G2 .EDITOR!AL „Hrozně rád se směju – pokud ovšem mám čemu. Ale nikdy se nesměji nejlépe! Bojím se totiž, že by to mohlo být naposledy! Dle známého rčení: Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe!“ Jan Werich Na začátku nového roku přejeme všem čtenářům Géčka dostatek ☺. Vtipně ztvárněná moudra o antice si můžete přečíst na dvoustraně básní, také z rozhovoru s Terezou Otavovou čiší pohoda. A Gulliverovy cesty, o kterých je v interview zmínka, určitě vyvolají při zhlédnutí :-). S ☺ se pokusili redaktoři reportážně ohlédnout za míčovým sedmibojem a :-) jim zůstal i po jejich nezdárných hlavičkových soubojích. I vzpomínky na mikulášskou nadílku nebo pobyt v Řecku provázejí :-)). A i když díla na výstavě recenzované Bárou rozhodně nepůsobí úsměvně, stojí za zhlédnutí. Stejně jako film Kousek nebe, při němž, jak uvádí Vojta, mrazilo… Anežka s :-) nakreslila další komiksové pokračování příhod rodinky Slunečkovy. Pokud máte zájem, zkuste navrhnout (třeba jen písemně) pokračování osudů Slunečkových. Podobně se můžete podílet na návrzích, jaké portály by si zasloužily prezentaci v Géčku. Vaše návrhy a připomínky můžete dát do krabice, která je v bufetu, případně můžete psát na
[email protected]. Ale těch pár návrhů, které jsme našli v krabici, nestálo ani za :-). Tak se snažte i vy ☺. -spoG-
Na přípravě lednového Géčka spolupracovali Anežka Dundáčková, Žaneta Hávová, Martina Hendrychová,Vojta Malý, Jiří Marek, Renata Neprašová, Roman Nováček, Ladislav Palán, Martina Panáčková, Aneta Pavlíčková, Monika Toužínová, Bára Žáčková. Vydáno 5.1.2006.
Mikulášské čertování s anděly (nejen) na gymnáziu Noční můra pro všechny pořádkuchtivé učitele – gympl se zbláznil! Snad polovina žactva jak nižšího tak vyššího stupně se rozhodla zkrášlit se starými pytli, řetězy, papírovými rohy, chlupatými vestami, špinavými botami, nočními košilemi a papírovými čepicemi s kříži, stříbrnými křídly, parukami a dokonce máminými svatebními šaty. Počárat se uhlem a kostým na pondělí 5. prosince byl připraven. Celý krček, zasedačka i všechny chodby byly plné řádících záškoláků, kteří se rozhodli stereotypní pondělí trošku vylepšit. Učitelé ale nebyli proti. „Pan ředitel byl spokojený, dokonce za ním přímo na poradu do DKO přišla horda čertů, Mikulášů a andělů, aby ho unesla,“ směje se organizátorka celé akce paní profesorka Jiřina Ustohalová. Čerti se ale nesmířili jen s málem, toužili se předvést i na vyšších místech. Společně se tedy vydali na krajský úřad přímo za hejtmanem. „Byla to legrace. Potkali tam starostu magistrátu, který čertům přednášel básně a hejtman dokonce i zazpíval,“ vypráví Jiřina Ustohalová a dodává, že z devětadevadesáti procent zaznamenala jen dobrý ohlas na celou akci. Jinak se ale cítili někteří ze samotných aktérů celého dne – andělé. „Moje křídla vyráběl táta celou sobotu. Sice se mu moc povedla, ale nemohla jsem se ani otočit,“ stěžuje si Anka z 5B8. „Přece jenom to byl ale dobrý způsob, jak předvést, v čem se máma vdávala.“ To určitě. A právě proto se vyhlášení nejkrásnějších andělů změnilo ve vyhlášení nejkrásnějších svatebních šatů andělských maminek. Během chvilky se celá tělocvična naplnila originálními výtvory uhlových maskérů, křídly a všemožnými mikulášskými čepicemi. Ti nejkrásnější se mohli těšit na sladkou odměnu. „Škoda, že zákusky nedostali všichni,“ říká Anka, které se určitě jako ostatním neoceněným sbíhaly sliny na čokoládové Mikuláše a barevné slepované dortíky. Nejlépe se asi měla prima B, která vyhrála soutěž o nejvíce převlečených – do školy ten den přišlo neuvěřitelných devětadvacet andílků, čertíků a Mikulášků. Čokoláda zmizela stejně rychle jako se objevila na tácku. Příště se třeba dočkáme i převlečených učitelů, aby byla ještě větší legrace. Takže vy, kdo jste čertovskou nadílku promeškali, už si připravte zrezlé řetězy, černé uhlí, záplatované pytle a nějaké ty noční košile, určitě se báječně odreagujete! Budli budli budli! -renAnděl Mikuláš Anděl přišel k nám, já mu zazpívám. A on mi dá za to čokolády plato. -mz-
Přichází k nám Mikuláš, vím, že je to děda náš. Básničku mu neřeknu, ani čerta se neleknu. -oz-
Univerzály prověřily míčové dovednosti Dvacet, třicet, čtyřicet hlaviček…Samým údivem zapomínám počítat. Ano, první ze sedmi soutěžních disciplín míčového sedmiboje, kterým pokračoval Univerzál 2006, byly hlavičky. Na míčový víceboj se schází na třicet soutěžících. Při jejich rozcvičování je i ve velké tělocvičně celkem těsno: poletují zde volejbalové, fotbalové i basketbalové míče. Skoro slyšíme jejich šepotavé lákání: „Pojďte, zkuste, hlavičkujte…!“ Když vidíme kolem sebe takové výkony, začne i Aneta naléhat: „Zkusme to taky, přece se nenecháme od nich zahanbit!“ Proto bereme do rukou blízko ležící míč a jdeme na to: první, druhá, třetí…poté ovšem přichází zklamání, míč mi totiž odlétá daleko mimo dosah mé hlavy a naděje na čtvrtou hlavičku spolu s ním. Ani Aneta nedopadá o nic lépe. A pokud jsme snad doufali v napodobení dobrých výsledků alespoň při střelbě na basketbalový koš, potom přichází v pořadí již druhé zklamání. Přitom bodovat třeba při střelbě z dvojtaktu vypadá zdánlivě tak jednoduše – zamířit, udělat s míčem jakousi otočku a hodit. Samozřejmě důležité je trefit se, a to je pro nás asi ten kámen úrazu. Celkový vítěz František Fiala si ve 3. etapě Univerzála nejméně věřil při střelbě fotbalových penalt. Trefit se přes téměř celou tělocvičnu do florbalové branky vypadá zdánlivě jednoduše, ale… „Nakonec jsem dopadl lépe, než jsem očekával. Nejjistější jsem byl asi u basketbalu,“ hodnotí vítěz. Univerzál je jako každá soutěž i o konkurenčním zápolení. „Za svého největšího konkurenta považuji Emana Hurycha,“ prozrazuje ostřílený účastník Univerzálu Michal Štohanzl, student Fakulty tělesné výchovy Univerzity Karlovy. Svého rivala poráží o tři body. V případě příznivých sněhových podmínek pokračuje Univerzál 2006 v sobotu 7. ledna během na lyžích. Ladislav Palán s přispěním Anety Pavlíčkové
PŘI FILMU KOUSEK NEBE MRAZILO Jiří Stránský zapůsobil jako výjimečná osobnost Nový český film „Kousek nebe“ s Jakubem Doubravou a Táňou Pauhofovou v hlavních rolích zhlédli studenti 3. a 4. ročníků jihlavského gymnázia 7. října v kině Dukla. Režie tohoto „milostného příběhu z komunistického lágru“ se ujal původně dokumentarista, nyní filmový režisér Petr Nikolaev a předlohu poskytl povídkou „Štěstí“ spisovatel Jiří Stránský, který se zhostil i scénáře. Děj filmu se odehrává v zařízení pro politické vězně v době politických procesů padesátých let minulého století a vypovídá o tehdejších děsivých poměrech. Autor vychází ze svých vlastních zkušeností a zážitků, jelikož on sám se v této době stal jednou z mnoha obětí těchto vykonstruovaných procesů. Dle mého laického názoru film přesně vystihuje atmosféru tehdejší doby. Po projekci filmu následovala přímo v sále kina zajímavá beseda se samotným spisovatelem, který se v Jihlavě zastavil při cestě na knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, aby studentům naší školy povyprávěl a ochotně zodpověděl jejich všetečné dotazy. Vybraným studentům 3. a 4. ročníků, kteří tento film viděli a byli na besedě, jsme zadali anketu, ve které se pokusili vyjádřit svůj názor k položeným otázkám, týkajících se besedy, filmu, doby, v níž se příběh odehrává, nebo čechoslovakismu. REALISTICKÝ POHLED NA 50. LÉTA I když jsme anketu zadávali s šestitýdenním odstupem od zhlédnutí filmu, většina dotázaných studentů dokázala vyjádřit konkrétní názor jak na film, tak i na devadesátiminutové vystoupení Jiřího Stránského. Vedle hereckých výkonů a autentičnosti upozornili i na realistické ztvárnění. „Je dobře, že lidé nikdy nezapomenou, jaké zvěrstvo komunismus je,“ uvedla jedna ze studentek 3. A. „Zjistila jsem, že jsem si spoustu věcí představovala odlišně než autor,“ napsala další z dotázaných studentek. Byla zároveň jediná, kdo povídku „Štěstí“ četl. Několik lidí uvedlo, že se k přečtení chystá. Jeden student si zase vybavil jiný televizní film natočený podle předlohy Jiřího Stránského – Žabák. „Žabák byl podle mě lepší. Film Kousek nebe mi připadal příliš jako „love story“, ale možná díky tomu mohl autor lépe vyjádřit, co chtěl filmem říct.“ „Autor se snažil co nejpřesněji a nejvěrohodněji vystihnout tehdejší dobu a situaci. Vážnější scény pak prostupovaly „světlé body“ – scény romantické nebo vtipné. Výhrady? Možná malinko objasnit konec…ale na druhou stranu je to prostor pro fantazii diváka,“ uvádí studentka oktávy.
Film Kousek nebe je prezentován jako „vězeňská romance“, a třeba pan učitel Jiří Marek s napětím očekával, jak filmaři ztvární sbližování mileneckého páru. „V povídce autor popisuje pokoutné, kradmé pohledy hlavních hrdinů. A myslím si, že tvůrcům filmu se podařilo tuto atmosféru taky zachytit. Mezi milenci byly neustále mříže,“ poznamenal Jiří Marek. O POLITICKÝCH PROCESECH JE TŘEBA MLUVIT S besedou byli všichni dotázaní taktéž spokojeni, i když někoho mrzelo, že nebyla delší. Osobnost Jiřího Stránského, jenž velmi pohotově odpovídal na položené dotazy, na nás zapůsobila. „Líbí se mi na něm, že se s minulostí smířil a nezanevřel na lidi,“ uvádí student 3. A. „Pan Stránský je příkladem charakteru upřímného a skromného člověka, který má co vyprávět a dobře to uvést na pravou míru.“ Také další poznamenávali, že Jiřího Stránského vnímali jako výjimečného člověka, který překvapil svým nynějším pohledem na to, co prožil a na všechnu nespravedlnost, která ho postihla. „Pan Stránský je člověk s bohatými zkušenostmi a velkým všeobecným rozhledem. Díky němu jsem si zase uvědomila několik skutečností a jsem vděčná, že v takové době nemusím (a nemusela jsem) žít.“ To je jen zlomek vaší chvály na autorovu osobu. „Nejvíce ze všeho mě zaujal on, jeho osobnost,“ shrnuje další studentka. Většina dotazovaných má vlastní mínění o době, kterou film zachycuje. „O této době by se mělo točit co nejvíce filmů a co nejvíce o ní mluvit. Je velmi důležité, aby lidé nezapomněli na všechny zločiny KSČ, zvlášť když jim poslední dobou stoupají preference a spousta lidí si stěžuje na dnešní dobu a s nostalgií vzpomíná na dřívější „jednoduchý“ život,“ myslí si další dotázaná studentka oktávy. I ostatní psali, že cítí potřebu o politických vězních více mluvit, protože „…lidi často a rádi zapomínají. Je dobré o komunismu stále referovat, jelikož se nesmí zapomenout na porušování práv a nelidské zákony, které dovolovaly oficiálně páchat zvěrstva na nevinných lidech,“ míní jiná letošní maturantka. DĚTSKÉ HŘIŠTĚ POD ŠIBENICÍ Scén, které dotázané zaujaly, bylo velmi mnoho, protože se jedná o vskutku pozoruhodný snímek. Nejuváděnější byl bezpochyby ten obraz, ve kterém si skupinka malých dítek, jež se narodily odsouzeným až ve vězení, hraje pod šibenicemi… Co dodat? Další studentka 3.A popisuje situaci, ve které měl hlavní hrdina slíbenou návštěvu, ale na svou matku a bratra se mohl podívat jen škvírou. Dozorce mu návštěvu zakázal, potom ho vedli pryč dlouhou chodbou. „V té chvíli mi úplně zamrazilo. Nevěděl, co ho čeká. Nevěděl, jestli ještě někdy uvidí svou rodinu. Nemohl proti tomu nic dělat.“ Na řadu diváků zapůsobil moment, ve kterém vězni „podpláceli“ hlídacího psa masem a kostmi. Psa nakonec zastřelil jeden z bachařů. Ale našli se i tací, které zaujaly i méně vypjaté scény. „Líbila se mi ta postelová scéna, ale mohlo toho být vidět víc,“ stěžuje si jeden neukojený student oktávy. A jaká byla odezva na film? „Nad tím, o čem autor mluvil, snad ani nepřemýšlet nešlo,“ poznamenává studentka čtvrtého ročníku. A má pravdu. Drtivá většina dotázaných po zhlédnutí filmu a po besedě přemýšlela nad tím, co právě prožila. Někteří i delší dobu: „Vrtalo mi to hlavou další tři dny. Minimálně!“
Někteří zážitky rozebírali se spolužáky či s někým doma. „Se spolužáky jsme se shodli na tom, že k panu Stránskému máme velký respekt,“ uvedla studentka 3. A. ČECHOSLOVAKISMUS Kromě toho, že se Jiří Stránský neustále označoval za fosila (což neodpovídalo jeho mladickému vystupování), také uvedl, že se cítí být Čechoslovákem. A proto jsme se i v anketě zeptali, jaký názor na čechoslovakismus mají třeťáci a maturanti. Ve federálním státu žili 5 – 7 let. Většina se považuje pouze za Čechy, ale Slováky vnímá jako „příbuzné“ a absolutně nic proti nim nemá. Spíše naopak. Jsou však i tací, kteří mají ke Slovensku ještě blíž: „Jelikož je moje matka Slovenka a otec Čech, cítím se jako Čechoslovačka. Veškeré prázdniny trávím na Slovensku u svých příbuzných. Když tam nejsem, zajímám se o to, co se tam děje. Když jsem v Česku, cítím se jako Češka, ale jakmile přejedu slovenské hranice, začnu mluvit slovensky a také jako Slovenka přemýšlím,“ napsala jedna studentka 3.A. Na závěr jsme položili otázku, kdy vznikla samostatná Česká republika. Zadali jsme ji pouze ve třetím ročníku. Výsledek je více než uspokojivý. Jeden student by sice vznik ČR datoval do listopadu 1993, což sice není pravda, ale alespoň rokem se trefil. Ostatní uvedli přesný datum. Anketu jsme ještě doplnili o dotazník pro sekundány, z nichž se většina narodila už v samostatné České republice. Z devětadvaceti dotazovaných žáků sekundy B to je sedmnáct. Všichni se shodli na správném roku vzniku České republiky (rok jejich narození), někteří místo 1. ledna uváděli 17. listopad. Pětice sekundánů má mezi přímými příbuznými někoho ze Slovenska. Ti tedy také logicky jezdí na Slovensko pravidelně, aspoň jednou ročně. Ovšem celá třetina třídy na Slovensku ještě nebyla. Rozdělení Československa většině sekundánů vysvětlili rodiče, nebo prarodiče. Čtyři si vzpomněli na hodiny vlastivědy, ve kterých je s touto problematikou seznámili vyučující. Za symbol Slovenska sekundáni považují Tatry (zmínilo je 24 sekundánů), Bratislavu (21) a halušky (11). Ze slovenských slov sekundáni nejčastěji uváděli čučoriedku (18), ťavu (7) a cintorín (4). Vojta Malý
Gulliver z brambor Terezu baví Terezu Otavovou si asi mnozí jistě vybavíte. Svými divadelními výstupy proslula na scéně jihlavského divadla DeFacto Mimo, uspěla v recitační soutěži Wolkerův Prostějov. V kategorii umění získala titul Maturantka roku 2004. Tereza mi prozradila, že už odmalička jí bylo docela jasné, co chce v životě dělat. „Na školu jsem neměla moc času, protože jsem byla pořád v divadle,“ přiznává studentka Vyšší odborné školy herecké v Praze. Studenti herecké školy hrají jen divadlo? Ne, hodně lidí chce moderovat, nebo je láká film, televize. No a někteří, jako třeba já, touží získat angažmá v divadle. Co ti dělalo největší problémy u přijímaček?Jak jsi zvládla třeba zpěv? Největší problémy mi dělal asi pohyb. Ale ze zpěvu jsem měla určitě největší strach. Museli jsme zpívat dvě písničky bez doprovodu. Nakonec jsem zpívala My jsme žáci 3. B. Přišlo mi to totiž uvolněnější a tolik jsem se nebála. Jaké jsou vlastně odborné předměty na herecké škole? Celkem musíme stíhat šestnáct předmětů, hodně jich je teoretických. Loni jsme psali strašně moc seminárek na různá představení. Teď už píšeme spíš jen rozbor hry. Na seznamu předmětů je třeba umělecký přednes, zpěv, interpretační seminář, dějiny divadla, autorský seminář, současná divadelní praxe, moderní tanec, step, šerm, akrobacie, psychologie, jevištní pohyb a hlavně herectví a samozřejmě jazyk. Které schopnosti jsou pro herce nejdůležitější? Herec musí mít dobrou paměť i představivost. Musí se umět nechat se vést svou představou. Musí si pamatovat, nejen kde má stát, kam a kdy má přejít, ale musí se umět i poddat figuře, jejímu chování. Stejně jako musíme fungovat my, musí fungovat i postavy. Učitelé herectví nám hlavně vytýkají, že nad rolí málo přemýšlíme. Prý by nám nemělo to přemýšlení dát spát. Za postavu musí herec prostě žít. Herci určitě musí být rozumět, měl by správně artikulovat, vhodně používat hlas… A co bohémský způsob života, se kterým jsou umělci často spojováni? Když člověk odehraje představení a vydal něco ze sebe, je příjemné si někam sednout s herci nebo s lidmi, kteří seděli v hledišti. Popovídat si o představení, odreagovat se. Nedovedu si představit, že bych se po představení převlíkla a odešla domů. Ale nic se nemá přehánět.
Kde tě můžeme momentálně vidět, hraješ v nějakém divadle? Podobně jako má DAMU divadlo DISK, naše škola provozuje piDivadlo, se kterým jsme nazkoušeli Gulliverovy cesty. Jedná se o společný česko-polský projekt alternativního loutkového divadla. Zajímavé určitě je, že loutky jsou vyrobené z brambor. Každý máme asi tři nebo čtyři role a navíc tam hrajeme i sebe. Postupně hraji královnu, selku a vodní dámu. Jak často sleduješ divadlo? Do divadel chodím hodně. Nemám žádný neoblíbenější žánr, ráda se zasměju, ale mám ráda i tragédie. Mezi má oblíbená divadla patří scéna Národního divadla Kolovrat nebo Stavovské divadlo. V Jihlavě se samozřejmě snažím chodit na všechna představení. Na hry, které se mi líbí, jdu i víckrát. Naposledy jsem opakovaně viděla Na skle malované. Jak posuzuješ herce z pohledu diváka? Musí se mi ten člověk prostě líbit, hra mě musí nějak strhnout. Už mi ale moc nejde, abych posuzovala představení jako prostý divák. Co říkáš na oblibu televizních seriálů? Sleduješ některé? Mám ráda Četnické humoresky. Z těch nových se mi líbila Dobrá čtvrť. Na televizi se ale moc nedívám, takže nejsem znalec seriálů. Myslím si, že i když v nekvalitním seriálu hraje dobrý herec, těžko hraje dobře. Takže ses nepokoušela hrát v žádném seriálu? Víceméně pokoušela, pozvali mě na nějaký casting a pak jsem zjistila, že to bylo na hlavní roli v Bazénu. Nakonec ji dostala Laďka Něgrešová, takže jsem na tom castingu četla stejný text jako ona. Je docela jasné, že vybrali známou tvář. Ale hrála jsi v televizní povídce Milovníci na ČT1. To je pravda, byla jsem na prvním castingu jen kvůli agentuře, protože jinak by se už neozvala. Scénář se mi moc nelíbil, asi deset minut jsem se hádala s režisérem, protože jsem chtěla recitovat básničku. Tu jsem nakonec předvedla, vůbec jsem nečekala, že mě vyberou. A samotné natáčení Milovníků se mi to docela líbilo, přišlo mi to vtipné. A zapnula sis televizi, když Milovníky vysílali? Ne, nedívala, zrovna jsme měli premiéru v divadle, ale přicházely mi esemesky od kamarádů, že se to povedlo: „Jee, my jsme te videli v televizi:-)“ My teď ve škole recitujeme, můžeš poradit čtenářům Géčka? Pro holku je samozřejmě lepší vybrat si holčičí text. Nemůžu říct, jestli vtipný, nebo vážný, smutný. Ale asi je vždycky lepší ten vtipnější, ten co víc zaujme. Hlavně nemít strach. Aneta Pavlíčková
Obrazy nutí přemýšlet RECENZE
Už fotka na letáčku avizující výstavu tří mladých autorů – Petrboka, Návrata, Janovského – na mě zapůsobila. Možná mě i trochu vyděsila. V Oblastní galerii Vysočiny jsem se dověděla, že se jedná o tvorbu tří začínajících umělců, z nichž každý vystavuje práce označené svým symbolem. Na první pohled mají autoři podobný, snad i nerozeznatelný styl. Co se týká uměleckého vyjádření, tak vystavovaná díla mají dost široký záběr: kresby se vyjímají na plátnech, ale i na dřevotřísce. Autoři užívají různé techniky: od sprejů přes ,,tiskárnu“ až po normální tempery. Barevné skvrny na plátnech naznačují, že autoři užili metody tašismu. Obecně je patrné, že se jedná o mladé, moderní umění, některá díla jsou dost poznamenána americkým naturalismem. Konkrétnost obrazů je zavádějící. I když si myslíte, že přesně víte, co je na obraze nakreslené, stejně vůbec netušíte, ,,co tím chtěl básník říci“. A to je mimochodem největším plus výstavy. Rozhodně vás nenechá v klidu a nutí vás se znovu a znovu zamýšlet se nad tím, co vidíte. Osobně jsem se nejvíce zamýšlela nad tvorbou pod značkou Jakuba Janovského. Tolik smutku, skepse, temnoty a strachu byste v obrazech od jedenadvacetiletého mladíka opravdu nečekali. Těžko říct, jsou-li jeho plátna vyjádřením osobní deprese, či reflexí na soudobou společnost. Rozhodně vás donutí k zamyšlení… Výstava Petrbok, Návrat, Janovský trvá v Oblastní galerie Vysočiny (Komenského ulici číslo 10) do 5.1 2006. Otevřeno je od 9 do 17 hodin. Vstup je zdarma. Bára Žáčková
Epigramy mají připomenout 185. výročí narození Karla Havlíčka Borovského. Tvůrci krátkých satirických prací se mohou zapojit do dvou soutěží. Havlíčkobrodský klub novinářů vyzývá k zaslání epigramů do 7. července. Pražské Gymnázium Nad Štolou přijímá do konce ledna epigramy se školní tematikou. Do soutěže Škola základ života se mohou přihlásit pouze gymnazisté. Střední technická škola v Praze vyhlásila jako téma 7. ročníku literární soutěže O cenu Filipa Venclíka „Umělými ráji se kupuje sezona v pekle“. Soutěž je určena středoškolákům ve věku 15 – 20 let. Formou povídky, básně nebo novinového článku je třeba zobrazit problém jakékoli závislosti. „Vynášíme nemoc jménem závislost na pomyslné náměstí před vás, abyste dali rady týkající se této choroby,“ motivují pořadatelé. Uzávěrka je 15. února. Organizátoři soutěže Za oponou zapomnění – komunistické Československo požadují, aby středoškoláci své práce ztvárnili formou rozhovoru, eseje či reportáže. Uzávěrka je 10. února. Bližší informace o soutěžích podá Jiří Marek nebo ostatní vyučující českého jazyka. -čj-
DOTEK MÚZY Následují básničky vznikly jako reakce na opakování antické literatury. FormA básnění, v níž začáteční nebo Koncová písmena veRšů (případně tO mohou být i jejich první Slabiky) vyTvářejí slovo, větu nebo I jméno člověka, kterému je báseň věnována, se nazývá akrostiCH. Autory básní jsou vybraní studenti 1.A. Akrostich, nebo tahák? Archaické období je nejstarší. Následuje atické. Aischylos psal tragédie. Komedie zase Aristofanes. Rozuzlení napomáhá deus ex machina. Elektra je dílo Sofokla. Oidipus zrovna tak. Nakonec ještě zmíním Euripida. -zvaOresteia Agamemnon, velký král, Tróju dobyl, nebyl sám. Tak přivezl si Kasandru, i když doma ženu měl, Klytaimestře co slíbil, zapomněl. A skončil špatně, jak by ne, Klytaimestrou zahuben. -lus-
Moudrost antiky Catulus milostnou poezii píše, Anakreón se na to dívá tiše. Euripides řecké báje po svém říká. Sokrates se ptá: „Je to jeho pýcha?“ Antika nám na všechno odpoví. Rétorici a filozofové to sami potvrdí. -lum-
Krutovládce Na římském trůně stanul jistý vládce. Extrémně krutý prý byl. Rád skládal verše, hrál si na umělce. O kom jsem tedy mluvil? -luvPanika, to je antika Caesar, milenec všech žen a milenka všech mužů, chytil jednou v boji múzu. Díla z gallské války napsání bral si jako své poslání. Aristofanovy ropuchy a kuňky kritizují společnost, lidských nešvarů bylo, je a bude stále dost. A když ve hře na lid přijde dřina, křičí všichni: „Deus ex machina!“ V jedné Plautově komedii se neobejdou bez hrnce, škoda jen, že hra je i bez ztraceného konce. Antika je pro mě hotová panika! -kah-
Vlastní názor Říkat svůj vlastní názor? Přiklonit se k většině? Tak k jakému názoru se přikloníme? Cicero, ten bojovný rétorik, názor svůj dokázal říci, kritizoval a nebál se života svého zříci! Odi et amo, tedy nenávidím a miluji, smrt je mým vysvobozením, tak pravil slavný Catulus. A neměl strach, nebál se to vyslovit, i když smrt jediná ho mohla vysvobodit. Být vyrovnaný a svůj klid mít, takovým způsobem chtěl Marcus Aurelius žít. I on uměl vlastní názor prosadit. Proč my to nedokážeme? Je to snad tak velký um? Mít svůj vlastní názor, mít svou pýchu! Nejen bezmyšlenkovitě přitakat většině, to je všem k smíchu. -daš-
www.doporucujeme.koukninatodoporuc.kouknemnato.cz V následující rubrice bychom chtěli představovat zajímavé internetové portály. Pro začátek jsme zvolili zpravodajské stránky www.hbin.cz, které informují především o dění na Havlíčkobrodsku. Na jeho činnosti se už tři roky podílejí studenti škol z regionu Vysočina, především z Havlíčkova Brodu. Měsíčně na stránky zavítá na 3600 návštěvníků, kteří si prohlížejí tři hlavní rubriky: zpravodajství, sport a kulturu. Jestli pravidelně čtete časopis, v němž právě listujete, měli jste možnost dočíst se o Letní žurnalistické škole Karla Havlíčka Borovského. I její absolventi spolupracují s tímto deníkem a zkouší si novinářskou práci na vlastní kůži. „Jak televize HBin, tak internetový deník nemá žádné zaměstnance,“ prohlašuje autor portálu Milan Pilař. „Oba projekty fungují už řadu let díky nadšení několika lidí, kteří je vytvořili. Do příprav se zapojují i studenti z Vysočiny.“ Jenomže určitě sami uznáte, že udělat ze studenta novináře není lehká záležitost. „Výchova začínajícího novináře je záležitostí měsíců, a ne dnů. Sám se této profesi věnuji od roku 1994 a mám zkušenosti z řady médií nejen na Vysočině. Každý den strávím s přípravou internetového deníku dvě až tři hodiny. Jsou to stovky, možná tisíce hodin ročně. Myslím si ale, že je to zajímavý koníček, protože se potkáte s lidmi, které byste jinak nepotkali,“ říká šéfredaktor Milan Pilař. Jak vlastně vypadá image deníku Hbin.cz? „Za tři roky se tvář třikrát změnila, naposledy 14. listopadu. Grafika teď vypadá profesionálněji, je přehlednější, nabízí větší množství informací. Úvodní stranu neustále doplňujeme novinkami. Navíc se nejaktuálnější text objeví v rozšířené podobě na horní straně. Naopak většina textů se na úvodní stránce zobrazí pouze formou titulku, takže zde čtenář najde větší nabídku článků," vysvětluje Milan Pilař. A pokud jste jedním ze středoškoláků nebo středoškolaček, které by zajímala takováto činnost, nejen grafika, ale taky fotografie, texty a další náměty, stačí zkontaktovat Milana Pilaře na
[email protected] a dostanete možnost publikovat. „Studenti, kteří u nás začínali, prošli Českou televizí, Českým rozhlasem, moderují nejrůznější akce, píší do novin, mnozí z nich se do práce médií zapojili už na střední škole. Takže se těším, že po zveřejnění toho textu ve Vašem časopise se nám podaří získat dopisovatele i z Jihlavy, která je zatím stejně jako Žďár nad Sázavou podle mého názoru na našich stránkách málo zastoupená,“ vyzývá šéfredaktor. -nep-
Nezapomenu – „ kaliméra“ (dobrý den) I po třech měsících od našeho návratu z Řecka stále s úsměvem vzpomínám na těch pěkných sedm dní, které jsem tam s ostatními studenty a sboristy našeho gymnázia strávila. Vrátila jsem se nejen s krásnými zážitky a zkušenostmi, ale i s novým pohledem na tuto zemi s dávnou minulostí. Poznala jsem, že tento stát jižní Evropy není pouhé pobřeží obklopené azurovým mořem, kolébka olympijských her a prvních divadel. Nejsou to jen starověcí bohové, památná Akropolis s Parthenónem, ani bájná hora Olymp či bílé domy, které mi připadají tak čisté při dotecích slunečních paprsků. Vizitku země netvoří pouze turisté, kteří se po večerech scházejí v kavárnách, propalují vás pohledem a zchladí vlídným úsměvem, nepřestávajíce si pohazovat se šňůrkou plnou korálků. Naši řečtí přátelé, kteří Jihlavu navštívili na jaře, totiž pocházejí z horského města Moyzaki, kde život utíká příjemně lenivě. Nepůsobí zde tolik středomořské podnebí, ale můžete se tady setkat i s pořádným deštěm či bouřkou. Viděli jsme toho moc – pravoslavné kláštery, divokou přírodu, jezera – Plastiras Lake, umělecké galerie, krajské město Karditsa, skalní útvary Meteora, archeologický park, Egejské moře a přístav Vólos, výrobu místních likérů i tradiční skupinové tance. A tak v den našeho odletu nám nezbývá nic jiného než říct: „Thank you, very much! It was super!“ Podle mě na nás především zapůsobila ochota a starost o naše pohodlí. Na co bychom si mohli stěžovat? Chybělo nám něco? Určitě ne, ubytování na studentské koleji byl příjemné, o to víc každodenní relaxování po dvou až tříhodinovém obědě, který se skládal obvykle ze tří až pěti chodů. Uf, dávaly nám zabrat – řecká kuchyně se nepochybně může chlubit vynikajícími saláty, které pak následně promastí pořádným kusem masa a zapijí panákem tradiční řecké pálenice „cipuro“, které chutná po peprmintu. Bohužel, někteří z nás si z aperitivu udělali digestiv a rychle pak hledali nejbližší toalety. A jestli jsme se těšili, že naše přebytečná kila ztratíme pohybem, tak jsme měli smůlu, naše výlety se bez autobusu prostě neobešly (jak jsme zjistili, Řekové nikam nechvátají a jsou docela líní, ale pst). Nic nám nechybělo, ani pořádný aplaus při koncertu a při národním programu. Vše bylo skoro perfektní, neboť se sešla super parta mladých lidí, která dostala možnost se podívat o jedno časové pásmo na východ, poznat tamní společnost, kulturu, ale i život v Evropské unii (Řecko do ní vstoupilo roku 1981). Věřím, že každý z nás určitě v srdci děkuje nápadu naší profesorky a sbormistryně Marie Némové, která nám ve spolupráci s organizací Mládež dopřála ještě jeden nádherný týden prázdnin. Martina Panáčková
