal jako před dvanácti lety, takže to pro mě zas tak nový nebylo. Takže jsem věděl do čeho jdu, co to obnáší. Možná to byla trpělivost s myčkou, protože tady je pět etap v tý sociální rehabilitaci, kdy procházíte od etapy, která je v kuchyni, potom pracujete na ranním úklidu, potom v přípravně, pak 100
postupujete na bar a pátá etapa je, kdy už obsluhujete lidi. Trvalo mi to do páté etapy asi rok a dva měsíce.“ T: „Pozorujete, že je stále z té služby co vytěžit? I po delší době?“ J: „No jeden ten aspekt by mohl být o poznávání lidí, vlastně. Za moje působení tady, tak odešli dva terapeuti a přišli noví. Takže bylo na mě nějak se s těma lidma seznámit, nějak se zkusit zapracovat společně, což se podařilo. Možná o tom.“ T: „Teď bych se ráda zeptala, jestli Vám něso brání uplatnit se na otevřeném trhu práce?“ J: „Těžko si dovedu představit, že bych vydržel pracovat osm hodin. Jako nějaká trvalá pozornost nad předmětem, kterej by mě motivoval… nevim. Nebo třeba v pohostinství jak se dělaj šichty krátkej dlouhej tejden, tak to si jako moc nedovedu představit. Takže jako to omezení je, potřeboval bych kratší pracovní dobu.“ T: „Pokusil jste se někdy o to, hledat zaměstnání…?“ J: „V souvislosti s tou nemocí vlastně ne. To jsem vždycky spíš spoléhal na nějaký ty chráněný dílny a takovýhle specializovaný zařízení.“ T: „Proč jste to nezkusil?“ J: „No to bych jenom opakoval, co už jsem řek. Nevěřil jsem si, že bych zvládnul nějakou tu šesti nebo osmi hodinovou směnu a pro mě vlastně nejsou motivací moc peníze. Dostal jsem invalidní důchod, takže nějaké zajištění mám. Při svý spotřebě mi to tak sotva vychází na ten měsíc a tady si přivydělám, takže vyjdu v pohodě.“ T: „Už jste se zamyslel nad tím, co budete dělat, když je tady služba omezená?“ J: „Mám nějakou ideu.“ T: „A mohl byste mi ji prozradit? Pokud chcete.“ J: „Ono je to takový moje kuří oko, protože já si to slibuju a furt se do toho nepouštim. Že bych zkusil dělat práci družináře, ve škole někde, ve školství. Což je na míň hodin, ale… protože já mám pedagogický vzdělání. Než se u mě projevila nemoc, ty potíže, tak jsem učil. To je taková idea, která mě drží už tři roky, ale realizace
101
zatím… zatím jsem to prostě nezkusil. Ale teď je ten čas, kdy bych to měl zkusit, takže to mi připomíná, že zase mám nějakou odpovědnost.“ T: „Co byste dělal v případě, že by služba náhle skončila?“ J: „Asi bych se přidržel plánu, kterej jsem teďka načrt, že bych se zkusil ucházet o to místo družináře, no. Podobný zařízení jako je Jiná káva, je těžko kde zkoušet. Já už sem dojíždím třicet kilometrů a nevím, kde by tady něco bylo. Ten Modrej domeček, co jste pracovala vy, je ještě o patnáct kilometrů dál. Těžko, kde bych o něco takovýho zavadil.“ T: „Jak vnímáte, že je tu služba časově omezena? Jak se Vám žije v tom, že víte, že skončí?“ J: „Nějak mi to netrápí. Vzal jsem to jako hotovou věc. Od začátku s tím počítám, že to je takhle omezený.“ T: „Ještě bych se vás chtěla zeptat, zda máte pracovní zkušenost mimo chráněnou dílnu, v průběhu Vaší nemoci.“ J: „Vlastně mám, tam byla pracovní smlouva na dobu určitou, a to se stalo po půl roce mého působení, takže to skončilo, to jsme dohodou skončili pracovní poměr. Tady mi to ale prostě sedí. Taky, že je to vegetariánská restaurace, i když nejsem úplnej vegetarián, je mi to tu hodně sympatický. Rád sem docházim a rád se tady i najím a po práci si tady sednu. Tak jako na pohodu, no.“ T: „Já Vám ještě jednou moc děkuji.“
Rozhovor 6 T: tazatel Ivana Liška Carbochová V: dotazovaná Valerie T: „Co Vám přinesla služba sociální rehabilitace při nástupu do služby?“ 102
V: „Já si myslím, že mi to dalo docela dost. Styk s lidma, potom to barmanství, to mi taky baví, no tak všeobecně práce s lidma.“ T: „Změnilo se u Vás něco v následujících oblastech?“ V: „Určitě jsem míň nemocná. Před tím jsem mívala hlasy a teď už je nemám. Mívala jsem je přes večer a nespala jsem. Takže teďko spím, doktorka mi snížila i prášek na to spaní. Vysvětluju si to tím, že jsem se nedávno oženila, teda vdala, on mi pomohl i dost manžel. Hlavně to soužití s tím manželem, on mi hodně pomohl. Co se týká sociálních vztahů, tak tady mám vcelku známý, našla jsem tady hodně novejch lidí. A jedna tady ta holka, taky jste s ní dělala rozhovor, tak tu znám už dlouho. Takže našla jsem si tady dost kamarádů, i jako vedoucí, ta je známá mojí rodiny. Tady jsou lidi, jako že s nima víc vycházim, než jako v normální práci. Tam si nemůžete nějak víc povídat a tady to prostředí je vstřícnější.“ T: „Vztah s partnerem?“ V: „Teď se cítím líp, takže to mělo vliv i na to partnerství. On si se mnou zažil strašný věci. Jak jsem nespala, tak furt mi říkal proč nespíš u mě a tak. A já sem prostě nemohla a slyšela jsem hlasy a on, že s tím musíme něco dělat, tak mi našel tady tu doktorku, no a už k ní chodím asi šest sedm let. Já sem dlouho s manželem a furt se to zlepšuje. I rodiče mi pomáhají. Teď žiju s manželem, no a žijeme u našich, protože teďko se stala taková nepříjemná věc, umřel tchán. Tak jsme se museli přestěhovat zpátky do Počap.“ T: „Máte dostatek volného času?“ V: „Jako tady? No tady mám. Mám to hezky rozdělený na práci a volný čas.“ T: „Co finanční situace?“
103
V: „No tady to s těma penězma moc nejde, ale budu za chvíli končit, tak půjdu do CMS a tam to snad bude lepší.“ T: „ Vnímáte změnu v chování veřejnosti k Vaší osobě za dobu co jste tady?“ V: „Ani né, to ne. Já jsem se s tím ani moc nechlubila mezi lidma, takže jako oni o tom tam u nás nevědi, že jsem nemocná. Naopak jedna kamarádka má podobnou situaci v rodině, tak se mi snaží pomáhat, povídá si se mnou o tom a takhle. Zákazníci se chovají dobře, opravdu dobře. Já si myslim, že ani moc nevědí, že to je jako sociální dílna. To si myslím, že je ani moc nezajímá.“ T: „Naučila jste se tady novým dovednostem?“ V: „Kafe, asi kafe. Jinak jsem všechno uměla.“ T: „Pozorujete u sebe změny ještě po delší době užívání služby sociální rehabilitace?“ V: „Měněj se tady dost často lidi, jako zákazníci, takže furt si máte s někým co povídat, furt něco novýho. Pořád jsou nový situace, v kterých se musím zorientovat. I kdybych tady byla déle, tak si myslím, že mi to má stále co nabídnout. Já jsem měla i takovou nabídku. Oni tady z toho chtěj udělat jako dílnu, tak já jsem měla takovou nabídku, ale oni to nestihli do toho určitýho datumu, co já odcházím. Tak já bych tady pracovala klidně.“ T: „Je něco, co Vám brání uplatnit se na otevřeném trhu práce?“ V: „Já sem jako hodně… já jsem ze školy šla pracovat asi v osmnácti letech, tam jsem zjistila, to jsem dělala dvanáctky, to bylo všechno dobrý, ale postupem času jsem zjišťovala i ostatní lidi, že jsem pomalá. Rodiče, přítel a takhle. Tam se kladly velký nároky. Já jsem furt byla někde, kde jsou nároky takový, že se to nedá splnit. Nic jinýho v tý době nebylo, tak jsem musela vzít tady to. Byla jsem pomalá a furt jsem chyběla, 104
dělalo se mi furt špatně a právě proto přítel zjistil, že jsem takhle nemocná. Než jsem sem přišla, tak jsem dělala ve fabrice a tam je to hrozný, tam se nezastavíte. Tam máte pětiminutový pauzy na cigáro a jednu půlhodinovku a děláte tam osm hodin, a to jako na běžícím páse. To už nešlo, to ve mně bouchlo, a pak jsem onemocněla. Pak jsem šla rovnou sem. Doktorka mi nabídla tady tu práci, že by pro mě byla vhodná.“ T:
„Vám
tady
bude
služba
končit,
jaké
máte
teď
plány?“
V: „Jít do CMS, to je taky chráněná dílna, no tam se vyrábí takový krabičky a tužky na oči. Já jsem kadeřnice a mě by ta práce bavila. Já jsem si ji už zkusila, no s panem Rohlenou. Já si myslím, že mě to tam bude bavit. Já jsem uvažovala určitě zase jen o chráněný dílně, protože já sama sobě si moc ještě nevěřím. V budoucnu bych chtěla mít svoje kadeřnictví. My máme rodinnej barák a tam máme jedno patro, né jako jedno patro a máme garáž a tam je prostor nevyužitej. Za prvé jsem si chtěla dodělat maturitu, za druhé bych chtěla to kadeřnictví. Taky bych tam chtěla mít solárko a kosmetický studio. Já jsem si chtěla dělat teďko tu maturitu, ale já jsem nevěděla co s důchodem, aby mi ho nesebrali. Pan Rohlena říkal, že to všechno jde, ale oni mě na tu školu nevzali z důvodu, že jsem stará. Já jsem chtěla mít denní studium, no a já si myslím, že když budu studovat dálkově, tak by to mohlo jít. V tom CMS budu na šest hodin, tak by to mohlo jít. Tady jsem dělala i osmičky a šestnáctky.“ T: „Jak si vysvětlujete, že tady jste dvanáctky zvládala?“ V: „Tady je ten styk s lidma. Já mám ráda lidi, takže i v tom kadeřnictví vídáte lidi a popovídáte si. V tý fabrice stojíte u stroje a něco děláte a to mě prostě nebaví, jednorázová práce. Je to stereotipní práce… Doma jsem byla asi půl roku, čekala jsem na přítele, teďko manžela, vařila jsem mu uklízela, měla jsem náplň dne.“ T: „Když porovnáte dobu doma a teď?“ V: „No to nechápu jak jsem to mohla vydržet. Tady je to určitě lepší.“ 105
T: „Co by Vám pomohlo abyste se odpoutala od služby sociální rehabilitace?“ V: „Já bych chtěla to kadeřnictví, to je můj sen. To by chtělo bejt úplně bez těch prášků. Já si myslím, že jo. Myslím že mi limituje ta nemoc. Ta nemoc je čím dál tím lepší, troufám si říct, že nejsem ještě úplně zdravá. Plánuju mít dítě, pořídit si auto, všechno potřebuje čas. Peníze hlavně, takže si budu muset víc vydělávat. Všechno to chce čas. Ty prášky jsou ještě tak na čtyři roky určitě.Něco beru už pět let.“ T: „ Trochu se ve Vašem vyprávění ztrácím. Říkáte, že jste byla doma půl roku, to jste pracovala tak dluho v té fabrice?“ V: „Né, tam jsem byla půl roku. Doba mezi tím a tou nemocí? To jste mě zaskočila. Ale měla jsem hodně zaměstnání. Já jsem chodila k psycholožce a ta mi napsala takovej malinkej zelenej prášek na spaní, já už nevím jak se jmenovat. To mi pomáhalo, že jsem spala. Já jsem byla furt v práci, já jsem hodně střídala zaměstnání i s tou nemocí. Bylo to mimo chráněný dílny. Vždycky to tam skončilo, protože jsem chyběla. Byla jsem v kadeřnictví v Praze, tam jsem dala špatnou neschopenku, tak tam mě vyhodili. Potom jsem dělala v Praze v tý Metropoli a tam jsem třeba měla kašel a prostě mě vyhodili. To jsem byla ve zkušební době. To, že jsem už byla nemocná, zaměstnavatelé nevěděli. Postupem času, i rodiče mi to říkali, že v tý zkušební době, tam musím vydržet a potom si můžu marodit jak dlouho chci. Nebo né jak dlouho chci, měla bych být furt v zaměstnání. Takhle to dopadlo vždycky, bylo to ukončený ve zkušební době.“ T: „Děkuju, už jsem to pochopila. Moc Vám děkuju za rozhovor.“ V: „Není zač, tak já jdu pracovat.“
106
Příloha č. 5 Předloha rozhovoru s poskytovateli Dobrý den, na základě naší předchozí domluvy jsem Vás chtěla požádat o zodpovězení následujících otázek. Vaše odpovědi bych ráda zahrnula do své bakalářské práce na téma „ Efektivita sociální rehabilitace u osob s duševním onemocněním v závislosti na délce jejího poskytování“. Otázky se týkají Vaší služby sociální rehabilitace, kterou poskytujete klientům s duševním onemocněním. Zajímá mě Váš názor na problematiku, který vychází z Vašich zkušeností s touto službou ve Vašem zařízení. Pokud si nepřejete v mé práci uvést Vaše jméno, uvedu pouze iniciály. Mnohokrát děkuji za Váš čas, ochotu a vynaloženou energii.
Organizace: Jméno: Pracovní pozice:
1. Co přináší služba sociální rehabilitace klientům při vstupu do služby a co po delší době? Pozorujete u klientů změny v oblasti zdraví, sociálních vztahů, prožívání a práce?
107
Dochází u klientů ke změnám ještě po delší době (rok až několik let) využívání služby? 2. Co brání klientům uplatnit se na otevřeném trhu práce? Pokoušejí se hledat zaměstnání mimo službu sociální rehabilitace? Pokud ANO - s jakým výsledkem? Pokud Ne - Proč se o to nepokoušejí? 3. Co by klientům mohlo pomoci odpoutat se od služby sociální rehabilitace? Jak byste řešili situaci klientů, kdyby současná služba náhle skončila?
Ještě jednou moc děkuji. S pozdravem Ivana Liška Carbochová
108
Příloha č. 6 Samotné rozhovory s poskytovateli služby Organizace: OS. Náruč Jméno: Mgr. Karel Gregor Pracovní pozice: pracovní terapeut 1. „Při vstupu do sociální rehabilitace zájemce získá osobního patrona, který mu pomáhá řešit každodenní problémy spojené jak s prací, zvládáním onemocnění, tak s osobním životem. Všechny výše zmíněné ovlivňují pracovní výkon a psychiku. Během uzavření kontraktu dochází ke všem uvedeným změnám. Ke změnám dochází i po delší době. Na čase jako takovém nezáleží tolik, jako na okolních faktorech, které uživatele provázejí při jeho onemocnění ( rodinné vztahy, změny medikace, propady onemocnění v závislosti na zhoršení či zlepšení zdravotního vztahu, aj.).“ 2. „Klientům brání vlastní strach z otevřeného trhu práce, ztráta bezpečného prostředí a obava z vlastního selhání. Na druhé straně stojí neefektivní systém, který má napomoci začleňovat lidí s duševním onemocněním na otevřený trh práce. Na otevřeném trhu práce místo nehledají. Nechtějí přijít o bezpečné prostředí, podporu ze strany terapeutů či ztratit důchod, který pobírají.“ 3. Větší podpora ze strany organizace v návaznosti na spolupráci se státním systémem začleňování. Vše by mělo býti zaštítěno podporou rodiny klienta. Pokud by služba náhle skončila, s klienty, kteří by byli schopni a chtěli odejít na otevřený trh práce, by mělo dojít k urychlení integračního procesu. V případě
109
nepřipravenosti a nezájmu klienta odejít na otevřený trh práce, pomoci uživateli služby najít adekvátní náhradu za službu zaniklou.“ Organizace: Lomikámen, o.s. Jméno: Mgr. Jan Rohlena Pracovní pozice: vedoucí sociálních služeb, ředitel organizace 1. Co přináší služba sociální rehabilitace klientům při vstupu do služby a co po delší době? „Nerad zobecňuji, ale je dost možné, že se mi to i zde "podaří", někdy jsou si situace klientů podobné, ale vždy jedinečné. K otázce: je to velmi individuální, vzhledem k šíří naší cílové skupiny (lidé s psychickými problémy až lidé s chronickým duševním onemocněním), někdo potřebuje zjistit, jak na tom je po propuknutí nemoci (problémů) a třeba zjistí, že je na tom relativně dobře (to např.v případě, že se jednalo o epizodický problém, ataku bez větších následků), někdo přichází a již ví, že nemá ambice připravit se na návrat do "běžného" života – na otevřený trh práce.“ Pozorujete u klientů změny v oblasti zdraví, sociálních vztahů, prožívání a práce? „Ano…“ Dochází u klientů ke změnám ještě po delší době (rok až několik let) využívání služby? „U nás jsou maximálně na dva roky, ke změnám dochází i během druhého roku, opět velmi individuální, záleží na mnoha faktorech (míra nemoci, věk, další faktory,…)“ 2. Co brání klientům uplatnit se na otevřeném trhu práce? „Je to individuální: např.: zdravotní stav, předsudky, vyšší nezaměstnanost, individuální schopnosti a dovednosti, nedokončené vzdělání, ale např. i obava pracovat 110
v nechráněných podmínkách či obava ze ztráty důchodu v případě, že se zjistí, že jsou práce schopni.“ Pokoušejí se hledat zaměstnání mimo službu sociální rehabilitace? Pokud ANO – s jakým výsledkem? – „viz. dílčí statistika z prezentace“ Pokud Ne – Proč se o to nepokoušejí? – „viz. otázka č.2“ 3. Co by klientům mohlo pomoci odpoutat se od služby sociální rehabilitace? „Úspěšná psychosociální léčba, dobrá spolupráce s psychiatrem, psychologem, terapeutem, více pracovních příležitostí (volných míst), postupně snižující podpora, dobré rodinné zázemí, dobrá sociální síť, štěstí, …“ Jak byste řešili situaci klientů, kdyby současná služba náhle skončila? „Individuálně:), v rámci služeb např. doporučením k jiným poskytovatelům; nikdo z klientů není na naší službě natolik závislý, aby to pro něj byla výrazně dramatická událost – škoda, komplikace a zátěž pro mnohé by to byla.“
111