Dva krůčky za Smrtí. Hana Hozová

Dva krůčk y za Smrtí Hana Hozová

Jasper

Siltanen

si

tiše

pobrukoval

jednu

ze

svých

oblíbených

hospodských písní a se zalíbením si prohlíţel téměř dokončenou figurku ţenské postavy, kterou si z dlouhé chvíle vyřezával ze špalíčku dřeva. Kdysi dávno se učil na řezbáře. Tehdy ještě nevěděl nic o dalších způsobech, jakými lze ostré nástroje pouţít k vydělávání peněz. Stačila však jedna plavovlasá kráska, aby dal ve svých šestnácti sbohem otcově dílně a vydal se do světa hledat své štěstí. Láska dlouho nevydrţela a za několik měsíců po odchodu z domova zůstal v tom velkém neznámém světě sám. Díky vrozenému pudu sebezáchovy přeţil. Zesílil, přizpůsobil se ţivotu ve městech a naučil se rvát. Příroda ho obdařila mohutnou postavou a seriózní tváří a tak se mu dařilo najít i v le pší čtvrti lokál, kde byli ochotní najmout ho na práci vyhazovače či ochranky. Před dvěma lety zaskakoval za jednoho ze stráţců Tarn´Utské bezpečnostní agentury. Osvědčil

se

a

společnost

mu

nabídla

trvalé

zaměstnání

-

chránit

významné návštěvníky univerzit ního města v luxusních rezidencích, které jim agentura pronajímala. U zvláště váţených klientů slouţil směnu ve dvojici. Tak jako dnes. Zvedl na okamţik zrak od figurky připomínající jeho současnou milenku Emilii, ţenu kyprých tvarů, a zkontroloval kolegu Sebase. Zdál se mu dnes nezvykle nervózní a s blíţícím se koncem dne se jeho napětí stupňovalo. Agentura předchozího večera zdůraznila, ţe spokojenost klienta - Maurice Guittata, majitele aldaveronské velkopapírny, je na prvním místě, a ţe jakákoliv stíţnost z jeho strany by měla pro oba stráţce velice nepříjemné následky. Jako by věděla něco, co oni ne. Směna probíhala aţ doposud bez komplikací, poslední dvě hodiny Jasper 1

dokonce zápasil s ospalostí, a proto se vrhl na špalíček dřeva, který si pro takový případ nosíval. Tušil, proč má kolega nervy rozechvělé jako struny, dobře si všiml jména na konci seznamu návštěv toho dne. Musel si přiznat, ţe i na něho v souvislosti s posledním hostem pozvolna sedala směs očekávání a obav… Kdyţ o těţká dubová vrata vst upní brány, kterou střeţili, zadunělo klepadlo, stráţci sebou leknutím trhli. Jasper skrz okénko převzal vizitku se jménem a pokynul Sebasovi, aby návštěvníka vpustil dovnitř. Zatímco si příchozí na poţádání odkládal své zbraně na určené místo, nenápadně si ho prohlíţeli. Měl středně vysokou štíhlou postavu a způsob, jakým se pohyboval, svědčil o pevných, pruţných svalech a kočičích reflexech. Pohlednou tvář lemovaly dlouhé černé vlasy staţené do copu, nad skráněmi z husté kštice vyčnívaly drobné růţky, zna k rasy diablů. Vypadal sotva na dvacet, tenký knírek a několikadenní strniště na bradě mu na věku nijak nepřidávaly. Byly to jeho hnědorudé oči, co v muţích vzbudilo respekt. Hluboké, přísné a plné zkušeností, na které stráţci nechtěli ani pomyslet. Přes tmavě červenou volnou halenu nosil do půli stehen dlouhou koţenou vestu

pošitou

tisíci

lesklých

černoroţčích

šupinek.

Takovou

vestou

neproniklo ţádné běţné ostří a vyráběl ji pouze kmen taraskou z vylínaných šupinek svých černých rohatých koní. Obdiv vzbuz ovala i různorodost diablovy výzbroje. O některých z jeho zbraní stráţci doposud pouze slyšeli nebo jim čelili velmi vzácně. S profesním zájmem zkoumali kaţdou věc, která se ocitla na odkládacím stolku. Z pouzder šikovně všitých na vnějších stranách vysoký ch, na špičkách okovaných holin, vytáhl muţ vrhací dýky a foukačku s paralyzujícími šipkami. Z pochvy zavěšené na širokém opasku u levého boku uvolnil 2

mečový tesák, následoval dlouhý nůţ u pravého boku. Na prsou se mu kříţily dva široké koţené popruhy.

K jednomu z nich byla vepředu pod

pravou klíční kostí všita pochva na katar, vzadu na pravou lopatku přiléhal trojčepelový vrhací nůţ, oblíbená lovecká zbraň kmene taraskou. Druhý popruh nesl krátký kovový oštěp se středovou záštitou, jehoţ hrot vyčníval nad mladíkovým levým ramenem. Jasper odhadoval, ţe nejčastě ji válečník vyuţíval kombinaci kataru a mečového tesáku nebo kovový oštěp s loveckým vrhacím noţem. Na jeho vkus příliš sloţité a tak nějak zákeřné. Avšak s určitostí vysoce efektivní v trénovaných ru kou. Věřil, ţe diablo si vyslouţil svou profesní přezdívku právem. Jasper pokynul Sebasovi, aby hosta uvedl do zahrad za Guitattem. Věděl, ţe by ho správně měl ještě prohledat, ale nenašel v sobě dostatek sebejistoty, aby tak učinil. Opřel se o masivní dve ře brány a nepřítomně zabloudil zrakem ke stolu s výstavkou zbraní. Za vraty zaslechl odfrknut í a občasné zahrabání kopytem, ale nevěnoval mu příliš pozornosti. Péče o koně hostů nespadala mezi jeho povinnosti. Překvapilo ho, ţe se Sebas vrátil k bráně jen o několik okamţiků později. Guittat si vyţádal rozhovor mezi čtyřma očima a ochranku odvolal. Na jeho místě by si Jasper nebyl tak jistý sám sebou. Ač neozbrojen, ten mu ţ představoval

smrtelnou

hrozbu.

Historky

o

tmavookém

diablovi

uţ

kolovaly po celém Ta rn´Utu, o něm a jeho válečnících kmene taraskou, se kterými přišel z dalekého severu Frawuthornu. Prý tam z univerzitního města odešel před dvěma lety, aby nasbíral zkušenosti pro Obhajobu a mohl se ucházet o členství v Bratrstvu štěstěny - cechu stráţců a ţoldnéřů. Neţ předstoupil před Komisi, přijal zakázku na sajenské pouštní stezce. O tu práci nikdo z Bratrstva nestál. Počet lapků a bestií suţující karavany byl příliš vysoký na to, aby za peníze, které kupci mohli nabídnout, kdokoliv rozumný riskoval sv ůj ţivot či pověst. 3

Do dvou měsíců od chvíle, kdy si diablo plácl s kupci, se četnost útoků sníţila na třetinu a bestie odtáhly hledat potravu jinam. Lupiči se raději zaměřili na karavany, které jeho válečníci nechránili. Tak se obchodníci smluvili a nabíd li mu odměnu za trochu jiný úkol. S hrstkou tarasků se vydal po stopě přeţivších lapků a stezku definitivně vyčistil. Od té chvíle diabla členové karavan přestali nazývat jménem. Viděli ho zabíjet. Rychle, čistě, účelově. Bez zbytečné krutosti, ale také b ez slitování. Všichni znali jeho jméno, ale říkali mu Smrtonoš… Z hloubi zahrady dolehl ke stráţcům vzteky přeskakující hlas, který Jasper bez zaváhání přiřadil Maurici Guittatovi. Bylo to tu. Potíţe. Na konci štěrkové cesty vedoucí k bráně se o několik te pů srdce později objevil diablo, očividně s úmyslem rezidenci opustit. Dva kroky za ním chvátal Guittat, v obličeji celý brunátný. Z nepříčetnosti jeho pohledu stráţci pochopili, ţe toho večera si budou muset svou mzdu opravdu zaslouţit. Nacvičeným

způsobe m

předstoupili

před

stolek,

aby

návštěvníkovi

zamezili přístup k jeho zbraním. Nezdálo se však, ţe by se chystal ven probojovat. Naopak, zastavil se tři metry před nimi a mírně sklonil hlavu k zemi. Sebas si všiml, ţe jeho oči pod sklopenými víčky na okamţ ik rudě zaplály, ale neţ diablo hlavu opět zvedl a svou pozornost upřel kamsi za stráţcova záda, záře očí pohasla. Smrtonoš se usmíval. Ten úsměv vyvolal v Jasperovi neodbytný pocit, ţe něco přehlédl. Něco velice podstatného. Vzduchem se rozezněl varovný c hřestivý zvuk a vzápětí něco zvenčí tupě udeřilo do dubových vrat. Následovala celá série úderů, doprovázená tříštěním dřeva a pláčem namáhaných pantů. Pak na krátkou chvíli vystřídalo rámus tiché funění, jako by se skulinami mezi 4

prkny pokoušelo nějaké zv íře větřit. Kdyţ se ozvalo tlumené odfrknutí, Jasperovi konečně došlo, co přehlédl. Přesto opatrně přistoupil k vratům a okénkem vyhlédl ven. Sotva tak učinil, prudce couvl o několik kroků zpět. V místech, kde se ještě před chvílí nacházel jeho ţaludek, pr oklál skulinu pod závorou deset palců dlouhý roh zuřícího černoroţce. Mohutné zvíře si znovu odfrklo a energickým pohybem hlavy závoru vysadilo. Vítězně zarţálo, pak se vzepjalo a vrata se pod kopyty jeho předních nohou rozlétla do stran. Stráţci i jejich chráněnec strnule sledovali hřebce procházejícího poničenou branou. Guittatovi na brunátném obličeji vyskákaly bílé fleky, zblednout naráz se mu nepodařilo. Znal černoroţcovu podobu z legend, ale skutečnost byla působivější. Sotva se odvaţoval dýchat, nat oţ se pohnout. Hřebec připomínal svalnatého taţného koně, avšak alespoň o čtvrtinu vyššího, neţ bylo běţné. Tělo měl spíše kratší, čtvercového rámce, a místo srsti jej pokrývaly

drobné

onyxově

černé

šupinky

s

okraji

ostřejšími

neţ

nejnabroušenější čepel. Právě teď byly výhruţně vztyčené , a kdyby po nich přejel dlaní, zůstaly by mu na ní krvavé šrámy. Uprostřed hlavy pod úrovní očí vyrůstal zvířeti spirálovitý roh, hřívu na klenutém, vysoko nasazeném krku nahrazovala řada rohovitých útvarů. Ani ocas neměl ţí ně, jeho tvar připomínal tělo biče zakončené jakýmsi trsem velkých šupin, podobajícím se rozvitému květu růţe. V jeho středu se skrýval velký osten vypouštějící ze své špičky paralyzující jed. Černoroţec procházel kolem stráţců a chvěním šupinek i ocasních šupin vydával varovný chřestivý zvuk. Zastavil se aţ před diablem a zahrabal předním kopytem. Vyslouţil si za odměnu pamlsek, o němţ by Guittat přísahal, ţe to byl kus sušené šunky. Smrtonoš koně pohladil po klenuté šíji a šupinky před jeho dotekem poslušně sléhaly, aby nezranily kůţi jeho dlaní. S hřebcem po boku pak zamířil ke svým zbraním, aniţ by mu kdokoliv kladl odpor. Beze 5

spěchu jednu po druhé uloţil tam, kam patřily, pak se chytil rohu nejníţe posazeného na koňském krku a pruţně se vyhoupl na neos edlaný hřbet. Mlčky pokynul stráţím i Guittatovi, černoroţec sklopil uši, laškovně mrsknul ocasem jejich směrem a bez viditelné pobídky se otočil a prošel zbořenou bránou na ulici. Seběhlí zvědavci mu kvapně uvolňovali cestu. xxx Micias Mourricio, pro přá tele Rricio a pro kočičí dámy Mici -Rrici, se rozvaloval na silné větvi rozloţitého dubu a předstíral, ţe jediné, co ho na světě momentálně zajímá, je neviditelné smítko na levé přední tlapce. Ve skutečnosti se však soustředil na muţe usazeného v proutěném křesle pod korunou stromu. Naslouchal jeho myšlenkám, vnímal jeho emoce, četl v jeho duši. Uţ dávno se naučil, ţe je uţitečné znát nepřátele svých přátel. Tím muţem nebyl nikdo jiný neţ podnikatel Maurice Guittat. Pozoroval řemeslníky vsazující do brány n ová, tentokrát ţelezná vrata a v duchu si rekapituloval rozhovor se Smrtonošem. Vůbec nedopadl dle očekávání. Guittat byl mocným muţem a na odpor nebyl zvyklý ani zvědavý. Za svůj ţivot různými cestami nashromáţdil slušné jmění a vyznával víru, ţe za peníze si dokáţe pořídit cokoliv a podřídit kohokoliv. Na jedné straně si zakládal na své oficiální pověsti člena obchodního cechu, na druhé neváhal uţívat moci pramenící z podplácení, zastrašování a vydírání. Nejednou bez výčitek zabil nebo nechal zabít. Účel světil prostředek. Nic mu

nestálo

v

cestě

příliš

dlouho.

Jako

třeba

Šejdíř

-

vládce

aldaveronského podsvětí. Uţ je to pět let, co se Guittat přestěhoval na ostrov Aldaveron, středisko světového obchodu. Kdyţ se rozhodl převzít vládu nad tamějším podsvětím, koupil si či podmanil většinu lůzy starého města, aţ na několik desítek loajálních stoupenců stávajícího vůdce. 6

Nechtěl nic ponechat náhodě, proto dal vysledovat jejich zlodějské doupě a vybít ho do posledního člena, bez ohledu na věk či pohlaví. Šejdíře si vychutnal osobně. Připravil ho o ţivot i o jméno. Měl velkou moc, ale to mu nestačilo. Touţil po jiném druhu moci. Moci, kterou s sebou přinášel tarnut… Vyňal z mošny u pasu kámen krystalické struktury o velikosti slepičího vejce. Uchopil ho mezi palec a ukazovák a pohlédl skrz něj na zapadající slunce. Krystal byl téměř čirý, nezbývalo v něm jiţ mnoho magické energie. Aţ z něj bude čerpat příště, tarnut zprůhlední a posléze se rozplyne v ruce a vrátí se do svého naleziště

- do dolů za městem

Tarn´Ut. Tam ho z podzemí znovu vykutají diablové, rasa lidí podmaněná před dávnými časy prvním čarokrálem - kopáči s bledou pletí, světlými duhovkami očí a dvěma růţky rostoucími z jejich lebky nad spánky. Nerostly jim vousy a vlasy dosahovaly délky pouze několika palců. Na práci těchto otroků vybudoval čarokrál celý systém magických řemesel a cechů a dokonce i samotné město Tarn´Ut. Guittat svou mysl opět zaměřil na Smrtonoše. V jeho ţilách nepochybně kolovala krev diablů. Obchodník si zaplatil několik detektivů, aby zjistili, co je mladík z ţoldnéřského cechu zač, ale v pátrání se zatím nedostali příliš daleko. Všechny stopy končily v Aldaveronu, kde před pěti lety nastoupil na loď do Tarn´Utu, aby se vyučil magickému řemeslu. Nebyla to ani tak tajemná minulost, co Guittata rozčilovalo, ale palčivá přítomnost. Diablo měl své cíle a nehodlal se jich vzdát. Ani za úplatu, ani pod pohrůţkou. A to znamenalo bezprostřední ohroţení plánu, který Guittat osnoval jiţ několik měsíců a který doposud tak pěkně vycházel. Vynal oţil nemálo peněz a snahy, aby odstranil Protektora - vrchního velitele bezpečnostních

sloţek

chránících 7

dodávky

tarnutu

na

cestě

do

Aldaveronu. Poté, co se mu to před dvěma měsíci konečně podařilo, zdiskreditoval dva potenciální nástupce na uvolněný post, aţ přicházel v úvahu jen kandidát, kterého šikovně nastrčil. Pokud by tento u čarokrále uspěl, získal by Guittat přístup k dodávkám tarnutu. K moci, po které tak touţil. Jenomţe se tu objevil ten mladík odnikud, ze kterého kupci ze sajenské stezky

udělali

legendu.

Jeho

Obhajoba

byla

komisí

schválena

jednomyslně a samo Bratrstvo si povaţovalo, ţe se stal jeho členem. Velel legii válečníků, kteří s ním prý přišli odněkud z nevlídného severu Frawuthornu, aby znovu pozvedli kmen taraskou v očích bohů. Říká se , ţe s ním bojují jen pro čest a slávu, ţe se nedají koupit, ani zastrašit. A ţe Smrtonoš je jejich šamanem. Jeho věhlas se donesl aţ k uším čarokrále Benedikta a od svých špehů Guittat s jistotou věděl, ţe mladíkovi chce před slavnostmi slunovratu učinit nabídku na post Protektora. Obchodník předpokládal, ţe se s diablem nějako dohodne a svůj plán úspěšně zrealizuje, avšak ten uţ se rozhodl případnou nabídku přijmout. A neměl nejmenší zájem uzavírat jakékoliv pokoutné dohody. Guittat schoval tarnut zpět do mošny, zaklonil hlavu a zeširoka zívnul. Kdyţ to nejde po dobrém, najde jiný způsob, jak věc zdárně vyřešit. Ţádná překáţka mu nevydrţela stát v cestě příliš dlouho. Muţ ještě jednou zívl a zvedl se k odchodu. Netušil, ţe kocour, hovící si v koruně stromu nad ním, po celou dobu četl v jeho duši, ţe ji posoudil a zařadil k těm, které je třeba bedlivě hlídat. A kdyby snad tušil, jen by to zjištění přidal k ostatním důvodům, proč neměl kočky rád. Krom jiného se nedaly ochočit, ani spolehlivě koupit. Ale to Rricia nijak netrápilo, z výšky pozoroval dění v zahradě a přemýšlel, na jaký způsob si má schrupnout. Nakonec stáhl tlapky pod sebe a docela prostě odpočíval, nechávaje se kolébat šuměním větru v koruně stromů a vzdálenými hlasy řemeslníků. 8

Kdyţ vzduch prořízlo táhlé kovové zaskřípění, leknutím málem spadl z větve. Konsternovaně zaostřil svůj zrak k bráně, kde vrzající panty kdosi spěšně promazával olejem. Nová vrata vypadla bytelně a honosně. Kvalitní kovářská práce. Mourkovi se vybavila zašlá vzpomínka. Nebyla to vlastně tak docela jeho původní vzpomínka, přečetl ji v duši svého přítele před několika lety a spojil s vlastní. Rricio přimhouřil oči a začal si pro sebe příst. Vrátil se v myšlenkách o osm let zpátky, na místo vzdálené stovky mil odsud, na jed no z mnohých náměstí města Aldaveron… Smrákalo se. Malako postával v úzké uličce ústící na Ţelezné náměstí a sledoval vchod do dvora kovárny. Velká kovová, bohatě zdobená vrata byla přesvědčivou ukázkou kovářovy zručnosti. Nebývalo zvykem, aby zůstala takto zavřená, chlapec však znal příčinu toho stavu. Mistr ţelezného řemesla měl návštěvu. Přistěhoval se do staré čtvrti jiţ před několika měsíci a doposud odmítal zaplatit výpalné. Ţelezo prý nehoří, tvrdíval na svou obranu. Chlapci bylo dvanáct let, ale ch ápal, ţe nezaplatit Šejdířovi nebylo dvakrát rozumné. Netrpělivě čekal na svého otce. Zdálo se mu, ţe je v kovárně s ostatními vymahači nezvykle dlouho. Ţmoulal v prstech přívěsek z peříček erejky, pověšený na krku, a vzpomínal na hezčí časy, kdy s otcem T riamem a matkou Dţezabel ţili na ostrově Sol. Strávili tam dva šťastné roky, neţ se jednoho večera otec přiřítil

domů,

aby

svou

rodinu

ve

spěchu

odvedl

na

proplouvající

pašeráckou loď do Aldaveronu. Té noci se strhla bouře a téměř u cíle rozdrtila koráb o útesy. Moře vyplavilo chlapce i jeho otce u břehů ostrova, avšak Dţezabel si ponechalo. Triam synovi nikdy nevysvětlil, proč museli Sol opustit tak nakvap. Krom rybařiny a práce v dolech nic neuměl, veškerý majetek se utopil v moři. Aby uţivil syna i sebe, přijal nabídku Šejdíře - vůdce aldaveronské spodiny a přidal se k vymahačům výpalného. Styděl se za svůj způsob obţivy, ale pro chlapce by udělal 9

cokoliv. A Malako to věděl. Něco vycítil, něco odposlechl od svých vrstevníků, malých kapsářů a zlodějíčků, potomstva velké bandy sídlící v podzemí chudinské čtvrti. Měl svého otce rád a dnešní podezřele dlouhá návštěva u kováře mu dělala starosti. Říkalo se o něm, ţe je to mistr ţelezného řemesla, vyučený v dalekém univerzitním městě Tarn´Ut na pobřeţí pevniny Frawuthorn. Malaka se zmocnil špatný pocit. Podobný pocit, jaký měl před dvěma lety, kdyţ nastupoval na osudovou loď. Ţelezná vrata se náhle prudce otevřela a na náměstí s křikem vyběhli tři muţi. Za nimi vyšlehly plameny a seţehly záda toho nejpomalejšíh o. Jeho oblek se vzňal a muţ začal vyděšeně křičet. Svalil se na zem, snaţíc se oheň udusit válením v prachu cesty, ale marně. Vraty proběhl další muţ a Malako v něm poznal kováře. V pravé ruce drţel kladivo s hlavicí od krve a z dlaně napřaţené levé ruky mrštil za prchajícími muţi další salvu ohnivé energie. Chlapec si uvědomil, ţe ţádný z prchajících muţů nekrvácel a ţe jeho otec doposud nevyšel ven. Zatímco

se

kovář

snaţil

uhasit

plameny

proklouzl Malako za bránu. Tušil, co tam

na

hořícím

nešťastníkovi,

uvidí. S pláčem poklekl

k postavě zhroucené v tratolišti krve. Umírající muţ s hlubokou ránou na spánku stiskl chlapci drobnou ruku. „Nezlob se na mě…, ani na něj,“ ukázal očima na vracejícího se kováře, „tak uţ to ve špíně města chodí…“ Slova mu odumřela na rtech a pohled se rozostřil. Kovář se shýbl ke smutné dvojici a zatlačil mrtvému oči. Chlapec si ho nevšímal, ztracený ve svém ţalu. 10

Pootevřenými vraty do dvora nahlédla velká černá kočka doprovázená mourovatým kotětem. Upřela pohled svých ţlutých o čí na zemřelého a pak starostlivě olízla kotě za uchem. „Pohleď, můj malý Mourricio, Smrt přeťala vlákno života poutající duši k tělu. Duše je neklidná, nechce se jí odejít, k tomuto světu ji vá žou silné city. Mohlo by se stát, že se zatoulá a promění v d émona. Proto jsme tu my, já a ty a další našeho druhu. V ždy dva krůčky za Smrtí dohlí ží me, aby duše zemřelých došly pokoje." Kotě se posadilo a pozorně sledovalo zářivou auru své matky, kterak opouští kočičí tělo a vydává se k leţící postavě. Spatřil malé světélko vznášející se nad muţovým hrudníkem a pak rychlý pohyb kočičí tlapky. Máma kočka ve své nehmotné podobě uchopila lapenou duši do tlamičky a vzápětí se před ní rozevřel vířivý portál do Onoho světa. Protáhla se otvorem a za okamţik jím proskočila zpět, jiţ s prázdnou tlamičkou. Zářivá silueta se navrátila do hmotného těla a kočka si olízla tlapku, dál pozorující dění na dvoře. „Naučíš se číst v duších lidí, v jejich vzpomínkách a myšlenkách, odhalíš jejich sílu a charakter. Aura toho kováře je živ ena silnou duší, po zoruji ho už mnoho let, aniž by to tušil. Až jeho tělo vypoví slu žbu, budu připravená... Pohleď na toho chlapce. Jeho duše je zjizvená, ale také velmi silná. I na něj by měl někdo z lapiduchů dohlédnout." Kotě se otřelo hlavou o mámin b ok a tence mňouklo. To mňouknutí vytrhlo chlapce ze zármutku právě ve chvíli, kdy se k vratům blíţily chvatné kroky přivolané městské hlídky. Poloţil otcovu ruku jemně na zem a hbitě proklouzl vraty ven dřív, neţ si ho příchozí všimli a kovář stihl zadrţet . Kouzlo vzpomínek pominulo a Rricio pocítil v útrobách dotěrné drápky 11

hladu. Čas ulovit si něco k večeři a moţná zaběhnout domů na misku mléka. Rozkošnicky prohnul hřbet a protáhl si tělo. Po večeři by se mohl poohlédnout po kočkách. Noc byla ještě mladá … xxx Guittat seděl na rozpadající se lavici v dýmem zahalené přístavní hospodě U dvou racků. Netrpělivě si pohrával s hliněným korbelem, aţ zvětralé pivo vyšplíchlo na stůl. Ráno toho dne našel na polštáři lístek se vzkazem, ţe pokud se chce dozvědět víc o jisté osobě, která mu komplikovala ţivot, má se dostavit na tohle místo. Samozřejmě inkognito. Vzhledem k tomu, ţe neznámý pronikl aţ do jeho loţnice a očividně neměl úmyslu ho ohroţovat na ţivotě, dorazil na schůzku bez ochranky. Seděl tu uţ půl hodiny sám a čekal na svého tajemného spojence. Byl upřímně zvědavý, kterou osobu měl neznámý na mysli, protoţe v Guitatově seznamu nepohodlných lidí jich bylo rozhodně více neţ jeden. I kdyţ si musel přiznat, ţe v tuto chvíli mu dělal největší starosti tmavooký diablo. V duchu si rekapituloval to málo, co se mu zatím o Smrtonošovi podařilo vypátrat.

Stopy minulosti nevedly daleko.

Končily

v přístavní čtvrti

ostrovního města Aldaveron, v její lepší části. Před pěti lety si tu na několik týdnů pronajal asi patnác tiletý chlapec pokoj ve studentském hotelu. Recepční trvala na zápisu do knihy hostů a chlapec po chvilce přemýšlení vyslovil jméno Luka Mortifer. Působilo to, jako by si to jméno právě vymyslel, ale paní domu jeho historka, ţe pochází z centrálního Tranůvisu a tady jen přesedá na loď do tarnutské univerzity, kam ho posílají rodiče, stačila. Protoţe hoch zaplatil nájem na celý měsíc dopředu a peníze na ruku byly v Aldaveronu tím, co se počítalo. Všimla si ještě, ţe za chlapcem denně dochází asi čtyřicetilet ý muţ, a kdyţ na něj jednoho dne udeřila, zjistila, ţe je to učitel a dohlíţí na Mortiferovo studium čtení, 12

psaní a etikety. To na ni zapůsobilo velmi kladně a proto si chlapce s hnědorudýma očima a drobnými růţky zapamatovala. Byl na rozdíl od ostatních ubytovaných studentů tichý, vţdy zdvořilý a slušně oblečený. Po čtyřech týdnech si sbalil malý kufřík, spěšně se rozloučil a pak uţ ho nikdy nespatřila. Krom recepční a učitele nenašli nikoho dalšího, komu by jméno Luka Mortifer nebo jeho popis přišly jakko liv povědomé. Guittata vyrušil z rozmrzelých myšlenek příchozí, který si přisedl ke stolu naproti němu. Přes hlavu měl přehozenu kápi, staţenou hluboko do čela. Naklonil se k obchodníkovi a lehce poodhalil svou tvář. „Nerad tě nechávám čekat, Šejdíři, a le věřím, ţe se ti ten obětovaný čas brzy vrátí.“ Guittat ten nepříjemný, skřípavý hlas poznával. A ten kousek jednookého obličeje, co spatřil pod kápí, mu potvrdil, ţe před ním opravdu sedí správce tarnutových dolů. „Je to uţ nejméně dvanáct let, co jse m přišel o oko a málem i o svůj ţivot. Ta stará záleţitost je pro mě velice osobní a rád bych ji definitivně uzavřel. Napadlo mě , ţe bychom si v tomto ohledu mohli vzájemně prokázat nějakou tu laskavost…“ „To záleţí na tom, jak by ta laskavost konkrétně mě la vypadat…“ zareagoval opatrně Guittat. „Kdyţ naznačím, ţe ta laskavost má hnědorudé oči a pochybný původ, je to pro tebe dostatečně konkrétní?“ Guittatova tvář se roztáhla do ţraločího úsměvu. „Co se zaměřit na ještě konkrétnější nabídku, na kterou bych mohl říci 13

ano?“ xxx Pierron Dezelus si stáhl kápi hlouběji do čela a práskl bičem nad záděmi zapřaţených koní. Vůz, na jehoţ kozlíku seděl, uháněl na prašné cestě, aţ kola nadskakovala. Ve stříbřitém světle měsíce před sebou spatřil siluetu

pevnosti

severozápadního

Arana, cípu

nacházející

města

se

Tarn´Ut.

něco

Pevnost

přes

pět

chránila

mil

od

vstup

do

rozsáhlého systému podzemních jeskyní, v nichţ diablové dnem i nocí tříštily jejich stěny na tarnutové krystaly. Ty pak putovaly do skladu čarokrále, svrchovaného vládce Tarn´Utu, odkud je nechal vyváţet do celého

světa.

Do

vzdálených

míst

najímal

vzdušné

koráby

taţené

nebeskými koňmi, pro kratší či objemnější dodávky vyuţíval svou vlastní námořní flotilu. Největší objem magické horniny putoval na trh do Aldaveronu a na jeho ochranu dohlíţela posádka pod velením Protektora. Tarnut byl jedním z klíčových elementů světové ekonomiky. Vzhledem k tomu,

ţe

většina

světa

byla

tvořena

menšími

či

většími

ostrovy

suţovanými rozmary ţivlů, vyuţívali lidé magické energie t arnutu k udrţování bariér chránících je před záplavami a ničivými tajfuny, k udrţování tepla v mrazivých oblastech nebo chladu v krajích suţovaných vedrem. Jeho vyuţití bylo rozmanité, ale mělo svá omezení. Krystal poskytoval

jen

určité

mnoţství energie.

J akmile

se

tato

vyčerpala,

jednoduše se rozplynul a navrátil do svého naleziště. Nikdo nechápal, jak a proč se tak děje, ale bylo to tak. Koloběh tarnutu zajišťoval čarokráli věčné zisky. Těţba

nerostu

byla

nebezpečná,

neboť

se

nedalo

předvídat,

kolik

zhmotněné energie se navrátí v ten který okamţik. Stávalo se, ţe zatímco otrok kopal do skály před sebou, přibylo na stěně za ním během okamţiku 14

takové mnoţství tarnutu, ţe ho doslova rozdrtilo. Jindy ze stropu vyrostl nečekaně rychle krápník a kopáče přibodl k zemi. Za staletí se sice podařilo

počet

takových

nehod

sníţit,

ale

vyţadovalo

to

neustálou

pozornost a včasnou reakci dozorců. Ne ţe by měli starost o zdraví či ţivoty otroků jako takové, ale přeci jen, neţ se diablo dostane do věku, kdy je schopen efekt ivně vykonávat svou práci v dolech, chvilku to trvá. Jako obvykle se Pierronovi honila hlavou spousta myšlenek a krátila mu cestu. Ohlédl se za sebe, aby zkontroloval stav muţe leţícího na dně vozu. O chvíli později zabušil na bránu pevnosti a prohodil něk olik slov ke stráţným. Pohotově se chopili bezvládného těla a odnesli ho do jednoho z kamenných domků lemujících nádvoří. Pierron zadal vojákům ještě několik pokynů, nechal si otevřít bránu a znovu práskl do koní, aby se pokud moţno nikým nepozorován vráti l do své rezidence v Tarn´Utu co nejdříve. Samotkou se neslo nepravidelné oddychování, čas od času přerušené tlumeným zasténáním. Diabla spícího na kavalci suţovala horečka a noční můry. Ve snu, který se mu právě zdál, mu opět bylo patnáct let a spěchal měsícem ozářenými ulicemi do Síně šejdířů. Uţ tři roky uplynuly od chvíle, kdy se vymahači výpalného pokusili zastrašit Xaveria, mistra kováře staré čtvrtě. Po otcově smrti se chlapcovou rodinou stala banda zlodějíčků, šejdířů, lupičů a levných kurtizán pod ochranou Šejdíře. Malako si nestěţoval. Zprvu to nebylo snadné. Při jedné ze svých prvních kapesních krádeţí byl dokonce přistiţen, ale pud sebezáchovy v něm probudil vrozené nadání zmrazit mysl okrádaného a obrat jej o vůli se hýbat či mluvit po několik o kamţiků. Ta kratičká chvilka mu tehdy umoţnila ztratit se v davu i se svým lupem. V následujících časech se Malako zaměřil na cvičení hbitosti, přesnosti a zručnosti, ale nezapomínal ani

na

nově

odhalenou

schopnost

mentálního

útoku.

Nepochybně

disponoval jistým přirozeným magickým nadáním, jen neměl dostatek 15

znalostí, aby ho dokázal plně vyuţít. I tak jeho úspěchy v kapsářské oblasti nezůstaly v bandě utajeny a sám Šejdíř ho zapojoval do svých plánů a přepadení. Chlapcova magie, byť nedokonalá, byla překvap ivě silná a Šejdíř dokázal skvěle vyuţít okamţiku překvapení. Díky té spolupráci se většina akcí zdařila bez prolití kapky krve. Postupem času si vůdce bandy tichého chlapce oblíbil a prakticky pojal za adoptivního syna. V poslední době se však do staré čt vrti přistěhovala konkurence a jakýsi Maurice si nárokoval titul vůdce aldaveronského podsvětí. Šejdíř se mu vysmíval, ale před vnímavým Malakem nedokázal své starosti zakrýt docela. Mauricův vliv sílil den ze dne. Chlapce z myšlenek vytrhl varovný pocit. Něco nebylo v pořádku. V jindy rušných ulicích se rozprostíralo nepříjemné ticho. Jakoby s kaţdým dalším vydechnutím mělo přijít něco zlého. Cestou spatřil ve stínech domů několik kočičích siluet spěchajících stejným směrem. Kdosi mu jednou řekl, ţe kočky cítí přicházející Smrt, ţe samy pocházejí z Onoho světa. Nikdy o tom nepochyboval. Přidal do kroku a seběhl rozpadající se schodiště vedoucí do podzemních prostor. Nikdo tu nehlídal, uţ to bylo podezřelé. Bez dalšího rozmýšlení se rozběhl k velké síni, kde se Šejdířova banda kaţdý den po západu slunce scházela. Uţ by měl slyšet šum hlasů, hudbu a zpěv ţebravých muzikantů jako kaţdý jiný večer, ale místo toho mu v uších pulzoval pouze tep vlastního vyděšeného srdce. Konečně vešel do síně. Přestoţe podvědomě tušil, ţe něco takového najde, šok z té nelítostné scény ho zmrazil na místě. Téměř všichni, koho znal, všichni přátelé i nepřátelé z bandy byli v síni. Jindy šedivá kamenná podlaha se nyní doslova topila v krvi. Ušetřen nebyl nikdo. Nepřítel si k úderu vybral chvíli, kdy se v síni scházeli členové tlupy odevzdat část své 16

kořisti svému vůdci. Malako jako jeden z mála chyběl, protoţe Šejdíř mu k nedávným patnáctým narozeninám udělil dočasnou výjimku. Slzy ho pálily v očích,

kdyţ zrakem

přejíţděl prostor síně ,

zhroucené

postavy s

rozbitými hlavami a podřezanými hrdly. Bez ohledu na věk či pohlaví. Malakovu pozornost přitáhl těţký sten ozývající se z druhé strany síně. K desce převráceného stolu tam visel dýkami přibitý Šejdíř a volal jeho jméno. V mţiku byl u něj a sáhl po jedné z dýk, aby ji opatrně uvolnil. Muţ však zakroutil odmítavě hlavou. „Nech toho. Mé chvíle jsou s ečteny. Asi ti uţ došlo, ţe nás tu objevila konkurence. Ten Maurice Guittat nemá ţádné zábrany, ţádnou čest. Prostě se rozhodl nás vyhladit d o jednoho. Jeho zabijáci pátrají po těch, co tu nejsou. Malako, jsi moţná poslední z nás… Slib mi něco, neţ odejdeš.“ „Všechny vás pomstím!“ vyhrkl ze sebe chlapec. „Zapomeň na pomstu! Tak to v podsvětí chodí, špína a krev k tomu patří, silnější přeţívá. V ím, jaké máš nadání. Tady bys ho nikdy zcela nevyuţil. Ale v Tarn´Utu, na univerzitě, se můţeš naučit opravdové magii. Zbavit se špíny města. Povím ti, jak se dostat k pokladu šejdířů, ale slib mi, ţe pouţiješ to bohatství, abys přeţil a jednou se stal opr avdu někým, na koho se nezapomíná.“ „To ti slibuju…“ stiskl chlapec dlaň umírajícího Šejdíře. Pak vyslechl přítelova poslední slova a díval se, jak jeho pohled hasne. Kdyţ mu konečky prstů zavíral víčka, zašeptal ještě jeden slib sám sobě. Maurice Guittat jednoho dne zaplatí za své hříchy… Rricio seděl schoulený u rohu převráceného stolu, s ocáskem stočeným těsně podél těla, aby si ho neušpinil v rudé kaluţi připomínající rozlité 17

červené víno. Nebyl to ale pach vína, co mourek větřil, ale docela obyčejná Sm rt. V Síni šejdířů pozoroval své bratry i sestry. Trpělivě dohlíţeli na duše odpoutávající se od chladnoucích těl, desítky světélek vznášejících

se

k

vířivému

portálu

do

Onoho

světa,

který pro

ně

lapiduchové otevřeli. Jen několik z nich museli odnést skrz portál osobně. Nakonec tu zbyl pouze Rricio, chlapec a umírající muţ. Mourek trpělivě čekal, aţ Šejdíř vydechne naposledy. Kdyţ Malako odešel za pokladem, jak slíbil, doprovodil někdejšího vládce staré čtvrti na druhou stranu osobně. Diabla probudilo z n očních můr vrznutí otevíraných dveří a odválo stopy krvavého snu z jeho mysli. Procitnutí bolelo, třeštila mu hlava, cítil modřiny po celém těle. Dotkl se prsty čela nad spánkem a narazil na zaschlý krvavý šrám. Na předloktí zvednuté ruky se o pozornost hl ásilo čerstvě vypálené znamení o velikosti mince. Nedokázal si vybavit, jak k němu přišel. Vlastně si nevzpomínal vůbec na nic, jen na některé detaily odezněného snu. Byla to jen noční můra nebo zlé vzpomínky vyvolané podvědomím? A proč část z nich vnímal v kočičím těle? Do šeré místnosti vstoupil diablo s vlasy bílými jako sníh. V ruce nesl hliněnou mísu a v ní dţbán s vodou. „Prý jsi v noci utrţil zranění při rázovém růstu tarnutu ve východním tunelu. Co potřebuješ ošetřit?“ Tázaný se opatrně posadil na kavalci a opřel se o studenou kamennou stěnu za sebou. Cítil se malátně a všechno se zdálo poněkud rozostřené. „Nevzpomínám si na ţádnou nehodu v podzemí. Vlastně ani nevím, kde to jsem a proč. Hlava mě bolí jako střep.“ 18

„Nejspíš amnézie jako následek otře su mozku a šoku z blízkosti smrti, to se tu občas stává…“ Ranhojič se posadil na stoličku u lůţka a nalil do mísy trochu vody. Očistil diablovo zranění od zaschlé krve a namazal mastí, kterou vytáhl z kapsáře u pasu. „Kde to jsme - v lazaretu? V první ch víli mě napadlo, ţe jsem ve vězeňské cele. A nevíš, co znamená tohle?“ ukázal zraněný na vypálené znamení na svém předloktí. „Tahle stavba tu slouţí jako lazaret i jako samotka, podle potřeby. Ten znak na předloktí, to je cejch otroků. Říká, ţe je naším os udem slouţit čarokráli a dolovat pro něj tarnut. Copak si nevzpomínáš vůbec na nic?“ „Ne, vlastně si nevybavuji ani vlastní jméno.“ „Podle stráţí se jmenuješ Malako. A přivezli tě z východního tunelu včera v noci. Prý mají velký počet raněných a málo léčit elů, proto tě poslali sem.“ „Nevzpomínám si… ale to jméno - Malako, mám pocit, ţe ke mně opravdu patří. A jak se jmenuješ ty?“ „Lebekain. Víš, bývá zvykem vypalovat otrokům cejch v osmém roce věku, je zvláštní, ţe ty jsi ho dostal aţ teď. No nic, nějaké da lší zranění, co bych měl prohlédnout?“ „Mám pocit, ţe mám polámaná ţebra…“ „Podívám se na to.“ Lebekain přiloţil Malakovi dlaň na hrudník a zavřel oči. 19

„Hm, takových pohmoţděnin… , naštíplá ţebra nejsou tím jediným, co tu vidím. Vypadá to spíš, jako bys ut rţil pořádný výprask. Nezdá se, ţe bys měl něco rozdrceného, ani ţádné vnitřní krvácení, coţ bývá při rázových růstech nejčastějším následkem. Zkusím povzbudit tvé tělo k větší regenerační aktivitě, ale s bolestí nic udělat nemůţu, promiň.“ Malako zaznamenal příval energie vycházející z Lebekainových prstů. Při kaţdém nadechnutí cítil i nadále bolest, ale zdálo se mu, ţe některé pohmoţděniny uţ se začaly hojit. „Víc neumím, nemám potřebné vzdělání. Kdyţ jsem byl chlapec, starali se o nás léčitelé studovaní v Tarn´Utu. Ale před dvaceti lety se jedna z léčitelek zapletla s otrokem, a kdyţ to později vyšlo najevo, byl civilistům vstup mezi nás zakázán. Děláme, co umíme, co nám zkušenosti a vrozená magie dovolí… Škoda, ţe nedokáţeme posílit své schopnosti energ ií tarnutu. To by se to léčilo lépe.“ „Tomu nerozumím.“ „Diablové obecně mají magické nadání v podstatě stejné jako ostatní rasy, ale nedokáţeme pouţít k násobení energie tarnut, prostě to na nás nefunguje. Tedy, ne v blízkosti dolů a mimo ně nemáme příst up. Zato čarokrálovi lidé tu schopnost mají a díky ní si nás udrţují v područí. Abych dokázal, co jejich léčitelé, musel bych se naučit plně vyuţívat svého vrozeného nadání, studovat. Nebo mít někoho z předků s krví jiné rasy, to bych uměl vyuţít sílu tarn utu.“ „Proto sem uţ nesmí civilisti, protoţe se bojí, ţe by se případní míšenci diablů mohli pokusit vyuţít moc tarnutu pro sebe... Jak to bylo tehdy s tou léčitelkou?“ 20

„Jeden z drábů si na ni dělal zálusk, ale všiml si, ţe více neţ on ji zajímal diablo, kterého ošetřila po jednom z rázových nárůstů . Pověsil se jí na paty a zjistil, ţe má doma osmiletého syna. V tom věku začínají diablům rašit růţky, takţe drábovi okamţitě došlo, kdo je otec. Chtěl chlapce odvést do dolů a ocejchovat. Matka však o syna bojo vala a v zoufalství vpálila drábovi ohnivý výboj do tváře. Pomohla utéct svému milenci z pevnosti a téţe noci všichni tři prchli z Tarn´Utu po moři. Dráb naneštěstí přeţil, ale přišel o oko a na tváři má jizvy po spáleninách. Skoro dva roky pátral po uprchlících, neţ se vrátil zpět. Prý je téměř dostihl, ale rozmar přírody ho připravil o potěšení z pomsty. Zahynuli někde na moři.“ „Víš toho hodně, na někoho, kdo tráví ţivot zavřený v pevnosti.“ „Vojáci toho napovídají. Nás v tomto směru neberou jako hrozb u. Jsme jen otroci, kteří se narodili, ţijí i zemřou v dolech nebo v této pevnosti. Víme mnoho věcí, ale chybí nám posluchači… Co se týče těch ţeber, máš svým způsobem štěstí. Pozítří se konají v Tarn´Utu kaţdoroční slavnosti slunovratu. Čarokrál si nasadí tarnutovou korunu a provede rituál, kterým uzdraví zranění a vyléčí nemoci všemu ţivé mu v okruhu deseti mil. Kouzlo pokrývá i prostor téhle pevnosti a dolů.“ Dveře místnosti se znovu otevřely. „Lebekaine, uţ jsi hotov? Práce čeká!“ Bělovlasý diablo se zvedl ze stoličky. „Uvidíme se v dolech…“ xxx Micias Mourricio mţoural do prázdné misky a konsternovaně poklepával 21

špičkou svého ţíhaného ocásku o podlahu. Za celou dobu, co ţil se svý m lidským společníkem, se nestalo, ţe by dvakrát po sobě nepřipravil mourkovi misku smetany nebo mléka na přilepšenou. Jistě, čas od času přítel strávil noc mimo pokoj nebo leţení, ale přinejmenším se zastavil kocourovi přichystat, co bylo jeho. Rricio větřil zradu. Sloţil tlapky pod sebe a poloţil se na zem. Přimhouřil oči a vyslal své nehmotné já pátrat po nezvěstném příteli. Volal malou část své duše, kterou mu kdysi věnoval, aby ho udrţel při ţivotě. Netrvalo dlouho a zachytil stopu důvěrně známé aury. Hledaný byl zraněn, ale ţiv. Co však mourka po chvilce zkoumání znepo kojilo na nejvyšší míru, bylo jeho vědomí. Něco mu scházelo, něco velice podstatného… xxx Malako máchl krumpáčem a od stěny jeskyně se odštípl další kus fialového

krystalu.

Na

chviličku

ve

svém

úsilí

přestal,

aby

děvče,

obcházející skupinku horníků, s níţ pracoval, mohlo sesbírat uvolněný tarnut do proutěného košíku. Hornina byla lehká, přestoţe velmi tvrdá a nepoddajná. Setřel si pot z čela a prohlédl dlaně svých rukou, na nichţ ho pálily puchýře rozedřené do krve. Všiml si, ţe ostatní diablové touto potíţ í netrpěli. To mohlo znamenat jen jediné, ţe drţením krumpáče nestrávil v minulosti mnoho času, pokud vůbec nějaký. Rozhlíţel se kolem sebe. Krystalické stěny jeskyně se třpytily ve světle loučí a měnily svůj tvar přímo před očima. Práce kopáčů musela prob íhat nezvolněným tempem, jinak hrozilo zarůstání prostoru vracejícím se tarnutem. Kaţdou z jeskyní kontroloval jeden dozorce a jeden voják. Jejich úkolem bylo udrţovat pracovní tempo a sledovat měnící se stav stěn, aby mohli kopáči včas zareagovat na přípa dný rázový nárůst. V neposlední řadě zajišťovali pořádek na pracovišti, jak tomu rádi říkali. 22

Malako se chopil krumpáče právě včas, aby se vyhnul pobídce bičem, a pokračoval v únavné práci. Přemýšlel o dosavadních postřezích. Nic a nikoho z toho, co viděl kolem sebe, nepoznával. Přesto mu byly jeskyně neurčitým způsobem povědomé. Jakoby mu o tom, jak to tu vypadá a chodí, hodně dávno někdo vyprávěl. Staré mozoly na jeho rukou musely pocházet od jiných nástrojů, neţ od hornických, tím si byl uţ jist. Instink ty diablovi napovídaly, ţe jeho situace vůbec není taková, jaká ze zdá být. Z hloubi jeho mysli se na povrch pokoušely prodrat vzpomínky, ale zatím svůj boj prohrávaly. xxx Obě slunce jiţ dávno zapadla, kdyţ Lebekain dorazil do hlavní ubikace otroků, aby si u kuchaře vyzvedl svou porci. Jako jeden z několika málo léčitelů si mohl dovolit tu a tam poţádat o drobnou laskavost na oplátku za vyléčená zranění či neduhy. Schování jídla a čisté deky k tomu patřilo. S miskou ještě vlaţných brambor zapátral pohlede m po jídelně, zda mezi diably neuvidí Malaka, ale neměl to štěstí. Toho dne zaskakoval za zraněného léčitele Stixe ve východním tunelu, kam obvykle neměl přístup, a trochu se vyptával. Nikdo si podle jména ani popisu nedokázal mladíka vybavit. Něco tu nehrálo a Lebekain cítil potřebu záleţitost objasnit. Mohl to být čarokrálův špeh. Moţná si stráţní přeci jen všimli nálad otroků a tuší, ţe spřádají plán na vzpouru. Jako obvykle měl večeři spořádanou dřív, neţ si jeho ţaludek stačil uvědomit, ţe je syt, a t ak přihodil misku k hromadě špinavého nádobí a zamířil ke dveřím na konci jídelny. Doufal, ţe ještě najde klidné místo k spánku. Tady platilo, ţe kdo dřív přijde, lepší mí sto bere. xxx 23

Malako seděl opřený o zeď v rohu rozlehlé místnosti noclehárny, pokud se tak místnost dala nazývat. Nacházela se v přízemní kamenné budově a východ z ní vedl do sousedící jídelny. Jediný vchod do ubikace hlí dali vojáci zvenčí, uvnitř pobývali pouze otroci. Drábi či jiní ozbrojenci sem chodili jen za účelem zjednání pořádku v případě hádek a rvaček. Buď je přilákal přílišný hluk , nebo podezřelé ticho. Za poškození zdraví otroka ve rvačce byl potrestán nejen viník, ale i voják na stráţi. Čarokrál škody na majetku nepromíjel. Provinilý otrok skončil obvykle na samotce vyuţívané příleţitostně jako lazaret pro těţší případy. Těch malých kamenných budov postavených pro tyto potřeby se v pevnosti nacházelo víc neţ dost. Hala noclehárny byla téměř prázdná, kdyţ sem Malako přišel, ale posléze se hliněná podlaha zaplnila dekami a odpoč ívajícími ţenami s dětmi, které drţely

místo

svým

druhům.

Před

vchodem

do

ubikace

stál

jakýsi

přístřešek, ve kterém se skladovaly houně přes den. O čistotu dek se staraly ţeny, které nebyly schopny práce v dolech. Vzhledem k počtu otroků měly kaţdý den co dělat. Rozvěsit, vyklepat či vyprat stovky houní, to byl nekonečný běh. S odchodem na směnu diablové odnášeli deky k přístřešku a při návratu si je brali zpět. Nikdo neměl svou vlastní, byl to majetek čarokrále, milostivě jim zapůjčený. Ostatně, vyšitá tar nutová koruna neponechávala prostor pro ţádné pochybnosti. Malako pozoroval přicházející diably a snaţil se udělat obrázek o ţivotě, o kterém se ho někdo snaţil přesvědčit, ţe do něj patří. Nevlastnili nic, ani tu deku ne. Na lněných tunikách, do které byl oblečen i on, bylo opět vyšité znamení otroků – čarokrálova koruna. Jakoby nestačilo, ţe ji mají bez výjimky vypálenou na předloktí.

24

Příchozí si neznámého diabla nijak nevšímali, kaţdý si našel své místo. Občas se o něj chvilku dohadovali, ale jinak byl klid. Dokud vchodem neprošel Arcalis. V průběhu dne se Malako doslechl něco málo o hierarchii komunity otroků.

Arcalis

byl

cosi

jako

jejich

vůdce.

Lebekaina

si

váţili

a

respektovali ho, ale Arcalise se báli. Nechodil daleko pro ránu, ale nebyl to jen hloupý rváč. Měl svou vizi a sen o svobodě. Právě teď jeho oko spočinulo na místě, kde Malako odpočíval. Byla to strategická pozice s krytými zády a přehledem o dění v místnosti, včetně vchodu. Ţeny sklopily oči a náhle jakoby je zajímaly výhradně jejich ratol esti. Muţi zbystřili. Šum v místnosti se varovně ztišil. „A ty jsi kdo, ţe jsem tě tu ještě neviděl?“ šťouchl Arcalis špičkou boty do sedícího diabla. „Malako. Z východního tunelu.“ „Tak nováček! Tak podívej, chlapče. Jen proto, ţe nevíš, jak to tu chodí, ti prominu, ţe sedíš na mém místě. Jestli se do deseti vteřin odklidíš pryč, ušetřím tě výprasku.“ Malako se na diabla tyčícího se nad ním váhavě zahleděl. Tichý vnitřn í hlásek uvnitř mu našeptával, ţe by si neměl dělat nepřátele hned první den, ale jiný, o něco vtíravější hlas tvrdil, ţe přátele si beztak dělat neuměl a nejspíš o to ani nestál. „Byl jsem tu dřív a hodlám tu zůstat.“ Někde v místnosti zaslechl překvapené nadechnutí, šum utichl docela. Arcalisovi zmizel z tváře blahosklonný výraz. Švihnul nohou s cílem zasáhnout Malakovu hlavu a moc ho překvapilo, kdyţ sedící diablo 25

kopanci mrštně uhnul, vyuţil energie vykopnuté nohy a útočníka stáhl za kotník na podlahu. Ten v poslední chvíli natáhl dlaně před sebe, aby ztlumil náraz, ale sotva se dotkl podlahy, kolem jeho krku se bleskově obtočily pevné paţe. Vzápětí pocítil tlak na klíční kosti a dřív neţ stihl zareagovat, vyskákaly mu před očima mţitky a za nimi černá bezvědomá tma. Vítěz uvolnil sevření a uloţil sokovo náhle vláčné tělo vedle sebe jakoby k spánku, dokonce přes něj přehodil deku. Avšak představení ještě nekončilo. Arcalis měl přátele a dva z nich se právě blíţili k diablovi s neskrývaným záměrem svého vůdce pomstít. Malako vyskočil na nohy a hodnotil nové protivníky. Přistihl se při myšlence, ţe se na střet těší, ţe ví naprosto přesně, kam v příštích vteřinách udeří, a ţe si nedělá ţádné starosti o výsledek boje. Vyčkával. Do situace se nečekaně vloţil Lebekain, kter ý se vynořil z jídelny a vyrazil přímo k ohnisku napětí. Přiklekl k Arcalisovi, aby mu zkontroloval tep. „Ţije. Jen si trochu pospí,“ prohlásil pak spěšně k ostrým hochům. „Moţná byste měli udělat to samé. Blíţí se sem pohůnci na kontrolu. Toho ticha si nejde nevšimnout.“ Lebekainovo slovo mělo v komunitě jen o něco menší váhu neţ vůdcovo. Diablové pokrčili rameny, jeden z nich zkontroloval Arcalise a potvrdil léčitelova slova. Místnost opět vyplnil šum tlumených hlasů, tu a tam zaplakalo dítě, jiné vypískl o během hry. Malako si všiml, ţe v ubikaci se nachází nemalý počet koček. Přesněji řečeno, polehávaly na dekách, pospávaly v náručí dětí, případně se majestátně procházely a vyhlíţely nějaké zajímavé místo na spaní. 26

Mezi ostrůvky lidí se proplétal mourova tý kocour, ţíhaný ocásek vysoko zdviţený. Rozhlíţel se přezíravě kolem, aţ se jeho pohled zastavil u Malaka. Ostentativně se protáhl a zívl. O chvilku později jiţ seděl na diablově dece a tiše předl. Šedohnědý mourek měl bílou ná prsenku, bříško a ponoţky n a tlapkách. Malakovi přišel povědomý, ale těţko říct, všichni mourci jsou

si tak podobní.

Zkontroloval

pohledem

spícího

nepřítele. Byl si jist, ţe během noci od něj ţádné nebezpečí nehrozilo. Dal si tedy pod hlavu boty a zády ke zdi se zachumlal do deky. P ak zavřel oči a naslouchaje tichému předení se pozvolna propadal do snů. Rricio se přesunul na diablovu hruď a pohodlně se usadil. Přítelova paměť byla narušena. Instinkty fungovaly, nicméně, chyběla minulost a vědomí sebe sama. Ten, kdo mu ublíţil, spoléh al na trvalé poškození. Naštěstí se mýlil. Jen Rricio věděl, kolik síly se v tom těle i mysli skrývalo. Nepřítel dokázal vymazat jizvy minulosti z paměti, ale nikoliv z duše a toho hodlal lapiduch

vyuţít.

Tlapkami

hnětl

spáčův

hrudník,

předením

vetkával

vzpomínky do jeho snů a otevíral staré jizvy. Duše musí opět krvácet, aby diablo mohl najít sám sebe. Protoţe dokud si nevzpomene, kým vším byl a kým se stal, bude mu souzeno ţít jako otrok a stejně tak i zemřít. Zuřící bouře nahnala koráb přímo na útesy, li dé křičí a matka ho svírá v náručí ve snaze ho uchránit před zlomeným stěţněm, který na ně padá jako sestřelený dravec. Skáčou do moře, do studené rozbouřené vody. Matka ho stále křečovitě objímá, náhle podivně tiše, a mořská pěna kolem nich se barví její šarlatovou krví. Malako nahmatává dlaní dřevěný suk zabodnutý do jejích zad a pochopí. Uvězněn ve smrtícím náručí klesá ke dnu a v plicích ho bodají tisíce jehliček. Ale on bojuje o ţivot a podaří se mu vyprostit a prodrat se ke vzduchu. Rychle se potápí z pět, aby matku vytáhl k sobě, ale uţ ji nikde nevidí. Vyráţí opět vzhůru a zoufale hledá otce... 27

Najde ho leţet v kovárně v srdci Aldaveronu, bere jeho chladnoucí ruku do svých dlaní a dívá se, jak z milujících očí vyprchává ţivot. Krev, zloba a ţal. U vrat mňouká mourovaté kotě s bílou náprsenkou a upírá na něj své kulaté šelmí oči. Podobný, avšak o pár let starší kocour skáče z přístavního mola na palubu lodi do Tarn´utu, na kterou se Malako nalodil a na brlení se mu smeknou zadní tlapky. Ţalostně mňouká, uţ brzy ho čeká pád do hluboké mořské vody. Nikoho z námořníků nezajímá. Diablo chytí mourka v poslední chvíli za kůţi na krku a vytáhne ho k sobě. Má šedohnědý koţich, bílé ponoţky na tlapkách a elegantní bílou náprsenku. O rok později diablo stopuje sv ou kořist na stezce zapadané sněhem. Podél ní se klikatí dravý potok a leckdy je potřeba ho přeskočit nebo přebrodit. Břeh je kluzký od ledu a není lehké udrţovat pravidelné tempo běhu a nezvrtnout si v nejistém terénu kotník. Kořist uţ musí být blízko, únosce své rukojmí nepochybně zatáhl do jeskyní. Stačí ho jen vystopovat a překvapit a další z řemeslných zkoušek bude mít diablo splněnu. Někde vpravo před sebou zaslechne naléhavé mňoukání. Na utrţené ledové kře sedí mourovatý kocour a naříká. Je mokrý a t řese se chladem. Není čas tahat zatoulané kočky z vody. Běţí dál, neţ stopa zapadá. Potok kříţí stezku o pár metrů dál a ledová kra s promrzlým zvířetem je na dosah ruky. Tiše zakleje a dvěma skoky přebrodí potok. Ani si nestihl uvědomit, kdy jeho ruka sáh la po kocourovi a strčila si ho za koţešinovou vestu, aniţ by zvolnil tempo běhu. Sedí

ve

svém

pokoji

a

nalévá

misku

smetany

svému

chlupatému

společníkovi. Dívá se, jak se kočičí jazýček míhá nad bílou hladinou a poslouchá spokojené předení. Bílá náprsenka a ponoţky na tlapkách jsou mu povědomé, ale kdo se vyzná v mourcích, jsou jeden jako druhý. Je noc, zdá se mu jedna z jeho pravidelných nočních můr, košile zmáčená studeným potem se mu lepí na kůţi. Cítí měkké tlapky na své hrudi a 28

hřejivou tíhu kočičího těla. Vibrace předení plaší noční můry a on se noří do uklidňující tmy. Po letech spánek přináší úlevu a sílu... xxx Ráno přišlo nečekaně brzy, Rricio nebyl se svou prací zdaleka hotov, nestihl osvěţit mnohé z důleţitých vzpomínek. Ale snad celý proces urychlil. xxx Malako si otřel pot z čela a napřáhl se k dalšímu úderu. Pořád ještě ho bolela hlava a ţebra o sobě dávala vědět při kaţdém nadechnutí i přes Lebekainovu péči. Bušil do stěny a přemýšlel o snech předešlých nocí. Uţ si byl jist, ţe šlo o stříp ky vzpomínek, jenţe doposud si z nich nedokázal sestavit celou mozaiku a prodrat se k celé své minulosti. Svým vzhledem se od ostatních diablů trochu lišil, jeho krev nejspíš nebyla úplně čistá. Měl bystré reflexy a věděl vše o anatomii a určitě se neţivil jako lékař; na to znal podezřele mnoho způsobů, jak ublíţit. Mohl být vojákem? Ten cejch a ta zranění jako po výprasku poukazovaly na něco osobního. Ale kdo byl jeho nepřítelem? Věděl, ţe někde v těch střípcích uţ na něj ta odpověď čeká, ţe ji má nadosah. Jeho pozornost k sobě přitáhli diablové kopající ve stejné jeskyni o kousek dál. Začali se mezi sebou o něčem dohadovat a trvalo jen několik okamţiků, neţ se vzduchem ozval svistot krátkého biče a vzteklý křik. Trestající dráb nedbal faktu, ţe provinilci se nebrání, a bil je dál, hlava nehlava. Hluk přivolal Lebekaina, který se běsnění snaţil zastavit, ale to uţ se na místo seběhli další vojáci a vrhli se i na léčitele s bezdůvodnou surovostí. V Malakově nitru se cosi pohnulo. Směsice hlubokého ţalu, zatv rzelé zloby a léty ţivené touhy po odplatě se opět probudila a drala se na 29

povrch. A on té důvěrně známé šelmě ochotně otevřel cestu ven. Odhodil krumpáč, přiskočil k chumlu bojujících lidí a zachytil ruku nejbliţšího drába,

napřaţenou

k ráně.

Tvrdým

úsporným

pohybem

ji

vykloubil

z ramene, pak muţi rozrazil čelo o výčnělek tarnutové stěny a nechal jeho bezvládné tělo padnout k zemi. Vojáci, kteří se soustředili na Lebekaina, obrátili v mţiku svou pozornost k Malakovi. Oba naráz po něm švihli svými biči, ale diablo s překvapivou mrštností zkrátil vzdálenost mezi ním a vojáky a chytil těla bičů dřív, neţ mu jejich konce mohly ublíţit. Škubnutím si přitáhl oba muţe k sobě, uchopil dlaněmi hlavu vojáka po levici a trhnutím mu zlomil vaz. Neţ dopadl na zem, vytrh l mu diablo dýku z pouzdra u boku a sotva postřehnutelným pohybem proťal krční tepnu zbývajícímu sokovi. Horká krev mu vystříkla do tváře. Křik vystřídalo hluboké ticho, ale on to nevnímal, jen strnule zíral na své dlaně, na mozoly zalité krví. Jednal inst inktivně, bez přemýšlení a tohle byl výsledek. Tři mrtví, bez zaváhání, bez výčitek. Měl lepší výcvik neţ ti vojáci, nikdy neměli ša nci ho v boji dostat. Cítil na pozadí své mysli záchvěv pochopení, jak se další a další části skládačky za čaly propojovat. Uţ jen chvilku a... Dál se ve svých úvahách nedostal, neboť mu přes ramena dopadla jiskřivá paralyzující síť a jeho vědomí se ponořilo do prázdnoty. Kdyţ se opět probral, byl svázaný do kozelce a do boku ho studila podlaha samotky. Jen několik centimetrů před svou tváří spatřil sedět mourovatého kocoura s bílou náprsenkou. Další střípek skládačky zapadl. „Rricio!“ „Vidím, že alespoň na mě si u ž vzpomínáš, ale to nestačí. Pořád nevíš, kdo a co jsi. Musíš vědět úplně všechno, jinak se odsud nedostaneš včas. Zavři oči a ponoř se do mých vzpomínek. Snad se nám podaří vyvolat tvé vlastní.“ 30

Diablo zavřel oči a nechal svou mysl zaplavit obrazy minulosti... Měsíční

kotouče na noční obloze ozařovaly svět pod sebou třpytivým

světlem. Pro mnoho národů měl dvojí úpl něk zvláštní význam. Stejně tak pro kočovný kmen tarasků, kteří se právě tuto noc sešli na jedné z mýtin v Keradinských horách, aby se stali svědky boje o titul šamana. Navzdory tradicím nebyl vyzyvatelem jejich soukmenovec, ale cizinec, který k nim přišel zhruba před rokem z dalekého jihu. Jednoho dne se objevil a přivedl

ztracené

hříbě

náčelníkovy

černoroţčí

klisny.

Hříbě,

které

dokázalo zabít horského lva jen pro potěšení ze hry. Náčelník to povaţoval za znamení shůry a tvrdil, ţe Luka, jak si mladík řík al, je posel bohů, který kmen tarasků pozvedne opět ke slávě. Kmenový šaman však vnímal cizincův příchod s nevolí, a kdyţ po roce mladík poţádal o provedení Rituálu, kterým by se stal členem kmene, šaman se postavil rázně proti. A proto ho Luka vyzval na s ouboj. Pokud vyhraje, bude moci rituál podstoupit. Válečníci i válečnice kmene taraskou se shromáţdili vně ohňového kruhu, uvnitř něhoţ byl do půdy vyryt velký pentagram. U prostřed pentagramu stáli proti sobě dva muţi. Opálený, po celém těle rudě tetovaný šaman mohutné s nezvykle

svalnaté bledou

postavy, pletí,

proti

němu

hnědorudýma

štíhlý, očima

a

ale

svalnatý

růţky

mladík

rýsujícími

se

v dlouhých černých vlasech sepnutých do ohonu. Míšenec člověka a diabla. Oba muţi byli neozbrojení, oblečení pouze do b ederních roušek. Náčelník posypal klestí hořící po obvodu kruhu sušenými květy byliny akálí. Vyvolal tak hustý, pohledem neprostupný dým, který sice ozařoval mýtinu ţlutým světlem, ale zároveň skryl dění v kruhu před zraky tarasků. Byla to tradice udrţova ná celé tisíciletí, podle níţ o půlnoci náčelník zapálil a udrţoval posvátný oheň a zhasil ho aţ s prvními slunečními 31

paprsky. Ráno z pentagramu povstal nový šaman a starý byl tentýţ den s náleţitými poctami pohřben. Taraskové sledovali sílící kouřovou clo nu, dokud za ní postavy obou válečníků

nezmizely

docela.

Pak

zavřeli

oči

a

dali

se

do

zpěvu.

Pentagram i zpěv kmen chránily před průnikem magie pouţité v souboji. Rricio celé dění trpělivě sledoval z větve nedalekého stromu. Do svítání zbývalo jen málo z noci, kdyţ seskočil do trávy a nenápadně proklouzl pod nohama zpívajících tarasků. Jako pro většinu kočkovitých magická bariéra pentagramu pro něj nepředstavovala ţádnou překáţku, jen chlupy na ocase se mu při průchodu zjeţily. To, co spatřil uvnitř, se mu vůbec nezamlouvalo. Oba válečníci leţeli na zemi a trhaně dýchali. Rricio větřil blíţící se Smrt. Očichal šamana a předními tlapkami si mu stoupl na hrudník. Zahleděl se do jeho duše. Byla neklidná, panovačná a mocná a ještě tento svět opustit nechtěla. L apiduch cítil, jak se s kaţdým dalším výdechem

osvobozuje

od

umírajícího

těla.

Spěšnými

krůčky

přešel

k diablovi. Tělo i mysl měl na rozdíl od šamana bez váţnějšího poranění, vyčerpal však všechnu svou energii, včetně jiskry poutající duši ke své hmotné schránce. Rricio usedl na diablův hrudník a počal tiše příst. Čas kvapil a on se musel rozhodnout. Obě duše byly nebezpečné a měl by je lapit a odnést za bránu, jakmile opustí tělo... Jenomţe diabla pokládal za... přítele... Nenechal Rricia utopit, ani zmrzn out, vţdy pro něj našel suché místo a trochu smetany na přilepšenou. Základní pravidlo hlásalo, ţe ţádný lapiduch by neměl rozhodovat o S mrti, směl ji jen následovat. Vţdy dva krůčky za Smrtí, vštěpovala mu kdysi matka. Rricio však k pravidlům odjakţiva přistupoval spíše jako k doporučením a ta přinášela moţnost volby. Nicméně, chtěl si být jist, ţe nestvoří něco horšího neţ démona, a proto 32

přimhouřil oči a začetl se do diablovy duše. Hledal vzpomínky, které ji udrţovaly po všech krutých letech nadále lids kou. Nebylo jich mnoho, ale kdyţ je konečně našel, dobře si je uloţil do své paměti, aby je mohl pouţít, kdyby toho bylo potřeba. Zkontroloval pohledem šamanovu auru. Jiţ téměř vymizela a duše se odpoutávala od těla. Nemohl si však dovolit otevřít portál a odnést ji na onen svět, nestihl by se vrátit včas. Lukova duše by mezitím ztratila spojení s tělem docela. Rozhodl se. Předními tlapkami hnětl diablovu hruď a spřádal vlákno z kousku své duše, aby jím vzápětí připoutal tu Lukovu zpět

k

jeho tělu.

Sotva

tak

učinil,

zaregistroval,

ţe

světélko

nad

šamanovým tělem se vzneslo a odlétlo mimo pentagram. Oheň slábnul a s ním kouřová clona. Blíţilo se svítání. Ještě chvíli mourek pokračoval v předení a vracel svému společníku ztracenou sílu. Vytratil se však z pentagramu dřív, neţ clona zmizela docela. Jako by nikdy neopustil své místo na větvi na okraji lesa... Rriciova vzpomínka konečně aktivovala diablovu paměť... Seděl na dřevěném trůně vedle náčelníka kmene a hleděl do plamenů stravujících šamanovo tělo. Nech ápal, ţe ţije. Pamatoval si vyčerpávající zápas a střet šamanovy magie s tou jeho. Všechnu svou sílu vrhnul proti nepřátelské mysli, zmrazil ji, znehybnil a zničil, ale připravil se tím o vlastní ţivotní energii. Věděl tehdy, ţe vyhrál, ale ţe nejspíš umír á. Proto nerozuměl tomu, ţe se teď cítil tak dobře, tak silný. Rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, ţe přítomní válečníci a válečnice od něj něco očekávají. Porazil šamana, měl by nastoupit na jeho místo. Zítra proběhne Rituál a diablo se stane jedním z nich, v jeho krvi bude kolovat dědičné kouzlo, kterým se taraskové dokázali uvést do transu a pouţívat staré bojové umění smrtící i beze zbraně. Proto sem přijel. Aby tuto ničivou 33

schopnost získal. Tehdy netušil, ţe bude musit podstoupit rituál a navrch zničit druhého nejmocnějšího člena kmene. Náčelník po jeho boku se usmíval. Nepochybně starého šamana nelitoval, očekával od diabla změnu, věřil, ţe přišel ke kmeni proto, aby jeho slávu znovu pozvedl ke hvězdám. Taraskové byli kočovný kmen. Lovili zvěř a vyr áběli obleky z kůţí a šperky a zbroje z šupin svých černoroţců a pak je směňovali s lidmi, v jejichţ oblastech kočovali. Pokud na ně kdy kdo zaútočil, špatně pochodil, obvykle z toho nevyvázl ţivý. Všichni členové kmenu, včetně dětí, se dokázali během mţik u uvést do transu, ve kterém bojovali dávnou technikou předávanou po celá tisíciletí. V té chvíli necítili strach, soucit ani bolest. Diablo

si

dal

záleţet

na

tom,

aby

kmen

před

rokem

vystopoval.

V Tarn´utu, kde do svých osmnácti studoval válečné umění nej různějších národů, se doslechl o existenci bojové techniky kmene tarasků. Přečetl si o nich v knihovně, co se dalo a tehdy ho napadlo, ţe kdyţ se za nimi vydá a naučí se jejich způsobu boje, pomůţe mu to získat licenci. Byl by první, komu se to kdy podařil o. Studoval i komunikaci s rozličnými tvory známými svými bojovými schopnostmi. Studium se vyplatilo, protoţe díky tomu, ţe našel hříbě náčelníkovy kobyly a přesvědčil ho, aby šlo s ním, si získal vůdce kmene na svou stranu uţ v okamţiku svého příchodu. Lu ka přemýšlel, co dál. Po Rituálu se stane právoplatným členem kmene a šamanem k tomu. Nemůţe tarasky opustit, jak původně zamýšlel. Ale nehodlal se vzdát svých cílů. Ještě pořád tu byl starý slib, kterému chtěl dostát. Hlavou mu bleskl nápad. Uţ věděl, jak pověst kmene znovu pozvednout. Ku prospěchu všech. „Tohle pořád nestačí! V zpomínej dál!“ 34

Z lehkého spánku ho vytrhl křik, praskání koster bouraných stanů a třeskot převracených kotlů. V uších mu zavířilo dunění desítek kopyt. Stáda koní se splašila. Vše chna naráz a bezhlavě vtrhla do tábora. Koně se přelévali přes prostor jako ničivá vlna. V čele se řítil hřebec, z jehoţ nozder šlehaly plameny, oči mu rudě zářily a od kopyt odletovaly jiskry. Stádo kopírovalo jeho směr bez jediného zaváhání. O hodinu později, kdyţ se taraskové vzpamatovali z šoku a ošetřili raněné, snaţili se zjistit příčinu splašení. Nic neobjevili. A nikdo, kromě Luky, koně se zářícíma

očima

nespatřil.

Taraskové

však

přičítali

jeho

vidění

schopnostem šamana a proto ohnivého hřebce vzali na vědomí jako fakt. xxx Tok vzpomínek narušilo vrznutí dveří. Do místnosti vstoupil Lebekain, následovaný vysokým muţem se zjizvenou tváří a páskou přes oko. Pierron Dezelus. To jméno si diablo vybavil téměř okamţitě, patřilo správci tarnutových dolů. Z Dezelova jediného oka čišelo pohrdání a zášť, pocity velice intenzivní a osobní. Lebekain poklekl k Malakovi s miskou vody a dal mu napít. Zatímco správce

uděloval

pokyny

stráţnému,

rychlým

pohybem

cosi

strčil

svázanému diablovi do dlaně. „Nezapomeň na nás," stihl mu zašeptat do ucha dřív, neţ ho stráţný odvolal. Za stráţí zapadly dveře a jednooký muţ zaměřil svou pozornost na vězně. „Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost. Za zabití tří vojáků tě mohu dát ráno popravit a nikdo proti tomu nemůţe namítnou t ani to nejmenší. Vzbouřený otrok si zaslouţí jen hranici, takový je zákon. Zajímalo by mě, jestli si mě pamatuješ. Je to uţ dvanáct let, co jsme se setkali poprvé a tvá matka mi udělala tohle,“ ukázal jednooký na svou tvář. 35

„Stíhal jsem Dţezabel a toho p sa Triama a byl bych je dostal, kdyby mě bouře nepřipravila o vytouţené potěšení. Myslel jsem, ţe jste se utopili v moři jako krysy, dokud mi tě čarokrál nepředstavil. Poznal jsem tě okamţitě. Není mnoho diablů s dlouhými vlasy a tmavýma očima. Navíc se podobáš

své

matce.

Věk

seděl

a

tvá

tajemná

minulost!

Ţádnému

otrockému psovi nedovolím, aby si ţil jako pán. Ten cejch, co máš na předloktí, jsem ti chtěl nechat vypálit uţ dávno a konečně jsem se dočkal. A Guittat mi za to ještě štědře zaplatil, i kdyţ bych to udělal jen pro své potěšení.“ Diablo se zahleděl pozorněji do jeho tváře. Zkusil si představit úplný, nepopálený obličej o dvanáct let mladší. A vskutku, po chvilce v něm rozpoznal muţe, který se kdysi přikradl na dvorek, ve kterém si Malako hrál a poslouchal matku zpívající si nad zašíváním jeho roztrhaných kalhot. Jakoby znovu cítil bolestivý stisk jeho kostnatých dlaní na svém rameni, kdyţ ho táhl k vratům, a slyšel prosby a pláč své matky. A pak pláč ustal, on ucítil ţár ohně a pach spálených vlasů a jeho uši vyplnil řev plný vzteku a bolesti. V úleku tehdy vzhlédl a zjistil, ţe ten neznámý muţ hoří... „Chtěl jsem, abys věděl, ţe minulosti neutečeš, Malako. Neţ jsi odplul z Aldaveronu, chytře sis změnil jméno. Mimochodem, Luka Mortifer vůbec nebyl špatný výběr. Ten, kdo přináší smrt, ţe? Předpokládám, ţe je to cosi jako připomínka toho, ţe jiţ nikdo, kdo by si Malaka pamatoval, není mezi ţivými. Na to jsi přišel, kdyţ ses učil číst a psát? Vypadá to na Knihu ţivota a smrti, ţe? Ale já tě poznal a pos taral jsem se, abys skončil tady, kam patříš. Věděl jsem, ţe se budeš chtít dozvědět, co se stalo, neţ jste prchli na ostrov Sol, najít strůjce svého osudu. To je přirozené kaţdému člověku, ţe chce znát tajemství své minulosti. Bylo tak snadné tě na tohle nalákat. V tom rozrušení sis zapomněl krýt záda a past sklapla. Pěkně 36

jsme si pak uţili, i Gui ttat se přišel podívat. Doposud mě bolí klouby na rukou a z bot jsem ještě nesmyl všechnu tvou krev, ale stálo to za to. Ale pak jsem si řekl, ţe tě přeci neochud ím o tvůj úděl, tvé poslání těţit tarnut pro našeho čarokrále. A představil jsem si ten pocit zadostiuč inění, kdykoliv tě uvidím hrbit se pod tíhou krumpáče a bičem drábů.

Víš, ţe

kdyţ poškodíš paměť, obvykle tím zničíš schopnost mozku vyuţívat magii? Znám několik specialistů v tomto oboru a jednoho z nich jsem s tebou seznámil. I on si to uţil. Vsadím se, ţe si z toho vůbec nic nepamatuješ! Vůbec netušíš, o čem teď mluvím, ţe?“ Diablo mlčel a ve tváři měl nepřítomný výraz. Dezelus si nebyl tak docela jistý, zda k němu jeho slova vůbec pronikla. To ho poněkud zklamalo. Ale co, před zákrokem viděl diabla nepříčetně řvát a zmítat se v poutech v touze po pomstě a ten pěkný obrázek si uchová v paměti do konce ţivota. Zabušil na dveře a vojákovi, který mu přišel otevřít, přikázal, aby zajatce vyvedli ven a připoutali okovy k pranýři všem pro výstrahu. Mourovatého kocoura, který se ochomýtal kolem, si nikdo nevšímal. „Pospěš si, příteli, do rána ne zbývá mnoho času!“ Sledoval stopy otištěné v měkké lesní půdě a ne byl si tak docela jistý, jak si je vyloţit. Černoroţci se nechovali v souladu se svou přirozeností, o čemţ svědčila zejména skutečnost, ţe se všichni poslušně sjednotili pod jediným vůdcem. To nedávalo smysl. Taraskové je drţeli odděleně v několika stádech a v kaţdém byl pouze jeden dospělý hřebec, protoţe víc se jich vzájemně nesneslo. Diablo se sehnul k zemi a stopy očichal. Ucítil pach koní smíšený ještě s něčím, co neuměl zařadit. Zatřásl hlavou a vstal,

překvapen

tím,

co

právě

udělal.

Mohl

Rituál

za

sc hopnost

rozeznávat tolik různých pachů? Patřilo to také k dědictví tarasků? Dokázal jít po čichu, jako šelma na lovu. 37

Zaslechl tiché vypísknutí a zvuk drcených kostiček. Byl blízko. Poloţil se na zem a tiše se vplíţil mezi stromy lemující nedalekou mýtinu. Stádo se krmilo travou a tu a tam hraboši, kteří neopatrně vykoukli ze svých děr. Tihle koně byli všeţravci, s vynikajícím čichem dravců. Často doprovázeli válečníky na lovu jako stopaři. Diablo se posunul o kousek dál, aby lépe viděl na hlavního hřebce. Nezdál se mu ničím zvláštní. Plameny, které kolem něj sálaly při nočním úprku, zmizely. Ale něco jiného nebylo v pořádku a trvalo ještě několik okamţiků, neţ si Luka uvědomil co. Koně kopírovali pohyby vůdčího černoroţce jako desítky loutek. Diablo přimho uřil oči a soustředil se jen na něj, snaţil se naladit na magické chvění, které z něj vycházelo. A pak svět kolem změnil své barvy. Kaţdá ţivá bytost vyzařovala viditelnou energii v podobě různě barevné světélkující záře obklopující její tělo. Vůdce stáda znovu obklopily šlehající plameny. Koutkem oka Luka zaregistroval pohyb a pak ho přes nos uhodil ostrý šelmí pach. Jen pár kroků od něj se travou nehlučně proplétal mourovatý kocour. Usedl na kraji mýtiny a o několik tepů srdce později se od jeho těla oddělila zlatavá silueta a plíţila se ke stádu. Sotva se mourek ve své nehmotné podobě dostal na dosah ohnivého černoroţce, vyskočil mu na hřbet a zabořil do něj drápy, jakoby se z něj pokoušel něco vytrhnout. Úporná snaha však byla očividně mar ná a plamenná aura ho začínala vtahovat do sebe. Vztekle zasyčel a mohutným skokem do trávy se stáhl do bezpečí. Sotva vstoupil do svého hmotného těla, otřásl se a začal si čistit koţich. Diablo přemýšlel o tom, co právě viděl, o svých nově nabytých vjemech a o vzpomínce, v níţ se uvnitř hořícího pentagramu na okamţik probral z bezvědomí a cítil kočičí drápky zatínané do své hrudi. „Co jsi dopravdy zač, Kočičáku?“ zašeptal. Nečekal odpověď, ale nebyl nijak udiven, kdyţ ji dostal. 38

„Micias Mourricio, lapiduch. Ale můžeš m i říkat Rricio, koneckonců, zachránili jsme si vzájemně život a to z nás činí něco jako přátele...“ „Slyším a cítím jinak, vidím auru živých. Za to mů žeš ty?“ pokračoval diablo v rozhovoru beze slov. „Nejspíš

ano,

půjčil

jsem ti kousek své

duše.

Zajímavé,

s

těmito

vedlejšími účinky jsem nepočítal. Popovídat si mů žeme po zději, teď potřebuji tvou pomoc. Při tom tvém zachraňování jsem nechal uprchnout šamanovu duši. Stalo se, čeho jsem se obával. Přisála se na toho černoro žce a parazituje na něm. Hřebec se dr ží života pevně a bojuje, nicméně, démon má dost síly, aby mi zabránil ho od hostitele be zpečně odtrhnout. Ne zdá se mi správné zabít je oba..." „Co mám udělat? S démony nemám moc zkušeností.“ „Drž se toho, co umíš. Potřebuji, abys oslabil šamanovu moc na d černoro žcovou vůlí. Zaměř se na pudy, vro zené instinkty, ty přeci víš, jak koně uva žují. Jakmile se na chviličku dostane z šamanova područí, zaútočím já. Jestli to nevyjde, tak odnesu za Bránu duše obě...“ Luka tiskl v ruce stočené laso a blíţil se k ohnivému hřebci zezadu, vyuţívaje jeho slepé zóny. Musí být rychlý a strhnout ho k zemi dřív, n eţ přivolá na svou obranu stádo. Nebo neţ se provaz prodře o ostré šupiny. Druhou rukou roztočil smyčku nad hlavou a ta se o chviličku později zasekla o hřebcovu š íji. Černoroţec se vzepjal a diablo vystihl okamţik, kdy rovnováha koňského těla byla nejzranitelnější , a trhl lasem ke straně. Hřebec se převalil na bok a Luka mu pohotově spoutal nohy i smrtící konec ocasu. Uvědomoval si, ţe koně stáčejí hlavy jejich smě rem. Klekl si proto na hřebcovu šíji, nedbaje vztyčených šupin rozdírající mu kalhoty na holeních, a jemně, ale pevně poloţil dlaně na jeho oči. Nedělal to rád, ale 39

nešlo to jinak. Udeřil na koňskou mysl, sevřel ji v ledovém objetí své vůle a brutálně zatlačil do temného těsného kouta, aţ jediné, co si nebohý tvor přál, bylo utéct a nikdy se nezastavit. To ale svázaný nemohl a tak panická hrůza zaplavila jeho svět a neponechala ţádný prostor vetřelcovi, aby mohl jeho tělo i mysl nadále ovládat. Šamanova duš e se odpoutala od hřebcovy a vystoupila z těla, aby se pokusila uchvátit jiného z koní. Avšak v tom okamţiku se vzduchem mihl číhající lapiduch a o další malou chvíli později jiţ prošel se svým úlovkem do Onoho světa. Diablo

sklonil

pohled

k

vyděšenému

kon i

pod

sebou.

Kalhoty měl

v místech, kde se ho dotýkal, potrhané od šupin a lepkavé od krve z pořezané kůţe. Přes svou bolest se však přenesl a vynaloţil všechno své úsilí, aby hřebce uklidnil a navrátil do příčetného stavu. Kdyţ skončil a černoroţec se kon ečně přestal třást, uvolnil mu Luka nohy i ocas, pohladil ho po šíji a pomohl mu vstát. Kůň se oklepal a pak s hlubokým povzdechem zafuněl diablovi nozdrami do tváře. Mezitím mezi ostatními hřebci začalo docházet k potyčkám. Luka zkušeně rozdělil stádo do několika menších dřív, neţ došlo ke zraněním a pak zahvízdal melodii, kterou byli koně zvyklí následovat. O nohy se mu otřel Rricio. "Dobrá práce. Bude v pořádku, snad až na případné vedlejší účinky. Stává se, že něco z magie démonů přetrvá. Na ka ždý pád jsi osvobodil jeho duši a dal vzniknout jedinečnému poutu." Černoroţec, nyní jiţ zcela klidný, zahrabal kopytem do země a jemně šťouchl svého zachránce nosem do ramene. Luka ho pohladil a pak, dřív neţ si plně uvědomil, co dělá, chytil se jednoho z rohů na hřebcově šíji a vyhoupl se na jeho hřbet. Věřil, ţe nevztyčí šupiny a udrţí je pevně přitisknuté k tělu, aby svého jezdce neporanil. A kůň, jako by rozuměl jeho myšlenkám, následoval směr, kterým si diablo přál vyrazit. Šaman Luka Mortif er se vracel do tá bora tarasků jako ještě nikdo před 40

ním... xxx Lebekain stál ve frontě před ubikací otroků a čekal, aţ na něj přijde řada a přidělí mu jednu z dek. Ani on si nemohl pomoci, aby nepohlédl směrem k nedalekému pranýři ozářenému měsíčním světlem. Snaţil se zao střit na Malakovu tvář. S uspokojením zaznamenal, ţe kdyţ diablo na několik okamţiků pootevřel oči, zpod víček zazářilo rudé světlo. Léčitel tušil, co jiní ne a měl svůj plán. Mocný spojenec by diablům jednoho dne mohl pomoci otevřít cestu ke svobodě. Nebo ji alespoň usnadnit. xxx Ajag, náčelník kmene tarasků, se kochal pohledem na početná stáda ozářená měsíčním světlem. Válečníci po mnoha letech opět získali věhlas, který se dotýkal vědomí bohů. Mladý šaman se osvědčil a dokonce pro ně našel místo s bohatými pastvinami, kde se mohl utábořit celý kmen. Hora Endinet, čnící k nebi sotva dvacet mil od Tarn´Utu, skýtala klidné útočiště s dostatkem vody i zvěře. Ajagovi však začínaly dělat starosti zprávy od tarasků, kteří byli ve městě prodat některé z tradičních výrobků. Šaman zmizel. Uţ několik dní nekontaktoval nikoho z kmene a to nebylo dobré znamení. Náčelník si všiml náhlého neklidu šířícího se Amistadem – největším ze stád. Vůdčí hřebec, kterému dal šaman jméno Fiere, jako první zdvihl hlavu a dlouze flé moval. Pak se přidali ostatní, shlukli se kolem něj a soustředěně větřili. Od splašení stád se Amistad vůbec choval poněkud nezvykle, zdálo se, ţe jeho kolektivní vědomí zesílilo. Kdyţ se Fiere rozcválal z důvodu, který znal jen on, černoroţci ho následova li. Náčelník měl jedno ze svých tušení, a proto uklidnil lovce probuzené duněním kopyt a dvě desítky z nich poslal v plné zbroji brázdou, kterou po sobě 41

cválající stádo zanechalo. Byli připraveni běţet celou noc. Pro přízeň svého náčelníka, šamana a svých bohů... xxx Sotva se první paprsky sluncí dotkly vršku kamenného pranýře, vojáci převedli odsouzence k vyskládané hranici, dostrkali ho po krátkém ţebříku na její vrch a připoutali ho řetězy ke středovému sloupu. Poté, jako obvykle,

nechali

před

popravišt ě

nastoupit

otroky.

Je

třeba

jim

připomenout, jak skončí kaţdý, kdo poruší kázeň a odváţí se vztáhnout ruku na čarokrálova sluţebníka. Diablo pozoroval Dezeluse, blíţícího se se zapálenou pochodní. Krev mu bušila na spáncích, jak horečnatě třídil posledn í střípky paměti. Konečně byl obraz dokončen a jeho vědomí opět celé. Uţ věděl, kým byl a kým se stal. Narodil se jako Malako, syn otroka Triama a léčitelky Dţezabel. Poté, co oplakal ztrátu matky, otce i všech svých přátel, rozhodl se, ţe uţ nikdy plakat nebude. Pohřbil staré jméno a nastoupil na loď do Tarn´Utu, aby se stal někým, na koho se nezapomíná, přesně tak jak slíbil umírajícímu Šejdíři. Jmenuje se Luka Mortifer a ne nadarmo mu říkají Smrtonoš... „Sbohem,

Malako!“

Dezelus

s neskrývaným

uspokojen ím

podrţel

pochodeň v klestí, dokud se nevznítilo. „Malako zemřel před pěti lety,“ ozval se odsouzenec, „a s ním všichni, kteří ho znali.., aţ na tebe….“ Diablo sklonil hlavu a shůry hořící hranice upřel na správce oči zalité rudou září. „Nadešel čas, aby ses k nim připojil... Dezelus ohromeně sledoval slábnoucí oheň, jehoţ energii před jeho očima 42

diablo vstřebával. Přeci viděl, jak ho o jeho schopnosti obrali, k tomuhle vůbec nemělo dojít! Na okamţik ho zachvátila panika. Nespouštěl diabla z očí a

couva l od

hranice,

dokud

se

nezarazil

o

linii ohňostřelců

dohlíţejících na nastoupené otroky. Obklopen svými lidmi se trochu uklidnil. „Urychlete popravu!“ zavelel jim pohotově. Dva z muţů s kapsami naditými tarnutem přes sebou zformovali ţhnoucí energetické koule a zacílili na odsouzence. Ostatní svou pozornost soustředili na reptající otroky, připraveni ohnivé výboje v případě potřeby mrštit do davu. „Na můj povel palte!“ Ohnivé střely vzlétly ke svému cíli, avšak vzápětí se neškodně rozprskly o energetický štít vztyčený kolem hranice. Diablo se pousmál a řetězy poutající jeho ruce mu se zařinčením dopadly k nohám. Dav ztichl překvapením. „Kdo myslíš, ţe jsi?! Nemáš ţádnou šanci, vţdyť proti nám stojíš úplně sám!“ snaţil se Dezelus odlákat pozornost od ostatn ích vojáků, kteří se začali pomalu stahovat k hranici. „Jsem voják štěstěny a šaman svého kmene. Nejsem nikdy sám. Ani teď!“ Teprve tehdy si správce uvědomil, ţe tichý, ale sílící hukot, který mu plíţivě pronikal do uší, nevydával emocemi zmítaný dav, ale něco úplně jiného. Dunění zesilovalo, drobné vibrace přecházející ze země do nohou a dál po páteři plnily přítomné plíţivým strachem. Něco ohromného se rychle blíţilo. Dezelus nehodlal čekat, aţ se jeho tušení naplní. Hodlal dokončit, co započal. „Zajistit bránu! Okamţitě!“ Tucet vojáků zvedlo závoru a snaţilo se ji ve spěchu zasunout na své 43

místo. Ale nebylo jim přáno úkol dokončit. Mortifer ve svých dlaních zformoval ţhnoucí ohnivé střely a mrštil je doprostřed vrat. Ze závory zbyly jen ohořelé třísky a v bráně zela díra, skrz kterou se těm blíţe stojícím naskytl výhled na příjezdovou cestu. „Bohové! Rozdupou nás na kaši!“ vykřikl kdosi z nich a ostatní se bez dalšího váhání otočili na místě, ať voják, či otrok, snaţili se dostat co nejdříve z prostor nádvoří. V pevnosti vypukla panika a křik, jen tmavooký diablo stál mlčky a nehybně na vršku hranice, usmíval se a čekal. Dezelus konečně vzdal jakoukoliv snahu udrţet vojáky na uzdě a záhy si uvědomil skutečnost, ţe na nádvoří zbyl sám. Otroci i vojáci zmi zeli v ubikacích nebo stáli tiše namačkaní u zdí a hleděli k bráně, nad níţ vířil prach. V Dezelovi se konečně probudil pud sebezáchovy a horečnatě přemýšlel, kam se schovat. Chtěl se rozeběhnout, ale něco studeného sevřelo jeho mysl a zmrazilo ho na místě . Vnímal chvějící se zemi pod nohama, slyšel blíţící se nebezpečí, ale nedokázal přinutit své tělo, aby se pohnulo. Pohlédl do zářících očí diabla, který ho soustředěně sledoval z vršku hranice, a pochopil… Tváří mu přeběhl nepříčetný úsměv. O dva tepy srd ce později desítky rohatých koní rozrazily vrata a cválající stádo smetlo správce pod kopyta a zadusalo v prach. Luka se sehnul a jemně podrbal za uchem mourka u svých nohou. Černoroţci klusající po obvodu nádvoří pozvolna přešli v krok, aţ se nakonec

zastavili

otočeni

hlavami

s

ostrými

rohy

ven

z

kruhu,

soustředěného kolem hranice. Rricio na chvíli svého přítele opustil a pro jistotu zaběhl dohlédnout na správcovu duši. Diablo se posadil na schůdky vyhaslé hranice a soustředil se na léčení svých zranění. Teď, kdyţ věděl, kým je, vrátily se mu všechny magické schopnosti.

Natáhl

se

a

o

hřbet 44

jednoho

z černoroţců

si

strhl

ocejchovanou část kůţe na předloktí. Zhojit ránu bylo otázkou okamţiku. Také ţebra konečně srostla a hlava přestala bolet. Z hlavní ubikace otroků vyšel Lebekain a v ruce nesl dţbán s vodou. Obezřetně se proplétal mezi černoroţci, dokud nedorazil aţ k Lukovi. „Chvíli jsem tě měl za špeha. Ale pak mi došlo pár věcí. Je dobré vědět, ţe i jeden z nás se můţe stát někým, na koho se nezapomíná … Aţ přijde čas - “ „Aţ ten čas přijde, budu si tě pamatovat. Své dluhy vţdycky splácím,“ usmál se tmavooký diablo a vrátil Lebekainovi jiţ téměř čirý krystal tarnutu, který doposud svíral v dlani... xxx Univerzitní město pulzovalo ţivotem. Na desítkách míst se do výšky tyčily velké

slavnostně

vyzdobené

lucerny

a

ozařovaly

náměstí

zaplněné

muzikanty, tanečníky, kejklíři a spoustou lidí hodujících u stánků s medovinou a tradičními mlsky. Hotely byly, jako obyčejně tou dobou, nacpané návštěvníky ze zbytku s věta, kteří sem připluli v naději, ţe léčivá moc koruny uspěje tam, kde lékaři selhali. Večerem se nesly naděje a příslib lepších časů. To nejdůleţitější ze slavností slunovratu se mělo odehrát na sklonku dne v univerzitním paláci. Kaţdý rok se v jeho hodovní síni scházel výběr nejvlivnějších členů různých cechů a přihlíţel ozdravnému rituálu, při kterém si čarokrál nasadil dědičnou tarnutovou korunu a uzdravil vše ţivé ve městě i jeho blízkém okolí. Jedinkrát do roka pak po zbytek večera zavládl klid a mír. K pozvaným hostům patřil i Maurice Guittat postávající spolu s několika dalšími obchodníky u stolu obloţeného vybranými pochoutkami. V jedné ruce drţel pohár s vínem, v druhé švestku ve slanině a opájel se očekáváním příštích okamţiků. Po skončení ozdra vného rituálu čarokrál 45

oficiálně oznámí jméno nového protektora a pověří ho uloţením koruny zpět

do

opevněného

srdce

Hradu.

Guittata

sice

hřálo

vědo mí,

ţe

z největšího konkurenta tou dobou uţ zbyl nejspíš jen po pel na doutnající hranici, ale přeci jen se pojistil, ţe jeho vítězství bude dokonalé. Před dvěma hodinami vešel do hodovní síně paláce udýchaný posel a předal čarokráli Benediktovi spěšný list. Maurice věděl přesně, co v něm stálo. Ţádost o výkupné. Byl to totiţ on, kdo sofistikovanými cestami zařídil přepadení

eskorty převáţející

tarnutovou

korunu

z Hradu

do

paláce. O klenot mu ale nešlo. Bylo to jen takové představení, hra, v níţ najatí lupiči představovali figurky na jeho šachovnici, bezvýznamné pěšáky určené k odpisu. Spokojeně zaznamenal přích od dalšího posla a následný výraz úlevy zaplavující Benediktovu tvář. Tato zpráva jistě oznamovala, ţe lupiči byli pobiti a korunu drţí ve svých rukou Athlon Brix, aby ji mohl čarokráli předat. Právě včas před chystaným rituálem. Alespoň tak to s Brixem, známým

ţoldnéřem

a

v

současnosti

hlavním

kandidátem

na

post

Protektora, Maurice naplánoval. xxx Dvě hodiny po západu sluncí se čarokrál Benedikt XII . usadil zpět na svůj trůn, vyčerpán náročným rituálem. Ceremoniář po jeho boku zvučně udeřil holí o podlahu, aby si zajistil pozornost a pak s náleţitou váţností promluvil. „Koruna si ţádá svého ochránce.“ Guitatta zaplavilo dychtivé očekávání a spolu s ostatními pohlédl ke dveřím sálu. Konečně se mu otevírala cesta k vytouţené moci. „Nechť přistoupí Protektor vůlí čarokrále zvolený - Luka Mortifer, zvan ý Smrtonoš!“ S dalším úderem hole se dveře otevřely a do síně rázně vstoupil diablo 46

oděný v rudočerných barvách, následovaný dvoustupem tradičně oděných válečníků taraskou. Obřadným krokem přešel rozlehlý sál a předstoupil před čarokrále. S mírnou úklonou od něj převzal podušku s klenotem a bez dalšího otálení se obrátil zpět k východu splnit svůj úkol. V sále to zašumělo, snad kaţdý měl k volbě Protektora svou poznámku, kterou potřeboval někomu sdělit. Jen Maurice Guittat nesouhlasně mlčel, zatímco na spáncích mu nabíhaly ţíly v potlačovaném záchvatu vzteku. Skleněný pohár v jeho ruce ještě chviličku odolával křečovitému sevření, ale pak to vzdal a rozprskl se v desítkách drobných střepů na podlahu. Cinkot dopad ajícího skla na okamţik přitáhl Smrtonošovu pozornost. Z výrazu jeho tváře Guittat pochopil, ţe diablo moc dobře ví, kdo se mu postaral o zábavu uplynulých dní, a ţe nepatří k lidem, kteří by ovládali umění odpouštět. Ucítil letmý mrazivý dotek nepřátelské vůle ve své mysli a v horkém sále se roztřásl chladem. Ani si nevšiml, kdy se vedle něj ocitl Athlon Brix. „Je mi líto, Maurici, chystali jsme se zlikvidovat tu bandu podle plánu, ale najednou se tam objevil Mortifer s tarasky a stádem těch jejich prokla tých koní. Přes ně jsme neměli šanci se ke klenotu dostat. Nevím, jak se o tom dozvěděl, jestli to byla náhoda nebo má tak schopné špehy...“ „Přeţil někdo?“ „Vzdali se prakticky bez boje... Mám se postarat, aby nemluvili?“ „Není třeba plýtvat energií. Dal jsem si záleţet, abych nezanechal ţádné stopy...“ Guittat přistoupil k oknu a vyhlédl na nádvoří, kde se eskorta tarasků řadila pod velením Protektora k odchodu. Dobře, ty mizero, pomyslel si, jestli chceš válku, budeš ji mít. Tahle prohra bolela, ale kdo ví, co přinese bitva příští. Dříve či později, vţdycky dostanu, co chci... xxx 47

Micias Mourricio si lenivě vykračoval zešeřelou uličkou Aldaveronu. Břicho měl nacpané masem z kostí, které našel na popelnici před zadním vchodem jednoho z luxusních hotelů. Z ahnul za nejbliţší roh, spokojeně se usadil, olízl si přední tlapku a začal si čistit srst na tlamičce. Ani po několika tazích však nebyl spokojen. Stále se cítil tak nějak umaštěný a to opravdu nesnášel. Zaujal pohodlnější pozici, aby se mohl své očistě věnovat naplno, kdyţ do slepé uličky vpadla trojice muţů. Jeden z nich měl v ruce zrcátko a opatrně jím nahlíţel za roh. Ti druzí dva zatím tasili zbraně a vyčkávali. Rricio nemusel číst v jejich duších, aby rozpoznal nájemné zabijáky při práci.

S výrazem

nejvyššího

nezájmu

naslouchal

jejich

tlumenému

rozhovoru. „Co je to vlastně za týpka, co se chystáme sejmout?" „Není to fuk? Za ty prachy, co na něj Šejdíř vypsal, bych oddělal vlastního bratra..." ozval se vůdce pochybné partičky. „Já nevím, " zareagoval s nejistotou v hlase ten třetí, „mám takovej divnej pocit. Je to nezvykle moc peněz za jednu osobu, moţná jsme něco přehlídli. Nějaký skrytý háček..." „Klid. Jsme na něj tři a neděláme to přeci poprvé. Budou to snadný prachy." „Nelíbí se mi to. Pamatujete bratry Traviatovy? Vzali teď nějakou práci pro Šejdíře, ale prej se to nějak podělalo a jsou oba tuhý. Chvíli nato vyhlásil šéf nechutně vysokou odměnu za hlavu toho našeho chlápka... Moţná jsme to měli víc promyslet, líp se připravit..." „Babský kecy, my vţdycky improvizujeme. Sklapněte huby, nebo nás uslyší, musí tu být kaţdou chvíli!" Trojice se ztišila a Rricio vycítil přítomnost důvěrně známé aury. O něco později se k jeho citlivým oušků m donesl kovový zvuk kataru a tesáku vytahovaných z pochev. 48

Sotva se vyhlíţená oběť přiblíţila na dosah slepé uličky, hrdlořezové ji sehraně obklíčili. Mraky odkryly jeden z měsíců a v jeho stříbřitém světle započal smrtící tanec. Jeho tempo udával cinkot mečů a zrychlující se srdeční tep. Rricio si přestal čistit koţ ich a soustředěně větřil. Uţ ji cítil, neomylně jako vţdy. Smrt přicházela, nikým neviděna, aby se k divokému tanci připojila. Ochotně nabídla svou náruč kaţdému z tanečníků, avšak jen jediný z nich s ní dokázal udrţel krok, jen pro jediného to nebyl tanec první ani poslední... Ulice opět ztichla a Micias Mourricio se vydal k trojici leţící u diablových nohou. Dva krůčky za Smrtí přicházel lapiduch dohlédnout, aby duše zemřelých došly pokoje. Tak jako vţdy...

49