Dusíkatá výživa rostlin a oxid uhličitý v atmosféře

FYZIOLOGIE ROSTLIN

Jak rostou rostliny při vyšší koncentraci CO

Dusíkatá výživa rostlin a oxid uhličitý v atmosféře

Pokusy s hospodářskými plodinami

Při pokusech v klimatizovaných komorách se zkoumal účinek koncentrací naměřených v 19. a ve 20. století (270 a 350 µl/l) a předpokládaných koncem 21. století (650 µl/l). Z výsledků se mimo jiné dalo usuzovat na to, že určitý podíl na zvýšení výnosů hospodářských plodin ve 20. století (zhruba o 26 %) měla kromě strojených hnojiv a výkonnějších odrůd i zvýšená koncentrace CO2 v atmosféře. Další pokusy probíhaly na přirozených stanovištích, která byla z boku ohrazená a shora otevřená přístupu atmosféry, a na vymezených volných plochách s uměle obohacenou koncentrací CO2. I v těchto případech se potvrdilo, že zvýšená koncentrace CO2 podporuje růst zkoumaných hospodářských plodin, nejvíce bavlníku (růst zvýšen o 80 %), nejméně kukuřice (o 10 %). Později se ukázalo, že pozitivní účinek zvýšené koncentrace oxidu uhličitého na růst souvisí i s teplotou, intenzitou ozáření, obsahem vody v půdě a dostatečnou zásobou dusíku a fosforu. Při zvýšené koncentraci CO2 vzrůstala efektivnost využití fotosynteticky aktivního záření, vody i dusíku pro tvorbu biomasy a v rostlinných tkáních narůstal obsah sacharidů. Efekt se projevil zejména u mladých rostoucích orgánů. Při dlouhodobém studiu zvýšené koncentrace CO2 na při-

rozených stanovištích se zjistilo, že u četných rostlin, zejména u stromů, se počáteční pozitivní vliv na fotosyntézu přestane projevovat, a později dokonce dosáhne ve srovnání s kontrolou i negativních hodnot. l Význam dusíkaté výživy. V řadě pokusů prováděných v půdě či v pokusných nádobách naplněných zeminou se potvrdilo, že zvýšená koncentrace oxidu uhličitého povzbuzuje fotosyntézu a tvorbu biomasy jen u rostlin dostatečně zásobených dusíkem. Prokázáno to bylo u pšenice, bavlníku, semenáčků blahovičníku, dubu aj. U rostlin s omezenou dusíkatou výživou bylo povzbuzení růstu mnohem menší nebo se vůbec neprojevilo (pozorováno u sóje, borovice a kaštanu). l Úloha sacharidů. Rostliny pěstované při zvýšené koncentraci CO2 a při nedostatečné výživě dusíkem hromadí více cukrů, a zejména škrobu, který tvoří až 40–50 % váhy sušiny listů. V důsledku toho výrazně klesne obsah ostatních složek. Pokles obsahu dusíku byl však patrný i po korekci váhy sušiny listů o obsah škrobu (nitráty o 22 %, celkový dusík o 21 % a bílkoviny o 18 %). Při výrazném poklesu dusíkatých látek v rostlinách klesá i fotosyntetická karboxylace (vazba CO2 vedoucí k tvorbě cukrů a škrobu). Kapacita karboxylačního enzymu se v takových případech snižuje o 20–30 %. Zkoumala se také možnost vlivu nevyužitých zásob sacharidů na genetický kód podmiňující např. transkripci bílkoviny karboxylačního enzymu, výsledky však tento efekt nepotvrdily. l Obsah dusíkových iontů v půdě. V zemědělských půdách jsou nejdůležitějšími formami dusíku

��������������

Stoupající hladina CO2 v zemské atmosféře je registrována nejméně 100 let. Zatímco v polovině devatenáctého století dosahovala jeho hladina 270 µl/l, současná koncentrace dosahuje hodnot kolem 360 µl/l a přírůstek činí zhruba 20 µl/l za 10 let (obr. 1). Z toho plyne, že v druhé polovině 21. století je možno očekávat koncentraci kolem 450 µl/l. Příčiny zvyšování koncentrace dosud nebyly jednoznačně stanoveny. Jednou z nich je spalování fosilních paliv a nemalým dílem zřejmě přispívá i spalování dřevní biomasy deštných pralesů. Koncentrace CO2 jednak vyvolává skleníkový efekt, jednak podporuje růst rostlin (viz též Vesmír 80, 153, 2001/3). Význam CO2 pro výživu rostlin zkoumal již začátkem 19. století botanik N. T. Saussure, který si všiml, že při vyšší koncentraci CO2 rostliny více rostou. Později to potvrdila řada dalších fyziologů. Na počátku 20. století se zmíněný jev začal využívat v zahradnických sklenících. Zprvu poznatky o vlivu CO2 na fyziologii rostlin nenašly další praktické využití, které by bylo důvodem k prohloubení výzkumu.

FRANTIŠEK PLHÁK

Doc. RNDr. František Plhák, DrSc., (*1930) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně, obor fyziologie a anatomie rostlin. Na této fakultě se mimo jiné zabýval minerální, a zejména dusíkatou výživou rostlin. (e-mail: [email protected] nebo [email protected])

1. Stoupající koncentrace CO2 v atmosféře měřená v letech 1975 až 1985 a její roční kolísání během letní a zimní periody (minima koncem léta, maxima ke konci zimního období severní polokoule) z oblasti Havajských ostrovů na 20° s. š. (podle Houghtona 1987)

��� ��� ��� ��� ��� ��� ��� ��� ��� ��� ��� ��� ��� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ���� ����

��������

����

http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, duben 2004

227

���������

����

����

����

���� ���� ��� ���

����

������������������

������������������

���������

��� ��� ��� ��� � ���� � �

�

� �

� �

��� ��� � ����

� � � �� ���

� �

����

���� ������������������

������������������

����

���� ��� ��� ��� ��� �

��������

� �

� � �

� � �� ���

���������

��������� ����

����

�

���� ��� ��� ��� ��� � ����

� �

�

� �

� �

� � � �� ���

� �

�

� � � �

� � � �� ���

��������������������� ���������������������� ��������������������������������������������

2. Celkový příjem nitrátového a amoniakálního dusíku rostlinami kukuřice a jeho doprava ke kořenům difuzí nebo transpiračním tokem během 10denního růstu v živném roztoku při různé molaritě: celkový příjem dusíku, dusík dopravený difuzí, dusík dopravený transpiračním tokem. Vlastní vstup do buněk kořenů je regulován aktivitou transportních bílkovin (permeáz), nacházejících se v povrchových plazmatických membránách. Množství iontů dusíku transportovaných oběma způsoby bylo počítáno z jejich celkového úbytku v roztoku a z relace odpovídající množství vody přijaté rostlinami. Rozdíl těchto hodnot pak odpovídal množství iontů dusíku dopravených ke kořenům difuzí.

přístupnými pro příjem rostlinami nitrátový a amoniakální dusík (NO3– a NH4+). Dosahují v těchto půdách milimolárních koncentrací (průměrně 6milimolární koncentrace pro nitrátový dusík v půdním roztoku a 8milimolární pro amoniakální dusík). V přirozených (neobhospodařovaných) půdách jsou koncentrace obou iontů dusíku výrazně nižší a v rozsahu hodnot se značně liší. l Přísun dusíku ke kořenům. V pokusech s hydroponickým roztokem je možno stanovit při měření úbytku vody a iontů dusíku z roztoku celkový příjem dusíku a vyčíslit podíl příjmu dusíku dopravovaného ke kořenům transpiračním tokem a difuzí koncentračním gradientem. Celkový příjem dusíku během 10 dnů kultivace pro rostliny kukuřice (obr. 2) dokládá, že příjem nitrátové i amonné formy dusíku je velmi podobný. Při 7milimolární koncentraci dusíkatých živin podíl přísunu živin ke kořenům difuzí převyšuje přibližně třikrát přísun prostřednictvím transpiračního hmotového toku a dosahuje zhruba 75 % z celkově přijatého množství. Situace se výrazně změní při nižší (jednomilimolární) hladině dusíkatých živin. Podíl přísunu živin prostřednictvím transpiračního toku je u obou dusíkových iontů mnohem menší (asi 12krát menší v případě NH4+ a 16krát menší v případě NO3– ) než přísun prostřednictvím difuze. Přísun dusíku ke kořenům kuku-

228

Vesmír 83, duben 2004 | http://www.vesmir.cz

řice prostřednictvím transpiračního toku tak dosahuje při jednomilimolární hladině asi 6– 8 % jak při oddělené, tak při smíšené aplikaci obou forem dusíku. Intenzita transpirace není u všech rostlin stejná, ale rozdíly nejsou tak velké (u slunečnice je transpirace dvakrát vyšší a u hrachu třikrát vyšší než u kukuřice), aby zajistily výraznější podíl přísunu dusíkatých živin transpiračním tokem při nízké hladině živin, běžné ve většině přirozených půd. Dostatečná dusíkatá výživa je proto závislá na vysoké hladině dusíkatých živin, a zejména na přítomnosti půdního roztoku, který umožní, aby se živiny pohybovaly ke kořenům difuzí. Jestliže pěstujeme rostliny ve vodní kultuře (hydroponii), jsou jejich kořeny neustále vystaveny živnému roztoku a minerální látky difundují ke kořenům. Příjem živin probíhá na celém povrchu kořenů. Kořenové vlásky se v živném roztoku buď vůbec netvoří, nebo jsou velmi redukovány, protože je rostlina nijak zvlášť nepotřebuje. Tyto výživné procesy se nedají srovnávat s poměry v půdě či v písku, kde se půdní roztok dostaÚLOHA DEŠTNÝCH PRALESŮ Jedním z největších suchozemských retenčních systémů CO2 a rezervoárů uhlíku jsou lesy, které zaujímají bezmála 40 % zemské pevniny nepokryté ledem. Zejména deštné pralesy, jejichž dřívější plocha dosahovala 14 % a do r. 1945 byla zmenšena na 7 % plochy zemského povrchu, zahrnují 50 % veškeré organické hmoty na povrchu Země. Vysoká vlhkost a optimální teplota zajišťují intenzivní koloběh a přísun živin pro optimální růst, při němž by produkce (podle typu lokality) dosahovala 150–450 i více tun sušiny na hektar. Kdyby se plocha deštného pralesa zvětšila, růst koncentrace CO2 v ovzduší by to mohlo zpomalit. Zatím se však plocha deštných pralesů stále zmenšuje (až o 20 milionů hektarů za rok). Podílí se na tom hlavně mýcení. V menší míře se tak získává průmyslové dříví, ve větší míře zemědělsky využitelná plocha (pokácená dřevní hmota je dosud z 80 až 90 % spalována). Roční ztráta deštných pralesů představuje zhruba 2 % jejich současné plochy, která činí 900 milionů hektarů. Podle předpovědi zaniknou deštné pralesy do r. 2035. Při 45 % obsahu uhlíku v sušině představuje 80 % spálené dřevní hmoty z pokácených 20 milionů hektarů za rok zhruba (počítáme-li s podprůměrnou produkcí 250 tun sušiny na hektar) 1,8 miliardy tun uhlíku. Celkové množství uhlíku v ovzduší se dá vyčíslit při koncentraci 360 ppm na 682 miliard tun. Roční nárůst CO2 o 2 ppm představuje 0,56 % z uvedené hodnoty 360 ppm a jeho nárůst spalováním dřevní hmoty vykácených tropických pralesů 0,26 %. To znamená, že se spalování vykáceného dřeva podílí na ročním nárůstu téměř z poloviny. Nedá se ani předpokládat, že po celkové devastaci deštných pralesů nárůst koncentrace CO2 v ovzduší klesne, protože ztráta 7 % jejich asimilační plochy znamená zároveň ztrátu jímací schopnosti CO2 . Po vymýcení stromů deštných pralesů nastává další ekologická devastace. Přeruší se koloběh živin, zastaví se fi xace vzdušného dusíku, denitrifikuje se i část půdy, popel ze spálených stromů je odplaven. Obnova tropických stromových plantáží je náročná a zatím velmi pomalá.

ne do větších, nevlásečnicových pórů pouze v době deště (popř. v době zálivky), a potom rychle odteče do hlubších vrstev (popř. vyteče z nádoby). Jestliže není v půdě dost živného roztoku, přísun živin difuzí se zpomaluje. Rostliny přijímají živiny převážně kořenovými vlásky a bylo prokázáno, že se délka i hustota vlásků zvyšují při nízké vlhkosti půdy či nízkém obsahu živin, zejména dusíku a fosforu. Zatímco ve vodní kultuře jednomilimolární koncentrace dusíkatých živin většině rostlin stačí a 7milimolární je již vysoká (podmiňuje nadměrné hromadění nitrátů a brzdí růst), pro rostliny v půdě, pískové kultuře apod. je 2milimolární koncentrace nízká a 7milimolární koncentrace optimální. l Souvislosti mezi výživou a transpirací. V četných pokusech bylo zjištěno, že zýšená hladina CO2 vyvolává přivírání listových průduchů. Tím se snižuje transpirace (výdej vody z povrchu rostlin) a transpirační tok. Zároveň klesá přísun minerálních látek, jako jsou nitráty, amonné ionty či fosfor, ke kořenům. Tato reakce není zcela univerzální, neboť existují výjimky. Na otvírání a zavírání průduchů se podílí vtok aniontů i draselných iontů dovnitř

svěracích buněk a jejich výtok ven. Je pravděpodobné, že jsou tyto procesy ovlivňovány nadprodukcí kyseliny jablečné probíhající při zvýšené fotosyntéze. Proč zvyšovat hladinu dusíku v půdě?

Z dosavadních výsledků a pozorování vyplývá, že úroveň dusíkaté výživy v polních podmínkách zatím většinou stačí pro fotosyntetickou karboxylaci a produkci biomasy odpovídající současné hladině oxidu uhličitého. Jestliže ale ve třetím tisíciletí hladina oxidu uhličitého dále poroste, budeme muset pro plné využití fotosyntetické aktivity hladinu dusíku v půdě zvyšovat. Co nás čeká? Pokud se nepodaří dodržet omezení pro spalování fosilních paliv, která jsou obsažena v Kjótském protokolu, a zabránit devastaci deštných pralesů (viz rámeček), bude se lidstvo v budoucnu potýkat se zvýšenými účinky skleníkového efektu. Prohlubování znalostí o fotosyntéze, transpiraci a minerální výživě rostlin dává lidstvu naději, že se podaří využít zvýšenou koncentraci CO2 k zvýšení fotosyntetické produkce biomasy, a zčásti tak vliv negativních ekologických faktorů potlačit. Ö

PAPUÁNSKÉ (POLO)PRAVDY

Smutný konec

pohřební hostiny

„Také jíte doma ponravy?“ Tuto nevinnou otázku by mnozí v Čechách považovali spíše za rafinovanou urážku než za pokus o upřesnění svých stravovacích návyků. Nikoli tak na Nové Guineji, kde je tučný hmyz oblíbenou pochoutkou. V názorech na jeho pojídání se sice s Novoguinejci neshodneme, ale třeba na konzumaci krys a jim příbuzných hlodavců už pohlížíme obdobně, totiž jako na zvyk málo civilizovaný. Pro Australany je zase nepochopitelná česká slabost pro kapra, jehož mají za obzvláště odpornou plevelnou rybu, vhodnou nanejvýš k semletí na krmivo pro dobytek. Zvláštnosti cizího jídelníčku bývají podrobovány důkladné kritice a pozoruhodně často využívány jako důkazní materiál pro tvrzení o nadřazenosti vlastní kultury nebo barbarství těch ostatních. Poživatinou k tomuto účelu obzvláště vhodnou je lidské maso. Kanibalizmus byl součástí mnoha novoguinejských kultur a v některých oblastech byl praktikován ještě před padesáti lety, jak mohou dosvědčit dosud žijící pamětníci. V moderní evropské společnosti je pojídání lidského masa tabuizováno, takže máme sklon kanibalizmus šmahem odmítat, aniž bychom vnímali zásadní rozdíly mezi jeho jednotlivý-

mi kulturními odrůdami. Některé novoguinejské kmeny provozovaly lidojedství jako standardní způsob obživy, takže cílem jejich organizovaných výpadů bylo obvykle vyhlazení a snědení celých vesnic. Jinde bylo zase zvykem pojídat nepřátelské bojovníky zabité v kmenových válkách, jež ovšem spíše než za účelem obohacení jídelníčku vznikaly z rozmanitých politických příčin. Zcela odlišnou lidojednou tradicí pak bylo pojídání zesnulých příbuzných jako výraz úcty a způsob převzetí jejich duchovních i fyzických sil. Zatímco s myšlenkovými systémy, v nichž je na sousedy nahlíženo jako na chodící masové konzervy, lze polemizovat z obecně humanistických východisek, pojídání zesnulých bylo velmi civilizovaným zvykem. Novoguinejský pohřeb hostinou byl přinejmenším stejně pietním aktem jako kterýkoli pohřební rituál Evropanů. Novoguinejci byli upřímně otřeseni evropskou manýrou pohřbívání do země, neboť ponechání těl, hemžících se červy, hnilobnému rozkladu nepovažovali za nejšťastnější způsob zacházení se zesnulými. I pohřební hostiny, tak jako mnoho dalších pokrokových tradic, nakonec zničili misionáři. Ti byli proti jakémukoli lidojedství silně zaujati, snad i proto, že se jich mohlo osob-

VOJTĚCH NOVOTNÝ

Doc. RNDr. Vojtěch Novotný, CSc., (*1964) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se ekologií herbivorního hmyzu v tropických ekosystémech. Je vědeckým pracovníkem Entomologického ústavu AV ČR, přednáší na Biologické fakultě Jihočeské univerzity a vede terénní stanici na Papui-Nové Guineji.

http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, duben 2004

229

K dalšímu čtení W. Arens (1980): Man Eating Myth: Anthropology and Anthropophagy. Oxford University Press.

ně týkat. A tak se jim nakonec podařilo Novoguinejce přesvědčit, že pojídání lidí je pokleslým primitivizmem za každých okolností. Dnešní obyvatelé Papuy-Nové Guineje nejen že své mrtvé nejedí, ale zhusta se i stydí za své předky, kteří tak činili. Předsudečný pohled na veškeré lidojedení není jenom věcí minulosti či misionářů. V posledních letech se řada uvědomělých, vesměs amerických antropologů snaží dokázat, že lidojedství vlastně nikdy neexistovalo. Jejich kulturní šovinizmus jim nedovolí nahlédnout, že kanibalizmus může být v určitém kontextu zcela přijatelným a civilizovaným zvykem. Zároveň však neunesou nevyhnutelné logické vyústění svých vlastních předsudků, totiž že pokud je lidojedství skutečně zavrženíhodné, byli příslušníci lidojedských

kultur nutně morálně méněcennými barbary. Takový závěr by se špatně srovnával s jejich přesvědčením, že není horších a lepších kultur, nýbrž že všechny jsou si před antropologem rovny. Celý problém se tak pokrokoví antropologové snaží sprovodit ze světa absurdním tvrzením, že lidojedi vlastně nikdy nebyli a veškeré zprávy o kanibalizmu jsou jen pomluvy, šířené o ostatních civilizacích zlomyslnými Euroameričany. Ještě prarodiče mých novoguinejských přátel by s takovými antropology zajisté naložili vhodným, pro dotyčné antropology však velmi překvapivým způsobem. Ö (Knižní vydání esejů Papuánské (polo)pravdy právě vychází v nakladatelství Dokořán. Kromě 30 esejů otištěných již dříve ve Vesmíru a Respektu zahrnuje i 45 dosud nepublikovaných novinek.)

Robinsonský přístup k řešení úkolů

OTTO WICHTERLE

230

Ivo Budil: Pane profesore, v čem se liší život vědce od života ostatních lidí? Myslíte, že v něm je víc hledání pravdy, respektování rozumu a logiky, nebo snad uskutečněné fantazie? Otto Wichterle: Především pojem vědec pro mě neznamená žádnou přesnou představu, skoro bych řekl, že toto označení nemám rád, protože vylučuje vědce z ostatní společnosti. Přitom jsou to normální lidi. Spíš mám obavu, že si lid obecný představuje vědce jako takového napůl blázna, který chodí s prstem na čele a vymýšlí obrovské vynálezy anebo je skryt někde v ústraní a něco fantastického počítá. Přitom jsou to lidi, kteří určitou dobu fungují jakožto vědci a jinak jsou to zahrádkáři, šoféři a kutilové všeho druhu nebo se věnují kultuře, třeba muzice, a to už není věda. V určitou chvilku to ale na ně přijde a něco spáchají, co je akceptováno ve světě jako báječná věda. To mě však neopravňuje tyto lidi kategorizovat jako něco extra. I. B.: Čili podle vás rozhodně nemůžeme tvrdit, že vědec rovná se více pravdy. O. W.: Jak to myslíte? I. B.: Že náplní vědcova života je pravda a on má v sobě více pravdy než ostatní. O. W.: Spíš bych řekl, že při pěstování vědy má takzvaný vědec někdy i mnohem víc příležitosti klamat než nějaký docela obyčejný člověk, který nemá s vědou nic společného. To je věc morálky… ta se týká každého, a tudíž také vědce. I. B.: Je v člověku-vědci více rozumového či fantastična než v člověku-laikovi?

Vesmír 83, duben 2004 | http://www.vesmir.cz

Věda a vědci očima vědců

O. W.: Před několika lety jsem tvrdil, že fantazie do vědy vůbec nepatří. To jsem možná ale trochu přehnal. Záleží na tom, co tou fantazií myslíte. Podle veřejného mínění je fantazie zase jakási duševní abnormalita, nějaké vnuknutí nebo něco takového. Toto opravdu do vědy, aspoň tedy do vědy, ke které mám blízko, což je přírodověda a exaktní vědy, nepatří. Tam může fantazie hrát roli jakési počáteční inspirace, ale pak to hlavní úsilí je věc naprosto racionální a systematická, a tam už fantazie hraje poměrně malou roli. I. B.: Vědec vlastně ve své práci postupuje od jistoty k jistotě. Ovšem kromě těchto vnějších jistot má i svůj vnitřní svět, s jeho jistotami. O. W.: Nedá se říct, že se ve vědě postupuje od jistoty k jistotě. Já bych spíš řekl, že se postupuje od nejistoty k jistotě, že se každý začátek nějaké vědecké činnosti, je-li to skutečný začátek (není-li to nějaká návaznost na něco, co už je dávno někde publikováno), vyznačuje vždycky naprostou neurčitostí a nejistotou. A teprve když se do ní vědecký pracovník pořádně obuje, získá přehled, jistotu a taky představu, kam až je možno se s takovou prvopočáteční inspirací dostat. I. B.: Je jistota ve vašem osobním životě jiná než jistota ostatních lidí vzhledem k tomu, že jste vědec? O. W.: Na to těžko můžu odpovědět, protože nevím, o které jiné lidi jde. Každý jsme v něčem jinačí – a to je právě to hezké. Podívejte, tyhle otázky v rozhovorech pro rozhlas a televizi obyčejně směřují k tomu, aby odpověď vyzněla jako jednoznačná obecná … s. 231

úvaha, která se dá aplikovat na každého a na cokoliv. A to právě dost dobře nejde. I. B.: Právo pochybovat je výsostným darem člověka. Ovšem může být i darem danajským. Vidíte někde začátek a konec tohoto práva? O. W.: Pochybování je ve vědě dokonce nezbytné, protože chceme-li mít nějakou věc ověřenou, musíme vycházet z pochybností, a dokonce třeba z opačných stanovisek. V tom jsem byl vždycky pro dialektickou metodu, která se pokládala za výsadu komunistické ideologie, což je ovšem nesmysl, poněvadž postavit si k jakékoliv tezi antitezi, tedy obrácený názor, a hledat potom tou syntézou skutečnou pravdu, to je jedna z nejplodnějších vědeckých metod. Je to vlastně určité praktické pochybování nebo skepse. Jestliže si vymyslím, že něco je tak a tak, a chci zjistit, jestli to tak je doopravdy, pak tomu musím postavit protiklad a srovnávat a hledat, jestli to je opravdu tak, jak jsem si původně myslel. I. B.: Řekl byste mi – po půlstoletí vědecké práce – co je posláním člověka? O. W.: To je zase otázka, která směřuje k obecné úvaze, na kterou se těžko odpovídá. Úplně jiné poslání má farář na vesnici a docela jiné konstruktér nějakých strojů a zase úplně jiné třeba politik. Jak z této ohromné a musím říct krásné různosti lidské společnosti udělat nějaký jednoduchý, jednoznačný závěr? To prostě nejde. I. B.: Usnadnilo vám život přátelství kolegů a lidí vůbec? O. W.: Přátelství je hezká věc, to samo o sobě usnadňuje, myslím, mnohé. Zase ale těžko hledám odpověď, nevím, čím bych konkrétně

doložil, že mi přátelství něco usnadnilo. Myslím, že mám moc přátel, stejně jako mám moc nepřátel, ale myslím, že je hezké, že jsem měl obojí. Mnohé věci mi usnadnili jak moji přátelé, tak zejména moji nepřátelé. I. B.: Jakou roli hraje ve vašem životě rodinné zázemí? O. W.: Stoprocentně pozitivní, po všech stránkách. Nevím, co bych vám k tomu řekl víc. I. B.: Jak vidíte ve svém životě dvojici prohra a vítězství? O. W.: Prohry mi vadily, když trvaly dlouho. Víte, ty poslední prohry, co jsem prodělával během nedávných dvaceti let, to bylo ohromně zajímavé a právě tam jsem získal neobyčejně cenná nepřátelství, ale trvalo to zbytečně dlouho, kdyby to bylo trvalo pět let, bylo to tak akorát. I. B.: A co je tedy lidský život? O. W.: To je otázka pro filozofy a pro teology. Já jsem příliš přízemní člověk – v podstatě víc řemeslník než vědecký pracovník. Mě na té vědecké činnosti vždycky bavila ta řemeslná stránka věci, jsem experimentální typ, koneckonců jsem vystudoval v dobách mnohem větší chudoby ve vědě, kdy jsme museli umět zimprovizovat všechno, v chemii tedy alespoň, a mně se to líbilo, takový ten robinsonský přístup k řešení vědeckých úkolů na pustém ostrově, kde si musel každý všechno dělat sám. Museli jsme si osvojit sklofoukačství, mechanické práce všeho druhu, a to se mi líbilo. Nakonec jsem dostal výuční list jako soustružník-mechanik – a toho si vážím víc než svých čestných doktorátů. Ö

Rozhovor z archivu časopisu Vesmír, otázky kladl Ivo Budil.

Kresba © Jan Tomaschoff

http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, duben 2004

231