Řeč o demokracii Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé, téma mého proslovu zní: Demokracie. Dovolte mi však, abych se nepokoušel o politickou analýzu, nýbrž abych otevřel knihu slavného básníka a ocitoval jeden z jeho veršů. Jde o amerického básníka Walta Whitmana a o jeho knihu Song of Myself. Whitman pronesl velké slovo: Democracy, my wife. Demokracie, má ženo. Přiznám se, že když jsem ve dvaceti letech na přednášce na filozofické fakultě poprvé tento verš uslyšel, nabyl jsem dojem, že velký básník poněkud přeháněl. Jakýkoli politický systém mi připadal jako něco vnějškového, co se mě dotýká jen zdálky, zatímco má kolegyně, kterou jsem miloval a hodlal si ji vzít, zasahovala mé nitro. Navštěvoval jsem ji nejmíň dvakrát týdně na kolejích, a ona mi to oplácela každý den, kdykoli mí rodiče nebyli doma, přičemž široko daleko se nejevila politická skutečnost, která by se pokoušela vměšovat do našeho života. Tato má představa byla samozřejmě hluboce mylná. Vyvolávalo ji mé marné přání. Nežili jsme v demokracii, nýbrž v takzvané lidové demokracii, tj. za diktatury proletariátu, která si osobovala právo nejen vstupovat do bytů a domů, nýbrž ovlivňovat lidské osudy a ovládat všechny občany. Když mně bylo dvacet, nevěděl jsem o tom téměř nic. Přesněji řečeno, čítal jsem v novinách o politických procesech a znal jména někdejších politiků, spisovatelů a novinářů, které Státní soud prý bezdůvodně odsoudil k trestu smrti nebo k pětadvacetiletému vězení, ale přímo se mě to netýkalo. Studoval jsem slovanské literatury a bylo mi známo, že existují autoři a umělci, kteří jsou zakázáni a jejichž knihy byly vyházeny z veřejných knihoven. Věděl jsem, že nemá smysl vyptávat se na ně. Naši učitelé měli strach, a my studenti jsme na tom nebyli o nic líp. Každý z nás si osvojil hluboko zakořeněný zvyk, který záležel ve schopnosti naslouchat některým tématům a otázkám mlčky. Kdo se tak choval, získal naději, že prožije studium i pozdější život poměrně klidně. Nečekaný závan nového životního pocitu jsme zachytili v roce 1956. Nepředpojatý čtenář Chruščovova projevu na dvacátém sjezdu sovětských komunistů pochopil, že jsme žili a žijeme pod vládou gangsterské bandy. Od té doby zněla má osobní otázka takto: Jak si má v takové situaci počínat občan, který nechce pozbýt mravní totožnost? Má nadále mlčet, aby se vyhnul konfliktu s gangsterskou mocí? Většina české a slovenské společnosti začala postupně staré návyky opouštět. Občané, kteří pod mocenským tlakem dlouho mlčeli, se odvážili ozývat. Konečně došlo k velkému pokusu oslabit vládu gangsterů. Poprvé jsem zaslechl veřejně vyslovený nárok: celý politický systém se musí demokratizovat.
1
Šlo o upřímně a dobře míněný pokus, jeho konec však byl přísně logický. Ukázalo se, že jejich moc se nedá demokratizovat. Jednoho srpnového dne roku 1968 mě probudil rachot silných motorů: pod naším oknem stál cizí tank a naše země byla obsazena okupačními armádami a „osvobozena“ od možnosti dovést demokratizační proces do konce. Někteří mí přátelé a spisovatelští kolegové emigrovali, jiní se činně podíleli na občanském odporu a vláda nastolená okupanty je pronásledovala. Rozhodl jsem jinak. Snažil jsem se pokračovat v dosavadním způsobu života. Byl jsem přesvědčen, že nejsem bojovník. Ale moc nastolená okupanty mě našla i v hlubokém privatissimu, do něhož jsem se uchýlil v dobré víře, že dlouholetý teror dokážu přečkat. Nechci přehánět. V padesátých letech byla hrůzovláda krutější a vražednější než v letech sedmdesátých a osmdesátých, ale pád liberalizovaného režimu šedesátých let znamenal těžký šok pro celou společnost, především pro občany, kteří se podíleli na předchozím pokusu o demokratizaci. Obnova útlaku zasáhla zejména spisovatele a umělce, kteří mohli jen nesnadno tvořit pod dozorem obnovené přísné cenzury. Spisovatel, novinář nebo vědec, který chtěl uveřejňovat své texty, články včetně odborných, knihy, divadelní hry a verše, musel předložit potvrzení od státu jako zaměstnavatele nebo od místního stranického výboru, že není námitka, aby dotyčný směl veřejně působit. Toto potvrzení mi úřady odmítly vydat. Marně jsem hledal zaměstnání, přičemž jsem byl ochoten nastoupit i jako pomocný dělník. Sdělily mi, že bych musel nejdříve pronést v televizi sebekritiku a prohlášení loajality, a pak by mi určily, ve které oblasti bych směl pracovat. Tuto podmínku jsem odmítl splnit a připojil se k přátelům, kteří se prostřednictvím iniciativy Charty 77 přihlásili k boji o občanská práva a stali se nositeli snah o svobodu. Když se tehdejší československý prezident Gustáv Husák ptal, kolik lidí Chartu 77 podepsalo, dostal odpověď, že jde o dvě stě čtyřicet šest signatářů. Soudruh prezident mávl pohrdlivě rukou. Byl toho názoru, že je tato iniciativa naprosto bezvýznamná. Jeho logika se podobala násilnické logice sovětského diktátora Stalina. Jednou mu sdělili, že k němu papež zaujal kritické stanovisko. Stalin reagoval: „Kolik divizí má papež?“ V prosinci 1989 se Gustáv Husák dožil dne, kdy byl Václav Havel zvolen novým prezidentem a tradičně pojatá demokracie, které se komunisté po léta vysmívali a označovali ji za buržoazní harampádí, se nakonec stala oficiálním volebním a vládním programem Občanského fóra, pronikavého vítěze svobodných voleb. Čas od času slýcháme klást otázku, kdo vlastně komunistickou moc svrhl. V článku jednoho z předních českých politiků jsem našel tvrzení, že jen řadoví občané, kteří v listopadu 1989 na manifestacích a protestních shromážděních vyjádřili vůli po svobodě a demokracii, představují sílu, jež likvidovala rozkládající se režim.
2
Tento názor naznačuje, že Charta 77 a veškerá hnutí usilující o svobodu postrádají smysl a účin a že je vždy třeba vyčkat příznivé historické situace, aby mohlo být dosaženo určitého politického cíle, například zavedení demokracie. Je jasné, že bez mnohatisícových zástupů lidí na našich náměstích a ulicích by k politickému převratu nedošlo. Charta 77 a její spolupracovníci sehráli však důležitou úlohu tím, že diktaturu soustavně vlastním tělem ověřovali a demonstrovali před celou společností, zda agresivita režimu roste nebo ustupuje a zda se otvírá vyhlídka na příznivější vývoj. Hnutí za svobodu se stalo přední hlídkou v boji za lidská práva a tím za nastolení demokratického společenského řádu. Má nejhlubší zkušenost, které jsem nabyl, spočívá proto na pevném poznání, že jediná reakce na diktatury, projevy netolerantnosti, tendence k autoritatismu, rasismu, fašismu a další nemoci našeho politického života, které ohrožují demokracii, je nekompromisní rezistence. Kdo si myslí, že jsme vůči soudobému ohrožení demokracie bezmocní a že veškeré společenské konflikty přečkáme v úkrytu do soukromí, přejímá odpovědnost nejen za společnost, nýbrž i za sebe sama i za své nejbližší. Takové postoje k naléhavým společenským otázkám mají zhoubné následky pro budoucnost celého světa. Spočívá však ohrožení demokracie jen ve zmíněných nemocích a ve falešných představách o možnostech lidstva ovlivňovat vlastní osud? Rád bych se nyní vrátil na okamžik do doby, kdy jsme v okupované republice spřádali sny o demokracii a další politické plány. Někteří z nás sdíleli iluze o tom, že demokracie zabezpečuje, že se vnitřní společenské poměry budou samočinně utvářet demokraticky. Jen velmi nezkušený muž si může představovat, že oženit se znamená žít až do smrti v bezstarostném a harmonickém vztahu. Velký básník Whitman sice neoplýval zkušenostmi ženatého muže, ale o partnerském vztahu něco věděl. Když přivedl na svět verš „Democracy, my wife“, musel bezpochyby vycházet ze zážitků, které ztělesňovaly vztah k blízkému člověku ve vší složitosti. I demokracie představuje měnivou a složitou strukturu, kterou nutno nepřetržitě pěstovat, kultivovat a chránit. Jeden z nejtěžších hříchů totalitarismu tkví v tom, že diktátorský systém nedovolí řešit ani jednoduché, natož pak složité společenské problémy a společnost nutí k revolučním krokům. Každá revoluce otvírá dveře nejen uvědomělým, nadšeným a nezištným budovatelům demokratického společenského uspořádání, nýbrž i zištným a nemorálním hledačům vlastního prospěchu a obohacení, hledačům navíc všeho schopným. V České republice došlo v devadesátých letech minulého století k nepříznivému vývoji: mnozí praktičtí politikové si osvojili špatný sklon podřizovat politické principy a zájmy státu vlastním ekonomickým zájmům.
3
Většina českých politických stran čítá kolem dvaceti tisíc členů i daleko méně O kandidatuře do jednotlivých politických funkcí rozhoduje tudíž jen úzký okruh delegátů, kteří jsou nejrůznějšími způsoby naváděni k tomu, aby podporovali korumpující takzvané kmotry a mafiány. Tyto strany si proto nestojí o to, aby získávaly do svých řad samostatně myslící lidi. Takovému „kmotrovi“ stačí poměrně malá suma, aby s pomocí zjednaných členů, takzvaných mrtvých duší, koupil a ovládl celé místní a okresní stranické organizace. Veřejnost reaguje na tuto situaci sílící nechutí vůči celému světu politiky. Politik z povolání je podle průzkumů veřejného mínění pokládán za nejopovrhovanější zaměstnání. Lidé nedůvěřují zejména tradičním politickým stranám. Toto veřejné ovzduší vychází vstříc demagogům, kteří slibují, že všechny politiky odstraní a nahradí je takzvanými odborníky. Zazněl názor, že stát musí být veden a spravován jako firma. Podle zmíněných průzkumů veřejného mínění přijímá část naší společnosti tento názor s velkými sympatiemi, ba dokonce jej vítá. Naše školství se vůči špinavému světu politiky chová s odstupem, a proto musí nejmladší generace hledat cestu k politickým poznatkům na vlastní pěst. Její radikalismus inspiruje na jedné straně k pozitivnímu kritickému angažmá, na druhé straně však k extrémním politickým postojům a k závislosti na nejrůznějších politických pověrách. Náladu ve společnosti ovlivňuje také zklamání, které obzvláště v mysli nejstarší generace vyvolala neúprosná skutečnost překotně zaváděného kapitalismu. Téměř absolutní absence promyšlené státní sociální politiky zavinila závratný růst majetkových rozdílů. Proto vzrostlo i napětí uvnitř společnosti a rozšířila se hromadná nespokojenost s tímto stavem. Úzkostný pocit frustrace vede také ke stále hlasitějším projevům nenávisti vůči sociálně vyřazeným spoluobčanům. Tyto projevy vyústily v průběhu času v masové demonstrace, kterých zneužívá extrémně nacionalistická a rasistická luza. Původní důvěra v demokracii a absolutní nadšení pro svobodu slábnou. V hospodách zní čas od času otázka, která jako by odezněla z románu Dostojevského, totiž z Promluvy Velikého inkvizitora: „K čemu je mi demokracie a svoboda, když mě neuživí?“ Lidé ve slavném románě odevzdali svou svobodu Velikému inkvizitorovi. Dal jim za to chléb. Tento umělý a lživý rozpor, který vyvolává domněle neřešitelný konflikt a spor mezi lidským přáním po zajištěném chlebě vezdejším a mezi lidskou touhou po svobodě a mezi její potřebou, naznačuje jedno z největších nebezpečí, jemuž musí současná společnost čelit. Lidská touha po svobodě může být totiž uspokojena pouze v demokratických podmínkách. Demokratický systém, který však nedokáže všem zabezpečit chléb, vystavuje se příštím sociálním otřesům, jež sice hladovějícím lidem chléb nepřinesou, ale demokracii a svobodu spolehlivě omezují a likvidují.
4
Dámy a pánové, musím Vás požádat o prominutí, že jsem se doposud věnoval nebezpečí hrozícímu mé postkomunistické zemi. Prožívám jej v této době bezprostředně na vlastní kůži. Vím, že i ve všech tradičně demokratických zemích jsou demokratické principy ohroženy nejrůznějšími konflikty. V globalizovaném světě dochází na jedné straně ke stále hlubšímu propojení veškerých ekonomických vztahů, které mají státníky k odpovědnému a vzájemně koordinovanému počínání, ale na straně druhé vytvářejí zcela novou situaci. Mohutné nadnárodní hospodářské struktury představují sílu nezávislou na státech a politicích, sílu, která se naopak pokouší podrobit si veškeré demokraticky fungující instituce a jejíž snahy často vykazují povážlivě úspěšné výsledky. Vznik a neustálé upevňování těchto nadnárodních struktur podněcuje představy, že soudobé lidstvo ovládá cizí a nevypočitatelná moc. To vyvolává pocity beznaděje a lidi, kteří si nad tím zoufají, vede buď k bezhlavým revoltám, nebo do tupé rezignace. Dostojevskij ukončil příběh Velikého inkvizitora smutně a skepticky: Ježíš, který se vrátil na svět, aby obnovil pokus dovést lidstvo ke svobodě, byl falešným spasitelem vyhnán, protože většina lidí svobodu odmítá. Ježíš údajně zmizel v davu. Má nejhlubší zkušenost mi však napovídá, že Ježíš nezůstal v zástupech osamocen. K víře v demokracii a svobodu se hlásí miliony občanů a nikdy se jí nevzdají. Zeptáte-li se mě, jaká je konkrétní cesta k záchraně demokracie, musím přiznat, že nevím. Jsem si však jist, že se za obzorem vždy nějaká cesta rozprostírá, a to navzdory tomu, že ji v tomto okamžiku nevidíme. Hledat tuto cestu, najít ji a kráčet po ní je náš doživotní úkol a neodmyslitelný osud. Děkuji Vám za pozornost.
5
