Řešení problémů ve vědě pomocí aplikace propojení dostupných metod Problem Solving in Science by the Use of the Connection of Currently Available Approaches Ing. Jiří Marek publikováno na www.risk-management.cz
Abstrakt V textu jsou popsány různé přístupy řešení problémů ve vědě, jak je autor textu studoval v pracích kupříkladu Feynmana, Feyerabenda, Lakatose, Kuhna, Poppera, Reschera či Rortyho. Než jsou prezentovány metody na řešení problémů, objasňují se základní pohledy filosofie vědy a analytické, případně postanalytické filosofie na principy vědecké práce. Také jsou uvedeny přístupy k řešení problémů prezentované v publikaci japonského odborníka na management chyb, případně doporučení ještě dalších odborníků. Smyslem článku je podat pokud možno komplexní pohled na řešení zejména vědeckých problémů a současně po porovnání názorů uvedených v různých publikacích podat přehodnocená doporučení pro přístup k řešení problémů. Dále by měla být popsána metoda, jak problémy co nejlépe odhalovat.
Klíčová slova Řešení problémů, management chyb, filosofie vědy
Abstract The paper presents different approaches to problem solving especially in science, e.g., in works of Feynman, Feyerabend, Hatamura, Lakatos, Kuhn, Popper or Rescher. Before different approaches to problem solving are presented, basic views of the philosophy of science on the principles of scientific method are described. The first purpose of this paper is to present a complex insight into the techniques used for the solving of scientific or also a company’s business problems. The second purpose is to compare these approaches available in different literature and to produce a new approach to problems by the connection of these approaches. In addition, recommendations are presented on how problems effectively can be identified.
Key words Problem solving, failure management, philosophy of science
1
Obsah 1 Úvod 2 Přehled literatury 2.1 Učení se z chyb podle Yotaro Hatamury 2.2 Popperova falsifikace a přibližování se pravdě 2.3 Kuhnova struktura vědeckých revolucí 2.3 Lakatosův příspěvek k filosofii vědy 2.5 Feyerabendův anarchistický přístup k vědě 2.6 Logika a entymematické zdůvodňování 2.7 Z analytické filosofie 2.8 Kritika absolutní pravdy Richarda Rortyho 2.9 Sartrova kritika dialektického rozumu 2.10 Rescherovo pojetí kognitivního pragmatismu 2.11 Teorie pravdy a její kritéria 2.12 Vztah mezi matematikou a fyzikou, případně logikou 2.13 Více k řešení problémů nejen ve vědě 2.14 K hypotézám a modelům podle Roberta Harrisse 2.15 Danica Slouková o vědecké práci 2.16 Řešení vědeckých problémů ve fyzice podle Feynmana a Susskinda 3 Diskuze 3.1 K řešení problémů 3.2 K filosofii vědy založené zejména na odkazu Poppera 3.3 Ne zejména popperovský přístup 4 Shrnutí Dodatek Literatura
2 7 8 10 14 20 23 25 26 31 33 36 38 40 42 47 50 54 59 59 65 76 81 81 82
1 Úvod Text je určen primárně pro každého, kdo chce zlepšit přístup k řešení vědeckých problémů a domnívá se současně, že by se mu k tomu mohly hodit informace. Na druhou stranu není příspěvek zejména teoretickým pojednáním o metodologiích řešení problémů ve vědě a není primárně určen ani třeba pro filosofy vědy, jelikož je primárně zaměřen na praktické řešení problémů. Současně ale prezentuje základy z filosofie vědy, aby čtenář bez znalosti v tomto oboru porozuměl šíře svému řešení problémů. Není smyslem článku podat teoretické pojednání o metodologii řešení vědeckých problémů a také nebude příspěvek vylepšovat vědeckou znalost v oblasti stejné metodologie. Pokud je vědecký problém vyřešen, poté by měla být vždy zaplněna mezera určitého předchozího stavu poznání, a to bez ohledu na to, zda bude vyřešením problému změněno Kuhnovo paradigma, které se objasňuje níže, či nebude. Řešení problémů je možné díky existenci lidského myšlení, přičemž zkoumáním evolučního vzniku a vývoje onoho myšlení se zabývá fylogeneze [43]. Tamtéž se i píše, že rozvoj myšlení (schopnosti řešit problémy) je spojen s rozvojem jazyka. Tvrdí i stejný zdroj, že bez jazyka by nebylo myšlení a ani tudíž možnosti řešit problémy tak, jak se nyní děje v rámci práce nejen vědců. Jelikož si člověk může některé chyby uvědomovat a jiné nikoliv, jsou chyby vytvářeny vědomě i nevědomě, přičemž lze následně rozlišit nepravdu od lži [43]: „Nepravda je nevědomý úkon v pronášení výroku, kdežto lež je vědomě tvrzená nepravda.“ Obdobně mezi lží a nepravdou rozlišuje také Sartre [42]. Vedle lži a nepravdy lze ještě vysvětlit význam slova 2
sofisma, a to následujícím „logický argument záměrně konstruovaný k dokazování nepravdivého tvrzení“ [49]. Výraz epistemologie lze přeložit jako teorie znalosti a přístupů ke znalosti existuje více, kdy jedním z nich je karteziánství, které má základy v myšlení René Descarta, a je třeba v rámci tohoto přístupu neustále pochybovat o všem [39]. Tamtéž se také vysvětluje, že v rámci scholasticismu, což je jiný přístup ke znalosti, není pochybováno o výchozích tvrzeních, na kterých je znalost budována. Jiným výrazem, který zde bude objasněn, je epistemologie konstruktivistická. Tento přístup k tvorbě znalosti pracuje s předpokladem, že veškerá znalost budovaná lidmi nemusí jakkoliv reflektovat vnější pozorovanou realitu, kterou se věda snaží poznat [40]. Těch pohledů na znalost a její tvorbu je mnoho a jako poslední zde vysvětlené jsou fyzikalismus a operacionalismus, přičemž si je vhodné uvědomit, že rozdíl ve všech přístupech je třeba v tom, s jakými předpoklady pracují, či jaká znalost a jak podle nich může či nemůže být získána. Fyzikalismus předpokládá, „že jakoukoli událost lze popsat v mikrostrukturálních termínech, tedy prostřednictvím elementárních částic a s odkazem na další takto popsané události“ [27]. Operacionalismus lze definovat jako předpoklad, že „svět je redukovatelný na soubor fyzikálních operací, například měření, ve vědě mají smysl pouze ty termíny, které vystihují jevy, jež lze vyvolat laboratorně a dekomponovat na operace“ [41]. V rámci řešení problému kupříkladu v rámci tvorby disertační práce Zděněk Molnár doporučuje nejprve určit, co bude řešeno, dále by mělo být vysvětleno před zahájením prací na hledání řešení, proč si problém zasluhuje pozornost [33]. Vedle toho by měl člověk dle téhož zdroje vždy vysvětlit, kdo řešení využije a v rámci jakého kontextu bude řešení dosaženo. Stejný autor upozorňuje, že nelze podat jednu definici vědy, protože různé vědní obory vytváří různé definice vědy a vždy je vědou dle určitého oboru to, co jeho vědci za vědu považují. Je třeba podle Molnára rozlišovat mezi metodou, metodikou a metodologií, kdy slovem metoda označuje způsob získání řešení na problém. Metodika je dle Molnára „pracovní postup nebo nauka o metodě vědecké práce“ a metodologie je, jak také píše, „nauka o vědeckých metodách, výklad metod určitého vědního oboru“. Stejný autor dále dělí metody vědy na empirické a logické, kdy do empirických řadí pozorování, měření a experimentování a do logických řadí abstrakci-konkretizaci, analýzu-syntézu, indukci-dedukci. Nebudou v této části příspěvku tyto metody blíže objasněny, místo toho se podívejme na pojem hypotéza, jak ho opět prezentuje Molnár. Uvažuje hypotézu jako „předběžné tvrzení“, přičemž podle něho je třeba stručné, jednoznačné a logické formulace hypotézy, dále je třeba, aby byla ve formě oznamovací věty a ve znění takovém, které lze testovat, přičemž ale nepovažuje za hypotézu definici a neurčité tvrzení. Molnár se také ve stejné již citované práci věnuje objasnění významů modelů a modelování ve vědě, kdy model definuje jako „účelové a zjednodušené zobrazení skutečnosti“ a návrh a vytváření modelu označuje výrazem modelování, přičemž při těchto dvou postupech je podle něho třeba vždy uvažovat určité předpoklady, hypotézy či teorie [33]. Zdůrazňuje se tamtéž ve vztahu k modelování, že každý model je vytvářen účelově a s ohledem na to, jaké řešení problémů má být získáno, přičemž s rozhodováním o volbě nejvhodnějšího modelu souvisí také úvahy, jaké prvky, jejich propojení a vlastnosti prvků a vazeb budou zvoleny. To jinak řečeno dle téhož zdroje má znamenat, že model prezentuje vždy zjednodušený pohled na realitu. Tamtéž se také prezentují s odkazem na Dismana příklady možného zkreslení, kdy vybranými z nich jsou následující zkreslení. Nejprve může být identifikována chybně korelace, a to přímo v případě, kdy je identifikován korelační vztah mezi 2 veličinami, avšak si již vědec neuvědomí, že obě mají jinou příčinu. Dále může být identifikována sice správně příčina, avšak již vědec nemusí odhalit druhou příčinu jevu, která také může ve skutečnosti existovat. 3
Klasifikací metod vědeckého výzkumu je mnoho a vedle třeba již uvedené klasifikace Molnára, který dělí metody na empirické a logické, lze metody dále dělit na empirické (pozorování, měření, experiment, explorace = dotazování) a teoretické (analýza a syntéza, komparace a historické metody, specifické – jako třeba modelování či analogie) [34]. Kateřina Ventrubová uvádí ještě jiné základní dělení, kdy přímo nejprve uvádí metody obecné (u nich jmenuje „pozorování, analýza a syntéza, indukce a dedukce, komparace a abstrakce“) a následně metody specifické (u nich vyjmenovává „matematické a statistické, ekonometrie, kybernetika a synergetika, geografická, historická a monografická“), přičemž do specifických náleží podle ní kupříkladu také simulace metodou Monte Carlo, regresní či korelační analýza [35]. Uplatní-li se při hledání řešení na problém abstrakce, pak se jedná o tvorbu modelu takovou, že tento model komplexního fenoménu ho má zobrazením zjednodušit a zachytit jen jeho významné části, projevy [33]. V rámci strukturalizace a jak se vysvětluje tamtéž, musí být při tvorbě modelu zachován „charakter celku s jeho specifickými znaky“. Vysvětleme dále v úvodu tohoto textu výraz slova heuristika. Je třeba totiž rozlišovat mezi optimálními návody pro získání řešení a myšlenkovými postupy, které k řešení problému vedly, protože mezi obojím může být rozdíl. Zkoumáním, popisováním myšlenkových postupů v pořadí, v jakém vedly k nalezení řešení na konkrétní problém, se zabývá právě heuristika [36]. To jinak dle téhož zdroje znamená, že heuristika popisuje jedinečné návody pro řešení určitého problému a nejedná se o návody, které lze (snadno) uplatnit při řešení každého problému. V rámci heuristiky a podle stejné publikace se dále rozlišuje mezi konstrukční fází řešení problému a fází zlepšovací, kdy v rámci první fáze je získáváno první řešení a v rámci druhé fáze je již získané první řešení vylepšováno. Vysvětlení abstrakce a strukturalizace se již uvedlo a vysvětleme ještě analogii a metaforu. V rámci analogie jsou významné znaky pozorovaného projektovány na novou formu reprezentace, kdy o model se jedná, pokud lze hovořit o vysoké shodě podobnosti, což se uvádí také v [36]. Ze stejného zdroje se přebírá i následující přímá citace: „Analogie bývá též charakterizována jako takový myšlenkový postup, při němž na základě shody některých znaků dvou či více předmětů lze učinit závěr o shodě i ostatních znaků těchto předmětů.“ U metafory podle téhož zdroje „deklarujeme totožnost nebo podobnost určitých rysů či stránek těchto skutečností, přestože při původním kladení nebyla tato totožnost či podobnost zřejmá“. Uveďme dále, že není každé pozorování totéž co vědecký pokus. V rámci vědeckého pokusu je zkoumaný jev vyvoláván za předem stanovených podmínek, se kterými bude pozorován, kdy by mělo být možné kdykoliv znovu pokus zopakovat, je třeba před provedením pokusu stanovit cíl pokusu, mít jeho plán, znát přístroje, které se využijí, a zaznamenávat výsledky pozorování [38]. Pozorovat však můžeme i bez přípravy vědeckého pokusu a jeho provádění, pak není vědecký pokus totéž co pozorování, což je uvedeno tamtéž. V následujícím textu se vyskytnou výrazy jako kupříkladu pravda, fakt či realita, případně řešení na problém. Definovány v některých částech textu příliš nejsou a je ponecháno na čtenáři, aby si významy těchto slov vyložil po svém. Důvodem je to, že každá definice je diskutabilní, a tedy nelze zaručit, že mnou předložené definice jsou ty nejlepší možné. Vedle toho je příspěvek zaměřen zejména na prezentaci různých návodů na řešení problémů a není jeho smyslem řešit problém, který se týká významu slov či hypotetické povahy vysvětlení významů všech slov. Pro vědecké tvrzení o faktech, které chce vysvětlovat, se používá výraz vědecký zákon, přičemž je považován zpravidla za pravdivý a za obecné povahy, kdy může být vyjádřen třeba 4
pouze jednou matematickou rovnicí a není třeba současně dokazovat pravdivost rovnice při prezentaci zákona [24]. Tamtéž se také vysvětluje hypotéza, přičemž toto slovo označuje odhad (lépe řečeno předpověď), který vychází z pozorování, snaží se vysvětlit jednu událost, jeden fenomén, kdy ale zatím nebylo provedeno testování předpovědi, které by hypotézu potvrdilo či vyvrátilo. Vysvětleme za užití stejného zdroje také význam teorie. Je-li k dispozici skupina hypotéz, jejichž pravdivost byla stanovena tak, že v opakovaných testováních nebyla jejich tvrzení zamítnuta (předpovědi nepotvrzeny), přičemž se hypotézy týkají stejné skupiny pozorování či událostí, pak tvrzení těchto hypotéz jsou teorií. Přitom je dle téhož zdroje teorie tvořena vždy z více hypotéz a nemá být tvůrcem teorie jen jedna osoba. Zatímco fakta jsou odhalována, zkoumána pomocí tří základních empirických metod výzkumu (pozorování, měření, experiment) a tato fakta se následně popisují, kdy není faktů bez hypotéz a teorií, pak v rámci vědecké interpretace faktů má být potřeba určité znalosti vědce, teorie či hypotézy, kdy se v rámci této činnosti teorie či hypotézy potvrzují čí zamítají [37]. Tamtéž se píše, že aby byla jakákoliv fakta popsána, musí být provedena abstrakce (vzdálení se od pozorovaného), kdy tato abstrakce se realizuje kupříkladu právě tvorbou vědecké teorie a vzdálení abstrakce je dáno také tím, co má být popisováno. Současně a jak se píše tamtéž, mohou být v rámci interpretací určitým způsobem vysvětlována také fakta nevysvětlitelná, lépe řečeno ne plně vysvětlitelná či vysvětlitelná nedostatečně, přičemž má být také upozorněno „na určitou nevýznamnost, fluktuační charakter“, což se přebralo z téže publikace. Vedle již jmenovaných tří základních empirických metod výzkumu se ve vědě uplatní také teoretické zkoumání, které jmenuje stejný zdroj, přičemž o teoretickém zkoumání také píše, že ve vědě existuje současně s empirickými metodami, není ale totéž, protože v rámci tvorby teoretické znalosti se uplatní kupříkladu „abstrakce, idealizace, zobecnění, třídění, indukce a dedukce, analýza a syntéza, analogie, modelování“ a v rámci empirického testování se teorie či hypotézy těmito postupy vytvořené testují, pokud to je možné. V předchozím odstavci bylo zmíněno modelování a model má být podle Sloukové modelem skutečnosti, ať již jsou uvažovány třeba teorie či vědecké paradigma tvořené více teoriemi [37]. To podle stejné autorky a téhož zdroje znamená, že veškerá vědecká znalost prezentuje hypotetický pohled na realitu, avšak nelze vědecké pohledy považovat za realitu samotnou, případně za bezchybné pohledy na realitu. Tyto vědecké pohledy mají totiž být, jak se píše také tamtéž, omylné, protože historie ukazuje, že veškeré teorie, paradigmata a jiné přístupy vědců časem podle Sloukové „padají“ a ukazují se jako chybné. Následující přímá citace pochází také z [37] a objasňuje vztah modelu, teorie a skutečnosti. Model, jakožto artefakt stojící mezi teorií a skutečností se vyznačuje unikátní polyfunkčností, která vykazuje jisté relace jak ke skutečnosti, tak k teorii. Od modelu lze směrem ke skutečnosti přenášet určité struktury, které vytvářejí novou artikulaci skutečnosti, a jsou generátorem nové empirie. Směrem k teorii lze přenášet od modelu vztahy, které vytvářejí novou artikulaci teoretických zákonů a jsou proto generátorem nového vědeckého popisu.
V příspěvku se neprezentuje aplikace uvedených doporučení pro řešení problémů a eliminaci chyb na systém řízení kupříkladu učící se organizace. Jinak řečeno se prezentují zejména návody pro řešení problémů a eliminaci chyb ve vědě a nikoliv modely učící se organizace a jak uvedené přístupy k řešení problémů do těchto modelů učících se organizací zabudovat. Vedle toho i na další dvě věci nebudou v textu podány návody, přestože jsou třeba pro úspěšné řešení problémů. Nejprve je nejspíše potřeba neustálé studium literatury, aby vědec získal komplexní pohled na řešení problému jinými osobami a nepřišel s čímkoliv, co již druzí vědci vytvořili. Dále je spíše vhodné než nutné při kritice a prezentaci nového řešení, teorie nezapomínat na lidskost, protože ten, kdo se jakkoliv ve své kritice směřované na práci jiných jejich práci vysmívá, či se povyšuje nad druhé, může takto špatně časem také sám dopadnout. 5
To ale na druhou stranu nevylučuje, že v určitý okamžik bude vše podstatné již nastudováno a vědci nezůstane, než jen čelit problému tváří v tvář, kdy jinak řečeno již bude zbytečné cokoliv jiného studovat než samotný problém pomocí vlastních úvah jdoucích za vše v nastudované literatuře popsané. Vedle všeho již uvedeného čtenář v příspěvku nenajde jakékoliv návody pro pravděpodobností verifikace, protože třeba Popper [10], [11] jejich uplatnění ve vědě silně kritizuje a těžko lze kupříkladu stanovit pravděpodobnosti, zda vesmír je konečný či na druhou stranu nekonečný, aniž by nebylo možné tyto pravděpodobnosti kritizovat, či aby je bylo možné na druhou stranu podložit výsledky pozorování. Lze také říci, že tento příspěvek neprezentuje pouze různé přístupy k řešení problémů, ale také se pokouší tvorbou přehodnocených doporučení pro řešení problémů řešit problém, jaké metody při řešení problémů uplatnit, kombinovat či jak je maximálně zdokonalovat, aby bylo dosaženo řešení problému. Komplexní pohledy na úspěšnost práce vědců se různí a kupříkladu Feynman nahlíží na vědce jako na mravence, kteří se snaží vytvořit veledílo, aniž vědí, co má být cílem [17]. Při onom vědci čelí jako jedné z hlavních překážek bránící vytvoření díla své omezené možnosti popisovat, co zkoumají, což již prokázal kupříkladu Immanuel Kant v pěti antinomiích (= neřešitelné rozpory v logice) [12]. Vedle toho nikdo neví, co lze očekávat od budoucí vědy, zda budou nové a nové fyzikální zákony neustále objevovány, či zda se podaří s otestovanou teorií kvantové gravitace poznat vše důležité, podaří-li se ji vůbec nejprve vytvořit, či zda věda jednou skončí třeba z toho důvodu, že mentální schopnosti vědců a vědecké vybavení nepovedou k jakýmkoliv novým výsledkům [12], [17]. Podle druhé předchozí publikace může nastat také případ, kdy se podaří poznat 99,9 procent fenoménů a nepoznané bude stále a stále obtížnější poznat, takže nebude nikdy poznáno vše. Tamtéž se však píše, že nebudou nejspíše zákony fyziky objevovány stále nové a nové, protože by se z toho stala nuda. Vedle toho lze uvést, že problém první příčiny vzniku vesmíru nelze vyřešit pomocí kauzálních modelů, protože tento přístup stále předpokládá cosi před čímsi jiným a dokonce sama filosofie se ve svých úvahách nemá zabývat problémem první příčiny [30]. Dále podle slavného filosofa vědy Karla R. Poppera nepatří do vědy otázky „co je?“, jinak řečeno tento myslitel bojuje proti esencialismu ve vědě [10]. Také kupříkladu Martin Heidegger tvrdí, že filosofie nemá usilovat o vysvětlení smyslu života [31]. Z předchozího by mělo být zřejmé, že na některé otázky současná věda ani filosofie odpovědi nedá, protože určité otázky vytlačily ze středu svého zájmu. Takže ten, kdo hledá odpovědi na otázky/problémy, které filosofie či věda odstranily ze středu zájmu, může čelit nesnadnému úkolu. Na téměř závěr úvodu ještě uveďme, že věda je možná díky komunikaci, která vděčí za existenci jazyku a není do současnosti zřejmé, zda je lidské myšlení prováděno v jazyce či spíše v obrazech, případně v čemsi ještě jiném [51]. To, že je věda možná díky jazyku, ale neznamená, že jazyk je nástrojem, který nutně umožňuje správně poznávat realitu [52]. Nikoliv jen myšlení má vliv na užívání určitých slov, ale také přijatá slova mají vliv na formování myšlení člověka [51]. Současně a jak se píše tamtéž, nemusí pouze jedno slovo vést k představě více obrazů, ale také jeden obraz třeba viděný může v mysli člověka vytvářet různá slova snažící se popsat totéž, takže celá komunikace není nutně vždy jednoznačná a naopak je charakterizována víceznačností, přičemž se může v rámci komunikace i třeba stát, že je neznámé vysvětlováno neznámým, aniž by si toho byl člověk vždy vědom. Součástí téměř každé komunikace je argumentace a je argumentace zejména částí komunikace vědecké, přičemž se jedná o „pokus o názorové ovlivnění odůvodněním nebo častěji řadou odůvodnění, případně doprovázené i mimoracionálními prostředky, různými strategickými manévry“, což je definice Jaurise a Zastávky uvedená v [51]. Stejný text v jiné části vysvětluje význam konstruktivismus a toto slovo ve vztahu k jazyku znamená, že jakákoliv znalost prezentovaná 6
v jazyce je konstrukcí o realitě, přičemž třeba logika se snaží spojit objektivitu a subjektivitu, protože je jazykem, co si klade za cíl obojí překlenout. Objektivita nemá být nutně podle téhož zdroje, co je získáváno bez práce vědců, naopak a jak se píše tamtéž, je potřeba pojmenovávat, čímž se pozorované třeba klasifikuje, dává do vztahů, dále se pozorované vysvětluje (zpravidla neúplně) a vytváří se vědecké teorie, co mají být nositelem objektivity, jelikož jsou kupříkladu částí vědeckého textu a tudíž existují na informačním médiu snadno přístupném každému vědci. Dále lze ještě uvést, že jazyk má být vždy možno užít jako nástroj moci a nikoliv pouze v politice, ale také třeba ve vědě [51], o čemž bude napsáno více níže. Stejný zdroj dále píše s odkazem na tvrzení Hayeka, že jakákoliv informace o světě je interpretací světa a mnoho těchto interpretací může být chybných a nikdy lidmi nekritizováno, což jinak znamená, že lidé o pravdivosti některých pohledů na svět nikdy nepochybují, i když se může jednat o pohledy na svět chybné. Jean Baudrillard, jemuž je také věnována část textu v [51], zavedl pojem simulacrum a tato simulacra vysvětluje stejný zdroj následujícím: „Žijeme prý v éře obrazů (simulací), které již „neodkazují“ na žádnou „skutečnost“, a co víc, mnohdy se ztrácí i sama rozlišitelnost toho, zda jde o takovéto simulace či nikoliv. Takovouto „nerozlišitelnost“ označuje jako „simulákrum“.“ Úplně na konec úvodu řekněme, že znalost nemá být totéž co vědomost, protože některá znalost může být vyjádřitelná slovy a jiná nikoliv, kdy znalost vyjádřitelná slovy (je tacitní povahy) se považuje za vědomost a znalost slovy nevyjádřená nemá být vědomostí [52].
2 Přehled literatury Nejprve se v této kapitole objasňuje učení z chyb, jak ho prezentoval japonský expert na firemní inovace Yotaro Hatamura [9]. Dále je prezentován pohled filosofie vědy na vědu, kdy se přímo ono uvádí v subkapitole „Popperova falsifikace a přibližování se pravdě“. Následně se objasňuje Kuhnovo pojetí vědeckých revolucí, prezentuje se Lakatosův pohled na vědu a také Feyerabendův, je také stručně vysvětlen význam logiky a rozdíl mezi indukcí a dedukcí. Následně se prezentuje úvod do analytické filosofie, protože se tento přístup zabývá vedle jiného logikou, na kterou dává nové pohledy, a také prezentuje nové pohledy na prezentované Popperem, Kuhnem či Lakatosem. Poté se vysvětluje Rortyho kritika absolutní pravdy, Sartrova dialektického rozumu a Rescherův pohled na současný americký pragmatismus. Poté se prezentují základní teorie pravdy a kritéria pravdy. V subkapitole další je objasněn vztah mezi matematikou a fyzikou, případně logikou, jak ho vysvětluje Feynman [17]. Dále je uvedeno více k řešení problémů nejen ve vědě a následuje podrobné pojednání o hypotézách a vědeckých modelech, kdy se vychází z publikace od Harrisse [8]. Dále je uvedena subkapitola „Danica Slouková o vědecké práci“. V poslední subkapitole rozsáhlého přehledu literatury se objasňuje, jaké návody podává pro řešení vědeckých problémů již zmíněný Feynman, jak klasifikuje teorie fyziky Roger Penrose, také se uvádí návody pro řešení problémů ve fyzice dostupné v jedné publikaci od Leonarda Susskinda [44]. Smyslem této rozsáhlé kapitoly zaměřené na přehled literatury je podat zejména vědcům komplexní pohled na nesnáze, omezení a možnosti řešení vědeckých problémů, jak to prezentují různí autoři, a to tak, že se různé úhly pohledu prezentují vedle sebe a vytváří se pokud možno kompletní pohled na vědecké řešení problémů.
7
2.1 Učení se z chyb podle Yotaro Hatamury Jak píše Yotaro Hatamura [9], kdy se vyjadřuje k managementu chyb zejména mimo vědu, vedle chyb je potřeba pro úspěch zkušenosti. Také tvrdí, že mnoho chyb je potřeba pro dosažení úspěchu, na dokončení kreativního díla. Totiž podle něho při vytváření čehokoliv unikátního, nového nelze začít jinak než z chyb. Chyby považuje za základ úspěchu, protože při zahájení prací na čemkoliv novém se pracuje s negativními zkušenostmi, a tedy s negativními zkušenostmi týkajícími se chyb, selhání. Přičemž v rámci tvůrčího řešení problému, vytváření nového výrobku či služby je snaha najít takové řešení, aby se překonala předchozí selhání, předchozí neúspěchy. Při nakládání s chybami si musí člověk uvědomit, že není úspěchu bez chyb a bez snahy je eliminovat. Pokud se člověk domnívá, že stojí před problémem, který je vhodné řešit, pak není dle Hatamury možné ho začít řešit bez přípravy. Musí se člověk nejprve pokusit problém přesně popsat, vymezit. Hatamura ve stejné publikaci definuje chyby, selhání (užívá anglický výraz failure) jako „lidskou činnost, která nevedla k původně žádanému výsledku“. Také uvádí druhou definici říkající, že se jedná o nepředvídatelný či nežádoucí výsledek lidské činnosti. Stejný autor také uvádí, že mnoho malých selhání, chyb může časem vést k fatální nehodě. Jinak řečeno veliká neštěstí mohou vzniknout jako následek opakovaného přehlížení malých chyb. Ne každá nehoda (či neštěstí) byla způsobena lidskou aktivitou. Nastávají přírodní katastrofy, které nevznikají jako následky lidských činností. Třeba se jedná o zemětřesení, tsunami, výbuch sopky. Tyto přírodní katastrofy Hatamura odděluje od selhání, chyb, které vznikly následkem lidské aktivity, a v jeho řízení chyb není řízení přírodních katastrof zahrnuto, protože nelze lidskou činností příčiny přírodních katastrof většinou eliminovat. V [9] se chyby člení na dobré (good) a na špatné (bad). Do dobrých chyb Hatamura řadí i ty, jejichž výskyt nelze eliminovat. Také do nich patří chyby, které vedou ke ztrátě lidského života. Nicméně lze mluvit o dobré chybě pouze v případě, kdy se lidé z negativní události poučili a byla vytvořena nová znalost. Jak se lze také dočíst v knize od Hatamury, nemohou lidé dosahovat úspěchu bez chyb a poučení se z každé chyby vytváří zkušenosti a znalost. Chyby špatné zahrnují dle stejného autora všechny chyby, které nelze označit jako dobré. Hatamura varuje, aby při vytváření znalosti na základě hodnocení malých chyb nebylo přehlíženo, že tyto chyby mohou vést k velkému problému v budoucnu. Jinak řečeno podle něho budovat znalost na základě zkoumání malých chyb v čase ano, ale také je potřeba opatrnosti, aby řetězec malých chyb nepřinesl problém, který nebyl očekáván. Příčiny chyb se v knize člení do deseti kategorií. Nejprve může dojít k chybě z důvodu ignorance. To jinak znamená, že nebyla dostatečně zkoumána příčina chyby, jejímuž opakování šlo zamezit, načež k opakování chyby došlo. Každá analýza chyby a následků stojí peníze. Tedy je třeba vždy před analýzou chyby zvážit, zda se vyplatí analýzu provést. Chyba vznikající z nedbalosti je druhým typem chyby. Podle Hatamury dochází k tomuto typu chyby z nedostatku pozornosti. Člověk může být nepozorný třeba z důvodu přepracování, z důvodu rodinných starostí, které mu neumožní se v práci soustředit. Pokud se nenásledují doporučené postupy pro určitou činnost (popsané například manuály, návody k použití, návody k výrobnímu postupu), může dojít k chybě třetího typu. Chybný úsudek a nepřiměřené pochopení situace mohou vést ke čtvrtému typu chyby. K chybě může dojít také v případě, kdy je k dispozici návod k použití, ale byl nesprávně pochopen. Předchozím byly objasněny první čtyři kategorie chyb, které se uvádí v [9]. Dalších pět kategorií uvedených v téže publikaci se týká nedostatečného výzkumu, změn v podmínkách (třeba před uvedením nového výrobku na trh se změní podmínky na trhu), nekvalitně vytvořeného plánu, špatného smyslu pro hodnoty, špatný management organizace. Do desáté kategorie patří chyby, ke kterým dochází vlivem neznámého. Pokud došlo kdykoliv v lidské 8
historii k významné chybě z důvodu nedostatku znalosti, pak byla podle Hatamury moudrými vždy chyba studována a její příčiny, až se našel postup, jak omezit výskyt chyby v budoucnu. Stejný autor také vysvětluje, jak chyby odhalovat a eliminovat, leč to se příliš od něho pro tento příspěvek nepřejímá, protože o tom pojednávají jiní detailněji, jak bude zřejmé níže. Jsou-li dle Hatamury k dispozici různé myšlenky a nelze-li všechny současně konzistentně propojit, doporučuje nejprve identifikovat propojení mezi menšími skupinami myšlenek, pokud toho lze dosáhnout, a až poté hledat propojení menších skupin, případně konfliktní tvrzení jednotlivých skupin či společné přesahy skupin, čímž může být také zdokonalována vědecká hypotéza. Jestliže od určitého problému k předem nadefinovanému řešení není poprvé identifikována cesta sestávající se z více kroků, pak by měl řešitel každou neúspěšnou cestu mít poznamenanou, aby se po ní znovu nevydal. Přitom ale je vhodné ještě jednu věc uvést. Jeli již cesta nalezena, doporučuje stejný autor pracovat na vylepšení cesty třeba tak, že by určité části této kompletní cesty mohly být nahrazeny částmi cest, které k cíli nevedly, ale lze třeba dosazením některých částí těchto cest původní nalezenou cestu vedoucí od problému k cíli zkrátit, případně posílit hypotézu vytvořením více cest z problému do cíle. Stejný autor doporučuje řešiteli problému si vždy zapsat jakoukoliv myšlenku, která mu přijde na mysl a mohla by souviset s řešením, i když její uplatnění v současnosti nevidí. Co lze podle něho také činit, chce-li osoba řešení vylepšit, je-li již k dispozici cesta od problému k cíli sestávající se z více kroku (uzlů a hran), je to, že se u jakýchkoliv uzlů, co nejsou bezprostředně vedle sebe a nejedná se současně o uzly počáteční a koncový, mohou hledat nová spojení, která umožní pomocí třeba jen jedné hrany (jiného nápadu) nahradit původní spojení dvou uzlů, mezi kterými bylo více uzlů či hran. Níže v článku bude objasněn význam stromového schéma při řešení problémů a nebude to uvedeno nyní, pouze ještě zmiňme, že Hatamura zavádí cosi jako stromové schéma rozvětvované z obou stran. To v jiných slovech popisuje již uvedené, že je známa jedna cesta od problému k řešení a poté se hledají nové cesty tak, že se mohou přidávat uzly kamkoliv mimo tuto cestu a počáteční a koncový uzel, které se poté připojují hranami k původní cestě, takže se časem získá více cest vedoucích z počátečního uzlu do koncového a následně se vybírá nejkratší cesta, případně dále například nejlevnější, nejefektivnější. Toto vylepšování prvního existujícího řešení se některými autory označuje jako smyčkové, kdy o tom je ale pojednáno více v jiné subkapitole. Uveďme jako další informaci to, že aby nedocházelo k opakovanému výskytu chyby, která byla odhalena a může se opakovat, je třeba přijmout opatření zamezující opakování stejné chyby, kdy Hatamura současně doporučuje zřizovat a vést záznamy o chybách, se kterými je třeba neustále pracovat, protože není-li jakákoliv již popsaná a uskutečněná opakovatelná chyba aktivně uvažována, může nastat znovu [9]. O chybách lze dle téhož zdroje vést databázové záznamy. Lze také studovat vzájemné kauzální vztahy chyb, podobnosti a spolupůsobení, leč o tom se v tomto článku již nepíše a ani o tom není příliš uvedeno v oné knize Hatamury. Vedle stromových schémat lze využít při řešení problémů také kognitivní mapování. V rámci tohoto procesu se kupříkladu na papír píší různá slova popisující současný stav nevyřešeného problému a poté se tato slova spojují hranami bez směrování či se směrováním [47]. Tak se podle téhož zdroje vytvoří cosi jako mapa popisující současný stav problému či dále třeba popisující určitý proces, kdy v rámci této mapy lze dále analyzovat určitá propojení již uvedená, zda mezi prvky mapy neexistují propojení doposud neodhalená. Také lze určité prvky seskupovat a hledat například propojení, vzájemné vztahy mezi různými skupinami prvků kognitivní mapy.
9
2.2 Popperova falsifikace a přibližování se pravdě Karl R. Popper [10], považovaný za největšího filosofa vědy 20. století dle vlivu na jiné myslitele, považuje vědeckou znalost za nejdůležitější znalost, kterou má lidstvo k dispozici. Stejný autor uvádí v téže publikaci tři následující body ve vztahu k vědecké znalosti. Nejprve se začíná ve vědě vždy s problémy praktickými i teoretickými. Popper zdůrazňuje, že s vyřešením jednoho problému zpravidla přijdou nové a složitější. V druhém bodě ve vztahu k vědecké znalosti píše, že se hledá objektivní pravda, a to pomocí vysvětlujících teorií. Třetí bod dodává, že se ale nehledá jistota. Protože dle něho nelze nikdy určit, zda je znalost jistě pravdivá, neusiluje věda o hledání jistoty, snaží se hledat pravdy. Pravda se má hledat tak, že se budou hledat chyby v teoriích a opravovat. Z toho důvodu má veškerá vědecká znalost povahu hypotetickou (conjectual knowledge) a metoda vědy se označuje názvem kritická metoda (critical method). Jedná se o to, že se hledají a eliminují chyby v teoriích a tím se dle něho přibližuje pravdě. Popper uvádí tři požadavky, které musí být splněny, aby bylo možné jednu hypotézu nazvat lepší aproximací pravdy než hypotézu jinou. Lepší hypotéza musí vysvětlit vše, co vysvětlila hypotéza stará. Lepší hypotéza musí eliminovat chyby, které obsahovala předchozí hypotéza. Tedy se musí najít ve staré hypotéze chyby a vysvětlit jejich příčina. To jinak znamená, že nová hypotéza vydrží testování v některých oblastech, kde stará hypotéza neobstála. Také je potřeba, aby lepší hypotéza objasnila věci, které se nepodařilo objasnit starou hypotézou. Předchozí kritický proces opírající se o tři body a vysvětlující, jak porovnávat hypotézy, se uplatňuje zejména ve vědě a lidstvo by se mělo s jeho pomocí během staletí přibližovat pravdě. Avšak nelze jistě očekávat, že pravda bude kdykoliv v budoucnu poznána. Totiž nelze nikdy vyloučit, že i nejlepší vědecká teorie jednou v budoucnu vytvořená nebude později označena za chybnou, jak se píše také v [10]. Přesto tamtéž Popper považuje za smysl vědy hledání pravdy, a to přesto, že si nemůže být věda jista, že se k pravdě přibližuje. Také podle něho věda neví, jak moc je od pravdy s pomocí různých teorií vzdálena. Uveďme dále stručně vybrané z jeho jiné publikace. Je si třeba dle [11] uvědomit, že nelze negaci zamítnuté vysvětlující teorie považovat za vysvětlující teorii. Teorií lepší před jinou v rámci vzájemného srovnání se rozumí ta, která vysvětlí totéž, co teorie méně pravdivá, a současně lepší teorie musí vysvětlit to, co bylo novou teorií označeno za nepravdivé jako část předchozí teorie. Vedle toho je úspěšnější teorií ta, co obstojí lépe v testování než teorie jiné snažící se podat vysvětlení na stejný problém. V určitém časovém okamžiku nejúspěšnější teorii v porovnání s jinými a snažícími se vysvětlit stejný problém Popper považuje za pravdivou do doby, dokud nebudou její tvrzení zamítnuta a nebude předložena teorie, která se ukáže lepší než nejúspěšnější předchozí teorie. Současně by však podle něho měl mít teoretik stále na paměti, že nejlepší teorie považována v určitý časový okamžik za pravdivou, protože nebyla doposud zamítnuta, se může v budoucnu stát nepravdivou, kdy budou její tvrzení zamítnuta teorií jinou. Současně nezamítnutá teorie a považovaná tedy za pravdivou jako nejlepší ze všech může být nepravdivá. Tedy by měl vědec usilovat o její zamítnutí, případně v rámci skupiny teorií zamítnout tvrzení obsažená v co nejvíce teoriích ze skupiny všech teorií, čímž opět bude vytvářena preference jedné teorie před jinou. Současně dle stejného zdroje platí, že počet teorií, se kterými pracují vědci, je vždy konečného počtu a může nastat situace, kdy budou zamítnuty všechny teorie a současně nezůstane žádná, o které by se dalo v daný časový okamžik hovořit jako o pravdivé, protože nebyla jediná zamítnuta. Může nastat případ, jak také Popper [11] uvádí, že v určitý časový okamžik bude známo více soutěžících teorií, kdy ani jedna z nich nebude zamítnuta. V tom případě je třeba hledat 10
testovací kritéria, pomocí kterých se podaří pravdivost maximálního počtu teorií zamítnout. Přitom Popper nevylučuje možnost, že budou ve stejný časový okamžik dvě teorie nezamítnuté a konkurenční a současně každá z nich vyhoví v požadavcích na testování lépe než všechny ostatní, kdy ale současně každá ze dvou nejlepších teorií může vyřešit nějaký jiný dílčí problém než druhá teorie považovaná za stejně dobrou, přitom vše z obou teorií nebude současně slučitelné. Pak je třeba pokračovat v testování každé teorie zvlášť, případně se pokusit teorie (alespoň z části) propojit, kdy se hledají taková kritéria na testování, pomocí kterých se podaří zamítnout co nejvíce z propojeného i nepropojeného. Jakékoliv tvrzení Popper považuje za nepravdivé, pokud o něm nelze říci, že koresponduje s fakty. Pokud se s jednou teorií zamítne současně také jiná, která byla považována za předchůdce a současně za teorii slabší, pak lze dle Poppera předpokládat, že nepravdivost lepší teorie není vyšší než nepravdivost teorie slabší. Netvrdí Popper, že dva nepravdivé úsudky musí být vždy stejně vzdáleny od pravdy. Pokud kupříkladu víme, že je nyní přesně 9 hodin ráno, pak tvrzení „je něco mezi 8:50 a 9:15“ je více vzdálené pravdě než tvrzení „je něco mezi 8:55 a 9:05“. Aby bylo možné podle stejného autora porovnat dvě teorie, musí nabízet predikce a současně se musí zabývat stejným či podobným problémem. Na druhou stranu nejsou dle něho porovnatelné teorie, pokud se každá z nich zabývá zcela čímsi jiným. Také nelze dle něho porovnávat vědecké teorie nabízející předpovědi s tvrzeními, která nenabízí předpovědi. Řešení každého problému má být možno vyjádřit pomocí následujícího schéma: P1 -> TS -> EE -> P2 [11]. Přitom se však nejedná podle téhož zdroje o cyklus. Písmena P1 či P2 znamenají problém, TS se týká prozatímního řešení (tentative solution) a EE se týká eliminace chyb (error-elimination). O cyklus se nejedná proto, že problém na pravé straně není totéž co problém vlevo. Je si dle Poppera nutné také uvědomit, že se nepracuje vždy pouze s jedním prozatímním řešením, ale naopak jich může být n, kdy n=1,2,3,..., ale jedná se vždy o konečný počet řešení. Přitom Popper pro multiplicitu prozatímních řešení používá pojmu znalost na pozadí (background knowledge). Při přechodu od P1 k P2 jsou u prozatímních řešení (teorií) eliminovány jejich chyby a při tomto přechodu zpravidla neexistuje pouze jedno prozatímní řešení, ale naopak existuje n řešení (tedy je k dispozici TTn řešení prozatímních, kdy n=1,2,3...). Dále těchto n prozatímních řešení vede podle Poppera ke vzniku n eliminací chyb, takže ve schématu se vyskytuje stejný počet eliminací chyb jako prozatímních řešení. Pak je k dispozici ne jedno řešení problému P1, ale n řešení problému P1. Při přezkoumání veškerých dostupných prozatímních řešení mají vznikat různé nové problémy. Popper doporučuje vždy usilovat o co nejjasnější porozumění problému, kdy by vědec měl také pozorovat, jak se problém mění a jak se stává více ohraničeným. Měl by také vědec uvažovat co nejjasněji různé teorie týkající se problému a měl by si být vědom toho, že podvědomě jím mohou být teorie akceptovány, přestože se jedná o teorie nepravdivé. Popper doporučuje znovu a znovu teorie formulovat a kritizovat je. Při onom má člověk usilovat o vytváření alternativních teorií, čímž bude více rozumět problému. Tím, jak se vědci snaží porozumět problému a zamítají předložená řešení, má docházet k lepšímu porozumění problému. Jinak řečeno se zvyšuje znalost, se kterou lze říci, proč nebyl problém doposud vyřešen. Přitom by měli být vědci čím dál lépe schopni říci, které postupy na řešení nebudou fungovat, protože budou mít více zkušeností z předchozích neúspěchů problém vyřešit. Tedy budou vědci současně nejspíše také lépe vědět, jaký přístup nejlépe zvolit pro řešení problému. Ve vědě lze objevit nejprve řešení na staré problémy, což již uvádí ve své publikaci Nicholas Rescher [12]. Nové problémy lze dle něho dále identifikovat. Také píše Rescher, že vědecký objev může poukázat na to, že staré otázky byly nelogické či založené na nyní neudržitelných předpokladech, domněnkách o faktech. Nalézáním odpovědí na staré otázky lze podle něho odhalovat chyby v původním odpovídání otázek. Pomocí nových problémů (otázek) jsou 11
objevovány otázky, o kterých se dříve nehovořilo, což jinak znamená, že může být odhalena chyba opomenutí (error of omission), kterou Rescher spojuje s kontextem původně formulovaného problému. Tentýž autor také tvrdí, že lze odhalit chybu z pověření (error of commission) týkající se původní formulace problému, pokud jsou nalézána opět nová řešení na problémy a také vyvstávají nové problémy. V tom případě Rescher píše o nepřiměřených otázkách, případně problémech, které mají původ v chybných předpokladech. Rescher považuje za jeden z největších problémů týkajících se tvorby znalosti nemožnost mít informaci o tom, co vše vědci nevědí a proč [12]. Popper tvrdí, že neplatí tvrzení, že vědecké objevy mají pouze a hlavně co dočinění s technickými invencemi nových přístrojů [10]. Podle něho je nutné spíše hovořit o historii vědy jako o historii nápadů. Zmiňuje ve vztahu k tomu existenci zvětšovacích skel dávno, než Galileo Galilei objevil dalekohled, pouze měl Galilei nápad zvětšovací skla užít jinak, než se do objevení dalekohledu dělo. K objektivitě má dle Poppera docházet z několika důvodů. Nejprve dochází ke konkurenci mezi vědci, existuje určitá kritická tradice, která se také zasluhuje o objektivitu ve vědě. Dále existují sociální instituce (vydavatelé vědeckých žurnálů apod.) a moc státu, které ovlivňují objektivitu vytvářené znalosti. Sociální a ideologické postoje výzkumníka mají být eliminovány právě přes čtyři uvedené přispěvatele k objektivitě, čímž bude zajišťována objektivita znalosti [10]. Za znalost v objektivním slova smyslu považuje Popper v téže publikaci obsahy teorií, hypotéz, domněnek. Jinak řečeno se jedná o neosobní znalost a o nesubjektivní znalost a nachází se třeba v encyklopediích. Na druhou stranu veškerou znalost kupříkladu fyzika stejný myslitel považuje za znalost osobní a subjektivní. Obě znalosti (objektivní a subjektivní) mají povahu hypotetické znalosti a lze je vylepšovat. Původně jsem neměl v úmyslu v tomto článku jakkoliv jen nastínit Popperovu kritiku teorie znalosti založené na zdravém rozumu (anglicky the commonsence theory of knowledge). Nicméně po zapracování textu o myšlenkovém odkazu třeba Wittgensteina jsem došel k závěru, že je třeba Popperovu kritiku na tuto teorii znalosti objasnit, protože se jedná současně o kritiku Wittgensteina i jiných. Filosofický či historický relativismus tvrdí, že neexistuje žádná objektivní pravda, naopak existují pouze pravdy platné pro určité období vývoje civilizace. Sociální relativismus tvrdí, že existují pouze pravdy platné pro různé skupiny lidí, či třídy, jak také podotýká Popper [10]. S těmito tvrzeními nesouhlasí a kritizuje je. Podle něho je mylné předpokládat, že objektivita vědy má co dočinění s objektivitou vědce. Také dle něho neplatí, že by objektivita přírodního vědce byla vyšší než objektivita sociálního vědce. Pod pojmem vědecká objektivita nechápe Popper nic jiného než kritické přístupy, kterými lze kritizovat cokoliv, a pomocí těchto soupeřících kritik má být produkována objektivní znalost. Dle něho si sociologie znalosti předchozí neuvědomuje, neuvědomuje si, že není možná objektivita bez kritiky. Zdůrazňuje také, že nemusí být něco vyřešeno jen proto, že byl uvažován příliš úzký úhel pohledu (některá teorie byla vypuštěna při řešení určitého problému z uvažování, či dokonce ještě nebyla vytvořena teorie, kterou bude třeba uvažovat na vyřešení téhož problému). Popper považuje zdravý rozum za výchozí bod pro tvorbu jakékoliv znalosti, současně ale považuje kritiku za nutný nástroj, bez kterého by nebylo pokroku [11]. Jak se píše ve stejné publikaci, vědecká, filosofická znalost či jiná racionální vždy začíná vznikat pomocí zpracování informací, které člověk získal smysly. Přitom však Popper netvrdí, že znalost vytvořená pomocí zdravého rozumu byla vždy vytvořena za využití čehokoliv bezpečného. Dle stejného autora lze kritizovat cokoliv a tudíž i předpoklady zdravého rozumu, čímž mohou být některé předpoklady časem vyvráceny. Jako příklad vyvráceného předpokladu se v jeho 12
knize uvádí lidské tvrzení pocházející z dávných dob, že země by měla být dvojdimenzionální rovina a nikoliv prostorový objekt v podobě koule. Pokud by lidé vzali za pravdivé tvrzení, že je země rovina, jehož pravdivost není třeba testovat a pokusit se zamítnout, poté by nikdy nemusel přijít čas pro objev, který ukázal, že země je prostorový objekt a nikoliv plošný. Domnívá se Popper také v [11], že je lépe tvrdit, že je smyslem vědy verisimilitude (= potvrzovací obsah se porovnává u více teorií navzájem) než pravda, kdy si je přitom vědom, že se snadněji vysvětluje jako smysl vědy hledání pravdy. Dle něho totiž může být třeba řečeno, že 1+1=2, a tedy tímto má být již pravdy dosaženo, jelikož ona rovnice předkládá pravdivé tvrzení. Popper rovnici považuje za pravdivou, přitom ale podle něho nelze při napsání rovnice hovořit o jakémkoliv vědeckém úspěchu při přibližování se pravdě (scientific achievement). Vědci se dle téhož autora zajímají o pravdivost teorií jako jsou teorie Einsteina či Newtona a nezajímají se primárně o pravdivost tvrzení 1+1=2. Co se týče přesnosti definování pojmů, pak podle Poppera není třeba vyšší přesnosti, než vyžaduje problém, kdy se má podle něho přímo jednat vždy o problém, jak zvolit z konkurenčních teorií tu nejlepší. Zdůrazňuje svůj nezájem o vědecké definice, jelikož každé definované slovo by mělo být definováno pomocí jiného, tedy podle něho není rozdíl v tom, zda se užije slovo osamocené, případně zda se užije definice slova. Považuje se Popper za skeptika, a to do doby, dokud o něm bude mluveno jako o mysliteli, který zamítá existenci obecného kritéria netautologické pravdy [11]. Stejný názor ale dle něho zastával i Kant, Wittgenstein či Tarski. Píše také, že se nezabývá pochybnostmi z pozice filosofa, ani nejistotami (uncertainty), protože mají co dočinění se subjektivními stavy. Tvrdí se v téže knize, že Vídeňský kruh a Wittgenstein vytvořili vážný filosofický problém. Totiž zejména ke konci Wittgensteinova spisu Tractatus Logico-Philosophicus se uvádí podle Poppera, že veškeré problémy mají povahu pseudoproblémů, přičemž se vytváří debatováním, v rámci kterého nejsou známy významy všech slov. K tomu Popper dodává, že kdyby neměl dojem, že existují filosofické problémy a že je může vyřešit, pak není filosofem. Tvrdí dále, že pro něho není filosofie nástrojem pro řešení lingvistických rébusů (lingvistic puzzles). I když uznává, že někdy je třeba při řešení problémů eliminovat nedorozumění. Souhlasí v téže publikaci Popper s tvrzením Lakatose, že v matematice dochází k pokroku stejně jako v přírodních vědách, protože se v matematice mají také provádět odhady a vytvořené teorie jsou kritizovány, přičemž tento růst v matematice a také v přírodních vědách má být možný pouze za předpokladu možného lingvistického formulování odhadů a důkazů [11]. Tamtéž Popper souhlasí s Brouwerem, že by nebylo objektivity ve vědách a také v matematice, pokud by neexistoval kriticismus možný díky lingvistickým formulacím tvrzení. To jinak řečeno podle Poppera znamená, že by nebylo nejen přírodních věd ale také matematiky bez jazyka. Tvrdí také Popper, že víra v to, že lze či bude možné jakkoliv předvídat budoucnost, může být jen neuskutečnitelný sen [57]. Dle téhož zdroje tento sen o dosažitelném proroctví je příčinou nastavování civilizace do určitého směru vývoje, kdy se ale současně Popper domnívá, že není vůbec ospravedlněn. Totiž z toho, že lze předvídat úspěšně třeba zatmění slunce, nelze vyvozovat, že se jednou podaří také předvídat sociální fenomény. Je potřeba totiž dle Poppera rozlišovat mezi podmíněnými vědeckými predikcemi a nepodmíněnými vědeckými predikcemi, přičemž první z nich mají být ve formě „Jestliže X, pak Y“ a druhé pouze ve formě „Nastane Y“, kdy současně Popper tvrdí, že přírodní věda pracuje zejména s podmíněnými vědeckými predikcemi, i když si mnoho lidí myslí, že pracuje zejména s nepodmíněnými. Předpovědi zatmění jsou podle Poppera nepodmíněné předpovědi a také je lze v přírodní vědě najít, leč ne ve většině případů a pouze musí být odvozovány z podmíněných predikcí, přičemž tyto podmíněné predikce se mají, jak také píše, týkat systémů izolovaných, stacionárních a s periodickým chováním, přičemž těchto systémů má být podle něho málo a rozhodně mezi ně 13
nepatří lidská společnost a její vývoj. Protože se má mnoho osob mylně domnívat, že nepodmíněné predikce jsou základem vědy, pak se dle Poppera přírodní vědě přiřazuje mnoho schopností a mezi ně také očekávání, že bude možné jednou předvídat třeba civilizační revoluce, přestože k tomu dle něho nejspíše nedojde, protože lidská společnost se nevyvíjí jako izolovaný, stacionární a periodicky se chovající systém. Z toho důvodu není podle Poppera jakkoliv ospravedlněno, že by měly být jednou předvídány revoluce lidstva, když jsou vědci schopni předpovídat zatmění. Popper doporučuje rozlišovat mezi zákonem a trendy, poněvadž vědecký zákon má být univerzální povahy, což nemusí platit pro trend [57]. Ono si je třeba dle stejného zdroje uvědomit, protože, jak již bylo řečeno, závisí nepodmíněné predikce na podmíněných a tyto podmíněné musí dle Poppera vycházet z vědeckých zákonů. Na druhou stranu nemohou být podmíněné či i nepodmíněné predikce založeny na trendech, protože trendy se mohou měnit a tudíž nejsou univerzální povahy. 2.3 Kuhnova struktura vědeckých revolucí Se změnou znalosti podle Reschera dochází také ke změně otázek, které lze klást [12]. V témže zdroji se také píše, že Aristoteles nemohl spekulovat nad tím, zda je plutonium radioaktivní, protože neměl ponětí o tom, co je plutonium, či co je radioaktivita. Neměl ani ponětí o tom, že existuje cosi jako plutonium, protože bylo objeveno až mnoho století po jeho smrti, což je platné také pro radioaktivitu. Pokud by se tedy zabýval v jeho době tím, zda je plutonium radioaktivní, pak by dle Reschera neměl takovou znalost (Rescher užívá pojem kognitivní rámec), která by mu umožnila se smysluplně k problému postavit. Totiž by mu nejprve někdo musel vysvětlit, co je radioaktivita a co je plutonium a jak radioaktivitu u plutonia ověřit. Kuhnova Struktura vědeckých revolucí [16] se týká řešení problémů ve vědě, protože vědci při řešení problémů pracují se znalostí na pozadí obsahující určité předpoklady. Kuhnova kniha obsahuje 13 kapitol a stručně se v následujících odstavcích vysvětlí obsah každé z nich. První kapitola Kuhnovy knihy tvrdí, že vědecká komunita pracuje s určitými vírami, kdy díky předávání těchto vír je možné připravovat mladé vědce na kariéru, přičemž stejným vzděláváním vědců je zajišťováno, že budou na práci dobře připraveni, protože v nich naučené bude hluboce uloženo. Dále se v první kapitole stejné knihy objasňuje výraz normální věda jako bádání komunity vědců, které předpokládá, že je vše důležité poznané, kdy současně jsou tyto předpoklady stejnými vědci silně obhajovány. Je-li vytvořena ve vědě jakákoliv nová teorie, která vyvrací některé tyto staré předpoklady, pak je předchozí teorie potlačována. Je v rámci normální vědy podporován výzkum pouze ten, který prohloubí informace, které vědci získali v rámci vzdělání, jehož cílem bylo připravit je na normální výzkum v rámci komunity. Tedy v normální vědě nejsou hlavně tvořeny teorie zamítající ty, na kterých výzkum normální vědy stojí. Jelikož žádná vědecká teorie nevysvětluje vše a výzkum neustále pokračuje, mohou být objeveny anomálie, jinak řečeno nesoulady s uznávanou teorií, které mohou vést ke vzniku nové teorie pracující s jinými předpoklady než teorie předchozí, kdy je tak položen základ vědecké revoluce. Přitom je třeba přehodnotit předchozí teorií uznávané předpoklady a také fakta, kdy původní vědecká komunita tomuto přehodnocování má vzdorovat. Druhá kapitola Kuhnovy knihy je zaměřena na normální vědu a v rámci ní se získávají výsledky výzkumu postavené na předchozích objevech, aniž by byly předchozí objevy zamítány novými výsledky. Chce-li se někdo stát vědcem dané komunity, musí studovat od vědců, kteří jsou odborníky v určitém oboru a preferují konkrétní vědecké teorie či modely, přičemž se tito zkušení odborníci podle Kuhna jen občas neshodnou v základních tvrzeních. 14
Dále musí mladí vědci sdílet pravidla a také standardy určitého vědního oboru. Tímto se stanou členy komunity preferující určité předpoklady, teorie, aniž považují za primární cíl svého výzkumu zamítat předpoklady či teorie, tudíž uznávají stejné paradigma (= preferovaná teorie či jejich skupina a předpoklady teorie či skupiny teorií). Vědecká komunita paradigma určí oblasti, ve kterých by měl být prováděn budoucí výzkum, bude stanovovat problémy, případně metody, pomocí který se budou problémy řešit. Jinak řečeno se takto ohraničuje předmět výzkumu určité vědecké komunity [16]. Také se ve stejném zdroji objasňuje, že jsou při vzniku paradigma nejprve realizovány náhodné experimenty, přičemž již existují víry, s jakými budou data interpretována. V jiných slovech vyjádřeno se jedná o znalost na pozadí. Jsou dále různými vědci vytvářeny různé interpretace řešení problémů, kdy mají podle Kuhna časem zmizet různé interpretace a popisy v rámci vznikání nového paradigma a vše je pod hlavičkou nového paradigma sjednoceno. Aby jeden přístup považovaný za jedno paradigma byl nahrazen jiným a došlo k vědecké revoluci, musí být vytvořena nová teorie, která obstojí lépe než teorie předchozího paradigma, kdy ale současně nová teorie není schopna vysvětlit vše, takže bude s novou teorií a se vznikem nového paradigma možná opět normální věda. Zpravidla dle Kuhna dochází k tomu, že nová teorie zaujme zejména mladé vědce, kdy se změnou paradigma a jeho preferencí určité nové teorie jsou zastánci starého paradigma nuceni uznat nové paradigma, jinak se ocitají v izolaci a jejich vědecké práce jsou ignorovány, případně se dle stejného autora knihy mohou stát filosofy či historiky vědy. Podle Kuhna je třeba v každý časový okamžik výzkumu určité existující paradigma, protože jinak nelze interpretovat jakékoliv vědecké teorie, protože je třeba vždy s pomocí určitých předpokladů vybrat ohodnocující kritéria a uvažovat také předpoklady, se kterými bude teorie kritizována. Vědecká komunita zastávající určité paradigma má být stmelována pomocí vytváření specializovaných žurnálů, dále zakládá odborné asociace a také mohou být přívrženci určité teorie umístěni na významné akademické pozice [16]. Tamtéž se i píše, že vědecké texty jsou stejnou skupinou osob psány pro profesionální kolegy, kteří jediní jsou schopni textům porozumět, protože sdílejí stejné paradigma. Určité paradigma je po určitý čas vždy na výsluní proto, že v porovnání s konkurenčními teoriemi teorie současně preferovaného paradigma je úspěšnější, co se týče řešení několika málo problémů, které byly považovány za důležité, kdy Kuhn píše přímo „a few problems“. V rámci určitého paradigma existuje hlavní pohled, který by měli vědci výzkumem podporovat, kdy není žádoucí objevovat nové fenomény či teorie, které nebudou konzistentní s predikcemi současně uznávané teorie. Na druhou stranu se anomálie odhazují, případně ignorují, což také uvádí [16]. Tamtéž se i píše, že neexistují snahy pro tvorbu nové teorie v rámci normální vědy, ti, co chtějí novou teorii vytvořit, nejsou tolerováni. Jinak řečeno je nutné novými objevy v rámci vědecké komunity zastávající určité paradigma podporovat pouze fenomény a teorie, které tato komunita považuje za nejlepší, kdy tak již dříve rozhodla. Tedy je jinak řečeno snaha vědců zvýšit v rámci normální vědy pouze přesnost existujících teorií a případně jejich rozsah, přičemž má být vynakládáno velké úsilí, aby teorie uznávaná určitým paradigmatem byla maximálně blízko realitě. Dále lze uvést ve vztahu k již uvedenému, že v rámci paradigma musí nové výsledky výzkumu podporovat uznávané teorie, jinak se považují tyto nové výsledky výzkumu za chybné, nejedná-li se o významné objevy, přičemž studie nepodporující tvrzení uznávaných teorií se nepublikují [16]. Na druhou stranu se podporuje, jak se píše tamtéž, vznik vědeckých textů, které podporují základní předpoklady či teorie paradigma. Aby se mohl dle stejného zdroje vědec zabývat výzkumem, musí jiné vědce předem ujistit, že jeho výzkum přinese na určitý problém řešení, nelze se na druhou stranu zabývat problémem (žádat třeba finanční zajištění výzkumu na několik let), který sice vědec považuje za důležitý, ale není schopen 15
určit, zda ho vyřeší. Musí vědec při řešení problému pracovat s existující znalostí a přístupy, kdy musí být předem schopen popsat v normální vědě, jak dosáhne řešení. Přitom má mít výzkum stále význam, protože jsou novými studiemi zvyšovány přesnost a rozsah stávajících teorií, kdy ale je stále třeba, aby jakékoliv nové teorie uznávaly stejné předpoklady jako platné paradigma. Těžko se dle páté kapitoly Kuhnovy knihy identifikují pravidla, která popisují vědce v rámci stejného paradigma, protože tito vědci kupříkladu nemusí souhlasit s interpretací paradigma. Dále vědci náležící do určitého paradigma nemusí být schopni tato pravidla popsat, protože mají postoje k teoriím paradigma v sobě uložené zejména tacitně, jinak řečeno jejich vztah k teoriím paradigma byl získán praktickým výzkumem. To jistě jinak řečeno podle Kuhna znamená, že tito vědci se neučí koncepty, zákony či teorie abstraktně, ale na druhou stranu se je učí v aplikacích, kdy se zabývají současně konkrétními fenomény. Je-li dále dle téhož autora získáno nějaké řešení a současně respektováno paradigma, pak je toto řešení v rámci paradigma snadno přijatelné. Výzkum si v rámci normální vědy dle [16] neklade za cíl vytvářet nové teorie, přičemž ale i v rámci této vědy dochází v čase k tvorbě nových teorií, protože se vynořují neočekávané fenomény, které musí vědci uvažovat, což může iniciovat vznik nové teorie, která může vést ke změně paradigma, přičemž anomálie (= nevysvětlitelné nekonzistence mezi pozorovaným a předpovědí teorie) musí nová teorie objasnit v porovnání s teorií předchozí. Následně jsou vědci schopni, jak se píše tamtéž, nahlížet na přírodu odlišně, kdy podle téhož zdroje však také platí, že ne každá vytvořená nová teorie vede k vědecké revoluci. Záleží na tom, zda nová teorie v konkurenčním boji porazí předchozí a přehodnotí předpoklady teorie předchozí, přičemž podle Kuhna původní platná teorie v rámci určitého paradigma je vždy schopna většinu pozorování objasnit, kdy se experimentů může účastnit většina vědců. Následně dochází v paradigma k vytváření vědeckých pomůcek, zařízení, kdy jejich podobu determinuje uznávané paradigma, se kterými se všichni zabývají problémem, a také vznikají vědecké termíny preferované vědci určitého paradigma. Jsou následně pohledy vědců omezovány, co se týče šíře pohledu na problém, a také u nich roste odpor proti změně paradigma. Mají se v rámci stejného paradigma, jak také píše Kuhn, vytvářet nové metody a nástroje pro zabývání se problémy tohoto paradigma, přičemž je tak zvyšováno porozumění teorii a přibližování se realitě. Tvrdí také Kuhn, že je vědec schopen při experimentu normální vědy rozpoznat chybu pouze v případě, kdy je schopen s vysokou přesností předvídat, jaký by měl být získán výsledek. Přitom dle něho také platí, že s rostoucí přesností pozorování se zvyšuje pravděpodobnost, že budou objeveny anomálie, které nejsou v souladu s predikcemi teorií. Základem vědecké krize má být rostoucí nesoulad mezi teorií a pozorovanými fakty, kdy se s každým dalším odhaleným rozporem zvyšuje kritika směřovaná na stávající uznávanou teorii [16]. Jelikož dle téhož zdroje dochází k odhalování rozporů dlouhý čas, lze krizi, která může být základem změny paradigma, předvídat. Podle téže publikace jsou vědecké teorie autorit akceptovány jako pravdivé, pokud jsou prezentovány ve výuce studentům. Pokud by se jakýkoliv vědec chtěl zaměřit na zabývání se anomáliemi v rámci určitého paradigma, pak by dle Kuhna neměl kariéru v rámci normální vědy příliš jistou. Přitom je ale věnování pozornosti anomáliím klíčové pro tvorbu nové teorie. Dojde-li již ke krizi, pak je někdy schopna se s ní normální věda vypořádat, aniž by došlo ke změně paradigma, případně se o identifikovaném problému hovoří, avšak je označen za chybu a/nebo ponechán k řešení další generaci vědců, co bude mít k jeho řešení více znalosti. Ve třetím a současně posledním případě nenastane ani jeden případ ze dvou již uvedených a naopak dojde k válce paradigmat skrz starou a novou vědeckou teorii, kdy se původní paradigma nahradí novým v případě, kdy je schopna nová teorie nahradit předchozí. Nelze podle Kuhna zamítnout obě soupeřící paradigmata současně, 16
protože poté by nebylo možné pokračovat ve výzkumu, poněvadž by nebyla k dispozici jakákoliv teorie, se kterou by vědci mohli pracovat. Dojde-li k vědecké revoluci pomocí výměny paradigmat, pak se nemá jednat o kumulativní proces tvorby vědecké znalosti během revoluce, protože dochází ke změně pravidel, metod a aplikací a také se mění některé základní teoretické předpoklady, případně cíle výzkumu a pohledy na předmět výzkumu. Důvodem je, že je v rámci nového paradigma na problémy nahlíženo s jiným kognitivním rámcem. Tvůrcem teorie, která vede ke změně paradigma, je dle [16] vždy mladý vědec, případně vědec, který je nový v určitém oboru. Buď je v rámci vědecké revoluce předchozí paradigma plně nahrazeno jiným, případně dojde k nahrazení pouze té části původního paradigma, která nemohla přežít konkurenční boj. Jedno paradigma je nahrazeno jiným, pokud se nové po testování prokázalo jako přijatelnější. Při boji dvou paradigmat mají dále dle Kuhnovy knihy vědci zastávající jednu ze soupeřících teorií argumentovat proti druhé teorii a obhajovat vlastní teorii za užití jazyka toho paradigma, jehož teorii obhajují. Přičemž základní předpoklady obou paradigmat nemají být filosoficky porovnatelné. Tím, že nejsou podle Kuhna logicky porovnatelné, může jedno paradigma porazit jiné. K již uvedené kumulaci vědecké znalosti nedochází při výměně paradigmat proto, že nové paradigma musí část či celé předchozí paradigma zamítnout, tedy musí dojít jinak řečeno k destrukci alespoň části předchozího paradigma. Platí však, že normální výzkum vytváří kumulativní znalost [16], kdy však k této kumulaci znalosti nedochází v okamžiku vědecké revoluce. Některá paradigmata nebyla podle Kuhna nikdy zamítnuta a nemusí k tomu ani dojít, kdy jako příklady uvádí newtonovskou fyziku, behaviorismus či psychoanalytickou teorii. Mělo by dle něho také platit, že vědec je schopen současně uznávat více než jedno paradigma. Jak také píše, s výměnou paradigmat mohou být problémy předchozího paradigma označeny za nevědecké, případně ponechány na řešení jiným vědním oborům. Vedle toho dříve neexistující problémy či nevýznamné se mohou stát středem pozornosti vědců náležících do nového paradigma. Z toho důvodu má docházet s každou změnou paradigma ke změně kritérií, se kterými se určuje význam problémů a také hodnotí předkládaná řešení na tyto problémy. Rozlišuje dále Kuhn mezi celostní změnou (gestalt swith) a paradigmatickým posunem (paradigm shift). V rámci prvního uvedeného není zamítnuto, že původní uvažovaná teorie může být pravdivá, kdy ale v rámci paradigmatického posunu je novou teorií označena předchozí teorie jako chybná. Nemá být možné, aby bylo paradigma opraveno pomocí interpretací osob, které ho interpretují s pohledem směřujícím na teorii ze stejného paradigma, protože jejich interpretační předpoklady jsou shodné s těmi, které předpokládá teorie, kterou interpretují [16]. Přestože dle téhož zdroje a jak již bylo uvedeno, nedochází ke kumulaci vědecké znalosti v rámci výměny paradigmat, mají být stále většinou vědců nesprávně paradigmatické posuny vnímány jako nástroje přispívající ke kumulaci vědecké znalosti. Důvodem má nejprve být, že se změnou paradigma jsou přepsány učebnice tak, že z jejich obsahu není vidět, že došlo k vědecké revoluci. Tyto učebnice mají být základní pomůckou pro přípravu vědců na práci v rámci normální vědy, kdy z historie vědy v nich je zpravidla velice málo informací a vědci, kteří náleželi do dřívějších zamítnutých paradigmat, se prezentují, jakoby náleželi do současného paradigma. Z toho důvodu se zdá být v těchto učebnicích tvorba vědecké znalosti jako lineární a kumulativní proces, kdy revoluce nejsou v publikacích identifikovány a také je tyto publikace popírají. To jinak řečeno znamená, že v učebnicích doporučovaných určitým paradigma je prezentována vždy moderní vědecká znalost, avšak je současně prezentována zkresleně [16].
17
Když se porovnávají různá paradigmata, má se nejprve uplatnit pravděpodobnostní verifikace. V rámci tohoto přístupu se porovnává, co jsou schopny soutěžící teorie vysvětlit z toho, co je po ruce, jak se zase uvádí v [16], přičemž se preferuje teorie, která lépe koresponduje s fakty. Stejný text také píše o popperovské falsifikaci teorií, kdy si však Kuhn není uplatňováním falsifikace jist, protože žádná teorie není dle něho schopna vysvětlit vše a pokud by se každá teorie zamítla jen proto, že nevysvětlí vše, nebyla by žádná teorie k dispozici. Jelikož je nové paradigma budováno s pomocí předchozího, pak se podle téže publikace (někdy) přebírají z původního paradigma do nového některé odborné termíny či dále aparát vědy, kdy se ale obojí uplatní jiným způsobem. Tamtéž se také píše, že změna paradigma může vyžadovat generační změnu vědců, kdy někteří vědci mohou staré paradigma obhajovat trvale. V boji paradigmat se nikoliv pouze posuzuje, co je schopné každé z paradigmat v současnosti vyřešit, také mohou vědci hledět na to, které z paradigmat je schopno v budoucnu podat více vysvětlení na problémy, přičemž nové paradigma má mít zpravidla v počátku svého vzniku málo obhájců, ale s růstem jeho podpory jsou získáváni noví příznivci, kdy se také čím dál více vysvětlují příležitosti preference nového paradigma, začínají se vytvářet vědecké publikace, učebnice, formulovat přístupy experimentů, které jsou všechny založeny na předpokladech nového paradigma. Vysvětleme dále za pomocí informací z Kuhnovy knihy, jak se definuje věda (science). Vědecky se lidé zabývají takovou oblastí zájmu, na které se dohodnou, že si přístup takto označený zaslouží. Je-li dle jeho knihy v nějakém oboru pozorován pokrok, pak se hovoří o vědě, přičemž někteří vědci mohou považovat filosofii za nevědeckou, protože argumentují, že stále třeba existují přívrženci Aristotela, takže nelze hovořit ve filosofii snadno o identifikovatelném pokroku [16]. Přitom se však tamtéž opakuje, že není pokroku, když se uskutečňuje vědecká revoluce. Pokrok je na druhou stranu vidět pouze v období existence normální vědy a je vidět ještě více, pokud spolu nesoupeří více paradigmat, totiž bez soupeření paradigmat nemusí být neustále přezkoumávány předpoklady paradigmat a vědci se mohou zaměřit na výzkum, který pracuje s předpoklady paradigma, v rámci kterého pracují. Také tvrdí tatáž publikace, že pokud nesoupeří paradigmata, mohou se vědci plně soustředit na problémy, které považují za vyřešitelné, kdy nové problémy nemusí vědci hledat a ani nástroje, se kterými je budou řešit, protože oboje již nabízí paradigma v rámci kterého pracují. Zatímco sociální vědec má studovat originální zdroje literatury, volit nejlepší ze soupeřících paradigmat, či ohodnocovat řešení na problémy, která různá paradigmata nabízí, přírodovědec pracuje pouze s publikacemi, které vytvořilo současně uznávané paradigma [16]. To jinak řečeno dle téže publikace znamená, že přírodovědci klasické spisy nestudují, případně se považuje přírodovědcem prováděné studium těchto textů za podivnost. Tatáž publikace nahlíží na vědecké revoluce jako na demokratický proces, přičemž významní zastánci současně uznávaného paradigma jsou považováni za experty v oboru, kteří mají v rukou budoucí možná dosažení mladých vědců snažících se provádět výzkum v témže paradigma. Totiž tito významní představitelé komunity s pomocí pravidel, co vytvořili, a zkušeností rozhodují o tom, kteří mladí vědci dostanou třeba prestižní stipendium. Není těmito vědci přijato nové paradigma, dokud jeho tvůrce neprokáže, že je schopen vyřešit obtížné či významné problémy, což současně nedokáže staré paradigma obhajované představiteli komunity. Přitom by mělo nové paradigma také zajistit, že mnoho dříve řešených problémů budou moci vědci v rámci nového paradigma řešit dále. Jako poslední ve vztahu ke struktuře vědeckých revolucí uveďme z Kuhnova díla, že s každým novým paradigmatem má docházet k vyšší specializaci odborníků [16]. Kuhn považoval konceptuální změny za revoluční proces, kdežto Stephen E. Toulmin preferoval evoluční proces [50]. O tomto názoru Toulmina zde ale nebude více uvedeno.
18
Kritiku Kuhna prezentuje kupříkladu Mojmír Hampl [45] tak, že Kuhn nebyl schopen objasnit dynamiku a rychlost paradigmatických změn, případně také nebyl schopen vysvětlit, za jakých podmínek je vědecká revoluce urychlena či naopak zpomalena. Podíváme-li se na další uvedené v textu Hampla, aniž bychom se věnovali více Kuhnovi, lze nejprve uvést, že dle Hampla je osobním kapitálem vědce vždy znalost teorií obhajovaných určitým paradigmatem, do kterého náleží, a také jeho kapitál utváří schopnost se pohybovat ve stejném paradigma. Jeli vytvořeno nové paradigma, pak má mít jeho tvůrce v novém paradigma nejvíce osobního kapitálu a o změny paradigmat mají usilovat zejména mladí vědci, protože nejsou v počátku výzkumu oceněni. Je-li člověk v čele nového paradigma a zvyšuje poté svůj osobní kapitál, nemá mít dle Hampla zájem o paradigmatickou změnu, která by ho stála ztrátu pozice na výsluní. Z publikace Hampla lze dále převzít informaci o vývoji vědy ve dvou rovinách [45]. Tamtéž se nejprve píše o změnách obsahu teorií či tvorbě nových teorií v čase a dále ale také o proměnách metod zkoumání v každé vědní disciplíně. Ono v článku Hampl uvádí proto, že dle něho nemusí ke změně ve vědě docházet pouze tvorbou nových teorií, kdy se následně mohou změnit metody výzkumu, ale také vývoj a zavádění nových metod mohou vést ke změně teorií. Dále Hampl přebírá do publikace dělení věd na esencialistické a nominalistické, přičemž toto členění zavedl Karl R. Popper a v případě prvního přístupu je snaha o poznání esence věcí, kdy se uplatní otázky „co je“ třeba život, vědomí. Nominalisté z bádání odstranili tyto esencialistické otázky a usilují pouze o vytváření popisů pozorovaného, přičemž nominalistický přístup jako forma metodologie má převažovat v přírodních vědách a esencialismus se má preferovat ve vědách sociálních [45]. Je vhodné k předchozímu uvedenému dodat za užití stejného zdroje literatury, že se v rámci nominalismu preferují kvantitativní metody, to jinak řečeno znamená, že se vytváří hypotézy, modely a pomocí experimentů se testují jejich predikce. Oproti tomu a také podle Hampla se v sociálních vědách preferuje intuice a vytvářené hypotézy se netestují, protože k tomu nemají sociální vědci nástroje. Tvrdí také Hampl, že v přírodních vědách se termíny vytváří či přetváří až po pozorováních, kdy se jinak řečeno na nové objevené vymýšlí termín, kdežto v sociálních vědách mají existovat termíny již před zkoumáním. Vedle již uvedeného je záhodno uvést jako další převzaté z [45], že ekonomie jako před několika desítkami let značně esencialistická věda se stává čím dál více nominalistickou, přičemž se ze všech sociálních věd nejvíce přiblížila přírodním vědám. To ale neznamená, že tento posun od esencialismu k nominalismu nelze pozorovat také u jiných sociálních věd. Následně píše Hampl o nenahraditelném nominalistickém přístupu v ekonomii, kdy sice někteří esencialisté stále kritizují na přechodu k nominalismu preferenci zjednodušených modelů, které nemohou objasnit vše, avšak současně Hampl považuje modely za nutnou základní část výzkumu každého současného ekonoma. Testují-li se tyto modely, pak podle Caldwella uvedeného v Hamplově publikaci se nejedná o totéž jako o testování teorií. K tomu lze v téže publikaci nejprve jako další objasnění nalézt, že každý současný ekonom nejenom musí vytvářet teorie a hypotézy, ale také je musí testovat, přičemž by měl být stejný ekonom vždy schopen volit mezi daty testovatelná a pokud pracuje s nevhodnými daty, měl by je být schopen převádět na testovatelná [45]. Tamtéž se i uvádí, že stejný ekonom musí být obeznámen o metodách testování, protože by měl být schopen na různé teorie aplikovat více než jednu metodu testování, kdy při testování s novou metodou, než jakou užil jeho kolega, bude následně testovat teorii nejspíše na cosi jiného. Je potřeba podle Hampla rozlišovat mezi tvorbou metod pro testování, kdy tímto se mají zabývat zejména ekonometrie a statistika, a mezi uplatněním těchto metod ekonomy [45]. Totiž dle stejného zdroje je ekonomie jiným oborem výzkumu než statistika či ekonometrie a 19
následně tudíž nelze očekávat, že ekonom je schopen provádět testování testovacích metod, případně jejich zdokonalování, tvorbu nových metod, případně ještě zamítání stávajících metod testování jako vhodných pro testování. Následně Hampl tamtéž zavádí pojem riziko vzniku testovacího vychýlení, přičemž se v jeho slovech jedná o nebezpečí, že „teorie či hypotéza může být ověřována pomocí testu, který není relevantně testován sám o sobě“. To dle něho jinak znamená, že se může při testování použít metoda, která byla v rámci ekonometrie či statistiky zamítnuta jako vhodná, aniž by o tom ekonom věděl. Následně se potvrdí předpovědi, i když jsou fakticky chybné. Vedle všeho již uvedeného mohou být dle Hampla také problémem nesprávně užité testovací metody, kdy ale nepodává detailní návody, jak správně testovací metody vždy použít. Jako předposlední převzaté z publikace Hampla vysvětleme pojem obcházení hypotézy. Správně by dle něho měl vždy výzkum začínat formulací hypotézy, následně se tato hypotéza testuje a vyvrací či potvrzuje. Neměla by dle něho nejprve být k dispozici znalost testu, kdy následně se provádí aplikace tohoto výsledku na data a až poté se má formulovat hypotéza, přičemž se ono testování označí jako náhodné. V případě vysvětleném v předchozí větě se má totiž obcházet hypotéza. 2.4 Lakatosův příspěvek k filosofii vědy Zatímco Kuhn zavedl pojem paradigma, Imre Lakatos pracuje s výrazem výzkumný program pro stejné, přičemž má být tento program zvolen v počátku výzkumu a jeho částí mají být metodologická pravidla, která se dělí na dvě skupiny [21]. Do první skupiny patří doporučení, na co by se měl výzkum zaměřit, a ono stejný autor označuje výrazem positivní heuristika. Dále je v rámci stejného programu stanoveno, čemu by se měli vědci vyhýbat při bádání, a ono Lakatos označuje jako negativní heuristika. S odkazem na Poppera považuje Lakatos dokonce celou vědu za jeden výzkumný program, přičemž by dle Poppera mohla být pravidla celé vědy formulována pomocí metafyzických principů, kdy jedním z nich může být: „Příroda nepřipouští výjimky“. Dále píše Lakatos o tvrdém jádru vědy (hard core), přičemž negativní heuristika má zakazovat zabývat se tím, co je v jádře. To jinak řečeno má znamenat, že se vytváří přídavné hypotézy ve vědě, které mají jádro ochraňovat tak, že tyto hypotézy byly opakovaně testovány a jsou doposud nezamítnuté. Následně se výzkumný program, jehož součástí je jádro, považuje za úspěšný, pokud je identifikován progresivní posun v problémech, jinak se jedná o degenerační posun. Jako příklad úspěšného výzkumného programu Lakatos uvádí gravitační teorii Newtona. Totiž při tvorbě této teorie byla umístěna, jak také píše, do moře anomálií, kdy byli schopni tvůrci této teorie veškeré sporné případy do teorie postupně zabudovat, aby byla teorie konzistentní s pozorováními. Také byly časem objevovány nové sporné případy, které se časem ale vždy podařilo vysvětlit stejnou teorií. Jinak řečeno se podařilo vytvořit nezamítnutelné jádro, kdy každá pozorovaná anomálie byla časem vždy objasněna, aniž by bylo potřeba jakkoliv měnit jádro. Upozorňuje dále Lakatos, že neobjasněné anomálie nejsou uvažovány vědci v náhodném pořadí, což tvrdil Kuhn, naopak byl podle Lakatose způsob nakládání s anomáliemi dávno stanoven teoretiky v jejich pracovnách, aniž by při určení tohoto postupu brali ohled na již známé anomálie. Jinak řečeno má dle Lakatose být v rámci pozitivní heuristiky předem určeno, jaké části výzkumného programu budou zamítnutelné a jak lze tyto části programu přetvářet. To jinak znamená, že je stanoveno, jakým způsobem lze přetvářet zamítnutelný ochranný pás (protective belt), který je okolo jádra [21]. Výhodou této pozitivní heuristiky má být, že vědec nemusí být utopen v moři anomálií, protože má možnost se jimi zabývat. Dle téhož zdroje nejprve již zmíněný Newton vytvářel výzkumný program za pomocí fixního bodu a jednoho dalšího bodu nefixní povahy, kdy Lakatos píše také přímo o slunci a planetě. Třetím 20
zákonem dynamiky od Newtona však bylo třeba původní model nahradit, přitom změna nebyla následkem pozorovaných anomálií, ale na druhou stranu čelil Newton teoretickým problémům. Následně slunce a planetu nepovažoval za hmotné body, považoval je za hmotné koule. Přitom nebylo opět potřeba se zabývat anomáliemi, kdy současně byla vyloučena z uvažování nekonečná hustota, přičemž ale Newton čelil matematickým problémům, což způsobilo odložení vydání jeho převratné práce. Newton v porovnání s jinými vědci stejné doby nepublikoval první získaný model, ale nejprve usiloval o jeho zdokonalení ve výzkumném programu, jinak řečeno se rozhodl nepublikovat cokoliv, dokud jeho teorie nebyla značně vylepšena. Lakatos definuje slovo model jako skupinu původních podmínek či teorií, které se postupně během pokroku ve výzkumném programu nahrazují, modifikují [21]. Existují-li dle téhož zdroje obtíže v programu, pak se má jednat spíše o obtíže matematické než empirické, což je dáno přetvářením modelů a znamená jinak, že anomálie jsou menší problém než matematické přetváření modelu. Považuje stejný zdroj pozitivní heuristiku za flexibilnější než heuristiku negativní, kdy v případě programu nacházejícího se v degenerační fázi by mělo stačit zpravidla pouze vytvořit kreativní posun realizovaný v pozitivní heuristice, aby byl program udržen. Jinak řečeno je třeba v tomto případě posun v obalu jádra, kdy Lakatos doporučuje obal oddělit od jádra, protože pak se snadněji posun uskuteční. Je-li dle něho zamítnuta n-tá verze programu, pak tak, že n+1-tá verze programu je verifikována, takže pomocí verifikace je udržován program při životě. Přitom verifikace sice dosvědčuje, že predikce souhlasí s fakty, avšak nelze současně pomocí verifikace potvrdit pravdivost programu. Naopak se pomocí verifikace usuzuje pouze na heuristickou sílu programu [21]. V rámci přístupu pozitivní heuristiky se předpokládá, že každá anomálie bude časem zapracována do programu, aniž by bylo třeba měnit jádro. Není možné dále podle Lakatose předpokládat, že po zamítnutí teorie bude definitivně považována za zamítnutou a současně chybnou. Lze ještě dříve, než je heuristika určitého programu vyčerpána, zavést nový program, přičemž ale Lakatos chápe pocity vědců, kteří by měli v polovině progresivní fáze stávajícího programu věnovat pozornost novým vágním metafyzickým teoriím, u kterých nemusí být nikdy dosažen jakýkoliv empirický výsledek. Přitom však má Kuhn dle něho tento postup podporovat, kdy v rámci jeho normální vědy přiřazuje paradigmatu monopolní pozici. S tím Lakatos nesouhlasí, jelikož monopolní pozici lze dle něho přiřadit určitému programu pouze krátce a zřídka. Dále s Kuhnem nesouhlasí v tom, že teoretický monismus je lepším přístupem než teoretický pluralismus, přičemž svůj postoj Lakatos považuje za shodný, jako zastávali Popper a Feyerabend. Je podle Lakatose nahrazen jeden výzkumný program jiným, když nový program vysvětlí totéž, co vysvětlil předchozí, a ještě nabídne více vysvětlení, přičemž stejný autor píše o heuristické síle každého programu a tato síla je dána tím, s jakými kritérii, předpoklady je novost programu hodnocena, přičemž v některých případech je třeba podle něho mnoho času pro ohodnocení novosti. Stejný autor tvrdí, že s příchodem nového výzkumného programu mohou být pouze stará fakta vysvětlována nově a dlouhý čas uplyne, než budou vytvořena nová fakta. Z toho důvodu nedoporučuje nepodporovat tvorbu nových výzkumných programů a naopak volá po toleranci, protože nepodporováním jejich tvorby nelze získat, co by mohli jinak po rozvoji přinést. V počátcích konkurenčního boje výzkumných programů se mají jejich první modely zabývat odlišnými doménami problému, kdy s rozvojem méně vyspělého programu má docházet k tomu, že se jejich teritoria zájmu začnou více překrývat, až podle Lakatose n-tá verze jednoho programu bude nekonzistentní s m-tou verzí druhého programu [21]. Přitom však není válka programů nutně u konce, záleží na tom, s čím později v čase přijdou obhájci programu v jedné bitvě poraženého. Dle téhož zdroje je ale nevědecké vytvářet ad hoc (= za určitým 21
(konkrétním) účelem/případem vytvořené) hypotézy a s nimi být ve střetu proti v daný okamžik vítěznému programu. V boji dvou programů není vhodné v časných fázích boje rozhodovat o preferenci jakéhokoliv z nich, protože dle Lakatose kritické experimenty mohou potvrdit pravdivost nového programu až třeba o desítky let později. Totiž se dle něho třeba perihelión Merkuru vyznačoval anomálním chováním za uvažování Newtonova programu mnoho let a stále se předpokládalo, že se to podaří vysvětlit jednou stejným programem, kdy až Einstein pomocí vysvětlení této anomálie předchozí newtonovský program zamítl. Lakatos se dále domnívá, že všechny vědecké teorie mohou být chybné, kdy i tvrdí, že jednou poražený výzkumný program se může za několik let opět dostat na výsluní, pokud určitý experiment potvrdí platnost poraženého programu, kdy tedy zamítne program současně považovaný za vítězný [21]. Jako příklad předchozího se v témže zdroji píše, že v 18. století bylo mnoho experimentů proti zákonu volného pádu od Galilea a také vyvracelo teorii gravitace Newtona. Následně byla v 19. století korpuskulární teorie vyvrácena, kdy ale pozdější teorie relativity ukázala, že toto vyvrácení bylo chybné. O výsledcích experimentů z 18. století se psalo v knihách a později ale podle Lakatose byly z publikací informace odstraněny právě díky novým výsledkům experimentů, kdy však také stejný autor píše, že ten, kdo obhajuje již poraženou teorii, může být považován za střed výsměchu, i když budoucnost s novým experimentem může klidně ukázat, že jím obhajovaná teorie je pravdivější než ta, která ji porážela. Považuje tentýž autor za nevhodný požadavek, aby nová teorie byla potvrzena před její publikací, dále dle něho nelze nikdy s jistotou určit hodnotu nové teorie, případně obhajovat pravdivost teorie tím, že žádný experiment doposud provedený ji nevyvrátil. Nelze dále, jak také píše, porozumět růstu vědy, pokud je hodnocena vědecká znalost pouze pomocí ohodnocení jedné teorie. Ptá se také, co byl marxismus schopen předpovědět od roku 1917, kdy naráží na slabost programu marxismu a také freudovského přístupu, jelikož dle něho lze hovořit o sjednocení mnoha teorií v těchto programech, přičemž jsou schopny objasnit veškeré anomálie, avšak nenabízí predikce. Nesouhlasí Lakatos s tvrzením Poppera, že většina vědců považuje výsledky experimentů za spolehlivé, kdy se Lakatos přímo na druhou stranu domnívá, že se děje opak. Současně ale souhlasí s Popperem v tom, že je třeba lpět i na zamítnuté teorii, protože jen tak se porozumí jejímu významu a silným stránkám. Zatímco dále dle Lakatose má Kuhn nahlížet na vědu ze socio-psychologického pohledu, pohled Lakatose má být stejný jako pohled Poppera, kdy se jedná o pohled normativní. Je však dle Lakatose i pravdou, že pokud je určitý program opakovaně zamítán jiným pomocí experimentů, s některými vědci neustále obhajující starý program nemusí mít vědci přiklánějící se k vítěznému programu strpení. Uveďme dále klasifikaci ad hoc hypotéz do tří skupin, přičemž se vychází opět z [21]. Stejný zdroj nejprve píše o hypotéze, jejíž obsah je stejný jako u teorie předchozí či u teorie po ní následující, což jinak znamená, že nejsou předpovídána nová fakta. Dále se v onom zdroji uvádí jako druhý příklad ad hoc hypotézy ta, která předvídala nová fakta pouze chybně. Lykken jmenovaný v [21] tvrdí, že v psychologii nelze pomocí statistické významnosti usuzovat na kvalitu experimentu a už vůbec nelze pomocí této významnosti potvrdit teorii, což Lakatos považuje za třetí ad hoc hypotézu. Nejprve více jak 2000 let zpět skeptici kritizovali schopnost intelektu poznat, přičemž newtonovská fyzika měla tuto skepsi rozehnat, kdy ale Einstein zamítnutím newtonovské fyziky opět vnesl skepsi do vědy, zda lze jakoukoliv vědeckou znalost považovat za potvrzenou [22]. To však dle téhož zdroje vyžaduje, aby klasická struktura vědecké znalosti byla přehodnocena. Ve stejném textu se zdůrazňuje, že Popper tento kolaps newtonovské mechaniky a fyziky má ve středu zájmu, kdy tím je řečeno, že znalost není neustále 22
kumulována, přičemž neustálý růst vědecké znalosti nabalováním pravdivých teorií neuznává také Kuhn inspirovaný středem zájmu Poppera a jeho závěry. Zatímco však má Popper nahlížet na vědu jako na neustálý revoluční proces, Kuhn neuvažuje kritiku a revoluce v obdobích normální vědy, což se píše tamtéž. Lakatos následně upozorňuje, že Kuhn se stává iracionálním odhalením chyby v ospravedlnění potvrzování i falsifikace (justification and falsificationism) [22]. Zatímco Popper považuje vědecké změny za racionální a opírá se při onom o logiku objevů, Kuhn se domnívá, že ke změnám paradigmat dochází bez jakýchkoliv rozumových pravidel. Lakatos také vysvětluje, jak se posuzuje pokrok ve vědě a přímo v posunech problémů (problemshift) [22]. Dle téhož zdroje se posuzuje u série teorií vytváření nových faktů, kdy teorie zamítnutá jinou je považována za zamítnutou, pokud nová teorie má větší potvrzovací obsah. Lze, jak se píše tamtéž, rozlišovat nové vědecké vysvětlení od lingvistické reinterpretace, přičemž z toho důvodu Lakatos dále tvrdí, že lze hovořit o vědeckém vysvětlení faktu pouze tehdy, kdy vedle reinterpretace je také vysvětlen nový fakt předchozí teorií nevysvětlený. Z toho důvodu se nemá posuzovat nikdy jedna teorie, ale je třeba porovnávat sérii teorií, což dle něho má jinak řečeno znamenat, že pouze série teorií může být považována za vědeckou či nevědeckou a nikoliv jen jedna izolovaná teorie. Tímto způsobem se Lakatos zbavil empirického kritéria potvrzení teorie, které vyžadovalo souhlas experimentu s fakty, na druhou stranu zavádí kritérium, kterým se hodnotí pokrok, kdy tímto kritériem je ohodnocení přítomnosti nových faktů s každou další v sérii teorií. To jinak řečeno má znamenat, že výsledky experimentů nemají mít jakýkoliv vliv na ohodnocení teorií. Na druhou stranu podle Lakatose nemůže jakýkoliv výsledek experimentu zamítnout sám o sobě teorii, k tomu je potřeba lepší teorie. Následně dochází tentýž autor k závěru, že zamítání teorií tedy není závislé na porovnání výsledků experimentů s fakty, ale jedná se pouze o zamítání v případě, kdy se posuzují vzájemné vztahy více než jedné teorie. Uvažuje Lakatos nejprve tvrzení „Labuť A je bílá.“ a dále uvádí tvrzení „Všechny labutě jsou bílé.“, přičemž následně tvrdí, že pokud se získá z prvního druhé, nejedná se o pokrok, protože již lze jen objevit kupříkladu tvrzení „Labuť B je bílá.“, z toho důvodu tedy nepovažuje empirické generalizace za progresivní [22]. Aby se podle něho jednalo o novou znalost, musí být nabídnut fakt nový a současně nepravděpodobný či dokonce nemožný, a to v porovnání s dřívějšími tvrzeními. Jako poslední převzaté ze stejného zdroje uveďme, že s příchodem nové teorie nejsou zpravidla staré anomálie vysvětleny, ale stále zůstávají anomáliemi, avšak nová teorie může předpovědět nový fakt správně, který časem vyvrátí teorii předchozí. Z práce Lakatose více uvedeno nebude a v následující subkapitole se prezentuje pohled na vědu Paula Feyerabenda, který studoval pod Popperem stejně jako Lakatos a připravoval s Lakatosem publikaci, kterou ale musel dokončit sám kvůli Lakatosově úmrtí. 2.5 Feyerabendův anarchistický přístup k vědě Paul Feyerabend popisuje veškeré dění ve vědě jako spíše anarchistické, než aby se dalo hovořit o vývoji vědy pomocí pravidel [23]. Dále v témže textu považuje podmínku konzistence, kdy je třeba souhlasu nové hypotézy s předchozími, za nerozumnou, protože se tak ochraňují teorie předchozí a nikoliv ta nutně vždy nejlepší. Píše také o veškeré lidské znalosti a podle něho je tato veškerá lidská znalost kdy vytvořená asimilována do vědy, kdy se následně každá jednotlivá vědecká teorie touto celkovou znalostí vylepšuje. Protože dle něho mají být fakta ustanovena starými ideologiemi, pak pouhý střet těchto faktů s teorií může být považován za pokrok. Feyerabend i vysvětluje, v čem je nový v porovnání s Lakatosem, kdy jde přímo o to, že ad hoc hypotézy mohou být podle Feyerabenda přínosné. To v případě, kdy některá z nich iniciuje vznik nových teorií, případně může ukázat na nové směry výzkumu. 23
Stejný autor také varuje proti stejnému, co již bylo uvedeno. Přímo není vždy žádoucí se obracet od starých teorií, jelikož v některých případech může být důvodem odvrácení zejména či pouze (podvědomá) preference nového a touha odvracení se od starého. Feyerabend považuje Lakatosovo pojetí vědy za vzdálené moderní vědě, protože přímo jeho standardy považuje za abstraktní, a tedy nejsou neutrálně uplatnitelné na vědu, mýty, magii či náboženství. Vedle toho nemá být Lakatosův přístup (založený na porovnání obsahových tříd) aplikovatelný třeba na porovnání vědy a mýtů. Je také podle [23] škodlivé a nerealistické, aby věda následovala neměnná a univerzální pravidla. Totiž, jak se píše tamtéž, každé metodologické pravidlo pracuje s určitými předpoklady a přijetím pravidla mají být také automaticky považovány jeho předpoklady za pravdivé. Tyto předpoklady by mohly být pravdivé podle Feyerabenda, avšak je současně doporučuje alespoň občas testovat, což dle něho znamená nepoužívat více současnou metodu vědy. Totiž každá metodologie má dle něho limity, proto je třeba se řídit pouze pravidlem, že lze řešit problémy jakkoliv a měl by vědec pracovat se vším, co právě považuje za nejvhodnější. Argument pro předchozí má ten, že racionalismus, se kterým pracuje věda, není schopen rozlišit mezi vědou a mýtem, či (vždy) říci, co z nich nabízí pravdivější znalost. Přitom současně, jak také píše, mezi vědou a mýty existuje často přesah, přičemž v rámci vědecké teorie je snaha popsat modelem komplexitu reality tak, že budou získávány přesné a potvrzované predikce, kdy ale může model nabízet kauzální vztahy i tam, kde v reálu nejsou, případně bude popisovat pozorované pomocí jiných vztahů, než skutečně utváří pozorované. To má jinak znamenat, že různé teorie jsou jako abstrakce různě vzdáleny od toho, co se snaží popsat, kdy se preferují různé z nich podle toho, co mají zejména popisovat. Totiž každý teoretický model je tvořen dle Feyerabenda pomocí analogie, ale brzy po jeho vzniku již není tato analogie identifikovatelná. Odmítá Feyerabend tvrzení, že mýty jsou rituální povahy či pragmatické funkce a že k vědě se na druhou stranu více hodí a také více přiřazuje skepticismus, což by mělo být činěno díky otevřenosti vědeckého bádání. U většiny vědců je podle něho skepticismus málo identifikovatelný a pokud ano, pak ho tito vědci směřují proti jiným teoriím napadajícím jejich, případně proti všemu, co sami považují za nevědecké, a nejsou schopni skepticky napadat vlastní výzkum. Tito jednostranně skepticky orientovaní vědci mají dále vytvořenou ochranu svých základních vír i následných podrobných rozvedení teorií a cokoliv nekompatibilní s jejich teoriemi je považováno v menšině případů za pohromu a většinou je označeno za neexistující. Nemají být stejní vědci schopni přijmout jiné ideologie, protože jsou zpravidla u moci a pracují s mocí stejně, jako pracovala inkvizice ve středověku s odpůrci víry. To má za následek podle Feyerabenda, že je sice v dnešní době oddělen stát od církve a mají lidé svobodu si zvolit jakékoliv náboženství, avšak není oddělen stát od vědy, takže lidé nemají možnost si svobodně zvolit metodu vědy a její pravidla. Přestože vědecká tvrzení nemají být většího významu než mýty či náboženské myšlenky, má vědecká znalost monopol na vývoj společnosti, kdy nelze následně hovořit o svobodné (otevřené) společnosti, protože se každý člověk podřizuje vědecké znalosti a pravidlům, co věda stanoví [23]. Je třeba dle téhož zdroje oddělit vědu od státu, jako církev byla oddělena od státu a nemělo by být více umožněno učit děti pouze poznatky z vědy, protože vědecká znalost nemusí být o cokoliv lepší než mýty či náboženské texty. Pokud totiž bude moc člověk preferovat cokoliv, bude teprve poté vytvořena otevřená společnost. Tvrdí také Feyerabend, že je vědecká znalost považována za nejlepší proto, že v porovnání s jinými tvrzeními vzniká stále testováním teorií. To však ale podle něho stále nemůže zajistit pravdivost jakékoliv teorie. Dále upozorňuje na utváření lidských vztahů, vzdělávacích programů opět pod monopolním diktátem vědy. Co by mělo být dále zavedeno dle něho, je to, že by měly být 24
obsahy předmětů ve školách determinovány volbou lidí, co má být učeno, a nemají být naopak dětem jen předkládány vědecké pohledy na vše, protože magie, mýty či náboženské texty nemusí být méně pravdivé než vědecké teorie. Následkem prezentace studentům pouze vědeckých teorií a pohledů má být to, že kosmologický pohled považovaný z dob Koperníka za pravdivý není kriticky přehodnocen. Je-li dle stejného autora věda skutečně schopna nabízet užitečné a pravdivé teorie, pak nemá být třeba ji oddělit od státu, jinak je třeba oddělení, protože žádná současně známá metoda vědy není schopna zajistit, že je věda úspěšná [23]. Dle téhož zdroje totiž existuje tolik vědeckých škol, že se jejich názory vzájemně vyvažují (či doplňují). Stejný zdroj také upozorňuje, že preference určité teorie před jinou je ovlivněna použitou metodologií a fakta samotná rozhodnout o preferenci teorie nemohou. Nelze také, jak se píše tamtéž, označit za dobrou teorii jakoukoliv z těch, co jsou zamítnutelné, kdy k zamítnutí ale zatím nedošlo. Objektivní kritéria pro hodnocení teorií mají vždy určovat ti vědci, kteří jsou součástí nejvíce pokročilé části vědy – hlavního uznávaného paradigma, kdy se tak i chrání proti útokům na jejich teorie [23]. Jelikož je dán vědcům monopol na znalost, pak mají také jiné výhody jako třeba peníze a autoritu, které z nich dělají cosi více, kdy podle Feyerabenda je třeba vědcům přidělit více skromnou pozici ve společnosti. V Číně podle něho komunisté v určitou dobu zaváděli čínskou medicínu do nemocnic a lékařských škol, kdy se proti tomu zvedla na Západě vlna odporu zejména u odborníků, načež se ale ukázalo, že zavádění alternativní medicíny vede ke vzniku nových léčebných metod a ke vzniku nových problémů, které začali řešit a uplatňovat vědci na Západě i v Číně. Považuje dále Feyerabend oddělení vědy od nevědy za umělé oddělení, které může omezit tvorbu nové znalosti. Je-li dle něho hlavním cílem jakéhokoliv zkoumání porozumět přírodě, je potřeba pracovat s jakoukoliv znalostí, které by mohla být využitelná při tvorbě nové teorie. Také neodmítá jakoukoliv metodu, která napomůže tuto znalost získat. Někteří podle něho tvrdí, že není znalosti mimo vědu, což považuje za naivní tvrzení. Stejný autor také na vědě kritizuje, že je její znalost označována za složitější a dokonalejší, než tomu je ve skutečnosti. Důvodem má být to, že třeba fyzika, biologie či medicína jsou nevhodně učeny, přičemž ve výukových materiálech je mnoho nadbytečného. Totiž třeba během druhé světové války byli Američané schopni získat odborníky v lékařství pouze po půl roce výuky, protože podle Feyerabenda čas neumožňoval z důvodu nedostatku lékařů je vzdělávat roky. Následně dochází Feyerabend k tvrzení, že věda je vždy za války zjednodušena a pouze v období míru je komplikovanější, čímž si udržuje prestiž. Měl by člověk dle Feyerabenda nahlížet na vědu jako na historický fenomén, který je jedním z mnoha přístupů, co se snaží uchopit určitý problém. Jiným historickým fenoménem mohou být mýty a aby člověk získal komplexní pohled na problém, měl by porozumět všem hlavním ideologiím jako fenoménům. Dále stejný autor doporučuje studium nejlepších propagátorů určitého přístupu ke znalosti (vědního oboru), protože se tak člověk stane více odolným jejich propagandě, pro kterou Feyerabend používá pojem argumenty. Následující subkapitola vysvětluje význam logiky a zejména objasňuje rozdíl mezi dedukcí a indukcí. 2.6 Logika a entymematické zdůvodňování Zdůvodňováním se zabývá logika [13] a podle téhož zdroje se tato disciplína nezabývá tím, zda předpoklady usuzování (premisses of an inference) jsou pravdivé či nepravdivé. Usuzování se považuje za platné (valid), pokud závěr usuzování skutečně následuje z předpokladů, což uvádí stejná publikace. Objasněme ještě stručně rozdíl mezi dedukcí a indukcí, o kterých se psalo výše, přičemž se vychází ze stejné knihy. Usuzování se považuje za 25
deduktivně platné, pokud neexistuje situace, ve které by předpoklady byly pravdivé a současně závěr usuzování by byl neplatný. Odvozování (= usuzování) se považuje v rámci dedukce za platné, pokud pravdivé předpoklady (jejichž pravdivost se předpokládá při usuzování) vedou k závěru, který je také pravdivým. O indukční usuzování se jedná v případě, kdy je za užití několika tvrzení ve formě předpokladů vytvořen následně závěr, který zobecňuje uvedené v oněch několika tvrzeních, tedy se současně nejedná o závěr deduktivně platný [14]. Zatímco Popper [11] indukci zamítl, Rescher [12] věnuje jednu kapitolu knihy entymematickému zdůvodňování v rámci indukce. Slovem entymém Rescher tamtéž označuje tvrzení, jehož některý z předpokladů není výslovně uveden. Také se entymém užije pro tvrzení, jehož závěr usuzování není výslovně uveden. Lze podle Reschera na indukční usuzovaní nahlížet jako na dedukční usuzování, které selhalo, protože není uveden určitý předpoklad, případně je závěr usuzování příliš obecný. Uvedené je důležité proto, že Rescher uznává Popperovo zamítnutí indukce, avšak současně tvrdí v jiných slovech, že u indukčního usuzovaní, které nemá uvedený některý předpoklad, případně obsahuje příliš obecné řešení, lze (alespoň někdy) chybějící předpoklad(y) přidat, aby bylo z indukčního usuzování vytvořeno dedukční. Pak nelze v argumentaci kritizovat samotné uplatnění indukce, ale musí být přímo napadnut některý z předpokladů (dedukčního) argumentu, jelikož dedukce v porovnání s indukcí nevytváří jakoukoliv novou znalost, co by již nebyla uvedena v předpokladech, pouze dedukce uvedené v předpokladech transformuje do věty jiné struktury. Pod pojmem argumentace se rozumí dle [14] podání skupiny důvodů, které podpoří předkládaný závěr. Podle téhož zdroje se za argument nepovažuje samotné podání názoru, ale musí být současně prezentována tvrzení, která posílí závěr. Jak také uvádí stejná publikace, lze pomocí argumentů odlišovat lepší pohledy na věc od horších. Totiž ne všechny závěry jsou podporovány stejně kvalitními argumenty. Vedle toho, že argumenty posilují, či naopak zeslabují závěry, závěry také rozumově utvářejí, vysvětlují, což se píše tamtéž. Také argumenty závěry obhajují, tedy když je potřeba kritizovat závěr, kritizují se i předložené argumenty. Zopakujme znovu již uvedené. Dedukce nevytváří generalizace z předpokladů. Aby mohl být deduktivní argument nazván validním, musí být s pravdivými předpoklady [14]. Tamtéž se však i píše, že má dedukce ještě jeden význam, přímo v případech, kdy mohou předpoklady prezentovat nejisté informace. Totiž v tom případě může dedukce napomoci argument zorganizovat. Vysvětleme ještě stručně pojem mylnost argumentu. Mylnost argumentu se týká nesprávné, pomatené argumentace [14]. Jako první častý příklad onoho se tamtéž uvádí prezentace závěrů, ke kterým nevede dostatek předpokladů. Například se může jednat o generalizaci vycházející z jednoho příkladu. Dle téže publikace je třeba opatrnosti také při odkazu na autoritu, aby její úsudek nebyl přegeneralizován. Pokud se odkazuje na autoritu, pak musí citující osoba vysvětlit, proč se opírá o autoritu. Dále dle téhož zdroje vede často k mylnému argumentu neuvažování alternativ. Přímo se v publikaci píše o korelačním vztahu dvou veličin, kdy pisatel mylně pouze z korelace odvozuje kauzální vztah a závislost jedné veličiny na druhé. Stejná publikace i prezentuje několik příkladů vedoucích k mylnému argumentu a jedná se kupříkladu o argumenty v podobě chybného dilema, komplexní otázky, popření předchůdce, přesvědčivé definice, které se zde blíže nevysvětlují. 2.7 Z analytické filosofie Jaroslav Peregrin [25] píše o dvou filosofických školách, kdy první z nich má být fenomenologicko-existencialistická a druhou analytická, přičemž k rozvoji analytické školy dle něho přispěli zejména Frege, Wittgenstein a Quine, současně však stejný autor publikace píše, 26
že prostřední z uvedených filosofů „analytickou tradici odvrhl“. Jazyk je středem zájmu analytických filosofů, protože ho považují za místo, kde se ze subjektivity stává objektivita, která jediná by měla dát odpovědi, přičemž Peregrin s odkazem na tvrzení Dummeta píše o analytické filosofii jako o směru, který je budován na odkazu Gottloba Frega. Frege nebyl, jak také píše, ani tak filosof jako spíše logik a matematik, kdy se do publikování práce od Frega nahlíželo na logiku zejména jako na podobor filosofie. Zaměřují se analytičtí filosofové na jazyk, protože se domnívají, že nelze uspokojivě hledat řešení na problémy, tato získaná řešení popisovat, pokud není porozuměno otázkám, problémům popsaným právě v jazyce. Vedle toho a také podle Peregrina je jazyk zpřesňován každým jeho dalším zkoumáním a (analytická) filosofie se má také podle něho zabývat zejména pojmy. Již zmíněný Frege vytvořil pojmové písmo, což jinak Peregrin označuje výrazem jazyk symbolů, přičemž toto písmo by mělo být schopno vytvářet a prezentovat matematické důkazy tak, aby v důkazu nebyly později identifikovány skryté předpoklady či jeho jiné nekontrolované části [25]. Dle téhož zdroje byl Frege inspirován Wilhelmem Leibnizem, kdy Leibniz usiloval o tvorbu jazyka, pomocí kterého lze vyjadřovat vše přesně, vše v tomto jazyce bude pod kontrolou, kdy však Leibniz svou představu nepřevedl z obecných úvah do vytvoření onoho jazyka. Frege na rozdíl od Leibnize, jak píše stejná publikace, má být schopen onen jazyk vytvořit, a to pomocí symbolů, kterými zobrazí vše obsažené v přirozeném jazyce. V jazyce symbolů se má zobrazovat přirozený jazyk. Jinak řečeno bude tímto položen základ moderní logiky, která se zabývá zejména vyplýváním, které Peregrin vysvětluje jako: „fakt, že pravdivost některých výroků zaručuje pravdivost výroků jiných“. Dále Peregrin v publikaci prezentuje příklad dedukčního usuzování, kdy výraz konsekvent spojuje s vyplývajícím výrokem a výraz antecedent výrokům, ze kterých byl získán konsekvent. Stejný autor se dále vyjadřuje k matematickým tvrzením, přičemž každé z nich lze považovat za vyplývání a v jeho publikaci se také píše: „Tvrdíme-li, že V vyplývá z V1, pak důkaz takového tvrzení může spočívat v nalezení nějakého V2 takového, že V vyplývá z V2 a V2 vyplývá z V1, přičemž oba poslední případy vyplývání jsou evidentní. [25]“ Tatáž publikace považuje práci Frega za přínosnou v tom, že zavedl systematické uplatnění symbolů, kdy také tvrdí, že v dnešní době veškeré uznávané axiomy predikátové logiky jsou již prezentované v díle Frega. Přitom lze, jak také píše Peregrin, každý Fregeho zápis považovat buď za prosté tvrzení či za univerzální zákon. Ve stejné publikaci od Peregrina se vedle již uvedeného píše, že Frege nahlíží na každé číslo jako na vlastnost pojmu [25]. Tamtéž se také píše, že: „Číslo devět je například vlastností všech pojmů, které se vztahují na právě devět předmětů...“ a o něco později, „že je číslo devět množinou všech právě devítiprvkových množin“. Těmito tvrzeními tak byl Frege schopen dle Peregrina každé číslo uvažovat za užití vlastností a pojmů, kdy je následně matematika pro Fregeho „rozpracováním logiky“. Na čísla se tedy nahlíží jako na abstraktní prvky, kdy Peregrin píše o rovnocennosti množin těchto čísel. Podle Peregrina zavádí dále Frege výraz význam jména a užívá ho pro pojmenování předmětu, dále nahlíží na jména čísel jako na matematické formule, přičemž „například za jméno čísla 3 tedy považuje nejenom číslici 3, ale i všechny ostatní výrazy, které mají hodnotu 3, tedy například 2=13+1“ [25]. Vedle již uvedeného stejný zdroj rozumí výrazem pravdivostní hodnota totéž co význam výroku, přičemž pravdivostní hodnota může být buď pravda či nepravda, kdy také píše Peregrin o Fregovi toto: „výroky jsou pro něho jmény pravdivostních hodnot ve stejném smyslu, v jakém jsou jména v běžném slova smyslu jmény předmětů. Významy jiných výrazů považuje Frege za funkce.“ Píše Peregrin ve vztahu k Fregovi také o pravdivém výrazu a=b, což jinak řečeno znamená, že a i b mají stejný obsah. V tom případě by mělo být a=b totéž co a=a s ohledem na výroky 27
totožnosti, kdy ale kupříkladu „pes je savec“ není totéž jako „pes je pes“. Z toho Frege následně usoudil, že u výrazů stejného obsahu může existovat obsahová odlišnost, kdy přímo Peregrin píše o způsobu danosti, pro který Frege používá výraz smysl výrazu [25]. Tamtéž se píše, že Fregeho systém byl smysluplný, když byla jen jedna pravdivostní hodnota spojena s každým výrokem, což bylo Fregem předpokládáno jako věc, která musí nastat vždy, což jinak znamená, že matematika byla budována jako systém bez nedostatků. Leč v přístupu Fregeho našel problém Bertrand Russell, který dokázal, že logická struktura výroku není vždy nutně totéž, co gramatická struktura výroku, jak zase píše Peregrin, přičemž dle něho Russell nepovažuje za gramatická jména třeba slova všechno, pes, člověk, jak, což je Russelův základ kritiky Fregova přístupu [25]. Tamtéž se i uvádí, že Russell strukturu atomických událostí považuje za způsob pohledu na svět, kdy se jedná o pohled logického atomismu (atomismus = „znamená metodu zkoumání, při níž se složité předměty rozkládají na nejjednodušší a dále nedělitelné složky, z nichž se dá celek zpětně rekonstruovat [48]“), který doporučuje každou neznámou entitu světa uvažovat v logice jako entitu známou. Již bylo uvedeno, že dle Fregeho má každý výrok buď pravdivostní hodnotu pravda či nepravda, přičemž „je pravdivostní hodnota každého výroku jednoznačně dána pravdivostními hodnotami jeho částí“ [25]. Vedle toho však stejná publikace neopomíjí uvést, že byla později vytvořena také polským logikem Lukasiewiczem vícehodnotová logika a v tomto případě se nepracuje pouze se 2 pravdivostními hodnotami, o ní zde však více uvedeno nebude. Zdůrazněme, že Fregeho logika je považována za symbolickou, později došlo ke vzniku logiky formální, a to tím, že se logický systém začal považovat za matematickou strukturu [25]. Tamtéž se rozlišuje následně mezi teorií řešení kupříkladu fyzikálních rovnic od toho, jak se tato teorie řešení rovnic uplatní při řešení určitého problému, který má být vyřešen. Uvažuje-li se následně logika, pak se tato disciplína nemá zabývat formálními kalkuly, naopak ona činnost má náležet do aritmetiky. „Chceme-li formální kalkul chápat jako prostředek zkoumání vpravdě logického, a nikoli jenom předmět algebry, pak ho musíme být schopni vztáhnout k pre-formální skutečnosti, k přirozenému jazyku, musíme tento kalkul interpretovat. [25]“ Zatímco stejná publikace považuje axiomy za pravdivostní výroky, pokud se hovoří o symbolické logice Fregeho, v logice formální se na axiomy nahlíží jinak. V tomto případě má algebraická struktura iniciovat vznik výroků jako prvků jí vytvářené množiny, přičemž každá skupina výroků produkující podmnožinu oné množiny může být považována za axiomy. Následně Peregrin píše o obecném problému axiomatizace jako o problému „nalezení takových axiomů, které vedou k vygenerování právě dané množiny výroků“. Přitom Frege považoval podle stejného autora axiomy za nerozporné, s čímž ale nesouhlasí David Hilbert, který tvrdí, že „nejsou-li libovolně ustanovené axiomy ve vzájemném rozporu se všemi svými důsledky, pak jsou pravdivé – věci definované těmito axiomy existují“ [25]. Tímto způsobem podle téhož zdroje Hilbert zahájil práci na plné formalizaci matematiky, kdy je vhodné zdůraznit, že jinak řečeno buduje teorii na opačném předpokladu, který uvažoval Frege. Situace je ještě složitější, než se může zdát z předchozího již uvedeného z analytické filosofie, protože Frege uvažuje matematiku jako součást logiky a Brouwer uvažuje obojí v opačném vztahu [25]. Vedle již uvedeného pohledu Brouwera na vztah matematiky a logiky tento myslitel dle téže publikace uvažuje pravdivost jako konstruktivní dokazatelnost, kdy současně tvrdí, že ne každý výrok musí být nutně pravdivý či nepravdivý, protože u některých výroků nelze o pravdivosti hovořit. Alfred Tarski je další osobou zmíněnou Peregrinem a Tarski došel k závěru, že vyplývání nelze objasnit pomocí axiomatické metody, přičemž se lze o něm dočíst také třeba v [11], leč v tomto článku bude pojednáno o přínosu Tarského pouze tak, jak ho prezentuje Peregrin. Peregrin přiřazuje Tarskému zásluhu na novém pohledu na vyplývání, přičemž Tarski zavádí pojem model (dle Peregrina je model „přiřazení objektů jakožto významů některým výrazům“) a uvažuje nejprve výroky V1, V2,...,Vm a výrok V z nich 28
vyplývající. Tento výrok V vyplývá v případě, kdy za model výroku V lze považovat každý model z již uvedené skupiny výroků. Předchozí uvedené plus jiné zde neuvedené návrhy Tarského, jak zase píše Peregrin, iniciovaly vznik teorie modelů a tato teorie se zabývá tím, „která přiřazení určitých množinových objektů výrazům formálního jazyka "splňují" danou množinu výroků“ [25]. Tamtéž se píše, že s pomocí teorie modelů byl zvětšen záběr logického kalkulu, avšak se stále nejedná o vysvětlení vztahu tohoto kalkulu k realitě neformální povahy. Korespondenční teorie pravdy Tarského je objasněna v [11] a také v [25], přičemž zde se stručně vysvětluje za pomocí druhé z publikací. Uvažujme opět nejprve skupinu výroku V1, V2,...,Vm a také výrok V z těchto výroků vyplývající. Je-li skupina výroků V1, V2,...,Vm pravdivými výroky, pak výrok V je dle Tarského také pravdivým, což je jeho korespondenční teorie pravdy. Následně se podle Peregrina uvažuje jakýkoliv stav světa, kdy jsou pravdivé výroky V1, V2,...,Vm. Pak vyplývající výrok V je opět pravdivým a ono lze také vyjádřit pomocí modelů, kdy V se považuje za model a také předchozí skupina výroků je modely. Poté se model aktuálního stavu světa V, jinak řečeno výrok, považuje za pravdivý, což na příkladu Peregrina znamená, že tvrzení „Sníh je bílý.“ se považuje za pravdivé právě tehdy, je-li sníh bílé barvy. Kurt Gödel je dalším myslitelem, kterého jmenuje Peregrin, a přímo Gödel poukázal ne neúplnost formální aritmetiky, kdy pomocí axiomů této aritmetiky považovaných za správné nelze pravdivost některých výroků dokázat či vyvrátit [25]. Podívejme se dále stručně na myšlenkový odkaz Rudolfa Carnapa prezentovaný v téže publikaci, kdy Carnap může být současně považován za příznivce směru, který se nazývá positivismus. Carnapova teorie předpokládá nepopiratelnou existenci jevů a bude-li se chtít popisovat svět, pak podle něho jen za pomoci opření se o tento předpoklad, přičemž dle něho vše ostatní musí být na jevy redukováno. Aby byl podle něho vyřešen jakýkoliv problém, pak je potřeba se nejprve zabývat smyslem otázky, na kterou se hledá řešení, což zase píše Peregrin. To jinak znamená, že nelze u výroku určit jeho pravdivou hodnotu, pokud dříve člověk neví, co je jeho pravdivou či nepravdivou hodnotou. Přitom je dle Carnapa nutné mít na zřeteli, že ne každý výrok má smysl, kdy dle Peregrina jsou příklady nesmyslného tvrzení „Caesar je prvočíslo.“ a také otázky jako „Je Caesar prvočíslo?“ [25]. Co tvrdí dle téhož zdroje dále Carnap, je, že mnoho filosofických tvrzení je nesmyslných a jsou považována za smyslná pouze „díky citovým a pojmovým vazbám“, kdy tato citace je přímo tvrzením Carnapa a pochází také z [25]. Aby bylo dle Carnapa, jak se píše tamtéž, možné posoudit pravdivost (nepravdivost) výroku, je třeba nejdříve vědět, kdy k pravdivosti dochází, což jinak řečeno znamená, že je třeba vědět, kdy je tvrzení verifikováno. Přitom však dle Peregrina není nutné skutečně výrok verifikovat. Zatímco se má dle Schlicka, kterého jmenuje Peregrin také, věda zabývat hledáním pravdy, filosofie by se měla zabývat nalézáním významu, přičemž v minulém století došlo ve filosofii dle Peregrina k obratu k jazyku, což znamená dle téhož autora, že se (analytická) filosofie zaměřila na analýzu jazyka, případně na vytvoření jeho reformy. Tak se filosofové nemají zabývat primárně hledáním odpovědi na otázku, „co je to hmota?“, kdy se na druhou stranu zabývají otázkou tázající se na význam slova hmota (jaký je význam slova hmota) či tím, jak se toto slovo uplatní v komunikaci. Předchozí uvedené vedlo ke zjištění, že ne každé tvrzení musí mít význam, přičemž současně platí, že smysluplnost tvrzení je vždy předpokládána a v některých případech nemusí být ale ospravedlněna, kdy „význam výrazu spočívá v tom, jak tento výraz užíváme“ [25]. To také dle stejné publikace vysvětluje, proč by se měla filosofie zaměřit na význam slov. Totiž různé teorie, různí myslitelé považují za pravdu cosi jiného a pokud se nejsou schopni shodnout na tom, co je pravdivé, pak se musí podle Peregrina zabývat nejprve významem tohoto slova pravda, budou se zabývat tím, jak se toto slovo užívá v komunikaci. 29
Jedna z 10 kapitol knihy od Peregrina je zaměřena na myšlenkový odkaz Ludwiga Wittgensteina a tento původem rakouský myslitel zavedl kupříkladu pojem forma zobrazení, kdy onu formu musí mít společnou obraz a v něm zobrazované, přičemž však sama forma nemůže být zobrazena v obraze. Wittgenstein dále uvažuje myšlenku jako logický obraz skutečnosti, přičemž dále píše o logickém prostoru, do kterého náleží každá věta, kdy ale každá věta prostoru jako jeho bod vymezuje onen celý logický prostor. Wittgenstein každou větu považuje za obraz skutečnosti či jinak řečeno za model skutečnosti, přičemž má být podle něho větě porozuměno tehdy, když člověk ví, co znamená její pravdivé tvrzení. Pravdivost má být odhalena, pokud člověk ví, co je větou jako modelem představováno. Vedle již uvedeného má dle Wittgensteina platit, že každý obraz buď reflektuje skutečnost či nikoliv, a za věty beze smyslu považuje ty, které nelze považovat za pravdivé či nepravdivé [25]. Wittgenstein ve stejné předchozí publikaci považuje hranici svého jazyka za hranici světa, kdy na fakta nahlíží následujícím, co se cituje ze stejné publikace a je tvrzením Peregrina: „Všechna možná spojení předmětů vytváří prostor všech (možných) situací; z těchto možných situací některé aktuálně nastávají, jsou fakty“. Je pro Wittgensteina jazyk člověka totéž co jeho myšlení, kdy pomocí nich se zobrazuje svět a odráží-li podle něho elementární výrok fakta, pak se jedná o výrok pravdivý. Přitom však, jak také píše Peregrin, není pro Wittgensteina na rozdíl od Tarského korespondence snadnou záležitostí, protože podle Wittgensteina nemůže být korespondence artikulována, případně může být artikulována jen obrazy. Dále Wittgenstein považuje vše řečené v logice a filosofii za tautologie (= výpověď o témže) a z toho důvodu považuje totéž vše řečené za bezesmyslné [25]. Tamtéž se i píše, že stejný rakouský myslitel nepovažuje za funkci jazyka pouze zobrazování faktů, ale má mít jazyk i jiné funkce. Nemají být dle něho myšlenka či mentální reprezentace vyjadřovány výrazy jazyka, ale na druhou stranu uvažuje význam výrazu jako způsob užití výrazu, což jinak znamená, že významem slova je to, co je pozorováno při jeho představě, alespoň tak to vysvětluje stejná publikace. Uchopuje se svět opět podle Wittgensteina nejen myšlenkami, ale také pomocí pocitů, přičemž, jak již bylo řečeno, není smyslem jazyka podle něho pouze zobrazovat fakta, tudíž třeba jakoukoliv logiku považuje pouze za jednu z mnoha teorií jazyka [25]. Předchozí uvedené jinak řečeno dle téhož zdroje znamená, že za obraz lze považovat také logiku, přičemž má logika vnést do jazyka řád a tak napomoci zobrazit svět, kdy dle Wittgensteina však nelze jazyk jakkoliv reformovat a lze ho na druhou stranu pomocí filosofie jen popisovat. Stejný rakouský myslitel nahlíží na pravdu jako na subjektivní záležitost a dle něho není filosofických otázek, tedy nemusí být ani zodpovídány. Než bude pojednáno o odkazu Quina, uveďme ještě informaci o českém mysliteli Pavlu Tichém, kterému se Peregrin v knize také věnuje. Tichý je významný pro logiku tím, že v porovnání s většinou ostatních logiků zavedl kategorii všech možných světů jako třetí abstraktní základní kategorii vedle kategorie syntaktické a kategorie predikátů, přičemž se tyto dvě poslední kategorie uplatnily v klasické logice. Již zmíněný Willard Van Orman Quine se domnívá, že veškeré vědění je determinováno pozorováním a verifikace se uskutečňuje právě díky tomuto pozorování, kdy však ne každou část vědění lze verifikovat, přitom ale podle Quina není každá věta nutně vytvořena na základě pozorování [25]. Tamtéž se píše, že „množina objektů předpokládaných teorií“ je dle Quina totéž co minimální univerzum, kdy navazuje v tomto na Tarského. To jinak znamená, že je-li kupříkladu řečeno, že pes je savec, pak musí autor řečeného předpokládat existenci savce. Nelze dále podle Quina redukovat veškeré „smysluplné věty na logicko-matematický konglomerát vět pozorovacích“. Když dochází k akceptaci či odmítnutí teorie, poté má podle Quina být vždy přijat či vyvrácen nerozborný celek a nikoliv jednotlivé výroky tohoto celku.
30
Dále zastává Quine redukci epistemologie k psychologii, protože logicko-matematické modely nemohou dostatečně vyjádřit pozorovatelnou část světa. Zde Peregrin upozorňuje, že zatímco se Frege odklání od subjektivity, Quine se k ní přiklání, přičemž však Quine neuvažuje mentální představy, které lze chápat třeba jako myšlenky. Smyslové receptory člověka jsou, což také píše Quine, stimulovány a protože myšlení je schopno identifikovat podobnosti ve vnímaném, poté dochází k opakovaným reakcím člověka vůči prostředí, čímž se určité výrazy jazyka následně uplatní opakovaně. Následně dochází k vyjadřování vnímaných podobností pomocí oněch výrazů jazyka, kdy se tak subjektivní vnímání vyjadřuje objektivním jazykem a Quine píše o výrazu popisujícím tento jev jako tah k objektivitě [25]. Tamtéž se také vysvětluje výraz analogická syntéza, který pochází opět od Quina, následujícím způsobem. Uplatnění slov je naučeno za jejich užívání v některých větách a poté se vytváří v myšlení člověka jiné věty, kdy se uplatnění slov z předchozích vět vesměs přebírá, přičemž v tomto procesu se má uplatnit analogie. Pokud je podle Quina k dispozici určitá věta a není současně pomocí smyslových stimulací determinována, pak má být interteoreticky bezvýznamová. To jinak znamená, že má význam pouze tehdy, uvažuje-li se její teorie. Vedle všeho již uvedeného z myšlenkové odkazu Quina lze ještě uvést kupříkladu, že absolutní významy slov nelze získat a naopak lze vysvětlit význam určitého slova užitého v jakékoliv teorii pouze pomocí jiného jazyka [25]. To má jinak znamenat, jak se píše tamtéž, že význam jakéhokoliv slova může vysvětlit jen jiné slovo uvažované jako vysvětlující význam slova původního. Z toho důvodu dochází Quine k závěru, že není možné ani objasnit absolutní význam slova číslo. Zatímco Popper v [10] či v [11] píše o přibližování k pravdě, podle Quina či Wittgensteina k jakémukoliv přibližování se teoriemi k absolutní skutečnosti nedochází. Jinak řečeno je skutečností dle nich vždy to, co člověk za skutečnost považuje, a jakákoliv teorie se zatím nepoznanému ze skutečnosti nepřibližuje, ale jedná se vesměs o tvorbu teorie jako konstrukci vytvářenou nad skutečností [25]. 2.8 Kritika absolutní pravdy Richarda Rortyho Ondřej Funda, stejně jako americký myslitel Richard Rorty (zesnulý v roce 2007), oceňuje Gadamerovu tezi, v rámci které se tvrdí, že není možné jakékoliv poznání, pokud současně není komunikace mezi lidmi [27]. Rorty je sice dle téže publikace prý často považován za postanalytického myslitele, avšak Rorty sám se považoval zejména za přívržence pragmatismu a v [28] se o něm píše jako často uváděném zástupci postmodernismu. Jak píše také Funda o Rortyho myšlenkovém odkazu, pak podle tohoto amerického myslitele lze dát život smyslu dvojím způsobem, kdy prvním z nich jsou solidarita a práce pro komunitu a druhou možnou volbou má být „bezprostřední vztah k mimolidské činnosti“, kdy se tato citace přebírá ze stejného předchozího zdroje. Tamtéž se i píše, že v rámci druhého přístupu lidé touží po objektivitě a tu preferují před solidaritou, kdy v rámci zaměření se na objektivitu usilují o poznání pravdy, kdy toto hledání pravdy počalo již v období řecké filosofie a stále pokračuje. Při hledání pravdy má být kladen důraz na nalezení objektivního ospravedlnění lidské existence a solidaritě není věnována priorita. „Spojení sokratovského odcizení a platónské naděje dává vzniknout myšlence intelektuála jako člověka, který je v přímém spojení s přirozeným stavem věcí, avšak ne prostřednictvím sounáležitosti s komunitou, do níž patří, nýbrž nějakým bezprostřednějším způsobem. [27]“ Dle téhož zdroje lze považovat za tvůrce tohoto přístupu ke znalosti Platóna, kdy o mnoho století a přímo v osvícenství byl důraz na toto hledání pravdy ještě posílen, kdy v 18. století dokonce existovaly silné názory, že uspořádání společnosti by mělo odrážet vědecké poznatky, jinak řečeno by se vše mělo uspořádat podle toho, co věda určité doby bude považovat za odkryté z existující skutečnosti. Rorty podle téhož zdroje nepreferuje epistemologii ani 31
metafyziku a na druhou stranu preferuje pravdu takovou, že se za ní vždy považuje pouze to, co je v daný okamžik nejlepší za pravdu považovat. Tímto se mají přestat vědci zabývat korespondencí mezi skrytým či pozorovaným a teoriemi a měli by být schopni jejich intelektuální potenciál ušetřit a využít pro posilování solidarity ve společnosti. V [27] se také píše, že je pragmatismus často považován za relativistický, kdy ale mají tuto vlastnost pragmatismu přiřazovat zejména realisté. Dle téže publikace se tomu tak děje ze dvou následujících důvodů. Nejprve je v rámci relativismu každé tvrzení uvažováno jako stejně pravdivé a dále stejný přístup nahlíží na pravdu jako na neurčitý pojem se stejným počtem ospravedlnění, jako je k dispozici pojmů, jejichž pravda se má posuzovat. Stejná publikace píše také: „Konečně podle třetího přístupu nelze o pravdě ani o racionalitě říci nic konkrétnějšího, než podat popis známých způsobů justifikace, které dané společenství v té či oné oblasti zkoumání užívá.“ V témže textu nemá pragmatismus zdůrazňovat v pozitivní teorii onen relativismus. Přitom Rorty usiluje o vzdání se touhy po objektivitě, která má být založená na mylném předpokladu existence božského oka. Stejný americký pragmatik dále kritizuje naivitu, se kterou lidé věří osvícenské racionalitě, kdy důvodem kritiky je, že věda nebyla schopna za několik set let podat vysvětlení na mnoho otázek. Neměly by ani být podle Rortyho podporovány teoretické debaty, které budou zaměřeny na hledání smyslu a postavení vědy, protože podle něho každá z debat akorát přináší nové problémy, na které stejně nelze podat řešení [27]. Stejný zdroj považuje za nesprávné jednání takové, při kterém lidé chtějí vše vysvětlit vědou, či jsou naopak nespokojeni, že věda není schopna vše vysvětlit, načež ji kritizují. Sekularizovaná kultura se dle téže publikace vyznačuje tím, že existuje strach o ztrátu objektivity a vědci mají stejnou roli jako kdysi dříve církevní kazatelé, přičemž moderní vědec je zmocněn jako nejblíže přiblížený realitě o ní informovat, přičemž musí současně lpět na vlastní vědecké metodě a také na samotné racionalitě, pokud ji má obhajovat. To jinak má znamenat, že je smyslem jeho náplně práce honba za objektivními fakty, přičemž podle Rortyho rozlišují mezi „tvrdými fakty a měkkými hodnotami, mezi pravdou a libostí či mezi objektivním a subjektivním“ ti, kterým byl dán monopol na vyjadřování se o realitě, přičemž ocitované tvrdí Funda. Aby se situace změnila, doporučuje stejný autor třeba to, aby pohledy filosofů na realitu nebyly jednostranné a nekopírovaly jen současně uznávané vědecké teorie. Rorty tvrdí vedle všeho již uvedeného, že je nutné se odtrhnout od platónského pojetí světa a také od veškerých náboženských přístupů ke světu [27], kdy ale více o tomto problému se prezentuje již za užití zdroje [28]. Do antináboženských směrů vedle Rortyho zamítnutí absolutní pravdy Dean Geuras řadí také existencialismus, logický positivismus (který reprezentoval třeba již zmíněný Carnap), případně Wittgensteinovu filosofii [28]. Stejná publikace vysvětluje také výraz postmodernismus, kdy se jedná o směr, v rámci kterého cokoliv považované za pravdu je determinované komunitou, a tedy na druhou stranu není absolutní pravdy, protože vše závisí (je relativní) na komunitě. Tímto přístupem tedy došlo k popření existence jakékoliv absolutní pravdy, případně také morálky, což jinak řečeno znamená, že není jakéhokoliv božího pohledu, který by utvářel absolutní realitu. Z toho důvodu nelze podle Rortyho hovořit o objevování či o přibližování se k absolutní pravdě, protože není absolutní pravdy, kterou by bylo možno objevovat či se k ní přibližovat. Ze stejného důvodu nelze říci o jakémkoliv tvrzení, že je absolutně lepší než jakékoliv jiné, protože není objektivity, tak je podle Rortyho třeba se přeorientovat z objektivity na solidaritu. Dle stejné publikace a za předpokladu platnosti zamítnutí absolutní pravdy není pravdy bez jazyka, přičemž stejný jazyk má být lidským produktem. Jelikož není jazyka bez člověka, poté nemá existovat ani pravda, když není lidský jazyk. Dále Rorty tvrdí, že zatímco o tvrzeních říkáme, že jsou pravdivá či 32
nikoliv, není totéž říkáno o světě, který existuje mimo jazyk člověka. Poněvadž jazyk je produktem člověka a tento člověk náleží do komunity, pak je užití jazyka determinováno pobytem člověka v určité komunitě. Následně se dochází k závěru u osob zamítajících absolutní pravdu, že tedy není objektivní myšlenky či víry, pokud se uvažuje lidský jazyk. Přitom ale Geuras považuje tvrzení, že veškerý jazyk je determinován kulturou, za cirkulární vysvětlení. Tvrdí také Rorty, že mezi smyslovou zkušeností a realitou bude vždy existovat mezera, přičemž se podle něho tuto mezeru nepodařilo zaplnit Descartovi ani Humovi, kdy nelze podle Rortyho nahlížet na svět jinak než skrz konceptuální rámec pracující s jazykem [28]. Jak se také uvádí tamtéž, dle Rortyho nelze vytvořit popis reality bez jazyka a podle Wittgensteina nelze jazykem popsat jeho samotné limity. Tvrdí dále Geuras, že atheistický existencialismus (není totéž jako křesťanský), fenomenologie, behaviorismus a také Wittgensteinova škola spolu s postmodernismem pracují s předpokladem, že nelze poznat cokoliv, co nelze dokázat. Není možné podle Geurase hypotézu existující absolutní pravdy potvrdit, avšak také píše, že bez jakýchkoliv předpokladů není jakýchkoliv závěrů kromě prázdných, což tvrdil David Hume, načež Geuras dodává, že v případě neexistence objektivní pravdy nelze ani říci, že by cokoliv mělo smysl a nemohlo být zpochybněno. Moderní epistemologie se snaží podle Rortyho nejprve ospravedlnit hledání absolutní pravdy, ale také se má snažit ospravedlnit existenci samotné filosofie [29]. Dle téhož předchozího zdroje se traduje počátek nové vědy do 16. století a jelikož empirický přístup přinesl mnoho, je tento přístup stále vědomě i nevědomě obhajován jako nejlepší možný [29]. V témže textu Rorty také tvrdí, že se karteziánský přístup této nové vědy vyznačuje skeptickým nazíráním na vše, kdy lze kdykoliv zpochybnit cokoliv, takže se mají vědci a i filosofické reflexe stále čím zabývat. Dále je podle Rortyho třeba odlišovat mezi tím, co je dáno, a mezi tím, co mozek přidává při zrcadlení reality, přitom však nelze podle něho mít obojí pod kontrolou, protože se to děje v mysli člověka. Na základě toho dochází k závěru, že nelze poznat cíl epistemologie či její nejvhodnější metodu, která by měla být uplatněna, protože nelze bez chyb porozumět tomu, jak lidské myšlení odráží realitu a vytváří znalost. Má podle něho také platit, že lidská znalost není vytvářena zejména se snahou přesně odrážet realitu, ale na druhou stranu se utváří znalost za determinace sociálního přístupu ke všemu pracujícího s určitými předpoklady. Považuje Rorty vědu (případně přírodní vědu) za model racionality, leč současně tvrdí, že jejím hlavním smyslem není hledání pravdy, přičemž nemají být výsledky vědy také významně uplatnitelné ve filosofii. Jako poslední přebrané od něho uveďme, že pravdu lze vysvětlovat pomocí sémantických tvrzení, avšak není současně k dispozici jakýkoliv hlubší kriteriální obsah, který by pravdu ospravedlňoval. 2.9 Sartrova kritika dialektického rozumu Dialektiku lze vysvětlit pomocí slova protikladnost. Fredrik Jameson je autorem předmluvy Kritiky dialektického rozumu od Jean-Paul Sartra a uvádí se nejprve v této předmluvě kupříkladu, že lze nahlížet na historii lidstva jako na bezesmyslnou akumulaci neúspěšných snah o porozumění všemu a o lepší svět, kdy mají být současně vždy lidé ve slepé a neospravedlněné víře podporované rozvojem technologií, že jednou bude možné poznat vše, přestože k tomu zatím nikdy nedošlo [42]. Významný je v téže publikaci pojem praxis, který lze přeložit také slovem projekt, přičemž podle Sartra je každý lidský život projektem směřujícím k cíli. Stejný francouzský myslitel považuje nedostatek za základní aspekt světa, přičemž jeho uvědomění si a neuspokojení očekávání jsou hnací silou každého člověka, aby svou situaci zlepšil a tak nedostatek eliminoval, přestože nelze podle Sartra nikdy veškerý nedostatek (třeba znalosti) uspokojit. Následně se lidská bytost žene za uspokojením 33
nedostatku, což se označuje v publikaci výrazem (životní) projekt, aniž by byl kdykoliv úspěšně zakončen. Sartre současně stejný projekt považuje za bezesmyslný. Tvrdí také stejný myslitel, že neexistuje nic jako lidská povaha (human nature) a současně dle něho nemůže jakýkoliv člověk kdykoliv porozumět i vlastní práci. To jinak znamená, že práci vždy rozumí alespoň z části chybně. Lidský život podle něho každý jako projekt směřuje k cíli podle toho, s jakým kognitivním rámcem nahlíží na vlastní život. V okamžiku první činnosti každého člověka následující po narození má být stejný člověk také podle Sartra vhozen do historie a jeho projekt je započat, přičemž současně člověk začíná rozlišovat mezi sebou a jinými lidmi, případně vším neživým okolo, uvědomuje si své vědomí a odcizení od všeho okolo pomocí tohoto vědomí. V předmluvě téže publikace od Sartra se také píše, že Marx si správně uvědomil, že lidstvo utváří svou historii, avšak současně si není schopen žádný člověk zvolit podmínky, za kterých chce onu historii vytvářet [42]. Podle uvedeného v první kapitole téže publikace jsou hnací silou historie konflikty uvnitř člověka a také konflikty mezi lidmi. Ve stejné kapitole se také píše, že Diogenes dokázal pohyb tím, že demonstroval chůzi, kdy ale Sartre namítá, že mohl být v tu chvíli jen paralyzován. Tvrdí dále stejný autor, že každý vědec předpokládá existenci reality, která na něho působí, přičemž následně lze hovořit o vzniku racionality utvářené v tomto předpokladu a také skrz něj. To jinak podle Sartra znamená, že člověk vždy něco bude přijímat pomocí racionality a bude se to vždy snažit vysvětlovat pomocí logiky a toho, co považuje již za poznané. Přitom však osoby, které předpokládají a obhajují uspořádání systémů, Sartre nepovažuje za filosofy, ale užívá pro ně výraz ideologové, protože nejsou schopni kritizovat a zamítnout vlastní předpoklady. Jelikož přírodní vědy dle něho předpokládají existenci jednoty (unity), přičemž ale diverzita reality může být značná, není dle něho možné jakkoliv porovnat principy vědecké metody pracující s racionalitou s dialektikou, totiž má dle něho moderní vědec uvažovat rozum jako nezávislý na racionálním systému, kdy tento stejný rozum má být současně uvažován jako prázdný sjednotitel. Na druhou stranu je příznivec dialektického rozumu, jak také píše, zastáncem toho, že není rozum tímto prázdným sjednotitelem existujícím mimo určitý racionální systém, ale je součástí stejného systému, čímž má být současně zamítnutá existence a priorně daného čistě analytického rozumu, který byl ustanoven v 17. století. Vysvětluje také Sartre v téže publikaci, že positivismus vylučuje možnost, že lze dosáhnout syntézy veškeré znalosti, kdy ale dialektický rozum připouští existenci určitých totalizujících pravd, kdy se ale nejspíše nebude jednat o celou pravdu [42]. Oceňuje tamtéž Sartre na Marxovi, že dokázal neredukovatelnost materiální existence na znalost, přičemž je současně Sartrem považována znalost za bytí, přičemž nemůže být myšlení totéž co celek, protože pouze tak má být myšlení schopno vidět svůj vlastní vývoj a uvažovat o celku. Whitehead je další, kterého Sartre v publikaci jmenuje, a Whitehead přímo tvrdí, jak píše Sartre, že je vždy nejprve vytvořena hypotéza a ta se stává zákonem tak, že je označena za fakt. To dle jeho příkladu znamená, že při tvrzení, že se země točí, již na tento výrok není nahlíženo jako na teorii, ale považuje se ono za fakt, aniž by člověk spekuloval, zda je tato informace jistě pravdivá. Jinak řečeno a opět dle slov Sartra dochází ke zničení znalosti sebou samotnou, kdy následně se má tato znalost stát světem samotným a k tomu má docházet podle něho ve filosofii i ve vědě. V rámci dialektického materialismu se má umožnit světu, aby se projevoval, přičemž však podle Sartra není tímto vyřešen problém, proč je příroda uvažována jako vůbec existující a projevující se. Nahlíží dále Sartre na přírodní zákony jako na hypotézy, kdy mají být ověřovány fakty, přičemž ale doposud nebyla potvrzena myšlenka, že příroda je dialektická [42]. To dle téhož zdroje také znamená, že některé skupiny vědeckých zákonů lze považovat za příklad 34
„dialektického pohybu v objektech těchto zákonů“, avšak není možné ono potvrdit. Tak není podle téhož myslitele problémem, že je světlo pomocí energetických částic neseno k člověku, ale je dle něho problémem, zda kvantová teorie je vůbec jakkoliv slučitelná s vesmírem. Každý vědecký zákon nepovažuje Sartre za dialektický ani za antidialektický, protože vědecká fakta podle něho nemohou dokázat dialektiku. To dle něho jinak znamená, že vědomí vytváří určité zákony, předpoklady, se kterými nahlíží na vše mimo, kdy ale není schopno ospravedlnit, proč ono koná tak a ne jinak, přičemž tímto Sartre kritizuje vnější dialektiku. Dále považuje jazyk za nejednoznačný, což jinak má znamenat, že není schopen vždy rozlišit koncepty od objektů, a tedy není vždy snadné odlišit materialismus od idealismu, kdy se má jednat o dva opačné pohledy. Usiluje-li podle něho člověk o pravdivé porozumění vesmíru, pak ve svém vědomí bude mít určitý pohled na vše, přičemž toto vědomí umožňuje porozumění, kdy ale člověk není schopen současně objasnit, proč právě absolutní vědomí ono umožňuje a proč hledá také neustále řešení na problémy a chce odlišovat pravdu od nepravdy. Táže se následně Sartre, jak by měl uvažovat člověk zastávající empirický přístup, protože podle něho si nemůže stejný člověk být čímkoliv jistý, jelikož přírodní zákon nelze ospravedlnit (nelze provést odstranění nejistoty). Aby bylo možné dialektický rozum považovat za racionální, pak by se měl sám ospravedlnit, čemuž se ale neděje [42]. Taktéž se Sartre třeba ptá, jak lze odvodit univerzální zákony ze skupiny specifických zákonů, kdy následně jmenuje slovo indukce jako řešení, přičemž však podle něho jakékoliv získané zákony pomocí indukce nelze považovat za nic jiného než za pravděpodobnosti [42]. Tamtéž se i píše, že Newton byl sice schopen pomocí výpočtů dokázat existenci gravitace, avšak již nebyl schopen vysvětlit, proč je vůbec možná. To dle Sartra obecně znamená, že v rámci racionality lze existenci něčeho demonstrovat a dokázat, avšak není možné nikdy vysvětlit, proč je určitý fakt vůbec možný a existující. To jinak řečeno dle něho i znamená, že věda nikdy není schopna ono vysvětlit a pouze je na druhou stranu schopna potvrdit existenci určitých faktů a také jejich vztahy. Novodobá fyzika se podle Sartra chtěla s tímto problémem vyrovnat a podařilo se jí to tak, že každý fakt se snaží vysvětlit pomocí jiných faktů. Tím však ale není stále vysvětlena sama existence jakýchkoliv faktů vědci uvažovaných. Táže se dále Sartre, zda je tedy nutné dialektická propojení zamítnout, kdy následně tvrdí, že současná znalost není schopna ono zamítnutí provést, ani ale není schopna dialektická propojení dokázat. Jako poslední věc převzatou z [42] uveďme, že samu možnost existence Sartre považuje za dialektickou a nyní ji nelze jakkoliv potvrdit či také zamítnout. Jestliže se uvažují jakékoliv zákony podle Sartra osamoceně, pak mohou být chybné či dokonce bezdůvodně existující, což jinak řečeno znamená, že k posuzování každého musí být k dispozici znalost na pozadí, se kterou lze až porovnávat určitou teorii či zákon a vidět je v souvislostech [42]. Problém dialektického rozumu vidí Sartre v téže publikaci i v tom, že lidské myšlení dialektický vztah sice předpokládá, ale není schopno ho ověřit, protože podle Sartra tento vztah nebyl empiricky objeven a potvrzen. Na druhou stranu má být usuzováno na stejný dialektický vztah pouze v myšlení člověka, které ho předpokládá na základě pozorování korelačních vztahů mezi třeba teoriemi a fakty, kdy dále lidské myšlení má dle něho stále usilovat o určení toho, zda tvrzení je chybné či pravdivé, přičemž ale stále není dialektický vztah potvrzen jako skutečně existující. Považuje Sartre [42] lidskou realitu za syntetický produkt lidského myšlení, přičemž dle něho analytický rozum má být produktem syntetické transformace. Následně považuje vědecké myšlení nejprve za syntetické, protože se snaží pomocí experimentů a hypotéz popsat realitu, u níž předpokládá syntetické propojení všeho, přičemž vědecké myšlení je současně i analytické, protože je schopno sjednocené neustále posuzovat a dělit na části. Je-li dle téhož autora výsledek jakéhokoliv experimentu úspěšný, poté je posilován syntetický pohled na realitu, 35
přičemž člověk je schopen části reality spojovat v jeden celek pomocí různých propojení, přestože nemusí existovat jinde než pouze v lidském myšlení. 2.10 Rescherovo pojetí kognitivního pragmatismu Přestože Sartre tvrdě kritizuje lidskou znalost, nedomnívá se, jak dle něho tvrdí jiní filosofové, že nic nevíme [42]. Naopak se domnívá v témže zdroji, že si můžeme být jisti třeba jen tím, že určitou znalost každý člověk má a s ní existuje, i když tato znalost může být celá chybná. Zde je záhodno zopakovat, že vnější realitu je potřeba předpokládat, protože jinak by nemohl být uvažován kauzální model, který je základním v práci mnoha vědců, což píše Rescher [12]. Není však dle Reschera, který je přívržencem amerického pragmatismu, na místě skepticismus, ale prakticky směřovaný realismus, kdy v rámci snahy o získání znalosti má být na paměti, že není jiné možné cesty, než se snažit co nejlépe. Dále se píše tamtéž, že běžní lidé včetně mnoha filosofů považují pravdu za objevenou, přičemž se rozhoduje, co se přijme jako pravda, a současně však nejsou lidé schopni skutečnou pravdu věcí určit. Ono je podle Reschera zdrojem rozdílu mezi tím, co se za pravdu považuje, a tím, co je skutečně pravdivé. Zatímco se dle něho postmodernismus vzdal koncepce pravdy, pragmatici se domnívají, že je záhodno se konceptu pravdy nevzdávat. Rescher v téže publikaci píše o dvou přístupech pragmatismu a v prvním z nich není řečeno, že v definici pravdy musí být uvedeno cokoliv o existující korespondenci mezi tvrzením a realitou. V rámci druhého přístupu se považují standardní epistemologické zdroje za dostatečné. Jinak řečeno má být pomocí těchto zdrojů možné rozhodnout, co je pravdivé a co není pravdivé. Mnoho současných pragmatiků podle Reschera zastává první uvedený přístup ke znalosti, a to revizionistický. Na druhou stranu konzervativní pragmatici a také více citliví se hlásí více k této druhé verzi pragmatismu. Považuje Rescher dále předpoklady spojené s jakýmikoliv tvrzeními za prozatímní a provizorní majetek lidského myšlení a lépe řečeno patří kognitivnímu rámci. Přičemž je tento majetek držen pouze do doby, dokud není provedeno nahrazení [12]. Také se píše v jeho knize, že současný přístup vědy je jednou z více alternativ a nelze vyloučit, že bude časem tento přístup nahrazen jiným. Již byl vysvětlen rozdíl mezi revizionistickým a konzervativním pragmatismem, přičemž Rescher v jiné části knihy doporučuje v rámci prvního přístupu užívat spíše pojem definiční revizionismus a vedle tohoto přístupu píše také o přístupu ke znalosti, který klade důraz na potvrzování evidencí, jinak řečeno na kriteriologii, přičemž v tomto přístupu se má jakákoliv teze ospravedlnit až poté, když jsou potvrzeny predikce. Přístup pracující s kriteriologií lze nejspíše považovat za konzervativní pragmatismus, jinak řečeno metodologický pragmatismus, i když Rescher v knize hodně mění pojmy a ne příliš srozumitelně, protože také uvádí pragmatismus teze (a thesis pragmatism) a s ním porovnává pragmatismus metodologický. V rámci metodologického pragmatismu se klade důraz na metody, pomocí kterých lze vytvářet aproximace pravdy, přičemž podle téhož autora existuje nepřímý vztah mezi jistotou přijmutí odhadu pravdy a precizností sdělení. Což uvedeno v příkladě a převzatém z jeho knihy znamená, že nelze příliš pochybovat, že výška člověka je něco mezi metrem až čtyřmi metry, avšak nejspíše lidé nepřijmou informaci, že člověk měří 3,735 metru, přestože je druhá informace přesnější než první. Tvrzení užívaná v každodenní komunikaci mají být podle Reschera méně přesná než užívaná ve vědě a z toho důvodu jsou tvrzení ve stejné každodenní komunikaci bezpečnější než vědecká tvrzení vysoké přesnosti [12]. Tamtéž se považuje realismus zdravého rozumu (realismus = víra v existenci světa nezávislého na lidské existenci) za stojící na bezpečnějších základech než realismus vědecký, protože v rámci vědeckého realismu se považuje za pravdu zejména to, čím se vědci v určitý okamžik zabývají a považují zatím za nezamítnuté. Souhlasí v téže práci Rescher i s jinými autory, že nelze ospravedlnit nekonečnou regresi ani progresi. 36
To jinak znamená, že předpoklady určitého tvrzení považované za pravdivé mohou být objasněny pouze jiným tvrzením, jehož předpoklady se považují zase za pravdivé, kdy i tyto předpoklady lze opět jen ospravedlnit jiným tvrzením, jehož znění včetně předpokladů se považuje za pravdivé, a to může běžet do nekonečna. Z toho důvodu má nejspíše každá příčina určitého následku sama jinou příčinu a každý následek má jiný následek, takže se může v realitě jednat o nekonečné pokračování následků či příčin, kdy se ale v myšlení člověka a ve vědeckém modelu bude vše vysvětlovat pomocí výrazů dostupných v kognitivním rámci vědce. Takže mohou být vytvářena kruhová vysvětlení, než spíše nekonečné regrese či progrese. Ono již říkal i třeba Popper [10] či [11], že nelze jakékoliv tvrzení, slovo vysvětlit jinak než pomocí jiného tvrzení či slova, a také Quine zastával stejný názor [25]. Znalost, na kterou se lze spolehnout, Rescher považuje za idealizovaný koncept a vědec nezmůže nic jiného, než se snažit k pravdě přibližovat, přičemž by dle něho nebylo cokoliv pravdou, pokud by to o jakémkoliv tvrzení neřekl. Jakýkoliv odhad pravdy nemá být nic více než pouze odhad pravdy, jak také píše, kdy k tomu dodává, že mnoho racionálních lidí usilujících o promyšlené závěry je schopno přijmout mnoho chybných závěrů usuzování, aniž by si toho byli vědomi. Rescher píše o pravdě zejména jako o korespondenci s realitou, kdy si však je vědom, že se může jednat o iluzi, že vědecká či filosofická tvrzení odráží realitu. Jako příklad uvádí báseň o slepcích a slonovi, kterou napsal John Godfrey Saxe. Ten v básni popisuje, jak skupina slepých mudrců má popsat slona. První mudrc dotýkající se slona z boku na hrudníku o něm píše jako o stěně, další mu ohmatává kel a připodobňuje ho ke kopí, jiný se seznamoval s chobotem a připodobnil ho k hadovi, ještě jiný mudrc zkoumal koleno a bylo pro něho stromem, pro pátého mudrce bylo ucho slona vějířem a pro posledního a současně šestého byl ocas provazem. Následně podle Reschera nelze říci, že se jakýkoliv mudrc plně mýlil, ale naopak každý popisoval pouze část reality a následně se snažili ve stejném popisu podat obrázek celé reality. To, jak dodává Rescher, neznamená, že neznali pravdu, ale z toho, co každý osahal, vyvozovali nepřiměřené závěry, takže každý vytvořil tvrzení chybné [12]. Jelikož nemá dle téhož zdroje jakýkoliv člověk v mnoho případech a zejména vědci kompletní informaci, poté mohou vytvářet stejně chybná tvrzení o realitě jako šest slepých mudrců. Vedle všeho již uvedeného lze také uvést z publikace Reschera, že nová informace přidaná ke stávajícím nemusí být nutně přiblížením k pravdě, tedy jinak řečeno může na druhou stranu od pravdy vzdalovat, aniž by si toho musel být člověk vědom. Nejprve mohou nejen vědci zamítnout něco, co by nemělo být zamítnuto, protože to je pravdivé. Dále dle téhož autora hrozí, že bude za pravdivé považováno, co by mělo být zamítnuto. Z předchozího uvedeného Rescher vyvozuje, že se nevyplatí být skeptikem a vše zamítat, jelikož nelze vyloučit, že skeptik zamítne i to, co by zamítnuto být nemělo. Druhou námitkou Reschera nedoporučující skepticismus je, že veškerá tvrzení musí vycházet ze stejného kognitivního rámce, tudíž ani skeptik nemůže cokoliv zamítnout, aniž by to nezamítal jinými tvrzeními vytvořenými jeho myšlením. Pokud přes ono uvedené skeptik vše popře, z pragmatického pohledu se vzdává možnosti využít cokoliv, co by mohlo být pravdivé. Podívejme se v následujícím odstavci ještě stručně na neznalost (anglicky „ignorance“), jak se jí věnuje stejná Rescherova publikace. Nelze se neznalosti zbavit, protože ne všechny otázky lze zodpovědět, takže člověk vždy bude mít k dispozici otázky, na které nelze získat odpověď [12]. Tamtéž se dále píše, že přestože je obtížné získat spolehlivou informaci, žijeme nejspíše v prostředí přátelském k lidské existenci, protože v tomto prostředí mohou lidé dělat mnoho chyb a stále budou žít. Již bylo řečeno, že více znalosti (či lépe řečeno informace přetvářející znalost) nutně nevede k efektivnějšímu jednání, k přiblížení se pravdě. K tomu přímo dochází, pokud není uplatněna dedukce a vědci pracují s indukcí, což opět uvádí stejná publikace. Totiž jinak řečeno nemají vědci cokoliv, co 37
by je ujistilo, že nová informace je jejich přiblížením k pravdě. Je neznalost (jinak řečeno neinformovanost, nevědomost) nutnou částí života každého člověka a chytrý člověk má být dle Reschera nejlépe schopen rozsah a příčiny neznalosti odhadnout a zvolit následné postoje k neznalosti a činnosti, které budou vycházet z praktických úvah. Přestože veškerá znalost a také o obsahu či rozsahu neznalosti může být chybnou, nezbývá dle Reschera komukoliv z pragmatického pohledu se znalostí, co je k dispozici, žít, protože nic lepšího nemáme, kdy v rámci tohoto pohledu je snahou vždy maximálně prakticky znalost uplatnit. 2.11 Teorie pravdy a její kritéria Pravda se považuje za hodnotu poznání, přičemž má být tato hodnota determinována postoji člověka a nejprve může být poznávána, objevována, pak se jedná o pravdu objektivní, kdy je následně pravda totéž co objektivní skutečnost [26]. Vedle toho a jak se píše tamtéž, se někdy považuje za výsledek zkoumání, přičemž předem zvolená kritéria vždy určují, co je za pravdu považováno. Jako další převzaté uveďme, že se za klíčový pojem teorie poznání považuje pravda a věda by měla vždy „vytvořit maximální bezrospornou množinu pravdivých výpovědí o realitě“, přičemž se v témže textu také pojednává o logice a ta zabývající se vyplýváním má být možná právě proto, že je toto vyplývání umožněno právě díky předpokladu určité definice pravdy. Stejný text dále prezentuje dva pohledy na pravdu, které se zde prezentují. Nejprve je považována pravda za objektivní, abstraktní prvek, který nemusí být nutně ve vztahu s jednotlivými prvky světa, pak se jedná o pohled ontologizující. V případě gnozeologického pohledu nelze hovořit o absolutní pravdě a naopak je uvažována pravda jako relativní, přičemž tento přístup považuje získání absolutní pravdy za obtížné v mnoha případech či dokonce vždy nemožné a pravda má být v tomto pojetí „vlastností tvrzení, přesvědčení, vět, propozic“. Název této subkapitoly rozlišuje teorie pravdy od kritérií, a to proto, že v [26] není obojí považováno za totéž. Naopak se tam rozlišuje mezi teoriemi pravdy a kritérii následujícím způsobem. V případě korespondenční teorie má být vysvětlen význam slova pravda, leč není vysvětleno, kdy se jedná o korespondenci a kdy nikoliv, tudíž nelze říci, proč je v některých případech korespondence tvrzení s fakty uvažována jako existující a v jiných nikoliv. Vedle toho a dle stejného zdroje mohou existovat tvrzení považovaná za pravdivá, u kterých se předpokládá existence korespondence, přestože fakta nejsou známa či přístupná. Z toho důvodu se má korespondenční teorie pravdy vyznačovat absencí epistemologického prvku [26]. V případě teorie pravdy označované jako koherenční má být tento epistemologický prvek k dispozici, protože lze pomocí logiky zjistit, zda určité tvrzení náleží do koherenční množiny, a pokud ano, je považováno za pravdivé. Současně ale nemá být možné v rámci koherenční teorie pravdy jakkoliv určit význam slova pravda. Rozdíl mezi definicí slova a kritériem pravdy se uvádí na následujícím převzatém také z [26]. Uvažuje se nejprve kyselina a ta se vysvětluje jako „sloučenina nekovového kysličníku a vody“. Pak kritériem, kterým se stanoví, že jde o kyselinu, se rozumí, „červené zabarvení lakmusového papírku ponořeného do roztoku“. Již byly vysvětleny dva pohledy na pravdu (ontologizující a gnozeologický), dále bylo uvedeno, že vedle objektivní pravdy může být pravda subjektivní, či vedle absolutní také relativní, alespoň to tvrdí různé často vzájemně soupeřící teorie. Dále publikace, ze které se čerpá v této subkapitole, klasifikuje teorie pravdy do skupiny substanční teorie a nesubstanční teorie. V rámci první skupiny teorií je hledán význam slova pravda, jinak řečeno se vytváří definice tohoto slova a také se popisují kritéria, se kterými má být pravda rozpoznána, přičemž do této skupiny náleží třeba „korespondenční teorie, koherenční teorie, pragmatická teorie, konsensuální teorie“. Teorie nesubstanční se předchozími činnostmi (definování pravdy a 38
zkoumání kritérií) nezabývají a stejná publikace je považuje za teorie pracující „bez pravdy“, přičemž do této skupiny teorií náleží redundanční teorie = deflační teorie = minimalistická teorie = sémantická teorie. Mezi předchozími teoriemi jsou uvedena rovnítka, avšak nejsou veškeré teorie přesně totéž. Na následujících řádcích se blíže vysvětlují teorie pravdy korespondenční, koherenční, konsensuální, pragmatická, sémantická a redundanční, přičemž některé informace o těchto teoriích byly již uvedeny v předchozích subkapitolách příspěvku. Jak již bylo uvedeno, korespondenční teorie náleží do skupiny substančních teorií a v rámci korespondenční teorie je potřeba se zabývat fakty, přičemž se k této teorii hlásili kupříkladu Aristoteles, Wittgenstein a Russell a užívá se také pro korespondenční teorii výraz adekvační teorie [26]. V rámci korespondenční teorie a dle téhož zdroje se musí vždy vymezit fakt, vytvořit tvrzení a stanovit korespondenci mezi faktem a tvrzením, kdy ale nemá být snadné vysvětlit korespondenci věty a faktu, protože se má jednat o kvalitativně odlišné entity. Vedle toho se musí v rámci této teorie existence faktu, tvrzení a korespondence vždy předpokládat, aby se dalo určité tvrzení (zpravidla ve formě oznamovací věty) označit za pravdivé, protože koresponduje s fakty (ta se definují jako „uspořádání či spojení věcí ve světě“). Korespondenčních teorií má existovat více a budou se nacházet mezi dvěma krajními přistupy, přičemž prvním z nich je „teorie izomorfismu faktů (skutečností a věcí) a vět (výroků, soudů, systémů poznatků apod.)“ a druhým z nich je „teorie obrazu faktu ve větě“. Korespondenční teorie má několik nedostatků a vedle již uvedeného, že nemusí být snadné prokázat korespondenci, nemá být třeba snadné určit korespondenci faktů a negativních vět, když se kupříkladu uvažuje věta: „Praha není hlavní město Slovenska. [26]“ Také kupříkladu a jak se píše tamtéž: „D. Davidson vystavěl argument, který ukazuje, že díky logickým vztahům mezi fakty libovolná věta koresponduje s libovolným faktem, čímž se celá korespondenční teorie hroutí.“ Podívejme se dále na koherenční teorii pravdy. V rámci koherenční teorie je kladen důraz na tvorbu kritéria, se kterým se určí pravdivost tvrzení, aniž by tato teorie nabízela význam pravdy, tedy se nemusí zabývat fakty [26]. Má se jednat, jak se píše tamtéž, o idealistický přístup, jehož příznivci byli Kant, Hegel, Spinoza či Nicholas Rescher. Tamtéž se koherenční množina vysvětluje jako množina tvrzení, která musí splňovat následující tři body: „a) jde o bezespornou množinu, b) každý prvek musí logicky vyplývat ze všech ostatních prvků, c) musí jít o úplnou množinu“. V rámci tohoto idealistického přístupu je perfektního a kompletního systému, který se sestává z přesvědčení vzájemně propojených, přičemž ono předpokládá také koherenční teorie pravdy, kdy dle zastánců koherenční teorie „není realita ničím jiným, než souborem přesvědčení, proto nemůže pravdivost tvrzení spočívat v korespondenci s realitou ale pouze v koherenci s jinými přesvědčeními“ [26]. Tamtéž se kritérium pravdivosti definuje následujícím: „Výrok je pravdivý, jestliže jeho konjunkce s výroky systému nevede k antinomii (tzn. je-li tento výrok výroky systému implikován nebo je-li z nich vyvoditelný).“ Považuje se v témže zdroji předchozí kritérium za formální a protože není třeba empirického zkoumání, poté se píše o „kritériu platnosti výroku“ než o „kritériu pravdivosti“, přičemž vedle již uvedeného Spinozy či Davidsona se k této teorii pravdy hlásili Leibniz a Quine a tento přístup k pravdě se má využít zejména v matematice, logice a teoretické fyzice. Koherenční teorie má také několik nedostatků, stejně jako měla teorie korespondenční, přičemž v rámci koherenční teorie lze nejprve vytknout následující pocházející zase z [26]. Koherenční množina je definována pomocí pojmů bezespornosti a vyplývání. Tyto pojmy jsou však běžně definovány pomocí pravdy. Jde tedy o definici v kruhu. Této námitce se může teorie bránit tím, že se nepokouší analyzovat pojem pravdy, ale pouze stanovit kriterium pravdivosti pro tvrzení.
39
Dále a za užití téhož zdroje lze uvést, že nemusí existovat pouze jedna koherenční množina. Na druhou stranu koherenční teorie pravdy nevylučuje existenci různých maximálních koherentních množin, které jsou propojeny za pomocí logiky. Teorie koherenční pravdy může být současně pragmatickou teorií pravdy, a to kupříkladu v následujících dvou případech opět citovaných: „V Peirceově koncepci je tvrzení pravdivé, pokud je koherentní s ideální množinou tvrzení danou definitivní vědeckou teorií. V Jamesově formulaci je privilegovaná koherenční množina dána její největší užitečností. [26]“ Nakonec tentýž zdroj namítá, že ne každé tvrzení považované za pravdivé musí být v koherenční množině, což v jiných slovech má znamenat, že „jsou pravdy, které nejsou přesvědčeními žádného subjektu“. Opusťme koherenční teorie pravdy a objasněme dále konsensuální teorii pravdy či jinak řečeno teorii všeobecného souhlasu za užití stejného zdroje. V rámci konsensuální teorie pravdy existuje více přístupů a v prvním z nich je tvrzení považováno za pravdivé, jestliže většina osob se na tom dohodne. Vedle toho existuje dále třeba dialogická definice pravdy v rámci konsensuální teorie a tato definice považuje za pravdivé vše, co tak označí „každý kompetentní mluvčí“. Dále se tamtéž píše o pragmatické teorii pravdy, o které se uvádí více již v následujícím odstavci. Pragmatickou teorii pravdy vytvořili Peirce, James a Dewey, přičemž tento přístup kritizuje vágní přístup ke skutečnosti u korespondenční teorie pravdy a vzdání se empirie u koherenční teorie pravdy, přičemž koherenční teorie pravdy také zanedbává snahu o poznání reality [26]. Aby dle téhož zdroje bylo v rámci pragmatického přístupu k pravdě dosaženo porozumění pravdě, musí být porozuměno cíli poznání, přičemž má být kladen důraz na praktické zájmy člověka a „Peirce vidí cíl poznání v získání pevného přesvědčení... a je pevné, jsme-li přesvědčeni, že příslušné jednání vede k uspokojení našich přání. Cíl však není něco individuálního, ale jde o cíl celých lidských dějin, proto individuální přesvědčení je jen předběžné a dočasné. [26]“ Tamtéž se považuje pravda za „mínění, o němž se badatelé shodují, že je pravdivé, a korelátem takového mínění je realita. Definitivní pravda je pak představována limitním bodem, k němuž poznání směřuje.“ Již zmíněný James se má zaměřit více na užitečnost než Peirce, protože pro Jamese platí, že „pravda je to, co je užitečné“. Tarski vytvořil sémantickou teorii pravdy a má se jednat o teorii podobnou korespondenční teorii, přestože byla ve stejném zdroji zařazena do nesubstančních teorií, kdy sémantická teorie místo korespondence pracuje kupříkladu s referencí a „pravda je definována relativně k jazyku, v němž je formulována, a obecná definice pravdy je nahrazena kritériem pravdy“ [26]. Tamtéž se píše, že sám tvůrce této teorie pravdy Alfred Tarski si byl vědom problémů spojených s vytvořenou teorií a kupříkladu ji nelze zcela využít mimo formalizované jazyky, takže jinak řečeno není v přirozených jazycích bezproblémová. Podle nesubstančního pojetí pravdy nelze prokázat korespondenci tvrzení a faktu u korespondenční teorie, takže přímo redundanční teorie se vzdala pravdivosti [26]. To jinak řečeno znamená dle stejného zdroje, že výraz „je pravda, že p“ má být totéž co „tvrzení p“, přičemž tento přístup zastávali třeba Quine či britský filosof vědy A. J. Ayer. V téže publikaci se dvě následující tvrzení považují za totéž: „Je pravda, že mám rád Medlešický ležák – Mám rád Medlešický ležák“, přičemž ale tato teorie pravdy nemá vysvětlovat, kdy lze tvrzení považovat za pravdivé, pouze má vysvětlovat, „co znamená mít pojem pravdy“. 2.12 Vztah mezi matematikou a fyzikou, případně logikou Matematika se dle Richarda Feynmana uplatní v případě velkých čísel a současně za uvažování komplexních situací [17]. Dle téhož zdroje lze v případě velkého počtu údajů totiž počítat statistické charakteristiky souborů dat a z toho vytvářet predikce. V rámci fyziky se 40
uplatní dle stejného autora matematika, pokud se fyzika zabývá přírodními zákony, avšak ne vždy. Uvádí Feynman nejprve Faradayův zákon, v rámci kterého není třeba matematiky, protože dochází pouze ke změnám elementárních částic. Na druhou stranu Newtonův gravitační zákon popsaný rovnicí vyžaduje matematiku pro vyjádření rovnice. Považuje dále Feynman matematiku za jazyk, přičemž se o matematice dále vyjadřuje jako o jazyce spojeném s usuzováním či jako o jazyce, který je spojen s logikou. Jinak řečeno je dle něho matematika nástrojem odvozování, kdy lze různá pozorování popsat rovnicemi, přitom ale matematika nevysvětluje, proč k čemukoliv dochází. Když podle Feynmana Newton popsal gravitaci, dokazoval vše geometricky (matematické vztahy), místo toho, aby uplatnil analytické zdůvodňování pracující se symboly, které se preferuje nyní. Je-li podle Feynmana ve fyzice obtížný, složitý problém, poté lze provést matematickou formulaci problému a zabývat se matematickým modelem, kdy po vyřešení úlohy lze provést převod řešení do fyziky. To jinak řečeno znamená, jak píše stejný autor, že matematika umožňuje vytvořit abstraktní popis problému. V rámci možností matematiky jsou následně odvozovány následky modelu, zkoumány situace, případně měněny zákony a opět posuzovány následky změn. Píše dále Feynman o dvou pohledech na matematiku. V prvním z nich označovaným jako babylónská tradice se pracuje s mnoha tvrzeními, které se uplatní a vedle toho jsou potřeba argumenty, pomocí kterých se přechází od jedné části matematiky k druhé. Vedle toho Euclid objevil, což je druhý pohled, že všechny teorémy geometrie lze uspořádat pomocí množiny axiomů. Feynman dále píše, že v rámci moderní geometrie se pracuje s axiomy, které jsou zdokonaleny, a dále se v matematice uplatní dedukce, je-li třeba cokoliv odvodit. Z předchozího uvedeného dle Feynmana platí, že lze v matematice začít kdekoliv, protože veškeré teorémy jsou propojitelné pomocí dedukčního usuzování, pokud se předpokládá existence axiomů. Je-li třeba následně v moderní matematice cokoliv odvodit, volí se určitý teorém jako výchozí, přičemž se ono považuje za axiom a následně se pomocí dedukčního odvozování získávají nové informace. Axiom je propozice považovaná za sebeevidentní a není dokazována, nelze axiom odvodit pomocí dedukce, protože představuje cosi jako výchozí bod [18]. Stejný text axiomy dělí na logické (příklad: (A ∧ B) → A), které mají univerzální platnost, a na nelogické (příklad: a + b = b + a), které definují to, co je třeba předpokládat v rámci konkrétní teorie. Teorém je část jazyka odvozená pomocí určitých pravidel v rámci uvažování systému axiomů, přičemž lze tvrzení teorému dokazovat za uvažování předpokladů, s pomocí kterých byl odvozen [19]. Tamtéž se uvádí také následující příklad teorému „Jestliže A, pak B.“, přičemž ono tvrzení nepředpokládá pravdivost B za všech okolností a naopak tvrdí, že je B pravdivé pouze, pokud je pravdivé A. Dále se ve stejném zdroji označuje A jako hypotéza a B jako závěr. Je třeba rozlišovat hypotézu od dohadu (conjecture), protože tento druhý pojem se užívá pro označení propozice (= obsah, případně význam tvrzení) považované za pravdivou a neprůkaznou, kdy je na druhou stranu hypotéza testovatelná [20]. Nepovažuje Feynman [17] metodu začínající vždy s axiomem za efektivní pro získávání teorémů, protože je stále třeba vycházet z axiomů, tedy je třeba axiomy znát a také rozhodovat, které je nejvhodnější uplatnit v rámci konkrétního odvozování jako součást řešení problému. Eucleidova matematika není podle stejného autora příliš uplatnitelná ve fyzice a preferuje se babylónský přístup, protože v rámci eukleidovské geometrie jsou považovány všechny axiomy za stejné významné a ve fyzice je třeba se zabývat třeba tím, co je více základní, co je více významné, co nelze v matematice odvodit pouhou dedukcí. To jinak znamená, že v rámci fyziky lze experimentálně objevit jakýsi vztah, který deduktivní odvozování za pomocí matematiky neumožní. Jinak řečeno je potřeba ve fyzice provádět hádání nových zákonů či hledat experimentálně chyby ve stávajících teoriích a nelze k tomu užít matematiku, protože 41
nejsou všechny zákony známy a propojeny jako v případě propojení teorémů pomocí axiomů. A je-li cokoliv ve fyzice existující mimo to, co bylo v matematice odvozeno, není jiné cesty, než pozorování, co je schopno ono neodvoditelné odhalit. Pokud na druhou stranu budou známy všechny zákony fyziky a jejich propojení, pak by mělo postačit na vysvětlení všeho pouze dedukční usuzování. Vedle již uvedeného je záhodno mít na paměti, že v rámci matematiky lze začít v různých výchozích bodech a pomocí odvozování se lze dostat k témuž, jsou-li k dispozici axiomy či teorémy [17]. To však podle stejného zdroje neplatí ve fyzice, protože ekvivalentní tvrzení ve fyzice mohou mít „kvalitativně odlišné charakteristiky“. Uvádí se v knize také následující příklad. Nejprve lze Newtonův gravitační zákon vyjádřit pomocí rovnice, v tom případě se nahlíží na přírodu pomocí kauzalit. Dále lze gravitaci vysvětlit pomocí lokálního pole, přičemž v tomto případě je popis lokální v čase i prostoru, což není případ zákona prezentovaného v rovnici, v rámci kterého lze hovořit pouze o lokalitě v čase. Přitom jsou dle stejného zdroje oba přístupy matematicky ekvivalentní. Vedle již uvedeného lze také nahlížet na přírodu za užití principu minima (anglicky „a minimum princip“), uvažuje-li se opět gravitace. Tvrdí dále Feynman, že všechny tři uvedené pohledy mají z pohledu matematiky stejné následky, přičemž tedy nelze určit, který pohled je nejlepším. Přitom ale zdůrazňuje, že z psychologického pohledu se jedná o tři odlišné pohledy na přírodu a nejedná se o ekvivalentní pohledy, pokud je třeba hádat nový fyzikální zákon. Tvrdí také, že mají fyzikální zákony nejspíše lokální povahu a také se u nich uplatní princip minima, avšak to podle něho nebylo doposud potvrzeno ani zamítnuto. Feynman také tvrdí, že matematika se zabývá strukturou zdůvodňování, aniž by se matematik zabýval tím, zda pracuje s čímkoliv, co má smysl. To jinak řečeno znamená, že se matematik ani nemusí zabývat tím, jaký má smysl to, s čím v odvozování pracuje. Pokud se totiž vytvoří nějaká tvrzení a uplatní se v matematice logické odvozování, není třeba se jakkoliv zabývat tím, zda předpoklady tvrzení jsou pravdivé. Totiž lze provádět dedukční odvozování za užití i abstraktních symbolů, které nemusí mít jakýkoliv význam. Vedle již uvedeného se v Feynmanově knize zdůrazňuje, že matematika má hodně propracovaný systém odvozování a pracuje s abstrakcemi, které umožňují třeba místo 3 dimenzí uvažovat n dimenzí. Pokud je následně potřeba dle Feynmana provést odvození čehosi a n je ve vzorcích libovolné, řekněme konečné celé číslo, stačí převzít z matematiky vytvořený obecný aparát a dosadit konkrétní číslo za n a provést dedukční odvození a získání výsledku. Tedy matematika nabízí propracovaný aparát na deduktivní odvozování, do kterého lze dosahovat konkrétní hodnoty. 2.13 Více k řešení problémů nejen ve vědě Uveďme nejprve, že slovem analýza lze označit rozdělení komplexního problému na dílčí problémy a slovem syntéza lze označit spojení dílčích problémů jinak než dříve, případně vybraných částí, kdy mohou být přidány také nové části, čímž je získáno řešení na problém. Carter McNamara [1] tvrdí, že řešení problémů je významnou součástí práce kupříkladu manažerů, pokud se neuvažují pouze vědci, přičemž je často nutné řešit problémy ve stresu a v časové tísni. Čelí-li dle něho stejní manažeři novému problému a jsou-li současně v časové tísni, mohou preferovat již dříve použité řešení na jiný problém, aniž by si uvědomovali, že se pohybují v cyklu a stále řeší ten samý problém neúspěšně. Varuje dále stejný autor, že se může člověk domnívat, že je cosi problém, kdy současně se ale nesnažil porozumět tomu, proč se domnívá, že problém existuje. To jinak řečeno znamená, že McNamara doporučuje hledat příčinu domněnek, že problém existuje. Jinak řečeno je záhodno se ptát, kdy, kde, kým, co a jak způsobuje problém, kdy je přitom dále stejným autorem doporučeno se pokusit maximálně specificky problém popsat. Dle stejného autora může být identifikován také komplexní 42
problém, který lze následně rozdělit do několika vzájemně souvisejících dílčích problémů. V tom případě doporučuje se opět u každého z dílčích problémů ptát, kdy, kde, kým, co a jak způsobuje problém, kdy je přitom dále stejným autorem doporučeno pokusit se maximálně specificky každý dílčí problém popsat. Poté by mělo být určeno, který z dílčích problémů je vhodné řešit nejdříve. Přitom by mělo být opět dle [1] rozlišováno mezi významností problému a jeho naléhavostí. Zatímco se naléhavost týká zejména času, významnost se týká zejména velikosti problému či dále třeba jeho obtížnosti. Poněvadž také dle stejného zdroje existuje ignorance o tom, co člověk neví ve vztahu k problému, doporučuje McNamara získat v jeden časový interval informace od všech osob, které o stejném problému vědí a snaží se ho řešit. Také doporučuje třeba napsat vlastní pohled na problém vedle pohledů jiných osob na něj a také by měl být člověk schopen popsat příčinu problému. Dále se stanoví přístup, se kterým bude problém řešen, pokud to je možné, kdy se volí přístup, u kterého se předpokládá, že je nejlépe schopen napomoci vyřešení problému. To, že bude zvolen v určitý okamžik nejlepší přístup pro řešení problému, však neznamená, že nemůže být později zvolen jiný přístup. Měl by také řešitel problému ještě před získáním řešení uvažovat, čeho bude dosaženo vyřešením problému. Domnívá-li se řešitel, že je problém vyřešen, musí být schopen ověřit, že skutečně bylo řešení dosaženo. To jinak řečeno znamená, že mohou být nutná určitá opatření po vyřešení problému, která zamezí opakování situace, která k problému vedla. Dle jiného textu nelze předpokládat, že každý problém může být vyřešen [2]. Nicméně se tamtéž píše, že většina problémů může být vyřešena, či kompromisy ve vztahu k problému budou nalezeny v případě, kdy je věnováno řešení problému dostatek úsilí. Stejný text obdobně jako předchozí v [1] zdůrazňuje význam maximálního definování problému, protože při popisu problému mohou být objeveny skryté problémy, které je třeba vyřešit, má-li být prvotní problém vyřešen. Ve stejné publikaci se také píše, že samotné porozumění problému pomocí jeho popisu může být klíčem k vyřešení problému, a je-li to možné, má se řešitel problému pokusit nadefinovat řešení, kterého by mělo být dosaženo. Přitom se dosahuje řešení třemi způsoby. Nejprve může být skutečně dosaženo předpokládané, dále může být nutné provést modifikaci řešení, vedle toho může nastat situace, že se nepodaří řešení nalézt [2]. Stejný text i doporučuje spojovat různé myšlenky, které jsou k dispozici při hledání řešení na problém, a přitom se snažit odhalovat, k čemu různá propojení různých myšlenek vedou. Tamtéž se doporučuje přímo provádět popis všeho, co se zdá být následkem propojení určité skupiny myšlenek, a měl by řešitel každý z těchto následků analyzovat a věnovat mu pozornost, i když se může jednat o obtížnou činnost. Totiž jakékoliv další porozumění současné situaci může vést k přiblížení se vyřešení problému. Fred Nickols [3] tvrdí, že cílem řešení problému je nejen se dostat z nepříznivé situace, na druhou stranu je cílem také dosáhnout stavu, který bude kupříkladu více uspokojivý, bezpečnější. Tento autor považuje činnost za cílovou aktivitu řešení problémů, protože po vyřešení problému má být ukázáno pomocí činnosti, že získané řešení je skutečně tím žádoucím. Také uvádí, že v rámci řešení problémů jde vesměs o eliminaci čehosi nežádoucího, pokud existuje cokoliv, s čím není člověk spokojen. Chce-li na druhou stranu člověk získat cokoliv, co k dispozici není, pak je potřeba onoho dosáhnout. Lze se podle téhož autora ptát, zda je smyslem získaného řešení dosáhnout čehosi, zachovat něco, vyhnout se něčemu či cosi eliminovat. Jak také uvádí Nickols ve stejném článku, je definování problému často podceňováno, případně prováděno chybně, což považuje za základ nevyřešení problému. Totiž podle něho není postačující problém pouze nadefinovat. Je potřeba místo toho vymezit jeho ohraničení (locate), odlišení pomocí charakteristických znaků (isolate), dále musí být přesně
43
popsána povaha problému (articulate), ke konci se vytváří definice problému – jedná se v případě definice jinak řečeno o vymezení významu problému (explicate). Pokud dle [3] člověk řeší problém, neměl by nutně a vždy následovat předepsané kroky v různých publikacích pro řešení problémů. Místo toho si je záhodno uvědomit, že většina problémů vyžaduje na vyřešení postup, který řešitel problému vytvoří s pomocí propojení či volbou jednoho či více ze všech dostupných návodů pro řešení problémů. To jinak řečeno znamená, že je třeba vždy volit nejúčinnější z dostupných návodů na řešení problémů, případně je kombinovat, a v okamžiku, kdy nelze ani jeden návod uplatnit, či jejich použité kombinace nevedou k cíli, je třeba nalézt vlastní cestu k vyřešení problému. O nutnosti získat maximum informací o faktech při řešení problému se píše také ve [4] a tamtéž se i zdůrazňuje opět již uvedené, že je potřeba se pokusit vždy odhalit možné příčiny problému. Vedle toho stejný text doporučuje také následující. Není doporučující se pouze pokusit velký komplexní problém rozdělit na dílčí a u každého dílčího problému hledat řešení, je doporučující se také pokusit porozumět komplexnímu pohledu na problém („Understanding the big picture.“). V rámci rozdělení komplexního problému na více menších je totiž řešitel snadněji schopen odhalit ty dílčí problémy, o kterých má nedostatek informací a o kterých tedy musí více informací získat. Stejný zdroj doporučuje mít k dispozici určitý fakt a následně se ptát „a co?“ („So What?“), kdy pokaždé po získání odpovědi je třeba položit otázku znovu, čímž by měl být získán řetězec otázek a odpovědí, co napomůže obdržet více informací o problému. Zde je však třeba opatrnosti, aby nebyl vytvářen cyklus. Příklad kladení otázek bez cyklu uvádí následující odstavec. Uvažujme problém firmy, kterým je snižování obratu za posledních 12 měsíců. Lze se ptát na příčinu a odpovědí může být, že je snižován obrat, protože zákazníci kupují méně výrobky. Když se dále ptáme, proč nemají zájem kupovat výrobky, může být odpovězeno, že výrobky jsou pro zákazníky drahé, jelikož nebyla za poslední dva roky jakkoliv snížena cena, což tvrdí několik zákazníků. Ptáme se dále, proč ono tvrdí, a odpovědí může být třeba to, že konkurence nabízí obdobný výrobek ale s cenou nižší o deset procent. Dále se lze ptát, proč je konkurence schopna nabídnout obdobný výrobek s cenou nižší, a odpovědí nemusí být jen to, že naše firma má stále monopol na trhu, takže prodává za vyšší cenu schválně. Odpovědí by mohlo být i to, že konkurenční firma, na kterou spíše směřovala otázka, má kupříkladu novější zařízení, které snižuje významně výrobní náklady každého výrobku, a tedy může být následně stanovena i nižší prodejní cena konkurenčního výrobku. Při předchozím uvedeném tázání nemusí být získány pouze odpovědi, ale také mohou být získány nové otázky, případně informace relevantní k problému, přičemž lze tázání „a co?“ uplatnit nejen na komplexní problém, ale také lze ono aplikovat na dílčí problémy a zejména k získání jejich důkladnějšího porozumění [4]. Jestliže není možné podle stejného zdroje ono tázání uplatnit a zejména nejsou k dispozici odpovědi, pak je třeba průzkumu, kterým osoba řešící problém získá nové informace třeba z externích zdrojů, kdy následně je až schopna určitou otázku zodpovědět. Pomocí opakovaného kladení otázek a hledání odpovědí na ně se totiž nejspíše zvýší porozumění problému, podaří se odhalit doposud skryté problémy či nedostatky ve znalosti řešitele, které může být potřeba odstranit, aby bylo řešení problému dosaženo. Jak již bylo uvedeno výše, je záhodno informace o řešení problému zapisovat, kdy tento zápis může mít dle [4] formu rozhodovacího stromu bez ohodnocení větví. Pomocí rozhodovacího stromu se získá pohled na komplexní strukturu problému a větvení této struktury, kdy lze následně odhalit posouzením schématu nejméně srozumitelné části problému, které budou vyžadovat další sběr informací a zvýšení znalosti řešitele o uvedeném
44
v oné oblasti. Také by měl tento rozhodovací strom dle stejné publikace řešiteli napomoci určit, na co se bude muset při dalším hledání řešení zaměřit zejména, nejpodrobněji. Uvažujme znovu již uvedený příklad v odstavci před předchozím. V jedné odpovědi bylo řečeno, že konkurence nabízí značně podobný výrobek o 10 procent levněji než naše firma. O tomto výroku lze kupříkladu spekulovat a můžeme se také ptát, zda je právě oněch 10 procent hlavní příčinou snižování obratu, zda je třeba jít nutně na stejnou cenu. Odpovědí by mohlo být nikoliv, kdy se dále ptáme, proč lze odpovědět nikoliv, a odpovědí může být, že jsme kupříkladu zavedená firma a máme hodně věrných zákazníků, kterým nejde jen o cenu, ale také jim jde o značku. Takže se lze ptát, zda by nestačilo cenu snížit třeba pouze o 5 procent, kdy by výrobek dražší jen o 5 procent v porovnání s konkurencí byl opět atraktivní pro ztracené klienty, jelikož jsou ochotni zaplatit o něco více, pokud budou mít i značku výrobku, kterou preferují. Avšak vyšší cena o 5 procent pro ně může být limitem, kdy začínají preferovat výrobek konkurence. Již výše uvedený Nickols v jiném článku uvádí 3 přístupy k řešení problémů, kterými jsou oprava, vylepšení a konstruování („repair, improve and engineer“) [5]. Stejný zdroj dále doporučuje preferovat systematický přístup při řešení problémů před přístupem nesystematickým a pokud je schopen člověk užít pouze jeden systematický přístup, je to dle Nickolse stále vhodnější přístup, než řešit problémy nesystematicky. Přitom ale stejný autor i zdůrazňuje, že stále užívaný jen jeden systematický přístup není nejvhodnějším přístupem pro řešení jakéhokoliv problému. Totiž dle něho může být problémem i to, že je stanoven cíl, ale není k dispozici jakákoliv informace, která by říkala, jak lze stanoveného cíle dosáhnout. Nickols [5] ale stále doporučuje se vždy zaměřit na cíl (případně vyřešený stav) a nikoliv na kroky vedoucí k cíli. Totiž nepovažuje řešení za věc, ale na druhou stranu považuje za řešení činnosti, které k tomuto cíli či vyřešenému stavu řešitele zavedou. Jinak řečeno je dle něho každé řešení utvářeno činnostmi, které vedou k jeho dosažení. To ještě jinak znamená, že je hledáno řešení pomocí porozumění problému, kdy současně existuje snaha maximálně porozumět situaci, která má být změněna, identifikují se různé dílčí problémy, vztahy mezi nimi a také vztahy mezi jejich řešeními, přičemž do těchto činností také náleží provedení nutných změn, které změní stávající stav a vyprodukují řešení. Nickols [5] také píše o třech znalostech, které mají vliv na dosažení řešení. První z nich je znalost, jaké řešení má být dosaženo. Dále hraje roli znalost, která popisuje současnou situaci a její strukturu. Vedle toho vstupuje do hry také znalost o propojení dvou předchozích znalostí. Jestliže jsou totiž dle něho známa propojení obojího, lze určit činnosti, které budou třeba pro dosažení řešení. Aby byla podle [7] změna nutná pro získání řešení uskutečněna, je potřeba nejprve odhalit, co bude muset být změněno. Definuje-li se dle stejného zdroje problém, lze se kupříkladu ptát, co by se mělo dít jiného po získání řešení v porovnání se současností, co se stane, pokud řešení nebude nalezeno, co se stane, pokud bude řešení hledáno chybnými kroky. Jestliže se dle téhož zdroje dále popisuje, co by mělo být dosaženo, lze se třeba při tvorbě onoho popisu ptát, jak by měly vypadat činnosti vedoucí k dosažení cíle, co by se mělo dít a nedochází k tomu, k čemu nyní dochází a mělo by být odstraněno nalezením řešení, co chceme a nemáme, co máme a nechceme, čeho je třeba dosáhnout, čemu je třeba zamezit, co je třeba omezit, jak se pozná, že bylo řešení získáno, jak se pozná, že bylo získáno chybné řešení, jak se pozná, že byl problém vyřešen. Popisuje-li se dle téhož zdroje struktura problému, případně řešení, je třeba popsat všechny části, které utváří strukturu, a dále také vztahy mezi těmito částmi. Tedy se je třeba vedle jiného ptát, jaké části utváří strukturu a jaké existují vztahy mezi jednotlivými částmi.
45
Nickols [7] vedle již uvedeného doporučuje řešiteli problému, aby se zabýval tím, zda není lidské ego nevhodně zapojeno do hledání řešení, protože v některých případech může být řešitel nevhodně veden osobními zájmy a preferencemi, předpojatostí, morálkou. Dále také doporučuje zabývat se omezeními a překážkami třeba tak, že se bude řešitel ptát, jaká omezení a překážky existují při hledání řešení, co je třeba učinit a co na druhou stranu není možné činit. Následně doporučuje ptát se, kdo tvrdí předchozí a zda je nutné ono tvrzení respektovat, či zda není pouze imaginární a ignorovatelné. Také by se měl řešitel ptát, jaké předpoklady uvažuje a zda některé neopomíjí. Pokud totiž něco přehlíží, neuvažuje, může jeho aktivita směřující k nalezení řešení vést chybnou cestou. Z toho důvodu také Nickols doporučuje sledovat pokrok při dosahování řešení, kdy v rámci tohoto sledování by mělo být postupně v čase identifikováno dlouhodobé přibližování se k řešení. V rámci aktivit, jejichž smyslem je získání řešení, se mohou objevit nové problémy, kdy pak by mělo být zhodnoceno, zda tyto problémy nahradí formulaci původního problému či nikoliv. Dále se je třeba zabývat tím, zda se pomocí objevení nových problémů podařilo přiblížit k řešení původního problému či nikoliv, co bylo jakoukoliv činností v rámci řešení problému získáno, co se řešitel nového naučil. Pokud jakýkoliv postup selhal, vyprodukoval chybu, poté je třeba identifikovat, proč k chybě došlo a jak zamezit opakování chyby, jak a co na hledání řešení vylepšit. Lze na řešení problémů nahlížet také jako na kognitivní (poznávací psychický) proces, který vykonává lidský mozek a jeho myšlení, přičemž v rámci tohoto procesu je problém nalézán a tvarován [6]. Zatímco zejména v USA a v Kanadě byl kladen důraz na zdokonalení přístupů pro řešení problémů v určitých specifických oblastech, jinak řečeno byla snaha pomoci expertům na cosi zlepšit jejich metody řešení problémů, mimo severní Ameriku se odborníci zaměřovali na zdokonalení metod řešení komplexních problémů, které nemusí vyřešit expert mající pouze excelentní znalost pro řešení problému v určité specifické oblasti vědy, což se píše tamtéž. Dle téhož zdroje se každý nevyřešený problém vyznačuje nedostatečným porozuměním současné situace a stejná situace opět doporučuje studovat dostupné informace ve vztahu k nevyřešenému problému pocházející od jiných osob zabývajících se problémem, případně problémy relevantními, protože by již mohlo někde řešení existovat a jen by bylo přebráno. Stejný text jmenuje celkem 21 technik pro řešení problémů a o 6 z nich pojednává blíže následující odstavec. Mezi 21 technikami a současně ne mezi 6 uvedenými v dalším odstavci je kupříkladu dále uvedeno: požádat o radu přítele, delegovat řešení problému, uplatnit metodu pokusu omylu. Uvedená delegace není nic než, že se problémem musí zabývat jiná osoba, které to bylo nařízeno, tedy samotnou delegací není problém vyřešen. I když rada od neodborníka může občas třeba jen hodně inspirovat k jiné úvaze, tedy tu lze považovat za vhodnou metodu řešení problémů. Jednou z dalších možných technik řešení problémů je technika obrácení předpokladu (anglicky assumption reversal). V tomto případě je potřeba všechny předpoklady popsat a poté se jejich znění otočí, jinak řečeno se vytváří negace jejich původního znění. V rámci další techniky se testuje hypotéza tak, že se předpokládá určité řešení, znají se předpoklady tohoto řešení a jejich pravdivost se následně dokazuje. V rámci jiné techniky se lze ptát, zda není uvažováno určité omezení jako nutné a platné, které však nemusí v reálu existovat. V [6] se považuje za techniku řešení problémů také inkubace. V rámci tohoto přístupu se osoba určitou dobu zabývá důkladně problémem a poté se přestane problémem zabývat a bude se věnovat jiné práci, kdy by jí mělo řešení časem „přijít“ do vědomí. Ve stejném zdroji se doporučuje dle uvážení řešitele problému pokusit se podat důkaz, že problém nemá řešení. Pokud se důkaz nepodaří uvést, případně se podaří vytvořený důkaz následně čímkoliv zamítnout (třeba jeden z jeho předpokladů), lze tento neúspěch považovat za výchozí bod při dalším hledání řešení na problém. Totiž i tento přístup napomáhá řešiteli porozumět současné situaci. Doposud nebylo
46
zdůrazněno, že osoba může považovat za příčinu problému cosi, co je za příčinu problému považováno mylně. Tento problém je uveden v [15] a ve stejném zdroji se také uvádí, že pokud jedna firma nabízí jiné firmě řešení na problém, není doporučující nabízet řešení na skutečnou příčinu problému, ale je doporučující nabízet řešení na příčinu problému, kterou uvažuje firma, které se předkládá řešení. I když se jedná o příčinu problému chybně identifikovanou. Nebudu se zde zabývat tím, zda se jedná o doporučení (vždy) vhodné následování, avšak by mělo být již zřejmé, že problém může mít osoba i takový, že považuje chybně cosi za příčinu problému a není schopna si to uvědomit. Také lze uvést sny jako možnou další inspiraci při řešení problémů. To proto, že se v nich z části objevuje to, o čem člověk přemýšlí za denního bdění, kdy mozek může během spánku pracovat na problému a promítat svá řešení do snů. Publikaci o snech napsal kupříkladu Stephen LaBerge [46] a jako prvního vědce, kterému pomohl sen při řešení problému, uvádí Friedricha Augusta Kekulého. Ten podle něho vděčí snu za objevení molekulární struktury benzenu. Nositel Nobelovy ceny za fyziologii Otto Loewi byl dle téže publikace snem inspirován k pokusu, kterým prokázal chemický přenos nervových vzruchů. Elias Howel, jako další v knize uváděný, přišel díky snové inspiraci na problém s dírkou v jehle a zkonstruoval následně první šicí stroj. Kromě toho LaBerge píše, že sny inspirovaly také R. L. Stevensona při psaní děl a jiné další umělce (William Blake, Richard Wagner, Ludwig van Beethoven, Ingmar Bergman). Na závěř uveďme ještě Dimitrije Mendělejeva, kterému se ve snu podle LaBergeho knihy ukázala celá tabulka periodických prvků. Mendělejev však, než měl ve snu celou tabulku prvků, u které bylo později potřeba opravit pouze jednu hodnotu, na problému dříve nejspíše dlouhodobě pracoval. Takže nelze očekávat, že bez dlouhodobého zabývání se problémem sen přinese jeho řešení. 2.14 K hypotézám a modelům podle Roberta Harrisse Zatímco v předchozích textech byl kladen důraz na porozumění problému v okamžiku zahájení hledání jeho řešení, Robert Harriss [8] se domnívá, že musí být nejprve odhaleny všechny předpoklady, se kterými se popisuje současný stav, přičemž dle něho některé předpoklady mohou být skryté či existující avšak stále přehlížené. Stejný autor předchozí uvedené považuje za důležité, poněvadž dle něho existující a neodhalený (chybný) předpoklad je příčinou nevyřešení problému. Tedy Harriss doporučuje, aby se člověk zaměřil ne na porozumění celé současné situace, ale zejména na předpoklady. Současně však Harriss tvrdí, že předpoklady a omezení hrají tři nenahraditelné role při řešení problému. Nejprve omezení vytváří rámec, v rámci kterého bude problém řešen. Dále stejný autor o předpokladech tvrdí, že odráží ze současné situace to, co by mělo být zachováno i v řešení. Také dle něho předpoklady činí problém jednodušším, a tedy zpravidla snadněji řešitelným. Neuvažují-li se dle něho předpoklady při zabývání se problémem, jedná se o problém značně obecný, a tedy těžko řešitelný. Vedle již uvedeného Harriss upozorňuje, že většina předpokladů nepředstavuje fixní a nutně pravdivá omezení, ale jedná se o předpoklady, které může považovat současná věda pracující s hypotetickými teoriemi za pravdivé, protože pouze za určitých uvažovaných předpokladů se může zabývat určitými problémy. V rámci identifikace předpokladů se posuzuje, které je nutné uvažovat, zda některé nemohou být rozděleny, kdy následně by mohla být uvažována jen část určitého předpokladu. Dále je žádoucí se zabývat tím, zda některé předpoklady nebude třeba přeformulovat. Harriss [8] doporučuje každý předpoklad popsat během přemýšlení o problému, přičemž by měl mít člověk na zřeteli, že každý předpoklad je tvrzením o realitě, u kterého se předkládá pravdivost. Přitom dle něho právě ona tvrzení ve formě předpokladů, u kterých 47
každý očekává pravdivost, musí být dle stejného autora zpravidla zamítnuta či přeformulována, má-li být vyřešen obtížný (vědecký) problém. Totéž tvrdí o zákonech fyziky. Co se podle něho zdá být nemožné v porovnání s tím, co tvrdí fyzikální zákony, může být skutečně možné. Jinak řečeno může určitý nejen fyzikální zákon bránit nalezení řešení. V tom případě je třeba zjistit, zda je třeba ho přeformulovat, obejít či dokonce zamítnout. V jiném případě by mohlo být potřeba podle [8] stejný zákon pouze jinak interpretovat ve vztahu k prezentovanému řešení problému. Jakékoliv tvrzení, které řešitel problému uvažuje před získáním řešení, by se měl pokusit různě interpretovat, čímž získá více pohledů na tvrzení. Dle [8] lze předpokládat, že minimálně některé informace existující ve vztahu k problému v jiných zdrojích jsou chybné, kdy současně platí, že získání jakékoliv dodatkové informace relevantní k problému zpravidla vede ke změně pohledu na řešený problém. Harriss ve stejném textu také upozorňuje, že hledání některých řešení může být omezeno postoji, kulturou, vírami civilizace, případně převažujícími vědeckými metodami a směry, tedy může být nutné přezkoumat i toto. Pokud je potřeba dle něho uvažovat jakékoliv předpoklady, pak doporučuje uvažovat pouze ty, které se týkají jádra problému, přičemž však jádro dále nespecifikuje. Omezení a předpoklady se dle [8] stanoví tak, že se nejprve popíše problém a následně se tyto informace posuzují a identifikují se všechny předpoklady stojící za každým z uvedených popisů, přičemž se nejprve identifikují obecné předpoklady. Těmi jsou takové, se kterými běžně pracujeme, ale neuvědomujeme si je. Dále je potřeba dle stejného zdroje identifikovat předpoklady týkající se jádra problému a zejména určit, zda jsou pravdivé, či zda některé nemohou být vypuštěny při hledání řešení na problém. Vedle dvou typů předpokladů píše Harriss [8] ještě o předpokladech, které vedou k vymezení omezení. Jinak řečeno mohou tyto předpoklady vytvářet omezení později získaného řešení. Stejný autor v témže článku zmiňuje, že většina hledání řešení na problém je zahájena popisem problému. Vedle toho lze však podle něho také postupovat od jasně definovaného řešení zpět k problému, pokud je ono řešení k dispozici. V tomto případě se postupuje od řešení zpět k problému. Jako příklad preference tohoto postupu uvádí úlohu, kdy má být trojúhelník rozdělen na tři menší tak, že jejich složením vznikne čtverec. Problém je snadno vyřešen, pokud se nejprve uvažuje čtverec a ten je následně rozdělen. Předchozí postup, kdy se postupuje od řešení zpět k problému, se zvolí tehdy, kdy je řešení více porozuměno než problému. Vedle předchozích dvou postupů lze ještě začít někde mezi problémem a řešením, přičemž se má tento přístup uplatnit, pokud si řešitel problému není jist problémem a ani jeho řešením. Formulaci problému je třeba věnovat pozornost i proto, že určitým způsobem naformulovaný problém má vliv na otázky, které jsou kladeny, a následně tyto otázky omezují, jaké budou akceptovány či získány odpovědi [8]. Tamtéž se i píše, že by nemělo být hledáno řešení, dokud není porozuměno problému a pokud se postupuje od problému k řešení. Stejný zdroj také varuje před tím, aby bylo získáno řešení na problém tak, že nebylo možné vybírat z více řešení. Na druhou stranu je žádoucí mít k dispozici vždy více řešení na problém a poté z nich vybírat. Je-li problém popřen místo toho, aby byl řešen, případně se mu vědci vyhýbají, pak bude nejspíše problémem vždy už proto, že není osoba, která by se mu postavila. Přičemž stejná publikace považuje popírání problému či vyhýbání se mu za nevhodný přístup. Chce-li kdokoliv řešit jakýkoliv problém, pak by dle stejného zdroje měl být sám přesvědčen, že se o problém jedná, neměl by na druhou stranu řešit cokoliv, co za problém považuje pouze někdo jiný. Stejný člověk se musí vždy zaměřit na problém a nikoliv na jeho symptomy, případně na problém, ke kterému již někde existuje řešení.
48
Hypotéza se definuje jako „předkládané vysvětlení ke kolekci dat“ [8]. Uvažují-li se dále stejná data a alternativní předkládané vysvětlení, pak se dle stejného zdroje jedná o alternativní hypotézu. Tamtéž se i píše, že jedna hypotéza může mít několik interpretací a mohlo by se stát, že by musel řešitel problému v určitých případech uvažovat více interpretací či v jiných naopak preferovat pouze jednu interpretaci. Stejný text dále varuje před uvažováním pouze jedné hypotézy, má-li být řešen problém, kdy uvádí dva následující důvody, proč pouze jedna uvažovaná hypotéza není žádoucí. Nejprve může být uvažováním pouze jedné hypotézy cosi opomenuto, co je třeba uvažovat při hledání řešení problému, kdy ono by mohla uvádět jiná hypotéza. Uvažuje-li dále člověk pouze jednu hypotézu, může to být proto, že je určité hypotéze duševně oddán, a proto se může i třeba jen podvědomě při řešení problému spoléhat na pravdivost tvrzení v ní uvedených, kdy si tímto způsobem omezí prostor pro spekulace a pro nové informace. Aby k předchozím dvěma stavům nedošlo, pak je dle [8] třeba vytvořit konkurenční hypotézy ve vztahu ke každé skupině dat a tyto hypotézy vzájemně testovat za porovnání se skupinami dat. Jestliže není hypotézou cokoliv vysvětleno, nejedná se o hypotézu plně pravdivou, lépe řečeno plně dostačující. Přitom ale nedoporučuje stejný text veškeré hypotézy, které budou jakkoliv chybné, odstranit z úvah, protože by člověku nemuselo nic zbýt. Podle Harrisse [8] se preferují jednodušší vysvětlení před komplexními, což vychází z principu, který se označuje jako Ockhamova břitva. Dále se dle něho preferují vysvětlení více pravděpodobná než méně pravděpodobná, kdy také píše, že pravděpodobné (probable) vysvětlení není totéž co možné (possible) vysvětlení, protože ne vše možné je současně pravděpodobné. Přitom ale nelze zaručit, že jakékoliv jednoduché vysvětlení bude vždy nutně více pravdivé než vysvětlení komplexnější. Dále ani nelze zaručit, že Ockhamova břitva je jistě nejlepším přístupem za všech okolností, protože tento princip sám o sobě je předpokladem, se kterým věda pracuje a mohl by být v určité příležitosti zamítnut jako uplatnitelný předpoklad. Označí-li se podle Harrisse tvrzení hypotézy jako pravdivé, pak tak lze učinit pouze v případě, když se prokázalo v testování, že vše řečené v hypotéze je v souladu s fakty. Má-li osoba k dispozici pouze jednu hypotézu, které důvěřuje, doporučuje Harriss získat více alternativních hypotéz, čímž se získá nový pohled na původní hypotézu a pohled na původní hypotézu se také oslabí. Posuzuje-li se hypotéza v porovnání s fakty, stejný autor doporučuje uvažovat, zda nemohou existovat jiné v hypotéze neuvedené příčiny, díky nímž je hypotéza považována za pravdivou. Stejný autor zdůrazňuje, že zejména v rámci řešení obtížných problémů je potřeba zkušeností řešitele, kdy řešení je zpravidla získáno až pomocí předchozích hlubokých zkušeností, v rámci kterých byl problém opakovaně neúspěšně řešen. Výraz mentální proměna (mental metamorphosis) je technikou řešení problému, v rámci které si osoba představuje, že je předmětem problému [8]. Tak měl dle téže publikace kupříkladu Michael Faraday zdokonalit teorii elektromagnetismu poté, co se pokoušel přeměnit do atomu pod působením sil. Jinou technikou řešení problémů vysvětlenou v témže textu je modelování. V rámci této techniky se popisuje, prezentuje problém, přičemž se doporučují konkrétní reprezentace kupříkladu obrázkové či symbolické a současně je doporučující popsat vztahy mezi myšlenkami kupříkladu jako součást určité hierarchie či pomocí závislostí, kauzálních vztahů. Varuje se však také v [8], že modelování nemusí pouze napomoci při řešení problému, na druhou stranu může v některých případech i znesnadnit řešení problému, protože vytvořený model má zpětně silnou vazbu na myšlení osoby zabývající se dále řešením problému, a tedy ho může omezovat či chybně vést, tudíž se ze stejného důvodu doporučuje mít k dispozici vždy více než jeden model, čímž nebude podvědomí člověka jednostranně směřováno. Dále lze uvést ze stejné publikace, že každý model je zjednodušením ve vztahu k jím popisované
49
realitě (jinak řečeno se tvorbou modelu problém zjednodušuje), přitom ale stále hrají modely při řešení problémů nenahraditelnou roli – jejich vytvořením a zejména zhodnocením vytvořeného může osoba získat nový pohled na problém, jeho hlubší porozumění. Objasněme dále 2 základní kategorie modelů a 4 základní typy modelů, jak se prezentují opět v [8]. Stejná publikace rozlišuje mezi kategorií konceptuální (conceptual) a strukturální (structural), přičemž první z nich zahrnuje modely, které myšlenky konkretizují, či jim přiřazují materiální existenci. Do kategorie strukturálních modelů náleží modely fyzikální, v rámci kterých je snahou popsat fyzikální struktury. Jak již bylo uvedeno, rozlišují se 4 typy modelů. Prvním z nich je vizuální typ, přičemž se v rámci něho vytváří třeba symbolický obrázek. Do druhého typu modelů se řadí modely fyzikální, které již umožňují vytvářet třídimenzionální modely. Matematické modely náleží do třetího typu modelů a v rámci nich lze pracovat s více než 3 dimenzemi mimo fyziku či s více jak 4 dimenzemi, pokud se vytváří fyzikální model. Čtvrtým typem modelů jsou modely metaforické, symbolické, případně analogické, přičemž o nich zde však více uvedeno nebude. Vedle všeho již uvedeného Harriss [8] doporučuje, aby se člověk nebránil konstruktivní kritice ze strany jiných osob. Dále doporučuje, aby se člověk nebránil požádat o kritiku či jiné nápady také osoby, které nejsou odborníky na řešený problém, tak přímo píše kupříkladu o nenahraditelné radě, kterou mohou poskytnout děti. Totiž dítě nemusí přímo nabídnout řešení, ale může poskytnout informaci, která řešiteli následně vnukne jiný uplatnitelný nápad. Techniku pokusu a omylu zmiňuje stejný autor také a v rámci tohoto přístupu je hledáno řešení, aniž by osoba měla neustále či v některých případech ospravedlněno, proč zvolila určitý postup, případně volbu, možnost. Přitom by se však nemělo jednat o techniku uplatňovanou nesystematicky, na druhou stranu je potřeba vést záznamy o všech chybách, aby jakákoliv chyba nebyla opakována či chybná cesta k řešení či dokonce, aby nebylo získáno opakovaně stejné chybné řešení. Je-li již dosaženo řešení na problém, lze pracovat na vylepšování řešení, což blíže objasňuje následující odstavec. Opakované vylepšování prvního získaného řešení, přičemž se přehodnocuje cesta jdoucí z výchozího bodu k cíli, lze označit pojmem spirálové vylepšování řešení [9]. Při něm se dle téhož zdroje po nalezení prvního řešení každý krok řešení (= každý krok na cestě vedoucí od formulace problému k řešení) opakovaně posuzuje a vylepšuje, aby bylo nalezeno řešení lepší než předchozí. Uvedený postup se netýká pouze tvorby nového obchodního plánu, případně vytváření nového výrobku. Stejný postup lze uplatnit při řešení jakéhokoliv problému. Dle stejného zdroje totiž nemůže být kupříkladu žádný firemní projekt excelentním, pokud na něm nebylo provedeno několik modifikací v rámci spirálového vylepšování. Zdůrazněme však, že spirálové vylepšování řešení či hledání řešení na problém není totéž co cyklický postup. Je tomu proto, že v žádném nenulovém časovém intervalu není problém P1 totéž co problém P2 [10], uvažuje-li se výše prezentované Popperovo schéma pro řešení problémů. 2.15 Danica Slouková o vědecké práci Danica Slouková nejprve tvrdí, že teorie jsou produktem vytvořeným v rámci vědeckého bádání, přičemž po tvorbě teorií lze jejich obsah interpretovat a zabývat se také následky teorií a teorii definuje jako „činnost spjatou s poznáváním, uspořádáním poznatků, vysvětlováním a uvažováním o jejich důsledcích a dopadech“ [49]. Tamtéž se i definuje teoretická činnost, a to následujícím „všechny formy a procesy poznání spojené s abstrahováním, zobecňováním, formulováním hypotéz, využívání různých forem abstraktního myšlení, jakými jsou pojmy, soudy, úsudky, hypotézy a zákonitosti“. Následně musí každá teorie vědy dle Sloukové pracovat s konzistentním systémem „pojmů, tvrzení, hypotéz a zákonů“ a nahlíží stejná 50
autorka nejprve na hypotézy a teorie jako na předpoklady, které mají počátek v empirickém zkoumání a postupně mohou nabízet informace jiné než jen získané pomocí onoho empirického zkoumání. Nabízejí-li dle stejné autorky nový vzhled vytvořený odpoutáním od pozorování, pak má být stavěn díky logice. Vytvořená teorie je dále porovnávána s jinými teoriemi a také se hledá vztah nové teorie k jiným již vytvořeným, protože by nová teorie měla kupříkladu zaplnit mezeru výzkumu, případně nová teorie může zamítnout jiné teorie. Rozlišuje také stejná autorka mezi tvorbou teorie a ukončením tvorby teorie a ono rozlišení nabízí proto, že v rámci ukončené teorie se má snadněji hovořit o výsledku vědce, lze analyzovat strukturu hotové teorie a vedle toho i následující lze u této teorie identifikovat, přičemž se uvedené přebírá ze stejného textu Sloukové. Nejprve má být možné u hotové teorie identifikovat, na jakých předpokladech stojí a s jakými fakty pracuje, případně má být možné identifikovat, s jakými předpoklady ve formě axiomů, hypotéz, zákonů nabízí teorie nové informace. Dále má být možné u každé hotové teorie popsat, pomocí jakých pravidel se prezentují v teorii důkazy, zda se uplatňují v argumentaci třeba indukce a dedukce [49]. Vedle toho má být možné u každé hotové teorie určit i „veškeré možné důsledky, konsekvence a závěry z teorie vyplývající“. Jestliže se teorie teprve tvoří, poté dle téhož zdroje je záhodno uvažovat třeba následujících šest bodů: „a/ situaci před vznikem dané teorie, její rozpory, či "bílá místa"; b/ formulaci cíle nové teorie, tzn. představu o tom, na jaké otázky by měla odpovědět; c/ formulaci základních idejí nové teorie, tj. toho, v čem vystupuje jako "nová"; d/ formulaci struktury teorie, jejich jednotek a vztahů; e/ řešení rozporů "uvnitř" takto formulované struktury a rozporů vůči jiným věděním; f/ iteraci předchozích kroků, vedoucí k relativně stabilnímu výsledku.“ Dále Slouková rozlišuje teorii jako obraz od teorie ve formě pořádacího nástroje, také vysvětluje teorii užívanou pro praktickou orientaci či pro jiné poznání, případně teorii ve formě konvence nebo prezentující nový pohled, respektive dříve nepublikovaný text [49]. Vysvětleme za pomocí informací převzatých z téhož zdroje pět v předchozí větě jmenovaných druhů teorií. Teorie jako obraz chce zachytit realitu, teorie jako pořádací nástroj hodlá výsledky zkoumání uspořádat a také nabízet předpovědi o pozorovaném a teorie jako nástroj praktické orientace je obdobná jako teorie ve formě pořádacího nástroje, pouze ale se snahou praktické orientace je kladen důraz na pragmatické užití prezentovaného v teorii. V rámci teorie jako konvence nemá být kladen důraz na prokázání pravdivosti teorie, ale pravdivost teorie je přijata skrz dohodu vědců a pokud se vytváří teorie jako nový svět či text, jedná se o vědeckou teorii, leč nemusí být nutně cokoliv v ní uvedené otestované. Vytváří-li se nová teorie, poté k tomu dle Sloukové dochází ve dvou etapách. Nejprve musí být identifikována fakta a vztahy mezi nimi, načež je třeba uvažovat hypotézy a empirické zákonitosti a tyto zákony a hypotézy se propojují pomocí logiky, což vše náleží do první etapy tvorby teorie. V rámci druhé etapy dochází k tomu, co uvádí následující přímá citace převzatá z [49]. ... dochází k hledání takových hypotéz, zákonů či principů, ze kterých lze logickým způsobem odvodit většinu dřívějších tvrzení, hypotéz a zobecňujících závěrů. V rámci budování teorie se tak uskutečňuje koordinace a subordinace dosavadních poznatků. Vyčleňují se základní zákony, principy a hypotézy vznikající teorie, které slouží pro vyvozování dalších. Nalezení tohoto "jádra" nové teorie by mělo umožnit nově uspořádat všechen, nebo většinu známého materiálu v určitý systém či pořádek. Dosavadní hypotézy a zákonitosti jsou vzhledem k nové teorii "homologizovány", tzn. zpřesňovány a modifikovány vzhledem k logické výstavbě nového celku.
Slouková si již ale neuvědomuje, že ne každá teorie je tvořena až po pozorování faktů. Pokud by pouze platilo to, co tvrdí, že se po pozorováních vytváří hypotézy a případně teorie, kdy by 51
mělo být jimi vše pozorované popsáno, pak by třeba teorie strun byla dávno potvrzena a nečekalo by se, zda se ji vůbec kdy podaří potvrdit [44]. V rámci teorie strun dokonce došlo k opaku, existuje množství variant této teorie a vznikají stále nové a nové teorie, aniž by do současnosti jakákoliv z variant byla potvrzena. Možná lze ve vztahu k předchozímu také říci, že vědci, co zdokonalují teorie strun, mají v dnešní době již pozici ve výzkumných institucích téměř jistou, pokud publikují, jelikož na toto téma existuje mnoho i již knižních publikací a stále lze v teoriích strun vyplňovat mezery, aniž by bylo cokoliv kritizováno. Nové práce se vítají, protože v rámci „normální vědy“, kterou zaváděl Kuhn [16], existuje velká komunita vědců pracujících v paradigma strunové teorie, přičemž předchozí teoretické práce této komunity jsou citovány a tím je i oceňována dřívější práce stejných vědců. Na druhou stranu ten, kdo pomocí nějaké metafyzické (vágní, hodně rozpracované a nedokončené) teorie začne kritizovat teorii strun a její paradigma, bude mít nejspíše pozici na akademické půdě méně jistou, alespoň z počátku, jelikož se v rámci normální vědy podle Kuhna nevyplácí kritizovat cokoliv. Mohlo by být namítnuto k předchozímu, že se možná tvůrci teorie strun snaží zejména vytvořit teorii jako nový svět, leč není nejspíše fyzika, který by si nepřál potvrzení teorie experimenty. Cílem vědecké teorie má být buď informování či poskytnutí vysvětlení a v rámci informačního účelu si teorie klade za cíl pořídit zobecněné, shrnuté informace o výsledcích pozorování, případně teorie nabízí informace o objevu, ke kterému došel vědec v rámci vyhodnocení experimentu a během tvorby teorie [49]. Vedle informační a explanační funkce může teorie plnit funkci pořádací, což se píše tamtéž, přičemž v rámci pořádací funkce vytvořený vědecký text „vytváří určitý pořádek, soustavu, systém, konstrukci“, kdy je snaha popsat maximum faktů pomocí minimálního počtu informací v teorii, případně se může prezentovat jádro teorie odděleně od následků teorie. Slouková explanační funkci teorie vysvětluje jedním odstavcem a tento odstavec uvádí následující přímá citace převzatá z téhož zdroje. Teorie umožňuje vysvětlení jevů či faktů dříve nevysvětlených, nebo jejich nové vysvětlení. Všeobecně se přijímá názor, že teorie je lepší, pravdivější vůči předchozí, pokud v dané oblasti zůstává méně nevysvětlitelných jevů než dříve. Nové vysvětlení jevů, již dříve vysvětlených jinak, může přinášet celou řadu problémů od individuální schopnosti akceptování nového pohledu, přes ideologické zakotvení, až po těžké prosazování změn v systému vzdělávání. Především však nové vysvětlení již známých skutečností vždy představuje výzvu k praktickému přeorganizování života někdy celé společnosti, která, díky síle setrvačnosti plynoucí z vysokého stupně složitosti a dosavadní organizace hmotných, energetických i informačních složek, je přístupna takové změně jen za určitých objektivních podmínek vysoké nestability.
Vedle informační, pořádací či explanační funkcí teorie Slouková také vysvětluje predikční a pragmatickou teorii, které zde také vysvětlíme. Pokud je funkcí teorie predikce, poté se snaží správně předpovědět popisem, co nastane v budoucnosti, přičemž dle stejné autorky jsou predikce jisté zejména v matematice a ve fyzice, kdy v matematice tomu je proto, že „se dá se 100% jistotou "předpovědět" že 2 a 2 "budou" 4“ [49]. Tamtéž se píše, že naopak obtížné předpovědi se týkají složitých systémů, za které lze považovat kupříkladu vývoj země, případně celého lidstva. Již bylo uvedeno, že teorie může plnit pragmatickou funkci a problémem je v tomto přístupu následující převzaté také od Sloukové. S predikční funkcí teorie je úzce spjata její pragmatická funkce. Tam, kde teorie zahrnuje nějakým způsobem ve své predikční funkci subjekt, pro nějž zároveň plní pragmatickou funkci rozhodování, může docházet ke známému jevu "samopopření prognózy". Jde o to, že prognóza podá takový obraz budoucí skutečnosti, který není žádaný, je negativně hodnocen, představuje nějaké ohrožení zájmů atd. Pak vyvolá taková rozhodnutí, která vedou k odvrácení tohoto stavu, a daná prognóza se "nevyplní". Naplnila se však pragmatická funkce teorie, která ve své predikci ukázala možné negativní či nepřijatelné důsledky vývoje možného bez vyvolaných aktivit.
52
Slouková vedle všeho již zde uvedeného prezentuje klasifikaci vědeckých teorií, jinak řečeno je řadí do tří kategorií a v rámci první z nich se odlišují logicko matematické teorie, přičemž stejná autorka tyto teorie považuje za abstraktní a formální [49]. V druhé kategorii jsou dle téhož zdroje teorie popisující výsledky specifických experimentů a ve třetí kategorii jsou teorie popisující výsledky specifických experimentů a současně prezentují „různé obsahy lidského vědomí“. V textu Sloukové se lze dočíst více o těchto třech kategoriích teorií, než je zde uvedeno, leč další informace o těchto kategoriích se zde neprezentují a čtenář zajímající se o více informací je odkázán na text Sloukové. Než se vytvoří teorie, kdy je zahájen výzkum rozborem faktů, následuje pomocí induktivního usuzování vytváření tvrzení o pozorování faktů a také se mohou vytvářet zákony [49]. Následně mají být dle téhož zdroje voleny či formulovány hypotézy, pomocí kterých se odvodí za užití logiky v induktivních závěrech a zákonech neuvedené. Při odvozování nových informací z hypotéz se dle stejné publikace má uplatnit dedukce a ono má být možné díky tomu, že hypotézy se považují za předpoklady usuzování. Současně by, jak se píše tamtéž, měl vědec usilovat vždy o tvorbu maximálně jednoduché a efektivní hypotézy. „Zatímco u axiomatické metody se vyvozování uskutečňuje z axiomů, u hypoteticko-deduktivní metody z hypotéz. [49]“ Také následující přímá citace pochází z téhož zdroje: „Hypoteticko-deduktivní metoda se ukazuje jako vhodná v těch oblastech vědění, kde převládá empirické zobecnění, experimentální zákony a hypotézy, zatímco obecné principy, sjednocující ideje a teoretické zákony jsou zde teprve odkrývány.“ Přímá citace následující pochází také z téhož zdroje a věnuje se interpretacím teoretické znalosti. ... teoretické vědění disponuje četnými interpretacemi, výklady, rozvedením důsledků a konsekvencí, určováním vztahů k ostatním teoretickým oborům, zákonům, hypotézám, vztahy k empirickým fenoménům, myšlenkovými procesy vyvozování a odkrývání souvislostí, metodami vyplývání, metodami výkladu i metodami rozvíjení dané teorie, kategoriálním aparátem, interpretačními klíči a rovněž věděním o existujících či možných dezinterpretacích, nedorozuměních, názorových rozdílech, rozporech atd.
Podle Sloukové nelze vytvořit jakoukoliv teorii, aniž by její tvrzení nebylo možné experimentálně ověřit, přičemž je podle ní také nutná v rámci teorie absence protikladů a naopak přítomnost jednoty [49]. K tomu lze namítnout, že teorie strun je matematickou konzistentní teorií a doposud se ji nepodařilo experimentálně potvrdit a přímo Susskind tvrdí, že se snad časem podaří pohledy experimentálních fyziků i teoretiků spojit, takže se podaří teorii otestovat. Tento předpoklad ale nezaručuje, že k tomu jistě dojde. Pokud by se nikdy nepodařilo teorii strun potvrdit, poté se lze ptát, zda tuto teorii lze považovat za vědeckou, když podle Sloukové není snahou tvořit teorie, jejichž tvrzení nelze experimentálně ověřit. Dále dle [49] má být vhodnost teorií určována na základě empirického ověřování, kdy dle téže autorky a stejného zdroje „teorie organizují a systematizují empirické fenomény, propůjčují jim jejich význam a připouštějí jejich předvídatelnost“. Současně si však Slouková uvědomuje a také píše, že některé teorie mohou považovat za fakta třeba skupinu jiných teorií, případně ne každá teorie musí být nutně ověřitelná pomocí uvažování empirických dat. Dále si je Slouková vědoma i toho, že ne každá teorie musí nutně být zcela bez jakýchkoliv protikladných tvrzení, v tom případě (pokud teorie stále nabízí protiklady), má být považována za nedokončenou, dokud se protiklady neodstraní, i když současně nelze říci s jistotou, že všechny protiklady teorie budou kdykoliv odstraněny. „Víme, že jen některé fenomény jsou měřitelné, jen některé smyslově či technicky pozorovatelné, jen některé "na přání" pořizovatelné a jen některé postižitelné dosavadními etablovanými prostředky měření, pozorování, experimentování, ale i pouhé evidence či popisu, tzn. vazby na konceptuální jazykové výrazivo. [49]“ Také následující přímá citace je převzata ze stejného zdroje: „Požadavek, aby 53
veškeré empirické fenomény byly nějakým způsobem teoreticky "zpracovány" pak vede buď k vytváření konceptů, které nemají exaktně vědeckou podobu, nebo k vynucenému hodnocení těchto fenoménů jako pseudofenoménů a k hodnocení teorií či konceptů na nich založených jako pseudovědeckých.“ Dle téhož zdroje je také snaha v rámci vědy maximálně držet konzistenci kupříkladu užívaných termínů, případně držet konzistenci v tom, jakými fakty se skupina vědců zabývá, přitom ale podle Sloukové nové koncepty vstupující do stávajícího aparátu vědců, do jejich teorií mají napomoci v tvorbě nových teorií, případně mohou přinést nové pohledy na stávající teorie, protože se mění pohled vědců na fakta i na stávající teorie. Dále se v této subkapitole prezentuje členění metod empirického bádání, jak tuto klasifikaci prezentuje jiný text Sloukové a přímo se v [37] tyto metody dělí na: vědecké pozorování, měření a klasifikace, vědecký experiment. Vědecké pozorování se dle téhož zdroje provádí za účelem vytvoření popisu, kdy je třeba před zahájením pozorování vytvořit plán pozorování a stanovit, co a jak bude pozorováno. To jinak řečeno a za užití téhož zdroje znamená, že v rámci plánování pozorování by měly být také k dispozici v počátku třeba hypotéza či teorie, které by měly být ověřovány, kdy pozorování má být povahy „výběrové a kontextuální“, přičemž se při pozorování zjišťuje nejprve rozdíl mezi tvrzeními ověřované hypotézy, domněnky či teorie a pozorovaným, kdy poté je třeba tyto rozdíly popsat a případně přepracovat hypotézu či teorii, či vytvořit zcela novou hypotézu či teorii. Varuje tamtéž Slouková, aby metody pozorování nebyly přesnější, než je potřeba, protože v opačném případě užívané nevhodně přesné metody „mohou někdy "roztříštit" celkový obraz a znesnadnit či znemožnit orientaci při syntéze, či hledání vztahů a teorií“ [37]. V rámci vědeckého měření a klasifikace, což je druhá metoda bádání, se mají, jak píše stejný zdroj, uplatnit třeba číselná třídění a kvantitativní ohodnocení, která mohou pracovat s těmito tříděními. Provádí-li se jakékoliv měření, pak mají být k dispozici jednotky měření, které se vztahují k soustavě měření, kdy dále je třeba mít k dispozici klasifikační stupnice a systémy. Nemají být dle téhož zdroje žádná dvě měření stejná, tedy se nelze vyhnout chybám, pokud se porovnávají výsledky více než jednoho měření. Dále má být měření vždy ovlivněno pozorovatelem, což je dalším důvodem, proč výsledky žádných dvou měření nebudou stejné – lépe řečeno bez chyb měření. V rámci vědeckého experimentu, což je třetí metoda vědeckého bádání, má být „předmět (objekt) poznání úmyslně ovlivňován“ [37]. Dále je potřeba podle téhož zdroje, aby bylo možno experiment zopakovat, kdy důraz je kladen na možnost „plánovitě měnit výchozí podmínky, určit meze "citlivosti" experimentu“, a to opět za účelem něco potvrdit, vyvrátit, případně v následné vytvořené vědecké práci popisující výsledek experimentu popsat nový objev. 2.16 Řešení vědeckých problémů ve fyzice podle Feynmana a Susskinda Než je objeven nový významný zákon, je často podle Feynmana prováděno hádání, kdy se přímo v jeho publikaci uvádí anglický výraz guessing [17]. Jako příklad hádání uvádí získání tabulky periodických prvků Mendělejevem, přičemž až o několik let později s jinou teorií (atomic theory) byla kompletně zdůvodněna jeho tabulka prvků. Pokud se dále dle stejného zdroje uvažují veškeré principy fyziky současně, pak se snadno objeví nekonzistence v jejich tvrzeních, jinak řečeno ne všechny teorie jsou vzájemně slučitelné, kdy důvodem může být třeba to, že některé principy pracují s nekonečnem, což nemusí dle téhož autora odrážet skutečnou přírodu. Hledá-li se nový zákon, pak se podle téhož zdroje nejprve prování hádání, dále se kalkuluje, zda predikce teorie (hádaného zákona) souhlasí s fakty, jestliže není pravdivost predikce potvrzena, je považován zákon za chybný. Než je však řečeno, že experiment nepotvrdil pravdivost odhadu, je třeba podle stejné publikace ověřit kalkulaci 54
odhadu, zda nebyl výpočet proveden chybně, a také to, zda odvozené následky z odhadu jsou skutečně logicky správně odvozeny. Ve vztahu k předchozímu je vhodné uvést, co již bylo uvedeno v subkapitole „Vztah mezi matematikou a fyzikou, případně logikou“, kdy to ale nebylo zdůrazněno. Newton popsal gravitační zákon pomocí matematické rovnice tak, že tuto rovnici hádal, kdy jinak řečeno hádal vztah, kterým by bylo možné popsat a počítat to, co označil slovem gravitace a působí mezi 2 objekty [17]. Tamtéž se také píše, že Newton při tomto hádání neustále počítal odhady a porovnával vypočtené hodnoty s experimenty. Je dále dle Feynmana problém ve vědě v tom, že při získání teorie, která se zdá být pravdivou a nebyla doposud zamítnuta, není možné prokázat, že se jedná o teorii pravdivou, která nikdy nebude zamítnuta. Aby byla dle něho zamítnuta teorie, nesmí být vágně formulována, to zdůrazňuje, protože vágně formulovanou teorii je obtížné zamítnout. Je podle stejného autora nejdůležitější, aby odhad souhlasil s experimentem a nesmí být odhad vágní. Stejný autor dále tvrdí, že problémem může být objevení kupříkladu teorie kvantové gravitace, která bude souhlasit s experimentem, protože nelze provést experiment v rámci kterého se vědec bude zabývat současně kvantovou mechanikou a teorií relativity. Problém při hledání nového fyzikálního zákona vidí Feynman i v tom, že nelze snadno provádět hádání, následně pomocí počítačů počítat všechny možné následky a porovnávat je s měřeními v rámci experimentů. Totiž je třeba nejprve dle něho rozhodnout s jakými principy vědec začne, kdy následně upozorňuje, že toto je problém, protože mnoho teorií fyziky je vzájemně nekonzistentních, tedy ne všechny jsou pravdivé a ne všechny nabízí pravdivé předpoklady. Není dle něho problémem pouze to, že nějaká teorie je chybná, problémem je dle něho spíše, že je třeba určit, co a jak má být změněno. I když se dle něho podaří určit, co by mělo být změněno, než budou opět počítány následky a porovnány s výsledky experimentu, vidí velký problém v tom, že je obtížné určit, jak má být cosi změněno. Hádání přírodních zákonů Feynman považuje za umění a v [17] ho následujícím způsobem vysvětluje, přičemž přitom uvádí zkušenosti dřívějších vědců. Nejprve podle něho Newton pracoval s neúplnou znalostí a k dispozici měl několik myšlenek, které bylo možné propojit a nejednalo se o jejich přílišnou vzdálenost s experimentem, což jinak řečeno znamená, že fakta „snadno“ souhlasila s výsledky experimentu. Maxvell, jako další uváděný v knize, obdržel zákony elektřiny a magnetismu tak, že díky Faradayovi uvažoval zákony elektřiny společně a také získané od jiných osob, kdy v nich objevil matematickou nekonzistenci. Řešení získal tak, že k rovnici přidal jeden výraz, přičemž dříve vytvořil model, který mu umožnil najít výraz rovnice („a model of idler wheels and gears“). Vedle Newtonova objevu a Maxvella se v knize od Feynmana objasňuje objevení relativity. Dle Feynmana předcházela objevu existence mnoha paradoxů, přičemž výsledky známých zákonů byly nekonzistentní. Bylo třeba následně „diskutovat možné symetrie zákonů“, přičemž bylo třeba také změnit po stovky let považované za platné pohledy na čas a prostor. Totiž čas a prostor jsou dle teorie relativity zakřivením prázdného „prostoru“. Přičemž prostor jsem dal do uvozovek, protože prázdný prostor nejspíše nemá tři dimenze jako prostor, který se zdá být okolo nás. Před objevem kvantové mechaniky existovalo opět mnoho paradoxů, kdy v tomto případě byla dle Feynmana k dispozici kompletní znalost, kdy ale predikce nebyly potvrzovány. Zatímco Erwin Schrödinger uhádl rovnici, tak Werner Heisenberg tvrdil, že je třeba analyzovat výsledky měření, kdy se následně potvrdilo, že oba postupy vedly ke stejnému objevu. Když se dále objevily zákony slabého rozpadu („the laws of weak decay“), nebyla před objevem k dispozici kompletní znalost a pouze se hádala rovnice, což se opět uvádí v [17]. Feynman ve vztahu k předchozím zákonům rozpadu zdůrazňuje, že v tomto
55
případě byly chybné všechny experimenty, takže bylo nemožné porovnat kalkulované predikce s výsledky experimentů. Domnívá se Feynman dále, že se historie ve fyzice neopakuje, což zde bude následně podrobněji vysvětleno a převzato opět ze [17]. Totiž dle něho všichni vědci vědí na základě znalosti toho, jak byly učiněny velké objevy v minulosti, že je třeba uvažovat zákony symetrie (které však jsou hypotetické povahy), pracovat s matematickými modely, případně hádat rovnice. Protože tyto přístupy neustále uplatňuje mnoho vědců a nelze hovořit o významném pokroku ve fyzice, pak Feynman argumentuje, že pro nový významný objev bude třeba nového přístupu. Přímo tvrdí, že další významný objev bude vyžadovat „zcela jiný přístup“, kdy nejspíše nebude možné uplatnit, co fungovalo v historii. Jedinou věc bude muset osoba, která přijde s významným vědeckým objevem, dodržet. Je dle stejného autora třeba, aby byly predikce nové teorie experimentálně ověřitelné a potvrzeny. Tvrdí stejný autor, že hádání nových zákonů není nevědecké, přestože si to mnoho lidí myslí. Taktéž Feynman tvrdí, že nezkušení studenti jsou schopni vytvářet složité odhady, přičemž o těchto odhadech Feynman tvrdí, že jsou chybné, protože pravda je dle něho vždy jednoduchá. Aby byl objeven nový významný zákon, je podle něho třeba osoby, jejíž pohled na svět bude odlišný, kdy bude schopna vysvětlit vše pozorované pomocí predikcí prezentované teorie a sjednotí současně platné teorie tak, že něco nejspíše přidá a něco odstraní, aby se zbavila nekonzistencí. Pokud se ono někomu povede, pak dle Feynmana nejspíše přijde s velkým objevem, kdy ale stejný autor knihy tvrdí, že to je současně téměř nemožné, protože to vyžaduje fantastickou představivost nutnou pro tvorbu teorie. Doporučuje také Feynman v publikaci, aby vědec neustále pracoval s více než 3 až 4 vědeckými teoriemi než s menším počtem, což mu napomůže získat komplexní pohled na problém a také mu může nabídnout více konfliktních vysvětlení. Uveďme dále základní klasifikaci teorií fyziky, jak ji prezentuje Roger Penrose [32]. Tato klasifikace se zde vysvětluje, protože může čtenáři příspěvku podat další pohled na to, jak posuzovat teorie. Penrose píše o kategoriích teorií znamenitá, užitečná, nezávazná (anglicky superb, useful, tentative). Do první kategorie řadí teorie, jejichž předpovědi jsou přesné, kdy přesnost je dána porovnáním predikce přesného a detailně popsaného matematického modelu, přičemž musí predikce přesně sedět s výsledky pozorování. Bohužel již ale Penrose dostatečně nevysvětluje, kdy predikce „přesně“ sedí a kdy nikoliv. Tato přesná teorie by měla podle něho také správně předpovídat mnoho z pozorovaného a půjde nejspíše o teorii, která nebyla vytvořena nedávno. Přitom však u znamenité teorie nepředpokládá, že musí popsat vše a že nikdy nebude zamítnuta. Musí ale znamenitá teorie splnit mnoho z již uvedeného a řadí Penrose do této kategorie třeba obě teorie relativity Einsteina či také eukleidovskou geometrii, kdy eukleidovskou geometrii nepovažuje za matematickou ale za fyzikální, protože podle něho není zcela přesná v popise světa, protože neuvažuje zakřivení prostoročasu, které prezentuje teorie relativity od Einsteina. Do kategorie užitečné teorie Penrose řadí pouze teorii velkého třesku a do této kategorie má náležet jakákoliv teorie, pokud jsou k dispozici experimentální výsledky potvrzující predikce teorie. Do kategorie nezávazné teorie zahrnuje vše, co nesplňuje kritéria na kategorii znamenitou či užitečnou, přičemž v této poslední a současně třetí kategorii jsou dle něho třeba teorie supersymetrie či teorie strun. Předpovědi teorií v kategorii nezávazná totiž zatím nebyly potvrzeny a ani k tomu nemusí dojít. Přitom však Penrose nevylučuje, že se jakákoliv teorie z poslední kategorie nemůže časem stát užitečnou či dokonce znamenitou. I když ale stále může být časem zamítnuta jinou teorií. Leonard Susskind je profesorem teoretické fyziky, stejně jako byl již nežijící a dříve několikrát zmíněný Richard Feynman, přičemž Susskind nejprve tvrdí, že každé matematické řešení pracující s eukleidovskou geometrií by mělo být založeno na práci s minimálním počtem 56
axiomů a minimální počet axiomů a maximálně jednoduchých je preferován také v každé teorii fyziky [44]. Stejná publikace píše o vědecké preferenci krátkých rovnic s málo symboly před rovnicemi dlouhými a s mnoha symboly. Vědci dále preferují teorie, u kterých není pochyb o následcích, předkládaná teorie má podle Susskinda vždy předpovídat správně, co předpovídat může, a neměla by se pouštět do předpovědí čehokoliv, co předpovídat nemůže, což je podle mého blábol, protože ono nelze jakékoliv teorii nařídit. Bude-li dle něho jednou vytvořena finální (sjednocující) teorie všeho, poté by měla být vytvořena tak, aby si mnoho vědců již v rámci prvního seznámení s touto teorií myslelo, že to je právě ta jediná možná teorie všeho, kterou lze sestrojit, a že jiná teorie všeho nemůže být vytvořena. Přitom by tato teorie měla být dále také jedinečná, což znamená dle Susskinda, že vědci v porovnání se stávajícími jinými existujícími teoriemi naleznou v nové teorii mnoho nového. Einsteinovu obecnou teorii relativity Susskind považuje za nejvíce estetickou teorii fyziky, co je nyní k dispozici, kdy Einsteina měla k vzniku teorie inspirovat jízda výtahem, ve kterém účinky gravitačního pole není možné odlišit od účinků akcelerace, načež Einstein formuloval princip ekvivalence, který považuje gravitaci za totéž co akceleraci [44]. Následně byl Einstein podle téhož zdroje schopen odvodit chování veškerých fenoménů v gravitačním poli a byl také schopen vytvořit „veškeré rovnice pro ne-eukleidovskou geometrii prostoročasu“. Píše dále Susskind ve vztahu k předchozímu, že Maxvellova teorie elektrodynamiky se sestává z 8 rovnic a popisuje vlny v elektromagnetickém poli [44]. Pokud by dle téhož zdroje nyní neexistovala obecná teorie relativity a chtěl by ji kdokoliv vytvořit, musel by uvažovat rovnice Maxvella a nejspíše by dle Susskinda nezačínal s úvahami o výtahu jako Einstein, ale chtěl by nejprve vytvořit rovnici pro gravitační vlny, protože dle něho moderní fyzik považuje za primární inspiraci vždy formu rovnic. Přitom však, jak také píše Susskind, by měl vědec nejspíše problémy, protože by sice mohl vytvořit matematicky konzistentní rovnice pro gravitační, světelné a zvukové vlny, avšak při interakci s masivními objekty by mohly být identifikovány nesrovnalosti, a to takové, které nejsou evidentní pouze při uvažování rovnic Maxvella. Následně by podle Susskinda mohli vědci usilovat pomocí metody pokusu a omylu o odstranění nesrovnalostí (inconsistencies), o nalezení nových částí k rovnicím, přičemž by stále docházelo k získávání přesnější aproximace, avšak by nemusela být nesrovnalost zcela odstraněna. Aby byla v tomto případě dosažena konzistence, pak bylo třeba nekonečný počet dodatků (získaných metodou pokusu a omylu odstraňujících pomocí aproximací neslučitelnosti) sečíst a poté přičíst k původním rovnicím, které byly nekonzistentní s pozorováními, čímž se získaly Einsteinovy rovnice [44]. Kompletní teorie gravitačního fenoménu je dle téhož zdroje popsatelná v jedné Einsteinově rovnici a kdyby bylo k dispozici nespočet aproximací, pouze by to ukázalo, že Einsteinova teorie je jedinečná v tom, že každá aproximace musí zavádět extra různé dodatečné termíny, aby byla zachována konzistence s pozorováními, jehož výsledky však vždy přesně předpověděla Einsteinova teorie. Vedle již uvedeného, kdy se třeba objasnilo, proč Susskind považuje Einsteinovu teorii za elegantní, stejný autor píše, že nelze již o eleganci mluvit třeba v nukleární fyzice či v chemii [44]. Totiž v těchto oblastech výzkumu se metodou pokusu a omylu získávají aproximační popisy, nicméně není k dispozici žádná elegantní teorie, která by se podobala Einsteinově. Dále je dle téhož zdroje v chemii při pozorováních často potřeba vytvářet ad hoc popisy, které se uplatní v konkrétním pozorování, avšak nemají současně univerzální platnost. Začíná-li se podle Susskinda s prvky periodické tabulky a postupuje se stále ke složitějším prvkům, musí se zavádět neustále nové předpoklady, kdy současně musí být uvažovány různé výjimky a predikce se stávají občas stále více nepřesné, jindy jsou potvrzeny. Problém je v tomto případě v tom, jak také píše Susskind, že je třeba rozlišovat zákony popisující chování jednoduchých elementů od zákonů, které se týkají kolektivního 57
chování určité skupiny jednoduchých elementů či vzájemných projevů více skupin sestávajících se z různých jednoduchých elementů různého počtu. Předpokládá se, že v oblasti fyziky elementárních částic bude jednou opět k dispozici stejná elegantní teorie nabízející rovnice snadno řešitelné a popisující správně vše pozorované, leč k dispozici zatím není a nevylučuje Susskind, že by tato teorie nemusela být nikdy ani získána. Problém vidí při tvorbě této teorie v tom, že ona teorie musí správně předvídat veškeré zákony fyziky objevené za několik posledních století, měla by vysvětlit standardní model částicové fyziky, či také kupříkladu vysvětlit veškeré elementární částice, konstanty a síly mezi částicemi. Tento standardní model, o kterém bude ještě zmínka níže, není dle Susskinda schopen vysvětlit sám sebe, vedle jeho komplikovatelnosti se vyznačuje také neúplností a není na něm nic speciálního. V rámci eukleidovské geometrie se již ve starověku vyžadovalo, aby každý důkaz byl maximálně jednoduchý, přičemž počet použitých axiomů musel být vždy minimální [44]. Považuje stejný zdroj eukleidovskou geometrii za součást matematiky, kdy Řekové v dávných dobách ale považovali matematiku za totéž co fyziku, protože se snažili pomocí eukleidovské geometrie popisovat fyzikální svět. Jelikož dle téhož zdroje jeden z teorémů stejné geometrie říká, že součet vnitřních úhlů trojúhelníka je vždy 180 stupňů, a Řekové věřili, že tento teorém platí pro každý trojúhelník v prostoru, pomocí eukleidovské geometrie popisovali fyzikální svět. V téže publikaci se lze i dočíst, že stejní Řekové zavedli 4 elementy (oheň, voda, země, vzduch) a pomocí nich se snažili v rámci teorie pracující s těmito elementy vysvětlit vše možné. Nicméně pokrok podle Susskinda pokračoval a ke konci 19. století již mělo být k dispozici cca 100 elementů, které se zdály být v přírodě, takže bylo po jednoduchosti v pohledu na přírodu. To však dle něho trvalo pouze do okamžiku objevu „principů kvantové mechaniky a atomové fyziky“, přičemž tento objev vnesl přesnost do chemie a také byl schopen základní elementy redukovat zase pouze na 4, kdy se ale v tomto případě jednalo přímo o foton, elektron, proton a neutron. Nicméně následně byly dle Susskinda objevovány nové a nové elementární částice a také vztahy mezi nimi a opět se stávala situace stále složitější, kdy v 70. letech 20. století byl vytvořen již zmíněný tzv. standardní model, který se pokouší vše popsat v úrovni mikrosvěta, přičemž má pracovat zhruba se 30 parametry. Důležité je dle Susskinda i to, že tento model se vůbec nevěnuje gravitaci. V rámci fyziky elementárních částic se gravitace, jak Susskind také píše, vesměs neuplatní, protože zde hrají roli zejména jiné síly, proto není ve standardním modelu vesměs třeba gravitaci uvažovat, ale pro hlubší porozumění přírodě je vhodné spojit model popisující mikroskopický kvantový svět s teorií gravitace, která není v onom modelu popisujícím mikroskopický kvantový svět uvažována. Text není zejména o problémech fyziky, je naopak zejména o návodech pro řešení problémů kdekoliv ve vědě, avšak bylo zde předchozí uvedeno proto, aby čtenář měl představu o problému současné fyziky, která má dvě významné (klasické) teorie (gravitace a kvantové mechaniky) a nelze hovořit o jejich existujícím kompatibilním spojení, které by bylo experimenty potvrzeno jako úspěšné, přičemž tyto teorie měly ve 20. století dle Susskinda mezi sebou svádět boj a stále k němu dochází. Strunová teorie jako matematická teorie si klade za cíl ono spojení obou teorií předchozích najít, kdy tato teorie neměla být vytvořena tak, že se nejprve uvažovala jedna ze dvou předchozích teorií a následně se na ni postavila s ní konzistentní teorie druhá [44]. Tento postup přestavby jedné teorie na druhé vždy totiž dle téhož zdroje vedl časem v matematice k nekonzistencím a jinou konstrukcí strunové teorie se podařilo těmto nekonzistencím vyhnout. Stejný zdroj považuje teorii strun za komplexní složitou matematickou teorii, která není fyzikální teorií, je však nyní konzistentní, leč mohlo by v ní časem být nalezeno mnoho chyb a současně ale má matematikům poskytovat mnoho inspirace. Vedle toho se tamtéž píše, 58
že každá teorie má nabízet raději jen 5 rovnic než 10 a ještě lépe jen 1 rovnici než 5, kdy přestože se mnoho vědců zabývá teorií strun roky, nebyla doposud nalezena jakákoliv rovnice teorie strun a ani její řešení. Ptá se dále Susskind, co by mělo být podstatou této teorie strun, pokud jejím základem nebudou časem objevené rovnice, a odpovídá, že odpověď není nikdo schopen podat. Takže se časem z teorie strun považované za krásnou stala podle něho bestie, přičemž příčinou nemožnosti stále získat rovnice teorie strun by podle něho mohlo být i třeba to, že sice vědci uvažují mikroskopický svět a jeho chování, leč ne všichni akceptují možnost, že emergenčně nemusí být vytvářeny nové fenomény pouze po spolupůsobení skupiny elementárních částic, ale také by mohly vzájemně různé skupiny, shluky částic spolupůsobit a tak se emergence vynořují na různých úrovních mikro/makrosvěta. To jinak řečeno znamená, že vznik lidské myšlenky nemusí být nikdy vysvětlitelný pouze pomocí vysvětlení vztahů základních částic fyziky, ale je možné, že by mohl být vznik této myšlenky vysvětlitelný pouze za pomocí interakcí jiných myšlenek. Teorie strun je kritizována třeba z důvodu, že její tvůrci nabízí teoretické modely vzdálené značně od reality, se kterou se potýkají experimentální fyzici [44]. Tamtéž se píše, že minimálně někteří experimentální fyzici nejsou schopni vysvětlit, jak by měli při experimentech ověřit to, na co teoretičtí tvůrci teorie strun předkládají otázky. Vedle toho současné experimenty podle Susskinda vyžadují i dekády let příprav a zejména mladí teoretičtí fyzici chtějí jít stále vpřed, aniž by si uvědomovali, že ne vše jimi vytvořené lze testovat. Vedle všeho již uvedeného podle Susskinda neplatí, že se experimentální fyzici příliš zabývají teoriemi teoretických fyziků, a také ale ani teoretičtí fyzici nemají mít příliš zájem o názory experimentálních fyziků, kdy ale stejný autor publikace věří a s ním mnoho vědců, jak píše, že se časem teorie, pohledy obou skupin jaksi překříží [44]. V téže publikaci se i píše, že existují i jiné teorie, které se snaží propojit kvantovou mechaniku s gravitací, avšak nejsou tak propracované. Uveďme jako téměř poslední převzaté od Susskinda, že dle něho teorie neelegantní a s nedostatkem jedinečnosti by mohla být možná spíše tou pravou, přičemž také píše, že tato teorie by nemusela být nutně matematicky jednoduchá. Stejný teoretický fyzik v publikaci uvádí citát, jehož autorem je Thomas Henry Huxley, přičemž Huxley v citátu tvrdí, že mnoho krásných hypotéz je likvidováno nehezkými fakty [44]. Lze se tamtéž i dočíst, že mnoho fyziků se domnívá, že zákony přírody jsou doslova ušity na míru tomu, aby mohl na zemi existovat lidský život, kdy ale dle Susskinda tuto představu mnoho fyziků doslova nesnáší.
3 Diskuze 3.1 K řešení problémů Nejprve může být uvedeno, že je nejspíše vhodné rozlišovat mezi úspěšnými řešiteli problémů a těmi, kteří jsou zejména teoretickými odborníky na řešení problémů, případně na metodologie týkající se řešení problémů. Totiž ne každý teoretický odborník na řešení problémů musí nutně v životě vyřešit problém, který kupříkladu povede ke změně paradigma, jak ji uvažoval Kuhn [16]. Pak vyvstává otázka, zda je vhodnější se učit řešit problémy zejména následováním rad úspěšných řešitelů obtížných problémů či naopak teoretiků, kteří však nemusí v životě cokoliv obtížného vyřešit. Domnívám se, že napomoci vyřešit problém mohou doporučení obou skupin osob, avšak by si měl čtenář ono uvedené uvědomovat, jinak řečeno by si měl být vědom toho, že teoretik na řešení problémů nemusí podávat nejlepší rady na praktické kroky pro řešení problému, protože nemusí mít všechny teoretické návody
59
otestované ve vlastním výzkumu. Avšak v porovnání s praktikem může mít větší přehled o dostupných metodách. Objevují se hlasy mezi některými vědci, že metody pro řešení problémů jsou stále nedostatečné a že by 21. století mohlo přinést efektivnější metody řešení problémů právě s rozvojem vědy. Na druhou stranu se domnívám, že přístupů na řešení problémů je v dnešní době dostatek a kvalitních, problém vidím spíše v tom, že musí mít všichni vědci o různých přístupech ponětí a zejména se musí naučit s různými přístupy k řešení problémů více pracovat, což se neděje v dostatečné míře, alespoň to je mou zkušeností z inženýrského studia v rámci kterého jsem nebyl vzdělán v tom, pomocí jakých všech metod mohu přistupovat k problémům, abych svůj výzkum zefektivnil. Pokud se toto však budou studenti učit pouze či zejména teoreticky, případně budou vzděláváni v metodologii řešení vědeckých problémů více než v metodách, poté nemusí být schopni naučené uplatňovat v každodenním vlastním výzkumu. Tedy je třeba studenty učit metody každodenně používat a učit je ono tím, že jim musí být ukázáno po zavedení určité metody řešení problémů do jejich výzkumu, že určitá metoda je pro ně výhodná k opakovanému uplatňování a že o metodě mají neustále uvažovat, i když ji zrovna opětovně nemohou uplatnit při vyřešení jednoho konkrétního problému, který je právě před nimi. Podívejme se nejprve znovu na vybrané z uvedeného v úvodní kapitole tohoto příspěvku. Zdeněk Molnár [33] píše v definici metodiky také „nauka o metodě vědecké práce“ a v definici metodologie „nauka o vědeckých metodách“. Z předchozích dvou vysvětlení by mělo být zřejmé, že rozdíl mezi metodikou a metodologií je nejspíše ten, že metodika se zabývá vždy pouze jednou metodou, kdežto metodologie studuje vždy v jeden čas více metod vědecké práce. Jak již bylo uvedeno také v úvodu příspěvku, je k dispozici mnoho základních klasifikací metod vědecké práce, metoda považovaná jedním vědcem za nutného člena určité kategorie metod může být jiným vědcem pracujícím se stejnými názvy kategorií umístěna do jiné kategorie. Poněvadž jedna klasifikace dělí vědecké metody na empirické a logické [33], jiná na empirické a teoretické [34], případně další na obecné a specifické [35], kdy různé kategorie je nejprve potřeba definovat, aby každá metoda byla zatříděna, není vhodné při řešení problémů najít jedinou dostupnou klasifikaci metod a při řešení třeba problému logického uvažovat jako vhodné metody pro řešení problému jen ty, co jsou v kategorii logické metody. Totiž vše, co jedna klasifikace považuje za logické metody, nemusí druhá klasifikace do kategorie logické metody, kterou může také zavádět, zařadit. Případně alespoň některé v jedné klasifikaci vyjmenované metody v kategorii logické metody mohou být v jiné klasifikaci v kategorii teoretické či obecné, případně specifické. Domnívám se, že by vědec neměl při úvaze o tom, jaké použije metody při řešení problému, vždy uvažovat pouze metody určité kategorie, kterou bude považovat za nejblíže názvem k tomu, co hodlá řešit, protože by tak mohl přijít o metodu, která je v jakékoliv jiné kategorii a mohla by mu jako jediná napomoci získat řešení. Totiž mnohokrát bylo výše řečeno, že problémy jsou unikátní povahy a co fungovalo na vyřešení jednoho problému, nemusí fungovat na vyřešení problému druhého. Takže nelze vyloučit, že na vyřešení logického problému může být potřeba i metody jiné než v kategorii logické metody řešení problémů. To jinak znamená, že by měl vědec nechat otevřenou mysl pro každý přístup k problému a nikoliv se pouze držet doporučených, předepsaných metod, jelikož právě tato preference doporučeného může být překážkou k vyřešení problému. Molnár [33] píše o modelu jako o reprezentaci skutečnosti, která byla vytvořena účelově a také zobrazuje skutečnost zjednodušeně. Dle něho se tvoří modely také s ohledem na to, jaké řešení 60
na problém by mělo být získáno. K tomu lze nejprve dodat, což již Molnár neuvádí, že i každá mentální představa člověka je určitým modelem reality, protože třeba dle Rortyho ([27], [28] a [29]) je každá představa člověka nejspíše jaksi zkreslena a neprezentuje přesně vnější realitu. Takže třeba matematický model prezentovaný ve vědeckém textu není jediným modelem stojícím proti realitě, ale byl vytvořen lidským myšlením, které lze považovat za modelový pohled na realitu, a dále je tedy tento matematický model na papíře také modelován myšlením člověka, jinak řečeno porovnáván s modelovanou realitou. Tudíž vědecký model je v myšlení modelován a porovnáván s v myšlení modelovanou realitou mimo model, přičemž samo myšlení lze považovat za model reality i vědeckého modelu. V rámci abstrakce se má komplexní fenomén zjednodušit a pouze významné části téhož fenoménu se mají dále zobrazovat [33]. Vytváří-li se podle téhož zdroje strukturalizace, je třeba zachovat „charakter celku s jeho specifickými znaky“, což nejprve nevylučuje možnost, že by určitá abstrakce mohla být současně strukturalizací. V rámci analogie jsou významné části pozorovaného zobrazeny v nové formě reprezentace [36], přičemž delší vysvětlení analogie uvádí stejný zdroj vedle vysvětlení metafory. Pokud budeme předpokládat, že pro porovnání čehokoliv je potřeba mentálních představ člověka, které jsou abstraktní povahy, poté by měly být strukturalizace, metafora či analogie vždy určitou formou abstrakce. Jelikož se v rámci analogie usuzuje po identifikaci určitých shodných znaků na další shodné znaky mezi pozorovaným a novou formou reprezentace, pak by měla být osoba využívající tuto metodu opatrná, aby neviděla shody i tam, kde ve skutečnosti nejsou [36]. Metafora je podle téhož zdroje ještě větším nebezpečím, protože ta přímo vytváří shodu či podobnost tam, kde ve skutečnosti není k dispozici. Vedle toho je podle téhož zdroje metafora uplatnitelná pro popis celkového pojetí než metodou hledání řešení, kterou je naopak spíše analogie. Co se týče základního dělení metod řešení problémů s ohledem na to, v jakém oboru je problém řešen, lze nejprve hovořit o řešení problémů ve vědě a následně o řešení problémů mimo vědu, kdy se může jednat přímo o řešení problémů mimo vědu v rámci firemního přístupu k problémům. Podíváme-li se nejprve na řešení problémů ve firmách, lze vyjít z publikace od Hatamury [9], přičemž některé jeho návody lze uplatnit i ve vědě. Přitom ale klade důraz na poučení se z každé opakovatelné chyby, ze které lze poučení získat, kdy toto může být z pohledu filosofie vědy problém, jelikož není schopen nikdo říci, kolik chyb a jakého rozsahu je schopna věda či i jen jednotlivý vědec odhalit, případně na druhou stranu naopak, kolik jich není schopen odhalit. Tak třeba nevíme, jaké množství informací vytvořených všemi vědci ve 20. století je chybných a jak moc. Sice by dle Hatamury a stejné publikace při zabývání se malými chybami měl člověk vždy dbát opatrnosti, aby nepřehlédl, že tyto chyby mohou vést v budoucnu k velkým problémům, avšak filosofie vědy ukazuje, že vzniku velkých problémů zatím nelze nikdy zamezit a tudíž Hatamurovo doporučení nemusí být realizovatelné alespoň mimo firemní řešení problémů. Totiž třeba Newtonova teorie gravitace byla po staletí jako výzkumný program schopna mnoho anomálií vysvětlit, takže se jinak řečeno skutečně zabývala úspěšně malými chybami. To však stejně nezabránilo odhalení velké chyby, k čemuž došlo publikací teorie relativity od Einsteina [10], [11], [21], [22]. Upozorňuje Hatamura [9], že možným zdrojem vzniku chyb, problémů může být vesměs neznalost čehokoliv klíčového, kdy Rescher [12] dodává, že velkým problémem nejen vědců je právě vysoká obtížnost jakkoliv popsat to, o čem lidé nevědí a existuje, či jistě nastane, případně jistě nenastane. Jelikož každý člověk má určitou neznalost ve vztahu k tomu, jak by mělo řešení komplexního doposud nevyřešeného problému vypadat, pak nejspíše neplatí, jak píše Hatamura, že příčinou chyby je občas tato neznalost, ale spíše by mělo platit, že neznalost je zdrojem každého neúspěchu, přičemž toto tvrzení je vesměs jinak řečeno vyjádřením o neznalosti Reschera [12]. 61
Hatamura také tvrdí, že k chybě může dojít opakovaně, pokud se nezkoumá její příčina, když zkoumána být mohla [9]. Zde si je nutné uvědomit, co znamená zkoumat dostatečně příčinu chyby, jejímuž opakování by se tak dalo zabránit. Pokud se podíváme na newtonovskou mechaniku již výše zmíněnou a její snahu všechny anomálie vysvětlit, poté nelze na přístupu tohoto výzkumného programu či jinak řečeno paradigma cokoliv kritizovat. Protože se podařilo vždy každou anomálii časem teorií stejného paradigma objasnit, takže vesměs chyba opakována nebyla, každé příčině anomálie byla věnována pozornost, aby se stejnou anomálií tatáž teorie nemusela znovu zabývat, protože ji hodlala teorií vysvětlit. Přitom ale stále bylo na přístupu cosi chybné a ukázalo se to zamítnutím newtonovské teorie Einsteinem. Chybné bylo, že se zkoumaly příčiny anomálií a snaha byla objasnit je a učinit je konzistentními s teorií, kdy tato teorie sama byla s publikací teorie relativity Einsteina považována za chybnou. Současně je třeba ale zdůraznit, že by teorii nebylo možné nazvat chybnou a ani práci vědců, pokud by nebylo teorie Einsteina. Takže se jinak řečeno pomocí chybné teorie (chybného předpokladu, teoretické znalosti na pozadí) opravovaly chyby, dokud to bylo možné. Tyto chyby se opravovaly stále, kdy každé šlo zamezit, až přišla teorie, která vesměs ukázala na chybu, co nebyla jen koncem pro newtonovskou mechaniku, ale také zejména byla schopna tuto chybu v newtonovské teorii odhalit. Jinak řečeno newtonovská mechanika sama o sobě nebyla schopna odhalit svou chybu, kterou našla teorie Einsteina. Ono jinak řečeno říká čtenáři textu, že pokud předpokládá pravdivost určité teorie a snaží se anomálie vždy vysvětlit stejnou teorií, nemusí chybu vlastní teorie objevit, protože je zaměřen zejména na vysvětlení anomálií v rámci užívané teorie a není na druhou stranu zaměřen zejména na zamítnutí téže teorie. Zdůrazněme znovu, že teorie Einsteina nebyla pouze teorií, co vysvětlila více než teorie Newtona tím, že se zjednodušeně řečeno zabývala větší oblastí pozorovaného. Vedle toho teorie Einsteina zamítla část teorie Newtona jako pravdivou část teorie [11]. Z toho důvodu prostě nelze říci, že teorie Einsteina je prostě a jen obecnější teorií, rozšířenou na více faktů. Hatamura [9] sice píše o 10 kategoriích chyb, kdy chyby do těchto kategorií klasifikuje podle příčin vzniku a píše vedle kategorie neznalost (= ignorance) také třeba o kategorii chyb, které vznikly nedostatečným výzkumem, leč se domnívám, že právě třeba ignoranci nelze od nedostatečného výzkumu vždy jasně oddělit. Totiž pokud je dostatečný výzkum, pak je nejspíše dostatečný vzhledem k získání určitého řešení. Tak by se měli vědci zbavit ignorance, kterou měli před nalezením řešení na problém, tudíž dostatečný výzkum odstraní i ignoranci, a tedy v tomto případě by snad před nalezením řešení na problém mohla být ignorance (téměř) totéž jako nedostatečný výzkum. To ale nevylučuje, že vědci po získání řešení na problém nebudou stále v ignoranci o něčem jiném. Pouze si to nemusí uvědomovat. Takže určitá neznalost byla sice nalezením řešení na problém odstraněna, avšak stále jiná nejspíše existuje. Když Newton totiž přišel s konečnou teorií gravitace, předchozí ignoranci týkající se problému, jak je třeba teorii konzistentní se všemi pozorováními vytvořit, odstranil, leč stále nebyl schopen vysvětlit, proč vůbec gravitace existuje, což zdůrazňuje třeba Sartre [42]. Takže jistá ignorance po vyřešení problému Newtonem stále zůstává a tato ignorance je dle Reschera [12] obtížně jakkoliv či obtížně detailně popsatelná. Kdyby totiž Newton věděl, že Einstein za několik století jeho teorii zamítne, věděl by to, co pro něho byla v reálu nepopsatelná neznalost, kdy poté by s Einsteinovou teorií nejspíše přišel sám. Jestliže dle Hatamury [9] došlo v dějinách lidstva kdykoliv k významné chybě, poté tato chyba měla být vždy pečlivě studována, aby k ní nedošlo znovu, což ale předpokládá, že chyba byla nejprve před studiem identifikována. Tímto postupem měl být hledán způsob, jak opakovanému výskytu chyby zamezit, kdy jistě ne každé velké chybě lze zamezit. Obě světové války byly
62
významnými chybami lidstva, jsou dokonce i nyní jejich příčiny mnoha vědci studovány a stále nelze s jistotou říci, že další válka světového rozsahu nikdy v budoucnu nenastane. Vědeckých informací existuje okolo každého vědce doslova moře a z toho důvodu nemusí být snadné přijít s novými výsledky výzkumu, protože přímo podle Feyerabenda [23] mnoho výzkumných škol nabízí vzájemně si konkurující teorie, případně existují také teorie založené na opačných předpokladech. Podle mého by měl každý vědec usilovat o takový výsledek práce, který alespoň povede k paradigmatické úpravě, pokud již nevytvoří vědeckou revoluci. Nicméně si současně uvědomuji, že realizace této myšlenky nemusí být snadná už třeba z důvodu existence mnoha soupeřících teorií a moře vědeckých informací. Dále ne každý vědec určitě usiluje o tvorbu paradigmatických změn či revolucí a může být spokojen pouze z výzkumu normální vědy. To však podle mého stále neznamená, že by každý vědec, který není současně expertem ve filosofii vědy, neměl být informován hlouběji o možnostech, jak k problémům přistupovat – že vedle esencialismu existuje také nominalistický přístup a jaké jsou výhody i nevýhody obou [45]. Totiž nelze vyloučit, že přírodovědec může opustit výzkum pouze proto, že ho nominalistický přístup uplatňovaný roky při výzkumu nemusí více uspokojovat a současně nebude mít ponětí o tom, že existuje i esencialistický přístup, co by mohl jeho zájem o výzkum opět probudit. Totiž podle mé zkušenosti jsou třeba přírodovědci vzděláváni zejména v nominalistických metodách výzkumu a pokud neví o tom, že mohou ve výzkumu uplatnit i jiné přístupy či se zaměřit na problémy z jiného pohledu, může tak být brzděn výzkum. Totiž nelze vyloučit, že přírodovědec nemusí mít v určitý čas co zkoumat, což by se nemuselo stát, pokud by pracoval také s esencialistickým přístupem, případně by o něm alespoň věděl, protože by mohl snadno (alespoň na čas) přejít na jiný zájem výzkumu a poté se vrátit opět zpět k nominalistickému bádání. Tento příspěvek si kladl za cíl zejména rozšířit pohled vědce na vlastní práci, čímž by mu měl dát více možností, jak výzkum realizovat. Přitom může být ještě uvedeno, že je vědcem napsán určitý vědecký text a následně může vědec najít již dříve publikovaný text, který popisuje některé z jeho objevů prezentovaných v připravovaném textu. Poté je tento nález pouze ku prospěchu věci, pokud se nepřipravuje k publikaci vše, co již někdo jiný objevil, protože tak bude schopen vědec přesněji nadefinovat mezeru výzkumu, více specifikovat smysl své studie, což ale současně znamená, že bude muset nejspíše původní verzi textu přepsat. Přepis může vyžadovat nejprve zapracování nové informace o již publikovaném výsledku výzkumu do přehledu literatury, dále třeba motivace k napsání textu bude muset být přepracována, či některé věci v diskuzi budou vypuštěny a jiné dodány s ohledem na zapracovanou informaci do přehledu literatury. Podle Hampla se musí vždy začít s formulací hypotézy, která se následně testuje, přičemž nepovažuje obcházení hypotézy za vhodný přístup vědce [45]. Přitom však již nepíše, že je třeba před formulací jakékoliv hypotézy právě pozorování, což lze naopak nalézt v textech Poppera [10], [11]. Jestliže je napsán určitý vědecký text prezentující hypotézu a následně vědec najde již dříve publikovaný text, který popisuje některé z jeho objevů prezentovaných v připravovaném textu, případně se týká hypotézy, kdy současně nebyl nový připravovaný text zaslán ještě k publikaci, poté bude nejspíše opět potřeba přeformulovat původní hypotézu, kdy současně data popsaná ve výsledku studie nemusí být jakkoliv změněna. Alespoň to je zkušenost z mého výzkumu, v rámci kterého jsem musel po vytvoření vědeckého textu a dvojím postupném nalezení již dříve publikovaných výsledků výzkumu jinými vědci přeformulovávat dvakrát vlastní hypotézu a také motivaci k napsání vlastního textu, tedy jinak řečeno bylo třeba přeformulovávat popis mezery výzkumu, kterou měl nově vytvářený text 63
zaplnit. Z toho důvodu se tedy nejspíše alespoň v některých případech nelze obcházení hypotézy vyhnout. K modelům bylo v různých subkapitolách přehledu literatury opakovaně něco nového uváděno. Zopakujme nejprve, že podle Feyerabenda [23] lze na teorie nahlížet jako na abstrakce, kdy každá z nich má být různě vzdálena od reality. Dále lze zopakovat zdůrazněné Feynmanem [17], že různé teorie matematicky konzistentní mohou být značně odlišné z psychologického pohledu a nejedná se dle něho o stejné pohledy, pokud je potřeba hádat nový fyzikální zákon. Carter McNamara [1] jako další zde zopakovaný tvrdí, že po vyřešení problému by měl být vědec vždy schopen se ujistit, že řešení na problém bylo nalezeno. To se ale nejspíše ve většině případů neuskuteční, případně řešitel již od začátku ví, že jeho teorie není dostačující už jen proto, že není schopna popsat a správně předpovědět úplně vše. I z toho důvodu může být skutečně každá vytvořená vědecká teorie chybná již od okamžiku dokončení její tvorby, jak již spekuloval třeba Lakatos [21]. Opakovány návody na řešení problémů zde již nejsou, protože to bylo učiněno podle mého dostatečně třeba v subkapitolách „Více k řešení problémů nejen ve vědě“ a v „K hypotézám a modelům podle Roberta Harrise“. Leč několik málo bodů uvedených v těchto subkapitolách by zopakováno ještě být mělo a uvádí se v následujícím odstavci. Nejprve se dle Nickolse [5] řeší problémy 3 možnými přístupy, kdy píše přímo o opravě, vylepšení a konstruování. Příkladem opravy může být tvrzení Feyerabenda [23], že některé ad hoc hypotézy mohou být užitečné, kdy Lakatos [21] klasifikoval ad hoc hypotézy do tří kategorií a pronesl o nich, že jejich tvorba je ve vědě nežádoucí. Totéž by ale bylo možno nejspíše označit za vylepšení, záleží na tom, v jakém přesném významu jsou tato slova použita. Bertrand Russell [25] kritikou Fregova systému vesměs nejprve provedl opravu, kdy následně nabídl vylepšení stávajícího stavu tím, že začal konstruovat vlastní teorii. Obtížně se přesně odlišuje mezi významy slov oprava, vylepšení či konstruování, protože nejspíše každou opravou je současně něco vylepšeno, případně každé konstruování v čemsi vylepšuje stávající stav. Leč jako příklady, kde bylo nejspíše zejména konstruováno, lze uvést třeba Fregeho vytvoření symbolické logiky, případně Popperovu teorii objektivní znalosti. Opravy mohou být také neskutečně těžké v porovnáním třeba s tvorbou nových teorií, ani nelze snadno říci, že jedno je ve vědě důležitější než druhé. Leč se současně domnívám, že pokud člověk vytvoří cosi jako třeba Gottlob Frege, tedy cosi vykonstruuje, může být ceněn více než ten, kdo pouze opravuje již jednou v rámci konstruování zhotovené dílo, jelikož opravy se nejspíše dějí více v rámci normální vědy a nové převratné teorie mění paradigmata. Totiž třeba dle Kuhna [16] se nelze zbavit teorie či paradigma s dírami, které sice byly odhaleny, ale nejdou odstranit, pokud není dříve vytvořena teorie jiná, co může jinak řečeno vyžadovat právě uvedené konstruování. Abychom neopomenuli Susskinda [44] v diskuzi, okomentujme také stručně jednu informaci z jeho publikace výše prezentovanou s jinými. Tento autor doporučuje při vytváření matematických řešení uvažovat vždy minimální nutný počet axiomů, přičemž mají být současně co nejjednodušší. Jedná se sice o doporučení, proti kterému nelze příliš namítnout, avšak by si měl být čtenář příspěvku vědom i toho, že i toto doporučení jako jakékoliv jiné v text výše uvedené mu nejen nemusí usnadnit řešení problému, ale může mu naopak cestu k řešení problému znesnadnit. Čím více si bude vědec uvědomovat ze všeho předchozího uvedeného, tím snadněji by měl být schopen řešit vědecké problémy, kdy ale současně nelze vyloučit, že třeba jen při řešení jediného ze všech existujících vědeckých problémů může být na druhou stranu přečtení tohoto textu hlavní překážkou, že problém nebyl vyřešen.
64
Již bylo vícekrát řečeno, že by měl člověk při kupříkladu tvorbě nové teorie znát několik stávajících teorií, kdy však ale Susskind [44] píše, že teoretičtí fyzici nemusí být současně experty v experimentálním výzkumu, či experimentální fyzici naopak nerozumí některým teoriím teoretických fyziků. Ono je záhodno uvažovat, protože kupříkladu studovat neustále jen teorii relativity z knih může vytvořit jiné porozumění teorii, než když stejný studující po studiu této teorie z knih se bude také účastnit přímo experimentu, ve kterém bude tato teorie ověřována. A odlišné porozumění teorii může být klíčové pro vyřešení určitého problému. Dále si je záhodno uvědomit, že přestože se většina lidí domnívá, že jsou neustále přítomni ve vnějším fyzickém světě, vše v jejich smyslovém poli vnímané je vytvářeno mozkem, a tedy lze snad říci, že nežijeme ani tak ve vnější fyzické realitě, ale stále se pohybujeme ve své mentální představě, jejíž částí je také mozkem vytvářený obraz našeho těla či představa pohybu tohoto těla v třírozměrném prostoru. Zakončíme-li tuto subkapitolu se Sartrem a Rescherem, pak lze říci, že veškerá lidská znalost může být chybnou. Leč s ní musí člověk žít a maximálně by se měl také snažit k pravdě přibližovat, čímž by měla být jeho neznalost omezována, pokud se ale skutečně bude k pravdě přibližovat, což nelze jakkoliv zaručit třeba proto, že každá vědecká teorie může vést k tvrzením o realitě stejně chybným jako v případě, kdy šest slepých mudrců popisovalo slona [12]. V téže publikaci se Rescher domnívá, že tvrzení užívaná v každodenní komunikaci jsou méně přesná než vědecká vysoké přesnosti, proto jsou tvrzení užívaná v každodenní komunikaci také bezpečnější než vědecká, kdy si ale již neuvědomuje, že obě tvrzení mohou předpokládat cosi, jehož existence je předpokládána chybně. Takže pak by tvrzení přesné vědecké i méně přesné užívané mino vědu bylo založeno na chybném předpokladu, tedy z toho důvodu mezi nimi není rozdílu. Na úplný závěr lze ještě podotknout, že pohledy na znalost prezentované kupříkladu Popperem, Kuhnem, Sartrem či Rescherem lze považovat za pohledy jednoho paradigma. Toto paradigma ale zatím nebylo překonáno, přičemž nyní nezodpověditelnou otázkou je, zda se to kupříkladu do první poloviny 21. století podaří, či vůbec kdy podaří, což stále nemusí zajistit, že by se změnou paradigma vědci konečně získali uspokojující odpovědi na mnoho nyní nezodpověditelných otázek. Zatímco zejména (analytičtí) filosofové vidí problém třeba v korespondenci [25], pak kupříkladu Feynman [17] jako teoretický fyzik si korespondencí příliš problémy nedělá, protože píše, že předpověď jakékoliv teorie musí být vždy rychle ověřena a nikoliv by se měl fyzik zejména či pouze zabývat tím, co je vůbec potvrzená korespondence. Takže jinak řečeno předpokládá, že je schopen každý fyzik ověřit predikce s pozorováním. To jinak řečeno znamená, že kdyby se kupříkladu zabýval stavař zejména problémem, jaká je korespondence mezi cihlou jako faktem a slovem cihla, či lidskou představou cihly, poté by nemusel být postaven jakýkoliv nový dům. Díky tomu, že se ne všichni vědci zabývají stejným problémem a někteří vidí problém v tom, co druhé nezajímá, případně problém druhých pro ně není žádný problém, je nejspíše možný rozvoj společnosti v mnoha oborech. 3.2 K filosofii vědy založené zejména na odkazu Poppera Poněvadž třeba podle Poppera [10], [11] může být i Einsteinova teorie, která zamítla Newtonovu teorii, chybná a nelze tuto možnou chybovost nyní z úvah vyloučit, přestože se zatím nepodařilo teorii relativity zamítnout, nemá být podle Poppera smyslem vědy usilování o hledání jistoty. Tvrdí i třeba dále, že s vyřešením problému jednoho přijdou nejspíše nové a složitější, a to lze vysvětlit třeba tak, že s Einsteinovou teorií již nemusel vědce primárně přitahovat problém zamítnutí teorie Newtona, ale místo toho se začali zabývat tím, jak zamítnout teorii Einsteina. Poněvadž Newtonova teorie nebyla několik set let zamítnuta a Einsteinova teorie má nejspíše větší potvrzovací obsah, bude nejspíše obtížnější Einsteinovu 65
teorii zamítnout jinou teorií. Z toho důvodu mají vědci před sebou nejspíše složitější problém už v tom, jak zamítnou teorii, která se zdá být hůře zamítnutelná než teorie Newtona již proto, že zamítla předchozí a sama doposud nebyla zamítnuta. Příspěvek v přehledu literatury prezentoval pohledy více osob na vědu z oblasti filosofie. Nejprve zdůrazněme, což doposud nebylo uvedeno, že Thomas S. Kuhn byl americký filosof. Karl R. Popper působil zejména ve Velké Británii, přičemž s Popperem určitý čas pracovali Imre Lakatos a také Paul Feyerabend. Jelikož se Popper narodil dříve než Lakatos a Feyerabend a také oba tyto významné myslitele krátce přežil a věnuje se také Popper v [11] kritice Lakatose, nestačí jen říci, že společně dotvářeli určitý kompaktní systém pohledu na vědu, ale Popper v určitém slova smyslu práci všech dvou spolupracovníků jaksi završil tím, že je přežil. I když bychom měli také uvést, že Feyerabend nepůsobil zejména na britských ostrovech, ale později pracoval zejména v USA. Předchozí uvedené jinak řečeno znamená, že Kuhn byl ve své práci osamocen v porovnání s trojicí myslitelů na britských ostrovech. Přitom však nelze říci, že Kuhnova teorie není (příliš) slučitelná s názory ostatních tří myslitelů. Totiž všichni vzájemně četli práce jiných a opakovaně kritizovali práce druhých, což může být zřejmé z odlišných názorů různých dvou osob ze čtveřice na určitý problém. Tak když se Popper [11] domnívá, že mohou být v jeden časový okamžik zamítnuty všechny teorie, Kuhn [16] tvrdí, že nemohou být zamítnuty současně obě soupeřící paradigmata. Vedle toho Popper dále považuje tvorbu vědecké znalosti za kumulativní proces a dle Kuhna k tomu dochází pouze v období normální vědy. Popper nejprve nejspíše uvažoval kritérium potvrzení teorie empiricky. Následně se Lakatos tohoto kritéria vzdal, kdy místo toho začal klást důraz na přítomnost nových faktů v porovnání nové teorie se starou, kdy Popper později toto kritérium začal uvažovat také. Vedle již uvedeného Popper kritizoval tvorbu ad hoc hypotéz a také kritiku stejných hypotéz nabízí Lakatos, kdy nabídl jako nové klasifikaci těchto ad hoc hypotéz, takže Popperova znalost byla vylepšena. Následně však přišel Feyerabend [23] s tvrzením, že ad hoc hypotéza může být přínosná, pokud iniciuje vznik nové teorie, čímž Feyerabend ne pouze kritizuje tvrzení Lakatose, ale vesměs podává nové vysvětlení pro své tvrzení. Předchozí v tomto odstavci uvedené bylo popsáno proto, aby si čtenář uvědomil, že tito 4 filosofové vědy vzájemnou kritikou prací pohled na vědu přetváří, vylepšují, či zamítají tvrzení jiných myslitelů ze skupiny a tímto by měla být znalost zpřesňována či také mezery ve znalosti vyplňovány. Sice výše v příspěvku nebylo v detailech vysvětleno, jak Newton vytvářel svou teorii a jak její přívrženci vysvětlovali anomálie, což by čtenáři dalo detailní pohled na to, jak se tvoří vědecká znalost ve fyzice, ale to by nemělo být nutné, protože právě totéž jsem se pokusil objasnit alespoň trochu pomocí toho, jak Feyerabend, Kuhn, Lakatos a Popper v rámci celoživotní práce vesměs dělali totéž – budovali a zdokonalovali komplexní systém znalosti (teoretické pohledy), se kterým lze nahlížet na vědu. Domnívám se, že Feyerabend, Kuhn, Lakatos a Popper vesměs nabízeli pohled na vědu v rámci jednoho paradigma či jinak řečeno výzkumného programu, protože třeba předpokládají neexistenci obecného kritéria netautologické pravdy zavedeného Popperem [10], [11]. O stejné paradigma (výzkumný program) by se nemuselo ale nejspíše jednat, pokud by byl nalezen jiný předpoklad uvažovaný některými 3 mysliteli ze 4, kdy čtvrtý by předpokládal opak. Ono zde ověřovat nebudu, leč jsem předchozí informaci, že by teorie stejného paradigma měly pracovat se stejnými předpoklady, uvedl proto, že teorie se mají řadit do stejného paradigma či výzkumného programu (dále jen paradigma), pokud pracují na stejných předpokladech. Tyto předpoklady každého specifického paradigma však nemusí být snadno identifikovatelné, jak vedle Kuhna [16] píše třeba i Harriss [8]. To lze interpretovat v jiných slovech i tak, že ne vždy se může vědcům (případně filosofům vědy) podařit (snadno) identifikovat všechny předpoklady určitého paradigma či konkurenčního, případně každé 66
teorie paradigma. Tedy nemusí být ani snadné či dokonce možné jedno paradigma přesně vymezit od druhého. Kuhn [16] sice píše o konkurenci paradigmat pracujících s odlišnými předpoklady, leč podle mého nemusí být vždy po zavedení nového paradigma a soupeřícího s předchozím snadné určit, zda teorie (jedna z mnoha) náležící do předchozího paradigma je nutně teorií, která nemůže být také součástí nového paradigma. Totiž kupříkladu paradigma A může mít nejprve předpoklady a až d a dále e až k. Námi uvažovaná jedna teorie náležící do tohoto paradigma nemusí pracovat se všemi předpoklady a může vyžadovat pouze třeba předpoklady a až d. Nové paradigma předpoklady paradigma A jdoucí od e až k může zamítnout a místo toho bude založeno na předpokladech l až m, se kterými paradigma A nepracovalo. Vedle toho by nové paradigma mohlo dále uznat předpoklady starého paradigma a až d, lépe řečeno nelze vyloučit, že by toto nemohlo nastat, takže by sice nové paradigma některé teorie starého paradigma nemuselo pohltit, avšak námi uvažovanou teorii by přijmout mohlo beze změn, protože jsou nové paradigma i námi uvažovaná teorie založeny na stejných předpokladech a až d. Předchozí závěr je poněkud nepřesný a aby byl zpřesněn, je třeba nejprve určit, zda musí paradigma nutně obsahovat pouze jednu teorii, či zda naopak může v rámci paradigma existovat více teorií. Předpokládejme, že obojí je možné a že totéž může nastat u nového paradigma, které by mělo nahradit předchozí. Staré paradigma A může být založeno na n předpokladech a nové paradigma B na m předpokladech, přičemž některé předpoklady paradigma A může paradigma B neuvažovat a současně ale může některé předpoklady paradigma B převzít beze změn z paradigma A. Nelze pak vyloučit, že určitá teorie paradigma A bude také zahrnuta do paradigma B. Aby k tomu došlo, musí být tato teorie založena pouze na předpokladech, které přejímá paradigma B z paradigma A, případně současně i na jiných předpokladech, které ale paradigma B nezamítá. Předchozím je jinak řečeno, že nemusí být pouze snadné identifikovat každé z existujících paradigmat a jednoznačně oddělit jedno od druhého, protože nejprve může některé paradigma převzít určité předpoklady jiného paradigma a dále teorie náležící do jednoho paradigma by mohla být klidně kompatibilní s předpoklady nového paradigma. Kuhn sice tvrdí, že jsou paradigmatické změny snadno předvídatelné, leč z předchozího uvedeného mi vyplývá, že tomu tak nemusí vždy být. Aby k tomu došlo, pak musí nejspíše dlouhou dobu vedle sebe minimálně dvě paradigmata soupeřit. Pokud však existuje třeba po desítky let pouze jedno paradigma a poté je ve vědeckém žurnále publikována doslova revoluční práce, co doslova jako překvapivý blesk z nebe směřuje na uznávané paradigma a jeho předpoklady, pak nebude příliš možné nejspíše tuto změnu zevnitř starého paradigma předvídat. V tom případě by totiž nejspíše třeba obhájci newtonovské mechaniky již ke konci 19. století věděli, že v roce 1905 Einstein jejich teorii zamítne. Vedle toho Kuhn [16] psal svou převratnou publikaci již po Einsteinově zamítnutí newtonovské mechaniky, takže jinak řečeno na této zkušenosti mohl vytvořit svou teorii paradigmat a tvrdit, že lze v rámci určitého paradigma očekávat, ve který čas bude zamítnuto. Před příchodem teorie Einsteina však nikdo neočekával třeba ke konci 19. století, že začátkem století následujícího bude jejich teorie zamítnuta. Tito lidé v 19. století totiž nejspíše ani neuvažovali, že může být ve 20. století vytvořeno i cosi jako pojmy paradigma či výzkumný program. Takže Kuhnovo pojetí paradigma či Lakatosovo výzkumného programu bylo možné vytvořit až po identifikaci chyby, na kterou ukázal Einstein zamítnutím předchozí teorie. Teprve poté mohla být vytvořena nová teorie pracující s výrazy paradigma či výzkumný program. Pokud by Einstein nezamítl newtonovskou mechaniku, poté by nejspíše do současnosti nebylo možné vytvořit jakýkoliv koncept paradigmat či výzkumného programu, protože by nebylo zkušenosti z účinků teorie Einsteina. Takže jinak řečeno by mohlo být snad řečeno, že 67
Popperova teorie tvorby vědecké znalosti, či Kuhnovo pojetí vědeckých revolucí, případně teorie Lakatose či Feyerabenda byly vytvořitelné pouze díky Einsteinově teorii zamítající předchozí. Pokud by Einstein totiž teorií relativity nezamítl předchozí, stále bychom mohli pracovat s chybnou newtonovskou teorií, načež by jakákoliv teorie paradigmat nezaložená na popisu krize spíše již tak slavná nebyla, byla-li by vůbec vytvořena, protože by sice mohla psát o tom, že newtonovská mechanika bude jednou zamítnuta, avšak by současně tato teoretická predikce nebyla doposud potvrzena. Jinak řečeno lze třeba říci, že teorie Poppera, Lakatose, Feyerabenda či Kuhna vděčí tomu, že předpoklad jednoho paradigma (lépe řečeno přístupu ke znalosti, popis znalosti v rámci paradigma) zamítlo jiné paradigma. Totiž v rámci newtonovské mechaniky se nejspíše (alespoň mnohými) předpokládalo, že teorie nebude nikdy zamítnuta, přičemž zamítnutím tohoto předpokladu (ověřením platnosti teorie Einsteina) nebyla pouze zamítnuta newtonovská mechanika, ale Einstein také vesměs zamítl přístup ke znalosti, který tvrdil, že věda je schopna nabídnout jistou znalost. Pak „jen“ stačilo, aby Popper objevil v předchozí teorii vědecké znalosti nedostatek a odstranil z vědy jistotu a vypracoval teorii objektivní nejisté znalosti, čímž vesměs změnil paradigma ve filosofii vědy. Předchozí je podle mého důležité proto, že pokud kdokoliv najde podobnou příležitost ve vědě, jako získal Popper, mohl by provést paradigmatickou změnu tak, že se zamítnutím určitého paradigma novým bude toto zamítnutí studovat a mohl by něco ze zamítnutí uplatnit, aby zamítl paradigma jiné vlastní vytvořenou teorií postavenou na zkušenosti z paradigmatického posunu jiných teorií. Zatímco Popper využil studium paradigmatické výměny ve fyzice k tvorbě nové teorie znalosti ve filosofii vědy, čímž zamítl předchozí paradigma ve filosofie vědy, mohl by někdo jiný možná například studovat paradigmatickou změnu ve filosofii vědy a na základě ní vytvořit novou fyzikální teorii, kterou by zamítl stávající paradigma fyziky. Základní Popperovo [11] schéma řešení problémů je P1 -> TS -> EE -> P2 a bylo již uvedeno v přehledu literatury. V rámci tohoto schéma se od problému P1 přechází k problému P2 za pomocí prozatímních řešení a eliminací chyb, přičemž na určitý problém P1 může být podle Poppera více prozatímních řešení a v rámci každého tohoto prozatímního řešení by mohla být eliminována i skupina chyb, kdy vše se má dít díky znalosti na pozadí. Uvažujeme-li stromová schémata prezentovaná třeba v [8] či v [9], pak lze Popperovo schéma rozšířit pomocí aplikace těchto stromových schémat na Popperovo. To jinak řečeno znamená, že nikoliv pouze každý problém P1 či P2 by mohl být analyzován pomocí stromových schémat, ale mělo by být i možné tato schémata aplikovat na každé ze skupiny prozatímních řešení či na každou eliminaci chyby. Sám Popper [11] také píše, že nejspíše bude získáno více problémů P2 a také každé prozatímní řešení by mohlo vytvořit více než jeden další problém. Pak by mohla být stromová schémata pro analýzu problémů použita opět na jakýkoliv problém ze skupiny problémů P2 či těch, co vytvořila prozatímní řešení. Popper ve svých publikacích sice opakovaně klade důraz na predikce, leč není v jeho textech příliš identifikovatelné, zda on sám nabízí predikce. Pokud nabízí, poté to v textech nezdůrazňuje, leč by nejspíše mohlo být možné za predikci považovat třeba jeho teorii znalosti, protože se snaží ukázat, jak by se měla věda v budoucnu vyvíjet, co se týče metod tvorby vědecké znalosti. Popper [11] na jednu stranu tvrdil, že nemají být pojmy definovány přesněji, než je třeba, avšak si také uvědomoval, že se může jednat o doporučení ne vždy vhodně formulované. Totiž by nejspíše mohlo být uplatnitelné, pokud je třeba zvolit mezi 2 konkurenčními teoriemi. Avšak toto doporučení nelze minimálně vždy následovat v případě, kdy je v rámci řešení vědeckého problému potřeba čemukoliv lépe porozumět. Třeba Harriss [8] přímo tvrdí, že některá řešení problémů nejsou vesměs o ničem jiném než o zvýšení porozumění problému, přičemž jeho nutnou součástí může být právě vytvoření definice čehosi, co nyní nelze získat, protože není problému porozuměno. 68
Více publikací dříve jmenovaných vysvětlovalo význam znalosti na pozadí pro řešení problémů a také upozorňovalo, že tato znalost na pozadí může být úplně či z části chybná. Bez znalosti vědce 20. století tak podle Reschera [12] nemohl Aristoteles spekulovat, zda je plutonium radioaktivní. Znalost na pozadí a zejména její analýza však byla důležitá třeba i pro Kuhnovu teorii paradigmat či pro Lakatosovo pojetí vědeckých programů, ne aby pouze teorii jinou interpretovali, ale aby byli schopni novou teorii současně vytvořit. V jejich případě totiž zamítnutí newtonovské mechaniky Einsteinem vedlo k teorii, která mohla zavést nový pojem paradigma či výzkumný program. Kuhn [16] vedle znalosti na pozadí píše o nutné existenci minimálně jednoho paradigma v každý časový okamžik, aby byl schopen člověk interpretovat jakékoliv vědecké teorie, kdy k tomu má pracovat vždy s určitými předpoklady a s nimi může následně teorii kritizovat. Předchozí však předpokládá, že vědec bude kritizovat jakoukoliv teorii s předpoklady určitého paradigma, což považuji za neudržitelné, protože znalost na pozadí různých osob by mohla být i značně nesoudržná, založená na různých i protikladných předpokladech. Pak lze těžko hodnotit jakoukoliv teorii vždy a jen pouze z pohledu téhož paradigma, protože člověk nemusí jakékoliv předpoklady jediného existujícího paradigma v daný časový okamžik uvažovat, pouze na předloženou teorii bude předkládat všechny možné protiargumenty, aniž by ho zajímalo, zda jsou konzistentní s předpoklady určitého paradigma, či je (alespoň z části) boří. Tímto však není jakkoliv popřen obrovský přínos Kuhna do filosofie vědy. Thomas Kuhn si je vědom, že jsou vědecké práce psány pro profesionální kolegy a jiné osoby pracím těžko rozumí [16]. Vedle toho uvádí v témže zdroji i to, že je třeba při předkládání výzkumného záměru se žádostí třeba o stipendium podat ujištění, že problém bude vyřešen, i kdyby se jednalo třeba o výzkumné stipendium na dva či tři roky. Tímto si skutečně nejspíše vědci pojistí, že vydané peníze komukoliv na výzkum nebudou vyhozeny, leč na druhou stranu tato podmínka na obsahy plánů výzkumu může být proti podpoře paradigmatických změn alespoň v některých případech. To proto, že se domnívám, že paradigmatická změna vyžaduje zpravidla odpoutání vědce od stávajícího se paradigma na delší čas a pokud není finančně toto odpoutání podporováno, kdy není divu, protože nemusí nic nového jeho výzkum přinést, těžko bude paradigmatická změna co nejdříve vždy realizována. Odpoutání se od paradigma či lépe řečeno od výzkumu v normální vědě je podle mého nejspíše nutné, chce-li vědec změnit paradigma, i jisté osamocení vědce a práce na nové teorii do doby, dokud ji nekompletuje, protože jakékoliv malé kritiky na předpoklady stávajícího paradigma se podle Kuhna [16] trestají nepublikováním textů. Takže má-li být paradigma změněno, nelze to nejspíše pomocí opakovaných malých kritik, ale je třeba tvrdý úder, který by měl být obsažen v jedné vědecké práci. Domnívám se, že vedle nutnosti pro paradigmatickou změnu toho, aby ji provedl mladý vědec či z jiného oboru, což uvádí Kuhn [16], může být potřeba delšího odpoutání se od vědy a pracování na teorii, co změní paradigma, protože kupříkladu Popper před publikací převratné Logiky vědeckých objevů na několik let opustil akademickou půdu, přičemž dříve získal doktorát z psychologie, Einstein také přišel s teorií relativity až poté, co byl označen za nevhodného uchazeče o práci na univerzitě a vytvořil svou teorii během prací na patentovém úřadě. Thomas Kuhn byl pro změnu vystudovaný fyzik, který po získání doktorátu změnil předmět svého zájmu z fyziky na filosofii vědy. Nejspíše existuje výjimka k uvedenému, že paradigma mění vědci mladí a nováčci v oboru, leč z příkladů Kuhna, Poppera či Einsteina se tomu nezdá být příliš často. Totiž současná věda hodnotí úspěšnost vědce zejména podle počtu publikací v prestižních žurnálech, kde se publikují opět dle Kuhna [16] zejména výsledky normální vědy, a pokud je třeba teorie na paradigmatickou výměnu, vyžaduje nejspíše více času než práce na několika textech připravených pro vědecké žurnály v rámci normální vědy. Vedle toho se nedokončené 69
teorie, co mají změnit paradigma, těžko kdekoliv publikují, protože nehotová práce je snadno tvrdě kritizovatelná a bořitelná anonymními recenzenty, a to zejména, pokud je v práci kritizováno paradigma, které je dle nich vhodné obhajovat a nikoliv napadat. Předchozí tvrzení potvrzuje také Feyerabend [23], protože podle něho není skepticismus u vědců příliš identifikovatelný a pokud již existuje, pak má být směřován proti všemu, co považují za nevědecké. Vedle toho mají kritizovat vše, co napadá jejich vlastní výsledky práce, k čemuž může dojít zejména při snaze publikovat cokoliv, co bude zamítat paradigma, které stejní vědci považují za pravdivé. Platí-li řečené Kuhnem [16], že paradigmatické změny provádí vědci z jiných oborů, poté nejen u mladého vědce je potřeba, aby expert v jednom oboru se začal před tvorbou nové teorie zabývat jiným oborem. Toto studium literatury jiného oboru podle mého vyžaduje čas, následně vyžaduje čas i tvorba nové teorie, což může být problém zejména u mladého vědce, protože v případě, kdy chce změnit paradigma, měl by primárně vedle práce na nové teorii a studiu literatury z jiného oboru publikovat práce ve svém oboru, jinak nejspíše přijde o akademickou pozici za nedostatečné publikační aktivity. Zamítne-li nový text posílaný do vědeckého žurnálu cokoliv, co někde jinde publikoval anonymní recenzent téhož zamítnutého článku, může být text recenzentem nedoporučen k publikaci, kdy následně editor žurnálu může text skutečně odmítnout. Je-li vědec, jehož text byl zamítnut, již kapacitou v oboru a má-li již jinde publikované texty či také právě na posouzení v jiných žurnálech, poté se o problém nejspíše nejedná, protože může dále editorovi zaslat připomínky ke kritikám, případně může nabídnout text do jiného vědeckého žurnálu. Problém však může nastat u mladého vědce. Pokud totiž mladý vědec vytvořil třeba dva vědecký texty během jeho doktorského studia a zaslal do vědeckých žurnálů (to není málo, protože se v zahraničí může dle vnitřních pravidel určité univerzity udělit titul docent pouze za tři publikace ve vědeckých žurnálech), kdy v nich kritizoval jakkoliv staré paradigma, mohou mu být texty zamítnuty, což může být v jeho případě mnohem větší problém než v případě zkušených akademiků. Chce-li stejný mladý vědec totiž žádat o post-doktorské stipendium kdekoliv, musí předkládat přehled publikací a v něm tyto dva texty uvést nemůže, pokud je po zamítnutí opět rychle někam nepošle, kdy následně může být stipendium uděleno těm, kteří publikovali ve stejných žurnálech třeba jen jeden text, ale mohl být hladce přijat proto, že nekritizoval stávající paradigma či práci jakéhokoliv jiného vědce. Takže je vesměs podporováno to, co již tvrdil Kuhn [16]. Hlavní reprezentanti určitého paradigma mohou rozhodovat (alespoň na čas) o tom, kdo bude dále pokračovat ve vědě a jak. Feyerabend [23] také tvrdí, že mnoho vědeckých škol produkuje odlišné teorie (modely), které se často vzájemně vyvažují, takže z toho důvodu může mít mnoho teorií soupeře, kteří jsou založeni na opačných předpokladech. Tyto teorie s opačnými předpoklady by měly být publikovány až v případě, kdy podle Lakatose [21] nabízí nový informační obsah, leč stejný autor tvrdí, že nelze rozhodovat o publikaci nových teorií pomocí empirického potvrzovacího kritéria. Tím však ale nelze vyloučit, že bude publikována teorie, která nebude nikdy v budoucnu potvrzena. To je vhodné zdůraznit proto, že vědec může při řešení problému pracovat s různými zdroji literatury a mezi nimi mohou být také teorie těchto vlastností, které mohly být vytvořeny i jen proto, aby vědec prostě cokoliv publikoval, když nemusí mít nápad na jiný vědecký text a je jeho pobyt na akademické půdě či žádost o stipendium závislá pouze na tom, zda má cokoliv publikováno. Zejména ten, kdo si uvědomuje sílu tvrzení Lakatose, že vědecké texty nesmí být posuzovány jako vhodné k publikování na základě empirického potvrzení, může této mezery využít a publikovat teoretické texty třeba s konzistentními matematickými modely, aniž by si dělal starost s tím, zda jeho model bude kdykoliv plně potvrzen. Ne totiž každý publikovaný text nabízí jakékoliv testovatelné predikce.
70
Kuhnovi bylo vytknuto, že paradigma není dostatečně snadno vždy identifikovatelné či ohraničitelné dle jeho popisu, protože třeba různí vědci mohou do paradigma zahrnovat různé teorie, Lakatosovi lze vytknout, že jeho výrazy jádro či obal nejsou nejsnadněji srozumitelné. Pokud totiž kupříkladu teorie strun bude považována za jedno paradigma, lze následně říci, že existuje nejprve mnoho knih pojednávajících o teorii strun a v žádné ze dvou knih nejsou vždy uvedeny stejné informace [44]. Dále ale vedle toho a dle téhož zdroje existuje také více teorií, které se označují za strunové, přičemž ale mohou být stále všechny založeny na stejných předpokladech. Následně je nesmírně těžké u těchto teorií přesně definovat jádro či obal, protože co vědec, to jiný pohled na to, co by mělo být považováno za jádro či za obal. Sice jsme výše nastínili významy obalu a jádra, jak tyto pojmy prezentoval Lakatos [21], [22], avšak to stále nevylučuje možnost, že o významech těchto slov ve vztahu ke každé vědecké teorii mohou být vedeny dlouhé debaty, a to vedle debat, zda vůbec nějaká jádra a jejich obaly existují, či zda se naopak nejedná o teoretické popisy Lakatose čehosi, co v reálu nelze u teorií identifikovat. Kuhn [16] se sice domnívá, že lze vědecké revoluce snadno předvídat, leč jsme výše objasnili, že tomu tak být nemusí a argument proti Kuhnovi vznesl také Hampl [45] tím, že Kuhn není schopen nabídnout testovatelnou teorii, která by předpovídala dynamické změny a jejich rychlost v rámci paradigmatických posunů či vědeckých revolucí. Pokud by byl schopen Kuhn správně předpovídat paradigmatické změny, což považuje za snadné, poté by měl být schopen také předvídat onu rychlost paradigmatických změn či vědeckých revolucí, případně dynamiku revolucí. Hampl sice tvrdí, že s tvorbou nového paradigma má jeho tvůrce nejvíce osobního kapitálu v novém paradigma, ale již neuvažuje znalost či v jeho slovech osobní kapitál, který si různí vědci nesou do nového paradigma z paradigmat předchozích. Domnívám se, že nelze snadno říci, že tvůrce nového paradigma má vždy nejvíce osobního kapitálu, protože se změnou paradigma se novou teorii učí i jiní vědci a současně by měli dále všichni vědci stále uvažovat teorie již zamítnuté, jak doporučoval Lakatos [21], poněvadž nelze vyloučit, že paradigmatická válka není u konce a že se časem nyní poražené paradigma opět dostane do středu zájmu. Vedle již uvedeného nemá mít tvůrce nového paradigma zájem o další paradigmatickou změnu, protože by přišel o pozici na výsluní, což tvrdil Kuhn a Hampl s ním souhlasí [16], [45]. Oba však již neuvažují možnost, že by tvůrce jednoho paradigma mohl usilovat v rámci životní dráhy vědce o zamítnutí více paradigmat, či také prvního vlastní osobou vytvořeného. V tom případě podle mého nemusí mít vědec obavu o ztrátu pozice na výsluní, pokud ho žene kupředu zejména touha posunout vědu dále tak, že své dříve vytvořené paradigma sám zničí jiným. Hampl [45] pracuje s výrazem riziko vzniku testovacího vychýlení. Tvrdí ve vztahu k němu, že nevhodně zvolená metoda testování může vést k tvorbě vědeckého textu, který bude prezentovat v testování potvrzené výsledky určité teorie, kdy ale metoda byla nevhodně zvolena, čímž tedy dochází k testovacímu vychýlení. Hampl se domnívá, že toto testovací vychýlení se odehrává občas, protože ve vztahu k němu uvádí slovo riziko. K tomu by mohlo být dodáno, že nelze vyloučit, že k testovacímu vychýlení dochází vždy – v rámci jakéhokoliv vědeckého testování čehokoliv pomocí jakékoliv metody, pouze by nemuselo být toto malé vychýlení ve většině případů odhaleno. Poněvadž má nejspíše každý člověk k dispozici jiný kognitivní rámec, pak není dvou osob, které by viděly určitý problém popsaný v jakémkoliv vědeckém textu jako stejný a také tedy ze stejného důvodu nebudou jakékoliv dvě osoby řešit stejný problém. To by mělo platit vždy. Poněvadž má být možné dle Poppera [11] porovnávat různé teorie, které se zabývají stejným (či podobným) problémem, bude se nejspíše jednat o zabývání se stejným problémem pouze v případě, kdy na problém bude nahlížet s pomocí obou teorií vždy pouze jedna osoba. Pokud 71
naopak třeba 20 vědců bude nahlížet na problém s uvažováním stejných dvou teorií, poté nebudou nahlížet na stejný problém, ale nejspíše na 20 problémů, jelikož každý uchopuje svět a také problémy s jiným kognitivním rámcem. Leč jejich 20 problémů by mohlo být tak podobných, že lze hovořit jen o jednom problému. V téže publikaci Poppera se doporučuje po tvorbě teorie hledat kritéria, se kterými by byla teorie zamítnuta, načež se můžeme ptát, proč Popper doporučuje hledat zamítací kritéria a proč naopak nedoporučuje se zaměřit primárně na porovnání předpovědí teorie s fakty. Hledají-li se kritéria, se kterými se teorie zamítne, poté není primární snahou vědce teorii potvrdit, ale spíše ji ohraničit, s pomocí jakých kritérií již její předpovědi nebudou platné. Pokud by jinak řečeno byla po tvorbě teorie vždy primárně hledána kritéria, se kterými lze teorii zamítnout, a neexistovala by současně snaha zjistit, v čem jsou predikce teorie potvrzovány, poté těžko bude jakékoliv teorie, kterou lze v čemkoliv považovat za úspěšnou, jelikož v rámci publikace teorie by mohlo být vždy nalezeno kritérium, se kterým ji lze zamítnout, aniž by bylo třeba ji následně testovat na korespondenci pro nutné dosažení zamítnutí. Jelikož každý vědec, jak již bylo řečeno, uchopuje problémy s jiným kognitivním rámcem, poté Popperovo [11] schéma P1 -> TS -> EE -> P2 je potřeba uvažovat u každého vědce zvlášť, takže lze také říci, že schémat může být tolik, kolik je vědců. Popper sice tamtéž píše o tvorbě řešení vedle popisu odhalování problémů, leč zde nezodpovězenou otázkou zůstává, zda věda primárně nabízí řešení, či zda naopak (zejména či) pouze stále hlouběji nepopisuje různé problémy. Jelikož jeho prozatímní řešení mají být řešeními na problémy, poté se lze ptát, na jaké problémy to mají být řešení. Uvažujeme-li třeba newtonovské paradigma a teorie tohoto paradigma, pak sama teorie problémem nejspíše není, i když teorii lze nejspíše považovat za totéž co popis problému. Problémem je kupříkladu to, zda tato teorie je pravdivá při pozorování čehosi, zda bude vyvrácena, jak ji lze vyvrátit. Lze se následně ptát, zda je vědecká teorie řešením na problém, přičemž odpovědí nemusí být vždy, že je. Je-li problémem vědce vytvoření nové teorie, která zamítne newtonovskou mechaniku, poté teorie Einsteina může být uvažována jako řešení problému. Současně však teorie Einsteina stále nejspíše bude pro vědce problémem, protože se následně budou ptát, jak lze tuto teorii zamítnout, zda je pravdivá a jak to dokázat. Má dle Poppera [11] také platit, že s rostoucí snahou porozumět problému a zamítáním předložených řešení dochází k lepšímu porozumění problému. Zde lze říci, co již bylo namítnuto výše. Protože každý vědec pracuje s jiným kognitivním rámcem, který se neustále v čase přetváří, nejspíše v žádné dva časové okamžiky nebude vědec řešit stejný problém, i když se tak bude domnívat, protože s jiným kognitivním rámcem také vidí původní problém pokaždé jinak. Při rostoucí snaze o porozumění problému, kdy současně vědci zjišťují stále nové informace, proč problém doposud nebyl vyřešen, má podle Poppera [11] růst znalost o tom, proč nebyl problém vyřešen. Přitom by dle něho měli být vědci také čím dál více schopni říci, proč určité postupy na nalezení řešení nebudou fungovat. Zde lze nejprve namítnout, že s rostoucím porozuměním problému nemusí každý vědec lépe problému porozumět, rozlišujeli se třeba mezi jeho rozsahem, hloubkou či příčinami. Totiž v rámci paradigma newtonovské mechaniky byla teorie považována za pravdivou, anomálie byly stále teorií vysvětlovány a současně nebylo porozumění problému zvýšeno, protože nikoho nenapadlo, že pracují s teorií chybnou, co bude zamítnuta Einsteinem. To, že roste znalost o řešení určitého problému, podle mého, v čemž nesouhlasím s Popperem, neznamená, že také roste zdůvodnění, proč určitý problém nebyl doposud vyřešen. Zde si Popper nejspíše neuvědomil, že paradigma newtonovské mechaniky postupně vysvětlovalo nové a nové anomálie, kdy rostla znalost vědců a současně ale ani jeden z nich nebyl schopen před publikací teorie Einsteina vysvětlit, proč jejich přístup nebyl schopen podat řešení na problém popsaný v teorii Einsteina.
72
Thomas Kuhn [16] sice zavedl pojem vědeckých revolucí, avšak se již v jeho publikaci nelze dočíst o jakýchkoliv číselných údajích, které by charakterizovaly třeba typické vědecké revoluce z hlediska délky jejich průběhu. Takže jinak řečeno nelze říci, zda se Kuhn domnívá, že vědecké revoluce trvají třeba častěji rok než jen několik dní. Problém je zde ten, že kupříkladu nevědecká sametová revoluce v roce 1989 v České republice je spojena s datem v kalendáři, avšak nebylo vše uskutečněno během dne. Můžeme uvažovat jako datum vědecké revoluce třeba datum uveřejnění klíčového textu ve vědeckém žurnálu. Poté však je třeba dodat, že napsání textu předcházely nejspíše týdny práce a po uveřejnění textu může trvat měsíce či dokonce roky, než se stane pro mnoho vědců převratným, přičemž pro každého to může být v jiný čas. Dále ani nelze vyloučit, že bude mnoho vědců, co text neocení, jako třeba někteří po české sametové revoluci zůstali stále příznivci komunistického režimu. Z toho důvodu změna paradigma (= vědecká revoluce) nemusí být tak snadno identifikovatelná, jak se nejspíše Kuhn domníval. Spíše ale Kuhn při tvorbě teorie vědeckých revolucí již nemusel domýšlet každé praktické následky své obecné teorie. Dále stejný autor tvrdí, že v rámci normální vědy vždy vědci předpokládají, že je vše poznané. S tím však nelze souhlasit, jelikož být částí normální vědy nutně neznamená, že si vědec nemůže uvědomovat, že některé věci poznány nejsou. Uvědomovat si to může, pouze se na nepoznané nebude zaměřovat ve výzkumu, jelikož to nepovažuje za významné třeba pro jeho uspokojení z práce. Sice Kuhn [16] píše, že se vědci normální vědy občas neshodnou pouze v základních tvrzeních, avšak již nevysvětluje dostatečně do hloubky, v čem se liší základní tvrzení od jiných, aby bylo možné všechna základní tvrzení jakékoliv teorie snadno identifikovat. V rámci normální vědy Kuhna [16] se má zvyšovat přesnost teorií a případně jejich rozsah, přičemž ale stejný autor již detailně nevysvětluje, jak lze zvyšující se přesnost každé teorie či skupiny teorií měřit a vzájemně porovnávat. Je-li dle něho v rámci normální vědy získáno nějaké řešení, poté je snadno přijato, jestliže neohrozí stávající paradigma. Zdůrazněno by mělo být ve vztahu k předchozí vědě, že řešením je tedy na určitý problém vždy to, co za řešení vědci považují a uznají. Není jinak řečeno považováno za řešení cokoliv, jestliže se na tom vědci nedohodli. Základem vědecké krize má být rostoucí nesoulad mezi teorií a pozorovanými fakty, kdy s každým dalším odhaleným rozporem se zvyšuje kritika směřovaná na stávající uznávanou teorii [16]. Současně by však ale mělo i platit, že nejen roste kritika, ale také se vědci snaží nové anomálie současně uvažovanou teorií paradigma nejspíše vysvětlit, pokud jim na druhou stranu nejde o tvorbu teorie nové, se kterou by stávající teorii zamítli. V opačném případě totiž čelí riziku, že se vzdají teorie dříve, než plně určí její možnosti, přínosy, správné predikce [10] [11]. Když píše Kuhn o změně kritérií se změnou každého paradigma, poté to lze nejspíše vysvětlit i tak, že určitá teorie stará 150 let nemusí obsahovat slova, která byla vytvořena vědci až třeba 10 let zpět, takže kritéria mohou být jiná než byla před 150 lety, protože mohou obsahovat stejná slova vytvořená před 10 lety jako nová teorie. To jinak znamená, že je i vytvořen s novou teorií a novými kritérii nový pohled na realitu. U celostní změny nemá být pravdivost původní teorie zamítnuta a v případě paradigmatického posunu se předchozí teorie považuje za chybnou [16]. Kuhn si však již příliš neuvědomuje, že různí vědci s odlišnými kognitivními rámci nejsou schopni považovat jakoukoliv teorii za stejně pravdivou či naopak za stejně chybnou. Takže by bylo nejspíše vhodnější uvést, že předchozí teorie může být různými vědci považována za různě pravdivou či za různě chybnou. Dále se dle něho a téže publikace uplatní pravděpodobnostní verifikace při porovnávání paradigmat, kdy však v publikaci nevysvětluje, pomocí jakých konkrétních kritérií a jak přesně se porovnání provádí, jak se počítají pravděpodobnosti. Mají, jak také píše, vědci vždy při porovnávání paradigmat hledět na to, které z nich je schopno v budoucnu podat více vysvětlení. To je ale nejspíše úkol ne vždy snadný či dokonce nemožný, aniž by vědci nečinili chybné preference, protože paradigma, co se v současnosti zdá být jako nejvíce slibné, takové 73
v reálné budoucnosti nemusí vůbec být. Vedle toho Kuhn dostatečně podrobně nevysvětluje, jak se budoucí užitečnost paradigma, či různých teorií určí. Pokud by tak činil, bylo by možné určit, jaká bude využitelnost třeba teorie strun za 50 let, což nyní určit nelze. Stejný autor také tvrdí, že přírodovědec má vždy pracovat s publikacemi, které vytvořilo současné paradigma, přičemž k tomu nejspíše nedochází vždy, protože se změnou paradigma a před napsáním nových učebnic by vědec neměl s čím pracovat. Nakonec uveďme ještě Kuhnovu domněnku, že s každým novým paradigmatem má docházet k vyšší specializaci odborníků. U některých snad, leč ne určitě u všech, protože přechod na nové paradigma žádnému vědci nenařizuje, aby se nutně více specializoval na předmět výzkumu. V případě pozitivní heuristiky mají být stanovena doporučení, na co se má výzkum určitého výzkumného programu soustředit, což přímo tvrdil Lakatos [21]. V tomto případě, jak sám píše, ale může být obtížné ona doporučení popsat. Vedle toho nemusí být nejspíše všechna kdekoliv k dispozici, zda-li vůbec některá a naopak co vědec zastávající určitý výzkumný program, to jiná a ne nutně jen vědomá představa o tom, jak by měl být výzkum směřován. Dále Lakatos píše třeba o verifikačním posuzování heuristické síly několika programů, kdy již není uvedeno, jakým problémům může vědec čelit a co s nimi má dělat, pokud se rozhodne tyto heuristické síly kupříkladu 5 výzkumných programů vzájemně porovnávat. Vedle toho dle něho nelze nikdy s jistotou určit hodnotu nové teorie, takže ono porovnání nemusí být jen obtížné, ale mohlo by být i neproveditelné, či provedené chybně. Sice se Lakatos chtěl oddělit od Kuhna v tom, že jeho pohled na vědu má být normativní a nikoliv socio-psychologický pohled Kuhna, leč Lakatos stejně jako Kuhn nebyl schopen objasnit kupříkladu dynamiku změn výzkumných programů [45]. Pokud je vytvořena nová teorie a ohodnocována, je třeba rozlišovat mezi novými fakty, které nabízí v porovnání s teorií jinou, a dále je potřeba rozlišovat tato fakta od těch, která některá z teorií předvídá. Rozlišení je nutné proto, že nová popsaná fakta nejsou nutně totéž jako nová předpovídaná fakta. To proto, že se může časem ukázat, že teorie vysvětluje i to, co vůbec ve vědeckém textu nezmiňovala. Aby podle Lakatose [22] byla nová teorie přínosná v porovnání s předchozí, musí nabízet nová fakta a současně nepravděpodobná či dokonce nemožná. V tomto případě lze namítnout, že Lakatos nejspíše považuje obsah teorie za prezentaci faktů, čemuž by nemělo docházet, protože v tom případě jsou teorie totéž co fakta a těžko se poté teorie zamítají. Na druhou stranu by snad mělo být preferováno vždy nahlížet na teorie jako na hypotetické popisy (existujících či předpovídaných) faktů. Jak již bylo uvedeno v přehledu literatury, preferuje Lakatos před empirickým kritériem kritérium, v rámci kterého je požadavek na každou novou teorii nabídnout nové informace v porovnání s teorií předchozí. Pokud bychom se však vzdali plně úsilí o testování teorií, poté by se mohlo stát, že budou pouze tvořeny teorie nabízející stále kupříkladu nové modely, kdy by současně mohla nastat situace, že jakýkoliv z těchto modelů nebude popisovat realitu, či se o to nebude ani snažit. Z toho důvodu je podle mého potřeba se korespondenčního kritéria nevzdat, i když jsou myslitelé, které se korespondenčního kritéria vzdali, místo toho, aby se pokoušeli dále hledat možnou korespondenci mezi teoriemi a realitou. Harris [8] doporučuje vždy při řešení problému identifikovat předpoklady, které souvisí s jádrem problému, přičemž výraz jádro využíval také Lakatos [21]. Ona identifikace může být úspěšná a napomoci řešení problému, avšak nejspíše pouze v případě, kdy vědec ví, co je problémem. Jestliže není schopen problém popsat, pak obtížně bude identifikovat předpoklady, se kterými pracuje jádro. Feyerabend tvrdí, že každou teorii lze uvažovat jako abstrakci různě vzdálenou od reality, přičemž volba určitého vzdálení je učiněna na základě úvah, co by měla každá z teorií popsat [23]. To nejprve vede k otázce, zda lze třeba cokoliv redukovat na fyziku elementárních částic a pomocí teorií zabývajících se elementárními částicemi popsat třeba mezinárodní vztahy. 74
Jinak řečeno zde je problém, zda pomocí teorií popisujících kupříkladu fotony či protony a neutrony lze popsat mezinárodní vztahy, přičemž se jedná jinak řečeno o interpretaci již řečeného Feyerabendem. Pokud roste přesnost pozorování, či se zmenšuje záběr při pozorování, uplatní se různé modely volené s ohledem na to, aby pomocí nich bylo možné nejlépe popsat pozorované. Současně ale vědec primárně nejspíše nikdy neuvažuje, aby byl modelem schopen popsat vše mimo zvolený záběr pozorování, protože třeba model popisující chování elementárních částic bude pracovat s jinými či dokonce opačnými předpoklady než model popisující dynamiku mezinárodních vztahů. Slovo paradigma je v textech prezentovaných v přehledu literatury vysvětlováno podle mého vágně a také Kuhn [16] sám nepodal vyčerpávající definici, která by nemusela být upravována, pokud by se chtěl někdo zabývat paradigmatickými změnami hluboce. Totiž někteří vědci mohou třeba positivismus, existencialismus či postmodernismus považovat za různá paradigmata, leč nelze současně vyloučit, že jiní vědci mohou vše řadit do jednoho paradigma. Protože jsem vystudovaný stavební inženýr, pokusil jsem se najít nějaké paradigma ve stavebnictví, aby mi bylo zřejmé, jak je uplatnitelná Kuhnova teorie zejména mimo fyziku a filosofii. Nalezl jsem jako příklad paradigmatické změny ve stavebnictví přímo přechod na trvale udržitelný rozvoj, přičemž tato informace je přímo uvedená v [53]. V tom případě lze nejprve říci, že paradigmatické změny mohou být obtížně identifikovatelné proto, že k jejímu odhalení musí člověk být odborníkem v oboru, ve kterém měla paradigmatická změna nastat. Pokud totiž člověk o stavebnictví nic neví a že je prosazována během posledních let orientace na trvale udržitelný rozvoj, poté bude stejná osoba těžko identifikovat paradigmatickou změnu. Kuhn [16] se sice domnívá, že s přechodem na jiné paradigma nutně roste specializace vědců, leč v případě přechodu na trvale udržitelný rozvoj se ve stavebnictví naopak objevili někteří vědci, kteří z „tvrdé vědy“ přešli k výzkumu uvažujícímu vedle samotné stavařiny také třeba sociologiii či psychologii, proto se jejich oblast zájmu nemusela nutně zúžit. I když současně nelze vyloučit, že po zabudování sociologie a psychologie, případně ekologie do stávajícího předmětu zájmu svou specializaci ještě nezvýšili třeba jen na jeden problém existující v rámci paradigma trvale udržitelného rozvoje. To, že se v rámci vědecké revoluce mění předpoklady, se kterými pracují nové teorie, neznamená, že veškeré předpoklady musí být neustále měněny. Naopak nejspíše jsou předpoklady, což tvrdil sám Kuhn [16], se kterými pracují všechny vědecké teorie. Stejný autor však v téže publikaci již nezdůrazňuje význam vědeckých citací, přes které se nejspíše realizují vědecké revoluce a ne jinak. Totiž podle mého samotná publikace nové vědecké teorie, která zamítá jinou uznávanou v rámci starého paradigma, není nejspíše vědeckou revolucí, ale následně musí vědci tento nový publikovaný text číst a začít citovat. Tak začnou preferovat teorii novou ve svých pracích jako třeba referenční a vzdají se teorie staré, takže bude měněno paradigma, přičemž ale není stále příliš zřejmé z Kuhnova textu, jak by mělo být možné paradigmata měřit. Přestože každý vědecký text může pracovat s jinými předpoklady, v rámci paradigmatické změny mají texty postavené na teorii nového paradigma mít stejné předpoklady jako tato teorie paradigma. To ale nemusí zaručit, že všechny texty publikované v jakémkoliv oboru vědy a pracující se stejnými předpoklady jako klíčová teorie nového paradigma musí podporovat stejné paradigma. Aby tomu tak bylo, pak je třeba nejspíše přímo či nepřímo odkazovat v novém textu na klíčovou teorii paradigma. A text bude nejspíše náležet do nového paradigma, pokud jeho autor odkazuje na teorii nového paradigma a nikoliv na teorii starého paradigma, jak mohl činit dříve. Následně by mělo být možné měřit cosi jako mohutnost či vývoj paradigma skrz analýzu citací, jak postupně v čase publikované vědecké texty navazují na určitý základní text (původce paradigmatické změny), přičemž paradigmatická změna by měla být identifikována, 75
když tento nový základní text je stále více citován a text, který zamítl a byl opět klíčový pro mnoha vědců, by měl být naopak v citacích stále méně zmiňován. Stále však při těchto změnách není vyloučeno, že alespoň někteří vědci budou s nástupem nového paradigma citovat teorie předchozího paradigma či paradigmat ještě dřívějších. Jinak řečeno mohou nově publikované texty přebírat předpoklady různých klíčových textů více paradigmat již zamítnutých posledním stále považovaným za platné. Nahlížíme-li na tvorbu nového paradigma z pohledu socio-kulturního, pak lze nejspíše říci, že s rostoucím počtem citací výchozí teorie určitého paradigma může růst její „pravdivost“ a na druhou stranu bude klesat, jak bude teorii stále méně vědeckých textů citovat a bude preferovat citování v budoucnu vytvořené jiné teorie stávající výchozí zamítající. Výraz pravdivost jsem uvedl v uvozovkách, protože z normativního pohledu, který preferoval Lakatos v [21] a [22], neroste pravdivost jakékoliv teorie s počtem citací na její znění, leč psychologicky mohou vědci teorii považovat čím dál více za pravdivou, pokud je stále více citována a k ní teorie předchozí je naopak v podobě vědecké citace v nových textech stále častěji opomíjena. Danica Slouková tvrdí, že po vytvoření teorie má být možné určit „veškeré možné důsledky, konsekvence a závěry z teorie vyplývající“ [49]. Nicméně již bylo vysvětleno výše, že to nemusí být snadné či dokonce možné. Protože třeba vědci zastávající newtonovské paradigma nebyli schopni před publikací teorie relativity a potvrzením této teorie předvídat správně veškeré konsekvence základní teorie newtonovského paradigma. Zde je třeba ale podotknout, že důsledky a konsekvence (matematického) modelu nejsou totéž jako důsledky a konsekvence, které iniciují v práci vědců. V téže publikaci od Sloukové se rozlišuje mezi teorií jako obraz a teorií jako pořádací nástroj, přičemž nejspíše nemusí být vždy snadné tyto dvě teorie od sebe odlišit, protože teorie prezentující obraz reality může současně snad tento obraz prezentovat uspořádaně, aniž by muselo být řečeno, že tato teorie již nenabízí obraz reality. 3.3 Ne zejména popperovský přístup Krátká subkapitola o logice byla uvedena v přehledu literatury proto, aby si čtenář uvědomil, že logika se nezabývá tím, zda předpoklady usuzování jsou pravidivé. Dále je záhodno z této subkapitoly zdůraznit, že dedukce může vědci hodně napomoci při řešení problému, pokud se ji rozhodne využít, jelikož mu může napomoci zorganizovat argumentaci – nahlížet na ni z jiného úhlu pohledu [14]. Za užití téhož zdroje bylo v téže subkapitole také stručně pojednáno o mylnosti argumentace proto, že nemusí být pouze napadány předpoklady různých tvrzení, které se prezentují v perfektní argumentaci, ale také mohou vědci upozorňovat na mylnost argumentace v práci jiného vědce, pokud ji odhalili, takže jinak řečeno mají k dispozici více oblastí, které lze kritizovat. Analytická filosofie prezentuje trochu odlišný pohled na vědu, než jsou pohledy Poppera, Kuhna, Feyerabenda či Lakatose. Leč by mělo být zřejmé ze subkapitoly výše věnované analytické filosofii, že i v rámci analytické filosofie lze hovořit o snaze přibližovat se pravdě, protože Frege položil základy symbolické logiky a domníval se, že jeho systém je bezchybný, kdy následně v něm Russell nalezl mezeru a nabídl vlastní teorii, která byla budována na odhalení chyby ve Fregově přístupu [25]. Vedle toho se v téže publikaci píše a jak již bylo i uvedeno v přehledu literatury, že Hilbert byl schopen zahájit cestu k tvorbě formální logiky právě tak, že ji začal budovat na opačném předpokladu, než který uvažoval Frege. Tudíž i v tomto případě by se dalo nejspíše hovořit o jistém popperovském přibližování pravdě, protože jeden systém je budován na nedostatku jiného či na opačných předpokladech jiného systému a nemusí být oba systémy slučitelné, protože jsou založeny na opačných předpokladech.
76
Pokrok v analytické filosofii by měl být schopen čtenář příspěvku také identifikovat ve vývoji názorů na korespondenci mezi modely a fakty. Tak zatímco třeba Brouwer nahlíží na pravdivost jako na konstruktivní dokazatelnost, Tarski je tvůrcem korespondenční teorie pravdy, případně je průkopníkem teorie modelů, Carnap nepovažuje veškerá tvrzení za nutně smysluplná, Wittgenstein jde ještě dále tím, že podává nové upřesňující informace, či jiná tvrzení jiných myslitelů zamítá [25]. V tomto případě se podle mého opět přetváří a vytváří znalost, jako tomu bylo v případě vzájemných kritik Poppera, Lakatose, Feyerabenda či Kuhna. Jelikož vedle třeba symbolické logiky existuje formální logika dvouhodnotová, či dále vícehodnotová, je třeba mít na zřeteli, že preference určitého systému logiky při řešení problému může různě napomoci problém vyřešit. To proto, že každá logika má své výhody a nevýhody a ve všech případech nelze říci, že symbolický či matematický systém musí nutně perfektně popisovat vše, co je v experimentech pozorováno. Vedle toho se v [25] píše, že je třeba rozlišovat mezi teorií řešení určitého problému a využitím této teorie při řešení konkrétního problému. To jinak řečeno znamená, že třeba různé logické systémy nejsou založeny na různých předpokladech, či se těmito systémy zabývají různé teorie, také mohou být k dispozici různé teorie (návody), jak určitý logický systém uplatnit při řešení těch či oněch problémů. Co jeden systém může považovat za pravdivé axiomy, jiný za pravdivé nepovažuje, případně považuje za klíčové zcela jiné axiomy. Dále lze uvést, že logika sice pracuje s indukcí, ale tu Popper [11] zamítl jako metodu, jejíž užití lze ospravedlnit. Sice se má dle Peregrina [25] věda zabývat hledáním pravdy a filosofie spíše nalézáním výrazu, avšak již není v téže publikaci zdůrazněno, že význam slov je dán také tím, jaké vědecké teorie vědci tvoří. Takže nelze nejspíše jedno od druhého snadno oddělit. Totiž se může filosofie neustále zabývat významem třeba slova čas, kdy mají filosofové současně pojetí o tom, jak na čas nahlíží třeba teorie relativity, avšak to samotné nezaručí, že význam slova čas filosofové pochopí nejlépe. Totiž nelze vyloučit, že se zamítnutím teorie relativity v budoucnu nebude za čas označeno cosi trochu jiného, kdy poté se nejspíše budou muset filosofové věnovat také či zejména novému významu slova čas, aniž by je dle Peregrina opět primárně zajímalo, jak moc bude význam slova třeba za dalších 100 let trvání vědy měněn. Lépe řečeno je ono zajímat může, leč k poznání nejspíše příliš nedojdou, pokud nejsou schopni současně říci, s jakými vědeckými teoriemi přijdou vědci, řekněme, během stejných následujících sto let. Tudíž se mi zdá, že může být analytická filosofie alespoň trochu závislá na tom, co jí věda (občas) předhodí. Jak se také píše v publikaci Peregrina [25], analytická filosofie se nezaměřila na hledání odpovědi třeba na otázku „co je hmota?“ a má ji zajímat zejména význam slova hmota. Takže se nezabývá esencialismem, který Popper [11] doporučil odstranit z vědy, naopak jde analytické filosofii o porozumění uplatnění různých slov v komunikaci. Uvedeme-li však vedle toho již uvedené v úvodu, že se filosofie nemá zabývat vysvětlením smyslu života, což přímo tvrdil Heidegger [31], pak zde máme problém ten, že na některé otázky prostě člověk nemůže získat odpověď pomocí vědy ani filosofie, jelikož tyto disciplíny je ze svého středu zájmu vyčlenily. Řeší-li člověk nějaký problém, o jehož vyřešení neusiluje věda ani filosofie, poté těžko nalezne přístup, jak se k němu postavit, jelikož ve vědě ani ve filosofii nenalezne jiné doporučení než, že by se měl problému vyhnout. Pak mu zbývá se k problému postavit vlastní cestou a pokusit se ho přesto řešit, případně může úsilí vzdát a učinit, co již nabídl Rorty – zaměřit se na solidaritu, přestat hledat objektivní pravdu a brát za vysvětlení pouze to, co považuje člověk za nejlepší vysvětlení na problém, který uspokojivě věda ani filosofie nevyřešily. Současně by měl mít ale stejný člověk na paměti, že ne každý problém lze vyřešit [2], a věda i filosofie se nejspíše vzdaly snahy některé problémy vyřešit právě proto, že po 77
staletí zabývání se určitými otázkami na ně nebylo možné podat uspokojivé odpovědi. To však ale neznamená, že věda či filosofie nemohou jednou přinést odpovědi na něco, co považují nyní za nevysvětlitelné. I když Rorty [27] současně upozorňuje na naivitu, kterou lidé stále vkládají do vědy, protože podle něho se ukázalo, že za několik set let výzkumu věda nebyla schopna mnoho zodpovědět, i když se již v počátcích vědy lidem slibovalo, že mnoho zodpoví. Podíváme-li se stručně na myšlenkový odkaz Wittgensteina, nejprve může být zopakováno, že skutečnost i obraz musí mít stejnou formu zobrazení [25]. Přitom ale Wittgenstein není schopen vysvětlit umístění formy, případně to, proč a jak tato forma utváří a propojuje obraz s reflektovanou realitou. Zavádí dále Wittgenstein logický prostor, avšak opět není schopen potvrdit jeho umístění – zda se jedná o prostor v myšlení člověka či třeba dále ve vzduchoprázdnu. Dále Wittgenstein považuje význam slova za totéž co představu vytvářenou při pozorování objektu, který člověk pozoruje a reprezentuje v myšlení [25]. V tomto případě je problém v tom, že pozorována může být země jako plocha a nikoliv jako prostorový objekt, kdy následně je význam slova země uvažován za současné představy plochy, kdy ale tato představa je sama o sobě chybná. Takže chybné pozorování je schopno vytvořit chybný význam slova, aniž by si toho musel být člověk nutně vědom. Problém je v tomto přístupu následně třeba v tom, že když se podle Quina říká, že pes je savec, je třeba předpokládat existenci savce, přičemž tedy byl vytvořen význam slova savec na základě pozorování a vytvoření představy, aniž by vždy člověk spekuloval, zda jeho představa je přesná, či zda naopak není chybná stejně jako v případě vytváření významu slova skrz chybné pozorování země jako dvourozměrné plochy. Quine a Wittgenstein [25] přibližování k pravdě nepovažují za uskutečňované, kdy Popper [10], [11] na druhou stranu se z jejich prací nejen učil nové, ale také tento jejich přístup kritizuje. A je potřeba v tento okamžik dát spíše za pravdu Popperovi, protože třeba tím, že se v historii prokázalo, že je země prostorový objekt a nikoliv plocha, bylo určitého opravení významu slova dosaženo a také nejspíše pravdy, i když si je Popper sám vědom, že země nemusí být ve skutečnosti vůbec prostorový objekt, protože nelze určit, s čím by mohla přijít jednou nová vědecká teorie, která by mohla značně změnit nahlížení na čas a prostor. Smyslové receptory člověka jsou podle Quina stimulovány a protože myšlení je schopno identifikovat podobnosti ve vnímaném, dochází k opakovaným reakcím člověka vůči prostředí, čímž se určité výrazy jazyka následně uplatní opakovaně [25]. Následně dochází podle téhož zdroje k vyjadřování vnímaných podobností pomocí oněch výrazů jazyka, kdy se tak subjektivní vnímání vyjadřuje objektivním jazykem a Quine píše o výrazu popisujícím tento jev jako tah k objektivitě [25]. Zopakujme v jiných slovech již uvedené. Existují smyslové receptory, které mají být stimulovány. Vedle toho je k dispozici lidské myšlení se schopností rozlišovat podobnosti a odlišnosti ve vnímaném. Jelikož je člověk schopen identifikovat podobnosti a odlišnosti ve vnímaném, má být schopen opakovaně reagovat na určité podměty z venčí. Následně se dle Quina opakovaně uplatňují výrazy jazyka, přičemž se v jazyce vyjadřují vnímané podobnosti. Přes ono vše však Quine vůbec nevysvětluje, jak je schopen člověk vnímat podobnost či naopak odlišnosti, pokud nemá již v mysli jazyk. Totiž sám píše, že základem každého vědění je pozorování, přičemž jazyk by měl být vytvářen v myšlení člověka, tedy až po pozorování. Jestliže má ale člověk určité výrazy uplatnit na vnímané podobnosti, musí jaksi podobnosti být schopen určovat, aniž by měl k dispozici jazyk se slovy, co se týkají podobností. Lze jinak řečeno říci, že Quinova odpověď je cyklická a nepodal (lépe řečeno není uvedeno v [25]) podle mého přijatelné vysvětlení, co je příčinou vzniku rozdílu či podobnosti v myšlení člověka – jak vzniká první uvědomění si rozdílu v myšlení člověka a co je jeho příčinou. Byl si však Quine správně vědom toho, že současná věda nenabízí absolutní
78
významy slov, protože v historii si lidé při slově země představovali dvourozměrný objekt, nyní prostorové těleso a v budoucnu tomu může být ještě jinak. Richard Rorty byl zejména zastáncem pragmatismu, přičemž tento směr považuje Geuras vedle třeba dále existencionalismu a fenomenologie za antináboženské [28]. Dále Geuras v témže textu píše, že nelze bohužel hypotézu existující absolutní pravdy, kterou Rorty zamítl, jakkoliv potvrdit. Přitom si ale Geuras již neuvědomuje, že cokoliv může být potvrzeno i tak, že je teorie pracující s jiným předpokladem zamítnuta. Sice nejsem schopen relativismus a ani třeba existencionalismus zamítnout, avšak ono zde uvádím, aby si čtenář příspěvku uvědomil, že potvrzení určité teorie může být provedeno i tak, že soupeřící teorie bude zamítnuta. Takže není nutné vždy hledat cestu k potvrzení určité teorie bez toho, aniž by nebyla tato cesta usnadněna přemýšlením, zda nelze zamítnout již cokoliv z jiných existujících teorií. Okomentujme dále stručně vybrané teze existencionalismu, který zejména vybudoval JeanPaul Sartre. Novodobá fyzika se podle Sartra chtěla s tímto problémem vyrovnat a podařilo se jí to tak, že každý fakt se snaží vysvětlit pomocí jiných faktů [42]. Tím však ale není stále vysvětlena podle téhož zdroje sama existence jakýchkoliv faktů vědci uvažovaných. Také již uváděný Quine tvrdil, že lze vysvětlit význam určitého slova uplatněného v jakékoliv teorii pouze s pomocí jiného slova [25]. Ani Quine však nebyl schopen objasnit, proč vůbec jakákoliv fakta existují. Existencialismus lze nejspíše považovat za nejtvrdší úder na vědu, který zde byl prezentován a Sartrova filosofie je podle mého v současnosti vesměs nekritizovatelná. Nicméně přesto v 10 následujících bodech bude zopakováno, co Sartre zejména vytýká vědě: 1. bezesmyslná akumulace neúspěšných snah o porozumění; 2. neospravedlněná víra v možnost cokoliv poznat; 3. pociťovaný nedostatek jako základní atribut lidského světa; 4. bezesmyslnost jakéhokoliv počínání; 5. nemožnost jakémukoliv výsledku práce plně porozumět; 6. nemožnost se vzdát plně racionality = neustálé snahy vše racionálně vysvětlovat; 7. neospravedlnitelný předpoklad existence jednoty u přírodních věd; 8. nemožnost zbavit se předpokladu, že se svět projevuje a existuje; 9. nemožnost vysvětlit, proč je příroda vůbec považována za existující; 10. nemožnost prokázat jakoukoliv korespondenci mezi teoriemi a tím, co popisují. K prvnímu předchozímu bodu lze dodat, že Popper [10], [11] také tvrdil, že veškerá vědecká znalost by mohla být chybná. V rámci druhého bodu se jedná o neospravedlněnou víru třeba proto, že dle Rortyho [28] věda za několik set posledních století nebyla schopna mnoho otázek zodpovědět, případně od ní jako od filosofie nelze ani očekávat, že by tak učinila. Tudíž nelze vyloučit, že víra je skutečně neospravedlněná, že je lidské počínání bezesmyslné. Podle Reschera [12] je potřeba ve vědě předpokládat existenci vnější fyzické reality, aby mohly být vytvářeny modely pracující s kauzálními vztahy, což se týká předchozího bodu č. 8, leč stále nelze objasnit, proč je příroda vůbec považována za existující, což je uvedeno v bodu devátém. Bod poslední č. 10 uvádí „nemožnost prokázat jakoukoliv korespondenci mezi teoriemi a tím, co popisují“ a jinak řečeno se jedná o problém, že i kdyby se tato korespondence teoreticky prokázala, poté nelze za současného vědeckého poznání vyloučit, že by nebyla stejná korespondence v budoucnu jinou teorií opět zamítnuta. Přestože se (analytická) filosofie snaží odtrhnout od vědy a být maximálně nezávislá, alespoň to může být přání některých myslitelů, není to nejspíše nejvhodnější rozhodnutí. Podle Peregrina dochází k zpřesňování jazyka jeho každým dalším zkoumáním, kdy filosofie se má zabývat zejména pojmy [25]. Jestliže se ale bude zabývat analýzou užití třeba výrazu pravda v roce 2008 mezi určitou skupinou vědců, případně bude hledat význam tohoto slova, jak ho 79
užila jiná skupina vědců třeba 100 let zpět, není zaručeno, že filosofie dá jakoukoliv třeba jen teoretickou přijatelnou odpověď na to, jak by mohlo být slovo pravda užíváno za 20 či 100 let. Aby toho byla filosofie schopná, poté se musí filosofové zabývat vývojem vědy a také uvažovat její možné budoucí směřování a pokoušet se ho odhadovat, i když to je v dnešní době nejspíše nemožné. Podle Quina nelze vysvětlit význam jakéhokoliv slova jinak než pomocí jiného slova [25]. Tentýž myslitel si ale již neuvědomuje, že je současně vždy také potřeba předpokládat existenci myšlení člověka, které obě slova uchopuje a je si schopno určitý význam každého ze slov představit. Dále lze spekulovat, zda to je skutečně vždy možné, jak se Quine domnívá. Pokud existují na papíře dvě slova spojená rovnítkem a není osoby, která text čte, pak se sice může jednat o na papíře existující objektivní informaci, leč současně může jít o informaci zbytečnou, pokud s ní nebude nikdy pracovat člověk, poněvadž lze spekulovat, zda slova na papíře spojená rovnítkem mají jakýkoliv význam bez interpretace, či zda mají význam vždy. Uvažujme dále kupříkladu slovo čas a ptejme se, pomocí jakého jiného slova lze význam tohoto slova vysvětlit. Jestliže uplatníme třeba slovo doba či uběhlá hodina na hodinách, poté čas nevysvětlujeme jinak, než pomocí slov, která existenci času předpokládají, protože těžko by bylo možné hovořit třeba o době, pokud by tato doba nebyla měřena v čase. Jedna ze subkapitol v přehledu literatury se věnovala teoriím pravdy a kritériím pravdy, přičemž bylo řečeno, že v rámci koherenční teorie se považuje tvrzení za pravdivé, pokud „jeho konjunkce s výroky systému nevede k antinomii“ [26]. Stejný zdroj a stejná teorie však nevysvětlují, proč jsou antinomie vůbec možné, proč se vyskytují. Sice Peirce, jak se píše tamtéž, zavádí pojem definitivní vědecká teorie, kdy má být označeno tvrzení za pravdivé, „pokud je koherentní s ideální množinou tvrzení danou definitivní vědeckou teorií“. Současně ale nevysvětluje, jak tuto definitivní vědeckou teorii vědci poznají, pokud by za ní mohla být považována některá z v budoucnu vytvořených teorií. Totiž se domnívám, že vědci nemají žádné kritérium, se kterým by byli schopni říci, že určitá teorie může být označena jako definitivní, pouze se mohou snažit teorii vždy zamítat, přičemž nezamítnutí teorie neznamená, že musí být pravdivá. William James dle téhož zdroje kladl důraz na užitečnost, kdy opět nemusí být snadné či dokonce možné měřit užitečnost třeba jakékoliv vědecké teorie. Co vůbec znamená, že je něco užitečné, pro koho? Pokud by to bylo snadné či i třeba obtížně možné, pak by nejspíše již existovala informace, jak měřit užitečnost třeba teorie Newtona popisující gravitaci. Následující citace byla již výše v textu uvedena. „Peirce vidí cíl poznání v získání pevného přesvědčení... a je pevné, jsme-li přesvědčeni, že příslušné jednání vede k uspokojení našich přání. Cíl však není něco individuálního, ale jde o cíl celých lidských dějin, proto individuální přesvědčení je jen předběžné a dočasné. [26]“ Peirce sice píše o cíli, leč není schopen říci, jak se pozná, že lidstvo tohoto cíle dosáhlo. Chápe definitivní pravdu podle téhož zdroje jako limitní bod, ke kterému se má lidská znalost přibližovat, přičemž ale již nepochybuje, zda je tato afinita skutečně dosahována, zda není věda po stovky let produkce znalosti naopak stále stejně vzdálena od onoho bodu, takže přiblížení nebylo vůbec realizováno. V témže textu se psalo, že koherenční teorie pravdy je preferována zejména matematiky či teoretickými fyziky a naopak korespondenční teorie pravdy může být preferována experimentálními vědci. Pokud však experimentální vědci pracují s jinou teorií pravdy než fyzici teoretičtí, jinak řečeno každá skupina pracuje s teorií, která je postavena na jiných předpokladech, nelze zaručit, že se pohledy obou skupin vědců jaksi překříží, v což doufá Susskind [44]. A zde může být skryta příčina toho, proč se doposud nepodařilo experimentálně jakoukoliv teorii superstrun potvrdit, kdy se příliš nezdá, že by byl problém brzy vyřešen, jelikož Susskind je přední fyzik a sám si příliš příčiny problému neuvědomuje. Vedle toho alespoň někteří fyzici věří, jak se lze také 80
dočíst v knize od Susskinda, že by teorie strun mohla být teorií finální, v tom případě ale budou muset teoretičtí tvůrci teorie také vysvětlit, proč pracují s jinou teorií pravdy než xperimentální fyzika.
4 Shrnutí Článek se pokusil podat komplexní pohled na řešení problémů ve vědě, protože se jeho autor domnívá, že text tohoto obsahu v České republice chybí, a to přímo text, který by mohl číst každý vědec a nikoliv pouze třeba odborník na filosofii vědy. Mělo by být čtenáři již zřejmé, že řešení vědeckých problémů není snadné, jsou nejspíše přijatelná řešení akceptována po mnoha neúspěších a stále nejsou vědci s mnoha odpověďmi, co jim dávají řešení problémů, spokojeni. Jako hlavní by si mohl čtenář článku zapamatovat, že je třeba systematického přístupu při řešení problému, různí autoři podávají různá doporučení na řešení problémů a různá doporučení je vhodné následovat při řešení specifického problému. Přitom musí vždy vědec sám rozhodovat, jaké metody či jiné aktivity bude preferovat pro vyřešení určitého problému, kdy si současně nemůže být nikdy jist, že zvolil nejlepší přístup k hledání řešení na problém. Dále by si mohl čtenář pamatovat, že lze rozlišovat mezi výzkumem v normální vědě a vědeckými revolucemi, přičemž výzkum v jednom či v druhém se může lišit třeba odlišnými metodami preferovanými pro řešení problému (vylepšování stávající teorie či naopak konstrukce nové, co povede k revoluci). Pokud vědec preferuje nominalistický přístup k bádání a může mít dojem, že neví, kde by měl bádat dále, může přejít (na čas) na esencialistický přístup, případně opačně. Také nelze vyloučit, že znalost o možnosti provádět výzkum s pomocí obou přístupů současně, kterou dříve neměl, mu napomůže vyřešit problém, který by pouze s pomocí jednoho přístupu nevyřešil. To, že článek také kupříkladu objasnil, jak se řeší problémy ve fyzice, neznamená, že tyto návody musí uplatnit pouze fyzik. Naopak je může využít i vědec v jakémkoliv jiném oboru, pokud se bude domnívat, že se mu zkušenosti fyziků budou hodit.
Dodatek Lee Smolin [54] tvrdí, že Eintein nebyl schopen získat teorii relativity, přestože si prováděl výpočty v zápisníků, dokud mu Grossmann neposkytl informaci o tenzoru křivosti, přičemž dle Smolina neměl být Einstein schopen vytvořit tenzor křivosti sám, kdy se stejný americký fyzik dále domnívá, že by to v dnešní době zvládlo mnoho studentů. Dále podle Smolina lze porozumět teorii relativity snadno, pokud je porozuměno onomu tenzoru. Současně ale, jak také píše Smolin, Einstein nebyl schopen z počátku pomocí poznámek teorii relativity vytvořit. Při tvorbě teorie, kdy Smolin popisuje poznámky v sešitě Einsteina, prý Einstein udělal chybu a poté se ji pokoušel vysvětlit, i když dle Smolina stejně nezískal konzistentní řešení. Stále ale Einstein doufal, že se mu podaří správnou teorii získat, kdy dle Smolina po dva roky tomu tak nebylo a byla nabízena chybná teorie. Einstein napsal správnou rovnici nejspíše omylem na jednu stranu poznámkového sešitu, přičemž si ale pravdivost této rovnice neměl z počátku uvědomit a trvalo dva roky, než se k rovnici vrátil, a to díky otázkám přátel, které mu napomohly odhalit chybu při tvorbě teorie. Další text se věnuje informacím o tom, jak Newton vytvářel teorii gravitace, přičemž zde jsou uvedeny pouze základní informace. Newtonova Philosophiae Naturalis Principia Mathematica byla v 18. století dávána za příklad excelentního díla v oblasti přírodní filosofie, protože nikdo nepochyboval, že přesně nepopisuje
81
pozorovaná fakta [55]. Tamtéž se píše, že o sto let dříve se Euklidova publikace zase dávala za vzor v matematice, přičemž s teorií relativity Einsteina bylo ukázáno, že „Newtonova teorie gravitace je limitním případem obecné teorie relativity“. Newton, jak se píše tamtéž, se snažil ve své argumentaci popsat vše možné, aby čtenáře nenechal na pochybách, že jeho teorie je excelentní, kdy současně si byl vědom toho, že v počátcích měla jím prezentovaná teorie nedostatky. Současně však podle téhož zdroje v publikaci tato slabá místa vysvětloval tak, že bylo obtížné i pro technicky zdatného čtenáře je odhalit. Současně Newton se svou Principia a jak se píše také v [55], hodlal prezentovat novou metodu přírodní filosofie, a to metodu zabývající se silami, přičemž neměl v úmyslu jako třeba Galileo z matematicky formulované hypotézy odvodit závěry, ale naopak hodlal nabídnout mnoho alternativních možných vysvětlení, přičemž by mezi nimi bylo voleno, až co by ukázaly experimenty. Newton dle stejného zdroje před tvorbou teorie gravitace nezačínal z ničeho, ale pracoval s několika přístupy jiných autorů, pomocí kterých byly předvídány oběžné dráhy planet. Jako další z téže publikace uveďme, že i Newton již uvažoval absolutní a relativní čas, tedy tyto pojmy od něho mohl Einstein převzít. Současně je ale vhodné dodat, že Newton přiřazoval relativní čas a prostor empirickým testům, kdy absolutní čas a prostor byl spojen stejným autorem současně s „konceptualizací účelu měření“ a také nebyl Newtonem uvažován absolutní čas a prostor během empirického zdůvodňování. S prvních osmi propozic třetí knihy v Principia měl Newton pomocí dedukce odvodit zákon gravitace, přičemž došel k závěru (k zákonu gravitace), který popírá pravdivost předpokladů, kdy v [55] se píše, že k tomu došlo proto, že Newton pracoval s uvozováním „jestliže, pak“, které nebylo ve skutečnosti dedukční, ale bylo přibližné (aproximační). Jako poslední z téže publikace uveďme, že Newton svou metodu považoval za opak toho, co lze nazvat metodou hypotéz. V rámci metody hypotéz mají být informace v hypotézách brzy mimo data v pozorováních, takže se následně uplatní dedukce, aby se nová tvrzení z původních hypotéz o datech odvodila a popsalo, co původní hypotéza nebyla schopna objasnit. Již bylo řečeno, že Einstein byl schopen nabídnout teorii relativity díky studiu a existenci teorie Newtona. Newton naopak studoval práce jeho současných myslitelů a předchůdců a teorii gravitace vytvářel s pomocí opírání se o nastudované z prací jiných myslitelů. Ti zase nejspíše vytvářeli své teorie s pomocí studia prací dřívějších myslitelů. Tudíž se neustále přebírá a vylepšuje, alespoň se dosažení vylepšení nejspíše předpokládá při práci na každém novém textu.
Literatura [1] McNAMARA, C. Basic Guidelines to Problem Solving and Decision Making. Dostupné na: http://www.managementhelp.org/prsn_prd/prb_bsc.htm (přístup 22. února 2008). [2] Problem solving. Dostupné na: http://www.gday-mate.com/problem_solving.htm (přístup 22. února 2008). [3] NICKOLS, F. Solution Engineering: Ten Tips for Beefing Up Your Problem Solving Toolbox. Dostupné na: http://home.att.net/~nickols/tentips.htm (přístup 22. února 2008). [4] Introduction to Problem Solving Skills. Dostupné na: http://www.mindtools.com/pages/article/newTMC_00.htm (přístup 22. února 2008). [5] NICKOLS, F. Solution Engineering: Choosing the Right Problem Solving Approach. Dostupné na: http://home.att.net/~nickols/makesdif.htm (přístup 22. února 2008). [6] WIKIPEDIA. Problem solving. Dostupné na: http://en.wikipedia.org/wiki/Problem_solving (přístup 22. února 2008). [7] NICKOLS, F. Solution Engineering: Reengineering the Problem Solving Process. Dostupné na: http://home.att.net/~nickols/reengpsp.htm (přístup 22. února 2008). [8] HARRIS, R. Problem Solving Techniques. (Jedná se o vybrané informace z knihy od stejného autora nesoucí název „Creative Problem Solving: A Step-by-Step Approach“) Dostupné na: http://www.virtualsalt.com/crebook4.htm (přístup 22. února 2008). [9] HATAMURA, Y. Learning from Failure – How Japan plans to make a comeback. USA: Syndrose LP, 2002. [10] POPPER, K. R. In Search of a Better World. London: Routledge, 1994. [11] POPPER, K. R. Objective Knowledge – An Evolutionary Approach, UK: Oxford University Press, 1974. [12] RESCHER, N. Cognitive Pragmatism: Theory of Knowledge in Pragmatic Perspective. USA: University of Pittsburg Press, 2001.
82
[13] PRIEST, G. Logic: A Very Short Introduction. New York: Oxford University Press, 2000. [14] WESTON, A. A Rulebook for Arguments, Third Edition. Hacket Publishing Company. Indianapolis/Cambridge, 2000. [15] HAMPER, R. J. & BAUGH, L. S. Handbook for Writing Proposals. NTS Business Books, USA 1995. [16] KUHN, S. T. The Structure of Scientific Revolutions. Outline and Study Guide prepared by Professor Frank Pajares, Emory University. Dostupné na: http://www.des.emory.edu/mfp/Kuhn.html (přístup 22. února 2008). [17] FEYNMAN, R. The Character of Physical Law. USA: The MIT Press, 1967. [18] Axiom. Dostupné na: http://en.wikipedia.org/wiki/Axiom (přístup 22. února 2008). [19] Theorem. Dostupné na: http://en.wikipedia.org/wiki/Theorems (přístup 22. února 2008). [20] Conjecture. Dostupné na: http://en.wikipedia.org/wiki/Conjecture (přístup 22. února 2008). [21] LAKATOS, I. Falsification and the Methodology of Scientific Research Programmes. Dostupné na: http://www.philosophy.ru/edu/ref/sci/lakatos.html (přístup 22. února 2008). [22] LAKATOS, I. Science as Successful Prediction. Dostupné na: http://www.stephenjaygould.org/ctrl/lakatos_prediction.html (přístup 22. února 2008). [23] FEYERABEND, P. Against Method: Outline of an anarchistic theory of knowledge. Dostupné na: http://www.marxists.org/reference/subject/philosophy/works/ge/feyerabe.htm (přístup 22. února 2008). [24] Scientific Laws, Hypotheses, and Theories. Dostupné na: http://wilstar.com/theories.htm (přístup 22. února 2008). [25] PEREGRIN, J. Úvod do analytické filosofie. Praha: Nakladatelství Hermann a synové, 1992. [26] Pravda, teorie pravdy a kritéria pravdivosti. Dostupné na: www.washi.org/philsrc/data/126.doc (přístup 22. února 2008) [27] FUNDA, O. K Rortyho kritice osvícenské racionality. Brno: Pro-fil č. 1, Katedra filosofie, FF MU, 2005. Dostupné na: http://profil.muni.cz/01_2005/funda.html (přístup 22. února 2008). [28] GEURAS, D. Richard Rorty and the Postmodern Rejection of Absolute Truth. Dostupné na: www.leaderu.com/aip/docs/geuras.html (přístup 22. února 2008). [29] Richard Rorty (Stanford Encyclopedia of Philosophy). Dostupné na: http://plato.stanford.edu/entries/rorty/ (přístup 22. února 2008). [30] BERTRAND, R. Religion and Science. London: Thornton Butterworth, 1935. [31] HEIDEGGER, M. The Essence Of Truth: On Plato's Cave Allegory and Theaetetus. Continuum International Publishing Group; New Ed edition, January 11, 2005. [32] PENROSE, R. The Emperor’s New Mind. USA: Penguin Books, 1991. [33] MOLNÁR, Z. Úvod do základů vědecké práce. SYLABUS pro potřeby semináře doktorandů. Dostupné na: kit.vse.cz/kit/WCMS_KIT.nsf/pages/ZakladyVedeckePrace.html (přístup 22. února 2008). [34] Metodologie oborově didaktického výzkumu se zaměřením na didaktiku chemie. Dostupné na: http://pdf.uhk.cz/kch/plany/lekce/vch11.htm (přístup 22. února 2008). [35] VENTRUBOVÁ, K. Metody zkoumání ekonomických jevů = analýza ekonomické reality. Dostupné na: http://drevari.humlak.cz/data_web/Data_skola/ZPH/ZPH.ppt (přístup 22. února 2008). [36] SLOUKOVÁ, D. Artikulace heuristik doplňujících metody vědeckého poznání. Dostupné na: http://www.gsgpraha.cz/~sloukova/fil102/3heurist.htm (přístup 22. února 2008). [37] SLOUKOVÁ, D. Artikulace metod. Dostupné na: http://www.gsgpraha.cz/~sloukova/fil102/1vedmet.htm (přístup 22. února 2008). [38] STENCZEL, J. Vědecké metody řešení problémů. Dostupné na: http://www.quido.cz/vedec.htm (přístup 22. února 2008). [39] Cartesianism. Dostupné na: http://en.wikipedia.org/wiki/Cartesianism (přístup 22. února 2008). [40] Constructivist epistemology. Dostupné na: http://en.wikipedia.org/wiki/Constructivist_epistemology (přístup 22. února 2008). [41] Operacionalismus. Dostupné na: http://pes.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=68143&s_lang=2&title=operacionalismus (přístup 22. února 2008). [42] SARTRE, J. P. Critique of Dialectical Reason. Volume One. London: New Left Books, 2004. [43] MATĚJKA, M. Vztah mezi lidským myšlením, jazykem a logikou. Dostupné na: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1195990433 (přístup 28. února 2008). [44] SUSSKIND, L. The Cosmic Landscape: String Theory and the Illusion of Intelligent Design. USA: Back Bay Books, 2006. [45] HAMPL, M. Metodologické problémy ekonomie jako nominalistické vědy. Česká společnost ekonomická. Dostupné na: www.cse.cz/soubory/mlady-ekonom/1999/hampl_me-1999.pdf (přístup 22. února 2008). [46] LA BERGE, S. Lucidní snění. Praha: Vydavatelství DharmaGaia, 2006. [47] ROSENHEAD, J. Rational Analysis for Problematic World – Problem Structuring Methods for Complexity, Uncertainty and Conflict. England: John Willey & Sons, 1989. [48] Atomismus. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Atomismus (přístup 22. února 2008)
83
[49] SLOUKOVÁ, D. Výsledky teoretického poznání. Dostupné na: http://www.gsgpraha.cz/~sloukova/fil102/2vysl.htm (přístup 22. února 2008) [50] Stephen Toulmin. Dostupné na: http://en.wikipedia.org/wiki/Stephen_Toulmin (přístup 22. února 2008) [51] SLOUKOVÁ, D. Využívání a zneužívání jazyka. Dostupné na: http://www.gsgpraha.cz/~sloukova/msv/index.htm (přístup 22. února 2008) [52] SLOUKOVÁ, D. „Nekonečná“ sémiozace a náš vztah ke světu. Dostupné na: http://www.gsgpraha.cz/~sloukova/msv/index.htm (přístup 22. února 2008) [53] IV. Směřuje EU k trvale udržitelnému rozvoji? I-Zpravodaj COŽP, Centrum pro otázky životního prostředí UK. Dostupné na: http://www.czp.cuni.cz/info/EU/Bruzura/iv.htm (přístup 22. února 2008) [54] SMOLIN, L. Three Roads to Quantum Gravity. New York: Basic Books, 2001. [55] Newton's Philosophiae Naturalis Principia Mathematica. Dostupné na: http://plato.stanford.edu/entries/newton-principia/ (přístup 22. února 2008). [56] William Whewell. Dostupné na: http://plato.stanford.edu/entries/whewell/ (přístup 22. února 2008). [57] Karl Popper. Dostupné na: http://plato.stanford.edu/entries/popper/ (přístup 22. února 2008).
84
