Earl Hopper, psychoanalytik, emeritní prezident Mezinárodní asociace skupinové psychoterapie v rozhovoru pro Psychologii dnes

��������������������������������������������� ���������������������������������������������

����������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������� ��������������������������������������������������������������� ��������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������� �������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������������������������� ������� ������������ ������ �� ������������ ���������� ��������� ������������� ����������� ������������������������������������������������������������������������������������� ���������� ����������� ����� ����������� ������ ������������ ����� ������������� ������� ������������ ������ �� ������������ ���������� ��������� ������������� ����������� ������� ��� ���������� ��� ��������� ���������� ��������� ��������� �������� ���������� ������������������� ����� ����������� ������ ������������ ����� ������������� ���������������������������������������������������������������������������������� ������� ��� ���������� �������� ��� ��������� ���������� ��������� ��������� �������� �������������������������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������������������������������������� ������� ��� ������������ ������������ ������ ������� �������������� ������� ��������� ���������������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������ ��� ������������ ������������ ������ ������� �������������� ������� ��������� ������� ����������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������ �����������������������������������������������������

����������������������������������

Motto:

„Nìkteøí pøežili v domech s podminovaným sebevìdomím…“ Jan Burian, písnièkáø: Kamila

„Nevím, èím to je, že trpíme poøád nìjakým komplexem ménìcennosti… Neustále se pomìøujeme, jestli nás nìkdo nezastiòuje a neválcuje. Buïme sebevìdomí!“ Alexandr Vondra, vicepremiér ÈR v rozhovoru pro MF Dnes

„Je nesmírnì dùležité dovolit lidem, aby byli slabí, dovolit jim, aby smýšleli i pesimisticky. Nesmíme je za tyto pøirozené myšlenky trestat, nebo tím bychom je ještì více oslabili. Západní tlak ‚be happy‘ je psychickým bøemenem…“ Earl Hopper, psychoanalytik, emeritní prezident Mezinárodní asociace skupinové psychoterapie v rozhovoru pro Psychologii dnes

P. S. Poèáteèní prùpovídku – motto – tvoøí názory tøí mužù. Žena není citována. Je to jistì náhoda. Nebo že by sebevìdomí bylo pøevážnì „mužské“ téma? Nebo je tomu naopak? Tato kniha se pokouší o spojení mužského i ženského pohledu na vìc. Zdroje, z nichž oba autoøi èerpali informace o sebevìdomí, nejsou jen genderovì odlišné. Manželská poradna na jedné stranì a porodní a operaèní sál èi onkologické oddìlení na druhé stranì jsou prostøedí opravdu každé jiné.

PhDr. Tomáš Novák, Blanka Dvoøáèková

VÌØTE SAMI SOBÌ! Vydala Grada Publishing, a.s. U Prùhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400 www.grada.cz jako svou 3851. publikaci Odpovìdná redaktorka Mgr. Hana Vaøáková Sazba a zlom Radel Vokál Poèet stran 160 Vydání 1., 2010 Vytiskly Tiskárny Havlíèkùv Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíèkùv Brod © Grada Publishing, a.s., 2010 Cover Photo © fotobanka Allphoto ISBN 978-80-247-2922-0 (tištěná verze) (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-6599-0 © Grada Publishing, a.s. 2011

3. TISK (osvit) - Radek Vokál - 13.11.2009

OBSAH ÚVODEM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 I. PROÈ SE ZBYTEÈNÌ PODCEÒUJEME? . . Mládí a sebevìdomí . . . . . . . . . . . . . . . „Zaøazení v kolektivu“ . . . . . . . . . . . . . . Atentáty v rodinì? . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se lidé také brání . . . . . . . . . . . . . . . . Z pøedpokladu realita? . . . . . . . . . . . . . . . Komentované rozhovory: Kde se stala chyba? . . Kauza zamilované ženy . . . . . . . . . . . . . Kauza zamilovaného muže . . . . . . . . . . . Kauza „panenky v koutì“ . . . . . . . . . . . . Kauza „zdánlivì dominantní ženy“ . . . . . . . . Kauza „zlé samoty“ . . . . . . . . . . . . . . . Kauza sebevìdomí a žárlivosti . . . . . . . . . Kauza „…ale muži to také nemají lehké!“ . . . . Kauza „Jsme opravdu odpovìdní za svoji rùži?“ . Kauza „co tì nezabije, to tì posílí“ . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . .

II. JAKÉ MÁTE PODMÍNKY PRO ROZVOJ SEBEVÌDOMÍ? Test: Jaké máte sebevìdomí? . . . . . . . . . . . . . . . . . . Test: Máte sílu žít si po svém? . . . . . . . . . . . . . . . . . . Test: „Já a ty“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Test: Expresní sebehodnocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . Test: Jaký je váš postoj k sobì i k druhým? . . . . . . . . . . . Test: Zrcadlo, kdo je tady nejsebevìdomìjší? . . . . . . . . . . Mix test coby východisko realistického hodnocení . . . . . . . . Musturbace škodí! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pøíspìvek z plastické chirurgie . . . . . . . . . . . . . . . . Zrcadlo „…ponìkud husté, že by snad i hnusné“ . . . . . . . . „Sebe…“ nebývá nebe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Se sebevìdomím cesta „do nebíèka, nebo do peklíèka“? . . . . Sebevìdomí není sobectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sebevìdomí a svìdomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zdravé sebevìdomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neznámé „dys…“ a sebevìdomí nula . . . . . . . . . . . . . . |5|

. 9 . 10 . 12 . 15 . 17 . 18 . 20 . 20 . 23 . 28 . 32 . 34 . 38 . 41 . 45 . 47 . . . . . . . . . . . . . . . .

51 52 56 59 61 62 66 68 69 72 74 76 82 83 83 84 86

Pøípad nešťastného fotbalisty . . . . . . . . Èím více šancí pro všechny, tím vìtší rozdíly Èert nespí . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jante – klasika nejen z Dánska . . . . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

87 88 89 90

III. SEBEVÝCHOVA NENÍ BIÈ . . . . . . . . . . . . . . . 93 Když se nedaøí, co se daøit má . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Pokus o zvládnutí problémù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Co vás èeká, když pøijdete s prosbou o pomoc? . . . . . . . . . . 98 Úvodní rozhovor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Relaxace a koncentrace formou autogenního tréninku . . . . . . 104 To nejpodstatnìjší z asertivity . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Inspirace transakèní analýzou . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Jaký je váš životní scénáø? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Test: Jaké máte vlastnosti? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Úsporné balíèky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 Úspory, o nichž nevíme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 „Komplexní“ úspory pøijetím motta života . . . . . . . . . . . 131 Pøíkazy autorit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 Až jednou… to bude svìt jako kvìt! . . . . . . . . . . . . . . . 137 Rady „odporové“ ježibaby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 Ježibaba v ilegalitì . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 K èemu smìøujeme? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 Nejvyšší èas myslet ekologicky . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Co dál? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 IV. MÍSTO ZÁVÌRU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 MYŠLENKY K ZAMYŠLENÍ

. . . . . . . . . . . . . . . 149

PØEÈTÌTE SI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150

|6|

ÚVODEM Nerozumím pøinejmenším dvìma zvláštnostem souvisejícím s výchovou dítìte. Neznám a neumím odhalit jejich pøíèiny. Prvním tajemstvím je, jak je možné, že z rozmazlovaných, protivných, nepøimìøenì a nezaslouženì rodinou obdivovaných amerických, australských èi skandinávských dítek vyrostou velmi brzy nejen slušní, ale i velmi samostatní lidé. Jak je možné, že napøíklad v Dánsku, kde si dìti mohou dovolit skuteènì vše, není podle zcela seriózních pramenù NIKDO starší 30 let žijící v „mama-hotelu“, jedné domácnosti se svými rodièi. Druhé tajemství je ryze tuzemské. Možná by se dalo ještì stále nazvat èeskoslovenské. Jak je možné, že chytré, vzdìlané, hezké, zajímavé, šikovné, pracovité, spolehlivé, cizí jazyky ovládající, po všech stránkách normální a v dobrém nadprùmìrné mladé ženy se mnohdy znaènì podceòují. Mùže to být pøedstíraná póza. Ale proè se do ní stylizovat v soukromém, jimi iniciovaném rozhovoru s psychologem? Chápu, že sebevìdomí na jedné stranì kontra nesvoboda a materiální strádání na stranì druhé, to nejde dohromady. Ony dámy ale materiálnì nestrádají. Èasy, kdy se mladá dáma rozplakala v bìžné, nìmecké mlékárnì, pár kilometrù za tehdejší železnou oponou po spatøení tamního výbìru jogurtù, jsou pryè. Svoboda je u nás také… tøeba i pro šarmantní paní dejme tomu Svobodovou, která má ovšem sebevìdomí svobodného obèana vepsí. Staèilo k tomu pár nepovedených partnerských vztahù a dva rozvody. Jak sama øíká, nejradìji by chodila kanály, aby nebyla vidìt. Být úspìšnou studentkou prestižní vysoké školy není dnes vùbec špatné. Nabízející se šance životního úspìchu jsou nemalé. Rozlièné osudové karamboly jsou v té dobì ještì obvykle vzdálené. Na závìr kurzu Manželského a rodinného poradenství požaduji po studentech napsání eseje o nìkterém partnerském problému. V dobì, kdy jsem psal tuhle knihu, jsem obdobný úkol zadal vìtší skupinì studentek sociální pedagogiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brnì. Požadované eseje napsaly skuteènì velice dobøe. Pøinesl jsem jejich elaboráty na zápoètovou hodinu |7|

a sdìlil jim: „Po pøeètení vašich prací jsem je jako celek hodnotil na kontinuu ‚velmi dobré – velmi špatné‘. Zkuste odhadnout, jaký extrém hodnocení jsem v rámci škály zvolil.“ Nejprve se ozvalo nìkolik dívek s tím, že práce byly zøejmì prùmìrné. To jsem odmítl a požadoval volbu ze dvou výše uvedených možností. Dvì tøetiny dívek pak v rámci hodnocení hlasovaly pro „velmi špatné“. Uèinily tak v situaci, kdy výsledky všech byly nadprùmìrnì dobré. Navíc coby pøednášející jsem lektor vstøícný, rozhodnì ne pøísný, nebo dokonce deptající. Studentky vìdí, že jsem za celá léta, co uèím, nedal nikdy jinou známku než jednièku. Že by se podceòovaly ze strachu, že na nì budu „pes“, to nepøipadá v úvahu. Vrtá mi hlavou, kde se v nich takové podcenìní bere. Jsou mladé, hezké, chytré, šikovné, prožívají nejlepší životní období. Jsou svobodné v nejlepším slova smyslu. Svìt je jim otevøený a mnohé z nich toho také využívají. Strávit rok na fakultì napøíklad ve Švédsku je pro nì banalita. Nedoléhají na nì „tøígeneraèní“ starosti jejich matek. Ty eseje napsaly ètivì. Rozhodnì nešlo o práce horko tìžko sestavené. Proè se jich tolik a tak moc podceòuje?

|8|

I. PROÈ SE ZBYTEÈNÌ PODCEÒUJEME? Ve snaze odpovìdìt na tuto otázku je možné zaèít od osobního pradávna, tj. zvážit v psychologii obecnì pøijímanou teorii Erika Eriksona. Ta pøedpokládá, že každý èlovìk musí na každém vývojovém stupni øešit nìkterý z psychosociálních konfliktù. Pokud je zvládne, je to v poøádku. Nezvládnutí je traumatem, které mimo jiné poznamenává i sebevìdomí. Individuální vývoj pak schematicky dìlí do osmi etap. První etapa je èas získání základní dùvìry, èi nedùvìry v životní podmínky a vytvoøení vztahu k mateøsky se chovající osobì v dobì od narození do jednoho roku. Mimochodem první projevy sebevìdomí u dítìte bývají zaznamenány v dobì kolem 7–8 mìsícù. Poslední, osmé stadium je podle Eriksona období integrity a pochybování v èase zralé dospìlosti, tj. po padesátce. Druhé období – sebedùvìra kontra pocit studu. Vývoj tohoto primárního sebevìdomí záleží na okolí a na jeho požadavcích. Probíhá ve vìku 2–3 let. Za zmínku stojí fakt, že na poèátku zmínìného období dítì pochopí, že zrcadlo odráží jen jeho obraz. I tìlesnì znaènì znetvoøené dìti se v kojeneckém èase i v pozdìjším batolecím vìku samy sobì líbí. Pohled na sebe je rozveseluje. Netrvá to však dlouho a již v pøíštím vìkovém období se mìní zmínìný pohled na sebe sama. Znetvoøené dítko si uvìdomí, že rodièe èi jiní peèovatelé jeho nadšení nesdílejí, a mìní se tím jeho pohled a hodnocení vzhledu. Pozor na to, pokud coby rodièe „nesdílíme nadšení“ potomka, a to nejen co do vzhledu. Mohlo by ho to výraznì ovlivnit. Ve tøetím období, dobì kolem 2,5 roku, se zákonitì objevují podle J. A. Komenského „vášnièky“ – období vzdoru. Modelovì vypadá komunikaèní výmìna: „Je zima, vezmeš si rukavice!“ „Ne!“ Již zmínìný pedagogický klasik vìdìl, že vášnièkám se sice nemá ustupovat, ale na druhé stranì je není vhodné lámat tresty. Zlomit bychom mohli naopak to, co je tøeba formovat – charakter a sebejistotu. Odborníci na výchovu dnes pokroèili ještì dál. Radí podporovat dìtskou dùvìru v sebe i tím, že jejich „ne“, pokud je to |9|

jen trochu možné, pøijmeme. Ať je po jejich. Studené ruce napøíklad škodí ménì než ostrý konflikt s následným napìtím. V následujícím ètvrtém, tj. pøedškolním, období nastává snad nejpøíjemnìjší období rodièovství. Otec i matka jsou vnímáni jako osoby mimoøádnì silné a mocné, schopné všeho, co si zamanou. Dìti chtìjí být taky takové. Èasem je však èeká tvrdá realita. Kdepak „všemocnost“, hovoøí se o konfrontaci svobody kontra pocitù viny a o vzniku svìdomí. Po nìm následuje páté období – èas snaživé píle. V nìm se ve vìku 6–11 let obraznì øeèeno utkává sebevìdomí s možným vznikem pocitu ménìcennosti. Èas konfliktù probíhá ještì v dalším, již šestém období, charakterizovaném sebejistotou kontra zmatky dospívání a hledání identity. Negativizmus má recidivu, samozøejmì jde o záležitosti závažnìjší a nebezpeènìjší než problémy nenasazených rukavic èi typu „nedám dobrou noc“. Jde o údajnì nejkonfliktnìjší vývojové období ve vìku 12–19 let. Traduje se, že sebevìdomí na poèátku adolescence (po patnáctém roce vìku) výraznì klesá a roste až v jejím závìru (v 19–20 letech). Sedmé období tvoøí èas dospìlosti. V nìm velmi výraznì sklízíme úrodu z vlivù pùsobících v pøedchozím období. Vývoj završuje již zmínìné osmé období po padesátce.

Mládí a sebevìdomí Zajímavosti z výzkumù vrací naši pozornost k èasùm dospívání a mladé dospìlosti v kontextu sebevìdomí. Na Minnesotské univerzitì byla zkoumána souvislost mezi sebevìdomím a orientací na materiální hodnoty u mladých lidí. Výraznìji materialistickou orientaci popisují od poèátku školní docházky s maximem kolem 12–13 let. V 18 letech je patrný pokles. Souvislost je nepøímo úmìrná. | 10 |

I. KAPITOLA

Když sebevìdomí klesá, objevuje se preference materiálních statkù. Když sebevìdomí stoupá, materialistická orientace klesá. Spíše jako perlièku lze z internetového zdroje (Atlas 3. 1. 2009) pøinést varování pøed užíváním rùžové barvy jako univerzální pro obleèení dìvèat a mladých dívek. Podporuje se tím nebezpeèný stereotyp. Identifikace s pasivní a submisivní ženskou rolí vede k nízkému sebevìdomí. Na Univerzitì v Newcastlu zjistili souvislost mezi výchovou rodièù a rùžovou stylizací à la barbína. Ta vede k jednostrannému rozvoji osobnosti a podceòování se. Z anglických pramenù ještì názor, že britské dívky, pokud hodlají studovat, mají vysoké ambice. Údajnì proto, že se jinak nelze prosadit v sexistickém prostøedí. V aktuálním výzkumu barevných preferencí èeských žen považuje 23,5 % ètenáøek rùžovou za svoji oblíbenou barvu, 19,3 % by šaty této barvy nevzala na sebe, 30 % je rùžová coby barva lhostejná. S rizikem srovnávání stìží srovnatelného a náhodného výsledku lze konstatovat, že zhruba ètvrtina z klientek manželské poradny se výraznì podceòuje. Že by to souviselo s výše uvedenými 23,5 %? Nevím, odìny do rùžového ke konzultacím pøicházejí jen zcela ojedinìle. Výraznì podceòující se ženy z našeho poradenského vzorku jsou starší, èasto mnohem starší, než by odpovídalo zaèátku adolescence. Je tedy jejich sebepodceòování známkou regrese na nižší vývojovou úroveò? Nebo je výchovný tlak tak silný, že osobnosti nedovolí dozrát? Nebo jde o pozùstatek starých èasù a tøeba i podvìdomý pocit, že se to tak sluší? Nebo jde o náhodu? Snad by zde mohla hrát vysvìtlující roli teorie sociálního srovnávání. V nároèných situacích jedinec konfrontuje své pocity a reakce s druhými lidmi. Jedinci s negativním prožitkem hledají obdobnì negativnì ladìné spoleèníky a tím svùj prožitek posilují. Nízké sebevìdomí se tedy mùže šíøit jako kruhy na vodì. Osobní zkušenost by mìla být konfrontována s výzkumnými daty. Téma je ale zøejmì spíše na okraji vìdeckého zájmu. Dostupná jsou data z výzkumu, který nechal zpracovat Slovensko-èeský ženský fond (SCWF). Poukazuje na velký vliv rodièù, velmi výraznì pùsobí postavení matky. Znaèný význam má postoj partnera. Zvláštì problematická je kombinace podobného chování u partnera a u šéfa | 11 |

v zamìstnání. Mor na sebevìdomí je psychické deptání, posmìšky, urážky, shazování pøed druhými, zpochybòování schopností. Jen na okraj, nejde o libùstku drsòákovu, ale v podmínkách domova o trestnou èinnost. To, co je uvedeno v pøedchozí vìtì, spadá do projevù psychického týrání, což je aktivita postižitelná paragrafy. V zamìstnání by zøejmì šlo o bossing – týrání ze strany nadøízených. Obrana je tìžší, leè možná je. Nejsebevìdomìjší jsou podle prùzkumu ženy do 24 let, vysokoškolaèky žijící ve velkomìstì, duševnì již pracující… S tím lze souhlasit ovšem s dojmem znaèného kolísání ve sféøe sebevìdomí. Na webových stránkách lifestylových èasopisù Mladá žena a Moje psychologie odpovídalo 4819 žen v roce 2009 v anketì „Jak se právì cítíte?“. Jsem: šťastná – volilo 10 % respondentek, unavená – 29 %, v depresi – 10 %, spokojená – 18 %, nedocenìná – 4 %, nespokojená – 8 %, podvedená – 3 %, zamilovaná – 7 %, nešťastná – 11 %. Pozoruhodné je, že kladné pocity – štìstí, spokojenost a láska – jsou uvádìny jen u 35 % odpovídajících. Dvì tøetiny moderních žen schopných pracovat s internetem a majících k nìmu pøístup, žen se zájmem o souèasný životní styl se cítí unavené, v depresi, nedocenìné. Jsou nespokojené, podvedené, nešťastné. I když volí jen jednu z uvedených charakteristik, je pøevaha záporných prožitkù, s nimiž obvykle koreluje nízké sebevìdomí, zjevná. Pøitom instrukce prezentované právì lifestylovými poradci preferují rady typu: „Vìøte si!“ „Buïte sebevìdomí!“

„Zaøazení v kolektivu“ Každý èlovìk je èlenem øady spoleèenských skupin: v rodinì, v zamìstnání, v partì trávící volný èas, v místì, kde bydlí, atd. Do každé ze subjektivnì významných skupin se chce zaøadit. V dobrém slova smyslu lze užít i termín zapadnout. Tento stav pak vystihují pojmy jako být respektován, oblíben, oceòován, považován za sympatického, vnímán jako patøící k nám. Máme-li tomu odpovídající pocity, mívá to blahodárný vliv na naše sebevìdomí. Opak samozøejmì pùsobí opaènì. Problém je v tom, že hodnocení našeho „zaøazení v kolektivu“, jak se døíve øíkalo, je subjektivní. Nìkdo si | 12 |

I. KAPITOLA

pøipadá málem jako èerná ovce bez ohledu na velmi solidní pøijetí okolím. Jiný „je za hvìzdu“, ovšem jen ve svých oèích. S hodnocením oné skupiny pak lze buï souhlasit, nebo nesouhlasit. Druhá varianta je nároènìjší, mohou vznikat pocity køivdy. Ty mají velký vliv nejen na naše sebevìdomí, ale i chování. Gregory Bateson, antropolog a psycholog, formuloval zásadu: „Myslíme v pøíbìzích.“ Sami sobì i druhým lidem vyprávíme, jaký je svìt, a tím si jej snažíme udržet ve stabilní, nám již známé a setrvalé podobì. Je podstatné, jaké pøíbìhy zdùrazníme pøi vyprávìní o sobì a svém postavení mezi lidmi. Pøíbìh je pro nás paradoxnì víc než realita. Když se vytvoøí „pohádka o Popelce“, tìžko se pak mìní. Netvrdím, že co èeská žena, to ušlápnutý, sexisticky stigmatizovaný tvor. Nemyslím si, že se podceòuje každá z nich. Mezi klientkami manželské poradny má ovšem tyto problémy nezanedbatelný poèet žen. Navíc zde pùsobí i tzv. efekt cibule: sloupnete jeden problém, druhý problém a nízké sebevìdomí se projeví až potom. Je velmi dùležité rozlišovat mezi identitou a chováním. Není to tak jednoduché, jak se mùže zdát. Lidé se mohou rozhodnout své sebevìdomí zaøadit do pøihrádky, ve smyslu „malé – velké“, jejich skuteèné chování však mùže být velmi odlišné. Problémy ale souvisejí s chováním, ne se sebeoznaèením. Pro pøíklad z jiné oblasti, nezáleží tak na tom, zda se dotyèný považuje za homosexuála, ale na tom, zda má intimní styk s muži.

Zde chci zjistit, proè podceòování vzniká, a pøedevším popsat, co proti tomu lze uèinit. Èást knihy je koncipována jako prùvodce psychologickým vedením klienta. Nemohu tvrdit, že jde o pøíruèku pro samouky. Nicménì nabídka ètenáøi, aby se stal „sám sobì psychologem“, je mi blízká. Nìkdy skuteènì postaèí pøeèíst na dané téma knížku a promyslet její obsah. Jindy je to málo. Takový pocit je normální, obvyklý. Dokonce jej lze považovat za seriózní. Nemìl by ovšem znamenat rezignaci a následné prohloubení podceòování se. Mìl by být impulzem pro vyhledání odborné pomoci.

| 13 |

Nejsem vyhranìným zastáncem jednoho psychologického smìru. V praxi se mi nejen ve zde popsaných pøípadech jeví jako nejvýhodnìjší postup, jehož milníky jsou: ujasnìní problému, odstranìní eventuální deprese, zklidnìní autogenním tréninkem, nácvik alespoò nìkterých tzv. mìkkých technik asertivity spojený s pochopením psychologických zásad zdravého sebevìdomí a alespoò èásteèné pochopení nìkterých názorù transakèní analýzy. To vše je zaøazeno do kontextu základních životních zkušeností. Jejich koøeny jsou v dìtství. Pokud se týèe prvního z uvedených – deprese –, jsem pøesvìdèen, že jde primárnì o záležitost psychiatrickou. Moderní úèinné a nenávykové léky sice situaci samy nevyøeší, ale uèiní èlovìka schopným ji øešit. K obrazu celkového podceòování sebe samého pak mimo jiné až pøekvapivì èasto patøí i farmakofobie – hrùza z užívání lékù. Pøi odborné preskripci jedním lékaøem je v pøípadì antidepresiv zbyteèná. Britská psycholožka Sue Atkinsonová poznamenává: „Když se cítím extrémnì nezabezpeèená, bezvýznamná a k nièemu, jde o depresi.“

Tato kniha si klade podobný cíl jako v Gradì již vydaná publikace Jána Praška Jak vybudovat a posílit sebedùvìru (2007). Každý z autorù se ovšem nechává inspirovat pøevážnì jiným psychoterapeutickým smìrem, byť využívání technik asertivity je patrno u obou. Èetba a srovnání obou zjevnì odlišných knih ukazuje mimo jiné, že k stejnému cíli mohou vést rùzné cesty. Lze citovat Zdeòka Matìjèka: „Na Hradèany se dá dívat od Karlova mostu i od Pohoøelce.“ Pan profesor mìl, ostatnì jako vždy, pravdu. Jen neøekl, který z onìch pohledù je malebnìjší. V pøípadì cesty za sebevìdomím zùstává volba na ètenáøi. Oba pohledy je možné také kombinovat.

| 14 |

I. KAPITOLA

A t e nt á t y v r o d i n ì ? Historie èeského národa nezná mnoho žen, které by byly terèem atentátu. Takto zemøela svatá Ludmila (860–921). Dále již jen choť císaøe Františka Josefa Alžbìta Bavorská (1837–1898). Ta se však o Èechy nikdy pøíliš nezajímala. Do èeské historie patøí pouze okrajovì. Zbývá hrabìnka Žofie Chotková (1868–1914). V dobì sarajevského atentátu, díky vyvzdorovanému nerovnému sòatku, již 14 let vévodkynì z Hohenbergu a pøedevším choť následníka trùnu Františka Ferdinanda. Ony dámy – Ludmila, Alžbìta i Žofie – mìly na první pohled málo spoleèného. I když jim nelze upøít jasné vize, touhu po seberealizaci, vysoký intelekt a vytøíbený vkus. Na svoji dobu mìly velmi dobré vzdìlání. Neprojevovaly ochotu podøídit se dobovým pøedstavám o roli ženy. Dnes bychom øekli, že mìly až asertivnì prosazované pøedstavy o tom, co je správné. Ty tøi dámy byly ženy, o nichž platí: „Nejsou již mladièkými snílky, ale mají už pevný charakter a názory“ (citát z dopisu „milovaného Franciho“ zmiòujícího se takto svému c. k. otci o chudé hrabìnce Chotkové, jež mu uèarovala). Takových vynikajících žen bylo jistì bìhem staletí mnoho. Neví se o nich ani zlomek toho, co je známo o výše jmenovaných. Jisté je jen jedno: od pradávna až zøejmì po dnešní èasy bývají vynikající ženy terèem nepochopení, drobných útokù atentátníkù. „Atentátù“ uskuteènìných zdánlivì ve vší poèestnosti. Øada z nich na svoji adresu vyslechla v rodinì výroky, „na nìž by mìl být zbrojní pas“, tak je charakterizovala jedna z nich. Namátkou: „Jen si dej pozor, on tì život nauèí… Každého nìkdy chytne øemen a ty nejsi výjimkou… Nièemu nerozumíš… Svìt je nìkde úplnì jinde, než jsi ty… Abys nám nakonec neudìlala ostudu… Drž se zpátky… Rozhodnì si nemysli, že na tebe nìkde èekají nebo že jsi snìdla všechnu moudrost… Nemùžeš mít všechno… Bìž od toho, ať to nezkazíš… Hlavnì se snaž s každým èlovìkem dobøe vycházet, nikdy nevíš, kdy ho | 15 |

budeš potøebovat… Podívej se, jak dobøe to umí X, ve srovnání s ním se máš ještì hodnì co uèit… Jsi moc mladá na to, abys z toho mìla rozum… (Poznámka: Místo ‚mladá‘ možno dodat ‚stará‘, ‚naivní‘, ‚nezkušená‘, ‚hloupá’, ‚bezdìtná‘ atd.) Ty sice možná znáš teorii, ale v praxi je, dìvenko, všechno jinak… Život si pøedstavuješ jako Hurvínek válku… Myslíme to s tebou dobøe, i když to pochopíš až jednou… Z tìch tvých nápadù už šedivíme, a kdyby jen to… Co dìláme, dìláme jen pro tvé dobro, jenže ty si toho neumíš vážit… Dokud tì živíme, tak budeš poslouchat, a ne myslet… Proè nám to dìláš, ty nás snad ani nemáš ráda nebo co…? Ty si prostì myslíš, že všechno ti pùjde samo sebou… To se ale dost mýlíš! Každý èlovìk má své povinnosti a ty jediná nedìláš nic.“ Co vìta to výrok tzv. zlého Rodièe. Problém spoèívá v tom, že pod tímto názvem jsou v našem já pøijaty názory rodièovských postav, respektive zásady a postoje, které hlásají... a to samozøejmì i o nás. Náš tatínek, maminka, uèitel, prostì ti, kdo zaujímali rodièovské postavení, nemuseli být vùbec zlí. Tím ménì pak museli mít na nás spadeno. Tvrdit, že jim šlo o to, aby do našeho já vložili jakýsi „záøiè negativního hodnocení“, jehož cílem je neodùvodnìné vytvoøení našich pocitù nedostaèivosti, ba pøímo ménìcennosti, to je pomluva. Opravdu šeredná pomluva hranièící s trestným èinem. Ti lidé to totiž ve velké vìtšinì s námi mysleli dobøe. Mnozí z nich by nám dali takøíkajíc první poslední. Ony zlé výroky byly dùsledkem jejich obvykle nepøiznaných a nikým také nediagnostikovaných depresí èi podobných rozlad. Podílejí se na nich životní zkušenosti, a to nejen jejich, ale i jejich rodièù. Z generaèního hlediska není tomu nijak dávno, co být nenápadný a s každým dobøe vycházet umožòovalo pøežít. Další byli pod tlakem scestných výchovných koncepcí. Jiní mìli prostì smùlu. Nejsme ovšem otroky toho, co o sobì slyšíme. Naše dospìlé já dokáže být alespoò èásteènì samostatné. Umí analyzovat situaci a tvoøit z tohoto rozboru patøièné závìry. Dokáže hodnotit realitu a chápat její význam. Vyhodnotit situaci a volit, co je tøeba k jejímu øešení.

| 16 |

I. KAPITOLA

Dávno jsme odložili šaty, které nám poøizovali v dìtství rodièe, neèteme jimi doporuèované knihy a nedíváme se na jimi doporuèované filmy. Oblékáme se a bavíme po svém. Obdobnì mùžeme mìnit poselství od Rodièù. Zmìna nemusí, ba dokonce nemá být totální. Nìco si ponecháme, nìco bude jiné. Z historie plyne, že slavní atentátníci bývají pøevážnì muži mladšího a støedního vìku. Pachatelé domácích slovních atentátù bývají pøece jak muži, tak i ženy, vìk je ovšem neomezený. I staøièká maminka – vìchýtek to trvale upoutaný na lùžko – mùže podobný atentát zosnovat, aniž by potøebovala velkou pøípravu.

J a k s e lidé t a k é b r á n í Pomìrnì èastou a neúspìšnou obranou proti nízkému sebevìdomí je nìkterá z mnohých variant mezilidské hry: „Prosím, nekopejte do mne!“ To je situace, kdy se èlovìk odvolává na svoji nevalnou sebedùvìru a zvýšenou citlivost s tím, aby to druzí lidé respektovali a pokud možno jeho køehkou psychiku šetøili. To, mimo luxusní podmínky vytvoøené tìmi, kdo nás hluboce milují nebo navýsost potøebují, nepomáhá. Obvykle právì naopak. Pokud svému okolí pøipomínáme vlastní slabé stránky, koledujeme si nejen o využití, ale pøímo o zneužití této informace. Samozøejmì že proti nám. Tím není øeèeno, že by lidé byli vìdomì špatní èi zákeøní. Kdyby tomu tak bylo, byla by situace ještì pomìrnì jednoduchá. Jen chtìjí prosadit svou, pøejí si, aby na jejich slova došlo, a pokud se objeví chyby, aby nebyli jejich viníky. Pokud nedostatky v jedné oblasti kompenzují jinde, mùže to být dobré øešení. Parakompenzace. Èlovìk, který se trápí tím, že je malièký, si poøídí chùdy. Chce být „velký“. Ve skuteènosti je jen nápadný. Lidé nejistí, úzkostliví a podceòující se mohou vystupovat s hluènou, strojenou suverenitou. Anekdota vypráví o Irovi, který ztroskotal a s vypìtím posledních sil

| 17 |

*

doplaval na neznámou pevninu. Lidem, kteøí se k nìmu sebìhli, pravil: „Nevím, jakou tady máte vládu, ale jsem proti ní!“ Pøekompenzováním mohou být i rùzné „tlusté èáry“, konèící aktivity, jež by tøeba mohly být zachovány. Èlovìka, ale i situaci je tìžké soudit na první pohled. Dokonce i rezignující pasivita – opak tøeba pøehnané aktivity – mùže být vyvolána z velmi odlišných zdrojù.

Z pø e dpokla du r e a l i t a ? Tento jev je také možno nazvat procesem sebepotvrzení hypotéz. Když pøedpokládám, že budu úspìšný, je vìtší pravdìpodobnost, že úspìšný budu. Pokud naopak pøedpokládám neúspìch, mám na nìj již tím takøíkajíc zadìláno. Ještì výraznìji platí tato zákonitost v jednání s druhými lidmi. Staèí pøedpokládat, že se vùèi nám zachovají špatnì a bude s nimi tìžká domluva, a výsledek to s pomìrnì vysokou pravdìpodobností potvrdí. Opaèný pøístup již tak jednoznaènì nepùsobí, ale pøece jen pozitivní vliv má. O podceòování svých výsledkù, tj. o jevu, který mùže souviset se sebevìdomím, bylo pojednáno v úvodu publikace. „Všude, kam lidská pamìť sahá, jsou cizí skupiny obviòovány z nepoctivosti, lstivosti… Toto obvinìní má své koøeny v dvojí etické míøe, kterou mají lidská spoleèenství odedávna. Oèekává se, že èlovìk bude jednat slušnìji s vlastními lidmi než s cizími.“ Tolik G. W. Allport v zásadním díle O povaze pøedsudkù (Praha, Prostor 2006). I na tento výzkumem mnohokrát ovìøený poznatek lze nahlížet z obou stran. Jednak ve vztahu k pøedsudkùm. Za druhé ve vztahu k pocitùm ménìcennosti vyvolaných „lidmi vlastní krve“. Když nás znectí nìkdo blízký, mùže vzniknout dojem, že ve skuteènosti jsou výsledky ještì horší, než kritik øíká. Je pøece náš. Být tu nìkdo cizí, roznese mne na kopytech kritiky. Vliv na sebevìdomí je pak drtivý. Pøitom není vùbec jisté, zda by cizí nebyl pøi našem hodnocení benevolentnìjší než domácí.

| 18 |

I. KAPITOLA

Identifikace s dominantní skupinou: V ghettu v Lodži se v dobì holocaustu o poøádek starala židovská policie. Ti lidé si èasem prosadili uniformy pøipomínající uniformy SS. Své spoluvìznì a souvìrce bezostyšnì bili a šikanovali. Masou nešťastníkù zoufale se bránících transportu do plynových komor pohrdali ne ménì než SS. A podle toho s nimi jednali. Zcela se identifikovali s tyrany, a aè sami Židé, stávali se antisemity. Usuzovat na míru jejich sebevìdomí je dnes tìžké. Zøejmì bylo vysoké v dobì, kdy byli pro chod ghetta jednoznaènì potøeba. Poté se vrátilo k vìdomí „mouøenínù na špinavou práci, tìch, kteøí posloužili…“. Bìhem hospodáøské krize v tøicátých letech 20. století byl poprvé popsán typ nezamìstnaných trpících pocity hanby za to, že si neudrželi práci. Byli pøesvìdèeni, že za vše si mohou sami, což byl u masového propouštìní nesmysl. Tento nesmysl ovšem blokoval aktivity postižených pøi hledání nových pøíležitostí. Jinými slovy, èlovìk delší dobu v beznadìjné situaci, konfrontovaný se zdùrazòováním vlastních, reálných nebo domnìlých chyb, mùže pøevzít postoje svého tyrana. Box kontra muèení. Klasický pokus srovnával subjektivní hodnocení míry nepøíjemnosti, eventuálnì bolesti spojené s lehkým elektrickým šokem. U dvou zkoumaných skupin šlo o reakci na chybu v testové výkonové situaci. U jedné skupiny bylo zkoumaným osobám øeèeno, že o míøe šoku rozhoduje jim blízký èlovìk. Druhé skupinì bylo oznámeno, že o míøe, a tudíž bolestivosti šoku rozhoduje neznámý experimentátor. Intenzita šoku od blízké osoby byla zkoumanými osobami vnímána jako výraznì vyšší než objektivnì stejná míra šoku od neznámého. Jinými slovy, pokud nás trápí nìkdo blízký, konkrétní osoba, je to vnímáno výraznì hùøe, než pokud na nás dopadají dùsledky neosobních problémù. Domyšleno do dùsledkù, dopad podceòování ze strany blízkých osob je horší než neúspìch sám.

| 19 |

K om e nt ov a né r o z h o v o r y : K d e s e s t a l a c hy ba ? Následující rozhovory ukazují rùzné aspekty projevù nízkého sebevìdomí a dùsledkù, jež mùže mít zejména na partnerské vztahy.

Kauza zamilované ženy A: S Danem jsem zaèala chodit ve 22 letech. Zpoèátku to bylo pìkné a brzy jsme zaèali spoleènì bydlet. Rozumìli jsme si ve všem. Dnes vím, že to bylo hlavnì proto, že jsem se mu ve všem podøizovala. Byla jsem zamilovaná a on starší, zkušenìjší. B: Skuteènì žádné problémy? A: Nìco by se našlo. Byly to ale malièkosti. Jeho zvyk nechávat všude obleèení. Vysedávat celý den u poèítaèe a pak se sebrat a jít veèer nìkam sám. Po pár mìsících spoleèného života se ke mnì Dan už nechoval jako na zaèátku. Byl dosti panovaèný, dìlal si, co chtìl, a nedìlal nic jiného. Myslela jsem, že se mi ho podaøí zmìnit, ale dnes vím, že to bylo marné. B: Jak dlouho jste se o to pokoušela? A: Dva roky jsem žila v domnìní, že za nìj musím udìlat první poslední. Že je nejenom starší, ale také mnohem chytøejší, zkušenìjší a pro lidi zajímavìjší. Že si ho vlastnì ani nezasloužím. Když byl na mì sprostý, omlouvala jsem ho. Brala jsem to jako dùsledek jeho dost složitého dìtství po rozvodu jeho rodièù, chtìla jsem mu pomoci. On o to asi nestál, nebo nestál o takovou pomoc, jakou jsem mu mohla nabídnout já. Že musím zaèít u sebe. B: Zkuste si vzpomenout, kdy a jak to mezi vámi zaèalo skøípat. A: Donekoneèna jsem mu tolerovala návraty z bujarých setkání a oslav s kamarády. Ptala jsem se ho, proè mne nìkdy nevezme s sebou. Byl na mì tehdy hodnì hrubý v tom smyslu, že by tam o nìkoho takového, jako jsem já, nebyl zájem. Øíkala jsem si, že na tom nìco bude. Nikdy jsem o sobì nemìla moc valné mínìní. | 20 |