Eduard Stehlík
SRDCE ARMÁDY
generální štáb 1919–2009
Eduard Stehlík
SRDCE ARMÁDY
generální štáb 1919–2009
SRDCE ARMÁDY
© Ministerstvo obrany České republiky – Prezentační a informační centrum ISBN 978-80-7278-515-5 ISBN 978-80-7278-516-2 (anglicky)
Vážení čtenáři, otevíráte stránky knihy, která vychází ve dnech, kdy si Generální štáb Armády České republiky připomíná devadesáté výročí svého vzniku. V České republice není mnoho institucí, jež by se mohly pochlubit srovnatelně dlouhou a bohatou historií. Vždyt' první kroky Generálního štábu sahají až do roku 1919, tedy do prvních měsíců existence nezávislé Československé republiky, do samých počátků naší novodobé státnosti. V letech, jež následovala, sdílel s republikou i jejími občany období mírová i válečná, léta demokratického rozvoje a prosperity, stejně jako roky útlaku a zmařených nadějí. Ohlédneme-li se zpět na oněch devět desetiletí, naskytne se nám vskutku zajímavý pohled, který není rozhodně nudný a jednotvárný. Z pohledu období světových dějin se do něj vměstnaly dvě světové války, i když v případě té první již jen její dozvuky. Následovala studená válka, mezinárodní terorismus a celá řada menších či větších regionálních konfliktů. Mimořádně bohaté byly ve stejné době i naše národní dějiny: zrod a upevňování novodobé státnosti v letech 1918–1919, její zánik v březnu 1939 a znovuobnovení za cenu velkých ztrát na jaře roku pětačtyřicátého, nástup totalitního režimu v únoru 1948 a pokus o jeho reformu v roce osmašedesátém, sovětská intervence a následná „normalizace“, ale i pád totality v listopadu 1989, rozdělení Československa na dva nezávislé státy a konečně budování samostatné České republiky. Mnohé se odehrálo i během několika posledních let, které máme dosud všichni v živé paměti. Za nejvýznamnější události je dozajista možné považovat vstup naší republiky do Severoatlantické aliance v březnu 1999 a naše členství v Evropské unii od května 2004. U většiny z výše uvedených klíčových okamžiků stála československá armáda, později Armáda České republiky a Generální štáb. Troufám si říci, že její příslušníci odvedli a dosud odvádějí velký kus tvrdé a poctivé práce pro tuto republiku. Zejména díky našemu zapojení do zahraničních misí v různých místech současného neklidného světa je nyní Česká republika pevně zakotvena v euroatlantických strukturách, což je nejen pro naši současnost, ale zejména budoucnost velmi dobrá zpráva. Kniha, kterou držíte v rukou, nese název „Srdce armády“. Ano, i náš Generální štáb je, stejně jako je tomu v armádách jiných zemí, oním srdcem, bez kterého není možný život armádního organismu, stejně jako bez srdce není možná lidská existence. Až budete listovat stránkami této knihy, která slovem i obrazem vypravuje o bohatých a mnohdy i tragických dějinách našeho Generálního štábu, zjistíte, že ono armádní srdce bylo v minulosti nezřídka blízko „klinické smrti“. Prošlo řadou oživení a podařilo se ho zachránit jen díky obětavé péči mnoha bezejmenných. Přežilo. V uplynulých dvaceti letech se konečně vrátilo do plnohodnotného života a přes některá drobná zaklopýtnutí je dnes již zase zdravým, silným a výkonným orgánem, s nímž se musí počítat. Domnívám se, že právě včas. Vývoj ve světě není jednoduchý, musíme být připraveni na nejrůznější eventuality, ale přesto, či snad právě proto, zůstávám optimistou. Věřím, že následující roky existence naší armády i jejího Generálního štábu budou léty budování, rozvoje, ale především služby vlasti, na něž budeme moci být právem hrdi.
enerálporučík Ing. Vlastimil PICEK G náčelník Generálního štábu Armády České republiky
3
I. KAPITOLA V LETECH PRVNÍ REPUBLIKY (1919–1939)
Vznik Československa a upevňování jeho státní suverenity
SRDCE ARMÁDY
V
pondělí 28. října 1918 vznikla Česko slovenská republika. Byla jedním z no vých států, které se na mapě Evropy objevily jako důsledek první světové války. O Čechoslovácích a především o jejich legiích ve Francii, Itálii a zejména v Rusku však již v té době věděl celý svět. Právě tato dobro volnická zahraniční armáda představovala v rukou Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika nej důležitější argument pro nezpochybnitelné právo Čechů a Slováků na vlastní nezávislý stát. Zajištění hranic nové republiky a pro sazení státní suverenity na dosud sporných územích leželo však v prvních týdnech její existence na domácím vojsku. Legionářské jednotky se totiž tou dobou dosud nalézaly v zahraničí.
Místo posledního možného odporu, budovu pražského vojenského velitelství, obsadila 30. října 1918 strážní setnina složená z českých námořníků
V pátek 8. listopadu 1918 se na Staroměstském náměstí v Praze konala vojenská přísaha nové republice, které přihlížel tehdejší nejvyšší správce čs. vojsk Josef Scheiner (uprostřed)
K zajištění území Slovenska, obsazeného dosud maarskou armádou, odjel z Prahy nově zformovaný 1. čs. polní dělostřelecký pluk
Rakousko-uherská důstojnická čepice
6
v letech první REPUBLIKY (1919–1939) JUDr. Josef SCHEINER 21. 9. 1861–11. 1. 1932
Mimořádnou událostí se pro všechny obyvatele hlavního města stal příjezd nové hlavy státu, prezidenta T. G. Masaryka, který do Prahy dorazil 21. prosince 1918. Jeho automobil během cesty ulicemi města doprovázeli legionáři, sokolové i příslušníci domácího vojska.
Nejvyšším spojeneckým důstojníkem v ČSR byl zpočátku generál Luigi Giuseppe Piccione, velitel armádního sboru italských legií, zachycený zde v lednu 1919 se svým štábem v Kroměříži
V roce 1884 ukončil studium na právnické fakultě v Praze, 1889 promován na doktora práv. Právní koncipient, od roku 1893 advokát. V roce 1879 se stal členem Sokola, osobní přítel jeho zakladatele Miroslava Tyrše. 1884–1916 šéfredaktor časopisu „Sokol“. Jako starosta Sokola začlenil organizaci do mezinárodní spolupráce, například v rámci Evropské tělocvičné unie, kde poté Sokol přes 40 let zastupoval. V roce 1908 vytvořil v Praze Svaz slovanského sokolstva. Po vypuknutí války v roce 1914 stál u zapojení sokolské organizace do odbojové činnosti proti Rakousku-Uhersku. Spoluzakladatel tajného výboru Maffie, podílel se na financování odboje. V květnu 1915 uvězněn, ale pro nedostatek důkazů propuštěn. Pracoval i nadále v odboji, přestože žil pod policejním dohledem. Od léta 1918 člen předsednictva Národního výboru československého. V říjnu 1918 jeden z organizátorů vyhlášení samostatnosti Československa. Po vzniku ČSR nejvyšší správce (velitel) čs. vojsk a předseda Výboru národní obrany. Řídil počátky výstavby armády a odesílání prvních jednotek do bojů na Slovensku. Od ledna do srpna 1919 první generální inspektor čs. branné moci. Po odchodu z této funkce se vrátil do čela Sokola, v jehož vedení neúnavně pracoval až do své smrti.
Divizní generál Luigi Giuseppe PICCIONE 17. 5. 1866–11. 4. 1942
S
oučasně se zajišováním pohraničních oblastí re publiky, Těšínska a Sloven ska, byly na troskách bývalé mo narchie položeny základy vojen ské organizace nové armády. Od 5. listopadu 1918 budoval pplk. gšt. Rudolf Kalhous organizační skupinu, z níž po dvou týd nech vznikl III. odbor (vojenský) Ministerstva národní obrany. Právě on podchytil organizační struktury bývalé c. a k. armády v historických zemích, obnovil fungování vojenského doplňova cího systému a v roce následují cím se stal zárodkem budoucího generálního štábu.
Příslušníci 1./21. baterie, kteří zasáhli do bojů na Těšínsku, v březnu 1919 v Hrušově nad Odrou
Absolvoval vojenskou akademii (vyřazen jako poručík dělostřelectva) a Vysokou školu válečnou v Římě. V předvečer první světové války byl náčelníkem štábu 8. divize. Za války konal službu jako náčelník štábu divize a sboru, v roce 1917 přidělen k hlavnímu stanu italské armády jako přednosta operačního oddělení. V roce 1918 velitel 5. divize, později náčelník štábu 7. armády. Dnem 25. října 1918 ustanoven velitelem Československé divize v Itálii, kterou v listopadu 1918 reorganizoval na Československý armádní sbor v Itálii. Po vzniku samostatného Československa náčelník Italské vojenské mise v ČSR, od počátku roku 1919 vrchní velitel čs. vojsk na Slovensku. Jako takový vedl až do konce května 1919 operace proti maarským jednotkám. Na počátku června 1919 byl nahrazen ve funkci náčelníkem Francouzské vojenské mise gen. Pellém. V červnu 1919 se vrátil do Itálie, kde opět velel divizi a od roku 1927 armádnímu sboru. V témže roce obdržel čestnou hodnost čs. generála. Výrazně se angažoval jako funkcionář italského Rotary Clubu. Jako penzista se usadil v Terstu, kde zemřel.
7
Příjezd generála Maurice Pellého, konstituování generálního štábu
SRDCE ARMÁDY Divizní generál Maurice César Joseph PELLÉ 18. 4. 1863–16. 3. 1924 Vystudoval École Polytechnique a Vysokou školu válečnou v Paříži. Jako důstojník dělostřelectva prošel řadou posádek i velitelských funkcí. V letech 1900–1903 náčelník štábu u gen. Joffrea na Madagaskaru. Po návratu do Francie působil u několika dělostřeleckých pluků, od ledna 1906 zařazen u 1. oddělení generálního štábu, od dubna 1907 u Inspekce vojenského školství Ministerstva války. V letech 1909–1912 francouzský vojenský přidělenec v Berlíně. Od konce roku 1912 náčelník štábu Vysokého komisaře Francouzské republiky při tažení v Maroku. Po vypuknutí první světové války povolán do Hlavního stanu (1914–1916 podnáčelník štábu pro organizaci). 1917 velitel 153. divize, od května 1917 velitel V. sboru, s nímž v březnu 1918 zastavil německou ofenzivu u Noyon. V únoru 1919 postaven do čela Francouzské vojenské mise v ČSR, současně ustanoven náčelníkem dosud neexistujícího čs. hlavního štábu. Na počátku června 1919 vrchní velitel čs. armády bojující s Maary na Slovensku (generalissimus). Při plnění tohoto úkolu se výtečně osvědčil a v ČSR si získal mimořádnou popularitu. V letech 1921–1924 francouzský nejvyšší komisař pro oblast Středního východu v Cařihradě (v mezidobí zastupoval v roce 1923 Francii na mírové konferenci v Lausanne). Podlehl těžké nemoci v Toulonu.
N
a pozvání československé vlády přijela do Prahy 13. února 1919 Francouzská vojenská mise vedená gen. Mauricem Pellém, kterého osobně přivítal ministr národní obrany Václav Klofáč (nahoře). Na základě smlouvy z 20. ledna 1919 o činnosti mise a jejích pravomocích bylo stanoveno, že náčelník mise bude kromě svého úřadu vykonávat i funkci náčelníka čs. generálního štábu. Právě při jeho vzniku, vytváření Ministerstva národní obrany a budování vojenského školství všech stupňů měli být francouzští důstojníci Československu nápomocni. Krátce po svém příjezdu se Francouzská vojenská mise rozdělila do čtyř samostatných sekcí (orga nizační, zpravodajské, operační a výcvikové, dopravní), čímž fakticky vznikl základ budoucího generálního štábu, jenž měl spojením s III. odborem (vojenským) MNO vytvořit jednotný generální štáb čs. branné moci.
Generál Maurice Pellé (vlevo) při inspekci u 23. čs. střeleckého pluku francouzských legií v létě 1919 Budova Zemského vojenského velitelství na Malostranském náměstí v Praze
Francouzská generálská čepice Maurice Pellého
8
v letech první REPUBLIKY (1919–1939) Brigádní generál PhDr. Milan Rastislav ŠTEFÁNIK 21. 7. 1880–4. 5. 1919
Trosky letounu Caproni č. 11 495 generála Milana Rastislava Štefánika na místě tragédie u Vajnor
Č
tvrtý květen 1919 se stal v novodobých dějinách čs. armády černým dnem. Při svém návratu do republiky zahynul při leteckém neštěstí nedaleko Vajnor náš první a jediný ministr války gen. Milan Rastislav Štefánik. Československo tak přišlo o vynikající vojenskou osobnost, která mohla bezesporu velice významně ovlivnit jak formování čs. branné moci a jejích ústředních orgánů, tak právě probíhající válečný konflikt s Maarskem. Díky své autoritě a společenskému postavení mohl Štefánik pro ČSR mnohé vykonat i na poli mezinárodních vztahů a ve vzájemných vztazích česko -slovenských. Navíc v něm pravděpodobně odešel i jeden z hlavních kandidátů na místo náčelníka hlavního štábu po generálu Pellém.
Výložka čs. generála z roku 1919
V letech 1898–1904 studoval v Praze, nejprve stavební inženýrství a astronomii, později na fiflozofické fakultě. Od roku 1904 žil ve Francii, kde pracoval v několika observatořích (Mendon u Paříže, ředitel hvězdárny na Mont Blanku). Vedl vědecké expedice na Tahiti, do Turkestánu, Brazílie, Španělska a Alžírska. Od podzimu 1911 francouzský občan. V roce 1915 se přes špatný zdravotní stav přihlásil do armády a po absolvování pilotního výcviku bojoval jako stíhač na západní frontě a v Srbsku. Intervenoval ve prospěch dobrovolníků roty „Nazdar“, podporoval čs. zahraniční odboj a zajistil významné audience pro T. G. Masaryka u francouzských státníků. Od jara 1917 místopředseda Československé národní rady v Paříži. Ve prospěch čs. odboje se angažoval i v Itálii, Rumunsku, Rusku, Velké Británii a USA. V dubnu 1918 uzavřel v Itálii dohodu o vytvoření čs. armády a osobně se podílel na její výstavbě. V srpnu 1918 odjel v hodnosti francouzského generála k našim legiím na Sibiř, kde provedl jejich reorganizaci. V únoru 1919 se vrátil do Evropy a chystal se v ČSR převzít funkci ministra války. Jeho letoun však u Vajnor havaroval a Štefánik společně s celou osádkou zahynul.
Generál Maurice César Joseph Pellé jako náčelník čs. hlavního štábu spolu se svými spolupracovníky. Kromě něj jsou na fotografii zachyceni i přednosta výchovného odboru MNO Jindřich Vaníček (čtvrtý zprava v civilu), II. zástupce náčelníka hlavního štábu plukovník Louis Eugène Faucher (třetí zprava) a dva čs. důstojníci, kteří se jako první vystřídali ve funkci zástupce náčelníka hlavního štábu: plukovník Vojtěch Vladimír Klecanda (zcela vpravo) a generál Stanislav Čeček (po pravici gen. Pellého).
9
Válka o Slovensko 1919
SRDCE ARMÁDY
N
ejrozsáhlejší bojové akce se v letech 1918–1919 odehrály na Slovensku. Již samo obsazování slovenského území v závěru roku 1918 nebylo snadnou záleži tostí, ale ve srovnání s krvavými boji, které zde probíhaly od května do července 1919, bylo onou pověstnou „procházkou růžovým sadem“. V květnu 1919 se totiž čs. jednotky na Slovensku utkaly s výborně vyzbrojenou stotisícovou armádou Maarské sovětské republiky a utrpěly několik citelných porážek. Vojenské neúspěchy na jihu Slovenska přiměly prezidenta republiky T. G. Masaryka k tomu, aby 4. června 1919 jmenoval gen. Maurice Pellého nejvyšším velitelem (generalissimem) čs. armády. Francouzská vojenská mise se tím vlastně stala štábem nejvyššího velitele a řada jejích důstojníků převzala velitelské funkce po Italech, kteří v té době ČSR opouštěli. Připravované vytvoření generálního štábu bylo prozatím odsunuto na dobu pozdější.
V době války o Slovensko se vyhrotily spory mezi italskými a francouzskými důstojníky, které skončily odvoláním gen. Luigiho Piccioneho (vlevo) a jeho nahrazením gen. Eugènem Mittelhauserem (vpravo). Spolu s nimi je na fotografii ministr Vavro Šrobár.
Arditi 33. čs. střeleckého pluku italských legií v roce 1919 v Bratislavě
Francouzská přilba „Adrian“ patřící gen. Maurici Pellému Do bojů s maarskou armádou nasadili Čechoslováci na Slovensku s úspěchem několik obrněných vlaků.
10
v letech první REPUBLIKY (1919–1939) Armádní generál Josef ŠNEJDÁREK 2. 4. 1875–13. 5. 1945
Jako velitel 2. divize se bojů na Slovensku zúčastnil i francouzský plukovník českého původu Josef Šnejdárek (zcela vpravo), kterého fotograf zachytil na vrchu Kalvária u Banské Štiavnice
V
e druhé polovině června 1919 přešla iniciativa postupně na stranu Čechoslováků. Ještě dříve, než však mohlo dojít k rozhodujícím bojům, přistoupili Maaři na podmínky stanovené mírovou konferencí a válka skončila. Během dvou měsíců si jen na naší straně vyžádala přes 1000 padlých a 3700 raněných. Konec bojů umožnil k 15. říjnu 1919 provést komplexní reorganizaci Ministerstva národní obrany, v jehož rámci se vůbec poprvé oficiálně objevil generální štáb. O pouhý rok později (19. září 1920) došlo k jeho přejmenování na hlavní štáb čs. branné moci s tím, že označení „generální štáb“ bylo napříště vyhrazeno pouze k označení stavovské skupiny důstojníků generálního štábu, absolventů vysoké školy válečné. Stráž složená z italských legionářů u zabarikádovaného pohraničního mostu přes Dunaj v Komárně
V srpnu 1895 vyřazen z pražské kadetky, ale již o rok později opustil činnou službu a odešel do zahraničí. Od ledna 1899 u 2. pluku Cizinecké legie, s nímž prodělal tažení na Sahaře, v Maroku a Alžírsku. 1906–1907 frekventant pěchotní školy v St. Maixent. 1907–1911 u 1. pluku alžírských střelců a od září 1911 u 4. pluku alžírských střelců v Tunisu, později u 4. pluku domorodých střelců. Po vypuknutí války se zúčastnil bojů na západní frontě, kde byl několikrát raněn. Od listopadu 1917 přidělen k Československé národní radě (dále jen ČSNR) v Paříži. Na jaře 1918 pobočník vrchního velitele čs. vojsk generála Janina. Po návratu do ČSR velitel vojsk operujících na Těšínsku proti Polákům, při bojích s Maary na Slovensku velitel 2. divize. Od září 1919 vojenský velitel Prahy. 1919–1920 přidělen u Francouzské vojenské mise v ČSR. 1920–1922 velitel 9. pěší divize v Trnavě. V letech 1923–1924 v čele 7. pěší divize v Olomouci. Od prosince 1924 velitel 11. pěší divize v Košicích. 1925–1932 košický zemský vojenský velitel, 1932–1935 zemský vojenský velitel v Bratislavě. V červenci 1935 penzionován. V říjnu 1938 jmenován velitelem Národních střeleckých gard. Po okupaci ČSR odešel do Francie, kde po vypuknutí války poskytl své služby tvořící se čs. armádě. Po porážce Francie se usadil v Maroku, kde před plánovaným návratem do ČSR zemřel.
Lístek polní pošty z doby války o Slovensko. Mimo jiné na něm můžeme číst: „Už to zas jde jako dříve. Kanóny hřímí a kulky lítají, Maaři padají. Jo jo tak se má člověk na tom světě.“
Vrchní velitel čs. armády a náčelník hlavního štábu gen. Maurice Pellé s majorem francouzské armády Julienem Victorem Flipem a ministrem Vavro Šrobárem (v brýlích uprostřed) nad mapou kdesi v okolí Užhorodu
11
Návrat legií do vlasti a unifikace čs. branné moci
SRDCE ARMÁDY
Československý válečný kříž 1918
Příslušníci 21. čs. střeleckého pluku francouzských legií na Pražském hradě v lednu 1919
K
romě jednotek domácího vojska mělo Československo v době svého vzniku většinu své armády v zahraničí. Zatímco 20 000 příslušníků italských legií a přibližně 9000 legionářů z Francie dorazilo do republiky v prosinci 1918 či lednu 1919, pluky našich legií v Rusku se do ČSR začaly vracet teprve v roce 1920. Ani v jejich případě nešlo o nijak zanedbatelné počty. Na Sibiři jsme totiž měli na 60 000 vojáků. V čele jednoho z legionářských transpor tů přijel do Prahy v červnu 1920 i velitel čs. vojska na Rusi a v letech 1926–1933 náčelník hlavního štábu gen. Jan Syrový (na fotografii vpravo s ministerským předsedou Vlastimilem Tusarem).
Prvním plukem ruských legií, který dorazil do svobodné republiky, se v únoru 1920 stal 1. čs. střelecký pluk „Mistra Jana Husi“. Na Staroměstské náměstí přišel legionáře osobně přivítat dr. Edvard Beneš (doprovázený velitelem pluku pplk. Karlem Kutlvašrem), ministr národní obrany Václav Klofáč a pochopitelně i náčelník hlavního štábu gen. Maurice Pellé.
12
v letech první REPUBLIKY (1919–1939) Podplukovník Rudolf KALHOUS 3. 7. 1878–8. 5. 1939
Příslušníci jedné z kulometných rot italských legií v létě 1919 na Slovensku
J
edním z nejsložitějších úkolů nově vytvořeného hlavního štábu se od ledna 1920 stala tzv. unifikace, neboli sjednocení všech složek čs. armády (legio nářských pluků, domácího vojska, domobraneckých praporů z Itálie apod.) v jediný celek s pevnou organizační strukturou, doplňovaný navíc od října 1920 pravidelnými odvody branců. Plán připravený pplk. Rudolfem Kalhousem a jeho spolupracovníky se ukázal jako vynikající. Počáteční těžkosti se podařilo rychle zvládnout, což potvrdila částečná mobilizace v říjnu 1921, jež byla vyhlášena jako reakce na pokus excísaře Karla nastoupit na maarský trůn. Její průběh prokázal jak dobrou připravenost armády, tak i nastupujících záložníků.
Aktivní důstojník rakousko-uherské armády, absolvent Válečné školy ve Vídni. Před první světovou válkou prošel postupně různými funkcemi ve štábech divize, armádního sboru a armády. Od března 1917 člen operačního oddělení Vrchního armádního velitelství v Badenu u Vídně. V říjnu 1918 vedl v Praze z pověření Vrchního armádního velitelství tajná jednání s Aloisem Rašínem a dalšími českými politiky, podílel se na zajištění cestovních pasů pro čs. delegaci jedoucí v říjnu 1918 do Ženevy na jednání s představiteli ČSNR. Od 5. 11. 1918 náčelník operační skupiny Vrchního velitelství čs. vojsk, od druhé poloviny prosince 1918 přednosta vojenského odboru A, soustřeujícího v sobě činnosti neexistujícího generálního štábu. V lednu 1919 vojenský expert čs. delegace na mírových jednáních v Paříži. Od jara 1919 náčelník organizačního oddělení budovaného hlavního štábu, autor zásad unifikace a dislokace mírové armády. Pro neshody s představiteli Francouzské vojenské mise opustil v únoru 1921 hlavní štáb. V letech 1921–1922 styčný důstojník u velitelství četnictva, poté odešel do výslužby. V civilním životě se věnoval soukromému podnikání a publikační činnosti.
Od roku 1924 sídlil hlavní štáb v „domech pro dočasné umístění úřadoven MNO“ v Praze-Bubenči. Ač to dnes zní neuvěřitelně, v době vzniku tohoto komplexu se počítalo s tím, že jde o provizorní řešení. Celý blok je proto vyprojektován tak, aby ho po postavení definitivní budovy MNO bylo možné jednoduchými stavebními úpravami rozdělit na třináct běžných činžovních domů.
Karabina Mannlicher vz. 1895, ráže 8 mm
13
Francouzská vojenská mise v Československu
SRDCE ARMÁDY
14
Divizní generál Eugène Désiré Antoine MITTELHAUSER 7. 8. 1873–19. 12. 1949 V roce 1894 ukončil studium na Vojenské akademii v St. Cyru, přidělen 4. střeleckému pluku v Tunisu. 1899–1901 posluchač Vysoké školy válečné v Paříži. Od roku 1901 přidělen ve štábu alžírské divize, poté u III. armádního sboru v Rouenu (pobočník velitele) a XIX. sboru v Alžírsku. V letech 1907–1909 velitel roty u 2. pluku alžírských střelců v Maroku. 1909–1913 u Ministerstva války. Od června 1913 velitel VII. praporu 3. pluku střelců. 1915 velitel 60. pěšího pluku. Po těžkém zranění v letech 1916–1917 přednosta osobního oddělení Hlavního stanu. Od června 1917 velitel 1. brigády elitní marocké divize, opět těžce raněn. V červnu 1918 velitel 36. divize. Od února 1919 u Francouzské vojenské mise v ČSR (náčelník štábu mise, za války o Slovensko velitel Západní skupiny, 1919–1920 velitel ZVV Bratislava, 1. 1. 1921–31. 12. 1925 náčelník hlavního štábu). Po návratu do Francie velitel 1. divize v Lille, 29. divize v Nice a armádního sboru v Bordeaux. Od září 1931 člen Vysoké válečné rady v Paříži. Za druhé světové války vojenský velitel Sýrie a Libanonu ve službách vlády ve Vichy. Zemřel v Paříži.
Armádní generál Louis Eugène FAUCHER 8. 10. 1874–30. 3. 1964 Absolvent École Polytechnique v Paříži. 1898–1901 velitel čety u ženijního pluku 7 v Avignonu. 1901–1905 profesor taktiky v ženijním kurzu ve Fontainebleau. 1905–1908 posluchač Vysoké školy válečné v Paříži. 1908–1910 ve štábu VI. sboru v Chalons sur Marne. 1910–1914 na Ministerstvu války, poté v organizačním oddělení generálního štábu. Po vypuknutí první světové války u XX. armádního sboru (velitel ženijního vojska, později přednosta 3. oddělení). 1915–1918 v operačním oddělení Hlavního stanu. 1919–1939 u Francouzské vojenské mise v ČSR (náčelník štábu mise, za války s Maarskem náčelník štábu Západní skupiny, od října 1919 II. zástupce náčelníka hlavního štábu, od února 1926 náčelník mise). Po Mnichovu se vrátil do Francie, kde se podílel na výstavbě naší zahraniční armády. Po porážce Francie zapojen v odboji jako velitel Tajné armády v oblasti B-1. V lednu 1944 zatčen gestapem a vězněn až do konce války. I po válce propagoval československo-francouzské přátelství a zastával se vojenských osobností perzekvovaných v ČSR komunistickým režimem.
Náčelník hlavního štábu gen. Maurice Pellé v říjnu 1919 na Kladně při oslavách prvního výročí bitvy u Terronu
V
meziválečném období se Francie stala nejvýznamnějším spojencem Československé republiky, o čemž svědčilo mimořádné postavení Francouzské vojenské mise, která vedle své poradní funkce převzala, zejména v počáteč ním období, i velitelskou zodpovědnost u vyšších jednotek čs. branné moci. Velice pozitivní vliv fran couzských specialistů se projevoval zejména při formování vojenskostrategického myšlení. Jestliže organizační zásady výstavby nové čs. armády byly především dílem domácích důstojníků, v operač ním plánování hlavního štábu se ve dvacátých letech prosadili zejména příslušníci Francouzské vojenské mise. Jejich dílem byl i vůbec první operační plán z 25. května 1919 a studie k vedení války s Německem, Maarskem a Polskem, jejichž vznik se datuje do závěru roku 1920. Mimořádné postavení si Francouzi postupem času vybudovali i na poli vojenského školství všech stupňů, které pomáhali budovat od samých počátků. Významným potvrzením vzájemné spolupráce se stal podpis československo-francouzské spojenecké smlouvy 25. ledna 1924.
Francouzský Řád čestné legie Náčelník hlavního štábu gen. Eugène Mittelhauser při výkonu své funkce často spolupracoval s generálním inspektorem čs. branné moci Josefem Svatoplukem Macharem (sedící vpravo)
v letech první REPUBLIKY (1919–1939) V říjnu 1921 navštívil Prahu náčelník francouzského generálního štábu gen. Maxime Weygand, který při této příležitosti vyznamenal na Hradčanském náměstí několik důstojníků čs. armády. Jeho doprovod tvořil vedle generálů Mittelhausera a Syrového i tehdejší ministr národní obrany František Udržal (v buřince).
Skupina posluchačů pražské Válečné školy (ročník 1924 „Jana Žižky z Trocnova“) s částí svých pedagogů, včetně pplk. Alexise Guillona. Mezi důstojníky na fotografii nechybí ani několik budoucích vysokých funkcionářů hlavního štábu.
Náčelník francouzského generálního štábu, tentokrát gen. Maurice Gamelin, navštívil Prahu i v polovině září 1934. Doprovázeli ho generálové Jan Syrový a Ludvík Krejčí.
Fotografie velitele pražské Válečné školy gen. Amedée Jameta s věnováním mjr. gšt. Šimonu Drgáčovi, náčelníkovi hlavního štábu v letech 1948–1950
15
Rok 1926 – hlavní štáb v českých rukou, Gajdova aféra
SRDCE ARMÁDY
Snímek na rozloučenou. Velitel Zemského vojenského velitelství Bratislava gen. Claude Spiré (sedící třetí zleva) se svými spolupracovníky a veliteli podřízených divizí a brigád před odchodem z Československa.
V
pátek 1. ledna 1926 vstoupilo v platnost nařízení prezidenta republiky T. G. Masaryka, kterým se změnila působnost Francouzské vojenské mise na funkci poradní. Tímto dnem převzali čs. důstojníci některá vyšší velitelská mís ta, jež byla až dosud obsazena Francouzi. V prvé řadě šlo o funkci náčelníka hlavního štábu, kterým se stal gen. Jan Syrový, do té doby velitel Zemského vojenského velitelství Praha. S jeho příchodem začíná období samostatného vytváření čs. branné moci, i když vliv francouzských důstojníků ještě po nějakou dobu přetrvával. Někteří Francouzi (zejména velitelé části škol a kurzů) navíc ve svých funkcích zůstali i po 1. lednu 1926. Jako vůbec poslední, nepočítáme-li gen. Louise Fauchera, náčelníka Francouzské vojenské mise, opustil Československo v září 1930 velitel pražské Válečné školy gen. Joseph Le Blévec.
Československá přilba vz. 25
16
Československý lehký kulomet vz. 26, ráže 7,92 mm
Jedním z francouzských velitelů, který v Československu působil ve velice významné funkci, byl i velitel Zemského vojenského velitelství Užhorod gen. Marie Constantin Robert Paris (na snímku z dvacátých let s guvernérem Podkarpatské Rusi Grigorijem Žatkovičem)
(1919–1939) Armádní generál Jan SYROVÝ 24. 1. 1888–17. 10. 1970
Ve čtvrtek 18. března 1926 byla jmenována úřednická vláda ministerského předsedy Jana Černého. Křeslo ministra národní obrany v ní zastával gen. Jan Syrový, který se tak stal jediným náčelníkem hlavního štábu, jenž byl v době výkonu své funkce členem vlády.
K
rátce po převzetí své funkce se stal gen. Jan Syrový na pře chodnou dobu ministrem národní obrany. V čele hlavního štábu ho v té době zastupoval gen. Radola Gajda, který však byl již v červenci 1926 na základě zmanipulovaných důkazů obviněn z přípravy protistát ního puče a špionáže ve prospěch SSSR. Následovalo jeho přeložení do výslužby a degradace. Pád významného legionářského velitele byl sice částí důstojnického sboru chápán jako důsledek nepřípustného vměšování politiků do vnitřních zále žitostí armády, avšak k žádné formě odporu nedošlo. Gajdova aféra se tak stala prvním krokem na cestě plného podřízení armádních špiček politické reprezentaci, což přineslo své tragické plody v září roku 1938.
Hvězda Řádu bílého lva. Různými stupni tohoto našeho nejvyššího vyznamenání byli dekorováni všichni důstojníci FVM, kteří působili v ČSR.
Bývalý náčelník hlavního štábu gen. Eugène Mittelhauser navštívil po skončení své mise ČSR hned několikrát. Fotografie zachycuje jeho přijetí u ministra národní obrany Karla Viškovského.
V letech 1908–1914 působil ve Varšavě. Po vypuknutí války vstoupil v září 1914 do České družiny (velitel čety, později velitel roty). Po vzniku 1. čs. střeleckého pluku prošel funkcemi od velitele roty až po zástupce velitele pluku. V předvečer zborovské bitvy zraněn a ztratil oko. Za konfliktu s bolševiky stál v čele Severozápadní skupiny, od srpna 1918 velitel Československého armádního sboru, od ledna 1919 velitel Československého vojska na Rusi. 1920–1925 velitel ZVV Praha. 1. 1. 1926–18. 3. 1926 a 14. 10. 1926–29. 11. 1933 náčelník hlavního štábu (v mezidobí ministr národní obrany). Od prosince 1934 generální inspektor čs. branné moci. Od 22. 9. do 6. 10. 1938 ministerský předseda ČSR, poté ministr obrany až do jara 1939. Po okupaci ČSR penzionován a žil pod dohledem gestapa. Finančně podporoval perzekvované a v květnu 1945 se dal k dispozici velitelství Bartoš. Přesto zatčen a odsouzen za údajnou kolaboraci k 20 letům odnětí svobody. V roce 1960 amnestován. Po propuštění pracoval jako noční hlídač.
Divizní generál Radola GAJDA 14. 2. 1892–15. 4. 1948 V září 1915 vstoupil v zajetí do černohorské armády. S ruskou sanitární misí odjel do Ruska, kde se v březnu 1916 přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize. Od ledna 1917 u 2. čs. střeleckého pluku (velitel čety, roty a praporu, od července 1917 zatímní velitel pluku). Od března 1918 velitel 7. čs. střeleckého pluku. Za bojů s bolševiky velitel Východní skupiny. Od září 1918 velitel 2. čs. divize. Od ledna 1919 velitel Sibiřské armády admirála Kolčaka. V listopadu 1919 se pokusil o protikolčakovský převrat, zajat a donucen opustit Rusko. 1920 přidělen ZVV Praha. 1920–1922 frekventant Vysoké školy válečné v Paříži. V letech 1922–1924 velitel 11. divize v Košicích. Od prosince 1924 u MNO – hlavního štábu (I. zástupce náčelníka hlavního štábu, od 20. 3. 1926 zastupující náčelník hlavního štábu). V létě 1926 přeložen do výslužby a následně degradován. V lednu 1927 vstoupil do Národní obce fašistické a stal se jejím vůdcem. Za okupace podporoval příslušníky odboje a pečoval o dceru popraveného odbojáře, přesto zatčen a v letech 1945–1947 vězněn.
17
Československá armáda na konci dvacátých let
SRDCE ARMÁDY
V
roce 1927 vstoupila v platnost definitivní organizace Ministerstva národní obrany, která ukončila léta provizorií. Kromě hlavního štábu, v němž se postupně soustředily veškeré záležitosti velitelské působnosti MNO, tvořilo nyní ministerstvo šest odborů (I. všeobecně vojenský, II. dělostřelecký a zbrojní, III. letecký, IV. technický. V. intendanční, VI. politicko-právní) a tzv. prezidium, neboli prezidiální odbor. Ten měl zvláštní postavení, nebo řešil záležitosti společné pro celé ministerstvo. Mimo odbory ministerstva zůstalo po roce 1927 vyčleněno pouze osobní oddělení.
V dubnu 1928 poctil ČSR již podruhé svou návštěvou bývalý velitel čs. legií v Itálii gen. Andrea Graziani. Součástí jeho pobytu bylo i přijetí u náčelníka hlavního štábu gen. Jana Syrového.
Ve druhé polovině dvacátých let zaštioval gen. Jan Syrový (čtvrtý zleva) z titulu své funkce všechna závěrečná cvičení čs. branné moci. Dělostřeleckým dalekohledem situaci na „bojišti“ právě pozoruje plk. Josef Votruba, který se nedlouho poté stal I. zástupcem náčelníka hlavního štábu.
Československá pistole vz. 24, ráže 9 mm
Na konci dvacátých let obdržela čs. armáda na svou dobu velice moderní obrněné automobily OA vz. 27. Tuto dvojici vozidel s osádkami zachytil fotograf v létě 1930 ve Vysokém Veselí.
18
v letech první REPUBLIKY (1919–1939) Armádní generál Josef VOTRUBA 8. 11. 1879–7. 10. 1959
Delegace vysokých představitelů hlavního štábu v čele s gen. Janem Syrovým u ministra národní obrany Karla Viškovského při příležitosti dekorování polského vojenského atašé Řádem bílého lva
N
a rozdíl od jiných armádních složek, které v letech první republiky prošly několika reorganizacemi, si hlavní štáb až na drobné změny uchoval stejnou organizační strukturu po celou dobu své předválečné existence. V roce 1929 byla kupříkladu následující: v jeho čele stál náčelník hlavního štábu s podnáčelníkem, I. a II. zástupcem. Podléhalo jim celkem pět oddělení (1. organizační, 2. zpravodajské, 3. organizační, 4. etapní a 5. školské a výcvikové), která se dále dělila na několik skupin. V polovině třicátých let, kdy se mezinárodně-politická situace začala zhoršovat, je doplnily Generální sekretariát obrany státu (GSOS) a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP).
V roce 1899 absolvoval kadetku ve Vídni. Po vyřazení u c. a k. zeměbraneckého pluku 8 v Praze, od února 1904 u c. a k. zeměbraneckého pluku 25 v Kroměříži. 1905–1907 frekventant Válečné školy ve Vídni. V letech 1908–1913 byl ve štábu 46. zeměbranecké divize v Krakově. Od března 1913 u Vrchního velitelství zeměbrany ve Vídni. Po vypuknutí války zařazen v operačním oddělení 1. armády, od března 1915 ve štábu 12. divize. 1915–1918 příslušník 58. pěší divize (přednosta operačního oddělení, od října 1916 náčelník štábu). Od září 1918 u Ministerstva války ve Vídni. V roce 1919 se zúčastnil bojů na Slovensku jako náčelník štábu 2. divize. 1920 náčelník štábu 11. divize v Košicích, od června 1920 náčelník štábu 3. divize v Litoměřicích. V letech 1923–1924 velitel pěšího pluku 30 ve Vysokém Mýtě, 1924–1926 velitel 8. pěší brigády tamtéž. 1927–1929 velitel 2. horské brigády ve Spišské Nové Vsi. 1929–1931 u MNO – hlavního štábu (I. zástupce náčelníka hlavního štábu). Od září 1931 velitel 10. divize v Banské Bystrici. Od března 1935 zemský vojenský velitel v Bratislavě. Za branné pohotovosti státu velel III., později IV. armádě. V lednu 1939 odešel do výslužby. Po vzniku samostatného Slovenska žil v Praze. V důsledku těžké choroby oslepl a byly mu amputovány obě nohy.
Prezident republiky T. G. Masaryk věnoval armádě trvale velkou pozornost. Zde je zachycen společně s francouzským maršálem Henrim Pétainem (třetí zleva v první řadě) a vysokými představiteli jugoslávské a rumunské armády, kteří se v létě 1929 zúčastnili manévrů v okolí Kroměříže. Právě na schodišti kroměřížského zámku vznikla i tato skupinová fotografie, na níž nemohli chybět ani tehdejší vysocí představitelé našeho hlavního štábu.
19
Vojenská spolupráce se státy Malé dohody
SRDCE ARMÁDY
Řád rumunské koruny
Prezident republiky T. G. Masaryk po předání Řádů bílého lva jugoslávským generálům v roce 1928 v Lánech. Slavnostnímu aktu byl kromě ministra národní obrany Františka Udržala a generálního inspektora gen. Aloise Podhajského (první zleva) přítomen i náčelník hlavního štábu gen. Jan Syrový (zcela vpravo).
B
ezpečnost republiky posiloval v meziválečném období sys tém spojeneckých smluv, které byly uzavřeny v letech 1920–1921 mezi Československem, Rumunskem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávií), jenž vešel do dějin jako Malá doho da. Šlo o vojensko-politickou alianci zaměřenou proti snahám Maarska o revizi mírových dohod z Trianonu, která navíc usilovala o zabránění re staurace Habsburků na rakouském, či maarském trůnu.
Úzká spolupráce existovala i při výměně zpravodajských informací, jak o tom svědčí tento snímek pořízený v jedné z kanceláří 2. oddělení hlavního štábu. První zleva je na snímku jeho tehdejší přednosta plk. František Hájek.
Náčelník hlavního štábu gen. Ludvík Krejčí a podnáčelník gen. Karel Husárek při návštěvě Rumunska v roce 1935
20
v letech první REPUBLIKY (1919–1939)
Jugoslávský Řád bílého orla
Přehlídka čs. armády před rumunským králem Carolem II. v listopadu 1936 v Praze. Před tribunou defiluje jednotka velkých kulometů proti letadlům (VKPL) na automobilech Tatra 82.
F
ormy vzájemné vojenské pomoci byly hlavními štáby všech tří zemí detailně rozpracovány a v průběhu častých konzultací dále zpřesňová ny. Vedoucí úlohu v rámci Malé dohody hrálo po celou dobu Československo, a to nejen proto, že se jeho prů mysl významně podílel na vyzbrojování spojeneckých zemí, ale zejména z toho důvodu, že dr. Edvard Beneš byl – spolu s rumunským ministrem zahraničních věcí Nicolae Tituleskem – hlavním tvůrcem aliance. Sílící vliv Německa a fašistické Itálie na Balkáně však ve druhé polovině třicátých let vedl k dezintegraci Malé dohody, jež se po Mnichovu fakticky rozpadla.
Přijetí náčelníků hlavních štábů zemí Malé dohody 14. listopadu 1937 u ministra národní obrany Františka Machníka
Delegace nejvyšších představitelů hlavních štábů Jugoslávie a Rumunska se svými hostiteli v listopadu 1937 před budovou hlavního štábu v Dejvicích. Po pravé ruce gen. Krejčího stojí gen. Milan Nedič, na druhé straně gen. Štefan Ionescu.
21
SRDCE ARMÁDY
Vysoká škola válečná v Praze
Každý ročník pražské Vysoké školy válečné měl své tablo s portréty pedagogického sboru a absolventů. Zatímco na přelomu 20. a 30. let bylo ze školy vyřazováno jen několik málo frekventantů, s narůstajícím ohrožením ČSR potřeba důstojníků generálního štábu výrazně vzrostla, což se projevilo i na počtu posluchačů.
Pamětní odznak absolventa pražské Vysoké školy válečné. Tento patřil Karlu Lukasovi, v letech 1933 až 1936 pobočníkovi náčelníka hlavního štábu.
P
ro výchovu čs. důstojníků generálního štábu byla 1. listopadu 1921 v Praze péčí Francouzské vojenské mise založena Válečná škola (od 1. října 1934 Vysoká škola válečná). Jejím vzorem byla Vysoká škola válečná v Paříži a pražská škola byla proto často označována jako její „mladší sestra“. Díky mimořád nému zájmu vedení Francouzské vojenské mise i všech náčelníků hlavního štábu dosáhla VŠV při výchově svých posluchačů velkých úspěchů a ve třicátých letech se svou kvalitou a úrovní výuky mohla směle rovnat obdobným školám v zahraničí, které však často měly nepoměrně delší tradici.
Podobně jako absolventi civilních škol se i bývalí posluchači Vysoké školy válečné pravidelně scházívali při příležitosti výročí jejího absolvování. Na snímku z roku 1936 je zachycena část někdejších pedagogů VŠV a důstojníků V. ročníku „Krále Petra I. Osvoboditele“, vyřazeného v roce 1926. Mezi muži na fotografii je i plk. Bohumil Boček, budoucí náčelník hlavního štábu v letech 1945–1948 (stojící třetí zprava ve druhé řadě).
22
v letech první REPUBLIKY (1919–1939) Armádní generál Vojtěch Boris LUŽA 26. 3. 1891–2. 10. 1944
Ve třetím poschodí budovy, kde dnes sídlí Ministerstvo obrany České republiky, byla v meziválečném období umístěna Vysoká škola válečná a Kurs pro vyšší velitele
P
ražskou Vysokou školu válečnou absolvovalo v letech první republiky 577 důstojníků (včetně 22 Litevců) a informačními kurzy za stejnou dobu prošlo 269 generálů a vyšších velitelů. Vedle armádních špiček se VŠV těšila i zájmu politické reprezentace. Prezident republiky T. G. Masaryk školu navštívil již 27. dubna 1922, jeho nástupce dr. Edvard Beneš mezi jejími posluchači pobýval v roce 1936 hned dvakrát. Při své druhé návštěvě 22. června prohlásil: „Být mozkem armády, to je ohromný úkol národní a státní. Proto služba generálního štábu vyžaduje důstojníků nejlepších hodnot jak po stránce odborného vzdělání, tak i po stránce spolehlivosti, sebeovládání, taktu a charakteru.“
V srpnu 1915 padl na ruské frontě do zajetí. Od července 1916 příslušník 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse, s jejímž 1. plukem se zúčastnil bojů v Dobrudži. 1917–1920 u 2. čs. střeleckého pluku v Rusku (z velitele roty se postupně vypracoval až na zástupce velitele útvaru). 1920–1922 velitel pěšího pluku 5 v Praze. 1922–1923 frekventant pražské Válečné školy. V letech 1923–1929 u MNO – hlavního štábu (přednosta 3. oddělení). 1929–1932 velitel 1. horské pěší brigády v Ružomberku. Od června 1932 velitel pražské Válečné školy. V roce 1935 velitel V. sboru v Trenčíně, 1935–1937 velitel IV. sboru v Olomouci, od listopadu 1937 zemský vojenský velitel v Brně. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl velitelem II. armády. Za okupace napojen na řídící orgány Obrany národa, v úzkém kontaktu s generálem Eliášem. Stal se spoluzakladatelem odbojové organizace „Rada tří“ a počítalo se s ním jako s vojenským velitelem celého domácího odboje. Padl v přestřelce s protektorátním četnictvem v Hřišti u Přibyslavi.
Divizní generál Mikuláš DOLEŽAL 6. 12. 1889–1. 10. 1941
V roce 1921 byl poprvé pořádán „Informační kurs pro generály a štábní důstojníky“, nazývaný později „Vyšší informační kurs“ a od roku 1926 „Kurs pro vyšší velitele“. Jeho úkolem byla příprava frekventantů pro velení vyšším jednotkám a absolvování KVV bylo nezbytnou podmínkou pro povýšení do generálské hodnosti. Na snímku z června 1933 jsou zachyceni frekventanti kurzu se svými pedagogy. Vysvědčení kpt. Vladimíra Taláška z pražské VŠV. Jeho majitel byl 19. srpna 1942 popraven nacisty v Plötzensee.
V prosinci 1914 padl jako příslušník c. a k. pluku císařských tyrolských myslivců 1 do ruského zajetí. Zde se přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse, s níž se zúčastnil bojů v Dobrudži. Od ledna 1917 v čs. legiích. U 8. čs. střeleckého pluku prošel funkcemi od velitele čety po velitele spojovací roty. Od počátku roku 1919 na velitelství 3. čs. divize (přednosta telegrafní služby). 1919–1920 u MNO v Praze (pobočník generálního inspektora). V letech 1920–1922 frekventant pražské Válečné školy. 1922–1930 ve štábu ZVV Brno (od ledna 1927 náčelník štábu). 1930–1931 velitel pěšího pluku 10 v Brně. 1931–1933 u MNO (I. zástupce náčelníka hlavního štábu). 1933–1935 velitel 9. pěší brigády v Českých Budějovicích. V letech 1935–1939 velitel Vysoké školy válečné v Praze. Za mobilizace v září 1938 velitel čs. vojenské mise pro Jugoslávii, poté velitel VI. sboru. Za okupace zapojen v Obraně národa jako zástupce gen. Bedřicha Homoly (nejprve na Oblastním velitelství Obrany národa – Velká Praha, od konce roku 1940 v Ústředním vedení ON). V srpnu 1941 zatčen gestapem a v říjnu 1941 v Praze-Ruzyni popraven.
23
Reorganizace a modernizace armády ve třicátých letech
SRDCE ARMÁDY
V
reakci na krach odzbrojovacích jednání v Ženevě začala v roce 1932 operační skupina 3. oddělení hlavního štábu připravovat rozsáhlý plán reorganizace a modernizace čs. armády. Vzniklý elaborát, který pod názvem „Armáda v poli“ 9. května 1933 schválil náčelník hlavního štábu gen. Jan Syrový, stál na počátku zásadní přeměny čs. branné moci. Ta je nerozlučně spjata se jménem nového náčelníka hlavního štábu gen. Ludvíka Krejčího, jenž do funkce nastoupil s řadou nových spolupracovníků v listopadu 1933. Prvním vítězstvím nového vedení hlavního štábu bylo znovuzavedení dvouleté prezenční služby. Další kroky na sebe nedaly dlouho čekat. Od roku 1934 probíhaly přípravy k budování opevnění, které bylo zahájeno v roce následujícím. V květnu 1935 vstoupila v platnost nová organizace válečné armády, následovaná reorganizací armády mírové. V polovině října 1935 tak vzniklo sedm sborových velitelství a v roce 1937 byl změněn dosud existující systém čtyřplukových divizí na systém tříplukový. K divizím 1.–12. a čtyřem rychlým divizím se 15. října 1937 připojily divize 13., 14. a 15., následované 1. ledna 1938 16. a 17. divizí, čímž byl přerod ukončen.
Československá přilba vz. 32, tzv. vajíčko
Obrněný automobil PA-II, populární „Želva“, měl již v polovině třicátých let svůj zenit za sebou, a proto armádní představitelé usilovali o jeho nahrazení modernějším a kvalitnějším bojovým prostředkem.
Přehlídkám organizovaným při příležitosti ukončení závěrečných cvičení přihlížely desetitisíce lidí, jak o tom svědčí tato fotografie kolony obrněných automobilů OA vz. 27, pořízená v létě 1931 v Pelhřimově. S rostoucím pocitem ohrožení v následujících letech prestiž armády ve veřejnosti ještě výrazně narůstala.
24
(1919–1939) Armádní generál Ludvík KREJČÍ 17. 8. 1890–9. 2. 1972
Na rozsáhlých změnách v armádě měla svůj podíl i tato čtveřice (zleva): gen. Ing. František Nosál, přednosta IV. odboru MNO, gen. Karel Husárek, podnáčelník hlavního štábu a ředitel opevňovacích prací, gen. Ing. Václav Nosek, velitel ženijního vojska I. sboru, a gen. Ing. František Kolařík, ředitel Vojenského technického a leteckého ústavu. Odznak za výtečné řízení útočných vozidel (provedení pro mužstvo)
S
ouběžně s přípravou organizačních změn došlo k vypracování nového nástupového plánu, jenž platil od února 1933, a postupně byla zformu lována i nová československá vojenská doktrína založená na vedení pružné obrany a organizovaném ústupu před početně silnějším protivníkem. V době, kdy si většina politické reprezentace teprve začínala uvědomovat hrozící ne bezpečí, byl již hlavní štáb po teoretické stránce na eventuální válečný konflikt připraven.
V letech 1914–1917 konal službu u c. a k. bosensko-hercegovského pěšího pluku 4, později c. a k. bosensko--hercegovského mysliveckého praporu 5. V květnu 1917 padl do zajetí a ihned se přihlásil do čs. legií v Rusku. 1917–1918 u 6. čs. střeleckého pluku (velitel roty až velitel pluku). 1918–1920 velitel 2. čs. divize. 1920–1923 velitel 6. divize v Brně. 1923–1925 frekventant Vysoké školy válečné v Paříži. V letech 1925–1932 velitel 4. divize v Hradci Králové. Od ledna do listopadu 1933 zemský vojenský velitel v Košicích. Od 30. 11. 1933 do 1. 3. 1939 náčelník hlavního štábu. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 jmenován hlavním velitelem čs. branné moci. Z funkce náčelníka hlavního štábu byl odvolán na německý nátlak. Za okupace žil pod dohledem gestapa a jeho snaha zapojit se do odboje byla proto ze strany Obrany národa odmítnuta. V říjnu 1941 zatčen a vězněn až do července 1942 na Pankráci a v Terezíně. Po osvobození nebyl zařazen do odpovídající funkce a v únoru 1947 byl přeložen do výslužby. Po únoru 1948 degradován na vojína v záloze a šikanován. Pracoval jako dělník v továrně v Jablonném nad Orlicí. V roce 1990 rehabilitován.
V rámci modernizace čs. armády se v její výzbroji objevila celá řada nových zbraní. Jejich snad nejtypičtějším představitelem byl bezesporu lehký tank LT vz. 35 (na snímku). Armáda v něm získala bojové vozidlo, které by tehdy ve své kategorii ve světě jen těžko hledalo konkurenta.
25
Zahraniční styky hlavního štábu, vojenské školství
SRDCE ARMÁDY Armádní generál Ing. Alois ELIÁŠ 29. 9. 1890–19. 6. 1942 Příslušník 5. čs. střeleckého pluku našich legií v Rusku. Na podzim 1917 odeslán do Francie, kde konal službu u 21. čs. střeleckého pluku. Od ledna 1919 se jako náčelník štábu Velitelství operujících vojsk na Těšínsku zúčastnil bojů proti Polákům, od června 1919 pak jako náčelník štábu skupiny „Gillain“ tažení proti Maarům na Slovensku. 1920–1921 zatímní velitel pěšího pluku 21 v Čáslavi. 1921–1923 frekventant Vysoké školy válečné v Paříži. V letech 1923–1931 u MNO – hlavního štábu v Praze (přednosta 1. oddělení, od února 1929 II. zástupce náčelníka hlavního štábu). 1931–1933 velitel 2. pěší brigády v Chomutově, v mezidobí stálý člen čs. delegace na konferenci pro omezení zbrojení v Ženevě. 1933–1935 velitel 3. divize v Litoměřicích, 1935–1938 velitel V. sboru v Trenčíně. Na podzim 1938 pověřen řízením MNO. 1938–1939 ministr dopravy, od dubna 1939 premiér Protektorátu Čechy a Morava. Současně zapojen v odboji, udržoval kontakt s prezidentem Benešem v Londýně. V září 1941 zatčen a za heydrichiády v Kobylisích popraven.
Pražská Vysoká škola válečná si během své krátké existence vysloužila mezinárodní respekt a uznání, a proto mezi jejími absolventy nechyběli ani zahraniční posluchači. Dva litevské důstojníky, kteří ji úspěšně zakončili v roce 1932, přijal před jejich odjezdem z ČSR náčelník hlavního štábu gen. Jan Syrový. Zcela vpravo sedí první český velitel Vysoké školy válečné gen. František Hrabčík.
Prahu navštívil i náčelník finského Generálního štábu gen. K. M. Walensius (vlevo), jenž si v doprovodu gen. Karla Heřmana prohlédl Staroměstskou radnici V srpnu 1936 přijel na oficiální návštěvu ČSR náčelník Generálního štábu švýcarské armády plk. Jakob Labhart (v civilu uprostřed), kterého uvítal podnáčelník hlavního štábu gen. Karel Husárek
26
Vedle zemí, s nimiž mělo Československo v meziválečném období velice úzké spojenecké vztahy, udržoval náš hlavní štáb styky i s mnoha dalšími státy, jak o tom svědčí snímky na této straně. V roce 1932 kupříkladu ČSR navštívil náčelník generálního štábu americké armády gen. Douglas MacArthur (na horním snímku druhý zleva), kterého doprovázel podnáčelník našeho hlavního štábu gen. Lev Prchala (sedmý zleva).
v letech první REPUBLIKY (1919–1939) Armádní generál Lev PRCHALA 23. 3. 1892–11. 6. 1963
Odznak absolventa pražské Vysoké intendantské školy
V
polovině třicátých let již bylo jasné, že původní provizorní umístění složek hlavního štábu v bubenečské budově MNO není možné donekonečna protahovat. Proto byla uspíšena výstavba zcela nového komplexu na Vítězném náměstí v Dejvicích, v němž v roce 1937 získal hlavní štáb ko nečně prostory odpovídající jeho potřebám a významu. V severním křídle obráceném do dnešní Evropské ulice našlo své sídlo i Ředitelství opevňovacích prací, které bylo nedílnou složkou hlavního štábu.
Jako důstojník z povolání c. a k. pěšího pluku 13 padl v červnu 1916 do ruského zajetí, kde se přihlásil do čs. legií. Službu konal u 8. čs. střeleckého pluku, kde se v červenci 1918 vypracoval z velitele kulometného oddílu až na velitele útvaru. V únoru 1919 ustanoven velitelem 3. čs. střelecké divize, s níž se v srpnu 1920 vrátil do ČSR. V roce 1920 delegát čs. mírové mise v Paříži. 1921–1923 frekventant Vysoké školy válečné v Paříži. 1923–1925 velitel 1. horské pěší brigády v Ružomberku. V letech 1925–1931 velitel 12. divize v Užhorodě. 1931–1933 u MNO – hlavního štábu (podnáčelník hlavního štábu). Byl předurčen pro funkci náčelníka, ale přednost byla nakonec dána gen. Krejčímu. 1933–1939 velitel ZVV Košice. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 velitel IV. armády, po Mnichovu III. armády. Od ledna 1939 ministr vnitra, financí a dopravy autonomní vlády Karpatské Ukrajiny. V květnu 1939 odešel do Polska, kde se postavil do čela čs. vojenského odboje. V následujícím období se dostal do konffliktu s E. Benešem, v říjnu 1940 důsledkem toho postaven ve Velké Británii mimo činnou službu. Do ČSR se po válce nevrátil, v červenci 1945 na návrh vlády degradován.
Divizní generál Otakar ZAHÁLKA 30. 9. 1891–21. 6. 1942
Náčelníkovi hlavního štábu byly v letech první republiky kromě Vysoké školy válečné přímo podřízeny i Vysoká intendantská škola, Kurs pro vyšší velitele, Kurs pro velitele vojskových těles a oddílů, Státní vojenské reformní reálné gymnázium v Moravské Třebové, Kurs na důstojníky zdravotní služby z povolání, Vojenská hudební škola a v neposlední řadě i Vojenská akademie v Hranicích na Moravě. Právě ona připravila ve třicátých letech na těžké důstojnické povolání několik stovek mladých mužů, s jejichž jmény se za druhé světové války můžeme setkat na čelných místech protinacistického odboje. Svůj mimořádný podíl na tom měl i vynikající pedagogický sbor vedený gen. Otakarem Zahálkou (první zleva), v němž jako velitel praporu vojenských akademiků působil i pplk. Karel Klapálek (třetí zleva).
V březnu 1915 přeběhl na frontě k Rusům a přihlásil se do čs. legií. Zpočátku konal službu u 1., později u 6. čs. střeleckého pluku. Od března 1918 do prosince 1919 byl přednostou spojovací služby čs. vojska na Rusi. 1920–1922 frekventant Válečné školy v Praze. 1922–1924 náčelník štábu 8. divize v Opavě. V letech 1924–1927 náčelník štábu 5. divize v Českých Budějovicích. 1927–1931 u MNO v Praze jako náčelník štábu generálního inspektora čs. branné moci. 1931–1934 velitel pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích. 1934–1938 velitel Vojenské akademie v Hranicích. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 vykonával funkci velitele 8. divize v Moravském Berouně. Po Mnichovu u MNO – hlavního štábu jako přednosta oddělení pro úpravu státních hranic s Německem. Od počátku okupace zapojen v ústředních strukturách Obrany národa, které pomáhal budovat. Od začátku roku 1940 stál v čele Zemského velitelství ON – Morava. V květnu 1942 zatčen a za heydrichiády popraven v brněnských Kounicových kolejích.
27
Manévry ve třicátých letech a spolupráce se SSSR
SRDCE ARMÁDY
Ministr národní obrany František Machník (uprostřed) s čs. generalitou v létě 1935
K
pravidelnému životu armády patřila v letech první republiky i rozsáhlá závěrečná cvičení. Zúčastněné jednotky se do nich zapojovaly s mimořádným nasaze ním, a to zejména ve druhé polovině třicátých let, kdy stále se zhoršující mezinárodní situace nevěstila pro republiku nic dobrého. Častými hosty bývali při těchto příležitostech i představitelé spojeneckých armád, jak o tom svědčí sousední snímek ze září 1934, kdy na manévry v okolí Ledče nad Sázavou dora zil náčelník francouzského generálního štábu gen. Maurice Gamelin (uprostřed), kterého při této příležitosti doprovázeli generálové Jan Syrový a Ludvík Krejčí.
Brigadýrka čs. generála zbraní z druhé poloviny třicátých let Náčelník hlavního štábu gen. Ludvík Krejčí na pozorovatelně s brněnským zemským vojenským velitelem gen. Sergejem Vojcechovským (pátý zleva)
28
v letech první REPUBLIKY (1919–1939)
N
avázání diplomatických styků v červnu 1934 a podepsání československo-sovětské spoje necké smlouvy v květnu roku následujícího předznamenaly rozvoj spolupráce mezi armádami obou zemí. Již v srpnu 1934 se při svém návratu z Paříže zastavila v Praze sovětská vojenská delegace, v roce 1935 dorazil na závěrečná cvičení naší armády zástupce náčelníka generál ního štábu Rudé armády gen. Boris Michajlovič Šapošnikov a ve druhé polovině července 1936 Prahu navštívil velitel sovětského letectva gen. Jakov Ivanovič Alksnis. I představitelé našeho hlavního štábu na oplátku v té době několikrát pobývali v SSSR. Generál Ludvík Krejčí s generálem B. M. Šapošnikovem (po jeho pravici) na manévrech v okolí Piešan v létě 1935. Po levici generála Krejčího stojí gen. Bohuslav Fiala, tehdejší přednosta 3. oddělení hlavního štábu.
Uvítání velitele sovětského vojenského letectva gen. J. I. Alksnise na kbelském letišti 15. července 1936. Doprovází jej přednosta III. odboru MNO gen. Ing. Jaroslav Fajfr (zcela vpravo) a podnáčelník hlavního štábu gen. Karel Husárek (pátý zprava). Generál Alksnis se stal o necelé dva roky později obětí stalinských represí v SSSR.
V
říjnu 1936 odjela do SSSR naše vojenská delegace vedená býva lým přednostou 3. oddělení hlavního štábu, tehdy již velitelem IV. sboru gen. Vojtěchem Borisem Lužou. Naše důstojníky osobně přivítal lidový komisař obrany Kliment Jefremovič Vorošilov (na snímku vpravo, s gen. Lužou). Součástí manévrů bylo předvedení činnosti tankových a výsadkových jednotek, které v přítomných zanechalo velký dojem. Československo-sovětská vojenská spolupráce pokračovala velice intenzivně i v následujících letech, a to jak na poli výměny dů stojníků při odborných stážích, tak při sjednávání zbrojních kontraktů. Skupina důstojníků při závěrečných cvičeních v roce 1935 na Slovensku. Sedmý zleva je tehdejší přednosta 2. oddělení hlavního štábu plk. gšt. Šimon Drgáč.
Československá důstojnická šavle vz. 24
29
Ředitelství opevňovacích prací hlavního štábu
SRDCE ARMÁDY
V
roce 1935 přistoupila ČSR dle francouzského vzoru k budování stálého opev nění. K řízení těchto prací bylo 20. března 1935 vytvořeno Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), do jehož čela byl posta ven gen. Karel Husárek. Během pouhých tří let se příslušníkům této nové složky hlavního štábu podařilo vytvořit dílo, jež budí dodnes právem obdiv. Stavebně se totiž podařilo dokončit 227 izolovaných pěchotních srubů (podobného typu, jako je objekt N-S 82 na sousedním snímku), pět mohutných dělostřeleckých tvrzí – Smolkov, Hůrku, Boudu, Adama a Haničku a na deset tisíc objektů lehkého opevnění. To vše za necelé tři roky, po něž mohly stavební práce probíhat.
Nejmohutnějšími pevnostními objekty byly dělostřelecké sruby. Ten na snímku (R-H-S 79 „Na mýtině“) patřil do sestavy tvrze Hanička nad Rokytnicí v Orlických horách a jeho výzbroj měla tvořit trojice 10 cm houfnic vz. 38.
Pamětní odznak Ředitelství opevňovacích prací
Od roku 1937 začaly být hromadně budovány i objekty lehkého opevnění vz. 37, tzv. řopíky. Díky masové výstavbě (dokončeno jich bylo přes devět tisíc) se právě ony staly symbolem čs. opevnění.
30
v letech první REPUBLIKY (1919–1939) Divizní generál Karel HUSÁREK 31. 1. 1893–26. 7. 1972
Ihned po ukončení stavebních prací obsazovali ještě ne zcela dokončené pevnostní objekty vojáci. Potýkali se s nevyhovujícími životními podmínkami, vlhkem a zimou, ale nestěžovali si. Připravovali se na válku, která podle nich musela přijít každým okamžikem. Nejinak tomu bylo i v případě tohoto izolovaného pěchotního srubu MO-S 30 „Dolní dvoják“ na Hlučínsku.
K
obraně těžkého opevnění byly od srpna 1937 zřizovány speciální pevnostní útvary – hrani čářské pluky, které byly z důvodu utajení přímo podřízeny velitelstvím jednotlivých sborů. Jejich řídícím orgánem bylo po odborné stránce ŘOP. Zvláštností těchto jednotek byl fakt, že k nim bylo přidělováno výhradně mužstvo české a slovenské národnosti, navíc zvláště prověřené z hlediska státní spolehlivosti. Celkem se podařilo vytvořit pět takových útvarů: hraničářský pluk 4 v Hlučíně, hraničářský pluk 6 v Červené Vodě u Králík, hraničářský pluk 19 v Žamberku, hraničářský pluk 18 v Novém Městě nad Metují a hraničářský pluk 17 v Trutnově. Speciální pevnostní jednotkou byl i hra ničářský prapor 50 na bratislavské Petržalce.
Příslušník čs. legií v Rusku, zatímní náčelník štábu 2. čs. střelecké divize. V roce 1919 náčelník operačního oddělení ruské Sibiřské armády gen. Kolčaka v Jekatěrinburgu, od srpna 1919 náčelník operačního oddělení Čs. vojska na Rusi. 1920–1923 velitel ženijního pluku 4 v Bratislavě. 1923–1924 velitel ženijního pluku 5 v Praze. V letech 1924–1926 posluchač Vysoké školy válečné v Paříži, současně absolvoval Svobodnou školu politických nauk (diplomatický odbor) sídlící tamtéž. 1926–1927 náčelník štábu ZVV Bratislava. 1929–1930 velitel horského pěšího pluku 3 v Popradu. 1931–1933 profesor strategie a všeobecné taktiky v Kursu pro vyšší velitele v Praze. 1933–1938 u MNO – hlavního štábu v Praze (I. zástupce náčelníka hlavního štábu, od října 1935 podnáčelník hlavního štábu, od prosince 1937 ředitel opevňovacích prací). Po Mnichovu ministr veřejných prací ve druhé vládě gen. Jana Syrového. 1939–1945 zaměstnán u plzeňské Škodovky (ředitel filiálky v Dubnici nad Váhom na Slovensku, 1941 na nátlak Němců odvolán, vyšetřován gestapem). Zapojen v odboji, v květnu 1945 však zatčen, obviněn z údajné kolaborace a protiprávně vězněn. U Národního soudu zproštěn všech obvinění. Po únoru 1948 degradován, vystěhován z bytu a šikanován. V roce 1991 rehabilitován.
Výstavba našeho opevnění probíhala od samého počátku za pomoci francouzských poradců. Vůbec nejdéle z nich v Československu působil kpt. Marcel Forceville (uprostřed), který byl 4. července 1938 za prokázané služby osobně dekorován náčelníkem hlavního štábu gen. Ludvíkem Krejčím Řádem bílého lva IV. třídy. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili i nejvýznamnější funkcionáři Ředitelství opevňovacích prací.
31
Květnová ostraha hranic a mobilizace v září 1938
SRDCE ARMÁDY
Text pod plakátem existoval ve všech úředních jazycích tehdejšího Československa, tedy i v němčině a maarštině
P
očátkem roku 1938 byla rozsáhlá reorganizace čs. branné moci z valné části ukončena. Během pouhých šesti let se hlavnímu štábu podařilo vytvořit mo derní armádu, která v Evropě patřila vedle velmocí k nejlepším. Již v míru ji tvořila 4 zemská vojenská velitelství, 7 velitelství sborů, 17 pěších divizí, 4 rychlé divize a její početní stav přesahoval 200 000 mužů. Jaro roku 1938 však přesto nevěstilo nic dobrého. V sobotu 12. března 1938 došlo k anšlusu Rakouska, který si ze strany hlavního štábu vyžádal okamžitá opatření, včetně dalších zásahů do armádní organiza ce. Následovala ostraha hranic, vyhlášená 20. května 1938 jako reakce na přesuny německé armády v Sasku a Bavorsku. Situace se vyhrocovala.
Československá pistole vz. 38, ráže 9 mm
Páteř československého stíhacího letectva tvořily v roce 1938 letouny Avia B-534
32
Při novoroční audienci u prezidenta republiky 1. ledna 1938 nemohl ještě nikdo z přítomných tušit, jak tragický rok mají před sebou. Na snímku jsou (zleva): náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky gen. Silvestr Bláha, ministr národní obrany František Machník, prezident dr. Edvard Beneš, generální inspektor čs. branné moci gen. Jan Syrový a náčelník hlavního štábu gen. Ludvík Krejčí.
(1919–1939)
B
ezprostřední ohrožení státu si již 22. září 1938 vynutilo vyhlášení ostrahy hranic a plné bojové pohotovosti na hlavním obranném po stavení, po němž 23. září následovala všeobecná mobilizace. Rychlost jejího provedení a okamžitý nástup zálož níků získaly Československu ve světě respekt a uznání. Hlavním velitelem mobilizované armády jmenoval prezi dent republiky dosavadního náčelníka hlavního štábu gen. Ludvíka Krejčího.
Ihned po vyhlášení mobilizace zamířili záložníci bezodkladně ke svým útvarům
Brigádní generál Vladimír KAJDOŠ 21. 2. 1893–8. 7. 1970 V září 1915 padl do ruského zajetí, kde se v červenci 1916 přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize. V lednu 1917 přešel k čs. legiím v Rusku. 1917–1920 u 2. čs. střeleckého pluku (velitel čety, roty, zatímní velitel II. praporu, v roce 1917 působil jako náborový emisař u OČSNR v Kyjevě). 1920–1922 u pěšího pluku 2 v Litoměřicích. 1922–1923 posluchač Válečné školy v Praze. V letech 1923–1928 u 9. divize v Trnavě (přednosta 3. oddělení, od října 1924 náčelník štábu). 1928–1933 u MNO – hlavního štábu 1. oddělení (přednosta mírové skupiny, od září 1931 přednosta oddělení). 1934–1935 velitel pěšího pluku 40 ve Valašském Meziříčí. Od září 1935 opět u MNO – hlavního štábu, tentokrát jako II. zástupce náčelníka hlavního štábu. Za branné pohotovosti státu byl ve dnech 25. 9.–4. 10. 1938 náčelníkem hlavního štábu. Stejnou funkci vykonával i v době likvidace čs. branné moci po březnu 1939. Spolupracoval s odbojem, zejména s generály Eliášem a Homolou, a podařilo se mu pro potřeby Obrany národa převést značné finanční prostředky. V roce 1946 přednosta Odvolacího a kárného výboru MNO, 1947 přeložen do výslužby.
Kulometníci s těžkým kulometem vz. 24 Schwarzlose
H
Vztyčování vlajky na hlídkové lodi „President Masaryk“ na Dunaji
lavní velitelství (krycí název „Palacký“) vytvořené ze složek hlavního štábu a MNO opustilo 23. září 1938 Prahu a přesunulo se s krátkou zastávkou v Klánovicích do Vyškova. Sídlem hlavního velitele se stal zámek v Račicích. K obraně republiky měl gen. Ludvík Krejčí v rámci čtyř armád a velitelské zálohy soustředěno 14 velitelství sborů, 34 pěších divizí, 4 rychlé divize a 3 zvláštní skupiny. Celkem šlo přibližně o 1 100 000 mužů, kteří měli k dispozici na 2300 děl, 350 tanků a 950 letadel. V pohraničí (čás tečně i ve vnitrozemí) se mohla armáda navíc opřít o vybudované linie stálého opevnění.
Československá puška vz. 24, ráže 7,92 mm
33
Mnichovská zrada a konec ČSR v březnu 1939
SRDCE ARMÁDY
M
ísto rozkazu k boji rozhodli naši politici 30. září 1938 o podro bení se mnichovskému dik tátu. Snaha generality zvrátit toto nepochopitelné rozhodnutí zůstala nevyslyšena. K boji připravená a odhodlaná čs. armáda byla donucena ustou pit bez boje. Vyklizené oblasti bezprostředně poté obsadily německé jednotky. Své územní požadavky vzneslo i Polsko, které okupovalo Těšínsko, a pochopitelně Maarsko, jež se svých nároků domohlo 2. listopadu 1938 tzv. vídeň skou arbitráží. Československo tak ztratilo takřka třetinu svého státního území s téměř pěti miliony obyvatel.
Českoslovenští vojáci opouštějí v říjnu 1938 Fulnek vyzdobený k přivítání wehrmachtu
Generál Ludvík Krejčí v listopadu 1938 s nově zvoleným prezidentem ČSR dr. Emilem Háchou
Tragický důsledek Mnichova. Němečtí vojáci pózují u opuštěného pěchotního srubu K-S 35 v Orlických horách.
Pomlčka, která se „vloudila“ do názvu této knihy vydané po Mnichovu, nevěstila do budoucna nic dobrého Příjezd maarské armády do Košic v listopadu 1938
34
(1919–1939) Brigádní generál Bohuslav FIALA 29. 1. 1890–16. 9. 1964
Československý lehký tank LT vz. 35 (evidenční číslo 13903) zničený v březnu 1939 v bojích s Maary u Fančíkova na Podkarpatské Rusi
V
Adolf Hitler si prohlíží 16. března 1939 Prahu z oken Hradu
závěru roku 1938 se ČSR změnila v okleštěný stát ní útvar, jehož úspěšná obrana byla prakticky nemys litelná. Přesto začal hlavní štáb připravovat reorganizaci armády, která měla na změně né podmínky reagovat. Nezbyl mu však na to dostatek času. Na počátku března 1939 musel na nátlak Německa opustit funkci náčelníka hlavního štábu gen. Ludvík Krejčí, násle dovalo vyhlášení samostatnosti Slovenska a okupace Čech a Moravy, vznik protektorátu. Na ozbrojený odpor se Něm cům postavily pouze jednotky III./8. pěšího praporu v Místku obsazovaného již 14. března 1939. S maarskou armádou svedly na Podkarpatské Rusi krvavé boje jednotky 12. divize.
Po studiu na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě přidělen k c. a k. zeměbraneckému pluku 35 v Přemyšlu, kde padl v březnu 1915 do ruského zajetí. V srpnu 1918 vstoupil do čs. legií, příslušník 9. čs. střeleckého pluku (od června 1919 náčelník štábu skupiny, výzvědný důstojník pluku, od srpna 1919 učitel v důstojnické škole). Po návratu do vlasti přidělen MNO – hlavnímu štábu. 1921–1922 frekventant Válečné školy v Praze, 1923–1924 posluchač Vysoké školy válečné v Paříži. V letech 1925–1929 profesor všeobecné taktiky na VŠV v Praze. 1929–1932 u MNO – hlavního štábu 3. oddělení (přednosta operační skupiny, od října 1931 přednosta oddělení). Od října 1932 velitel pěšího pluku 38 v Berouně. 1933–1939 u MNO – hlavního štábu (přednosta 3. oddělení, od října 1935 I. zástupce náčelníka, od prosince 1939 do března 1942 vězněn. V roce 1945 krátce 1. podnáčelník hlavního štábu, v červnu 1946 přeložen do výslužby. Po únoru 1948 zbaven penze a šikanován.
Divizní generál Oleg SVÁTEK 3. 2. 1888–1. 10. 1941 Absolvent zeměbranecké kadetní školy ve Vídni. V září 1914 padl jako důstojník c. a k. střeleckého pluku 17 do ruského zajetí, kde se přihlásil do čs. legií. Zpočátku působil u 5. čs. střeleckého pluku, později přidělen 6. čs. střeleckému pluku, kde se v září 1918 vypracoval až na velitele útvaru. 1918–1920 velitel důstojnické školy čs. vojsk na Rusi. Po návratu do vlasti v roce 1920 u MNO – hlavního štábu (přidělený důstojník 3. oddělení). 1920–1922 zástupce velitele Vojenské akademie v Hranicích. V letech 1922–1923 frekventant pražské Válečné školy. 1923–1925 náčelník štábu 1. divize v Praze. Od října 1925 velitel kroměřížského pěšího pluku 3. 1928–1933 velitel 24. pěší brigády v Michalovcích. 1933–1935 velitel pěší brigády 6 v Mladé Boleslavi. Od října 1935 v čele 12. divize v Užhorodě, s níž se v březnu 1939 zapojil do bojů s Maary (za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl velitelem hraniční oblasti 42). Po návratu do Prahy působil krátce u MNO v likvidaci. Za okupace spolupracoval s gen. Bedřichem Homolou, vytvořil Krajské velitelství Obrany národa – Praha jihozápad. V září 1941 zatčen gestapem a o měsíc později v Ruzyni popraven.
Přehlídka wehrmachtu na Václavském náměstí v Praze 5. dubna 1939. Na tribuně stojí nově příchozí říšský protektor Konstantin von Neurath a prezident Emil Hácha.
35
II. KAPITOLA ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY (1939–1945)
Armáda na domácí frontě – Obrana národa
SRDCE ARMÁDY Brigádní generál Josef KOHOUTEK 3. 2. 1896–19. 8. 1942 Za první světové války bojoval na italské frontě, kde se mu v září 1917 podařilo přejít do zajetí. Ihned poté působil jako příslušník výzvědné hlídky u italské armády. Do vlasti se vrátil s 39. čs. střeleckým plukem, s nímž se v roce 1919 zúčastnil bojů s Maary na Slovensku. U svého pluku poté působil jako plukovní pobočník až do roku 1922. V letech 1923–1925 posluchač Válečné školy v Praze. 1925–1926 přednosta 3. oddělení 10. divize v Banské Bystrici. V letech 1926–1932 u MNO – hlavního štábu (zařazen u mírové skupiny 1. oddělení). 1932–1933 u pěšího pluku 17 v Trenčíně (velitel praporu). 1933–1939 opět u MNO – hlavního štábu (přednosta mobilizační skupiny, od listopadu 1936 přednosta 1. oddělení). Za mobilizace v září 1938 byl podnáčelníkem pro organizaci Hlavního velitelství. Za okupace se podílel na vybudování ústředních orgánů Obrany národa, v níž posléze působil jako velitel Zemského velitelství ON – Čechy. V únoru 1940 zatčen gestapem, odsouzen k trestu smrti a v Plötzensee popraven. Jeho manželka byla po únoru 1948 vězněna komunistickým režimem.
P
ři vzniku vojenské odbojové organizace Obrana národa sehráli nejvýznamnější roli bývalí důstojníci hlavního štábu. Tuto skutečnost si pochopitelně uvědomovali i nacisté, a proto byl hlavní úder jejich bezpečnostních složek směřován proti těm, kteří pro ně vzhledem ke své inteligenci a organizačním schopnostem představovali největší nebezpečí, tedy proti čs. generalitě, zpravodajským důstojníkům a dů stojníkům generálního štábu. Na popravištích a v koncentračních táborech tak skončila životní pou nejen dvou bývalých zástupců náčelníka hlavního štábu (generálů Aloise Eliáše a Mikulá še Doležala) a čtyř bývalých přednostů oddělení hlavního štábu (plukovníků Josefa Kohoutka, Josefa Ptáka, Františka Krátkého a Františka Dědiče), ale i dalších desítek jejich nejbližších spolupracovníků. Stovky důstojníků se ocitly ve věznicích a koncentračních táborech.
Brigádní generál Josef PTÁK 7. 8. 1894–2. 4. 1945 V srpnu 1917 padl na italské frontě do zajetí. Přihlásil se do čs. legií a jako velitel kulometné čety působil u 31. čs. střeleckého pluku. S tímto útvarem se po návratu do ČSR zapojil do bojů s Maary na Slovensku. 1920–1921 přidělený důstojník ve štábu 5. divize v Českých Budějovicích. 1922–1923 posluchač Válečné školy v Praze. V letech 1923–1925 přednosta 4. oddělení 8. divize v Opavě. 1925–1927 u 5. divize v Českých Budějovicích (přednosta 3. oddělení, od července 1927 náčelník štábu divize). 1928–1932 profesor všeobecné taktiky na pražské Válečné škole. 1932–1933 velitel praporu u pěšího pluku 1 v Kaplici. 1933–1939 u MNO – hlavního štábu (přednosta všeobecné skupiny 3. oddělení, od října 1935 přednosta 3. oddělení). Za mobilizace na podzim 1938 přednosta 3. oddělení štábu Hlavního velitelství. Od počátku okupace zapojen v Obraně národa jako přednosta organizačního oddělení Ústředního vedení ON. V prosinci 1939 zatčen gestapem a po celou dobu války vězněn. V dubnu 1945 vytrpěl pochod smrti z Langenzenu do koncentračního tábora Flossenbürg, kde následkem prodělaných útrap zemřel.
38
Mezi důstojníky na této fotografii jsou zachyceni i dva bývalí přednostové 4. oddělení hlavního štábu, kteří v letech okupace položili své životy na domácí frontě. Plk. František Dědič (třetí zleva v první řadě) byl popraven 1. října1941 v Ruzyni, plk. František Krátký (napravo od něj) byl zavražděn 7. května 1942 v Mauthausenu.
Československý válečný kříž 1939
Legitimace plk. Jaroslava Lisého, dlouholetého příslušníka 5. oddělení hlavního štábu, popraveného 20. 1. 1943 v Plötzensee
ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY (1939–1945)
Za stanného práva byly největšími popravišti v protektorátu střelnice v Praze-Kobylisích a Kounicovy koleje v Brně. Kromě nich se popravovalo i v Táboře, Pardubicích a Lubech u Klatov-Spáleném lese, odkud je tento snímek.
Poslední vůle pplk. Josefa Mašína. Stejně jako gen. Alois Eliáš, bývalý II. zástupce náčelníka hlavního štábu, byl i on popraven v červnu 1942 na střelnici v Kobylisích (zcela nahoře).
Desítky našich důstojníků byly nacisty zavražděny gilotinou v Berlíně -Plötzensee, Vratislavi a Stuttgartu. Když tamní smrtící kapacity nestačily, zřídili okupanti v dubnu 1943 tuto sekyrárnu v pražské pankrácké věznici. Za pouhé dva roky zde přišlo o život 1079 vlastenců.
Na ty, kdo skončili ve spárech gestapa a nepřišli o život na popravištích, čekaly koncentrační tábory. I v nich byli vězněni a vražděni důstojníci generálního štábu.
39
V Polsku a ve Francii 1939–1940
SRDCE ARMÁDY
I
hned po okupaci ČSR opustily stovky mladých mužů domov a odešly za hra nice, kde se začaly formovat jednotky naší armády. „Zahraniční vojenská sku pina československá“ vznikla v polském Krakově dokonce již 30. dubna 1939. Většina našich dobrovolníků směřovala přes Polsko do Francie, kde však museli vstoupit do Cizinecké legie, nebo v míru nemohly být na francouzském území zřizovány cizí vojenské jednotky. Bylo jim však přislíbeno, že budou v případě války převedeni do čs. armády.
Dobrovolníci byli z čs. konzulátu v Krakově (nahoře) odesíláni do blízkého tábora v Malých Bronovicích (dole). Snímek zachycuje přísahu jednoho z transportů odjíždějících do Francie.
Tábor v Agde 28. října 1939
P
o vypuknutí války dali Francouzi Čechoslovákům k dispozici tábor v Agde, kde byl již 29. září 1939 zří zen pěší prapor 1. Ten se vzápětí rozrostl na pěší pluk a díky tisícům nově přícho zích mohla být 15. ledna 1940 postavena 1. čs. divize. Na konci května 1940 dosáhla početního stavu 11 495 mužů.
Československý pilotní odznak
40
Do letecké války nad Francií se významným způsobem zapojili i naši vojenští letci. Sestřelili sami nebo ve spolupráci 129 nepřátelských letadel a dalších 25 zničili pravděpodobně. Fotografie zachycuje skupinu Čechoslováků ve Výcvikovém středisku č. 6 v Chartres na jaře 1940.
ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY (1939–1945) Divizní generál Bedřich NEUMANN 3. 4. 1891–16. 7. 1964
Bývalý II. zástupce náčelníka hlavního štábu a šéf Francouzské vojenské mise v Československu gen. Louis Faucher si v doprovodu plk. Jana Satorie prohlíží československý tábor v Agde Odznak smíšeného předzvědného oddílu 1. čs. divize
V
úterý 2. srpna 1939 vznik la v Paříži Čs. vojenská kancelář, v jejímž čele stál gen. Sergej Ingr. Po ustavení Čs. národního výboru se kancelář 17. listopadu 1939 přeměnila na Čs. vojenskou správu (ČSVS). V čele jejího štábu, jenž plnil obdobné úkoly jako hlavní štáb, stanul na počátku roku 1940 gen. Bedřich Neumann-Miroslav (někdejší II. zástupce náčelníka hlavního štábu).
V březnu 1915 padl do ruského zajetí, kde se přihlásil do čs. legií. Službu konal u 6. čs. střeleckého pluku, od srpna 1918 u 11. čs. střeleckého pluku. 1920–1922 posluchač Válečné školy v Praze. 1922–1928 u mobilizační skupiny 1. oddělení MNO – hlavního štábu (přidělený důstojník, od března 1924 její přednosta). 1928–1929 velitel pěšího pluku 5 v Praze. Od září 1929 přednosta 1. oddělení MNO – hlavního štábu. V letech 1931–1935 II. zástupce náčelníka hlavního štábu. 1935–1939 velitel 5. divize v Českých Budějovicích. Za okupace se zapojil do Obrany národa a zastupoval ji v rámci Politického ústředí. V lednu 1940 odešel do Francie, kde byl ustanoven náčelníkem štábu ČSVS v Paříži. Od 13. června 1940 velitel 1. čs. divize v Agde, po evakuaci do Velké Británie stál v letech 1940–1942 v čele 1. čs. smíšené, od ¨července 1941 1. čs. samostatné brigády. 1943–1944 náčelník Štábu pro vybudování čs. branné moci v Londýně. Od září 1944 do dubna 1945 náčelník štábu Hlavního velitelství tamtéž. 1945–1946 zástupce velitele 1. oblasti v Praze. 1946–1948 úsporný komisař MNO. V červnu 1948 přeložen do výslužby. Posléze emigroval do Velké Británie, kde zemřel.
Francouzský válečný kříž 1940
Defilé příslušníků 1. čs. divize 28. října 1939 v Agde
V
polovině června 1940, kdy se vojenská situace Francie stala takřka bezvýchodnou, odjelo z Agde na frontu na 5000 příslušníků tzv. divizní pěchoty v čele s gen. Jaroslavem Čihákem-Znamenáčkem. Bez ohledu na kritickou situaci se v bojích plně osvědčili. 132 z nich obdrželo Československý válečný kříž 1939, 109 medaili Za chrabrost a 32 Francouzský válečný kříž 1940.
41
Ve Velké Británii I. (pozemní jednotky a letectvo)
SRDCE ARMÁDY Divizní generál Jaroslav ČIHÁK -ZNAMENÁČEK 24. 7. 1891–30. 4. 1944 V září 1916 padl do ruského zajetí, kde se přihlásil do čs. legií. Příslušník 1. úderného praporu (velitel roty, zástupce velitele). 1920–1923 velitel horského pěšího praporu 9 ve Staré ubovni a Podolinci. 1923–1925 velitel horského pěšího praporu 6 v Ružomberku, od října 1925 velitel horského pěšího praporu 5 tamtéž. 1926–1928 profesor taktiky pěchoty na Válečné škole v Praze. 1928–1930 zástupce velitele pěšího pluku 28 v Praze. V letech 1931–1935 velitel pěšího pluku 45 v Chustu (v mezidobí půl roku u MNO jako člen komise pro zpracování služebních předpisů). Od října 1935 u Pěchotního učiliště v Milovicích (zástupce velitele, od září 1936 velitel PU). Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 velitel 21. divize ve Veselí nad Moravou. Za okupace člen Ústředního vedení Obrany národa, zajišoval její napojení na Petiční výbor Věrni zůstaneme. Na počátku roku 1940 odešel do Francie, kde byl ustanoven velitelem pěchoty 1. čs. divize. Jako velitel tzv. divizní pěchoty se v červnu 1940 zapojil do bojů na frontě. 23. 7. 1940–13. 1. 1941 náčelník štábu MNO v Londýně, později předseda Kárného výboru MNO. V mezidobí předseda Československého červeného kříže. Od roku 1941 člen Státní rady. Zemřel v Londýně po dlouhé a těžké nemoci.
Prezident republiky dr. Edvard Beneš provádí 26. července 1940 v doprovodu generálů (zprava) Čiháka-Znamenáčka, Neumanna-Miroslava a Ingra přehlídku čs. jednotek v Cholmondeley
Ř
ídícím orgánem vojenského odboje a nejvyšším ústředním správním úřadem čs. branné moci se ve Velké Británii stalo nově zřízené Ministerstvo národní obrany, které 22. července 1940 nahradilo prozatímní Čs. vojenskou správu z Francie. Londýnské MNO vedl gen. Sergej Ingr, jenž byl zároveň pověřen výkonem funkce hlavního velitele čs. branné moci. Protože hlavní štáb podobného typu, jaký existoval za první republiky, nevznikl, převzaly jeho úkoly jednotlivé odbory MNO. Přímo ministrovi byl jako výkonný orgán podřízen náčelník štábu MNO. Tuto funkci zprvu vykonával gen. Jaroslav Čihák-Znamenáček, od ledna 1941 pak plk. Bruno Sklenovský (pod svým krycím jménem Stanislav Bosý).
Pamětní plaketa „Československo bude opět svobodné“ ražená ve Velké Británii
Příslušníci 1. čs. smíšené brigády při jednom z mnoha cvičení ve Velké Británii
P
říslušníci 1. čs. divize byli po příjezdu z Francie soustředěni v Cholmondeley, kde z nich byla 14. srpna 1940 vytvořena 1. čs. smíšená brigáda. Velitelem jednotky, která se skládala ze dvou pěších praporů, kulometné roty, dělostřeleckého oddílu, baterie OPL, baterie KPÚV, autoroty, náhradního tělesa a dalších složek, byl ustanoven gen. Bedřich Neumann-Miroslav.
Naši důstojníci po dekorování vysokými britskými řády (zleva): plk. Alois Liška, gen. Bedřich Neumann-Miroslav a mjr. Jiří Souhrada
42
ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY (1939–1945) Armádní generál RNDr. Karel JANOUŠEK 30. 10. 1893–27. 10. 1971
Příslušníci 311. čs. bombardovací perutě ve Velké Británii (osádka F/Sgt Josefa Bernata) před náletem na Německo. Jako druhý zprava je na fotografii P/O Josef Horák z Lidic.
M
imořádnou úlohu sehráli ve Velké Británii naši letci. V pátek 12. čer vence 1940 zahájil činnost Inspektorát čs. letectva, v jehož čele stanul gen. Karel Janoušek, a postupně byly zřízeny tři čs. stíhací perutě (310., 312., 313.) a jedna peru bombardovací (311.). V lednu 1942 navíc zahájila u 68. britské noční stíhací peruti činnost čs. letka. Čechoslováci se zúčastnili letecké bitvy o Británii a své povinnosti plnili v následujících měsících a letech i za cenu sebeobětování. I na ně se vztahoval památný výrok britského premiéra Winstona S. Churchilla ze srpna roku1940: „Ještě nikdy v dějinách lidských konfliktů nebylo tolik lidí zavázáno za tak mnoho takové hrstce.“
V červenci 1916 padl do ruského zajetí a přihlásil se do čs. legií, kde konal službu u 1. čs. střeleckého pluku. V roce 1920 pobočník velitele 22. brigády v Košicích. 1920–1921 přidělen ZVV Užhorod. 1922–1923 posluchač Válečné školy v Praze. 1923–1924 u 3. oddělení ZVV Praha. 1924–1926 učitel ve Vojenském leteckém učilišti v Chebu. 1926–1927 zástupce velitele leteckého pluku 3 v Nitře. Od února 1927 zástupce velitele VLU. V letech 1928–1929 opět zástupce velitele leteckého pluku 3. Od listopadu 1929 přednosta III./1. oddělení MNO. 1931 velitel leteckého pluku 6. Od listopadu 1931 velitel leteckého pluku 1 v Praze. 1934–1939 velitel zemského letectva ZVV Praha. Za branné pohotovosti státu v září 1938 velitel letectva I. armády. V listopadu 1939 odešel do Francie, u Čs. vojenské správy ČSNV (přednosta III. odboru). 1940–1945 inspektor čs. letectva ve Velké Británii. Od října 1945 u MNO – hlavního štábu (podnáčelník hlavního štábu pro zvláštní úkoly, od února 1947 inspektor protiletecké ochrany). Po únoru 1948 propuštěn z armády, v dubnu 1948 zatčen, degradován a nezákonně vězněn až do května 1960. Rehabilitován částečně v roce 1968, plně po listopadu 1989.
Nášivka pilota RAF
Bojové úspěchy našich válečných letců by nebyly možné bez každodenní svědomité péče pozemního personálu, jak o tom svědčí tento snímek Spitfiru Mk.VB pořízený na jaře 1943 u 313. čs. stíhací perutě v Churchstantonu
Znak 310. čs. stíhací perutě RAF
Znak 311. čs. bombardovací perutě RAF
Znak 312. čs. stíhací perutě RAF
Znak 313. čs. stíhací perutě RAF
43
Ve Velké Británii II. (atentát na Heydricha, ŠVBM)
SRDCE ARMÁDY Divizní generál František MORAVEC 23. 7. 1895–26. 7. 1966 V lednu 1916 padl do ruského zajetí, kde se přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize, v níž konal službu až do února 1918. Poté působil u 22. čs. střeleckého pluku ve Francii a od září 1918 u 35. čs. střeleckého pluku v Itálii. Po návratu do ČSR se zúčastnil bojů na Slovensku. 1920–1925 sloužil u pěšího pluku 35 v Plzni (velitel praporu). 1926–1928 posluchač Válečné školy v Praze. V letech 1928–1929 u 2. divize v Plzni (přednosta oddělení). Od listopadu 1929 přednosta 2. oddělení ZVV Praha. 1934–1939 u 2. oddělení MNO – hlavního štábu (přednosta pátrací skupiny, od července 1937 současně zástupce přednosty oddělení). Dne 14. 3. 1939 odletěl společně s dalšími 10 důstojníky do Londýna, kde v letech 1940–1945 řídil čs. zpravodajskou službu (zpočátku jako přednosta zvláštní skupiny MNO, od června 1941 přednosta II. odboru MNO). 1944–1945 podnáčelník štábu Hlavního velitelství čs. branné moci. Po osvobození přidělen k pomocnému úřadu MNO – hlavního štábu, z politických důvodů však na zvláštní dovolené. Od prosince 1947 velitel 14. divize v Mladé Boleslavi. Po únoru 1948 propuštěn z armády. Odešel do exilu, kde zpravodajsky pracoval proti komunistickému režimu v ČSR. Zemřel v USA.
Z
cela specifickou kapitolu čs. zahraničního odboje představovalo vysílání parašutistů na území protektorátu, které řídil II. odbor londýnského MNO v čele s bývalým zástupcem přednosty 2. oddělení hlavního štábu plk. Fran tiškem Moravcem. Jeho nejúspěšnější akcí připravenou v úzké součinnosti s brit skou SOE se stala bezpochyby operace ANTHROPOID, atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Vlastní akci provedli v Praze 27. května 1942 rotmistři Josef Gabčík a Jan Kubiš. Poté co Gabčíkovi selhal jeho samopal, hodil Kubiš na Heydrichův vůz bombu, při jejímž výbuchu byl protektor zraněn a 4. června 1942 následkům atentátu podlehl.
Josef Gabčík použil na místě atentátu samopal STEN Mk.II bez ramenní opěrky Jan Kubiš vrhl na Heydrichův vůz bombu tohoto typu Heydrichův Mercedes Benz 320 C poškozený výbuchem Kubišovy bomby na místě atentátu v Praze-Holešovičkách
B
ezprostředně po atentátu vyhlásili nacisté v protektorátu stanné právo a zahájili masové popravy českých vlastenců. Během jediného měsíce bylo povražděno 1585 osob a se zemí byly srovnány obce Lidice a Ležáky. Úkryt parašutistů, kterým se podařilo z místa atentátu uprchnout, byl odhalen pomocí zrádce. V nerovném boji s přesilou si ponechali poslední náboj pro sebe. Nacistické repre sálie rozpoutané po atentátu však vedly v létě 1942 Velkou Británii a Francii k odvolání jejich podpisu pod mnichovskou dohodou.
44
Českoslovenští parašutisté procházeli ve výcvikových střediscích SOE (Special Operations Executive) pod dohledem britských instruktorů tvrdým výcvikem
Rotmistr Josef Gabčík
Rotmistr Jan Kubiš
ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY (1939–1945) Divizní generál Bruno SKLENOVSKÝ 17. 10. 1893–1957
Ve Velké Británii se rozvinula úzká spolupráce mezi naší a polskou armádou. Čechoslováci studovali na polské Válečné škole ve Skotsku a někteří naši důstojníci zde dokonce působili jako profesoři. Byl mezi nimi i plk. Jaroslav Vedral-Sázavský (třetí zleva), bývalý přednosta výcvikové skupiny 5. oddělení hlavního štábu.
V
pátek 15. ledna 1943 byl v Londýně vytvořen Štáb pro vybudování čs. branné moci (dále ŠVBM), kte rý ve skutečnosti nebyl ničím jiným, než zárodkem nového hlavního štábu. V čele ŠVBM stanul gen. Bed řich Neumann-Miroslav, kterému podléhala tři oddělení (1. organizační, 3. operační, 4. materiální) a pomocný hospodářský úřad. Po správní stránce byl štáb přičle něn k MNO. Od 1. září 1944 byl navíc do ŠVBM jako 2. (zpravodajské) oddělení začleněn bývalý II. odbor MNO. Krátce poté byl však štáb ke dni 19. září 1944 zrušen a veškerý jeho personál přešel do nově vzniklé ho Hlavního velitelství čs. branné moci.
V srpnu 1916 byl zajat na ruské frontě. Po vstupu do čs. legií působil u 3. čs. střeleckého pluku, od října 1918 u 1., později 3. čs. dělostřeleckého pluku. Po příjezdu do ČSR sloužil u dělostřeleckého pluku 53 v Uherském Hradišti. 1921–1922 na zkušené u velitelství 1. horské brigády v Ružomberku. 1922–1923 posluchač Válečné školy v Praze. Od října 1923 taktický pobočník velitele dělostřelectva ZVV Bratislava. V letech 1927–1932 profesor taktiky dělostřelectva na Válečné škole v Praze. 1932–1935 příslušník dělostřeleckého pluku 1 v Ruzyni (od října 1933 velitel pluku). 1935–1938 zaměstnán na MNO – hlavního štábu ŘOP (zástupce přednosty I. oddělení). 1938–1939 náčelník štábu ZVV Brno. Za okupace člen Ústředního vedení Obrany národa. V prosinci 1939 odešel do Francie, v květnu 1940 ustanoven velitelem dělostřelectva 1. čs. divize. V letech 1940–1945 zástupce náčelníka, od ledna 1941 náčelník štábu MNO v Londýně (používal jméno Stanislav Bosý). Od dubna 1945 velitel Čs. vojenské mise v Londýně. V roce 1946 přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Od října 1946 velitel III. sboru v Plzni. V roce 1948 penzionován. Krátce poté odešel do exilu, v nepřítomnosti degradován. Usadil se v Kanadě, kde zemřel.
V čele Ministerstva národní obrany v Londýně stál od července 1940 až do září 1944, kdy se stal hlavním velitelem čs. branné moci gen. Sergej Ingr (vpravo). Na snímku předává standartu veliteli smíšeného předzvědného oddílu škpt. gšt. Pravoslavu Řídkému (padl 18. ledna 1943 v severní Africe).
Československá medaile Za chrabrost
45
Na Středním východě 1940–1943
SRDCE ARMÁDY Armádní generál Karel KLAPÁLEK 26. 5. 1893–18. 11. 1984 V ruském zajetí se přihlásil do čs. legií, kde působil u 3. čs. střeleckého pluku. 1920–1921 u pěšího pluku 35 v Plzni (velitel roty a praporu). V letech 1922–1932 u pěšího pluku 36 v Užhorodu (plukovní pobočník, velitel praporu). 1932–1937 ve Vojenské akademii v Hranicích (velitel praporu akademiků, profesor taktiky). Od listopadu 1937 do léta 1939 zástupce velitele pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích. Za okupace zapojen v Obraně národa. Na jaře 1940 odešel za hranice, kde v Palestině nastoupil službu u čs. pěšího pluku 4. V letech 1940–1942 velitel čs. pěšího praporu 11 – Východního. Od května 1942 velitel 200. čs. lehkého protiletadlového pluku. Od srpna 1943 ve Velké Británii, zástupce velitele Čs. samostatné obrněné brigády. Od března do srpna 1944 přednosta I. odboru MNO v Londýně. V srpnu 1944 odjel do SSSR, kde se stal velitelem 3. čs. samostatné brigády v SSSR. Od dubna 1945 velitel 1. čs. armádního sboru v SSSR (v dubnu 1945 vážný kandidát na funkci náčelníka hlavního štábu). 1945–1950 velitel 1. vojenské oblasti v Praze. V únoru 1951 přeložen do výslužby, v listopadu 1952 zatčen, degradován a až do dubna 1956 nezákonně vězněn. V červenci 1956 rehabilitován.
Přísloví o „zlatých českých rukou“ se opět potvrdilo v Tobrúku. Čechoslováci dokázali opravit cokoliv, dokonce i jeden „neopravitelný“ britský tank Valentine. Náš první a zároveň také poslední tank na Středním východě. Písek pouště, palmy a naše státní vlajka. Československý tábor v Sidi Bishr.
46
Z
Límcový odznak používaný příslušníky naší jednotky na Středním východě
našich obrovolníků, kteří se ocit na Středním východě, byl původně v Pa lestině vytvořen čs. pěší pluk 4, jenž byl 25. října 1940 reorganizován na čs. pěší prapor 11 – Východní. Jeho velitelem se stal pplk. Karel Klapálek. Prapor se podílel na střežení letiš a vojenských objektů v oko lí egyptské Alexandrie a v Západní poušti, v červenci 1941 se zúčastnil tažení v Sýrii proti jednotkám vichistické Francie a v srpnu 1941 prováděl strážní službu v syrsko -tureckém pohraničí. Jeho nejvýznamnější bojovou akcí však byla spoluúčast při obraně Tobrúku od října do prosince 1941, v níž jeho příslušníci obstáli vynikajícím způsobem. V době plnění tohoto náročného úkolu byla nadřízenou jednotkou čs. praporu polská Brygada Strzelców Karpackich.
ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY (1939–1945)
Britská pamětní medaile Africká hvězda
P
o úspěšné obraně Tobrúku došlo ke stažení praporu do týlu a 23. května 1942 k jeho přeměně na 200. čs. lehký protiletadlový pluk se třemi prapory (500, 501, 502) a dvěma samostat nými četami. Na konci července 1942 byl pluk or ganizačně přičleněn k britské 17. protiletadlové bri gádě a podílel se na obraně Haify, Bejrútu, Ez Zibu a od počátku roku 1943 důvěrně známého Tobrúku. V červnu 1943 předal pluk obranu města Britům a na počátku července 1943 odplul do Velké Británie, kde byl začleněn do čs. brigády.
Palebné postavení „S 10“ u Tobrúku bráněné příslušníky 7./501. roty
Prapor naší jednotky na Středním východě 1. července 1943 v táboře Quassassin, těsně před odjezdem do Velké Británie
Čs. jednotku na Středním východě navštívil v létě 1942 ministr národní obrany gen. Sergej Ingr. Na snímku pořízeném 29. července 1942 v Sidi Bishr jsou (zleva): pplk. gšt. Rudolf Bulandr, škpt. gšt. Pravoslav Řídký, pplk. gšt. Josef Kalla, gen. Sergej Ingr, gen. Ondřej Mézl (Andrej Gak) – náčelník Čs. vojenské mise na Středním východě – a pplk. gšt. Karel Lukas. Posledně jmenovaný důstojník byl v letech 1933–1936 pobočníkem náčelníka hlavního štábu.
Britský revolver Webley Albion, ráže 380
47
V Sovětském svazu I. (Buzuluk, Sokolovo, Kyjev)
SRDCE ARMÁDY Armádní generál Ludvík SVOBODA 25. 11. 1895–20. 9. 1979 V srpnu 1915 zajat na ruské frontě. Příslušník 3. čs. střeleckého pluku ruských legií. Po návratu do ČSR demobilizován a do října 1921 pracoval na hospodářství rodičů. Po návratu do armády působil v letech 1921–1923 u pěšího pluku 3 v Kroměříži (velitel roty). 1923–1931 u pěšího pluku 36 v Užhorodě (zástupce velitele praporu). 1931–1934 profesor maarštiny na Vojenské akademii v Hranicích. 1934–1939 u pěšího pluku 3 v Kroměříži (velitel praporu). Za okupace příslušník Obrany národa. V létě 1939 velitel čs. legionu v Polsku. 1939–1941 internován v SSSR. 1941–1942 zástupce náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR. Od července 1942 velitel 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, od července 1943 velitel 1. čs. samostatné brigády v SSSR, od září 1944 velitel 1. čs. armádního sboru v SSSR. 1945–1950 ministr národní obrany (v roce 1945 současně hlavní velitel čs. branné moci). 1950–1951 náměstek předsedy vlády a předseda Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V roce 1951 odstraněn z armády. 1951–1954 zaměstnán v JZD Hroznatín (na podzim 1952 zatčen a krátce vězněn). 1954–1959 náčelník Vojenské akademie v Praze. V březnu 1959 přeložen do výslužby, působil ve Vojenském historickém ústavu. Od 30. 3. 1968 do 29. 5. 1975 prezident republiky.
Skupina čs. důstojníků „Východní skupiny čs. armády za hranicemi“ v době internace v Suzdalu. Je mezi nimi i pozdější náčelník generálního štábu por. Otakar Richter-Rytíř (stojící druhý zleva) a ministr národní obrany por. Bohumír Lenc-Lomský (sedící druhý zleva).
P
o vypuknutí války se zbytek čs. dobrovolníků, zdržujících se dosud v Polsku, vydal na jihovýchod, aby tak unikl německé armádě. Části z nich se podařilo přejít rumunské hranice, skupina vedená pplk. Ludvíkem Svobodou však narazila na jednotky Rudé armády, které na základě tajných dodatků k sovětsko -německé spojenecké smlouvě z 23. srpna 1939 začaly obsazovat východní část Polska. Čechoslováci byli zadrženi a internováni v Suzdalu, odkud se později některým z nich podařilo vycestovat k našim jednotkám na Západě. Situace se změnila po přepadení SSSR. Na základě československo-sovětské dohody z 18. července 1941 začala být v Buzuluku budována čs. vojenská jednotka.
Setkání dvou mužů, kteří vstoupili do dějin. Ministr národní obrany gen. Sergej Ingr se v červnu 1942 v Buzuluku zdraví s pozdějším hrdinou SSSR npor. Otakarem Jarošem.
V době výcviku v Buzuluku (zleva): Otakar Jaroš, Bohumír Lomský, Jaroslav Dočkal a Ladislav Bedřich
Nácvik boje z blízka předvádí v létě 1942 v Buzuluku absolventi záložní důstojnické školy Richard Tesařík a Sergej Petras
48
Sovětská samonabíjecí puška Tokarev SVT-40
ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY (1939–1945)
V Buzuluku převzali Čechoslováci zásoby britských uniforem, včetně typických přileb, které zde zbyly po Andersově armádě
Velitel 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR plk. Ludvík Svoboda přebírá 27. ledna 1943 v Buzuluku před odjezdem na frontu od náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR plk. Heliodora Píky bojový prapor.
D
o budovaného 1. čs. samostatného polního praporu vstu povali jak Čechoslováci žijící na území SSSR, tak i ute čenci z protektorátu a Podkarpatské Rusi, kteří až do té doby živořili v gulagu. Na jejich vysvobození měl zásadní podíl náčelník Čs. vojenské mise v SSSR plk. Heliodor Píka. Během roku 1942 probíhal v Buzuluku usilovný výcvik. Svůj první boj jednotka podstoupila 8. března 1943 u Sokolova a svůj úkol i za cenu značných ztrát splnila. Následně byl prapor v létě 1943 reorganizován na 1. čs. samostatnou brigádu v SSSR, kte rá se vyznamenala při osvobozování Kyjeva a v bojích o Rudu, Bílou Cerkev a Žaškov.
Gen. Ludvík Svoboda a plk. Jan Studlar-Husinecký (pátý zprava) v březnu 1944 s důstojníky 50. střeleckého sboru u Žaškova na Ukrajině
Plk. Ludvík Svoboda obdržel v dubnu 1943 po boji u Sokolova Leninův řád (nahoře), npor. Otakar Jaroš se stal jako vůbec první cizinec hrdinou SSSR. Bohužel posmrtně, 8. března 1943 totiž padl. Jeho kamarádi Antonín Sochor, Josef Buršík a Richard Tesařík (dole) měli u Kyjeva více štěstí...
Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu
49
Za Slovenského národního povstání 1944
SRDCE ARMÁDY Plukovník Hynek SOUHRADA 7. 2. 1900–30. 4. 1945 V letech 1911–1918 studoval na vojenské reálce ve Vídni, poté na Vojenské technické akademii v Hainburgu. Po vzniku ČSR nastoupil službu v čs. armádě u ženijního praporu 2 v Terezíně, zúčastnil se bojů s Maary na Slovensku. 1920–1923 velitel čety u ženijního pluku 1 v Terezíně, od září 1923 v téže funkci u ženijního pluku 4 v Bratislavě. 1925–1930 učitel v Ženijním učilišti v Litoměřicích. V letech 1930–1933 posluchač Válečné školy v Praze. 1933–1936 ve štábu ZVV Bratislava. 1936–1938 u MNO – hlavního štábu (referent operační skupiny 3. oddělení). Za okupace zapojen v Obraně národa, v březnu 1940 uprchl do Francie, kde se stal přednostou 1. oddělení štábu 1. čs. divize. 1940–1942 u 1. čs. smíšené brigády ve Velké Británii (přednosta 1., od března 1941 3. oddělení). 1942–1943 profesor na polské Vysoké škole válečné v Peebles. 1943–1944 přednosta operační skupiny 3. oddělení ŠVBM v Londýně. Po vypuknutí SNP přemístěn na vlastní žádost na Slovensko, kam přiletěl 7. 10. 1944. Ustanoven velitelem ženijního vojska 1. čs. armády. Po porážce povstání padl stejně jako generálové Viest a Golian do německého zajetí. S nimi byl převezen na RSHA do Berlína, kde jejich stopy mizí. Soudně prohlášen za mrtvého dnem 30. 4. 1945. Jeho bratr plk. Jiří Souhrada, rovněž účastník zahraničního odboje, byl na jaře 1950 umučen v Táboře nucených prací na Mírově.
Partyzáni a vojáci při přesunu na frontu
V
Odznak 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR
Lavočka 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR při startu z povstaleckého letiště Tri duby
Jednotky 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR se počátkem října 1944 na letišti Krosno připravují k odletu na Slovensko
50
úterý 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání. V souvislosti s ním zřídil prezident republiky dr. Edvard Beneš dne 19. září 1944 na území Slovenska velitelství 1. čs. armády, jejímž velitelem se stal gen. Rudolf Viest a jeho zástup cem gen. Ján Golian (oba důstojníci generálního štábu a absolventi pražské VŠV). Velitel 1. armády podléhal přímo hlavnímu veliteli gen. Sergeji Ingrovi v Londýně a byly mu podří zeny všechny vojenské útvary, úřady a ústavy na osvobozeném slovenském území. Při řízení bojové činnosti úzce spolupracoval s Hlavním partyzánským štábem na Slovensku, který řídil jednotky bojující po boku 1. čs. armády. Vedle útvarů bývalé slovenské armády a partyzánských oddílů zasáhli do bojů na Slovensku výrazně i příslušníci na šich zahraničních jednotek. Šlo zejmé na o 2. čs. samostatnou paradesantní brigádu v SSSR (velitel plk. Vladimír Přikryl) a 1. čs. stíhací letecký pluk v SSSR (velitel škpt. František Fajtl). Právě naši letci se 17. září 1944 stali vůbec první součástí naší armády, která stanula na půdě Československa.
ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY (1939–1945) Generálmajor Vladimír PŘIKRYL 3. 8. 1895–14. 6. 1968
P
ovstalecká armáda sváděla na Slovensku po dva dlouhé měsíce tvrdé boje s početně mnohem silnějším nepřítelem. Na konci října 1944 ustoupila do hor, kde přešla na partyzánský způsob vedení války. Velitelé povstání, generálové Rudolf Viest a Ján Golian, byli 2. listopadu 1944 zajati v Pohronském Bukovci přísluš níky Einsatzkommanda 14, vyslýcháni v Banské Bystrici a poté převezeni do Berlína. Zavražděni byli spolu s dalšími našimi důstojníky na dosud neznámém místě.
V zajetí se přihlásil do čs. legií v Rusku, kde konal službu u 1. čs. záložního pluku, později u 9. čs. střeleckého pluku. 1920–1933 u pěšího pluku 9 v Mostě a Jáchymově (velitel technické roty, I. pobočník velitele pluku, velitel praporu). V letech 1933–1939 u MNO – hlavního štábu (referent školské skupiny 5. oddělení, od května 1938 její přednosta). Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 přidělen ve vojenském oddělení prezidiálního odboru MNO (referent pro telegrafní a telefonní styk v tuzemsku a zahraničí). Za okupace zapojen v Obraně národa. V březnu 1940 odešel do Francie, kde byl v Agde ustanoven velitelem I./2. pěšího praporu, s nímž odešel na frontu. V letech 1940–1943 sloužil u 1. čs. smíšené brigády ve Velké Británii (zástupce velitele praporu, od července 1941 velitel pěšího praporu 2). V červenci 1943 odjel do SSSR, kde byl ustanoven zástupcem velitele 1. čs. samostatné brigády v SSSR. 1944–1945 velitel 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR. V letech 1945–1949 velitel Vojenského výcvikového tábora v Milovicích. Od února 1949 posádkový velitel v Brně. V květnu 1949 zatčen a protiprávně vězněn až do srpna 1953. V roce 1964 rehabilitován.
Řád Slovenského národního povstání I. třídy
Do bojů s německou armádou povstalci úspěšně nasazovali tři obrněné vlaky: „T. G. Masaryk“, „Hurban“ a „Štefánik“. Právě posledně jmenovaný je na této fotografii pořízené v železniční stanici Vígaš. Improvizovaná oslava výročí VŘSR 7. listopadu 1944 kdesi ve slovenských horách. K vojákům hovoří velitel partyzánského štábu plk. Alexej Nikitič Asmolov. Za ním stojí (zleva) plk. Vladimír Přikryl, Bohumil Laušman, dva neznámí, Rudolf Slánský a kpt. Karel Hlásný.
51
V Sovětském svazu II. (Dukla, osvobozování ČSR)
SRDCE ARMÁDY Divizní generál Jaroslav VEDRAL -SÁZAVSKÝ 17. 11. 1895–6. 10. 1944 V září 1915 padl do ruského zajetí. Zde se přihlásil do čs. legií, v nichž konal službu jako velitel kulometné roty u 2. čs. střeleckého pluku. 1920–1922 velitel roty u pěšího pluku 2 v Litoměřicích. V letech 1922–1924 posluchač pražské Válečné školy. 1924–1928 u velitelství 3. divize v Litoměřicích (přednosta 2. a 3. oddělení). 1928–1932 náčelník štábu 2. horské pěší brigády ve Spišské Nové Vsi. V letech 1932–1933 velitel horského praporu 10 v Sabinově. 1934–1939 u MNO – hlavního štábu (přednosta výcvikové skupiny 5. oddělení). Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl náčelníkem štábu VIII. sboru v Uherském Hradišti. Za okupace člen Ústředního vedení Obrany národa. Rozhodující měrou se podílel na organizaci odchodu čs. vojenských letců do zahraničí. V lednu 1940 uprchl do Francie, ustanoven přednostou II. odboru Čs. vojenské správy ČSNV v Paříži (začal používat krycí jméno Sázavský). 1941–1943 čs. vojenský atašé u norské exilové vlády v Londýně. 1943–1944 přednosta 3. oddělení ŠVBM v Londýně. V srpnu 1944 odeslán na vlastní žádost do Ruska, kde převzal velení 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Padl krátce po vstupu na osvobozené čs. území.
P
o těžkých a krvavých bojích Kyjev, Rudu, Bílou Cerkev a u Žaškova byla 1. čs. samostatná brigáda v SSSR v březnu 1944 stažena z fronty a přesunula se na osvobozenou Volyň, kde ji bylo možné díky po volené mobilizaci 12 000 Volyňských Čechů reorganizovat na armádní sbor. Vedle 1. bri gády vznikla z nově příchozích 3. brigáda a do struktury sboru byla začleněna i 2. čs. samostat ná paradesantní brigáda v SSSR, jejíž výstavba probíhala od led na 1944. Výše uvedené složky doplnila v červenci 1944 1. čs. samostatná tanková brigáda v SSSR. Na podzim 1944 byl sbor nasazen do krvavých bojů v rámci karpatsko-dukelské operace a 6. října 1944 se jeho příslušníci probili na čs. území.
Sovětský samopal Špagin PPŠ-41, ráže 7,62 mm
Gen. Ludvík Svoboda upevňuje na hraniční kámen na Dukle čs. státní vlajku. Pozoruje ho budoucí šéf všemocného OBZ kpt. Bedřich Reicin.
Radost z dosažení československého území zkalila smrt velitele 1. čs. samostatné brigády v SSSR gen. Jaroslava Vedrala-Sázavského, který padl jen několik desítek metrů za hraniční čárou, když jeho automobil najel na nastraženou nepřátelskou minu. Na sousední fotografii nese k hrobu jeho rakev čtveřice generálů (zleva): Ludvík Svoboda, Karel Klapálek, Bohumil Boček a Antonín Hasal.
Houfnice I. oddílu 5. dělostřeleckého pluku na postupu (jaro 1945)
Sovětská pistole Tokarev TT-33, ráže 7,62 mm
52
ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY (1939–1945)
Československá pamětní medaile se štítky Francie, Velká Británie, Střední východ a SSSR
Nově ustanovený velitel 1. čs. armádního sboru v SSSR gen. Karel Klapálek (třetí zprava) s nejbližšími spolupracovníky v dubnu 1945 na Malé Fatře
B
ěhem osvobozování Slovenska se sbor příchodem mobilizovaných nováčků dále rozrostl, takže již v únoru 1945 mohla být v Levoči zřízena 4. čs. samostatná brigáda. Tou dobou však již byly velitelství 1. čs. armádního sboru v SSSR kromě výše uvedených brigád podřízeny i 1. čs. smíšená letecká divize se dvěma stíhacími a jedním bitevním plukem, rozsáhlé týlové složky a další útvary. Na počátku dubna 1945 do sáhl početní stav sboru téměř 32 000 mužů a žen. Jeho příslušníci se významně zapojili do osvobozování Československa. Příslušníci 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR u jedné z lavoček na letišti v Přemyšlu, únor 1945 Technika 2. tankového praporu 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR při přehlídce v osvobozené Moravské Ostravě. V popředí stojí hrdina SSSR kpt. Josef Buršík.
Kukla příslušníka 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR
53
Československá samostatná obrněná brigáda u Dunkerque
SRDCE ARMÁDY Armádní generál Sergej INGR 2. 9. 1894–17. 6. 1956 Za 1. světové války zajat na ruské frontě. Vstoupil do 1. srbské dobrovolnické divize, od ledna 1917 u 2. čs. střeleckého pluku. Na podzim 1917 odjel do Francie, příslušník 21. čs. střeleckého pluku. Od září 1918 velitel roty 33. čs. střeleckého pluku v Itálii. Po návratu do ČSR se zapojil do bojů na Slovensku. 1919–1921 pobočník velitele Válečné školy v Praze a v letech 1921–1923 její frekventant. 1923–1928 ve štábu ZVV Praha (přednosta 3. oddělení, od srpna 1925 podnáčelník štábu). V roce 1928 velitel hraničářského praporu 5 v Chebu. V letech 1928–1933 přednosta 3. oddělení MNO – hlavního štábu (v mezidobí rok velitel pěšího pluku 38 v Berouně). 1933–1935 velitel 16. pěší brigády v Místku. V letech 1935–1936 velitel 8. divize v Opavě. 1936–1939 zástupce velitele III. sboru v Brně. Jeden ze zakladatelů Obrany národa. V červnu 1939 odešel do Francie. 1939–1940 člen ČSNV v Paříži. 1940–1944 ministr národní obrany čs. exilové vlády v Londýně, 1944–1945 hlavní velitel čs. branné moci. Na nátlak SSSR penzionován. 1947–1948 čs. velvyslanec v Nizozemí. Po únoru 1948 žil v exilu, odkud řídil zpravodajskou činnost proti komunistickému režimu v ČSR. V nepřítomnosti degradován. Rehabilitován v roce 1990.
Velitel Československé samostatné obrněné brigády gen. Alois Liška během závěrečných cvičení v červenci roku 1944 ve Skotsku. Za ním stojí jeho tehdejší zástupce a pozdější náčelník hlavního štábu plk. Bohumil Boček.
P
o příjezdu příslušníků čs. vojenské jednotky ze Středního východu do Velké Británie byla z nich a dosavadní 1. čs. samostatné brigády dnem 1. září 1943 vytvořena Československá samostatná obrněná brigáda. Kromě velitelství ji tvořily dva tankové a jeden motorizovaný prapor, dělostřelecký pluk, motorizovaný předzvědný oddíl, oddíl kanonů proti útočné vozbě, protiletadlová baterie, ženijní a spojovací rota, dopravní oddíl, brigádní tankové dílny, polní park a další složky. Celkem šlo o 4046 mužů, kterým velel gen. Alois Liška.
Znak Čs. obrněné brigády ve Velké Británii
N
a konci srpna 1944 byla Čs. obrněná brigáda přesunuta do Francie, kde po doplnění počtu osob a výzbroje převzala 8. října 1944 od Britů obléhání přístavu Dunkerque, který Němci přetvořili v tvrdě hájenou pevnost.
Při bojích v okolí Dunkerque přišly ke slovu i tanky Cromwell, jimiž byla naše brigáda vyzbrojena
54
ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY (1939–1945)
Kříž československého vojenského Řádu bílého lva Za vítězství Příslušníci 1. tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády v Loon Plage u Dunkerque
V
úterý 19. září 1944 bylo zřízeno Hlavní velitelství čs. branné moci, v jehož čele stanul dosavadní ministr národní obrany gen. Sergej Ingr. Jako prezidentem jmenovaný hlavní velitel byl nejvyšším vojenským velitelem všech čs. vojen ských jednotek, a to jak v zahraničí, tak na osvobozeném území republiky. Úkolem jemu podřízeného velitelství bylo vypracování komplexních plánů pro poválečnou výstavbu čs. armády, řešení důležitých otázek repatriace čs. občanů, potrestání válečných zločinců a v neposlední řadě i účast na jednáních Mezispojeneckého výboru pro příměří. Hlavní velitelství ukončilo činnost po ustavení Ministerstva národní obrany na území osvobozeného Československa.
Generál Alois Liška při dekorování britským vyznamenáním Úderná skupina u Dunkerque 28. října 1944
Černý baret příslušníka Čs. samostatné obrněné brigády
Čs. obrněná brigáda obléhala Dunkerque až do konce války a osvobozování ČSR se proto mohl zúčastnit jen malý kombinovaný oddíl. Cromwelly s našimi osádkami se v Praze objevily teprve na konci května 1945.
55
III. KAPITOLA OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ (1945–1989)
První poválečné měsíce
SRDCE ARMÁDY
Československá vojenská medaile Za zásluhy I. stupně V květnu 1945 vypuklo v Čechách povstání proti nacistům, které v Praze řídilo velitelství „Bartoš“ v čele s gen. Karlem Kutlvašrem
P
očátkem dubna 1945 vznikla v Košicích nová čs. vláda, v níž se stal ministrem národní obra ny gen. Ludvík Svoboda. Náčelníkem hlavního štábu byl 12. dubna 1945 jmenován gen. Bohumil Boček. Nejvyšší funkcionáři exilového MNO a Hlavní ho velitelství v Londýně se tak ocitli zcela mimo hru. Nová vláda v čele s premiérem Zdeňkem Fierlingerem přiletěla na kbelské letiště 10. května 1945 (vpravo). Vzápětí do Prahy dorazily i jednotlivé složky hlavního štábu a zahájily obnovu čs. armády.
V červnu 1945 Prahu navštívil i americký generál a pozdější prezident USA David Dwight Eisenhower, kterého prezident republiky osobně dekoroval Řádem bílého lva. Na Pražském hradě ho uvítal gen. Bohumil Boček a přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky gen. Oldřich Španiel.
Během návštěvy gen. D. D. Eisenhowera byli generálové Ludvík Svoboda a Bohumil Boček vyznamenáni vysokým americkým řádem Legion of Merit
58
OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ (1945–1989) Armádní generál Bohumil BOČEK 4. 11. 1894–16. 10. 1952
Generál Bohumil Boček v říjnu 1945 osobně předal Čs. válečný kříž 1939 těm občanům Lidic, kteří přežili vyhlazení obce po atentátu na Heydricha. Generálova manželka Zdeňka byla společně se svými rodiči mezi spolupracovníky parašutistů popravenými 24. října 1942 v Mauthausenu.
Příslušník čs. legií v Rusku, kde konal službu u 1., později 3. čs. střeleckého pluku. 1920–1921 u pěšího pluku 3 v Kroměříži (velitel praporu, II. pobočník velitele pluku). 1923–1924 pobočník velitele 21. pěší brigády v Košicích. 1924–1926 frekventant Válečné školy v Praze. V letech 1926–1929 u pěšího pluku 4 v Hradci Králové (velitel praporu a velitel školy pro výchovu záložních důstojníků v Josefově). 1930–1935 u I./1. oddělení MNO v Praze (přidělený důstojník, od prosince 1932 přednosta výcvikové skupiny). 1935–1939 velitel hraničářského praporu 6 v Domažlicích. V únoru 1940 odešel do Francie, kde nastoupil službu u Čs. vojenské správy ČSNV. 1940–1944 přednosta I. odboru MNO v Londýně. Od dubna do srpna 1944 zástupce velitele Čs. samostatné obrněné brigády. Odeslán do Ruska, kde po smrti gen. Vedrala převzal velení 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Od prosince 1944 zástupce velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR. 12. 4. 1945–31. 7. 1948 náčelník hlavního štábu. 1948–1949 velitel Vojenského vědeckého ústavu. V roce 1950 přeložen do výslužby, později zatčen a odsouzen na doživotí. Zemřel ve valdické věznici. Posmrtně rehabilitován.
V průběhu roku 1945 se generál Boček zúčastnil mnoha pietních akcí, podobných té, jaká se odehrála na střelnici v Kobylisích. Mezi stovkami vlastenců, které zde nacisté povraždili, byl i bývalý II. zástupce náčelníka hlavního štábu gen. Alois Eliáš.
Přivítání našich letců z Velké Británie byli v srpnu 1945 na ruzyňském letišti přítomni i generálové (zleva) Bruno Sklenovský, Heliodor Píka a Karel Klapálek. Posledně jmenovaný byl v dubnu 1945 vážným kandidátem na funkci náčelníka hlavního štábu.
V pátek 26. října 1945 se na velvyslanectví SSSR v Praze konala recepce, které se zúčastnil ministr národní obrany gen. Ludvík Svoboda i vysocí funkcionáři hlavního štábu v čele s generály Bohumilem Bočkem a Heliodorem Píkou. S projevem vystoupil velvyslanec Valerian Alexandrovič Zorin.
59
Obnova čs. armády, boje s banderovci
SRDCE ARMÁDY Armádní generál Alois LIŠKA 20. 11. 1895–7. 2. 1977 Příslušník 1. čs. dělostřeleckého divizionu čs. legií v Rusku. 1920–1924 u lehkého dělostřeleckého pluku 51 v Brandýse nad Labem (pobočník I. oddílu, velitel baterie, velitel oddílu). Od října 1924 u velitelství zemského dělostřelectva v Praze. Od září 1925 opět u dělostřeleckého pluku 51 v Brandýse (velitel oddílu). 1926–1929 posluchač Válečné školy v Praze. 1929–1930 velitel II./51. oddílu ve Staré Boleslavi. V letech 1930–1934 učitel taktiky dělostřelectva na velitelské škole v Praze. 1934–1938 velitel dělostřeleckého pluku 51 v Brandýse nad Labem. Od července 1938 do března 1939 u dělostřeleckého odboru MNO. Za branné pohotovosti na podzim 1938 velitel dělostřelectva 1. rychlé divize v Pacově. Za okupace zapojen v Obraně národa. V únoru 1940 odešel do Francie, kde byl ustanoven velitelem dělostřeleckého pluku 1. Ve Velké Británii velitel dělostřeleckého oddílu, od května 1941 velitel dělostřeleckého pluku 1. Od března 1943 v čele 1. čs. samostatné brigády, od září 1943 Čs. samostatné obrněné brigády. 1945–1948 velitel Vysoké školy vojenské a Kursu pro vyšší velitele v Praze. Po únoru 1948 propuštěn z armády. Odešel do exilu, usadil se ve Velké Británii. V nepřítomnosti degradován. Po listopadu 1989 rehabilitován.
Zlatá hvězda Čs. velitelského řádu Jana Žižky z Trocnova
Náčelník hlavního štábu gen. Bohumil Boček, ministr národní obrany gen. Ludvík Svoboda a náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky gen. Oldřich Španiel (zprava) byli mezi čestnými hosty, kteří ve Vojenském historickém ústavu zahájili rozsáhlou výstavu věnovanou čs. odboji
60
Na jaře 1946 navštívil Hranice na Moravě prezident republiky dr. Edvard Beneš. Kromě ministra národní obrany gen. Ludvíka Svobody ho doprovázel velitel tamní Vojenské akademie a pozdější náčelník hlavního štábu gen. Šimon Drgáč (třetí zleva). Odznak pro výtečníky Vojenské akademie v Hranicích
P
ráce na reorganizaci čs. armády postupovaly rychle kupředu. Již v květnu 1945 vstoupila v platnost její prozatímní organizace, kterou v říjnu 1945 následovala tzv. zdokonalená organizace čs. branné moci. V lednu 1947 byl přijat výzbrojní program (tzv. Malý a Velký), jenž měl zabezpečit nezbytnou modernizaci výzbroje v následujícím období. Dnem 1. října 1947 však musela být z důvodu malé naplněnosti jednotek zavedena nová mírová organizace čs. bran né moci, která snížila plánované počty armády oproti původním předpokladům na 155 000 osob. Pozemní vojsko se v té době dělilo na čtyři vojenské oblasti (1. Praha, 2. Tábor, 3. Brno, 4. Bratislava), jež měly dohromady šest armádních sborů se 16 divizemi. I ve struktuře nejvyšších armádních orgánů došlo oproti mi nulosti k řadě zásadních změn. Náčelník hlavního štábu byl nyní podřízen přímo ministrovi a společně se svým zástupcem, třemi podnáčelníky a jejich zástupci ovládal celý aparát. A ten nebyl nijak malý. Skládal se totiž z devíti oddělení štábu, osmi odborných ministerských odborů, nově vytvořených velitelství druhů vojsk a Hlavní správy výchovy a osvěty.
OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ (1945–1989) Generálporučík Julius NOSKO 8. 6. 1907–5. 9. 1986
Velitel 4. vojenské oblasti gen. Michal Širica (pátý zleva) a velitel stíhací skupiny „Teplice“ gen. Julius Nosko (sedmý zleva) se svými spolupracovníky v době bojů s banderovci na Slovensku
N
ejvětším bojovým vystoupením čs. ozbrojených složek se v poválečném období stala „Akce B“. Pod tímto označením se skrývalo nasazení armády a jednotek SNB proti příslušníkům skupin Ukrajinské povstalecké armády (dále UPA), známějším jako „banderovci“, kteří se v letech 1945–1947 pokoušeli přes naše území probít na Západ. Boje postupně s různou intenzitou zasáhly celé území republiky a vyžádaly si nasazení značných sil (na podzim 1947 šlo o 13 502 mužů, z toho 8044 vojáků, 5458 příslušníků SNB a 1960 do služby povolaných partyzánů). Koordinaci všech složek zajišovalo 1. oddělení hlavního štábu, při kterém vznikl „Jednotný operační štáb pro vedení akcí proti banderovcům“, jehož náčelníkem byl plk. Bohumír Lomský. Do konce října 1947 se podařilo bandy UPA v úzké součinnosti s jednotkami polské armády rozprášit.
V roce 1928 vyřazen z Vojenské akademie v Hranicích, poté absolvoval aplikační školu jezdectva v Pardubicích. 1929–1933 u jezdeckého pluku 4 v Dobřanech (velitel čety). 1933–1935 u jezdeckého pluku 10 v Berehově. Od října 1935 u VJU v Pardubicích. 1936–1938 cvičitel ve Vojenské akademii v Hranicích. Od března 1938 u MNO – hlavního štábu (přidělen 2. oddělení). Od března 1939 ve slovenské armádě, přednosta 2. oddělení 2. divize v Banské Bystrici. Zúčastnil se tažení proti Polsku a SSSR. 1940–1942 posluchač Vysoké školy vojenské v Bratislavě. V letech 1942–1943 přednosta výcvikového oddělení VPV v Banské Bystrici. Od dubna do listopadu 1943 na východní frontě (náčelník štábu zajišovací divize). Od ledna 1944 u MNO v Bratislavě, od dubna 1944 přednosta 1. oddělení VPV v Banské Bystrici. Zapojen v odboji, po vypuknutí SNP náčelník štábu 1. čs. armády na Slovensku. Od října 1944 do ledna 1945 v horách. Od března 1945 zástupce velitele 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR. 1945–1947 velitel 2. pěší divize v Banské Bystrici. Od července do října 1947 velitel zvláštní stíhací skupiny „Teplice“. V letech 1948–1951 velitel Vysoké školy vojenské v Praze. V únoru 1952 přeložen do zálohy, zaměstnán jako zootechnik v JZD. V roce 1992 rehabilitován.
Odznak pohotovostního pluku 1 NB
Do zajetí padly takřka tři stovky banderovců, mezi nimi i „Burlak“ (vpravo) a příslušník vyššího velitelství UPA Zenko Československé jednotky při nasazení na Slovensku
61
Únor 1948, vojenská pomoc Státu Izrael
SRDCE ARMÁDY
Z
ásadní přelom v životě ČSR i její ar mády přinesl únor 1948. Ve vlastních únorových událostech se armáda jako celek neangažovala, k čemuž zásadní měrou přispěl Zvláštní rozkaz ministra národní obrany gen. Ludvíka Svobody z 24. února 1948, který spolupodepsal náčelník hlavního štábu gen. Bohumil Boček. Tento dokument vyzýval všechny vojáky ke klidu a apeloval na ně, aby se nenechali zatáhnout do politických sporů a armáda tak zůstala nedotčena vnitropolitickou krizí. Pravý opak byl však pravdou. Již několik dní po převzetí moci ve státě komunisté z armády propustili stovky demokraticky smýšlejících důstoj níků. Zničující úder byl směřován i proti nejvyšším představitelům hlavního štábu.
Generál Ludvík Svoboda při projevu na ustavujícím zasedání Ústředního akčního výboru Národní fronty 23. února 1948
Hvězda československého Řádu 25. února 1948 Generálové Bohumil Boček, Ludvík Svoboda a Karel Klapálek (zleva) na zasedání Ústředního akčního výboru Národní fronty 23. února 1948 v Obecním domě v Praze
Osudný Zvláštní rozkaz ministra národní obrany z 24. února 1948
V únorových dnech roku 1948 netvořila ozbrojenou oporu KSČ armáda, ale Lidové milice a jednotky Sboru národní bezpečnosti, jejichž přehlídku provedl Klement Gottwald na Staroměstském náměstí 28. února 1948
62
OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ (1945–1989) Plukovník Stanislav PALLA 31. 3. 1904–7. 6. 1957
Výcvik izraelské brigády probíhal od srpna 1948 ve Vojenském výcvikovém táboře Libavá
Z
ajímavou kapitolu v dějinách hlavního štábu tvoří vojenská pomoc nově vznik lému Státu Izrael, která probíhala pod krycím označením „DI“ (Důvěrné Izrael). Pro její koordinaci byl dokonce ustanoven „zmocněnec MNO pro DI“, jímž se stal v srpnu 1948 pplk. Stanislav Palla z 5. oddělení hlavního štábu. Kromě dodávek zbraní, letadel a dalšího vojenského materiálu musel řešit i výcvik izraelských vojenských specialistů. Současně s podepsáním smluv o prodeji letecké techniky bylo totiž nutné zajistit odpovídající výcvik pro izraelské piloty a letecké mechaniky. Přeškolení na le touny S-199 a později S-89 (Spitfire Mk IX E) probíhalo u leteckého pluku 5 v Českých Budějovicích, Letecké vojenské akademie v Hradci Králové a Leteckého učiliště v Pro stějově, výcvik pozemního personálu ve Vojenské odborné škole leteckých mechaniků v Liberci, spojovacích specialistů pak u Letecké spojovací školy v Chrudimi. Velká pozor nost byla věnována i výcviku parašutistů u Výsadkového učiliště ve Stráži pod Ralskem a tankistů v Tankovém učilišti v Dědicích u Vyškova. V pátek 20. srpna 1948 bylo dokonce ve Vojenském výcvikovém táboře Libavá zahájeno budování izraelské brigády, které osobně řídil mjr. Antonín Sochor. Do 4. listopadu 1948, kdy byla činnost tamního výcvikového střediska DI ukončena, jím prošlo 1335 osob.
V roce 1924 vyřazen z Vojenské akademie v Hranicích. 1924–1925 frekventant aplikační školy dělostřelectva v Olomouci. V letech 1925–1933 u dělostřeleckého oddílu 254, později dělostřeleckého oddílu 81 v Kostelci nad Orlicí (1. důstojník baterie, pobočník velitele). 1933–1936 posluchač Vysoké školy válečné v Praze. V letech 1936–1938 u MNO – hlavního štábu ŘOP (důstojník I. oddělení). Od října 1938 u MNO – hlavního štábu (důstojník delimitační komise 3. oddělení). 1939–1941 úředník technické finanční kontroly ministerstva financí. 1941–1945 referent berní správy v Mladé Boleslavi. Od počátku okupace zapojen v Obraně národa. Po osvobození u velitelství 1. vojenské oblasti v Praze (přednosta operační skupiny 1. oddělení). 1945–1947 profesor všeobecné taktiky na Vysoké škole válečné v Praze. Od srpna 1947 u MNO – hlavního štábu (přidělený důstojník 5. oddělení). 1948–1950 u VIII. odboru MNO (zástupce přednosty, od září 1949 přednosta odboru, zmocněnec MNO pro DI). Od července 1950 I. zástupce náčelníka HHS MNO. Od června do října 1951 náčelník štábu velitelství dělostřelectva 1. vojenské oblasti v Praze. 1952–1955 pedagog Vojenské akademie v Praze. V prosinci 1955 propuštěn do zálohy.
Mezi příslušníky izraelské brigády cvičenými v Československu bylo i mnoho žen
Pamětní deska v budově Armádního muzea VHÚ v Praze
O
d konce roku 1948 spolupráce s Izraelem z politických důvodů postupně stagnovala, až byla na přelomu let 1949–1950 definitivně ukončena. Důstojníci hlavního štábu, kteří se na ní podíleli, byli (včetně plk. Stanislava Pally) z armády propuš těni, případně přeřazeni na podřadné funkce. Mnohé důležité písemnosti týkající se akce „DI“ byly skartovány. Páteř izraelského stíhacího letectva tvořily letouny dodané z Československa, vedle britských spitfirů to byly i tyto Avie S-199
63
Perzekuce důstojnického sboru po únoru 1948
SRDCE ARMÁDY
64
Armádní generál Heliodor PÍKA 3. 7. 1897–21. 6. 1949 V červenci 1917 padl do zajetí, vstoupil do čs. legií v Rusku. V říjnu 1917 odjel do Francie, příslušník 21. čs. střeleckého pluku, s nímž se po návratu do ČSR zúčastnil bojů na Těšínsku a Slovensku. 1919–1920 frekventant Vojenské školy v St. Cyru. Od října 1920 u Vojenské akademie v Hranicích (instruktor, od listopadu 1922 pobočník velitele). 1923–1925 u MNO – hlavního štábu (referent školské skupiny 5. oddělení). 1926–1928 posluchač Vysoké školy válečné v Paříži. 1928-1929 ve štábu ZVV Praha. 1929–1932 pobočník náčelníka hlavního štábu. V letech 1932–1937 čs. vojenský atašé v Bukurešti. 1937–1939 u MNO – hlavního štábu (přednosta skupiny C 1. oddělení GSOS). V březnu 1939 odjel za hranice, zvláštní zmocněnec ČSNV pro Rumunsko, v letech 1940–1941 organizátor čs. odboje v Istanbulu. 1941–1945 náčelník Čs. vojenské mise v SSSR. Od července 1945 u MNO – hlavního štábu (podnáčelník pro zvláštní úkoly, od října 1945 1. podnáčelník, od listopadu 1946 zástupce náčelníka hlavního štábu). Od března 1948 na zdravotní dovolené, v květnu 1948 zatčen a uvězněn. V lednu 1949 odsouzen k trestu smrti a popraven. V prosinci 1968 rehabilitován.
Generálmajor Karel LUKAS 16. 2. 1897–19. 5. 1949 Příslušník čs. legií v Rusku a ve Francii. 1920–1922 u hraničářského praporu 8 v Šahách. 1922–1925 instruktor výcvikového střediska v Košicích. 1926 –1928 ve štábu ZVV Košice. 1928–1931 posluchač Válečné školy v Praze. 1931–1932 přednosta 2. oddělení 11. divize v Košicích. 1932–1933 přednosta 3. oddělení ZVV Košice. 1933–1938 u MNO – hlavního štábu (pobočník náčelníka HŠ, od března 1936 u ŘOP). 1938–1939 zmocněnec MNO u vlády Karpatské Ukrajiny v Chustu. V červenci 1939 odešel do Francie, zařazen u Čs. vojenské správy ČSNV v Paříži, od ledna 1940 přednosta čs. vojenské kanceláře v Londýně. 1940–1941 náčelník štábu 1. čs. smíšené brigády ve Velké Británii, poté čs. vojenský atašé u polské vlády. Od června 1942 na Středním východě jako pozorovatel u britské 10. obrněné divize. Raněn, v nemocničním ošetřování. V roce 1943 se zúčastnil se 7. britskou obrněnou divizí invaze do Itálie. 1944 u čs. spojovací skupiny SHAEF v Londýně. 1944–1947 čs. vojenský atašé v USA, od července 1945 i v Kanadě. 1947–1948 velitel 7. pěší brigády v Novém Jičíně. Po únoru 1948 penzionován, v březnu 1949 zatčen orgány StB a utýrán při výslechu. V roce 1990 rehabilitován.
Stěny nechvalně proslulého hradčanského „domečku“ v Kapucínské ulici se staly němými svědky věznění a nelidského mučení zatčených důstojníků, které zde prováděli příslušníci 5. oddělení hlavního štábu (obranného zpravodajství – OBZ) plk. Bedřicha Reicina. Neomezeným vládcem byl v těchto prostorách sadista kpt. František Pergl.
J
iž v březnu a dubnu 1948 muselo armádu opustit 27 generálů a dalších 813 vysokých důstojníků. Následná vlna čistek, jejichž obětí se stalo na 2000 vojáků z povolání, proběhla od května 1948 do února 1949. Ani ta však ne byla poslední. V letech 1948–1953 bylo totiž z celkového počtu 13 112 důstojníků téměř 4000 propuštěno z politických důvodů, takřka 1000 odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody včetně doživotí, 28 popraveno na základě vykonstruo vaných obvinění (mezi nimi i zástupce náčelníka hlavního štábu gen. Heliodor Píka), téměř 500 bylo odesláno do táborů nucených prací a na 2500 bylo nuceně vystěhováno do přikázaných míst. Mezi důstojníky, kteří nepřežili kruté podmínky věznění, byl i bývalý náčelník hlavního štábu gen. Bohumil Boček. Perzekuční kroky komunistického režimu byly zaměřeny nejen proti vojákům z povolání, ale i proti jejich rodinným příslušníkům.
Prvorepubliková vojenská legitimace pozdějšího podplukovníka generálního štábu Josefa Robotky, významné osobnosti domácího protifašistického odboje, popraveného 12. listopadu 1952
OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ (1945–1989)
Družkami uvězněných důstojníků se staly tyto vězeňské misky
Hrad Mírov na Šumpersku, který v letech okupace sloužil jako věznice gestapa, byl sídlem obávaného tábora nucených prací pro bývalé důstojníky
T
Mnoho vojáků z povolání skončilo své putování komunistickými žaláři ve slovenském Leopoldově, barokní pevnosti přebudované na věznici pro nejtěžší zločince
Pplk. gšt. Josef GONIC, 7. oddělení hlavního štábu, popraven 18. 7. 1949
Mjr. gšt. Miroslav PLEŠMÍD, 2. oddělení hlavního štábu, popraven 25. 5. 1950
áborem nucených prací na Mírově, kterému velel stržm. Oldřich Kohlíček, prošlo v letech 1949–1951 na čtyři sta důstojníků. Byli zde vystaveni krutým fyzickým i psychickým útrapám a neustálému ponižování. Tři z nich, gen. Jaroslav Hrabovský, plk. Jiří Souhrada a pplk. Bohumil Dítě, zdejší nelidské podmínky nepřežili. Jiní, jako plk. Antonín Kostrhún, spáchali po propuštění sebe vraždu. Desítky dalších zaplatily zdejší žalářování natrvalo podlomeným zdravím. Bývalí důstojníci se ocitli jako otrocká pracovní síla i v uranových dolech na Jáchymovsku. Tamní tábory Vykmanov, Mariánská, Rovnost, Nikolaj, Bratrství a další, se staly symbolem utrpení desetitisíců nevinných obětí komunistického režimu. Smutnou proslulost si vydobyly i tábory Bytíz a Vojna na Příbramsku.
Mjr. gšt. Jaromír NECHANSKÝ, Vysoká škola válečná, popraven 16. 6. 1950
Pplk. spoj. František SKOKAN, Velitelství spojovacího vojska HŠ, popraven 7. 10. 1950
65
První léta studené války
SRDCE ARMÁDY Armádní generál Šimon DRGÁČ 8. 11. 1892–28. 6. 1980 Zajat v srpnu 1915 na italské frontě. Příslušník čs. legií v Itálii (u Slováckého praporu, později u 33. čs. střeleckého pluku), 1919 se zúčastnil bojů na Slovensku. 1920–1922 u 10. divize v Banské Bystrici (přednosta oddělení, od prosince 1921 náčelník štábu). 1922–1923 posluchač Válečné školy v Praze. V letech 1923–1925 opět u štábu 10. divize (přednosta 3. oddělení). 1925–1927 přednosta 2. oddělení ZVV Košice. 1927–1929 přednosta 2. oddělení ZVV Praha. Od února 1929 čs. vojenský atašé v Paříži. 1931–1933 u pěšího pluku 14 v Prešově (velitel praporu). 1933–1936 u MNO – hlavního štábu (přednosta všeobecné skupiny 3. oddělení, od prosince 1933 přednosta 2. oddělení). 1936–1937 velitel pěšího pluku 34 v Hranicích. 1937–1938 u MNO (náčelník štábu generálního inspektora). Za okupace zapojen v odboji, spolupráce s gen. Eliášem. V září 1939 zatčen gestapem a vězněn až do konce války. Od června 1945 velitel Vojenské akademie v Hranicích. 1946–1948 u MNO – hlavního štábu (1. podnáčelník, od dubna 1948 zástupce náčelníka hlavního štábu). 1. 8. 1948–26. 4. 1950 náčelník hlavního štábu čs. armády. V roce 1951 propuštěn z armády, 1952 zatčen a až do roku 1958 nezákonně vězněn. V šedesátých letech rehabilitován.
Velké pozornosti se těšili parašutisté, jak o tom svědčí tento snímek z návštěvy ministra národní obrany gen. Ludvíka Svobody a náčelníka hlavního štábu gen. Šimona Drgáče u 71. výsadkového praporu. Ani to však neochránilo velitele výsadkového vojska gen. Karla Palečka (druhý zprava) a jeho spolupracovníky před zatčením.
B
ezprostředně po únoru 1948 došlo ve výstavbě armády k řadě změn, jejichž cílem bylo přemístit rozhodující síly do bezprostředního sousedství americké okupační zóny v Německu. Toho bylo dosaženo výraznou redukcí jednotek pozemního vojska na Slovensku. K 1. květnu 1949 tak bylo zrušeno vůbec poslední velitelství armádního sboru u velitelství bratislavské 4. oblasti. Naproti tomu velitelství 1. oblasti v Praze byla ve stejné době podřízena velitelství tří armádních sborů (I. Karlovy Vary, II. Písek, III. Plzeň) se sedmi vševojskovými divizemi, což představovalo plnou polovinu svazků pozemního vojska.
Čestný odznak výsadkového vojska zavedený v letech 1949–1952
Výzbroj čs. armády tvořila na počátku padesátých let sovětská technika, která prokázala své kvality v letech 2. světové války
Politická agitace začala armádu prostupovat na každém kroku
66
(1945–1989) Armádní generál JUDr. Jaroslav PROCHÁZKA 26. 6. 1897–7. 9. 1980
V letech 1950–1955 vyrostl v Praze na Letné jako nepřehlédnutelný symbol tehdejší doby monumentální pomník J. V. Stalina
R
ok 1950 byl v dějinách hlavního štábu jedním z nejčernějších. V dubnu byl ze své funkce odvolán gen. Šimon Drgáč i většina odborně způsobilých generálů, kteří se až do té doby zdáli být pro vedení KSČ přijatelní. Namísto absolventa Vysoké školy válečné byl do jeho čela postaven gen. Jaroslav Procházka, bývalý ná čelník Hlavní správy výchovy a osvěty, tedy „politruk“. Vzhledem k nekompetentnosti jeho, ale i tehdejšího ministra národní obrany gen. Alexeje Čepičky řídili ve skutečnosti celý resort sovětští vojenští poradci. Přesně podle sovětského vzoru došlo i k reorgani zaci hlavního štábu a instituce byla přejmenována na Generální štáb. Ten navíc ztratil v rámci MNO svou autonomii a stal se pouhým přívěskem ministerstva. Z pravomoci náčelníka Generálního štábu bylo vyňato nejen vojenské zpravodajství, ale i působení na školství a týlové zabezpečení. Československá samonabíjecí puška vz. 52, ráže 7,62 mm
V srpnu 1916 zajat na ruské frontě. Přihlásil se do čs. legií, v říjnu 1917 odeslán do Francie. Příslušník 21., později 22. čs. střeleckého pluku, s nímž se vrátil do ČSR. V prosinci 1920 demobilizován, 1919–1921 vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze. V letech 1921–1929 právník Ředitelství státních drah v Praze. 1929–1930 koncipient v advokátní kanceláři Julia Fränkla na Kladně. Od ledna 1931 zaměstnán v Nakladatelství cizojazyčné literatury v Moskvě jako překladatel Leninových spisů. Od dubna 1942 u čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Od července 1942 osvětový důstojník 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, od července 1943 1. čs. samostatné brigády v SSSR, od července 1944 1. čs. samostatného armádního sboru v SSSR. Od dubna 1945 náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty MNO, od listopadu 1948 náměstek ministra národní obrany pro věci politickoprávní. 26. 4. 1950–31. 1. 1952 náčelník GŠ čs. armády. V únoru 1952 přeložen do zálohy. 1952–1953 profesor Vysoké školy politických a hospodářských věd v Praze. 1953–1957 vedoucí katedry dějin SSSR a KSSS FF UK v Praze. V letech 1957–1966 rektor Univerzity Karlovy. 1967–1969 profesor Vojenské politické akademie v Praze, poté vědecký pracovník VHÚ. Pamětní odznak absolventa Vojenské akademie
Prezident republiky Klement Gottwald při zahájení vojenské přehlídky 9. května 1952 v Praze na Letné
V neděli 4. května 1952 byly útvarům československé armády při slavnostním ceremoniálu hromadně předány bojové zástavy vz. 52
67
Výstavba ČSLA a vznik Varšavské smlouvy
SRDCE ARMÁDY
V
únoru 1950 nařídil Ústřední výbor KSČ hlavnímu štábu, aby pro vedl rozsáhlou reorganizaci a redislokaci celé armády, jíž se mě lo reagovat na změněnou politickou situaci. Armáda se zároveň měla maximálně přiblížit svému sovětskému vzoru. Přestože se pů vodně počítalo s tím, že změny budou provedeny v následujících třech letech, s ohledem na válečný konflikt v Koreji a s tím související nárůst napětí v mezinárodních vztazích byla většina připravovaných změn realizována ještě v tomto roce. Dnem 20. září 1950 vznikla reorgani zací velitelství 1. a 4. oblasti velitelství 1. vojenského okruhu v Praze (s působností v Čechách) a velitelství 2. vojenského okruhu v Trenčíně (s působností na území Moravy, Slezska a Slovenska). Současně došlo k podstatnému zvýšení plánovaných počtů, a to až na 297 000 osob, což představovalo vůbec nejvyšší úroveň za celou dobu existence Československa. Reorganizovaná armáda měla 14 vševojskových svazků, z nichž dva, od roku 1951 pak čtyři, byly mechanizované. Tato nová operační sestava přetrvala bez větších změn až do druhé poloviny padesátých let.
Brigadýrka čs. generála v padesátých letech Ve čtvrtek 5. března 1953 zemřel J. V. Stalin a o pouhých devět dní později i jeho věrný žák a symbol stalinismu v Československu Klement Gottwald. Na poslední cestě v prosklené rakvi ho doprovodila i čs. generalita, včetně kompletního vedení Generálního štábu v čele s jeho novým náčelníkem gen. Václavem Kratochvílem. Československá pěchota při výcviku v polovině padesátých let (Benešov)
Československý samopal vz. 23, ráže 9 mm
68
OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ (1945–1989) Generálplukovník Václav KRATOCHVÍL 24. 9. 1903–6. 11. 1988
Politizování a komunistická agitace v padesátých letech zcela prostoupily každodenní život armády
Z
ávislost Československa na SSSR se ještě prohloubila v květnu 1955 po podepsání Varšavské smlouvy a vytvoření tzv. Spo jených ozbrojených sil. V jejich organizační struktuře byli náčelníci generálních štábů armád jednotlivých zemí podřízeni náčelníkovi štábu Spojených ozbrojených sil, který sám byl pouhým zástupcem náčelníka Generálního štábu Sovětské armády. Náš Generální štáb tím zcela ztratil charakter výsostné státní vojenské instituce. V míru byla jeho role omezena na pouhého vykonavatele příkazů sovětského politického a vojenského vedení, v případě válečného konfliktu se měl přetvořit ve velitel ství podřízeného svazu. Pevný kruh sovětské hegemonie se tak uzavřel.
V srpnu 1925 vyřazen z Vojenské akademie v Hranicích, poté frekventant aplikační školy dělostřelectva v Olomouci. 1926–1928 u dělostřeleckého pluku 12 v Užhorodě, v letech 1928–1930 u dělostřeleckého oddílu 262 v Čemerném (1. důstojník baterie). 1930–1932 frekventant vyššího jezdeckého kurzu u VJU v Pardubicích. Od října 1932 u dělostřeleckého pluku 7 v Olomouci. 1934–1936 posluchač Vysoké školy válečné v Praze. V letech 1936–1937 u 3. oddělení štábu 10. divize v Banské Bystrici. Od září 1937 u III. sboru v Brně (přidělený důstojník 3., později 4. oddělení). Na podzim 1938 přednosta 3. oddělení III. sboru v Jihlavě. Od července 1939 ve vládním vojsku (pobočník velitele praporu 10 v Bučovicích), současně zapojen v Obraně národa. V prosinci 1940 zatčen gestapem a vězněn až do konce války. Po osvobození ve štábu V. sboru v Brně, od září 1945 náčelník štábu 6. divize tamtéž. 1947–1949 studoval na Vojenské akademii K. J. Vorošilova v Moskvě. 1949–1950 přednosta operačního oddělení hlavního štábu. Od dubna 1950 zástupce náčelníka GŠ a náčelník operační správy GŠ. Od 31. 1. 1952 do 28. 7. 1958 náčelník Generálního štábu ČSLA. 1958–1960 náčelník Vojenské akademie v Brně. V lednu 1961 přeložen do výslužby.
Čestný Fučíkův odznak
Československá lidová armáda byla díky své výzbroji a početnímu stavu jednou z nejdůležitějších armád zemí Varšavské smlouvy
Čestný odznak vzorného řidiče používaný v letech 1951–1962
69
Šedesátá léta
SRDCE ARMÁDY
70
Armádní generál Otakar RYTÍŘ 23. 6. 1913–6. 5. 1979 V roce 1937 vyřazen z Vojenské akademie v Hranicích. 1937–1939 u dělostřeleckého pluku 201 v Ružomberku. V srpnu 1939 odešel do Polska, příslušník čs. legionu. 1939–1942 internován v SSSR. V letech 1942–1945 u čs. jednotek v SSSR (od února 1942 velitel roty KPÚV, od července 1942 pobočník velitele 1. čs. samostatného polního praporu, od ledna 1943 náčelník štábu praporu, od července 1943 velitel I. oddílu 1. čs. dělostřeleckého pluku, od listopadu 1943 velitel dělostřelectva 1. čs. brigády, od února 1945 náčelník štábu dělostřelectva 1. čs. armádního sboru). 1945–1946 u MNO – hlavního štábu (náčelník štábu Velitelství dělostřelectva). V květnu 1946 si změnil příjmení z Richter na Rytíř. 1946–1947 posluchač Vojenské akademie K. J. Vorošilova v Moskvě. 1947–1949 u VVU v Praze (profesor taktiky dělostřelectva). 1949–1950 velitel 13. divize v Karlových Varech. Od října 1950 velitel III. armádního sboru v Plzni. V letech 1951–1958 u velitelství 1. vojenského okruhu v Praze (náčelník štábu, od listopadu 1952 velitel okruhu). Od června 1956 náměstek ministra národní obrany 28. 7. 1958–19. 4. 1968 náčelník Generálního štábu, 1. náměstek ministra národní obrany. 1968–1969 pracovník VHÚ, od července 1969 vládní zmocněnec pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk. 1970–1977 předseda Federálního výboru Svazarmu. V srpnu 1977 přeložen do výslužby.
Kolona československých OT-810 v září 1962 při závěrečné přehlídce v rámci cvičení Varšavské smlouvy „Vítr“
R
ok 1958 se stal rokem změn. V červenci byl do čela Generálního štábu postaven gen. Otakar Rytíř a vzápětí proběhla reorganizace armády, v jejímž rámci došlo ke zrušení 1. vojenského okruhu. Místo něj vznikly dva nové vševojskové svazy: 1. armáda v Praze a 4. armáda v Tá boře. Trenčínské velitelství 2. okruhu sice zůstalo zachováno, ale počet jemu podřízených svazků byl výrazně snížen. Provedenou reorganizací zároveň poklesl plánovaný počet ČSLA na 182 000 osob. Od roku 1960 se navíc začalo počítat s tím, že v případě války vznikne z ČSLA front začleněný v sestavě vojsk zemí Varšavské smlouvy (GŠ a MNO měly vytvořit velitelství tohoto frontu). Ve stejné době začal Generální štáb hledat vlastní čs. cestu při výstavbě ČSLA. Tou se měly stát vojenské okruhy armádního typu vytvořené v září 1965. Velitelství 1. armády bylo přeměněno na velitelství Západního vojenského okruhu, 4. armády na velitelství Středního vojenského okruhu a velitelství 2. vojenského okruhu na velitelství Východního vojenského okruhu. Čepice maskovacího stejnokroje vz. 60 – potisk „mlok“ I v šedesátých letech pokračovala tradice pravidelných přehlídek, které se konaly 9. května v Praze na Letné. Na snímku z roku 1965 tanky T-52 právě projíždějí před hlavní tribunou.
OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ (1945–1989)
Československý Řád rudé hvězdy
Ve dnech 19.–22. září 1966 se v Československu uskutečnilo rozsáhlé cvičení „Vltava“ armád ČSSR, NDR a SSSR. Osobně se ho zúčastnili (zleva) náčelník štábu Spojených ozbrojených sil států Varšavské smlouvy gen. Michail Iljič Kazakov a ministři obrany gen. Ion Ionita (Rumunsko), gen. Lajos Cznege (Maarsko) a Heinz Hoffmann (NDR).
Československá letka Su-7 se připravuje ke startu během cvičení „Vltava“
Českoslovenští výsadkáři se během cvičení „Vltava“ přesunují z doskokové plochy Hartmanice na určené shromaždiště Československá výsadkářská přilba
Na závěr cvičení „Vltava“ předal ministr národní obrany gen. Bohumír Lomský dvaceti nejlepším příslušníkům Národní lidové armády Německé demokratické republiky náramkové hodinky
71
Osmašedesátý – okupace ČSSR
SRDCE ARMÁDY Generálplukovník Ing. Karel RUSOV 21. 11. 1924 Vojenskou základní službu absolvoval v letech 1945–1947 u pěšího pluku 24 ve Znojmě, poté se stal frekventantem Vojenské akademie v Hranicích. V květnu 1948 si změnil na výzvu MNO příjmení z Russvurm na Rusov. 1949–1951 u Vojenské akademie v Hranicích, od března 1950 v Lipníku nad Bečvou (velitel čety vojenských akademiků). 1951–1955 posluchač Vojenské akademie M. V. Frunzeho v Moskvě. 1955–1957 náčelník skupiny operačního oddělení operační správy GŠ. V letech 1957–1959 náčelník štábu 2. střelecké divize v Sušici, od září 1959 velitel 2. motostřelecké divize tamtéž. 1960–1962 posluchač Vojenské akademie K. J. Vorošilova v Moskvě. Od září 1962 na velitelství 4. armády v Táboře (náčelník štábu, od října 1964 velitel armády). Od října 1967 do dubna 1968 generální inspektor ČSLA. Od 19. 4. 1968 do 25. 11. 1979 náčelník Generálního štábu ČSLA. Od července 1979 zmocněnec vlády pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk v ČSSR, od listopadu 1979 první zástupce ministra, od června 1988 do září 1989 zástupce ministra národní obrany. Poté ustanoven do funkce čs. vojenského a leteckého přidělence v NDR se sídlem v Berlíně. V březnu 1990 odešel do výslužby.
Kolona sovětských obrněných transportérů BTR-60
Československý samopal vz. 58 P, ráže 7,62 mm Skupina československých a sovětských důstojníků v červnu 1968 na velitelském stanovišti v prostoru Doupova během cvičení „Šumava“
72
Nový generální tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček se stal symbolem „socialismu s lidskou tváří“. Fotograf ho zachytil na Pražském hradě, kde se počátkem února 1968 setkal s veterány 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR.
N
a přelomu let 1967–1968 vyvrcholil ve vedení KSČ zá pas mezi stalinistickým vedením a reformisty. Antonín Novotný byl odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a jeho nástupcem se stal Alexander Dubček. Byla zruše na cenzura a život ve společnosti se dal do pohybu. Vyměněni byli i vedoucí armádní funkcionáři. Ministrem národní obrany byl v dubnu 1968 jmenován gen. Martin Dzúr, náčelníkem GŠ gen. Karel Rusov. Nastoupený reformní kurz však sledovalo s nechutí a obavami vedení SSSR v čele s Leonidem Iljičem Brežněvem, které se výhrůžkami pokoušelo celý proces zvrátit. Součástí nátlaku na naše oficiální představitele bylo i uspíšené cvičení armád Varšavské smlouvy, které se usku tečnilo v červnu 1968. Když naši představitelé nereagovali na vznášené požadavky, přistoupila Moskva k ozbrojené intervenci.
OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ (1945–1989) Při příležitosti svých 75. narozenin byl 25. května 1968 gen. Karel Klapálek vyznamenán Zlatou hvězdou hrdiny ČSSR. Slavnosti byli přítomni i ministr národní obrany gen. Martin Dzúr a náčelník GŠ gen. Karel Rusov, ustanovení do funkcí o pouhé tři týdny dříve.
Zlatá hvězda hrdiny Československé socialistické republiky
Sovětská přilba
Barbarská intervence do Československa splnila z pohledu Moskvy svůj účel. Přes obrovské vzepětí ve společnosti zastavila reformní hnutí v ČSSR a vedla k nástupu politické garnitury, jež ji v následujících jedenadvaceti letech označovala za „bratrskou pomoc“.
V
noci z 20. na 21. srpna 1968 zahájila obsazování ČSSR okupační vojska pěti armád Varšavské smlouvy. Podle vystoupení náčelníka GŠ gen. Karla Rusova 26. srpna 1968 na schůzi předsednictva Národního shromáždění disponovaly intervenční jednotky přibližně půl milionem vojáků, 6300 tanky, 2000 děly, 550 bojovými a 250 dopravními letouny. Část čs. oficiálních představitelů byla interventy zatčena a odvezena na území SSSR, kde byli donuceni podepsat tzv. moskevský protokol, který předznamenal konec reforem. Po odchodu hlavních intervenčních sil navíc na území ČSSR zůstalo „dočasně“ přes 70 000 sovětských vojáků. Právě kvůli nim musela být urychleně provedena redislokace ČSLA, která se bezpro středně dotkla 29 000 mužů (v tom 5000 vojáků z povolání), 900 občanských zaměstnanců, 1200 tanků, 700 obrněných transportérů a na 1100 dělostřeleckých prostředků různého typu.
73
Normalizace
SRDCE ARMÁDY Generálporučík Ing. Václav VITANOVSKÝ 28. 3. 1916–25. 2. 1996 V roce 1937 vyřazen z Vojenské akademie v Hranicích. 1937–1939 u dragounského pluku 4 v Klatovech (velitel čety, za mobilizace v září 1938 velitel eskadrony v Táboře). 1939–1944 profesor tělocviku na obchodní akademii v Klatovech, zapojen v odboji na skupinu „Niva“. V letech 1945–1948 důstojník obranného zpravodajství u pěšího pluku 35 v Domažlicích. 1948–1950 posluchač Vysoké vojenské akademie v Praze. Od října 1950 u 10. pěšího pluku v Břeclavi (zástupce velitele, od prosince 1950 velitel útvaru). 1951–1952 náčelník štábu IV. armádního sboru v Brně. V letech 1952–1954 posluchač Vojenské akademie K. J. Vorošilova v Moskvě. 1954–1956 na velitelství 2. vojenského okruhu v Trenčíně (náčelník operačního oddělení). 1956–1966 na operační správě Generálního štábu ČSLA (náčelník operačního oddělení, od ledna zástupce náčelníka správy, od září 1960 náčelník OS GŠ – zástupce náčelníka GŠ pro věci operační). V letech 1966–1968 zástupce náčelníka GŠ pro rozvoj velení ČSLA. Od června 1968 přidělen sekretariátu ministra národní obrany. V roce 1971 přeložen z politických důvodů do zálohy a šikanován. Po roce 1990 rehabilitován.
Náčelník Generálního štábu ČSLA gen. Karel Rusov (vlevo) bohužel zklamal důvěru, kterou v něj mnozí vkládali, a později se stal jedním z výrazných představitelů normalizace
P
Nášivka z polního stejnokroje příslušníka Lidových milicí
říchod okupačních vojsk zabrzdil nastoupený reformní vývoj. Nadšení z roku 1968 začalo opadávat, narůstala nejistota, strach. Zápalné oběti Jana Palacha a Jana Zajíce probudily národ z narůstající apatie pouze na okamžik. Na dubnovém zasedání ÚV KSČ byl ze své funkce odvolán Alexander Dubček a na jeho místo nastoupil Gustáv Husák, který se stal hlavním představitelem sil, které v ČSSR obnovily stalinský režim. „Normalizace“ poměrů se pochopitelně nevyhnula ani armádě. Ta se pod vedením lidí, kteří si získali důvěru okupačních sil, a pod zastrašujícím vli vem čistek v důstojnickém sboru změnila v potlačovací nástroj staronové politické garnitury. Při prvním výročí okupace v srpnu 1969 došlo k nasazení ČSLA spolu s dalšími bezpečnostními složkami a Lidovými milicemi při brutálním potlačení občanských demonstrací, jež si vyžádalo životy nevinných občanů republiky. Tato série vzácných fotografií dokumentuje nasazení ozbrojených složek proti demonstrantům v srpnu 1969 v centru Prahy
74
OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ (1945–1989) Všudypřítomnou lež z té doby je možné dokumentovat i na tomto snímku z 9. května 1970. Tanky T-34 z poválečné produkce jsou zde vydávány za legendární válečné stroje 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR.
O
bčansky statečný postoj stovek důs tojníků ČSLA v srpnových dnech roku 1968 nezůstal novým vedením zapome nut. Již 1. května 1969 byly zahájeny ponižující prověrky, které přerostly ve vlnu čistek, v jejímž rámci bylo z armády vyhozeno na 6500 vojáků z povolání. Vyměněn byl prakticky celý Generální štáb i Ministerstvo národní obrany, ze služby muselo odejít 80 % důstojníků z úrov ně štábů svazků, okruhů a samostatných svazů, stejně jako 39 % vojenských pilotů. Výrazně tím poklesla úroveň odbornosti na všech stupních, vzrostla nestabilita, upadla kázeň a morálka. Armáda se dostala do šokového stavu, ze které ho se vzpamatovávala dlouhá desetiletí.
V letech normalizace opět nastoupili na významná místa někteří z funkcionářů odvolaných na jaře 1968. Byl mezi nimi i gen. Otakar Rytíř (druhý zleva), jenž se stal předsedou Federálního výboru Svazarmu.
Sídlem velitelství Střední skupiny sovětských vojsk se staly Milovice, které pravidelně navštěvovaly stranické a vládní delegace. Fotograf při takové příležitosti 9. dubna 1972 zachytil Gustáva Husáka doprovázeného gen. Ludvíkem Svobodou a velitelem Střední skupiny sovětských vojsk gen. Alexejem M. Majorovem.
Československá medaile Za upevňování přátelství ve zbrani I. stupně.
75
Sedmdesátá léta
SRDCE ARMÁDY
V
důsledku přítomnosti okupačních sil na území ČSSR snížil v roce 1969 Generální štáb ČSLA početní stav armády o 20 000 osob a zároveň provedl její reorganizaci. Nejdůležitější změnu představovalo vytvoření vojen ského okruhu frontového typu, kterým se stal 1. září 1969 Západní vojenský okruh v Táboře. Současně s tím bylo z ve litelství ZVO v Příbrami zřízeno velitelství 1. armády a velitelství SVO se změnilo na velitelství 4. armády se sídlem v Písku. Reorganizace se nedotkla VVO, ale jeho charakter byl změněn na výcvi kový. Tato struktura zůstala zachována až do konce roku 1991. Ministr národní obrany SSSR maršál Andrej Antonovič Grečko přichází v doprovodu gen. Martina Dzúra na pozorovatelnu během cvičení „Štít 72“
Pamětní odznak cvičení „Štít 72“
Náčelník GŠ gen. Karel Rusov s ministrem národní obrany gen. Martinem Dzúrem (zleva) v listopadu 1975 během zasedání výboru ministrů národní obrany států Varšavské smlouvy v Praze
Pamětní odznak absolventa vojenské vysoké školy Zasedání výboru ministrů národní obrany států Varšavské smlouvy 18. listopadu 1975 v Praze se zúčastnili i hlavní velitel Spojených ozbrojených sil maršál SSSR Ivan Ignatějevič Jakubovskij (vlevo) a náčelník štábu Spojených ozbrojených sil gen. Sergej Matvejevič Štemenko
76
OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ (1945–1989) Náčelník Generálního štábu ČSLA gen. Karel Rusov naslouchá na pozorovatelně informaci o dosavadním průběhu cvičení „Lužnice“ (1978)
Brigadýrka generála ČSLA v polním provedení
Československý Řád rudé zástavy Tank T-55 AM 1 a mostní tank MT-55 na přesunu během cvičení v září 1977
V
edle obranné role armády vzrostla po zkušenostech ze srpna 1969 výraz ně i její role jako potlačovací síly to talitního režimu. Na základě usnesení Rady obrany státu z 3. října 1970 vydal ministr národní obrany gen. Martin Dzúr 28. dubna 1971 trvale platný rozkaz „pro vyčlenění sil a prostředků ČSLA k zabezpečení klidu a po řádku na území ČSSR“, který byl vypracován Generálním štábem ČSLA. Tímto rozkazem bylo nařízeno udržování průběžné bojové pohotovosti vyčleněných sil v počtu 14 510 vojáků, 756 nákladních aut, 130 obrně- ných transportérů a 155 tanků. Rozkaz byl v platnosti nepřetržitě až do roku 1989. MiG-23 československého letectva se připravuje ke startu během společného cvičení armád SSSR a ČSSR „Družba 1979“
77
Osmdesátá léta
SRDCE ARMÁDY Generálplukovník Ing. Miloslav BLAHNÍK 22. 12. 1927 Základní vojenskou službu prodělal u Leteckého náhradního pluku 2 v Českých Budějovicích a ve ŠDLZ v Chrudimi. Poté se stal v říjnu 1949 žákem Vojenské akademie v Lipníku nad Bečvou. 1950–1951 u 48. pěšího pluku v Táboře (velitel čety, velitel 1. školní roty v Jihlavě). Od října 1951 posluchač Vojenského pedagogického institutu v Moskvě, po zrušení školy převeden v prosinci 1953 na Vojenskou akademii M. V. Frunzeho v Moskvě. Od listopadu 1955 první starší pomocník náčelníka operačního oddělení 3. střeleckého sboru v Plzni. 1956–1962 přidělený důstojník operačního oddělení operační správy GŠ. V letech 1962–1968 u 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě (náčelník operačního oddělení, od roku 1966 náčelník štábu). Od září 1968 posluchač Vojenské akademie K. J. Vorošilova v Moskvě. 1970–1971 na velitelství 1. vševojskové armády v Příbrami (náčelník štábu – 1. zástupce velitele, od roku 1971 velitel armády). Od prosince 1975 zástupce náčelníka GŠ. 26. 11. 1979–12. 10. 1987 náčelník Generálního štábu, 1. zástupce ministra národní obrany. Od října 1987 zástupce náčelníka štábu Spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy. V květnu 1990 propuštěn do zálohy.
Samohybné kanonové houfnice vz. 77 „Dana“ při přehlídce 9. května 1980 na Letenské pláni
S
přelomem sedmdesátých a osmdesátých let je s dějinami Generálního štábu spojen příchod nového náčelníka GŠ gen. Miloslava Blahníka, který po více než deseti letech nahradil gen. Karla Rusova. Generál Blahník byl ustanoven do funkce v době, kdy po desetiletí stabilizace totalitní moci nastou pilo období postupné eroze komunistických režimů v Evropě. Po událostech v Polsku, kde se při potlačení hnutí „Solidarita“ původně počítalo se zásahem obdobným roku 1968, kterého se měla zúčastnil i ČSLA, přišel zásadní zlom v SSSR. Nástupem Michaila Sergejeviče Gorbačova do funkce generálního tajemníka KSSS byly v roce 1985 zahájeny reformy, které vedly k dalekosáhlým změnám v Sovětském svazu i jeho bývalých satelitních zemích.
Československá medaile Za zásluhy o obranu vlasti Gen. Miloslav Blahník během zasedání výboru ministrů obrany členských států Varšavské smlouvy v Praze (druhý zleva, po pravici ministra národní obrany gen. Martina Dzúra)
Brigadýrka čs. generála z osmdesátých let
Populární „ještěrky“ (30mm protiletadlové dvojkanony vz. 53/59) na společném cvičení armád ČSSR, SSSR a MLR na území Československa v únoru 1984
78
OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ (1945–1989) Československá medaile Za službu vlasti
V září 1984 se v ČSSR pod názvem „Štít 84“ uskutečnilo cvičení armád Varšavské smlouvy, kterého se zúčastnil i generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák
Pamětní odznak cvičení armád zemí Varšavské smlouvy „Přátelství ve zbrani“, které se konalo v září 1980 na území NDR Ministr národní obrany gen. Martin Dzúr při projevu k účastníkům cvičení armád Varšavské smlouvy 11. února 1984. Jako první zprava je na fotografii zachycen tehdejší náčelník Hlavní politické správy gen. Antonín Brabec, jako druhý velitel ZVO gen. František Veselý.
„Škorpion“ – československý samopal vz. 61, ráže 7,65 mm Výcvik příslušníků motostřeleckého pluku v létě 1984 na Slovensku
79
Československá lidová armáda do listopadu 1989
SRDCE ARMÁDY Armádní generál Ing. Miroslav VACEK 29. 8. 1935 V roce 1953 absolvoval Vojenskou školu Jana Žižky v Moravské Třebové a v letech 1953–1956 Tankové učiliště ve Vyškově. 1956–1958 u 4. tankového pluku ve Šternberku. Od října 1958 ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově (velitel čety školní roty). 1964–1967 posluchač Vojenské akademie v Brně. Od července 1967 u 20. motostřelecké divize v Karlových Varech (důstojník oddělení operační a bojové přípravy). 1969–1972 na velitelství 1. armády v Příbrami (důstojník skupiny operační přípravy operačního oddělení). V letech 1972–1974 náčelník štábu 2. motostřelecké divize v Sušici. 1974–1976 posluchač Vojenské akademie K. J. Vorošilova v Moskvě. Od října 1976 do listopadu 1979 velitel 20. motostřelecké divize v Karlových Varech. 1979–1983 na velitelství 1. armády v Příbrami (náčelník štábu – 1. zástupce velitele, od října 1981 velitel). 1983–1987 na velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře (náčelník štábu – 1. zástupce velitele, od října 1985 velitel). 13. 10. 1987–2. 12. 1989 náčelník Generálního štábu ČSLA – 1. zástupce ministra národní obrany. Od prosince 1989 do října 1990 ministr národní obrany. Od ledna do listopadu 1991 poradce na Úseku strategického řízení FMO. V listopadu 1991 přeložen do zálohy.
Generál Miroslav Vacek v únoru 1987, ještě jako velitel Západního vojenského okruhu, při podávání informací zahraničním pozorovatelům, účastnícím se cvičení ČSLA
V
říjnu 1987 se stal novým náčelníkem Generálního štábu ČSLA generál Miroslav Vacek. Do funkce nastupoval v době vpravdě historické. Vzájemná setkání nejvyšších představitelů SSSR a USA Michaila Sergejeviče Gorbačova a Ronalda Reagana se stávala běžnou záležitostí. Zahraniční vojenští pozorovatelé si i v ČSSR doslova podávali dveře, studená válka pomalu, ale jistě směřovala ke svému konci a s ním se blížil pád komunistických režimů v bývalých sovětských satelitech. Československo nemohlo být výjimkou.
Čestný odznak vzorného vojáka
Zahraničním pozorovatelům, kteří se v březnu 1988 zúčastnili společného cvičení ČSLA a Sovětské armády v severozápadních Čechách, několikrát referoval zástupce náčelníka GŠ gen. Jiří Brychta
Československá pistole vz. 82, ráže 9 mm
Přesun tankové jednotky během cvičení „Šumava 88“
80
OD OSVOBOZENÍ K TOTALITĚ (1945–1989)
V
souvislosti s výraznými změ nami mezinárodněpolitické situace zahájila řada zemí snižování početních stavů svých zbrojních arzenálů. Tento trend se nevyhnul ani Československu. V polovině září 1989 byla zaháje na likvidace prvních tanků T-54 M z celkového počtu 850, jež měly být zničeny na základě rozhodnutí Rady obrany státu z ledna 1989. Jako první zamířila do hutí techni ka z Českých Budějovic.
Brigadýrka čs. generála letectva z osmdesátých let Náčelník GŠ gen. Miroslav Vacek, ministr národní obrany gen. Milán Václavík a náčelník Hlavní politické správy gen. Jaroslav Klícha (zleva) při zasedání ministrů obrany členských států Varšavské smlouvy 17. října 1988 v Praze
Z
ásah proti pokojné studentské demonstraci 17. listopadu 1989 akceleroval vývoj ve společnosti a vedl k pádu komunistického režimu. Komise prezidenta republiky, která v říjnu 1990 prošetřovala roli ČSLA v listopadových dnech roku 1989, dospěla k závěru, že minimálně v prvním týdnu po 17. listopadu hrozilo revoluci vážné nebezpečí. V předvečer rozhodujícího zasedání ÚV KSČ, které se uskutečnilo 24. listopadu 1989, byl totiž z iniciativy části vysokých armádních funkcionářů aktivován systém určený k likvidaci vnitřních nepokojů. Jestliže by se bývalo plénum ÚV KSČ rozhodlo revoluci potlačit, vyčleně né jednotky by proti demonstrantům zasáhly. Naštěstí se tak nestalo a armáda se do vnitro státního vývoje nijak nezapojila.
Československá medaile Za zásluhy o ČSLA
Náčelník GŠ Čínské lidově osvobozenecké armády gen. Sü Sin, kterého 2. listopadu 1989 přijal Gustáv Husák, byl poslední oficiální vojenskou návštěvou, která do Prahy dorazila před pádem totalitního režimu
81
IV. KAPITOLA NA NOVÉ CESTĚ (1990–2009)
V operaci Pouštní bouře
SRDCE ARMÁDY Generálporučík Ing. Anton SLIMÁK 29. 12. 1941 V roce 1959 maturoval na Vojenské škole Jana Žižky v Moravské Třebové. 1959–1960 u 57. motostřeleckého pluku ve Stříbře. 1960–1962 frekventant Vyššího vojenského učiliště ve Vyškově. 1962–1966 u 18. tankového pluku v Táboře (velitel průzkumné čety). 1966–1968 u 9. průzkumného praporu v Písku (velitel roty OT). 1968–1971 posluchač Vojenské akademie v Brně. 1971–1974 u zpravodajské správy ZVO v Táboře (starší důstojník oddělení vševojskového a hloubkového průzkumu). 1974–1975 zpravodajský náčelník 9. tankové divize v Táboře. V letech 1975–1977 studoval na Vojenské akademii K. J. Vorošilova v Moskvě. Od července do listopadu 1977 náčelník štábu 20. motostřelecké divize v Karlových Varech. 1977–1978 náčelník štábu 15. motostřelecké divize v Českých Budějovicích. Od listopadu 1978 na velitelství 4. armády v Písku (náčelník zpravodajského oddělení – ZNŠ). 1984–1986 náčelník zpravodajské správy – zástupce náčelníka ZVO v Táboře. Od října 1986 náčelník zpravodajské správy GŠ ČSLA, od září 1988 současně zástupce náčelníka GŠ. 27. 12.1989–1. 5. 1991 náčelník Generálního štábu – 1. zástupce ministra národní obrany. Od května 1991 náčelník hlavní operační správy GŠ ČSA. V roce 1992 zástupce Vojenského velitelství Západ v Táboře. Od ledna 1993 konal službu v Armádě Slovenské republiky, v březnu 1995 přeložen do zálohy.
Nástup příslušníků čs. speciální protichemické jednotky při bojovém rozdílení v táboře 04
P
o pádu komunistického režimu vykročilo Československo pod názvem Česká a Slovenská Federativní Republika na novou cestu. Již koncem února 1990 se podařilo v Moskvě podepsat Dohodu o odchodu sovětských vojsk z území ČSFR, která také byla v červnu 1991 naplněna. Bezprostředně poté byla 1. července 1991 zrušena Varšavská smlouva a ČSFR začala směřovat do euroatlantických struktur, především do Evropské unie a NATO. Tou dobou však již byla navázána těsná spolupráce s USA, SRN, Belgií a řadou dalších zemí. Zároveň docházelo k pře budovávání naší armády z útočné na obrannou, ke zcivilnění řízení resortu obrany a jeho odpolitizování. Před Generálním štábem, v jehož čele stál od konce prosince 1989 gen. Anton Slimák (první důstojník slovenské národnosti v jeho dějinách), byla řada nových úkolů spojených s tvorbou zásadních dokumentů strategického charakteru, jaké do té doby vznikaly pouze v Moskvě. Podařilo se vypracovat nejen „Vojenskou obrannou doktrínu“ (přijata 1991), ale i nový branný zákon a zákon o civilní službě.
Příslušníci strážní roty čs. speciální protichemické jednotky před americkým obrněným transportérem
Saúdskoarabský Bitevní řád
84
NA NOVÉ CESTĚ (1990–2009)
M
imořádný a ve své době nedo ceněný význam z hlediska mezinárodní prestiže České a Slovenské Federativní Republiky mělo zapojení čs. speciální protiche mické jednotky do operací „Pouštní štít“ a „Pouštní bouře“, ke kterému došlo díky dohodě mezi vládami ČSFR a Království Saúdské Arábie. Na jejím základě byla do oblasti Perského zálivu vyslána jednotka dobrovolníků v počtu 169 vojáků, které velel plk. Ján Valo. Ta poté působila od 15. prosince 1990 do 22. dubna 1991 v oblasti válečného konfliktu v rámci mezinárodní spojenecké koalice a bezprostředně se podílela na osvo bození Kuvajtu. Mimořádné výsledky, kterých jednotka dosáhla, tvoří jeden z pilířů našich moderních vojenských tradic.
Čs. základna nedaleko města Hafar Al Batin Interiér jedné z mobilních chemických laboratoří
Československý samopal vz. 58 V, ráže 7,62 mm
Pohled na hořící kuvajtská ropná pole zapálená ustupujícími iráckými jednotkami. Osvětlení bylo někdy nutné používat i přes den.
Speciální čs. protichemickou jednotku tvořilo velitelství spolu se štábem, tři protichemické odřady, zdravotnický odřad, rota týlového a technického zabezpečení, strážní rota, spojovací četa a skupina učitelů protichemického zabezpečení. Snímek zachycuje střídání stráží v táboře 04 Hafar Al Batin.
Saúdskoarabská medaile Za osvobození Kuvajtu
85
Rozdělení Československa, v zahraničí pod vlajkou OSN
SRDCE ARMÁDY
V
Armádní generál Ing. Karel PEZL 14. 9. 1927 V srpnu 1948 vyřazen z Vojenské akademie v Hranicích, 1948–1950 velitel čety akademiků tamtéž. 1950–1951 v Pěchotní vojenské akademii v Lipníku nad Bečvou (velitel roty). 1951–1953 frekventant Vojenské akademie v Praze. 1953–1955 náčelník operačního oddělení 8. mechanizované divize v Kolíně. Od dubna 1955 náčelník operačního oddělení 2. střeleckého sboru v Písku. 1956–1958 na velitelství 1. vojenského okruhu v Praze (náčelník operační skupiny). Od července 1958 na velitelství 1. armády v Praze (náčelník operační skupiny, zástupce náčelníka, od srpna 1961 náčelník operačního oddělení). V letech 1965–1971 na Generálním štábu ČSLA (zástupce náčelníka oddělení operační přípravy, od července 1967 náčelník oddělení pro přípravu velitelů a štábů, od ledna 1969 zástupce náčelníka správy operační a bojové přípravy, od ledna 1970 náčelník oddělení operační přípravy). V únoru 1971 odvolán z funkce a z politických důvodů propuštěn do zálohy. 1971 noční vrátný v recepci Interhotelu Praha. V letech 1972–1990 vedoucí výzkumný a vývojový pracovník VzÚ spojů v Praze. Od března 1991 poradce na Ministerstvu obrany ČSFR. V dubnu 1991 přijat do služebního poměru, 1. 5. 1991–30. 6. 1993 náčelník Generálního štábu ČSA, od ledna 1993 AČR. V září 1993 přeložen do výslužby, poradce prezidenta ČR.
Český pilotní odznak
květnu 1991 se stal náčelníkem GŠ gen. Karel Pezl. Právě za jeho funkčního období byly zrušeny Západní vojenský okruh, 1. a 4. armáda a Východní vojenský okruh, jejichž nástupci se 1. ledna 1992 stala nově postavená vojenská velitelství Západ v Táboře, Východ v Trenčíně a k 1. březnu 1992 vytvo řené Vojenské velitelství Střed v Olomouci. Další reformování armády však zbrzdila situace po parlamentních volbách, kdy politická reprezentace rozhodla o rozdělení Československa. Generální štáb musel připravit náročné dělení federální armády na dva samostatné celky, jehož hladké zvládnutí nám získalo mezinárodní uznání. Dnem 1. ledna 1993 vznikla samostatná Česká republika a již v prvních měsících její existence Generální štáb připravil a řídil rozsáhlou transformaci armády, která vycházela z „Koncepce výstavby AČR do roku 1996“. V jejím průběhu došlo k rovno měrnému rozmístění útvarů po celém území republiky a k výraznému snížení mírového počtu, který klesl na 65 000 osob. Současně s výstavbou nové armády zabezpečoval GŠ i vysílání českých kontingentů do mírových operací na Balkáně.
Příslušníci naší armády se začali pravidelně zúčastňovat vojenských cvičení v zahraničí. Pravděpodobně vůbec nejdál se dostali v roce 1995, kdy se zapojili do cvičení Cooperative Nugget na území USA. I zde šířili prokázanými kvalitami dobré jméno AČR.
Pamětní odznak absolventa vysoké školy se státním znakem ČSFR
V našem vojenském letectvu působily vedle sebe i nadále letouny ruské (Su-25, vpředu) a naší provenience (L-39)
86
NA NOVÉ CESTĚ (1990–2009) Generálplukovník Ing. Jiří NEKVASIL 24. 4. 1948
Polovina devadesátých let je v historii Armády České republiky nerozlučně spjata s mírovými operacemi pod vlajkou OSN na území bývalé Jugoslávie
Č
innost Generálního štábu AČR v čele s jeho novým náčelníkem gen. Jiřím Nekvasilem se odvíjela především ve znamení úsilí o vstup do NATO a příprav AČR na tento krok. Vítanou příležitostí k získávání mezinárodních zkušeností bylo zapojení do programu „Partnerství pro mír“, jenž byl vyhlášen v roce 1994 na bruselském summitu NATO. Jednotky AČR byly začleněny do společných mnoho národních sil okamžité a rychlé reakce, náš systém velení a řízení začal být přebu dováván tak, aby se přizpůsobil aliančním armádám. Současně pokračovala účast AČR v mírových misích na území bývalé Jugoslávie. Po ukončení operace UNPROFOR byl český kontingent od dubna 1995 do ledna 1996 začleněn v misi UNCRO, na niž plynule navázalo působení kontingentů AČR na Balkáně pod vedením NATO. Česká republika se postupně zapojila do operací IFOR (únor–prosinec 1996), SFOR (prosi nec 1996–červen 1998) a SFOR II (červenec 1998–září 2001). Vynaložené úsilí nebylo marné. V létě 1997 byla Česká republika na madridském summitu NATO vyzvána k zahájení rozhovorů o přistoupení.
Po maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v Benešově zahájil v září 1966 studium v Technickém učilišti v Liptovském Mikuláši (směr výpočetní technika), po jehož absolvování se stal v srpnu 1969 vojákem z povolání. 1969–1974 u 71. protiletadlové raketové brigády v Praze (technik souřadnicového systému, od prosince 1970 náčelník skupiny navedení 5. palebného oddílu, od září 1973 velitel radiotechnické baterie 5. palebného oddílu). V letech 1974–1977 posluchač sovětské Vojenské akademie PVO v Kalininu (směr protiletadlové raketové vojsko). Od srpna 1977 velitel oddílu 185. protiletadlového raketového pluku v Kralovicích. 1978–1982 zástupce velitele 71. protiletadlové raketové brigády v Praze. Od října 1982 velitel 186. protiletadlové raketové brigády v Pezinku. 1984–1988 zástupce velitele 2. divize PVOS v Brně. V letech 1988–1990 studoval na Vojenské akademii K. J. Vorošilova v Moskvě. V červenci 1990 ustanoven velitelem 2. divize PVOS v Brně. Od února 1992 náčelník štábu, 1. zástupce velitele letectva a PVO. Od ledna 1993 vykonával tutéž funkci v rámci AČR. Od 1. 7. 1993 do 30. 4. 1998 náčelník Generálního štábu AČR. Po odchodu do zálohy přešel do diplomatických služeb.
Přilba jednotek OSN používaná příslušníky AČR
Náčelník Generálního štábu gen. Jiří Nekvasil v létě 1996 při dekorování příslušníků 6. mechanizovaného praporu za účast v operaci IFOR medailemi Severoatlantické aliance Za službu pro mír a svobodu Společná česko-britská hlídka na území Bosny a Hercegoviny
87
Vstup do NATO a mise na území bývalé Jugoslávie
SRDCE ARMÁDY Armádní generál Ing. Jiří ŠEDIVÝ 3. 1. 1953 V letech 1967–1971 studoval na Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. 1971–1975 posluchač Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově. 1975–1976 u 57. motostřeleckého pluku ve Stříbře (velitel tankové roty). V letech 1976–1978 vyslán k postgraduálnímu studiu na Vojenskou akademii v Brně. 1978–1985 u 18. tankového pluku v Táboře (velitel praporu, od roku 1982 zástupce velitele pluku). 1985–1989 velitel 17. tankového pluku v Týně nad Vltavou. V letech 1990–1993 náčelník štábu 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě. 1993–1994 frekventant U.S. Army War College v Carlisle. 1994–1995 velitel 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě. Od prosince 1995 zástupce velitele 2. armádního sboru v Olomouci. Od 1. ledna 1996 zástupce Armády České republiky v operaci IFOR a velitel kontingentu AČR na území bývalé Jugoslávie. Od října 1996 inspektor pozemního vojska AČR. 1. 4. – 31. 7. 1997 náčelník sekce bojové přípravy Generálního štábu AČR. Od srpna 1997 velitel pozemního vojska AČR v Olomouci. 1. 5. 1998 – 30. 11. 2002 náčelník Generálního štábu AČR. V prosinci 2002 přeložen do zálohy.
Pamětní odznak absolventa vysoké školy
Vstup České republiky, Maarska a Polska do NATO byl v březnu 1999 za přítomnosti náčelníků generálních štábů nově přistoupivších zemí stvrzen i vztyčením národních vlajek v bruselské centrále Aliance a před Vrchním velitelstvím spojeneckých sil NATO v Evropě (SHAPE) v belgickém Monsu
88
Slavnostního summitu NATO ve Washingtonu, který se uskutečnil v dubnu 1999 při příležitosti 50. výročí vzniku Aliance, se již Česká republika zúčastnila jako její plnoprávný člen
V
květnu 1998 byl do funkce náčelníka Generálního štábu ustanoven gen. Jiří Šedivý a necelý rok poté – 12. března 1999 – se Česká republika stala členem NATO. Tímto historickým krokem se završilo mnohaleté úsilí Armády České republiky, jejího Generálního štábu i naší republiky jako takové. Vstup do Aliance umožnil přistoupit k zásadním změnám uvnitř AČR. V květnu 2001 byl vládou České republiky jmenován gen. Jaroslav Škopek zmocněncem pro přípravu reformy ozbrojených sil a jeho tým vypracoval její návrh. Podle to hoto dokumentu, který vláda schválila 29. srpna 2001, měla mít Česká republika k 1. lednu 2007 plně profesionální „malou, moderní, mobilní a mladou“ armádu s 34 000 až 36 000 vojáky a přibližně 10 000 občanskými zaměstnanci. Mělo jít o armádu, která bude srovnatelná s armádami zemí NATO a zároveň bude svou strukturou, výzbrojí, technikou a počty osob odpovídat reálným možnostem České republiky. Schválením definitivní verze „Reformy“ se 13. listopadu 2002 začala odvíjet nová etapa v dějinách AČR, která musela vzít zároveň v úvahu změnu světové bezpečnostní situace po teroristickém útoku na USA 11. září 2001.
NA NOVÉ CESTĚ (1990–2009)
Medaile Za službu v zahraničí
I po vstupu České republiky do NATO pokračovala účast kontingentů AČR v mírových operacích. Od května 1999 byla v misi AFOR v Albánii nasazena 6. polní nemocnice, jejíž část se v srpnu 1999 přesunula do Turecka, kde pomáhala v oblastech zasažených ničivým zemětřesením. Po návratu domů byli její příslušníci vyznamenáni prvním zástupcem náčelníka GŠ gen. Františkem Padělkem.
Od července 1999 se AČR zapojila do operace KFOR v Kosovu, kam nejdříve vyslala průzkumnou rotu a jeden dopravní letoun. Z počátků naší vojenské přítomnosti je i snímek zachycující náčelníka sekce bojové přípravy Generálního štábu gen. Josefa Šíbu (druhý zleva). V současnosti v Kosovu působí společný česko-slovenský kontingent v síle mechanizovaného praporu.
Současná ochranná přilba AČR s maskovacím potahem
89
V Makedonii, Iráku a Afghánistánu
SRDCE ARMÁDY Od srpna do října 2001 působila v rámci operace Essential Harvest na území Makedonie výsadková rota 43. výsadkového mechanizovaného praporu, která v rámci mnohonárodní brigády prováděla zajištění jejího velitelství, doprovody konvojů a střežení retranslačních stanic. Také díky její činnosti skončila mise, jejímž úkolem byl sběr a likvidace zbraní od albánských povstalců, úspěšně. Při odletu jednotky do akce se přišel s jejími příslušníky osobně rozloučit náčelník GŠ gen. Jiří Šedivý.
Český pamětní odznak SFOR
S
ohledem na pozitivně se vyvíjející situaci na území Bosny a Hercegoviny přistoupila v roce 2001 Česká republika k úpravě účasti AČR v mírových operacích na Balkáně. Na základě usnesení vlády České republiky ze srpna 2001 bylo rozhodnuto ukončit do kon ce téhož roku účast AČR v misi Joint Forge (SFOR II) a od ledna 2002 postupně navýšit síly a prostředky AČR v operaci Joint Guardian (KFOR) ve Svazové republice Jugoslávie – provincii Kosovo. V polovině září 2001 došlo k předání operačního úkolu a 14. prosince 2001 opustili území Bosny a Hercegoviny poslední příslušníci českého kontingentu. Strážní stanoviště „Hanička“ bylo symbolem české základny v Donji Ljubiji
90
NA NOVÉ CESTĚ (1990–2009)
Záslužný kříž III. stupně
J
ako bezprostřední reakce na teroris tické útoky na USA v září 2001 byla vyhlášena operace Enduring Freedom, do které se zapojila i Česká republika. Již v březnu 2002 odjela do Kuvajtu zesílená 9. rota radiační, chemické a biologické ochrany, kterou počátkem září 2002 vystřídal 4. odřad radiační, chemické a biologické ochrany. S ním se při jeho odjezdu do operace kromě ministra obrany Jaroslava Tvrdíka rozloučil i náčelník GŠ gen. Jiří Šedivý. Příslušníci 4. odřadu radiační, chemické a biologické ochrany při odebírání vzorků a provádění měření na území Kuvajtu
Vedle mírových operací v zahraničí prokázala AČR opět své schopnosti a připravenost v srpnu 2002, kdy (podobně jako v létě roku 1997) nasadila své síly při záchraně lidských životů a likvidaci škod během katastrofálních povodní, které postihly Českou republiku
V
květnu 2002 se Česká republika zapojila do mírové operace Fingal (ISAF) na území Afghánistánu, a to vysláním kontingentu 6. polní nemocnice, která v Kábulu posky tovala odbornou lékařskou péči jak raněným a nemocným příslušníkům sil ISAF, tak v rámci humanitární pomoci i místnímu obyvatelstvu. Od poloviny října 2002 navázala na její činnost 11. polní nemocnice (snímek nahoře), jejíž příslušníci pokračovali, stejně jako jejich předchůdci, i ve výjezdech mobilních zdravotních týmů do okolních vesnic. Činnost nemocnice byla ukončena v prosinci 2002.
91
V boji proti terorismu
SRDCE ARMÁDY Armádní generál Ing. Pavel ŠTEFKA 15. 9. 1954 V roce 1973 maturoval na Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova v Opavě. V letech 1973–1977 posluchač Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově. 1977–1981 u 63. motostřeleckého pluku v Michalovcích (velitel roty, od roku 1979 náčelník štábu 2. praporu, později zástupce náčelníka štábu pluku). Od jara 1981 důstojník operační správy velitelství Východního vojenského okruhu. 1982–1985 frekventant Akademie generálního štábu polských ozbrojených sil ve Varšavě. 1985–1986 zástupce náčelníka operačního oddělení 13. tankové divize v Topočanech. Od května 1985 u 8. motostřeleckého pluku v Bratislavě (náčelník štábu, od srpna 1985 velitel útvaru). 1990–1993 vysokoškolský pedagog na Vojenské akademii v Brně. 1994 absolvent European Business School v Praze a Mannheimu. 1994–1996 velitel 6. mechanizované brigády v Brně. 1996–1997 zástupce velitele 2. armádního sboru v Olomouci. 1998–1999 frekventant National Defence University – National War College ve Washingtonu. 1999–2000 náčelník štábu Velitelství pozemních sil AČR v Olomouci. Od května 2000 náčelník operační sekce Generálního štábu AČR. Od 1. prosince 2002 do 28. února 2007 náčelník Generálního štábu AČR.
Náčelník Generálního štábu gen. Pavel Štefka při střídání velitelů mise KFOR v Kosovu. Kontingent Armády České republiky, začleněný ve společném česko-slovenském praporu, zde pokračuje v plnění svých úkolů i v současnosti.
G
enerál Pavel Štefka se funkce náčelníka Generálního štábu ujal bezprostřed ně po skončení pražského summitu NATO, který rozhodl o transformaci struktur Aliance (mimo jiné o vytvoření sil rychlého nasazení – NRF). Kromě úkolů z toho plynoucích se musel Generální štáb AČR na jaře roku 2003 vypo řádat se značným poklesem zdrojového rámce, který si vyžádal úpravy reformy ozbrojených sil. Došlo ke snížení operačně-taktických velitelství z pěti na dvě, vy tvoření společných sil (pozemní síly, vzdušné síly, specializované síly) a sil podpory a výcviku. Cílový početní stav AČR byl snížen na 26 200 vojáků a 8800 občanských zaměstnanců a současně došlo i k urychlení přechodu na profesionální armádu (již od 1. ledna 2005). Přes všechna tato omezení zůstal zachován hlavní cíl refor my – zvýšení schopností ozbrojených sil České republiky při zabezpečení obrany státu, a to s využitím zdrojů, které jsou pro tento úkol k dispozici. Éra gen. Štefky je spjata i s dalším zlomovým okamžikem v dějinách našeho státu – vstupem do Evropské unie 1. května 2004. V Liberci, jenž je sídlem 9. roty radiační, chemické a biologické ochrany, vznikl v prosinci 2003 první mnohonárodní prapor chemické ochrany, který je součástí NRF – sil rychlého nasazení NATO
Vedle modernizovaného tanku T-72M4 CZ byly do výzbroje Armády České republiky zavedeny nové letouny L-159 ALCA (na snímku) a bylo rozhodnuto o dodání nadzvukových stíhacích letounů JAS-39 Gripen
92
NA NOVÉ CESTĚ (1990–2009)
Maskovací klobouk vz. 97 s pouštním potiskem
Náčelník Generálního štábu gen. Pavel Štefka při setkání s příslušníky 7. polní nemocnice AČR na území Iráku
J
ednotky Armády České republiky se za pojily i do operací v Iráku. Od března do května 2003 byl v Kuvajtu a později i na iráckém území nasazen 1. česko-sloven ský prapor radiační, chemické a biologické ochrany, který následně vystřídala 7. polní nemocnice působící v irácké Basře. V prosinci 2003 odcestoval do Iráku kontingent Vojenské policie (vlevo), jenž se podílel na výcviku míst ních bezpečnostních složek v Policejní aka demii v Az-Zubayru a na místních policejních stanicích. Činnost našich vojenských policistů pokračovala v Iráku i v dalších letech.
Od března do září 2004 byla na území Afghánistánu úspěšně nasazena do nebezpečné bojové akce proti příslušníkům Talibanu a al-Káidy jednotka 601. skupiny speciálních sil
Příslušníci 601. skupiny speciálních sil během výcviku v České republice
93
První kroky profesionální AČR
SRDCE ARMÁDY
Z
ávěr roku 2004 byl nejen pro Armádu České republiky, ale i pro celou Českou repub liku rokem vskutku přelomovým. Po dlouhých takřka sto čtyřiceti letech byla v českých zemích zrušena základní vojenská služba a AČR se počínaje 1. lednem 2005 stala armádou plně profesionál ní. Jen o několik dnů později se na Pražském hradě uskutečnilo setkání nejvyšších představitelů Ministerstva obrany a Generálního štábu AČR s prezidentem republiky Václavem Klausem. Náčelník GŠ generálporučík Pavel Štefka při této příležitosti panu prezidentovi věnoval první vydání knihy Srdce armády, jež byla vydána při příležitosti oslav 85. výročí vzniku Generálního štábu.
Čestný odznak Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého, udělovaný náčelníkem Generálního štábu AČR
V květnu 2006 Prahu navštívil velitel Texaské národní gardy generálmajor Charles G. Rodriguez (uprostřed), který při této příležitosti vyznamenal medailí Osamělé hvězdy nejen náčelníka GŠ Pavla Štefku, ale i generály Jaroslava Kolkuse (druhý zprava), Emila Pupiše (první zprava) a štábního praporčíka Lud’ka Kolesu (první zleva)
Od března do června 2006 působil v rámci mise MNF (I) na území Iráku 10. kontingent Vojenské policie. Jeho velitelem byl plukovník Jiří Neubauer (první zleva).
94
NA NOVÉ CESTĚ (1990–2009) Generálporučík Ing. Vlastimil PICEK 25. 10. 1956
V
e čtvrtek 1. března 2007 jmenoval ve slavnostních prostorách Pražského hradu prezident republiky Václav Klaus na návrh vlády nového náčelníka Generálního štábu Armády České republiky. Stal se jím dosavadní náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky generálporučík Ing. Vlastimil Picek. K faktickému předání funkce mezi armádním generálem Ing. Pavlem Štefkou a jeho nástupcem došlo o den dříve na Ministerstvu obrany v přítomnosti minis tryně obrany Vlasty Parkanové, která příslušný protokol stvrdila svým podpisem.
V roce 1975 ukončil studium na Vojenské střední odborné škole v Novém Mestě nad Váhom. 1975–1978 u 78. spojovacího střediska GŠ (starší rádiový mechanik). V letech 1978–1982 posluchač Vojenské akademie v Brně, 1982–1983 pokračoval v interním studiu vojenského zpravodajství. 1983–1986 u 17. spojovacího pluku PVOS (zástupce velitele praporu pro věci technické). V letech 1986–1989 starší důstojník spojovacího oddělení velitelství PVOS ve Staré Boleslavi. 1989–1993 náčelník skupiny velitelství letectva a PVOS ve Staré Boleslavi. 1992-1993 zástupce náčelníka oddělení spojovacího vojska velitelství letectva a PVO ve Staré Boleslavi. V roce 1993 absolvoval postgraduální studium na ČVUT v Praze. 1993–1994 náčelník oddělení spojovacího vojska u velitelství 4. sboru PVO ve Staré Boleslavi. 1994–2003 u GŠ AČR (náčelník oddělení odboru spojovacího vojska, 1995–1996 zástupce náčelníka spojovacího vojska, 1996–1997 náčelník spojovacího vojska, 1997–2000 náčelník odboru operačně-taktických systémů velení a řízení GŠ AČR, 2000–2001 náčelník sekce velení a řízení GŠ – náčelník spojovacího vojska AČR, 2001–2003 náčelník sekce velení a řízení Generálního štábu AČR – bezpečnostní ředitel MO). V mezidobí absolvoval v roce 1997 vyšší akademický kurz Generálního štábu na Vojenské akademii v Brně. 1. 5. 2003 – 28. 2. 2007 náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Od 1. 3. 2007 náčelník Generálního štábu AČR.
Čestný (zlatý) odznak Generálního štábu AČR
Na den přesně rok po svém jmenování náčelníkem Generálního štábu AČR, se stal generál Picek hostitelem významného zasedání náčelníků generálních štábů zemí Visegrádské čtyřky a Ukrajiny, kteří v Praze jednali o nasazení sil a prostředků jednotlivých zemí v zahraničních operacích a o spolupráci při přípravě a vzdělávání vojáků. Na snímku jsou (zleva) generálové Sergiy Kirichenko (Ukrajina), Franciszek Gagor (Polsko), Vlastimil Picek, András Havril (Mad'arsko) a ubomír Bulík (Slovensko).
Od jara 2005 je možné na našem nebi vídat nadzvukové letouny JAS-39C Gripen. Česká republika se tak stala vůbec první zemí bývalého východního bloku, jež do své výzbroje zavedla víceúčelový stíhací letoun čtvrté generace.
95
Na území Afghánistánu
SRDCE ARMÁDY Generálmajor Ing. Ondrej PÁLENÍK 21. 2. 1965 V letech 1979–1983 studoval na Vojenském gymnáziu Slovenského národního povstání v Banské Bystrici. 1983–1987 posluchač Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově (obor průzkumný). V letech 1987–1999 působil u 22. výsadkové brigády v Prostějově (postupně prošel funkcemi od velitele skupiny speciálního určení až po zástupce velitele útvaru). V mezidobí se v letech 1990–1991 zúčastnil operací Pouštní štít a Pouštní bouře v Perském zálivu, v roce 1995 absolvoval zpravodajský kurz pro vyšší důstojníky v USA (Fort Huachuca, Arizona) a v roce 1998 prošel ve Vyškově kurzem pro přípravu osob pro struktury NATO. V letech 1999–2002 zařazen u Vojenského velitelství NATO v Monsu (SHAPE) jako starší důstojník Úřadu národního vojenského představitele České republiky. 2002–2006 velitel 601. skupiny speciálních sil Vojenského zpravodajství v Prostějově. V mezidobí absolvoval 2002–2003 Operační velitelský kurz Generálního štábu na Univerzitě obrany v Brně a v letech 2004 a 2006 byl velitelem kontingentu speciálních sil v operaci Enduring Freedom (Trvalá svoboda) na území Afghánistánu. Od 1. 12. 2006 ředitel Ředitelství řízení speciálních sil Ministerstva obrany. Od 28. 6. 2007 ředitel Vojenského zpravodajství.
V
rámci protiteroristické operace Enduring Freedom, jež byla Spojenými státy zahájena jako přímá odpověd’ na teroristické útoky z 11. září 2001, byl na území Afghánistánu opakovaně nasazen kontingent speciálních sil AČR tvořený příslušníky 601. skupiny speciálních sil z Prostějova. Jejich úkolem bylo především provádění speciálního průzkumu a úderných ope rací malého rozsahu. Prvního nasazení, se od dubna do září 2004 zúčastnilo 111 vojáků. Druhý kontingent, jenž v Afghánistánu působil od května do prosin ce 2006 tvořilo 120 osob. V obou případech byl jejich velitelem plukovník Ondrej Páleník. Třetí nasazení příslušníků 601. skupiny speciálních sil v Afghánistánu bylo zahájeno v květnu 2008 a trvá dosud.
Znak prostějovské 601. skupiny speciálních sil, která při nasazení v Afghánistánu podléhá Společnému operačnímu centru MO
V bojovém nasazení se mimořádně osvědčil 30mm granátomet AGS-17 se schránkovým zásobníkem na 29 nábojů
Mimořádnou palebnou sílu dodávají upraveným automobilům Land Rover Defender lafetované 12,7mm protiletadlové kulomety DŠK vz. 38/46, 30mm granátomety AGS-17 a kulomety PKB ráže 7,62 mm
96
NA NOVÉ CESTĚ (1990–2009) Brigádní generál Ing. Aleš OPATA 9. 9. 1964
V
srpnu 2003 převzalo NATO zodpovědnost za misi ISAF v Afghánistánu. AČR se zapojila již do přípravných prací, a to jak na velitelství mise, tak i kon tingentem na mezinárodním letišti v Kábulu, jenž tvořil pyrotechnický odřad a meteorologická skupina. V březnu 2005 rozšířila AČR své zapojení do operace ISAF o kontingent ve Fayzabádu, který zde až do prosince 2007 zajišt'oval ochranu německého provinčního a rekonstrukčního týmu (PRT). Od prosince 2006 do března 2007 převzala AČR velení jednotkám NATO na letišti v Kábulu a zodpovídala tak za komplexní zabezpečení jeho provozu. ČR v červnu 2008 vyhověla rovněž žádosti nizozemské vlády a vyslala osmdesátičlenný kontingent k ochraně nizozemského úkolového uskupení v provincii Uruzgán.
Znak ISAF
Po maturitě na Vojenském gymnáziu v Opavě pokračoval v letech 1983–1987 ve studiu na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově (obor teorie řízení a použití bojových jednotek). 1987–1990 prošel funkcemi od velitele tankové čety až po velitele tankového praporu v rámci jednotek 4. tankové divize v Jihlavě. 1990–1993 velitel praporu skupiny pro přípravu záloh 13. skladu tankového materiálu, 1992–1993 se zúčastnil operace UNPROFOR v bývalé Jugoslávii. 1994–1998 u 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě (postupně prošel funkcemi důstojník skupiny padákové a výsadkové přípravy, důstojník skupiny mechanizovaného vojska, důstojník výsadkové přípravy a v letech 1996–1998 zástupce velitele 43. výsadkového mechanizovaného praporu v Chrudimi), v mezidobí se v letech 1995 a 1996 zúčastnil operací UNPROFOR a IFOR na území bývalé Jugoslávie. 1998–1999 frekventant Vysoké školy velení a štábu námořní pěchoty ve Virginii (USA). 1999–2003 velitel chrudimského 43. výsadkového mechanizovaného praporu, s nímž se zúčastnil operace SFOR na území Bosny a Hercegoviny. 2002–2003 velitel kontingentu AČR v operaci KFOR na území Kosova. V letech 2003–2007 velitel 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě (od r. 2004 dislokované v Žatci). V mezidobí studoval v roce 2004 na Královské akademii obranných studií v Londýně a v roce 2007 byl velitelem kontingentu AČR – náčelníkem štábu Provinčního rekonstrukčního týmu ISAF v Afghánistánu. Od 1. 4. 2008 ředitel sekce rozvoje druhů sil – operační sekce MO.
Kontingent AČR, který působil na kábulském letišti od března 2007 do listopadu 2008, byl tvořen polní nemocnicí a lehkou chemickou jednotkou
97
V těžce zkoušených koutech světa
SRDCE ARMÁDY Generálmajor Ing. Josef PROKŠ 3. 10. 1959 Po maturitě na Vojenském gymnáziu v Bánské Bystrici pokračoval v letech 1978–1982 ve studiu na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. 1982–1987 u 22. výsadkového pluku v Prostějově (prošel funkcemi od velitele výsadkové průzkumné čety po zástupce náčelníka štábu pluku). V letech 1987–1990 posluchač Vojenské akademie v Brně. 1990–1992 velitel 3. výsadkového praporu v Prostějově. 1992–1993 velitel speciálního odřadu 6. speciální skupiny v Prostějově. V roce 1993 velitel 71. praporu rychlého nasazení v Chrudimi, následně 1994–1996 velitel 43. výsadkového mechanizovaného praporu v Chrudimi. 1996–1997 velitel 6. mechanizovaného praporu AČR v operaci IFOR. V letech 1997–1999 náčelník štábu 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě. V roce 1999 vyslán ke studiu na United States Army War College v Pensylvánii. 2000–2001 velitel Vojenské akademie ve Vyškově, 2001–2002 zástupce AČR v mezinárodním štábu velitelství CENTCOM v Tampě (USA). V roce 2002 velitel kontingentu AČR v operaci Trvalá svoboda na území Kuvajtu. 2002–2003 náčelník Vojenské zpravodajské služby, od května 2003 ředitel Vojenského zpravodajství. Od srpna 2004 zástupce velitele společných sil v Olomouci. 1. 3. 2007 – 30. 4. 2008 zástupce náčelníka Generálního štábu – ředitel Společného operačního centra MO, od 1. 5. 2008 první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR.
Generálmajor Ing. Josef BEČVÁŘ 11. 8. 1958 V letech 1973–1977 absolvoval Vojenské gymnázium v Moravské Třebové a poté pokračoval ve studiu na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově (obor dělostřelecký), kterou ukončil v roce 1981. 1981–1985 u 321. těžké dělostřelecké brigády v Rokycanech (postupně prošel funkcemi velitel čety, palebné skupiny, zástupce velitele palebné baterie a velitel palebné baterie). V letech 1985–1986 starší důstojník správy raketového vojska a dělostřelectva MNO. V roce 1986 vyslán k postgraduálnímu studiu na Vojenské akademii v Brně (obor velitelsko-štábní – raketové vojsko a dělostřelectvo). 1989–1991 starší důstojník štábu raketového vojska a dělostřelectva 1. tankové divize ve Slaném. V letech 1991–1993 vedoucí starší důstojník správy Vojenské policie v Praze. 1993–1994 zástupce velitele Velitelství Vojenské policie v Praze (v mezidobí absolvoval v roce 1993 informační kurz francouzského četnictva v Melunu). V letech 1994–1997 ředitel Úřadu Vojenské policie v Praze (1995–1996 studoval při zaměstnání na Právnické fakultě UK v Praze). 1997–2004 náčelník Vojenské policie v Praze (v mezidobí absolvoval v letech 1998–1999 Vševojskovou školu obrany v Paříži). V letech 2004–2007 přidělenec obrany České republiky ve Francii. Od 1. 5. 2007 ředitel sekce rozvoje druhů sil – operační sekce MO. Od 1. 4. 2008 zástupce náčelníka Generálního štábu – náčelník štábu.
98
Příslušníci Armády České republiky působí na území Kosova v rámci KFOR nepřetržitě od června 1999. Od července 2009 je v zemi nasazen již 15. kontingent AČR.
P
oté, co 8. října 2005 postihlo území Pákistánu rozsáhlé zemětřesení, které si vyžádalo desetitisíce lidských životů, požádala pákistánská vláda o pomoc NATO. ČR vyslala do Pákistánu již 12. října 2005 šestičlenný traumatologický tým, který 1. listopadu vystřídala 30členná skupina vojenských zdra votníků, jež zde působila až do ledna 2006. Od května 2007 do června 2008 byl na území afghánské provin cie Helmand nasazen v rámci mise ISAF kontingent Útvaru speciálních operací Vojenské policie (SOG), který zde plnil zvláštní úkoly při ochraně důležitých osob, záchraně rukojmích a zásazích proti pachatelům trestné činnosti a nelegálním ozbrojeným skupinám. Od května do července 2007 v jeho sestavě úspěšně působili v bojových akcích i letečtí návodčí 223. letky bojového zabezpečení (snímek vpravo).
Znak Útvaru speciálních operací Vojenské policie
Podobně jako prostějovská 601. skupina speciálních sil disponuje i Útvar speciálních operací Vojenské policie upravenými vozidly a zvláštní výzbrojí
NA NOVÉ CESTĚ (1990–2009)
O
d ledna 2007 do června 2008 působil v Iráku stočlenný kontingent AČR, který zajišt’oval ostrahu a ochranu britské základny na le tišti v Basře. Detašovanou součástí tohoto kontingentu bylo i pět příslušníků AČR, kteří působili v Bagdádu v rámci Výcvikové mise NATO (NATO Training Mission Iraq, NTM-I) jako poradci při výcviku iráckých bezpečnostních složek.
Znak Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar
V
březnu 2008 zahájil v afghánské provincii Lógar svou činnost samostatný provinční rekonstrukční tým České republiky, jehož úko lem je podpora ústřední vlády v provincii a pomoc při zajišt’ování bezpečného prostředí pro rekon strukci země. Jako každý PRT (v Afghánistánu jich nyní působí 26), se i PRT Lógar skládá z vojenské a civilní části. Civilní část tvoří experti, kteří udržují kontakt s místním obyvatelstvem, navrhují rozvojové projekty a dohlížejí na jejich realizaci. Bezpečnost těchto expertů zajišt’uje vojenská část PRT. V rámci mise ISAF působí od prosince 2008 kontingent Armády České republiky i na letišti v Kábulu.
99
Generálmajor Ing. Jiří HALAŠKA, Ph.D. 13. 10. 1956 Po studiu na gymnáziu v Hranicích (v letech 1971–1975) se stal posluchačem Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově (obor tankový), kterou ukončil v roce 1979. V letech 1979–1982 u 62. motostřeleckého pluku v Prachaticích (postupně prošel funkcemi velitele tankové čety, roty a náčelníka štábu praporu). 1982–1985 u 20. tankového pluku v Českých Budějovicích (velitel praporu a zástupce velitele pluku). 1985–1988 posluchač Vojenské akademie M. V. Frunzeho v Moskvě. V letech 1988–1992 velitel 14. tankového pluku v Písku. 1992–1994 zástupce velitele 9. tankové divize v Písku. 1994–1995 u velitelství 1. armádního sboru v Táboře (náčelník správy přípravy vojsk). V roce 1996 vyslán ke studiu na Akademii generálního štábu Bundeswehru v Hamburku, kde navíc v roce 1997 absolvoval kurz operačního plánování NATO. 1997–2002 u Velitelství sil územní obrany v Táboře (náčelník sekce operační a bojové přípravy od října 2001 náčelník štábu VeSÚzO). Od prosince 2002 velitel 4. velitelství pro výcvik a tvorbu doktrín (TRADOC) ve Vyškově. Od prosince 2003 ředitel Ředitelství výcviku a doktrín. Od 1. 6. 2005 zástupce velitele sil podpory a výcviku ve Staré Boleslavi, od 1. 9. 2006 velitel sil podpory a výcviku. 1. 6. 2007–31. 12. 2008 velitel Společných sil v Olomouci. Od 1. 1. 2009 zástupce náčelníka Generálního štábu – ředitel Společného operačního centra MO.
86 I>
P
rvní pololetí roku 2009 nebylo jen dobou, kdy si Česká republika připomínala 60. výročí vzniku Severoatlantické aliance a 10. výročí svého vstupu do ní, ale především půlrokem českého předsednictví Radě Evropské unie. Vedle organizačního zabezpečení vojensko-politických jednání a schůzek, mezi které patřilo zejména březnové neformální zasedání ministrů obrany členských států Evropské unie v Praze, představovaly v pod mínkách AČR hlavní úkol přípravy k dosažení plných operačních schopností česko-slovenského bojového uskupení (Battle Group) EU.
>GEDA>8>C< '
%% .
76 A
Euroatlantická spolupráce
SRDCE ARMÁDY
Znak 1. kontingentu AČR v Baltic Air Policing 2009 @ &#
D
CI
>C<
:CI6}G
DEFINICE-BAREV: Āervená vlajky LITVA + ÿR tmavė Āervená vlajka LOTYŠSKO zelená vlajka LITVA modrá vlajka ESTONSKO žlutá vlajka LITVY a text zelená mapa modrá svėtlá podklad a okno GRIPEN modrá tmavá NATO a ÿR šedá svėtlá GRIPEN šedá tmavá GRIPEN bílá Āerná
Pantone barva 214 C 214 C 242 C 661 C 123 C 363 C 2718 C reflex blue C 431 C 652 C
vyšívací nit 1050 1243 1343 1064 1188 1126 1247 1066 1318 1176 1779 1180
Tento vzor byl schválen ʼneditelem Vojenského historického ústavu a Komisí vojenských tradic a symboliky Vojenského historického ústavu a nelze v nėm provádėt jakékoli zmėny velikostí a pomėru stran, grafických prvkś ve znaku ani odstínś barev. Všechny zmėny musí být pʼnedem konzultovány a odsouhlaseny Vojenským historickým ústavem. Znak lze zvėtšovat Āi zmenšovat pomėrovė pouze jako celek. © Ministerstvo obrany ÿR – VHÚ
O
d 1. května do 1. září 2009 zajišt'ovala Česká republika v rámci mise Baltic Air Policing čtveřicí letounů JAS-39C Gripen vzdušný prostor nad územím Estonska, Litvy a Lotyšska. Příslušníci kontingentu AČR byli dislokováni na litevské letecké základně Šiauliai a ve Středisku řízení a uvědomování v Karmelavě. Velitelem kontingentu v této his toricky vůbec první zahraniční misi taktického letectva AČR byl velitel 211. taktické letky major Jaroslav Míka.
Náčelník GŠ generál Vlastimil Picek osobně navštívil příslušníky mise Baltic Air Policing 15. května 2009
100
NA NOVÉ CESTĚ (1990–2009) Kříž obrany státu ministra obrany České republiky
Generálmajor Ing. Čestmír TESAŘÍK 18. 6. 1959
V pátek 22. května 2009 dorazila do Prahy americká delegace vedená generálem Davidem H. Petraeusem, velitelem U. S. Central Command, kterého osobně uvítal náčelník GŠ generál Vlastimil Picek. Během jednání s představiteli Ministerstva obrany a Generálního štábu AČR generál Petraeus vysoce ocenil profesionalitu českých vojáků nasazených v zahraničních misích na Balkáně, v Iráku a Afghánistánu. Na závěr jednání, které za českou stranu vedl místopředseda vlády a ministr obrany Martin Barták, bylo generálu Petraeusovi předáno nejvyšší resortní vyznamenání – Kříž obrany státu.
V letech 1974–1978 studoval na Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova v Opavě, 1978–1982 posluchač Vysoké vojenské letecké školy Slovenského národního povstání v Košicích (obor velitelsko-organizátorský, letecký-pilotní vrtulníkový). V letech 1982–1994 působil u 51. vrtulníkového pluku v Prostějově (postupně prošel funkcemi pilota a staršího pilota, letovoda roje, velitele roje, zástupce velitele a velitele 1. vrtulníkové letky a zástupce velitele pluku pro letecký výcvik). V mezidobí absolvoval v letech 1994–1996 při zaměstnání Vyšší akademický kurz řízení obrany státu (operační a bojové použití letectva) na Vojenské akademii v Brně. 1994–2002 u 33. základny vrtulníkového letectva v Přerově (nejdříve jako velitel letecké skupiny – zástupce velitele základny, od roku 1998 velitel základny). Jako vojenský pilot dosáhl celkového náletu 3 630 hodin na typech Mi-2, Mi-4, Mi-17, Mi-24 a W-3A Sokol. V letech 2000–2001 absolvoval Operační velitelský kurz Generálního štábu – řízení obrany státu na Univerzitě obrany v Brně (obor vojenská strategie a operační umění). 2002–2004 Generální štáb AČR – zástupce inspektora Armády České republiky. V letech 2004–2008 ředitel Inspekce ministra obrany. Od 1. 10. 2008 zástupce náčelníka Generálního štábu – inspektor Armády České republiky.
D
louhodobé přípravy k na sazení česko-slovenského bojového uskupení EU vyvrcholily ve dnech 23. března až 3. dubna 2009 certifikačním cvičením Collective Shield 2009, které se uskutečnilo ve výcviko vém prostoru Hradiště. Osobně mu byl přítomen jak předseda Vojenského výboru EU generál Henri Bentégeat (1. zprava), tak náčelníci Generálních štábů České republiky a Slovenska generálové Vlastimil Picek a ubomír Bulík. Do cvičení Collective Shield 2009 se zapojily i bitevní vrtulníky Mi-24
101
SRDCE ARMÁDY
V
pátek 26. června 2009 vyvrcholilo aktivační cvičení česko-slovenského bojového uskupení Evropské unie Sharp Response 2009, po jehož skončení doložil jeho operační velitel generálmajor Hynek Blaško náčelníkovi Generálního štábu generálu Vlastimilu Pickovi dosa žení plných operačních schopností svého bojového uskupení před zahájením poho tovosti jednotky (dnem 1. července 2009). Tím byla úspěšně završena výstavba česko-slovenské Battle Group EU, jejíchž přibližně 2 200 příslušníků AČR a 400 příslušníků Ozbrojených sil Slovenské republiky, bude po následujícího půl roku (až do 31. prosince 2009) schopno zasáhnout kdekoliv na světě v okruhu šesti tisíc kilometrů od Bruselu.
Ten, kdo zavítá do budovy Generálního štábu AČR na Vítězném náměstí v pražských Dejvicích, nemůže v jejím prvním patře bez povšimnutí minout bustu francouzského generála Maurice C. Pellé, jenž před dlouhými devíti desetiletími stál u jeho zrodu. Je němým svědkem toho, že i nadále pokračujeme v naplňování jeho odkazu, v práci, kterou v roce 1919 započal. Pevně věříme, že by byl s námi spokojen.
102
PRAMENY A LITERATURA Archivy Archiv Ředitelství personální podpory MO, Praha Státní ústřední archiv, Praha Vojenský historický archiv, Trnava - Slovenská republika Vojenský ústřední archiv, Praha Literatura (výběrový seznam) Armáda a národ. Nakladatelství L. Mazáč. Praha 1938. Benčík, Antonín - Navrátil, Jaromír - Paulík, Jan: Vojenské otázky československé reformy 1967-1970. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR - Doplněk. Praha - Brno 1996. Benčík, Antonín: Operace „Dunaj“. Vojáci a Pražské jaro 1968. Studie a dokumenty. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Praha 1994. Bret, Jan: 22 oprátek. Ministerstvo obrany ČR. Praha 1999. Burian, Michal - Knížek, Aleš - Rajlich, Jiří - Stehlík, Eduard: Atentát, Operace Anthropoid 1941-1942. Ministerstvo obrany ČR. Praha 2002. Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka. Naše vojsko - ČSPB. Praha 1988. Čeští a slovenští vojáci opět společně. Ministerstvo obrany ČR. Praha 2002. Čeští vojáci v Bosně a Hercegovině. Ministerstvo obrany ČR. Praha 2002 Čvančara Jaroslav: Někomu život, někomu smrt. Laguna ve spol. s Proxima. Praha 1997. Destrukce čs. důstojnického sboru po únoru 1948. Historický ústav Armády České republiky - ČSBS. Hermes. Praha 1993. Dolínek, Vladimír - Karlický, Vladimír - Vácha, Pavel: České zbraně a střelivo. Radix. Praha 1995. Dufek, Jiří - Kaplan, Karel - Šlosar, Vladimír: Československo a Izrael v letech 1947-1953. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR - Doplněk. Praha 1993. Dvacet let československé armády v osvobozeném státě. Svaz čs. důstojnictva. Praha 1938. Fiala, Jan: Zpráva o Akci B. Vyšehrad. Praha 1994. Hanzlík, František: Únor 1948, výsledek nerovného zápasu. Prewon. Praha 1997. Jelínek, Zdeněk: Operace Silver A. Naše vojsko. Praha 1992. Kalhous, Rudolf: Budování armády. Melantrich. Praha 1936. Kaplan, Karel - Pacl, Vladimír: Tajný prostor Jáchymov. ACTYS. České Budějovice 1993. Kaplan, Karel: Pravda o Československu 1945-1948. Panorama. Praha 1990. Kaplan, Karel: Sovětští poradci v Československu 19491956. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Praha 1993. Klimek, Antonín - Hofman, Petr: Vítěz, který prohrál. Paseka. Praha-Litomyšl 1995. Kratochvil, Antonín: Žaluji. 1.-3. díl. Dolmen. Praha 1990. Kural, Václav: Vlastenci proti okupaci. Univerzita Karlova - Karolinum. Praha 1997. Madry, Jindřich: Sovětská okupace Československa, normalizace v letech 1969-1970 a role ozbrojených sil. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Praha 1994. Machar, Josef Svatopluk: Pět roků v kasárnách. Vzpomínky a dokumenty, Aventinum. Praha 1927. Na cestě integrace. Ministerstvo obrany ČR. Praha 2004. Operace SFOR „Joint Guard“. Ministerstvo obrany ČR. Praha 1998. Pacner, Karel: Osudové okamžiky Československa. Themis. Praha 1997. Přikryl, Vladimír: Za vlády tmy. Naše vojsko. Praha 1993. Rajlich, Jiří: Jediný československý maršál. JOTA. Brno 2002. Slovník prvního československého odboje 1914-18. Historický ústav Armády České republiky - ČSBS. Hermes. Praha 1993. Stehlík, Eduard - Lach, Ivan: Vlast a čest byli jim dražší nežli život. Fortprint. Dvůr Králové nad Labem 2000. Svoboda, Gustav: Armádní generál Sergěj Jan Ingr (1894-1956). Ministerstvo obrany ČR. Praha 1998. Šolc, Jiří: Bylo málo mužů. Merkur. Praha 1990. Šolc, Jiří: Červené barety. Naše vojsko. Praha 1998. Veselý-Štainer, Karel: Cestou národního odboje. Sfinx. Praha 1947. Vojenská opatření Československa v souvislosti s maarským povstáním 1956. Historický ústav Armády České republiky. Praha 1994. Vojenské dějiny Československa. III. díl. Naše vojsko. Praha 1987. Vojenské dějiny Československa. IV. díl. Naše vojsko. Praha 1988. Vojenské dějiny Československa. V. díl. Naše vojsko. Praha 1989. Periodika A-report Acta Securitatis Imperii Armádní ročenka Czech Armed Forces Review Důstojnické listy Historie a vojenství Národní osvobození Ročenka Ministerstva obrany ČR Vojenské rozhledy
Seznam použitých zkratek AČR - Armáda České republiky AFOR - Albania Force c. a k. - císařský a královský ČR - Česká republika čs. - československý ČSA - Československá armáda ČSFR - Česká a Slovenská Federativní Republika ČSLA - Československá lidová armáda ČSNR - Československá národní rada ČSNV - Československý národní výbor ČSR - Československá republika ČSSR - Československá socialistická republika ČSVS - Československá vojenská správa DI - Důvěrné Izrael F/Sgt - Flight Sergeant FF - filozofická fakulta FVM - Francouzská vojenská mise gen. - generál GSOS - Generální sekretariát obrany státu GŠ - Generální štáb gšt. - stavovská skupina generálního štábu HHS - Hlavní hospodářská správa HPS - Hlavní politická správa HSVO - Hlavní správa výchovy a osvěty HV - hlavní velitelství IFOR - Implementation Force ISAF - International Security Assistance Force JZD - jednotné zemědělské družstvo KFOR - Kosovo Force KPÚV - kanon proti útočné vozbě KSČ - Komunistická strana Československa KSSS - Komunistická strana Sovětského svazu KVV - Kurs pro vyšší velitele LM - Lidové milice LT - lehký tank MLR - Maarská lidová republika MNO - Ministerstvo národní obrany MO - Ministerstvo obrany NATO - North Atlantic Treaty Organization NDR - Německá demokratická republika NRF - NATO Response Force OA - obrněný automobil ON - Obrana národa OPL - obrana proti letadlům OT - obrněný transportér P/O - Pilot Officer PA - pancéřový automobil PfP - Partnership for Peace plk. - plukovník pplk. - podplukovník PVO - protivzdušná obrana PVOS - protivzdušná obrana státu ŘOP - Ředitelství opevňovacích prací SFOR - Stabilisation Force SHAEF - Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force SHAPE - Supreme Headquarters Allied Powers Europe SNB - Sbor národní bezpečnosti SNP - Slovenské národní povstání SOE - Special Operations Executive SPCHJ - smíšená protichemická jednotka SPO - smíšený předzvědný oddíl SSSR - Svaz sovětských socialistických republik StB - Státní bezpečnost SVAZARM - Svaz pro spolupráci s armádou SVO - Střední vojenský okruh ŠDLZ - škola na důstojníky letectva v záloze ŠDZ - škola na důstojníky v záloze ŠVBM - Štáb pro vybudování branné moci TFH - Task Force Harvest UK - Univerzita Karlova UNCRO - United Nations Force in Croatia UNPROFOR - United Nations Protection Force UPA - Ukrajinská povstalecká armáda ÚV - ústřední výbor VA - Vojenská akademie VB - Veřejná bezpečnost VHÚ - Vojenský historický ústav VJU - Vojenské jezdecké učiliště VKPL - velký kulomet proti letadlům VLU - Vojenské letecké učiliště VPV - Velitelství pozemního vojska VŠV - Vysoká škola válečná VVO - Východní vojenský okruh VVT - vojenský výcvikový tábor VVU - Vysoké vojenské učiliště VzÚ - výzkumný ústav ZVO - Západní vojenský okruh ZVV - Zemské vojenské velitelství
103
Eduard Stehlík
VOJENSKÝ ÚSTŘEDNÍ ARCHIV
SRDCE ARMÁDY GENERÁLNÍ ŠTÁB 1919–2009 Autor na tomto místě považuje za svou povinnost poděkovat současnému náčelníkovi Generálního štábu AČR generálporučíkovi Ing. Vlastimilu Pickovi a jeho předchůdci armádnímu generálovi Ing. Pavlu Štefkovi za laskavou iniciativu, díky níž tato kniha vznikla, a za řadu cenných podnětů a připomínek, které její zrod provázely.
Prezentační a informační centrum
Autor by rád touto cestou poděkoval i těm, bez nichž by nebyl vznik této publikace možný: mjr. Mgr. Michalu BURIANOVI plk. Mgr. Aleši KNÍŽKOVI brig.gen. Ing. Petru MLEJNKOVI pplk. Mgr. Janě RŮŽIČKOVÉ mjr. Ing. Robertu SPEYCHALOVI Martinu VAŇOURKOVI plk. Mgr. Josefu ŽIKEŠOVI Na publikaci dále spolupracovali: Jaroslav ČVANČARA, plk. Mgr. Vladimír PALÁN, genmjr. Ing. Ondrej PÁLENÍK, PhDr. Jiří RAJLICH, Hana SOLNAŘOVÁ, Mgr. Pavel ŽÁČEK, PhD., Viera Žižková. Zvláštní dík patří rodinám bývalých důstojníků Generálního štábu za vzácné pochopení a pomoc, které mi prokazovali při shromažování materiálu pro tuto publikaci. Byli to především příbuzní a blízcí následujících důstojníků a generálů (v abecedním pořádku): gen. Josefa BÍLÉHO, gen. Bohumila BOČKA, gen. Karla ČEJKY, gen. Ing. Jana ČERMÁKA, plk. Františka DĚDIČE, gen. Šimona DRGÁČE, gen. Jana DROBNÉHO, gen. Ing. Aloise ELIÁŠE, gen. Bedřicha HOMOLY, plk. Tomáše HOUŠKY gen. Karla HUSÁRKA, gen. Josefa CHURAVÉHO, plk. Josefa JIRKY, plk. Jana JIŘIČKY, gen. Karla KLAPÁLKA, plk. Františka KOPULETÉHO, gen. Františka KRÁTKÉHO, gen. Ludvíka KREJČÍHO, plk. Václava KROPÁČKA, plk. Theodora LANGA, gen. Jaroslava LISÉHO, gen. Aloise LIŠKY, gen. Karla LUKASE, plk. Františka MAŠKA, gen. Ing. Františka NOSÁLA, plk. Stanislava PALLY, gen. Maurice Césara Josepha PELLÉHO, gen. Václava PETŘÍKA, gen. Heliodora PÍKY, gen. Františka POHUNKA, plk. Ladislava PREININGERA, gen. Vladimíra PŘIKRYLA, gen. Josefa ROBOTKY, plk. Pravoslava ŘÍDKÉHO, gen. Františka SKOKANA, gen. Karla STŘELKY, gen. Jana STUDLARA, gen. Olega SVÁTKA, gen. Václava ŠÁRY, gen. Oldřicha ŠPANIELA, gen. Ing. Karla ŠTĚPÁNKA, gen. Josefa VOTRUBY, gen. Otakara ZAHÁLKY. Pro výrobu publikace byly použity fotografie a materiály následujících institucí: Prezentační a informační centrum MO Vojenský historický ústav Praha Vojenský ústřední archiv Praha Barevné fotografie sbírkových předmětů z fondů Vojenského historického ústavu zhotovil autor.
Vydalo Ministerstvo obrany České republiky – Prezentační a informační centrum MO Adresa: Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 http://www.army.cz Odpovědný redaktor: Michal Polívka Grafická úprava: Jarmila Jarešová, Jaroslava Lažanová Dáno do tisku: září 2009 2., rozšířené vydání Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod a. s. Kopírovat, překládat a rozmnožovat publikaci bez souhlasu vydavatele je zakázáno. NEPRODEJNÉ
Prezentační a informační centrum
VOJENSKÝ ÚSTŘEDNÍ ARCHIV
