DUNAJSKÁ DELTA 2004 STUDIJNÍ CESTA JERONÝMOVA LIBEREC

DUNAJSKÁ DELTA 2004 STUDIJNÍ CESTA GYMNÁZIA A SPgŠ JERONÝMOVA LIBEREC

1

Ranní pøístavištì v Nufãru

2

Úvod „Proboha, kam to zase potáhneš ty nebohé dìti?! Proè zrovna do delty?“ Podobné otázky jsem zaèal slýchat od okamžiku, kdy se mé okolí dozvìdìlo o plánované studentské cestì. „Dunajská delta – to tu pøece ještì nebylo! Pokud ta akce vyjde, budeme patrnì první expedicí støedoškolákù do ojedinìlého království vody, rákosu a komárù“, myslel jsem si a v duchu vidìl zapadající slunce nad jezerem Piu, kormorány s roztaženými køídly sušící se v poledním slunci, cítil vùni vody, tlejících rostlin, máty a ryb. Opojné pøedstavy. Zatemní mozek a stejnì jako bájná ayahuasca dokážou pøenést pøes pøekážky. S blížícím se datem odjezdu zaèal hlodat èervík pochybností. Zvládnou studenti tak nároènou výpravu, vždy vìtšina z nich zná jen dovolenou s rodièi? Co tam budou pít (vodu z Dunaje jako já asi tìžko)? Kam budou chodit na záchod – pøi pøedstavì osmatøiceti lidí nocujících na kousku bahna vyènívajícího tøicet centimetrù nad vodou na mì šly mdloby. Vidina konvoje osmnácti lodí ztracených v moøi rákosu budila ze sna. Další problémy se zajištìním dopravy a nejasné podmínky pro povolení k pobytu v biosférické rezervaci na klidu nepøidaly. A tak jsem pøed vás – studenty, každou hodinu pøedstupoval plný pochybností a snažil se nedat najevo, že situace není tak jasná a jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Nakonec všechno dobøe dopadlo. Musím pøiznat, že to bylo pøedevším nadšení ve vašich oèích, odrážející touhu po nevšedních zážitcích, touhu po dobrodružství, které mi dodávalo sílu k pøekonávání tìžkostí spojených s organizací cesty. Díky. Díky vám i za dùvìru se kterou jste se svìøili do mých rukou. Mìlo to celé nakonec smysl? Z každé cesty si mùžete pøivést nìjaký suvenýr. Vìc, na které se pozdìji bude jen usazovat prach. A co jste si pøivezli vy? Já budu spokojen s málem. Staèí mi pocit, že si alespoò nìkdo z vás bìhem cesty uvìdomil, jak mnoho vìcí, bez kterých si do té doby neumìl pøedstavit svùj život, ztrácí pro nìho na cestì význam. Jak málo potøebuje k životu. Vodu, nùž, trochu jídla pøipraveného vlastníma rukama a suché místo na spaní. Snad i vás poznamenala ta tisíckrát potvrzená zkušenost všech cestovatelù, že dlouhá cesta do cizích a vzdálených zemí uèí jinak vidìt domov a otevírá oèi. Dost øeèí. Vítr se utišil a ranní opar proøízla køídla rybákù letících k moøi. Tam je nᚠcíl. Vyplouváme! Jaroslav Šastný

3

Struèná charakteristika dunajské delty Delta Dunaje pøedstavuje jedineèný fenomén svìtového významu. Výjimeènost tohoto území spoèívá pøedevším v obrovské druhové diverzitì fauny a flory, soustøedìné na relativnì malém území. Vhodná geografická lokalizace, mírné klima, optimální trofické podmínky a rùzné typy biotopù umožòují život napø. 156 druhùm ryb (45 druhù sladkovodních, 31druhù brakických vod a 80 druhù moøských) a pravdìpodobnì i 325 druhù ptákù (4% svìtové avifauny) z nichž v deltì hnízdí 170 druhù (Šebela 2002), bohatost flory je dokumentována 1162 druhy cévnatých rostlin. Jelikož je asi 80% území delty doèasnì nebo trvale zatopeno, nachází zde vhodné životní podmínky i velké množství vodních bezobratlých živoèichù. Historie vzniku dunajské delty Proces vývoje a formování delty Dunaje lze rozdìlit do následujících etap: - konec würmského glaciálu – mladý dryas (zhruba pøed 10 000 lety) – postupné oteplování, tání ledovcù, stoupá hladina Èerného moøe, které vytváøí v místì dnešní delty moøský záliv - preboreál – atlantik (asi 8 300 až 4 000 pø. n. l.) – sedimentace splavenin uprostøed moøské zátoky; vytvoøení pøíèné kosy, jako základu pro dnešní ostrovy (grinduly) v linii Letea - Caraorman - Crasnicol - epiatlantik – subboreál – subatlantik (asi 4 000 pø. n. l. až 0) – zpomalení toku Dunaje pøed ostrovní hrází, postupné zanášení vzniklé laguny a její zarùstání rákosem, vytváøí se vnitøní delta (na konci tohoto období vzniká základ dnešní sítì ramen s jasnì zøetelným Svatojiøským ramenem a pozdìji také Sulinským ramenem, Kilijské rameno není ještì zformováno) - subatlantik – subrecent (asi od zaèátku letopoètu do 18. stol.) - Dunaj pøenáší svou hlavní sedimentaèní èinnost za ostrovní linii, øíèní sedimenty jsou pøíbojem vrhány zpìt a spoleènì s moøským pískem vytváøí podélné kosy; vzniklé laguny se postupnì zanášejí, zarùstají rákosem a jsou proráženy množstvím sekundárních ramen, vzniká fluviomarinní delta - recent – od poloviny 18. století se postupnì pøenáší aktivita toku od jihu k severu a formuje se Kilijské rameno se dvìmi vnitrozemskými deltami. Geografie dunajské delty V souèasné dobì má delta Dunaje tvar trojúhelníku, pøièemž základna i výška mìøí asi 80 km. Zaèíná pod mìstem Tulcea bifurkací koryta Dunaje na Kilijské rameno dlouhé 117 km a rameno Tulcea, které se po 9 km opìt vìtví na pøímé a èásteènì umìlé Sulinské rameno dlouhé 71 km a 113 km dlouhé, nejstarší – Svatojiøské rameno. Tato tøi hlavní ramena jsou vzájemnì propojena hustou sítí sekundárních kanálù o celkové délce asi 3500 km (Štìrba 1979). Podnebí delty má kontinentální charakter s urèitými zvláštnostmi danými blízkostí moøe a samotnou specifikou delty. Prùmìrná roèní teplota je 11 oC, v létì 23 oC. Roèní prùmìr srážek okolo 350 mm je typický pro aridní oblasti. Vlhkost vzduchu se v létì pohybuje mezi 60-70%.

4

Geograficky lze v Dunajské deltì rozlišit ètyøi hlavní èásti (Štìrba 1979): 1. Øíèní deltu o ploše 206 550 ha (47,6%) rozkládající se od Tulcei smìrem na východ až po linii Periprava - Letea - Caraorman - Ivancea - Crasnicol - Perisol v severojižním smìru. 2. Fluviomarinní deltu – území o rozloze 130 950 ha (30%), rozkládající se mezi moøem a øíèní deltou. 3. Jižní laguny jezerního komplexu Razelm-Sinoe o ploše 88 000 ha (20%). 4. Dunajská ramena s plochou 8 500 ha (2%). Urèujícími krajinotvornými prvky Dunajské delty jsou stovky jezer, kanálù a obrovské plochy rákosových porostù. Pozoruhodné jsou píseèné ostrovy (grinduly) se zcela odlišnou faunou i florou. Pøedstavují skuteèné ostrovy, se stepním až polopouštním klimatem, uprostøed mokøadních ekosystémù. Ochrana pøírody Ochrana pøírody delty je velmi komplikovaná a nemá pøíliš dlouhou tradici, i když první rezervace byly vyhlášeny už ve ètyøicátých letech dvacátého století. Až do devadesátých let, však byla ochrana jednotlivých rezervací spíše formální a vzhledem k jedineènosti celého ekosystému delty i málo úèinná. Zlomové datum nastává dne 27. 8. 1990, kdy byla delta Dunaje vyhlášena Biosférickou rezervací a v následujícím roce zapsána do Seznamu mokøadù mezinárodního významu Ramsarské konvence. 21. 10. 1993 schválil rumunský parlament zákon o Biosférické rezervaci Delta Dunaje. Tento zákon zahrnul do nejvyššího prvního stupnì ochrany 18 lokalit (celkem 51 600 ha), kde je vylouèena jakákoliv èinnost èlovìka a vstup není povolen. 223 300 ha se nachází v druhém pásmu s pøísným režimem ochrany a omezeným pohybem lidí. Ve tøetím pásmu ochrany jsou zahrnuty menší plochy, ve kterých se poèítá s revitalizaèními projekty podporovanými mezinárodními organizacemi a EU.

5

O skuteèném stavu delty, však nejlépe vypovídají její obyvatelé – rybáøi. Bìhem posledních let prakticky pøišli o obživu. Celkový úlovek ryb za posledních patnáct let klesl o stovky procent. Zmenšila se velikost lovených ryb a vyzy nebo jesetery již rybáøi prakticky neuloví. Kerhany – místa, kam se vozil denní úlovek pro zpracování, dnes nefungují a postupnì se rozpadají. Rybáøi ve Sfintu George na formuláøích døíve vykazovali úlovek dvaceti druhù ryb. Dnes jim staèí pouze tøi kolonky – šprot, bakaljar a ostatní. Pøitom bakaljar je ryba s mimoøádnì nekvalitním masem, vhodným jen na rybí mouèku, používanou jako krmivo pro domácí zvíøata. Samotná státní ochrana je provádìna tzv. „ekologisty“, mladíky na rychlých motorových èlunech, bez základních ekologických vìdomostí a vztahu k deltì. Vytvoøily jakousi mafii s vlastním výkladem zákonù, která nepomáhá, spíše škodí. Kontrolují nejen návštìvníky, ale i rybáøe a bez milosti zabavují úlovek èi sítì. Zabavené vìci prodávají ve mìstech ležících proti proudu Dunaje. Další ekologické problémy je možné pozorovat pøímo bìhem cesty deltou. Vnímavý návštìvník urèitì zaregistruje nárosty øas na ponoøených pøedmìtech, které jsou neklamnou známkou vzrùstající eutrofizace vody. Obrovské škody na snùškách vajec vodních ptákù, plazù a z nich hlavnì želv, zpùsobují pøemnožená polodivoká prasata, lišky a mývalovec kuní.

6

Prázdné sítì rybáøù jsou smutným svìdectvím a dùsledkem bezohledného využívání rybího bohatství delty.

7

8

Z cestovního deníku den 1. – ètvrtek, 29. dubna Ètvrtky nemám pøíliš v lásce, ale na tenhle se docela tìším – je to den našeho odjezdu. Koneènì. Již od šestnácté hodiny se pøed školou zaèíná vršit nevzhledná hromada krabic s jídlem, batohù, lodních pytlù a pádel. Postupnì plníme bílou Karosu, máváme rodièùm a pøátelùm. Autobus stateènì ukrajuje první desítky kilometrù z více než tisíce a šesti set, které nás dìlí od posledního pøírodního ráje Evropy. Pøed desátou pøijíždíme do Škrovátu, malé vesnice kousek za Pardubicemi, v místní pùjèovnì sportovních potøeb nakládáme nafukovací lodì - Pálavy. Ty se stanou na nìkolik dní v deltì Dunaje naší jedinou jistotou. Je teplý jarní veèer. V autobuse panuje dobrá nálada, notnì podpoøená pìti kily klobás, šrùtkem uzeného a špekem – Michal má hodnou a starostlivou babièku. Bìhem noci nìkolikrát stavíme a vykládáme všechnu bagហz kufru. Prasklé chlazení zalévá horkou vodou zavazadlový prostor. Zkouška tìsnosti našich lodních pytlù a zároveò varování.

den 2. – pátek, 30. dubna Nudná cesta, nudnou maïarskou krajinou. Rovina a pole s klíèící kukuøicí, èápi na sloupech podél silnic. Pùvodní uherská step – pusta – dávno zmizela pod koly traktorù. Je témìø letní vedro. Pøi zastávce na èerpací stanici, s Radkem obratnì taháme pavouky sklípkánky stéblem trávy z jejich dìr v trávníku. První pozdrav jihu. S lehkým zpoždìním proti plánu pøijíždíme na hranièní pøechod v Oradei. Odbavení probíhá bez problémù, vybíhám mìnit peníze a na chvíli se stávám milionáøem. Vìtšina studentù si s užaslým výrazem prohlíží rumunské bankovky zvláštních barev a nevìøícnì ohmatává jejich prùhledné plošky. Idyla brzy konèí, porucha diferenciálu definitivnì vyøazuje autobus z provozu. Marné pokusy, najít na periferii Oradei opravnu, nás pøivádìjí do míst, kam bychom se asi nikdy nedostali. Svìt skládek a továrních hal za mìstem, je v odpoledním slunci pøízrakem z dob hlubokého socializmu. Studenty pøesto neopouští optimismus, hrají fotbálek s plechovkou a hází si létacím talíøem. Jedeme jen na neutrál na okraj mìsta k nejbližšímu parkovišti u benzinové pumpy. Tìch nìkolik kilometrù pøekonáváme šneèím tempem. Cyklisté a cikánské dvoukoláky se kolem nás jen míhají. Marné pokusy øidièù o opravu nevedou k nièemu. Nápad, jít sehnat nìjaký náhradní autobus nebo dojet do Tulcei noèním vlakem, je jen zoufalým pokusem vytrhnout se ze spárù bezmoci. Je jasné, že ztrácíme jeden den. Jeden drahocenný den pobytu v deltì. V noci z Èech vyjíždí nový autobus.

9

Mužstvo je stateèné. Pøekvapivì rychle se smiøuje ze situací a zaèíná se zabydlovat na trávníku (jediném udržovaném široko daleko) a hojnì navštìvuje obchùdek v blízké èerpací stanici. Prach ani bezprostøední sousedství výpadovky ze stotisícového mìsta jakoby nikomu nevadily. Kolem projíždìjí zvìdaví Rumuni, Cikáni na dvoukolácích tažených vyhublými koníky. K blízké bažinì za mìstem pøilétá pisila, nad naším autobusem krátce zakrouží, dlouhé nohy za ní vlají. Smutná pøipomínka delty. Pøichází další teplý veèer. Nᚠnocleh na zarostlém dnì vypuštìného bazénu se nelíbí ochrance místní továrny. Pøesunujeme se k autobusu, do autobusu, na zaprášenou korbu slovenského náklaïáku, pod kontejner...

den 3. – sobota, 1. kvìtna Tímto dnem Èeská republika vstupuje do EU. Jak nedùležité tady, na periferii balkánského mìsta. Jediné co nás zajímá, sotva otevøeme oèi do zaprášeného rána, je vzdálenost druhého autobusu. Kontroluju mužstvo, všichni jsou v poøádku, všichni na svých místech. Nedoèkavì vyhlížíme nový autobus. Kolem pùl dvanácté pøijíždí modrá Bova se starším øidièem. Rychle pøekládáme materiál. Pøed námi je ještì více než sedm set kilometrù rumunským vnitrozemím, horské prùsmyky a balkánské silnice. Øidiè oèividnì nespìchá. Máme èas vychutnávat cestu, pozorovat høebeny rumunských hor porostlých prastarými karpatskými lesy. Zaèíná se mì zmocòovat netrpìlivost. Hradba Fagaraše, pøízraènì vystupující z mrakù, probouzí zemdlelé cestovatele z letargie. Prodavaèi sýrù podél horské silnice. Jejich tváøe ošlehané vìtrem nezapøou pravé horaly. Cesta je nekoneèná. Den pøechází v noc a my jsme již pøes padesát hodin na cestì. Nikdo již není schopen vnímat rumunská mìsta a vesnice, ty získávají stále osobitìjší, typicky balkánský charakter. V autobuse ponoøeném do tmy je ticho, všichni spí. Zpoždìní nabírá hrozivé rozmìry. Nemùžu spát, mrzí mì každá minuta o kterou pøicházíme.

10

Rumunské peníze jsou zvláštní.

Nocleh na pøedmìstí Oradei.

den 4. – nedìle, 2. kvìtna Pøed tøetí ráno pøijíždíme do Braily. Èeká nás „pouze“ pøekonat Dunaj. Stovky kilometrù daleko není jediný most, veškeré dopravní prostøedky se zde nakládají na trajekty a ty je pøevážejí pøes rychle proudící veletok. Pøívoz je daleko za mìstem, cesta je však dobøe znaèená smìrovkami. V naprosté tmì sjíždíme ze silnice na štìrkovou cestu, nìkde v dálce tušíme øeku a proti nebi tmavší obrysy budov. Øidiè jen bezmocnì lape po dechu. Jeho tváø je sinalá. Rezolutnì prohlašuje: „Tam nejedu!“ Má smùlu, musí. Nezpevnìná štìrková cesta je tìsnì nad vodou, na obou stranách je od kol ke krajnici jen pár centimetrù. Velmi opatrnì pøijíždíme až do míst, kde jsou pontony. Naštìstí se nám podaøí vzbudit obsluhu jednoho z nich. Budím studenty, všichni musí ven z vozidla. Nìkteøí jen nechápavì zírají a mžourají na pøízraèný, huèící Dunaj a na plechovou vanu, která by nás mìla dostat na druhý bøeh. Tuším, že o tom se jim asi nezdálo. Øidiè je bez sebe. Také pro ostatní se stává plavba pøívozem silným zážitkem. Svítání nás zastihne daleko za Brailou. Za okny autobusu se zaèínají rýsovat oblé vrcholky a høbety pohoøí Mãcin. Lákají. Snad i tyhle kopce jednou projdu. Do Tulcei, správního mìsta celé oblasti a brány delty, pøijíždíme se svítáním. Krátká zastávka na nábøeží. Probouzející se mìsto mi pøipadá jako z jiné zemì, bílé domy na nábøeží, restaurace, plné výkladní skøínì, široký víøící Dunaj, pøístav s bílými jachtami. Okouzlující atmosféra. Na správì rezervace zastihneme jen noèního hlídaèe, o povolení pro nás logicky nic neví. Vyzvedneme si papíry na cestì zpìt. Mladá a údajnì pohledná Rumunka, která nám povolení vyøizovala, je jediná z celé správy, kdo je schopen komunikovat jinak než rumunsky. Jak pøíznaèné pro tuto zemi.

11

Proplétáme se boèními ulièkami Tulcei a po východním úpatí objíždíme povìstné sprašové pahorky Bestepe. V jednom okamžiku se nám otevírá pohled na rákosové nekoneèno delty s rudým kotouèem vycházejícího slunce, visícího nízko nad obzorem. Cáry ranního oparu stoupají z bažin. Èerné siluety letících volavek umocòují dojem jiného století, jiného svìta. Svìta, který nás za pár hodin pohltí. Nufãru je malá vesnièka na zaèátku Svatojiøského ramene. Vápnem nabílené domky s rákosovými støechami a šmolkou orámovanými okny. Zápraží s loubím vinné révy, upravené zahrádky s fazolemi a cibulí. Hlavní cesta je samozøejmì písèitá a pozvolna se svažuje k dunajskému bøehu. Zde je obchùdek, pøístavištì a pøívoz. Centrum vesnice. Pár rybáøù zkouší štìstí èeøenem. Èerné veslice rùzných velikostí – nejbìžnìjší dopravní prostøedek obyvatel delty. Štíhlé døevìné lodice, stoletími provìøený ideální tvar. Øeka je tu široká pøes dvì stì padesát metrù. Ranní mlha nám brání ve výhledu na druhý bøeh. Proud u bøehu hromadí kusy døeva, úlomky rostlin a schránky mìkkýšù. Voní øíèním pískem. Klekám si a jemnì rukou pøejedu po hladinì. Starý rituál pozdravení Øeky. U pøívozu mùže autobus zajet až k vodì. Vykládáme všechny potøebné vìci. Rozdìlujeme si lodì. Co budeme opravdu potøebovat? Každé kilo navíc mùže být v lodi znát a my budeme mít jen jediný pohon – naše paže. Po ránu je pøíjemné teplo, slunce svítí pøes jemný opar. Kolem sedmé je vše pøipraveno k vyplutí. Flotila devatenácti lodí s barevnými pádly zaplnila témìø celý pøístav. První èást cesty musíme absolvovat po Svatojiøském rameni, šikmo jej pøeplout a najít na levém bøehu v hustém porostu odboèku – kanál Litcov. Na otevøené vodì se celá výprava sjíždí k prvnímu soulodìní. „Jen si to užijte, holenkové“ øíkám si, „na úzkých kanálech delty k tomu moc pøíležitosti nebude.“ Jedna z lodí zùstává pozadu, je to Karin s Loonym. „Udìlali“ se hned po prvních metrech, opravdu dobrý zaèátek. Jejich loï – èervený božský Helios – zøejmì nesnesla pøíliš vysoko naložené tìžištì a vyvrhla posádku i s nákladem do kalného proudu. Vybavuje se mi jejich seznámení ve škole, kdy zadák shánìl posádku a pøišel za Karin øka: „Ahoj Karin, øíkají mi Loony, to znamená blázen, cvok. Pojedeš se mnou na lodi?“ Taková nabídka se pøece neodmítá! Necháváme se unášet proudem Svatojiøského ramene k odboèce na kanál Litkov. Je to snadné, prùplav je zøetelnì vidìt. Najednou se ocitáme v jiném svìtì. Jako bychom projeli kouzelnou bránou. Kanál je sevøený z obou stran hradbou lužního lesa, zpevnìnou liánami Periploca graeca a stonky divokého vína. Stromy vyrùstají pøímo z vody, hladina je nyní na jaøe asi o metr vyšší. Tuším problémy s hledáním místa pro táboøištì, vše bude zaplaveno. Dívám se po ostatních. Nevìøícnì pozorují okolí. Z tváøí zmizelo poèáteèní napìtí, obavy z neznáma. Dojem tropického pralesa je dokonalý. Všude kolem jsou slyšet hlasy stovek ptákù. Nejvíce se ozývají tlukotem slavíci uherští, špaèkové vyletují z hnízdních dutin, na vìtvích tìsnì nad vodou sedí kvakoši, pøelétne volavka a dokonce ibis. Suché vìtve a kmeny vyènívající nad hladinu patøí kormoránùm. Zaèíná se mì zmocòovat pocit euforie. Koneènì zase v Deltì! Po pár kilometrech pøirážíme k pravému bøehu. Je tu úzký násep z cestou, bažina s lekníny a spoustou žab. V dálce je vidìt políèko. Projíždí Rumun na malém koníku. Když nás uvidí, šlehne bièíkem konì a cvalem se pøežene kolem. Mezi zuby nám skøípou zrníèka kopyty zvíøeného prachu. První obìd v deltì. Posilnìní pøed dlouhou cestou. Dnes bychom mìli ujet dvojnásobnou vzdálenost a dohnat èasovou ztrátu.

12

Koneènì vyplouváme. Mohutný proud Dunaje šetøí naše síly.

Voda je v Litkovì zpoèátku kalná a proud silný. Postupnì proud slábne a voda se èistí. K veèeru již mùžeme bez problémù pozorovat dno ve dvoumetrové hloubce. Prùplav je obklopen vrbami a topoly, vyrùstajícími z bahnitého valu, nyní zaplaveného. V místech, kde hlinitá hráz ustupuje, projíždíme jen hradbou rákosu, pøes moèály a zarostlé boèní laguny. Stále potkáváme nové a nové druhy ptákù. Postupnì se zaèíná dostavovat únava po dlouhé cestì a  nedostatku spánku. Hledáme místo na táboøení. Naším cílem je tøetí železná vìž, urèená k pozorování ptákù. Kolem ní by mìla být pevná pùda a dostatek prostoru pro devatenáct stanù a stejný poèet lodí. Koneènì jsme na místì. Táboøištì pod ocelovou vìží je jedno z nejhorších, jaké jsem kdy vidìl. Zkoušíme s Radkem dojet dál a najít nìco lepšího, ale opravdu je to poslední kousek pevné zemì. Mnoho dlouhých kilometrù se táhne jen rákos a zaplavené porosty bøehových vrb. Daleko, až ke grindulu Caraorman, našemu pøíštímu cíli. Vzpomínáme na krásné místo, které jsme nechali za sebou asi dva kilometry proti proudu. Nemùžeme si vybírat, v Deltì se spí tam, kde je pevná zem. (Vzpomínám jak pøi první návštìvì Delty nás zastihla bouøe a silný vítr, nebylo kam se schovat, kde pøirazit ke bøehu. Dlouho se naše lodì motaly rákosím, bièovány vìtrem a zmítány vysokými vlnami než jsme blízko jezera Fortuna narazily na malý ostrùvek, celý pokrytý mazlavou vrstvou ptaèího trusu. Tehdy nás na nìm poèasí uvìznilo na dva dny). Nᚠkousek suché pùdy je neprostupnì porostlý hustým maliním a kopøivami. Ke slovu pøicházejí pádla místo maèet a svou práci zastane i polní lopatka, jinak urèená jako toaletní potøeba. Asi po pùlhodinovém zápase s bujnou vegetací má každý své místeèko na stan. Již je dost pozdì a všichni

13

toho mají plné zuby. Rychle a citelnì se ochlazuje, voda je díky tomu pøíjemnì teplá. Spáleniny od zrádného slunce zaèínají rudnout a nepøíjemnì bolet. Naštìstí je stále èasné jaro a masy komárù jsou ještì ve stádiu larev neškodnou souèástí planktonu. Být zde o pár týdnù pozdìji, nebylo by možné vystrèit ze stanu ani nos. Hodina Velkého komára – postrach Delty – zatím nepøichází. Rychlé jídlo a spát. Posádka padá do stanù polomrtvá únavou. Všichni spí až do rána. Neslyší tisíce hlasù noèní Delty – nenapodobitelnì temné volání bukaèe, chøástaly, koncert milionu žabích sameèkù, smrtelné skøeky uloveného ptáka, šplouchání ondatry a mlasknutí velkého sumce. Osvobozující pocit naprostého vyèerpání, tanec endorfinù v naší krvi. Pro první den toho bylo docela dost – témìø tøicet kilometrù pádlování, hledání vhodné pozice v pøeplnìné lodi, pozorování pøírody, záplava zvukù a nových vùní. Smekám pøed tìmi, kterým teklo do lodì a dnešní etapu absolvovali do pùli lýtek ve vodì. Byli jste stateèní.

den 5. – pondìlí, 3. kvìtna Ráno je zatažené, ale èerstvý vítr bìhem hodiny vyèistí oblohu. Ranní koupel v prùzraèné vodì dokonale probere a zaplaší bolest z namožených zad. Na tváøích probouzející se posádky jsou vidìt stopy vèerejšího dne. Nìkdo opuchl a všichni mají spálené nosy a tváøe. Zaèínáte se mi líbit, pøátelé! Na všech je vidìt spokojenost a radost z nového dne. Po snídani opatrnì balíme stany, uklízíme táboøištì a nakládáme lodì. Dnes už každý ví, kde má být tìžištì, kam naložit nejt잚í vìci, aby se loï snadno ovládala a hlavnì jak zabalit obleèení, aby alespoò to zùstalo suché. Pod podlážkami stanù

14

Táboøištì pod pozorovací vìží na prùplavu Litcov. Místo pro stan si musel každý tvrdì vybojovat mezi kopøivami a maliním.

našlo bìhem noci úkryt nìkolik myší a støevlíkù – místní rasa støevlíka mìdìného Carabus cancelatus graniger a nádherného støevlíka Carabus clathratus s krovkami posetými zlatými teèkami. Z nìj mám obzvl᚝ radost. U nás je velmi vzácný, poslední zbytkové populace pøežívají v lužních lesích Polabí a Moravy. Vyplouváme na klidný a èistý prùplav Litcov. Dnes bude orientace snadná. Budeme stále smìøovat k sloupùm elektrického vedení na dalekém obzoru. Nikdo se nemùže ztratit. Proto má každý možnost individuálnì odboèovat za vlastním pozorováním na vedlejší laguny. Je to fantastický svìt sám pro sebe. Volná hladina je ohranièena jen vysokým rákosem a bìhem léta èásteènì zarùstá koøenujícími rostlinami – stulíky, lekníny, šípatkami a øezanem. Marnì pátráme po nádherných vzplývavých kapradinkách marsylce a nepukalce. Je to ráj vodních ptákù – bukaèù, lysek, mnoha druhù kachen, slípek a pelikánù. Nyní, na konci kvìtna, se vodní rostliny teprve zaèínají probouzet, lekníny a stulíky jen nesmìle vystrkují první, ještì stoèené listy. V prùzraèné vodì dohlédneme až na dno. Ryby nejsou vidìt, v tuto roèní dobu prožívají svùj èas lásky na trdlištích, hluboko uprostøed rákosových polí. Nacházíme jen nafouklé tìlo obrovského dunajského kapra, pohupující se na hladinì jedné z lagun. Úctyhodné rozmìry zvíøete dávají tušit, co vše delta ukrývá hluboko ve svých tùních. Sloupy na grindulu Caraorman nám jasnì ukazují smìr. Vyjíždíme z království lagun a lužního lesa do nekoneènì otevøené, jasnì zelené plochy. S pøibližujícím se grindulem zaèíná být dno kanálu písèité a svìtlé skvrny písku se zaèínají objevovat i v okolí bøehu. Bažina se rychle mìní v písèitou step porostlou suchomilnou vegetací a tamaryškovými keøi. Grindul Caraorman je jednou z nejvìtších ploch pevné pùdy v deltì. Napøíè ho protíná stejnojmenný prùplav, který je neustále udržovaný

15

Každá z lagun nám pøipravila pøekvapení v podobì vzácných druhù vodních ptákù.

Rosnièka zelá (Hyla arborea)

16

Na píseèných náplavech grindulu Caraorman jsme si pøipadali jako v pøírodovìdeckém ráji.

nìkolika bagry. Jsme z takové civilizace dost zhnusení. Hledáme klidné místo pro odpoèinek a obìd. Písèitá plហposetá vybìlenými schránkami škeblí je jako stvoøená pro dvouhodinové spoèinutí. Každý ho tráví po svém. Nìkdo spravuje loï, naši lovci – Petr s Martinem – marnì bièují vodu. Místo je jako stvoøené pro pozorování živoèichù, malá zoologická zahrada. Dalekohledy jsou stále v permanenci. Nadšení vyvolá hejno pelikánù lovící ve vzdálené lagunì. Pozorujeme blatnici syrskou s uklovnutou nohou, velkého potápníka rodu Cybister, krásnou rosnièku pøedvádìjící svùj rezonaèní vak. Zaèíná foukat ostrý vítr. Všichni oblékáme vìtrovky, nìkdo dostává zimnici. Kombinace prudkého slunce a studeného vìtru je zrádná. Vytahujeme si z chodidel trny spolu s ostrými listy máèek a vyplouváme do protivìtru. Lodì i jejich posádky bojují s živlem a snaží se držet co nejvíce v závìtøí. Bøeh je vysoký, zformovaný do náspu s cestou na vrcholu. Z náspu je rozhled na mìlké laguny se stovkami vodních ptákù. Opravdovou lahùdkou pro nás jsou husice lišèí (hnízdí v norách v zemi), husice rezavá, ostralka štíhlá, kachny lžíèáci, desítky hus velkých a všudypøítomné lysky. Kanál se zaèíná pozvolna zužovat, charakter krajiny se opìt mìní. Potkáváme stáda dobytka a polodivoké konì pasoucí se na okrajích zaplavených luk. Obrovské polosuché duby èní k obloze a na jejich vìtvích posedávají kormoráni. Zdálky vypadají jako podivné nádory na prstech netvora. Na jednom z dubù pozorujeme našeho prvního mandelíka, skvostného ptáka, posla Afriky. V tom zašumí køídla a my strneme, nedaleko od nás si sedá do trávy posvátný pták Egypanù – ibis. Dokonalé safari. Rychle proudící voda v kanále je opìt kalná. V bifurkacích bojujeme s proudem jako na divoké vodì. Jen chybnì neodboèit. Musíme držet severojižní smìr a kanál nás snad

17

V podveèer byla voda  prùplavu u jezera Podcoava pøíjemnì teplá, ryby bohužel nebraly.

Tajemný døevìný køíž hledí k západu na jezero Piu.

18

Snídanì v ranním vánku.

bezpeènì dovede až k našemu prvnímu jezeru, jezeru Piu. Cestu si krátíme soutìží o nejdelší stéblo rákosu. Nìkdo si zastrkává pìtimetrové stéblo na záï lodi jako ozdobu a za chvíli mají všechny lodì vlající ocasy. Kanál je rovný a nekoneèný, sjíždíme se v jeho ústí a dlouho èekáme na zbloudilé opozdilce. Èekání je úmorné, není kde pøirazit ke bøehu a naše plné moèové mìchýøe se hlásí o slovo. Málokoho napadne, jaký je to problém, když není široko daleko kousek pevné zemì na který se mùžete postavit. A zkuste to ve vratké nafukovací lodi. Urèitì se netrefíte kam potøebujete, a to nemluvím o dámách... Lodì držíme v rákosí a necháváme se kolébat mírným vánkem. Slunce rychle klesá, opozdilci stále nikde. Zaèínám být trochu nervózní, cesta pøes jezero je dlouhá a vítr se mùže zvednout kdykoli. Bojovat s metrovými vlnami, tak to bych nám nepøál. Koneènì pøijíždí i zbloudilá loï. Jezero Piu je prvním ze dvou velkých jezer, které musíme pøejet. Mám z cesty pøes jezera trochu obavy. Vítr mùže nezkušené posádce výraznì ztížit a hlavnì prodloužit cestu. Orientace na støíbøité pláni ohranièené uzouèkou kruhovou stužkou rákosu na obzoru také není snadná. Po nìkolika stovkách metrù plavby pøes jezero zaèínáme na druhém bøehu rozeznávat siluety stromù a pozorovací vìže. Pevné orientaèní body. Pod nimi, u ústí kanálu Podcaova, bude naše dnešní táboøištì. Místo je dobré, pevná zem porostlá svìží trávou, pøístup k vodì, rybáøská chatrè. Na druhém bøehu kanálu nocují dva èeši s modrou lodí, biologové. Dlouho a pomalu se stmívá. Velkolepou podívanou vytváøí slunce zapadající do jezera, obloha se barví všemi odstíny rudé a fialové. Nezapomenutelné pøedstavení. V táboøe panuje neuvìøitelná pohoda. Nìkdo se koupe, další chytá ryby. Je ten

19

správný èas na vybalení dobrot z domova. Lukulské hody. Èaj z máty vodní a malý ohýnek z vìtvièek vrby šlehající bílými plamínky. Posloucháme bukaèe a žabí koncert. Tajemný døevìný køíž svou ètyømetrovou výškou hlídá tábor a naše duše, sevøené civilizací, se koneènì mohou svobodnì rozepnout tak doširoka, jako okolní krajina.

den 6. – úterý, 4. kvìtna Probouzíme se do vlahého rána. Pøi ranní koupeli plavu daleko od tábora. Chci si deltu užít sám. Nechávám si vodu volnì protékat ústy a vychutnávám ji dvìma nejprimitivnìjšími smysly. Chu a èich pøinášejí nejhlubší prožitek. Delta voní. Èást dopoledne vìnujeme ornitologii. Do sítí se pøes noc chytilo pár neopatrných opeøencù. Máme možnost obdivovat napø. krásnì vybarveného vrabce polního, rákosníky nebo skøivany rákosní. Pomalu balíme a nᚠkonvoj vyplouvá kolem desáté na další cestu. Dvoukilometrová spojka na jezero Roºu je pøíjemná jen do chvíle, než se dostaneme k rumunskému kempu. Je postavený pro bohaté turisty – rybáøe, kteøí se odsud nechávají vyvážet na lov ryb do odlehlejších èástí delty. Samotné jezero Roºu vypadá jako modré, sedm kilometrù dlouhé a pøes tøi kilometry široké oko, hledící z moøe rákosu. Nízké bøehy jezero opticky zvìtšují a pøi pohledu z hladiny se jeví vypouklé a pùsobí skoro nekoneènì. Máme pocit, že vyplouváme na moøe. Modro nahoøe i dole. Orientace je zde horší než na jezeøe Piu. Zraku chybí zámìrný bod. Víme jen, že tam nìkde naproti je v rákosí desetimetrová prùrva, ústí dalšího kanálu, do které se musíme trefit. Modlím se, aby nezaèal foukat vítr. Naše flotila se brzy rozptýlí po hladinì jezera, ale posádky spolu stále opticky komunikují. Míjí nás dvì velké lodì s turisty. Co ti mohou vìdìt o deltì ze sterilního bezpeèí paluby! Kdesi v dálce se na hladinì kolébá lovící hejno pelikánù. Nìkolik jich krouží i nad našimi lodìmi. S úžasem pozorujeme obøí ptáky, s køídly rovnými jako prkno. Neslyšnì, bez jediného mávnutí využívají termiku a pøedvádìjí nám své letecké umìní. Vypadají trochu jako dávní pterodaktylové. Druhý bøeh se zdá stále stejnì daleko. Ochutnáváme vodu z jezera. Má zvláštní chu, avšak už se mi nezdá tak èistá jako kdysi. Eutrofizace zasáhla i sem. Rákosové porosty delty fungují jako nejvìtší koøenová èistírna, ale vodu velkých jezer nestaèí vyèistit a zbavit nadbyteèných živin. Pádlování zaèíná být v poledním slunci úmorné. Aby cesta rychleji ubíhala, vžívám se do role traperù, kteøí museli pøekonávat mnohem vìtší vzdálenosti kanadských jezer v kánoích z bøezové kùry. Snìní pøebíjí sílící tlak v moèovém mìchýøi. Když už se nedá vydržet, putuje obsah váèku pøes palubu. Podobný problém øeší vìtšina posádek, nìkteøí musí do vody i na velkou. A èiní tak s elegancí... Prùplav z jezera do kanálu Tataru není pøíliš patrný. Shromažïujeme lodì v závìtøí

20

Poèasí nám pøeje, vyplouváme na jezero Roºu.

Zasloužený odpoèinek v závìtøí. Ještì najít prùplav na kanál Tataru.

21

pøedpokládaného ústí kanálu, necháváme se dlouho kolébat vlnkami mezi naèervenalými listy leknínù. Odpoèíváme a kocháme se pohledem na jezero a lovící pelikány. Cestu nachází až Michal s Jardou po usilovném hledání a slepém vjíždìní do spleti rákosových ulièek. Vypadá to, že ústí je umìle zataraseno plaury – plovoucími ostrovy rákosu. Naše lodì musíme protlaèit úzkou štìrbinou mezi dvìma plaury, úzkou jen tak, aby se protáhla èerná lodice rybáøù. Mohutné oddenky rákosu, propletené jako klubka hadù svírají naše pádla. A opìt vjíždíme do jiného prostøedí, delta nám nastavuje další ze svých tváøí. Za hradbou rákosu obklopujícího jezero Roºu se otevírá rovný kanál, vroubený porostem se sítinami, skøípincem a koøenujícími vrbami. Vjíždíme na další jezero. Již to není nekoneèná vodní hladina, ale èlenitý labyrint tisícù lagun a plovoucích rákosových plaurù. Snažím se držet všechny lodì pohromadì, bloudìní by bylo nároèné, ale je to marné. Stejnì ztrácíme èas èekáním na zbloudilce. Výjezd z jezera je jasnì vidìt. Prùplav vybagrovaný v písèitých nánosech grindulu Ivancea se proti nám otevírá širokým ústím. To pøece nemùže být ten kanál Tataru, z mých vzpomínek. Kde jsou buvoli, políèka s melouny a kde kladou vodní želvy vajíèka? V mírném protivìtru plujeme kanálem obklopeným valem z vybagrovaného písku. Vystupujeme, abychom na pevné zemi nabrali další síly. Svaèíme na písku pokrytém vrstvou popela z vypáleného rákosu. V lagunách za písèitým valem to žije. Naši známí plži z poznávaèek – okružák, plovatka, bahenka. Kousek dál velký potápník, splešule, chrostíci. Potápníci a pijavky lékaøské zbožòují salám Herkules. Slupka vhozená do vody zøejmì pùsobí jako silný atraktant, pijavek pøiplouvá nìkolik desítek. Pøiznávám, že více radosti by my udìlali pøisáté na lýtkách našich dívek, ale holky si zøejmì vzaly k srdci moje rady a v mìlké vodì u bøehu se moc nezdržují. Celé odpoledne fouká protivítr. Lodì hledají optimální natoèení, aby kladly vìtru co nejmenší odpor. To máme smùlu, vtipkuji: „Místní tvrdí, že tu vane vítr jen dvakrát do roka. Šest mìsícù od moøe a šest mìsícù na moøe.“ Ve vzduchu je cítit spálený rákos a sùl. Moøský bøeh není daleko. Kanál Tataru s ním však nikdy nesplyne. Jeho voda teèe stále jižním smìrem, soubìžnì s pobøežím Èerného moøe. Slunce nemilosrdnì žhne. Nesnesitelnì, až k puchýøùm, spaluje høbety rukou ovládající pádlo. Studený vítr nedovolí sundat vìtrovku. Pøijíždíme k místu, které nepoznávám. Jsem znechucen širokým prùplavem, který definitivnì pohlcuje nᚠstarý kanál Tataru. Prùplav spojuje pøístav Sulina v ústí stejnojmenného ramene se Sfintu George v ústí ramene Svatojiøského. Proti nám pluje nákladní loï, plnì vytížená balíky rákosu. Pøirážíme ke bøehu vylézáme na pozorovací vìž. Daleko na východním obzoru se mihotavì leskne bílá pobøežní linie a pøed ní slaná step se statkem a stády dobytka, západním smìrem je vidìt jen rákosová delta a smìrem na jich znásilnìný Tataru, spoutaný ve štìrkovém náspu a lemovaný prašnou cestou. Chce se mi breèet. Tady pøece byly ty nejcennìjší biotopy, slaniska na kterých nacházela svá nejzápadnìjší útoèištì zvíøata až z dalekých stepí støední Asie. Co z toho zbylo? Uvidíme až veèer, na dalším táboøišti. Napadá mì, že Delta je vlastnì taková prostitutka. Kdo pøijde, tomu dá, ale nikdo neplatí. Je pokaždé jiná, stále se pøevléká, mìní se, ale pod pøevleky stárne a chøadne až se jednoho dne zhroutí. Pak bude pozdì. Tábor stavíme na levém bøehu. Travnatá suchá planinka mezi bodavými sítinami. Od moøe vane ledový vítr a obèas s sebou pøinese temné huèení pøíboje a vùni vlhké soli. Do nekoneèna se táhnou slaniska s pasoucími se stády skotu a polodivokých koní.

22

Prùplav z jezera Roºu byl dokonale zamaskovaný plovoucími trsy rákosu.

Jedineèná slaniska v okolí kanálu Tataru jsou nenávratnì znièena.

23

Zbytky jejich koster nacházíme i v blízkosti tábora. Dnes je dost èasu na odpoèinek. Nikdo se ale nenudí, všichni si užívají klidu a odpoèívají. Vaøíme veèeøi ze zásob, které se pomalu tenèí. K veèeru vítr utichá. Natahujeme sítì mezi tamaryškovými keøi, ale chytáme jen nìkolik krásnì vybarvených vrabcù. Noc je nádhernì jasná. Nikomu se nechce spát. Namodralé plamínky vyskakují z nalámaných vìtvièek rakytníku a døišálu. Výbornì hoøí i suchý koòský trus. Plameny osvìcují kruh stanù. Obrovský mìsíc pomalu stoupá nad východním obzorem. Kolem deváté se jeho kotouè zaèíná postupnì ztrácet a za necelou hodinu jsme svìdky úplného zatmìní. Fantastická podívaná. Kolem je kruhový, nièím nerušený obzor a hvìzdy v okamžiku zatmìní záøí nejjasnìji. Civilizace neexistuje, prožíváme maximální pocit volnosti, kontakt s pøírodou. Cítí to vìtšina z nás.

den 7. – støeda, 5. kvìtna Budí nás køik stovek ptákù v tùních na okolních pastvinách. Kormoráni, hejna rybákù, pisily, jespáci a tenkozobci opaèní pøilétají k bohatì prostøenému stolu. Tùnì jsou plné øas, larev vodního hmyzu, kroužkovcù a korýšù. Chytáme nejvìtšího vodního brouka svìta – vodomila èerného. Jeho deseticentimetrová larva se línì proplétá mezi vodním rostlinstvem a pátrá po koøisti. Na rozdíl od dospìlého brouka je dravá a její kusadla dokážou citelnì stisknout neopatrné prsty. Vytváøíme dvì skupiny, jedna snídá, balí a hlídá tábor, druhá míøí k moøskému pobøeží. Cestou je nutné pøebrodit nìkolik lagun plných jemného bahna. Z dálky jednotvárnì šedozelená bažina dostává z blízka barevný nádech. Slaná místa porùstá korálovì èervený slanorožec a žlutì kvetoucí rohatec. Hladina pokrytá sinicemi a øasami vytváøí široké spektrum žlutých a zelených odstínù. Dokonale maskované hnízdo pisily se zašpièatìlými vajíèky splývá s podkladem. Asi padesát metrù od moøe bažina náhle pøechází v pouš. Váté písky a pøesypy stvoøené moøem a vìtrem z bílého písku a schránek milionù mìkkýšù. Obdivujeme velké pryšce sequierovi, modøe kvetoucí soják, jitrocel vranožku, záøivì žluté kvìty svìtlice vlnaté. Opatrnì se vyhýbáme ostnùm sivì šedé máèky. Posledních pár krokù pøes píseènou návìj a koneènì vidíme moøe. Je šedì nevlídné, prudký vítr žene vlny na pobøeží. Na obì strany se táhne nekoneèná píseèná pláž. Úzký pruh písku je snùškou všeho, co moøe již nechce. Mimo spousty odpadkù nacházíme krásnì vyøezanou døevìnou lžíci, støepy øeckých amfor, medúzy, želvièku, schránky srdcovek, telínek a slávek. Nejvìtší senzací je lebka delfína, zvláštnì formované èelisti ještì kryje cár vaziva. Moøe je prostì moøe; jsme všichni uneseni pustou pláží a blízkostí živlu plného energie. Nápis v písku “Jergym je Šastný” pohladí po duši. Nemùže být hezèí odmìny.

24

Na úzkém pruhu zemì, obklopení modøí, hledáme místo pro naše stany.

Je èas na nìco menšího.

25

Do cíle naší cesty ve Sfintu George to již není daleko. Vyjíždíme proto až kolem druhé hodiny. Rovný kanál, dlouhý nìkolik kilometrù, zdoláváme jen se sebezapøením. Prudký protivítr a snad i moøem nepatrnì vzdutá hladina cestu neulehèují. Už ze vzdálenosti ètyø kilometrù jsou vidìt na hlavním kanále bílé záblesky. Ostatním nic neøíkám, nechci je dìsit. Jsou to høebeny témìø dvoumetrových vln, které vítr žene od moøe proti proudu svatojiøského ramene. Budeme je muset proplout. Maják ve Sfintu je viditelný zdaleka. Zastavujeme asi kilometr pøed ústím a chvilku odpoèíváme. Za salinou jsou vidìt první rákosové domky. Tam, nìkde na okraji za posledními chalupami, jsme kdysi táboøili a horký písek pálil do nohou. Vzpomínám na bochník èerstvého chleba, koupený z dvoukoláku, který rozvážel ještì teplé pecny po vesnici. Tehdy to pro nás byla, po nìkolika týdnech strávených v deltì, božská ambrózie. A taky na starou cikánku, prodávající lžíce vyøezané z bílého døeva. Sedìla každé ráno na svém místì a dívala se tak smutnì až jsem si jednu lžíci koupil. Dodnes ji mám doma, ne jako suvenýr, ale jako symbol. Salina, kdysi tak èistá a plná života, je dnes k nepoznání spasená dobytkem. Tuším, že ani idylický poklid tehdejšího Sfintu už asi nenajdu. Blížíme se k hlavnímu rameni, objíždíme mohutnou ocelovou loï a za ní se otevírá široká hladina. Zmìna je znát okamžitì, silný vítr a mohutné vlny se opøely pøímo proti nám. Hladina pøed námi nikde nekonèí, jsme kousek od skuteèného ústí. Kousek od mystického místa, øeèeno slovy klasika, kde mùžete stát jednou nohou v øece a druhou v moøi. Posledních pìt set metrù je opravdu drsných. Ale co je to na ostøílené øíèní vlky, využíváme klidnìjší hladiny tìsnì podél levého bøehu a dostáváme se do pøístavištì, krytého pøed vìtrem stromy a rákosem. Pøichází obrovská úleva, loï je najednou mnohem lehèí. Pozoruji dojíždìjící posádky. Zarputilý výraz tváøí odráží i trochu strachu a hlavnì vyèerpání. Dokázali jsme to. Vytahujeme lodì na násep, èistíme je a pøipravujeme se na pøesun k Navromu - pøístavišti lodí. Chceme pøespat na palubì, abychom ráno nemìli tolik práce s naloïováním. Èekání na pøíjezd odpolední lodi není pøíjemné, opìt se ochladilo a zaèíná mrholit. Rozhlížím se po okolí pøístavištì. Betonovou rampu, molo a blízké høištì poznávám. Také malebný pravoslavný kostelík se nezmìnil. Zato špinavé bytovky s obchody v pøízemí jakoby sem nepatøily. Pøijíždí jediné motorové vozidlo – traktùrek s valníkem – neklamná známka blížící se lodi z Tulcei. Po zakotvení nastává všeobecný zmatek, nìkdo se hrne dovnitø, nìkdo ven. Proud lidí, psù, slepic, praèek, pytlù a beden se zdá být nekoneèný. Vše se musí do vesnice dovážet. Odsud se vozí jen ryby a rákos. Pozoruji pravoslavného popa a oèima lovím v davu etnicky èisté Lipovany – plavovlasé Rusy s modrýma oèima. Drží si již po staletí své pùvodní zvyky a odolávají rumunským pokusùm o asimilaci. Loï pøiváží i ètyøicet Èechù, studentù pražské hnojárny. Ráno s námi pojedou zase zpìt. Nechápu, jaký má jejich návštìva význam. Mohou øíkat, že byli v deltì. Chudáci. Oni zase nechápou, jak jsme si mohli troufnout do delty s gymnazisty a jen na nafukovacích lodích. Budou spát u nìkoho na zahradì za euro na hlavu. Vyjednávání s kapitánem nebylo úspìšné. Musíme si hledat jiné místo na pøenocování. Høištì se mi nezdá z hlediska bezpeènosti zcela ideální. Máme ale schopné studenty. Rychle se seznamují a nabídky na pøenocování se jen hrnou. Místní podnikatel, asi Moldavan, nabízí zdarma svùj nevyužitý domek se zahradou. Královskou nabídku pøijímáme a v dešti se stìhujeme na zahradu a do domku. Vaøíme

26

Moøe èlovìka vždy fascinovalo. Nám dodalo sílu k další cestì.

Dokonale maskovaná vajíèka pisily jsme objevili jen náhodou.

27

a povídáme si, hoøí nám tváøe ošlehané vìtrem, únava je patrná hlavnì na dìvèatech. Spát jdeme brzy, ráno musíme vstát ve ètyøi – èeká nás balení a pøesun na molo. Místní muži stloukají pøed hospodou z prken pódium. Zítra bude velký svátek, škoda, že musíme odjet. Mé srdce amatérského etnografa pláèe, a to nejen proto, že pivo bude zadarmo.

den 8. – ètvrtek, 6. kvìtna K ránu pøestává pršet a také vítr, pøinášející od moøe vodou nasáklé mraky, pomalu ustává. Balíme a pøesunujeme všechny vìci na pøístavní molo. Každý z nás musí jít minimálnì dvakrát. Pálavy jsou tìžké a bez transportního obalu se obtížnì pøenášejí. Loï do Tulcei jezdí jen tøikrát týdnì a od mola odráží pøesnì v šest ráno. Po táhlém zahoukání lodní sirény se otáèí a slušnou rychlostí pluje proti proudu Svatojiøského ramene. Zaèíná svítat a Delta si pro nás, na rozlouèenou, pøipravila fantastické divadlo nad východním obzorem. Slunce vstává pøímo z moøe. Je èas rozhlédnout se po lodi. Místní lidé, rybáøi, trhovci, dvojice cikánek, z nichž ta mladší, má krásné zlaté ozdoby a èisté rysy svého etnika. Až bude svìtlo, musím ji dostat pøed objektiv! Dolní paluba je uzavøená a prostor je za chvíli vydýchaný. Studenti rychle usínají v podivných pozicích a mám trochu obavy, aby se v panujícím dusnu a bez kyslíku nezadusili. Místní vìtšinou postávají pøed malým a skromnì zásobeným bufetem, vzduch je tu o poznání lepší. Otevøená horní paluba je pøíjemnìjší, profukuje jí svìží vítr a poskytuje krásný pohled na okolní krajinu. Dívám se na hladinu ubíhající kolem bokù lodi a myslím na obrovské tajuplné ryby – vyzy, kolik jich ještì pøežívá u dna Svatojiøského ramene. Pražští studenti fotografují jako zbìsilí. Jásají nad každým kormoránem nebo bílou volavkou sedící na bøehu. Po našich zkušenostech a pozorování ptákù uprostøed delty, nám to pøipadá smìšné. Dvojice cikánek mi nedá spát. Snažím se nejprve nenápadnì poøídit portrét jako správný paparazi, ale cikánky o mì dobøe vìdí. Po nìkolika marných pokusech jdu pøímo na vìc. Chvíli si dodávám odvahu, a pak žádám starou cikánku o svolení. Chvíli dìlá, jako že neví, co chci, pak svolí. Úspìšnì exponuji a obì ženy samozøejmì okamžitì žádají peníze. To zase nerozumím já. Nakonec staèí úsmìv a èokoládová tyèinka. Cesta po øece se po proražení meandrù Svatojiøského ramene zkrátila na polovinu. Po ètyøech hodinách plavby pøiplouváme do Mahmudie. Tam již èeká nᚠmodrý autobus. Nakládáme vìci a vybalujeme èisté prádlo. Nebýt spálených tváøí a rudých nosù mnohé z nás bych nepoznal. Osmdesát kroužících èápù je posledním pozdravem delty – úchvatný zážitek. Podél pahorkù Bestepe se vracíme do Tulcei. Èeká nás prohlídka mìsta, muzea Dunajské delty a utrácení penìz, které jsme zatím moc nepotøebovali. Jako první jdeme všich-

28

ni spoleènì do muzea. Stojí kousek od centra v rádoby honosné budovì z padesátých let a zøejmì se v ní od té doby pøíliš nezmìnilo. Expozice je otøesná a bez nápadu. Dýchá na nás ten nehlubší socializmus. Procházíme mìsto, tržnici, nábøeží. Obdivujeme sýrárnu èi malé zelené boudièky s peèivem. Tuším, že si každý z nás uvìdomuje rozdíly mezi životem u nás a tady. Sraz u autobusu stíháme všichni až na Loonyho. Pøibíhá s prokousnutou patou asi po dvaceti minutách. Krve by se ve mì nedoøezal, a tak se snažím sám sebe pøesvìdèit, že místní psi urèitì nemají vzteklinu. Pøi pohledu na desítky toulavých psù pobíhajících po mìstì, èasto prašivých a rùznì zmrzaèených, to jde jen tìžko. Zaèíná cesta zpátky, cesta na severozápad.

den 9. a 10. – pátek, 7. a sobota 8. kvìtna Páteèní odpoledne je deštivé a teplota kolem deseti stupòù. Vítr profukuje východouherskou pustou. Zastavujeme v malém lázeòském mìsteèku. Èeká nás koupání v termálech, maïarská czarda a guláš. Oblast východního Maïarska je známá tím, že kdekoliv kopnete do zemì, vytryskne horký pramen. Termální láznì jsou témìø v každé vesnici èi mìsteèku. Navštìvujeme lázeòský komplex se systémem nìkolika rùznì teplých bazénù. Nemùžeme se koupele nasytit. Z vody tøicet sedm stupòù teplé nám koukají jen hlavy zkrápìné nepøetržitým deštìm. Øidièi musí povinnì odpoèívat. Zùstáváme proto v kempu na okraji NP Hortobágy. Stany stavíme v øídkém dubovém lese. Pøestává pršet a otepluje se. Ideální èas na prohlídku okolí s typickou maïarskou vesnicí. Klapající èápi na hnízdech, dlouhorohý skot, vahadlové studny a nejdelší obloukový most v zemi. Za kempem je horký pramen, nepøíjemnì teplá voda plní mìlký betonový bazén. Jsem schopen ponoøit si jen nohy, zato studenti se s rozkoší válí ve vodì, jako hroši, celý veèer a nìkteøí i celou noc. Voda je zøejmì léèivá a potvrzují to i Michalovy a Zuzèiny chemické rozbory. Ráno v klidu balíme tábor a dojídáme poslední zásoby. Tìšíme se na rozkvetlou pustu s dropy a podivnými maïarskými plemeny domácích zvíøat. Naše pokusy vidìt v NP nìco zajímavého konèí neúspìšnì. Zdá se, že existují jen barevné prospekty s pøírodními lákadly a stezkami, v pøírodì je však hledáme marnì. Odpoledne se pokoušíme ještì naposledy o prùchod po nauèné stezce vedoucí podél jezer a mrtvých ramen Tisy. Naše výprava záhy konèí, zcela promoklá a utopená v bahnì... A pak už se tìšíme domù. Veèerní procházka noèní Bratislavou posune nᚠpøíjezd do Liberce na èasnou ranní hodinu.

29

Seznam úèastníkù studijní cesty do delty Dunaje (29. 4. – 10. 5. 2004) studenti: Bachman Michal, Bartošová Lucie, Blažek Vojtìch, Breburda Pavel, Èervová Jana, Daòková Veronika, Dyková Zuzana, Frömel Jaroslav, Holec Petr, Hoøení Karina, Jakoubek Tomáš, Jánovová Lenka, Jeništa Marek, Košek Ondøej, Kubíková Renata, Lauermanová Lucie, Machaèová Kateøina, Maryšková Zuzana, Metelcová Barbora, Mikeš Martin, Nevrlý Ondøej, Nývltová Lenka, Pavlù Tomáš, Pevná Eliška, Polák Petr, Psota Pavel, Randusová Ludmila, Šebelíková Zuzana, Týèová Michala, Uram Filip, Valentová Kateøina, Vanerová Zuzana, Vrátná Jitka, doprovod: Divíšek Jan, Pondìlíèek Michal, Šastný Jaroslav, Veselý Jaroslav, Wiener Radek

Literatura ŠEBELA M. 2002: Dunajská delta – barvy, vùnì a hlasy pøírodního ráje. Moravské zemské muzeum v Brnì. Brno. 172 s. ŠEBELA M. 1995: Lesk a bída dunajské delty. Veronica, 9(4): 5-8. ŠTÌRBA O. 1979: V dunajské deltì. Panorama, Praha, 190. ŠASTNÝ J. & TRÁVNÍÈEK D. 2000: Water beetles of the Danube delta, Romania (Coleoptera: Gyrinidae, Haliplidae, Noteridae, Dytiscidae, Hydrophilidae, Hydraenidae, Dryopidae, Heteroceridae). Klapalekiana 36 147-156.

Podìkování Velký dík patøí všem, kteøí nám studijní cestu umožnili. Rodièùm studentù a vedení gymnázia – paní doktorce Kutínové a panu zástupci Lhotovi za podporu a dùvìru pøi plánování a organizování expedice. Díky všem studentùm za skvìlý pøístup a dobrou náladu pøi pøekonávání tìžkostí bìhem cesty. Panu prof. Vydrovi patøí dík za pravopisnou kontrolu rukopisu. Tato publikace vznikla s finanèní podporou grantu „Fondu pro podporu a rozvoj vzdìlávání Statutárního mìsta Liberec“ è. 3500/04/29 a Rady rodièù pøi Gymnáziu a SPgŠ Liberec Publikace je urèena pro vnitøní potøebu studentù a pedagogù Gymnázia a SPgŠ Liberec. Neprodejné. Náklad padesát èíslovaných výtiskù. Tento výtisk má èíslo:

30